Patrik Linhart BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT. Patrik Linhart BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT

Patrik Linhart  BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT

Patrik Linhart

BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT

1

Texty otištěné v této sbírce jsou součástí Měsíčních povídek, které píše Patrik Linhart již několik let. Výběr textů, ač by se chtělo napsat, že je všehochutí, je zajímavou kombinací humoru a až psychedelického tragična, které se tváří, že jde jen tak mimo, jenže pak ryje a ryje. Anarchistický ráz autora se odráží v žánrové rozmanitosti, některé texty se více blíží k poezii, či jí přímo jsou např. Vana s larvami, některé jsou naopak vzorovými mikropovídkami např. Říše divů. Linhartova osobitá poetika vyvěrá z klasické dekadence, která u  něj zmutovala pod vlivem českých básníků a  světem pindíků v poetiku linhartovskou sui generis. V  knize můžeme nalézt texty působící realisticky: Posezení v  kruhu, mnohé další nepopírají svůj komický a  přitom snový ráz: Vycházející slunce se žralokem a  některé mají fantaskní až hororový základ: Z  neznámé planety. U  některých textů lehce převažuje komická tendence a  svým obsahem se vztahují k  samotnému autorovi, který se stává skrytým cílem svého vlastního útoku: Legendární Peťka, Legendární klub. Patrik Linhart neustále balancuje na pomezí, drží se na pomyslné dělící čáre mezi mnoha opozicemi a nehodlá přešlápnout ani na jednu, ani na druhou stranu, vždy tak, vás čtenáře, bude nechávat lehce poeticky linhartovsky rozpolcené. Takže: „Say no more.“ Tomáš Suk

2

H _ALUZE

literárně kulturní časopis

1

Patrik Linhart Běsové budou pokřikovat

Občanské sdružení H_aluze, 2010 Text © Patrik Linhart Ilustrace © Patrik Vetrugin ISBN 978-80-904473-3-2

2

3

Jakpak se vám v noci spalo? Nevalně, na můj vkus trochu moc Izajáše 34,14. 34,14, co to je? /Montague Rhodes James/

4

5

Say no more Jeho holka jezdí v bílý káře a von kvůli morriskám zprcal trafikáře. U pumpy potkali nás, dva sociály, já byl Buddha, ta moje Mahátma, dělali jsme závody v kouření a snili o klepání. Say no more, řekl ten maník, podívej se, takhle skončíš, když nepudeš na vejšku. Tak jsem se zvedl a pomyslel si, u hradu Kost mě málem přejela holčina v off- roadu, přijímačky na vejšku měla za sebou a teď přes léto – asi průvodkyně, a u Mimoně mě vzal muj učitel z vejšky, ve třídě prej osmdesát studentů, tak sedmdesát z nich to udělá na beton. Tolik inženýrů budou moct holky klepat. Say no more, vejšky sou mor.

6

7

S národem já dupu, dupu

Co umí všichni chlapi

V mojí vlasti i hudba z radia je tak blízká, až mám za to, že interpret je bratr, moderátorka sestra a všechno je tak živé, že sám si připadám mrtvý. Stolek v kuchyni s sebou šibuje sem a tam, talíře lítají vzduchem, boty se samy vydávají na pochod, vosa vzplane v půli cesty mezi dveřmi a oknem. Ze špajzu se ozývá dupání, vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Je to tak - Meine Heimat ist Geist und ich bin poltergeist.

Právě jsem usínal, když jsem dostal chuť na pivo. Asi bych v té chvíli měl dostat strach, ale nic takového se nestalo. Měl jsem chuť na určité konkrétní pivo v počtu, který naši matematici vyjadřují číslem 2π. Abych nenaπnal své chuťové smysly, umínil jsem si, že hned jak ráno vstanu, skočím na pivo ke Svatému. Nic takového se nestalo, ale večer jsme vyrazili do prapodivné vesnice Všechlapy, kde po nás při druhé objednávce vyrukoval hostinský se slovy mede, mede! „Jak mede, vole?“ zeptala se moje dívka. „No, mede, mede,“ zablábolil hostinský, který to tu zjevně kroutil nejmíň přes dvě zavíračky. „Co myslí tím mede?“ nenechala se. „Přestaň s tim vyrušováním a jeď bomby!“ napomenul ji kamarád. „Mede, mede,“ trval na svym lokálfýrer. „A dáte nám tři panáky?“ opáčil jsem. Všechlapák odkvačil a přinesl tři panáky a znovu mede, mede! Tak se to střídalo až do chvíle, kdy se démon hodil do vývrtky a jadrně zahlaholil: deme. Vedle panáků bylo na účtu pět piv zapsaných ve tvaru IIπ.

8

9

Sladcí Čechové v čele Unie

Říše divů

Redaktorka vycenila zuby tak, že to hrklo nejen v eurokomisařce, ale i v nás, u televizních obrazovek. Po zopakování otázky eurokomisařka konečně řekla to, co jsme všichni věděli a přece na to čekali, jako na smilování Boží. „Musíte to dobře zmanagovat!“ zněla odpověď. Ten den v nejlepší pražský hotelový restauraci vykokotila s příliš aktivním pinglem, že jí k presu dal dvě lžičky.

„Alenka ve Wonderlandu, to byla knížka?“ zeptala se Ela třímetrového, tak se jí to aspoň zdálo, táty v bezvadně střiženém obleku a košili s hlubokým výstřihem. „Jistě že byla,“ řekl táta a dál rovnal knihy do regálů. „A už neni?“ nenechala se Ela zastrašit jeho urputně koncentrovaným výrazem. Táta leknutím zapomněl, jestli knihy rovná podle velikosti nebo podle ceny. To ho přivedlo do varu, ale přesto to pořád byl táta a to znamená dobrý otec. „Takhle, Elo,“ řekl a práskl jakýmsi slovníkem o podlahu, „když už jí natočili, tak jí prostě nepotřebujou, tak to ber jakože neni!“ Ela si nenuceně stoupla na slovník a vytáhla špičky. „A pamatuješ si z tý knihy nějakou větu, kterou tam zapomněli?“ Ráda by si utvořila komplexní obrázek. Sehnul se pro slovník, ale třetím okem si všiml, že ho sledují všechny pohledy v jeho resortu. „Alenka potká jednorožce a ten jí řekl: Teď jsme se spatřili. Když já uvěřím v tebe, ty uvěříš ve mě. Platí?“ Prodavačka, která před hodinou servala tátovi skoro všechny knoflíky na košili, se rozřehtala na celý krám. „Platí! Platí!“ kvičela.

10

11

Spící cikánka

Legendární Peťka

Jde se na haldy. Haldy, haldy, pořád jenom haldy, ale rozumí tomu jiní, lidé z rovin, z lesů, vod a velkoměst? Zkusíme to. Chceme se bavit o vysokém a pokaždé skončíme u toho nejnižšího. Třeba u faktu, že kdo si pořádně vytře prdel, je prachobyčejná buzna, ne homosexuál, ale bukvice, které jde jen o toho ryzáčka v závětří. Takové řeči jdou večerem, ale ve dne jdeme místo řečí my sami, jdeme Duchcovem, kolem hald, podél potoka, u chovných rybníků se otáčíme a jdeme ke Kalinům, ke Kalinům, kde sedí holčina, kolem ní halda chlapů, a holčina si kvůli nim vyholila obočí, ale zle, takže má nad každým okem uzoučké sice, ale přece jen, dvojobočí. U vedlejšího stolu osamocená spící cikánka a nad ní obraz od Rousseaua.

