weles literární revue Antošová Čichoň David Fridrich Hruška Kalif Kauer Koten Linhart Lipus Motýl Nuska Řezníček Slíva Štastná Zelinský Žila

weles

32-33 literární revue

Antošová • Čichoň • David • Fridrich • Hruška • Kalif Kauer • Koten • Linhart • Lipus • Motýl • Nuska Řezníček • Slíva • Štastná • Zelinský • Žila

weles

„P

ostavy na obrazech až do konce devatenáctého století, které jsem viděl včera v Musée d’Orsay, byly si vědomy své tiché obsazenosti ve světě, ať už se na plátně (a ve tváři) odehrávalo cokoliv. Dnes, v Centre Pompidou, postavy z obrazů dvacátého století vytřeštěně zíraly z pláten, opuštěny v prostoru – ať už se na plátně odehrávalo cokoliv.“ Tento existenciální postřeh básníka Petra Hrušky teď přenesu do českých podmínek a rozšířím ho o konkrétnější geografické a geopolitické souvislosti – ona roztříštěnost, opuštěnost, prostorová vykořeněnost, byť má z hlediska dobového do jisté míry platnost obecnou, ve mně probouzí emoce, které mám spojené se severními oblastmi naší republiky. Ať již mluvíme o severních Čechách nebo severní Moravě a Slezsku, samo územní vymezení je velice problematické vzhledem k dějinným procesům a nadobyčejné pohyblivosti hranic, jedná se o kraje natolik charakteristické, že ani autoři a literatura zde vznikající nemohou postrádat jejich osobitost a specifika. Právě tito autoři se literárně setkávají a možná i střetávají v předkládaném dvojčísle Welesu. Procházíme-li totiž literární sever směrem od východu k západu a použijeme jistou dávku zjednodušení, můžeme říci, že jeho tvář, v Ostravě a Hlučíně zádumně nebo i principiálně zamračená, nabývá u Teplic podstatně pestřejší škálu podob, končící až u sarkastického šklebu. Severní Moravu a Slezsko zastupují v tomto Welesu například básníci Vít Slíva a Ivan a Petr Motýlové, básníky Petra Čichoně a Petra Hrušku společně s ostravským režisérem Radovanem Lipusem představujeme překvapivě jako prozaiky. Rovněž pásmo věnované ostravskému básníku Jaroslavu Žilovi je tvořeno především jeho nepříliš známou prozaickou tvorbou. Severomoravský blok uzavírá rozhovor nejen o literárním dění v Ostravě s literárním historikem Miroslavem Zelinským. Jako předěl mezi dvěma industriálními severy jsme zvolili fotografické dokumenty z botanických exkurzí Petra Hrbáče. Z autorů žijících blíže někdejšímu centru Sudet jsme pro toto číslo vybrali například básnířku Svatavu Antošovou nebo básníka Radka Fridricha. V prozaické části přinášíme ukázky z cyklu Měsíční povídky básníka a prozaika Patrika Linharta. Nejen výše uvedenými autory se zabývá Jiří Koten ve studii Literatura z osy Děčín–Ústí–Teplice. Severočeské pásmo je věnováno libereckému polyhistorovi Bohumilu Nuskovi, především jeho krátkým prózám z cyklu Malé příběhy, bohatě ilustrovaným jeho tzv. samokresbami. Rád bych upozornil na nově koncipovanou kritickou a recenzní část Welesu, které je počínaje tímto číslem věnováno podstatně větší úsilí, než tomu bylo v minulosti. Ilustrací se tentokrát zhostil severočeský výtvarník Michal Machat. Jako dárek vám přinášíme nový překlad Poeova Havrana od Ivana Petlana, a i když stínem v Poeově básni nebyl ani stín rodného kraje, ani stín osudu, jejž nám předurčil, pracovně si ho k těmto účelům vypůjčím: „A má duše z toho stínu nezvedne se, nevstane. / Teď už nikdy. – Zkrátka ne!“ Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek. Ondřej Slabý

obsah SEVER MORAVY A SLEZSKO

poezie

Vít Slíva Ivan Motýl Petr Motýl Marie Šťastná Aleš Kauer

Blbeček básník Kaiser Ferdinands-Nordbahn Nahodim kravatu, sešlápnu plyn Muž, ke kterému pocítím velkou něhu Útěk přes pevninskou šíji

… … … … …

4 10 14 18 22

Petr Hruška Radovan Lipus Petr Čichoň

Odstavce Sagiruš Slezský román

… … …

30 34 46

Jaroslav Žila

Bylo sněhu, že jsem procházel korunami stromů

54

s Miroslavem Zelinským

Nezaujatý odstup už asi nezískám nikdy

…

70

Botanické exkurze

…

80

próza

pásmo

rozhovor

fotogalerie

Petr Hrbáč

SEVER ČECH

poezie

Svatava Antošová Radek Fridrich J. H. Kalif Tomáš Řezníček Martin David

Madame Latrína Klacek Střez se lípy sudičkové Schůzka ornitologického klubu v Děčíně Šumotání deště šeplání deště šešení

… … … … …

92 100 108 118 124

Patrik Linhart

Soumrak modelů

…

128

Jiří Koten

Literatura z osy Děčín–Ústí–Teplice

…

134

Bohumil Nuska

Stržen vzhůru modrou propastí

…

142

Jan Erik Vold

Poezie, která není P.R. skutečnosti

…

168

Petr Hrbáč

Ze Stvořidel do Ledče na řízek

…

178

Vladimír Šrámek

Kouřová

…

184

Edgar Allan Poe

Havran

…

188

Radim Kopáč

Rytmujeme, kombinujeme, odkazujeme

…

194

…

200

próza

studie

pásmo

překladatelská huť krajinomalby šramoty

Welesův dárek kritiky

recenze

sever Moravy a Slezsko Vít Slíva

Blbeček básník POSTROJE Příteli, bratře: mám naději, že co je mé zde, v básni už bude tvoje. Zde řehtavé traktory sena svážejí, zde nevrže do kroku oje: báseň však pomlaskne a švihne tě bičem, že povzneseš bělma k obloze, popluješ s oblaky, předlouze – a mysl neutkví v ničem. Budou ji čeřit vrcholky lip, jež zlatě korunují Krista na kříži. Hmyz bude drnčet v hrudi léta jak šíp. Zem zapraští pod tíží slunečního hnoje. Ta fůra je, bratře, tvoje! Motýli letmých chvil jsou vykukleni z Božích početníků. Jako by sis je přišpendlil ke šťastnému vzlyku! Kvílíš, s prsty ve škvíře u dveří, tak jsi dnes otevřen. Čas v tobě stojí – pak udeří a vyžene tě z básně ven. 7.–8. 8. 1991

4

nar. 1951 v Hradci u Opavy, žije v Brně. Vydal básnické sbírky: Nepokoj hodin (Blok, 1984), Sora no kokoro (Soukromá edice M. S. Halase Horehron, 1987), Černé písmo (Blok, 1990), Volské oko (Host, 1997), Tanec v pochované base (Host, 1998), Na zdech stíny osik (Petrov, 1999), Grave (Host, 2001), Bubnování na sudy (Weles, 2002), Rodný hrob (Host, 2004) a Souvrať (Host, 2007). Za sbírku Bubnování na sudy obdržel cenu Magnesia Litera a Cenu Nadace Český literární fond. V roce 2006 vyšel v nakladatelství Host výbor ze Slívova básnického díla Boudní muzika.

NA KOPEČKU LIST Žár sadu vrazil čelem do kliky a vyvalil se brankou ven. Z ptačích budek vylétají budíky, ručičkami nakrojují den, rudé šťávy zabarvují zrak jak stěnu láhve, šuměním ti pročišťují sluch. Zpíváš si jak krví zpitý Jahve nebo po stvoření Bůh. Opřen o strom, dřevěníš, jsi rozvrzaný žebřík, mravenci se po něm ženou vzhůru. Nejraději by ses celý překřik, jak cítíš v tváři pukat kůru a slimáky, jak po ní slastně slintají. Očima vlaštovek hledíš po kraji a uštipuješ mouchy svého léta. Srpen klade stíny, slábnoucí ruku na kliku. Z lesů jak z varhanních rejstříků doznívá hřímavá věta.

poezi

Vít Slíva

Sedíš v sadě na kopečku, posloucháš tikot plodů. Srdce tě k psaní pobízí, nemáš však ani vodu. Bez tebe popíší bílý list rybízy a hruška dole otiskne svou sladkou žlutou tečku. 12. 8. 1991

5


Blbeček básník

BLBEČEK BÁSNÍK Zůstal z mžitek sovy. Snídá lupy z Boží hlavy. Čichne k zadku satanovi a vyzvrací své dobré mravy. Pak jde do práce. Tam vrže s kobylkami při pohlavní snaze. Z kalužiny pije s vrabci bratrsky své miligramy vodky. A je mu blaze. Nad ním kypí oblaka jak jahodová pěna a slunko kope jako karatista vysoko. Blbeček se tomu trochu chechtá, trochu pod tím sténá, trochu doopravdy, trochu naoko. Moucha ho bodne, jako vzpomínka. Na spálu, na lásku, na matku. Srdce třaslavě zaklinká, bije pozpátku. V dřevěném záchodku blbeček zafňuká, popadne ho zuřivost. Hlava žhavá jak opuka, a nemá a nemá dost. 14. 8. 1991

6

poezi

Vít Slíva

Blbeček básník

MIRABELKY Trč větví ženští kulacením mirabel: tak do mužů se navracejí matky. Tak do pouště byl zaset Izrael, a z fíkovníku padá do ošatky. Bůh nás drží na krajíčku, můžem ukápnout, kdy chcem. Jeden za druhého spalujeme svíčku, do pohlaví vystouplá i vhloubena je zem. Lásku ale lisuje jen tma, až všechny svíčky zhasnou. Jenom bezruký ji v hrsti má a jenom slepý miluje tu krásnou. 31. 8 . 1991

7


Blbeček básník

PASTVISKO Fleky krav látají oblaka, není, kdo by podojil nebe. Kozy se páří s beránky: bé! a slunko zem za trávu kráká. Pasáčkovi se v očích točí bič: Nešlehne? Šlehne? Vysoko tkví špička poledne – – švih! – a je pryč. 4. a 10. 9. 1991

8

9

poezi

sever Moravy a Slezsko Ivan Motýl

Kaiser Ferdinands-Nordbahn KAISER FERDINANDS-NORDBAHN zapečené odpoledne – slunce v hliníkové lžíci vedro odsávající vodu ze slin tak že na rtech zůstávají jen enzymy rozkládající ječný slad masný bufet u brněnského nádraží vědomí pod parou – rozhajcovaná žízeň plátek sekané – bůček – koleno? ví Bůh... dotěrači a dotazovatelé jednička do Řečkovic – čtyřka do Obřan – osobák do Přerova průvodčí s gesty koloniálního ajznboňáka kterému horko užírá mozek zkouším další pivo – závlačku paměti než se naložená korba vysype do kolejiště ne – nechci usnout ale nevětrané kupé dusí jako igelit přes pařeniště Chrlice – Sokolnice – na patnácté verstě Újezd a guberniální kontrola sankční dopis na rtech – zesnulý jízdní doklad pozůstalý prý neprodleně hradí pohřeb vstavaj – vstavaj – nešťastný živote vosa na hrdle lahváče alergická reakce tři tisíc voltů lokomotivy do kopřivky ve tváři soupeře Hostěrádky – Zbýšov – Křenovice – Holubice – Velešovice ještě v Rousínově je šance na útěk ale opilá pravda chce být znova vyšita na prezidentskou standartu

10

poezi

Ivan Motýl nar. 1967, vyrůstal v Ostravě, žije v Hlučíně ve Slezsku. Jedinou básnickou sbírku vydal vlastním nákladem – Zloděj ve sklenici (1991), občas publikuje časopisecky (Obrácená strana měsíce, Rozrazil, Cukrářské listy, Prostor, Weles aj.), profesionálně pije (v Praze, Ostravě a Hlučíně), příležitostně recituje (viz publikovaný text), amatérsky organizuje „umění“ (Galerie Červený kostel v Hlučíně) a pracuje (časopis Týden v Praze).

Komořany – Luleč – Vyškov policejní chmat ve voze zahajuje tichou noc v zajišťovací cele Stille Nacht! zpitou klávesnicí volám na pomoc demokratickou Evropu hrozím hladovkou – peticemi – postsametovou kanálií trapný part – fakta dočasně přikrčená pod pachem kořalky mobil mlčí jako hluchavka na trávníku před velitelstvím Hoštice – Ivanovice – Chvalkovice vyškovským nádražím projíždějí další soupravy z Waggonbau Bautzen výčet pevnostních stanic kterých už dnes nedosáhnu Nezamyslice – Němčice – Měrovice – Kojetín – Chropyně – Věžky – Přerov na okresním ředitelství mě pára snu tlačí nazpět do Brna komiks z nástropní malby – udivená nahota – židenická noc – rodinný oběd pod Špilberkem moucha na stejnokroji – vesnický fízl vyšetřující ukradenou stodvacítku košerácká ochutnávka Blatného – Kuběny – Slívy horňák – dolňák – nad ránem střízlivějící kabrňák posera vytahující občanku z náprsní kapsy – kibic falešné hry mrákota z barikád Prosenice – Osek – Lipník nad Bečvou – Drahotuše odchod z ilegality – hnojácký dech sloučenina Hané se zbytkovým alkoholem Bělotín – Polom třísky noci zadřené do odbržděného rána

11

sever Moravy a Slezsko Ivan Motýl

Kaiser Ferdinands-Nordbahn

kykiriký – harakiri – kikiriký první zakokrhání jako vynález bufetu čím se zkazíš – tím si ráno znova zpozdíš mozek Jeseník – Suchdol – Hladké Životice – Studénka sušák v krku – taktická příprava na první flaškové Jistebník – Polanka – Svinov – Mariánské Hory vlevo koksovna – vpravo město paneláky naložené do zavařovačky s benzo(a)pyrenem bílý krejzlík – černý krejzlík – žádný krejzlík utřepat podklady pro hádku u oběda nárazníkové pásmo ložnice Ostrava – hlavní nádraží dvousložkový výbuch z hořícího srdce a metanu v půllitru z poezie kostra z lásky fáborek

12

poezi

Ivan Motýl

Kaiser Ferdinands-Nordbahn

Poznámka: Text byl napsán pro festival Potulný dělník 2007, popisuje cestu z Brna do Ostravy, která se odehrála nedlouho předtím, ale pro nedorozumění s průvodčím skončila v zajišťovací cele ve Vyškově. Na festivalu čtení doprovodil „hrou na pivní půllitry“ literární teoretik Pavel Hruška. Jeden krýgl rozmlátil. Text zatím nepublikován. Z tvorby za poslední rok jsem ho vybral jako asi tematicky nejlépe vhodný pro číslo „O severech“, ačkoliv jsem přesvědčen, že místo mého trvalého bydliště – slezský Hlučín – neleží na severu, ale z pohledu Slezska či Berlína (viz pruský zábor Hlučínska v letech 1742 – 1920) na jihovýchodě. Souhlasím však, že svými častými opilostmi v Moravské Ostravě patřím do Severomoravského kraje (komunistický název), nikoli na severní Moravu, kterou tvoří oblast kolem Zábřehu na Moravě, Bludova, Šumperku atd. Vídeň a Brno stejně používají svůj zeměpis, do slezského Bohumína se budovala Severní dráha Ferdinandova... blablabla. Jen si tak pohrávám s kompasem... nic víc. Zdravím Brno – severní předměstí Vídně. -im-

13

sever Moravy a Slezsko Petr Motýl

Nahodim kravatu, sešlápnu plyn NEDĚLE bary herny stovky televizních kanálů tož jak pan Laryš tož jak pan Rotšild tož jak pan Zkurveny MacDonald pomlčka baron Cyp von Kaufland tož ja na vas seru ja Zubek Miša z Fifejd na židlích přízraky kříž půlměsíc Leninova hvězda a ďábel

Z RUČKY DO RUČKY kamion z Bulharska Turek s kravatou zboží z Číny všichni tři chechtají se jako blázni

14

poezi

Petr Motýl

nar. 1964 v Klatovech. V současnosti žije v Praze, kde je (mimo jiné) vydavatelem internetového časopisu Čmelák a svět. Vydal básnické sbírky Ten veliký, veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko, daleko v horách (MUKL, 1990), Šílený Fridrich (Mladá fronta, 1992), Jazykem haldy (ECOpress, 1992), Černá pěna Ostravice (ECOpress, 1992), Perleťový dům (Větrné mlýny, 1998), Hálec (Vetus Via, 1999), Lahve z ubytovny (Host, 2000), Vymrští se hned a začne tancovat (MaPa, 2002), Maják na konci světa (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2003), Potměchuť (vlastním nákladem, 2003), Dva ořechy / 10 000 piv (Host, 2007). Dále vydal román Spratek a krásná Danuše (Český spisovatel, 1996), knihu próz Petrolej na odvrácené straně Měsíce (Votobia, 2001) a divadelní hru Poklad na blatech (Větrné mlýny, 2002). Rukopis, z něhož jsou níže publikované básně, byl oceněn v soutěži Ostrava – město v pohybu a vyjde v letošním roce v knižní edici ostravského časopisu Protimluv. Autorem obrázků je Pavel Šmíd, narozen 1964 v Krnově, absolvoval AVU v ateliéru Jiřího Sopka. Žije v Praze. V Ostravě žil v druhé polovině 80. let a účastnil se zde řady tehdy pořádaných uměleckých akcí. Byl také členem ostravské skupiny výtvarných umělců Přirození.

ŽIVÁ MÍZA tak chlastáš stavíš barák robiš v marketingu tož co maš robit soboty neděle počitače svině všude a v hubě suši jak v sušarni region sverazny a prachy jsou prachy však stejne v tym New Yorku jak jim pyzlo do tych mrakodrapuv však stejne na Stodolni kurva tam to žije!

BOBOLA ZDENĚK tak rozmrdám auto škoda zheblo šrot je z něj z te svině kupim nové auto od debilů kreténů na leasing okradnu mě do pyče

15

sever Moravy a Slezsko Petr Motýl

Nahodim kravatu, sešlápnu plyn

jen vlezu za ty posrane prosklene dveře frajerka čumi: „Dobry den“ kurva pro mě ne „Fajnu Audynu chcu“ řeknu usmívám se firma je firma tak jede a je moje rozumíš moje nahodim kravatu sešlápnu plyn

NA ZAHRADĚ bývalý papaláš ten co včil vynalezl HyperRadegast a topi tisicikorunama však z čeho by se mu z komina taky sajrat zdvihal noc co noc a tež Ferďyk Šipulyk fajny synek osmkrát byl zavřený hodny synek fajny

16

poezi

Petr Motýl

Nahodim kravatu, sešlápnu plyn

a Gřimala Rudek rozvedeny to je borec takeho ho ma že naňho prezervativ ještě nezrobili a jak zrobili tak ho nekupiš ani v Tesku ani na hajzlach v Ritzu v Monte Carlu a Pšovski Jarek s tym je sranda jak cyp a Bulaty Tom s břuchem jak plynojem a kdo má take tetovani jak Robin Kukuška? maso se otáčí na grilu za obdélník reklamy u dálnice zapadá slunce sobota večer staří přátelé

17

sever Moravy a Slezsko Marie Šťastná

Muž, ke kterému pocítím velkou něhu /// Nechoď ven Dlaní ohmatává opěradla židlí možnosti stálého Vylédnu z okna a vím že právě projde ulicí muž ke kterému pocítím velkou něhu Nechoď ven žádá a přisedá si blíž Prsty a paty rozpukané jeden i druhý konec těla

/// Lekla jsem se když jsem dlaní přejela režné zdivo V tom doteku jsem tě tak milovala že se mi všechno naruby obrátilo Zdrsnělým dotýkáním teď beru tvoji hlavu za nehty to zůstává a zůstane

18

nar. 1981 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a poté i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. V současnosti žije v Praze. Knižně vydala sbírky básní: Jarním pokrytcům (Unarclub, 1999), Krajina s Ofélií (Knižnice Ortenovy Kutné hory, 2003, Cena Jiřího Ortena 2004), Akty (Protis, 2006).

/// Plná popela mísím rukama těsto pohyby jako při milování Těmahle rukama zadržet tě uvnitř sebe a z popela hlína z hlíny strom jako břízy na Žalově

poezi

Marie Šťastná

/// Dírou po kameni mezi střepy vlétly dovnitř vločky a já se z úžasu po ráně a ochlazení dívám na stromy proti nebi Jak se na těch tenkých větvích může udržet káně?

19

sever Moravy a Slezsko Marie Šťastná

Muž, ke kterému pocítím velkou něhu

/// Na proso prosebné rozdrobím ruce nohama obejmu tělo tmy Zdá se mi o lití polévky do řeky a broušení nehtů o zábradlí Znám tu zamrzlou řeku Dívám se na tebe přes ledovou krustu dlaní zahřívám prsty zakloubené do tvého odrazu

/// Je z přízně ještě nemrtvý mrtvý mluví se o něm v minulém čase Sestry dědečkova švagra syn Kolik je to kolen Omývání jazyků po řeči jak rukou po mastném jídle

20

poezi

Marie Šťastná

Muž, ke kterému pocítím velkou něhu

/// Už bylo načase zajíst to chlebem Na maso chleba s kůrkou dočerna Tvář pomazat sazemi límec utrhnout a na stole pomalým tancem chválit že jsem se třikrát naruby obrátila a přesto mě doma poznali

21

sever Moravy a Slezsko Aleš Kauer

Útěk přes pevninskou šíji I budoucí každá vlna předem je minulostí jako by přítomnost ani neexistovala ta dávná definitivní platnost pohybu ten ustálený proud kopulující masy ta odvaha vynořit se k nádechu II jaro je časné záplava světla recitativ ptáka árie těla árie tebe árie kontrapunkt podzimu písek kolem jazyka jako jemnost jadřinců milosrdná lež kolem sladkých rtů

22

poezi

Aleš Kauer

nar. 1974 v Zábřehu na Moravě. Výtvarník, člen divadelního studia D*123. Organizátor poetických večerů. Vlastním nákladem vydal básnické sbírky Slova rybích kůstek / rybí leporelo / (2004), V haiku mezi platany / výtvarně–poetické intermezzo/ (2005) a elegii Reliéf Atlantiku nesluší suchozemcům (2007). Je vydavatelem a editorem šumperského poetického almanachu Krásný vrch (2007) a dětského, výtvarně-poetického leporela Leporelorost (s dětskými ilustracemi, 2007). Naposledy publikoval v časopise Prostor Zlín 4/2007. Vystavuje doma i v zahraničí v nekomerčních galeriích. Žije v Šumperku.

III krajina po zbytky podzimního listí ponořená do sebe – otevíráš oči v úvěru morava jenom jako? morava? morana? tajemný význam pověry folklór jarých větviček kras několika párů očí – průvod dlužíš mi krásné pohledy dlužíš mi isthmos – pevninskou šíji konkrétní úsek země nebo těla?

23


Útěk přes pevninskou šíji

IV mám v kapse stočený svitek bělostné břízky kraj krajku krajinku mého domova tvého prádla naší neposkvrněnosti V posunková řeč blíž a blíž dvěma jazyky náhle tak srozumitelná

24

poezi

Aleš Kauer


VI poloostrov do půl těla nahý poezie není mojí vinou hledám šaton – naleznu drahokam tvé prsty jsou neustálé proplétání jako plátky jednotlivé růže labyrint citů s autentickým rukopisem: straight on then right after 2nd right after left překlad jako umění věrnosti VII sladká jablka tvých boků s nakrojeným křížem rajská jablka do krve soli jako kolorit mé odysey

25



VIII klín kluka klíční kost kluka klekátko kluka mého hana pohana pohanka lehká těžkými kameny drcená IX domýšlím který z rozcestníků (tak umíněně směrodatných) popře další cíl mojí poutě X pod lyrickým souhvězdím – epika jiskření novoromantická elektronika blíženeckých těl – jako pollux a kastor skláníme hlavy měníme hvězdnou polohu vzhůru nohama

26

poezi

Aleš Kauer


XI závrať nad kameny lehké hadříky z bílé bavlny napneme roztoužená těla proti vlahému zefýru? jako jiskřivý zeppelin XII Aevě rukopisné pozdravy – útěk přes pevninskou šíji do mírnějších pásů přede mnou etruské slunce – boky snědých jinochů na pozadí fotografie (v jediném okamžiku) rozhoupala vlna XIII Pavlu Petrovi svůj plamenný příběh o věrnosti toužili mi vyprávět dva mladí pastýři ale dřív usnuli blonďáček měl pihy na srdci a anděl v srdci měl lišáka

(Variace na motivy básní Sandra Penny a Pavla Petra)

27



XIV Zdeňkovi při vzpomínce na jinou řeku horkokrevní dioskurové odvádějí žíznivé koně k temným zálivům – patou drtí krusty ledu po pevninské šíji běhají první mrazíky XV bezejmenné úseky cest rozdírané prašnými řekami nevědí nic o strmých polohách deště navigace mezi dvěma srdci je obtížná když k dispozici jsou jen staré mapy hvězdy a sextant

28

29

poezi

sever Moravy a Slezsko

Petr Hruška nar. 1964 v Ostravě. Básník, prozaik, literární historik, vysokoškolský pedagog. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na Katedře české literatury FF MU v Brně, je spoluvydavatelem ostravského literárního časopisu Obrácená strana měsíce. Podílel se na kolektivních literárněhistorických dílech (Slovník spisovatelů, Slovník literárních časopisů). Je autorem knižně vydaných sbírek Obývací nepokoje (Sfinga, 1995), Měsíce (Host, 1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (Host, 2002), Auta vjíždějí do lodi (Host, 2007) a souboru Zelený svetr (Host, 2004).

Petr Hruška

Odstavce … Gerard David! Jeden obraz v dublinské galerii, takový Kristus. Vínovohnědé roucho, stojí bosý na dlaždičkách, v nesmírně neohrabané, lidské samotě. … 4. 4. 2005. Jan Pavel II. má být rozporcován. Tisíce polských katolíků si přejí, aby jeho srdce bylo pochováno v katedrále na krakovském Wawelu. Jestli tohle je víra, tak já jsem papež. … V roce 2006 uveřejnila kosmická agentura NASA konsternující zprávu: výzkumné vo-

30

próz

zítko Oportunity, které už nějakou dobu jezdí po vršcích a dolinkách planety Mars, je prý na svém povrchu i po relativně dlouhé době své pouti dokonale zbaveno prachu. Vědci si to neumí vysvětlit; zdá se, jako by vozíček byl něčím nebo někým pravidelně a pečlivě otírán! Tolik jsme se načekali na první zprávy o mimozemšťanech, tolik jsme se nasnili a napřemýšleli o tom, jak vypadají, co umí a co chtějí. Představovali jsme si, jaká mají pravidla, jaké zvyky, vlastnosti. Jaksi samozřejmě jsme je vždy spojovali se značnou vyspělostí; nepochybovali jsme, že o podstatě kosmu „vědí víc“, a znepokojeně očekávali, jak se k nám zachovají, jaké poselství pro nás mají připraveno. A teď tedy je tu konečně první zpráva o nich: Jsou čistotní. … Měl jsem vzrušující sen: při mši bylo na každé straně talíře s polévkou přesně půl krajíčku chleba. Ten nalevo, aby posílil pokoru, ten napravo hrdost. … Nejběžnější vánoční spojení je dnes „veselé Vánoce“. Vůbec nevím, co je na Vánocích veselého. Zapomněli jsme, že Vánoce jsou radostné – což je ovšem něco celkem jiného….

… Od dvacátého sedmého do třicátého prosince, to jsou ty divné dny, které mám rád. Uvyklo se je označovat jako mezisvátky. Jsou trochu tísněny starými dobrými Vánocemi z jedné strany a starým pitomým Silvestrem z druhé, ale to jim spíš prospívá. Nejde o úplně všední dny, je v nich nějaký sympatický zbytek pozornosti. Doma se všude válí elektrické šňůry a pití, některé dárky už jsou rozbité, mejlová složka „Doručené zprávy“ je zasypaná spamy a péefky. Člověk váhá, ještě ne, ještě neuklízet, ještě otálet, chvíli překážet sám sobě. Dopolední

31

sever Moravy a Slezsko Petr Hruška

Odstavce

ostravské hospody jsou v těchto dnech nedostižné: ta bledá výzdoba na žlutých závěsech, ten přepych alkoholu, když doma na balkoně je ho ještě dost. Ach, sedět tam jenom chvíli v mezisvátcích a představovat si číšnici na štaflích, jak věšela ty erární řetězy a ozdoby, jak byla přitom neúčastná, věcná a unavená a jak se potom, když slezla, přece podívala nahoru, jestli to visí dobře. … Důležitá otázka, kterou by si měl položit kritik, jenž právě ztrhává podle něj špatné dílo: dělám tak s radostí, nebo s lítostí? … Postavy na obrazech až do konce devatenáctého století, které jsem viděl včera v Musée d’Orsay, byly si vědomy své tiché obsazenosti ve světě, ať už se na plátně (a ve tváři) odehrávalo cokoliv. Dnes, v Centre Pompidou, postavy z obrazů dvacátého století vytřeštěně zíraly z pláten, opuštěny v prostoru – ať už se na plátně odehrávalo cokoliv. … Měl jsem vzrušující sen: mám tajnou milenku. Je to moje žena. … V holandském Haagu je vystaven originál známé Rembrandtovy Hodiny anatomie doktora Tulpa. Soustředění a tak trochu uštvaní vědci nakloněni nad pitvaným tělem, na jehož předloktí přesvědčený doktor právě demonstruje hybnou funkci šlach. Něco tu není v pořádku, lépe řečeno v klidu, nějaký nepokoj narůstá přímo úměrně snaze, kterou úporně vyvíjejí postavy na plátně. Na originálu malby je dobře vidět to, co sebelepší reprodukce nejsou schopny zcela zachytit. Totiž zejména ty části plátna, které nejsou ve středu sporého

32

próz

Petr Hruška

Odstavce

nasvícení a které se unikavě zasouvají do šera a tmy okrajů. V pravém dolním rohu je pak dobře postřehnutelný úžasný detail. Před strnulým pitvaným tělem tam je opřena velká kniha anatomie. Co list, to těžký plát poznání. Kniha je otevřena směrem k postavám, její obsah sálá do výjevu. Těsně před ní v šeru trčí vedle sebe temná chodidla mrtvého těla, nápadně připomínající druhou rozevřenou knihu, nastavenou proti té první… Výsměšně se tam zdvihají proti sobě, jako by jedna v druhé četla, jako by jedna druhou usvědčovala z marnosti. Tělo knihy a kniha těla se tu setkávají ve strašné blízkosti. Uštvaní vědci to nepostřehli, dál cosi ověřují, naléhavě, aby to stihli, než přijde čas, v němž i oni budou číst chodidly. … Věda nezpochybňuje tajemství ani ho neodstraňuje. Naopak, střeží jeho důstojnost, neboť bezděčně i vědomě ironizuje modlářství a hry na mystifikace všeho druhu. Skutečná věda nikdy nezesměšňuje skutečné tajemství, neboť bez něj by nemohla existovat, stejně jako víra. … Kdo jsme, odkud přicházíme a kam nás vlečou?

33


Radovan Lipus nar. 1966 v Českém Těšíně, vystudoval režii na DAMU. Působí jako televizní a divadelní režisér (činohra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě). Básně publikoval časopisecky a vlastním nákladem (Vysoká oblačnost, 1983) a v antologii V srdci černého pavouka (Votobia, 2000). Vydal celkem tři knihy: Šumná města (spolu s Davidem Vávrou, Petrov, 2002), Šumná města (druhá kniha), (spolu s Davidem Vávrou, Petrov, 2003) a Scénologie Ostravy (KANT, AMU, 2006).

34

Radovan Lipus

Sagiruš Té noci, kdy se Marta stala pro Jana obyčejnou ženou, té noci, kdy Sagiruš ještě ani zdaleka netušil, že právě spáchal ohavnou intertextuální citaci, za což by mu maminka řádně napráskala, té noci, kdy pěsti deště bušily do střechy a hrozily jí prorazit, té noci spal Sagiruš špatně. Zdál se mu sen se dvěma vchody, jeden vedl do bělavé bdělosti a ten druhý bůhvíkam, když se schylovalo k ránu a Sagiruš se na posteli po osmdesáté šesté otočil, když si uvědomil, že se ještě stále nemůže probudit, protože jeho jméno nijak nesouvisí s něčím reálně existujícím, vrátil se raději zpátky do snu. Vstoupil do katedrály, obrovské gotické katedrály, celé ze dřeva, starého

próz

r ozpraskalého a vyleštěného starýma rukama. Tak úžasnou dřevěnou gotickou architekturu ještě nikdy neviděl a byl příjemně překvapen, že tuto stavitelskou raritu nenašel v žádném bedekru, ale právě na souřadnicích své postele, z toho štěstí, z té radosti se rozhodl vyjít ze snu prvním vchodem, zapomněl na chvíli na své jméno, které ho jindy tolik trýznilo neexistencí souvislostí, a spěchal do reality, aby si zapsal do zeleného sešitku jméno toho svatého, jemuž byla zasvěcena katedrála, nechtěl ho za žádnou cenu zapomenout, bylo tak zvláštní a neobvyklé, že stálo za to pamatovat si je přesně. Znělo nějak jako Ambrož, Abrahám, Artur nebo hrozně podobně. Té noci spal Sagiruš špatně, vlastní tělo mu překáželo, postel byla plná větví, šlahounů a rozmačkaných ostružin, semínka se mu lepila na tělo, tlačila a šťáva znemožňovala pokožce volně dýchat. Myslel na Sávu a těšil se na zítřejší setkání. Usnout se mu však nepodařilo. Už nikdy. Vstal, matka přistoupila k posteli a křikla: „Tos tomu spaní zase moc nedal, vždyť jsi skoro všechno nechal. Jsi hubený a bledý, to máš z toho.“ Při těch slovech setřásla zbytky spánku z polštářů, přikrývky a plyšového medvídka Gustava, s nímž Sagiruš od dětství spával, do prostěradla a vysypala celou hromadu z okna. Ještě teplé zbytky chytali ve vzduchu za letu holubi, hltavě je klovali, polykali a spící a pečení padali do úst nevraživým lidem, jdoucím na ranní směnu či mši. Sagiruš se rozhýbával pomalu a těžce, pečlivě stíral z těla plíseň, která ho vždycky přes noc pokryla, tentokrát to byla paličkovice nachová, takže na něj matka chvíli se zalíbením hleděla a zdálo by se, že mu pro jeho ranní efektní vzhled promine i to nimrání ve spánku. Jenže to už se Sagiruš zuřivě dřel kartáčem a podkrovní pokojík, v němž s matkou bydleli, byl náhle plný červených výtrusnic, takže se matka se rozkašlala a utekla raději na pavlač. Byl zvyklý… na to všechno už byl dávno zvyklý, na tenhle nepatrný byt, který (kdyby se Sagiruš nerozpakoval použít slova podivuhodný) byl skutečně výjimečný tím neustálým překotným bujením, podélným i příčným dělením

35

sever Moravy a Slezsko Radovan Lipus

Sagiruš

všech myslitelných plísní, kvasinek, prvoků, členovců, hub. Zvykl si a matka byla spokojená, měla panickou hrůzu z pavouků, jichž byl jejich podkrovní byt jako zázrakem prost. Byla spokojená s tím, že si na starém kapesníku pěstuje vlastní žampióny, na zubním kartáčku po otci, který emigroval do Arabských emirátů, límcovku, což považovala za jakési zadostiučinění a nikdy to neopomněla před žádnou z několika návštěv, které do jejich bytu přišly, s pýchou a jistou ironií zdůraznit. Těch návštěv bylo nemnoho z toho důvodu, že všichni příbuzní a známí, kteří je kdy navštívili, obdarováni výstavními exponáty světových mykologických výstav, krátce po návštěvě zemřeli, většinou na rakovinu, sněť, jediný, kdo to přežil, byl otcův bratr Jaromír z Pacova, který si přijel pro svou tropickou helmu, zapůjčenou otci přírodopisným a geografickým kabinetem obecné školy v Pacově; tento strýc, který zamlada bojoval v Tunisu, vyvázl z návštěvy jen s chronickou plísní mezi prsty, která mu ztrpčovala zbytek života. Matka se nepochopitelnými ztrátami v rodině velice trápila, a když si dala vše do souvislostí, rázně udělala přítrž všem návštěvám, přerušila všechny svazky a jediný člověk, se kterým ve svém bytě komunikovala, byl Sagiruš. Proto si nikdy nesměl domů přivést Sávu, i když ji miloval a ani matka proti její fotografii nic nenamítala. Tvrdila, že si nemůže vzít na svědomí tak mladé, hezké a od pohledu přinejmenším bystré děvče. Marně ji Sagiruš přemlouval a tvrdil, že Sáva musí být určitě po patnácti letech jejich známosti dokonale imunní vůči všem známým druhům plísní i sporujících bakterií. Matka však byla neoblomná a byla i na toto náležitě pyšná: „Jednou mi poděkuješ a já budu mít klidné svědomí, když Sávu třeba docela obyčejně přejede auto nebo se udusí kakaem, ale to pochopíš, až budeš starší a budeš mít zodpovědnost za vlastní děti.“ Sagiruš to nepochopil nikdy a neobával se, že by se to třeba časem zlepšilo. Matka sama byla zdatná, zdravá a kvetoucí, byt ji očividně svědčil, rozrůstala se do netušených tvarů a záhybů. O Sagirušovi se nedá s jistotou tvrdit, že by vysloveně, či jen myšleně chřadl, spíš jej byt zakonzervoval a zajistil proti jakémukoliv zlepšení zdravotního

36

próz

Radovan Lipus

Sagiruš

stavu. Tak se například nikdy nezbavil rýmy, kterou si do bytu přinesl jako malý klučík, matce ovšem synova rýma nijak nevadila, naopak, měla aspoň zajištěn čerstvý s stálý přísun vhodných podkladů pro svou žampiónovou zahrádku. Skoro se zdálo, jako by si byt sám udržoval nějakou vnitřní logiku, existenční řetězec a správné fungování; stejně tak se mu nikdy nezahojil pořezaný prst. Rána byla stále otevřená a slabě krvácela. Sagiruš se do prstu řízl už před čtyřiceti lety, hned první den v novém bytě, když si chtěl z kuchyňského prkénka vyřezat loďku. Otec jej tehdy zpohlavkoval a matka ovázala ránu. A o zubech Sagiruš raději už vůbec nemluvil, mléčné se mu vyviklaly ještě před nastěhováním a druhé už mu nenarostly. Těch pár, co zbylo, drželo v dásních jen tak tak. Někdy se Sagiruš divil, že v tom bytě vůbec vyrostl a dospěl. Někdy. Byt to byl teplý a vlhký, stačilo cokoliv začít a nekončit, nedojíst namazaný chléb, nedočíst knihu, nedopsat dopis, a už tu byla plíseň ve svých nekonečných podobách a vzala si, co jí náleželo. Stačilo na chvíli ustat v činnosti, a člověk si mohl být jistý, že se probudí obalen bělavým jemným kožíškem. Matka se s tímto zvláštním jevem vyrovnala velice brzy, a dokonce se zdálo, že dokáže s jednotlivými druhy plísní komunikovat, velice brzy například pochopila, že zelená plíseň napadá nejčastěji rozevřené knihy a časopisy, bílá jídlo, šatstvo a tekutiny a červená zastavené pohyby. Velice záhy pochopila tento jednoduchý systém, a naučila se ho dokonce využívat pro prospěch rodiny. Tak například už první Vánoce dokázala z rozsypaných dětských piškotů, věšáku s novinami a časopisy vykouzlit rozkošnou iluzi zeleného smrčku na zasněžené pláni, v dalších letech se zdokonalila přes jedličky až k takřka identickým borovicím, na které dovedně rozvěsila zastavené náramkové hodinky, čímž vytvořila smějící se panenská jablíčka v zeleni jehličí. Červenou plíseň měla matka vůbec nejraději. Často s ní zdobila nejen pokrmy, ale i své šaty, ještě v době, kdy chodívali s otcem na plesy a do divadel. Sourozence Sagiruš nikdy neměl, matka mu tvrdila, že už po něm další dítě nechtěli, aby se mu mohli plně věnovat, ale kdysi, když

37


Sagiruš

hledal v prádelníku nějaké fotografie, které by mohl použít na legitimaci Klubu otužilých dětí, našel náhodou lékařskou zprávu o matčině potratu, stalo se to rok poté, co se přestěhovali sem. Toho rána, po té noci, kdy se očistil od paličkovice nachové a matka se vrátila z pavlače a u psacího stolu dokončovala rukopis své další obsáhlé a opět nesmírně zajímavé studie pro presidium Mykologické společnosti, toho rána se Sagiruš rozhodl, že odsud navždycky odejde a zůstane se Sávou. Věděl, že tohle rozhodnutí nemůže sdělit matce, protože by ho v bytě zamkla a klíč snědla, jako už tolikrát. Měla výjimečně dlouhý trávicí proces, a tak, když klíč znovu spatřil světlo světa, bylo už zaručeně zmeškáno vše, co si přála, aby zmeškal, takže opět nebylo, proč a kam odejít. Tentokrát bylo ale Sagirušovo rozhodnutí tak skálopevné, že si říkal, dojde-li k nejhoršímu, zmocní se klíče dřív, než to dovolí přirozený biorytmus jeho matky, kterou miloval a ctil. Naštěstí toho nebylo potřebí. Vyšel ven, neptejte se jak, bylo by to bolavé jak natržený nehet druhý den, vyšel ven a podkrovní pokojík s plísněmi nechal za zády. Nikdy se tam už nevrátí, nikdy. Bude žít svobodně a volně, hravě a dravě, saponátově i pryskyřičně. Bude žít vzdušně a hygienicky, světle a lehce, bude žít froté, ano, bude žít froté!!! S těmito krásnými představami sbíhal Sagiruš ze schodů v jejich starém domě. Představa nového života byla natolik lákavá a úžasná, že zapomněl na matku, na Sávu i na schody, ale schody nezapomněly na něj a daly mu na chvíli uraženě zapomenout na všechno. Když se probral, bylo už zase světlo, ale to ho nevyděsilo tolik jako skutečnost, že leží hlavou v čerstvém, ještě teplém krevním koláči, byl to jeho vlastní krevní koláč, který byl nadto ještě povidlový, pro kiwi povidla měl Sagiruš od dětství slabost, zhltl koláč ještě teplý, krev se tak vrátila do svého, jen na čas opuštěného řečiště. Byl spokojen, tržná rána na hlavě se rychle zacelovala a i vlasy mu od chvíle, kdy opustil podkrovní byt, porostly o několik centimetrů. „To je báječné,“ říkal si Sagiruš, „to je dokonalé, takový úžasný vývoj, a to jsem

