weles
42-43 literární revue
skupina českých a slovenských surrealistů
weles
Když jsme se před třemi lety rozhodli Weles témati‑ zovat, bylo nám v redakci jasné, že dříve nebo pozdě‑ ji k tomu musí dojít… Surrealismus je fenomén, který má v naší literatuře, a kultuře obecně, tak významnou historii, a je pro ni natolik příznačný, že možnost zmapování jeho aktuální podoby se přímo nabízela. Jedná se ovšem o oblast natolik specifickou, a čás‑ tečně do sebe uzavřenou, že snažit se ji obsáhnout zvenčí se nám jevilo nejen jako velice obtížné, ale vůči vám čtenářům a literární historii také nezodpo‑ vědné. Přizvali jsme proto externí editory, o jejichž kvalifikaci snad nemůže nikdo pochybovat. Jsou jimi šefredaktor kulturní revue Analogon a básník Fran‑ tišek Dryje společně s redaktorem a básníkem Bruno Solaříkem. Ukázky surrealistické tvorby prezentuje toto číslo časopisu Weles ve dvou blocích poezie. Úvodní blok z díla Karla Šebka, který spolupra‑ coval se surrealistickým okruhem od počátku šedesá‑ tých let až do svého zmizení v roku 1995, lze vnímat jako svébytnou manifestaci jednoho výrazného bás‑ nického hlasu. Druhý, hlavní blok představuje tvorbu současné Skupiny českých a slovenských surrealistů a jejích spo‑ lupracovníků. Tato skupina, jejíž působení už po dvacet let průběžně mapuje zejména revue Analogon, kriticky navazuje na činnost předválečné Skupiny su‑ rrealistů v ČSR, stejně jako na proměnlivý a sebere‑ flektující vývoj surrealistických aktivit, jak se utvářely v průběhu druhé poloviny 20. století. Ve výběru (včetně výtvarného doprovodu) je představena převážně soudobá či dosud nepubliko‑ vaná tvorba. (Pokud jsme výjimečně zařadili i texty již zveřejněné, byli jsme vedeni především hledisky aktuální reprezentativnosti výboru.) František Dryje, Bruno Solařík, Ondřej Slabý
Václav Švankmajer: Škola řazení, 2009
obsah Skupina českých a slovenských surrealistů
poezie I Karel Šebek
obrazová příloha Zítra je nikdy
…
6
Mlčeti zlato
…
44
studie I Bruno Solařík
Problém skladby (fragment)
… …
238 238
O (bá)snění
…
251
La nuit de noce Svatební noc
…
252
Surrealistická poesie neexistuje Autorozhovor
… …
260 272
Postoje – polohy – postavy
…
278
překladatelská huť
poezie II Albert Marenčin Andrew Lass Eva Švankmajerová František Dryje Josef Janda Jakub Effenberger Bruno Solařík Blažej Ingr David Jařab Roman Telerovský Kateřina Piňosová Přemysl Martinec Jan Kohout Jan Gabriel Jan Richter Kristýna Žáčková
Vratislav Effenberger Ludvík Šáb, Roman Telerovský, Martin Stejskal
Bertrand Schmitt Skutočné sú pralesy Hrdlořezy a zvukomalby Matka příroda Podivná neexistence Divné věci v husté mlze Moped z prasečích ocásků Holínky delfínů Až do moře Otřesná svědectví Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže Do světa spanilých bakterií Jen dál Píchlá babeta Mraky na konci pušky Pokousán a uviděn Bludný kořen překročen
… … … … … … … … … … … … … … … …
70 74 86 94 106 120 130 142 146 152 164 176 182 192 208 214
…
224
…
230
próza Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger Biče svědomí Okruh A.I.V. (Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík) Zataženo
rozhovory František Dryje Jan Kohout
studie II Miloslav Caňko
recenze Haman – Zmeškal; Novotný – Hakl; Šofar – Lundiaková; Lundiaková – Pachtová; Harák – Wagnerová; Mejzlíková – Suk … 314
poezie
Karel Šebek (* 3. 4. 1941 v Jilemnici, od jara 1995 nezvěstný, posléze úředně prohlášen za mrtvého); jeho rozsáhlé literární dílo (básně, prózy, dramata, filmové scénáře) bylo dosud publikováno jen ve zlomcích. Publikace (výběr): Ruce vzhůru (samizdatová edice Auroboros, 1982; NTS Plzeň 1990), Dívej se do tmy, je tak barevná (Host & Intermezzo, 1996; italsky: Guarda nel buio, com’e` variopinto, 2007)
SKUPINA ČESKÝCH A SLOVENSKÝCH SURREALISTŮ
Karel Šebek
Zítra je nikdy ///
MARTTY
(Ireně)
Roční odstup od vašeho portrétu mi odkryl vrásky předtím jsem je neviděl asi špatně míchaná běloba se žlutí
růže tehdy zlomená v tvé dlani znovu rozkvétá a upustíš‑li ji syčící husy ji v zobáku odnesou aniž nás zpozorují
Jo chlapče v naší zahradě rostou ořechy a ne a ne je rozlousknout šetřím světlem matka mluví poslední dobou z cesty Santa Maria parník odjede v 6.45 pozítří můžeš jet nejsem grant ale můžeš odjet chceš‑li a nepiš mi Jo chlapče v naší zahradě mají kaštanové listy tvar srdcí a sedá na ně prach z Harlemu pozítří přijde páter noc a budu mu dělat ministrantku
slunce rozžhaveně souhlasí
(24. 9. 1961) (17. 9. 1961)
6
7
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
/// Adolf Hitler Jehož jsem měl rád pro jeho nenucené chování Pro jeho ruce vždy ponořené hluboko v kapsách Měl velký hlad Bylo to před lety Navštěvoval jsem ho jednou za týden na kolečkových bruslích Pro případ že bych se od něho musil rychle vzdálit Protože měl velký hlad A velké zuby Měl velký hlad Protože se právě zabýval pěstováním nějakého nového druhu kaktusů Velmi škodlivého lidskému zdraví Takže nemohl vůbec vycházet na ulici Aby někoho nenakazil Přinášel jsem mu potravu Nejdříve v kapse A později ve vozíku Házel jsem mu ji z přílišné opatrnosti oknem A přitom jsem pozoroval jeho vědecky zahloubaný obličej S logaritmickými pravítky v uších A s paní Curiovou Která mu nikdy nezapomněla přijít přistřihnout jeho knírek V té jinak velmi nedůsledné době Karol Baron: Príbeh sv. Šebestiána, 1994
8
9
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
///
V doupěti kde přezimují nevinné dívky Ona si to mohla dovolit Nasáklá alkoholem zavěšená do mraků Ona si to klidně mohla dovolit S horečnatě zduřelými rty Australského vakovlka Kartáčkovat ho zubním kartáčkem Listonoše který jí přinášel dny dětství Ty jeho krásné bílé zuby Obrostlé mechem s troskami staré rozbořené školy Ty jeho krásné bílé nohy Které jako dvě berle podpíraly stropy jejího pokoje Ty jeho krásné bílé oči Které se k ní skláněly jako dva bílí kominíci Navlečení do dámského prádla před dvěma bílými zrcadly Kartáčkovat a kartáčkovat Muže toho jenž navždy zmizel s celou svou poštou v zásobách její zubní pasty Sněženky Toho jenž bude nyní ztrácet poštu pouze v jejím snění
Pár kroků za školou Vylétá kostka cukru z komína Společně s výpravčím stanice který by ji asi rád rozkousl Dole jsou totiž kamna Jediné nádraží na světě z něhož nevylézají vlaky jako chcíplé želvy A výpravčí kterému jeho milenka stále shrnovala vlasy přes oči V té šílené rychlosti zapomněl na výhybky A kostka cukru na kolejích její sladké ruky Se srazila s umělým chrupem který mu vypadl z úst A jeho milenka která byla na to velmi citlivá Zvláště pak ještě kdy on zestárl za těch dvacet vteřin o celých dvacet let Začala si razit cestu pralesem kterým ji obklopovalo kuchyňské nádobí Aby definitivně zanechala všech myšlenek o manželském štěstí Vařečky začaly řvát jako tygři A tak výpravčí úplně zpitomělý unikl společně s rychle se orientující kostkou cukru která skoro vše způsobila jediným otvorem kterým to bylo ještě možno Z tohoto hrozného nebezpečí
Z cyklu Ruce vzhůru (1962)
10
11
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
///
– Nějaký muž beznadějně zarovnaný v řadách svých knih Který i rád hraje na kacíře s podmínkou že nebude spálen A jenž ve volném čase je zároveň zaměstnancem krematoria Konečně vylézá tlustší o pár svazků A zdraví se se mnou Tento poslední anarchista který pod sebe klade bomby jen proto aby si mohl krátit chvíli seškrabováním svého těla ze stropu Říká mi Nechcete nějaké bombičky?
Nejdříve pojišťovna ta stará kurva Kamarádka pro pohřeb Odjíždí večer rychle limuzinou S mými zlatými vlasy Které mne spoutávají jako neposednou bečku piva Ty pověstné kouzelnice Čistí mé kapsy Aby se leskly Po prohýřených nocích Z cyklu Bombičky (listopad 1962)
12
13
Zítra je nikdy
BÁSNĚ SLYŠENÉ ZA DVEŘMI A JINÉ KOLEDY (fragment) v lepší společnosti na špičkách stromů ptactvo a jeho věčné debaty o poesii každou chvíli jim do toho něco kápne je to tak těžké dostat se o prázdninách zase na dva měsíce do nebe odlétnout na svém kousku perníku vykousat si tam ještě jedny cesty po kterých už nebylo třeba lézt po čtyřech prasklinou v hlavě a spisovateli do toho začíná kapat voda začne se rozhlížet a měla by zde být už také někde moje drahá polovička také už někde zachumlaná mezi ostatními postavami na zdi snad z ní ještě něco vyleze žihadla zapíchnutá pevně ve stráni aby se aspoň vosy mohly držet plotu ty nejčervenější kuličky z počítadla všechno co ještě zbylo na podzim z rybízu postele na loukách potažené hroší kůží kde už mne žádná vesničanka těmi svými hrabičkami nerozhází na loukách naši živitelé rostou aniž by čekali až přijde déšť jako když vyrůstají do jisté míry do jisté míry bych se rád viděl už někde uvnitř třeba uvnitř mraků s rozepnutým kabátem a s teplou vodou vytékající z každé knoflíkové dírky už o kus dál s dalším čistě vylízaným talířem s básní vyleštěnou jako cedník kterou bych si mohl posadit na hlavu měl jsem to dostat dokud to ještě bylo teplý ty bramboráky a už bych se nemusel prokousávat domů s krtky kamením do toho domečku s tím nápisem kde sedí ten sud masa s lupou už bych se nemusel dívat na tu hrůzu jak to tam někdo jiný ještě důkladněji pozoruje mikroskopem
14
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
už abych to nemusel pod sebou hromadit vidět to kolektivní pozdvižení jak to tam dole vystupuje výš a výše bez ladu a skladu v tom hajzlu byl to ale přece jenom proseděný kus života byly to chvíle odpočinku mládežnické stavby a horská rekreační střediska bylo to boží dopuštění prázdné sklenky do nichž se dá foukat dokud se venku neudělá vítr od toho prsu se už nenecháme kvůli nějakému tatínkovi odstavit nenecháme si už vzít tu sladkou bílou válku hujajá mít hovno z doutníku jak to tu leží a běží já že jsem šéfem té kuchyně? ty všechny přerušené debaty ty vyschlé krky žlábky na chcaní hlavy do pečiva boule ne buben měl jsem to všechno spočítáno na prstech nejponíženější prosby každého takového kouzelníka křivule v nichž se to vaří k večeři i k obědu čepice jimiž se to přikrývá hlavu která se dává na hlavu měl jsem spočítány ty svoje prsteny byl v tom kus středověku také továrna v níž se začínalo básnicky pracovat vyčárkované schody na papírech zvonek a šňůrou do prvního patra konečně je mi to už fuk kudy si sem vylezete hlavně když mi pak s té mé švestky spadnete rovnou do huby holčičky nosánek plný čokolády a ne a ne odfrknout ptáčkové s ptáčkem vždycky připraveným frnknout v dlaních dnes jsem zase našel to vejce i s kurníkem může se začít s předčítáním všechno co se vejde za rok do takového otvoru
15
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
jasné dny po výprasku kdy děti píšou o všem co je na smetišti jenom v první osobě jehličí uznávající stromy i když se tam budou babrat každý den rozevřené dveře do jejího krámu rozšiřované každý den společně s jejími boky že tam už nevleze ani kdyby stokrát zamrskala ocáskem a potom já slíbil jsem ti že ti také ukážu tu svoji rachtající kancelář myslel jsem to vážně když jsem poukazoval na ty všechny venku shromážděné bacily na to přede dveřmi čekající nebezpečí na ty všechny řítící se vlaky které si za sebou táhneš na provázku ještěrky jejichž světy nosím po kapsách mraky které přicházejí s puškou na zádech ucpané studně z kterých vylétají zátky ale borovička z nich už neteče hodinky s vodotryskem a ještě k tomu nějakou ženskou bylo to už někde v místech kam mne vedly všechny mé postranní myšlenky ale to si necháme až na tu dovolenou po šedesátce až tě budu honit po kuchyni s cvikrem až ti začnu čistit karburátor jak to udělá po takové delší tůře každý jenom trochu spořádaný autobusák výpravy pavučin do nejvzdálenějších končin za skříní něco vzít v úvahu a něco do opravy některé články toho řetězu se už začínají samy tahat za uši jméno Martin cár papíru v psacím stroji (podzim 1963)
16
poezie
Karel Šebek
ROZMLUVA fragment
když jsem si zase jednou pustil jazyk na procházku v rozmluvách s těmi kteří jsou tlustější než já tlustí a baculatí že by se s nimi daly hrát kuličky stále od rána do večera celé dny v jediném cvrnknutí do jejich vyhřátého důlku v posteli skrz několik hospod kdy už se nezarazí o nějakou jejich ještě naducanějšími zas po jiné dráze se pohybujícími manželkami nastraženou větvičku dopadnout mezi ně jako tinkáč skloněn nad bílým modře čtverečkovaným papírem jako nad nějakými špatně zhotovenými mřížemi které by přelezla i žížala ve tmě začínající se rozdělovat kolem stolu mezi mne a právě nepřítomné stolovníky se svým dílem mohu si také nabrat tmy za oknem otevřít okno s levým rohem dole trochu prasklým a na vnitřní straně zalepeným kouskem leukoplasti kudy se šíří tma do pokoje mnohem dříve a intenzivněji než ostatní a několikrát větší nezalepenou plochou okna a trochou zaschlé krve na proužku leukoplasti kterou prochází do pokoje stejně velký proužek tmy v růžově zašpiněné barvě který se pomalu rozrůstá ve větší a větší pruhy až obsáhne celou místnost ponořenou nyní v nemocniční přítmí kde se odehrává vleklé poustevnické drama zmrzačeného a právě tím výše zmíněným kouskem leukoplasti kdysi zalepeného prstu který se snaží marně dotknout jednoho z dvou jemu nejbližších soudruhů odmítavých a hrdých jako ostatně jinak celá ruka pod stolem jako v těžní jámě
17
Zítra je nikdy
jako v nějaké podzemní zdramatizované Kalvárii prsty kladené přes sebe že by se na nich mohl někdo menší a přičinlivější než já snadno ukřižovat v rozčvachtané krvi kterou předstírají vyrudlé pruhy na sešlapaném koberci jako dělníci kteří spěchají v natlačených hloučcích do práce hrdinné prsty u nohou v každodenním smutečním seřazení s fanfárou sirény ohlašující začátek směny pozorně mačkající horské mravence kteří mi přinášejí v kusadlech písmena do textu prsty u nohou jako prsty u rukou abych jich mohl používat stejně všestranně jako opice nesepnuté želízky a bez bot abych se mohl drbat na zádech až si zas zalezu do své špinavé špeluňky která je pro mne celou dnešní noc otevřena v černé krychli ne právě zrovna snadno dýchatelného vzduchu dva kroky ve tmě pod pohovkou venku je slyšet motocykl odjíždějící směrem na Martinice houkání vlaku neslyšné kroky spících dívek po domě jakési pracné drcení jejich jemných tlam a zvláštní zcela již neslyšné zvuky jako když se zajíždí nové šlapací auto a ještě nestvůrnější drncání jako když se zajíždí rozšlapané šlapací auto nebo že by to byli opravdu už ti Číňani připravení sem vtrhnout a rozsvítit abych už nemusel vstávat ve tmě k vypínači
18
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
zdravím prvního je to on v odrazu na okně usedá píše na psacím stroji značky Ideal Neumann Blitz pod právě rozsvícenou lampou za chvíli natáhne hodiny vedle babička bude dál hrkat po kuchyni svými jedinými společníky – hrnci v nichž klokotá celá tato divoká doba někdo si uprdne nějaké okno v dálce za oknem pak další okno a další za oknem celým zalepeným leukoplastí v malém snadno rozbitelném okně ve velikosti proužku neodstranitelné leukoplasti ještě z dob kdy jsem si připadal jako zeměpán a kde se mi všechno zmenšuje a zaniká na římse okna kde jsem chtěl večeřet mezi ptáky v dálce za osvětlenými okny městečka kde pořádají noc za nocí v každém domě zvlášť své maškarní bály v půjčovně masek na náměstí kde jsem ve výkladní skříni místního drogisty jednoho dne prvně spatřil svůj rychle se rozkládající obličej z něhož se rozlézaly larvy v barvách příštích nocí
(1964)
19
Zítra je nikdy
MÍSTNOST JAKO REALISACE TEXTU fragment (M. Stejskalovi) V místnosti stála židle vedle židle ležel ježek stočený do klubíčka vlezl jsem si mezi ježka a židli a začal pátrat okolo nejdříve jsem padl na ježka ježek ať se tu vzal odkudkoliv zřejmě spal nebo dělal že spí a v tom případě to dělal dobře ohmatal jsem si ho jako bodlák a prsty jsem si rozpíchal do krve škoda že jsem se nemohl dotknout jeho vlhkého čumáčku nebo jinak se osvěžit židle s ornamentem složeným z měst zbylých po válce stála rovně a nepohnula se ani když jsem o ni zavadil z té strany tedy nehrozilo žádné nebezpečí zdi se sice na několika místech drolily – a to především v rozích u stropu – ale pod oprýskanou omítkou byla vidět ještě druhá a třetí vrstva druhá mdlobně žlutá třetí bylo znát jen nepatrně nějaká prastará špinavá běloba jinak tam bylo jen trochu světla a prachu na nic dalšího jsem nepřišel k tomu abych pokračoval v textu potřebuji ještě rakev nebo víko od rakve skončil bych kdybych je tu neměl aspoň v představách představoval jsem si prosluněnou rakev v letním dni v rakvi bylo slyšet cákot z rybníka rakev jako pařeniště nebo necky se studenou vodou víko od rakve sloužící jako lehátko předstíral jsem že jde o rakev
20
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
a se mi vybavilo jenom něco jako opečená ryba nebo loďka zamazaná od sazí víc než na tvaru předmětů mi záleželo na jejich barvě a rakev jsem ve skutečnosti nepotřeboval na plotně s hrnci odstraněnými do zákulisí našeho domácího divadla se pekla ryba a když byla úplně zuhelnatělá a měl jsem jistotu že se nepřipálí ryba byla zevnitř bohatě zdobená šupinami zatímco její hřbet rozpadlý žárem byl ne omak hladký a bez šupin v loďce se projížděli kominíci obě dohromady dávaly plavidlo specielně zařízené pro mne a s veškerým komfortem pro dlouhé cestování v noci černé aby nerušilo ve tmě místnost vždycky když jsem vzal do ruky tužku nebo pero abych z ní odcestoval aspoň na chvíli strop a obloha splynuly v jedno podobně jako loďka a ryba bylo úplné bezvětří jako tam kde není otevřené okno také ježek měl bodliny už někde uvnitř a teď když byl odzbrojen vypadal jako opravdové klubíčko bavlny jen ho rozvinout obloha která ještě z večera hrozila bouřkou byla plná hvězd a bez jediného mráčku které mne jinak znervosňovaly svou amorfní přeludností nepřinesl jsem si pro tentokrát ani těžký žebřík kdybych se opravdu rozčílil hleděl jsem vzhůru beze zlosti strop místnosti se stříbrným vzorkem hvězdné mlhoviny skrýval ve stínu lampy četné skvrny znatelné ve dne jako mráčky také zdi se na neoprýskaných místech podstatně nelišily od toho co se dalo čekat za nimi
21
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
za nimi se dala tušit tma a zacloněná lampa vrhala na zdi jen trochu odraženého světla ne víc jak venku pouliční svítilny zdi na oprýskaných místech vypadaly zblízka jako struhadlo Prozatímní verze (1965)
22
poezie
Karel Šebek
KRESBA DVĚ A dětství kresby jako princip slasti ještě před stažením opony jíž skončí příběh o štěstí
kresba jako neustálé hledání dvojníka který by za tebe zhluboka dýchal z mušlí v nedostupných mořích křepčil v plynové komoře sežral samotnou příčinu smrti hladem cítil jas ocele miloval velikou Janu zatímco ty bys už jen kreslil pro všechny diváky mimo hlediště kreslil své dětství jako papírovou loďku proti černým satelitům rozumu čím dál víc bobtnající obludy když nás spojuje rána nožem překrytá kakaovým dopisem a jediná čistota je do všech důsledků uskutečněná polymorfní perverse když mne vedeš jako psa vyvenčit se do budoucích dní tvůj růst v kresbě jako roste uragán krápník nebo děti války jimiž jsme kdysi jsi se narodil pak přišel náhubek okovy a rozstřílené zřítelnice kresba jako postoj mimo malířství touha po zkamenění abys nic necítil v náručí mumifikovaných skal kroky zpět a tam a zpátky vždycky jeden krok zbývá aby ses nezřítil když i sen je přeludným vězením neboť sen jenom zamlžuje mříže veškerou krásu mám mezi prsty jako by tužka byla dohořívající cigaretou odsouzence a pak jen věčnost ve stěhování vzteku z mračen na zem a zpátky vidím tvou tvrz opancéřovanou hlavu divokou inteligencí dáváš srdce proti závaží mozku a naopak vrací se ti nekonečno v armádě mravenců
23
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
jejichž přístup k umění je rozumnější než tvůj ať chceš nebo nechceš mezi tebou a tebou když nade vším spráskneš ruce a poodstoupíš od kresby je malý ostrůvek zbytku kdysi tak strašidelného motýla pomalu se vynořuješ nejdříve blanité nohy plavce pak signalizující růžek trhlina v břichu nakonec hlava s obrysy tajemství ke kresbě vede podzemní chodba až k onomu oknu do dávné noci v postýlce o němž si mi vyprávěl v souvislosti se svým dětstvím na zámku ve Zdibech odtud již nelze beztrestně odejít jako není možno navždy zmizet v hospodě tam kape do světla daleko za očima je onen krásný svět jakoby existovala soulož sublimace či horror v pohlazení něžný šepot do ouška netvora když vyžaduješ absolutní vidění nebo úplnou slepotu všechno co se šťastně trhá přesně uprostřed jako právě odtrhnutý rohlík od huby chci znovu uvidět kresbu jako dětství surrealismu a tebe vzpomínám si že jsem kdesi viděl jakési znaky směs jarní louky modrého slunce a pravěkých bodláků zlatých valounků arthura rimbauda a příšerné množství mrtvých much na jedné kupě pak jsem se probudil do skutečnější kresby kterou jsi mi nakreslil na dlaň v okamžiku mého zrození abych neustal ve smíchu když všechno je spíš k pláči kresba jako všechny způsoby seznamování se s vlastní osobou bomba v tvém mozku a nesčíslné vrásky dítěte
24
Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976
25
poezie
Karel Šebek
Zítra je nikdy
KRESBA TŘI ŠEST stěhování dovnitř na opačnou stranu než je přízrak celistvosti a lásky jako jedna z možností vítězství mystifikace
Martin Stejskal: litografie z knihy Maisons, 1976 V zimě roku 1975 uviděl Karel Šebek u mě v ateliéru přípravné kresby ke knize litografií, kterou jsem tehdy připravoval s francouzským básníkem V. Bounourem, jenž jednotlivé litografie doprovázel svými verši. Kniha posléze vyšla pod názvem Maisons (Domy) v pařížském nakladatelství B.L.S. Karla Šebka tehdy posedlo interpretační delirium a během několika dnů napsal dlouhé básnické texty, jež vztahoval k jednotlivým kresbám. (Mám ovšem podezření, že mu kresby posloužily jen jako jakási rozbuška.) Některé z kreseb jsou ovšem mylně označeny, a tak přiřadit je přesně k příslušným básním je poněkud problematické. Ale to koneckonců není podstatné – svědectví času a způsobu inspirace zůstalo zachováno… Martin Stejskal
26
co je vpravo je vlevo a co je vlevo je v trojrozměrném pytli kde se nelze schovat před sebou ani před světem v pytli který není pytlem ale plochou v níž znaky kresby dostávají nový význam je to katastrofa integrace jako by nebe bylo mezi mýma nohama a mé přirození na nebesích protože nelze vyměnit ženu za stoh sena kromě života který je obyčejnou pornografií žena která se řítí z kresby na mne jako trpaslík rozbíjející zrcadlové bludiště které mu potvrdilo obsesi o své mohutnosti když všechno je zde i obráceně otvírám potisící dveře aniž bych se dostal do kresby v níž se tentokrát skutečně nedá žít aniž by se dotyčný za kratší či delší dobu podle jeho disposice nezbláznil není to přemístění počitků tak trochu zánik tajemství snad totemizace obludy tryskové letadlo tvého myšlení jako opak spokojenosti a sebepohřbívajícího klidu vidím v kresbě vabičku která není vaničkou ve vabučce takto definované je vodník který obdobně není vodníkem vodník ukládá do hrníčků peníze místo dušiček
27
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
za nějakou dobu si zakoupí spartaka pak vrtulník a nakonec celou ameriku výška je ve mně výška je pode mnou a z židle kde kreslíš pojednou vstává propast je to výslednice kresby neboť kresba mění svého nositele k svému obrazu je to humor jemuž se už opravdu nelze smát šílenství zběsilosti kdy lze spojit skutečně cokoliv pirátskou plachetnici snění dospívání motiv feliciena ropse v ňadro s očima přízraku jedno se ztrácí v druhém aby vystoupilo jinde jako já přicházím domů po střeše našeho činžáku a kresba se na mne sápe všemi svými drápky takže jsem nucen schovat se třeba by to bylo do pasti kde zůstanu navždy jednotlivé znaky definitivně přehazují mé dosavadní myšlení jdu tam a zároveň zpátky když konečný cíl je v nestvůrné prdeli jakoby patřila mamutovi a umění je facka zrcadlu abych se v něm navždy nerozbil a malý ptáček nikdy neulétne z pohyblivé klece kresby neboť jeho klec bude navždy létat s ním jako já si vezmu do postele tuto kresbu kde snad rozluštím záhadu spekulace v jejím rozbití jako poslední myšlenku alfreda jarryho Z cyklu Poesie kresby – texty ke kresbám Martina Stejskala (zima 1975)
28
poezie
Karel Šebek
/// Pohřeb žehem na papíře jak žádá spravedlnost a mravenec na kterém sedím celé dny v očekávání kdy mne kousne do zadku snídáme večeříme obědváme spolu je to přísný přítel ale mám ho rád jinak bych neměl na čem sedět a báseň by nevznikla svět by zmizel naše oči by vyhasly jako ohýnek dětství do něhož dosud marně foukám babička se na mne dívá z vybledlé fotografie a usmívá se ví že právě o ní píšu a o nepřehledném stádu mustangů písmen bez písmen bych se snad obešel a bublal pod vodou ale bez babičky nikoliv tvoří pokoj kde píšu její ruce jsou mýma rukama v rozbořených hradbách nudy večerů kdy jsem se ohryzávat na kost aby bylo dobře na světě aby neóny velkoměst svítily hraju podivnou hru se zvířaty zvláště s krokodýly hvízdají mi pod oknem a netrpělivě čekají až dopíšu
29
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
aby se všechno smálo smích trosek můj dům úsměvů bydlím ve své hlavě takže mne není vidět jen za nejhlubší tmy kdy mne osvětlují přítelkyně světlušky má malá Merry
///
(1973)
30
poezie
Karel Šebek
zvíře ale proč a kdy jsem se stal zvířetem kanárkem kterého chová vlastní zuřivost jejímž jsem otrokem a ty mou otrokyní na hranici sebe sama tedy nočního lesa nechce se mi teď sahat do vlastních vnitřností a vytahovat odtamtud nůžky přelud racka který se mi chechtá polibek se vyhoupl na balkón tam tedy nejsem od této chvíle budu už jen živoucím hříchem vždy a všude kde je klid a mír v ústech celý koncentrák dívám se klíčovou dírkou jak se svléká stonožka raději jsem se měl dívat na jiné věci zabil jsem v sobě člověka krásnějšího než hvězdu a teď čekám na nebevstoupení následujícího verše: pan krokodýl se potkal s panem krokodýlem a dlouho a dlouho se drželi v kleštích když jsem je přechcal byla tma mezi řádky můj bratr tygr má sestra řeka všechno se mění všechno mi odplouvá jenom já zůstávám poloslepý napůl hluchý
31
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
a skříň má milenka pomalu otvírá dveře vrazím tam ocas a všechno bude v suchu nastolíme novou vládu na zemi i na nebi jen pepř a sůl a potom už jen písek písek samoty samet samoty sametová sametová sa‑me-to‑vá sametová poušť kde bruslím báseň
VEČER (Karlu Šebkovi)
(březen 1973)
Orazítkoval jsem si šebka na papír jako se píše báseň ledviny rtů masakr očí ruce břitvy žiletka veliká jako já razítko žiletky zaříznuté do žiletky; jako se objímají dva novomanželé má budoucí manželka už tisíc let stojí na místě kde stála noční Praha a teď tam stojí náhle netopýr a manželku Prahu netopýra rozedírá déšť čím dál ostřejšími drápy do čím dál ostřejších obrysů za okny padá Praha jako záclona podzimu za létem nebo ryba za velrybou ve dni kdy jsem dosud nezvracel ani v duchu protože šebek voyer s klíčovými dírkami místo očí dívám se na ženu která se mění v atomovou bombu svět se svléká do neviditelna a tam kde dřív zářilo slunce dohasíná cigareta v mojí ruce drobounký ostrov žihadla ještě menší včely která letí zpátky za dětství až daleko za ostnaté dráty Mých víček
(8. října 1975)
32
33
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
SLOUP V OČÍCH POESIE Obracím oči v sloup obracím v sloup ruce i nohy obracím sloup v sloup zatímco okolo jde kámen strom nebo člověk vidím hrábě s člověkem smrdícím česnekem jako Ďábelské ostrovy a smích přichází jako láska k zrůdě smích jako teorie života ten starý pán jde o holi se svým psem starý pán bere hůl na psa pes jde o holi a místo kde píšu se podobá dějinám kriminalistiky vidle zapíchnuté do postele tančí čardáš s mýma očima blíží se štěkot pohůnků tohoto státu a pila a spánek hrají domino o mateřskou lásku kukačky ztracené zrcátko pro biograf ve tváři naší lásky doufám že dnešní noc bude kritická pro všechny i pro mouchu řítící se kolem v automobilu moucha a já siamská dvojčata hezká jako dvojitý rum
34
poezie
Karel Šebek
a slunce bledne vzteky nad dalším dnem měřím ti tep nikoliv inteligenci tep shodný s koeficientem inteligence vynalézající film jako lék pro všechny nemoci i pro samotnou chorobu biografu
přirovnatelné podle druhu filmů k mániodepresivitě představuji si závěj jako závětří člověka ledvinu jako život vědomí života omezené na jeho osudné okamžiky jen klid ti mír zamordovaným kočkám jejich aristokracie a filosofie samostatnosti nůž je můj talisman vidlička totemem a tabuisovaný talíř opékám si plameňáka v jeho plamenu několik chvil před koncem nehet se vymrštil zazářil a vybuchl a je tu menší zpestření neboli vodíková bomba
35
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
TEXT jako útěk z textu
Karel Šebek pro ABERRÁTORA
trojbarevný prapor jako konec krysy zbývající ze života vždyť se známe hurá do života a pak honem do matičky rakve patník v barvách sedmikrásky potkává poutníka jemuž jde i tak hlava kolem když tak pozoruje koncentraci přírody jako žihadlo a zkurvený otčenáš za víčky spící lásky jako sopka z níž létají plavky narkotikum těla a byznys podprsenky ňadro se osamostatňuje a vzdaluje od jeho majitelky jako by šlo o mor neboť ňadro chce žít svým životem a slunečnice sloučenina slunce se slunečníkem psací stroj jako tuplovaný budík a sekvoj žiletky v lágru domova kde jsem okupován dokonce i Malajskem jako hastroš z křídel motýlů se setřeným pelem jako otisk prstů po zločinu či květina rtěnky z níž vyrůstá měsíc s červenými paprsky zakrývám si tvář jako astronomie v agónii a přátelský pařát supa hromada písku představuje zbývající čas jako oko vykopnuté z branky do obličeje národ se leskne jako bota policajta a já podplácím smrt jako psa aby zaštěkal
1. února 1979 16 hodin 15 minut Až dojdu k poslednímu schodu až se anděl rozpadne v tisíc čertů Tisíc Šebků olizující svůj sosák jsem sebevčela jsem svá zavražděná milenka a balkon odlétá nad městem směrem k rudovýchodu prošpikován špekáčky už nehnu držkou dokud mi ji někdo nezašije báseň končí jako operace je to zpěv skalpelu koření žen pepř komunismu
(únor 1978)
36
37
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
///
RUDOLF DOSTAL BALÍK Z DOMU OD MATKY
Odešel jsem z básně zalknut slovy doprostřed jezera jarní ulice ale netopýři ale noc nečeká až přijdu jako noc noc nečeká na noc jako já na policistu vědomí a v domku postaveném ze stínohry rukou na zdi mého pokoje přehrávám si na té zdi svou píseň je to zas ta stará olověná zátěž která potěší jen potápěče když vaše skalpely mne hledají uvnitř koule lesa a poznat aspoň jméno tvé židle poznat tvou pavučinu usínání ve škvíře dopoledních hodin kam lze ještě strčit prsty klaviatura dopoledně klaviatura poledne klaviatura duhy polospánek poloklaviatury poloprdele polodopoledne a zas není nic než já zase jsem na obou svých pólech s vysychajícím textem který už nikoho neprobudí z letargie této ztracené doby jejíž guláš dobře znám Z cyklu Zítra je nikdy
brunátné kastroly ohnivá znamení brány zavřené mitrám hory ověnčené mrtvými těly raků rak ve velikosti dvacetihaléře otvírá sklo vitríny ve které jsou vystaveny keltské prsteny a nabízí je čekajícímu rypáku bouřka prádla nenávist jazyků bot ruce v martinské peci to všechno dělá z košile podivnou starou korkovou pannu když promluví pumpa oheň si dává před ústa kapesník z nafty úděsné stromy lámou zuby bronzovým balíkům těl
(duben 1981)
38
39
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
/// jsou to těla přibalená mezi košile voňavá jablka ponožky a dopis od notáře jsou to mrtvá těla která chodí z domu v balíku doma se do kamen nevlezou spal si je rudolfe (16. srpna 1981)
40
poezie
Karel Šebek
Je půl druhé v noci v Benátkách dívám se ďáblovi upřeně do očí budík vedle mne na okenním parapetu je užitečnější než já měl bych dávno spát, ale raději sedím u revolveru psacího stroje psací stroj píše něco úplně jiného než já prý bych měl okupovat tenhle stůl, kde píšu kocoura Kokeše a Ukrajinu pořádně se najíst Ukrajiny kocour Kokeš je oproti mě výborný člověk ví, co chce, a oproti mě umí dokonce čínsky zatímco já si neumím už ani sundat kalhoty jít se o půlnoci vysrat je nebeské znamení a já jsem, jak rozhodl výbor, ráno určený na porážku místo mne zde bude žít prase, které je chytřejší než já Danieli, měl bys přijet na den do Benátek a měl bys mi poslat dvacku jinak chcípnu hlady ovšem ještě se můžu obrátit na presidenta ještě mohu pochcat poslední patník u poslední hospody mí jediní přátelé krkavci mi vyklovou snad ráno oči a svět bude o jednoho soudruha básníka Šebka chudší ale krkavcům bude aspoň na chvíli dobře střílím na revolveru psacího stroje a strefuju se do hvězd můj měsíc zatím pořád svítí
41
poezie
Karel Šebek
Karel Šebek
Zítra je nikdy
Zítra je nikdy
a mě svítí oči jako vrahovi raději se nepřibližovat jít jinam do jiného stínu, kde kvete bez (1.–2. února 1992)
Výtvarný doprovod:
Karol Baron (* 13. 9. 1939 v Levoči, † 29. 2. 2004 v Paříži), malíř, grafik. Autor cyklů Bizarný svet pís‑ men a homunkulov, Somnambulovia cynici extra muros aj. V surrealistické skupině působil od roku 1970. Martin Stejskal (* 19. 2. 1944 v Praze), malíř, grafik, příležitostný básník, esejista, autor textů a knih tema‑ tizujících různé aspekty hermetismu – například Hvězda (Volvox Globator 1994); zabývá se počítačovou grafikou (tzv. digitáže) a počítačovou animací. Na činnosti surrealistické skupiny se podílí od roku 1968. Jan Švankmajer (* 4. 9. 1934 v Praze), filmový režisér, scénárista, grafik, kolážista, keramik, autor objektů, za‑ bývá se výtvarnou a multidisciplinární experimentací; viz například Hmat a imaginace (Kozo‑ roh 1994). Autor filmů Možnosti dialogu, Něco z Alenky, Lekce Faust, Spiklenci slasti, Šílení, Přežít svůj život aj. V surrealistické skupině působí od roku 1970.
42
Jan Švankmajer: záběry z filmu Přežít svůj život, 2009
43
studie
ZÁTIŠÍ S REALITOU A SNEM
„…tímto základním magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky popelavé, lišaje smrtihlava i člověka moudrého.“ – Nalezená fotografie
Bruno Solařík
Mlčeti zlato „…sadám si k čistému papieru ako pred biele premietace plátno v kine a čakám, čo sa mi na ňom objaví: film, ktorý tu o chvíľku pobeží, ešte nepoznám – ten film ešte ani neexistuje. Budem jeho tvorcom, premietačom aj divákom v jednej osobe a súčasne.“ Albert Marenčin1
1
Na počátku se vznášela nad vodami otázka, proč proboha portrétovat přízraky. Nelze totiž přehlédnout fakt, že tvorba označovaná za surrealistickou se rozhodně neome zuje na prezentaci zátiší s melouny, nýbrž že se naopak velmi často odvrací od bezprostřední‑ ho ztvárnění krajin oka k záznamu krajin ducha. Tedy nehmotných iluzí, řečeno drze a tvrdě. Na otázku, proč stíhat či portrétovat přízraky, se naštěstí naskýtá velmi stručná odpověď. Nehmotné iluze přece hýbou člověkem a jeho světem zrovna tak důrazně jako skutečné vich‑ řice či skutečné stěhovací vozy. Mnohdy dokonce ještě důrazněji. Už samotná povaha myšlení jako mentální, „nehmotné“ aktivity zkrátka člověka přímo před‑ určuje k tomu, aby řadil přízraky hned vedle reálných melounů, nikoli nad ně nebo mimo ně. Zátiší s melouny a fantomy – to by byl vhodný název pro nějakou přísně, důsledně realistic‑ kou olejomalbu. Neboť myšlení, se všemi svými produkty včetně snu, halucinace a iluze, je pro každého člověka nepochybně ústrojnou a neoddělitelnou součástí reality. To vše platí pro surrealismus (který je v tomto smyslu hlubinným realismem, nikoli nějakým nadsvětským irealismem). Platí to však pro jakoukoli tvorbu. A vlastně pro jakoukoli lidskou činnost. Jestli se tady dá nalézt nějaké surrealistické specifikum, pak je to jen uznání tohoto faktu o reálném působení snu i skutečnosti. Odtud už je pak ovšem jen krůček k přiznání jisté zkušenosti. Zkušenosti s intenzitou, kterou se vyznačuje vnímání okamžiků svrchované reality („surreality“, „nadreality“). Tedy vnímání blesku zemětřesné syntézy, v níž se přírodní a psychická skutečnost (z hlediska člověka) orgasmicky spojují. Takhle jednoduché to je.
DUCH JAKO HMOTA První, co se při pročítání antologie surrealistů vnutilo mé pozornosti, jsou příznaky již zmí‑ něného propojení mentální a hmatatelné skutečnosti. Konkrétně lze totiž u surrealistických tvůrců sledovat jakousi – zjevně ovšem bezděčnou – tendenci pojímat duševní procesy jako procesy hmotné, a naopak. Uveďme si příklad. Běžně by se dalo říct: člověk často vidí věci nikoli tak, jak jsou, nýbrž tak, jak je on chce vidět. Ale surrealista to umí říct zrovna obráceně – jako například František Dryje v tomto prohlášení: „…nevidím věci, jaké jsou, vidím, jaké být chtějí a jaké býti mohou“. Není
Marenčin, Albert: Nikdy (samizdat), Bratislava 1984
44
45
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
to tedy člověk, nýbrž jsou to jím vnímané objekty, co uvažuje a projevuje svá přání. – Podobně působí přijetí dětské iluze, že zavřu‑li oči, jsem neviditelný. Případně, že když je otevřu, mohu pouhým pohledem hýbat objekty – jak si to sugeruje Kristýna Žáčková: „jsou to oči ukryté a neklidné / jež svými pohyby rozkmitávají stromy“. Ani v jednom z obou případů netřeba mluvit o infantilismu a marném iluzionismu. Ono to tak totiž doopravdy je, že pod lidským pohledem si věci samy diktátorsky vynucují takové zachá‑ zení, které by jim logicky uvažující člověk a priori upřel, avšak v nestřeženém okamžiku jim vzápětí bez odmlouvání slouží jako modlám či idolům, aniž by si to uvědomil. A opravdu přitom dané objekty vnitřně rozkmitává dle rytmu svých vlastních niterných hnutí – vidí „ob‑ láček kouře / Tu hromadu kostí která se umí rozkročit“, případně chápe lidský výraz coby hmatatelný předmět – například „Zmuchlané nadávky v šeru pokoje“ (Jan Gabriel). Při tomto „putování s bolavou a neodbytnou myšlenkou v kapse“ (Žáčková) se prokazuje na každém kroku, jak se v lidském myšlení neustále prolíná chápání věcí jako myšlenek a myšlenek jako věcí. Ostatně, „Ta iluze je příliš skutečná / než aby nerozbila / všechna prázdná místa / v oken‑ ních tabulkách“ (Dryje). Autentický psychický výraz tedy ve svých samovolných symbolizacích často zaměňuje hmotné a duševní vlastnosti faktů, čímž se z lidského hlediska chová kupodivu realističtěji než klasický realista. Opravdu není iluze jako iluze. Copak jsou to „jen“ představy, ty vzkazy a vize, ty sny, které někdy tak významně ovlivňují bdělý život? Ba začasté významněji než události z bdělého života? Nikoli. Z lidského hlediska to nejsou „jen“ představy. – „Žádné představy ale pětase‑ dmdesát kilo dřeva“, uhaduje jejich tíhu i látku Jan Gabriel. Albert Marenčin k tomu dosvěd‑ čuje: „Už tisíc rokov sa k tebe presekávam / Pralesmi úzkosti a zátarasmi strachu / A nie sú to nijaké symboly ani metafory / Nijaké básnické ťaľafatky / Všetko je skutočné… / […] Skutočné sú pralesy s temnými roklinami a vlčími brlohmi“; skutečná je i „ťažká drevorubačská sekera“, která „je stále rovnako ostrá“. Nejsou to žádné básnické symboly ani básnické metafory, tak jak jsou běžně chápány. Nejedná se zde totiž o metaforu coby estetizující ornamentalizaci verše skrze přenesené pojmenování osla koněm: tady jde o iracionálně motivovanou metaforu coby paradoxní konkretizaci výrazu, ať už se taková metafora projevuje v básni či v dočista nepoetickém hovoru někde na nádražním peronu. Moc iracionální metafory – to není poezie odtržená od života; to je magie, která vyvěrá přímo ze života a z jeho bezprostředních potřeb. Při obcování s přízraky ústí tato moc až do hmatových vjemů (u Kateřiny Piňosové): „Nohy mi tají horkem / hmyzího dechu. / Líbám hada. / Kůru kaštanu“. – Právě na reálně metaforickém základě hry analogií si iracionální logika – zdánlivě
46
Mlčeti zlato
nemístnými oklikami například přes lokomotivy – razí cestu neomylně do středu bytosti (třeba bytosti jménem Přemysl Martinec): „Taková parní lokomotiva, ta se musela nejdřív rozžhavit, rozzuřit, supět a funět, jak se v ní praly oheň s vodou, zaječet, zařvat, než vyrazila do útoku, jinak by bouchla vzteky. Jsou mi z celé železnice asi nejbližší, sopky na kolech, škoda, že vyhynuly. Občas sice nějakou předvedou, ukážou v akci, ale zombie jako milenka, to už není to.“
NAHORU, SCHODY, DOLŮ Každé, i sebeobsáhlejší pojednání o prožívání lidské nebo zvířecí existence by mohlo být – bez újmy na vyčerpávající úplnosti – shrnuto do jedné stručné věty: Něco se zvířátku líbí a něco se mu nelíbí. A to už by jaksi pro vystižení podstaty pozemské bytosti stačilo. I sen, tedy takový projev duševní aktivity, který nelze vědomě ovlivnit, je splněním tužby nebo naplněním obavy. Z ně‑ čeho zkrátka člověk či zvíře prožívá slast a k něčemu zas cítí odpor. Bytostnou slast a bytostný odpor. To není svaté nadšení a uvědomělé Protestuji. Je to v podstatě jen impulsivní ano a in‑ stinktivní ne. (Oboje samozřejmě v určitých „neřízených“ proměnách.) A tímto základním magnetickým pravidlem je determinována veškerá činnost veverky popelavé, lišaje smrtihlava i člověka moudrého. Touha. To je ta „nahá želva turecký něhy“ Jana Kohouta. To je to neřízené ano: spočinutí „v Tvém klíně / u kapes karpatských hor“ Andrewa Lasse; královna, která pro Davida Jařaba „je a zůstane / přísnou strážkyní balvanu“; mušle, v níž pro Alberta Marenčina „šumia hlbiny večnosti a vlnobitie slasti“; pohádka Františka Dryje „O (modré) Barunce – / té krásné mod‑ rovlasé dívce / jež […] / nespatřena / bloudí / řekou“. To je ta lyrika bez přebytečného lyrismu, přitahovaná máchovsky přízemní vesnicí, „kde nejprve došlo k incestu / a pak k bratrovraždě“ (Jakub Effenberger). Odpor. Vůbec se nemusí projevovat jako uvědoměle kritický komentář k nevyhovující realitě. Koneckonců, když se někdo štítí řekněme kapra, ani se ho nedotkne. A nečeká přitom na žád‑ ný předběžný světonázorový pokyn. Samovolným projevem odporu vůči zklamávané důvěře v lidský řád je třeba už poťouchlé popichování elementární soudnosti, ukazující v důsledku na iluzornost všeho lidského počínání. „S křídly se dnes už nikde neobsluhuje“, informuje čtenáře Jan Gabriel. „Náušnice jsou nejkratší cestou k orgasmu“, dodává po chvíli. „Největ‑ ším šlágrem toho léta byly / plavky bez plavek“, konstatuje Josef Janda. „Vratký kůl udržel sotva třetinu obyvatel / Ostatní se v dobré víře / zřítili do propasti mezi nic netušící předky“, dramatizuje zmíněnou poťouchlost David Jařab. – To vše je už výraz jakéhosi instinktivního
47
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
ne. Není k němu potřeba žádných filosofických konstrukcí, žádných ideologických nadsta‑ veb. Přestože, jak podotýká František Dryje, „snad kdyby brigáda, nějaká pěkná – tak nejmíň z padesátých let – taková vzrostlá staromladá přišla, ta by nám dala do pořádku čas, životní úspory, naději, prstoklad… anebo aspoň seřídila soustruh…“ Ideologická brigáda by opravdu pomohla. Jde to však i bez ní – jako když Eva Švankmajerová lakonicky shrnuje úděl člověka: „Řinčívám nádobím / Prádlo. / Nahoru, schody, dolů / V noci řvaly děti“. I v adresnějších projevech odporu je to spíš prostořekost nadávky než učené řečnění z tribuny, co z těchto poloh vniká do básně (rovněž u Evy Švankmajerové): „Taková ta kráva nebezpečná / v červeným kabátě a / bez vzdělání, bez něhy / bez povinností, bez iluzí“. I Přemysl Martinec se namísto ideově vystavěné kritiky omezuje na temnou výhrůžku rušitelům jeho klidu: „Kdo se má na ty lidi dívat a kdo je má poslouchat. Támhletomu tak proseknout hrdlo srpem, reza‑ vým pokud možno […]. A tomuhle hlavu rovnou utrhnout.“ Tento otevřeně agresivní tón je zkrátka pro impulsivní vyjádření přirozenější než nějaká ideologická záměrnost.
