weles literární revue

weles

40-41 literární revue

drfaust • Egil • holger • Kopáč • Kopal • Kučerovský Lastomírsky • Malatinský • Ondráček • paryb Pomerančová • Pulcová • rohoz • Slabý • Stradický ze Strdic šedé • Šofar • tuik • vřes • Wojaczek • Zadura • Zogatová

weles

U

ž dlouho jsme chtěli přes plot nahlédnout do jiných než literárních zahrádek. Pod různě umnými pracovními názvy jako „nová média“ či „literatura v jiných médiích“ jsme pomalu skládali materiál pro číslo, které by se kontaktům literatury s dalšími oblastmi, žánry či médii věnovalo pokud možno z co nejvíce stran. Ve stejné době vznikl nápad věno‑ vat se takzvaným pokleslým žánrům – krvákům, horrorům, komiksům, erotické literatuře… Postupně se ukázalo, že obě témata mají ledacos společného, a že by jejich spojením mohl vzniknout lákavě pestrý Weles. Na číslo však bylo shromáždě‑ no příliš mnoho, a tak Vám opět předkládáme dvojčíslo. V oddíle Poezie představujeme autory, kteří primárně publikují na internetu: Pomerančová, Egil, šedé, drfaust, hol‑ ger, vřes, paryb, tuik. Poesie byla a je zhudebňována a naopak texty písní byly a jsou často skvělou poesií, svědčí o tom jak partitury Petra Čichoně, tak texty Vladimíra Merty, patrona tohoto čísla. V oddíle Próza najdete dalšího z internetových autorů – rohoze, po dramatizaci volající povídku Jakuba Šofara, dramatizace již realizované Norbertem Holubem, a to z textů a života Jana Zábrany, a nakonec ukázku z filmového scénáře (i s odborným komentářem) Kosmovi ďáblové. Samostatný oddíl má v tomto Welesu komiks. Komiksy Jana Lastomírského a Víta Ondráčka mají společnou inspiraci psaným textem – povídkou, básní, článkem v časopise či na propagačním letáku… Další komiks najdete v rubrice Krajino‑ malby – Tomáš Kučerovský exkluzivně pro Weles komentuje komiksový festival BICOF v Koreji. A ještě jednou komiks – Lela Geislerová doprovází celé dvojčíslo skicami ze svého bohatého skříňového archivu. Pásmo je zasvěceno nedávno zesnulému Odillovi Stradic‑ kému ze Strdic, jehož Gesto torza, tj. výběr z literárních torz, je natolik svérázné, že jakýkoliv komentář je jaksi nadbytečný. Obsáhlý je oddíl Studie. Radim Kopáč se ptá: Pohlavní sklony v pořádku? Nejde o žádný pokus o indiskreci, nýbrž o čtivý text o tom, co erotického se psalo, když se nesmělo publikovat (tj. v letech 1948 – 1989). Dvě drobnější studie Lenky Zogatové se věnují poetry slamu a Ananasu – jednomu z nejznámějších představení Ochotnického kroužku. Přesahům literatury jinam či jejím odrazům jinde se věnu‑ je i recenzní rubrika, ve které si kromě tradičních recenzí na knihy můžete přečíst například také o televizním cyklu Česko jedna báseň, o Klaunech z Třiceti případů majora Zemana, o CD s poezií (Staněk, Vítrholc, Jirous), brněnské Skácelově kašně či dekadentních happeninzích Vyžvejklé Bambule. Víte co je to juxtapozice či klozura? Věřte či nevěřte, i to patří ke komiksu. Ale ať už věříte či ne, hlavně prosím vás čtěte!

Petr Čermáček

obsah poezie

Pomerančová Egil šedé drfaust holger vřes paryb tuik Petr Čichoň

welesův debut Pavlína Pulcová

206

Nikdy neotvírat okna Nikoho nezajímá, co vezeš

… …

208 222

Svatební noc

…

232

Především ženská žeň Mezi televizí a kašnou

… …

236 242

…

248

…

270

…

56

… …

60 66

…

76

Kovanda – Čermáček; Skalbe, Vydra – Kopáč; Beran – Jindráček; Vyžvejklá Bambule – Nejedlý; Votruba – Nejedlý; Mazanec – Novotný; Skála – Kovář, Slabý – Novotný

…

84

patron čísla

…

98

… … … …

106 108 111 112

…

118

…

124

Korea

…

152

Pohlavní sklony v pořádku? Poezie, pozor! Čelem vzad! Kupředu, levá! Ananas – Medium – fox thriller 1959

… … …

166 184 195

Petr Čermáček Když se řekne komiks… Ján Lastomírsky Když se u nás řekne komiks Vít Ondráček Progrese a úzdrava v závislosti na alkoholu Ján Lastomírsky Bílá hůl ráže 7,62 Vít Ondráček Vieme, čo chceme; 26. ledna 1999; Beauty Day ve dvou

pásmo

Odillo Stradický ze Strdic Gesto torza

Radim Kopáč Lenka Zogatová Lenka Zogatová

…

Odlesk

komiks

studie

Zvířátka

6 14 20 26 30 36 42 48 54

rohoz Zlaté prasátko Jakub Šofar Pokus o dvojku (tedy kapitolu) Norbert Holub „Jsem o pět let mladší než Hurvínek“ (Tři autorské obrazy z dramatizace textů Jana Zábrany) David Slabý, Richard Malatinský Kosmovi ďáblové (Ukázka z filmového scénáře) Petr Kopal Kosmova kronika multimediální: film, TV, DVD, web...

Tomáš Kučerovský

Lela Geislerová

… … … … … … … … …

próza

krajinomalby

welesův výtvarník

Ztratil se kocourek, slyší na jméno kočička Světlo se drolí jak přeschlý tabák Dokonale podepřený sad Překonat sílu magnetu Ignorovat brody Jako obvykle Adaptace na tmu Míchali jsme to drátem From Prusian Ballads

překladatelská huť Rafał Wojaczek Bogdan Zadura

šramoty

Vladimír Šrámek

telegrafické recenze Petr Odehnal Norbert Holub

recenze

Vladimír Merta

Meziměsto

poezi

Pomerančová = Alena Marečková

narozena 1963. Programátorka. Publikuje na serverech www.totem.cz, www.pismak.cz. V tištěné podobě zatím téměř nepublikovala, kromě několika povídek a básní v místních časopisech Brandýsa nad Labem a Čelákovic – Telegraf, Tok, Zpravodaj. Jednou básní se podílela na antologii internetové poezie Pavučina slov (Bohemia Books 2009).

Pomerančová

Ztratil se kocourek, slyší na jméno kočička NA O/KRAJ A někdy Tančím jen jako Vločka v těžítku Němá... /Starý muž mete Střepy z hliněné Podlahy Nezhasíná/

Ozvěny kroků pod prahy Do modré tmy Dům na okraji Tichem chátrá Pomalu kouří Voní káva Do klíčů na krku Dětem se připozdívá Někdy si zpívá

Nemocná žena Opírá ruce Při mazání chleba Někdy si zpívá /Pod schody spává Zase ten z prvního patra U dveří pach Ho stále připomíná/

6

7

poezi

Pomerančová

Pomerančová

Ztratil se kocourek, slyší na jméno kočička


ZTRATIL SE KOCOUREK SLYŠÍ NA JMÉNO KOČIČKA

NÁSTUPIŠTĚ

tři ženy nad kávou hladce pletou slova čtvrtá s cappuccinem mlčenlivá

v Letňanech pole naráží na mraky v přílivu nese racky a kuřáky

u stolu v rohu někdo čte si Kinga od řádku k řádce oklepává

(město je daleko jen beton vzlíná)

obrysy tají do šediva

od hrany ke hraně nesou nás vlny tady se přestupuje tady se dělí

platím jsem za pět minut celá

čekáme pod sloupy zkamenělí (na poli po odlivu roste mrtvá hlína)

8

9

poezi

Pomerančová

Pomerančová



OFFICE /CANCEL/ Pátek Svátek dnes slaví Stařec a řeka

Bažanti v beranicích křižují parkoviště

On otevírá okna

Sníh Zasypává Všechna příště

Po tisící prvý k obědu kafe meluzína a čínský nudle z umělý hmoty Stůl potácí se mezi krami Na druhé straně už rozkrajují víkend pečlivě obalují novinami Jdou domů v zákrytu a sami

10

11


SÍDLIŠTĚNÍ Město se převalilo tudy neroste za okny televizních dětí není čas

poezi

Pomerančová

Jenom ten žlutej se zmrzlinou sjíždí další blok v nedoslyšnu

12

13

poezi

Egil = Ladislav Zedník

narozen 1977 v Praze. Vystudoval paleontologii na PřF UK, nyní pracuje jako učitel. Žije v Průhonicích. Vyšla mu sbírka Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo 2006). V roce 2010 mu v nakladatelství Argo vyjde druhá sbírka. Vedle publikace na netu (otištěné básně jsou na www.totem.cz) vyšly jeho texty v různých tištěných časopisech, mimo jiné i ve Welesu (24 – 25).

Egil

Světlo se drolí jak přeschlý tabák NEOSVITLY; NA OKRAJ

NEOSVITLY; ZÁVRAŤ

Odněkud vlčák – zvodnělé vyhryzává žvance vzduchu. Mluvíme o štěkot. Kousanců v povětří přibývá, v každém je k prasknutí stlačené zvířecí prázdno.

I

Mluvíme o našich všednostech; a je to tak v pořádku – cítíš to mazivo? nebýt jej, tak se děj zastaví – – – nejprve: všechno by přehlušil vznešený skřípot (mnozí by mysleli kvílení polnic), a pak už jen ticho a strašlivá, nehybná dokonalost... To proto mluvíme. Slova se vsakují do psího prázdna. Podzimnost je zvýznamnělá listím. Pod tenkým filmem, říkej mu přítomnost, stinky a podkožní stezky – občas je otevře voda; a sem tam ztěžka odkápne věta a prorazí. Snad proto teď mlčíme – ty a já, nyní, na této straně, kde podzim je setrvalým vsakováním, a z hrníčků na zdech rozlité uši...

14

Schovaní před deštěm ve starém hradle... Zřídkakdy projede auto, poznáš to z oken – vyloží ti na podlahu z balíčku světelných karet. A venku, tam venku v tikotu dešťových hodin, jsou lidské výdechy s podtónem měkkého přesýpání – a ty slyšíš, jak nastává, slyšíš: něco bez ustání nastává – snad budoucnost, spouští se na vodních provázcích jak čirá celta. Stačí jen nastavit tvář v ústrety spuštěné vodě – někdy jen stačilo nastavit Tvář – a taková závrať!

15

poezi

Egil

Egil

Světlo se drolí jak přeschlý tabák


EPILEPSIE 2008; SNĚŽNA II ...tak snadná závrať nad krabičkou od kubánských doutníků, kanárkově žlutou, starou snad padesát let, vypadlou z šuplíku šestnáct let po jeho smrti. Minulost? Večerní světlo se drolí jak přeschlý tabák. Večery, na které svítání nenašlo tu správnou odpověď. Ale především dny – šedivé, psí –, přešlá slunka přinášejí v tlamách; včerejší světla se vtírají do dnešní kůže, když vyschne.

Z tváře ti, trhaně, odstraní vzácný film se všemi živými výrazy. Vzdušný sloup do vzduchu vytyčíš bělmy. A pak se vrátíš zpět zcuchaným světelným tkanivem ...a všechno se jen nepatrně, přesto však nezvratně změní.

Je to tak snadné a smyslné, svůdné – spíš vedle mě; a já v podivném principu neurčita bojím se byť jenom pohnout do příští chvíle.

16

17


TVÁŘ; EPILOG Na noční kaluži přimrzá mrtvý pták k vlastnímu odrazu. Přituhlo. Spěcháme domů.

poezi

Egil

Skleněná, nakonec zmizíš i z posledních zrcadel, krom toho jednoho, se kterým noc co noc ve spánku srůstáš.

18

19

poezi

šedé = Jan Zbořil

narozen 1979 v Praze, tam žije dosud. Pracuje jako grafik. Publikuje příležitostně na internetu (Totem, Písmák, A tempo revue, Wagon, Kafe) a v tištěných periodikách (Host, Psí víno…). Otištěné básně jsou na www.totem.cz.

šedé

Dokonale podepřený sad HLASY

BAZÉN

Na spojnici lesa tvrdé a nemocné šero

Nikdy už neuvidíš patrový dům v němž žije stárnoucí žena

pohledy do údolí za zlatými hřívami světel

budeš marně čekat na to dřevo které nikdo neumí pohřbít

Přítmí a tma jsou od sebe odděleny klínem

Modrý chladný bazén čpí

Vypustit vanu uprostřed půstu! Růst na úkor baletních figur! Čisté je to co je čisté za světla

někdo tam zapomněl kosti a vláčné tělo odtáhl zpátky Už se tam nikdy neukážeš dvě stárnoucí děti zvolna vypustí spojené nádoby

v noci je čisté vše co se nepodobá hlasu člověka

20

21

poezi

šedé

šedé

Dokonale podepřený sad

ČESKÁ BÁSEŇ


ČESKÁ BÁSEŇ Z češtiny přeložil Hans Schranker

Zima – Hausknechtův filcovní bíbr vdáli jen jako flek na ksichtu

Ve vánici bratrův řídký knír – bílá mrazivá skvrna na tváři

Jde domů durch vánici – štrikuje nohama šutry vloček trefují rozhycované oči

Vrávorá ostrou nocí horoucí oči mu vymrzají

V cimře štosuje z ruksaku flašky na regály do špriclí zašprajcuje prošpacírované fusekle s lochnami durch

Na trámech doma suší děravé boty ukládá slepě sklenky do polic Pak v křesle u dveří nechá nohy prorůst peřinami

Rumpne na sesli – odzátkuje špunt haxny překryje flastrem deky

Venku několik ptáčků na sněhu

Venku za futry grupa ptáčků na deklu bílé cejchy

Někdo tleskne a život je pryč

Tleskne – za chvíli jsou fuč Nezbude lautr nic

22

23

poezi

šedé

šedé



PODPÍRÁNÍ

TRADICE

Podepřel v zahradě skoro všechny větve – měl zálibu v podpírání

Na konci světla úzký přesný profil tmy

jako první podepřel kdysi větev lámanou plody

mrtví svatí shlížejí na svět ze zmuchlaných bankovek

pak začal podpírat další hledal v lese pevné dlouhé rozsochy a stavěl ke stromům další a další berle pak vyrobil i pro sebe podepřel kůlnu i plot zůstal po něm dokonale podepřený sad

24

25

Básně jsou vybrány z textů publikovaných na www.totem.cz

drfaust

Překonat sílu magnetu MLČENÍ

ZNÁMÉMU

Celý říjen otáčím listy pozpátku,

Konečně – v dlouhém čekání – se spolu potkáme. Zažité dohání k mlčení

převrácený jazyk – jako bych mluvil, polykal. Kdo umí vstoupit příběhy, zamkl se ve mně.

poezi

drfaust

tak zarytému, že jen na kamenech si o nás čtou: My – vzpomínáme.

26

27

Překonat sílu magnetu

HNÍZDA (egilovi)

poezi

drfaust

Vzduch, v něm křik racka jako by byl jen domněnka – snad slovo, které smím zastavit a sundat, jako v případě bílé tabule – překonat sílu magnetu. Pozoruji, jak křídla zalamují úsečky mezi volným pádem a bezpečným plachtěním. Jedna hodina a podvečer – nasycený pohybem, ve spěchu nazvaném přitažlivostí průvodič slunce protíná obzor. Křik se dopisuje tečkou. Všichni se vracíme domů.

28

29

poezi

holger = Zbyněk Boháč

narozen 1966, žije v Plzni. Publikuje na serverech www.totem.cz, www.pismak.cz. Jednou básní se podílel na antologii internetové poezie Pavučina slov (Bohemia Books 2009).

holger

Ignorovat brody INTERPRETACE Četla jsem mayský kalendář Tak to abych odrodila v moři nebo na porodním sále křičela Vejškrabek! A až tě přinesou (ne, nebudeš chtít hned pít) budu mít strach z tvého těla protože Kdo jsi že zrovna teď? Možná pruh světla co za slunovratu pootevře bránu Vím já která sféra nastavila čelo?

DO HLOUBKY DVEŘÍ ponoří se stěna Linie bílá, porušená Za zvučným kováním podél jmen knihovny ploché k uzoufání Nerušíš Nemusíš povlékat křeslo stačí Jen až prsty zabloudí na parkety nehtem zkus popsat kudy ven

Budeš další moje krátkodobě uplakané dítě V noci mít žízeň a přes den se tě zkusím bát

30

31

poezi

holger

holger

Ignorovat brody

MOŽNOST vést to kolo pod lampami opřít ho o tmu nebo stromy odsát odér překvapivě světlých dvorců a doufat v přemostění identických břehů K ránu za svolení želvích hřbetů ignorovat brody i duhy s duší ocelovou před rohoží trousit žáby za zpěvu písní o zcizení a břiše strygy plném strijí

Ignorovat brody

Čekat až diety orvou boky srazí břicha zadřou se rodidla suchá, lichá hnízda zmijí v nadkolení Možnost potkat k ránu před ložnicí cizí vůně, přespočetná těla Schopnost stejně s nimi spát

Vycpat boty lavinami ryčných hříchů červotočům do holobytů bušit pěstí ze slipů vyprat zaschlé štěstí trochu v šatech, jinak nahý línat mezi peřinami

32

33

Ignorovat brody

PO POVALU lezou hrnce aby až pod strop nepršelo

poezi

holger

Vlněný šál zdobil tělo teď střeše sluší i šňůře nosiče pum květované Za řídkým plotem leží zobáky a tlamy z budky u hnoje cítí svůj hlad

34

35

narozena 1986, žije v Praze. Kromě internetu (www.totem.cz) publikovala v Názvucích (sborník prací literární soutěže Ortenova Kutná Hora) a v Psím víně.

vřes

Jako obvykle NEDĚJE

V KAVÁRNĚ, KAM SE CHODÍ PLAK AT

za odměnu město mlčí mezi zavřenými obchody napuchl čas tátové rozmýšlivě venčí rozpaky ohlédnou se zda nikdo neposlouchá než zašeptají víš tady sme měli takovou schovku takovej bunkr a děcka nechápou tvářemi dalmatinů rozpálenýma očima tvářemi čely vyjevenými jazyky dalmatinů zatím staří muži drží staré ženy za nové ruce znovuobjevené kloubnaté ruce na kterých ztěžkle oddychuje kůže

u vedlejšího stolku řeči o kartářce tu ženu už jsem jistě někde viděla ženu s obývacím pokojem na obličeji s tapetami na obličeji, s vázou na květiny na obličeji ženu, jež se svěřuje zřetelně a nahlas lascivně jak na schodišti

poezi

vřes = Sára Vybíralová

presíčko s mlíčkem představuji si její objetí objetí ženy, která myslí na vaření musí být tekuté a teplé ze všech stran v halence s vlčími máky představuju si ho přeju si ho

36

37

vřes

Jako obvykle

Z ROKLINKY o naší podobnosti jen tolik: tuším že v letních šatech že v letních večerech budou naše lampy přetékat do obdobně úzce vymezených kruhů tolik, tolik se tehdy přecpeme Dostojevského v přehnaném bezpečí roklinky s peřinami že zdi prasknou jak květináče té slasti ukázat prsty dlouhý nos a pryč – do krajiny bez hor vlakem s vlky

38

poezi

vřes

Jako obvykle

JAKO OBVYKLE ve tři v noci a ve dvaceti stupních Celsia i ulicím v Issy narostou krásná těla neznámé fontány, cínové sochy, slídová mlha nad záhony cyklisté s pohledy oslněných daňků a v salónech s pneumatikovými lenoškami slova v jazycích na míru pootevřenosti úst ale políbit ho jen proto, že zavanul kávou místo vína, to ne, to vystřihni to je jen jako obvykle

39

vřes

Jako obvykle

Jako obvykle

DEN ŠELEM

PŮST

je den šelem: vešly bez rozhlížení a mlčky snědly maso pohupujíce se roztržitě v neznámých lodičkách pak aniž k tobě otočily hlavu přijaly kývnutím pozvání k siestě a na terase konečně rozložily na dlažbu svou přítomnost

dnes by štěstí mohlo být tak prosté že by se vešlo do košíku na šití stačila by kamna něco šlehačky a pohled zblízka na něčí ústa

spí – smíš se dívat: to štěstí

40

poezi

vřes

(pár svůdných historek z dětství) (tichounké mlaskání za záclonami) ale i zimní déšť je dárek a pochopitelně:

jahody v zimě nerostou

41

narozena 1976, žije ve Vyškově a v Brně. Kromě serveru www.totem.cz publikovala také časopisecky v Hostu a ve Tvaru.

paryb

Adaptace na tmu POKOJ Č. 8, ZÁZNAM

KŘIKNOUT Z OKNA, TO UTIŠIT PSY

prsty, mlčky, drobným gestem obejmeš pelest oddělující světle zelenou zeď od světle zelené zdi

švihnout proutkem, vymočit neděle –

monitor vyšplíchne tón a není nic – – jen: nepatřičné teď a tady nádoba na čaj, cosi odlitého ticha cosi zbylého, vyvržené my

poezi

paryb = Jana Šilerová

vrátil se měl v ústech zaklíněné slovo a kapsy plné skřelí obojků a vysypaných rukou řekl byl jsem stromem byl jsem hlídačem tlejících kořenů řekl taky byl jsem rybářem žil jsem v rozcuchané kštici podzemních pramenů ale vrátil jsem se přinesl jsem těla dvou ohařů dotkla se mne a zlomila světlo uschovej je uschovej mne vždyť vrátil jsem se někdo křiknul z okna, nahmatal provazy a předklonil tmu

stojíme nad tebou, malinko udiveni: náhle tak bezobsažné dva páry návleků na boty

42

43

poezi

paryb

paryb

Adaptace na tmu

Adaptace na tmu

ADAPTACE NA TMU

TUHLE VĚC

a co je vůbec život jednoho:

tuhle, ano t u h l e v ě c byste měli nechat ležet tak trochu přes okraj stolu hřbetem do prostoru pohybu prosti i zvuku prodýchat nesvá slova než vymrštěná paže zatáhne roletu – – tma! sklouzne od ramene k bokům; táž: nebude běsnivá ne, ta příkře svá, tak trpkosladká v oku zpěněná kotlina, po kolena domu až běda sedřená (jen splavit ji, splavit…) mlč! ty a stín: okuste ve zdech jak stehnech studených knihu mých živých rozobrazit

židle u stolu promáčknutý sedák či snad hrnek s modrým květem v krabičce ostropestřec, máta nebo ty tiché ruce kterýmas živila zvedala držela zpříma anebo lůžko nasáklé bděním prostřeno pro všechny co znají cestu popaměti a tamhle – hladina tvého čela to musel přec být život: hřeben tvé vlasy, pak tvé čelo urovnaná tma – – dál nedohlédnu

44

45

poezi

paryb

paryb

Adaptace na tmu

Adaptace na tmu

DĚDOVI, TÉŽ SOBĚ ///

///

hrávali jsme hru na auta ty počítej bílá já červená tehdy jezdilo jedno sem (bílé) a dlouho nic než druhé tam (modré) pak dvě najednou červená! vyhrávala jsem

to teplé místo na zemi pod oknem nezívá, nedutá, neupravuje si polštář pod hlavou neubývá; v parketách neklíčí otisk

pak dlouho nic

kulisy představují obrazárnu s výjevy žonglérů & podmořského světa & žen se zelenýma očima & žen počítajících automobily na Albrechtově ulici; galeristka mne nabádá k tichu, nebo budu zalita do betonu navždy: ztvrdlé paty

/// jediné gesto, které budu moci učinit, je zapřít se narodil se ve stejném roce jako Czesław Miłosz, ale v jiné době, stal se truhlářem a v dílně kousek od náměstí vyrobil babičce ložnici, skříně a stolečky, všecko, taky altánek ve Smetanových sadech a krabičku na šperky z tmavého dřeva, pevného jako on, ale i tak byl křehký, kůra se dala sloupnout; řeknete nepatřičné nahlédání, jenže – vedlo by schodiště jinam, kdyby se krajina nekrčila?

46

47

narozena 1987 v Praze, žije v Roztokách, studuje obor mezinárodní teritoriální studia na UK. Kromě serveru www.totem.cz, publikovala též časopisecky v Hostu.

tuik

Míchali jsme to drátem ZAHRADA

BÁSEŇ Z VDĚKU

Vodou, ze které se páří, smyli jsme ze sebe hlínu a hluk v rohu vany zarůstající plevelem. Druhý břeh končil normálně dlaždičkami.

Zvolna se rozpouštíš ve sladkém láku spánku v pohoří nábytku, v prázdných pláních, v bytě jímž cirkuluje tma jak horká míza v kořenech.

Cosi ti rašilo ze ztuhlých, otevřených úst, bylo potřeba to vyrvat, než se to rozkošatí, takhle, aby to nedorostlo, i s plícemi a játry –

poezi

tuik = Anna Kunová

Řečištěm koberců a větví necháš protéct dech, z útesů polic chytáš slabiky jak dítě: to mlýnek noci řeč drtí na strouhanku.

A pak se řinulo léto, vzduch sklovatěl na slunci, brodit se jím bylo jak kráčet rosolem – a já ti přinesla dárky, atlas mraků, seznam zakázaných sloves, rybíz hledaný v podmáčených sadech a velrybu v opravdu velké konzervě. Pod prolomenou krustou srpna byl vidět bazén, který vysychá, ležel tam bílkový sníh, nějaké mokré peří a opravdický alobal. Na koncích větví stále dorůstala jablka. Sadem se šířil podvečer jak inkoust ve vodě. Míchali jsme to drátem, dokud se nerozpustil úplně.

48

49

poezi

tuik

tuik

Míchali jsme to drátem

NÁVŠTĚVY Ještě za dveřmi chcípají kabáty, svléká se prostřelená, vlhká srst. Vbíhají návštěvy, nahá zvířátka. Jsi ještě neodblaněn ze slupek polospánku, odpoledne tlí až do úplné tmy. Kloužou po linoleu, vržou v gaučích, slyšíš? Je čas položit drátěná oka, návnadu; salám, dámské prádlo, okurku.


Teď ochutnávají jemné květy špíny, plazí se mezi nohy skříně. Instalují sníh, aby prýštil ze sprch do dřezu. Teď klidně lež, ale pak na to musíš dát pozor. Světlo se vlamuje, náhlá řeč ti trčí z pusy jako klacek. Převržená okna zacpávají hadrem, hlas padá střechou, v chodbě tuhne. Kdovíkde přezimuje živý pláč.

Škvírou pode dveřmi ložnice zvolna vytéká, mrskáš se v bahnitých plachtách peřin, budíš se vlnobitím, vzpříčený na vypouštěném dně. Jsi tiše. Zaskočí ti to.

50

51


LETOŠEK Vždycky tě trochu rozčiloval abstraktní příběh dřevotřísky roztažený do prostoru.

poezi

tuik

Někdy se očima přidržuješ – připodobněn buď k nejistým kostrám antén na plochách střech.

Jednou ses zahlédl v říznutí o stránku, ve vyplazeném salámu cizích housek, ve vhazování desetikorun do automatu.

52

53

Petr Čichoň 3         

From Prusian Ballads  Snow- covered

Silesia,



  

with no Christ the King

We made love at once 3 Made Love  at Once      We We   made   love   at once        3  

 3Silesia   3       Silesia Snow-covered      Snow-Covered   3

3

snow- co vered



Silesia

3

set by Saint Vaclav



afire,

  made love at once,   We      



 3      3     3 3 Silesia, with  no Christ the King    Snow-covered              snow- co vered Silesia

won't survive until spring,

       3    3      snow-co vered Silesia where all

lovers

expi re.

       3

3

3

    

snow- co vered Silesia

snow- covered 3Si le si a

set by Saint Vaclav



afire, 3

    

won't survive until spring,



snow- covered Si le si a

expi re.

       3

3

It knows but mercury,

 

Ah,





love,

3

3

     



 

Ah, love,



Ah,

 

54





 

you still get

3

3

3

Si - le - si - a



has wings!



3

 

you still get

3



so did a priest 3

letters from the deceased.

Překlad Tomáš Oakland, notový zápis Radek Šalša

       Si - le - si - a

has wings!

blanket was not

nee ded,

villa looked as lovely as she did,

the

baron died,

so did the foreman.

3 3              3 3   We made  at once,   in flesh  of yours      love



in flesh of yours

    3              went a miner,  he didn't even pause             past 3

          3



ev en a wood land

We made love at once,

3

letters from the deceased. 3



so did a priest

          3

love,

Ah, love,



3

there lovers found their demise,

              there lovers  found  theirdemise,   It knows but mercury, 3

not

but no- one lives in her,

3

lovers

the

3                      no- one lives in her, the baron died,  so did the3 foreman.                   but



   3       where all

We made love at once,

3  3     3               3   as she did,  even awood  land   villa   not   looked  as lovely     

 3   3     



3



 the  blan  ket was  needed,  not 

poezi

Snow-covered Silesia

past went a miner,

he didn't even pause

 

        away the darkness creeps,       away the darkness creeps,

3                      Anselm3 mine still sleeps, then we left along the river...   the           

 

the Anselm minePřeklady still sleeps,z básnické then we leftsbírky along the river... balady/Preussische Baladen Pruské

Hudební ukázky na www.petrcichon.atlasweb.cz

55

Pavlína Pulcová

narozena 1975 v Boskovicích, tam žije dosud. Vystudovala na FF UP v Olomouci obor česká filologie a výtvarná výchova, pracuje jako učitelka na ZŠ v Boskovicích. Publikovala v Hostu, Textech, Revue Mítink a v internetových časopisech Dobrá adresa, Divoké víno, A tempo revue a Wagon. Je zastoupena v antologii Divokého vína a ve sborníku Literární soutěže Františka Halase Na vlastní ticho. V regionálním týdeníku Boskovicko jí vychází jednou za čtrnáct dní haiku.

Odlesk ///

///

u Olomouce

Gillesově ženě

pletence žil starých třešňových stromů vypouklé v paži cesty kopule kostela lapeny v mlze malátný bůh neklidně spí místo něj prorůstají nebe vlásečnice větvoví

v polotmě klopýtá o své tělo světlo nese v dlaních voskovice útlá uvnitř ženy nestačí vysvítit psí stesk leskne se v polévce dnění obojek zarostlý v mase v půlkruhu života větří pach dny čpí močí potulných vin plícní sklípky zatopené zoufáním na vrcholu je řídký vzduch

před transfúzí krve mdlo

welesův debu

Pavlína Pulcová

padá lehce

56

57

poezi

HORA MATKY BOŽÍ Králíky zmrzlé větve chřestí jak kostřičky modliteb jež kluci rozjezdí na saních dolů po křížové cestě

/// Rozsvícená monstrance babiččiny hlavy mezi rajčaty V podvečerním světle za okny motoráku můj odlesk v ní

58

59

próz

rohoz = Jiří Hort narozen 1950, žije v Ostravě. Publikuje především na www.pismak.cz pod značkou a2a2a. Jedním textem se podílel na antologii internetové poezie Pavučina slov (Bohemia Books 2009). Zde otištěné texty jsou převzaty z www.totem.cz.

60

HARMONIKÁŘ Motoráček byl téměř prázdný. V jiné dny vozí zpozdilé návštěvníky barů nebo dělníky z odpoledních směn, ale o Štědrém večeru jsou lidé doma. Těch několik málo cestujících mlčelo. Vesnice a městečka podél trati byly dnes vzhůru o něco déle, a tak měl měsíc spo‑ lečnost. Občas se na okně rozprskly vločky, když některá nepozorná větvička zavadila o sklo. Pojednou vlak zastavil. Chvíli se nic nedělo, jen tázavé pohledy přeskakovaly z jed‑ noho na druhý. Konečně nakoukl průvodčí.

strojvůdce. Cestující se schoulili zpátky do svých míst. Jen dvě ženy se začaly o něčem dohadovat. „Ne, neblbni, seď,“ tahala jedna druhou za ruku. „Ale nech mě, nebude‑ me tady přece jako o funuse,“ zvedla se druhá a otočila se do vagónu. „Tak si zazpívejme, jsou přece Vánoce.“ A aniž čekala na odpověď, spustila: „Já mám galánečku…“ Její veselé oči těkaly po ostatních, a i když se nikdo nepřidával, nevzdávala se. V koutě u dveří podřimoval postarší muž. Musel někde upadnout, alespoň se to tak zdálo podle roztrženého rukávu a špinavých kalhot. Ve vyhřátém vlaku si zjevně liboval, ale nenadálý zpěv ho vyrušil. Zvedl oči, chvíli se rozhlížel a začal pátrat po kapsách. Zato voják, vracející se z vycházky, předstíral, že je pohroužen sám do sebe. Jen babička, poslední z pětice cestujících, se usmívala, jak to umějí pouze babičky. Konečně muž u dveří našel, co hledal. Foukací harmoniku. „Znáte to, poslední den v práci,“ rozhlédl se trochu nejistě po ostatních a už odvážnou zpěvačku doprovázel. Mezitím se postavila i druhá žena. „Omluvte nás, trochu jsme si cvrnkly.“ Ale to už zpěvačka zanotovala další a pohotový muž s harmonikou znovu nezaváhal. Ozval se potlesk. Babička. I voják se přidal. Přece jen nechtěl vypadat jako škarohlíd. „Víte,“ pokračovala zpěvačka, „chtěla jsem být jako Simonová nebo ta, no… co s tím Matuškou… Pilarka,“ rozpomenula se. „Ale maminka říkala, že nemám pěkné nohy, a tak jsem tramvajačka,“ dodala vesele. Babička o dvě sedadla dál vytahovala cukroví. „Jela jsem za dcerkou. Nějak jsem to letos popletla. Jezdím každý rok, ale zapomněla jsem, že chtěli na rekrea‑ ci. Dostala poukaz z práce,“ vykládala s patřičnou pýchou. „A vy, vojáčku, pojďte taky a nestyďte se.“

„Minutku strpení, je tam fujavice, musí pro‑ hrnout kolej, už jedou.“ A zmizel v kabince

Zpívali všichni. I průvodčí se vrátil. Voják písničky příliš neznal, a tak alespoň noto‑ val. A ženu, která svou kamarádku zpočátku omlouvala, bylo slyšet nejvíce. Nikdo ani

rohoz

Miluško, už jsem tady

61

próz

rohoz

rohoz



nezpozoroval, že se motoráček znovu rozjel. První, obdařen rozpustilými polibky, vystoupil voják. Na další zastávce pak obě ženy. Babička byla poslední, komu harmo‑ nikář pomohl ze schůdků. Vrátil se na své místo. Motoráček nezúčastněně uháněl dál do noci a naproti vybíhala rozsvícená okna. Chvíli je sledoval a usnul.

Vrátili se domů. Přece jen byl trochu zklamán. Čekal alespoň nějakou vítězoslav‑ nou poznámku, ale kluk se jen potutelně usmíval. Až když mezi dárky našel obálku se stokorunou, pochopil. „Za Tvé bláznovství,“ četl několikrát. Měl radost. Stejně jako pouliční lampy. Neměly mnoho na práci, a tak zvědavě nahlížely.

ZLATÉ PRASÁTKO

MILUŠKA

„Tak se podívej,“ tvářil se vážně otec na téměř dospělého syna. „Ty ho nevidíš?“ Zlaté prasátko mu sliboval každý rok. Ještě když byl malý, pozorovali oblohu, ale nikdy nic nespatřil. Pokaždé měl nějakou výmluvu. Že je třeba zataženo, nebo že musel tajně uždíbnout kousíček z uzeného masa zavěšeného na balkóně. V posledních létech se nachytat nedal, avšak řeč na to přišla pokaždé. Jenže tentokrát si táta vymyslel, že zlaté prasátko lze určitě spatřit na severní straně domu. Museli vyjít ven. Vůbec nepřipustil, že by se mohl mýlit. Byl zmaten. Přece, proč by se jinak sázel o stovku? Taková hloupost, ale když tak naléhal… Přemýšlel sice, že by na střechu zavěsil něja‑ kou nafukovací hračku, kterou by nastříkal zlatou barvou, ale ukázalo se, že žádné takové prasátko není k sehnání.

„Jé, dobrý den,“ pozdravila v parku maminku s kočárkem neznámá žena. „Můžu se podívat?“ zeptala se spíše ze zdvořilosti, zatímco její rozzářený pohled již stejně mířil na malé batole uvnitř. Maminka ženu neznala, ale potěšilo ji, že se může děťátkem pochlubit. Avšak tato neznámá, ještě mladá žena jí připadala od počátku zvláštní. Možná to dělaly ty tlusté obroučky brýlí nebo trvalá. Takovou mladé ženské přece neno‑ sí. I ty velké červené plastové korálky by si na krk nikdy nedala. Ale nefalšovaná radost, s jakou se snažila upoutat pozornost maličkého, ji uklidnila. „Ten je krásný,“ rozplývala se, „víte, já mám ráda děti. Paní Plšková mi půj‑ čuje malého Péťu, abych ho povozila. Paní Plšková se narodila čtrnáctého září.“ Bylo znát, že to s dětmi umí. Maličkému uvolnila řemínky, aby ho příliš nestahovaly, a trpělivě podávala gumového zajíčka, kterého neustále vyhazo‑ val. Jen když vyplivl cumel, zvedla ho ze země, prsty setřela přichycená zrnka písku, olízla a chystala se ho vrátit maličkému, maminka ji taktně chytla za ruku a s omluvným úsměvem, že ho stejně pořád vyplivuje, vložila cumel do tašky. „Já jsem taky chtěla mít děťátko,“ pokračovala neznámá a dále si hrála s malič‑ kým. „Vidíte, ani jsem vám neřekla, jak se jmenuji. Jsem Miluška a narodila jsem se sedmého března a mám dvacet čtyři roků,“ ukazovala na prstech. „Ale mamin‑ ka mi nechce dovolit. Pan Plšek mi slíbil, že mi ukáže, jak se to dělá. On se narodil šestého června, ale nesměla jsem nic říkat mamince. Ale já jsem to mamince řekla, protože jí musím všechno říkat. Ona se o mě stará. Maminka je starší o dva týdny.

Tátu prohraná sázka nemrzela. Ani se nesnažil vymlouvat. Díval se na hvězdy a zdálo se mu, že si ho předcházejí. I dům byl jiný. Všude se svítilo, jen paní Hassová odjela k dceři. Pomyslel na sousedku z vedlejšího vchodu. Na jaře jí zemřel muž a napadlo ho, jak jí asi musí být. Dopoledne však přijely děti i s vnoučaty. Přišla si půjčit židle. Taková slušná romská rodina. Najednou ho přepadl pocit studu, stejně jako nedávno v tramvaji. Černooký mladík nabídl stařence, že jí pomůže s nákupní taškou. Byl připraven vyběhnout, kdyby se pokusil utéct, ale mladík postavil tašku na ostrůvek, usmál se a nastoupil. Cítil se trapně. Kdysi, to ještě dělal portýra, ukradl pár pytlů cementu. Nikoho ani nenapadlo, že by s tím měl něco společného.

62

63


Narodila se dvacátého prvního března. Víte, já si u nás ve vchodě pamatuji úplně všechny narozeniny.“ Maminku s kočárkem její vyprávění začalo znervózňovat. Všimla si také, jak batole hladila. Nebylo v tom nic zlého. Spíše jí připadalo málo osobní. Takové ty odpozorované pohyby, které jsou vlastní sestřičkám v kojeneckých ústavech. Ale připadalo jí hloupé neznámou odehnat. „Pan Plšek mi to neukázal,“ pokračovala neznámá, „protože maminka hodně křičela. I na mě křičela.“ Zvedla se od kočárku a tok její řeči se zrychlil. „Já nevím, proč křičela. Prý nejsem normální. Prý jednou umře, a kdo by mi pak pomáhal. A já nechci, aby mi maminka umřela. A paní Plšková se taky zlobila. A nechtěla mi dávat Péťu. Prý až řeknu, že to není pravda. Ale já jsem to neřekla. Ale už mi ho zase někdy půjčí.“ Znovu se zklidnila a pohladila batole. „Pan Plšek pak říkal, že mi chtěl ukázat takovou knihu s obrázkama, a já jsem říkala, že já nevím, co mi chtěl ukázat. A potom mi tu knihu paní Plšková ukázala. Tak jsem říkala, že mi asi opravdu chtěl ukázat tu knihu. Víte, já umím číst. Vychodila jsem pomocnou školu. Paní učitelka říkala, že jsem byla nejhodnější. Ale stejně jsem tu knihu nečetla. Maminka se pořád zlobila a říkala, že mi pan Plšek nemá co ukazovat.“ Opět se zadívala do kočárku a snažila se dělat na maličkého cukrbliky.

próz

rohoz

„Miluško, už jsem tady,“ volala mezitím přicházející starší žena. „Doufám, že vás moc neobtěžovala,“ omluvně se usmála na maminku. „Máte krásného chlapečka, viď?“ obrátila se na dceru a mimoděk ji pohladila. Miluška horečně přikyvovala. Když odcházela, ještě se několikrát ohlédla.

64

65

próz

Jakub Šofar narozen1958 v Novém Městě na Moravě, žije v Praze. V letech 1993 – 2005 redaktor literárního obtýdeníku Tvar, od roku 1999 redaktor kulturně‑společenského měsíčníku na internetu Dobrá adresa, od roku 2000 přispě‑ vatel literární přílohy Práva Salon. Edičně připravil mj. pro Dauphin výbor z poezie Pavla Ambrože „Homéra“ Moruše: (cypřiše), zastoupen např. v antologii Jezdec na delfíně: Antologii české erotické literatury 1990 – 2005 (Con‑ cordia, 2005) nebo ve sborníku O fejetonu, s fejetonem (Karolinum, 2007). Autor knih Ýbung‑ende (Concordia, 2005) a Prostší motivy (Protis, 2008), Peking Not Fucking (Dybbuk, 2008) a Poslední slova (Dybbuk, 2009).

66

Jakub Šofar

Pokus o dvojku (tedy kapitolu) – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! Teď nevím, jak pokračovat dál. Jestli mám ještě na pěti stranách zopakovat ten zpěv… Jo, vy nevíte, že je to zpěv. Že to zpívá inženýr ekonomie, který sedí v bílém plášti, zrovna je období, kdy vládne reklama na Vizír, tak moc je ten plášť svou bělobou provokující. Sedí naproti, máme sražené stoly, čte si v knize faktur jako v mapě Polabí a opakuje už od půl deváté tři slabiky, tři noty, tenhle zpěvák ze tří sborů. – Byl to Šejk…!

– Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! Spisovatel by si mohl pěkně narazit hubu, kdyby s tím nepracoval obezřetně. Kdyby se ještě psalo za peníze a za počet řádků, pak ano, klidně, zopakuj to klid‑ ně na deseti stranách, protože jsme realisté a píšeme pravdu a takhle to bylo, ale v postmoderní postmoderně je každá taková věc přesně vyměřená a naplánovaná. Když třeba rozsekáte text a přeházíte ho a přitom ho pečlivě pokřtíte nějakým kombinatorickým pahýlem, který v konečném výsledku cosi symbolizuje, aby pak nějaký ťulpas mohl napsat, že jste zvolil netradiční postup, kdy text se pomalu sklá‑ dá jako puzzle, tak si musí autor namalovat na velký papír barevný harmonogram, aby mu to lícovalo a štimovalo (takhle si to rozkresluje Zdeněk Sýkora, ten z Loun, jenže to je malíř a žádnej spisoválek), a jak se to dostane na hranu, na území niko‑ ho, tak může samozřejmě chvilku jakoby viset ve vakuu, ale nesmí to nechat přes ani o vteřinu. Moderní autor si nemůže dovolit napsat ani jednu stránku těchto tří slov. Ale já můžu: – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…!

67

Pokus o dvojku (tedy kapitolu)

– Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! Už mě to nebaví, stejně to nepíšu, ale dělám to kopírováním bloku. Což ostat‑ ně vyvolává otázku, zda je obsah těch slov stejně kvalitní jako v případě, že bych to opravdu poctivě ťukal po písmenkách. Věřím, že jsou tací, kteří žijí v pravdě, a i kdyby celá jejich kniha obsahovala jen písmenko „a“ ve 546 789 zobrazeních, 546 789krát by to áčko opravdu na klávesnici zmáčkli. Ale to jsem trochu odbo‑ čil od toho inženýra, který, abyste to nezapomněli, seděl naproti, prohlížel se ve fakturách jak Ivánek z té šílené ruské televizní pohádky a donekonečna, jako budd‑ histický kněz, opakoval zpěvně, ale odhodlaně: – Byl to Šejk…! Vydržel jsem to do 11.47. Chtěl jsem víc, Bůh je mi svědkem, protože inženýr chodil přesně ve 12.00 na oběd, v tomhle byl přesný jako pruský adjunkt. Co by mně udělalo 13 minut, co je ostatně 13 minut v životě vesmíru? Ale co je 13 minut v životě třeba vážky. Proč vážky? No, nějak jsem si řekl, že slova na konci abecedy jsou odstrkovaná, bastardizovaná, vždycky se začíná a, b, c, d, tak jsem automaticky vyhrkl vážka. Mohl jsem taky říct želva, ale ta se dožívá více let než člověk. Je klidně možné, že někde na Galapágách se k smrti nudí jedna, nad kterou se skláněl ten‑ hleten prevít Darwin, který nám tak zkomplikoval světový názor. K tomu se možná ještě dostanu, ale teď mám na tapetě toho inženýra. Vyzpěvuje si, odpoledne má zkoušku s tiskaři a večer s nějakými byzantinci, kteří propadli chorálům, představ‑ te si pohromadě tucet podobných chlapů. Třeba všichni trénují tímhle systémem. Pak bych rád povečeřel se všemi postiženými a trochu se s nimi podružbil. V 11.47 jsem přetrhl ten vyzpěvovaný růženec, když jsem do mezery – Byl to… vtrhl barbarsky, bezcitně a chuligánsky:

68

próz

Jakub Šofar

Jakub Šofar


– Kurva, mohl bys už konečně stulit pysk!? Kdo si myslí, že se ještě ozvalo – Šejk, tak musí odevzdat fant. Růženec se vypařil, ticho se vrátilo do naší krajiny, jako kdyby poučení z jakéhokoli krizového vývoje bylo součástí Požárních směrnic. Inženýr znehybněl jako káně na obloze nad hroudou pozemskou, zasažen do nejcitlivějšího místa svého člověčenství. Nejhorší na tom bylo, že jsem celých těch 13 minut stejně slyšel zas a znovu: – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! – Byl to Šejk…! Věděl jsem, že to tak dopadne, že ono více než tříhodinové vrhání tónů vyvo‑ lá efekt, popisovaný mnoha autory, i po amputaci končetiny ji stále cítíte. Tak já jsem stále slyšel ten zpěv, sám v sobě jsem duněl – Byl to Šejk, rezonoval jsem jak dokonalá membrána, a inženýr to věděl. Těch 13 minut jsem vzal jako melouch za toho pitomu, kterého mně doporučili, aby trošku ohlídal číslice. Jak jsem byl ještě pitomý ze sametového vývratu, tak jsem na to kývl, jako hňup, protože láska a pravda visely jako jitrnice ze stromů sedláka Pandrholy. Celý den byl v troskách, drážďanský syndrom v plné kráse, duněl jsem jako sud tím – Byl to Šejk, a inženýr se na mě v 11.59 podíval svýma chlapeckýma očima, které snad musela vymalovat paní Zmatlíková, a zase je sklopil. Vstal, sundal plášť a vyšel z kanceláře. Tedy, vyšel by, kdyby se ve mně něco nezlomilo, jakási skautská pojistka, a já mu poměrně vyrovnaným hlasem vysvětloval: – To se nezpívá „Byl to Šejk“, ale „Byl to Shane“. Tu písničku zpíval Ladislav Vodička a byl to docela hit, ve své době… Od slova „hit“ to už asi neslyšel. Nejspíš. Dovřel dveře a nechtěl to slyšet. Nechtěl slyšet žádné moje pravdy. Tehdy v nakla‑ datelství na začátku Francouzské ulice v Praze 2. Protože pravda bolí. Žít v pravdě znamená lehat si hned od rána, od probu‑ zení na fakírovo lůžko a být na něm zase až do chvíle, než se jde do hajan. V noci,

69


tedy pokud jste šli opravdu spát, se žít v pravdě nemusí. Ve snu může mít lež klidně dlouhé nohy a pravda zase krátké. Pozor: U zaměstnanců s nočními směnami je to opačně. Dál už k této odbočce není co říci. Tak to máme třetí konflikt za čtrnáct dní. Ale já jsem v tom nevinně. Po našem: já su v tom nevinně. Před týdnem jsem si ho dovolil, inženýra, opravit, že teplý úsek při řeznictví směrem do Vršovic, tam, kde Francouzská dosahuje nejvyšší nadmoř‑ ské výšky a z ničeho nic pak uhne, aby mohla vytvořit hraniční čáru mezi činžáky a vilami na pomezí dvou čtvrtí, se nejmenuje „U Bulatů“, nýbrž „U Hulatů“. Zase tomu předcházel celodenní předzpěv, na němž si ostřil jazýček pro pozdě odpo‑ lední a poté večerní zkoušky jeho pěveckých sborů. Jestli to chcete vidět na vlastní oči, tak to vypadalo takhle: – U Bu‑la – tů…! – U Bu‑la – tů…! – U Bu‑la – tů…! – U Bu‑la – tů…! – U Bu‑la – tů…! – U Bu‑la – tů…! Pokračovat asi nemusím. Stejný koncept s jinou nádivkou. I když průběh totožný nebyl. Vydržel jsem to celou regulérní pracovní dobu až do chvíle, kdy si inženýr (jmenuje si Igor) balil k vyprání bílý plášť postupně do čtyř sáčků a igeli‑ tových tašek, aby snad doma nenakazil svoji manželku nějakými nakladatelskými viry. I při balení bublal a bulatoval. Tak jsem se ho z ničeho nic zeptal, co to zpívá. Přestal balit, vyčítavě se na mě podíval, ale neřekl ani putna. Ani topol. Ani doležal. Jen přestal bublat a bulatovat. – Hele, jestli si jako zpíváš o té jídelně, kam chodíš na oběd, tak ta se jmenuje „U Hulatů“, ne „U Bulatů“. Ono je to ve výsledku sice jedno, ale když už to musím celý den poslouchat, tak to chci aspoň poslouchat ve správném tvaru. Doufám, že ti nevadí, že to takhle říkám.

70

próz

Jakub Šofar

Jakub Šofar


Mluvil jsem k němu jako moudrý učitel k nezdárnému žákovi, neboť si mys‑ lím, že nemá smysl zvyšovat hlas, zvlášť když je ten na druhé straně asi o deset let starší. Kdyby se mnou v mládí hovořili všichni takhle, nebyl bych dneska nervózní cholerik. Komenský, to je moje cesta. Jenže inženýr se zatvrzele díval do jednoho místa na stole, na kterém nic nebylo, a mlčel. Ještě jsem to jednou zkusil: – Hele, Igore, když tady (chtěl jsem použít souslo‑ ví „že tu musíme sedět“, ale ihned jsem si uvědomil, že by to bylo špatně)… spolu děláme, tak si to přece nebudeme zbytečně zhoršovat. Já taky rád zpívám, dokon‑ ce jsem byl na základní škole členem pěveckého kroužku, zpíval jsem třetí hlas, já mám zpívání rád, ale když poslouchám celý den tři stále stejné tóny, tak jsem z toho trochu naštvanej. A naštvaní lidi dělají chyby… – Čtyři tóny… pípl Igor. – Jaký čtyři tóny? – Já zpívám čtyři tóny, ne tři. Ne „U Bu‑la – tů“, ale „U – Bu‑la – tů“. Věřili byste tomu? Já jdu k němu pomalu a vroucně jako jelen k lani, která stojí u napajedla a svými světly nenápadně láká majestátního přežvýkavce, aby zaujal místo vedle ní, a on mě začne opravovat kvůli počtu tónů. – Víš co, Igore, jdi do prdele! Fakt už dneska běž do prdele! Igor inženýr odešel rychle a bez řečí. Že by šel do prdele, o tom bych ale pochyboval. Vedl hygienický život na nejvyšší úrovni a v řitním otvoru by pro něj bylo nevlídno. Už první den, kdy jsme si s ním celé nakladatelství připili na jeho počest a popřáli mu, ať se mu u nás líbí, tak nás překvapil tím, že odmítl naši skle‑ ničku. Vybalil si ze svého zavazadla sklínku zabalenou v modrém sametu, v jejím „obsahu“ byl nacpán zmačkaný ubrousek. Když jsme dopili, tak sklenici umyl postupně v saponové vodě, v teplé vodě, ve studené vodě. Utřel ji úplně novou utěrkou (měl jich v látkové tašce balík), utěr‑ ku pak dal do igelitové tašky s nápisem „Věci na praní“. Do vymyté sklenice opět

71


smotal úplně nový ubrousek, to celé zabalil do sametu, vložil do speciálního plá‑ těného pytlíku a uložil do spodního šuplete psacího stolu. Stůl zavíral při každém odchodu (i když se šel vyčurat). Třetí den jsem ho načapal, jak špatně napsanou fakturu se svým podpisem stříhá nejprve na šířku, na cca dvoumilimetrové proužky, které pak ještě znovu stříhá po cca dvou milimetrech, úplné mikročipy, po kterých pasou v thrillerech temné síly, takže výsledným produktem byly malé čtverečky, téměř dokonale stejné. I když viděl, že se na něj dívám, neřekl nic, dokud svou pečlivou práci nedo‑ končil. I tak pak nic neřekl. – Co to má bejt? ptám se poněkud nerudně. Je sice hezké vědět, že můj kolega je výkonným skartačním strojem, ale warum? – Nenechám se zavřít za někoho jiného. Nechci, aby někdo zneužil můj pod‑ pis, vyjelo z něj. – Takže, jestli jsem to dobře pochopil, každému kusu papíru, na němž je tvůj ctěný podpis, hrozí, že ho takhle skartuješ? Tak to sis měl vybrat nějakou práci, kde se nebudeš podepisovat. Tos měl jít trhat lístky do kina! Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo. – Igore, vrať se na zem, prosím tě, jestli to jde. Já tady mám prokuru a za všechny peníze jsem odpovědný já. Takže kdybys měl na čemkoli třeba tisíc podpisů, tak je to úplně jedno. Poňátno?! Inženýr k tomu zase neřekl vůbec nic, jen pomalu rukou smetal čtverečky roz‑ stříhaného papíru na hromádku. Ne že si je nametl do dlaně. Odešel do kuchyně, kde byl smetáček s lopatkou, aby mohl pomalými, sofistikovanými tahy uklidit to, co způsobil. O dva dny později mi asi tak o půl třetí odpoledne z ničeho nic řekl: – Nechal jsem si pojistit podpis. Kdybych zavinil nějakou škodu. Už tehdy bylo celkem jasné, že naše symbióza nemůže dopadnout dobře. Měl jsem svolat představenstvo a domluvit se na neprodloužení smlouvy, ostatně ve zkušební době nemusí nikdo nikomu nic vysvětlovat. To bych totiž nejspíš ani

72

próz

Jakub Šofar

Jakub Šofar


nezvládl. Stačilo by říct: – Igore, sbal si skleničku a špinavé utěrky, naše cesty se rozcházejí. Ale já jsem všechny ty příznaky podcenil. Přiznám se, že mě i docela vzrušovalo očekávání, co bude dál. Co bude dál? Co vlastně bude dál? Kdyby nebylo této otázky, už bych si to možná dávno hodil. Vrozená zvědavost mě ochraňuje před sebezahubením, vyta‑ huje mě z bahna, do kterého se sám plánovitě propadám. Akce a reakce, součet sil je zatím v plusu. Anebo v mínusu. Jak to chce kdo vidět. Ale jak tento pokus o kapitolu zakončit? Někdy mezi etapami „U Hu‑la – tů“ a „Byl to Šejk“, v jednom pondělním dopoledni, porušil Igor svou chladnou loajalitu a řekl mi z ničeho nic tajemně: – Teď ti něco ukážu! Vytáhl obrovskou papírovou obálku, něco mezi A3 a A2, kterou měl ukrytou kdesi v útrobách stolu. Z ní se pomalu rodily na svět různě velké sešity. Těch nej‑ menších bylo nejvíc, na každém byl napsán letopočet. Pak byly větší, po dekádách 1957 – 1966, 1967 – 1986, 1987 – 1996, 1997 – 2006. A největší sešit v tlusté vazbě. Koukal jsem na to jako výr ušatý. Igor nejprve otevřel nejmenší sešit s letopočtem aktuálního roku. Ukázalo se, že v deskách je jen jeden, nastavovaný papír. Z horní čáry byl dělen svislicemi na první a druhý tah v neděli a ve středu v jednotlivých týdnech, z levé strany pak vodorovnými čarami na kolonky pro čísla od 1 do 49. Igor do příslušných chlívečků zanesl vylosovaná čísla sportky z předchozího dne. Pak otevřel středně velký sešit odpovídající dekády, kde zachycoval četnost tahu jednotlivých čísel podle prvního a druhého tahu, dále podle neděle a středy a pak to vše v absolutních součtech. Do největšího sešitu si nakonec napsal vylosovaná čísla a přičetl je k původnímu celkovému počtu jejich tažení od vzniku sportky. – To koukáš, co? To jsem začal dělat přesně v den, kdy se sportka poprvé loso‑ vala, od 21. 4. 1957. Schválně, zeptej se mě, které číslo se nejčastěji táhlo? – Které číslo se nejčastěji táhlo?

73


– Šestka. Vidíš, šestka, tady to mám černé na bílém. A zeptej se mě, které číslo se naopak nejméně táhlo? – Které číslo se naopak nejméně táhlo? – Čtyřicet pět. Jasná zpráva. Tady je to jasně! Pořád jsem ještě čuměl jako výr ušatý. Nicméně jsem to překvapení stihl odblokovat dotazem: – Igore, a kolikrát už jsi vyhrál? Igor se lišácky zasmál. – Nesázím. V životě bych nesázel. To by bylo k rodině nezodpovědné. No tak, co na to mám říct. Nakonec, tenhle inženýr dokázal daleko víc než já. Téměř okamžitě je třeba schopen zodpovědět, kolikrát bylo v roce 1979 taženo číslo dvacet sedm. Já ani omylem. Přece je to jen hledač, neměl bych ho zcela zatra‑ covat. Je v něm něco, co je mi blízké, přes tak vzdálené horizonty našich osudů. Pak jsem se ještě pro kontrolu zeptal: – Ty, Igore, ale Sazka, myslím, statistiky tahů taky sleduje a jsou snad i volně dostupné… Není to zbytečné, tohleto zapisování? Bílý plášť zešedivěl a pak se mi zdálo, že se na něm objevily v místě, kde tepe srdce, krůpěje krve. V kanceláři se přestal vířit prach. Přestalo vše. Igor si dal dlaně přes uši a skláněl se nad svými sešity. Kymácel se takovým způsobem, jak nejspíše dopravovali dávní obyvatelé Velikonočních ostrovů sochy moai, a začal kvílet. – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat! – Tohle nebudu poslouchat!

74

próz

Jakub Šofar

Jakub Šofar


Tady by to mohlo skončit. Jak jsem už napsal výše, spisovatel by si mohl pěkně narazit hubu, kdyby s tím nepracoval obezřetně. Kdyby se ještě psalo za peníze a za počet řádků, pak ano, klidně, zopakuj to klidně na deseti stranách, protože jsme realisté a píšeme pravdu a takhle to bylo, ale v postmoderní postmoderně je každá taková věc přesně vyměřená a naplánovaná. Přesto mě ale pořád ještě vzrušuje otázka, co bude dál.

75

Norbert Holub narozen 1966 v Jihlavě, žije a pracuje v Brně jako lékař. Debutoval na sklonku totality básnickou sbírkou Zrcadlo pod jevištěm (Mladá fronta, edice Ladění, Praha 1989), ve stejném roce uvedl amatérský divadelní soubor SKIP jevištní interpretaci Holubovy skladby Theatrium. Pro Český rozhlas připravil Holub několik textových kompozic z díla Jana Zábrany (Stránky z deníků IV, I bolest přilož k oku) vysílaných na stanici Vltava. Je editorem internetových stránek www.janzabrana.cz a autorem studie o Janu Zábranovi Na bolest myslel jsem a našel na ni lék – Úvod do problematiky interpretace depresivní literatury/ (in Bítov ’99, Petrov, Brno 2000).

76

Norbert Holub

„Jsem o pět let mladší než Hurvínek“ (Tři autorské obrazy z dramatizace textů Jana Zábrany)

II. OBRAZ (1949) MATURITA – VÝSLECH ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Jméno a příjmení?! JAN ZÁBRANA Prosím vás, jsem tu správně?

próz

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Jan Zábrana?

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL A dál?

MATKA Jiřina Zábranová.

MATKA Ing. Maršal, Alois Hrdlička, Jindřich Pokorný.

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Jak jste se jmenovala za svobodna? JAN ZÁBRANA Ano, to jsem já. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Pojďte si vytáhnout otázky… Tak jaké žijí ryby v naší vlasti? MATKA Píchová. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Kdo všechno se scházel ve vašem domě? JAN ZÁBRANA Kapr, sumec, cejn, štika, okoun, bělice, karas.

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Ještě někdo? No tak mluvte! JAN ZÁBRANA Bělice a karas. A plotice. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL No dobře – a v moři? MATKA Někdy přišel Zdeněk Svoboda, ale jenom občas. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Víc už vás nebylo? JAN ZÁBRANA Žralok, rejnok, platýz, mečoun. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Přejděme k další otázce.

77

Norbert Holub

„Jsem o pět let mladší než Hurvínek“


MATKA Už si nevzpomínám.

Končetiny jsou metamorfovány do dvou párů ploutví.

JAN ZÁBRANA Děkuji vám jménem celé naší oktávy.

JAN ZÁBRANA Hmmmm…

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL O čem jste spolu mluvili?

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Pokračujte.

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Blahopřejeme vám k úspěšnému složení maturitní zkoušky.

EVA Že ho mám poslat pryč a někam?

JAN ZÁBRANA Vnitřní ústrojenství je vyvinuto na vysokém stupni.

MATKA Také jsme mluvili o tom, co se psalo v novinách.

MATKA To snad ne!

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Popište nám to detailněji.

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Obžalovaná, vstaňte a vyslechněte rozsudek! Jménem republiky…

ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolat do čtrnácti dnů.

MATKA Šlo většinou o všeobecnou situaci, společenskou atmosféru. Ale hlavně jsme probírali obyčejné maloměstské drby. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL (křičí nahlas) Hergot, netahejte nás za nos! Chcete jít zase do díry? JAN ZÁBRANA Základní osnova skeletu je v podstatě stejná jako u ostatních obratlovců.

78

próz

Norbert Holub

JAN ZÁBRANA U masožravých druhů bývá tlama osazena velkými ostrými zuby. ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL To už stačí. Dost. MATKA Ale… ZKOUŠEJÍCÍ – VYŠETŘOVATEL …se odsuzujete k trestu odnětí svobody na dvacet let.

JAN ZÁBRANA Déšť ze skla… Tobě nezatéká až pod řasy a pod víčka? EVA Svítá, je světlo. Den jak z Poupat. JAN ZÁBRANA Z čítanek pro souložníky…

III. OBRAZ (1950) SVÍTÁNÍČKO /…/ EVA (energicky) Vstávej, tak vstávej! JAN ZÁBRANA (rozespale) Hmmm…

EVA Volá nás, chce nás, chce nás houpat, nás doupňáky, dva ptáky z doupat noci a černé kroniky… JAN ZÁBRANA To světlo, to nás pohltí. EVA Mě – jak jsem krásná. Tvoje básně.

EVA Život čeká! Na stole cukr, konvička…

79

Norbert Holub


JAN ZÁBRANA Umřeme v něm. EVA I po smrti se ale budem budit časně.


JAN ZÁBRANA Já jsem blbej. Neviděl jsem ji dva měsíce. EVA Tak pojď, Honzo, teď už na to nemysli, už s tím nic nenaděláš.

JAN ZÁBRANA Kolik je hodin? EVA Půl desátý. JAN ZÁBRANA Do prdele! To už nestihnu, poslední vlak jel v devět. Máma se zjančí, co se mnou je! EVA Můžeš tam dojet odpoledne. JAN ZÁBRANA To už mě k ní nepustí. Návštěvní hodiny jsou do jedný. EVA Tak to je blbý.

próz

Norbert Holub

IV. OBRAZ (1950) VĚZNICE (hovorová místnost) JAN ZÁBRANA Dobrý den, mámo. MATKA Ahoj, Jendo! Konečně jsi tady. JAN ZÁBRANA Promiň, že jsem za tebou v březnu nemohl přijet, byl jsem nemocnej. MATKA Já vím, psals mi to. Snad ne něco vážnýho?

JAN ZÁBRANA Bůhvíkde jsem chytil nějakou chřipku. Celej den jsem proležel v posteli, ale pak už to bylo dobrý. Co dělaj tvoje ledviny? MATKA Teď naštěstí dávaj pokoj. Ale musím hodně pít. Už mi ten erární čaj leze krkem. Kdoví z čeho ho dělaj. JAN ZÁBRANA Vypadáš dobře. MATKA Dobře? Úplně mi zbělely vlasy… V umývárce máme zrcadlo. A co táta? JAN ZÁBRANA Drží se. Plní normu, a tak má plnej příděl. Dokonce trochu i přibral. Může si občas přikoupit něco v kantýně. A dovezl jsem mu čokoládu. MATKA Stejně ji rozdá chlapům.

JAN ZÁBRANA To na šachtě asi ani jinak nejde. MATKA Co se venku říká o Zenklovi?

JAN ZÁBRANA Nic novýho jsem neslyšel. Ani moc nechodím mezi lidi. MATKA Poslyš, Jendo, přemýšlela jsem o tobě a… JAN ZÁBRANA O mně? MATKA Jediná možnost, jak se vyhnout fabrice, je jít studovat… je jít studovat… JAN ZÁBRANA Mámo, víš přece dobře, že mě nikam nepustí. Zkoušku na filosofickou jsem udělal – a k čemu mi to bylo? MATKA Nezlob se, Jendo, já vím, že je to kvůli

80

81


mně a tátovi… zkazili jsme ti život. JAN ZÁBRANA Mámo, takhle to přeci nemůžeš brát. Já už se nějak protluču. MATKA Jediná šance pro tebe je jít studovat teologii, poradila mi to Míla Táborská, co je tady se mnou. JAN ZÁBRANA Teologii? Proboha, proč právě teologii? MATKA Tam berou i kádrově „závadný“ lidi, co to maj polepený. JAN ZÁBRANA Ježíšmarjá, ale proč zrovna já? Víš dobře, že já… MATKA V církvi jsi – to jenom my jsme s tátou vystoupili. Naučíš se jazyky – a pak se uvidí. Nemůže to přece trvat věčně. JAN ZÁBRANA To jim mám předstírat, že věřím

82

próz

Norbert Holub

Norbert Holub


v Boha? MATKA Stejně jsou to z poloviny jejich lidi. A v týhle době s upřímností nikam nedojdeš. JAN ZÁBRANA Ještě se musím zeptat za měsíc táty. To teda bude pro něj rána. Bude mít syna flanďáka. To mám opravdu jít na faru pást ovce? MATKA Věř mi, hodně jsem o tom tady přemýšlela. JAN ZÁBRANA A to mám jít ke katolíkům, anebo k evangelíkům? MATKA Katolickej seminář je v Praze, evangelickej v Litoměřicích.

MATKA K židům jít nemůžeš. Bohužel nejsem židovka, takže by tě nevzali. JAN ZÁBRANA Aha… No, vlastně kdybys byla košer, tak by tě Němci byli zabili. Jak Janičku Goldsteinerovou. Jak Hedviku Rosenthalovou. MATKA Jediná šance pro tebe je bohosloví.

MATKA Podívej se na to realisticky… STRÁŽNÝ Konec návštěv! Ukončete ihned návštěvu! JAN ZÁBRANA Mnohem spíš bych uvažoval o ďáblovi. STRÁŽNÝ Okamžitě odejděte!

JAN ZÁBRANA Ale když mě žádnej anděl nikdy neoslovil.

POZNÁMKA Otištěný text jsou autorské pasáže dramatizátora, do kterých je včleněna báseň Jana Zábrany Svítáníčko.

JAN ZÁBRANA Nikdy jsem neměl příliš rád katolickou církev. A protestanti jsou mi ještě cizejší. Když už… tak nejraději bych byl rabínem.

83

Kosmovi ďáblové Kronika Čechů, díl sedmý literární scénář

O:701 K – Kosmův příbytek. INT / Den.

próz

David Slabý , Richard Malatinský

Kamera bloudí po Kosmově písařském pulpitu, kde leží poházeny listy pergamenu popsané latinskými texty. KOSMAS: (m.o.) V září roku 1108 dlel kníže Svatopluk s králem Jindřichem v Uhrách u hradu Prešpurku, aby zde pomstili zavraždění poutníků jeruzalémských, které onen národ jednak mečem zahubil, jednak do otroctví uvedl. V té době však do Čech vtrhli Poláci a nepřátelsky napadli tvrz, pevně založenou proti hranicím polským. O:702 H – Před tvrzí. EXT / Den U brány tvrze probíhá lítý boj mezi Poláky a Čechy. Uvidíme cca 30letého bojovníka. Na jeho jméno „Vacek“ se obraz zastaví. KOSMAS: (m.o.) Tuto tvrz hájily posádky předáků Vacka… O:703 H – Uvnitř tvrze. EXT / Den. Jsme uvnitř tvrze u brány. Vojáci kopími tlačí na záda svých druhů, aby nemohli ustupovat. Napravo hoří kus palisády. Statný padesátník organizuje práce. Na jeho jméno „Mutina“ se obraz zastaví. MUTINA: Víc vody… rychleji… apod…

84

85

David Slabý, Richard Malatinský

Kosmovi ďáblové

KOSMAS: (m.o.) … a Mutiny z rodu Vršovců.

próz


Kosmovi ďáblové

VACEK: Už to nebude trvat dlouho. Přístup k bráně neudržíme.

K – Kosmův příbytek INT / Den. Kamera bloudí po Kosmově písařském pulpitu, kde leží poházeny listy pergamenu popsané latinskými texty. Mladé ruce listy shrnou na jednu hromadu a odnesou. Pulpit zůstává prázdný. KOSMAS: (m.o.) Těmto dvěma totiž svěřil kníže Svatopluk všechnu vlastní starost o zemi českou. A učinil je pánem nade všemi. O:705 H – Uvnitř tvrze. EXT / Den. Bitevní vřava. Mutinovi příkazy. Mutina dál řídí „hasičské a logistické“ práce. Skrze řadu vojáků u brány se protlačí Vacek a směřuje k Mutinovi. Je na něm znát, že jde přímo ze středu vřavy. Udýchaný, zpocený, od krve.

MUTINA: Ale udržíme. A kdyby ne? Budeme bojovat zde. (vojákům) Nová kopí k bráně! Pohyb! VACEK: Mutino, tohle je naše poslední šance. Musíme se stáhnout do bažin. MUTINA: Zažil jsem horší tahanice, chlapče. Tvrz udržíme. Vojáci u brány náhle ustoupí. Brána se zavře. Mutina začíná ztrácet nadhled. Od brány přibíhá voják. MUTINA: Co to má znamenat!?

VACEK: To se nedá!

VOJÁK: Pane, zranili vašeho syna!

MUTINA: (s mírnou nadsázkou) Takhle si pověst velkého bojovníka nevysloužíš, Vacku. (křičí na vojáky) Víc šípů na palisádu!

MUTINA: Kde je?

Vojáci se stále snaží uhasit palisádu. Dým je všude.

86

VOJÁK: Před branou. Mezi Poláky. Nemůžeme se k němu dostat.

87


Kosmovi ďáblové

Mutina reaguje okamžitě. Nasazuje si přilbu. Vytahuje meč a tesák. Ukazuje na tři vojáky se štíty, aby šli s ním. Řítí se k bráně. MUTINA: Otevřít bránu!

Kosmovi ďáblové

KOCHAN: Je mi to líto, otče. Mutina neodpovídá. Vacek situaci pozoruje a přiblíží se k Mutinovi.

VACEK: Víš, že to nebyla jeho chyba. Kdybychom zůstali o chvíli déle, nemuseli by se dostat ven ani zdraví.

Vacek zůstává stát. Zamyšleně Mutinu pozoruje. Mutina se probíjí nekompromisně kupředu. Vypadá to, jako by nedělal rozdíl mezi vlastními a polskými vojáky. Je jako tank. Jeho syn leží na zemi. Jeden z Poláků se mu snaží sundat přilbu. Další dva ho kryjí kopími. Mutina se nezastaví. Během chvilky Poláci dodýchávají na zemi. Mutina bere štít jednomu ze svých vojáků a kryje jím synova záda. Táhne ho k bráně. Voják okamžitě padá zasažen šípem. Kamera zabírá mračna kouře valící se z palisády.

Podívá se na Kochana.

Ryk boje pomalu utichá.

Mutina se zastaví.

O:706 H – V bažinách. EXT / Den. Všude jemlha, z které se občas vynoří siluety mužů. Někteří z nich vedou koně. Ti, co jdou vepředu, zkouší kopími hloubku močálu. Někteří mají na zádech štíty se zabodanými zbytky šípů. Mutina vede koně, na kterém zhrouceně sedí jeho syn Kochan. Je zraněn ve tváři a jednu ruku má zkroucenou pod pláštěm, kde tušíme obvazy na hrudi. Mutina si při chůzi pomáhá kopím s praporcem, na kterém je znak rodu Vršovců. Tento znak má Mutina i Kochan v malém taktéž na plášti. Vacek vede svého koně opodál.

próz


VACEK: Natož zranění…

MUTINA: (rozhodně) Vím, co chceš svojí řečí naznačit, ale o ústupu jsme rozhodli společně. A pokud se doslechnu, že tvrz padla kvůli naší rodině, tak tě čekají zlé časy, Vacku. VACEK: Nic takové jsem nemyslel. Vážím si… Mutina vezme Vacka za rameno a trochu s ním poodstoupí stranou. MUTINA: Poslouchej, chlapče, vyškrábal ses hodně vysoko. Nezajímá mě jak, ale jdou různé řeči. Kníže ti důvěřuje. Smíš s námi sedět u hodovní tabule, ale nikdy k nám

88

89

próz



Kosmovi ďáblové

nebudeš patřit. Jsme kolem knížat staletí. Prastaré rody. Od počátků… Ty budeš vždy jenom syn mlynáře. VACEK: (po chvíli) To nebylo nutné, Mutino.

Kosmovi ďáblové

VACEK: To doufám. A spát určitě nebudou. Budeš se chovat, jako bys nás zradil. Řekneš, že dorazil kníže Svatopluk s vojskem a trestá vojáky za ústup. Za den, nejpozději za dva zaútočí na tvrz. Voják se chystá dát sedlo zpět na koně.

Vacek se vzdálí. Mutina se obrací k svému synovi. MUTINA: A co se tebe týče, tak příště už moji pomoc nečekej. Tvůj život nemá větší cenu než čest rodiny.

VOJÁK: (spíš konstatuje) Nemám moc šancí, pane…? VACEK: Upřímně, nemáš.

Skupina se dál brodí bažinou. Z povzdáli je z mlhy pozorují vlčí oči. Voják položí sedlo na koně. O:707 H – Tábor v bažinách. EXT / Noc. Praskání ohně. Tlumený hovor mužů. Je zapálených pár ohňů. Vojáci nad nimi připravují ryby. U jednoho ohně Mutina vymývá synovi ránu na hrudi horkou vodou. Opodál u koní stojí Vacek a mluví k vojákovi, který odstro‑ juje koně. VACEK: Hned teď se vrátíš zpátky do tvrze. VOJÁK: Tam už jsou teď Poláci, pane.

90

VACEK: Koně nebudeš potřebovat. Půjdeš po svých a hned. Voják se chystá sedlo sundat. VACEK: Nech ho, kde je. Bude se hodit. Vacek chytne vojáka za ramena a odvádí ho dál do lesa. V jedné chvíli ho chytne za vlasy a obli‑ čejem mu udeří o strom. Nos zakřupe. Zacpe mu dlaní ústa a tesákem mu způsobí řeznou ránu na hrudi. Voják má v očích děs. Vacek mu naznačuje, aby byl zticha, a pouští mu ústa. Prohlíží si ho.

91

próz



Kosmovi ďáblové

VACEK: To vypadá mnohem lépe. Zvyšuji tvoje šance na přežití. Jsi zběh! Nezapomeň. Vacek naznačí vojákovi, aby zmizel. Ten odklopýtá do lesního porostu. Jeho silueta bloudí mezi stromy na pozadí tábora. KOSMAS: (m.o.) Poláci, postrašeni těmito lživými zprávami, ještě téhož večera opustili tvrz a vrá‑ tili se zpátky do své země.

Kosmovi ďáblové

VACEK: Nebude lepší počkat na Svatopluka s vojskem? Je nás málo. Když vyjede hned posel, může tady Svatopluk být za dvanáct dnů.

MUTINA: Vyprav posla, Vacku, a čekej, jestli chceš. Za pár dní vyjedu Svatoplukovi vstříc. A tvrz bude patřit Čechům, jako když odjížděl. To je slib velmože. Pokud víš, co to znamená. Vacek se beze slova otočí a odchází.

O:708 H – Tábor v bažinách. EXT / Noc. Praskání ohně. Mutina převazuje synovi ránu. Přichází k nim Vacek. Chvíli pozoruje Kochana. VACEK: (Mutinovi) Je to zlé? MUTINA: Přežije to. VACEK: Co bude dál, Mutino ? MUTINA: Dál? Dáme se dohromady. Za den za dva. A vezmeme si tvrz zpět.

KOCHAN: Vacek je dobrý bojovník, otče. Několikrát prokázal, že si úctu zaslouží. Mutina mu stáhne obvaz, až Kochan sykne bolestí. MUTINA: Na rozdíl od tebe. Víš, proč se kníže obklopuje takovými jako on? Aby kolem nás čmuchali! Aby na nás donášeli! Takovým teď Svatopluk důvěřuje. Přes plameny ohně pozoruje Vacka, který se u koní baví s nosatým vojákem. MUTINA: Vyprav posla, Vacku. My si vypravíme svého. O:709 H – Les. EXT / Den. Dupot koňských kopyt.

92

93


Kosmovi ďáblové

Po lesní cestě projíždí na koni posel. Má kopí se znakem rodu Vršovců. Vzduchem proletí šíp a posel, zasažený do prsou, padá k zemi. Z houštiny vylézá nosatý voják s lukem a koněm, Vac‑ kův posel. Mrtvolu skopne mimo cestu a nasedá na svého koně. Koně vršovského posla si bere jako zálohu. Kopí s vršovskou zástavou hází do příkopu na mrtvolu posla. Krev se vsakuje do Mutinova znaku. O:739 H – Lesní cesta. EXT / Den. Nacházíme se na rozcestí lesní cesty, kde Vackův Nosatec zabil Mutinova posla. Nyní na stejné místo přijíždí Vacek a Mutina v doprovodu tří vojáků. VACEK: Jaká bude tvoje verze? MUTINA: Čistá pravda.

próz


Kosmovi ďáblové

MUTINA: Pozdě mudrovat. Vysvětlíme to. Pokud budeme mluvit stejně.

Mutina dává pokyn k zastavení. Slézá z koně. Jde si ulevit k okraji cesty. Kamera nám ukazuje, že se blíží přímo k místu, kde leží mrtvola jeho posla. Sice už zčásti zasypaná listím, ale znak Vršovců je jasně vidět. Když už je skoro na dohled od mrtvoly, ozve se dupot kopyt. Mutina se otočí a vrací se ke koni. Přijíždí posel s knížecí zástavou. Je to Vackův Nosatec. NOSATEC: Kníže Svatopluk přijíždí. Buďte připraveni. MUTINA: Dobrá. Dobrá… Mutina si vyslechne posla a vrací se zpět ke křoví. Posel si toho všimne a snaží se pohledem Vackovi vysvětlit situaci. Vacek pochopí. Mutina se blíží ke křoví.

VACEK: A to je?

VACEK: Neměli bychom přece jen vyjet knížeti vstříc?

MUTINA: Tvrz je naše, jako když kníže odjížděl. Přesně jak jsem slíbil. Máš snad jiný příběh?

MUTINA: Pokud se dožiješ mého věku, pochopíš, že jisté věci jsou nadřazené věcem knížecím.

VACEK: Vlastně ne. Jenom doufám, že bude shovívavý k našemu zaváhání na začátku.

Mutina už je skoro na dohled od mrtvoly. VACEK: Mutino!

94

95


Kosmovi ďáblové

Mutina se zastaví. Vacek seskakuje z koně. VACEK: Máš pravdu. Jisté věci odklad nestrpí.

próz


Kosmovi ďáblové

NOSATEC: Kníže přijíždí!

Vacek se rychle vrací a usedá na koně. Mutina po chvíli. Přijíždí kníže doprovázen třemi pře‑ dáky a cca 10 vojáky. Mutina a spol. se řadí u kraje cesty. Kníže je mine bez jediného pohledu. Mutinův pohled se však potká s pohledem Neušovým. Ten je víc než dvojznačný.

Rychlá výměna pohledu s Nosatcem. Vacek se blíží k Mutinovi. Nosatec přejíždí k vojákům a dává se s nimi do řeči. MUTINA: (Vackovi) Kníže nás sice pověřil společnou správou země, ale neříkal, že spolu musíme také vyprazdňovat břich. Mutina se chystá postoupit směrem k mrtvole. Vacek sevře meč. Mutina se zastaví. MUTINA: Páchne tady mršina. VACEK: Nic necítím. MUTINA: Čich lovce, Vacku. To se nedá naučit. S tím se muž rodí. Mutina odchází na jiné místo. Vacek zůstává a pokouší se vymočit do křoví s mrtvolou. Troubení rohu.

96

97

próz

Petr Kopal

Kosmova kronika multimediální: film, TV, DVD, web...

Petr Kopal

Kosmova kronika multimediální: film, TV, DVD, web… (Komentář k ukázce ze scénáře) Na počátku bylo zatím poslední vydání českého překladu Kosmovy kroniky (2005).1 V současnosti se ve fázi hotových literárních scénářů a pokročilých natáčecích příprav (výběr exteriérů, obsazení herců atd.) nachází ambiciózní projekt Kronika Čechů, plánovaný jako cyklus celkem sedmi hraných dokumentů (stopáž jednoho dílu cca 50 minut) představujících odpovídající počet Kosmových příběhů. Mladý televizní režisér David Slabý shledal tyto příběhy mnohem poutavějšími „než seriálové fabule založené na čisté fikci“. Při realizaci svého projektu se rozhodl jít u nás zatím neprošlapanou cestou nákladného historického „dokudramatu“, hrané rekonstrukce (ve stylu BBC).2 Struktura pořadu je koncipována podobně jako filmové DVD. Samotný Kosmův příběh je „film“, k němuž se divák posléze vrací v „bonusech“. Jimi jsou míněny komentáře historiků a archeologů. Na projektu 1

Kosmova Kronika česká. Ed.: Hrdina, K. – Bláhová, M. – Třeštík, D. – Kopal, P., Praha – Litomyšl 2005.

2

Na sérii historických hraných dokumentů (jako Řím nebo Tudorovci) u nás zatím čekáme. Petr Hvižď natočil velmi povedený dvoudílný hraný dokument Dukla – krev a mýtus 1–2 (1999). Mír jejich duši (2004) Pavla Štingla je kronikou Pasek nad Jizerou, dějiště Raisových Zapadlých vlastenců, experimentálním hraným dokumentem, „obživlým dokumentem“ či „ochotnickým filmem“, kde místní obyvatelé vystupují v rolích svých otců a dědů. Příběh první české revoluce (1998), dokument o revolučním roce 1848, natočený Miloslavem Kučerou, obsahuje kromě hraných pasáží také „rozpohybované“ dobové rytiny, animace ve stylu Karla Zemana.

98

spolupracuje několik tuzemských medievistů. Hlavním odborným poradcem byl (v roce 2007 zesnulý) Dušan Třeštík. Podrobnější komentáře medievistů se uplatní v „učebnicové“ verzi, opírající se o existenci internetových stránek (www. kronikacechu.cz). „Návštěvník by zde nalezl spoustu užitečných odkazů a informací. S těmito stránkami by co nejužším interaktivním způsobem spolupracovalo DVD s naším projektem.“3 Kronikou Čechů bude diváka provázet sám Kosmas (jméno herce nesmí být zatím prozrazeno), který vyplní mezery mezi jednotlivými příběhy, vysvětlí některé méně jasné okolnosti a vztahy, jakož i motivaci svého psaní. Budeme mu tedy doslova nahlížet přes rameno a sledovat zrod sedmi chronologicky po sobě následujících příběhů: První díl bude vyprávět o příchodu praotce Čecha a jeho lidu a o povolání prvního knížete Přemysla od pluhu, druhý díl ponese výmluvný název Lucká válka, třetí díl vypoví příběh „kletého bratrovraha“ knížete Boleslava, čtvrtý díl bude o slavném únosu urozené krasavice Judity „českým Achillem“ Břetislavem neboli o Lásce a moci, v pátém díle se ocitneme na prahu občanské války, v niž málem přeroste rodinná hádka mezi prvním českým králem Vratislavem a jeho nejstarším synem Břetisla‑ vem, šestý díl bude „kriminální“, totiž o nevyjasněné vraždě knížete Břetislava II., a poslední díl se pokusí rozřešit záhadu Kosmových ďáblů (pro pochopení celé Kroniky klíčovou). Primární reprezentací Kroniky Čechů se stane televizní seriál (hraných dokumentů). Pořad, který vzniká pro Českou televizi (a v její koprodukci), bude nicméně realizo‑ ván filmovými prostředky. Už samotné filmy by měly být poměrně netradiční (mírou práce s náznaky na jedné straně a s „doslovnými“ počítačovými technologiemi na straně druhé). Skutečně nový tvar, ten pravý experiment, by pak přinesla ona „učeb‑ nicová“ verze, jejíž dvě komplementární mediální části jsme již zmínili: DVD a web. 3

SLABÝ, D.: Kronika Čechů. Úvod do projektu, Tamtam Media, 2007.

