weles literární revue Blatný Bly Erben Hrbáč Charoust Kohout Mareš Martínek Nápravník Pekárková Piekar Reiner Selepko Solženicyn Šrámek Zlín

weles

35-36 literární revue

Blatný • Bly • Erben • Hrbáč • Charoust • Kohout Mareš • Martínek • Nápravník • Pekárková • Piekar Reiner • Selepko • Solženicyn • Šrámek • Zlín

weles

obsah V

předkládaném Welesu jsme se zaměřili na české autory dlouhodobě žijící v zahraničí, kteří ve své literární tvorbě zůstali věrni českému jazyku. Pojem „exilová literatura“ je v publicistické a pedagogické praxi chápán především z hlediska dobového a politického, přičemž literární, ale rovněž životní východisko exilových autoru je spojeno s pojmy jako jsou pronásledování, vyhnání a vypovězení. Autory, kteří se stali tématem tohoto čísla, lze v současné době charakterizovat spíše pomocí slov svoboda a volnost. Jsou to autoři, kteří po roce 1989 dobrovolně vycestovali, nebo političtí exulanti z období před rokem 1989, kteří zůstávají v zahraničí i přes možnost návratu. Obě tyto skupiny se budou literárně střetávat, ale především silně tématicky i výrazově asonovat na následujících stránkách. Je příznačné, že pomyslným pojítkem mezi těmito autory je právě skutečnost, že stesk po domově (Heimweh) nehraje v jejich bohatém duševním rejstříku první housle. Zdá se, že schopnost zpřetrhat vazby k rodné zemi, a následná neukotvenost, je současně předurčuje k umění nadhledu, odstupu a pohledu na Čechy i svou novou zem tak nějak odjinud. Mezi ironií, sarkasmem a převládající beatnickou polohou („…tyrkysové tlení dálek / líže / skla / dešťů / Cadillaku…“), ovšem zazní i jímavě prostá obava ze zapomnění rodné řeči „překonaná hrůza / nemohl jsem si vzpomenout jak se to řekne v češtině / takový ten balík včel zavěšený na stromě // a najednou to už vím / je to / ROJ“. Tyto a další verše Milana Kohouta z jeho bostonského exilu přinášíme v básnickém oddílu našeho časopisu. Než se pustíte do čtení, připravte se, že na stránkách tohoto čísla budete opravdu cestovat – Antonín Mareš (Mnichov), Iva Pekárková (New York, Londýn), Lubomír Martínek (Paříž), Milan Nápravník (Kolín nad Rýnem), Ladislav Selepko (Londýn), Roman Erben (Mnichov) a další. Do Nagasaki se podíváte v Krajinomalbách s básníkem Petrem Hrbáčem v první části jeho seriálu o Japonsku. Literárním špekem mi určitě dovolíte nazvat básně z rukopisů slavného exulanta Ivana Blatného doplněné komentářem našeho předního blatnologa Martina Reinera. Také o existenčním rozměru emigrace vypovídají nádherné fotografie Vladimíra Krynytského z cyklu Kus života načerno. Rozsáhlý rozhovor s ilustrátorem tohoto čísla Pavlem Piekarem připravil básník Petr Maděra. Ve všech krajích světa, ať už jsme doma, či od rodného kraje odloučeni, neztrácí na významu opatrnost, k níž nás nabádá básník Karel Zlín „…Na svá slova ber / vždy váhy! Neboť tvé věty / budou příště čteny mezi krajkami rakve / nebo v komíně krematoria.“ Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek. Ondřej Slabý

poezie

Antonín Mareš Roman Erben Milan Kohout Ladislav Selepko Martin Reiner Ivan Blatný

próza

Milan Nápravník Iva Pekárková Roman Erben Milan Charoust Lubomír Martínek

pásmo

Karel Zlín

rozhovor

Pavel Piekar

krajinomalby Petr Hrbáč

fotogalerie

Vladimir Krynytsky

překladatelská huť Robert Bly Alexandr Solženicyn

šramoty

Vladimír Šrámek

telegrafické recenze Petr Čermáček

recenze

You loook so hardcore Kompars Blahosmrtnost Světnice parazitů Vetešník z Albionu (K textům I. Blatného) Ze sešitu

… … … … … …

3 22 26 38 46 50

Dům dýmu Ježíšova sekyra Jak strnulý je člověk proti kočce Z rukopisu Perlorodci

… … … … …

54 68 78 84 98

Slovem knihy je klam, cílem cesty je poušť…

…

106

Můj sklon k melancholii souzní s vodním živlem

…

130

Nagasaki

…

144

Kus života načerno

…

156

Někdy muž nedokáže říci, co… Komentované ukázky z překladu

… …

168 180

Odysseus

…

188

Kolik básníků se protáhne nebeskou škvírkou…

…

192

…

196

Chocholatý–Szpuk; Kopáč–Janota; Čermáček–Šiktanc Chrobák–Malý; Harák–Bělan; Hrabal–Harák Suk–Mikeš; Harák–Kukaň, Švácha; Chocholatý–Fischerová Chocholatý–Nuska

Antonín Mareš

narozen 1951 v Boskovicích. V roce 1968 emigroval s rodiči do Spolkové republiky Německo. Vystudoval Sprachen und Dolmetscher Institut v Mnichově. Překladatel, výtvarník, básník. Časopisecky publikoval v Psím víně a Souvislostech. Je zastoupen v antologii Vertikální nostalgie (Votobia, 2002). Knižně vydal básnické sbírky Nix verstehen (Vetus Via, 1999) a Boban (Psí víno, edice Stůl, 2008) a knihu povídek Přímý přenos (Votobia, 1999).

You look so hardcore STROMBOLI Jen osobní já svede rozpoznat vlastní já. Vibráto  Zde, a v tom zakládá se každá osamělost.

poezi

Antonín Mareš

Před koupelnou sotvakde nachází se klozet a zrcadlo vis‑à‑vis, a už vůbec ne v hotelu přechodném, především ne na ostrově Stromboli. Kde Teď – jako stav – se koná jen  když to bolí.

Nastejno, zda někdy vynoří se zázraky, a sotvakdo kdy namáhá se dodat, stejně že jde pouze o ozvěny dětství, kdy pohodlní a dobrotiví rodičové chtěli ošálit a zamést stopu, dle níž každý sám pro sebe postává sám. Tak to nějak vše pokračuje dál, až když ve věku čtyř pěti let poprvé za sebou třísknu dveřmi, zamknu za sebou, vyloučím se ze hry, aby tak docíleno bylo samoty, jak se sluší a patří u sebe.

4

5

poezi

Antonín Mareš

Antonín Mareš

You look so hardcore

LASCIARE MI CANTARE Vlastní minulost, historie osobní – vždy vede; předstih má. A sebevětší porce vyprávění příběhů nikdy neumožní remízu, berle, chůdy. Ani biografie; biografy pouze klamou životní shodu dráhy ujeté. Víceméně ztroskotanou snahou jsou zachytit běh života tak, jako by každý druh činu byl následkem předchozího a tím, a o to víc, nástupním stupínkem činů budoucích.


Tváří se přitom jak na náměstí Djemaa el‑Fna v Marrakeši – v překladu náměstí Prázdna, náměstí Nice. Najednou ale dělá důležité ksichty, že vše je nyní jen otázka des Alleses & des Nixes

Této namašlené noblese mistrovství v životech, jejím zprávám večerním, věří jen blbec. Stejně jako blbec ale otevře a na notnou chvíli nezavře hubu v úžase nad domnělým retrospektivním objevem životní železnice, příslušných jízdních řádů, odlišných od dosud za platné považovaných.

6

7

poezi

Antonín Mareš

Antonín Mareš


ŽOLY ŽAKELYN Dcera u sviminkpúlu Hotelu Sciara, v poledne místo oběda, v době siesty, hraje s tatínkem, z główką kulistą, – papapá pro radost, karty na duroplastovém tavolíno; má brýle obroučkové, pánevní kosti hladové krávy.


Ai miei Genitori che mi hanno educato ad amare la poesia a i valori della vita! Nyní je ve fázi, kdy zvažuje: Šipku, nebo po nohách? Anebo prostě mlčí.

Tváří se, ona že za hodinu přednášku má; ksichtíc se klade kartu za kartou, nosem znuděným, velkým opisuje linii vulkánu Stromboli; zvažuje, raději stoupnout si v postoji spatném na okraj tyrkysově šplouchajícího bazénu a pronést hlasem dramatickým, důrazem hrdličky:

8

9

Antonín Mareš


MOC MLUVÍ kdo jej osloví, s každým, hlas metra. : Příští stanice Hlavní nádraží : Můstek : Příští stanice Národní muzeum : Příští stanice Svatý Kopeček : Příští stanice Boskovice hrad Po dvou dnech zapřisáhne se, jazyk zašije, příště se do něj kousne pevně že, ba i těsně až k bolesti. Jenže u příští příležitosti už to z něj opět prýští. Štěstí má, většinu času tráví sám, to jo. Ale – a v tom to vězí, to jeho mihotání, cvik paží a obočí, vybyly by na slet, spartakiádu a půl olympiády k tomu. Jako kus zmražené černé šlehačky, jako kus básníka vystřeleného z hmoždíře.

10

poezi

Antonín Mareš


To všechno by si nejraděj, a jednou provždy, po vymrštění smetanového dortíku do filmu, v němž roli hlavní hraje, vytřel kolem huby půlmetrovým jazykem. Děd Vševěd jakejsi – Marně mu baba pohádky čte, a kdo by to do něj řek: Co že to za jeho vznešenou hlavou hačá mu za magnetofon? Měl by si vyžádat doslovný překlad přísloví : Mlčení nad zlato. Chňapnout si příklad z dějin: Vpravo od věže vyniká za cimbuřím zdi – hledíc vpřed – socha císaře Karla IV., krále českého, dlouhé vlnité vlasy a vousy, v korunovačním ornátu, s královskou korunou na hlavě. Vlevo pak od věže – rovněž hledíc vpřed – vyniká figura vojevůdce husitského Jana Žižky z Trocnova, železné brnění, přilba na hlavě.

11

poezi

Antonín Mareš

Antonín Mareš


Tady by se měl sám nad sebou zamyslet a držet hubu. Od úsvitu nutkání na klíček, minimálně pak do setmění hryzacích bobříků do ručky.


NA ROZLUČKU Včera dosud na cestách Dnes ale stále jedu Pěšky, autobusem, vlakem, letadlem Křížem krážem světem Stehem sešívám okounění S nácvikem pozornosti Jestliže je mým záměrem Přátelit se se světem Pak i svět je povinen Stát se spoluhráčem A právě tytéž věci mít v přihrávce S nimiž já se hodlám spřátelit Na tom není nic zpupného Ani sobeckého na tom nic není Tak jako ten jeden Jakoby tázavě se tváří A ten druhý Jakoby ukazující paží Jdou ozářeni Přitom těsně podél okraje Křížem vrhaného stínu Proč si namlouvat něco jiného

12

13

Antonín Mareš


OBVYKLE OBDEN – PŘESVYKLE PŘESTO Jsou básně napsané básníky ve vytahaných svetrech. Básníkem vytahaným svetrem. Vytahané svetry jsou známkou opovrhování konvencemi a esteblišmentem. Zajímavé ale je, že dotyční básníci ve vytahaných svetrech ve svých básních rádi používají slova jako Adrasteia, Hippot, Achelóos, Ókean, Themida, Létó, Rheia, Mnémosyné, Téthys Themis a Foibé. Myslím si, že to nedělají pouze proto, aby ve svých vytahaných svetrech nevypadali vytahaně, anebo jen vytahaně, ale taktéž proto, aby byli současně pokládáni za příslušně, spíš za náležitě, zkrátka za vzdělané básníky.

14

poezi

Antonín Mareš


Pak je vytahaný svetr & jména z řecké mytologie totéž, jak dvě holky, co jdou z Týnca do Tršic na diskošku. Jedna je moc hezká a druhá nic moc. Nicmoc má díky Hezké a její přitažlivostní atraktivitě nakonec taky nápadníka. Hezká je pak zas díky Nicmoc hezčí ještě víc (smích atd.). Tak si hrají vytahané svetry a jména z řecké mytologie navzájem do noty; k tanci pak básníkům vůbec.

V případě rozhovorů s dotyčnými básníky ve vytahaných svetrech pak ještě dávat pozor na četnost citování jiných básníků ve vytahaných svetrech, a sice ze strany druhých básníků v druhých vytahaných svetrech. To citování pak lze vnímat jako pouštění kvalitní muziky kvalitními dýdžeji. Tancuje se pak o to lépe, vytahané svetry básníků se vlní elegantně v rytmu božském.

15

poezi

Antonín Mareš

Antonín Mareš



ROZHODNUTÍ

YOU LOOK SO HARDCORE

Denken se rozhodl zaujmout Pracovní pozici Nechává to na jsoucnosti dostavit se k němu A nedělá‑li dostatečně dlouho nic Ona to pozvání přijme Pak dojde k světským zázrakům Jako z čistírny zjeví se všední den Psaní zpodobní zdravé tělo a dobrý duch

Jako z nuly a prázdna syntetizovaní Zdánlivě uprostřed všeho Slepení a zpuclovatělí Z veškerých veřejných kultur Mladistvých Esoterických rituálů Avantgardistických uměleckých Manifestů Pestří a bezútěšně depresivní zároveň Jeví se Denkenovi

Trpělivým ponorem vytvářený soulad S vůkolním světem Umí okusit pouze ten Kdo zná jeho protiklad A tak se Denken rozhodl Se s tím dále nebabrat.

Jako by vše to Čemu litinová opona po téměř Padesát let Znemožňovala vstup na východ Nyní zcela vypeckovaným způsobem Slavilo tam eklektický revival A tak srkají určité druhy čajů Kovovou trubičkou Chodí pařit do rockoték Potahují svorně z vodní dýmky Krajské utopie vzdálené Pouhých dalekých třicet kilometrů Neb všechno ostatní Náš východ Stal se Denkenovi Projekčním plátnem Jeho vlastních nevytřepaných

16

17

poezi

Antonín Mareš

Antonín Mareš


Radikálních fantazií Ječí na něj přefiltrovaný jekot Bez ladu a skladu přežvýkaný odpad To bude asi tou emigrací Děl Jaroslav Erik Frič Kterou nezná Zrovna tak jak ji znal divák Před dvaceti lety třeba z ikstého Případu Majora Zemana Tak gou do toho gou Pik pratr! Máš blbé scénáře Ale umíš to zato zahrát Tři mušketýři po dvaceti letech Na kraji města Nicméně odkdy se vyslovuje bratr S p wie u Pitscha? Aú


SVĚT TICHA A TAJŮ PLNÝ Jules Verne koupil sobě loď, on – vynálezce dobrodružných mořeplaveb; avšak povětšinou leží na palubě na pupku – a nic. To vyčítá mu manželka. Jež neví jenže, nejvyšším cílem a účelem poesie že jest hledět do nebe zadkem. Neobejde se velký umělec bez nezbytného bloku přitroublosti, jenž rovný je stabilizující zátěži v břichu plavidla.

Káťa má chuť na krtečka Protože problém jsou ty nadmíry Všeho Rétoriky mimiky hlasitosti Gestiky smíchů výrazů A toto vše smotáno s přívalem Prázdných Samohlásek slabik slov vět Z toho by zblbla i Kabanosová

18

19


BÁSEŇ PRO DANKENA (A KONEC) Za úsvitu, vprostřed hrudí mužů a žen, Rozevírají se vrátka. Vystupuje smutek Skrytý v mluvě na smíchu. Tak jak? Mouka hladká, Voda hrubá?! Prav ano, prav ne, Praví řeč, Tancovat se musí všude.

Tudíž navrhuji Dankenovi postup tento: Nejprve malovat portréty bez předlohy. Nato – Autoportréty bez předlohy malovat. Snad až potom by šlo Namalovat podle předlohy nic.

poezi

Antonín Mareš

Nuž, Argelande, co je nového na nebesích? Táže se jednoho rána císař Wilhelm První Slavného astronoma z města Bonnu. Tož copak, majestát, znají už vše staré? Opáčí vědec. Más vieja que la vida, Más joven que la muerta Domnívá se básník o stáří poezie: Starší než život, Mladší než smrt.

20

21

Roman Erben

Kompars JINOTAJ. Eliášův oheň vábí tichým praskotem utíkající krásky v dlouhé noční košili. Za krajinou dobře viditelnou na jejich těle se dá zahlédnout celá naše epocha: Mops & Hops, hluk kalendáře, ohrnuté nosy a lehkonohý foxtrot v kleci jistoty. SVĚT ANDROGYNA spočívá v hladkosti jeho těla a lesku jeho frizúry. Nebe je k dispozici na panelové desce a kolemstojící zdi a domy fungují jako polštáře.

poezi

Roman Erben

narozen 1940 v Praze, básník, prozaik, esejista, kreslíř, malíř, grafik, fotograf. Vystudoval Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze a CAD design v Media‑digital‑Institut v Mnichově. Pracoval jako inženýr v oborech průmyslové automatizace a stavebních strojů, od roku 1975 je v invalidním důchodu. V roce 1980 emigroval do Německa, kde prošel řadou zaměstnání. Dnes žije v Mnichově a v Praze. Vydal básnické sbírky Artyčoky chána Kučuma (Torst, 1995) a Honitba v salónu (Concordia, 2004).

VOLÁNÍ Z LESA DO LESA po medonosných loukách, otisky let přikryté novinami. Pomlázka stárnoucího jara a namísto sváteční túry dva západy slunce najednou. A tak dále.

PŘESKOČ KOČKU, OTOČ PSA! Prochodili jsme své boty kolem Botiče, zabloudili jsme v Bruselu. V Americe na nás už nikdo nečeká. LÁKAVÁ STRÁNKA téže věci: Kdykoliv se v ní stmívá, není nad rozvrzaný blízký cíl.

DÁŠA DÝCHÁ, tichá jako pěna. Sám Bůh v nás šelestí za pozvolného padání sukně. Sám vykupitel nás postrkuje kupředu, ohledávač sousoší a mrtvol.

NEZIŠTNÁ ZIMA. Růžové ráno s modrookým chodcem ztraceným v neprůhledné košili.

MOUCHY, PŘÍSEDÍCÍ TICHA. Orel si jich ani nevšimne. Jen nebesa je drží v přelétavém šiku. Maso potmě, šaty od Bosse. Svět obehnaný plotem, jako když se pasou krávy.

PRÁVO NA ZEĎ vodorovně i kolmo, uprostřed celoživotního zpěvu za doprovodu píšťalových varhan. Plošinový výtah přišitý k našemu tělu morušově hedvábnou nití nabírá výšku.

K DOBRU všech linií, úseček a kružnic patřících k inventáři kraje se počítají i koryta, jámy a rýhy vyryté mezi kopci a horami naším ohnutým, pomalu se vytrácejícím tělem.

OHÝNKY DĚTSTVÍ za roletami dne, nebesa obletovaná mouchami, kde ani noc se neobjevuje nadarmo. Do zejícího prázdna přesunout střed bludného kruhu.

V ROZHOUPANÉM LESE se ničeho nedotýkám. Jen v bezpečí se nás naše prsty dotýkají, jako by patřily k našemu tělu.

22

23

poezi

KRMÍTKA SLOV, vycpaná písmena, závaží prošlých dní. Z Jamrtálu jsou slyšet až do Podskalí. BĚH NAHOTIN. Co je tma tmou a úsvit úsvitem, hřadují jako slepice na dně noci. Vířivý je jejich každodenní spěch a líbivý jejich posed, židle bez podlahy. BÝT EKOLOGICKY ONLINE znamená poskytnout budoucímu tlení i svou dobře uhlazenou kůži. ODSTAVIT HRNEK a dívat se, jak voda stéká s kopce. Váhání je známkou poddajnosti. Zlatohnědé jsou svahy kopce, přesně odvážené na jazyku. SVĚT OTOČENÝ I STOČENÝ, svět odlehlý i slehlý. Proklestit si k němu cestu, vyzout si pak boty a lehnout si na záda. NABOSO HOPSÁME jeden vedle druhého, léta letoucí se k sobě tiskneme, hladíme si ruce, šťoucháme jeden do druhého, vrážíme do sebe lokty. Sem tam přeháňka, trochu i větřík. Sem tam běh po celém hřišti a loupání brambor. Je nás už na světě málo. A ABY SE NEŘEKLO, táhly kolem husy, so weiss jak Kittel, so blau war modré z nebe. (1997)

24

25

narozen 1955 v Plzni. Po inženýrském studiu a podpisu Charty 77 vyhoštěn. V roce 1993 absolvoval na School of the Museum of Fine Arts Boston, od roku 1994 člen skupiny Mobius. Performer – jeho dominantním tématem jsou lidská práva a kritika ideologií. Vyučuje na několika uměleckých školách. Své básně publikoval v Psím víně. Otištěné texty pochází ze samizdatových sbírek Blahosmrtnost a Kůže na krku.

Milan Kohout

Blahosmrtnost CESTIČKA DO KOPEČKA

OSNOVA STAVU

Smrt nás čeká při porodu Zabalí nás do plen černých s bílým okrajem* (nutno žehlit, zabíjí se tím bacily) Spí s námi pod neprostupným vesmírem s kosou nekonečnosti* (tak nějak v ruce nebo opřenou o čelist) Syčí a přilípne se na skleněnou tabuli pro červené šmouhy* (co jdou umejt namočeným hadrem) Točí růžovou rukavicí kolem porce jehněčího masa* (někdo ho nemá rád, že prej má moc loje) Nosí nás v kapse od saka té maličké pro vyžehlené kapesníčky (někdy tam zůstanou léta po svatbě)

Trýznivá lítost nám vane v lihoprostor směs prachu štiplavost

A co ty? – křičí Co ty, poutníče k hrobům budoucnosti?*

26

poezi

Milan Kohout

Státník si zaváže botu měnivé nádechy odpudivých myšlenek váznou v JÁ a v hrůze sebeuvědomění Řád prostoru čas sluch lip, cedrů, javorů v tikání tiché látky Co jsi říkal? Že už víš? Že jsi pochopil? Hovno!!! Líp krmit býka suchým chlebem!!

(* – řve sbor)

27

poezi

Milan Kohout

Milan Kohout

Blahosmrtnost

RÁNO NA BŘEHU MOŘE (Amerika 89, Boston, New York) Náš blázen po snídani namířil půlrukou k oknu a řekl: „Vítr, hrůza a smrt pro rybáře. Nemůžou nahodit!“ A mně se to strašně líbilo a hned jsem mu odpověděl: „Chlapče, ryby vítr milují, za větrných nocí se třou, laskají se, líbají sůl, mají oči plné slzavých smíšků a šťastně jedí červy, kde není háků!“ A pak už bylo ticho a příroda na nás větrně mávala za oknem a najednou se zastavila a zdálo se, jako by si zahrála na lidskou. Ale jen na chvíli!

VZTEK Zkopal jsem zeď aby z ní vypadla slova: RÁM JDI a ZNOVA…

Blahosmrtnost

HUDBA V SUBWAY Smutně plynule a žeň nádech k naději radost a nejistota bolest pro lítost takt vřískotu kol rvoucích koleje krk obalený zvukem papír přilepený na prst nastupujícího žebráka a berla u spícího žebráka krásné železo s lakem Ameriky a pražce ze Santa Fe… To jsem viděl v partituře když jsem se naklonil přes ramena černošských hudebníků Tam nebyly noty Tam byla slova…

Ale co teď?

28

29

poezi

Milan Kohout

Milan Kohout

Blahosmrtnost

Blahosmrtnost

VLHKÝ

///

Trs slov plážových novin odlétl do příboje a jen vítr doufá že někdo četl o utrpení Simone Waitsové která chtěla pošeptat bohu do ucha o svolení k tanci

Rychlost a Boston už pára a prší blesk svištění míjení nikdo a barely řev tušení (vraždění)

Za deset vteřin: černoch bouchnul kamenem o zem a děti se koukaly na díru v písku

Možná je to zeď za vodou a ranou do srdce…

Pak zvedl kámen znovu a děti čekaly… Akce – na modrém pozadí kráčí bílý muž v modrém tílku a černých kalhotách…

30

31

poezi

Milan Kohout

Milan Kohout

Blahosmrtnost

Blahosmrtnost

/// : řekněte mi jak to bylo než jsem pochopil : jen čistá bílá plátna sklo ztuhlé v průrvách oči jako střípky peří sečou úvalem rybích nožů

: ledu průtok slaných pramenů utlučený borůvkový mák tyrkysové tlení dálek líže skla dešťů cadillaku : řekněte mi jaké to bylo než…

: tah smyčce nekonečné délky pták javorové hrdlo houslí vrávorání srdce slyší písek totemů kůží : kluzko hebké bez pádu chvost chladu nahé : ovívá borové dříví oheň máčení výparů matčina mléka

32

33

Milan Kohout

Blahosmrtnost

Blahosmrtnost

///

///

a zřítil jsem se z olejem napuštěného… … podzemního parkoviště… … opravoval vejfuk… … mastného černého prachu… … nápis na ocelovém plátu: nejlepší syrovost je v řezu našeho nože

překonaná hrůza nemohl jsem si vzpomenout jak se to řekne v češtině takový ten balík včel zavěšený na stromě

krásné barvy krásné… krásné…

///

a v té chvíli jsem si uvědomil příšerně krutou novinu a železobetonové stěny zbrázděné negativy letokruhů bývalých stromů tříštily v nekonečných úderech ozvěnu trojjedinných slov: Jazyk je mrtev!

34

poezi

Milan Kohout

a najednou to už vím je to ROJ

hora padá tříští se na štipečky prořízlých žil krev stříká teplo na tváři lepí stvol jazyka básní slov hniloby deště povolených vaziv písmen praskotu šlach sípavých zvuků ÁÉÍÓÚ

35

Blahosmrtnost

/// odložená palčivost a záchvat vzteku pálené keramiky černé uhlem střepů vymrštěných ranou zkratu pádí po skleněných jezerech…

poezi

Milan Kohout

(Napsáno den před explozí v Oklahoma City)

36

37

poezi

Ladislav Selepko

narozen 1973. Vystudoval anglickou a českou filologii v Olomouci. Žije střídavě v Londýně a v Česku. Píše, cestuje. Básně publikoval v Psím víně, Aluzi a Hostu, recenze v Hostu a Aluzi.

Ladislav Selepko

Světnice parazitů KAŇKY V MLHOVINÁCH

PÁJKA A CITOSLOVCE

Když lezla pod stůl, tramvaj do depa přistoupil jsem k ní aspoň očima listí se chvělo, hvězdy padaly jako žoky

Zarazil jsem klíč hluboko do mechového jezírka a vzpomněl si na dávné žaludské sedmy na Krakonoše obětované cárům

Je hrůza být nominován a nemít vůli po vítězství přímým tahem do okrajové čtvrti bát se a nedat gól přes mlhavou riflovinu

Z jižní spojky se trousily kapesní výtisky na galeriích dořvávaly hrtany

Ohlédla se s kaňkou v zubech jako když si pouští rádio na barbarské pláži

Světnice parazitů, kůlny zlozvyků zametaly trávicí prahy, prkýnka od záchodů něco jim ukluzovalo z babiččina údolí

Mezi tyčemi kaluž z nebe, kapky z Mozarta v síti se třepetal chrámový polovodič

Zvětralé elektrárny stavěly na odiv zuby když se podávala „jucha“, mráz dohlodával Chytit se včas ponku, nebo aritmetiky rozšlápnout plechový lavor, zmlátit buzolu úsilí tvarované do želé, svrasklá hadovka Příběhy měkkýšů, zářících mystiků před finančním úřadem kohout dokrká

38

39

Ladislav Selepko

Světnice parazitů

40

Světnice parazitů

STROMOPÁD

HOSPODAŘIT S INFORMACEMI

Vítr fouká, stromy se domlouvají na Bukové hoře se chystá výprask není tady řeka, která by odplavila listí

Náměstí má své sloupy někdy potřebuje něco prožít odkrýt vařené zelí, hospodařit na účet

Kameny drtí tenisové míčky, kilometry vánočních řetězů, běžci v papučích zívají na novodobé lomy a pralesy v mlze

Válel jsem se zrentgenovaný v koblihách nic jsem neprožil, u ničeho nebyl, dámu nehrál z kapes mi čouhala témata, peníze na pokuty

Hrnutí a schnutí blikotajících zářivek odpoledne nastavované pohledy z okna kuchyňské jeskyně do slepého domu

Byl to sen se zabodnutým vrtulníkem s vytrhanými stránkami zelí mezi panely trocha intelektuálního magična na rynku v den Faustových narozenin z listí promáčené kroniky podepsané ubrousky na utírání klidu

Záhony plavuní vlekou vytrhané stoličky židle pořezané na pastvu kozlímu nábytku králičí oči křižují posvátná vrakoviště

poezi

Ladislav Selepko

41

Ladislav Selepko

Světnice parazitů

42

Světnice parazitů

VILOVÁ ČTVRŤ

ŽULA SKLIVEC

Ještě je čas posbírat pozotvírané kufry narovnat květiny na fasádách chodit křížem krážem po šachových polích snít o Lübecku, o krysaři z kterého sem všichni přišli

Bude se dívat na polívku v bochníku na špičku komína, lámání vzduchu víření činelu v hokynářství na odjíždějící vlak před východem slunce

Něco tu zapomněli, ústy provinilce kácejí stromy, aby bylo vidět na nové dějiny umyté plivance komunistů létající za ostnatým drátem rozbije sklo listopadu, slova na chvíli ožijí

poezi

Ladislav Selepko

Na mráz v barokním kulichu ve ztichlé síni na stohy staletí o volné neděli, bez řečí kamiónů odizolován od všech směrů Ve spícím vagónu, kočičí bůh dárce mlíka na principu padající vločky

43

Světnice parazitů

PLAYSTATION II Město mě objalo, vstoupil jsem do obrazu v nových botách z vodníkovy kůže

poezi

Ladislav Selepko

Mým úkolem bylo navázat zpřetrhané spoje na pobřeží vztahů klasickou rovnicí o dvou neznámých smotaných funebrácích Cinkaly deníky na krbových římsách ve společenské místnosti sleva pro začínající matky okupovala zbrázděné výlohy Bedýnka s nanuky položená těsně vedle dveří oznamovala úřadům, že kraje zarostlé plevelem do kapesního přehrávače nepatří

44

45

Martin Reiner

Vetešník z Albionu (nad sešity Ivana Blatného)

Nebyl jsem tu velmi dlouho, několik let. A mám právě hlavu plnou docela jiných starostí: dvouměsíční dcerka, překlady amerického básníka Teda Koosera, které tady v lázních dokončuji, román Lucka a já, který bych už konečně dokončit měl. Je noc a počítačová myš pomalu ohryzuje ty verše, které jsem kdysi dávno opsal z Blatného proslulých sešitů a k nimž jsem vyhotovil mnoho stran poznámek. Mnohé si ještě pamatuji, ale ta suverenita, s jakou jsem se mezi nimi po hyboval, už mi chybí. Stačilo by možná strávit pár dní mezi starým blatnovským harampádím… a bylo by to zase tam. Jenže těch pár dní prostě nemám, a tak bude můj komentář k vybraným veršům spíše povšechný a spíše emotivní než odborný. Obecně: Sešity, jejichž původ odhaduji (bez možnosti ověřit to právě teď exaktně) na rok 1985, možná 1986, jsou plné textů převážně rýmovaných. Nejde o básně v pravém slova smyslu. Blatný seděl v rohu společenské místnosti, na stolku nebo na kolenou měl rozevřený linkovaný školní sešit (Exercise book) a veršoval. Často od rána do večera, přerušován pouze jídlem. V těch sešitech, v stovkách a tisících po sobě jdoucích veršů, se takřka neškrtá, nepřepisuje. Jakákoli básnická práce (která mladému Blatnému rozhodně nebyla cizí), cizelování textu zcela absentuje. Autorovi těch často hodně ledabylých slok nejde o vytvoření básnického díla, ale o zaplnění času činností, která potěší. I proto je velmi obtížné z toho množství vybírat. Pro Blatného je důležité, aby se stroj pokud možno nezastavil. Proto tematicky osciluje téměř neustále okolo několika konstant, mezi něž patří (převážně jásavý a radostný) fakt vstávání, vítání nového dne a s tím ruku v ruce spíše chmurný konec dne, a tedy nutnosti (povinnost) zhasnout a jít spát. Blatný byl celoživotně spíše nočním tvorem, ale je tu i úzkost, kterou přináší únava a blížící se „malá smrt“ spánku. Bez kouska básnické reflexe zpravidla neprojde ani žádné z denních jídel. Jinak ovšem slouží

46

poezi

Martin Reiner

Narozen 1964 v Brně. Básník, prozaik, nakladatel Vydal básnické sbírky Relata refero (Homér, 1991), Poslední rok (Petrov, 1995), Decimy (Petrov, 1997), Tání chůze (Petrov, 1998), Staré a jiné časy (Host, 2002), Pohled z kavárny v Bath (Větrné mlýny, 2007), novelu Lázně (Petrov, 1998) a soubor fejetonů Plachý milionář přichází (Druhé město, 2008). Byl zařazen do několika antologií české poezie a jeho básně byly publikovány v angličtině, němčině, francouzštině, polštině, maďarštině a chorvatštině. Ivanu Blatnému se dlouhodobě věnuje (např. rozsáhlý text v srpnovém Instinktu 2007), osobně se s ním setkal (v říjnu 1989 v Clacton on Sea).

psaní viditelně především k tomu, aby Blatného udrželo v co nejlepší náladě, a autor se ani na chvilku nerozpakuje povzbuzovat své animó neustálým a velmi doslovným opěváním „blaženosti“, „štěstí“, „radosti“, „Dobra“… Vše výše zmíněné samozřejmě zanáší kýženou zahrádku poezie metráky plevele. O pohodlném gramatickém rýmování a zmrtvujícím „infinitivování“ ani nemluvě. Ale Blatný nepíše pro nás, píše pro sebe. Sbírka Stará bydliště, která vyšla v ’68 Publishers na podzim roku 1979, byla předmětem jeho nečekaného básnického znovuzrození. Ve dnech, kdy už věděl, že kniha vychází, a v podstatě jen čekal na její doručení, napsal celou Pomocnou školu Bixley, první a poslední exilovou knihu, kterou sám sestavil. Jenže v roce 1985 ještě stále nebyla na světě. Zkusme se na ten svět podívat očima Ivana Blatného… to, co uvidíme, jsou stovky, ba tisíce prázdných dní, které uplynuly od předání rukopisu. Ne, Blatný už dávno neměl na mysli POEZII, když psal nové a nové rýmované řádky… Bylo by možná zajímavé otisknout jeden sešit jako dokument… a pozorný čtenář by se i při čtení Blatného ne‑básní poeticky osvěžil, při troše štěstí dokonce nabažil. Jeho veršované vzpomínání (které ještě pořád, navzdory výše popsaným „vmetkům“, tvoří gros poetického obsahu) je plné nostalgie a ten, kdo alespoň trochu zná dobové reálie, má velkou šanci podlehnout dojetí. Blatného asociativní rozvolněnost na jednu stranu sice brání stvoření koncízního básnického textu, ale na druhou stranu přináší radost, kterou hrubší nátury nacházejí v adrenalinových sportech; s Blatným se totiž v každé nové ne‑básni vrháme vstříc netušenému a neznámému. A řadou textů také nečekaně probleskuje humor. Naše potěšení nebo naopak rozčarování z Blatného dosud nepublikovaných textů tak souvisí s přístupem, jaký zvolíme, s očekáváním, kterým zatížíme ony

47

Vetešník z Albionu

(spíše psychohygienické) texty. Smíříme‑li se předem s tím, že Blatný už v posledních letech svého života nepsal „intencionální“ básně, a nahlédneme‑li do slavných sešitů jako do babiččiny staré skříně plné půvabné veteše, jsme na dobré cestě. Na dobré cestě do Edensoru, kde texty vznikaly, tedy do básnického ráje, v němž se už nepracuje ani o nic neusiluje…

48

poezi

Martin Reiner

49

Ivan Blatný

Ze sešitu Říkám zas slovo Bůh, včera jsme se mu smáli Bůh bude postaven, Architekt čeká v dáli pak námi pochopen Otokar Březina to jsem jen musel říct. Den s Bohem začíná. — Australští trestanci jsou v Klokanově Vaku průvodčí vyhlíží z drkotavého vlaku a tak je hotova má první básnička na nehtech krásných žen jsou zrcadélka laku Veliký Strojvůdce má pro Blaženost páku malinká lodička, malinká kotvička. — Ty studně artézské tryskají chladně vzhůru je devatenáct set začíná válka Burů od kterých máme my ó burské oříšky klidně si odloupnout od lesních stromů kůru kde vyrobený stroj zkouší svou armaturu a s láskou pojídá mandlové koblížky. … Jsem, slečno Appelová, v naprosté blaženosti svaly jsou v pořádku, v pořádku šlachy kosti nad smrtí zdá se mi je jisté vítězství na chvilku podléhám i zdravé plodné zlosti

50

poezi

Ivan Blatný

narozen 1919 Brno, zemřel 1990 Colchester. Básník, člen Skupiny 42, překladatel. Roku 1948 byl vyslán místo Jana Čepa, který byl komunistickým vedením pokládán za nespolehlivého, jako člen tříčlenné oficiální delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna, odkud se již nevrátil. V roce 1954 trvale v psychiatrických léčebnách (Claubury Hospital v Essexu, 1967 ústav v Ipswichi, 1984 Clacton-on-Sea, kde zemřel) s diagnózou paranoidní schizofrenie. Knižně vyšly knihy básní (kromě výborů): Paní Jitřenka (Melantrich, 1940), Melancholické procházky (Melantrich, 1941), Tento večer (B. Stýblo, 1945), Na kopané (Karel Jelínek, 1946 – básně pro děti), Hledání přítomného času (Mladá fronta, Práce, Svoboda, 1947), Jedna, dva, tři, čtyři, pět (Fr. Borový, 1947 – básně pro děti), Stará bydliště (68 Publishers, 1979; Petrov, 1992, 1997,2002), Pomocná škola Bixley (68 Publishers, 1987), Jsem nyní se všemi (Petrov, 1996, 1998), Fragmenty (Host, 2003), souborně potom Verše 1933/1953 (Atlantis, 1994).

hned se však usmířím, čtu Hankovy si Hosty kdo poezii psal, ten o Dobru jen ví. … Bohužel dnešní mlýn se otáčí ach těžce já ztrácím královnu a ztrácím věž a běžce jsem pevně rozhodnut nikdy už nehrát šach zpátky jsem u stolku, veršíky svoje leště jsem na Dunaji zas, sklo tříště Budapeště, na tvářích Maďarek a všude jinde nach. — Ó kráso života, brněnské prostitutky, jen připravte si bič, jen připravte si důtky jenom však nechoďte v sobotu na Plotní mám totiž kromě vás též zcela jiné zájmy, jež dává Brno mi, brněnský dává kraj mi a jsem si, Šrámku, jist, že nám to „ještě zní“. Je suis du Quartier, ó ano jsem z té čtvrti jsem možná ve Wembley, kde štíhle pádí chrti co jiného je Bůh než rozkaz milovat veliké parte mám, zase jsme po úmrtí vrćeći chorvatsky znamená, že se vrtí že kolo točí se. Římem se valí Pád.

51

poezi

Ivan Blatný

Ivan Blatný

Ze sešitu

Ze sešitu

— Tři včely protože jsou černé oběsily se na lucerně jsem zpit já slovem lucerna v Monaku lustr září v herně ich schreibe, wolle etwas lernen Vycpálek prchl z Palerma. Hlínu a hroudy to je jisté milují všichni ruralisté a k tomu ovšem také krev krev, slyším, slyším jitřní ševel to narodil se René Crevel ne zcela zbytečný to jev. — Ptal jsem se na něj, neznali ho zapomenutí hrobu tího to Kunstadt chce být slavnější starej se o mne jistá rýho buď plna listí podzimního jež umírá, jež konejší. Jsi jako růžové dva plátky s popraškem čerstvé jinovatky když kolem domu chodí stráž

52

zatím co někdo volal „patról“ našel jsem svoje druhé patro odkud je vidět naši pláž. Vzpomněl jsem si, že u Man Raye velice krásná noha hraje a ihned jsem se omluvil jsa tedy před branami Ráje improvizoval jsem na šalmaje with after all a certain skill. — Přijd’te mé zahrady, zahrady, které bují přibližně o jedné já budu ve své sluji do níž se potápí tak mnohý hvězdný chvost snědl jsem sladkost svou, zpívám a pokuřuji někteří přátelé mě vůbec nemilují co na tom záleží, zpívám si pro radost. — Po stromech opičák si loze shows us his bottom, couleur rose

Pozn.: Kunstadt je Blatného básnické alterego

53

próz

Milan Nápravník

Dům dýmu

Milan Nápravník

narozen 1931 v Havlíčkově Brodě, básník, prozaik, esejista, fotograf, malíř, sochař. Vystudoval dramaturgii na pražské FAMU, poté pracoval v Československé televizi jako dramaturg a redaktor. V roce 1968 odešel do exilu, o dva roky později se trvale usadil v Kolíně nad Rýnem, kde působil jako rozhlasový redaktor a kde žije dodnes. Vydal knihy: Moták (Československý spisovatel, 1969), Na břehu (Atlantis, 1992), Básně, návěstí a pohyby (Atlantis, 1994), Inverzáž (Artfoto, 1995), Kniha Moták (Mladá fronta, 1995), Vůle k noci (Torst, 1997) a Příznaky pouště (Torst, 2001).

