weles literární revue

weles

60-61 literární revue Drážník El Chaar Kantor Kostelník Krejčík Liou Siao-po Ondráček Pichlová Ponge Pražák Rejšek Šinigoj Šrámek Thórdarson Typlt Váňa Vozka Zedník Zívr

weles

obsah

poezie

Jakub Kostelník Sebastian Kantor Jakub Drážník Přemysl Krejčík Jan Vozka

welesův debut Petra Pichlová

próza

Adam El Chaar

kámen

Ladislav Zedník

V neděli předměstského stesku Haiku a senryu Nehtem do cigaret Už i tvůj ručník uschnul Rozmístění světel

Liou Siao-po Damijan Šinigoj

6 10 14 16 20

welesův výtvarník Vít Ondráček

překladatelská huť Francis Ponge

šramoty Den, který námi prosvítá

…

26

Vladimír Šrámek

Liběchov

…

160

V typografických houštinách

…

166

Stín

…

178

…

198

recenze

Čas nic neřeší

…

36

Hučení drtičů poustevničí v uších

…

46

Malá antologie poezie o kameni Miloš Doležal, Vít Slíva, Robert Fajkus, Marek Fencl, Jaroslav Kovanda, Norbert Holub, Roman Szpuk, Petr Král, Irena Šťastná, Petr Čermáček, Petr Hruška, Slavomír Kudláček, Aleš Kučera, Pavel Petr, Petr Šotnar, Dagmar Urbánková, Tomáš Lotocki, Ivan Petlan, Petr Maděra, Petr Hrbáč Ladislav Zívr Kámen těžce myslí – žije Jaromír Typlt V tu ránu Thórbergur Thórdarson Kameny mluví Klement Rejšek Esej o kameni. O velkém kameni Marek Pražák Špičák a šutrák

moták

… … … … …

Ostré kameny (básně z vězení) Nevystřelený náboj

… … … … … …

56 98 118 124 130 134

… …

138 146

Jan Suk: Vstát celému mi třeba (Rostislav Valušek: Stejně blízko i daleko) Ondřej Hložek: Obcování se slovem (Petra Strá: Volavka) Ondřej Hložek: Prohmátávání prostoru (Jonáš Zbořil: Podolí) František Všetička: Proměna Romana Ráže (Roman Ráž: Lázeňské dobrodružství) Stanislava Schupplerová: S maskou neurvalého pěvce (Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna) Jakub Kostelník: Básníkovo vetešnictví (Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem) Jakub Kostelník: Tuřanská bukolika (Zdeněk Volf: Až na poslední pohled)

Jakub Kostelník

V neděli předměstského stesku

poezi

Jakub Kostelník Narozen v roce 1982, absolvent rusistiky na FF MU Brno. Vydal básnickou sbírku Ptáci v orchestřišti (2009). Spolupracuje s časopisem Plav, je redaktorem revue Weles a překládá z ruštiny a němčiny. Otištěné básně jsou vybrány z rukopisné sbírky Kaolínek.

HRA NA HRANĚ ZÁTIŠÍ SE SMUTKEM Mlčky muž přijde do bytu položí růži do vázy pohladí ženu usměje se a potichu zas odchází

Nesloužit noci ani tmě ve vzdálených a teskných hrách pro sebe zůstat sám a svůj a na zeď házet hrubý hrách

OPAČNO SEN NAD RÁNEM Neznámá a tajuplná za vlnou se vlní vlna ostříhaná z nočních ovcí beze jmen a citoslovcí

6

Je jaro Teskná dálka láká a v kaluži se koupe pták anebo kaluž koupe ptáka když svět je celý naopak

7

V neděli předměstského stesku

TALENT Nadaný člověk proti stu sám stojí před posměšky davu nakonec odkrojí mu hlavu a vydávají za bystu

poezi

Jakub Kostelník

KRESBA Noc pod ochranou jedné z hvězd roztaví žároviště dne záblesky zalesknou se tmou a květenství hvězd zanikne

MELANCHOLICKÉ PROCHÁZKY Podzim se vrátil z dlouhých toulek v neděli předměstského stesku veselý zápas kosa s listím ten smutek změní na grotesku

8

9

Sebastian Kantor

Haiku a senryu

10

/ / /

/ / /

Bílý netopýr vyletěl z vánice jako skutečný

Sníh už napadl i na poličku s knihami – hory volají

/ / /

/ / /

Vcházím do metra zatímco za mnou vychází slunce

Náhlý záblesk – veverka ve tmě u lesa rozlouskla ořech

poezi

Sebastian Kantor Narodil se v roce 1988. Pochází z Třince, žije v Praze a studuje tam na FF UK. Pro nakladatelství DharmaGaia z angličtiny přeložil knihu vzpomínek Tulku Urgjän Rinpočheho Planoucí záře (2014). Učí angličtinu a dánštinu. Publikoval ve Welesu 50–51.

11

Smuteční vrba – ale ryba v řece je plná radosti

poezi

/ / /

/ / / Vrcholky hor lišácky se ukryly do hor z oblaků

/ / / Nádražní jaro – ptáci uzobávají z nástupiště sluneční svit

12

13

Jakub Drážník

Nehtem do cigaret / / /

(MINUTA)

A do té doby než tě chytnu do zubů bude ticho Stůl židle radiátor kabely chobotnice ledové diody protože je tma

Je nechráněné místo kam ses uložila a v galerijním tichu vynechává dech takty skřípavého hlasu

Pak krůpěje vykurvené v podpaždí strachem Těžké to všechno vyjmenovat

poezi

Jakub Drážník Narodil v roce 1983 v Boskovicích, žije a pracuje v Olomouci. Publikoval ve Welesu 34.

Nehtem do cigaret něžně vrýváš žal

Křivice dechu ke stěně a zpět slizká návist v krvi šotolina

14

15

poezi

Přemysl Krejčík Narozen 1991, pochází z Nymburka, žije a studuje v Pardubicích. Je zástupcem šéfredaktora literárně‑kulturního čtvrtletníku Partonyma. Básně a povídky publikoval například v bulletinu Kruh, almanachu Tahy, časopisech Divoké víno, Partonyma, Lžička v šuplíku. Je zastoupen ve sborníku Průzory, mapujícím pardubické básníky napříč historií. Mimo vlastní básnickou a prozaickou tvorbu se věnuje psaní recenzí pro časopis Partonyma a webový server blog.kniha.cz.

Přemysl Krejčík

Už i tvůj ručník uschnul JSME FIGURÍNY po záruce vrácené do výlohy jeden pro druhého výprodej zboží

16

ČTVRTEK VE ČTVRT na dvě v noci v oknech sídliště sčítám světla naše žárovky zůstaly zhasnutý spíš? nebo spíš já?

17

poezi

Přemysl Krejčík

Přemysl Krejčík

Už i tvůj ručník uschnul

Už i tvůj ručník uschnul

NĚCO JSEM CHTĚL UDĚLAT možná jen podívat se, kolik je hodin nebo tě uškrtit nutností svlékat ti šaty

KDYŽ SE ZAMILUJE KŮŇ do kozy příroda funguje správně

něco jsem chtěl udělat ale čas si nás zkrátil

potvrdil nám čínský horoskop

LUK MILENCŮ Z VEDLEJŠÍHO POKOJE a po tobě jen prázdná postel jediná žebra, co mě hřejí patří topení už i tvůj ručník uschnul

18

19

poezi

Jan Vozka Narozen 1984, žije a pracuje v Liberci. Studoval několik škol v Liberci, VOŠ filmovou Zlín (absolvoval 2008), v letech 2008 – 2011 navštěvoval FF UK Praha, katedru filmových studií. V té době pracoval v programovém oddělení několika festivalů (Zlínský pes, Anifilm, Ostrava Kamera Oko). Po celou dobu studií vykonával rozličná zaměstnání jako noční hlídač, promítač, recepční, výčepní, závozník, skladník či myč nádobí. Překládá anglickou a americkou poezii, aktuálně nejnovější sbírky anglických básníků Johna Burnsidea a Huga Williamse.

Jan Vozka

Rozmístění světel NA ŽIŽKOVĚ

STĚŽOVAL SI

Radkovi Chotěnovskému

pracoval na směny ranní denní noční po pátym pivu si stěžoval na kluka jako pokaždý co z něho bude nic neumí kdyby hrál pořádně aspoň ten hokej jenom vysedává u počítače a poslouchá nějaký nesmysly ve škole propadá a hovno umí! co z něho pak bude dal si ještě jedno rychlý a rum na cestu měl totiž zrovna noční

mezi nonstopkama a bordelama „nemáš kilo na bedny?“ z jukeboxu hrajou Guns’n’Roses „my víme co chcem ty možná ještě tápeš ale my víme co chcem!“ (29. 10. 08)

(9. 7. 08)

20

21

poezi

Jan Vozka

Jan Vozka

Rozmístění světel


BÁBA

STRÁŽNÍ VĚŽ

chlápek (55) co nasává už od rána objednal pivo a vodku pro jednu bábu bejvalou partyzánku „je jí pětaosmdesát a je mladší než já“ je to prej tím kořínkem pak už jenom pořád dokola opakoval neskutečný a kroutil při tom hlavou „v pětašedesáti ještě vymetala diskotéky a každý ráno šoustá“ chtěl si k ní přisednout ale neměla zájem zkoušel to na ni vodkou poslala ho do prdele tak si sednul k vedlejšímu stolu byl úplně na šrot kouřil jednu za druhou a díval se na ni jako na boha

u metra u vchodu hned vedle záchodů někdo znuděně típá cigaretu někdo si znuděně odplivne a přitom se rozestoupí nebesa a sestoupí všichni svatí a andělé právě tady již brzy snad ještě dnes típne všechny cigarety snad ještě dnes si odplivne amen (19. 10. 09)

(1. 9. 08)

22

23

poezi

Jan Vozka


NEBE

Uhlímu

na bílý sedačce dj nejt mojito za kilo „tady se točí porno věděls to?“ představa rozmístění světel a postavení kamery (15.–20. 11. 08 Praha)

24

25

Petra Pichlová Narozena v roce 1981, žije v Brně.

Petra Pichlová

Den, který námi prosvítá

26

/ / /

/ / /

Ležíš vedle mě a já se s tebou snažím sladit svůj dech vedle si hraje dítě které ještě nic netuší o tomto dni který už námi prosvítá

Nedaleko stojí dům porostlý břečťanem jeho listy jsou tak čisté a zářivé jako by je někdo trpělivě noc co noc omýval octovou vodou

27

Petra Pichlová

Petra Pichlová



POUŠŤ

RÁNO

Prý ten letní vítr vane z pouště všechno už vyprahlo i duše horkem okorává A z mých dlaní šupin vysušené kůže sklouzává těsto na chleba smíchané s červenými zrníčky saharského písku

Nebuď mě tak brzy chtěla bych ještě vědět jak to s námi dopadne než nás další den pohltí

Tak už mě Pane konečně pokrop yzopem

28

29

Petra Pichlová

Petra Pichlová


30


SAN LORENZO AL MARE

/ / /

V San Lorenzu stojí kostel na dosah moře jeho věž je stěžeň archy při přílivu zůstalo nás jen pár po kolena ve vodě bez dechu nasloucháme: zvony Ave Maria se odráží od hladiny

Jen těžce polykám slané ticho našich úst Hněváš se přesto rysy tvého obličeje zůstávají nehybné v dusném odpoledni dnešního dne do něhož se tak pomalu a tiše noříme

31

Petra Pichlová

Petra Pichlová


32


ITÁLIE II

VE VLAKU

Opatrně našlapuješ na tenkou kůži mořského dna ve které prosvítají všechny žíly stínů a slunečních paprsků na hladině

Sníh pomalu taje pole jak z papíru v něm vykrojené zuby černé hlíny

A když se vyhýbáš medúzám v skrytu zatoužíš nechat se jako ony vynést na břeh roztát pod sluncem a proměnit se v nic

Jen samota hlodá tu zavátou krajinu

Ani havran neletí

33

Petra Pichlová


MATKA Už máš stehna zestárlé ženy její paty i prsty na nohou A když doma loupeš jablka slyšíš v sobě hlas své matky Neplýtvej tolik Nahnilé dej stranou kdyby náhodou… Byl to jen odlesk v zrcadle Ty dívčí paže ti zůstanou

34

35

próz

Adam El Chaar Narozen v roce 1984. Vystudoval marketingovou a sociální komunikaci na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Prošel redaktorskými a editorskými pozicemi mimo jiné na Novinky.cz, Rockandpop. cz, MF DNES a iDNES.cz. V současnosti administrátor a editor blogů a diskusí na iDNES.cz. Básnické texty a povídky dosud tiskl v Tvaru, Divokém víně, Psím víně. V roce 2014 mu vyšla v nakladatelství Carpe diem sbírka povídek Zlín Praha Zlín (e‑kniha).

36

Adam El Chaar

Čas nic neřeší CHCE SE ZAMILOVAT

Odveď pozornost někam jinam. Ustup do pozadí, ať jí nerušíš vlny. Ať tě zahlédne jakoby náhodou periferním pohledem. Ať má pocit, že to máš, že za to stojíš. Ať ví, že víš, nebo ať si to aspoň myslí. Ať tě vidí výš, ať k tobě vzhlíží. To je správný směr. Chce se zamilovat. Chce do oblak. Zbav se sexuálního podtextu i podtónu. Děsí ji to. Věnuj jí plnou pozornost. Jak na ni bezohledně dopadne plnou vahou a ona se jí vzepře, přesuň ji plně jinam. Upřímně odhalíš svou intenci a zároveň zreflektuješ její ignoranci. Bude vědět, že ji vnímáš, a zároveň bude vnímat tebe.

Předstíráš, že ji chceš z důvodu, který si neuvědomuješ, ve skutečnosti ji nechceš. Může to vést ke stalkingu. Stalkingem zhubneš, ale když už, tak stalkuj klidně. Tvé zhmotnění taky může přitáhnout jinou náhodně přítomnou entitu opačného pohlaví než tu, pro kterou ses zhmotnil. Můžeš využít jejího zájmu, stejně vlastně ani nevíš, pro koho ses zhmotnil. Zhmotnění časem stejně vyprchá. Radši si ho užij. V případě planého zhmotnění je nejlepší statečně se vyzářit do tmy. Nebaví mě dost. Jsem moc vyklidněný souhrou vesmíru sobotního Standardu. Standardně tvořím a netoužím po změně. Dávám si to smířený s osamělou nocí. Co s ní, s ní, co sní o lásce? Mé city jsou úhybné parní válce. Spolehlivě manévruju do stalkingu, je to můj stav mysli, převládající forma společenského styku. Stalkuju s úsměvem. Nevážím už skoro nic, vznáším se v oblacích, tam, kam chce, ale nejsem s to ji přitáhnout. Nejsem svůj. Furt si píšu a tím se odrazuju. Sartre tvrdí, že sami k sobě máme stejně daleko jako k druhému člověku. S tím rozdílem, že se sebou jsme pořád. Ale můžeme se vytěsnit. Psaním. Její sestra trpí depresemi. Rodiče rozvedení. Chce studovat psychologii. Často říká, že ji něco sere. Naivně přívětivá, ale i rozervaně rezervovaná. Na zátylku nemá vytetovanou růži, je to tulipán. Má ráda Hanu Hegerovou. Chce se zamilovat. Odskakuje si zapálit na barovou stoličku. Dýchá dým ponořená do ajfounu. Praha, patnáct stupňů. Prosvícená zářivkou, dech obarvený dýmem. Skleslý profil, zakletý do nicoty displeje. Hebký tonus pleti se leskne do mé duše. Uvádí mě do transu a já ji do rozpaků, když se naše pohledy setkají v koridoru zadního traktu kavárny, kam ze svého strategického místa taky vidím, a pak ještě když zpívá za barem. Snažím se skrýt, že má pozornost je cele zaměřená na ni, jako když malíř kreslí modelku. Myslím na ni a myslím, že to ví, ale asi si to jen myslím.

37

Čas nic neřeší

Myslím, že vím, ale vím jen to, že myslím. Můj život není sen, ale sen mě zajímá víc než život. Žiju sen. Je mi dobře v bezpečné vzdálenosti, protože ji neztrácím. Intence zabíjí lásku. Aspoň ta moje. Latentně se do ní otiskuju svou evidentní přítomností, již intenduju do nicoty papíru. Jsem s ní, ale v sobě. Vlastně s ní nejsem. Je mi jen modelkou, další barmankou. Ostřím střídavě na smítko na hladině čaje a na lampu, která se na té hladině odráží, ztracený na severní trase své archetypální stylizace. Představuju si sám sebe, když o ní píšu. Předjímám nové myšlenky, přesahuju svou přítomnost, vyzařuju latenci, vypouštím realitu. Bahním se ve svém vědomí na marném předmětu. Křivím koutky rtů dolů a skřípu zubama jako soustředěné dítě. Je to žité? Je to důležité? Křeč bez katarze. Vlastně jo. Právě diktovala své telefonní číslo kolegyni a já jsem si ho zapsal, jako by ho diktovala mně. Podívala se při tom na mě, strašidelně podsvícená pokladním počítačem. Mám pocit, že si o mně povídají. Když někoho sleduješ, začneš mít pocit, že sleduje i on tebe. Teď se o mně ale opravdu bavily. Zrzka řekla něco druhé barmance a ta se na mě otočila a podívala jako na exponát v hadím teráriu. Bylo by pokrytecké cítit se tím dotčený. Had je též jediné zvíře, které netrpí v zajetí. Špionáž, drama, čas změnit téma. Objednat si další čaj nebo něco. Tentokrát černý. A s příchutí nebo něco. Objednat si čas s příchutí nekonečna. Pak jde kolem a já ji oslovím. „Máte s příchutí?“ Nemají. Přinese vzápětí. Odmítám med. Čajový sáček tančí. Rozpouští se jen na dně, vypadá to jako černá díra. Černá díra na dně, fajn drink. Američanka v rohu po mně pošilhává a pohazuje si růžovým jelením lojem, zatímco její kámoška je na záchodě. Usměju se na ni.

38

próz

Adam El Chaar

Adam El Chaar

Čas nic neřeší

Nečekala to. Hledí do stropu. Ani to není Američanka. Zuby mám sevřené jako svěrák. Černá díra, šeď, smítka a lampa na hladině. Zbytek zeleného. Trhnu sáčkem, voda zhnědne. V poslední době mám radši černý než zelený. V poslední době. Když víš, že si někdo něco myslí, nevadí ti to. Vadí ti, když to říká. Je to dobrá knajpa. Došli dobří týpci. Pěkné servírky. Osobitý interiér. Otevřené dveře. Je to jen sen, ty v něm, stav, vjem. Nepředvídatelný sněm snů. Kéž by nepředvídatelný. Ta druhá ráda uklízí. Bere vše, co dlí v latenci. Každý papírek. Nejradši by vyhodila i mě. Líbí se mi. Když tu není ta první, úplně na ni zapomenu. Je to jen modelka. Mám rád modelky, ale ještě radši mám holky, o kterých mě nic nenapadá. Ty s rozptylující energií. Uklízejí, úkolují a jedí čokoládu. Když jde kolem jedna nebo druhá, nakouknou mi do papírů. Dnes se mi zdálo, že plavu velkým bazénem, který se chová jako moře. Na plastovém útesu se opalovala vnadná blondýna. Byla starší, mateřská energie. Bohatá. Vylezl jsem za ní a seznámil se s ní. Pak jsem se s ní muchloval v soli a slunci, v bezpečí břehu. Přemlouval jsem ji, abychom jeli k ní. Tvářila se indiferentně. Byla přítomná. Bylo to padesát na padesát. Frčeli jsme jejím drahým vozem. V jejím dřevěném domě jsme se vysvlíkali, každý sám. Nebyl jsem schopný se vysvléct. Byl jsem úplně nemotorný. Už jsem byl skoro nahý, ale nemohl jsem si přes hlavu přetáhnout tričko. Probudil jsem se zamilovaný. Byla to vzpomínka, a zároveň to bylo něco v budoucnosti. Ale kudy tam? Který kontinent planety času? Čas nic neřeší. Čas je nic, platforma. Sny nás učí nezávidět. Sny tvoří naše životy, ale nejde toho využít, protože sny jsou sny z definice jen, když jsou neintencionální.

39

Čas nic neřeší

Něco vybírá za nás. Cokoli může být řečeno, změněno, nedotaženo či přetaženo. I dotaženo, ale nikdy odtaženo. Psaní je jako sen, ale tady to jde upravit. Ve snu každá myšlenka nezvratně a definitivně zavádí do nekonečna. Každý sen, každý čin. Příčinné univerzum. Tíží mě ego iluzí a haluzí. Moc všechno čekám na stříbrném podnose. Čekám všude domov, ale ten není samozřejmý. Musí se stvořit. Pomocí ega. Domov je vědomí. Myslím. Tedy jsem. Ale někdo, kdo myslí, jsem jen v rovině reflektovaného vědomí, tedy v zrcadle. Já je někdo jiný, jak praví Sartre, citující Rimbauda. Promenuje se mezi stoly a stahuje cíga na barové židli. Vadne tváří v tvář své nezávislosti. Chce se seznámit. Přetvařujou se. BÁSNICKÝ BOX Kedar mi v sauně řekl, že v Garáži je vernisáž. Jel jsem tam. Vernisáž byla taková dlouhá lesklá kukaň sahající po strop a nad ním se náhle vynořující v kosmickém komínu. Uvnitř na zemi lampa a mikrofon, venku reprák. Karotusek tam zrovna četl ty svoje básně, když jsem přišel. Všichni se opili, Danzan zhasl a poháněl je, ať opustí Garáž. Šlo se do Pštrosa. „Vojtí, je tady tma,“ zakopával o kabely jeho otec, který celý večer rozlíval slívu. „Mrdat prdel, mrdat prdel, mrdat prdel,“ slamoval Danzan, který celý večer popíjel pleskačku. „Jo, mrdat prdel,“ přikývl přítel Denisiny kámošky. „Ty jsi tak sprostý? Já jsem myslel, že jsi slušný doteďka,“ vynořil se na něj Danzanův otec. „Sis to pokazil,“ zasmál jsem se a v dobrém rozmaru začal zpívat Light My Fire. Danzan dirigoval, pak se proti mně rozběhl a kopl mě do kolena.

40

próz

Adam El Chaar

Adam El Chaar

Čas nic neřeší

Bolelo to. Sebral Magdě kufr. Nesl ho na rameni a každou chvíli s ním padal do plotu. Skoro přesně na spotu, kde mi Filip před pár lety zlomil klíční kost, před kadeřnictvím Eva, se do mě Danzan znova rozběhl. Mrskl jsem s ním do křoví. Vstal a snažil se mě chytit za přirození. Když se mu to nepodařilo, stoupl si přede mě, vystrčil zadnici a opakoval: „Chceš mě šukat? Chceš mě šukat?“ Kopl jsem ho do ní nártem. Stál tam dál. Placírka byla účinnější. Ztratil rovnováhu. Když ji znovu našel, vrhl se na mě. „Nech mě na pokoji,“ uhýbal jsem. Když nepřestal, hodil jsem ho na zeď kadeřnictví. Pak do trávy u chodníku. Držel jsem ho na zemi. „Co si dokazuješ?“ ptal se a chtěl mě kousnout do ruky. Měl jsem druhou ruku volnou a hlavu jsem mu jí podržel v bezpečné vzdálenosti. „Nepřibližuj se,“ upozornil jsem ho, vstal a nechal ho za sebou. Magda seděla před Pštrosem. „Zmlátil jsem Vojtu,“ oznámil jsem jí. „Nevěřím.“ Danzan došel vzápětí. „Ztratils čepici,“ řekl jsem mu. Zůstala v tom křoví. Podíval se na mě znechuceně. „Co je?“ zeptal se Kartousek. „Zmlátil jsem ho.“ „To je dobře. Měls pravdu s tím, že je třeba zbavit se Skácelova kultu.“ „Skácel jsem Skácela.“ Magda obrátila oči v sloup. „Vypadáš jak piča. Podívej se na sebe,“ poznamenal Danzan směrem ke mně. Měl jsem tepláky Adidas a bílé sandály. Kolem ramen mě vzal Kuba, Anetin borec. Byl na éčku. „Podívej se na sebe. Tvůj šulin to nějak nevydržel,“ zasmál se bohorovně na Danzana. Měl v rozkroku mokré gatě.

