weles literární revue Čermák Freislerová Hájek Holub Kočko Piussi Shepard Schindlerová Šrámek Štědroň Viktorová Vysockij Zapletal Žila

weles

55-56 literární revue

Čermák Freislerová Hájek Holub Kočko Piussi Shepard Schindlerová Šrámek Štědroň Viktorová Vysockij Zapletal Žila

weles

obsah

poezie

Jakub Čermák Jaroslav Žila Lucie Schindlerová

drama

Miloš ORSON Štědroň

pásmo

Jonáš Hájek

Zase si protiřečím Kazachstán Zevnitř a uvnitř / příběhu

… … …

6 18 24

Kabaret Ivan Blatný

…

38

Dvoudomí

…

60

Hudba + poezie Měsíce: Bohuslav Martinů a Karel Toman O hudbě, literatuře a jejich propojenosti (rozhovor) Vomáčkův neznámý Aeroplan: Na okraj problematiky civilismu v české meziválečné hudbě Verše psané hudbou (rozhovor) „Neviditelná“ hudba Na notách slov

… …

84 86

…

96

… … … …

106 118 122 134

Keď výkrik pretne vzduch

…

142

Tolik muklů moje písně zpívá

…

170

Tón, stín, dým

…

176

moták Vladimir Vysockij

fotografie Tereza Janečková

Grafické partitury

…

188

Risé, Sam a Rimskij-Korsakov

…

192

Slepota

…

194

…

198

překladatelská huť šramoty Vladimír Šrámek

recenze

Macura–Polách; Malý–Kostelník

gramofon Lucia Piussi (Živé kvety)

Milan Adamčiak

Sam Shepard

hudba a literatura DJ Weles Kateřina Viktorová Miloš Štědroň Miloš Zapletal Tomáš Kočko Aneta Freislerová Norbert Holub

welesův výtvarník

Zase si protiřečím

poezi

Jakub Čermák

Jakub Čermák Narozen 1986 v Teplicích. Básník a písničkář. Dosud vydal tři básnické sbírky: Resumé sedmnáct (Šimon Ryšavý, 2004), Padavčata (Protis, 2006), Stroboskopy (Kniha Zlín, 2011). Pod jménem Cermaque (respektive Circus Cermaque) vydal pět autorských hudebních alb: Krajiny bez rytíře (Polí pět, 2008), Dům slzí (Guerilla Records, 2009), Přítel holubů (součást knihy Stroboskopy), Divozemí (Indies Scope Records, 2011), Démon v Paříži (Indies Scope Records, 2012). Věnuje se také videoprojektům a studuje ateliér videa na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V roce 2007 založil s Annou Sypěnovou, Martinem Kučerou a dalšími muzikanty hudební spolek Šácholan. Natočil krátký film Za popelku (2008). Jeho verše vyšly ve sbornících Rapporti di errore (Mimesis, 2010) a Nejlepší české básně 2011 (Host, 2011). Všechny níže uvedené básně jsou de facto písňovými texty pocházejícími (s výjimkou „Paříže“) z posledního demosnímku Demon v Jakubu č. III.

HUBOLAMY láska se dotkla srdce jako flexa tlusté stěny zvonu a chrchel hvězd se hned vsák do nebe jak vajgl do betonu jako fontána prská skrz nás svět a žehem žení nás i žene do popelu dne kde zbývá z mýtu jen sněť vět neseme do neznáma nečitelnou zprávu života něco se mezi náma ve slovech a v buňkách mihotá jako membrána bubnu v prudkém dešti cítím, jak v hlase hrubnu

6

a nevím, co věště vřeštím co vřeště věštím jako kvádry těžké dlažby v prachu kladem nádech za nádech a v hvězdách vzhlížíme se jako ve vzdálených zrcadlech jako cestáři spravujeme stezky v řeči, kterou ničí vztek a vždycky marné stesky kdo po těch stescích půjde tomu půlí zvonu zazvoním vítr horký jako tvůj dech ať ho v půli cesty dohoní jako fontána prská skrz nás svět a žehem žení nás a žene do popelu dne, kde zbývá z mýtu jen sněť vět

7

Jakub Čermák



RESUMÉ 25

ORLOJE

vrzání židlí do Bachova preludia okolo proletěl bůh a usál ze stínů jak piják

neklidně bořím se do svého opaku jako bych utíkal v šlehané smetaně dál věřím v člověka i když jde po hraně že v něm vždy plave kal božího zázraku

jen vlčí mák motýl na půl cesty otočí hlavou tak že spočte všechny hvězdy mám v sobě řeznický hák a na něm flák srdce a tomu srdci se zase chce obrůst vlčí srstí zase mám šíleně rád jen vůbec nevím koho bůh si mě připevnil jak podběrák na velrybí ohon po nebi přeletěl stín jako černý kohout nabírám vesmír ústy a bůhví na jak dlouho

8

poezi

Jakub Čermák

někdo mě načmáral na rubu obrazu pořád se otáčím jak pes za ocasem po kluzkých kamenech šplhám se do srázu hvězdy jak bodláčí zaplést si ve vlasech srnka si v běhu nohu zvrátí a pohne v svahu sutí tak se mnou sune duch svatý a žít mě nutí vánky a vichřice jsou moje zpívánky snad málo mýlím se

9

poezi

Jakub Čermák

Jakub Čermák


pod žlutým měsícem otvorem v obrovské laterně magice kterým se do mě přes síta promítá úplně jiný svět dnes chodím v měkkém a krvavém oblaku jako bych porodil sám sebe do vody jako bych nad světem zas letěl na draku dva černí orlové klovou mě do spánků a je mi smutno jako orloji


PŘÍHON z kraje večera měřím věci láskou jsem na světě rád ještě že jen na skok chvíli je všecko jasné jako kubánský hip hop pak srdce jak trám praskne pod svojí vlastní tíhou a tenkou rýhou mě proud chrlí na svět jako když řeku sevře příhon z kraje večera měřím věci láskou jsem na světě rád ještě že jen na skok pak řeku sevře příhon a vodou se z dáli valí kuřata bez peří a těla pomazaná dýhou

10

11

Jakub Čermák


mateří kašička je prudce cítit spáleninou slunce jak oko bez víčka jen zírá, kam se jeho slzy řinou... třpytím se jak jeseter když ho vlna vrhne z vody a zpitý beru na zřetel že čím dál jsem kdy letěl tím dýl jsem se znova musel učit chodit rukama hrabu do prázdna jako levitující lev v letu mě staví cikánští baroni hledí na ten výjev zdraví mě a hned mě odhání když zjistí, že se spletli ale nespletli se už kolik životů padám jak písek proti nim vždy o krok napřed a celé kolečko pozadu jak kdyby nad bílými lekníny

12

poezi

Jakub Čermák


proletěl jeseter a na chvíli si v slunci zaměnily stíny… a při té srážce světel nejsem strážce ale střeženec pokladu vždy o krok napřed a celé kolečko pozadu Plaváčku, králi... z kraje večera měřím věci láskou jsem na světě rád ještě že jen na skok chvíli je všecko jasné jako kubánský hip hop pak srdce jak trám praskne pod svojí vlastní tíhou a tenkou rýhou mě proud chrlí na svět jako když řeku sevře příhon

13

poezi

Jakub Čermák

Jakub Čermák


Plaváčku, králi kde jsi pevně stál? kdy ses prvně měřil horou v dáli a pročs’ tak nezůstal? Plaváčku, králi kdy ses horou stal?


PAŘÍŽ zase si protiřečím zase si beru menší sousto než jsem s to zkousnout zas ve mně slova houstnou jak mraky mastné páry a ven se neprovalí odkud se berou cizí vzpomínky v mojí hlavě a proč jak pára zmizí když je chci převyprávět? zase si protiřečím nechci jít po boku Célina chtěl bych se stydět jenže před kým? před současníky? potomky? či předky? kousek dál na ráně usíná dvouleté cikáně starý pán si v závětří ve spacáku honí péro holubi se perou o drobty jak lidi nikdo si toho moc nevšímá všichni se před sebou anebo za sebe stydí

14

15

Jakub Čermák


i v téhle velké nesu si v sobě svoji malou Paříž takže zas topím se ale neutonu Chavela Vargas zpívá z gramofonu své teskné Noces Bohemia okno se leskne pod stružkami deště v kterém se topí světlo sanitky v kterém se tiše topím i já obcházím kruhy pod očima jako dvůr věznice pletu si mžitky s hvězdami v hlavě mi duní francouzština jako ze školní besídky „Je m’appelle Jacoup – vous êtes qui?“ „My jsme ti kdo se nebrání...“ i v téhle velké nesu si v sobě svoji malou Paříž

16

poezi

Jakub Čermák


jsem člověk v záloze zakopávám o výčnělky v řeči samota mě užírá jak koroze jsem uvnitř čím dál tenčí a přitom jsem těžší než nosorožec který chce být jednorožcem škoda, že záleží na tom kdo svým slovem svědčí odkud se ve mně berou pocity bez příčiny a proč ve mně derou vědomím jak atmosférou hoří v něm a hážou kolem stíny? a, jestli záleží, na tom kdo svým slovem svědčí jak to že není všechno v mojí řeči lež? odkud se bere tenhle dlouhý vleklý déšť? než bych dnes prsty zkoušel odtrhnout světlo a stín vylezu na hřbet mouše uletím svojí strasti obkročmo nad propastí

17

Kazachstán

poezi

Jaroslav Žila

Jaroslav Žila Narozen v roce 1961 v Ostravě, pracuje jako učitel, ve své tvorbě zůstává věrný málomluvným Beskydám. Vydal sbírky poezie Drápy kamenů (Sfinga, 1994), Nejstarší žena vsi (Host, 2000), Tereza a jiné texty (Votobia, 2003) a V hrudi pták (Host a Protimluv, 2010), napsal doprovodné básnické texty ke knize fotografií Viktora Koláře Ostrava – obležené město (Sfinga, 1995). Jaroslav Žila je výhradním textařem ostravské skupiny Kazachstán, hrající progresivní rock, jež vydala dosud dvě alba, Bojím se bát (2008) a V hrudi pták (2011). „Hadí mléko“ vzniklo jako standardní báseň, která byla zhudebněna teprve ex post, ostatní texty již vznikaly s intencí budoucí písně. První dvě písně se nacházejí na CD Bojím se bát; Kazachstán a V hrudi pták na druhém CD V hrudi pták, poslední dva texty na svoji hudbu teprve čekají. Bližší informace o skupině jsou přístupné na její stránce www.skupina‑kazachstan.cz.