Ve dřevu to až příjemně zapraští, když přítel píchá holku kamaráda a nad frndu píše vzkaz: S láskou Peťka Punktužník. Holka se směje příjemnými chrchly, ale zapomíná na vše a lihový fix si nesmeje. Až ráno její fantom smrti rozbaluje to dívčí tělo a čte ta nesmrtelná slova a s výkřikem beze slov píše jí na levou půlku vzkaz: Tobě nakopu tu pravou, Punktužníku!

12

13

Puntíky na vestě

El tamaňo de mi esperanza

Vypravěč má puntíky na vestě. Půdním oknem jsou vidět obrysy hor. Skupina přátel naslouchá vyprávění o společně prožitých příhodách. Na stole se vrší popel a retek ubývá. Mizí i železná zásoba značkových vín. Vypravěč otevírá láhev griotky. Vypravěčů přibývá. Historky docházejí. Vypravěč svléká vestu a vypráví o zítřku. „Zítřek už je,“ směje se přítel a tupě civí na hodinky. Ale zítřek ne a nepřichází. „Griotka pryč, cigára pryč,“ hrozí se přátelé. A zítřek nikde.

Vrásčitý bílý napůl člověk napůl kůň stojí za oknem a odráží se v zrcadle. Proskočím oknem a projedu na něm v roztrhané košilce celičký svět. Jeho upřímná tvář co chvíli se ke mně obrací a říká – nemysli už na to zlato, mysli na stříbro, mysli na bronz, mysli na bramborové medaile, na bramborové placky, na placky se jménem kapely, na kapely, na něco, co je vzdálené, daleko, daleko od pramene, nebo aspoň blízko u Pramene, kde mají desítky, dvanáctky, šestnáctky v piškotkách a jiné baletky, se ztvrdlými patami. Lížu ty patagonické, patafysické, paranoidně legolasovské paty, které tak obdivují elfové nebo nám nadělení andělé, o kterých nevíme nic. A dokonce ani jejich existencí si nejsme jisti. Ale kdo to přece tak nesmyslně opakuje: Kos s´ kos, kos je koz, kosss, kos koz koz. Slyšíme hlasy a na medové louce louče – a lidé na konci léta se loučí – vždyť víly a skřítkové jsou mrtví – pojďme si zaplavat – v oprámu pod vrbami falešní vodníci drkotají zuby, promodralí ptáci - na křídlech rakety – tonou ve hvězdách pod hranatým měsícem z billboardů firmy Benz. Ano, je na konci léta takové ticho, že ani rackové – Jen na listech leskne se tvá krev v uvadajícím měsíci – A bílí červi kroutí se ti ve vlasech – Po roce o něco víc – tě děsící.

14

15

Noční práce na Věšáku Povídal mi jeden zedník v hospodě něco, co jsem tak zcela nepochopil, a objednal mi griotku. Napil jsem se z ní jako ze slovníku, ale ani potom jsem mu nerozuměl. Propili jsme konto bariéry a k čemu to vedlo – prolomily se ledy, ale pod kým - -

16

Delfín v zelené. Duchcov – Ústí nad Labem 7.40 Holčičky a kluci, víte vy vůbec, že když máte na uších sluchátka, pomáháte neofašismu a jiným extremním ideologiím? A přece je to tak! Zažil jsem to vlaku v 7.40 z Teplic do Ústí nad Labem… Pečlivě jsem típl cigaretu o vagon a nastoupil do vlaku (ale vy to po mně, holčičky a kluci, nezkoušejte, to si ten vlak raději nechejte ujet). Vlak byl bohužel plný uspěchaných lidí se zapáchajícími tesáky, mnozí z nich byli ve stadiu rozkladu a byli tak rozkvetlí plísněmi, že jsem si je nafotil na mobil. Naštěstí však bylo poslední coupé prázdné jako hlava učitele. Seděla zde jen jedna dívka se sluchátky na uších. Vešel jsem a hlasitě pozdravil: „Heil, Hitler!“ Slečna se po mně ani pořádně nepodívala a vykřikla: „Jasně, kdekoli!“ Tady, holčičky a kluci, vidíte, že študentka mě dozajista neslyšela a měla za to, že se ptám po volném místě. Kdyby však neposlouchala hlasitou hudbu ve sluchátkách, tak by mohla odhalit dalšího extremistu a případně s ním šeredně (za pomoci průvodčího a antifa) zatočit. Až jí někde potkáte, vysvětlete jí to. Poznáte jí podle toho, že má na ovaru originál kerku s delfínem.

17

Ženy davu

Zóna A

Jako do hořící haldy propadám se do životatoče. A do toho všeho ty toužíš být jako paní, jako ňáká zatracená pani vařbuchtová a tvé oči letošní nejsou jako vloni. Proto chodím nasupeně městem a dívám se po holkách. Ale není to ono. Kterými, ptám se, kterými dveřmi a kudy se ty perzóny dostaly na ulici? Totoť nejsou holky, promiňme jim jejich medúsovité mozky, ale co ten look? Může pozorovatel zálibně spočinout na dívce v letních, byť předloňských šatech, jako ještě před pár lety ten bystrý Franz Kafka? Jsou sice bezvadné, ty jejich plány. Usedlé kostýmy, uondané tváře, usazené životy. Pravda, nemají to lehké, sex je sliz a peníze prach a saze a mezi chlapi vidí samé pípany. Proč by v laktační psychóze bloudily jinými světy? Nač? Ty jsi zjevně jediná na světě. Plač.

Až přijde čas i na nás čas Alzheimera, budou stačit stacionáře, nebo už nás bude tolik, že budeme volně pobíhat po ulicích, lesích a stráních? Už dnes jsou ti letití vytikaní a to pamatují jen líně se vlekoucí časy totality. Práce je takřka to jediné, na co se upomínají. – Práce a Láska! Nezapomínejme na četné srážky alfa samců, které jsou i v domovech běžné. Tu však je Alzheimer výhodou. V boji o lásku bývalé učitelky z gymnasia pan Jarda křísl svého souseda holí. U snídaně si pak udiveně prohlížel jeho modřiny a pravil: „Kdo ti to udělal, Tomášku? Já toho hajzla dostat!“ Pan Slávek pokrčil rameny, že neví. Bývalý plánovač v JZD i zde sveřepě bojuje za své družstvo. Komisi, která čas od času zjišťuje mentální stav klientů, považuje za šťoury z okresu. Na otázku jaký je den, odpověděl: „To skutečně není předmětem naší debaty, všichni dobře víme, o čem je tu řeč, a já za naše družstvo prohlašuji, že k tomu nic víc nepovím.“ Světoběžník s kuriosním jménem Michal Míchal si o pár let starší cikánku Ernu vyvolil za svoji dceru. Chová ji na klíně a vykřikuje: „To je moje dcera, přijela za mnou až z Peru!“ Erna mu docela prostě říká magor. Pod slupkou civilisace skrývá se člověk jeskynní. S půlnocí vstoupil světoběžník do sesterny, docela nahý, tahal se za moudí a prosil: „Můžete mi, pani vedoucí, prodloužit život?“

18

19

Místo moudí mám kartáček Úspěch má barvu cinobru a čas je tichý společník – to jsou moudra, nad nimiž zůstává stát rozum. Vězte však, že poslední výzva k opuštění této planety nebude znít o moc duchaplněji. Netřeba už sekat latinu, neboť všechny ty bitvy a bitky, všechny hranice a národy, všechno to uzurpované a opečovávané vědění intelektuálů, ekonomů a fanatiků všeho druhu a všech druhů vlád se brzy uzavře. A my, kteří přežijeme v podobě štěnic, klíšťat a švábů a dalších druhů organismů, které zušlechťují výchovně vzdělávací stanice, si celé své dědictví přeneseme do nových domovů a budeme na ně vzpomínat jako Stínovlas na Bucefala a ten na Pegase – a Pegas na Petišku – jako na příběh minulosti s pěknými obrázky nahých mužů a žen. Zatím se však nic neděje a tak si mohu klidně představovat, že místo brka mám kartáček.