41

próz

Adam El Chaar

Adam El Chaar

Čas nic neřeší

„Můj šulin je,“ nadechl se, ale nedořekl to. „Měl bych jít, když jsem se tak ztrapnil,“ obrátil se na Magdu. „Padej,“ řekla Magda, která se na něho jinak těšila. „Má ho Vojta malého?“ zeptal se někdo. „Vojta je obřezaný,“ řekl Kartousek. „Malého má, ale obřezaný není,“ řekl jsem. „Tys ho viděl nahého?“ zasmála se Denisa. „Na jeho profilovce na fejsbuku ten týden, co ho měl.“ „Já ho nenávidím. Vždycky říká, že nedělám nic pro Garáž, a přitom dělám desetkrát víc než Helena. Chce mrdat Helenu, ale Helena ho nechce,“ zkřivil tvář Kartousek. Byli s Helenou dlouho nerozlučný pár. Po sympoziu se s ní nějak rozešel. Myslela si, že je to jeho normálka, jako když třeba rozmlátil na Silvestra všechny věci v bytě a na stěnu napsal „Jsem debil.“. Když se ho pak ale zeptala, co bude, odepsal jí: „Tak kdy si přijdeš pro věci?“ Byla to ještě součást jeho normálky, ale v Heleně přetekl pomyslný pohár. Pro věci si přišla. Kartousek teď chodí s devatenáctiletou fetnou, která chodí do druháku na třetí střední. Kartousek si vybírá samé rozlítané typy, protože spořádané dívky jím pohrdají pro jeho životní styl. Kartousek je asi největší beat ze všech. Postrádá paranoiu asi proto, že nehulí. „Alkohol a sex znamená, že Helena je vzdálená.“ „To je v pohodě.“ „Je to jenom rozptýlení, chci Helenu.“ „Ale tímhle si k ní nepomůžeš.“ „Já vím.“ Po tom rozchodu mi poslal pár básní. Chci tě zase vidět dvojitě

42

Čas nic neřeší

Dvě Heleny jsou nejlepší Deset Helen je nejlepších Tisíc Jedna stačí Jedna je dostačující Bez té jedné seš v piči Kartousek přehrává smích krabatěním nosu. Ten nesmělý distingovaný týpek, co si balil jedno cigáro za druhým v Loftu, se chytil špatné party. „Chceš se seznámit?“ ptá se kolemjdoucí slečny. „Ne.“ „Chceš sex?“ volá na vzdalující se dívku. „Když se nechce seznámit, tak asi nechce ani sex, ne?“ „Právě, že když se nechce seznámit, tak chce sex.“ Dobrá filozofie. POEZIE

Poslal jsem básně do Tvaru, a Ohnisko, který je schvaluje, mi odepsal, že většinou neodepisuje, ale vzhledem k tomu, že moje básně odmítá už poněkolikáté, odpoví mi. Používám prý příliš mnoho slov. Mám zkusit v poezii zachytit to, co myslím, co nejméně slovy. „Díky moc,“ odpověděl jsem. „Mou vlajkovou lodí je próza.“ Je fajn, když vám odepíšou. Cokoli. I když vás odepíšou. V Tvaru jsem každoročně vycházel za Boženy Správcové. Hodně mi to pomohlo. Kdybych vyšel i za někoho jiného, hodně by mi to pomohlo. Tvar mám rád. Naposledy mi napsala: „Takhle budete vždycky jen osamělý intelektuál před zrcadlem.“

43

Adam El Chaar

Čas nic neřeší

Ohnisko mi kdysi poslal knihu s věnováním přímo z psychiatrické léčebny, kde se snažil nalézt správnou kombinaci antidepresiv, po své dceři, se kterou jsem se seznámil na Petříně, když jsem jednou čekal na vlak. Ohnisková. Naposledy jsem o ní slyšel od Elišky. Zjistily, že mě obě znají, když se bavily o divných seznámeních. Elišku jsem poprvé viděl v Bloku. Seděla, pila víno a vypadala živě. Psal jsem o ní. Pak jsem na ni náhodou narazil na fejsbuku a báseň jí poslal. Pak jsem ji potkal zase v Bloku. „To je ten magor,“ řekla kámošce. „Těší mě,“ řekl jsem kámošce. Pak jsem ji potkal v Bloku s Kubou, který tehdy ještě chodil s Klárou. (Jednou jsem balil její kámošku Míšu. Klára řekla, že Míša není můj level, čímž myslela, že ten můj je vyšší. Zeptala se mě, jestli mě přitahuje. Klára. Odpověděl jsem, že ne.) Napsala knížku, která vyšla v nakladatelství Host. Kuba teď chodí s Íránkou, se kterou se seznámil v Londýně. Před nedávnem strávil dva týdny v Teheránu u její rodiny. Ona ho miluje víc než on ji. Klára kontruje černochem. V Bloku Kuba s Eliškou chlastali víno. Kuba mě má rád. Připojil jsem se k nim. Zjistil jsem, že její otec je ten týpek, který chodil dlouho s mou spolužačkou z gymplu Lucií. Eliška má ráda Lucii. O Lucii si na gymplu vždycky všichni mysleli, že smaží, ale pak mi jednou řekla, že ve vyučování jen popíjela víno. Proto ty výbuchy smíchu. Jednou jsem s jejím otcem a jeho kámošem Hynkem kouřil před Zelenáčovou šopou. Zeptal jsem se jich, jestli už si někdy prdli tak, že se posrali. Eliščin otec odpověděl: „No, jasně.“ Eliška se smála, když jsem jí to řekl. Teď jsme kámoši. Když se potkáme, dlouze si povídáme. Nikdy nejde daleko pro to nazvat mě magorem. „Můžu odnést?“

44

próz

Adam El Chaar

Čas nic neřeší

„Mhm. Děkuju.“ „Prosím.“ Letmý úsměv. „Kde je záchod?“ „Rovně.“ „Díky.“ Házím účet do záchodu. Čurám. Splachuju. Umývám si ruce a dívám se do zrcadla. Může ho mít někdo rád?

45

Ladislav Zedník Narodil se v roce 1977 v Praze. Vystudoval geologii a paleontologii na Přírodovědecké fakultě UK. Knižně vyšly básnické sbírky Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (Argo, 2006) – nominována na cenu Magnesia Litera – a Neosvitly (Argo, 2012). Jeho básně byly publikovány v almanachu Rapporti di errore (ed. Petr Král, Mimesis, 2010). Publikoval v almanaších (Cestou, almanach 7edm) a v literárních časopisech (Host, Weles, Souvislosti, Psí víno a další). Rediguje internetový kulturní magazín Totem a jako externí redaktor měl od roku 2009 na starosti rubriku Hostinec v časopise Host.

Ladislav Zedník

Hučení drtičů poustevničí v uších CEMENTÁRNA RADOTÍN I Recyklace

II Ale

Hučení drtičů. Soustrojí, věže a pásy. Na plotech ostnatý drát, jako by kamennost hrozila útěkem. Silurské, devonské schránky ve dne v noci obracené v prach.

vždycky je nějaká stezka. Kořeny, bláto a suť. Někde na temeni kopce odhrabem přítomné listí a nevybalíme oheň.

(Dokončit před věky načatý zmar…)

V údolí pod námi centrální velín vyšle své příkazy strojům.

Za tmy tu nevidíš člověka; netečnost vychází ze srdcí reflektorů – ulpívá na skalách zažloutlým sintrem.

Chráněná armádou borovic, vynalezneš pastelku.

Prach bude vmísený do stěn a podlaží obytných schránek. Do strašně stejnosti satelitních čtvrtí. Vyhni se. Obrostlý vápnitou skořápkou, vládne tam stavitel korálových rifů.

46

47

Ladislav Zedník

Ladislav Zedník



III Se dvěma tmami a převodem

IV Útržky

Za tmy zde nevidíš člověka. Hučení drtičů poustevničí v uších (jak v lasturách). Pásy a silnice: běhavost, chůze… Podrážky vzorkují štěrk s úlomky barevných sklíček. U krajnic pláňata, jasany, akáty. Na listech dozrála voda s výraznou příchutí pádu. Chybí jen psi. Mlha však zná jejich lísání.

Ve dne tu zaslechneš útržky vět – vítr je vynáší z hovoru dělníků. Čeština, ruština. Známe ten van… Dvojjazyčný vzduch krajkovaný při okrajích řečí. Tažná jsou slova, která se stěhují za prací. Stálá, když s očima bez očí mimoděčně zabydlují hnízda

Vím přesně, kam musíme jít. Je zjevné, co můžeme udělat. Jak ale projít skrz kovový plášť, jak máme obelstít netečnost podzimních strojů

v mozku, anebo v myšlené řece. Námezdní dělníci s rychlýma očima svítí do podzimní neděle přilbami, půlvejci z plastu.

V Drtiče Slyšíš ty drtiče? Fachají pod matným povrchem každého všedního dne, vytváří pozadí zvukových dějů. Zasměj se. Dotkni se. Doba je ledová. Smích bude znít jako tříštění okna.

48

49

Ladislav Zedník

Ladislav Zedník



LYRICKÁ MYSTIKA Posaď se na balkón. Nohy si poskládej do květu lotosu. Pal vonnou svíčku, vyvětrej z pokoje klouzavou hudbu. Otevři mysl a hned do ní našponuj síť proti hmyzu.

A znovu to víš, vše je ti úplně jasné: je ještě nějaký odlišně stejný svět za světem a v něm tvoje selhání, rozkvetlé v čajových konvičkách, získává podobu víry a výhry.

Nyní jsi velká a vesmírná. Jsi tvůrce. Všechno je jiné a nevšední: plamenem skalpuješ hlavičku sirky a hodíš ji z balkónu dolů. A něco to znamená, něco to určitě znamená… V ten samý okamžik proskočí okýnkem škodovky na dvoře zrzavý kocour (jak duše mrtvého žháře…, píšeš do zvadlého sešitku). Vzápětí zžasneš nad skutečným zázrakem: voda se v konvičce promění v čaj. Pár mocných doušků – a ucítíš, jak ti v hrdle kvete jasný jasmín…

50

51

Ladislav Zedník

Ladislav Zedník



PERSEVERAČNÍ LYRIKA Byla jsi do toho stromu zakletá snad celou věčnost… První rok dva – jenom mdlá vzpomínka: vidím se jít uvadat do tvého sadu. Bičovaný zaslouženým deštěm, zavřený v ponurém rébusu…; čtvrt kila dušené tkáně tepalo v žebrech na záložní zdroj. S termoskou zbytkové krve – kdybych si ochočil žraloka, ucítí pouhých pár molekul na 500 m; s kudlou na přípravu štěpů – roubovat naději na suché větývky…; se sebou, bohužel taky sám se sebou: s podivně zkroucenou výdutí, v mysli těch druhých; tak díky…

Teď už jsem v pohodě – jsem vážně rád, že se neptáš, v pohodě jak nikdy dřív. A budu přešťastný jako to proutěné houpací křeslo, klidný jak ležérně vybledlá fotka – na které rozhodně nejsi!, klidný jak fakt, že se neptáš a nezeptáš, šťastný jak příslovce „jak“, když srovnávám sám sebe se sebou; najdu pět rozdílů – tak vidíš, jak málo mi stačí.

S tím vším jsem na tvůj sad chodíval uvadat…

52

53

Ladislav Zedník


TĚM ZDE I TĚM ZE ZRCADEL; KŘIVULE Bráním se myslet si, že je svět studený kámen – – Co mě tu násobí: nájemné, pekelné, otázky, dluhy. V ústech mám lom a v něm výmluvné lupení hlasitě láme ten druhý. Neptej se, co je mi. Ve chvílích zdvojení je mi svět rozbité puzzle. Že někde v nějaké válce či koupelně proříznul střep něčí ruce? Kde se mám… Co naplat, ač stále citlivě, budu svět vnímat jak fantómovou bolest… Zrcadlo? Prázdné sklo: skleněná náplast lepená prázdnotou na ego. Že se ta nicota dokáže pronést! Představ si: zrcadla – nejsou než sražená voda. Prostup mi krev, a já budu tě odrážet, větami křivit svět, možná se poddá.

54

55

Malá antologie o kameni Miloš Doležal PRA

Miloš Doležal / / /

Probudil se vyšel na zápraží kostela není, není ani údolí ani minulosti není, ani návrší

S Vojtou Doležálkem hrobařem (na hlavě pirátský šátek, v uchu náušnici) po dešti za jitra vyměřili v trávě rýčem jizvu na rakev drny jako kůži svlékli.

jen obětní kámen přízrak vyděšený strom přízrak čelistní kost přízrak.

Pod vrstvou černozemě (děd tu měl pole) mazlavka lepí se na krompáč.

Zvedl se prudce vítr svět znovu rozházel rozvál prach.

Když na balvan narazil vynesl k lesu v náruči (tady někde mě kojila).

Zůstal jen přeslen pazourek a kostěná jehla pro příští. (Ezechiel v kopřivách, 2014)

56

57

Malá antologie o kameni


Když šutry házel do kýble ve stínu lahváč cink.

Vít Slíva S KAMENEM POD HLAVOU S kamenem pod hlavou na hrobě leží; mysl má stoupavou v oblačné věži.

Než se zešeří nakopneme dno. (Ezechiel v kopřivách, 2014)

Oblak se hýbe; v mysli se mění na dětsky libé stařecké snění. (Rodný hrob, 2004)

58

59



Vít Slíva / / / i.

Robert Fajkus JÁNSKÝ KOPEČEK Norbertu Holubovi

Já ale slané…

Ranní stín s aktovkou jdoucí do práce. Láska, zplihlý motýl v pavučině, pokorná zásoba. Srdce opletly šlahouny ostružin.

V Boudě sůl kámen! Takovou líže zvěř… Laně! (Z rukopisů)

Ze svatozáře podzimních zahrad vleče Kristus kámen na železniční viadukt. Dotknu se žulových vrásek, očí, úst, lišejníkových ran, pokleknu do listí. Setne mě vlak, jedoucí opačným směrem. (Prašivina, 2010)

60

61



Robert Fajkus CESTOPIS (Frýdecká Panna Maria) Vlak převíjí z cívky tvého srdce. Na pražce, kterými mizí budoucnost, hrá kdosi zubatý chorál. Do uší prudce foukne vlna vší bolesti, spečené v uhlí staletých kostelních lavic. Tak v tichém pláči z čista jasna větrný poryv mrští rackem k hladině. Je cesta sadem, kde tentýž vánek zpívá v starých kmenech a malý vnuk u hrobu naslouchá dědovi. Kameny, mí kmeti!

62

Vlak ukrajuje z dálky. Dívka s dechem podzemně horkým po dětech a milování z útrob svých plive líh a mezi pražci za vlakem rozžíhá bludné ohníčky, ke kterým přicházejí srnky s očima na porážku. Do ucha prudce foukne vlna vší touhy, co v ní vře, a sežehne ti sluch. Je vyhořelý chrám, z očí ti tečou saze. Kameny, mé děti! (Sivý křik, 1997)

63



Marek Fencl STATEK

Marek Fencl VINNÝ KÁMEN

V omítce bílé jak sníh odrážející slunce nakřivo zarovnány kameny. Jen jak to dovolila olovnice a čtyři hrany. Nebo cesta do kamenolomu.

Rozbít tak kámen na stěnách srdce, dostat jej ven hrdlem hladce. (Vinný kámen, 2010)

(Vierkanthof)

64

65


Norbert Holub UKAMENOVÁNÍ PODLE BRIANA (MPFC) Viděl jsi ten kámen na plátně, v Amsterdamu, ne v Turíně, snad to někomu něco řekne, i když… No tak vidíš, chceš být Židem, nebo Řekem? Řekni, že jsi anti-, že jsi jenom spatřil šutr, kterým bys to utnul, unavený z dávných antik. Tedy – utnout chtěl, ale… ono to utnulo tebe, vysoké čisté nebe nad zbytkem zpívajících těl.

66


Jaroslav Kovanda V LESE SLOV TAK ZBYTEČNÝCH milý bratranče jsou podél nás mnohem lepší autoři kteří gumy souvětí natahují jak ten netanjahu a formy slov pulírují do větších lesků v lese slov tak zbytečných… milý bratranče jsi studený jak pumpa v létě jsi jenom kámen na prameni v rakvi kůrou dovnitř snad… prý neměli větší… takže tvůj kámen týla málem přepadává na umakart… a parte ti křížem ozdobili tobě jemuž bylo vždy jasné že tmu neobelžeš a proto ani na sraz bratranců a sestřenic našeho rodu nepřišels protože se konalo na faře… jak tě hladím tebe kámen básníka a komunistu „pádlo“ naší rodiny…

67


to žes umřel mně do mobilu vyříkala tvoje dcera když jsem akorát četl cosi v Brně na té hůře kde se Mahen oběsil protože se mu z lidí udělalo kdysi tak zle… a žes mi umřel jako Božetěch K. oznámil jsem i básníkovi Zdeňkovi Volfovi který miluje krávy jako verše… P. S. Se vzpomínkou na vaši krávu Malenu když do tmy bučela protože tys kolem v blátě šel se svou čerstvou ženou právě do kina jaks mně kdysi možná oznámil…


Roman Szpuk NÁČRTNÍK PRO GUSTI LOSE U Zábrdského mlýna spí v kameni zahořklý mudrc. Co se mu asi zdá pod víčky, když Blanice mlaskavě šeptá do oušek svých dcerek vírů? Kámen se nehne a řeka se mu zpovídá. Nad kamenem se pohupují v rytmu poryvů jehnědy. Jsou zcela uvolněné. Kámen je lysý, zapřísáhl se, že holou lebkou bude číst tajné doteky vlnek. Slyším praskot větví. To z lesa vychází dívka. Nese v náruči chlupatého pudlíka. Opatrně a půvabně našlapuje v nerovném terénu. Taková by měla být módní mola: plná klacků, šutrů a kořání. Probouzím se pod hvězdami uprostřed noci na Zelený čtvrtek. Hlavu mám sevřenou ledovým vzduchem. Mrzne mi celá tvář. Spacák kolem mé hlavy je ztvrdlý jíním. Teplota při zemi klesla na –12,3 °C a vlhkost se drží na 88 %. Přikládám tvář na mráz jak ke kameni – mluví ke mně z druhé strany: Tvůj život. Co to bylo? Otáčím se za životem jak za meteorem. Co to bylo? Co to mělo být? Jsem stráž u Nejvyššího, před tváří nicoty. Neotáčím hlavu ani napravo, ani nalevo. Vpouštějí odsouzence, vypouštějí odsouzence. Vím o nich vše, jsem svědkem všech výslechů, tvář však musím zachovat ledově klidnou, nesmí na mně být nic znát.

68

69



Ten okamžik, kdy dřepíme s Dominikem na soutoku Dunaje a Innu a hledáme barevné kamínky! Nacházíme hladké oblázky všech možných odstínů a nejvíce si vážíme těch žilkovaných. Jsou tu skvosty stržené proudy obou řek, nesené povodněmi z divoce rozeklaných hor, usazené na místě, kde jedna ve druhou se vtěluje. Inn je prudší, zatlačuje Dunaj, ale to nevadí, ke smíření dojde, jednou se smíří každý s každým a na místě jejich setkání si budou hrát děti a hledat barevné oblázky. (Výběr ze stejnojmenného rukopisného textu, jaro 2014)

Petr Král HMOTA KVĚTIN Mraky zvolna tlačí ven z kruhu svou mračnou tíži, svítá už, rudé a mrazivé železo syčí znovu v popelu, bohové drkotají zuby, nanovo se rodíme, němí. Skřípání štěrku, čelisti, pod zelenou odění. Prázdno roste mezi větvemi. Na pultu světa bílé maso nectného, prosperujícího svalu. Táhneme tam a zpátky, pomalí králové, naše bysta živě svitne v zatáčce, ta pravá planeta; až nás nepohnutý blesk nakonec zavěsí do sežehlého listí. Naše máti, hebké armády; ještě teď neodvratné vzdalování sukní ve zteplalém míhání praporků. V dálce přitom hedvábná vlhkost medu je balzám a záře. Plačtivým odvětit, že krajina je dál tvrdá, i štěkot motorek jak vyráží z děla neúmorných lesů. Nedobytý kámen průčelí drží svůj nepřípadný úsměv do nedohledna přes omítku jasů. (Soukromý život, 1984)

70

71



Petr Král O POSTUPU NOSTALGIE (výňatek)

Irena Šťastná / / /

Raněný den se pomalu skládá na bok a já vím stejně málo, kam míří loď, kterou slyším sunout se kradmo v záhonech, jestli se topí nebo vyplouvá v pozdním slunci – jako si nejsem jistý, že na tom tolik sejde. Odeslaný dopis, Benátky, kam jsme dorazili s umdlívajícím rokem, váží sotva víc než neodeslaný a než Mexico, kam jsme jen chtěli vtrhnout s hordou bojovných opilců – V podvečerním tichu teď na chvíli snad ani vrah jiných se nekrade naší zahradou, i z někdejší bolesti je jen jizva po něčem, co není. Přesto se ozývá, cuká zas a ukazuje někam jako prst lihu v čerstvé ráně. To se ví, nevěřil jsem nikdy na štěstí a jeho bulící oči. Když se ale zvolna snáší večer, slunce jak tichý chmaták dlouhou rezavou rukou vniká do kopřiv (jako když tam má tajné konto) a všechno se bůhvíproč zdá dál na dosah, kámen jako světlo – zas bych se málem zalknul nehoráznou nadějí, že světlo ve mně nakonec ztuhne na kámen. A kámen že na oplátku mému zkoušenému čelu nabídne podušku zhebčovanou světlem –

Žadoním: přestaň vrážet do rohů pokoje – a pak v nich stejně spát – ve tvrdých pravoúhlých pelíšcích o třech stěnách – přestaň se každý půlden chystat k odjezdu – opouštět místnost – a zase ji navečer namáhavě hledat – bezdechým úzkostným během po nábřeží – kde starým dlážděním prosakuje užitková voda. A následují už jen dominové efekty: jsi bludná – kostky ze žuly – netečné houževnaté – valící se na tebe studivě z kopce – dej pozor – bude málo bezprizorního kameniva – po bocích – u prohlubní – v betonových kanálcích kam můžeš uskakovat – na své smolnaté cestě – říkám očima – když ji rozmělňuji a žvýkám – v přítmí zvětralého výklenku bez příchuti – ona na to: kolik že dnů proběhlo kolem? – ten vražen pod paži – jiný mezi prsty – já s nimi? Bylo to takto – povídám: odkopla jsi plavidlo od břehu – prkny rozestouplými vlhkem – prosvítalo dno hustých živočišných vod – oblázky obtažené řasami – vší silou jsi pádlovala – vím – vylodila ses naproti přes ulici – teď stojíš v tenké syntetické košilce – se zbytky sypkého říčního dna – s oblázky na ploskách – nespokojně – se šponou dunivě znějící pod vlasy.

(Pro anděla, 1990)

72

73


Architektura jejího neklidu a záklonů – v podloubí čtvercového náměstí – leží mezi námi prostoduše – jen s vynechanými nádechy – jdeme k sobě – a prastarým hmatem – neslyšným vykloubením lokte z jamky – malicherným a zásadním – vše přesmyknuto. Náhle se postaví – s palci vrostlými do mezírky v dlažbě – a setrvá bez pomlky – bezchybně nevraživě – mnoho vmezeřených chvil – až jakmile ojíněná ploška lokte – vpadne zase na své místo – oddaně lupne zasyčí – tu mrkne a zakloní se dunivě hluboko ve výdeších – četných a nezvětralých. Barokní sochy hodily by se přidat – do všech stran tohoto města – pískovcem zmlklé pevné – aby ji přiměly – nic už neměnit a stát – nechat se a stát.

74


Petr Čermáček ČERNÉ KAMENY Anně

Uprostřed horečnaté noci se zeptáš, jestli jsou černé kameny vzácné. Pak konečně usneš a ze spánku šeptáš slova, z nichž až třetí je mi známé. Dravit, epidot, obsidián. Rty ti sopečně žhnou, mezi zábaly přemýšlím, zdali z tvé, nebo z mé tmy přišla ta slova, zda jsou zrcadly, která namísto obrazu odráží pouhý stín, nebo zda sis jen vzpomněla na hru ze zahrady, při které strážíš s kamarády poklady od anděla.

75



Petr Čermáček Z NORSKA

Petr Hruška OSTRAVA‑MARIÁNSKÉ HORY

Přivézt kámen, protože fjord či jezero nelze, a pak myslet na pohyb ledovce – morény, drumliny – když za devatero údolí kladeš zemi, ve které kopce

noční prodejní okna igelitová taška sezení u pump lidem přicházejícím ze tmy kolem čtyřiceti a víc Mars je velmi blízko nelze vyloučit kryptoendolitotrofní mikroorganismy tam pod kameny někdo u pumpy má narozeniny igelitová taška střídavě se zvedají hlavy nelze vyloučit že skvrny na některých kamenech znamenají život

ožívají a mění se v plavé obry. Spát se chce jen tobě, nikoliv tvé dceři, tvé věty se propadají mezi hory, kde se mezi sivými vrbovými keři pletou se slovy o práci, starostech, až je z toho plyšovému losovi zima. Když se probudíš, už spí. Máš sucho v ústech – jako bys ze sna jazykem vše zlé snímal.

(Auta vjíždějí do lodí, 2007)

76

77



Petr Hruška ŠKRÁBNUTÍ

Slavomír Kudláček SCHŮZKA V LOMU

Jak můžeš takhle čistě zpívat tak pozdě? Mezi zběsile vystřílenými nábojnicemi lahví. Mezi psisky na dlouhých nohách a igelitovými cáry skoro stejně rychlými. Mezi černými zmijemi zahozených pneumatik.

Čas odstraňování vniklých, protože není čas. Zpět necestou k odbočce minule minulé, odchýlení se z úchylky, odbočky vlečky,

Slušní lidé zaspávají zkázu. Zas zpíváš, tak jednoduše, jako když se škrábnutím poznává hematit. Za chvíli se pozdě přesype v brzy a pak nebude už slyšet nic ve vstávajícím jeku hromadění. (Darmata, 2012)

78

čas odlamování ker kroucích, pekel horoucích, her únavných, tíhy přisedlé, čas křídel šídel, lehký čas nad tím, nad magmatickou horou pocitů, inoceramus v nás, odložený navždy v siltu, čas neobratných bezobratlých, vodní a skalní vývojový čas v puklinách a převis čas ploutvonohý a litorální, zanášení se synklinál,

79



čas starý vetchý film vysouší sliznice těch dávno po tom všem na to přišlých,

Slavomír Kudláček RYBÁŘ Čeká, a neděje se nic. Čeká, musí to být.

zatímco mrtví, zemřelí vně i v nich, se posypou do tichých jícnů ukládání

Ptáci, co kdysi dolétli až k Zemi, se u dna třou, na kámen ohlazeni.

a nezůstane nic než zkamenělý sliz, kdo a kam kudy lez.

(Nepublikováno, cca 1977)

inoceramus – statigraficky významný druh pravěkého plže (jura‑křída) silt – usazenina určitých zrnitostních parametrů litorál – pobřežní pásmo moře mezi středními hladinami přílivu a odlivu synklinála – typ vrásy (Schůzka v lomu, 2009)

80

81


Aleš Kučera / / /

Aleš Kučera / / /

Rozostřené vidiny; za mlhou, za igelitem, zpoza nich probleskují zvuky; stroboskopy roztančených diskoték.