54

Milan Nápravník

Dům dýmu (Zlomky ztraceného textu) Jak rozlišíte, mé lesy a skály, v těchto dobách příšeří a tmy, raky a nevolníky? Jak rozpo‑ znáte za zavřenými víčky svých vyhaslých očí, zda se skutečně nacházíte na místech, která vám nebyla bez milosti přikázána? Pobývá snad, jak tvrdí mlžné mýty, každý opravdu tam, kde by si byl přál být? Na mís‑ tě, o němž sám rozhodl a které si z vlastní vůle rozvážně zvolil? Opravdu se domnívá‑ te, že žijete v zahradách přiměřených vašim citům a tužbám? Jste si jistí, že si naléváte do pohárů víno nezkalené mlékem máku?… Jak se však můžete opovážit být spokojení, aniž jste dostali možnost srovnávat své místo

s jinými, o nichž nemáte žádných zpráv, o nichž snad ani nevíte, že existují? Dovolil vám váš život vybrat si z dlouhé řady možností sotva tušeného světa?… Sladký domove! Orel do tebe snáší holé větve zděděných nadějí, uražené ze stří‑ brošedých buků rodné strže, neohebné větve, jež zuřivě splétá v pevný, otužilý koš. Tak si buduje hnízdo, v němž se, jak doufá, snad navždy bude moci právem usadit. Hnízdo, do nějž bude moci snášet těžká vejce svých tužeb, svého úsilí, své děsivé píle, hamižnosti, své slepoty a únavy, svých pochybností, své nejistoty a svého neúmorného pudu napodobování… Pohleďte alespoň na okamžik do zrcadla nad krbem! Ano, je napůl slepé a jen napůl vidoucí, ale mezi ostrovy zčernalého stříbra, jež se tu a tam v ruličkách odlupuje od skla, lze přece jen spa‑ třit odraz alespoň části světa takového, jak se vašim smyslům nabízí… Vidíte svůj navýsost hrdý pohled, pyšně sevřený zobák a žlutavé stíny zklamání v koutcích svých spokojených úst? Hranatý souhlas sama se sebou, potvrzený souhlasem vašeho smutného okolí a vaší prokleté doby?… Víte, o čem tu mluvím? Řekněte: Kdo z vás by se kdy odvážil popírat smysl observace tak očividné? Kdo by se od‑ hodlal, ať už by byla míra jeho zklamání jakákoliv, se u stolu a lože sardonicky vysmát sám sobě bez obav, že bude svými sousedy, přáteli, anebo dokonce svými syny pokládán za blázna, zrádce, anebo alespoň za nevyléčitelného snivce? Za páva hněvu anebo za pokálený kloub?!… Skály mlčí. Zmlkne. Slyší svůj úsměv, tak vzdálený, že k němu doléhá jen jako šalebné cinknutí střepu anebo šepot vě‑ tru protékajícího kdesi mezi skřípajícími útesy bohabojných chrupů. Co s vámi? Stojíte tu pevně, anebo rozpačitě na svých místech, nesoucích pečeť konečnos‑ ti? Ať doufá kámen, třtina anebo bolestný sen, stíny v hrsti se přesto nezhmotní. Genetické přinucení se maskuje jako přání a osudové umístění jako rozumné rozhodnutí. Aniž to někdo z vás tuší, zůstávají vám tak vaše hnízdem zakuklené naděje navždy utajeny. Neboť ať se všichni snaží jak chtějí, ani jedni, ani druzí se nikdy nedozvědí, čím vším by se mohli v jiné době, v jiných kulisách a v jiných hlavách po právu stát…

55

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

Usedne na kamennou hlavu Gorgony, vyčnívající z trávy. Hlava se skrytě zavrtí. Jak neprozřetelně nechával kdysi uváznout myšlenkám ve slepých ramenech temných a podélných vět! Jak velkoryse si vykládal glosy starých poselství, načrtané neznámou rukou na okraje stránek strmé knihy, jež se mu zdála být cizí i vlastní! Zcela bez rozmyslu ztrácel své kroky na mostech vnuknutí. Hrdě bojoval s otroky zařazení, ozbrojen svým „vzděláním“, aniž by byl tušil, že toto kdysi tak posvátné slovo už dávno neoznačuje nic víc, než jen hrst riskantních gnosí, více či méně náhodou posbíraných v polích nejenom nepřehledných, ale i nedohledných. Tak se postavil šeru… Včas nerozpoznaná hloupost se příliš často už nedá odvolat. Omylům nelze beztrestně přistřihnout křídla anebo jim dokonce vyrvat žezlo z ruky. Jen bílé krysy labyrintů se snad domnívají, že mohou vzít své kroky bez následků zpět. Kdo z rozvážných se však dohádá všech důsledků svých rozhodnutí, jejichž možnosti jsou rozvětvené jako cévní chodby krve v tělech hladových vertebrátů? Moudrý hráč šachu se právem obává koně času. Neboť každý tah otvírá bezpočet skutečných i zdánlivých řešení a rozum bývá příliš často kratší než doba jednoho zoufalého nadechnutí… Jak pošetile tu kdysi rozhazoval hřeby svých vzpurných otázek! S jakou odvahou narovnával slova a počítal žertovné řasy neřestí! A jak často si dovolil přepych opékání ryb na dlouhém rožni pochybností… Hybatelé světa mu za to házeli do oken oblázky nepřeberných výsměchů a zborcené plochy lží a klamů. Nakonec ho zavřeli do komory ticha. Vzpěnil se. Netušil, že jsou znalci falešných odpovědí ve všech dobách vždy všudypřítomní. Ostatně ho nikdo nenutil, aby hasil požáry ubohostí. Nikdo mu neradil, aby rozdával zvuky, vařil kávu, luštil křížovky, loupal pomeranče anebo se obdivoval kráse blesku poskakujícího na křivých, zářících nohách po vrcholcích temných hor na obzoru města… Nezřídka svíral sám sekeru objevů nepředvídaných souvislostí, připravených rozštípnout i kmeny po staletí sankcionovaných představ. Co ale s ní, jestliže kmeny nebyly na dosah? Mávání praporem rozumu kolem vlastní hlavy kruté záhady nevyřeší… Mezitím filosof

56

zestárne a pokryje se žlutým a šedým lišejníkem jako pískovcová socha světce před vchodem do venkovského kostelíka. Není tu ovšem sám. Na prostranství u jeho podstavce si každodenně vážně hrají dospělí muži se stříbrnými koulemi. Vidí je, jak pošetile prohrávají, ale nemůže jim nic poradit. Nemůže jim jejich omyly vysvětlit anebo nad nimi zavřít své utrápené, kamenné oči, rychle odtud odejít, aby nemusel být svědkem jejich nesmyslného podléhání. Nemůže otevřít svá kamenná ústa a požádat je, aby přestali rušit jeho kruhy. Co mu tedy zbývá? A kdy? Z jalového mlatu nevydupe ani měďák pochopení. Nemůže jim napráskat, sevřít jim srdce v ocelové pěsti anebo je zasypat pohlavky, aby se probudili. Nemůže nic než nehnutě přihlížet. Krutosti bytí neznají nikdy svých mezí. Stojí. Přihlíží. Pozoruje, zatímco mu dotěrný kostelík za zády klade všetečné otázky. Komu ještě nezůstane nic dlužen? K čemu by tu měl jinak ještě stát? Proč by se měl ještě zaradovat z šedavého světla ranních rozbřesků, anebo naopak, z nočního zpěvu skrytých cvrčků? Neznatelně doutná. Dívá se na hřbety svých odřených rukou, doutná, mokne a zvolna vysychá. Ví, že ho za deště a větru zvolna ubývá. Jeho téměř nerozeznatelná tvář už ztratila svůj prapůvodní tvar satyrského šklebu a pod strženou maskou našla mocná povětrnost jen smutkem prokletou grimasu zamyšleného eremity. Co s ním? Kdyby ho odtud v noci někdo tiše odnesl, zajisté by ho hráči s koulemi nepostrádali. Ale ani kdyby ho nikdo neodnesl, kdyby ho nechali stát, pes by po něm stejně nezaskučel. Jedné větrné noci by pod ním snad jakýsi muž, cizinec napojený rtutí, vyhrabal mučivý nápěv zaříkání a na kamenný schod podstavce by napsal rudým sprejem dvě záhadná slova. Slovo „JÁMA“ a slovo „KLADYVO“. Neví, jaký střep cesty už urazil z porcelánové mísy života. Cestuje od nepaměti, anebo jen od počátku svého světa? Ať tak či onak, spatří před sebou poprvé stezku ve vysoké trávě slatin. Konečně! Může se po ní vydat vpřed anebo nazpět, má možnost volby až do úpadu. Možná že mu bude dokonce dovoleno obcházet jezero, jež chladně voní uprostřed krajiny, přikryté mlžným pláštěm.

57

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

Vlhkým vzduchem se nad jeho hlavou nese pokřik vran, ohlašujících začátek zimy. Rosa na stéblech už po ránu mrzne, bělá se a třpytí. Na římsu černé knihovny tiše usedne sova staleté úvahy a po chvíli i rudý luňák pozornosti. Na okamžik zanechá psaní, aby ulevil očím. Odloží své těžké, olověné pero a dívá se na vzdálenou, černou stěnu pokoje, v níž je zasazeno hluboké okno. Je ticho. Místnost vybavená velkým kamenným ložem ho svou nedohlednou rozlohou tísní. V noci se tu krčí pod kamennou dekou a snaží se vyhlížet jako tvrdě spící muž se zavřenými ústy. Nezastavil se na této stezce poprvé. Jezero obklopené rákosím a důstojnými postavami shrbených vrb je však příliš rozlehlé, než aby mohl v kteroukoliv chvíli s jistotou určit polohu místa, na němž právě stojí. Tuší sice, kam jeho cesta vede, ale nemůže se dohádat cíle, k němuž se ho snaží svést. Není si jist, zda se neocitl tam, kde právě je, už i v dřívějších poutích životem. Jeho paměť slábne a křehne, jednoho dne se asi rozpadne. Tak se po celodenní chůzi shledává v nadcházejícím večeru s místem, které neočekával, anebo naopak s jiným, o němž se domnívá, že je až příliš dobře zná. Co teď?… Usedněme s ním alespoň na chvíli za stůl před starou, osamělou hospodou, pod rozložitou lípu zčernalou stářím jako zamyšlený poutník. V chalupě se vaří, z komína stoupá dým, kdosi uvnitř pobíhá, dupe, pokřikuje, loupe ořechy a láme kosti zvířat. „Nechystá se snad svatba?“„Svatba?“ Stůl se prohýbá smíchy. „Kdo by se tu ženil v dobách, kdy je každé dítě, ať už slunečné anebo stinné, odsouzeno k pozvolné smrti?“ posmívá se rozložitý řezník. „Na druhé straně: hlupáků je vždy víc než všiváků,“ dodává pekař. „Slyšíš? Smějí se!“ „Stále se jen smějí.“ Chvíli tak moudře rozkládá, chvílemi si dává ruce v bok, špulí ústa, hrdlí, nadýmá se, někdy i vstane z lavice a poskočí, zatancuje, pak stáhne chrabrá ňadra a usedne skromně opět mezi spolustolovníky. Lze ho nazvat dobrým vypravěčem. Počká. Co mu zbývá? Obrátí oči ke střešnímu vikýři, odkud na něj mává jakási stařena v šátku. Chvíli se snaží porozumět jejímu chrochtání, než si uvědomí, že je to jen šátkem ozdobené prase. Nemá daleko k úleku, ale to už z hospody

58

vybíhá mladá selka s korbely vína. „Nic si z matky nedělejte,“ těší ho, „ráda straší hosty.“ „Kdybys držela hubu, mohli jsme tě mít za mudráka,“ hudruje moudrá lípa. Stůl se otřásá smíchy. „Ty drž klapajznu!“ odvětí selka zvesela a běží zpět do chalupy… Staré hodiny, přidržující se zuby nehty černých kvádrů stěny vedle temného příborníku, zesílí patřičně svůj tikot. Aby ho přivedly na jiné myšlenky, neváhají ani vycenit své celozlaté zuby. Jdou, jdou rozvážně a trpělivě, po léta, bez nohou a bez užitku. Vypouklým sklem, jež jim nahrazuje tvář, je vidět hluboko do nitra jejich hlavy. Neklidný nepokoj a ozubená kolečka tu pohybují kdysi snad chutnou kuřecí kostí. Jejich křišťálová kravata se kývá jako uhranutá. Jsou to bezčasé hodiny. Převis. Stroj odměřující jen horký, těkající anebo úzkostný lidský dech. Jak je mu? Přiloží štíhlý ukazováček ke rtům na znamení ticha a přibližuje se ke skříni po špičkách za jeho zády. Je mu jako vždy. Zapomíná. Ví, že musí břeh jezera opustit, ale převozní pramici nenalézá. Jakkoliv se vzpírá, jakkoliv se zoufale drží představy neměnného, jakkoliv se brání vykročit ze škeble svých chatrných jistot, půdou pod nohama už zvolna, neúprosně prosakuje vážná, temná a chladná voda. Jezero ho polyká… Blíží se svému předurčení, břeh přestává být břehem, vrba vrbou, kraj ztrácí povahu kraje a stává se krajkou tak asymetrickou, že není třeba tmy, aby v ní osamělý poutník navždy zabloudil. Dvůr se pomalu a neúprosně mění v mělký močál, a pokud se on sám nepohne, pokud se bude dál tvrdohlavě držet stébla iluzí o možnosti nezměnitelného, neodvolatelně se bude propadat do říše bezdechu a sazí. Je mu zima. Opouští ho jistota hmatu. Přál by si nebýt dřív, než se jeho břeh stane bahnitým dnem. Přál by si necítit bušení černé krve v tepnách, přál by si probudit se ze snu života, ale jeho doširoka otevřené oči spí dál. Příbytek se mu místy prodlouží. Je mu zle. Ničím svou ztrátu nezavinil. Nic nepřekřížil. Nikoho nepřizabil. Proč tu tedy musí stát ve vodě jako stínohravý rybář? Kdo a proč nad ním vyřkl ortel vyhnanství? Tichá noc, ozářená bezpočtem hvězd, ovládá jezero před ním a krajinu ohraničenou

59

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

v dálce, až na obzoru, temným pásem neznámého pohoří. Hladina mu sahá nad kotníky. Odhodlá se tedy udělat další krok. Váhá. Odhodlá se udělat krok, váhá, vykročí černým rákosím, bahnité dno pod jeho chodidly vydává těžké, mlaskavé vzdechy. Zatímco cítí něžné prsty vln, jež mu ohmatávají lýtka a sahají ke kolenům, okolní rákosí ho den za dnem stále přerůstá. Nakonec mu zakryje i poslední výhled a uvězní ho v temné pavučině noci jako ztraceného brouka. Prochází bez lucerny temnými útrobami, rozhrnuje pevná stébla a láme je po obou stranách. Klestí si tak bezcestím chodbu, kterou nikam neunikne. Nemůže jinak. Neví, proč to dělá, a netuší, co ho čeká, ale obává se, že jakmile se zastaví, obraz kolem něj zmizí a rozpadne se jako podťatý keř… Konce všech dob nepříčetně vyskakují z okouzlených rukávů pouťových čarodějů. Jakkoliv jimi pohrdá, jakkoliv si je oškliví, přece jen se obává nejhoršího. Pochybnost v něm hlodá jako samotné pochybení. Chvílemi se dusí, nepřiměřeně a naprázdno polyká, sestupuje po starých, zkosených schodech a snaží se ovládnout nohy, bořící se do střev přilnavého bahna. Potřásá postarší hlavou. Rady si neví už dávno. Ovládá ho bezmoc, nemoc bezhlavého. Tuší krutou nehostinnost budoucího a jeho proradnou ohavnost pojídání, tuší, že bude odkázán na nepředstavitelné, ale neví, jak dál, není mu dovoleno cokoliv na obraze změnit. Vydává se do boje s tuhou přesilou měnících se antracitových peřin. Poklesne‑li mu brada, budou se mu smát. Prorocké vlasy mu padají na kolena, ovládá pocit křivdy. Chápe svou nespravedlivou bezmoc vůči nemožnému, vůči nezměnitelné neschopnosti zvrátit běh nestvůrného kola času, drtícímu na prach i na kámen ztvrdlá játra naděje. Chodby jsou temné, jen slabé zásvity tu a tam odhalují některé jejich části, torza soch, studenou řadu loučí, ticho rušené občasným praskáním stvolů. Nohy ho přesvědčují o kamenné dlažbě, jde, prolamuje se do tmy jako bezhlavý krtek. Je mu zatěžko udržet směr. Není schopen rozlišit jedinečnost rákosových stébel, zdánlivě stejných a vzdorných. Tu a tam je nucen odbočit, po chvíli se snaží se vrátit, ale kroky mu

60

váznou v třtinách ostrých jako ostny a břity drátů zajateckých táborů. Cesta může být bez konce. Zastaví se a vzhlédne. Nad hlavou mu tiše přeletí pár temných ptáků, snad ptáků, snad prken, snad harpyjí předtuch a strachů. Nedaleko se ozve táhlý, osamělý vzlyk urputné žáby. Lem hmatu mu pomáhá. Konečně mu sahá voda až po prsa a rákosí řídne. Udělá ještě jeden krok. Padá. Uleví se mu. Položí se do vody a začíná plavat, cítí, že se vznáší, voda je vlahá, vyhřátá, pluje vzduchem. Vznáší se vysoko nad jezerem, vysoko nad krajinou skal, vysoko nad sebou samým, opřený zády o kamennou stěnu prostoru a snící sladkou představu hluboké nedostupnosti. Cítí se chvíli ztracený v bujných křovinách poznání a ve své podivné mateř štině, netuše, že žádný jazyk, a tedy ani jazyk jemu vlastní, není jen nástrojem dorozumívání, ale také přiřazování, posuzování, omezování, sebeobelhávání a etnické, identifikující unifikace tak zvaného uvažování. Netuší, že co ví jeden jazyk, druhý snad ani nerozezná. Nepátrejme po tom, co mají společného husté vlasy s hustou omáčkou. Verbální spony bývají často logicky zvrhlé, a proto nezbývá než si je bez reptání zapamatovat… Sám sobě si nemusel dlouho nic vyčítat: od dětství ho nutili dorozumívat se tak, jak ho to před tím zákeřně naučili. Vtírali se do jeho přízně hrůznými a škádlivými grimasami, za které je odměňoval nechápavým, bezzubým úsměvem batolete. Jiný způsob neznal. Zvykl si na zvláštní procesy komunikace na matčině pouštním klíně a na vymezených pískovištích dětských hřišť. Zvykl si na zvláštní způsob dorozumívání, z nějž bezelstně odvozoval i svůj způsob myšlení, a zůstalo mu nadlouho utajeno, že tento způsob není ani náhodou univerzální a přiměřený čemukoliv mimo jeho nedůstojný svět. To je samo o sobě dost zlé, ale nemuselo by to být osudné. Objektivní není než přechodná subjektivita mas. Každý artefakt je produktem lidské praxe. Obývají ho přízraky nerozumného rozumu, milenci moudrosti, usilující myšlenkami zplozenými fonetickým vyjadřováním uchopit genezi a esence světů. Jaká ztuhlost!… Svého času se toulal hornatým pralesem, v němž

61

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

žijí kmeny nejenom každý svým přirozeným způsobem, ale i svým zvláštním, v temně zeleném mechu tradic uloženým pohybem dlaní. Žena, která ho tehdy provázela, znala asi tucet vzájemně si zcela nepodobných jazyků etnické komunikace. Vyluzovala k jeho neskrývanému úžasu zvláštní, kvokavý sykot a desatero mlaskání, tahala se za boltec levého anebo pravého ucha a sypala přitom z úst slova připomínající vzrušené hrozby neúprosného opeřence… Komunikace byla přesto pochybná. Nemožnost domluvit se v deštných pralesích způsobuje bolest přiměřenou bolesti při vybodnutí oka… Ostrovy jazyků, jež obýváme, nás však vskutku omezují teprve tam, kde zapomeneme, že mluvíme a zčásti i myslíme slovy, která nám byla místem zrození určena, ale především tam, kde netušíme, že nás náš jazyk obestírá závoji specifických návyků, pověr a skrytých emocionálních souvislostí, předurčených jeho přetržitou, omyly a předsudky zatíženou interpretací tisíciletých zkušeností. Tak je každý dům postaven v bažinách anebo na pokrajích srázů a každý úder pěstí je veden imanentní představou univerzální a konečné pravdy, neboť jinak by se nedalo žít… Jak by si byl býval mohl geniální Einstein připustit, že se drzá moucha v bedně dýmu tváří jinak, když si na ni posvítí, a jinak, když se k ní otočí zády? Jak by byl mohl? Konaly se pokusy donutit muže s přeraženou páteří, aby skákal přes oves. Někteří se vzpírali mytí a jiní očkování. Nastaly chvíle, kdy bylo pokládáno za příjemné podávat si sousta do úst nožem, pít víno z bachratých lahví anebo hledat lidské stopy vedle stop karnivorů v křídových sedlinách mesozoika. Někteří dokonce odmítali lámat u večeře chléb, krájeli ho bezbožně nožem a napichovali vidličkou, anebo ho dokonce ukusovali vlastním chrupem z krajíců tlustě namazaných sádlem. Nedožrané kusy házeli pak rozkošnicky pod stůl neviditelným psům. Kozlové se na pastvě trkali, mravenci lezli jeden přes druhého, papoušci studovali ekonomii a jeden z nich, mimořádný blb s velkou reputací, jakýsi Měděnka, dokonce vážně tvrdil, že se každý člověk už rodí jako kapitalista. Žít v takovém světě se šťastným úsměvem na rtech není snadné,

62

někdy je to nebezpečné a téměř vždy zcela zbytečné. Přitom by možná stačilo jen strhnout bílé paruky z holých a šišatých hlav, zašít hubu mluvkům, utnout ruce zlodějům, rozčtvrtit podnikavé podnikatele a přeorat Zemi mlčky, bez vysvětlivek, strašlivým pluhem mrazivé noci. Nic by nezbylo. Jen na místě, kde kdysi stávalo město, jehož sláva se prý dotýkala hvězd, by našli za dobu přiměřeně dlouhou prastarý, naturalisticky pojednaný obraz obíleného buřtu a pár střepin ze skleněné nádoby zvané půllitr… Co dělat, jestliže se věčná mouka sype bez ustání z potrhaných pytlů? Jestliže dějinám, této královně šalby, odují rty a ze šklebu jí vyhrkne žíravá slina moci? Co s mizérií chtivosti, jež opět vstává z vlastního popela, krmena nadšením ze znova se rodících systémů nahnilých idejí? Nikdo se nikam neschová před zobákem černé slepice, která se s rozčileným kvokáním prochází po dvorku světa. Neskrývejte se! Nikdo se nikdy nepřikryje novinami tak důkladně, aby mu po zbytek času nikde nevyčníval ani hrot jedné iluze. Nikdo nikam neunikne, neboť úniku se lze svěřit jen tam, kde prostor prchajících ještě není vymezen. Shledává se s ním v zákoutí dlaně ponořené do chladného jídla. Je to tedy opravdu všechno? Chvíli váhá. Přikývne. Ano, je to všechno. Zašité kapsy jsou skutečně prázdné a v kufru, který vláčí na důkaz svého bytí s sebou, tančí už jen duchové dolních i horních pater jím obývaného domu… Téměř každodenně obchází duté pyramidy a nahlíží klíčovou dírkou do zamčených komnat. Vidí tak občas i to, co by byl býval neměl nikdy spatřit. Třese s ním zimnice a kolem úst a na krku mu naskakují palčivé puchýře jako muži živícímu se kopřivami. Vidí svůj vlastní obraz z trav mezi kořeny lesa a po létech chůze spatří možná i doutnající sochu vysněné ženy, opředenou lany, kterou kdysi nemohl nikdy probudit. V co tedy ještě doufá? Snad v poslední, osvobozující záblesk svého stárnoucího ducha? Anebo jen v tiché, soukromé okouzlení polární září poesie? Ve strašlivý pohyb krvavého skalpelu v nádherné vteřině revolučního řezu? V díru do zdi? V rozprostřená křídla těžkých orlů, vznášejících se v magických elipsách

63

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

nad dutou roklí nekonečné tmy?… Otřásá se zvláštním, takřka podkožním smí chem. Zase je mu úzko. Obává se téhož tajemství jako v dětství. Promlouvá k němu vůně starých stěn, důvěrný pach prachu a popela upálených. Je sám. Sám ve své zčernalé komnatě, kde leží v loži z kůží a hltá odražené světlo pouliční lampy, vrhající oknem dlouhé stíny na strop. Sleduje občasný pohyb ohromných pavučin napjatých od stěn ke stěnám anebo k podlaze. Je ticho. Ticho. Jen občas, ve sporadických intervalech, krátce křupnou v sousedním sále parkety pod opatrnými kroky vetřelce, jenž přichází z doby neznámého. Krok a staletí ticha. Po chvíli se závoje pavučin zachvějí mdlým závanem vzduchu. Jako by se někdo ve tmě pohnul… Krok. Krátké zaskřípění… Ticho. Nedýchá… Venku pod oknem zapálí kdosi prskavku a ozvou se tři veselé hlasy nočních chodců. Zastaví se. Sdělují jeden druhému scénu z nezapomenutelného filmu, který všichni znají. Při zmínce o krvi, jež vytéká z naříznutého hrdla muže zavěšeného za nohy, hurónsky hýkají. Kůl! Pak pokračují v chůzi. Jejich hlasy slábnou, slábnou a posléze zcela utichnou. V pokoji se otevřou zvolna dveře obřího šatníku, v němž visí na ramínkách kamenné úbory starodávných pištců. Nabere do dlaní chladnou vodu lesního pramene. Pije a přemítá… I kdyby shořely všechny lesy světa a pošla všechna lesní zvěř, pár zatvrzelých bylinných semen se někde přece jen uchytí. Stáří planety je ve srovnání se stářím včera zrozeného vnímání tak neporovnatelné, že všem, jimž se nedostává ani odvahy, ani představivosti, nakonec asi nezbývá než pevně uvěřit v představu demiurga, stvořitele a ničitele. Jenomže komu by se s takovou vírou chtělo pak ještě hopsat? Mudrovat? Kdo by šel v noci hledat ztracenou peněženku? Snažil se usmažit vejce? Anebo si chtěl domlouvat důležité spiknutí? Kdo by si pak ještě chtěl čistit boty, psát knihy, zarůstat exotickými mechy? Kdo by chtěl ještě naslouchat zvápenatělým kazatelům a klanět se anachronickým objektům své bázně?… Ať už to podivné, nechvalně známé „počáteční slovo“ znamenalo cokoliv, a bylo by bývalo možná lépe, kdyby neznamenalo nic, obratlovci by přesto nemuseli

64

mít na růžích ustláno… Potřásá vlhkou hřívou. Příliš krásné představy bývají nakonec zbrocené potem, páchnou a hynou. Přitom prý stačí jen valit dnes a denně kámen života na vrchol strmé hory, s večerem se uložit ke spánku, ráno se čiperně probudit a začít od úpatí svůj úděl znova. Jsou tací, kterým se nezdá nemožné zavést opět otroctví i s otrokáři, peněžnictví i s bankéři, mučírny i s inkvizitory. Někteří se prý chtějí dokonce začít vážně modlit. Spínat ruce. Věřit v něco většího. Začít s podmořskými brouky. Kroutit hlavou. Dívat se do hlubin času. Vytvářet rozporné interpretace. Rozbíjet si vzájemně brady. Trhat nehty. Natahovat se na skřipce a vynalézat záludné obezličky typu Foucaultových „diskursivních formací“, aby se nám nerozpadlo sebevědomí pod rukama… Stojí a vdechuje vůni tiché nepohnutosti podzimního dne. Tak jako v dětství se dívá nekonečnou, opuštěnou chodbou, ještě vlhkou po nedávném dešti, nepohnutý jako socha svaté Zvědavosti s náručí slunečnicových květů. Je mu dobře. Cítí se silný a zdráv. Slunce osvětluje jeho zázračné místo kuželem světla zmírněného filtrem oblak. Široké schodiště svírají z obou stran vysoké zdi zahrad, porostlé trsy kapradin. Naklánějí se přes ně staleté platany a javory se svými korunovanými hlavami temně rudé barvy. Tu a tam strom upustí list, a ten se zvolna, piruetami snáší, aby přistál mezi své žluté, stříbrné a hnědé předky na povrchu mrazivé dlažby… Chvíli se dívá dolů až k místu, kde se schodiště stáčí k východu a mizí. Stáním se ale propadá. Obraz se před ním rozplývá, doutná a nezadržitelně mizí. Skloní hlavu. Kreslí. Jsou to jen představy čtverců, jež se překrývají ve sledu rychlých pohybů, úderů a řezů dlouhých nožů. Je to zlatohnědé místo… Krajina pokrytá vinicemi bývá podivně bezútěšná, ale na podzim se z ní šíří sladká vůně alkoholu ze zahnívajících hroznů pozdního sběru. Poutník se zastaví a vdechne omamný opar rána. Rozhlédne se. Na okraji srázu stojí jako zázrakem složitý, černý dům, osamělý a pyšný jako jeho majitel sám. Je nekuřák. Právě vstal, protáhl se, odhodil na postel vlněnou noční čepici s třapcem a vyhlédl z okna, aby se ujistil pohledem do propastné hloubky strže, že mezitím ještě nezemřel.

65

próz

Milan Nápravník

Milan Nápravník

Dům dýmu

Dům dýmu

Zapomněl se asi pokřižovat, ale nikdo ho naštěstí nevidí. Obrací se ke dveřím: „Marie!!“ „Tout de suite!“ odpoví jasný ženský hlas. Z kuchyně kdesi v přízemí se ozývá cinkot porcelánových misek. Domem voní káva a šumí slast šerem vyhasínajících hvězd. Chystá se obřad snídaně… Jak je asi starý, tento dům, v němž se střídaly po staletí neznámé generace, zatímco on sám zůstával stát na pokraji, obklopen tmou a stíny? Opojná neměnnost ho činí posvátným. V široké přízemní světnici s krbem, zajištěným sedmimetrovou římsou dubového břevna, stojí stále ještě týž nábytek, který kdysi používal při svých návštěvách Voltaire. Z měděných hrnců a pánví, zavěšených nad krbem, se blyští skvělost dávných ideálů. Jsou tu i staré, zčernalé obrazy patronů a jejich družek a dvě stě let starý obraz umírajícího hospodáře, obklopeného čeledí a havětí. V koutě obrazu si hraje pes s míčem a baví tak veselé batole, sedící na zemi a opřené o dřevěnou oporu odložené nožní protézy. Pod postelí se válí velká, otevřená kniha. Kdosi z ní včera večer umírajícímu předčítal… Nic se nepohne. Idylu ruší jen nestydaté chrápání bezcitných kamenných lvů u venkovní brány domu. Probudí ho temné odbíjení prastarých, křovinatých hodin. Otevře oči. Zírá. Ví, že je pozdě. Dívá se vzhůru do korun stromů, jejichž holé větve se na pozadí šedého nebe rozvětvují jako černé tepny a žíly smrtelného času. Teprve po létech zaváhání vstane z lože a ční. Chladne. Úzkost ho tiskne zády ke stěně skal, zpevněných obručemi. Někdy mu drtí svým objetím žebra a pánevní klouby, anebo po něm nechává stékat stružky mléčného potu. Zná ji. I kdyby si rval po nocích vlasy, nezůstane mu nic než holá iluze dědičného. Doutná? Ano. Snad jenom doutná, zapírá, šeptá a chvěje se uložen ve vlastním spánku jako zlověstný motýl, který mu kdysi usedl na levý spánek v jídelně rybářské restaurace na pobřeží Normandie. Něžný a suchý jako dutý, tmavohnědý list… Nevěřte ničemu, kámen noci často neselhává. Nepuká mrazem pro zábavu nepřítomných. Vznáší se nehnutý v prostoru i v čase, stříbrotemný a vyleštěný jako balvan hematitu, proměnný mnohostěn, jenž rychle vstřebává ve stínech

66

noci i poslední kvanta světla vzdalujících se hvězd… Chvíli nedýchá, aby zvíře nevyplašil. Sedí tak dlouhé hodiny, zkamenělý nad talířem rozpitvané ryby, sledován plachými, ustrašenými pohledy křehké servírky, která se ho neodvažuje oslovit. Je hrdý na důvěru hebkého, chvějícího se tvora, který na něm spočinul. Této cti se mu ostatně nedostává poprvé. Dávno už ví, že mu hmyz důvěřuje. Důvěra sama tu však není důvodem podivuhodného gesta hebkého návštěvníka. Zavírá oči a přitaká tak smrti své touhy, konci z nejsmutnějších… Postupně si všímají jeho nepřirozeného znehybnění i okolní hosté. Obracejí od svých stolů nenápadně hlavy a vrhají k němu mezi dvěma sousty, které si vkládají vidličkami do úst, krátké, žasnoucí pohledy. Za chvíli se už jídelna chvěje ztajeným šeptem tajemného sdělení. Z kuchyně se ozývá cinkot nádobí. Těžké, černé balvany na pobřeží pod oknem za jeho zády svléká a obléká mocný, bouřlivě šumící pohyb bílých pěn. Moře se množí. Nic, co bylo kdy vymyšleno, nebylo tak skvělé, aby to nemohlo být zase zapomenuto. Snad by si proto mohl tu a tam konečně odpočinout. Anebo alespoň na okamžik jen vydechnout. Myslet jen na vůni půvabné ženy, která ho kdysi milovala… Je to nejasné. Vzala ji velká voda? Anebo odešla na procházku v Le Val de Gellone, z které se už nevrátila. Zasní se… Zasní a plaví se na voru vzpomínek po nekonečném proudu touhy. Už zase zírá do koule ze skla a ocúnů. Pokolikáté už zvažuje možnost následného vykoupení? Diví se kdouli ptáků. Na rohu lomící se chodby se mu znova zadrhne srdce.

67

próz

Iva Pekárková narozena 1963 v Praze. Prozaička, publicistka a překladatelka. Studovala mikrobiologii a virologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, před dokončením studií, v roce 1985, odešla do exilu. Žila v USA, kde byla zaměstnána mj. jako sociální pracovnice, číšnice a taxikářka. V letech 1997 – 2005 pobývala převážně v Praze. Od jara 2006 žije v Londýně. Vydala dvanáct knih, naposledy soubory povídek Láska v New Yorku (2006) a Láska v Londýně (2008).

68

Iva Pekárková

Ježíšova sekyra (Krátká verze) Taxikářská společnost Caravan Cars, pro kte‑ rou George pracoval, sestávala z bezvěrců, rouhačů a odpadlíků. Jediný Boží tvor, kte‑ rého George mohl označit za křesťana, byl majitel, a to ještě jen v pátek po ránu, když šoféři platili týdenní nájem. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus, Geor‑ gi,“ vítal ho Tommy s radostným úsměvem a soukal se z dispečerské budky. „Neseš pra‑ chy? Výborně, sto třicet liber, chvála Bohu. Tady máš stvrzenku. Až na věky ámen.“ V sobotu, v neděli, v pondělí, v úterý, ve středu a ve čtvrtek Tommy jen zamručel na uvítanou a dál v kukani zvedal telefony

a domlouval se vysílačkou s řidiči. O Bohu se nezmínil, a pokud přece, pak bral Jeho jméno nadarmo a ještě Ho kolikrát mísil s výrazy, kterým George sice ro‑ zuměl, ale na které by radši zapomenul. Páteční ráno pokaždé dalo Georgeovi novou naději, že Tommy není pro víru zcela ztracen, a přece vždycky, když se mu George pokusil vysvětlit, co musí udělat, aby byl spasen, Tommy se na něj zděšeně podíval a zabouchl za sebou dveře do kukaně. I ostatní se v jeho přítomnosti chovali nějak divně. Kolegové šoféři, do jednoho muslimové či neznabozi, vydechovali při jeho odchodu křesťanské fráze jako „Pámbů zaplať!“ nebo „Díky Bohu!“ Pokud má moje pouhá přítomnost na odpadlíky, rouhače a bezvěrce tak silný vliv, dumal zmateně George, proč mě neposlouchají, když chci jejich duším pomoci? Jediná věta, prostá a srozumitelná, jako „Měli byste se nechat pokřtít, jinak se nedostanete do nebe“ během dvou vteřin způsobila, že každý musel honem někam jít. Ti nejotrlejší se k Georgeovi otočili zády a začali si hlasitě vykládat o chlastu, o fotbale a o ženských. I v té nejmrtvější denní době zůstával útulek pro řidiče za dispečerskou budkou podezřele prázdný. Georgeovi kolegové objevili nerušené pohodlí svých vozů a s dispečery se na pár metrů vzdálenosti domlouvali přes vysí lačku. Tommy Georgeovi taky nabídl jednu z těch záhadných mluvících skří něk – s poznámkou, že díky tomuhle zařízení bude George moci sedět v autě a nebude se muset obtěžovat vystupováním – ostatně by mohl permanentně parkovat ve strategické pozici vzdálené tři míle od dispečinku – ale to nevyšlo. Jakmile George pochopil, že musí zmáčknout čudlík, když chce mluvit, začalo se éterem rozléhat Georgeovo nekonečné kázání, smísené občas se zvuky bojovně zbožných písní z Ghany, které si pouštěl v autě na cédéčku. Nikdo se nemohl domluvit s nikým, dokud Tommy Georgeovi nezavolal na mobil a neporučil mu, ať se okamžitě vrátí na základnu. Tam se vrhl k jeho autu a několika pohyby vyrval z vysílačky dráty.

69

Ježíšova sekyra

„Co se děje? Snad není rozbitá?“ divil se George, ale Tommy jen obrátil oči k nebi, vysílačku mu sebral a zamkl do šuplíku. Pak se zadíval do počítače a řekl: „Vím, nejsi první na řadě, ale co kdybys zajel na Florida Road číslo třicet čtyři? Najdeš to, viď? Pozdravuj ode mě tu milou starou dámu.“ George se po půl roce jezdění naučil okolí základny obstojně znát a všeobecné proroctví, že jednou zabloudí sto metrů odtud a bídně zhyne hladem a vyčerpáním, se nevyplnilo. Úspěšně lokalizoval číslo 34 na Floridské ulici a ze dveří se za pomoci chodítka vybelhala zmíněná milá stará dáma. Margot nebylo sto pět let, jak o ní tvrdili příbuzní, nebyla čarodějnice a k penězům nepřišla díky smlouvě s ďáblem. Zdědila je po manželovi, kte rý zemřel předčasně ne proto, že ho otrávila strychninem, ale protože byl nenapravitelný ochlasta a děvkař. Skonal na srdeční kolaps za okolností, jejichž podrobnosti Margot radši nechtěla znát, v bytě jisté pěstěné slečny. Bylo mu teprve něco přes šedesát a Margot byla o osm let mladší. Mohla se tenkrát znovu vdát – a nápadníci se jen hrnuli! –, jenže Margot byla realistka. Místo řečí o lásce, bezbřehé touze či romantickém sdílení podzimu života slyšela z jejich úst jen jednu větu, nevyřčenou, ale o to výmluvnější: „Chci tvoje peníze.“ Zůstala sama a dlouho si myslela, že jí to takhle vyhovuje. Jenže jak stárla, byla čím dál osamělejší. Vlastní děti neměla a s manželovými syny z předchozího vztahu se nestýkala. Byli to ŘEKOVÉ, jejich matka pocházela z Kypru, a Margot cizince nesnášela. Tedy… její manžel byl taky původem z Kypru, Margot si toho, když se brali, nějak nevšimla. Ale od doby, co umřel, nemohla přijít přistěhovalcům na jméno. A ono jich tu bylo čím dál víc! Anglie byla čím dál míň ta stará dobrá Anglie, rapidně se měnila v neznámou zemi plnou výrostků trdlujících v jedenáct v noci na rohu její ulice v odporném rytmu hluku, kterému lidé o dvě tři generace mladší bez uzardění říkali „muzika“, Pákistánek zahalených jako strašidla v černých hábitech a ověšených půltuctem parchantů. Kam jste se podívali, všude byli Poláci a podobná verbež, Londýn už léta přetékal krví jinou než anglickou.