38

próz

Radovan Lipus

Sagiruš

ještě vlastně neopustil náš dům.“ Byla to pravda, vstával a oprašoval si kalhoty dole v přízemí hned u domovníkových dveří, dveře byly zarostlé trávou a mechem, domovníka už desítky let nikdo neviděl, ale pro jistotu to nikdo nehlásil, aby povinnost uklízet chodník a vyvěšovat smuteční prapory při sežrání princezny nepřipadla na něj. Sagiruš si domovníkovy dveře letmo prohlížel, ale kromě toho, že na zárubni přibylo další vlaštovčí hnízdo a v levé veřeji několik čerstvých průstřelů samopalem vz 58, nic mimořádného nezjistil. Seběhl zbývajících šest schodů k hlavnímu vchodu a otevřel masivní dubová vrata vedoucí na ulici. Oslnilo jej prudké světlo, byl překvapen, protože odjakživa žil v přesvědčení, že bydlí v pochmurné a stinné ulici. Když se trochu rozkoukal, zjistil, že schází celá protější fronta domů, a proto slunce svítí tak přímo a pronikavě, vysvětlení tohoto jevu nebylo nijak složité. Sagiruš strávil několik posledních měsíců v jejich podkrovním pokoji, a neměl proto ani tušení, že venku zatím nastal podzim, listí zežloutlo a opadalo, stejně tak některé domy. Sagiruš se udiveně otočil zpátky, jejich dům stál, byl jehličnatý. Zafoukal slabý vítr, Sagiruš si ohrnul límec a vykročil směrem, kde tušil stanici podzemní housenkové dráhy. Mhouřil oči, protože slunce skutečně svítilo víc než pronikavě, pod nohama mu šustilo suché listí i suchá a zežloutlá okna, dveře, srolované schody s krásně zbarveným zábradlím z domů z protější strany. Sem tam mu pod podrážkou křupla suchá větévka nebo čísi kost. Vítr, který mu cuchal povyrostlé vlasy, hnal před sebou po zemi suché cihly, trávu i jeden listnatý automobil, byl už hodně seschlý, takže Sagiruš, i když byl přes automobily odborník, marně zkoumal, o jakou značku se jednalo. Když došel ke vchodu do podzemky, polohlasně zaklel, vchod byl celý zanesený žlutým listím, takže se dolů nemohl dostat, a párat se s odhazováním toho sajrajtu, bez jistoty, že pod tím vším dole je skutečně stanice housenkové dráhy a ne tělocvična, neměl nejmenší chuť. Pro jistotu se rozhodl, že se vydá rovnou na Hlavní stanici, ta že bude bezpochyby v lepším stavu než jejich,

39


Sagiruš

okrajová. Když stoupal do strmého stavu a prodíral se mezi šlahouny listnatých rodinných domků ve vilové čtvrti, začal si skoro nadávat, že se s odchodem od matky přece jen trochu unáhlil, ale když si vzpomněl, že na Hlavní stanici bude čekat Sáva s motorovým člunem, bylo mu o poznání lépe, ale to poznání bylo velmi draze zaplaceno. Vyškrábal se z houštiny ulice na Hlavní třídu, na jejímž konci zeleně pableskovala věž Hlavní stanice. Zaradoval se, když viděl, že je všechno na svém místě, a vydal se poklusem za svým cílem. Když běžel kolem výkladní skříně s prasečími hlavami, všiml si, že je mu jedna z těch hlav nějak povědomá. Vrátil se a znovu si všechny hlavy bedlivě prohlížel, za nic na světě si však nemohl vzpomenout, která hlava to byla a co mu připomínala. Ale pak ji spatřil, byla to velmi tlustá prasečí hlava s devíti podbradky a růžovýma převislýma ušima, v rypáku držela žlutý citrón s kulatou nálepkou CUBAFRUIT: „MÁME VÍCE ŠŤÁVY“. Ano, ano, ano, byla to hlava, na kterou si pamatoval, byla to hlava jejich zmizelého domovníka, která tady teď trůnila na alpakovém podnose obložená umělými okurkami a cibulkou. Byla to určitě ona, Sagiruš si přesně vzpomínal, když se k němu, ještě jako k malému chlapci, domovník skláněl a dával mu bonbony se šunkovou příchutí, nikdy mu nechutnaly, jednak proto, že odjakživa nenáviděl šunkové bonbony, a za druhé proto, že byly dlouhým povalováním se v domovníkově kapse celé olepené smetím, chlupy a drobečky. S největším odporem vždycky tu ohavnost vpravil do úst, s největším odporem, dílem proto, že mu matka důrazně nařizovala, aby se k panu domovníkovi choval vždycky úslužně a zdvořile, a druhým a závěrečným dílem proto, že domovníkovy podbradky ve tvaru a hustotě harmoniky vždycky, když se k Sagirušovi shýbal, vyloudily nějaký kouzelný akord. Domovník byl na svůj harmonikový podbradek náležitě pyšný a využíval jej i na schůzích domovní rady jako součást kulturního programu. Těch schůzí se Sagiruš tehdy pochopitelně ještě neúčastnil, ale znal domovníkovu hráčskou virtuozitu z vyprávění své matky, a o to byl pro něj domovníkův podbradek tajemnější. Tak tedy domovníkova hlava ve výkladu,

40

próz

Radovan Lipus

Sagiruš

kdyby nebylo zavřeno, ihned by si ji koupil a vyzkoušel, jestli podbradková harmonika ještě funguje, ale takhle… Běžel dál, když míjel sběrnu použitého kobaltu na rohu Vodní ulice a Hlavní třídy, náhle se s někým prudce srazil. Vykřikl leknutím a oba, on i neznámý muž, upadli na zem a poté do bezvědomí. V bezvědomí se Sagiruš vzpomněl, že vlastně spěchá za Sávou, a rychle se vzpamatoval, cizí muž očividně nikam nespěchal, protože se mu z bezvědomí ani v nejmenším nechtělo. Sagiruš, protože byl slušně vychovaný, věděl, že brát někomu jeho bezvědomí je víc než neslušné, proto podložil cizímu muži hlavu kloboukem a běžel dál. Sedmiboká gotická věž Hlavní stanice se přibližovala každým krokem. Sagirušovi zbývalo ještě zdolat podchod pod rušnou Hlavní loukou, do níž ústila Hlavní třída. Louka byla vysoká, nepokosená, a protože byl podzim, zuřivě kvetla. Ostatně, byla to Hlavní louka. Eskalátor samozřejmě nefungoval, Sagiruš seběhl do podchodu. Kameloti právě začali prodávat plátky čerstvého syrového masa, ruce od krve si utírali do bílých froté ručníků, lidé si nejnovější čísla chtivě kupovali a hltavě pročítali novinky ze světa RNK a DNK, nenasycených mastných kyselin a vydatných bílkovin, byla sobota, a tak k plátku vyšla i vitaminózní příloha cibule. Kamelota Sagiruš znal, byl to dávný spolupracovník jeho otce, jmenoval se Gupijurek. Gupijurek býval svého času vysoce postaveným člověkem, jeho profesí, posláním i darem bylo – štěpit tuky. Ano, byly skutečně doby, kdy bylo málo tak ze slušných činností, jako je štěpení tuků. Gupijurek to ovládal přímo mistrovsky, byl všude, kde ho bylo zapotřebí, štěpil ve dne v noci, neexistoval jediný tuk, který by nedokázal vlastními silami rozštěpit. Byl fenomenální, zdálo se, že jeho hvězda nezhasne, ale právě v době, kdy se uvažovalo o udělení Nobelovy ceny, svou jedinečnou schopnost ztratil. Náhle. Zničehonic. Přes noc. Vznikla obrovská aféra, Gupijurek byl zažalován všemi, kterým slíbil rozštěpit tuky, a už tak neučinil, to byla první fáze, pak jej zažalovali ti, kterým tuky rozštěpil, protože tvrdili, že je podvedl, když u nich

41


Sagiruš

dokázal něco, co vlastně vůbec neumí. Bylo to hrozné, Gupijurek se pokusil vyřešit katastrofu sebevraždou, ale neúspěšně. Veškerý jeho majetek byl zabaven a on sám byl několik let vězněn. To všechno je už ale hrozně dávno, po letech se zapomnělo a dnes už nepochybně nikdo z kupujících nepoznával v kamelotovi kdysi legendární osobnost. Jakou úlohu však hrál v celém příběhu Sagirušův otec, nikdo nevěděl, jisté bylo jen to, že právě v době, kdy Gupijurek přišel o svou výjimečnou schopnost, je otec opustil a zmizel v Arábii. Sagiruš se Gupijurkovi pro jistotu obloukem vyhnul, měl nedefinovatelný pocit viny. Na monitorech u pisoárů právě hlasitě hrála hudba a několik postaviček na obrazovce se zmítalo v jejím rytmu, močící muži na ně fascinovaně zírali a chvíli naletěli tomu, že žijí muzikál. Sagiruš se jim obloukem vyhnul, měl nedefinovatelný pocit lži. Těsně u východu stál pojišťovací agent jedné z devíti pojišťovacích společností a nabízel ochraptělým hlasem sdružené pojištění proti všem neočekávaným chemickým reakcím i jednotlivě proti esterům vyšších mastných kyselin. Sagiruš se mu obloukem vyhnul, měl nedefinovatelný pocit smutku. Vyběhl po hliněných schodech a stál přímo u Hlavní stanice. Od starého muže s ovčím obličejem koupil modrou orchidej pro Sávu. Květinové hodiny na třetím nástupišti právě odbíjely za deset minut tři. Sáva měla čekat dole, u třetího vozíčku housenkové dráhy, protože se dlouho neviděli a Sagiruš ani na okamžik nepochyboval o tom, že za tu dobu jeho milá zkrásněla k nepoznání, měli smluveno poznávací znamení – dívka s motorovým člunem – muž s modrou orchidejí. Na nástupišti stála krásná dívka, vzdáleně se podobala Sávě, ale byla mnohem krásnější. Kdyby měla motorový člun, byl by ji Sagiruš patrně oslovil, ale tahle dívka držela pod paží pouze nepatrný útržek Biskajského zálivu, z něhož modře kapala voda. Vedle ní stál osmahlý prošedivělý Arab v chalátu, který vypadal přesně jako Sagiruš, jenže byl o polovinu starší. Bavil se s dívkou tiše a zřejmě vtipně, neboť dívka se každou chvíli hlasitě zasmála tak, že ukázala zdravé bílé zuby bez jediného zubního kazu a zaklonila hlavu. Muž byl urostlý, sebevědomý a jemně

42

próz

Radovan Lipus

Sagiruš

parfémovaný. Zručně poskládal z jízdenky loďku, opatřil ji motorem a posadil na vlny Biskajského zálivu, který držela dívka, člun vyrazil prudce dopředu a zmizel dívce v podpaží, zřejmě ji velmi zašimral, protože vypískla a upustila záliv na zem. Voda vyšplíchla až na Sagiruše a na několik dalších cestujících, kteří čekali na příjezd housenkové soupravy. Měla už několikahodinové zpoždění, předcházející housenková souprava se totiž v tunelu zakuklila a znemožnila tak jeho průjezdnost, několika unáhleným motýlům se podařilo uletět, ostatní kukly zdolávala vlaková četa autogeny, ale trvalo to dlouho, protože housenky se zakuklily naprosto neočekávaně a uvěznily ve svých kuklách mnoho cestujících. Není proto divu, že nervozita lidí na nástupišti stoupala a slaná sprška z Biskajského zálivu je pobouřila k nepříčetnosti. Začali křičet na adresu dívky a Araba neslušná slova a erotické verše, vyplašená dvojice se schoulila k sobě. Dav posedlý hysterií a davovou psychózou se zlověstně blížil a tlačil je k okraji nástupiště. Ještě krok a zřítí se do kolejiště s elektrickým proudem, ještě krok. Ozvalo se mohutné zatroubení, ne, nebyl to Biskajský záliv, ten mezitím vyschl, takže po něm na zemi zbyla jen hromádka soli, barel od nafty a motorový člun z jízdenky, byla to nová souprava housenkové dráhy, která právě vjížděla do stanice. Arab vykřikl: „Sávo!“ a strhl dívku zpátky, sám uhnul čelu soupravy jen o vlásek. Otevřela se všechna pomalovaná dvířka, průvodčí vyběhli a začali prodávat lidem na nástupišti jízdenky po dvou korunách. Všichni se hrnuli do vozíčků a okamžitě zapomněli na vyplašenou dvojici. Sagiruš to všechno pozoroval vytřeštěnýma očima, ani si neuvědomoval, že v nervozitě zmuchlal modrou orchidej, která pustila barvu a ukázalo se, že mu muž s ovčí tváří vlastně prodal bezcenný žlutý padělek, o tom všem ale Sagiruš nevěděl. Zíral vytřeštěnýma očima na dívku a na opáleného muže, jak se vášnivě líbají. Dívka si stoupla na špičky, muž ji objal a i přes svůj věk ji drtil v náručí, až jí kostičky praskaly. Dívka vzdychala slastí, ó ano, ano, tak je to dobře, tak! Nástupiště bylo opět prázdné, všichni nastoupili a odjeli, zůstala tu jen dvojice, Sagiruš a strážník

43


Sagiruš

bezpečnostní služby, který se po odjezdu soupravy opět odvážil sestoupit dolů. Sagiruš zahodil orchidej do odpadkového koše a podíval se na své modré ruce, dvojice se líbala čím dál tím vášnivěji. Osmahlý muž však stále po očku sledoval svůj kufr z krokodýlí kůže, který stál na zemi. Dívka se vinula k muži víc a víc, a vtom jí vypadl motorový člun, měla ho schovaný za košilí, která se jí vyhrnula z kalhot, jak se vzpínala k mužovým polibkům. Vtom se ozvalo troubení a přijala nová souprava, vystoupili z ní titíž lidé, kteří nastoupili do soupravy předchozí, takže to možná ani nebyla nová souprava. Lidé vystupovali, hlasitě se smáli, objímali, zpívali, motali se, někteří padali, vystoupilo i pár bledých lidí, kteří se drželi za žaludek a rychlým krokem směřovali k toaletám. Vystoupila i trojice cizích turistů, z nichž jeden měl kufr z krokodýlí kůže, identický s tím, jaký měl dívčin partner, turisté spolu živě hovořili. V rozpravě se zastavili, aby si zapálili cigaretu, kufry se ocitly na zemi vedle sebe, a tu se stalo něco, co nikdo nečekal. Něco, čeho si nikdo nevšiml, nikdo kromě Sagiruše, oba kufry se začaly navzájem očichávat a olizovat, třít se o sebe, až nakonec kufr turisty v kožešinové čepici schlamstl kufr osmahlého muže. Zůstal jen jeden kufr, stejný tvarem, ne však velikostí, nový kufr byl o poznání větší, ale to poznání bylo malé. Líbající se dvojice se zřejmě vzrušila natolik, že se rozhodli najít nějaké vhodnější místo pro svá těla. Ani strážník svým pokašláváním a stále menšími služebními kroužky, které kolem dvojice dělal, nevěstil budoucí nevěstě nic dobrého. Osmahlý muž vzal dívku kolem ramen a vyjel s ní po skleněném eskalátoru vzhůru, na kufr si kupodivu ani nevzpomněl. Turisté se stále živě bavili a smáli, kouřili a vyfukovali žlutý kouř nad sebe. Sagiruš spatřil osiřelý kufr a ani na okamžik nezapochyboval, že patří osmahlému muži, který mu byl čím dál tím více povědomý, rozběhl se, popadl kufr a běžel k eskalátoru. Chtěl dostihnout cizího muže a zeptat se ho, kde se potkali, chtěl dostihnout tu dívku, oslovit ji Sávo a podívat se jí do očí, chtěl… Vtom však turista v kožešinové čepici spatřil, že mu kdosi bere kufr, zakuckal se

44

próz

Radovan Lipus

Sagiruš

cigaretovým dýmem, až mu zaslzely oči, a zběsile křičel o pomoc, jeho vzhled zapůsobil na strážníka, už dlouho neviděl nikoho, koho by okradení dojalo až k slzám. Nadto muže, nadto cizince. Protože Sagirušovi zbýval k eskalátoru jediný krok, protože strážník věděl, že eskalátory jsou zákeřně rychlé a pak už by zloděje nedostihl, protože to věděl proto, že měl v úctě cizince: strhl z ramene samopal a vystřelil. Mířil velice přesně. Sagiruš se zhroutil na schody zasažen třemi náboji ze samopalu vz 58. Smrt přišla okamžitě, a zatímco jeho mrtvé tělo unášel skleněný stupeň eskalátoru pošetilou rychlostí vzhůru, a zatímco se dole vrhli turisté ke kufru, který zůstal pod schody a nárazem se otevřel, a zatímco šťastný turista v kožešinové čepici cpal pyšnému strážníkovi cizí i své bankovky, a zatímco Sagirušově mrtvole trhaly nahoře skleněné zuby eskalátoru z hlavy vlásek po vlásku, a zatímco se osmahlý muž miloval za rohem s opilou dívkou Sávou mezi popelnicemi, a zatímco užaslý turista dole spatřil, že zachráněný kufr vlastně vůbec není jeho, ale že je plný cizího prádla a cvičně rozštěpených tuků, a zatímco Sagirušovým tělem rytmicky pohupoval skleněný eskalátor jako pobřežní vlny u Biskajského zálivu, a zatímco se strážník raději schoval do soupravy, která právě přijela, a tvářil se velmi civilně, a zatímco Gupijurek doprodal poslední plátky dnešního dne, zatím, za tím vším se nebe docela neslyšně pokrylo červenou plísní. (Rukopis z první poloviny devadesátých let)

45


Petr Čichoň nar. 1969 v Ostravě, po vysokoškolských studiích pracoval (1991–1998) jako redaktor literárních časopisů a nakladatelství Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998 působí ve vlastním architektonickém ateliéru. Žije v Brně. Vydal básnické sbírky Chilia (Host, 1995), Villa diabolica (Host, 1998, součástí knihy je CD – loutna, zpěv autora) a Pruské balady / Preussische Baladen (Host a Vltavín, 2006, česko-německé vydání, součástí knihy je CD – loutna, zpěv autora).

46

Petr Čichoň

Slezský román (Ukázky z připravovaného románu) I Walter Klučka a Kurt Rofrichter sedí ve starém žigulíku a blíží se k Norimberku. Jsou okouzleni dálnicí: zdá se jim lepší, pevnější, kvalitnější. Stejně jako německé nebe. Kdyby znali romantického malíře Caspara Davida Friedricha, museli by to nebe přirovnat k jeho obrazům. Nebe je krásné, ale děsivé. Je naštěstí dostatečně vysoko a neohrozí jejich žigulík vínové barvy. Oba mají strach z nového života, na který nedosáhnou. „Walter! Fajne, co?“ „Ja. Lepši než u nas. Jasne. Jak to ale všecko dopadne, to něvim…“

próz

„Tež z teho němam dva razy dobry pocit…“ „Dybych neměl teho svojeho synka, tak bych ti tu nejel!“ „Walter! Co bys doma robil? Bez roboty?“ „Kurta, když chceš robiť, robotu dycky najdeš.“ Walter odpověděl rázně, ale zdrceně. Svého kamaráda, kterého znal již od dětství, nespisovně oslovoval „Kurta“. Byl to pro něj Kurta, žádný Kurt. Patnáct let staré auto se řítí po německé dálnici. „Jak se řekně německy to občanstvi?“ Walter se ustaraně otočil ke svému spolujezdci a delší dobu se na něj díval. Kurta vyjekl: „Kurnik šopa! Davej pozor! To by byl koněc! Tu, v Německu, s autem cosi porobiť! To by byl koněc, pokud bysme se hned nězabili…!“ „Jak se řekně německy to občanstvi?“ naléhal Walter, který byl z této dvojice nervóznější. Jeho nervozita plynula z toho, že si uvědomoval všechny své nedostatky. Zato Kurta zůstával klidný. Více si věřil, protože méně přemýšlel. „Je to dluhe, co…“ „Dluhe, dluhe…“ „My sme tu neměli jezdiť! Mam z teho fibra.“ „Vidiš! Fiber, to je německy teplota! Něco umime, stači se jen vzpomenuť. A ty se, Walter, musiš pamatovať vice – mama tě učila, jaks byl maly…“ „Nic něumim. Měl sem tři roky, dyž byla valka.“ „Něřikej, že se nic něpamatuješ?!“ „Ni.“ Ani na okamžik se Walter Klučka nezbavil úzkostlivého pocitu. Byl s ním všude, kdekoli se ocitnul. Jako celé Slezsko, které nehodlal mentálně nikdy opustit. Kurta po chvíli opět pokračoval: „My sme fakt hlupi. Ale ten tvuj synek, ten ma dobru hlavu.“ „No, vypada to tak. Všecko zvladnul.“

47

sever Moravy a Slezsko Petr Čichoň

Slezský román

„Ja se myslim, že se leknul, že by musel byť doma. Co? Tak se začal učiť, až se mu z hlavy kuřilo… Jo, v Praze, tam se musi mět fajně!“ „V Praze… V Praze se domluviš. Ale v Německu? Co chceš robiť v Německu, dyž neumiš německy?“ „Dyť nam tam Bunček všecko zařidil! Je to dobry synek. Sam tam robi už pul roka. A dyť si ho slyšel o Vanocach mluvit, jak byl doma, v Hlučině! Ty robiš, jak bys ho neslyšel mluvit!“ „Bunček řikal, že se teho moc nezapamatoval. Ale umi se kupit chleba a vi, jak se v robotě řekne malta, kelňa.“ „Vidiš! Kelňa je tež německe slovo! Něco umime!“ „To, co umime, to je par poplantanych slov.“ „Ja, ale zname je. Zname. Musime se jen vzpomenuť.“ „Vzpomenuť se, Kurta.“ Žigulík jede drkotavě po nové dálnici, po bývalé NDR. Walter i Kurta mlčí. Uvědomují si, že všechna jejich slova zde neznamenají nic. II Martin Klučka je mladý intelektuál. Vystudoval dějiny umění na Karlově univerzitě, a dokonce se mu pak podařilo zůstat na fakultě a pokračovat tam v doktorandském studiu. Jeho život se tak jevil úspěšným, ale byl to pouze pohled zvnějšku. Přesun do Prahy prožíval tento ludgeřovický rodák a absolvent hlučínského gymnázia značně obtížně. Také jeho rodiče se nedokázali smířit s tím, že syn zůstal v Praze, nevrátil se zpět a nevybral si jako místo svého působení nedalekou Ostravu. Toto odloučení jim způsobovalo nemalou bolest, která se od nich jako od vyleštěného zrcadla odrážela zpět a zraňovala duši citlivého mladíka. Martin trpěl, ale nerad si to připouštěl. Cítil se být ztracen – musel opustit své rodné Hlučínsko, ačkoli dobře věděl, že vymanit se z jeho osudové

48

próz

Petr Čichoň

Slezský román

přitažlivosti už pro něj nebude nikdy možné. Ale děsil se vztahů, vazeb a závazků vyplývajících z jeho slezských kořenů a žil v tomto ohledu v přímém rozporu se svou katolickou výchovou. Vyhýbal se třeba manželství, které považoval za intelektuální prohru, manželství, které mu tolik připomínalo rodiče. Vůbec všechny Martinovy problémy nějak skrytě souvisely se zraněním, které si sám způsobil rezignací na své přirozené návyky a na svou vlastní podstatu. Ambice ho jako Marsya nemilosrdně sedřela z jeho vulgární slezské kůže. Navíc jej stresovaly starosti s bydlením a s malým doktorandským platem, který taktak stačil na jídlo a na patřičné množství alkoholu. Rád flámoval a opíjel se až do úplného zapomnění – až do stavů umožňujících jeho pesimistickému vědomí zapomínat na vlastní vykořeněnost. Jeho cesta zpátky domů, do Slezska, se rodila nenápadně a nevinně. Vše začalo výběrem tématu disertační práce. Martin toužil napsat studii o architektuře 20. století, zejména o jejích bílých místech, o vědecky málo prozkoumaných stylech či hnutích. Dlouho a promyšleně zvažoval své téma, až se nakonec rozhodl pro dosud málo analyzovanou architekturu nacistického Německa. Rychle přečetl všechnu dostupnou literaturu od Alberta Speera, Hitlerova hlavního architekta a ministra zbrojního průmyslu. Brzy poznal, že v tehdejší Říši působili i jiní, a mnohdy zajímavější architekti a stavební intelektuálové. Tak objevil i Himmlerova architekta Hanse Kammlera. Ten jej velmi zaujal. Začal se intenzivně zabývat životem a dílem tohoto krutého a mlčenlivého generála SS, rodáka ze štětínské německy mluvící polské rodiny. Ale psát o Hansi Kammlerovi, když o něm už nikdo nic neví? říkal si Martin a zdálo se mu, že by snad bylo lépe popsat beznaděj, kterou musí překonávat, aby se dopátral alespoň zlomků informací o muži, který v Třetí říši tak neuvěřitelně rychle vystavěl průmyslové podzemí. Ono nechvalně proslulé podzemí, ve kterém se vyráběly tajné zbraně a v němž umíralo tak mnoho lidí! Generál Dr. Ing. Hans Kammler. Kdo jiný mohl mít na konci války větší přehled o vývoji nových nacistických zbraní, atomové

49


Slezský román

bombě, raketách V2? Kam zmizel tento šéf německého podzemí, o jehož dalším osudu není nic známo? Ano, je nějaká literatura, jsou nějaké dílčí informace, ale… Martinovy oči budící soucit náhle před sebou spatří onen špatný příběh. Ten vzdálený příběh špatných bohů. A Martin pocítí, že navzdory vší neodmyslitelné hrůze může být i tato láska, o které ještě nic neví, láskou. A ví, že je nutno zpovídat se i ďáblovi. Martinovi začíná transcendentní ples a z árijských kamenů, které ho nevědomě tíží v jeho slezském vědomí, lze vyčíst oddanost. Martin ji odhodil hluboko za obzor. III Marie Tkačiková sedí na lavičce v zahradě v Ludgeřovicích. Je jaro, první květnové dny. Venku je slunečno a teplo. Stará paní spočívá pod třemi jabloněmi, které právě začínají kvést a jejichž větve se protínají v jednu jedinou velikou korunu. Má to tady ráda a cítí se tu bezpečně. Záda jí chrání velký patrový dům, který obývá už od války. V jeho šedé břízolitové fasádě se tu a tam zalesknou kousky slídy, dodávající tomuto jinak strohému domu lehce kýčovitý odstín. Opřena o pohodlné opěradlo lavičky, paní Marie sní. Pak si chvíli jen tak povídá. Trpí samomluvou. Německy si povídá sama se sebou, aniž si uvědomuje přítomnost dvou kluků, kteří ji zpoza plotu zahrady pozorují a výsměšně naslouchají jejímu monologu. Neřeknou jí jinak než „Oma“. Tímto německým slovem oslovují paní Marii i její pravnuci, ačkoli ona už s dětmi němčinou dávno nehovoří. Je v tom letitá obava vtělená ve zkušenost: rodiče a příbuzní potomků mluvících ve škole německy museli za vlády komunistů počítat s ústrky a represemi. Těchto případů ale bylo málo, neboť Slezané si dávali patřičný pozor a byl v nich živý i jakýsi atavistický respekt z moci, která se po staletí v Horním Slezsku národnostně i ideologicky tak často měnila. Němčina se tak pěstovala utajeně a z praktických důvodů jen v několika intelektuálněji zaměřených rodinách.

50

próz

Petr Čichoň

Slezský román

Stará paní umlkla. Odpočívá na dřevěné lavičce, jejíž vodorovná prkna jsou natřena střídavě černou a bílou barvou. Pak udělá pohyb, jako by se chtěla postavit na nohy. Kluci se uleknou a rychle utíkají pryč. Z dálky se nese jejich smích. „Oma zas telefonovala s Hitlerem! Oma zas telefonovala s Hitlerem…“

VI Kolem roku 1934 překvapí Hitler mladého architekta Alberta Speera první velkou zakázkou: na Zeppelinské pláni v Norimberku má být nahrazena provizorní dřevěná tribuna kamennou stavbou. Speer se s projektem trápí, práce se mu nedaří tak, jak by si přál. Až v jedné osvícené hodině dostává spásný nápad: dlouhé a široké schodiště, uzavřené sloupovou halou ukončenou dvěma kamennými křídly! Je v tom bezpochyby vliv pergamonského oltáře, jen rušivou čestnou tribunu je nutno umístit co nejnápadněji do schodů. Mladý architekt tak jde za meze udělené zakázky. Jeho stavba má měřit – na tehdejší dobu neuvěřitelných – tři sta devadesát metrů a přesahovat tak i délku Caracalských lázní v Římě téměř o dvojnásobek! Hitler si v klidu prohlíží model. Mlčí. Nedává na sobě znát emoce. Mladého Speera téměř nezná. Obchází návrh z každé strany, odborně ustupuje na správnou vzdálenost pohledu, pak beze slova studuje výkresy. Speer zažívá ten nepříjemný pocit každého architekta, když si investor prohlíží jeho model. Připomíná mu to prohlídku intimních míst u lékaře. Velmi mu na zakázce záleží. Ví, že Vůdce první návrhy architektům pravidelně odmítá a i během stavby vyžaduje detailní změny. „Einverstanden.“ Hitler se rychle loučí a odchází. A neuvěřitelně rychle se i Speerův projekt stává skutečností. Zeppelinské pláni ustupuje norimberské depo: je odstřeleno, demolici řídí samotný Speer. Speer, který je nyní šťasten, cítí se být inspirovaný a jeho duše má sílu, kterou dlouho hledala, a nenalézala. Zbavuje se závislosti na

51


Slezský román

svém otci, architektovi a majiteli tradičního maloměstského ateliéru. Odstřelem starého depa se natrvalo osvobozuje od rodinných pout. Mladý architekt se prochází kolem změti železobetonové konstrukce. Železné tahy visí ven a po několika dnech již začínají rezivět. Tváří v tvář tomuto bezútěšnému výjevu nelze nepřemýšlet o rozpadu a o zániku. Ja, ja, der Untergang. Albert Speer při pohledu na zničenou stavbu depa vymýšlí něco, co nemá v dějinách architektury obdobu: „teorii hodnoty ruiny“. Werttheorie Ruinen. Vybírá si vhodné materiály a uskupuje je tak, aby byly jeho stavby v době svého rozpadu působivé a krásné jako římské antické vzory. Ve svém ateliéru vyhotovuje romantickou kresbu toho, jak bude Zeppelinská pláň vypadat, až bude příštími generacemi již opuštěna. Vše se bezezbytku naplňuje. Němci se stydí za rozpadající se slavnostní stadion v Norimberka. Je potřeba jej opravit – úkol je svěřen zkušené bavorské firmě. Jako zednický polír v ní pracuje i český Němec, ludgeřovický rodák Bernard Bunček. Dobrý pracovník: tichý, mlčenlivý, pokorný. Německy neumí. Rád pije, ale německé pivo mu nechutná a k pití potřebuje svou společnost. A tak zařizuje dvěma kamarádům práci u stejné firmy: těší se, jak spolu budou chodit na dobré bavorské pivo do příjemných mnichovských hospod. S povzdechem nasedá Bunček do svého ojetého auta s krásnou modravou metalízou. Odjíždí spolu se dvěma novými zedníky do Norimberku. Mnichovská firma je posílá pracovat na Zeppelinskou pláň. Bavorské pivo mizí v dáli a Bunček vzpomíná na svého syna, který po rozvodu rodičů odejel do Ameriky pracovat jako kuchař. „Co se da robit…“

52

próz

Petr Čichoň

Slezský román

V „Co robit? Was machen? Ich bin so alt…“ Marie Tkačiková, řečená Oma – jen pár jejích vrstevníků ji ještě oslovuje „Maryko“, avšak „Maryčko“ nebo „Mariechen“ už jí neřekne nikdo –, se ztěžka zvedá z černobílé lavičky. Zvolna našlapuje a vzpomíná, jak ji její zeť vozíval autem na nedělní mši. V červeném ludgeřovickém kostele z režného zdiva se vždy cítila dobře a spokojeně. „Ja, ja, Walter ist im Deutschland…Už mě nězaveze do kostela… Ja sem tak…Ich bin so alt, ich bin so alt.“ Náhle se jí vybaví vzpomínka na nedávný pobyt v nemocnici. Tehdy se ze všeho dostala jen obětavou péčí dcery. „To neni možne… Zas doma, taka stara… Le, eště žiju a už sem byla tak daleko! Ja, ja. Co budu dněska robit? Was machen, Maryka?“ Ale odpověď nepřichází. V zahradě je náhle zima. Oma pomalu odchází do rodinného domu, do svého pokojíku: „pořikat ruženec“.

53

pásm


Foto: David a Lenka Raubovi

Jaroslav Žila

Bylo sněhu, že jsem procházel korunami stromů Není mnoho básníků, jejichž texty dokáží čtenáře zasáhnout s takovou intenzitou, jako je tomu v případě Jaroslava Žily. Autor má dar nalézat poezii v místech dávno zaniklých i v těch, která unikají naší pozornosti. Jeho verše vyrůstají z každodenního prožitku i z ozvěn osudů jeho předků z beskydských hor. Jsou to povětšinou krátké příběhy, které udivují mírou autenticity i schopností přetavit zachycené reálie v poezii. Jaroslav Žila se narodil 12. 3. 1961 v Ostravě. Vyrůstal v těsném sepětí s krajinou Beskyd, odkud pocházel jeho rod. V osmdesátých letech vystudoval speciální

pásm

pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a od roku 1984 učí

na Zvláštní škole v Ostravě-Mariánských Horách. Autorovy rané texty vznikaly už v první polovině 80. let. Svými básněmi a prózou přispěl do řady časopisů a antologií. Jeho knižní

prvotinou byla sbírka básní Drápy kamenů (Sfinga, Ostrava 1994), kterou následovaly básně k fotografiím Viktora Koláře v působivé knižní kompozici Ostrava, obležené město (Sfinga,

Ostrava 1995). Dále vydal sbírky Nejstarší žena vsi (Host, Brno 2000) a Tereza a jiné texty (Votobia, Olomouc 2003). Autor je též dvorním textařem ostravské artrockové skupiny Kazachstán. Žije v Ostravě.

V Žilově básnické tvorbě se nejednou setkáváme se snahou o maximální úspornost výrazu, což je zřejmé zejména v prvních dvou básnických knihách. Na miniaturních textových plochách autor pátrá po svých kořenech, zaznamenává střípky intimních dějů či různá životní dramata. Všechna autorova ohlédnutí zpět jsou zbavena jakéhokoliv patosu či zbytečného sentimentu. Zůstává jen stručný záznam něčeho zázračného, který v druhé sbírce nabývá až gnómické podoby, a to do té míry, že tyto texty s trochou nadsázky označil básníkův přítel Petr Hruška jako „beskydská haiku“. Tematická i formální blízkost obou knih je navíc umocněna skutečností, že autor některé texty ze své prvotiny opětovně zařadil i do sbírky následující. Situace se poněkud mění v Tereze a jiných textech. Zde autor dává své výpovědi větší prostor, přičemž již nelpí tolik na jejím zprůzračnění. Slova nyní slouží k zachycení syrových osudů a dějů. Záznamy se mísí s útržky hovorů či promluvami postav. Lyrickým subjektem – svědkem, jehož optikou se autor nejčastěji dívá, je postava jeho babičky. V těchto textech autor šetří básnickými obrazy, ale pokud se objeví metafora či přirovnání, jsou osobité a mají svou drsnou krásu. Všechno jako by evokovalo představu života v horách, v kraji, který autora nepřestává fascinovat. Žilovo vydané básnické dílo není velké svým rozsahem. Je zřejmé, že zachycené hodnoty básník trpělivě získává v řece času, kterou prochází proti proudu. Snad právě proto má každé vyrýžované zrnko slov takou cenu.