99

próz

Petr Kopal

Petr Kopal


Mediální pestrost a provázanost činí z Kroniky Čechů mimořádný projekt. Za výji‑ mečný však musíme pokládat především jeho obsah. Žánrům „jiných světů“ – jak minulých, tak budoucích – se u nás nedaří. Výroba takových „světů“ – filmů totiž naráží na řadu problémů, z nichž ty hlavní jsou nákladnost a (vzhledem k malosti zdejšího trhu) velké riziko nevratnosti vynaložených prostředků. Odmyslíme‑li si dva čerstvé „nedodělky“ – první je vydáván za detektivku dějově zasazenou do středo‑ věku a druhý pro změnu za „středověkou“ komedii (Jménem krále Petra Nikolaeva a Ať žijí rytíři! Karla Janáka) – byla posledním tuzemským historickým filmem „Zdislava“ (V erbu lvice) Ludvíka Ráži. Tento „svatý obrázek“ v „religiózně realistickém“ stylu natočil Ráža u příležitosti svatořečení Zdislavy z Lemberka v roce 1994.4 (V daném případě se producentům nejistá investice do středověku vskutku nevyplatila.) Není ničím neobvyklým, že se „středověké“ filmové projekty nedostanou za fázi literár‑ ního rozpracování. Před pěti lety napsal Marek Dobeš (Choking hazard, Místo nahoře atd.) scénář k velkofilmu o Janu Žižkovi.5 I když hlavním hrdinou není Žižka, ale jeho nemanželský syn, zařadil Dobeš do scénáře líčení bitev, které jsou s Žižkovým jménem spjaty. Zatímco Otakar Vávra si ve své husitské trilogii (1954 – 1957) vystačil s bitvami u Sudoměře a na Vítkově, rozhodl se Dobeš názorně připomenout, že poprvé se trocnovský zeman proslavil už u Grunwaldu, kde se v roce 1410 odehrála „největší bitva středověku“. Vzhledem k této nezřízené monumentalitě (došlo by vlastně ke sloučení Vávrovy husitské trilogie a Fordových Křižáků do jediného „megafilmu“) se zdá, že Dobeš napsal spíše historický román, kterému (ze zvyku) dal podobu literárního scénáře, přičemž ho sotva mohlo napadnout, že by jeho dílo někdo zfilmoval. Naproti tomu tvůrci Kroniky Čechů se od začátku snažili přistupovat

4

K filmu V erbu lvice viz KOPAL, P.: Hra o Marketu Lazarovou? Filmové obrazy středověku, Kuděj. Kulturní dějiny 5, 2003, č. 2, s. 57, 59, 61n.

5

DOBEŠ, M.: Monoculus. Milostný příběh z doby, kdy spravedlnost nebyla slepá. Byla jednooká, Literární scénář, nedatováno, nepublikováno.

100


ke své látce seriózně a racionálně, tedy se základním předpokladem finanční a reali‑ zační průchodnosti.

FENOMÉN KOSMAS I samotná volba tématu se jeví jako sázka na relativní jistotu. Vždyť Kosmovu kro‑ niku všichni znají. Učili se o ní už na základní škole, četli Vančurova Kosmu… Na takovém základě je možno dále stavět: Co vlastně napsal první český historik? Co o něm soudí moderní historici? A co může jeho kronika říci Čechům žijícím na počátku 21. století? Tuto referenci nedávno poskytl jeden z nejuznávanějších světových medievistů Robert Bartlett (Univerzita v St. Andrews ve Skotsku): „Čechám se podařil velkolepý úvod díky Kosmovi, kanovníkovi a na konci života děkanovi pražského svatovítského kostela († 1125). Živý prozaický styl, nadání pro efektní charakteristiky, schopnost vylíčit akci a příležitostné osobní poznámky (například sentimentální obrázek jeho dávno ukončených studií) činí z jeho kroniky nejen zásadní historický pramen, ale řadí jej po bok nejvýznamnějších autorů středověku. Kosmas zahájil tradici, která přes výkyvy pokračovala po celé přemyslovské období. Právě domácí historická tra‑ dice představovala jednu ze známek křesťanské latinské společnosti.“6 Petr Žitavský napsal jistě jedinečné dílo, „vrcholné dílo staršího českého stře‑ dověku“. Kosmas je však první, je zakladatel, „český Hérodotos“. Tak ho nazval František Palacký ve svém Ocenění starých českých dějepisců. Palacký zde však vyzdvihl hlavně význam Kosmovy kroniky pro další vývoj české historiografie. Celé první fázi tohoto vývoje (až do roku 1540, tedy do vzniku Hájkovy kroniky) dal také příznačné jméno – „kosmovská“. Faktem je, že Kosmova kronika se ve středověku dosti dlouho těšila mimořádné oblibě. Byla často opisována, takže od 12.–13. století vlastnily její 6

BARTLETT, R.: Evropa a přemyslovský stát, in: Přemyslovci. Budování českého státu. Ed.: Sommer, P. – Třeštík, D. – Žemlička, J., Praha 2009, s. 16.

101

próz

Petr Kopal

Petr Kopal


text všechny významné církevní instituce v Čechách. Byla také doplňována, čímž vzniklo několik pokračování. Kromě toho posloužila jako pramen řadě pozdějších kronikářů (včetně Hájka). Kosmův úspěch spočívá mimo jiné v jednoduchosti, v dodržení principu lehkosti a srozumitelnosti místo těžké a hutné učenosti, zkrátka v upřednostnění čtenáře před samolibým autorem. (I když Kosmas nepochybně stavěl na odiv své znalosti a styli‑ stickou zdatnost, nepřekračoval únosnou míru.) Jednoduchým poutavým stylem a vyváženým zastoupením témat, která neměla jen poučit, ale i pobavit a dojmout, vznikl středověký „bestseller“. Jde samozřejmě o mnohovrstevnaté dílo. V tom se nijak neliší od většiny současné beletrie, např. od Ecova Jména růže. Tento bestseller o středověku je možné číst jako napínavou historickou detektivku, ale i jako učenou sondu do života a myšlenkového světa řeholních mnichů 14. století. Kosmovo dílo ovšem nebylo jen „historickým románem“, ale i aktuálním „politickým programem“. Na minulost, která zabírá dvě třetiny jeho obsahu, hledělo velmi účelově přes pro‑ blémy doby svého vzniku. Plně srozumitelné mohlo být pouze současníku, navíc vzdělanému duchovnímu. Nějakým způsobem a nějakou měrou však působilo i ve světském prostředí, na knížata a předáky. Vždyť právě jim bylo programově určeno. Tedy nikoli nám, potomkům z třetího tisíciletí, občanům České republiky, ačkoli i ta je dnes pouhou „zemičkou“ či „zemí“, která není „tak obzvláště širá“, nemluvě o tom, že i v naší době „to odpyká lid, když v čemkoli knížata třeští“. Vlastně se velmi lehce staneme účastníky překvapivého paradoxu; už při trochu bližším pohledu totiž zjistíme, že navzdory těsnému sepětí s vlastní současností nemusí být první česká kronika tak úplně cizí ani naší současnosti. Pro dnešního čtenáře skýtá její četba poučení a hlavně mnohý příjemný a osvěžující zážitek. Kosmas nebyl zdaleka odtržen od radostí a strastí skutečného života. A jako autor osvědčil nemalou dávku „zdravého selského rozumu“, okořeněného odpovídajícím, poněkud zemitým smy‑ slem pro humor. Nebyl tedy žádným zaslepeným slepým Jorgem z Ecovy „klášterní kroniky“…

102


Zdá se dokonce, že Kosmova Kronika Čechů (Chronica Boemorum) – a zvláště oněch sedm vybraných příběhů – k nám dnes promlouvá s novou inspirační silou, a to právě díky nejaktuálnější a nejdůležitější složce svého ideového obsahu, totiž díky snaze zdůvodnit vznik, původ a podstatu národního státu. Jeho utváření pak odstar‑ tovalo procesy, jimiž se česká společnost od přelomu 11. a 12. století začala pozvolna přizpůsobovat standardům vyspělých západoevropských zemí. Na nejstarší českou kroniku je dnes možné pohlížet především skrze národ a politiku… Kosmas je úzce svázán „s počátky českého dějepisectví a politického myšlení“. Dodejme, že v jeho kronice se podivuhodně prolínají kultury, žánry, disciplíny atd. Ano, Kosmas je přímo zosobněním, symbolem těchto počátků a průniků.7 KOSMOVI ĎÁBLOVÉ 8 V ukázce ze scénáře sedmého (posledního) dílu Kroniky Čechů, nazvaného Kosmovi ďáblové, je rozehráván konflikt mezi dvěma ambiciózními „politiky“, mezi příslušní‑ kem starobylé zemské aristokracie Vršovcem Mutinou a neurozeným povýšencem, „novým člověkem“ Vackem. Jim svěřil kníže Svatopluk na dobu své nepřítomnosti správu země. Vzápětí musejí čelit vojenskému vpádu Svatoplukova bratrance Boři‑ voje II., podporovaného Poláky… Vackovou intrikou se osobní konflikt nakonec zvrhne v kolektivní tragédii, v obludný masakr „celého rodu“ Vršovců „bez rozdílu věku“. Kosmas rivalitu obou předáků nastiňuje a naznačuje rovněž, že Vacek Mutinu u Svatopluka pomluvil. Při líčení krvavé štvanice dává Kosmas nepokrytě najevo 7

TŘEŠTÍK, D.: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968; KOPAL, P.: Cosmas – across cultures. The first Czech historian as a symbol of the beginning and intercections across cultures, genres, and disciplines, Ars Aeterna 1, 2009, No. 1, s. 82–94; Kopal, P.: Cosmas of Prague, In: The Oxford Dictionary of the Middle Ages, book under preparation.

8

MALATINSKÝ, R. – TÁBORSKÝ, J. – SLABÝ, D. – DUFEK, J.: Kronika Čechů. Díl sedmý. Kosmovi ďáblové, Literární scénář, 1. 8. 2007. KOPAL, P.: Kosmovi ďáblové. Vršovsko‑přemyslovský antagonis‑ mus ve světle biblických a legendárních citátů, motivů a symbolů, Mediaevalia Historica Bohemica 8, 2001, s. 7–41.

103


svůj hluboký lidský soucit vůči obětem. Otřesný aktuální výjev měl už nicméně svůj „vysvětlující“ předobraz ve zločinné vršovské minulosti, v pojmenovaném zlu, v Kosmových ďáblech (I. kniha Kroniky). Masakr tří tisíc Vršovců v roce 1108, o němž zanechali zprávu letopisci „po celém téměř světě tehdejším“, byl ve skutečnosti národním traumatem, kolektivní vinou „všech Čechů“. Dalo by se hovořit o politickém pogromu, o monstrózní loupežné vraždě (je pravděpodobné, že vršovského původu bylo rozsáhlé panství bl. Hroznaty a jeho rodu). Vraždění Vršovců bylo asi důsledkem nervózní a schizoidní situace, která v zemi nastala o rok dříve (1107), kdy Čechové, „ach, nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé“. Oním vlkem Kosmas míní Svatopluka, který byl (i s při‑ spěním Vršovců) dosazen na knížecí stolec, zatímco Bořivoj II. byl svržen. Čechové tak měli dva řádně zvolené panovníky. Ocitli se „mezi Skyllou a Charybdou“. Mnozí (včetně pražského biskupa Heřmana) raději utekli za hranice. Kosmas nazývá Bořivojovo svržení „novým a do té doby v Čechách nebývalým skutkem“ a příčinou „horších věcí“. Společnost se pokusila obnovit stabilitu prostřednictvím excesivního jednání, kolektivního násilí spáchaného na rovněž kolektivní (a možná i tradiční) oběti. Uplatnil se tu model (scénář) „obětního beránka“: „V okamžiku, kdy se spo‑ lečnost ocitne v krizi, nebo je ohrožena, padají pravidla, kterými se společnost řídí… Masa hledá viníka, aby se mohla znovu identifikovat… Kolektivní vraždou na něm vybíjí své pudy, znovu se stabilizuje, stmeluje, vrací se k řádu“ (R. Girard). Neboli všechno zlé je k něčemu dobré: podobně jako se v důsledku vraždy sv. Václava zrodil v 10. století český stát, vraždění Vršovců přispělo ke vzniku národa, „pozemkové šlechty“ a konečně i nejstarší české kroniky. Pod bezprostředním dojmem z této tragédie začal Kosmas sbírat látku ke kronice, konstruovat obrazy dějin Čechů.

104

próz

Petr Kopal

105

komik

Když se řekne komiks… „Co se ti jako první vybaví, když se řekne komiks?“ ptal jsem se kolegů, členů rodiny, přátel. Většinovou odpovědí byl konkrétní titul: Čtyřlístek, Malý bůh v ABC, Asterix, Kája Saudek, Rychlé šípy… Iniciační zážitky. Když jsem se pokusil sebe i ostatních ptát složitěji po obsahu, významu, formě a pře‑ sahu k jiným žánrům, byli jsme rozpačitější. Komiks je obrázková literatura, mínil první z nás. Druhý však protestoval – komiks je přece bytostně vizuální, jasně je tedy jednou z forem výtvarného umění. Pro mne je komiks nejblíže filmu, používá obdobné postupy či způ‑ soby vyprávění, kontroval třetí z nás. Najít definici komiksu není obtížné. Stačí chvíli googlovat a máte jich několik. „Médium, které je tvořeno sekvencí alespoň dvou obrázků.“ Tak zní jedna z jednodušších, a tak pochopitelně ne zcela výstižných. „Juxta‑ ponované pikturální a jiné obrazy v záměrném pořadí, jejichž funkcí je zprostředkovávat informace a/nebo vytvářet (u příjemce) estetickou ode‑ zvu.“ K této formulaci se ve své knize Understanding Comics (1993) postupně propracovává Scott McCloud. Je to samozřejmě definice o poznání preciznější, ale upřímně řečeno, trochu se z ní točí hlava. A mys‑ lím si to pravděpodobně nejen já, alespoň soudě podle komiksu Jana Lastomírského a Tomáše Prokůpka, který začíná na následující straně. Ovšem nic proti McCloudovi! Některé z jeho úvah jsou intelektuálštinou, která nejen krásně zní, ale přináší kromě posedlosti definovat a redefino‑ vat také zajímavé úhly pohledu či nečekané akcenty. Scott píše o klozuře, respektive ji definuje jako mentální proces „sledování částí, ale vnímání celku“. Pro toto vnímání jsou pak podstatné kanály, tj. prostory mezi dvěma komiksovými panely. „V prázdnotě kanálu lidská imaginace transformuje dva separátní obrázky v jednu představu.“ A Jan Chromý k tomu ve skvělé recenzi na McCloudovu knihu dodává: „Jednotlivé panely tak rozlamují čas a prostor a vytvářejí soubor nespojitých momentů. Klozura nám pak umožňuje tyto momenty propojit a mentálně vytvořit kontinuální, spojitou

106

realitu. Dá se říci, že klozura se tak vlastně stává gramatikou komiksu.“ Brilantní. I když většina čtenářů komiksu o tom jistě nemá ani tušení… A abych předchozí úvahy ještě více zamotal, připojím k nim svou vlastní úvahu nad skvělým havraním speciálem časopisu Aargh!. Komiksy v něm obsažené se obejdou bez jediného slova, a přesto (vlastně svým způsobem právě proto) mi svým účinkem nejvíce připomínají poezii. Způsobem uvažování, volbou zkratek, řazením obrazů a vlastně ji určitou rytmizací související s pohybem havraních křídel, se změnou per‑ spektivy či měřítka. V následujícím pásmu komiksů nemíříme k vysokým cílům, nesnažíme se odpo‑ vídat na složité otázky ani nepřicházíme s vlastní definicí komiksu, jak by se snad z předchozích řádků mohlo zdát. Chtěli jsme jen ukázat několik přesahů komiksu k literatuře. A tak zde najdete komiks podle povídky Ondřeje Neffa, komiksové zpracování básně Jaroslava Kovandy, komiks vycházející z propagačních letáků či komiksové zpracování článku z časopisu Bravo. Petr Čermáček

107

pásm

pásm

Zemřel nešťastnou náhodou, když mu ulomená součástka mixéru probodla srdce. Stalo se tak na místě a v času, jež si sám předpověděl.

Foto: archiv Petra Stančíka

Odillo Stradický ze Strdic

Gesto torza

BIBLIOGRAFIE Možní vojáci třetí světové války (básně; samizdat, Hradec Králové 1987; 1998. In: První kost božího těla) Obojí pramen (prosa; NPDN, Olomouc 1993) Admirál čaje (povídky; Český spisovatel, Praha 1996) Zlomená nadkova (povídky; Petrov, Brno 1997) První kost božího těla (básně; Petrov, Brno 1998) Zpěv motýlů (básně; Petrov, Brno 1999) Fosfen (povídky; Petrov, Brno 2001) Svatá... svatá? svatá! Ludmila (drama; Větrné mlýny, Brno 2002) Ryby katedrál. Antologie české poesie XX. století v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. (Petrov, Brno 2002) Černý revolver týdne (básně; Petrov, Brno 2004)

Odillo Stradický ze Strdic se narodil 9. června 1968 v Rychnově nad Kněž‑ nou, zemřel 26. prosince 2006 v Sezimově Ústí. Český básník, prozaik, dramatik, esejista, perifysik, vynálezce a theogon. Narodil se v městečku na úpatí našich nejnižších hor. Ve třech letech si sáhl na obnažený drát 220 voltů a poznal, že je Bůh. V sedmnácti letech objevil dechové cvičení inspirodictum (česky vdechomluva) a poznal, že je Bůh. Inspirodictum totiž obrací příčinnost řeči; vdechomluvená slova přestávají jsoucno označovat a začínají je stvářet nebo ničit. Nedostudoval několik škol a vystřídal řadu zaměstnání – například vyráběl zpětná zrcátka, loužil kůže, obracel slad v pivovaru a podobně.

124

125

Gesto torza

1 NEKROLOGIE JAKO NOVÉ VĚDNÍ ODVĚTVÍ A OPAK BIOLOGIE Onoho březnového jitra roku 1990 jsem stoupal po úbočí hory s poněkud nepravdě podobným názvem „Dr. Miracul“ v transylvánském pohoří Fagaraš. Vzduch pružil nadcházejícím jarem a mateřídouškami, jimiž byla celá hora vousatá, dokonce i suché kravince tu – zapáleny – voněly kadidlem. Horskou samotou jsem si chtěl uklidnit nervy, zjitřené mumrajem plyšové revoluce z konce loňského roku, kdy jsme s kole‑ gou režisérem Jiřím Pokorným veleli tajnému útvaru pro zvláštní operace Světové anarchistické centrály, proto mne rozladilo, když jsem za sebou spatřil jiného člo‑ věka. Přidal jsem do kroku a snažil se vetřelce setřást, jenže šel se mnou stále stejně rychle. Vyčerpaný námahou i stihomamným pocitem, že mi cizí pohled propaluje dvě díry do zad, opřel jsem se o příhodný balvan a nechal se dojít. Podle velikosti postavy se zdálo, že neznámý ke mně dorazí za pár minut, trvalo to však déle, neboť byl vyšší i širší než lidský průměr. „Odillo Stradický“ – „Petr Stančík“ – představili jsme se a setkání s krajanem uprostřed Rumunska ani jednoho nepřekvapilo. Měl jsem jen nutkavý pocit, že ho odněkud znám, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Po chvíli rázného pochodu jsme zastavili u potůčku a pili. Při pohledu do ledové vody mi to koneč‑ ně došlo: byli jsme si hrozně podobní. Jak jsme stoupali, teplota klesala, až najednou mrzlo. Na táhlé pláni pod vrcholkem hory nás navíc překvapila prudká bouře. Oba jsme měli jen lehké větrov‑ ky, a tak jsme si oddechli, když jsme mezi poryvy ledového vichru metajícího ob‑ rovské lepkavé vločky sněhu uviděli jakousi dřevěnou boudu, snad opuštěnou salaš. Doběhli jsme tam a uvnitř už někdo seděl u stolu. Jednou rukou vytahoval z kap‑ sy škatulku sirek, druhou se opíral o stůl. Byl zmrzlý. Na kost. Přisedli jsme k němu. Děsil nás, ne snad svou neživostí, ale bleděmodře kalnou mázdrou místo očí.

126

pásm



Gesto torza

Vyviklali jsme tedy nebožtíka ze židle a vynesli ho ven, ale ať jsme ho položili kdekoliv, všude byl z boudy vidět a jeho tělo – zároveň sedící i ležící – působilo ještě zlověstněji. Na pláni tělo nešlo ničím zakrýt, sotva jsme na něj nahrnuli sníh, vítr ho ihned odfoukal. Zkusili jsme ho pohřbít, ale zem byla zmrzlá a my neměli žádné nástroje. Nakonec jsme to vzdali a posadili ho zpátky na židli. „Zkusme pána polidštit,“ napadlo Stradického a nasadil mu černé sluneční brýle. Já mu vsunul mezi prsty zapálenou cigaretu a vskutku, náš společník, místo strašidelně, působil už jen trochu zadumaně. Věřil jsem, že nic podivnějšího se ten den už stát nemůže, ale mýlil jsem se: jakmile bouře skončila a my odcházeli, míjel boudu nějaký domorodec. Vida umrlce oknem, přátelsky ho pozdravil a šel dál. Prožitek nás sblížil a ještě toho večera, zpití lacinou místní kořalkou ze švestkových červů, napsali jsme báseň, ztracenou hned cestou z hostince. Povzbuzeni tímto prvním úspěchem jsme od té doby tvořili společně a publiko‑ vali pod Stradického jménem, k němuž Odillo připnul vymyšlený přídomek „ze Strdic“ (záviděl mi totiž můj šlechtický původ). Časem se náš modus operandi ustálil tak, že Stradický chrlil nápady, zatímco já je třídil a zapisoval. Jeho způsob všeho byl totiž obžerný; v jídle neměl dost, dokud se nenacpal k prasknutí; ženy se s ním rozcházely, aby se mohly v klidu vyspat; a v literatuře jsem ho musel škr‑ tat, aby se to vůbec dalo číst. Říkali jsme, že jeden píše „černým na bílém“ a druhý „bílým na černém“, já tedy blikal mezerami do tmy jeho písmen. Pokud se měl Stradický objevit na veřejnosti, střídali jsme se v jeho jménu podle toho, kdo měl právě čas. Nikdo nás neodhalil, protože, jak už jsem psal, byli jsme si velmi podobní. Na jisté kulturní akci – byla to tuším Loď literátů v Brně – jsme zkusili předstírat bilokaci, čili výskyt jedné osoby na dvou místech zároveň, což je v katolické církvi jeden z uznávaných důkazů svatosti, ale všichni byli tehdy tak opilí, že se to nikomu nezdálo zvláštní. Byli jsme spolu šestnáct let a za tu dobu nám vyšlo devět knih – čtyři pro zaické, tři básnické, jedna divadelní hra a jedna antologie. Přeložili nás do

127

pásm



Gesto torza

Gesto torza

polštiny, angličtiny, slovinštiny a albánštiny. Založili jsme umělecký směr dode‑ kadenci, vynalezli magický silostroj Strador a Národní kyvadlo poháněné vrtulí. Hodně lidí nadchli a ještě více vyprudili. Odillo Stradický zemřel smířen s Bohem, jejž po vzoru gnostiků kutal ve hlubinách sama sebe, před koncem roku 2006 v Sezimově Ústí, na místě a v den i rok přesně, jak si to kdysi předpověděl, aby potvrdil svoji pověst znamenité‑ ho astrologa. Zamlada se Stradický na smrt těšil – jako správný dandy znavený nudou života. Po třicítce však zapracovala příroda a on se začal Zubaté bát. Utě‑ šoval se však vědomím, že astrologické vlivy jsou vždy určené časoprostorovým vztahem, takže stačí, když prostě dotyčný den v Sezimově Ústí nebude, a bude zachráněn. Přesto tam nakonec odjel… Z horoskopu vyčetl, že zemře násilnou smrtí, ostrým kovovým předmětem, takže čekal, že ho probodne nožem nějaký žárlivý manžel. Papoušek osudu mu však vytáhl jinou planetu: když si v hotelo‑ vém pokoji vyráběl svoji milovanou šunkovou tříšť, otáčivý sekáček nárazem do kostky ledu praskl, úlomek vyletěl z mixéru a probodl mu srdce. Z posledních sil ještě vytáhl z kapsy mobilní telefon a vymačkal mé číslo. Jel jsem právě metrem, takže mi musel namluvit vzkaz do hlasové schránky. Jeho poslední slova z ní zněla: „Jsem tak velký, že mě neviděli.“ Stradického smrt provázela rozličná znamení – například Bruncvíkovi na Karlově mostu zrezivěl meč a z Oldřichova dubu v Peruci upadl veliký žalud. Ještě si vzpomínám, že když šel v noci po ulici, lampy se nad ním zhášely. Za Stradického netruchlím, bolest z jeho ztráty je příliš silná na to, aby se dala zavřít do zásuvky nějakého lidského citu. Cítím se lobotomován. Petr Stančík

NĚKOLIK POZNÁMEK K ESTETICE „NEHOTOVOSTI“ V DÍLE ODILLA STRADICKÉHO ZE STRDIC motto: torzo nemá končetiny torzo nemůže dělat gesta nemožnost gesta se stává jeho gestem jako u formy na bábovku je forma obsahem

(O. S. z. S.)

Ze všech textů, které Odillo Stradický ze Strdic napsal, pouze přibližně jedna třice‑ tina byla dokončena a vyšla tiskem nebo na internetu, zbytek zůstal torzem. Příčin tohoto stavu je povícero: Předně Stradického těkavá povaha, předurčená zrozením ve vzdušném znamení Blíženců. Dále esenciální nechuť cokoliv dokončovat, což s obli‑ bou kvitoval slovy: kdyby chtěl Bůh vesmír dokončit, nemusel by jej stvářet nehotový. Stradický miloval vymýšlet věci nevídané i neslýchané, jakmile jednou začal dštít nápady, byl k nedodštění. Avšak dokončování mu nešlo. Hotové dílo pova‑ žoval za mrtvé, a vlastně zbytečné. Za dílo nomen omen uzavřené – čili zavřené: jako zavřená kniha, kterou nikdo nečte. Jako ve vězení slov zavřený vězeň příbě‑ hu, který musí vždy dělat to, co právě čtenář čte. Jako zavřená čili převařená voda, v níž nezbyl žádný život, voda sterilní. A tak Stradický uzavíral, jen když doopravdy musel. Většinou ho k tomu donutila až pohrůžka, že nedokončený text nebude publikován. A šly mu z toho tlusté do tenkých. Sám jsem byl jednou svědkem toho, že mu tečka za poslední větou dala více práce než celá předcházející novela. Následující texty představují malý výbor ze Stradického torz. Nečekají na váš soucit, naopak. Nabízejí vám možnost stát se jejich spoluautorem, připodo‑ myslet si je po svém, číst je jinak než kdokoliv jiný. Petr Stančík

128

129

pásm



Gesto torza

Gesto torza

DUŠOBIJKA

Ze začátku nemohl získat žádnou zakázku. Marně celý den vysedával v pro‑ najaté kanceláři a připaloval si jednu cigaretu od druhé, klienti nikde. Z nudy a nedostatku vjemů se mu míjející dny a noci začaly slévat v jakousi rytmickou hudbu času, podobnou noční procházce, kdy ostrovy světel pouličních lamp plynule přecházejí do moře tmy a naopak. Jednou, krátce po obědě, samým nicneděláním usnul a zdál se mu zvlášt‑ ní sen. Jel vlakem ponurou močálovitou krajinou. Z miasmatické mlhy před lokomotivou se pojednou vynořil obrys dlouhé zakřivené zdi, stavěné z cihel barvy sražené krve. Koleje mířily přímo doprostřed té zdi a zdálo se, že srážka je neodvratná, ale ve zdi se na poslední chvíli prolomila brána přesně kopírující obrys vlaku. Když zdí projeli, ukázalo se, že za ní leží obrovský hřbitov plný kdysi honosných, nyní však bortících se náhrobků nad zanedbanými hroby. Jak vlak projížděl kolem, šířil kolem sebe otřesy, jež dokonávaly dílo zkázy – náhrobní kameny nadskakovaly, pukaly a vyvracely se. Vlak po chvíli s příšerným skřípěním zastavil u obrovské mramorové hrob‑ ky. Atechumen poslechl náhlého hnutí mysli a vystoupil. Z nitra hrobky proti němu vyšel dosti již zamřelý nebožtík oblečený v elegantním obleku z šedé látky s jemným růžovým vzorem rybí kosti a podal mu chladnou ruku. „Milý komisaři, jsem velice poctěn vaší návštěvou. Jsem, vlastně byl jsem hrabě Kraplak‑Carmine a před měsícem mě zavraždil neznámý pachatel. Chci, abyste ho vypátral a předal spravedlnosti. Všechny potřebné údaje o zločinu najdete zde,“ načež Atechumenovi podal tlustou zapečetěnou obálku. Atechumena umrlcova žádost poněkud rozrušila, ale silou vůle potlačil své city a soustředil se na praktické stránky této zakázky. „Nerad bych působil jako materialista, sem se to ani nehodí, ale dokud jsem živ, musím být z čeho, proto se vás ptám, milý hrabě, jaký mi nabídnete honorář, a hlavně jakým způsobem mi ho vyplatíte.“ Trup se usmál a podal komisaři šek vypsaný na pěkně okrouhlou sumičku.

Když zvrhlý vynálezce Beno Archiol sestrojil zbraň na střílení duší, komisař Atechumen se vydal po jeho stopě. Od policejního udavače věděl jen to, že se tato nebezpečná meta‑ fyzická zbraň podobá obyčejnému revolveru, i když pracuje na úplně jiném principu. Po dlouhé a napínavé honičce, která začala v kanálech a skončila na střechách města, zahnal komisař Archiola do úzkých. Střecha končila vysokým štítem, který nebylo lze přelézt, ulice příliš široké na přeskočení. Zločinec se tedy otočil a dušobijkou zalícil na Atechumena, ale ten vypálil první a policejní kulkou mu provrtal srdce. Pak mu vykrou‑ til dušobijku z ruky a dřív, než Archiol stačil vypustit duši, zastřelil mu ji rovněž. Prokázal tím lidstvu nesmírné dobro, neboť Archiol byl vrahem sériovým nejen co do počtu obětí, ale také tím, že se neustále vracel – ač mnohokrát zabit, dosud vždy se znovu narodil v jiném těle a páchal své odporné zločiny dál. Teď nastal konečně konec: z jeho mrtvoly prýštila na zem rudá krev a do astrálu bledá pneuma. Atechumen si prohlížel tu podivnou zbraň se směsicí zvědavosti a odporu: skutečně se podobala běžnému revolveru – měla hlaveň, bubínek i rám s kohout‑ kem a spouští. Nebyla však vyrobená z kovu, nýbrž z jakési měkké a pružné průsvitné hmoty, nejspíše podobné kostní chrupavce nebo snad velice hustému rosolu. Navíc byla celá pokrytá jakýmsi lepkavým šlemem. V bubínku se proti světlu rýsovalo zbylých pět nábojů, podle zápachu patrně plněných ektoplasmou. Komisař už byl dost zkušený na to, aby od svých nadřízených nečekal žád‑ nou pochvalu, ale netušil ani, že se dočká takového nevděku: postavili ho před soud a obvinili z vraždy. Protože podle zákonů není vražda duše zločinem, ne‑ uznali komisařův první výstřel za sebeobranu. Komisař byl nakonec rád, že vyvázl s podmínkou, ale vyhodili ho od policie. Stal se tedy soukromým detektivem. Tu práci si vybral proto, že si už na zlo‑ činy zvykl, a taky proto, že nic jiného neuměl.

130

131

pásm



Gesto torza

Gesto torza

„Pro začátek to doufám stačí. Pokud vraha usvědčíte, doplatím vám stejnou částku jako prémii.“ Pánové si opět podali ruce a komisař naskočil do rozjíždějícího se vlaku. Sen pracovní se poté nelogickou zkratkou zvrtnul v erotický: do kupé vstoupila vnadná průvodčí a kleštičkami na jízdenky tak dlouho procvakávala svoji želez‑ ničářskou uniformu, až stála před Atechumenem nahá jako květina. Co se dělo dál, není pro náš příběh důležité, a proto to raději taktně přeskočíme. Když se Atechumen probudil, žádný šek ani obálku neměl, i když si obojí ve snu pečlivě uložil do náprsní kapsy. Ještě toho dne mu však úplně stejný šek i s obálkou do jeho kanceláře doručil poslíček. Komisař se nejprve vydal do banky, kde mu šek bez zbytečných řečí propla‑ tili. Dopřál si tedy po dlouhé době oběd v dobré restauraci a nechal si šít nový oblek. Pak navštívil svého přítele puškaře Contryhella, svěřil mu svůj starý revol‑ ver a Archiolovu dušebijku a požádal ho, aby obě zbraně spojil do jedné. Nyní nastal čas otevřít obálku od mrtvého klienta. Když rozlomil pečeť, vyteklo z ní pár kapek rudé tekutiny. Uvnitř byla kopie vyšetřovacího spisu, foto‑ grafie místa činu a pitevní zpráva. Hrabě Kraplak‑Carmine byl ve své pracovně zezadu bodnut do krční tepny dýkou s čepelí vybroušenou ze zvláštní žlutobílé hmoty. V policejní laboratoři zjistili, že se jedná o baculum, os priapi, čili penisovou kost medvěda brtníka. Jediné dveře pracovny byly (samozřejmě) zamčené zevnitř, v krbu hořelo, okna zabedněná, takže bylo záhadou, kudy vrah odešel z místa činu. Sebevraždu vylučoval úhel, pod nímž byla vedena rána dýkou. Smrt nastala během několika vteřin, takže hrabě nemohl za vrahem zamknout, nebo dokonce se svým zraně‑ ním přijít odněkud zvenčí. Pátrání bylo uzavřeno jako nevyřešené. Komisař se rozhodl, že nejnadějnější bude začít pátrat, odkud pochází ona neobvyklá dýka.

DĚLENÍ

Jsou špatní houslisté a dobří houslisté, to je jasné. A teď si představte nejlepšího ze špatných a hned vedle něj toho nejhoršího z dobrých. Který z nich je lepší? Jsou vůbec dva, nejedná se v obou případech o jednoho člověka? Procházejí hranice mezi námi mimo nás, nebo v nás? Žili byli, v jednom městě, dva houslisté: ten první byl nejlepší ze špatných a ten druhý zase nejhorší z dobrých. Shodou okolností hráli v jednom orchestru, bydleli v jednom domě, a dokonce byli oba nevěrní se ženou toho druhého. Až jednoho dne… (1992)

(1996)

132

133

pásm



Gesto torza

Gesto torza

FRAKTÁSNĚ

OSA MELE MASO

Fraktásně čili fraktální básně, stejně jako fraktální geometrické útvary, mají tyto vlastnosti: 1) Na kterékoliv úrovni se mohou dál rozvíjet, jejich struktura je nekonečná. 2) Jsou soběpodobné – to znamená, že pokud daný útvar pozorujeme (čteme) na jakékoliv úrovni, ukazuje stále stejný tvar, který se opakuje. 3) Jejich tvar vzniká opakovaným použitím (iterací) stejného jednoduchého postupu.

1. iterace

Metoda psaní fraktásní je zcela prostá: na počátku stanov jednu holou metaforu. To nazvi první iterací. A dál: Metafora v poesii je vlastně totéž, co se v matematice nazývá funkcí; tedy předpis, jímž se navzájem staví dvě proměnné (slova) do vzá‑ jemného vztahu. Proto na metaforu z první iteraci použij stejný postup (funkci), jakým vznikla samotná tato metafora. Opakuj její strukturu na ní samotné. To nazvi druhou iterací. A tak dále, pořád dokola, dokud tě to baví. Číst fraktásně je možno dvěma způsoby: buď vzestupně – od první iterace k těm vyšším, nebo sestupně – od nejvyšší k první. Obojí má svůj půvab: Při vzestupném čtení fraktáseň bobtná, kypí, epičtí. Při čtení sestupném zase zestručňuje, pročišťuje se a lyričtí.

2. iterace

tělo nechtělo duši pustit zakouslo se do ní duše se však procedila škvírami v zubech ven

táhlo mu duši z huby rameno boží

zaletovaná ve sterilně lesklých zinkových rakvích slov

tělo nechtělo duši pustit zakouslo se do ní duše se však procedila škvírami v zubech ven

zbylo z něj osamělé maso teplé a mokré na omak teď tady stojí u pikoly a čeká na babu jenom tak

táhlo mu z huby ale jeho slova byla čistá

zbylo osamělé maso teď tady stojí jenom tak ale že jeho slova byla čistá bude mu odpuštěno

ale že jeho slova byla čistá bude mu tu a tam odpuštěno něco mrtvolných plynů 4. iterace

3. iterace ... táhlo mu duši z huby obludy těla rameno boží za ocas

134

135


Gesto torza

Gesto torza

ZÁPAD KRVE

PRAGAMBLER

1. iterace:

4. iterace

zapadá krev

jak zapadá krev do rýh v mokré dlani

průmyslově hladce jako ozubené kolo zapadá krev do rýh v od slz mokré dlani nerozplakalo tě ani tak že jsem tě bolel jako zašpiněné šaty

3. iterace:

5. iterace

jak ozubené kolo zapadá krev do rýh v mokré dlani rozplakalo tě že jsem tě bolel

...

2. iterace:

pásm


(1994)

Všechno je hra. Hra je všechno. Čas se neustále, miliardkrát v každém zlomku vteřiny, větví na nesčíslné množství možných budoucností, z nich se uskuteční jen jedna a všechny ostatní zaniknou. To je hra. Láska je zase hra, kterou spolu hrají geny na šachovnici vytvořené před milióny roků a my jsme v ní jenom figurky, které nerozumějí pravidlům. Vesmír je hra, kterou hraje Bůh proti všem ostatním, protože ho to baví. Já hraju na výherních automatech, protože si tím vydělávám na živobytí. Automatu je jedno, jestli vyhraje, nebo prohraje. Majitel ho nastaví, aby z peněz, které do něj hráči naházejí, vrátil na výhrách tolik a tolik procent. Náhodně. Řídí ho počítač tím, že generuje náhodná čísla, která se na obrazovce automatu zobra‑ zují v podobě různých těch citrónků, melounků, jahůdek, zvonečků a podobně. Jenže i když je náhoda ve všem a všudypřítomná, počítač doopravdy nic náhodné‑ ho udělat neumí. Proto je ten takzvaný generátor náhodných čísel ve skutečnosti program, který podle určitého vzorce vypočítává řadu čísel, která nahodilost jen předstírá. Člověk ten vzorec odhalit nedokáže, ale jiný počítač ano. Většinou stačí vložit prvních šest nebo sedm kombinací symbolů z automatu, počítač z nich vytáhne vzorec a řekne vám, jestli bude brzy výhra, nebo je lepší jít na další automat. Tímhle způsobem se dají vydělat fantastické peníze. Potíž je v tom, že nemů‑ žete přijít do herny s počítačem a začít si do něj ťukat. Ale jsou na to různé finty. Já to dělám tak, že procesor je schovaný ve falešném podpatku levé boty, údaje do něj zadávám klepáním palce na noze do spínače ve špičce a on ke mně mluví brněním elektřinou z tenkého drátku zavedeného pod kůži na patě. „Nejhorší je, že už nedokážu rozeznat, co je dobro a zlo,“ řekl jsem. „Anebo je to možná to nejlepší, to právě nevím.“

136

137

Gesto torza

„Nejhorší je, když člověk neví, jestli má dřív blít, nebo srát,“ odpověděl Maron. „Srát je běs, blít je děs, ale když to přijde najednou, je to horoucí peklo. Tělo se má otevírat vždycky jen na jednom konci!“ Konec jeho úvah zanikl v bublání natrávené potravy, která to v jeho trubicích vzala za špatný konec. Maron stisknul čelisti pevně k sobě, ale z mezer mezi zuby mu stříkaly bujné fontánky žaludečních šťáv. Poctivě se pokusil doběhnout na záchod, jenže těsně před mísou uklouzl, přičemž nejprve poblil strop a vzápětí posral podlahu. Když jsem za ním přišel, seděl smutně na zavřené míse a všude kolem pršely blitky do sraček. Zabouchnul jsem za tou apokalyptickou scénou dveře a řekl si, že je nejvyšší čas jít zase vydělat nějaké peníze. V herně je důležité tvářit se vyhasle jako ostatní hráči, zombifikovat se, zapadnout. Majitel má všude když ne oči, tak aspoň kamery, a když někdo vyčnívá, kolikrát ho radši vyhodí jen tak, pro jistotu. Proto jsem ještě před vchodem nahodil osvědčenou masku Šouravého Vykostěnce – celé tělo jakoby odlité z rosolu, střídavě řídnoucí v kolenou a s vazem ohrnutým vlastní váhou. Pohled kalný a jako neviditelnou strunkou přivázaný k obrazovce automatu. Od kozaté blondýny za pultem jsem si dal natočit pivo zdarma (zvětralé jako severní pól), zapálil si cigaretu a pustil se do práce. První dva automaty byly hluché, ale třetí mi ze svých útrob s hlasitým zvo‑ něním vyzvracel plné hrsti mincí. Přemohl jsem se a zasadil dalšího větráka jako na oslavu. Další automat se vzdal téměř bez boje a nahulený kouř herny znovu roze‑ chvělo zvonění padajícího kovu. To nebylo dobré, vyhrát takhle rychle za sebou, ostatní gambleři mě ohmatávali tykadly závistivých pohledů, prostě jsem vzbudil pozornost. Rychle jsem nacpal hromadu mincí do kapes a koukal se ztratit. Jenže mě zradily ty dva větráky: trvaly na tom, abych je tu nechal. Chodba k záchodům byla dlouhá a lomená, lemovaly ji hromady prázdných přepravek, rozlámaných židlí a stolů s amputovanýma nohama. Konečně jsem došel k mušli a s úlevou se vypustil.