…a po smrti přišel druhý zrod. Stál tu, jak kopec, na jehož úpatí se dvě těla chvěla. Stál mlčky a nabízel svah k vzestupu do výšin tyčících se do vesmíru.

Asi tam jsou – asi; možná jen dozvuky ztraceného nekonečna: ozvěny stínů na stěnách, nad medvědy tančí; místy jsou čteny a vytesány.

82


83



Pavel Petr / / /

Petr Šotnar FINÁLE 1934

Teď promluvit znamenalo by přece zoufalství. A konečky prstů konec by ještě chvíli přejížděl po nedočkavých rtech. Ale byl by to konec. Oblázkový. Kamenitý. Skalnatý. Ze skal. To všechno je konec v nebi.

To byla trefa! Kamenem přímo do hlavy Pláničku odnášejí na nosítkách a už nic nebrání tomu aby se Itálie stala mistrem světa Benito může puknout jak se naparuje a kámen nic neprozradí

(Úryvek z knihy Řeckořím, 2006)

84

85



Petr Šotnar STRAHOV 1990

Tomáš Lotocki CEJNI

byl jsem při tom když se tanky odvalily a kameny se přivalily jako první z kapel o kterých jsem do té doby jenom snil to se nezapomíná a tak dál u mě repráky duní a kameny se valí

I Jako by kdosi lopatami přehradil řeku Na těle tělo: polévka volavek a děcka pytlačící „na mák“ Z těch nabroušených holých háčků a ještě ostřejších zobanů ta tůň je jedna zaplísněná rána Ne řeka – artérie splavující infekci z našich dětských rukou ke kamennému srdci Přehradnice II Tak lovilo se kdysi pod Pálavou: Ty zimující plétny nežerou však s tímhle kovaným zbrojovákem je budeš trhat hezky za triko – už chápeš? Chápu táto!

86

87



III Ivaňské ticho – vrány v hnízdech jmelí Jen vydra v břehu mlsně okousává teplé zátylky jesení Díky tátové naučili jste nás vařit polévku a nenávidět volavky

Dagmar Urbánková / / / Dnes pták padá jak kámen

Dříve se zabíjelo kameny a říkalo se: mrzne už – tak prašti! Však s tímhle zbrojovákem… IV …a mozky stejně neuvidíš jenom vytřeštěné oči… (Čeřeny, 2011)

88

89


Ivan Petlan THE ROLLING STONE

a říkat jim Já ti rozumím Však víme –

I já

Myslel sis že si vezmeš gejšu která tě bude za tepla ovívat vějířem víček Však sis ji taky vzal jenže se z toho vyspala – buď rád že s tebou – bíle a svatebně se z toho vyspala Ve skříni na žerdi na nerez věšáku zůstalo zdrcnuté kimono ta kukla na horší časy které už nastaly Ale ne natolik aby snad Blaničtí samurajové začali ve sklepě panikařit

I já mám svoje soukromé Kilimandžáro Sisyfův trenažér na kterém můžu si s chrobáky koulet to dokonale oblé lejno dneška I já smím se vždy nad ránem vrátit zas pro novou kuličku dne zapřít se dlaněmi do Slunce naježit chlupy na lýtku a stoupat a stoupat krok jako kyvadlo vytáhlých pendlovek s římskými ciframi stoupat a počítat všechny ty kyvadlem pohlavkované vteřiny dívat se vůkol kam oko dohlédne kam Slunce paprsek vbodne a všude po cestě zdravit své kolemjdoucí a okolostojící a přísedící a obhájce a žalobce a obžalované kynout jim na cestu kynout jim v ústrety kývat a zdravit je a pozdravovat a otravovat a trávit a brát je kolem ramen

90


Dobře ti rozumím Myslel sis že si vezmeš gejšu která tě bude za tepla ovívat z vějíře víček je vějíř výčitek ani sis nevšiml jakou to řasenkou a kdy to sfoukla… A já ti rozumím Dobře ti rozumím Vím co je zakroutit krkem litrovce kořalky

91


Stlačená pružina ukrytá v závitu vymrští uzávěr vyvoláš džina a ten ti setne hlavu

A jednou za pár let sypu popel na hlavu politikům tam do volební urny

než stihneš potupně nad mísou tasit svou šavli Spěte dál rytíři

Vidím tvůj obývák transfuzní stanici Vidím tě dojídat střeva a jelita z talíře satelitu

Dobře ti rozumím Máš námořnický dalekohled ze zkroucených novin a zíráš k obzoru a čím dál dohlédneš tím hůř tam cokoli rozeznáš Ovšem ten pohled…! Já vím čtu ti přes rameno písmena ze tvých zkroucených tak dnešních novin Rozkročen třímáš svůj dalekohled – tunýlek světla A světlo lapené na konci tunelu – jaký to opak tvé temné zornice A já ti rozumím I já jsem sedlačil na konci potěmkinovské vesnice Mám tam svou parcelu a grunt a domek z karet

92


Jak já ti rozumím… Znám tvoji kravatu oprátku přejetou parním válcem té velké olbřímí nadnárodní a nadlidské firmy Znám tu tvou kravatu oprátku kříženou s chomoutem ten jazyk hadrový co furt máš na vestě Znám tě ať už si dáváš hádat osud cigánkou z mozolu na dlani anebo za stolem od madam Isabel vykladačky kreditních karet Znám tě a lhostejno jak si vozíš zadek zda podle tachometru

93


nebo až taxametru nebo se otíráš o hýždě studentek aktovkou z prasečí kůže natřásán v lidnaté tramvaji Ať ničíš podrážky ať jezdíš na mezku – I já… I já hýkám jak osel I já mám své soukromé Kilimandžáro a dlaně od Slunce A i já valívám od rána do noci do kopce vzhůru v šlépěji otce i děda i předka jakého


Petr Maděra ( ) Třicáté páté narozeniny v období dešťů, malátný poblíž staré lampy, zimomřivý v šumění deště, v praskavém hoření. Synové, smítka světa. V kamnech uhasíná, zkouším číst. Červený čchi‑men a sen líbezný, mysl se probarvuje jako uschlý lišejník zalitý nektary. V šachových partiích z třešňového dřeva. Jahody a zjevení hub u lesních pěšin, souše a žihlavy, rozryté černobahno pod smrky. Nevolnost těla se zbídačelou duší, rybím měchýřem, nadnášen v propastech nad střevličí hlínou, světloplachý viklan na návrší, uštvaný řízením toho, co se řídí samo.

kámen.

94

95



Petr Maděra (Varianta) Mám třicáté páté narozeniny, v období dešťů, malátný ležím poblíž staré lampy, zimomřivý v šumění deště, v praskavém hoření. Můj chlapec ochutnává smítka světa, starší ještě dřímá. V kamnech uhasíná, zkouším číst, studovat dharmu, plný červeného čaje čchi‑menu. Zdál se mi sen o líbeznici, mysl se probarvuje jako uschlý lišejník zalitý nektary. Předvčírem jiný sen o třech šachových partiích mých přátel, kde já jen pomáhám, zbaven chytrosti nad figurami z třešňového dřeva. Jahody a zjevení hub u lesních pěšin, souše a žihlavy, rozryté černobahno pod smrky. Nevolnost těla se zbídačelou duší, rybím měchýřem, který ještě jakž takž nadnáší v propastech nad střevličí hlínou, světloplachý viklan na návrší, uštvaný řízením toho, co se řídí samo. Žena ve vzduchu si kreslí zámek. Náruživá bílá

96

teta plná stavebního kamení si dá večer mezi mladé nohy žárovku a vítr zasténá. Budu pod ní číst a věřit v její přízeň. Už nejsem spasen v lůně poezie, dívám se na svět zhořklý a tělesný, přelidněný a chátrající, období dešťů v obnažené hrudi.

97


Petr Hrbáč KÁMEN V LESE Mechy vyzpěvují. Slévají se do huňatých světel. Potok je daleko, ve svahu kámen jako paměť pramene, která narazila na škodolibé bučení času. Hluchá tráva zdánlivě marně čeká na pád mrtvé sojky. I v tomto kameni jednou obživne tep hrnoucího se vesmíru. Mihotavé příšeří mne zároveň uspává a stejnou cestou mate – Tího let!

98

99

Ladislav Zívr při práci ve svém ateliéru, 60. léta, foto Ota Zouplna

Ladislav Zívr

Kámen těžce myslí – žije I když sochař Ladislav Zívr (1909 – 1980) své plastiky vytvářel především z pálené hlíny nebo sádry a s kamenem pracoval jen příležitostně, přinejmenším od čtyřicátých let své tvůrčí výsledky poměřoval zkamenělinami, nerosty a minerály jako nezpochybnitelnými důkazy „dlouhé tvůrčí činnosti přírody“. Podobně jako třeba sochař Henry Moore měl Zívr ve svém ateliéru neustále na očích podivuhodnou sbírku přírodnin. Většinu života ostatně prožil v kraji bohatém na nálezy, v okolí Nové Paky, které s odvoláním na geo‑ logickou minulost rád nazýval „permskou krajinou“ a vnímal ho jako „prostředí, jež formovalo vznikající tvarosloví pod vlivem fantasknosti horských vývratů, zázraku krys‑ talických drúz vzácného kamení, imaginativností achátů i průmyslovou složkou kolektiv‑ ního cítění“. V šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se nejsvobodněji přiblížil přírodním tvarům, Zívr dokonce vypodobňoval přírodní útvary jako imaginární postavy a tváře (Postava Prachovských skal, Postava Bozkovských jeskyň, Labský kámen). Nebránil se ale ani tomu, zasazovat nalezené kameny přímo do plastik nebo pracovat s bezprostřed‑ ním otiskem kamenných tvarů do sádry. V souboru jeho díla jsou zastoupeny také dvě monumentální sochy vytesané z hořického pískovce a několik soch z carrarského mramoru. Zívr přirozeně těžil ze všech podnětů, se kterými přišla evropská avantgarda – od kubismu přes surrealismus, civilismus až po imaginativní abstrakci šedesátých let. Všechny tyto názorové proměny se ovšem snažil smířit se svým nejhlubším přesvědčením, že určité zákony

100

zůstávají neměnné: nepřestával sochu cítit jako hrnčíř a toužil po dokonalé jednoduchosti srovnatelné s uměním dávných civilizací. A dokonalost přírodních tvarů, kterou spatřoval v kamenech, stála samozřejmě ještě výš. Více už o tom ale napovědí vyznání a úvahy, které jsme pro Weles vybrali ze Zívrových vzpomínek a rukopisných deníků. ZE VZPOMÍNEK, KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ LÉTA Po výstavě u Topičů (1943) propukla u mne naplno vášeň doutnající od dětských let – pro mineralogii a paleontologii. Byl jsem posedlý sháněním sběratelských unikátů a obětoval jsem tomuto koníčku mnoho ze své umělecké práce. Tak jak jsem předtím hledal pravdu ve filozofii, pátral jsem po ní teď v pravěkých mořích. Rodné Podkrkonoší mi dávalo k vzácným nálezům nejednu příležitost. Hledal jsem a nalézal stračí kameny, jak se lidově říká psaroniím, které mě inspirovaly svou zvláštní barevností k polychromii i výrazovosti plastik. Pevné a vyhlazené formy otisků trilobitů mě vedly svou objektivností a exaktností v mém vlastním výtvarném projevu. Jejich jasný a okouzlující reliéf působil na můj plastický cit tak mocně a přesvědčivě jako nízký reliéf sochaře Stanislava Suchardy. Krása achátů plná překvapení byla nejen velikou paletou barevnosti, ale skrývala i bohatství imaginativní kresby, prospívající novému tvarosloví. Inspirovaly mě krystalické drúzy křišťálového křemene ve svých barevných variacích. Nejvíce na mne působily krystaly fialového ametystu svou čistou geometričností zákonů kosmického univerza. Uchopil jsem každou příležitost, jak se zmocnit těchto kamenných zázraků. Po celodenním lovu byly nejkrásnějšími okamžiky večerní chvíle určování kořisti. Někdy se stalo, že úlovek obsahoval více, než jsem čekal. To mě naplňovalo radostí a štěstím. I nucenou práci při kopání protileteckého krytu jsem spojil se svým paleontologickým výzkumem.

101

Ladislav Zívr

Kámen těžce myslí – žije

Ladislav Zívr


Celé dlouhé dny jsem trávil v přírodě, a když jsem unaven hledáním a rozbíjením lupků usedl na stráni, prožíval jsem krásy přírody planoucí podzimními barvami. Břidlice mi byla stolem, na němž jsem rozložil vzácné cigarety do sousedství láhve darovaného vína. Po modré obloze plula oblaka, přes něž občas přelétlo letadlo jako ledový pták smrti. Opojená mysl utlumovala všechny drásavé nejistoty a rty se pohybovaly Nezvalovými verši „Duše naše citlivá z cigaretových nervóz a opojení…“

Ráno ze samé bolesti jsem myslel na to, jak by se nám to na tej Zemi jevilo, kdyby přestala být Země magnetická – shořeli bychom jako meteorit, který mám ve sbírce? Na tento kamínek se dívám s ohromnou úctou – ten přiletěl odjinud. Prozatím mám jen kousek železitého původu. Lhoták má skelný s dolíčkama a vráskovitý – účinek prudce dorážejícího víru vzdušného. Ten musím také sehnat. Meteority jsou vzácností. (14. října 1943)

Z DENÍKŮ

Jsem příliš unaven, abych mohl sesumírovat to, co probojovávám. Kameny mně pomohou, je v nich něco z nekonečna, a to je vždy hluboké. Ty facky v Praze mně také pomohly, a to by v tom byl hrom, abych jednou nedělal umělecká díla. Člověk roste, ale jak strašně pomalu! Malířům to jde líp s jejich výhodou plochy a větší možností výtvarné básnivosti. Ale prostor – sakramentský prostor, ten brzdí člověka v rozletu. […] Moje sochy se mi už nelíběj, ne, nelíběj. Ta mizerná příroda mě stále drží při zemi, a to musí přestat. Nejraději se dívám na zkameněliny, podle Jitušky zkalemeněliny nebo zkalameleniny atd. Co nám oboum dělá mnoho radosti a v Praze to jinak nejmenujem. Mnoho mne zaměstnává pomýšlení na vznik Země a všeho toho ve vesmíru, i našeho života na Zemi, a na to, jak se řítíme nezadržitelně a volat o pomoc není ke komu. Bylo by nedůstojno při tomto pomýšlení dělat špatné sochy tváří v tvář zkamenělému životu a nekonečnu. Když už se to má všechno roztřískat, tak ať to jsou královské oběti ducha, rovnomocnina vesmírnému. Tyto sbírky krás dobytých ze země a vytvořených chemií, erupcí, nebo zkamenělá příroda, buďte mi korektivem. Jak hnusná a protivná je příroda a ošklivá, nevidím‑li ji očima umělce, a ještě hnusnější, co vytvořím znásilněn náturou.

Zbláznil jsem se do kamenů a mimo toho, že jsem dodělal odlitek ředitele Jíry, jsem sháněl jen kameny a zkameněliny. Je to úžasná krása a výborný korektiv pro plastiky. Mnoho soch se mi zdá být špatnými v blízkosti těchto nerostných a zkamenělých zázraků. Dělá mi to nesmírné potěšení a mnoho rozkoší. V pondělí přijel dr. Čeřovský a paní Puchvajnová, šli jsme tedy s ředitelem Kleplem na Staropacké hory s kladivem v ruce a mlátili do kdejakého šutráku. […] Nemohu nic jiného dělat než shánět šutráky. Dává mi to také mnoho starosti. Vrazil jsem do toho už přes tisíc korun. Ve středu jsem vykrádal Havlatu a přinesl jsem toho plný byt, že jsem neměl ani kde chodit. Dlouho jsem se s tím těšil – studoval atd. Nejlépe a nejzaručeněji, aby člověk přinesl a nalezl kameny, je – nechodit do polí ani do lomů, ale k sběratelům, tam se sichr najdou. Musím za to vyportrétovat Havlatu, ale počinek sbírky už je, a to je hlavní. Teď začnu nalézat sám a nakupovat. Tvrdím, že se u těch šutráků, jsou‑li ve společnosti kumštu, pozná, co je kumšt a co není. Mnoho soch se zdá být teď malichernými a nehotovými. Prostě jsou to kouzla a zázraky. […]

102

103

Ladislav Zívr

Ladislav Zívr



Já chci a musím vytvořit nové, vždy nové… Krása kamenných zázraků budiž mi korektivem! (7. prosince 1943) Chtěl bych všechno, a nejde mi nic – jsem neklidný, přelétám ze soch na kameny, z kamenů na poezii atd., a to mně bere klid nervů. (28. prosince 1943) Chtěl jsem udělat dokonalé dílo, a to se nesmí chtít – to musí nakonec jenom být. Krev ze srdce musí být v rukách. Budu pracovat jenom se zemními barvami. Permská červeň polí, žluť, a barvami hrnčířskými v experimentech jsou: bílá – hnědá – tmavá až černá, zelená, modrá kobalt – „červeň“ vyhořívá. Vypálené sochy vomažu blátem a vomeju, budou jak zamazanej květník, a to chci. Seřídím si permskou hlínu – hrubou míchat s glazurou na hrnce červenou – experimenty. Už mám dost volejovejch barviček. Chci pracovat v materiálech, kámen – dřevo, a v hlíně z mého krvavého kraje. Pálit až spálit. (24. února 1944) Řecko je země obludných rozpálených kamenů. Chodím mezi nimi a hledám nějaké krásné a veliké krystaly. […] Tyto kameny jsou překrásných pestrých barev ve vrstvení mnoha let. Nevlídné ostrostí tvrdých hran. […] Snažím se kreslit podivné skalní fantomy hlav. Slunce příšerně pálí a oslepuje a práce se stává utrpením, při kterém dlouho nesetrvávám. (Z řecké cesty, 7. 9. 1957) Šli jsme s Jit večer vyprovodit Alenku a při této cestě nacházím na silnici úplnou náhodou ametystový krystal špicí zabodnutý do země, sotva viditelný, spíše tušený, překrásné syté barevnosti, silného lesku i velikosti, a jaký div, úplně neporušený.

104

Držím jej v hrsti jako drahokam, nikomu nic neříkám a čekám jen na potůček, abych objevil plnou krásu. Potůček ale vyschl… Je stále velké sucho a horko. Tento krystal (a to fascinuje) vydržel výbuch dynamitu, přestál neporušen drtící stroj, nakládání štěrku, jeho vyložení na silnici a pak spoustu projíždějících aut. Nesmírně se těším z této krásy a zpáteční cesta do hor je v tomto znamení. I chvíle večera stále mne vábí dívat se na toto kouzlo. Dala by se o tom napsat báseň… (12. srpna 1963) Opět pádí baudelairovská oblaka, jako by je hradištní zalesněný vrch rodil nebo vypouštěl dech svých útrob z hlubinných krystalizačních zdrojů. Oblaka podobající se rozseknutým peckám barevných achátů modře olověných s okraji zářícího ranního úsvitu. (20. prosince 1964) Předělal jsem úplně plastiku, nakomponoval překrásné formy lastury a vosí baňky dole v jakousi personifikaci a mohl tak vyjádřit jinak nevyjádřitelné. Tvary přírody, jejíž krásu potkávám v přírodě v pupenu tulipánu a šlápotě vlčáka v rozmoklé zemi, kresbu a figuru achátu na silnici karlovské, v pradávném kladivu či sekeře, v noži na kůže lidí z doby kamenné, všechny ty elementární tvary vkomponovávám do plastiky. Někdy i podvědomě se mi vybavují tvary kdysi uviděné a přecházejí v samostatnou kompozici do plastiky. Tak jedině je možno vyjádřit, co by nebylo možno v realistické plastice. (31. května 1965) Probudil jsem se opět do plačtivého, studeného dne a později, když jdu ke Karlovu, je téměř tma. Těžká olověná mračna, deštivá silnice. Nemohu odtrhnout zrak od země, v které vidím spousty zbarvených achátů zalitých do asfaltu. (1. června 1965)

105

Ladislav Zívr


Spotřeba uhlí je veliká pro tak velkou dílnu, v které nabit pařížskou inspirací, hlavně Brancusim, zuřivě nahazuji a rvu se s „Kamenem“, uhranut krásou mořského oblázku provrtaného živočichem. Tak exaktně vykroužený otvor do tvrdého kamene udivuje. Ty kouzelné profily kamene nesmírné plasticity jsou pro mne veliká lekce sochařských monumentálních tvarů. Portrétuji tento zázrak vytvořený lety omíláním bouřlivého moře. Je to počáteční proces k velké kompozici skládané z těchto pratvarů, hovořících o dlouhé tvůrčí činnosti přírody. Je v nich podstata plastického výrazu a je to škola plná života. Tento kámen těžce myslí – žije. Nahodil jsem jej v hlíně o výšce 75 cm, a přesto tento tvar ubíjí všechny okolní plastiky právě tak jako dubové trámy z podlahy mlýnice vydobyté v létě a čekající na ztvárnění. Doba následování přírody je v tvůrčí činnosti podobna rozjezdu letadla, než opustí zemi a létá, vznáší se v oblacích, blíží se ke slunci – životu. Bez tohoto vzletu není cesty k umění… Tedy pravý opak zkušenosti Antaiovy. (1. prosince 1965) Od devíti hodin jsem byl v přírodě za teplého dne. Dokonce i sluníčko mne přes půl hodiny opalovalo. Sbíral jsem kameny v potoce ke Žďáru a pak jsem stoupal ke Hradišti na pole a sbíral acháty a krystaly. Našel jsem pěkný krystal ametystu, krystaly křišťálu a dva acháty. Zvláště jeden se dá říznout a má pěknou barvu železnických achátů, a ne bledě modrých levínských. Pokouřil jsem na poraženém smrku a naslouchal přírodě. (5. května 1972) Vzpomínky jsou citovány podle vydání v knize Konfese Ladislava Zívra (1997), deníky podle rukopisných svazků uložených v Archivu Národní galerie v Praze. Deník z let 1943 – 44 vyšel knižně v roce 2012. Připravil Jaromír Typlt

106

Ladislav Zívr, Januarius, 1973, carrarský mramor, výška 58 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Kubistická hlava, 1930, pálená hlína, nezachováno, foto archiv umělce

Ladislav Zívr, Pahýl, 1966, hořický pískovec, výška 210 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Papeženec, 1967, patinovaná pálená hlína, výška 81 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Pláč kamene, 1975, polychromovaná pálená hlína a sklo, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Postava I, 1963, polychromovaná pálená hlína, výška 69 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Postava s krystaly, 1962, polychromovaná sádra, výška 157 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Pramen, 1964, polychromovaná pálená hlína, výška 84 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Postava – skica (Metamofróza), pálená hlína, výška 30 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Reliéf IV, polychromovaná sádra a vsazený achát, 55 × 37 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, Bez názvu (skica), patinovaná pálená hlína, výška 33 cm, foto Ondřej Polák

/// Larva Krvácející do tmy Skleněných sliznic Vyměněných smyslů Rachotu aristonu v pavučině dýmu Larva Zbavena zoufalství lásky Na dluh Sebevraždou tmy Vodní lilie se srdcem vína Bez viny Lyrický krystal

/// Svíce Nad tůní Ohníčky medullos Nekonečna Hořící Hořící z dvaceti jar Zim Života proměn Zkamení Torzem v zem Slunce Novou zemí Ladislav Zívr, Rána, 1972, mramor, výška 51 cm, foto Ondřej Polák

Ladislav Zívr, z rukopisného alba básní a kreseb 28. 8. 1944, věnovaného ke dvacátým narozeninám Jitce Kobrové

Jaromír Typlt Narozen v roce 1973 v Nové Pace. Vystudoval FF UK Praha. Vydal řadu básnických i prozaických titulů, například Pohyblivé prahy chrámů (prózy, Mladá fronta, 1991), Ztracené peklo (poezie, Český spisovatel, 1994), Opakem o překot (próza, Host, 1996), že ne zas až (texty, Host, 2003), Stisk (texty, Torst, 2007). Za knihu Ztracené peklo obdržel v roce 1994 Cenu Jiřího Ortena. K vydání připravil více než desítku knih jako editor, mimo jiné paměti a texty Konfese Ladislava Zívra (Host, 1997). Je také autorem rozsáhlé reprezentativní monografie Ladislav Zívr (KANT, 2013). Experimentuje s přesahy literatury do dalších uměleckých odvětví, výsledkem je například CD Michal Rataj–Jaromír Typlt: Škrábanice / Scribbles (Polí5, 2014). Zde přetištěný příběh zkamenělého Sterše z prózy V tu ránu provádí jako zvukovou performanci s hudebníkem Tomášem Vtípilem.