70

próz

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Ježíšova sekyra

Margot nikdy v životě nebyla v cizině – s manželem zásadně trávili prázdniny na pláži v Cornwallu – ale jak to vypadalo, v posledních pár letech Angličané nemuseli cestovat, aby viděli svět. Svět se cpal za nimi. Anglie byla čím dál tím cizejší a nebylo možné nasednout na loď, na vlak nebo do letadla a nechat se dopravit zpátky DOMŮ. Takhle na to Margot nahlížela. Její názory se za posledních padesát, možná šedesát let nezměnily, jen se s přibývajícím počtem imigrantů a nebělošských Angličanů (panebože! vždyť někteří Asiati mluvili s přízvukem vyšší třídy než Margot!) vytříbily a prohloubily… a s přibývajícím počtem Margotiných let se opotřebovaly jako obehraná deska, rýhy se omlely a začly přeskakovat. Její známí z hospody U Skvrnitého býka, kam Margot už léta chodila, vždycky na dvě malá piva, její letití známí byli příliš zdvořilí, než aby ji na to upozornili, ale měli nezvykle často něco důležitého na práci, nebo si dokonce s mumlavou omluvou přesedli ke vzdálenému stolu. Anebo umřeli. Někteří náhle a nečekaně, jako svého času manžel, jiní pomalu, otevřeně či tajnůstkářsky, smířeně či vztekle. Margot věděla, že na ni taky nečeká o mnoho víc než smrt. Do rukou se jí vrazilo revma, čtvrtlitrovou pivní sklenici v nich pořád ještě udržela, ale nevěřila vlastním očím, když se jí z prstů na rukou od té námahy udělala céčka, která se leckdy po mnoho hodin neuvolnila. Zbývá jí ještě pár měsíců či let, pak si buď bude muset najmout otroka, který jí bude sklenici držet u úst, anebo porušit veškerou etiketu a usrkávat pivo brčkem. Anebo nechodit ke Skvrnitému býku. Ještě před rokem byla Margot vzorná zákaznice taxikářské společnosti Caravan Cars. Každý den ji některý z šoférů ve dvě hodiny odpoledne vyzvedl na Floridské ulici číslo 34 a dopravil ji k Býkovi. V půl sedmé večer pro ni zase někdo přijel a dovezl ji na Floridskou ulici. Margot pokaždé čekala u dveří a v cíli cesty mu ke čtyřem librám, které mu patřily, přidala padesát centů spropitného. Pouť to

71

Ježíšova sekyra

byla kratičká, a tak se Margot v autě ani nestačila rozpovídat na své oblíbené téma. To ale bylo před rokem. A od té doby se změnila spousta věcí, nejenom stará dobrá Anglie. George jí dvorně nabídl rámě a Margot tím trochu připomněl manžela, který dovedl být velký gentleman, tak jako většina kurevníků. Pomohl jí usadit se v autě, načež se sklonil a přemístil záhyb Margotiny noční košile (v ničem jiném Margot už dlouho nechodila), aby se nepřivřel do dvířek. Byl pozorný, a kdyby nebylo jiných věcí, mohl z něj být skvělý šofér limuzíny. Nedostatky se ovšem projevily okamžitě – pracně se vsoukal za volant a řekl, že ji rád odveze, ale musí ho navigovat. „Londýn je spletilý,“ vyjádřil se šroubovanými slovy s těžkým, jako med lepkavým přízvukem. „Změť ulic je tu nevyzpytatelná právě tak jako cesty Boží.“ „No ba ba, mladíku! Ty jistě chodíš do kostela? Jakéhopak jsi vyznání? Předpokládám, že naše stará, střízlivá anglikánská církev tvou zbožnost sotva obsáhne.“ „Měla byste se kát,“ řekl George. „A litovat svých hříchů. Ježíš byl seslán na zemi, aby zemřel na kříži pro naši spásu.“ „Kam pojedeme?“ zeptala se Margot. Byla to věta, které se, jak Margot dávno věděla, většina řidičů vyděsila, ale George ji vůbec nepostřehl. Dál si to šinul ulicí. „Kam pojedeme?“ opakovala. „Byl seslán na zem, aby trpěl a vykoupil nás z utrpení. Byl nám seslán, aby…“ „Kam sakra jedeš?“ zaječela Margot. „…zemřel za naše hříchy! No přece tam, kam jste mi řekla.“ „Jenže já jsem ti to neřekla,“ pravila Margot vítězně. „Já jsem ti neřekla, kam pojedeme. Ty mi to řekni. Tys, podle tvé barvy soudě, projel půl světa, jen abys do naší země pronikl. Tak mi teď řekni, kam pojedeme. Někam, kde není mnoho černochů, Východoevropanů a podobných… přistěhovalců. Mockrát děkuju.“

72

próz

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Ježíšova sekyra

S elegancí královny, kterou kazila jen noční košile a trepky, se Margot vztyčila na sedadle a probodla George pohledem stařeckých, vodnatých, ale překvapivě vzteklých očí. Nebyla to snadná existence, ale Chikky si nestěžoval. Vykotlal si svůj prostor, své hnízdečko, svůj útulek před zimou a deštěm, v koutě rozlehlé zahrady, kde by ho nikdo nehledal. Věděl, že v Anglii není vítán, přestože se tu narodil. To proto, že měl jinou barvu než původní obyvatelé a taky byl silnější a chytřejší, dovedl si poradit v každé situaci. Nepotřeboval k životu mnoho, a když zjistil, že žebráním se neuživí (vždyť ho lidé kolikrát vůbec NEVIDĚLI, ať na ně poulil oči sebevíc!), naučil se vybírat odpadkové koše. Nestyděl se dojídat odhozené zbytky popcornu ani vychladlé kousky pizzy. Angličané žijí v přebytku, jídla si neváží – a Chikky se kolikrát napucnul tak, až ho bolelo břicho. Nedostatkem rozhodně netrpěl, a přestože neměl střechu nad hlavou, byl zdravý, udělaný, dokonce trochu tlustý. Když to na něj přišlo, Chikky vyhledal nějakou slečnu v podobné situaci a bez velkých řečí či planých slibů si to s ní párkrát rozdal. Možná některé udělal děti, ale o to se Chikky nezajímal, nechtěl se starat o novou generaci. Osamělá existence mu vyhovovala, vedl ji odnepaměti. Dávno si zvykl na to, že tady v Anglii není vítaným hostem – jen proto, že má jinou barvu a umí si poradit v každé situaci. Většina šoférů z Caravan Cars Margot dobře znala a chovala k ní značně smíšené city. Jistě, když se uvelebila na předním sedadle a s bezmála rošťáckým výrazem v očích si přála vědět, kam ji odvezou, byla to svým způsobem výhra v loterii. Mohli jste vyhrknout: „Do Kentu?“, zamířit nekompromisně k jihu, a když jste se po pár hodinách vrátili na Florida Road, říct si o padesát, šedesát nebo osmdesát liber. Margot sice pokaždé trochu remcala, ale nakonec vám ty prachy dala. Beztak neměla za co utrácet. A občas se jí zmocňovaly obavy, že by závěť, ve které všechen majetek odkázala organizaci bojující za rasovou a národnostní čistotu Británie, mohla být prohlášena za neplatnou.

73

Ježíšova sekyra

Margot ráda zaplatila za tyhle výlety. A na rozdíl od známých z hospody si řidiči nemohli odsednout nebo tvrdit, že mají důležitou práci. Trčeli za volantem půl metru od ní – a TOHLE byla jejich práce. Margot měla nad řidiči po několik hodin absolutní moc, mohla si stěžovat, co hrdlo ráčilo, a kdyby jí snad přece došla nit, stačilo vyhlédnout z okýnka a vizáž či oblečení prvního chodce jí připomněly, že to jde s Anglií vážně s kopce. Nedá se říct, že by Margot nadávala cíleně a snažila se tím ranit šoféra, který ji zrovna vezl. Stěžovala si na všechno přede všemi. Bylo jí jedno, že nakonec bude muset dát velké peníze jednomu z nositelů právě těch genů, které zamořovaly Anglii. Po několik hodin měla ve své moci otroka, který s ní musel ve všem souhlasit, anebo aspoň zůstat zticha. Šoféři z Caravan Cars byli do jednoho cizinci anebo měli špatnou barvu. Margot se nikdy nesnížila k vulgaritě. Neříkala „negři“, ale „černoši“, neří kala „verbež“, ale „lidé závislí na státní podpoře“, neříkala „debilové“, ale „rasy geneticky nezpůsobilé ke vzdělávání“, neříkala „půl tuctu řvoucích fakanů“, ale „nadměrný počet nedobře vychovaných dětí“. Odporovat jí nešlo, protože to Margot neslyšela, už před lety vyvinula selektivní hluchotu. A stěžovat si na ni nebylo komu. Tommy každému vysvětlil, že ovšem, Margot je stará blbá píča, jenže taky moc dobrá zákaznice. Tak zatněte zuby, pánové, a vydělávejte! Jasný? Tohle jí neměl dělat. Margot se těšila, jak si zas jednou pořádně popovídá, ale tenhle pán ji nepustil ke slovu. „Měla byste obrátit svou duši k Ježíši. Ježíš je světlo v temnotách, Ježíš vám ukáže cestu.“ Prudce zabrzdil, protože přes silnici právě přebíhali tři výrostci neurčitého pohlaví a rasy, v pruhovaných bundách s kapucí. Margot přepadla na sedačce dopředu a s potěšením znechuceně mlaskla. „Ani přejít ulici tihle… lidé nedovedou,“ řekla honem. „A v Anglii je toho čím dál víc.

74

próz

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Ježíšova sekyra

No bodejť, má to tu snadný život, stejně tyhle… typy… žijí jen z vládní podpory, pracovat se tomu nechce, ale zato se to rozmnožuje neuvěřitelnou rychlostí. No nemám pravdu?“ Bojovně pohlédla na George. Ten vážně přikývl. „Měli by se nechat pokřtít. Obrátit svou duši k Bohu a ten jim…“ „A to nejsou jenom černoši. To jsou Pákistánci, Bangladéšané, Arabové a muslimové vůbec. Ti všichni – “ „Ano, ano, ti všichni,“ souhlasil vřele George. „Svátost křtu z nich udělá lepší lidi. Kdybych vám svěřil, jak zlý jsem byl, než jsem nalezl cestu k Bohu…“ „A v poslední době – peklo – Poláci. Východoevropané. Ručičky tomu narostly dozadu, tak se to sebralo a přijelo to k nám. Pracovat se jim nechce, v tom je problém. Kam se jen podíváš – v každé hospodě, v každé kavárně, na každé stavbě… všude je toho plno. Anglicky se to nenaučilo…“ Jako na zavolanou se na nároží objevila skupinka dělníků v montérkách zacákaných bílou barvou. Hlasitě se bavili nesrozumitelnou hatmatilkou a roz hazovali rukama, jako by jim to tu všechno patřilo. „Když se chceš dnes v Londýně domluvit, aby ses naučil polsky!“ mlaskla radostně – zlostně – Margot. „Já… já kdybych se dala na politiku, dlouho by to to nezůstalo. Neumíš anglicky? Práce ti nevoní? Tak si hezky sbal ranec a hybaj zpátky domů. Já bych jim zatopila.“ „Je vám zima? I v tom kabátě?“ podivil se George, zavřel okýnko a posunul páčku na palubní desce od modré k červené. „Ježíši!“ vyjekla Magot a projednou jí došla řeč. „Ano! Ano! Ježíš je spasení. Ježíš je světlo.“ „Říkám,“ opravila ho Margot povýšeně, „vyhnat to odsud holí. Vyhnat ven tuhle… sedlinu společnosti, poslat je tam, kam patří…“ „Do pekla! Do očistce! Pryč s neznabohy. Ježíš se rozpřáhne sekyrou…“ Margot se za poslední dvě minuty už podruhé zatočila hlava. „Prosím?“

75

Ježíšova sekyra

„To udělá. Rozseká sekyrou neznabohy. Rozmašíruje je na táákovéhle kousky. Anděl zatroubí na troubu a bude pláč a skřípění zubů.“ Kdosi za nimi se opřel do klaksonu a Margot se na kratičký vyděšený okamžik zazdálo, že Armageddon nastává právě teď, že se volant v Georgeových rukou mění v sekyru a temně hnědý Ježíš z Afriky všechno roztříská na takovéhle tříšky. „Ježíš přece kázal o toleranci a lásce k bližnímu,“ namítla. „Jak by mohl mít sekyru? To se nesrovnává…“ „Kdyby žil v dnešní době, opatřil by si ji!“ prohlásil George s posvátným přesvědčením. „Moje církev to už dávno ví.“ Margot si samým soustředěním natrhla v prstech lem noční košile. „Jaká je tvoje církev?“ zeptala se. Ve svém zděšení si vůbec nevšimla, že opustili Londýn a rychlostí padesát mil za hodinu (a dvě libry za míli) se řítí k jihozápadu. „Ježíšova sekyra!“ vyhrkl nadšeně George. „To je má církev. My bojujeme modlitbami, a když je třeba, sekyrou. A Bůh nás miluje, věřte tomu. Tady těma očima…“ – George pustil volant a oběma rukama se chytil za oční bulvy – „jsem viděl, jak mrtvý muž vstal z mrtvých! Tady těma očima!“ Margot na zázraky nikdy moc nevěřila. „Byl mrtvý? Určitě?“ „Zaručeně. Víte vůbec, jak v tom horku smrděl? Ale promodlili jsme den a probděli noc a promodlili den, on smrděl čím dál víc – a potom… vstal a chodil!“ Prozřetelnost tomu chtěla, že se Chikky zrovna v tom okamžiku rozhodl přeběhnout silnici. Byl ze všeho žrádla trochu tlustý, což mu na mrštnosti nepřidalo, a v tom ušmudlaném šedém kožíšku, který si jeho předkové dovezli z Ameriky, ho skoro nebylo vidět. Ale ani kdyby měl na sobě odrazovou vestu, George by si ho nevšiml. Držel se rukama za oční bulvy. Křuplo to. „Panebože!“ vykvikla Margot. George okamžitě zastavil. „Tys ho zabil! Já to vím!“ ječela Margot hystericky. Poslední „vstanou z mrtvých“ zaniklo Georgeovi na rtech. Omámeně

76

próz

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Ježíšova sekyra

vystoupil, ze zvyku otevřel dvířka a pomohl Margot vstát. Na chodítko si nevzpomněl a ona nedokázala stát bez opory, musel ji k sobě pevně přitisknout. Margot mu zaryla nehty do košile, plnou vahou se o něj opřela. A tak tam stojí, u čtyřproudové silnice ve směru na Dorking, stará dáma v kabátě, noční košili a trepkách, v pevném objetí s mladým Ghaňanem. Vypadají, že se znají už tisíc let, že k sobě odjakživa patří. Sledují umírající šedou veverku a v očích se jim lesknou slzy.

77

próz

Kocour Push (zmáčknout, stisknout), sorta Bavarian blue a Kartäuser číslo jedna, přišel na svět v grünwaldském květinářství na jihu Mnichova a svůj život strávil v nekonečných proměnách her praktikovaných mezi nekonečnými hromadami knih mého atelieru. Herr Lessmaier (pěstitel) a já nejsme jediní, kdo dodnes lační po takovémto druhu společníka.

Roman Erben CAR SALTÁN

Jak strnulý je člověk proti kočce PUSH Jak strnulý je člověk proti kočce, jak málo péruje! Vazivo, svaly a tuhost šlach ho nad ostatní tvory sotva pozvedly. A výška holenní kosti? Stará písnička… Mít spolehlivého kocoura ve své blízkosti určitě povznáší. Znamená to pouštět se s ním s kopce do kopce a nezanechat za sebou ani jednu nakreslenou čárku. Jde to tak každý boží den kromě úterý, kdy po horách běhá sám Bůh Otec a Duch svatý ho se vztyčeným prstem diriguje. Že k takovému představení patří také Chrestomáťja, tom adín a tom dva, Radnája rječ a Barchudárov-Krjúčkov v sobolím plášti s medvědím strašidlem Barbuchou, je už věcí každého z nás…

78

Lehám si pod stůl, aby mě nebylo vidět. Dobře zabalený do deky a ruku za hlavou, ležím celé hodiny skoro bez hnutí. To všechno pro kočku, respektive pro kocoura, který mne hledá. Tahám za provázek, abych mu ukázal, že tu ještě jsem. Provázek mu naznačuje směr cesty. Ostatním doma to nic neříká. Cesta od jeho tlapek k mé hlavě je pečlivě vyměřena. Vede kolem pantoflí a několika párů tenisek s našetřenými hromádkami antuky na podlaze. Jde o vstup na Cárskoje sjélo, kam se bojaři plíží jen po břiše… Všechno se dá ostatně sehrát velmi rychle, záleží jen na náladě a celkové atmosféře v domě. My dva však nikam nespěcháme. Těším se na vpád kožešiny, které se říká buschig. Na tlapky za mýma ušima nebo poblíž mého nosu. Čekám, až přijde, a pokud do té doby neusnu, zatahám ještě jednou slabě za provázek. Něco jako šelest poletujícího listí na dvoře pod oknem… Kocour je vzápětí tady a vleze mi pod deku. Šmátrá divoce kolem sebe a zasáhne nejdřív ruku, pak košili, rameno a krk. Nakonec mi vleze na hlavu a dá se tu do díla. Pořadí zásahů se nesmí poplést. Je dobré mít na hlavě noční čepici nebo aspoň síťku na vlasy. Kocour si ji odnese pak nahoru na stůl jako kořist a zformuje ji svými zuby do tvaru opravdové carské koruny.

79

Roman Erben

Jak strnulý je člověk proti kočce

ŠACHSEJ VACHSEJ I tato hra je neobvykle prostá. Často se stává, že musím ořezávat fotografie na nejrůznější formáty. Ty největší řežu nožem na zemi, na velké podložce šedozelené barvy, které se říká letramat nebo katmat, aby to jaksepatří cvaklo. To slovo patří ke hře s kocourem právě tak jako to, že při hře klečím. Nejen to, piji k tomu všemu čaj maté, tvářím se jakoby nic a řežu okraje fotografií tvrdě dál. Barbucha, alias Push, už z dálky ví, oč jde. Tataři museli na konci své puberty ujít dlouhou cestu a sekat se šavlí do hlavy tak dlouho, až buď padli vysílení na zem, nebo došli do cíle. Tato iniciace platí v tuto chvíli i pro kocoura. Vzmuží se a zhluboka nadechne. Sekám trsem posbíraných odřezků kolem sebe a přivádím kocoura rychle do transu. Tak jako bychom byli na Krymu s Tatary sami. Barbucha skáče do výšky a snaží se proužky papíru zachytit drápky. Je to však nerovný boj. Pracky mu kloužou a zuby cvakají naprázdno. Hra končí obvykle rozlitím čaje maté na fotografie, takže dostanou nazelenalý štych. Nemusím je aspoň kolorovat.

PLÁČ JAROSLAVNÝ Je dobré mít několik zrcadel a jednu bábušku (poklad rusofilů). Ze zrcadel se postaví Zimní palác, bábuška se strčí dovnitř a kocour se přiláká šoupáním nohou. Na smluvený signál začne kocour palác obléhat. Existuje jen jeden správný vchod do paláce a jedno správné schodiště. Kocour bloudí mezi zrcadly sem a tam a my ho poháníme kupředu tleskáním. Nastane velký zmatek, při kterém vyletují z paláce chlupy. Po urputném boji vyletí ven i bábuška, kterou jsme pro zrychlení hry naplnili sardinkami. Nakonec dá hodně úsilí kocoura chytit a nalákat znovu na něco podobného. Pár kapek kondenzovaného mléka

80

próz

Roman Erben


obvykle nestačí… OSTRÁ LJUBA

Tato hra se nehraje, tato hra se zarputile dělá. Vhodný je k tomu velký byt, anebo velmi objemný kocour. Zvěř zůstane sama v oddělené místnosti a je jí dovoleno nerušeně nás pozorovat. Stojím za okrajem dveří a vystrkuji na kocoura pouze malou část své hlavy. Dívám se mu upřeně do očí po celou dobu hry, ať trvá jakkoliv dlouho. Skutečnost, že hlava postrádá tělo, ho uvádí pomalu do pohybu. Měkce, tlapku za tlapkou, se ke mně kocour plíží, aby pak na konci znenadání vyskočil a udeřil mne tlapkou do kalhot. Cílem hry je její trvání co nejdéle prodloužit. Neostrá Ljuba se hraje přes více místností, nejlépe ve velkém statku anebo v zámku. Hlava, o kterou jde, by měla být pro větší zřetelnost opatřena vlajícím knírem.

BAR KOCHBA je oproti všemu předchozímu hra pacifistická. Hraje se při mírné, pokud možno ospalé náladě. Představujeme si, že čekáme hosty. Kocour leží na stole na rozevřené knize a spí. Rozestavíme kolem něho do kruhu poháry na víno, každý pro jednoho z očekávaných přátel. Pak se udělají z natrhaného papíru kuličky, kterými se do pohárů a do kocoura strefujeme. Padne‑li kulička na kocoura, získáme tři body. Padne‑li do poháru, máme jich pět. Naplníme ho pak vínem a vypijeme za hosta sami. Pokud se do poháru nebo do kocoura nestrefíme, má nás v hrsti on sám, a co se pak stane se zbytkem nedopitého vína, záleží už jen na něm…

81

próz

Roman Erben


POD KAFTANEM Stačí na to prostěradlo, když kaftan nemáme. Před spaním bývá hra nejsladší. Natahuji prostěradlo na postel, kocour pod něj vlítne a začne v novém rajónu rejdit. Vezmu štětec s dlouhou násadou a lechtáním tlapek usměrňuji jeho pohyby. Drápy a zuby se zatínají naostro. Rychle se převalující zvíře rozvlní bílou látku do nesčetných tvarových formací, které se dají podmalovat spodním světlem lampy nebo bodového reflektoru instalovaného na podlaze.

ZÁVOD MÍRU Je militaristická hra s dvojím koncem. Bojuje se „ostošest“ z jedné místnosti do druhé. Kocour vybíhá z jedné, my vycházíme opačným směrem z druhé. Přechod z jednoho světa do druhého se musí dít prudce a doporučuje se přitom pohybovat hlavou ze strany na stranu tak rychle, že není možné rozeznat obrysy našeho obličeje. Hra je u konce tehdy, až se „ostošest“ vybojuje, nebo jeden z nás ztratí v boji svou hlavu. (1989)

82

83

próz

Milan Charoust, narozen 1941 v Čáslavi, básník a prozaik. Nedokončil dvě vysoké školy (práva a žurnalistiku), vystřídal řadu manuálních zaměstnání (potrubář, svářeč, horník v uranových dolech, pokrývač, dřevorubec, kopáč, závozník, betonář, skladník, myč aut, ošetřovatel v domě s pečovatelskou službou). V roce 1984 odešel do Německa, od roku 2001 žije v Ústí nad Labem a Offenbachu nad Mohanem. Vydal básnické sbírky Silnice (Artforum, 1993), Zpěvy nevzdělance (Rank Meyer, 1994), V nevlídném domě (Protis, 1998), Hadrová panenka (Vetus Via, 2000) a prózy Ztřeštěnosti smutku (Petrov, 1997) a Ostrov (Petrov, 2002).

84

Milan Charoust

Z rukopisu VDOVA Ta ženská mi už dávno pije krev. Jen zafouká mírný větřík a na obloze se objeví černý mrá‑ ček, slyším ji, jak zavírá dveře svého usmole‑ ného kutlochu a ťape po rozvrzaných scho‑ dech dolů ke mně. Hlučně zaťuká, málem že vyvalí dveře, a vpluje do mého pronajatého pokoje jak bitevní loď. Bez vyzvání se usa‑ dí v mém jediném křesle, pamatujícím ještě posledního císaře Viléma, nohu přehodí velkopansky přes opěradlo, vyloví z krabič‑ ky cigaretu a mojí povinností džentlmena je střelhbitě k ní přiskočit a zapálit, pak vy‑ lovím z ledničky načatou láhev laciného vína a naliji jí sklenici až po okraj.

Mám hrozitánský strach z bouřky, praví Frau Gebser a potáhne z cigarety, labužnicky vyfoukne kouř, a mým pokojem plují modrošedé kroužky a stoupají vzhůru až ke stropu, jeden za druhým, a tam se rozplynou. Frau Gebser uchopí sklenici, nejdříve jak pravý gurmán ochutná, nonšalantně vystrčí špičku jazyka ze zmalovaných úst, smočí ho ve sklenici s laciným mokem, pokývá pochvalně hlavou, div že si krk nevykroutí, laškovně zamručí a s chutí se napije. Vím, že se jí tak snadno nezbavím, zůstane si hovět v křesle, než láhev dorazí, a mě čeká vyslechnout její příběhy, v nichž zabloudím jako v bludišti, které postrádá začátek i konec. Asi před měsícem opustil Frau Gebser její muž, nečekaně odešel do věčných lovišť, dodnes nevím, čím se živil, vydával se za kabaretního umělce a velice často mě poctil návštěvou, v ruce pár listů pomačkaného papíru s hustě naškrábanými řádky v jazyce německém, pohodil mi je na psací stůl a doporučil mi, abych si přečetl to dílo, a tvářil se, jako kdyby mu byla udělena cena německých knihkupců. Tomu jsem aspoň nemusel zapalovat cigarety a nalévat moje víno, ale já, duše dobrá, neschopen jej odporoučet, mlčky se zahledím do té škrábanice psané zrádným slangem, nevnímám vůbec nic, chvíli předstírám, že jsem dorazil na konec, podám mu papíry zpět, zaujmu pózu císaře Napoleona a dílo pochválím. Jakékoliv literární diskusi se farizejsky vyhýbám, vymluvím se, že mám nakvap, že musím odejít, i když v té chvíli zrovna nemám kam, natáhnu si kalhoty, popadnu ruksak a snažím se vypadnout, mumlaje, až příště Herr Gebser, jaká škoda, vymlouvám se, a on na to, víte v celým tomhle všivým baráku není nikoho mimo vás, s kým by si mohl kumštýř nenuceně poklábosit. A teď je Herr Gebser po smrti, už nemusím urychleně opouštět můj nuzný příbytek, jenže mě otravuje život jeho upovídaná vdova. A tak se modlím, pokud jsem doma, aby se na obloze neobjevil černý mráček či jen mírně nezahřmělo, v tu ránu ji mám na krku a ne a ne se jí zbavit. Pro kumštýře Herr Gebsera si přišli dva funebráci, vypustil duši doma, zrovna jsem se vracel z Korsiky, málem jsem si spletl ty dva černé havrany s exekutory

85

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

mířícími do mého zchudlého příbytku, minuli mě a já ucítil pach pohřebních věnců a kremačního popele. Položil jsem batoh na schod a chystal se otevřít dveře svého pokoje, když jsem zaslechl z hořejšího poschodí hlasité funění. To zaměstnanci pohřební služby zápasili v nerovném boji s černým pytlem, v němž uzavřen na zip dlel nebožtík Herr Gebser. V úzké otoči měli s tím nepříjemným nákladem potíže, hekali, funěli a tiše nadávali, nebožtík byl už ztuhlý, museli jej mírně nalomit a mně se zdálo, že slyším praskot lámaných kostí, a seshora je komandovala Frau Gebser, jak to zacházíte s mým manželem, co si to dovolujete, načež se jeden z havranů k ní otočil a zahekal, milá paní, tomu je to už fuk. A fuk to Herr Gebserovi bylo, nic nenamítal, ani nemukl, možná že se mu i ulevilo, když natrvalo opouštěl tenhle mrtvý dům, připomínající i za jeho života márnici. Oddechl jsem si i já, aspoň už nebudu muset luštit šílené hieroglyfy praštěného kabaretního umělce. A teď tu u mne dřepí čerstvá vdovička, uvelebena v mém starém křesle, pamatujícím ještě dávno zašlé biedermeierovské časy, v křesle, z něhož se už derou na svět žíně a neposedná pera ji tlačí do svůdného vdovského zadku, občas se zvedne a jde se mrknout otevřeným balkónovým oknem na oblohu, zdali už černý mráček samotář odplul, a já ke svému zděšení slyším mírné zahřmění a v dálce nad nízkým obzorem zatoulaný blesk páře zakaboněné nebe, mám hrozný strach, zakňourá vdova a snaží se ulovit moji ruku. Vím, že má už hodně za sebou, můj domácí, encyklopedista a odborník na životopisy všech svých nájemníků, starý rejpal a pomlouvač, který nenechá ani na jednom z nich nitku suchou, mi ve stručnosti převyprávěl její život, přebohatý na milostné avantýry. Jako číšnice roznášející pivo v několika frankfurtských pajzlech nemívala o náhodné milence nouzi, dala pokoj, až když se k ní nastěhoval kabaretní kumštýř, bůh ví, kde ho ulovila. Můj domácí mi tvrdil, že nebylo noci, když se vracela z práce domů, aby si s sebou nepřivedla nějakého sexuálního loudila, a to se prý potom celý dům otřásal v základech, jak mi to starý pán sděluje, zalesknou se mu ve stařeckých

86

vyhaslých očích potutelná světýlka, jeho už dávno milostné síly opustily, zbývá mu jen krasořečnění podmalované tichou závistí. Dneska se ale nemíním nechat vyhnat do deště a vdova, jak se zdá, také nehodlá opustit můj pokoj, po očku na ni mrknu, docela jí to sluší v černých vdovských šatech, přiléhajících těsně k jejímu pěknému štíhlému tělu, i lacinými korály se vyšňořila, dvě šňůry visí jí na krku jak provazy oběšence, jedna bílá a druhá rudá. Symbol nevinnosti a krve. S nožkou nonšalantně přehozenou přes opěradlo křesla odhaluje kolínka, ruku jsem už vymanil z jejího ocelového sevření, ale vdova, to je dobyvatel, má v sobě něco z loupeživých Markomanů a Kvádů. Držím si nadrženou vdovičku hezky od těla, pomotávám se po pokoji a předstírám, že uklízím, tu rozevřená knížka, tam hrnek s nedopitým kafem, tu tričko pohozené na podlaze, vdova se ner vózně zavrtí v křesle, odhalujíc bílé stehno. Neopatrně se okolo ní ochomejtnu, chňapne mne znova za ruku, zvolna mi ji pootevře, pak mi ruku pohladí a něco mi vsune do dlaně. Jen se podívejte, nakazuje a já pootevřu ruku a tam na dlani se tísní malý zelený papírový čtvereček, zvolna ho rozbaluji a držím v ruce hotový poklad, stoeurovku, kdypak jsem ji viděl naposledy, už si nevzpomínám. Za co, vyzvídám. To vy už opravdu nevíte, diví se vdova a svůdnicky mhouří oči silně podmalované černou tužkou. Nechápavě krčím rameny, no přece za tu vaši pomoc, a já už zvolna vzpomínám na jedno ztřeštěné ráno. Minulý týden, v pět ráno, když jsem se zrovna ukládal ke spánku po proflámované noci, otevřely se náhle dveře a já ze svého námořnického lože pod stropem spatřil Frau Gebser v dlouhé noční košili, rozcuchanou, nenamalovanou, zprvu jsem na ten přízrak zděšeně zíral, domníval jsem se, že tam postává nějaké strašidlo, a nebyl by to v tomhle domě plném podivínů žádný div, pomozte mi, zaúpěla strašidelná bílá paní, proboha, pojďte se mnou, teče u mě voda. Vymotal jsem se z prostěradel a tak, jak mě stvořil pánbůh, jsem slezl po primitivním žebříku ze svého lože, ani v té hrozící katastrofě ovšem nebránilo vdově nic, aby lačný zrak neupnula na moje scvrklé ohanbí. Navlékl jsem kalhoty a mocně

87

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

povzbuzován, pospěšte si, rychle, vydal jsem se za ní, po rozviklaných dřevěných schodech pokrytých zbědovaným kobercem stoupali jsme do jejího bytu pod střechou. Otevřela do jedné malé místnosti dveře a tam z elektrického ohřívače vytékala proudem voda, hotová Niagara, a na podlaze už byla pěkná povodeň, jen vysoký práh bránil noemovské potopě, aby se vyvalila na chodbu jejího obydlí a potom dolů po schodech až do přízemí. Vstoupil jsem do ledové vody a naráz vystřízlivěl, mrazivé vody jsem měl až ke kotníkům, a kruci, povídám, to jste nemohla ten vodní živel zkrotit, nevím jak, vdova na to, sáhl jsem pod umývadlo, otočil ukrytým kohoutkem doprava a z bojleru už vytékal jen slabý čůrek kapy kap, katastrofa byla zažehnána. Vy jste ale machr, kvitovala můj zásah Frau Gebser. Tak to by bylo, zabručel jsem rozespale a chystal se opustit její chmurný příbytek, kocovina na mne už zle dotírala. Neutíkejte mi, zaprosila vdova a vstoupila do ledové vody za mnou, až si namočila podolek noční košile, nejraději bych se viděl v posteli, jediném medikamentu na mou bolavou hlavu, v níž se probouzel nezdolný bubeníček, ale copak můžu odmítnout dámě, i vykouzlil jsem ve zmučené tváři šaramantní úsměv a zavelel, potřeboval bych kýbl a hadr. Vdova nářadí v mžiku dopravila, domníval jsem se, že přinese kýble a hadry po dvou, zmýlil jsem se, ledová otročina zůstala jen na mně. Jen jsem doufal, že se vdovička neuloží do vyhřáté postele, aby dospala to kruté ráno. Koberec už plaval pod vodou, nožky skříní se v záplavě koupaly, a halda krámů a kupy starého šatstva, rozmočené papundeklové bedny a v rohu pod oknem se zataženou roletou psací stůl s navršenými výtvory zemřelého kumštýře, a po zčernalých zdech lezla dotěrná vlhkost. Měl byste ten hadr namočit a vyždímat do kýble, poučila mě vdova, tohle by mě nenapadlo, poděkoval jsem jí za zbytečnou radu a plácnul hadrem do toho moře. Voda mi vystříkla až do očí, probudil jsem se, kocovina byla definitivně zažehnána. Skrze průsvitnou noční košili spatřil jsem vdovy černý klín, huňatý jak srst medvěda. Na kolenou v ledové vodě šmejdil jsem po zanedbané místnosti se stěnami zašlými, černými jak bota a ždímal hadr, plné kbelíky vyléval opatrně do

88

umývadla a slyšel vdovu, jak hospodaří ve vzdálené kuchyňce. Pilně jsem pracoval a čára ponoru se viditelně snižovala, konečně jsem narazil na promáčený koberec, otevřel jsem okno a vyhodil ho z třetího patra na zahradu, s žuchnutím pleskl do zeleného trávníku. Potřeboval jsem si odpočinout, abych nabral sil do dalšího díla. Nahlédl jsem do kuchyňky, ta temná díra vyhlížela jak tajemná laboratoř středověkého alchymisty, na stole láhev laciné kořalky a vedle ní plná sklenice temně hnědé tekutiny. Nasál jsem nozdrami, mizerný koňak, nic pro labužníky, potřeboval jsem se ale trochu napít, bosé nohy mě ošklivě zábly a kolena jsem měl chladem ztuhlá. Vdova mi nabídla sklenici, vypil jsem ji na ex a nemusel ji ani prosit, aby mi nalila druhou, sama si rovněž neskromně dopřála. Když jsem já, kvartální pijan, dorazil sklenici třetí, cítil jsem se v té alchymistově zanedbané jeskyni jako doma, ve dřezu hřadovalo neumyté nádobí, stůl zavalen prázdnými sklenicemi a hrnky, vypadalo to tu jak po pořádném mejdanu, otevřenými dveřmi jsem nahlédl do její ložnice, půlka postele po nebožtíkovi pečlivě zastlaná a ta její, v níž osamoceně nocovala rozválená, živočišné teplo mě praštilo do nosu, vdova asi trpěla divokými sny. Měl jsem tisíc chutí do postele zalézt, žádalo si to moje prokřehlé tělo, a vdova, jako by vytušila moje myšlenky, nechcete se na chvíli zahřát, navrhla mi a prstíkem ukázala na rozestlanou postel. Nebyl bych proti, jenže by byla za chvíli za mnou, povodeň nepovodeň. Měla bych se také převléknout, pravila, a otočena ke mně zády vysvlékla se z umokřené košile, kruci, na ty roky nevypadá špatně a chlípně jsem očumoval její nahou postavu. Sehnula se ke spodní zásuvce skříně, vyvalila na mne nestydatě zadek a po chvíli vylovila noční košili s krajkami. A mě v znovuprobuzené opici navštívil rozum, jedním hltem jsem dorazil další sklenici, zakopl o stůl, až se všechny ty hrnky a sklenice roztřásly jak v agonii, a chodbou se vydal na útěk. V tomhle baráku, kde by jeden druhého sežral zaživa, jsem si nemohl dovolit žádnou avantýru, vdova by si na mne dělala veřejně nároky a to by bylo na vyhazov od mého domácího, a mně už se nechtělo být bez střechy nad hlavou.

89

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

A teď tě mám v hrsti, myslí si asi vdovička, zavrtí se mladicky v křesle, černé smuteční šaty se jí vyhrnou, až zasvítí bělostné kalhotky, pohodí uličnicky hlavou, jejíž šediny jsou odbarveny mahagonovou barvou, a majetnicky mi pohladí nohu. Těžké dešťové kapky chlístají na balkónové okno. Stojím, jako kdyby do mě praštil hrom, rachotící v dáli na zamračené obloze, její prsty vyzbrojené dlouhými nehty se mi jemně zarývají do kůže stehna, cítím silné vzrušení, vdova slastně mhouří oči a vrní jako kočka. Vytrhnu se jí a jdu do malé kuchyňky. Ale copak, copak, zamumlá vdova a ruku ponechá vztaženou, nehty se v šeru stříbřitě zalesknou. Musím do sprchy, vykoktám, a Frau Gebser mi nastaví vypitou sklenici, doliji jí zbytek vína. Vklopýtám na chodbu jen s ručníkem okolo boků, mé moudí se bouří, vdovička dosáhla svého a ví to moc dobře. Zalezu do sprchy a pustím na sebe bičující proud vlažné vody a pak vodu ledovou, nic platno, dostala mě potvora nadržená, doufám, že teď z mého pokoje neuteče. Rychle se vydrhnu ručníkem, chvěji se víc vzrušením než chladem a bosky ťapu po ušmudlaném koberci nazpět, do svého azylu. Vdova, zkušená harcovnice, která už pokořila desítky žádostivců, poklidně sedí v křesle, a já, jakoby přitahován neviditelným magnetem, jdu k ní. Tak se mi to líbí, praví vdovička, jen pojďte blíž, neukousnu vás, je jako had a já žába, zblblá myš, fascinován její paží předstoupím před ni. Její ruka mi hladově obejme koleno a pak putuje nehtíky po mém stehně vzhůru, zvolna a rozkošnicky, ručník padá na podlahu, vzrušením jsem našponován jako struna, vdova mi jezdí ostrými nehtíky nahoru a dolů, zapomněl jsem i dýchat, vdova se nakloní, div že nespadne z polámaného křesla, zaloví mi ve slipech a zažvatlá, ukousnu ti ho. Nevidím, neslyším, jsem hluchý, jsem němý, ztratil jsem se sám sobě. Za okny hlučně rachotí déšť. Vdovička se svezla z křesla, kostnatými kolínky klečí na čínské rohoži, nehtíky zarývá do mých obnažených půlek a slastně mlaská, její ústa pracují s pravidelností pumpy, něžně mě kouše, jazykem krouží, obloučky vytáčí po mém šourku, oběma rukama tisknu jí hlavu, bolestivě rvu jí odbarvené vlasy, pojednou je po všem, mé tělo se uvolní, jen

90

taktak se držím na nohou, vdova hlasitě polkne, sveze se jak podťatá na rohož, rukou drásá mi kotník nohy, bože, proč jsem tak sama, tak sama, slyším ji naříkat z velké,, převeliké dálky, otřesu se jak v zimnici a pozvolna se vracím k sobě. Vdova pláče a neustále opakuje, bože, tak sama, tak sama, sehnu se k tomu žalostnému tělu v černých smutečních šatech a hladím ji po hlavě, rozcuchané vlasy ji něžně urovnávám, už odrostly mahagonové barvě, kořínky jsou šedivé, je mi jí neskonale líto, sednu si vedle ní a ona mi položí hlavu do klína. Po tváři ušmudlané a zčernalé od líčidla jí stékají slzy, a já si v té chvíli uvědomím i svoji hrůznou samotu. Leží tu na slaměné rohoži jak mrtvá, jen to drobné tělo se otřásá vzlyky, smutno je mi ze všeho, ze mě, z ní, vdova odstrčí moji chlácholící ruku, zvedne se namáhavě z rohože a odvrávorá do malé kuchyňky, pouští vodu a omývá si obličej, jen aby mě nikdo neviděl na chodbě, řekne, z rozdrbaného křesla vyloví klíče od svého bytu a beze slova odchází. Vysílen natáhnu se na záda, ruce si složím pod hlavu, nemyslím na nic, jsem absolutně prázdný, vyrabován, strnule ležím ve své chudičké pronajaté díře, tesknotou vyl bych jak poraněný pes. Jednou týdně na mne vdova zazvoní, sejdu do přízemí a vynesu jí těžkou nákupní tašku na kolečkách, bednu s vodami a karton s krabicemi mléka, ani slovo spolu nepromluvíme a do očí se sobě nepodíváme, pospíchám, abych měl ten němý obřad za sebou, na odpočívadle míjím její černě oděnou postavu, zdá se mi, že rychle stárne, hrbí se a ani vlasy si již neodbarvuje, tiše řekne děkuji, já, není zač. Nevím, zdali se ještě bojí bouřky, ale už ke mně nechodí.

91

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

BAGEL

je to tedy pečivo původem židovské. Překvapením jsem zíral, jak se mí němečtí známí mění v sněhuláky. Ruce jim ztuhly a oči, před chvílí ještě nedočkavé, se pokryly mrazivou jinovatkou. A potom se z nich začaly sypat koktavé výmluvy, že nemají hlad, že před chvílí jedli a podobně. Ale já pochopil! Navrátil jsem bagely do tašky a vydal se domů. Doma jsem na ně pustil horký vzduch z fénu, a když se pořádně prohřály, s chutí jsem je snědl. Seděl jsem v pronajatém německém pokoji, ulamoval bílou střídu s chřupavou kůrkou a byl jsem zase v malém a voňavém židovském krámku, v němž započala moje cesta Amerikou. Němečtí známí mě rozpačitě zdravili nebo se mi vyhýbali, a já už o ně taky nestál. Po svém návratu z Německa do Čech jsem navštívil městečko, kde jsem před mnoha lety rozum bral. Kousek za humny stával židovský hřbitov a já tam chodíval randit. Za kamennými zdmi v zelené travičce náhrobky s hebrejským písmem a Davidovou hvězdou a v zastrčeném rohu pomníček na památku padlým rudoarmějcům. Kdysi kouzelné místo, tiché, pietní a neposkvrněné. A teď, bezmála po čtyřicíti letech, jsem pracně otevřel zrezivělou branku, vypadlou z pantů. Ale už jsem si neměl kam lehnout ani sednout. Hřbitov zpustl, zarostlý křovinami, šlahouny ostružin a seschlou ostřicí. Židovské náhrobky pokácené, jen úlomky a střepy z nich zůstaly, pomníček padlých rudoarmějců vyvrácen a po zdech ohavnou černou barvou napatlány hanlivé nápisy, hakenkrajcy, lebky se zkříženými hnáty. Umělecké výtvory primitivů, ale nebezpečných. Zavřel jsem za sebou branku a protkán bezmocným smutkem a hněvem z té podivné voliéry Čech jsem tiše odešel.

