weles
51-52 literární revue
Bartková Borowski Budinský Gabrišová Heinrichová Hložek Hlušičková Juráčková Kantor Klimsza Kuczkowski Kučera Kůs Maňák McClure Ňaklajev Smejkal Staněk Strá Štěpánek Šutarík Toman Tománek WWW Zolina
weles
obsah gramofon
poezie Wanda Heinrichová Petra Strá Radek Štěpánek Lenka Juráčková Janusz Klimsza Ondřej Hložek Tomáš T. Kůs Polina Zolina
Zatím v kruzích Nad platanem krouží přivázané letadlo Rám pro pavoučí síť Čaj z hloží Pes bez srsti Ztráty, zámlky Až sundají lešení Bezdrátový hlas
… … … … … … … …
6 16 22 28 38 44 48 52
welesův debut Aleš Kučera Dušan Šutarík Tomáš Tománek Sebastian Kantor
Rápelí Z klobúka vyšiel blesk V kamnech hoří sníh O posledních zbytcích sněhu
… … … …
58 60 66 70
Dopisy Zberateľ Rum pro faraóna Když Číňan promluví Relax v pyramíde
… … … … …
74 84 88 94 104
Leo Eitinger: Život po Soudruh Mauthausen Luxusní restaurant Krajina po bitvě
… … … …
110 114 124 130
Světla ghetta: Lomnice u Tišnova
…
138
krajinomalby Norbert Holub
…
142
Jiří Staněk
Milenka Smrt
…
154
Dehtem natřený jen z poloviny
…
178
Stars
…
186
Kresby
…
200
Od nepočátku rozmáchnutí Dva vrabci za haléř
… …
202 216
Sokrates
…
232
…
248
pásmo
moták Uladzimir Ňaklajev
fotografie welesův výtvarník Helena Hlušičková
překladatelská huť Michael McClure Krzysztof Kuczkowski
šramoty Vladimír Šrámek
recenze Hruška – Polách; Hruška – Volf; Gabriel – Malá; Maršálek – Čermáček
Leo Eitinger Norbert Holub K. J. Aurora Norbert Holub Tadeusz Borowski
Dim se plazi
Pavel Maria Smejkal
próza Zuzana Gabrišová Alica Bartková Vratislav Maňák Ludvík Toman Ľubomír Budinský
WWW – Typlt, Anděra
poezi
Wanda Heinrichová se narodila v roce 1968 na Slovensku, v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Studovala nejdřív několik semestrů medicínu, později germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje v jazykové škole a pracuje jako redaktorka recenzní rubriky časopisu Tvar. Její výbor a překlad poezie německého básníka Durse Grünbeina vyšel v roce 2008 v nakladatelství Opus pod názvem Lekce lební báze. Překlady, recenze a vlastní poezii publikovala v časopisech A2, Kontexty, Psí víno, Souvislosti, Tvar, Weles, na serveru iLiteratura atd. Ukázky jejích básní byly přeloženy do francouzštiny a italštiny. V roce 2011 jí v nakladatelství Literární salon vyšla básnická sbírka Nalomenou.
Wanda Heinrichová
Zatím v kruzích VIGILIE
6
a jak to vypadá pod hladinou? tma smývá rozhraní okraje mechů na schodech k vodě černají mění se ve vlající řasy odlesky slastně matou dna lodí chrání vrstva smůly dál v hloubi město naruby?
odejmi ode mne tento kalich! opět getsemanské bdění temnou olivetskou zeleň čeří dech spících i činovnický hlas kněze za předlouhé velikonoční mše nahoře ve svatovítském chrámu
noc spuštěná olovnice ke břehu se blíží houfy sépií voda houstne sytí se inkoustem stává se vesmírnou černou dírou přitahují mě snad těžké kovy v měkkých tělíčkách hlavonožců?
ranní metro elektrické světlo do sotva probuzených tváří nové a nové bytosti se rojí v jedné stanici se vagon otře o záři dne cestující mhouří oči někteří zahlídnou ten unikavý přelud o němž snivý Ital v polospánku špitá: è bellissima giovane e antica bambina e già donna autentica solare!
7
Wanda Heinrichová
Zatím v kruzích
Zatím v kruzích
ODSOUVÁNÍ to podstatné se děje v souvislosti s vlaky v plynutí mezidobí svět kolem jen slastně táhne tah vše co si odříkáme je zde ctností: dřímání a nerušené čtení civění a naslouchání ať to trvá červnová prodloužená milost jezerního stmívaní prozářené hodiny na meklenburských pláních a v kupé u uličky klokotání hovoru dvou jižních Němek na cestě vzhůru do Pomoří polské tak je ptačí pád zobák ťukne na okostici a projíždí dření mluva v podobě racka: mowa za soukromé lekce povědomé řeči nelze platit málo v uhranutí jak před prosvětlenou vitráží před barevnou září baru chutnáme chtivě ze skleněných pláství čím dál temnější hněď koňaků a rumů
8
poezi
Wanda Heinrichová
po kapkách klesáme do hlubších pater medu tam kdesi v pohraničí země od nichž mnoho nečekáme táhnou tělem nejprudčeji a zomiera tam kdesi v piči na Kramároch prošlehlo jídelním vozem za oknem nad tatranskými štíty povstaly rezavé máry společná postel je loď a ovšem také vlak za svítání tvé vlahé údy propletené s mými zřetelnost pohybu po odstředivé dráze okolo stavení které znám z dětství hned u plovárny sedlý nasládlý pach jatek: bitúnok dobytčí hlava na průčelí se objevuje a mizí sunutí
zatím v kruzích
9
Zatím v kruzích
MÁM POCIT VZPOMÍNKY 12. LISTOPADU 2011, CAFÉ FRA: SMRTELNÝ PÁD BÁSNÍKA KONSTANTINA BIEBLA V NOČNÍCH HODINÁCH 12. 11. 1951 V PRAZE NA VÝTONI. Klinická diagnoza: fractura femoris sinistri, costarum lateralium sinistrarum multiplex, pelvis, metatarsi sinistri, haemoragia abdominis, haemothorax sinister, shock traumaticus
poezi
Wanda Heinrichová
Wanda Heinrichová
Zatím v kruzích
sem. Jak postupuje chlad? Co ucítí ruce napřažené v prázdnu? Co projede pergamenem kůže? Slunce! Strašlivé, tropické slunce! Oddat se mu slepou důvěrou, tak jako domorodci svěřit mu nahé tělo a cítit při tom vzrůstat rozkoš z tisíců jemných špendlíků. Mám oči zavřené a vidím nesmírný požár, jehož zář, proniknuvší má víčka, vystlala celou hlavu ohněm, odlesky padají až hluboko do prsou a ozařují mé plíce. Vidím, jak dýchám. A přece se nepohnu, tak jako se nepohnul farao, když ho balsamovali.
Až příliš dobře rozumím. Lékařská zpráva: (…) v sebevražedném úmyslu skočil z okna třetího poschodí. (…) Při příjezdu na ambulanci stav zraněného velmi těžký (…) Je částečně při vědomí, nezřetelně šeptá (…) Leží na zádech, dolní polovina těla je nehybná, horními končetinami pohybuje a snaží se neklidně uchopit ruce okolostojících. (…) Puls nehmatný. (…) Dán intravenózně lobelin, coramin, intrakardiálně adrenalin. V 23 : 45 zjišťujeme smrt.
(Citáty z Plancia Konstantina Biebla a z knihy zápisků a dokumentů o smrti K. B. Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech)
Pitevní protokol: Páteř bederní mezi prvním a druhým obratlem zlomena, levá spona kří‑ žokyčelní zlomena, spona stydká na tři prsty rozestouplá, kostrč odlomena, v okolí zlome‑ nin výrony krevní. (…) Mimoto shledáno roztržení jater. Představivost: rejdiště paměti: pitevní stůl: V játrech na zadní straně velkého laloku četné trhliny délky až 5 cm (…) Nevolnost už neovládnu. Vycházím ven, bez kabátu, ale chlad necítím, necítím nic než nevolnost, která se rozpouští v jiném světle, v pouličním neonovém světle, v dlažbě, v listí, v jeho umělé neonové žluti. Obraznost je jen umanuté rejdění v drážkách vzpomínek, sadisticky pomalá jízda. Vjemy se obludně nafukují: lesklý povrch jater a dlažby. Tma uvnitř jater. Jak postupuje listopad? Neonová žluť listí nejeví změnu odstínu od Dušiček až
10
11
jedenáct dvě jedničky otevírají dveře trvalo dlouho než jsem to pochopila téměř do konce roku vyťukat jedna jedna a za rohem to povolí ne dvě ne řítit se tomu vstříc jedna jedna a vytryskne TRILCE tekutá rtuť triste & dulce z nebe padají andělé nebe předvádí co všechno ještě umí v pozdním století v pozdní hodině těsně před dvanáctou na počátku byl TRYLEK dionýský les se právě probouzel trylkujeme řekl A. B. a zmizel v jarním listoví v té chvíli i Libeň procitala J. Ř. nám o tom podal zprávu kapky rtuti se spojily v jednu velkou kouli valí se před námi láká tu leskem tu tmou natahujeme ruce k živému stříbru potrhle se do něj noříme a ono se bez otisku kutálí dál
12
nebešťané se baví mají z nás legraci plácají se do astrálních stehen ukazují si na nás vykřikují: sie führen einen Schmäh! Schmäh! a my zas: TRILCE! triste & dulce jásavě! jásavě!
poezi
2011 (SILVESTROVSKÁ)
pojďte! natočíme ještě jednoho Felliniho aspoň závěrečnou scénu budou tam všichni které milujete věřte mi bude to rej nebo jen pomalý menuet už kvůli úklonům dámám s dlouhými šíjemi obnaženými rameny budou tam všichni opravdu někteří v přestrojení Baudelaire s tváří P. K. a naopak Puškin bez licousů v těle K. B. má stejně symfonickou skladbu kostí možná je stejně lechtivý negřisko P. Ř. s vlastním božským šmé
13
poezi
Scheerbart převlečený za I. W. jsou to bratři pojďte! nemusíte ani pokládat skleničky už vidím vaše úsměvy
Připsáno andělům (Adamu Borzičovi, Jakubu Řehákovi, Petru Královi, Kamilu Bouškovi, Petru Řehákovi, Ivanu Wernischovi a Ladislavu Selepkovi) Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom rtuti přibližně 120 miliard atomů vodíku.
14
15
Petra Strá
Nad platanem krouží přivázané letadlo
/// Keř plný bílých náušnic
poezi
Petra Strá Narozena 1979 v Chrudimi. Studovala dopravní inženýrství a geografii, nyní studuje na Pankráci Literární akademii. Píše od devíti let, dosud publikovala ve Tvaru.
ti půjčuje dvě aby ses líbila
/// Oči se prohloubily ztmavly a zamrzly
musíš mu za to slíbit že se zase vrátíš
v kostele zamrzla voda prsty uklouzly
Posadil se vedle tebe na kus dřeva
mezi lavicemi jsou poházené skleněnky farář je nasazuje zpátky během přijímání výjimečně po mši
ale nevšímáš si ho Odletí a znovu se objeví Má červeně nalíčené rty
nebo až v kabinetě na konci roku
16
17
poezi
Petra Strá
Petra Strá
Nad platanem krouží přivázané letadlo
Nad platanem krouží přivázané letadlo
///
///
Pod vybledlým obočím
Zašmodrchaná strašná
vyrůstají první květy
ztracená v chomáči
otevírají víčka
rozžvýkaná rašelina vyplivnutá kaňka
potřebují vyčistit od písku
zlomyslná řehotavá
kousků větví nějakého listí
rozkašlaná havraní zacuchaná
vypláchne je první a druhý déšť
Jediná pravidelnost loket a loket dlouhá jedna a druhá ze stromu a na strom na dvě doby sem a tam dlouhá smuteční látka
18
19
poezi
Petra Strá
Petra Strá
Nad platanem krouží přivázané letadlo
/// Dům jste si ozdobili hvězdami a jahodovými knedlíky ve zmoklých oblecích
Nad platanem krouží přivázané letadlo
pod oblekem se ukazuje vláčné tělo odhalené paže mé milé tety nabízejí koláč s polevou do které se trochu boří nohy vznikající měkká vůně už jinam nevede Nad platanem krouží přivázané letadlo
20
21
poezi
Radek Štěpánek se narodil v srpnu 1986. Žije střídavě v Prachaticích a Netolicích. Pracuje jako novinář. V roce 2010 mu vyšla básnická sbírka Soudný potok (edice Srdeční výdej, MU Brno), letos bibliofilie Přeletět moře nad Bezdreví (nakladatelství Adolescent).
Radek Štěpánek
Rám pro pavoučí síť
22
///
///
Chvíli se nepohnu a už jsem součástí jiného světa rámem pro pavoučí síť
Nedohlédnu na druhý břeh ve větru cítím vůni chaluh a dokud neochutnám můžu té vodě říkat moře
///
///
Vyrušil jsem vrabce při koupeli dívá se na mě jako bych byl nahý
Sumec v síti plazí se pozpátku – asi zas večeřel jen raky
23
Radek Štěpánek
Rám pro pavoučí síť
24
poezi
Radek Štěpánek
Rám pro pavoučí síť
///
///
I žáby smí na chvíli do nebe když mi nad hlavou křičí kvakoš
Veverka rozlouskla ticho místo ořechu a ořech místo ticha
///
///
Mezi opadanými okvětními plátky jabloní i ježek zapomíná že umí dupat jako slon
Na nebi je to srpek měsíce že se nestydíš rybo splést si ho s rohlíkem!
25
poezi
Radek Štěpánek
Radek Štěpánek
Rám pro pavoučí síť
Rám pro pavoučí síť
/ / / (Nokturno I)
MŮJ CHAUVET
Sumčí puknutí tam nad tůní jak plochý kámen přeskáče hladinu kreslí svou dokonalou kružnici barvou tmy ve tmě
Volavka jako zkamenělý stín tam kde je zticha i řeka v odlesku zeleně rákosí čeká a čeká Zatnutý pohyb svalů v křeči jen protipohyb povolí podobna malbě v jeskyni němého přinutí k řeči
/ / / (Nokturno II) Černí odrazů koroduje stříbro vody tráva vlhne děj mění skupenství a dál se děje bez mé potřeby světla
26
27
poezi
Lenka Juráčková Narozena 10. 11. 1974 v Novém Jičíně. Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Publikovala ve Welesu, Splavu, Tvaru, Psím víně. V roce 2008 vydalo mostecké nakladatelství Hněvín sbírku Sukně s hnědavými suky.
Lenka Juráčková
Čaj z hloží CAFE PIEROT
DĚDA
tři dámy, zralé víno brýle, chytré oči Merlot, voda, skripta můj muž na tahu s kočárem městem, v paperbacku ztracen volnou rukou zvládá kormidlovat černý, zrak srny, duší v Albionu špión sir Forsyth, Harris napínák…
za plotem ječí cirkulárka ten zvuk dědovi cvičí rukama postavil na vojně byl zplodil a ztratil motýl se sněžně sápe na houpačku děda mu nastavuje kotník toťkaj měl službu četař Gajdyčar a říká mi – Jaro – –
a ze zorného pole coco, marlene nebo virginie tak, aby to slyšel: Takhle si představuju, že má chlap umět odpočívat
28
čmelákům v sadě se hromadí fušky v Uherském Hradišti od kasáren voní guláš
29
poezi
Lenka Juráčková
Lenka Juráčková
Čaj z hloží
Čaj z hloží
POKOLENÍ
SOUSEDÉ
babička píše sestře do Berdjansku Drahá Lenočko zima nás dohnala Luba je pryč a po něm Karel krovu se zlomila žebra cestu na hřbitov už neudýchám Myši žerou meruňky které jsme doma nasušily holé metle jsem ze vzteku utrhla poslední vlasy dům podarovala našim
před lety na ni čekal před bytem až do schodů dofuní s miminem paní sousedko, vy ste zapomněla na úklid ťukal na amatérsky vyrobené hodiny a zalezl co to je za lidi ještě mrmlal z útrob a pak štěkot vysavače včera vyšla otevřít s druhým prckem držel se za srdce paní, je mi zle prý pil na žal po smrti družky vysvětloval záchranářům když přišli do obýváku na obrazovce změť hokejek
zahrada pro mě je nekonečná
30
31
poezi
Lenka Juráčková
Lenka Juráčková
Čaj z hloží
Čaj z hloží
SRDCE
SUŠENÍ SENA
babička zapomíná jak v osmdesátých jezdila na Ukrajinu vlakem přežila spací vozy a pak se rožnila u bratra a jedla uzenou rybu křehce opálená přitahovala mlsné venkovské sousedy a s třpytivýma očima říkala náši nevzpomíná si jak jí přes ambasádu volali že manžela zabil elektrický proud dívá se na mě měkkýma očima a nevěřícně se usmívá kaťušu umí na jedničku ale než jsme ji převezli do domova nohy měla samou podlitinu na chodbě si rozbila hlavu spadla v kůlně a do odpoledne tam ležela a dívala se do mraků babička se strojkem v srdci drsná holka z fabriky na součástky luftwaffe po sestře hází banánem
když stařenka vyšli na zápraží ruku na čele proti slunečnímu medu na dvoře malý duhový šnečí domek – Eliško, kde máš děvča? dívce se rozklepalo srdce copy seká po ramenou a cizí popelavé tváře vyděšeně hledí do studny ticho, spící dřevo matka jí ukazuje paží k lesu; svatý obrázek – na obzoru tečka, lesní malina s okvětním listem sukýnky okolo bloudí ježčí strach a tělo ji najednou na nejlehčí loďce přeneslo oměji a rozchodníky k malé kručince na tváři černé, rozmazané slzy
32
33
poezi
Lenka Juráčková
Lenka Juráčková
Čaj z hloží
Čaj z hloží
34
JAROŠ
SAMI DOMA
v noci nespí tahá syna ze zdemolovaného žigulíku staví barák a ošetřuje manželce dekubity pak se sebere k nádraží po másle spadaných jeřabin propít se do modrých očí trnek do toltéckých tváří pražců aby doma ve sklepě přebral jabka co březnem ztrácejí, zahnívají
Pat a Mat už od nás konečně odjeli vlakem syn hýčká knoflík vysavače když hadr vyzunkne tři kakaové skvrny jdu rybce pustit pana W. převázaného tmavou čokoládou i otec na těch svých křídlech usmrknul a chtěl nás jenom zkontrolovat
35
Čaj z hloží
SÁM Obrátil zrak k mrakům den hnědne, včely se noří do ostružin smráká ve smrcích Eliško, je ta věčnost jak ten obrazek v kredenci? Jarku, chalupu, aji tu bolest vnučkam – – – čaj z hloží tma v koutě krčí frňák, nádech s chrastim ju nespalim
36
poezi
Lenka Juráčková
37
poezi
Janusz Klimsza
Janusz Klimsza Narozen 1961 ve Frýdku‑Místku. Dětství strávil v Dolní Suché, polskou základní školu vychodil v Bludovicích, polské gymnázium v Českém Těšíně, poté studoval herectví ve Vratislavi, ale politické okolnosti po roce 1980 v Polsku zapříčinily jeho návrat do vlasti. Nastoupil na pražskou Divadelní akademii múzických umění, obor herectví. Během studia přešel na obor režie a absolvoval ho v roce 1987. V letech 1987 – 1999 byl zaměstnán jako režisér polské scény Těšínského divadla a realizoval tam na dvacet divadelních představení. V letech 2001 – 2004 byl uměleckým ředitelem a šéfem Divadelní společnosti Petra Bezruče v Ostravě. Od roku 2004 je šéfem činohry NDMS. V letech 1997 – 1999 působil jako pedagog na Janáčkově konzervatoři Ostrava. Je to autor bilingvní, píše poezii i česky (Weles 15) a překládá dramatické texty z polštiny do češtiny a naopak.
Pes bez srsti KRUJE Starý auta sjížděly k vápence Černí chlapi pak shazovali smolný polena Do bílýho prachu Za litinovou mříží hořela skála Za kopcem borovic stálo město Z náměstí kokrhal kohout Byla tam mešita i kostel a věž bez dveří Pro odsouzence Prošel jsem brankou v chatrným plotě Do obílený hrobky Dvou svatejch bektašijů
38
Uvnitř na pruhovaným koberci seděly dvě ženský Hleděly na zelený sukno na hrobech Natřený hašeným vápnem vypadaly jako malý domy V bezvětří za dveřmi se pohnuly Stvoly kopřiv Ženský mi z misek do dlaně odsypaly datle Cumlaly je, jedna si upravila pod šátkem vlasy Pomalu jako oblaka pluly slova Mír s vámi Mír s živými
39
Janusz Klimsza
Pes bez srsti
Pes bez srsti
NAHÝ PES
SEN Z 12. DUBNA RÁNO – GAGARINOVO VÝROČÍ
Vypálenou Ostravou chodil pes bez srsti Pomalý jako černá loď
– Niech pan zauważy – V prochcaném kumbálu seděl Czesław Miłosz Hadráři se prohrabovali knihami Všimněte si, Dostojevskij byl poslední člověk kultu ďábla Říká Dál už jen sledujete pohyb ve vrstvách utrpení V amorfní lávě bez morálního pekla Nehybnost Nehybnost utrpení Had pod litosférou srdce však nadále Krouží… Krouží bez jakéhokoliv smyslu Představte si pasáže z Bratrů Karamazových Vyšetřování Míti v Mokrém nebo sofizmata Porfirije V Zločinu a trestu – napsány vašimi spisovateli Po pohovorech ve vyšetřovnách StB Smál se Považte – tento nejerotičtější výjev Polské dramatiky Mluvím o Dziadech, o třetí části Mrtvá dívka Nedotčená pana Virgo intacta prochází kaplí Katolickou kaplí během evokace duchů Oděna jen v noční košilku V p y ž a m k o, sledujete?
U noční školy zalezl mezi auta Hledal něco k snědku Pískl jsem na něho Dlouho na mne hleděl Žlutýma očima Napůl prase napůl člověk Pak se vítr otočil Od potkaní šachty Proč si pamatuji tyhle věci
40
poezi
Janusz Klimsza
41
poezi
Janusz Klimsza
Janusz Klimsza
Pes bez srsti
V ten smutný rubáš moderního věku To vše – Jaké impozantní rouhání!!! – ale čtěme dále… Není bosá, kdeže… …Zde přichází ona hloubka absurdity… Na nohou má čínské trepky, jako děvka Z Šanghaje Ano, příteli… Ano.
Pes bez srsti
Vstoupil jsem do výhně náměstí Do Knihy soudců Kočky spaly ve stínech podloubí Vír prachu – malé tornádo – chodil náměstím Jako tanečník ticha
Tedy, tohle tam Mickiewicz nenapsal… Řekl po chvíli ticha Pak zkoumal dál jakési tisky Zkrabatělé seschlými zvratky A já se ztratil Mezi regály sekáče A za sebou jsem slyšel jeho hlas Apollinská doba je pryč – věřte starému muži – A co víc – Nikdy už nenastane Druhý příchod Ale vy, a tím spíše já Se nedočkáme oné doby Požehnaného zmaru Kdy bude vyzdvižen provždy Dětinský podfuk Ďáblův – Osvícenství.
42
43
poezi
Ondřej Hložek Narozen roku 1986 v Opavě. Vystudoval obor česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Publikoval v časopisech Tvar, Texty, Aluze, Protimluv, H_aluze, Host, Nové břehy a jinde. Je laureátem několika literárních cen (Literární soutěž Františka Halase 2009, Literární cena Vladimíra Vokolka 2009 a 2011, O cenu primátora města Opavy 2010 aj.). Pořádá kulturní akce se zaměřením na literaturu (Básnické hlasy, Open Air Happening Vikštejn, Bohemistický večírek aj.). V roce 2011 mu vyšla básnická prvotina s názvem Tížiny (Dalibor Malina, Vsetín).
Ondřej Hložek
Ztráty, zámlky ///
///
Zplivaný Vogelberg oblečen do fialové. Tolik radosti, vzdechů a pečlivě vyžehlených košil. Tolik smutku jen v matčiných očích a té troše plátna, kterým je vrch obklíčen.
Z té úzkosti kyše krev. Zastřihlé okamžiky sešiješ velkými stehy. Výsledkem nedopovězeni.
/// K nebi se ve zmizelých střechách ukroutí flétny kouře. Na ulici tělo vedle těla, pijáci karbolu. Pažemi jako pápeřím proutěných křesel nanášíš na ně černou. Venku je hůř.
44
/// Janě Pár vteřin po soumraku proběhnou pod okny tlustá ženská chodidla. Podpatek vykrádá z dlažby ticho ulice. V tom chvatném pohybu zalitém potem odevšad civí zámlky. Čas je nakloněn a to docela stačí.
45
Ztráty, zámlky
/// Tváře uplynou. V puklých kostech větru ztráty nejsou. Protože ani zisky ne.
poezi
Ondřej Hložek
/// Nadrápáno v zemi. Kolem stromy spí. Chodíme po pokoji v kroužcích. Nadrápáno v nebi. Haluze vítr k oknům zohýbal. V houštinách nemytého nádobí, úzkostlivě nahý, krytý modrou dekou.
46
47
poezi
Tomáš T. Kůs Narozen v roce 1978. Vydal sbírky Teplo zima milovat (Perseus, Plzeň 2002), Příbytky (Weles, Brno 2005) a Spižírna (Dauphin, Praha 2009). Pět let pracoval jako dramaturg plzeňské kulturní kavárny Jabloň. V současnosti žije v Praze, kde pracuje jako projektový manažer v neziskové organizaci a vedle toho také jako externí publicista. Produkčně se podílí na několika festivalech, mj. také na slam poetry. Sbírka Spižírna získala v roce 2010 Cenu Bohumila Polana.
Tomáš T. Kůs
Až sundají lešení NÁKUP V SRN (LEDEN 1990) já a sestra drápeme nehtíky do mrazu přilepeného na zábradlí paneláky trčí do tmy jako svíčky už červená škodovka parkuje pod balkonem už neznámě obtěžkané známé siluety už dupot po schodech a hned v kuchyni já a sestra ruce na kostkovaném ubruse jako psí tlapky
48
igelitky plodí zboží z dalekých cizích světů jedno za druhým já a sestra bez hlesu poprvé překřičeni barvami
49
poezi
Tomáš T. Kůs
Tomáš T. Kůs
Až sundají lešení
Až sundají lešení
POTOM
///
budou to dcery kdo vás pošle na výlet do rodného kraje a tak na poslední fotografii trnete věčně na vlastních
stoupá po tmě do čtvrtého patra
dcery s bravurním úhybem před fackou času a talentem cítit chvíli před: než zhasne plamen na sporáku než se ruka vytrhne než byt začne výt po šourání nohou v úzké chodbě co mají zaleštit soucitné návštěvy...
schody ji přivinou těsně jako paže před domem jsou to vteřiny a už telefon: i kdybych mohla být sama jen se svými sny... zamkne dvoje dveře na dva západy
a co teprve až sundají lešení a panelák se začne hroutit pod novou omítkou?
50
51
poezi
Polina Zolina Narozena 1984. Básnířka, malířka, tanečnice. Narodila se Nižním Novgorodě v rodině muzikantů. Vystudovala konzervatoř (klavír) a filologickou fakultu (obor současná ruská literatura). Zúčastnila se a zvítězila v různých literárních soutěžích pro děti a mladé básníky (hlavní cena soutěží ШКАП, festivalu Молодой литератор). Publikovala v časopisech a sbornících – Mladý literát (2008), Literární průvodce (2012) aj. Od roku 2009 žije v České republice, studuje v doktorském studiu na FF MU Brno, učí ruštinu, píše básně a prózu česky a rusky, tančí swing dance a připravuje svou první brněnskou výstavu.
Polina Zolina
Bezdrátový hlas /// V pokoji zima, jako by byl jiný pokoj. Ruce na drátě. Ne, tenhle hlas je bezdrátový: umí recitovat básně, utišit bolesti hlavy a mlčet ze závažných důvodů. Drát na prsteníčku rezaví, jako strážný kurfürst na rohu. Na rtech se objevilo, pak sklouzlo jméno, vypadlo, jako ryba ze šupin. Rameno spláchl, jak džber celý přesmíru vesnický, polibek lásky. Je taková zima, jako by ruka nikdy nedržela ani netsuke, ani Davidových hvězd, ani prostě jiné ruky.
52
Pod křižovatkou dlaně je vlhké živé tělo, pod polyetylenem kůže je mokrá postel, uvnitř drátů hlas-houkání-houkání.
53
Polina Zolina
Bezdrátový hlas
/// Bratr nahlíží do tvé dlaně a ztrácí vlasy. Uklidni ho hlasem, řekni mu do šedin: „Tuto linii si přehnu na jinou stranu světa.“ Tak raketa letí na jinou stranu ženského těla, zanechává naději. Bratr věští, že to byl počátek, ale nevěříš mu. Tak podzim končí hustou šedivou. A už je to jedno, co to znamenalo, neboť se to stane vodou. Stane se vodou. Předej půlku těla, tenhle ohyb, například, je fajn. Raketa letí tak, že se dlaň zpotila, a plamen bude. Bude plamen. Pot opatrný. Bratr nakreslí rty živá slova,
54
poezi
Polina Zolina
Bezdrátový hlas
budou i slyšet pod hromadou listí, vlasů, ale to už sotva znepokojuje. S předzvěstí doby opadlých loken si všimneš: je zase podzim – na tác spadnou rukávy. Položíš bratra do kapsy, je krásný a víš, jak ušít podle módy. A víc už ti nikdy a nic nedával. V komodě se už nenajde místo, ani pro hlas, ani klíč, ani jízdní řád. Ztratíš ostražitost, ztratíš svědomí a začneš dlaň líbat líbat líbat… Dokud linie úplně nezmizí.