120

Jaromír Typlt

V tu ránu (Fragment) Kolem Sterše se začaly hemžit modrošedé mžitky, obklopily ho ze všech stran jako aureola, jako mračno nepatrného hmyzu, které vždy cudně zahaluje, když vysvléká na kost, či jako modravá mlha, ne‑li samo nebe, když se vysvléká z kostí. Neudržel se a vdechl. Zaplavilo ho to a on vdechl ještě jednou, znovu, dokud mu hrdlo nesevřela křemičitá křeč. Měl pocit, že se mu na postavu zevnitř lepí těžký mokrý plášť. Stal se skaliskem, kusem šutru. Na místě zkameněl. Jezevec ještě chvíli vyčkal ve své skrýši, pak váhavě vylezl a očichal balvan. Nakonec

do něj zkusmo hrábl. Až to zajiskřilo. Jako kdyby ho odpálil silnou třaskavinou, rázem ten těžký kamenný blok vystřelil do nedohledna. Od tohoto okamžiku je další okamžik tak daleko, že by za tu dobu vypršela i lhůta, která nebyla stanovena. A okamžiky následující se od sebe ještě vzdalují, vždy o jednu celou nepřeklenutelnost. Teprve v tuto chvíli, která trvá déle než epocha, může být nahlédnuto, jak dlouhá bude věčnost, když se skládá z takových okamžiků. Zkamenělina Sterše prolétla věčností. Někdo snad namítne, že tak dlouhou dobu nemůže přetrvat ani sám čas, minulost zahlcená a budoucnost úplně vysátá, poslední naděje dávno vniveč, období melou naprázdno a ani to nejvytrvalejší očekávání se nedočká příštího okamžiku, kterak pak věřit, že něco odolá? Je to pochopitelná námitka těch, co měří čas rozpadem radioaktivního izotopu uhlíku, takže když se jim pod rukama rozpadne naprosto všechen, nezbývá jim než jít a zrušit věštírnu. Ale ono vůbec neběží o to, jestli může nějaká zkamenělina odolat věčnosti, otázka je jiná: jak to, že tu ničím nepřeklenutelnou věčnost můžou překlenout tyhle řádky? Že se neztratí v čase a že dokonce můžou být čteny, a tak přes propasti bezpočtu tisíciletí převádět leckteré, kteří by se jinak už dávno byli obrátili v prach? Vždyť zatím uplynuly věky a vše, co se ještě teď honí hlavou jako živá přítomnost, už pominulo, tenkrát, kdysi, v nepaměti. Odedávna hrozilo, že se most zřítí do těch příšerných proudů, jež se pod ním ženou, a ti, kdo se neprozřetelně vydali na druhý břeh, ti že propadnou peklu. Zatímco se příběh zdánlivě klidně odvíjí svým tempem, slovo po slovu a větu po větě, čas se pod těmito řádky divoce smršťuje, svíjí, zaplétá se do uzlů nebo se naopak protahuje a rozpíná, kvačí či prodlévá na místě, vyvádí jako pominutý. Tenkrát, kdysi, v nepaměti. Pomíjí jako pominutý. Spustit teď oči z řádku, to je jako vydat se napospas běsnící předpotopní obludě, lačné nestvůře, jež bleskurychle zachvacuje, ale hubí vlekle. A řádek po řádku sviští do jejího jícnu, kdyby se příběh, třeba jen v jediné kratičké chvíli, přestal držet Sterše. To on je oporou

121

Jaromír Typlt

Jaromír Typlt

V tu ránu

V tu ránu

pro překlenutí té nedozírnosti, v níž se hroutí i poslední z posledních nadějí. Neztrácet ho ze zřetele, a záhy překonána i věčnost – jak už bylo předesláno, celé to není víc než nepatrný úsek jeho času, letmé mihnutí. Neztrácet ho ze zřetele ani jako odštěpek tmy. Zkamenělá postava v pádu do hlubin, jak hrábl jezevec, zatmělo se. Slepota na dohled, co by kamenem dohodil, skaliskem, co by Steršem, co v hloubi tmy tmoucí. Propadal se a tma tím pádem byla čím dál hlubší. A plno mumlání ze všech stran. Znělo to jako ruch z divadelního předsálí, jako by někde vzadu za prostorem, těsně za tou rozlohou bez hranic, visela tenká clona a za ní pak samé nejapné poznámky, výbuchy smíchu a usrkávání, zbrklé sázky, žvásty a rozezlené výčitky, skákání do řeči a překřikování jeden přes druhého. Doléhalo to sem jen tlumeně, z dálky, takový bzukot, z něhož nerozumět ani slovu. Ale celé to mělo netrpělivý ráz přestávky mezi dvěma jednáními, čišela z toho prchlivá nuda obecenstva, které se musí bavit samo. Prchlivá vleklost, neboť za tu dobu, co přestávka trvala, by se odehrály stamiliardy těch nejspletitějších tragédií i s nekonečným potleskem po každém vyvraždění hlavních hrdinů. Kámen se lehce zachvíval. Být živý, asi by se zachvíval smíchy, vydrážděn vlezlým šimráním všudypřítomného šumu. Odfrkl by si nebo kýchl. Leč maje ze života jen to, co v něm utkvělo, život bez žití, kámen se chvěl zvukem, který ho prostoupil. Prostupován byl zvolna, ruch z předsálí dlouho pouze naléhal těsně na povrch, než poprvé pronikl dovnitř, a zachvacoval pak docela nezřetelně, kousek po kousku. Až rozechvěl v kameni vše, co v něm bylo ozvučné. Tma byla čím dál tím hlubší a hovor bez konce. Znenadání z hrozivé blízkosti zazněl hlas na pokraji řevu. „Bez sebe Sterš!!!“ Dřímajícímu, jemuž se okolní hluk vytratil do mámivé dálky usínání, někdo zařve přímo do ucha. Zařve, jako by řízl. Hrubý, burcující, otřesný hlas. V tom vytrvale rušném klidu tady. Jako trhavina ve skále. Zkamenělým Steršem

122

proběhlo několik mocných poryvů a jim v patách pukání, drcení, praskot, niterné zlomy. Z povrchu se oddrolilo pár zrnek. V předsálí žádné vzrušení. Poklidné plynutí plk po plku, sem tam pošoupnutá židle. Sotva hlas dozněl, hučení toho tlumeného proudu opět na celé věky zavládlo prostorem. Záchvěvy v kameni. Ale kámen už nebyl jako předtím, jednolitý a pevný, aby rezonoval stále stejnoměrně, v čistém ladění. Tu šelest, tam pobrum, tu a tam zadrnčelo, nesouladně a každou chvíli jinak, jak se hluky v nakřáplé hornině navzájem násobily či potíraly. Čas od času, jen co by veliká skála zvětrala až do základů, zvukové vlny v kameni uvolnily drobné zrnko. Vymlely důlek, prohloubily štěrbinu. Ruch z předsálí vnikal do kruchého a pozvolna rozrušoval, zarýval se, dřel písek ze stěn. „Bez sebe Sterš!!!“ Znovu, se vší otřesností. Jako by se ta slova vybavila z nepaměti, když zahřměla odnikud, a přitom z těsné blízkosti, naráz. Trhla Steršem a rozprášila ho, co bylo už nahlodané, sesypalo se, kde kámen dosud odolával, hned plno puklin. Byla to děsná rána, drtivá. Nad jádrem, které ještě zůstalo pevné, se zvedly mraky prachu a štěrku. Dužina k zakousnutí. A zakusoval se, tlumený hovor se dál vytrvale zakusoval do sytějších soust a ohryzával jádro, jen tak z dlouhý chvíle, z nudy na věčnosti. Omílal, drolil, po zrnkách, po špetkách. Takové přesýpací hodiny, pomalu odměřující čas oné nekonečné přestávky. Další jednání stále ne a ne začít, jako by se pro něj ještě ani nezrodili herci. Přitom gest už spousty. Okázalých, sošných gest a tragických postojů, jež by v sále při zatajeném dechu vznítily posvátný plamen uctívání, ale o samotě za tmy nejsou než trapnou toporností zasluhující vykouřit. Bez diváků, kteří všichni prodlévali v předsálí, zbytek kamene strnule pózoval, vždy s tím výrazem, jaký mu právě vtiskla eroze. Rýhoval se a křivil, nejdřív v rozevláté drapérii, potom rozedraný a pak rozpolcený, rozťatý a roztálý, tvary po něm šly a každý si něco urval, obliny, dutiny, brázdy, vruby, hrany, pokaždé se něco

123

Jaromír Typlt

V tu ránu

ztratilo v prázdnu. Snad právě to byla ta hra, na kterou se čekalo, ale nikdo to nezpozoroval. Tma byla čím dál hlubší a kámen, čím dál menší, se do ní propadal, zahalen písčitým závojem. Nakonec, ani opsat se nedá, jak to trvalo dlouho, už nezbylo žádné jádro. Jen písek a prach, nepatrná zrnka. Sterš se rozdrobil. Napadrť. Kdyby teď paměť mohla dosáhnout zpět, až k jezevci, řeklo by se, že zatím proběhla celá věčnost. Po paměti však veta, veta ve tmě tmoucí, odevšad zelo zapomnění a bezvědomí. V propastné závrati se vznášela hustá prašná oblaka, která neměla kam se usadit ani čím se stmelit. Nikde kolem nic. Tu zazněla znovu ta hřímavá věta, znovu, třebaže v nepaměti pražádná vzpomínka, která by potvrdila, že znovu: „Bez se…“ A prach se zvířil. Sesypal se na ten hlas jako roj much na lejno, už od první vyražené hlásky. Jen se jazyk zvedl, bylo drti na patře, až marno mluvit. Pevný hrdelní tón se vmžiku začal drolit a místy se zadrhl. V sykavkách to zaskřípělo. Zrnka se mísila se zvukovými vlnami jako s větrem na poušti, hotová písečná záplava, přesypy pod přízvukem. Zřejmě se objevila v závrati průrva, když zaznělo to zvolání, a tou průrvou písek vnikl dovnitř hlasu. Než doznělo druhé slovo, byl každopádně všechen ten tam. A hlas pojednou nevýslovně sypký, prašný, zrnitý. Sotva skrze duny písku procedil to jméno. Sotva prosyčelo sítem sterš zrnění jako na porouchané obrazovce mihotání pablesků a skvrnek něco tu ruší přenos sterš co je s vámi sterš tolik hmyzu se vmžiku vyrojilo obloha zrní hmyzem sterš všechno to kmitá cik cak v cuku letu sterš věčnost se drolí na setiny a tisíciny sterš čas zrní vteřinami a tikání bodá do hlavy sterš sterš co se to sesralo sterš sakra, hlas sypký, prašný, z úst plných písku sypou se slova, zuby cvakají a v dásních mravenčení, to svědí, to kmitání, těch zrnek, toho zrnění. Té zrnitosti. Psáno v letech 1993–1995, vyšlo 2007 v knize Stisk (Torst)

124

125

Thórbergur Thórdarson Narodil se v roce 1889, zemřel roku 1974, islandský esejista a spisovatel. Ve své knize Kameny mluví popisuje své mládí na statku Oháňka v jihovýchodní části Islandu (Skaftafell) na konci 19. století. Thórdarson autenticky líčí očima malého chlapce každodenní události tohoto kraje v době, kdy začínají na Island pronikat vymoženosti moderní techniky. Kameny jsou v jeho podání němými svědky všech událostí a prapůvodními obyvateli tohoto území, jejich paměť může svědčit o prvních osídlencích a o všech dalších uplynulých událostech až do současnosti. Thórdarsonova kniha u nás vyšla poprvé v roce 1965 ve Státním nakladatelství krásné literatury a umění, podruhé pak v roce 2004 zásluhou Klubu islandských fanatiků v nakladatelství Galén, vždy s doslovem a v překladu Heleny Kadečkové, s jejímž svolením text otiskujeme.

126

Thórbergur Thórdarson

Kameny mluví Na svazích nad širokodvorskými statky leželo několik balvanů. Nebyly příliš velké, a některé byly ještě menší než ostatní. Byly roztroušené sem tam, jak se sesuly kdysi ze skal, předtím než já pamatuju, možná že i dříve, než pamatuje stará Oddný, a některé možná před mnoha sty lety. To nikdo nevěděl. Někdy jsem přemýšlel: rád bych věděl, kdy se sem tenhle kámen dostal, který rok a který měsíc a který den, jestli za dne, nebo v noci, kde zrovna stálo slunce, nebo hvězdy, odkud ze skal se sem sesul, jestli bylo slyšet dunění a jestli se ve skalách zvířilo hodně prachu, když se kutálel po svahu, jestli zanechal na stráni hluboké stopy, jaké bylo počasí,

jací lidé bydleli tehdy na Oháňce, co zrovna dělali, co měli ten den k jídlu, jestli dostali všichni dost, zda někdo toho dne na Oháňce řekl: „Na Mysu fouká vnitrozemský ze severu.“ Ale nic z toho nikdo nikdy nezapsal, rodokmen kamenů nebyl důležitý, neboť nehrozilo nebezpečí, že by jednou mohly přijít na obec. Viděl jsem podle vzhledu kamenů, že jsou různě staré. Některé byly mladé, měly skoro chlapecký vzhled, jiné dívčí. Vypadaly, jako by s nimi čerti šili, a byly veselé a měly mladistvé sklony. Na jiných bylo vidět, že jsou ukrutně staré. Měly sešlou barvu, kolem nich bylo smutno a prázdno, byly poseté rýhami, které se podobaly vráskám na pokožce starých lidí, a místy se na nich usazoval lišejník a mech, jako by příroda přestala mít úctu k jejich kamenné podstatě. Byly také různě hezké a urostlé. Některé mi připomínaly ženy, ale většina vypadala jako muži. Nahoře u Ohradního chlumu ležel jeden veliký, který byl pořád jako těhotný. Viděl jsem jednu těhotnou ženu, která se mi hrozně nelíbila. Někdy jsem srovnával barvu těchto kamenů s barvou vrstev nahoře na skalách. Chtěl jsem podle toho zjistit, odkud ze skal sem spadly. „Jestli to vyzkoumám, tak si budu moct říct: Tenhle kámen se sem dostal z tamté sloje. Tam měl domov po miliony let – slyšel jsem, že hora je tak stará – a po celou tu dobu se nemohl ani hnout, až se mu konečně jednou podařilo vysvobodit se z otroctví hory a utéct dolů po svahu sem k nám, aby tady mohl žít jako svobodný jedinec.“ Mělo to prazvláštní půvab, dívat se na bytost, která zažila irské mnichy a záborce Hrollauga před tisíci lety a slunce a měsíc a hvězdy, jak vypadaly před miliony let. Takové pomyšlení vnášelo do duše velikost a hloubku. Jaká byla tehdy Hora a Pustý ledovec a Hrollaugovy ostrovy? Hora mi připadala menší než skály. Nebylo tehdy slunce větší a teplejší než teď? A jaký byl měsíc? To by bylo zajímavé vědět. Byly hvězdy Kuřátek tenkrát jedna od druhé ve stejném směru jako dnes? Probouzeli se tehdy podle Kuřátek lidé? Říkával někdo: „Hvězda stojí ve večerním místě, je čas jít podojit krávy?“

127


Kameny mluví

Ale nemohl jsem nikdy s patřičnou jistotou zjistit, z které vrstvy kameny pocházejí, ať jsem se snažil, seč jsem mohl. Proto nebyla velikost a hloubka v mé duši nikdy dostatečně ryzí. Díval jsem se na tyto kameny od chvíle, co se na sebe pamatuji. Dodávaly svahům domácký vzhled jako lidé stavením. Stali jsme se velkými přáteli. Bývalo by mi velice teskno, kdyby náhle zmizely. Svahy by mi připadaly mrtvé, jako prázdný dům, který lidé opustili. Jistě bych byl brečel. Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že mají také různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na Mělčině, na pobřeží i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jako by se zvětšily a podobaly se ještě víc živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly poloskryty tmou. Nejnapínavější bylo dívat se na ně v slunci na sklonku dne, když se jim začaly prodlužovat stíny. Ty narůstající černé stíny, které na kamenech visely a uhýbaly pořád před sluncem v obavě před světlem, je ještě více oživovaly a vyvolávaly v člověku lechtivé mrazení. Měl jsem dojem, že stíny jsou duchové kamenů a kameny bytostmi s nečistými duchy v závěsu. Bylo to hrůzně vzrušující a zároveň příjemné, protože bylo světlo a člověk byl od nich daleko. Nikdy jsem nevěděl, je‑li něco divného na mém přesvědčení, že všechny věci mají život a kousek rozumu. Měl jsem to v povaze od přírody jako dech a nikdy mě nenapadlo si tím lámat hlavu. Nikdy mi také nepřišlo na mysl, že by to s ostatními lidmi bylo jinak. Neslyšel jsem je ovšem o tom nikdy mluvit. Spíš naopak. Vždycky se hovořilo o neživé přírodě, která nepotřebuje jíst. Kameny, železo, olovo, měď, plech, provazy a dřevo, tomu všemu se na Jižním pobřeží říkalo mrtvá příroda, neboť to nemuselo jíst, a všechny věci, které z toho byly vyrobeny, byly také mrtvé. Tráva a keře byly někde uprostřed mezi životem a smrtí, spíše snad blíž životu. Měl jsem všechny ty věci rád za bílého dne. Oživovaly a naplňovaly všechno kolem mne. Když však byla tma a když jsem byl sám, tak jsem se jich bál. Všechny

128


Kameny mluví

„mrtvé věci“ potom byly větší a životnější a hlavně nejasnější a měl jsem dojem, že mě, než se naději, osloví. To bych se určitě pominul strachy, i když jsem je měl za dne rád a konec konců i za tmy, pakliže někdo byl se mnou. Ze všech „mrtvých věcí“ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je učinila příroda. Kdežto ostatní „mrtvé věci“ byly přizpůsobené člověkem a méně přirozené a zdálo se mi, že tím ztratily kus své duše i paměti. Co byl život kosy nebo olůvka nebo hrábí ve srovnání s životem kamene? Proto jsem se rád díval na kameny a mluvil s nimi a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco neříkají. Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý. Ale bylo třeba se v tom cvičit. Bude‑li se člověk cvičit dost dlouho, uslyší a porozumí. Jenom jsem nevěděl, jak se má cvičit. Na svahu byl jeden kámen, který se mi zdál ještě živější a fantastičtější než ostatní. Nikdy jsem se nedostal až úplně k němu, protože ležel uprostřed strmé stěny, nahoře v Mechách, jak říkali lidé. Objevil jsem ho jednou, když jsem dole u statku prozkoumával svahy a slídil po nějakém dobrodružství, a bezpochyby to bylo po poledni a za slunce. Snad jsem ho objevil, když jsem byl ještě úplně malý. Ale jak jsem pak zjistil, co je na něm neobyčejného, dívával jsem se na něj častěji než na ostatní kameny na svahu. Ležel na pokraji staré kamenné suti, která už byla hodně zarostlá mechem. Hádal jsem, že je asi tak dva lokte vysoký a že má ušlechtilý tvar. Nevím proč, ale když jsem se na něj podíval, vždycky jsem si vzpomněl na svou matku, a když jsem se zase díval do tváře matce, vzpomněl jsem si vždycky na kámen. Bylo to zvláštní. Na tomto kameni bylo něco, čím byl zajímavý a nepodobný všem ostatním kamenům, a chci to povědět, ačkoliv je to neuvěřitelné. Byl vidět pouze, když svítilo slunce, a to až od okamžiku, kdy slunce dostoupilo poledne. Potom byl vidět celý zbývající den, dokud na něj slunce svítilo. Ale v tom okamžiku, kdy slunce

129


Kameny mluví

zapadlo nebo přes něj přešel mráček, přestal být vidět. Zdálo se mi, že mám halucinace, a bylo to nevýslovně tajuplné. A tyto proměny kamene z bytosti neviditelné ve viditelnou a naopak ho učinily pozoruhodnějším než všechny ostatní kameny na svahu, možná na všech svazích světa. Ležel tam v mechu jako světlá pohádková bytost, sám pro sebe, dokonalý osamělec. Neměl tam nikoho, s kým by si promluvil. Litoval jsem ho. Jistě byl smutný, že tam byl tak opuštěný, tím spíš, že v něm bylo tolik života. A ještě něco na něm bylo zvláštního: vypadal tak vratce posazený, že jsem měl dojem, jako by chtěl každým okamžikem vzít nohy na ramena a pustit se dolů po svahu, třeba k šedivému kamenu u Studánek, aby si s ním porozprávěl. „Jsi blázen? Copak mají kameny nohy, aby mohly chodit nebo běhat?“ „Vím dobře, že nemají. Ale stejně se mohou pohybovat a dělat, jako že utíkají. Kutálejí se, když se chtějí dostat na jiné místo, a jde jim to úžasně rychle. A to je, jako kdyby utíkaly. Andělé také nechodí. Létají jako racci. Ani ryby nechodí. Plavou, a přesto jsou úžasně rychlé. Nesmíš myslet, že všechno, co nemá nohy, se nemůže pohybovat.“ Velice by mě potěšilo, kdybych mohl vidět prvního osídlence tohoto kraje Hrollauga a irské mnichy, jak před tisíci lety hledí na stejný kámen jak já dnes. A ještě více by mě potěšilo, kdybych viděl, jak hledí na to, nač hledívám s takovým obdivem já, na to jedinečné, co se možná nestalo na žádném jiném místě na světě, na to, když se objeví a zmizí. Ale není to všechno jen nesmysl? Je možné, aby tam kámen stál tisíc let? Jen si to představ! Stát ve stejné poloze tisíc let! Jakou věčností je život jednoho kamene! Ale možná že stát tisíc let na svahu hory nepřipadá kameni delší než nám stát tam tisíc vteřin. A pomyšlení na něco takového mi vnáší do duše pocit stále větší a větší velikosti a prostoru a hloubky. Vybrala a přeložila Helena Kadečková

130

131

Klement Rejšek

Esej o kameni. O velkém kameni Klement Rejšek Narozen v roce 1963, žije a pracuje v Brně. Je profesorem ekologie lesa a zabývá se též aplikovanou geologií a souvisejícími obory. Přispěl k více než sedmdesáti odborným pracím včetně podílu na čtyřech monografiích v Nova Science Publishers v New Yorku.

132

Velký kámen se od malého liší tím, že je velký. A takový velký kámen, to je zosobnění. Zosobnění může nést kámen dvojí – velký kámen jako mohutný dotek skrytých přírodních sil a velký kámen jako niterný projev vztahů mezi dávnými etniky a dneškem. Kámen, velký kámen a dračí síly v kůži Země. Geomantie hrou. Takový kámen působí. Na rostliny, na živočichy (i na houby, prvoky a prokaryota…), na člověka. V jeho blízkosti toto pole citlivý člověk vnímá.

Černá Madona, Bílá Madona. Proměna, poklad. Etnika předků, cítící Velkou Matku. Hlas krve, láska, víra a naděje. Krystalické uspořádání hmoty v člověku budí pocit mimořádné síly. Snad proto se kdysi dávno pradávno kameny na megalitických obřadištích neopracovávaly – narušit tyto mimořádné síly záměrem nebylo. Bylo kdysi řečeno, že ryzí radost pramení z niterného uvědomění harmonie. Mluvíme‑li ale o velkém kameni, pak je touto harmonií i harmonie světa živého a světa neživého, světa viditelného a světa neviditelného. Abychom tuto harmonii cítili, je třeba se trpělivě učit. Trpělivost je vysoká ctnost. Když se harmonii tohoto druhu naučíme vnímat, toto poznání nám umožní vidět KRÁSU. A je to tady zase, krása, jednota, láska. Cítíte tu sílu? Tady člověk dokáže všechno na světě! Co to je, to, co nás bere na velkých kamenech? Proč nás ten feeling nebere u „flešek“, disket ani knih? Jenom proto, že ty tak velké nejsou? Protože kámen někam PATŘÍ, je součástí krajinného segmentu, je do krajiny vsazen! A jsou‑li megalitické kultury spřaženy s neolitickou zemědělskou revolucí, je‑li menhir lékem na znásilněný svět lovců a sběračů, pak za těch osm tisíc let je kámen tvrdou součástí krajiny – a nejen to: je součástí dlouhodobě vytvářených složitých vazeb, vazeb mezi člověkem a daným místem. Co to je, to, co nás bere na velkých kamenech? Racionální uvažování může být propojeno s rituály a nadpřirozenem. Tak jako lov nebyl jen prostředkem obživy, ale i vstupem do vzájemného vztahu s nadpřirozenou mocí zvířete (a po ulovení tohoto zvířete tedy i okamžikem získání této moci), tak i použitím řezného nástroje na krásné geodě vstupujete s kamenem do interakce, kamenem coby významnou materií. Žijeme v předivech a vztazích, žijeme v sítích. Realita. Dnes jsou to sítě počítačové a sítě mobilních operátorů. Virtuální realita. Fascinuje nás? Ne, nás fascinují kameny – a my, kdo máme z těchto sítí své zkušenosti, kameny dnes vidíme jako uzly, body své sítě, své informační sítě.

133

Klement Rejšek

Esej o kameni. O velkém kameni

Je podivuhodná. V této síti splývá to božské a to světské, nic není jen sakrální a nic není jen profánní, každý akt může mít svůj symbolický význam, své posvátné místo ve dni, pod Měsícem, v (ne)lineárně proudícím čase, v dotyku Panny Marie. Tato síť z velkých kamenů spojuje posvátné vrchy, vyvýšeniny. Ne všechny byly opevněny. V našem podvědomí nás to ke kameni táhne. Je věčný, silný, klidný. Vztah ke kameni máme – jak se říká – zabudovaný v našem podvědomí. Tento vztah je starý, prastarý (že by Tolkien?), je to něco prapůvodního, je to mystérium. V dnešní době je na tomto prastarém mystériu fascinující jeho univerzalita, jde napříč kulturou, nezkažená obchodem či politikou. Toto mystérium je jantarová stezka, dálková trasa, karavana, legenda i píseň. Tento vztah mohl vycházet z užitku, ano, mohl. Ale mohl také vycházet z krásy.

134

135

Marek Pražák Narozen 1964 v Ostravě. Studia VŠUP Praha. Působí jako sochař v bronzu, malíř, písničkář, básník, grafický a solitérní designér, scénograf, herec, tvůrce multimediálních pořadů, performer, zpěvák a multiinstrumentalista. Má za sebou více než čtyřicet výstav jak v tuzemsku, tak v zahraničí, desítky sochařských, malířských a designérských realizací. Vydal texty Relace Rádia Hitů (multimediální bibliofilie, Galerie Langův dům), v rukopise zůstávají sbírky Moje dcera Ostrava, Na koncích času, Hallada o Olejovém městě. Je držitelem Masarykovy ceny umění za tvůrčí přínos v ČR a zahraničí a Křišťálového jehlanu od Českého designcentra.