To bylo ve městě Saint Louis na americkém středozápadě, pod nohama nám s dcerou chřupal první sníh, na břehu kalné Mississippi seděl osamělý zfetovaný černoch s kapucí přetaženou přes hlavu, dotěrný mráz se mi zahryzával do konečků prstů a já jsem zatoužil po teple. Zvolili jsme si malý krámek v zastrčené uličce. Na několika stolcích rozložené noviny se Santa Clausem, pár zapomenutých chudáků usrkávalo v koutě horké kafe a otráveně listovalo v novinách, na stránkách barvotiskově nazdobené vánoční stromky. Měli jsme naspěch, mířili jsme do slunné Kalifornie. Krámek voněl praženou kávou, rozličným kořením a pečivem, právě vytaženým z rozpálené pece. Dcera objednala, prodavačka se na nás mile usmála a vsunula pečivo do papírového pytlíku. Sálalo z něho ještě horko. V autě mě dcera pobídla, abych se do něho pustil. Pečivo vypadalo jak naše dalamánky, z bílého těsta s křupavou kůrkou, posypanou kmínem a solí. Za pár centů pokrm pro gurmány, bagel z židovského voňavého krámku. Vrátil jsem se do Evropy a ptal se na bagel v Německu, Francii, Španělsku, všude, kam mě zanesly moje toulavé boty, ale o bagel jsem nikde nezavadil. Až po čase dcera dostala recept na bagel od známé, židovské Američanky. A tak jsme si na jeden večer udělali z její kuchyně malou pekárnu. Abych bagel nedostal zadarmo, mísil jsem těsto velkou vařečkou. Žádná věda to není, těsto se hněte jak na české knedlíky, bolí z toho jen ruce. Netušil jsem, že dcera má sochařské nadání, ale naformovala ho do bezvadných tvarů, posypala solí a kmínem a vložila do rozpálené trouby. A dílo se povedlo! Sice jsem bagel pojídal ve studeném Německu, a ne na cestě do San Franciska, ale chutnal stejně jako židovský originál. Pár kousků zbylo a já si je vzal domů. Ale nejsem lakomec, a tak jsem se chtěl podělit se známými. Vybalil jsem na ně čerstvé bagely, přednesl řeč, že by mi záviděl i velký Barnum, a na závěr jsem dodal, že jsem je poprvé jedl v americkém židovském krámku, a že

92

93

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ To bylo v čase, kdy jsem začal chodit za školu, pít pivo a objevil Rimbauda. Arthura, božského rošťáka se zlatými vlasy, mi naservíroval v hospodě Na Růžku pan Běhounek. Podivná existence byl pan Běhounek. V parném létě i za největších mrazů chodíval v černém dlouhém kabátě až na paty, upnutém ke krku, a nohy mu zdobily rybářské holínky. Ctihodní občané našeho zatuchlého městečka si na něho už dávno zvykli, patřil k místním raritám, stejně jako žalostný zbytek pobouraného ghetta zvaný Židárna. To bylo v čase, kdy jsem celým srdcem propadl první lásce. Irma byla učednice v krámě. „Koloniál se smíšeným zbožím“ a příroda či bůh na ni nešetřili, štědře ji obdarovali na patřičných místech. Každý večer jsem na ní čekával, lačně a netrpělivě, až ji vedoucí koloniálu, stará Holubka, konečně propustí. Přihnala se vždycky jako vítr, popadla mě za ruku a táhla do Židárny. V jedné rozbořené barabizně bylo naše hnízdečko lásky, z úlomků chatrného zdiva, polámaných cihel, uprášené suti, trámů a prken prožraných červotoči. Tenkrát jsme byli vzdáleni strachu a nedělali si starosti, že se to na nás může s rachotem zřítit a pohřbít nás zaživa. Divoce a začátečnicky jsme se líbali a moje ruce byly pilně zaměstnány prozkoumáváním těch nejžádoucnějších Irminých tělesných partií. Barákem samá díra se proháněl vítr, sténal v žalostných tóninách a Irma mi řekla, že to naříkají duchové bývalých obyvatel, Židů povražděných v koncentrácích. Měli jsme na své milostné hrátky přesně hodinu, pak přijížděl rozhrkaný autobus a odvezl mi Irmu do vzdálené vesnice, kde bydlela. To bylo v čase, kdy na celém světě nebyl nikdo, komu bych se svěřil s radostmi a útrapami první lásky. Jen pan Běhounek. Sedával každého večera v hospodě Na Růžku zastrčený v koutě a nikoho si nevšímal. Pil svoje zteplalé pivo a z kapes černého kabátu mu vyčuhovaly knížky a pomuchlané papíry popsané tužkou. Básně. Po odjezdu Irmina autobusu jsem si k němu přisedl ještě rozpálený

94

touhou a taky trochu smutný z odjezdu Irmy, a pan Běhounek mi objednal pivo. Hostinského vůbec nezajímalo, že mi do osmnácti chybí ještě dva roky, postavil přede mě napěněnou sklenici a tužtičkou vyryl křížek na bílý tácek pana Běhounka. Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let a lípy zaplní svou vůní promenády, komentoval můj příchod pan Běhounek a vydoloval z kapsy zimáku malou knížečku. A to byl Arthur Rimbaud, jeho básně jsem si toho večera mírně podnapilý nesl domů jako svátost a pozdě do noci četl, udiven krásou veršů a trápen zaoblenými Irminými vnadami. Bylo mi šestnáct, zrovna jako Arthurovi, a byl to neblahý věk, kdy jsem si ještě myslel, že představy se můžou stát snadno skutečností, až mnohem později jsem dospěl k poznání, že se tak stává málokdy. Bylo mi šestnáct, seděl jsem doma za pecí, a to už můj hrdina Rimbaud utíkal z domova do města měst, do Paříže, o níž jsem věděl jen to, že je v ní vysoká věž. Ostatně věděl jsem toho velice málo, a nejméně jsem se dozvěděl ve škole od profesorky českého jazyka. Zatrpklá stará panna, navlečena vždycky v umolousané černé šaty, do nás vtloukala pravopis a zatuchlé psavce. Co ta mohla vědět o hvězdném tuláctví Rimbaudově, co mohla vědět o mojí dychtivé lásce v Židárně, kdo o tom mohl vůbec vědět, a tak mi zbýval jen můj zpovědník, pan Běhounek, obecní pošuk, cvok a blázen, jehož se stranilo celé zapšklé městečko. Můj pravý a jediný učitel a rádce. To bylo v čase, kdy mě Irma opustila a dala přednost tandemu nablýskané motorky jawy, láska je bolest zubů v srdci, pravil básník Heine ústy mého dobrodince, pana Běhounka, a byla! Židárna osiřela, proháněly se v ní jen houfy kluků hrajících si na vojáky. A já se ještě víc upnul na pana Běhounka, kdysi studenta teologického semináře, pak zběhlého pátera a nyní obecního blázna… To bylo v čase, kdy mi jednoho dne matka řekla, ten starý poděs páter vyklouz umřel. Pohodil jsem tašku s nenáviděnými učebnicemi do kouta a běžel k jeho domku. Zrovna si pro něho přijeli funebráci. Prodral jsem se kordonem čumilů a naposledy spatřil svého učitele. Ležel na uválené posteli v černém

95

próz

Milan Charoust

Milan Charoust

Z rukopisu

Z rukopisu

kabátě a z jeho kapes na mne pomrkávaly pomačkané zežloutlé papíry popsané tužkou. Básně. Tak se na něj naposledy mrkni, mladej, než ho spakujeme, vyzval mě funebrák Cibule, páchnoucí rumem. Podíval jsem se, pan Běhounek měl zavřené oči a na propadlých tvářích černé strnisko, jeho krásné ruce trčely z černého mantlu a zářily v pološeru jako dvě vzácné slonové kosti. Pořádně ho popadni, v tom černokněžnickém hábitu bude pořádně těžkej, nabádal funebrák Cibule kolegu. Vždyť je lehkej jako pírko, užasnul Cibule. Společně pana Běhounka nadzvedli a šoupli do připravené rakve. A frčíme, povídá Cibule, máme se dneska co otáčet. Sedl jsem si na jedinou, rozviklanou židli a plakal. Z vlhké, špinavé zdi zářil malý obrázek, byl na něm Arthur se svatozáří zlatých vlasů. Hledal jsem klíč, abych domek zamkl, ale nenašel, pan Běhounek nikdy nezamykal. Zavřel jsem ztrouchnivělé dveře, utřel si slzy a obrázek si odnesl domů. To bylo v čase, kdy jsem zůstal úplně sám. Bezmála po čtyřicíti letech jsem městečko navštívil, Židárnu už zbouraly, stály tam ošklivé paneláky, zmizel i domek pana Běhounka, uplácaný z vepřovic. Na druhý den jsem spatřil Irmu, upozornila mě na ni moje sestra, hele, Irma, povídá. Už bych ji málem nepoznal a na tu její zradu s nachromovanou motorkou jawou už jsem dávno zapomněl. Stála u stánku s mladou Vietnamkou, na dřevěném pultě složená trička, kalhoty, boty a jiné krámy. Klepl jsem ji zezadu na rameno, ahoj, Irmo. Fuj, to jsem se lekla, otřásla se, to jsi ty? Kdo jiný. Kruci, ani bych tě nepoznala, ale teď ano, a dlouze se na mě zadívala. Prohodili jsme pár nezbytných hloupostí, jako by nás s tou dávno ztracenou láskou opustila i všechna slova.

96

Pamatuješ si ještě na pana Běhounka? zeptal jsem se. Na toho blázna, jak by ne. Právě na toho, řekl jsem. Ke stánku přicupitaly dvě starší ženy a chtivě ohmatávaly vystavené zboží. Prsty se jim jenom míhaly. Počkej chvilku, zašeptala Irma, mám tu zákazníky. Poodešel jsem kousek stranou, abych nerušil. Sestra na mne čekala opodál. Ani jsem Irmě neřekl ahoj, a vydal se za sestrou.

97

98

próz

Lubomír Martínek narozen 1954 v Českých Budějovicích. Prozaik, esejista a překladatel. V roce 1979 emigroval do Francie, kde vystřídal řadu zaměstnání (jako sociální asistent, konstruktér, řidič, malíř pokojů, tlumočník, stavitel a přepravce lodí, námořník). V Paříži dále psal, spolupracoval s Jiřím Kolářem na edici Revue K, kterou vedl v letech 1986–1991. Od listopadu ‚89 navštěvuje Prahu, nadále ale žije v Paříži. Knižně v Česku vydal: Linka č. 2 (Československý spisovatel, 1992), Quiproquo (Prostor, 1998), Mys dobré beznaděje (Český spisovatel, 1994), Nomad’s land (Prostor, 1994), Palimpsest (Prostor, 1996), Sine loco, sine anno. Palubní nocturnal. Errata. (Torst, 1998), Mimochodem (Paseka, 2000), Opilost z hloubky (Prostor, 2000), Mezi polednem a půlnocí (Paseka, 2001), Dlouhá partie biliáru (Paseka, 2004).

Lubomír Martínek

Perlorodci Setmělo se, Mauhimu se konečně poda‑ řilo navázat rádiové spojení s majitelem per‑ lové farmy. „Tady Mauhi. Jak mě slyšíte? Přepínám.“ Chrchlavý, obtížně srozumitelný hlas odpověděl: „Slyším dobře. Jak se máte? Co je nové‑ ho? Přepínám.“ „Máme se dobře, nic pozoruhodného se nestalo. Mohu nahlásit výsledky dnešní prá‑ ce? Přepínám.“ „Jsem připraven. Můžeš začít. Přepínám.“ „Zang udělala sedmadvacet růženců, Čang třináct, A Lan osmadvacet, Lay dvaatři‑ cet. Přepínám.“

„Slyšel jsem dobře. Gratuluji. Potřebujete něco? Přepínám.“ „Potřebujeme tři čtyřicetiwattové žárovky, nové rukavice a prostředky proti hmyzu. Přepínám.“ „Pošlu vám to příští lodí. Ještě něco jiného? Přepínám.“ „Kromě obvyklých zásob je to snad všechno. Kdybych si ještě na něco vzpomněl, tak ti dám vědět při příštím hlášení. Končím. Přepínám.“ „Hodně štěstí a taky končím.“ Mauhi vypnul rádio a Tuka zapnul magnetofon. Kvílení rocku zaplnilo verandu, nebylo slyšet vlastního slova. Tapare si hrál se psem, Fred bubnoval na prázdné krabice od cukru, A Lan ležela spolu s Lay na posteli a hrála si elektronickou hru. Luc jednou rukou míchal kávu a druhou odháněl dotírající mouchy.

Perlová farma se nacházela necelý kilometr od vesnice. Vesnice se skládala z betonového mola, pošty, radnice, kostela, dvou koloniálů a několika domů. Vesnice ležela na atolu. Atol byl prstenec o průměru zhruba šesti kilometrů, v žádném místě nebyla zem širší než sto metrů. Všude kolem se rozkládal oceán. Farma sama o sobě sestávala ze čtyř budov, jednoho hangáru a jedné chatrče, jejíž nejdůležitější součástí byl kompresor na plnění potápěčských bomb. Centrem veškerého dění byl jednopatrový domek, v jehož přízemí byla kuchyně, z níž se vycházelo na otevřenou verandu. Verandě dominoval stůl s dvěma lavicemi. Okolo stálo ještě pár bílých zahradních židlí z umělé hmoty. Za kuchyní byla jedna ložnice, která zároveň sloužila jako sklad kartáčů, nožů na škrábání perlorodek a jiných nezbytností. Zde spala Marie. S ložnicí sousedila koupelna se záchodem. Koupelna nebyla nic víc než kohoutek a betonová podlaha s odtokem. Na atolu nebyla voda. Proto pod okapy stály černé barely. Voda ve studni byla pouze mořská voda přefiltrovaná několika metry neúrodné půdy. Za koupelnou byl sklad potravin. První patro sloužilo jako ložnice čtyřem

99

Perlorodci

Číňankám. Druhou největší budovou bylo obydlí potápěčů. Jednou stranou opřené o břeh, druhou spočívající na pilonech vetnutých v laguně. Byla rozdělena na dvě části. V zadní spali tři Maorové, v přední Fred. Podobný, pouze mnohem menší domek obýval Luc. Z magnetofonu vyřvával sentimentální francouzský rock. „Kolik je hodin?“ vykřikl Luc. „Osm,“ odpověděl mu Tuko. Náramky jizev a komářích bodnutí, které obe pínaly jeho kotníky a zápěstí, byly obsypány mouchami, ale Tuko se neobtěžoval ani tím, aby se pokoušel je odehnat. Tapare si podupával nohou a balil cigaretu. Fred se zvedl, čímž vyplašil hejno much, a ve výlevce opláchl svůj talíř. Marie seděla na svém oblíbeném schodě, oddělující kuchyni od verandy, a bezděčně si škrábala komáří bodnutí na holeni. Číňanky se držely stranou a potutelně se hihňaly. Pouze A Lay se smála tak, až jí byly vidět železné stoličky. Noc byla krátká. Zang Fong měla obavy, že je v jiném stavu. Spolu s ostatními přijela teprve před dvěma měsíci a měla strach, aby následky loučení s přítelem neohrozily její roční smlouvu, která jí umožnila ušetřit dost peněz na nový dům. Fred hlasitě chrápal, ale jeho nepravidelný dech prozrazoval, že se v něm cosi děje. Mauhi mluvil ze spaní, ale nebylo mu rozumět. První byla na nohou Marie. K řadě dalších jejích povinností patřilo i vaření. Ještě za tmy postavila na sporák obrovskou hliníkovou čajovou konvici. Na stůl položila instantní kafe, instantní kakao, sušené mléko a suchary. Potom ohřála zbytek špaget od včerejška. Když slunce náhle vyskočilo na obzor a začalo okamžitě rozpalovat vzduch, odemkla zásobárnu a bezradně civěla do takřka prázdné spíže. Na regálech stálo pár posledních konzerv corned beefu, několik krabiček sardinek, tři láhve kečupu, něco konzerv fazolí a hrášku, dva pytle rýže,

100

próz

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

Perlorodci

jeden čočky a jeden mouky. V mrazáku bylo ještě pár kuřecích stehen. Fred s toaletním papírem v ruce zmizel za zákrutem cesty. Tuko dojídal zbytky od včerejška. Luc s rozmrzelým, ještě neprobuzeným výrazem popíjel ranní kávu. Zato Číňanky v pečlivě vypraných a vyžehlených blůzičkách s drob nými kvítky a obrovskými límci překypovaly energií. Štěbetaly, nakládaly si čínské nudle na misku, zalévaly je horkou vodou a cinkaly skleničkami. Pouze A Lan sebrala svou misku a snídala stranou na trouchnivějícím rybářském člunu vytaženému na břeh. Luc se otráveně zvedl, opláchl svou skleničku a odešel do chatrče naložit potápěčské bomby na trakař. Tomare se o cosi přel s Mauhim v tahitštině. Tuko naplňoval kanystry naftou. Z magnetofonu vyřvával čínský rock a lehký jihozápadní vítr přinesl zápach škeblí, které schnuly za hangárem, vedle jámy na odpadky. Když se slunce dotklo střechy, nasedli všichni do motorové lodi a vydali se do grefařského domu. Laguna byla tak mělká, že Tuko a Tomarem loď chvíli tlačili, aby se lodní šroub nepoškodil o dno. Číňanky seděly na přídi a s takřka chorobnou pečlivostí se chránily proti slunečním paprskům. Grefařský dům na pilonech, jenž stál tři sta metrů od břehu, byl srdcem celé farmy. Zde trávili většinu dne, protože zde do perlorodek vkládala tělís ka – grefy –, které tvořily zárodek budoucí perly. Tuko vytahoval z vody věnce perlorodek, které předtím společně s ostatními potápěči přivezl z centra laguny, kde již několik měsíců rostly. Na pracovním stole je odřezával z provazců. Fred sekáčkem odstraňoval řasy a drobné škeble, jimiž za pobytu v hlubině obrostly. Luc vrtačkou provrtával okraje, aby je bylo možno po grefování svázat do růženců a uložit na dalších dvanáct až šestnáct měsíců do laguny. Mauhi je speciálním dlátem otevíral a do skuliny vsunoval malý klínek, aby se opět nezavřely. Tomare je v bednách nosil do zadní části domu, oddělené tenkou přepážkou, kde seděly Číňanky. Rozevřít opatrně

101

Perlorodci

perlorodku kleštěmi, položit ji na chromovaný stojánek, chirurgickými nůž kami odstřihnout sval a speciální jehlou vložit úměrně velkou kuličku, jež byla základem budoucí perly. Nikdo jiný neměl dost trpělivosti sedět od rána do večera na zadku a se stále stejnou pozorností a pečlivostí vkládat do perlorodek tělíska. Operace nebyla složitá, ale vyžadovala jemnost a trpělivost, jichž ostatní nebyli schopni. Sklizeň skončila minulý týden, nyní nastalo období grefování. Až grefování skončí, začne se sklízet, a tak pořád dokola. Měsíc za měsícem, rok za rokem. Oplodněné perlorodky přivazovala Marie k provazům a spouštěla je nazpět do vody, aby jejich pobyt na vzduchu byl co možná nejkratší. V poledne odvezl Tuko Marii na břeh, kde už na ni čekalo pět nedočkavých psů. Odehnala je údery rukou i nohou, ale nakonec jim přece jenom nalila vodu do misky a rozdala zbytky od snídaně. Ještě naplnila láhve dešťovou vodou a uložila je do chladničky. Potom se pustila do přípravy oběda. Kuchyně byla plná much, třebaže všichni dbali, aby nikde nezůstal sebemenší kousek potravy. Marie zapálila tři hořáky. Na první postavila čajník, na druhém vařila rýži, na třetí postavila hrnec, do něhož naházela corned beef, hrášek, kukuřici a pár stroužků česneku. Nakonec směs osolila, opepřila a zalila dávkou kečupu. Když byl oběd hotový, zazvonila na lodní zvonec a Tuko pro ni opět přijel. Poobědvali společně v grefařském domě za kvílení maorského rocku. Odpoledne Tuko vytahoval věnce perlorodek, Fred je čistil, Luc vrtal, Čí ňanky grefovaly, Marie opět svazovala do růženců. Pouze Tuko si vyměnil místo s Tomarem. Mauhi s Tomarem se vrátili z rybolovu s třemi pěknými rybami. Marie je očistila a dala péct do trouby. Luc odvezl na trakaři potápěčské bomby do chatrče a zapnul kompresor. Jeho hluk se mísil se slovy francouzského rockera.

102

próz

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

Perlorodci

A Lan si myla vlasy. Fred si postříkal nohy posledním zbytkem prostředku proti komárům. Feng, Čang a Lay hrály mah jong. Feng byla cítit kafrem, který přehlušil i vcelku nepříliš nepříjemný, ale všudypřítomný pach schnoucích škeblí. Tuko připravoval bóje na zítřek. Kontroloval jejich stav a nosil je do člunu. Číňanky, podobně jako Francouzi, neovládaly žádnou jinou řeč než svou mateřštinu. Francouzština Maorů byla rudimentární. Pouze Marie uměla nejen francouzsky a tahitsky, ale od svého praděda se naučila i trochu čínsky. Problém byl v tom, že v každém z jazyků byl její slovník omezený na životně nezbytné úkony. Využila okamžiku, kdy Luc seděl nečinně na bílé židli, přitočila se k němu a stydlivě se zeptala: „Co to znamená bída?“ V jejím slovníku bylo místo pro desítky druhů ryb, ale ne pro bídu. „Bída je něco podobného jako chudoba,“ odpověděl po chvíli přemýšlení Luc. „Tak proč jsi včera říkal Fredovi, že je bídák?“ „To je něco jiného a bylo to z legrace.“ „A co znamená ‚provokovat‘?“ „To znamená snažit se vyvést někoho z míry, dráždit ho a nutit, aby reagoval násilně.“ „Tedy něco jako svádět?“ „Něco na ten způsob.“ Tuko zesílil hudbu, rozhovor byl u konce. „Škoda že nikdo z nich nehraje šachy,“ pomyslel si Luc bezradně opřen o zeď, na níž visely vybledlé svaté obrázky. Nahlas však neřekl nic a bez večeře se odebral do svého domku pozorovat západ slunce. Marie neuměla nic nedělat. Když výjimečně neměla žádné povinnosti, potřebovala alespoň hudbu, aby se nenudila. Permanentní jekot rocku měl stejnou úlohu jako práce. Odháněl nebezpečí, jímž ticho a zastavení ohrožují lidské bytosti. Začala nosit na stůl.

103

Perlorodci

A Lan, nejstarší z Číňanek, se cítila za ostatní zodpovědná. Tíha, kterou si naložila na ramena, ji nutila udržovat vzdálenost, o níž se domnívala, že je k udržení autority nezbytná. Zatímco tři ostatní trávily většinu času pohromadě a špitaly si svá holčičí tajemství, A Lan se držela stranou nebo se mírně kachním krokem procházela po pobřeží. Mauhimu zabraňovala vlastní důležitost ukázat své zahnědlé zuby častěji než dvakrát denně. Jeho svalnatá záda byla vzpřímená a nenechal si ujít příležitost udělit radu. Jeho mládí ho nutilo být přísný a výkonnější než ostatní. Proto večer sotva pletl nohama, ale snažil se všemi způsoby svou únavu zakrýt. Nemohl se dočkat, až podá každodenní hlášení a bude si konečně moct lehnout a spát. Tuko, podsaditý tetovaný chlapík s mohutnými bicepsy a lýtky, si žádné starosti nepřipouštěl. S chutí si naložil na talíř kus ryby a čočku, zalil ji majonézou a hladově se pustil do jídla. Tomare s jemně vykrojenými rysy toho příliš nenamluvil, ale jeho pozornosti nic neuniklo. S oblibou svlékal v představách Číňanky, jejichž spodní prádlo znal do posledních podrobností ze šňůry na prádlo. V noci se mu o nich často zdávalo, ale neměl nikoho, komu by se mohl se svými fantaziemi svěřit.

próz

Lubomír Martínek

Katiu – únor 1999

104

105

pásm

pásm

Foto: Jaroslava Šnajberková

Karel Zlín

Slovem knihy je klam, cílem cesty je poušť… Karel Zlín se narodil v roce 1937 ve Zlíně jako Karel Machálek. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (1957–1963); věnuje se malbě, kresbě, sochařině, je autorem četných filmových plakátů, knižních obálek a ilustrací. Píše poezii i prózu, překládá z francouzštiny a italštiny. Do češtiny převedl mimo jiné díla Giacoma Leopardiho (Zpěvy; Tichá Byzanc, Kutná Hora 2000) a Gérarda de Nerval (Chiméry; Trigon, Praha 1999). Vydal básnické sbírky Hledán (Růže, České Budějovice 1969),

Poesie (Torst, Praha 1996), V kraji oxymoronu (Host, Brno 2003), V očích Gorgony (Le dormeur de val, Paříž 2006), Nedaleko pyramid & Sonety Seléně (Psí víno, Praha 2007) a Komety sivý svit (Le dormeur de val, Paříž 2008). Od roku 1976 žije v Paříži. Ke zrodu svého pseudonymu říká: „Zlín byl ve 30. letech dynamickým městem s velkou kulturou. Byla tam uměleckoprůmyslová škola a každoročně tak zvané zlínské salony, kde vystavovali tehdy velcí umělci: Makovský, Štyrský, Toyen. A já jsem měl to štěstí, že jsem bydlel nedaleko té školy, kterou, bohužel, nedlouho potom, co jsem na ni udělal zkoušky, přemístili do Uherského Hradiště. A pokud běží o Zlín po válce, tak pro mě bylo traumatem, když ve čtyřicátém devátém roce město z politických důvodů přejmenovali na Gottwaldov. Když jsem nedlouho potom, v šestnácti nebo sedmnácti letech, posílal svoje první texty do Hosta do domu, podepisoval jsem je Karel Zlín – chtěl jsem tím manifestovat svou osobní revoltu. Můj pseudonym byl zvolen nejen z literárních, ale i etických důvodů.“ O studiích na akademii v Praze: „Mně se podařilo ze zlínské průmyslovky, přemístěné do Uherského Hradiště, udělat zkoušky už ve třetím ročníku, do Prahy jsem přišel v devatenácti. Do Prahy, která jako každá evropská metropole reprezentuje duši nebo kulturní centrum pro kohokoliv, kdo chce praktikovat literaturu nebo výtvarné umění. V Praze jsem se seznámil se svými generačními druhy i s malíři a sochaři o trochu staršími: s Janem Koblasou, Karlem Neprašem, Zdeňkem Beranem, Čestmírem Janoškem nebo Alešem Veselým. Právě oni mě po devětaosmdesátém, když se situace změnila, lákali, abych s nimi šel učit na akademii – z čehož sešlo, protože tehdy jsem už žil stabilně v Paříži. A co se týče přelomu 50. a 60. let, měl jsem štěstí: po prvním profesorovi, kterým byl Václav Rada, přišel daleko mladší a svobodnější Karel Souček, který nás nechal dělat, co jsme chtěli, s žádnými ideologickými zásahy z jeho strany jsem se nesetkal. Tehdy už také do knihovny akademie chodily zahraniční monografie malířů a revue jako Connaissance des Arts, které informovaly o tom, co se děje ve světě. Na druhou stranu, školu tehdy ještě navštěvovali Max Švabinský a Václav Vilém Štech, kteří měli vzpomínky na 19. století – což nám umožnilo, abychom umění dostali do historického kontextu. O odchodu z Čech: „Měl jsem s Francií styky a měl tam přátele, kteří mi napsali dopis, že mě zvou, abych tam šest měsíců pracoval jako výtvarník. Odešel jsem s tímto dopisem na Svaz výtvarných umělců, a ten mi vydal doporučení, jež jsem odevzdal v Bartolomějské – to bylo na sklonku pětasedmdesátého roku. Nevěřil jsem v pozitivní doporučení, ale dali mi je. Dostal jsem výjezdní doložku na půl roku a odcestoval do Paříže. Jeden galerista z Lyonu mi nabídl měsíční apanáž a výstavu. Jenže za půl roku doložka

107

pásm

vypršela a měl jsem se vrátit do Československa. Bylo jasné, že by mi prodloužení neposkytli a přišel bych o pas. Požádal jsem tedy ve Francii o azyl a žádost byla kladně vyřízena.“ O své poezii: „Má poezie vždycky vyrůstala ze zájmu o literaturu jako takovou. Sbírka V kraji oxymoronu je trochu výjimkou, snad ji můžeme přirovnat ke Kolářovým Odpovědím, kde vyjadřuje své názory na umění. Já mám rád různost. Každá z knížek, které jsem vydal, má svá témata a je jinak psaná. Sbírka Dům druhých, kterou jsem vydal vlastním nákladem v Římě v roce 1980, vyjadřuje moji fascinaci novou zemí, kterou byla Francie – je zasvěcena novým vjemům, a to jak z francouzské historie, tak třeba z prvních setkání s mořem. Prvotina z roku 1969, Hledán, byla snahou určit svoji pozici v Praze šedesátých let, ať to zní jakkoliv bizarně, z hlediska metafyziky. Bez megalomanství mohu evokovat všestranného umělce renesance, jakým byl Michelangelo Buonarroti – jeho básnické texty jsou srovnatelné s poezií jeho současníků; samozřejmě že do nich zahrnul i komentáře své práce na Sixtinské kapli, ale není to jádro jeho literatury. Podobně různorodé je dílo Henriho Michauxe, také jeho literární tvorba stojí samostatně.“ O filosofii uměleckého díla: „Já si myslím, že chápání lidského světa nemůže být jiné než založené na ambivalenci a protikladu. Nic nemůže být chápáno jenom z jednoho pohledu. A to mě zajímalo mimo jiné u Leopardiho: jeho specifický pohled na slovo ‚pravda‘ – podle něj pravdu má každý svoji, i příroda má svoji vlastní pravdu. Oxymoron je klíč ke světu, základní pojem daný naší existenci: to, co je horké, může být také studené. My se vždycky nacházíme v protikladech, naše schopnost vyjadřovat věci je nesmírně relativní. Základní myšlenkou knihy V kraji oxymoronu je relativita naší myšlenkové i fyzické existence. Ale nehlásám to jako program, jen konstatuji situaci.“ Následující texty K. Z. dosud nebyly publikovány; některé jsou vybrány ze sbírky Nedaleko pyramid, kterou chystá k vydání nakladatelství Protis. Ilustrace vznikaly v letech 1964 – 1965. Radim Kopáč

108

109

Karel Zlín


POLEDNE PŘED KONCEM I Poledne před koncem. Jen málo hodin zbývá. Zítra se budeme už jinak jmenovat. Nedlouhé zatmění pak vejde do barviva, zastře je na chvíli, tmou zdůrazní svůj chvat. Milenci zestárnou a na okamžik zčerná nehybnost půlnoci. Na druhé straně den se tiše probudí. Ty mírná a nevěrná, ty, jejíž stálosti jsem dosud nehoden, budeš snad více mou? Budeš se přibližovat? Muzika ve městě vyhrává do větru. Musím se ohlížet, musím se tázat znova, zdali proud přinesl velikou bílou kru. „Jdu hrobku umývat,“ zvolala tichým hlasem nějaká žena, když svou známou spatřila. Drobounce sněžilo. „Já včera skončila jsem,“ zazněla odpověď, „já včera tam byla.“ Vždyť vlastně stačilo pouze vystoupit z vlaku na volné prostranství, kde stánky s růžemi zahalil kyprý sníh, kde vklouzly do povlaků keře i stromy, vždyť i stopy na zemi

110

pásm

Karel Zlín


vedly až k brance, tam, odkud se vytratilo už dávno, s podzimem, veškeré teplo. Mráz pleť listů krabatil a v džbánku kvítí hnilo. Nad pobořenou zdí se zvedal polojas. II Teď ještě hudba zní. Přecházím přes silnici. Opojen hlaholem beru se k ohradě a stále nevím, zda zvuk hlasů nocí znící jen snů dech lodí hnal, vanoucí od zádě. Jít kolem přejezdů a vzpomínat a věřit v nesmírné čeření a v neskutečný klid. Nemyslet na váhu ležící na páteři, a přece chtít ji pryč jak kámen odvalit. A listí vidět v tmách, jak stále ještě visí, ačkoliv jeho čas už dávno uplynul. Třebaže žádný strom s ním pupeny nesmísí, přesto je v korunách. Vidět též mraznou sůl. Vidět a tázat se! Bílý kmen proti lesu má větve rozpjaté. Páchnoucí zvěřinec. Průchody se štíty a mlhy na útesu. Vnadidla ve vodách. A zablácená klec.

111


A stále, stále dál. Míjet zde čekající i řadu uliček daleko u řeky, kde kdysi byl náš byt, kde snad jsme mohli říci, že vše je pokryto lehkými doteky.

pásm

Karel Zlín

A stále, stále dál. Jít k cizincům. Snít v chůzi. Nesčetná schodiště. Stoupání. Klesání. Sledovat větvení vysoko na haluzích, sledovat nezbytnost, která nás uchvátí. (23. 12. 1957)

HLUBINÁM NA DORAZ Hlubinám na doraz vichření duše víří prach v římsách rakve dušený. Bělobu olověnou luny netopýři míchají s kostní černí těch, již ztratili své dny. Ve věčném úsměvu své zuby do tmy cení ten, kdo v hrobě spolu s šaty dávno ztratil pleť. Pohřbený dlouho spí, dokud v tmách nerozmění minci svých snů za drobné: Nikdy! Navždy! Naposled! (28. 5. 2008)

112

113

Karel Zlín



KROV ROZSEDL SE V PRACH

V PRŮZRAČNÉ MODŘI

Krov rozsedl se v prach. Svůj základ odkryl dům. Strom stokrát ztratil list. Svit hvězd bral noci den. Hřbet knihy ukryl blud. Proud řeky nesl prám. Dech rozehřměl kov trub. Tmou hrobu prošla kost. Kyz skály vichr rval. Vosk včel dal svíci svit. Stín víko rakve vzdul. V ozvěně ztichl hlas.

Ze dne 21. na 22. června uplývá nejkratší noc roku. Slunce vstupuje do znamení Raka. Severní polokoule je v této chvíli nejblíže Slunci. Přichází čas letního slunovratu. Zítra oslavíme výročí maminčina zrodu. Pro ni však teď slunce rychle hasne: uplynul devadesátý první rok jejího života. Dnes jsme spolu s maminkou hleděli do hlubin oblohy. Zdálo se nám, jako by oblaka tkvěla v průzračné modři bez pohnutí.

Věk zmořil v hrudi dech. V sutinách dozněl sten. Závojem vánek hnul. Třes z hlubin zvedal tříšť. Zhroutil se dávný most. Tma zahalila břeh. Kruh navždy ztratil střed. Hrot jehlanu byl sťat. Tmou pyramid jsem šel, kde kámen skryl svůj rub, kam písař vyryl vzkaz: Čti faraonův sen! (29. 5. 2008)

114

pásm

Karel Zlín

(21. 6. 2008)

115

pásm

Karel Zlín

Karel Zlín



ČERNÉ SAZE MEZI STRÁNKAMI KNIH

NIKDY PLANETY PRÁM

Černé saze mezi stránkami knih. Svazek přísloví bije svými listy do křídel v pekle sídlící duše. Spisek byl čten ďáblem: on vše, co je psáno, už dávno zná nazpaměť. Na svá slova ber vždy váhy! Neboť tvé věty budou příště čteny mezi krajkami rakve nebo v komíně krematoria.

Nikdy planety prám vesmíru skrytý břeh v tmách neodhalí těm, které převáží smrt? Když v labyrintu zdí mění se den zde v noc, náhle se hroutí chrám. Z nitra tmy hvězdný důl odevždy siný svit vrhá na holou kost, zatímco plyne čas a přelud nese sen.

(27. 6. 2008)

Hoblice dřeva tresť, přadeno vláken změť, tolik co Sibyl soud pozvedá z ranních mlh. Sloup, klenbu, pilíř, trám držel zde kdysi dům; dřív, nežli dozněl žalm a rouška skryla tvář, vrápence letu kruh – smyk jeho křídel, blan – zde ukončily děj, v moři zřícený most. (7. 8. 2008)

116

117


VRACET SE S NOČNÍ TMOU Vracet se s noční tmou, když snu byl odňat dech, z místa na místo hnán, už navždy v propastech: ni svit, ni stín, ni sten: neviděn, věčně plout hlubinou, říší bran: nežít – a nehynout.

pásm

Karel Zlín

Být duší bez těla – tam, v Noci bez hranic, kde vše je vír a pád, nezměnitelné Nic, v průrvách a v průlomech skal siré končiny, kam každý jde vždy sám, když končí jeho dny. (8. 8. 2008)

118

119

pásm

Karel Zlín

Karel Zlín



V MOHUTNÝCH PORYVECH VICHRU

TVÁŘ PROSERPINY

Vše vždy uplývá v mohutných poryvech vichru posledních slov, neboť každého dělí jen okamžik od jeho pádu. A bylo tomu tak stále. Dnes (tvé dnes, mé dnes), se vším svým nedokonalým inventářem neuskutečněných záměrů, nás přesvědčuje, že přichází poslední chvíle přinášející poslední slova. Ne, už nelze nic korigovat. V závratném pádu času zůstávám sám se svými fragmenty a neukončenými zlomky toho, co mělo být mým svědectvím. Mé rozkotané staveniště už zarůstá pýrem a z nitra okolních zdí se šklebí (otevírajíc bezmasé čelisti) vše, co ještě před chvílí žilo. „Rychle, rychle organizuj výprodej svých sotva započatých projektů,“ křičí Ta v temném plášti, „nebo tvé zboží zůstane ležet v mém skladu, neprodáno!“ „Počkej, nechej mě ještě chvíli o samotě s mou poslední iluzí,“ odpovídám jí – Té v temném plášti. Když potom kolem zavládne ticho, říkám si: „Tato chvíle je mi dopřána mou poslední iluzí, mým klamným přesvědčením, že Ta v temném plášti snad ještě nezaslechla mé zaříkávání.“

Každý se nakonec ocitne před tváří Proserpiny. Skrytý zrak, který v sobě neseme za otevřenýma očima našeho pozemského pohledu, bude jednoho dne náhle obrácen do tmy, kde utkví v Proserpinině tváři. Často si vybavuji první paragraf Myšlenek Giacoma Leopardiho: „Jsou to stále ti nejlepší a nejšlechetnější, kteří se setkávají s největší nenávistí, neboť jsou upřímní a nazývají věci pravým jménem. To však je pro lidský rod neomluvitelnou chybou, neboť nikdo z těch, kteří působí zlo, ani zlo samo, není tolik nenáviděn, jako ten, kdo zlo pojmenuje.“ Poutníku, ty, jenž brzy vstoupíš do temných končin, kde pohlédneš do tváře Proserpiny, víš, že pravděpodobně zaslechneš její hlas. Plutonova družka řekne: „Ty, který jsi zde narazil na nesdělitelnou pravdu, zemřeš.“ (10. 6. 2007)

(9. 6. 2007)

120

121


LETECKÝ DEN V druhé půli čtyřicátých let minulého století jsme si vyšli s maminkou, tatínkem a bratrem do kopců za město. Bydleli jsme tehdy v místě, které neslo jméno Zlín. Konal s tehdye všemi očekávaný letecký den. Vedle mnoha nejrůznějších letadel, jejichž motory hlučně roztáčely vrtule, vzlétaly, vlečeny na lanech lehkými vozidly ze svahu stráně, štíhlé trupy větroňů s dlouhými křídly. Plynul slunečný den a stvoly trávy ohýbal mírný vánek. Vzpomínám si, že ačkoli mi v té době bylo pouhých devět let, hleděl jsem na rodiče, bratra a na letadla a větroně s hlubokým smutkem a úzkostí, jako bych už tehdy věděl, že náhle někdy v budoucnu se budu dotýkat této vidiny už jenom ve vzpomínkách, neboť vše rychle pomine. Od té doby rychle uplynulo šedesát let mého života a přišel den, který také rychle pomine. Sedím na lavičce spolu s maminkou v nemocnici v Roztokách. Maminka bude brzy slavit své narozeniny. Narodila se před devadesáti a jedním rokem. Kde je onen letecký den mého dětství? Co však zůstalo naprosto identické s pocitem onoho dávného prvního smutku, je intenzivní pocit ztráty a vědomí ustavičné metamorfózy, která s sebou přináší slovo: naposledy.

pásm

Karel Zlín

(30. 5. 2008)

122

123

pásm

Karel Zlín

Karel Zlín



VRÁTIL JSEM SE Z CESTY

PŘÍZRAK VRACEJÍCÍHO SE POUTNÍKA

Vrátil jsem se ze své osudové cesty a odcházím k bráně východu, podrápán větvemi cypřišových houštin, rostoucích na hřbitově Père‑Lachaise. Řekl jsem: „Vida, mrtví svými spáry se mě pokoušeli zadržet, aby se mi už nepodařilo vyjít z jejich sídla a překročit bariéry zdí jejich posledního příbytku.“ Odnesl jsem si odtamtud několik černobílých fotografií, zachycujících tyto obrazy: letité stromy vyrůstají z hlubin hrobů, rozpadající se sloupy a obelisky se tyčí tam, kde už mizí poslední stopy po dávných rovech, a mladé dívky spěšně procházejí mezi teřícími náhrobky (představují světlá zjevení) chvíli před tím, než navždy zmizí pod těžkými víky svých rakví.

Kdo 6ho září roku 1833 při slunce západu byl na novoměstském svatém poli, bude se pamatovati na mladého pocestného, který v šedivý pocestný oděv oblečený, černými vousy zarostlý a hlavu svou o svůj vak opřený ležel na zdi hřbitovní.