55
Polina Zolina
Bezdrátový hlas
Bezdrátový hlas
/// Jsou na povrchu taková města pokrytá deštěm a kamenem, kde se prochází tak velcí koně, že jsou podkovaní tympány, těžké závaží očí se usmívá laskavě a divoce – tak se usmívají hlavy‑trofeje na zpocených koňských bocích. Za povrchem města sedí bílý ovčák, ostražitě sleduje svou myšlenku jakoby ovčí stádo. Ovce, krávy a sezónní trávy už tu dávno nejsou, ale je hodně větrných dnů, větrných vdov a jedna coura malá. Děvče se vzrušuje dotazem a plete si cop, vděčně se dívá na prsa – neposkvrněné nebe! Kulaté zrcátko, jako první fotograf – Perseus, pozorně a vášnivě chytá její oči. V tlumoku se lopotí amulet,
56
poezi
Polina Zolina
plachý na první pohled, na omak je jemný sotva: do něho už vnikla a zahýbala se slova, jak muší křídla, jak muži v prachu umazaní. Koně se razícím zadkem chytá za omámené město, ale nemění chůzi svých mnohoválcových noh. Děvče křoupá jablko podobné střelnému prachu, šeptá nastudované zaříkání a mačká v rukou tlumok.
57
Aleš Kučera Narozen v červenci 1982 v Moravské Třebové. Jako redaktor a šéfredaktor působil sedm let ve studentském časopise Lef, který vydávají studenti Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Aleš Kučera
Rápelí Z PYRENEJÍ
ODSOUZEN K NEBYTÍ
Ve staré kovárně počíná zahradní slavnost. Skokaní písně zní do soumraku. V těch časech jímal mě mámivě blahý klid, že host holduje prožitku bez rozpaku.
Klepu se z pohledu na vratký předstudek. Cítím, jak pocitu vzpouzí se žaludek. Než jsem se docela z tuposti oklepal, z duše mi zůstalo rápelí na podpal.
ZAPŘENÁ
DOBRÁ ČAJOVNA
Vedle povykujících excesů špitavost nechápavě osudy nám obšlapává.
Do ticha čtyři čajovníci matně si s šálky hrají. Bez těla hledí na konvici, jako by mluvili k čaji.
58
59
Dušan Šutarík Narodil se v roce 1989. Studuje na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě – obor dramaturgie a scenáristika. Svou tvorbu prezentoval na internetových literárních serverech (pismak.cz, citanie.madness.sk), publikoval také v časopisech Dotyky, Divoké víno, Let, Kloaka a Rak. Žije v Šamoríně.
Dušan Šutarík
Z klobúka vyšiel blesk /// Vytvorená zo žiarovky Odlietaš z továrne Z dymu Vyskakuje poštár s horiacimi vlasmi Na hlavu si nasadzuje škriatka Za oknami sa niekto potkol o záložku do knihy Za oknami zliezajú z neba rezance z polievky Za oknami sa približuje necht v potápačskom obleku Škriatka hltá vlk V kôlni sa usídľuje makový hrniec
Predtým než prestrelené dni Popadali k našim nohám Predtým než zasklili úsvit a zmenili ho na hraboša Predtým než sukne opustili mestá Predtým než bunkre obkľúčili muchotrávky Predtým než si sa zmenila na koralový útes Predtým než z hniezd periférie v šijacom stroji Predtým než si – premenená na strunu od riedidla – odletela z hniezd tovární
Ale ty – vytvorená zo žihľavy Poprešívaná éterom Platňa kričí a gilotínuje šiltovky Ako deti sme sa pod nimi schovávali
60
61
Dušan Šutarík
Dušan Šutarík
Z klobúka vyšiel blesk
62
Z klobúka vyšiel blesk
///
///
Na stoličke figurína Cez ktorú pretekajú svahy napustené citrónmi Gulečník Pracuje Osem hodín denne osem hodín stojí namočený v sadre Kartón uhlia je parkovisko Gulečník Zametá ježka prestrihnutého dieťaťa Na hromade vyrúbaného dreva Sedí hrebeň zápästia Je celý z korku Z korku je celý les Balón posekaného lístia Let prúžku Vyzerá ako gumený palec Mrkva oblakov Odstopovaná po vzore nožníc mäsa
Lampy rozvešali vačice po konároch Vedro odletelo na borovicu Struna zo syrových parkov Struna z nechtov so sukňami z aureol Struna je priesvitná ako guma delfína Čakali na dózu Dýchli na ňu A kone začali rozprávať alžírsky Kopytá rozvešané na pupočnej šnúre gombíkov Kopytá s cylindrami a fajkami Trpaslík tancuje s vázou Nos ti spadol do tvarohu A zemiaky na oblohe Vystupujú z limuzín
63
Dušan Šutarík
Dušan Šutarík
Z klobúka vyšiel blesk
/// z klobúka vyšiel blesk a pod nechtom sa ozval hrom navliekol si čiapku a konečne prišiel dážď s kabátom ktorý sa smial a z ktorého padali klobúky klobúky natreté tabakom obsadzovali školy a v ich profesorských bradách sa mihali stopy vápna zožltnuté zuby kričali o milosť a na poliach sa pestovali televízory a po veľkej obrazovke kráčali slony so zápalkovými chobotmi
Z klobúka vyšiel blesk
a soľ ktorá rozrezala bazalkou nalíčené plece hermafrodita lietala na kulme bez kopýt a z pšenice sa piekli noví prezidenti a na štvorci stál slepý myšiak a myslel si – ktovie – ktovie – čo z toho bude…
menili sa na nože obrovské nože presvetlené soľou konečne prišli a požierali ľudí a po ulici sa rozbehli skrinky naložené v octe a na vrcholkoch hôr si vreckovky písali denníky a vlaky spievali a ich tóny mali podobu jazvecov ktorí špajľami krútili vietor a panne sa narodil kufor a mal hlavy obrátené dovnútra
64
65
Tomáš Tománek Narozen v roce 1983 v Ústí nad Labem. Od roku 2008 pracuje jako politický a armádní zpravodaj ČTK. Vítěz několika literárních soutěží. Publikoval v Psím vínu, Hostu, Protimluvu, H_aluzi a sbornících mladé poezie. Příležitostně píše také prózu.
Tomáš Tománek
V kamnech hoří sníh BOŽÍ HOD kdo hodil bohem rozčísl polím pěšinku a přišel... v zahradách vzrostlé samoty už obrážejí plodem
MOHL BYCH... mohl bych nosit tvoje jméno když kameni ho nedali ten šrapnel v kopci zarytý má v čele důlek pro šém ze vsi jde strach že kdyby oživ zabolí celou krajinu
sousedé zhasli v kamnech hoří sníh praskliny nebe stromy zrcadlí
66
/// na půdě kroky těžknou mrazem tmou šumí kaleidoskop vran
67
Tomáš Tománek
V kamnech hoří sníh
ČERTOVA VODA vyhledej srdce vody zvaž její slabiny obětuj stáda lodí hladovým ústům jezu sleduj jak rostou skály drancují srdce lesa jak z jejich boků prýští krev to voda zvrácená nazad žere svůj vlastní proud
68
69
Sebastian Kantor Narodil se v roce 1988. Pochází z Třince, žije v Praze a studuje tam anglistiku–amerikanistiku a dánská studia na FF UK. Překládá knihu vzpomínek Tulku Urgjän Rinpočheho Blazing Splendor pro nakladatelství DharmaGaia. Učí angličtinu a dánštinu. Kromě poezie píše také prózu. Dosud nepublikoval.
Sebastian Kantor
O posledních zbytcích sněhu BEZ SEBE
PRAŽSKÉ CALGARY
nad polem je ještě od včera pruh mlhy jako za anglickou vesnicí dívky si do ní malují své sny
nad Vinohrady je modrá jako otevřený bazén a zrána v ně doléhá šelest jehličnatých lesů pozdrav od Jiřího z dalekých Poděbrad
potkal jsem tam poutníka v začínajícím šerosvětle mluvili jsme jenom krátce ze sna se budím a do sna vstávám, říkal a pára stoupala z ušlapaných stébel přítomnost je moje jediná láska
na rolnickém trhu koupit sýr co vypadl z kozy odjet metrem na chvíli do jiné čtvrti
1. 4. 2012
70
71
Sebastian Kantor
O posledních zbytcích sněhu
PRO EMU „…he knows there’s worse things than being alone.“ Conor Oberst
když jsem pryč píšu dopisy které nikdy nepošlu o posledních zbytcích sněhu ležících na místech co jsme o nich snili a schovávali pod polštář – když jsou noci dlouhé zkouším tyhle časy rozpustit v paměti na hřejivý pocit radosti
někdy jsem tomu docela blízko
72
73
próz
Zuzana Gabrišová
Dopisy I. 20. 4. 2012 TÁTA
Zuzana Gabrišová Narozena v roce 1978 v Brně. Vydala básnické sbírky Dekubity (2002, pod pseudonymem Vojtěch Štětka) a Soli (Větrné mlýny, 2004). V současnosti žije (již několik let) v buddhistickém klášteře v Koreji.
74
Bydlela jsem tehdy u kamarádky. Po divoké rodinné hádce a odchodu z domu jsem se v osmnácti neměla kam vrtnout. Otce jsem nenáviděla, matčina bolest mě držela na všech čtyřech. Už jsem s nimi nechtěla nic mít. Končím. Měli jste šanci, a podívejte, co jste se mnou udělali. Odteď se o sebe postarám sama. Jedno letní dopoledne jsme si prohlížely v obýváku fotky; její dcerka spala, manžel byl v práci. A najednou hlasité žuchnutí a hlasitý nářek. Kvílení, které rvalo uši. Spěcháme k oknu, pod námi už vykukovalo pár hlav. Nejdřív jsem nemohla ten uzlík
identifikovat, ze sedmého patra nebylo ve vysoké trávě pořádně nic vidět, až Evě došlo, že je to kočka. Kočka, kterou majitelka při odchodu do práce zavírala na balkóně, asi aby byla na vzduchu. A kočka se pokusila skočit – z pátého patra. Možná i z této výšky kočky dokážou dopadnout na všechny čtyři, ale tahle měla smůlu. Její nářek připomínal zraněné děcko. Dolů k ní ani po chvíli čekání nikdo nesešel. Tak jsem šla já. Nehýbat se zraněným, než přijede sanitka, dost dobře nešlo. Povedlo se mi ji, vřeštící a vzpouzející se, namést do krabice, a nastalo dilema. Kamarádka se zlobila, protože co teď s umírající kočkou. Auto jsme neměly a na trolejbus to nebylo. Kočka kvílela. Tak jsem zavolala tátovi. Tati, spadla tu kočka z pátýho patra, musí na veterinu, asi umře. Už ani nevřeští. A on řekl, počkej před barákem, já přijedu. Kočka po cestě umřela. Na veterině byli hodní, i když jsme jim vlastně přivezli jen zdechlinu na zahrabání. Já jsem do poslední chvíle doufala, že pro ni můžou něco udělat. A taťka mi to nevymlouval. Při pohledu na moje ruce měli všichni starost, jestli je očkovaná. Byla. Majitelka se o všem dozvěděla od sousedů a přinesla flašku vína. Styděla se. O šestnáct let později bydlím v Koreji, jedna z buddhistickych mnišek. Zpíváme, meditujeme, pracujeme, čteme knížky a posloucháme přednášky o momentě, ve kterém si přestaneme hýčkat své já, o momentě, ve kterém se lze probudit do tohoto světa tak, jak je. Tíhu učení vyvažujeme překapávanou kávou, americkými filmy a korejským popem. Tahle povídka nemá pointu. Nijak nedopadne a nic z ní nevyplývá. Jediné, co ještě zbývá dopsat, je poslední slovo – táta.
75
próz
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Dopisy
Dopisy
II. 21. 4. TRUC
III. 21. 4. PAVOUČEK
Nechci. Nedám. Nebudu. No a co, je mi to jedno. Kašlu na tebe, klidně si dělej, co chceš. Vím, jaké to je, brečet vzteky. A taky smát se vzteky, i když ten výraz jsem ještě nikdy neslyšela. Možná je to tím, že nikdo jiný nezkusil být dcerou mé maminky. Moje maminka mou urážlivost milovala. Hrála si s ní, škádlila ji a já jsem trpěla. Utéct se nedalo, nedalo se schovat. „Zas seš nafučená?!“ Sama jsem si toho nevšimla. Při útěku do vedlejšího pokoje mě následovala. Dloubajíc prstem do těla snažícího se zmizet v gauči kontrovala vtipnými poznámkami. Dokážu ocenit dobře mířenou škodolibost, a tak jsem se vzteky smála. A plakala. Truc je nedomrlý bráška vzteku. Moc toho nenamluví a jen tajně touží po spřízněné duši. Vztek si vystačí sám. Sám si vybuchne, sám se zase uklidní a nikoho k tomu nepotřebuje. To truc se sám od sebe uklidnit nedokáže. Zalézá hlouběji a hlouběji do gauče, zaťatý až k bolesti. Dejte mi všichni pokoj. Vytáhněte mě odsud. Pomozte mi. Truc se nejčastěji vyskytuje v rodině, kde mají malou princeznu či prince anebo uhrovatého puberťáka. Já princeznou nebyla nikdy. Na webových stránkách YouTube existuje video jednoho tibetského mnicha žijícího v Malajsii. Vlastně je těch videí víc a u několika z nich je komentář, jaký je ten tulku srandista. Je to srandista. Popichuje přítomné obecenstvo a divoce při tom čaruje rukama. Dramaticky se odmlčuje. Nepříjemně pronikavým hlasem reje; mimo jiné i do bratříčka trucu. S chutí napodobuje jeho móresy: A nebudu s vámi mluvit, tak, abyste viděli, jak jste mi ublížili. Jsem ublížený. Velice ublížený. Húúúúú! Mně se to jeho rytí líbí. Je vtipné a neběhá za mnou po bytě. Nesměje se tím víc, čím víc já pláču. Velice oceňuju neosobní, dobře mířenou škodolibost. Většinu lidí opouští truc zároveň s uhry. Neopouští jen prince, princezny – a mě.
Seděli jste někdy za člověkem, jemuž leze po zádech pavouček? S napětím sleduju, jak se promenuje podél límce spolužačky přede mnou – zastavil se. Mám ho smést? Znáte ten pohled plný nevole, který na vás upře člověk, jemuž jste chtěli pomoct? Pohled, který přesně vystihuje věta: Na co si to hraješ?! Pavouček se opět vydává na špacír, oddechnu si, protože míří na rameno. Byli jste někdy na vážkách, zda zasáhnout, nebo věc ponechat osudu? Rozhodla jsem se dát broukům kmitajícím bezmocně nohama ve vzduchu tak půl minuty na rozvinutí vlastní snahy. Svépomoc. Dáš‑li hladovému rybu, příště si přijde zas. Nevím sice, jak se tato moudrost dá aplikovat na brouky vzhůru nohama, ale určitě to jde. Já jen vím, že opustí‑li brouka síly, už se nedovede sám převrátit a umře. Znáte ten moment, kdy už předem víte, že zaváháte‑li, už neseberete odvahu k činu? Pavouček přelezl límec a já vím, že jestli skončí zamáčknutý škrábající se rukou, bude to moje vina. Mohla jsem jim oběma, pavoučkovi i spolužačce, ušetřit trápení, ale neudělala jsem to. S hrůzou sleduju, jak se ruka zvedá a tře svědivé místo. Krk, pak i ucho. Byli jste někdy v pokušení ospravedlňovat se i v situaci, kdy je lepší mlčet? Když si spolužačka sundá brýle k inspekci nožiček, chtěla bych jí říct – to není brýlema, to je pavouček. Spolužačka nemá ve zvyku zvedat obočí, ale kolikrát si pod jejím pohledem připadám jako debil. Buddhisti věří na reinkarnaci. A všichni brouci, které zachráníme, prý budou v příštím životě našimi žáky. Byla bych radši, kdyby z hnusnýho černýho pavouka, kterýho jsem včera lovila ze záchodu, byl krásný princ. A taky si nejsem jistá, jak je to s pavoučky, kteří vlezli za límec člověku sedícímu přede mnou. Už jsem jich pár pohledem doprovázela – i broučky a mušky. Jak asi dopadli? Jak dopadnu já, až se zase setkáme?
76
77
próz
Zuzana Gabrišová
Zuzana Gabrišová
Dopisy
Bylo vám někdy líto, že jste pavoučka lezoucího po zádech člověka před vámi včas nesmetli? Položím tužku a budu doufat, že špacíruje někde po rukávu, i bez mého zásahu pro tuto chvíli zachráněný.
IV. 28. 4. DĚDA, PES A KÁMEN Přesně v tomhle pořadí. Když dědu poslali do domova důchodců, psa vrátili majiteli a kámen odvezli, šla jsem taky. Děda byl starší bratr naší představené. Krásnej chlap. V zimě si oblíknul šviháckou plátěnou bundičku, vlezl do polobotek a vyrazil na špacír. V době tropických dešťů trval na péřovce, a když jsme mu před vstupem do budovy chtěly odebrat hůl, div jsme jí nedostaly přes záď. V noci si čistotně svlékal pochcané spodky, a tepláky k snídani oblíkal „naostro“. Střídavě jsem ho proklínala a blahořečila mu, když jsem ho půl hodiny před každým jídlem musela jít hledat. Záleželo na počasí, na únavě, na tom, jak došel daleko, a na jeho míře ochoty se vrátit. Ačkoli pro něho to nebyl návrat. Nevzpomínal si, že by byl odněkud vyšel, a zlobil se, že ho nechci nechat jít dál. Na jaře si procházky zpestřoval nezralými, na podzim nahnilými jablky – při dobré náladě se s námi dělil o nadité kapsy. Moc jsme toho spolu nenamluvili. Každodenně mi ukázal, které stromy podél cesty se musí pokácet, někdy si broukal jako Indiáni z mayovek. Houhouhouhou. Houhouhouhou. A nerad se myl. Železnou pěstí mi sevřel paži, když jsem se z něho po půl hodině zoufalého přemlouvání jala servávat trenýrky. To máme krásnýho, voňavýho dědečka, říkala jsem pak, a on zářil jak jelimánek. Pes byl obrovskej, a když konečně pochopil, že mu neublížím, radoval se z mé přítomnosti jak děcko. Stříhání ofiny byla kovbojka, ale na kartáčování se dal přemluvit a vydržel do prvního zakudlení. O‑Kong. Jeho radost byla srovnatelná jen
78
Dopisy
s nejkrásnějším smíchem na světě, se smíchem Jirky Bureše, který je autista, a tak se směje jak čistá voda. Korejské mnišky se smějí jak drahá kolínská, jak gel na intimní hygienu. Kámen byl dost velkej na to, abych na něj večer vylezla, sundala gumový cvičky a ponožky a vleže koukala na hvězdy. Anebo si zasukovala po vzoru Buddhově nohy a vyšla vstříc své bolesti, svému ponížení, opuchlému od častého pláče. V lese za mými zády se za hrozného skřípění kácely stromy, ječely divoženky a naříkaly ztracené, hladové děti. Vyčítavé oči mé matky mi stahovaly hrdlo. Tolik jich šlo a všichni se ohlédli. Všichni zkameněli. Já ne. Roztřesená zimou jsem znovu navklíkla ponožky, obula gumáčky a scházela opatrně a potichu po vysokých kamenných schodech zpátky do spícího kláštera.
V. 28. 4. FAKTA Mám ráda poezii a válečné romány s odvážnými hrdiny. Ekonomku jsem vystudovala jen díky laskavému srdci své spolužačky Zity a Má dáti/Dal nechápu doteď. Nejsem na fakta. Do antikvariátu jsem kdysi chodívala velmi pravidelně. Téměř v horečce jsem se probírala nekonečnými řadami knih, s rozechvěním je vytahovala a začítala se, unesená fantazií neznámého člověka. Takhle to někdo cítil, takhle to někdo viděl. Osamělí, zoufalí, vysmívaní mi vycházeli vstříc a zvali mě do svého světa, dovolili mi být jeho součástí i spolutvůrcem. Milovala jsem je, i knížky, které se už někomu nehodily. Užitečnost mě odstrašovala. Mé mamince se od jisté chvíle začaly na stole hromadit knížky. Po stole a pak i na židlích; chtěla‑li si návštěva sednout, musela je nejdřív sundat. Knížky to ovšem nebyly ledajaké. Jednu dobu zbraně a dějiny kriminalistiky. Dějiny světa.
79
Zuzana Gabrišová
Dopisy
Kvantová mechanika. Víc už si nepamatuju, tolikrát jsem tehdy na návštěvě nebyla. Pak si jednou k Vánocům přála oftalmologii. To už měla na stole Mozek, Kostru, Svaly a já nevím co ještě. Jo, vlastně Anatomii člověka. Moje maminka se důkladně připravovala na přijímací zkoušky na medicínu – kdyby je ovšem chtěla skládat. Ona nechtěla. Jen si potřebovala odpočinout od všech těch osamělců, zoufalců a outsiderů, kteří ji tahali do svého světa. Jako vychovatelka v domově pro mladistvé delikventy je měla i s prémiemi – Ty pičo, ty krávo, co se do nás sereš! Moje maminka všechny ty knížky četla přes nepadnoucí dědovy brýle. Co je nejhorší noční můrou pořádného knihomola? Knihovna plná nádherných knih v cizím jazyce. Neumím vůbec čínsky, a korejsky jen tak na to, abych pochopila, že nic nechápu. Černé vazby se zlatými znaky se na mě smějí, barevné obaly neutají škleb. Ve většině nejsou ani obrázky. Nerozumím vám, chtěla bych, ale nikdy nebudu. Osamělci, zalknutí očividným nezájmem, protože tady se studuje jen z těch povinných. Koho by zajímalo šílenství, je‑li Buddha tak buclatě zlatý. Tak přitažlivě nevtíravý. S nadšením jsem objevila pár polic s knížkami v angličtině. Sútry. Vinaya neboli předpisy. Zenové příběhy. Krása. Po dvou letech už je nedokážu vzít do ruky. Děsí mě svou hloubkou, svým prostorem, svou vybraností. A tak čtu Encyklopedii Britanniku. Od A. Nádhera! Všichni lidé se narodili, zabojovali si, napsali o tom knížku a zemřeli. Mosty byly postaveny, viry objeveny, bomby vybuchly. Moje polohysterická spolužačka od rána štěká, dvě si stěžují na bolavá záda, další tráví hodiny na záchodě s chronickou zácpou. V mechu žijí mrňavá Entoprocta a Ectoprocta. Prvním Evropanem erudovaně píšícím o střední Asii byl františkán Carpini, Joannes da Plano. Blaho. Naprosté blaho. Mám ráda poezii a válečné romány s odvážnými hrdiny. Ale momentálně mám nejradši ze všeho Britanniku, encyklopedii.
80
próz
Zuzana Gabrišová
Dopisy
VI. 1. 5. SMRT
Podlomila se jí kolena. Vždycky jsem si myslela, že tahle věta patří jen do červené knihovny. Nedokázala jsem si pod ní představit nic jiného než dívku se zamženým pohledem utápějící se v náruči milencově. Proč by se jinak rozumnému člověku podlamovala kolena? Poprvé se pode mnou podlomila před šesti lety. Telefon zvedla babička – děda zemřel. Nebyla to nečekaná zpráva, při mé poslední návštěvě v LDN už nereagoval, zakalené oči se na mě nepodívaly. Po převozu z jedné LDN do druhé, díry, která nevyvětratelně páchla močí, kde jsem nepovšimnuta prošla celou budovu, marně hledajíc někoho, kdo mi řekne, do kterého pokoje ho umístili a jak na tom je. Proč ho v tak špatném stavu převezli, jsem se ptát neodvážila. Příliš mnoho těch, kdo umírají pomalu a sami. Dědovi to po infarktu trvalo půl roku. Do nemocnice se ještě rodina sešla. Ochrnutou polovinu tváře rozcvičil, povzbuzován zájmem a péčí. Přítelkyně, ztracení synové, rozvedené snachy, vnuci. Bývalá žena, milovaná dcera. Po dvou a půl měsících bylo jasné, že jinde než v LDN neskončí, a po návštěvách se slehla zem. Nějakou dobu se děda, propadající se do nočních můr a apatie, ještě ptal: „Kdy přijede Jituška?“ Diktoval mi pohledy přítelkyni, poslali jsme jí koženou peněženku k narozeninám. „Peťa přijde v sobotu?“ Dnes je sobota, dědo. Všichni tě moc pozdravují, mají teď moc práce, to víš. Občas se mnou jeli moji kamarádi; i tehdy naposledy jsme jeli ve třech. Nakonec jsem seděla sama nad nehybným tělem a brečela. Podruhé mi telefon přinesli do koupelny – nebyl čas dojít k židli, kolena zmizela. Moje mnišská učitelka zahynula při bouračce. Když jsme během třídenní ceremonie pomáhaly oblékat do nových šatů její neuvěřitelně oteklé, z rány na hlavě stále krvácející tělo, bez ostychu jsme na ni mluvily. „Teď vás musíme otočit,
81
Dopisy
ták, opatrně, ještě chvilku to vydržte.“ Její sestra bloudila po klášteře s nepřítomným pohledem a vyla. Nebyla sama. Poklonit se podle zvyku přicházely davy lidí. Moje učitelka byla nekompromisní žena s neobvyklým talentem se rozdat. Nic nám nepomáhaly moudré buddhistické řeči; nikdo nechápal, proč a kam zmizela. Nešlo tomu uvěřit. Při rozsypávání jejího popela v lese by se napětí dalo krájet a my se málem pohádaly. Nebyla jsem při tom, když ve čtrnácti letech umřela naše malá fenečka. Ještě dlouho potom jsem mívala dojem, že ji slyším, že odněkud přiběhne. Neviděla jsem zavražděné tělo muže, u něhož jsem bydlela v podnájmu. Když jsem do kýblu ždímala hadr plný jeho krve, dostala jsem nefalšovaný hysterický záchvat. Neviděla jsem ani tělo svého strýce, které uhnilo v lese tak, že se nedalo identifikovat; ani množství vypitého alkoholu ho nezakonzervovalo. Buddha prý poslal ženu šílenou bolestí ze smrti dítěte, aby přinesla sezamové semínko z domu, kde nikdo nezemřel. Žena běhala a běhala a nakonec přišla k Buddhovi s prázdnou. A pochopila. Smrt je tu s námi. Nenáviděná, fascinující, trapná. Živá.
82
próz
Zuzana Gabrišová
83
84
próz
Alica Bartková Narodila se v roce 1982 v Banské Bystrici a tam dosud žije. Vystudovala Univerzitu Matěje Bela v Banské Bystrici. Momentálně je ve svobodném povolání, doučuje také kresbu v rámci přípravy na vysokou školu. Získala celkem devět ocenění v literárních soutěžích (Benediktova literárna Prievidza, Literárne Topoľčany, Literárny salón Trnava, Literárny Zvolen, Literárne Šurany, Florinova jar, Debut 2011 – finalistka soutěže s novelou Zabijaci). Publikovala v literárních sbornících na Slovensku i v Česku a v periodikách Playboy, Rak, Pravda. Na podzim 2012 vychází první část jejího autorského komiksu ve sborníku vydavatelství BB Komiks, na rok 2013 chystá nakladatelství Gasset autorčinu knižní prvotinu – sbírku povídek Znesiteľná ťažkosť bytia.
Alica Bartková
Zberateľ „Nie si zvláštny! Si iba kretén.“ Tieto vety som počul v živote už veľakrát, ale veriť som im začal až včera, keď sa mi na hlavu vysypalo asi päťdesiat párov tenisiek. Len spárovať ich mi zabralo vyše polhodiny. Odjakživa som mal rád šnúrky – biele, farebné, tenké, hrubé, akékoľvek šnúrky navlečené v nových čistých teniskách. Už ako dieťa som návštevám rozväzoval v chodbe šnúrky na topánkach a rodičia sa potom za mňa právom hanbili. To, čo som si kúpil za prvé zarobené peniaze, boli samozrejme tenisky. Boli to pravé CONVERSE – klasické čierne s bielymi šnúrkami, bielou podrážkou a bielou špičkou. Doteraz ich mám uložené v škatuli, aj keď sú obnosené asi najviac.