136

Marek Pražák

Špičák a Šutrák Viděl jsem člověka z kamene. Průhledný briliant kráčel životem, valil se hlava nehlava. Srdce těžké, naplněné tvrdostí, že by se do něj daly vytesat dějiny světa. Nebo vyfrézovat litery LÁSKA a pozlatit ty litery, aby tam byl nějaký cit, aby trochu obměkčen byl kámen. Žádná socha. Stál a díval se na ulici Nádražní, s hlavou skloněnou na stranu. Kníry pod nosem. Zanedbaný šutrák. Vídávám ho každý den, jak toporně klopýtá. Co krok, to úder nohama o asfalt, jau to bolí. Drhne o pískovcový sokl baráku. Drhne, a nic necítí. Pak se zatne na místě, otočí k baráku a zaboří čelem lebku do křemenů omítky. A vytáhne mazlavý ocas a chčije na ten těšínský pískovec. Nechá ho vlastně

položený na desce kamenného parapetu. A pískovec si lebedí a saje ten požár z nitra. Chlap se drží těch parapetů prackama, špinavýma od cementu nebo čeho, a křápe mu z hrdla zvuk, jako když rozbitou flaškou drhneš o skelněnou tabuli. Šutrákovi je zle. Mramorová kráska s kýtama z Carrary a v mini si to šine naproti šedé žule, to bude matka. Kýty proporčně velkorysé, do nich bys vytesal celou Večeři Páně od Da Vinciho i s vepřovým rypákem. Takový kejty bílý jak sněhobílý mramor, a ještě o krapítek bělejší. Mramor a žula a mezi nimi ten briliant, průsvitný, ale bez duhových flešů. A taky ten potok mezi nimi, úplná řeka Jordán. Na dně divoké, nezkrotné řeky rozdrcená suť, slepená lepidlem asfaltu. A jemu je to jedno. Ještě neskončil. Hlavní ulice. V Ostravě. Vlastně v Ostravě to neplatí. Tady není hlavní ulice, tady se chčije všude. Ta máma dobrá s žulovou pletí, holubí šeď. Vytáhne deštník, a neprší. A tesá a tesá špičákem deštníku, až rudná žíla žulová duří jí na rameni. Slunné poledne, Mistře. Je čas se probrat. Ale Šutrák nemůže zastavit. Ani se hnout. Ani se otočit. Drží jako skála, když do ní vrtají dynamit. Čupřinu kamennou čechrají a hnětou zářezy špičáku, záda na tom nejsou o nic lépe. Šutrák drží barák a baba v jedné ruce deštník a v druhé mramorovou ručku dcerky, poupěte, zkaženého pohledem na fakta a realitu. Na chodníku vlhké stopy lodiček zdobí dráhu k zastávce tramvaje. Balvan pustil slzu a ošívá se jak po píchnutí komára. To bylo povyraženíčko, zašklebí se. Obrátí své kroky na druhou stranu a šmatlá pod mou verandou ateliéru, visutou nad Nádražní třídou. Podešve zanechávají mlaskavou signaturu. A za několik dní přišli rekonstruovat fasádu a sejmuli pískovcový sokl. Pod deskami těšínského pískovce objevili původní oblé bloky kamenné podezdívky, taktéž ze zelenkavého pískovce. Ale krásně zvětralého a o sto let staršího. Ty prochcané pískovcové desky mám ve dvoře složené. Čekají a zrají, časem na ně přijde řada. Odvezli by je na skládku, tak jsem se domluvil se stavbyvedoucím. A on, že teda jo. Takže zrají jak housle

137

Marek Pražák

Špičák a Šutrák

ve víně a moje maličkost se těší, až počne tesat. A představuju si, že se v jednu chvíli začne uvolňovat z kamene ten rajský odér impregnace. A upomene mě na onu světlou chvilku v životě, kdy jsem čučel z okna verandy jak péro z divanu a nemohl uvěřit vlastním očím, co se děje na té naší hlavní štráse. V pravé poledne, před šesti lety.

138

139

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů nebo disidentů.

Liou Siao‑po

Ostré kameny (básně z vězení) Věnováno Sia MYŠKA VE VĚZENÍ pro mou Sia myška prolezla mřížemi a prochází se po okenní římse sledují ji oprýskané zdi sleduje ji komár nasycený krví přivábila i měsíc na obloze rozechvívá stříbrné odlesky vzácná to krása dnes v noci se myška chová vybraně nejí, nepije, ani zuby si nebrousí jen kulí svá zlodějská očka a prochází se v měsíčním svitu 26. května 1999

140

motá

Liou Siao‑po (劉曉波) Narozen 1955, čínský literární kritik a disident, který je v současnosti politicky vězněn. Spoluautor a signatář Charty 08. V roce 2010 získal Nobelovu cenu míru. Jeho manželka Liou Sia je lidskoprávní aktivistka a fotografka, protizákonně držená v domácím vězení.

NOC A SVÍTÁNÍ mé milé Sia noci, kdy usínáš sama jsou obzvlášť chladné osamělé hvězdy se nad ránem zdají být bezcitné u postele ti svítí teplé světlo lampičky ledová tma však nic ti nenechá celou tě pohltí mumláš si směrem k lampičce slzy ti stékají po tvářích, když hladíš stín na stěně teď by sis měla zapálit nebo si nalít sklenku vína a omámeně se vydat za tím ztraceným, dodnes nezvěstným zdali ho nespolkla ještě černější temnota zhasni světlo ať jen cigareta spaluje chlad noci víno vylij noci z okna opij tmu ať vyzvrací nový úsvit úsvit, který snad přinese nějakou zprávu 11. listopadu 1999

141

motá

Liou Siao‑po

Liou Siao‑po

Ostré kameny (básně z vězení)


MÉ ŽENĚ

NA DNĚ PROPASTI mé ženě

jako když lhostejný měsíc visí mi vysoko nad hlavou a pýcha jeho záře shlíží dolů až se zalykám taková je hloubka noci jako přízraky vyvržené z hrobů nabízím čistotu a svátost výměnou za jediné setkání ve snu netoužím po rozpálené kůži jen vrstvou ledového chladu zastřít zrak a dívat se, jak nebeský oheň v bledosti skomírá zármutek vesmíru je příliš rozlehlý na jeho konec oko mé duše nedohlédne mít tak kapku deště naleštím betonovou podlahu mít tak paprsek světla v záblesku vyjevím otázku řekni slovo otevře se brána a noc se vrátí domů

dohnali mne kamsi k strmé skalní stěně ostré kameny se zarývají do kůže jakýsi hlas káže, abych se napřímil a řval a vyslal světu poslední varování napřímím se, ale nemohu křičet křičím, ale nemohu stát vzpřímené tělo je strnulé a ztuhlé divoký řev se ale musí kroutit a vlnit strmé a ostré stěny propasti nedovolí přímý střet lidské tělo nutí zvolit jen jednu z cest absolutní rozkaz však vyžaduje obě volba, beznadějný boj buď vzpřímeně křič, a budeš rozdrcen nebo poklekni před propastí vždyť mohutná nebeská klenba se už tlačí dolů 15. prosince 1996

31. ledna 1997

142

143

motá

Liou Siao‑po

Liou Siao‑po



ZA DEŠTĚ pro Sia prší a kapky deště prosakují sluncem mne odsunuli na kraj světa všude jen běs jen vynucená poslušnost kapky deště nejsou kruté jen v jejich něze číhá nebezpečí sám nahý v dešti stojím nahý jediný barvy deště mě matou a všechny deštníky jako tenké výkřiky ztrácejí se v čase nasáklém spadanou vodou

144

přál bych si jen padnout v dešti aby mé slabé tělo odešlo dřív, než první slunce vyšplhá nad obzor bojím se každé tiché změny a už vůbec nesnesu žádný další hrdinský skutek chceš získat boží pozornost ale jen se tím marně trýzníš a já, který nemám dost rozumu, abych se rouhal si jen zapálím další cigaretu 30. července 1991

145

motá

Liou Siao‑po


RÁNO pro Sia mezi vysokou šedou zdí a zvuky sekáčku z kuchyně svázali a rozřízli ráno rozpustili ho v podivné ochablosti ducha nevím, jak se zjevuje rozdíl mezi světlem a tmou když prostoupí mými panenkami sedím mezi rzí, a tak si nemohu být jist zdali je to světlo vězeňských okovů nebo duch přírody venku za zdmi zrada dne pyšné slunce nesnesitelně děsí dnešní ráno je marnivě širé a ty vzdálená střežíš noci lásky 30. června 1997 Přeložila Zuzana Li

146

147

Nevystřelený náboj

/ / / NEVYSTŘELENÝ NÁBOJ „Měl jsem dvacet šest let, když jsem se dobrovolně přihlásil do teritoriální obrany, a ještě dnes nevím, jestli mi nebude líto, že jsem nevystřelil ani jeden, jediný náboj…“ 28. červen ’91, Medvedjek Rac a jeho oddíl leželi pod břehem, který je ukrýval před federální armádou. Leželi téměř až na konci kolony. Nevěděli, co se děje kolem nich: byli bez spojení se štábem a s ostatními jednotkami. Leželi a prohřívali si ztuhlé končetiny. Na BOVy 1 kašlali. Doktor Pogačar, který byl k jednotce přidělen jako zdravotník, dychtivě prohrabával brašnu první pomoci, aby nakonec s překvapením zjistil, že v ní není téměř nic. „Hele, kluci, ne že budete moc jančit,“ řekl žertovně, „jsou tady obvazy jen pro jednoho, ostatním můžu leda tak držet prst na díře.“ Všichni se rozesmáli a konečně z nich opadlo napětí. Bylo půl desáté dopoledne. / / / Dřepěli u neomítnutého domu, kam provizorně umístili štáb. Dohodli se, že zaútočí přesně o tři čtvrtě na deset, a to výstřelem čtyř armbrustů2 na druhý obrněnec v koloně. Na místo se dostavili všichni velitelé jednotlivých oddílů a kapitán jim přidělil poslední instrukce.

1 2

BOV (v originále borbeno oklopno vozilo) je obrněné vozidlo vyráběné v bývalé Jugoslávii. Armbrust je lehká neřízená protitanková zbraň.

148

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj Narodil se roku 1964 v Novém Městě ve Slovinsku. Šéfredaktor nakladatelství Goga a novin Park, prozaik, překladatel z bosenštiny, filmový scenárista a publicista. Napsal romány Vojáky zabíjejí, nebo ne? (1991) a Nevystřelený náboj (1994), a tři sbírky krátkých próz. Podle jeho scénářů byl natočen dokumentární film Když válka klepe na dveře (2002) a celovečerní hraný snímek 1991 – Nevystřelený náboj (2011). V nakladatelství Větrné mlýny mu v roce 2013 vyšla humoristická kniha o výchově dětí Tátovy zápisky.

Čtveřice, která měla vystřelit první rakety, požádala přítomného novináře, aby je vyfotil. Co kdyby to nepřežili? Objektiv odrážel jejich bezstarostné dětské pitvoření, jako by byla smrt tím posledním, na co myslí. Novinář stiskl spoušť. O tři čtvrtě na deset se nad malou slovinskou vesničkou Medvedjek, o které dosud nikdo nikdy neslyšel – její jméno si možná zapamatovali pouze netrpěliví řidiči, kteří to do kopečka pěkně rozpálili a v předjížděcím pásu předháněli pomalé náklaďáky – rozpoutalo peklo. Velitel dal své čtveřici znamení k útoku. Rakety ještě nezasáhly druhý obrněnec, když se ozvala protiletadlová děla. Federální armáda byla připravena, s prsty na spouštích… / / /

Úderná síla kolony byla ohromující, děla pálila ostošest. Mířila především na shluk domků nad silnicí, kde pobývali velitelé. Zasaženo bylo několik osobních aut, a protiletadlové střely ráže 20 mm způsobily i výbuch neomítnutého domu. Na některé vojáky novoměstské čety, kteří si v blízkosti postavili ten nejbezpečnější bunkr na světě (aspoň si to tak mysleli), dopadla železniční kolej, kterou předtím použili ke svému opevnění… / / / Kapitán kršské čety usilovně přemýšlel, jak vystřelit z nové protipancéřové zbraně, armbrustu. Na předváděčce mu bylo vysvětleno, že střela je extrémně citlivá a kumulativní náboj se v ní aktivizuje sebemenším nárazem. Odpálení armbrustu však znemožňovaly větve dělící je od obklíčené kolony. Ať se snažil sebevíc, řešení stejně nenašel. Sekat větve? To přece nemohli… Najednou to

149


bouchlo. Ani ne tak bouchlo, ale jako by se ženili všichni čerti! Z leknutí a strachu se málem podělal do kalhot. Když se vrhl na zem, udeřil se armbrustem po hlavě, až cítil, že mu na čele roste boule. Zahanbeně ji zamáčkl a zrudlý, jako by udělal něco, za co se musí stydět, se pokradmu podíval na své vojáky, jestli se mu smějí: kromě něj tam zbyli jen čtyři… / / / Raca s jeho kumpány zasáhla exploze jako blesk z čistého nebe. Leželi na trávě a absolutně netušili, že začne útok – nikdo jim totiž nic neřekl. A teď to teda začalo, běželo mu hlavou, teď přijde zúčtování! Lidské postavy se jak v groteskním baletu bláznivého choreografa vrhaly na zem, jiné na přeskáčku běžely směrem do údolí, k lesu, další se najednou plížily, čtvrté se vrávoravě stavěly na nohy. Nepopsatelný bláznivý zmatek, konec světa. Někdo v náhlé panice vyskočil na nohy, vytočil piruetu, jako by ho trefila kulka, a v děsivé pokloně upadl na obličej, převalil se na záda, zvedl prosebně ruce s automatem a stiskl spoušť. Rac sledoval jeho tvář, která se proměnila v zaprášenou, umouněnou masku, a připadalo mu, jako by v těch několika krátkých vteřinách zestárl o celé roky. Vrásky mu vyhloubily obrovské rýhy. Do obličeje se mu vrátila barva, ale ohřála se v něm jen na několik vteřin, jako by se jen lehce začervenal, potom se pokožka znovu proměnila v koženou podrážku popelavé barvy a oči mu vystoupily z důlků. Směsice křiku, pláče, slz nevýslovné hrůzy a strachu odtékala současně s prázdnými nábojnicemi, které křečovitě vypouštěla k jasné obloze. Rac jako bezmocný pozorovatel už ani nevnímal celý ten děsivý výjev apokalypsy, která se před ním odehrávala. Toho chlapíka si všiml těsně předtím, když ležel pod malým, košatým stromem, kde se schoval před deštěm. Hladil pušku, jako by šlo o nějaký sexuální předmět, vsouval prst do hlavně, šťáral se v ní a byl natolik zvědavý, že nahlédl i do malé, temné dírky. Čert ví, proč se u toho škrábe na

150

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj


koulích? pomyslel si Rac a napadlo ho, jestli se mu přitom náhodou nepostavil. Jeho současný, znetvořený obličej se ani za mák nepodobal tomu předchozímu, klidnému a spokojenému – jako by šlo o dvě různé osoby… Zavřel oči a rukou si usušil tvář; byl promočený na kost. Dlaň si utřel o hrubou nohavici a palcem a ukazováčkem jedné ruky si zatlačil oči hluboko do oční jamky, až pocítil zablesknutí a ostrou bolest. Mlha před očima se rozplynula a vrátil se mu sluch. Země se pod ním otřásala od neustálých detonací. Po své pravici spatřil skupinu asi dvaceti pěti teritoriálců, kteří splašeně běželi do údolí. Slíbil si, že jestli tohle přežije, nikdy v životě nezapomene na jejich výraz – poprvé na vlastní oči viděl, jak dokáže strach zohavit lidský obličej. Znenadání ho napadlo, jestli nevypadá taky tak, jestli i jeho rysy neodráží hrůzu a běs. Federálci znetvořili jejich obličeje, jejich bledé tváře a planoucí oči, které hořely pro jediné, šílené přání – pryč, pryč, co nejrychleji odsud pryč! To nebyl útěk ani dezerce, to byl hromadný úprk a lavina, která s sebou strhávala stromy a lidi. Ale to ještě není konec, to pravé peklo nás teprve čeká, pomyslel si a nemýlil se: ani koňmi ani silou by nedokázal zastavit lidi, kteří prchali z boje, a přesvědčit je, aby se přidali k němu. Nohy ho však stejně neposlouchaly. Snad to tak má být, snad až do poslední kapky krve musí okusit ďábla, a možná pak i on bude utíkat ještě rychleji než jeho spolubojovníci s příslibem diplomu za první místo… Na okamžik ho napadlo, aby utíkal s nimi, ale dokázal se ovládnout a uklidnit se – přece jsem si vybral takové místo, kde mě nemůžou střílející vojáci trefit, a udělám ještě líp, když se nebudu hýbat. Nohy měl stále jako ze dřeva. Panika postupem času odcházela, protože zapojil veškeré své mozkové buňky, rozum a chladnou mysl. Vtloukal si do hlavy, že z boje v žádném případě nezdrhne. Dřív se nikdy nenechal podobnou situací vytočit, a to ve své fantazii prožil ledasjakou bitku, i o mnoho krvavější, než byla ta, ve které by vlastně mohl sehrát svou partičku. Tehdy ale, v myšlenkách a fantazii to bylo jiné – jaksi realističtější. Z vyfantazírovaných bitev ale nikdo neutíkal! A to ani nepřítel, přirozeně! Ještě

151


před týdnem měl pocit, že ho nedokáže nic rozhodit; věci přijímal se samozřejmou jistotou a svůj mozek nezatěžoval myšlenkami, co je a co není správné. Teď se však musel poprat s novou, děsivou a nebezpečnou situací, s reálnými náboji. Skutečnost, že může umřít, nebyla jen řádkem na papíře. Napadlo ho najednou, že útěk nemusí být tou nejhorší variantou – když opomine pravděpodobnost, že ho zabijí, je ve hře ještě jeho nezkušenost. S holýma rukama je postaven milionkrát vyzbrojenější a vycvičenější síle, která byla zahnána do kouta a neměla co ztratit! Musel si otevřeně přiznat, že vůbec neví, co má dělat. To, co si dosud představoval ve své fantazii, najednou ztratilo jasné obrysy… Všechny jeho zkušenosti se pod tlakem událostí ukázaly jako neúčinné; všechno, co uměl a co se naučil, najednou nic neznamenalo! Uvědomil si, že se nezná – kdo doprdele je? A kdo ho zná, když ne on sám? Kdo může vědět, co udělá za pět minut? Kromě Boha, jehož existence byla diskutabilní, byl jediný, kdo to mohl rozlousknout. Ale nevěděl nic! Musel by sám sebe prozkoumat, zahnat tu neznámou bytost ze svého těla, jako ji vyháněl už tolikrát, když byl malý, když se musel postavil tváří v tvář neznámé a neprožité budoucnosti! Zná své dobré vlastnosti, které mu teď jsou však houby platné. Musí poznat své skryté slabosti, aby jim dokázal co nejlépe čelit… Nechce se zařadit do zástupu pomatenců a panikářů! Nech toho! křičeli na kluka, který ještě před chvílí laškoval s puškou a který ohrožoval všechny kolem sebe, ti, co leželi blízko něho. Přestal, jen plakal. Racovi se zdálo, že volá matku… Nehnutě, jako v extázi, sledoval celý výjev. Federálce ani obrněnce neviděl, protože mu seděli přímo za krkem, jen o několik metrů níž. Chránil ho silný přírodní násep, který by zadržel i raketu z armbrustu. Zaujatě vnímal nejrůznější reakce na téma „jak přežít“ a ani ho nenapadlo, že svírá pušku, kterou může aktivně zasáhnout do celého dění. Všechno okolo mu připadalo jako velmi vzdálená hra, které jen přihlíží a která si žije vlastním, svébytným životem. Nezbývalo mu než ji kvůli jejímu zvláštnímu půvabu akceptovat. Jako by sledoval v televizi

152

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj


nějaký akční film. Pomalu, zaujatě a systematicky vstřebával jednotlivé záběry, a náhle zatoužil po cigaretě, kterou si stejně netroufal zapálit – v kinosále je totiž kouření přísně zakázáno… Cítil, jak mu něco leze po kůži, jak mu mravenčí končetiny a po celém těle se rozlévá tekutina; i když ležel, byl napnutý jako pérko, které čeká na příležitost k vystřelení. Ležel, poslouchal, ale nic neslyšel. U žaludku ho něco pevně sevřelo, jako by měl dostat průjem. Nic necítil, žádné pocity, žádný strach, nenávist, přání po pomstě, touhu přežít. Prožíval apokalyptickou scenérii, aniž by toužil po jejím vysvětlení, po její stopě v jeho paměti. Jen se díval. Kdyby na celý obraz pohlédl někdo z minulosti, mávl by jen rukou, vždyť toto všechno jsme už kdysi viděli a prožili. Pokud by přišel někdo z budoucnosti – tak jako on nahlížel na partyzánskou válku svého dědy –, mávl by rukou úplně stejně. O co jde, aspoň jsi dostal svůj žold, ne?! Jak to zpětně budou hodnotit federálci a jak teritoriálci? Záleží asi na tom, kdo zvítězí! A jak on sám to bude prožívat za deset let, když bude na kolenou pohupovat svá vnoučata a bude je nudit „partyzánskými historkami“? Pocítí nostalgii za ztraceným mládím, nebo bolestnou vzpomínku na to, jak musel unikat nebezpečí? A co zítra? Budou se historky všech aktérů shodovat? Nebo ještě jinak – vidí někdo to, co vidí on sám? O kus dál leží neozbrojený zdravotník a nos tiskne do rozmočené a zablácené země. Rozpozná ho díky pásce na rukávu. Co asi vidí, na co bude vzpomínat on? Ještě dál leží malý, obtloustlý chlápek ve středním věku s prořídlými vlasy, které zkoušel kompenzovat ještě řidšími vousky. Podobal se spíš strašáku, ležel bez čepice, s uniformou ušpiněnou od bláta. Náhle se podíval směrem k němu, ucítil jeho pohled. Okamžitě přestal střílet. Opravdu ale střílel? Na koho? Podíval se na Raca a nejspíš si myslel, no heleďte ho, vypadá jak strašák do zelí, ani vrabce by nezahnal. Potom znovu zamíří a stiskne spoušť. To mě podrž, podivil se Rac, on fakt střílí. Když před pár dny, co dny: před lety odcházeli společně do armády, posmíval se mu, že federálce rozmačká napadrť svým panděrem. Teďka je chlapík potají

153

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj


srovnával navzájem – Racovu vysportovanou postavu a svou tlustou a zanedbanou. Racovi neušel jeho zklamaný povzdech. A kdo teďka střílí? On. Na co on bude vzpomínat, až nastanou dlouhé zimní večery? Až si bude u kamen prohřívat své revmatické kosti a napínavě bavit lidi okolo? Oba leží na stejném břehu, na stejné frontě, ale přesto to nevidí stejně. O tom byl Rac přesvědčen. Spojuje je společný cíl, jejich cesty se však různí. Z nicnedělání dostal špatnou náladu, ale stejně tu nebyl nikdo, kdo by uvolnil pojistku a vymrštil pružinu. Odněkud se přiřítil Sero a křičel, že to jednoho roztrhalo na cucky. Nejdřív se mu podíval do očí; nevyčetl z nich žádnou stopu po strachu či panice, z očí mu probleskovala jen čirá hrůza. Vzpomněl si, jak kdesi četl, že hrůza je kosmický strach, projevující se v momentu, kdy nejsme schopni porozumět situaci a naše vůle se roztříští do molekulárního stavu, ve kterém se člověk chvěje před neznámou silou. Nyní se celou svou bytostí vyburcoval k tomu, že vyskočil na nohy – ty ale překvapivě vzdorovaly – a šejdrem se rozběhl směrem, odkud přiběhl Sero. Žádný tělesný pocit, nával průjmu či mravenčení v údech, neměl šanci. Jeho jedinou ambicí bylo zůstat aktivní, daleko aktivnější než malý tlouštík s prořídlými vlasy, který na střelbu zareagoval střelbou a netvářil se, jako by se ho to ani trochu netýkalo. No, aspoň že nezdrhl, už to byl nadlidský počin… Připojil se k němu nějaký neznámý člověk. Koutkem oka sledoval jeho nachýlenou postavu, která upalovala po jeho boku, v pravačce pevně svírajíc automat. Vypadal jak učiněný profesionál, pomyslel si se závistí. Možná si teritoriálci, kteří mě mají na mušce, taky myslí, že vypadám jako profesionál! Jestli se teda nosy nerochní v bahně nebo se nezabývají střílením! Někde poblíž zahvízdaly kulky a vytrhly ho ze zamyšlení. Sklonil se ještě níž a bleskově odhodil dotěrné, závistivé a banální myšlenky. Přiběhli na vršek svahu právě ve chvíli, kdy se přes něj převalil Silvo. Bezradně pohlédl na Raca. Působil nejistě, rozedraně, až dojemně, jak tam stál beze zbraní, a jen jeho oči prozrazovaly němé volání, které se rozléhalo až do nebe:

154


„Pomoz mi, Kriste, prosím pomoz mi!“ A tehdy se až do dna své duše zastyděl, že selhal jako člověk a kamarád… / / /

Když to na Medvedjeku bouchlo, zrovna spali a zdálo se jim o všem jiném než o válce. Plesničar, který ležel na prvním sedadle, se hbitě vymrštil k zadním dveřím dodávky, dokonce o něco dřív, než Kumer se Zokem nazvedli své ospalé obličeje. Bouchnutím otevřel dveře, podřepl za auto a zakřičel na ně, aby mu hodili pušku. Rozespalý Kumer mu ji poslušně podal a díval se, jak Plesničar prokličoval mezi auty do lesa. Než se oba oblékli a obuli si holínky, nejrůzněji do sebe strkali a překáželi si, ani na chvíli však nedali pušku z rukou. Dodávka, která stála před tatrou a ve které trávili většinu noci, hořela – jako první vlaštovka boje. Beze slov na sebe pohlédli a utáhli si opasky. Narychlo ještě zkontrolovali, jestli jsou upravení a mají při sobě vše důležité k boji, potom Kumer otevřel postranní dvířka. Chtěl zamířit přes vozovku na tři metry vzdálený násep, který se pozvolna spouštěl do údolí, když náhle vzduchem přiletěla kulka tak blízko, až si k ní mohl přivonět. Její zvuk ho velmi překvapil – ve filmech kulky pronikavě hvízdají, ale tato proletěla pomalu, jako starý, unavený čmelák. Ty vole, co se člověk všecko nedozví, smutně si povzdechl a vyděšeně zakřičel, když se ho Zok pokoušel vystrčit ven. Jemu se to spěchá, pomyslel si Kumer, to by bylo o něčem jiným, kdyby si přičich k letící kulce. Naštvaně mu uvolnil dveře a dokonce se uklonil jako nějaké středověké páže, přičemž udeřil puškou ledabyle o plech. Zok se zamračeně vmáčkl vedle něho a už našlapoval jednou nohou na asfalt, když těsně vedle něj profrčela kulka. Jen zahvízdala. Bleskově sebou hodil zpátky do auta. „Střílej’,“ jen ze sebe vydal, až se Kumer musel pousmát. Nízký strop v dodávce je nutil, aby stáli se skloněnou hlavou, a do toho se jim mezi nohy pletly jejich