20

21

Duchové Ústí

Legendární klub

Půl kilometru před stanicí vlak zastavil a stál pět, deset, možná dvacet minut. Proti mně seděl človín v letním obleku gentlemana, který navštívil Orient ve 30. letech. S pohledem upřeným mimo jakékoli duševní souřadnice začal hlásit: „Řidič je ksindl, kopyto! Hlavně, že vybírá lístky. Nejede! Kopyto. Mít ho tu, sešvihám ho! Tenhle den, pokaždý! Řidič svině, kopyto! Tenhle den, pokaždý!“ I přes hrozby to byl jeden z těch řadových neurotických ubožáků, kterých má každé hejtmanské město okresního formátu na tisíc. V mravně desorientované nádražní hale se plísnili lidé. Informační panely informovaly dav, že neinformují. Natřásajícím se hrůznem cestujících si razil cestu prodavač limonád. Zastavil mezi mnou a automatem na limonády. „Dovolíš?“ zeptal se. „Já tam dám deset fant, rozumíš?“ Plivl jsem na zem a prodavač začal počítat: „Jedna fanta, druhá fanta, dvě a jedna jsou tři fanty, tři a jedna čtyři fanty…“ Pak se zarazil a „Dost!“ zařval. „Teď čaj, zelenej, jeden zelenej, druhej zelenej, mirinda, dost!“ Zakroutil se a odkvačil k base coca-col. „Cola, cola, cola! Tři cola!“ Rozhodil rukama a s výkřiky: „Prázdný basy, prázdný basy!“ se ztratil. Četl jsem kdysi o případu dvou žen, které někdy před padesáti lety potkaly ve Versailles korsující kavalíry s lehkými kordy a dámy v napudrovaných parukách – tohle bylo totéž, jen pozorované v zrcadle z gagátů.

Bylo to milé, přijeli mě navštívit. Zdenek Plachý, kamarád z Brna, a jeho přítel doktor. Vzal jsem je na prohlídku města, ale nedokázal jsem je udržet na uzdě. Neuděláš nic, smál se Zdenek a každý třetí krok se shýbal pro klobouk. Ten jeho Watson se držel ještě hůř. Dobrá, myslel jsem si, ukážu alespoň svý holce, jaký strašlivý po světě chodí kumpáni. I když víceméně bylo jisté, že mě strhnou s sebou, takže nebudu ten, kdo by mohl ukázat. Kromě toho se Watson vypil tak, že jsme ho museli nechat na hygienické stanici. Namouduši nevím, jestli OHES či jak se to jmenuje, supluje záchytku, ale bez rozmýšlení jsme ho nechali ležet na chodbě před cedulí OČISTĚTE SI OBUV. My dva jsme šli do KNAKU. Zdenek chtěl vidět dům, kde kdysi sídlil ten legendární rockový klub. Kasal jsem se, že na tom pomníčku naší kultury je nastříkáno také moje jméno. Roky jsem v těch místech nebyl. Všechno vypadalo jinak. Bez nadsázky to mohu přirovnat k úžasu modeláře, který celý rozparáděný vrazí do pokoje, kde má svůj železniční svět, a místo toho na něho vyjede skutečný expres. Na Knakovském náměstí to však bylo naopak. Místo vzdálených silhouttes komínů Glavu tam byla pískovcová skalní stěna porostlá břízkami a pod ní, na ošuntělé komodce, stál domek velký jako hrad na skalce, na střeše měl velký nápis KNAK a na boční slepé zdi centimetrový nápis JAZYK JE POSLEDNÍ KOMOUŠKEJ PANKÁČ. Zdenek Plachý, ředitel Moravského národního divadla, hýkal smíchy. Tak to je ta vaše slavná teplická alternativní kultura - - DOMEČEK PRO PANENKY!

22

23

Garáže sousedů

Skleněné město

Tma má dnes oči z pouličních lamp, vlasy z tújí a prsty z jabloní a zuby z bílých květů. Za oknem Tropinočkin pozoruje garáže sousedů. „Jak se jim to tam všechno podaří narvat?“ uvažuje. Tma pozorně sleduje Tropinočkina. „Takový je to pozorovatel a mě si zase nevšimne,“ hněvá se. Jenže svítá a Tropinočkin slyší jen tak…

„Dneska už jsou únosy o něčem jiném,“ vyprávěl muž, kterého kromě fanklubu filmu Řecké fíky a mimozemšťanů unesl kdekdo. Únosce mu strčil revolver pod bradu. „No,“ řekl povzbudivě. „Až vyjdeme ven,“ řekl muž. „Budeme mít na hlavě papírový pytlík a bude se nám zdát o skleněném městě.“ „Proč pytlík?“ zarazil se únosce. Rukojmí polkl na prázdno. Úplně mu sebral vítr z plachet.

24

25

Vana s larvami

Rudé město

Nedobytný jako jarním deštěm svlečená dívka, vzdálený jako cikánská bitka na rohu ulice – u hřbitovní schránky – pokračuji v cestě s nakrmenýma ušima a pověstí roštěnky – trocdém jde pokaždé o něco víc, sex je pro panice, polibky patří musám, současnost je hnusnější než minulost a časy budoucí jsou lepkavé jako sen. Neznám v tomto světě nic příjemnějšího než talíř obklopený věrným příborem, i kdyby talíř byl prázdný, kdyby byl létající, kdyby nebyl, zůstává v něm jistota domova. A trocdém jde o něco víc. Příliv světla, okno do zahrady s činkami, vana s komářími larvami, zjevný příslib dětství. Stále jsme šťastní, nedočkavě se nám klepe hlas, už jsme tam, kde by barbar nevnímal hodinu jako míru času, ale co opuchlý šrám.

A já jsem stále stejně nudný, a ty jsi stále stejně jiná, a já zas stále stejně bezvýchodný, a ty jsi se mnou ztracená, jak janta rata tá, jak jantarová komnata. A já tě pořád musím nosit, a ty mě nechceš o nic prosit, protože jsi janta rata tá, ztracená jantarová komnata. Myslím na tvou rudou čáru, ránu pod srdcem, ale někdo mi urval kus hlavy a zbyly mi jen voči z kašparovy krávy a beztak nejsem duše pravá jako ta janta rata tá, jantarová komnata.

26

27

Pravěké moře

Bouřka nad Jeníkovem

Za nocí se slézáme na konci temných děr, ve dne se bojíme vylézt na světlo. Nalití v dutinách po pravěkém moři čekáme, až konečně vystřízlivíme a budeme právi opustit svoje doupata. Bojí se nás, když jsme jako tyčinky, jako třtiny ve větru se klátící – jako ztracená zapomenutá slova nebo jako tma prosycená výpary. A čím dál od nás, tím více nesmyslnější odvahy, tím více neklidu a důvěry ve vlastní činy. Bubnujeme na vaše hlavy, plníme miasmatem vaše chuje, tyčíme vaše bradavky a kloníme vaše prsa před Měsícem. A baštonáda, které se dostalo vaší mozkoprdeli, je naší písní. Pouštní blechy nám říkají. Prý máme deset rukou a žijeme celé věky v dětských kresbách.