138

pásm



Gesto torza

Cestou zpátky na mě čekali dva v kožených bundách. Buď závistiví kolegové hráči, nebo gorily majitele herny, na tom nezáleželo. Jeden vytáhl teleskopický obušek, druhý si nasadil pozlacený boxer. Nevěřil jsem vlastním očím. Chlapi tam stáli. Mušle páchla. Pozlacený boxer se lesknul v krhavém světle zářivky. Takový nevkus si zasloužil trest. „Proč si ho nedáš ještě posázet kubickými zirkony?“ zeptal jsem se kýčaře. „Co jsou to ty kubický zirkony zač?“ „Falešné diamanty.“ „Naval prachy.“ „Tady jsou.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl laserové ukazovátko. Trochu vylepšené. Prvnímu jsem přeříznul obušek i s několika články prstů. Druhý se po mně ohnal boxe‑ rem. Uhnul jsem a přejel mu paprskem šikmo přes břicho. Bunda se rozchlípla, vyvalily se útroby. Najednou se mi vybavila vzpomínka, jak jsem si v dětství představoval, že vnitřnosti jsou různobarevné jako v rozkládacím papírovém modelu lidského těla na konci knihy Domácí lékař: žaludek žlutý, střeva zelená, játra fialová… A jak mě pak strašně zklamalo, když jsem zjistil, že lidé mají uvnitř všechno stejně nudně krvavě rudé a takové sečvachtané dohromady. Oba chlapi zatím jen tupě zírali na svoji krev, ale ze zkušenosti jsem věděl, že je to brzy začne bolet a budou řvát. Chodbou se blížily další hlasy. Rychle jsem se tedy protáhl okénkem na dvůr, přeskočil plechovou ohradu a nadcházející nocí temnoucími uličkami pádil pryč. Za druhým rohem šla proti mně po chodníku dívka v tyrkysových letních šatech. Sotva mě uviděla, skopla z nohou střevíčky, otočila se a utíkala přede mnou. Řekl jsem si, že nejjednodušší řešení bude předběhnout ji, tím sama pochopí, že se mě nemusí bát, a nebudu muset nic vysvětlovat. Takže jsem zrych‑ lil, ale ona taky. Říkal jsem si, že naboso nemůže dlouho vydržet, ale opak byl pravdou: začal jsem sípat, píchalo mě v boku, ale ona pořád běžela jako laň.

139

Gesto torza

Vzdal jsem to, opřel se o plot a lapal po vzduchu. Dívka zastavila pět metrů přede mnou a ironicky mě pozorovala. „Nějak málo sportuješ, drahoušku. Kdybych tě teď chtěla znásilnit, ani by ses nezmohl na protest.“ Utřel jsem si z čela pot a rozhlédl se, podle plotů jsme byli někde za městem v zahrádkářské kolonii. Vzal jsem dívku do náručí, nebránila se. Vykopl jsem branku jedné zahrádky, svlékl ji a opatrně položil doprostřed záhonu mrkví. Smála se, že ji bujný chřást lechtá mezi půlkami. Vpluli jsme do sebe tak samo‑ zřejmě jako řeky na soutoku, mlátili o sebe s urputností můry před stínidlem lampy. Ze začátku mě zvrhlá podivnost celé situace rajcovala, ale vzrušení stejně rychle jako nastoupilo, začalo se i vytrácet a hrozila ztráta postavení. Mám rád ženy pro jejich nepředvídatelnost. Pokud je, jak věřím, skutečným Bohem našeho vesmíru svatá Náhoda (známá též pod názvy Entropie – Šum – Chaos, stejně jako starozákonní Bůh byl oslovován jmény Jhvh – Adonaj – El – Elohim), pak musí být Ďáblem zase Řád (vulgo Uspořádanost – Organi‑ zace – Determinismus). A pokud Bůh stvořil člověka k obrazu svému, pak se mu více povedla žena. Tak tedy ještě jednou: mám rád ženy, často se s nimi mísím a prolínám, ale málo platné, nejvíc miluji milování sám se sebou. Říká se tomu ipsace, z latinského ipse, sám, česky tedy sámání. Vyzkoušel jsem za tím účelem řadu důmyslných metod: například využitím Bernoulliho jevu pomocí vysavače, vibracemi kynoucího těsta, nehmotnou masáží penisu tančícími plameny v krbu a tak dále. Vraťme se ale na zahrádku hlavního děje. Když už se zdálo, že u mého údu dojde ke změně skupenství, představil jsem si za zavřenýma očima namísto záhadné dívky sám sebe, tím jsem se znovu soustředil a dovedl akt k důstojnému závěru. Při vyvrcholení vyrvala ze země dvě rozžhavené dýky mrkví a hlína nehlína si je nacpala do úst. Pod kalným světlem měsíce vypadala opravdu moc hezky,

140

pásm



Gesto torza

dětsky nevinný obličejík v rafinovaném kontrapunktu k sopečným ňadrům; sme‑ tanově heboučkou pleť k zátarasu z ostnatého drátu na klíně, neboť kožíšek měla starosvětsky nevyholený. Oblékli jsme se a šli každý svou cestou, první ranní pták ještě přeletěl ve tmě, ale za městem už začalo svítat.

Když jsem se vracel domů, ulicí popojíždělo popelářské auto. Chlapík v oranžové vestě přikulil popelnici, drapák ji zvedl, vysypal a prázdnou položil zpátky na chod‑ ník. Chlapík pak naskočil na stupátko, hvízdl na řidiče, ten popojel k další popelnici, a tak pořád dokola. Napadl mě drobný žertík – když chlapík přikuloval poslední popelnici v ulici, písknul jsem. Jak to řidič slyšel, zařadil rychlost a odjel. Osiřelý popelář s nevysypanou popelnicí v náručí za ním chvíli vrávoral, pak se o nádobu opřel a hořce zaplakal. „Člověče, nebrečte, vždyť on se vrátí.“ Popelář vylovil z vesty napůl plnou láhev vodky, část do sebe zapustil a zby‑ tek mi podal. Napil jsem se, chutnalo to jako kořalka ze shnilých bramborových slupek. „Chutná to jako kořalka ze shnilých bramborových slupek,“ vyrazil jsem ze sebe, jakmile se mi podařilo nabrat dech. „Je to kořalka ze shnilejch bramborovejch šlupek,“ řekl radostně. „Pán se vyzná. Dyž loupu zemčata, nechám to pak dycky v kýblu zakvasit, plísní, červama prolízt a nakonec to přepálim. Kam se hrabe koňak, kamaráde, tomudle já říkám alchymije.“ S tím jsem se nemohl ztotožnit. „Alchymie není jen nějaké destilování, ale cesta do středu věcí. Až tam, kde hmota tak řídne, že přestává být hmotou. Dnes se tomu říká jaderná fyzika.“ „Fyzika bez ontologie je jako žencká bez prdele,“ odplivl si popelář a naklo‑ nil se těsně ke mně. „Chceš něco slyšet, frajere? Tak já ti něco povim. Teorii

141


Gesto torza

devoluce. Na počátku bůh stvořil vesmír úplně dokonalej, ten ale postupně dege‑ neruje a rozkládá se devolucí. Na konci bude chaos. Tudle historii vesmíru vidíš ve zkratce na životě člověka: narodíš se dokonalej a pak už akorát stárneš, blbneš a pinožíš se až k smrti. A pak se zase ta samá devoluce zrychleně zvopakuje na tvý mrtvole: velkej složitej organismus se rozpadne na miliardy jednobuněčnejch potvor, kerý se rozpomenou na svý fylogenetický mládí a začnou se vzájemně žrát, krásný a složitý molekuly se rozkládají na jednoduchý smrdutý. A nemlich to samý se vopakuje…“ Nějak mi z toho všeho vyschlo a chtěl jsem si znovu srsnout z láhve. Ale byla už úplně prázdná. (2001)

142

pásm


Gesto torza

K SMRTI RÁD (LOVE TO DEATH)

Pavel Kout žije dvojím životem. Jeho rodina, přátelé a milenky ho znají jako vese‑ lého, i když maličko podivínského muže, který rád jí, pije, miluje a vůbec si umí užívat tělesných radostí. Nikdo však netuší, že jeho největší rozkoší je vypouštění duše, to ví jen Kout sám a nikomu to neprozradí. Kout se narodil v okresním městečku pod horami, no, horami, spíše takovými kopci. Jako malý chlapeček k smrti rád chodil na místní plovárnu. Ležela u romantického jezírka v lese, bylo tu dřevěné molo, kabinky s vyvrtanými dírkami, skrze něž výrostci pozorovali převlékající se dámy, věčně oslizlé lavičky, kolotoč, skluzavka a malá útulná restaurace. Nejlepší ze všeho byla obrovská, špinavě zelená betonová žába, z jejíž tlamy crčela voda. Koutovi jednou starší kamarád napovídal, že na dně upro‑ střed jezírka je velká gumová zátka, a že když nohou zavadí o řetízek, zátku vytáhne, jezírko vyteče a proud ho vcucne do trubky. Toho se Kout strašně bál, a proto si ještě dlouho potom troufal plavat jen u břehu. Jednoho dne, právě když se potápěl, aby tu děsivou zátku konečně spatřil na vlastní oči, koupaliště začalo hořet. Kout na oheň zíral z vody, splýval a hrůzou se nemohl ani hnout. Pak ho někdo vytáhl na druhý břeh. Molo, kabinky i restau‑ race lehly popelem. Na plechové skluzavce naskákaly puchýře spálené barvy, celá se žárem zkroutila a nakonec zasyčela do vody. A pak – což bylo největší neštěstí – betonová žába pukla a rozvalila se. Vzduchem létaly saze velké jako ruka a všude čpěl omamný pach spáleniny. Podivná rozporuplnost celé události Kouta změnila. Začal se zajímat o věci, o které se děti podle názoru dospělých zajímat nemají. Smrt pro něj do té doby byla jen jedno z dospělých slov, které nic neznamená, které se na něj nevztahuje, které nad ním nemá žádnou moc. Jen nepříjemný zvuk, podobný

143

Gesto torza

škrtnutí zápalkou. A teď ho všechno kolem smrti najednou přitahovalo. O velké přestávce, když všichni žáci museli se svačinami v ruce kolovat chodbou, utíkal na školní půdu a tam, v hořkosladké vůni zvířeného prachu, odrážeje se jednou nohou, vrtěl se dokolečka na patě druhé nohy co nejrychleji, dokud tělo nezača‑ lo omdlévat a pouštět duši. Představoval si totiž svou duši jako balón lehčí než vzduch, připravený vznést se k objevitelskému letu, ale držený na zemi tělem. A proč ho to tělo nechce pustit? Protože lehkost duše ho podepírá, bez ní by tělo spadlo a nikdy už nevstalo. Po škole začal chodit na starý hřbitov u zámku. Nad jeho bránou stál vytesa‑ ný nápis MRTVOLOŽE z písmen tak divně zkroucených, jako by měla polámané kosti. Tady se spřátelil s panem Svědirohem, místním hrobníkem. Pomáhal mu větrat mumie z hraběcí krypty napadené plísní a v kostnici zase rovnat hnáty do úhledných obrazců. Svědiroh toho moc nenamluvil, ale když už něco řekl, stálo to za to. Tak třeba: „Podívej na tu lebku, není krásná? Tu měla v hlavě hraběnka Amálie. Pohlaď si ji, zaťukej, a když budeš hodný, můžeš ji i políbit. Lidský obličej je jenom maska z živého masa, kterou si lebka nasazuje na maškarní bál života. Skutečná tvář je v kosti.“ Jindy zas: „Kořeny jsou křídla, na nichž rostliny letí zemí.“ Anebo: „Tahle kaple je stavěná v gotickém slohu. Tenkrát se kostely stavěly jako kostry, bez zbytečného masa. Proto se mu dodnes říká: kost – el. Kost je česky kost, El je hebrejsky Bůh, dohromady Boží hnát. Dům nepotřebuje svaly, pro‑ tože se nehýbe, protože stojí. Umění kostí pozdější stavitelé zapomněli, začali stavět maso, to byla chyba. Maso se dobře hýbe, ale špatně stojí. Kosti jsou věčné, ale všechno kolem nich hnije. Duše lidská sídlí v kostech.“ Všechno se provalilo, když Kout ve škole dostal za úkol napsat slohové

144

pásm



Gesto torza

cvičení na téma „čím chci být, až vyrostu“. Zatímco spolužáci se spokojili obligát‑ ními horníky, kosmonauty a dojičkami, Kout pochopil zadání po svém. Napsal, že chce být mrtvý, protože to je jediný stav, o kterém si nemůže nic poslechnout ani přečíst. Všechno ostatní si lze představit podle zkušenosti jiných lidí. Ale smrt se dá jedině zažít. Učitele poděsila nesouměrnost mezi neobratným dětským písmem a jeho obsahem, hlavně však neúprosná logika, kterou nedovedl vyvrátit. Proto si druhý den pozval Koutovy rodiče a sloh jim přečetl se zvláštním důrazem na místech, jež považoval za nejškodlivější. Maminka plakala, otec zuřil. Když pak doma pod synovou postelí našli lebku hraběnky Amálie, pečlivě vyleštěnou krémem na boty a navíc navoněnou svátečním parfémem paní Koutové, odvezli syna do blázince. Místní psychiatr doktor Manta nejprve vyzvídal, zda nemají v rodině nějaké duševní poruchy. Kout starší se zamyslel. „Poruchy vysloveně ne, ale praděda Leopold měl hlasy.“ „No vida, hlasy. A copak mu ty hlasy říkaly?“ „Dávaly mu hádanky. Takové ošklivé hádanky, aby je pořád musel luštit, a vždycky mu vyšlo jediné řešení, že má zabít celou rodinu. Ty hlasy se mu občas taky vysmívaly, že je blázen, protože má hlasy. Ale možná si to dědek všechno vymyslel, jen aby nemusel makat. To je přece zvláštní slovo, makat. Dřív to zna‑ menalo sahat, dnes pracovat. Jako bychom už budovali jen hmatem.“ „To se vám stává často, že o něčem začnete mluvit a skončíte úplně jin de?“ „Jen když se zapomenu, pane doktore.“ „Hm, hm,“ Manta chvíli mlčel a hrál si s propisovací tužkou: zacvakl tlačít‑ ko na jejím konci o desku stolu, pak rozevřel prsty a tužka povyskočila. Cvak, cvak, cvak. Pak požádal rodiče, aby počkali na chodbě. Kout zůstal s psychiatrem o samotě. „Ukážu ti nějaké obrázky.“ Manta rozevřel knihu a Kout uviděl pestrobarev‑ nou souměrnou kaňku, jako když papír pocákáte barvou a přehnete uprostřed.

145

Gesto torza

„Co ti to připomíná?“ „Svítící kuře.“ „Copak kuřata svítí?“ „Máma jednou nasolila kuře, že si ho opečeme u ohně. A pak ho zapomněla na lednici. V noci jsem se šel napít a to kuře ve tmě svítilo. Bledě modře. Zkou‑ šel jsem to ještě s jiným kuřetem, a svítilo zas. Jenom se musí zasyrova nasolit a nechat pár hodin odležet. Nevíte, proč to dělá?“ „Netuším. A co tenhle obrázek?“ „Tady proti sobě letí moucha s můrou tak prudce, až se srazí v muchomůrku.“ Manta se čím dál víc mračil a nakonec Koutovi předepsal velké barevné tab‑ lety, ze kterých mu do hlavy vlezl jiný Kout, hloupější a telece veselý. Rodiče byli z té proměny šťastní, a tatínek dokonce Koutovi koupil nový bicykl. Kout dojedl prášky a rodiče ho znovu odvezli k psychiatrovi, na kontrolu. Manta mu ukazoval stejné obrázky jako předtím, ale Kout v nich teď viděl skota‑ čící králíky, kvetoucí kytku, a tak dále, a tak podobně. Lhal, protože už nechtěl polykat prášky, ze kterých vylézají hodní chlapečci. Začal si dávat pozor, aby si nikdo z ostatních nevšiml, jak se od nich liší. Brzy nato Pavlův otec v práci povýšil a celá rodina se odstěhovala do krajské‑ ho města. Svědiroh se s Koutem rozloučil s nedbalou ponurostí, rok dva si ještě posílali vánoční pozdravy a pak mezi nimi odumřelo i to. Týden po dvanáctých narozeninách Kouta uprostřed noci vzbudil zatím nepoznaný pocit – opustilo ho semeno. Vychutnal svůj první orgasmus, ale slast se po chvíli proměnila v touhu zemřít. O pět let později vyvolávání svých šťáv přenechal ženám, ale i když si k milostným hrám přizval najednou dvě, nebo dokonce tři nezbednice, nakonec stejně zůstával se smrtí sám. Pochopil, že příroda tím každému samci dává najevo, že předáním dědičné informace

146

pásm



Gesto torza

splnil svou povinnost a už může klidně zemřít. Sex ho pak začal bavit mnohem víc – nemiloval už ale pro rozkoš. Cvičil smrt. Se sebevraždou trpělivě čekal do svých osmnáctých narozenin, protože se bál, že by jeho rodiče měli opletačky s úřady. Volný čas věnoval promýšlení nejšikovnějšího způsobu. Zdánlivá výhoda mnoha různých metod se proměnila v nevýhodu – najednou si nemohl vybrat, váhal podobně jako host v restauraci nad příliš bohatým výběrem jídel. Z vrozené touhy po kráse ho trápila i představa, že by jeho mrtvola vypadala ošklivě. A ovšem nejdůležitější věc – sebevražda je úkon, který se nedá nacvičit, musí se dokonale povést hned na první pokus. A to není vůbec snadné. Hrobník Svědiroh mu kdysi vyprávěl o svém otci, jak se chtěl zastřelit puškou: opřel si hlaveň o ucho a nepohodlně nataženou rukou stiskl spoušť, těsně před výstřelem však kýchl, puška po zpocené hlavě sklouzla a vystřelila mu z lebky jen oči i s koře‑ nem nosu. „Dodnes žije,“ Svědiroh varovně kýval prstem, „slepý jako patrona. Je na tom mnohem hůř než předtím, ale umřít už nechce. To si, Pavlíku, zapamatuj – jak to neuďáš napoprvé, neuďáš to nikdy.“ Kout si umínil jít na věc metodicky a najít v druzích sebevražd nějaký řád a vyšší smysl. Tak třeba série: pád – přejetí vlakem – probodnutí – prostřelení; u všech jde o náraz nějaké cizí hmoty do těla, jež se postupně zmenšuje a zrychluje, takže nejprve působí tupě a nakonec ostře pronikavě. Jenže, co s tím? Zkoušel si také vpisovat sebevraždy do tabulky a uspořádat je podle určitého principu jako Mendělejev prvky:

147

pásm



Gesto torza

Gesto torza

SEBEVRAŽDA

NADBYTKEM

NEDOSTATKEM

 lev

23. červenec – 23. srpen

Oheň / pevné

sežrání zvířetem

MECHANICKÁ

tupým nárazem (pád z výšky, vlezení pod buchar, přejetí autem, skok před vlak…)

???

 panna

23. srpen – 23. září

Země / pohyblivé

přejetí autem, vlakem...

 váhy

23. září – 21. říjen

Vzduch / základní

udušení z oběšení

proražením (probodnutí, prostřelení, provrtání, sežrání dravcem…)

???

 štír

21. říjen – 21. listopad

Voda / pevné

otrava jedem

rozčleněním (cirkulárka, gilotina, sekyra, výbuch)

???

 střelec

21. listopad – 21. prosinec

Oheň / pohyblivé

zastřelení

přejedením

hladem

 kozoroh

21. prosinec – 21. leden

Země / základní

pohřbení zaživa

přepitím

žízní

 vodnář

21. leden – 21. únor

Vzduch / pevné

elektrický výboj

přefouknutím

udušením (oběšení, utopení, zardoušení, pohřbení zaživa, vdechování nejedovatého plynu – např. CO2)

 ryby

21. únor – 21. březen

Voda / pohyblivé

podřezání, vykrvácení

transfúzí krve stejné skupiny pod tlakem

vykrvácením (podřezané žíly, baňky s pijavicemi)

žárem (upálení, uvaření vodou nebo olejem, mikrovlnami, elektrickým proudem)

mrazem (zmrznutí)

jedem

nedostatkem biogenních látek (avitaminóza)

FYZIKÁLNÍ

CHEMICKÁ

…a tak podobně. Vypadalo to nadějně, ale pořád tam něco nesedělo. Nakonec našel klíč ve znameních zvěrokruhu. Nikoliv času narození, ale smrti: ZNAMENÍ

DATUM

ŽIVEL / KVALITA

SEBEVRAŽDA

 skopec

21. březen – 21. duben

Oheň / základní

upálení

 býk

21. duben – 21. květen

Země / pevné

probodnutí

 blíženci

21. květen – 21. červen

Vzduch / pohyblivé

pád z výšky

 rak

21. červen – 23. červenec

Voda / základní

utopení

148

Když ale do tabulky zkusil doplnit data úmrtí slavných sebevrahů, vůbec to nevy‑ cházelo. Tak například Jidáš Iškariotský, patron všech oběšenců. Podle evangelií zemřel den před ukřižováním Ježíše, čili ve čtvrtek, 13. den měsíce nisanu, nejspíše na začátku dubna. Jenže podle tabulky byl Skopec, takže se měl upálit!!! Snad je to tím, dumal Kout, že se to stalo v Palestině, kde se zeměkoule otáčí opačným směrem, takže písmena i znamení zvěrokruhu směřují na druhou stranu, ale sám nakonec musel uznat, že je to nesmysl. Někdo se z touhy po smrti vymluví, ale Kouta všechny ty dlouhé úvahy jen utvrzovaly k činu. Stále se však nemohl rozhodnout, který způsob by pro něj byl nejvhodnější. A tak když přišel den, kdy konečně oslavil svou plnoletost (zabzučel k tomu elekt‑ rický holicí strojek od tatínka a náramkové hodinky od maminky zatikaly), rozhodl se najít inspiraci na místě, kde to všechno začalo. Úhledně si zabalil kufr plný vražedných nástrojů, jemuž sám pro sebe s tro‑ chou ironie říkal souprava Malý sebevrah, aby na místě nemusel nic shánět. Měl tu pistoli s plným zásobníkem nábojů, tenké pevné lano, skalpel, ampuli s jedem,

149

Gesto torza

kotouč drátu, vrtačku, sekyru a sáček hřebíků, kleště, štípačky, balíček plastické trhaviny s rozbuškou a trychtýř. Na nádraží si koupil lístek (pokladní mu marně nabízela zpáteční za výhodnou cenu) a lokálkou přijel do svého rodiště, které se teď mělo stát i smrtištěm. V nádražní restauraci vypil kávu a zašel se podívat na hřbitov. Pan Svědiroh už hroby nekopal, do jednoho z nich se totiž sám přestě‑ hoval. Na náhrobku měl nápis: DUŠE VZHŮRU NEBO STŘELÍM TĚLO DOLŮ KOSTI VZAD NEMÁM UŽ PENÍZE ANI ŽIVOT Alois Svědiroh, hrobník Od zámku se Kout vydal k bývalé plovárně. V městečku dávno postavili jiné koupa‑ liště, moderní, nehořlavé, na lepším místě. Sem už nikdo nechodil. Nepoužívanou cestu postupně rozežíral les, Kout ale dobře věděl, kudy jít. Romantické jezírko se proměnilo v bažinu zarostlou žlutohnědými řasa‑ mi. Na vyvráceném kolotoči seděl nějaký pták a zobákem si kloval pod křídlo. Spáleništěm pomalu prorůstaly mladé stromky, ale ve vzduchu i po letech stále visel hořký pach ohně. V puklinách betonové žáby rezavěly železné výztuže jako parodie kostí. Kout ulomil větev, vyšplhal na zkroucenou skluzavku a po jejím očouzeném hřbetě se opatrně sunul ke středu jezírka. Na konci skluzavky se jednou rukou přidržel plechu a druhou zašťoural větví v bahně. Větev na něco narazila. Kout se to něco snažil zaháknout, ale stále mu to unikalo. V roští na břehu cosi spatřil, ale když se tam podíval znovu, už to zmize‑ lo. Zavřel oči a pustil si v hlavě posledních deset vteřin života jako film – stop! kousek zpátky, teď je to ono: z temného stínu křoví se nafoukla a zase splaskla bílá bublina. Zvětšit! V bublině se vynořily tři stíny – pod očima a nosem, je to obličej, asi ženský.

150

pásm



Gesto torza

Kout si vypnul promítačku v hlavě a otevřel oči. Naposledy šťouchl do bláta, pak ale větev zahodil a přešplhal po klouzačce zpět na břeh. A tam ji uviděl: v dávným žárem popraskané kuželkové dráze, na křídou nakresleném panákovi skákala asi desetiletá holčička. „Co tady děláš?“ „Čekám na tebe.“ Napadlo ho, že by ji mohl zabít, protože beztrestně – když chce sám zemřít, může si přece dovolit spáchat jakýkoliv zločin. Hned se ale sám sebe lekl. Co ho to napadá za zrůdnosti? „Promiň,“ řekl hloupě. „Mně to nevadí.“ „Jak ti říkají?“ „Ty víš.“

151

krajinomalb

Tomáš Kučerovský Narodil se v roce 1974 v Brně. Vystudoval Fakultu architektury VUT Brno. Pra‑ coval jako concept artist a vedoucí grafik ve vývoji počítačových her, od roku 2003 je na volné noze, podílí se na práci grafického studia CABINET, které spoluzakládal (www.studiocabinet.com). Je spoluzakladatelem komikso‑ vého vydavatelství Analphabet Books (2004 – www.analphabetbooks.com). Od roku 2000 společně s Tomášem Prokůpkem vydává a edituje komiksový sborník Aargh! Zúčastnil se mezinárodního komiksového workshopu v Singapuru pořádaného nadací ASEF v roce 2006, zážitky z tohoto symposia shrnul ve zvláštním čísle sborníku Aargh! Singapurský speciál (2008). Zúčastnil se více než třiceti výstav u nás i v zahraničí (Slovensko, Polsko, Makedonie, Itálie, Rumunsko, Francie, Rusko, Singapur). Realizace: Obálky a ilustrace pro několik nakladatelství – Albatros, Altar, Návrat, Fantomprint, Straky na vrbě, Computer Press. Komiksy publikované ve sborníku Aargh! a v dalších sbornících. Ilustrace a komiksové stripy pro Deník a Rovnost. Novinové a časopisecké ilustrace pro další periodika u nás i v zahraničí. Reklamní ilustrace a storyboardy, návrhy pro počítačové hry. Obaly CD pro Sony music, X Production, Black Point, Redblack. Ocenění: 2002 Cena za výtvarný přístup, Komiksový festival, Lodz 2003 Cena za nejlepší alternativní komiks, mezinárodní komiksový festival, Bělehrad 2005 Cena za nejlepší kresbu, Comxcon, Praha 2005 „Encouragement Award“, Eurocon, Glasgow 2008 Cena Muriel za nejlepší krátký příběh, Komiksfest, Praha Kontakt: www.tomaskucerovsky.tk

152

Tomáš Kučerovský Jako autor se komiksovými světy pohybuje od konce 90. let, vždy ale volil cesty a pěšiny, na kterých se nemusel potkávat se zástupy dalších tvůrců. Jako úsměvný doklad této skutečnosti lze vzpomenout jeho rozpaky, když se před několika málo lety pustil do zpracování poměrně tradičního scénáře Štěpány Kopřivy a při té pří‑ ležitosti si uvědomil, že neví, jak má udělat textové bubliny, protože je do té doby ve svých autorských projektech nikdy nepoužil. Kučerovského odjakživa lákaly především komiksy, jež se snaží postihnout emoce, náladu, atmosféru. Pro každý podobný počin, který se obyčejně obejde bez textového doprovodu a spoléhá na čistě vizuální jazyk, vždy volí takovou výtvarnou techniku, aby co nejlépe podpořila celkové sdělení. V poslední době pak svůj záběr rozšířil také o reportážní komiksy, v nichž zpracovává své zážitky například z komiksových festivalů, kterých se na různých místech světa účastní. Tomáš Prokůpek

165

studi

studi Radim Kopáč

Pohlavní sklony v pořádku? Co erotického se psalo, když se nesmělo publikovat (v letech 1948 – 1989) Období 1948 – 1989 patří v české kultuře 19. a 20. století – a zejména v dále sledovaném tematickém výseku, tedy tzv. erotické literatuře – k nejtem‑ nějším. Nově instalovaný komunistický režim totiž vystavěl své panství a jeho mocenskou správu na náboženských základech, tedy na terorem vynucovaném masovém uctívání několika uměle vytvořených, podle sovětského modelu převzatých ikon, jejichž svatozáře měly osvětlovat cestu do beztřídního, komunistického ráje. Podobně jako v nábožen‑ ské, zejména pro evropské dějiny klíčové křesťanské tradici byl v těchto nadirigovaných souřadnicích život jedince podstatně zredukován: tělo i duch měly sloužit kolektivnímu dobývání šťastných zítřků a vše, co je

166

z tohoto směru mohlo vychýlit, co by je mohlo na cestě rozptylovat, případně z této cesty svést, bylo zakazováno pod trestem – zprvu (v 50. letech) pod trestem smrti, později (v 70. a 80. letech) důkladné a nepřestajné buzerace. Osvobozené libido, jak je demonstrovali za první republiky ve svých belet‑ ristických i teoretických textech avantgardisté J. Štyrský, B. Brouk, F. Halas, K. Teige, J. Kolář nebo V. Nezval, bylo s touto „rajskou“ myšlenkou v ostrém rozporu: některé postihl okamžitý zákaz publikování, byli vytlačeni mimo sféru kulturně‑společenského vlivu (Kolář), případně záhy zlikvidováni nenávistný‑ mi kampaněmi (Teige), jiní odešli do exilu (Brouk), další, jako např. Nezval, se své prvorepublikové minulosti zřekli, resp. ji s důkladnou autocenzurou přehodnotili a vše potenciálně podvratné, esteticky destabilizující, tj. vše, co přesahovalo kontrolovatelné území zbanalizovaného realismu, z ní vyloučili (v Nezvalově případě to bylo nejen jeho Sexuální nocturno, ale také dlouhá řada básní z poetistického a surrealistického období). Pro „velké umělce budoucnosti“ se, řečeno s Marcelem Duchampem, začala rýsovat jediná možnost: „go underground“. Chtěl‑li umělec ponechat svému dílu autonomii, uhájit svoji tvůrčí a konec‑ konců i osobní svobodu před nároky cenzury, nezbývalo mu než sestoupit do podzemí – a to jak v rovině symbolické (čili sejít z očí mocenské kontroly), tak reálné (zejména za normalizace pracovali četní příslušníci intelektuální elity v kotelnách a na podobně „undergroundových“ postech). Podzemní, jinými slovy alternativní či paralelní kultura se začala roz‑ víjet nedlouho po násilném převratu v únoru osmačtyřicátého roku (hned v devětačtyřicátém roce „vyšel“ sborník Židovská jména, namířený proti dobo‑ vě aktualizovanému antisemitismu) – a své pozice posilovala a rozšiřovala až do konce 80. let. Erotika nebo obecně sexualita ale v tomto nově nastoleném, nepřirozeném kontextu, zdá se, hrála specifickou roli: pakliže pronikala do autorského slovníku, prorůstala dílčí motivy, anebo se dokonce stávala tématem některých podzemních básníků, prozaiků nebo dramatiků, nebylo to v prvé řadě

167

Pohlavní sklony v pořádku?

z důvodů osobní analýzy, potřeby rozklíčovat tajemství své vlastní pohlavnosti (jako v případech Nezvalovy iniciační prózy Sexuální nocturno nebo Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu), ale z důvodů obranných, ba revoltních. Zatímco autoři první republiky žili ve svobodném státě, který jim dovoloval relativní se‑ berealizaci prostřednictvím soukromých tisků, poúnorový režim žádné takovéto aktivity nepřipouštěl a pronásledoval je jako zvrácené a dekadentní. Ať sledu‑ jeme stopy erotiky v rané poezii Egona Bondyho (1930 – 2007), Iva Vodseďálka (1931) nebo o dvacet let později Ivana M. Jirouse (1944), většinou jsou takové básně vystavěny na kontrastu přirozeného a umělého, na opozici intimního básnického světa a světa panující ideologie; ostatně i vrcholná Bondyho erotická skladba Deník dívky, která hledá Egona Bondyho1, sepsaná v roce 1971 (a publikovaná jako šestý svazek autorova Básnického díla o dvacet let později), je takového rázu: ačkoli děj tohoto příběhu sestává z řady uvolněných eroticko‑pornografických scén, v nichž hrdinka, putující po vsích středočeského kraje kopuluje na různý způsob s muži i ženami, které na své pouti potká, s traktoristou, starým cikánem i zralou zahrádkářkou, v podtextu sledujeme linii dívčina sebeosvobozování, útěk od „všeho toho hnusného pokryteckého haraburdí“ (čili ze zajetí „normalizující se“ společnosti) a touhu po návratu „k pulsujícím mořím / k plynoucímu času / k pra‑ vému bytí“ (tedy k sobě). Je výrazem Bondyho filosofického skepticismu, že útěk se nezdaří a touha nedojde naplnění: dívka svého titulního guru nenajde, kdosi ji přivede do jiného stavu („Už přes měsíc jsem v tom / Aby tu kundu rozrazil hrom!“) a ve finále je vyloučena z kruhu tančících polobohyní, jež symbolizují právě onu prvotní ryzost existence („ale ty zemři sestřičko / zemři včas milujeme tě“). Jestliže Vodseďálkova „trapná poezie“ a próza z první poloviny 50. let pra‑ covala s motivy erotiky a sexu „velmi jemně a cudně“, jak si všiml Martin Pilař ve své práci Underground (1999)2, a jestliže tato jemnost a cudnost byly zároveň nahlíženy z úhlu absurdního humoru, některé Bondyho básnické texty z 50.–70. let reflektují lidskou sexualitu velmi otevřeně a explicitně. Především ty, jejichž

168

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


prvotním hybatelem a inspirací se stala Bondyho osudová milenka a múza Jana Krejcarová (1928 – 1981), dcera Mileny Jesenské a Jaromíra Krejcara, s níž se autor seznámil v roce 1948. Vztahovou euforii, oboustranně sycenou jak bohatým inte‑ lektem, tak libertinským přístupem k tělesnému rozkošnictví, nejpřesvědčivěji dokládá rozsáhlý dopis,3 který Krejcarová napsala a odeslala Bondymu v prvních měsících roku 1962; Bondy na něj reagoval skladbou Appendix pro Honzu Krejca‑ rovou,4 napsanou mezi dubnem a květnem téhož roku (a zařazenou do třetího svazku jeho Básnického díla, 1990). Krejcarové textový proud, v němž jsou náruživě demonstrovány možnosti duchovních a sexuálních slastí mezi mužem a ženou, má sice povahu poloauto‑ matického psaní, polopříčetného vzývání šílené lásky, která se chce vymknout ze zajetí slov a stát se živým, živelným tělem, ale přesto jde – podle M. Pilaře – o zřejmě strukturovaný literární útvar: „V jeho úvodu převažuje vzývání ‚duchovní postavy anima‘, ve střední části se do popředí prosazuje ženské vnímání své vlastní živočiš‑ né (proto nikoliv vulgární) erotičnosti, v závěru se pak pohledy ‚anima‘ i ‚animy‘ vyváženě prolínají a harmonicky doplňují.“ Bondyho odpověď je výrazově tlumenější, text zvolna plyne v melancholickém vzpomínání a skepticky laděných představách, jež jsou podtrženy aktuální nemožností (anebo neochotou) básníka onu někdej‑ ší vztahovou intenzitu obnovit. Zatímco Krejcarová tematizuje přítomnost, Bondy se upíná převážně k minulému („Venku se dělá krásně / ale já bych chtěl aby ještě zůstal ten sychravý čas / kdy jsem dostal tvůj dopis…“), případně k budoucímu („A tak tě miluji znova / a vím že to nemůže mít konce / ani když zemřeš…“); aktuální čas jej, v prvé řadě proto, že jeho milá se oddává rozkoši s někým jiným („dávajíc se zneužívat tomu idiotovi bez mozku“), netečně obtéká. Přesto je mu Krejcarová osu‑ dem: básník ji vidí všude („Viděl jsem v hospodě fotografii jak se ženská svléká / a hned jsem myslil na tebe / co děláš jak mrdáš / kdo ti právě stříká na kozy semeno / a tak se mi až ocas postavil / Šel jsem velkým rozkvetlým sadem zrána u sv. Markéty v Břevnově / uviděl jsem dva jak se válejí / hned jsem věděl že to jsi ty / třeba bydlíš na druhém konci Prahy“)

169

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


a jejich intelektuálně‑sexuální soužití, byť zahalené tragickým a dekadentním oparem, vnímá jako jediný smysl („můj ubohý mozek a tvá ubohá díra / jsou jediným na čem v tomto městě bohu záleží“). Krejcarové dopis Bondymu byl prvně publikovaný v rámci svazku Clarissa a jiné texty (1990), jímž zahájilo svoji činnost pražské nakladatelství Concordia. Titulní Clarissa odkazuje ke stejnojmennému textovému zlomku, přibližně z jedenapadesátého roku, jehož tématem jsou milostné sbližování a následná problematizace vztahu mezi hlavní hrdinkou a jejím „o několik let mladším“ pří‑ telem Baptistem. Jde spíše o psychologickou prózu než o eroticky laděný text, o projekci autorčina nadšení pro dalíovskou mystifikaci a šalebnou ambivalenci, resp. chuť k fatálnímu snoubení a střídání protikladů („[Baptist] věděl, že musí přemoci Clarissu, aniž by se vzdal rozkoše býti sveden“). Rovněž kulisy plus atmosfé‑ ra děje mají autobiografický základ: odráží se v nich jak doznívající poválečné nadšení Krejcarové pro surrealismus (konkrétně jeden z jeho kořenů, a sice fran‑ couzskou libertinskou prózu přelomu 18. a 19. století), tak její rozhodnutí žít anarchisticky uvolněný, bohémský život. M. Pilař v citované knize Underground nabídl pozoruhodnou paralelu: „Název této prózy se téměř překrývá s titulem románu v dopisech (Clarissa, or the History of a Young Lady, 1747 – 1748) od Samuela Richard‑ sona, jednoho z hlavních představitelů sentimentalistické prózy v Anglii. Tento v Čechách velmi málo čtený román pojednává o krásné mladé ženě, která sice v drogovém omámení podlehne svému cynickému svůdci, ale fyzické ponížení neústí v její morální úpadek. Pokud nejde o nahodilou spojitost názvu obou textů, jedná se v případě Krejcarové o vzdálenou polemiku se sentimentalitou ve vztahu mezi mužem a ženou. Zatímco u Richardsona vystupuje libertinská postava muže jménem Lovelace […], v próze Krejcarové je nositelkou libertinských vlastností hlavní ženská postava, která rozhodně není nositelkou vzorových etických hodnot.“ Třetí složku knížky Clarissa a jiné texty tvoří šest bezejmenných básní z pro‑ since 1948, shrnutých pod titul výrazně incestního znění: V zahrádce otce mého.