V podstate som v živote vyhodil iba jedny, ktoré po nevydarenej horskej túre, kde namiesto slnečného dňa lialo takmer celý deň ako z krhly a my sme sa aj s kamarátmi museli v tom lejaku brodiť cez blato naspäť cez lesné cesty, zostali v takom stave, že sa nedali ani vyčistiť. Pravdou je aj to, že som ani jedny nestihol obnosiť poriadne, takže väčšinou vyzerajú ako nové, uložené vo svojich škatuliach, alebo len tak, na sebe. K tým prvým teniskám sa postupne začali priraďovať ďalšie a ďalšie a ani neviem ako, zrazu som ich mal dvadsatoro. Ako na potvoru ma v práci dosť rýchlo povýšili, takže moje zberateľstvo mohlo v pokoji a tichu narastať. Teraz o tom rozmýšľam, akoby to bolo niečo hrozné, ale možno to naozaj nie je nič, kvôli čomu by som mal pochybovať o svojom duševnom zdraví. Ľudia predsa zbierajú všelijaké veci, dokonca aj úplne nepraktické, alebo pre niektorých priam nechutné. Presne tak, pri tom všetkom, čo ľudia zbierajú…, a to že zbierajú toho dosť. Od známok, motýľov, bábik, mincí, šálok, odznakov, vreckoviek s potlačou, zápalkových škatuliek… cez staré svietidlá, rádiá, žehličky, autíčka, figúrky a zrkadlá, až po škatuľky, slimačie ulity, čajové sáčky, reklamné tašky, lieviky, kondómy, zubné kefky, vyslovené rárohy ako kosačky, staré televízory, skrine, kufre a ktoviečo všetko. A to vôbec nie s cieľom, aby ich niekedy použili. Raz som však niekde čítal, že každá forma zberateľstva je do istej miery patologická. Prečo to vlastne ľudia robia? Túto otázku už určite rozoberalo XY „fundovaných“ hláv, ale ja si myslím, že to presne nevie nik. Možno chcú niečo uchovať, zafixovať ako moment v čase prostredníctvom fotografie, alebo obaliť do svojej súkromnej kukly ako pavúky svoje obete, alebo len skrátka nabrať tie veci do svojej pomyselnej tlamy a uskladniť ich pre každý prípad ako škrečok. Ja sám neviem, čo presne ma láka na teniskách. Možno vôňa, možno tvar, farby…, ktovie. Každopádne po zhruba desiatich rokoch sa mi nahromadilo doma 321 párov tenisiek, z ktorých veľkú väčšinu som ani nikdy nemal na nohách. Najprv sa kvôli môjmu zberateľstvu rozčuľovali rodičia, teraz z toho stráca nervy a občasne škrípe zubami moja priateľka. Nikdy som ich však nebral vážne, veď ľudia predsa robia oveľa horšie
85
Zberateľ
veci, tak prečo by sa mali rozčuľovať kvôli mojim teniskám. Vždy som si však bol vedomý toho, že je to niečo čudné, trochu odlišné, že som možno len trochu zvláštny. To som povedal aj Táni, keď som sa s ňou zoznámil a ona mi vtedy povedala: „To je v pohode. To, že si trochu zvláštny, je sexi. Ja zas zbieram okuliare.“ Keď však zbadala moju zbierku, myslím, že nachvíľu rozmýšľala o tom, že zdupká preč. Jej zbierka desiatich slnečných okuliarov sa oproti mojej zdala ako mravec oproti slonovi, a už jej to vôbec nepripadalo sexi. Potom som už počúval, väčšinou potom, ako o tenisky zakopla alebo niektorá vypadla z hornej skrinky, iba vetu: „Nie si zvláštny, si iba kretén!“ Včera som hľadal dáždnik v skrini na chodbe, a ako som ju otvoril, otvorila sa aj menšia skriňa nad ňou. Bola naprataná teniskami, ktoré som už nenosil a niektoré som sa neunúval ani vyčistiť. Takmer všetky sa mi vysypali na hlavu a svojimi kopancami do nej natĺkli myšlienku, že by som s tým mal prestať. Úplne zbytočne zaprataný priestor, neprehľadnosť, vyhodené peniaze, za ktoré by som mohol mať menšie auto, a navyše, celkom reálna možnosť, že si niektoré kusy ani nikdy neobujem. Tak som tam asi desať minút sedel na zemi s dunením v hlave, s desiatkami rozsypaných tenisiek okolo seba, a rozmýšľal nad svojím úbohým závislým životom. Moje problémy sa oproti problémom ľudí z krajín tretieho sveta nedajú porovnať. Viem, že jeden pár mojich predražených tenisiek by tam niekomu možno zachránil život a takáto závislosť tam nikomu nehrozí, avšak ja nežijem v krajinách tretieho sveta, tak prečo žiť inak. Ja viem. Som sebec. Tak ako každý. Teraz viem, že keby som chcel, dokázal by som sa tohto zberateľstva vzdať a nie je to nič, v čom by som potreboval pomoc psychológa. Viem, že nezarábam až tak veľa, aby moja zbierka zodpovedala môjmu rozpočtu, ale zase ani tak málo, aby som si to nemohol dovoliť. Už neviem, čo je normálne, a čo nie. Keď v telke ukazujú nejakú ženu, ktorá má plný byt „načančaných“ bábik, čo sa mne osobne zdá dosť nechutné, obdivne sa o nej vyjadrujú a splietajú niečo o zberateľskej vášni, a nie o patologickom správaní, tak potom
86
próz
Alica Bartková
Alica Bartková
Zberateľ
už fakt neviem. V každom prípade, ak Táňa vidí niečo takéto, povie obdivné „wow“, ale mňa je pritom o päť minút schopná mlátiť teniskou. Každý je so zberateľstvom spokojný zrejme iba vtedy, ak sa ho priamo netýka. Teda okrem zberateľa. Včera som sa teda po roztriedení a spárovaní všetkých tých rozsypaných tenisiek, ktoré si už zrejme nikdy neobujem, rozhodol, že s tým skoncujem. Už ich mám toľko, že ich nevynosím ani do smrti. Dal som ich naspäť do skrine, uvaril večeru, počkal na Táňu, ktorá pracovala aj cez víkend, a išli sme spať okolo polnoci. Ráno som sa zobudil, dal som si kávu a zapol počítač s mailami, v ktorých ma moje obľúbené e‑shopy informovali o najnovších modeloch a akciách na tenisky. Automaticky som na ne klikol, a ani som si to nestihol uvedomiť, už som mal v košíku nový pár.
87
próz
Vratislav Maňák
Rum pro faraóna
Vratislav Maňák Narozen 1988, pochází ze Stříbra. Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, nyní zde pokračuje oborem mediální studia. Pracuje v České televizi. Povídky publikoval například v časopisech Host, Plž, Tvar. Za knižní prvotinu – sbírku povídek Šaty z igelitu (Host 2011) –obdržel Cenu Jiřího Ortena.
88
Byl začátek dubna. Praha ležela ve tmě. Lampy žlutě a oranžově osvětlovaly Staré Město, když vystoupili z vozu před velikášskou kamennou mohylou. Prostoru, v němž neoznačená dodávka a vůz StB zaparkovaly, dominoval jezdec. Ta socha je prý největší jezdeckou sochou na světě. Ale kdo si tím dnes může být jist. Kdyby vzhlédli vzhůru k tmavé obloze, viděli by Žižkův obličej. Možná. Přece jen to bylo hodně vysoko a oni neměli čas ani chuť. Trojici mužů vedla Státní bezpečnost do budovy zadním vchodem. Pozice, které ještě donedávna držely jednotky Vnitřní stráže, zůstaly neobsazené. Objekt mauzolea téměř nikdo nehlídal. V tomto ohledu rozhodovalo nejvyšší vedení o změnách rychle.
Scházeli do sklepení k technickým místnostem. Podrážky jejich bot mlaskaly o mramor schodiště, o dlaždice jen hluše klapaly. Prošli pokojem vyčleněným pro zdravotnický personál a vstoupili do laboratoře. Stísněný prostor s nízkým stropem umocňovaly stěny kol dokola pokryté bílými sanitárními kachlíky. V chabém osvětlení získaly šedý a hnědý a oranžový odstín; několik žárovek bylo prasklých a v budově už nesloužil nikdo, koho by taková závada trápila. Uprostřed místnosti stál prázdný zdvižný pult. Estébák vyzval přítomného lékaře, aby otevřel dveře mrazicí komory, sousedící s laboratoří. Doktor kývl a roztočil chromovaná kola, která mrazničku hermeticky uzavírala. Další dva dovedení muži, pracovníci Pohřební služby, zůstávali stát opodál. V mrazicí komoře stál vozík. Na něm ležela zdobná rakev s tělem prvního dělnického prezidenta, prezidenta Hospodáře Klementa Gottwalda. V chladu a tichu mramorových stěn mauzolea na Vítkově ležel už devět let – tedy od chvíle, kdy ho podle nejlepších, a sice sovětských metod mumifikoval hlavní správce Stalinových a Leninových ostatků profesor Mardašev. Ošetřující lékař vyzval policistu vstřícným gestem ruky k nahlédnutí do mrazicí komory. Ten ale místo toho s odporem odvrátil znechucený obličej. „Rychle to odsud dostaňte pryč,“ zavelel. „Máte na to půl hodiny, nejpozději ve tři čtvrtě na tři odjíždíme,“ a poklepal na hodinky. Potom se otočil a chvatně zamířil zpátky ke schodišti. Lékař se obrátil ke dvojici pohřebáků. „Pánové, teď je to na vás. Přeložte soudruha prezidenta na pult.“ Oba muži se dali do práce. Ačkoli jim přesun prezidentské schránky z vozíku na zdvižný pult usnadnily zabudované kolejničky, bylo znát, že rakev není právě nejlehčí. Jeden z pohřebáků (jmenoval se František Vrána) na to ostatně hned upozornil. „A co dál? Doufám, že ho nebudeme muset táhnout po schodech,“ zabručel a vzpomněl na svůj ischias. „Nejsme přece žádný stěhováci.“
89
Rum pro faraóna
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl lékař, zatímco kontroloval technické aparáty v laboratoři. „Ona ta rakev totiž neni zrovna peříčko,“ přisadil si druhý pohřebák (jmenoval se Václav Pekař). „To není rakev, ale sarkofág,“ opravil ho lékař, aniž vzhlédl od přístrojů. „A s ní nebudete dělat nic. Nahoře tělo přemístíte do rakve, v níž dojde ke kremaci. Sarkofág je součástí technického vybavení a jako takový připadne některé z univerzit pro vědecké účely.“ Pohřebáci uznale pokývali hlavou nad doktorovým přehledem a víc už se neptali. Potom lékař spustil hydrauliku a zdvižný pult s prezidentovým tělem se dal pomalu do pohybu směrem k plechovým vratům ve stropu. „Oba můžete jít nahoru,“ řekl ještě doktor. „Až se s prezidentem otevře podlaha, počkejte, dokud zdvihák úplně nezastaví – to poznáte podle slabého zadrnčení. Potom můžete začít.“ Do smuteční síně oba pohřebáky uvedl další estébák, starší a podsaditý. Místo, odkud z podlahy za tichého vrzání a skřípání postupně vyrůstal skleněný sarkofág, osvětlovala trojice silných reflektorů. Když se zdvihák zastavil, odstranila dvojice mužů neforemný skleněný poklop, který chránil prezidenta republiky před okolním světem. Víko kladli na podlahu jen velice pomalu, lékař zdůrazňoval, že se mu nesmí nic stát. „Kurva,“ zaskučel Vrána, sotva co poklop položili. „Co je?“ zeptal se Pekař a podíval se na kolegu. Ten stál v uctivém předklonu nad Gottwaldovou hlavou a třesoucími se prsty si omakával kříž. „Ále… zas ty zkurvený záda. Bolej mě jak svině.“ „A přendáš ho se mnou?“ kývl Pekař směrem ke Gottwaldovi. „To těžk‑cho,“ vydechoval, „dnes‑kcha huž… uděl‑ham hovno.“ Václav zakoulel očima. „To seš mi teda platnej,“ odsekl. S Vránou se mu nikdy
90
próz
Vratislav Maňák
Vratislav Maňák
Rum pro faraóna
nepracovalo dobře. Měl pocit, že začne simulovat pokaždé, když ho čeká nějaký jiný než zcela základní úkol. A transport a kremace Gottwaldova těla rozhodně základní úkol nebyly – minimálně o tom svědčilo chování StB, která Pekaře vytáhla z hospody, ani pivo nedopil, a do mauzolea ho spolu s doktorem a Vránou přivezla v naprostém utajení v půl druhé v noci. „A kdo se mnou teď veme tu rakev?“ zeptal se ještě. „Uch…,“ heknul Vrána a zapřel se o mramorovou stěnu mauzolea, „bude ti muset helfnout někdo vod Bezpečnosti.“ „Paráda,“ odsekl Pekař a sám přistoupil ke Gottwaldovu tělu. Až pod přímým osvětlením bylo patrné, jak špatný je prezidentův stav. Měl propadlé tváře a deformované rty a celý obličej byl pokrytý velkými hnědými skvrnami, které se místy měnily v černou krupici. Snad ho některý z nočních hlídačů v tajnosti a ze zvláštního rozmaru potřel lógrem. Ačkoli Václav viděl v zaměstnání už leccos, tentokrát se mu zvedl žaludek. Odvrátil pohled k prázdné rakvi, do které měl Gottwalda přesunout, a několikrát zopakoval hluboký výdech a nádech. Ani to ale nepomohlo. Možná za to mohla ta piva, která večer vypil. Sáhl do kapsy a vytáhl placatku. Třásla se mu ruka, když šrouboval víčkem. Věděl, že teď se potřebuje napít. Rum, rychle rum, akutně rum, jak říkal hostinský Na Růžku, který měl semestr medicíny, plachtící rum, rum na uklidněnou. Pár kapek steklo Pekařovi po bradě a rozpilo se v prezidentově uniformě. Navlékl si tuhé černé rukavice. Prsty se v nich téměř nedaly pokrčit. S přemáháním vsunul paži pod podušky, na nichž leželo mrtvé, prohnilé tělo. To, co zbylo z Gottwalda, zbylo jenom pod prsa. Zbytek tvořily části figurín z barrandovských filmových ateliérů. Místo nohou měl prezident protézy, které nyní trčely do vzduchu a připomínaly dva stěžně. Pekař stál rozkročený mezi odklopeným sarkofágem a rakví a prezidentovo tělo držel v náručí jako mladou nevěstu, kterou má přenést přes práh nového domu.
91
Rum pro faraóna
Ze silné záře reflektorů byl zpola slepý a neviděl a neslyšel ani Vránu, který se zřejmě odšoural simulovat někam opodál. Václav povolil nohy v kolenou, aby tělo uložil do rakve. Vtom ucítil dotek a podivné pnutí u své náprsní kapsy. Placatka se zbytkem rumu se dala do pohybu. Pohlédl na Gottwalda. Jeho levá zafačovaná ruka přidržovala placatici ve zpuchřelých ústech a flekatý podbradek se pomalu vzdouval a klesal s každým mocným hltem z Pekařových zásob. A potom, když už byla placatka docela prázdná, soudruh prezident otevřel oči. Lenin žije! Gottwald žije! „Kam mě neseš, soudruhu?“ promluvil mumifikovaný Gottwald a placatici vsunul Pekařovi zpátky do náprsní kapsy. Ten byl v šoku. Nemohl dýchat. Nemohl mluvit, a co bylo nejhorší, nemohl křičet. Nakonec jen zasípal: „Ke kremaci, soudruhu prezidente.“ Gottwalda odpověď zarazila. Pochybovačně svraštil čelo a polámal si tak svou zkřehlou kůži od obočí až ke koutům. „Tak já jsem mrtvý?“ „Už tomu tak bude.“ „Kurva. Já neměl do té zasrané Moskvy jezdit,“ ulevil si prezident, ale rychle zpozorněl. „Poslechni, jsi ve straně?“ Pekař kývl, ačkoli to ve skutečnosti nebyla pravda. Jenže prezidentovi se neodporuje. „Tak já ti něco povím. Stalin mě tam otrávil. Osobně.“ „Co prosím?“ „Čemu nerozumíš?“ „Stalin? Otrávit?“ Pekařovi se dělalo mdlo. „Otrávit znamená otrávit. Zrovna byla hostina, když si mě pozval do pracovny. Nejdřív mě pobídl, abych si zapálil dýmku, a dokonce mi nabídl tabák. Potom mi ale začal vyčítat naši situaci, hlavně stav armády, na spánku mu naběhla fialová
92
próz
Vratislav Maňák
Vratislav Maňák
Rum pro faraóna
žíla. Nakonec mi přímo před očima vmíchal do vodky jed a poručil, ať to na místě vypiju.“ „Soudruhu prezidente, promiňte, ale vždyť jste byl v Moskvě na Stalinově pohřbu!“ „Na pohřbu? Cha. Tím bych si nebyl tak jistý.“ „Chcete říct, že – “ „Co si to tam povídáš?“ ozval se ze tmy estébák, který vedl prve pohřebáky do laboratoře. Pekař se lekl a tělo soudruha prezidenta upustil. Ještě před chvílí úplně živý Gottwald se úplně rozlomil. „Nejsi ty vožralej?“ pokračoval estébák ze vzdálené části síně. „Pohni sebou! Za deset minut odjíždíme!“ Václav obě části těla, tedy tu pravou, nabalzamovanou, i tu náhradní z Barrandova, rychle a bez okolků vložil do dřevěné rakve a zaklapl víko. Hlasitě prásklo a ozvěna se nesla celým Vítkovem. „Hotovo!“ Dodávka mířila ke krematoriu. Pekař seděl v zadní části na rakvi a snažil se nevnímat přepjaté skřeky, které k němu doléhaly od sedadla spolujezdce, na němž seděl Vrána. Když viděl, že si dozorující estébák zapálil, vytáhl tabák a jednu cigaretu si umotal taky – byť to bylo proti předpisům. Kola vozu bubnovala po dláždění a Václavovi se co chvíli zdálo, že z vnitřku rakve slyší bušení pěstí. Mít u sebe láhev, zpil by se do bezvědomí. Ale přišel i o svůj záchranný doušek v placatici, a tak se musel spokojit aspoň s cigaretou. Lenin prý žije. Gottwald asi žije. A Stalin? Nakonec se opil až ráno. Láhev rumu, kterou našel ukrytou mezi čisticími prostředky, odšrouboval ve chvíli, kdy se přesvědčil, že byla rakev s rudým faraónem bezchybně spálena.
93
próz
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
Ludvík Toman Narozen v roce 1947. Žije v Plzni, dosud nepublikoval.
94
O pár měsíců dříve, nežli posléze v 15. roce Ludwig Wittgenstein odešel dobrovolně na haličskou frontu, zapsal si do notesu tuto známou větu: Slyšíme‑li mluvit Číňana, máme sklon považovat jeho řeč za neartikulované chr‑ čení. Ten, kdo rozumí čínsky, v tom pozná jazyk. Právě tak nepoznávám často člověka v člověku. Na frontě se mnohokrát vyznamenal v první linii, kde v předpolí sloužil nepříteli jako snadný terč a současně císaři coby pozorovatel smrtonostné přesnosti palby c. k. baterie polních houfnic. Jako budoucí filozof se tak mnohokrát setkal s krvavou smrtí, sám však měl štěstí, celé
měsíce, vystaven před zákopy střelám i střepinám šrapnelů obou bojujících stran, zůstával nezraněn. Za odvahu byl povyšován, vyznamenán zlatou medailí, a dokonce jako pouhého jednoročního dobrovolníka v zanedbatelné hodnosti narychlo povýšeného desátníka jej velitelé odeslali z Haliče do zápolí Olomouce, aby zde absolvoval půlroční kurz na dělostřelecké důstojnické škole, pouhý kaprál mezi samými lajtnanty a majory! Do Olomouce dorazil Wittgenstein 1. září 1916, a pokud se některý čtenář zajímá, jaké bylo toho dne v městě počasí, tak prosím, zde je pár údajů a čísel vypsaných ze starobylých meteorologických záznamů: Prvního až třetího září a také pátého září bylo zataženo, třetího a pátého září se srážkami. Teplota vzduchu se v první dekádě září pohybovala mezi 9 až 24 °C. V neděli 1. září bylo v poledne naměřeno 16,2 stupňů. Začát‑ kem září toho toku bylo poměrně větrno, vítr foukal od severu a severovýchodu. Odjezdy vlaků C. k. severní dráhy z Krakova, hlavního města Haliče: 6.20, 10.35, 10.45, 8.25, 8.35, 7.04, 2.02, 6.10, 10.00, 10.12, 2.45, 2.55, 6.35 Příjezdy vlaků do stanice Přerov ze směru od Krakova: 1.34, 3.08, 3.20, 2.58, 3.31, 2.35, 7.08, 8.48, 1.02, 5.25, 5.35, 7.14, 7.24, 8.14 Příjezdy vlaků C. k. severní dráhy od Přerova do Olomouce podle téhož jízdního řádu, platného pro období zimních měsíců let 1916 až 1917: 2.18, 5.46, 7.05, 9.33, 11.11, 2.04, 8.07, 11.35 Železničářský den se tenkrát dělil na půlky podle dvojích dvanáctihodinových kruhů rafiček. Čas se tehdy zapisoval, četl i prožíval zcela jiným způsobem, který je nám dnes v návaznostech i jen pouhých vlakových přípojů sotva srozumitelný, údaje o grafikonech případných pravidelných ešalonů vojenských transportů na stejných tratích jsou již zcela nedostupné – proto byť jen na hodinu přesný čas příjezdu jednoho anonyma tenkrát do Olomouce lze již jen velmi obtížně doložit.
95
Když Číňan promluví
Tehdy běžná, víceméně všeobecná a naprostá srozumitelnost se i na stránce dobového jízdního řádu časem změnila v dnešní jeho již jen grafickou čínštinu, z níž se srozumitelně vymykají a trčí stále tatáž stejná kilometráž a názvy aglomerací lidských sídel jako svého druhu archetypy. Všechno se změnilo, pouze koleje srostly s krajinou i zemí do mýtu. Co se týče filozofova zápisníku jako zdroje fakt nebo pomůcky k verifikaci dohadů, dne 1. září 1916 zůstal bez záznamu. Jako jednoroční dobrovolník měl pouhý desátník Wittgenstein oproti běžným poddůstojníkům jednu výhodu. Nemusel bydlet s mužstvem v kasárnách. A proto si ihned sháněl v Olomouci bydlení, na případné výši částky činže mu nezáleželo, jako syn ocelářského magnáta patřil k nejbohatším mladým mužům celého c. k. mocnářství. Proto není divu, že zatoužil po místnůstce úplně nahoře pod špicí gotické věže olomoucké radnice, ovšem zde mu ani vojenská odvaha a otcovy peníze nebyly nic platné, narazil totiž na berana rodem z Hané, olomouckého městského ponocného, jenž odsud o nocích pozorovával město, zdali v něm někde nevzplálo nebo, nedej bože, nehoří, a o svůj klid, vyhlídku, romantiku i azyl vysoko nad městem se s nikým ani za poplatek dělit nechtěl. Přesto jejich vyjednávání muselo být hodně urputné, poněvadž zde po něm zůstal jakýsi místní duch, jehož zpřítomňování si v letních měsících může ověřit každý zájemce, vždyť po celé dny se co hodinu dřevěnými schody nahoru vydávají skupiny zevlounů, vedených malou, mladince a mile pihovatou průvodkyní. Toho dne jsem v Olomouci fotografoval celé dopoledne, jak i posléze málem až do večera, jen v poledne jsem si sám s průvodkyní odskočil nahoru.
96
próz
Ludvík Toman
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
Průvodkyně byla mladá a obzvláště mile pihovatá, každý si může i její existenci osobní návštěvou ověřit, již při pouhém vstupu před místnůstku jsem měl pocit, že se uvnitř cosi děje. Fotografoval jsem interiér ze všech možných pohledů a úhlů, byť na něm není nic obzvlášt‑ ního, poněvadž na pohled jeho vizualita dřevěných ořezávaných lavic zamrzla někdy v dobách Aloise Jiráska. Napohled se tedy uvnitř nic neudálo, na chodbě před místnůskou mě ovšem při odchodu cosi studeně objalo zezadu obouruč přes stehna, ona mladá průvodkyně jdoucí přede mnou to v žádném případě nebyla. Rozuzlení mé předtuchy nastalo až potom, při náhledech v notebooku: všechno, co jsem nafotil na věži, bylo tak nějak divně neostré, zatímco ostatní záběry, pořízené jinde v prů‑ běhu celého dne, neměly ani chybičku. Koukal jsem se na ty zmetky, litoval námahy a snahy, a přitom koumal, jaký mi je tu posí‑ lán vzkaz, jak bych měl nezdaru rozumět, poněvadž o náhodu nebo nějakou mou zásadní autorskou chybu se jednat nemohlo. Nakonec mě opravdu cosi naprosto nepředpokládaně ponouklo, já zatímní šeďáky obrá‑ til do negativu, v této podobě, v jakémsi všechno probarvujícím modrošedém tónu, začaly vypadat skvěle, dokonce ve vnějším pocitu jakési snové atmosféry věrohodněji popisovaly i charakterizovaly prostředí. Jako by se vlastním opakem, zneživotněním, staly simula‑ krem, pohledem z druhé strany, zrcadlem reality. Obdobnou zkušenost se zhmotňujícím se Wittgensteinovým olomouckým duchem zažila při své loňské prázdninové návštěvě i americká herečka Meg Ryan, dovoluji si její zážitek popsat formou citátu z literárního scénáře připravovaného filmu – tedy v jistém smyslu stylově, filmově, vždyť si sem přece tenkrát do Olomouce odskočila na pár hodin z filmového festivalu v Karlových Varech, jehož byla čestným hostem, filmovanou celebritou, jak si každá čtenářka filmových rubrik jistě ihned vzpomene.
97
Když Číňan promluví
Kamera nejdříve pohledem postupuje interiérem místnůstky pod vrcholem radniční věže. – Tak to je ta místnost, kterou si chtěl Wittgenstein najmout na celý půlrok pobytu, – s rozmáchlým gestem poučí anglicky těch několik návštěvníků pihovatá průvodkyně. – Poněkud malá na tak velikého filozofa, – zavtipkuje rabín Eliášek, který dělá hvězdě doprovod. – Na jednu stranu takový romantik, a v díle tak neúprosný racionalista, – dodá Meg Ryan. – A přesto ponocného, strážce věže, neumluvil, logika a záměr někdy nestačí, – shrne průvodkyně věcně. – Strážce věže, – probere se z přemýšlení větou v angličtině jakýsi Číňan, který je tu jako návštěvník s nimi: – To je jako název povídky, jak od Kafky. – A řečené ještě jednou zopakuje čínsky své manželce, velmi pohledné mulatce. – Ten přece napsal Strážce hrobky, der Grafbewaker, – se skřípavě německými rrr napomene manžela poněkud znechuceně i odtažitě Číňanova choť anglicky. Když posléze vyhlédneme ven na venkovní ochoz, vidíme Meg Ryan s Eliáškem, jak stranou od roztroušené skupinky jiných turistů obhlížejí město z nadhledu. Po celou dobu obhlížení znějí slova závěru rabínova vyprávění dávné chasidské legendy: – Proto starobylá a ještě starobylejší evropská města, v nichž Židé bydleli, poznáš na první pohled podle toho, že nebe střech a fasád jejich domů je plné roztodivných věžiček. Každá z nich jako by byla dílčím místem sítě, jak na hracím plánu nějaké podivné, obrovské nebeské halmy nebo návnady. Lákadlem pro kohosi, kdo se pohybuje mimo. A my víme, že pro proroka Eliáše, aby hned prvním bodem mohl vstoupit, a pak špičku po špičce pod patami kroků pobýval mezi námi, čím více věží, aby nám nablízku mezi námi co nejdéle vydržel… – Mimo jejich zájem simultánně na ochozu předčítá z notýsku čínský turista své společnici ony tři Wittgensteinovy věty o Číňanovi, datované do roku 1914.
98
próz
Ludvík Toman
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
Když dočte, dobrosrdečně vyhlížející Číňan velmi zručně složí z listu vlaštovku a hodí ji proti městu. Letoun se samozřejmě ihned odrazí od drátěných kosočtverců pletiva, jímž je celý ochoz vyhlídkové terasy obehnán. Ohnut v trupu padne na dlažbu, v místě zlomeniny vyhřezne, čínské znaky původního textu jsou ovšem stále skvěle čitelné.