Když byly Albertovi tři roky, řekl zcela zásadní větu: Milujeme kuřata, škoda, že jsou tak dobrý! – Na cestě k bohům, potkal jsem toho haranta, svého syna, kterého jsem kdysi měl v nenávisti jako jezdce z neznáma, který údajně musí zničit můj život – a také, že ho přinejmenším nenávratně poškodil – na cestě k bohům. A já, jenž se počítám mezi znalcí, znalce věcí příštipkařící na věcech příštích, vypravil jsem se s ním k jeníkovské faře, ano tam, kde kdysi Panna Marie Jeníkovská konala malé divy. Albertovi ale pořád padaly ty jeho pantalóny, proklínal jsem toho pamrda, který mu je navlík, – v pravdě jsem to byl já sám. Povídám: Ty zkurvený rifle zabiju! Albert nato: Doufám, že až v nich nebudu. Dodejme, že nás oba pronásledovala bouřka a v té chvíli jsem byl rád, že on je tady. Bez něho, řekl bych, by někdo, kdo tu ani být neměl, zmizel. Život navíc se vždycky hodí, když jich máme tak málo.

28

29

Případ vojína machisty

Living in eclipse

Je to na světě tak zařízeno, že Jitřenka řídí kokrhání a Měsíc řídí ženy a počítače. Není to tak dávno, co jsem byl nucen připustit, že ne každému je počítač a vše, co s ním souvisí, k užitku. Jeden z takových případů za všechny – já ve 2.21 a server Seznam.cz. Poměr mezi 26 ohlasy na případ zmláceného vojína machisty, který objel i státní dálnici do Drážďan, a 1459 reakcemi čtenářů causy o záletech Leoše Krajča, odpovídá dekonstrukci mystické realisace kvadratury kruhu. Tento neřešitelný nepoměr mě rozlítil natolik, že jsem v podobě magického symbolu nekonečna či spíše brejlovce šampiona vyběhl do líté noci a zařval na svou sestru Lunu: Všechno ze sebe server!

Černobílý v rudých trenýrkách tykám světu jako bych o něm něco věděl. Nevím nic a nic jsem nepoznal a přece deset tisíc rozumů se mi vejde pod gumu. Pod gumu od trenýrek, které denně prožívají svůj černobýlek. Jenom někdy se mi zdá, že všemu rozumím – rozumím tomu jako nějaký fašista - měl jsem se raději vydávat za kedlubnu než začít dělat novináře tudle v dubnu. I myš scvrklá jako hrozinka má svou thesi skrytou kdesi mezi planetami, někde tam v dáli za Měsícem, který je od myší prožraný, plný děr jako život sám. Jen já už nemám žádnou thesi ani naději, protože nejsem ani myš, ani fašista, ani černobílý obraz v rudých trenkách – jsem tady a zůstávám nad ději.

30

31

Brutus čili O výchově

V zahradě zdraví

Na naléhání umělecky nadaných rodičů, kteří mě dobře znají, jsem se rozhodl napsat pár slov o výchově dětí z umělecky zaměřených rodin. Je, pravda, velké zklamání, když se v děcku projeví ambice účetního revidenta či naopak až příliš geniální básník. Ideální stav vidím takto: děcko neprudí, je sofistikovaně free, vydrží bez astmatického záchvatu pár hodin v lokále, do literárního salonu si nevezme zahnědlé trenky a děravé fusekle, a především má zásobu čupr mentálně vyspělých hlášek. Od počátku musí hoch v matce vidět Isoldu a děvče v otci tušit něco mezi Legolasem a Jonathanem Harkerem. Druhý rodič je v přirozené nenucené poloze psychouše nebo rampoucha. Nechat dítěti volný prostor rozvoje čili volně přeloženo pouštět do něho esotheriku, árt, hippie nebo punk je vhodné od 4 let. V 5 letech by havrlant měl na výstavách a podobných akcích projevovat relevantní názor. Rodič by se při těchto příležitostech měl před capartem decentně vypít nebo zhulit, aby bylo jasné, že umění není žádný med. A na závěr: Pokud v blízkém DDM neotevřeli kroužek sběratelů eolských harf, případně opravářů samorostů, nikam to choudě nezapisujte. Jen ať je doma a chodí a dívá se.

„Tady je Ježíš,“ padla hláška v komunitě letničních křesťanů. „Je tady snad jinej?“ řekl jeden z party. Osazenstvo sedělo jako by bylo hluché. Přitom jsme tam všichni jako hovada na Ježíše dřeli. Říká se o nás, že jsme ti inťoši bez vejšky, alkáči a fetny, které dostane i sekta, která s Ježíšem dělá na frančízu. A Ježíš za náma chodil maskovanej za manželku s harantama a povídal: Nedělej ze sebe blba, vrať se zpátky! Ale to byly hádky. Řikám tý kundě: Ty nejsi Ježíš! A vona: Já sem Ježíš, jéžiš, tvoje rodina s Vládikem! A já: Si ďábel! A do toho můj guru: „Ježíš je tady! Tady je Ježíš!“ A ona: „A má mícu?“ – „Né, micvah, my jsme letniční křesťani, ty krávo!“ hořekoval můj mistr. „Ty paznechte s kulometem ježíšů!“ řvala ta kráva. A já nato: „Ježíš tě pokoří, Ježíš tě pokoří skromností!“ A parta pořvávala: „Skromnost, skromnost!“ Do toho mistr ječel to své „Ježíš! Ježíš!“ a moje stará s Vládikem křičeli: „Beránku Boží, který snímáš – agnus dei qui errata pekata mundy, protože Ježíš je s náma – ale v latině!“ Byla to voda pro mistrův meč. „Né, Ježíš mluví česky a zabije vás všecky!“

32

33

I na nebe padá tíha bytí

Nevhodné odmítnutí

I na nebe padá tíha bytí My s hrdostí hlásíme že jsme ti zbytí

Přítelkyni vznešeného pána Luxe von Duxe Radiolku z Buchtičkova zastavil na promenádě mladík známý jako Dennis Hiphopper. Platonicky uctivě ji miluje, ale nad platem Platanů přiznal, že by prášil, až by štkal. Vyprávěl, že je mistr republiky v pěti sportech. Zejména jako lyžař prý vyniká. „A co ten tvuj Aleš,“ vypálil náhle. „Žádnýho Aleše nemám,“ opáčila Radiolka. „My mu tak řikáme. Vůbec se k tobě nehodí. Já bych věděl…“ kasal se Dennis. „Mohla bych být skoro tvoje matka,“ zpražila uhrymana Radiolka. Jelikož takto zostra odmítla lákavou nabídku na sex, divila se pak velice velmi, když ji Lux von Dux sešvihal. „Nebudeš ze sebe dělat žádnou starobu!“ ječel Dux nepříčetně. „Taková blamáž před lidma! To si ho raději měla voprcat jako ta bába toho ježka!“ Tehdy Radiolka pochopila. Lux von Dux je tajemný, vznešený.

Dívko má zakletá v růženínu život jak uvařený guláš přidávám po troškách kmínu a seru na zeleninu Dívko s očima ze záhnědy a bradavkami z krevele chci se pást sám chráněn stínem tvé prdele

34

35

Zimní idyla Krystalky sněhu na obočí a špína města zalezlá pod nehty jsou příjemné. Na obzoru poněkud nepatřičně šlehají plameny. Kdybych byl historik viním tím lancknechty, kdybych byl potůčkář, obviním horské prameny, kdybych byl celičký zalezlý v hodinkách, řeknu, že je to čas. Čísla z data posledního soudu se odlupují v černých cuccích na skluzavku, šedý sníh na černý padá, zakrývá sněhuláky ze zmrzlé krve. Ulicí řinčí smečka bílé chudiny. A proti nim točí řetězy white poor. Koulují se uřezanými pěstmi zamrzlými v ledu. Tisíciletá osika se kácí pod vahou obrovského kosa soudce. Staří vítězové konečně prohráli. Kos soudce prozpěvuje, že u cihlárny za městem budou o soumraku sáňkovat třicátnice. Přirozený stud jim to prý za světla nedovolí.