170


Osvobozená sexualita Krejcarové tu ve službách imaginace jiskří černě roman‑ tickými i absurdně humornými odstíny: „Popelčin střevíček padne jako ulitý Moje kunda také ale jen někomu Ne jedinému ovšem Tobě by jistě padla Kundy se šijí na míru a krejčímu se přitom říká Dejte mi tam hedvábnou podšívku a knoflíky nedávejte budu ji nosit stejně rozepnutou Šijí se tedy stejně jako pánské prádlo.“

Egon Bondy sbírku označil za literární „klenot druhé poloviny našeho století“; M. Pilař ji považuje za „jeden ze signálů radikálního odtrhávání nastupujících autorů od estetických zvyklostí meziválečné surrealistické generace“ a předřazuje ji Vodseďál‑ kově „trapné poezii“ i Bondyho konceptu „totálního realismu“ z kraje 50. let. K tomu nabízí následující srovnání: „Ačkoliv knižně publikovaný text není zmíně‑ nému autorovi [Zbyňku Havlíčkovi] otevřeně dedikován, zdá se, že Krejcarová velmi dobře znala Havlíčkův neprávem opomíjený erotický cyklus z 13. 2. 1948 nazvaný Levou rukou (pro nějž se nenašlo místo ve výboru z Havlíčkovy poezie z r. 1994 Otevřít po mé

171


smrti). Výmluvně tomu nasvědčují jednak nápadné shody motivické […], jednak zvláštní prolínání radostné otevřenosti a posmutnělé hravosti, s nimiž jsou na malé ploše prezen‑ továny ty rozměry sexuálního života, které bývají v tradiční lyrice více či méně pokrytecky zahalovány do málo průhledného přediva důmyslné metaforiky.“ Pakliže jsme připomněli málo známé dílo básníka Zbyňka Havlíčka (1922 – 1969) a opakovaně hovořili o tíhnutí raného díla Bondyho, Vodseďál‑ ka a Krejcarové (potažmo i B. Hrabala a V. Boudníka) k estetice a životnímu programu surrealismu, je třeba doslovit jedno: byli to právě surrealisté, kteří ve sledovaném období 1948 – 1989 tvořili nejradikálnější, nejsvobodnější větev undergroundu, pokud jde o autorský vztah k lidské sexualitě a jejímu literár‑ nímu zpracování. Bohatá tradice, táhnoucí se od Nezvala, Štyrského a Teigeho (který v několika stovkách koláží z let 1935 – 1951 sublimoval především svoji „ňadrofilii“), se osobitě rozvinula v pracích Vratislava Effenbergera, Karla Hynka a Zbyňka Havlíčka a doznívala (a nadále doznívá) ve sporadických, byť výrazově specifických výbojích erotismu v textech postsurrealistů 60. let (mj. P. Král: Arco a jiné prózy, 2004), resp. v nové vlně surrealistických aktivit od počát‑ ku 70. let (mj. F. Dryje: Mrdat, 1998; dále J. a E. Švankmajerovi, P. Řezníček, K. Piňosová). Z rozsáhlého beletristického díla Vratislava Effenbergera (1923 – 1986), po Teigově předčasné smrti vůdčího teoretika českého surrealismu, autora poezie, próz, divadelních her a esejů, pronikl na veřejnost pouhý zlomek: jednak první díl básnického díla (Básně I, 2004; pozornost mu věnovali především M. Caňko a F. Dryje), jednak soubor tzv. pseudoscénářů Surovost života a cynismus fantasie.5 Zejména ve druhé knize je zřetelně předveden jeden ze základních Effenber‑ gerových nástrojů poměřování aktuální lidské situace (texty vznikaly v letech 1946 – 1980), a to zevrubná, sarkasmem, titulním cynismem a černým humorem živená kritika – takový druh odporu, který se tvůrčím způsobem vymezuje, jak autor formuluje v předmluvě, proti „páchnoucí skutečnosti“, proti „konsumnímu

172

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


společenství“, proti „zazobanému konsumnímu světu“. Tomuto destruktivně – kon‑ struktivnímu útoku neunikla ani lidská sexualita: „Působivost erotického cynismu,“ píše Effenberger, „spočívá v sarkastické kritice, kterou brání určitou čistotu. Je to jakýsi morální postoj ve smyslu negace negace. Cítím se morálně oprávněn ukazovat svinstva proto, že mohou a pokud mohou mít psychosociálně kritickou potenci, pokud je stavím proti jejich svůdnosti, která má za úkol přilákat dobře platící obecenstvo.“ V textu Milostné pohromy (1947) předvádí Effenberger hru ve hře, případně hru ve filmu (čemuž nasvědčují poznámky typu „Kamera v jízdě panoramuje…“), jehož ústředním tématem je kontrast platonické, ideální lásky a bezuzdného, libertinsky konturovaného milostného života demonstrovaného na postavách Sylvy, zřejmě zdravotní sestry, a Alberta, který je situován do role jejího „paci‑ enta“. Četné prvky následujícího příběhu, pojatého jako spontánně poskládaná koláž, v níž se proměňuje jak povaha řeči jednotlivých postav, tak úhly, z nichž jsou postavy nahlíženy, jsou surreálně‑absurdní povahy: svár lásky a nevybí‑ ravého bažení po orgasmu (heterosexualitu střídají homosexualita i náznaky pedofilie) se odehrává v upadlých kulisách symbolizujících bezbrannost a zra‑ nitelnost lidské tělesnosti stejně jako zoufalou samotu lidské duše (ambulance, krematorium, jatka, mučírna, koupelna aj.). „[…] Sylva: Tak co jsi přinesla? Dítě: Nic. Sylva: Ó, ty krávo. – Pokračuje ve felaci. Dítě: Maminko, maminečko… Půjč mi to na chvíli… Já chci taky… Tak pusť!!! Sylva se tahá s dítětem o Albertův úd: Dej to sem, nebo do tebe kopnu. Dítě: Jen to zkus, tak ti rozmlátím držku… Sylva: Jestli vstanu, tak tě srazím z okna… […]“

173


Ačkoli ve finále se ozřejmí, že Albert má „pohlavní sklony v pořádku“, jeho iniciační pouť, resp. sestup z výšin ideálu do náruče skutečnosti, nekončí zcela dobře: hrdina je nahý vyhnán z bezpečí zámecké ložnice, v níž podstupuje své zasvěcení, do závějí sněhu, kterými jej pronásleduje mongolský lovec a metá po něm kopím… Podobného, tedy absurdně obnaženého, existenciálně úzkostného i dekadentně vyčerpaného rázu je erotika v básních a dramatech Karla Hynka (1925 – 1953), zejména v textech Babička po pitvě (1946), Inu, mládí je mládí (1948) a Deník malého lorda (1951 – 1952), zařazených do souboru S vyloučením veřejnos‑ ti (1998). Jiří Chocholoušek (v Aluzi 3/2007 6)v té souvislosti hovoří přímo o „charakteristickém rysu“ a pokračuje: „Je to mimořádně silné zatížení milostné a zvláště erotické tematiky, která postupně zaujímá v Hynkově tvorbě centrální postavení. Erotická témata jsou u Hynka běžně pojmenována velmi otevřeně a přímo, v Deníku malého lorda by se dalo hovořit o balancování na hraně pornografie, opakovaně se překračují i obecně uzná‑ vaná tabu (především motiv incestu objevující se na více místech v Hynkově tvorbě, většinou jako láska mezi sourozenci – viz Babička po pitvě, Deník malého lorda –, ale i jako láska syna a matky – Deník malého lorda). „Vratislav Effenberger, který Hynkovu pozůsta‑ lost 7 uspořádal a doprovodil rozsáhlou studií, popisuje Deník malého lorda, tento cyklus zápisů hrdiny stylizovaného do role nihilistického cynika lačného jakékoli slasti, jako „bakchanálie erotismu a fantastické travestie“. V klíčových slovech, která zazní na posledních stránkách lordova deníku – „Koho to mrdám?“ – a jimiž „malý lord zakončuje svou dráhu jiskřivé komety“, se podle Effenbergera „vzbouří naposled romantický živel básníkův proti životu, v němž odumírá cit pro milostná dobrodružství“… „[…] Já myslím, že bych vaginu Jessiky vždycky poznal. Měla zvláštní způsob nasedávání na úd. Nedřepla si pohodlně ani se šroubovitě nespouštěla jako jiné ženy. Jessika usedla jako motýl a třepetala rukama, tak hledala rovnováhu. […]

174

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


Seděli jsme naproti sobě velice nepohodlně a provizorně. Obludná jizva po očkování na jejím rameni vypadala jako nějaká zarostlá vagina. Zakousl jsem se na způsob policej‑ ního psa. Byla trpělivá a počkala. Potom si oblékla gumové kalhotky a přinesla klystýr. Dala mi patřičné instrukce a už za malou chvíli začala plakat jako dítě. Bylo na mně, abych s otcovskou péčí toto podělané nemluvně nejdříve vykoupal, zapudroval a potom zneužil. Navrhla mi, abychom si vyměnili úlohy. Po krátkém zdráhání jsem zažil jeden z nejhez‑ čích pocitů, o které nás výchova tak záhy připravuje: posral jsem se dokonale do gumových kalhot. Myla mne něžně a hubovala sprostě. Můj napudrovaný úd vypadal velice komicky. […]

Měl jsem jediný z celé společnosti ještě panickou zadnici. Svůdný Klaus a Loliny klystýry způsobily, že jsem jednoho večera požádal paní Burnettovou, aby si připla umělý falus. Mohu říci, že mne deflorovala velice ohleduplně, nepocítil jsem ani pálení, ani jsem neměl potíže se stolicí jako někteří začátečníci. […]“ Také tvorbu Zbyňka Havlíčka, jak stojí ve Slovníku české literatury po roce 1945,8 „doprovázel silný erotický akcent, jenž mohl ústit až do užívání sexuálně explicitních vulgarismů (Levou rukou, 1948). V dalších autorových skladbách a cyklech, vznikajících v ústraní na začátku 50. let a šířených v opisech, jsou romantické postuláty programově konfrontovány se společenskou realitou. Skutečnost světa umění, světa každodenního i oblast snu se střetávají s brutalitou politiky […]. Po sedmileté odmlce, příležitostně vypl‑ ňované psaním privátní milostné lyriky (Lístky do památníku – Verše pro malou If, 1954 – 1960), se k surrealistické poezii vrátil sbírkou Miluji, tedy jsem […]. Usiloval v ní o symbiózu erotických motivů a politických a psychologických reálií moderní doby a v tomto duchu rozvíjel metaforu lásky jako destruktivního a sebedestruktivního aktu. Ve smyslově naléhavých, rozjitřených metaforách dospíval až k zpovědní imaginativní lyrice“.

175

Radim Kopáč


V cyklu Levou rukou 9 – osmi básních s podtitulem Lyrické příspěvky k Emilii, prvně otištěných v časopise Host 3/1998 – se, jak naznačují výše citovaný M. Pilař i autor průvodního komentáře k časopiseckému otisku J. Typlt, rýsuje zřetelná spojnice mezi Z. Havlíčkem a J. Krejcarovou: Havlíčkův soubor se zdá být akcí, na niž po deseti měsících reagovala Krejcarová drobnou sbírkou V zahrádce otce mého; v původních textech zvýraznila několik otevřeně sexuálních motivů, resp. symbolicky zatížených výrazů či sousloví („Otevře se ti aspoň kunda“; „Jestli by to nebylo snad lepší do řitě “; „Chci mrdat s tebou pryč “; „ A onanujte se mnou“) a silou své imaginace je přetavila a rozvinula v postsurrealistických, případně pretotál‑ něrealistických verších. Havlíčkovy básně ale skýtají i jiné paralely: z podtextu vystupují odkazy k J. Štyrskému (Emilie přichází ke mně ve snu), L. Klímovi (Sku‑ ~ uelovi a S. Dalímu (Zlatý věk), tečná událost seběhnuvší se v Postmortálii), L. Bun pornografiím připisovaným J. Vrchlickému aj. Druhá, bezejmenná báseň sbírky zní: „Také ptáky stvořil k obrazu svému A jejich nekonečné sny o létání Hnízda je polykala jako meče V potopené lodi předváděla jejich neuvěřitelné zmizení Zapamatoval jsem si dobře dědečkova slova ,Neotevře‑li se ti hochu padák Otevře se ti aspoň kunda‘ Boženka je chytroušek Ona počká až vyteče

176

studi

Radim Kopáč


Zuj si střevíček miláčku Poletíme rychleji Boženka na to nedá Jestli by to nebylo snad lepší do řitě.“

Oficiální literární produkci z let 1948 – 1989 byly podobná tematická otevřenost a výrazová radikalita odepřeny. O tom, jak hystericky dokázal režim reagovat na uměleckou prózu, která reflektovala osvobozenou sexualitu, svědčí mj. kriminalizace aktivit Jiřího Gruši (1938) a Jaroslava Kořána (1940) na strán‑ kách kulturního měsíčníku Sešity: tento náročně koncipovaný list, redigovaný Petrem Kabešem a vydávaný v rozmezí let 1966 – 1969, otiskl ve svém třiatřicá‑ tém (a posledním) čísle kapitolu z Grušovy prózy Listy z Kalpadocie (vyšlo pod názvem Mimner aneb Hra o smrďocha v roce 1991) a úryvek z Kořánova překladu Tichých dnů v Clichy Henryho Millera (rovněž 1991). Obě prózy byly ohodnoceny orgány státní moci jako „neslučitelné se socialistickou morálkou a úrovní děl socialis‑ tické literatury“, a to z důvodu, že „volené výrazy (čurák, kunda, prdel, mrdat atd.) a líčení aktů jednak jdou daleko za hranice naturalistického směru literatury, jednak toto je provedeno způsobem, který na jedné straně má za cíl nebo je schopen vyvolat brutální sexuální sklony a nálady, a na druhé straně uráží a hrubým způsobem narušuje mrav‑ nost“. Grušova stylisticky i argumentačně suverénní obrana (přetištěná spolu s citacemi z obžaloby v rámci doslovu k první oficiální edici Mimnera10) je nejen dojemnou karikaturou oficiální, byrokratické řeči, tupě zdeformované frázemi a klišé, ale především obhajobou literárního textu jako svobodného a otevře‑ ného systému, jako uměleckého díla s nezadatelným právem na autonomii („Vůbec je s podivem, že by popis pohlavního aktu neměl být naprosto legitimní součástí uměleckého díla, legitimním polem umění!“ ). Závěrem své zprávy Gruša vyslovuje jednou větou jak definici erotické literatury, tak obžalobu nereflektovaných

177

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


frustrací mocenského systému, resp. jeho ochotných služebníků: „A ještě jedno zjištění základní povahy: obscenita, jak už na začátku tohoto [20.] století zjistil Švýcar H. Rorschach svými testy, je vlastnost lidí, kteří ji cítí, nikoli vlastnost tkvící v ‚závad‑ ném‘ předmětu.“ Na jaře 1970 bylo trestní stíhání proti Grušovi a Kořánovi zastaveno. Ofici‑ ální literární produkce normalizačního dvacetiletí se ale v otázce lidské sexuality spontánně vtažené do uměleckého díla nepoučila: jak dokládají „nejodvážnější“ angažmá kupř. J. Holoubka, K. Sýse nebo J. Žáčka, místo autentického literár‑ ního erotismu obsadila v 70. a 80. letech důsledně nekonfliktní, deerotizovaná symbióza kýčovité oplzlosti a infantilních trapností. To podstatné se nadále dělo v podzemí. Zejména od konce 70. let, kdy se přihlásila o slovo třetí generace literárně‑hudebního undergroundu, podob‑ ně jako Effenberger, ale především Havlíček a Hynek, ovlivněná dekadentní, pozdně romantickou estetikou konce 19. století. V těchto souvislostech je třeba na prvním místě uvést Jiřího H. Krchovského (1960), básníka, jehož novodekadentní nota si vzala upadlý, přebujelý erotismus (častokrát svazova‑ ný se smrtí) za jeden ze svých tematických pilířů. Krchovského poezie, jejíž těžiště leží v 80. letech minulého století (viz Básně, 1998), se ale od klasiků české dekadence J. Karáska ze Lvovic, A. Procházky či K. Hlaváčka liší mírou sebereflexe, resp. sebevýsměchu: veškerá tragédie lyrického subjektu je u Krchovského odlehčována komikou, existenciální tíseň, strach ze samoty a smrti jsou rozpouštěny v proudech černého humoru a absurdity. Sebeláska, ba sebezbožštění, ony častokrát frekventované motivy stínu, sochy a odrazu v zrcadle, na něž odkazuje v doslovu k Básním11 Miroslav Balaštík, formulují i specifickou podobu sexuálního vztahování: „…dívkám či ženám [je] přisuzována role víceméně pasivní. Podstatná je tu téměř bez výjimky sexuální aktivita sama, což dokazuje i fakt, že jejím objektem může být stejně dobře jako žena i houpací koník či postel.“

178


V 70. a 80. letech psal vedle Krchovského milostné, občas i eroticky laděné básně úvodem zmíněný Ivan M. Jirous: jestliže Krchovského výraz rozvíjí tradi‑ ci dekadence, Jirous zprvu navazoval na Bondyho poetiku totálního realismu, později (zhruba od sbírky Magorovy labutí písně, 1986) se svérázným způsobem přihlásil k dědictví romantismu, a to v jeho máchovské i erbenovské poloze, a ve svých verších syntetizoval euforická vzývání ženy s pokornými modlitbami k bohu – pokusil se explicitně i metaforicky smířit duši s tělem. Daleko radikálněji inkorporoval erotické motivy do své poezie a básnic‑ ké prózy Vít Kremlička (1962), a to jak ve sbírce Staré zpěvy (1997),12 shrnující jeho tvorbu z 80. let, tak v novějším titulu Země Noc (2006).13 Obrazy přirozené i perverzní sexuality jsou v jeho textech nadnášeny i dotvářeny jiskřivou fantazií a absurdním humorem dadaisticko‑patafyzických kořenů. Pro ilustraci uvádíme text „Prázdniny v hájovně čili Škola v přírodě“ (Staré zpěvy): „Strýček je pan nadlesní Splnil mi mé dětské sny Jedině on mě líbat smí Je hezký krásný překrásný Něžně mě líbá na lýtka Má prsty jako jelítka A rty má jako uzenky Je milý jemný hezounký“ Podobně v drobné próze „Necky“ (Země Noc): „Necky měla cecky a ráda se za ně nechala tahat. Byly to cecky fajnový. Zamrdala ráda, tak se není co divit. Jednou v zimě spolu vlezli do postele, ale že to bylo na horách, peřina

179


studila, načež dostala miminko z minulého týdne. Policajti zuřili a klátili se pendrekama, jenže jsem stál na střeše a tlemil se. Potom se policajti navzájem zmrdali, někdo šel pro večeři a ostatní se dívali na večerní zprávu. Potom se zase každý s každým zmrdal.“ A ještě jeden specifický způsob, jakým byly v literatuře sledovaného období užit‑ kovány erotické či pornografické motivy, je třeba zmínit: je jím využití komiky, a v prvé řadě ironie a sarkasmu, jako zbraně proti dobovou mocenskou klikou prosazovaným režimním služebníkům na poli kultury i proti adorovaným iko‑ nám národní literatury 19. století. Takového parodického výsměchu se dočkaly jak Erbenovy Svatební košile (1853) a Němcové Babička (1855), tak poválečné Nezvalovy opusy Veliký orloj (1949) a Zpěv míru (1950) i konkrétní čísla ze sbírky Pavla Kohouta (1928) Čas lásky a boje (1954); jedním z nich je anonymní karikující varianta básně Vstanou noví hrdinové – Vstanou nové údy (nalezená v pozůstalosti V. Nezvala):

studi

Radim Kopáč

Radim Kopáč


„Už v hampejzu tom teče sperma, zas v kalhotách se vzedme mocný had, už holky koukaj, jaká šelma, přišla si vypít a pak zamrdat. Ten chlápek objednal dvě deci, pak vytáh’ moudí – jedno z největších! – , závidí mu je mladíci i starci, napsány o něm byly spousty knih. Však co to? Ocas netopoří! A pohledy holek lačně planou… Pán sklopí zrak a tiše zahovoří: ,Je mně to líto. Tak na shledanou.‘ Skryl své moudí. Vydal se domů. Tu v noční tmě sýc nad hlavou mu kník’: ,V bordelu už smějí se tomu. Po zvadlém vstal hned nový bojovník!‘“ 14

180

181


Poznámky 1) Všechny následující citace díla – Bondy, E.: Básnické dílo, svazek VI. Praha: Pražská imaginace, 1991.

studi

Radim Kopáč

2) Tato a všechny následující citace autora – Pilař, M.: Underground. Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 1999. 3) In: Krejcarová, J.: Clarissa a jiné texty. Praha: Concordia, 1990; s. 43 – 84 (Dopis); s. 15 – 31 (Cla‑ rissa); s. 35 – 42 (V zahrádce otce mého). Všechny citace díla podle této edice. 4) In: Bondy, E.: Básnické dílo, svazek III. Praha: Pražská imaginace, 1990; s. 149 – 158; všechny citace díla podle této edice. 5) Všechny následující citace díla – Effenberger, V.: Surovost života a cynismus fantasie. Praha: Orbis, 1991; s. 7 – 15 (předmluva autora); s. 27 – 47 (Milostné pohromy). 6) Chocholoušek, J.: Surrealismus po pitvě. K poválečnému přehodnocování avantgardních východisek v tvorbě Karla Hynka. In: Aluze 3/2007; http://www.aluze.cz/2007_03/06_stu‑ die_chocholousek.php. 7) Všechny následující citace díla – Hynek, K.: S vyloučením veřejnosti. Praha: Torst, 1998; s. 7 – 77 (předmluva Vratislava Effenbergera); s. 285 – 322 (Deník malého lorda). 8) Citováno podle internetové verze Slovníku české literatury po roce 1945; http://www.slovnikceske‑ literatury.cz/showContent.jsp?docId=1018&hl=zbyn%C4%9Bk+havl%C3%AD%C4%8Dek+. 9) Všechny následující citace díla – Havlíček, Z.: Levou rukou neboli Lyrické příspěvky k Emilii. In Host 3/1998; s. 36 – 39. 10) Gruša, J.: Místo doslovu. In Týž: Mimner aneb Hra o Smrďocha. Praha: Odeon, 1991; s. 126 – 131. 11)

Balaštík, M.: Princip stínu. Doslov in Krchovský, J. H.: Básně. Brno: Host, 1998; s. 247 – 250.

12) Citováno podle Kremlička, V.: Staré zpěvy. Praha: Revolver Revue, 1997; s. 27. 13) Citováno podle Kremlička, V.: Země Noc. Praha: Clinamen, 2006; s. 36. 14) Pozůstalost Vítězslava Nezvala v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, Praha; Osobní fond, složka Rukopisy.

POZNÁMKA: Text je kapitolou z úvodní studie publikace Radima Kopáče a Josefa Schwarze Pohlavní sklony v pořádku? Erotika v české literatuře, kultuře a umění 1989 – 2009 (s odbočkami až k roku 1809), kterou chystá k vydání pražské nakladatelství Artes Liberales.

182

183

studi

Foto: archiv občanského sdružení Fléda

Lenka Zogatová

Poezie, pozor! Čelem vzad! Kupředu, levá! Výkřik básníka Vladimíra Burdy z druhé poloviny šedesátých let zní revolučně, stejně jako nápad stavebního dělníka a básníka Marca Smithe, kterého začalo una‑ vovat suchopárné čtení poezie a uspořádal v druhé polovině osmdesátých let první poetry slam v jazzovém klubu v Chicagu. Marc Kelly Smith, kterému se dnes říká Slampapi, popisuje vznik poetry slamu: „Počátky se pojí k jazzovému klubu v Chicagu jménem Get Me High Club.

184

Na začátku osmdesátých let nikdo poezii neprezentoval, tak jak to umožňuje slam. Tehdy mi došlo, jak byla prezentace poezie v sedmdesátých letech k uzoufání nudná, bez života a vlastně i falešná. Nejsem profesionál, nikdy jsem neabsolvoval žádné odborné školení, ale bylo mi jasné, že kdybych měl být na tom pódiu já, dělal bych to jinak. Šli jsme tehdy naprosto proti proudu. Já a pár mých známých, kteří se za mě postavili, jsme každé pondělí pořádali představení v Get Me High. A najed‑ nou přibývalo těch, kteří to taky chtěli zkusit. Na rozdíl od básníků, kteří četli svou poezii tím tradičním nudným způsobem, jsme měli obrovské publikum. Měl jsem tehdy pocit, že se všechno točí jen kolem mě, zoufale jsem toužil po pozornosti. Ve chvíli, kdy jsem v publiku uviděl byť jen jediný nesoustředěný obličej změnil jsem okamžitě styl, snažil se zaujmout, najít nový způsob, jak upoutat. Lidi si najednou začali uvědomovat, že poezie nepatří jen do muzejní vitríny akademické půdy, ale je o lidech a pro lidi, tedy pro všechny. A tak to tehdy zača‑ lo, v Chicagu. Jel jsem se dokonce podívat i do New Yorku, ale nikdo nedělal to co my v Get Me High.“ Slampapiho jsme mohli potkat v Olomouci na literárním festivalu Poezie bez hranic v roce 2004, rok poté, co začal Martin Reiner na popud německého spisovatele Jaromíra Konečného pořádat soutěž slam poetry v České republice. V té době je v Německu slam už etablovanou záležitostí a Jaromír Konečný, původem z Brušperka, má za sebou zhruba šedesát vítězství na regionálních slamech, třikrát se stal vicemistrem celoněmeckého poetry slamu a dodnes se psaním a slamem také živí. Reinerovo nakladatelství Petrov zaniklo v roce 2005 a štafetu i obrácené pořadí slov (tj. slam poetry) převzalo Občanské sdružení Fléda, které slam přivedlo do klubového prostředí a poměrně systematicky se mu věnuje doposud.

185

Poezie, pozor! Čelem vzad! Kupředu, levá!

STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA SLAM POETRY A JEJÍ PRAVIDLA Slam poetry nelze zaměňovat s autorským čtením či recitační soutěží. Autoři – performeři by se měli zaměřit na to, co sdělují a jak to sdělují. Ideálním případem je výraz, který stojí na pomezí poezie, performance, divadla. Důležitá je přitom hlavně komunikace s diváky. Publikum je totiž hlavním posuzovate‑ lem tříminutového výkonu soutěžícího. Každý může během produkce dávat najevo svou nelibost či souhlas a tyto reakce jsou při slam poetry velmi vítané, dodávají vystoupení akčnost a dynamiku. Svým hlasitým ztotožněním se s výko‑ nem slamera mohou diváci ovlivnit porotu vybranou ze svých řad. Přihlásit se může kdokoliv, kdo má odvahu předstoupit před publikum se svým dílem a je přesvědčen, že je zaujme. Ono to ale není nijak snadné – stát sám na pódiu bez rekvizit, kostýmu a hudebního doprovodu a tři minuty exhibovat. Slamer na pódiu pracuje jen sám se sebou a svými verši. Vše, co má k dispozici, je v textu a v jeho těle. Zapojuje tedy také pohyb, mimiku, někdy beatbox, někdy rap, někdy rozkládá slova, někdy improvizuje, někdy doslova pluje s textem. To všechno v téměř sportovní atmosféře sálu plného diváků, kteří mají za úkol se k jeho vystoupení nahlas vyjadřovat. Publikum to samozřejmě baví – povzbu‑ zují své favority, ale špatný interpret může být doslova a do písmene z pódia vypískán. Atmosféru v sále, bez níž by slam nebyl slamem, navíc usměrňuje moderátor. Toto jsou základní slamová pravidla s dodatkem, že za překročení časového limitu tří minut a použití rekvizit mohou být soutěžící penalizováni. Porotu obvykle vybírá konferenciér či další organizátor soutěže náhodně přímo z přítomného publika před zahájením soutěže – obvykle má porota pět až deset členů. Porotci přiřazují účastníkům soutěže body (od 0 do 10 nebo od 1 do 10). Systém celostátní soutěže slam poetry v Čechách je jednoduchý. deset měst = deset regionálních vítězů. Ti se sejdou na konci podzimu v brněnském klubu Fléda a soupeří o hlavní výhru 30 000 Kč.

186

studi

Lenka Zogatová

Lenka Zogatová


„Jsem primát / jsem tvor / jsem primátor. / Jsem narkomanem moci / pasu město s geniem loci.“ „A tohle jsem tam řekl s upřeným pohledem do očí Pavlu Bémovi, což byl asi vrcholný zážitek mé slamové kariéry,“ říká Bohdan Bláhovec, jeden z nejpopu‑ lárnějších i nejlepších českých slamerů. „Slam poetry je v tuhle chvíli pro mě asi nejvíc jakýsi tvůrčí ventil. Při veške‑ rýchdalších počinech, které já dělám, ať už je to film nebo když píšu článek, dělám hudbu, se neuvěřitelně racionálně kontroluju a vždycky se snažím vystavět funkční intelektuálně racionální rámec a do toho se nějak vejít. Na slamu mě fascinuje to, že to je jediný můj tvůrčí projev, kdy opravdu cítím, že se chovám jako já. I tou veš‑ kerou neskrývanou afektovaností, tou přiznanou fyzickou odlišností i zmateností a tím, že říkám, co mě v tu chvíli napadá. Člověk se nekontroluje a ono to funguje, je tomu možné dát občas smysluplný obsah, který něco sděluje i někomu jinému. To je na tom nejpůvabnější. Je to asi jediná disciplína, ve které se cítím naprosto svobodně. Tohle je důležité pro mě jako pro osobního Bohdana Bláhovce, kterého znám snad jenom já. Vedle tohohle Bohdana existuje ještě ten průkopník české slam poetry, od kterého se něco očekává a vypadá to, že on si buduje svoji image. To je to, nad čím já hodně často přemýšlím. Jestli pořád ještě jsem v té rovině toho, že i pro mě je to upřímné hledačství, že já sám pro sebe něco objevuju a chovám se nekontrolovatelně a sám za sebe, nebo jestli už jen naplňuju veřejnou představu Bohdana Bláhovce. Tohle je subtilní rovina, kterou je neustále nutné si uvědo‑ movat. Kdo v danou chvíli na tom pódiu stojí a co všechno ztělesňuje. Protože to hledání je pro mě pořád jádrem slamu, tak se snažím u toho zůstat. Opravdu už fungují určité recepty, o kterých vím, že když je použiju, tak to vystoupení bude fungovat a lidi se budou bavit a já sklidím kýžené ovace. Ale zároveň mám občas pocit, že to je v rozporu s mým vnitřním náhledem na to.“ „Mě slam hodně baví, protože jeho prostřednictvím můžu vystupovat se svými texty,“ říká Jan Jílek, vítěz české národní soutěže v roce 2008. „Styl, který je

187

Lenka Zogatová


mi asi nejvlastnější, což je rýmovaný text s různými odkazy a provázaností uvnitř textu i mimo něj k věcem, které nás obklopují, a s velkým důrazem na hru se slovy a slovní hříčky, můžu dobře uplatnit při slam poetry, což je vynikající, protože já asi nikdy nebudu psát velkou metafyzickou poezii. Mým přirozením, teda mou přirozeností budou vždycky podobné texty. A jsem rád, že jsem našel platformu, kde mají nějaký relativní úspěch. V tom je pro mě slam strašně zajímavý a určitě se zúčastním, pokud se něco nestane. Strašně se těším i na to, co od sebe můžu čekat, co vymyslím. Zajímavé je pro mě i to, že se ocitnu v pozici vítěze, který už to jednou dobyl a teď může zkoušet třeba různé variace a nové prvky. Další věc, která mě láká, a doufám, že se z toho něco podaří, je vystoupit v cizině a vidět reakce publika tam. Samozřejmě velkou motivací je zkusit napsat text v angličti‑ ně nebo němčině, který by měl u toho cizího publika úspěch.“ Dojmy z regionálního kola slam poetry v Plzni v roce 2006 shrnul v Lis‑ tech Ason‑klubu J. Č. Ulrich (básník, prozaik, dramatik, herec i režisér Divadla pro Nepřítomného diváka a souboru Amceth): „Jména účinkujících i vítěze mi vypadla z hlavy, snad je uvede někdo povolanější. Celkový dojem: nic převratně nového. Směsice podbízivosti a sprostých výrazů, exhibicionismu bez podtex‑ tu, snaha šaškovat, ale i ukázat své nitro třeba v nadsázce. Málokdy přesvědčivé, občas zazněl určitý apel. Pokud byly texty zajímavější, pak zase byly předneseny komorněji a neprosadily se (viz někteří naši básníci). Vyhrál pražský účastník, který v závěru vystoupení splnil, co nabízel v tirádě o prdeli. Ukázal ji, a holou. I když já, se svým drsným rapovým blues, jsem taky nedopadl nejhůř. Poučení pro příště: nutno promlouvat k divákům, udržovat s nimi kontakt, zaujmout je osobní výpovědí, vyváženě sladit šaškovství s vážností a myšlenkou, přidat dobrý humor, využívat pauz k nekýčovému projevu. Ne vždy exhibice vyvolávající ode‑ zvu v divácích získá vysoké bodové ohodnocení.“

188

studi

Lenka Zogatová


PROFESE SLAMER

Status slam poetry se v různých zemích liší. V USA se slam poetry stala součástí populární kultury; učí se ve školách a vysílá v komerčních televizích. Slamer je název profese, pořádají se workshopy na téma „Jak se stát slamerem“. Vycházejí knihy s návody, jak vyhrát poetry slam. Poetry foundation propaguje na svých webových stránkách www.poetryfoundation.org básnickou turistickou prohlídku Chicaga a jedna ze zastávek na této cestě je právě Get Me High Club. Ale zaznívají i opoziční hlasy: poetry slam = smrt umění, karaoke v poezii atd. To jsou názory především amerických akademiků. Slampapi si v zásadě protichůdné názory na poetry slam pochvaluje a počítá s nimi. Marc Smith je však trochu nervózní z faktu, že poetry slam v USA směřuje do mainstreamu, což dokládá například pozvánka pro dva slamery do Bílého domu (12. 5. 2009); vždyť smyslem založení poetry slamu v druhé polovině osmdesátých let byl právě výsměch institucím, kontroverznost a opozice vůči všemu institucionálnímu. Možná je výhoda pro českou slam poetry, že jsme začali později, a tudíž jsme si ještě dokázali uchovat jistou nezávislost. V Německu poetry slam funguje na rozmezí mezi alternativou, kulturou a davem; stanovil se jako opozice k mainstreamu, která ale zároveň je i jeho součástí. Reprezentuje tím velkou část společnosti, která se na jedné straně neztotožňuje s „vysokým uměním“, ale na straně druhé pohrdá „nízkým bra‑ kem“. Stylově se slam poetry vzdaluje od poezie a začíná se podobat německé verzi kabaretu, tedy tišší a intelektuálnější verzi stand‑up comedy, často s politic‑ kými tématy, která jsou tu velice populární. Dokazují to i dvojnásobní vítězové German International Slam Marc‑Uwe Kling a Gabriel Vetter, kteří oba vyhráli i důležitou kabaretní cenu, jak uvádí Sabine Smitko LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008. Poetry slam se stal prostě globálním fenoménem a to, co v Chicagu založila hrstka „podivínů“, je už zcela mimo jejich kontrolu. Poetry slam se rozšířil takřka

189

studi

Lenka Zogatová


po celém světě a zabydlel se dokonce v takových destinacích, jakými jsou maličké ostrůvky v Indickém oceánu. Slam poetry – soutěž v netradičním přednesu vlastní poezie ve veřejném pro‑ storu – je fenomén, který přirozeně vytváří protiváhu „tradiční“ poezii, jíž hrozí uzavření se do intelektuálního ghetta a odsunutí na okraj společenského života. Může slam poetry ohrozit poezii v podobě, v níž ji po léta vnímáme? Nebo je jejím přirozeným pokračováním? Jak pracuje se slovem, proměňuje se zde jazyk? Vznikají zde nové žánry, literární figury a postupy? Z čeho slam poetry vyrůstá? Je součástí společenské proměny třeba v duchu zproblematizování statusu elit, auto‑ rit a principu centra jako takového, což je vše zpochybňováno momenty například internetu, rapu, reality show, profesionalizace home videa atd.? Kdo jsou aktéři a diváci slam poetry? Jaký je vzájemný vztah oficiálního literárního a uměleckého světa a slam poetry? O životaschopnosti a rezonanci slam poetry svědčí čím dál větší zájem publika. V roce 2010 se uskuteční již osmý ročník národní soutěže. FLÉDA, o. s. Občanské sdružení Fléda, hlavní organizátor slam poetry v ČR, realizovalo v roce 2009 řadu akcí, např. účinkování již zavedených jmen české slam poetry v zahraničí: Masha (Berlín, Madrid, Košice, Zistersdorf, Trenčín) , Jakub Foll (Košice), Bohdan Bláhovec (Stockholm, Uppsala, Vídeň, Zistersdorf, Trenčín), Jan Jílek (Bratislava, Trenčín). Jaroslav Rudiš reprezentoval českou slam poetry v Mnichově a Petr Váša v Zistersdorfu na festivalu Analog. Na loňském finále také vyvrcholil projekt Slam Poetry jako nový fenomén v mezinárodní komunikaci: česko‑rakouský projekt pod‑ pořený Evropským fondem pro regionální rozvoj. Partnerem je Kulturní iniciativa Bahoeoe z Rakouska. V roce 2009 se konala regionální kola v Bratislavě a v Košicích a na festiva‑ lu Bažant Pohoda v Trenčíně proběhla česko‑slovenská soutěž. Vítězem české

190

Lenka Zogatová


národní soutěže slam poetry 2009 se stal Ondřej Macl, uskutečnilo se osm regionálních kol (Praha, Plzeň, Olomouc, Brno, Pardubice, Hradec Králové, Prostějov, Ústí nad Labem) a finále v brněnském Klubu Fléda. Podrobnější informace o české slam poetry najdete na internetové adrese www.slampoetry.cz a také na facebooku. Cítím se jak boxer před svým boxem? Ne, cítím se jak boxer před jukeboxem Ve kterém je jenom hudba klasická Jak hrdý boxer nalezený v baby boxu Házící neurvale pětku do jukeboxu Jsem rozpolcen Jsem cassius ali Jsem muhammad clay Prší prší ze mne jen se jen se lej Když stojím tady před vámi s horkým jablečným puncem Toho Kdo v listopadu zdolal třicetitisícovku Toho hoci Slamželeza S žezlem génia loci

191

Lenka Zogatová


Jak velociraptor v jurském parku Hledám pach velkého tématu Jak titanic Hledám špičku ledovce Jak dívka z bambini di praga Zpívám gregoriánský orál Jak upgradovaná verze hamleta Ptám se sám sebe: Bajt či nebajt? Ptám se sám sebe: Hrozí nám bajtová krize? Hrozí nám bitová krize? Hrozí nám iva osmibitová? Jak zkosená tetrisová kostička Co nikam nezapadne chudinka maličká Pokouším se vysrát na své kritiky A začít zase hezky od píky Od praslamů v jeskyni altamira Od slamu šemíka a horymíra Od slamu muezzina na modré mešitě Od kaňky v mém prvním školním sešitě Od dětských tváří Od tváří co v září stále ještě září Od tváří mezi slabikáři

192

studi

Lenka Zogatová


Míla mele o sado maso Ema má druhou mízu To všechno v prvním svazku mých sebraných špízů To všechno v prvním svazku mých sebraných slamů Ty bláho, ty folle Dětské tváře na základní škole Dětské tváře jako slabikáře Slabikují hezky kříže kráže: Blá – ho-vec 2005 Va – cá-tko 2006 Fo – ll 2007 Jí – lek 2008 Jí – lek 2009 Ty děti čtou si o nás, pyjonýrech slamu v čítankách Ty děti píšou o nás, pyjonýrech slamu v písankách Ty děti maj nás, pyjonýry slamu na stránkách Ty děti vedle nerudy a nezvala nás staví Ach milé děti já vás tímto zdravím Ach milé děti velmi pohnutý já jsem A vzývám všechny: pojďme dělat dobrý slam!

Jan Jílek

193


bla bla bla bláhovec/ /věc věc veřejná rés publica hlas publika publicita – – duplicita persón: kdo z těch dvou je on? kdo z těch dvou jsem já? who am i? ...aj ja jaj... publicita/duplicita city a citace ze.mě a mě.sta: má vina made in china namísto činů po.sta.čí gesta...? ...po tom pro blaho lidstva

s T Váří klauna svářím se v římské hedonii lesbické porno Flora fucks Fauna svým dílem seBB nepřežiji náhrobní kámen google.com downloaduj ryzí poesii to co jsem já to je i on / off ... ušetři strom pronajmi byt adoptuj syna z třetího světa ... co bude tvá/má poslední věta?

Bohdan Bláhovec

Lenka Zogatová

Ananas Medium‑fox thriller 1959 „Zem psána v božím mlčení hovoří povíváním vzlyků. Tak v očích ptáků čtem své určení, tak v stáncích dětství, v krocích tanečníků.“ 1

Na podzim roku 1987 uvedl brněnský Ochotnický kroužek (1985 – 1989) diva‑ delní představení Ananas, které vyvolalo úplnou senzaci a mělo mimořádný ohlas u publika i kritiky, což se mimo jiné projevilo i v neobvyklém počtu recenzí, kritik, úvah, a dokonce i esejů. Byla to první inscenace OCHKR postavená na vlastním autorském textu. J. A. Pitínský v poznámce ke scénáři Ananasu svým nezaměni‑ telným stylem píše: „Některé části textu napsal jsem sám (Christoforův prolog a epilog, rozhovory Christofora a Radka, Františka) a vlastně všechno možné, kromě scén kolektiv‑ ních takzvaně, které jsou výsledkem improvizací na zkouškách, a zde je třeba zvýraznit především Jaroslava Ludvíka, Petra Osolsobě, Štěpána Rusína, Michala Zavadila, že je též vytvářeli oni a vlastně všichni účinkující. Texty v nářečí slezanském překládala a vymýšlela Lenka Zogatová, mnoho pěkných vět je jejím autorstvím, vlastně ty nejlepší věty, co tam 1

194

studi

Lenka Zogatová

ZAHRADNÍČEK, J.: Dům strach. 1. vydání. Toronto: Sixty‑eight publ., 1981.

195

Ananas – Medium – fox thriller 1959

jsou, vymyslela ona. V těch zkouškách, jak jsme je společně vedli, je těžké psát o nějakém autorství, vždyť i vratký krok, i třebas velmi hloupá věta vedla pak operativnější naši sku‑ pinu divadla k nápadům a náhledům možná pěknějším, nežli by tomu bylo jinak. Proto jsou autory textu vlastně všichni z Ochotnického kroužku a je to jejich text.“2 Pitínského poznámku nelze brát úplně doslova, neboť on je nepochybným autorem této hry a z původních verzí Ananasu vyplývá, že je původcem celé koncepce, vynálezcem poetiky i architektem téměř monumentální stavby. Pitínský však ve své velko‑ rysosti podtrhl nejsilnější vlastnost tehdejšího OCHKR, a to jeho otevřenost v nejširším slova smyslu, která umožňovala vstup nejrůznějších projevů, podnětů a inovací všeho druhu. Tak se v Ananasu sešli lidé z různých oborů a profesí, lidé s velkými hereckými ambicemi i bez nich, lidé s velkými hereckými schopnostmi i lidé, kteří herci nebyli a nechtěli být, ale představovali výrazné osobnostní typy, např. František Hroník nebo Radek Nečas. Tato otevřenost pak umožnila využít hravosti všeho druhu, humorných nápadů zúčastněných. Herci byli postaveni do situace, kdy bylo přímo požadováno, aby přicházeli s nápady a kreacemi nejrůz‑ nějšího charakteru a Pitínský je uměl využít, vybrat, upravit a posunout tak, aby Ananasem byl představen pozoruhodný kolektiv sestavený z individualit, z lidí velmi talentovaných a kreativních. Výsledkem této ideální interakce mezi režisé‑ rem a herci (která se tak výrazně lišila od direktivního přístupu Marka Probosze v Salome) pak byla inscenace téměř komediální. Jednu z hlavních rolí v Ananasu hrála neomezená radost, radost ze hry a radost z hraní si, a ta neomylně infikovala i publikum. Zvlášť výrazným rysem byla i tenze mezi věcmi pevně danými a mezi věcmi, které budily dojem improvizace, přestože od premiérového uvedení už k žádným dodatečným vsuvkám nedocházelo. Některé postavy inscenace byly napsány pro zcela konkrétní osoby; postavy Františka (Hroníka) a Radka (Nečase) byly zmíněny, u postavy Christofora se ještě zastavíme. 2

PITÍNSKÝ, J. A.: ANANAS PARK POKOJÍČEK. 1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 1997.

196

studi

Lenka Zogatová

Lenka Zogatová


Jedním z témat této vrstevnaté inscenace je motiv zločinu, trestu a přede‑ vším viny. Tento motiv v samotném textu sice nepochybně existuje, a to v podobě hodného synovce Jiřího Vlčka, který zabije svoji tetičku Růženu, aniž pořádně ví proč. Přiznaná inspirace románem Andrzeje Bursy Zabití tetičky je spíše matoucí a zavádějící, neboť takovýchto vražd bez motivu existuje v literatuře celá řada a nepochybně ve složité struktuře Ananasu je tento absolutní čin spíše jedním z mnoha motivů, z nichž žádný není ani více upřednostňován, ani upozaďován, ale existují vedle sebe a jsou pospojovány do podoby jakéhosi pastiše. Příběh není to nejnutnější, o co v tomto medium‑fox thrilleru šlo. Přesto si jej načrtneme ve velmi hrubých rysech: poté, co dojde k vraždě tetičky, snaží se Vlček mrtvoly zbavit, takže ji rozřeže a chce ji poslat příbuzným v dárkovém balení jako netradiční pozornost k Vánocům. Jenže mu to nevyjde a nakonec schová mrtvolu v kufru. Jeho podařené, důvtipem však nepříliš obdařené sest‑ řenice Karolka a Baša, které přijedou na návštěvu, nakonec z hladu část tety sní. Někteří lidé o Vlčkově vraždě vědí, ale nikoho to moc nezajímá. Vlček se na večeru poezie prostřednictvím své básně k vraždě přizná, ale když je druhého dne vyslýchán, ukáže se, že mu nikdo nevěřil a že jeho báseň byla chápána jenom jako provokace. Mezi tím vším se Vlček účastní různých společenských akcí; jeho přiznání nemá žádnou odezvu a vytratí se do ztracena. V posledním obraze se vrací úvodní sympozium „Společnosti pro ochranu šťastných snů“, kde Chris‑ toforo rozdá všem lidem‑zvířátkům dárečky. Jednotlivé scény byly propojovány výstupy postavy Christofora, která všechno rámuje a zároveň na sebe strhává pozornost. Je to postava magická a výkladově ambivalentní, která tak, jak je vytvořena, demonstruje základní princip inscenace: nabalování mnoha přímých i nepřímých literárních i jiných asociací, které každý fenomén problematizují viděním kontextuálním, tj. pomocí mnoha perspektiv, souvislostí a souvztaž‑ ností. Christoforo je opravdu někdy Ďábel, někdy Anděl, jakýsi průvodcovský vševěd, glosátor a komentátor, který ovšem nezapře mefistofelovský původ.