Kateřina Piňosová: Stupně zasvěcování, 2010
48
Mlčeti zlato
Průvodním projevem soustředění na přirozenou povahu imaginace je tedy samovolnost nejen neřízené touhy po dosažení slasti, ale i neřízeného odporu vůči tomu, co je bytosti nepříjem‑ né. Oproti apriorním soudům rozvíjejí surrealisté (dokážou‑li se oprostit od určitých dok‑ trín) ve své tvorbě nepropočítávané konstelace touhy a hněvu: odtud, přímo z jádra bytosti plyne revoltní povaha jejich činů, nikoli z té či oné bible. – Jakékoli doktrinářství je vlastně právě v surrealismu cizorodým prvkem – i když zde čas od času hrozivě straší (ostatně jako všude jinde). Je zde cizorodým prvkem proto, že právě surrealismus vyhradil výsostné místo naopak spontaneitě a především intuici. Z ní plyne zásadní nedůvěra řady surrealistických tvůrců vůči ideologickým, sociologickým, estetickým i psychologickým abstrakcím (včetně těch, které se točí kolem samotného surrealismu).
TĚSNĚ PŘED ODSTŘELEM Nelze ovšem popřít, že i sebeautentičtější reakce organismu, myšlenky a citu na ten či onen reálný podnět je výrazně ovlivňována též vědomou (ať emotivní či poznávací) složkou psychiky. V záznamech neřízeného myšlení se pak projevují nejen nevědomě motivované, ale i vědomě vyjadřované myšlenky, postoje, city. Projevují se často ve výrazněji emotivní formulaci, zatahující tvůrce přímo do centra jeho citové či názorové angažovanosti. „Hledala mě veverka… / Chtěla se mnou chodit… / Nebyl jsem doma…“, svěřuje se s melancholickým úsměvem Andrew Lass. – „Kůže kaktusů praská / pod pouhým dotykem / mého hrubého prstu / Odcházím na hraně / nepopsatelného smutku“, vyznává se temně Kateřina Piňoso‑ vá. – Jakub Effenberger takto bloudí „ve hře na schovávanou, / kde jeden hledá druhého, / kterého vzal čert.“ – A někdy je účinek skrytých obav na vědomí básníka vskutku až burcu‑ jící (byť je poryv existenciálna ovanut obrazotvorným vtipem), jako v tomto ohromujícím rentgenogramu strachu z pera Františka Dryje: „…žene se bouře zlá a metá po mně blesky (třesky), ach, schovejte mě, drazí zesnulí!, budu vám nadosmrti chodit pro noviny, pít za vás mléko, předčítat pohádky, jen mě tu nenechte s tou bouří prokletou, ona mě zabít chce, zarazit do země, na škvarek sežehnout, utopit v přívalech, anebo aspoň zadusit černým větrem…“ V jiné rovině lze tíhu osudovosti, pronikající do vědomí, vysledovat v její groteskní šifraci zpět do anekdoticky snového příběhu, situovaného na hraně mezi prožitkem seriózní důstojnosti a nehorázného výsměchu, jako je tomu v básni Davida Jařaba Na čekané, v níž se zcela epickými prostředky popisuje číhání party chlapů na mědvěda, bohužel zrovna v lomu, v němž za čtvrt hodiny proběhne odstřel.
49
studie I Bruno Solařík
Mlčeti zlato
I agrese samovolného odporu nalézá často sama v sobě i jakýsi nádech vědomé, eticky motivované ironie a sarkasmu – například když Jakub Effenberger s despektem vůči přetechnizovanému světu přehlíží „lepkavý bonbon všemocnosti / nad několika lejny seřazenými / do přehled‑ ného grafu“, a když si Přemysl Martinec naopak bere na mušku zoufalé tužby snobismem předávkovaných krasoduchů, doufajících, že z oné přetechnizovanosti uniknou do pokud možno exotických hájemství ducha: „Třeba kořen mandragory; napojíme se jeho extraktem a budeme tak plni duchovna, že nám poleze ven ušima, o ostatních otvorech nemluvě (zatím leze jenom krkem).“ – Nebo když Kristýna Žáčková upozorňuje: „…srp cenzury vysekal díru do dutiny lebeční / proč tak neohrabaně ptáme se / tuto práci vykonati lze pohodlněji sekerou / všem buňkám vysvětlit: nic se neděje“. Případně když si Josef Janda takto stěžuje: „Škoda že není po ruce žádný sultán / možná by stálo za to zas jednoho vyrobit / jenom tak jen kvůli změně / aby bylo kam se chodit poklonit“. – Z ukázek je zřetelné, že významným objektem surrealistické kritiky je vedle přeceňování racionality též institucionalizace iracionality, tedy jakýsi rub obrazotvornosti, vedoucí od bezmezných zbožnění až k válečným kataklyzmatům. Kriticismus spontaneity si ostatně nehledá jen vnější terče, byť je dokáže zaměřit s přesností Jana Kohouta: „Svět je jen kresba na křídlech motýla / chycenýho s krutou nevinností božský‑ ho spratka / co dostal k Ježíšku káču galaxie.“ Právě pro onen paradox poznání, že i vesmíru lze eventuálně napohlavkovat, se pak surrealisté nezastavují ani před tím pověstným vesmírem v nás, a to až k jakémusi sebeshození s piedestalu, mohu‑li to tak říct: „V krku mám obrovské chladné perly. / Zvracím. / Jsem tedy naživu / ale už nevrhám stín“ (Kateřina Piňosová); „… jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi / hledá nikoho Zn. / Foto potěší“ (Jan Kohout).
PROUD VĚDOMÍ Pro surrealismus jako takový není specifické to, že se v jeho prostoru a času projevují touha a odpor. Jak řečeno, ty se projevují vždy a všude. Ba dokonce není pro surrealismus úzce specifické ani to, že se zde – spolu s vyzdvižením ima‑ ginace – umožňuje spontánnější výraz než leckde jinde, a že se zde tudíž právě touha a odpor projevují výrazněji, intenzivněji než řekněme na fasádě nějakého přísně vypočítaného slohu, ať by to byl estetický kánon empíru nebo vědecký kalkul konstruktivismu. Ta spontaneita se v daných souvislostech vlastně projevuje coby sledování vnitřní řeči, tak‑ zvané endofázie. Formou asociativně navazovaného vnitřního monologu zachycuje autor subjektivní náhledy vypravěče (nebo postavy), tvořené řečovými a obrazovými „figurami“ psychických obsahů. Zaznamenává tedy spontánní proud svého uvažování.
50
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
A o to právě jde: svého uvažování. Zde prostě autor přemýšlí. Používá především „poznávací“, vědomé myšlení, byť by probíhalo sebespontánněji. Odtud se také o tomto typu vnitřní řeči mluví jako o proudu vědomí. – Při vel‑ kém zjednodušení by se dalo říct, že rozdíl mezi přemýšlením vědce či trhovce, tedy praktiků obživné každodennosti na jedné straně, a přemýšlením „básníka“ čili praktika vteřin věčnosti na straně druhé spočívá v míře respektování objektu: vědec či trhovec táhne na branku výstav‑ by či asanace, koupě či prodeje toho či onoho vnějšího předmětu – například mostu – a snaží se věc příliš nekomplikovat subjektivizací; přitom je však v této praktické aktivitě tak jako tak veden kdovíjakou posedlostí, o které sám nemá tušení. Tedy podobně jako básník, který však onu subjektivizaci reflektuje a chápe most daleko spíš jako místo schůzky či duelu než jako dopravní stavbu, neboť – což potvrdí každý svědek lásky či hádky na trhu či v laboratoři – bezprostřední vyjádření subjektivních tužeb a štítivostí je jaksi dramatičtější a vzrušivější než suchá kalkulace má dáti dal. Nic však není tak jednoduché. Někdy se totiž taková spontánně podaná úvaha vyznačuje i v básni tak vysokou měrou poznávací složky vědomí, že je od úvahy vědce či trhovce prak‑ ticky k nerozeznání: viz například tento záznam Jana Gabriela: „Stalin neměl rád Židy / A za jediného přítele považoval Hitlera / Slyšel jsem to v televizi / A nemám proč tomu nevěřit“. Toto sdělení je součástí vnitřní řeči, avšak – na rozdíl od intuitivních metafor, jež vnitřní řeč často doprovázejí – je „prostě sdělovací“ vědomou úvahou (byť rovněž tak či onak nevědomě determinovanou). Báseň tím nabývá podobně kolážovitého vzezření, jako když například Picasso kdysi vlepil do výtvarného díla kus skutečných novin. Jinde může být propojení nevědomého podnětu s vědomou úvahou ve vnitřní řeči spíše mag‑ matické: oba způsoby vnímání se prolínají, jeden se noří z druhého, jako kupříkladu v textu Evy Švankmajerové, z něhož je zřejmé, že za rozvoj vědomé, vlastně až moralizující ironie tu nenese zodpovědnost nic jiného než přeludný optický klam, který sám o sobě nikterak není produktem vědomé úvahy: hrající si děti „odložily nějaké dva balíky z obchodního domu / a klobouky ze slámy / Odložily pláště / Jako by z hadrů modelovaly figuru / na záda a lokty poraženýho starce / Starce téměř krojovanýho a se zavazadly / kterému vyrazily, ty děti, při tanci svačinu, / vajíčko […] / co pojídat chtěl děd / a chlapci tančí o závod / a o výhody.“ Určitá vědomě inspirovaná ironie, která kvůli tomu cti netratí, se pak projevuje třeba i ve výzvě Přemysla Martince, který se zde projevil coby převaděč civilizovaného apelu do řeči barbarů: „…babky kořenářky všech civilizací […], spojte se!“
51
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
PODNĚTY ODJINUD Na druhé straně se coby vnitřní řeč někdy projevují takové věty a vize, jejichž metaforická intenzita se jen stěží dá považovat za výsledek sebespontánnější vědomé úvahy: patří mezi ně třeba toto podivně vyšinuté konstatování Jana Kohouta: „…jistá vozidla / nezanechávají stop / Jsou nulastopá“. Nebo tato náměsíčná metafora zaznamenaná Janem Gabrielem: „Vrásky hluboké jako talíře“. Takové věty a vize nebývají plodem důvtipu duchaplného humoristy či pečlivě pěstěného básníka: na to zní příliš cize. A přitom tak nějak podezřele výstižně… Takové věty jako by zvenčí ťukaly na okenní sklo… Jejich základní vlastností je totiž skuteč‑ nost, že autor s nimi předem nepočítal… Rozumějte mi dobře: nejde tu o to, že by autor nepočítal s tím, jak řekne to, co měl na mysli. Ne. On tu větu na mysli neměl a nepočítal s ní vůbec. Nikoli tedy, že by mu spontaneita nečeka‑ ně ozvláštnila vyjádření jeho palčivě pociťovaných tužeb a obav (což je nezbytná funkce poezie v životě). Ne: zde se jedná o takové věty, o jejichž původu autor prostě nemá ponětí! O věty, sousloví či vize, které tudíž vyjadřují i docela jiné tužby a obavy, lásky a nenávisti, než jaké on sám vědomě pociťuje! Tedy o produkty myšlení nevědomého: nejsou přece výsledkem ani nástrojem uvědomělého poznání; vždyť se podobají spíš meteoritům na zem spadlým. Zkrátka a dobře – řečeno s poněkud spiritistickou děsuplností: jsou to věty a vize, jejichž „já“ je někdo jiný. Aby to nevyznělo vyloženě spiritisticky, dlužno zde říci, že tyto „odjinud“ přicházející vzkazy a vize vlastně vůbec nejsou odjinud – jen se tak jeví: jsou stejného psychického původu jako více či méně vědomé produkty vnitřní řeči. Jsou však odlišně založeny. Přímé sdělení, typické pro vědomou vnitřní řeč, pracuje s legitimním užitím slov dle zave‑ deného komunikačního kódu: například kočce se v takové vnější i vnitřní řeči říká kočka a borovici zase borovice. Nevědomá vnitřní řeč (zvaná též psychický výraz) vzniká oproti tomu tak, že obsahy nevědomí se v potřebě svého vyjádření nemohou spolehnout na vědomé myšlení, které je totiž nezná. A po pravdě řečeno je znát ani nechce. Uchylují se proto k zoufalému kroku: lexikální a syntak‑ tickou skladbu běžné lidské řeči tedy zmíněné obsahy nevědomí užijí (ba přímo „zneužijí“) samovolně, bez asistence vědomí. Proto se také mluví o psychickém automatismu. Zatímco tedy ve vědomém myšlení – ať už jde o prostředek běžné komunikace nebo o spon‑ tánní, joyceovský „proud vědomí“ – je kočka vždy pojmenována jako kočka, pak v myšlení
52
Mlčeti zlato
nevědomém (například ve snu) může být kočka vydávána řekněme za borovici nebo za lout‑ kové divadlo. To se však neděje z nějaké zákeřné libovůle, nýbrž z určitých vnitřních asociativních důvodů, o nichž vědomé „já“ nic neví, ale jejichž konkrétní propojení je ve své vnitřní naléhavosti ne‑ zbytné. Proto je také vědomé „já“ nemůže jen tak (bez analýzy) rozluštit, a proto mu také tyto projevy připadají tak cizí, a přesto tak výstižné. Vědomé myšlení tedy funguje za použití slov či obrazů coby symbolů dohodnutých spole‑ čensky. Zato nevědomé myšlení používá slovní či vizuální spojení coby symboly jedinečné, řekněme dohodnuté intrapsychicky.
Jan Kohout: koláž, 2003
53
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Tyto intrapsychické symboly vstupují do manifestní podoby nejskrytějších libostí a nelibostí. Jsou tedy samovolně (bezděčně) zašifrovanými obsahy nevědomí. Stojí za to zde zdůraznit, že tudíž nejde o jejich latentní obsah neboli o jejich přímé vyjádření. – Účelem záznamu a četby těchto projevů pak (v rozporu s téměř stoprocentně rozšířeným předsudkem) není snaha roz‑ luštit, co tím nevědomí chtělo říct (to je v případě potřeby úkolem psychologie nebo hadačství), nýbrž řekněme podprahové vnímání celistvé intenzity toho, co řeklo. A právě tyto podněty „odjinud“, tyto obsahy nevědomí, pronikající k vědomí v převleku do přeludných vzkazů a vizí, to je vystižení specifičnosti, jedinečnosti surrealismu. A nic než to. Všechno ostatní je více nebo méně spontánní tvůrčí činnost, která má koneckonců stejné podmínky pro jakéhokoli tvůrce, ať je to George Gordon Byron, Maxim Gorkij nebo Kilián Ignác Dientzenhofer. Ale tohle je něco jiného. Tohle je „surrealistický hlas, kterým se rozechvívaly Kúmy, Dódóna a Delfy.“2 Tak pravil André Breton, který k tomuto faktickému odvratu od avantgardistických modernismů do světa starověkých mystérií přistoupil se stejnou odvahou, s níž se akt sestupu‑ jící se schodů odvažuje kráčet jakoby nic dál i poté, co se na schodišti náhle zhaslo.
Mlčeti zlato
podle jeho originality a podle působnosti díla v daném kulturním kontextu. Surrealisté namísto toho všeho měří tvůrčí čin prostě podle kvality signálu. Uvidíme, proč. U autorů, vycházejících z vůle po dosažení určitých kulturních, estetických či ideových cílů, Breton bez skrupulí kritizuje přílišnou hrdost. Nikoli hrdost ve smyslu mravním, nýbrž hrdost tvůrců na své vzdělání, kulturní předpoklady, názorovou pevnost, řemeslnou zdatnost, sa‑ mozřejmě hrdost na svůj talent a invenci, a tak dále a tak podobně. – Ta hrdost totiž takovým autorům zásadně brání v tom, aby… aby zkrátka zapomněli na vládnutí světu představ, a aby naopak konečně začali bezvýhradně sloužit. Sloužit „surrealistickému hlasu“ – zprostředko‑ vateli nevědomých podnětů. Tedy nositeli spontánně se vynořujících vět, obrazů a rytmů, na jejichž vzniku se autorův tvárný génius ani trochu nepodílí… Sloužit „pouze k orchestrální realizaci té zázračné partitury“,3 kterou „surrealistický hlas“ utváří samovolně… Zvěstovatel surrealismu tedy tvůrce přímo vybízí, aby odvrhli všechnu pýchu ohledně tvůrčí vůle a originality, ohledně kulturní či antikulturní výlučnosti Umělce, a namísto toho aby se vlastně snížili do úlohy nemyslícího seismografu! O skromné službě „surrealistickému hlasu“ coby o skutečném poslání surrealistů píše Breton: „…my, kteří jsme se neoddávali žádné filtrační práci, kteří jsme se učinili ve svých dílech němými shromaždišti tolika ozvěn, skromnými záznamními aparáty, […] poctivě vrací‑ me zpět onen ‚talent‘, který nám přisuzují. Vykládejte mi o talentu tohoto platinového metru, tohoto zrcadla, těchto dveří, a chcete‑li, tedy třeba oblohy.“4
ZAPISOVACÍ PŘÍSTROJE Obraťme se k pramenům. Bretonův Manifest surrealismu (1924) obsahuje známý seznam tvůr‑ ců (byli to např. Swift, Sade, Bertrand, Hugo, Poe, Rimbaud, Jarry a další), kteří byli podle Bretona surrealisty v tom či onom ohledu (v zlomyslnosti, lásce, dobrodružství, morálce, symbolu, příběhu atp.). – Mnohem důležitější než ten seznam je však Bretonovo kritérium onoho výběru, uvedené poznámkou: „Zdůrazňuji, že nejsou surrealisty vždy.“ A kdy jimi nejsou? – Nejsou jimi podle Bretona tehdy, když u sebe příliš připouštějí vliv „předpojatých idejí“. Tedy vliv apriorních náhledů, ať už z oblasti vkusu či filosofie. Vědomých náhledů. Sebeutvářejících a sebevědomých náhledů, které činí z osoby osobnost. Ano. Jediné autenticky surrealistické kritérium tvorby tedy vychází z odmítnutí osobnosti tvůrce!!! Tvůrčí čin lze obecně vzato měřit podle zhodnocení jeho estetického a ideového přínosu,
2
Breton, André: Manifest surrealismu (1924); in týž: Manifesty surrealismu Praha 205, s. 61
54
Snaha o dokonalost, sochání tvaru z chaosu, ba dokonce tvůrčí génius – to vše, co v povědomí civilizovaného člověka tvoří pojem umění, je zde jen ke škodě věci. Neboť dílo se utváří samo. A to právě ve chvíli, kdy se nabízí vnitřnímu sluchu či zraku svého pozorovatele. Stačí jen, aby s nezúčastněností telefonního záznamníku pasivně nahrál jeho znění. Jeho diktát. V tom je surrealistický apel aktuální právě a především dnes, kdy si v oblasti tzv. kultury s biedermeyerovskou dojemností podává ruku talentovaná sebestřednost s „konceptuálním“
3 4
Tamtéž, s. 41 Tamtéž
55
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
šroubováním konstrukce díla coby racionálního, předem vykalkulovaného symbolu‑orna‑ mentu. Samozřejmě s nezbytnými vysvětlivkami pro grantovou komisi. Čím méně se tedy tenze tvorby vztahuje k autorovu „já“, tím víc je ta tenze „surrealistická“. A naopak: dychtivě vyslovovat vlastní tužby a obavy, bezprostředně, spontánně, nadšeně či zděšeně projevovat své potřeby a emoce, to znamená stát se prachobyčejným básníkem, který neslyší to, co říkají ústa stínu (výraz Victora Huga), protože ta ústa překřikuje tím, co si sám vymyslel a čím sám sebe vláčí jako pomluvu novinami. – Pokud se tvůrce z jakýchkoli důvo‑ dů zdráhá poctivě vrátit onen „talent“, který je mu přisuzován, pokud chce nahradit intuici sebespontánnějším mudrováním či dojímáním, tam zkrátka přestává být ekvivalentem plati‑ nového metru, dveří či oblohy a stává se pohříchu pouhým géniem, pouhou osobností, která zapomíná na onu služebnou úlohu. Zapomíná na roli pasivního seismografu přitažlivých a odpudivých sil v magnetických polích lidské bytosti. Stává se tedy osobností, která dává před‑ nost tomu, aby tak či onak pronikla na umělecký Slavín. Své věže vůle, moudrosti a citu proto taková osobnost raději aktivně konstruuje. – Není pak divu, že se z takových tvůrců mohou stát (dle Bretona) ony „nástroje příliš hrdé,“ které „právě proto nevydávají vždy harmonický zvuk“:5 namísto role přijímače vzkazů z hlubin nevědomí hrají totiž takoví autoři roli rušičky nevědomých podnětů. A to bez ohledu na své přesvědčení (i kdyby bylo třeba surrealistické). Ostatně, přesvědčení je právě předpojatost, a ta nikterak nepřísluší platinovému metru či ob‑ loze. Neboli – autentickému tvůrci‑seismografu, zachytávajícímu nevědomé podněty pokud možno bez výraznějšího zasahování cizího i vlastního vkusu či mravu…
Mlčeti zlato
jsem sám nikterak nekoncipoval: „…sláva se pomalu, se zjevnými postranními úmysly, dotýká hvězd“. – Toto nutkání „hlasů“ k samovolnému přetváření ustálených rčení zjevně zakoušejí i další seismografy, například Jan Kohout: „Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky. / To zcvo‑ katěl švec než řek bys hvězda / a podrazil sebou vlastní flik.“ – A lakonicky tento štych uzavírá Jakub Effenberger: „Nasrat a rozmazat po hvězdách“. Někdy se dokonce slovní materiál začne v blízkosti vřelých ingotů nevědomí morfologicky
MOC SLOVA Nesrovnatelně větší vliv než „osobní“ cit či názor má na to, co říkají ústa stínu, „neosobní“ moc představy a moc slova: „Seděly tam dvě kočky / u baru / lízaly si podpaží“, konstatuje Andrew Lass proměnu významů slova, proměnu, která způsobuje úplnou transformaci děje přímo upro‑ střed jeho průběhu. Tyto „nemyslící“ faktory vstupují se svými groteskními skluzy asociací do skladby nevědomých podnětů jako jejich ústrojná součást. – Sem patří mimo jiné též neza‑ mýšlené chytání ustálených rčení za slovo, vedoucí k tak jednoduchému přetvarování vize, jako když se hůl ponoří do vody. Vzpomínám si, jak mě udivilo, když jsem po sobě četl, co
5
Tamtéž
56
Lucie Hrušková: Muří letokruhy, 2009
57
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
roztékat: „Vidlel jsem ji“; „Slíbil jsem jí ponožky / ratolestí dřímot / i světla pic a by“ (Andrew Lass). Jindy dokonce puká ve švech přímo syntaktická stavba: „V jedné z vysypaných popelnic bylo mrtvé novorozeně, které se rodička zřejmě rozhodla pecka přilepená na knedlíku“ (Bla‑ žej Ingr). Moc slova zkrátka zakouší poctivý seismograf občas až do těch hrdel a statků. Začíná to neče‑ kanými slovními hříčkami, jako je třeba „kláda tmy“ u Romana Telerovského nebo „Drž hud‑ bu“ u Pavla Řezníčka. Právě odtud lze dospět k děsivému zjištění významotvorné moci slova: podle Přemysla Martince „Železnice má v sobě už od začátku něco agresivního, želez‑nice, želez‑niční, železo‑ničení…“. To vše může nakonec vést až k tušení magických důsledků, které z toho vyplývají: dle Jakuba Effenbergera je to „…spiklenectví krátkozrakých vizionářů / Jedna Si‑byla vedle druhé Si‑budeš, / obě rozmázlé na zdi vedle okapu“. Rozmázlé… Ano, právě zde může akt sestupující se schodů i zakopnout! A to tehdy, když o hlas „toho druhého“ příliš netrpělivě žádá, nebo když o něm naopak zapochybuje. – Roman Telerovský svědčí se záviděníhodnou otevřeností přímo o okamžiku, kdy mu drsně olizuje rty děs a hrůza ztráty jistoty: „Posadit se za svůj samostříl / Zaujmout pozici / A myslet si že všechno bude v pořádku / Jenomže / Co když to nevyjde…“ – To jsou ty zárazy, neprůchodnosti, sabotáže, ohrožující rovnováhu na hraně schodu. Chytne‑li sestupující akt v takovém okamžiku na poslední chvíli balanc, má aspoň o zkuše‑ nost víc. Pokud se však s těch schodů doopravdy zřítí, tj. pokud u něj namísto soustředění převáží roztržitost, pak je s ním zle, ať je to kdokoli. Pak vylézají z děr – namísto hadů a štírů uvažujícího nevědomí – nudně křiklavé skrumáže neuvažujícího vědomí, chaotické mudrování plné filozofujících abstrakcí nebo surrealistické kýče ze zastudena propojovaných slovních vazeb, jak je vnější slina přinesla na nervózní jazyk porouchaného seismografu. Většinou přináší ten pád výsledky, které výstižně odmítli švédští surrealisté: „Už nikdy ‚má‑touha-jako‑králík‑v‑kapse-tvé‑cibule-která‑se-třepotá‑v-měsíčním‑světle-se‑šupinatými-stehny‑zázračna‘ atd.!“ 6
BROUK SVĚTLONOŠ Je proto nanejvýš žádoucí, aby seismograf neztrácel víru ve všemohoucnost snu a svými „prsty z angreštu“ (A. Lass) aby se pevně držel vzdušného zábradlí na onom schodišti vzkazů a vizí.
6
Biebl, Konstantin: Plancius, Praha 1931; též in týž: Cesta na Jávu, Praha 2001, s. 128
58
Mlčeti zlato
Právě tam, kde zdánlivě o nic nejde, jde totiž o všechno, jak svědčí Roman Telerovský: „Co když to nevyjde a člověk se bude muset / v přízemí vpravo / postavit tváří tvář smrti / a vůbec ne / z úst do úst / jak by se řeklo / Anebo právě / Z úst / Do úst“. V próze Plancius (1931) podal Konstantin Biebl pozoruhodnou charakteristiku jistoty „surrea‑ listického hlasu“: „Pohřížen svou vlastní vůlí do polospánku, v němž zlehka bdí, uhaduje všechna vaše přání a vykonává je automaticky, bez váhání a bez nelibosti.“ 7 To je, oč tu běží. Automaticky, bez váhání a bez nelibosti vykonává zapisovací přístroj ducha pokyny nevědomých podnětů. Úplně stejně jako malajský sluha. Biebl totiž v oné próze Plancius, v cestopisu z mořeplavby na Jávu, vůbec nemluvil o bretonov‑ ském „surrealistickém hlasu“, nýbrž o lodním sluhovi malajského původu. A přesto se tím Biebl bezděky přesně strefil do metodiky surrealistické tvorby. Nuže – surrea‑ lismus coby malajský sluha ducha… „Opatrně chodím sama nocí. / Nejsem ničím, čím už jsem byla / Nejsem tou, které se hrozím“, konstatuje Eva Švankmajerová. „Já je někdo jiný,“ prohlásil básník Rimbaud, a někteří autoři se surrealistickou zkušeností si tuto jeho větu z dobrého důvodu velice oblíbili. A to doslova, jak je to vidět z následujících veršů Josefa Jandy o sestupu do hlubin nevědomí: „přijdete‑li někdy v ta místa / vyjde vám naproti vlastní já / a řekne například / co tu chce ten vůl“. – Kristýna Žáčková pobízí tu druhou: „…tak už se vyklubej a promluv // s věčně nepoznaným obličejem mravkolva / který vždy když ho potkávám / tváří se jako propast“. – Jakub Effenberger podává přerod do někoho jiného s podezřelou samozřejmostí přímé záměny identit, dočista jako v ně‑ jakém psychothrilleru: „V době, kdy ještě sedmička / jezdila přes Vršovice až k moři / jsem byl automechanik / s hlavou od vazelíny / a hubou plnou kubických centimetrů. / Pak ale někdo řekl, / že bych už neměl dál bydlet / v té noře, co jsem si vydlabal / ve vlhkém chlebu / a že bych měl kreslit po nebi klikyháky, / kterým by nikdo nerozuměl“. – Nejdrastičtější verze probuzení toho druhého v básníkovi je představena v básni‑aktovce Blažeje Ingra, v níž se Řehoř
7
Hrubín, František: Zvířátka a loupežníci, in Špalíček pohádek, 1957; pozn. P. M.
59
studie I Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Samsa zcela po kafkovsku probudí coby brouk, k čemuž se mu nečekaně dostane vlídného poučení od Karafiátových broučků: „Buď hodný a uč se pěkně lítat, abys brzy mohl s námi svítit. Zdař bůh.“ Řehoř pak – co mu zbývá – létá a svítí. Osvětluje dramatické scény: „Vidím legie pochodujících mravenců“ (Kateřina Piňosová). Osvětluje věštby: „Na Staroměstském náměstí sněží na rozepsané závěti“ (Jan Gabriel). Osvětluje vize: „Ano ano ano. / Viděl jsem je, viděl. / Viděl jejich těla jakoby z grafitu. […] V krajině, kde je vítr unášel nad strništi, je pronásledovali psi. […] Jak ti byli nervózní, jak ti byli nervózní, byli z grafitu a nemohli nic“ (Jan Richter). Osvětluje hlavu či siluetu hlavy, „jakoby maličko urvané od trupu. / Jakoby hledící před sebe / do rajského sadu, / s mírným úlekem, / tak, že sama ta hlava / trošku couvá. / Nebo je domalo‑ vaná jako dodatečný nápad?“ (Eva Švankmajerová). Osvětluje rty, s nichž plynou přeludné vzkazy: „…strach / v zahradě kufrů / hotelu Mihotaj“ (Andrew Lass) „Prší na zakutálené mraky“ (Jan Gabriel) „Nocí i dnem / trouchnivějí zámky, mravenci / předou a krocaní je zpěv“ (Alena Nádvorníková) „Je noc kdy starý sakury roděj pily“ (Jan Kohout) „Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí“ (Josef Janda) Řehoř svítí, múzy mlčí a platinový metr řinčí.
VE TŘETÍ OSOBĚ Obecně se má za to, že v každém člověku dřímá básník. – Surrealistický apel by mohl znít takto: v každém básníkovi dřímá malajský sluha, který vidí mnohem hlouběji než on. „Básník“ tedy nechť raději mlčí a naslouchá tlukotu vět v orloji nevědomí. A nechť se zatajeným dechem sleduje příběhy, které už docela zapomněly na autorovo „já“ a ve třetí osobě se přibližují jen na krok k naprosté čistotě příjmu surrealistického signálu. Výměnou za toto sebezapření vlastního „já“ mu ty příběhy‑převleky paradoxně vracejí nesrovnatelně dokonalejší zrcadlo jeho osobnosti, než jaké si sám dovede odlít na koleně svých vědomých úsměvů a stesků… S Davidem Jařabem pak může onen ztichlý subjekt‑divák pozorovat „hostinu / na počest při‑ jíždějících lokomotiv“ nebo drastickou torturu zakončenou tím, že vykonavatelé podivného rituálu „chlapecké tělo proměněné v dívčí / položili na žebřinový vůz“, případně může slyšet úryvek z poeovské verneovky: „Sluha si lokl pánova čaje, a pak s klidem lékaře vstrčil majorovo
60
Jakub Effenberger: fotografie, 2007 Otec Ubu: …Úctyhodný počet psů ve vlněných punčochách vyběhne každého jitra do ulic a výborně se osvědčují, prevíti. Na všech stranách je vidět jen spálené domy a lidi, kteří jsou sehnuti pod tíhou našich pfynancí. (Ubu Králem, jednání III., scéna VII.)
61
studie I Bruno Solařík
Mlčeti zlato
drobné tělo do krbu.“ V jakési automatické variaci na Bylo nás pět lze spolu s Františkem Dryje sledovat reálnou scénu ze života přízraků: „Jednoho deštivého večera přinesl tatínek domů osmistrannou minci, položil ji na stůl a svolal celou rodinu, maminku i děti, zapnul si sako a roztřeseným hlasem šeptal, všichni nám říkali, že každá mince má dvě strany, a teď se podívejte, tahle jich má osm…“ S Josefem Jandou může akt sestoupivší se schodů nahlédnout do jiráskovské kroniky, v níž se zvěčnil čas, kdy se konávaly „pouliční zápasy bab s kuchyňskými noži.“ S Jakubem Effenbergerem lze dohledat důvěrné zprávy z jakéhosi Náprstkova muzea nepa‑ měti: „Musela to […] být legrace, / když v bedně od parního stroje / táhli z Dejvic do Hostivic / císařpána i s celou jeho rodinou.“ S Blažejem Ingrem se seigmograf připojuje na astrální vlnu odněkud z rubu knihy Školák Kája Mařík: „Převozník měl zase dlouhou chvíli. Popadl bidlo a mrštil jím do dálky jako oštěpem. / To bylo řevu, když ho proud odnášel i s neovladatelným vorem. / Děti si večer vyprávěly, že převozník jistě dopluje až do moře.“ S Kateřinou Piňosovou pak může sestoupivší akt vzít za kliku dveří pod schodištěm a vstoupit „do světa spanilých bakterií / s krásnými čely“. To by mohl být triumf seismografu v okamžiku, kdy na sebe opravdu zapomene.
JAKÝPAK HUMOR „Ve tmě člověk nenasviní,“ zaznamenává Jan Kohout důvěrné sdělení „surrealistického hlasu“ – sdělení, jež zní cize, a přece přesně. A k vnitřnímu sluchu aktu, kráčejícího mezi krásnými čely bakterií, se linou další informace, které by si kritické vědomí za rámeček nedalo. Třeba i takováto potrhlá prohlášení s brizancí trinitrotoluenu: „Kdo nemá kapesník může zkusit létat“ (Jan Gabriel); „Brambora v puntíč‑ kované sukni / rozjela se na bruslích“ (Andrew Lass); – „Brankář Králík vyrazil puk kabelkou“ (Blažej Ingr). Jindy, když „surrealistický hlas“ milosrdně poněkud utlumí bezprostřední bizarnost svého vyznění, dochází často k zemětřesení ještě intenzivnějšímu, neboť jeho seriózní tón je zrov‑ na tak neodolatelný u absurdit zjevných jako u skrytých. „…tam kde došlo k něčemu / mění se dvoupatrový dům v jednopatrový“, upozorňuje hlas z temnot Josefa Jandu, který pak sám sobě sděluje: „Kdykoli usnu, nevím, co s časem. Prosté, ale velmi složité.“ – „…na počátku bylo ticho / a to ticho bylo zvuk,“ dozvídá se překvapený zapisovatel Jan Kohout. – Jan Gabri‑ el v roli světlonoše ozařuje „Koutky rtů přizdobené hadříky / Aby se necítily tak nahé“. – Je to
62
Václav Švankmajer: Kartářky, 2010
63
studie I Bruno Solařík
Mlčeti zlato
jakási naléhavost v tónu, a přitom samotný obsah sdělení je vlastně míň než banální: je přímo vyšinutě malicherný či co. Ale právě ten třesk střetu intonace tak naléhavé a obsahu tak pi‑ tomého plodí nakonec s jakousi paradoxní bohorovností mnohem silnější výraz kupříkladu erotismu, ba lásky, než stovky zjevně lyrických či třeba zjevně antilyrických veršů. A to je ta krásná vlastnost – vlastnost myšlení v obrazech: jedná se zde především o nevinnou otrlost, s níž akt sestupující se schodů projevuje sebejistý nezájem o neustálou hrozbu, doprová‑ zející každý jeho krok v té tmě, v níž na krok nevidět: nezájem o hrozbu střemhlavého pádu do sémantické antihmoty. – Je v tom snad humor? Ve své banalitě je tento „humor“ nehorázně drzý (a jeho drzost vydávat se za humor je do nebe volající), ale ve svém překrytí mřížky objektivního se subjektivním, tedy ve vystižení okamžiku zemětřesení, za něž celé to riziko pádu stojí, dovede být bezohledně přesný. Jako ptáci, koně, sloni, ryby, hadi a štíři. Není to nic jen „objektivního“, ani jen „subjektivního“: je to plod dramatického střetu a splynutí reality a snu. A také – což je asi v případě „humoru“ dosti překvapivé – i splynutí odporu a touhy; ano, i touhy. Z této pozice jsou totiž projevy vnitřní řeči i vnější skutečnosti vnímány jako nejzběsilejší anekdoty a nej‑ vážnější výpovědi zároveň. Subjekt zde pociťuje ve stejném okamžiku smích i ohromení. Tak jsem kdysi na základě vlastní zkušenosti vyjádřil svůj hlavní dojem z těch naléhavých vzkazů a přeludných vizí – dojem, kterému spolu s několika přáteli říkáme modrý humor. Ve srovnání se svým soustředěním na splynutí snu a skutečnosti projevoval prvotní surrea‑ lismus o mnoho menší pnutí k dialektické syntéze tam, kde se jedná o sublimaci pudové polarity, konkrétně tedy o výraz touhy a odporu: nejprve se tvůrčí kyvadlo vyšvihlo k adoraci lásky‑svobody-poezie, a později zase k důrazu na negaci sarkasmem a ironií. – Modrý humor zde může sloužit za příklad zrušení hodnotové hierarchie mezi oběma výkyvy onoho perma‑ nentního kyvadla. A to ne jako nějaké apriorní vytyčení ideového směru, nýbrž jako postoj, odvozený jen ze zkušenosti, z prožitku.
JEDINÉ PRAVIDLO Zdroje surrealistické myšlenky bývají často zatemňovány, překrucovány. A to především ze dvou stran. Na jedné straně jde o záměnu hlubinně automatické podstaty „surrealistického hlasu“ za jakési povrchově mechanické žvanění typu výše zmíněného švédského zaklínadla. To ovšem vůbec není samovolný odraz přírodních rytmů, nýbrž neurotická nápodoba jeho vnějších rysů: namísto poddajného naslouchání nevědomým podnětům se zde vlastně jen násilně vnáší zmatek do již tak dosti dezorientované verze „proudu vědomí“.
64
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Na druhé straně dochází ke ztotožňování sublimace neřízené touhy se slohovým vkusem a neřízeného odporu s ideologicky založeným kriticismem. Pokusy revidovat surrealismus tímto směrem (tedy směrem k estetickým či morálním zřetelům) jsou odsouzeny k nezdaru prostě proto, že se zde do surrealismu dveřmi dobývají právě ony „předpojaté ideje“, jejichž nemilosrdná defenestrace je prvním a základním předpokladem surrealistické činnosti. Tím, co bylo v tomto textu uvedeno o „surrealistickém hlasu“, ovšem nemá být řečeno, že vnitřní řeč založená na „proudu vědomí“ by snad měla být nějak méněcenná ve srovnání s vnitřní řečí založenou na manifestních podobách „proudu nevědomí“. Ve skutečnosti se mi zde jednalo o to, co nejdůrazněji poukázat na naléhavost Bretonova zasvěcujícího apelu, naléhavost, bez níž by nebylo možné onu inspirativní intenzitu nevědomých podnětů plně docenit. Bylo by však pravda zpozdilé tento apel absolutizovat a trvat na jakémsi ortodoxním plnění vy‑ tyčeného ideálu transu, spolu s živením mylné představy, jako by snad hranice mezi vědomím a nevědomím byla kdovíjak ostrá: ve skutečnosti je ta „hranice“ jen schematickou abstrakcí. Především není radno zapomínat, že prostředek není cílem. Cílem je vyjádření, směřující nakonec vždy ke komunikaci. A často i vědomé „já“ má samo sobě i druhým kupodivu co říct. Coby objekty pro interpretaci sem nakonec patří i ty ideové předpojatosti: jsou přece tak jako tak často živeny nevědomou intenzitou iracionálních pohnutek. – A hlavně: vždyť vědomí je paradoxně nezastupitelné i v těch výjimečných případech, kdy by při záznamu „surrealistic‑ kého hlasu“ bylo možné konstatovat u zdrojů tvorby skutečně úplný trans, tedy tehdy, kdy o sobě „médium“ doopravdy prakticky neví. I zde přece může výsledek takové tvorby získat svůj sémantický smysl až teprve v okamžiku, kdy je posléze – po „probuzení“ – svým zapisova‑ telem vědomě přečten a zhodnocen. Tedy když dojde ke kontaktu nevědomí s vědomím. Obecně lze říct, že mezi tvůrci hlásícími se k surrealismu kladou někteří větší důraz na využití nevědomých podnětů za účelem prohloubení toho či onoho vědomě pojatého záměru (na‑ příklad Vratislav Effenberger zdůrazňoval schopnost imaginace dynamizovat pojmové myš‑ lení), zatímco jiní se poddávají „ústům stínu“ bez jakýchkoli dalších nároků – jen a jen kvůli neukojitelné zvědavosti na další příběhy svých dvojenců. Drží se tedy oné úlohy seismografu, ale nechápou to jako nějakou ortodoxní řeholi, nýbrž naopak jako uvolnění stavidel slasti ve jménu pohlcení reality. Tyto důrazy mohou vést v obou případech k odstředivým úletům – k předpojatosti buď ideolo‑ gické (směřující k nahrazení intuice apriorní ideou) nebo formální (vedoucí přes jednostrannou
65
studie I Bruno Solařík
Bruno Solařík
Mlčeti zlato
ortodoxii špatně pochopené „čistoty“ třeba až k vyprázdnění smyslu). V obou případech se tyto úlety rovnají dočasnému či trvalému opuštění terénu surrealismu. V autentické tvorbě nejde ani o útěk do snu, ani o útěk do skutečnosti, nýbrž o prolnutí snu a skutečnosti, a tudíž i o prolnutí mého hlasu s hlasem toho druhého ve mně. A toto prolnutí, opět nikoli coby program, nýbrž jako samovolný proces, se projevuje nejen v „proudu vědomí“, ale i v produkci tzv. „psychického automatismu“. Není tedy divu, že oba proudy propojuje též většina textů, tvořených surrealisty: „…potkám hnědé oči šedé krávy / její řasy se mi derou pod víčka“, říká Kateřina Piňosová. Čí je to hlas? Její nebo „té druhé“ v ní? V tomto případě na tom přece nesejde. Zásadnější je, že v oné vizi náhle není jasné, kdo je fantom – jestli objekt nebo subjekt –, přesněji řečeno, že i ve vědomé úvaze se tvůrce může přiblížit nevědomým podně‑ tům víc, než by to někdo jiný dokázal v transu, zatímco nevědomá motivace se dokáže ohlásit bezmála hmatatelněji než hmotný předmět. A že tudíž oba hlasy naráz, spojeny v přízračné unisono, tíhnou k překrytí mřížek objektivního se subjektivním, hmatatelnosti s iluzí, snu se skutečností, smíchu s úžasem. Původně jsem mezi vybrané vzkazy z hlubin nevědomí chtěl zařadit větu z textu Přemysla Martince Jak je tomu s naší civilizací: „…a zvířátka přes kořeny dál žene les naježený…“ Přemysl Martinec mi k tomu naštěstí včas poslal následující vysvětlivku: „Je to ovšem citát z poezie pro děti, z básničky snad od Hrubína.8 […] Zmíněné dvojverší jsem – vzhledem k tomu, že mě nic lepšího (vlastně nic jiného) nenapadlo – nemohl necitovat. Takže se mi tam vlastně vloudilo automaticky. Malajský sluha občas krade, drze se přitom odvolávaje na Picassův výrok ‚Beru si, co mi patří, tam, kde to nacházím‘.“ 9 Jak je vidět, z hlediska malajského sluhy krádež toho, co zloději patří, není zločinem. A vskutku: v tvorbě surrealistů se i oba proudy vnitřní řeči – nevědomý a vědomý – nekontro‑ lovaně propojují také proto, že základem autentického, svobodného vyjádření přece nemůže být požadavek držet se těch či oněch striktních pravidel. Kromě jednoho.