36

37

Living in Tepunk

Gen sociálního vyčnívání

Nad tím, jak vypadám, se rozčilovat nebubu a bubu a bububu! Ale mám pár poznámek nad váma. Vy taky nejste alemáni nadnáma. Jsem už rozsekanej jako petržílka, ale poslední skinheadský holky přece patří říši! Tak co!!! Kde sou?! Utekly snad ze zastávky? To jim taky patří, i když kolikrát rozum má větší cenu, než sám rozum.

Netřeba nad ničím mudrovat. Oops! Brankář Čech je v bundě a bez přilby neznámý zero, ale tebe my moc dobře známe. Špice! Prestižní Universita Amose Evangelisty Turkmenského v Litvínově objevila gen sociálního vyloučení. More! Na Olomouc spadlo 105 železničních vagonů soli. Prásk! Kultovní film Avatar shlédlo 15 miliard diváků. Seš poslední. Vole! Usáma vyzval k bojkotu amerického dolaru. Bum! Ale Usáma používá čínskou techniku. Nekupuje to asi sám, od někoho to dostal. Kdo rozdává hi-tech dárky v Číně? Santa! Vow! Muži XXI. století vaří, uklízejí a věnují se dětem. Super! Ale ženy také vaří, uklízejí a věnují se dětem! Takže nikdo nedělá nic jinýho. Bomba!

38

39

Jsem alemán, ale mám to za pár

Podpis čtyř

Protože – banán je hozený míč, holčičí zrada je kýč, vrásky jsou přátelství, pohled je vědomí, od něhož uteču pryč. – Protože budu hlásat jenom popinu, být sám sebou pominu. Vzpomínko, vzpomínko, jsi teplická věž, kde žijou ty největší nuly, zpíti, chemická zoufalství, a jejich falešné děti práce jsou nebytí, drsný soudruh už není vazelína, ale bílý kolárek. Protože - každej má chuť se rvát se svym rváčem a na konci konkursu tvrdí, že kravata škrtí, ale tentokrát naposled s ní má chuť rvát se.

Radiolka se střetla s dobou. Poznala, že kamarádka smažka může být paní páv. Poznala, že kamarádka chytrá může toužit po kariéře úřední osoby. Poznala, že kamarádka stavitelka může mít na háku i to, že na výkon skládá vrtačky. Lidé jsou arci už tací, pokud se mění, tak jenom k horšímu. Namítnete případy různých mudrců a světců, ale řekněte, byl ten Ignác z Loyoly špatný chlap, když před tím prozřením tak trochu chlastal? V našem případě se první dvě kamarádky zcela po lidsku, žádný model Ašóka a spol., rozhodly zapochvit v době, která to očekává. Třetí kamarádka dobu tak zcela neupochopila a patrně ve své firmě kariéru neudělá. Já samozřejmě nejsem žádný vrták, a proto od Radiolky očekávám – už zase, zase mi to zní v uších! Slova, která mě pronásledují od časného jitra: Tancují mi na těle pupínkoví andělé. Těší je piváky, nuda a krváky… No, a teď je celá nit mých vývodů přerušená! Od Radiolky zkrátka očekávám, že bude jako ti moji pupínkoví andělé.

40

41

Haida a okolí

Rudý Autostop

Je to kraj života plných kosých skal a skla a lidí, kteří umřeli na silnicích, když hnali dobytek domů, a lidí, kterým uhořely ruce, když šplhali po skalních věžích elektrického vedení. Kraj gigantické komunity tuláků, před nímž zapadá slunce za vyrabovanou pyšnou Panskou skálou. Hroty dávných varhan válí se po hřbitovech a parcích, hrají na ně uprchlí umrlci skelných očí v rubáších ze skelné vaty a z blízkých skalních údolí, která mají názvy tajemné jako měsíční moře, zní magický nápěv Petře, Petříčku, chlapče rozmilý… Cizinec na cestě je okouzlen. Nový Bor však dál šumí a umí po skalinách a hledá svůj ztracený květ.

Chtěl bych zrušit svoje důchodové spoření, je-li to možné, pak ihned. Proboha, proč? Co je to stovka měsíčně, a stát vám ještě přidá 50%! Zakládám fanatickou náboženskou sektu, něco jako RAF. Prosim?! A jak to souvisí s vaším spořením? Nemůžu víc český spořitelně věřit. Chystám se vyvraždit všechny vyšší bankovní úředníky. Jak? Máme tu nabídky. Z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem. Ale vy u nás máte debetní účet a jste v trvale v mínusu. Jé-he! Takže mi nezbude než velké odmítnutí. Stop fašismu zakázán. Děkuji. Nas-hledanou.

42

43

Blikající vlak

Doubravská proměna

Světlo se zhasínalo a rozsvěcelo. Maník s knírem vyšel na chodbu. Vrátil se a řekl: Jedu už z Prahy, ale tohleto se nám ještě nestalo. Poklepal jsem prstem na stolek a pravil: Pak je tajto something new. Ejhle, englišman, poznamenal maník. A mám-li prý rád Pet Shop Boys. V duchu si říkám, o co ti de, úchyle, ale nahlas řeknu: Taky. Nato už jen ticho a odpolední tma táhne vlakem.

Probudil jsem sebe a několik dalších. Spali jsme u otevřených dveří na terasu. Během noci stoupla země o dvacet metrů, hory zmohutněly a celá atmosféra se zbarvila do zelena. Z terasy bylo možno vyjít do zahrady a obdivovat se Doubravské hoře, která po zmíněných změnách byla čarovná. Nejen však hora, i hrad nabyl na objemu. Do oběhu se vrátily hračky z mého dětství. Ne snad, že by byly chovány v nemilosti, ale já sám jsem si z nimi začal hrát. Dokonce i ty ztracené či vyhozené se objevovaly na různých nepatřičných místech. Rozhodli jsme, že po jídle vyrazíme na hrad. Poobědvali jsme čokoládovou bábovku, od let známou jako biskupský chlebíček, a čaj, na kterém se točil cukrový vír. Hrad Doubravka byl zahalen průsvitnými zelenými mraky a vedla k němu cesta z obrovských břidlicových desek. V lese, který nás brzy obklopil, všechno rychle rostlo. Bylo to až zrůdné. Páčil jsem na netřesky na skalách, brzy byly tak velké, že mohutné balvany pukaly a jejich odštěpky se valily na cestu. Zelená záře pronikající listovím zraňovala oči. Napadlo mě, že někdy bylo i za dřívějšího světa tak zelené světlo předtím, než začalo pršet. A opravdu brzy se rozpršelo. Zelené kapky poskakovaly kolem nás. Dešťová voda byla trochu viskosní, a tak se zdálo, že z korun stromů se až k zemi spustily dlouhé liány. Byl podvečer, přestalo pršet a hradní nádvoří tonulo v modrozeleném oparu. Kužely kopců, dříve jaksi vzdálené, nám takměř dýchaly na záda. Město pod námi se bavilo rozsvěcením a zhasínáním světel. Horký dech hor se stal nesnesitelným.

44

45

Pěkně modulovaný hlas, který zazněl nad námi, ale i v nás, řekl: Toho prostředního! A všechno se vrátilo ke své neobyčejné každodennosti. Jenom já, byť jsem se probudil mezi ostatními u dveří terasy, terasy ve čtvrtém patře, jsem zůstal jaksi ztracen.