Číňan k trupu přiklekne, zvedne v prstech vzkaz před oči, a co je z nápisu teď vidět, po jejich zvyku destilovat věštby ze všeho, co připomíná znaky, viditelné přečte. Snad jsi to, Moniko, někdy viděla nebo zažila, přesto ti připomenu, že na konci slavnostní večeře čínský vrchní nebo hospodyně přináší hostům tácek malých koláčků. Hosté si berou každý jeden, a když koláček rozkousnou, uvnitř mají papírek se stručnou věštbou. Ještě včera odpoledne jsem nevěděl, že mně samému to jako smysluplné znění připomínající předtuchu takhle báječně vyjde s pomocí strojového překladače na Googlu. POKUD SNAD NĚKDY USLYŠÍTE LIDI MLUVIT ČÍNSKY, ČASTO SI OSOBY K TOMU ODSOUZENÉ TOHO NEJSOU VĚDOMY. Jsem zvědav, jak totéž, co se mi nabídlo jako univerzálně platné znění ve dvou řádcích nápisů na křídlech papírového letounu mnou pro pokus seskládaného, přeloží pražský
99
Když Číňan promluví
sinolog pan Zádrapa, kterému jsem včera večer poslal totéž k louskání, s podotknutím, že obdobně náhodným pudem se v Číně po staletí podle tradic I‑tingu předpovídá z mincí nebo nastříhaných stébel řebříčku. Když účastníci vyhlídky projdou místnůstkou nazpátek a procházejí dveřmi na chodbičku před ní, rabín Eliášek šeptem pronese: – Existuje taková pověra, že koho si Wittgensteinův duch oblíbil, tak toho se nějak při odchodu dotkne. Soustřeď se… – A opravdu, na chodbičce Meg Ryan náhle ucítí, jako by ji cosi zezadu mrazivě objalo přes obě stehna: – Sáhl si na mě… Bylo to takový divně studený… – svěří se vzápětí na chodbičce překvapeně. Stejně znejistěle se tváří onen Číňan, který před chvílí na vyhlídce předčítal. Dokonce překvapením vypískl a teď se rozhlíží provinile kolem sebe, zatímco jeho choť už viditelně svírá rty kvůli všem těm nejapným manželovým trapnostem. – Kam? – zeptá se Eliášek. Meg hereckou akcí předvede místo jejího kontaktu se zásvětím. – Koukni se na toho Čínana, ten to zřejmě dostal taky… Životopisci si tedy oprávněně nejsou jistí Wittgensteinovou sexuální orientací… – – It was Wittgenstein’s ghost, too, – vysvětlí rabín Číňanovi příčinu. Jeho manželka barvy sladkého kakaa, doposud jen přezíravě znuděna, hystericky neartikulovaně, chrčivě vyjekne. Neodvratitelní zvědavci, obdobně jako neúprosní nedůvěřivci i skeptici, si mohou podle mého vzoru čínské znaky dávného Wittgensteinova vzkazu zkopírovat a vytisknout, z listu složit laštůvku, bušit s ní v různých variacích pohybů a sil do zdi nejlíp betonové, a posléze z papírových vnitřností číst svoje věštby, obdobně jako haruspikové z útrob živých ptáků kdysi v antice. 3. Iracionální názory vedou k novým zkušenostem. Předešlé tvrzení, mnou použité jako pobídnutí, vyslovil jeden z Wittgensteinových
100
próz
Ludvík Toman
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
následovníků po jiných cestách oceánem jazyka, námořník plavící se dalšími moři jiných jazyků a řečí ještě jiných znakových a symbolových říší. Jmenoval se Sol LeWitt a je řazen mezi americké klasiky konceptualismu, zatímco jeho duše možná zrovna právě v onom „teď“ našeho času paralelně proletává zásvětím elegantně kluzným letem, v sousedství podobně řídkého, astrálního těla tamtoho dávného kaprála. Dobrý den, omlouvám se za zpoždění, ale neměl jsem teď moc času na luštění hádanek. Text, který jste správně vypreparoval, v českém překladu zní asi takto: Pokud uslyšíme Číňana mluvit (…) často nejsme schopni rozpoznat XY (jednoho) člověka Druhá věta působí neukončeně, vypadl tam přívlastek, který supluji tím XY. Srdečně zdraví Lukáš Zádrapa
Jedna intepretace zlomku směřuje k předtuše nebo předzvěsti, druhá jako by byla digestem, slisováním původního znění, koncentrovanou reprodukcí původního smyslu. Obě tyto varianty přitom vznikly na základě nezpochybnitelně racionálních postupů, obě vyjadřují (nesou) zřetelný a opodstatňující se smysl. Pokud se přikloní k nabídce první, předtuchám a nápovědím, případná zájemkyně se s nimi může setkat i v každé z dalších podobných příhod splétajících děj tohoto literárního scénáře hraného filmu s herečkou Meg Ryan v hlavní roli. Pro důkaz odcituji ještě jednu pasáž popisující olomouckou přítomnost budoucího filozofa Wittgensteina tenkrát v tom válečném roce 1916: Kamera! Klapka! Můžem jít! Akce!!! Každá skutečnámyšlenka má mytologickou hodnotu.
101
próz
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
Rabínem Eliáškem vyzvána, Meg se tedy podvolí ještě jedné exkurzi místní minulostí, stačí v pasáži Edelmannova paláce, ztemnělé i v poledne, ukročit vpravo, vyjít po schodišti nad podestu se smradlavými popelnicemi a otevřít hned v prvním patře nad pachem ony už napohled báječně široké bílé secesní dveře, pamatující ještě Wittgensteinovy časy. Náhle pohlížíme na autenticky středomořskou scenérii, neboť stačí, aby na střeše vnitřního dvora Edelmannova paláce, díky pažím kulisáků, rostly v kbelících přinesené jihomořské keře. Nad nimi, nad zdí domu přímo před námi, vylézá zpoza střech protilehlých domů hmotitý hranol navždy nedostavěné věže gotického kostela svatého Mořice. Dívají se otevřeným oknem z místnosti jakési dnešní kanceláře na scénu jak z italského středověkého obrazu, dnešní úřednice pracující uvnitř si dvojice nevšímají, jako by Meg s Eliáškem neviděly. Zatímco oni vidí na konci jejich pohledu u zdi pod protějšími okny na židličce u cukrárenského stolku sedícího šestadvacetilého vojáka v dobové dělostřelecké c. k. polní uniformě s rukávem po obvodu obšitým úzkým červeným prýmkem výsady jednoročního dobrovolníka. Vojáček cosi vpisuje do linkovaného sešitu. – Was man sich nicht denken kann, darüber kann man auch nicht reden,– čte si při psaní, soustředěn na přesné znění myšlenky, c. k. dělostřelecký kaprál. – What cannot be imagined cannot even be talked about, – opakuje s ním v neviděnu paralelně Meg. – Co nelze myslet, o tom též nelze mluvit, – stejně neviděn a se stejně samozřejmou naléhavostí odříkává totéž česky i rabín Eliášek.
Ludvík Toman
Když Číňan promluví
– Tuhle větu si přesně 15. října zapsal tady někde v Olomouci, – pronese Eliášek: – Marně se budeš ptát kde. Ale přísahal bych, že támhletím směrem, – naznačuje levicí. – Znám ji. Trochu pozměněna je potom tou poslední z Tractatu, – doplní Meg a zamyslí se: – V půlce října mu už musela být docela zima, škoda že neznáme předpověď počasí. – – Ráno zataženo, v poledne a večer již jasná obloha. Celý den beze srážek. Teplota vzduchu v 7 hodin ráno 6 stupňů Celsia, v poledne 18 stupňů. Foukal severní nebo severovýchodní vítr o rychlosti 1 až 2 metry za sekundu. Byla neděle. – Tak toho dne 15. října 1916, co se týče počasí, v Olomouci tenkrát bylo, řečeno stručněji.
Jen co rabín Eliášek dopoví k herečce Meg Ryan předchozí repliku, dnešní rekonstrukci předpovědi jejich dávného dneška, do středomořské scény před současným olomouckým oknem začne padat sníh. Stále hustěji. Až nakonec všechno na pohled to dávně krásné i nostalgické nemilosrdně vysokou vrstvou 95 let zcela přisype.
[13. 01. 2012, 18:04] Slyšíš‑li mluvit Číňana, zeje k tobě brána neznáma.
Synchronizovaný trojhlas připomínající pár taktů středověkého chorálu. Kontrapunkt řečové hry ve Wittgensteinově stylu.
102
103
próz
Ľubomír Budinský
Relax v pyramíde Ľubomír Budinský Narozen v roce 1950 v Lužiankách u Nitry. Vystudoval Fakultu ekonomiky řízení výrobních odvětví na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. Pracoval jako ekonom. Od roku 2010 publikuje literární příspěvky na stránkách www.mamtalent. sk a www.blog.sme.sk. V roce 2011 absolvoval Online kurz tvůrčího psaní a scenáristiky Markéty Dočekalové. Je členem Literárního klubu při Turčianské knihovně v Martině.
104
JARKA Potrebujem nápad, manželka Jarka ma prehovorila, aby som poslal poviedku do súťaže. Vraj malé útvary mi idú. Ale to sú len publicistické žánre – glosy stĺpčeky či fejtóny. Téma je ľubovoľná, ale pre mňa to nie je žiadna výhra. Už týždeň píšem a škrtám. Potrebujem inšpiráciu. „Choď k Rudovi, Paľko. Možno prídeš k inšpirácii,“ ozvala sa Jarka, keď videla, ako zadumane ohrýzam nad stolom tužku. Rudo je jeden zo susedov v dedine. Býva cez ulicu a občas sa navštívime. Medzi nami nejde o typické priateľstvo, ale o korektný vzťah. S jeho ženou si netykám, no správame sa k sebe priateľsky. Mia, tak sa Rudova žena volá, je novinárka a má prehľad.
„Napíšte o svojej manželke. Po tom úraze hlavy z autohavárie sa už z toho celkom dostala,“ navrhla Mia. „To je príliš depresívne, koho to bude zaujímať?“ namietam. „Práve toto bude ľudí zaujímať. Je to zo života. Opravím vám potom gramatiku.“ „Pouvažujem!“ Zasa som bol zbytočne ukecaný. Mia vie, že korekcie v gramatike mi robí manželka! Občas zájdeme s jej manželom aj na pivo, asi som to vytáral. Nakoniec to od Mii nie je až taká zlá ponuka. Manželku takto môžem prekvapiť. Ak mi poviedku neuverejnia, nič sa nedozvie. Rukopisy totiž nevracajú. Preto som súhlasil. Písanie mi, ako sa hovorí, išlo samo. Stačilo sa mi pozrieť na moju manželku, ako sa snaží nahlas čítať knihu už skoro bez chýb a ako už pekne robí rehabilitačné cviky. O mesiac som poviedku dokončil. Mala až päťdesiat strán. „Je to excelentné!“ rozplývala sa Mia. „Dokedy to máte poslať?“ „Do dvoch týždňov. Stihnete urobiť korekciu gramatiky?“ „V pohode, za týždeň.“ O týždeň Mia ani sused Rudo doma neboli. Vraj sú niekde na desaťdňovom poznávacom zájazde v Nemecku. Výhodný last minute. „A nenechali mi materiály?“ cez zuby sa pýtam ich syna, tušiac problémy. „Nechali, tu to máte,“ opatrne mi Matej, ich syn, podáva obálku a dodáva: „Naši sa vám ospravedlňujú, že náš pes Alan váš materiál omylom strhol zo stola a porozmetal. Dali sme to dohromady, ale niektoré listy treba vymeniť.“ Doma som pochopil, že všetko musím odznova prepísať a skontrolovať. Ani na to nesiahla. Stihol som to v posledný deň a vtedy som to aj osobne odovzdal do redakcie. Zavolali mi hneď na druhý deň. Vraj, takúto tému už majú, a preto mi to nemôžu vziať. Bol som prekvapený, ale čo som mal robiť.
105
Ľubomír Budinský
Relax v pyramíde
Poviedku roka vyhrala moja suseda Mia, s témou Mŕtvica mojej starej mamy. Len prostredie a meno bolo iné, a pár viet na konci. To podstatné Mia doslova opísala z mojej poviedky. Od hnevu som sa celý chvel. „Nesmieš si to tak brať, že ťa nevybrali!“ utešovala ma moja Jarka. „Nakoniec tá poviedka je pekná, akoby bola o mne. Pekne to napísala Mia,“ vyhlásila Jarka a kúpila si zborník poviedok, len čo vyšiel. Keď som videl, ako si ju tisne k hrudi, slzy sa mi tisli do očí. „A ty si o čom písal?“ Jarka sa na mňa milo pozrela, keď roztvárala knižku, aby ju začala opäť čítať. „Poznáš ma, scifi. Asi to bolo málo zaujímavé,“ zaklamal som a rozmýšľal, ako sa vyhnem návšteve u suseda. Jarka bude chcieť knižku podpísať. Mia nás má dobre prečítaných! Vie, že ja musím kvôli svojej manželke o všetkom mlčať. Susedovcov sme doma nenašli ani po týždni. Len stará osemdesiatročná pani Rózka, Rudova matka, nám prekvapene vysvetľovala, že predsa z Nemecka odišli na pol roka na Nový Zéland aj so synom, ktorý za nimi do Nemecka prišiel. Vraj to mali už rok dohodnuté. A dodala, že teraz, keď Mii vyšla knižka, jej vraj tamojší Slováci usporiadajú malú oslavu. „Aká prezieravá je tá Mia, Paľko. Teraz ti to už môžem povedať. To ona mi poradila, aby som ťa presvedčila napísať poviedku! Vraj máš na to. Taký charakter! Škoda, že ti to nevyšlo.“ A s týmito slovami ma Jarka chytila pod pazuchu a naznačila, aby sme odišli domov.
106
próz
Ľubomír Budinský
Relax v pyramíde
PYRAMÍDA
„Vyzeráš ako vianočný stromček, Stano,“ smiala sa mu manželka Oľga, keď si na seba konečne upevnil všetky farebné kryštály na príslušné čakry. Stano zdôvodnil manželke relax v pyramíde tak, že sa nabije energiou a bude môcť s ňou chodiť aj na náročnejšie horské túry. Pretože hoci boli už obaja v rokoch, manželka mala obdivuhodnú kondičku. Aspoň mu nebude frflať. (V skutočnosti túry neznášal.) Ale jeho ozajstným zámerom bolo – omladnúť! Možno to bude fungovať a naozaj sa niečo stane. Z literatúry poznal všetky publikované účinky, ale jemu išlo o tie nepublikované. O tie, čo sa taja. Určite všetci niečo taja. Teraz mám šancu! Áno, chcem tam byť aspoň pol dňa, a nie dvad‑ sať minút, ako doporučujú. Budem si čítať, alebo budem spať. S manželkou som sa dohodol, aby ma prišla skontrolovať každú hodinu. Oľga si len poťukala na čelo, ale prikývla. Pohodlne sa v pyramíde usadil. Sedel tak asi desať minút. Zrazu pocítil náhle uvoľnenie a začal ho zdolávať spánok. Možno ma manželka po tejto kúre ani nespozná. To bolo posledné, čo mu preblesklo hlavou.
/// Zobudil sa. Podvedome pozrel na hodinky. Päť hodín poobede? Spal som celých sedem hodín! Bola ma vôbec Oľga kontrolovať? Ak áno, musel som spať ako zabitý. Už by tu opäť mala byť! Nechcelo sa mu ešte vstať. Po spánku vždy precital pomaly. Zrazu počul, ako sa niekto blíži k pyramíde. Akosi ťažko kráča tá Oľga. Zase niečo ťažké nesie, napriek tomu, že ju potom bolí chrbtica, hundral si v duchu Stano. Dvere na pyramíde sa pomaly otvorili a on hľadel do tváre asi deväťdesiatročnej stareny.
107
Relax v pyramíde
„Stano, ledva sa hýbem. Čo si si to len vymyslel. Ako si odišiel, začala na mňa padať únava a musela som si ľahnúť. Len teraz som vstala.“ S výtkou sa Oľga vyrútila na manžela. Podľa hlasu to bola jeho žena, ale prečo tá stará tvár? „Preboha, ty si omladol, Stano. Vidím dobre?“ A prisunula svoju tvár až k jeho. Prestrašene uhol hlavou. „Do čerta, čo to trepete, ženská? A kto vôbec ste?“ „Ja ti dám, ty niktoš, na rozume si sa pomiatol?“ A starena ho schytila za ruky a začala ho ťahať von z pyramídy. Chcel sa tej ženskej čo najskôr striasť, preto ju začal odtískať a zároveň sa pokúšal vyjsť z pyramídy. Nakoniec sa im to podarilo spoločne. Vonku sa starene vytrhol a vbehol do domu. Vybehol hore po schodoch a z medziposchodia vedúceho na povalu vzal odložené staré zrkadlo. Tušil, že Oľga, ak spala dole v obývačke, sa v zrkadle ešte nemohla vidieť. Stano jej ho postavil pred tvár, keď k nemu dokrivkala. Ako sa v ňom uvidela, zvrieskla: „Čo za čary to tu skúšaš? Zachcelo sa ti omladnúť na môj úkor?“ A prv, než mohol zareagovať, obrátila sa a krivkajúc išla zasa na dvor, vykrikujúc: „Sekeru, potrebujem sekeru! Ja ti dám pyramídu!“ „Niééééé!“ vykríkol a bežal za ňou. Bol na prahu veľkého objavu a nemienil sa ho vzdať. Pochopil, že našiel kľúč akéhosi presunu či výmeny životnej energie. Kľúč k nesmrteľnosti! Oľga by mala byť hrdá, že bude čestnou obeťou na poli vedy!
próz
Ľubomír Budinský
Ľubomír Budinský
Relax v pyramíde
„Nezostarla si, chvalabohu,“ koktal od radosti a bolo vidno, že sa mu uľavilo. „Nie, vôbec, mám len šesťdesiat! Radšej vstaň, nemôžeš tu len tak podaromnici vylihovať! Lebo ktovie, o čom v noci snívaš!“ vyprskla jeho manželka a vyšla z izby, tresnúc dvermi.
/// Zrazu pocítil, ako s ním niekto trasie. Otvoril oči a zbadal, že leží v posteli a nad ním sa skláňa jeho žena. „Prebuď sa! Kričíš zo sna!“ „Nedovolím ti zničiť pyramídu!“ vyhŕklo z neho. „Akú pyramídu? Veď vieš, že som ti ju nedovolila postaviť,“ ohradila sa manželka. A vtedy si Stano všimol, že manželka sa nezmenila.
108
109
Leo Eitinger: Život po
Busta Lea Eitingera od brněnského sochaře Nikose Armutidise je od podzimu 2012 umístěna v lomnické synagoze. Foto Irena Armutidisová
110
Jedním z nejděsivějších fenoménů, které přineslo dvacáté století, byla druhá světová válka včetně holocaustu. Léta poválečná ukázala, a bohužel opět v masovém měřítku, že se v psychice lidí, kterým se podařilo tato dějinná hororová kataklyzmata přežít (survivors), odehrály výrazné negativní změny. K nenápadným hrdinům, kteří pomáhali obětem vyrovnat se s tragickým osudem, patřil psychiatr a humanista Leo Eitinger, jenž se narodil před sto lety (12. prosince 1912) v židovské rodině v Lomnici u Tišnova. Nejdříve začal studovat na brněnské Masarykově univerzitě bohemistiku a germanistiku, nakonec však absolvoval lékařskou
Leo Eitinge
Norbert Holub
fakultu. Po promoci vstoupil do Československé armády a v dramatickém roce 1939 se mu díky Nansenovu pasu podařilo emigrovat před hitlerovským nebezpečím do Norska. Během nacistické okupace se skrýval v ilegalitě, byl ale prozrazen a transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Zde působil ve vězeňské nemocnici jako lékař, ošetřoval mj. i Elieho Wiesela, se kterým ho až do smrti (15. října 1996) poutalo přátelství. Po válce se doktor Eitinger vrátil do Norska a jako významný univerzitní psychiatr se systematicky věnoval lidem, kteří (stejně jako on) prožili (a fyzicky přežili) věznění v koncentračních táborech nebo byli vystaveni jinému druhu déletrvajícího stresu (například frontoví vojáci). Profesor Eitinger se tak stal jedním ze zakladatelů viktimologie (mezioborová věda o obětech), spolupodílel se na vytvoření nových diagnostických a terapeutických přístupů, jejichž výsledkem bylo například konstituování nosologické jednotky PTSP (posttraumatická stresová porucha). Dalším specifickým Eitingerovým přínosem k moderní medicíně bylo mj. vědecké prokázání skutečnosti, že chronický enormní stres často vede ke změně osobnosti, a to nezávisle na původní struktuře psychiky (což bylo v rozporu s tehdejšími teoretickými postuláty); takto brutálně „přeprogramovaný“ člověk má potom trvale nepřátelský nebo nedůvěřivý postoj ke světu, trpí pocitem beznaděje a prázdnoty, cítí se být „na okraji“, ve svém chování je sociálně zdrženlivý (v Mezinárodní klasifikaci nemocí zařazeno od roku 1992 pod značkou F 62.0 jako přetrvávající porucha osobnosti po katastrofické zkušenosti). Vědom si širšího společenského kontextu, Leo Eitinger neomezoval své veřejné aktivity pouze na medicínu a spolu se svou manželkou Lisl se výrazně angažoval také v oblasti lidských práv a boje proti rasismu. Holocaust jako takový implikuje samozřejmě další okruhy problémů: antisemitismus, genocidy (Arménů, Kambodžanů, Konžanů, Slovanů, Židů atd. atd.
111
Leo Eitinger: Život po
atd.), sovětské koncentrační tábory aj. Z hlediska mezilidské komunikace i teorie umění zůstává dodnes naléhavou otázkou, jak „sdělit nesdělitelné“ (jedním z legitimních přístupů je tragikomická groteska), možnosti a vůbec sám smysl „poezie po Osvětimi“, vizuální estetizace násilí a prvoplánová senzacechtivá „krvežíznivost“ bulvárních médií. A v neposlední řadě – kde se to zlo v člověku bere? LITERATURA (VÝBĚROVĚ): Theodor W. Adorno: Estetická teorie (Panglos, Praha 1999) Andrzej Brycht: Výlet Auschwitz‑Birkenau, in: Světová literatura 4/1967 Leo Eitinger: Concentration camp survivors in Norway and Israel (1964) Leo Eitinger: Mortality and morbidity after excessive stress (1973) Leo Eitinger: Strangers in the world (1981) Erich Fromm: Anatomie destruktivity (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997) Magne Skjaeraasen: Lékař pro život. Příběh Lea Eitingera (Doplněk, Brno 2012) George Tabori: Kanibalové, in: Černé mše (Větrné mlýny, Brno 1999)
112
Leo Eitinge
Norbert Holub
113
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen (Úryvek z divadelní tragédie)
ON (sedí u počítače) ONA (sedí pohodlně uvelebena v křesílku) ONA Tak... fajn... a teď si najeď na Sobibor. ON Cože? ONA Najeď si na Sobibor. Máš to? So‑bi‑bor. ON Sobi... Jaký „i“? Měkký, nebo tvrdý? ONA Sobibor, měkký i. Máš to?
114
ON Moment... Jo... No fuj!... FUJ! ONA Jaký „fuj“? Tomu říkáš úcta k mrtvým? „Fuj“? ON To je hnus!
Leo Eitinge
K. J. Aurora Narodil se v roce 1964 v Telči. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně, v Československé lidové armádě dosáhl hodnosti četaře absolventa. Nyní působí na Vysočině jako soukromý farmář. Publikoval časopisecky (Literární noviny, Rozrazil aj.) pod rozličnými pseudonymy.
ONA Já jsem ti neslibovala, že se ti to bude líbit. ON No... možná že radši... Březinka... ONA Řekla jsem to snad jasně – Sobibor. ON Anebo… nebyla by lepší… Osvětim?
115
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
ONA Neštvi mě! Žádná Březinka, žádná Osvětim. Když Sobibor, tak Sobibor. ON Ale… přeci jen… Os… ONA Jó, to by se ti líbilo, pěkně hnedka ten nejslavnější tábor, sámyj vydajúščijsa, the best of camps. Der ertzte Lager, es kommt der Tag. Denně delegace, autokary, cizinci, autobusy, rabínové, průvodčí, státníci, biskupové, holiči, vojáci, japončíci, rákosníci, amíci, černoši, doktoři, řeholnice, písařky, kuchaři, modliči, aparátčíci, cigáni, agitátorky, národní socialisté… ON Kdo? ONA Národní socialisté. Holičové, houmlesáci, byznysmeni, spisovatelé, dělníci, rolníkové, inteligenti, rozvědčíci, popeláři, fotografové, vědci, seržanti,
116
Leo Eitinge
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
policajti, frekventanti, stážistky, stipendisté, doktorandi, hérečky, manažeři, příbuzný, lesbičky, kapitalisti, aktivisté… ON To už stačí. Už mě to nebaví. ONA Brigádníci, komisaři, instruktorky, oficíři, invalidi, proletáři, zlodějíčci, krimošové, kingové, veteráni, bezbožníci, dyzajnéři, makléři, kočeráci, masérky, ateisté, filharmonici, baleťáci, chroustalové, potentáti, inspicienti, sexuoložky, plejbojové, politici, tlumočníci, pokrývači, trpaslíci. ON Jseš nudná. Přestaň! ONA Slované, věrozvěsti, rejpalové, muklové, inspektoři, suchozemci, erteplíci, marodi, hotentoti, čórkaři, přičmoudlíci, pindíci, buzíci, bonzáci. ON Opakovaný vtip není vtipem. Už dost! Koho si myslíš, že to zajímá?
117
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
ONA Cyklisti, souzi, semité, bolševici, baleťáci… ON Tos už říkala. ONA Cože? Baleťáky už jsi říkala. ONA No tak dobře, ať je po tvým, tak teda baletky, koumesové, handlíři, trhovci, proklatci, kápové, strážníci, věštci, vědmy, kasandry, komouši, židi, bandité, partyzáni, člobrdové, musulmani, muslimi, dervišové, chasidé, proroci, kšeftaři, geronti, dementi, socky, bělogvardějci, nepřátelé lidu, hokynáři, podržtaškové. ON Dost! Nech toho!
118
Leo Eitinge
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
ONA Přizdisráči, potratáři, blázni, magoři, šílenci, jurodiví, rasputini, antouškové, mocichtivci, praporkáři, vlajkaři, gymnastky, kožaři, rasové, roboši, kulaci, popi, cimrmani, vychcánkové, pozéři, missky, porotci, veršotepci, fízlové, morgoši, profesoři, poslanci, germánci, moskalové, chochláci, šlechtici, profíci, amatéři, animírky, šťabajzny, sympaťáci, šlapky, prominenti, protektoři, oficíři, písařky, hajzlbáby, šmoci, kacíři, pravoslavní, nožíři, kráječi, dohlížitelé, krmiči, lapkové, downici, tataříni, junkeři, kadeti, udavači, reportéři, hujerové, zápotočtí, novotní, rozumbradové, kazatelé, pokrytci, saduceji, schizofrenici, psychopati, neurotici, fobici, ředitelé, místodržitelé, šmudlové, bretšnajdři, kapitáni, fanynky, nymfičky, řezníci, košeráci, zabijáci, jebáci, rotmistři, rudoarmějci, šmoulové, princezny, žoldáci, jevrejové, chazaři, cifršpióni, rejžové, voliči, maskérky, hladovkáři, burani, šmíráci, šašci, promítači, socani, pasáci, cestáři, kameníci, exorcisté, epigoni, agenti, tajemníci, chlastometři, lampasáci, dýzláci, škrabáci, koumáci, cyklisté, vrahouni, papaláši, kominíci, drtiči, služky, felčaři, sanitárky, kecálkové, škrabáci, šméčka, lapiduši…
119
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
ON Lapiduši? ONA Jo – lapiduši. ON Ochmelkové, pravdoláskaři, tuneláři, kurvičky, pasáci, šmudlové, honáci, chachaři, burani, debilkové, idioti, kreténi, imebecilové, revizoři, mordýři, lapkové, podvodníčci, farizejové, zákoníci, vrtichvosti, byrokrati, poseroutky, peroutkové, aziati. Ochmel, kovépravdo, láskařitu, nelářikur, vičkypa, sácišmud, lovéhoná, cichacha, řibura, nidebilko, véidi, otikre, téniimbe, cilovére,
120
Leo Eitinge
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
vizořimor, dýřilap, kovépodvod, níčcifari, zejové. ONA Ochmelkové, pravdoláskaři, tuneláři, kurvičky, pasáci, šmudlové, chachaři, burani, debilkové, idioti, kreténi, imbecilové, mordýři, lapkové, podvodníčci, farizejové, zákoníci, vrtichvosti, byrokrati, poseroutky, peroutkové, aziati. Ani všichni nenajdou místo na parkovišti, uplácejí hlídače, musí pořád podmazávat kontrolory. Tlačí se u mušlí na mužským záchodě, ženský stojí dlouhou frontu před tím svým. V mekáči se vzájemně odstrkujou plastikovejma podnosama a pak vestoje narychlo do sebe nacpou hambáč a číz. ON A taky pomfrity a kolu. ONA Jasněže – málem bych zapomněla: pomfrity a kolu. A pak uvidí kříž a Davidovu hvězdu a najednou neví: kam mají jít.
121
Leo Eitinge
K. J. Aurora
K. J. Aurora
Soudruh Mauthausen
Soudruh Mauthausen
ON Nízkokalorickou kokakolu, lajtku. Ta klasická je strašná kalorická bomba, ve třetince je nejmíň deset kostek cukru. Jen zlehka popíjíš a ani nevíš jak, ztloustneš za pár dní jako prase.
ON Z toho dlouhýho stání je pekelně začly bolet nohy.
ONA A potom najednou uviděj kříž a hvězdu.
ON Protestantskou sochu a katolickou šesticípou. Netouží po ničem jiném než po pořádné horké sprše.
ON Jsou celý ublemtaný a zpocený.
ONA Židovskej půlměsíc a protestantskou hvězdu. Potřebovali by si dát sprchu.
ONA Buddhův kříž a židovskou mešitu.
ONA A nevěděj, kam maj vlastně, doprdele, jít. ON Z toho přepálenýho tuku se jim zvedá žaludek. ONA Davidův kříž a arabskou hvězdu. ON Ze zteplalýho pití mají divnou lepkavou pachuť v puse. ONA Buddhistickej půlměsíc a křesťanskou synagogu.