8 9
Hrubín, František: Zvířátka a loupežníci, in Špalíček pohádek, 1957; pozn. P. M. Martinec, Přemysl: dopis autorovi, 18. 11. 2010
66
Mlčeti zlato
A to jediné pravidlo, pakliže je dodrženo, klade nohu tvůrce vždy aspoň do hraničního pásma té středozemě, kde „já“ je někdo jiný. Jediné pravidlo pro autentickou tvorbu totiž zní: Žádná pravidla. Žádná pravidla, diktovaná předpojatým citem či rozumem. Odmítnutí takových pravidel nakonec opět automaticky přiblíží tvůrce k seismografu. A nemusí to ani být uvědomělý surrealista. Hleďme, jak onu svobodu coby poznání nutnosti přírodních rytmů vyjádřil Paul Cézanne: „Veškerá jeho [malířova] vůle musí oněmět. Musí v sobě umlčet všechny hlasy předsudků, zapomenout, zapomenout, ztichnout, být dokonalou ozvěnou. Pak se v něm jako na citlivé desce obrazí celá krajina.“10
OD PÓLU K PÓLU Už proto, že je „surrealistický hlas“ vlastně ozvěnou přírodních rytmů v lidském nevědomí, tedy výrazem vnějšku v nitru, už proto není divu, že se onen hlas často projeví ze zdánlivě nečekané strany: nikoli tedy zevnitř, z hlubin nevědomí, nýbrž zvenčí, rovnou z objektivní reality (i ta Hrubínova zvířátka přes kořeny jsou nakonec pro vnímatele součást vnější, objek‑ tivní reality…). Stejně jako se tedy na citlivé desce ducha obráží celá krajina, může se naopak vnímání subjektu obrazit na citlivé desce vnější krajiny. Příkladem budiž – kromě hukotu větru a rachotu větráků coby ukázek klasické surrealistické hudby – několik do nebe volajících veršů z jednoho nápojového lístku: Horké nápoje: horké a studené mléko Čaje sypané: konvička 1 osoba konvička 2 osoby
10
Cézanne, Paul; in: Gasquet, Joachim: Cézanne – ce qu’il m’a dit, Paris 1926; česky in Lamač, Miroslav: Myšlenky moderních malířů, Praha 1968, s. 25–26
67
studie I Bruno Solařík
Mlčeti zlato
Tyto stručné charakteristiky podle mě vyčerpávajícím způsobem, a přitom s odzbrojující prostotou vystihují veškerou dialektiku života i závrať milostného dramatu. Ve školním výkladu o fyzikálních principech najde zvídavý školák následující pojednání, které je rovněž snad intenzivnějším svědectvím o světě a životě než leckterá báseň (i když není psá‑ no zrovna elegantním slohem): Všechny magnety mají alespoň dva póly: čili mají nejméně jeden severní a jeden jižní pól. Póly nejsou párem věcí na nebo uvnitř magnetu. Jedná se pouze o pojem sloužící k popisu magnetů. Na začátku článku je otištěn obrázek magnetu. Póly na něm vypadají jako dvě specifické oblasti, protože největší povrchová intenzita pole se objevuje na pólech magnetu. Ale neznamená to, že se jedná o specifické oblasti. K pochopení pólů si lze představit řadu lidí, kteří se všichni dívají stejným směrem a stojí v jedné rovině. I když můžeme vymezit oblast, kde se nachází všechna čela a kde všechny týly, neexistuje jediný bod, ve kterém by se všechny nacházely. Každý jediný člověk má na jedné straně čelo a na druhé týl. Když se řada rozdělí napůl, každá polovina bude stále mít čelo a týl. Dokonce i když řadu rozdělíme na jednotlivé osoby, každá z nich bude mít své čelo a týl. Výklad pak končí touto čarovnou větou: Stejné je to s magnety. Ano, s magnety je to stejné. Směju se bez sebemenšího respektu k magnetu – a zároveň před ním poklekám s láskyplným děsem. A ten smích i ten děs mají na jedné straně čelo a na druhé týl. Psát básně a nepsat básně, to jsou řešení jen imaginární. Nadrealita je jinde. Listopad 2010
„Každý jediný člověk má na jedné straně čelo a na druhé týl.“ – Nalezená fotografie
68
69
Skutočné sú pralesy SEKERA SPÁNKU Sekerou spánku si k tebe kliesním cestu Sekerou túžby sekerou snov K plachým holubiciam tvojho objatia K ružovej mušli tvojho tajomstva Už tisíc rokov sa k tebe presekávam Pralesmi úzkosti a zátarasmi strachu A nie sú to nijaké symboly ani metafory Nijaké básnické ťaľafatky Všetko je skutočné ako diaľka ktorá nás delí Ako tvoja neprítomnosť ktorá ma bolí Skutočná je moja túžba mocná ako buvol A skutočný je môj strach ktorý všetko ničí Skutočný je spánok ktorý všetko kriesi A sen ktorý vracia všetko stratené Skutočné sú pralesy s temnými roklinami a vlčími brlohmi
poezie II
Albert Marenčin
Albert Marenčin (* 26. 7. 1922 v Bystrém), básník, prozaik, esejista, autor koláží, scenárista, dramaturg, výtvarník, výtvarný a literární teoretik, překladatel a kritik. Vydal mj. knihy Nikdy, Návraty na Muráň (pův. samizdaty, vyd. nakl. PT 1996), Nezabúdanie (Bratislava 2004). V Surrealistické skupině působí od druhé poloviny šedesátých let.
Mojej túžby môjho spánku mojich snov Koľko okutých brán som už ňou vyvalil Koľko dverí som už rozsekal na triesky A cez koľké hradby som sa prerubal A ona je stále rovnako ostrá A ty si stále rovnako nedostupná
Skutočné sú tisícročia v našej pamäti Tisíc jarí nádeje a tisíc liet čakania A jesene smútku a zimy umierania A dva plaché holubice Pritúlené jedna k druhej na tvojich prsiach A mušľa v ktorej šumia hlbiny večnosti a vlnobitie slasti A skalné zátarasy a jedna sekera Oceľová sekera s dubovým poriskom Ťažká drevorubačská sekera
70
Albert Marenčin: koláž č. 125, 1992
71
poezie II
Albert Marenčin
Skutočné sú pralesy
JEDNO CESTO JEDEN CHLIEB Sme z jedného cesta Ale to cesto nie je z múky A tá múka nie je zo zrna A to zrno nezomlel mlynár A to cesto neumiesil pekár Atď To cesto si miesime sami Z múky svojich múk Celé dni i noci si ho miesime Pridávame doňho kvasnice snov A soľ lásky A vajíčko poézie A za hrsť revolty A mierku mliečnej dráhy A štipku hviezdného prachu A prach našich pozemských ciest po ktorých sa trmácame A humoru a fantázie podľa ľubovôle Vo všetkých farbách a vo všetkých tvaroch Celé noci si to cesto miesime a hnetieme Všetci dovedna a každý sám Podľa svojej chuti a svojho obrazu A každý si ho sádže sám do žeravej peci svojich túžob Aby ráno z neho bol chlieb pre všetkých
Albert Marenčin: koláž č. 125, 1992
(90. léta)
72
73
Hrdlořezy a zvukomalby
74
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass (*3. 10. 1947 v New York City), básník, fotograf, výtvarník. Vydal mj. knihu poezie Hra na slepou bábu / Mandala (Edice Analogonu 1995). Na činnosti surrealistické skupiny se podílel v letech 1968 – 1973 (kdy byl jako občan USA vypovězen z Československa) a opět se jí účastní od roku 1990.
CHMÝŘÍ
DŘEVOŘEZ
Jak dlouho Ti mám sedět na klíně? Chce se Ti? Je Ti velice?
Pojď blíž roztáhni křídla vezmi mě s sebou vzlétni už!
Tvoje nadržená velebnost růžové líce zadnice na lavičce v podsvětí.
Budu Ti líbat ramena zobákem do větru v povlečeném úpění krvelačných řas.
Konečně, zastav se u nás skřehotavý mistře mistrně.
Nejsi‑li ale tupohlavý šílenosti beznaděj dřeva řez a stesku nadbyt!
Než vylezeš. A puč!
Tak jsem se i probudila drkotavě protažena nadbytečnou sladkostí opodál.
75
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
JEŠTĚRKA Ještěrka sezvlá Tvé ne příliš f tom ratolestí.
Brambora v puntíčkované sukni rozjela se na bruslích „Co bych z toho měla?“ Nikdy nespím ven.
Chromojedině se valila v průvanu pasáže na Jungmanovo náměstí. Setkala se se se mnou náhle když jsem ji dodával svéprávnosti „Ruku líbám, milostivá“ a pak upadla do mrákot. Seděly tam dvě kočky u baru lízaly si podpaží. Nic jiného jim nezbývalo. „Jak že se Ti to přihodilo?“ Sedmitečník odcházel. Martin ještě něco dodal a nikdo jiný se nenašel. Tentokrát. Andrew Lass: Autoportrét, 2005
76
77
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
MIHOTAJ Ruce jsem míval skvost na hlase smutku se skluz potajmu kolenem hřebenu dotek vrzal sem prach. Holí jsem zavadil rašelinou roští v blízkosti květů na druhé straně kopce v dálce smogem slunce zalitý došel mi kořenů zběs.
78
poezie II
Andrew Lass
Lízátka tetovaných dětí trubek vyholených podpaží mikrovlnných manželů matek svedených i strach v zahradě kufrů hotelu Mihotaj. Tak tomu bylo včera v Tvém klíně u kapes karpatských hor.
79
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
NAZANEVŘENÍ OTLY V ruce držela nožičku prsa, kynutý knedlík a co je horší z čeho jsem měl strach bila mě pánví medvěda. Zanevřel jsem na Otlu. Prosil jsem ji nesčetněkrát aby toho nechala. Slíbil jsem jí ponožky ratolestí dřímot i světla pic a by.
Vsedě jsme žasli na pařeze pak šupem dolů lavórem vyleštěným zlatokopy. Tam jsem jí svléknul podběrky v řečišti řečí mých krvavých slz.
Z oka na mě padla touha v dálce svištěl hlavolam o prostřílené obrazovce a kolikeré trpnosti opelichaných rtů.
80
81
poezie II
Andrew Lass
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
Hrdlořezy a zvukomalby
PRSTY Z ANGREŠTU
TROJZBYTEČNÍK JEDOVATÝ
Ležely na čerstvě prostřeném stole u polévky krajíc nic sladká dužina, prsty z angreštu.
Trojzbytčník jedovatý tolika šestero posměchů jak libozvučně jsem si padal na rozhraní měst a krotavů.
Snad v tom jejím kufříku omotaným pionýrským šátkem měla oči z dolíků slaměná záda pomerančový chrup. Chroustal si to po schodech dolů do sklepa ach vzlykal celou noc. Vidlel jsem jí nadbytečně nepatrný záchvěv těla na konci léta jedovatých slov.
82
83
poezie II
Andrew Lass
Hrdlořezy a zvukomalby
VRTOŠIVÁ HRUDKA Vrtošivá hrudka ani nevím kolotoč a šprým valí se po dešti nikdo tu není duha a maringotka a na okně socha staré paní. Trhali mi z úst za jazykem několik šišek zapomněl jsem je tam od chvíle kdy jsem se vrátil z prázdnin. Hledala mě veverka… Chtěla se mnou chodit… Nebyl jsem doma… Z rukopisné sbírky Hrdlořezy a zvukomalby (2005 – 2007)
Andrew Lass: Kniholap, 2005
84
85
Matka příroda
86
poezie II
Eva Švankmajerová
Eva Švankmajerová (* 25. 9. 1940 v Kostelci nad Černými lesy, † 20. 10. 2005 v Praze), malířka, grafička, scénografka, autorka koláží a keramiky, básnířka, prozaička, esejistka. Publikovala například knihu poezie Dosud nenamalované obrazy (Torst 2003) a prózu Jeskyně Baradla (Edice Analogonu 1995). Na činnosti surrealistické skupiny se podílela od roku 1970.
ÚMYSLY
///
Matka příroda se zlověstně dívá do obrazovky nebo se jen tak cize zlomyslně leskne čísi oko asi žárlivé staré svině. Takové té vyparáděné mrchy, které dech páchne po zvadlých pugétech Taková ta kráva nebezpečná v červeným kabátě a bez vzdělání, bez něhy bez povinností, bez iluzí
Ostrý stálý kovový zvuk v hlavě Hluk, který se line z nerezavějícího hrnce Nářek, jekot bytí v hlavě od diváka odvrácené Ostříhané. Striktně ostříhané, ale jemné, leč mužné hlavě. Skoro siluetě hlavy, jakoby maličko urvané od trupu. Jakoby hledící před sebe do rajského sadu, s mírným úlekem, tak, že sama ta hlava trošku couvá. Nebo je domalovaná jako dodatečný nápad?
87
Eva Švankmajerová
Matka příroda
88
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
CHŮZE
///
Opatrně chodím sama nocí. Nejsem ničím, čím už jsem byla Nejsem tou, které se hrozím Unikám obličejům, které mi kohosi připomínají Spolužáky, sousedy, bratry Řinčívám nádobím Prádlo. Nahoru, schody, dolů V noci řvaly děti Vyhýbám se surovým stařenám Mluvím česky Vypadám směšně i nehorázně. Občas Horečky, často, horečky Nespavost léta. Zrak slábne každýmu Od toho hodně mluvím, jím či piju Ještě jednou se odhodlávám Umím mnoho věcí. Všechno líp. Proč? Myslím rychle Často přesně Byla jsem i šťastná Dnes tu není Honza.
Neříká nic zdvořilého. Nemýlí se. Očekává. Možná hádá až uhaduje Klidná, krásná Mlčící, skutečně nevypadá zdvořile. Ani ospale Snad chladně, bez srdce trochu. Je mi mdlo při seznámení Zapřádání hovoru Údržba téhož A telefonický aparát Jakékoliv vulgární dobrodružství je lepší než tato přemrštěná slabost.
89
Eva Švankmajerová
Matka příroda
90
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
///
PŘEKÁŽKY STÍNŮ KLADENY
Dostávám dopisy Plné nesmyslných zpráv Mluví na mne ženy s očima plnýma zlob i úporné něhy Snažím se na ně nemyslet Nestojím o sympatie Už několik let Byly moc drahé Už mě nepodceňují, ani ti ztepilí stárnoucí chlapci. Někteří dokonce chápou co to povídám Jen se mi snaží zlámat vaz
Na Staroměstském náměstí skotačí nějací odrostlejší chlapci V nepříjemných dekádách pubert Skotačí oficielně. Uniformovaně zdobeni barevnými hadříky Na staroměstské dlažbě z pravidelného ručně opracovaného kamene jsou stíny těch veřejných jinochů Proplétají se v skrumáže větší rvačky Jsou delší než hoši Jsou uvázány jinak uboze Přátelské gesto rozparáděného se v odrazu mění na pokus o úder nebo nebezpečný dotek zlého stínu Někteří ti chlapci mají brýle Nemotornost dnešních dětí odrostlých v zákonech a výkonech Vzadu za nimi v jakési neúměrné dálce silueta barokního chrámu a zazobaných dvou domů vedle Děti servilně rozzubené, jako by netušily že ty stíny tvoří mezi nimi jakési traverzy Překážky stínů kladeny Ještě ke všemu do pravého rohu obrazu dole odložily nějaké dva balíky z obchodního domu a klobouky ze slámy
91
poezie II
Eva Švankmajerová
Matka příroda
Odložily pláště Jako by z hadrů modelovaly figuru na záda a lokty poraženýho starce Starce téměř krojovanýho a se zavazadly kterému vyrazily, ty děti, při tanci svačinu, vajíčko. Vlastně velký klobouk, vajíčko v pravém rohu co pojídat chtěl děd a chlapci tančí o závod a o výhody. (rukopis)
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
92
93
Podivná neexistence MADAGASKARSKÉ VÍNO (Albertovi M.) V horách středního Madagaskaru Na jižních zastíněných svazích Daří se odpradávna vínu Podivné odrůdě Jíž hrozny dozrávají zvolna Bezmála dvanáct let Vypráví se Že první vinný keř Získali lidé v dávných dobách Co dar od vůdce vlčí smečky Zvláštního horského plemene – Vlci jsou čiře černí – Vlčice čistě zlaté A stejně jako vlčí srst jsou zbarveny i hrozny Samičí jiskří zlatým jantarem A samčí září jako ropná tůň Když víno dozrává Plodnice pukají Ozve se hlasitý praskavý zvuk A z celé vinice je rázem střelnice Tu lidé vinaři vyběhnou ze svých domů Popadnou džbery a jak o závod Propukne vinobraní Ženy trhají hrozny zlaté A muži černé Prýští z nich černá nebo zlatá šťáva
94
poezie II
František Dryje
František Dryje (* 9. 10. 1951 v Praze), básník, esejista, autor koláží. Publikoval pět knih poezie, například Požíraný druh (Sdružení Analogonu a Kozoroh, Praha 1994). V surrealistické skupině působí od roku 1979.
Též nápoj, který hrozny zrodí Má stejnostejné dvojí zbarvení Pije se vzácně, téměř se neprodává Protože lidé mají strach Každý vám totiž řekne A nebude to blud! Že ti, kdo zlatočerné víno pili V nesprávném poměru Do rána zmizeli (Jak by se vypařili) A nikdo neví kam Cizinci spatřili zchátralé prázdné domy Ba celé vylidněné vesnice A sklepy plné sudů černozlatých vín Tam v horských údolích Tolik, ach tolik! Možná až příliš… Madagaskarských
95
František Dryje
Podivná neexistence
96
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
/// (Ivanovi H.)
/// (Katce P.)
Hromadný hrob 100 milionů vlků Odhalen právě byl v severním Íránu TV reportéři nevědí (Ostatně, jako vždy!) (Ostatně, jako nikdy!) Co myslet, proto Ptají se všelikých Odborných pracovníků Vlkologů, Vlkografů, Vlkodlaků A lídrů politických stran Ti prohlašuji velmi kompulzivně: – Je třeba zvážit, zdali neděle A možná taky středa Eventuálně!
Mé rodné poznání! Mé rodné peklavzetí! Potápko, nepoškoď můj endogenní styk! Laciné, řeknete? Já pravím: Ach! Bergman se usmívá pod oholenou tváří A hladí mýho psa A hladí svýho vlka (bradatou hranou) A hladí mýho… jak se řekne…? Linoleum!?
97
František Dryje
Podivná neexistence
98
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
///
///
Jedou Bergman, Fellini a Bun~uel ve vlaku A Bergman povídá: Jsme uvnitř, nebo ujíždíme za oknem? A Fellini reaguje: Vlak projíždí tvým mozkem, caro il mio stupido, a dělá ti tam tunel ~ A Bunuel si povzdechne: Tady chcíp vlk!
Vzápětí vlci vyskočili na stupátko mýho vlaku. A taky jiných vlaků, protože se to nestalo jen na jednom nádraží, jen na jedné zastávce, v jednom městě, ba ani na jednom jediném mizerném světadílu. A v Pentagonu (kde jinde?) si kartologové a kartografové hned vygenerovali přes všechny družice z orbit nadlidské hologramy digitálních map (světa), jež koncentraci vlků ve vlacích zaznamenaly s přesností necelé jedné tisíciny chlupu. Kupodivu, nejvíce vlků ve vlacích se vyskytlo v jižním Bádensku‑Würtenbersku. Rozumíš tomu?
99
poezie II
František Dryje
František Dryje
Podivná neexistence
Podivná neexistence
///
ANEBO ASPOŇ (fragmenty)
A pak jsem se rozhodl zemřít. Prostě a jednoduše ukončit život – ne z magořiny, nikoli z bolesti, ne, pouze a jedině z čirého kalkulu. A tu se vlci začali chovat přátelsky, vrtěli ocasy docela jako psi a dva z nich… regulérně předli. Vím, že mi nevěříte, ale je to tak. Z rukopisné sbírky Vlci (2008); k vydání připravuje nakladatelství Arbor vitae
Jednoho deštivého večera přinesl tatínek domů osmistrannou minci, položil ji na stůl a svolal celou rodinu, maminku i děti, zapnul si sako a roztřeseným hlasem šeptal, všichni nám říkali, že každá mince má dvě strany, a teď se podívejte, tahle jich má osm, nemohl jsem to pochopit, kdyby tak tři, anebo aspoň čtyři, ale hned osm?, to přece není možné, leč bylo tomu tak, ta osmistranná mince seděla prostřed stolu a já si mohl oči vykoukat, popravdě jsem si je i trochu vykoukal a od té doby… nevidím věci, jaké jsou, vidím, jaké být chtějí a jaké býti mohou, Georges Hugnet též zahléd sedmou stranu kostky, proto se ještě dneska může smát, i když je dobrých deset dvacet třicet – ten tam… Paláce v troskách, ach, jaká romantika!, ale co čas…?, když čas se rozpadá, nezbývá nežli mlčet, sbíráme jeho trosky celý život a nemůžem se pořád dosbírat, snad kdyby brigáda, nějaká pěkná – tak nejmíň z padesátých let – taková vzrostlá staromladá přišla, ta by nám dala do pořádku čas, životní úspory, naději, prstoklad… anebo aspoň seřídila soustruh… Tak jsem se rozhodl, že na vás budu hodný, mí blízcí vzdálení, kam jste se poděli?, žene se bouře zlá a metá po mně blesky (třesky), ach, schovejte mě, drazí
100
101
poezie II
František Dryje
František Dryje
Podivná neexistence
Podivná neexistence
zesnulí!, budu vám nadosmrti chodit pro noviny, pít za vás mléko, předčítat pohádky, jen mě tu nenechte s tou bouří prokletou, ona mě zabít chce, zarazit do země, na škvarek sežehnout, utopit v přívalech, anebo aspoň zadusit černým větrem… Z rukopisu, 2009
PODIVNÁ NEEXISTENCE tak reálná, tak blízká jak bychom nežili a jen o sobě četli v nějakém románu či v básni od Nezvala anebo sledovali film na plátně v kině, v blbým internetu Dívám se na sebe, poslouchám dialog ve stejnou chvíli na druhé straně mostu Carrousel Prasklina v oku pohltí Obludu Průhledným lemem tajícího ledu zahlédneš to, co já Ta iluze je příliš skutečná než aby nerozbila všechna prázdná místa v okenních tabulkách Než aby v odlescích těch pulsujících živých skel nepřišla… O rozum – Iluze ztracená jak dotyk útlé, v gestu rozevřené ruky zlomené právě V kole štěstí
102
103
poezie II
František Dryje
Podivná neexistence
Pak už jen arabeska stínů vykreslí poslepu Přítele Psa či opilého Vlka z pohádky O (modré) Barunce – té krásné modrovlasé dívce jež od těch časů nespatřena bloudí řekou A bledý utopenec Noc se potisící ztrácí v jejích krocích Z rukopisného cyklu Na druhé straně mostu Carrousel, 2009
Výtvarný doprovod:
Václav Švankmajer (* 17. 10. 1975 v Praze), malíř, grafik, filmový režisér. Natočil např. film Světlonoš. Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku 2005.
104
Václav Švankmajer: Volná zábava, 2009
105
Josef Janda
Divné věci v husté mlze A VY PRO MNE
106
I. A vy pro mne zůstanete již navždy nejkrásnější mrtvolou tohoto světa možná ne nejkrásnější ale rozhodně nejčerstvější
II. A vy pro mne zůstanete již navždy nejkrásnější mrtvolou tohoto světa možná ne nejčerstvější ale rozhodně nejkrásnější
Záludné telegrafní tyče sliznou a po nárazu se ohýbají tam kde došlo k něčemu mění se dvoupatrový dům v jednopatrový a na ubruse uprostřed hromady vzpomínek a jiného smetí sedí malé zvíře jehož jedinou vlastností je pitvornost zaklínání nepomáhá a vchod do studeného nebe víry je zatarasen ve chvíli kdy jedinec zjistí že je sám svým vlastním dveřníkem možno to brát i jako výhradu vůči Kafkovi nebo přesně naopak
A vždycky když se půjdete vymočit do toho roští uvidíte tam boží muka s datem výroby dnes již málo čitelným a vždycky když se tam půjdete vymočit můžete se tam zároveň pomodlit a obráceně opatrnější tam mohou na stranu
poezie II
Josef Janda (* 8. 5. 1950 v Jindřichově Hradci), básník, esejista. Vydal několik básnických sbírek, např. Dohořívající filozof (Dybbuk, Praha 2010). V surrealistické skupině působí od roku 1984.
107
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
108
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
III. A vy pro mne zůstanete již navždy nejčerstvější mrtvolou tohoto světa možná ne nejčerstvější ale rozhodně nejkrásnější
IV. A vy pro mne zůstanete již navždy nejčerstvější mrtvolou tohoto světa možná ne nejkrásnější ale rozhodně nejčerstvější
Přikurtované tělo se napínalo právě jím procházel elektrický proud nad kopcem visící slunce připomíná že je ještě den někteří sice tvrdí že noc ale třeba někdy někdo zase vymyslí pravdu jako Anaxagoras kdysi Vymyslel na Měsíci hory a údolí a už je to taky pěkných pár let
V ruce která zvykla držet železo se schovává utopenec uleželý jako syreček a přece měl jednou dobrý nápad koupit každému nebožtíkovi do rakve čerstvě pašované digitální hodinky A když to uděláte za něho budete mít příjemný pocit protože jste právě vykonali dobrý skutek příznivě to ovlivní vaši karmu a zapuzuje démony
109
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
110
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
TAK JAKO…
NĚKOLIK VĚCÍ
Tak jako motocyklový závodník vsadí svůj život do jedné stopy pojede dál a třeba v záchvatu rychlosti blízek smrti Tam v moři pouště dům vyrůstá ostrov přijdete‑li někdy v ta místa vyjde vám naproti vlastní já a řekne například co tu chce ten vůl vody vám nepodá rady nedodá a vy třeba chcípnete je to dokonce silně pravděpodobné Tak jako motocyklový závodník… Ovšem jistá vozidla nezanechávají stop Jsou nulastopá
Pod hlubokou skálou se šklebí několik věcí a jedna z nich ta nejmenší se prochází v holínkách z gumy večera pros krávo za plné věci s velkými objemy Ať máš třeba rajská jablíčka jsi už stejně na druhé straně mince
111
poezie II
Josef Janda
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
ŠKODA ŽE NENÍ PO RUCE
POSLÉZE
Škoda že není po ruce žádný sultán možná by stálo za to zas jednoho vyrobit jenom tak jen kvůli změně aby bylo kam se chodit poklonit
Posléze se udělalo hezky. Nejprve vypadly z vany staré šupiny a měchýře. K odplatě chyběl pouze krůček. Náměstí se opalovalo v hustém dešti. Největším šlágrem tohoto léta byly motorové šibenice stojící nedaleko odtud.
Mýlíte se vše není snadné zjistíte to nejlíp u řezníka voda teče pokud nestojí pantáta panímámu přímo do břicha Z rukopisné sbírky Poločas rozpadu, 1982; k vydání připravuje nakl. Torst
Posléze se udělalo ošklivo. Nejprve nevypadly z vany dvě vesnice a kopec. K odplatě je dobré používat lipového dřeva. Náměstí utrpělo nočním pomočováním na svém vzhledu. Největším šlágrem toho léta byly plavky bez plavek a umělé bradavice. Posléze se udělalo bác. Nejprve se usedlo do vany na šupiny a vesnice. Při odplatě je dobré zatnout tipec. Náměstí se odbagrovalo, uvolněný prostor se zastavěl kiosky a pomočování přestalo. Největším šlágrem toho léta byly pouliční zápasy bab s kuchyňskými noži. Posléze se udělalo mnoho. Nejprve se z vany udělala fontána vyplněná zubními protézami. K odplatě je možno použíti inkoustu. Náměstí, pokud se uchová, lze provozovat i jako pamětihodnost. Největším šlágrem toho léta byly falešné vousy historie.
112
113
poezie II
Josef Janda
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
Divné věci v husté mlze
KDYKOLI SE VZBUDÍM, USNU Kdykoli se vzbudím, vím, že jsem spal. Neuvěřitelné, a přece tak prosté. Kdykoli usnu, nevím, že spím. Neuvěřitelné, a přece tak prosté. Kdykoli zhasne světlo, rozsvítí se tma. Neuvěřitelné, a přece tak prosté. To všechno jsou normální fakta. Místo chorobopisu byl vystaven klínopis. Ano, svět je dnes velmi zmatený. Místo sem dojeli tam, a to jeli přímo odtamtud. Ano, svět je dnes velmi složitý. Místo krásné pečené husy odporně syrová labuť. Ano, svět je dnes plný překvapení. To všechno jsou normální fakta. Kdykoli usnu, nevím, co s časem. Prosté, ale velmi složité. Místo tam, lépe odtud, a naopak. Svět je dnes velice ano. Kdykoli se vzbudím, nevím, co dřív. Neuvěřitelné, a přece tak nepříjemné. Kdykoli zhasne noc, rozsvítí se den. Ano, samá překvapení. To všechno jsou normální fakta. Místo čerstvého chleba jenom starý broťák. Neuvěřitelné, a přece tak prosté. Kdykoli na to myslím, vím, že to není normální. Nepříjemné, ale ne tak složité. Kdykoli se místo stromů dají zavřít okna. Svět je dnes velmi divný. Kdykoli se vzbudím, usnu. To všechno je stará vesta.
Jan Daňhel: Zbytečné místo II, 2007
Z rukopisného cyklu Neobyčejná pětiverší, 1988; k vydání připravuje nakl. Torst
114
115
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
116
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
TO JSEM SI FAKT VODDYCH
KDYŽ SE NÁHLE OCHLADÍ
Tuhle jsem se dočetl v nedělní příloze sobotních novin že naši planetu zase pokryjí ledovce V knize život a smrt planety Země to prý předpovídají vědci Globální oteplování bude jen krátkou mezihrou před návratem doby ledové To jsem si teda fakt docela voddych protože jsem se už začínal obávat že celou planetu definitivně zasere umělá hmota A každej ten prázdnej igelitovej pytlík bude mít ze zákona nárok na vlastni mobil aby mohl komunikovat s vostatníma prázdnejma pytlíkama a necítil se tak existenciálně vosamělej
Klesne‑li teplota pod bod mrazu Nenechávejte svá auta a děti bez dozoru Protože by se jim klidně mohlo stát že namrznou Autu praskne chladič a dítě chytne eskymácký nos Nenechávejte to proto na poslední chvíli Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí
117
poezie II
Josef Janda
Divné věci v husté mlze
NEKONEČNÁ BÁSEŇ Divné věci v husté mlze V husté mlze divné věci V husté mlze divné věci Divné věci v husté mlze Divné věci v husté mlze V husté mlze divné věci V husté mlze divné věci Divné věci v husté mlze Divné věci v husté mlze V husté mlze divné věci Jan Daňhel: Sociálně blízko, 2000 Poznámka autora: Teoreticky je možno ve čtení básně pokračovat, samozřejmě se stále delšími pauzami, až do nekonečna. Formu jednoduchého rotačního dvojverší jsem zvolil ze dvou důvodů. Za prvé, aby každý snadno pochopil princip nekonečné básně. Za druhé, ve vesmíru všechna známá tělesa rotuji či obíhají, takže není vážný důvod, proč by nekonečná báseň měla činit výjimku.
Ze sbírky Dohořívající filozof, vyd. dybbuk, Praha 2010
Výtvarný doprovod:
Jan Daňhel (* 23. 1. 1971 v Praze), fotograf, filmový střihač, zabývá se experimentálním filmem. Natočil např. film Adam Kadmon (1993/94, spolu s Martinem Čihákem). V Surrealistické skupině (a ve spolupráci s A.I.V.) působí od r. 1995.
118
119
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
120
///
///
Když se ti dívám do očí vidím kousky moře pečlivě nakrájené podle pravítka, které se ukrylo do spižírny plné řetězů a šupin vosku. Ještě než vypukne přízrak války ve sprše chtěl bych chvíli pozorovat malé částečky ledovců – nepatrných jak čajová svíčka – jež v očekávání velkých změn zmateně vyvřely podobny lávě, která v noci proměnila rybník v zasněžené kluziště plné přimrzlých plavců
V korunách stromů se natřásají koledníci, poslední svědkové poledních televizních estrád, kterým už bylo zakázáno dovážet potraviny přímo z pekla. Chtělo by se je povzbudit třeba že je jejich živnost stejně významná jako živnost ředitele jaderné elektrárny, ale oni jsou malí a hloupí, a tak jen z polámaných větví pozorují, jak někdo jiný peče vanilkové rohlíčky s příchutí benzolu
poezie II
Jakub Effenberger (* 16. 9. 1964 v Praze), básník, fotograf. Vydal knihu poezie Předpovědi (Edice Analogonu, Praha 1996). V surrealistické skupině působí od roku 1987.
121
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
Moped z prasečích ocásků
/// V tom tichu se o sebe daly zabíjet mouchy Přešla bouřka, několik inflací i válek jednoho proti všem. Jen jsme si nedokázali rozvázat boty – tajemní jak faktura za přehradu – přehazovali jsme zpřelámané výčitky vidlemi perspektiv, z nichž by se poblil i kdejaký kapesní Nostrodamus. Tak nějak se loučí s minulostí tak nějak se otevírají víka kanálů tak nějak se mažou medem chodidla, která svědí kroky, jež nikam nevedou (a přitom se tomu říká POKROK) Nasrat a rozmazat po hvězdách které visí nad postelí z jednoho háku na druhý jako vánoční girlandy z mrkve a vzácného koření. Jsem unaven k usnutí s otevřenýma očima – je to satisfakce za ožralé dovádění na břehu rybníka, kde skončil přinejmenším jeden opilec, aby se už na sebe nemusel dívat. Co zbývalo, abych to pochopil také, abych minul Oreu na jejích klikatých cestách, o jejichž úvozech plných střepů se sluší mluvit jen v náznacích? Trocha energie soustředěná do gesta bezmocnosti. Trocha cílevědomé rezignace. Trocha popela, který by mě probudil, až by se řítil k nebi.
122
poezie II
Jakub Effenberger
Pak by stačilo vyplenit první sázenku na vlastní nesmrtelnost a s pocitem dobře odvedených daní usnout v půli skoku
Jakub Effenberger: fotografie, 2007 Otec Ubu: Kdybych byl králem, dal bych si sestrojit vysokou helmici, jakou jsem měl v Aragonii a co mi ji ti španělští ničemové tak nestoudně ukradli. (Ubu Králem, jednání I., scéna I.)
123
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
124
poezie II
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
///
///
Dodnes jsem si neuvařil ani jednoho koně z buštěhradské konězpřežky. Musela to totiž být legrace, když v bedně od parního stroje táhli z Dejvic do Hostivic císařpána i s celou jeho rodinou. Taková zlatá střední cesta kolem světa, kterou je třeba co nejčastěji opakovat.
Nebylo to přátelství ani noha vypadlá z okna bordelu Byl to jen kousek moře schovaný za záclonou jak pošťák, který se minul povoláním. Nebo procházka polem kolem vesnice kde nejprve došlo k incestu a pak k bratrovraždě od níž si domorodci slibovali víc než od komunálních voleb Procházka sněhem během pauzy ve hře na schovávanou, kde jeden hledá druhého, kterého vzal čert. Třeba by se něco dalo vyčíst z letokruhů nebo kávové sedliny nebo dokonce z novin, ale to bychom porušili pravidla slušného chování kdy nikdo nic neví, nikdo nikoho nezná, nikoho nic nezajímá, ačkoli vypadáme jako bychom se drželi za ruce, máme pocit jako bychom se objímali, a mručíme jako když souloží varan. Takové spiklenectví krátkozrakých vizionářů Jedna Si‑byla vedle druhé Si‑budeš, obě rozmázlé na zdi vedle okapu – potrubní pošty mezi nebem a peklem
125
poezie II
Jakub Effenberger
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
Moped z prasečích ocásků
///
///
Už jsou to i manageři kdo se kouří z kanálu vrcholoví jak elektrárna pod Vesuvem, s rukavičkami jak šoféři posledních čtyřkoláků Řídí zeměkouli dotyky svých tykadel ještě že jen tu svoji na kterou mohu jenom přispívat a nemusím si ji nechat cpát do prdele jako lepkavý bonbon všemocnosti nad několika lejny seřazenými do přehledného grafu
Je kousek moře, který jsem mínil navštívit stejně jako cíp kapesníku o který jsem osušil okno Jsi to ty, kterou sbírám po hrstích vzteku jako namalovanou na okenní římse Stačí najít jen pár chlupů a vyhneme se nesmrtelné nehybnosti Zkuklíme se jako astronauti kteří dopadli na písečnou pláž jen kousek od moře, které jsem mínil navštívit
Možná budou i tančit jak sveřepý elegán Emanuel protože lejno od kterého to nikdo nečekal posunulo křivku tak vysoko že vyrazila okno a s takovým úspěchem nepočítala ani dlouhodobá prognóza v pytli pod premiérským křeslem Možná napošesté vezmou na večeři někoho kdo by se z nich napotřetí měl pozvracet jako z druhého tajemníka prvního výboru strany, na kterou si pamatujeme z doby, kdy husa měla nominální hodnotu
126
127
poezie II
Jakub Effenberger
Moped z prasečích ocásků
/// V době, kdy ještě sedmička jezdila přes Vršovice až k moři jsem byl automechanik s hlavou od vazelíny a hubou plnou kubických centimetrů. Pak ale někdo řekl, že bych už neměl dál bydlet v té noře, co jsem si vydlabal ve vlhkém chlebu a že bych měl kreslit po nebi klikyháky, kterým by nikdo nerozuměl a každý by se divil, co že ho krásného čeká. Nasedl jsem tedy na svůj moped z prasečích ocásků a po cestě sbíral ty, kterých by se nedotkl ani nejvražednější šachista. Teď už jsem zase zpátky s hučením v uších, sakem plným koblih, s rukama od indulony ze syntetických larev obecného blaha. A sedmička přes Vršovice už nejezdí ani do Tater. To bychom tedy měli. Rukopis, nultá léta
128
Jakub Effenberger: fotografie, 2007 Otec Ubu: No samo sebou! A já se dám jmenovat Velmistrem Financí v Paříži. (Ubu Králem, jednání V., scéna IV.)
129
Holínky delfínů VLČÍ VLAK Legenda Lískový ořech za oponou malého loutkového divadla hrál svou roli, zavěšen na provázcích vedených loutkářovou rukou. Opona zůstávala spuštěna: děj dramatu nikdo nespatřil. Přesto se na jevišti hrálo a hrálo. Hudební doprovod obstarával tikot hodin a několik šachových figur ze skla představovalo publikum. Hra se táhla dlouho do noci a končila až k ránu, kdy už loutkář spal, schoulený na linoleu kuchyně kolem nohy stolu jako kolem nohy přízračné jezdkyně z Apokalypsy v lesklé holínce poškrábané od nehtů jako dávná gramofonová deska. Uprostřed noci, z čistého nebe, se zničehonic zablesklo a zaburácel hrom. Přehlušil vlčí rozjímání nad lovem včerejšího dne. Vlk zavyl a vztyčil se na zadních. Zápasy, které v něm zuřily s energií zosobněnou do přízraků a loutek, drásajících se navzájem v hluchých nárazech svých vosích těl o hmotnosti mnoha tun, byly náhle rozetnuty. Byly náhle rozetnuty jediným mocným poryvem živočišné touhy s prsy perverzně opásanými černým řemenem.
130
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík (* 20. 3. 1968 v Brně), básník, esejista, fotograf. Vydal knihu poezie Za sudy s petrolejem (Edice Analogonu, Praha 1997). Roku 1987 založil Okruh A.I.V., roku 1993 rozšířený do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
Bruno Solařík: Hon na hranostaje, 2009
131
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
Zároveň s touhou, řítící se dravě a bezohledně roklinou vlčího těla, zpomalovala její let tichounkým šepotem něha s vlasy z hebké beránčí vlny. Vlk nerozeznával slabiky šepotu, myslel si, že to na kuchyňskou linku vulgárního chtíče asi klepou tóny neposkvrněného vyznání. Ale něha zašeptala hlasitěji a vlk uslyšel: „Pláštěnka králů a královen.“ Vlk poznal, že je to hádanka sfingy a že ji musí uhodnout pod trestem smrti. A v tu chvíli mu blesklo hlavou, že už uhodl: hranostaj… hermelín… mons Veneris! Ach, i něha myslí na totéž co touha, řekl si. Tehdy se náhle rozdýchal dech kořenů stromu z masa. Vlk věděl, že té noci zmizel za hrací skříní, která mu bila v hrudi s pravidelností kroků okovaných kopyt nebo vysokých podpatků dámy s hranostajem, kráčející chodbičkou ebenového vagonu. Vlak se rozjel. V noci, kdy podzimní slunovrat srazil vaz léta. Vlčí vlak se rozjel s kůží na trh, přes temný viadukt vysoko nad údolím, rozjel se tam, kde lišky spí na kožešině bílé medvědice, s očima ve spánku upřenýma k velkým starožitným kamnům, na kterých prudce nadskakuje na rozžhavené plotně hrnec, v němž hučí a bublají litry vřelého medu.
132
Bruno Solařík: Bitva u Solferina, 2004
133
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
PERŠANÉ
134
poezie II
Bruno Solařík
„Nebude pod stráží jazyk člověka“ Aischylos
///
///
Budou ještě dlouho obtěžovat s těmi vařícími kameny Budou stát u dveří a strašit se navzájem kolejemi z hmyzu Pár kapek jedu z jejich okovů jako by však na druhé straně dokázalo oživit tepny brousků Jejich zvuk už pomalu začíná rozhýbávat udivené obličeje masařek V jakýchsi šedých pláštích zouvají botu králi kterého není vidět Dřevorubci k tomu z dosti dávných časů začali hrát na hory v dálce takže už není možné se mýlit Zákony nejsou pro každého Bouchání do vrat znovu udivuje šťavnatou blondýnu spletenou z lopat a košťat Otevírají se dveře a vchází láska v decentním obleku Rozhlíží se velmi sebevědomě a pak ukáže sama na sebe Řev dřeva si dává načas Zatím se v kabině kormidelníka tísní velké množství hub určených k okamžité konzumaci Dech padá na hubu a krvácí z uší Hory v dálce konečně klekají k modlitbě Brnění jim přitom rachotí jako berlínská modř u splavu Norský přízvuk svítí na cestu prvním šimpanzům‑amorkům s luky a šípy na kamenném žebřiňáku Po listech jitrocele hlučně kráčí holínky delfínů
Knoflík otočený směrem k doupěti vydává smířlivou vůni Dali mu pět minut na rozmyšlenou Servané epolety a pýchavka dýmná kouří doutníky stejné značky Filozofie upnula celé své úsilí k filozofii V hranatých závorkách bubnuje déšť z krve a železa Na místě bývalé sádrovny Své kalhoty však nepouští ani do kina Hedvábí za obzorem čeká na mou návštěvu a úhledně se skládá do čtverce Šachové tahy pomalu srovnávají krok s jízdou Valkýr plnou mravenců a sněhu
135
Bruno Solařík
Holínky delfínů
136
poezie II
Bruno Solařík
Holínky delfínů
///
///
Na pokropené podlaze začaly vstávat stíny a chvíli to vypadalo že drahé kameny dokážou nahradit lesk skutečných očí Pak se otevřely dveře a v osvěžujícím průvanu vstupoval strašně pomalým krokem průvod úplně stejných žen Překročily ležící nehybné tělo a rozkročily se v podřepu nad dlaždicemi ze skla
Podívej se druhou rukou do druhé kapsy Až svědomité dívky usnou v tvém dívčím náručí jedna po druhé aby ráno mohly čile vstát Vím kdy půjde tvůj pohled metr nad zemí Srozumitelné výkřiky z dlaní pokrytých šupinami Vigilie a rozmary jeptišek pod zákonem Vrazi dvojčat Dřevění panáci rozestavění podél silnice světélkují a slibují sňatek řidičům bez rozdílu pohlaví Už teď je jisté že hrůza nemá kolečka Waldemar si koupil tričko a zkouší s ním teď mluvit Vánoce si dělají rozkoš v zamrzlém rybníku plném svatých Ti se ale taktně dívají jinam „Nemiluj mě tak přísně“ „Ale vždyť se směju“ Doprostřed stolu postavil sklenici s marmeládou a vyzval ostatní aby učinili totéž Nikdy nikdy nikdy ani slovo o lásce Přerývaný dech kosí řady čertů z oceli odlitých ze vzduchu mezi námi
137
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
KULISY
/// Svět má jiné starosti Gravitace odmítá nápadníka a jde do kina sama Za chvíli vidí na plátně rozvázané uzly a není na pochybách co to znamená Zhrzený vesmír posílá svá varování Jehly se zaoblují a šupiny zívají Zatímco sláva se pomalu, se zjevnými postranními úmysly, dotýká hvězd
138
poezie II
Bruno Solařík
Chce to všechno trošku podmáznout a hodit do trouby. Ale ne do rozpálené: do úplně vychladlé. Panoramata. Pořád, jedno za druhým, samá panoramata. Vpředu je to skutečné, ale pozadí je namalované na obrovské zdi. Skoro není poznat ta hranice, ten přechod ze tří rozměrů do dvou. Nebo… nebo to vzadu není namalované? Ty kopce a nebe s oblaky? Těžko říct. Pes, který má vespod motorek. Z jistého úhlu vypadá ta krajina jako falešná vdova, ale popojdeš kousek – a máš zase panorama! Je celé udělané ze slámy – i krajina, i obloha s oblaky. Žlutá, slaměná oblaka zakryla nebe. Vana plná dojetí. To asi bude nějaká předzvěst dramatu hraného amatéry na mezi za divadlem. Konstatovat a přitom chytat uprchlé šňůry – na to ji užije. Ale i tak by jí slušela uniforma poddůstojnice letectva. Mohla by v ní krasobruslit.