HADÍ MLÉKO

ZA ČTYŘI ROHY

U polní cesty nad vesnicí každé léto žlutě kvetlo hadí mléko Tenkrát jsme ještě věřili že z té rostliny dělají hadi jed

Za čtyři rohy hlavu a nohy tě uchopí a ponesou šedaví páni ve svátečním šatu a nad tvou rakví pronesou pár smutných slov

Zlomil jsem stéblo chuť šťávy hledám na jazyku kvůli tvému výstražnému křiku vyplivuju všechnu slinu Od té doby pod jazykem čeká kapka hadího mléka To ona když se vztekám mění slova v jed

O tom jak jsi žil ačkoliv jsi pil vždy vesele ten jeden den v životě svém budeš mít jen přátele Až hudba začne hrát přiběhne fotograf a zmáčkne spoušť budeš-li za to stát a jestli ne tak tě zakopou možná snad Potom jak jsi žil ačkoliv jsi pil vždy vesele ten jeden den v životě svém budeš mít jen přátele

18

19

poezi

Jaroslav Žila

Jaroslav Žila

Kazachstán

Kazachstán

KAZACHSTÁN

V HRUDI PTÁK

Na pláních Kazachstánu stáda tónů leží jak jeseteři pod Voroněží jak Beskydy, když na ně sněží a potom přijde mráz

V hrudi je pták co nikam nevzlétá žebro za žebrem jej nepustí vpřed. V hrudi je pták který se načeká než se vrátí zpět na onen svět.

vítr a mráz! Máš v očích jehly vloček z toho mléka kumys nepopiješ! Všechno se mění, ztrácí tvar to dálka do tváře tě bije i takový je Kazachstán Kazachstán Kazachstán Letní horko v píscích Karakumu vzduch ohýbá se jako plech v zubech černá zrnka písku hroty slunce na zádech I takový je Kazachstán

V hrudi je pták tak trochu popleta když zeď je nebem vrhá se vpřed. V hrudi je ryba je tam i drak který se načeká jako ten pták.

Kazachstán Kazachstán!

20

21

poezi

Jaroslav Žila

Jaroslav Žila

Kazachstán

Kazachstán

SMUTNÁ VRÁNA

DEN ZA DNEM

Smutná vrána sedí na haluzi smutná vrána sedí na haluzi smutná vrána smutně sní že nesedí na větvi že se veze někde v podpalubí že se veze někde v podpalubí na lodi co pluje s ní do zemí kde není sníh

Den za dnem někam mizí když se tak dívám nevím sám zda jsem to já nebo někdo cizí kdo víčka očí zavírá

I ta vrána si pluje do tropů jen já se dívám na zimní Evropu nemám prachy, ženu ani sny a jsem z toho na větvi

Když se unavím jsem jako saze na okenním skle (jako) křída na zeleni tabule (jako) oheň zapálený na ledu (jako) jed přimíchaný do medu Rok za rokem někam mizí když se tak dívám nevím sám zda jsem to já nebo někdo cizí kdo v mém těle přebývá

Smutná vrána...

22

23

poezi

Lucie Schindlerová Narodila se v Ostravě v roce 1973 a tamtéž se vyučila prodavačkou. V současné době žije s rodinou v malém domku na okraji města. Publikovala v časopisech Host, Psí víno, Divoké víno a ve Tvaru.

Lucie Schindlerová

Zevnitř a uvnitř / příběhu KUKUŘIČNÉ DĚTI / A… příběh začal ve chvíli, kdy malý chlapec chytal řeky proud na háček vytáhl z vody pstruha skoro bys mu záviděl, na opačném břehu prsty jí přikládáš kolem krku vniká to tady, pod hrdlem, rozhoupe se, kyvadlovým pohybem, neboť to vytažené je podivně stejné všem těm neviděným věcem na říčním dně; veškerá přítomnost spočívá uvnitř někdy máš chuť ji odtrhnout, odhodit do všech jasných koutů v zahradě, v kukuřičném poli:

24

bosýma nohama tiskli jste do půdy stránky dětství, ztracené nebo zapomenuté kroky? které se propadávají o jeden stupeň hlouběji, aby ses masochisticky přidržel zítřka, v síťovaných punčochách: ona se na něj dívá, ve tváři podobná poli, teď dechem kapitoly je skládaná z kukuřic přístupná ze všech stran, bez masa a pokožky nic, co by udrželo prostor pro plíce zrání a opadávání, vychází ze zad v podobě páry nad jezem – ovíjí se kol tajemného hrdiny srdce: vnitřní úlovek tohoto příběhu už nikdy neopustí tato místa a navždy bude v nich plavat, vzkaz v duté láhvi něco vzpřímeného je v tom, samojediného žádná zranění

25

Lucie Schindlerová

Zevnitř a uvnitř / příběhu


DRŽÍM SI TĚ POD JAZYKEM ležíme vedle sebe sevřeni popůlnoční hluchotou na okoralých bradavkách cítím otisky tvého dechu

poezi

Lucie Schindlerová

a ta protivná hudba už nezní jenom pes z vedlejšího vchodu vyje

pod okny parkuje auto vine se z něj melodie mešit tak trochu rušivý element naší iluzorní lidskosti

dole pod námi už zase po sobě hází slovy a za okny vítr ohýbá stromy do oblouku stejně jako ty mne důkaz tikotu naší záhadné existence

to Albánci z přízemí

a ten pes pořád vyje

přes okenní tabulky pařáty žáru měsíce bodají do očí tebe zatímco mě hladí po břiše zatahuješ žaluzie měníš se v chuchvalce štiplavého dýmu možná jenom pocit podobný střepům probdělých nocí

26

27

Lucie Schindlerová



NAHÝ POCIT / OŠETŘOVATELEK podle zvuku neukončeného kroku bylo jasné že beztvaré bezpečí ulice je náhle prázdnější než deštivé ráno že se ti dva rozešli každý opačným směrem strážný s andělským vzezřením rozvážně sobě hnětl zlomeninu holeně tvářil se, že všechny neuskutečněné příběhy je třeba vystopovat připsat na vyměřený účet dneška nesčetněkrát jsem říkal, aby chodila tak rychle, jak rychle létám ale vždyť ano, beztoho mě nedojímáš řeším otázku, proč ji nedokážu odložit třímá mě, tak pevně, za ramena přišla o botu a hlavu má voskově prosklenou jako by se mohla ukrýt pohledem upřeným na tovární komín v dálce

28

poezi

Lucie Schindlerová

tak mi, prosím, někdo pomozte nehybné oblečení už stejně nesejde z očí ani tramvaj neodveze vyděšené z obličeje co já jich už viděla táhly v řadě za sebou pod kobercem, podobni zanedbané podlaze tělo už si je nedokázalo ponechat nic víc, jen nakrásně vyproštěná chvíle stačí nepřihlížet tak osobně vzít za druhý konec, s nadhledem seberte tu botu, jindy mnohomluvnost a dnes strnulá ústa?, vložte do černého pytle pro klid dcery na znamení, že na protější straně ulice mezi výdechy projíždějících aut její život teprve započal ukazuje deset tlustých prstíků chtěla jsem říct stěny, okno, les

29


ZA OKNY / MODRÁ NEDĚLE (věnováno prodavačkám a jabloňové aleji) ulice střádá kroky, má jich už plné chodníky, různosměrně, stahují historky z chodidel třeba ta na protější zdi kde něčí vyšší já zabije jednou člověka říkám si: někde tam uvnitř Holan dýchl – jasně promlouvající útržek modrou barvou vyvolává domněnky rázuji do práce, (pouhý záznam úkonu) v nákupním centru: samý svár, beton a kov bez oken kde minulé pomíjí a v tomtéž bodě směle začínají strategické tahy hlavičky, figurky, odložené do veselých krabiček říká se tomu dětský koutek; zatímco řeky podpírají břehy a přitom trylkují (co je to za zemi, tak kouzelnou?), nedělám si iluze klimatizace nenačechrá do vlasů objem přesto slyším, škrábat pod pokladnou

30

poezi

Lucie Schindlerová

Lucie Schindlerová


stromy, kterým povisla ramena pod tíhou nadúrody, jabloňová alej, krajina hojnosti… ; dva plus jeden, koná se šála a čepice a boty zdarma!, dobrý signál pro zjevitele vypadá solidně, zvučí mu penízky za očima – nejspíš neznámý kmen a stále drží se zpříma nadešel čas, hledám místo k odpočinku: nicnedělání s douškem čaje náhle sleduji, v meduňkovém omámení, jak jablkům odchází léto píšeš, ne, není to konec, jen válka, sestřičko přirozených dějů – dozrávání plodů na zlámaných větvích hledám rozuzlení, (dokážu zadržet řeku dlaní, aniž by utrhla prst?) hledám v pracovní skříňce, pod šaty, tady mě máte, kostřička vší pokory! ale docela šťastna, dávám si dohromady cihly a maltu a stále mi vychází věřím v okna

31


Lucie Schindlerová


LIMITY, PŘÍBĚH, SLOVA Teprve srpen, osvětlený stín předbíhá pohyb, jenom asfalt si zachovává tvar. Stromy, skládka, ještě včera potřebné krámy a napůl shnilá rajčata – mlčenliví druhové nečinně přihlížejí. V tom je svíravý postoj jeho očí, v autobuse ti přišly k zešílení krásné, teď halí tě do promítacího plátna. Adriano, skutečná ve své paralýze (vidíš se v tříslech načínat na mizernou story), vychládající jak střecha za soumraku, přitom ještě po poledni rozpálená žárem léta. Nezbývá než vyříznout ten předobraz, nahmátnout svůj vlastní pulz, odnést si ho domů, je ještě jedna možnost – je zvláštní, jak málo stačí… Nejde přece o to přežít za zvuku pukajících ňader, ale podržet se ve své dlani, vzepřít se. V poslední chvíli stačí, aby zaštěkal pes, náhoda coby vzácnost šafránu rozsvítila, otevřela okno a možná jen rychlonohá zvědavost: Čí dívčin křik pleskající do tváří dere se to dovnitř?

32

poezi

Lucie Schindlerová

Hra strachu a milosrdného světla nabývá na intenzitě, je vysvobozující a matoucí, co v poslední chvíli slyšíš se říkat ze tmy: vezmu tě do úst… Taky léčka, na pozadí lesa přimalovat rtěnkou moment překvapení, otevírá dveře k úniku, tvá smělost je triumf. Adriano, ty jsi náhodný dotek u vedlejšího stolu a já jsem ty, ale není žádné my; mohu jenom naslouchat hlasu ze svého středu: Zkušenost, ponaučení či jako by život teprve započal měnit téma, stáváš se uměním, někde mezi úsměvem a tváří určenou pro veřejnost. Čím méně se o tom mluví, tím lépe, prý…

33

poezi

Lucie Schindlerová

Lucie Schindlerová



CESTOU K SOBĚ, TEDY K TOBĚ † babičce v místnosti plné křížal moštujeme paralýzu krejčovská panna – má matka není připravená na nové šaty má v sobě (zpola) leklou rybu neustále vypráví že mimo jiné byla taky dítě a ruce měla samý mozol od poklízení po sedmi bratřích a sestrách – nejspíš zas jiné království a v zimě na latríně jí omrzaly hýždě mohla vzít na sebe cokoliv ale holý zadek neuhlídala nese si na něm otlaky Svaté Trojice i kroky k domu z druhé strany – otec střecha nad hlavou nemá čas truchlit udržuje pohromadě strop neustále mění tvar směr je jasný

34

vracet se s myšlenkou, že snad zítra se zastaví, neholený přečká v pozadí svých očí s pivem o němž by mohl říct, že mu jistí záda ale nebe táhne dál modrá krajnost, nebo jihozápad ulehám do rukávů babiččiných košil a tak ji vzpomínám slova sypou se jak pozice a za každým porcelánové panenky usmívají se mých x let poslední přítomnost škrt a pak přemístit do krabice ale pro srdce, říkám mu ryba – pohybující se mezi živými věcmi to není v prach

35

Lucie Schindlerová



ZEVNITŘ A UVNITŘ / OHNĚ PLANOU Ploskou nohy, jen na otočku, nahmatáváš všechen rytmus a chaos. Ulici. Tady se domy odlupují jak šustí kukuřic. Snětí podebraný vzduch trefuje se do nádechu a od oken visí ukřičeno; tudy vede kolorit s nepoddajnou příčinou. Snědá děcka na schodech modelují matkám páteře. Stačí nahmátnout, zatáhnout za kuchařské střevo a zavoní bodak se slaninou. Z chybění, z přebytků; toulaví psi roznášejí trus. Muži povzneseně zvedají ruce – prý štěstí, utěsňuje pukliny ve zdech.