(28. 7. 2008)

(Karel Hynek Mácha: Marinka) 30. července 2008 dopoledne na chodníky bulváru Haussmann začaly padat z platanů za slunečního dne první schnoucí listy tohoto roku. Na kolika místech tohoto světa jsi dokázal být zároveň ve stejném okamžiku, aby tvá vize se vymanila ze stále všechno ohrožující úzkosti pohledu? Jsi v Paříží? Nebo jsi v Káhiře? Anebo jsi ještě v pražských ulicích, kde při každé návštěvě vidíš, že let časem tohoto města (se všemi jeho věžemi) se stále zrychluje a neustane až do chvíle, kdy přízrak vracejícího se poutníka zde už nenalezne kámen na kameni? Každé město má svůj parfém. Stačí však pobýt mezi zdmi kteréhokoli místa na světě, abychom došli k přesvědčení, že odněkud z neviditelných hlubin vystupuje náhle k pocestnému mrtvolný pach, zvedající se z rozpadajících se těl přeludů (obětí, vrahů, proklatců, ale i andělů) zdejších domů Styxu, které spravuje Pluton a které – ať jsou kdekoli – nesou jméno Dis pater. (30. 7. 2008)

124

125

pásm

Karel Zlín

Karel Zlín



TAM, KDE ROSTOU LOBELIE

PLUTON

Tam, kde rostou lobelie, záře luny tlumí v hrobech nahých kostí siný svit. Kolem okna mé terasy ráno chvatně přelétl havran a krákal, oznamuje mi, že dlouhou nocí mi zde plyne den. Když duše zemřelých nikdy nemohou odlétnout odtud do vesmíru, bloudí tudy, neviditelné, už celá tisíciletí, dokud nenaleznou, když už zapomněly na svou dávnou bídu a neštěstí, dočasný příbytek (a teplo) v některých ze zdejších nedávno zrozených a chvíli ještě žijících těl. Každý se otírá o slova svých otců, přesvědčen, že z nich může postavit nový dům. Od horizontu k horizontu jsou však v pustých pláních roztroušeny pouhé cihly a holé kameny. Náhle pohřbené Herculaneum, exhumováno, potom ještě jednou umírá celá tisíciletí.

Bytost bloudící od dob mých mladých let sinalými slujemi snů se spolu se mnou stěhuje z domu do domu a provází mě zeměmi mého exilu. Místnost, do které se vracím vždy po mnoha měsících, je jeho dílnou, kde je pro mne připravováno roucho, tkané z přaden pavouků; Pluton mi ji určil jako převlékárnu. Vždy, když jednou za čas otevřu dveře této místnosti, Pluton mě odívá do pláště sceleného ze stříbrných vláken. Domnívá se, že jsem takto připraven pro ceremonii snu. Říkám, že kdybych si mohl vybrat, zajímal by mě spíše plášť scelený z tkaniva bludných hvězd na obloze, ale Pluton odpovídá, že tento oděv je připravován pouze pro vyvolené. Dodává (s náznakem ironie v hlase), že ačkoli jsem prošel pyramidami, nejsem proto někým, kdo by se měl těšit stejným výhodám, jež jsou vyhrazeny faraonovi.

(3. 8. 2008)

(3. 8. 2008)

126

127


TI, KTEŘÍ DĚLAJÍ ČESKÉ UMĚNÍ NEVIDITELNÝM Od chvíle, kdy se na poli politických zájmů umění stalo mocnou zbraní, obje vili se na scéně ti, kteří dělají české umění neviditelným. Zaštítěni mocí svých prestižních funkcí, už dávno se rozhodli podporovat plody uměleckých snah pouze těch skupin, k nimž společensky a kulturně náležejí. Pro ostatní je vyhrazena ona dávno očekávaná hodina velké odplaty. Vždyť s přihlédnutím k nedávné historii jsou přesvědčeni, že výsledky práce jejich umělců byly vždy nedoceňovány, že jejich díla byla pomlouvána a zahalována tmou. Tito mocní soudci, rozhodující o osudech současného umění, vědí, že pokud jde o stanovení jejich estetikou etablovaných hierarchií, nemohou nic zásadnějšího činit, pokud jde o státy s velkou a dávnou uměleckou tradicí. Pokořenými oběťmi jejich soudů se stávají – pro ně neexistující – umělci ze střední Evropy. Ostatně minulo oněch čtyřicet let, kdy se o uměleckých plodech v těchto oblastech, podle jejich mínění, vlastně ani nedalo mluvit. Kde jsou ty doby, kdy do Prahy přijížděl André Breton a s ním celá umělecká avantgarda? Dávno se rozplynula ona hybná atmosféra 20. a 30. let minulého století, kdy Jindřich Štyrský rozebíral situaci ve svých proslulých Koutcích generace. Mnoho se od těch dob změnilo. Co se však nezměnilo (ani přes nadějné projekty Velké Evropy), je situace českého umění, které, pokud jde o jeho místo na mezinárodní scéně, zůstává Popelkou. Čeští umělci zůstávají ve svém dávno vyhrazeném koutku. Tentokrát však nejde o koutek, ve kterém by, jako kdysi, byl řešen spor uvnitř generace umělců žijících v té době za pevnými státními hranicemi, nýbrž jde o koutek, který byl českým umělcům vykázán všemocnými soudci jedné z kdysi pověstných evropských metropolí. Opakuji, jak už jsem řekl předešle na jiných místech, že české umění je do jisté míry za své podřadné místo na mapě mezinárodního umění odpovědno. Přední hlídky (rozvědky), které přicházejí do velkých evropských metropolí ze

128

pásm

Karel Zlín

Karel Zlín


všech států světa, jsou považovány jejich rodnými zeměmi za součást národní kultury a jsou svými rodnými zeměmi podporovány. Jen český umělec, ať už žije v Německu nebo ve Francii, je stále považován za emigranta, kterého je možné vyřadit z uměleckého života neopodstatněnou a absurdní politickou lží. Je třeba si uvědomit, že bez vědomí vnitřní sounáležitosti s těmi, kteří představují českou kulturu v zahraničí, ani bez základních etických a morálních kódů, které jsou nezbytné pro autoidentifikaci národní kultury, české umění nenalezne účinný prostředek umožňující vybřednout z podřadné role, přisuzované mu soudci zvnějška. (6. 12. 1996)

129

rozhovo

Rozhovor s výtvarníkem Pavlem Piekarem

Můj sklon k melancholii souzní s vodním živlem Kdys poprvé uslyšel to volání, kdy přišel ten okamžik, a tys náhle věděl o sobě jako o umělci? Petře, nevím, kde se ve mně tenkrát vzalo takové sebevědomí. Ale po pořádku. Od mých jedenácti bylo kreslení mým silným zájmem. Spolu se sportem a vyráběním a lepením různých modelů. Protože jsem navštěvoval táborskou LŠU, od počátku jsem také ryl do lina a tiskl. To byl problém LŠU, příliš se tam nekreslilo podle modelu, a tak, pokud jsem se chtěl hlásit po základní škole na uměleckou, bylo nutné najít nějakého učitele, který by mne v kreslení více vytrénoval. Má máma sehnala přes své známé z hotelu pana Bohuslava Kutila, staršího pána, již v důchodu, který bydlel nedaleko Tábora, v Plané nad Lužnicí. Teď budu vzpomínat, protože toto místo se později stalo naprosto klíčovým pro můj další vývoj. V Plané jsem vystoupil na konečné autobusu a dal se k mostu přes Lužnici. Za mostem jsem po chvíli stoupal

zatáčkou – to už jsem byl v lese – až k poslední ulici. Tam jsem u první vilky zazvonil. Otevřel mi menší pán, již bělovlasý, s knírkem, a za doprovodu psa jsme šli dále do domu. V kuchyni mne uvítala jeho manželka Berta, již také bělovlasá, jejíž kubizující portrét, společně s realistickým pohledem na Kolín, tam visel. V přijímacím pokoji visely abstraktní obrazy pana Kutila z šedesátých let, již si je moc nepamatuji – černý trojúhelník s rudým chaosem pod ním a kompozice se stylizovanými tvary, snad očí a rukou. Ale zřetelně si pamatuji jeho slova, že k obrazu byl inspirován větami svatého Jana – „toto je ten, který viděl a slyšel vše“. Pan Kutil si připravil dýmku a za jeho bafání jsme mohli začít mluvit. Takto mne učil kreslit v deváté třídě a během gymnázia, kdy jsem se připravoval na zkoušky na architekturu. Nakonec jsem skončil na fakultě stavební a odešel z Tábora do Prahy. Konečně ve vytouženém městě, ale také osamělý, s okruhem nově vznikajících přátelství a také s první skutečnou erotickou zkušeností. Sám od sebe jsem začal kreslit malé abstraktní obrázky a první, s kým jsem se o nich chtěl poradit, byl pan Kutil. Měl radost, že jsem za ním opět přijel a hlavně že mám potřebu si kreslit. Díval se, bafal z dýmky – a přinesl mi k zapůjčení monografii Paula Kleea. Půjčil jsem si ji a doma začal podrobně prohlížet – a to byl ten klíčový okamžik pro mé další směřování, na který se ptáš. Kdy během chvíle se z nerozhodnutého stane přesvědčený a rozhodnutý, kdy přijde anděl, otevře ti dveře, o kterých jsi pořádně ani nevěděl, a ještě tě pozve dál. Od tohoto okamžiku jsem měl jasno – budu malířem, to je mé pravé určení pro budoucí život. Ale zpět k panu Kutilovi – v tomto okamžiku se zrodilo naše důvěrné přátelství, které trvalo do konce jeho života. Přátelství, které jsem tak intenzivně prožíval. Tak jsem začal vášnivě kreslit a malovat – stále abstraktně. Každý den – a jednou za čtrnáct dnů jsem vše sbalil, i s vypůjčenými knihami, a jel jsem do Plané. Tam nové věci ukazuji, on pokuřuje, dívá se, moc nemluví, já mlčím. Nikdy mne nekritizoval (a bylo by to na místě), ale stále mne na mé cestě posouval, aniž

131


jsem si to uvědomoval. Přemýšlím o tom často – starý člověk, který má většinu praktických zmatků života za sebou, přemýšlí o cestě mladého člověka (já naopak měl vše před sebou) a radí se o něm se svými výtvarnými přáteli. A potom mi toho zas tak moc o mých věcech neřekne – ale zapůjčí z knihovny vždy ty pravé knihy – a ony to udělají za něj! Kolik já tehdy zhltnul knih! A těšil se na nové! A on – bez přímého zásahu – vedle mne stál. S radostí, že našel takové nadšení. (Rád o mně říkal: „Pavel je houba, která nasává.“) O to horší byla po třech letech takového přátelství jeho – pro mne naprosto neočekávaná – smrt. Náš poslední rozhovor – kdy byl v nemocnici po operaci – je pro mne dodnes zvláštní. Přivezl jsem mu ukázat monografii Rembrandta, kterou jsem si v týdnu koupil, on v cizím prostředí a po operativním zákroku ještě menší, skoro průsvitný, nadšeně prohlížel kvalitní reprodukce a přitom se se mnou po celou dobu našeho setkání loučil. A já stále nevěděl proč, byli jsme domluveni, že ho navštívím příští víkend v Plané, kdy už měl být z nemocnice zpět. Při telefonátu, kdy jsem si s ním měl domluvit den a čas, jsem se dozvěděl o jeho smrti… K Rembrandtovi tě nejspíš také přivedl pan Kutil. Ano. Rembrandt stál na další křižovatce mé cesty – po dvou letech abstraktní malby jsem nevěděl, jak dál, všechny tvary jsem už mnohokrát zopakoval a cítil, že potřebuji nějakou změnu. V tom okamžiku mne pan Kutil věnoval knihu se všemi reprodukcemi Rembrandtových grafik. A opět ten silný pocit – přišel jsem odpoledne domů, vzal knihu, po chvíli tuše, a celé odpoledne, večer a část noci prohlížel a kopíroval jeho kresby. Odtud cesta zpět k realitě, později silně podpořená Dürerem a také raným dílem Maxe Švabinského. A další klíčové přátelství s manželi Janem a Jenny Hladíkovými, blízkými výtvarnými přáteli pana Kutila, kteří – po jeho smrti také kvůli němu – pokračovali ve výtvarném přátelství se mnou, a toto přátelství trvá stále.

132

rozhovo




V posledních letech mám, pane Bohuslave Kutile, váš obraz pověšený tak, že na něj přímo vidím, když usínám a vstávám. Je jediný, který od vás mám – tenkrát jsem neměl peníze, abych si od vás mohl něco koupit, a říkat si o něco takového jsem neuměl. A tak, až po mnoha letech, jsem od manželů Hladíkových dostal váš obraz, krajinu z roku 1935. Je to městská periferie s cestou, kdy se poslední domy proměňují v otevřenou krajinu. Na nebi se nad tmavým mráčkem vznáší rudé slunce. A to mne při mých probuzeních do nového dne stále provází. Jako vy. Na tvých obrazech se často objevují Benátky. Jaký je tvůj vztah k tomuto snovému městu? Láska na první pohled! Už jsem o nich psal, a tak se nechci opakovat. Samozřejmě také vyhledávám, čtu a prohlížím to, co o nich napsali, vyfotili a namalovali jiní. A na rozdíl od většiny tvůrců 19. a 20. století já toto město miluji v intenzivním, jasném světle ostře svítícího slunce.

Proč právě linorytci používají nezřídka jako předlohu fotografii? Na grafikách Michala Cihláře je mnohdy evidentní, že jde původně o snímky. Nebo není nutné zapíchnout stojan do závěje a pracovat zmrzlýma rukama, jako to dělával Monet? Zdroj autenticity je jinde? Kde jsou zdroje autenticity části současného umění, vůbec nevím. Z mého pohledu buď já, nebo oni, žijeme každý na jiné planetě. Pokaždé když se účastním jako správce českého pavilonu benátského bienále, je to pro mne silný šok z toho, že ve většině pavilonů vidím zcela jiný druh estetiky, který mi není vůbec blízký a nerozumím mu. V našem pavilonu – který je pro mne nejkrásnější, když je prázdný a můžeš v něm vnímat pohyb světla a vzduchu – je pak třeba úplná tma a nastavěno šest a půl tuny lešení v konstrukcích, kterým nerozumím, a mezi tím šest projekcí. V mých očích taková expozice vůbec nerespektuje vnitřní prostor pavilonu a je to mnoho zbytečné práce a námahy pro pochybný výsledek.

133


Ano, intenzivně dnes kreslí málokdo a většinou se používají fotografie. Ale to je problém druhých, já jsem stále přesvědčen, že vlastní kresba a kreslení je naprosto klíčové a nelze bez toho kvalitně tvořit. Tvá raná díla jsou prodchnuta křesťanskou spiritualitou. Byl jsi ve víře vychován, nebo je to až výsledek pozdějšího hledání? Nevím, kolik let mi bylo přesně – deset nebo jedenáct –, když jsem omdlel v kostele. Moje máma pravidelně chodila na nedělní mše, a já byl tím pádem nucen také. Musel jsem stát, místa k sezení bývala obsazená. Jestli jsem se v kostele za něco modlil, tak za to, aby už mše skončila! Při stání se mi čas nekonečně pomalu vlekl. A tak jsem se jednou sesunul k zemi, a tím má povinnost pravidelných návštěv kostela skončila. Ale jinak jsem – díky mámě a babičce s dědou – vyrůstal v křesťanském prostředí. A další zážitek – jiného druhu – je z drhovlického kostelíka, kam pamětičtí občané chodili na mši. Nejdřív ti musím přiblížit Pamětice, a co pro mne znamenaly. Od mých pěti šesti let až do patnácti jsem větší část prázdnin trávil u babičky s dědou v Paměticích. Je to malá vesnice asi patnáct kilometrů od Písku. A část mých velice intenzivních zážitků je právě odsud. Prarodiče tam bydleli v bývalém statku. Často jsme tam s mámou a setrou jeli vlakem z Tábora do Písku a poté pokračovali autobusem na Novou Hospodu, odkud to bylo ještě asi dva kilometry pěšky. Nejdříve se šlo při silnici, pak jsme minuli tři kříže a třešňovou alejí jsme se blížili k vesnici. Po levé straně byla malá kaplička, za ní venkovské domy a přímo proti tobě štít s vraty, po pravé straně dvě okna hlavní světnice, po levé straně vysoká zeď a za ní stromy. To stavení – to byl můj vesmír! Když jsem vstoupil hlavními vraty, ocitnul ses na velkém, obdélníkovém dvoře, obestavěném obytnou a hospodářskými budovami, za nimi ještě ze dvou stran ovocné sady. Hned za vraty bylo napravo zápraží a vstup do obytného stavení, za ním kravín – v době mého mládí majetek družstva s přibližně čtyřiceti

134

rozhovo




býky – a hnojiště. Naproti vchodu stála vysoká stodola, za ní byl ovocný sad s malým rybníčkem pro kachny a husy. Po levé straně dva sklepy, sklad pro obilí a kurník pro slepice, vedle vstup do druhé zahrady se studnou, veliká kůlna se skladem dříví, kotci pro králíky a suchým záchodem, další stodola, další zeď a ovocný sad. Tímto popisem se snažím vyjádřit, že pro malého chlapce to byl opravdu rozlehlý prostor, celý svět, obrovský a rozmanitý. A obydlený navíc spoustou domácích zvířat. Vedle již zmíněných býků z JZD – kterých jsem se jako malý velice bál, a přesto sem do kravína často chodil a pozoroval je – měli prarodiče slepice, kachny, husy, králíky, prase, kozu a krávu. A ještě měl děda holuby, a malým holoubátkům kroutil krkem, když nadešel jejich čas a měli přijít na talíř. Pásl jsi, Petře, jako malý kozu nebo krávu? Já ano, ale ono to vypadalo, že domácí zvíře spíš vodilo mne než já jeho. Hlavně s krávou jsem zažíval velká dobrodružství. Chodil jsem ji pást nedaleko rybníka, kde si obyčejně ostatní děti hrály. Já jsem si chtěl hrát také, a tak jsem jí vždy zabodnul – co nejhlouběji – kolík s řetězem do země. A doufal, že až se vrátím, bude stále na tom místě. Většinou se ale šla pást někam jinam a já se s pláčem vracel k dědovi, abych mu oznámil, že mi kráva – zase – utekla. A považoval jsem ho za naprostého kouzelníka – nevěděl jsem, kde ji mám hledat – on odešel a za chvíli se s ní vždy vrátil. Zpět k místnímu kostelíku. Tam jsme pravidelně museli s dědou a babičkou chodit. Ale na rozdíl od táborského kostela byl tento zážitek celkem příjemný. Předně jsme jako děti chodili na kůr k varhanám, kde bylo zážitkem sledovat paní, jak hraje, případně jí pomáhat se zapínáním rejstříků, dál jsme mohli sedět a potichu se bavit a ze spodní části kostela na nás nebylo vidět. A také si tam chodili sednout dědové (také můj dědeček), kteří byli ve víře celkem vlažní a toto byl prostor, kde mohli nerušeně podřimovat. Na které zážitky z té doby a tohoto místa stále vzpomínám? Spaní na veliké prohřáté peci v hlavní světnici, kde jsme – my malí – spávali také čtyři najednou.

135


Hledání vajec, které spočívalo v prolézání sena a slámy na půdě a hledání těch nejlepších skrýší, kam slepice rády zanášely. Babiččiny lívance, na které jsme stáli frontu před pláty kamen v černé kuchyni a ještě teplé, pocukrované hrubým krystalem, jsme je babičce ihned odebírali. Narození kuřat, králíčků, kačenek a housat. Hlavně malé kačenky byly neuvěřitelně hebké, křehké, roztomilé a – bezbranné. Ale vraťme se ke křesťanství. Zabývání se vírou a návrat do kostela – také z hledisek výtvarných – začalo na vysoké škole s mým kreslením – umění je duchovní záležitost, a tím pádem se vírou zabývat musíš, ať chceš nebo ne. Pokud je anděl duchovní bytostí, která ti pomáhá na tvé cestě, pak mne občas provázejí (také ti opační), a ti lidští – pan Kutil a manželé Hladíkovi – na mne měli zásadní vliv. Od toho je jenom krok ke křesťanským tématům, která – podobně jako mýty antické – obsahují stále se opakující esenci lidského údělu. Proto se objevují v mé tvorbě. V Paměticích je už všechno jinak – jistý řád, který tam panoval s prarodiči, zmizel, majetek se rozdělil mezi příbuzné a ty věci, které tam pro mne byly nejkrásnější, brutálně změnili a zlikvidovali. Už tam nejezdím. Ale před měsícem jsem měl sen. Stojím na dvoře, smutný z toho, že můj děda zemřel v nemocnici, a on se najednou vedle mne objevil, objal mne a začal mi říkat nějaké historky z nemocnice. (Ve skutečnosti děda zemřel tak, že večer usnul doma v posteli a ráno už se neprobudil. V nemocnici snad ani nikdy nebyl.) Byl to pro mne krásný sen. Šumavská krajina učiní snad na každého senzitivního člověka mocný dojem. Jaká byla tvá cesta do této melancholické hornatiny, odkud pochází možná tvé nejkrásnější obrazy? A nakolik souvisela s osobností Josefa Váchala? Šumavská krajina pro mne byla nejprve spojena s veslováním – zimním doplňkovým sportem bylo běhání na běžkách a tyto hory a terény byly z Tábora,

136

rozhovo




kde jsem bydlel, nejpřístupnější a nejblíže. Hned napoprvé to byla Kvilda. Na toto místo jezdím stále, stejně jako pravidelně běhám na běžkách – a hodně z mých zimních šumavských grafik vzniká z kresebných záznamů při běhání. Poté vzniklo přátelství s Hankou Klínkovou a celou její rodinou – a s ním také velkorysá nabídka bydlení na Kvildě – a tak se stále vracím na stejná místa. Teprve potom nastaly ty zážitky krajinné a pravidelné kreslení tam. Váchal přišel později. A docela upřímně musím říct, že ty jeho grafiky z knihy Šumava romantická a umírající jsou tak úžasné a technicky tak zázračně provedené, že se vedle nich se svojí tvorbou stále cítím, jako bych byl někde o několik stupňů nebo pokojů níže.

Soustavně se věnuješ portrétům umělců, přičemž často v pozadí cituješ z jejich děl (jde‑li o výtvarníky) nebo životních příběhů. Dělal něco podobného někdo před tebou? Dělal, ale takto systematicky a kontinuálně patnáct let – o nikom takovém nevím. Vlastně už jsou takové některé portréty renesanční a barokní, kde symboly okolo portrétovaného jsou nositelem vyprávění o jeho životě a práci.

137


Prvním takto komponovaným portrétem byl portrét Jiřího Ortena – mého milovaného básníka – v roce, myslím, 1992. Tvář jsem použil z fotografie. Ale udělat pouze tvář pro mne bylo málo, potřeboval jsem prostor zaplnit ještě dalším významem, až mne napadla ta výrazná tvář melancholické truchlící ženy z Brokoffova sousoší hraběte Jana Václava Vratislava z Mitrovic z kostela sv. Jakuba. Za ní jsem ještě nakomponoval krajinu do dáli. Následovaly další dva portréty – Paul Klee (podle fotky z ateliéru, kde stačilo přidělat malířské stojany a na ty dát jeho obrazy) a portrét Gustava Mahlera s fotografií, kterou jsem našel v nějaké monografii norských fotografů. Na ní byla jedna postava zezadu, jak se dívá na odplouvající loď s další postavou – a pro mne to byl jasný symbol převedený do dnešní doby, symbol plavby přes řeku Styx v podsvětí, a ta postava zezadu, to byl Cháron, který loď doprovázel. A bylo jedno, jestli lodí pluje právě bájný pěvec Orfeus anebo někdo jiný. Tím začala nějaká souvislá řada tváří, která pokračuje doposud. Okouzlují tě vodní toky. Odkud to pramení? Odpověď ti píši z Paestta, místa asi osmdesát kilometrů pod Neapolí, kde jsem nedaleko od moře. Dnes dopoledne jsem kreslil vzedmuté vlny. Foukal vítr, a tak se vlny vysoko zvedaly, aby přepadaly do bíle se čeřící pěny, která se rozlévala na všechny strany. Jsem narozen ve znamení Raka, právě toto je možná – nevědomě – tím důvodem, proč jsem tak okouzlen a přitahován vodou. Základem jistě byla má zkušenost veslařská – od patnácti do dvaceti let jsem závodně vesloval, a tak jsem si proměny hladin a citlivost ke stojaté i proudící vodě odseděl na lodi. Potom znovu přišly do života ty osudové náhody. Život v Táboře, vedle vodní plochy rybníka Jordán, poté život v Praze a možnost bydlet na Zbraslavi, kde bydlím stále a Vltava je nedaleko. Později návštěvy Amsterdamu a posledních osm let mé pracovní pobyty v Benátkách, kde propojenost vody s městem, architekturou a přírodou

138

rozhovo




ani nemůže být intenzivnější. Voda, to je symbol uplývání, něco, co v určitém okamžiku cítíš, vnímáš a dotýkáš se toho, a ono to zároveň stále uniká. Můj sklon k melancholii souzní s vodním živlem.

Pravidelně portrétuješ svou paní a tři děti. Jak vnímá tvou práci rodina? Nemají někdy pocit, že bys měl dělat jinou kariéru? Tři děti a manželka jsou přece modely, které opravdu dobře znám a zároveň k nim stále chovám silný cit – a ten je, věřím, na grafikách také vidět. Děti rychle rostou – ty to víš také –, a tak si pro sebe vytvářím kroniku jejich vývoje. Vzniká tak příběh jejich postupných duchovních a fyzických proměn. A co si myslí o mé práci? Možná je to pro ně jistý druh podivínství, který respektují. Kteří současní tvůrci jsou ti blízcí? Nemohu jednoznačně odpovědět – ti, kteří se zabývají nějakou formou reálného projevu a jejichž věci jsou udělány vlastníma rukama. Podstatný je osobní rytmus, pod kterým cítím pulzující srdce. A potom vyznění a smysl díla. Měli by se zabývat a pracovat s prostorem, citem – a soucitem. Krása a soucit (energie a rytmus) – čtyři základní elementy výtvarného díla. Tvořit tak (melancholicky) krásně, že tě pohled na toto dílo dojme k slzám. Zakládáš si na svém řemesle, praktičnosti a soustavné, dennodenní výtvarné práci. Tedy žádné extatické okamžiky inspirované mimořádnými zážitky? Žádné krize, útlumy a pauzy? Žádné vizionářské noci ani náčrtky v půlnočních barech na bříška tanečnic? Do barů nechodím a žádnou tanečnici zatím neznám. Jsem celkem spořádaný

139

rozhovo



člověk, který svůj čas pravidelně dělí mezi práci v Národní galerii, rodinu a tvůrčí práci. Tvůrčí krize a pauzy v práci neznám. Jednou – v devatenácti – jsem byl určitou energií nastartován a od té doby je má potřeba tvořit stejná, nebo postupem let ještě vzrůstá. Jsem vlastně úspěšný člověk – a zatím zdravý. Vzpomínáš si, jak jsi mi půjčil básně Sandra Penny? Je tam jedna, kterou si opakuji stále: „Zase je jasný den a ve mně stále žije má ničím nezjasněná melancholie.“ Mám vlastně vše –, a přesto se cítím sám. Stále hledám – a nenašel jsem – tvůrčí duši a tlukoucí srdce –, se kterými bude možné jít společnou cestou tvorby. Tvůrčí krize nemám – citové ano. A občas na mne dolehnou tak, že si připadám, jako bych kráčel podsvětím. Cit a srdce potřebuji pro svoji tvorbu – a ta mi zároveň dává smysl života –, ale zároveň mne tentýž cit a srdce zavedou v osobním životě tam, kde vidím jenom dlouhý tunel a světlo na jeho konci vidět není. S tvými linoryty jsem se poprvé setkal v knize Pavla Kolmačky Vlál za mnou směšný šos. Přiznám se, že jsem nebyl příliš nadšen. Můj první dojem byl, že jde o nějaké gobelíny. Tvé rytiny mají zvláštní rastr; do jaké míry ovlivnily podobu tvých prací právě tapisérie manželů Hladíkových? Nevím, jak přesně, ale zcela jistě. Ale ten rastr byl způsoben něčím jiným. Vždy jsem grafiku pojímal jako závěsný obraz. Ne jako grafiku v knize, na kterou se díváš zblízka, ale jako věc visící, od které musíš mít odstup. A teprve s tímto odstupem, stejně jako u obrazů, vnímáš druh prostoru a zobrazených tvarů. Tohle jsem si od začátku jasně uvědomoval, ale bylo zapotřebí najít odpovídající technické prostředky, které by mi dovolily – v technice linorytu – tuto svoji představu naplnit. Inspirací pro mne nebylo nic ze současnosti, ale staré grafiky, xylografie a japonský dřevoryt. Ale jak je možné – když používáš ofsetové tiskařské barvy – docílit tak jemných přechodů, které jsou na japonských dřevorytech dělány máznutím štětce na plochu grafiky jiným odstínem? Odpovědí je překrývající se rastr. Ten mi dovolil udělat tak jemně chvějivé přechody tvarů

140



a barevných odstínů, jaké jsem hledal. S vývojem rastru šel společně také vývoj míchání barev – opouštění výlučně tiskařských a jejich nahrazení olejovými barvami – a použití krycí běloby, ale hodně rozmíchané fermeží tak, aby byla částečně krycí a částečně lazurovací. Toto je část technických postupů, na které jsem si postupně přicházel – a přicházím dál – tak, aby co nejvíce odpovídaly mé představě o celkovém díle. Prostě je zapotřebí s tou technikou pracovat po svém, jistým způsobem ji znásilnit, vymačkat z těch omezených možností tu pravou vůni a esenci, kterou hledáš. Zkoušel jsi i jiné malířské techniky, než je barevný linoryt? Pro mne je to stále technika, která mi nejvíc vyhovuje – i z hledisek praktických. Hodně intenzivně kreslím, to je pro mne stálá potřeba. Také maluji akvarelem a barevnými tušemi, ale je to jenom příprava pro budoucí grafiku, i když ty akvarely a barevné tuše vystavuji také samostatně.

Do tvých linoleových matric se často vrývají ženy (jakkoli tvrdíš, že už brzy bude hlavním námětem tvých grafik jídlo), proč tě nepřitahuje třeba zátiší? Nevím – asi mám potřebu většího pohybu – a krajina, tělo a tvář lépe vyjadřují to, co toužím a chci sdělit. Vím, že máš rád dílo Andrewa Wyetha. Máš i ty svou Helgu? Pokud je Helga symbolem určitého tvůrčího propojení a ovlivňování v delším časovém úseku a pokud jsou oba schopni jít společnou cestou (přičemž tvorba každého je rozdílná), tak takového člověka jsem vedle sebe nenašel. A otázkou zůstává – i když bych si toto přál –, zdali bych toho byl vůbec schopen. Kde nyní jsi? Ptá se a jenom nekonečná ozvěna

141


zní v prázdném smutném prostoru vzrůstajícího stínu. Tohle je úryvek z cyklu o Orfeovi, který obsahuje kromě linorytů také tvé verše. I podle nedávno vzniklého souboru portrétů devíti českých básníků střední generace se dá soudit, že poezie zaujímá ve tvém životě podstatné místo… Tvorba je pro mne činností, kdy hledám a nacházím osobitou formu pro hlas, který mne provází a silně naléhá a opakuje: dělej, pracuj, tvoř! A neurčuje mi formy vyjádření, je jenom silným motorem, který mne pohání. Shodou okolností jsem se v mládí zabýval vyjádřením výtvarným – a to mi zůstalo. Není mi dáno provozovat ani komponovat hudbu, i když ji poslouchám se silným nadšením a úžasem. Nejsem také schopen psát, nemám ke psaní vnitřní disciplínu, ale byl jsem a zůstávám vášnivým čtenářem a k oblíbené poezii se stále vracím a jsem vděčný za každý nález nového autora, který mne osloví. Proto se také přátelím s básníky a interprety vážné hudby. Hudba i poezie – hotová díla i jejich účastníci – jsou stále mou silnou inspirací. Také je otázka, jak se dá výtvarně vyjádřit hudba nebo poezie. Duchovní energie vycházející z uměleckého díla je stále stejná, liší se jenom formy jeho čtení. A pohnutky k tvorbě také – ať tvoříš v oblasti hudby, výtvarného umění nebo literatury. Konečné dílo má také podobné formy vyjádření, každá kompozice má jistá pravidla, která se však slovně těžko vyjadřují a vysvětlují. Proto se snažíme mluvit o barvách, rytmu, vůni, o zrychlování či zpomalování tempa, o kompozici, která tě postranními ulicemi vede na hlavní náměstí, o dramatu vše ničící bouře či nepohnutelném klidu jasně modré – a jsou to jenom pomůcky, jak technicky nedokonale popsat ten zázračný moment, kdy se mezi hotovým dílem a divákem silně zableskne. Kdy se ti umělecké dílo jako přesně vystřelený šíp zabodne přímo do srdce.

142

rozhovo




Pavel Piekar narozen 18. 7. 1960 v Ostravě. Od tří let vyrůstal v Táboře. Studoval na Stavební fakultě ČVUT v Praze a po absolutoriu v roce 1983 pracoval ve výzkumném oddělení Průmstavu. V roce 1990 nastoupil do Národní galerie v Praze jako správce depozitáře sbírky starého evropského umění a od roku 1992 zde pracuje jako správce Šternberského paláce. Počínaje rokem 2000 do jeho kompetence přibyl i Schwarzenberský palác a výstavní pavilon v Benátkách. Ve svém dejvickém ateliéru se od roku 1983 systematicky věnuje technice černobílého a barevného linorytu (jeho první větší prací byl cyklus černobílých grafik Apokalypsa, inspirovaný stejnojmenným cyklem Albrechta Dürera). Každá grafika vzniká podle přesné, realistické kresby. Předloha či její části se kopírují na jednotlivé desky – pro každou barvu je vytvořena zvláštní matrice –, výsledkem soutisku je potom barevný linoryt. Podle obtížnosti tématu se počet jednotlivých barev pohybuje mezi 5–40 barvami. Tiskne autorsky v malých nákladech, jednotlivé barevné odstíny vznikají mícháním tiskařských a olejových barev. Pravidelně vystavuje od roku 1990 na kolektivních i samostatných výstavách. Jeho grafiky jsou zastoupeny jak ve veřejných, tak v soukromých sbírkách. Je členem spolků Umělecká beseda a Hollar.

143

krajinomalb

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎) Většina lidí si spojuje město Nagasaki se svržením druhé atomové bomby na Japonsko. Menšina asi také ví, že tento přístav leží na nejjižnějším z hlavních čtyř japonských ostrovů, totiž na Kjúšú. Kdo se trochu zajímá o historii Japonska, zjistil, že to bylo právě Nagasaki, které po dobu tokugawského šógunátu komunikovalo s okolním světem za celou ze mi. Tato výsada byla udělována spíše jen Portugalcům a posléze (když už bakufu, 幕府, mělo jejich misijní činnosti a intrikování dost) skoro výhradně Holanďanům. A ještě ke všemu se smělo s Evropany a ostatními cizinci obchodovat jenom na malém, uměle vytvořeném ostrůvku Dedžima (Dejima 出島), který později město víceméně pohltilo a „zazdilo“. Dnes jej připomíná název tramvajové zastávky. Tramvaje jsou ostatně v Nagasaki nesmírně roztomilé, ještě více nežli ve městě Macujama, ležícím na Šikoku. Tato vozidla na hlavním ostrově Honšú většinou chybí a nahrazují je trochu odosobněné příměstské vlaky. Nejen tramvaje ovšem návštěvníka Nagasaki (doslovný překlad názvu města by zněl Dlouhé poloostrovy) potěší. Město nabízí několik

Západ slunce nad Východočínským mořem

Foto: Petr Hrbáč

okouzlujících čtvrtí a pozoruhodně malebné okolí vytvářené množstvím pahorků a kopců a přístavem ústícím do Východočínského moře. Dojem ze scenérií naskýtajících se „hledičům“ stojícím na Gloverových zahradách nebo na rozhledně kopce Inasa je podle mého názoru úchvatný a podílel se na mé potřebě napsat o Nagasaki několik básní. Kromě těchto světlých vzpomínek a pamětí si návštěvník města může ovšem připomenout i temnější stránky jeho historie, ať už jsou to monumenty zasvěcené ukřižovaným a uvařeným křesťanům japonského i evropského původu anebo památníky atomové bomby. Začněme právě tam. Nedaleko místa zvaného Urakami postavili Muzeum atomové bomby (長崎原爆資料館, Nagasaki genbaku širjókan – doslova „archiv“ či ještě doslovněji „budova na data, materiály“. Existuje i delší, oficiálnější název, jak se lze dočíst na „státních“

145

krajinomalb

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

webových stránkách). Je to objekt seriózní, jak by taky ne, místy trochu připomíná krematorium, ale je to také budova architektonicky nesmírně pozoruhodná a dokládající, že Japonci ve dvacátém století vynikli nejen v nelítostném, ba zběsilém válčení, ale také jako nejoriginálnější stavitelé a designéři. V zásadě jde o několikapodlažní objekt, v jehož interiérech se najdou fotografie obětí bomby, promítají se zde filmy a vůbec naplňují četné memoriální a mementózní funkce. Bohužel nejsem odborník, a tak můj popis Muzea atomové bomby bude jen velice chápanovitý. (Od „chápat“ i „chápan“, což je opice, která mimořádně využívá ocasu.) Tedy: světlo a voda. To jsou dva z prvků, které tvůrci objektu pozoruhodně využili. Zatímco dvě řady hranatých průsvitných sloupů z tvrzeného skla světle zelené barvy prosvěcují interiér nejpietnější z podzemních prostor, na povrchu se nachází vodní nádrže. Pohyby, toky světel a vody vytvářejí tichou optickou hudbu, návštěvník zírá, neboť si uvědomuje, že místo je nepopsatelné nejen svým memoriálním a zásvětním záměrem, ale i důmyslným, odvážným estetismem. Myslím, že jen těžko se to dá zachytit černobílou fotografií po řizovanou běžnějším aparátem. Barevné fotky jsou výstižnější (viz kupříkladu http: // space.geocities.jp /atrium0510/archi / naga/05atom.html). Pokud od Muzea atomové bomby sejdeme po schodech několik desítek metrů, ocitneme se na břehu říčky a v parku, jemuž vévodí černý pylon vztyčený 500 metrů pod místem výbuchu pumy. (První ochránci světové demokracie se tehdy jaksi netrefili do loděnic a vypařili místo nich největší katedrálu východní Asie.) K pylonu proudí denně procesí školní mládeže v uniformách, a jak to tak zde mají ve zvyku, po dobu výkladu učitele či průvodce si celý dav posedá na prdelky přímo na zem, což mi nepřišlo ani tak nezvyklé, jako spíše roztomilé. Ještě půvabnější ovšem byli dva asi desetiletí kluci, kteří se pohybovali v korytě říčky obkružující park. Mírové a památeční monumenty je nezajímaly, zato měli naběráček a igelitový pytlík. Naštěstí dnes v říčce neplavou mrtvoly uvařené jadernou explozí jako onoho devátého srpna roku 1945, ale žijí zde opět

146

Nagasaki (長崎)

Děti u říčky Šimonogawy pod Mírovým parkem

Foto: Petr Hrbáč

ryby. Doufám ale, že pokud děti něco chytily, tak to nejedly. Jenže vykládejte Japoncům, aby nekonzumovali ryby! Po neveselých, byť pozoruhodných zážitcích v Muzeu a v Mírovém parku jsme vyrazili na horu Inasa, abychom se trochu provětrali. Inasa sice dosahuje nadmořské výšky jen kolem tří set metrů, ale stoupání na vrchol je tak strmé, že název hora není nijak přehnaný. Lanovka se vyhoupne nad čtvrt spíše chudinskou

147

Nagasaki (長崎)

nebo alespoň z náramně skromných příbytků poslepovanou, trochu šplhající pěkným lesním údolím, a dvacetiletá holka v růžovém kostýmku‑uniformě vykládá v kabině lanovky do prskofonu, co vidíme a jaká je historie vyhlídky. Bylo mi jí trochu líto, protože spolucestující hlučeli, neznajíce slova japonsky, a tak jsem se slečně lanovkové stewardce chtěl vlichotit frází, že Nagasaki wa totemo kireina mači desu (Nagasaki je moc krásné město), ale jen s úsměvem pokývla hlavou a s energií podvečerně nezvyklou pokračovala v naučeném monologu, trochu jako panenka na klíček. Jak lanovka stoupala, přístav i zástavba ztékající jihovýchodní pobřežní svahy se proměňovaly s lehkostí uplývajícího snu, ba přeludu. Ovšem té přeludnosti zdatně stály v cestě typické výškové budovy označující současnost, která je technicky věcná a zatraceně hmatatelná. I ony ovšem vystupovaly z pohledu Inasy vcelku krotce a vzdáleně, fičel jemný, zrnitý, kosmický fén. Když jsme stanuli na terase vyhlídkové věže nad Východočínským mořem, slunce v propastech vod zapalovalo staré, klidné ohně a já jsem už poněkolikáté zažil pocit důvěrnosti, smíšený s podivnými rozpaky plynoucími z nepředstavitelné vzdálenosti od domova. Byly ovšem tak slabé tváří v tvář měkké záři večerních světel na rozhraní dvou oceánů! Zmateně jsem se snažil najít jména postav z dětských snů, ale místo toho jsem jen uchváceně zíral a brblal si pod nos jakési soukromé modlitby či písně. Později jsme se uchýlili do restaurace a hodinu pozorovali rozsvěcující se město. Pod nos nám voněl saraudon ( 皿うどん , přehuštěná polévka s nudlemi vydatně inspirovaná čínskou kuchyní a pro město typická) a Nagasaki se opět stalo přeludem, tentokrát přímo kadlubem. S Gabčou jsme šli spát poměrně pozdě, počítám tak o půl jedné, protože jsme oba chtěli dobít baterky ve foťácích a v kameře, a legračně jsme do všeho vráželi v pokojíku zřízeném na japonské rozměry, měli jsme v něm příslušný bordel, tedy pro starší generaci „nepořádek“.