139
poezie II
Bruno Solařík
Bruno Solařík
Holínky delfínů
Holínky delfínů
VELEBNÉ MACHINACE ///
///
Motocykl, rezavějící celé půlstoletí u zdi Šafránkovy stodoly, okukovala už čtvrtá generace dětí. Marek, Matouš, Lukáš a Jan se jednou kolem starobylého stroje proplížili se samopaly na zádech. Když prolezli dírou v plotě, ocitli se na úpatí sokolského hřiště. Tam stál zbrusu nový Harley‑Davidson a prohlížel si hochy nevyzpytatelným pohledem. Jako by chtěl říct: „Až bude pršet, ukliďte mě pod střechu.“
Vlastivědné muzeum v Košicích se pyšnilo hrochem, který mluvil. Když do něj někdo střelil, řekl hroch: „Zásah!“ Když se naopak střelec minul, ozvalo se z hrochovy tlamy temné: „Samá voda!“
/// Ode dne, kdy byl na lipnickém panství vybubnován zákaz nočního vycházení, přestala venkovany obtěžovat žízeň po nekonečnu.
140
141
Až do moře
poezie II
Blažej Ingr
Blažej Ingr (* 11. 4. 1968 v Brně), básník a divadelní režisér. Vydal knihu poezie To byli jistě noční hlídači (Edice Analogonu, Praha 2001). Roku 1987 založil Okruh A.I.V., roku 1993 rozšířený do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
ZATÍMCO
EMANCIPACE
Právě odbíjeli „shledání“, když karabina dorazila do blízkého lesíka. Byla tma. Brankář Králík vyrazil puk kabelkou. Držgrešle loví vichřici v peněžence. „Zatímco malé holčičky většinou spěchají, aby byly co nejdříve doma,“ hloupě jsem se zasmál, „čekávám za rohem a vždycky na ně vybafnu.“ „Uhoď, uhoď!“ ječela bedýnka na opilého námořníka. V jedné z vysypaných popelnic bylo mrtvé novorozeně, které se rodička zřejmě rozhodla pecka přilepená na knedlíku. Nakonec jsem se rozzuřil, popadl tramvaj za nárazník a vtáhl ji do tunelu. Bydlela tu kdysi paní s obrovským knoflíkem, pomyslel si medvědář a koupil hašlerky medvědovi, který měl kašel.
1. Dlaždič Žebříček tloukl svou manželku potápěčskými ploutvemi kdesi u Balatonu, kde s ní byl na dovolené. Večer v bungalovu se Žebříček u televizoru spokojeně chechtal maďarštině hlasatelek při předpovědi počasí. Jeho manželka se však nesmála. Zašívala právě boxerskou rukavici a televizor nesledovala. Žebříček se přestal smát, zamračil se na manželku a pohrozil jí ploutví, kterou teď nosil neustále při sobě. Manželka ucítila dlaždičův pohled, a aniž zvedla oči od šití, vlídně se usmála.
2. Brontosaurus se několikrát obrátil v posteli. Měl angínu a bolelo ho v celém dlouhatananánském krku. Při každém jeho otočení postel navíc nebezpečně zapraskala. Pod kostýmem brontosaura se skrýval Saša Rašilov, kterému bylo tak špatně, že se po představení nedokázal převléknout. Doktor tu měl být co nevidět. 3. Převozník měl zase dlouhou chvíli. Popadl bidlo a mrštil jím do dálky jako oštěpem. To bylo řevu, když ho proud odnášel i s neovladatelným vorem. Děti si večer vyprávěly, že převozník jistě dopluje až do moře.
142
143
poezie II
Blažej Ingr
Až do moře
PROMĚNA Muž v posteli delší chvíli nechápavě zírá na peřinu, pod kterou se mechanicky pohybují jeho končetiny. Na hlavě má tykadla. Hlas z reproduktoru: Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz. Ležel na hřbetě tvrdém jak pancíř, a když trochu nadzvedl hlavu, uviděl své vyklenuté, hnědé břicho rozdělené obloukovitými výztuhami, na jehož vrcholu se sotva ještě držela přikrývka a tak tak že úplně nesklouzla dolů. Jeho četné, vzhledem k ostatnímu objemu žalostně tenké nohy se mu bezmocně komíhaly před očima. Co se to se mnou stalo? pomyslel si. Nebyl to sen. Zabušení, rozrazí se dveře. Pomalu vchází Otec, Matka a sestra. Také mají tykadla. Otec má v ruce lucernu. Matka: Inu, to už je tak na světě zařízeno. Každý má svůj úkol od Pánaboha. Otec: Buď hodný a uč se pěkně lítat, abys brzy mohl s námi svítit. Zdař bůh. Odejdou. Otec, matka a sestra z reproduktoru: V podvečer tvá čeládka, co k slepici kuřátka k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine. Konec
144
Leonidas Kryvošej: Královna vos, 2010
Výtvarný doprovod:
Leonidas Kryvošej (* 14. 5. 1957 v Moravské Třebové), malíř. Roku 1988 založil Šternberskou surrealistickou skupinu, roku 1993 rozšířenou do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
145
Otřesná svědectví
146
poezie II
David Jařab
David Jařab (* 2. 1. 1971 v Hranicích na Moravě), básník, divadelní a filmový režisér. Je zastoupen např. v antologii skupiny surrealistů Letenka do noci (Petrov, Brno 2003). Roku 1989 vstoupil do Okruhu A.I.V., roku 1993 rozšířeného do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
DOLŮ PO PROUDU
MAJOROVY KRÁSNÉ VLASY
Starý tunel byl zanesen odpadky a harampádím z nedaleké konzervárny. Stejně jako ona, nebyl už dlouhá léta v provozu, přičemž v poslední době v tato místa nezabloudil už téměř nikdo. Snad jediní lidé, kteří mohli sledovat jeho stav alespoň zpovzdálí, byly ženy – zlodějky brambor. Už po téměř celý srpen sem k večeru tajně přicházely a malými motyčkami vykopávaly snad ještě nezralé hlízy. Měly strach. Bylo to vidět na každém jejich pohybu. Pracovaly s obrovskou rychlostí, jako by se bály strávit na oranisku byť jen o minutu déle, než bylo nutné. K deváté hodině vždy vykopanými bramborami naplnily až po okraj rákosové čluny a vypustily je na vodu. Říční proud pak čluny poklidně unášel směrem k pohraniční vesnici Dragomilu. Těsně za hranicemi, v místech, kde řeka protékala lesem, je však vytahovali z vody uhlíři, kteří zde na levém břehu sídlili snad už po staletí. Takhle to šlo celý podzim. Hranice zůstávaly neprodyšně uzavřeny a dnes již víme, že tento neutěšený stav trval ještě dalších pět let. A tak se asi zlodějky brambor nikdy nedozvěděly, že jejich rákosové čluny nedorazily na hladinu Darzaského jezera a že tedy jejich brambory nikdy nespatřily polní kuchyně nechvalně známých osvobozeneckých jednotek generála Wardanského. Čest jejich památce.
Major Rott seděl v houpacím křesle otočen zády ke krbu. Na vyřezávaném empírovém stolku před ním ležel otevřený dopis. Majorovy oči hleděly vytřeštěně do zrcadla. Pomalu se otevřely dveře a vstoupil vojenský sluha Ščepka. Bez jakékoliv známky rozrušení přistoupil k majorovi a s odporným výrazem ve tváři mu sňal s hlavy paruku. Major se ještě naposledy vzepjal a s děsem v očích padl na zem. Sluha si lokl pánova čaje, a pak s klidem lékaře vstrčil majorovo drobné tělo do krbu.
147
poezie II
David Jařab
David Jařab
Otřesná svědectví
Otřesná svědectví
KRÁLOVSKÁ ZAHRADA
JEHO VELIČENSTVO
V emírově zahradě se právě leštilo ebenové dřevo, jehož spletence ráno vyplavil mořský příboj na břehu Levanty. Pach síry vycházející z koňských nozder vyvolával spolu se zástupy slepců iluzi podvodního města. Na nástupišti se objevila královna v dřevěném klobouku a s holicí štětkou připevněnou k bradě. Tato egyptská sfinga… Tento bachratý remorkér… Prostě tato královna měla v těle několik šípů. Jihoamerická kráska s insigniemi mořských panen. Byla zvolena tříčlenným revolučním výborem za královnu Levanty s výhradním právem na povodí řek a dna jezer. Tento krystal, prostě tato královna je a zůstane přísnou strážkyní balvanu.
Řasy namočené v kaluži si oba lučištníci přiložili na oči Pod jejich nohama se zmítal chlapec, který přijel na loďce Pomalu a tiše se k němu sehnuli takto maskováni, že by je ani vlastní matka nepoznala Ze dvou stran přiložili chlapci na spánky kameny Jeho tělo na chvíli strnulo a zpod zadku začal mu vyvěrat pramen vody Lučištníci lačně hltali krystaly, které se vytvářely na nahém těle Náhle jeden z nich více přitiskl kameny ke spánkům a druhý plochou dlaní bil chlapce do čela Ten řval až k nesnesení Po proceduře vstrčili mu hlavu do hrnce a chlapecké tělo proměněno v dívčí položili nakonec na žebřinový vůz O deset let později stal se hoch českým králem.
148
149
poezie II
David Jařab
Otřesná svědectví
NA ČEKANÉ V lomu čekala parta chlapů na medvěda. Vše zahalovala ranní mlha a Hoffsteiger, místní soudce a vůdce výpravy, zapaloval svým mužům jednu cigaretu od druhé. Zbývalo už jen patnáct minut. V šest hodin začínal v lomu odstřel. A ti chlapi tu čekali na medvěda. (Z rukopisných sbírek Ostrov blanokřídlých rytířů a Otřesná svědectví, 90. léta)
Výtvarný doprovod:
Roman Kubík (* 21. 9. 1961 ve Šternberku), fotograf. Roku 1988 založil Šternberskou surrealistickou skupinu, roku 1993 rozšířenou do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
150
Roman Kubík: Na všechny dojde, 2008
151
poezie II
Roman Telerovský (*14. 12. 1972 v Roudnici nad Labem), básník, esejista, autor kreseb a asambláží. Publikoval knihu poezie Dokud je vlk v sanici (Edice Analogonu, Praha 1998). Roku 1992 vstoupil do Okruhu A.I.V., rozšířeného o rok později do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže TAK
SPÁT
Posadit se za svůj samostříl Zaujmout pozici A myslet si že všechno bude v pořádku Jenomže Co když to nevyjde a člověk se bude muset v přízemí vpravo postavit tváří tvář smrti a vůbec ne z úst do úst jak by se řeklo Anebo právě Z úst Do úst
V úterý navečer Po smrti jdu Ještě spát Tak jo To jako začátek a konec Jenomže ono to nekončí ani nezačíná A vůbec Tenhle pokus neplatí
11. 11. 2003
25. 9. 2003
152
153
poezie II
Roman Telerovský
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
ZKOUŠKA ROZHLASU
UŽ UŽ
Nebo raději nikam nechodit ozývá se zpod koberců ticha dálky ptáka který letí uzavřený v čtverci jako když barva se k tobě nehodí k tvým očím k tvému písku který skřípe mezi zubama Ozubená bílým prachem nakonec z nádoby tady na stole vždycky čouhá dřevěná noha tvý nepřítomnosti A nepříjemnosti si tlučou tělo o tělo svá ozubená kola své ozubené čtverce Jako když hřebíkem do zdi Jako když dírou do vrat
Hlavou když chceš tak do zdi Když hlavou tak do zdi Dolů a do zdi Takže to by bylo jako obvykle na úvod, horko, na stole mrtvý kůň, prázdno, co je tou zdí tady vedle spánkové kosti, myšlenka která schází. Tady je první výrazné zastavení A otázka Kdo jsou a koho představují Jsou opravdu všude a stud mi profukuje zátylek Zachytávači prachu slov
22. 7. 2006
Jako když díru chceš spláchnout A dál už se nehneš ani náhodou 6. 5. 2004
154
155
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
NAPŮL ze záhlaví vylétá polomůra anebo popravdě polokůň Polomůra zbloudilé myšleny polokůň usínání Tady je vidět, že rozpovídat se dá o čemkoliv ale taky je zřejmé že kráčíme na scestí Jen přidám, protože je to trochu kom‑pulse Pološero Přidávám pološero abych neusnul abych nevytrhl podlahu myšlení i s navijákem abych nezapomněl vytáhnout hřebík z mlčení abych se však ty víš co abych čirou náhodou neuklouzl smrti z lopaty abych nezavřel oči Tak vidíš co jsi chtěl skutečně říct a kde tě svírá mazaná úzkost Smrt z lopaty Strach abych nádobu abych nádobu nepomátl abych nádobu nepomátl a vklouzl abych vklouzl
156
poezie II
Roman Telerovský
abych ti vklouzl a nahmátl abych ti vklouzl a nahmátl jednu skleněnou louku
Tady se ten trhanej proud zastavil, začal se vracet, doříct to nejde, protože jsi rázem pod peřinou… ne je to zastavený, neleze to dál, kolena v písku, někde na kraji jezera, na východním severu se dvěma kluky, Sám, plazím se třeba nějakou polní cestou nebo co to je, zase peřina a horko mi padá na hlavu, ne je to zastavený jak bych řekl, ale především rytmus se vypařil, v tom ochlazení zatajený dech, je to celé zatajený dech, to má přeci své kouzlo „Zatajený dech“ A stojíš, přešlapuješ, na nikoho se tu nemůžeš spolehnout v prásknutí už tak přivřených dveří, jestli tomudle bude někdo rozumět? to je jak z filmů šedesátých let, ta dikce. Seď a ani nedutej, seď a ani se nehni, seď a prožeň si štětku hlavou, černou jak kominík, černou jak černej pták, černej pták letního slunce tamhle na východním severním jezeru, kde najdeš všechny tři a taky šílenou tetu, kterou mám opravdu rád. Tak, a jsem znovu na místě odkud vlak nejede Vlak chroupe zuby a stojíš a přešlapuješ a ze záhlaví ti leze polosmrt
28. 7. 2006
157
poezie II
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
KDYBY PLECHOVÁ HUBA Na jedné noze šílenství s druhou nohou v kufru to se ví že ten hlomoz jednou přestane ale poslouchej skřípsání skříp jsem si tichý vrh myšlenky na podvodní krajinu na jeden podvrh řekni si Podvrhnout vlastní myšlení (jako podminovat) (jako podtrhnout) (jako že tahem s tím nějak zespod pohnout) Podmilovat co se dá i co se nedá takže i násilně podmilovat kousavý falsifikát světa a všech těch událostí kolem Máš kostní dřeň namol Zaslechneš oko kolemjdoucího Jen v tichosti chci říct, že se paralelně sleduji, čekám na chvíli, kdy se stroje zastaví, jenomže ta vedle hudba možná šálí smysly, možná ten hukot čertvíco. Říkat Běž! dneska ani není třeba.
158
Kontrola pravopisu a gramatiky dokončena To kvůli čertovu zastavení (ono čertvíco) Pamatuješ jak přišla paní Inka a dělala čerta a tys to poznal a bylo ti jí trochu líto Paní Inka a její dcera Otcovo milé fantasma Přízraky táhnou za jeden provaz
Až se mi tu udělalo smutno… – teprve tady stojím, konečně stojím ne na vlakovém nádraží, ale v rohu, v rohu pokoje bytu, dnešního tehdejšího bytu. jáma je otevřená skoč do mě a zeptej se Co všechno se otvírá Konzerva vzpomínky Konzerva rezu Konzerva pláče Konzerva která otevírá sama sebe Konzerva která sama sebe pojídá Konzerva která sama sebe zavírá a plní Konzerva Nachträglichkeit
159
poezie II
Roman Telerovský
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
Vypadá to trochu uměle, tenhle odkaz k dnešnímu (i včerejšímu) pojetí paměti. Tělesnost paměti, přepisy a předělávky. Ovšem, že při pozornějším čtení ti dojde, že je to celé manévr, vzdalující od skutečné vzpomínky (– jak tam někde a sám… – na paní Inku)
ANI A VŮBEC
která bolí až někde v krku
únava 20. 1. 2007
myje …a to by mohlo být pro dnešek všecko nedozvědět se kdo ani co ani a vůbec
kláda tmy za rohem ozvěna včerejší noci
Opakování motivů, motivy se opakují, dokola, běž. Jediné vysvětlení hledám ve skutečné posteli na dosah obzoru, ruky, těla. jdu! Jdu tam, dobrovolně a sám, uvíznout. na okraj: je to úplně trhaný, tlačený… Bota, když chceš. 14. 2. 2007
160
161
poezie II
Roman Telerovský
Zárazy, neprůchodnosti, sabotáže
/// A oku vypadl den (z oka) 20. 9. 2009 Z rukopisné sbírky Sabotáže (1996 – 2009)
Výtvarný doprovod:
Ivan Horáček (* 10. 4. 1952 v Havlíčkově Brodě), malíř, grafik, esejista, teoretik příčných věd. V surrealistické skupině působí od r. 1999.
162
Ivan Horáček: Klisteer, 2005
163
Do světa spanilých bakterií
164
poezie II
Kateřina Piňosová
Kateřina Piňosová (* 30. 11. 1973 v Prostějově), básnířka, malířka, autorka objektů, skulptur a asambláží. Vydala např. knihu poezie Housenka smrtihlava (Edice Analogonu, Praha 2000). Roku 1995 vstoupila do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
///
PAŘÍŽ NOC
V kapalném stavu jí oči padají mezi prsty u nohou. Nehtem vyhrabuje jednu slzu po druhé a strká si je do škvírek mezi zuby. Bude mít úžasně lesklý úsměv až dojde k nejhoršímu. Až se před ní rozutečou všechny dopravní prostředky včetně koně. Bude se usmívat leskle, až zase netrefí domů. Až už od ní utečou i domy a silnice. Bude dýchat mohutně až jí slzy vypadnou ze zubů a rozsypou se po chodníku, který tu před chvílí byl a už tu není.
Vytrhávám mříže, které s rachotem padají a zase padají dolů jeskyní do města modročerného od měsíce Myslím, že od funění přízraků které se schovávají ve škvírkách okenic a v obočí krasavic z Afriky a v očích unavených špačků Je tma se žlutými stopami velkého pavouka Kdosi padá do vody do světa spanilých bakterií s krásnými čely Hledím dírou do rozevlátého úsměvu jemnocitného racka a usínám mezi rozvlněnými šaty prodavačky sýrů
165
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
DELFY
ČERNÁ MADONA
V tomto včerejším dnešním zoufalství Kdy mi mohutným zobákem Do zátylku klove Alka Poskakuju na starém kamenném zábradlí stadionu A prsty kreslím do vzduchu plameny Tolik plamenů kolik je smějící se staré trávy Která mi tleská a fandí
Na její tváři Hedvábné zlaté peří Její zjizvený závoj povlává Jak přijíždí k pobřeží sumců Její synek jí vyrůstá Z pravé paže Napřímen Ozařuje její levé ucho
Za chvíli se zlomím v pase A tráva se uchechtá k smrti Alky budou sedět rozkročmo na moři A pošilhávat po mě Až znova s ohněm vylezu Z rozpukaných kamenných sedaček Zase mi půjdou po krku A tráva mi bude tleskat A já jí budu fandit.
poezie II
Kateřina Piňosová
Požírá obecenstvo Svým řevem napěněných vln A její rozevřené oči Vymezují cesty Bílým delfínům Přijíždí Sedíc na havraním zobáku Pod sukněmi schovává Miliony háčků A její kamenná kutna Zabíjí čas Její prsty prostupují Naše čela Já spím pod její patou A točím se Ve světélkujícím černošarlatovém bahně Jednou za měsíc
166
167
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
PRO KATEDRÁLU V CHARTRES Slunéčko sedmitečné promluvilo. Úhoři na mě mávají svými jehlami. S otevřenou náručí stojím na šperkovnici. Šeptám staré rýmovačky. Vidím legie pochodujících mravenců. Černou abecedu. Nohy mi tají horkem hmyzího dechu. Líbám hada. Kůru kaštanu. Tady bydlíš moje úhoří královno. Tady cucám tekutiny z žil tvé mramorové podlahy. Jak jsi křehká moje sestro ve smutku. Syčím. Moje žebra transmutují. Slovní pára se plazí po mozaikovém labyrintu.
168
poezie II
Kateřina Piňosová
Žíly mi pumpují jako splašené. Jako vřídla. Mé těhotné břicho je plné kořenů ohně. Má páteř je roztažená do oblouku. V krku mám obrovské chladné perly. Zvracím. Jsem tedy naživu ale už nevrhám stín.
169
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
BAŽINY (Atchafalaya, Lousiana) Běžím moje dlouhá kůže se otírá o hřebeny velkých růžovobílých listů Ten pohyb sviští Běžím po kusech popraskaného dna jezera měkce patami odloupávám důlky Zatočím do zátoky ve které potkám hnědé oči šedé krávy její řasy se mi derou pod víčka Mech se zatahuje protože přijde její černá dcera
poezie II
Kateřina Piňosová
Vyprášené kožichy mývalů pokrývají obézní kmeny Magnolií a pod pařáty palmet se rozmnožují lilie Neobyčejně bílé volavky si stínají hlavy křídly a šero stojí bez hnutí (2008)
Sladce se rozkládají vačice ve svém sedmém životě Hladina bahna se leskne jako sklo Dnes padají zlaté kruhy a mnohá ústa usliněná od výkřiků zůstávají otevřená jako břidlicové kotle v samém srdci pole závojnatek
170
171
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
Do světa spanilých bakterií
EL CHARCO DEL INGENIO Botanická zahrada v San Miguel de Allende I. Jdu po špičkách žlutou cestou která je nalomená na tisíc úhlů za mnou se šourá lasice ohlédnu se a ona v podobě psa rychlostí světla mizí uvnitř tyrkysové škvíry mezi zemí a mraky Stíny obrovských kachen nade mnou poletují jakoby byla půlnoc Suché dno řeky je rozříznuté na dvě ostré poloviny na soumrak a na zlato Jehly přede mnou jehly za mnou II. Nahlížím do tůní ve kterých se množí květy neochlupených uší Můj stín ujíždí na ostrůvek lemovaný pěnou červenoprsých hus
172
poezie II
Kateřina Piňosová
III. Blížím se ke třem věžím – vztyčeným ocasům myší v nadživotní velikosti s hustými hřívami Jehly přede mnou jehly za mnou Zelené zubaté hřívy a hladká lesknoucí se kopýtka na svalnatých nožkách myší v nadživotní velikosti IV. Kachny s nejjemnějšími pokrývkami zad a sedly z nejkrásnějšího dřeva sklánějí hlavy pod tíhou namalovaného nebe a ze zobáků vypouštějí hustou kovovou mlhu bouřky
173
poezie II
Kateřina Piňosová
Do světa spanilých bakterií
V. Kůže kaktusů praská pod pouhým dotykem mého hrubého prstu Odcházím na hraně nepopsatelného smutku (leden 2009, San Miguel de Allende, stát Guanajuato, Mexiko)
Kateřina Piňosová: Můra, 2010
174
175
Přemysl Martinec
Jen dál RATATA Ratata – Ješiňáci jsou prasata Karel Poláček Jedu vlakem, myslím si, že jsem klid a laskavost sama, třeba i jsem, ale ten vztek a nasranost ve mně někde je, a ve vlaku je všude. Kdo se má na ty lidi dívat a kdo je má poslouchat. Támhletomu tak proseknout hrdlo srpem, rezavým pokud možno, a támhleté udělat díru do hlavy pěstí (chtělo by to asi takovou železnou rukavici rytířskou, ať se ví, že rytíři ještě nevymřeli). A tomuhle hlavu rovnou utrhnout. Zavřískli by, splaskli, něco hnusnýho by z nich vyteklo a byl by klid. Jen si to tak představím, abych byl zase klidný a laskavý ke stařenkám. Ale někdo to tady musí dělat doopravdy, a často, od čeho by byly vagony tak olepené, oblemtané, možná že se to stává ve vagonech, které jsou právě prázdné; že si to v nich rozdávají lidé, kteří už dávno vystoupili. Taky se ten vlak tolik courá a nemůžete šlápnout na plynový pedál, takže šlápneme tomu dědkovi na krk, nebo alespoň na kuří oko. Železnice má v sobě už od začátku něco agresivního, želez‑nice, želez‑niční, železo‑ničení, slavná koloniální minulost, tady vám vezeme civilizaci, vy vopice, začátky hromadné přepravy – hromady uhlí, obilí a jiného materiálu, hromadné zájezdy na hromadné popravy, zpáteční jízdenky si nekupujte, koneckonců je ani nevedeme.
176
Nádraží taky nic moc, taky je to takové fujtajblové, často zbytky různých zařízení, která sloužila čertví k čemu, a lidi, kteří slouží k tomu, aby se na nich posilovala neduživá dobročinnost a trénovala zdravím bující zločinnost v civilu i v uniformách (viz zájezdy hromadné). A taky se tam teď líhne hodně toho zmutovaného hmyzu, malí elektroničtí pavoučci, ozrutné elektrické lokomotivy, bzučí, bzučí, šmejdí všude nebo někde číhají, a pak vás uštknou, pokousají, bez varování, chlamst. Taková parní lokomotiva, ta se musela nejdřív rozžhavit, rozzuřit, supět a funět, jak se v ní praly oheň s vodou, zaječet, zařvat, než vyrazila do útoku, jinak by bouchla vzteky. Jsou mi z celé železnice asi nejbližší, sopky na kolech, škoda, že vyhynuly. Občas sice nějakou předvedou, ukážou v akci, ale zombie jako milenka, to už není to.
poezie II
Přemysl Martinec (* 7. 11. 1957), malíř, grafik, fotograf, autor objektů, skulptur a asambláží. V surrealistické skupině působí od r. 1999.
Příspěvek do Ankety o železnici, 2003
177
poezie II
Přemysl Martinec
Přemysl Martinec
Jen dál
Jen dál
JAK JE TOMU S NAŠÍ CIVILIZACÍ Měl bych k tomu tématu takový pěkný sen o konci světa. I když – proč konec a ne šťastné zítřky? Anebo oboje – koneckonců ve správné apokalypse jde jedno s druhým. Snad strach z budoucnosti, z těch změn pořád… Takže zpět ke křesťanským kořenům naší civilizace, ze kterých vyrašilo to, co vyrašilo, bludné kořeny, obludné výsledky, nebo jinde návrat ke kořenům islámským, o které zakopla při chrtích dostizích se západními psy… a zvířátka přes kořeny dál žene les naježený. Třeba kořen mandragory; napojíme se jeho extraktem a budeme tak plni duchovna, že nám poleze ven ušima, o ostatních otvorech nemluvě (zatím leze jenom krkem). Nebo vše vyřeší kořeny rovnice n‑tého stupně na počítačích n‑té generace výpočetní techniky. (S tomu odpovídající degenerací lidského druhu.) Zkrátka: babky kořenářky všech civilizací a (sub)kultur, spojte se! A teď ten slíbený sen: Jsem na severním okraji zalesněného údolí. Strašlivá bouře, stromy na skalách na protějším svahu se ohýbají pod nápory větru, bije tam jeden blesk za druhým, až ze skal odletují balvany. Náhle vše ztichne. Raduji se, že stromy přežily. Vtom ale přijde mráz. Takový mráz, že rve stromy ze země i s kořeny. Opět chvíle klidu, klidu nabitého zlou vůlí. A pak přichází od severu vítr. VÍTR. A to je konec,
178
Přemysl Martinec: Půjde to!, 2008
179
poezie II
Přemysl Martinec
Jen dál
konec všeho. V nějakém zámku na severu Čech, snad i v Zákupech, hýří francouzští rokokoví šlechtici. Ještě nic netuší… Co má tento sen společného se světem v roce 2105 nebo se současnou fází naší drahé civilizace, také netuším. Nemine rok, ve kterém by podle různých proroctví neměl nastat aspoň jeden konec světa – ale tak to tady chodí přinejmenším posledních pár tisíc let. Taky se vždy najde dostatek lidí, kteří v takovém podniku vidí jedinečnou možnost, jak uplatnit své schopnosti, a rádi přiloží ruku či hlavu k dílu. Tedy nic, co by bylo charakteristické zrovna pro tuhle epochu. Snad jen, že máme opravdu nadějné vyhlídky, že se ideálu celosvětové katastrofy přiblížíme tak, jak se o tom starým prorokům jen snilo. Dobrou noc. Příspěvek do Ankety o konci civilizace, 2005
Přemysl Martinec: Světluška, 2007
180
181
Píchlá babeta (fragmenty)
/// Je teda čas kdy nemusíš bejt prorok abys viděl mračna hladovýho hmyzu. Je ale čas kdy abys byl nemusíš bejt? Nebo je eště čas protože ten čas teprve peříčkama ve frňáku buděj? Nebo je navěky TEĎ … Jsem na špacíře se sebou jak s Uzbekem Vlám jak tunelovej most (ta nuselská rakvička co na ní teď budujou extra šlehačku průhlednou a neproskočitelnou). Jsem Teď a v Tom a svůj outěžek (taky Honzíka) kojim z bradavek pod ušima infúzní bužírkou rovnou do břicha a přitom tlačim tlačim řídítkama napřed vod hospody polní cestou píchlou Babetu tlačim a bolí to. Jsou bolesti rozkoše bolesti zubů v bolestech žalů roníme anděly v bolestech touhy upisujem duše a z těch bolestí prej vznik i sněžnej skútr a to už je milá Babeto ňákej hřebec!
182
Jenomže ty jsi z Kladrub jako já vocaď do hospody třicítkou a zpátky abych tě vlek … A v dáli hudba jak Wágner na pozoun za letní noci vábil by křepelku protože mu právě došlo že na počátku bylo ticho a to ticho bylo zvuk.
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout (*5. 7. 1960 v Praze), básník, malíř, grafik, autor objektů a asambláží. Vydal knihu poezie Pohádka o ničem (Edice Analogonu, Praha 2004). V surrealistické skupině působí od roku 2000.
Hudba a Chřtán škoda že jsem hluchej ale zase si vidim až do žaludu jímž láska prochází jak udušená mrkev Márinkou. Ta láska bobule k bobuli na odvrácený straně hroznu ta obézní askeze v šafránovym vaťáku ta nahá želva turecký něhy studna i stéla i roláda i kolenní tchýně bolestně lukrativní klíčová chrupavka ale vona si poradí viď Babetko vona se namaže … Je noc kdy starý sakury roděj pily a pláčou kozí moč kdy na černý turistický značce překaravanováno je nikým
183
Jan Kohout
Píchlá babeta
protože v tom kaňonu mezi krví a chlupem na čerstvě napnutý králičí kůži nikdy nikdo nikoho nehledá. Ej má invalidní rikša ječmenem piktogramy vorá a zní to jako licitovanej pokr s prázdnejma kartičkama snad proto že ze všech karetních her chápu jenom záchod. Je léto co léto nepamatuje a bude víno jak vejce jurskejch kuněk a bude plejtváků tak vobrovskejch že to možná ani nesežerem, a budou krysy jak paňmámy za plotem. A těch hvězd bóže jak bludičky v močálu věčnosti co váběj už bez tanečků co váběj už navostro: „POCEM … !“ Jedinej povel na nebeskym buzerplace. (A co ten ksicht na Marsu? Nebyla to národní knihovna? Skleníky voči a do huby komín…?) Vycházka do ulic s cedulí ZABIJ MĚ BRATŘE je z hlediska kvality dnešních Kainů zbytečná. Vycházku na hvězdy s lupou o polednách blokuje zas nevyhnutelný autodafé.
184
poezie II
Jan Kohout
Píchlá babeta
Zbejvá mi teda blikat a doufat že někdy někdo snad zachytí na zoufalý vlně: „Hracholusky… máme problém…?“ Ale jak dlouho se ještě dokážu hrát…?! Jak dlouho lavírovat mezi sebou a sebou …? Inu jak hulákával hulán Holan: „Aby se klamala stačí Ji milovat.“ Takže – – kanonýr Jabůrek… Dálka je stěna prostor je stěna zazděni v něm flákáme se maltou a je nám cizí co známe protože pamatujem Jinde jako Domov. Už vim proč hvězdy jsou jak zlatý cvoky. To zcvokatěl švec než řek bys hvězda a podrazil sebou vlastní flik. A přitom tma jak v zákusku jubilanta. Ve tmě člověk nenasviní a tak s ní líhám žeru si hubu a drobim slova jako bych dojil vyjetou krev jako by Madona kouřila skládací metr nebo vzpěračovym popelem cukrovanou činku a přitom jak medúza vláčela za sebou hektar
185
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout
Píchlá babeta
Píchlá babeta
neónovejch pažahavejch střev.
///
Poď Babetko ty bréco plechová lehnem si tu chvíli na mez vopři šlapku vo mý břicho at vidim líp ten semafor jak holubník uprostřed houbovýho kruhu lodyhu svastiky sekvoj mezi klečí bod kolem něhož latinka runovatí mlha sklovatí propasti menhirujou a smrdí i heřmánek. Bod co způsobil tu dirku ve tvý gumový duši … (…)
Na blínovej palouk vbelhává se depilační zvěř na posedu kostry ani nedutám. Jsem pytlák bez portfeje? Jsem parazit naruby varroa constructor? Jsem doktor běd? Jsem čokl kterýmu na vycházce kleplo Pána? Jsem selhánim božího faktoru omylem pokřtěnej čert? Jak žít a nevraždit se a vod který bohyně jsou tyhlety mozkový filcky Že nahrávám si na smeč a beru to bagrem? Co se nám to choulí ve chrámovejch panenkách? Snad kupčíci co volaj: „Slzy s prachem – třicet drachem“…? Ale jsou taky slzy co hnijou jak za rosy v důchodkách fotbal s čumbrkem. Jsou taky slzy jak litinový sardinky vod kukaček jsou slzy platný jak popelu adrenalin slzy co kanou jako ten sejra zpod helmice Quijota … Jsou ryby co žerou ryby je zkrátka hlad že nepohrdneš sebou … Ale stačí letitej váleček na zdi trčící ze chvíle jak holubí vír jak z času mladejch jater nedonošenej mžik kdys ještě lítal na krásný ježibabě
186
187
poezie II
Jan Kohout
Jan Kohout
Píchlá babeta
(napsala knížku „Dítě ve světový kuchyni“) kdy v paralelnim sexy čase hejbalo se maso v mase zduřelý slimáci mlaskali ve stydkejch tmách a Tělo bylo Slovem a přitom jen stín prcal stín… (…)
Píchlá babeta
/// Svět je jen kresba na křídlech motýla chycenýho s krutou nevinností božskýho spratka co dostal k Ježíšku káču galaxie. Kolik planet chytlo a chytne vod Boha člověka? Všechny ty modrý? Vředy Věstonic a uprostřed zánětu tomatová show … Jó když Paspermie do Pangey padne nepomůže ani Pámbu … Jenomže (povídá náhle ta moje racionální babetí herka) vono se neděje zas nic tak zvláštního. Jen jetej psychotik kuř. nevěř. alk. t. č. na mezi hledá nikoho Zn. Foto potěší. Stařenka v prstech jak zhoubná jiskra v rozeschlejch letech jak tubička sardelový pasty na zvrhlej monotyp v bronchách mu jurodivě hvízdá a ventilace zarůstá slizkym šípkem a starýho čin – žáka bolej stoupačky. Vstaň a choď ty vole nebo mě neuvezeš … !
Jan Kohout: z cyklu Čtyřverší, 2010
188
A proč bych tě ty náno chromá někam vozil? Z lásky … ?
189
poezie II
Jan Kohout
Píchlá babeta
A proč bych teda vstával? Protože mám rád vejš pod hlavou? Copak zrovna teď nemám pěkně planetárně podestláno? A copak dnes nebude svítat…? Z rukopisu, 2007
Jan Kohout: z cyklu Čtyřverší, 2010
190
191
poezie II
Jan Gabriel (* 16. 7. 1949 v Praze), básník, esejista, autor koláží. Publikoval několik knih poezie, např. Kůže orloje (Edice Analogonu, Praha 2004). V surrealistické skupině působí od roku 2000.
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky PODOBNOSTI
INZERÁT
Všechno co padá na zem Ještě nepřestává svítit Příští číslo je už předem nacvičenou poklonou Poněkud sežvýkaným sešitem nebe Tvou nečekanou odpovědí na obláček kouře Tu hromadu kostí která se umí rozkročit
Máme to před sebou Téměř u nosu Postoje které předstírají stárnutí Zmuchlané nadávky v šeru pokoje Dobře čitelné maso kdesi v zásuvkách Ještě jeden krok a všechny ty rozkošné páry ožijí v zrcadle
Znovu se můžeme začít holit Přes celou jednu ulici
S křídly se dnes už nikde neobsluhuje Jsou to prášky proti bolení hlavy Kdekdo předstírá svůj konec I krize má nakonec jen monotónní barvu šrotu
V duchu jsem si hláskoval slovo Eduard Nakonec jsi to byla zase jen ty Pohupující se stehna newyorské burzy Zneklidňující jako tolik jiných jmen
192
Chceš se přestěhovat ze Smíchova do Dejvic Jako by neexistovaly i jiné možnosti Jak si zamluvit počasí na léto Na nábřeží je ještě plno ptáků rozvěšených po stromech Které nikomu nepatří
193
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
PROJEDNOU Zvíře v dlaních A kameny v nedopsaných větách Ženy jsou nejkrásnější když se otáčí jeviště Upravují si výstřihy a učí se znovu lhát Podobají se rozvrzaným schodům Jsou plné barev a poletují v napadaném listí V poslední době jsou ptáci čím dál těžší A přesto odmítají zemřít Jsou to stále stejné cesty Kam chodíme vyvenčit své kabáty Málem už zase svaly Když se znova snažíme obkreslit všechny povodně
/// Prší na zakutálené mraky
Jan Gabriel: koláž, 2007
194
195
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
NIC SE NEDĚJE
PŘESÝPACÍ HODINY
Tady je Riga A v dálce jsou kosti Vrásky hluboké jako talíře Nic se neděje Jen s další kávou odháníme nové mraky Které jsme nejprve dlouze pomlouvali Temnou krev bifteku Samé rozsviť a maluj Poťouchlý úsměv na samém konci světa
Znovu jít a rozhrnout ulici Kdyby jen náhlým odstínem saka Stín zdí je málem celý ráj Když ne zblízka alespoň zdálky Zkoumat pohledem všechna tajemství skrytá pod sukněmi Jedny jsou plné vanilky a hořícího smetí Druhé připomínají okna ve vile bratří Čapků Která jsou tak malá že nevidí na konec věty
Tvá stehna počmáraná rozhovory Bez čárek bez teček V mlze předměstí Stalin neměl rád Židy A za jediného přítele považoval Hitlera Slyšel jsem to v televizi A nemám proč tomu nevěřit Po všem tom vyprávění kde všude je možné si zapomenout klíče
Dlouze jsme ji hledali mezi špatně zavřenými dveřmi A tužkami nadcházejícího soumraku Zmuchlané papíry poletují z místa na místo Nikdo nenutí nikoho přísahat Je konec léta Ačkoli všichni hovoří plynně francouzsky
Jen šperky se dnes ztrácejí v nábytku
196
197
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
DIKTATURA KOSTÍ
KOUPELNA
Blíž vodě Blíž velikánům Recepty jak si co nejsrdečněji stisknout ruku Příští mrtvičce Jak co nejrychleji zavřít dveře a nerozkutálet se pod stromy Nevykouřit meloun Stačí se jen pozorně rozhlédnout Prolistovat Prahu Jak se nečekaně odráží ve vyholeném podpaždí
Prší S každým novým pohledem je nebe o něco bledší Cáry přírody se dál třou o lešení Tloustnou a diví se že jsou němé Nic než podpis který se nechce rozkutálet Protože se z něj kouří
Sametové hrábě pohozené v prádelníku Jako kdyby za příští neděli již nezvonilo září Diktatura kostí prádla tajemství sleziny Tak jak jsme je všechny pěkně usadili v prvních řadách Celý týden vydržet s jedním pohledem Přesně takovým S jakým jsme kdysi rozbalovali bonboniéry Milovat jistě znamená i přirážet
198
poezie II
Jan Gabriel
Instalatéři přeměřují záchod Rozvěšují obrazy z novin Nasazují si sluneční brýle a schovávají se za mraky Než zmizí snaží se tiše odplout Samá stehna a žádné překvapení Kdo nemá kapesník může zkusit létat Skládací židle již zdálky počmárané soumrakem
199
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
KODAŇ A JAZZ
NA PŘECHODU
Experiment se Stivínovi tentokrát nezdařil I sako se vlnilo jen okolním mlaskáním Zíváním oněmělých sukní Kdoví čí to byl nápad mluvit mezi stehny německy Ale o zaparkovaných kostech aut nikdo nic nevěděl
Namísto důchodce zateplili manekýna Chloroform je něco jako křídla
Na Staroměstském náměstí sněží na rozepsané závěti Nezbývá než přežít jízdu metrem s fotbalovou havětí Která ví že Praha je jen metr pod zemí
Musel jsem dát opravit plyn Vyhodit knihy protože už byly cítit Světélkovaly jako deštníky Upadl jsem na přechodu A nové brýle stály skoro dva tisíce Bylo to jako scéna z filmu Žádné představy ale pětasedmdesát kilo dřeva
Někteří možná dozrají ale už se nesehnou Tvůj jazyk je plný příběhů Kdykoliv se je snažíme přeměřit Nemáme si náhle o čem povídat Jsou to dlouhé čáry Které mě zneklidňují protože nikam nevedou
Ještě několik metrů a budeme moudřejší než ovoce Roztřesený porcelán neznámé krajiny Celé jedno tajemství odřeného nároží Krvavé jizvy které nic neunaví Odkrytá stehna sněhu
Nohy ve spánku jsou delší než písek dne
200
201
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
///
KDYŽ NEJDEME NA OBĚD
Dnes už se nemaluje ani nekreslí. Jen jazyk čas od času protáhne svou kořist listím lustrů a řekne: tudy
Žluté a bílé Artyčoky Tak jak rostou na přeskáčku v záhybech tvého těla Naše mládí prožité v neckách rozevlátých praporů První máj jsem jednou šel pětkrát S Číňany a vrabci na chodníku Počítali jsme tváře ale nemohli se dopočítat všech tiků Zapálených cigaret Je to jako moře Přesličky a jejich chirurgové Kdekdo se ptá kdo přijede dřív Zda Barack Obama či Dmitrij Medveděv Všechno co říkáš přijde až potom Náušnice jsou nejkratší cestou k orgasmu
202
203
poezie II
Jan Gabriel
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
Mraky na konci pušky
///
SCÉNA
Tvé dlouhé upřené pohledy Jsou jako film z kterého si už nic nepamatujeme Dnes jsem se díval v televizi na jeden starý seriál Když jsem ho viděl poprvé četl jsem si životopis Alfreda Jarryho Pomačkané školní lavice vyhlídkové lodě z celofánu Tvé dlouhé upřené pohledy Hluboké louže potřísněné hromádkou šatů
Jsi to ty Mezi kavárenským stolky co trčí do soumraku Po Národní třídě plují ramena jen se vlní ale nehoří Jako když si dáme nohu přes nohu v naději Že budeme první kdo ochutná hovězí Ten mramor všude kolem naštěstí nemá jméno Zato Jiroudkův obraz několikrát přemalovanou krajinu Lze jen stěží vyslovit Nevím proč se ke každé hře musejí dopisovat nové dialogy Jantar ve kterém začne sněžit ještě dřív než si přisuneme bar i s táckem Samuel Beckett losuje kdo místo aby pískal na prsty Bude chrastit ve tmě Jsi to ty V boulích převleků V nichž se už nic neskrývá Ani roztržitý potlesk kdesi dávno zapomenutých cigaret Nebyla to oblaka bylo to bezvětří co odjíždělo metrem
204
205
poezie II
Jan Gabriel
Mraky na konci pušky
/// Koutky rtů přizdobené hadříky Aby se necítily tak nahé Stín pečlivě rozdělený do řádků Modrá Kdesi v Paříži Z rukopisu (2010)
Jan Gabriel: koláž, 2007
206
207
Jan Richter
Pokousán a uviděn TEXT II
TEXT IV
Ševelení, drmolení…..skřípavé mlaskání a plácání…….vzápětí hlučné bublání, hromové, cedění a znova ševelení…..praskání – kosti…mlaskavé skřípání masíčkem do dlaní….chroptivé naříkání a k tomu pleskání do zadnice…další a další následuje….následované prděním….vlhkým prděním odkudsi kamsi…..pak šmrdlání, něco mezi okem a víčkem s nesmlouvavým nářkem a obětním mlaskotem, bouchání, zatloukání, naklepávání řízků…tváří, pak někdo chvíli dýchá a pak souloží, mlčky….na okamžik usne, pak někomu kroutí ruku a znova ho plácá do zadnice…..chvíli neví, co si počít…chvíli řízy říz a pak….hrobové ticho….