155


pušky. Oba zírali na tatru, před kterou hořela dodávka, a ještě o něco dál stáli obrněnci střílející jejich směrem. „Co budem dělat?“ Kumer pokrčil rameny. „Nevím, ale musíme ocaď.“ „Jakože odejít?“ namítal Zok s bušícím srdcem. Uvědomil si, že význam slova „odejít“ znamená zdolat část silnice, kde poletovaly kulky. „Jo,“ hlesl pomalu a intenzivně přemýšlel, co dodat: „Jsme jim přímo na ráně. Jestli nastartujou, tak nás mrdne…“ Oba se nahnuli opatrně dopředu, aby se skrz kulky podívali na postup obrněnců. Čelo se jim z toho orosilo. „Oukej, máš pravdu,“ Zok náhle souhlasil. „Vypadnem!“ Postrčil kamaráda ke dveřím. Kumer se bránil zuby nehty. „Seš debil?“ zakřičel hystericky. „Já ale nejdu jako první!“ „Já taky ne,“ zakřičel ještě víc Zok a na chvilku oba zapomněli na to, že se střílí, a dívali se na sebe jako pes a kočka. Kumera při tom napadlo, že si namlátí. Potom si rozpačitě sedli na napěchovaná sedadla a poslouchali, jak střelba kolem nich ještě zesiluje. Jejich oboustranné váhání a vědomí, že musí okamžitě pryč a že ani jeden z nich neopustí své místečko dobrovolně, vnuklo Kumerovi myšlenku přinutit kamaráda, klidně i s puškou v ruce, aby auto opustil jako první. Sotvaže kolem profrčelo pár kulek, radši se svého nápadu zřekl. Bylo by příliš kruté, kdyby ho poslal smrti naproti… Náhle si vzpomněl: „Hele, tak rozhodnou zápalky…“ Zok se na něj zatvářil nejdřív vyjeveně, pak přikývl, že souhlasí. Kumer vytáhl z náprsní kapsy krabičku zápalek, zašmátral v ní a odebral dvě s černou hlavičkou. Jednu v polovině přelomil, potom obě stisknul mezi palcem a ukazováčkem levé ruky, až mu z toho zbělely klouby a ven vykukovaly jen hlavičky. Zok bez rozmyšlení uchopil a vytáhnul tu na kraji. Zaklel, mrštil s ní o zem a zatvrdil

156

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj


se. Za žádnou cenu nepůjde. Znovu se do krve pohádali a po chvilce trucovitého mlčení Zok znenadání vstal, otevřel dveře, počkal, až kolem něho probzučí kulka, a bez rozloučení nebo nějakého povzbuzení se vydal přes silnici.Ve dvou skocích se ocitl u náspu, třetím skokem přes něho přeletěl a byl za vodou. Kumer na něho zíral s otevřenou pusou. Nemohl věřit tomu, že ho kamarád opustil uprostřed boje a právě tehdy, když mu chtěl přiznat, že podváděl – nehtem prsteníčku zlomil i druhou zápalku, takže by vyhrál v každém případě… Stál v otevřených dveřích dodávky a otevřenou pusou hypnotizoval místo, kam zmizel Zok; bylo to tak blizoučko, a přitom tak daleko… Když už si začal myslet, že díky zápalkám zvítězil, poznal, že prohrál! Zas přisvištěla kulka, pomalá a podobná čmelákovi. Modlit se neuměl, Bibli ze zvědavosti prolistoval jen párkrát. S kostelem to bylo podobně, spíš ho zajímala architektura a umělecká hodnota než setkání s Bohem. Nyní, před otevřenými dveřmi, ho poprvé v životě oslovil a ani se nezastyděl, že si na něj nevzpomněl dřív. Ať mu teď pomáhá, jestli existuje! Pronikavě zařval a uskočil před kulkou, která vedle něho profrčela, jako by lovil pomalého čmeláka. Pelášil co mohl, letěl vzduchem, strom, který si vyhlídl jako své útočiště, se však víc a víc vzdaloval. Nevěděl, jestli se mu to jen nezdá. Cítil se jak osel přivázaný u tyče, kterého ovládají podbízenou mrkvičkou. Běžel a čekal, kdy ho to trefí. Těch pár metrů by za normálních podmínek přeskočil naráz, náhle se mu však nadmuly do velikosti transsibiřské železnice. Nedaleko od něj znovu zacvrlikala kulka, rychlá a hvízdavá. Zamhouřil oči a skočil. Prolétl vzduchem jako skokan do vody. Kolenem se udeřil o něco tvrdého. Hlavu schoulil mezi ramena a cítil, jak se kutálí dolů ze srázu. Zachránil se, skutálel se až za břeh. Tady ho nedostanou! Tvrdým nárazem do stromu se zastavil, ale necítil žádnou bolest. Už mu nic nehrozí. Ležel na zádech, hlasitě dýchal a hleděl do nebe. Někde daleko se rozléhalo střílení, ale tím se nezabýval. Bylo to moc daleko. Náhle si vzpomněl na kamaráda. Zvedl se na lokty a podíval se kolem sebe.

157


Ležel v hustém trní. Kde je Zok? „Máš papír?“ Hlas přicházel odněkud zblízka; to je přece Zok! Radostně vyskočil na nohy. „Zoku, jsme z toho venku,“ zakřičel a stoupl si ke stromu. „Hele, chtěl jsem po tobě papír,“ zahučel kamarád, který dřepěl s kalhotama dole za bukem. „Asi sem se trochu posral.“ Čemu by se dřív posmíval, bral najednou smrtelně vážně. Když toaleťák, podal mu hadříky na čištění pušky. Stoupl si opodál – ani ne z ohleduplnosti, ale kvůli smradu – a počkal, až se Zok otře. Potom se spolu prodírali trnovým houštím k místu, kde se naposledy nacházel jejich oddíl. Dostali se na mýtinu, kde měli obrněnce jak na dlani, a Kumer na ně dvakrát vystřelil. Jen tak, aby ukázal, že existují. Jejich místo je jinak dokonale chránilo před nepřítelem. Svůj oddíl dostihli právě ve chvíli, kdy se Silvo zhroutil před Raca. Všichni tři leželi pod nízkým hřebenem, kulky nad nimi hvízdaly jak pominutí sršni. Měl pocit, že střílejí jen na něho, aby mu znemožnili odnést raněného, přes kterého ležel a chránil ho svým tělem. Nemohl nadzvednout ani hlavu, protože vzduchem lítaly kousky země, kterou nemilosrdně cupovaly kulky. Mimoděk si vybavil událost z dávného dětství, a i když se hodně snažil, aby ji ze své mysli vytěsnil, vždycky ho to vrátilo zpátky, zpět do minulosti, kdy na něho nikdo nestřílel, kdy nemusel vytáhnout raněného kamaráda z obtížné situace. Jako všechny děti z jejich party si nejradši hrál u potoka; znali tam každý koutek a věděli samozřejmě i o sršním hnízdě, které se nacházelo v dutém stromu, skloněném nad špinavou a kalnou vodou. Hnízdo je lákalo jako magnet, a i přes mnohé boláky, dokonce i přes nebezpečná štípnutí malého hmyzu se k onomu stromu nepřetržitě vraceli, dokud někdo nepřinesl láhev s benzinem a zápalky. Ten někdo byl samozřejmě on. Troufale vylezl s lahví v ruce na strom a na zádech cítil obdivné, možná až závistné pohledy. Nad hnízdem se na kamarády vítězoslavně podíval – hověl si v jejich obdivu –, potom však do dutiny

158

motá

Damijan Šinigoj

Damijan Šinigoj


stromu nalil benzin. Když z kapsy vytahoval zápalné hlavičky, seskupil se nad ním oblak rozdrážděného hmyzu, který zneklidnil silný zápach naftového derivátu, ale Rac se nebál; děti si svou odvahu mnohokrát dokazovaly způsobem, že se postavily mezi sršně, protože věděly, že pokud sršně nerozdráždí, nic se jim zlého nestane. Škrtnul zápalkou a chvíli fascinovaně zíral na zářící plamínek, který si pomalu razil cestu k sršnímu hnízdu. Děti stály dole potichu jak v kostele a tajily dech. Potom se Rac zhluboka nadechl a upustil zápalku – a rozpoutalo se peklo. Sršni se jak pominutí scukli v hustý oblak. Mávání jejich křidýlek bylo tak silné, až ho začaly bolet uši a ztuhla mu krev v žilách. Chvíli ohromeně sledoval jejich zběsilou reakci, kterou zapříčinil, a pomyslel si, že nastal jeho konec. Zburcoval se v něm pud sebezáchovy a vůle k životu. Jedním skokem se ocitl na trávě u svých zkoprnělých kamarádů a rychlým během se snažil dostat domů. Koutkem oka zahlédl, že se hustý, živý a hlučný oblak rozparáděných sršňů žene přímo za ním, jako když pes prohání kočku. Chtěli ulovit přímo jeho, a jeho kamarádů, kteří tam jen postávali, si vůbec nevšímali. Po zádech mu proudil studený pot. Pochopil náhle, že musí běžet jinudy. Instinktivně a v mírném úklonu změnil směr k potoku a podařilo se mu skočit do studené a špinavé vody, dříve než ho pominutý hmyz dohonil. Ponořil se pod hladinu. Se strachem poslouchal vzdálené a neustálé bzučení sršňů, kteří vydávali zvuk amerických bombardérů, majících v úmyslu setřást svůj smrtonosný náklad na fašisty. Přemýšlel, jestli mu vzduch bude stačit, než bombardéry odletí. Nezbývalo mu nic jiného, než sedět pod vodou, držet se za kluzký kořen a čekat. Bolest v plicích byla čím dál silnější a nesnesitelnější, ale vymrštil se až tehdy, když ho jeho tělo katapultovalo nad hladinu. Studený vzduch, který nadechl do plic, pronikavě zapískal a on věděl, že je zachráněn – sršni odletěli k hořícímu hnízdu. Doma ho otec i matka zřezali jako žito a přitom ho ujišťovali, že to dělají jen a jen pro jeho dobro. Tehdy tomu nerozuměl, ale nyní, když pod ním ležel umírající člověk a nad hlavou mu znovu bzučeli sršni, měl pocit, že tomu rozumí.

159


Na tváři se mu objevil kyselý úsměšek – odletí ti sršni někdy? Bude ho zas někdo na střídačku bít? Svítilo slunce, a přestože tolik nepálilo, byl celý propocený a nedokázal se zbavit strachu. Asi to tak musí být, pomyslel si. Když se však rozhodl, že pomůže raněnému kamarádovi, strach ustoupil, stáhl se. Možná se jen přeměnil ve zběsilost, která ho nutila jít dál. Nakonec si však tělo vybralo svou daň, a ať chtěl či nechtěl, podvolil se absolutní únavě a vyčerpání. Záleželo mu na jediné věci, a to vrátit se zpět do dětství. Teď, když by musel jednat, přesunovat se, zachraňovat, ho strach dohonil, čapl ho a zajal ho. Ležel na něm a zesiloval do té míry, že se zmohl jen na němé posunky svých rtů, jako by odříkával tichou modlitbu. Zkušenost se sršni mu paradoxně napomohla, protože věděl, že nikdy není tak zle, jak si člověk myslí. Někteří přežijí, a někteří taky ne! Ten pod ním to koupil, ale on to možná slízne dosyta. Situace není nikdy tak černá, jak ti připadá, když se octneš v životním nebezpečí! Ale mozek, nevyzpytatelná část každého z nás, se vzpírá, jemu se nikdo nemůže ubránit. Já to taky slíznu? Deset sršňů je za jednu zmiji, křičela matka, a nad tebou jich bylo sto. Kdo jí prozradil jejich počet? A kolik sršňů je nad ním teď? Kolik těch bzučících věcí, které nad ním svědomitě a bezohledně cupují trávník, odpovídá jedné zmiji? Budu to tentokrát já, kdo to odnese? Nejdřív ho strach čapnul za žaludek, potom ho sevřel jako ruka škrtící krk husy na svatomartinské posvícení. Cítil se, jako by mu ledové prsty vytrhly z břicha vnitřnosti…

motá

Damijan Šinigoj

Ze slovinštiny přeložila Martina Čichoňová

160

161

welesův výtrarní

Vít Ondráček Narozen v roce 1959 v Brně, pochází z Ponětovic u Brna. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor grafika, u bratří Chatrných. Jeho hlavními oblastmi činnosti jsou volná grafika, kresba, malba. Výtvarně a literárně spolupracuje s časopisy Tvar, Host, Weles. Pro Český rozhlas 3 – Vltava vytvořil několik pořadů. Výtvarně a scenáristicky spolupracuje s brněnskou filmovou společností Foxymon. Pravidelně vystavuje od roku 1978, v České republice uspořádal kolem 130 samostatných výstav. Svým dílem je zastoupen ve sbírkách soukromých i různých institucí. Věnuje se také knižní ilustraci, zejména poezie. V roce 2009 mu nakladatelství Cherm vydalo knihu krátkých zápisů a deníkových záznamů Pooto‑ čené zrcadlo. Žije a pracuje v Kunštátě na Moravě.

162

163

Vít Ondráček

Liběchov ČESKÁ WALHALLA NAD MĚLNÍKEM Vykročíš z restaurace Beseda, kde nepobeseduješ. Zámek za zády, kráčíš přes park. Vily. Meandry říčních proudů, sádky pstruhů. Zabočíš doleva a za chvíli jsi v lese. Bor. Přežene se cyklistka, hýždě se jí čeří na kořenech borovic vyplétajících cestu. Po chvíli chůze zůstáváš užasle stát. Před tebou vynořila se z útrob Země‑Matky obří hlava s dokořán rozevřenými křičícími ústy. Jednooká hlava připomínající známý Munchův obraz. Ústa, v ústní dutině skrývající posvátný prostor s poničeným reliéfem. Jeho význam jen hádáš, když stojíš před dutinou a ruce nohy roztažené opíráš o pískovcové rty.

164

Na počátku čtyřicátých let devatenáctého století byl Liběchov jedním z center obrozeneckých snah. Na zdejším zámku stýkali se představitelé literárního, výtvarného, vědeckého, hospodářského a politického světa. Malíř Navrátil, Jan Evangelista Purkyně, Matouš Klácel. Mecenáš umění, velkostatkář Antonín Veith, zde začal budovat Slavín, jakousi českou Walhallu v okolních pískovcových skalách. Hlavním tvůrčím duchem tohoto úkolu byl Veithův dvacetiletý kuchař Václav Levý. Zvláště jeho rané, primitivní, expresívní silou nabité práce zdají se pokusem (nejspíš inspirovaným Braunovým Betlémem) připomenout nějaký dávný ritus, obnažit v krajině zasuté mytogenní vrstvy lidské psychiky. Ty pocity tě prostoupí pod pohledem skal, byť z mnoha děl zůstal už jen fragment. Fragment ostatně tak drahý romantikům. A Václav Levý? Z kuchaře stal se po odborném školení sochař. Expresivita vyprchala. Sochař tvořící pro kostely antikizující skulptury a reliéfy. Léta prožil v Itálii. Po návratu vychoval několik žáků, především Josefa Myslbeka. Zemřel tělesně vyčerpán, aniž se dožil padesátky. K duši současníka promlouvají především jeho raná romantická díla. A není možné si nevšimnout, kolik je po okolních skalách „lidové“ tvorby. Ženských siluet se zdůrazněnými pohlavními znaky, s lůny navrtanými celými generacemi návštěvníků, kteří putují mezi hlavami ďáblů, umělými jeskyněmi a kaplí svaté Máří. Když srovnáme okolí podobného „landartu“ moravského v Rudce u Kunštátu, takzvané Jeskyně blanických rytířů, žádné podobné obrazy a samoznaky tam nenajdeme. Inu – socha T. G. M., český lev nebo figury legionářů neprobouzely v lidech dávné atavismy, animální podstatu člověka, konflikt rozumu s instinkty.

165

welesův výtrarní

KUCHAŘ KUCHAJÍCÍ SKÁLY

Vít Ondráček

Liběchov

GULLIVER V LIBĚCHOVĚ Na stěnách Klácelky spatříte reliéfy lidí s hlavami zvířat. Jde o kamenné ilustrace Klácelova satirického textu Ferina Lišák – rané dílo Levého. Překvapení, které mi doslova vyrazilo dech, neslo jméno – GRANDVILLE! Rázem jsem totiž poznal předlohu použitou Levým, sám jsem tyto kresby citoval před dvanácti lety na obraze Apotheosa Panského domu. Tady bych je věru nečekal… Grandville Jean Ignace Isidore Gérard (1803 – 1847), geniální ilustrátor La Fontaina a Swiftova Gullivera či Dona Quijota a kreslíř (s Daumierem) časopisů Charivari a Caricature, posléze přemožený vidinami a šílenstvím, ilustroval v letech 1840 – 1842 knihu Obrazy ze soukromého a veřejného života zvířat. Kniha, na níž se podílela texty taková jména jako Musset či Balzac, se stala nesmírně populární a už po třech letech použil ji Levý v roce 1845 jako předlohy k výtvarné citaci pro ilustrování Klácelova díla.

Liběchov

obrazů je nebo může být nahá žena také personifikací Ariadny, opuštěné Théseem na ostrově Naxu. Ariadna, zprvu propadající zoufalství, stává se později sňatkem s Dionýsem kněžkou orgiastických slavností. Liběchovský balvan může být na obecné rovině mýtu chlípným šklebem samotného Dionýsa, bludným balvanem putujícím lidskými dějinami. EPILOG I dnes zapůsobí střetnutí s plastikami Václava Levého v Liběchově elementární silou. Když prohlížím staré foto z první republiky, které vlastním (Liběchov: foto Josef EHM, Praha 7, U Smaltovny 20) a porovnávám je s dnešním stavem soch, vidím, že lidský živel působí rychleji než vlivy povětrnosti. Beru do ruky pero a kreslím své pohanské fantazie, ryji tuší do pomyslných skal a stínuji rytiny plamenem svíčky. V žilách mi proudí řecké víno. LEVÁ tvář stahuje se mi nad náčrty grimasou Dionýsovou.

JOSEF SUDEK, JOSEF ŠÍMA A OSTRAVSKÉ PROSTITUTKY V roce 1934 píše Vlastimil Rada pro časopis Život článek o Levého plastikách, doplněný fotografiemi Josefa Sudka. Fotografie učinily velký dojem na malíře Josefa Šímu v Paříži. Šíma Liběchov navštívil a v jeho pozůstalosti se našly kresby Levého plastik. Ďábelská hlava vstoupila v roce 1936 do Šímových obrazů Němý stín a Slunce jiných světů. Na plátně s máchovským názvem Němý stín se otočená nahá žena opírá o kamennou hlavu – masku inspirovanou Levého plastikami. Podle Františka Šmejkala se v tomto smyslově plnokrevném, ale hluboce melancholickém obraze prolnul Levý s reálným zážitkem. S pohledem na spoře oděné ostravské prostitutky, které se za chladných zimních večerů ohřívaly na teplých struskových haldách. V širším kontextu Šímových tehdejších mytologických

166

167

welesův výtrarní

Vít Ondráček

V typografických houštinách Přeložil Michal Místecký Francouzský spisovatel Francis Ponge (1899 – 1988) patří mezi obtížně zařaditelné osobnosti své generace. Byť byl v mládí ovlivněn myšlenkami společenské reformy a slohově se místy přibližoval surrealismu, záhy se jeho zájem stočil k vyčerpávajícímu a sebezpytujícímu výzkumu jazykových možností básnictví. Zařadiv se po boku Malherba, Lautréamonta a Mallarmého, jal se soustředěně pracovat na návrhu nové literární řeči, který nabyl uměleckého výrazu v knize Na straně věcí (Le parti pris des choses, 1942). Pongeovy texty vynikají snahou o přesnost, naučnost, popisnost a nestrannost, a ač jsou sestavovány jako slovníková či encyklopedická hesla, skrývají neobvyklé jazykové spoje a jinotajné náznaky. Vrcholné dílo spisovatelova zralého období, „hymnus v próze“ Mýdlo (Le savon, 1967), chvalozpěvně dotahuje předešlé náznaky Pongeova myšlení a představuje oslavovaný předmět jako dokonalou metaforu básnického řemesla, s nímž sdílí očistnou funkci a postupné mizení.

168

TŘI BÁSNĚ – III.

Ces vieux toits quatre fois résignés

Stáří střech čtyřikrát smířených

Ce hameau sans fene^ tre sous les feuilles

Samota bez okna pod listy

C’est ton coeur quatre fois racorni

Tvé srdce čtyřikrát zatvrdlé

ta sagesse hermétique ô tortue!

tajemná tvá moudrost ó želvo!

Douze petits écrits (1926)

Dvanáct malých textů (1926)

169

překladatelská hu

překladatelská hu

Francis Ponge

TROIS POÉSIES – III.

Francis Ponge



LA FIN DE L’AUTOMNE

NA SKLONKU PODZIMU

Tout l’automne à la fin n’est qu’une tisane froide. Les feuilles mortes de toutes `rent dans la pluie. Pas de fermentation, de création d’alcool: il essences mace faut attendre jusqu’au printemps l’effet d’une application de compresses sur une jambe de bois. Le dépouillement se fait en désordre. Toutes les portes de la salle de scrutin s’ouvrent et se ferment, claquant violemment. Au panier, au panier! La Nature déchire `que, gaule rageusement ses derniers fruits. ses manuscrits, démolit sa bibliothe Puis elle se le`ve brusquement de sa table de travail. Sa stature aussitôt paraît immense. Décoiffée, elle a la te^ te dans la brume. Les bras ballants, elle aspire avec délices le vent glacé qui lui rafraîchit les idées. Les jours sont courts, la nuit tombe vite, le comique perd ses droits. La terre dans les airs parmi les autres astres reprend son air sérieux. Sa partie éclairée est plus étroite, infiltrée de vallées d’ombre. Ses chaussures, comme celles d’un vagabond, s’impre`gnent d’eau et font de la musique. Dans cette grenouillerie, cette amphibiguïté salubre, tout reprend forces, saute de pierre en pierre et change de pré. Les ruisseaux se multiplient. Voila ` ce qui s’appelle un beau nettoyage, et qui ne respecte pas les conventions! Habillé comme nu, trempé jusqu’aux os. Et puis cela dure, ne se`che pas tout de suite. Trois mois de réflexion salutaire dans cet état; sans réaction vasculaire, sans peignoir ni gant de crin. Mais sa forte constitution y résiste. Aussi, lorsque les petits bourgeons recommencent à pointer, savent‑ils ce qu’ils font et de quoi il retourne, – et s’ils se montrent avec précaution, gourds et rougeauds, c’est en connaissance de cause. Mais la ` commence une autre histoire, qui dépend peut‑e^tre mais n’a pas l’odeur de la re`gle noire qui va me servir à tirer mon trait sous celle‑ci.

Každý sklonek podzimu není nic jiného než studený bylinkový čaj. V dešti se louhuje spadané listí všech možných druhů. Žádné kvašení, žádná tvorba alkoholu: na účinek obvazů přiložených na dřevěnou nohu je třeba si počkat až do jara. Sběr plodů provází zmatek. Při sčítání se dveře haly otevírají a zavírají – vždy s prudkým bouchnutím. Do košíku, do košíku! Příroda trhá své rukopisy, ničí svou knihovnu, vztekle sráží své poslední plody. Pak se prudce zvedne od svého pracovního stolu. Její postava je náhle nesmírná. Hlavu bez vlasů má v mlžném oparu. S klátivýma rukama a rozkoší vdechuje ledový vítr, který jí osvěžuje myšlenky. Dny jsou krátké, noc přichází rychle, komično ztrácí svá práva. Země v prostorách mezi ostatními hvězdami znovu nabývá svého vážného výrazu. Její osvícená část je užší, pod útokem údolí stínu. Její boty podobně jako ty tulákovy nabírají vodu a hlučí. Při takovém nasávání, v takové zdravé dvojživelnosti všechno nabývá na síle, skáče z kamene na kámen a z louky na louku. Potoky se větví. Hle, čemu se říká hezký úklid a co přitom nerespektuje zvyklosti! V naháčově oděvu, promoklé až na kost. A poté to ještě trvá, neuschne to hned. Tři měsíce zdravého zpytování v tomto stavu; bez svalové reakce, bez hřebene či žíněných rukavic. Ale pevná stavba tomu všemu odolává. Když se tedy začnou zase klubat malé pupeny, vědí, co dělají a odkud se to vrací – a pokud se ukazují opatrně, ztuhlé a zarudlé, pak vědí přesně, oč jde. Ale to už začíná jiný příběh, který možná závisí na černém pravidle, jež mi umožní vyvléci se z příběhu tohoto, ale nemá jeho pach. Na straně věcí (1942)

Partipris des choses (1942)

170

171

překladatelská hu

Francis Ponge

Francis Ponge



¨ RES LES MU

OSTRUŽINY

Aux buissons typographiques constitués par le poe ` me sur une route qui ne me ` ne hors des choses ni à l’esprit, certains fruits sont formés d’une agglomération de sphe ` res qu’une goutte d’encre remplit.