197

studi

Lenka Zogatová

Lenka Zogatová


Mefisto je explikován ve výstupu č.21 „Besídka v prádelně (Výslech)“, ve které je vyšetřován Vlček a do které jako vichr vrazí Christoforo (v textových poznám‑ kách je uvedeno, že emfaticky a plamenně zvolá)3: „Někdy se jim vlasy jako od horkého povětří zvedly a ony je zase přihladily pěknými ručičkami svými, ty měly důlky a byly kamínky rubínové na nich. Z nozder se jim někdy červíčkové žlutí svíjeli, na prsíčka pospíšili a zmizeli.“ 4 Toto extatické běsnění je doslovnou citací z překladu románu Thomase Manna Doktor Faustus,5 ale v kontextu všech předcházejících scén, z nichž se většina pojí s reáliemi a vlastnostmi reálné doby (roku 1959), vychází zřetelná kore‑ spondence s jiným významným románem 20. stol., totiž s Mistrem a Markétou6 Michaila Afanasjeviče Bulgakova. Christoforo je nápadně podoben Volandovi a koná, zasahuje a komentuje přesně v jeho intencích. Nelze nevzpomenout na motto v úvodu Bulgakovova románu, jež je převzato z prvního dílu Goethova Fausta:7 Faust: „Nu, a kdož jsi ty? Mefisto: „Té síly díl jsem já, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Enigmatičnost a magie postavy Christofora je dána tím, že je „uhněten“ z téhož těsta jako Voland; zosobňuje mnohé paradoxy navzájem se vylučující a nabaluje na sebe mnoho literárních, ale i nábožensko‑filozofických konotací. O Christo‑ forově úloze hybatele, jenž je jakýmsi aranžérem, glosátorem, hlídačem, možná

3

PITÍNSKÝ, J. A.: ANANAS PARK POKOJÍČEK. Cit. dílo, s. 8–95.

4

Tamtéž.

5

MANN, T.: Doktor Faustus. Přeložili Pavel Eisner a Dagmar Eisnerová. 2. vydání. Praha: SNKLU, 1961.

6

Vědomě neuvádím nesprávně běžně užívané jméno Markétka.

7

GOETHE, J. W.: Faust. Přeložil Otakar Fischer. 2. vydání. Praha: SNKLU, 1965.

198


i dirigentem velkého „činoherního orchestru“, nás dostatečně zpravuje už jeho úvodní vstup ve scéně označené jako „Sympozium“. Christoforo: „Dámy a pánové, dobrý večer (…) Jmenuji se Christoforo a jsem zakládajícím členem Společnosti pro ochranu šťastných snů, která je pořadatelem dnešního, jistě líbezného soiree (malý úsměv). Dnešní večer je tedy připraven. Nečekejte, prosím, nic mimořádného (…) ačkoliv (…) je dost pravděpodobné (…) nečekejte nic mimořádného! Pozval jsem, dámy a pánové, na dnešní sympozium několik vzácných hostů, mužů a žen, které naše Společnost – Společnost pro ochranu šťastných snů – vybrala z miliónů občanů tohoto státu a nabídla jim, aby se – dobrovolně – zúčastnili našeho večera (úsměv těká po obličeji). Jde o ty občany, kterým se za uplynulou sezónu zdály ty nejpozoruhodnější, chcete‑li nejšťast‑ nější sny – alespoň my se tak domníváme (…).To ostatně budete moci posoudit za malou chvíli vy sami, dámy a pánové. (…) Teď je tady ticho (…) Nemohu si odpustit (…) budu vás ještě chvíli napínat (…) ještě malou chviličku toho ticha (…) mé jméno je (…), (opojně) Chris – to – fo – ro (…). Víte, že nekouřím? (jde pomalu k oponce) Pane Vranitzky! Toto je, dámy a pánové, pan Adolf Lawn Vranitzky, zaměstnanec Blanky. Nuže, dobrý večer, pane Vranitzky, posaďte se (…) chcete čaj? (…) Radku, čaj pro pana Vranitzkeho! Jste‑li připraven, můžete začít… prosím… klidně, srozumitelně a díváme se do diváků… ano, pěkně přímo, tak je to dobře (…) jste první, pane Vranitzky, ale nebojte se, hned teď jdu pro Naděnku (…).“ 8 Pitínský tuto scénu pojal tak, že každá nově příchozí postava začne vyprávět a nenechá se přerušit. Vzniká tak podivuhodně magická stratofo‑ nie, jejímž vedoucím hlasem je hlas Christofora. Takto realizovaná úvodní scéna předznamenává formou i obsahem podobu dění celého večera. Tu můžeme cha‑ rakterizovat jako přiřazování a míchání nejrůznějších situací a výstupů. Na rozdíl od Blažejovského a dalších recenzentů (viz ohlasy textem) se nedomníváme, že je vhodné označení koláž, neboť v koláži se pracuje s útvary heterogenními a tva‑ rově ohraničenými. V inscenaci Ananas existují zřetelné vazby mezi jednotlivými 8

PITÍNSKÝ, J. A.: ANANAS PARK POKOJÍČEK. Cit. dílo, s. 10.

199

scénami, jejichž pojítkem, pojítkem sice vágním a konturově nepříliš zřetelným, je přece jenom příběh Jiřího Vlčka, příběh zločinu a viny. Mnohem přesnější je v případě Ananasu označení pásmo, pásmo volně přiřazovaných scénických asociací, které dohromady pojí dvě důležité roviny – příběh Vlčkův a sofistifi‑ kované eskamotérství Christoforovo. Vznikl tak svébytný scénický útvar, jehož jedinečnost je demonstrována už v podtitulu – medium‑fox thriller 1959. Sled vynalézavých obrazů vede k pestrosti a jejich rozmanitá podoba nevyplývá pouze ze svobodné fantazijní imaginace, ale vztahuje se ke zcela konkrétním dobovým reáliím, dokonce explicitně uvedenému roku 1959. Toto konkrétní vročení má mnohem důležitější smysl, než by se zdálo, nemá představovat jen jakési základní naladění, ale z průběhu hry vyplývá, že je klíčem k celé inscenaci, rok 1959 je ústředním tématem inscenace. Reálie konce padesátých let s předznamenává‑ ním základního klimatu let šedesátých defilují před publikem jako kolorované a kratochvilné obrázky a z této směsi vystupují „ikony“ té doby: Eva Pilarová, Rudolf Cortéz, Fidel Castro, Elvis Presley, Hanzelka a Zikmund, Hana Mašková a mnoho dalších. Vzniká podivuhodná scénická báseň, která výrazně překračuje formu jakéhosi retromuzikálu a která mimo jiné ukazuje skryté souvislosti mezi současností a minulostí, a to minulostí legendarizovanou a mytizovanou, která nikdy není prosta sentimentu a nostalgie. Jiří Olič napsal: „ A tak Ananas je symbo‑ lem, nejen pouhou rekvizitou hry, ale výpovědí sám o sobě, potvrzujíc existenci mluvy věcí“ Důležitější osnovu hry tvoří groteskní obrazy vědecké společnosti, která jednou vyvlastňuje i sny, a sahá tak člověku na to poslední, a podruhé popírá nezbytnost alternativy, bez níž člověk ztrácí perspektivu, a tedy – vše. Třetí rovinou hry je thriller, je ostatně v samotném, rozvedeném titulu představení.“ 9

9

KRÁL, K.: Jedna otázka s dvaceti otazníky pro J. A. Pitínského. Bulletin Aktivu mladých divadelní‑ ků, 1989, č.7, s. 110–115.

200

studi

Lenka Zogatová

Lenka Zogatová



NONSENS A NOSTALGIE

Unikátnost inscenace Ananas spočívá také v tom, že podsouvá falešné stopy. Divák měl velkolepý zážitek ze všech střípků a scének, ze šlágrů a kostýmů, z pře‑ hlídky všech dobových rozmanitostí a kouzelných starožitností, ty však ve svém úhrnu měly zvláštní pachuť, pachuť hořkosti a pokřivenosti. Nelze přehlédnout, že řada dojemných kratochvilností je narušována disharmonickými přeryvy. Velmi dobře je to doložitelné ve scéně „Ples upírů“ – panoptikální přehlídkou kultury zábavy a povyražení, která byla přerušena hlasem z magnetofonového pásu, jenž nastoluje svět jiných příšer a jiných hororů, hororů mnohem děsivěj‑ ších a ireálnějších, právě proto, že jsou svědectvím dob zcela reálných a časově ne tak vzdálených. Z reproduktoru zazněly verše Jana Zahradníčka (viz motto k této kapitole). Milan Uhde dokonce spatřuje v této epizodě klíč k celé inscenaci.10 V roce 1959 totiž byla celá řada lidí nespravedlivě odsouzena ještě ve vězení, což byl případ básníka Jana Zahradníčka. Citace jeho veršů na konci „Plesu upírů“ vyznívá jako děsivé memento a těmito mementy, která fungují jako usvědčující výkřiky a probouzejí ze sentimentální selankovitosti, byla protkána celá insce‑ nace. Připojujeme se k Uhdeovu tvrzení, že „Ananas je hra o nemocné společnosti a nemocné kultuře, která si libuje ve vytahování a upravování věcí povrchu, a věci nemocné transformuje do věcí nevinných, roztomilých a pitoreskních“.11 Oproti tomu chápe Blažejovský Ananas téměř skoro škodolibý výsměch nostalgii, která zakládá vždy a znovu tvorbu nových pohádek o minulosti.12 Nutno však k tomu dodat, že Pitínský s jistou nostalgií pracuje a jistým typem nostalgického kouzla se některé scény v inscenaci vyznačovaly, nicméně byla to nostalgie viděná s odstupem, kdy 10

UHDE, M.: Jak chutná Ananas. In Divadlo víceznačnosti. s. 106.

11

Tamtéž.

12

BLAŽEJOVSKÝ, J.: Jak chutnal ananasový kompot. Rovnost, 20. 6. 1989.

201

studi

Lenka Zogatová

Lenka Zogatová


se úsměvné často proměňuje v ironické. Pitínskému se dařilo přetavovat nos‑ talgické pocity v nadčasová podobenství, respektive balancovat mezi nostalgií a jejím popřením, mezi nostalgií a jejím demaskujícím pozadím. Tento způsob nostalgického snění s jeho soustavným otáčením je nápadný v souvislosti s jiným důležitým fenoménem této inscenace, na který poukázal Jiří Kuběna, totiž se zvýšenou frekvencí prvků nonsensu: „V poetice nonsensu je tedy Pitínského kreace nenová, jeho pojetí nonsensu však ovšem značně aktualizuje; aktuální je v přítomnosti a rozvíjení nostalgického pocitu života.“ 13 Nonsens – pocit nesmyslu, absurdity – je výrazným rysem moderního umění a v dějinách moderního divadla od Alfreda Jarryho přes Camuse až k Beckettovi a absurdnímu divadlu vůbec zanechal stopy, které současné divadlo může jen obtížně setřást. Jedná se totiž o mimořádně trvalý vklad moderního umění, který je nutno chápat jako obranu vůči věcem zatuchlým. Kromě už osvědčených herců OCHKR se zde objevily nové tváře, např. Milan Sedláček, Radek Nečas, Lenka Zogatová ad. Po už zmíněné přestávce se opět blýskl Petr Osolsobě. Výrazným osobnostním typem byla paní Jitka Kvochová, která ztělesnila tetičku Růženu.14


Prvním pocitem z derniéry Ananasu je obdiv k talentu lidí, kteří se baví tím, že tvoří, čímž zároveň manifestují svůj generační názor.“ 15 Jiří Kuběna zdůrazňuje nonsens a nos‑ talgii v tvorbě J. A. Pitínského: „Čteme‑li (vnímáme‑li) Ananas jako pohled nazad, pak jej samozřejmě pochopíme brzy jako (zejména v první půlce večera) neobyčejně vynalézavý sled plynule – a ovšem poeticky asociačně – naskakujících obrazů, vybuchujících s boha‑ tostí, rozmanitostí i efektností výborně namixovaného ohňostroje: je to podívaná, benátská noc opravdu vysoce inteligentně inscenovaná a citlivě načasovaná s logikou vševědoucího básníka i dovedného ohňostrůjce – tedy jakési scénické pásmo, rozhořívající se na thema roku 1959. (…) Je to jasné. Nonsens a Nostalgie jsou největší dvě Múzy J. A. Pitínského a sluší jim to spolu znamenitě.“ 16

Recenzenti se snažili členům OCHKR podsunout generační výpověď, tu ovšem členové kroužku odmítají: „Na jednu z přirozených kulturních autorit se v Brně vypracovalo nejlepší ze zdejších autorských amatérských divadel Ochotnický kroužek. V uplývající sezóně zorganizoval cyklus uměnovědných přednášek a nedávno rozpoutal vel‑ kolepé rozloučení se svou proslulou inscenací Ananas autora Jana Antonína Pitínského (…).

Martin Porubiak píše o bezprostředním dojmu po zhlédnutí inscenace na festi‑ valu Šrámkův Písek v roce 1988: „Videl som Ananas v Písku a ešte si dobre pamätám na rozpaky ľudí, ktorí prišli do diskusného klubu, keď mali tuto inscenáciu charakterizovať. Každému zostali v pamäti dojmy, pocity, útržky situácií, tváre hercov, detaily… A hlboké vnútorné znepokojenie. A vzrušenie. A kopa otázok. Myslím si, že práve toto svedčí o hod‑ note Ananasu, o jeho divadelnej uhrančivosti a myšlenkovej neschématickosti. Pritom sa tu na javisku neodohrávalo nejaké heterogénne, abstraktné hmýrenie, ale veľmi konkrétne konanie sice bizarne rozhodných, no veľmi konkrétnych ľudí v konkrétnych situáciách. (…) 17 Podrobnou studii o inscenaci publikovala Margita Havlíčková v Programu Státního divadla v Brně: „(…) Salome, jakkoliv se to zdá být paradoxní, předznamenala svým způsobem dnes už proslavený Ananas autora J. A. Pitínského. Zdrojem obou inscenací byla sféra snu. Jestliže ovšem Salome představovala výkřik z úzkostného snění, pak Ananas připomínal zmatenou a přece logickou strukturu všedního obsedantního snu. V groteskní,

13

KUBĚNA, J.: Paní na duze. 1. vydání. Brno: Petrov, 1998.

15

BLAŽEJOVSKÝ, J.: Jak chutnal ananasový kompot. Rovnost, 20. 6. 1989.

14

Paní Jitka Kvochová strávila v padesátých letech deset let ve vězení. Byla odsouzena k dvaceti letům za politickou nespolehlivost.

16

KUBĚNA, J.: Paní na duze. 1. vydání. Brno: Petrov, 1998.

17

Kolektiv autorů. ANANAS. Amatérská scéna, roč. 25, 1988, č. 12, s. 10–15.

OHLASY

202

203

studi

Lenka Zogatová


černým humorem zbarvené koláži se v rychlém sledu prolínaly dobové reálie z přelomu 50. a 60. let s fantaskně snovými absurdními situacemi. Příběh (…) připomínal tíživou noční můru, z níž se sice s úlevou probouzíme, ale jejíž důsledky ještě dlouho pociťujeme i ve stavu bdění. Všechny postavy, s nimiž se student Vlček setkává, podléhají permanentní proměně. Jejich autentické tváře neexistují, a mohou se proto proměnit v upíry, slečny, pány, básníky, polské horaly, slídící domovnice, recitátory, funkcionáře, taneční mistry, studenty, rekreanty, maškary, domorodce, historické postavy, jednoduše v cokoliv. Distingo‑ vaná tetička se svou sentimentální francouzštinou a solidní prvorepublikánskou výchovou působí v přítomnosti těchto fantomů stejně absurdně jako exotický plod ananasu uprostřed středoevropských poválečných Vánoc. Nejgrotesknější postavou hry je společenský průvodce večerem Christoforo. (…) Přitom minulost jako taková vyznačuje se jediným děsivým rysem nenávratnosti, definitivního konce, absolutní nicoty – smrti. V Ananasu má smrt mnoho groteskních tváří. Má jich přesně tolik, kolik postav ve hře vystupuje. (…) Do tohoto dance macabre konce 50. let vpadá čas od času postava dnešního současníka. Nazýván je Františ‑ kem a přichází v odřených riflích vždy v nesprávnou chvíli. Přestože je všemi zúčastněnými neustále očekáván jako kdosi velmi směrodatný, ani František v závěru neutají svoji chi‑ mérickou podstatu.“ 18

Jaroslav Ludvík, Štěpán Rusín, Eva Rusínová, Alice Pupišíková, Marcela Zaoralová, Roman Švanda, Jiří Rambousek, Petr Hromádka, Lenka Zogatová, Petr Osolsobě, Regina Petrželková nebo Soňa Sko‑ čovská, Milan Sedláček, František Hroník, Olao Gamboa nebo David Tieku.

Kapela: Pavel Barša, Petr Hromádka, Julek Vaverka, Karel David, Ivo Horák, Jana Klimešová, Iva Luká‑ šová nebo Lenka Vybíralová Premiéra: 17. 11. 1987 v Brně na Šelepově ul.

Jan Antonín Pitínský ANANAS Režie: Jan Antonín Pitínský Hudba: Ivo Horák Texty písní: Karel David a Jan Antonín Pitínský Scéna: Blahoslav Rozbořil, Josef Daněk Hrají: Jitka Kvochová, Michal Zavadil, Martin Dohnal, Radek Nečas, Tomáš Rusín, Marie Ludvíková, 18

HAVLÍČKOVÁ, M.: ANANAS aneb ČEKÁNÍ NA FRANTIŠKA. Program, roč. 60, 1988, č. 3, s. 108–109 (Program – periodikum Státního divadla v Brně, poznámka autorky).

204

205

welesův výtvarmí

Lela Geislerová Narodila se v roce 1975 v Hradci Králové, žije v Praze. Ilustrátorka, komiksová tvůrkyně, příležitostná zpěvačka, bývalá sprejerka a hiphoperka (skupina WWW – We Want Words, jedna ze zakládajících formací české hip‑hopové a graffiti scény), kostýmní výtvarnice.

Komiksy publikovala například v časopise Aargh! – Jednou za život (6), O tygrovi a dívce (6.9), Křížová cesta do sámošky (8) či edici Brutto (soubor tří komiksových sešitů) – Magda (1). Je zastoupena v katalogu z výstavy Generace nula: Nová vlna českého a slovenského komiksu (Analfabet Books, 2007) či katalogu Odpojeno. Spojeno! 2007 – Architektura a komiks (Centre for Central European Architecture 2007). Aktuálně hraje například v kabaretu Rabování (A studio Rubín), je kostýmní výtvar‑ nicí hry Ubu se baví (Divadlo Na zábradlí); je také jednou z výtvarnic originálního klipu hiphoperů Hugo Toxxxe a Vladimíra 518: Meleme Meleme (spolu s Blankou Jakubčíkovou a Zorkou Velkovou). Od konce roku 2009 kreslí titulní ilustrace sobotní přílohy Orientace Lidových novin. Lela Geislerová v sobě propojuje řadu protikladů. Podle jejího hlasu a často i způ‑ sobu vyjadřování by si nezasvěcený posluchač mohl myslet, že hovoří se třináctiletou dívenkou. Pohled na svět, zprostředkovávaný očima doširoka rozevřenýma údivem, je přítomen také v jejím výtvarném projevu a postavy jejích komiksů často uvažují a konají s přímočarostí drobných roztomilých zvířátek. V Lele se ale s dětskostí v podivuhodné a dráždivé symbióze mísí rafinovaná ženskost a přirozená schopnost porozumět i těm nejhlubším, nezřídka nejtemnějším zákoutím lidského vědomí. K její tvorbě tak neoddělitelně patří morbidita kořeněná černým humorem a výše zmiňovaná zvířátka jsou kdykoli schopna odhalit dvě řady velkých ostrých zubů, které se bez zaváhání zakousnou hluboko do teplého masa. Z jejich okouzlujících oček přitom ale ani na chvíli nevymizí skálopevné a upřímné přesvědčení, že vše, co dělají, je tou nejsamozřejmější věcí na světě. Tomáš Prokůpek

206

207

Rafał Wojaczek

Nikdy neotvírat okna

narozen v roce 1945, spáchal sebevraždu v květnu 1971. Legendární polský prokletý básník, jenž poslední roky svého života strávil ve Wrocławi. Muž, který bojoval s alkoholem, duševní poruchou a svou soukromou vizí týrané ženskosti. Muž, který odcházel z bytů ve čtvrtém patře zavřeným oknem, básník, který se nebál vyhřezlé brutality citlivých veršů. Do češtiny ho jako první překládal již v polovině osmdesátých let J. A. Pitínský (samizdatová edice Žeň graefenberská). Na Youtube je k vidění celovečerní černobílý film Łecha Majewského Wojaczek (1999) s básníkem Krzysztofem Siwczykem v hlavní roli.

DAMSKI KLUB

BABINEC

Chodzą wokół zielonego drzewka Wokół choinki chodzą całkiem nago A każda trzyma w prawej ręce świecę A każda świeca nierówno się spala

Chodí kolem zelené jedle Kolem vánočního stromku skoro nahé A každá drží v pravici svíci A každá z těch svící se krátí stejně

A lewą ręką każda każdą drapie Drapie ją w plecy aż do krwi ją drapie Potem przykłada świecę do krwawiącej rany Potem porzuca świecę i pod drzewkiem kuca

A levou rukou škrabe jedna druhou Škrabe ji na zádech až do krve ji škrabe Pak přikládá svíci ke zkrvavené ráně Pak svíci odhodí a pod stromek si čupne

Kucają wokół zielonego drzewka Rodzą potworki tureckim sposobem A potem jakby całkiem zapomniały Gdzie były co robiły Ubierają się i wychodzą

Čupí si kolem zelené jedličky Rodí potvůrky jako Turkyně A pak jako by docela zapomněly Co dělaly kde byly Obléknou se a odcházejí (přeložila Viola Fischerová)

208

209

překladatelská hu

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek


210


PRÓBA NOWEGO ŚWIATA

POKUS O NOVÝ SVĚT

Księżyc nie jest księżycem, co onegdaj Leżącego na śmietniku źle oświetlał Mojego trupa

Měsíc není tím měsícem, který kdysi Špatně svítil na ležící ve smetišti Mé mrtvé tělo

Śmietnik także nie jest miejscem, gdzie się szerzył Odór ścierwa, ród robaczy tysiącgębny Objadał trupa

Smetiště též není místem, kde se šíří Odér mršin, a červí kokon o tisících Hubách žral tělo

Włażąc w uszy, usta i do nosa; Miejsce nie jest miejscem kiedyś zwanym Polska Trup nie jest trupem

Do očí mu lezlo, do úst, dovnitř nosem Místo není místem kdysi zvaným Polskem Trup tělem není

Lecz szkieletem który świeci schludną kością; Mózg, co z czaszki wyparował, jest mądrością Której posłuszne

Ale kostrou, která svítí čistou kostí Mozek, který z lebky zmizel, je moudrostí Jíž je poslušný

Jest stawanie się nowego świata; Stwórcą Jest ów robak mieszkający w środku mózgu Który mnie obcym

Vznikl zcela nový vesmír a Stvořitel Je tím tlustým červem bydlícím uvnitř těl, Jenž mě odcizil

Czynił nawet w więzieniu czy w mdłym szpitalu; Szkielet też nie jest szkieletem tylko kartą Dawnej choroby

Taky v lochu, v léčebně, kde byl mdlý ozón Skelet není kostrou, ale diagnózou Dávné nemoci

211

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek



Na człowieka, z zaznaczonym dawkowaniem Odpowiednich aplikacji nudną pałką; Robaki są

Pro člověka, s uvedeným dávkováním Adekvátní nudné obuškové rány; Bílí červi jsou

Aniołami zaś butelka nie dopita Fiolką, w której homunculus jeden pływa To znaczy On

Anděly, však nedopitá pivní lahev Je flakonem, v němž si homunkulus plave Tedy On vlastně

Przechowany na użytek dydaktyczny Czyli dobrze kiedyś znany mi skurwysyn Rafał Wojaczek

Uchovaný k pedagogickým potřebám Čili kdysi dobře známý nám mamrdman Rafał Wojaczek

Co z radością odpowiednią pewnie stwierdzą Kiedy księżyc wreszcie zejdzie i nareszcie Ja słońcem wstanę

Což ke své velké radosti jistě poznám Když měsíc konečně už zapadne a já Vstanu se sluncem (přeložili Jan Faber a Norbert Holub)

212

213

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek



///

///

Jeszcze w nią nie wszedł, już nie ma jak wrócić. Ze świata jawnie wyświecony, w skóry worek wciśnięty, patrz: śliną sromotną cieknie w otwarte jej krocza okno.

Ještě do ní nevstoupil, už nemá kam navrátit se. Ze světa zjevně vysvěcený, do sliznice pytle vecpaný, hleď: obrovská slina vtéká do okna jejího klína.

Kobieta nie wie, na co jeszcze czeka. On słyszy: skoblem mrozu zima szczęka. Za sienią ciała tamtej w pobielone świeżo dla gościa prosi o pokoje.

Žena neví, na co ještě čeká. On slyší: petlicí mrazu třese zimní řeka. Zve za síň těla do bílou radostí nalíčeného pokoje pro hosty.

Kobieta mówi, że nie ma wyboru. Ale on jeszcze wciąż odwraca głowę. Lecz nagle – śmierć już całą w sobie przeżył wpada. Nie widać mu nawet pięty.

Žena říká, že už nemá na výběr. Ale on ještě pořád odvrací hlavu stydlivě. Však náhle – už celou smrt v sobě zažil – vpadá. Nejsou mu vidět ani ty paty. (přeložili Jan Faber a Norbert Holub)

214

215

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek



PIOSENKA BOHATERÓW III

PÍSNIČKA HRDINŮ III

Synowie naszych kobiet będą chodzić w fioletach tego światła, co nam się tylko zwiduje w śnie.

Synové našich žen půjdou do fialového světla, co se nám jenom ve snu zdálo.

Synowie naszych kobiet nie będą pili mleka innego niż to, którym nabrzmiewa nieba pierś.

Synové našich žen nebudou pít jiné mléko než to, kterým nalévá nebe ňadro.

Synowie naszych kobiet, jeśli będą synowie, róść będą do sufitu serca niebieskich kobiet.

Synové našich žen, tedy jestli budou vůbec, porostou do stropu srdcí žen toho nebe.

Synowie naszych kobiet nie będą nosić broni przeciw rozpaczy niemo przeciekających dni.

Žádný syn našich žen ničím nebude ozbrojen proti zoufalství potichu protékajících dní.

Nie będą poetami, synowie naszych kobiet pierwszymi poetami będą: im starczy być.

Nebudou básníky, všichni synové našich žen prvořadými básníky se stanou: starci budou z nich. (přeložil Norbert Holub)

216

217

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek



GWIAZDA

HVĚZDA

I znów jesteś bogatsza ode mnie – o tę śmierć którą Ci wymyśliłem i już się stała ważna: w zalążniach Twoich piąstek dojrzewają chrabąszcze.

A zase jsi bohatší než já – o tu smrt, co jsem ti vymyslel a už se stala: v bliznách tvých pěstiček teď zrají brouci.

I jesteś ironiczna jak piszący się wiersz a ja mam dłonie smutne jak opuszczone gniazda i każda cząstka myśli znów Ciebie żywą zmyśla.

Jako verš, co se píše, jsi ironická a já mám dlaně smutné jako opuštěná hnízda a každá částečka mysli si vymýšlí, že jsi živá.

I próbuję z warg zlizać niechcianą szorstką rosę – rdza mówi językowi i język „nie“ powtarza. Dłonie nie moje… Nagle gwiazda przez dłoń przecieka

Pokouším se slízat se rtů nechtěnou drsnou rosu – rez mluví k jazyku a jazyk opakuje „ne“. Dlaně nejsou mé… Náhle přes dlaň přetéká hvězda.

I choć zamknąłem oczy ugina się powieka więc wiem już, że ta gwiazda jest Twoją krwią, co rośnie aż do nieba, najdłuższe spojrzenie Twego serca.

I když jsem zavřel oči, víčko se zvedá, takže už vím, že ta hvězda je tvojí krví, co roste až k nebi, nejdelší pohled tvého srdce. (přeložila Viola Fischerová)

218

219

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Rafał Wojaczek



///

///

Ludzie kładą się spać Przed snem dobrze zjeść jabłko

Lidé jdou spát Před spánkem je dobré sníst jablko

Ja książę Akwitanii wspinam się na drzewo w najlepszym wyjściowym ubraniu

Já kníže Akvitánie šplhám na strom v nejlepším vycházkovém obleku

Podglądam sąsiadkę rozbierają się do snu

Dívám se na sousedku vysvlékající se k spánku

Dżuma zniosła sądy wartościujące powiada inny Francuz też szalony

Mor zničil platné názory říká jiný Francouz taky šílený

Lewa pierś sąsiadki jest nieco większa od prawej Zwichnięta symetria to właśnie to

Levý prs sousedky je o něco větší než pravý Narušená symetrie to je právě to

Potem spadłem z drzewa

Potom jsem spadl se stromu (přeložil J. A. Pitínský)

220

221

překladatelská hu

Rafał Wojaczek

Bohdan Zadura

Nikoho nezajímá, co vezeš Přeložil Libor Martinek

SCHENGEN

SCHENGEN

całkowita obojętność wobec drugiego człowieka

úplná lhostejnost vůči druhému člověku

nikt nie chce się nawet upewnić że ty to ty nikt nie ogląda zdjęć nikt nawet nie zapyta dokąd jedziesz po co na jak długo nikogo nie interesuje co wieziesz

nikdo se ani nechce ujistit že jsi to ty nikdo si neprohlíží fotografie nikdo se dokonce ani nezeptá kam jedeš a proč a na jak dlouho nikoho nezajímá co vezeš

222

narozen 18. 2. 1945 v Puławach (Polsko). Je básníkem, prozaikem, literárním kritikem a překladatelem. V roce 1969 vystudoval filozofii na Varšavské univerzitě, pak byl pracovníkem muzea v Kazimierzu Dolnym, poté působil jako dramaturg v Lubelském divadle vize a pohybu. Pětadvacet let (byl od roku 1980) jedním z redaktorů čtvrtletníku Akcent. Od podzimu 2004 je šéfredaktorem měsíčníku Twórczość. V roce 1962 debutoval jako básník v časopisu Kamena, knižním debutem se stal román Lata spokojnego słońca (1968). Vydal několik básnických sbírek, mimo jiné W krajobrazie z amfor (1968), Małe muzea (1977), Starzy znajomi (1986), Prześwietlone zdjęcia (1990), Cisza (1994), Ptasia grypa i inne wiersze dla kobiet i mężczyzn (2002), Kopiec kreta (2004), Wszystko (2008), tři romány, dva soubory povídek a několik knih literárněkritických esejů. V letech 2005 – 2007 vyšlo nákladem Biura Literackiego ve Vratislavi sedmisvazkové vydání jeho sebraných děl. Překládá maďarskou poezii (mimo jiné Endre Adyho, Mihályho Babitsa, Gyuli Juhásze, Arpáda Tótha, Lörince Szabóa, Guyli Illyése, Jánose Pilinszkého, Lászlo Nagye, Istvána Kovácse, Pétera Kántora), verše anglických básníků (W. B. Yeatse, D. J. Enrighta, Tonyho Harisona, Johna Asberyho, Kennetha Kocha, Jamese Schuylera), ruských básníků (mj. Osipa Mandelštama), ukrajinskou poezii (mj. Jurie Andruchovyče, Natalku Bilocerkvieč, Andrije Bondara, Wasyla Machny, Dmytra Pavlyčka, Halinu Petrosaniak, Ostapa Slyvinského, Serhija Žadana), edičně připravil antologii Wiersze zawsze są wolne (2004, 2007). Básně B. Zadury byly přeloženy do řady jazyků, vydány v antologiích, časopisecky a sbornících z mezinárodních básnických festivalů. V Maďarsku (v roce 2005) a na Ukrajině (v roce 2007) vyšly výbory jeho básní.

AGENTKA NEL

AGENTKA NELA

przeczytać na nowo pustynię w której wszystko wyłączywszy momenty piaskowej burzy jest jak na dłoni

přečíst znovu poušť v níž je všechno kromě písečné bouře jako na dlani

i odczytać puszczę w której wszystko można ukryć łącznie z lwem a nawet Port Saidem

a pochopit prales v kterém se může skrýt vše včetně lva a dokonce Port Saidu

uwzględnić fakt że w roku 1912 obowiązywała cenzura

vzít v úvahu skutečnost že v roce 1912 působila cenzura

223

překladatelská hu

Bohdan Zadura

Bohdan Zadura

Nikoho nezajímá, co vezeš


co dotyczyło także noblistów

jež se týkala také nositelů Nobelovy ceny

i wtedy odpowiadając na pytanie co ważnego Henryk Sienkiewicz chciał przekazać następnym pokoleniom Polaków przyjrzeć się imionom bohaterów

a tehdy se při odpovědi na otázku co důležitého chtěl Henryk Sienkiewicz sdělit dalším generacím Poláků zamyslet nad jmény hrdinů

Staś i Nel

Staš a Nela

złamać szyfr

rozluštit šifru

nie ma żadnego Stasia Nel jest agentką Stasi

žádný Staš neexistuje Nela je agentkou Stasi

224

NA SWOIM

NA SVÉM

Kolejny raz postawiła na swoim

Znovu staví na svém

i jest tak jak nie chciała?

a je tak jak nechtěla?

225

překladatelská hu

Bohdan Zadura

Bohdan Zadura



CO ZNACZĄ DLA MNIE POECI BRYTYJSCY?

CO PRO MNE ZNAMENAJÍ BRITŠTÍ BÁSNÍCI?

Och, Brytyjczycy, kiedy się o nich opowiada dla „Dziennika Portowego“ można się poczuć jak Marta Podgórnik wyobrażająca sobie że sprzedaje opowieść o swoim życiu nie Arturowi a powiedzmy „Twojemu Stylowi“ czy „Vivie“ Czy coś mnie łączyło z Eliotem? Ten podstarzały pan Nie nie chcę zrzucać wszystkiego na moją młodość brak doświadczenia w tych sprawach Uwiódł mnie Ale to nie on odebrał mi dziewictwo Dziś mogę powiedzieć był nudziarzem Nie kochał świata dużo mówił o duszy a nie miał serca Sam skurwiel był wydrążony W piersiach miał dziuplę Piosenka o czerwonej jarzębinie to była piosenka o mnie bo Francuzi też mi się podobali ale trudno się było z nimi dogadać ten język i ta nadrealistyczna nieodpowiedzialność Wtedy jeszcze zależało mi na tak zwanej opinii Pokazywać się z Lautreamontem Rimbaudem czy Jacobem nawet z Apollinairem to jak mieć schadzki z psychiatrą które świat oczywiście natychmiast weźmie za psychoterapię T.S. umarł Czasem myślę że to jedyna dobra rzecz którą naprawdę zrobił dla mnie D.J. był całkiem inny ciepły i miał poczucie humoru Dwaj panowie E. Gerontofilia? W moim w wieku? Proszę nie żartować Tony Harrison to był zawodnik Umówiliśmy się w Forum mam po nim pestkę kumkwatu którą nie wiem czemu nazywam sobie kamykiem Demostenesa (no dobrze wiem ale nie chce mi się tego wyjaśniać) można z nim było chodzić nawet na mecze A Seamus

Ach, Britové, když se o nich vypráví pro Dziennik Portowy můžeš se cítit jako Marta Podgórniková která si představuje jak prodává román o svém životě nikoli Arturovi ale řekněme Tvému stylu nebo Vivě Jestli mě něco spojovalo s Eliotem? Ten zestárlý pán Ne nechci všechno svádět na moje mládí nedostatek zkušeností v těchto věcech Svedl mě Jenže to nebyl on kdo mě zbavil panictví Dnes můžu říct že byl nudný Nemiloval svět hodně mluvil o světě ale neměl srdce Sám hajzl byl vydrážděný V prsou měl díru Písnička o červené jeřabině byla písničkou o mně protože Francouzi se mi taky líbili ale bylo těžké se s nimi domluvit ten jazyk a ta nadrealistická nezodpovědnost Tehdy mi ještě záleželo na takzvané pověsti Ukazovat se s Lautreamontem Rimbaudem Jacobem nebo dokonce s Apollinairem je jako mít sezení s psychiatrem které svět bude samozřejmě považovat za psychoterapii T. S. zemřel Někdy si myslím že to je jediná dobrá věc kterou skutečně udělal pro mě byl D. J. úplně jiný velmi hřejivý a měl smysl pro humor Dva pánové E. Gerontofilie? V mém věku? Nedělejte si legraci Tony Harrison to byl závodník Dali jsme si schůzku ve Forum mám po něm pecku kumquatu kterou jsem si nevím proč pro sebe pojmenoval Demosthenovým kamínkem (No dobře vím proč ale nechce se mi to vysvětlovat) dokonce se s ním dalo chodit na zápasy A Seamus

226

227

překladatelská hu

Bohdan Zadura


Heaney, nie Honey, lubił chodzić po bagnach, bagna, bagna i torf i doszedł do Sztokholmu Jeszcze niedawno oddychaliśmy tym samym powietrzem w teatrze ale wciąż nie wiem czemu wiersz o ostrygach przynajmniej po polsku zaczyna się od klekotu Bociany chyba nie jedzą ostryg? A może? Świat zmienia się tak szybko Ci którym się najwięcej zawdzięcza może nie byli najważniejsi Ale z Longleyem to było poważne jak się miało okazać Urósł mu brzuch i posiwiała broda Umieli opowiadać i o żywopłotach i o gazie łzawiącym I o ludziach Więcej zieleni niż popiołu Ale był też taki John Nie Irlandczyk urodził się w Ashford No proszę jak on się nazywał Chyba Fuller a wiersz „Alex u fryzjera“ Moment drobiazg I na wszystko patrzysz inaczej To wspomnienia Dzisiaj poważnie traktuję hasło Teraz Polska a przecież mamy własnych fryzjerów i własne wiersze o fryzjerach Teraz ja mam ochotę zapytać: co łączy zakręt i beczkę? Nie wie pan? To proste Krótkie słówko na „ś“ Czy to moja wina że nie myśli pan o tym o czym mówię a o kobiecie która otacza się rojem mężczyzn bo chce ukryć przed światem że tak naprawdę jest sama a chce bo nie wie że samotność jest jak cholesterol dobra i zła?

228

Bohdan Zadura


Heaney, ne Honey, rád chodil po vřesovištích, vřesoviště, vřesoviště a slatina a došel do Stockholmu Ještě nedávno jsme dýchali stejný vzduch v divadle ale pořád nevím proč báseň o ústřicích začíná kejháním Čápi přece nejedí ústřice? Kdo ví? Svět se tak rychle mění Těm kterým vděčíme za nejvíc možná nebyli nejdůležitější Ale s Longleym to bylo vážné jak se později ukázalo Narostl mu pupek a zešedivěly vousy Uměli vyprávět také o živých plotech a slzném plynu I o lidech Víc zeleně než popele Existoval taky jistý John Nebyl Irem narodil se v Ashfordu No prosím jak se on jmenoval Snad Fuller a báseň „Alex u holiče“ Okamžik maličkost A na všechno se díváš jinak To jsou vzpomínky Dnes beru vážně heslo Dnes Polsko vždyť máme dost vlastních holičů a vlastní básně o holičích Teď já mám chuť se zeptat: co spojuje zatáčku a sud? Nevíte? To je jednoduché Krátké slovo na „s“ Je to snad moje vina že nemyslíte na to na co myslím já a o ženě která se obklopuje houfem mužů protože chce skrýt před světem že ve skutečnosti je sama a chce protože neví že samota je jako cholesterol dobrá a zlá?

229

překladatelská hu

Bohdan Zadura

překladatelská hu

Bohdan Zadura


WYMARŁE GATUNKI

VYHYNULÉ ŽÁNRY

Wydawałoby się że z nowel przetrwała tylko odmiana znana jako nowela filmowa Ale sejm jeśli wierzyć posłom i sprawozdawcom wciąż pisze

Zdálo by se že z novel přežila jenom obměna filmová novela Jenže parlament máme-li věřit poslancům a zpravodajům stále píše

Między innymi nowelę o języku polskim

230

Mimo jiné Novelu polského jazyka

231

Vladimír Šrámek

Svatební noc „…a dělá to s tebou vůbec něco?“ Vlasta bouchla Karlovi do novin, které držel před sebou jak ochranný štít, „nebo je ti to jed‑ no, že se ti vdává dcera? Jediná dcera?“ zdů‑ raznila zbytečně. „Snad jediná,“ zabručel Karel zpod novin a připravil se na atak. Ten přišel vzápětí s ta‑ kovou vervou, že papírový štít vzal za své. „Hele, nech si ty svý vtípky!“ po půlvteřino‑ vé pauze zopakovala: „Tak dělá?“ „Jasně, jasně, ale snad se tolik neděje. Jsou spolu už dva roky…“ „Tobě vážně nevadí, že si tvou holčičku od‑ vede cizí chlap!? A bude s ní mít děti a…“ „Naše vnuky,“ skočil jí do řeči Karel, což ji trochu zpomalilo. „Ale stejně, nenaskočí ti husí kůže už bě hem její svatební noci? Ne? Vy chlapi jste divný…“ Vlasta pokračovala dál v nedělním

232

úklidu, který měl jasný cíl: shodit prach z nábytku na zem, tam ho seskupit na hro‑ mádky, ty smést a v modrém igelitovém pytli je přemístit do popelnice. „Jaká svatební noc? Tu si snad už prožili dávno…“ vrátil se Karel trochu nešikovně k tématu, a tak přišel okamžitý trest. „To je něco úplně jinýho spát s mužským o svatební noci. Úplně jinýho než někdy předtím někde na koleji… Ale to vy chlapi nemůžete pochopit…“ „Prosím tě, všechny svatby jsou stejný, všichni se nakonec vožerou a k ničemu nedojde…“ „No právě,“ mrazivě odsekla Vlasta, až Kar‑ la polilo horko. „Prosím tě, vždyť už jsi byla těhotná. A to dost,“ bránil Karel své selhání před pěta‑ dvaceti lety.