Ano ano ano. Viděl jsem je, viděl. Viděl jejich těla jakoby z grafitu. Lesklá těla lesklých pohybů ladnosti. A dětské oči přesvědčující ohromující barevností tisíců školních kříd. Ta těla se jemně prášila do větru, který je unášel nad krajinou. Nešlo vstoupit do těl z grafitu nad krajinou, do které nešlo vstoupit, V krajině, kde je vítr unášel nad strništi, je pronásledovali psi. Jak ti byli nervózní, jak ti byli nervózní, byli z grafitu a nemohli nic.
TEXT III Zuby………zuby vysunuté, zatnuté, zuby zakouslé v zubech, v kůži…trhat maso, trhat kůži, trhat škubat svaly, lesklé srsti za slunečných rán…a pak ty měkké oči, rozmarně si s nimi hrát, házet, koukat se do svitu pouličních lamp….oči měňavky…oči duhovky… oči prázdné…sáhnout do důlku a patou rozdupat na prach noční oblohy, na mléčnou dráhu na miliardy hvězd a oslňující tmu… oslepí oči…oči pod kůží…oči ve svalech, která pokouše zuby v očích, zuby v duhovkách. Krvelačné měňavky v uličním svitu lamp. Pokousán a uviděn.
208
poezie II
Jan Richter (*20. 5. 1978 v Praze), básník, esejista. Vydal knihu poezie Faktografie (Edice Analogonu, Praha 2002). V Surrealistické skupině působí od roku 1999.
TEXT XXVII Den žumpy štětky v krku chlupy v očích v románech v polévce vlasaté chodníky chléb s nehty na konci stolu a na pozítří výkaly nad ránem jako harpyje dětské hry na stahování králíků a jejich vrzání housličkami vrzání dveřmi vrzání milenkami utonulých v mléce milenky šeptem oklikou putrefakce milenek a opět hra na řezníka v zástěře se zaschlou náměsíčnou krví pach stojatých vod dne žumpy.
209
Jan Richter
Pokousán a uviděn
210
poezie II
Jan Richter
Pokousán a uviděn
TEXT XVI
TEXT VII
Zapamatujte si tento příběh: Hořící srdce vhozeno dovnitř oknem ve třetím patře. S vidinou odměny, s vidinou svatého vidění, ale nevidí nic než sebevidění, rozbité okno, hořící koberec. Hořící oběd se ho snaží zavraždit v pravé poledne! Pravé poledne a obloha plná démonologie.
Dobrá povím to ještě jinak: kovářova kobyla je nahá, kdykoli odumřu, byť nesmrtel odtud tam a zase nic, zase nic a všechno jak má být až na ten konec a pak zase já se vším nic a se vším všudy trochu jako smrt, dvakrát nic je jako jednou řež a kluk z plakátu bez tří prstů a bez nohy a beze slov a bez vnitřností, bota vyráží mne zavraždit, sebezabit s konečnou bez konce, s absolutní, je to definitivní. Akorát. Ámen. Celý ty dny smrdí padělaným patosem ze sebesama ze všeho životabytí ze všech nádražních nádrží, beze vší a beze všeho se dívám na všechy sebesvině, jedna dva tři jako druhá jako krevní sraženina, jako vlasy rostoucí z prstů jako Klímův knír, jo, sebekonečná, konečná, dokončeno. Nic.
211
poezie II
Jan Richter
Pokousán a uviděn
TEXT XX Šaty nebo kalhoty stažené až do sklepa kde se to jak se to jako prstem do masíčka jako do stydnoucí kaše myšlení na myšlení a hra na hru a znova myšlení na anděla má‑li řiť a skutečná křídla a pak odpověď ano má měli jsme je k obědu na obíračku mastné huby a nohy a ruce od mouru ukazují do sklepa dolů dolů tam kde roste houba hlídá ji tam policajt a do bot mu teče všechno jeho tělo a my stojíme tam ve tmě tam ve sklepě a kdosi pak šeptne: „Děvče, děvčátko!“ a pak šaty nebo kalhoty stažené až ke kotníkům až do sklepa. TEXT XXVIII Hemžení stvoly hmyz vlasy bimbas zvonice zamražená srdíčka na plynové bombičky sádelnatá stehna v sádle pochodující neobydlenou krajinou blahobytu sebepojídačů sebeprznitelů kde ani sebesmrt nebere krevní tučnice mazané lubrikačním gelem pojídané před souloží bez začátku i bez konce rozdělená do sáčků na tekutiny v ústech na zadku popínavé rostliny prachu pach požáru.
Radim Němecek: Nová pověst česká, 2010
Z rukopisu, 2008
Výtvarný doprovod:
Radim Němeček (* 10. 7. 1979 v Praze), fotograf. V surrealistické skupině působí od roku 1999.
212
213
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen SVĚTOVÁ KONFERENCE PŘÍRODNIN troufale se otevírají všechny rány jejichž zející skutečnost byla dříve konstrukcí mostů, jež mě spojovaly se světem druhého dna teď po bezděčném oddělení tkání a bezbřehém tonutí je pád stále nablízku víme o sobě a sledujeme se očima hladových lovců
ony uzly bývají pro svou hrdost užívány ke stavbě mostů a byly z nich ovšem stvořeny ty náhle zřícené a uřícené konstrukce za nimiž vysvitla pestrá krajina břehů které zdaleka ještě nechápou svoji situaci
jsou to oči ukryté a neklidné jež svými pohyby rozkmitávají stromy a svými drápy zabodávají se do jiných očí kterým by spíše bylo radno utéct teď stojí zde jedna lovící kořist naproti druhé, střílejí po sobě zornicemi
jejich dalším osudem mohlo by být srůstání tedy objímání prudkých a živých podzemních pramenů anebo putování s bolavou a neodbytnou myšlenkou v kapse či nové a sveřepé uzlování polámaných stromů plačících v hloubi všech kořenů a plnících tak znovu prostořekost studny jejíž žízeň je však bezedná neboť kde je život, není lék
ten les je v podstatě velice prostořekou studnou která hlasitě netuší, že uvnitř skrývá les a ten je třeba chránit stromoví tu má zvláštní povahu na každém kmeni je uzel a v každém kořeni pláč
214
poezie II
Kristýna Žáčková (*5. 12. 1982 v Praze), básnířka, esejistka. Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku 2007.
215
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
Bludný kořen překročen
STESK SERIÁLNÍHO VRAHA řekl jí: proč mladé sympatické děvče píše takové věci? odpověděla: proč se dívence od pejska říká čubka? a byli svoji, totiž navždy v zuřivém dialektickém sváru ovšem bez syntéz se stoupající tendencí ve skrytu duše nazýval ji syntetickým undergroundem ačkoli si zdaleka nemohl být jist že syntézy (jsou‑li vedeny lineárně) nedostaly se již opět nad povrch zemský neboť! země je kulatá
poezie II
Kristýna Žáčková
obsese zvrhne se teprve z úspornosti zoufalé a trapné rezignace na řešení záhady: jak se lze vztahovat k celku a ačkoli samotná obsese jistě by omluvila nedokonalost řešení rozkládání souskladných částí stalo se nadále předmětem jeho výzkumu v bezbožné avšak vroucí oddanosti každému dílu zvláště!
teskný pak jeho život posedlý celistvostí ovšem vše, řečeno s potvorou dělo se po částech smýkajících své kluzké povrchy v příčivém vzdoru spojení už jenom každé slovo ta zející osiřelá součástka, jejíž osamocené vyslovení má význam asi jako myslet věčnost všechno mu taky dlouho trvá přežvýkat ta slova, aby mohl vystupovat v seriálu vcítit se do oběti, jíž po pravdě vždycky něco trochu chybí zdlouhavost kastračního komplexu a jeho pokusů o nedorozumění Kristýna Žáčková: Hysteron, 2006
216
217
Bludný kořen překročen
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
PŘÍBĚHY C. K. KANCELÁŘE cenzura klepe si na čelo že už ani ona nic nevydrží spílá svému nechvalnému povolání jsem protěžovaný srpek měsíce šeptá mi nezakrň! i když všechny mé buňky daly se na zběsilý úprk před bolestí jak budu vypadat, říkám jim vy nevíte, co to je prokazovat se denně vlastní dostačivou materializací a to její předstírání to je teprve bolest! jsme mírumilovná pořekadla své doby tak proč ji máme snášet? všechna originální řešení jimž přicházíme na kloub byla vynalezena za účelem zahnat bezmoc aby tato vrátila se oknem a korunovala výsledek srp cenzury vysekal díru do dutiny lebeční proč tak neohrabaně ptáme se tuto práci vykonati lze pohodlněji sekerou
218
poezie II
Kristýna Žáčková
všem buňkám vysvětlit: nic se neděje každý den není posvícení naopak zatmění nablízku neboť cenzura bere si dovolenou co potom? je vůbec čeho se bát? ničemu natož dobrému přece neslouží a přesto ozývá se bublající tušení jako by právě ona držela buňky pohromadě a její prázdniny, radost pomyslet: jde cenzura na vandr a potká báseň mám volno, řekne si a bez čtení ji sežere jestli zleniví, bude takto vykonávat i svou práci bude pak méně bolesti na světě materializace už nebude tak namáhavá a trapná budeme všichni (aspoň před sebou) vypadat dobře slibme si to
219
Bludný kořen překročen
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
BLUDNÝ KOŘEN PŘEKROČEN nesmírná míra idiocie propůjčuje svá křídla stojatým vodám sveřeposti všechna má činnost toť lepá fascinace nezřízeně nezařaditelnou myšlenkou jejíž prostoduchost odmítá vydat svou podstatu a sice tajemství nejapnosti jež rozpíná se všemi směry v napětí divoce se tlemíc do zpustlých dásní vlastní příslovečně krystalické mřížky ta mříž má tedy cosi do činění s kriminálem tváří‑li se chorobně jako jádro věci zapomínaje na možnost nekonečného štěpení! podléhám v oslnění charismatu pestrého šantánu slibujícího vědění za úplatu
220
poezie II
Kristýna Žáčková
nesluší se však ani zde obcovat příliš s touhou neboť všechny myšlenky byvše systematicky ujařmovány faustovským bičem zaprodanosti pragmatismu počínají si navýsost mechanicky
slova jsou zde obaly zahalující všechny bezbřehé vyprázdněnosti jejichž dobře načasovanou konzumací je možno oteliti se a tíhnout pod nabytým statusem a v jeho vzrůstajícím stínu ukrývat nadále své bubřící zpronevěry 9. 2. 2010
221
Kristýna Žáčková
Bludný kořen překročen
Bludný kořen překročen
/// Najednou za mnou stojí něco jako otec jeho hlava připomíná larvu ptáka ale z takové výšky že vlastně nelze říct zda bychom skutečně poznali ptačí larvu či hlavu (rodiny) stojím a zmítám se v nenadálém hledání lupou pláče dívám se třeskutými mraky a hvězdami až ke kořeni tmy která dala kdysi zasklít oblohu i s přílohou příkré sedimenty tušení osahávám zvolna a déšť mých tekoucích vzpomínek sálá nezanedbatelnou povahou ohně „jsem na roztrhání“ čtu na všech rozích zrcadlících mi můj vlastní ksicht tonoucí v zarputilé rebelii popírající svůj počátek a existenci zachumlávaje se v tupý výraz pokrytce tak už se vyklubej a promluv ztrácím se v těch tvých namátkových sodovkách se vzteklými bublinkami vybuchujícími nečekaně a zákeřně skrze vše zasklené a obložené temnotou nechávají mě klouzat
222
poezie II
Kristýna Žáčková
po hořkých slizkých sedimentech nabrat rychlost a pádem se sbližovat s věčně nepoznaným obličejem mravkolva který vždy když ho potkávám tváří se jako propast
2. 3. 2010
Kristýna Žáčková: Proteron, 2006
223
próz
Vratislav Effenberger (*22. 4. 1923 v Nymburce, † 10. 8. 1986 v Praze. Básník, prozaik, esejista, výtvarný a literární teoretik. Po smrti K. Teiga vůdčí osobnost česko‑ slovenského surrealismu. Jeho poezie vyšla ve dvousvazkovém souboru Básně 1 – 2 (Praha, Torst 2004, 2010).
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče svědomí UKRADENÁ EVROPA Nechme déšť bubnovat na okno a vítr skučet v komíně; rozsviťme lampu na psacím stole, který do tohoto podkrovního pokojíku ztros‑ kotal z malebných časů biedermeieru, a posléze dejme Jáchymovi, aby za něj usedl, vytáhl ze zásuvky papír s obálkou a sáhl po péru. Jel jsem velmi malým a velmi pomalým vlakem. Nejednou jsem sáhl po klobouku a po brašně, abych raději vystoupil a šel pěšky, ale pokaždé, když už jsem kladl nohu na stupátko, vlak poněkud přidal na rychlos‑ ti a já jsem svůj úmysl odložil. Měl jsem tedy dosti času na přemýšlení a přiznávám se, že
224
jsem se mu oddával s rozkoší, jakou může člověku poskytnout jen znásilnění. Měl jsem dost času a sotva jsem se vymanil z počáteční skleslosti, usoudil jsem, že čekat do příštího čtvrtka prostě už nemohu, že je to nadmíru krutá hra, na niž jsem dokonce ani nepřistoupil, neboť jsem nemohl předpokládat, že – alespoň pokud jde o mne – všechno to naše štěstí, o němž jsem zpočátku pochyboval a ani zdaleka, což jsem nemohl pochopit… Rrrrrrrrrrrrrrrrrrr – jako by přejel holí přes kovovou roletu, a náhle nic, pusto a prázdno v hlavě, ani jediné slůvko nepřistálo u břehu vyvržencova. Rozběhl se znovu jako před skluzavkou a – zase se zastavil. Zkoušel lézt dále po čtyřech, ale před očima se mu pletly nějaké silné a pružné kořeny, které musel podlézat, ale čím víc se tiskl k zemi, tím byla spleť kořenů neprostupnější. A přece se prodíral dál, vztekem všecek zpocený, z nehtů mu krvácelo a v ústech měl plno hlíny. Ani rozhlížet se příliš nemohl. Také zpátky už to nešlo. Zprvu měl dosti sil, aby se prodral spletí šlahounů a slizkého bahna. Nyní však ho opouštěly rychleji, než si to stačil uvědomovat, a celé jeho tělo začalo tuhnout do tíživé, bolestivé únavy. Posouval se nyní kupředu už jen pohyby ramen a kyčlí, které byly stále bolestivěj‑ ší, když tu náhle zbystřil sluch. Zprvu slyšel jakési šustivé hučení, které postupně nabývalo na artikulovanosti, až posléze začal rozeznávat tlumené lidské hlasy. 1. hlas: „Čekat do příštího čtvrtka už nemohu.“ 2. hlas: „To jsem čekal.“ 1. hlas: „Co?“ 2. hlas: „No, tenhle podraz.“ 1. hlas: „Nebudu je přece přeskakovat.“ 2. hlas: „A ji jste přeskočit mohl?“ 1. hlas: „Kdy, prosímvás?!“ 2. hlas: „Při tom znásilňování.“ 1. hlas: „Mohl jsem se potrhat smíchy.“
225
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
2. hlas: „Byla to nadmíru krutá hra, nemyslíte?“ 1. hlas: „Vlak jel tak pomalu …“ Oba hlasy se začaly vzdalovat a splývat opět v šustivé hučení. Jáchymovi se perlil pot na čele a stékal přes víčka po tvářích. Nemohl být tedy příliš hlubo‑ ko pod povrchem. Musí ještě hlouběji, musí proniknout až úplně dovnitř, aby poznal, kdo si to s ním hraje. Skutečně, bahnitá hlína se stávala stále mazlavější, jeho dlaně po ní klouzaly jako po slizkém masu a když se nyní pokoušel přetrh‑ nout šlahoun, který mu bránil v dalším pronikání, shledal, že je elastický jako gumová hadice. A nadto, čím více šlahoun napínal, tím větší bolest zakoušel sám na svém těle, kterého se zmocňovala stále větší horkost, mokvavá či mokrá. Udělal čárku. Ale vžijme se do situace Jáchymovy. Sedí ve dne i v noci jako u šicího stro‑ je. Sehnut se skrčeným žaludkem, téměř bez pohybu. V místnosti málo větrané a hezky vytopené předem se naloká vůně toho dobrého vepřového a jeho orgány nepracují rychle, nespotřebují tolik výživných látek, jak mělo ústrojí hlavy rodi‑ ny a dětí, lidí, kteří mají možnost pohybu, procházky cestou; je tedy u něho malá výměna látek. Dále: nespotřebuje tolik kalorií tepla, které se dodává výživou tuky. Tedy vše příliš tučné a mastné je mu obtížné a nestravitelné. Vždyť do detailů to nelze vypočítávat. Jáchym slinil péro a pokračoval v psaní: „Černoši kladli větší odpor než při první srážce, ale brigáda se vyznamenala a ovládla pole. Obzvláště se vyznamena‑ li Lance a Bertie, nikdo nebyl překvapen, když plukovník druhého dne prohlásil, že je uvede na prvním místě ve svých zprávách…“ Nedělal v posledních letech mnoho jiného, než psal, psal mechanicky, aniž si uvědomoval co. Ale okusoval si prsty při tomto činění. Chroupal je a mlaskal, pomalu olizoval krev, vstřebával ji zpět jako jakýsi živočich bez chrupu, zvyklý na sání všeho jedlého.
226
próz
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
Zpod dveří se skulinou dral hluk hlasů. Sílil.
1. hlas: „Váš opatrovník a manžel (zvuk jakýsi, snad vrzání zubů při těchto slo‑ vech) nechtěl vás dát do ústavu choromyslných.“ 2. hlas: „Ráda bych se podívala do zahrady.“ 1. hlas: „Je tam poněkud divoký a nebezpečný, obzvláště pro toho, kdo by se pokusil přelézti plot. Jest to cvičený… puštěný, jenž se vztekle napíná.“ 2. hlas (altem): „Mám ráda takové.“ 1. hlas: „Mám z něho strach, i když ho krmím.“ 2. hlas: „Nebojím se vůbec a dovolíte‑li, budu jej krmit sama, alespoň se něčím zaměstnám.“ 1. hlas: „Myslím však, že bude lépe, když své zvyklosti nepozměníme, protože si chci poctivě zasloužit svou mzdu.“ Bylo slyšet prásknutí dveřmi a snad i zvuk otáčejícího se klíče. Klesnu‑ tí na kolena, potom povstání, ulehnutí a zírání do tmy. Snad jí bleskla hlavou vzpomínka na Bretona. Prosil ji, aby mu psala, kdyby byla v nesnázi, slíbil jí, že přijede třeba z druhého konce světa. Bůh ví, že nyní byla v nejhorších nesnázích, padnuvši do rukou nejhorších, nejpodlejších bídníků, kteří ji každý čtvrtek zná‑ silňovali ve vlaku. Jáchym, jako každý podnájemník, věděl, že požadavkem slušnosti je dis‑ krétnost. Neprohlížel za nepřítomnosti pronajímatelů jejich místnosti, které mu nebyly k dispozici, a nepoužíval jich. Neprohlížel jim došlou poštu. Nekritizoval jejich návštěvy a k hostu jejich hostů se choval zdvořile, což očekával i od něho. Ale za těchto okolností přeci jenom cítil, že je nutností jakási reakce. Vždyť taková zvyk‑ lost, jakou je ponechávání se ku čtvrtečnímu vlakovému znásilňování, je zcela jistě mimo jakoukoliv stoudnost. Neodpovídá to mravnostním zvyklostem na rovno‑ běžce, braným za normu. Snad. On neví. Jáchym nikdy neví. Prostě si nerad ví rady.
227
próz
Eva Švankmajerová, Vratislav Effenberger
Biče Svědomí
Povstal a předklonil se směrem ke dveřím. S úmyslem snad narovnati se zúplna. Možná i vykročit někam. Ale usedl zpět do tvrdé, prastaré červavé židle. Zaúpěla. Oběma rukama uchopil svou hlavu, jako by šlo o dýni, kterou má utrhnout. Vybavil se mu onen výjev, ve kterém ji vlekli dva. Každý za jednu paži, raději než by šla sama. A dvě zahalené ženštiny šly v těch ubohých stopách a celou cestu pronášely přisprostlé poznámky. Mocné dámy v černém uzavíraly onen oplzlý průvod. Řehtaly zlatými řetězy, blyštěly prsteny a kymácely hlavami, aby jim prosvítaly tučné prstence, které si v chvatu prostrkaly ušima. Svými závoji vířily prach a zametaly stopy. A ona neklopýtala, ona byla vlečena. Ti dva podi‑ vínští žilnatí chlapíci ji táhli jako kus nábytku. Strnulou, němou, zírající. Celá ta chvátající pětice se hrnula na rychlík Budějovičák. Ubohá osoba. Tak němě zírající ve strnulé hrůze, naslouchající snad rytmu kol a doufající, že jim to ujede. Ne, nemohl už ani péro udržet. Určitě ji vlekou k vědmě, zhrozil se Jáchym a sevřel pěsti, zachvácen bez‑ mocnou zuřivostí. Kapitola z rukopisného románu na pokračování Biče svědomí, 1978; vychází v nakladatelství dybbuk.
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
228
229
próz
Okruh A.I.V.
BARIKÁDA
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Chodil z pokoje do pokoje, pořád si něco mumlal, snad se uklidňoval. Zřejmě přemýšlel o bezpečném úkrytu pro nějaký předmět. Pustil se do práce. Sestavil z židlí jakousi barikádu, přehodil přes ně vlněnou při‑ krývku a schoval se uvnitř. Asi za dvě minuty vešla do pokoje jeho manželka. „Co blbneš?“ zeptala se.
Zataženo
DOLŮ Z HOR PŘÍBĚHY MODRÉHO HUMORU Je to k něčemu, vyprávět dopodrobna tolik nudných podrobností, tolik bezvýznamných příhod? – Pro dobrodružství není v povolání etnografa místo. Claude Lévi‑Strauss
Zima vyhnala kopáče z hor. Doufali však, že se budou moci napřesrok vrátit a pokra‑ čovat v práci. Vždyť jámy jsou už dost velké a při troše snahy mohou narazit v létě na dno. Starý Samuel nic neříkal, jenom když se rozcházeli, kývl hlavou a řekl klidným hlasem: „Tak, hoši, napřesrok.“ A vydal se na opačnou stranu, než kam měli namířeno ostatní. Jeho silueta se ještě dlouho tyčila nad horizontem, až se změnila v malou tečku. Ale i ta zmizela. Mezi ostatními zavládla tísnivá nálada. Ta byla však vzápětí vystřídána překvapením a zděšením, když se Samuel vynořil na kopci znovu a utíkal zpátky, co mu nohy stačily. TLAČENICE Právě ve chvíli, kdy jsem chtěl pozdravit Roberta, všiml jsem si na zemi ležící dvacetikoruny.
230
231
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
Ve stejnou chvíli si bankovky všiml i Robert. Pozdravili jsme se velmi srdečně, plynulost rozhovoru byla však neustále z obou stran přerušovaná kradmým pokukováním pod nohy. Nakonec jsem to nevydržel, shýbl jsem se a strčil bankovku do kapsy. Robert uraženě odešel. Ples se dostával do vrcholné fáze. Byl jsem čím dál opilejší. Robert se tvářil, jako by mě neznal, a ve mně rostl pocit studu a lítosti. Namol opilý jsem se vydal ke stolu, kde se Robert bavil s několika dívkami. Byl jsem rozhodnut dvacetikorunu mu nabídnout. Náhle však jsem si všiml, že u Robertovy židle leží stokoruna. Rychle jsem se pro ni shýbl, popadl jsem ji – a bez větších potíží jsem se zamíchal do tlačenice před barem. RADIKÁLNÍ ŘEZ Chvíli jsem se snažil přeseknout podivný bílý a tlustý kořen motykou. Potom jsem motyku zlostně odhodil a přinesl jsem sekeru. Zhluboka jsem se nadechl a širokým rozmachem jsem nástroj zasekl až do poloviny kořene. Tam zůstala sekera beznadějně vězet. Oběd! zavolala manželka z okna. Coural jsem se domů jako s hnojem. V polovině cesty jsem si uvědomil, že jsem takovouto chůzi už viděl, snad v nějakém filmu. V zamyšlení jsem se – nevím jak – ocitl po chvíli opět před kořenem. V návalu obnoveného vzteku jsem na něj plivl. Špatně mířený plivanec přistál na topůrku do kořene vetknuté sekery. Zasakroval jsem a odešel konečně na oběd.
232
Zataženo
O kořenu se mi vykládat nechtělo. Vymluvil jsem se, že jsem ho už vyvrátil. Vztek jsem však zakrýt nedokázal. Při odchodu od nedojezené pečeně jsem práskl dveřmi. Chvíli jsem popocházel kolem domu. Když jsem zase nabyl jakéstakés rovnováhy, rozhodl jsem se pro radikální řez. Došel jsem si do kůlny pro revolver. Cestou do mírného kopečku jsem si dodal odvahy myšlenkou, že v podstatě o nic nejde… Došel jsem ke kořenu. Pečlivě jsem zamířil a vypálil do něj všech šest ran. INSTINKT
Těsně před zamyšleného Konráda spadla těžká pruhovaná peřina. Konrád se ulekl. „Máš rozum, takhle žduchat?“ uslyšel ženský hlas a zdvihl hlavu po jeho zvuku. Prsatá Neapolitánka, vykloněná z okna, hubovala – s tváří otočenou do místnosti – kohosi neviditelného. Konrád byl vzteky bez sebe. Pracná konstrukce jeho úvah byla rozbita – peřinou! Zuřivě do peřiny kopl. A ještě jednou. Napotřetí se mu podařilo peřinu prokopnout skrz. A v hromadě peří mu uvízla noha. Zlostně zatřepal chodidlem, ale povlak peřiny nepovolil. Konrád bezradně vzhlédl k oknu. Neapolitánka na něho hleděla vzrušeně. Rytmicky se v okně posouvala tam a zpátky. Aby tak vypadla taky, blesklo zmatenému Konrádovi hlavou. Instinktivně začal i s peřinou na botě ustupovat pozpátku pryč z uličky. Rozsypané peří za ním dělalo na dlažbě děsivou stopu.
233
Zataženo
ZA HORY, ZA DOLY Hrabě se odtáhl kousek dál od krbu, takže oheň mu teď ozařoval větší část tváře. Potom seděl několik minut nehybně se zavřenýma očima, až jsme si začínali myslet, že usnul. Najednou ale hrabě pootevřel oči a začal vyprávět. „Bylo to ještě ve škole. Docela dobře si vzpomínám na onu ospalou náladu, která panovala při odpolední výuce starého latináře. Byli jsme v místnosti sami dva, ale můj učitel, který dlouhá desetiletí působil v kněžském semináři a byl mým otcem zaměst‑ nán poté, co byl za záhadných okolností propuštěn z kláštera, přednášel – veden svým starým zvykem –, jako kdyby prostory knihovny, kde probíhala ta povýtce individuální výuka, byly aulou plnou studentů. Stál během výkladu za stolem asi pět metrů ode mne a při řeči se rozhlížel po kusech nábytku, po sekretářích s knihami, po skříňkách, po starožitných hodinách i po globusech, jako by sledoval, dávají‑li všichni pozor… Někdy jsem v těchto hodinách býval nervózní. Tehdy jsem se ale dostal do podiv‑ ného stavu snění. Nevím přesně, o čem jsem bezděky přemítal. Pamatuji si jen, že se to nějak týkalo mé vychovatelky, a že v mé představě měla modré šaty. Cosi mě na tom všem vzrušovalo. Učitelův výklad a mé zasnění totiž probíhaly v jakési zvláštní návaznosti. Zdálo se mi zkrátka, jako kdyby intonace jeho vět byla jakýmsi podkladem, jakousi formou, která samovolně určovala odstíny mých, jinak zcela uvolněných a na tématu nezávislých představ. Měl jsem zkrátka dojem, jako by se mé představy samovolně zrychlovaly a zpomalovaly, dramatizo‑ valy a zklidňovaly, a to přesně podle toho, jak se rozohňoval a uklidňoval učitel při přednesu sáhodlouhé pasáže ze Suetoniových Životopisů, které mě vůbec nezajímaly. Najednou někdo zaklepal. Vytrhl jsem se ze svého snění. Učitel přerušil výklad a zahleděl se mi zpytavě do očí.
234
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
Než stačil něco říct, vešel můj otec v doprovodu bledého chlapce, na jehož oblečení byla patrná chudoba. Otec pozdravil, potom šel rovnou k překvapenému učiteli a zašeptal mu něco do ucha, načež učitel přikývl. Otec poté bez pozdravu opustil místnost. Učitel se chvíli díval na desku stolu, jako by tam měl položenou nějakou knihu, a potom pomalu řekl: ‚Toto je tvůj spolužák. Jmenuje se Vraspír.‘ Chlapec se tiše rozplakal. Učitel k němu přistoupil a pohladil chlapce po vlasech. ‚Sedni si vedle Petra,‘ řekl mu hlasem, nezvyklým udílet útěchu, ale snažícím se přece o utěšující tón. Chlapec nesměle vykročil směrem ke mně, ale najednou – nestačili jsme tomu zabránit – se vrhl zpět ke dveřím, rychle je otevřel a vyběhl…“
Vtom se otevřely dveře síně. Hrabě přerušil větu a stejně jako všichni přítomní k nim otočil hlavu. Do síně vběhl jakýsi chlapec. Prudce se zarazil, uvědomiv si, jak se zachoval nevhodně. Vrátil se tedy za dveře, zavřel je za sebou a způsobně zaklepal. „Dále,“ řekl hlasitě hrabě – a chlapec znovu vešel. Nesměle přistoupil před hraběte a mlčky k němu napřáhl ruku se zapečetěným dopisem. „Pojď blíž,“ vybídl ho hrabě. Chlapec přistoupil až ke křeslu a hrabě si od něj vzal dopis. Pohladil jej něžně po vlasech a vtiskl mu do dlaně minci. Chlapec poděkoval a vyběhl ze síně. „To byl Vraspír,“ řekl nám hrabě nenuceným tónem, tváře se přitom jako ztělesněná nevinnost. Všichni jsme na sebe udiveně pohlédli. Všiml jsem si, že hrabě sleduje naše zděšení veselým, těkavým pohledem. Rychle se ale opanoval a tvářil se už zase vážně. „Myslím, že je pozdě,“ řekl, „půjdeme spát.“
235
próz
Blažej Ingr, David Jařab, Bruno Solařík
Zataženo
DUNĚNÍ Petr, dělník už od svých patnácti let, zůstal v hale sám. Až když se začalo smrákat, přišel na něj zvláštní stav melancholie. Když padla tma, začal se Petr dokonce trochu bát. Přesto se dál věnoval porouchanému stroji. Náhle zaslechl v dálce hluk přijíždějícího vlaku. Přestal pilovat a zaposlouchal se do stále bližšího dunění. Napadlo ho, co kdyby vlak náhle prorazil stěnu haly a vřítil se dovnitř. Hlupáčku, řekla mu Anna, když jí o tom po několika dnech vyprávěl. (rukopis, 90. léta)
Bruno Solařík: Zvěstuj Lakedaimonským, 2005
236
237
obrazová příloh
Vratislav Effenberger
Problém skladby (fragment)
Hlava pěst kytice výbuch pohár strom nebo návěstí ale také něžnost a půvab v krutosti která se přeskupuje ze starých požárů do nové vůně na kraji radostného zoufalství v těchto proměnlivostech strachu z nejnemožnějšího ztroskotání a z drzé samozřejmosti vášně znevažovat lhostejnost se převrstvují obrazy a pojmy do nepředpokladatelných samoznaků v nichž rozum a nevědomí se vzájemně povyšují do stavu mimořádné chápavosti která se zmocňuje reality jako výstraha ale také jako smích tyto obrazy ve své mnohovýznamné určitosti neopakují posvěcenou legendu o schopnostech malíře přestrojovat čtyři živly do pátého v němž se obraznost namáhá vyprávět nejvybranějšími slovy příhody ze vznešeného skladiště krásy proti níž obracejí svou ironickou dokonalost a trochu dráždivý odpor ke klasické stabilitě a sklon dramatisovat každou spekulativní kombinaci o řemeslné podstatě malířského umění do tak jemných podrobností že prohnanost osvědčených výroků je stále znovu usvědčována z neobratnosti protože je náhle bezvýznamné dovědět se jak se kombinují techniky aby se z barev stalo světlo a z tvarů jasně nebo tlumeněji znějící předmět když hlava je spíš myšlením pěst násilností kytice mystifikací výbuch utajeným varem nebo tříštivostí pohár výzvou strom organickým růstem a návěstí něčím podstatným co se přibližuje s naléhavostí bez níž by byl svět jen hromadou pohledů (1962–67, Básně II, Torst 2007)
238
Albert Marenčin: Femmephallus V, 1992
239
Martin Stejskal: Údolí fraků, konturáž, 2002
Jan Kohout: koláž, 2003
Roman Kubík: Labyrint, 2008
240
Václav Švankmajer: Nemesis, 2009–2010
241
Bruno Solařík: Bartolomějská noc na sny, 2007
Karol Baron: Hniezda a hniezdenia I, 1998–2000, detail
242
Jan Gabriel: koláž, 2004
243
Andrew Lass: Splachovací řetízek Radim Němeček: Fontána kotelny, 2010
Tereza Horáčková, Ivan Horáček: Periferie, 2010
244
Jan Daňhel: Vědecký rozhovor, 1996
245
Kateřina Piňosová: Bramborová pole, 2010
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
246
Leonidas Kryvošej: Předání do ucha, 2009
247
Kateřina Kubíková: Mladý nadějný choreograf
Jan Švankmajer: záběr z filmu Přežít svůj život, 2009
Přemysl Martinec, Něco z Alchymie, začátek 21. století
248
Jakub Effenberger: Z cyklu Nevidíme je, neslyšíme je, přesto s námi jsou, 1992
249
O (bá)snění Domnívám se, že to, co charakterizuje jakoukoli tvorbu jako surrealistickou, je především urči‑ tý přístup ke skutečnosti, na kterou svými prostředky specificky reaguje. Je to přístup kritický, vycházející z individuální zkušenosti, z níž nejsou vylučovány žádné z momentů prožívání, ať jsou to sny, touhy, infantilní vzpomínky, představy a vůbec vše, z čeho se skládá život ducha. Skutečnost se ovšem – v jisté, ale nezanedbatelné míře – mění, a musí se tedy nutně měnit i onen specifický způsob reagování na ni: protože vše, co se obecně pokládá za obecné rysy jakési surrealistické estetiky, je jen zobecnělý obraz určité fáze surrealistické aktivity, jejíž autenticita propůjčuje tomuto obrazu svěžest a aktuálnost i v zcela jiných podmínkách, činí jej však neopakovatelným. Ludvík Šváb (1980) (* 1924– † 1997), esejista, filmový historik, příležitostný básník a autor koláží, působil v surrealistickém okruhu od první poloviny 50. let. Vznik básnického díla, i kdyby bylo čistým záznamem zachycených ozvěn, což je spíš Bretonův ideál než dosažitelný cíl, je nutně formován minimálně přesuny a zhušťováním, jako ochran‑ nými distorzemi, které básníkovu nevědomou emocionální pravdu uchovávají v imaginativně slovním přestrojení. Básnění či básnické myšlení tuto nevědomou emocionální pravdu odkrývá a zakrývá současně. Je libidinosní hrou na poodhalování a nastavování tajných a zakázaných významů […], vyjevováním touhy a její podvratné i reorganizující povahy a současně nelítost‑ ným soubojem a magickým zaklínáním toho, co básníka tísní. Magnetizujcí moc básnické myšlenky a síla její obrazivosti je dána právě schopností básníka se dotknout své nevědomé emocionální pravdy a vtělit ji do svého díla. Básnické dílo si její působnost udržuje a zpětně ji může vyvolat v příjemci, ale bylo už mnohokrát zdůrazněno, že jen za podmínky, že také příjemce se stane básníkem, byť dočasně. Tak jako analytik musí snít analytickou situaci, musí příjemce snít básnické dílo (nikoliv je pojímat v rozumovém nebo narativním diskursu). Recepce poesie je (bá)sněním, anebo nedorozuměním. Roman Telerovský (2010) Poezie jako magie je velkým tíhnutím ke změně světa a člověka v něm. V poezii se uplatňuje magické myšlení, je magickým aktem v tom smyslu jako láska. Jenom v poezii se slova a „milují“ a „plodí“. Zviditelňuje neviditelné, spojuje protiklady. Používá k tomu specifických postupů a metod srovnatelných s magickými praktikami: korespondenci, náhradu části za celek, induk‑ ci zázračných setkání a podobně. Martin Stejskal (1983)
Lucie Hrušková: Udaganda, 2009
250
Lucie Hrušková (* 6. 9. 1978 v Prostějově), autorka kreseb. Se surrealistickou skupinou spolupracuje od roku 2004.
251
Bertrand Schmitt
V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce
Svatební noc
La pluie avait détrempé les fleurs de son chapeau qui pendaient comme de pauvres petites pinces de homard. Par endroits, le papier buvard de sa robe s’était déchiré et je pouvais apercevoir le blanc laiteux de sa peau. – «Vous venez souvent au zoo?» lui demandai‑je, en essayant de dissimu‑ ler, du mieux que je le pus, l’horrible accent anglais que j’avais contracté après un séjour par trop prolongé dans le lit de ma nurse. – «Vous savez, c’est encore plus joli quand les cages des lions sont ou‑ vertes. Les gardiens mettent des orties sous la paille des litières.» Elle avait une façon toute particulière de mettre ses doigts sur le bout de sa langue quand elle prononçait cer‑ taines consonnes, aussi l’aimai‑je très vite. Nous fîmes le tour du bassin aux
Déšť jí smáčel květy na klobouku, visely dolů jako schlíplá humří kle‑ peta. Savý papír jejích šatů se mís‑ ty potrhal a já mohl zahlédnout její mléčnou pleť. „Chodíte do zoo často?“ zeptal jsem se a snažil se přitom co nejlé‑ pe skrýt hrozný anglický přízvuk, který jsem pochytil během nepří‑ liš dlouhého pobytu v posteli své guvernantky. „Víte, ještě hezčí to je, když ote‑ vřou klece lvům. Zřízenci jim totiž dávají kopřivy pod podestýlku.“ Když vyslovovala některé sou‑ hlásky, zcela zvláštním způso‑ bem si pokládala prsty na špičku jazyka; hned jsem se do ní zami‑ loval. Obešli jsme medvědí výběh
252
ours. Elle lançait avec une admirable pré‑ cision des pierres effilées et pointues sur le dos des quelques marsouins qui avaient survécu à l’été pluvieux, et plus d’une fois, des vieillards ou des étudiants des Beaux‑arts vinrent la voir pour la féliciter ou lui montrer comment on pouvait faire la même chose avec des bibles ou des dic‑ tionnaires. Quand dix heures sonnèrent, nous avions convenu de nous retrouver le lendemain à l’église Saint‑Eustache. Le mariage devait être célébré dans une de ces petites chapelles obscures qui servaient autrefois aux crucifixions mondaines, quand l’usage n’était pas encore d’étaler sa vie privée sur la place publique. Elle me demanda la permission d’en parler à ses parents et, malgré mes réticences, je compris que c’était là un caprice que je ne pouvais lui refuser sans la faire pleurer. Je n’aime pas à voir pleurer les fillettes, aussi acceptai‑je très vite. Tout le soir, je pensais à elle, à ses yeux qu’elle dissimulait derrière deux médail‑ lon d’ardoise taillée, à sa bouche qu’elle tordait avec un soin tout méticuleux, aux petits reptiles qu’elle gardait dans son corsage et qu’elle s’amusait à lancer en sifflant sur les femmes enceintes. Comme je n’arrivais pas à dormir, j’allai voir ma
s vodní nádrží. S úžasnou přesností uměla házet ostré kamínky po něko‑ lika zbylých prasatech, která přežila deštivé léto, a byla hojně obdivována četnými starci i studenty uměleckých škol, kteří jí ukazovali, jak lze prová‑ dět totéž také s biblemi a slovníky. Když odbila desátá, dohodli jsme se, že se druhého dne sejdeme u kostela svatého Eustacha. Svatba se měla ode‑ hrávat v jedné z tmavých postranních kaplí, jež dříve sloužily k mondénní‑ mu křižování, když se soukromý život ještě tolik neukazoval na veřejných místech. Požádala mě o svolení, aby o tom mohla říci svým rodičům, a já po chvilce váhání pochopil, že po‑ kud odmítnu, dočkám se pláče. Ne‑ mám rád, když dívky pláčí, souhlasil jsem tedy celkem rychle. Celý večer jsem na ni myslel, na její oči, které skrývala pod dvěma medailony z broušené břidlice, na ústa, jimiž krou‑ tila s úzkostlivou pečlivostí, na malé hádky, které chovala v živůtku a občas se bavila tím, že je s hvízdnutím pouš‑ těla na těhotné dámy. Nemoha usnout, zašel jsem za guvernantkou. Když jsem
253
překladatelská hu
překladatelská hu
Bertrand Schmitt (* 27. 4. 1967 v Paříži), básník, esejista, filmový režisér a scénárista, od roku 1990 se podílí na činnosti Pařížské skupiny surrealistického hnutí. Česky publikoval knihu poezie Dynamika křiku (Edice Analogonu, 2006). V česko‑slovenské surrealistické skupině působí (paralelně s účastí ve skupině pařížské) od roku 1997.
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
nurse dans sa chambre. En entrant, je fus saisi par la forte odeur des oignons dont elle s’enduisait la peau, afin d’éviter les morsures des insectes. Très vite, et sans un seul mot, je la pris dans mes bras. Elle ré‑ pondit à mon étreinte et ne cria pas quand je lui plantai le tournevis dans l’abdomen. Longtemps encore je regardais son corps se vider et je fus à peine surpris de voir une longue louve au pelage foncé sortir par la fente qui suintait. L’animal me fixa de ses yeux jaunes puis sauta par la fenêtre ouverte. Je fus forcé de quitter la chambre car l’odeur dégagée par le corps devenait insoutenable et les insectes, jusque‑là tenus à l’écart, avaient à présent envahi la pièce, recouvrant les murs et le plancher d’une masse informe et grouillante. J’habitais une maison spacieuse du centre ville. Mes parents, gens de goût, avaient décelé une à une les pierres des murs et les avaient remplacées par des cristaux. Certains translucides laissaient pénétrer la lumière extérieure, rendant inutiles les fenêtres que nous avions supprimées, utilisant les espaces ainsi libérés pour y mettre des aquariums. Ma mère nourrissait une affection particu‑ lière pour les poissons, les mollusques et les coquillages (de là, mon curieux prénom de Palourde). Dans les immenses aquariums,
254
La nuit de noce / Svatební noc
vstoupil do jejího pokoje, málem mě porazil silný pach cibule, kterou si po‑ tírala kůži, aby se vyhnula komářím štípancům. Beze slova jsem ji vzal do náruče. Objala mne také a když jsem jí zarazil šroubovák do břicha, nevydala ani hlásku. Dlouho jsem potom pozo‑ roval, jak se její tělo vyprazdňuje, a ani mě příliš nepřekvapilo, když z mokvají‑ cí rány najednou vyskočila vlčice s tma‑ vou srstí, chvíli na mě hleděla svýma žlutýma očima a poté zmizela oknem ven. Musel jsem opustit pokoj, proto‑ že z těla vycházel nesnesitelný zápach a navíc se vyrojila mračna dosud skry‑ tých komárů, kteří pokryli stěny a pod‑ lahu jako beztvará hemžící se masa. Obývali jsme prostorný dům v cent‑ ru města. Rodiče měli vybraný vkus a postupně nahradili kameny ve zdech velkými krystaly. Některé byly tak prů‑ hledné, že propouštěly denní svět‑ lo a nahrazovaly okna, jež jsme úplně zrušili a místo nich vsadili do zdí akvá‑ ria. Matka měla zvláštní zálibu v ry‑ bách, mlžích a škeblích (odtud mé zvláštní jméno Měkkýš). V ohrom‑ ných akváriích plavaly hlubinné ryby
Kateřina Kubíková: Sen dívky z periferie, 2007
255
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
de somptueux poissons abyssaux nageaient, nimbés de l’éclat phosphorescent de leurs yeux aveugles. Face à un poulpe géant, se trouvait ma chambre. J’avais pratiqué deux ouvertures dans la paroi de l’aquarium afin que les tentacules du mollusque puissent parvenir à mon lit. Je m’assis sur les ven‑ touses en pensant à la façon dont j’allais m’habiller pour la cérémonie. De toute évidence, aucun des costumes que je pos‑ sédais ne pouvait convenir. Tous auraient été tâchés du sang virginal de mon épouse. J’aurais pu essayer de rattraper la louve pour lui arracher sa fourrure, mais elle devait déjà être loin. C’est donc nu que j’arrivai à l’église et je fus touché de voir que, sous son voile de crins tissés, elle avait eu la même idée. L’église était illuminée et à côté de chaque cierge un cheval avait été attaché. D’innom‑ brables enfants de chœurs, les cheveux en flammes, courraient en tous sens en hur‑ lant et en jetant à terre des bottes de paille et des plumes d’oiseaux. La cérémonie fut très brève, car les chevaux qui s’étaient en‑ fuis après avoir rongé leur frein, se mirent à galoper en direction de la ville et tous les invités de la noce s’élancèrent à leurs trousses en poussant d’horribles cris surai‑ gus. Les parents de la mariée montèrent
256
La nuit de noce / Svatební noc
obklopené fosforeskující září svých sle‑ pých očí. Můj pokoj se nacházel přímo naproti ohromné chobotnici. Nechal jsem ve stěně akvária prorazit dva ot‑ vory, aby svými chapadly dosáhla až do mé postele. Usadil jsem se na přísavky a přemýšlel, jak se obléknu na svateb‑ ní obřad. Bylo zřejmé, že si nemohu vzít žádný ze svých obleků. Všechny byly poskvrněny panenskou krví mé nastávající. Měl jsem chytit tu vlčici a odít se jejím kožichem, ale ta už by‑ la bůhvíkde. Dorazil jsem tedy do kostela nahý a s pohnutím jsem zjistil, že ona mě‑ la pod závojem z tkaných žíní stejný nápad. Kostel byl slavnostně osvět‑ len a vedle každé svíce byl uvázán kůň. Všude pobíhali ječící ministranti s ho‑ řícími vlasy a pohazovali po zemi sno‑ py slámy a velká ptačí pera. Obřad byl krátký, protože koně přehryzali uzdy a cvalem se pustili směrem k městu, přičemž svatební hosté se s pronika‑ vým křikem vrhli za nimi. Také rodiče nevěsty nasedli do chatrného dvouko‑ láku a zemdleně se vydali za hysteric‑ kým průvodem.