V typografických houštinách, které utváří báseň na cestě, jež nevede ani mimo věci, ani k duchu, jsou některé druhy ovoce tvořeny shluky vrstev, které naplňuje kapka inkoustu.

/ / /

/ / /

Noirs, roses et kakis ensemble sur la grappe, ils offrent plutôt le spectacle d’une ` s vive à la cueillette. famille rogue à ses âges divers, qu’une tentation tre Vue la disproportion des pépins à la pulpe les oiseaux les apprécient peu, si peu de chose au fond leur reste quand du bec à l’anus ils en sont traversés.

Černá, růžová a khaki společně na hroznu nabízí spíše scénu ze života nabubřelé, vícegenerační rodiny než závratný kulinářský zážitek. Vzhledem k neuspořádanosti zrnek v dužnině ptákům příliš nechutnají, pročež málo zůstane v nich, když jimi prošly už od zobáku k rektu.

/ / /

/ / /

Mais le poe`te au cours de sa promenade professionnelle, en prend de la graine à raison: „Ainsi donc, se dit‑il, réussissent en grand nombre les efforts patients d’une fleur tre ` s fragile quoique par un rébarbatif encheve^ trement de ronces défendue. Sans beaucoup d’autres qualités, – mu^ res, parfaitement elles sont mu^ res – comme aussi ce poe`me est fait.“

Během odborné vycházky na tom však básník objeví zrnko pravdy: „Takto tedy,“ řekne si, „zvítězí ve velkém pokorná píle křehoučké květiny, ač je bráněna odpudivým trnovím ostružiníku. Bez velkého množství jiných kvalit, – skvěle jsou ty ostružiny usoustruženy – jako je usoustružena i tato báseň.“ Na straně věcí (1942)


172

173

překladatelská hu

Francis Ponge

Francis Ponge



LE FEU

OHEŇ

Le feu fait un classement: d’abord toutes les flammes se dirigent en quelque sens… (L’on ne peut comparer la marche du feu qu’a ` celle des animaux: il faut qu’il quitte un endroit pour en occuper un autre; il marche à la fois comme une amibe et comme une girafe, bondit au col, rampe du pied…) Puis, tandis que les masses contaminées avec méthode s’écroulent, les gaz qui s’échappent sont transformés à mesure en une seule rampe de papillons.

Oheň se třídí: nejprve se všechny plameny natočí jedním směrem… (Chůzi ohně můžeme přirovnat pouze k chůzi zvířat: aby zabral jiné místo, musí nejprve opustit to původní; pohybuje se zároveň jako měňavka i jako žirafa, natahuje krk, plazí se…) Dále: zatímco se metodicky nakažené hromady zhroutí, plyny, které uniknou, se postupně přemění v motýlích přívodních klapkách.


174

Na straně věcí (1942)

175

překladatelská hu

Francis Ponge

Francis Ponge



`RE LA JEUNE ME

MLADÁ MATKA

Quelques jours apre`s les couches la beauté de la femme se transforme. Le visage souvent penché sur la poitrine s’allonge un peu. Les yeux attentivement baissés sur un objet proche, s’ils se rele`vent parfois paraissent un peu égarés. Ils montrent un regard empli de confiance, mais en sollicitant la continuité. Les bras et les mains s’incurvent et se renforcent. Les jambes qui ont beaucoup maigri et se sont affaiblies sont volontiers assises, les genoux tre`s remontés. Le ventre ballonné, livide, encore tre`s sensible; le bas‑ventre s’accommode du repos, de la nuit des draps. …Mais bientôt sur pied, tout ce grand corps évolue à l’étroit parmi le pavois utile à toutes hauteurs des carrés blancs du linge, que parfois de sa main libre il saisit, froisse, tâte avec sagacité, pour les retendre ou les plier ensuite selon les résultats de cet examen.

Několik dní po porodu se krása ženy změní. Tvář, která byla často skloněna ke hrudi, se trochu protáhne. Oči, které jsou pozorně upřeny dolů na blízký předmět, vypadají v případě, že se zvednou, trochu zmateně. Prozrazují pohled naplněný sebedůvěrou, ale zároveň prosí o pokračování. Paže a ruce se zakřiví a zesílí. Nohy, které značně ztratily na váze a zeslábly, dobrovolně sedí; kolena jsou velmi vystouplá. Břicho je nafouklé, vyžilé, ještě velmi citlivé; podbřišek si zvyká na odpočinek, na noc plnou látek. …Celé to velké tělo je však hned na nohou a stísněně se vine mezi piedestalem určeným k bílým čtvercům prádla všech velikostí, jež často bere do své volné ruky, mačká a bystře zkoumá, aby je podle výsledků tohoto pokusu buď složilo, nebo rozprostřelo. Na straně věcí (1942)


176

177

překladatelská hu

Francis Ponge

Francis Ponge



LE TRONC D’ARBRE

KMEN STROMU

Puisque bientôt l’hiver va nous mettre en valeur Montrons‑nous préparés aux offices du bois

Protože brzy mráz naši cenu zvýší buďme připraveni na lesní úřady rolničky rušené drobností k šílenství pády na náš náklad přestaňte ó listy jež rozmary nálad nám dají i vezmou obtížně stále si představujeme vás vás v které pouze už obtížně věříme

Grelots par moins que rien émus à la folie Effusions à nos dépens cessez ô feuilles Dont on change d’humeur nous couvre ou nous dépouille Avec peine par nous sans cesse imaginées Vous n’e^tes déja ` plus qu’avec peine croyables Détache‑toi de moi ma trop since`re écorce Va rejoindre à mes pieds celles des autres sie`cles De visages passés masques passés public Contre moi de ton sort demeurés pour témoins Tous ont eu comme toi la paume un instant vive Que par terre et par eau nous voyons déconfits Bien que de mes vertus je te croie la plus proche Déce`de aux lieux communs tu es faire pour eux Meurs expre`s De ton fait déboute le malheur Démasque volontiers ton volontaire auteur… Ainsi s’efforce un arbre encore sous l’écorce A montrer vif ce tronc qui parfera la mort.

odlup se ode mě přeupřímná kůro u kořenů potkáš tu z dalších staletí  bývalých bývalé masky tváří lidé proti mně losu mi zůstali co svědci všichni jako ty dlaň měli chvíli živou co na zem na vodu vidíme je spadlé ze všech těch zélótů byl jsi mi nejbližší padni mezi masy pro ně jsi stvořený zemři schválně Tvůj čin padne kvůli smůle maskuj svévolně své původce vůle… Takto se snaží strom stále ještě s kůrou ukázat že živ kmen který dokoná smrt. Proezie (1948)

Proe`mes (1948)

178

179

překladatelská hu

Francis Ponge

Vladimír Šrámek

Stín „František se blížil krok sun krok k bíle omítnuté zdi venkovského stavení. Slunce se mu opíralo do zátylku plnou silou a nesnesitelně pálilo. Chtělo by to podrbat spálenou kůži, rozškrábat svědění do krve, ale dobře věděl, že by to bolest jen zvýšilo. A tak se s rukama povislýma sunul pomalu vpřed jak ocejchované dobytče. Po trávníku, přilepený k jeho podrážkám, s ním v jednom rytmu kráčel stín. Podobná silueta, jen postavu měl protáhlou jak basketbalový hráč. Výšku, jakou si Franta sám tolik přál mít, ale nikdy mu nebylo dáno se přes laťku ve výši 180 cm přehoupnout. Udělal další krok. Stín se zlomil o zeď a začal šplhat vzhůru. Franta se zastavil a chvíli pozoroval, jak se před ním ten černoch

180

hrbí, úslužně zlomený v pase. Trochu se zastyděl, že mu to dělá dobře. Udělal poslední dva kroky a čelem se málem dotkl omítky. Stín udělal totéž a přitom se napřímil. Z rychlosti té přeměny byla cítit vzpurnost. Ale už to alespoň nebyl takový čahoun! Stáli tu teď tváří v tvář, i když detaily tváře František ve svém protivníkovi nerozeznával. „Nejsem tvůj protivník,“ promluvil najednou stín, jako by četl jeho myšlenky. „Jsem tvůj souputník, tvé alter ego, tvůj stín!“ „Jsi‑li živ, měl bys mít oči. A ústa a úsměv,“ oponoval Franta, ale vzápětí si uvědomil, že už jen tím, že se pustil se stínem do dialogu, uznal jeho svébytnost. „Já mám jen obrys,“ konstatoval stín a Franta jako by na svém obličeji ucítil závan

šramot

smutku. Nebo to byl jen unavený vítr, který se teď k večeru zmožen vedrem motal kolem dokola? „Tvůj obrys,“ upřesnil, „jsem přeci tvůj Stín,“ a vyslovil to slovo stín, jako by to bylo vlastní jméno. „Občanku po tobě chtít nebudu,“ zabručel Franta a poodstoupil. Stín udělal totéž a opět se úslužně ohnul v pase. „I když – jsi mi podobný, ramena máš široká jako já…“ Tomu fórku se zasmáli oba. „A co že jsem tě celej den neviděl?“ pokračoval Franta v konverzaci. „Protože ses po ránu neotočil a v poledne, v poledne jsi mi šlapal na hlavu!“ postěžoval si Stín. „A jaký to je, být můj?“ Franta se rozhodl pořádně toho podivína vyzpovídat. Možná že se taky dozví něco o sobě. „No, nic moc!“ posteskl si Stín. A dal si ruce za hlavu, jako by ho bolela záda stejně jak Frantu. „?!“ „Radši bych někoho línějšího,“ upřesnil Stín, „ty furt někde lítáš a já musím s tebou.“ „Musíš?“ „Tak už to je od nepaměti. Stín následuje svého pána na každém kroku. Je věrnější než pes…“ „Hmm…“ Franta nevěděl, zda má věrnost ocenit, nebo se na toho slídila osopit. „Jen když je pod mrakem, když prší,“ zasnil se Stín. „To mám na chvíli oddych a můžu se vytratit. Ale ty nervy! Že slunce náhle

vysvitne. I když – zrovna ty by sis toho asi nevšiml.“ Najednou bylo toho tykání, té familiérnosti na Frantu až příliš. Otočil se a rychlým krokem zamířil pryč ode zdi. Když se ale otočil, Stín ho ve stejném tempu následoval. Přidal, ale setřást ho bylo – nemožné! –, došlo už teď Frantovi definitivně a posadil se na mez. Stín také spočinul. A taky si přihnul z poloplné petky, se kterou se Franta celý den tahal. „A co v noci?“ zaútočil Franta: „Ležíš mi u nohou?“ „V noci mám fraj,“ rozmařile se protáhl Stín a plácl sebou do trávy. Franta ho následoval… „Scházíme se za městem.“ „S kým? S ostatníma,“ odpověděl si sám. „Ale proč tak daleko?“ namítal vyčítavě a uvědomil si, že začíná žárlit. Že si Stín už jaksi přivlastnil a chtěl by mu začít poroučet. „Vy lidi spíte, hlídat vás není zapotřebí.“ „A co když se jdu v noci vyčurat?“ namítal Franta. „Ale vždyť chodíš potmě!“ „To je fakt,“ zahanbeně si Franta uvědomil, že se Stín nedá nachytat. „A co tam za městem děláte?“ „Pomlouváme vás.“ Frantovi se zdálo, že se mu Stín šklebí do ksichtu, přestože nemá ústa. „Ale ne fakt,“ pokračoval Stín, když z Franty zlost začala vyprchávat, „normálně klábosíme.“ „O čem?“

181

Stín

„O službě. Jaký je to někdy otravný být vám furt v patách, na vlastní špacír si jeden nesmí vyrazit, a tolik by se chtělo! Taky vás pomlouváme a líčíme vlastní těžký chvilky.“ „??“ „No třeba když se sluníte ve Zbýšově na koupáku. A zalehnete nás plnou vahou. Víš, co to je, půlhodiny se dusit, než vás laskavě napadne se jít ošplouchnout?“ „No, tam jsem byl jednou…“ vzpomíná Franta. „A stačilo! Ale vůbec nejvíc nesnášíme divadla! A v tom ty vynikáš!“ Franta se skoro zastyděl, že chodí do divadel rád: „A proč?“ „Když začnou reflektorama honit děj – to aby ses roztrhal! Bejt chvíli na týhle, chvíli na protější stěně. A někdy na obou současně! To už je velký umění…“ zasnil se Stín.

182

„Kvůli tvý lenosti nezačnu kašlat na kul‑ turu!“ „A co takhle dobrá kniha?“ zkusil to Stín. „Nebo zkus konečně něco delšího napsat sám. Já bych se ti schoulil u nohou a ani bych se nehnul.“ „Uvidíme,“ řekl neurčitě Franta a podíval se směrem k západu. Tak tak že stačil zahlédnout špičku sluneční helmice, ale ta se za chvíli také zanořila za obzor. Ze statku vypustili do luk šero. Stín poodstoupil, vydýchl, splaskl a proměnil se v šedého holuba. Poodletěl na pole a začal vyzobávat zrní. Franta se postavil, promnul si zátylek, až bolestí sykl. Pak se vydal na cestu zpět do statku. Holub plácl křídly, vyprázdnil kloaku a uletěl. „No počkej, zítra!“ naštval se Franta, otevřel vrata a vešel na dvůr. Samota z chlívka už bučela hlady…

šramot

Vladimír Šrámek

183

recenz

recenze VSTÁT CELÉMU MI TŘEBA Rostislav Valušek: Stejně blízko i daleko KNIHA ZLÍN Zlín 2014

Proto moderní doba nestraní bás-

a večery poezie. Ještě o něco dřív byl jed-

/ se jeví jako kost / hozená na výhost // Možná

níkům, nýbrž literátům. Jaká z toho

ním z hlavních aktérů brněnského byto-

/ srdce spočinou / v nebi a jejich / kosti v zemi.

plynou nebezpečí, pocítil už v šede-

vého divadla. Jako evangelický farář mohl

// Možná…“

sátých letech minulého století napří-

působit až od roku 1990. Tehdy rovněž

Motiv srdce a dechu charakterizuje Valuš-

klad Jean‑Paul Sartre a varoval nás

publikoval první sbírku Ztotožňování, po

kovy verše z posledního údobí. Je to však

před zmarněním slov v eseji příznačně

ní následuje Milostivé léto (1996), stěžejní

srdce, jež se k nám spouští „skrze trny“,

nazvaném Slova.

kompozice Léthé ve snu (2004) a konečně

srdce chtějící uvěřit, že to, co tvoříme, co

Básník nerozsáhlého, avšak kompakt-

roku 2006 soubor haiku Duše s vytrha‑

vydechujeme a co nás i proti naší vůli pro-

ního díla Rostislav Valušek (*1946)

nou podlahou. Tatáž lyrická forma převládá

následuje, je báseň. Z celku Valuškova

Svět západní kultury, jak ho zjedno-

dokonce tvrdí, že slova je třeba v sobě

i v dalším souboru Slepé rameno melancholie,

díla je patrné, že o každý verš je nezbytné

dušeně označujeme, je utkán z pří-

zmučit, podrobit jakési vnitřní tortuře

zahrnutém do recenzovaného svazku.

zápasit a nespoléhat se pouze na invenci,

valů slov. Dopadají na naše hlavy jako

a askezi, jež jsou nezbytné k hledání,

Zdá se, že v posledních pěti šesti letech píše

inspiraci, nutkání nebo zřivý okamžik.

krupobití již od antických časů. Pouze

nebo spíš k toužení po slovu jediném.

básník sporadicky, zato však lyriku suma-

Tento slova přesně odměřující básník je

v krátkých středověkých periodách

„Jím psát jen do písku / tisícky básní / bych

rizující a bilancující, v níž jako by klenul

si obdobně jako novořecký hymnik Sefe-

byly slovní smrště vystřídány hud-

celý povstal / až svatá Trubka zazní.“

oblouk k onomu prazákladnímu hledání

ris vědom toho, že „na skále trpělivosti

bou, gregoriánským chorálem nebo

S Petrem Mikešem a Eduardem Zachou

Jediného slova, po němž dychtí ve výše cito-

čekáme na zázrak“. Je následovníkem vel-

mnišskou mlčenlivostí jako jedním

(z jehož pozůstalosti vyšel v téže zlín-

vané básni Vstát celému mi třeba z knihy

kých lyriků křesťanské pokory Čepa, Dury-

z prvých pokusů uniknout z tenat civi-

ské edici jako Valuškova poezie výbor

Milostivé léto. Jestliže ve sbírkách vycházejí-

cha, Reynka. V některých básních se ocitá

lizace založené především na verbální

z próz, zápisků, memoárových náčrtků

cích v průběhu devadesátých let bylo v cen-

v blízkosti Kuběnově. Kuběna je však mno-

komunikaci. Počínaje renesancí až

a medailonů O skryté slávě) patřil Ros-

tru pozornosti ono nesnadné ukotvování

hem víc „barokní“, zatímco Valuškův tón

k dnešku se na nás slova opět hrnou

tislav Valušek ke „třem králům“ olo-

lyrického subjektu v duchovním prostoru

zní evangelicky čistě a úsporně. A mnohé

ze všech stran. Jsou to však slova odvo-

mouckého samizdatu. Texty přátel

atakovaném sekularizovanou společností,

strofy šrafuje Máchův stín.

zená, nemúzická a druhotná, protože

byly první posrpnovou samizdatovou

Valuškovy pozdní, „jiné“ básně, uzavírající

Básnický text je pro něho cestou k dru-

každý básník hodný toho jména ví

edicí laděnou spirituálně a oriento-

recenzovaný konvolut, jako by se postupně

hému člověku, jehož smrti je třeba se bát

nebo alespoň tuší, že je třeba hledat

vanou na náročné filosofické a teolo-

zbavovaly vnějšího tlaku a vynořovaly se

na rozdíl od smrti vlastní a v podstatě bez-

slovo Jediné, slovo první a poslední,

gické texty, neboť neoficielní patronát

z nejodlehlejších, zdánlivě se již odmlču-

bolestné. „Nebojím se smrti své / tak jsem

slovo, jež může být zastoupeno pouze

nad ní měl filosof Josef Šafařík.

jících zákoutí duše. Přitom Valuškova ver-

zbabělý // Když miluji / bojím se / smrti dru‑

tichem. I z tohoto úhlu je třeba vidět

Počátkem sedmdesátých let studoval

tikála není čirou spojnicí země s nebesy,

hého / která mne oddělí // od dechu / po dechu,“

rozdíl mezi literátem a básníkem. Lite-

Valušek teologii na Husově bohoslo-

není Daumalovou „horou analogie“, jejíž

čteme ve sbírce Léthé ve snu. Ano, Valuškův

rát se pokouší zvládnout slovní gej-

vecké fakultě a v roce 1975 byl tajně

základna je naším životem a jejíž vrcho-

anděl smrti Asrael „kreslí krví“ a podstu-

zír, vlít ho do stanovené formy, dát mu

vysvěcen. Od roku 1983 vydával vlastní

lek je nedosažitelný. Zde se jedná o verti-

puje zápas.

spoutávající řád, zatímco básník by měl

samizdatovou edici Enato. Na chalupě

kálu v srdci, která však může mít podobu

Na rozdíl od mnoha současných autorů

stát v bázni před čímkoli vyřčeným.

v Drahanovicích pořádal happeningy

trnu, nebo dokonce kosti. „Možná / ta srdce

je Rostislav Valušek tvůrcem, který si

184

185

recenze uvědomuje, že v básni není nic zadarmo,

Novák (například Onomatopoická báseň),

na břiše / z ovoce prší fialový déšť / větve jsou

přehlušovat neviditelné poslání básní, měla

i kdyby na konci díla mělo být vykrvácení.

její slovní matérie není vyčerpána auto-

pomalované fialovými prsty / překryli jsme

by se ještě pořád vyhýbat hluku oficiálních

Možná na prstech jedné ruky bychom spo-

matismem, ale spíš se rozšiřuje a vytváří

nudné zelené tapety / obtočené kolem větví“).

aktualit. Budiž. Bylo to však poprvé, kdy

četli básníky přítomnosti, kteří by byli

jakousi spontánní podobu echolálií: do

Volavka má křídla rozpjatá mezi experi-

jsem jako čtenář znal básnickou knihu dříve

schopni takového náhledu, sebezapření,

rovných vlasů es ů l sů l sů. V leckterých pří-

mentem, který se navrací dětskýma očima

z reklamy, než ji četl. Přesto jsem se snažil

askeze, neřku‑li oběti.

padech můžeme její texty označit za zaří-

do krajiny, a pohledem ženy, která šeptem

nedělat unáhlené závěry.

Jan Suk

OBCOVÁNÍ SE SLOVEM

kávadla „na blbce“ (Hou fatana lepí), při

popisuje věci, které obyčejně leží v zorném

Koncept mladistvosti a svěžího autorského

kterých si čtenář podupává nohou a tříská

poli. Není žádným prvoplánovým poku-

vzduchu obnovené edice měla doplnit nej-

pěstmi do stolu. Hrátky s rytmem i slovy

sem stát se zajímavým počinem, ale faktem,

spíš i sazba obou knih, která však působí

v těchto konkrétních textech fungují. Strá

který si tvrdohlavě trvá na svém.

přesně opačným dojmem. Knihu sazba

si je zkouší a jistě zaznamenává jako neo-

spíše zavraždila. Text je nepřehledně sázen Ondřej Hložek

logismy, které vypadnou z úst dětí v její Petra Strá: Volavka HOST Brno 2013

hudební la škole, kterou provozuje. Ale to je jen jedna z autorčiných poloh. Převládající motivy představují návraty

čoval od vrchu, což působí chaoticky. PROHMATÁVÁNÍ PROSTORU

k domovským věcem a k prožívání chvil s nimi spjatých. Tedy k těm skutečnos-

od závěru stránky, aby na náhledové pokraSamotná sbírka je členěna do tří částí, které evokují průchod dospíváním mladého muže. Lyrický subjekt se snaží překlenout

Jonáš Zbořil: Podolí

dobu odcházejícího dětství, ale ještě se

Podívejme se do kuchyně nakladatelství

tem a možným banálnostem, kterými si

Host, které se rozhodlo oživit Edici poe-

jednotlivec vytváří vlastní domov. Ať už

zie a vydalo v ní v pořadí devadesátý prvý

jde o postavy dětí či zahradnické nářadí

a devadesátý druhý svazek. Prvním poku-

(„Ostrá motyka / opřená o dveře / se pohnula…“).

sem obnovené edice je debut Petry Stré

Motivy velmi blízké Kolmačkovu, Hruš-

Nakladatelství Host ukázalo, jakým způso-

subjekt žije a ve kterém staticky nahlíží do

(*1979), surrealistické autorky, soudě ales-

kovu či Štěpánkovu propátrávání lidského

bem se lze vydat na válečnou stezku mar-

svých bolestí, všudypřítomné odstrčenosti

poň podle toho, jak je uvedeno na záložce

obydlí („Postavila sis hnízdo uprostřed pokoje /

ketingu, a učinilo tak na autorovi Jonáši

(„nebyl tu nikdo / kdo by si všiml“), anonym-

knihy. Forma její prvotiny s názvem Volavka

vycpala jsi ho vlastním peřím…“). Strá si hlídá

Zbořilovi (*1988), na jeho básnické prvo-

nosti velkého města, kde k lyrizaci stačí

se pohybuje mezi tradičními reflexivními

svůj prostor. Občas jej zahalí do mlhy („Na

tině Podolí. Způsob, jakým se Host snažil ze

i poslouchat trubky a plynoměry. Jsou to

či popisnými kusy a zvukovými hrátkami,

okno přiletěl pták / a na chvíli zmizel v mléce /

svého ustájeného koníka vytěžit vše, co trh

první kroky do ztrát („poté co jsi zemřela /

které by se jednoduše daly vřadit do kate-

otřela jsi dlaní sklo / ale už tam nebyl…“), jindy

s literárními cenami nabízí, ukazuje posun

ve svém pokoji / vytrhli dveře z pantů / a teď

gorie fónické poezie. Tak jednoduché to

se subjekt bratří se svým okolím („Keř plný

ve vnímání poezie jako nositelky měřítka.

to ční // tolik to ční / že lidé chodí okolo /

ale není.

bílých náušnic / ti půjčuje dvě / aby ses líbila /

Více záleží na tom, jak se básnická sbírka

a zastavují…“).