36

poezi

Lucie Schindlerová

Některé příběhy se prožívají, opakovaně, s proměnlivostí okolního pohybu. Mechanismus a zevnitř světlo. Děvčátko běží za očima. S pleskotem masa, šťáva tvých šťáv, obrací se ve vlastním. Tady na pomezí, v Trnkovecké kolonii, vždycky milovala všechen ten oheň za nehty a všední události za místní drbnou, tady opisovala růst: odraz, v němž vidíš hlavu a patu odnáší stažený králík. Stažená identita neodděluje konečník od těla. Umocňuje tvá odcházející, tak trochu (filozoficky řečeno) naruby živená ramena.

37

dram

Miloš ORSON Štědroň Narozen 1973 v Brně. Hudební skladatel, klavírista, libretista, muzikolog a pedagog. Absolvoval Konzervatoř v Brně (obory klavír a skladba), JAMU 1994 – 1999 (skladba) a muzikologii na FF MU v Brně. V červnu 2009 dokončil doktorát v oboru skladba na HAMU v Praze. Vyučuje na Pražské konzervatoři skladbu, harmonii, hudební formy a vede semináře soudobé hudby. Záběr jeho skladeb je široký, skládá komorní i orchestrální díla, hudbu pro divadlo i film, opery i muzikály. Jeho díla byla provedena v Evropě, Spojených státech amerických a v Jižní Americe. Je autorem desítek scénických skladeb pro Národní divadlo, Divadlo Husa na provázku, Divadlo Komedie, Rubín, Městské divadlo v Mladé Boleslavi, Divadlo Disk, Městské divadlo ve Zlíně, Jihočeské divadlo České Budějovice ad. Nejraději však píše autorská divadelní díla, ke kterým si tvoří text i hudbu (Kabaret Ivan Blatný, Kabaret Hašek, Tony D. /hudební western o Antonínu Dvořákovi/, Divadlo Gočár, DNArt ad.) Za tyto autorské projekty získal Cenu Alfréda Radoka (Divadlo Gočár za nejlepší hudbu 2012), dvě nominace na Cenu Alfréda Radoka a cenu Osobnost roku 2012 udělovanou festivalem Next Wave. Bližší informace jsou k dispozici na www.orson.cz.

Kabaret Ivan Blatný (s použitím básní a dopisů Ivana Blatného a rozhlásku Josefa Kainara napsal a hudbu složil Miloš ORSON Štědroň)

Hudebníci postupně přicházejí na svá místa, chystají si pulty a noty a přitom „na přeskáčku“ každý z nich pronáší s důrazem na „K“ (vyslovovat německy, s přídechem „kch“) Kein Kain… Kein Kain… (Atd.) klavírista

zdravotní sestra

zdravotní sestra

1 (soprán) žena 2 (alt, Kainarová) chór, speakband 4 hudebníci (trubka, violoncello, klavír, bicí)

(důrazně) Arrrrr. (Pauza.) (opět střídavě) Kein Kain… Kein Kain… (Atd.) (Stále dokola, občas vloží unisono „Arrrr“.) (přidává se) Joooó… ssss… ssss… eff… eff… (Několikrát opakuje a zesiluje.) (Po nějaké chvíli, když jsou již všichni připraveni.) (zavolá) Keiner! (Klavírista vystřelí ze startovací pistole.)

Song 1 – KRÁM

(zpívají všichni) Byl jednou jeden krám veliký jako chrám.

hudebníci

OSOBY: muž

(Ivan Blatný)

žena

38

muž

39

dram


Tam prodávali dýně veliké jako skříně. Obrovský obchodník hromovým hlasem křik: „Pět korun máte k dobru!“ A byl to obchod obrů.

Song 2 – NEDĚLE (zpívá muž, refrén chór) Je neděle mám volno pacienti očekávají své návštěvníky chodím mezi budovou nemocnice a farmou snad budu mít také nějakou návštěvu snad mě najdou snad se na cestě objeví Brušák anebo Listopad anebo Dresler jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl mám připraveny básně budeme mluvit o literatuře svět bude zase plný života. muž

speakband

muž

40

Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie position X‑ray Yankee time one three two zero flight level one two five. (Tančí sám valse s rozpřaženou náručí a opakuje.) Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie… (po něm deklamuje neustále dokola) Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie position… What is your call sign?


(Všichni stále tlumeně deklamují.) Oskar Kilo Alfa (Atd.) (Po nějaké chvíli.) zdr avotní sestr a My call sign is… muž Understand, will comply. zdr avotní sestr a Unable to comply. Repeat your instructions. muž (důrazně) I repeat my instructions. zdr avotní sestr a (vylekaně) I am in distress. muž You have been hijacked. (Může se třeba vrhat na zem.) žena 1 (couvá) I request to land at… position… (Ukazuje na zem.) muž I require descent! žena 1 (leží na zemi) Engine on fire. Wind calm. You are number one. muž (vstává a oprašuje se) Stop transmitting, Mayday. žena 1 (zasněně, stále leží na zemi) I am in clouds. Song 3 – MENUE zdr avotní sestr a

(zpívá muž, chór vokál) Kdyby mě nějaká žena pozvala do „pokoje“ měl bych úplně šťastný den také nemám tolik cigaret jako včera také nemám tolik cigaret jako včela Perhaps it is macaroni cheese I’ll go for a dinner there is perhaps the drug called happinesse. Konec. Když je konec, tak všechno končí.

41

gábina monik a eva lucie gábina monik a eva

lucie gábina monik a eva lucie gábina monik a eva lucie gábina monik a eva lucie gábina monik a eva lucie gábina


monik a

speakband

(následují jména jednotlivých členek chóru) Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil. Ale já bych vám to rád zaplatil teď. To je Josef Kainar.

eva lucie gábina monik a eva

a gábina a monik a a eva

Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil a já bych vám to rád zaplatil teď. Já jsem neslyšela ten Ivanův projev v rozhlase, ale Kainar ho slyšel. Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. To je Josef Kainar. Ale já bych vám to rád zaplatil teď. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil.

lucie

lucie gábina monik a eva lucie monik a eva lucie gábina monik a eva lucie gábina monik a eva

42

dram


Brzy ráno jí tluče Ivan na dveře a říká: „Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. Ale já bych vám to rád zaplatil teď.“ To je Josef Kainar. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil. Ona vždycky nakupovala a ke konci měsíce vždycky řekla: „Hoši, Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to…“ Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. To je Josef Kainar, ale já bych vám to rád zaplatil teď. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil. Ale já bych

43

lucie gábina monik a eva lucie

2

žena

gábina monik a

a eva

žena gábina žena

2

a eva a gábina lucie

vám to rád zaplatil teď. Děcka, já jsem se tak dopálila, představte si, že Ivan si založil schránku. – Jako na poště. Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet. Fajn ženská. Dost přímočará. Co on mi nedůvěřuje, vždyť já mu neotvírám dopisy. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil. Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to…

monik a

a eva a gábina gábina

(silněji) Fajn ženská. Dost přímočará. No nenosím poštu z toho důvodu, copak to nevíte, pan Blatný si založil na poště schránku.

monik a

žena

2

a gábina a eva a lucie lucie

(ještě silněji) Fajn ženská. Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil a já bych vám to rád zaplatil teď. Hoši potom říkali, ale jak to budeme dělat –

monik a

44

(nejsilněji) Dost přímočará. – kdo nám bude jako hospodařit, a Josef řekl, víš co, napíšu své matce… (Ve speakbandu se všichni střídají formou rozpočítávadla.) Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?…

dram



Song 4 – BRNĚNSKÝ ROZHLÁSEK muž (rap) Josef Kainar Brněnský rozhlásek

Jeť mladý genij objekt městské pýchy, jeť jaksi její sochou zaživa, v té póze, kdy se jástvím zachvívá, a o meruňce píše smělé akrostichy.

Kýchne‑li genij, město řve: Ká propast! Zakoktá‑li se: slyšte proroka: A padne‑li mu paní do oka, tři životopisci se mají na čem popást.

Pak mladý genij sbalí do kufrátek Cukroví, voňavky, své krémy pro ruce, A sbohem ČSR, ty stará onuce…

Pak mladý genij sbalí do kufrátek Cukroví, voňavky, své krémy pro ruce, A sbohem ČSR, ty stará onuce, Chci mříže s erbovím, ne poezii vrátek.

Na státní subvenci jde genij do Anglie, Tam nabídne své služby Bí Bí Sí, A zhurta pronese, co všechno myslí si, Jak on, co on, že on, a na co všechno plije.

tutti

(zpěv)

45

dram


Město to poslouchá, a město se jen diví. Nu, jak on říkával, též řekněte si: Merde! Měli jsme genia a genia vzal čert. Co však nám zůstalo, jsou jablka a slívy.

Ký osud genia. Propad se v úředníka. Teď bude přinucen, Ivánek, za libru, Psát a psát zprávičky všech různých kalibrů A říkat pěkně to, oč shora se mu říká.

muž

(rap)

muž tutti žena

muž

2

speakband

Ký osud genia. Propad se v úředníka. Teď bude přinucen, Ivánek, za libru, Psát a psát zprávičky všech různých kalibrů A říkat pěkně to, oč shora se mu říká.

žena

Teď bude přinucen přednášet o svobodě, Aby mu Bí Bí Sí nešláplo na paty. Než náš lev, britský lev má delší pařáty, Pustí‑li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.

tutti

muž

(rap)

tutti

46

(zpěv)

Teď bude přinucen přednášet o svobodě, Aby mu Bí Bí Sí nešláplo na paty. Než náš lev, britský lev má delší pařáty, Pustí‑li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.

Kain Kein Kain, Arrrrrrrr… Oskar, Oskar bóchá dneska, kilo mrkve alfa bravo žrádlo dvacet deka oháňky, objekt a subjekt, objekt a subjekt – to bude polívka jak víno – pro kluky… Oxtail soup! Pro kluky… Objekt a subjekt. Jak víno… Žrádlo bravo! Dvacet deka… Kain. (sónicky opakuje) Kein Kain, Arrrrrrrr…

Song 5 – NEJSEM ZTRACEN muž Já nejsem ztracen, vždycky nalezen, vstát, vyčistit si zuby, zapsat sen a býti školní.