à leur tour dans un sulky démodé et, agi‑ tant leur main avec lassitude, partirent à la suite du cortège hystérique. Je restai seul avec mon épouse. Elle trem‑ blait de la tête aux pieds et cachait son vi‑ sage entre ses mains. Quand je m’approchai d’elle pour l’embrasser, elle se mit à pleurer et détourna brusquement la tête. J’essayai en vain de la retenir, déjà elle m’échappait et courrait derrière la calèche de ses parents en retenant de violentes larmes. Son long collier se rompit et toutes les cigales libé‑ rées s’envolèrent en vrombissant. Bientôt, la clarté du jour me cacha sa silhouette ren‑ due encore plus fragile par la nudité. Combien de temps restai‑je là, debout, immobile, à contempler la poussière rouge qui venait recouvrir mon corps? La nuit tombée, je fus chassé par le prêtre qui armé d’une longue fourche cherchait les mendiants pour leur faire la charité. Ce n’est que quelques années plus tard que je reçus d’elle un paquet accompa‑ gné d’une lettre. Elle m’expliquait que ce jour‑là au zoo elle n’avait pas vu ma jambe de bois et que ce n’est qu’après la cérémonie qu’elle avait compris qu’elle ne pouvait pas devenir la moitié d’un uni‑ jambiste. Au milieu d’autres civilités, elle m’apprit qu’elle avait rejoint une mission
Zůstali jsme s novomanželkou sa‑ mi. Třásla se od hlavy k patě a hlavu si držela v dlaních. Když jsem se k ní sklonil, abych ji políbil, dala se do pláče a prudce odvrátila hlavu. Mar‑ ně jsem se ji snažil obejmout, vytrhla se mi a zadržujíc hlasité vzlyky běže‑ la za vozíkem svých rodičů. Roztrhla si svůj dlouhý náhrdelník a všechny osvobozené cikády s bzukotem uletě‑ ly. Její silueta, ještě průzračnější svou nahotou, mi v jasném dni brzy zmize‑ la z očí. Jak dlouho jsem tam asi stál, nehyb‑ ně pozoruje rudý prach usazující se na mém těle? Když padla noc, vyhnal mě odtamtud kněz, který ozbrojen dlou‑ hými vidlemi pátral po žebrácích, aby jim uštědřil almužnu. Až o několik let později jsem od ní dostal balíček a dopis. Vysvětlovala v něm, že tenkrát v zoologické zahra‑ dě si nevšimla mé dřevěné nohy a že až po svatebním obřadu si uvědomila, že se nechce stát drahou polovičkou jed‑ nonohého. Kromě dalších věcí mi ta‑ ké oznámila, že vyrazila na vědeckou výpravu do antarktických moří a že
257
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
překladatelská hu
Bertrand Schmitt / V překladu Ladislava Šerého
La nuit de noce / Svatební noc
scientifique en Terre Adélie et qu’elle par‑ tageait la vie d’un océanographe aphone. Dans le paquet je trouvai une magnifique méduse qu’elle avait désiré m’envoyer afin de se faire pardonner. Depuis, je suis là à regarder les cristaux de ma chambre, sans rien dire, sans rien faire. Chaque nuit j’entrouvre un peu l’aqua‑ rium pour que la méduse vienne jusqu’à mon lit et je rêve à ce qu’aurait pu être notre nuit de noce. Quand la méduse se retire, j’essaie de ne pas trop crier. Mon poulpe est encore jaloux.
Od té doby mlčky a nečinně pozoru‑ ji krystaly ve svém pokoji. Každou noc pootevřu akvárium, aby medúza moh‑ la do mé postele a sním o tom, jaká by asi byla naše svatební noc.
Du recueil A foison l’herbe folle, 1985 – 2010
Z rukopisné sbírky Všude samý plevel, 1985 – 2010
žije s němým oceánografem. V balíčku jsem objevil nádhernou medúzu, kte‑ rou mi poslala, abych jí odpustil.
Když se medúza vzdálí, snažím se ne‑ křičet příliš hlasitě. Má chobotnice po‑ řád ještě žárlí.
Výtvarný doprovod:
Kateřina Kubíková (* 6. 11. 1973), kreslířka, kolážistka, malířka. Roku 1993 vstoupila do Surrealistické skupiny A.I.V., která se roku 1997 sloučila se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
258
259
rozhovo
rozhovo
slov a vyprávění neodehraných/neobehraných příběhů myšlení je u Vás mnohem výraznější a také více naplněna než u mně známých básníků mladších generací… Proto bych Vám tady chtěl dát prostor k tomu, abyste svou surrealističnost jaksi „zdůvodnil“ před skeptikem, jako jsem já. Tak tedy: přesto, že repertoár básnických „postupů“, jak by to pojmenovali formalisté, máte společný s mnoha jinými básníky XX. století a s básníky vůbec, přece jen Váš básnický styl je výrazně osobitý, rozpoznatelný, konzistentní. Čím myslíte, že to je, jaké jsou podle Vás samého Vaše hlavní přednosti jakožto básníka (pokud možno, bez falešné skromnosti)?
Jan Kohout: fotografie, 2010
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje Pro začátek se zkusím stylizovat do role provokatéra a přiznám se k jedné věci: mám pocit, že kdyby čtenář nezběhlý v literárních směrech přečetl Vaše texty a nevěděl, že jste surrealista, možná by ho to ani nenapadlo… Pouze rozsah těchto textů (opomineme‑li četné odkazy na surrealistické klasiky) by mohl snad naznačit, že berete svou básnickou činnost možná o něco vážněji než Vaši mladší současníci, tj. vkládáte do ní prokazatelně více duševní práce, nespokojujete se s menšími výhrami, lidově řečeno „nejste troškař“. Také touha po neotřelém výrazu a po jazykovém dobrodružství, po féerickém divadle
260
Začněme od konce: vlastní dílo se pochopitelně hodnotí velice obtížně, ať už se skromností, nebo bez ní. Obecně vzato se domnívám, že každý autor (malíř, básník), který vůbec stojí za pozornost, musí mít vlastní dikci, vlastní styl. To je samozřejmě jen notorický předpoklad, nikoli smysl a cíl tvůrčího vyjadřování a sdělování. Můžeme předpokládat, že originální dikce (či osobní styl) vzniká organicky, postupně, vyvíjí se a proměňuje (či ustaluje?), degeneruje atd. Přitom, má‑li být po mém soudu básnicky validní, nelze ji příliš vymýšlet či se jí učit – stylizovat se. Takzvaná sebe‑ stylizace je dokonce situována na opačném konci výrazového i mentálního spektra, než kam se orientuji já. A přebírám‑li při psaní nějaké „básnické postupy“, což je nepopiratelné, může to proběhnout stejně tak vědomě, záměrně, jako spontánně, intuitivně – většinou jde o kombinaci či průnik obojího. Ovšem podstatné je, abych ony více nebo méně formalizované postupy (metody) převedl právě do svého vyjadřovacího modu, jímž míním nejen zmíněnou dikci (styl), ale i dejme tomu i hod‑ notovou a sémanticko‑imaginativní rovinu. „Surrealističnost“ výrazu, na niž se ptáte, je po mém soudu determinována či alespoň charakterizována řadou faktorů: především je to sama geneze básně, textu, který vzniká spontánně, není konstruován, komponován – kompozice se nakonec může v básni objevit, ale jen jako bezděčný, zpětně rozpoznatelný moment anebo atri‑ but. Zde mluvím samozřejmě z hlediska autora, tedy „zevnitř“, ale tvrdím, že tento postup, jenž je zásadně založen intuitivně a automaticky (nemusí jít, a zpravidla
261
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
ani nejde přímo o tzv. automatický text v úzkém smyslu slova), je v mých textech rozpoznatelný i zvnějšku. Že tvoří jakousi základní (bazální) trajektorii či osnovu, jež je patrná například ve struktuře metafory či básnické metamorfózy anebo obraznosti vůbec. Tato struktura není přece limitována žádnými kánony, její vznik a rozvoj je evidentně iracionální (jde o neřízené myšlení, chcete‑li), leč nemá být výrazem schválnosti ani libovůle – celý proces by měl být iniciován a napájen ener‑ gií z afektivního, emocionálního, ale i skrytého intelektuálního jádra, jež chce býti obnaženo, projeveno… Jinými slovy: říkám, že básnický obraz by měl být modelově generován převážně či primárně automaticky. Toho dosáhnout není vůbec snadné či samozřejmé – výraz nemá být vybudován, ale osvobozen!, neboť imaginace je poten‑ ciál, nikoli nástroj! Avšak podaří‑li se to, stojí kvalitativně – z hlediska komplexnosti myšlení a prožívání, výrazu a sdělení – výš než obraz vědomě komponovaný. Takový tvůrčí akt samozřejmě vyžaduje jisté soustředění, neboť uvolnit křeč kon‑ venčního, šablonovitého myšlení a vyjadřování, a dát reprezentativní prostor vnitřnímu hlasu, není, jak jsem řekl, vždy snadné. Nevím, jestli to znamená, že beru své psaní vážněji než někdo jiný, ale autoři, které já respektuji (Effenberger, Havlíček, Šebek, Dvorský, ale třeba i Diviš či Blatný aj.) zpravidla psali nebo píšou proto, že jim o něco jde, že něco intenzivně prožívají, a ne proto, že se naučili ve škole, jak se to dělá, či aby nám sdělili, co jim zrovna přelítlo přes nos. (Ovšem právě to motivuje a charakterizuje většinovou produkci.) Tím neříkám, že surrealistický básník, tvůrce surrealistické poesie (která přece – důsledně vzato – neexistuje!) používá nějaký jiný jazyk než ostatní lidé (autoři), používá jej pouze jinak – surrealisticky. Protože v principu usiluje o zásadní obrácení kauzální dynamické struktury básnického myš‑ lení, mění – obrací – v tomto smyslu i jeho výraz – zpočátku byly tyto požadavky kladeny radikálně, vlastně absolutně: „čistý psychický automatismus“, a nic nad to! V průběhu času se ukázalo, že čistý psychický automatismus nelze nikdy bezezbytku zprostředkovat (možná zažíváme jeho projevy ve snu?), že jde především o změny východisek a akcentů ve smyslu trvalých mentálních, hodnotových, psychosociálních
262
Jan Kohout: fotografie, 2010
263
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
i výrazových orientací a preferencí. Potom také platí: básnická intence není popřena, zamítnuta, ale její role je sekundární, respektive akcesorní. Napadá mě třeba tako‑ výto bonmot: Nevím, co chci říci, ale nedojdu klidu, dokud to neřeknu! Surrealismus se nepovažuje za literaturu, podle vás jen „zneužívá“ slov pro svá zkoumání. Dává vůbec smysl výraz „surrealistická poezie“ a jaký je váš vztah jakožto surrealistického básníka k poezii nesurrealistické? Jak jsem už někde napsal: surrealistická poesie neexistuje!, stejně jako například neexistuje surrealistické malířství. Tedy: tyto obory neexistují jako základní inten‑ cionality, existují jen jako důsledky (ať už konsekventní, anebo ne), jejichž smysl není fixní, konečný, nýbrž procesuální. (Zde samozřejmě nemluvím o nejrůznějších modelech v hlavách kunsthisoriků a profesionálních poetologů – tam surrealistická poesie a estetika à la these vesele bují a vzkvétají!) Surrealismus zdůrazňuje tvůrčí proces, marginalizuje artefakt – fixace v díle má sloužit jen jako článek potenciálního interpretačního řetězce. To vše samozřejmě představuje určitý dynamický model, jehož naplnění není nikdy stoprocentní – jde právě o onu míru, o onu zásadní tendenci, hodnotovou a strukturní preferenci, jež odlišuje surrealistické psaní od psaní ne‑surrealistického. A v tomto smyslu se pokouším zkoumat a posuzovat tvorbu všech autorů – se zvyšujícím se indexem spontaneity a primární autentické (neodvozené, inovativní!) konkrétní imaginativnosti zřejmě roste i můj zájem o tuto produkci. Existuje pokrok v umění a v poezii a pokud ano, tak v čem spočívá a podle čeho se pozná? Je známkou tohoto pokroku pro postmodernu typický odmítavý postoj k „Umění“, tendence k pře‑ konání umění? (Podle mě je totiž známkou umění spíš odmítavý postoj k pokroku.) Na co by se mělo umění pro(u)měnit – na „příčnou vědu“ à la patafyzika, „žitou zkušenost“ à la situacio‑ nismus, občanskou angažovanost a podobně? Mně se tento nárok zdá být příliš maximalistický,
264
romantický a eventuálně i ideologický (již samotný původce Idejí totiž vyháněl básníky ze společnosti…). Surrealismus není Umění! (jak známo) – tedy: surrealismus onu popíravou a zne‑ užívající proměnu Umění zahájil zhruba 60 let před postmodernou, v r. 1924 – vývojovým, významotvorným povýšením dadaistického gesta. A zdá se, že tak odstartoval jakousi nekonečnou sisyfovskou práci. Vlastní, jíž vykonává dodnes, i nevlastní, již na zapřenou provozují postmoderní velikáni. Pokrok je slovo nepatřičné. Ale slovo vývoj mi už tak sprostě nezní. Řekl bych, že poesie se vyvíjí implicitně. Poesie – ve své dvojjediné sémanticko‑výrazové struk‑ turaci – se prostě mění ve vztahu k evidentním proměnám jazykového, ideového, psychosociálního, psychoideologického (nezapomeňme!), historického a dalšího kontextu, v němž vzniká. Tím nemám na mysli nějaký anachronický historismus, či vulgární sociodeterminismus, ale na „čistou poesii“ abbé Brémonda a podobné lartpourlartismy také nevěřím. Formalistický narcismus (post)strukturalismu nám zřejmě příliš nepomůže – funkcionální strukturalismus tu naopak může sloužit jako jeden z indikátorů oné vývojové proměnlivosti poesie. Ale je to složitější: surrealistická pobretonovská teorie, zejména Effenberger, zdů‑ razňuje tzv. „kritické funkce konkrétní iracionality“. Breton (a třeba ve své době i Nezval) zejména zpočátku tvrdil, že spontánní, automaticky – byť i s dílčí vědomou intervencí – vygenerovaný obsah díla (ať jej nazveme „nadrealitou“ či po dalíovsku „konkrétní iracionalitou“) tvorbu dostatečně legitimuje sám o sobě. Effenberger trval na následném kritickém, tedy vědomém vztažení tohoto obsahu, jejž nazýval východiskem či „materiálem“ básně, k bezprostřední aktualitě dnešního vnějšího světa. A aby toho nebylo málo, toto vztažení chápal především jako gesto axiolo‑ gické, což odůvodňoval regresivní proměnou pojmu a funkce tzv. racionality, jejich vyprázdněním a znehodnocením, k němuž došlo zejména účinkem kataklyzmatu 2. světové války a s ním spojenou krizí kritérií a hodnot, která se v následujících letech
265
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
jen prohloubila a stala chronickou. Takový přístup bezesporu vyjadřuje a odráží hledisko ideologické, jehož kořeny tkví nejspíš (?) v romantismu…. Hm. Na tom však já neshledávám v principu nic závadného za předpokladu, že jde jen o jakousi variabilní, „tekutou“ matrici, jež dokáže ve všech – anebo aspoň v těch podstatných – parametrech reagovat na proměnlivost vezdejšího světa.
Vypadá to, že od dob Bretona či Duchampa nic zásadně nového současné umění nevymyslelo. Je vůbec možné překročit stíny těchto mistrů? Klade si surrealistická skupina za cíl proražení jakési časové kapsy, ve které umění uvízlo od 30. let minulého století? Jaký je vztah skupiny k novým médiím, využívá je vůbec? Nebo je pro surrealisty důležitější alespoň udržovat při životě subverzivní tradici jakožto metodu a zkušenost?
Zdánlivě se nám tedy – mimo jiné – vrací ona až dosud tak sofistikovaně relativizo‑ vaná básnická intence. Já však mám dojem, že platí obojí. Buď se poesie ke zjevně se měnící vnější realitě vztahuje automaticky – vykládá ji spontánně skrze individuální a subjektivní konkrétně‑iracionální hlubinné struktury – například „ve smyslu touhy“ (Breton) nebo vede výklad třeba z pozice slavné paranoicko‑kritické interpretace (Dalí) atd. Anebo postupuje obráceně, vlastně na principu hry, pomocí jakési ima‑ ginativní indikace (effenbergerovská parapoesie aj.) odkrývá konkrétně‑iracionální obsahy ve vnější realitě samé, ve zdánlivě racionálních a pozitivisticky či pragmaticky definovaných strukturách, ve způsobech chování, hodnocení, v sociokulturních konvencích a paradigmatech atp. Sem patří například demytizace mocenských stejně jako komerčních či jinak sebekamuflujících jevů a projektů, hodnotových kamufláží atp. Nepracuje však metodou nějaké diskursivní analýzy či spekulativní satirizace životní absurdity (jako to dělá ve svrchní, mělké rovině například tzv. absurdní diva‑ dlo a jeho pohrobci), ale cestou nezprostředkovaného, hravě zcizujícího aktu, skrze jakési přímé imaginativní – básnické – nazření. Tato (dialektická?) podvojnost myslím není v rozporu se situacionistickým východiskem „žité zkušenosti“, nezříká se však ani primární surrealistické ambice, spočívající v úsilí o intersubjektivní komunikaci a sebepoznání a alespoň elemen‑ tární sebeafirmaci. Že je to také součást (nikoli esence!) určité sociální gestikulace či psychosociálního zařazení? No a? Místo básníka bylo vždy na pranýři, jak už kdysi řekl Štyrský. Ale já bych to možná relativizoval: Místo básníka je mimo jiné i na pranýři.
Z toho, co jsem výše řekl o vývoji a inovativnosti, plyne, že si nemyslím, že by umění (tvorba) po Bretonovi a Duchampovi nic nevymyslelo. Pokud ovšem nemluvíte například o ryzím konceptualismu, který se s neuvěřitelnou masturbační vervou repli‑ kuje od 60. let podnes. (Teď ovšem nemám na mysli tzv. moskevské konceptualisty, s jejichž produkcí jsem se letmo seznámil teprve nedávno. U nich cítím alespoň závan určitého jarryovského vhledu a sarkasmu – určitě se pokoušejí hrát Hru pře‑ sahující samoúčel.) Nová média jsou zas jen média a nic víc, kvalitativní posun tu nevidím. Někteří surrealisté je využívají plně, někteří méně – v tom jádro pudla nevězí. K důležitosti subverzivní tradice – viz předchozí odpověď. A navíc: takovou tradici lze přece udr‑ žovat, či spíše rozvíjet a obohacovat skrze jakékoli médium, staré, nové nebo třeba spiritistické… Ovšem zrovna tak ji lze i pohřbít.
266
Výsledky „zkoumání“ různých současných uměleckých skupin, přes jejich zdánlivě rozdílná teoretická východiska, jsou si nicméně podezřele podobné… Souhlasíte, že do této postmoderní situace spadá jako starší sourozenec a „pravý dědic trůnu“ i surrealismus, nebo přece jenom se od ostatních směrů zásadně liší? V čem? Nevím, jaké současné umělecké skupiny máte na mysli. Pokud je mi známo, teore‑ tická východiska jsou povětšinou obtížná pro všechny. A že převážná část vznikající produkce si je podobná (pokud vůbec stojí za pozornost!), platí nejen pro skupiny, ale i pro solitéry. Postmoderní osvobození výrazu se povětšinou rovná konfúzi,
267
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
Surrealistická poesie neexistuje
eklektičnosti, epigonství. (Jistě, jsou i výjimky!) A tu není divu, že tak vzkvétá umění parodie. A parodie parodie. Eventuálně parodie parodie parodie ad infinitum. Já proti parodii nic nemám, naopak. Ale nějak to nestačí, není‑li tu alespoň ten moskevský konceptuální přesah! Po mém soudu se surrealismus se svým důrazem na psychologickou a psychosociální (kritickou, subverzivní) autenticitu – hledisko žité zkušenosti – a na inovativní pojetí imaginace liší ex definitio. O tom jsem se pokoušel mluvit v předchozí části.
změny… Ostatně: ani dřív surrealismus revoluce přímo neinicioval, ale když na to přišlo, psali revoltující studenti po pařížských zdech právě surrealistická – a nikoli třeba existencialistická či (jen) marxistická nebo anarchistická – hesla. V tom smyslu spatřuji v surrealismu (jistěže dílčí) funkci nějaké jiné, ne/možné budoucnosti… No, anebo to všechno bude úplně jinak. Je skutečně pod dlažbou písečná pláž, anebo se tam krčí jen jediná světnička, asi tak jako vesnické lázně, celá začazená a po všech koutech pavouci?
Říkáte, že činnost surrealistické skupiny je subverzivní. Nespočívá ale její subverzivnost pro širší veřejnost především v její pouhé existenci? Pokud vím, zájemci o surrealistické texty, výstavy a filmy nejsou těmi pravými objekty pro subverzivní činnost, měla by to dle mého soudu být spíš společnost jako celek, jejíž povědomí o současném uměleckém dění je bohužel mizivé… Co děláte pro to, abyste tento stav změnili? Nebo nezbývá než souhlasit s výrokem, podle nějž umělci tradičně přeceňují svůj vliv na společenské dění?
Myslím, že dnešní doba nepřeje vzniku nových uměleckých směrů a vůbec na ně pohlíží spatra, jako na anachronismus, jaksi je nebere vážně… Nicméně, z historického (a povrchního) hle‑ diska český surrealismus přežil dokonce i světově věhlasnější český underground, o němž Bondy prohlásil, že je mrtev. Je to díky setrvačnosti, po předchůdcích zděděné „odvaze ke kolektivitě“, nebo díky hlubším kořenům, solidnějším teoretickým zásadám, nebo ještě něčemu jinému? Proč zrovna surrealismus zůstal v České kotlině „osamocen“ vlastně jako jediný uznávaný umělecký směr, proč před a po revoluci nedošlo k rašení nových směrů jako třeba v Rusku?
Surrealistická intervence je výrazně minoritní. Ale z hlediska celospolečenského byla taková od samého počátku – vzpomeňme na marné a koneckonců tragikomické pokusy interferovat například s politickou stalinskou levicí ve 30. letech. I tehdejší společenské povědomí o uměleckém (tvůrčím) dění bylo mizivé, bez ohledu na to, že surrealismus, zejména ve Francii, pár skandálů opravdu inicioval a dnes o tom frekventanti Sorbonny píší disertační práce. Takže nic nepřeceňujeme. Sociální (psychosociální) role a funkce surrealistického angažmá dnes je (chce být!), jak proponoval Effenberger, fermentativní – změna světa co naplnění nějaké integrální revoluční vize už dávno není na pořadu dne. Svět se totiž mění od let permanentně, samovolně, dnes i globálně a s nebývalou akcelerací, a surrealismu nezbývá nic jiného než rozvíjet a prohlubovat všechny aspekty a struktury lidské autenticity (o nichž byla řeč) jako potenciálně osvobodivé trajektorie, a doufat, že toto úsilí může v podobě jakéhosi fermentu třeba i (?) nějak ovlivnit průběh oné zdánlivě fatální
268
Vlastně nevím. Všechny speciální i obecné motivy a motivace životaschopnosti čes‑ kého surrealismu, které uvádíte, jsou určitě ve hře. Ale surrealismus není, jak jsme si řekli, umělecký směr. Primárně (ovšemže modelově!) totiž usiluje o to, jak jsme si explicitně neřekli, být především, či alespoň do značné míry funkcí života. Takže obecně nahlédnuto, jeho životnost nejspíš tkví právě v existenci či neexistenci života samého. Proto bude vždy znovu a znovu atraktivní pro nově příchozí, neboť principy života (ať už je vymezíme jako onu bájnou antropologickou konstantu nebo jinak), se až tak nemění, a člověka zjevně láká jejich dobrodružné rozkrývání, probíhající cestou jedinečného, neopakovatelného (byť přinejmenším intersubjek‑ tivně komunikovatelného!) experimentu se sebou samým. To surrealismus nabízí. Prosté? Jistě ne tak docela… A ovšem – vzato subjektivně – jeho specifická životnost spočívá zároveň v tom, zda jsou jednotliví surrealisté právi a mocni takové náročné
269
rozhovo
Rozhovor Maxe Ščura s Františkem Dryjem
Surrealistická poesie neexistuje
ambice, která tu a tam bere na sebe podobu bolestné duševní (snad i duchovní?) vivisekce a mnohého zapření většinových vzorců myšlení a konání. (Samozřejmě, nabývá i podoby osvobodivé autoterapie!, na druhé straně.) A že se výskyt surrea‑ listů v posledních padesáti letech koncentroval právě v Česku, byla shoda nějakých podivných okolností a souhry magických sil, jež v určité době svedly dohromady výjimečné osobnosti… Ale víme, že dějiny surrealismu obecně jsou mimo jiné i ději‑ nami únav, selhání, dezercí a… Nic není definitivní! 9. prosince 2008
Jan Kohout: fotografie, 2010
270
271
rozhovo
Jan Kohout
Autointerview Hracholuský Herald: Pane Kohoute, co říkáte na tvrzení, že surrealismus je již dávno mrtvý? Jako nikdo druhej! Problém je v tom, že ta mrtvola z jakýchsi důvodů ne a ne pod‑ lehnout rozkladu. A můžeme se ptát: „Je to totéž, co potkalo těla některých hodně dobrých nebo hodně zlých svatých? Je to Růženka? Zombie? Koma… ?“ Netuším a je mi to jedno. Nu, a surrealisté na této své stále šťavnaté mrtvole denodenně hodují, skotačí a rádi objevují stále nové faldíky, ďolíky a hřebíky. Ona ta „mrtvola“ se totiž v jednom směru vyrovná té Boží. Je všude … Hracholuský Herald: Kdo jsou vlastně surrealisté a co je surrealismus? Na podobné otázky bývá dnes zvykem si takzvaně kliknout. Klikněte si a vlezou k vám celé romány o práci se sny, vizemi, imaginací, automatismem atd. Položíte‑li však otázku, „co je surrealismus“ bytostnému surrealistovi, tzn. vrozeně tvůrčímu a přemýšlejícímu člověku, který ve své určité životní fázi zjistí, že je surrealistou, a když se ohlédne zpátky, že jím vždycky i byl, odpoví vám po pravdě, že neví. Že tu zkrátka nevidí nic jiného, co by mu bylo bližší, a proto tomu ze své duchovní potřeby slouží. Ostatně když se ho zeptáte, co není surrealismus, odpoví vám stejně. Myslím, že jako se surrealistou nelze stát, nelze jím ani přestat být. A mezi námi, pane redak‑ tore, kdyby byl surrealismus choroba, už bychom dávno práškovali…!
272
Martin Stejskal: kresba k cyklu Volkmeni, 1992
273
rozhovo
Jan Kohout
Jan Kohout
Autointerview
Autointerview
Hracholuský Herald: Kdy a jak jste vy sám zjistil, ze jste surrealistou? Ve svých čtyřiceti letech, Víte, já to mám všechno trochu pomalejší, ale už mě to dávno netrápí. Od svého narození r. 1960 do r. 1984 jsem žil v Praze a věděl jsem hovno. Od r. 1984 jsem již bydlel na vsi, izolován od všeho duchovního kvasu, nepočítaje místní hospodu s trempisty, komunisty a traktoristy. O surrealismu jsem měl jen velmi mlhavé představy a sám jsem svou tehdejší tvorbu považoval za špičku ocásku, které se zbavila ještěrka Informelu, aby napálila blbce jako já. Teprve po „sametu“ jsem mohl vidět filmy Jana Švankmajera, poslal jsem mu tehdy nějakou svoji poezii a on mne zkontaktoval s Františkem Dryjem a pak už to jelo samo, i když zase zoufale pomalu, díky mé fobii z velkoměsta a totální neschopnosti pracovat s počítačem. Vzpomínám si, že když jsem přišel poprvé na schůzku, pře‑ kvapila mne především nekonečně větší slovní zásoba, než jakou mají traktoristé. Vzduchem létala hrůzná cizí slova, mluvilo se v několika jazycích a mně opět chvíli trvalo, než jsem začal matně chápat, o čem spolu ti lidé mluví. Ale po pár pivech se to srovnalo a já jsem zvolna zjišťoval, že je baví, trápí a vzrušují stejné věci, jako těch čtyřicet let mně. Byl jsem doma … Hracholuský Herald: Ve kterém roce to bylo? Dva tisíce podle Řehoře. Hracholuský Herald: Jste tedy letos již desátým rokem aktivním členem české a slovenské surre‑ alistické skupiny. Můžete mi po té řekněme relativně krátké době říct, jak tato společnost dnes vypadá a funguje? Nó, s tou mojí aktivitou to nebylo nic moc. Pár výstav, pár her. Někde jsem už ale mluvil o zámotku osobností, které se potkávají, prolínají, přicházejí, odcházejí, mají
274
Martin Stejskal: kresba k cyklu Volkmeni, 1992
275
rozhovo
Jan Kohout
Jan Kohout
Autointerview
Autointerview
se rádi, nemají se rádi, hekticky tvoří, nebo se na léta odmlčují, a myslím si, že to tak má být. Ovšem ani zámotek by neexistoval bez stmelenějšího jádra. Tvoří ho hlasově nadaní lidé, tím myslím i naše „mrtvé“, jejichž zpěvy jsou pro nás hudbou, kterou abychom viděli a cítili, nepotřebujeme slyšet. Možná je to pro mnohé jen jakýsi kakofonní chorál, ale já slyším bolavou harmonii plynoucí bezčasím, protože jsem už v první pomocné propadl z logiky.
Hracholuský Herald: Děkuji vám za rozhovor.
Hracholuský Herald: Kolik asi členů má vaše skupina?
Konec
Komu vykáš, ty čuráku mediální?! Tumáš, ty kurvo hracholuská…! Hracholuský Herald: (pláč)
Špatná otázka. Ta československá větvička, i když podle mého názoru chvílemi dosti živá, je jenom malou částí globálního baobabu. Uvědomte si, že po světě i u nás exis‑ tují surrealisté, kteří se za celý svůj život nedozví, že jimi jsou, anebo se to dozví, ale odmítají se za ně z nějakých svých důvodů považovat, a upřímně řečeno, my se jim nedivíme. Jsou tu přírodní etnika, vytvářející třeba geniální surrealistické objekty, které nikdy žádný surrealista nespatří, a kdyby oni sami potkali nějakého surrealistu, snědli by ho. Dále jsou tu každodenní miliony setkání a situací, které nám připravuje jednak naše vlastní existence a vnímavost, ale také lidé kolem nás, kteří je nevědomě vytvářejí, nic v nich nevidí a nikdy vidět nebudou, ale bez nichž by zkrátka nenastaly. Jak chcete takovou skupinu počítat? Hracholuský Herald: Věříte v náhodu? Myslíte jako květináč na hlavě, nebo klíč v kanálu? Hracholuský Herald: Ne, myslím v náhodu jako příčinu. Ne. Náhoda je pro mne vždycky důsledek. Věřím v motýlí efekt, ve smysl nesmyslu, v řetězovou reakci a v řetězovou pilu v oddělení zkamenělin.
276
277
studi
studie II čtenář nezběhlý v literárních směrech přečetl Vaše texty a nevěděl, že jste surrealista, možná by ho to ani nenapadlo…[…]“.1 Cílem přítomné studie je reagovat na podobné pochybnosti. Její autor je přitom přesvědčen, že jeho úsilí se neobejde bez exkurzu k vývojovému pozadí, ke kon‑ krétním problémům, surrealisty trvale reflektovaným a opakovaně řešeným.
Eva Švankmajerová: mediumní kresba, 2004
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy Začněme konstatováním: objeví‑li se kdekoli tvorba, která se dnes legitimně hlásí k surrealismu, zdá se být čím dál nespornější, že kdo chce pochybovat, předmět pochybností si vždy najde – ať už jsou to (pomineme‑li jakkoli zdůvodněný despekt k surrealismu jako takovému) kvality současných surrealistů nebo surrealističnost v případě těch, jejichž kvalitu ani pochybo‑ vači nedokáží neuznávat. Na tyto tendence naráží Max Ščur v úvodu svého (zde publikovaného) interview s Františkem Dryjem: „[…] mám pocit, že kdyby
278
POSTOJE A POLOHY Možnost revize svých východisek nevylučoval surrealismus v žádné fázi svých dějin: již zakladatel André Breton – a to přímo v Prvním manifestu (1924) – prorokoval nejen ona „úmrtí“, znovu a znovu konstatovaná mnoha revenantními hrobaři, ale i hluboké diference mezi tvůrčími a názorovými platformami hlásícími se k dědictví posledního z velkých avantgardních směrů, připouštěje (třebaže nenápadně: formou jisté stylistické dvojznačnosti) obtížnou odlišitelnost obnovy a konce: „Surrealistický hlas možná zmlkne, nedopočítám se všech svých zmizení. […] Budu jako Nižinskij, kterého loni zavedli na ruský balet a který nepochopil, jakému baletu to přihlíží.“ 2 Věty, které o tři‑ ačtyřicet let později, krátce po Bretonově reálném fyzickém „zmizení“, napsal jeho dočasný nástupce Jean Schuster, by mohly tvořit motto přítomného eseje: „Surrea‑ lismus bude i nebude mít tutéž tvářnost. To je ta nejméně naivní jistota, kterou máme.“ 3 Gesto, jímž se surrealisté bránili obviňování z ustrnulého dogmatismu či z neza‑ držitelného směřování k nové estetice, nebylo nikdy zamýšleno jako přitakání volné pluralitě přístupů a koncepcí. Myšlence, že by surrealismus mohl být definován jed‑ noduše jako to, co dělají lidé k němu se hlásící (ať už solitérně nebo v rámci skupin). Jaké však má být kritérium, o něž by se opíralo určování nedotknutelných konstant
1 2 3
M. Ščur – F. Dryje, Surrealistická poezie neexistuje, viz str. 260 přítomného čísla. A. Breton, Manifesty surrealismu, přel. J. Pechar a D. Steinová, Herrmann a synové 2005, s. 62. J. Schuster, K řádu noci, k zmatku dne (L’Archibras 1, duben 1967), in. S. Dvorský, V. Effenber‑ ger, P. Král (eds.), Surrealistické východisko, ČS 1969, s. 261.
279
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
(esenciálních prvků, bez nichž surrealismus ztrácí svoji identitu) a přípustných variant? Od oné doby, dnes již jen stěží přesně určitelné, kdy k pochopení pojmu, původně užitého Apollinairem, přestala postačovat jeho původní definice („čistý psychický automatismus“, vymknutý každé kontrole estetické i morální4), se ve formulacích jeho obsahu nenápadně prosadila zvláštní, leč symptomatická tendence obcházet obecné zařazení (otázku, mezi jakými typy fenoménů má surrealismus své místo – čím vlastně je) a hovořit rovnou o jeho východiscích, cílech, dosažených úspěších atd., popřípadě se omezit na negativní vymezení: surrealismus není uměleckou školou nebo směrem (poetikou, estetikou), zcela bez ohledu na to, zda se jeho představitelé zapsali do dějin jako umělci nebo jako mostní inženýři. Není ani filosofií, případně ideologií: surrealisté si sice kla‑ dou teoretické otázky, týkající se (1) podstaty univerzálních duševních procesů a dispozic, v první řadě obrazotvornosti, (2) způsobu, jakým se projevuje/-ují v básnické, malířské či jiné tvorbě, a (3) místa, respektive úlohy této tvorby, jakož i oněch procesů a dispozic, v celku individuálního i společenského (kulturního) života, dospívají též k vyhraněným diferencujícím a hodnotícím kritériím (zamě‑ řeným ontologicky, antropologicky, psychologicky či sociologicky) – setkáváme se tu tedy s některými filosofickými koncepty a ideovými modely, zároveň však určitý (byť různě silný) odpor k systematizacím, k jejich potenciálně umrtvující‑ mu účinku, vedl k více či méně důraznému odmítání toho, aby byl surrealismus pojímán/projektován jako ucelená světonázorová soustava. Co tedy po všech uvedených negacích zbývá k přijetí? Snad protentokrát postačí hovořit obecně o specifické tvůrčí praxi, jejíž struktura sice je zdvojena o svoji metastrukturu, úvahy o vlastních metodických a ideových východiscích
4
Srov. A. Breton, cit. d., s. 39.
280
Kateřina Kubíková: Neklid
281
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
však neústí (alespoň ne nutně) do žádného komplexního a uzavřeného systé‑ mu. Odtud můžeme pokračovat: surrealismus se zaměřuje jednak na poznávání, rozvíjení a maximální docenění lidské tvořivosti jako takové (tj. neomezené jen na její umělecké manifestace) a jednak na prohlubování vztahu člověka ke světu i k sobě samému. Klíčová role je přisouzena imaginaci, její schopnosti dynamizo‑ vat pojmové myšlení i rozšiřovat hranice žitého světa – zvýrazňovat rozpor mezi bytím a vědomím i přispívat k jeho překlenutí. /// Obě polohy, totiž zvýrazňování rozporů a podíl na jejich překlenutí, nejsou ničím, co by se vzájemně vylučovalo (přinejmenším ne z hlediska druhé z nich): překonávat lze přece jen to, co je přivedeno před vědomí. Mnohdy je navíc krize (krize vědomí konfrontovaného se stále novými problémy bytí) jedinou nadějí na pozitivní obrat. Přesto: nezastírejme napětí, které ona „dvojsměrnost“ imaginace do surrealismu vnášela a které se stalo hybnou silou jeho vývoje – napětí mezi kognitivním a patickým rozměrem zkušenosti, tvorby i jejího výsledku. Ve svých počátcích surrealisté usilovali o obrat od valéryovské „oslavy intelektu“ k jeho aktivně vyvolávané „katastrofě“, od „sémiofanie“ (zjevení smys‑ lu) k „ontofanii“ (zjevení bytí), k bezprostřednímu výrazu jejího prožívání. Mj. i tímto směrem byl zacílen čistý psychický automatismus. Automatické psaní mělo být „dialogem mezi lidským vědomím a tou jeho ztracenou mysteriózní součástí, která /…/ tajně komunikuje s celým vesmírem. Básník je médiem, které samo v sobě odha‑ luje lidský úděl v tom, co je na něm nejzáhadnějšího (Michel Carrouges)“.5 Jestliže se
5
Vratislav Effenberger, Tvorba a psychoanalýza, cit. d., s. 8.
282
Postoje – polohy – postavy
i zde jednalo o poznávací strategii, pak tím rozumějme spíše teorii v původním (etymologickém) smyslu ontologické praxe (iónská theóreia byla účastným při‑ hlížením posvátnému rituálu, „spatřením“ a reprezentací spatřeného6). S tím byla zpočátku spojena vůle k radikální negaci racionality, negaci absolutní v tom smyslu, že nebyla zaměřena pouze proti úpadkovému racionalismu jakožto dege‑ neraci nějakého hodnotného principu, za nějž by bylo možné se postavit, nýbrž proti rozumu obecně. Ještě v samém úvodu Druhého manifestu surrealismu (1929) Breton nad všechny ostatní snahy vyzdvihl ambici „vyvolat v intelektuální i morál‑ ní rovině co nejobecnější a nejzávažnější krizi vědomí“.7 Postupem času, zejména po druhé světové válce, však začal tento postoj ustupovat jinému, diferencujícímu. Politická deliria 20. století ukázala nutnost odlišovat iracionalitu těch projevů, jimiž člověk přijímá nezrušitelnou vratkost svého lidského údělu, od iraciona‑ lity zodpovědné za vratkost jeho údělu společenského. Otevřenost ve vztahu k temnému „pupku“ reality od nedostatečné vůle k pravé svobodě osobnosti. Touhu jako nejvyšší ontologickou hodnotu od touhy deformované deformova‑ ným rozumem. Je zásadní zásluhou českých surrealistů, jmenovitě jejich vůdčího teoretika – básníka Vratislava Effenbergera, že důsledně rozvíjeli platformu, v níž byla krize vědomí přesunuta z oblasti projektů mezi privilegovaná témata kritických rozborů. Jejich cílem bylo, řečeno se Zbyňkem Havlíčkem (citujícím zde Karla Marxe), „strhnout z okovů imaginární květy nikoli proto, aby člověk vlekl bez fantazie bezútěšné okovy, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ“.8
6
7 8
Srov. Zdeněk Kratochvíl, Lyrika a filosofie, in. Z. Kratochvíl – J. Bouzek, Řeč umění a archaic‑ ké filosofie, Herrmann a synové 1995, s. 141 – 142; srov. též Z. Kratochvíl – J. Bouzek, Od mýtu k logu, Herrmann a synové 1994, s. 127. Srov. A. Breton, Manifesty surrealismu, cit. d., s. 78. Srov. cit. in. Z. Havlíček, Psychoanalýza a imaginativní umění, in. Skutečnost snu, Torst 2004, s. 331.
283
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Jan Gabriel: koláž, 2007
Postoje – polohy – postavy
Zhruba od 30. let se rovnoprávnou součástí surrealistického diskurzu začala stávat – zejména zásluhou Benjamina Péreta (například jeho sbírky Tenhle chleba nežeru) – tvorba pojatá jako rozvinutí protestu. V českém prostředí se postup‑ ně měla stát dominantní, přednostně orientována na mapování soudobé krize vědomí ve všech oblastech života a ve všech jejích formách, stimulována heslem „Útěk do skutečnosti“ a vyzbrojena konceptem tzv. „kritických funkcí konkrétní iracionality“. Básník a teoretik Vratislav Effenberger, původce onoho pojmu, podporoval přiblížení principu imaginace ideologickému a filozofickému aspek‑ tu a vyzdvihl ty případy, kdy „tendence sice nesnižuje původní psychoautomatickou intenzitu v imaginativních asociacích, ale zároveň respektuje nebo spíš parafrázuje určitý pojmový kontext“.9 Programový akcent na poznávací a ideologickou důsažnost i obsažnost tvorby, v hodnotové rovině pak na dialektický princip „negace nega‑ ce“, akcent vrcholící ve druhé polovině 60. let, se pochopitelně nemohl nestát předmětem námitek, vznášených nakonec nejen dobovými polemiky a odpůrci, ale i samotnými Effenbergerovými spolupracovníky. Názorový nesoulad patřil ostatně k hlubším příčinám rozpadu tehdejšího okruhu UDS (překrytém srpno‑ vými událostmi roku 1968). Hned na počátku 70. let se začala rodit skupina, v níž od počátku, třeba‑ že dlouho jen latentně, působilo přání, vůle a snaha překročit rámec vymezený effenbergerovskými termíny a vzorci, uchopovat jisté návratné otázky a pro‑ blémy „jakoby z druhé – či vlastně z první, bretonovské – strany“.10 Při vzniku předpokladů ke kýženému překračování sehrála pozitivní úlohu ryzí rámcovost nového, ideově nadstavbového modelu: tzv. „surrealistická fenomenologie
9 10
284
Srov. V. Effenberger, Varianty, konstanty a dominanty surrealismu, in. Surrealistické východis‑ ko, cit. d., s. 208. Srov. F. Dryje, Dějiny neosamocenosti, in. Analogon 41 – 42/2005, s. 81.
285
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
imaginace“ ponechávala dostatek prostoru individuálně motivovaným a vzá‑ jemně diferencovaným přístupům, majícím za cíl mapování a rozbor dějinné proměnlivosti způsobů, oblastí a zřetelů, jimiž, v nichž anebo s nimiž se mani‑ festuje jedna z obecných lidských schopností. Hlavní důraz je ovšem kladen na vývojově aktuální polohy a funkce. Úkol, před nímž stojí současný surrealismus, je v obecných konturách určen v Effenbergerově studii Vědomí a imaginace (1970): „Z dnešního zorného úhlu, který se… rozevírá před fenomenologií imaginace… nejzávažněj‑ ší psychosociální terapeutika, k níž může dospět umělecká tvorba, spočívá v její schopnosti iluminovat a dynamizovat ideový model [zvýraznil MC], jehož prostřednictvím se vyhraňuje vztah mezi individualitou a kolektivitou, mezi subjektivitou a objektivitou v tvůrčí interpretaci a mezi pudovými a rozumovými složkami v poznávací syntéze objek‑ tivního vědomí, jakožto dialektické jednoty vědomí a bytí“.11 Slova o schopnosti tvorby „iluminovat“ a „dynamizovat“ ideové mode‑ ly, působit jako oblast jejich induktivně‑deduktivního utváření, se mohou při prvním čtení jevit jako pozůstatek nedávného pojetí poezie co sféry imaginativ‑ ní kontemplace, u jejíž praxe není vždy jisté, zda si ony ideové modely tvorbu spíše nepodřizují, přivádějíce ji k více či méně volnému parafrázování „určitého pojmového kontextu“ (srov. výše). Závěr citovaného úryvku takové četbě odporuje: onen „fenomenologický“ přístup znamená výrazné posílení heuristické hodnoty textu, obrazu nebo objektu vedle jeho hodnoty thetické. Imaginativní vypovídá‑ ní o světě získává funkci zjevovat různé aspekty svého vlastního bytí (genetický původ i vlastní strukturu, smysl a hodnoty), aspekty, jež na jedné straně prozra‑ zují dějinnou (psychosociální) zakotvenost tvůrčího aktu, na druhé straně pak přispívají k pochopení podstaty té které dějinné situace lidského ducha – forem,
v nichž se tento duch zjevuje sám sobě. (Fenomenologie takto pojatá odpovídá tradici, k níž se nezakrytě hlásí a která je tvořena Hegelovou Fenomenologií ducha a Teigovou nedokončenou Fenomenologií moderního umění.) I v takových poměrech je možno být solitérem: vyskytli se autoři, kteří se nezdráhali popustit uzdu občasnému tíhnutí k přímočařejším deklaracím – k tomu, co Zbyněk Havlíček označoval jako „imaginativní teze“. Básníkem, pro něhož je tento přístup nejpříznačnější, je Albert Marenčin (1923). Poezii tohoto tvůrce můžeme bez ostychu charakterizovat jako poezii fundamentálních pravd: pravd o životním údělu, o univerzálních hodnotách, z nichž ty nejzákladněj‑ ší jsou vzájemně propojeny v slavné Bretonově triádě svoboda – láska – poezie (Marenčin nikdy neváhal vystupovat proti effenbergerovskému primátu „kri‑ tických funkcí“, proti jisté, v praxi pozrovatelné hypertrofii „cynismu fantazie“, legitimního jen jako reakce na surovost života). Těmto textům neschází humor, nejsou prosty ironických, ba sarkastických momentů, dialektický princip „nega‑ ce negace“ je tu nicméně uplatňován pouze v té nejnutnější míře. Tedy nejen v meta‑poetickém a meta‑imaginativním zaměření svých veršů, ale hlavně ve své ideologii je Marenčin pravým dědicem prvních romantiků, kteří mnohdy neu‑ silovali o nic jiného než – řečeno s Wordsworthem – „slovy, jež říkají jen to, čím jsme […] prázdným marnivcům dát pravé vytržení“.12 Básník v takto implikovaném pojetí není jen dejinně situovaným subjektem, nositelem jedinečné mentální morfologie, od níž se odvíjejí jedinečné imaginativní fenomény, ale především udržovatelem a představitelem jisté prioritní tradice. Jaké jsou předpoklady, bez nichž se působení v této úloze neobejde? Mohou dnes ještě být důsledně splňovány?