„Tož na svatebčany,“ vítali je už ve dveřích svědci, kteří měli za úkol rozehřát všech‑ ny příchozí na teplotu, kdy se oba kla‑ ny mohou začít mísit. Karel do sebe ob‑ rátil štamprdli slivovice, Vlasta si jen lízla. Skoro neznatelně hodila okem po Kar‑ lovi a Karel zachytil ten signál: víš, co jsi slíbil! Ale to je jen na uvítanou, němým gestem máchl směrem k Vlastě. Ta už se pvšem vítala s příbuznými. Karel se k ní přidal. „Pojď, dáme si ještě jednu,“ mlsně po va‑ lašské slivovici pokukoval švára, ale Ka‑ rel odolal. „Ty, nemůžu při svatební ře‑ či drmolit,“ ubránil se Karel a dál řešil pří‑ buzenský rébus. „A vy jste? Aha, známá od sestřenice pana manžela. Kterýho? Jo, aha, našeho dnešního manžela. A jak že se jmenujete? Taky Vlastička? Krásné jmé‑ no…“ Karel rotoval v klubku hostů, až ho odstředivá síla vyvrhla na trávník. Přímo

šramot

„A ty nametenej. A to dost,“ ukončila Vlas‑ ta dopolední konverzaci a smetla Karlovi na pleš hromádku prachu z poličky nad je‑ ho hlavou. „Neprovokuj, abys v sobotu ještě neúpěla,“ zamručel Karel a pustil se znovu do novin. „Jsem zvědavá…“ bezbarvě odvětila Vlasta, ale jemným mávnutím odstranila většinu prachu z Karlovy počínající pleše. –––

do náruče dědouška z manželovy strany. Jak dva miniaturní ruční granáty dřímal v prstech dvě štamprdlata: „Tož, synku, na zdraví svatebčanů!“ Cinkl skly o sebe a vra‑ zil jedno štamprdle Karlovi do ruky. Karel do sebe slivovici vmžiku kopl a prchal dál. Vlasta naštěstí v tu chvíli nebyla na obzoru. Ale už se zpoza rohu blížila: „Je čas přivést nevěstu! Otče!“ Karel zmizel do hotelového depandance vyhrazeného pouze svatebčanům. Tady se asi budou dít věci, když je takhle preven‑ tivně od ostatních izolují, napadlo ho, než vstoupil k nevěstě do pokoje. „Hanko?!“ nevěřícně si prohlížel tu běla‑ vou bytost, která byla jeho dcera. „Teda, čoveče…“ „Klepou se mi kolena!“ hlesla dcera, a až teď si Karel všiml, že běloba šatů se šíří až na pleť. „Možná by pomohla…“ „Sem s ní,“ rezolutně natáhla Hanka ruku a Karel jí nalil z příruční flašky, která po‑ stávala na nočním stolku. Dědoušek řádil i tady, napadlo ho. „Snad mě v tom samotnou nenecháš!“ Ka‑ rel s obavami cítil, jak slivovička pomalu stéká do jeho třetí nohy. A té i jemu se za‑ číná chtít spát… Ale zaplašil ten nepříjem‑ ný pocit a nastavil dceři rámě: „Jdeme! A ve špalíru si poskočíme!“ „Chraň tě pánbu,“ uzamčela dcera svou pa‑ ži do Karlovy a přitáhla ho zpět k zemi.

233

„…a svatebčanům připijme na zdraví,“ Ka‑ rel ukončil slavnostní řeč a pozdvihl sklen‑ ku. Martini chutnalo jako léčivý balzám na jazyku sežehlém takřka šedesátiprocentní slivkou. Usedli a pustili se do jídla. „Nechceš to moje dopít?“ ukázala Vlas‑ ta k poloplné sklínce s aperitivem. Ale Ka‑ rel se nedal nachytat: „Ne, Vlasti, to by už se mnou pak nic nebylo. A ty máš přece právo na svou svatební noc. I když trošku opožděnou.“ „Potichu,“ sykla Vlasta a hodila do éteru pár všeobjímajících úsměvů: „Moc se ne‑ prs, noc je ještě daleko!… Jen aby ti nevy‑ schlo při tanci!“ „Vodu, Vlastičko, budu se nalívat vodou, kvůli tobě jsem připraven trpět,“ sdělil svíč‑ kové omáčce Karel, napíchl knedlík a zajel s ním do rybízu, který se naštvaně tvářil ja‑ ko brusinka. A skutečně. Celé odpoledne, celý večer i za‑ čátek dlouhé noci si Karel odříkal další al‑ kohol. Jen jedním večerním pivem spláchl ten odpolední žár, ale zcela proti svým zá‑ sadám nechal několik hltů zvětrat na dně. Navíc s potěšením cítil, že z něj ty úvodní slivky pomalu vyprchávají. To ten tanec! – a s vervou se pustil do dalšího kola. „Ólapa‑ lomablanka,“ ječel společně s ostatními, to když se poněkud obnošená zpěvačka vžila do role bílé holubice.

234

Rozhlédl se. Novomanželé se již vytratili, kolem něj se potácelo několik bílých jezd‑ ců a zahlédl i Vlastu. Umírněně se vrtěla v rohu a během tance si sdělovala nějaké tajnosti se sestrou. Blížila se půlnoc. „Jdu si lehnout,“ přitočila se Vlasta ke Kar‑ lovi a jemně mu zmáčkla ruku. „Přijď brzo,“ dodala nezvykle smířlivě. „Jo, jsem tam hned, musíme se ale ztratit každý zvlášť, aby to nebylo nápadný.“ Vlas‑ ta obrátila oči v sloup a zmizela v chodbě vedoucí k pokojům. Karel odtancoval ještě jednu rundu a bez loučení zamířil za Vlastou. Vystoupal scho‑ diště a na odpočívadle se posadil na po‑ hovku před televizí. Na stolku před ním stálo nedopité kafe. Karel dostal šílenou chuť na kávu a vzpomněl si, že ten den ješ‑ tě kafe neměl. „To proto jsem jak mátoha,“ s ulehčením konstatoval a eklhaft neeklhaft zdvihl šálek a obrátil zbylou kávu do sebe. „Fuj!“ otřepal se. V té trošce hnědého nápo‑ je byly rozpuštěny snad dvě decky lihu. Ka‑ rel vyskočil z pohovky k umyvadlu. Strčil si prst do krku a kávu vyzvrátil. Zdvihl hlavu a podíval se do zrcadla. S hrůzou si uvědo‑ mil, že kromě hlavy své v něm vidí i Vlasti‑ nu, která v noční košilce stála v otevřených dveřích jejich pokoje. „Ježíš Vlasti…“ víc říct nestačil, neboť se dveře se vzteklým bouchnutím zavřely…

šramot

–––

235

telegrafické recenz

Petr Odehnal PŘEDEVŠÍM ŽENSKÁ ŽEŇ (víc než jen telegraficky)

Hromádka šesti knížek pro telegra‑ fické recenze se vyznačuje neobvyk‑ lým nepoměrem, daným náhodou: dvě třetiny sbírek napsaly ženy. Exis‑ tují statistiky odhalující počty básní‑ cích mužů a žen? Zajímavá musí být křivka jejich vzájemného procentu‑ álního poměru na časové ose. A pro‑ měny té křivky v závislosti na věku autorů. Nakladatelství Větrné mlýny vydalo pozoru‑ hodnou prvotinu Nely Hanelové (vlastním jménem Hana Nela Palková, nar. 1980) nazvanou Chagallovo štěstí (2008). Dvakrát pětadvacet textů, přitom desítku z nich už jsme mohli číst ve welesovském sborníku Výhoda bezčasí (2004), sborníku autorů edice Jedna báseň. Za zmínku stojí, že za těch několik let byla v textech udě‑ lána jediná, drobná změna (první verš básně ze s. 11 byl původně rozdělen do veršů dvou). Básně jsou bez názvů, slova plynou vážně, nerušena velkými

236

písmeny (s výjimkou vlastních jmen) nebo interpunkcí, ale ani přebyteč‑ nými básnickými ornamenty. Jsou usazená, přesná (až na sedm výjimek v prvním oddílu se jedná o čtyř‑ verší), pevná, nikoliv ale klidná. Jsou důrazná a nesou velké vnitřní napětí. Silný je především první oddíl: „opa‑ kují se ve mně všechny surové příběhy jež jste mi nakladli do genů.“ (Ne „babička“, ale „dědova žena“…) Zvláštní místo zde mají dialogy (pokusy o dialog) s matkou. Není to póza, prvoplánová mladistvá provokace, ukřičené gesto, ale odvážně formulované zpytování svého já, své identity, svých podstat‑ ných východisek: „jak to protikladné sebrat / neukamenovat / přijmout paměť unést zděděný díl jejich viny – // vstřebat vlastní duši rozesetou od Hainspachu po Štiavnik“ (v kontextu těchto veršů se v básnické řeči přirozeně objevuje i jazyková vrstva německá a slovenská). Takto poměrně nekompromisních účtování se svými „kořeny“ („genetické pasti“) se v české poezii mnoho nevyskytuje,

tím spíše u mladých básnířek. Hane‑ lové nabízí poezie – a není v této mé formulaci žádná nadsázka – způsob, jak se pokusit uchopit sebe samu. Suro‑ vost. Zniternění, „nejtěžší je sama sobě odpustit“. Hledání. Jednou píše: „nemám už ani jméno“ (a čtenář si připomene, že i jako básnířka volí pseudonym), jindy zaznamenává: „zredukována na iniciálu visím na životě na jméně / situaci Kafkových postav znám intimně – // zevnitř.“ Úzkost a bolest pak jsou tematizovány i ve dru‑ hém oddíle, jehož adresátem je mužská postava. Ponížení, „práh bolesti posouvaný po násilí“, snaha „převrstvit a přehlušit co i ze snů hřezne zmory jenom“. Toho, kdo je vetknutý, kdo ulpěl „na dně té noci značené syrovou ryskou bolesti“. A na závěr přidává Hanelová drobný náznak, jak číst titul sbírky: „vahadly komíhám / ztrácím cit nedýchám / nad propastí – // žíly podřezané jako Chagallovo štěstí.“ To Tereza Riedlbauchová (nar. 1977) vydala již svou čtvrtou sbírku. Knížku Don Vítor si hraje a jiné básně, která přináší verše z let 2004 – 2007, vydalo nakladatelství Kniha Zlín (2009, Marek Turňa vydal i její knížku minulou). Nemohu si pomoci, ale s každou další sbírkou, i s tou zatím nejzdařilejší, minulou Velkou

biskupovskou nocí, si říkám, že je Riedl‑ bauchová kritickou obcí poněkud pře‑ ceňovaná. Že té planosti je vedle plnosti nemálo. Že přece nelze omšelé rekvizity s vybledlou barvou tak snadno oživit prostým nátěrem na modro, případně na zlato. A že možná je tomu tak proto, že básnířek s osobitým hlasem není v její generaci mnoho. V prvním oddílu s názvem Don Vítor je básnířka opět nala‑ děná na milostné téma v modré krajině. Byt s výhledem na Loretu, tělo její a tělo muže, jejího muže, dona Vítora, sochaře a Vikinga. Noc. Jemně splétaná surreálná vlákna křehkých představ: „sedíš u okna v kimonu s modrými smokvoněmi / zády nabíráš vítr / za svítání jsi odcházející noc / můj don Vítor.“ Druhý oddíl – Jiné básně – těkavě sesbíral několik klasů básnické úrody výše uvedených let. Don Vítor je kdesi daleko; Riedlbauchová jménem vyvolává Hélia a další řecké bohy, zařa‑ zeno je zde několik momentek z Paříže. Jak resumovat? Z jedné básně vyplouvá měsíc podobný rybě s modrými plout‑ vemi, v jiné „pokojem poletuje tmavě modrý falus“, v další létají ochmýřená stébla. Ale přece jen je zde řada míst, jejichž obraz‑ nost i hravost je svěží a velmi působivá: „Rejnok noci se přelévá od okraje na okraj“… A jak již bylo řečeno, Tereza Riedlbau‑ chová patří k několika málo mladým básnířkám s nezaměnitelným hlasem.

237

telegrafické recenze Dodejme ještě, že autorkou fotografic‑ kého doprovodu, který s texty dobře komunikuje, je Eva da Silva Melo. Domek na vinici (Agite/Fra, Praha 2009) je již desátým básnickým počinem Violy Fischerové (nar. 1935) au torka o něm hovořila jako o Předkonci vztaženém na sebe. Domek na vinici tvoří tři oddíly, dedikované Pavlovi, matce (jen šest textů, „Ještě pod zemí / by se tvůj a můj popel / hrdlily“) a Dorotě, a povídka Cesta středního hříchu. Básně nemají názvy, jen v záhlaví je tu a tam věnování nebo motto. Úzkostný boj s nepamětí, ztrácením, zapomněním, prázdnem, nebytím, záznamy/zápisky o ubývání, zanechávání, odcházení. Tma, sny. Oslovován je především první básnířčin muž, Pavel Buksa: „A co Paolo? // Zapo‑ mněli / že spolu jsme mrtví / už dvaadvacet let.“ Jeho poslední dny, jeho oči. „Víš ještě / jak rychle tu dorůstá měsíc.“ Ještě, ještě jednou… A všudypřítomná – ona, nepojmenovaná. Nejrozsáhlejším oddí‑ lem sbírky je oddíl třetí (přináší 58 básní z celkových 85). „Oběžná oka tmy / pod víčky“,„holé teď“, „Tíha vadnoucích jiřin / v pažích // V krvi rez.“ Tady už je smrt pojmenovaná: „Tebe zmrzačení / zbavilo strachu ze smrti // Já nad dvěma mrtvými /

238

ještě váhám.“ Jenže: „Jak se nebát / poslední interrupce / která vyškrabe život z těla.“ Komunikace se svými mrtvými i s živými skrze poezii. Bez patosu. Prostě znějící formulace pocitů a myšlenek, která je poezií. „I ty jsi přiletěla jarní / v lehkém kabátě // Jenom já držím zaťatě / tu prošlou zimu v hrsti.“ – A závěrečná povídka? Chlapec Jakub, páter Nosek a zemřelý pes strýce Johana. Přijdou zvířata do nebe? Je jejich duše nesmrtelná? A má Bůh zvířata rád? Svébytná dětská analýza, trochu hořká, trochu blízká některým Čepovým povídkám. – Domek na vinici je silnou výpovědí o času předkonce a bezesporu patří k tomu nejlepšímu v české poezii roku 2009. Jedna z básní se ostatně objevila i v hostovském výboru nejlepší loňské poezie. Na podzim roku 1990, necelý rok po zlomových listopadových událostech, napsala Daniela Hodrová (nar. 1946) text Město vidím…, text určený pro francouzského vydavatele, pro edici literárních průvodců. Francouzsky vyšla knížka pod názvem Prague – visite privée roku 1991, o rok později pak došlo na vydání české. Na sklonku roku 2009, nepochybuji, že jako svým způsobem nenápadný a drobný, ale přitom velmi

cenný příspěvek k dvacátému výročí Lis‑ topadu, se tato próza dočkala druhého českého vydání, a to – jubileum na jubi‑ leum – jako padesátý svazek Edice současné české poezie (Pavel Mervart, Červený Kos‑ telec 2009). Sama Hodrová píše o této próze jako o odnoži či také variantě románové trilogie Trýznivé město. Jde o variantu – zřejmě v souladu s původním zacílením textu – o poznání vstřícnější ke čtenáři. Možná se tu trochu víc infor‑ muje a také vysvětluje, ale domnívám se, že právě díky této próze si může nejeden čtenář Hodrovou „objevit“. – Přiznám se, že svým způsobem věřím na živou paměť míst a snad i na fantazii míst, kdy „místa na základě své paměti sama fabulují, obklopují se příběhy, které se na nich nikdy nestaly, ale mohly se stát“. A tak se nechám lehce uhranout magickou Prahou Dani‑ ely Hodrové, tím, jak si autorka pohrává s městem, ale také (především!) město s autorkou. Město, tak úzce spojené s „bludy a zmatky této země“. A čas. Čas, v němž se nedávno vše zvonivě zlomilo, čas, v němž „město přestalo být, alespoň nakrátko, trýznivým městem“. „Ani Václav Havel nevidí krysy, kterých je na náměstí stále víc (přibývá snad dobrotivých stařenek a jejich ruka je stále štědřejší?), visí k té podívané zády a je z papíru.“ Zamrazí, když v závěru čteme o proroctvích (vzpomínkách?) i „znepokojivých úkazech“, o vizi povodně,

která se chystá zaplavit pražskou kotlinu. Odříkali jsme chybně mantry? Naplní se slova věštby? Která? Kdy? Co je jen hra? Z dálky zní Hněvsův zpěv, přidává se sbor: Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Před Danielou Hodro‑ vou vydal Pavel Mervart jako 49. svazek zmíněné edice sbírku Michala Novotného (nar. 1942) Zpátky (Červený Kostelec 2009). Novotného vzpomínkové texty, působivě zachycující skrze individuální paměť paměť kolektivní, civilně, s odstu‑ pem, úsměvem i ironií, jsem poprvé vzal na vědomí v roce 2002, kdy vyšla knížka Tam a zpátky. Okouzlila mě. O pět let později vydal Novotný To byla doba, ze které utkví především rozsáhlá stejno‑ jmenná skladba. V nejnovější sbírce je tato skladba rozpracovaná a podstatně rozšířená a tvoří osu celé sbírky. „My, válečné děti“ a poválečná léta, přelom 40. a 50. let, padesátá léta (dětskou optikou Novotný, mimo jiné, zálibně deformuje dobovou frázi), šedesátá léta včetně „náhlého prozření a obavy, aby nejlepší léta mého / života nebyla pro zemi ta nejhorší, padesátá“, počátek let sedmdesá‑ tých. Jako dítě ničemu nerozuměl („mě považovali / za nebezpečného blbce, neležel

239

telegrafické recenze jsem totiž ve Foglarovi, / ani v cliftonkách nebo indiánkách, ale hltal jsem Mladou / gardu a Tichý Don“; „(…) holky / přivydě‑ lávající si tělem / jedna na mě vyvalila své obrovské dary / na lavičce u Vltavy, / sáhla mi do rozkroku a zasmála se: / „Až uschneš, tak přijď, ty přijdeš, soudruhu, viď?“), pak zase rozuměl skoro všemu, aby nakonec (konec to ovšem ještě nebyl) znovu ničemu nerozuměl. Zde pohledy tam a zpátky, výčty, laskavé výčitky i povzdechnutí a návraty plné paradoxů ustávají, s hořkostí a rezignací přestávají uplývající čas zachycovat, jištěny lenno‑ novským „nevěř nikomu, komu je přes třicet“. Zároveň však čtenář vycítí, že se v té normalizované dekádě tolik ztrácí… Zjevně tedy ani termín vydání tohoto titulu nebyl náhodný, byl vsazen do kontextu dvacetiletého výročí. Novot‑ ného Zpátky? Ne náhodou se bilance předposledního textu, zařazeného mezi Epilogy a nazvaného Když se potápěl Titanic, objevila v již připomenutém sborníku Nejlepší české básně 2009. Vít Erban (nar. 1974) debutoval v roce 1999 sbírkou Velký vítr. Uplynulo deset let (!) a v nakladatelství Malá Skála vychází druhá Erbanova sbírka Hora a obzor. Básník v ní podle svých

240

slov představuje „výběr z trojverší ve stylu haiku“, pokouší se „naplnit a překročit tuto tradiční japonskou formu – přesadit ji do kra‑ jiny naší zkušenosti“. Pětapadesát trojverší s přísně neměnným slabičným půdory‑ sem 5 – 7 – 5. Pět fotografií Tomáše Dvo‑ řáka (a šestá na obálce). Žádné násilné lámání do veršů, řeč zní přirozeně. Nic rušivého, žádná interpunkce, vše jen kapky/kamínky malých písmen. Klid. Samota. Řád. Soustředění. Žádné slovní kejkle nebo efekty. Jen výjimečně jsou verše sepnuty rýmem nebo jen blízkým zněním hlásek. Ta česká krajina, v níž už se mimochodem o haiku až inflačně pokoušely desítky a dost možná stovky autorů, je ale u Erbana k mé lítosti trošičku chladná, trošinku bez života, bez momentu překvapení, bez jiskry. Poustevna. Uhrane spíše celkem než jednotlivostmi. Nebe, měsíc, hora, ryb‑ ník, slunce, vítr, voda, lány. Od léta do léta, kruh. Cesta: „dalším obzorem / una‑ vená cesta žhne / křižovatka dne.“ Mluví‑li zde někdo, je to především ticho. Nebo ne? „Někdo promluvil / to nic to jen vítr se / protáhl kamny.“ Zašustění, zapras‑ kání, zaskřípění. Ano, několikrát zazní (neslyšně!) milostný tón; na straně 19 skáče míč a na schodech jsou těžké kroky, na s. 34 „stisk něčí ruky“ a na s. 54 je „tam v dálce někdo“. Jednou zaštěká pes, jed‑ nou vyšplouchne ryba, na s. 13 najdeme

mouchu. Další přítomnost živých tvorů (lidí) prozrazuje jen zapíchnutý rýč, „na konci cesty / uprostřed nebe trčí / zaražená hůl“, na holé větvi visící modrá košile,

sčesané stromy, vlak a zrána zvonění sekyry. Vít Erban ovšem tu svou krajinu a to své mlčení umí napsat: „vyhaslá svíce / jak tenký prst kouře teď / drží strop ticha.“

241

telegrafické recenze Norbert Holub MEZI TELEVIZÍ A KAŠNOU

Cyklus televizních osmi‑ minutovek Česko jedna báseň běžel v České tele‑ vizi po celý rok 2007 tý‑ den co týden (s výjimkou prázdnin) a byla v něm představena čtyřicítka současných čes‑ kých, moravských a slezských básníků a básnířek. Dramaturgie sídlící v Brně preferovala poněkud asymetricky brněnské autory, tato disproporce měla být napravena v dalším pokračování, k němuž ovšem nedošlo. Zaříznout rozběhnutý pořad, který svižným a přitom obsahově nadupaným způso‑ bem prezentoval poezii, je od vedení veřejnoprávní televize jednoznačně nekulturní počin. Organizace vedená bývalým redaktorem komunistického Palcátu tak opět potvrdila, že literatura na obrazovce je pro ni zřejmě záleži‑ tostí zcela zbytnou, nepotřebnou a ne‑ užitečnou, s níž si neví rady dokonce ani v tom vzácném případu, když se jim televizní obraz básnických Múz povede (viz například kladná recenze Josefa Chuchmy v Mladé frontě Dnes).

242

Čtyřiadvacátý díl esté‑ báckého seriálu Třicet pří‑ padů majora Zemana pod názvem Klauni (Česko‑ slovenská televize 1978, DVD 2008) přinesl „bás‑ nickou detektivku“, která se odehrává v prostředí poetické vinárny Konírna. Při premiéře jevištní dramatizace Villo‑ novy poezie je přímo na scéně postře‑ lena představitelka hlavní ženské role, podezřelým se stává mladý básník Pavel Daneš (Petr Štěpánek). Základním pro‑ blémem této inscenace je to, co se vine jako rudá nit celým seriálem, explicitní i nepřímá indoktrinace tou nejodpor‑ nější normalizační ideologií, jež je za‑ halena do svůdně atraktivního pláště kriminalistické story a podepřená solid‑ ními hereckými výkony plejády nejlep‑ ších českých herců. V Klaunech je Daneš vylíčen jako člen revoltujících literátů předznamenávajících Pražské jaro 68, lépe řečeno jako alkoholem se naléva‑ jící floutek, zamilovaný do starších, ne‑ příliš atraktivních žen, a co navíc – kra‑ doucí básně jiným. Tedy postava nepří‑ liš sympatická, stejně jako další členové

literární opozice v čele se stařičkým profesorem Braunem (Miloš Nedbal). Jestliže „reakcionářský“ Braun byl evi‑ dentně míněn jako difamace Václava Černého, je postava Daneše scénáris‑ tovou (Jan Kovář a Jiří Procházka) vol‑ nou montáží několika předobrazů: od Jana Beneše po Václava Havla. Přestože i tento díl majora Zemana je prosáknut propagandou, má i svoje pozitiva, na‑ příklad v pasážích, kde kriminalisté ci‑ tují verše coby usvědčující materiál, což vzdáleně připomíná Čapkovu detek‑ tivní povídku o poetistickém básníkovi, jenž se stal svědkem dopravní nehody a podvědomě zveršoval SPZ inkrimino‑ vaného automobilu. Strakonický básník a lékárník Jiří Staněk, příslušník silné básnické generace nyní již pade‑ sátníků (Antošová, Hr‑ báč, Kasal, Šmoldas), se po desetiletích intenzivního i extenzivního psaní do‑ čkal konečně reprezentativního výboru ze své tvorby – v brněnském nakladatel‑ ství Druhé město mu v reprezentativní podobě vyšla bezmála opulentní kniha Pornofilie (Brno 2009). Nelehkého úkolu vybrat ze stovek, respektive z tisíců Staňkových básní se ujal Martin Reiner a stejně jako před léty v případě Zeno

Kaprála osvědčil zkušenou ruku editora s citem pro jednotlivé básně i kompozici knihy. Tak se Jiří Staněk ukazuje jako citlivý rekognoskátor maturitních vizí, k napnutí křehkého a výbušného jinoš‑ ství, vypjaté erotiky („udělám ti to úplně jinak než Lori“) a trýznivé lásky k lidem i městům (Brno!). Svá témata opakovaně obkružuje s až sebezraňující drásavostí, se smyslem někdy pro deziluzivní pointu („Čeho se dožijeme? Smrti.“), jindy pro melancholické rozplynutí v po‑ sledním verši. Nechybí samozřejmě ani básníkem oblíbené aluze a holdy klasi‑ kům („verš Jenda Nepomucký“), jež ovšem nejsou nějakým vyčteným literátským parazitováním, ale vyjádřením toho nejniternějšího vnitřního sepětí s blíz‑ kou, i když už dávno mrtvou duší. Duší často zastřelenou (Lorca), rozdrcenou (Orten) či nějak jinak předčasně utrace‑ nou (Mácha), tedy duší v posledku přes všechny slastně utrpěné radosti tragic‑ kou. Martin Reiner konvolut velice zda‑ řile zrytmizoval na delší a kratší oddíly, vybíraje tematicky, nikoliv chronolo‑ gicky (i když boj s časem a jeho reflexe je jedním ze stěžejních témat básníka), takže se kniha o dvou set stránkách veršů výborně čte. Čtenáři a čtenářky dosud vydaných Staňkových sbírek tak mj. mohou uspokojivě nalézt verše jim známé, ale také objevovat mnohé dosud

243

telegrafické recenze nečtené, stejně ostré a zneklidňující („nemám co ztratit. / Leda panenství svých dcer“). Přátelé Jiřího Staňka dobře vědí, že básník je také eruptivním a grandióz‑ ním mistrem umění epistolografického, jehož mnohasetstránkové dopisy – opusy jsou dosud skrytou podzemní ře‑ kou české literatury, zůstává samozřejmě otázkou, zda zůstanou privátním inti‑ missimem mezi pisatelem a adresátem, anebo časem přece jen odhalí alespoň částečně svoji tvář. Výše jmenované však není jediná dvojpodoba umělce Jiřího Staňka, ve stejném roce jako Pornofilie vyšlo CD Z Věrností Jiřího Staňka s akustickou podobou některých básní v próze Věrnosti, které byly napsány v letech osmdesátých a vyšly o dekádu později knižně v Protisu. Naléhavé podání trojice recitátorů v čele s nestárnoucí hvězdou českého přednesu Mirkem Kováříkem (dále čtou Radek Bláha a Blanka Koutská, hudba Zdeněk Zde‑ něk, design Pavla Gregorová‑Šípová a Josef Gregora) dává opět sugestivně rozeznít typické staňkovské poetice zjitřeného jinošství (Chlapec v den svých patnáctin), ambivalentně pociťovaného synovství (Rimbaud) a autentického souznění se svými duchovními mistry (FGL), v nichž nalézá ozvučnou desku pro svá soukromá vyznání.

244

Jestliže předchozí akustický projekt je v dobrém smyslu tradiční a k tradici se zjevně hlásící, jeví se CD Vítrholc 100 (Větrné mlýny, Brno 2005, jako samostatně nepro‑ dejná příloha Almanachu Vítrholc 08) od prvních vteřin poslechu záležitostí postmoderní. Za výrazného, místy i agresivního podkresu kytar, samplo‑ vaných zvuků a elektronických kláves (hudba Pavel Čech, Pavel Pohořelský a Jaroslav Škvarna) zde zaznívají civilně, ale důrazně deklamované verše (iKanias a Karel Škrabal), jako by v éteru ožily reálie dnešního zmedializovaného světa plného neurotického pomrkávání reklamních neonů, letmých esemesek, do uší zapíchnutých empétrojek a nikdy nevypínaných písíček. Kdyby se mělo hledat heslo sociálního prostředí České republiky jednadvacátého století, mohl by to být právě vítrholcovský slogan „Naši šéfové jsou Marťani“. Básnící a tex‑ taři píší o lecčems, o svém rozbolavělém nitru nebo o stejně intenzivně bolících hemoroidech, autoři Vítrholce mluví o každodenním údělu zaměstnance nasoukaného do sádrokartonového kanclu mezi kopírku, počítač a automat na kávu. Na papíře to není žádná velká poezie, CD stojí ale nejméně o jednu

třídu výš. Pokud někdo vystihl to, čemu se říká Zeitgeist našich let, tak je to právě tento projekt. Básně Ivana Martina Jirouse, lépe řečeno Magorovy básničky, si většina lidí spojuje těsně s jejich autorem, přinejmenším v oblasti přednesu. Boskovickému divadlu Naboso se po‑ dařilo tento stereotyp narušit, když se ve svém voicebandovém složení ujalo Magorových labutích písní (Divadlo Na‑ boso – Magorův sbor, Vězeňská poezie Ivana Martina Jirouse, Guerilla Records 2009). Posluchači zvyklému na Jirousův charismatický přednes chvíli trvá, než si zvykne na mnohohlas posazený spíše ve výškách, ale pak už je vtažen do hry a spoluprožívá nápravně‑výchovné inferno husákovského kriminálu a jeho duchovní reflexi („Tuší snad jenom Amne‑ sty / v jakém zde žijem neštěstí“). Evokace zamřížovaného světa je tak sugestivní a katarzní, že jsem se přistihl při pocitu, který jsem zažil nad strán‑ kami Solženicynova Jednoho dne Ivana Děnisoviče: puzen silou uměleckého ztvárnění jako bych snad i toužil ocit‑ nout se na okamžik přímo v popisované realitě, i když vědomí nabádavě říká, že je takovéto přání jen šalebným vábením.

Kdybych si ale musel vybrat, dal bych nakonec přednost svobodě před věze‑ ním a Jirousově autorské recitaci před kolektivním voicebandem. Jedním z nejosobitějších autorských interneto‑ vých projektů v české literatuře je e‑zin Čmelák a svět (http://zebry.cz/ cmelakasvet.cz) navazu‑ jící na tištěný časopis stejného jména. Ústřední postavou tohoto bohulibého projektu je básník a prozaik Petr Mo‑ týl, který ke spolupráci přizval celou plejádu dalších tvůrců. Mezi nimi ne‑ lze přehlédnout autora čmeláččích kreseb ukrytého pod nickem Brumbár, ve dvacítce rubrik můžeme dále najít překlady, kritiky a poezie bzeneckého Jakuba Grombíře, sarkastické glosy Zdeňka Mitáčka nebo básně Víta Slívy. Web má velice příjemné grafické pro‑ středí, se kterým ladí četné fotografie a obrázky, a můžeme na něm najít velké množství zajímavých textů. Na rozdíl například od velmi neosobního portálu české literatury je zde cítit osobitá ruka hlavního editora, a přestože je nyní projekt neaktualizovaný, stojí za to se k němu vracet. Jediným problémem tak zůstávají Motýlovy kritické reflexe, jež se sice opírají o metodu intuitivní, žel

245

telegrafické recenze právě tato intuice Duhového Perleťovce často zrazuje. Napsat, že Jiří Rulf nemá talent nebo že J. A. Pitínský je podprů‑ měrný režisér, je prostě lapsus. Naštěstí Čmelákovy stránky přinášejí mnohem více inspirativních textů a obrazů, takže výsledný dojem zůstává vesměs pozitivní. V rámci nedávné úpravy (2006) br‑ něnského náměstí Svobody byly v se‑ verní části tohoto trojúhelníkového srdce města vybudo‑ vány dvě kašny. Za primátora Richarda Svobody, literárního vědce, vznikla idea spojit tyto nové hydrologické prvky s básněmi Jana Skácela, bohužel

246

výsledek, jenž mohl být brilantní, je značně rozporuplný. Funkcionalisticky hladká objímka, ze které tryskají proudy vody, je obklopena horizontálním ku‑ latým roštem o desítce mezikruží, jež nesou úryvky básníkových veršů, ty sice lákají ke čtení, ale jejich výběr je natolik zmatečný (přednost dostaly úryvky o vodě), že nemohou téměř nikoho čte‑ nářsky zasáhnout. Zůstala jen rozpačitá torza bez vnitřní dynamiky a kontextu, po jejichž zamokřených písmenech se prostě pouze šlape. Druhá kašnička, či spíše pítko o průměru sotva metrovém, je už jenom smutnou, zmenšenou pa‑ rodií té prvé kašny, celkově se dá říci, že se z podnětného nápadu, jenž mohl být opravdovou perlou, stala pouhá skruž. Škoda promarněné šance.

247

recenz

recenze DOSPĚLÝ PULEC Jaroslav Kovanda: Pulec šavlozubý ARTES LIBERALES Praha 2009

Napsat knihu proto, aby třináctiletý vnuk četl, aby nedostál svému závaz‑ ku, „že už nikdy nebude číst“. Psát sys‑ tematicky – deníkově. Originální nápad? Hloupost? Haurovský hec? Koncept, který nelze smysluplně na‑ plnit? Platit může kterákoliv z těch‑ to možností, záleží na provedení. Ze záznamů pořízených za necelý rok (od 27. června 2006 do 18. břez‑ na 2007) zbylo Jaroslavu Kovando‑ vi po škrtání cca 180 stran. Původní koncept se pod rukama měnil, ohý‑ bal, křivil, přesto se mu autor nijak nezpronevěřil. Bez přílišné deníkov‑ ské sebestřednosti a přitom ještě ote‑ vřeněji než ve svých básnických kni‑ hách píše Kovanda o věcech oby‑ čejných, neřkuli banálních, jako je chod domácnosti, o věcech „vnukov‑ ských“ jako společné hloubení a ná‑ sledná péče o „jezírka“ v blízkém le‑ se, o svých pocitech, slabostech, vzte‑ cích, nelibostech i názorech na svět (jakkoliv nezaslouženě hloupě toto

248

spojení zní). Vedle sebe pak na ně‑ kolika málo stranách stojí například úvaha nad paralelně psanou knihou, citace z válečného pondělníku Náš kraj, kolik zimních potřeb nanosi‑ li občané Protektorátu do sbírky pro wehrmacht, synovsky bolestné úva‑ hy, zda dát nemohoucí maminku do domova důchodců, a řeč vedená nad ultrazvukovým snímkem čeka‑ ného vnuka. A není to ani exhibice, ani prokomponovaná stavba, jen zá‑ znam přirozeného běhu věcí, kdy se vysoké a nízké, vzpomínka a součas‑ nost střídají v různém sledu, záznam pozorovatele, který umí své zření ko‑ rigovat, kultivovat, anebo také tam, kde je třeba, zpochybnit, znejistit. Stejně přirozené jako výše popsané střídání témat a rovin je také tempo knihy. Chvíli se události, vzpomínky či zápisy hovorů rychle střídají, pře‑ kotně se za sebe řadí, chvíli je tempo pomalé, nevzrušivé („Co je nového na našich jezírkách…? Celkem nic. Tlení ne‑ spěchá.“). Ale i tam, kde není zdánlivě o čem psát, Kovanda nenudí, umí se podepřít vzpomínkou či „vyčteným“. A tak srovná svůj lakonický nedrama‑ tický popis počtu a růstu pulců v je‑ zírku s Hemingwayovým popisem africké divočiny, od něho se dosta‑ ne k zadání, které dával studentům

v lidové škole umění (dívat se čtvrt hodiny jen na to, co je ve výseku oka, a pak o tom napsat či to namalovat), aby skončil tím, jaké znamení ohledně války v Iráku by bý‑ vala mohla jezírka dát Bushovi, kdyby šel kolem, protože tam v březnu 2003 leželo sedmnáct mrtvých a nafouklých žab… A ještě jeden typ střídání (aby bylo do třetice) lze v knize pozorovat, střídá‑ ní stylové. Chvíli je Kovanda deníko‑ vý – přehledně, nekomplikovaně zazna‑ menává, chvíli úvahový či fejetonistický, o kus dále text připomíná spíše náčrtek krátké prózy nebo uspořádané výpisky z četby, v dalších pasážích nezapře bás‑ níka a obraz se vynoří a lyrickým samo spádem rozběhne: „…Opět literátuji (ane‑ bo literátám) jda s Korynou lesem tak rytmic‑ kým… Sněhem tak zcenzurovaným… A ejhle: rez bukového listí, z níž naráz vyleze rez čtyř‑ nohá, irská setrová, vzadu na packách věnče‑ ná sněhovými koulemi. A za ní můj bývalý pes Baryk, který se mně jednou ztratil… Šel za svým pudem, a padal mokrý předvánoční sníh, takové řepné sněžné řízky, a psa nebylo, chodil jsem, volal, pískal, až po drahné chvíli, jak se píše, jsem uslyšel jemný cinkot, který vydáva‑ ly sněžné koule zavěšené na Barykových chlu‑ pech, jež mu táhly hlavu pod zem… Letlam‑ pou jsem mu je potom v ateliéru tavil…“ Dalo by se předpokládat, že kniha psa‑ ná tak, jak je Pulec šavlozubý psán, ne‑ bude mít žádný vývoj, žádnou gradaci.

Finále knihy ovšem dosvědčuje, že v ži‑ votě se někdy události seběhnou tak, jak bychom se je při literární konstruk‑ ci zdráhali nechat běžet v obavě, že bu‑ dou nevěrohodnými. V jednom týdnu se autorovi narodil vnuk Vojtěch, zemřela maminka a po pádu na vnitřní krvácení také druhý Vojtěchův děda… Kovanda napsal knihu, u které se lze smát i plakat, bavit i vzdělat, souznít i nesouhlasit; knihu živou, čtivou a ne‑ nápadně chytrou. Sice ve čtenářských řebříčcích Krause ani Šabacha nepora‑ zila, na to je Kovanda pro většinového čtenáře asi přece jenom příliš svérázný, přesto je to literatura, kterou lze dopo‑ ručit komukoliv. Petr Čermáček VĚČNÝ STUDENT V LINORYTU Kārlis Skalbe, Jiří Vydra: Příběh věčného studenta BOR Liberec 2009

Fenomén „věčného studenta“ obsadil v české kultuře Vítězslav Nezval svým Robertem Davidem, trojicí sbírek z šes‑ ta‑ až osmatřicátého roku, obestře‑ ných tajemstvím mystifikace, na jejímž

249

recenze rubu se rýsovaly první příznaky básníko‑ vy mnohaleté tvůrčí krize, deziluze po rozchodu s estetikou surrealismu i mno‑ hými avantgardními souputníky, K. Tei‑ gem, J. Štyrským, B. Broukem ad. Libe‑ recké nakladatelství Bor aktuálně připo‑ mnělo „věčného studenta“ z jiného úhlu a v jiném kontextu: publikovalo povídku u nás nepříliš známého lotyšského spiso‑ vatele Kārlise Skalbeho (1879 – 1945), kte‑ rou zpracoval do komiksové podoby Jiří Vydra (1981). Jde o zpracování netradiční, výjimečné: jednak pro samu povahu Skalbeho lite‑ rární předlohy, vyvíjející se žánrově od expresionistické povídky k pohádko‑ vě‑baladickému vyprávění, jednak pro Vydrovo výtvarné pojetí. Jeho technikou je černobílý linoryt, střídající dramatické figurální scény jednou na bílém, podru‑ hé na černém pozadí, stejně jako odka‑ zující svým výrazem k tradici moderny – výtvarník se přibližuje zejména polohám futuristicko‑expresionistickým, čili živel‑ nému, dynamicky pojatému obrazu, za‑ tíženému chmurnou atmosférou i kon‑ krétními symbolickými motivy (vlastní stín, tajemná ženská postava, mince vtisk‑ nutá do dlaně, balíček karet, „oživlé“ pra‑ meny dívčiných vlasů atp.). A navíc: kni‑ ha se rozvíjí v několika rovinách, nejen v té dominantní, v níž se potkávají ver‑ bální a vizuální kód, resp. vybrané věty ze

250

Skalbeho textu komentují či „dokreslují“ jednotlivé Vydrovy linoryty. Přestože pu‑ blikace má pouhých šestatřicet stránek, vešel se do ní jak překlad Skalbeho povíd‑ ky (ten knížku otvírá), tak její komikso‑ vá varianta – plus epilog, který poskytuje předchozímu náležitý kontext. Jen se obávám, že Skalbeho příběh vy‑ chází z celého počinu jako nejslabší článek, i když nelze zpochybnit ani je‑ ho iniciační roli, ani jeho do jisté míry předjímavý postmoderně střihový ráz. Vydrův výtvarný rukopis knize vládne, obraz strhává drtivou většinu divákovy pozornosti, jeho oči s chutí kloužou – zejména v druhé, baladicky laděné půli komiksového zpracování – po ostře ře‑ zaných postavách, jejich gestikulaci i ra‑ dikálně zjednodušené mimice. Dějová linka za tímto výkonem kulhá: projekce chudého studenta, opuštěného přáte‑ li (a zřejmě i milenkou), do postavy po‑ hádkového „mladého zbrojnoše“, jemuž není dovoleno spojit se s objektem své touhy, a tak volí sebedestruktivní pro‑ měnu a s ní věčné neštěstí, je podána pří‑ liš prostě, zkratkovitě, konvenčně. Srov‑ nání s O. Wildem nebo H. Ch. Anderse‑ nem, které se nabízí v doslovu, tu není namístě. Ovšem i tak stojí Příběh věčného studenta za vyvolání jménem – a jistě ne‑ jen mezi příznivci komiksového žánru. Radim Kopáč

VE SNAZE MEDITOVAT Jiří Beran: V prstech nekonečno DAUPHIN Praha 2009

Už na přebalu nové sbírky Jiřího Bera‑ na V prstech nekonečno nakladatel důvěrně upozorňuje čtenáře, že má co do činění se synovcem slavného Františka Hrubí‑ na. Buďme shovívaví a Beranovy básně z této polohy neposuzujme. Jiří Beran (nar. 1955) doposud publiko‑ val časopisecky a v roce 2003 vydal sbírku básní Snad tu s námi je. O šest let pozdě‑ ji se setkáváme s další kolekcí básnických textů, která zahrnuje autorovy práce z předešlého období (nejstarší báseň po‑ chází z července 2002). Beranova sbírka upoutá čtenáře výraznou jednoduchostí, s níž je pojata nejenom po stránce grafic‑ ké, ale i v rovině výrazové a čistě formál‑ ní. Většina básní, lépe řečeno básnických miniatur, tedy působí jako určité glosy, které mají patrně jediný úkol – komen‑ tovat dění dobového světa. Kvalita, s ja‑ kou tak činí, je ovšem poněkud kolísavá. S přehnanou až přemrštěnou chutí me‑ ditovat se autor vydává na kostrbatou cestu básnické reflexe současnosti, tedy

na dráhu tendencí, jež nelze vidět jinak než jako filozoficky nadsazené moralizo‑ vání. Přes vši snahu o svěží expresivnost a spirituální, magickou jiskru se většina Beranových básní rozbíhá do pokrouce‑ ně vypočítaných momentů, které nepře‑ kvapí ani rafinovaností, ani bryskní dy‑ namikou. Strojené a mnohdy přímočaré povzdechy nad zhýralostí všehomíra se obvykle jen utápí v bolestně vynuceném úsilí o rytmickou pravidelnost a šoku‑ jící pointu: „Chleba, co se upek, / stejně se nepromění. / Kněží z Polska dovezou / hos‑ tie z papíru. / Zem chleba nehodná! // Nun‑ cius se tu střídá / častěji než v jiných zemích. / Zem Petra nehodná!“ Po formální strán‑ ce působí Beranovy verše leckdy napja‑ tě až utrápeně. Veškeré snažení o skrytě dokonalou harmonii tak ve většině pří‑ padů končí v roztodivných polohách: „Ne, nefaxuj, / ale radši pošli mailem, / zda naději má rozložený svět. // Střípky děsů po‑ škozují / jemnou stěnu sliznic. / Do papíru hedvábného / balí se Zla květ.“ Záležitos‑ tí okrajovou nejsou ani gramatické ne‑ dostatky – nesprávné užití interpunkce a přechodníků je u publikujícího básní‑ ka přinejmenším na pováženou: „Nun‑ cius se tu střídá / častěji, než v jiných zemích“; „Anděl ležíc tluče křídly.“ Čtenář, přesycen neustále podsouva‑ ným filozofováním, si odpočine jedině u básní posunutých do žertovné polohy.