Miroslav Chocholatý

55

sever Moravy a Slezsko Jaroslav Žila


Kotva Jednoho teplého dne v létě roku 1935 zastavil na konečné v naší vesnici odpolední linkový autobus, rozhrkaná zelená kraksna s dvěma dlouhými lavicemi podél stěn a jedinými úzkými dveřmi. Vůz byl doslova narvaný lidmi, takže trvalo dosti dlouho, než vystoupil poslední cestující: byl to vysoký muž v bílých soukenných kalhotách a námořnickém tričku s rozhalenkou. Ušel sotva pár kroků a postavil si k nohám dřevěný kufr s černě lakovaným víkem, na němž byl ozdobnými písmeny vyveden nápis No. 9. Hřbetem ruky otřel pot z čela a rozhlédl se kolem. To, co spatřil, jej zjevně nepotěšilo: velký, ale chudě vypravený kostel na samém počátku dlouhého svahu, temné, výhružné stavení fary hned vedle a dole pod vidlicí cest, kde se sbíhala obě údolí, dřevěný hangár pily, pár obchodů kousek níže a snad tucet nevalných, po různu rozházených selských stavení. Mezi tím vším štěkot psů, popelící se slepice a od řeky spěchající hejna husí. Doparoma, zahudral cizinec, oči si stínil pravou rukou. I nedbalý pozorovatel si musel povšimnout veliké, na předloktí vytetované kotvy. Odplivl si a jeho slina se po dopadu obalila prachem. Ještě jednou se rozhlédl. Jeho andělsky blankytné oči zářily zpod patky nepoddajných světlých vlasů. Sklonil se pro zavazadlo a zamířil ke zděné budově zájezdního hostince s příhodným názvem U Ondráša, kde si na měsíc pronajal pokoj a zapsal se pod jménem Vlado Lučenič, národnost československá. Když se jej hospodský Dyba zeptal, co ho k nám přivádí, jen se usmál: Prišel sem si oddýchnuť, vime! Mluvil totiž kombinací jazyků všech národů, co tehdy v Československu žily, snad s výjimkou jidiš. A proč přijel zrovna k nám? Vedla tady jedna z mála přímých autobusových linek, takže se domníval, že jsme nějaké lázeňské středisko. Ach, ano, prišel si oddýchnut, opravdu! Brzy se stal středem

56

pásm

Jaroslav Žila


všech karbanických společností a řadu měsíců po jeho odjezdu se začali v naší oblasti osídlené převážně snědými lidmi rodit chlapci se světlými vlasy, očima jako chrpy a kotvou na pravém předloktí. Sotva čtrnáct dní po příjezdu onoho cizince začala v zájezdním hostinci U Ondráša pracovat i čerstvě osmnáctiletá Marie Kubaláková. Byla to chytrá a pracovitá dívčina mimořádné krásy, znamenitá kuchařka, a aby toho nebylo málo, pocházela navíc ze slušné rodiny: otec vlastnil dva páry koní a matka patřila k nejzbožnějším ženám ve farnosti. Proč tedy skončila v hospodě? Jak už se to stává, měla Mara přece jen drobný kaz: od patnácti neudržela u sebe nohy. Nic nepomáhaly otcovy noční obchůzky s brokovnicí nabitou solí a pepřem, nic nezmohly matčiny domluvy ani modlitby. Situaci asi nejlépe vystihuje věta, kterou pronesla stará Kubaláková k místnímu faráři Kafkovi, když jej v zimě navštívila na faře s košíkem plným zabijačky: Sotva začuje chlapa pod oknem, aji sklem proskočí jak z řetazu utržená suka! Soucitný farář Kafka si během onoho slzavého rozhovoru vzpomněl na půvabnou dívenku, jak sedávala v hodinách věrouky v první lavici a oči jí plály zbožným nadšením. Pozorně pohlédl na její matku, dosud hezkou, byť utrápenou ženu, a zapátral v paměti: Ach, ano! Už dlouho nebyla u zpovědi! Tak ji přiveďte a uvidíme, co se dá dělat. Stalo se, jak řekl. Když po dlouhé době vyšel ze zpovědnice, byl zarudlý, těžce funěl a otíral si tlustý zátylek kapesníkem, nicméně slavnostním hlasem vyzval starou, aby za dva dny přivedla dceru na faru, že jí vezme do služby, beztoho je prý dobrá kuchařka, tak ať se zaučí! Jak brzo se na faře projevila její přítomnost: vždy tak nepřívětivý a šedý dům se blýskal čistotou, Mara vyhnala zatuchlý vzduch dveřmi, místnosti zavoněly jasmínem, v oknech nové záclonky a na jaře k těm nejvyšším stěnám vysadila psí víno! Dokonce i stará ubručená hospodyně si Maru pochvalovala, a co bylo

57



nejdůležitější: dívka se chovala naprosto vzorně. Však se také kněz posichroval: nespoléhal jen na sebe a starou hospodyni, všude kolem slídily oči a čenichy dobrých křesťanek a na zahradu přes noc pouštěli psy. Díky hluboké víře se nemožné stalo skutečností! Děvče se ochotně účastnilo večerních poučení o životech svatých, a s jakou vděčností mu líbala ruce! Co na tom, že se jednou, plný dosud neznámé vnitřní pohody, přistihl, jak si pobrukuje jakýsi lidový nápěv, jehož slova si nedokázal dlouho vybavit, až mu nakonec ta píseň vytanula na rtech celá: Zpívalo se v ní kromě jiného: ani tak nevoní majoránek v poli, jako mi voňajú mojej milej nohy… Ach ano, časem si to musel přiznat, vždyť ještě není tak starý, vždyť loni mu bylo teprve padesát… Jenže Boží úradek bývá nevyzpytatelný: jednou v noci jej plný močový měchýř vyhnal na záchod, a když vycházel, zdálo se mu, že slyšel klapnutí dveří. S tlukoucím srdcem doběhl k Maruščiným dveřím a chystal se vrazit do pokoje, jenže ona otevřela sama, voní mořskými řasami a mne si ospalky v koutcích očí. Prosím, velebný pane? To se vám muselo něco zdát. Byla jsem se podívat, jestli je dole zamčeno. Jen pojďte, prohlédněte si všechno co chcete… Nikoho tam nenašel. Jenom ty řasy a horkost jejího těla mu nedávaly pokoje a navíc, proč zrovna ona kontroluje dveře, když od nich nemá klíč. Tady něco nehraje, to bylo faráři jasné. Pomalu se vracel do svého pokoje, když uslyšel něco jako táhlé zaúpění, ten zvuk přicházel z komory! Otevřel dveře a už ho spatřil – pacholka, jak sám leze z truhlice na mouku a dusí se kašlem. Námořník a zavržená dcera, dva takoví lidé pod jednou střechou… Samozřejmě, že se stala lodí, na které proplul pár bouřlivými nocemi. Tou linkovou bárkou opouštěnou ihned po ukončení plavby. Tak to přece chodí, jenže… Když po těch několika týdnech Lučenič znovu nasedal do zeleného autobusu, to už mu, nejen pro dluhy a karban, pod nohama opravdu hořelo – neodjížděl sám! Ach ano, seděla vedle něj, s uzlíčkem věcí na klíně a odhodláním objevit svět. O jejich životě v několika následujících letech si lze udělat představu

58

pásm

Jaroslav Žila


jen díky kusým pohledům, které občas jako dobrá dcera zasílala domů, vždy ovšem bez zpáteční adresy. Ona se přece nikoho nezřekla! Tak tedy: nechávají se najmout na dunajskou výletní loď, on je lodníkem, ona pokojskou. Kolem plynou ty nádherné břehy rakouského Podunají s kláštery a zámky na skalách. Vinice běžící dolů k vodě střídají momentky strohého hradu nad Bratislavou a imperiální Budapeští. To vše několikrát, až nakonec pozdrav z Konstance a po něm dlouhá odmlka. V tu dobu pracují na obchodní lodi a potom střídavě na parnících křižujících azurové vody Středozemního moře, na jehož březích uzavřeli sňatek. Vznikl tak svazek podivuhodný svou elastickou pevností. V jejich případě rozhodně nelze mluvit o nějaké věrnosti těl, ale jakési hluboké spřízněnosti, kterou snad nejlépe vystihla, když o pár let později – už jako matka tří modrookých dětí s tuhými, nepoddajnými vlasy – jednomu nejapnému milenci řekla: Ano, jsem děvka, ale věrná! A Vlado?… Později rád dával v ostravských hospodách za přítomnosti žen k lepšímu historku vztahující se k jeho lodnímu kufru: …A ten somár se ňa opýtal, prečo na ňom mám napísane No. 9, tak sem mu pravil, lebo tak dluhého mám kokota! A on mi na to povedal: no, to sa němáš čim chlubiť a já: …že ne?… veď to je v palcoch! Ha… ha… ha! Naozaj! Nechcete se pozrieť, damy? V ostravských hospodách? Ano, vrátili se… Snad je k tomu dohnala stále dusivější obruč fašismu, snad přízrak blížící se války! Po Mnichově, ke konci třicátého osmého se objevili v Ostravě plné běženců z území okupovaných Poláky. On sám pocházel z městečka, které už drželi Maďaři. Velké město plné fabrik a hospod, to nebyly zrovna špatné vody pro zkušeného lodníka. Povedlo se jim sehnat nuzný podnájem, a když má člověk střechu nad hlavou, snad poprvé v jejich společném životě… Netrvalo dlouho a Mara mu pošeptala tu radostnou zprávu, která jej změnila. Ač silný jako kůň, fyzickou práci dosud zbytečně nevyhledával. Teď to mělo být jinak. Našel si místo na šachtě a snad i tato okolnost, kromě narození

59



prvního syna, zlomila vůli starých Kubaláků. Za války přišlo mladým ono smíření doopravdy vhod. Horší to bylo v době kolektivizace. Jak roky běžely, jejich život postupně ztrácel tempo a spád. Děti už založily vlastní rodiny, je třeba dodat, že to byly hodné, dobře vychované děti. Dvě dokonce vystudovaly vysoké školy a neměly valného tušení o divokých spádech svých rodičů zamlada. A i kdyby snad něco věděly, co naděláte s mamou a tatou? Hodně brzy se u Vlada i Mary objevily i první zdravotní problémy, on játra a špatné plíce, ona slabé srdce a ženské problémy. Stále tišeji žili v té klidné hornické kolonii s patrovými pavlačovými domy, záchodem na konci chodby a kůlnami na dvorku. Na jaře tam kvetly kaštany a někteří sousedé ještě chovali prasata. Do uvolněných bytů se začínali stěhovat jiní lidé. Byli to především slovenští Romové. Když občas Mara přemýšlela o minulosti, ráda vyšívala ubrusy a dečky, měla pocit, že neprožili marný život. Zdálo se jí, že všechno směřuje k lepšímu. Jedné noci uprostřed léta je probral neobvyklý rachot přicházející od hlavní cesty. Byly to ruské tanky… A za chvíli bylo zase dobře, i když tak nějak tišeji. V zimě v pětasedmdesátém začal Vlado vykašlávat, poslali jej do bývalých Sudet, do malého plicního sanatoria nedaleko okresního města. Na jaře se snažil dělat dlouhé procházky. Jednou přešel kopec až do sousedního údolí, vstoupil do malého obchůdku na začátku vesnice, za tepanou pokladnou seděla hřmotná podmračená ženská v županu a zdálo se, že někoho vyhlíží. Koupil si jedno láhvové pivo, které vypil na lavičce za obchodem, a krabičku cigaret. Na zpáteční cestě zmokl v nenadálém dešti. Nazítří dostal horečky a vykašlávání přešlo v dávivý kašel. Brzy pochopil, že v téhle hře nemá šanci, osud s ním hraje cinknutými kartami. Mara i děti jej zastihly ještě živého… Dojela domů, venku na ulici i na dvorku zářily lampiony kaštanových květů. S potížemi vyšla do bytu v patře, otevřela starý lodní kufr s nápadným nápisem No. 9 a vytáhla z něj obálku s fotografiemi: na první z nich stojí spolu na říční lodi, on má ruce kolem jejích. Za její hrudní kostí kdosi sevřel

60

pásm

Jaroslav Žila


pěst. Obrysy mládí se rozplynuly v třaslavých odstínech mlhy. Opřela se čelem o truhlici a zdálo se jí, že slyší svého muže, jak říká: Tak co, zlato, jdeme na to? Chabě přikývla a zašeptala: Ano, Vladimíre! Pohřbili je současně.

61



Paní vedoucí Vy už asi nevíte, kde tady býval kdysi obchod, že? Ne, nemyslím ten montovaný okál uprostřed dědiny, ten postavili až za bolševika v sedmdesátých letech, ale původní, ještě po Němcích… No, nevadí, až příště pojedete zespoda… je to čtvrtý dům od začátku našeho údolí. Ano, ten hezký žlutý domek, to je on! Oproti mému dětství se nijak zvlášť nezměnil, myslím jako, že ho moc nepřestavovali, akorát tam, co býval obchod, je vjezd do garáže. No ovšem, všecko na něm bylo tehdy jaksi zpustlé – omšelé omítky i malá dřevěná výkladní skříň se vchodem na pravém boku, nad ní visela cedule, dodneška si na ni pamatuju: okrový podklad a na něm nápis SMÍŠENÉ ZBOŽÍ, vyvedený stínovanými písmeny, a vedle něj něco na způsob pohřebního věnce se smuteční stuhou, na které bylo napsáno: JEDNOTA. A výkladní skříň… tak ta mi nevymizí z paměti: měla úpravu, která se léta neměnila: dřevěné hrábě zapíchnuté v obyčejném kýblu a vedle smaltovaný nočník… A proč o tom mluvím? Vzpomněl jsem si na ženskou, která tam šéfovala. Jmenovala se Amálie Klanicová. Ta baba byl hotový generál!… Však uvidíte, až vám vypovím, co mi před léty vykládala Antonie Bařinová, praktikantka na státním statku, kterou stará vzala na byt. Teda stará… možná byla tehda mladší než já dnes, vlastně určitě!… No, tak ta Klanicová bydlela s rodinou ve služebním bytě, přímo v domě, někdy dokonce obsluhovala v županu a papučích. A její rodina? Manžel – nevýrazný, upjatý brouk, a holka… dobře urobená macanda… docela hezká i ve tváři, akorát že měla takový prázdný výraz. Pár týdnů poté, co vzala na byt tu mladou Bařinovou, jela na třídní schůzku do města a to, co jí řekli, ji úplně vzalo. Ta holka je úplně blbá, vykřikla, když po návratu nafackovala dceři a vyhodila ji z obývacího pokoje. Úplně blbá, zopakovala a pohledem přitom provrtávala netečnou postavu svého muže, jako

62

pásm

Jaroslav Žila


by za to mohl. Byl to takový malý chvístek, sakra, jak se to řekne… střízlík?, ale zato pan vrchní účetní! Bože, ta ostuda, zaúpěla a přitiskla si k čelu svou velikou dlaň. Právě v té chvíli, zbavena mateřských iluzí, se vrátila na pevnou zem a stala se zkušenou obchodnicí, schopnou odhadnout hodnotu svého zboží. Vdáme ji, řekla, beztoho začne brzo tloustnout! Od té doby, kdykoliv vysedávala za pultem vedle dveří, v tom úzkém a dlouhém kvelbu opřená o starou tepanou pokladnu na kliku, která vždycky cinkla, když vyjela zásuvka, přes výklad vyhlížela vhodného ženicha… Přehled o všem měla dokonalý, však víte, ten dům stojí u cesty. Přímo ji vidím, jak přemítá o jeho vlastnostech: Takže, hlavně nesmí mít dluhy!… Určitě prošla dlužními úpisy. Ano, ráda dávala na dluh, paní vedoucí. A všichni se snažili vracet včas, jinak se ocitli na černé tabuli zavěšené nad pokladnou. Ať každý vidí, co jsi za člověka!… No a potom: nesmí pít kořalku a taky nesnáším kuřáky!… Jo, a měl by mít aspoň maturitu, ať se to trochu vyrovná! Je jasné, že s každou další podmínkou ubývalo kandidátů, až zůstal jediný: revírník Carbol, statný a rozhodný chlap, přesně podle jejího gusta. Akorát ta jeho rozhodnost ji určitě zneklidňovala. Jenže její váhání nemělo trvat dlouho. Jednoho dne zastavil Carbol svůj služební gazík přímo před vchodem a vykoupil skoro všechnu kořalku. Ale co… vy ste se dal na pití? vyzvídala Klanicová. Vy to ještě nevíte, podivil se revírník, budu se ženit! Nebylo pochyb, že Klanicovou tato zpráva těžce ranila, přesto se však zmohla a dokázala vyzvědět jméno nastávající, a připojila dokonce i neurčité přání štěstí. Sotva však večer zavřela krám, odkráčela do parádního pokoje, kde z likérníku vytáhla láhev slivovice. Slyšela jsem, jak v noci řvala vzteky, a dokonce, při své šetrnosti, mlátila zasklenými dveřmi!, vzpomněla si Bařinová.

63



A potom, když se jí doneslo, že mladá Carbolka v šestém měsíci potratila a sotva vyvázla životem: dobře tak!, zatleskala rukama a roztočila se mezi regály a sudy, ruce nad hlavou, a výskala jako při tanci. Škoda, řekla, jen se vydýchala, škoda že nescípla, suka! Netrvalo však dlouho, a na obzoru se objevil nový kandidát. Bylo to tenkrát, když dostavěli správní budovu statku. To je ten zničený dům, co stojí výše obchodu, na druhé straně cesty. V přízemí vybudovali bíle kachlíčkovanou kuchyň a jídelnu. Nahoře byly kanceláře. V jedné z nich našel práci nový účetní, nějaký Vaněk. O nedělích a svátcích, to se na statku nevařilo, chodívali významnější zaměstnanci bez rodin na jídlo ke Klanicům. Paní vedoucí byla vyhlášená kuchařka, a tak u velkého skládacího stolu v parádním pokoji nezbývalo místa. Jednou, když už byli všichni na odchodu, chytila Klanicová za rukáv účetního Vaňka. Ty tady zůstaň!, poručila mu a ukázala zpátky na židli, zatímco sama, opřená o zárubně, sledovala se zálibnou trpělivostí pohyby dívek sklízejících ze stolu. Ještě za nimi zavřu, řekla už mírněji. Když se dveře znovu otevřely, hrnula se do jídelny Antonie Bařinová s náručí plnou porcelánu. Ať napínala uši sebevíc, zaslechla jen Vaňka, jak říká: Ale vždyť je pod zákonem! A odpověď: O to se nestarej, to zařídím sama! Až po mnoha letech se dozvěděla, co se tehdy přihodilo: jakmile Klanicová zavřela, slavnostním krokem došla k likérníku a vytáhla láhev sedmileté slivovice. Napřed donutila zaraženého Vaňka vypít dvě velké sklenky a potom s hlasem nepřipouštějícím pochybnosti pronesla: Ty si vezmeš moju dceru!… A nechcu slyšet žádné ale!… Svatbu vystrojím sama. Bydlet budete u nás, místa je tu dost a do začátku dostanete třicet tisíc… Třicet tisíc, rozumíš!… A ještě, ode dneška máš jídlo zdarma! Ale já…, snažil se prý cosi namítnout Vaněk.

64

pásm

Jaroslav Žila


Cosi jsem snad řekla… Vždyť můžeš být jenom rád, je přece hezká a z dobré rodiny, takovou partii tu nenajdeš!… A nezapomeň, manžel je vrchní účetní! Nějakou dobu se prý ve vsi používalo upravené přísloví: Zmizel jako Vaněk nad hrncem… Jeho odchod byl tak rychlý, že překvapil i samotnou Klanicovou, a tak paní vedoucí zklamaná nesolidností mladých hledala nové řešení. Jedna věc jí to usnadňovala: holka už měla patnáct. Bylo to v zimě. V nedělu večer snesly děvčata jako obyčejně z hůry do kuchyně velkou plechovou vanu a plnily ji vodou nahřívanou v hrncích na sporáku. Po oknech stékala pára a dcera se šla koupat jako první. Posadila se ve vaně na paty a omývala se mýdlem, když k ní stará náhle přiskočila a začala ji ohmatávat břicho. Ty… ty si těhotná! vykřikla. Chytila smeták a bila do ní dřevem. S kým to máš, ty kurvo! Rychle mluv, bo tě utopím! Pak odmrštila smeták, aby si uvolnila ruce, a vjela jí prsty do vlasů a s řevem táhla hlavu pod vodu, jen tak tak se děvče stačilo nadechnout. S Jožou…, zavzlykala. S kterým Jožou?, zařvala matka a hlavu pěkně ke dnu! Motyčkou! vysmekla se dcera z ochablých rukou a s brekotem skryla obličej do dlaní. Cože?… Motyčka?… Potrat!, zaječela Klanicová. Na potrat půjdeš a do té doby nevytáhneš z domu paty! V dosud bezvolné mysli mladé Klanicové dozrálo cosi nesouměřitelného: poprvé se rozhodla proti vůli matky. Některé zlé jazyky tvrdily, že to bylo poprvé, co se vůbec rozhodla… jiné zase zpochybňovaly, zda se rozhodla ona. Po několika dnech, sotva na její obvyklé malátnosti ochabla pozornost matky, vyskočila v noci oknem přímo do náruče svého Joži. V příruční kabeli měla jen

65



spodní prádlo a čerstvý občanský průkaz. Ne, nečekalo ji žádné hnízdečko lásky, jen dřevěnice plná lidí. Na druhý den ráno přisupěla zuřící Klanicová k vrátkům a s nadávkami se chystala vtrhnout do domu. Starý Motyčka však odvázal psa: Enem si pro ňu poďte, akorát nevim, esli vás pes neuhryzne! vzkázal přes plot. Jako by se zahleděl do dětského kukátka, v jeho paměti do sebe zapadly střepy potup. Kolik mu jich jen připravila! Teď stojí před jeho vraty a neví, co dál. Tučná brada se jí třese ponížením, klouby svírající tyčky plotu zbledly vztekem. Cítil to docela jasně: …už žádná tabule… já pán, ty pán! Nic nebude jako dřív! Na prostoře mezi nimi vyrostla nenávist. Dobré!, vykřikla po chvíli: Tak si ju nechejte! Však, k čemu vám bude… ale, prisámpanbú, ani ona, ani vy ode mě nic nedostanete! Jak řekla, tak urobila. Motyčkovi od té doby chodili nakupovat do vedlejší doliny, tak dva kilometry cesty. Jestli tam dostávali na dluh, to nevím. Stejně se po nějakém čase odstěhovali, však víte, jak to chodí v pohraničí. A stará? Než umřela, odkázala všechno dětem svého bratra. Jo, paní vedoucí, to byla žena…

66

pásm

Jaroslav Žila


/// Padla na pysk a už se nepohne: Nemůžu, řekla, nejde to! Rehabilitační sestry v nemocnici slyšely jednou: Jděte do řiti! Jinak je ticho

/// Posunul jsem židli k hlavě postele. Na polštáři, za nehybným pohledem mnoho jiných světů. Jak si to představuješ dál? ptám se. Pro jedno slovo změkly rty: EUTANAZIE!

67



/// Ten muž s pohledem děcka které už zapomíná ráno zvoní u mých dveří a radostně se ptá: Nemáš včerejší noviny?

/// Bylo sněhu že jsem procházel korunami stromů. A zlomená jabloň po dědovi z doby před válkou. Ta jablka zlatá s rudými líčky už nebudou. (Z rukopisu)

68

69

pásm


Rozhovor s Miroslavem Zelinským


Foto: Jitka Taussiková

70

literární historik, rozhlasový redaktor a režisér, vysokoškolský pedagog. Vyučuje na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Podílel se na vydání několika slovníkových příruček k dějinám české literatury, samostatně vydal odbornou monografii Texty a obrazy (2007) o některých stopách předlistopadové kultury. Má čtyři děti, žije v Uble u Vizovic.

rozhovo

Miroslav Zelinský (nar. 1961)

Tvoje aktivity spojené s českou literaturou a kulturou jsou velice různorodé a pohybují se napříč všemi médii. Čím konkrétně se zabýváš v poslední době? Život přináší nejrůznější a obvykle naprosto nečekané výzvy. Díky tomu, že jsem před čtyřmi lety změnil pracoviště a odešel z literární redakce ostravského rozhlasu na Fakultu multimediálních komunikací zlínské univerzity, dostal jsem se i k oborům, obeznámenost s nimiž jsem do té doby bral jen jako nutnou výbavu člověka pracujícího na „kulturní líše“. No a dnes za svou alma mater zasedám v Radě Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Abych sám před sebou obhájil účast v této ctihodné instituci, musel jsem se přiučit a dovzdělat, pojmenovat si fakt, že čtení scénáře je jiný způsob čtení než lektura knihy, nahlédnout záležitosti financování výroby filmu atd. A také další změny mi přineslo nové zlínské pracoviště. Jsem v redakční radě především kunsthistorické revue Prostor Zlín, kam úspěšně s Pavlem Petrem pašujeme literární záležitosti. Po tři roky jsem zde uváděl cyklus o aktuální slovenské literární kultuře. Tou asi nejviditelnější změnou v mém pracovním nastavení je postupné soustřeďování na fenomén reklamy, nikoliv z marketingového hlediska, ale spíše obecně estetického a interpretačního. Zajímá mě, stručně řečeno, co s reklamou po celou dobu její mediální přítomnosti dělá nedominantní přítomnost estetické funkce. A kde že je ta česká literatura z otázky? Takový kousek jí zůstal ve výběrovém semináři na Ostravské univerzitě a sporadické „kolaboraci“ s Českým rozhlasem, dnes už jen, k mé lítosti, se stanicí Praha. Čeká mě olbřímí redakční a režisérská práce na patnáctidílné četbě z románu Oty Filipa Osmý čili nedokončený životopis (Jirka Trávníček jej pojmenoval jako českou Vojnu a mír), tady mi hodně pomáhá prostřední dcera Johanka, která je dnes už podepsána pod redakčními úpravami rozhlasových verzí Kruhu a Spirály, kultovních hororů Suzuki Kodžiho. S profesorem Holtem Meyerem, německým bohemistou, už pět let obcházíme téma stop stalinismu v našich životech i obývaných prostorách, teď se nad ním poprvé ve velkém sejdeme v Erfurtu. Na tom mě zase zajímá obecný problém ubývání

71

sever Moravy a Slezsko Nezaujatý odstup už asi nezískám nikdy


intenzit děl, která tady „zůstala“. Na straně odesílatele jde o intenzitu zájmu, chuti či vůle sdělení vyslat, na straně příjemce o intenzitu ochoty sdělované přijmout, na straně kanálu o intenzitu schopnosti informaci nést bez ztráty jejích souřadnic, a konečně na straně sdělení samotného o sílu, přesněji cenu, v nepekuniárním slova smyslu, takového sdělení v komunikačním procesu. Už jsou to čtyři roky, co ses s rodinou přestěhoval na jihovýchodní Moravu. Změnilo se během této doby tvoje vnímání ostravského regionu ať už z hlediska literárního či jako místa pro život? A co ti z Ostravy nejvíce schází a co ti nové působiště poskytlo? Nezaujatý odstup už asi nezískám nikdy, prožil jsem v Ostravě více než čtyřicet let, mám tam rodiče, sourozence, dvě starší děti, přátele, místa… To, co reflektuji velmi intenzivně, je fakt, že teprve venku z města si tyto konstanty člověk pojmenuje tak, že je nahlas vysloví. Tolik na onu osobní notu. A hledisko literární? Nemůže mi nebýt líto úbytku literárního rozměru ostravského rozhlasu, nemůžu necítit radost nad Protimluvem, Obrácenou stranou měsíce. A nemůžu nezaznamenat „mizení“ Ostravy jako tematického středobodu a jeho přesun do senzitivnější části literárních výpovědí, do existenciálního podloží už ani ne příliš epického, ale ve smyslu „jednoho nezbytného“, to u autorů, kteří jsou důležití pro literární strukturu poválečné české literatury. Schází mi lidé: pravidelné „svěřovačky s bohemistickými kolegy Liborem Magdoněm, Ivkou Málkovou, režisérem Radkem Lipusem, herci Bertem Lichým, Vláďou Polákem… A co jsem získal? Nechci předbíhat, jsem na začátku… „Opuštěná industrie, zrušená fabrika, zavřený non-stop, periferní čtvrť (a Ostrava je celá z periferních čtvrtí), kterou prošla povodeň, domy, z nichž se odstěhovali cikáni, protože tam padaly balkóny…“ Jak je těžké v Ostravě nalézt

72

rozhovo



místa, která popisuje Petr Hruška, a nakolik jsou ještě v dnešní době pro město typická? Nesdílím příliš onu ochotu hledat poetické kouzlo, byť spočívalo jen v nostalgii, v rozpadání, ošuntělosti, perifernosti. Cítím za tím spíše nepřiznaný stesk za mládím, kdy něco jiného bylo důležitější a tyto kulisy jsme vnímali jako integrální součást našich životů, bez kritického odstupu. Ta místa jsou typická, ale stejně typická, byť v jiném kvantitativním gardu, jsou třeba pro durynský Erfurt, který jsem si jako přestupní stanici do Zlína prožil, zažil, užil. Proč to říkám? Myslím si, že z těchto všudypřítomností musí být vyhmátnuta jakási obecná esence, přenositelná třeba i na opačnou (geografickou) stranu naší civilizace (myslím „nacionalisticky“ na tu naši euroatlantickou). Aby těm zavřeným nonstopům a stesku nad nimi rozuměl i někdo třeba… hodně daleko. Že musí být vyslovena nebo napsána relevantním jazykem a v autonomním uspořádání je conditio sine qua non, téma samo už dávno přestalo být hodnotou. Naše generace si Ostravu šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých let nevybrala, byla to volba, ať vnucená nebo dobrovolná, našich rodičů. My jsme Ostravu, někdo se ctí, někdo bezectně, někdo na cestě mezi těmito póly (hierarchie hříchu přece je!), jen přežili. Když si člověk listuje literární revuí Host zaměřenou na severomoravskou literární produkci z roku 1997, má pocit, že za uplynulých deset let příliš nových jmen nepřibylo. Kdo ti jako první vyvstane v této souvislosti na mysli a proč? A zase. Nejsme trochu pod vlivem splašenosti doby? Proč by někdo důležitý nový musel nutně přicházet? Různorodost způsobů výpovědí je bohatá, umělecky strukturované slovo je jen jednou z nich, bez hierarchie důležitosti. Ano, jste literární časopis, takže se chcete držet svého kopýtka, rozumím… Jakub Chrobák, držící se záchranného lana svého valašství? Neurážlivě lyrická Irena Václavíková? Parta kolem Protimluvu? Je to málo? Je to všechno? Určitě ne, odpovídám na

73



obě otázky. Pro mě čnícím překvapením zůstává, vržeností a spontaneitou, Ivo Kaleta v „pamětech“ Poruba. Mám zažito, že pro Ostravu bylo typické velice živé propojení literárního života s univerzitním prostředím. Sám ses na tom do značné míry podílel, mimo jiné například s bratry Hruškovými. V Praze ani v Brně se to doposud do té míry nepodařilo. Jak lze studenty přimět k aktivnímu zájmu o krásnou literaturu? Jaká je situace ve Zlíně? Ostrava je třikrát menší než Praha a poloviční ve srovnání s Brnem, je tady všude blíž, univerzita je částečně také v centru, kde je na všechno kolem literatury lépe vidět („Motýlův Hlučín“ zdatně sekunduje). Ale rozhodně prosím nemějme představu, že jde o nějaký výrazný proud či tendenci (to s těmi studenty). Literatura a její čtení, obzvláště poezie, je exkluzivní záležitostí a zůstává vyhrazena jen nemnoha zasvěceným. A protože nás naše literární historie po léta kazila romantickým obrazem, přitahuje snové duše. Těmi jsou často ze svého ustrojení dívky a ženy (podle výzkumů nejintenzivnější čtenářky), a kde jsou ony, začíná se odehrávat to prastaré divadlo námluv. Tady je ta esence univerzitní literární Ostravy. Co je probůh aktivní zájem o krásnou literaturu? Čtení, organizování „čítaček“, nakupování knih, vlastní spisba? Studenty lze získat jediným možným způsobem, že je vlastním příkladem přesvědčím o užitečnosti (pro sebe samého) toho pošetilého počínání (v neziskovém slova smyslu), přinejmenším pak o tom, že nám četba přináší zážitky. Jsem přesvědčen o tom, že klíčovým problémem současné literárněvědné bohemistiky je na jedné straně neschopnost studentů číst, na straně druhé neschopnost pedagogů čtení vyučovat. Na literárněhistorické konstrukce už dnes máme dostatek literatury, aby se nemusely přednášet. Literatura se pořád dostatečně nechápe jako integrální, ale pouze jedna součást celé kultury. Jakási pyšná výlučnost, pohrobek obrozenecké (a myslím tím i obrození šedesátých let minulého století) slovostřednosti pořád na bohemistikách straší, čest výjimkám. Chybí odvaha říct, že mnohem

74

rozhovo



více než polovina děl, která tvoří naše literární dějiny, je čtenářsky mrtvá, že jejich znalost je sice pro odborníky nezbytná, ale těžiště porozumění kultuře je už dávno někde jinde. Troufale říkám, že třeba v mezidruhovém, mezidiskurzivním přístupu, ve výuce k onomu porozumění (a čtenářství je jeho částí), které jediné je, patočkovsky, smyslem obcování s jevy našeho světa. Možná tady jsou také příčiny neutěšeného stavu českého vysokého učení v humanitních oborech, jejich nedofinancovanosti a předimenzovanosti, konzervativnosti a statičnosti. Jak je tomu ve Zlíně? Mí studenti patří do oblasti sociálních věd, literatura je pro ně krásným a výjimečným zjevením, oni s ní nemusí být denně. Možná proto se jim daří se zaujetím a s pocity objevitelů dělat třeba festival Literární květen…

Teď budu parafrázovat tvůj dotaz položený u kulatého stolu na Bítově na téma poezie jako vzkaz: Na kolik zásadní je vztah poezie a místa? Lze si představit Petra Hrušku nebo Jana Balabána bez Ostravy? Nebo naopak Pavla Petra v Ostravě? Možný aforisticky, ale přece jen bych to viděl naopak. Já sám si neumím představit Ostravu bez nich. Oni jsou spolutvůrci jejího obrazu, ten po nich, také po nich, tady zůstane. A možná déle, než ten stylizovaně úsměvný, ale je ten úsměv pro mě křivý a falešný, obrázek Nohavicův, na který se jak na ulepený papírek od lízátka lepí jeho publikum. Nohavica je, ve vztahu k Ostravě, pištec z Hammelnu, který odvádí skandující dav do dobrovolného a sladkého nevědění, na Kunderovy ostrovy lyrického dětství. A budu ještě tvrdší, stává se tím, čím byl Karel Gott pro českou kulturu let sedmdesátých a osmdesátých… Pavel Petr v Ostravě? Ten tu přece chodil do jakési školy, ne? V tomto čísle Welesu jsme se rozhodli konfrontovat autory ze severních Čech s autory severomoravskými a slezskými. Myslíš si, že jsou tyto regiony literárně dostatečně autonomní, aby snesly tento druh konfrontace?

75



Samozřejmě že ano! Nelze zůstat nepoznamenán minulostí. A když si vytknu dva severočeské autory na pomyslné póly žánrového rozpětí, pak řeknu, že Radek Fridrich nebo Patrik Linhart určují podobu dnešních severních Čech stejně jako parta kolem Obrácené strany měsíce Ostravu. Z Ostravy se německý živel podařilo úspěšně vypráskat do takřka úplného zapomnění. Nebýt Ivana Motýla, co bychom dnes o něm věděli? Nebýt Petra Čichoně a jeho Pruských balad, podle mě klíčového díla první dekády milénia, spali bychom pořád sladce česky, možná trochu polsky. Ta autonomnost je ale dána především vůlí k tvaru. V této chvíli je stejně důležité jako co psát také jak psát. Fridrichova severočeská „spoonriverská antologie“ mě svým pohledem rozevřeným přes celé století zasáhla jako máloco v poslední době. A nesnažte se o konfrontaci! Prosté položení vedle sebe stačí, těm textům stačí, jen aby tady byly… V posledních letech se velice intenzivně věnuješ zpřístupňování současných slovenských autorů českým čtenářům. Poslední titul, na kterém ses podílel, je antologie slovenské poezie postmoderny Rytíři textových polí. Jakou pomyslnou hranici autor musí překročit, abys jeho dílo již považoval za postmoderní? Jsou takoví autoři v Česku, a kteří to jsou? Trocha sebepropagace, díky za prostor. Rytíři už nejsou posledním titulem, který s různými nakladateli, čím dál víc ale s Markem Turňou a jeho nakladatelstvím Kniha Zlín, taháme přes Vlárský průsmyk. Tím posledním v tuto chvíli dopisování rozhovoru jsou povídky Pavla Vilikovského Kouzelný papoušek a jiné kýče, předcházela tomu bláznivina Dušana Taragela Vražda jako společenská událost, následovat budou snad v rychlém sledu povídky Petra Pišťanka, Máriuse Kopcsaye, Bally, Dušana Šimka. Ale zpátky k otázce po Rytířích. Titul i podtitul přišly ze slovenské strany a přiznávám, že ani můj původní výběr nebyl slovenskými spolueditory akceptován, takže Rytíři jsou hodně takoví, jak chtěli slovenští editoři, aby byla slovenská poezie v Česku představena. Tematické i tvarové domi-

76

rozhovo



nanty jsou jiné než v současné české poezii, přiznám se, že bylo pro mě překvapením, když jsem zjistil, že některé ikony současné české poezie jsou Slovákům pro smích. A možná, dokonce docela určitě to tak bude i v opačném gardu. Pokud jde o tu postmodernu… Jsem z ní rozpačitý. Ten termín bouchl u nás před dvěma desítkami let a myslím si, že po něm už moc nezůstalo. Snad jedině ona časová demarkační linie. Počkejme si ale ještě na druhý díl (tedy nikoliv postmoderny, ale oné antologie).

Neustále mluvíme o poezii v geografických souvislostech. Je ale tento přístup v době globalizace a internetové neukotvenosti zcela racionální? Jak dlouho ještě bude tato regionální specifičnost existovat a nemůže v důsledku vytvářet zeď mezí poezií a širším, a především „novým“ čtenářským publikem? Vždycky bude na prvním místě člověk, který si ten počítač někde otevře, zapne a připojí k síti. Ať to bude v centru Berlína nebo v Uble. Vždycky budeme při vystoupení ze svých domicilů potkávat lidi, kteří budou mluvit nějakým jazykem svázaným s místem, vždycky si budeme muset s těmi druhými některá slovíčka dovysvětlovávat. Jsou a zůstanou to kvalitativně neslučitelné entity. U jazyka bude vždycky platit ekovské, že jsme mluveni jeho pravidly, u internetu bude vždycky počítač mluvit pravidly, která do něj vložíme my. Situace jeho osamostatnění zůstane tématem pro vědeckou fantastiku, horory a kybernetiky. Jinými slovy, nebojím se o naši lidskou autonomii, nebojím se o naše zakotvení v zemi a jazyce (s vědomím možnosti svobodné volby obého).

Jsi spoluautorem Slovníku českých literárních časopisů, bývalý člen redakční rady literárního obtýdeníku Tvar a přispěvatelem mnoha literárních časopisů. Nemohu se tedy nezeptat, ač si neutěšenost situace velice dobře uvedomuji, jaká, je-li nějaká, je budoucnost a podíl literárních časopisů, jako je Weles či Pandora, na českém literárním životě?

77



Budoucnost je v jediném. Pro leckterého obrozence horribile dictu: v marketingovém přístupu k produktu. Musíte si najít své publikum a cíleně jít za ním, ne jen čekat, až si vás někdo na tom pultě v knihkupectví Academia koupí. Pochopil to velmi dobře Čestmír Kopecký u takového zboží, jakým je film. Takže jako on: do batohu film a vedle sebe do auta režiséra, herce, promítače, a hyjé do kulturních enkláv, nik a buněk. Udělejte něco pro odbourání digitální bariéry mezi generacemi, prodávejte Weles také na flashdiscích, a když si vás čtenář přečte, ať má možnost aktuální číslo přemazat a získané místo zaplnit zvukovou knihou, filmem, hudbou, alespoň do té doby, než si bude přes mobil moci stáhnout nové číslo Welesu, za jízdy tramvají si na displeji přečíst novou báseň Petra Hrbáče a paralelně si ji pustit v autorské interpretaci do sluchátek… sursum! Ptal se Ondřej Slabý

78

79

rozhovo

fotogaleri

Petr Hrbáč Narodil se roku 1958 v Brně, kde vystudoval lékařskou fakultu v oboru pediatrie. Od roku 1994 příležitostně spolupracuje s literární redakcí Českého rozhlasu Brno a se stanicí ČRo 3 – Vltava. Jak sám říká, extenzivně se věnuje flóře vyšších rostlin květeny České republiky, se zvláštním zalíbením v rodu ostružiník, a digitální hudbě. Žije a pracuje v Brně a v jeho okolí. Vydal básnické sbírky Studna potopeného srdce (Petrov, 1996), Podzemní hvězda (Petrov, 1998), Špička (Petrov, 2002), Čekali (Weles, 2007, společně s CD s vlastní digitální hudbou) a prózy Kalhotový pahýl (Petrov, 1997), Jeden den stárnutí (Petrov, 2000) a Maso, kosti, tekutiny (Petrov, 2005).

Streptocarpus sp. hybr. – Medlov

81

Rubus spec. – u Holešova

82

Rubus spec. – u Holešova

83

Rorippa palustris – Lažany

84

Melampyrum nemorosum – Česká u Brna

85

Carex vesicaria – Zlobice, Jezera

86

Asclepias syriaca – Pohansko

87

Sparganium erectum – mokřad Zátiší, Brno

88

Geum urbanum – přírodní park Baba, u Brna-Kníniček

89

Pampelišky útočí na chalupy na Vysočině

90

fotogaleri

Fotím od studentských let, kdy jsem si obrázky i sám v koupelně vyvolával. Digitální přístroje jsou dnes už ale na takové úrovni, že kvalita zobrazení překonala některé dostupnější stařičké foťáky, jako byly v mém případě Smena a Praktica. Skutečnost, že během botanické exkurze lze „nasbírat“ desítky, ba stovky záběrů rostlin, je pro získávání floristických zkušeností k nezaplacení. Pokud máte slušnější foťák, a nemusí být závratně drahý, poslouží i jako lupa, protože makrofotky umí na velmi dobré úrovni a důležité botanické znaky většinou zobrazí taky. Každá rostlina je obdobně jako u zvířat či lidí jedinečná, přinejmenším jinak větvená, odlišně navštívená dopadajícím světlem či ovlivněná klimatickými a půdními faktory nebo zvláštnostmi prostředí, a tak se může stát, že i u nejběžnějších druhů udiveně pokyvujete hlavou, anebo „ruky už hore dvíhate“, abych citoval jednu z nezapomenutelných písniček Mira Žbirky. Pro literáta je samozřejmě právě posledně zmíněný faktor – prostředí – něčím, čeho si více všímá. A tak potom má setkání s klejichou hedvábnou, severoamerickým druhem zdomácnělým i v Evropě, spojena nejen s lady obklopujícími řečkovický hypermarket Globus, ale i s podivně vylidněným lesem u Pohanska, v němž jako by ještě stále visel duch nejen Perunův a Morany, ale i komunistických hranic oddělujících Moravu od Rakouska. Při pohledu na obrázek proměnlivého zevaru vzpřímeného se zasní nad mokřadem Zákoutí, ležícím mezi medláneckým letištěm a bystrckou ZOO, v místech zvláštních terénních vln, jejichž šikovným nafocením můžete také vzbudit iluzi, že jste se ztratili v ruské stepi, je to opravdu zvláštně ukryté místo, kde brblají žabičky a straší volavky, ačkoliv jste pár set metrů od okraje druhého největšího města republiky, a vsadil bych se, že ony terénní sníženiny a vyvýšeniny hostí ve svém prazvláštním náručí různé vodní a polní elementály. A někdy se pokouším i o fotku „uměleckou“, jako je tomu v případě streptokarpu za oknem hospodářské budovy v rekreačním areálu u rybníka Medlov na Vysočině. Streptokarpy jsou tajemné rostliny patřící do tropické čeledi Gesneriaceae, kam řadíme i jejich mnohem známější příbuzné africké fialky – saintpaulie. Pokud tedy někdy za oknem bytu, domku či kupodivu i budovy neurčené k bydlení uvidím streptokarpus, zmocní se mne až dusné nadšení, protože pokojové rostliny mám také rád a s četnými aspekty jejich poněkud záhadné existence se celý život příjemně vyrovnávám. Petr Hrbáč

91

sever Čech

Svatava Antošová

Madame Latrína VLČÍ SLINA (Úryvek z I. části básnické trilogie) Byl jednou jeden les a v něm stromy A ty stromy byly z kamene A v tom kameni jako v sarkofágu spala Duše Lesa A ta duše čekala na slunce Ale slunce nepřicházelo nebe zakrýval mramorový mrak A z toho mraku padaly lesklé slzy A padaly a padaly…

92

nar. 1957 v Teplicích, je básnířka a prozaička, zakládající členka Patafyzického kolegia Teplice, od konce osmdesátých let úzce spolupracuje s literární Skupinou XXVI. Žije v Teplicích, redakčně se podílí na vydávání patafyzického sborníku Pako. Vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá! (Československý spisovatel, 1990), …aniž ťala hlavou (Krásné nakladatelství, 1994), Tórana (Mladá fronta, 1994), Kalendář šestého smyslu (Clinamen, 1996), Ještě mě nezabíjej! (Protis, 2005) a prózy Dáma a švihadlo (Votobia, 2004) a Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (Concordia, 2005).

Stromy vztahovaly k obloze kamenné větve A ty větve čekaly

poezi

Svatava Antošová

a čekaly… na vítr Ale marně Ani vítr nepřicházel jen vytí vlků někde blízko A šepot mrtvých který do uší si vlez A opakoval pořád jedno slovo Sarkoles! Sarkoles! V tom lese byli také kamenní lovci A ti lovci byli kdysi veselí a milovali krev Když Duše Lesa byla ještě dívkou zabili ji a snědli A zbytky hodili

93

sever Čech Svatava Antošová

Madame Latrína

na zob krkavcům Ti krkavci byli z černého mramoru A když slunce bylo ještě důvěřivé vynesli k němu své zobáky a uklovali ho k smrti Když se pak vraceli zpátky na zem srazili se s větrem Ten vítr byl tehdy plachý a nechtěl bojovat A tak se stočil jinam ale krkavci nasycení pozemským masem a nebeskou září jej dostihli a uzamkli do svých křídel A pod těmi křídly

94

poezi

Svatava Antošová

Madame Latrína

bylo slyšet pláč a svistot loveckých nožů A něčí hrdlo proťal děs – to zařízlé vlče chrčelo Sarkoles! Sarkoles…

(Trilogie Vlčí slina je připravena k vydání v nakladatelství Protis)

95


Madame Latrína

MADAME LATRÍNA Jsem madame Latrína nečistá a nevětraná samý červ Střevnatá magnólie zářná břichatka Všude mám chlupy lišej a taky svého boha A každý nerv mě pálí jako opařené strupy A když někoho políbím najde se ve mně jeho noha Jsem madame Latrína jen kvetu! pohleďte… Co ve mně červené to do žluta se směje Co zuby nemá

96

poezi

Svatava Antošová

Madame Latrína

srká kašičku Fuj! Ropucha líbeznice na slunci se hřeje Potom to žbluňkne a ona zadáví se sukem keřnatka… Jsem madame Latrína na dveřích pentle hafo děr Táhne mi na hrbatou a doktoří se perou kdo udělá mi stěr A státník – starý vřed prý vykoupat se přišel „moje bahýnko“ Však potají se schází s lejnem Má jeho vůni a taky pověst škrtiče

97


Madame Latrína

A poklad na dně srdce mého? Je ztracen… Prokrista! Střevnatá magnólie zářná břichatka vás zve na procházku stejnem Opřena o biče nechť jde banda hlupáků Nechť stejně dlouhý mají krok a taky stejné tváře stejný puch Všichni na místa jsem vaše smrt obalená tukem Jsem matka Latrína plná hnědé krve much a (b)Rusáků (Psáno pro patafyzický občasník PAKO, dosud nevyšlo)

98

99

poezi

sever Čech

Radek Fridrich

Klacek (Ukázka z nepublikovaného cyklu)

KLETBA Krajino, shoř! Na popel a prach. Krajino, kušuj! Kuj svůj hnůj! Už žádná znamení na kamenech. Už žádné smírčí kříže. Už nechci do stydkých kostí skal, vždyť jsem tak sám. Krajino, běž! Chytnu tě za otěž. A vyskočím v tvé pískovcové sedlo. Poletíme, posvětíme.