11
12
Cit. in. F. Dryje, Dějiny neosamocenosti, in. Analogon 41 – 42/2005, s. 32.
286
Srov. citaci in. M. Procházka, Romantismus a osobnost, s. 61.
287
studie II Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
PROBLÉMY A POSTAVY Lesk a bída zkušenosti Antropologický ideálem surrealismu je člověk, k němuž by bytostně patřily dvě neukojitelné potřeby: potřeba vyrovnat se se životem, do nějž byl vržen (to je onen kognitivní ól), a touha vytvářet jeho nové formy, překračovat dosavadní hranice zku‑ šenosti (pól patický). U jednoho z posledních slov se zastavme a dovolme si několik tvrzení: Zkušenostje jednou z nejpodstatnějších hodnot, na nichž si zakládá každý lidský jedinec. Základem této hodnoty je vždy některá ze tří kvalit, jimiž se vyzna‑ čuje život zkušeností poznamenaný: (a) intenzita, (b) účast jedinečné existence na obecném (na historickém dění nebo na konstantách), zkrátka „sebevepsání“ jedince do řádu světa, a (c) relativní výlučnost vlastního života, jeho diference ve vztahu k ostatním, která opravňuje jedince k tomu, aby vydával svědectví. Proti sobě tu přitom stojí různé „ekonomie“: druhé dva „zisky“ odpovídají logice personalizova‑ ného života, prvně jmenovaná jakost přibližuje život nadvládě před‑personálního principu slasti/bolesti. Pokud jde o surrealismus, jeho nejzazším cílem bylo a stále je rozšiřování zkušenosti za hranice běžného vědomí. Co se však od počátků změnilo, to je definice „běžného vědomí“: pro autory, jako byl Antonin Artaud, tato katego‑ rie splývala s jeho vlastním pojmem „odděleného vědomí“, vědomí částečného, necelého, neboť založeného na rozumu a historicky spjatého s evropskou civi‑ lizací. „Dá se říci, že rozum je vždy obrácen ke smrti. Rozum, evropská schopnost, přehnaně velebená evropskou mentalitou, je vždy přeludem smrti“.13 Citovaná věta pochází z přednášky proslovené roku 1936 v Mexiku, pro jehož původní, ještě
13
Srov. A. Artaud, Člověk proti osudu, in. Texty I, přel. L. Šerý, Herrmann a synové 1995, s. 227
288
Martin Stejskal: Mimoběžka, konturáž, 2002
289
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
předkolumbovskou kulturu se Artaud podle svých vlastních slov nadchl proto, že její zdroje nejlépe odpovídají jeho ideji magického neboli „zápalného“ myšlení. Tyto zdroje netkví v mytologii chápané jako konečný soubor příběhů a jednou ustavený model světa, ale v jejích živých pramenech: „Mexická mytologie je mytologie otevřená“, stimuluje „neustávající pohyb forem, jež jsou postupně ničeny“. Rodí se ze země, poznávané opět teprve v pohybu, tedy z krajinného prostoru a jeho hlu‑ binné geometrie: „V této kultuře je idea prostoru a já tvrdím, že skutečné kultuře se lze učit jen v prostoru“.14 Kateřina Piňosová (1973) nemusela číst Artauda, aby se „mexické zdroje“ v jistém okamžiku organicky začlenily mezi fundamentální hybné síly její inspi‑ race. Nebylo to ovšem jenom setkání s Mexikem – s jeho krajinou, lidmi a stále živým folklórem, co předznamenalo v její výtvarné práci překvapivé tvaroslovné i tematické korespondence. Vždyť například charakteristická krajinná geomet‑ rie se neprosadila jako záměr, nýbrž zcela automaticky, podpořena inklinací k svébytnému ornamentálně‑heraldickému propracovávání v realitě nalézaných forem. Pokud jde o poezii, lze hovořit o jiné úspěšné iniciaci: ať už vznikly jakkoli, nejpřesvědčivější básně ze sbírky Housenka smrtihlava (1998) působí jako spontánní interpretace autorčiných vlastních kreseb – jakoby předobrazů toho, co mělo být v budoucnu (díky šťastnému spojení vnější náhody s vnitřní nutností) potvrzeno v čtverém rozměru hadích skal, kaktusových hájů, lesů jakoby opilých vlastním stářím. Nyní došlo k zákonité změně: pohyby druhdy posloupné – objektivace subjektivního a zpětné interpretační přivlastnění – se staly pohybem jediným, jenž by v jedné výlučné interpretační rovině či modelaci mohl být popsán například jako analogie přechodu mezi dvěma typy psychóz:
14
Srov. týž, Divadlo a bohové, in. cit. d., s. 237 – 247.
290
Postoje – polohy – postavy
psychózou „vidoucí“, spočívající v uchváceném halucinování, a psychózou „identitní“, při níž viděné vstupuje přímo do struktury osobnosti a nemísí se již jen se strukturou momentálně přítomné reality, ale se strukturou veškeré možné reality:15 Nohy mi tají horkem hmyzího dechu. Líbám hada. Kůru kaštanu. Tady bydlíš moje úhoří královno Tady cucám tekutiny z žil tvé mramorové podlahy. Jak jsi křehká moje sestro ve smutku. Syčím. Moje žebra transmutují. Slovní pára se plazí po mozaikovém labyrintu“. Zdůrazněme, že jde o modelovou analogii, nikoli o esenciální rys díla. Kateřina Piňosová neřeší otázku, jak udržet svá vidění a své prožitky (vidoucí prožívání) v myto-poetickém, resp. mýtotvorném režimu: realita není transmuto‑ vána v rovině jsoucen, ale zhodnocena v řádu bytí.
15
Srov. H. Ey, Psychiatrie a surrealismus, in. J. Vojvodík – J. Hrdlička (ed.), Osoba a existence, Host 2009, s. 133–134.
291
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Český surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček napsal: „Doby‑ tí iracionálna se bude vždycky odehrávat v přestřelkách mezi nevědomím a vědomím, dezintegrací a integrací[…]; jde o to, vestavět a organicky včlenit tyto temné i zářivé síly do struktury lidské osobnosti. Básník[vnitřně svézákonný a tvořivý jedinec] se bude věčně vzdávat jednoho pro druhé; bude se rozpouštět v této prasíle a vstávat z mrtvých v dokonalém tvaru[…]“.16 Roku 1991 nastoupil devatenáctiletý Roman Telerovský, frekventant civil‑ ní vojenské služby, na místo ošetřovatele v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Přímá, rok trvající konfrontace se světem psychóz se neobešla bez následků. Prvním z nich byl rozsáhlý básnický text Naruby až do… (leden až únor 1992), autorem samotným později označený za „jakousi vnitřní samomluvu s blá‑ zincem, který se do [něho] tehdy nastěhoval“.17 Druhým důsledkem Telerovského pracovního pobytu byla jeho vysokoškolská studia psychologie, od jejichž ukon‑ čení vykonává povolání psychoterapeuta. Tento vývoj událostí se samozřejmě nemohl nepromítnout do posunů v jeho tvorbě: jmenovaná skladba byla ještě výrazem čistého uchvácení, a to v konvenčním i v doslovném smyslu (ve smys‑ lu lehké destabilizace). Až na ojedinělé pasáže se jednalo o prostou „evakuaci“ psychických obsahů, pozůstatků intenzivních fragmentarizovaných událostí, do prostoru básně. Komunikativnost takto vzniklého sdělení se v rozhovorech s přáteli ukázala jako natolik omezená, že se autor odhodlal k jejímu rozčlenění na různě velké úseky, mezi něž vložil osvětlující komentář. Tento výklad, pub‑ likovaný později pod titulem Naruby až do naruby, ovšem zůstává až na výjimky výkladem čistě „punktuálním“: jednotlivé obrazy nejsou překládány, nýbrž izolovány a vztahovány ke svým „předlohám“. Svědčí to o maximálním respektu
16 17
Zbyněk Havlíček, Příspěvek k tezím UDS, cit. d., s. 239. Srov. R. Telerovský, Dokud je vlk v sanici, Edice Analogonu 1998, s. 18.
292
Postoje – polohy – postavy
k prvotním prožitkům. Obrazy a slovní shluky mají fascinovat, svádět, šokovat, zahlcovat. Jako celek jsou ovšem jedním komplexním symptomem, prozrazují‑ cím na autora zaprvé jisté pozůstatky análně‑sadistické fixace (opakující se motiv vyměšování, zranění spojených s výtoky hnisu, na jednom místě i téma smrti, po formální stránce především jazyková agresivita spojená s extrovertním, takřka dryjáčnickým humorem: „ježíšku panáčku ukaž nám svou kundičku / víme že je krade‑ ná“; „mazanej blebtanej na dvě šoustky dělanej“). Zadruhé pak někdejší jeho reálnou zahlcenost, ba takřka svedenost (viz. též explicitní přiznání v jedné z oněch oje‑ dinělých „analytických“ pasáží: „Mluvili na mě ze všech stran / říci jediný slovo už bylo nad moje síly / Přitiskl jsem se a trochu mlaskal / tentokrát cenzura zaspala / nebo se propadla do nečekaných hloubkových vrtů // V komunikaci s pacienty jsem se cítil mnohem přirozeněji než v komunikaci s ošetřujícím personálem […]“.18) V následujících letech vzniknou cykly V srsti hrob (1995) a Břicho v prachu (1996 – 1997). Jejich srovnání jasně ukazuje, jak bezvýhradný respekt k enigma‑ tickým obrazům a slovním uskupením ustoupil vůli k reflexivnějším polohám.19 Prozatímního vrcholu dosahuje toto úsilí v Telerovského poslední sbírce Sabotá‑ že (1996 – 2009). Níže se k ní ještě vrátíme; na tomto místě se omezme na sdělení, že se jedná o dosud nejradikálnější odpověď na Effenbergerovu více než půl sto‑ letí starou ideu tzv. „objektivní poezie“. Na samém prahu 50. let, v jedné z anket
18 19
Týž, Naruby až do naruby, in. Dokud je vlk v sanici, cit. d., s. 34, 46 a 36. Uveďme alespoň po jedné pasáži. Nejprve V srsti hrob: „/// V pravé kapse hmatám průstřel / z levé leze vlhká tma // Trhá myš o zuby den // Stojím nehnutě uprostřed mrtvého lesa / V patách mi hoří DECH ///“. Nyní Břicho v prachu: „/// Uvědomit si, že Já je hieroglyf – už to je problém. / A je vůbec ono das Selbzt? // Také představa, že slunce zanikne, fascinuje. / Smrt člověka a smrt slunce. Teorie vyhasnutí slunce – je to projekce […] velmi pradávného prolnutí s životem, a tedy i smrtí slunce? / Oheň spálí slunce, to vykřikoval jeden z těch mála skutečných bláznů, které jsem potkával v dětství. ///“ (Tamtéž, s. 66 a 74.)
293
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Jan Švankmajer: záběr z filmu Přežít svůj život, 2009
Postoje – polohy – postavy
o surrealismu, Effenberger prosazoval přechýlení zájmu. „od objektu k objektivi‑ zaci“. Objektivizaci přitom specifikoval jako „»psychoanalýzu“ výtvarného nebo básnického díla“, tedy genetický rozbor (poznávání „pramenů“). Stran konkrét‑ ních forem, jež by tato objektivizace měla na sebe vzít, pokračoval následujícím ujištěním: „Bude jistě mnohotvárnější než psychoanalýza. Je [ale každopádně] třeba, aby byla součástí díla, formálně ani obsahově neoddělitelnou“.20 Atmosféra některých starších textů Františka Dryjeho (1951), vedla jednu část interpretů k tomu, aby v zobecnění jeho poezii charakterizovali jako „panickou“ (Martin Stejskal). Jiní pro změnu hovořili o poezii „manické“ (R. Telerovský). Panika a mánie (později ovšem i pocit prázdna), to jsou v básních a prózách tohoto autora bezpochyby převažující emocionální polohy. Není tedy divu, že právě jeho dílo se dočkalo výslovného psychoanalytického zhodnocení (právě z pera Romana Telerovského). Z něho ovšem nakonec plyne něco, co prozradí i laikovo srovnání textů z různých období: Dryje se vyrovnává se životem nejen v jeho vypjatých polohách, neobrací se jen k mezním situacím, ale zvnějšňu‑ je – demonstruje, tematizuje – i postupný proces svého zrání a stárnutí. Jeho dialektika v tomto ohledu není noetická (ve smyslu překonávání duality vědo‑ mého a nevědomého), nýbrž ontologická, odpovídá objektivním proměnám vnějších i vnitřních činitelů. Možná ani není nutné říkat tomu dialektika. Jde spíše o žitý mýtus životní cesty, vedoucí z mateřských primordiálních vod, z živlu pre‑genitálních slastí a úzkostí, do zvnitřněného otcovského vesmíru. Z příro‑ dy do dějin.21 Z dělohy imaginárna do reality o to nehostinnější, že je (mj. i ve stínu dobově hlásaného „konce dějin“) charakterizována pojmem finality. Ten
20 21
294
Srov. První a druhá anketa o surrealismu (1951, 1953), ined. text. Srov. týž, Nervózním pohybem ruky, Analogon 23/1998, s. 76 – 77; Nakonec budou všechny ženy ptáky, Analogon 41 – 42/126 – 127.
295
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
lze přeložit buď doslovně, jako „konečnost“, nebo interpretačně, jako „nutnost“. Jedinec však odmítá možnost plného zdomácnění v této „diaspoře“. Jediný spolehlivý azyl nachází v „království“ hodnot, k nimž v procesu své personali‑ zace dospěl a které jej nutí vymezovat se vůči realitě coby historicky podmíněné a neuspokojivé. Zbyněk Havlíček kdesi hovoří o duze paprsků vyzařovaných z lidského nitra a lámajících se o zdi vězení. Nehmotný hranol těchto lomů, který se v průběhu života stává též sférou protínajících se osobnostních vlivů, je nesporně oním vnitřním otcovským kosmem, o kterém píše Telerovský. Teprve s jeho konstituováním získává svět vyhraněnou strukturu. – Struktura jistě není totéž co tvar. Při jejím hledání nejde o uchopení celku světa pojímaného jako množina jednotlivostí, ale o orientaci v každém z výseků kontinua. O nalezení univerzálního klíče. Otevřít skutečnost pak znamená nalézt v ní ústřední roz‑ por, napětí, problémový bod. Hodnotit, soudit. Z dřívějších případů této linie je hodna vyzdvižení rozsáhlá skladba Mladí lidé (2001), panoramatické ohlédnutí za novějšími i nejnovějšími dějinami české společnosti a potažmo i celé západní civilizace, přímočaře sarkastické, byť i latentním proudem melancholie nesené zúčtování s mytologií mládí. Počínaje Druhým desaterem do básníkova obrazu světa pronikají prvky svérázného animismu i jiné mytopoetické momenty (Co zbude z rorýse; Mab ujíždí; Tam dole). Naprostým vrcholem je však jeden z posled‑ ních titulů, sbírka Vlci, volně inspirovaná jedním z posledních cyklů pastelových kreseb od Evy Švankmajerové. Je to opět kritická reflexe soudobé civilizace, spo‑ lečnosti která propadla (ve školském smyslu), „ach ano propadla… / …Z PRINCIPU SLASTI!“. Archetyp vlka zde figuruje jako hodnotové ohnisko vyhroceně ambi‑ valentní. Před tváří i mimo dohled „psů s mléčnými zuby“ mohou proti vlkům stát… opět jen vlci. Ti druzí, konotovaní pozitivně, jsou ovšem přítomni spíše ideálně nebo imaginárně – jsou vzýváni a vysníváni. Poslední dva tituly, Anebo aspoň a Na druhé straně mostu Carroussel, se sou‑ střeďují na samotný lyrický subjekt. – Tím nemusí být zpochybněno to, že jsme
296
Postoje – polohy – postavy
je zařadili k ostatním, společensko‑kritickým: individuum bývá v surrealismu nezřídka chápáno jako morálně‑psychologická monáda – jeho mikrosvět může být modelem alternativního světa vnějšího. Ve světě prefabrikovaných individu‑ alit, subjektivit vybíraných z široké nabídky, může (v ideálním případě) každé z jeho citových vyznání, každý výraz únavy a deprese působit jako svého druhu politikum. V tomto ohledu surrealismus nikdy nepřestal být tím, čemu Gilles Deleuze a Felix Guattari říkali „menšinová literatura“. KRIZE ZKUŠENOSTI Jedna ze zásadních zkušeností spjatých s moderní dobou jakožto epochou krizí je paradoxní zkušenost s krizí zkušenosti. Jde vlastně o krize dvě, vzájemně proti‑ kladné: jedna byla vyvolána postupným vpádem jakési dlouhodobé „revoluce“ do mnoha oblastí života, druhá souvisí s přebujelostí jeho reprezentací, s nadprodukcí obrazů a informací. Krize zkušenosti poté, co začala být řešena důrazem na prin‑ cip objevu, doznala nenápadné, ale o to tíživější obměny, prvně povšimnuté ve 40. letech: „Diferenciace […] má sloužit klasifikaci, organizaci a oznámkování konzumentů. Je třeba mít něco pro každého, aby nikdo nemohl uniknout […]“.22 Tato Adornova a Horkhei‑ merova věta se ještě týkala jen masové kultury. Nedlouho poté však následovaly jiné, paušálnější, podle nichž veškerá „organizovaná kultura“ například tím, že se zmocnila hlubinné psychologie „zničila i poslední možnost, aby lidé učinili zkušenost o sobě samých […] jedinec je sotva ještě schopen nějakého hnutí mysli, které by nedokázal pojmenovat jako příklad té či oné veřejně uznávané konstelace“.23 Mnohé nasvědčuje tomu, že dotyčný problém je jedním z hlavních témat posledních Dryjeho básnických cyklů. Zcela explicitní pojmenování všeobecné
22 23
T. W. Adorno – M. Horkheimer, Dialektika osvícenství, Oikoymenh 2009, s. 125. T. W. Adorno, Minima moralia, přel. M. Ritter, Academia 2009, s. 66 – 67.
297
studie II Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
derealizaceživota přináší báseň z posledního cyklu Na druhé straně mostu Carrou‑ ssel(2009): „Podivná neexistence / tak reálná, tak blízká jak bychom nežili a jen o sobě četli / v nějakém románu / či v básni od Nezvala / anebo sledovali film / na plátně v kině, v blbým internetu / Dívám se na sebe, poslouchám dialog […]“. Výrazným případem téže tendence se zdá být i nedávno publikovaná sbírka Jana Gabriela (1949), nazvaná Nerozvěšené obrazy (2005 – 2008). Již dříve byly v poezii tohoto autora přítomny motivy prázdnoty života, obludné vyprázdněnosti mezilidské komu‑ nikace, skepse vůči dosažitelnosti tělesného prožitku nezprostředkovaného (nezcizeného) jazykem. Nyní přibývá motivů odhmotňování skutečnosti („Nej‑ prve to byly ulice poté ohrady a nakonec jen kornouty z papíru / Rozhlížel jsem se ale fotografie nenápadně bledly“), tlumené, rozpačité spektakulárnosti světa, který je zbaven bytí o sobě („Menší potlesk všemu kolem“), neplodného prolínání mediální reality s vtíravým chaosem reálna („První zprávy ještě prorůstají stínem košile / ale venku už cáry těl šíří slávu pokašlávajících větví“), krize aktuality, předem zpečetěné mizivosti, odplynulosti budoucího („Už dnes sledovat své příští kroky, jak se stmívá v jejich ničím nerušeném zívání.“); zcela nové jsou momenty ironie vůči vlastnímu diskurzu („Ještě že máme své roláky, závratě a ramena, která můžeme citovat pozpátku.“ „Každý detail je už plný krve, každá piha příští krajinou. Tak jako každý, i já si hýčkám své omyly.“). Neodmyslitelnou příměsí se stává pocit naprosté lhostejnosti všeho kolem, naznačován například indiferentním vršením vzájemně zcela nesouvi‑ sejících sdělení: „Všichni měli pravdu / Ale sám nevím zdali to byl nejlepší nápad / Roztahovat skopové po obloze / V Luhačovicích jsem měl tři procedury denně / A když jsem otevřel Muže bez vlastností na straně třiatřicet / Nový tik v obličeji mně připomněl že i s koncem léta / Můžeme lovit peří ve spánku / Pozdravovat šachové figurky / Psát dopisy z jednoho konce / kavárny na druhý / Narodil jsem se v roce 1949 / Jana v roce 1970 / Zubní protézy mají budoucnost / Jsou jako kosti umějí jíst z ruky […]“. Takto chápaná krize zkušenosti je krizí „vnějšku“. Tím, co se stává nedostup‑ ným, je možnost přesáhnout hranice známého a povoleného. Leckterý pokus
298
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Karol Baron: Hniezda a hniezdenia II, 1998–2000, detail
299
studie II Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
o transgresi plodí spíše neukojenost; popouzí k ironii.Skepse může vyústit až v pokušení rezignovat. Setkáváme se s tím dokonce u autorky, která před něko‑ lika lety debutovala básněmi postavenými na přímočarém, místy expresivním vyslovování existenciální zkušenosti (zahrnující mezilidské vztahy i nejvlastnější tělesnost) – u Kristýny Žáčkové (1982), nejvýrazněji patrně v cyklu Zase (2006): „[…] to zaškrtané je cenzura, tu a tam připomínající nepřijatelnost / ebonitová tyč mne si zkřehlé ruce / bude se vyrábět výboj! / k mému neštěstí se neúčastním / zápasů emocí s nemocemi / jsou to své vlastní protiklady[…] / ten obraz je nejistý až zmatený / všechno co vznikne zaniká záhy se zrozením /[…] / léčím se? / nikoli, to je stabilizovaný stav ///“. Titul zastřešující texty, které autorka vybrala pro svoji nynější prezentaci – „Blud‑ ný kořen překročen“ – však prozrazuje její vnitřní odmítnutí zabydlet se (nakonec vždy poměrně spokojeně) v podobném nihilismu. Anebo přesněji: pasivní nihi‑ lismus je zde vystřídán nihilismem aktivním – od „civilizačně‑neurotické“ touhy po „písečné pláži“ fundamentálních obrazů pod „dlažbou“ profánních struk‑ tur24 k perverzní afirmaci „charismatu pestrého šantánu“, v němž se nesluší „obcovat příliš s touhou“ po podstatách, neboť „ všechny myšlenky“ si zde počínají „navýsost mechanicky / slova jsou zde obaly / zahalující všechny bezbřehé vyprázdněnosti“. Veškerá „naděje“ je vkládána jen do „tajemství nejapnosti / jež rozpíná se všemi směry“ a jež se netváří „chorobně jako jádro věci“, nezapomínajíc „na možnost nekonečného štěpení“. Imaginace již nečerpá hodnotu ani ze svého původu ani z nějakého chvályhod‑ ného příslibu, jí snad implikovaného, nýbrž pouze ze sebe samé. O čem však vypovídá skutečnost, že samotné Žáčkové básně nejen že se nevyznačují ani
24
Srov. první ze zde publikovaných básní: „[…] víme o sobě a sledujeme se očima hladových lovců // jsou to oči ukryté a neklidné / jež svými pohyby rozkmitávají stromy / a svými drápy zabodávají se do jiných očí / […] // ten les je v podstatě velice prostořekou studnou / která hlasitě netuší, že uvnitř skrývá les / a ten je třeba chránit / stromoví tu má zvláštní povahu / na každém kmeni je uzel / a v každém kořeni pláč // […]“.
300
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
mírnou, natož pak „nesmírnou mírou idiocie“, jež jediná prý „propůjčuje svá křídla / stojatým vodám sveřeposti“, ale dokonce jsou opět případem meta‑poezie, a to myšlenkově velmi koncízní? Je to paradox – anebo spíše další sdělení? Není pro autorku nakonec i (post‑moderní?) „pestrý šantán“ přitažlivý jen jako příslib? Krize každopádně není totéž co zánik. Připustit jej, to by pro surrealisty bylo totéž co vzdát se svého raison d’être. O krizi imaginace to platí dvojnásobně. Nedostává‑li se stimulů vnějších ani vnitřních, vždy lze ještě vydolovat zkuše‑ nost ze samotné reflexe jejího chybění. S nebývalou vervou se této alternativy chopil Roman Telerovský. Jeho sbírka Sabotáže je více než deset let vznikajícím „Příspěvkem ke zkoumání zárazů a neprůchodností obrazivosti a (bá-) snění, a míst jejich zlomů“. Autorovým záměrem zde bylo vtahovat psaní, jehož imaginativní proud z neznámého důvodu (v důsledku dosud neurčených inhibicí) neustále zadrhá‑ vá, do procesu průběžné „sebeanalýzy“ (psaní zde reflektuje sebe samo). Jako výchozí stav – v úvodní části sbírky – je navozeno střídání dvou režimů myšlení, „symptomotvorného“ a „analytického“. Při čtení nicméně nabýváme dojmu, že si autoanalytik často právě od reflexivních pasáží slibuje, že se nená‑ padně „překlopí pod hladinu“ a samy performativně odstraní vnitřní zábrany. Někdy již od jejich samého počátku je grafické odlišení (prozaické řádkování) kontrapunktováno zesílením expresivní stránky, která tuto promluvu stahuje zpět do proudu, zpravidla však aniž by se jí ho podařilo trvale uvolnit. Připusť‑ me, že v daném případě to neznamená selhání. Jak jsme již uvedli, účel celé této experimentace leží jinde: Sabotáže jsou v podtitulu představeny jako „příspěvek ke zkoumání zárazů a neprůchodností obrazivosti a (bá)snění a míst jejich zlomu“ (zvýraznil MC). Roman Telerovský si zvolil nevděčný cíl: mapovat roztřepené, disparátní okraje básnění: „Tak a teď toho mám dost. Akorát otravovat, tady něco a tamhle něco. Kdyby aspoň člověka něco pořádně trklo nebo raděj ne, Já bych prosím spát. Že by to bylo to. Těžko. Ale jde to jako po másle. Zásek. Záraz. Opravdovej škrt. Cenzura v posteli. Kde jinde. Plechovej hrnec to je. Jenomže jak vlastně. Něco se pohlo. […] Anebo
301
studie II Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Roman Kubík: Démon, 2009
302
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
jinak. Dámy a pánové jděte do prdele. A dost. Žádnej záraz, ale dost. Anebo třikrát. No tak co nám povíš hezkýho. Třeba nějakou písničku nebo básničku nám odrecituj. Prásk. Dveře do větru vyhozené… Tak to jsem se dostal tam, kam jsem nechtěl.“ Básnická autoanalýza by zůstala jen gestem, zajímavým pokusem, pakliže by nebyla dovedena k výsledkům v podobě konkrétních zjištění. Jejich formulace mají formu nápovědí, rozptýlených po celém souboru a nacházejí‑ cích se v pohyblivém pásmu mezi nevědomou produkcí symptomů a výkladem, jenž z nich vlastně zpětně dělá metafory (omezuje se zpravidla na jednu, dvě věty): cudně náznaková evokace dospěleckého urinačního snu (snu o moče‑ ní), při němž cenzura, oklamána, mění své oklamání na svůj alarm a vyvrhuje „(bá)snícího“ na břeh bdění (text Malé máslo); motivy ambivalentního postoje k vlastní smrti (smrtelnosti) a z něho plynoucí ustavičné postavení „Někde mezi“ – dokonce i mezi touhou po „trknutí“ obrazy a tendencí záměrně (byť nevědo‑ mě) „Se vyhýbat představám“ (srov. básně Tak, Kontrola tvou realitou…, V peřině snad strachu); i takové mohou být předběžné výtěžky tohoto průzkumu, jehož syntéza je úkolem určeným čtenáři. O jednu se pokusme: „Práce poezie je vyšší než práce snu“, pravil Zbyněk Havlíček, citován pod titu‑ lem posledního – a nenapsaného!!! – oddílu Sabotáží, nazvaného jednoduše Práce poezie. To hlavní tedy teprve přijde. Ještě může přijít! Čeho bude zapotřebí dosáhnout? Inhibovanost nevědomě působícím strachem ze smrti je problémem bezesporu fundamentálním. Větší zneklidnění by však měla vyvolat ona náhle se vynořivší „urinační“ metafora, alespoň pokud ji zařadíme do kontextu stesků, jejichž připomenutím jsme zahájili tuto podkapitolu: úvahy o tom, že oklamání cenzury se stává jejím úspěchem, že nevědomí je svým předvědomým předvojem již předem zrazováno – princip „vakcíny“, o němž svého času psal R. Barthes – není zde v různých obměnách kladena stále stejná tíživá otázka? Otázka o dvou částech: Jak se obejít bez pre‑reflexivity? Nejde‑li to, jak ji obnovit? Jak obnovit zkušenost?
303
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
POLOHY A POSTAVY Tváří v tvář vleklé krizi zkušenosti v tradičním slova smyslu se v epoše moderny zrodilo nové pojetí, vyjádřené slovem „zážitek“ (Erlebnis). Základním předpokla‑ dem zkušenosti chápané zážitkově či prožitkově je šok. Fyzické nebo percepční podráždění, které je intenzivní, nestává se však základem poznání. Jeho hodnota je spatřována v samotné jeho intenzitě. Nemůžeme zde pochopitelně podrobně rekonstruovat osudy této stránky tvorby v celých dějinách surrealismu. Omezme se proto na rozlišení čtyř základních poloh – práce s jazykem, evokace tělesnosti, zmnožování forem humoru a za čtvrté čehosi, co lze s jistou nadsázkou nazvat „fenomenologií singulárního“ – a jejich sledování v tvorbě současné skupiny. S nejradikálnější příspěvkem v první a druhé oblasti přišli již před časem dva z nejstarších členů pražské skupiny (věkem i trváním jejich spolupráce) a nedáv‑ no i jeden z členů nejmladších. Andrew Lass (1947) a Alena Nádvorníková (1942) – první od konce 60. let, druhá od počátku let 90. – dlouhodobě experimentují s principem endofázie, tedy s „vnitřní řečí“. Jedná se o automaticky utvářený „sled verbálních představ, které doprovázejí spontánní výkon myšlení. Tyto představy mohou být sluchové, artikulačně‑motorické, vizuální nebo graficky motorické“.25 Někdy se také hovoří o projevech „akognitivního myšlení“. U Nádvorníkové, jejíž básně vznikaly (přinejmenším v počátcích) na artikulačně‑motorické bázi, se hojně propojují abstrakta s konkréty, což zpravidla vede k odhmotněnosti obrazů; k jejich lehkému upozadění ve prospěch čirých slovních konstelací. Las‑ sova tvorba působí povětšinou spíše opačně: extrémním naplněním jeho poetiky je jeho půl století stará experimentální próza Mandala (1968), psaná na samém počátku jeho přátelství a spolupráce s Vratislavem Effenbergerem. Intenzivní,
dramaticky působící proud neologismů či spíše jakýchsi „de‑logismů“, slov rozbíjených a vzájemně „spékaných“ ve prospěch posílené materiality jinak problematického sdělování, materiality, která působí nespornou rozkoš z textu, tento proud z pozdější poezie mizí, nahrazen podstatně střídmější prací s jazy‑ kem, která si nicméně zachovává výraznou hudebnost: „/// Sejmi mě z obratlů / pohlavních dálnic / kde na pospas nedělních řidičů / s ratolestmi zpěvu o míru / a vypěs‑ těných zahrad / mercedesů / vlastnoručních koláčů / hus / a tranzistorových sousedů / se lne / bacha / řev / prázdných lahví / mravenců od piva […]“.26 Název nejnovější sbírky Hrdlořezy a zvukomalby (2005 – 2007) prozrazuje opětovnou radikalizaci projevu, a to jak po jazykové stránce („Drásal nehty / sobě stačně / mukrát se nejvíc / zastyděl belíc / a nevěda nic“; „Ještěrka / sezvlá Tvé / ne příliš / f tom ratolestí“), tak ve způsobu, jakým je pojednána tělesnost („Drž si ruce! / Lízej mu ucho! / Stáhni mi kalhotky! / Ukaž jim břicho“). Velkým novem je přítomnost několika stroficky i rytmicky pravidelných veršovaných básniček, z nichž některé jako by se zamýšlely vracet až k nezvalovským či dadaistickým kalambúrům: „/// Prkonosná Kamila / kůži z těla sedřela / stačila i to co nemá / a nadmutá zavila //“; „/// Jak Tě živ / (na hradě) // Tobyl Špás / (sucho pár) // Snědá kočka / (tečka). // […]“. Hříčkami spíše „post‑neo-dadaistickými“ než surrealistickými začínal též Jan Richter (1978). Z inspiračního pole, do něhož tehdy (v jeho případě) mohla náležet rovněž poetika Benjamina Péreta či Pavla Řezníčka, sem přechází sklon k dravě‑hravým persiflážím blasfemických poloh: „Svátosti! / Vaše ryba je mi ukra‑ dena / pes běží s ještěrkami v zadku, / muž se svými patnácti dětmi mi vběhl do náručí / a přinesl mi udušené zrcadlo“. V pozdější tvorbě se autor posunul k textům budícím občas zdání bezmála protokolárně zaznamenávaného svědectví o záhadných
25
26
A. Lalande, cit. in. J. Cazaux, Surrealismus a psychologie, Analogon 8/1992, s. 12.
304
A. Lass, Oběšenec, in. Hra na slepou bábu, Mandala, Edice Analogonu 1995, s. 4.
305
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
Postoje – polohy – postavy
dějích (snových? fabulovaných? automaticky generovaných?): „Bylo to snad tentýž podvečer / Alespoň tak si to pamatuji, tak jako na spoustu lidí / Kteří náhle a prudce omdlé‑ vali / Či usínali do hlubokého spánku / Protože obloha byla plná zjevení, víc než kdykoli předtím / A potom / Alespoň tak si to pamatuji / A docela přesně si vzpomínám na fantomy na dvorech / Tu a tam pohltily / Nějakou matku či otce, kteří si to zasloužili“.27 Richtero‑ va tvorba z nejposlednější doby přináší radikální změnu: konkrétní iracionalita je vystřídána neveršovými plochami, budovanými nezřídka z víceméně osamo‑ cených substantiv, označujících vedle objektů a kvalit též (takto zpředmětněné) procesy. Celek potom působí jako sada překotně vyměňovaných diapozitivů, na nichž se střídají výjevy kontrastující měřítkem (mikro – vs. makro-), jinými fyzickými vlastnostmi (tvar vs. beztvarost), popřípadě emocionálním nábojem (neutrální vs. nechutné a pod.), tedy jakási fotogramová „montáž atrakcionů“ (Ejzenštejn), poznenáhlu dynamizovaná vstupem i jiných slov než podstatných jmen a jejich vazbami, při vší řečené „zbrklosti“ dráždivě vratkými a nejistými. Zcela jedinečné polohy, které reprezentuje básník a filmový režisér Bertrand Schmitt (1967), nacházejí své vnějškové vysvětlení v jeho zcela výjimečné pozici. Jmenovaný tvůrce byl v 90. letech aktivním členem pařížské surrealistické skupiny, nyní se paralelně angažuje jako plně integrovaný člen skupiny pražské. V ediční řadě vydávané Sdružením Analogonu koneckonců vyšel (a to dříve než originál) překlad jeho první básnické sbírky Dynamika křiku (fragmenty inkarnace) (1987 – 1988), básnický deník, sestavený z textů, v nichž se „těžce fyzická“ tematika spojuje s tíhnutím k průzračné diskurzivitě. Schmittova svérázná fenomenologie tělesnosti má blízko k Antoninu Artaudovi, k jeho koncepci „těla bez orgánů“, či k úzkostně grotesknímu obsesivnímu zažehnávání tělesných dysfunkcí, jak
je v rámci svých „exorcistních“ praktik uskutečňoval Henri Michaux. V každém Schmittově textu lze rozpoznat nějaký základní ideový i tvárný princip, naplněný s maximální důsledností. Například v Dynamice křiku to byl pragmatický rozpor (lze soudit, že reflektovaný) mezi touhou po vně‑diskursivním, „magmatickém“ sdělování a neodvratným, potřebou komunikovat vynuceným sklouzáváním zpět do tenat jazykového systému („Je mi líto / Už nehraju / Už nemluvím / Kři‑ čím“)28, v próze Nepřítel před branami zase přeludně tupý, mechanický koloběh bezcílného a v důsledku své permanence již i nemotivovaného násilí, na úrovni formy symbolizovaný doslovným opakováním celých vět a kusů odstavců.29 Rozsáhlé básnické skladby, jimiž před několika lety debutoval Jan Kohout (1960), skladby výrazně epické a nezřídka dialogické, na první čtení zaujmou svojí obrazovou a myšlenkovou sevřeností (jež může působit až dojmem promyš‑ lené komponovanosti), jistou rétorickou šťavnatostí (opulentností) a tématikou přímo fundamentální: Smrt, Zrození, pocit zbytečnosti Existence atd. Právě jistá efektnost stylu, napětí mezi tematizovanou introvertností lyrického subjektu (natolik si podobného od básně k básni, aby mohl být vztažen k subjektivitě autora) a exhibicionismem sémantické gestikulace, stejně jako mezi stylistickými prostředky různého řádu – spadajícími do oblasti vysoké i nízké (použití prvků „reklamní“ nebo i „záchodkové“ stylizace se nevylučuje s dojmem návazností cel‑ kové koncepce některých textů na velké alegorické skladby doby barokní) – to vše působí na někoho přitažlivě, na jiného odpudivě, sotvakdo však kteroukoli z Kohoutových básní ponechá bez zvýšené pozornosti: „Nic… / Kde se vzalo, tu se vzalo, / přikrmované odpíraným, / nateklý šotek, kulový neotesánek, / škrcený skrčenec, skrčený škrcenec, / pokuš, pošuk a pšouk, / co stopnul si nedostižné / pro jistotu už v garáži.
27
28 29
J. Richter, Faktografie, Edice Analogonu 2002, s. 10.
306
B. Schmitt, Dynamika křiku, přel. L. Šerý, Sdružení Analogonu 2006, s. 161. Srov. týž, Nepřítel před branami, přel. D. Steinová, Analogon 33/2001, s. 2 – 4.
307
studie II Miloslav Caňko
Miloslav Caňko
Postoje – polohy – postavy
[…] Nic… / Střední útočník za F. C. Země, / s nulou na zádech a jménem Nedal […] Snad tisíckrát chtělo to Nic / vyběhnout nahé do ulic / a povalit a opíchat svým stínem / první Smrt, co se namane […]“ 30 Josef Janda (1950) je dnes patrně nejpopulárnějším žijícím českým surreali‑ stickým básníkem. Příčinou toho patrně nebude tolik tématika jeho veršů, např. historie 20. století, jako spíše svébytný humor jeho veršů, duch „imaginativního plebejství“ (Dryje), měnící tíživé dějinné přízraky v nejkomičtější – a nejcivilněj‑ ší – ze všech surrealistických „bubáků“. Podobně jako na obrazech Karola Barona (u něhož to konstatoval Effenberger), i v této poezii se shledáváme se „strašidly, z nichž nejde strach“: „Vypravuj babičko pohádku / tu o mluvícím hovnu a zlatém kap‑ radí / a jak vám po válce zbyla ve sklepě / dřevěná noha německého plukovníka / ke které se najednou nehlásily ani vítězné mocnosti / přestože jste ji poctivě odevzdali na národ‑ ním výboru / a nesežrali i když byla tenkrát bída“.31 Jandovou oblíbenou strategií, jak dokazuje též jedna z nejnovějších básní, je parodie, již bychom (v parafrázi etablovaného pojmu) doplnili přívlastkem „romantická“: mohlo‑li si u Ludwiga Tiecka dřevo z ušlechtilých stromů stupidně pochvalovat své praktické využití, mohl‑li být les v próze Maxe Ernsta nakažen turistickou rozšafností svých milov‑ níků, proč by se „při bližším zkoumání chování pobřeží za minulé éry“ zásluhou „velmi důvěryhodných zdrojů / které si pochopitelně nepřejí být jmenovány“ nemohlo zjistit, že „východní pobřeží se zkrátka chovalo jako svině“, pročež „žádnýho bílýho kocoura za hrdinství nedostane“.32 Všudypřítomné tíhnutí k sarkasmu činí Jandu legitimním dědicem Péretovým nebo Haškovým. Některými „moudry“ může jeho lyrický subjekt připomenout i Allaisova kapitána Kapa: „Přijďte k nám / a nechte se vyrobit
30 31 32
J. Kohout, tamtéž, s. 248 – 250. J. Janda, Vypravuj babičko pohádku, in. Letenka do noci, cit. d., s. 141. Srov. tamtéž.
308
Postoje – polohy – postavy
znova / tentokrát bez zbytečných chyb a vad / které dokáží tolik znepříjemňovat život / Uděláme z vás blonďáka nebo brunďáka / záleží jak si to budete přát / Pokud si nejste úplně jist / máme bohatý katalog doplňků / kde si určitě vyberete / Umíme splnit i speciální přání / za mírný příplatek / jsme schopni zhotovit na konkrétní zakázku / třeba prasečí ouško pro pána / nebo zaječí pysk pro dámu […]“.33 To jsou víceméně roztomilosti. V jejich bezprostředním sousedství ovšem dává autorův zraněný romantismus vykvést nejkrásnějším květům nejčernějšího humoru mizantropického: „Vychá‑ zím právě z půjčovny buřtů / odněkud je slyšet maďarské zvuky / nejradši bych vás všechny pokousal“.34
33 34
Tamtéž, s. 144. Tamtéž, s. 29.
309
studie II /// V únoru 1989 byli členové pražské skupiny kontaktováni členy brněnského, tehdy teprve dva roky existujícího okruhu A.I.V.35 První společnou akcí bylo hned v nej‑ bližších měsících uskutečnění tzv. „Univerzální dokončovací hry“. Každý účastník měl samostatně dokončit jeden a tentýž kratičký narativní text, jehož závěr působil dostatečně arbitrárně, aby bylo možno navázat v místě, kde bylo vyprávění přeru‑ šeno. Iniciátorovi Bruno Solaříkovi nešlo prý o nic jiného tolik jako o to, ukojit svoji „lichtenbergovskou“ touhu „vidět svůj příběh, jak existuje v různých hlavách“. Ovšem z celkového kontextu je zřejmé, že nejen on, ale i ostatní autoři z A.I.V. přisuzují výlučné postavení jedinečným obsesivním úzkostem a touhám bezprostředně dolé‑ hajícím na subjekt, stejně jako radostnému vzrušení z vět či obrazů vynořujících se při automatickém psaní. Je příznačné, že se v tvorbě okruhu A.I.V. dočkala hojného uplatňová‑ ní nejprvotnější ze všech surrealistických technik, a to v krystalicky čistém stavu – jako manifestace ryzího psychického automatismu. Ničím jiným než tímto návratem k pramenům (mezi než lze řadit i důraz na kolektivní proje‑ vy) nemohla vyvrcholit antiteze k ideologizaci, či obecně k diskursivnímu zapojení, druhdy dominujícímu v českém surrealismu. Tento odvrat byl opa‑ kovaně teoreticky akcentován, například Solaříkem v jeho koláži vlastních teoretických textů nazvané Na šikmé ploše (1999). Přístup A.I.V. je tu definován
35
Uskupení tvořené nejprve Bruno Solaříkem, Blažejem Ingrem a Tomášem Přidalem, později rovněž Davidem Jařabem, Lenkou Valachovou a Romanem Telerovským, se v roce 1993 spojilo s tzv. Šternberskou skupinou, složenou z autorů působících ve výtvarné oblasti (Roman Kubík, Kateřina Kubíková, Leonidas Kryvošej, Pavel Surma) a spolu s ní utvořilo Surrealistickou skupinu A.I.V. K ní se následujícího roku připojila Kateřina Piňosová. Přesně deset let od brněnských počátků (tedy v roce 1997) došlo ke sjednocení se Skupinou českých a slovenských surrealistů.