122
123
124
NEZVAL A kdo bude vězeň a kdo esesák? Já bych byl radši…
Norbert Holub
Luxusní restaurant
PLEVA Ne, to se hraje jinak. Vyhrává ten, kdo vyjmenuje víc koncentráků. NEZVAL Aha, dobře, rozumím. Tak vykopávám: Osvětim. (Vezme si indiánek a pozře ho na ex.) PLEVA Mauthausen.
Brno 1947. Luxusní restaurant. Na stole víno, šampaňské v ledu, obložené mísy, zákusky a dorty. Vítězslav Nezval, Josef Věromír Pleva (oba již mírně ovíněni) NEZVAL Nedáme si karty? PLEVA Mám lepší nápad, zahrajem si koncentrační tábory.
NEZVAL Ravensbrück, tam byly naše ženy z Lidic. (Vezme si indiánek a pozře ho na ex.) Ber si, jsou moc dobrý. PLEVA Díky. Dachau. Snažím se držet si linii.
NEZVAL (vítězně) Terezín. Línii? (Pozře další indiánek.)
Leo Eitinge
Norbert Holub Narodil se v roce 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu MU v Brně. Debutoval básnickou sbírkou Zrcadlo pod jevištěm (Mladá fronta, edice Ladění, Praha 1989), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov, kde vydal tři knihy sonetů (Cizí sonety, Úplně úzké úly, Suché sochy stínů). Zatím poslední knihou je Status idem (Masarykova univerzita, edice Srdeční výdej, Brno 2006). Průběžně se věnuje překladům, především z ruštiny (J. Brodskij, A. Kušner, E. Limonov, J. Rejn, A. Rozenbaum, E. Volodarskij, V. Vysockij, M. Zonov aj.) a polštiny (T. Borowski, R. Wojaczek) a mezioborovému osvětově‑výzkumnému projektu Bláznící básníci. Za textově‑vizuální kolekci Chvála násilí obdržel v roce 2012 v rámci výstavy Luciferův efekt (galerie DOX, Praha) cenu poroty.
PLEVA Ne, to nebyl koncentrák, to byl jenom sběrný tábor. NEZVAL Ne ne, chlapče, to byl koncentrák. Proč taky línii? Proč? PLEVA Ale nezabíjeli se tam lidi. NEZVAL V koncentráku se nemusí vraždit, aby to byl koncentrák.
PLEVA Tak jo, Slávku, ať je po tvým. Březinka. Jasný, ale všecko musí mít nějaký proporce. NEZVAL Myslíš Birkenau?
125
Norbert Holub
Luxusní restaurant
Luxusní restaurant
Já ti něco povím: kaviár bez vodky je jako vodka bez kaviáru.
PLEVA Bergen‑Belsen. To jsou hned dva, mám dva body.
(Vezme si indiánek a pozře ho na ex.) To rulandské prý berou přímo z čejkovických sklepů.
PLEVA Jo, Birkenau neboli Březinka.
NEZVAL Neštvi mě, to je jednom jeden tábor. Stejně tady mají nejlepší rulandské v celém Brně.
PLEVA Peenemünde?
NEZVAL Pepíku, ale Březinka patřila pod Osvětim, a tu jsem říkal už já. PLEVA Kdepak, Březinka byla samostatný tábor.
PLEVA A proč by se to asi jmenovalo Bergen‑Belsen, když by to byl jenom jeden lágr? I se Zlatou růží?
NEZVAL Formálně samostatný možná jo, ale de facto byl součástí Aušvicu. Ale budu velkorysý: Treblinka. (Vezme si indiánek a pozře ho na ex, trochu se přitom zakucká.)
NEZVAL Tak jako se jmenují Karlovy‑Vary nebo Královské‑Vinohrady. Jo, i s tou Zlatou růží. Tam zas mají vynikající tramín, ale rulandské je nejlepší tady.
PLEVA Treblinka…
PLEVA Tak jo, ukecals mě. Doufám, že mi uznáš aspoň ten jeden bod.
NEZVAL Malinká – ZLEHÝNKA – STEHÝNKA – vyspinká.
126
Leo Eitinge
Norbert Holub
NEZVAL To víš, že jo. Peenemünde.
NEZVAL Jo, Peenemünde. Nacistická tajná továrna na V1 a V2. Hrubé práce tam dělali vězni, potom je postříleli. Byls vůbec někdy v Čejkovicích? PLEVA Ne, bohužel nikdy. Žasnu, kde bereš ty znalosti. NEZVAL Byl jsem na školení. On, Pepíku, ten tunýlek toho sklepa taky dělá svoje…
PLEVA To je možné. NEZVAL Ani to nezní moc německy. For‑kchutá. A pak vyjdeš z toho příjemnýho chládku ven na slunko – a jako by tě praštil někdo flaškou do hlavy.
PLEVA Však je to v Rusku. To taky znám, já jezdím každý podzim na vinobraní do Šatova. NEZVAL V Sovětském svazu? PLEVA Na severu, až za polárním kruhem.
PLEVA Co mám s tebou dělat. Vorkuta.
NEZVAL Tam se přeci Němci nikdy nedostali, ani jejich ponorky ne.
NEZVAL Vorkuta? To jsem nikdy neslyšel.
PLEVA Oni si to tam Rusové postavili sami.
127
Norbert Holub
Luxusní restaurant
NEZVAL A proč, prosím tě?
Luxusní restaurant
S
PLEVA Napsal to Viktor Kravčenko v knížce Zvolil jsem svobodu. Tak jo, tak já to teda zkusím.
–r –v
PLEVA No pro sebe.
– k –t –r
NEZVAL To jsem nečetl. Ber si, Pepíku, vždyť seš jak lunt.
–m
NEZVAL To je pěkná pitomina. Vezmi si, Pepíku, aspoň chlebíček, tyhle šunkový jsou úplně grandiózní.
–n –j –s –d – r.
PLEVA Ne, to je pravda. NEZVAL A odkud to víš? Na školení nám nic takového neříkali. A ani tyhle s ementálem nejsou vůbec špatný. (Uchopí chlebíček a vloží si ho do úst.)
PLEVA No… ona vyšla jenom ve Francii a v Německu.
NEZVAL Víš dobře, že francouzsky až tak dobře neumím. Ale nějaký opilecký blábol zaprděného bělogvardějce, který to sepsal pro peníze, ti nesežeru. Prohrál jsi. (Vezme si poslední tři indiánky, v rychlém sledu si je jeden za druhým nacpe do úst, kolem pusy má napatlanou krémovou náplň.)
PLEVA Cože? Není ti vůbec rozumět. NEZVAL Moment… (Pauza.) Sýr, ve kterém nejsou díry jako v těle popraveného partyzána, nemůže být ani řazen mezi sýry. S otvory však chutná jako božská mana.
128
Leo Eitinge
Norbert Holub
POZNÁMKA Vlastní dialog i samotná stolní hra na koncentrační tábory nevychází z žádného dochova‑ ného dokumentu nebo tradované legendy, naopak ze vzpomínek pamětníků čerpá informace o tom, že nenasytný Nezval byl schopen poobědvat na jeden zátah celou mísu indiánků. Jeho narcistní sebestřednost, hedonistická poživačnost, politický stalinismus, múzická geni‑ alita a aktivní obrana Jakuba Demla, Františka Halase a dalších básníků jsou známy všeobecně.
129
Tadeusz Borowski
Krajina po bitvě HYMN ESENCJASTÓW
HYMNA ESENCIALISTŮ
my jesteśmy esencjaści dadaiści – futuryści ooooo! ooo! my robimy to co trzeba ale nigdy tam gdzie trzeba ooo! ooo! w kabaretach w gabinetach my leżymy na kobietach ooo! ooo! my przejdziemy do wieczności by żyć w chwale potomności ooo! ooo! precz poeci skotopaści wiwat tylko esencjaści ooo! ooo!
my jsme esencialisté dadaisté – futuristé óóóóó! óóó! děláme to co je třeba ale ne tam kde je třeba óóó! óóó! v kabaretech v kabinetech leháváme na děvčatech óóó ! óóó! my projdeme do věčnosti potomci nás budou hostit óóó! óóó! pryč s básníky pasou slova esencialistům sláva óóó! óóó! (1942)
130
Leo Eitinge
Tadeusz Borowski Narodil se v roce 1922 v Žitomiru, zemřel v roce 1951 ve Varšavě. Polský prozaik, básník a novinář, vězeň nacistických koncentračních táborů. Zpočátku patřil ke skupině esencialistů, kteří hlásali radostný přístup k životu i umění. V jeho juvenilní poezii (ale i v poválečné tvorbě) jsou přítomny i satirické a (sebe)ironické prvky. Za druhé světové války byl vězněn v Osvětimi, Dautmergenu a Dachau. Po osvobození americkou armádou přebýval ve sběrném táboře v Mnichově a zvažoval možnost emigrace na Západ. Nakonec se ale vrátil do vlasti, ke konci života se ideově přiklonil ke komunismu (zřejmě pod nátlakem tajné policie). Nutno zde výslovně podotknout, že nebyl ani židem, ani „standardním“ křesťanem. Tadeusz Borowski se svými poválečnými prózami (sbírky povídek Kamenný svět, Rozloučení s Marií atd.) stal světovým klasikem lágrové literatury, jeho přístup se vyznačuje krajní skepsí, místy hraničící se zoufalým cynismem. Velmi pravděpodobně trpěl vězeňským syndromem, ve svých devětadvaceti letech spáchal sebevraždu. Borowski je předobrazem spisovatele jménem Beta v esejistické knize Czesława Miłosze Zotročený duch (1951). Podle Borowského próz natočil režisér Andrzej Wajda film Krajina po bitvě (Polsko, 1970), ve kterém Daniel Olbrychski hraje titulní roli mladého intelektuála, jenž se po přežití koncentračního tábora obtížně vrací k normálnímu životu.
(1942)
MODLITWA OBOZOWA
TÁBOROVÁ MODLITBA
O Panie z obłoków niedosiężnych, z jutrzni przedziwnych, oto jemy nasz pokarm więzienny: zupę z pokrzywy.
Ó Pane, který jsi v oblacích vysoko, v zítřcích prazvláštních, krmíme se tady vězeňskou polévkou, z kopřiv šlichtou šlicht.
Który jesteś jak mleka zapach i jak barwa letniego miodu, oto zdychamy we wszawyzch barakach gorączką z głodu.
Ty, jenž jsi jak vůně mléka, jenž jsi vším, jenž máš barvu letního medu, pohleď – chcípáme v barácích plných vší, kde nás hlad snědl.
Oto nadzy czekamy na śmierć w błocie obozów. Kimkolwiek jesteś, litość miej, Wszechmocny Boże.
Hle – smrt, nazí čekáme na ni v tomto táboře. Ó Bože, měj slitování, jenž jsi nahoře.
131
Tadeusz Borowski
Krajina po bitvě
Krajina po bitvě
Już nie głosem, nie gestem rąk, modły wznosimy: za gruźlicę, za świerzb, za trąd, weź nasze winy.
Ne nahlas, ne gestem rukou, sám se pomodlím. Chraň mě před svrabem a před tuberou, zbav mě všech mých vin.
Licz nam podłość, nienawiść i małość, zdradę i zbrodnię, ale wróć nam człowiecze ciało człowieka godne.
Spočítej nám zlost, hněv a mdlou bdělost, podlé duše kal. Vrať nám však naše lidské tělo hodné člověka.
Licz nam grzechy, lecz wybaw od pluskiew i nie trap wszami. Oddaj, Boże, ludziom co ludzkie, zmiłuj się nad nami.
Potrestej náš hřích, však zbav nás filcek, odvšiv onuce. Bože, dej lidem, co je lidské, nad námi smiluj se.
(Oświęcim, 1943)
(Osvětim, 1943)
132
Leo Eitinge
Tadeusz Borowski
STROFY
SLOKY
jak liść z drzewa opadł mój przelotny wiersz, jeśli chcesz – to schyl się i jak liść go weź.
jako list ze stromu padly mé verše, jestli chceš – shýbni se a jak list vem je.
* nie byłem żolnierzem, nie walczyłem zbronią, tylkom siedał długo nocą z pochyloną skronią.
* nebyl jsem vojákem, neměl jsem žádnou zbraň, jen jsem v noci dlouho seděl a skláněl svoji skráň.
* tylko życie rzucał na papier, na próbę, kiedy jak ptak w płomień szli inni na zgóbę.
* jen jsem život vrhnul na papír, zkušebně, když jak pták do ohně jiní šli vstříc zhoubě.
* nie mogłem inaczej, nie mogłem być inny, nikt mi nie przebazcył, w twarz mi rzekli „winny“.
* nešlo to být jiný, nemohl jsem jinak, a kdo mi odpustí? Řekli mi „tvá vina“.
133
Tadeusz Borowski
Krajina po bitvě
Krajina po bitvě
* i znów trzeba w drogę w żołnierskim mundurze, a ja – ja nie mogę… znów mi rzekną „tchórzu“.
* prý bych si navléknout měl vojenský mundúr, a já – já nemohu… zas mi řeknou „skunku“.
* i znów bezlitośnie vypchną mnie z szeregu, a mnie – pachnie wiosną ojczyzna daleka…
* zas jsou nelítostní, vyhodí mě z řady, a mně – jarem voní moje Polsko v dáli.
* lecz jak chorej mewie na brzegu mnie zostać. Mnie – tylko poezje, mnie – tylko samotność…
* jak pták poraněný zůstávám na břehu. Mám – jen poezii, mám – jenom samotu…
* padło życie moje jak z drzew pada liść – – miń go, przyjacielu, a swą drogą idź.
* padl ten můj život jak ze stromu list – – překroč ho, příteli, a jdi pryč z těch míst.
Dautmergen – – – – Dachau (1945)
134
Leo Eitinge
Tadeusz Borowski
///
///
Po co tyle wrzawy i gwałtu, ostrych nieporozumień międzynarodowych z tą polską emigracją?
Proč je tolik vřavy a rozbrojů, vyhrocených mezinárodních skandálů kvůli té polské emigraci?
Jest sposób stary a prosty na tę zawiłą sprawę: władować ludzi na auta a zawieźć do krematorium...
Na takovýto složitý problém existuje starý a prostý recept: naložit lidi na automobily a odvézt do krematoria... (1947)
(1947)
Dautmergen – – – – Dachau (1945)
135
Krajina po bitvě
BAJKA DLA DZIECI
POHÁDKA PRO DĚTI
Będziemy opowiadać dzieciom w długie rodzinne wieczory o piwnicach więziennych, o śledztwach, o obozach, o krematoriach.
Budeme vyprávět svým dětem za dlouhých rodinných večerů o vězeních, o městech s ghettem, o lágrech, o krematoriu.
Będziemy opowiadać o tobołach, o złocie a brylantach z transportów, będziemy oswajać dzieci w szkołach z techniką rabunku a mordu.
Budeme vyprávět o kufrech, o zlatě a špercích z transportů, budeme je učit ve škole metodám krádeží a mordů.
Będą szły przez pokolenia słowa, będą zło i nienawiść budzić. Będą dzieci budować komory gazowe, będą dzieci mordować w nich ludzi.
Přes hlavy generací projdou hovory, žeň zla a nenávisti sklidí, a děti postaví plynové komory a budou zabíjet v nich lidi.
(1949)
Leo Eitinge
Tadeusz Borowski
(1949)
Z polštiny přeložil Norbert Holub
136
137
Norbert Holub
Kopcovitá krajina Drahanské vysočiny, zvedající se severně od Brna, je vesměs nenápadná, klidná, nikomu se nevnucuje, mlčí a pokojně čeká, i když možná už ani sama neví na co vlastně. Zdejší městečka jsou stejně neokázalá: Tišnov s vrchem Květnice (nomen omen), se sanatoriem dr. Kuthana, v němž se za okupace ukrýval před gestapem František Halas, a s přiléhající cisterciáckou bránou do nebe (Porta coeli v Předklášteří), Nedvědice pod středověkým hradem Pernštejnem (jenž si svého času „zahrál“ v satirické komedii Bílá paní, natočené podle povídky Karla Michala) – a Lomnice. Lomnice nikoliv ta skromná nad Popelkou, ale ta snad ještě skromnější u Tišnova. Městys leží mimo všechny frekventované trasy, nevede sem ani žádná železniční přípojka, a i ta studená a temná Svratka, opěvovaná slovutným Vítězslavem Nezvalem („I za slunného léta je zde zvláštní stín“) a napájející Brněnskou přehradu, zvolna plyne v opatrné vzdálenosti několika kilometrů. O to větší zde může člověk nalézt klid, ale i možnost duševního usebrání a duchovního vzmachu pod dojmem monumentálního barokního kostela a zachované synagogy. A jako laskavé strážné věže hlídá tento venkovský smír trojice rozhleden: Babylon (z jihozápadu), Kozárovská rozhledna (ze severovýchodu) a Křivoš (opět z jihozápadu). Maloměsta v sobě často skrývají také jistou ambivalentní kombinaci bezelstné perifernosti a nečekaně ambiciózních poryvů: jak jinak vnímat sochu
138
Fotografie Petr Čermáček
pivního boha Gambrina, jenž se zpěněným kríglem v ruce nabádá k alkoholickému špacíru po Stezce Járy Cimrmana (!). Takovýto bezděčně excentrický kolorit už v dnešních developersky „zbauhausovatělých“ metropolích téměř nenajdeme, a pokud ano, tak mívá jiný, rádoby světovější ráz a mnohem agresivnější podobu. Lomnické židovské ghetto sice není tak mediálně proslulé jako obdobná čtvrť v nedalekých Boskovicích, ale i ono nepochybně jest zkameněvším Starým zákonem, a židovský hřbitov s tisícovkou náhrobních kamenů (macev) se zdá býti (přinejmenším dočasně) věčnější nežli jeho lidé. Veliké talenty a pozoruhodné osobnosti se rodí samozřejmě všude, nikoliv pouze v sídelních městech, a tak na sklonku XIX. století přišel v nedalekém Podolí (dnes Borač‑Podolí) na svět nadějný moravský spisovatel Josef Uher (1880 – 1908), jehož životní i uměleckou dráhu bohužel předčasně ukončila tuberkulóza, takže zůstalo do značné míry pouze u příslibu (i on má v Lomnici svoji pamětní cestu, do Borače). Za půl století (13. července 1929) ve stejné vesnici spatří světlo světa Josef Válka, budoucí historik zejména moravských zemí. A v předvečer první světové války se v Lomnici narodil Leo Eitinger, muž zrozený
139
krajinomalb
krajinomalb
Světla ghetta: Lomnice u Tišnova
Norbert Holub
ve znamení tří dvanáctek, 12. 12. 1912, člověk pohnutého evropského osudu, osvětimský a buchenwaldský vězeň, lékař a humanista. Mimochodem: o jednatřicet let později, také „dvanáctého dvanáctý“, učinil prezident Edvard Beneš v Moskvě první velký krok k odevzdání demokratického Československa do Stalinových despotických rukou. Tímto dnem za komunistické totality formálně končíval tzv. Měsíc československo‑sovětského přátelství (jak říkal dobový vtip: Ano, souhlasím, měsíc jo, ale ani o den dýl!), ale i tajuplná kabala čísel smí být alespoň někdy bezpříznakově nahodilá či ironicky se usmívající. Weles se s Lomnicí potkává vlastně již potřetí: poprvé to bylo, když Pavel Sobek ve třináctém čísle publikoval rozsáhlou literárněvědnou studii o Josefu Uhrovi (neplést s básníkem a bolševickým ředitelem brněnského normalizačního rozhlasu Jindřichem Uhrem), podruhé, když se členem a tajemníkem Welesu stal Jan Klement, signatář Charty 77 a aktivista Amnesty International, který v Lomnici bydlí, a do třetice je to právě nyní: literární časopis, k jehož kmenovým autorům patří pět „píšících doktorů“ (Robert Fajkus, Marek Fencl, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Vladimír Šrámek), nemohl zůstat neosloven etingerovskou humanistickou výzvou lékaře‑psychiatra, který přežil nejen totální peklo holocaustu a šok šoa, ale i následný očistec, přičemž se pro jeho oběti stal trpělivým, soucítícím a zároveň navýsost profesionálním průvodcem – dantovským Vergiliem a Beatricí v jedné osobě. LITERATURA (VÝBĚROVĚ) Michal Konečný (ed.): Lomnice (Sursum, Tišnov 2006) Magne Skjaeraasen: Lékař pro život. Příběh Lea Eitingera (Doplněk, Brno 2012) Jan Skutil: Josef Uher, výklad díla (MNV v Lomnici u Tišnova, 1965) Jan Skutil: Lomnicko Josefu Uhrovi (MNV v Lomnici u Tišnova, 1964) Pavel Sobek: Básník s červenou nití (in: Weles 13, Vendryně 2001)
140
Světla ghetta: Lomnice u Tišnova
Norbert Holub
Josef Uher: Dílo (Československý spisovatel, Praha 1954) Josef Válka: Dějiny Moravy I, II (Muzejní a vlastivědný spolek, Brno 1991, 1995) www.lomnice.cz www.oslomnice.cz www.regiontisnovsko.cz
Fotografie Petr Čermáček
141
krajinomalb
Světla ghetta: Lomnice u Tišnova
VE STÍNU LAMP (Neurobeat)
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi Kapela WWW vznikla na počátku devadesátých let jako sdružení mladých lidí kolem Ondřeje Anděry, Lely Geislerové a Jana „Scarfa“ Zajíčka. Tato jména jsou v soudobé alternativní kultuře vnímána jako zásadní – Zajíček je považován za „pionýra“ českého graffiti umění, Lela Geislerová je přední tvůrkyní komiksů a Ondřej Anděra je znám jako jeden ze zakladatelů českého hip‑hopu. Mimo jiné za pomoci Jiřího Korna natočili a ve veřejnoprávní televizi prezentovali vůbec první československý hip‑hopový hudební videoklip Noční můra. Po integraci Lubomíra Typlta a Milesy Zrnić (ale též po odchodu Scarfa a Geislerové) se WWW posouvají více k abstrakci: z původního WWW jakožto zkratky We Want Words vzniká prosté a zároveň syrové grafické vyjádření, což se projevuje také ve změně poetiky. Z hip‑hopové melodiky přechází k elektronice podobné kapelám jako Aphex Twin či Einstürzende Neubaten. Texty se posouvají z poměrně mladické stylizovanosti do roviny mnohem experimentálnější a zároveň vyzrálejší – Lubomír Typlt a Ondřej Anděra se otevírají experimentům se slovy, jejich zvukomalebnosti, polysémii a expresivnosti, hrají si s otevřeností kódu. U labelu Bigg Boss vydali alba Neurobeat (2006) a Tanec sekyr (2009). Nedílnou součástí produkce WWW jsou malby Lubomíra Typlta a takřka videoartové videoklipy Lexikon a Míč. Roman Polách
142
gramofo
V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň ji vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?
Písek v hodinách odbíjí poledne / větráky šlehají vzduch do nasládlé pěny / ještě tolik času / než půjdu spát / Venku leží prach jak spící zvíře / od vody se zvedají oblaka páry / není jí dost / aby stlačila píst stroje/ válí se po hladině / listy rudnou / jak pálí / Kruhy na vodě jsou jizvy po kamenech i vítr dělá na hladině víry / jen po mých kamenech zůstaly ve vodě díry / Sundám si brýle a nastavím je slunci / paprsek sleduje včelu / která přetížená pylem nemůže vzlétnout / Co bude s hořící včelou v úlu / uhasí se voskem / Do popela jejích křídel zastrkám sirky / postavím z nich patra / podlaha je vratká / nevím kam šlápnout / aby nehořela / Nikdo neví / že jsem tu / Nikdo neví / že jsem / V noci poslouchám oddechování spících / kterým se o mně nezdá sen / V tabulkách čokolády najdeš včelí královny sesazený z trůnu / černožlutý pruhy mají pomačkaný ořechama / utopily se v medu / někdy štípnou do jazyka / když jíš jejich sladký těla / Kdybych alespoň nebyl sám / mít někoho koho bych mohl zatahat za vlasy / shodit do bláta / nebo třeba zalít do betonu / Nikdo neví / že jsem tu / Nikdo neví / že jsem / V noci poslouchám oddechování spících / kterým se o mně nezdá sen / Venku už je tma / jako kdyby někdo na světě rozvířil všechen pyl / Do rána je tak dlouho / odpočíváme ve stínu lamp /
143
Dim se plazi
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
MÍČ (Neurobeat) Samý úsměv / úsměv / samá rtěnka / Samý úsměv / samá rtěnka / Když si nepozorovaně odplivne / ani nepozná / jestli nekrvácí / Samý úsměv / samá rtěnka / Když si nepozorovaně odplivne / ani nepozná / jestli nekrvácí / Odlíčí se / Odlíčí se / smyla si oči / rozmazala je po tváři / Odlíčí se / Oči / rozmazala je po tváři / Rtěnku otřela do kapesníku / Odlíčí se / smyla si oči / rozmazala je po tváři / rtěnku otřela do kapesníku / Krvácí / Určitě se to zlepší / určitě / Půjde to nahoru / tak jako kal ode dna / Půjde to nahoru / jako výtah ze suterénu /
144
gramofo
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Tlačíme se na sebe a vypínače / někdo si zastaví / Tlačíme se na sebe a vypínače / Tlačíme se na sebe a vypínače / někdo si zastaví / vystoupí / Někdo si zastaví / vystoupí / daleko neuteče / Utopení čaje / míč / míč / míč / nic / Utopení čaje / míč /nic / Utopení čaje / míč / sestra / nic / Kus ledu v puse už neroztaje /
145
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
146
gramofo
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
KOUŘ (Neurobeat)
RYBNÍK (Tanec sekyr)
Dim se plazi u serpentine i penje tamo / gde je možda bio neko / ali danas tamo nije / Kouř se stáčí do serpentin a stoupá vzhůru tam / kde snad někdo dříve byl / ale dnes tam není / Kouř ve tvaru točitého schodiště / bez odpočívadel a zábradlí / jdu po něm už dlouhou chvíli / už jsem dost vysoko / už jsem skoro ve výšce vlastního ponížení / Nikdy nezjistím / kdo bydlí v bytě nade mnou / bydlím v posledním poschodí / Mám jen jednu práci / jednou za týden setřít schody / po kterejch nikdo nechodí / Byli jsme si vždycky blízko / blíž než bolest a probuzení / Mezi kostky ledu dám tabuli skla / mezi tabule skla kostky ledu / stavím si vlastní dům / Proč za mnou nikdo nechodí / vždyť dveře nechávám odemčeny / Dim se plazi u serpentine i penje tamo / gde je možda bio neko / ali danas tamo nije / Zvednu sklenici a vyleju její obsah / líně stéká ústy a zastaví se až u břišní stěny / A pak zas ticho a bílej klid a ty čekáš / že ještě něco přijde / a ti čekaš da se još nešto desi / další hodinu ukončím úderem do vodovodní trubky a pak se zas posadím /
rybník zamrzá / už se na hladině dělají z ledu stěny / přišlo to rychle / voda a vzduch / už jsou pevně odděleny / voda a vzduch / voda a vzduch / voda a vzduch se vždycky rády sebe dotýkaly / jak vítr hladinu česal / měla z vln na hrudi drobné rýhy / ale jejich životy tím nebyly nijak ohroženy / voda a vzduch / voda a vzduch / chtěly si být blízko / nebe se na hladině vody odráželo / když bylo modré / voda mu to modří oplácela / když zčernalo / voda mu to vytmavila / voda a vzduch / voda a vzduch /
147
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
čekal jsem měsíc / co se s nebem stane / našli ho v lese / břicho ledem rozpárané / voda a vzduch / voda a vzduch
gramofo
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
RÝČ (Tanec sekyr) prosím peklo / aby trochu změklo / jako nedovařený vejce k snídani / omráčím skořápku / a pak už to jde ráz na ráz ráz na ráz / neklade odpor / svý bílý tělo přede mnou odhalí / svý bílý tělo / pod křehkými šaty / svý bílý tělo / je po snídani / zavřu za sebou dveře / jsem zvědav / zda mě někdo z lidí / nebo stromů / na ulici větví pozdraví / prosím peklo / přece nemá to srdce / už mě to tolik stálo / jak se mi tu žilo / teplé jídlo denně / přečíst noviny / stáhnout roletu /
148
149
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
vzít do ruky / položit / pustit / válka mezi chlebem a rohlíky / skončila rozpuštěna v mléce / až do dalšího dne trvá tohle příměří / chtěl bych sám sebou projít / a nezanechat žádné stopy / pošlapaný měsíc se přede mnou halí do stínu / o úplňku se dozvíš víc / o úplňku se dozvíš / že těch stop není moc / stačí smeták a rýč Velký třesk životnost věc / budoucnost páře šev / živá nosnost na tahu / ze dna saje strach endorfinový koberec / vzdálený ve vulkán / chrlící nervová vlákna / dopady / pára / obchvaty / zastřeno / nohy vede radiová čára /
150
gramofo
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Dim se plazi
tělo / voda /
var / jiskra obsahu skrze tekutou povahu / erupce nitra vzduchových komor na povrchu podtlaku zahoří ve vakuové sféře / pokračuje rozptyl / tlačí do žeber klenby / kůže se tře o výboj na obalu / harmonie jasu s černí / plíce na umělém dýchání / hvězdný prach / srdce se vleče po trajektorii gravitačních drah / povaha ve vodováze vaří led / v rovnováze převažuje se střed / svalová vlákna obvazují střep / v páře ze švu se váže diamantový štěp / aortou táhne do komor endorfinový stres / srdce vyhazuje do povětří omezený čas a prostor / nad těly levituje velký třesk / šíří třes / šíří třes
151
Dim se plazi
TŘI OTÁZKY Ondřej Anděra
Lubomír Typlt
Čteš poezii? Na škodu dost minimálně, více poslouchám, nebo si překládám texty objevených kapel, většinou mi nějakou dobrou báseň doporučí Luboš Typlt.