251

recenze Ty na něj vykukují žel jen zřídka. Ale jsou tu. „Mám rád Tvoji Církev. / Prý má stavět mosty. / A nádheru brokátů / nahrazuje po‑ sty.“ „Po Dubrovníku Auxerre… / Od moře katedrály… / Od Atlantiku po Ural… / Tak papež v koupelně / brouká si ranní chvály.“ A básně, jež vyloženě zaujmou? Snad jen Karty jsou vcelku rozdány s pozoruhodnou slokou „Vložme ho zpět do plyšové kazety, / ať kdesi v Paříži na břehu Seiny / spinká svůj sen. / Tady jsou změny.“ Mnohem častěji ovšem autor volí prvo‑ plánovou otřelost, kterou touží ukáznit ostře nabroušenou, rádoby dynamickou šablonou. Snaživé veršování s mučivě hlubokomyslnou podstatou tak nave‑ nek působí příliš zřejmě a hmatatelně. Bohužel, nestačí jen říci, že máme v prs‑ tech nekonečno. Reflexivní lyrika si to‑ ho žádá daleko víc. Václav Jindráček OČISTNÉ BĚSNĚNÍ SVOBODY Vyžvejklá Bambule: Žužu parta je tu hned KLUB U TVRZE Praha Chodov

Pocházejí z Teplic. Říkají si „radikál‑ ní balet“. Natáčejí filmy. Pořádají ha‑ ppeningy. Narušují politické mítinky.

252

A hlavně už dvacet let vystupují po klu‑ bech, festivalech i hospodách. Diva‑ delně‑podvratnou skupinu Vyžvejklá Bambule tvoří v současnosti zhruba de‑ set performerů v čele s Radimem Neu‑ virtem a Patrikem Linhartem. Není náhodou, že se narozeniny sou‑ boru kryjí s existencí svobodného stá‑ tu. V minulém režimu by se objevili na pódiu maximálně jednou a putovali by za katr nebo do blázince. „Bambu‑ listé“ vystupují většinou nazí. Dělají si legraci z politiků, celebrit, intelektuálů a vůbec ze všeho. Jejich akce končívají všeobecnou destrukcí. A také jakousi duchovní očistou diváků, což není frá‑ ze ze zablešených hereckých memoá‑ rů ani zbožné přání dnešních pseudo‑ mystických „lyrikálů“, nýbrž čirý fakt. Zažil jsem to na vlastní kůži při praž‑ ské premiéře jejich pásma Žužu parta je tu hned, v němž se Vyžvejklá Bambu‑ le ohlíží za dvaceti lety své a potažmo i naší existence. Do ticha se ozývá temný slovenský song. Rozeznávám v něm ústřední píseň z Tat‑ ranských pastorál, epizody seriálu o ma‑ joru Zemanovi. Na pódium vstupuje muž s vizáží Karla Čapka a říká: „Vítej‑ te, svině!“ Na to se začnou baletním kro‑ kem vynořovat ze tmy nazí herci vedení principálem Neuvirtem, jenž sune své tělo po scéně tak majestátně a přirozeně

jako opice Moja ve výběhu pražské zoo. Co se stane pak, je neuvěřitelným dvou‑ hodinovým gejzírem gagů, improvizací, nehorázností a bizarní poezie, proti če‑ muž je vše ostatní jen „nezábava a pito‑ reskní nudno“, jak tvrdí po klausovsku sami aktéři. „Cožpak mě nepoznáváte? Jsem…,“ začí‑ nají obvykle své výstupy členové Vyžvej‑ klé Bambule a bleskurychle se převtělují do lady Diany, Petra Sepéšiho, Jana Zá‑ brany, Tomáše Řepky, velitele ponor‑ ky Kursk, Jiřího Pomeje, Jiřího Paroub‑ ka, Myšpulína či pošťáka Ondry, aby nás provedli cestou trnitou od sametové re‑ voluce po dnešek. Veškeré dění, vysoké i nízké, filtrují skrze svou fantasmagoric‑ kou animální poetiku a takto „zbambu‑ lizované“ pak servírují publiku. Od su‑ deťáckých fricků plavně přeskočí k Jose‑ fu Fritzlovi, trýznícího ve sklepě chlapce od Aničky Škrlové, který se chvílemi mě‑ ní v Artíka Ivety Bartošové. V několika minutách tak zkarikují obludno západ‑ ního světa v jeho nejrůznějších proje‑ vech. Realita je najednou tak směšná ja‑ ko ten hadrový penis zakončený otvírá‑ kem na pivo, s nímž zrůdný Fritzl tančí po svém sklepení. Od běžného satirického kabaretu od‑ lišuje Vyžvejklou Bambuli míra anar‑ chie, tělesnosti a hlavně intenzity pro‑ žitku. Spíš než divadlo připomíná jejich

vystoupení punkový koncert. Během představení herci na pódiu pálí knihy, rozbíjejí přehrávače, stříhají si vlasy, ho‑ lí chlupy, stříkají po sobě kečupem či je‑ senkou. Jeviště se posunuje stále hloubě‑ ji do hlediště, jak diváci ustupují proudí‑ cím tekutinám a létajícím předmětům. Je to spíš rituál než estráda. Zážitková terapie. Léčba šokem. O něčem tako‑ vém snil Antonin Artaud ve svém Diva‑ dle krutosti. Něco podobného zažívali účastníci dadaistických provokací v Ca‑ baretu Voltaire. „Proč to vlastně děláme?“ ptá se jeden člen Vyžvejklé Bambule v románu tep‑ lické autorky Svatavy Antošové, která ak‑ ce radikálního baletu barvitě vylíčila ve svém příběhu o lidské jinakosti. „Protože jsme citliví,“ odpovídá mu v knize kolega. A není tak daleko od pravdy. Pro někoho byl z celého pražského vystoupení divo‑ ké „žužu party“ nejsilnější zážitek, když v mezihrách mezi skeči obcházel plachý romský neherec v čepičce s bambulí di‑ váky a každému se dlouze zadíval do očí. Bez pitvoření. Bez gest. Beze slov. To byl underground! Jan Nejedlý

253

recenze HOVNO, PRDEL, PLECHOVKA, TO JE MOJE DECHOVKA… Adam Votruba: Namažeme školu špekem PLOT Praha 2009

„Dítě je básník velké odvahy,“ napsal kdysi znalec češtiny František Jílek. Nyní mů‑ žeme jeho maximu konfrontovat se sbír‑ kou současné folklorní poezie dětí, kte‑ rou ve svazku Namažeme školu špekem shromáždil Adam Votruba. Básničky, písničky, rozpočitadla, pokřiky, škádliv‑ ky, nachytávky a jiné veršované útvary za‑ chytil sběratel v autentické podobě, tedy bez mravnostní či estetické cenzury. A jaká tedy dětská poezie je? Po pravdě řečeno: tristní. Prvoplánová, plochá, ne‑ původní, cizopasící na televizní kultuře, pop‑music a troskách starší lidové sloves‑ nosti. Převládající formu zastupuje paro‑ die, jejíž přidanou hodnotu tvoří nejčas‑ těji vulgarita a obskurní humor. Ale to vše samozřejmě jen na první pohled. Tak předně, poezie dětí představuje výrazný folklorní fenomén dneška. Přežila právě dík své pohoršlivosti a rezignaci na este‑ tické ambice. V diaspoře, kterou oficiál‑ ní kultura nekolonizovala a jíž si dlouho

254

nepovšimli ani sami folkloristé, jak vý‑ stižně píše editor. Jako výsostné území, kam mají vstup zakázán rodiče, učitelé i klasikové z čítanek. „Jan Ámos Komenský / skákal z okna na žen‑ ský, / přišel k němu Neruda, / zfackoval ho do ruda.“ Anebo varianta: „ …a Alois Ji‑ rásek / strkal si ho za pásek.“ Uvádění od‑ lišných variant nebo jen dochovaných útržků (i ty jsou cenné, ostatně někdy víc než zlomek neexistuje) je velmi dů‑ ležité. A svědčí to o folkloristově citu pro nedirigovanou dětskou kreativitu. Dítě netvoří s nějakým konceptem, ný‑ brž náhodou, z nudy či v touze trumf‑ nout druhého, pro radost z vtipu, šoku, zvukomalby, hnáno pudem poťouchlos‑ ti a vzpoury proti konvencím. Anebo dí‑ tě možná netvoří vůbec; jen opakuje za‑ slechnuté a přitom nevědomky dotvá‑ ří, ba vybrušuje stávající útvary. Proto je dětská slovesnost pavučinou navzájem propojených motivů, šablon a putov‑ ních veršů. Proto tatáž básnička žije v de‑ sítkách obměn, stále v pohybu, takže ji prakticky nelze kanonizovat. Votrubova sbírka samozřejmě nezahr‑ nuje kompletní dětskou produkci. Ne‑ ní to v silách jedince ani v povaze ma‑ teriálu. Většinu obsahu bude čtenář ve věku, řekněme Husákova dítěte mající‑ ho už své děti, nejspíš znát (gros sbír‑ ky se datuje od 80. let po současnost).

Překvapí možná některé regionální pís‑ ňové parodie, osobně jsem neznal ani titulní song Namažeme školu špekem. Po‑ strádat naopak můžeme třeba průpovíd‑ ky z dívčích zápisníků či aktualizace ty‑ pu „Skákal Klaus přes Bauhaus“. Doslova historická sondáž se Votrubovi, auto‑ rovi monografie o Babinském, povedla v případě textu Na kopečku v Africe. Oce‑ nění si zaslouží také doslov, s nímž mů‑ žeme polemizovat jen v detailech. Ří‑ kanka Svítíčko slunilo nevychází z básně Jiřího Koláře, ale má dozajista hlubší li‑ dové kořeny. Záhadnou synchronici‑ tu repliky „v Montgomery bijou slony“ lze vysvětlit docela prostě tím, že se taková verze sluchově nabízí. A z vlastní zkuše‑ nosti s dětskými kolektivy mohu říci, že rokenrol Sovětští mužíci dosud, kupodi‑ vu, nevymizel z povědomí. Jediné podstatné, čeho se mi v doslo‑ vu nedostává, je srovnání nasbírané‑ ho materiálu se starším dětským folklo‑ rem. Problém tkví samozřejmě v tom, že necenzurovanou slovesnost dětí u nás, snad kromě Obrátilových Kryptadií, ni‑ kdo nezaznamenával. Lamentovat tu‑ díž nad ztrátou poetičnosti ve srovnání s Erbenem či Fischerovou‑Kvěchovou asi není namístě. Přesto si troufám tvr‑ dit, že dětský folklor ve svém výrazu de‑ generuje, příliš brzo suroví a ztrácí ima‑ ginaci. Viz cesta od říkanek mých rodičů

(„Pásla jahody, / zakopla o schody, / spadla do vody, / uhořela“) k říkankám mých dě‑ tí („Seděl kretén u debila, / čekali na imbeci‑ la…“). Také by mě zajímalo, zda vulgarita dětského folkloru funguje jen jako nosič vzdoru, zakázaného ovoce a zdroj veselí, nebo i jako jakési mimikry pro latentní sexus, stejně jako to můžeme pozorovat v případě násilí u strašidelných pověstí. To však není otázka pro folkloristu, ný‑ brž pro jinou odbornou profesi. A co tedy z Votrubovy knížky vyplý‑ vá pro poezii jako takovou? Především je důkazem její nevysychající, přímo ži‑ votní potřeby. Ať si mudrlanti „literární‑ ho provozu“ láteří o krizi současné poe‑ zie, jak chtějí, dokud někdo nezakáže, aby se slova navzájem zvukově podoba‑ la, básničky ze světa nezmizí. Co se týče výrazových prostředků, mohli by se bás‑ níci od dětí učit lakoničnosti („Na kopeč‑ ku / v Africe / stojí stará věznice“), důrazu na rým, rytmus a jejich magickou logiku („Podle práva / ty jsi kráva! / Podle skříně / ty jsi svině!“) a vůbec pozornosti k akus‑ tické kvalitě verše, což dokládají zvláště doprovodná zaklínadla k vytleskávacím hrám: „Den den delí, / dene dene doli doli, / saša bibi, / saša bibi Mexiko. / Džimi dži‑ mi jaguára, / džimi džimi sůva…“ Dadaista Kurt Schwiters, autor pověstné Ursonáty, by měl z těchto orgií dětského prajazyka jistě radost.

255

recenze A v neposlední řadě verše z této sbírky pracují také proti patosu a poetické zvet‑ šelosti: „Obláčky plují oblohou, / neb jinak plouti nemohou.“ To sice nejspíš není prá‑ ce dětí, nýbrž obecně lidového živlu, je‑ hož výboje zábavně, objevně a s úspě‑ chem mapuje edice Sanitka (nazvaná dle trilogie Černá sanitka) nakladatelství Plot. Jan Nejedlý OKAMŽIKY ŽIVOTA JAKO VTEŘINY Z ČASU Petr Mazanec: Jarní chodec DAUPHIN Praha 2009

Vydá‑li autor teprve ve zralém věku svou první knihu veršů nebo třeba i výbor z dosavadní tvorby, bývá v literárních kruzích rozumným zvykem označovat publikaci tohoto typu jako pozdní prvo‑ tinu. To by měl vědět i každý středoškol‑ ský učitel a nevstupovat do trucovitého sporu se znalci literatury, což by se moh‑ lo přihodit v případě nynější pozdní bás‑ nické prvotiny Petra Mazance, obraz‑ ně řečeno „básníka Vysočiny“, žijícího na Pelhřimovsku – a zároveň dodejme, že zdaleka nejenom básníka Vysoči‑ ny. Pražské nakladatelství Dauphin teď

256

vydalo pod názvem Jarní chodec rozsáh‑ lý výběr z jeho veršů, které autor píše již více než čtyři desetiletí – a je třeba zdů‑ raznit okolnost, že máme před sebou „autorský výbor“: redaktor by si mož‑ ná počínal jinak, kritik či editor jakbys‑ met, leč tohle je Mazancova navštívenka, právě tyto básně a žádné jiné nyní – při‑ čemž až v necelých pětašedesáti letech, až v občanském důchodu – předkládá čtenářské a kritické veřejnosti. Odborný úzus skutečně diktuje, že o tomto typu knižního vydání hovoříme jako o pozdní prvotině, dá se však tušit, že v případě Mazance jako mluvčího po‑ kolení, které do světa poezie vstupovalo již v šedesátých letech (on sám jako stu‑ dent češtiny a dějepisu na FF UK v Pra‑ ze), je třeba připomenout i další skuteč‑ nosti z jeho tvůrčí dráhy. Ze záložky ke knize se dovídáme, že je autorem ruko‑ pisných sbírek Dostatečné znalosti (1970) a Dostatečné známosti (1974), které – ne‑ vyšly přece nikdy! – můžeme označit z odstupu let s největší pravděpodob‑ ností za básníkovy juvenilie. A jenom hádat, zda některé texty z těchto cyklů byly do nynějšího výboru zařazeny či ni‑ koli. A pak je tu další výrazná fáze auto‑ rova básnění: v podobě autorských či soukromých tisků, majících velice blíz‑ ko k paraineditním publikacím nověj‑ šího času, připravil Petr Mazanec pod

velice strohými názvy (Verše nebo Verše a texty) v letech 1998 – 2008 celkem pět svého druhu výborů ze své tvorby, zahr‑ nujících obvykle dvouleté období. I to‑ hle předcházelo vydání Jarního chodce, ja‑ kož i jiné drobné indicie: například oce‑ nění, které Mazanec získal v plzeňském literárním měsíčníku Plž. Sečteno a zváženo, v tomto výboru, resp. v této své pozdní prvotině, autor před‑ stavuje svou čtyřicetiletou básnickou činnost, nemáme však k dispozici žád‑ né měřítko, podle něhož bychom kvali‑ tu jeho výběru mohli posoudit. S určitý‑ mi časovými údaji přesto můžeme pra‑ covat: například vstupní oddíl zahrnuje básně z let 1969 – 1974, čili z času zmí‑ něných rukopisných sbírek, následující je datován až roky 1985 – 1997: znamená to, že v letech 1975 – 1984 Mazanec bás‑ ně nepsal, anebo že z té doby do Jarní‑ ho chodce nic nezařadil? Z dalších pěti od‑ dílů (ve sbírce je jich osm) hned patero není datováno, pouze u jednoho sto‑ jí psáno, že vznikl v údobí 2004 – 2007. Povšechně můžeme mít za to, že bás‑ ně jsou z valné části seřazeny chronolo‑ gicky, i když konkrétní datace je tu spí‑ še výjimkou. V knížce také nenajdeme žádnou ediční poznámku ani žádnou vydavatelskou či redakční poznámku, rekapitulující doslov zde též hledáme marně – a čteme‑li v mikromedailonu na

záložce, že Mazanec je „regionální his‑ torik a básník“, to pořadí by mělo být do‑ zajista obrácené. Autorova tuze opožděná prvotina Jar‑ ní chodec je nepochybně úctyhodným kusem dobré a převážně zralé poezie, nicméně se nabízí otázka, zda by ne‑ bylo uvážlivější vydat místo tohoto ob‑ sáhlého, více než dvousetstránkové‑ ho výboru raději podobné průřezy dva, vždy shrnující jednu etapu Mazanco‑ va básnictví. Nestalo se, nevyhneme se však i z tohoto důvodu konstatování, že mnoho poloh se v knize tak trochu opakuje, jako by nám poeta dával nahlí‑ žet do svého způsobu psaní a do meto‑ dy své imaginace znovu a znovu, jako‑ by s určitou zarputilostí a tvrdohlavostí: takový jsem a takto píši, přesvědčujte se o tom znovu a znovu. Jenomže přes ná‑ padnou variantnost mnoha zařazených veršů a přes pocit, že někdy básník to‑ liko obměňuje předtím řečené, rovněž Petr Mazanec podstoupil zřetelný tvůr‑ čí vývoj, i když nejvíce je ve výboru za‑ stoupena až jeho tvorba z posledního dvacetiletí. Výrazně je tu znát odlišnost básníkových začátků: zjevný kult oka‑ mžiku a okamžiků ve vlastní dřeni poe‑ zie, tíhnutí až k fenomenologickým me‑ ditacím, chápání básnictví jako stavu dé‑ ja` vu tváří v tvář chaotické roztříštěnosti vezdejšího světa – asi takhle básnil autor

257

recenze na rozhraní let šedesátých a sedmdesá‑ tých minulého věku. Osmdesátá léta ale vnášejí (možná po desetileté odmlce, kdo ví) do umělcovy poetiky náběhy k epičnosti, příběhové ladění jednotlivých textů, Mazanec má blízko k svébytným každodenním podo‑ benstvím, někdy však až nadužívá svého zaujetí pro sílu slova a vše podřizuje spe‑ cificky verbálnímu výrazu svého nazírání světa. V souvislosti s tím, jak se koncen‑ truje na vtělování svých životních poci‑ tů do tmelu básně, ale postupně opouští verbalistní rovinu a inklinuje k rudimen‑ tárnosti poetického sdělení. Pomáhá mu při tom i psaní vzpomínkových textů, odbočky k poezii civilní až civilistní, čili k rovině pozemské každodennosti, opí‑ rající se o sugestivní nebo výtečně odpo‑ zorovaný detail. Některé básníkovy tex‑ ty posléze připomínají jakési nápisy na zdech nebo na náhrobcích, někdy mo‑ hou být čteny i jako předčasné epita‑ fy: motivy času či fenomény času poslé‑ ze v autorově tvorbě nabývají výsostné‑ ho postavení: Mazanec se stává autorem času, prismatem jednotlivých vteřin za‑ chycuje i všudypřítomnou věčnost, vy‑ povídá o scenérii života právě prostřed‑ nictvím časových jednotlivin i časových nuancí. A přestává být směrodatné, zda tak častěji činí v retrospektivních bás‑ ních jako veršující jarní chodec nebo

258

zádumčivý podzimní poutník po vlast‑ ním mikrosvětě. Čas, především čas je osou i mnoha básní, jejichž protagonistou bývá sko‑ ro vždy příroda, krajina, natursvět nebo obecně region, nějaká konkrétní, ob‑ čas i městská (mj. pražská) nebo ne metropolitní (např. pelhřimovská) loka‑ lita. Zakotvenost v těchto topoi umož‑ ňuje vskutku nazývat Mazance poetou Vysočiny, autor však usiluje o mnohem neprostorovější výpověď. Pokusíme‑li se stanovit určité parametry jeho dlou‑ hodobého básnění, můžeme přijít s hy‑ potézou, že básně a verše Petra Mazan‑ ce představují pozoruhodnou podobu soudobého postruralistického básnění. Rozpoznáme zde sice některé aluze ku‑ příkladu ve vztahu k Z. Hejdovi nebo i F. Halasovi, přes dlouhá desetiletí však směřuje spřízněný tvůrčí i tematický ob‑ louk zřetelně i k ruralistům Janu Čarkovi nebo Miloslavu Burešovi, zajisté oblouk poučený novodobými básnickými po‑ stupy. V tomto svém zacílení promlou‑ vá autor jako novodobý tradicionalista, vytrvale tlumočící svou filosofii života – takovou filosofii, v níž se nadmíru často objevují motivy smrti a umírání. K tomuto svéráznému novodobému tra‑ dicionalismu Mazancova křehkého a zá‑ roveň až umanutého básnění zřejmě pat‑ ří též okolnost, že málokterá kniha veršů

z posledních desetiletí je tak důsledně neerotická jako výbor Jarní chodec. Ženský svět se v těchto textech stěží mihne, leda tak v podobě stařeny či bytosti umírající, jinak je z obraziva i výraziva až na výjim‑ ky (trs vzpomínky) naprosto a nadobro vyloučen: s nadsázkou řečeno, Jarní cho‑ dec se u Mazance s ženami nepotkává, a pokud ano, nevidí je a nevnímá. Snad i proto se v autorových textech objevuje i tolik melancholické křečovitosti, tolik trochu jednostrunné reflexe, tolik niter‑ ného asketismu, dokonce však i pramá‑ lo slunečné krásy. Taktéž proto se z jeho textů poněkud vytrácí dynamičnost ne‑ bo uvedená příběhovost: svět ve své pro‑ měnnosti je znenadání pořád stejnější a statičtější, jako kdyby opravdu básník „šel známým krajem / po staré cestě“ – a při‑ tom občas věru „nenamáhal oči“. Nenamáhal, poněvadž všemi svými smy‑ sly ulpívá na podobách věčnosti času a na jeho jednotlivých okamžicích. V tomto smyslu Petr Mazanec komponuje své tex‑ ty jako komorní fenomenologický bás‑ ník, který v obecné rovině – přes všech‑ ny rozmanité reálie – nejraději reflektuje svět coby „jednostejný“ a „neproměnný“. Především tyto atributy potom jeho vní‑ mavý chodec rozpoznává v hojných zá‑ krutách a zátočinách vší poetičnosti i ne‑ poetičnosti chronosu lidského života. Vladimír Novotný

USILOVNÁ SDĚLNOST SLEPENCE Výtvarné práce Jiřího Skály

Cenu Jindřicha Chalupeckého, prestiž‑ ní ocenění pro výtvarníky v České repub‑ lice, vyhrála literatura. Výtvarník Jiří Ská‑ la se v Centru současného umění DOX představil dvěma povídkami, úvahou, dopisem přátelům a čtením vzpomí‑ nek. Referující média se přes konstato‑ vání několikaleté nadvlády konceptu – s ohledem na minulá ocenění – prožvý‑ kávala fascinací textem v roli výtvarného díla a Jiří Skála v rozhovorech odpovídal na otázky, zda se chce vyjadřovat raději jako výtvarník nebo jako spisovatel. Souběžně s prezentací finalistů Cha‑ lupeckého ceny v Praze probíhala v br‑ něnském Domě umění výstava s názvem Formáty transformace 89–09. Jako by ve svém tématu, v hledání proměn prosto‑ ru výtvarného umění, nesla příhodně ši‑ rokou odpověď na nejistotu kolem jed‑ né textové instalace. Proto ani nebudeme zabíhat dlouze do minulosti, kde text, ač‑ koli ještě na plátně popatlaném barvami, vystupuje už v tvorbě dadaistů či surrea‑ listů nikoliv jen jako tvar, ale jako sdělení, bez něhož dílo nezní. Musíme umět číst,

259

recenze chceme‑li jej vychutnat. K závislosti na‑ šich vizuálních vjemů na jazyce se „vyslo‑ vuje“ například obraz francouzského ma‑ líře Bena Vatieura (1935) Black is a word; pouze bílý nápis na černém pozadí. Kon‑ ceptuální umění let šedesátých až osmde‑ sátých ruší estetická kritéria výtvarného díla vůbec. Vznikají návody k akcím, scé‑ náře, které divák/čtenář zakouší jako po‑ bídku své imaginace. Setkání s texty Ma‑ riana Pally, Ladislava Nováka nebo Jiří‑ ho Valocha nabývají až tíživé tělesnosti. V poslední době se s textovými instala‑ cemi setkáváme v tvorbě Jána Mančušky, Zbyňka Baladrána nebo Matěje Smetany. Jiří Skála jistě není radikální formou svých prací. Drží se bezpečného prostředí gale‑ rie a o tom, jak citlivě – výtvarně – vnímá rozvržení instalace, tedy prostředí, které svým dílem vytváří pro pohyb a percep‑ ci diváka, svědčí i fakt, že než aby insta‑ laci v DOX přesunul do jiných prostor, když se ukázalo, že stojí v rozporu s pro‑ tipožárními předpisy, raději ji rovnou zrušil. Dva týdny po předání ceny jste se tedy v pražském DOX mohli setkat už jenom s díly „neúspěšných“ finalistů. Ov‑ šem v Brně téma umění, které se masku‑ je a proniká, transformuje do jiných sys‑ témů, jako jsou literatura, reklama či so‑ ciologický průzkum, zůstalo. Ověnčené jméno Jiřího Skály si zavilý fanoušek na‑ šel i zde. Videoinstalace Nechtěný archivář,

260

pod níž je Skála podepsán společně se Zbyňkem Baladránem, navozuje otázky po povaze uměleckého provozu a způ‑ sobu dokumentace a archivace výtvar‑ ných forem sdělení pro jejich další „čte‑ ní“. Instalace může připomínat podiv‑ ný dalekohled, který však tvůrci obracejí; přítomnost je zmenšena virtuální vzdá‑ leností. Z fiktivního odstupu se věci je‑ ví směšně malé. Zmíněný dalekohled je navíc schopen zaostřit do zrušené Skálo‑ vy výstavy v DOX. Konkrétněji se v něm odráží povídka Poznámky k žádosti o pomoc i video, na němž Bohdan Mrázek čte ze vzpomínek Josefa Čelechovského. Také v obou těchto pracích Skála uvažuje o pa‑ měti, o možnostech výpovědi a jejím vý‑ znamu v čase, o reinterpretacích. Povíd‑ ka je situována do roku 2284. Umělcovo sci‑fi se ale nestává vizí nových technolo‑ gií; v zaměstnání lze sedět u stolu, píší se dopisy, existuje Manhattan… Oněch tři sta let je využito k jedinému: společností jsou zcela zapomenuty neziskové výstav‑ ní prostory. Náhodným objevem doku‑ mentace činnosti někdejší manhattanské galerie se z umění – a jeho způsobu pre‑ zentace – stává etnografický materiál. Skálova „vůle komunikovat“, již poro‑ ta ocenila ve svém verdiktu, sahá po růz‑ ných prostředcích sdělení a vrší je na sebe. Vzniká tak slepenec, jehož jednotlivé čás‑ ti přilétají z různých končin, ale směřují

k jednomu tvaru a zprávě o prostoru. Dru‑ há povídka Pravděpodobný návod, jak se uvidět vychází z autorova narcismu – snahy spat‑ řit, jak jej vidí druzí. Cestou k tomuto po‑ znání má být bohatý archiv fotografií a stu‑ dium výrazů a gest, v nichž byl dotyčným fotografem zachycen. Tedy i zde Skála pro‑ blematizuje komunikaci a význam doku‑ mentu. Nabídlo se mi srovnání s dva roky starou realizací Jána Mančušky Ten druhý. Poprosil jsem svoji ženu, aby mi začernila mís‑ ta na těle, která si nevidím. Výstup tvoří fo‑ todokumentace začerňování těla. Man‑ čuškovo podání je obsahově intimnější, křehčí. Překvapivé množství černi pak ved‑ le napětí ze souvislosti mikrosvěta s makro‑ světem komentuje také komunikaci part‑ nerskou. Průběžná zpráva je Skálův dopis přátelům, v němž popisuje svůj přístup k malbě, nechuť napnout plátno a vzít do ruky štětec, až k vítězné formulaci, že už to‑ ho není a ani nechce být schopen, a čtveři‑ ci tištěných textů uzavírá úvaha Někdy se to opravdu stane, ale co když se to bude opakovat… o rozkoši plynoucí z chybně přečtené věty. Zbytek instalace patřil videoprojekcím.

Texty v sobě nesou roztomilou otevře‑ nost, nutí čtenáře k úsměvu a současně lze téměř nahmatat autorovu usilovnost sdělení. Možnosti/limity sdělení jsou autorovi dlouhodobým tématem. Mů‑ žeme připomenout akci Výměna rukopi‑ su, kdy opisovač rozsáhlého textu napo‑ dobuje rukopis předešlého, nebo práci Abeceda, v níž je písmeno vyjádřeno svou nepřítomností. Na řádku je vždy celá abeceda, vyjma jednoho písmene. Čteme písmeno, které není. Ale nyní je načase, abych opravil svou vstupní větu o vítěz‑ ství literatury. Sedimentací částeček zvě‑ trávaných hornin vzniká nový tvar. Sle‑ penec. Skála ten slepenec tvaruje. Vytváří vrstevnaté prostředí, které staví na optice výtvarného umění. Je koncipováno pro galerii a snaha spojit jeho části knižní vaz‑ bou by nevedla ke kýženému výsledku. Dovolím si vyslovit názor, že dokonce ani k žádné literární ceně. Skálovo divácky často méně přístupné přeskupování hor‑ nin umožňuje netvrdnout ve tmě masivu. Lze se zachvět. Petr Kovář

261

recenze HOLOBYTÍ V HOLOBYTU? Ondřej Slabý: Holobyt WELES Brno 2009

Doufejme, že se z volného sdružení br‑ něnských básníků, označovaných za „Královopolský okruh“, jednou nesta‑ ne podobně nabubřelá mediální bub‑ lina jako z tzv. šestatřicátníků, kteréžto po literární a umělecké stránce nespo‑ juje skoro zhola nic, pouze shodný rok narození a osudy této země, nicméně takřečení královopolští básníci skutečně v Brně existovali a existují a patří k nim i Ondřej Slabý. Ten nyní vydatně pocu‑ chal literárním historikům i kritikům jejich rutinní interpretační sítě i stejně rutinované vykladačské kejkle, poně‑ vadž teprve nyní, plných pět let po své básnické prvotině Nenasytné sítě (Petrov 2004), knižně uveřejnil své „verše z let 1996 – 1998“ ve sbírce se souhrnným ná‑ zvem Holobyt. A hned je o čem psát: na‑ příklad v čem Nenasytné sítě na Holobyt navazují a v čem nikoli, zda a proč jsou Nenasytné sítě „lepší“ než Holobyt čili zda již jsou umělecky pokročilejší a zralej‑ ší, anebo z jaké příčiny naopak „lepší“ nejsou a pokročilejší možná teprve ne.

262

Nebo ano? Pokušení si takto počínat je o to svůd‑ nější, jelikož kritická recepce Nenasyt‑ ných sítí byla eufemisticky řečeno dosti mizivá, tudíž se teď naskýtá posuzova‑ telům a hodnotitelům básnického vý‑ voje Ondřeje Slabého možnost někdej‑ ší zanedbání či opomenutí napravit, obě sbírky z rozmanitých úhlů srovnávat a porovnávat a posléze vystavit autorovi takové či onaké tvůrčí vysvědčení. A do‑ konce, jak se v řádcích kritických nebo mezi nimi již přihodilo, lze i poněkud zapochybovat, zda vůbec verše z Holo‑ bytu skutečně vznikly v devadesátých le‑ tech minulého století, jak se ve sbírce uvádí. Fakt jejich částečného časopisec‑ kého uveřejnění ovšem tyto pochybnos‑ ti kategoricky vyvrací. Zároveň ale nepo‑ piratelný fakt, že autor je zastoupen ve vskutku tragikomické, neblaze proslu‑ lé antologii Ryby katedrál, může na něho vrhnout špatné světlo. Není to nakonec i jeden z pádných důvodů k opožděné‑ mu vydání sbírky? Snad ne tak zcela. Ovšem Slabý jako by svou básnickou dráhu předkládal ve‑ řejnosti po račím způsobu, podobně jako nedávno Jan Suk ve výboru ze své tvorby! Vstupní oddíl Holobytu totiž za‑ hrnuje texty z let 1997 – 1998, zatím‑ co druhý a závěrečný, taktéž nepojme‑ novaný, přináší sedmero básní z roku

1996, pouze sedmero a ani o jednu víc. Teď pravděpodobně nastává pravá chví‑ le připomenout, že Ondřej Slabý je roč‑ ník 1981, že tím pádem v obou oddílech nalezneme jeho ryzí juvenilie, verše na‑ psané básníkem teprve patnáctiletým a poté „už“ sedmnáctiletým. Znalci br‑ něnského literárního života by mohli případně aspoň naznačit, zda neexistu‑ jí nějaké ještě dřívější autorovy básnic‑ ké rané texty (kupříkladu časopisecky vydané?), které by – pokud by byly bý‑ valy vydány – opět vybízely kritickou obec k porovnávání a hledání vývojo‑ vých souvislostí, předpokládejme však, že již nikoli. A že máme v Holobytu (ně‑ které?) básníkovy juvenilie shromáždě‑ ny a seskupeny vskutku jako na dlani. Nejsou však juvenilie jako juvenilie! Nemáme sice k dispozici žádné indi‑ cie o případném psychologickém pře‑ lomu v tvůrčím vědomí patnáctiletého až šestnáctiletého autora, nicméně ja‑ ko kdyby opravdu někdy v tomto časo‑ vém rozklenu došlo v básníkově tvořivé mysli k erbovní iluminaci. A to k tako‑ vé, která zdánlivě od určitého okamži‑ ku obestírá verše vskutku jasem plným inspirace, zatímco verše ze závěrečného oddílu mají v oblouku autorova vývo‑ je – povězme s určitou nadsázkou – již pouze dokumentární hodnotu. Při vší úctě k básníkovu ranému mládí a k jeho

průkaznému talentu už nemusely být vy‑ dány knižně: představují v tomto výběru toliko jakousi zdaleka ne vždy přesvědči‑ vou předehru k básnickému entrée On‑ dřeje Slabého. K tomu podle všeho do‑ chází právě v roce následujícím, právě tehdy se na pomyslném nebi poezie ob‑ jevuje hvězda ranní tohoto tvůrce – a lze se ptáti, proč Holobyt nevyšel už tenkrát a proč ho milovníci básnictví dostávají do rukou teprve teď? Můžeme totiž tvrdit naprosto jedno‑ značně, že kdyby k tomuto vydání ten‑ krát před rokem 2000 došlo, Holobyt by se mohl octnout v okruží kritické eufo‑ rie a básník by mohl být zhusta označo‑ ván za jednoho z největších příslibů no‑ vé české poezie. Přičemž plným právem! Nechtějme ihned Holobyt ex post nomi‑ novat na Cenu Jiřího Ortena, je však pří‑ značné, že právě v té době zmíněná ce‑ na nebyla jednou udělena vůbec a rok předtím bylo rozhodnutí poroty z od‑ stupu času zřetelně nekompetentní. To je však minulost a zůstaňme raději u ny‑ nějšího vydání jakési básníkovy post‑pr‑ votiny: můžeme ji totiž po více než de‑ setileté prodlevě číst jako svého druhu generační manifest. Přičemž jako tvůrčí manifest, v němž se umělecké zření mla‑ dého tvůrce postupně proklubává z ně‑ kterých dobových vlivů a ve stejné mí‑ ře z určitých estetických pastí. Z dějin

263

recenze české poezie je však povědomo, že po‑ minout takovéto Skylly a Charybdy bývá většinou nemyslitelné a že analogickými bermudskými kruhy je nutno projít. Takto se v Holobytu projevuje, nakolik až uhrančivě na autora zapůsobil J. H. Kr‑ chovský, jehož gellnerovská dikce a ze‑ jména poloha sarkastické brutality, to vše vyvažováno tragigroteskní jazyko‑ vou razantností, zřejmě Slabému tenkrát až učarovala: není divu! Postoj podob‑ ného ladění a ražení byl nejenom svým způsobem osvobozující, ale v nemen‑ ší míře také inspirující – třeba i k vyrov‑ nání se s dalšími inspiracemi, například k pokusům o symbiózu duchovních ro‑ vin bytí s rovinami erotickými, nejed‑ nou záměrně rudimentárně či fyziolo‑ gicky živočišnými. A právě tak emblema‑ tické se zdá být tehdejší autorovo nervní a spontánní tíhnutí k nějakému klasické‑ mu tvaru (vybírá si nejčastěji sonet), aby v jeho žánrovém rozkmitu předestřel své estetické možnosti a zejména své vidění světa, nezapomínejme, že nazírání svě‑ ta očima básníka šestnácti – a sedmnác‑ tiletého. Především v této filosofii tvorby a ve filosofii života lze pravděpodobně spatřovat nejpůsobivější poselství Ho‑ lobytu, zvláště vyzdvihnutých veršů z let 1997 a 1998. Ty jsou totiž dramatickým pokusem o básnické postižení „bezroz‑ měrnosti“ života a času.

264

Přestože na první pohled scenérie Ho‑ lobytu až překypuje dojmy a událost‑ mi, vnějšími i vnitřními, vyznívá jako postexistencialistická sbírka sui gene‑ ris: jako příklad generačního řeřavého vzdoru a zároveň i bolestně pociťova‑ né perspektivy zmaru, přičemž ideá‑ lů v prvé řadě. Proto ty motivy dezilu‑ ze, proto ta neodbytná vůle k expresi, proto ta předčasná a předběžná dekon‑ strukce světa vezdejšího i světa niterné‑ ho do každodenního přízraku totálního holobytu. Nikoli pouze „holobytu srd‑ ce“, jak se praví v jedné básni, ale holo‑ bytu jako symbolu něčeho, co zastupu‑ je samotu, která též přitom „nechce být sama“. Z tohoto pohledu jsou rané ver‑ še Ondřeje Slabého především sugestiv‑ ním vyznáním despektu k životu a záro‑ veň i sebezpytavým výrazem despektu k tomuto despektu. Reflektuje se tu ži‑ vobytí v holobytí, lidská situace, kdy lho‑ stejnost má ustavičně nasazenu masku důvěry a víra nemá jinou tvář než žárli‑ vosti. Působivá sbírka; neměla by být po‑ hřbena do bezrozměrna! Vladimír Novotný

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

267

Výběr z knižní nabídky Ondřej Slabý HOLOBYT Verše z let 1996–1998 ISBN 978‑80‑904160‑5‑5 Fotografie: Ondřej Slabý Formát 21 × 12,5 cm, 48 stran, brožovaná vazba Vydáno 2009 Cena 99 Kč Zůstal jsi sám, / pohozený na parketách, / na kterých tančívala, / uvězněn mezi stěnami / vybrakova‑ ného / holobytu srdce.

vydavatelství Weles Martin Fibiger ANDĚL ODEŠEL ISBN 978-80-904160-4-8 Formát 21 × 13 cm, 96 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 129 Kč

„Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí.“ (z recenze Ivo Haráka)

Ondřej Hanus STÍNOHRAD

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-2-7 Ilustrace Pavel Piekar Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč

Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.

Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

Meziměsto Úplně sám sedím a hledím tupě do noci na nočním stolku němý telefon obálky knih se na mě šklebí mocí bezmoci nemám důvod ani sílu se hnout A prosím v duchu ať mi nevolá ten který mi má dát zprávu zlou a jestli musí ať proboha nečeká chci vědět všechno naráz najednou Neodolám a podlehnu tajně zvedám z vidlice černé sluchátko naslouchám jak šumí ve větru ostnaté dráty osudů spojené nakrátko

Meziměsto – uprostřed cizího románu centrála sprostě žádá abych zavěsil váhám a nakonec poslušně poslechnu cukr v kávě se k ránu strachy rozpustil Ta zlá zpráva která se ke mně větrem donesla byla tak zlá až jsem se jí musel smát Čekám dál svobodný jako otrok u vesla a v srdci rezaví ostnatý drát

(1978)

patron čísl

Vladimír Merta

Laciné útržky cizích hovorů se mi slétají jako supi u ucha černé kroniky banálních hororů spletité čáry ostnatých drátů na dlani života Jsem neznámý vojín s rukou v poklopci poslední kulka války hledá svého člověka poblitá zpovědnice blázen na kopci mlčím a povodeň slov ze tmy vytéká

270

Vladimír Merta

se narodil 20. ledna 1946 v Praze. Již koncem šedesátých let se zařadil mezi nejoriginálnější postavy tuzemské folkové scény, vydal celou řadu alb, písňové texty z let 1967 – 1989 mu vyšly v roce 1992 pod názvem Narozen v Čechách v nakladatelství ARTeM. Kromě folku se zabývá filmovou hudbou Balada o zeleném dřevu (1983), Lakomá Barka (1987), Fimfárum Jana Wericha (2002), Fimfárum 2 (2006), režií Tajná řeč těla (1997)/ a scénáristikou Opera ve vinici (1981)/. Bližší informace na www.vladimirmerta.cz.

w e l e s 40-41 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Lela Geislerová Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue

Recommend Documents