100

poezi

Radek Fridrich

nar. 1968 v Děčíně, kde dosud žije. Vysokoškolský a středoškolský učitel, básník, výtvarník, recenzent a příležitostný překladatel. Publikoval básnické sbírky PRA (Protis, 1996), Zimoviště (Turské pole, bibliofilie, 1998), V zahradě Bredovských (Host, 1999), Řeč mrtvejch/ Die Totenrede (Nomisterion, 2001), Erzherz (Votobia, 2002), Molchloch (Host, 2004), Šrakakel/Der schreckliche (Nomisterion, 2005), Z dzennieka Żybrzyda (Portret, 2005) a Žibřid (Host, 2006). V současnosti překládá z němčiny pověsti Děčínska, které letos vyjdou pod názvem Mlíčná bába v libereckém nakladatelství Bor.

ZPOVĚĎ KLACKA Našel jsem si stromovou stojnici. Křivákem do ní vydloubal důlek a obliny. Malinami jí nabarvil hroty bradavek. Má první klisní. Kojínek.

LAŇKA ZJEVUJE (Stumm wie das Grab) Procházím hřbitovní brankou. Prsty čtu jména rozbitých náhrobků. geb ummer stumm Proplétám své kopýtkaté nohy mezi drátky ostružin. Voním si ke květům planých rododendronů.

101

sever Čech Radek Fridrich

Klacek

geb ummer stumm Do vlasů si sypu jehličí vejmutovek. Ve vyhaslých osudech pohřbených synů a dcer vidím tebe. geb ummer stumm Zářivý, plamenný, krutý.

KLACEK VOLÁ DO ÚDOLÍ Zakrákám krooa, krooa. Do údolí řeky Elbe. Z ostrohu jménem Mönch. Zakrákám krooa, krooa. Tajemná, jemná slova. Zschirnstein a Winterberg.

102

poezi

Radek Fridrich

Klacek

LAŇKA LÁKÁ VILNOU VÁBNIČKOU Zůstaň zapuštěný do mého těla, se všemi brčálovými mechy, hranatými kameny a trčícími pahýly ztrouchnivělých stromů. Vyšplhám se na vrchol pískovcové věže jménem Nonne. Nad údolí, které jsi mi kdysi dal. Krooa, krooa zakrákám do ozvěny skal.

103


Klacek

MLÍČNÁ BÁBA (Z pověstí Děčínska)

ŠEDÝ MUŽÍČEK Jednu dívku ze Hřenska poslali nakoupit. Když přicházela k místu, kde ústí silnice z Janova, uviděla na jedné vysoké stráni šedého mužíčka, který na ni neustále kýval. Hrozně se polekala a zrychlila krok. Po krátkém čase potkala známou ženu a prosila ji, zda by nemohla počkat, až se vrátí z obchodu zpět, jelikož před chvílí spatřila šedého mužíčka a má strach jít zpátky domů sama. Žena byla hodná, počkala na ni, ale když jí dívka chtěla na zpáteční cestě mužíčka ukázat, ať se dívala jak se dívala, nikde ho neobjevila. Přesto jí dívka neustále tvrdila, že mužíček stojí na stráni a pořád na ni kyne. O několik dní později dívka ochořela a dvanáct dní ležela v horečkách. Když se k ní její utrápená matka nakláněla a ptala se, co jí horečku způsobilo, dívka stále opakovala tudíž říkačku: Na pařezu mužíček, krev chce. Utrhne kvíteček, děvče. Spatříš-li šedivce, zle je, zle. Za několik dní, chudinka, vypustila duši.

104

poezi

Radek Fridrich

Klacek

BLUDNÉ KOŘENÍ

Před mnoha lety bloudil v Tiských stěnách záhadný cizinec, aniž by z nich vyšel ven. Dřevorubec, hajný a ostatní lidé ve dne v noci potkávali stejného muže, který se je pokaždé ptal na cestu do Sas, a když mu popravdě odpověděli, vydal se tím směrem, ale opět ve skalách zabloudil a nemohl z nich vyjít ven. Všichni si mysleli, že má v kapse nasypané bludné koření, které mu tam podstrčili zlomyslní trpaslíci. Hajný se proto rozhodl zjistit, jak to vlastně je. Přizval si na pomoc dřevorubce a vydali se do skal. Brzy narazili na neznámého muže, který se jich opět ptal na cestu. Popadli ho a svázali mu ruce a nohy, hrábli mu do kapes a opravdu, v jedné z nich byl voňavý svazek koření. Rozdělali ohýnek a spálili ho. Cizince rozvázali a ptali se ho, odkud je a co tu vlastně dělá. A on jim řekl, že šel navštívit svého nemocného bratra do Gottleuby, cestou byl znaven, lehl si do skrytu skal a usnul. Od té doby si nic nepamatuje. Hajný mu tedy znovu vysvětlil cestu do Sas a on konečně vyrazil k domovu.

ŘVOUCÍ VRABCI Z PARLOSY V Parlose bylo před mnoha lety hrozně vrabců, kteří hospodyňkám snědli všechny tvarohové buchty, když je nechávaly chladit na okně. V létě začali vrabci řvát brzy ráno a lidé nemohli spát. Čeládka tím byla velice rozmrzelá, neboť musela díky tomu dřív vstávat a jít pracovat. Jednou místní selka vzbudila svou děvečku už ve tři ráno a řekla: „Vstávej, vstávej, vrabci už zpívají.“ Tu se děvečka zlostně vyklonila z okna, zatleskala třikrát dlaněmi a zakřičela: „Dnes jste řvali naposled, to vám říkám teď a hned.“ Do vrabců jako když střelí, frr sem a frr tam. Od té doby byl v Parlose konec vrabčímu buzení.

105


Klacek

NEPRŮSTŘELNÍ VOJÁCI Z MAJEROVA DVORA Jedna stará pověst vypráví o tajemném zaříkadle, které když se napíše krví na kousek papíru, pokropí se svěcenou vodou a spolkne s kouskem chleba, tak se člověk stane neprůstřelným. To také udělali vojáci, kteří měli tábor v Dolní Kamenici v Majerově dvoře v roce 1778. Tenkrát vtrhli do Čech Prusové a táhli od Jetřichovic a zaútočili na ně. Strhla se prudká přestřelka. Nepřítel však musel s velkou ztrátou odtáhnout, neboť vojáci z Majerova dvora byli neprůstřelní. Po bitvě si šli sednout na zahrádku na pivo a s úsměvem si vyndávali z prsou, rukou a nohou kulky a házeli je, cink, cink a cink, do starého železného hrnce, až ho úplně zaplnili.

STUDENECKÉ PIVO Jednou putoval pivovarnický mládek okolo dřevorubců, kteří seděli u silnice vedoucí k vrchu Studenec, odpočívali a byli velice žízniví. Po krátkém pozdravu řekl jeden dřevorubec: „Kdyby tak ve vašem ruksaku byl hlt piva, to by bylo.“ Mládek se zastavil a řekl: „Když máte žízeň, mohu vám pomoci, ale jen kdybych odsud viděl nějaký pivovar.“ Odvedli ho tedy kousek výš, odkud byl dobře vidět pivovar v České Kamenici. Nyní mládek požádal o vrták a džbán. Když obojí dostal, navrtal díru do buku, který stál nejblíže, mumlavě zašpital kouzelné zaklínadlo a okolo stromu udělal několik tajných znamení. A lup a šup, z kmene náhle vytrysklo čerstvě načepované pivo. Všichni dřevorubci lemtali jako volové po výpřahu, přikládali k buku svoje rendlíky a čutory a pili jako o závod. Mládek, když viděl jejich tempo, po chvilce díru zadělal roubem. Dřevorubci se ho ptali, proč to dělá, a pocestný jim odvětil s úsměvem: „Nechci kamenickému pivovaru vyprázdnit všechny sudy, to se přece nedělá, vy, lační pijáci.“ A vydal se lehkonoze na cestu.

106

107

poezi

sever Čech

J. H. Kalif

Střez se lípy sudičkové /// V horečnatém spánku anděl Marii láká z domu: Potři pilu telecím lojem a uřízni větev stromu. Neslyšíš letokružní pláč? Neslyšíš tok míznatých slz? Pak je tvou matkou nevěrnice a ty sama necháš růst ve svých žilách žhavé růže, když odpustil matce Bůh. Utneš-li však větev skloněná Marie oči otvírá, blízko nad zemí, stínem matka se sklání, za krk tvému synu nebo dceři kapičky potu utírá schoulí se vina. z dceřiných bledých skrání.

108

poezi

J. H. Kalif

nar. 1977 v Děčíně, kde doposud žije. Absolvoval elektrotechnickou střední školu (řídící a automatizační technika) a v současnosti dokončuje studia VOŠ stavební – obor železniční stavitelství. Je zaměstnán jako dělník – obsluha NC fréz. V roce 1988 založil s F. Řezníčkem a D. Ruppem Literární spolek Houby s woctem. Spolu s F. Řezníčkem je vydavatelem soukromých tisků v nakladatelství Vesele mrtvý domeček. Publikoval v Psím víně, Welesu, Pandoře a almanaších Pět let a Město D. Knižně vydal sbírku Norkovna (Městská knihovna Děčín v edici Nomisterion, 2005). Publikované texty jsou z připravovaného oddílu Stromy.

/// Blouznivej, pravdu jsi měl, strom s dutinou tu stojí. A poslepu do ní, říkals, ruku dej? Tak, měsíční svit za víčky neuhlídáš, nehlídej! Že jikry ptačích očí hledat mám? Už se ti v dlani slizký hrách převaluje? Žena ti ohyzdnou slepotu dá, jako roští zlámanou, jako křoví zkřivenou, takové bude dítě tvoje. Blouznivý, mám naději? Bude v ní jen kalná voda tlejícím listím čpící, doma klín ženy skrápěj s ní. Dítě pak krásné a silné bude? Však, leč na to mysli, do roka žena ti nemocí sejde. Blouznivý! Kde jsi? Tak za kořalku platíš opilému Josefovi?…

109

sever Čech J. H. Kalif

Střez se lípy sudičkové

Když se tesař Maláč z války vrátil, tak mu sekyra zpívala: Mladý smrk v lese tni, větve odřež, skoby suků vymkni a vyčkej tmy. Oh! Jak je čilé Topůrko z kořene v železe vžilé. Když se z prázdného přeslenu nebude do stran záře ježit, Bídná tě v kožichu schová. Oh! Jak jsou zmožené kosti mé sražené železem, a ty pořád své: Vykopeš-li však pařez z hlíny, najdeš pod ním noru zaječí a mezi chlupy vycíděnou kost, vezmi ji a pod daleký práh ji dej. Do smrti budeš mít všeho dost, utíkej, daleko utíkej! Směje se bezruký, nad slovem pláče:

110

poezi

J. H. Kalif


Kdepak, má milá, tenhle dům unesl můj smích a unese i nářek. /// Studniční vodo! Ledový jazyk máš. Z dlaní tvář mi lížeš, do uší šeptáš: Klimente, řezníku, z břízy, co leží, kůru svleč a na střídě kmene slov skrytých hledej. Cítím z tvé řeči, vodo, skon, jako když smrt se napřahuje, jako když ocilka s kudlou se pomiluje. Do tří jar, poslouchej dobře, zůstaneš v domě sám, jen pálenka ztiší tvůj žal, když nenajdeš, co vědmý psal.

111



Ledová jsi, vodo, jako dech na háku, jako smrt! Nenech mě čekat, uvolni nade mnou slepoty kruh! Když najdeš slova, po větru přečti jich, dlouho pak budeš žít, ale věř: metlou ponížení daleko skonáš. Kdo přes noc zasívá, co vzbouzí den? Najít mám, porazit mluvící kmen? /// Voraři! Pro tebe řeka hlubinné verše šeptá: Řekla jsem: Tok můj sveď do brázdy v kůře vrby. Teď hladím, lížu, ovíjím nahé tělo pod šaty.

112

poezi

J. H. Kalif


Po pět dnů ji nenech žíznit, řekla jsem, mazlím tě a objímám, hladím rybím ocasem. Tvůj korálkový dech do vlasů si vplétám. Nedopitý je tvůj úsměv ve vzpomínce, v smíření. Tak přece víš: Silný a zdravý budeš a každou z žen uchvátíš, vím, že je to dávno: však já budu tvou nejvěrnější milenkou. Potom už jen chlácholivou voraři řeka zpívá, v proudu se tělo bez duše naposledy vzpíná. /// Peníze v záňadří cikánka schovává, potichu do ucha

113



Květě šeptá: Jablko střes z jabloně na rozcestí a přes noc v klíně hřej. Ke svítání sněz jadřinec vykrojenej. Tím ho tvoje sukně spoutá, ale tvůj klín, buď si jistá, už živého nevydá. Ze spánku Květu budí svár, otec se na matku rozkřičel: Sem jsem ty peníze, vím to, dal, s takovou jako ty jinej by nevyšel! /// Na ošlapanou podlahu po smrti báby snáší se z kuchařky žlutý list: Půl hrnku chmířnatého listí z dubu, půl hrnku opražených bukvic, kuličku angreštu kyselou, že se nedá jíst, a hrnek mdlých pupenů z ulomené habrové větve.

114

poezi

J. H. Kalif


Vše v hmoždíři tluč a opakuj v duchu, hlasem mlč: Kdo polkne slzu pouhou, tomu na prsou boláčí vyraší, vlasy vypadají v chomáčích, prsty od nehtů seschnou, oči v bolesti vychřestnou, do měsíce ho z domu vynáší. Přidej špetku strouhané borky, lžičku porodní vody a vosí med. Zalej půlhrnkem mléka z nastuzené kozy, nech den odstát a pak sceď. Babský šplechty, komu jsou třeba? do kamen papír hází syn. Hmoždíř je umytý, prach na něj sedá, domem se plíží neklidný stín.

115



/// Střez se lípy sudičkové, listů srdničních se střez, její vůně sirupové, kůře šupinaté, květů pylových se střez, mízy krevnaté! Den po dni tluče srdce zvonu Zdislav ke zvoníku Markovi. Jestli i tak listů promneš, jestli i tak vůně dýchneš, smyčku stáhneš za krkem! Jestli i tak kůry dotkneš, jestli i tak mízy polkneš, v zívání větru viselcem! Zčeřelý Marek do stolu buší: Pokácíš, spálíš, po vodě pustíš! Cizí strach překřičet – hospoda hlučí, k němu jak pro výsměch – lidé jsou hluší.

116

poezi

J. H. Kalif


/// Do města hledí Hilman, co přitáh, komediant. Na střechy, do dvorků, na můstek přes řeku, z kopce hledí. Na školu i na kostel Hilman, a neví: Není to sen? Vezmi šat nejhonosnější, pokrm nejchutnější, věc nejsvětější, vůni nejopojnější, šrám nejdelší a svazek vlasů nejpalčivější a rozprostři pod větvemi dubů. Perun si jimi chodí šumně drbat záda, naslouchej dobře, sám ti napoví, jakým prachem se švy tvých bot udáví. Do města hledí, už je si jistý: To není sen. Trhá trs trávy, přičichá, pak v prstech mne.

117

sever Čech

Tomáš Řezníček

Schůzka ornitologického klubu v Děčíně ZPĚV Syn můj řve dožaduje mámu skrz prosklené dveře tlučou hrachy skly táta ( ) spí po pivu nic neslyší máma se sprchuje a syn jedno chce jen nebýt sám v nejlepším s prsem mámy tak to chce

118

poezi

Tomáš Řezníček

nar. 1969 v Děčíně, je básník, organizátor literárních pořadů v Děčíně, kde také žije a působí jako zaměstnanec ČD. Debutoval básnickou sbírkou Druhá strana (s R. Fridrichem, Trutnov, 1994), dále publikoval výbor básní z 90. let Ranžír přede mnou (Městská knihovna Děčín, 1999) a sbírku Neprávem zvaný kozodoj (Městská knihovna Děčín, 2005).

/// už taky vybíhám k balkónovým dveřím jako můj syn a spolu zvláštně šťastní sledujeme moc hlasitý vlak a potom táta a syn tančí dokola a nahoru a dolů všechny ty nádhery co radost dá a maminka se lalala usmívá a někdy se zlobí taky hubuje a taky brečí

PŘÍJEMNĚ voní řízky únor beze sněhu vše je pořád stejně jiné v sobotu ráno proběhla schůzka ornitologického klubu v Děčíně povívá příjemně

119

sever Čech Tomáš Řezníček

Schůzka ornitologického klubu v Děčíně

vše je jiné stejné prádlo jedna báseň schne ani se nechce víc vymýšlet

/// Bude se dobře spát (po)divné bolesti pod žebry jen zimní mušky v kuchyni pod lampou zatím co venku sněží s tebou čtou ornamenty na rohoži z rákosu korek bílá malba stěny jak se to nechává vystoupat za tichého ticha nejčistší muziky oddychují ze snů žena syn

120

poezi

Tomáš Řezníček


KDYŽ JEŠTĚ JEZDIL příměstími kůžák a zhlasita vyřvával a objevils… v ulici Práce za nádražím která prostě dneska není i s hospodou U Slunce co větrák její pocem pocem lákával která se vším se jednoho ztratila výkup kožek jeho tvrz převtělené jmění zbyl po létech sestrou vymalován malý strach kůžák a obrázek a v zátočinách mysli z ampliónu plným hrdlem KŮŽÁK zmizelý věk

121

sever Čech Tomáš Řezníček


PÓÓNDĚLÍÍ chlápek s lopatou asi správce rozhazuje lopatou cosi bílého připravuje fotbalový trávník na zimu je chmuru plný konec podzimu ani stolový Sněžník vidět není počumuji z okna čumím na lidi ve vlaku jak se rozjíždějí přijíždějí mizí ve svém cizím prostoru mým očím nahánějí hrůzu malou ale nahánějí mezi hřištěm a kolejemi pod nádražím cvičák pro psy Pocem a tak.. a malá řeka tolik živá póóndělíí

122

123

poezi

sever Čech

Martin David

Šumotání deště šeplání deště šešení PAK PŘIŠEL DÉŠŤ… 1 crčení deště hrčení deště ropotání deště glogtání deště glachtání deště cinkování deště rapreptání deště kopocání deště copotání deště šumění deště šumotání deště šeplání deště šešení

124

nar. 1964 v Teplicích, kde také žije. Pracoval jako stavební mistr, projektant, vedoucí kina, dělník, topič v kotelně teplických lázní. Vydal básnické sbírky Listí pro jablko (Protis, 1995), Jiné výkladní skříně (Weles, 1999) a Venkoncem (Weles, 2003).

2 dubnování deště kolotání deště lopotání deště bublání deště bábelování deště kamenování deště šíbování deště ošmatávání deště šmátrání deště cupitání deště šeptání deště šepotání deště šuškání deště šeplání

poezi

Martin David

3 Hřmot kanoucích krůpějí v krápníkových jeskyních – v těch zásvětních bizarních chrámech… Nalévání a tříštění krůpějí v zásvětních chrámech – jako by se tu od nepaměti měřil nesmlouvavý čas…

125

sever Čech Martin David

Šumotání deště šeplání deště šešení

PÁLENÍ OHNĚ NA HORÁCH Opět naše hlasy oněměly žíhané tváře ustrnuly kolem zmítaného ohně U té hovadsky nevyladěné Boží televize

OBLÁZEK „Obuasek“ – komolilo batole nad obrázkem starším kreseb jeskynních

126

poezi

Martin David

Šumotání deště šeplání deště šešení

/// Jenže co když pozorovatel pozoruje jiného pozorovatele, který pozoruje dalšího pozorovatele, který pozoruje dalšího pozorovatele, který pozoruje dalšího pozorovatele, který pozoruje dalšího pozorovatele? – Přeji vám všem hezký den! Den vám přeji moc hezký! Moc hezký den vám přeji!

127

sever Čech Patrik Linhart nar. 1975 v Duchcově. Básník, výtvarník, sběratel pindíků, ilustrátor a performer. Žije v Teplicích-Šanově a v Duch cově. Publikuje pod jmény Pavel Jazyk, Albert Krásno, Hugo Hugo, Petr Tygr, Patrik Vetrugin aj. Spolu s Radimem Husákem († 2007) zakladatel časopisu Dekadent Geniální (poslední číslo vyjde 2008). Samostatně vydal Čítanku český Jazyk (pod jménem Pavel Jazyk, studie, próza, poezie, Velarium, 1998), Měsíční povídky/Opárno (próza, poezie, Votobia, 2003), Pro cizince na cestách (próza, Kapucín, 2003), Divadlo RausAplaus (pod jménem Pavel Jazyk, hry, Větrné mlýny, 2005) a Napsáno v trenýrkách (próza, poezie, Protis, 2006). Člen radikálního baletu Vyžvejklá bambule a skupiny Dutroux Family. Píše studii o horroru (ukázky vyšly v Hostu, Dobré adrese a Analogonu) a připravil knížku o vexilologických dějinách britského Impéria. Nepracuje.

128

Patrik Linhart

Soumrak modelů (Měsíční povídky 2007) ROMAN KRAJÍC V PAVILONU P Chtěl jsem mu dát za vyučenou. Měl trochu moresy pána světa. Po poslední hádce před pár lety jsme spolu nemluvili půl roku, předtím skoro rok, tentokrát to vzalo nečekaný obrat. Zavolala mi jeho sestra. Krajíc pokus o sebevraždu, leží na psychiatrii, musíme za ním. Jasně, kdy, hned. Já mám trochu kocovinu, sraz třídy, hrůza, chápeš. Ale jeli jsme. Po této stručné exposici je čas na dvě tři historky. Za prvé, přišel jsem na pokoj,

próz

Krajíc se otočil od okna, a jako bychom se neviděli pár dní, vypálil: Jak to uděláme s Dekadentem? Vzápětí oznámí, devět let jsem pracoval, teď budu devět let lenošit. Hned nato, až přijdeš příště, půjdeme na pivo. Možná na dvě. Přišel jsem v pondělí. Krajíc plány redukoval. Další číslo Dekadentu tak za rok, lenošit bude nejvýš rok, pivo musí počkat. Zato mě vzal do kuřárny, kam smí jenom pacienti. Tak tě tu vítám, zvedne se jeden v trenkách a podává mi ruku. To je náš Zdeneček, vysvětluje Krajíc. V rohu sedí rocker v kraťasech. A jak tu budeš dlouho? To je náš Rocker, vysvětluje Krajíc. Kuřárna je mistrovské dílo minimalismu. Dvakrát tři metry, okno se nedá otevřít na víc než půl centimetru. Za deset minut mám dost dokonce i já. V pokoji čeká na Krajíce spolubydlící. Přikurtovaný. Včera mě chtěl zabít, vysvětluje Krajíc. Ale včera neni dneska, uklidňuje mě. Vyprávím Krajícovi zážitek z natáčení. Zatímco my točili film o vermachťákovi, o pár metrů dál točila jiná skupina film z války Severu proti Jihu. Krajíc se směje. To je dobrý. Pak se zarazí, počkej, tady je jedna ženská, která šije kostýmy z občanský války, pojď, zeptáme se, třeba ty lidi zná. Paní sedí na kulturce ve společnosti obří obrazovky, několika žlutých židlí a spousty kytek. Po Krajícově příběhu se k nám otočí a řekne: Asi čtrnáct dní? Na Písečáku? To jsme byli my. Krajíc se rozzáří. Moje nadšení není menší. Na odchodu Krajíc nezapomene dodat: Ale Patrik dělá v jinejch rozměrech než vy. Za dva dny mi poslal zprávu: Ta pani od Jižanů se do mě zamilovala. Pak dostala záchvat a odvezli ji pryč. Dal jsem jí na cestu svuj župan. ŘEKLA KOŇSKÁ DRÁHA POSLEDNÍ SLOVO? Literární šaman Salman Rushdie napsal, že pokud autoři nechtějí psát o aktuálních tématech současnosti, o tom, co je teď a tady, ať raději nepíší vůbec. Od člověka, který na vlastní kůži zažil, jakou sílu a moc má fundamentalistický dogmatismus, bych takový výrok nečekal. Je to přece jen chomout. Na just napíšu o tom, co bylo včera a tam. A nebude tam jedinej přesah. Já vám spočítám ty kecy, o tom, že

129

sever Čech Patrik Linhart

Soumrak modelů

smích je dnešní! Včera jste se měli smát! TAJEMNÝ VZKAZ V TELEFONU Jak rozpoznají ty holčičí mobily, netuším, ale pokaždé na ně posílají stejný vzkaz: Tak už si konečně vyberte melodii z vašeho oblíbeného seriálu Ordinace v růžové, velmi křehké letiště štěstí. Jdu vybrat tchýni šminktašku a zase ten hlas: Tuhle si kupte, takovou má paní Marie ve Vztazích, ale vy vypadáte jako sestřička Martina v Ordinaci, pro vás snad tahle – – kurva Čechy, ale jinde bych byla jako sestra Mary, María nebo čert ví která Conchita, všechny končiny jsou součástí jediné naleštěné a nekonečné plochy. Někde vysoko poletuje téměř nezachytitelná enkláva zvaná vesmír. V PŘÍBOJI Rackové v červáncích praskavě zpívají mému budíku, který i v soumraku stříbřitě se leskne, že nevstanu, se nenarodím, omarodím, položím se na desku stolu, usnu a Prateplické moře mi omyje nohy a malíř pterodaktyl mě zamaluje. DOBRÁ DUŠEVNÍ PRÁCE S Francií budeme hledat společná řešení, vytvářet kompromisy a prohrávat zájmové střety – s Francií jako s jednou z klíčových zemí Evropské unie. A jaká je Francie dnes? Expert Lukáš Macek dí, že je to země jako každá jiná, podle některých málo, podle jiných velmi výkonná. Je právě tak levicová jako pravicová, což je velice zajímavé, a lidé, což je prapodivuhodné, jsou stejní jako všude jinde v rámci EU. Ačkoli Lukáš Macek připouští, že lidé z Marseille, pokud jde o kuchyň, nejsou titíž jako lidé z Bretaně. Jinak je to touristický cíl číslo 1. – Co na to říct? Strčit si prst do krku a chrčet! DNES V NOCI V ČERVENCI Buďte ráda, má paní, že jsem dnes do rána psal básně s curaçaem, to ptačí srdce

130

próz

Patrik Linhart

Soumrak modelů

podle pohozené na podlaze by vám zvedlo mandle a ty naše kočičáky byste dozajista zabila. A když jsem se vás ráno ptal, kolik chlapů se převlíká za bílé lachtany, řekla jste, asi tak za sedmdesát korun. Tak jsem tu vinnou smečku poslal do výlevky, neboť my dva i bez chlastu jsme párek ochlastů.

ZEN VE SNU Zenový mistr si mě vzal na louku a učil mě dosedat tak lehce, jako když otočíte otevřenou plechovku a necháte párky dopadat na zem. Muselo to být prudké, bez zábran a zároveň elegantní. K čemu to je dobré, jsem pochopil, když jsem potkal mluvícího psa. Uměl sice mezi štěkotem procedit jen slovo zahradničit, ale i tak jsem si sedl na zadek, jako když padají párky. Byl to jen sen, ale – dovolte parafrázi na Poea – není sen jen ve snu zen? JAK JSEM TOČIL PIVO V puse mám jakoby v mušli nachcáno, sliznice je z perleti, necítím se však tak bídně jako kamenný panáček v kašně. Točím pivo v provozovně U Kašny a vstávám v devět. Dlouho to zvládat nebudu, čerta udělali zahradníkem a já to připouštím. Zrána mi jeden čamrda vyprávěl, jak s půlnočním polibkem pozvracel svoje děti. Jiný nato, že je skvělý otec, a jiná zase, že si užívá roli matky. Možná to ani nebyli lidi, ale halda časopisů. NOČNÍ PRÁCE NA VĚŠÁKU Povídal mi jeden zedník v hospodě něco, co jsem tak zcela nepochopil, a objednal mi griotku. Napil jsem se z ní jako ze slovníku, ale ani potom jsem mu nerozuměl. Propili jsme konto bariéry a k čemu to vedlo – prolomily se ledy, ale pod kým – – JEDINĚ TEN URBAN HORROR UMÍ

131

sever Čech Patrik Linhart

Soumrak modelů

Země česká marně čeká na nějaký slušný a stravitelný horror. Sci-fi i fantasy tu celkem na slušné – v rámci žánru – úrovni vychází, ale pravé původní horrory tu od konce dvacátých let XX. století nejsou. Přicházejí k mé mysli všelijaké ošemetné a laciné důvody, proč to tak není. Přece nejen Země česká krve zbavená, ale dokonce ani já, kterého i noční zimní cesta na záchod děsí, není s to vyvolat zimničné chvění, strach a hrůzu. Byť jsme hrůznou ukázkou poddruhů zvaných poddoga a neopudl, naše čůra a čučáky míří do šťastných začátků knížek, při jejichž čtení lapáte po dechu. Nic nenaplňuje tento ideál konformistů lépe než nadčasové články Scarlett Wilkesové. Jeden za všechny: Už nepřipomíná věčně zhuleného Jakuba ze Samotářů, nosí elegantní oblek, popíjí drahé víno a hraje golf, anebo všechno na jednoho: Nepřipomíná vědce, ve své elegantní kanceláři nás uvítal ve sportovním obleku. NÁRODNÍ ODPOR Chovám k národu odpor a ani ty se lvíčkem na prsou smířit se nechceš, bazíruješ na tom, že je to veteš. Ale tahle země – neříká ti slečno, jen mladá pani. Neboj se jí – sáhni si na ni. Obtáhni dráhu, kterou prolétla vesmírem – než popsala svět mírem. Vždyť je to chudák země jako každá jiná – sám opustím ji hned, až najdu paralelní svět. Skin living in your head. ANDĚL NA LOVU Obloha ležela na zemi jako vyfouknutý bazén těch, kteří nemají na to vykopat si jámu, zalít ji betonem a ve finále vylít türkysovou tekutinou připomínající vodu. Cestou do hospody se mi vybavily možné cesty do těch i oněch hospod. Seděly tam stíny lidí, kteří se upili před deseti i více lety. Seděli a popíjeli, každý s jiným dluhem. Nejsem nikomu zavázán. Pohostím i přátele, budou-li chtít. Položil jsem na stůl cigarety. Vrchní se nade mne bezradně postavil. Co s tebou? povídá. Víš chlape, kolik toho tady máš na triku? Bál jsem se, že se odehraje obvyklý

132

próz

Patrik Linhart

Soumrak modelů

příběh. Očima jsem lovil známé a v kapsách po hmatu drobné. A kapesní výbuch přišel, dvě tři kila šustila mi v prstech. Náhle jsem byl těžkooděnec. Možná snad i malý tank, jehož laserové tětivy protínaly lokál. Lidi můžou skřehotat, vyvalovat vulvy, ale domů půjdu s plnou parádou za zpěvu vítězných písní. Vyplatil jsem se z hrobu. Zatím.

133

studi

sever Čech

Jiří Koten

Literatura z osy Děčín–Ústí–Teplice Když před více než sedmi lety vyšla antologie severočeské literatury Od břehu k horám, kniha se křtila v Ústí nad Labem. A bylo to pochopitelné: jednak je krajská metropole centrem celého regionu, jednak jde o město s jistou literární tradicí. Už tehdy však bylo slyšet námitky, že sever Čech nepatří jen Ústí, Děčínu, Teplicím, popř. Mostu či Chomutovu. Severní Čechy, to je také Litoměřicko, Českolipsko, Liberecko a Jablonecko, Semilsko. Pravdou je, že v žádném ze zmíněných regionů není literární dění tak živé jako na Ústecku. V Děčíně je centrem dění Městská knihovna, která vydává knihy zdejším autorům a pro mladé pořádá literární Cenu Vladimíra Vokolka. Na děčínském zámku a v hostinci Zarabanda se zase každoročně koná vyhlášený literární festival. Teplice se mohou chlubit literární scénou s tradicí zdejšího Patafyzického kolegia (mj. Eduard Vacek, Miroslav Wanek, Svatava Antošová), jehož činnost byla v roce 1986 komunisty zastavena (Vacek si za ni dokonce vysloužil kriminál), nicméně v nedávné době se opět obnovila. Od roku 2006 znovu vychází i spolkový časopis Pako.

studi

Ústí nad Labem je z obou měst se silnou literární „buňkou“ na půl cesty, ve městě je Univerzita J. E. Purkyně, na které (resp. na zdejší bohemistice) studovala řada zajímavých současných autorů (mj. P. Brycz, M. Fibiger, R. Fridrich, M. Děžinský; z nedávných absolventů jmenujme Kateřinu Kováčovou, Stanislava Berana či Marcela Duricu). V Ústí vychází literární revue Pandora a často se zde konají autorská čtení i menší literární festivaly. Zachytit aktuální literární dění na severu Čech v širší perspektivě, to by byl rozhodně nesnadný úkol. Pokusím se tedy alespoň věnovat pár řádků autorům zastoupeným v přítomném Welesu. A vezmu to od východu k západu, jak jsem zvyklý od nás, od Jablonce, na Ústecko přijíždět…

Důraz na domovský region, konkrétně na Děčínsko, je typický pro tematickou rovinu tvorby Radka Fridricha (nar. 1968). Básník opakovaně vstupuje do krajiny, která je zatížena minulostí dvou zde žijících národů. Fridricha charakterizuje přísná strohost a záliba v expresionistických obrazech, do nichž pronikají fragmenty baladických příběhů. Poezii ve sbírkách V zahradě Bredovských (1999), Erzherz (2002) a Molchloch (2006) bychom také mohli interpretovat jako mýtotvornou: básník se snaží zprostředkovat zlomky z paměti krajiny, ve které žije a která ho přesahuje. Po poslední jmenované sbírce Fridrich vydal spíše oddechovou knihu Žibřid. Koláž básní v próze a mikropovídek představuje básníka naopak v poloze mýtoborné. Žibřid je z rodu deklasovaných hrdinů; o svět se příliš nezajímá, bezradně bloumá ve městě a pozoruje bezútěšnost svého okolí. Současná Fridrichova tvorba ale potvrzuje, že Žibřid byl knížkou napsanou v oddechovém čase. Děčínský autor se vrací do romantických exteriérů a svůj prostor znovu zalidňuje rozmanitými postavami. Objevují se zde hajní, dřevorubci, poutníci i nejrůznější fantastické bytosti. Klacek a Laňka jsou protipóly Žibřida a Kůženy. Jsou to lidé? Jejich život je v lese a ve skalách, nikdo z nás neporozumí jejich zaříkávání. Klacek, lyrický hrdina celého cyklu, promlouvá: Zakrákám kro-

135

sever Čech Jiří Koten


oa, krooa. / Tajemná, jemná slova. / Zschirnstein a Winterberg. Z minulosti zůstávají jen slova. Ne náhodou jde o toponyma; kdo z nás dobře zná odlehlá zákoutí, kdo ví, co se na nich odehrálo? Radek Fridrich se ve svých textech proměňuje v lyrický subjekt, který zná hluboká tajemství. Proto nás ani nepřekvapí, že vedle básnické tvorby v současné době připravuje překlady z pověstí Děčínska. Básník Tomáš Řezníček (nar. 1969) vydává své sbírky v edici Nomisterion Městské knihovny v domovském Děčíně. Básníkovo město bývá téměř výhradním dějištěm jeho textů, ostatně Děčín je pro Řezníčka téměř totéž jako Benátky pro Tintoretta (o starém italském mistru se praví, že město za celý život opustil všehovšudy jedenkrát). Subjekt v jeho dosud nejlepší sbírce Ranžír přede mnou (1999) se představil jako lyrický „spoluhrdina“ příběhů z nádraží, hospůdek a drážních bufetů. Charakteristické pro Řezníčka byly jednak záznamy zaslechnutých hovorů, snaha o zachycení autentických promluv, jednak zpovědní básně ze šichet i volných chvil mezi nimi. Sbírka Neprávem zvaný kozodoj (2005) pak představila poněkud jiného Řezníčka, přibylo básní domácích, „usedlých“, tematicky čerpajících z každodenních situací. Rozmáchlý projev barda od vlaků vystřídala spíše snaha po zachycení vzpomínky, po evokaci jedinečného zážitku. Jestliže doposud hovoříme o posunech Řezníčkovy poetiky, zaměříme se nyní na její konstanty. Pro děčínského básníka je důležitá artikulace veršů. Občas nás skoro napadá, že to, o čem text vypovídá, k čemu referuje, není nejdůležitější. Autor se nechává unášet shluky slov, samotného jej těší hra spočívající v jejich skládání a spojování. Řezníčkova poezie je fónická; kdo viděl a slyšel Tomáše Řezníčka při autorském čtení, pochopí, že teprve při přednesu je jeho poezie plnohodnotná. Východiskem Řezníčkovi bývá často pozorování. Nejinak tomu je i v básni z přítomného čísla Welesu: chlápek s lopatou / asi správce / rozhazuje lopatou cosi bílého / připravuje fotbalový trávník. Subjekt nás ani na okamžik nenechává na pochybách, kdo se na scenérii dívá a kdo mluví. Představuje se jako čumil, tohle

136

studi

Jiří Koten


jsou jeho dojmy, exprese zabarvila i jeho vyjadřování. Avšak z pozorování cítíme silnou potřebu zprostředkovat víc, kromě dění i řečená slova a zvuky: pod nádražím cvičák / pro psy Pocem a tak… Závěr básně pak mluvčího staví do ještě silnějšího světla. Pozorovatel, jemuž je ze scenérie úzko, zapomněl se v mumraji, konečně vydechne póóndělíí v náhlém pochopení začátku pracovního týdne, v objasnění shonu, který jej zaměstnával a znepokojoval.

Do třetice z Děčína pochází také J. H. Kalif (nar. 1977). Někdejší člen literárního spolku Houby s woctem knižně debutoval rovněž v edici Nomisterion Městské knihovny Děčín. Ve sbírce Norkovna (2005) se Kalif představil jako nesporně talentovaný básník, jeho knížka ale nezapře jisté hledání formy i tématu. U Kalifa nalezneme řadu vlivů: tíhnutí k mikropovídce je charakteristické pro Linharta, Fridricha (Žibřid) i Kalifova děčínského vrstevníka Františka Řezníčka (Panha). Snaha o přesný záznam autentických promluv zase připomene tvorbu Tomáše Řezníčka. Nejzajímavější je Kalif tam, kde je „svůj“. V oddíle Fabrika představuje výjevy z každodenní žité zkušenosti: Budějice–Plzeň jedna jedna, / změřil v klidu dva bajláky. / Bohemka s Brnem dva jedna, / ještě dva body a bude pátá / a Sparta to projela, / protézy bajláku do svěráku (báseň Norek). Kalif důvěrně zná prostředí, v dílně mu nic nezůstává skryto, klidně vstupuje do vědomí hrdiny básně, jehož vnitřní monolog nechává mísit se zpravodajstvím znějícím z rádia. Tady není žádné místečko pro tajemství. A přitom každý má svůj jedinečný příběh… Prostředí továrny i celého města nyní Kalif nechává daleko za sebou. Dějištěm jeho nových básní se stává les, k jehož stromům chodí na poradu lidé z širokého okolí. Příroda zná hlubší pravdy, tak proč by nemohla znát lidské osudy: Klimente, řezníku, / z břízy, co leží, kůru svleč / a na střídě kmene / slov skrytých hledej. Děčínský básník dokáže líčit téměř mytické výjevy s neobyčejnou suverenitou i osobitou obrazností, nemohu se ovšem zbavit dojmu, že jeho texty rozvíjejí poetiku, kterou dobře známe už od Radka Fridricha. Individualizace hrdinů, je-

137



jich apostrofy, věštění, zaříkávání, to vše se objevuje např. ve Fridrichově sbírce Erzherz či v oddíle Hry ze souboru Molchloch. Nezbývá nám, než se nechat překvapit, kam se vývoj tvorby J. H. Kalifa bude nadále ubírat – a nakolik se mu (ne) podaří vzdálit se a vyhranit vzhledem k jeho staršímu souputníkovi. Nezaměnitelnost autorského projevu pro změnu charakterizuje dalšího Severočecha, teplického, resp. duchcovského autora Patrika Linharta (nar. 1973). Letos pětatřicetiletý Linhart píše básně, prózy, vystupuje jako performer (např. s tzv. radikálním baletem Vyžvejklá bambule). Linhartovým ústředním žánrem je mikropovídka; autor je píše průběžně a řadí je do cyklu Měsíčních povídek, přičemž jejich název není odvozen od tělesa na oběžné dráze, nýbrž odráží nezadržitelnou pravidelnost, s níž každý měsíc nové povídky vznikají. Společným jmenovatelem všech textů je autorský subjekt, jenž zaznamenává vše, co se kolem něj děje. Linhart vždy rozvíjí nápad, který se snaží zcela vyčerpat. Jeho vyprávění připomíná projev neurotika: glosa na aktuální téma se v okamžení promění v nonsens, vtip je opakován tak dlouho, až není vtipem. Linhart texty pointuje, jindy pokračuje doslova až za pointu, kdykoliv se nechá nápadem odvést jinam, parafrázuje zaslechnuté projevy, vysmívá se rétorickým klišé. V mikropovídce Národní odpor přepne do dialogu, jehož motivace a souvislosti neznáme, avšak vzápětí se nechává unášet trapně triviálním rýmováním: Vždyť je to chudák země jako každá jiná – sám opustím ji hned, až najdu paralelní svět. Skin living in your head. Linhartovo psaní ale nemusíme chápat jen jako grafomanii soudobého rádoby dekadenta, jenž zahání nudu únikem k tužce a papíru. Duchcovský autor je mistrem jakéhosi postmoderního groteskního realismu: jeho povídky věrně odrážejí svět dnešních Sudet, v nichž se potkávají Češi a Němci, skini a Romové, tepličtí pobudové a lázeňští hosté. To vše Linhart ztvárňuje jazykem, v němž se mísí výrazivo jako vystřižené z Moderní revue s ukřičenou vtíravostí reklamních sloganů a titulků bulvárních plátků.