46

Z neznámé planety 1.22 a na zahradě bylo světlo jako ve dne. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale stáli tam. Malý národ. Informace o tom, že umí číst myšlenky, se mi v té chvíli hodila, páč umím jen česky a kapku anglicky. A tak kromě smrtelné hrůzy jsem dokázal vypotit slova: Vítám vás! Bytosti s mandlovýma očima, popsané ve všech příručkách o UFO, se obrátily ke mně a jedna z nich řekla: My vítáme tebe! Oba stály uprostřed zahrady, nebýt světla z pouliční lampy, ani bych je neviděl, tak byli malincí a nenápadní, a tak jsem znovu řekl: Já vítám vás! A rozpřáhl jsem ruce, ale ne příliš, protože jsem se celý klepal. „My vítáme tebe,“ oni na to. „Ne, já vítám vás!“ osmělil jsem se jen proto, aby bylo jasno. „Ne!“ zařval poprvé jeden z nich, „vítáme tebe!“ To mě nasralo. „Vítám vás!“ zařval jsem. „Ne, my tebe!“ ozvali se. „Kurva, já – vás – tady- vy – vy – vítám!“ „My, tebe, tady, vítáme!“ „Hovno, já tu vítám vás!“ řekl jsem a bylo jasné, že to těm zeleným šamanům nechci opakovat. Jeden z nich ukázal na mě prstem se slovy: „My!“ a druhý doplnil: „Tě tu jaksi vítáme, ty hovado!“ Co jiného na to a v té chvíli mě přešel strach – než: „Piču z ryby, já sem tu doma!“ A oni zas: „Ne, vypal, my!“ V té chvíli stála už moje zahrada v plamenech a mě bylo docela jedno, co s námi udělají. Zařval jsem ze všech sil a beze strachu: „Vítej tady, kurva zlámaná!“ Nebylo to nejchytřejší, ale taky to nebylo úplně blbý – světlo zmizelo, nikdo nebyl ztracen a moje kočky se těší plnému zdraví.

47

Tolik to všechno stojí a leží

Zdi stíraj sny

A ty se ptáš kolik to stojí, vůbec tě nezajímá kolik toho je, a ty se ptáš kolik toho bude, nezajímá tě kolik to stálo, bude to a stálo to všechno, co máš, nikoho netrápí, kdes na to vzal, že ve tmě za oknem, na který zaklepal, tvůj vlastní ocas se na tebe podíval!

uběhlo už tolik let pavučiny ve vlasech ze střev kulomet na střechy míří a rackové mají zase hlasy cizí

Masta na ruce je Isolda a na nohy Tristan uplynulo už tolik let a pořád tělo trestám Zaleť se mnou prosímtě na Seznam.cz, vyhledej tam moje jméno, ať víš, za koho mě mají. V ruce máš můj telefon, podívej se, co kdo píše. Nahlédni do naší poštovní schránky, tam se schovávají naše dluhy. Všechno se provalí, nevykryješ ani dítě, a dítě tě neskryje.

48

49

Noc oživlých legend

Cesta vůní

Obě legendy se náhle zvedly a jako jeden muž zamířily k pisóňům. Zatímco jeden volal do mušle přítelkyni, že tu konečně našel kruh vyznavačů a z toho titulu dorazí dom až na snídani, druhý pochcal mobil. Všechno se odbylo bez zbytečných slov a říhání něžností. Když se vrátili k našemu stolu, ztuhly jim úsměvy a připravené proslovy ztratily směr. Na jejich místech seděly dvě legendy, úplně stejné, dvě navlas identické typózy. „Teď mě napadlo, že jsme jako mrtvý,“ řekl jeden. A druhý: „To snad až později.“ Byla to hádanka, možná záhada, ale mě napadlo, že jsou to po švédsku vardôgerové, dvojínci, které už už čekáte, že přijdou, a zatímco ten pravý právě zčerstva vyrazil na cestu, vardôger je tam přece jen o krapítek dřív. Mezi osamělými lidmi tady i tam, zkrátka na Severu docela běžný jev.

Cesta uslintaná slimáky, ponížená botami nejubožejších lidských trosek, cesta vede k nádraží. Cesta k nádraží nadrženému jako vlak, zpožděnému jako štěstí v životě, jako spadané listí, které voní jako dovádění na moldavských pláních v dobách, kdy sudetskému světu vládla pustina, a další troudy stop vedou k jiné vůni, nassávám ji a pomalu rozpoznávám. Je to vůně spálených objímek, žárovišť žárovek. Připomíná mi dětství a sbírku nerostů, kterou jsem umístil ve svém vlastním baru nazvaném Lucky Strike. Vůně vlaku je jako cesta do Plzně před dvaceti lety, půvabně mě objímá a tiskne k sobě a křičí. Je to víc než vůně šatníku, vylitého vína, vůně anglických časopisů pro gentlemany, vůně nůžek, vůně zpocených nohou, která připomíná sádru a vatu. Udivuje mě, že vůbec mám odvahu jít dál, ale je to jen tupost, která se bije s vůní boha. A bůh voní jako čas.

50

51

Expedice dromedár

Lahošťské pláně

Po zahradě mě honil velbloud. Jeho hrby bíle zářily v měsíčním svitu. Dvakrát nebo třikrát jsme běželi podél plotu, než jsme se zamotali do temné zóny a zahrada počala ukazovat svoji tvář měnící se v průběhu let, staletí a nakonec i nesčetných aeonů, kterými prošla tato planeta. Už je to zase v pořádku. Velblouda si odvedli ti povedení cirkusáci, sám jejich hrůzostrašný clown s roztékajícími se líčidly ho dirigoval směrem k náhorní rovině. I zahrada se rozhodla ukotvit svoji podobu asi tak na období triasu. Lidi jsou naštěstí natolik zblblí nebo unavení, že z míry je nepřivedou ani podivné květiny, které pěstujeme. Jen zavolat si z naší zahrady už nikdo nemůže. U telefonů praskají displaye, taky u digitálek, plazma praská u obrazovek. U klasických hodin může naprasknout sklíčko, ale ručičky jdou dál, i když všelijak.

Po letech komunistického útlaku se na lahošťských pláních opět mohou prohánět koně. Mezi nimi zvláště vyniká dvojice Mrtvouch a Pan Šoport. Albert zaslechl jejich rozhovor a já ho zapsal do lidské řeči. Mrtvouch: Rovar rovar faro barbar. Pan Šoport: Sin kopa par Fíka. Mrtvouch: Síka míka Sort. Potom si koně osedlaly dvě bezvadně ohozené holčiny a odcválaly v dál. Majitel koní se za nimi díval a pak se otočil k nám. Rukou hrábl do vzduchu a v jeho úsměvu se zaleskla pětka. Tehdy jsem pochopil, o čem se koně bavili. Šlo o úryvek z Antošové skladby Vlčí slina: Tak slizko je a šosácky, pravil Mrtvouch. Z paláců močí, řekl Pan Šoport a Mrtvouch dokončil: Skřetům na pařáty.