Město to poslouchá, a město se jen diví. Nu, jak on říkával, též řekněte si: Merde! Měli jsme genia a genia vzal čert. Co však nám zůstalo, jsou jablka a slívy.

tutti

(zpěv)


2

I have the liver dinner in my tummy, my sex is manifest, v ložnici vyjít z mámy, Gare de l’Est. Ke Stalinovi navrátil se Hořký, chci také zpět jak hledá ústí řeky kapr mořský, přísudek, ústí vět. Soulož a volej to, Lošťáku nahý v houští, jsem také živočich, mne to také neopouští. Já, vstát a býti školní.

47

dram


muž speakband

Kainar je první, druhý jsem já, ty jsi až třetí. (rozpočítávadlo) Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?… (Poslední řekne.) Pročs byl tak zlej?


A naše loď je jediná: zahrada, město, dědina. (Speakband – rytmizované sekvence, opakovat úsek Lucie‑Gábina‑ -Monika‑Eva třeba víckrát za sebou, přes sebe…) lucie

Song 6 – RAČTE SE TVÁŘIT PĚKNĚ ZOUFALE žena 2 Račte se tvářit pěkně zoufale, hned ráno jděte na procházku a v chůzi vratké, v chůzi pomalé pohřební ústav hledejte pro svou lásku.

gábina

muž

lucie

žena

2

muž gábina žena

2

gábina

Neboť doufám, že nejsi pyšný. Neboť doufám, že nejsi pyšný. Oskar Kilo Alfa Bravo, Bravo Charlie! Understand, will comply. Bravo Kilo Alfa, objekt a subjekt! Stroganoff a hrstková polívka, neboť doufám, že nejsi pyšný. Objekt a subjekt. (pokládá se sama pomalu na zem) Engine on fire. Wind calm. You are number one. (Zasněně, stále na zemi.) I am in clouds… In clouds…

monik a eva

žena

2

gábina monik a eva

žena

2

lucie gábina monik a

Song 7 – DIE MUSIK IST FEIN UND FERN žena 1 Die Musik ist fein und fern, they sing a song of Jerome Kern, don’t you cry little Jeremy, smí se teď někdy říci „my“.

48

eva

Já z toho budu mít průser. Já z toho mám průser. Průser… Já… Objekt a subjekt… Objekt a subjekt… Já už jsem z toho měl průser. Mám já? To je průser… Hm… Objekt a subjekt… Stroganoff a hrstkovka… On z toho nemá průser. Ty z toho budeš mít průser. Průser… Nic…

Song 8 – CHOC‑ICE muž a tutti Choc‑ice is in Czech called Eskymo Ivane Blatný, za týden ani pes neštěkne… žena 1 a žena 2 Haf, haf, haf

49

dram


muž

a tutti

žena

1

tutti

žena

2

Choc‑ice is in Czech called Eskymo Talent nezraje v zápecí ani v babiččině křesle There is a village without a bell, there is the world without leadership Choc‑ice Eskymo Tak, koření… Teď maggi, trochu… Hrstkovka… Anebo to uděláme z kostí? Skočím ke Kolbabovi. Subjekt a objekt… Uděláme to z kostí a trochu Maggi tam cvrknu stejně. Chceme‑li přiznat existenci objektu, musíme jej oživit naší existencí. (Opakuje si pro sebe rozpočítávadlo.) Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?… Kein Kain… Arrr…

Song 9 – OMELETA muž Vaječnou omeletu s posekanou šunkou bych sněd Frede přijď kolik hodin nám zbývá do noci také plesnivý Camembert i s kůrkou Proč se Oslo už nejmenuje Kristiania toužím po náboženství. muž

monik a eva

50

muž

monik a muž

monik a muž

žena

2

Good afternoon, ladies and gentlemen, your captain is speaking. My name is Jan Události and with my first officer Mr. George Carpenter we would like to welcome you aboard Czech Airlines Boeing 737 – 400 on regular flight from Prague Ruzyně to London Stansted. Let me give you some information about our flight. We are flying at the altitude of 11000 meters, which is 36000 feet. Our cruising speed is 750 kilometers per hour, which is 470 miles per hour, and the outside temperature eis 60 degrees of Celsius below zero. (pokládá se sama pomalu na zem) I am in clouds… At this time we are over Germany close to Nürnberg. Later on we will fly over Frankfurt, Brussels and we expect landing in London 20 minutes past 7 PM local time. To get local time you have to set your watch one hour back. The last weather information from London Stansted: sky clear and temperature 15 degrees of Celsius. (opakuje zasněně na zemi) I am in clouds… Ladies and gentlemen, thank you for your attention and we wish you a pleasant… (naváže plynule) Objekt a subjekt. Stroganoff a kost. Maso a host. (Lítostivě.) Maggi, Maggi…

Rozkoše masturbace mě dnes nelákají.

speakband gábina


speakband

Kainar je první, druhý jsem já, ty jsi až třetí. –

lucie gábina monik a eva

To je průser… Ty z toho budeš mít průser! On z toho nemá průser. Průser…

51

lucie

Hm… gábina Nic… monik a Průser… eva Hm… lucie Průser… žena 2 (k ainarová) Maggi, Maggi…


eva lucie gábina monik a lucie gábina monik a

Song 10 – DLOUHO MOČ muž Dnes budu nechávat dlouho moč Špičák a řezák je co mi zbývá Někdo mi obnovuje krev tutti Prádlo s vylisovanou levandulí Ivan je smuten, Ivan hulí… Je lehce zlatá vaše moč Prádlo s vylisovanou levandulí Ivan je smuten, Ivan hulí… muž Kouřím, jsem v smutném Hulíně, chtěl bych mít Jenny na klíně. tutti Dnes speakband lucie gábina monik a eva lucie gábina monik a

52

Ty z toho budeš mít průser! On z toho nemá průser. Průser… Hm… (Pokládá se pomalu na zem.) I am in clouds… Ty z toho budeš mít průser! Průser… Hm…

dram


žena

1

(na zemi) I am in clouds… Průser… Hm… Průser… Průser… Hm… Průser… (zasněně na zemi) I am in clouds… At this time…

Song 11 – LISTÍ žena 1 a žena 2

Shrabovat listí v parce, jaká klidná práce. Přecházet sem a tam a pomalu se vracet, Jako se vrací čas, jako se vrací dálka, Nostalgická jak známky na obálkách.

muž

Neboť doufám, že nejsi pyšný.

speakband

(rozpočítávadlo) Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?… (Poslední.) Pročs byl tak zlej? To je průser… Udělal se mi na krku vřed. Průser! Zvolna se hojící rána v krku. To je průser…

lucie muž monik a muž gábina

53

dram


muž

lucie gábina monik a eva lucie gábina

(důrazně) Klement Bochořák si dal operovat kýlu na chirurgickém oddělení zdejší nemocnice. (speakband střídavě, jednotlivé členky se trumfují.) Nezval se přežral. Halas se léčí v Poděbradech. Janoušek umírá… Orten už je mrtev. Vrchní kavárny Avion zemřel. Ivánek Blatný byl zpopelněnej v Eshamu a teď leží v Brně na Centrálce.

Song 12 – GOETHE žena 1 Eine Verbeugung: Rosen spüren. Die Freunde kommen zu gratulieren. Die Frauen. Viel. Von Mohammed. V mešitě podávají med a vosk, vosk, moje voštiny u ředitele Meliny. muž speakband

Neboť doufám, že nejsi pyšný. (rozpočítávadlo) Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?… (Poslední.) Pročs byl tak zlej?

Song 13 – TENTO VEČER tutti Tento večer jsme tam všici na neshledanou

54


muž žena

2

muž žena

2

muž žena

2

muž žena

2

Oskar Kilo Alfa Bravo… My call sign is… Understand, will comply. Unable to comply. Repeat your instructions. (důrazně) I repeat my instructions. (koketně vylekaně) I am in distress. (výhružně) You have been hijacked. (couvá) I request to land at… position… (Ukazuje na zem.) (Náhle se prudce změní v Kainarovou.) Děcka, já jsem se tak dopálila, představte si, že Ivan si založil schránku, jako na poště. Já jsem fajn ženská, dělám jim Stroganoff a hrstkovou polívku, Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to, Kain Kainarrrr. Dost přímočará. (Výhružně.) Maggi, Maggi!

speakband

a gábina a monik a a eva muž lucie a gábina a monik a a eva muž lucie

I request to land at… position… (Ukazují na zem.) I require descent! Engine on fire. Wind calm. You are number one. Stop transmitting, Mayday.

Song 14 – NEZVAL muž Nezval jsem, ale on – přijde a dá mi všecko milionových měst, myšlenky na Německo, kde černé černošky nemají na rtech růž,

55

kde vládne morálka a všecky staré řády, bez rvaček v hospodách jak od Josefa Lady, kde muž se skloňuje jen podle vzoru muž.


gábina monik a lucie gábina

žena

2

Má báseň pomalá, teď roztáčí se, skáče, když píši mluvnici, když myslím na oráče, na třídy slovesné a neživotný meč. Chci všecko skloňovat jen podle vzoru žena a vzoru Ostrava, důlní a zakouřená, svižný a Rusalka, jak praví Naše řeč.

monik a eva

lucie gábina monik a eva

muž

S Nezvalem. Nezval mě má rád, ale já mám radši Ortena. Je mladší. A navíc se spolu chceme zabít. S Nezvalem se zabít nechci. Ani s Kainarem ne. To by bylo nepříjemné. To by nebylo moc příjemné, upít se k smrti. Koňakem. Ještě tak s Mikuláškem se zabít, to by šlo. Ten je ještě mladší než Orten. Nebo se Skácelem, ale ten je zase věčně zamračenej. S Halasem taky ne, ten by z toho ještě měl průser. Takže zbývá Orten.

Song 15 – Ó, BLBČE! (Hudebníci zpívají a capella.)

muž žena

2

muž žena

2

lucie gábina monik a eva lucie

56

(deklamuje zároveň se Songem 15) Milý Jindřichu! Zhřešil jsem nedávno s nějakou děvkou a mám teď obavy, že se mi udělá luetický

vřed někde na krku, kde to nebudu moci sám objevit. Je to vlastně kromě rtů a úst jediná možnost, protože jinak jsem byl chráněn. (speakband neustále zrychluje a opakuje asi čtyřikrát.) Jinak jsem byl chráněn. (Po doznění Songu 15.) Přestože byl mladší než já, byli jsme přátelé. Stroganoff a hrstková a trochu Maggi – tím to oživíme. Trochu. Tu naši existenci. Oskar Kainarrr Alfa Bravo… Kainar je první, druhý jsem já, ty jsi až třetí. Objekt a subjekt. Hrstkovka a kilo alfa. Umění nemusí sloužit životu a chceme‑li si přiznat naši existenci, musíme si ji oživit. Trochu… Bravooo…

speakband lucie gábina

speakband

dram


monik a eva lucie

Let me give you some information about… About, about… What about… What… Milý Jindřichu!