148

krajinomalb

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

A před usnutím se ozývala odněkud od přístavu siréna, což trochu hrozivě evokovalo jak tu atomovou bombu, tak kupříkladu jiné neštěstí, nejspíše země třesení, které ale v této části Japonska myslím nijak časté nebylo a nebude. Ráno mi Gábina sdělila: „Tati, ty jsi strašně chrápal. Já tě tahala za nohu, ale ty nic. Pomohlo teprve, když jsem rozsvítila.“ Smál jsem se tomu, ona taky, ale protože rovněž nesnáším chrápání případných spolunocležníků, bylo mi jí i trochu líto. Jako jediná si objednala hotelovou snídani, proto si hleděla pospíšit dolů.

Gnaphalium je protěž a právě tyto celkem nenápadné bylinky mne zaujaly i pod Muzeem atomové bomby, rostly si jen tak na mezi nad chodníkem, připouštím, že asi vysazeny. Šlo patrně o druh G. pennsylvanicum. Protože následující den opět počasí přálo, chtěl jsem pokud možno vidět další zajímavé rostliny vyskytující se v Nagasaki. A mé přání se splnilo. Na Oranda zaka ( オランダ坂 , doslova holandských svazích) je pěkně. Tato bývalá rezidenční čtvrť evropských obchodníků se vyznačuje prudce stoupajícími chodníky a silničkami často ohraničenými z obou stran masivními zdmi, střežícími někdejší příbytky Nizozemců. Girlandy masitých zelených knoflíčků splývaly po některých z těchto zdí a naprosto mne uchvátily. Napřed jsem vůbec netušil, oč jde, ačkoliv kapradinu jsem v tom rozpoznal. Teprve po několika týdnech již domácího brouzdání na netu jsem objevil starší, ale dosud cennou onlajnovou flóru Tchajwanu a zde se dozvěděl, že kapradina je Lemmaphyllum microphyllum, a že ji dokonce jako první platně popsali naši bratři Preslové. Tedy abych byl přesnější, tak Karel Bořivoj (1794 – 1852). Jde o čeleď Osladičovité, osladiče u nás běžně rostou na skalnatých lesních okrajích a svazích. Na druhé straně pomyslného údolíčka se zase připomínají Angličané. Místu se říká Glover’s garden(s) a nejen sám Glover (1838 – 1911), ale také další britští obchodníci a průmyslníci si tu vybudovali druhý domov, pumpujíce v druhé polovině devatenáctého století

149

Nagasaki (長崎)

kapitalistické „know‑how“ do východoasijských destinací. Glover (ocitl se údajně v Japonsku již ve věku jednadvaceti let a nikdy se do Evropy nevrátil) napřed obchodoval s čajem, potom se zbraněmi a potom… Nu, přečtěte si o Skotu Thomasi Gloverovi na Wikipedii, měl co do činění i s japonskou rodinou stojící u zrodu společnosti Micubiši, která, jak známo, vyráběla například pověstné stíhačky Zero. (To už samozřejmě dlouho po Gloverově smrti.) Loděnice jsou ke spatření pod zahradami směrem západním. Samotných zahrad lze dosáhnout buď pěšky, anebo zvláštním hybridem eskalátoru a výtahu, uzavřeným v efektním, třpytivém tubusu. Právě z „konečné“ tohoto přibližovadla se nám naskytl asi nejhezčí pohled na Nagasaki. Mě ovšem upoutal výjev skromný a doslova i přeneseně blízký. Hned dole, co by pomyslné jablko či zde tedy nějaký ten citrus po svislici padalo/padal, se rozkládal či spíše skládal dvoreček a na něm něco kutil dědeček. Inu, obdělával a obhlížel zeleninovou zahrádku. A vypadal strašně spokojeně. Prototyp skromného Japonce vrostlého do toho kousku půdy, který mu v přehuštěné zástavbě velkoměsta ještě zbyl, a přece soustředěného na růsty i uvady jako nějaký bůžek! Ehm, ale bylo to tak skutečně? On to vlastně nebyl dvoreček, ale teráska. A dědeček, ostatně ještě ne zcela vetchý, držel v ruce igelitový pytel a cpal do něho natrhané býlí, kdoví, třeba si z něj dělal omamný lektvar anebo jím dusil dokonávající babičku! Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na prózy Džuničiróa Tanizakiho. Zvláště na novelu Ti, kteří raději kopřivy ( 蓼う虫, Tade kuu muši), která se sice odehrává v Kjótu, ale je stejně všejaponská jako šinkansen projíždějící rýžovými políčky. V podstatě se zabývá rozpadem partnerských vztahů, ale také poněkud výstředním přimykáním k tradici. Po prohlídce tradiční koloniální architektury příbytků rodin pánů Glovera, Walkera a dalších jsme se ocitli u podstatně japonštějších objektů, v okouzlujícím zákoutí. Pod větvemi keřů a stromů klesly zahrady půvabně k rybníčku, v němž sice podobně jako nahoře na plném slunci plovali četní koi (鯉), pestrobarevní japonští kapři, ale k mému nadšení zde ploutvovitými

150

krajinomalb

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

tlapkami rozháněly vodu i roztomilé želvičky. Jedna se vyškrábala na rozměrnou sochu želvy doprostřed nádrže a zaujala zde identický postoj jako socha, polohu s krkem nataženým dopředu. Nevím, kdo sochu vytvořil a kdo ji do rybníčku umístil, ale při pozorování kamenné i živé želvy jsem měl pocit, že se opět setkávám s dosti jemným smyslem Japonců pro humor, občas ne nepodobným onomu anglickému, ale řekl bych s větším obsahem laskavosti. Ostatně, mám dojem, že ti koi želvy ve vodě občas otravovali a proháněli a žrali jim potravu. V každém případě to byl Želví rybník (kame no ike, 亀の池; pravda, zde byla „želva“ zapsána katakanou jako カメ, což je úzus platný pro názvy živočichů a rostlin), nikoliv kapří. Želvy se mi moc líbily, asi jako většina Středoevropanů jsem k nim získal kladný vztah v dětství, kdy jsem obdivoval zejména druh želvy nádherné v teráriích brněnské ZOO. Myslím, že také v Nagasaki šlo o tento druh. Japonci želvy v mýtech a pohádkách vždy uctívali a další z architektonických zajíma vostí Nagasaki, chrám Fukusaidži, je koncipován do podoby želvy, na které se „veze“ bohyně milosrdenství Kannon (観音様), v Japonsku snad nejpopulárnější deita, trochu srovnatelná s katolickou Pannou Marií (viz např. http://img2. travelblog.org/Photos/6964/77751/f/474386-Fukusaiji-0.jpg). Důkazem o prolí nání kultur je i další socha pod Gloverovými zahradami. Znázorňuje ženu v kimonu vysvětlující něco (asi směr jízdy) předškolnímu dítěti. Leckdo slyšel o tzv. madame Butterfly, italský operní skladatel Giacomo Puccini napsal operu v roce 1904. Socha má ale být připomínkou pěveckého umění konkrétní osoby, a sice zpěvačky Miura Tamaki (三浦環, která žila v létech 1884 – 1946; účinkovala v USA i v Evropě a do Nipponu se vrátila v roce 1932), proslula nejvíce v této pucciniovské roli. Mimochodem, Japonci mají prý nejvíce osobních („křestních“) jmen na světě a čtení znaků, jimiž se píší, bývá zcela odlišné od běžného čtení týchž kandži! Znak, čtený jinak kan, wa (環), se ve jméně čte tamaki (Tamaki, Japonci nerozlišují malá a velká písmena) a běžně znamená kruh, kolo, snad i prsten, a bývá i součástí slov majících význam „rotace, cyklus“. Patří tedy v tomto

151

krajinomalb

Petr Hrbáč

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

případě k méně „poetickým“ ženským jménům. Opustil jsem poté již ostatní a jal se zevlovat a bloumat u krámků, a potom dokonce dole v přístavu, který vynikal šmolkovou, trochu kovově našedlou vodou a oslnivě bílými jeřáby (míním samozřejmě ty ozrutné mašiny, ne ptáky). V dálce vypouštěl neškodnou (?) kapalinu kolos tanker, nikdy jsem ještě žádný neviděl zblízka, ale neměl jsem čas k němu po obvodě zálivu běžet, to by mi zabralo nejméně dvě hodiny, a tak jsem se musel spokojit s pohledem na malou loď s boudičkou a nápisem Kazumaru ( かず丸). Ono „maru“ je suffix pro jména plavidel, zcela nezbytný, podobně jako známé‑san, připojované ke jménu lidí a přeložitelné jako „pan, paní“. Ale kotvily tu ještě menší loďky, nežli byla Kazumaru. Ta patřila stále ještě mezi docela komfortní motorové čluny, ačkoliv já se svými plaveckými schopnostmi bych se s ní na otevřené moře neodvážil. Samozřejmě, ani Nagasaki není mezi japonskými městy výjimkou v tom někdy až křiklavém setkávání se tradičního a papírového s moderním, železobeto‑ novým. Co si o tom ve skutečnosti myslí Japonci, nevědí patrně ani oni sami, rychlost, s jakou to setkávání nastalo, je myslím trochu traumatizující. Nakonec jsem se posadil s plechovkou piva Asahi někde u Kuroganebaši (Železný most) a jen jsem tak civěl na milé tramvajky projíždějící okolo. Spíše než most to byl pouhý můstek a ono místo mi čímsi připomínalo české či moravské lázně, ne‑ byl zde tak hektický nával jako v sousedství nákupních center okolo Cukimači ( 築町,de facto čínské čtvrti, ačkoliv doslovný převod významu znaků zní zhruba jako „výstavba“), kde jsme byli ubytováni. Líbily se mi veselé barvy, jimiž tramva‑ je svítily, a samozřejmě názvy cílových stanic. Například Hotarudžaja (蛍茶屋)! Světlušková čajovna! Doma v Brně na stanici Světlušková čajovna bohužel vystou‑ pit nemohu. I když bych tak rád…

152

Nagasaki (長崎)

Pohled na Nagasaki z Glover’s gardens

Foto: Petr Hrbáč

153

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

NAGASAKI, HORA INASA Vítr sklopil slechy, a rozverně, tiše číhá. Pak se vytrácí nad město brblající okolo přístavu i svatyním do dřevěných uší. Nesčetné plošky měkkých barev mizí jako základní stav struny pod dotekem šikmo nasazených smyčců vrhaných večerními mraky. Na druhé straně Východočínské moře poklidně nabízí osamělý maják, zářící tykadlo vyvřelé z hlubiny. Prázdnota, kolébka věčné vody.

154

krajinomalb

Petr Hrbáč

Nagasaki (長崎)

Sedíme pod rozhlednou v kruhové restauraci, srkáme sytý udon a stmívání rozsypává záplavu večerních světel někde okolo Kokaidomae a Šindaikumači. Ano, je to divadlo. Ale po skončení představení se kulisy mění v hostinu pulzující skutečnosti s hranatými auty i všetečnými skútry. Večer na hotelovém pokoji nemůžeme usnout kvůli výhružnému volání sirény.

155

fotogaleri

Vladimir Krynytsky Narodil se roku 1973 ve městě Antracit na východní Ukrajině, už na ukrajinsko ruském pomezí. „Na ryby už jezdíme na Don,“ říká, aby nám to přiblížil. Je absolventem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V současné době pracuje jako učitel počítačové grafiky v bezbariérové škole v Praze. Ve fotogalerii přinášíme několik ukázek z cyklu fotografií ukrajinských dělníků z let 2000 až 2004 s názvem Kus života načerno.

157

158

159

160

161

162

163

164

165

… Zajímá mě váš příběh. Odkud přesně jste? Z městečka Antracit, panelákového království na východní Ukrajině. Už ten název svědčí o tom, že skoro veškeré tamní podniky jsou orientovány na důlní průmysl. Jsou tam fabriky na výrobu a opravu důlních strojů a asi pětadvacet šachet. V tamních panelácích bylo za komunistů nahuštěných asi sto dvacet tisíc lidí, dneska jich je sotva polovina. Není tam žádná práce, lidi se rozprchli. Já jsem ale nevyrůstal úplně v hornickém prostředí, otec byl učitel hudby. Co pro vás fotografie znamená? Jednak únik, jednak čas trávený mezi lidmi. Z fotky se vyklubal vážný koníček. Studovat fotografickou školu bylo vždycky moje životní přání, ale na Ukrajině to nebylo dost dobře možné. Najednou jsem chodil na výstavy, kupoval jsem si publikace a přihlásil se na ZUŠ v Olomouci, pak na Institut tvůrčí fotografie, kde jsem potkal lidi zapálené do stejné věci, začal jsem tím žít … a rodina se nám rozpadla. Kluk chodí dnes do osmé třídy a chce jít na gymnázium. Já jsem se přestěhoval do Prahy, kde mi nabídli práci. A ty fotky, co tu vidíte … ty jsem dělal ještě před školou, dneska bych je už fotil jinak. Ale jsou přímým svědectvím a to je na nich myslím cenné. O každém tom člověku vám můžu vyprávět, kdo to je, odkud je a v jaké situaci se tehdy nacházel. A těch příběhů je celé moře. … Z rozhovoru s Vladimírem Krynytským v časopise Reflex 05/2007

166

167

překladatelská hu

Někdy nedokáže muž říci, co… (Robert Bly v překladech Ondřeje Fafejty) Robert Bly je americký básník, překladatel a esejista, narozený roku 1926 v Minnesotě do rodiny norského původu. Bly se v počátcích své literární dráhy přihlásil ke škole „hlubokého obrazu“ (deep image) a je dnes považován za jejího teoretika a vůdčí osobnost. Jeho první básnická sbírka „Ticho v zasněžených polích“ vyšla v roce 1962 a pak následovalo osmnáct dalších sbírek a básnických výborů, jako například „Světlo kolem těla“ (1967), sbírka za niž obdržel Národní knižní cenu, „Muž v černém plášti se obrací“ (1981), „Láska k ženě ve dvou světech“ (1985), „Ranní básně“ (1997), až k jeho zatím poslední práci „Mým rozsudkem bylo tisíc let radosti“ (2005). V „Ranních básních“ pokračoval v nápadu svého kolegy ze školy „hlubokého obrazu“, básníka Williama Stafforda, napsat jednu báseň každé ráno. Poezie „hlubokého obrazu“ se oproti klasickému narativnímu stylu i imagismu vymezila svým důrazem na iracionální, emočně nabité obrazy, avšak od surrealismu ji odlišuje způsob, jak uvážlivě s nimi nakládá. Bly to v poukazu na hlubinnou psychologii připodobňuje ke způsobu, jakým se vědomí snaží integrovat nevědomé představy – podobně je v poezii „hlubokého obrazu“ reálný popis vnějšího dění obohacován drobnými vpády iracionálna. V pozdějším období Bly hovoří i o „objektových

básních“ (object poems), v nichž smyslové dojmy z určitých objektů podněcují asociační „skoky“ do nevědomí. Toto napětí mezi věcností a jakousi obrazivou vágností, které až jako by charakterizovalo práci hlubinného psychologa, je pro Blye typické i tehdy, když jsou jeho básně zasazeny do konkrétního dění americké společnosti, nebo jsou naopak osobnější, a projevuje se rovněž v jeho esejistických dílech. Bly je autorem četných překladů, zejména z poezie španělské (Neruda, Machado, Jiménez, Lorca), hindské (Kabír), perské (Rúmí, Háfiz), švédské (Tranströmer) a německé (Rilke). Blyovy překlady mají hluboký dopad na jeho vlastní tvorbu. Asi nejproslulejším se Robert Bly stal díky „Železnému Janovi“ (1990). Po vydání této knihy, která nese podtitul Kniha o mužích, byl autor mnohými uvítán jako zakladatel mužského hnutí. Mužské hnutí lze charakterizovat jako cestu k hledání specificky mužské citlivosti. V češtině vyšel „Železný Jan“ roku 1999 v nakladatelství Argo (přeložil Marian Siedloczek), kde ho roku 2002 následoval „Král Panna“, s podtitulem O smíření mužského a ženského pohlaví, kniha napsaná společně s jungiánskou analytičkou Marion Woodmanovou (přeložili Ondřej Fafejta a Kateřina Cardová). Zatímco první kniha je rozborem německé pohádky o divém muži, který doprovází králova syna, zabývá se druhá ruskou pohádkou o cestě Ivana ke krásné a mocné Car panně. Časopisecky vyšly ve Světové literatuře (č. 2, 1990) překlady Jitky Herynkové a v revue Prostor (č. 45–46, 2000) překlady Antonína Přidala. Robert Bly se účastní mnoha seminářů na téma mužské identity a moudrosti starých pohádek a také hojně předčítá ze svých vlastních básní i překladů.

169

Někdy nedokáže muž říci, co…

(Robert Bly v překladech Ondřeje Fafejty)

170


WHAT JESUS SAID

CO ŘEKL JEŽÍŠ

The wind blows where it likes: that is what Everyone is like who is born from the wind. Oh now it’s getting serious. We are the ones Born from the wind that blows along the plain And over the sea where no one has a home. And that Upsetting Rabbi, didn’t he say: „Take nothing with you, no blanket, no bread. When evening comes, sleep wherever you are. And if the owners say no, shake out the dust From your sandals; leave the dust on their doorstep.“ Don’t hope for what will never come. Give up hope, Dear friends, the joists of life are laid on the winds

Vítr vane, kam se mu zachce: takový je i každý, kdo se narodí z větru. Myslím to vážně. Jsme narození z větru, který fouká plání a mořem, kde nikdo není doma. Ten zpropadený rabín řekl přece: „Neberte nic s sebou, ani přikrývku, ani chleba. Až nastane večer, spěte, kde jste. A řeknou‑li majitelé ne, setřeste prach ze sandálů; nechte ten prach u jejich dveří.“ Nedoufej v to, co nepřijde. Vzdej se naděje, milý příteli, trámy života jsou neseny větrem.

171

překladatelská hu



172



IT’S HARD FOR SOME MEN TO FINISH SENTENCES

PRO NĚKTERÉ MUŽE JE TĚŽKÉ DOKONČIT VĚTU

Sometimes a man can’t say What he… A wind comes And his doors don’t rattle. Rain Comes and his hair is dry.

Někdy nedokáže muž říci, co… Zvedne se vítr, a jeho dveře nerachotí. Prší, ale vlasy má suché.

There’s a lot to keep inside And a lot to… Sometimes shame Means we… Children are cruel, He’s six and his hands…

Je toho tolik, co si nechat, a tolik… že studem někdy… Děti jsou kruté, jemu je šest a ruce mu…

Even Hamlet kept passing The king praying And the king said, „There was something…“

Vždyť i Hamlet, když chodil kolem krále, se modlil a král pravil: „Na tom něco…“

173

překladatelská hu



174



MEN’S WORK (written for John Lee)

CHLAPSKÁ PRÁCE (psáno pro Johna Lee)

This morning I’ve been thinking How much I love the way some men Keep working with their bills. You’ve been Alone in the woods, heard that knocking sound Far off. It’s one of them.

Dnes ráno jsem uvažoval, že se mi líbí, jak někteří chlapi počítají. Jsi sám v lese, zaslechls klepavý zvuk tam daleko. Jeden z nich.

If you’re going to follow your beak Back to childhood, then the food you’re looking for Will be far beneath the bark. The beak is so Close to the brain that some men will want to Call the whole thing off.

Půjdeš‑li za zobákem zpátky do dětství, pak jídlo, co hledáš, bude hluboko pod kůrou. Zobák je tak blízko mozku, že někteří chlapi zatouží na vše zapomenout.

Men who work like this sometimes live in acres Of scrub trees. I like that cheerful sound. „Not many people here.“ „Woodpecker Friend, call me or I’ll call you. How’s That wood?“ „Hard but wormy.“

Při téhle práci se někdy žije přímo uprostřed houští. Mám rád ten veselý zvuk. „Tady moc lidí není.“ „Příteli datle, zavoláš ty mne, nebo já tebe? A jaké je to dřevo?“ „Tvrdé, ale plné červů.“

175

překladatelská hu




176


THE BURIED TRAIN

POHŘBENÝ VLAK

Tell me about the train that people say got buried By the avalanche – was it snow? – It was In Colorado, and no one saw it happen. There was smoke from the engine curling up

Pověz mi o tom vlaku, co ho prý zasypala lavina – sněhová? – Bylo to v Coloradu, bez očitých svědků. Z lokomotivy to funělo

Lightly through fir tops, and the engine sounds. There were all those people reading – some From Thoreau, some from Henry Ward Beecher. And the engineer smoking and putting his head out.

nad vršky jedlí, lehce. Všichni, kteří tam byli, četli – někteří z Thoreaua, někteří z Henryho Warda Beechera. I strojvůdce kouřil a vykláněl hlavu.

I wonder when that happened. Was it after High School, or was it the year we were two? We entered this narrow place, and we heard the sound Above us--the train couldn’t move fast enough.

Kdypak se to stalo? Snad po střední škole, nebo když nám byly dva? Dorazili jsme do soutěsky, slyšeli ten zvuk nad sebou – vlak se nedokázal dost rychle hnout.

It isn’t clear what happened next. Are you and I Still sitting there in the train, waiting for the lights To go on? Or did the real train get really buried; So at night a ghost train comes out and keeps going…

Pak už se přesně neví. Že ještě ty a já čekáme na sedadlech, až dají světla pokyn k pohybu? Nebo byl vlak doopravdy pohřben; takže po nocích jezdí jeho duch…

177

překladatelská hu



178



THE CAT IN THE KITCHEN (for Donald Hall)

KOČKA V KUCHYNI (pro Donalda Halla)

Have you heard about the boy who walked by The black water? I won’t say much more. Let’s wait a few years. It wanted to be entered. Sometimes a man walks by a pond, and a hand Reaches out and pulls him in.

Slyšel jsi o tom chlapci, který se procházel u černé vody? Víc nepovím. Je třeba počkat několik let. Ta voda to chtěla. Někdy se procházíš kolem rybníka a vymrští se ruka a stáhne tě dolů.

There was no Intention, exactly. The pond was lonely, or needed Calcium, bones would do. What happened then?

Ale ne zcela úmyslně. Rybník byl osamělý, nebo chtěl vápník, třeba kosti. A dál?

It was a little like the night wind, which is soft, And moves slowly, sighing like an old woman In her kitchen late at night, moving pans About, lighting a fire, making some food for the cat.

Trochu jak noční vítr, měkký a pomalý, uvzdychaný jak stará ženská večer v kuchyni, s pánví v ruce, když zapaluje v troubě, vaří kočce.

179

překladatelská hu


(Komentované ukázky z překladu)

Tak jako překryla politická aureola zář Solženicyna‑spisovatele, převážila nakonec v jeho tvorbě tematika lágrová nad zobrazením největšího válečného konfliktu. Alexandr Solženicyn (1918 – 2008) sloužil za války na frontě jako důstojník u dělostřeleckého vojska, ze svých bojových zážitků však čerpal relativně málo. Své zatčení na jaře 1945 popisuje v „pokusu o umělecké pojednání“ Souostroví GULAG, krátké válečné reminiscence (nikoliv ovšem autobiografické) se objevují v novele Jeden den Ivana Děnisoviče a v Drobnostech (Starý kbelík). Povídka Příběh na stanici Kočetovka se sice celá odehrává ve válečném Rusku dvaačtyřicátého roku, ale v zázemí, a je prodchnuta atmosférou špionolapačského podezřívání, jehož obětí se stane voják Tveritinov. Kapitolu Ve válce s Německem obsahuje historická práce o soužití Rusů s Židy Dvě stě let pospolu, k válce se vrací i scénář Tanky znají pravdu a poéma Pruské noci. V roce 1998 vyšla v Solženicynově „mateřském“ časopise Novyj mir válečná povídka Adlig Schwenkitten.

180

ADLIG SCHWENKITTEN 1 V noci z 25. na 26. ledna pronikla do štábu dělostřelecké brigády zpráva ze štábu dělostřelectva armády o průniku čelního tankového sboru k baltskému pobřeží. A to znamená, že Východní Prusko je odříznuto od Německa! Odříznuto – zatím pouze oním dlouhým úzkým klínem, za kterým se netáhne vlečka vojsk všeho druhu. Tak, a jsou za námi ty doby, kdy jsme ustupovali. Prusko je odříznuto! Obklíčeno! Tohle už považujte, soudruzi politruci, za konečné vítězství. Dostaňte to do bojových letáků. Nyní je Berlín na dosah ruky, a možná zrovna my se tam zastavíme. Už pět dní trvalo tažení Pruskem a stále se slavilo. Jakmile jsme se před jedenácti dny prorvali z narvských pozic, pět dní bojů v Polsku bylo ještě urputných, a od pruské hranice jako by se strhnul kouzelný závěs – německé jednotky se odvracely do stran a před námi se odkrývala neporušená bohatá země, vplouvající do našich rukou. Sloupovité kamenné domy s ostrými vyso kými střechami, spánek na měkoučkém, a dokonce pod peřinami, ve sklepích zásoby jídla se vzácnými lahůdkami a pamlsky a k tomu pití zdarma, co kdo najde. A tak jsme se pohybovali Pruskem v jakémsi podroušeném stavu, se ztrátou přesnosti kroků i myšlení. Po tolika letech válečných obětí a ztrát je přece potřeba se trochu uvolnit. Ten pocit zasloužené odměny zachvacoval všechny až po nejvyšší velitele. Řadové vojáky o to více. A – nalézali. A – pili. A ještě přidávali na počest obklíčení Pruska. A k ránu šestadvacátého sedm řidičů, jedni od tahačů a další od ZISů, skončilo v křečích na otravu metylalkoholem. A další se chytali za oči. Tak začal den v této brigádě. Slepnoucí odvezli do lazaretu. A kapitán Toplev s dětskou

181

překladatelská hu

Alexandr Solženicyn o druhé světové válce

Adlig Schwenkitten

kulatou tváří sotva povýšený z nadporučíka, zaklepal s hlášením o událostech na dveře pokoje, kde spal velitel druhého oddílu major Bojev. Bojev spal vždy tvrdě, ale probouzel se rychle. Vzal si na tu noc postel se zvláštní nádhernou peřinou, teď si natahoval uniformu a stál na koberci ve vlněných ponožkách. Na jeho gymnasťorce visel obdivuhodný počet vyznamenání: dva Rudé prapory, Alexandr Něvskij, Vlastenecká válka a i dvě Rudé hvězdy (dokonce z Chasanu a finské války, a měl i třetí Rudý prapor, nejvyšší, ale ten mu při zranění zmizel nebo ho někdo ukradl). Měl tak celou hruď ometálovanou a všechny nosil, nenahrazoval je stužkami: příjemná byla jejich tíha, jediná radost vojáka. Doplev, sotva měsíc povýšený z náčelníka průzkumu oddílu na náčelníka štábu, podle předpisu zasalutoval a horlivě podával hlášení. Tváře napjaté, hlas ještě dětsky hřejivý. Z druhého oddílu se na smrt otrávili: Podključnikov a Lepetušin. Major byl středního vzrůstu, protáhlé hlavy a s pečlivým krátkým střihem, jeho tvář připomínala prodloužený pravoúhelník, s vrcholy na temeni a čelisti. Obočí nerovné a nos zahnutý na bok k hluboké vrásce v jakoby neustálém, nekonečném napětí. V tomto napětí i naslouchal. A po chvíli hořce odpověděl: E‑e-ech, hlou posti… Stálo to za to vyhnout se tolika granátům – a uváznout na láhvi v Německu. Pohřbít – ale kde? Sami si místo vybrali. Po průchodu Aplesteinem se brigáda pro jistotu opevnila v bojových pozicích na místě, přestože se nepočítalo s palbou, pořádek je pořádek. Ne, na německém hřbitově ne. V místě palebné čáry je pohřbíme. Lepetušin. Ten i takový byl. Horlivý a ochotný ke všemu, nezodpovědný. Ale Podključnikov? Vysoký, přihrbený, seriózní chlap. A nechá se svést.

182


Adlig Schwenkitten

2 Zem byla zmrzlá a kamenitá. Hluboko se nedostaneš. Rakve stloukl rychle a hladce vlastní truhlář Sortov z místních ohoblovaných desek. Zástavu rozvinout? Žádnou zástavu nikdo nikdy neviděl mimo přehlídku brigády, když byla vyznamenávána. Vždy byla uložena někde u zásobovacího útvaru v třetím ešalóně, aby se neriskovalo. Podključnikov byl ze třetí baterie, Lepetušin z šesté. Pronést řeč vylezl politruk Gubajdulin, známý divizní komik. Dnes už byl od rána opilý a na rozloučenou splétal fráze – o svaté Vlasti, o doupěti zvířete, do kterého jsme vstoupili, a – pomstíme se za ně. Velitel palební čety šesté baterie, mladičký, ale ostrý poručík Gusev, se styděl a podrážděně naslouchal. Ten politruk se s lehkostí politického povyšování? nebo ze známosti s komisařem brigády? na očích všech za rok a půl vyhoupl z mladšího seržanta na nadporučíka a teď všechny poučuje. A Gusev měl jen osmnáct a už rok je na frontě poručíkem, nejmladším důstojníkem brigády. Tak se rval na frontu, že otec generál ho jako ještě neplnoletého přihlásil do krátkodobého kurzu podporučíků. Každý to má jinak. A vedle stál Váňa Stanin z oddílové čety řízení. Vynikající talent, sám výborně řídil dělostřeleckou palbu na místě důstojníka. Ale za stalingradských dní čtyřicátého druhého roku z jejich školy každého třetího studenta poslali nedoučeného na frontu. U kádrováků zůstal Staninovi škraloup za původ z rodiny samostatně hospodařícího rolníka. A dnes tento dvaadvacetiletý voják, ve skutečnosti důstojník, nosí hodnost staršího seržanta. Politruk skončil – Gusev se dostal k hrobům na dva kroky vpřed. Chtěl to jinak, ne tak, chtěl – ale! Slova nevyšla. Jen se zeptal staženým hlasem: Proč takhle, kluci? Proč? Zakryli deskou.

183

překladatelská hu


Adlig Schwenkitten

Zatloukli. Spustili na provazech. Zaházeli cizí zemí. Gusev si vzpomněl, jak je pod Rečicí bombardoval junkers na cestě. Nikdo nebyl raněn a v zásobovacím vozidle se střepinou rozbila třílitrová láhev vodky. Ach, jak kluci truchlili! Bylo to horší jak vlastní zranění. Ruský voják se v pití nešetří. Na hroby natloukli náhrobní sloupky, zatím nenatřené. A kdo je pohlídá? V Polsku stály německé vojenské náhrobky z patnáctého roku. Ušikov, náčelník spojení, je na Narvě vyvracel, shazoval a mstil se. Nikdo mu nic neřekl. Procházeje kolem ztichlé skupiny vojáků, Gusev uslyšel, jak si malinký, pohyblivý Jurš z třetího družstva jeho čety, ve kterém sloužil Lepetušin, postěžoval: Ale jak to vydržet, kluci? Jak se udržet? V tom je i sladká naděje: myslíš, že to přejde. Jo, a pohladilo to šedým křídlem po tváři. Zachmuřili se. Velitel družstva Nikolajev se nesouhlasně díval skrze škvírky zúžených očí. On vodku vůbec nepil. A život, práce – teče, je to potřeba. Kapitán Toplev odešel na štáb brigády zjistit, jak bude pohřeb zapsán. Náčelník štábu, hubený, vysoký podplukovník Veresovoj, odpověděl za chůze: Komisař již rozhodl: „Padl hrdinskou smrtí při obraně Vlasti“. Teď měl jiný problém, koho posadit za volanty na cestu. Dělostřelecký útvar dostane příkaz, aby se v noci přesunul na novou pozici, když ale tahače s děly dojedou na nové místo určení v pruské vesnici Adlig Schwenkitten, vyjde najevo, že se ztratilo telefonické spojení s velením a že dělostřelce nekryje ani pěchota ani tanky. Podpůrné jednotky zůstaly ve výchozí vesnici, neboť komisař brigády se domluvil s kontrarozvědčíkem Tarasovem a odložil přesun až na ráno. V Adlig Schwenkitten se rozhostí znepokojující ticho, které nevěstí nic dobrého. Najednou se objeví německý voják, který přišel rudoarmějce varovat před blížícím se útokem. Když útok opravdu zanedlouho

184


Adlig Schwenkitten

začne, jsou dělostřelci brzy zdecimováni a jejich těžká děla zničena, jen části vojáků se podaří probít se z obklíčení. Druhý den ráno se roztrpčeně hledá viník. 24 V polní kuchyni se vydávalo, byli tady i naši. Kapitán Toplev styděl se a v rozpacích stál rozpačitý před veliteli čet. Co mohl dělat – co by bylo lepší? Neumlkaje všechno znovu vykládal Kasjanovi: jak to bylo, jak se nečekaně připlížili – nebylo možné zachránit děla. A kapitán Kasjanov, taky za nic nemůže – jak, za co by mohl. Za hodinu, přijela zezadu od Liebstadtu dvě auta. V prvním, trofejním oplu, pomocník náčelníka brigády – major, náčelník průzkumu brigády – major, a ještě jedna nižší šarže. Nemohli věřit vlastním očím: to se stalo za několik hodin? Od včerejšího večera? A to všechno? Vrhli se telegrafovat na štáb. A z dalšího auta – politruk druhého oddílu Konopčuk a šéf partaje Gubajdulin, vyspalý, střízlivý. A brigádní smeršovec major Tarasov. Shromáždili důstojníky: Co a jak? Nespokojení nadávali Toplevovi i Kasjanovovi: jak bylo možné takhle se seknout?! Tarasov tvrdě: Pojem „nečekaně“ nesmí existovat. Musíme být připraveni vždy na všechno… A utrápený Toplev ztrácel rozvahu: Ale to se vědělo. Upozorňovalo se na to. Co? Jak upozorňovalo? Toplev jim řekl o přeběhlíkovi. Tarasov divoce vzhlédl: Kde je? Odvedli ho tam, k panskému domu. Ostatní ze štábu se probrali, pochopili: ještě teď to tady smrdí ohněm. Je třeba zmizet. Ve štábu brigády už zatím měli informace shora o velké noční ofenzívě

185

překladatelská hu


Adlig Schwenkitten

Němců na severu, daleko širší než tady. Třetí oddíl je v úplném obklíčení. Rozkaz: zachránění se okamžitě stáhnou přes Liebstadt k Herzogenwaldu. K Tarasovovi přivedli přeběhlíka. Nehledě na noční střelbu se možná i prospal? Pokoušel se usmívat. Smířlivě. Napjatě. V očekávání. Kom! přikázal mu Tarasov ostrým pohybem ruky. A odváděl ho za kůlnu. Šel za ním a za chůze vytahoval pistoli z pouzdra. Za kůlnou – jen dva výstřely. Byly tiché po dnešní hromové noci.


Adlig Schwenkitten

Ve své válečné povídce se Solženicyn vyrovnává s neblahým působením vojenské kontrarozvědky SMERŠ (Směrť špionam), ale hodně místa věnuje i každodennímu frontovému životu a neokázalému hrdinství řadových vojáků a důstojníků. Je ovšem velice kritický a zároveň soucitný, vzpomeňme jen líčení nešťastných vojáků, kteří se otrávili metanolem. Stylisticky zůstává na vysoké úrovni rafinované prostoty, jakou známe z jeho dřívější tvorby, snad jen přibylo na úderné úsečnosti a stupňující se staccatovitosti rázně odměřených vět, což zvýrazňuje strohost vojenského tématu. Při vší míře sebekritičnosti však zarazí jedna věc: absence jakékoliv zmínky o systematickém znásilňování německých žen ruskými vojáky, jako by tato rána byla příliš čerstvá a bolestivá i pro Solženicyna. „Jednodenní povídka“ Adlig Schwenkitten spolu s několika dalšími povídkami otištěnými v devadesátých letech dokazuje, že spisovatel, jenž valnou část svého dvacetiletého amerického exilu věnoval gigantickému historickému projektu Rudé koleso, si zachoval čas i sílu na psaní klasické prózy. A že jeho spisovatelský talent zůstal zachován. Zřejmě navěky. Komentář Norbert Holub, z ruštiny přeložil Josef Zajíček

186

187

překladatelská hu


Odysseus Vyšel z budovy, ale rovně k zastávce tramvaje udělal jen pár kroků. Pak ho to vzalo zprava. „Vítr?“ – prohodil sám k sobě a nedůvěřivě se rozhlédl. Ale všechny pláště schlíple visely na schlíp‑ lých tělech netečných kolemjdoucích. Žádný pohyb holých větví javoru, nyní v listopadu už zcela zbaveného po‑ sledních listů. „Na mrtvici jsem přece příliš mladý“ – zahýbal pravou rukou a pokrčil nohu. A s definitivním uleh‑ čením odhodil možnost této diagnó‑ zy. „Tak, hergot, co to je?“ – Karel stá‑ le nechápal, proč mu špičky bot míří šejdrem na roh ulice, která se plazila vzhůru po jednom z brněnských kop‑

188

ců. Pak se ale podíval pozorněji, zaost‑ řil a – na rohu jinak ošuntělého baráku zahlédl v zapadajícím slunci zablýsk‑ nout se vývěsní štít nové hospody. S dobrým plzeňským. „Žízeň!“ Takže žízeň dokázala pohnout jeho magne‑ tickým polem. Znovu udělal vpravo hleď a – pronikavé světlo odražené ze štítu ho na chvíli oslepilo. „Zásah,“ vzpomněl si na svůj boj o Helenu. Na vyleštěnou zbroj spolužáka Trojana, který mu mával pod nosem stříbrnými hodinkami a peněženkou napěcho‑ vanou zlaťáky. Rodinný poklad. No co, neměl šanci – Trojan! Stejně se do Heleny nakonec dostal a v jejím břiše

šramot

Vladimír Šrámek

ukrytý počkal – až první láska přejde. Pak vypleněné město opustil. A vyleš‑ těné přilbice a štíty Trojanů ztratily svůj lesk v prachu všedního života. To se stalo i teď. Slunce definitiv‑ ně zapadlo za krovy vilek v Masaryko‑ vě čtvrti a – bylo po blýskání. Šedivá cedule u hospody prozaicky lákala na tlačenku a utopence. A tomu Karel – neodolal. V putyce jak v podpalubí ná‑ mořníci do sebe lili jedno za druhým. „Hola hej, hola hej,“ hejkali mimo rytmus, šťastní, že nalezli svůj přístav. Karel se jak kapitán posadil na vyvýše‑ né pódium pod sklepním oknem. Prv‑ ní dvě piva se prohnala jeho sežehlým jícnem jak pouštní voda vádím v době dešťů. A Karel – rozkvetl. A další pěna přistála na zjizveném stolu. A další. Ka‑ rel upil zpola a rozhlédl se. Námořníci máčeli křivé frňáky v těch zrezivělých lotosových květech. A odtrhnout sosá‑ ky od nektaru – ne a ne! A Karel začínal taky pociťovat touhu vysát vše až do dna. Do dna! Hodil do sebe ještě dvě, ale pak mu útroby začaly v břiše plavat jak poblázněné ryby. Naštěstí mlčely. Karel se popral s gravitací, strčil ámose

pod tácek a napůl proti své vůli vyra‑ zil z přístavu na pevninu. Jenže – ta se mezitím změnila v širé moře, které se Karlovi hýbalo pod nohama a zdvižené vlny hrozily nohy co chvíli podrazit. Vecpal se do kolemjedoucího korábu. Na zádi měl číslici sedm a ráhnoví bez plachet bralo vítr snad odněkud z mraků. Napěchován mezi ostatní námořníky s údivem zjistil, že tahle loď přepravuje kromě starců také ženy a děti. „Nebezpečné,“ houkl si pod ne‑ existující vousy. A loď – jako by ji oča‑ roval – náhle zastavila. „Vystupovat, přejděte si do přistaveného autobusu!“ zaznělo z ampliónu. „Hergot, to Brno je rozkopané, ni‑ kudy se nedá projít, aby sis nezvrknul kotník,“ nadával Karel, když kličkoval mezi vytrhanými dlažebními kostkami a zapomenutými kalužemi. Podíval se vzhůru – a zdálo se mu, že dům, u kte‑ rého stál, poznává. A ze zešeřelého okna se vykláněla – Kirké! A také ho poznala a mávla, aby šel nahoru. No, když vás zve mladá kolegyně – nelze odmítnout,“ zopakoval si Karel zá‑ kladní pravidlo lékařské etikety a vy‑

189

Vladimír Šrámek

Odysseus

stoupal až do koruny činžáku. Kirké v přiléhavém domácím úboru, černý skorosamet se žlutými tropickými kvě‑ ty. „Pojďte dál,“ a ukazovák co kouzel‑ nickou hůlku zapíchla do prázdného prostoru za svými zády. Karel se zabo‑ řil do pohovky a chvíli nevěděl, co říct. Naštěstí mu Kirké dala čas na rozmyš‑ lenou a šla vedle do kuchyně přichystat kávu. „S cukrem?“ zavolala pronikavým hlasem ve chvíli, kdy Karel dokončoval rekognoskaci terénu – vonné tyčky, těžké záclony, popelník z ústřic. A sa‑ movar – připravený vyprávět příběhy. Kirké podsunula Karlovi voňavý ná‑ poj pod nos, přešla do rohu místnosti a vrátila se ke stolu s cellem. Posadila se na židli přímo proti němu, zapustila nástroj do svého klína, objala ho svýma dlouhýma nohama – a beze slova zača‑ la hrát. Karel zaúpěl. I když měl v hlavě napěněno, přesto zmobilizovaly se mu v těle zbytky erotické krve a zamířily neomylně – dolů. Karel v tu chvíli dě‑ koval samotnému Diovi, že si ráno vzal pevné džíny a že teď nesedí na návště‑ vě jak ukazovátko. Střelka jeho kompa‑ su totiž mířila přímo do Kirké. Nešlo