Podle všeho lze říci, že Strá strká hlavu pře-

musíš mu za to slíbit / že se zase vrátíš…“), ale

prezentuje v oficiálních trailerech, v novém

Občas se ale zdá, že jde o dětinské pře-

devším do způsobu obcování se slovem,

povětšinou jej zahaluje klid, ale též pohyb

to způsobu prodeje knih, než jaká ve skuteč-

šlápnutí, kde chlapec při prvním vzru-

kterým byl pověstný například Ladislav

a desítky barevných odstínů („Na boku nebo

nosti je. U poezie by řev obchodníků neměl

chu sténá, nikoliv vzdychá. Jako by se mu

186

HOST Brno 2013

nestává mužem. Svět dítěte je zde místem pro schovávání se před světem, kde „rodiče stojí a hlídají / jen jakoby / zády k tobě“. Je zde patrné prohmatávání prostoru, ve kterém

187

recenze z chlapectví do dospělosti nechtělo. Ale zároveň zde nalézáme autorovo poznání, že dospívání se neodehrává jen prohlížením krabic s dávnými diapozitivy, na nichž strýcové vypadají „tak drze mladí / že jejich

PROMĚNA ROMANA RÁŽE Roman Ráž: Lázeňské dobrodružství

dcery Otylky. Několik různých pohledů

Roman Ráž se sice proměnil, ale ne tak

je tak vrženo na probíhající veřejné a sou-

zcela. Grotesknost, byť ve ztenčené míře,

kromé události v moravském lázeňském

a příbuzné zintenzívnění některých závaž-

městečku Slaňanech a v různých místech

ných dějových momentů v Lázeňském dob‑

mimo ně (což se týká zejména bojů na srb-

rodružství zůstává. Děje se tak v podobě

příběh dostal kuráž / a pere se s mým“ a že

AKROPOLIS

ské a haličské frontě).

synchronních scén. Jednou z nejrelevant-

skutečně nejde o narůstání „cizího kon-

Praha 2014

K další proměně, k níž u Ráže v tomto

nějších a nejsugestivnějších je oslava prv-

románě došlo, je prohloubení, popřípadě

ního příjezdu vlakové soupravy do lázní

tinentu“, ale o vypuknutí nádoru ve vlastním žití, v něčem, co se nás dotýká přímo,

Vývoj prozaika Romana Ráže byl proza-

nastolení nového psychologismu. Nebyl

Slaňan, která je zpočátku narušována kři-

ne jen okrajově jako příběh jiných lidí.

tím jednoznačný. Po prvotní fázi absurdně

cizí ani dřívějšímu Rážovi, ale v Lázeňském

kem hrdinčiny dcerky Otylky a při vyvr-

Nejtěžší může být tento první krok do

laděných próz ze šedesátých let (Učitel pta‑

dobrodružství dostal hlubší podobu. Sou-

cholení Mariiným porodem další dcerky

poznání smrtelnosti vlastní rodiny, v knize

čího zpěvu ad.) se přiklonil ke grotesknímu

částí psychologických relací je zejména

v nádražní budově. To, co má v tomto pří-

demonstrovaný třemi prozaickými částmi

realistickému podání, z něhož se stal nej-

neuspokojivý vztah mezi Marií a jejím

padě groteskní ráz, dostává v následné syn-

z podolského bazénu, kde se lyrický sub-

známější jeho Prodavač humoru (jistě ne

manželem, dále vyhrocující se poměr mezi

chronní scéně úmrtí Mariiny matky ráz

jekt konfesně vypořádává s odchodem

zásluhou nezdařené filmové adaptace).

Marií a její starší dcerou Otylkou. K tomu

tragický, neboť její matka umírá v čase, kdy

matky. Bazén je místem katarze subjektu,

Vydáním románu Lázeňské dobrodružství,

pak přistupuje proměňující se a kompli-

senilní mocnář vyhlásil mobilizaci, tedy

který se po svém životě otáčí jako po zapa-

v němž líčí dobové a rodinné události z let

kující se vztah mezi Rudolfem Klánským

na počátku první světové války. Obě scény

řeném skle. V důsledku mohou být tři pro-

1900 – 1921, se v jeho tvorbě a ve způsobu

a jeho rivalem Aloisem Marušákem.

patří k nejlepším a nejintenzívnějším mís-

zaické části tím, co převládá v celé sbírce,

jeho umělecké výpovědi cosi zásadního

V Rážově vývoji došlo už dříve k podob-

tům celého románu.

a kdybychom byli trochu nejapní, dalo by

změnilo. Grotesknost a bizarnost ustou-

nému vybočení, románem Faust umírá

K přednostem Lázeňského dobrodružství

se jimi říci vše v krátkosti, aniž by bylo třeba

pily kamsi do pozadí a jejich místo zaujal

dvakrát. Próza vybočovala především tema-

patří i Rážův způsob přechylování, mysti-

dalších téměř pěti desítek básní.

historismus, společenský a rodinný. Oba

ticky – autor, který byl námětově vždycky

fikace. Dochází k němu v partiích, kde se

Ve výsledku je ale Zbořilova prvotina pří-

tyto historismy se v románě proplétají, se

svázán s českou přítomností, zasadil její děj

Marie Klánská tajně zamiluje do vojen-

slibem dalšího, nového startu, který snad

vzájemnou úplností zejména od výbuchu

kamsi do jižní Ameriky. Román vybočoval

ského zběha, všechno pochopitelně tají

udrží své oje v tichosti před hulákajícím

první světové války, jíž je v Lázeňském dobro‑

rovněž svým pojetím – jeho grotesknost

a zároveň na něho neustále myslí. A pak

a lákajícím světem heslovitosti a rozpliz-

družství věnována velká pozornost.

a bizarnost byly přitlumeny. Vybočoval

přijde 31. kapitola, která hned první větou

losti i přes počáteční mediální kolotoč.

Hlavní postavou románu je Marie Klán-

posléze i vývojově – do tisku byl připraven

čtenáři zvěstuje: A pak se konečně objevil!

ská, která je zpočátku také ústřední vypra-

roku 1969 a společenské okolnosti způso-

Vzhledem k tomu, že byla neustále řeč

věčkou příběhu. Později se její vyprávění

bily, že světlo světa spatřil až roku 2003.

o bezejmenném zběhovi a že i hrdinčina

střídá s tradiční er‑formou a dalšími vstupy,

Dávná historie s Prodavačem humoru, který

dcera po něm pátrá, nemůže být pochyb

jimiž jsou zejména zápisky jejího manžela

čekal na své vydání deset let, se opět opa-

o tom, že první slova 31. kapitoly a další

Rudolfa ze zákopů první světové války

kovala – Rážův umělecký profil byl znovu

odvíjející se děj se vztahují právě k němu.

a deníkové poznámky nevraživé hrdinčiny

znejasněn.

A právě zde se Ráž ukáže jako mistr

Ondřej Hložek

188

189

recenze mystifikace – neobjevil se totiž hrdinčin

nechybí zde však ani duchovní rozměr,

ale Píseň zamilovaného misogyna je především

Měsíci tak nevěřím ani coby misogynovi,

milenec, ale její zapomenutý a zubožený

motivy modlitby či dialog s Bohem.

kniha, tedy text primárně určený k tichému

pěvci, dandymu, a tudíž ani jako básníkovi.

bratr Evžen. Ráž dovede čtenáře mystifiko-

Měsíc si se čtenářem neustále pohrává, neboť

čtení, nebo alespoň soukromému a intim-

Dle mého soudu se zbytečně opakuje, texty

vat, což často činil už dříve.

si nasazuje masku poměrně neurvalého, pří-

nímu. Základní otázka tedy zní: dokáže tato

jsou příliš rozvleklé, mnohdy až banální.

Grotesknost a humor jsou však v Lázeňském

mého až útočného pěvce, mnohdy kariku-

sbírka obstát sama o sobě, bez přednesu

Syrovost výrazů i obsahu je jistě básnicky

dobrodružství kdesi v pozadí; humor, někdy

jícího sebe sama: „Dvě ženy // Jsem normální

a performancí svého autora?

právoplatná, ovšem zde je stavěna natolik na

přitlumený lyrický humor, se z tohoto

muž / rytíř tnuté hlavy / mám dvě ženy / jedna

Kniha jako taková je velmi pěkně řešená.

hranu, že působí příliš pateticky: „Už zítra se

Rážova díla vytratil. Autor se stal více his-

je venku a druhá tady / jedna září jako Luna /

Obálka spolu s ilustracemi od Kataríny Sza-

jí zbavím / a začnu jíst chleba s máslem / obar‑

torikem, ilustrujícím historikem, který je –

druhá zní jako sluneční struna / Podpatky obou

nyi jsou velmi čisté, jemné a evokují spíše

vený kapající krví z nosu / rukama, které se držely

díky bohu – alespoň čas od času narušován

mají podobný zvuk jako / když se ve Vítkovicích

ženskou něžnost, ostatně jako mnohé jiné

špinavé tramvajové tyče, / nožem, který nebyl

a provokován dřívější a osvědčenou autoro-

lisují trubky / Pojď se na ně podívat / jsou přímo

práce ilustrátorky. Tato čistota je však velmi

určen k vraždě, / ale k životu. […] Napsal jsem

vou poetikou. Prodavač humor rozprodal?

tady / nahé a dotýkají se jedna druhé / kozlicovou

často v přímém kontrastu s texty sbírky, ty

pár básní. / Teď se mi zdá, že žiju fikci.“ Autor

hlavní // Mám dvě ženy / s jednou spím a dru‑

jsou naopak nevybíravě upřímné až drsné,

se může přiznávat ke svým vzorům – Cohen,

hou taky / celou noc jim hladím nohy / jedna je

což je ovšem rozpor, který je obsažen už

Weiss, Wait –, jejich kvalit ovšem nedosa-

jaro a druhá podzim / díky nim jsem neprůstřelný

v samotném názvu. Za misogyna lze pova-

huje. Názory, že jeho poetika je cohenovská,

/ a ony taky Jsme taková trojka / máme dokonce

žovat muže nenávidícího ženy, proto

se mi zdají přehnané, neboť do svých textů

pomník / dokonce se za nás modlí / a vždycky –

samotné spojení s atributem zamilovaný

nedokáže dostat onu životní zkušenost

když nás ženou domů z lesa – / někdo zemře.“

rozbíjí, myšleno pozitivně, sbírku již od

a zralost, která je pro Cohena přirozená.

Často se setkávám s rozporuplným přije-

samého počátku.

I to je důvod, proč se stále nemohu ztotož-

tím a hodnocením jeho veršů. Některým se

Jednotlivé texty jsou tematicky poměrně

nit s Oskarem Mainxem, autorem doslovu,

zamlouvají velmi, hlavně svou provokativ-

ucelené. Měsíc velmi často využívá apo-

když píše, že Měsíc svá škobrtnutí dokáže

ností a otevřeností, jiní je považují spíše za

strofy Boha nebo ženy, milenky, snaží se

vyrovnat, že jeho „pády do textu“ jsou oprav-

PROTIMLUV

plané výkřiky, které s poezií nemají mnoho

vést dialog, ať už se čtenářem, s některou

dové, a hlavně že se jedná o vyzrálý debut.

Ostrava 2014

společného. Jistá uhrančivost Měsícových

z postav sbírky či sám se sebou. Dokonce se

Co je na sbírce sympatické, je její rytmič-

František Všetička

S MASKOU NEURVALÉHO PĚVCE Jiří Měsíc: Píseň zamilovaného misogyna

veršů tkví v jejich rytmičnosti, zpěvnosti.

pokouší o experimenty na vizuální úrovni

nost, hudebnost a neustále přítomné

Básnická prvotina Jiřího Měsíce Píseň za

Autor nezapře, že jej hudba zajímá, což se

básně, což je sice sympatické, ale v autorově

kontrasty – spojení modlitby se spíláním

milovaného misogyna (Protimluv 2014) je

koneckonců ukazuje také na jeho čteních,

podání jde očividně spíše jen o hru, pokus,

Bohu, stejně jako uhranutí ženou, její krá-

poměrně osobitou sbírkou obsahující

kdy své texty prezentuje za doprovodu růz-

který postrádá hlubší spojitost s texty

sou, tělesností ve stejném okamžiku jako

několik desítek básní kratšího i delšího

ných hudebních nástrojů. Tyto akce mívají

a jejich významem: „Svět je mnohem hezčí, /

její odsouzení, pohrdání jí. Bohužel, tento

rozsahu. Autor v ní rozvíjí několik hlavních

svou atmosféru a také své příznivce, a právě

když prší. / \kap/ / \kap/ / do sucha / \kap/ /

patos v původním slova smyslu, tato vášeň,

témat – je okouzlen hudbou, především

z jejich řad pocházejí většinově ony pozi-

na vlásky / \kap/ / \kap/ uprostřed noci / \kap/

která je v textech přítomna, stále nejsou

písní, stejně tak jej uhranuly ženy a s nimi se

tivní ohlasy. Jistě, člověk se může nechat

\kap/ / Svět je mnohem hezčí, když prší, / mys‑

dostačující, abych nazvala Měsíce básní-

pojící nejrůznější milostná dobrodružství,

strhnout celkovou atmosférou takové akce,

lel si i Hádes před tím, než polapil Persephonu.“

kem. Zatím, alespoň pro mne, si autor

190

191

recenze masku básníka pouze nasazuje; jestli jím však skutečně je, ukáže až další sbírka. Stanislava Schupplerová

BÁSNÍKOVO VETEŠNICTVÍ

ve sbírkách Ó kdežpak (1991) a Doupě lati‑

/ Hrnou se přes hřbitovní zeď“ (str. 87);

ještě několik padlých z listopadu / Těch bylo

nářů (1992). Pozdější knížky potvrdily

zachycuje děj v podobě černobílé němé

nejméně, protože tehdy se ještě pohřbívalo […]

a rozvinuly tendence započaté v jeho před-

grotesky, například v básni Sjetej (str.

(str. 85).

chozích knihách.

124): „[…] Vedou ho ven, / Nasazujou mu

Autor přikládá významnou váhu kompozici

Sbírka S brokovnicí pod kabátem (2014) se

čepici / (on se brání, že není jeho), / Kopou

sbírky. Vědomě využívá určitých klíčových

člení na šest oddílů: Hospoda u cesty,

ho do zadku“;

motivů a znovu je předkládá v různých bás-

Zetlely květy a žloutnou stuhy, Na břehu

2/ z existenčního pocitu úzkosti, deperso-

ních (např. báseň Na břehu moře a báseň

moře, Šálky a talířky drnčí, Mlátva a závě-

nalizace postav (autorského subjektu),

Vzpomínka). Jejich opakováním vzniká

rečná část S brokovnicí pod kabátem.

nebo naopak ze zvýrazněné úlohy vypra-

princip propojenosti, jímž autor záměrně

Základní autorský princip jeho tvorby

věče; hrdina se stává obětí absurdních

zahušťuje celkový kontext. Ivan Wer-

představuje montáž, jednotlivé složky spo-

situací s osudovým rozuzlením; nabízí se

nisch jemnými tahy vytváří drobnou črtu,

DRUHÉ MĚSTO

juje humor a groteskní nostalgie.

spojitost s krátkými prozaickými útvary

v níž věrohodně využívá reálie či dobové

Brno 2014

Poetika básnických knih Ivana Wernische

F. Kafky (báseň Raymond ležel na své

motivy, aby čtenář vzápětí zjistil, že se stal

vyvěrá ze tří inspiračních zdrojů:

pryčně);

obětí mystifikace. Závěr básně zesiluje

Ivan Wernisch: S brokovnicí pod kabátem

Nejnovější knihou S brokovnicí pod kabá‑

1/ z nonsensu, nadsázky, anekdoty, há

3/ ze smyslu pro formální i obsahový experi-

dějovou pointou, naléhavým impulzem,

tem poodhaluje básník, editor a příleži-

danky, hříčky, pseudokoánu; různo-

ment: po formální stránce je patrná spří-

čímž vzniká dojem, že v podtextu se ode-

tostný překladatel Ivan Wernisch (*1942)

rodost

deníkových

zněnost s rakouským básníkem Ernstem

hrálo cosi podstatného, co zůstalo navenek

inspirační zdroje své osobité poetiky více

záznamů, zlomek ztraceného příběhu

Jandlem (báseň Dělat verše), po obsa-

skryto. Vzbudí ve čtenáři zvědavost, a záhy

než v předchozích sbírkách. Vydal více

plného nostalgie, snu, črty či glosy;

hové stránce se text přibližuje k hranicím

celý děj či jen pouhý výjev opět upadá do

než dvacet titulů a řadí se mezi nejvýznam-

v lexikální rovině princip mnohotvár-

sdělitelnosti vyjadřovaného obsahu (cyk-

zapomnění (báseň Zavírací hodina). Básník

nější autory současné české poezie. Za

nosti

slovní

lus Mlátva), oplývá zastaralými a zřídka

ponechává čtenáři jen nedořečený náznak,

všechny jeho doposud vydané knihy jme-

hříčka, kalambúr (např. levorvel, vem-

používanými výrazy, které autor záměrně

aby jej posléze opustil v básni bez vypra-

nujme legendární sbírky Zimohrádek (1965)

bloud, Hitrel, verlyba, pan šidytel atd.);

vnáší do nového kontextu, vynáší z pří-

věče. Zesiluje význam podtextu.

a Loutky (1970), v nichž zachytil nadreálnou

jeho tvorba může být v tomto ohledu

tmí zapomnění stará tajemství češtiny;

Básník jako vetešník zaplňuje krámek své

atmosféru světa zahaleného tajemstvím,

přirovnána k poetice avantgardních

významné místo zaujímají aluze na jiná

poezie

snovou náladu, jíž se výrazně odlišil od vět-

uměleckých směrů, patrná je souvis-

literární díla, například básní Jak tál sníh

nutými předměty, jež vystavuje na odiv

šiny tehdejší básnické produkce. Po delší

lost s tvorbou skupiny OBERIU (Daniil

evokuje úvodní kapitolu světoznámého

a jejichž účel zůstává na první pohled skryt.

odmlce v období normalizace, kdy se obje-

Charms‑Juvačev); jeho texty mohou

románu E. M. Remarqua Čas žít, čas umí‑

Záměrně vybraná banalita nabývá pod zvět-

vovaly jeho verše pouze v samizdatu či v exi-

posloužit jako scénáře k dosud nereali-

rat, v níž vojáci po oblevě objevují padlé

šovacím sklem básně na důležitosti. V této

lových nakladatelstvích, vydal výbor Včerejší

zovaným fantaskním groteskám z dílny

kamarády zmrzlé ve sněhu: „Jak tál sníh,

postmoderní hře se čtenářem spočívá nej-

den (1989). Na počátku devadesátých let se

Jana Švankmajera (báseň V domečku pro

objevovali se / ti, kteří zahynuli v posledních

větší mistrovství poezie Ivana Wernische.

představil již jako vyzrálý autor groteskní

panenky nebo kratší texty: „Vousy mrt‑

březnových dnech, / Potom ti z únorových poty‑

poetiky, nonsensu a nostalgického komična

vých rostou jako plevel, / Šíří se po cestách,

ček, následováni mrtvými z ledna / Nakonec

192

doplňují

podporuje

útržky

polysémie,

podivnými

artefakty,

zapome-

Jakub Kostelník

193

recenze TUŘANSKÁ BUKOLIKA Zdeněk Volf: Až na poslední pohled

Pátá knížka valašského rodáka se skládá ze

dlouholetém pozorování zákonitostí lid-

ve středních letech, který postupně dozrává

čtyř oddílů, z nichž každý nabízí osobitý

ského života či přírody: „Kdekdo si myslí,

k lidskému i autorskému vrcholu. Až pří-

pohled na autorovy tvůrčí postupy: soubor

že nesněží kvůli inverzi. A sníh zatím čeká, až

liš programová snaha o transcendentální

Moravský kříž zhodnocuje a rozvíjí pod-

vyhrabu zahradu od listí…“ (báseň 9. 11., str.

reflexi na úkor lyrických digresí nemůže

něty z předchozích sbírek; oddíl Očnicemi

71). Básníkovo vnímání reality vede výji-

být účelná a funkční, pokud strhává text

BARRISTER & PRINCIPAL

předkládá portréty uměleckých osobností

mečně až ke karikaturním zobrazením,

do abstraktní polohy. Zdeněk Volf se snaží

Brno 2013

Valašska; část nazvaná Mailem navazuje na

avšak s laskavou aureolou vlídnosti: „Socha

vyváznout typicky: spojením duchovní

konfesní tendenci započatou v deníku Srd‑

politika, / místo prstů / hrábě, / nad hlavou sva‑

reflexe s konkrétním popisem každodenní

Po několika letech se představil básník

cář; závěrečná část Bez rozdílu vah zahr-

tozář / jak zvednuté záchodové prkénko / nebo

reality (rodina, zahrada, chlév). Autorova

a editor Zdeněk Volf (*1957) novou kolekcí

nuje nové podněty, které do Volfova díla

otvírák / na pivo?“ (báseň Modly, str. 36),

imaginace nabývá na působivosti, je použí-

veršů Až na poslední pohled. Svými sbírkami

vstupují a naznačují jeho další vývoj.

či slovní kalambúr ve spojení s holanov-

vána ve prospěch konsonance jednotlivých

si získal renomé jako autor křesťanské ori-

Ve sbírce Až na poslední pohled se mísí lyrické

skými ozvuky: „Až po nevěře / jsem se prožil

motivů, metaforická spojení užívá zřídka

entace s důrazem na meditativní lyrickou

digrese s reflexí. Na rozdíl od dřívějšího

vzpomínkami / na ni, však poslední kapkou /

a účelně („vemena nevyzvánějí k dojení “).

zpověď. Díky poctivému postoji k životu

tvůrčího období se tento princip projevuje

k rozchodu byla kapavka…“ (báseň Vzpomín-

Ve Volfově nejnovější sbírce můžeme

a dílu se mu podařilo vytvořit trvalou hod-

výrazněji. Báseň Zastavení ženatého muže

kami na ni, str. 57). Naléhavě zaznívá vyjád-

se zaujetím sledovat, jakým způsobem

notu v rámci české duchovně orientované

představuje montáž citací z předchozích

ření otcovských starostí o osud dospívající

autor dokáže syntetizovat nové impulzy

poezie.

sbírek (například „Ježíši Kriste, hříchu můj“

dcery: „K ránu slýchám třetí dceru / vytaho‑

s vlivy svých předchozích tvůrčích období

Od rozpjatého volného verše prvotiny

se sbírky Stahy), na druhou stranu pro-

vat lžičku / z nezapnuté myčky / po příchodu

v novou a svébytnou poetickou kvalitu.

Řetězy a ptáci (1999) přistoupil k výrazo-

mlouvá klišé („Jen tíhou / nesem“) až k lokální

z tanečního klubu. / I její klín chrání Hostýn?“

Pastýřské, idylické verše prokazují, že Zde-

vému

sbírek:

vazbě předmětu, jež je pro autorovo vyjad-

(báseň V podezření, str. 66). Je typické, že

něk Volf je jedním z mála autorů v současné

K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prs‑

řování příznačné („O všechno / jsi mě objal…“

na obavu básník reaguje kladením otázek.

české poezii, který poctivě usiluje o hlu-

teny (2007). Poté publikoval básnický deník

nebo „už o nás mívám / jen lásku…“ ze sbírky

Volfův verš ustupuje od lakonického

boký duchovní prožitek, o poznání trans-

Srdcář (2008), v němž se představil v civil-

A mrvě prsteny). Zdeněk Volf poukazuje

výrazu a vrací se zpět k rozvolněnější formě

cendentální polohy bytí (jako například

nější a pro něj příhodnější autorské poloze.

na dialektické vnímání protikladů napří-

prvotiny, na rozdíl od předchozích sbírek

Tomáš Mazáč), aniž by usiloval o honosné

Rozvolnil vnější a vnitřní formu své tvorby,

klad v básni Hodiny v hostii („Co bdění /

se výrazový rejstřík rozšiřuje o nové polohy

pocty a literární ceny.

zhodnotil dosavadní autorskou zkušenost.

u něj už jsem prospal. Půstů / projedl. A prolhal

(ironie, reflexe aktuálních společenských

Konfesní charakter deníku s autentickou

pravd“). Mezi nové tendence projevující se

událostí, poznámky z četby atd.). Na dru-

spontaneitou výrazu zachycují vrchol jeho

v jeho díle můžeme zařadit funkční použití

hou stranu lze rozeznat určité nedostatky ve

tvůrčího úsilí. Nová knížka Až na poslední

básnické imaginace, v níž se odráží reakce

formální stránce veršů (například nezvlád-

pohled (2013) logicky poukazuje na vyzrá-

na aktuální společenskou událost: „Taje,

nutý blankvers v básních Snažím se a Měl

lou sumu autorova umu, básník se v ní

jako když farmáři vypouštějí na protest mléko

bych). Autor nedokáže uzavřít své textové

představuje působivěji, než tomu bylo

do polí…“ (báseň Vynášení, str. 61). Nově

kalvárie výraznější pointou. Sentimentální

v předchozích sbírkách.

se projevuje ironický humor založený na

stylizace působí příliš bezbranně na autora

194

lakonismu

následujících

Jakub Kostelník

195

I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.

měsíčník pro literaturu a čtenáře česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální reflexe — literární historie — nezavedená literatura využijte klasické či elektronické předplatné

hostbrno.cz

www.kulturni-noviny.cz

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Tomáš Lotocki ČEŘENY

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-87483-01-5 Fotografie Josef Ptáček Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba Vydáno 2011 Cena 89 Kč

Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop. Martin Stöhr

Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebenem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Tomáš Mazáč

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Věra Rosí DLOUHÉ NŮŽKY NOCI

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej ISBN 978-80-87483-03-9 Ilustrace Vít Ondráček Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba Vydáno 2012 Cena 99 Kč

Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.

Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena.

WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]

Ivan Diviš

Modlitba kamene

/ / /

Paleostom bezjazy, madžnân at kraun at tathău at saün luharam amu‑amu dahr! Ma yana zinsizi? Gamchabatmy! Darsk a– do– n darsk bameuz. Voskresajet at maimo šargiz‑duz, chisoh ver gend ver sabur‑sabur Theglathfalasar bezjazy munay! Dana! Gamchabatmy!

Kurva Holan! Po léta tarasil mně cestu jak ten žulvas, bludné balvanisko vysrané sem z hor. Přece nemá cenu rozestřílet ho šrapnely, ani Tlustá Berta by nepomohla, nanejvýš rozmnožila už tak dost narvaný pluk o jedno sto přebytečných vojclů. Anebo vyviklat ho pajcry? Až jsem vymyslel řešení pro sebe sama, jen pro sebe sama. Je nutno prodrat se trnitým křovím, pak ostružinovými zátarasy a ejhle! ono to klaplo, za balvanem vedla zmijí stezka, která se posléze rozšířila v pralesní pěšinu, pěšina v cestu a cesta v chausée, a já pak začal básnit jak mně zobák narost a stal se sám sebou. Ono se mně to podařilo!

Na postupu, 1. vydání, Československý spisovatel, Praha 1964

7. dubna 1999

patron čísl

Vladimír Holan

w e l e s 60-61 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách, Jakub Kostelník, Tomáš Juriga Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Vít Ondráček Fotografická příloha: Ondřej Polák Tisk: Arch Brno Vychází s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue

Recommend Documents