57

Song 16 – ŠARLIH muž a tutti Třpyt třpytu paprsku se vážil na vážkách, já jsem se opovážil mít prach. Až se to jednou všechno stane, pak ať jsme proměněni v dým, přisedni, Povážane, uvěřím. Chci dělat koláže, chci stále vypůjčovat. Je zase éra citátů, když jedno z opuštěných hovad chlév nemá tu. lucie

muž

(pomalu, v zamyšlení) Je lehce zlatá naše moč. Dvacet deka oháňky je objekt nebo subjekt? Kein Kainarrr. Chceme‑li si oživit vlastní existenci… Pročs byl na Ivánka zlej, pročs byl tak zlej? Na co jsem myslel, přesně ani nevím… Hlavně na prostitutky a na básně. Zároveň s Lucií zní Song 7 – DIE MUSIK, jen velmi slabě a ve zjed‑ nodušené verzi. Sólo z hudebníků

trumpetista

žena

dram


2

Jé, já z toho budu mít průser, já jsem se zaručil za toho Ivana… Maggi, Maggi…

–KONEC–

58

59

pásm

Jonáš Hájek

Dvoudomí PODZIM Foto: Ben Skála

Jonáš Hájek se narodil v roce 1984 v Praze. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a violoncello na Pražské konzervatoři. Živí se jako redaktor vědeckých vydání českých skladatelů v pražské pobočce většího německého nakladatelství. Publikoval muzikologické studie o Luboši Fišerovi, Miloslavu Kabeláčovi, Josefu Sukovi a české hudbě 16. století. Vydal sbírky poezie Suť (Agite/Fra, Praha 2007) a Vlastivěda (Agite/Fra, Praha 2010). Za první z nich získal Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Novou sbírku Básně 3 připravuje nakladatelství Triáda. Spolupracoval se servery A tempo revue, Respekt.cz a Literární. cz, básně a recenze tiskne nejčastěji v Souvislostech a Tvaru. Překládá z němčiny (Günter Eich, Mascha Kaléko). V uplynulém roce organizoval cyklus literárních setkání Večery u Klimenta, byl porotcem Studentské Thálie, zúčastnil se básnických konferencí v Berlíně a Budapešti a připravil k vydání almanach básní mladých evangelíků Hrst (Biru, Praha 2013). Jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, polštiny, angličtiny, italštiny a slovinštiny.

60

Stárnoucí muž se vleče plískanicí. Hrbí se v hruškách. Chtěl by ke kamnům. Nastydlý podzim kašle. Smyčce, bicí. V orchestru mlhy hledá vlastní dům. Na vrata fouká. Bláto… Nedojde k nim? Uťatá větev. Listy. Žluté stáje. Po cestě zemře. Padne podchlazením. Ve sklepě nový se sklem v ruce zraje.

(Suť, 2007)

61

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

STRUČNÁ ÚVAHA O HUDBĚ

62

pásm

Jonáš Hájek

Hráč si myslí, že sál ví o každém prstokladu. V publiku doznívá soumrak: někdo sleduje pohyb smyčce, jiné potěší poznání reprízy.

Vidím nevěřícího Tomáše, jak přede mnou sedí na louce (když jsme jedli hořkou čokoládu, nebe se smálo lámání jazyků) a ptá se s lehkým úsměvem:

Naslouchající tuší, že interpret telefonoval s Bohuslavem o výšinách. Cellista ale nezná zasnoubení akordů o tritón v 59. taktu, ani datum plavby přes Atlantik.

„Takže tóny nejsou pravda? Mongolské žíně chvějí strunu, laděnou na 442 Hertzů, kobylka rozezní smrkovou desku, kladívko šeptá kovadlince vjem?“

Je si ovšem jistý, že vypátral, jak by skladatel vyklenul frázi. Martinů se v jednačtyřicátém zasnil u amerického stolu a prostě maloval noty.

Skrze nástroj však cosi plní vzduch, pokládá se před posluchače, leží mezi nimi odevzdaně. A sladká lež je tajný poklad, který odemykáš.

To je trojstěn hudby.

(z rukopisu)

63

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

MOZART

HUDEBNÍ ŠKOLA

„Vzpomínáš? Vyhlídka, zmrzlinový dort, snad někde v Itálii, v létě… Tvůj výstřih – jak dominantní septakord mé touhy, která probodne tě.

přes den tak přesycená city, až to nebolí.

Neříkám pravdu? Ó nehraj krutě na moji mysl jako na nástroj… Uznávám, drahá: così fan tutte. Pohled se ztupil, roztál. Klamný spoj.“

Večer, když stromy naslouchají volně a všechny klíče jsou už vráceny, spustí záchody matný zpěv o siluetách, které odešly.

64

(z rukopisu)

(Suť, 2007)

65

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

PREMIÉRA EPILOGU

LIPSKO

22. prosince pozván Josef Suk o přestávce do prezidentské lóže: bylo to ostatně velmi milé a o tom jindy… V záběru vidíme, jak TGM bere tužku do ruky, s rozhodnutým i jemným rozmachem v programu škrtá název a dětskými verzálkami kreslí PROLOG.

Jeden rok trávíš zde. V podkroví koleje. Vycházíš z nutnosti. Vycházíš jako slunko – s určitou pravidelností ti zaleje předměstské chodníky i prsten Nibelungův.

…a odpočívám a prosím Boha, aby ta šedesátka byla již pryč. Po všech těch „oslavách“ s ubičovanými nervy… Snad proto, že Hospodin v letu (jako u Michelangela) se dotknul mé ruky… Rudé čalounění přikrývá rozpaky: co s dvojitým pláštěm gest?

Věž staré radnice a univerzity vyrostly v parku jakoby stejně vysoké. V pamäti zadretý íver – našel jsi i ty. I ty chceš vytáhnout, být chycen za loket.

Václav Talich chystá taktovku na třináctileté dílo, poutník těšitel má náhle podražené nohy a svůj věčně nejvyšší tón ges1 vymůže, jak by měl opět zčernat chléb. A zatím končí přestávka jak život. Venku nastává o něco hlubší tma: jediný, ovšem skutečný prolog.

Líbíš se někomu, někdo se tobě líbí. Pár návštěv, rozhodnutí, planých iluzí. Učíš se neplnit, pak neslibovat sliby. Drúzou hrůzy být chycen múze do blůzy.

(Vlastivěda, 2010)

Poslední jezero. Jdeš bosou nohou v písku. Pár párty. Noch eine Zigarettenlänge. V posledních hodinách, v noci nejvíc tenké učíš hrát na cello prsatou harfenistku.

66

pásm

Jonáš Hájek

(Vlastivěda, 2010)

67

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

BLAŽENSTVÍ ZVUKŮ

VOKÁLNÍ HARMONIE

Blaženství zvuků, jež obestírá zavřená ústa! Cvrkot novin se mísí se stříbrnou pěnou rádia, vítr se usadí, jako obvykle, na chvíli v dubových větvích, něčí zdvižené veslo dosedne k útržku něčího hlasu („příště to natři zas nazeleno“).

sytým timbrem hřmění zadul satanáš když jsi mi sem přilez játra pro nás máš?

Ach tahle harmonie zvuků, neviditelná mozaika s poselstvím léta, které – tak pozemsky – odmítáš číst: „…dokud nezůstanete nevinní,“ zahlédls, přehlušen sluncem, a: „…kdybyste se víc koupali?“ Později slyšíš, jak se v dívce odnaproti probudila touha, na verandu vynáší večer příslušník druhu homo errans, kdesi se pohne rok a dolehne to až k tobě. V noci modlíš se takto: balzáme zvuků, jenž natíráš opuchlá víčka! –

68

pásm

Jonáš Hájek

prohrabuju klobouk cíle vybledly játra zůstala doma s vínem i s likéry červe trest tě nemine zůstáváš tu s náma sepíšeš zpěvy z předpeklí pro boha za horama

(z rukopisu)

(Vlastivěda, 2010)

69

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

MÁ VLAST

JOSEF SUK V RIZE

I Další linka. Paprsky pronikají žaluzií a ukusují rukopis s každým obráceným listem. Teď planetární jev zasáhl hobojové sólo, bílý den nad legendární horou na fotce dobře vynikne.

Povrhat skepticky autoritami? Pan Dvořák se za mě přimluvil a Wihan nechává nám sdostatek prostoru. Právě poprvé hrajem

II V bankomatu tvář spolužáka z gymplu, dlouholetý klient ulovil sumce vlastníma rukama. Vidím ho nějak často. Jinde mu při výlovu karty šlapeš po ksichtě. Spacák v životní velikosti rytíře v temném lese.

(Básně 3)

můj kvartet; výdechy rižských měšťanů zahřát sál. Podstatně snazší než před Simrockem. To mají pořád takovou zimu? Vítr tu vždy opomenutým crescendem fičí? Z těchhle lidiček kápne trochu na moje stradivárky. A Otilka; jestlipak na mě myslí a jestli ji v dohledné povedu k oltáři? Helsinkforsem první větu jsem protáh; teď Dorpata a Mitava a Královec. Honička. Mezitím moje finále raduje se a výská. Snad ne příliš. Snad ne. Jistě Wihan který v dubnu odřek i Dvořákovi ví co dělá.

70

(Básně 3)

71

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dvoudomí

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ

VEČÍREK

Ulici s temným parkem rozkryje jednooký kočí. Dechový orchestr Franziska neladí staronovou pravdu, šatnářky pramene asi přikyvují.

Ten zpívá bosý. Ta se vdala. Tihle dva spolu zůstali. Co dělá tenhle? Tenhle vypadá jako Ahasver, který se nikdy nevzdálí.

nadbytečná strofa Pokud přikyvují, pak jistě. Lámu si s tím hlavu. Honeymoon, medový měsíc, mě vzbudil. V nočních poduškách se mi ztrácíš jak supermarket za plotem.

72

Každý sám za sebe jak na rodinném sněmu. Odvaha bloudit, která zůstala, i když neměla záruku. Odcházím zmaten, šťasten, bez rýmu ke svému zátiší, ke svému notebooku.

(Básně 3)

(z rukopisu)

73

Dvoudomí

MRI Když jdete poprvé na rezonanci, vypadá personál smrtelně vážně.

pásm

Jonáš Hájek

K stálým hostům obeznámeným s pravdou chovají se uvolněněji. Zeptal jsem se, jestli bych si mohl nahrát drsnou hudbu přístroje, je jako stvořená k přednesu veršů v café V lese. „V žádném případě.“ Kontrastní látka rozsvěcí mozek jak lampion. Díky magnetickému poli patří ty zvuky jenom mně.