Čteš poezii? Čtu více prózu než poezii. Nejvíce básní jsem přečetl v době, kdy můj bratr Jaromír vstupoval na literární scénu. V té době jsem četl z českých autorů jeho kolegy Martina Langera, Petra Borkovce, J. H. Krchovského a další. Z prózy mám velice rád Célina, Martina Ryšavého, Roberta Musila, Dostojevského, Kafku, Thomase Bernharda, Ladislava Klímu a řadu dalších. Tyto autory jsem jmenoval jen namátkou.
Oblíbený básník? Například J. H. Krchovský, jehož přednes se mi líbí i naživo, Christian Morgenstern, František Gellner, Egon Bondy, Sylva Fischerová. Oblíbená báseň? Z toho mého mála třeba „Já jsem k tobě nepřišel“ od Františka Gellnera, a hlavně Deník dívky, která hledá Egona Bondyho od Egona Bondyho. Od Sylvy Fischerové mám rád celou sbírku Anděl na okně, hodně mě svého času sebrala.
152
gramofo
Lubomír Typlt, Ondřej Anděra
Oblíbený básník? J. H. Krchovský, František Gellner, němečtí expresionisté Gottfried Benn, Georg Trakl, Georg Heym. Oblíbená báseň? Nebudu jmenovat jen jednu báseň, ale hned celou sbírku: Po nás ať přijde potopa od Františka Gellnera.
153
Fotografie Ivan Vondráček
Jiří Staněk
Milenka Smrt Narozen 23. února 1957 v Brně. Básník, literární recenzent a publicista, autor písňových textů, epistolograf. Vystudoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Žije ve Strakonicích a ve Staších, kde pracuje jako lékárník. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil ke kmenovým autorům básnických pořadů Miroslava Kováříka Zelené peří. Pro divadelní představení režiséra Petra Poledňáka napsal několik souborů písňových textů. Většina Staňkova obsáhlého básnického díla zůstává dosud nevydána, jeho verše byly přeloženy do maďarštiny, němčiny, polštiny a slovinštiny. Je členem českého centra PEN klubu.
154
pásm
pásm
BIBLIOGRAFIE
Hrací automat (soukromý tisk, Bratislava 1979) Co jsem četl v sobě samém (Rovina, Prachatice 1991) Oortův oblak (TVAR, edice TVARy, Praha 1995) Věrnosti (Protis, Praha 1996) Na hrobech samojedů (Petrov, edice New Line, Brno 1997) Mechanické orgasmy, in: Tři básníci (Art‑et-fact, Praha 1998; spolu s Ondřejem Fibichem a Martinem Gregorou) Jedenáct poct Tychonovi (Weles, Vendryně 1999) Lepty (Salamandra, Ružomberok 2000; bibliofilie s grafikami Zdenka Bugáně) Malé modlitby (Salamandra, Ružomberok 2001; bibliofilie s grafikami Zdenka Bugáně) Kamenný úsměv (Salamandra, Ružomberok, 2002; bibliofilie s grafikami Zdenka Bugáně) Shakespeare na piercingu (Host, Edice poesie Host, Brno 2002) Bláznivá Grete (Salamandra, Ružomberok 2002; bibliofilie s grafikami Zdenka Bugáně) Małe modlitwy / Malé modlitby (Stowarzeszenie Literackie im. K. K. Baczyńskiego, Łódź 2004; přeložil Leszek Engelking, komentář Leszek Engelking, Libor Martinek a Martin Skýpala) Pornofilie. Výbor z tvorby Jiřího Staňka (Druhé město, Brno 2009; editor a komentář Martin Reiner)
155
Milenka Smrt
DISKOGRAFIE Z Věrností Jiřího Staňka (Radek Bláha, Praha 2009; recitace Radek Bláha, Miroslav Kovářík a Blanka Koutská, hudba Zdeněk Zdeněk, design Pavla Gregorová‑Šípová a Josef Gregora) ZASTOUPENÍ V BÁSNICKÝCH ANTOLOGIÍCH Oheň III (Profil, Ostrava 1981) Zelené peří (Mladá fronta, Praha 1987) Co hledat (Blok, Brno 1987) Krajina milosti (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994) Přetržená nit (Obratník, Praha 1996) Almanach Welesu (Weles, Vendryně 1997) Du podel blesku (Weles, Vendryně 1998) Skřípavá hudba vrat (Host / Medard / Petrov / Větrné mlýny / Weles, Brno – Praha – Vendryně 2000) Co si myslí andělíček – Dítě v české poezii (Větrné mlýny / Letní filmová škola v Uherském Hradišti, Brno – Uherské Hradiště 2004) S tebou sám (Dauphin, Praha 2005) Jezdec na delfíně (Concordia, Praha 2005) Báseň mého srdce (Litterula / Host, Praha – Brno 2005) Po městě, jež je mi souzeno (Weles, Brno 2007) INTERNET www. jiristanek.wz.cz www.zdenekbugan.com
156
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
„Táhneme všichni jako ptáci k dokonalosti smrti. Čím blíž ji máme, tím míň je důležité cokoliv, co se vůbec stalo…“ (Věrnosti)
Poetika Jiřího Staňka, básníka, který dle svých slov celý život propsal, v sobě nese již více než třicetileté vyzrávání a trvání. Ačkoliv vydané knihy jsou od sebe spíše odlišné, jsou tyto rozdíly dány zejména formou básní a strukturou knih vůbec, méně už jazykem a motivy. Najdeme v jeho repertoáru řadové, standardní sbírky básní, bibliofilie, ucelené soubory, básně v próze, zrcadlový dvojjazyčný cyklus i relativně rozsáhlý výbor z básnického díla. Co je stálého a typického pro Staňkovu poetiku již od samého počátku, je neustálé tematizování erotiky a smrti. Na první pohled dvou odlišných fenoménů. Odlišných? Pohlavní akt není jen odrazem erotiky, ale zároveň – není‑li zasáhnuto – tak vzniká život. Život, o kterém „rozhodli“ dva jiní, nikoliv ten, kdo ho má odžít. Přičemž použité sloveso „odžít“ už naznačuje jistou konečnost, tedy smrt. Zkrátka všemu, čemu tu darujeme život, tím zároveň dáváme i smrt. To je ona stinná stránka erotiky… Takže když se milovat, tak i se Smrtí. Počátek života i jeho konec jsou spolu v neustálém objetí: „Můj otec nikdy neměl vous / Dnes je mu šedesát / A já se táži: / Co ti řekli Co ti řekli / Že mě máš počít / Abych rozmnožil Smrt?!“ (Oortův oblak) Pozornost Staňkova lyrického subjektu i autora samého, a to především, však je ještě častěji zaměřena na místo o krok zpět před milostným aktem se Smrtí – na předehru – stárnutí: „Nebo řeknu ti vše jinak: stárnu. / Ubírám se k jistotě jediné / spo‑ jené s nejistotou: co pak? / Celý můj život je plný úzkostí, / že plamen zhasne. Nastane tma.“ (Oortův oblak) Stárnutí i Smrt však kolikrát nejsou v textech jen motivy či tématy, ale jako by už byly do veršů tak vryty, že jsou dalšími subjekty, esencí do díla vetknutou. Navíc jako by se stárnutím neodvratně souvisela samota – tělo stárne, duše se cítí osamocena. Nerozlučné propojení je například cítit v básni HLADOVÍM: „Je proměnlivo‑oblačno, / jsem hladov čili na lačno. / Jsem žízniv, nikoliv
157
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
po sněhu, / od rána čekám na něhu, / na cosi, co být nikdy nemůže, / být za chlapce, ne za muže.“ (Nepublikováno.) Staňkova poezie je plná protipólů, třeba vzdálených. Může jimi být již jmenovaná tradiční dvojice duše–tělo, mládí–stáří (u Staňka spíše mládí–stárnutí), život–smrt. Smrt je tu pojímána v úplnosti, stejně tak jako život. Vždyť kolikrát se autor vyrovnává s tím, jak a kým přišel na svět, se svými stvořiteli, rodiči, ať už je nazývá výrobci či jakkoliv. Život je pak důsledkem jejich rozhodnutí. Život důsledek a důsledky života. Básník se nevyhýbá ani tematizování koitu otce s matkou: „Léta slétla na mé dlaně / Andělská peříčka slov shůry / Když se zabíjelo bezčasí / Otcem UPROSTŘED matky“ (Mechanické orgasmy) Matka a otec jako dárci života i smrti. Jak se tedy vyrovnat se životem, když jsme do něj vhozeni? Lyrický subjekt Jiřího Staňka k němu přistupuje často s ironií a nelítostnou věcností: „Počítám na prs‑ tech kdo mě miluje // A všechno jsou to muži“ (Pornofilie) Přesto, mluvím‑li tu o věcnosti, jeho poezie je vždy dynamická a pulzující. Souvisí to s určitou lamentací a se zdviženým prstem, s nimiž Jiří Staněk urguje vlastní poetiku? Život, smrt, všechna ta erbovní erotika, sálající slast, harmonie slov a vzájemně se zrcadlících zvuků… Co je poezie pro Jiřího Staňka a Jiří Staněk pro poezii? La petite mort.
ÚSTÍ Miluju noci. Noci tak zlomené švihnutím biče. Splav. A vlna voda s pěnou u úst dole. Všechno plyne: čas, řeka, náš život. Konstantní rychlostí. I když: dřív možná rychleji než pak. Jen ještě světlo. Alt tří andělů. Lípy v květu. Tonutí. Čeho se dožijeme? Smrti. (Co jsem četl v sobě samém)
Miche `le Baladránová
158
159
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
VĚČNÁ HYMNA
///
Neuhýbej. Staň se. Pro okamžité poselství. Chci tě okusit, zda jsi studnice, nebo step. Tvá ústa. Rozevřené zornice tvé tělo. Líbeznou krajinu českou, erotický domov můj.
Jsem rituálně obřezán a moje tělo lampy z alabastru srpnem pomalu leč jistě průsvitní na svitek papyru a ohořelé tóry do Kutné Hory vzpomínku mamince dlaní sáhnouti do kapsy na mince koupím-li cigarety zůstane pro Charóna dvacetník aspoň měď? Teď! Musím! příliš jsem už stár sám už udála se láska a byl jsem mužem už a byl jsem stvořen slovem na počátku i od Boha proboha!: rychle jedoucí vůz je přece převozníkův člun!
(Oortův oblak)
(Oortův oblak, Malé modlitby)
160
161
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
POKORY
///
Ne. Nevěř mi. Jenom sobě věř. Nač věřit bláznivému? Pod boschovským trychtýřem svůj smutek ukrývám. Ovečka lásky tvé bázlivě přešlapuje v únoru vlčích mrazů mého ovčína srdce. Vidíš; přiznal jsem: místo v něm máš. Ale mé skřele stříbrolesklé ryby tisknou doposud jiné dlaně, cizí, že dochází dech až k opilstvím, abych ploutvemi paží mohl bičovat poklidnou neklidnost hladin půledních bezměsíčných řek. Ano: noc v odcházení rybářských ohňů po proudu splavy Viktorek někam níž. Možná mě miluješ. Rád bych pravil: v pokoře lásky přijď. Abych tě pokořil, však víš.
Zvonící voda v lahodném nebi Je červen Stýská se mi po opuštěných ohních když se měsíc vydal plout řekou lámat se v splavu padat vodními mlýnky jejich klepáním pod rulovými skalami kde pučí bílá ňadra křemenů jak Lorina v rukou Máchy Tráva na velice krátko osamělé stromy které svěsily křídla listů zeleně svých větví Klopýtání vzhůru nebo pádem Ukazatele milníky božích muk načerstvo svěže vápnem Stýská se mi po nějakém bezstarostném smíchu I já bych chtěl mít maturitu ne před osmi či kolika léty ale teprve včera nebo nějak tak Mít spolužáky v kruhu kolem ohně který dohasíná Někdo prsty aby souložil kytaru Nahoře nad hlavami hvězdy v spartakiádních sestavách Alespoň jednu pannu mezi sebou Která by se za to v duchu styděla že všichni ano a ona ještě ne Řekl bych jí nic si z toho nedělej všichni ne Já taky Usmála by se vděčně a měla hvězdy v očích Bylo by to naše společné tajemství Cigarety připalované hořícími větvičkami Ve tváři vousy po maturitním večírku Je mi ach je mi Padající voda svým zlomením moduluje splav (Na hrobech samojedů)
(Věrnosti)
162
pásm
Jiří Staněk
163
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
NAVZDORY
POUHOPOUHOST
Holandsky soustředně těkám kružnice-éter. Ořešák, vrba, lípa, k oběšení Podivena je který nejvhodnější strom?
Kosti svázané barokem v snopný žit poutí proutí seschlé svazky nalomené kosti mého žití nebytí v souřadnicích na kopci chlapci v žertu vztyčí šibenici:
Má strangulační rýha je od PUPEČNÍ šňůry, a přesto chodím, a přesto TADY jsem,
a půjč nám duši těla: my ji pohoupáme –
sám sobě na překážku. (Mechanické orgasmy)
164
(Mechanické orgasmy)
165
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
VÁŠEŇ
SVĚTLO V SAINTE-CHAPELLE
Credo! Credo! Nějaká pitomá veš mše zažraná do kožicha A na party se pouštěla spoušť videa: dvě dívky jeden muž s přiblblým dotazem: jsi UŽ? a letmé pousmání že nikdo není k mání že nikdo ale proto přec – orgasmus šrafování šrapnely trapného se vzdání sadovštiny ulehnout na břicho Jste ještě všechny daleky mi vyplnit má erotická přání ač bezbřeze jste zvány do La Coste na sabat:
Monstrproces s Bakuninem Jaké sis oblékla dnes džíny? Karkulko dočkáš se vlka? A kardinála s týmž příjmením nadšeně klečí davy V některých jepicích osvětlených pokojů se milují sodomické páry – ty nemáš sadovský triedr – Tvá láska zalévá pláčem vzrůst věčné trávy Žárlivost skrze slzy krokodýlí na sebe sama A najednou jsme stáli spolu uprostřed světla padajícího shůry v Sainte-Chapelle nikdo nikoho nepotřeboval vykouřit stačily gauloisky a sirky Ale kupodivu i to bylo nakonec málo Bičík si lehce udělám i udělím Panoš nějakého velmože Ach vem mě k sobě na lože protože Mohl bych sténat na způsob tenat Co se polapí? Říp s trochou Polabí vulkanická smrt Pompejí a ty? Vichrné veškerenstvo je Kerenského všechno Revoluce na kluzké palubě Aurory: Ale teď neříjíme říjnem –
Každý si ponechává VÁŠEŇ ODMÍTAT (Shakespeare na piercingu)
(Shakespeare na piercingu)
166
167
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
VI (JEŠTĚ!)
POTOM – PAK (m + š)
Jen ještě pomiluj mě vášnivě z hloubi čistě jistě a hodně tiše nahlas budu já. Mateřský instinkt: nevycouvej zůstaň dítě muži mě obdař dítětem se stejně nenarodí do pláče je mi v hloubi údolí svírajícího řeku že utéct nemá kam jen vezme-li nás za těla i duše (rychle a jednoduše v spánku) jen ještě pomiluj mě ještě naposledy je to: tohle léto a nic nás nerozdělí milý můj! (Mumlání času, 2008, nevydáno)
Jak slunce ubývá měkká chlebová střídko mám chuť tě hníst a pojídat dokořán udivenými ústy že med je hustý lipový a vlahý uprostřed davu nahý panovačně rozdavačný a lačný svlačec mezi dvěma ploty plaňky čtyř lýtek čtyři plaňky paží pozvánka jenom přikývnutím řas ulehni mezi nás předehrou svlékly jsme se samy do břitvou vyholených pankáren podpaždí chvíli musím lustrovat svou kandidátku pomocí jazyka ji mazlit v okvětí písčitě suchých horkých pouštních rtů porcelánový ušní lalůček lahodnost šíje pomalu šílet oddalovat chvíli sklouznutí hlavy po stříbře mísy břicha jak je mi nabídnuto ševel šepotu je to o klíčení teprve potom teprve pak – smíš se vmísit (Pornofilie)
168
169
pásm
Jiří Staněk
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
JE POT A POT (I. Č.)
MATČIN ZPĚV
Každá opravdová Báseň bolí je krystalky soli Si sypanými do ran Kříž Světa na rameni do svalů masa Své břevno obtiskává až Krev prosakuje ránou na povrch Je ráno nové vyhnanství a ráj Byl počat tiše–liše herezně neslýchaný Pro ráj jsem ZNOVU–vybraný A pot je smrtelnější nežli onen Vyperlený nad horním rtem V okamžiku
Koso, popravčí ostří nehlasitých klasů. V srpnu vyvolávám krásu, pomocí kročejů KDE DOMOV MŮJ V uteru matky býval, kdo na mne lákavě kýval: opustíš-li mne, synu: ZHYNU! (Nepublikováno)
Ztráty panenství Kříž odhodlaně DOBROVOLNĚ nesu Tak jako vždycky: Sám a sám (Pornofilie)
170
171
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
///
///
Někdo je Moloch požírač plameny dětská tělíčka neomaleně tráví, RODIČE, vy mechaniko slávy!: není otázek na vaše počínání není odpovědi než moje bytí.
Skelety deště lživých kalužin. Miniaturní nápodoby Volhy, jeseter Jesenina v nich. Pomalu míjí procesí léta, korouhev – vlasy v čele. Jen zeptej se mě po zdraví:
Kdo se jím sytí?!
– Díky, mám se skvěle. (Blázinecké, nevydáno)
172
pásm
Jiří Staněk
(Blázinecké, nevydáno)
173
Jiří Staněk
Milenka Smrt
Milenka Smrt
DIAGNÓZA
Z KORESPONDENCE
Nůž tah smyčcem přes strunu karotidy nebo kýho šlaka otevřít maso poškoláka sbor vánoční mše v červnu Jakube Jene nedošlo na Platóna na četbu vznešenosti antický tik. Do hloubi protržení hráze. Mezi nebytím a bytím. Opaku otcova koitu. Jeho kopie. Zdráv jsi? Jak ti je?
[…]
(Blázinecké, nevydáno)
174
pásm
Jiří Staněk
Nepředpokládám, že bych měl kapku hebrejské krve, na to by se muselo přijít již za protektorátu, když se dohledávalo Judenpředkovstvo nevím do kterého kolena. Je nevyloučitelné, že afinita k Hebrejstvu vznikla poté, co jsem slyšel Příběh, vyprávěný mi dědečkem. Možná že před ním bych asi „hebrejské“ nedohledal, i když samozřejmě na gymplu se musela nějaká podobná literatura už probírat, Bible minimálně. K Příběhu („Nevím, zda dbal nařízení / nosit Davidovu hvězdu. / Vídával ji / na modré chrámové oponě / a připadalo mu znesvěcením / našít ji na své hadry.“) nemám mnoho co dodat, je petrifikovaný takto a sotva opravitelný. Matka se domnívá, že ho na půdě neměli, nicméně připouští, že děd jako vesnický intoš byl do takovéhoto dění obce zapojen. Když jsem ho posílal elektronicky na místo lokace, pan starosta mi sdělil, že má naživu ještě babičku, která se na to pamatuje. Já si říkám: proč bych to přikrášloval a vymýšlel si, jenom jsem automaticky zahrál to, co padlo. Matka, dvanáctiletá, jistě do toho zasvěcovaná nebyla. Jak jako bystrý uhádneš, drží si to jakousi formu: třináct třináctiverší. Je to jedna z věcí, které už nepadají mezi juvenilie, vyšla v almanachu Oheň III (1981) a pak už, myslím, ne. Mám hotovou maketu, například mé mladší dítě to „zbožňuje“. Pokud se týče Malých modliteb, je to taková transponovaná literárnost, `a la Tycho, Holan, Seifert, Bach, a řeší se v nich ledacos, nejen postavení židovského básníka za protektorátu. Byly psány o mnoho déle a je v nich proměněnější poetika. Nejsou tak židovsky obecné jako Příběh. Asi jsem někde řekl, že pokud bych měl mít na očích Boha, tak určitě toho starozákonního tvrďase, a ne křesťanského.
175
Milenka Smrt
K Židovstvu mám afinitu jak skrze Knihu, tak pro jejich osud a úděl a pro množství kultury, kterou vydali, zejména pak hudební a interpertačně‑hudební, Bible skýtá množství všelijak pěkných storek, které se dají roubovat, a jistě jsem mnohé storky varíroval, a to z obou Zákonů. Pro Honzu Nejedlého je třeba kultovní Koncentrák svět. Obecně v tom může být spatřováno „vyhnanství porodem“ a „nepatřičnost k tomuto světu“. Vyhrocenost pozvolného a ustavičného sváru s Židovstvem ve druhé válce nastoluje také „válečnictví“, vojenství, osudy kanonenfutteru, lidského němectví, obyčejných vojáků a krutosti i JEJICH osudu, jak se to už vždycky v těchto tavicích kotlech míchá, což se objevuje například v SNPovi: „na psacím stole esesáka mne“ – a že i vlastně já jsem svým způsobem krutý, jako obecně bytí kruté je. Víc mne v souvislosti s tím nenapadá, jen bych chtěl dodat, že Orten/básník až tak dalece můj autor není, je nějaký moc „zjihlý“.
pásm
Jiří Staněk
Příběh: datace: 9. 9. 1976 lokace: Cyrilov, veranda Petříčkovy chaty […] Stachy, srpen 2012
176
177
motá
V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů či disidentů.
Vladimir Ňaklajev (Uladzimir Niaklajeu) Běloruský básník, spisovatel a ředitel veřejné kampaně „!Říct pravdu!“. Narodil se 11. července 1946, pracoval jako novinář a editor v řadě běloruských hromadných sdělovacích prostředků. V roce 2005 byl zvolen předsedou běloruského PEN klubu. V listopadu 2010 se oficiálně zaregistroval jako kandidát na prezidenta pro nastávající běloruské prezidentské volby, v den těchto voleb, 19. prosince 2010, byl surově zbit neznámými muži, utrpěl vážná poranění hlavy a byl zadržen policií. Amnesty International ho označila za vězně svědomí a vyzvala Lukašenkův autoritativní režim k jeho propuštění. Koncem ledna 2011 byl Ňaklajev odsouzen k trestu podmínečného odnětí svobody a propuštěn z vazební věznice do domácího vězení.
Uladzimir Ňaklajev
Dehtem natřený jen z poloviny Snad nejvýraznějším příkladem toho, co dokážou udělat s jednou zemí, národem a kulturou odlišné státní ideologie, je Severní a Jižní Korea. Bělorusko jsou dvě Koreje v jednom balení. Během posledních let v Bělorusku probíhaly dva na sobě nezávislé procesy, rapidní nárůst osobních aut v ulicích, na druhé straně omezení distribuce nestátních novin, literárních časopisů a zbavení vydavatelské licence. Bělorusko bylo a zůstává divadlem jednoho herce, kultuře, a především literatuře, je určeno těsné ghetto. V literárním dění Běloruska vládne něco mnohem nebezpečnějšího než cenzura politická – cenzura estetická. Ta se zaměřuje na koncepci „čistoty“, „nevinnosti“ běloruské literatury, nepřijetí (post)moderní poetiky… Maryja Martysevičová
178
/// ...poslední slovo řeknu – Bůh mě suď!... však duší zmítá pocit spoluviny... tak bojí se nastavit moři hruď a vrhnout se do bouře – buď jak buď! – člun, dehtem natřený jen z poloviny.
179
motá
Uladzimir Ňaklajev
Uladzimir Ňaklajev
Dehtem natřený jen z poloviny
Dehtem natřený jen z poloviny
EMIGRANTI
KOST
Žádný axiom, žádný teorém. Mezi námi cení se jen konzum. Dá-li Bůh, s hladem se poperem, Nedá-li, podlehnem, to dá rozum.
Můj osud: kost, hozená psovi, Či zápas proti bohu? Kdo ví? Jedinou pravdou (vím teď svý) Je nedohlednost vítězství.
Včera ve sklepě, dneska na střeše. Zítra bez přístřeší, žádný strach. Kolem vesele hořce-kysele Smrdí popel, hniloba a prach.
1989
Žádný axiom, žádný teorém. Jen cibule, olej, chleba. Ale Je to fajn, že všichni zahynem, Abychom dokázali žít dále. 1999
180
181
motá
Uladzimir Ňaklajev
Uladzimir Ňaklajev
Dehtem natřený jen z poloviny
Dehtem natřený jen z poloviny
///
VOLNOST
Ke všemu, co se řítí kolem mne, Jsem netečný, předešlým žitím Zklamaný... Teď už nic se mnou nehne, A přece cítím.
Krev teče napříč věky – za volnost... Měl volnosti už někdy někdo dost? Svobody zapřísáhlí otroci Jsou stejní jako její únosci.
Nalévám bezdomovci v bufetě, Ten měří okem chlast, na duši náplast. Báječných lidi dost je na světě, Jenže – co naplat?
Nemají volnosti ani za mák, Ač s otevřenou náručí jdou na věc. Básník nezpívá volně, jako pták, Tyran neloví volně, jako dravec.
Ať jdou do háje! „Dusjo, studeným Potěš nás pivem...“ Že se sám sobě divím, jediným Je pro mne divem.
Jen sirotek snad může volně plakat, Umírající křičet před smrtí. Vždyť každý z nás svobodu získá dvakrát, Jako ji dvakrát každý z nás ztratí. Bůh všechny vyzkouší ze svobody, A tuto boží zkoušku neodvrátíš: Poprvé volný jsi, jda z nicoty, Podruhé volný jsi, když se tam vracíš. 2002
182
183
Dehtem natřený jen z poloviny
DOKOŘÁN Nakonec, bylo to k žití. Stálo to za to, se narodit. Dolů tiše padá listí, Voda v prameni nezávodí.
motá
Uladzimir Ňaklajev
Modré jsou krůpěje sliv, Plachta povlává v povětří. Kdo nebyl na světě živ, Ten to v životě nespatří. Jenom pro tebe jsou dokořán Ta hvězdná vrátka – jen skoč! Umřít se nebojím. Akorát Nemám tušení proč. Přeložil Max Ščur
184
185
fotogaleri
Pavel Maria Smejkal Narodil se roku 1957 v Ostravě. Věnuje se obrazům založeným na fotografickém médiu. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, v současnosti se v rámci externího doktorského studia zabývá opakováním motivů v umění a fotografii. Založil a vede občanské sdružení PhotoART Centrum a pracuje v něm na několika mezinárodních projektech. Žije a pracuje v Košicích. Ve své volné tvorbě často přebírá obrazové materiály z nejrůznějších zdrojů (stará literatura, časopisy, internet, nalezené artefakty – dopravní nehody, kriminalistické materiály, pornografické stránky, intertextové reklamy, street view mapy apod.). Kromě cyklu STARS je také autorem známé série Fatescapes, kde ze světoznámých historických fotografií vymazal hlavní motiv a nechal jen prázdné pozadí. SAMOSTATNÉ VÝSTAVY 2012 Galerie kina Hvězda, Osudové krajiny, Uherské Hradiště, CZ 2012 Výstavní síň V. Wünscheho, KD Leoše Janáčka, Osudové krajiny, Havířov, CZ 2011 Východoslovenské múzeum, Pornoorno, FotoFest Košice, SK 2010 Východoslovenská galéria, Osudové krajiny, Košice, SK 2007 Múzeum Vojtecha Löfflera, Forget Your Fears, Košice, SR 2007 Kabinet fotografie, STARS, Dům umění, Opava, CZ 2006 Galeria Univerzitnej knižnice, Mesiac fotografie, Bratislava, STARS 2005 Galéria VOS, OPEN YOUR EYES, Humenné, SK 2005 Galerie Fiducia, THE FAMILY OF MAN, Ostrava, CZ 2004 Galéria Panoptikum, OPEN YOUR EYES, Košice, SK 2004 Tatranská galéria – A Factory, OPEN YOUR EYES, Poprad, SK 2001 M.E.C.C.A., IMAGINE 21. 8. 2473, Terezín, CZ 2001 East Slovak Museum, IMAGINE 21. 8. 2473, Košice, SK 1999 Fotogaleria NOVA – FROZEN, Košice, SK
186
187
188
189
190
191
192
193
194
195
STARS Život na tejto planéte chápem ako tendenciu vyvíjať stále zložitejšie formy organizácie hmoty. Forma organizácie hmoty je vlastne v určitom zmysle niečo ako myšlienka, idea. Svet ľudí je v tomto kontexte podobne priestorom pre vznik ideí, pričom základnou tendenciou je snaha po vzniku čo najväčšieho počtu čo najrôznejších ideí. Našou úlohou je prísť na akúkoľvek možnú myšlienku. Tak sa stalo, že človek prišiel aj na myšlienky, ktoré odporujú základnej tendencii prírody – vytvoriť čo najbohatšiu, najdiverzifikovanejšiu štruktúru životných foriem. Niektorí ľudia prišli s myšlienkou programového vyhladenia niektorých skupín, či už na rasovom, náboženskom či inom selekčnom princípe. Človek, produkt prírodného vývoja, sa postavil proti základnému zákonu prírody. Táto téma ma, ako človeka, nemôže nezaujímať, je to jedna zo základných otázok okolo ľudskej existencie: nie je človek vlastne omyl, defekt vo vývoji? Vychádzajme z toho, že aspoň naša realita sa nám nezdá vzdialená, a spýtajme sa, či sa my sami sebe zdáme, alebo nezdáme ako omyl prírody? A ak nie, prečo nám tak niekedy pripadá ľudstvo samo? Už roky za zaoberám premýšľaním o vzťahu diktatúr k svetu slobodného indivídua, čo sa najvypuklejšie vyskytovalo v našom okolí počas 2. svetovej vojny. Situácia počas tohto svetového konfliktu nebola v širšom kontexte až taká výnimočná – pokusov o vyhladenie nejakej skupiny ľudí bolo v histórii viacero, nemožno teda tento problém považovať za celkom výnimočnú anomáliu. Naopak, je to jav, ktorý sa vyskytuje opakovane a ako s takým s ním treba počítať aj v budúcnosti. Udalosti 2. svetovej vojny sú síce najrozsiahlejším pokusom o vyhladenie nejakej ľudskej skupiny, ale ja som si ju vybral preto, že je mne osobne najbližšia, je najznámejšia a zachovalo sa z nej najviac dokumentárneho obrazového materiálu. A tiež preto, že od tých čias prešlo už dosť rokov, aby sa stala „históriou“ pre väčšinu ľudí, ale pritom dostatočne živou históriou, veď aj náš život bol týmito udalosťami významne ovplyvnený. Zbieram obrazový materiál a pozorovaním, vnímaním starých dokumentov sa snažím pochopiť, o čo tu išlo, prečo sa veci udiali tak, ako sa udiali. Podobne ako v niektorých svojich starších prácach do týchto historických dokumentov zasahujem, vytváram hypotetické situácie, ktoré mi pomáhajú formulovať otázky a hľadať na ne odpovede.