138

studi

Jiří Koten


Teplický básník Martin David (nar. 1964) dosud vydal tři knihy: Listí pro jablko (1995), Jiné výkladní skříně (1999) a Venkoncem (2003). V nich se ukázal jako nadaný pozorovatel se schopností evokovat situační atmosféru. V poslední sbírce se jeho básnické gesto poněkud posunulo, přibyl nadhled, ironie, (pro teplickou scénu tolik charakteristická) blízkost poetice nonsensu a někdy téměř aforistické pointy. Pozorovatelství, hravost a hledání přiléhavého ozvláštnění jazyka najdeme také v Davidových nejnovějších verších. Takto se např. teplický básník snaží zachytit zvuky deště: crčení deště / hrčení deště / ropotání deště / (…) // dubnování deště / kolotání deště / lopotání deště / bublání deště / bábelování deště / kamenování deště / … Ve třetí samostatně oddělené strofě subjekt na opakovaný motiv padajících kapek promítá Hřmot kanoucích krůpějí / v krápníkových jeskyních. Zde se projevil typický David: básní neusiluje o hlubokou metafyziku, nesituuje sebe do „zásvětí“ jeskyně, kde by se mohl nechat zasvětit do tajemství plynoucího času. Jeho místo je na chodníku zasypávaném deštěm. Básník se dívá a nesměle naznačuje svá tušení… Svatava Antošová (nar. 1957) vstoupila do literatury v posledních letech uvadajícího totalitního režimu; vzápětí se stala téměř kultovní básnířkou. V době, kdy televizní seriály osmdesátých let idylizovaly práci v mladém kolektivu na dílně, Antošová nastavila zrcadlo skutečným poměrům. Teplická básnířka zaznamenávala skutečnosti, o nichž se raději nemluvilo, její pozorování mířila tam, kde pohledy ostatních záměrně neulpěly. Od osmdesátých let dodnes Antošová ráda šokuje. A přesto: subjektu jejích básní bychom těžko mohli připsat prostou otrlost. Právě naopak – za její výpovědí cítíme smutek, zranitelnost, úzkost, vědomí marnosti. Antošová neoslovovala jen tématy a dikcí rozhněvané mladé ženy. Čtenáře přitahoval i její dlouhý volný verš, jenž připomínal básně beatniků. Přestože se Antošová v druhé polovině devadesátých let na nějakou dobu odmlčela, od roku 2004 opět vydatně publikuje, a to poezii (Ještě mě nezabíjej)

139



i prózu (Dáma a švihadlo, Nordickou blondýnu jsem ještě nelízala). Svatava Antošová opět provokuje, její verše jsou po okraj plné odpudivé morbidní úchylnosti: Jsem madame Latrína / nečistá a nevětraná / samý červ / (…) / Všude mám chlupy / lišej a taky svého boha / A každý nerv / mě pálí jako opařené // strupy / …Ale kdo je madame Latrína? Bordelmamá, jíž není radno se dostat do parády? Nebo zaplivaný hajzl odkudsi z autobusáku, z něhož se udělá nanic každému, kdo je přinucen si na něm (na ní!) ulevit? Je na vás, jak si zvolíte. Na Antošovou ostatně můžete s oběma interpretačními klíči. Její poezie se rozprostírá mezi realismem, který svět líčí jako bezútěšně odpudivé místo k narození, a patafyzickou groteskou pro silné žaludky.

140

141

studi

pásm

sever Čech

Bohumil Nuska

Stržen vzhůru modrou propastí (Kéž by tak ukojena byla dávná touha!)

Bohumil Nuska se narodil 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích. V roce 1957 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obor dějiny umění), v roce 1968 získal doktorát filozofie, v roce 1996 se habilitoval jako docent estetiky. Pracoval v Severočeském muzeu v Liberci jako kunsthistorik, od roku 1991 působí jako vedoucí Katedry filozofie na liberecké Technické univerzitě. Píše poezii, prózu, věnuje se tzv. samokresbám; publikoval odborné studie především na téma dějiny knižní kultury, ale také na témata výtvarná, divadelní a estetická; soustavně se věnuje symbolonice, „nové, teprve vznikající mezioborové disciplíně studující reflexe rytmu a z rytmu odvozených kvalit v lidské kreativitě a posléze i veškeré aktivitě člověka“. Vydal prozaické knihy Hledání uzlu (Mladá fronta, 1967), Padraikův zánik (Torst, 1997), Tanec Smrti (Cherm, 2002), Ptačí údolí aneb Idylka (Bor, 2004), O Paní Vševládné (Petrov, 2005) a Obrazy neradostné (Bor, 2007); je autorem básnického souboru Okamžiky (Torst, 1998), literárněhistorické práce Kafkův Proces a Švihova aféra (první vydání Severočeské nakladatelství, 1969; druhé s J. Pernesem, Barrister

pásm

& Principal, 2000); podílel se na knize Jan Schmid (s J. Dvořákem a J. Etlíkem, Pražská scéna, 2007). Žije v Liberci.

Pět básnických textů otištěných v tomto dvojčísle Welesu vzniklo na sklonku 70. let a jsou zahrnuty do cyklu Advent ze sbírky Okamžiky, prozaické texty jsou vybrány z rukopisného cyklu Malé příběhy; „ty delší,“ píše autor, „spíše narativní, mohou suplovat ,delší‘ prózu, kratší, v některých případech jakoby ,básně v próze‘, snad mohou nahradit poezii.“ Samokresby, které texty doprovázejí, nejsou podle B. Nusky „výsledkem surrealistického psychického automatismu, neboť tvorba samokresby je částečně vědomá, či spíše je polovědomá a zaměřena vždy na určitý cíl nebo téma, jež je pojednáváno nebo prezentováno textem. Kresby jsou nejen doprovodem, ale přímo organickou součástí textu, jeho nedílnou komponentou, anebo, chcete-li, je text naopak doprovodem a součástí kreseb. Samokresby mají text umocňovat, nebo naopak text umocňuje a případně i explanuje kresbu. Obojí tvoří celek, obě součásti jsou celostně spojeny. Samokresby vznikají přitom v jakémsi uvolnění mysli či za psychického stavu, jemuž staří říkali ekstasis, tj. bytí vně, mimo sebe.“ O svém vztahu k místům, kde se narodil a kde dnes žije, Nuska říká: „Necítím se ani regionálním, ani neregionálním. Soudím, že autor by měl být vždy zároveň jaksi out of place, byť byl i sebevíce vázán citovými vztahy, původem atd. k určitému místu, rodišti, domovu, vlasti, zemi nebo místům, v nichž se mu zalíbilo… Vázán se ovšem cítím, a to už nadosmrti, a léty ten pocit dokonce ještě stále více sílí, k jižním Čechám a ke svému rodišti, Českým Budějovicím. O nich také občas píšu a tam se v myšlenkách často vracím, jako třeba v rytmizovaných textech Podzimy a jara. Ovšem zároveň jsem doma po léta právě i na severu, kde mám rodinu a knihovnu a kde kotvím v milovaném Údolí svatého Kryštofa v klínu Lužických hor. Tam často pobývám v roubeném patrovém domě z konce 18. století a zde jsem vlastně, převážně v době léta, napsal nebo dokončil většinu svých vydaných i dosud nevydaných beletristických prací. Ale i všelikých spisů odborných z historie, filozofie, estetiky, dějin umění a nyní hlavně symboloniky. Ostatně Jizerských hor (na rozdíl od Lužických), v nichž jsem před léty rád pobýval a zde v lesích pobíhával (tam

143

sever Čech Bohumil Nuska


se seznámil i se svou manželkou Olgou, již jsem potkal v jizerskohorských mokřiskách), se týkají i některé texty v Hledání uzlu a Padraikově zániku. Anebo také, ovšemže pouze náznakově, v posledním z příběhů v knize O Paní Vševládné (text nazvaný Na horském úbočí). Z toho jihočesko-severočeského kontrapostu zpravidla nějaké schizofrenní pocity nemívám, alespoň si myslím, neboť případné tenze se odehrávají právě jen na poli literárním. Tam si odreagovávám i případnou jihočeskou nostalgii a tam se člověk může, do míst svého dětství a mládí – navíc samozřejmě v idealizované již podobě, to si ostře uvědomuji –, kdykoliv vracet. Ve vzpomínkách ale bývá vždy všechno krásnější a jasnější.“ O 70. a 80. letech minulého století: „Já jsem v Liberci za starého režimu, tj. do roku 1989, víceméně přežíval. Pracoval jsem v Severočeském muzeu jako historik umění a věnoval téměř všechen svůj čas a veškerou energii studiu českých renesančních knižních vazeb, jejich soupisu na území Čech, a snažil jsem se i sledovat únik bohemikálního materiálu do zahraničí a dokumentovat, pokud lze, onen nenávratně z vlasti mizející materiál. To by ale bylo na dlouhé povídání. Jsa s tehdejším komunistickým establishmentem na štíru, žil jsem víceméně zalezlý, oddán jen studiu a práci, takže o dění v Liberci té doby vlastně pramálo vím. Zalézejte do země, a teprve potom budete létat, tak volával tehdy Padraik. Přátelil jsem se ovšem jeden čas s členy výtvarné skupiny 7 a trochu o nich případně i psal do místního tisku, ale to bylo jen na počátku mého pobytu v tom hyperboreálním městě. Později jsem se věnoval už jen historickým studiím, filozofii, kulturní historii a literatuře. Beletristické práce jsem publikoval v krátkém období 1965 až 1969, kdy vyšlo Hledání uzlu a některé další věci. V letech šedesátých a sedmdesátých a částečně i poté byla dosti výrazná má spolupráce s divadlem Ypsilon, jehož jsem byl v počátcích existence jakýmsi teoretikem a kde jsem po některá období téměř bydlel. Myslím, že termín ,poetika malých scén‘ či autorských divadélek nebo experimentálních studií se tehdy zrodil právě tam. V dobách, kdy jsem nemohl a nakonec ani nechtěl publikovat, mi divadla, spolu s Ypsilonem totiž i kamenné divadlo F. X. Šaldy v Liberci, namnoze nahrazovala prostředí literární. Bylo zde totiž ovzduší tvůrčí aktivity a po určitá období do jisté míry i relativní ostrůvek svobodnějšího pobývání, jakási ,nýka‘ nebo výklenek alespoň částečné svobody.

144

pásm

Bohumil Nuska


Ač permanentně sledován agenty StB, a to kvůli kontaktům se starými přáteli a poté aktivisty pracujícími v disentu, byl jsem po léta veden, jak se nyní ukázalo, jako ‚PO‘, tj. pozorovaná osoba. Dostal jsem se pochopitelně na index, ale kromě výslechů, fízlování, funkčního a platového postihu na pracovišti si nemohu příliš stěžovat, zůstával jsem de facto jen v tzv. šedé zóně. Odmlčení nakonec tvorbě, mohu-li to tak nazvat, i prospělo. Vedlo totiž k zvnitřnění a ztichnutí, k větší hloubce – alespoň si to myslím.“ A konečně o svém díle: „Věnuji se podle chuti a stavu mysli různým žánrům, a vůbec mi dokonce nevadí jejich mísení. Nejsem sice zastáncem totálního gesamtkunstwerku jako někteří z mých přátel, ale nevyhýbám se fúzím a překračování hranic pevně stanovených a zkostnatělých tzv. žánrů a literárních druhů. Dokonce jsem pro splývání textu s kresbou, pro takzvané textokresby, jež se snažím realizovat, čemuž přímo ideálně vyhovují právě samokresby. Je zajímavé přeplývání a splývání nejen různých tzv. žánrů, ale dokonce i různých druhů umění, jejich zástupnost a proměnnost. Jistá záměnnost vyplývá totiž již ze skutečnosti, že tvůrčí akt může být traktován tak či onak na základě téže sémantické báze, takže určitý obraz lze vyjádřit jak kresbou, tak i písmem, záleží na tom, kterou z dimenzí zvolíme nebo která z múz právě přilétla a básníka-kreslíře či malíře nebo hudebníka políbila. A ještě dodejme, že v našem případě se psaní samovolně nerozbíhá chvíli jedním, chvíli jiným směrem, jde tu o záměr, o uvolnění stavidel a hranic, aby jazyk sdělovaného byl natolik ohebný a pružný, že se proměňuje plasticky podle toho, co je právě sdělováno. Vizte třeba styl Padraikova zániku, tzv. padrystyl.“ Radim Kopáč

145



TOUHA PO ÚPLNOSTI Prahne po úplnosti a ždímá svou duši až do útlé něžnosti. A duše nemlčí, již zpívá, září. A čistý pramínek vydává, ten stéká a nyní již i tryská, hle, slyšitelný tón a zpěv a křik – jásot. Řev srdce, proud krve až do úplna. Takový bývá začátek letu. Kdo hledá až do úplnosti, má právo na naději.

RADOST NESMÍRNÁ Je radost veliká, když pevně spočine a složí ruce na stole a s uvolněným tělem, mírně předkloněn, vyhlíží dávno nemytým oknem na zahrádku

146

pásm

Bohumil Nuska


a pozoruje dva poskakující kosy na holé větvi. Z celého světa, nesmírného všesvěta, právě jen ty dva ptáčky – a oni jsou tím celým světem. Na dlani ruky obsáhneš celý svět. Tu náhle radost nesmírná.

ZÁZNAM NOČNÍ Těžce se překlepává, když píše na svém starostroji! Jak ty klapky na prsty se lepí – kloňk –, zatímco duch je těžký, rozpolcen alkoholem. Plok! – Achla. I otráveno je to nejcennější a nejjemnější v člověku. Novoslova na papíře se řadí, jež smysl mu nedávají, on všechno vidí dvojmo. Čte cosi, však obsah nevnímá. Ne smysl vět, jen slova, slabiky. Klk!… Čula. Náhle bodnutí prudké lítosti –

147



vždyť aura kol hlavy mizí. Již není asi aura, vždyť opilí prý nemívají svatozář! To nejsou ani lidmi? Rudá skvrna před očima sílí. Však přesto nepropadá ten nešťastník, dokonce zahlíží jakousi radost: snáší se ještě doufání, že někdy přece jen se vrátí a že je cosi stálého a nezničitelného, ač on sám je pustý a prázdný… A přesto i on stále trvá… Tu náhle úder do zátylku a prudký sesun: Rozbijte děti všechny ty stroje a struktury a pouzdra a… Upadl –

ODPOVĚĎ Proč nepřicházíš, proč mne tu necháváš? Když bdím při četbách po nocích a sám v své duši dvojjediné, trojjediné se dusím, sám – a přitom nedaleko

148

pásm

Bohumil Nuska


tolika okolních lidí. Anebo raději sám? – Mlč již a neodmlouvej, ty nešťastný, mé druhé já, bratře z rodu královského. Doba ještě nenastala, a proto nezoufej. Vždyť po každé noci musí přijít den – a proto i tentokrát přijde, třebaže obzor je zatím temný. Přijde, přijde, musí přijít! Kdo věří, neklesá.

TEPÁNÍ DO JEMNOSTI Čestmíru Krátkému Do jemnosti vytepaný je dítětem a bláznem. A i když nastálo zmlkne, udáven svou vnitřní blokádou, zůstává přesto svatý. Nešťastný jest, leč přece jen září. Stojí a pláče radostí, obrůstá květinami, ruce doširoka rozpřaženy, a na dlaních i konečcích prstů

149



jsou samé květy. A květy uletují, listy se vznášejí, všude je jich plno, vzlétají vzhůru, tratí se ve výšce. Mění se v hvězdy, ztajené v mihotavém jasu? Tam až nedolétnou. Jen pouhá světélka ticha zůstávají, ač bez hlesu. Ale mohou být viditelná i prostým, pokud pozorným okem. Uzel je nalezen? (Ze sbírky Okamžiky)

150

151

pásm



TOUHA Nad tmavou zemí a nad zelenavými vodami, smíšena se zlatým ohněm, měkce pulzuje živoucí modř. Dme se a povívá jako obrovská hedvábná vlajka, jako nekonečný modrobělostný stan, který je ve dne zlatistě rozžhavený, v noci pak od okrajů k zenitu hvězdnatě tmavnoucí. Jako hvězdný stan, jehož tmavomodř zvolna přechází na okraji klenby v safírovou, poté v azurovou, až posléze bělostnou, a nakonec světelnou. V zenitu ohniska září, paprsky tryskají různými směry a zlaté srpky, povívány vysokými vánky, se kývají. Co vše stvořila indická a řecká fantazie pod tím stanem, jehož modř čím výše, tím více je temná. Tisíce jisker a záblesků povstává z hloubi té fiktivní klenby a z dálky se blíží šum. Jásot kosmických her a příslib slavností, tušených za hvězdami. Nesmírně tak sílí touha a znehodnocuje mnohé z ostatního. Ale volá zvon na zemi: Už je pozdě, už je pozdě! Ó, VY MÍSY! Klózety, ó klózety! Již napsal někdo na klozety chvalozpěv? Ódu či paján? Glorifikaci? Apoteózu? Penégyrikon? Moc cizích slov? Tufla! A máš to. Zde však si chystáme postesknutí. Žbluňk! Klo klo klo… Plump… Flusk. – A nakonec: Šlááá… Jaká to škoda, že mizejí a z užívání vycházejí, přičemž nově se již neinstalují, ony staré dobré tradiční záchodové mísy s tou půvabnou ložnou, totiž dočasně úložnou plošinou pro exkrement! A čím byla ta dočasná úložná plocha větší, tím i lepší. Na zmíněné ploše totiž mohou fekálie spočinout dříve, než jsou spláchnuty, zatímco již od dob socialismu zaváděn jest nesmyslně nový typ klozetních mís, jakoby sice vylepšených, ve skutečnosti však se jedná o šetření kaolinového materiálu. A tento typ bohužel pokračuje i za našeho současného kapitalismu, kdy už úplně chybí i ona dárná úložná plocha či alespoň ploška pro exkrementy, a namísto toho má klozetová mísa na všech vnitřních stranách jen prudký hladce porculánový sráz. To opravdu proto, aby

152

153

pásm



se ušetřilo na porculánu? Nebo že v těch našich panelácích jsou záchůdky příliš těsné? Přitom onen nový a nyní již absolutně převládající typ klozetních mís bez obé odkladové plošky má několik závažných nevýhod, jež lze směle prohlásit dokonce až za kulturní faux pas, neboť se týkají jak kultury vlastního kakání neboli kakotu, tak i některých hledisek zdravotních. Především vypouštěné exkrementy v nevhodných současných mísách padají rovnou do vody, která často vyšplíchne až na zadnici zákazníka právě konajícího velkou potřebu, pokud nebyl položen před kakáním na vodní hladinu splachovacího otvoru toaletní papír (čím silnější, tím lepší!). À propos: a cožpak nešetříme papírem in genere i z důvodů ekologických, jakož i dalších? Nuže, aby se nepříjemnému vyšplíchnutí předešlo, je za stávajících poměrů nezbytné klást vždy těsně před střevním vyprazdňováním (však někdy se tu hraje též o čas – co když je tu právě časová nouze neboli kvalt?) kus složeného toaletního papíru na vodní hladinu, kterýžto papír pád lejn, zvláště těch hutných a konsistentních, přece jen trochu tlumí a znemožňuje tak razantní vyšplíchnutí vody, již od předchozího kontaminované. Plop! Žbluňk – Blublu blu… Bylo by asi žádoucí rozmáznout poněkud celou tuto záležitost v našich masmédiích. Anebo menší interpelaci některého z povolnějších poslanců některé z politických stran?

154

pásm

Bohumil Nuska


KULTURNOST NÁRODA KLESÁ? Ach, pane Rozumbrado! Že prý se stáváte nakonec i jakýmsi fekalologem? Nikoliv, mýlíte se: jedná se toliko o poselství básníka-realisty. A ke všemu, co až dosud k výše pojednávanému (předchozímu) tématu bylo řečeno, nutno ještě dodat i další významnou nevýhodu nového typu mís spočívající v tom, že absence úložné plošinky znemožňuje prohlédnout si stolici anebo moč po vykonání potřeby a před spláchnutím a prozkoumat ji i z hlediska hygienicko-zdravotního. Neb dle exkrementu lze poznat i celkový zdravotní stav a habitus daného objektu. (Anebo subjektu?) Vždyť nejen za dob Ludvíka Velikého, krále Slunce, bylo – a dosud i leckde na zeměkouli je – dobrým zvykem vizuálně prozkoumat či alespoň letmo se ujistit, zda je vše comme il faut. Ach, ty nové doby, co ty nám ještě všechno nepřinesou! Kolik nedobrého nás asi ještě čeká. A vůbec – celý ten dnešek! (Tak uvažuje pan Rozumbrada.) A problém oněch nevhodných klozetních mís, toť další doklad, že klesá kulturnost našeho národa, pozvolna sice, zato však neustále. Dojde vůbec někdy v případě těch mís k nápravě, a tím znovu i k vyšší kulturnosti? Vždyť kulturnosti vůkol nás veskrze ubývá. A ta kultura, jež ještě zbývá, podivně se mění a kazí. (Tak praví pan Rozumbrada, známý škarohlíd!) Pfuk. – Plump! – Ano, je třeba zvýšit všeobecnou kulturu kakání. Dokonce proč si nedovolit, ovšem jen za jistých okolností a za vhodných podmínek, i kakot do určité míry téměř nóblovatý? (Pardon: neoblesní!) Zároveň ovšem je hodna pozornosti též zarážející skutečnost, že kupříkladu na nedaleké skládce odpadu stojí zřejmě právě vyho zená, perfektně zachovaná a dosud neporušená, ba vůbec ještě nepoužitá, protože ani neinstalovaná, zbrusu nová záchodová mísa porculánová, tedy klozetová: je překrásně netknutá, zcela nedotčená, téměř jako panna (ano, blýskněme se opět – coby – intacta!), líto pohledět. Nádherně bělostná je ta mísa, až září, již od pohledu panensky neporušená a nevinná, ba přímo cudná. Zachovaná je, dobře zachovalá. (Zachovavší se!) Noblesní to dáma. Ale též, páni výtvarníci, i krásný až surrealizující, ne-li dadaizující objekt. Ba objekt přímo básnický.

155



DIVNÝ PÁN Pěkný letní den hluboko v našich středoevropských lesích. Už dlouho tu našinec nikde nepotkává žádného človíčka. Kam se náhle poděli všichni ti turisté a výletníci? Konečně v jednom z lesních průseků našinec zahlédá člověka, potkává konečně někoho – však podivného to pána. Hrne se ten protějšek spěšným až nervózním krokem, na hlavě slaměný klobouk téměř plážového typu. Zamyšleně a jaksi úporně tam propocený pán rychle kráčí – a v ruce třímá aktovku, zřejmě naditou spisy. Snad že spisovatel? Nebo dokonce básník? O čem asi tak úpěnlivě ten protichodec přemýšlí? Pozdraven jsa udiveným našincem, na pozdrav roz tržitě a přitom omluvně odpoví, evidentně jsa vyrušen ze svých hlubokých úvah. Čím to, že když „mimo civilizaci“, v přírodě, na poli, v lukách či v lese, potkáme lidskou bytost, nejen jedince, třeba i skupinu lidí, s lidmi se pozdravíme? Zvláště když delší kus cesty jsme živáčka nepotkali. Tak uvažuje si náš poutník. Konečně se potkávají dvě lidské bytosti! Zatímco ve velkoměstě… Zajímavé je i to, že kouzlo pozdravení, pochopitelné v pustinách nebo i v přírodě, třeba i nedaleko města, začíná až mimo obvod obce a lidský houf. Minuv divnopána, poutník se po chvíli ohlédl, zda ještě zahlédne pána s aktovkou postupovat rychlým krokem v průseku: pán se sice již hodný kus cesty vzdálil, nyní však přiohnut na místě stojí a na aktovce pozdvižené v náručí, coby na písařském pulpitu cosi horlivě si zapisuje. O zaměstnance lesní správy se tu zřejmě nejedná. Ano, vždyť jsme si to již od počátku mysleli: je to spisovatel! A nebo dokonce básník! Nebo snad až filozof? VÍLY Z AIÓNIE Jezero Aión uprostřed země zvané Aiónie, kde vládne bezčasí! Vězme, že slovo Aión značí ve staré řečtině čas, věk, ale i věčnost… Vlahý vítr neustále vane přes jezero Aión a v korunách stromů na jeho březích září rudé listí na pozadí vysoko se skvící oslnivě modré propasti, věčně čisté a jasné oblohy. A na březích tichého

156

157

pásm



krásného jezera procházejí volným, ladným krokem, oděny do dlouhých bílých rouch, jezerní víly aiónské. Tyto však nejsou průvodkyněmi do života, nýbrž naopak závodčími ze života do pokojné a bezbolestné smrti, či správněji do bezživotí. Tiše a bezbolestně si pluje bájná finská labuť tuonelská z podsvětní říše mrtvých zvané Tuonela. Však jezero Aión a za ním se prostírající Aiónie jsou na povrchu země, vystaveny slunci krásného a věčně trvajícího podzimního dne. Ty víly aiónské pak jsou milenkami všech, kdo Osudem určeni chystají se přeplout do Aiónie a připravují se k přeplutí (anebo k přeletu?). A každá z víl svého nového milého bere něžně za ruku, odvádí jej až k samému břehu temného tichého jezera Aión, obejme provázeného oběma rukama a políbí dlouze na ústa. A v tom okamžení políbený zapomene na vše dosavadní a zároveň v té chvíli pocítí nesmírnou touhu dostat se do bájné Aiónie, být již v té krajině věčného Míru a Zapomnění. Stále tu trvá krásný podzimní den a na zemi mezi stromy při chůzi šustí záplavy spadaného listí, což také s pocitem sladké vyvanutosti a smíru, ba až lhostejnosti vnímá ten, kdo osvobozen je již od žití. Ticho a smír, Veliké smíření vládne na břehu, na samém vstupním prahu do Aiónie. A jestliže jaro je múzickou dobou, je časem Apollonových božských Múz, obdobím, života plného tvorby, zde naopak vládne již podzimní vyrovnání se životem, zklidnění a usmíření před odchodem. Jen mír, pouze veliký Mír! Jak krásné a zároveň i něžně usměvavé a také mlčenlivé jsou ty víly z Aiónie, jež nikdy nepromluví, pouze tajemně a usměvavě a zároveň upokojivě a konejšivě mlčí. Ano, víly z Aiónie jsou laskavé a zároveň i milostné opatrovatelky a vlastně též ošetřovatelky, usnadňující přechod či přestup z jedné do jiné již říše, odkud však není návratu. Ach, vy víly aiónské, věčně krásné, a přesto nesmrtelné, dárkyně osvobodivého Míru v duši, pokojné závodčí do slastného Zapomnění…

158

159

pásm



NOČNÍ LETY Během horečnatého nočního stavu, když podzimní vítr po zemi šustivě žene spadané listí. Je-li člověk nemocen, činí mu dobře, když okolo sebe slyší lidské zvuky, hlasy, kroky. Je pak lépe… Však on válí se sám v posteli, zpocený, převaluje se – je sám! Nesmí se poddat, musí za každou cenu udržet let a plamen duše! Letplamen. Ledplamen? Ještě více rozbít, ještě více rozbíjet? Kam až rozbíjet? A co stavět? Kontraobrazy stavět… Krásná je zvonkohra, když melodii v ní nelze rozeznat? I tak dobře. A díky… Díky za vše! Ze záplavy soudobých sraček v parném dusnu chtít uniknout do konejšivého chladu – skokem do ledové žumpy? Vzlétnuvší orel marně obhlíží dálavy. Ubohé to vzlétnutí – kam? Takzvaný hlavní střední proud populáru? Čúúúra! Co že je trvanlivějšího: hrady z písku na pláži mořského pobřeží, anebo vzdušné zámky? Nádherná oblačná říše? Snad ty přímořské hrady trvají přece jen o trochu déle, někdy až do příštího přílivu… Už má peroutka, už má křídla! Už letí, už si letí! (Jak se ve snech poměrně snadno létá.) Ulétá sám sobě. A sínek – toť malý sen. Anebo bolestná vigilie? Mýdlové bubliny! Vyfukování opalizujících mýdlových bublinek. KDE ŽE JE TA MODŘ Modř v zenitu a zchátralé domy s opadávajícími fasádami. Z oken se v prvním patře ozývají výkřiky hádajících se partnerů, z přízemí výskot opilých žen. Pomyslný to lůzodům, dům chátry. A lůzochátra, ta většinou nezřízeně i pije. Di do prdele, ty krávo stará – ozývá se řev z některého z oken. Ženský hlas ječí: Ty hajzle, tobě nestačí, že ti švára už jednou rozmlátil držku? A jinde zase slyšíme vykřikovat hrubý chraptivý mužský hlas: Ty čudlo, s kym ses to zase kurvila? Tu máš! (A rána do tváře.) Děvko! Seš kurva a nic jinýho… ty svině, kryso jedna svinská… (To je ale hnus!) Zchátralý vysoký činžák se až otřásá v samých základech. Rašple, čarodějnice a megera – to ozývá se o patro výše. Seš vochechule… V jiném

160

161

pásm



patře strašlivě nadává jakýsi opilec ztěžklým jazykem své partnerce, ale ta na ty hrůzné nadávky vůbec nereaguje a dál klidně až nonšalantně upíjí z lahve pivo, rozdrbaná a s cigaretou v ruce, zmalovaná jako plakát a s obrovskými náušnicemi. Prej coura a rajda, dryáčnice… Kaskády a gejzíry hnusu. A ve vedlejším bytě také mužskej bije ženu (nebo snad dceru?) a ta zoufale a v pláči přerývaně vykřikuje: Nebi mi… nebi mi… do hlavy ne. Lidomorna! Však lůzodům – ta duchamorna – je neméně hrozný. Do hladomorny býval vstup pouze malým otvorem v klenutém stropě, jímž byli dolů na provaze spouštěni vězňové, kteří již nikdy neměli to strašlivé vězení opustit. Kromě onoho otvoru již žádný jiný vchod nebo východ z tohoto sklepení neexistoval a ten otvor byl několik metrů vysoko nad dlažbou podlahy. V hladomorně pak tma, zima, vlhko. Zde vězeň zůstával bez jídla a vody a potřebu, pokud byl ještě živ a schopen, vykonával na dlažbu podlahy. Na spaní samozřejmě žádná pryčna ani nějaká shnilá žíněnka, jen mokrá a zapáchající slizká dlažba, posetá výkaly a pozůstatky předchozích obětí již v různém stupni rozkladu. Kolik hodin a kolik ještě dnů? Však dům chátry je snad neméně strašný. Kde že je ta modř jasné oblohy? PLÁČ BOHYNĚ PEITHÓ Holka, ten má ale krásný voči. A jak je vejmluvnej, ten ale umí mluvit… Jenže – jakej by byl asi v posteli? (Stačilo by i v křesle…) A co tomu říkáš ty, ó Peithó, ty bohyně Peithó, vládkyně milostného vemlouvání a umlouvání? Jak ji už ti staří Řekové viděli a znali! Líbit se a přitahovat. A proto móda, šaty, šaty. Šaty! Holky si půjčují navzájem věci. Plip. Zip. Zaseknul se – nemáš špendlík? Nebo sichrhajcku? Piglfuk. – Flóry… Fukla! Kvá, kvá kvák… Je to v pohodě. Holka, má ho sice pěknýho, ale je to trdlo. Nemehlo. Motovidlo. Neumí to s ním… A přistihla jsem ho, jak zapíjel hrachovou polívkovou konzervu vlažnou vodou – nechtěla sem mu totiž vařit. To je neuvěřitelný. No fakt! Tihle básníci! Tenhle se mi úplně zprotivil. Tak čau a nashle… Tak pa a měj se. – Čau čau!

162

pásm

Bohumil Nuska


JE VĚTRNÝ DEN Volání po Útěcích – ale zároveň i Návratech! Po plavbách do daleka, nicméně plavbách jakoby zpomalených – po cestách, jež smírně počínají i končí. Návrat: bytostná součást touhy po vyplutí do dálek, volání vod, větrů, moří. Ve znamení větrných růžic ze starých námořnických map. Radostně bolestné je však i setrvání. A zároveň mladistvé pálení mostů – vše v nerozlučitelné vazbě. V oné jednotě trvá féerie, kdy okamžik se jeví nekonečným. A zároveň: existovala ta vteřina vůbec? Miluje nesmírně! A v krvi znovu tlumeně a zdáli duní ty bubny dávných čarodějů.

NEURÓZA Však romantik je gentleman, nikoliv šosák, co vláčí své šosy až na zemi, s brejličkami, veden svou manželkou k oltáři. Dandy je hrdý, incroyable! Byť chudí, stále ta zlatá mládež, jako v dobách Wildeových, dokonce již i Ovidiových. Lev salonu? A jak na to pak doplatil v Readingu. Vzpoura a pýcha. Zničit všechnu trivialitu. Veškeré měšťáctvo pryč. Účast s chudými tohoto ošklivého světa. Praotci sociálně naladěné poezie? Umění pracujících a pro pracující! Ano: proletkult… Halt! Jsme opět u imperativu, jenž zní: Popudit měšťáka za každou cenu. Pryč se šosáky! Znovu vlastně na blízku prokletým básníkům? Vždyť vyšli jsme od romantiků, ba i preromantiků! Hubl! Prhááá… A zároveň módní nuda. Vznešená zahálka. (Kdo si tohle může dovolit, když nemá bohatého tatínka?) Neuróza! Jsme neurotičtí. Všeobecná kulturní neuróza – znovu ten fin de siècle? Dekadence, symbolismus a tak dále. Jsme dekadenti? Potřebovali bychom totiž… A potom přišla ta strašná válka světa. Ironický melancholik, skeptik, agnostik a neurastenik? Už zase. Fuj! Běžte se vycpat. Je sice ledový vítr, ba i sníh, ale na záspí už je zároveň cítit předjaří. Dokonce ptáci už zpívají – přímo křičí.

163



NÁSTROPNÍ MAPY Sousedi nahoře svého času nechali puštěný vodovod, strop již vyschl, ale na omítce zůstávají krásné skvrny – úplné mapy neexistujících zemí a moří. A tak pan Rozumbrada lehává v po ránu posteli a se zalíbením pozoruje země a říše, jež se na stropě tvoří. Vznikají tam města, celé světy se tam odehrávají. Rozrůstání a zániky říší, národů a států – částečně připomínající ono skutečně minulé a odehravší se, částečně jako zcela fantaskní útvary… Zde odehrávají se celé osudy říší, probíhají celé světy. A všechnu tu nádheru nečekaně dala paní bytná zamalovat – vápnem. Anebo hlinkou s klihem? Už nebude moci pan Rozumbrada pozorovat krásné fiktomapy na tom nerovném, křivolakém, snad až z počátku 19. století starém stropě. Ty fiktomapy vzněcovaly fantazii, byly tam obrysy moří a kontinentů, neznámých zemí, hranice států, jež se přitom neustále různě posouvaly. Divoké terény, v nichž teprve postupovalo osídlení… A různé ty nástropní nerovnosti vrhaly při jitřním osvětlení dlouhé stíny jako horstva necivilizovaných ještě zemí nebo krajin na Měsíci. Takže tu jeví se jezero, jež dostalo i své jméno, jinde pak hřbet horstva v místě, kde řemeslníci zvláště lajdácky zasádrovali šlic po elektroinstalaci, a ještě dále k vidění je podivuhodně členité pobřeží… Nástropní ty skvrny – jak nádherná fiktomapa, na níž se odehrávají bitvy, probíhají boje, vznikají a zanikají říše. Po měsíce, po léta… O PLÍŽENÍ Pan Pláhlík měl ve zvyku chodit při zdi. Šel na ulici, jako by se neustále plížil, s hlavou skloněnou, dokonceby se snad byl možná i rád plazil. Typ, který se plížívá podél zdi, ač sám tím neustále a nejvíce trpí! Vždy postupovat podél nějaké zdi a při zdi – to zaručuje být alespoň nějak jištěn. A zároveň snaha, aby pan Pláhlík nikomu snad nepřekážel, aby byl co nejméně obtížný, dokonce aby nebyl nápadný. Být malinký, jako myšička, jen jako brouček, nikoho neprovokovat. Hlavně aby nikoho neurazil. Dokonce se držíval ten pan Pláhlík při zdi,

164

pásm

Bohumil Nuska


i když byl chodník úplně liduprázdný a žádný chodec proti němu nekráčel. A jestliže se skupina lidí náhle vynořila, dokonce šla snad i rychle, kroky prud kými se přibližovala, zpomalil pan Pláhlík svou chůzi a pohyboval se kupředu nadále drobným, ustrašeným krokem, téměř ohnut, přikrčen až u samé stěny. Někdy se za takovýchto okolností i zastavil, zůstal raději stát a nechal skupinu přejít, přemáhaje přitom nutkání se uklonit míjející skupině chodců, anebo dokonce v hluboké úkloně setrvat, dokud ti lidé nepřejdou. Jako když okolo poddaného prochází vrchnost. Nebo se jim snad i omluvit? Omluvit se za sebe, za svou existenci, za to, že on vůbec existuje, že se objevuje nyní a zde, že stojí na tomto místě… A tak se alespoň pokorně hrbil – snad aby nějakou „neslízl“, aby něco „nekoupil“. Služebný duch? Předposranost, ba přímo předpřiposranost? (Staří by řekli, že takový ubožák je – humilis!) Však čím asi v dětství trpěl? Kdo mu ubližoval? V mušli umyvadla pobíhá polekaný pavouček, jemuž se z nepochopitelné pasti nedaří uniknout vzhůru po hladkých porcelánových stěnách. Chtěl jej pan Pláhlík zachránit, ale pavouček nakonec utekl znovu do tmy a vlhka výlevky. – Kam asi ten ustrašeneček doputoval, než jej spláchl nepředstavitelný, obrovský proud do výlevky zakrátko spuštěné vody? I pan Pláhlík se přece musí občas umejt. ŘEZÁNÍ DO DUŠE Myšlenky jako plameny! Spalují shnilé a povalující se, zatloustle buřtovité a tlusté, hovnovité zbytnosti a zátěže. Být k sobě přísný a upřímný, řezat do vlastního. (Třebaže i klidmír duše je žádoucí?) Ale zároveň přece i letět, hořet, spalovat se. A proletět možná rychle, co nejrychleji. Létavici! Obojí řešení je však slastným: buď zvolna plápolající oheň, plamen mírný a dlouhověký, anebo zášleh – vzplanout! Let hvězdy, padající z nebe! Vzplanutí, vynoření. Let a poté pád. Flétnový hlas je slyšet v dáli, nebo tlumený hoboj Amore – modlitba milostně laskavá. V případě druhém naopak nářek trubky. Anebo jen lkavě

165



vítězné zaštkání? Ať už slastně pomalý a vytrvávající, setrvávající tanec anebo slastně rychlý a spalující blesk – díky! Co stanovil Pán? Jen ne bohozmatek v duši. Hua! Neviditelné krevní stříkance všemi směry… ÚNIK Vrhnout se do výše, stržen vzhůru modrou propastí. Volán a vyvolán. Stále výše letět, modří až do běla, mimo bělostno do bezbarví. Ztrácet dech ve vichru, který přitom ani vlákénkem nepohne! Letět žárem a mrazem v jasu. Kéž by tak ukojena byla dávná touha! Starý zvraceč a sebevrah v duši sebezvrací. Volá ho znovu a znovu nesmírná laskavě povívající nebeská plachta. Ona vzývá k protržení, k proražení toho nebeského stanu. Volající žena. Netknutá hladina. Studánka bezedná, hledající Narkissovu tvář. Výzva k dosažení onoho za. Touha proniknout až za samu hláď. Volá k cestě nenávratné ta modrá propast – a tudíž k Návratu! Volá k sobě dolů do hlubiny neboli vzhůru, k nekonečným sférám. Prorazit plachtu nebeského stanu, rozbít tu klenbu tak nádherně blankytnou a ozdobenou zářícími hvězdnými otvory, za nimiž plane věčný Oheň, jak usuzovali staří. Mrcasí se a kmitají vůkol lidé, hemží se, houpají se na hrazdách pod střechou a mají pocit nekonečna. I on je jedním z těch horších cirkusových klaunů. Avšak – tu pustit se té cirkusové hrazdy a letět, uletět, závratně proletět tou plachtou, opustit kolotoč, přerušit koloběh. A protrženou plachtou nebeského stanu letět dál, mezi hvězdami – totiž mezi bednami a harampádím vedle cirkusového stanu, po zemi odírán špínou a plivanci, těmi nebeskými odpadky, dál jen dál, kosmickým prachem a svinstvem, jiným, lepším prachem, tím nebeským, do jiných, lepších říší. Dál, ještě dále! Až tam, odkud už není návratu. Až tam. Stačí jen pustit se toho legračního kolovadla. Mít odvahu k úniku?