74

(Básně 3)

75

Dvoudomí

V ZATÁČCE Vyšli jsme z jídelny a zamířili k lesu. Bylo po snídani, ostatní také vycházeli, buď ale zůstávali na louce u vchodu mezi pěšinami vedoucími k ostatním barákům, nebo šli ještě krátce na pokoj, například donést trochu jídla těm, kdo ještě spali. U volejbalového hřiště jsme se krátce zastavili, já a Otakárek, a z malé šikmé věže bílých plastových židlí každý vzal jednu, s níž pak pokračoval v započaté cestě. Naštěstí byly vlhké jen málo. Usadili jsme se na okraji lesní křižovatky hned za střediskem a zapálili si. Na okresní silnici se objevovalo auto jen zřídka a na silničce, která se tu k ní připojovala a vedla k malému parkovišti, už skoro vůbec ne. Okreska se za křižovatkou stáčela ke klesání do údolí, a tak se místu říkalo Zatáčka. Chodilo se sem často: byl tu klid, kouření nikoho neobtěžovalo a přitom jsme se nikam nevzdálili od prázdninového dění. Otakárek si brzy nasadil sluchátka a začal něco poslouchat. Po chvíli přece jen narušil ticho a svým sedmnáctiletým hlasem zaskřehotal: „Hele, kdo to sem de; copak tak brzo?“ Po silničce se blížil Karlach a pod každou paží svíral jednu plastovou židli – nesl ty dvě jako nemotorně sklopená křídla. „Brzo?“ prohodil Karlach, položil židle naproti sobě, na jednu si sednul a na druhou dal nohy, takže obě spojovala kláda elegantních nohavic. Pak si zapálil. Otakárek poslouchal svou hudbu a neznatelně se kýval do rytmu. „Tak co, Karlachu, jak to včera dopadlo? Bylo něco?“ zeptal jsem se. „Šli jsme z Vočí už někdy po půlnoci, vona totálně nalitá… To víš, šáhnul sem si, ale nakonec seš rád, že se ti ji podaří dotáhnout domů.“ „A co ty její kamarádky?“ „Grácie šly kus před náma. Ale nemělo to cenu, jednou mi dokonce spadla do rigólu.“

76

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

„To máš z toho, že si jí napřed pro jistotu…“ „Vona to do sebe klopila sama jako pominutá, jedno za druhým, ani sem ji nestačil varovat.“ Koukal jsem na lopuchy a netýkavky u silnice – jako děti jsme se těšívali z jejich vystřelování – a na les, kam se chodilo na houby. Jen nad silnicí se místo něj táhl pás nebe, který nám určoval směr, když se šlo v noci z hospody. Z blízkého města to byly dobré dva kilometry. Projelo auto, zahučelo jako jehla na staré desce. Otakárek se ledabyle ohlédl a dál poslouchal svou hudbu. Před čím bys ji, milej Karlachu, chtěl varovat? „A co dneska, podíváme se do Vočí?“ Tam se tenhle rok chodilo takřka výlučně. V nově otevřeném baru měli nejen příjemné prostředí, ale i levnou tulamorku, kterou Karlach rád. „No jasně. Hodláme vyrazit už někdy vodpoledne… Pudeš taky?“ „Šel bych. Ale co takhle se ještě stavit v Modrý hvězdě? Potřeboval bych se mrknout na poštu.“ „Tak jo, mužem.“ Když se jde do Vočí, Karlach se vždycky vystrojí jak do Rudolfina. Osprchuje se, umyje si vlasy, navoní se a učeše, z haldy pestrobarevných palačinek ve skříni vytáhne zas jinou značkovou košili, a jak zavětří večer, jde na koncert. Teď jsem se díval pro změnu za silnici, kde začínalo špatně prostupné ostružiní. Někde tam dál, prý dole u potoka, Karlachovi rodiče každý rok sbírali houbu jménem trsnatec oříš. A na opačné straně, směrem k parkovišti, tam se poprvé trhaly maliny ve dvou, mluvilo se s holkama, toulalo se prostornou smrčinou… Doba toulání kolem tábora pomalu spěla ke konci, teď však ještě přicházel Karlachův mladší bratr Kardaš, který nějak rychle vyrostl, a ještě si na to nezvykl, a tak se všelijak klátil a kymácel a do toho mu padaly ty hrozné kadeře. „Uctivé pozdravení, pánové, neměl by někdo z vás cigárko?“ spustil.

77

Jonáš Hájek

Dvoudomí

„Kardaši di někam,“ odbyl jej znuděně Karlach. „Bratře, neměl bys pro mne jednu svou úžasnou davidofku?“ „Zapal,“ řekl Karlach. „Zapálím si rád, když mi jednu dáš.“ „Slyšíš, nevotravuj,“ zvedl hlas naposled. „Zkus to naproti,“ připojil jsem se a ukázal směrem k parkovišti, „tam najdeš určitě ještě nějaký lidi.“ O metr pokleslé pruhy lesa, připomínající spíš koryta než příkopy, se staly dalším oblíbeným místem mladých kuřáků. Nebýt propadlých šachet, ani nepoznáš, že se tu kdysi něco těžilo. Kardaš ještě chvíli stál a koukal; pak vyndal krabičku zdánlivě nepřítomný Otakárek. „Tady máš… Ale běž pryč, tady se řeší interní věci,“ řekl zbytečně nahlas. Kardaš si připálil, a už si to vykračoval po silničce zpátky.

pásm

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Dáš si ještě?

„Dík,“ řekl jsem a klesnul zpátky do židle. Z lopuchů stékaly dešťové kapky. „Vona asi ještě spí, co? V jídelně sem viděl jenom ty dvě.“ „To bych řek.“ „A myslíš, že dneska večer zase něco zkusíš?“ „Já nevim… Když vona je stejně taková moc počestná, takže spíš ne.“ Seděli jsme na asfaltu, Otakárek poslouchal svou hudbu a z jídelny se sem tlumeně nesla první píseň. 2006/2009

„Dneska si ňák nemoh dospat, Karlachu, co to?“ navázal jsem na Otakárka. „Však já si pudu zase lehnout. Tuhle ranní seanci si přece nemůžu nechat ujít…“ „Ale na snídani si nebyl.“ „Tohle je má snídaně,“ usmál se pateticky Karlach a vyfoukl dým do středu křižovatky. Jak se mnou mohli mít tolik trpělivosti? Kdoví, proč jsem vlastně tolik vyzvídal a ověřoval. Znenadání se rozezvučel malý zvon, připevněný na rohu jídelny, a jak někdo co nejrychleji kmital řemenem ve své ruce, zněl ten zvon pořádně i tady na křižovatce a všechny svolával k ranní pobožnosti. Chytil jsem se rukama opěradel a chvíli váhal, jako vzpěrač, který snad vzpomíná na tíhu toho, co má zvednout a unést. Karlach vzal krabičku, povytáhnul z ní jednu cigaretu a přisunul ji vzduchem ke mně.

78

79

Dvoudomí

ZAVRŽENÉ SKLADBY LUBOŠE FIŠERA Mojí absolventskou prací na hudební vědě FF UK bylo uspořádání pozůstalosti skladatele Luboše Fišera (1935 – 1999), známého asi především filmovými melodiemi z Chalupářů, Arabely nebo z Tajemství hradu v Karpatech. Fišerova „vážná“ tvorba, kterou jsem katalogizoval, je od té filmové dosti odlišná a vyznačuje se originálním, disonantním a dobře rozpoznatelným stylem (případnému zájemci doporučuji Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy nebo některou z klavírních sonát). Veden nedůvěrou k apologiím, jejichž svůd‑ nost pocítí každý monograf, zajímal jsem se o oběti jeho autokritiky – 2. sonátu pro kla‑ vír a orchestrální Riff – a ptal se po důvodech, které vedly k zavržení těchto skladeb; nebyly sice zničeny, ale Fišer si je už nepřál slyšet. Na přání redakce přetiskuji závěr seminární práce, kterou vedl ještě Milan Slavický. Asi nebude zajímavá pro mnoho čtenářů, věřím však, že odborné psaní spojuje s básněmi všudypřítomná otázka, jak to napsat. Akt zavržení, byť ne zničení určité skladby, zřejmě souvisí s cíleným budováním obrazu tvůrce, který svoje skladby příliš nekomentoval, naopak za sebou zanechal jen „logický“ stylový vývoj a také určitý nádech tajemna. Odbočky z tohoto vývoje, které souvisely především s opakováním něčeho již dobytého, prozkoumaného, Fišer úmyslně potlačil. Je však paradoxní, a svým způsobem snad i šťastné, že z aspektů, které mu dříve a v určité podobě přišly patrně jako nedostatečné, později učinil devizu: právo opakovatelnosti a záměrné poznatelnosti bude hájit v roce 1980, autocitace a svět jednoho tónového výběru pro něj bude závazný i po dovršení trilogie Patnáct listů – Caprichos – Requiem v roce 1968, z neorganického kladení témat vedle sebe se kolem roku 1960 vyvine střihová metoda. Obě pojednávané skladby, 2. sonáta a Riff, pocházející z různých období skladatelovy tvorby a stylově vzdálené, tak dokreslují Fišerův stylový vývoj i jeho vlastní estetické uvažování a osobní preference ve vlastním kompozičním světě.

80

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

U první verze 2. sonáty (1956) jsme viděli, jak jednadvacetiletý Fišer přebírá klasickou formální strukturu z úspěšné 1. sonáty (1955) a znovu používá řadu jejích stylových prvků – zopakujme alespoň triolovou a osminovou motoriku, přechody k vedlejším tématům, „atematické“ provedení, pravidelnou výstavbu témat a článků, terciovou, chromaticky modifikovanou harmonii (k níž nyní přibývá význam kvarty a kvartových souzvuků), konflikt dur a moll. Nová řešení na starém podkladu zároveň Fišera dovedou k anticipaci některých pozdějších rekvizit: s kvartovou harmonií, transpozicemi a opakováním vícero dílců se setkáme již v následující 3. sonátě (1960), nakupení témat ke konci 3. věty je předstupněm pozdější střihové metody. Intervalová struktura 151 předjímá pozdější šestitónový modus, používaný Fišerem od roku 1965. Fišer od počátku tíhne k vytvoření stylového backgroundu. Ke kompozici druhé verze 2. sonáty se Fišer rozhodne po osmi letech (1964), v době, kdy má již na několika komorních skladbách vyzkoušeny svoje vlastní progresivní postupy. Výsledkem však je podivný hybrid: ve druhé verzi zůstává tradiční harmonie, v opakování expozičních dílů a tonální centralizaci lze spatřovat relikt sonátové formy. Rekompozice spočívá takřka výhradně v proškrtávání, zjednodušování a především v dramaturgii. Fišer, který opustil evoluční tematickou práci a nadbytečné „vycpávky“, se zde učí prostému řazení několikataktových buněk, které zbyly po tematických oblastech. Výsledek je sice rozpačitý, avšak zároveň pozoruhodný: z bývalých tří vět se stala jakási suita, která po způsobu Fišerova kompozičního vyjadřování z první poloviny 60. let shrnula a zopakovala takřka veškerý tematický a motivický materiál první verze, a to ve třetinovém čase. Není vyloučeno, že právě tento radikální krok Fišera posunul dále a umožnil mu dovést 4. sonátu (1962 – 64) k takové podobě, v jaké ji známe. Skladba Riff (1968) má pohnutější a zajímavější historii. V roce 1966 nebo 1967 se Fišer rozhodl přiřadit k sobě Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy (1965) a sborové goyovské Caprichos (1966), své dosud nejprogresivnější skladby,