190

šramot

Vladimír Šrámek

Odysseus

to, nešlo to – bylo to jak imperativ: Jdi! Vstal, vykloubil cello z ženského klína a nacpal se tam místo něj. Kirké sevře‑ la nový hudební nástroj jak past. „Jako past,“ problesklo Karlovi hlavou a vze‑ přel se. Taky se mu zdálo, že z obrazu na stěně se na něj zle mračí Pénelopé. A že v zrcadle na stropě zahlédl prase‑ čí rypák. Vytrhl se Kirké a bez omluvy a málem bez bot vyrazil ze dveří na chodbu a dál po schodech… Zastavil se až ve vedlejší ulici. A ta ústila přímo do jeskyně. Prošel kamen‑ ným portálem a ocitl se v jejím tichu. Tajuplném, strašidelném. Opatrně, jako lovec a válečník, našlapoval po‑ dél stěn. Rána může přijít odevšad – i shůry. Odtud se taky ozvaly varha‑ ny. Zvrátil hlavu a… díval se do tváře Kyklópovi! Polyfémos! Fixoval ho svým rudým okem. Karel se zamáčkl do vý‑ klenku, ale ten pohled si ho našel jak svědomí. Co, možná že to bylo – Samo Svědomí! Chvíli se Karel snažil svést souboj pohledů z očí do očí, ale brzy s tím krvavým okem souboj prohrál. Odvrátil zrak. A raději vklouzl mezi stádo ostatních ovcí, které v tu chvíli

v jeskyni přebývaly. Když vycházel ven, jen se modlil, aby ho mezi nimi Kyklóp nerozpoznal. Protože tento, tento Kyklóp nebyl slepý! Utíkal. Prchal temnými ulicemi kamenného města, zacpal si uši, když míjel luxusní výlohu s nabídkou lu‑ xusního červeného srdce. Fungovalo to. Přestal slyšet to šílené vábení své‑ ho, dnes tak zkoušeného chtíče. Který by ho rád stáhl do Charybdy vířivek

obývaných nymfami. A prchal dál, dál. Mokré koleje svítily v odlesku so‑ díkových lamp jak nesčetná scestí, ale on – snad po paměti – mířil neomylně na sever. Tam, tam někde – Ithaka. Teď už jen na sever – domů! Dorazil zcela vyčerpán. Pénelo‑ pé – vyčítavé oči jak duhovky rozku‑ tálené po celém bytě – ani nevstala od stolu. „Tak ty ses nám vrátil,“ jen řekla tiše a mnohoznačně…

191

telegrafické recenz

telegrafické recenze Petr Čermáček KOLIK BÁSNÍKŮ SE PROTÁHNE NEBESKOU ŠKVÍRKOU…

Pokud v minulých telegrafických recen‑ zích psal Miroslav Chocholatý o tom, že by bylo nespravedlivé, aby knihy debutantů zůstaly bez reflexe, já tento‑ krát dodávám: a stejná škoda je, pokud nejsou reflektovány sbírky autorů již zavedených, ale přesto často nestojících v popředí kritického či recenzního zá‑ jmu. Takže tentokrát od obojího: ně‑ kolik zavedených a jeden nezavedený autor. Kdo zná poezii Josefa Mlejnka (nar. 1946), ne‑ bude sbírkou Zcestymluv (Atlantis, Brno 2007, ná klad ani cena neuvede‑ ny) překvapen. Opět se střídají „běžné“ básně s krátkými básněmi ala haiku a básně‑ mi v próze. Mlejnek se často (možná až příliš) nechává nést zvukem slov, místy to budí až dojem, že obraz či myšlenka jsou jen druhotnou odvoze‑ ninou, že se zcela podřizují zvučnosti. Snad je to občasnými, trochu „tuhými“ rýmy – například: „Lusky nelusky, / mystické zálusky?“ Na jedné straně jsou ve sbírce spontánní záznamy, na straně druhé básně‑aforismy, hořké a ironicky vypointované komentáře, někdy trochu tezovité, častěji však úderné a trefné: „Prokletý neví / o svém prokletí, má se / za

prašivého.“ Krátká „haiku“ na mne občas působí křečovitě, těžkopádně. Naopak delší básně v próze (či lyrické prózy?) považuji za vrcholy sbírky. Plynou v podmanivém rytmu, jsou chytré, vře‑ lé, vypozorované i promyšlené zároveň. Stejně jako v Pastvině evokují Reynkovy Rybí šupiny či Hada na sněhu (bez jaké‑ hokoliv epigonství). Mlejnek jako by odbočkami a lyrizováním spíše získával než tratil, když je stručný, působí to ně‑ kdy osekaně či příliš chtěně. Celkově jde ovšem o knihu zdařilou, byť podle mne autorovu výbornou prvotinu Pastvina nepřekonává. Že je Jana Štroblová (nar. 1936) básnířkou par excellence, potvrzu‑ je aktuální sbírka Lament (Akropolis, Praha 2008, náklad neuveden, do‑ poručená cena 99 Kč). Název je příznačný, lamentování je to ovšem nejen věrohodné, ale také nápa‑ dité, přirozeně vypointované, formálně vybroušené. Hořkost ze stárnutí a mě‑ nícího se světa kolem není sebelítos‑ tivá, spíše sebeironizující, sarkasticky glosující, rebelantská (jakkoliv to může někomu v tomto kontextu znít neprav‑ děpodobně) a žensky senzitivní („ano je v těle čím dál těsněji // ten divný hvězd-

ný záměr započal se / že se ti straky a sojky – i ony – div nesmějí: / Jsi v prodlouženém druhém poločase / Tytam syté barvy šarlat lásky her“). Díky výše řečenému potom čtenář rád vel‑ koryse přehlédne lamenty, jež zní trochu tuctově či přepjatě – „tlamy tlampačů a klamy reklam“, „dnes betonový svět nás ve svém ghettu zamyká“. Ani ty totiž nic nemění na charak‑ teru a přesvědčivosti celé sbírky, která je na jednu stranu obrazově i myšlenkově pest‑ rá, a přitom na straně druhé velmi pevně držící pohromadě. Jednotlivé básně se vzá‑ jemně potvrzují, zesilují i ironizují – tak jak je třeba. Standa Černý (nar. 1984) je básník zatím neznámý, a po‑ kud nebude psát jinak, než tomu je ve sbírce Na vlastní kůži verše (J. Vacl, Olomouc 2008, náklad ani cena neu‑ vedeny), troufám si tvrdit, že neznámým zůstane. Místy nelze nemít do‑ jem, že spíše než o poezii jde o pomstu češ‑ tině (či češtinářce?): „dráha je měkký průlin večera / stanice je nov / se leká / jeho naší seismiky / svlečená / krajina klečela před oknem / v kupé / po mně dupe kouř“; „úplněk se udělal za mého svědka svítání“. Čtenář se přes podob‑ ná houští jen stěží prodírá k významům, prodere‑li se, nic oslnivého ho nečeká. Mladicky silácké deklamace a gesta, útržky událostí a mnoho psaní pro psaní. A pokud se někde mihne silný či přesvědčivý obraz, je v zápětí nemilosrdně znásilněn: novo‑ tvary, chybnými (pravděpodobně úmysl‑ ně) slovesnými tvary, fragmentalizací, neú‑ čelnou inverzí… K téhle knize se na rozdíl od předchozích sotva budu vracet.

Přiznám se, že pro mne jako čtenáře sbírky Neúplný čas mokré trávy je nová kni‑ ha Inky Machulkové (nar. 1933) Jako Šimi odpouštíme (Společnost Lešehradeum, Praha 2008, náklad ani cena neuvedeny) zklamáním. Aforistické miniatury, doprovázené kresbami Ludvíka Fellera, jsou málokdy dostatečně břitké, aby mne opravdu rozesmály, vyprovokova‑ ly, intelektuálně „omráčily“ či vzbudily jiné silné hnutí… Texty nejsou špatné, a kresby je doprovázející jsou dokonce velmi dobré, mají příjemně „lehký“ rukopis, jenže vše to jaksi nestačí. „Čtyři andělé boží / se klouzají v lodi chrámové. // Kostelníku, kostelníku, / kdo to bude uklízet…“ No a? Co je za hříčkou? Sama o sobě na papíře příliš neobstojí… To, co se mi na básních Karly Erbové (nar. 1933) ve sbírce Smírčí kámen (Protis, Praha 2007, náklad neuve‑ den, doporučená cena 168 Kč) líbí, je zároveň do urči‑ té míry jejich slabinou. Pří‑ močarost, řečovost, hledačský neklid jsou u básnířky této generace nečekané a osvě‑ žující. Na druhou stranu ovšem poezie po‑ dobného druhu snáze umožní rozmělnění obrazů, svádí k vrstvení nepodstatných či přecitlivělých expresivit či vůbec k mnoho‑ mluvnosti. Celá kniha jako by byla prostou‑ pena napětím mezi pokorou a vzpourou, mezi poezií samovolně vyvěrající a poezií vymyšlenou, mezi výsostnou lyrikou a au‑ toterapií. A tak na jedné straně najde čtenář přesné a silné verše („TEN ROK CO BOU-

193

telegrafické recenze CHL ČERNOBYL // Pelyněk deseti hirošimských bomb / umírali u nás v těle matek chlapci // Děvčata byla vzpurná / Držela se pupeční šňůry / a připravovala se na modřiny…“) a na straně druhé bohužel i poetickou mělčinu („…Vlaštovky po drátech / trénují zelené sbohem / Léto už ztrácí dech / Zahrada začíná žhnout žlutí…“). Absolutní minimum hlušiny, silný příběh a v nejlepším slo‑ va smyslu krásná poezie, tak lze jednou větou charakteri‑ zovat knihu Slavomíra Kud‑ láčka (nar. 1954) Svět, který předtím nebyl (Dauphin, Pra‑ ha‑Podlesí 2008, náklad 300 kusů, cena neuvedena). Zralá a neokázalá poezie o vztahu muže, kterému „dávno minulo čtyřicet“, a devatenáctileté ženy – „útlá a pevná, plná síly“. Kniha (či lépe skladba) je pečli‑ vě dramaticky vystavěna, možná i proto, že vznikala dlouho (2000 – 2007). Snad jen epilogů je příliš a poněkud zeslabují předchozí, ale to je marginální… Podstat‑ ná je přesnost, s jakou Kudláček zachycuje a pojmenovává okouzlení i rozčarování, výšinu i propast, jeho schopnost výmluvně řadit v prostém výčtu obrazy mimořádné účinnosti a přesvědčivosti. Vypsal jsem si více než desítku úryvků, které by bylo tře‑ ba citovat – jednak pro výše řečené, jednak proto, že knihu charakterizují lépe, než to mohu učinit já. Tak alespoň čtyři z nich. „S ničím nepohnout, nic neodnášet / – první podmínka pohybu v čase…“ „Na úzké dívčí

194

posteli / nejisté doteky bez rukou / spíš otisky!“ „Jsme silnější než jiní / ale jiní než silní…“ „Rozeklaté světlo, jakoby / těsně před prozřením / ztěžklé jen babiččinou / televizní pohádkou v beznaději…“ Co dodat, snad jen to, že kni‑ ha je krásná i graficky, jak to u Dauphinu bývá. Sbírka Vladimíra Stibora (nar. 1959) Conquistadoři noci a jejich psi (Severočeská vědecká knihovna Ústí nad Labem a Severočeský klub spisovate‑ lů, Ústí nad Labem 2008, ná‑ klad 600 ks, cena neuvedena) je v mnohém opakem knihy předchozí. A to jak formálně (nekvalitní ilustrace i ty‑ pografie), tak básnicky. Příliš často je v ní mělká poezie s četnými banalitami či klišé („…poslední ohníčky jeřabin / i prosby mateřídoušky, / ne nepodobné pohlazení“) či křečo‑ vitým rýmováním, „zdobícím“ volný verš (dlažbě – slávě – slávě – šatlavě). Stibor má velkou obraznost, jenže ta se zdá být bez korekce, a tak místy spíše škodí, než by sloužila. Básně pak nechtěně působí jako cvičení na dané téma – biblické, milostné či filozofické. Nekritičnost korunuje na konci knihy sedm stran chvalozpěvů na au‑ torovu poezii, vybraných z koresponden‑ ce. Zkrátka: „Po hřbetě nejdelší srdeční vlny / sklouzne smyslný, / nestydatě statečný / a krásný motýl. // Na prstech jedné ruky / okamžitě spočítá, / kolik básníků / se protáhne nebeskou škvírkou.“ Tipnul bych si, že Stibor to za tuto knihu nebude.

195

recenz

recenze VE STOPÁCH OSAMĚLÉHO POUTNÍKA Roman Szpuk: Chrámová studně Nakladatelství Stehlík, Volary 2008

V letošním roce vydal Roman Szpuk (nar. 1960) již patnáctou sbírku. Hned v úvodu však musím říci, že pro mne coby sympatizanta autorovy dřívější tvorby byla tato kniha zklamáním. Při‑ tom se toho na první pohled ve Szpuko‑ vě poezii příliš nezměnilo. Básník opět akcentuje křesťanské hodnoty. V bás‑ ních metafyzického přesahu nalezneme bohatou obraznost vyrůstající z krajin‑ ného i biblického základu. Prostorově jsou texty spojeny převážně s horskou či podhorskou krajinou, kam básník podniká nespočet denních i nočních výletů a kde nachází klid k meditaci. Sa‑ mota, ticho a blízkost k šumavské příro‑ dě jsou i nyní základními souřadnicemi Szpukova básnického světa. K zachycení převážně lesních sce‑ nérií autor nepotřebuje velké plochy. Pracuje především s náznakem, čímž jednotlivé verše získávají až torzovitý ráz. Nepřehlédnutelný je jeho cit pro detail i originální metaforu. Szpuk rád zaměňuje harmonicky tichá zákoutí za drsný záběr rozvichřené (či jinak znepokojivé) krajiny. Tato tendence je patrná zejména v závěru sbírky a do‑ dejme, že v těchto pasážích je autor nejpřesvědčivější.

Básník je přitahován tajemstvím země. Máchovský cejch mu určil úděl poutníka naslouchajícího přírodě, své fantazii i snům („Jak hojivá jsi, noci, / chladíš mi tváře, léčíš zrak. / Ubírám se do údolí, / co v šum si potok navléká“). V pří‑ rodě se setkává s Bohem, jehož přítom‑ nost dokáže (v téměř panteistickém duchu) nalézt v různých podnětech ve svém okolí. Bůh provází jeho každo‑ dennost i chvíle výjimečné, je neodděli‑ telnou součástí básníkova života. Problém tedy netkví v autorově záměru ani v nedostatku invence. Ne‑ lze ho vinit z předstírání hloubky, které se verbálně dotýká. Szpuk je básníkem vidoucím, jehož pohled dokáže zachy‑ tit jevy v okamžiku jejich zpodstatnění, například ve chvílích, kdy se přírodní děje stávají metaforou lidské existen‑ ce. Jeho poezie není ani klišovitá, ani nepodléhá zdobné religiozitě. Přesto se u mnohých textů nemohu zbavit do‑ jmu, že s nimi není něco v pořádku. Sé‑ mantický ventil zůstává buď nedotažen, autor jako by se zastavil na půli cesty a nápad se mu nepodařilo zcela realizo‑ vat, anebo je naopak vše intelektuálně přetaženo a řada intertextuálních va‑ zeb báseň spíše tříští. Básník navíc podléhá přílišnému estétství a jeho snaha o koncentrova‑ ný lyrismus ústí ve verbální cizelérství a bohužel také i v občasné používání slov významově prázdných. Básně kolísají mezi konkrétnem a abstrak‑ cí. Mají lehce archaický nádech a také nemalou příměs patosu. Jsou prostou‑ peny širokou škálou aluzí na literární

i mimoliterární kontext (zejména výtvarné umění). Nejsilnější intertextuální prová‑ zanost je s biblickým kontextem. Dokonce se zdá, že autorovi logika dneška mnohdy splývá s logikou biblickou a že reálný čas je kontaminován časem věčnosti. Dosti bizarními doplňky textů jsou autorské „komentáře“, sdělující, co vlastně autora inspirovalo a o čem báseň vypoví‑ dá. Jako by sám autor nevěřil, že báseň je významově soběstačná a že čtenář bude schopen tento komunikát dešifrovat. Vzni‑ ká tak zajímavý paradox, autor záměrně nechává verše v zkratkovité a jaksi neúplné podobě, aby vzápětí skutečnost, k níž na‑ rážky odkazují, zcela demaskoval. Szpuk se opět snaží, aby jeho verš byl krystalicky čistý a konzistentní. Do popře‑ dí vystupuje již zmíněná složka intelektu‑ ální, která nyní koriguje básníkovy prožit‑ ky a emoce. Bohužel takto předestilovaná skutečnost působí značně monotónním dojmem. Autorův jazykový cit, smysl pro zvukovou stránku verše či pro rým nyní jaksi nedostačuje. Básník pracuje s poměr‑ ně úzkým motivickým okruhem, přičemž četnost některých motivů (například luny) je až únavná. Ozvláštněním jsou naopak intimní (erotické) motivy, které se pojí se zvláštní snovou atmosférou, v níž může‑ me zaslechnout akordy biblických písní či podobenství („Zní zprostřed noci: Milý je tu! / ‚Kde, ach, kde?‘ ta slepá se rozteskní. / Družky: ‚Už nech toho žalozpěvu!‘ / Však ona: ‚To je mezi mnou a propastí.‘“). Co říci závěrem? Snad tolik, že se autorovi v této sbírce nepodařilo přiblížit ke kvalitě jeho vrcholných sbírek z konce devadesátých let či počátku tisíciletí (jakou

byla například Troucheň). Domnívám se, že menší četnost edičních počinů a zvětšení odstupu mezi vznikem textu a jeho pub‑ likací by mohly být jistým řešením. Snad by pak recenzent nemusel konstatovat, že tento produkt z básníkovy takřka pásové výroby patří k těm méně zdařilým. Miroslav Chocholatý O MOŽNÉM SMYSLU CESTY POLEM Vít Janota: Miniová pole Dauphin, Praha 2008

Osmatřicetiletý Vít Janota debutoval jako básník v roce 2002 sbírkou K ránu proti nebi – a letos na podzim mu praž‑ ský Dauphin vydal čtvrtou knížku s hravě matoucím názvem Miniová pole. Janotovy publikace mají nejen společného vydava‑ tele, ale taky příbuzně minimalistickou, odlehčenou grafickou úpravu: mono‑ chromní (v nejnovějším případě okysliče‑ ně krvavou) podkladovou plochu uvádí do pohybu černobílá fotografie Jana Horáčka (opuštěná autobusová zastávka jako scéna otevřená pro náhodnou pantomimu). Rov‑ něž způsob básníkovy řeči a její motivická těžiště se s roky příliš neproměňují, resp. nepřesouvají. Tedy od počátku a po všech stránkách hotový autor, odsouzený k více či méně důvtipným variacím své poetiky? Janota svoji prvotinu napsal v tradič ním duchu, jako soubor okouzlených zpěvů na přírodní a milostná témata, jako sumu

197

recenze smyslově bohatých strof, které byly ze vzdá‑ lené přízně pozdně poetistické tvorby Ne‑ zvalovy a Bieblovy – jako vínek básní pře‑ svědčivých ve své formě a kondenzujících pocit, jenž se stal autorovi erbovním: pocit tesknoty, ba smutku linoucího se za prchlou situací, blednoucím obrazem, tříštícím se a zanikajícím dějem. Ve své druhé, a zejmé‑ na ve třetí sbírce básník napřel pozornost na labyrint postmoderního města – a to své rodné Prahy: začal jím zvolna brouzdat a zádumčivě oťukávat jeho aktuální banalitu i dychtivě zkoumat stopy po svých četných předchůdcích, omezené na úryvky a zlom‑ ky k domýšlení. Fasování košťat (2004) jej zastihlo vprostřed proudu civilní, strohé řeči, jež víc než k bohaté autorské reflexi sloužila k prostému kótování trasy v tradici, např. Kolářově, potažmo Hákově. Zatímco skladbu Praha zničená deštěm (2006), rozvr‑ ženou do deseti částí, nesla a poháněla ku‑ předu především básníkova rozdmýchaná imaginace, jeho senzibilita propátrávající taje městského organismu, a to s průzkum‑ nickou lačností (a následným vytržením), blízkou třebas hrdinovi Haklova románu Intimní schránka Sabriny Black. A letošní Miniová pole? Knížka je sle‑ dem čtyř desítek číslovaných textů; opět do nich stoupá mélos známý z debutu, avšak nynější forma je volnější, ba volná, jen občas se básní rozezní spontánně uvolněný rým, jen výjimečně se rytmus této do veršů roz‑ členěné prózy změní ve specifický rytmus básnické promluvy. A opět tu potkáváme dobře známý subjekt, který je odleskem autora, hrdinou jednotlivých kusů i prů‑ vodcem sbírkou – a kterému stačí rozvi‑ nout pár veršů, aby čtenáře zlákal starým

198

známým kouzlem. Také z Miniových polí vy‑ stupuje představa světa o dvou pólech: jed‑ na strana je básníkovým tuskulem, vartou rodinného bezpečí a pojmenovatelných jevů („tiché štěstí“) – z druhé se šklebí náruč neznámého („ledová prázdnota“). Nutkavý pohyb z prvního bodu k druhému, ať se jde sídlištěm anebo napříč snem, pak otví‑ rá prostor veškeré Janotově poezii: co krok, to možnost „přemýšlet o smyslu této cesty“. Co krok, to lehká a letmá proměna. Subjektu i skutečnosti. Janotovo existenciální přemí‑ tání, poznávání a zrání je sice nenápadné, jako by ostrý obraz jen zvolna matněl v ro‑ zích, ale s důsledky mocnými jako v památ‑ né Bradburyho povídce: „Jako by se neodvratně měnily konstelace věcí okolo nás / jako by nám čas nastavoval neznámou / odvrácenou tvář.“ Subjekt tak přijal roli odvážného ba‑ datele v „srdci temnoty“: také on se dobro‑ volně vydal na riskantní pouť od vědomého k iracionálnímu, od uchopitelného k neu‑ chopitelnému, od horizontály k vertikále. A přitom by se mohl zavřít v teple a bez‑ pečí bílých panelákových stěn, zatáhnout záclony a nechat svět venku sobě samému sobě napospas. To by ale autor nesměl mít pojem z nezměrnosti oné „ledové prázdnoty“ a prchavosti svého „tichého štěstí“ – ať jsou věcí osudu, jak naznačuje, nebo čehokoli jiného. Snad také proto jsou Janotovy tex‑ tové stavby tolik křehké a čtenář se s nimi snadno mine: stačí prudší pohyb zrakem po stránce a verše se mohou sesypat v om‑ šelost a kýč – viz spojení jako „mozaika našeho bytí“, „neklid v srdci“, „věčná láska“, „stojí za to žít“ apod. Síla básnického génia Víta Janoty tak nespočívá jen ve schopnosti pře‑ tavit nudu stereotypního městského žití

v sérii soukromých (sebe)poznávání, spočí‑ vá taky v odvaze bezelstně přitom sáhnout i do hromady omláceného slovního haram‑ pádí – a použít je nově, čistě, funkčně. Radim Kopáč VÁŽNÁ ZNÁMOST Karel Šiktanc: Vážná známost Karolinum, Praha 2008

Zámlky, fragmenty, hovorová řeč, básně psané na střed strany, široké mezery mezi slovy. Šiktanc čtenáře svou novou sbírkou nepřekvapí (proč by ostatně měl), drží se své ustálené poetiky i formy. Co překvape‑ ním pro někoho být může, je, že tak činí se stále stejnou energií, se stejnou obraz‑ ností, se stejnou chutí zkoumat možnosti řeči. A tak i ve Vážné známosti najde čtenář v každé básní nečekaná (přesto ne umělá), a přitom přesná expresivní spojení: „štráf mlhy u lesa jak nestydatý rozkrok“, „asi se páčí květy a příčí se trn“, „šplích drn cák prach“, „huba pumpy suchá“… Na rozdíl od let šedesátých či sedm‑ desátých Šiktanc podobná spojení nevrství v dlouhém litanickém proudu, používá je často spíše jako koření – pro gradaci, pro zlom děje, změnu tempa. Celkově se mi zdá, že jsou básně tišší, je v nich méně gesta a více nenápadného, ale navýsost přesného zření… Platí to zejména pro básně z nepo‑ jmenovaných oddílů (či oddílu, chápeme ‑li delší báseň Běseň jako intermezzo).

Vrcholným příkladem je tato báseň: „Dokořán autokar. / Japonky každá sama tancujou / bosy / přes jezerní pláž – // a sotva táhnou v písku nohy. // Ukrutný půvab hry. / Mží prach i ty sám sobě / snad se zdáš: / tvůj stesk, abys ho neviděl, / ohlíd se do výlohy.“ Na Šiktance neobvyklá stručnost, a přitom nikoliv vy‑ bočení z poetiky, spíše její potvrzení. I tady jde o totéž, o co jinde – o soustředěné do‑ bývání reality, její podrývání i ověřování zá‑ roveň, o snahu vykreslit viděné, zpochybnit je, upřesnit je, oprubovat je: „…jsme ještě dva A / výřeční… jak zašlá krása nápěvů a jmen / pozpátku prubuje svá drobná násilí…“ I ve Vážné známosti lze nalézt další konstanty Šiktancovy poezie – prostupo‑ vání osobních a velkých dějin, schopnost nahlížet sebe sama nejen rozechvěle, ale také s odstupem zvenčí, a naopak dar vněj‑ ší procítit, zniternit… Ostatně již v jedné z předchozích sbírek básník píše: „Přicházet život jenom z venku, umlkl bych / bezmocí.“ Stále je rozvíjen, předkládán protiklad pl‑ nosti života a strohé neodvolatelnosti po‑ sledních věcí, někdy vzdorně, jindy klidně, někdy chladně, jindy hořce… Odkazovat se k Máchovi nebylo a stá‑ le není nic mimořádného, málokdo to ov‑ šem činil a činí tak přirozeně jako Šiktanc. V závěrečném oddíle Máchovské variace jsou básně, u kterých na první pohled není či nemusí být zřejmé, v čem se básník k Má‑ chovi odkazuje. Přesto je jejich atmosféra přesvědčivá… Snad se nemýlím, když se do‑ mnívám, že jde stejně o variace na máchov‑ skou tradici v české poezii jako na Máchu samého, a že inspirací srovnatelnou s poe‑ zií byla krajina – ta uhrančivá, i dnes roman‑ tická krajina Bezdězu. Krajina, v které je tak

199

recenze přirozené zahlédnout Preislerovu černou vodu i Chagallovy nevěsty na nebi. Je to výzva i hra („I si jen hraju / A toho zalíbení v dotecích A v drobných // křicích vody K hranici únosnosti!“) potýkat se slovem s vědomím všech těchto souvislostí na tomto pozadí. Je to vášeň i vážná známost („Je krásné si věčně koledovat o lásku. / A krásná vážná známost.“). A možná ještě přesněji – je to roz‑ hovor: „pořád si tě čtu / a podtrhávám si tě až útlo z čar až se / rve papír až jsem skrz / a slepá tužka dřevo o dřevo a stůl už / samá rána“. V superlativech lze mluvit o grafické úpravě knihy. Bílé desky s černým jmé‑ nem básníka, červeným názvem sbírky, s datací vyraženou raznicí a stejně prove‑ deným jménem Jana Koblasy, který sbírku doprovází šesti lepty. Koblasovy grafiky se přitom Šiktancovým veršům v lecčem po‑ dobají – torzovitostí, expresivitou, zamyš‑ leností… K tomu kvalitní klasická typogra‑ fie, a výsledkem je kniha, pro kterou lze bez pochyb použít označení krásná kniha. Petr Čermáček „VÍTR SE SKŘÍPNUL VE DVEŘÍCH A STÉNÁ.“ ANEB: KDYŽ JE BÁSEŇ HUDBA Radek Malý: Malá tma Host, Brno 2008

Radek Malý patří k těm básníkům své gene‑ race, kteří už dnes mají jistou jasně vyme‑ zenou a respektovanou pozici. Je básníkem přísné architektonické stavby, je básníkem

200

v nejlepším smyslu slova hudebním, jeho verše odkazují někam do oblastí, které ohledává i jiným než vlastním básnickým způsobem – mám na mysli především ně‑ mecký expresionismus a vůbec atmosféru mezi dvěma válkami (včetně). Ostatně, Malého malá antologie tohoto umělecké‑ ho proudu s názvem Držíce v drzých držkách cigarety, je po mém soudu jedním z nejdů‑ ležitějších překladatelských počinů po‑ sledních let. Ale u Malého nejde jen o ně‑ jaké sentimenty, kterými by se do tohoto období vracel. Nehledá prvorepublikové jistoty a neoprašuje konzervativní hodno‑ ty, je ve všem všudy básníkem dneška. Už v předchozí sbírce Větrní (Petrov, Brno 2005) se jejím podtitulem Zcestné verše polemicky přihlásil k odkazu Nezva‑ lovy sbírky Sbohem a šáteček. A Malého pojí s Nezvalem ještě jedna vlastnost: je totiž skutečně básníkem od Boha, je tvůrcem, radostným, smyslovým – je to opravdu onen typ génia, který se zdánlivě ani moc nenadře a vysoustruží báseň, kterou by jiní opracovávali roky, a krásy Malého jen tak ledabyle nahozených zvukových ploch by nikdy nedocílili. Není s tím v současné české poezii sám, je ale snad jediný, kdo o tomto charak‑ teru vlastního talentu tvůrčím způsobem ví, obrábí jej a vlastně rozbíjí iluzi dokona‑ losti. J. H. Krchovský, v mnohém duchov‑ ní otec především poslední Malého sbírky Malá tma (Host, Brno 2008), o kterou tu dnes jde, vytvořil si vlastně podobné perpe‑ tuum mobile z architektonické přesnosti tvaru a robustního odporu ve významovém jádře básní. Ale jako by jej právě vědomí dokonalosti takto zbudovaného novotvaru

přivedlo přes ticho k jinému uměleckému druhu, k hudbě a písňovým textům. Jiný básník zvuku, a ještě spíše barvy, Bogdan Trojak, nedokázal zas udržet napětí mezi zakoušením zvukově a barevně přesného tvaru a pouhým přijímáním téhož. Proto se po Jezernici (2001) a Strýci Kaichovi (2004) odmlčel a Kumštkabinet (2005) je svižnou sumou Trojakova básnění, Brněnské metro (2006) je už jen duchaplná vzpomínka na bláhová básnická a literární běsnění. Mož‑ ná že vinné sloupky v Hostu ukazují mu novou, zajímavou a plodnou cestu zpět ke slovu. A tak z toho silného proudu básníků architektů a hudebníků zůstává jako po‑ slední Radek Malý. Je tomu tak proto, že je si vědom nemožnosti donekonečna opako‑ vat úspěšný model. A řekněme rovnou, že se mu to v Malé tmě daří. Už vstupní báseň je vlastně jakousi aluzí na poetiku Krchovského, ovšem: Ma‑ lého zajímalo, zajímá a bude napořád za‑ jímat jiné než ryze osobní trauma – jakási nevyřčená, nepojmenovaná, a proto trvalá vina, která se postupně loudí z pravidel‑ ných veršů, je tím nejcennějším. Ne osobní, bohorovný klid, už vůbec ne trochu trivi‑ ální závěrečné osamění. Ale dění mezi tím, průhled do děsivého dříve, které už není společnou paměťovou zkušeností, ale je nějak vetkáno do krajiny a do zvuku slov, to přivolává ducha obecné češtiny (i s idio‑ my, a především neúprosně se vynořujícím zájmenem „svý“) a ukazuje náš, český běs jménem Německo: „Vyhnal jsem svý Němce ze svých malých Sudet. / Pak jsem to chtěl zapít. Zavřeli mi krám. / Vyvěsil jsem vlajku. Teď už dobře bude. / Vyhnal jsem svý Němce. Hergot, to se mám! // Kopance a klacky, nadávky a facky. /

Nebylo to snadný, ale jsou ti tam. / Konečně jsem čistej. Vyhnal jsem svý nácky! / Vyhnal jsem svý Němce. Zůstal jsem tu sám.“ A téma války, vá‑ lečného i poválečného běsnění vynořuje se v prostoru celé sbírky. Ale nikde jinde už s takovou chtěnou doslovností. Naopak, spíš v detailních zacíleních, v motivech‑ -místech, neočekávaných a ďábelských významových spojeních. Tím se podařilo Malému jazykem dneška vypořádávat se s traumaty včerejška, a to je v době, která se ráda zove postmoderní, velice hrdinský úkol. Navíc: jako přidanou hodnotu, zase spíš z logiky zvukové než nějaké séman‑ ticko−didaktické, zapojuje čtenáře, toho druhého, do té stále znova se rodící hrůzy: „Všude jsou Lourdy Jen někde Dachau / a Marie v něm přežívá / za cenu toho, že každej bachař / si uleví si užívá // Josef se dívá a mlčí a ty / ostříhaný a samá kost / Všude jsou Lourdy Je ve mně dráty / Kašpárek Loutka pro radost.“ Nejprve v onom slizkém, odporném verši „si uleví si užívá“, s oním oplzlým dominujícím „si“, celá scéna nabývá nechutně současného charakteru. Ale potom! Ono do verše a jeho rytmického půdorysu se nehodící „a ty“ při‑ bije čtenáře do obrazu. Pak už nepřekvapí, že jsme najednou aktéry těch událostí, jsme tam, a to bolí. Podobná kouzla zvuková dokáže ale Malý nejen s velkými historickými tématy, ale i tématy dneška. Pokud se v poslední době zuřivě diskutovalo o neangažovanos‑ ti či angažovanosti české poezie, je Malá tma kromě jiného také pádnou odpovědí v tomto směru: nikde jsem prozatím (s vý‑ jimkou Kasalovy poezie posledních dvou sbírek, ale to je úplně jiný básnický rod) nečetl tak plastické, protože přirozené, do

201

recenze hudby zvukového ustrojení vložené škle‑ by do obličeje dnešní doby. Klidný, jemně dandyovský tón těch veršů skutečnost světa přijímá, ani se s ní a jejími nositeli nepře. Ale skutečnost a próza dnešního světa jsou nějak fundamentálně pod básnickým hlasem. Je to jedno z nejsuverénnějších potvrzení sta‑ rého dobrého faktu, že totiž plebs, se svými ekonomickými silami, je skutečně něčím, co může dráždit, ale nikdy vlastně nemůže být na stejné úrovni, natožpak přesahovat hlas básně. Tak v básni se začátkem To už je konec listopadu lze ještě mluvit o jakési hrůze z bez‑ obsažnosti Vánoc: „a já jsem toho tolik nestih / Kde mi teď burčák nalejí? / V neděli advent práskne pěstí / do stolu věncem z IKEI // V Hlubočkách pod vlak žena vběhne/ bude mít – i on – vypito / Za měsíc jiná v chlívě slehne / glória glo glo bolí to.“ Zato v básni s incipitem Česko prý hledá Superstar už jde jen o čistý, ironický a očist‑ ný škleb: „Tak Česko hledá Superstar / Nedám se najít lehce / Ne že bych nechtěl korun pár / jen zpívat se mi nechce // Hmm Česko hledá Superstar / Herr Gott se chytá za nos / Budu se modlit… Lovu zdar / a velkou sledovanost!“ Přes to všecko, co bylo řečeno, je ale, myslím, síla Malého lyriky jinde. Přesně tam, kde si uvědomuje, lépe: kde podléhá čisté, hudební, písňové lyrice. Tam, kde se verše kouskují jen proto, aby se na chvíli rytmicky zastavily, spočinuly na detailu, pomazlily se v ústech s náhle vyvolaným zvukem, a pak dál pluly třeba až do svých smutných konců – tam se znova restau‑ ruje, zaživa, v přímém přenosu, platnost básnického, hudebního slova. A to je velmi tradiční, a přitom originální hlas dneška: „UCHOPIT SVĚT JAK ČERVA MEZI PRSTY. / Podržet pevně, nezmáčknout však moc. /

202

Zvednout dlaň k slunci, podívat se skrz ty / prsty a nevzdat svou moc pro nemoc. / (…) Uchopit svět? Cha! Spíš být světem chycen! / Ponrava. Nahá, naháčkovaná. / Schovat se do tmy pod židovský svícen. / Být, pobýt. Bít se. Pít až do rána.“ Jen opakuji: „podívat se skrz ty – prsty“! To je rozkoš, OBŽERSTVÍ zvukového ustrojení, které vždycky budou dělat z čet‑ by zážitek. Tak lze na závěr jenom zopakovat: Malého sbírka je jednou z největších bás‑ nických událostí tohoto roku, minimálně v mladé české poezii. Dokud tu ještě bu‑ dou básníci, kteří umí napsat takové sone‑ ty, jako je Malátná malá tma, míhavě mrká, bude tu básnění pořád, ať už si počítatelé hlasů, čtenářů, ohlasů a funkcí poezie říkají co chtějí. Jakub Chrobák PŘEZRÁLÝ DEBUT Jakub Bělan: Stín (Rozplyneš se) Literární salon, Praha 2008

Pronesu‑li takováto slova nad knihou autora narozeného v roce 1981 a doposud publikujícího v PLŽi a Psím víně, medle mohu býti považován za kritika mdlého rozumu či mizejících nápadů. Je na mně, abych vysvětlil, proč jsem tak učinil. Zároveň musím ještě přiznat, že jsem dílo Jakuba Bělana s mnohoslibně znějí‑ cím tajuplným názvem Stín (Rozplyneš se)

odkládal s respektem k autorovu talentu, k jeho sečtělosti a řemeslné zručnosti. Je‑ nomže tyto dispozice ještě neznamenají, že před výsledky Bělanova spisování pokaž‑ dé s úctou smekneme. Spisování podobné‑ ho například prvotině Milana Děžinského: tam i zde vyvěrá surreálné z reálné, kaž‑ dodenně okoušené zkušenosti, zde i tam plno úzkosti a hrůzy z věcí, jež třeba reali‑ zovat – nikoli rozjímat („Nikoho nepotkáváš; / osvětlených oken je stále méně“). Místy však působí makabrózní stafáž dojmem amatér‑ sky bizarního divadelního kusu: „Mezi prsty náhle vlhko; / ze stropu se řine Úzkost.“ – Hrů‑ za se tu zkrátka příliš zřetelně vyrábí, než abychom jí uvěřili a vskutku ji pocítili (ji‑ nak než cosi apartně literárního). Možná by k nárůstu věrojatnosti postačilo pozná‑ ní, že ta největší hrůza je skryta v prostých věcech, ve všedním, zdánlivě obyčejném životě. Že jest vskutku jeho karikaturou: vyrůstajíc z podstatných rysů. Připočtěme ovšem autorovi k dobru, že obrazy, které by u jiného nakřáple zněly kopuletou frází, jsou u něho oživeny svo‑ jí aktuální realizací, přimknutím (právě!) k okoušenému a žitému: „Žíravina vzpomínek / rozleptala tvůj stín.“ Z něj vyrůstají též přesná (i psychologicky) pozorování: „zastavíš svůj pohyb, / abys polkl.“ Oceníme jemné posuny ve vnímání reálií (a může jít o reálie jednostejně vznikající z vnější aktivity i z rozvichřelé fantazie subjektu: „Zatřes svým dechem, / objeví se vysoká budova“), které zdůrazňují jejich existenciální rozměr (v němž logika obrazu vítězí nad logikou rozumu a „Jehličí zakrývá slunce“). Stávají se tak návodem na zmnožení mož‑ ností tolikráte již automaticky dotýkaného

(vycházejícím z vědomí nezřetelných spoj‑ nic mezi subjektem a objektem, z vědomí jjeich vzájemné provázanosti, ano, vzájem‑ ného prostoupení – jdoucího možná až ke splynutí subjektu s objektem, rozplynutí jednoho v druhém: „Nadechni se, / prostor se otevřel“) a též nástrojem poněkud subver‑ zivního vnímání věcí. Když jsem se už už odhodlával vstou‑ pit do prostoru básně se svojí zkušeností, fantazií a kreativitou, tehdy mne k (nikoliv jen zdvořilému) odstupu vyzvaly pasáže příliš verbalistní, než aby je bylo lze vzíti za podklad tvůrčí interpretace: „Jsou místa, / pod nimiž se napíná / blanka vzteku; // jsou plochy neklidu, / otvory soucitu, / prohlubně mlčení.“ Pozor bych si propříště dával na velká (a svým nadužitím již bezobsažná) slova: „Motouz věčnosti se třepí, / čas zvrací sám sebe; / prostor se vertikalizuje.“ Séman‑ tického zatížení či obrazivé invence ubývá tehdy, vytěsňuje‑li hromadění abstrakt živý kontakt s věcí (těmito abstrakty se básník patrně domnívá rozpřáhnouti prostorem až k jakési hloubce filozofické). Velká slo‑ va však ještě neplodí velké myšlenky. Autor též – zejména ve druhé půli své sbírky – čas‑ to obroubí ornamentem to, co by mělo býti doloženo a demonstrováno: po slibném verši: „Smrt táhne krajinou dětského pokoje“, tak následuje zastírání a rozmělňování (ni‑ koli násobení) předešlého v pasáži: „kdesi vespod se drží dvě krůpěje; /a na dně místnosti cosi bobtná.“ V pasáži příliš snadno naleze‑ né, protože nezávažné a nezávazné. Nezá‑ važné: mohlo by zde státi cokoli jiného, co by se nevylučovalo s předešlým – a záro‑ veň bylo dostatečně tajuplným a bizarním (a jistěže i literárním). Nezávazné: neboť