166

167

pásm

překladatelská hu

Jan Erik Vold

(v překladech Ondřeje Buddeuse)

POEZIE, KTERÁ NENÍ P. R. SKUTEČNOSTI Rok 1965. Univerzitu v Oslu navštěvuje asi dvacet tisíc studentů, před deseti lety jich bylo téměř čtyřikrát míň. Řada z nich je vůbec první z rodiny, kdo studuje. Cosi visí ve vzduchu, zároveň to kvete i vře. Hodně se hraje divadlo, společný je sklon k experimentům, ke kritickému vnímání, fungují studentské časopisy. Začala válka ve Vietnamu a Beatles vyšla deska Help! Jan Erik Vold (*1939 v Oslu) vydává sbírku Mellom speil og speil (Mezi zrcadlem a zrcadlem) a Svaz norských spisovatelů ji odmění cenou Tarjei Vesaase za nejlepší literární debut. V následujícím roce 1966 se vymění tehdejší redakce studentského časopisu Profil a ten se stane médiem generace autorů, kteří budou dlouhá léta určovat podoby moderní norské literatury. Kromě Jana Erika Volda nelze z tehdejší redakce nezmínit Daga Solstada, Einara Øklanda, Paal-Helge Haugena, Liv Køltzowovou. Jan Erik Vold je básník, který si je vědom role médií a nestraní se veřejné debaty. Svou poezii dokáže spojit i s jinými uměleckými žánry, především ale s jazzem, i proto o ní mluví jako o poezii „demokratické“. Je zásadním představitelem nové generace básníků šedesátých let, která se odvrací od směřování k básnickému subjektu a jeho metafyzice, je mu naopak vlastní nezměrná otevřenost vůči světu a tzv. nová jednoduchost, která se vzdává symbolismu, odklání se od skandinávského symbolistického modernismu padesátých let a tíhne k docela konkrétním obrazům skutečnosti. Voldův jazyk není přetížený, je naplněn realitou, která se

169

překladatelská hu

dá zachytit hovorovým jazykem, ale nezůstane banální. Lze o něm říct, že spíš než jednotlivé básně píše básnické sbírky, každá z nich totiž stojí na jiném základě, každá má vlastní koncept – v druhé půlce šedesátých let experimentuje s počítačovou poezií i básněmi v próze, sbírkou Mor Godhjertas Glade versjon. Ja (Radostná verze Matky Dobrosrdečné. Ano, 1968 – ta se obecně považuje za součást kánonu moderní norské literatury) se neodmyslitelně stane uznávaným i oblíbeným básníkem Osla; v sedmdesátých letech ho inspiruje zenový buddhismus; píše lyriku meditativní, provokativní, soustředěnou i expanzivní, dokonce i politickou (obzvláštní půvab má pro českého čtenáře třeba anglicky psaná říkanka ze sbírky Kykelipi z roku 1969 Dnešní česká – If I had the wings of a sparrow / If I had the ass of a cow / I’d fly to Moscow tomorrow / And drop my message from above). Po osmileté odmlce v osmdesátých letech vydal dalších pět básnických sbírek, poslední v roce 2005. Pro norskou poezii je zcela zásadní jeho esejistická tvorba, literární kritika, jeho editorská a redaktorská činnost. Nezanedbatelný je také jeho překladatelský přínos, překládal Williama C. Williamse, Franka O’Haru, Boba Dylana, Samuela Becketta či Petera Bichsela. Příznačná pro básně Jana Erika Volda je jejich jazzová dikce a frázování, jež ale nenachází svůj projev v motivice, nýbrž jako spodní proud jazyka – v rytmu a melodičnosti. S kvartetem Jana Garbarka nahrál v roce 1969 své básně na prvním albu Briskeby blues. Jazzových nahrávek, ve kterých Vold přednáší svou poezii, vzniklo celkem jedenáct, „hrál“ své básně mimo jiné také s Chetem Bakerem a Egilem Kapstadem. Deska Blåmann! Blåmann!, která v roce 1988 vznikla ze spolupráce s Chetem Bakerem, byla klíčem pro výběr několika básní z Voldova básnického díla (které se rozprostírá na ploše více než dvaceti sbírek), s nímž se český čtenář doposud neměl kde setkat. Závěrem se patří zmínit, že Jan Erik Vold získal řadu severských literárních cen a v roce 2000 mu byl udělen čestný doktorát osloské univerzity. Ondřej Buddeus

Jan Erik Vold

1

1

jeg ser og ser og ser på deg uten å blunke mitt blikk viker ikke jeg skal stirre deg sønder og sammen tror du vel men det skal jeg ikke for det kan jeg ikke dytt på meg så har du meg hjelpeløs som en sovedukke jeg tipper over og går i dørken med bakhodet først holder skallen lukkes øynene vær du trygg

dívám se dívám dívám se na tebe bez mrknutí můj pohled neuhýbá zírám jako bych tě chtěl rozkrájet říkáš si asi ale to nechci protože nemůžu strč do mě a hned budu bezbranný jak mrkací panna převrátím se a střemhlav se skácím k zemi držím se za hlavu oči se zavřou to si piš (HEKT, 1966)

170

2

2

det som går rund og rund i ring utenfor vinduet mitt er et seksjonsdelt lokomotiv på en sirkelbane kanskje til prøvekjøring på et togverksted kanskje en gal mans forvokste leketøy kanskje mektige krefter som vil innhente meg for lokomotivet kommer nærmere og nærmere for hver gang det passerer det vokser i styrke og går ikke lenger i sirkel men er hoppet av sporet lik en klokkefjær som brister og styrer like mot meg med en tyngde som vil knuse husets vegger av stein som ingenting

to co v kruhu pořád dokola krouží před mým oknem je na sekce dělená lokomotiva na kruhové dráze možná na zkušební jízdě z výrobny možná bláznova přerostlá hračka možná mocné síly které mě chtějí dohnat protože lokomotiva přijíždí blíž a blíž a pokaždé když projede nabírá na síle a nejede už po dráze ale vylítla z kolejí jak prasklé pérko hodin a řítí se přímo na mě vahou co rozdrtí zdi domu z kamene jak nic (HEKT, 1966)

171

překladatelská hu

Jan Erik Vold

Jan Erik Vold

3

3

køen usynlig men likevel en køordning din far før deg din mor før deg eldre søsken før deg yngre søsken etter deg men ikke bestandig køen ut er aldri helt lik køen inn store forandringen kan finne sted men køen humper stadig avgårde og turen nærmer seg hele tiden så er det deg

fronta neviditelná a přece v pevném pořadí tvůj otec před tebou tvá matka před tebou starší sourozenci před tebou mladší za tebou ale ne neustále fronta ven není úplně stejná jako ta před vchodem může dojít k zásadní změně přesto fronta poskakuje dál a pořád se to blíží a na řadě jsi pak ty (HEKT, 1966)

172

BUSTER STONEFACE KEATON

BUSTER STONEFACE KEATON

Buster Keaton brukte de ansiktsmuskler som var

Buster Keaton využíval své mimické svaly, jen když

nødvendig. Midt i Storgata stod han og så orkanen herje

musel. Stál uprostřed Storgata a sledoval vichřici pustošící

den vesle plankebydel – hvilken vind! Og husveggen falt, med et

dřevěné domky – celou čtvrť. To byl uragán! V tom se s rachotem zřítila zeď

brak presis der Buster stod og funderte. En vindusåpning høyt oppe på veggen

tam, kde zrovna stál zadumaný Buster. Okenní otvor nahoře ve stěně

173

překladatelská hu

Jan Erik Vold

Jan Erik Vold

reddet livet hans med 10 centimeters klaring. Dette var nøye regnet ut

mu zachránil život o dobrých 10 centimetrů. Bylo to předem přesně

på forhånd. Filmfotografene snudde seg vekk da kamera gikk. Buster Stoneface Keaton var trygg – han visste

spočítané. Kameramani odvrátili zrak, kamera však běžela dál. Buster Stoneface Keaton si byl jistý – věděl,

at 10 cm, det holder selv om veggen veier tonn.

že těch 10 cm stačí, i když stěna váží tunu. (sirkel, sirkel, 1979)

174

KOAN FOR EN KULTURBYRÅKRAT

KÓAN PRO BYROKRATA

Jaroslav Seifert fikk Nobelprisen, et leit slag for hjemlandets myndigheter, som nå

Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, sůl v očích místním úřadům, kterým se

hvor nødig de enn ville, så seg tvunget til å godta iallfall et smalt utvalg av diktene

zdálo, že teď, i když jen neradi, musí z básní přeložených do jiných jazyků vybrat

oversatt til andre språk. En person høyt oppe i hierarkiet tar opp saken hjemme hos dikteren, ber

a schválit alespoň několik. Jistý funkcionář má vyřídit záležitost u Seiferta doma, žádá

treogåttiåringen forstå hvilken vanskelig vurdering det er for Kulturkontoret å velge de rette

třiaosmdesátiletého básníka, aby chápal, jak těžké to je pro odbor kultury, vybrat ty správné

diktene. Seifert sier ja og ha og hører tålmodig på. Plutselig spør han

básně. Seifert řekne no jo a trpělivě naslouchá dál. Najednou se

175

překladatelská hu

Jan Erik Vold

Jan Erik Vold

mannen fra Administrasjonen: Husker forresten De hva kulturministeren under Balzac hette? Byråkraten

muže z Úřadu zeptá: Nevzpomenete si náhodou, jak se jmenoval ministr kultury za Balzaka? Byrokrat

stusser, stanser og medgir at det gjør han faktisk ikke. Nei nettopp, sa Seifert.

strne, ztuhne a přizná, že to teda vážně netuší. No právě, řekl Seifert. (Elg, 1989)

176

177

překladatelská hu

krajinomalb

Petr Hrbáč


Foto: Petr Hrbáč

Vraťme se ovšem před Světlou, před Ledeč. Pokud se vydáte ze stanice Smrčná k Ledči, máte možnost narazit na Stvořidla. Bizarnost tohoto slova je řekněme holanovská, přiznám se, že jsem si nedal tu práci, abych hledal, proč a jak takové jméno vzniklo. Označuje přírodní rezervaci, osadu i peřejnatý úsek Sázavy, ten je ostatně nejnápadnějším a nejmalebnějším projevem tohoto zvláštního zeměpisného jména Stvořidla. Nejsa vodákem, obdivuji Sázavu z jejích přívětivých, nepřehnaně stébelnatých břehů a obvykle přemýšlím, proč ve mně pohled na ni vyvolává ony příjemné pocity, které se asi příliš neliší od pocitů mých nedávných, nepřímých předků. Na jedné straně se mi vynořují obrazy nejmenovaných českých krajinářů, v druhé (tentokrát ?) nozdře pak šimrají tajemné chlapecké vůně nevyhnutelného Jaroslava Foglara. Tak je můj mozek zamořen tíživým i povznášejícím dědictvím minulosti a zvrhle mne těší, že v tom nejsem sám. Jak známo, euroatlantický člověk začal takzvanou přírodu vnímat spřáteleně teprve nedávno. Předtím ji klučil, vypaloval, v potu tváře chléb svůj vezdejší dobýval. Proč to tak bylo,

179

krajinomalb

V posledních létech jsem si oblíbil cestu rychlíkem do Světlé nad Sázavou. Nastupuji u nás v Brně-Králově Poli. Poté vsedě překonám Žďár a Havlíčkův Brod a vystupuji ve zmíněné Světlé s její karmínově červenou nádražní budovou. Tam už čeká souprava o dvou vagónech, která se na cestě do konečné v Čerčanech (kam jsem zatím ještě nikdy nedojel) noří do smrčin a vůbec spíše do jehličnatých lesů (i když jsou ve skutečnosti smíšené), aby mne vyplivla v Ledči nebo nanejvýše ve Zruči. Ledeč je hezčí coby zámecký městys, Zruč má zase krásnější okolí, pokud se vyšplháte do borů nad Zruč, uzříte nefalšovaný kaňon, v němž řeka vytváří iluzi téměř třetihorní (no dobře, alespoň staršího kvartéru) a vůbec jaksi snovou a dnavou. Vypadá to jako konec všech českých krás, planetárních lamp a přemýšlivých říčních toků. Tím koncem míním samozřejmě i začátek, a to začátek čehosi hrozivého, tajemného a bohužel brzy opět polního, tahle země je přece jen trochu malá…

Petr Hrbáč


tušíme, že to tak bylo, nepochybujeme. Tisíce, ba možná desetitisíce publicistů a snad i vědců se dnes věnují fenoménu krajiny, potažmo kulturní krajiny. Svědčí to o tom, že si uvědomujeme, jak málo toho víme o takzvaně přirozeném prostředí. Stvořidla jsem poznal také jako osadu. Hleděl jsem, abych odtamtud co nejdříve zmizel, protože od zaparkovaných aut a od srubů na mě nechápavě civěli typičtí pivní strejcové a chystali se buď spouštět nohy do vody, nebo sosáky do moku. Kdežto já – s pupkem neméně pivním – jsem kolem nich vervně pílil, fotil pochybné trní a těšil se, až uniknu z dosahu těch olověně vyvalených očí. Mám svůj vlastní rytmus, jímž si drobím trasu denní. Bez hole a bez krnění, zato s rostlinářským běsem na hrbu, je to totiž ten nejvysušenější slovník. Poté co jsem notoricky zhlédl a nafotil ostružiník, jehož identitu jsem chápal velmi nedostatečně, opustil jsem sruby, strejce i jejich boubelaté děti. Cesta stoupala k místu s podivným názvem Nemocnice V Háji. Předtím ale ještě naštěstí les nabídl množství lákadel, ba řekl bych dalších stvořidel, jako byly děhely, vrbovky, kapradí… Kapradí je vůbec tajemná skupina rostlin, vzhledem k ekologickým nárokům oprávněně spojovaná s příšeřím. V listopadovém čísle kulturně historické revue Dějiny a současnost z roku 2006 najdete zajímavou sérii statí věnovaných (středo)evropské percepci lesa. Tak v nejsvěžeji působící stati Karel Stibral připomíná známou věc, že antika a středověk se o takzvané přírodní krásy zajímaly minimálně. Nejen tedy nepochybná křesťanská, církvemi vyžadovaná ostražitost vůči pohanskému světu přírodních „démonů“, také jiné prvky v myšlení tehdejších lidí sehrávaly svou roli v nevšímavosti vůči takzvané „přírodě“, jak ji chápeme (?) dnes. Stibral dokonce cituje „šproch“ týkající se teoretika klasicismu, jistého J. Winckelmanna, který se prý pozvracel hnusem, když poprvé spatřil Alpy. Naproti tomu J. J. Rousseau měl napsat, že Města jsou propasti, kam se propadá lidstvo. Stibral nakonec připomíná: „Dodejme však, že proces směřující k ocenění estetických stránek lesa, ba jeho adoraci, byl velmi pomalý a týkal se jen úzké skupiny obyvatelstva … intelektuálů, aristokracie … nikoliv vesnického

180


obyvatelstva.“ Jsou to samozřejmě vcelku známé věci, ale neškodí si je připome nout, a lze jenom ocenit, pokud taková připomenutí jsou součástí zdařilé a čtivé studie. Sám jsem prodělal vývoj od romantického studenta, brázdícího „krajinu“ a hledajícího v ní inspiraci k básničkám a povídkám, ke sběrateli, což je tvor možná podobně zmapovatelný jako filatelista nebo sportovní „fanoušek“. Pokud se „vesničan“ věnoval sběru býlí, činil tak za účelem zcela praktickým. Naproti tomu sběratel jako takový většinou praktické cíle nesleduje. Stačí mu, že hromadí sbírkové kusy, anebo dokonce jen specifické vědomosti, v případě lidí mně podobných se týkající rostlin často běžných, ale svým způsobem nepoznaných. Ačkoliv jsem byl se vzrůstem svých botanických znalostí stále sebevědomější, nemohlo mi uniknout, že zatímco strkám nos do roští nebo lezu do strže či na okraj bahnitého příkopu, stařík s kosou zpracovává louku, chlapi s pilami porcují dřevo anebo lidi prostě jenom na poli zvedají zadky k nebi stejně jako před staletími a samozřejmě pranic nedbají, jestli přitom šlápnou na rozrazil břečťanolistý, nebo dokonce na nepatrnec rolní. Divokost lesa coby závěrečné fáze vývoje rostlinného krytu je ve střední Evropě jistě trošku eufemistická záležitost, ale právě například v okolí Stvořidel temný jehličnatý les přiléhající k balvanité Sázavě vytváří iluzi starobylosti, pro občasnou terénní neschůdnost také (žádoucí) iluzi vylidněnosti (jen za příští meandr řeky) a zasévá v predisponovaném pozorovateli pocity omámení i nebezpečné nejistoty. Vím, že pro lidi, kteří poznali kupříkladu povodí sibiřských řek (a dnes už jich u nás není zas tak málo), může Sázava představovat tak trochu „dvoreček“, ale soudím, že ani tito zkušení rafťáci nejsou nevnímaví vůči sázavské malebnosti, spočívající v kombinaci balvanitého říčního koryta a šumů složitých akordů, doplňovaných odrazem na vonící smůlu i jehličí. Jistě, děcka lítají okolo tábora, často drandí na horských kolech, celkem vzácně – jako například právě v blízkosti rozcestí Nemocnice V Háji – sbírají za dohledu mladičkých vedoucích obojího pohlaví maliny a ostružiny, což

181

krajinomalb

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč


všechny zúčastněné strany dojemně zklidní, ale pořád lze ještě narazit na zákoutí s tajemně se svlékajícími, vcelku osamělými holkami, němě trčícími radary geometricky „pochopitelných“ travin či prostě jen na bublající vodu, nad kterou nebe zatahuje věčný svár zběsilého blankytu i šťastně zpomaleného myšlení. Všechny tyto výsady (?) jsou nám dostupné díky slušné propojenosti dopravních sítí a díky pozitivním předsudkům o tajemné síle a léčivosti „přírody“. Od rozcestí Nemocnice V Háji, kterou jsem ovšem jako takovou nespatřil (kolegiálně: http://www.nemledec.cz/main.php), jsem pak již klesal k vlastnímu městečku. Že díky sekvenci splavů na Sázavě, díky ošumělému, ale krásnému zámku (řečenému v Ledči „hrad“) čnícímu nad řeku a díky lesnatě skalnatým pahorkům obklopujícím tuto základní scenérii patří Ledeč nad Sázavou k turistickým lahůdkám, vědí mnozí. Ale není nad osobní zkušenost, o čemž jsem se přesvědčil třikrát. Poprvé, když jsem v háji nad Ledčí ztratil lupu za tisíc korun, podruhé, když jsem ji tam asi za týden neúspěšně hledal, a potřetí, když jsem si dal v hospodě na náměstí dobrý řízek. Hrála mi k tomu jakási dosti prázdná countryová hudba z rádia nad výčepem, zatímco řízek mi chutnal. Hleděl jsem pak ale vypadnout podobně hbitě jako od těch pivních strejců na Stvořidlech. Jsem prostě přecitlivělý a pořád ještě málo tolerantní. Neberte si ze mě příklad.

182

Petr Hrbáč


Foto: Petr Hrbáč

183

Vladimír Šrámek

Kouřová „Prosim Tě, zavři to okno,“ hystericky zakřičela mamka na otce, který za jízdy vystrkoval hlavu z okénka nabručeného wartburga, jak ve žluté mostecké mlze sledoval půlící čáru silnice na Bílinu. „Ještě ti urazí hlavu,“ nervózně šlehla pohledem po dvou reflektorech, které v protisměru také ručkovaly po bílé lajně. Táta zavřel okýnko. „Dobře, ale nejsem netopýr, jestli sjedu do příkopu, tak je to tvoje vina.“ Pak ale našel elegantní řešení. Nalepil se na zadní nárazník auta, které se šouralo před námi. „Jestli vzlítne, tak my taky,“ prohodil uvolněně do dusné atmosféry. Ta cesta za bratránky se neskutečně protáhla. Sobota začala jako každá jiná – prací, psal se totiž rok 1971 a o dvou dnech volna si mohl každý pracující dát jenom zdát. So-

184

cialismus bylo třeba ztvrdit nepřetržitou šestidenní dřinou. Brzy odpoledne pak vyjela celá rodinka na výlet na plzeňský Bolevecký rybník – ale tam nejdřív otec a pak i přísná matka podlehli naléhání potomstva. Karlík i Vlastička skandovali: „Pojedeme do Bíliny, navštívíme Valachy!“ Valaši – to byl pro Karlíka POJEM! O něco starší severočeská bratříňata věděla o životě minimálně dvakrát tolik, než prozatím dalo Karlíkovi poznat poněkud sterilní plzeňské prostředí. A dvakrát tolik ve dvanácti – to jsou silný počty! Takže – warťas minul Bolevák, vyšplhal se pozpátku namrzlým plaským kopcem – prostě zadní náhon je zadní náhon, povzdechl si táta – a kopci v Žíželicích se raději obloukem přes Litvínov vyhnul. Ale – přestože

se líně rozvalovala každý na jednom gauči. Standa a Vilém. Karlík nasál a prohlásil: „Kluci, vy tu kouříte?!“ Oba se na sebe pobaveně podívali a vyprskli. I ten mladší, Standa, ten dokonce řičel víc než šestnáctiletý Vilém. „Chceš taky?“ podstrčil Karlíkovi poloprázdnou krabičku. „Nebo jsi snad slávista?“ Karel odstrčil tvrdé sparty na kraj stolu. „Kluci pojďme ven. Třeba na Bořeň…“ „Tak jo, vypni televizi, jdeme. Rexi!“ zavolal Standa z předsíně boxera, který Karla přátelsky očuchal a přátelsky poslintal. Vyběhli zadními vrátky, přes louku a křovím začali stoupat vzhůru. Křovím začaly prošedávat skály. „Sopka, studená sopka, ale – dost příroďáku!“ Vilém měl nejvíce sil a vylezl na vrchol první. Za chvíli už tam ale seděli všichni čtyři. A pozorovali mosteckou pánev pěkně svrchu. „Vidíš ten bagr? Ten se votočit v Praze kolem dokola, tak je po Svatým Vítu. A Husákovi by spadnul lustr do polívky…“ Bylo poznat, jak by mu to všichni tři přáli. Jo, děti kopírují rodiče, o komouších se doma nemluvilo v dobrém.

185

šramot

omalu – stále postupovali na sever! p V Mostě nemrzlo, zato ta mlha! „Ještě že tu nemusíme žít,“ hvízdl do ticha táta. Trvalo to dvě hodiny, než prodribrovali těch dvanáct kilometrů mezi Mostem a Bílinou. Pak konečně odbočili strmě do kopce a vystoupali několik desítek metrů vzhůru. U plotu sudeťácké vily je nikdo nečekal. „Ještě nebudou doma,“ lekla se mamka. „Já to říkala, že to je nesmysl, Filipe!“ Ale výčitky zarazilo zakřípění dveří a v nich rozcuchaná hlava tety Boženy: „Evko?! Co vy tady?“ a jen tak ve špinavé zástěře přešla teta k brance a už se s příbuznými vítala. „To budou mít kluci radost,“ pohladila Karlíka po hlavě. „Zavolám je hned dolů,“ zase čuměj na telku. Karlík vyčítavě vzhlédl ke své máti. Ta odbyla výčitku mávnutím ruky: „Není to zdravé, dívat se na televizi. Natož odpoledne!“ Karlík už ale konec věty neslyšel, pádil nahoru ke klukům do Vilémova pokoje a skokem přistál ve volném křesle před bednou. „Zdar, Karle! Přeskočilo vám v bedně? Nebo jsi sem přijel bydlet?“ bratříňata

Vladimír Šrámek

Kouřová

„Vidíš? A ty komíny vzádu! Tušimice. Buď rád, že je vůbec vidíš,“ ukázal Standa na žlutou mlhu dole. „Ta když stoupne, nevidíš nic! Tam na horizontu jsou hory. Ale ty už tady dlouho nikdo neviděl.“ Setmělo se. Dolů šli potmě. „Jdu za klukama,“ oznámil Vilém. „Půjdeme taky?“ otočil se Standa na Karla. „Nikam,“ zhrozila se mamka a podívala se vyčítavě na sestřenici. „Stando, ty zůstaneš doma! A budete spát s Karlem. Ve tvým pokojíku. Nějak se na tu jednu postel stěsnáte.“ Karla polilo horko. Dobrodružství. Přestarostlivá matka kupodivu nic nenamítala – a tak to bylo v suchu! Vytratili se se Standou během pár minut. „Karlíku, zuby! Nezapomeň!“ zaslechl za sebou, ale odvážil se příkazy ignorovat. Jen ze sebe shodili kalhoty a košile. A zalezli do postele. V červených trenýrkách, bílých nátělnících. Jak na spartakiádě. „Chodíš s někym?“ šel Standa přímo na věc. „Holky mě nebavěj…“ zastíral chabě Karel své první neúspěchy. „Musíš přitvrdit…,“ radil Standa

186

a vyfoukl kouř. Karel ani nepostřehl, že si předtím zapálil. „Jo, přitvrdit…“ ne příliš přesvědčivě špitl Karel. „Takovej opravdovej sex, to chce čas,“ poučoval Standa, „než vznikne dítě, musí spolu táta s mámou ležet v posteli několik tejdnů.“ „Kolik?“ překvapeně vyhrkl Karel. „Nevím přesně, asi tři…“ „To není možný,“ namítl Karel. „Co, co není možný?“ rázně se Standa odmítal dál bavit o tak jasné věci… „No přeci, táta má jen dva tejdny dovolený. To bych asi nemoh’ ani vzniknout…“ „Ale… tak se táta na tejden hodil marod, ne?“ Standa si věděl se vším rady. „Hele, a co ty? Jak jsi na tom?“ „Jako s čím?“ „Hele, nedělej se,“ ukázal směrem k trenýrkám, kde se – jak Karlík s hrůzou zjistil – začal rýsovat jeho „penízek“. Jak říkala mamka… „A dáme šnekovi přes tykadla,“ cvrnkl Standa Karlíkovi do vypouklých trenýrek. „Au, vole!“ Karlík se chytil za rozkrok a převrátil se směrem ke zdi. „Hele, Karle, nebudeme dneska spát,“

Kouřová

udobřoval si Karlíka Standa. „Jak nebudeme?“ nechápal Karel. „No prostě nebudeme. Celou noc si budeme vykládat. Už jsi to někdy zkusil?“ „Ne.“ „A dokdys byl nejdýl vzhůru?!“ „Do jedný,“ zalhal Karel. „Tak to zvládneš. Po jedný to už utíká rychle,“ zkušeně tvrdil Standa. „A jak to víš?“ nedal se odbýt Karel. „Prostě to vím,“ využil své převahy jednoho roku – jednoho veledůležitého roku – Standa. A taky že jo. Pod jednou dekou kecali a kecali a kecali celou noc. Karlík se držel, prst s neokousaným nehtem pod bradou, aby neusnul. Jak v po-

hádce o Ptáku Ohnivákovi, napadlo ho, ale Standovi se tím podobenstvím nepochlubil. Kecali a kecali a za okny začali mlíkaři míchat mlíko do tmy. Pořád víc a víc. Když už mělo barvu melty, kterou pravidelně k nedělní snídani vařil táta, oba kluci usnuli. A spali i v chvíli, kdy obě mámy nakoukly do pokoje. „Mladí ležáci…“ už už spouštěla Eva rodinné pořekadlo, kterým nemilosrdně vyháněla potomstvo z teplých nedělních peřin. „Nech je, dyť je to dobrý si prostě jen tak přispat,“ zarazila ji Božena a obě mámy si šly na balkón dát ranní kouřovou…

187

šramot

Vladimír Šrámek

Edgar Allan Poe

HAVRAN 1 Byla půlnoc, pustá, tmavá, z četby už mi těžkla hlava, folianty zleva zprava, staré svazky naučné… Snad jsem dřímal, čelo v dlani, nebylo to slyšet ani, ono jemné zaklepání do dveří, tak nehlučné. Návštěva jde, povídám si, ťukání tak nehlučné – znělo to a teď už ne. 2 Jak mám paměť čirou rázem! – Prosinec byl se svým mrazem. Sem tam uhlík z krbu na zem jakby zemřít vypadne. Už jsem toužil po úsvitu, odložil jsem knihy – i tu, s níž jsem plašil muka citu – k Lenoře, té příkladné panně – každý anděl mluví o Lenoře příkladné. Dál má jméno – zde však ne. 3 Smutný šelest ze závěsů vyděsil mě víc, než snesu. Nezažil jsem více děsu, stavy takhle nemužné… Svému srdci s tísní v hlase zopakoval jsem to zase: „Někdo vstupu domáhá se, že je noc, je podružné. Pozdní host jde v tomhle čase, že je noc, je podružné… Zaklepal a pak už ne.“

188

Welesův dárek 4 Otrnulo mojí duši, tak jsem řekl, jak se sluší: „Omluvte mě, pane, paní, za chování nevstřícné. Přemohlo mne náhle spaní, neslyšel jsem zaklepání, nevěděl jsem – je to zdání?“ – vedu řeči kajícné. Otevírám doširoka ve své řeči kajícné… Venku tma a nic víc ne. 5 Tak jsem zíral do tmy tmoucí, strnulý a nemohoucí – smrtelník snad ještě žádný neměl sny tak ztřeštěné! Ticha bylo na krájení. Nevydá tma, co v ní není. „Lenoro!“ jen oslovení zní tu tiše vyřčené. „Lenoro!“ a echo vrací to slovo mnou vyřčené. Slyšet ho – či spíše ne. 6 Snad už nic mne nevyruší, zpět se vracím, hoře v duši, slyším však na vlastní uši ťukání – už nejemné. Řekl jsem si: „Teď jsem bdící – je to za tou okenicí. Podívám se, dlužno říci – je to trochu tajemné… Vzmuž se, srdce, odhalit chci ony věci tajemné… – To jen vítr mate mne!“ 7 Otevírám, abych viděl – když tu třes a třepot křídel: Vstoupil havran majestátný, jak rek z doby slavené. Vešel dál a bez cavyků sedl si, byl panských zvyků, a pak strnul v okamžiku, jako by byl z kamene, zdobí bystu Palladinu, jak by sám byl z kamene, sedl jen – nic více ne.

189

8 Po ebenu černý celý, nechtěně mě rozveselí – dekorum to jeho vážné a ty mravy vybrané! „Ač máš chochol prolysalý, nejsi kdo se strachy svalí, vandrovals přes noční valy, břehy tmy máš slétané…! Jaké ti dal Hádes jméno na svém břehu, havrane?!“ Pták jen krákl: „Zkrátka – ne.“ 9 Přišlo mi to kuriózní, jak řeč ptáka s lidskou souzní. Beze smyslu sice zdá se – jen slabiky slátané… Připusťme si ovšem zase, člověku že nestává se, že mu havran v nočním čase nade dveřmi přistane – pták či havěť na poprsí sochy jen tak přistane a nazve se Zkrátka – ne. 10 Dál si sedí osaměle na kamenném tichém těle, slabik pár a to je celé, co měl v duši vepsané. Sedí, křídly nepokyne, tak mi samo ze rtů slyne: „Už jsem tu měl druhy jiné, jdou, když se jim zamane. I on zítra opustí mě, jak naděje zklamané…“ Pták jen křikne: „Zkrátka ne!“ 11 Divím se, když ticho přetne, jak jsou jeho kráky trefné! Vyklopil už jistě všechno, co svým hlasem zastane. Pochytil tu chmurnou frázi od pána, co do nesnází padl, jak tak štěstí schází duši sudbou deptané. Omílal své žalozpěvy z celé duše zdeptané – To své „Nikdy. – Zkrátka ne!“

190

Welesův dárek 12 Černý pták na bílé hrudi. Nadále můj úsměv budí. Přitočím si křeslo k bystě, k místu, jež má zabrané. Jak se nořím v polstrování, v mysli chovám jedno přání, přijít na kloub krákorání – co pták, jenž mne uhrane, vychrtlý ten chrapoun chmurný, jenž mne svrchu uhrane, míní tím svým „Zkrátka ne.“ 13 Tak se nořím do dohadů, mlčím, ptáku, mnu si bradu. – Zírá, až mě pálí v duši, když mu v očích zaplane. Dál se hroužím v rozjímání, zase se mi hlava sklání, lampa hladí polstrování fialově protkané. Ona však to polstrování svitem lampy protkané nepohladí – zkrátka ne. 14 Jak vzduch těžkl, zdálo se mně, andělé že vešli jemně, dým že cítím kadidelnic, jež jsou jimi houpané. „Chudáku,“ – tak smím se zváti – „Bůh serafy sesílá ti s lékem, co ti paměť zkrátí a Lenoru odvane. Zapomnění ten lék dá ti – a Lenoru odvane…“ Pták namítl: „Zkrátka ne!“ 15 „Proroku,“ má duše řekla, „ať jsi pták či parchant pekla, to tě poslal Pokušitel v kraje bouří trestané? Tam, kde žiji v odloučení, v pustině, kde pranic není, kde jen hrůza zuby cení na mé nitro sedrané. Najdu balzám v Gileádu na své nitro sedrané?“ Havran krákl: „Zkrátka ne!“

191

16 „Proroku,“ má duše řekla, „ať jsi pták či parchant pekla, při nebi, při Boží slávě, mnou i tebou poznané, potěš duši uplakanou, řekni, zda za rajskou branou, obejmu se s onou pannou – zda to ještě nastane… S Lenorou, tou vzácnou pannou – řekni, zda to nastane…“ Havran krákl: „Zkrátka ne!“ 17 „Konec řečí, ptačí lháři!“ křičím, hněv se ve mně sváří. „Vrať se s bouří v temné říše, kde jsou černí dvořané! Ani pírka ať tu není – chraplavých lží na znamení. Neruš moje osamění – kliď se z bysty, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, kliď se odsud, havrane!“ Pták jen krákl: „Zkrátka ne!“ 18 A tak havran v celé kráse, sedí, sedí, nehýbá se, neodlétá z bílé Pallas do mramoru tesané. Sedí bystě na popředí, z jeho očí démon hledí. A svit lampy stíny ředí po podlaze nastlané. A má duše z toho stínu nezvedne se, nevstane. Teď už nikdy. – Zkrátka ne! (Přebásnil Ivan Petlan)

Ivan Petlan

nar. 1963, verše a texty publikuje časopisecky či ineditně nebo prezentuje na autorských čteních. Poezií se zabývá i pasivně a patří mezi náruživé čtenáře. Tuto zálibu zúročil, když v rámci spolupráce s Letní filmovou školou v Uherském Hradišti edičně připravil antologii na téma dětství v české poezii (Co si myslí andělíček, Větrné mlýny, 2004). Vlastní čtenářské zážitky si příležitostně prohlubuje tím, že své oblíbené básně či básníky překládá, nejsoustavněji Paula Verlaina. Jakožto bibliofil bývá často k potkání v některém z antikvariátů; sbírá knihy, jež ho esteticky oslovují nebo k nimž má vztah (mj. i různá vydání Poeova Havrana). Žije, pracuje a tvoří v Brně.

192

Welesův dárek

193

kritik

RYTMUJEME, KOMBINUJEME, ODKAZUJEME Radim Kopáč Antologie české poezie II. díl (1986 až 2006). Vybral a uspořádal kolektiv editorů ve složení Simona Martínková-Racková, Jitka Srbová, Michaela Šmejkalová a Jan Šulc. Předmluva Ludvík Kundera. Fotografie Lenka Raubová a David Raub. Dybbuk, Praha 2007, 568 stran, náklad neuveden, prodejní cena 498 Kč.

Dlouho připravovanou Antologii české poezie s podtitulem II. díl a časovým vymezením (1986–2006), kterou vydal v říjnu 2007 pražský Dybbuk, je třeba přijmout jako první svého druhu a vzít v potaz, že některé reklamní slogany na záložce nepřehánějí: bezmála šestisetstránková vázaná kniha, působící jako monument skoro sto padesáti autorům, opravdu „představuje českou básnickou tvorbu posledního dvacetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována“. I Předcházející tituly, které si daly za cíl osvětově provést čtenáře nepřehledným terénem porevoluční české poezie, měly buď širší časový a žánrový záběr, anebo vznikaly „na téma“: Antologie nové české literatury 1995–2004 (Fra, 2004) se v daném desetiletí věnovala jak poezii, tak próze, Pegasovo poučení (Paseka, 2002) probíralo období 1945–2000 a Ryby katedrál (Petrov, 2001) se snažily obejmout českou poezii celého 20. století. Zatímco Jezdec na delfíně (Concordia, 2005) zvolil za téma

literární erotiku 90. let a současnosti, antologie S tebou sám (Dauphin, 2005) vybírala z „milostné poezie“; Letenka do noci (Petrov, 2003) se omezila na „současnou surrealistickou poezii“ a Lepě svihlí tlové (Petrov, 2002) sledovali básnickou produkci jednoho vydavatele. Blízko k Antologii české poezie mají také dvě knihy odjinud, zvenčí – z Francie a Ruska: tu první s titulem Anthologie de la poésie tchèque contemporaine sestavil pro pařížský Gallimard Petr Král (2002), tu druhou, Iz veka v vek, pro moskevský Pranat Dalibor Dobiáš a Sergej Glovjuk (2005); Králův svazek začíná po druhé světové válce, Dobiášova a Glovjukova kniha zvolila jako klíč data narození autorů a otvírá ji tak poezie malíře Mikuláše Medka (1926–1974). II Antologie české poezie 1986–2006 je ze všech zmíněných knih nejrobustnější a zdá se být na první pohled také výtvarně nejvíc zdařilá: každý autor tu má svoji podobenku, každý z šestnácti oddílů, které – jak čteme v Ediční poznámce – mají za úkol knihu „rytmovat“; je uvozen přeludnou, takřka abstraktní černobílou

kritiky ilustrací, jež by snad mohla být grafikou či tušovou kresbou. Jenže fotografie, které až na několik málo výjimek pořídila autorská dvojice Lenka Raubová a David Raub, ve větším množství bohužel upadají do stereotypu, ztrácejí vizuální invenci: opakované vychýlení z vertikální osy a snímání autorského torza diagonálně, byť často ve tvarově i světelně atraktivním kontextu, se přes veškerou profesionalitu záběrů mění z dobrodružné cesty v konceptuální cíl. Ne však v nudu – k jejímu rozptýlení stačí nalistovat portréty A. Nádvorníkové a B. Solaříka nebo dvojportrét Z. Volfa s jeho oblíbenou krávou. S ilustracemi, jejichž autora tiráž neuvádí, je to ale horší: při bedlivějším ohledání tu jsou jako podklad, s nímž zapracovala ruka grafika knihy Jana Šavrdy, snadno rozpoznatelné klasické malby Salvadora Dalího: na s. 130 Ukřižování, na s. 210 Hořící žirafa, na s. 372 Stálost paměti, na s. 522 Spánek atd. A ještě poznámka ke grafickému nakládání s texty: z dělení stránky do dvou sloupců je zřejmá cena, kterou museli autoři zaplatit za maximalismus editorů – čím více autorů bylo třeba do knihy dostat, tím méně vzduchu zbylo pro jejich poezii – a tím častěji bylo třeba verše rozlamovat do dvou řádků, čímž básně častokrát nechtěně dostaly nový rytmus. III Dostáváme se k jádru knihy, tedy k zařazeným autorům a jejich vybraným textům. Pokud jde o zdůvodnění volby „posledního dvacetiletí “, od nějž se výběr básníků a jejich veršů odvíjel, nechává nás ediční poznámka na holičkách. V roce 1986 sice vybouchl Černobyl, Reagan se sešel s Gorbačovem v Reykjavíku a Mik-

ronésie získala nezávislost, ale k jakému podstatnému zlomu či obratu došlo ve vývoji moderní české poezie, srovnatelnému s proměnami, jež se udály se společností i její kulturou po osmačtyřicátém nebo osmašedesátém roce? Co klíčového se změnilo tehdy, tři roky před zhroucením komunistického režimu, v atmosféře stále vrchovatě nevraživé ke všemu ideologicky neposlušnému, tj. jak k surrealistům či undergroundu, tak ke spirituálně nebo existenciálně laděnému verši, abychom jmenovali jen nejzřejmější příklady? S jistou mírou tápání, čeho dějinného se na editory maket nešťastně zvolené ploše vlastně přidržet, je napsaná i stručná předmluva Ludvíka Kundery: renomovaný překladatel a básník tu vyzdvihuje jako uzlové body onoho dvacetiletí právě 17. listopad 1989 a 1. leden 2000, čili „vstup do 21. století“. Ostatně celý Kunderův příspěvek, který antologii otvírá, se jaksi ošívá – jako by mu nebylo příjemné se k takto definovanému tématu vyjadřovat: buď krouží kolem v obecných, poněkud alibistických formulacích („básníci tohoto období nejsou spjati společnou poetikou“, „verše jedinců i houfů z doby těsně před rokem 2000 i po něm jsou jednotné ve své téměř absolutní nejednotnosti“ apod.), anebo se raději obrací k jistotě minulého, ba dávno minulého: vždyť v celém jeho textu není jménem vyvolán jediný ze sto padesáti autorů antologie, zato tu jsou hojně zmiňováni Blatný, Gellner, Juliš, Halas, Mikulášek, Nezval, Orten aj. V celém úvodním slovu objevíme jedinou pasáž, v níž se Ludvík Kundera pouští do náznakové charakterizace poezie, kterou následujících víc než

195

pět set stran přináší: „Prostorem básně jsou každodenní scenerie s každodenními úkony, jejím prostorem je však i samota, je jím les, ale i melancholie; vynořuje se to, čemu se dříve říkalo existenciální otázky. Jazyk tohoto prostoru zná ironii…, ale i mnohem vzácnější sebeironii. Někdy, bohužel pořídku, se slova popletou a vybuchnou žertem… A co erós? Inu, často se přesmykne v sex, leč bulvárního přizpůsobení.“ V samém závěru pisatel konstatuje, že v české poezii této doby „dominuje volný verš“, byť se objevují i rýmy, a to mnohdy kuriózní, např. „billboardy – marodím“. Ale zpět k ediční poznámce. Čteme tu podstatnou informaci: antologie prý „zahrnuje tvorbu autorů narozených od roku 1940 a soustředí se na jejich texty z daného dvacetiletí“ – což pro zařazené básníky, kteří ještě před chvílí byli „jednotní ve své téměř absolutní nejednotnosti“, znamená, že jsou si najednou všichni rovni, i když někteří zchudli o třetinu, jiní o dvě třetiny svého díla. Antologie tak možná reprezentativně představuje ty autory, kteří se narodili kolem roku 1970 a blíž k současnosti, případně ty ze starších, kteří začali psát až počátkem 90. let (A. Nádvorníková) – ale rozhodně ne tvůrce generace konce 50. a 60. let (S. Dvorský, R. Erben, P. Král, P. Šrut, I. Wernisch ad.) a básníky českého undergroundu (mj. I. Jirous, V. Kremlička, J. Krchovský, P. Zajíček) či surrealismu 70. let (J. Gabriel, J. Janda, P. Řezníček ad.). Jenže editoři jsou z obliga: prozradí totiž, že chystají druhý díl, respektive díl číslo jedna, který ale vyjde nejdřív za rok, a v něm jednak „představí básníky narozené do roku 1939“, jejichž verše „budou ovšem vybírány z širšího časového úseku let 1966–2006“, a jednak do chystaného svazku

196

„zahrnou i tvorbu těch básníků narozených po roce 1940, u kterých jádro jejich publikovaného díla vznikalo před rokem 1986“. A čtenář může v mezičase dumat a přemítat, proč byl jako další kóta v systematickém průzkumu poválečné české poezie zvolen rok 1966 (tehdy se začalo budovat pražské metro a Rešovské vodopády se staly národní přírodní památkou), případně se dohadovat, z jakého důvodu si někteří autoři zasloužili dvojí prezentaci, a jiní jenom jednu. A může koumat také nad tím, proč je druhý díl Antologie české poezie rozdělen na již zmíněných šestnáct oddílů, ve kterých jsou autoři řazeni podle věku. Editorský tým si zjevně ani tady vůbec nebyl jistý, proč tohle „rytmování“ provádí: v Ediční poznámce totiž nejdřív napíše, že „každý autor v antologii vystupuje sám za sebe“ – načež dodá, že na základě „kombinace různých hledisek“ se přece jen pokusil nějaké autorské skupinky vytvořit a dát jim společného jmenovatele. Vodítkem prý byla „příbuznost širšího hodnotového, myšlenkového a estetického zaměření, jinde podobnosti tematické či tvárné“. A tak v knize procházíme oddíly věnovanými surrealismu a undergroundu, potkáváme se s autory „vztahujícími se ve svém díle ke křesťanským hodnotám“ či tvůrci spojenými „tvárným vztahem k tradičnímu básnictví“; jsou tu básníci „metafyziky všednosti“, „hry doopravdy“, lyrici „hravě draví“; někteří autoři se „soustředí na člověka konfrontovaného s různými podobami každodennosti“, další jsou „zdrženliví, úsporní ve výrazu“ a ještě jiní disponují „mimořádnou senzibilitou“, případně jde o „výrazné tvůrčí individuality představující rozličné typy vztahu ke slovu“; tu se píše o lásce, tamti jsou „výrazně intelektuální“ atd. Tohle povšechné

kritiky a svévolné kategorizování vybízí ke kritickým otázkám: Proč by autor mimořádné senzibility, který se tvárně vztahuje k tradici a je výraznou tvůrčí individualitou, nemohl zároveň patřit mezi metafyziky všednosti? Kým jiným jsou Petr Hruška, Miloš Doležal, Vít Janota? A proč by hravě dravý básník úsporného výrazu nedokázal hrát hru doopravdy, byť by jeho témata byla milostná? Jak je to třeba s Vikim Shockem? A není také surrealismus, jenž v kontextu české poezie 80. let patřil k undergroundu, metafyzický – nehraje doopravdy, nevztahuje se k tradici, nevyrostly i z jeho podhoubí výrazné a nezaměnitelné osobnosti jako Alena Nádvorníková, František Dryje nebo Stanislav Dvorský? Skutečně je natolik zřejmá spojnice, jak se snaží dokázat editoři, mezi Patrikem Ouředníkem a Milanem Šedivým, mezi Jiřím Rulfem a Michalem Šandou, Tomášem Přidalem a Jiřím Dynkou, mezi Gustavem Erhartem a Petrem Fabianem, Pavlem Petrem a Svatavou Antošovou, mezi Pavlem Šrutem a Radkem Malým? Nebylo by snazší a čtenářsky i kriticky vděčnější zavrhnout jakékoliv pochybné a snadno zpochybnitelné „rytmování“ na bázi „kombinace různých hledisek“ – a přiřknout každému autorovi, resp. každé autorské poetice, autonomii, tj. seřadit básníky v knize abecedně? Případně podle roku narození? Pro samé soustředění na strukturování a rytmování, časové vymezování a tematické omezování jako by editorský tým skoro zapomněl na to nejpodstatnější: kdo se jim do antologie vešel – a na koho se nedostalo. Editoři sice závěrečných třicet stran odvážně vyhradili oddílu „internetové poezie“ (který je prý výsledkem „několikaletého intenzivního

zájmu o autory na českém internetu publikující“, jak píše editorka této sekce Jitka Srbová), ale zcela ignorovali jednak tvůrce experimentální poezie, jež má v Čechách tradici už bezmála půlstoletou a o jejímž kontinuálním vývoji a proměnách podává přesvědčivou zprávu mj. nedávno vydané „černé“ číslo labskoústecké revue Pandora – a jednak autory tzv. zpívané, beatové či rockové poezie. Dopadlo to tak, že napříč Antologií české poezie 1986–2006 sice pochodují tři černí mravenci a deklamují, že „jen / jedno medvídě / přežije zimu“, zato o vizuálních básních Jiřího Valocha nebo Petra Váši, resp. textech L. F. Hagena, J. Hauberta, V. Koubka (případně dalších autorů z antologií Den bude dlouhý nebo Beatová poezie) tu nepadne ani zmínka. Podobně tu nepadne slovo o poezii E. Brikcia, A. Brouska, J. Staňka J. Chobota, V. Jirousové a J. Kroutvora. Podobně A. Kaufmanna, T. Míky, P. Placáka a J. Suka. Podobně P. Čichoně, I. Haráka, P. Linharta, O. Slabého nebo D. J. Žáka. Ovšem i v těchto případech mají editoři pádné alibi: „Zájemce o tvorbu těch, kteří zde zastoupeni nejsou, odkazujeme na jiné již vydané antologie české poezie z posledních let…“ IV Jestliže má do roka vzniknout avizované pokračování této antologie, nezbývá než mu přát především méně editorského alibismu, všemožně skrývajícího rozpaky z šíře a bohatosti vybraného tématu. Méně marných pokusů a nahodilých snah o hledání pevné průvodní nitě, na kterou by bylo možné rozličné fasety novodobého českého básnictví navléct. A více skutečného zájmu o individuální tvůrce a více citlivosti ke specifikům jejich poezie.