81

Dvoudomí

v mnohém ovlivněné tzv. polskou školou, a přikomponovat k nim závěrečnou, třetí část. Završení mělo proběhnout vybráním dosud získaného motivického materiálu z obou skladeb a jeho novým použitím v ryze témbrové skladbě, směřující „od nejtišších pianissim bicích nástrojů v působivém střídání všech skupin velkého orchestru až po maximální zvukové nápory“. Tak vznikala nejprve skladba Conception, k níž si Fišer vypsal motivy a jejich základní varianty a transpozice na zvláštní list a která měla trvat patnáct minut. Nespokojenost a možná obava z netradiční, příliš ambiciózní a zároveň neobyčejně jednoduché koncepce však Fišerovi zabránily nechat skladbu v této podobě. Fišerovi nestačilo vybrat a uspořádat materiál a prostě jej nakupit na sebe; nedostatek kontrastů zde jistě také sehrál svou roli. Fišer tedy skladbu vyloučil z kontextu trilogie a na její místo dosadil právě komponované Requiem (1968), textem i rozdělením do vět umožňující bohatší představy. Conception zkrátil a podle převládajícího principu jej nazval termínem z oblasti jazzové hudby – Riff. Ve zkrácené podobě, přepracované v jistém smyslu podobně jako u 2. sonáty hlavně dramaturgicky, je množství kontrastů díky pravidelnému střídání hybných a statických bloků a jednotlivých nástrojových skupin obnoveno; skladba je však nyní příliš krátká, aby mohla sloužit jako vyústění trilogie, a mimo ni nedává smysl – tak alespoň se to jeví, uvažujeme‑li o důvodech zavržení – nové použití týchž melodických modelů (nyní výslovně odkazujících jen ke Caprichos) v takové míře. Svou koncepcí je však definitivní Riff mimořádný a patří nakonec k Fišerovým nejodvážnějším tvůrčím počinům; představuje též doklad jednoho z prvních použití tónu b ve Fišerově vrcholné tvorbě (tj. po roce 1965) a určitých „avantgardních“ notačních zvyklostí. Riff-Conception: skladba věrná oběma názvům, které šifrují její hudební podstatu. Jde vpravdě o dílo, kde samotná koncepce nabývá důležitosti jako nejvýznamnější součást kompozičního procesu. Na praktickém tvarovém a zvukovém výsledku jako by Fišerovi, alespoň zprvu, příliš nezáleželo.

82

pásm

Jonáš Hájek

Jonáš Hájek

Dvoudomí

Fišer byl typem věčného nespokojence, jehož ambice přesahovaly jeho možnosti. Pokusy jednoduše dosáhnout maximálního účinku, lidově řečeno „mnoha muziky za málo peněz“, jej sice postavily spolu s několika dalšími do čela jedné skladatelské generace, zároveň však vedly k palčivým vnitřním neúspěchům. Tak u obou verzí 2. sonáty, stejně jako u skladby Riff-Conception, mohl Fišer zpětně nahlédnout především svou vlastní netrpělivost, projevující se v zanedbávání detailu a v poněkud mechanické práci s uspořádáním hudebního materiálu. Byla to však zároveň Fišerova skepse, které vděčíme za jeho výrazově zhuštěný styl. Nyní, po několika desetiletích, s rozvinutou posluchačskou tolerancí a s vědomím zde prezentovaných poznatků, by také nebylo nezajímavé obě skladby příležitostně slyšet.

83

Když se svého času literární vědci René Wellek a Austin Warren zamýšleli v knize Teorie literatury (originál Theory of Literature vycházel s postupnými dílčími úpravami v letech 1949 – 1977, český překlad až roku 1996) nad interakcí hudba – poezie, formulovali svůj úsudek nakonec spíše na základě reálných faktů než podle nějaké sofistikované teorie, nicméně značně pregnantně a razantně: „Avšak vztah mezi hudbou a skutečně velkou poezií je dosti spletitý, pomyslíme‑li na důkazy, které nám poskytují i ta nejúspěšnější zhudebnění. Básně se sevřenou, vysoce inte‑ grovanou strukturou se ke zhudebnění nehodí, zatímco průměrná či mizerná poezie, jako je značná část tvorby raného Heina nebo Willhelma Műllera, poskytla texty pro ty nej‑ krásnější z písní Schubertových a Schumannových. Má‑li poezie značnou literární hod‑ notu, zhudebnění často zkreslí nebo zatemní její strukturu, a to i v případech, kdy má hudba svoji vlastní hodnotu. Nemusíme ani uvádět, jaký osud potkal Shakespearovu hru Othello, když z ní udělal Verdi operu, neboť pro uvedené tvrzení dostatečně svědčí téměř všechna zhudebnění Žalmů nebo Goethových básní. Zajisté, součinnost hudby a poezie existuje, avšak nejvyšší poezie netíhne k hudbě a největší hudba vůbec nepotřebuje slov.“ (Wellek, René a Warren, Austin. Teorie literatury. Votobia, 1996, s. 179) Přes zdravou míru oprávněné skepse bývá vzájemná symbióza literatury a hudby často přínosná, zajímavá nebo alespoň dobrodružná či inspirativní. Zachováme‑li nastíněný empirický přístup, můžeme naslouchajícím čtenářům i čtoucím posluchačům doporučit například vokálně‑instrumentální verzi Halasovy klíčové skladby A co básník (Jiří Cerha, Ladislav Kantor a Ota Petřina / František Halas. In: C&K Vocal. LP Balada o Zemi, Panton 1986, nereeditováno), Dykovu báseň

84

hudba a literatur

Hudba + poezie

Plíží se večery v písňovém podání Vladimíra Merty (Vladimír Merta / Viktor Dyk. In: Live / Malostranská beseda 1988, 2LP Supraphon 1989, reedice 2CD Galén 2010, 2CD Struny ve větru, Galén 2011), Škvoreckého Blues libeňského plynojemu (Vladimír Veit / Josef Škvorecký. In: LP Texty, Šafrán 1982, reedice CD Koncept – Sony Bonton 1997) nebo Dezertéra dnes již polozapomenutého Jiřího Šotoly (Jaromír Nohavica / Jiří Šotola, www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/dezerter/dezerter.htm, www.youtube.com/watch?v=b1T_rUKaNU4). V této souvislosti stojí víc než jen za připomenutí obě antologie, věnované básnickému obrazu vážné hudby v české poezii. Ta první, Verše nad melodií (editor Lumír Čivrný, předmluva Julius Heidenreich (Dolanský), Hudební matice Umělecké besedy, 1940), je poznamenána protektorátní cenzurou (chybí mj. Orten a Halas) a snad i přílišným konzervatismem, naopak ta druhá, Ladění slov (editor a autor doslovu Vladimír Justl, předmluva Jan Klusák, výtvarný doprovod František Kupka ve výběru Libora Fáry, obálka, vazba a grafická úprava Libor Fára, Státní hudební nakladatelství, prémie pro členy Gramofonového klubu, 1966), odvážně vyvolala jménem v té době kriminalizovaného Ivana Blatného, Josefa Suchého a Jana Zahradníčka i čerstvé debutanty wernischovsko‑kabešovské generace a pečlivě promyšlenou koncepcí překročila dobu svého vzniku. A ta třetí? – Tertium non datur… A pokud by někdo prahnul po přehledném domácím seznamu zhudebněné poezie, stopy vedou k projektu S mikrofonem za trochejem (Michal Jareš, Jan Nejedlý a Jakub Šofar), který byl publikován v letech 2002 – 2003 na pokračování v literárním obtýdeníku TVAR, avšak bohužel není přístupný na internetu. V současnosti se z aktivních muzikantů zřejmě nejsystematičtěji básním věnuje (vedle stálice mišíkovského ETC…) skupina Hmm…, a to v širokém záběru od Arthura Rimbauda přes Jiřího Ortena až po Jana Zábranu. Vzhledem k interdisciplinaritě daného tématu jsme spolupracovali s redakcí internetového odborného časopisu MUSICOLOGICA (www.musicologica.cz), který vychází pod vedením Miloše Zapletala na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Příjemný poslech přeje DJ Weles

85

Měsíce: Bohuslav Martinů a Karel Toman Skladatel Bohuslav Martinů (1890 – 1959) se ve své hudební tvorbě mnohokrát s důvěrou obrátil k poezii nejrůznější provenience, ať již šlo o lidovou poezii (zejména českou, morav‑ skou, slovenskou, francouzskou i africkou), biblické žalmy, české básníky (Miloslav Bureš, František Gellner, František Halas, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Vítězslav Nezval, Josef Václav Sládek, Karel Toman ad.) anebo o proslulé či méně známé autory světového písemnictví (Jean Aicard, Guillame Apollinaire, Čan‑Jo-Su, Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Alexej Vasiljevič Kolcov aj.). Uvedený výčet, ve své rozmanitosti pestrý až přepestrý, by na první pohled mohl svádět k podezření z jisté skladatelovy eklektičnosti, nicméně ve skutečnosti právě naopak svědčí pro vytříbený vkus vnímavého čtenáře dobře obeznámeného jak s tradicí, tak i s avantgardními výboji.1

1

Tato studie je revidovanou a rozšířenou verzí tomanovské kapitoly autorčiny diplomové práce: VIKTOROVÁ, Kateřina. Skladby pro sólový hlas a klavír pařížského období Bohuslava Martinů. Brno, 2008. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Vedoucí práce Mikuláš Bek.

86

hudba a literatur

Kateřina Viktorová

Kateřina Viktorová Narozena v roce 1973 v Ostravě. Po maturitě na gymnáziu absolvovala Konzervatoř v Praze (obor klasický zpěv) a hudební vědu na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity. V roce 2006 absolvovala semestrální studijní stáž na l’Université Paris – Sorbonne v oboru muzikologie, kde shromažďovala podklady pro svou magisterskou diplomovou práci na téma pařížské období Bohuslava Martinů. V současné době pokračuje na Ústavu hudební vědy FF MU Brno v doktorském muzikologickém studijním programu. V roce 2004 působila v Českém rozhlasu 3 Vltava jako externí hudební redaktorka pořadu Trylek se zaměřením na francouzskou barokní hudbu. V letech 2007 – 2012 pracovala jako dramaturgyně Severočeského divadla v Ústí nad Labem. V současnosti působí jako editorka projektu The Met: Live in HD v ČR (přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku) a jako kurátorka v Českém muzeu hudby – Muzeu Bedřicha Smetany v Praze, kde mj. v roce 2010 v rámci projektu „Kulturní aktivity 2010“ Ministerstva kultury ČR pracovala na editorské přípravě rukopisných pramenů k písňové a sborové tvorbě a k opeře Braniboři v Čechách Bedřicha Smetany pro následné ediční zpracování.