52

Svatavě Antošové

53

Ubohé pády, KC Ústí nad Labem

Vycházející slunce se žralokem

Otevřel jsem dveře a řekl: „Vítej sestro, vítej bratře!“ Vehnali se dovnitř jako velká voda. Výměna stříkaček, voda, desinfekce, páchnoucí vazelína na bercáky, zlevněné vložky pro dámu, dvě polívky, dva čajdy, vitamíny pro srandu králíkům. Zatímco seděli, sdělil mi kolega, že Blechovi je vskutku 29, nikoli 49, jak to neustále zapisuju. „A kolik je tý ženský?“ ptám se. Každopádně jí je dost. Blábolí a říká mi milánku, pod riflovou minisukní má červená tanga, možná byla kdysi bílá, ale o to nic. Za čtvrt hodiny je kontaktní meeting room plný strávníků. Místní Nick Cage, který jaksepatří vykrisoval na heráku a od včerejšího rána cválá na bílým koníčku, právě předvádí taneční scénu. „Systemáci,“ křičí, „to je klídek, úsměv a valcha!“ Jeho dvoumetrová vyzáblá figura předvádí pradlenu. „Hiphopeři, to je kero a ruce jako nůžky!“ Rozhazuje rukama a volá: „Respekt, hej, čoveče, máš kero, respekt!“ Smíchy mě bolí břicho, když chvátám otevřít další partě v pevné víře, že opět zachráním pár lidských životů. Je to neuvěřitelný sebelhář Viktor. Za patnáct let osmnáctkrát léčený, rok byl čistý a jenom chlastal, pak prohrál všechno na automatech a začal brát. Společně sepisujeme zvláštní typ sívíčka, kterému kontakťáci říkají drogová kariéra. Jsem rád, že mohu být někomu prospěšný a mít, jak se říká, smysl. Šestý můj smysl mi však říká, že to nemá za mák smyslu, ale potom si zase říkám, co je mi po tom. Aspoň to, že tu měníme použité nádobí za nové, přispívá k public health. A public health je v tomhle městě zvaném public hell asi to jediné, co se s tím dá dělat.

Jednou jsem, asi po dvou pivech, crowloval podél kalifornského pobřeží mezi žralokama, z nichž někteří upláchli kuchařům od kudly a jiní byli celí vykostění. Byl jsem samosebou v těžké pohodě, aťsi pivo bylo teplejší než hoši z pobřežní hlídky – ale přece jen jsem měl peška. Jeden žralok, celý zlatistý, asi od vycházejícího trekingového slunce, si mě vyhlédl – a teď splň tři přání jinak se uvrrr – on na mě. A co by to jako mělo být, já na to. První, povídá ten halama, bude prosté, chci vidět to slavný antediluviální moře u Špilberku ve Střední Evropě a to prosím ve vycházkovém akvárku. Druhé – a potměšile se zachechtal – opatříš mi film Iwo Jima, a za třetí, řekneš mi vtip o galantním žralokovi a upadne ti jedna koule. Žádnýho Iwo Jima neznám, řekl jsem, a upadla mi koule. Dobrá, ber to vod konce, řekl žralok.

54

55

Sen ve Snu Když jsme míjeli bordel & pension Sen, prohlásil Zbyněk H., že právě zde se mu zdál sen, že ho v Londýně hostili Duran Duran. „A byla tam zima?“ zajímala se Radiolka. Oba jsme se po ní nechápavě podívali. „Proč zrovna tohle?“ divil se Zbyněk H. Radiolka se zatahala za ucho. „Ten barák vypadá dost studeně.“ „Přesně tak,“ zastal jsem se Radiolky, „do bordelu jedině v oteplovákách.“ „A než ti je stáhne, máš půlku noci za sebou,“ dodal zasmušile Zbyněk H.

56

57

Portugalský sen. Pokus o simultánní překlad telenovely na RTP Chceš mě kontaktovat? Paní domu sedí u zrcadla. Musíme s tím skončit, Carmen. Říká hlas v telefonu. Ty jsi ale persóna. O všem ví Lorra! Vstupte, aligátore! V zrcadle se objeví žena. Nepovídej mi do toho. Žena odejde. Chystá se oslava narozenin. Vidíš ty lidi? Kdo to je? Ptá se pozvaný psycholog paní domu. U jóviše! To jsou moje děti! Paní domu netečně pozoruje hlouček mladých. Oslava se obešla bez emocí. Druhý den začíná ve skleníku. Proč stříkáš ty kytky? Ptá se muž v bekovce. Julio, jsou to moje kytky. Proč? Muž v bekovce míří svou otázkou jinam. Tak moment, tohle je důležité. Paní domu se zbavila zahradníka a připíjí si s kamarádkou. Mami, jsem tvoje sestra! Tak to si přišla na svět docela pronto. Paní domu myslí na Rafaela. Ženy se políbí a tečou jim slzy. Advokát nebo pojišťovák čte podmínky smlouvy. Ženy se tváří nakvašeně. Sestra pohladí sestře rameno. Ve tmavém pokoji se zalesknou její hodinky. Paní domu vyšla do města a mluví s ještě starší dámou. Torremada! Carmen! Staré dámě po prvních slovech vyhrknou slzy. Obě se obejmou a slzí. Objeví se starý přítel. Tohle nebyla smrt.

58

Na hřiště vyběhne skupina mužů a zmlátí toreadora. Všichni se začnou hádat a ten se sádrou na levé ruce začne mlátit o zábradlí. Kusy sádry odletují. Dcera zjistí, že je těhotná. Tak, co? Ptá se manžel. Nic můj pane. Blufuje dcera. Mladý muž vychází z dveří číslo 30. Mladá žena leží ve vaně. Pěna jí zakrývá poprsí. Mladý muž se jí ptá: Co tomu říkáš? Běž, ty amigo! Říká mladá žena. Mladá žena s rusými vlasy na krátko brečí před svým psychologem. Co se vám stalo? Tak to je mezinárodní! Psycholog je vyděšen. Mladý muž ve svetru míří kamsi brokovnicí a křičí: Okej, papá! Tak co, amigo? Otec mu rozmlátil kladívkem ruku, aby se nestal toreadorem. Není jeho otcem, protože sám nic neumí, ale jeho otec je muž v bekovce, který byl toreadorem, ale dělá, že jím nikdy nebyl.

59

O porozumění Čechů a Moravanů

Neznámý známý

Na otázku, proč se Češi a Moravané tak často nemohou v otázkách literatury dohodnout, lze místo odpovědi zarecitovat krásný rozhovor Čecha z království a Čecha z markrabství (jak rozlišoval Paul Eisner): Já su realista! - Ale hovno, ty si realista!

Jak potkáš někoho, kdo tě zná a ty jeho nepoznáváš, a následná diskuse se rozpíjí v nekonečnu, zeptej se dotyčného na Pavla. Pavla zná každý a Pavlovo příjmení určí směr, v případě neúspěchu následují Petrové a Martinové. V poslední instanci je nejlepší zeptat se sám na sebe. Když se dotyčný nechytne, jedná se zjevně o cizí, nepřátelsky nakloněnou osobu, které je záhodno rozbít hubu, vybrabčit šrajtofli či provést nějakou podobnou kulišárnu.