196
197
A prečo sú nám zrazu ľudia spred šesťdesiatich rokov zdajú akosi povedomí? Každý človek má potenciál. Väčšina z nás má obrovský potenciál. Mali ho aj ľudia na originálnych záberoch. Po digitálnych úpravách podoba na fotografiách evokuje tváre v súčasnosti celosvetovo známych „hviezd“, väčšinou hercov, spevákov a hudobníkov, športovcov, vedcov, respektive ich ženských protejškov. Dnes predstavujú symbol úspechu, symbol využitia ľudského potenciálu, minimálne jednej z jeho tvárí. Súčasne sa ale pýtam: mohli by sa títo ľudia dostať za určitých okolností do podobnej situácie? Mohol by som sa sám dostať do podobnej situácie? Čo musím, musíme urobiť, aby som, sme sa do takejto situácie nedostali? Je vyššia životná úroveň a vzdelanie zárukou? Čo môže byť zárukou neopakovania týchto situácií? Alebo také záruky nemáme? Je možné, že sa tieto situácie musia opakovať? Nakoľko nás naša individuálna ľudská identita oddeľuje od grandióznych historických procesov, ktoré idú akoby kdesi vysoko za nami, nakoľko sme my, súčasníci, súčasťou dejov dávno (?) minulých. Bolo to skutočne dávno? Nie je to vlastne ešte stále naša súčasnosť? Kedy história prestáva byť súčasťou dneška, stane sa to vôbec niekedy? Viem, zmenil som historické dokumenty, fotografie, ktoré uchovávame preto, že v nich pevne väzí naša spoločná historická skúsenosť, naša pamäť. Nebolo by lepšie do týchto starých fotografií nezasahovať a držať ich ako akési konzervy pamäti bez akýchkoľvek zásahov naveky? Určite áno a som rád, že existuje množstvo inštitúcií, ktoré si túto úlohu vzali za svoju. Som ale súčasne presvedčený, že som svojimi zásahmi túto historickú skúsenosť len zvýraznil a priblížil dnešným ľuďom, pre ktorých už táto stará realita začína byť čímsi príliš vzdialeným, čímsi až neskutočným. Pavel Maria Smejkal, 2006
198
199
welesův výtrarní
Helena Hlušičková
čísla Welesu a hledím do svého tehdejšího textu. Zjišťuji nepřekvapivé, a to za prvé, že co platí pro plastiky, platí z velké části i pro kresby, a za druhé, že lépe to napíši stěží. Budu se tedy raději opakovat. Keramické plastiky i kresby Heleny Hlušičkové se často podobají bajkám. Pro sepětí smutku a smíchu, pro nadhled, zkratku, pro morální apel či poselství, která v nich jsou, a samozřejmě také proto, že jejich hlavními aktéry jsou často zvířata. Kresby i plastiky a dokonce někdy i porcelánové hrnky (svým dekorem) vypráví příběh, nejsou statické, ano, děj je někdy zastavený, jakoby „zkamenělý“, ale možná je jen pomalu plynoucí… Dětský svět, svět zvířat a zvířátek, kouzelných i ztřeštěných příběhů, nečekaných úhlů pohledu, neomezené fantazie se potkávají s odkazem starých příběhů – archa Noemova, Jonáš a velryba… Vertikála se protíná s horizontálou, duchovní s profánním. Jednou je kresba jen lehce načrtnutá, jindy je linka pevná a až karikaturisticky přesná. Jednou je vše jen v náznaku, jindy doslovně či v ironické zkratce. Intuice a imaginace. Senzitivita, hra a imprese. Petr Čermáček
Narodila se v roce 1968. Studovala na SUPŠ Uherské Hradiště, VŠUP Praha – ateliér keramiky, Duncan of Jordanstone College of Arts v Dundee ve Skotsku a v Ateliéru M. Vajceové‑Hofmanové. Je členkou organizačního výboru Mezinárodního keramického sympozia Bechyně a výtvarné skupiny Modrý Picmaus. Pracuje ve vlastní manufaktuře Gold finger porcelán, kterou s manželem Jiřím založila v roce 2001 v Brně. Od roku 1990 se účastnila řady skupinových výstav a sympozií v České republice, Skotsku, Německu, Francii, Litvě a na Slovensku. V posledních třech letech se pravidelně účastní skupinových sochařských výstav na zámku v Lysicích a multimediálních sympozií v Řehlovicích a Drážďanech. Její práce jsou zastoupeny v českých i zahraničních sbírkách, a to soukromých i veřejných – například Uměleckoprůmyslové muzeum Praha, Agentura českého keramického designu Český Krumlov, Mezinárodní muzeum keramiky Bechyně, Novohradské múzeum a galéria Lučenec. Před několika lety jsem psal o keramických plastikách Heleny Hlušičkové. Střídavě listuji jejími kresbami vytvořenými přímo k textům tohoto
200
201
překladatelská hu
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí v překladech Marcela Rejmánka
Michael McClure se narodil 20. října1932 v Marysville ve státě Kansas. Vyrůstal však v Seattlu, v jehož okolí byl fascinován divokou přírodou, a doufal, že se stane jednoho dne přírodovědcem. Jeho život se ale odvíjel jinak. V roce 1955 se přestěhoval do San Franciska. V témže roce tam jako jeden z pěti básníků recitoval svoji báseň Point Lobos: Ani‑ mism v legendární Galerii Šest (Six Gallery), kde tehdy také poprvé přednesl své Kvílení Allen Ginsberg. V následujícím roce vyšla jeho první sbírka Passage. Stal se jedním z nejznámějších členů beatnické generace a literárního hnutí, které bylo později nazváno sanfranciská renesance. Michael McClure byl zvěčněn jako „Pat McLear“ v Kerouakově autobiografické novele Big Sur. K dnešnímu dni vydal přes dvacet básnických sbírek, napsal řadu divadelních her a filmových scénářů. V roce 1984 vydal sbírku Rebel Lions, kde nacházíme jeho báseň CZECHOSLOVAKIA. Byla inspirována vzpomínkou na to, jak mu v roce 1939 dědeček při poslechu zpráv oznámil, že Československo bylo obsazeno nacistickým Německem. Jeho nejnovější sbírka Of Indigo and Saffron – New and Selected Poems vyšla v University of California Press na počátku roku 2011. V roce 1959 objevil ve Ferlinghettiho knihkupectví City Lights jeho verše biolog Francis Crick, který o tři roky později dostal Nobelovu cenu (spolu s Jamesem Watsonem a Mauricem Wilkinsem) za rozluštění struktury DNA. Když pak v roce 1965 psal Crick knihu o historii svých výzkumů, požádal McClura o svolení k publikování několika veršů z jeho básně Peyote Poem. Z těch dvou pak byli dobří přátelé až do roku 2004, kdy Crick zemřel. Oba byli přesvědčeni, že mezi biologií a poezií nejsou vysoké zdi a že není rozdílu mezi živým tělem a vědomím. Své názory na poezii, historii beatnického hnutí a místo člověka v přírodě
202
shrnul McClure ve sbírce esejů Scratching the Beat Surface. McClure zastává tao istický názor, že ve vesmíru, který vnímáme, všechny události z minula, přítomnosti, budoucnosti a ze všech míst jsou jedinou mohutnou sochou a my jsme její částí. Není to tak, že něco bude existovat v budoucnosti nebo že něco se událo v minulosti, vše se odehrává najednou. A my jsme v tom. Pocit simultánnosti, a tedy bezčasovosti je esencí mnoha McClurových básní. (mr)
Michael McClure čte své básně v knihkupectví Diesel v Oaklandu, Kalifornie, 27. února 2011. Foto Marcel Rejmánek
203
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
FROM THE NON-BEGINNING OF THE WAVE to the endlessness IS A GOLDEN LION watching the black fly on his paw. He is nothing and is exactly this. His tail tip is almost still. He is this instant: high school shootings and marriages and melting bridges. WE MAY LEARN that tastes of things are imagination overwhelmed with roadside feedlots and rippling mounds OF RIPE PEACHES under the wheels of smoky trucks. Misty walls of pink roses grow over a house and the rose-breasted grosbeak signs there in his moment and disappears. We are in other places but there is nothing between us not even aircraft carriers or roadside bombs
204
Od nepočátku rozmáchnutí
ROZMÁCHNUTÍ OD NEPOČÁTKU až do nekonečnosti JE ZLATÝ LEV a pozoruje černou mouchu na své tlapě. Je nic a je přesně tohle. Konec jeho ocasu se téměř nehne. Je tímto okamžikem: střílení ve školách a sňatky a roztavené mosty. MŮŽEME SE DOVĚDĚT, že chuti věcí jsou výplody fantazie překonané ohradami pro dobytek u silnic a čvachtajícími hromadami ZRALÝCH BROSKVÍ pod koly čoudících náklaďáků. Mlhavé stěny růžových růží přerůstají dům a dlaskovec růžovoprsý tam zpívá svou chvilku a mizí. Jsme na různých místech, ale mezi námi není nic, dokonce ani mateřské letadlové lodě nebo bomby u silnic
205
překladatelská hu
Michael McClure
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
waiting for armored trucks. You are wearing gray cashmere, a black coat, and your perfume. There is an engine roar in your ears. There is the dragging grate of earth smashing machinery HERE and the buzzing of the black fly.
206
Od nepočátku rozmáchnutí
čekající na obrněné transportéry. Máš na sobě šedou kašmírovou šálu, černý kabát a svůj parfém. Řev motorů je v tvých uších. Brány stroje, který všechno rozdrtí, jsou ZDE a bzukot černé mouchy.
207
překladatelská hu
Michael McClure
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
SUBTRACT US FROM OURSELVES and we are in the sundown light where the week-old filly plays with the red plastic tub, stepping into and out of it and moving it with her hoof. Her slender deer-colored legs need myriad experience and the nerve palace of her skull wants to step over rocks, through bushes and streams and up hillsides. Without knowing it, she needs hunters and devourers and high grass and stands of trees. Let the sparking of her consciousness not be manic or flat as the eyes of car drivers. BLESS HER POTENTIAL FREEDOM. Where we look the mountain is a dark blue-purple shape in paler darkness. You tell me about
208
Od nepočátku rozmáchnutí
ODEČTI NÁS OD SEBE SAMÝCH a jsme ve světle zapadajícího slunce, kde si týden stará kobylka hraje s červeným plastikovým kyblíkem, stoupá si do něj a zas vedle a posunuje ho svým kopytem. Její štíhlé nohy jelení barvy potřebují myriády zkušeností, ale nervový palác její lebky chce skákat přes balvany, skrz houští a potoky a vzhůru po svazích hor. Aniž o tom ví, potřebuje lovce a dravce a vysokou trávu a porosty stromů. Nechť jiskření jejího vědomí není mánie nebo mělčina jako oči dálkových řidičů. POŽEHNEJ JEJÍ LATENTNÍ SVOBODĚ. Kam pohlédneme, je hora temným modronachový tvarem v bledé temnotě. Řekni mi o
209
překladatelská hu
Michael McClure
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
the dawn chorus of the birds and how the rooster’s crow stands out in the simple robin songs. WE HAVE MANES and so does the foal. The moments are a moment. Salvation of all beings is an endeavor.
210
Od nepočátku rozmáchnutí
chóru ptáků za úsvitu a o tom, jak kokrhání kohoutů vyniká v jednoduchých drozdích písních. MÁME HŘÍVY a stejně tak hříbě. Okamžiky jsou okamžikem. Spása všech bytostí je nevšední dřina.
211
překladatelská hu
Michael McClure
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
NO THUNDERING FOOTSTEPS DISSOLVE this moment of gold and ivory CARVED INTO TWILIGHT and fragrant with shades OF LAVENDER. The smell of boy’s dreams in a remembered museum is here. BUT IT IS THE LIGHT in your eyes and blue spark that sets fire to my inner life and gives warmth to good feelings. Always your face is the visage of profound intelligent child. Tobacco-colored hills saddled by green oak forests are near the unending miles of dealers of valuable cars and trucks. Building materials and tiles and stones for the wealthy pour out of a hole that bleeds petroleum. SOME TIMES we know there is no need for this and we ask to bathe in a warm pool, and forget the origin of water. FEELING GOOD means we must embrace
212
Od nepočátku rozmáchnutí
ANI HŘMĚJÍCÍ KROKY NEROZPUSTÍ tenhle okamžik zlata a slonoviny VYTESANÝ DO SOUMRAKU, kde sladké stíny chutnají PO LEVANDULÍCH. Je tady vůně chlapeckých snů ve vzpomenutém muzeu. JE TO ALE SVĚTLO v tvých očích a modrá jiskra, co zapaluje oheň v mém vnitřním životě a poskytuje teplo chvílím, kdy se cítím dobře. Tvá tvář má vždy vzezření bystrého dítěte. Pahorky v tabákové barvě, osídlené zelenými háji dubů, jsou blízko k nekonečným mílím obchodníků s drahými auty a náklaďáky. Stavební materiály a krytiny a kameny pro bohaté se řinou z díry, která krvácí ropu. OB ČAS víme, že tohle není zapotřebí, ale stejně se chceme vykoupat v teplém bazénu a zapomenout, jak je to se zdroji vody. CÍTIT SE DOBŘE znamená, že musíme přijmout
213
překladatelská hu
Michael McClure
Michael McClure
Od nepočátku rozmáchnutí
guilt and shame as our legacy and believe in these bodies. C A R I N G for them as deeply as we may and must, for Pride is far second to the dreams, actions, and loves of meat.
214
Od nepočátku rozmáchnutí
vinu a ostudu jako náš odkaz a věřit v tato těla. D B Á T o ně tak hluboce, jak můžeme a musíme, protože Hrdost je nanejvýš druhořadá vedle snů, skutků a lásek těla a krve.
215
překladatelská hu
Michael McClure
Dva vrabci za haléř Z polštiny přeložila Lenka Daňhelová
216
MOWNOŚĆ (II)
MLUVNOST (II)
W czasie wojny nabawił się tężca. Beztlenowce Clostridium tetani bardziej są bezwzględne od nadludzi z twarzami nordyckich chłopów – nic i niczego nie boją się – ani surowicy ani miedzianego węża wywyższonego na palu.
Za války se nakazil tetanem. Anaerobní Clostridium tetani jsou bezohlednější než nadlidé s tvářemi nordických sedláků – nikoho a ničeho se nebojí – ani séra ani měděného hada vyvýšeného na holi.
W trakcie defilady zwycięstwa matka z chłopcem na ręku na trybunę się wdarła gdzie stał niemiecki generał – zanim zaczął służyć Hitlerowi służył kajzerowi – ci ludzie mieli jeszcze honor – a ona darła się jak perliczka co frunęła na drzewo i zobaczyła obojętność świata niepojętą grozę istnienia
V průběhu přehlídky vítězství se matka s chlapcem na rukách vetřela na tribunu na níž stál německý generál – než začal sloužit Hitlerovi sloužil císaři – ti lidé měli ještě čest – a ona vřískala jako perlička co vyletěla na strom a spatřila lhostejnost světa nepochopitelnou hrůzu bytí
217
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski Polský básník, autor literárních a hudebních recenzí. Narodil se v roce 1955 v Hnězdně. Od roku 1981 žije v Sopotech. V roce 1993 založil literární dvouměsíčník Topos a vede ho dodnes. Zakládal polskou literární soutěž R. M. Rilkeho a organizuje pravidelné básnické festivaly v Sopotech. Je redaktorem knižní edice Biblioteka Toposu. V letech 1995 – 2005 byl šéfredaktorem hudebního časopisu Gitara i Bas. Za své aktivity v oblasti kultury a také za básnické dílo byl mnohokrát oceněn, nejvýznamnějšího ocenění se mu dostalo hned dvakrát od polského ministra kultury (2008). Vydal sbírky básní Předpověď počasí (Prognoza pogody, 1980), Pornografie (Pornografia, 1981), Tělo, stín (Ciało, cień, 1989), Tráva na střeše (Trawa na dachu, 1992), Výhled ze střechy (Widok z dachu, 1994), Stádo (Stado, s Krzysztofem Szymoniakem, 1995), Anděl a hora (Anioł i góra, 1996), Nebe v prosinci (Niebo w grudniu, 1997), Rozhledna (Wieża widokowa, 1998), Kyslík (Tlen, 2003), Píseň lásky, píseň zkušenosti (Pieśń miłości, pieśń doświadczenia, s Wojciechem Kassem, 2006), Necháme se jak děti provázet nicotou (Dajemy się jak dzieci prowadzić nicości, 2007). V překladu Lenky Daňhelové do češtiny čeká na vydání výbor jeho básní Necháme se jak děti provázet nicotou.
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
218
Dva vrabci za haléř
no więc wykrzyczała (po niemiecku po niemiecku) że jest żoną polskiego oficera który za Wilusia w pruskim wojsku służył – mąż w oflagu jak w grobie a teraz jeszcze chłopak jedną nogą po tamtym świecie chodzi.
nuže tedy vykřičela (německy německy) že je ženou polského důstojníka který za Vilíka sloužil v pruském vojsku – muž v ofcírském lágru jako v hrobě a teď ještě kluk chodí jednou nohou po onom světě.
Brwi jak skrzydła gawrona w oczach zmierzch – generał patrzył na nią wściekły i zawstydzony – w końcu samochód i kierowcę dał do czasu aż syn wyzdrowieje.
Obočí jak havraní křídla v očích soumrak – generál se na ni díval rozhněvaný a zahanbený – nakonec jí dal auto s řidičem dokud se syn neuzdraví.
W lazarecie krzyżyk na nim postawili. Teraz już chłopiec stężeć mógł jak na mleku kożuch zgiąć się jak palec wskazujący pod stopami ziemię ale rozkaz jest rozkaz więc ten kierowca wynalazł sanitariusza zza Buga – konowała? znachora? – albo wyleczy albo zabije to co już i tak na pół martwe jest.
V lazaretu nad ním udělali kříž. Teď už mohl chlapec ztuhnout jako škraloup na mléku ohnout se jako prst ukazující na půdu ale rozkaz je rozkaz takže ten řidič našel saniťáka zpoza Bugu felčara? léčitele? – buď vyléčí anebo zabije to co je i tak napůl mrtvé.
Chłopak wziął zastrzyków sto wyglądał jak przejechany jeż a po miesiącu już po drzewach skakał jak gdyby nigdy nic – miał żyć
Kluk dostal stovku injekcí vypadal jak přejetý ježek a po měsíci už šplhal po stromech jakoby nikdy nic – měl žít
219
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
Dva vrabci za haléř
miał żyć…
měl žít...
I dalej co? U ogrodnika pod Gnieznem aprykozy i kartofle woził niemieckim żołnierzom do koszar szczepił drzewa gwizdał jak szczygieł. Ten chłopiec to mój ojciec – nie mógł wtedy umrzeć i nie mógł wiedzieć że nie umrze. Wszystko musiało wypełnić się. Czyż nie sprzedają dwóch wróbli za asa?
A co dále? U zahradníka pod Hnězdnem vozil do kasáren německým vojákům meruňky a brambory rouboval stromy hvízdal jako stehlík. Ten chlapec to je můj otec – nemohl tehdy umřít a nemohl vědět že neumře. Všechno se muselo naplnit. Copak se neprodávají dva vrabci za haléř?1
1
220
Copak se neprodávají dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Citát z Bible, Matouš, 10. kapitola
221
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
Dva vrabci za haléř
MONOLOG
MONOLOG
Zostały po nich fajansowe talerze łyżeczki z łezką niebieskiej emalii, meble ze sklejki olejne obrazy Anity, które najpierw nie mieściły się w autokarze do enerefu, a potem w samolocie do Sydney. Zresztą nie myśli się o obrazach kiedy opuszcza się ojczyznę. To obrazy się myślą: mężczyzna stoi w płomieniach, a tam gdzie powinien stać obserwator, stoi coś, co przypomina głowę selera i to coś przygląda się facetowi z ognia jeśli oczywiście seler może się przyglądać jeśli nie ma w tym porównaniu nic nieprzyzwoicie głupiego.
Zůstaly po nich fajánsové talíře, lžičky se slzičkou z modrého emailu, nábytek z překližky, olejomalby Anity, které se zpočátku nevešly do autokaru do Eneser a potom do letadla do Sydney. Ostatně když se opouští vlast, nemyslí se na obrazy. Myslí se v obrazech: muž stojí v plamenech a tam, kde by měl stát pozorovatel, stojí něco, co připomíná hlavu celeru, a to něco se dívá na chlapíka z ohně, pokud se ovšem celer může dívat, pokud není na tom přirovnání nic nestoudně hloupého.
no więc problem jest z tym czymś
inu je tu tedy problém s tím něčím
Problem z adaptacją tego czegoś, nie nie do nowych warunków: większych przestrzeni, oceanu, do domu z trzema łazienkami i garażem zamiast M3 w bloku na Oruni czy nawet do oposów podchodzących pod śmietniki, ale do nowych ram, bo od nowych ram wszystko zaczyna się od nowa, tak jakby wcześniej czasu nie było i historii nie było, jakby wokół rozciągało się legendarne terytorium Komanczów, o którym jeszcze przed chwilą nie wiedział nikt nic pewnego.
Problém s adaptací toho něčeho, ne ne na nové podmínky: většího prostoru, oceánu, na dům se třemi koupelnami a garáží místo 2 + 1 v paneláku na Oruni, nebo dokonce na oposumy přicházející na smetiště, ale na nové rámy, protože novými rámy začíná všechno znova, jako by dříve nebyl čas ani historie, jako by se kolem dokola rozkládalo legendární území Komančů, o kterém ještě před chvílí nikdo nevěděl nic jistého.
222
223
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
Dva vrabci za haléř
więc nowe ramy
takže nové rámy
…bo płótna Anity zdjęte ze starych i zrolowane pięć lat później jednak poleciały samolotem do Australii, a w ślad za nimi odleciały pozłacane łyżeczki deserowe, meble ze sklejki nie poleciały, bo rozpadły się pod ciężarem książek, zostały jeszcze fajansowe talerze i gdyby ktoś z was miał na nie chrapkę, to niech da znać, możemy wysłać, bo talerze najwięcej mają wspólnego z lataniem.
…protože plátna s Anitou, sejmutá ze starých a srolovaná, přece jen o pět let později letěla letadlem do Austrálie, následovaly je pozlacené dezertní lžičky, nábytek z překližky neletěl, protože se rozpadl pod tíhou knížek, zůstaly ještě fajánsové talíře, a kdyby na ně měl někdo z vás zálusk, ať dá vědět, můžeme je poslat, protože talíře mají nejvíc společného s létáním.
wszystko zaczyna się od nowa
všechno se začíná nanovo
Przypuśćmy, że to prawda, bo choć w głowie wszystko zostaje po staremu i to widać na tym obrazie, bo to coś ani myśli przestać być skołtunionym łbem najchętniej zakopcowanym w ziemi, wypuszczającym wąsy w poszukiwaniu wody, minerałów i nowych wrażeń chociaż niektórzy mówią, że to nie wąsy a spękania farby i żeby nic na siłę tzn. nie popadać w metafizyczne spekulacje, nie dorabiać historii do historii, bo ta która jest wystarczająco kłopotliwa jest i zwyczajnie nieznośna.
Připusťme, že je to pravda, protože i když v hlavě zůstane všechno při starém a je to vidět na tom obrazu, protože to něco ani nepomyslí na to, přestat být rozcuchanou hlavou nejlépe zakrechtovanou v zemi, pouštějící výhonky hledající vodu, minerály a nové dojmy, i když někteří říkají, že to nejsou výhonky ani rozpraskaná barva, a nic násilně, tzn. neupadat do metafyzických spekulací, nepřidělávat historii k historii, protože ta, kterou máme, je dostatečně svízelná a obyčejně nesnesitelná.
no więc wszystko zostaje po staremu
takže všechno zůstane při starém
Facet w dogasających płomieniach zachodzącego słońca – chociaż teraz to już nie wiadomo czy to na pewno facet, może być i to i owo, bo czasy takie, że rozróżnić trudno
Chlap v dohasínajících plamenech zacházejícího slunce – i když teď už se neví, jestli je to opravdu chlap, může to být to i ono, protože časy jsou takové, že je těžko rozlišit,
224
225
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
Dva vrabci za haléř
żeby nie obrazić i być nietolerancyjnym na przykład – i to coś zwrócone twarzą do plus minus człowieka, ten gadający seler mówi: tam się widzimy – mówi jakby wskazywał jakiś kierunek, a przecież nic takiego nie widać – bo musi być przecież jakieś tam poza obrazem jakieś tam choćby tam nic nie było wypełnimy to sobą – dodaje.
aby člověk třeba neurazil anebo se neprojevil jako netolerantní – a to něco obrácené tváří k plus mínus člověku, ten mluvící celer říká: tam se vidíme – říká, jako by ukazoval nějaký směr, ale přece nic takového není vidět – protože přece musí být nějaké tam za obrazem nějaké tam, i kdyby tam nic nebylo, vyplníme to sebou – dodá.
koniec historii
konec příběhu
…i na tym koniec, finito, bo ten facet ni to ni owo on chyba nic nie powie nie odpowie, bo on po to został namalowany żeby milczeć, żeby bez końca pluskać się w płomieniach jak salamandra i samego siebie bez końca rozjarzać we własnym swoim blasku cieniu przeglądać się rozglądać się do wewnątrz. Więc to nigdy już nie będzie dialog? Tak, to nigdy nie będzie dialog. I na tym koniec?
…a to je konec, finito, protože ten chlap ani to, ani ono, on zřejmě nic nepoví, neodpoví, protože proto byl namalovaný, aby mlčel, aby se bez konce šplouchal v plamenech jak mlok a sebe samého donekonečna zapaloval ve svém vlastním záblesku stínu, prohlížel se, rozhlížel se dovnitř. Takže to už nikdy nebude dialog? Ano, to nikdy nebude dialog. A to je konec?
tak, to koniec.
226
ano, to je konec.
227
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
228
Dva vrabci za haléř
DAJEMY SIĘ NICOŚCI PROWADZIĆ JAK DZIECI
NECHÁME SE JAK DĚTI PROVÁZET NICOTOU
Chodzi o tam. Tam. Tam gdzie mamy się spotkać.
Jde o tam. Tam. Tam, kde se máme setkat.
Nie wiem, gdzie tam jest i czy jest w ogóle. Może tam nie ma nic? Nie wiem.
Nevím, kde je tam a zda vůbec je. Možná tam není nic? Nevím.
Zdajemy się na nie wiem. Dajemy się nicości prowadzić jak dzieci. Spotykamy tam inne dzieci. Patrzymy jak one tam bawią się, jak one się tańczą, jak w nie wiem straszą się, jak rodzą się i odchodzą w inne nie wiem.
Odevzdáváme se nevím. Necháme se jak děti provázet nicotou. Potkáváme tam jiné děti. Díváme se, jak se tam baví, jak si tancují, jak se straší v nevím, jak se rodí a odcházejí do jiného nevím.