197

recenz

VÍT SLÍVA: SOUVRAŤ Host, Brno 2007 Jakub Chrobák Jiří Poláček

„NEJSNĚŽNĚJŠÍ MOJE BÁSNI! TIŠE POTOM ZA MNOU ZHASNI.“ Nakladatelství Host loni zahájilo další ediční řadu poezie. Tentokrát se jmenuje ReX a podle toho, co v ní zatím vychází, se dá mluvit o jakémsi reprezentativním výběru autorů, kteří jsou s nakladatelstvím spojeni. Prozatím v ní vyšly dvě útlé brožované knížky (abecedně): Petr Hruška – Auta vjíždějí do lodí a Vít Slíva – Souvrať. Zatímco Hruškova poezie je u nás přijímána vcelku jednoznačně, jen občas se stane, že si někteří recenzenti nevědí rady s tím, proč je tak dobrá, u Slívy je situace jiná a čas od času se objevují otázky nad mnohostranností nebo prostě jen mnohostí tohoto díla. Zkusme se tedy podívat, kudy jde Slívova poezie v Souvrati. Pokud jsem mluvil o tom, že se vyjadřují rozpaky nad rozsáhlostí Slívova díla, rozhodně to neplatí pro recenzentku na Portálu české literatury. Ta si věc zpřehlednila, a pokud by text četl někdo, kdo Slívovu poezii nezná, asi by se divil: „Protože básník už má za sebou Bubnování na sudy,

knihu ověnčenou cenou Magnesia Litera (a vydanou v Hostu v roce 2002) i reprezentativní výbor z díla nazvaný Boudní muzika a zařazený v minulém roce do hostovské edice Velké řada, je svůdné předpokládat, že nová řada má shromažďovat a uvádět jakýsi výběr královský. (…) Ostatně, vždyť je to jednoduché: poslední část výboru Boudní muzika se jmenovala Souvrať.“ Pravda tu není snad v žádné větě. Tak za prvé: Bubnování na sudy je jedna ze Slívových nejlepších sbírek, ale ani zdaleka ne jediná. Nevydalo ji nakladatelství Host, ale Weles. A Souvrať z Boudní muziky je spíš jakousi ochutnávkou, kniha samotná je uspořádána jinak (ostatně některé básně z Boudní muziky se buďto jmenují jinak nebo v Souvrati prostě nejsou). V souvislosti se Souvratí by měla recenzentka připomenout spíše jiné knihy, ke kterým se Souvrať připíná tematicky, a to je především Grave, sbírka vyvřelá nad oplakaným životem matky. Celá jedna podstatná část Souvrati se věnuje právě tomu, čím je nám v životě matka. Jistě, dokážu si představit intelektuálně vyspělé tvrďáky, kteří takové

recenze nepatřičnosti, jako je patos, nedejbože láska, pokládají za literárně překonanou obezličku, odsouzenou k zániku. Ti budou zřejmě Slívovu lyriku v Souvrati vnímat takto (viz Portál české literatury): „Jen si do něj zanesl něco ne zrovna vábného býlí. Nejnovější Slívovy verše jako by ani nebyly plodem nějakého zvláštního úsilí, spíš reminiscencí sebe sama, pokusem obkreslit vytrácející se kontury. Opakováním se autor rozmělňuje a dostává se mimo bezpečné hranice – od hrubozrnné struktury k morbiditě a od vyladěné hebkosti k přehnanému sentimentalismu.“ Jenže já jsem hluboce přesvědčen, že je to trochu složitější. Ano, Slíva skutečně obkresluje své kontury, ale co hrdinštějšího má poezie dělat? Jak jinak pojmenovat úděl člověka na tomto světě? Ale je to často spíš jekot. Řev nejen nad ztrátou někoho blízkého, ale hrozný a zajisté také kodrcavý křik nad tím, jak bezostyšně sám je člověk v tomto světě: „Bože, já vím, že matka tu navždy být nemůže. // No ale co? / No ale co ale co?!“ Podobně: Slíva nemá důvod experimentovat, opouštět hranice lyriky, kterou si vyvzdoroval na jazyce v průběhu posledních více než dvaceti let. (Víme, paní recenzentko, on Slíva svou prvotinu Nepokoj hodin vydal už v roce 1984.) To ale neznamená opisování, nebo snad vykrádání sebe sama. Naopak, je to úporná snaha vykročit za tyto hranice. Ovšem ne směrem k novému lexiku, ale směrem k nové gramatice vnímání. Svět, který tu Slíva zanechává, je světem důvěrně známým, a přitom zůstávám s úžasem hledět na to, jak je možné, že se dá vyjádřit pouze jazykem. Tak jedna z nejkrásnějších básní té části sbírky, která se vypořádává se smrtí matky, báseň Synové

pochovávání matku, připomíná spíš divadelní hru, výsek světa. Každý, kdo šel za rakví, musí si přece pamatovat ten zběsilý, zpočátku trochu nepatřičný ptačí zpěv. Chodíme s takovými zasutými obrazy světem, a najednou se objeví básník, který je před nás položí v jejich bolestné jednoznačnosti. Moc smysluplnějších funkcí poezie neznám: „Hřbitovní lipině / mráz hryzá do útrob. / Vánice zchváceně funí. // Lidskou řečí straka skřečí: / ,Kří…!‘ / Zajíkavě pláče ptáče: ,Jí…‘ // Tolikrát jsi nás chovávala, / a my tě jen jednou pochováme…“ Ano, i ten opakující se refrén posledních dvou veršů musí být vysloven. Že stojí na hranici sebedojímavé výpovědi? Aťsi, Slíva dobře ví, že jen tam to ještě žije, že v tomto akrobatickém balancování má ještě poezie svou cenu: „Sama v novém bytě… / V noci za tebou přelezu zeď. / Závějemi dobrodím se k hrobu, / v sněhu po srdce, nad srdcem v tmě. / Loky slzného lihu, / maminečko… // Nosila nás pod srdcem / a my tě na ramenou nesem.“ Slívova poezie v Souvrati se nevyčerpává těmito tématy, je to sbírka navezených básní, básní, které k sobě patří jako odbočky v hovoru. Proto tu mají smysl i verše milostné, proto se tu také často přemýšlí o básnictví. Chápu, že někomu může připadat banální a senilní metaforou básnění boudníček, ale mně rozhodně nijak nevadí. Je to možná také Slívova odpověď na jakési piedestalování poezie, o kterém básníci vědí své: „Boudníček si vede svou. // Ať už déšť sad těžce zaleh / nebo v plodech bublá nálev, / v stejnostejných intervalech // boudníček si vede svou. // V boudě píšu, hledím na to: / slova navzájem se matou… / Slyším jen to ostinato! // Boudníček si vede svou.“

199

Podobně silným tématem sbírky je i spolubytí. Nejsou to verše, které by se rodily snadno a bez námahy, jak tvrdí recenzentka na Portálu české literatury. Naopak, je to spíš jakýsi starostlivý spolutřas, kterým se nejistě dotazujeme, je-li toto ještě TEN NÁŠ svět: „Dalším dnem zas usoužena, / moje žena ze sna sténá… // Probudit ji? – Ale co když… // – Třeba bych ji, neurvale, / z hrůzy dálkou ještě malé / vrhl do větší, té poblíž!“ Podobně je to i s hudbou Slívových veršů. Je založena na rozkladu tradičních zvukových hodnot českého verše. Slíva umí napsat pravidelný, přesný verš málem hlaváčkovského typu, ale ještě lépe ví, že tento typ básnění musí se dávkovat jen velmi opatrně. Proto všechna ta jeho „v“ místo rytmicky vhodnějšího „ve“, proto ty verše, které se uprostřed hudby jakoby zajíknou, zadrhnou. Tak je tomu v jedné z nejpůvabnějších básní sbírky Podzim: velká násobilka: „(list + list) . (– plody) // Mrtvě láska lásku plodí. // Spílá i lká.“ Toto jsou vrcholy Slívova slovesného umění: čas a život jako by se tu na vteřinu zastavily a tupě hledí na báseň, která je jen tak mimochodem přesně definuje. Aspoň na tu vteřinu můžeme díky tomu sami sebe vědět, než se zas, život i čas, posunou neúprosně stejně dál. A na závěr ještě jedna poznámka: Slíva vnesl do české poezie obrozený, vyčištěný zvuk. Chrapot, který škrábe v krku, jekot, který rozbíjí okna, samet, na kterém se usíná. A i tato linie zůstala v Souvrati zachována. Slíva prostě svět poslouchat umí a ten k němu za to mluví řečí výživnou: „Cvrček a měsíc: / na brusu srp.“ S takovou hudbou dá se po světě chodit! Jakub Chrobák

200

MILOVAT NEJVYŠŠÍ DNO JE! Básník Vít Slíva je můj spolužák z brněnské filozofické fakulty. Po jejím absolvování jsme na ní jednoho podzimního dne roku 1976 iniciovali vznik přátelského seskupení, které se pak scházelo každé první úterý v měsíci v nějaké brněnské hospodě. Za uplynulých třicet let leckteré z nich vzaly za své (třeba Akademická kavárna, restaurace hotelu U Jakuba či Zemský dům), ale naše schůzky trvají. Scházíme se však už v pozměněné sestavě. Pohříchu ani Vít Slíva již u našeho stolu nesedává, a tak sleduji aspoň jeho básnickou cestu. Kdysi jsem psal o jeho prvních sbírkách, následující knížky jsem víceméně jenom četl, a až nyní mám cosi říct o sbírce nazvané Souvrať. Na její obálce a prvních stranách čtenáře zaujme čtvero fotografií Ondřeje Slabého. Je na nich zachycen muž v otevřené soumračné krajině; patrně je to sám básník. A jeho verše? Po vstupní hříčce se objevuje titulní báseň Souvrať. Toto již málo užívané slovo ruralistické ražby značí místo, na němž oráč obrací svůj potah. Slíva je však rustikální idyle na hony vzdálen. Vždyť v uvedené básni se ozývá „ropot v černozemi“, jsou v ní „povylezlí červi“ a v pytlích je „čisté černo“! Tato báseň nadto implikuje mnohé podstatné prvky autorovy poetiky. Jde o hravé vytváření neologismů (černonebe – černozemě), polaritu různých zvuků a ticha („Mluva je vždy děsná! / Zněním všecko zněmí “), významové protiklady („Děti mluví ze sna, / hvězdy mlčí z bdění“), básnění jakoby ze samotného jazyka („oheň žere žernov“),

recenze vytváření výrazové expresivity na hláskovém základě, časté užívání rýmu, či o bizarní fantaskní obrazy. Následuje třináct básní, jež po básních z předchozích tří sbírek představují další autorovy reakce na smrt obou rodičů, zejména matky (Bože!, Úplněk vyje, Synové pochovávají matku, Po pohřbu, Maminka, Chorobopis, Májová). Jsou to působivé, bolestné verše, velmi osobní, a zároveň obecně platné, v nichž bolest nikterak neotupuje ostří básnické imaginace. Tento cyklus se uzavírá Modlitbou nad hroby rodičů. Od básně s názvem Luna se tematika mění, přičemž leitmotivem se stává láska (viz Zřítelnice, Hebce, Tmami). Hle, další souvrať! Básník se otáčí a při střídě tematických brázd se ocitá – řečeno neumannovskou metaforou – na souvrati časů, na rozhraní dvou tvůrčích období. Zbylé dvě třetiny jeho sbírky jako by patřily k oné druhé etapě. Básně na těchto padesáti stranách jsou tematicky i formálně dosti různorodé, možná až příliš. Namnoze reflektují autorův svět. A tak se tu objevuje Brno i se Slovanským náměstím, kde Slíva řadu let učil na gymnáziu. Jde o báseň s krátkým názvem Ach!, obsahující verš až aforistického ražení: „Milovat nejvyšší dno

je!“ Avšak jsou tady i Pohořelice, Mikulov či Žebětín. Dějištěm několika dalších básní je autorovo rodné Slezsko. Vévodí jim evokace jeho proslulé boudy, podle níž byl pojmenován i výbor Boudní muzika (2006). Vedle Bludné boudice zde upoutá rytmická báseň Boudníček s velmi sugestivním refrénem („boudníček si vede svou“), maně připomínajícím refrén Poeovy skladby Havran. Nepominutelnou složkou sbírky Souvrať jsou reflexe jednotlivých ročních období, mezi nimiž dominuje zima (V sněžném kraji, Leden, Zima, Taje, Štědrý den na blátě). Slívu fascinuje především sníh: „Ta chladná láva / závějí!“ (Leden). Z dalších ročních dob ho vábí též léto (Červencový srpen) a podzim (Podzim: velká násobilka, Září), zatímco jaro opomíjí. Zakotvení své poezie v přírodě posiluje zmínkami o různých ptácích (chřástal, káně, výr, rorýsi, havrani), navíc do jedné básně nechal zalétnout jasoně dymnivkového. O jeho nové sbírce, jež mohla být rozčleněna do dvou či tří oddílů, by se dalo povědět ještě ledacos. Spokojme se však s konstatováním, že její autor i v ní projevil svoji básnickou svébytnost, a těšme se na jeho další tvorbu. Jiří Poláček

201

PETR HRUŠKA: AUTA VJÍŽDĚJÍ DO LODÍ Host, Brno 2007 Radim Kopáč Miroslav Chocholatý PROVIZORIUM BLEDÉHO OHNĚ „Na první pohled se poezie Petra Hrušky nezměnila,“ píše Jan Štolba na obálce Hruškovy novinky, páté sbírky, nazvané Auta vjíždějí do lodí a vydané brněnským Hostem v nově otevřené edici ReX na konci roku 2007. – Právě že změnila, chce se oponovat, a to především na první pohled, resp. na první čtení: změnila se ve výrazu, v kulisách, mezi nimiž se ovšem nadále pohybuje tatáž tvůrčí senzibilita, tentýž lovec hubených záhledů, pozorovatel „bledých ohňů“, jejichž nesmělé plameny nyní opouštějí známé, či dokonce intimně zabydlené interiéry, jakými dříve byly obývací pokoj či kuchyň, a pronikají ven, do cizího, otevřeného městského světa, kde výjimečně prozařují mlhu či vzrušeně vydechují pod klenbou noci. Poznáváme stále téhož cartier-bressonovského či brassaïovského sběratele jedinečných civilních momentů, probuzeného a vidoucího pozorovatele schopného podat sobě i čtenáři „některou z malých věcí tohoto světa tak něžně a přesně“ – objevuje se ale v novém kontextu, vydán skutečnosti více na pospas.

202

Už samotný název nynější Hruškovy sbírky – ilustrované reprodukcemi maleb Jakuba Špaňhela, matných a zešeřelých, až k abstrakci rozostřených výjevů z periferie jakési metropole – je plný pohybu a symbolické, byť civilizované dynamiky (viz auto, loď). Štolba ve své drobné reflexi na závěr dále zmiňuje nově patrný autorský nepokoj, netrpělivost či nejistotu básníka, snad lehounké zbrutálnění, zostření nebo zjitření jeho poetického světa konstruovaného v předcházejících knížkách Vždycky se ty dveře zavíraly (2002) či Měsíce (1998) – snad tu zahlédáme tenkou nit touhy vyvázat se z bezpečí a danosti pečlivě ohledávaného předmětného i vztahového mikrokosmu a vydat se, i když stále jištěn pohyblivým příbytkem automobilu, naproti mohutnému vesmíru, který se otvírá za oknem. Snad je v tomto gestu přítomna tvůrčí vůle občerstvit, roznítit unavené smysly, přihrát jim pohybem novou sílu, novou potravu. Titulní báseň, obsahující metaforu sexuálního aktu, tento náš pocit potvrzuje: ohromný organismus lodi, která do svých „vysokých bledých slabin“ přijímá desítky, stovky anonymních, z plechu a skla

recenze sériově vystavěných „milenců“, sice vyznívá zlověstně, jako tematicky podobné fantaskní plátno Alfreda Kubina z prvních let 20. století, ale zároveň jde o velmi přesné vyjádření jistého provizoria, dočasnosti, onoho „prozatím“, před jehož „strašnou krásou“, jak čteme v posledních verších závěrečné básně sbírky, „vše couvá“ a které je leitmotivem, ne-li přímo tématem Hruškovy nové knížky. Tento mezičas, cosi rozechvěle nehotového, mimoděk spuštěného, náhodou vyvolaného, zahlédnutého ve zpětném zrcátku i skrz čelní sklo, je nejpřesvědčivěji vyslovován jednak v závěrečném, čtvrtém oddílu, Neznámé úsilí, jakési esenci Hruškovy současné poezie, a jednak v druhém oddílu nazvaném Nocovina. V tomto neologismu i v textech pod jeho hlavičkou jsou závratně pospojovány, na plochách nokturnálních výjevů a sekvencí jako vystřižených z filmů noir, hrůzná síla konkrétních básnických obrazů a bytostná potřeba se intenzitě těchto obrazných vjemů bránit, utlumit ji, rozpustit. V některých případech jako by se autorův pohled, i přes milosrdný příkrov noci a bezpečí automobilu, občerstvil až příliš: jako by výjimečná senzibilita, která oněm zjevovaným obrazům dokáže vtisknout punc čehosi metafyzického, byla rázem nepříjemným břemenem. Z nových textů Petra Hrušky, a ostatně též z autorova fotografického portrétu pořízeného Michaelem Čtveráčkem, je patrná jistá míra úleku, odvracení se, hledění jinam: každý obraz tu vskutku mísí krásu s hrůzou, „soukromé epifanie“, o nichž píše Štolba, se převracejí v soukromá dramata, ba možná tragédie. Vůle propátrávat meandry

a ustalovat kontury tohoto nejistého světa, prodírat se mlhou, šerem, tmou má za svůj rub existenciální obavu: čeho se zmíněný pozorovatel „bledých ohňů“ mimoděčně dobere, k čemu se prokutá, co mu spočine na sítnici? A jsou to obavy jdoucí všemi směry: napříč kuchyní, městem i vesmírem, napříč generacemi (viz kontrast pohledů dospělý vs. dítě), přítomností i vzpomínkami, nynější sbírkou i opusy předchozími (mj. návratná postava Adama). Jestliže knížka Vždycky se ty dveře zavíraly, považovaná za Hruškův tvůrčí vrchol, otvírala svět vztahového hledání, ba jisté míry konsolidujícího nalézání a nadějeplné milostnosti, pak titul Auta vjíždějí do lodí je takřka jejím opakem: bezmála vše, co tu mezi lyrickým subjektem a okolním světem proudí, jsou hořké cáry, jež v tu ránu zoufale hasnou a mizí. Zůstává jen síla prchlivého okamžiku – a s ním básníkovo „horké neutuchající provizorium“. Co bylo pevné, se nyní chvěje. Chce se sice věřit, že za tím vším stále rozeznáváme obrysy poztrácené naděje a že se rozkymácenou základnu tohoto janusovského světa podaří znovu ustálit. – Ale co když ne? Radim Kopáč ZA CHVÍLI TADY NEBUDEM… Nová básnická sbírka Petra Hrušky nezklame. Autor v ní zůstává věrný své dosavadní poetice. Opět přichází s neuhlazenou poezií, která má sílu překvapovat i znejišťovat. Existenciální verše tu vyrůstají z každodenního klimatu města, z cest i z intimity domova. Mísí se v nich množství dějů s torzy osudů, přičemž básníkovi je opět

203

bližší periferie jak městská, tak i ta životní. Ostře rýsované životní momenty jsou zachyceny v civilní výpovědi, bez zbytečných lyrických dekorací. Autorovi je cizí jakákoliv mnohomluvnost, dokáže šetřit slovem stejně jako hledat a nalézat co nejvýstižnější výraz. Tak jako v předchozích sbírkách dává přednost textově malým plochám, kdy zásadní význam je ukryt v nenápadně sdělovaném detailu. Jistým posunem v básníkově tvorbě je zprůzračnění jeho poezie a výraznější práce s rytmem. Hruškovy básně nejsou emočně vzrušivé. V řadě z nich vládne až mrazivé ticho, které v sobě ukrývá odcizenost na jedné i osudovou blízkost na druhé straně. Přesto se zdá, že dramatičnost mezilidských vztahů má už poněkud otupený hrot. V básních se častěji než dříve objevuje potřeba blízké osoby, s níž je možné sdílet čas, který nám byl dán. Převažujícím časem sbírky je přítomnost. Básník zná cenu neopakovatelnosti okamžiku, obzvláště je-li nadán něčím výjimečným, zázračným. Lyrický mluvčí jako by byl v kolářovském duchu „očitým svědkem“, vidoucím tam, kde civilizace začíná být slepá. Stejný ráz si poezie uchovává i v případě, kdy dominantní časovou rovinou je minulost a autor formou vzpomínek transponuje různé prožitky do současnosti. Hruška je znám jako básník, který své texty často zasazuje do nejrůznějších interiérů. V této sbírce však převažují spíše

204

venkovní prostory. Jsou to místa zbavená lesku, a přesto výjimečná. Autorovi stačí stručný výčet, nastínění několika rekvizit, aby zachytil chvíli, kdy se všednost a mýtus dotýkají. I když se motivický svět příliš neproměnil, autor má stále co říci, aniž se opakuje či rozmělňuje jednou řečené. Z motivů tradičně spojených s civilizací si erbovní místo nyní získal motiv auta. Tyto motivy kontrastují s motivy bytostně osobními, jako je tomu například u motivu dítěte. V textech se setkáme také s řadou postav, jejichž osudy poznamenává jejich outsiderství. Tak je tomu také u Adama, „prvního a posledního člověka“ (J. Štolba), který nyní dospěl, ale své místo v životě jen těžko obhajuje (viz báseň Hlídač). Autorova metafora a přirovnání se vyznačují intenzitou a osobitostí, a to i přesto, že Hruška preferuje přímé pojmenování skutečnosti. Pro jeho volný verš je příznačná nekomplikovanost, jakož i autorova schopnost dovést jej k nenásilné pointě. Převažující spisovný jazyk sporadicky ozvláštňují „drsné“ výrazy, které zvyšují pocit autentičnosti sdíleného. Sbírka jako celek působí vyváženým a kompaktním dojmem. Zdá se, že autorův výraz nabývá s každou sbírkou na kvalitě. Knihu, která vychází se zdařilým výtvarným doprovodem Jakuba Špaňhela, lze v rámci současné básnické produkce právem označit přívlastkem mimořádná. Miroslav Chocholatý

recenze NÁPADY NOMÁDA Václav Burian: Blankyt půlnoci Host, Brno 2007

Novinář a překladatel Václav Burian (narozen 1959) publikuje poezii hlavně v Polsku, u nás mu vychází teprve první sbírka. Texty jsou krátké, ovlivněné japonskou poezií, oblíbeným postupem je sporadický rým. Námětově je autor fascinován Poláky i Židy, pro někoho možná překvapivě; animozita mezi těmito národy je přece pověstná. Oba však mají zkušenost diaspory a sám básník se mnohdy cítí v okolním vesmíru jako cizinec. Zanechat v tomto lhostejném světě nějakou stopu, potvrzující (ani ne tak druhým jako sobě samému) vlastní existenci, to je hlavní motiv jeho básnění. A také úcta k drobným okamžikům, o kterých zkrátka nikdo jiný svědčit nemůže, jako v básni Opravdu… Vedle názvuků městského folklóru je předností sbírky upřímnost a jazyk čistě věcný, až asketický, bez vypínavých poetistických krkolomností. Velká slova ztrácejí význam, když jsou konfrontována s přízemností reality, kde košile je blíž než kabát a okázalá gesta neznamenají závazek, jako je tomu ve zdařilé parafrázi na Ginsbergovo Kvílení: „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace / a musím objektivně uznat: / nedaří se jim špatně.“ Reality, v níž vše je „plné olova / jemně rozptýleného“ a někdejší genocida se může stát námětem turistického suvenýru. Některé básně patří k nejvýraznějším, jaké

jsem v poslední době četl: Těžká hodina, Galanterie, Čas zásuvek. Naproti tomu jsou v knize i slabší texty, kde je autorova profese polonisty a politického komentátora až příliš patrná: Krakov, Hlavní studovna. Důležitým rysem Burianovy poetiky je citlivost na okamžiky, v nichž se zrcadlí bizarnost žití a drtivost každodennosti. Určujícím je vedle nostalgie a sandburgovského civilismu i pocit nesamozřejmosti každého detailu: „Snad ani ne přátelé? / Vůně, závany, vteřiny. / Ten dotek, ta dlažba, ten trs trávy, / ty schody rozpadlé, / ta hospoda, místo níž bude panelák, / píšťalka z nedalekého hřiště. / Všichni už spí.“ Někdy by ale snad neuškodilo trošku přidat, nestavět na jediném obrazu – viz báseň Historie. Básník pozorně registruje vše v okolním dění, leckdy však neodolá pokušení přidat k tomu všemu vlastní komentář, někdy až zbytečně moralizující (Sliby, Podzim… Dejme tomu před dvaceti lety). Burian by rád byl moudře stručným orientálním básníkem, ale marná sláva, zůstává pořád Středoevropan, po kroutvorovsku pronásledovaný na každém kroku trapností. Silná je jeho potřeba ukotvení ve světě, který po nás vyžaduje těkavost, jež je nutnou podmínkou společenského úspěchu, ale vybírá si za něj příliš vysokou daň. Název sbírky nepříliš šťastně představuje jen jednu Burianovu polohu jako přírodního lyrika. Je zde však i rozum, korigující poetickou dosebezahleděnost. Tyto polohy střídá někdy až příliš snadno a rychle, jako v básni Jaro: „V čase umlklých kazatelů / a nevýmluvných symbolů, / neřešitelných jinotajů / a vzdálených přátel / ještě létají vlaštovky / a jehnědy se tiše spouštějí z větví.“

205

Navzdory určité nedotaženosti a nevyrovnanosti je tu sbírka výrazná, ne uzavírající se ve vlastním vnitřním světě a vyznačující se inteligentním humorem. Knížka je napohled až příliš útlá (vlastně jde o výbor z celé dosavadní tvorby, neboť jedna z básní je datována rokem 1987), ale i v tom je kus umění: odhadnout, kolik prostoru si mohu nárokovat. Václav Burian není a nebude strhujícím demiurgem nových básnických světů. Jeho kniha však má svoji hodnotu. Na čtenáře se nevytahuje, dokáže s ním vést dialog, což je v dnešní poezii vzácná deviza. A nechává místo i pro naději, jak ostatně dokazuje její titul. Jakub Grombíř

VÍTR PÍSKAL V ÚTROBÁCH Oldřich Ludva Kozlowski: Příběh na rozpálené žíly Sursum, Tišnov 2007

S básněmi Oldřicha Ludvy jsem se poprvé potkal v polovině devadesátých let na „Šlápotách“ ve Zbýšově, tj. na pásmu autorských čtení a rockových koncertů, které na básníkovu počest pořádá Pavel Nevřivý. Zaujaly mne a krátce poté jsem si je mohl přečíst ve Slavíkově antologii Čeští prokletí básníci (Host, 1998). Na to vše jsem si intenzivně vzpomněl nad recenzovanou knihou, posmrtným výborem sestaveným básníkem Zdeňkem Volfem.

206

Podobná vydání post mortem mají mnohá nebezpečí. Lze se obávat, že pokud básně knižně nevyšly za autorova života, nejsou nijak zvláště zdařilé či působivé, a že je tedy jejich vydání hnáno spíše sentimentem či chutí mít vzpomínku na blízkého člověka. Lze se také obávat, že editor bez korekce autorovy bude výbor koncipovat jednostranně, že bude příliš akcentovat to, co zapadá do jeho výkladu, či to, co se blíží jeho vlastní poetice (jedná-li se, jako v tomto případě, taktéž o básníka). Na druhou stranu případný časový odstup a nezávislost na autorovi mohou editorovi umožnit představit básníka lepšího, bez tvůrčích propadů a výkyvů, tj. mohou umožnit vybrat z leckdy rozsáhlého a nesourodého díla smysluplný a koherentní celek. Jakkoliv neznám Ludvovu pozůstalost, domnívám se, že v případě recenzované knihy jde spíše o druhý, tj. pozitivní případ. Soubor je vyvážený, zajímavý, čtivý a čtenáře přesvědčuje, že stálo za to Ludvovy básně vydat, že šlo o smysluplné splacení dluhu a důstojný hold svébytnému autorovi. Podat stručnou charakteristiku Lud vovy poezie není obtížné. Nejobvyklejší témata poezie: alkohol, láska, dětství, poezie, smrt, žena. A k tomu sebeironie („Kradl jsem v knihovnách / a ostatně / dělám to pořád // Když jsem tedy / tak / šel jednou večer / z knihovny / – Hrubína v kapse / Thomase na prdeli – // a kdesi ze tmy / na mne vyštěkl pes // zapomněl jsem tím úlekem / veškerou poesii“), přímočarost, senzitivita střídající se se siláckou, „prokletou“ stylizací (jakkoliv věřím opravdovosti Ludvova „prokletí“, některým básním či obrazům jsem ochoten uvěřit jen a jen jako sebestylizujícím),

recenze fatalismus, sentimentalita… Volný verš, jen zřídka jazykové složitosti, výrazná či nová spojení (i když, abych nekřivdil, najdeme i nádherná a přirozeně použitá spojení, např. „kazajky dotyků“ či „mlčíš ňadry“…), občas básnická veteš („křišťálová vyznání“, „hra o život“, „královna mých snů“…), a přesto básně přesvědčivé, promlouvající. Přímočarost, ale na druhou stranu tvůrčí kázeň (vzhledem k značné expresivitě nesamozřejmá), až hmatatelně přítomná naléhavost, to vše spolu s přirozenými tématy (žádná jazyková cvičení na vyspekulované téma) činí Ludvovu poezii přesvědčivou a také velmi čtivou a sdělnou. Tam, kde chybí brilantnost, nahradí ji autenticita a poctivost. Podstatná část básní je expresivní, vyhrocená. Silné expozice, důrazy, pointování, „rockerská“ dikce. Snad proto mne v kontextu výboru o to více zaujaly básně, které celkovou atmosféru přerušují nečekaně lyricky, jemně, klidně… Za jeden z vrcholů celého výboru potom považuji báseň Mlčení: „Nevěděla jsi kam dát nohy / a proto jsi řekla / – Venku stojí cirkus – // A skutečně / Jeho světla svítila až k nám / Zrovna na obraz / Sledovali jsme mlčky tu oslepující / kouli Kristova utrpení // Někde dole se ozval / hluk // Strnula jsi v nesmírném / vyplašení / jako dříve / když jsi zapomněla sklidit / hračky // – To nic – / řekl jsem / – to jsou jen opilci – // Ale tvoje mlčení / již nikdy / nebylo tak němé // Nevěděla jsi jak odejít / a tak jsi řekla / – Kde tady máte

zrcadlo ? – // Víš, řekl jsem / je tma / ňadra máš dnes neobyčejně / plachá / a vůbec / nedívej se stále / k hodinám // Opilci konečně odešli“ Osobitou součástí knihy jsou i faksimile tzv. POSERAHA (pohlednicový seriál rébusů a hádanek), které Ludva posílal své ženě ze služebních cest. Kromě nesporného výtvarného oživení výboru v nich můžeme zahlédnout především hravější, méně vážnou, jaksi méně „básnickou“ podobu Ludvova psaní (a myšlení). Někdy nápaditou, jindy trochu křečovitou. Jednou vtipný komentář („kuchyňský kout bude velký! / (děti budou na klíně)… / chodbu dáme do koupelky… / záchod šoupnem do síně…“), podruhé žáčkovsky–huptychovsky kostrbatý říkankový vtip („namazaný člověk / padne na zem vždycky / tou namazanou / stranou…“), potřetí poetickou hříčku-miniaturu („hrbatý stařec na útroby / hrobů / zčernalá zrna krve / drolí“). Na závěr už jen marginální poznámka ke grafické úpravě knihy. Zatímco obálka s faksimile opakovaně rukou přepisovaného strojopisu básně a výrazným červeným písmem knihu pozdvihuje, zvolené písmo textu básní ji sráží – poměrně velká písmena velmi jednoduchého lineárního bezpatkového písma působí příliš neotesaně. Pokud mělo písmo demonstrovat charakter básní, jsem sice schopen tuto volbu pochopit, bohužel ji ale musím shledat nefunkční. Lépe by posloužilo písmo méně plakátově sterilní, např. evokující strojopis…

207

Petr Čermáček O SEBE SE NAPŮL ROZDĚLÍM… Jan Němec: První život Větrné mlýny, Brno 2007

Ne každá prvotina se vyznačuje vyvážeností, což bohužel platí i o sbírce Jana Němce První život. Kniha je uvedena stejnojmennou básní Vojtěcha Kučery, která je poněkud netradičně složena z autorových veršů. Samotnou sbírku tvoří více než padesát převážně kratších textů, rozdělených do osmi oddílů. Básník v nich vychází z každodenního prožitku, kdy počáteční skácelovskou intonaci střídá osobitá poetika s výrazným rytmickým členěním. Zejména v druhé části pak můžeme hovořit také o vlivu Holanovy či Mikuláškovy poezie. Němec se představuje jako autor silné metafory a nápaditých přirovnání. Jeho básně často rostou z nejintimnější, erotické oblasti. Básník se neuspokojuje s pouhými dojmy, snaží se o přesnost a směřuje i k obecnějšímu významu. Jeho básnická promluva je kontaminována zamyšlením nad smyslem okamžiku. Všednost řady situací je ovšem jen zdánlivá, autor naopak manifestuje jejich jedinečnost, neopakovatelnost, jakož i schopnost přerůstání v mýtus. Pro autorovu poetiku je typický volný verš, který provázejí útržky hovorů, zvolání, ale i jazykové hrátky, aluze či perifráze. Převažující spisovný jazyk je jen zřídka

208

narušován hovorovostí. Sporadicky také autor opouští civilní výpověď a podléhá patosu. Jeho lyrické texty jsou ozvláštňovány fragmenty příběhů, které umocňují celkovou atmosféru. Základním časem sbírky je přítomnost. Básník chce co nejvíce vytěžit z okamžiku. Jako by někdy přímo zkoušel zastavit čas či vytvořit svět zvláštního bezčasí. Jeho lyrický hrdina bývá ve středu dění, je mluvčím i aktérem, svědkem i tím, kdo si danou skutečnost snově vytváří. Ve sbírce nalezneme několik výpovědních perspektiv, ačkoliv převažujícím je subjekt konstatující. Tam, kde se autor nechává strhnout poněkud neosobním „my“, jeho poezie na intenzitě ztrácí. Autor je nejpřesvědčivější v krátkých textech, které se mu podaří dovést k nápadité pointě. Naopak v delších básních se někdy až utápí v diskontinuitním proudu obraznosti. Výsledkem je často planá rétorika či obsahově prázdné sdělení. Autor často tuší cosi naléhavého, co si ovšem neumí najít svou cestu do básně. Jako bychom byli svědky zajímavého paradoxu: čím více narůstá spotřeba slov, tím méně je autor výstižný. Zvláštní pozici v rámci sbírky zaujímá rozsáhlá báseň nazvaná Intermezzo, rozdělující knihu na dvě poloviny. Jsme svědky proudu až surrealistické obraznosti. Vše je na čtenáře chrleno z vnitřního přetlaku, verš jako by nebyl ničím limitován. Jedná se o zvláštní polohu, která výrazně vybočuje z autorova dosavadního stylu. („…nezaujímám postoje k postauratickému umění / střetu civilizací dekonstruktivismu / ani k žádným jiným žonglérským kusům / té staré tlusté Ev-

recenze ropy / jako sjetí epigoni Buddhy propadám se / katakombami člověka / drastická regrese dužiny duše / do atomového jádra okamžiku / pod vlhkým kamenem Já žije kolonie škvorů / dýchá černozem bytí…“). Sbírka jako celek nepůsobí příliš kompaktním dojmem. Je zřejmé, že autor stále ještě hledá nejvlastnější básnickou polohu. Slabinou je i jistá motivická monotónnost, která spolu se zabstraktněním výpovědi klade nemalé nároky na čtenářovu pozornost. Autorovo „hledačství“ však nabízí i mnoho zajímavých momentů, které jsou zajisté příslibem pro budoucnost. Miroslav Chocholatý