60

61

Nejmladší z rodu

Posezení v kruhu

Nicol své těhotenství nepřiznala slovy, nýbrž outfitem, jehož zvýšený pas upozorňuje na rostoucí břicho. Totéž udělalo dalších 20 miliónů žen, které potkaly stříbrný hummer a na jeho majitele použily humor. „Draku uhni trochu, ať si prohlídneme tvuj hummer!“

Kam se podíváš, černo. Přesto, že nejsi rasista, začíná ti být jasno, že tohle může špatně skončit. Vzadu u automatů je taková všehochuť zoufalců. Tak to už v sociálních zónách bývá. Každý zváží fakt, že pětistovka je hovno, ale co kdyby pikes dal. Mezi cígárkometem a jukeboxem sedí dvojice bílých zpíťů. Díváš se schválně jinam, ale nenápadně si krmíš uši. Tentokrát je zadáno pro techniky. Naštěstí brzy přeladí na net. O tom něco víš, ale je to pořád nuda. A najednou zpozorníš. Dokonce podezříváš vlastní uši, že se přežraly. Zpíťové hodnotí básnířku. Dobrá adresa, to znáš. Marcela Pátková, už jsi slyšel. Vida, konečně předvedla i něco víc než slova. Prej ji má. A ty kozy. Slušný akty, libuje si jeden, ale rozcapit se, aby bylo vidět všechno všecičko, na to eště nedozrála, míní druhý. Zasněně si vzpomeneš na Hitlera. Měl rád, když si Geli přičapla nahá na bobek přímo nad jeho obličej. Z vytržení tě probere Landova skinheadská klasika Si Čech, Čech, Čech, tak si toho važ! Ty bílý paka osolili jukebox, napadne tě. Tohle asi bude tvoje poslední bitva. Ale všechno je jinak. U barpultu poskakuje partička cikánů mezi patnácti a dvaceti a skanduje Bílej jezdec, bílá tvář, bílá liga, bílá zář! Když se konečně vyvalíte z nonstopu jako černí jezdci přicházející do bílého dne řvete na celé sídliště Böhmen-Mähren über alles! A celý svět se příjemně usmívá, i když ty osobně to tak nevidíš.

62

63

Plachta na obzoru

Zen ve snu

Mohl bych se sebrat. Sebrat toho víc. Ve městě plném noci sebrat svůj pocit, že potácím se opět co antediluviální výkvět zkamenělé květeny. Život je černota, paráda zbytečná, jak hlava blondýna, jehož rozkoš točí k nebi, které tam není. Ono je jinde, zevnitř do mě civí. Vadí mu, že jsem jako všichni jako všichni diví. Prosadím se v kolektivu, udělám si v lebce díru, budu plachý, uteču a napnu – plachty.

Zenový mistr si mě vzal na louku a učil mě dosedat tak lehce, jako když otočíte otevřenou plechovku a necháte párky dopadat na zem. Muselo to být prudké, bez zábran a zároveň elegantní. K čemu to je dobré, jsem pochopil, když jsem potkal mluvícího psa. Uměl sice mezi štěkotem procedit jen slovo zahradničit, ale i tak jsem si sedl na zadek, jako když padají párky. Byl to jen sen, ale – dovolte parafrázi na Poea – není sen jen ve snu zen?

64

65

Globální parta Kdesi v Malaze se procházela mladá dvojice, Češka a Rus, když k nim přistoupil mladičký Maďar a spustil: „Do you speak English?“ „Ne, vole!“ „Why?“ „Patamu!“

66

67

obsah:

Say no more���������������������������������������������������������������������7 S národem já dupu, dupu���������������������������������������������������8 Co umí všichni chlapi �������������������������������������������������������9 Sladcí Čechové v čele Unie����������������������������������������������10 Říše divů�����������������������������������������������������������������������11 Spící cikánka �����������������������������������������������������������������12 Legendární Peťka �����������������������������������������������������������13 Puntíky na vestě�������������������������������������������������������������14 El tamaňo de mi esperanza����������������������������������������������15 Noční práce na Věšáku����������������������������������������������������16 Delfín v zelené. Duchcov – Ústí nad Labem 7.40����������������17 Ženy davu ��������������������������������������������������������������������18 Zóna A��������������������������������������������������������������������������19 Místo moudí mám kartáček����������������������������������������������21 Duchové Ústí�����������������������������������������������������������������22 Legendární klub�������������������������������������������������������������23 Garáže sousedů�������������������������������������������������������������24 Skleněné město�������������������������������������������������������������25 Vana s larvami����������������������������������������������������������������26 Rudé město�������������������������������������������������������������������27 Pravěké moře ����������������������������������������������������������������28 Bouřka nad Jeníkovem ����������������������������������������������������29 Případ vojína machisty����������������������������������������������������30 Living in eclipse �������������������������������������������������������������31 Brutus čili O výchově�������������������������������������������������������32 V zahradě zdraví�������������������������������������������������������������33 I na nebe padá tíha bytí��������������������������������������������������34 Nevhodné odmítnutí�������������������������������������������������������35

68

Zimní idyla��������������������������������������������������������������������37 Living in Tepunk�������������������������������������������������������������38 Gen sociálního vyčnívání�������������������������������������������������39 Jsem alemán, ale mám to za pár��������������������������������������40 Podpis čtyř ��������������������������������������������������������������������41 Haida a okolí �����������������������������������������������������������������42 Rudý Autostop����������������������������������������������������������������43 Blikající vlak�������������������������������������������������������������������44 Doubravská proměna �����������������������������������������������������45 Z neznámé planety ��������������������������������������������������������47 Tolik to všechno stojí a leží ����������������������������������������������48 Zdi stíraj sny �����������������������������������������������������������������49 Noc oživlých legend �������������������������������������������������������50 Cesta vůní����������������������������������������������������������������������51 Expedice dromedár ��������������������������������������������������������52 Lahošťské pláně�������������������������������������������������������������53 Ubohé pády, KC Ústí nad Labem ��������������������������������������54 Vycházející slunce se žralokem����������������������������������������55 Sen ve Snu��������������������������������������������������������������������57 Portugalský sen. Pokus o simultánní překlad telenovely na RTP ����������������������������������������������������������58 O porozumění Čechů a Moravanů�������������������������������������60 Neznámý známý�������������������������������������������������������������61 Nejmladší z rodu�������������������������������������������������������������62 Posezení v kruhu������������������������������������������������������������63 Plachta na obzoru ����������������������������������������������������������64 Zen ve snu��������������������������������������������������������������������65 Globální parta����������������������������������������������������������������66

69

edice H_aluze řídí Tomáš Suk www.h-aluze.cz [email protected]

Patrik Linhart BĚSOVÉ BUDOU POKŘIKOVAT Ilustrace Patrik Vetrugin Obálka a sazba Miloš Makovský Odpovědný redaktor Tomáš Suk Jazyková redakce Karolina Baštářová Tisk a knihařské zpracování PRINTIA, s. r. o. Počet stran 72 Samostatně neprodejná příloha Literárně-kulturního časopisu H_aluze č. 12

Tato edice je součástí projektu Vzděláním k multikulturalitě www.vzdelanimkmultikulturalite.cz Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Vydání první Občanské sdružení H_aluze, 2010

70

71

foto: archiv autora

Patrik Linhart (*1975, Duchcov)

72

Básník a  performer. Žije v  Teplicích a  v  Duchcově. Zakladatel Dekadentu Geniálního (společně s  Radimem Husákem a Annou Marií Pecháčkovou, 1994). Zakladatel Vědeckého studia Stará milenka a člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule. Pracoval jako sociální pracovník, učitel ekonomie a psychologie, protidrogový dealer a journalista. Výborem měsíčních povídek Mimo záhon přispěl do sborníku 7edm (Theo 2005). Samostatně vydal: Čítanka český Jazyk (pod jménem Pavel Jazyk, studie, prosa, poesie, Velarium 1998), Měsíční povídky/ Opárno (prosa, poesie, Votobia 2003), Pro cizince na cestách (prosa, Kapucín 2003), Divadlo RausAplaus (pod jménem Pavel Jazyk, hry, Větrné mlýny 2005), Napsáno v  trenýrkách (poesie, prosa, Protis 2006) a Vexilologický kabinet britského impéria (illustrovaná kniha o vexilologických dějinách britských kolonií, Europrinty 2008). S  Radkem Fridrichem publikoval soubor Picni si svou buznu (edice Tvary 2001).

73

74

H _ALUZE

literárně kulturní časopis