310
„extrémistickým“ požadavkem „aseptické konkrétnosti výrazu“ ve smyslu jeho odolnosti vůči sémantickému či ideologickému znásilnění.36 Tedy jen díky přirozenému tíhnutí zúčastněných autorů k jisté emocionální poloze nachá‑ zíme i v juvenilních textech tohoto typu předzvěsti nejvýznamnějšího přínosu A.I.V., imaginativní koncepce tzv. „modrého humoru“. Definice Blažeje Ingra, která hovoří o „anekdotách tak pitomých, že se jim nelze zasmát jinak než srdečně“, by mohla svádět k předpokladu blahosklonně potlačeného intelektuálního pobouření, kdyby však ujištění, že nejde o další formu povýšeného intelektu‑ álního sebe-/trýznění,37 nesvědčilo o zneklidnění zcela jiného druhu – možná epistemologickém? – a o smíchu, který není znehodnocen ani problematickým pocitem převahy, ani tím, že by vylučoval ono zneklidnění: V A.I.V. byl totiž „od počátku kladen důraz především na přirozenou dialektiku dvou elementárních lidských reakcí na okolní podněty […] „oba protichůdné postoje – destrukce a konstrukce – se uplatňují naráz: výsledné obrazy jsou ve skutečnosti nejzběsilejší anekdoty a nejvážnější výpovědi zároveň (B. Solařík, 1991)“.38 Potud zobecňující komentář k tvůrčí praxi, jež může vyhlížet například takto: Chalupník Pokožka toho dne vlastnoručně sklidil celou úrody žita. A bylo načase. Černé mraky, převalující se nízko nad blízkými kopci, nevěstily nic dobrého. Mohlo přijít i krupobití. Večer chalupník povečeřel jen suchý chléb s trochou vína a ulehl. Usínalo se mu nádherně. S úlevou natáhl bolavá záda na slamník, zavřel oči a naslouchal bubnování právě začínajícího deště a vzdálenému hučení leteckých motorů. // Bomba spadla na cha‑ lupu kolem deváté. // Nevybuchla však // Pouze s rachotem prorazila doškovou střechu
36 37 38
Srov. B. Solařík, Na šikmé ploše, in. Analogon 26 – 27/1999, s. 62. B. Ingr, Strážmistr Papoušek, Analogon 11/1994, s. 77. B. Solařík, Nové polohy touhy a protestu, Analogon 50 – 51/2007, s. 60.
311
studie II a dopadla na postel – právě na to místo, kde ještě před několika lety spávala nebožka Pokožková.“ 39
(s podtitulem Legenda) jsou projevem ryzího automatismu, stavu kdy (v souladu s mottem citovaným z Aischila) „[Není] pod stráží jazyk člověka“.
Několik set nočních hlídačů pochodovalo špatně osvětlenou ulicí. Každý z nich nesl jeden elektrický vařič. Mlčeli. // Když vpochodovali na hlavní náměstí, postavili z vařičů pyramidu. Potom se v tichosti rozešli do svých vrátnic a strážních domků. // Ráno se lidé divili a šeptali dětem: „Vidíte, děti, vidíte? To byli jistě noční hlídači.“ 40
///
„ Modrý humor“ rozvíjejí především Bruno Solařík a Blažej Ingr (oba 1968), ať už v básních, prózách a divadelních aktovkách, v textech na pomezí prózy a esejistiky, anebo (nejnověji v případě prvního jmenovaného) ve fotografiích. Stopy této koncepce lze ovšem nalézt též u divadelního a filmového režiséra Davida Jařaba (1970) – nejnověji v jeho filmu Hlava‑ruce-srdce. Tvorba Bruno Solařika svědčí o inklinaci k dialektickému prolínání neřízeného myšlení a kritického vědomí (k prudkému přecházení automaticky generovaných obrazů v nečekaně krystalické formulace metapoetické povahy). Na konci následujícího úryvku však rozpoznáváme závan ducha důvěrně zná‑ mých nehorázností: „Oranžové ostružiny běhají pod prsty z plechu / Roztavené dráty stékají z koženého kopce / Vášnivé představy o skutečných věcech vrhají hustý stín na reálné sahání po nehmotných iluzích / Dravý proud nafty usíná v běhu a řítí se ve spaní krajinou posetou sifonovými bombami / Zívám probouzím se nahrazuju slovo čelist nějakým jiným na které si teď nemůžu vzpomenout ukazuju na zvonící telefon a čekám až se zvedne“. Oba tituly vybrané pro přítomnou prezentaci, cyklus Peršané a próza Vlčí vlak
39 40
Text z kolektivního cyklu Kapitoly z lesů, in. Příběhy modrého humoru, Analogon 50 – 51/2007, s. 60. B. Ingr, Výstraha, in. To byli jistě noční hlídači, Edice Analogonu 2001, s. 49.
312
Vše nasvědčuje tomu, že i v surrealismu – obrazně řečeno – čas se kumuluje v prostoru: dějiny tohoto diskurzu jsou kumulací rozdílných paradigmat, z nichž v současnosti žádné nehraje dominantní úlohu. Nejčistší automatismus a psaní, v němž je imaginativně rozvíjeno diskursivní jádro (i jeho volba je však zpravidla podnícena působením nějakých osobních fantazmat), lyrické polohy a sarkasmus, hledání antropologických konstant a zřetel k dějinné zakotvenosti subjektu, nic z toho si s ničím jiným nekonkuruje v nějakém úsilí o vládu nad celkem (je samozřejmě otázkou, zda a kdy vůbec byla pluralita regulérně potlačována; předpokládejme však, že jisté střídající se preference zda vždy byly). Nyní je otázkou, do jaké míry může napříště platit Foucaultovo popření vývoje jakožto práce svobody, pojetí dějin jako pohybu mezi alternativními strukturami, jejichž vnitřní pozice jsou víceméně předurčené.41 Karel Teige formuloval před lety v souvislosti se surrealismem myšlenku právě opačnou: „[…] v umění se daleko dříve zjeví symptomy změn světa, než budou rozuzleny na jevišti politických dějin, revoluce umění předstihují přesuny ve společenském skladu a „ohlašují tvary života dosud nevtělené“ (O. Březina, Hudba pramenů)“.42 – Hledejme prameny! To je to jediné, co lze doporučit.
41 42
Srov. M. Foucault, Archeologie vědění, přel. Č. Pelikán, Herrmann a synové 2002, s. 25. K. Teige, Fenomenologie umění, in. Osvobozování života a poezie, Aurora 1994, s. 420.
313
recenz
recenze KOUZLO PROSTOTY Tomáš Zmeškal: Životopis černobílého jehněte TORST PRAHA 2009
Tomáš Zmeškal (1966) si získal zájem literární veřejnosti svou knihou Milostný dopis klínovým písmem, navrženou na cenu Magnesia Litera. Teď se přihlásil další prózou s neméně zajímavým názvem Životopis černobí‑ lého jehněte (Torst, 2009; 335 stran). Do současné literatury přináší jako specifický vklad rysy klidného vypra‑ věčství rozvíjejícího příběh pozvolným vrstvením epizod a detailů, jež je nic‑ méně rozrušováno náhlými vpády mimořádných událostí a míří nakonec k nečekanému závěru. Titul ovšem uvádí čtenáře částečně v omyl, proto‑ že „černobílé jehně“ není v románu jedno, nýbrž jsou to dvě míšenecké děti tmavé pleti, Lucie a Václav, pro‑ žívající své životy v době „reálného socialismu“ druhé poloviny minulého století. Žijí v domnění, že jsou sirotci, které o rodiče připravila autonehoda; tak jim alespoň vyložila jejich osud babička, do jejíž péče byli svěřeni. Jejich život se odvíjí v rámci všedních dějů včetně žertovných dětských sourozeneckých šarvátek, s nimiž kon‑ trastují vážné rodinné události.
314
Postupem času se děj nenápadně mění v příběh životního zrání od dětství až po první zkušenosti s věkem dospělosti. Do lehkého tónu vyprávění pronikají temnější tóny v případech, kdy obě děti – dorůstající v mladé osobnosti (Václav projevuje hudební nadání) – narážejí na projevy nevraživosti mezi vrstevníky i mezi dospělými, prame‑ nící z rasových předsudků. Záblesk tragična pronikne na povrch v někte‑ rých okamžicích, například ve chvíli, kdy oba sourozenci se nenadále setkají s matkou, která žije v léčebně dušev‑ ně chorých. Babička‑opatrovnice a zdroj životní jistoty jim ji zapírala ve snaze ušetřit je šokujícího zážitku. Jejich matku přivedla mezi duševně choré tíha situace, kdy byla vystavena předsudkům okolí vyvolaným jejím sňatkem s mužem černé pleti (který ji nakonec opustil). Při nečekaném setkání se proto k dětem zachová s krutou odmítavostí, jež v jejich nitru zanechá hluboké stopy. I v dalším průběhu života obou mla‑ dých lidí, kterým zůstává po smrti babičky z nejbližších příbuzných jen invalidní strýc a posléze jsou odkázány jen samy na sebe a na pár obětavých přátel, se setkávají s projevy skrytého i otevřeného rasismu. Nejde však při‑ tom o moralizující pohled – a v tom je právě přednost Zmeškalovy prózy. Dokázal totiž kompenzovat případy hrubé občanské nesnášenlivosti epi‑ zodami vyjevujícími prostou lidskou solidaritu; jednou z nich je třeba poskytnutí azylu v léčebně duševně
chorých Václavovi, kterého to zachraňuje před vojenskou službou (atmosférou při‑ pomíná Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem). Autorovi tyto epizody pomoh‑ ly osvobodit se od sociálněapelativní tendenčnosti upadající v některých sou‑ časných prózách do schematismu v kresbě postav a tvorbě situací. Zmeškalova próza se řadí k dílům, která učinila rámcem svého fiktivního světa nedávnou minulost komunistického reži‑ mu. Aniž by potřeboval explicitně soudit totalitní společenské poměry, uměl zpodo‑ bit dění tehdejšího života v jeho všedním běhu i v jeho nepředvídatelnosti, s jeho humornými i tragickými momenty. Podaři‑ lo se mu ukázat, jak pod všedním povrchem jevové skutečnosti na jedné straně bujely předsudky otravující vztahy mezi lidmi a svědčící o nezdravých základech společ‑ nosti nesnášející výjimky a na druhé straně jak v citlivých jedincích, jako je Lucie, kva‑ sily v důsledku této nesnášenlivosti vnitřní konflikty, s nimiž se nedokázali vyrovnat. Distancovaný postoj rozeného vypravěče přitom umožnil autorovi překonat nástra‑ hy sentimentality. Smrt, jež zasahuje oba sourozence úmrtím jejich babičky a která v závěru připravuje i Václava o sestru, nemá ve světě románu postavení ústřed‑ ní (jako tomu je v mnohých současných prózách); konkurují jí drastické události, které rodinu postihují v životě (šílenství matky, choroba strýce, která způsobila jeho invaliditu). Zmeškal se nicméně dokázal vyhnout patetické exaltaci i v těch emocio‑ nálně nejvyhrocenějších situacích. Zdrojem životní vyváženosti je pro jeho vypravěče jednak vědomí hodnoty, jakou
má pro jedince pouto rodinných vzta‑ hů (to v současnosti rovněž není právě obvyklé), jednak schopnost oživit ve vyprá‑ vění minulost v jejím prostém životním běhu – v tom právě spočívá kouzlo jeho vyprávěčského stylu. Jistým kazem jsou v románu jen výkladové historické exkurzy, které zbytečně drhnou v přirozeném toku vyprávění. I svou druhou knihou Tomáš Zmeškal, jak se zdá, naplňuje pověst slibného zjevu v současné české prozaické produkci. Aleš Haman KNIHA, KDE ŽIVÍ LIDÉ NAHRADILI PSANÍ Emil Hakl: Pravidla směšného chování ARGO PRAHA 2010
„Dívám se sám sobě zblízka do ksichtu – je to hrozný pohled, ale pořád mnohem lepší než nevidět nic.“ Snad neprozradíme tolik, povíme‑li, že těmito slovy uzavírá Emil Hakl (1958) svou novou prozaickou kníž‑ ku Pravidla směšného chování (Argo, 2010; 136 s.). Z těch předchozích byla možná nejhodnotnější a nepřesvědčivější hned autorova povídková prvotina Konec světa, mediálně nejúspěšnějším (ač sám spisova‑ tel o této knize říká, že „byla napsána blbě“) se ale stal generační dialog O rodičích a dětech, který byl i zfilmován (bohužel pohříchu víc konvenčně než nekonvenč‑ ně Vladimírem Michálkem) a především
315
recenze překládán v zahraničí. A nyní tu je Hakl v pořadí šestý, kniha, kterou spisovatel napsal v době svých abrahámovin. Přičemž abrahámoviny, to není a nemělo by být žádné prázdné, natož duchaprázdné slovo: je to přece určující setkání s časem nebo s věkem, který může lidskému i umělecké‑ mu myšlení a vidění vtisknout cosi jako ryzí zralost, cosi jako pravou schopnost zření, ba cosi jako houževnatou způsobilost „dívat se sobě zblízka do ksichtu“ – a potom dokázat mnoho a mnohé pojmenovat, třeba, kdesi mezi řádky i v nich, proč je to hrozný pohled a na co všechno je to hrozný pohled. Povězme si, o co v Pravidlech směšného chování kráčí, a to s plným vědomím rizi‑ ka, že povšechná shrnutí i zde nechť tvoří pouze příslovečnou špičku vypravěčského ledovce. Přesto lze konstatovat, že jde o zdánlivě chronologicky strukturovaný triptych, jejž je možné reflektovat i jako jednočasovou, sou‑časnou výpověď či v prvé řadě (předběžnou, předčasnou) životní rekapitulaci, v níž se už zračí i obrysy konečné, nezvratné kapitulace již ne‑životní. Vstupní část tohoto trojje‑ diného vyprávění je hektickým a zároveň i reportážně přesným popisem první zkuše‑ nosti s paraglidingem – s Emilem Haklem (či spíše s Janem Benešem, jak zní autorovo občanské jméno) v hlavní úloze. Jenže mnoha motivy a situacemi se již v ní jako by počíná část druhá, zjednodušeně řečeno strohá až sošná, opět poloreportážní zprá‑ va o nevyhnutelné operaci vypravěčova otce a o jeho skonu (zhoubná choroba) zakrátko nato. Právě hovory s otcem, v duchu, ve
316
vzpomínkách, v nemocničním reálu, v nahrávaných dialozích, možná i ve sféře imaginace se stávají významovým sloupo‑ řadím Haklovy knihy: vyvstávají a vracejí se s o to větší naléhavostí, oč jsou navenek banálnější, trsovitější a torzovitější a zejmé‑ na neznakovější, ba kolikrát figurují na samé hranici srozumitelnosti. Vždyť vypravěč se už mnohdy jen domýšlí, co asi umírající otec chce vyslovit nebo co má vlastně na mysli. Třeba i své poslední přání: „Chci vysypat do moře, jedno, do jakýho…“ Naplnění tohoto svatosvatého člověčího požadavku se stává dějovou pružinou závěrečné části Pravidel směšného chování, v níž ovšem „hovory s otcem“ probíhají jakoby mlčky, jakoby nevyslovovány, nepři‑ pomínány, jako kdyby ani nebyly – a kdy se bytostná potřeba hovořit, přičemž raději se nedohovořit než nehovořit, postupně přenáší na další osoby. Popel je posléze vysypán kdesi v dunajské deltě a nastává čas, znenadání zcela jiný, nový a neznámý, kdy – jak již bylo zdůrazněno – můžeme a snad jsme i povinováni pohledět sami sobě „zblízka do ksichtu“. Čili i ztotož‑ nit všudypřítomné rudimentární vědomí životního pocitu s ještě všudypřítomnější reflexí tohoto životního pocitu. Odbočme však na okamžik: v jedné recenzi byl Hakl označen jako „někdejší básník“ a na první pohled to není v nepořádku: prozaik už skutečně dlouhá léta básně nepíše. Jeho druhá sbírka Zkušební trylky z Marsu – po dávném, polistopadovém básnickém debutu Rozpojená slova – při‑ šla na svět až po mnoha letech, víceméně v době, kdy spisovatel už takříkajíc plně přesedlal na prozaickou tvorbu (on sám
uvádí rok 1998). Nicméně máme za to, že někdejší básník Emil Hakl je rovněž v auto‑ rově šesté próze hmatatelně přítomen, přestože je ve svých líčeních a záznamech kolikrát tak zemitě konkrétní, tak doku‑ mentárně neúprosný, tak nepoeticky prozaický. Ale té expresivní, drsné, kruté a syrové poetičnosti jeho způsobu psaní, té „prokleté“ poezie, která jakoby hypnoticky okysličuje jeho svědecká líčení a leitmo‑ tivické zpovědní chvíle! Kdo by básnivost těchto výjevů a výseků popíral, musel by popřít veškerou již letitou závažnost pro‑ zaizace české básnické tvorby – klasickými Kolářovými Prométheovými játry počínaje. Leč nazpět nikoli k někdejšímu, než k pří‑ tomnému Haklovi v symbolickém věku Abrahámově, píšícímu už více než deseti‑ letí toliko prózu. Tudíž se vraťme k půdorysu autorova triptychu, k poněkud zapeklité trojčlence kompoziční výstavby a zároveň i množiny jeho nové knihy. Není sestavena v duchu sloganu Nebe – peklo – ráj, ale filiace tu jsou, a více než výrazné. Celá vstupní část (s názvem Jdi vejš!) je totiž profánním a zároveň i duchovním průmětem onoho nebe či Nebe, vypravěč a protagonista v jedné osobě se tady opravdu pohybuje ve výšinách, leč víc než vlastnímu paragli‑ dingu se věnuje intenzivní vzpomínkové levitaci, pohybuje se v okruží své minulos‑ ti – a tyto vzpomínky ho neslitovně zároveň vtahují i do přítomnosti: s nadsázkou řeče‑ no létání v oblacích se mu identifikuje s poznáním, že v životě „lítá v hovnech“, že jako průměrný heterosexuál se stal toliko „cvičnou obětí“ o sobě, atd. atp. Přesto to jsou z pohledu vypravěče vpravdě nebeské
pocity, tak či onak se pohybuje v nebeských prostorách, svým způsobem se svoboden skutečně vzdaluje „sychravé zemi plné vyčpělých duchů“ tam dole. Tam, kdo ho čekají banální prožitky a banální promluvy, hospodské gagy i negagy, svět, kde platí: Jdi níž. Co je však část druhá, jejímž ústředním postulátem je úpěnlivé tázání: Potřebu‑ jeme se zbavit pocitů? Volání znějící tváří v tvář otcovu umírání… Záhy po vstoupení do této části vyprávění (Pravidla směšného chování) zanecháváme vší naděje, ve svém záznamu jedné smrti (a ne jedné smrti z mnoha, ale úmrtí nejbližšího bližní‑ ho) je Hakl, resp. autor či vypravěč do té míry strhující, až je záhodno se zahalit do mlčenlivosti a odkázat na příslušné partie. Také zde dokáže spisovatel promlouvat jako mistr esoterických a zároveň exoteric‑ kých kontrastů: ve vteřinách, kdy jeho rodič opouští vezdejší svět, bloudí a bloumá vypravěč v doprovodu přítele Michala Š. po žižkovských krčmách, sdílí jeho radostný entuziasmus – a symbolicky i nesymbo‑ licky opakovaně naráží na uzavřené dveře hostinských příbytků. Kdo tohle nepoznal, ať hodí kamenem. V jaké sféře se tu však pohybujeme? Ráj to není a ten není nikde, pobyt v nebi má již Haklův mluvčí za sebou, co tedy zbývá: buď Očistec, anebo Peklo. Pro obě alternativy nalézáme pádné argu‑ menty, přikloňme se však k Očistci: příliš mnoho existenciálních pocitů tu vytrys‑ kává z popisu několika dnů, je tu příliš mnoho existenciálního smyslu pro gro‑ teskní absurdity všednodennosti. A právě k procesu očistce přináleží i trýznivé prožitky osamocenosti, zmnohonásobené
317
recenze stoicky i nestoicky hrdinovým prožitkem osiření. A třetí část, Hřbitov na pláži? To je přece Peklo, případní lucifeři tu nejsou žádnými světlonoši, leč malí, chamtiví luciferčíci, lidičkové bez tváře, prachobyčejní pekel‑ ničtí pucflekové. Ve vylidněné či odlidněné scenérii dunajské delty doléhá na reflek‑ tujícího jedince všude, shůry i zdola absolutní vědomí bezedné a bezbřehé existencialistické samoty, projevující se ve všech možných detailních, byť zdánlivě akčních a dějových nesmyslnostech, ale i v zážitku přítomnosti toho, co mluvčí Emila Hakla pojmenovává jako „moře hoven, rybích měchýřů a mrtvých myší“. Tady si, toto vše nazíraje, srdnatě připo‑ míná, že „v každé živé buňce se odehrává zuřivá vzpoura proti ztrátě smyslu“ – ale platí to i v místech, kde není čas ani prostor se obírat identitou? Kde se vypravěči iden‑ tifikujícímu se s procesem psaní jednou spřízněnou duší vyčítá, že psaní mu nahra‑ dilo živé lidi? I to je peklo, tihle druzí. A pekelný je i mefistofelský návrh smlouvy: Bude stačit, když přestaneš psát. Jenomže v tomto Haklově spisovatelském psaní vystupují veskrze živí lidé, banál‑ ní nešťastníci i bizarní šťastníci, s jeho autobiografickým příběhem je možné se identifikovat, prožívat ho spolu s vypravě‑ čem a reflektovat ho pospolu s pisatelem. Ještě to není kniha století, přemoudřele prohlásila recenzentka populárního týde‑ níku a nepřejme si vědět, co v jejích očích tou knihou století bude, zvláště když v roce 2010 by se slušelo to vědět a v žurnálech jsou už celí nedočkaví. Sečteno a zváženo: Pravidla směšného chování jsou výsostnou
318
smuteční slavností soudobé české prózy. Jde o natolik dobrou knihu, že by unesla i to, co Emil Hakl říká v úvodní větě: „Kdo to napsal, na to si právě zaboha nemůžu vzpomenout.“ Vladimír Novotný PROPÁNAJÁNA… Hana Lundiaková: Vrhnout KNIHA ZLÍN Zlín 2010
„Připravili jsme se na příchod nového mesi‑ áše, nositele sympatie k všemu vyššímu. Ale mohli jsme konstatovat jenom: ‚Hm…‘ Pla‑ zil se po kolenou před našimi zraky. To pro vás a pro tebe. Vskutku se plazil sám sobě v impresivním gestu, jež tak dobře zná – odmala prahnoucí vyráchat se ve sračkách. Při západu slunce splývat ve výkalech všeho vyššího“ (Zpěv vydutému). Mise kmotra Coelha byla v Česku úspěšná. Jeho knihy tu vyvolaly všeobecnou nákazu triviální literaturou, která se čte, jako když mažete chléb měkkým máslem. Pomalu a táhle jedete kulatým nožem a sopouchy v krajíci se postupně uzavírají. „Triviální“ nemíním literaturu hloupou, myslím tím jednoduchý tok slov a vět, krátké informač‑ ní úseky, žádné odskoky z vytyčené cesty. Hmota odstavců co nejvíce odlehčená, častá přímá řeč a imaginace na opratích. Čtenář je pořád v obraze, text mu sám sebou uhlazuje cestu, rozestupuje se před ním jak moře před Mojžíšem. Přirovnání co nejméně. Takové čtení samozřejmě nebolí,
nedostane se do mozku jako nepřítel, není to diverzant, co ve vás klade nálože. Je paliativní, pokud si vypůjčíme z medicíny slovo, označující léky nebo operace, které mírní či odstraňují obtíže, za něž může choroba. Ale to podstatné neovlivní. Což mnohým stačí – a nic proti tomu. Ale literatura musí existovat i ve druhé va‑ riantě, kdy se vám z ní sám od sebe strhne strup, pod kterým už léta spí nějaký pro‑ blém, nějaká levárna, kdy se vám odpálí v mozku přesně směrovaná dávka semtexu, kdy se vám udělá špatně, ne z toho, že textu ne zcela rozumíte, ale z toho tušení, že se pomalu přibližujete k víru, z kterého není jak se dostat. Nasládle tu voní mrtvoly, a ten pach stovek uhynulých souhlásek a samo‑ hlásek vás vzrušuje, až z toho nemáte stání. Jestli tedy víte, co se tu snažím napsat… „Přistavena k představě vepřové hlavy pou‑ štěla jsem nevinně branky, a poslali mě ven. Šla jsem čurat k růžovému keři. Zrovna mě hezky ovívalo, když mě něco začalo strašně lechtat ve vlasech. Mezi prsty lesklé klíště. Zavěsila jsem se, teď již zcela rozu‑ mu prostá, do žbrlení a prskala hmyz a ty hlavy“ (Pruhy). Autorka, ročník 1978, působila a působí v různých hudebních seskupeních, píše o kulturních tématech do časopisů a je matkou. Téměř čtyřicítka krátkých textů (Kniha Zlín, 2010; 163 strany) byla napsána v letech 2000 – 2009 (některé byly již pub‑ likované), ale nazvat je povídkami by bylo urážkou. Tím máme popis pachatelky za sebou. Jestli zrovna Saša Berková nedrží v nebi nějakou jogurtovou dietu, tak musí mít radost z toho, co se tady v tom místě za placatým kamenem občas v literatuře
urodí. Tohle totiž není takové to povídání, sledování linky (jako když se děti z jeslí drží jednou rukou společného provazu) vedou‑ cí od začátku ke konci, během něhož se na froté příběh občas zachytí nějaká nitka nebo nečistota, která klasickou slohovou práci promění v součást umění. I ta největší pohodička plná sluníčkových lidiček může být popsána jako sestup do očistce, céli‑ novská cesta do hlubin noci. Jde jen o jinak poskládané mozkové buňky nebo je třeba i větší osobní odvaha? Obojí je nejspíš prav‑ dou, ale zkoumat důvody toho, proč ten píše tak a jiný jinak, se podobá snaze roz‑ luštit lidský genom. A to je úplně špatně, to je příliš velký útok na tajemství tvorby. Před tím je třeba stát v pokoře. A není to problém Hany Lundiakové. V čem naopak není autorka pokorná – v tělesnosti, kterou popisuje někdy reálně, někdy „nesmyslně“. A v otevřenosti až k tomu vyvrhnutí. Teritorium pro český jazyk je zase o něco větší, čeština je stále ještě elastická. Jsem neobyčejně zvědav na případnou další knihu. „V prvních měsících svého ročního působe‑ ní v ústavu jsem nebyla s to klidně usnout. Myšlenkami se stále honilo cosi, škole jsem se vyhýbala obloukem, zcela jsem ztratila schopnost soustředění. Po večerech jsem se proměňovala ve zpité hovado. Snad proto moje paměť uchovala pouze prvních pár dní. Zmizelo toho tolik. Jen po nocích někdy defilují seznamy kalných skvostů“ (Hltač). Propánajána… Kde se tady vzala takováhle prozaička? Jakub Šofar
319
recenze ODEJDI DO ŘÍŠE SNU, AŤ VIDÍŠ, CO JE ZA ZRCADLEM P. Zajíček Hana Pachtová: Adam a Ema KNIHA ZLÍN Zlín 2010
Novinka Hany Pachtové (1971) mě při‑ vedla do rozpaků, ale také poučila. Do rozpaků tím, že je v ní autorka pět let po debutu sice zralejší, dospělejší, niternější a citlivější na detaily lidského jednání, při‑ tom ale kvalita jejího psaní oproti prvotině text od textu kolísá, víc než je příjemné. (Zcela nerozumím zařazení kusu Jména nechám v Evropě.) Knihou Adam a Ema (Kniha Zlín, 2010; 168 stran) tak cestujeme jako po schodišti sestávajícím z formálně i kvalitativně nestejných schodů. Podruhé jsem zrozpačitěla nad tím, jak mě na první čtení její styl chytil, a jak mě zase rychle vyplivl. Příčina takového vystřízlivění je přitom jednoduchá: Pachtová ráda používá postupy psychoanalýzy, i psychoanalytický dialog. Její rozbory jsou však místy poně‑ kud plážové, a to se může začít zajídat, zvláště nejste‑li fanouškem explicitního ping‑pongu se sebou samým. Oprostíme‑li se od tohoto nedostatku, jenž se vede ruku v ruce se zřetelnou vykonstruovaností některých vět, kdy máte déjà vu z lekcí jazykové kultury a velikou chuť strhat z autorky šedý rolák (který ji evidentně škrtí, ale už si asi zvykla), a pomineme‑li také občasná klopýtnutí
320
o červenou knihovnu, můžeme bezpečně spočinout v dobře odpozorovaných, odpo‑ slouchaných a čtivých pravdách o milostné deziluzi, ať už ji prožívají sebezpytní sno‑ bové nebo smutná generace singles, která ještě stále pláče tiše a potají. Pachtové psaní tíhne ke generačnímu románu. Zvláště Hra na babu, Cirkus a moře, Adam a Ema mají potenciál kom‑ plexnějšího útvaru. Tato sbírka textů se ještě asi nedostane k širšímu čtenářskému okruhu, ale s případným románem či rozsáhlejší novelou by již mohla Pach‑ tová v české literatuře fungovat jako významná očitá svědkyně toho, co s námi udělala snaha přiblížit se co nejvíce západnímu stylu konzumentství a naše bezmezná důvěra v rovnítka, která náš kot‑ líkářský kapitalismus položil mezi „práci a život, svobodu a volnočasové aktivity“. Mnohé z tzv. husákových dětí, a nejen ony, uvěřily newspeaku a při svých autohrátkách pracují k vyvrcholení: banda přátel, kecy v kantýně, luxusní obytný šatník, jak se vyhnout podovolenkovému team‑buildin‑ gu, dvakrát týdně slim‑box. Jakmile si pak hnou zády nebo, nedejbože, chytnou hou‑ sera, v obytném šatníku je vítá a opečovává příjemně naladěná ohřívací láhev, v horším případě někdo živý, koho by v mžiku mohl „vašek“ nepozorovaně nahradit. Co však hledají hrdinové Adama a Emy především, nejsou konkrétní Romeo či Julie. Spisovatelka buduje texty a vzta‑ hy v nich s vědomím, že ideální „láska ve dvou“ neexistuje, konkrétněji, že neexis‑ tuje v dlouhodobém vztahu. Proto většina povídek končí rozchodem nebo setrváním ve vztahu více méně otupujícím. A pokud
to má s láskou dopadnout lépe a chcete nějaký happy‑end, pak dvojici rozdělí smrt (skeč Čas na tom nemůže být jinak), jako tomu bývá u bájných milenců. Pointy někdy vyústí do podrazu. Titul‑ ní text například operuje s jakousi love‑adventure-agency, v níž se i prožitek osudového milostného vzplanutí dostaví tzv. na objednávku. Paralela s běžným obchodem s „láskou“, s escort‑servisy atd. je příšerná, trapná a hrozivá, ale impli‑ citně zde obsažena je. Tady má Pachtová vskutku obdivuhodnou odvahu jít na kost. Domnívám se, že v tomto ohledu v sobě spisovatelka nosí ještě nereflektovanou militantní feministku typu Valerie Sola‑ nasové, byť ze zběžného pohledu se její naturel jeví spíše krotce, mírně a – jak se píše na přebalu knihy – „trpně“. Avšak pozor! I v Dostojevského Něžné můžeme onu trpnost interpretovat jako zarputilý vzdor. Pachtové hrdinky jsou však modernější. Nejsou adeptkami na sebevraždu, natož vraždu. Spíše si asi objednají publikaci Jak žít pěkný život o samotě. A tím nás dovedou znovu tam, odkud jsme přišli. K psycho‑ analýze. A zde už musíme Pachtové a její plážové formě psychoanalýzy přiznat důle‑ žitý dar. Totiž dar terapeutický. Úběžníkem textů v Adamovi a Emě jsou bezradnost a bezvýchodnost. Pachtová (na rozdíl třeba od Jana Balabána, s nímž ji spojuje označení sebe sama jako turisty, špatného herce ve světě) tyto duševní stavy opakovaně proměňuje v kýč (viz růžový kontejner), a dělá tak z nich něco běžného, uchopitelného. S kýčem už si poradí skoro každý. Jedněm je ku posměchu, jedněm
k hýčkání. Někdo by ho rád položil na ope‑ rační stůl, rozpitval ho a rozcupoval. My to nebudeme. Souhlasím s Pachtovou: Kýč je pravda! Hana Lundiaková MOŘE V NEDOHLEDNU, MOŘE TAK STRAŠNĚ DALEKO Magdalena Wagnerová: Krajina nedělní KNIHA ZLÍN Zlín 2010
Z inzerátu, jímž hodlá jedna z postav námi recenzované knihy zhodnotit svůj život, cituji proto, že se moře v tomto díle stává podstatnou metaforou: obrazným pojme‑ nováním, vyjádřením hrozby visící nad osudy i životy, ale také klidné síly jednostej‑ ně tyto podemílající i stvrzující. Značí tedy únik z dosahu jeho moci možnost nového začátku? Pokud už hovoříme o obraznosti či o nejednoznačnosti výkladu, dodejme hned vzápětí, že v novele Magdaleny Wag‑ nerové (1960) Krajina nedělní (Kniha Zlín, 2010; 212 stran) hrají důležitou roli také symboly: například takové jídlo. Posvátný rituál, ovšemže notně vyprázdněný. Sakra‑ lizovaný nedostatkem jiné, smysluplnější, větší uspokojení přinášející činnosti. Výplň času. Nástroj přivlastnění si. Jeden z mála možných způsobů vyjádření individua‑ lity. Bohužel nezřetelná vzpoura proti stereotypu bytí.
321
recenze Dozajista se tento obřad odehrává zrovna v neděli, dikcí knihy nejnudnějším a nej‑ hrůznějším ze sedmi dní týdne (již navíc Radim Kopáč v textu na přebalu vidí jako „čtyřiadvacet hodin, zaplněných rituální‑ mi tanci v rodinném kole, s ústy plnými dlouhých řečí a sladkých likérů“). Nedělní krajina je krajinou nudně zlověstnou a zlo‑ věstně nudnou, vše v ní uplývá rytmem (zlo)zvyků ustavených opakováním. Včet‑ ně řeči… Řeči, v níž se dějí věci, postavy, ale přede‑ vším se – z autorčiny vůle – děje jazyk, sám sebou ukotvený, obnažený, vykládaný či ironizovaný. Především tedy tematizova‑ ný. Dlužno podotknout, že stopy jemné a důsažné hravosti vedou až k české próze let šedesátých; na straně jedné k Ivanu Vyskočilovi (jazykové dekompozici a sebe‑ reflektivnosti), na té druhé k Vladimíru Páralovi (fráze jazyková je projádřením fráze životní). Můžeme se tak obdivovat ironii „boč‑ ních linií“, které zálibně rozvíjejí předchozí lehce nahozené, abychom pod efektními paradoxy intelektuálních point patřili na číhající trny existenciální tísně: „Stefan krátce zvažoval, jestli se tato Žena stala alkoholičkou, protože žije po Ste‑ fanově boku, anebo z nudy měšťáckého života, ke kterému ji předurčil její původ, anebo jenom z toho prostého důvodu, že jí alkohol chutná a ona je natolik zdravá a bohatá, že si to může dovolit.“ Povšimněme si rozhovorů mezi posta‑ vami, které mnohdy nejsou než sledem monologů, jindy je střídání promluv dáno spíše sepětím motivů než generováním významu. Přehršel slov i nápadů osvětluje
322
tu skrovný příbytek toho, co jsme nazvali frází jazykovou – i životní. Slovy se sděluje (ne však sdílí), přesvědčuje, ubíjí. Soustře‑ dění se na slova, na ono „jak“ (a nikoliv na „co“) nás může vést k přesvědčení, že daný opus – slovy Kopáčovými – „je ‚pouhou‘ literární fikcí, postmoderní hrou s mož‑ nými světy“. Nota bene, přispívá‑li k její modelovosti též fakt, že toliko nemnohé z postav jsou tu vyvolány jménem, zatím‑ co ostatní vystupují co pars pro toto (jako Žena, Chlapeček, Chlapec, Strýc, Teta, Posluhovačka). Značí tedy jméno snahu dostat se z moci stereotypu, s novým stylem života nalézt i jeho smysl? Jakob Klaasen umírá ovšem na samém začátku své mise, Stefana s Anetou opouštíme ještě před jejich setkáním (které ostatně slibuje toliko změnu kvantity, nikoliv kvality: podle téhož vzorce vytvoře‑ ný další článek řetězu). Smíme se utěšovat alespoň tím, že jde o prózu vskutku modelovou, jejíž fikč‑ ní svět nemá s oním za okrajem papíru pranic společného? Poněkud nepatřičné hyperboly („Z dávné minulosti vystoupila vzpomínka, jak Teta zase jednou zmizela bůhvíkam, snad s reprezentačním týmem českých házenkářů“) a křečovitě humor‑ né pasáže z pásma vypravěčova („Přišel‑li dědeček, začal se podávat oběd. Jmenoval se Jakob Klaasen – nikoliv oběd, ale děde‑ ček…“; „Přišel‑li dědeček, začal se podávat oběd. Říkalo se mu Ztracený platýs – nikoli dědečkovi, ale tomu pokrmu, který patřil k tradičním specialitám rodiny“) zdají se nás o tom přesvědčovat. Leč jazyk i příběh naší knihy protéká také jakoby v reálném prostoru mezi
skutečnými rekvizitami (včetně Nizozemí zaplavovaného mořem proudícím protr‑ ženými hrázemi), které se mohou – jako tu „mléčenka“, tam „konvička na mléko“ – státi katalyzátory. Jako bychom jednostejně byli poddáni hře na hru i hře na pravdu. Letmý úsměv slovních hříček zamrzá v tra‑ gicky nakřáplém šklebu satiry. Fungování motoru poznáme nejlépe z modelu moto‑ ru. Můžeme po četbě Krajiny nedělní ještě v klidu a samolibě procházet tou naší, tře‑ bas všednodenní? Ivo Harák POZVÁNÍ DO MYTICKÉ ARÉNY Jan Suk: V aréně prachu, stínů a večerů PULCHRA Praha 2010
Šest let po vydání souboru esejů Krysy v Hadrianově vile (Concordia) přichází básník, prozaik, kritik a redaktor Jan Suk (1952) s další esejistickou knížkou. Tento‑ krát poodhaluje oponu fascinujícího světa opery. Autor, hudebně vzdělaný potomek českého skladatele, je v původním slova smyslu amatér: ten, kdo miluje. Jeho láska k hudbě se na čtenáře přelévá z každé stránky textu, který není odbornou muzikologic‑ kou studií, ale psychologicko‑estetickou hermeneutikou. Nesnaží se o objektivis‑ tické, vědecké pojednání, nýbrž přistupuje k tématu s osobním zaujetím, s přiznaným před‑sudkem. Tento meditativní, metafo‑ rický, citový přístup mu umožňuje přiblížit se lunárnímu, ženskému světu operních
hrdinek, na které se zaměřuje zejména. V sedmi komparativně provázaných ese‑ jích analyzuje postavy Bizetovy Carmen, Dvořákovy Rusalky, Straussovy Salomé, Čajkovského Taťány, Wagnerovy Isoldy, Martinů Julietty a Fibichovy Šárky a vzta‑ huje je k jejich archetypickému základu, neboť opera je pro něj „především duchov‑ ním mystériem“. Podobně jako v předchozích Krysách se autor bravurně pohybuje nejen v hájem‑ ství zvolené tematiky, ale přesahuje do různých uměleckých žánrů, zvláště do výtvarného umění a literatury, v níž nej‑ více má domovské právo. Tento celostní přístup nabízí čtenáři rozšíření vhledu do zpravidla „rozškatulkovaných“ umělec‑ kých kategorií prostřednictvím vědomí souvislostí. Jakkoli je Jan Suk suverénně rozkročen v několika oblastech, zůstává především básníkem. Jeho texty nepřed‑ stavují pouze komentář či výklad oper, ale vzniká zde svébytné umělecké dílo, které lze nejspíše nazvat básnickým esejem. Autorův vybroušený styl, podepřený boha‑ tým jazykem, precizně uchopující výšky i hloubky povah operních hrdinek, má poetickou kvalitu, a navíc je v jistém smyslu hudební, evokuje hudbu. Jan Suk svou interpretaci nebuduje jako kompaktní nedotknutelný monolit, spíše nabízí čtenáři směr uvažování, resp. spo‑ luprožívání operního díla, obratně se vyhýbá doslovnosti, ctí kouzlo náznaku a čtenářovu inteligenci, proto nechává mnohé nedořečené, a tím otevírá prostor pro vlastní domýšlení a dotváření. Nenutí čtenáře do předem připravených výklado‑ vých konstrukcí a schémat, jak se to stává
323
recenze profesionálním psychologům, příslušní‑ kům jednotlivých směrů a škol (zároveň ale může být určitým úskalím, že se autor v neuměleckých oborech někdy pohybuje na rovině impresí, takže dojde například k poněkud povrchnímu shrnutí „snářů“ a Freudova Výkladu snů vjedno). Eseje z knížky V aréně prachu, stínů a veče‑ rů (Pulchra, 2010; 112 s.) působí celkově sevřeněji než ty v předchozím autorově sou‑ boru, jsou tematicky zacílenější a formálně
324
průzračnější, čímž mohou být přístupné širšímu okruhu čtenářů. Svou evokativní silou dokáží dosud zdrženlivého diváka nalákat k návštěvě opery a jejímu milov‑ níkovi prohloubit prožitek obohacením o další roviny. Je to ale především literární zážitek, pro který stojí za to vylovit tento drobný skvost, tuto nenápadnou publikaci z knihkupeckých regálů. Zdena Mejzlíková
325
beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky
někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail:
[email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz
327
.qxd
18.10.2010
mir.qxd
18:24
18.10.2010
vesmir.qxd
vesmir.qxd
vesmir.qxd
StrÆnka 1
18:24
18.10.2010
StrÆnka 1
18:24
StrÆnka 1
Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.
18.10.2010
StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue
18:24
věnované tématu věnované tématu
V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue
Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu
Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:
ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,
G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena,
[email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický
[email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;
[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577;
[email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka
[email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577;
[email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz
edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách
www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček VRSTEVNICE
Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč
ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá - byť ne zcela neproblematicky - obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr
Rozeběhneš se, odrazíš a letíš.../ i bez křídel smíš/ při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten/ báječný pocit letu... a co na tom,/ že přistání se blíží…
Robert Fajkus PRAŠIVINA
Vít Slíva KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo.
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00,
[email protected]
patron čísl
Arthur Rimbaud
Aube
Jitřní záře
J’ai embrassé l’aube d’été. Rien ne bougeait encore au front des palais. L’eau était morte. Les camps d’ombre ne quittaient pas la route du bois. J’ai marché, réveillant les haleines vives et tièdes, et les pierreries regardèrent, et les ailes se levèrent sans bruit. La première entreprise fut, dans le sentier déjà empli de frais et blêmes éclats, une fleur qui me dit son nom. Je ris au wasserfall blond qui s’échevela à travers les sapins: à la cime argentée je reconnus la déesse. Alors je levai un à un les voiles. Dans l’allée, en agitant les bras. Par la plaine, où je l’ai dénoncée au coq. A la grand’ville elle fuyait parmi les clochers et les dômes, et courant comme un mendiant sur les quais de marbre, je la chassais. En haut de la route, près d’un bois de lauriers, je l’ai entourée avec ses voiles amassés, et j’ai senti un peu son immense corps. L’aube et l’enfant tombèrent au bas du bois. Au réveil il était midi.
Objal jsem záři letního jitra. Průčelí paláců se dosud ani nepohnula. Voda byla mrtvá. Ležení stínů neopouštěla silnici vedoucí k lesu. Šel jsem a mé kroky probouzely prudké a teplé výdechy, drahé kameny přihlížely a křídla se nehlučně zvedala. Nejprve jsem na cestě, čerstvě pokryté bledými odlesky, potkal květinu, a ta mi pově‑ děla její jméno. Zasmál jsem se plavému vodopádu, který se divoce cuchal mezi jedlemi: stříbřité temeno mi prozradilo bohyni. Jeden za druhým jsem snímal její závoje. V aleji, kde jsem si při tom provětral ruce. Na otevřené pláni, kde jsem ji zradil kohoutovi. Ve velkém městě prchala mezi zvo‑ nicemi a kupolemi a já ji stíhal v běhu po mramorových nábřežích jako žebrák. Na výšině cesty nedaleko vavřínového háje jsem ji obkroužil sesbíranými závoji a tro‑ chu jsem pocítil její nesmírné tělo. Jitřní záře i dítě padly u paty stromoví. Když jsem se probudil, bylo poledne. Přeložil Jan Táborský, 2010
Jean Arthur Rimbaud
(1854 – 1891), jeden z „prokletých básníků“, označován za předchůdce symbolistů, leč jeho vrcholná poezie se zjevně vymyká klasifikaci. Básně psal mezi patnáctým a devatenáctým rokem svého života. Rimbaudova tvorba, ale i fragmentární teoretické glosy (Alchymie slova, Dopis vidoucího aj.) stojí v základech světové moderní poezie. V Prvním manifestu surrealismu (1924) jej André Breton řadí mezi předchůdce surrealismu. Vítězslav Nezval píše v r. 1937: „Rimbaudovy básně… udivují absolutní spontánností, bohatstvím imaginace, prudkostí přechodů, nedostatkem konvenčnosti a lapidární formou… Jejich halucinační ráz a odbojná povaha je činí pravzory surrealistické poezie. Rimbaudův vliv na celou moderní světovou poezii byl tak rozhodující, že si bez něho nedovedeme představit její vývoj.“ Přeložená báseň pochází z Rimbaudovy sbírky Iluminace.
w e l e s 42-43 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek Editoři tohoto čísla: František Dryje a Bruno Solařík Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Obálka: kresba Kateřiny Piňosové Portrét stromu Colorin (2010) Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail:
[email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948