PÁPĚŘÍ Z TOPOLŮ A PEŘIN Petr Motýl: Dva ořechy / 10 000 piv Host, Brno 2007

Maje před sebou dvé v témže nakladatelství společně vydaných sbírek, uvědomuji si, za jak kontroverzní osobu bývá jejich autor považován: jeden nikoli nevýznamný básník se prý dokonce zařekl, že s ním nechce sdílet stránky aktuálně vydávané antologie současné české poezie. Tyto batrachomyomachie zajímají mne ovšem málo; zhusta po nich sice zůstává chvíli trpko na půnebí, leč také nic, co by si zasloužilo vejíti do knihoven. Mnohem důležitější pro mne je: ja-

kým básníkem se Petr Motýl v současnosti jeví býti? – čím mne skrze svoji poezii svede oslovit, jakých prostředků a proč užívá; a například i to, zda má společné vydání Dvou ořechů / 10 000 piv nějaký hlubší smysl. Míním, že odlišnost obou dílek je signalizována už zvoleným ilustračním doprovodem: na straně jedné komárkovský lyrismus, doplněný kontrastně expresivitou až surreálnou (Vladimír Hanuš; Dva ořechy), na druhé pak neprašovská kresebná linka (Ladislav Krajča; 10 000 piv). Na straně jedné tedy něco sice přírodního, ale už i z přírody vyňatého, tvrdého na povrchu – uvnitř měkkého a tajuplného, rostoucího v exteriéru – v interiéru konzumovaného; na té druhé plebejský nápoj vybízející k pospolitosti (nabízející však i následné osamění), hořký lék a zároveň jed (požívaný sice uvnitř, leč nikoli v bytě, ale v hospodě – s povědomím o pivním humoru i pivních řečech). Nedosti na tom, při bližším ohledání odhalíme též odlišnosti v poetice obou opusů; kdyžtě první z nich tvořen táhle (za pomoci hláskových kvantit) intonovaným volným veršem rytmovaným asonancemi a přesahy, ten druhý volným veršem přecházejícím až ve verš vázaný (přičemž takováto vázanost nebývá – jako obvykle – signálem sémantického zatížení textu, ale naopak vyprázdněnosti zde – často ironicky – užitých floskulí), jehož rytmus je založen také na opakování slovních spojení, slov i hláskových skupin a na využití (sporadických) rýmů (často takzvaných rýmů pod míru). Výsledek má v tomto případě spíše než k Rotreklově gramatické poezii (již bychom ve výsostné podobě nalezli ve

209

sbírky Basic Czech) blíže k insitnímu básnění Fieldovu či jeho pokračovatelů (ze třetí vlny českého undergroundu). U Dvou ořechů by se místy mohlo zdát, že jde o pouhý popis viděného (rozuměj: městského exteriéru vnímaného s citem pro výmluvný detail a jeho ornamentalizaci v duchu básnických tradic do díla předprojektovaných), ve většině případů se ale ukáže, že metafora je zde prostředkem interiorizace světa: už nikoli světa kolem vnímajícího subjektu, ale světa skrze něj a v něm. Světa-obrazu; světa-výpovědi. Aby se právě takto banální stalo smysluplným: „o krámek se šperky se zastavují oči / metro klape za sklem: stříbrná tužka / plná nikdy nenapsaných románů“ Myslím, že pro čtenáře je pak velmi důležité objevit příběh: pokusit se nalézti úběžník, společného jmenovatele jednotlivých básnických představ. Bude nutno ze sebe a za sebe dosazovat do tajenky enigmatických míst („rybářská síť / pihy / ostrov s modrou růží / zůstanou viset ve vzduchu / nad vrzajícími parketami“). – Pokud se tak, ke své škodě, nesnaží učinit – s výsledkem příliš jednosměrným, tendenčním – už sám autor („jen světlo které je v nás“). Velmi osvěživě působí v celé sbírce prolínání wernischovské pseudoidyly („léto zabalené v morušovém listí / vzadu za školou“) nástřihy surreálnými („kdo seje vítr / sklízí spánek bytosti, která pojídá své hrůzné sny: / jejich šunku oko vajíčko krev a varlata“). Surrealismus se ale bohužel stává také protiváhou některým notně ohmataným básnickým emblémům („umění varhan skřípajících v srdci;“ „umění hvězd rozžíhajících se v očích“), jimž ke smysluplnosti nemůže po-

210

moci ani takovéto bizarní sousedství. Pro mne je tak Motýlova sbírka nejsilnější tam, kde nejen věci, leč i vlastnosti ožívají v něco až hmatavě konkrétního („čekání dýchá jako velké teplé zvíře“), kde se interiéry prostupují s exteriéry v prostoru sklenutém ponejvíce osobní zkušeností a spoluúčastí („maringotka: zelná polívka se vaří v hrnci / a cáry páry z ní se omotávají kolem kopců“), kde se nadreálné a reálné (nejlépe přírodní) vzájemně zrcadlí, připodobňují a prolínají (často až k nerozlišení): „hůl klepne na okřehek / který zasklívá hladinu rybníka // ulice: hřbet úhoře / se zachvěje hladká a teplá v ruce.“ – V tomto případě jistěže s logicky zákonným (byť i proti přirozenosti mluvy jdoucím) pořádkem slov: neboť ulice je hladkou a teplou teprve tehdy, je-li takříkajíc námi osahána. Pokud jsme v souvislosti s první sledovanou sbírkou zmínili básnickou tradici, jež může – svojí nereflektovanou emblematičností – působit až rušivě, v 10 000 pivech jako by Motýl na tradici (i získanou řemeslnou zručnost) poněkud zapomněl: Lehce nahozené hospodské momentky, blábolivé slovní hříčky, texty, které nenesou žádné podstatné sdělení, které toliko jsou – jako například i opilcova řeč. Jenomže pravda o tom, jakou tato řeč vskutku jest, pomůže nám pochopit i Motýlovo básnění: tož ji nazvěme tykadlem vysunutým do prostoru (manifestujícím něčí existenci, potřebu kontaktu, spolubytí) anebo maskou (když pravou podobu vyzradí místa poškozená či nepřiléhající). Co mne zaujalo: například tichá provokace směřující proti patosu veršů

recenze cizelovaných a tendenčních (toť obraz Sametové revoluce rámovaný dveřmi hospody U Sojků). Schopnost zapomínat, oprostit se („nad školním vzděláním / bez slabikáře / se v poledne stmívá“). Kovandovská sémantizace básnické etymologie („píseň vyhrává / plíseň vyhrává pak / v domů zdech“). Umění pointy, která tě nutí číst celou báseň znovu a jinak, neboť ve zdánlivém blábolu obnažuje skryté významy (viz str. 19). Jako by na dně všech těch vypitých půllitrů zůstával jakýsi rmut: co hořké prozření, hrozící nás už už zpravit o dočasnosti úniků mezi zdi hospody, a také o tom, že „venku mráz“. Myslím, že nakonec zaváží více než nadýchaná pěna slovních hříček a zaumností. „pod obrazem Klatov / pod obraz být / sladko / Svratko / ne Úhlavo / hravo má hlavo“ zní sice efektně, leč významem budou rozhodně více (jak hlava pivy, pozdní hodinou a poznáním) zatíženy verše „a jak bobr bobruje dřevo / tak pivař zdejší pivo pije / zuby stiskne / a sám sobě podhryzává kmen“ či „snad jsme jinam směřovali / než k žlábku na záchodku?“ Nikoliv proto, že by v nich byla roztrušována nějaká velkohubá moudra. Alébrž proto, že se usilují nalézti úměru mezi teď a tady se odehrávajícím a odkazujícím k obecně platnému, mezi nenucenou lehkostí výrazu a rafinovanou složitostí významu (jež bude vždy jinak a nově rezonovat v nás, námi). Ivo Harák

PRUSKÉ BALADY Petr Čichoň: Pruské Balady / Preussische Balladen Do němčiny přeložil Ernst Weichmann Host / Vltavín 2006

Na třetí, zatím poslední sbírku básní Petra Čichoně se dá nazírat mnoha způsoby. Vybízí k tomu jak mnohostrannost jejího využití jako téměř gesamtkunstwerku – Petr Čichoň balady nejen zhudebnil a ve dvou jazycích nazpíval, ale navrhl jim i obálku –, tak samotné téma, jež sbírka nese. To vyprovokovalo mnohé recenzenty k rozmanitým, i překvapivě mimoliterárním úvahám (viz např. www.petrcichon.atlasweb. cz/recenze). Každému, co jeho jest; já bych se rád věnoval něčemu, čemu rozumím lépe: otázce dvojjazyčnosti sbírky Pruské Balady / Preussische Balladen. Neboť, jak říká autor v jednom rozhovoru, „své básně zhudebňuji, a proto bylo nutné při překladu do němčiny zachovat rýmy a rytmický charakter“. Bylo-li to tedy nutné, jak se – nejen – s tímto aspektem Čichoňovy lyriky vyrovnal překladatel? Ernst Weichmann (ať už se pod tím jménem skrývá kdokoli) vykonal pro Petra Čichoně obdivuhodný kus práce, s citem a pochopením, jež je u velkých jazyků vůči malým v oblasti překládání poezie spíše zřídkavým jevem. Míním tím, že se opravdu snažil o zachování zvukové složky balad včetně její rýmové složky, a tak jen opětovně potvrdil, že němčina je podobně jako čeština jazykem k rýmování velmi vhodným

211

a rým zde nemusí být jen jakousi zastaralou ozdobou na verši, ale může představovat významný prvek důležitý i pro interpretaci textu. Představili-li bychom si Pruské balady v němčině přeložené nerýmovaně, jak se bohužel často česká rýmovaná poezie do němčiny překládá, měl by takový překlad pouze hodnotu informativní, ale veškeré písňové baladično by se z převodů vytratilo. Naopak, při přesném dodržení formální struktury by se z balad pravděpodobně často vytrácel původní smysl, muselo by docházet k významovým deformacím. Ernst Weichmann se vydal střední cestou kompromisu: v německé verzi balad jsou rýmy obsaženy tu náznakově, tu důsledně, tu úplně chybí. Paradoxně, při vší rafinovanosti zvolené cesty, se tak zároveň odhalují všechny slabiny každého ze zmíněných postupů. Čichoňovy balady jsou svou formou moderní útvary, vycházející z tradičního pojetí balady, ale zároveň je aktualizující. Melodie veršů je leckdy protichůdná melodii hudební a při Čichoňově odvážné, tu a tam až hraniční práci s rýmem (vedle „tradičních“ rýmů nalézáme asonance, konsonance, makarónské rýmy, rýmy přesahující hranici sloky…), leckdy až hudební provedení plně zhodnotí potenciál této důmyslné práce s formou. Weichmannovy překlady, domnívám se, ani nechtěly mít ambici představit plně probarvenost svých českých dvojenců; spíše na ni chtěly poukázat; obsah veršů pak zůstal – oprávněně – prioritou. Někdy je to skutečně na škodu, protože pokud se z pravidelně rýmované básně Zpívají pomalu rychlé mé dny (tři páry rýmovaných veršů plus trojí jednover-

212

šový refrén) v překladu zachová jen jeden rým, vzniká okamžitě dojem jeho nahodilosti v rámci celého textu. Leč konkrétněji: překladatelovu invenci a jeho skutečný potenciál nejlépe prokážou ta místa, kde se z rýmů „nemohl vylhat“ – např. hned v mottech prvního oddílu, tvořených čtyřmi rýmovanými dvojveršími. Zde nešlo rým obejít tak snadno jako u zmíněné balady; zde se nastavuje míra kvality celé německé části sbírky. A skutečně; překladatel si na takto zúžené ploše vyhrál s významem i formou a podařilo se mu beze zbytku a kreativně vytvořit zdařilé překlady – například jen takovým jednoduchým trikem, že (kvůli rýmu pochopitelně) zaměňuje pořadí slov Altreich a Oberschlesien, která sama o sobě tvoří jeden celý verš. Místy dokonce vnáší odvážně do textu cosi ryze německého, „nepřeložitelného“ jen tak zpět do češtiny – myslím tím „Totentanz“ („tanec smrti“) namísto českého „mrtvé nebe“. Proč ne? Překladatel při své cestě za rýmy postupuje uvážlivě i odvážně; obzvláště kreativní řešení si pravděpodobně mohl dovolit po konzultaci s autorem českých předloh. Po vysoko nasazené laťce prvních dvou balad přicházejí ovšem stále častěji místa, kde se formě ustupuje, aby opět vystoupila na povrch místa přeložená skvostně (možná není náhodou, že překladatel si dal záležet obzvlášť na baladách zhudebněných na přiloženém CD). Občas se nějaká sloka zaskví německou slovní hříčkou či aliterací jako náhradou konvenčního rýmu („friedlich ihre Lebern leben“; „hin und her und stets heraus“ aj.), což opětovně svědčí o překladatelově hledačství i nalézání. Jistě, mohlo

recenze být takových míst více, mohla taková být všechna – ale zde by už musela být řeč o kongeniálním přebásnění, o něž – myslím – Weichmannovi v zásadě nešlo. Už jen to, že německý posluchač nebude ochuzen o celkové vyznění textu, je v současné překladatelské praxi světlou výjimkou, pro niž stojí Pruské balady / Preussische Balladen jako překladatelský počin za pozornost nejen českého publika. Doslechl jsem se, že snad některé kousky budou přeloženy i do polštiny – nadnárodnost ideji i projektu na jejím základě vzniknuvšího se tak zaslouženě vrství. Ano, pominul jsem téměř zcela obsah Pruských balad, jejich tematickou provokativnost (necítím se až tak pobouřen), a věnoval jsem se plně záležitosti pro Čecha okrajové – proč a jak jsou balady dvojjazyčné. Snad jsem podal jasnou odpověď, forma zde hraje stejně důležitou roli jako obsah a je dobře, že si toho překladatel byl vědom. Na závěr – snad tip. Německá výslovnost Petra Čichoně v německých verzích balad je tak prušácky bezchybná, že by pro rodilého mluvčího vyvstala otázka: Proč si tento člověk vůbec zjednává překladatele? Radek Malý

DVOJÍ ZASTAVENÍ NAD EDICÍ TVAR Ondřej Macura Indicie Tvar, Praha 2007

Martina Komárková Prašní lidé Tvar, Praha 2007

Sympatickým dojmem působí nová ediční řada poezie, která vychází jako příloha literárního obtýdeníku Tvar. V loňském roce v ní byly vydány dva tituly, prvotina Ondřeje Macury (nar. 1980) nazvaná Indicie a sbírka Martiny Komárkové (nar. 1963) Prašní lidé. Macurova kniha nabízí zajímavou podívanou. Skládá ze dvou částí, kdy první nese název Beethoven a druhá pak poněkud tajemné označení Indice. Vstupní skladbu tvoří devět textů, přičemž inspirace skladatelovou hudbou (symfoniemi) je více než zřejmá. Autorova meditace je zachycena v rozsáhlých volných verších valících se zdánlivě bez konce na čtenáře. Ten je atakován přívalem imaginace, která jako by pramenila z básníkova niterného přetlaku. Vedle sebe se objevují výroky, hlasy, narážky na cizí verše, spolu s osobitou obrazností, která má nezřídka bizarní až fantasmagorický ráz. Vše se stává součástí diskontinuitního pásma, v kterém je řazeno vše vedle sebe bez jakékoliv hierarchie. V tomto zvláštním reji slov, metafor a obrazů je ukryt bohatý myšlenkový potenciál. Macurova poezie zde má výrazně intelektuální charakter. Využívání intertextuálních vztahů nám na-

213

povídá, že se ocitáme v blízkosti literární postmoderny. A právě postmoderní pojetí tvorby je ještě patrnější v druhé (rozsáhlejší) části sbírky. Zde autor střídá různé žánry, do textů zařazuje nejrůznější „indicie“ v podobě aluzí na převážně domácí literární kontext. Jeho aluze sahají od středověku k dnešku, vstupují do autorovy lyriky, kříží se s jeho výpovědí, přičemž ozvláštňují významové dění. Autorovi nelze upřít literární erudici, tu prokazuje nejen při práci se slovním kódem, ale také při práci s rytmem. Jsme svědky nečekaných proměn poetiky, střídání stylů, žánrů, rytmu či současného jazyka s archaismy. („Račte poslouchati / co vám chci zpívati. S uřezanýma nohama / s uřezanýma rukama / z Karlova náměstí k Vltavě / vezou mě, měšťané, k nápravě / […] hodí mě do vody, / a tak proti proudu doplovu k Mělníku, / za Pepikem Šebkem, / do vinárny jdeme / kam nás tenkrát zahnala bouřka, / k Dykovu pomníku.“) Cesta autorovou poezií není zrovna nedělní vycházkou. Vede rozeklanými skalami zvláštní logiky až k strmým srázům autorova jazyka. Mnohdy se můžeme ptát, zda básník dává promlouvat svým představám a snům, či takto rafinovaně přetváří skutečnost. Zda jeho texty zrcadlí hlubinu, či jsou pouhou manýrou. Proměnami poetiky se vyznačuje také kniha Martiny Komárkové. V ní se nám představuje autorka vyhraněného pohledu na svět. V úvodu dává přednost pravidelným formám (např. sonetu), v dalších částech od pravidelnosti upouští, přičemž závěrečných Třináct zastavení je již výhradně ve znamení volného verše.

214

Vstupní oddíl má blízko k spirituální poezii, v dalších třech se Komárková pokouší o existenciální poezii, která se dotýká důležitých hodnot lidského života. Ve sbírce nalezneme dvojí druh básní; jedny v podobě naléhavých sdělení obsahují množství zvolání, výzev či nejrůznějších imperativů, druhé, převážně konstatující, jsou naplněny až mrazivým klidem, který provází autorčinu reflexi. Bohužel většina textů je zatížena značnou mírou abstrakce. („Snažme se snažme se Snažme se / obcházet v kole co chceme / Pružní ve lži pokrčení v přímosti / došlapujme šetrně na cizí přání // Pomalu stáčejme kruh doprostřed / jako by ubrat znamenalo přijít // A dbejme na to / tiše příst hluboce a smutně / odpor konejšit…) Přidáme-li k tomu tematickou monotónnost, je zřejmé, že čtenářova trpělivost bude vystavena nemalé zkoušce. To platí zejména o textech, kde autorka nechává svůj verš plynout, kde je obraz střídán obrazem, metafora metaforou. Naopak tam, kde si báseň udrží kratší pevný tvar, je básnířka nejpřesvědčivější. Její verš se zprůzračňuje a spolu s promyšlenou zvukovou stránkou se básnířce daří posílit sémantiku textu. Komárková nás pozývá do zvláštního světa, v němž se fantazie mísí s reálnem. V privátní dimenzi její poezie je vše možné. Lze zde spojit nespojitelné, křížit verše či naopak dát prostor eliptické výpovědi značně okrajující dřeň vlastního sdělení. Zde i abstrakta mohou nabývat personifikovaných podob. („V příjemné společnosti sedává také zármutek, / ale to není žádná osobnost. Zásadně platí předem. / To pak přibývá hlídači pořádku práce, / jenomže on stejně nechává každého krást.“)

recenze Volbou výraziva zůstává Komárková na neutrální půdě spisovné češtiny, jsou jí cizí jakékoliv slovesné experimenty stejně jako samoúčelná hra. Její básně jsou sporadicky prostoupeny patosem, zejména tam, kde básnířka využívá biblických motivů. Prašní lidé jsou autorčinou druhou sbírkou. Přesto se básnířka nevyvarovala neduhů, které s sebou přináší prvotiny. Rozkolísanost mezi texty, které zaujmou prací s náznakem i nápaditou metaforou, a básněmi trpícími doslovností je jen jedním ze symptomů. Miroslav Chocholatý

TAJUPLNÉ PŘÍBĚHY Z MĚSTA B Jiří Kratochvil: Brněnské povídky Druhé město, Brno 2007

„Toto je příběh o mně, který jsem jen stínem skutečného já, které je zas jen stínem ještě skutečnějšího já, které je opět jen stínem ještě opravdovějšího já,“ říká vypravěč prózy Pastýř bytí z knihy Jiřího Kratochvila Brněnské povídky. Lapidárně tak pojmenoval nejen kompoziční osnovu povídky, která je založena na principu časové smyčky, ale také ústřední téma celého souboru. Za rafinovaně vystavěnou a čtenářsky přitažlivou fabulí se skrývá hlubší filozofický smysl, tázání po podstatě a identitě lidského individua a jeho existenciálních problémech.

Ve zmiňované povídce jde konkrétně o příběh muže M. z města B., jenž při cestě do města C. zabloudí v čase a přijíždí znovu do města B., jenže celé dva dny před svým odjezdem. Přichází tak na návštěvu sám k sobě, žije vedle sebe samého a nenadále pak proniká k podstatě světa, v němž je vše „sladší, slanější a kyselejší“, ale i „hutnější a skutečnější“ než v jeho původním světě. Dějově košatá hříčka pozvolna prorůstá otázkami po bytí, jejichž případnou závažnost a patetičnost autor dále ironizuje: protagonista přece původně vycestoval proto, aby navštívil konferenci o Heideggerově ontologické diferenci. V autorské poznámce Kratochvil připomíná, že příběhy Brněnských povídek se odehrávají v sedmi brněnských desetiletích (od doby německé okupace až po současnost) a že vedle textů dosud nepublikovaných sem zařadil povídky z knížek Orfeus z Kénigu, Má lásko, Postmoderno a Brno nostalgické i ironické. Do první části knihy nazvané Panoráma soustředil především delší povídky směřující k efektní pointě. Druhá část Pasáž Alfa aneb Minutové romány obsahuje krátké prózy, které navazují na tradici tzv. minutových románů (textů o chvilkových zážitcích a náhodných setkáních), jak je známe z tvorby rakouského básníka Petera Altenberga (1859–1919). Třetí část Brno – Paříž zahrnuje texty, jež propojuje téma vztahu Brna k jiným, zvláště evropským městům, do nichž vypravěč postupně zavítá. Společným jmenovatelem Brněnských povídek je tajuplnost a fantastičnost situací, v nichž se metafyzické otázky vyjevují. Milan Ohnisko se na záložce přebalu dokonce

215

nechal slyšet, že Jiří Kratochvil se jimi stává „Jorgem Luisem Borgesem české literatury“. Srovnání s tvorbou jednoho z klasiků hispanoamerické literatury je tu jistě na místě, neboť sám Kratochvil se k inspiraci Borgesem opakovaně hlásí. V Brněnských povídkách po něm pojmenoval dva texty (Borges 1 a Borges 2), nazývá jej „milovaným Mistrem“ a v podobě vypravěče jedné z povídek mu posílá dopis plný „všelijakých složitých komplimentů a obdivných úklon“. A tak není divu, že také v Kratochvilových povídkách se – podobně jako v Borgesově slavném povídkovém souboru Alef – prolíná realita s fantazií a napínavé vyprávění s esejistikou, která nezřídka ústí do drobné filozofické úvahy. Kupříkladu povídka Kouř nad Ithakou, v níž vypravěč nejprve vzpomíná na brněnskou přítelkyni z Karlovy ulice Emu a od ní se dostává ke komickému příběhu s její lesbickou láskou Vladěnkou, vrcholí nostalgickým ohlédnutím za mládím prožitým v osudovém městě: „Nad mým Brnem visí dnes kouř jak nad Odysseovou Ithakou, a když se rozplyne, vidím, polomrtvý steskem, že nic už není tak, jak pamatuju. A už nikdy nebude. Vždyť kde je dnes lesba Ema? A kde nádherná děvka Vladěnka? A kde, můj Bože, kde jsem já?“ Aby nevznikla mýlka: cílem Kratochvilovy poslední knihy není nudit čtenáře nostalgií či metafyzikou. Většina próz vyniká ironickým, místy až hrubozrnným humorem, jenž se uplatňuje zvláště díky autorově jazykové hravosti a vynalézavosti. Ve finále povídky Růže pro Hitchcocka, jejíž fabule líčí zvláštní soužití podivínského kunsthistorika, půvabné lékařky a domácího pána provozujícího zastavárnu, dostává

216

popis okamžiku, v němž má dojít k rozuzlení, až groteskní rozměr: „Už zítra je ten nejvhodnější den. K večeru jedenáct pod nulou, ulice se vyprázdní a v televizi poběží jednadvacátý díl Harryho Pottera (Harry Potter a vlkodlak Abron), takže všechno překryje zvuková kulisa.“ Do „seriózně“ budovaného napětí vstupuje náhle literární aluze, kterou bychom od intelektuální prózy asi nečekali. Jestliže jsem před časem v souvislosti s rozborem Kratochvilova Nesmrtelného příběhu uvedl, že v autorově románové poetice „hraje významnou roli magická, místy až bizarně fantaskní obraznost“ (Universitas 2/1999), platí toto konstatování přinejmenším stejnou měrou i pro jeho tvorbu povídkovou. Fantaskní vize a obrazy najdeme především v Minutových románech, v nichž postavy během několika vět povídání cestují v čase a prostoru a v nichž se reálný svět mávnutím kouzelného proutku (či spíše máchnutím do klávesnice) mění k nepoznání. V povídce Raut na radnici se radniční chodby náhle proměňují v labyrint kafkovského zámku, jenž hlavního hrdinu nečekaně uvězní, v próze Stavení znamení se protagonista, soukromý učitel jazyků, stává obětí žákyně, jež fantasticky mění svou podobu, a v Legendě o věčném návratu je hlavním hybatelem děje koloběh reinkarnací, mezi nimiž nechybí u Kratochvila hojně frekventované převtělování člověka ve zvíře (kdysi krvavý Generalissimus zde diktuje své paměti v podobě prošedivělé myšky!). Dokonce i erotické motivy (a není jich tu málo) autor spiklenecky doprovází racionálně nevysvětlitelným tajemstvím (Povídka se slastným koncem) či je přímo provokativně rozvíjí do podoby

recenze frivolní grotesky, která balancuje na hraně vkusu a únosnosti (Z cest Gulliverových). Podstatným rysem většiny povídek je čtenářsky atraktivní rozpor mezi reálnými kulisami Brna a důmyslnými mystifikacemi, jež v nich prozaik rozehrává. Zatímco v první a třetí části knihy převládají texty, v nichž květnaté vyprávění jen jako by oddalovalo pečlivě připravenou pointu, nejkratší čísla části prostřední mají punc dokonale zvládnutého tvaru. Autorova obraznost se v těchto drobných impresích, anekdotách a „příběhových fejetonech“ rozvíjí naplno, paradoxně možná více než v delších povídkách. Především díky Minutovým románům se tak Brněnské povídky zařazují mezi vrcholy dosavadní prozaické tvorby Jiřího Kratochvila. David Kroča

JAROMÍR NOHAVICA JEN ČÁSTEČNĚ NALEZENÝ Josef Rauvolf: Hledání Jaromíra Nohavici Daranus, Řitka 2007

Moravskoslezský písničkář Jaromír Nohavica se dočkal své první, neautorizované monografie, kterou napsal překladatel a publicista Josef Rauvolf. Už svým implicitním zaměřením je to kniha relativně úzce vymezená: její autor apriorně v podstatě rezignoval na vlastní hodnocení, nejméně jednu třetinu knihy tvoří pasáže převzaté

od jiných autorů včetně Nohavici samého, plus úryvky z písní a fejetonů. To, že bylo respektováno Nohavicovo přání zachovat si rodinné soukromí, je v dnešní době bulvárních celebrit sympatické, horší je to s komplexností předkládaného konvolutu. Kompilátor se soustředil na práci se sekundární literaturou, k tomu vyzpovídal dramaturga Michala Juppa Konečného a režiséra Jiřího Vondráka, jenže v nastíněném obraze zeje příliš mnoho hiátů. V knize se sice vcelku otevřeně píše o Nohavicově úspěšném zápase se závislostí na alkoholu a o jeho angažmá ve službách StB, práci s prameny však Rauvolf poněkud odbyl. Navíc úspěšně vytváří dojem, že se v Nohavicově tvorbě příliš neorientuje, chybí zde totiž akcentace klíčových písní jako Dezertér 1), Mávátka 2) či Rakety 3). O značném neporozumění svědčí i interpretace výrazně „protistátní“ písně Blues o malých bytech jako pouhé komunální satiry, totéž se týká i alegorického protestsongu Velký umění 4). Na magnetofonových záznamech koncertů z osmdesátých let jsou zachyceny hodiny promluv, jimiž Nohavica svá vystoupení prokládal, z tohoto zdroje ovšem nebylo nijak čerpáno. Zvídavého čtenáře zarazí i absence jakéhokoliv sociologického uchopení fenoménu Nohavica, včetně jeho proměn od sklonku totality až do 21. století. Nezdůrazněna zůstává skutečnost, že důležitým zdrojem a šiřitelem písničkářovy popularity byli studenti a trampové s kytarou, kteří „svého Jarka“ hráli a zpívali u táboráků, na čundrech či kolejích, a dokonce i v komunistických kasárnách. Zpěvák totiž takřka přes noc doslovně zlidověl (stejně jako před ním Karel Kryl). S výjimkou jednoho trojverší

217

nejsou zmíněny básničky – cyklus epitafů na folkaře aj. 5) – ani písňový cyklus na verše Alexandra Bloka 6), není zevrubněji přiblížen okudžavovský soubor 7) či rozsáhlá Vysockého kolekce 8). Připojený soupis pramenů je sice výslovně označen jako výběrový, to ale nemůže sloužit jako omluva pro jeho bazální insuficienci: chybí oba zpěvníky z Hitboxu 9), v souboru videa absentuje TV klip k písni Kosatá a zubatá, v rozhovorech nenajdeme důležité interview s Petrem Hruškou 10) či s Františkem Horáčkem z Rock & Popu 11), o folkových sbornících 12) či pohledu literárních kritiků 13) nepadne ani slovo. Ve výtkách by se bohužel dalo

dlouho pokračovat: jaké písňové texty Jaromíra Nohavici byly otištěny časopisecky za totality? 14) Jaké se píší o Nohavicovi disertační práce? Jaké je přijetí slezského písničkáře v zahraničí, zejména v Polsku? Kniha je napsána žurnalistickým jazykem, což by ani tak nevadilo, kdyby občas nesklouzával ke vlezle familérní bodrosti: „Byl jeden zrzavý kluk s kytarou…“, „Jarek a Bůh“. Přes uvedené nedostatky se však jedná o publikaci docela přínosnou – alespoň pro lidi, kteří nemají přístup k internetu, zaslechli v rádiu Tři čuníky a chtějí se o zpěvákovi s charismatickým hlasem něco dozvědět. Norbert Holub

Poznámky: 1.

2.

Po Bezručovi, Havlíčkovi a Gellnerovi další zhudebněný český básník Jiří Šotola a jeho čítanková báseň ze stalinistické sbírky Za život (Československý spisovatel, Praha 1955).

Nejexplicitnější antikomunistická píseň Nohavicovy tvorby s přímočarým vyjádřením: Říkají mi dobráci v Rudém právu není tak zle jen zvedni chlapče hlavu

Dejte mi do ruky mávátko a řekněte jak volat sláva já už si najdu ten správný směr a budu mávat mávat mávat.

3.

Aktuální odezvu na rozmístění sovětských raket v listopadu 1983 posunul Nohavica do obecnější existenciální polohy, nicméně verše a tak prosím jenom o jedinou malou úsluhu netvrďte mi do očí

218

že jednáte z mé vůle že tohleto všechno je i moje přání byly dostatečně adresné.

4.

červené máme ruce jako od krve začala revoluce

5.

Tady leží vedle sebe Eben Eben Eben

6.

Z klasické poémy Dvanáct Alexandra Bloka, v níž ruský básník mesianisticky přitakal bolševické revoluci, Nohavica vybral a zhudebnil čtyři pasáže, originál přeložil do češtiny Václav Daněk.

7.

Nohavica měl v repertoáru celkem osmnáct (!) Okudžavových songů.

8.

Značné popularity došly zejména dvě Vysockého písně přeložené Milanem Dvořákem: Dialog u televizoru a Pravda a lež. V osmdesátých letech se chystal týdeník Mladý svět vydat ve své ediční řadě Diskotéka MS album Vladimira Vysockého převzaté od firmy Melodija, pro toto LP

recenze

Jaromír Nohavica přeložil dvanáct písní, z nichž většina byla otištěna v roce 1984 v Mladém světě, k uskutečnění vlastního projektu však nikdy nedošlo. Nohavica také spolupracoval na českém uvedení ruské satirické komedie Marka Rozovského Koncert v…, jež měla tuzemskou premiéru na podzim 1988 v brněnském Divadle na provázku.

9. Nohavica, J.: Písně Jaromíra Nohavici od A do Ž, HITBOX, Brno 1994.

Nohavica, J.: Tři čuníci, HITBOX, Brno 2000.

10.

Hruška, P.–Nohavica, J.: Já nejsem básník, HOST 7/1997.

11.

Horáček, F. – Nohavica, J.: Boháč, který nemá na vlak, Rock&Pop, 12/1991.

12.

Dobiáš, J.: Brnkání na duši, Práce, Praha 1990.

Plachetka, J.: Dokud se zpívá, Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1991.

Riedl, J.,–Šulc, J.: Den bude dlouhý, Paseka, Praha–Litomyšl 2004.

Vondrák, J.: Legendy folku & country, JOTA, Brno 2004.

Nohavicovy písně včetně akordů vyšly před převratem v několika festivalových zpěvnících.

13.

Prokeš, J.: Estetická výstavba české folkové písně v 60.–80. letech XX. století, Masarykova univerzita, Brno 2003.

Prokeš, J.: http://www.fi.muni.cz/usr/prokes/folk/folk004.htm#jaromirnohavica Svoboda, R.: Divoké století, in: HOST 7 / 1997.

Trávníček, J.,–Kožmín, Z.: Na tvrdém loži z psího vína, JOTA – Books, Brno 1998.

14.

Bláznivá Markéta byla otištěna v Melodii, Darmoděj ve Kmeni a Soutěžní výstava chovných koček v Mladém světě.

219

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

UVNITŘ REVOLVERU CÉLINE V ČECHÁCH

– překlady, ohlasy, korespondence Norman Podhoretz – ESEJ MALBY – Igor Korpaczewski

Londýn 2007 – FOTOGRAFIE 50 LET OD BRUSELU – Novák/Lukeš

Petr Císařovský – SOCHY A OBJEKTY DOKUMENTARISTÉ – Kristina Vlachová NOVÉ PÍSMO GALLUS

Kateřina Štenclová – ATELIÉRY 2008 COULEUR – Placák, Filla, Havel,

Vejdělek, Martínek, Herder, Schilling, Paňuškin a další... K dostání v knihkupectvích, se slevou v redakci RR či poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 70“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected]

221

Výběr z knižní nabídky Tomáš. T. Kůs PŘÍBYTKY ISBN: 80-239-5465-2 Ilustrace: František Hubatka Formát 21 × 13 cm, 72 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2005 Cena 80 Kč V Kůsově poezii je vždy něco neuchopitelného a tajemného. Civilní prostory se mísí s představou nebo snem v bdělém stavu. Přitom básník umanutě hledá poezii v místech „důvěrně neznámých“, kde život jen nerad odhaluje svou tvář. Jde cestou existenciální linie současné tvorby, v jejímž prachu už teď zůstávají čitelné stopy.

Jan Sojka SMĚR SPÁNKU ISBN: 80-239-8273-7 Ilustrace: Vít Ondráček Formát 21 × 12,5 cm, 60 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2006 Cena 80 Kč Sbírka plzeňského autora. MUSÍŠ // samota bývá pomalá / stisk první hodiny / cítíš v břiše / až smečka úzkosti / vyžere srdce / přitiskneš se k podlaze // tvůj svět se propadá // ty musíš zůstat.

vydavatelství Weles Jiří Popelínský AMAZÓNŚTÍ MRAVENCI ISBN: 80-239-8400-4 Ilustrace: František Hubatka Formát: 21 × 13 cm, 48 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2006 Cena 72 Kč Básnická prvotina brněnského autora. NÁVŠTĚVNÍ DEN // Jiřičko běžse meslim vecurat na zehrádko / Přejela tetička z Třebůvke / ...zblajzle s babkó ke kafé izidora od pótě / a teď na reticho vevalujó vočeska / jak nedělo po mše.

František Hubatka PASTÝŘ TRUDOMYSLNÝCH OVCÍ ISBN: 80-239-6447-X Formát 18,6 × 16,8 cm, 40 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2005 Cena 89 Kč Samostatná knižní příloha literární revue Weles. Patnáct básníků z okruhu Welesu svými texty doprovází obrazy Františka Hubatky (Petr Čermáček, Robert Fajkus, Marek Fencl, Roman Kosek, Vojta Kučera, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Mirek Maixner, Petr Bronos Novák, Ondřej Slabý, Vít Slíva, Pavel Sobek, Josef Straka, Vladimír Šrámek, Martin Švanda). Hubatka se nechce spoutávat realitou: maluji, co vidím. Nejde mu o fantazijní hříčky, ani o čekání na nějaký samospásný impuls. Místo logického dává přednost intuitivnímu, jeho obrazy představují komplex emocí a významů, prokazují přirozený smysl pro obrazotvornost a fantazii. Maluje jakoby zevnitř, svět, ve kterém se ocitá, leží za hranicí vyslovitelného.

Objednávky zasílejte poštou nebo emailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

LITER NOV

V 60. letech tiskly Literárky texty, které si v jiných novinách tisknout netroufli. Husák je zakázal, ale už umřel, Literárky žijí. Dnes Literárky také tisknou to, co si v jiných novinách netroufnou. Tak jako Literárky nepíší o kultuře a politice, o dění ve světě i stavu naší civilizace žádné české noviny. Literárky jsou jediné vlivné, nezávislé české noviny, jejichž hlavní příjem tvoří předplatné, nikoli příjmy z inzerce. Tím je také dána naše hlavní odpovědnost: nemáme ji k inzerentům, ale k předplatitelům.

NOV KNIH

Literární noviny jsou týdeník, který přežije skoro všechno.

ROZ RA Z I L revue na provázku – poutavý časopis Časopis nakladatelství Větrné mlýny, Divadla Husa na provázku a Centra experimentálního divadla. Měsíčník věnovaný umělecké tvorbě a její reﬂexi, také úvahám, reakcím a ohlasům na různá společenská témata. Vychází 10 čísel ročně. Revue nevychází v červenci a srpnu v době divadelních prázdnin. PŘEDPLATNÉ Kompletní ročník (roční předplatné, 10 čísel): 390 Kč Pět čísel (pololetní předplatné): 200 Kč Cena jednotlivého čísla v předplatném: 39 Kč Desetileté předplatné – zralé předplatné Je pro vás rok 1998, jako by to bylo včera? Máte rádi trvalé hodnoty a vyzrálé texty? Bojíte se inﬂace? Pak jste ideálním desetiletým předplatitelem RozRazilu. Garantujeme vám stejnou cenu RozRazilu v roce 2018, jako v roce, kdy tištěný RozRazil začal vycházet (2005), tedy 39 Kč za kus. Desetileté předplatné stojí 3390 Kč. Předplatitelé získají kromě běžných výhod pro běžné předplatitele i mnoho dalších výhod. Nejexkluzivnější z nich jsou možnost účastnit se zasedání redakčních rad RozRazilu (bývají opravdu veselé) a uvedení Vašeho jména v tiráži RozRazilu v rubrice desetiletí předplatitelé. Objednávky předplatného: E-mail: [email protected] Telefon: +420 739 026 422, +420 603 876 696 Poštou: Větrné mlýny, Traubova 3b, CZ – 602 00 Brno RozRazil obdržítě poštou vždy k 25. dni daného měsíce. Poštovné ani balné neúčtujeme.

www.rozrazil-revue.cz

Rafał Wojaczek

PIOSENKA BOHATERÓW VI Że chcieliśmy być mądrzy zostaliśmy sami Ponad sytą głupotą misą Ziemi – głodni Bezdomni lecz bezdomni że aż Kosmos nami Wzgardził i wypluł za krąg swej nieskończoności Ale widać jeszcześmy niedość są ubodzy Widać wciąż jeszcze nędza nasza zakłamana Nie przeznaczając na to tylko pewnych godzin Widać wciąż jeszcze myśli o nas jakaś matka Widać wciąż jeszcze jakieś nas dochodzą listy Chociaż nie napisane przecież magnetycznie Na wałku mózgu pilnie się rejestrujące Bowiem dziwna serdeczność czasem w nas powstaje Gdy nasza wiedza oschła jak mróz nagle staje Przez inne niż to zimne roztopiona słońce 1969 Rafał Wojaczek

Kultovní polský básník se narodil v roce 1945, ve svých šestadvaceti letech spáchal sebevraždu. Jeho poezie se vyznačuje otevřenou tělesností i komplikovanou metaforičností, osciluje od expresivní rozvichřenosti k ukázněné formě. Do češtiny byl překládán již v osmdesátých letech J. A. Pitínským (samizdatová edice Žeň graefenbergská, neoficiální Revolver revue). V současnosti se připravuje ke knižnímu vydání český výbor z Wojaczkových veršů, na němž se podílí široký kolektiv překladatelů (Václav Burian, Jan Faber, Viola Fischerová, Norbert Holub, Janusz Klimsza, Jakub Kostelník, Radek Malý, Jan Antonín Pitínský, Soňa Pokorná, Vít Slíva, Bogdan Trojak a Miroslav Zelinský). -nh-

Rafał Wojaczek

PÍSNIČKA HRDINŮ VI Že chtěli jsme být moudří, zůstali jsme sami Nad miskou Země s hloupostí – hlad, tma Jsme bezdomovci bez domovů, že až Vesmír námi Zhrdl a pliv nás za kruh svého nesmírna Zdá se, že ještě nejsme dostatečně bídní Prolhaná nouze naše, ač nás nespasí Zdá se, že myslí na nás po celé ty týdny A, aniž musela by, matka jakási Zdá se, že jakési nám chodí ještě listy Jež, i když dávno nejsou psané magneticky Do mozku zapisovat dál si budeme Protože divná vlídnost občas v nás se zjeví Kdy vše, co víme, zmrzlé, do oblevy Přivede jiné slunce než to studené 1969 Přeložil Radek Malý

w e l e s 32-33 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Miroslav Chocholatý, Josef Straka Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Michal Machat Fotografická příloha: Petr Hrbáč Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue Antošová Čichoň David Fridrich Hruška Kalif Kauer Koten Linhart Lipus Motýl Nuska Řezníček Slíva Štastná Zelinský Žila

Recommend Documents