229
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Krzysztof Kuczkowski
Dva vrabci za haléř
Dva vrabci za haléř
[Ewa we śnie walczyła z diabłem]
(Eva ve snu bojovala s ďáblem)
Poprzedzały go znaki: na twarze wpełzały brudne zacieki i stopniowo ogarniały całe ciało. Powietrze gęstniało od niepokoju. Zjawiał się nagle. Może zresztą był tu zawsze, tu, pośród tłumu ludzi? Spojrzenia spotykały się, jej ptasie i jego – z głębi inferalnej otchłani. Nie było odwrotu – on wiedział, że został rozpoznany i ona wiedziała, że on wie, kto rozpoznał w nim zabójcę od początku. Ewa tłukła go krzesłem, a on robił się miękki jak szmaciana lalka. Uderzać musiała długo, bo kiedy bić przestawała, odzyskiwał siły i władzę. W końcu omdlewały jej ręce i ostatkiem sił uciekała z nie wiem do realu. On zostawał tam. Czekał. W głębi nocy, w głębi snu.
Předcházela ho znamení: na tvář pronikaly hnusné skvrny a postupně se rozšířily na celé tělo. Vzduch houstl neklidem. Objevoval se náhle. Anebo tady možná byl vždycky, tady, uprostřed davu lidí? Pohledy se dotýkaly, její ptačí i jeho – z hloubky infernální propasti. Nebylo cesty zpět – on věděl, že byl poznán, a ona věděla, že on ví, kdo v něm hned na počátku rozpoznal vraha. Eva ho ve snu tloukla židlí, a on měkl jako hadrová loutka. Musela do něj tlouct dlouho, protože když přestala, nabíral znovu sílu a moc. Nakonec jí umdlévaly ruce a z posledních sil utekla z nevím do skutečnosti. On zůstal tam. Čekal. V hloubi noci, v hloubi snu.
[Głowa Orfeusza] Marcin był synem Ojagrosa i Kaliope. Kiedy miał dwanaście lat zaczął śpiewać i wąchać klej. Początkowo kontrolował sprawę: brał tyle ile chciał i kiedy chciał. Kiedy śpiewał tańczyły drzewa i skały, ludzie i dzikie zwierzęta, a góry rzucały się w morze. Ponadto drzewom wyrastały gadzie głowy, które przepowiadały przyszłość. Namawiały go też do zabójstwa, a kiedy zabić nie chciał, groziły nagłą śmiercią i wiecznymi katuszami po śmierci. W końcu Marcin zrozumiał, że jego życie już do niego nie należy. Poddał się. Osiedlowe menady tylko na to czekały – rozszarpały go na kawałki, a głowę odrąbały i wrzuciły do rzeki. Zwyczajny los truposza. Jakże on wtedy śpiewał! Był w głowie płynącej do morza i jednocześnie był rzeką, która unosiła głowę. Głowa śpiewała i rzeka śpiewała. Miał osiemnaście lat, kiedy Apollo odszukał śpiewającą głowę i śpiewającą rzekę, i wrzasnął: „Dosyć już mam ciebie i twojego śpiewu!“ Obraził się Marcin i postanowił milczeć. Na zawsze. „Dajemy się nicości prowadzić jak dzieci,“ pomyślał, i wybiegł jej na spotkanie.
(Orfeova hlava)
230
Martin byl syn Oiagra a Kalliopé. Když měl dvanáct let, začal zpívat a čichat lepidlo. Zpočátku to měl pod kontrolou: bral tolik, kolik chtěl, a kdy chtěl. Když zpíval, tančily stromy i skály, lidé a divoká zvířata, a hory se vrhaly do moře. Navíc stromům vyrůstaly ještěří hlavy, které předpovídaly budoucnost. Přemlouvaly ho také k vraždě, a když nechtěl zabít, hrozily mu náhlou smrtí a věčným utrpením po smrti. Nakonec Martin pochopil, že jeho život už mu nepatří. Vzdal se. Sídlištní menády čekaly jen na to – roztrhaly ho na kousky a hlavu usekly a hodily do řeky. Obvyklý osud mrtvoly. Jak on tehdy zpíval! Byl v hlavě plynoucí do moře a současně byl řekou, která hlavu unášela. Hlava zpívala a řeka zpívala. Měl osmnáct let, když Apollón našel zpívající hlavu a zpívající řeku a vykřikl: „Už mám dost tebe i tvého zpěvu!“ Martin se urazil a rozhodl se mlčet. Navždy. „Necháme se jak děti provázet nicotou,“ pomyslel si a vyběhl na setkání s ní.
231
překladatelská hu
Krzysztof Kuczkowski
Vladimír Šrámek
Sokrates Seděl nad prázdným papírem a ocucával špatně ořezanou tužku. Hergot, tolik myšlenek, a já ze sebe nic nevymáčknu, honilo se mu hlavou. Například: Vím, že… Ale myšlenkový proud se přerušil vprostřed věty a on vztekle zahodil tužku na koberec. Zvedl pohled a pozoroval, jak se Xantipa pohybuje za plotnou. Narostl jí přes léto zadek, zhodnotil vývoj událostí, už to dávno není ta štíhlá laňka… Ale pak si sebezpytně projel zpocenou dlaní chomáček zbylých kadeří a chuť kritizovat ho rázem přešla. Jo, panta rhei, škoda, že tuhle moudrost zaznamenal už někdo jiný.
232
Xantipa se otočila a šlehla po něm pohledem. „Nemáš co dělat? Zase myslíš na voloviny?“ „Ale ne, miláčku,“ snažil se ji uchlácholit. „Myslím jen na to…“ – znovu se podíval na její kypré pozadí – „že se vesmír rozpíná.“ „Hele, to nech na starost prapravnukům. Co takhle vynést koš? Sám se…“ „…nevynese,“ zabručel Sokrates, zvedl se a jen tak v trenkách se vypravil po schodech dolů, k popelnici. Trepky mu pleskaly o chladnou žulu a Sokrates si vychutnával ten nečekaný potlesk. Věci, věci nás filozofy dokážou ocenit. Kdepak lidé… Nadzdvihl víko
šramot
popelnice a zarazil se: přímo do očí se mu díval plyšový medvěd, vyčítavě poulil knoflíky, které měl přišity místo očí. „Ty děti,“ vydýchl Sokrates, „odhodí své mládí jak larvy kuklu! Budoucnost je nepřítel – děti!“ Sokrates hodil medvědovi smetí na hlavu a přibouchl víko. Chvíli poslouchal, zda se neozve nějaký zvuk. Neozval – už nežije, byl už mrtvý, když jsem víko otevíral, oddechl si. Narovnal si shrbená záda, bolela jak čert. Jak nás to učili? Posbíráme z oblohy všechna jabka? – Takže na špičky, propnout kolena a rukama šátrat vysoko nad hlavou. Jo, trochu to pomáhá, výrůstky na páteři přestávají tlačit na nervové pleteně. Najednou ale bylo po jablíčkách – uvědomil si, že ho pozoruje mladá Andromeda z balkonu odvedle. „…ale, dobrý den,“ snažil se Sokrates zamaskovat trapnou chvilku, ale Andromeda se jen tak usmívala, v ruce držela džbán, ze kterého ještě před chvílí zalívala balkónové květiny, ale teď naklonila hrdlo nad ulici a z druhého patra nechala zvolna vytékat pomalý čůrek vody.
Bestie, pomyslel si Sokrates, úplně mi poblázní prostatu! Ale navenek se tvářil důstojně a reprezentativně a mladou krasavici oslovil: „To zalévání, toť činnost záslužná. A barvě vaší pleti prospívá…“ – Vtom mu ale sjel pohled doprava, kde se o parapet opírala Xantipa, tváře nadulé jak krocan při milostném tanci. Jenže tenhle tanec, tenhle na milostný nevypadá. A taky že ne! Zvedla palec a rázným pohybem trhla směrem vzad: „Domů!“ „Jo, dyť už du…“ a potlesk při stoupání vzhůru už nebyl zdaleka tak spontánní a hlasitý. „Utřít,“ vrazila mu Xantipa utěrku do ruky a ukázala na haldu nádobí… Neprotestoval. Naopak v honění kapek a jejich zabíjení našel jistou zálibu. Na konci života se taky takhle vypařit, napadlo ho, vysublimovat – žádné tělo by nezbylo. Žádná hniloba nebo spálený popel… A poohlédl se ke stolku, že by si tuhle myšlenku zrovna zaznamenal, jenže zjistil, že mu mezitím Xantipa papíry sbalila do štosu a pohodila na televizor. A tužku taky nevidět! Xantipa se mezitím položila na
233
Vladimír Šrámek
Sokrates
otoman, ruku přes čelo, zdálo se, že podřimuje. Sokrates potichu položil poslední utřený šálek na polici, naučeným pohybem pohodil vlhkou utěrku na radiátor a opatrně, krok sun krok, zamířil na záchod. Cestou hmátl mezi knihy v knihovně, poslepu našel schovanou tužku a nepopsanou záložku. „Nikam! Ať tě ani nenapadne zavřít se na záchodě!“ jako šíp se mu do zad zaryl Xantipin zákaz. „Musím,“ Sokrates nasadil zmučený výraz, ještě když byl ke Xantipě zády, teprve pak se otočil. „Tippi,“ snažil se vyslovit její domácí jméno co nejněžněji. „Jen jestli,“ pochybovala Xantipa, ale to oslovení, ta zdrobnělina ji na chvíli rozhodila, možná se taky Sokrata lekla, jelikož s tím utrápeným výrazem vypadal jak v masce, za kterou by se nemusil stydět ani Euripides. A Sokrates toho využil k tomu, že proklouzl na záchod. A zamkl se! Protože v tomto on, Sokrates, Xantipu zásadně nikdy neposlechl, nikdy, nikdy nenechal dveře nezamčené, jak ona naléhala. Vždycky, vždycky
234
šramot
Vladimír Šrámek
Sokrates
útok – „Co když se ti tam něco stane? Kdo bude ty dveře páčit?“ – odrazil. „A co by se mi mělo jako stát…?“ A Xantipa se buď neodvážila, nebo byla líná vyjmenovávat všechna jeho rizika mrtvice, embolky, infarktu a vůbec všech neduhů a chorob, kterými Sokrates ať už zjevně nebo latentně oplýval. Zamkl a vyčural se vestoje. Vychutnával si závratný pocit odvahy, neboť u Sokratů pro chlapy platil přísný zákaz čurání vestoje! „Jak k tomu ženské přijdou, aby si furt sedaly do mokrého?“ hartusila Xantipa. A jak tak čural, představil si, že je tím džbánem v rukách Andromediných, a tak se tomu poddal, že si najednou uvědomil, že mísu netrefuje, že se mu u nohou rozlívá vlastní loužička. „Hergot!“ zarazil se vprostřed proudu, až to zabolelo. A začal se shánět po hadru. Naštěstí tu byl a – nebezpečí zažehnáno! Sokrates otevřel světlík a zalovil mezi trubkami. Vytáhl rozdrbanou mayovku a neomylně nalistoval stranu, kde Old Shatterhand zasadil jednu ze svých strašných ran do spánku
zrádného kojota. „A máš to,“ cukl sebou, a zároveň se pohnula i Sokratova střeva a on pocítil úlevu… Dočetl, dlouze, dlouze si omýval ruce a až pak se odvážil otočit klíčem a vstoupit do reálného světa. Xantipa postávala u zrcadla a vypínala si vrásky. „Úplně jsem s tebou zestárla. A zošklivěla…“ ohodnotila soužití. „Vím, že…“
„Nic nevíš…“ přerušila ho vztekle. „A to si piš, že to večer ženským na srazu vylíčím. A ty už to roznesou. Po celých Athénách…“ Sokrates pokrčil rameny, zamířil znovu ke kuchyňské lince, vylovil ze šuplete bílou, zpola plnou láhev a napil se. Špatná slivovice od souseda. Bolehlav. Ale jedině tak se dá tenhle volný den přečkat…
235
recenz
recenze BÁSNÍ BOJ Petr Hruška: Darmata Host Brno 2012
Ber sbírku a čti. Nebo spíš naslouchej. Od názvu: dar, darmo, rmut, arma, mat, drama. Taky dharma… Sanskrtský výraz. Volně vyložitelný jako podstata, již nelze dál dělit. Jako básníkovi zbyla poddolovaná Ostrava, s „vydřenými jebacími lesíky“. V ní prsa dospívající dcery, která už neuvidí nahá; syn, s nímž musí slepit botu, to „poslední dětské číslo“; jeho žena, „uvlá‑ čená hádkami a doufáním“. Anebo v druhém plánu překládaný jako pravidla: „Chtěl bych, / abyste to dělali zhruba stej‑ ně“ či příkazy ke konkrétnímu konání: „Teď sedej ke stolu / ber máslo…“ Čímž se pátá sbírka Petra Hrušky, „narvaná“ imperativy, psaná z ohrožení, z energie krize těstě před mutismem, stává protipólem „zátiší“ z druhotiny Měsíce. A zároveň vyhlášením boje avizovaného kapitolkou Můj boj v prozaických Odstavcích. Již o každou sklenici na kuchyňském „oltáři“. O každou „společnou fotku, nadávku na vzkazu“; neboť z toho všeho vždy povstávala, dobíjela se jeho obraznost. Netoliko sliby, důvody, sekáním latiny. Pouze veršem. Holým. Orálním. Víc než kdy jindy. Ten odedávna stojí a padá s propojením subjektu a slova. I v tom ohledu podstoupil Hruška zápas, viděno zpětně, ve třetí
236
sbírce Vždycky se ty dveře zavíraly. Přivedlo ho to k prozaizaci. Teď se jeho volný verš nenadále obrodil. Zevnitř. Protože sebezáchovně. A natolik, jako by nezáleželo na formě zápisu. Ale ani v tom nezapře Hruška přesné cítění intonace a tektoniky mezi slovy. Vyřčenými. I propsanými. Nejlépe se to ukazuje na básních „podle e‑mailu“, umožňujících mu odlogičtit, odlehčit výpověď: „Kéž bych / mohl poznat, že jste. jmenuji se Jessy Aliyu, jsem / jeden pěkný péči mladá / dívka.“ Strmou vertikálou k nim jsou naléhavá sdělení, jimž vévodí dosud nejdelší autorova báseň Chlapče. Protéká zúženými břehy: chlapec–otec, lež–přiznání, rajčata–beton. Psána „srozumitelným písmem“? Opravdu bezvousý mladík porozumí přiznání: „a nepekelcuju po samotách / s varletem holé žárovky u stro‑ pu“? Nejde paralelně o milostný dopis té, po níž má hoch oči? Té, s níž kdysi básník předstoupil před kuchyňský oltář? V každém ohledu však v Darmatech Petr Hruška nejenže podstatně podepřel svou dosavadní tvorbu… I doširoka rozevřel svá básnická „objímání“, například klienta „s čtvrtmilionem“ v kráteru úvěru – stavěje proti profláklé angažovanosti zodpovědnost. Nýbrž sklonil se i k nejmladším čtenářům. Nejhlouběji textem Řeknu ti. Pouze upraveným „z odposlechnutého rozhovoru dvou chlapců“, zaníceně za barákem pokračujících v počítačové bojovce? „Ale můžeš se prokopat ven / jenže bažiny / jenže žáby / nechoď na ně zkus se skamarádit“ – to není jen po
boudníkovsku zvýrazněný výjev na provlhlé zdi. Tady se nám autor „proklikal“ k ryzímu rytmu. A má‑li dnes poezie v někom mluvčího, nadgeneračního, zároveň v mediích, odborných publikacích nebo doslovech sbírek („je svržením do života“), pak pravděpodobně právě v něm. Své „nejlepší básně“, obsažené i v dosavadních sbornících Nejlepších českých bás‑ ní 2009, 2010, 2011 – včetně pozoruhodné Sýkory jako předobrazu existenciálního strachu, s pointou „lůj“, jež zakončuje i proniká zpátky k prvoverši –, autor umístil kupodivu do první třetiny sbírky. A ne do poslední, jak se doporučuje. Odpovídá to kompozici oslovení, kdy nejdůležitější chceme vyříct v začátku. Díky tomu nás při pročítání může přepadnout pocit, že jsme vyhozeni z nejlepšího. Šestatřicet čísel v obsahu však není mnoho. Nutí k pomalému, opětovnému rozhrnování veršů, než „se pozdě přesype v brzy“. Než se nočním ubrusům zvukomalebně „rozevřou složená křídla / a sepranou oddaností / dosednou / na odrané stoly“. Až ke koncovce Škrt. Až k dvojverší, v němž zahlédneme básníkovu uvláčenou ženu, „jenom spící“, jak má „jednu ruku polo‑ ženou na hrudi / jak bílý škrt.“ I tato pointa vrací zpět. Nezastavuje se však jen u názvu. Ale s celou básní proniká, smiřuje muže v chlapci či urážku s dravcem, na začátek Darmat. „Ochcaně!“ Zdeněk Volf
KDO S KOHO – POETICKÁ HRA TOMÁŠE GABRIELA Tomáš Gabriel: Tak černý kůň tak pozdě v noci LITERÁRNÍ SALON Praha 2012
Tomáš Gabriel, narozený v roce 1983, předkládá ve své debutové sbírce básně z let 2007 až 2010, a to celkem ve čtyřech oddílech. Řazení básní přitom provází jeden společný diskurs, kterým je poetika hry. V pojetí Tomáše Gabriela je totiž báseň hrou o přesném výsledku, který se rovná poznání. V případě této sbírky pak takovou hrou, jež pozvolna vtahuje do vymezeného prostoru, kde se čtenář stane jedním z hráčů a je nucen domýšlet autorova sdělení. Nejde ale o básně s tajenkou či složité konstrukce zašifrovaného a mnohovýznamového sdělení, které by ohromovalo surreálnými konotacemi nebo neotřelou květnatostí metafor. Prostředkem k vyjádření je Gabrielovi obraz. Ten nejvýrazněji vystupuje v prvním oddíle s názvem „Krajina budoucích mýtů“. Navíc se zde pohybujeme v obraznosti, která nese až jemná alegorická vyznění (což evokuje již název celé sbírky). Není to ale náhodné či efektní, jde naopak o vědomý prostředek autorovy hry, respektive vyjádření ve vztahu k okolí i k již zmíněné komunikaci se čtenářem (Malebné plátno, Polovina, Utopie – „Tak černý kůň tak poz‑ dě v noci? // Nebyl téměř vidět, měsíc nesvítil, // kdyby mohl krást, tak mohl, snil // o jezdci, který nebodal by v bocích, // jen šeptal – potmě
237
recenze stůj v mých krocích – // zaržál a hryzl do hlí‑ ny // …“). Součástí Gabrielova pojetí je i hra nostalgická, byť stále obrazná, kde staví na odpozorovaném „dnes“ ve srovnání s minulostí. Zde mi utkvěly zvláště verše z básně Na vesnici a Na sněžné báni – „Za světla mrazu a za časů // hustějších lesů v řidších polích // dobývala ses do klasu, // jejž přikryl sníh. / / / Vypadalas jak draví ptáci, letící smířlivě do hlíny //…“. Naopak zdánlivě jiné pojetí obraznosti nabízejí básně Případ a Nálezné. Zde sledujeme zvýrazněnou kauzalitu v jednotlivých sekvencích příběhu až filmového. Je to však jen jiná podoba autorovy obraznosti, která opět výrazně atakuje naši schopnost vizualizace. Ve druhém oddílu „Víc než Já“ jinotajnost pozvolna mizí a z veršů vystupuje odhalení autora. Jedná se o otevřené popisy, otevřená doznání. Zdá se, že se již nepotřebuje skrývat a hra se pro něj změnila v odkrytou partii vzpomínek (například Víc než Já nebo Hromada pražců – „Samozřejmě vzpo‑ mínám. // Nic, ani zítřek, nemá tolik podob // jako vzdálená vzpomínka“). Ve třetím celku „Najednou tma“ dostupuje celá hra jisté manýry, která se projevuje sarkasmem k sobě i okolí (Reálná situace, Propast, Kapitán – „Kapitán brečí v hospůdce na nábře‑ ží // a v jeho srdci noha dřevěná. // Každá bou‑ ře na moři je smutná bez vichřice. // Fanfáry kouře a v pivu malá kra. // Tak rád by šel pyšně s lodí ke dnu“). Na důvtipný nadhled takových veršů upomíná i pozvolné střízlivění z poetického patosu, který je v Gabrielově obraznosti podprahově přítomen (Starý mládenec, Vadnutí). Nyní se však autor projevuje s věcností místy až doslovnou. V tomto smyslu se jedná o básně zařazené
238
do posledního oddílu „Cesty za svobodou“. Zde je nepřehlédnutelné, že předchozí motivy obrazů, jinotajů a linie hry ústí do střízlivější, sebejistější vyjadřovací polohy, což je u nadaného autora příslibem možné poetické cesty. Patrné je to předně v básních Loučení se svobodou a Polední klid, jež na mě zapůsobily asi nejsilněji. Rovněž malý cyklus Pálava, zařazený ke konci sbírky, naznačuje autorovo poetické zrání. V kontextu sbírky působí naopak méně zdařile krátké básně, zpravidla čtyřveršované útvary, jež jsou ovšem zastoupeny v malém počtu. Ve srovnání s ostatními to vypadá, že autor v nich nemá dostatek prostoru na vyjádření a zkomprimovaný děj ve výsledku nevydává onen zamýšlený přesah ani pomyslný „úder“ sdělení. Celkově totiž Gabrielova poetika nestaví na přesahu ani primárně neusiluje o metafyzické pojetí. Vydává se naopak cestou logické konstrukce, kde do sebe jednotlivé významy veršů přesně zapadnou. Jistá rozpolcenost je ale občas cítit, když autor používá koncových rýmů. Zdá se, že náznaková vázanost verše se u něj objevuje jaksi mimoděk, patrně tak, jak přišel nápad při zápisu. Do tohoto resumé pak zapadá i báseň Léto v kamenném domě, která byla vřazena na samý závěr sbírky a též jinak vydařeného čtvrtého oddílu. Ona poslední, rýmy vybavená báseň tu totiž mírně vybočuje, neboť následuje po zmíněném celku Pálava a básních Loučení se svobodou i Polední klid. V úvaze nad formou, která vás vrací spíše do třetího dílu básní, nastupuje totiž podezření. Podezření v tom smyslu, jakou další hru to s námi básník nakonec vlastně rozehrál. Dana Dvořáčková‑Malá
KRMIT TMU Michal Maršálek: Práce s mraky DAUPHIN Praha–Podlesí 2012
Michal Maršálek svou prvotinu vydal až jako téměř šedesátník, v roce 2007. Od té doby však stihl vydat další čtyři sbírky v letech 2008, 2009, 2010 a letos, vše u Dauphinu. Samostatnou pozornost je třeba věnovat vizuální podobě knihy. Ta je v jednotlivostech ambiciózní a bibliofilsky zajímavá. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že dohromady to tak úplně nefunguje. Kresby Adrieny Šimotové bezpochyby patří k vrcholům současného českého výtvarného umění a s Maršálkovými texty komunikují. Stejně tak si s texty nepřekáží strohé bezpatkové písmo. Jenže se podle mne už nehodí k Šimotové, překřičí její kresby černí a tvrdostí linek. Reprodukovat Šimotovou je vůbec oříšek, subtilní kresby jsou v reprodukci (většinou jsou navíc, jak předpokládám, zmenšené) ještě subtilnější než v originále. Jednoduché šití přes obálku je opět samo o sobě bez problémů, ale skřípe mi jeho kombinace s hladkými deskami. Tisk po vnějších stranách nerozřezaných listů považuji pak již jen za samoúčelnou hříčku. Ústředním tématem nové sbírky Práce s mraky je čas. Vnímán skrze prostor, v kterém se neodehrává žádný podstatný děj, jen „vítr kličkuje zpátky mezi hory“ a čas stojí „vyřezávaný z oliv“. Vnímán prostřednictvím staré fotografie: „Jak omládl na té fotografii, / přestože nevěděl, že bude někdy tak
mladý, / když se fotografoval“. Zvuk, světlo, stín, tma, znejistěný prostor, rozpoznání směru pohybu. Tak lze pojmenovat další opakující se, z různých stran nahlížené motivy. „Na dosah tmy, / než oschne písek, / zvuky zalomené / o pobřeží a o větve.“ „…ticho se rozdrolí, / najde svůj směr…“ „Ptáci ze zvy‑ ku lehce přelétají přes těžký svět. / Pracují mezi mračny / v křiku.“ Podstatná část sbírky je tvořena cyklem Leda pach chapadel s podtitulem Dvojí smrt Albana Berga. Podobně jako v předchozích sbírkách Kobalt přechází do krve a Ta‑ dy a nikde jde o jakýsi básnický miniromán. Po archeologickém objevu Sinantropus pekinensis a historii Beninského království věnuje tentokrát Maršálek pozornost skladateli Albanu Bergovi, autorovi slavného Vojcka. Klíčové jsou přitom dva momenty, náhlá autorova smrt na Štědrý den 1935, způsobená otravou krve po hmyzím kousnutí, a osud jeho druhé opery Lulu, kterou autor nestihl dokončit, dlouhé roky byla hrána jako dvouaktový fragment a dokončena byla až podle autorových poznámek Friedrichem Cerhou po více než čtyřiceti letech. To společně s faktem, že poslední dokončenou Bergovou skladbou byl Koncert pro housle a orchestr, který autor zkomponoval na paměť zemřelé osmnáctileté Manon Gropiusové, vytváří prostor pro další dokumentaci paradoxů plynutí času, pro jeho zpětné ohledávání, pro úvahy o jeho zadrhnutích, o jeho struktuře. Tím, že Bergova hudba je vzhledem k použitým dodekafonickým principům založena na propracované posloupnosti tónů, na přísné vnitřní struktuře, vnucují se úvahy o toku času a posloupnosti
239
recenze dějů, kterých jsme účastni, velmi neodbytně. „Ještě pracovat do poslední chvíle, / ale nevědět, že jenom krmí tmu, / která čekává za klíčem trezoru“. Vznikající skladba náhle zmlkne, v částečné zástavě času zní desítky let opakovaně jen dvě jednání, a pak se „náhle“ čas znovu rozběhne k další tónové struktuře. Stejně jako v předchozí části sbírky i v Bergově příběhu je vzpomínka, respektive zanechaná věc vyzyvatelem ke komunikaci napříč časem, zasahuje do jeho plynutí, relativizuje ho. A tak Bergova
240
žena rozmlouvá s mrtvým Bergem, respektive promlouvá k němu, utvrzuje své mínění nevydat Lulu k dokončení. Díky tématu i způsobu jeho ztvárnění mi Maršálkova skladba připomíná prózy Daniela Kehlmanna, zejména pak Mahlerův čas. Způsobem náhledu na místo člověka v plynutí času, snahou o rozpoznání hranic skutečného času ve vztahu k času uvnitř nás, kde minulé, přítomné a budoucí může být v zcela jiných posloupnostech. Petr Čermáček
beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky
někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail:
[email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz
243
.qxd
18.10.2010
mir.qxd
18:24
18.10.2010
vesmir.qxd
vesmir.qxd
vesmir.qxd
StrÆnka 1
18:24
18.10.2010
StrÆnka 1
18:24
StrÆnka 1
Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.
18.10.2010
StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue
18:24
věnované tématu věnované tématu
V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue
Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu
Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:
ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,
G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena,
[email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický
[email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;
[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577;
[email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka
[email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577;
[email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková,
[email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz
edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách
www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček VRSTEVNICE
Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč
ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr
Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…
Robert Fajkus PRAŠIVINA
Vít Slíva KOLOBĚŽKA
ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč
ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo
Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00,
[email protected]
Na motiv z Brucknera Kam až, kam se rozvíráš, noci listnatá a plná hlubokosti? Hvězdy střeží svoje mléčné mosty, proti tmám. Sám a sám v nedočkavém hladu po věčnosti prázdný jsi jak dům, jenž čeká hosty z mnoha stran. 13. XII. 1940
patron čísl
Hanuš Bonn
Hanuš Bonn se narodil 5. července 1913 v Teplicích, zemřel 20. října 1941 v koncentračním táboře Mauthausen. Básník, literární kritik a překladatel poezie primitivních národů. Vystudoval gymnázium v Praze, poté práva na Karlově univerzitě (absolvoval v roce 1938). Aktivně se zapojil do českožidovského hnutí. Od roku 1939 byl vedoucím funkcionářem pražské Židovské obce. V roce 1941 byl pověřen dohlížet na seznamy pražských a venkovských židovských rodin, odmítl o sestavování seznamu pečovat, byl zatčen a v říjnu 1941 poslán do koncentračního tábora Mauthausen. Podle telegramu zaslaného gestapem Hanušově ženě se 20. října 1941 utopil na útěku. Přispíval do několika časopisů a novin, například do Rozhledů, Literárních novin, Lidových novin. Básně vyšly knižně až po válce – v roce 1947 u Václava Petra výbor básní a překladů, uspořádaný Jiřím Valjou, v roce 1995 vyšel v Academii výbor nazvaný Dozpěv, uspořádaný Zdeňkem Urbánkem; z něj je vybrána otištěná báseň.
w e l e s 51-52 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek, Radim Kopáč Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Helena Hlušičková Fotografická příloha: Pavel Maria Smejkal Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
e-mail:
[email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948