203

recenze zdánlivě stojící mimo veškerou kritiku; nedostatky v autorově tvárném úsilí lze za‑ stříti poukazem na nutnou redukci textu (v našem případě je ovšem tento text redu‑ kován nikoliv na podstatné a nosné, leč na teatrálně rozmístěné kulisy). Na můj vkus – a na začínajícího autora – přestává příliš brzo Jakub Bělan tvořit, než aby své a původní (přítomné zejména v první polovině sbírky) vytěsnil machou. Působí‑li v reálných věcech a dě‑ jích, v reálném prostoru ukotvený surrea‑ lismus nadmíru osvěživě oproti valné části současné básnické produkce, bere si zase autor právě z této produkce poučení, že daleko efektnější bývá patetické slovo nebo rozmáchlé gesto. Míním však, že na něco podobného (totiž vaření odvaru z odvarů) je jeho talentu škoda. Ivo Harák UTRPENÍ ZVANÉ ŽIVOT Ivo Harák: Panel nebe Psí víno, edice Stůl, Praha 2008

Nejnovější sbírka, se kterou – ve volné pří‑ loze časopisu Psí víno – předstupuje bás‑ ník Ivo Harák před čtenáře, je příjemným překvapením. Ne snad že by mi, řečeno slovy Jaroslava Kovandy v posudku, který je ve sbírce otištěn místo doslovu, „vyra‑ zila dech“, ale s Kovandou a dalšími lze souhlasit, že je výrazným posunem v auto rově tvůrčím vývoji. To, co signalizovala

204

předešlá sbírka Měkké gumy – že básník Ha‑ rák shazuje krustu profesorské strnulosti, Panel nebe potvrzuje a dokončuje. Leží před námi konvolut básní ve verších i v próze srovnatelný s tím nejlepším, co v posled‑ ních letech v české poezii vzniklo. (Nic na tom tvrzení nemění fakt, že knížku vlastně nesestavil autor, ale již zmíněný Jaroslav Kovanda.) Povšimněme si teď některých jevů, které takové tvrzení dokazují. Úvodem je třeba říci, že Harák ve svém Panelu nebe absorboval snad všechny pod‑ statné rysy současné poezie: tajnosnubnou nedopovězenost, syrovost, krutost, potý kání se (nebo spíš potykání si?) s životem, Bohem, smrtí, balancování mezi vírou a zoufalstvím, sex jako „láska na tři“, ději‑ ny míst propojené s dějinami lidstva… a na konci – tušení naděje. Naděje, že… víc než zeměpis krajin jde o zeměpis duše vláčené utrpením zvaným život. Nelze jednoznač‑ ně říci, zda to vše je pozitivum. Harák se sice logicky vřazuje do silnějícího proudu básníků, kteří se snaží napsat zásadní a ne‑ odvozenou knihu, ale současně popírá pra‑ původní smysl literatury řečené „krásná. Tu se nabízí zašermovat pojmem postmo‑ derna, ale to už je výraz dost vyprázdněný (nebo spíš opotřebovaný). V případě Panelu nebe po přečtení zůstává síla prožitku, slovy probuzená atmosféra představ a poci‑ tů, které vznikají v naší mysli při usínání, kdy se vracíme do krajin dětství, a živými obrazy procházejí dotyky dlaní průhledem na smrtelná lože rodičů. Jak už předznamenáno, Harákův slov‑ ník i tematický rejstřík je široký – od spiri‑ tuálních poloh po „fekální motivy“. Nabízí se zde hned prvotní chápání, že je‑li vše od

Boha, pak i ona „posraná nemocniční prostěradla s tuhnoucími a chladnoucími vlysy“ jsou jeho dílem. Jakož i šunka, kterou lyrický hrdina dojídá po „exnulém“ pacientovi. A co te‑ prve prozaický text Podmoklany, v němž lyrický hrdina „Utopenou krysu podebral kusem přeschlé větve a přehodil ji z koupaliště do nedalekého rybníčku: Zdálo se mu, že opět ožila. Měla totiž bříško plné: dravých pijavic, které lačně sály rozteklé maso…“ ? A souvisí s tím nějak i do‑ mnělé zlidovění, kdy není známo, zda ono „mrdal bich“ – povzdech, co mi přišel odkud‑ si esemeskou – bylo citátem opsaným ze zdi ústeckého domu, nebo ze str. 16 Harákovy sbírky? Mohlo by se zdát, že se tady zcela vytrácí i jen snaha po „krásném ohlédnutí“ za „mými drahými mrtvými“, vzpomínkami na dětské objevování světa. Jenže bylo by nedorozuměním vnímat Panel nebe po jed‑ notlivých básních nebo obrazech, bylo by chybou soustředit se jen na obrazy zachy‑ cující otřes z nahlédnutí do skutečné dílny života a smrti. Nelze si nevšimnout, že sbír‑ ka obsahuje také básně Jiřetín, Křížový vrch, Zákupy 26. 8. 2006, Toto ráno, Novina, Bet‑ lém, Kryštofovo údolí, Liberec, jedna zahra‑ da, Pálava, Hříšník se modlí, Labská Týnice a další. V těchto částech sbírky víra i eucha‑ ristie dostávají téměř hmatatelnou podobu: „podstavce soch až pod zem / do základů // příliš pomalé / sesouvání: abys poznal / abys zadržel // neboť není už růžence, kterým svážeš // něčí ruce? / když ze mne druhý / šeptá: // náprstník, měsíčnice, / oman oko / Kristovo?“ Krásno (dět‑ ství, láska, Vánoce, příroda…) je uchopeno vskutku sugestivně a neomšele: „jako by padal sníh / padá sníh // v mé kapse tvoje dlaň…“, „báseň mlčky / luna není / rmenem voní / klenák ženy“ , „dvě drobné děti / mávají / vlaku, v němž

projíždím // … až motýl oprší / bude z něj list / a hlína // pak půjdou na kopec / odkud lze uvidět // naději, město, paneláky.“ Jenže – ještě je tu jedna vrstva, zdánlivě nevýznamná – otevřeně ji totiž reprezentuje jediná báseň. „Osvětimská lež? – ale co je teda ta osvětimská pravda? Byli jste tam někdo? – až tam?… Pravdu o Osvětimi pochopím teprve tehdy, až hygienicky zabiju svého prvního Žida“ (Propadlem vzhůru s. 66). Jak vidět, báseň velmi zásadní – autor jde až na ostří, a to tak daleko, že stírá hranici mezi ztotožněním a protestem. To vše nechává na čtenáři. Ne‑ bezpečná hra? Možnost vytržení z kontextu? Jako vždy. Zde však velmi účinné, protože jde o vykřičník, osamělý, a přece ne – té kru‑ tosti a hrůzy, oproti lásce a kráse, je v Panelu nebe hodně. Ovšem největší hrůza čiší z ne‑ ustále módního přepisování dějin – kdo má pravdu? Vítěz – kdo jím je a čeho vlastně do‑ sáhl? Chce tohle básník říci? Syrovost svých textů Harák umocňu‑ je neustálým cestováním – vlaky, nádraží, nová místa i návraty – a všudypřítomný Bůh. Bůh jako jediná kotva pro dnešní Ahasvery – smrt jediná jistota. Nebepeklo‑ ráj v jednom, panel nebe, jímž drží pohro‑ madě stěny našeho světa. V němž jsme věz‑ něni? Je tedy Harákova sbírka obrazem naší současnosti, která dokáže namixovat mezi televizní přímý přenos ze zahájení války a reklamu na kuřecí stehýnka zhudebněný sonet? Současnosti, která potřebuje – aby přesvědčila o ceně života – ukázat v bar‑ vách nejvyšší kvality mozky vystříklé na kapotu neukázněného auta? Chce básník zachytit krutost a syrovost spolu s něhou a vůní, protože jsou tady nedílně a spo‑ lu? Nebo je to jen ukázka jedinečného

205

recenze vnitřního vesmíru jedince těžce zkouše‑ ného obrazností? Harák nedává odpovědi ani se neptá. Prostě a bez skrupulí vypráví o svých průnicích k dřeni dění, s rizikem, že „Broučci vycení zuby a k půlnočnímu obědu si upečou Ferdu Mravence“. Milan Hrabal OBLÁZEK JE DŮM Petr Mikeš: Starý dům Haiku a jiné básně Periplum 2008

Na sněhobílé obálce nové sbírky básníka Petra Mikeše (1948) Starý dům. Haiku a jiné básně je jako jediný výtvarný prvek „portrét“ vodou ohlazeného kamene se strukturou vrypů, jež mohou při troše fantazie připo‑ mínat lidskou tvář. Oblázek vrhá jemně na‑ šedlý, nehluboký stín. Tento kámen patrně nelze označit výrazem „bludný“. Z hlediska přírodovědného, geologického, je blud‑ ným kamenem útvar, který si udržel pevný tvar a podstatu i v krajině kultivované, ci‑ vilizované člověkem. Bludný kámen je ov‑ šem v takovém prostoru spíš nepatřičným, exotickým hostem nebo vetřelcem. Václav Cílek ve stati věnované českým „bludným kamenům“ jmenuje jak úlomky skal ne‑ souměrně rozhozené po české kotlině, tak i bludné balvany v přeneseném slova smys‑ lu, například vztahující se k charakteristice dvou básníků z Vysočiny, Jakuba Demla a Bohuslava Reynka. „Bludné kameny tohoto typu,“ píše, „jsou za života předmětem obdivu,

206

útoků a kontroverzí, ale tříbí ducha a vedou k zajímavým diskusím.“ Takový balvan předsta‑ vuje něco velkého, pevně soudržného a ne‑ přehlédnutelného. Může se stát menhirem, dolmenem, posvátným objektem, zárod‑ kem sochy nebo svébytnou sochou, součástí magického a kultovního kamenného kruhu či labyrintu. Avšak kámen Mikešových haiku nemá takový „bludný“ nebo spirituální charakter. Pravděpodobně pochází z mořských hlubin a nedozírností. Nemůže být k ničemu a k ni‑ komu přidělen, zůstává naprostým solité‑ rem. Může být roztříštěn, odsunut mimo obraz, rozlomen zásahem vnější síly nebo moci. Haiku je útvarem, který disponuje ob‑ dobnou poezií a fenomenologií jako prou‑ dem a vlnami omílaný, z hloubi vyzdvižený oblázek. Oblázek stejně jako haiku je téměř koulí, jedním z nejdokonalejších geomet‑ rických i vesmírných tvarů, aspirujících být součástí božského principu. Západní člověk vnímá kámen jiným způsobem. Čte ho jako fragment zkameně‑ lého textu země. Rilke údajně stvořil jednu z prvních básní o „kamenech prosycených starobou“ poblíž severočeského hradu Tol‑ štejna, kde v útlém věku pobýval u vzdále‑ ných příbuzných. Adalbert Stifter se zmi‑ ňuje o pestrosti šumavských kamenů, které mohou v kostce symbolizovat celé pohoří. A Alfred Kubin ve svých grafických listech, vidinách a úděsných snech zobrazil valící se balvany, jako by to měl být útržek z dáv‑ ného sisyfovského mýtu o hrůze trestu a o pokání. V západním filosofickém i fe‑ nomenologickém diskursu je kámen spíš jednotkou, částí stavby, architektonickým materiálem. Od renesance je pak spojován

se zakletým tvarem, který v něm spí, se so‑ chou, jež se z něho s bolestí rodí (Schulzův román Kámen a bolest nese v tomto smyslu příznačný název). Civilizace váže kámen ke kameni, spojuje je, tvoří z nich svou vnitřní i vnější kostru a architekturu, ať je jí dům, věž, katedrála, pyramida, Santiniho kaple nebo obyčejný taras, později holanovsky osiřelá a sama jsoucí zeď coby metafora oddělující jeden svět od druhého a téměř vždy odsuzující člověka do osamělosti. I z Mikešových lakonických, propra‑ covaných textů by mohlo plynout, že se otáčejí kolem osy básníkova pevně daného bydliště, domu, který stárne nebo už zestárl a propadá se do vlastní zkázy jako všechny romantické příbytky, od těch Novalisových, kdy je dům vnímán pouze jako přechodné sídlo, neboť tím pravým je otevřená příroda, až k oněm dekadentně obsesivním předsta‑ vám, jak zaznívají třeba z příběhu o zániku domu Usherova z prózy Edgara Poea. O ta‑ kovém typu útulku může básník vytvořit jen přibližný, mlhavě tušený obraz, který jako by opět pramenil v mlhovině romantismu: „Dva obrazy / v altánu chybí / do čtyř ročních období. / Jsem tady / jen hostem doma. / V kuchyni řinčí nádobí a / Bůh pevně / v rukou to má.“ Mi‑ keš obraz zdevastovaného, přesto však ještě funkčního domu konkretizuje množstvím detailů, digresí a zastavení. Myši, komáři, včelí vzlétnutí, spletité větve neprořezáva‑ ných stromů, které by se zlomily, kdyby je dům přestal podpírat (nebo snad ho naopak ochraňují před pádem), to vše tvoří v Mike‑ šových „západních“ haiku obraz obydlí, jež počítá, kalkuluje s náporem času, s útokem mechů, rzí, plísní, věcí zanikajících a pod‑ léhajících víceméně přirozenému rozkladu.

Nicotou, jedinou nirvánou západního člo‑ věka, je totiž sama destrukce a veškeré svaži‑ té, dekadentní dění, které ji předjímá a tančí kolem ní svůj tanec smrti. Náznakovitý popis takového houbo‑ vitě labyrintického, temnostmi stíněného i náhodnými paprsky sežehlého domu není ovšem pro Mikeše samoúčelným lyric‑ kým materiálem, ale spíš předehrou k cestě nikam, k odchodu z domu do vnější prázd‑ noty a nehostinnosti, ve které člověk ur‑ putně hledá (nebo vytváří) zdi a překážky. „Jen kousky sbírám / neznámé řeči a slov. / Kov, okov a kov.“ Ani takové haiku ještě není ryze dálněvýchodní, zenistické, buddhistické, neboť je v něm pozemská tíha starověkého nebo středověkého krunýře, pavézy a štítu, jež přece jsou z pevného kovu, nikoli z ne‑ postižitelné pralátky, jíž jsou apeiron nebo nicota. Avšak hned v další básni čtenář zjiš‑ ťuje, že tento dům, starý dům, není pou‑ hým kamenným domem, cihlovou stavbou, konglomerátem idejí domova, příbytku, útěchy a tuskula, ale že se spíš jedná o dům‑ -oblázek, dům jako pevně slitý a lesknoucí se křemen, dům jako tvar nestvořený člově‑ kem, ale přírodou, erozí, časem. „Skoro bych odsud / nemusel vycházet, / ale tím pádem bych / umřel hladem.“ V tomto čtyřverší už nemů‑ že být míněn východ ze starého domu jako součásti města, nekonečných bludišť a ob‑ ludárií, shromaždišť životů a smrtí. Tady je řeč o východní poustevně, přilepené ke skalám a oblakům, o něčem křehkém, a při‑ tom nesmírně pevném, protože východní asketa, který si zvolí život v odlehlosti, na ničem nelpí a miluje pouze smrtelnost oka‑ mžiku, nikoli přechodnost na sebe vrstve‑ ných vteřin.

207

recenze Patrně bychom měli tato obecná kon‑ statování přiblížit konkrétní realitě, protože báseň bez konkrétnosti umírá. Patrně by‑ chom se zde měli zmínit o Mikešově domě v Hodolanech, ve vilové olomoucké čtvrti, kde by pozorovatel mnohé, co obsahují ver‑ še, objevil i ve skutečnosti. Mikešův dům je lyricky velmi stabilní, usazený, zakotvený. Okna jsou zde zamřížována křovinami a di‑ vokostí, křehkou zelenou membránou mezi světem a básníkem. K tomu by okamžitě bylo potřebné připojit druhý a zásadní mi‑ kešovský exkurs a jeho zkušenost perma‑ nentní a věrnou, jíž bylo na jedné straně beatnictví šedesátých let minulého století a Mikešova lidského dospívání a básnické iniciace, na druhé straně pak kolosální zjev a mýtus Poundův. Petr Mikeš jako by v tak útlém svazku, jakým je Starý dům, podstou‑ pil jakousi paralelní, méně košatou cestu básnictvím a civilizací, kterou Pound reali‑ zoval v Cantos. Cestu od humanismu a civi‑ lizace Západu, zrozené v Toskáně, ve Flo‑ rencii, v Pise a šířící se paprskovitě „starým světem“ (i tak by se možná mohl soubor Mikešových veršů jmenovat), zpět do méně probádaných, anonymně tajemných vrstev středověku, které ještě byly v kontaktu s an‑ tikou a skrze ni i s Východem a s jeho po‑ jetím nirvány, která byla stejně dokonalým, uzavřeným, do sebe pohrouženým stavem i tvarem, jakým je oblázek čili východisko této malé meditace nad novými a nádherný‑ mi verši Petra Mikeše. V nich se náhle oci‑ táme ve světě „v zrnku písku“, ve světě, kde na hřbitově zpívají všichni ptáci, tam, „kde mluví Bůh“, zatímco „z bláta na zahradě / pahýl trčí“. Jan Suk

208

KDYŽ DVA DĚLAJÍ TOTÉŽ… Jiří Kukaň: Divoký jezdec na černém sarančeti Družstevní práce Praha 2007

Petr Švácha: Tažní ptáci Družstevní práce Praha 2008

V edici věnované auto‑ rům a dílům spíše ne‑ zavedeným vycházejí nyní dva sice zkušení, čtenářské obci však zatím ne příliš známí (rozumíme‑li proslulostí uvedení do čí‑ tanek) umělci. Za nimiž stojí letitá praxe básnická (oba před těmi právě námi recen‑ zovanými vydali shodně již dvě knížky), leč také fakt, že psaní básní nepatří mezi jejich hlavní životní aktivity. Oba se pokouše‑ jí o to, co bych – s jistou mírou zobecně‑ ní – nazval poezií s duchovním přesahem, poezií reflektující – skrze děje hmotného světa – hodnoty metafyzické. Mladší z autorů, Jiří Kukaň, se naro‑ dil v roce 1951 a po knihách Ráno jako nikdy (1985) a Na druhé straně jablka (1989) se do literatury vrací opusem s tajuplným názvem Divoký jezdec na černém sarančeti. Řemeslně zručného pisatele poznáme už z toho, kte‑ rak skrblí slovy, aby nabídl čtenáři o to více prostoru ku spolubytí v básni. Jejíž architek‑ tura je toliko načrtnuta; vystavět už ji musíš

ze svého sám. Žel ani tento minimalismus neubrání vždy text před tendencí a didaxí. Jako by se básník občas obával, že čtenář za‑ bloudí, že nebude vědět, kterým směrem se dáti – a místo čar začíná kreslit šipky. A čte‑ náři pak nezbývá než hrubě obtáhnouti pi‑ satelem naznačené. Na básníkovu obhajobu je však třeba říci, že se ani takto recipientu nedostává pravd předzjednaně snadných a bezbolestných. Zejména tehdy ne, je‑li autorova řeč sympaticky zadrhlá na úskalích života (Po třicítce). Anebo žijí‑li básnické obrazy vskutku jen ze sebe: „Lehounké kulhání motýlů / Dehtová vůně / nelíčených řas“. Právě zadrhlost řeči z potřeby maxi‑ málního sémantického nasycení na mini‑ mum redukovaného slovního materiálu, který nemůže opakovati předešle nalezené, leč stává se průzkumníkem nových mož‑ ností a směrů, zachraňuje i místa, která by jinák na hony čpěla zvětralým materiálem: „Na třinácti třískách / spí duše / sto let // až malých slz / pod hřebem / dotkne se ret“. Smíme snad tušit, že i takto se proje‑ vuje autor už zkušený, neváhající oddíl po oddílu variovat svoji tvárnou metodu. Zno‑ vu tak například dává ožíti tradici kalendářo‑ vého cyklu; ta zde má nejblíže k tomanovské sevřenosti (ovšem bez Tomanova společen‑ sko−historického přesahu): v lyrice zároveň přírodní i reflexivní, kdyžtě se přírodní s lid‑ ským navzájem zrcadlí, vyplňují a pojme‑ novávají (za občasného – věru rušivě půso‑ bícího – užití rozmáchlých gest a notně již osahaných slov). Míním, že se tu velmi často v přímém sousedství vyskytuje lyrická veteš („páteří klesá slunce / hrob beze dna“) i působi‑ vé zachycení (interiorizované, symbolně po‑ dané) přírodní reality („je úzko / kvetou suché

trávy“) – s přenádherným prolnutím subjek‑ tu s objektem, když onen vnímající subjekt jako by se přímo (před našimi zraky) pro‑ měňoval v objekt pozorování a rozjímání: „u cesty stromy visí za hrdla“. Znám věru málo výstižnějších, působivějších líčení opršelých, větrem zmítaných dřev! Kontrastem mezi halasovskou poeti‑ kou (včetně užití asonancí na místě rýmů) a literárními klišé mne zaujal oddíl Až. Na jedné straně záměrná nelíbivost, odvaha k novému definování velkých slov, na stra‑ ně druhé šustot papíru a kalkul na efekt, hlasitě skandované názory (pro něž se za‑ pomíná na poezii). Eh, kdyby tak zbylo času a síly na důkladnou závěrečnou redak‑ ci (a nejenom tohoto oddílu)! Vždyť literární emblémy nebo napří‑ klad hromadění abstrakt neukotvených v životní materii nalezneme také v Zrcad‑ lení, deníkově-snovém (rytmovanou pró‑ zou psaném) posledním oddíle Kukaňovy knihy. Nad ním se ti chce pronést, že jej autor buď měl plně ukotvit v plenéru vzpo‑ mínek –, anebo že měl naopak projevit větší odvahu (totiž originalitu) při snová‑ ní nadreálna. V lepším případě se mu však zadaří: sen jako koncentrát vzpomínky na dětství i náhledu (tušení) věcí posmrtných. Velmi přesvědčivě, například v záznamu z 11. 12. 2006, pro mne jednom z nejkvalit‑ nějších textů Kukaňovy práce. Také starší Petr Švácha (narozen 1942 v Plzni) je autorem dvou básnických sbírek: Horké flétny (1970) a Docela pozdní inventury duše (2006). Na ně nyní navázal aktuálně vydanou knihou Tažní ptáci. Nad níž kon‑ statuji: Chtěl jsem, aby mi nabídla život (slibovaný verši: „Snažím se pohlédnout / do not

209

recenze trochu níže – / do masa, do krve / do hlubokých valících se vod“), poskytla mi však většinou jen divadelní kus hraný ve vybledlých kulisách. Pročpak? – Jak a na čem mohu své tvrzení doložit? – Tak pojďme k textu, na němž si kvality i nedostatky Šváchovy bás‑ nické tvorby budeme moci dokázat: „Podzim zas vystupuje z čítanek / a vkrádá se tiše do kraje“ napíná mne v úvodu báseň Podzim, aby mi tajemství nabízela i ve svém závěru: „Voda i chlév jsou na svém místě. / To je však jediné, co vím jistě.“ Přestože jsou ony jisto‑ ty poněkud již obstarožními (a přestože takováto redukce dozajista zjednodušuje), nepůsobí to rušivě natolik, abych básni neuvěřil, aby mne nezaujala, nepřinutila přemýšlet – a domýšlet: naplňovat kuli‑ sy vlastním příběhem. Jenomže je tu ještě cosi mezi tím: „Ve jménu dětských říkanek / o horký brambor si zahraje: // K oblakům stoupá v proužku dým – / hubený, dlouhý Harlekýn.“ Stvořeno z ryzí konvence (a bez invence), neposvěceno talentem ani prací (vždyť právě obraz Harlekýna si říkal o rozvinutí, inspirované barevností podzimní krajiny). Mnohem propastnější (než u Kuka‑ ně) je u Šváchy rozestup mezi původním, tvůrčím a oslovujícím – a zdobením papíru básnickými emblémy či slovní frází: „pečlivě vážíš miligramy pravd / v megatunách výmyslů, pomluv a lží“. Zaráží mne, jak příliš snadno něco podobného vyslovuje ten, kdo se chce zváti básníkem (bez potřeby to doložit a do‑ svědčit, přepodstatnit). Kolik divadelnosti, hry na poezii, předstírání básnické tvorby zde nalezneme na místě skutečné tvůrčí prá‑ ce. Když si přečteme: „Na hrotech kopí / nesou / mou zpověď “, vlastně už dopředu víme, co si o dané věci máme myslet, jak moc důležitou

210

že bude. Nezbývá prostor, kam by ještě bylo možno (ani ze sebe, ze svého smyslu) básni růsti – i lze se toliko zmenšovat, až ku trap‑ nosti nechtěně insitních konstatování: „Přiznat se k pravdě – / to je čin / největší ze všech člověčin.“ Mnohdy navíc ozdobených stylis‑ tickou neobratností: „Tlustá tma chlípně se lepí na kameny, / pak mastně šplíchá / a vzdychá, / že srpen je ve zdraví podlomený.“ Já vím: „že má srpen podlomené“ zdraví by se nerýmovalo… Abych však jenom nekritizoval: věru povedené je například Loučení, to Hráčům bych přidal na civilnosti a následujícímu básnickému obrazu („Provaz je umotán z vláken dýmu, / neškrtí ani netíží. // Přesto však aspoň kousek stínu / zanechá navždy na kříži“) nedopovězené. Šváchovi se často zdaří metafora, verš, sloka – zřídka však text celý. A pokud už (Předjaří), tedy hned báseň následující zabí‑ jí tento pozitivní dojem v troskách vnitřně nesrostitých emblémů. Tak velký je kvalita‑ tivní rozdíl mezi (i sousedními) texty Petra Šváchy –, a to rozdíl jak v jejich původnosti (napadenosti), tak také v kvalitě zpracování řemeslného (vizme jej například mezi bás‑ ní Sen – nabízející sdostatek prostoru pro čtenářovu fantazii – a básní Zelená, která je v každém směru nedotaženým náčrtem, navíc i plným kopuleté veteše). Motiv mrtvého koně v básni Hnědá neunese tíži jejího smyslu – bylo zapotřebí s ním dále pracovat, dát jeho přítomnos‑ ti zde více logiky, než jak to svedou verše: „Protože hnědák byl a žízeň měl / uprostřed barevného listí zcepeněl.“ Chápu, kůň je tu zá‑ stupně za podzim („Přinesl podzim. Pak vzal ho ďas“), jenomže v takovém případě je daný motiv (včetně konotovaných významů)

málo využit: básník zkrátka připadl na zají‑ mavý (domněle nosný) motiv; s jeho dalším rozvitím a zapojením do celku básně si však už nevěděl rady ani nedal práci. A tady – i vzhledem k výše konstatova‑ nému – mne napadá, co jsem v náznacích pravil také nad verši Kukaňovými: Což už nežijí zodpovědní redaktoři? – Nemohl by autorovi se závěrečnou redakcí jeho tex‑ tů i knih někdo pomoci (zejména tehdy, vyplýtval‑li všechny síly na svoz obilí a vým‑ lat zrna, takže oddělit zdravé zrno od plev již nesvede)…? Ivo Harák DVĚ LOŇSKÁ OHLÉDNUTÍ Viola Fischerová: Předkonec Agite/Fra Praha 2007

Viola Fischerová: Písečné dítě Agite/Fra Praha 2007

Básnířka Viola Fischerová (nar. 1935) patří k nejvýraznějším osobnostem české polis‑ topadové poezie. V loňském roce vydala (alespoň podle vročení v tirážích) hned dvě sbírky. První z této dvojice dosti odliš‑ ných titulů nese název Předkonec. Autorka je zde uhranuta smrtí, která proniká do

textů v různých podobách. Setkáváme se s ní nejen v předtuchách smrti samotné básnířky, ale také v drastických osudech žen (marně zápasících se surovostí svého okolí) či v básních věnovaných umírají‑ címu bratrovi. Příznačná je výrazná su‑ gestivnost těchto textů, v nichž se vedle expresivní obraznosti objevují také sen‑ zitivní polohy, které jsou prosty patosu a jakéhokoliv sentimentu. Vědomí konečnosti lidské existence umož‑ ňuje básnířce intenzivně vnímat život a za‑ mýšlet se nad jeho smyslem. V básních jsou akcentovány převážně temné stránky života a v nich vepsaná bolest, ztráty či úzkost. Svět je zde především místem skrytých i zjevných dramat. Do současnosti se prolamují vzpo‑ mínky na zemřelé partnery a přátele, na mís‑ ta umírání a na nehybné rekvizity, které tyto okamžiky provázejí („Na postelích / utonulé maso / plesnivé nehty / jámy úst // Nespící spící oči // a život pouštěný do žil / přivazovaných k mříži / fáči // Nechte ho být / když šmátrá po kanyle! / Je to můj brácha / a už chce pryč“). Sbírka má bilanční ráz a je také bás‑ nickou zpovědí. Charakteristický volný verš je doveden k nenásilné pointě. Autor‑ ce je cizí ornamentální zdobnost či planá rétoričnost. Vše je hutné a sevřené, každé slovo má své pevné místo v sémantice tex‑ tu. V takto zúženém prostoru básně vyni‑ ká autorčina práce s detailem, který svou naléhavostí dotváří účinnost mnohovrs‑ tevnatého básnického sdělení. Občas mo‑ hou naturalisticky zachycené podrobnosti působit až příliš krutě, ale autorka se brá‑ ní slovy „Je lepší vědět“. Přesvědčivá je také Fischerové práce s rytmem a vůbec zvuko‑ vou stránkou verše. O tom se čtenář může

211

recenze přesvědčit nejen v reflexivních básních, ale zejména tam, kde do textu vstupuje dialog. Zvláštní pozici má poslední oddíl, tvořený pouze třemi texty. Zde autorka apostrofu‑ je Boha, který je jediný pánem nad životem a smrtí. Básně získávají podobu netradiční naléhavé modlitby ve chvílích před kon‑ cem života. Závěrečný pašijový odkaz je vý‑ raznou pointou tematicky vyvážené a kom‑ paktní sbírky. Svou prozatím poslední básnickou knihu nazvala Fischerová Písečné dítě. V opětovně krátkých a výrazově úsporných textech však nacházíme výraznou promě‑ nu. Tou není ani tak proměna poetiky jako především proměna tematická. Dominant‑ ní motiv smrti nyní ustupuje do pozadí a jeho místo zaujímá zcela motiv lásky, či přesněji téma „milostného přátelství dvou žen“. Ubývá výrazové expresivity, verš se pročisťuje a směřuje k ztišení. Pokud v předchozí sbírce stáří otevíralo bránu nicoty, pak milostné vzplanutí (k ženě ‑dítěti) tuto bránu nyní uzavírá. Ono „bož‑ ské dítě“ zde má až vykupitelský charakter, „samota dým, samota droga“ je nyní vystřídána touhou po jeho blízkosti. Mluvčí básně se zde zpovídá ženě, která se stává plně smy‑ slem její existence. V ní se jí zrcadlí něha, dávná přání, lásky i oba manželé. Milostné představy se ve své omamnosti probíjí z re‑ álna do snu a ze snu do reality. Erotické re‑ miniscence se objevují jako záblesky nově darovaného času. Prožívaná každodennost je natolik intenzivní, že i k Bohu se autorka obrací s prosbou, aby v tomto čase mohla setrvat co nejdéle („Vím že hledím ze dna / zrnko toužící po světle // Mám tu však lásku Pane // to zahleděné dítě / které pod tunami

212

vody / rozeznává v modři / jenom mne“). Vě‑ domí neodvratnosti smrti se však objevuje i v této sbírce, básnířka ho však přijímá se zvláštní vyrovnaností. V závěrečné básni pak v zcela nepatetickém gestu vyznává, že i po smrti bude prosit Krista, aby svou lásku „alespoň první dny směla ještě chránit“. Kniha sice překvapí otevřeností (i odvahou), ale určitě nezklame svými básnickými kvalita‑ mi, které autorka opět ukryla v nepodbízi‑ vém civilním volném verši. Vznikl tak další titul, který může přesvědčit čtenáře, že číst poezii má ještě smysl i v dnešní době. Bohumil Nuska: Podzimy a jara Triáda Praha 2007

V loňském roce vydal svou druhou knihu poezie básník a prozaik Bohumil Nuska (nar. 1932). Sbírka nazvaná Podzimy a jara obsahuje více než stovku sedmiveršových textů stejnoměrně rozdělených do čtyř oddílů podle ročních dob. Sám autor své básně označuje jako jakési „polosonety“, a to zejména pro jejich kompozici, která je tvořena vždy jednou čtyřveršovou a jed‑ nou tříveršovou strofou. Sbírka má ráz bás‑ nického deníku, v němž je vše převedeno do básnické zkratky. Básně zde probíhají jako zvláštní samomluva, čtenář má pocit, že celou knihu tvoří jednolitý (nepřetrži‑ tý) proud, v němž se vracejí stejná témata. Vážnost pohledu je střídána občas‑ nou ironií. Nuskova poezie kolísá mezi

téměř nostalgickou touhou po artistním básnictví a parodií na něj. Někdy však asi pouze autor ví, co je ironie zamýšlená a kde se objevuje jaksi mimovolně. Autor vyu‑ žívá parnasistně vznosný jazyk s výrazně archaickým příznakem. Symbolistní kul‑ tivovanost básnického slova má evokovat hodnotově vyšší svět ducha, který se stává autorovým ideálem. Básně ovšem zdaleka nejsou formálně dokonalé a symbolistické úsilí o co nejdokonalejší tvar je jim cizí. Autor hovoří o jakýchsi „praebásnických“ textech, v nichž se rytmicky propojují „emoce, zážitky, dojmy, reflexe, názory a vyznání“. Práce s úzkým okruhem motivů jakož i tvarová a rytmická neměnnost dáva‑ jí sbírce monotónní ráz, což bohužel může u čtenáře vzbuzovat také pocit nudy. Platí to bohužel i o pointách, které povětšinou nepatří k silným momentům sbírky. V básních se mísí každodennost s vý‑ jimečnými okamžiky, s přáními a tvůrčími sny. V těchto záznamech je zřejmá snaha propojit atmosféru s filozofickou úvahou. Autor usiluje o objektivizaci tvorby, kdy skrze konkrétní detail proniká k obecně platným lidským hodnotám. Jeho vnímání současnosti je přitom skeptické. Odmítá postmoderní relativizaci hodnot i nynější nahrazování vertikální hloubky plošností. V současnosti vidí permanentní střetávání hmotného a duchovního světa. Sám proto ve značně stylizované (a jemně ironizu‑ jící) dikci uniká do světa moudrosti, filo‑ zofie a umění. Zde je mu vzorem antika a zejména její smysl pro krásu a hledání podstaty bytí. Texty vyznívají jako výstra‑ ha před konzumností a naopak se stávají výzvou k niternému ponoru a odvratu od

konvenčního přístupu k životu. Nuska se zamýšlí také nad podsta‑ tou umění, osvětluje pravý význam slov ‑pojmů. Jsme svědky nejrůznějších bás‑ nických etymologií. Příznačná je snaha o hledání nových významových a zvuko‑ vých kvalit jazyka. Je nutné připomenout, že Nuskova poezie je evokačně silná a zobrazené (zejména krajinné) scenerie jsou obrazně plné a podmanivé (Lesnaté kopce v dáli, již listí na nich žloutne, / zatímco mír a klid se v duši rozprostírá. / Když věžní hodiny odbíjejí půlden, polední slunce už nehřeje, jen září. // Je podzim a věž jako obrovitý gnómón / vrhá již dlouhé stíny, ač polední je čas. / A dny se krátí – podivně teskná slast). Malířsky plastická schopnost vidět a roz‑ krývat je patrná také ze závěrečné „návrat‑ né“ básně, věnované krajině básníkova dětství – jižním Čechám. Na rozdíl od předchozích titulů je nyní potlačena přítomnost motivu smrti. „Paní Vševládná“ číhá jen v několika málo básních, přičemž je zbavena své děsivé podoby a spíše se stává součástí koloběhu života. Bohatá síť intertextuálních vztahů odkazuje ponejvíce k antické mytologii. Z novějších podnětů můžeme najít napří‑ klad vazbu na poezii Březinovu, zejména pak na jeho ideu bratrství. Méně časté jsou inspirace hudbou a výtvarným uměním. Pokud se čtenář dokáže vyrovnat s autorovou touhou po starých poetikách, s jeho neskrývaným estétstvím a občasným verbalismem, může být odměněn podněty k vlastnímu ztišení a meditaci. A k tomu přece umění vést má… Miroslav Chocholatý

213

UVNITŘ REVOLVERU

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

CÉLINE V ČECHÁCH

– překlady, ohlasy, korespondence Norman Podhoretz – ESEJ MALBY – Igor Korpaczewski

Londýn 2007 – FOTOGRAFIE 50 LET OD BRUSELU – Novák/Lukeš

Petr Císařovský – SOCHY A OBJEKTY DOKUMENTARISTÉ – Kristina Vlachová NOVÉ PÍSMO GALLUS

Kateřina Štenclová – ATELIÉRY 2008 COULEUR – Placák, Filla, Havel,

Vejdělek, Martínek, Herder, Schilling, Paňuškin a další... K dostání v knihkupectvích, se slevou v redakci RR či poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 70“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected]

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

215

KNIŽNÍ DISTRIBUCE Petr Michálek Distribuce knih te ˇchto nakladatelství: --------------------------------------------------Atlantis, Druhé me ˇsto, Elg, Galén, Host, Labyrint, Meander, Periplum, Petrov, Torst, Triáda, Vakát, Weles. °: Distribuce c ˇasopisu ----------------------------Flash Art, Host, Sešit pro ume ˇní, teorii a jiné zóny, Weles Zásilkový prodej ----------------------

Kontakt: Petr Michálek Komenského 45 680 01 Boskovice tel.: 776 312 832 [email protected]

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Vladimír Šrámek ŘEČ CHCE SYNA

Milan Šedivý VÝBĚH SLOV

ISBN: 978-80-904160-1-7 Ilustrace: František Hubatka Formát 21 × 12,5 cm, 76 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-904160-3-7 Ilustrace: Miroslav Huptych Formát 21 × 12,5 cm, 86 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ŘEČ // když už musí rodit muž – pak / ústy / mezi bolestnými stahy rtů / z dělohy srdce – hlavička řeči / zajíká se / jak vše co ke kráse se vzpíná // řeč chce syna

„…zdali je Šedivý ryzí lyrik a lyrik rudimentární k tomu, či není, anebo zda dosáhl nejvýsostnějších setkání s poezií ve větší estetické intenzitě v textech, které jako by tu vypovídaly možná z nejhlubšího nitra každodennosti. A dále: není-li Šedivý naopak současným epikem zakukleným všemi možnými mimikry epické poezie novodobé, anebo není-li to příslovečný generační outsider, který zakrátko (možná nikoliv, proč ale ne) přehluší a převýší všechny hlučící generační insidery“. Z doslovu Vladimíra Novotného

Ondřej Hanus STÍNOHRAD

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN: 978-80-904160-2-7 Ilustrace: Pavel Piekar Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč

Knižní prvotina jednadvacetiletého autora, provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.

Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo.

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

Gary Snyder

NANSEN

NANSEN

I found you on a rainy morning After a typhoon In a bamboo grove at Daitoku-ji. Tiny wet rag with a Huge voice, you crawled under the fence To my hand. Left to die. I carried you home in my raincoat. „Nansen, cheese!“ you’d shout an answer And come running. But you never got big, Bandy-legged bright little dwarf – Sometimes not eating, often coughing Mewing bitterly at inner twinge.

Našel jsem tě deštivého rána po tajfunu v bambusovém žlábku v Daitoku-ji. Drobný promoklý uzlíček s pronikavým hlasem, plazící se pod ohradou k mé ruce. Ponechán smrti. Zřídil jsem ti domov ve svém pršiplášti „Nansene, sýr!“ jásal jsi v odpověď a přihnal se. Ale nikdy jsi nevyrostl, bystrý malý trpaslík s nohama do o – občas jsi nejedl, často pokašlával hořce mňoukající při bodnutí v útrobách.

Now, thin and older, you won’t eat But milk and cheese. Sitting on a pole In the sun. Hardy with resigned Discontent. You just weren’t made right. I saved you, And your three-year life has been full Of mild, steady pain.

Nyní, hubený a starší, nesníš nic kromě mléka a sýru. Sedíš na kůlu na slunci. Zatvrzele, s odevzdanou nespokojeností. Prostě, nestalo se to správně. Zachránil jsem tě, a tvé tři roky života se naplnily mírnou, setrvalou bolestí.

Gary Snyder

narozen 1930, San Francisco. Básník, esejista, environmentalista. Vyučuje literaturu a filozofii divočiny na Kalifornské univerzitě, žije v San Juan Ridge v kalifornských horách Sierra Nevada. Držitel Pulitzerovy ceny za sbírku Želví ostrov. Česky vyšel výbor z básní Tahle báseň je pro medvěda (Argo, 1997), sbírka Hory a řeky bez konce (Maťa, 2007), esejistické knihy Zemědům (DharmaGaia, Maťa, 2000), Místo v prostoru (DharmaGaia, Maťa, 2002) a Praxe divočiny (DharmaGaia, Maťa, 2005). Přeložená báseň je z knihy No Nature: New and Selected Poems (1992).

Přeložil Petr Čermáček

patron čísl

Gary Snyder

w e l e s 35-36 Vydává Weles, o. s.

Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles 35-36

Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Miroslav Chocholatý, Norbert Holub Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Josef Straka, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Pavel Piekar Fotografická příloha: Vladimír Krynytsky Tisk: Arch Brno

weles literární revue Blatný Bly Erben Hrbáč Charoust Kohout Mareš Martínek Nápravník Pekárková Piekar Reiner Selepko Solženicyn Šrámek Zlín

Recommend Documents