Konec léta 1922 strávil Bohuslav Martinů v rodné Poličce, kde zřejmě vznikl cyklus tří písní s klavírem, nazvaný souborně Měsíce.2 První píseň Leden a poslední píseň Září jsou komponovány na stejnojmenné básně Karla Tomana (1877 – 1946) ze sbírky Měsíce. Textovou předlohu k druhé písni cyklu (Ty, jenž sídlíš v nebe‑ sích) se dodnes nikomu nepodařilo identifikovat. Podle některých indicií se zdá, že tato píseň‑žalm nahradila původně zamýšlené zhudebnění Tomanovy básně „Březen“. Namísto radostného jara přichází tedy tíživá pochmurnost jen ztěžka se probíjející k naději. Pouze tato druhá píseň, Ty, jenž sídlíš v nebesích, je autografem, další dvě písně existují v opisu. Nicméně rukou skladatele je psán český text k písni Leden a také částečný francouzský překlad textu k písni Září (autor francouzského překladu není znám).3 Texty písní se od svých básnických předloh ze sbírky Měsíce nepatrně liší, jedná se pravděpodobně o úmyslné změny, konkrétně jde o inverzi slovosledu, užití synonym („čelo“ – m. „tělo“, „lících“ m. „tvá‑ řích“) a o změnu kvantity („silnicí“ m. „silnicích“).

2 3

H. 135 (Halbreichovo katalogizační číslo), durata 7' Národní muzeum – České muzeum hudby (Tr B 316)

87


Měsíce: Bohuslav Martinů a Karel Toman

Premiéra části tohoto písňového cyklu se konala 2. května 1925 v sále Gaveau v Paříži v rámci koncertů soudobé hudby Société Nationale de Musique. Kromě samotného Martinů bylo na programu první provedení skladby Vincenta d’Indyho Klavírní kvintet s klavíristkou Blanche Selvou a dále hudba dalších čtyř francouzských komponistů. Píseň La gent des esseulés (Po cestách zavátých, tj. Leden) a o čtyři roky starší píseň La mort la plus belle (Nejkrásnější smrti, píseň na verše perského básníka Háfize z cyklu Tři písně 4) měla za klavírního doprovodu Maurice Béché původně zpívat (pochopitelně ve francouzských překladech) proslulá zpěvačka Jane Bathori, první velká interpretka děl Ravelových, na poslední chvíli ji ale vystřídala Rose Armandie. I výběr písní Bohuslava Martinů byl změněn, nakonec tedy zaznělo (pod původním souhrnným titulem Mélodies /Melodie/) oznámené Po cestách zavátých a neplánované Ty, jenž sídlíš v nebesích. Můžeme tedy konstatovat, že při této světové premiéře nebyla explicitní prezentace měsíční cykličnosti ani zamýšlena, ani (a to i po změně repertoáru) realizována, pravděpodobně z důvodu časových limitů (na večeru byly hrány skladby celkem šesti hudebníků). Stejně tak nebylo exponováno autorství básnické předlohy, neboť jméno Karla Tomana v Paříži zachvácené avantgardou nikomu nic neříkalo. Reakce kritiky byla rezervovaná, v roce 1925 se jednalo o jedinou zmínku o Martinů ve francouzském tisku vůbec. Bylo to přece jen krátce po jeho příjezdu do Paříže, kdy ještě nepředstavoval pro média renomovaného autora.


„…Le reste du programme parut singulièrement pâle à coté d’une monument si rare… Notons des mélodies de M.Touchard et M. Martinu…“ 5 Partitura tohoto cyklu dosud nevyšla tiskem a ani nebyla vydána žádná její nahrávka. Sbírka Měsíce, která poprvé vyšla v roce 1918, je vrcholným dílem Karla Tomana z válečného období 1914 – 1918. Dochází v ní k dokonalému myšlenkovému, uměleckému, kompozičnímu a stylovému sjednocení. Sbírka odráží básníkův obrat od neklidného tuláckého života v cizině k zakořenění ve znovunalezeném domově, který je ale nyní ohrožen světovou válkou. Kompozičním principem cyklu je kalendářní rok se střídajícími se ročními obdobími. F. X. Šalda chápe tento básnický cyklus v Tomanově tvorbě jako zlomový: „V něm ne dořekl a domys‑ lil, nýbrž dotvořil se šťastnou obrodou smyslů i duše uzrálý Toman svého nového básnického stylu, který je vnitřně tak celý, tak konkrétně pokojný a monumentální.“ 6 Motivy z české krajiny a českých tradic jsou velmi citlivě voleny a pojmenovávány tak, aby se v nich skloubil věcný význam s významem obecným. Cyklus je prostoupen pokorou, láskou a vírou v budoucnost. Jedním ze znaků básnického cyklu Měsíce je jeho kompoziční pravidelnost. Cyklus obsahuje 12 básní o 13 verších; každá báseň má tři strofy, z nichž první dvě jsou pětiveršové a poslední je tříveršová. Výjimku tvoří pouze báseň „Říjen“, která má uspořádání 4 + 6 + 3 verše. Dominuje jambický rytmus, rýmy jsou spíše sporadické, jakoby pouze náhodné a většinou jejich místo zaujímají nenápadné, přirozeně znějící asonance.

5

4

H. 115

88

hudba a literatur


6

Autor recenze vyzdvihuje z celého koncertu zejména Klavírní kvintet V. d’Indyho: „…Zbytek programu jevil se vedle tohoto vzácného kusu jako mimořádně nevýrazný… Povšimněme si písní pánů Toucharda a Martinů…“ In: URBANOVÁ, Jana. Pařížská recepce Bohuslava Martinů (1923 – 1940). Praha, 2005. Magisterská diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta, s. 60. ŠALDA, František Xaver: Kritické projevy 11. 1919 – 1921. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 27.

89



Vstupní báseň „Leden“ přináší obraz země zbídačené zimou. Motivy sychravosti, chladu, závějí a bláta jsou zároveň symbolem strádání nešťastných a chudých lidí. Ze závěrečného trojverší lze cítit básníkovu solidaritu a spoluúčast. LEDEN Po cestách zavátých a po silnici rod opuštěných bloudí. Sychravé zimy blátem bolestí monogram bídy ryly v jejich čelo, a tak jdou světem. Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí. Betlém jim shořel. Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi a jíní stéká jim chladnými krůpějemi po lících dětsky vzpurných. Hospodu teplou večer jim dej, Pane, a plnou mísu a slovo dobrých lidí.7 Slova druhé písně, byť jejich přesný původ neznáme, jsou zřejmým žalmem, Martinů tak ještě více akcentoval náboženský a duchovní rozměr výchozího Tomanova cyklu:

7

Tiskneme verzi básně upravenou skladatelem, nikoliv kanonickou textologickou verzi.

90

hudba a literatur



Ty, jenž sídlíš v nebesích, všechen žal a bolest cítíš. Toho, kdo dvojnásob trpí, dvojnásob též vždy občerstvuješ. Ach, já jsem již unaven tím vírem, k čemu radost je i žal. Sladký klide, pojď, ach, pojď na moji hruď a pojď již v náruč moji.

Báseň „Září“ je často považována za nejkrásnější báseň sbírky. Začíná obrazem typicky venkovským, kde i zvuková kulisa je vesnická; sjednocuje přírodu, lidské společenství a víru do jednoho nedílného celku a vrcholí prosebnou vizí budoucnosti. ZÁŘÍ Můj bratr dooral a vypřáh‘ koně. A jak se stmívá, věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj. Zní zvony z dálky tichým svatvečerem; modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi.

91

hudba a literatur





Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím. Všechny tři skladby plynou ve vcelku poklidném tempu: I. Leden: Zvolna, klidně, bez taktového označení / poté měnící se, modální D, 24 taktů; II. bez „měsíčního“ titulu, Ty, jenž sídlíš v nebesích: Lento, 6/4 takt, b moll až as moll, 29 taktů; III. Září: Volně a klidně, měnící se taktové označení, e – A, 59 taktů.

Září končí citací známého Svatováclavského chorálu8:

Každá píseň (především první a druhá) začíná rozsáhlejší klavírní předehrou. Zpěvní linka, která evokuje chorální zpěv, a klavírní, většinou akordický, doprovod postupují převážně ve vzájemném souladu, syrytmicky.

LEDEN

8

92

Svatováclavský chorál – česká církevní hymna, jejíž počátky sahají zřejmě až do 12. století.

93


Bohuslav Martinů samozřejmě nebyl zdaleka jediným českým skladatelem okouzleným Tomanovými Měsíci (a možná podvědomě zároveň také měsíci mánesovskými). Jmenujme výběrově alespoň socrealistického Ludvíka Podéště (Měsíce, 1947), Ladislava Vycpálka (který v roce 1951 zhudebnil dvě „měsíční“ básně: „Červenec“ a „Září“) a kontroverzního Vladimíra Franze, jenž se nechal při skládání scénické hudby k divadelní dramatizaci románu Vladislava Vančury Markéta Lazarová inspirovat mj. právě básní „Leden“.

94

hudba a literatur


95

Profesor Miloš Štědroň je známý především jako autor hudby k dramatickým a muziká‑ lovým inscenacím (Balada pro banditu, Pohádka máje, Radosti života, Chameleon aneb Josef Fouché, Balet Makábr. Hommage à B. B., Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán, Anály předchůdců avantgardy aneb Setkání slovanských velikánů, Tance Rudolfa II. ad.), ale působí také jako muzikolog a úspěšný skladatel artificiální hudby. Úzce spolupracuje s brněnským Divadlem Husa na provázku, napo‑ sledy tu uvedl hru Leoš aneb Tvá nejvěrnější, která osobitě představuje (a přetavuje) život a tvorbu Leoše Janáčka – ostatně na vědeckém poli je Štědroň uznávaný jako přední český janáčkolog evropského formátu. Pro mnohé je mnohovrstevnatou osobností, která pro‑ světluje společná setkání svými znalostmi, vtipem a přiléhavými citáty. Vydal celou řadu odborných i popularizačních publikací, z nichž vynikají zejména monografie Josef Berg. Skladatel mezi hudbou, divadlem a literaturou (Masarykova univerzita, Brno 1992) a Leoš Janáček a hudba 20. století. Paralely, sondy, dokumenty (Georgetown, Masa‑ rykova univerzita – Nakladatelství NAUMA, Brno 1998). Rozhovorů s Milošem Štědro‑ něm na téma Janáček či o působení v Divadle Husa na provázku si můžeme přečíst všude dost, proto jsem se zaměřila zejména na jeho dvě celoživotní múzy – hudbu a literaturu.

96

hudba a literatur

S Milošem Štědroněm o hudbě, literatuře a jejich propojenosti

Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (za totality ovšem oficiálně přejmenované na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně) v Brně jsi vystudoval češtinu a hudební vědu, v čem vidíš jejich propojení a jak Tě tato studia dále formovala? Češtinu jsem studoval proto, že nebyla jiná kombinace, ale nikdy jsem toho nelitoval. Hudba byla jedině v kombinaci s češtinou, a to s hudební výchovou, ze které jsem po prvním ročníku přešel na studium hudební vědy. Tenkrát jsem strhl celý ročník, ve skupině nás bylo sedm osm, a všichni jsme pokračovali na hudební vědě. Začal jsem studovat v roce 1959, čeština byla tehdy jedním z nejlepších oborů, které fakulta v 60. letech nabízela – čeština, historie, také romanistika a anglistika. Na češtině „dožíval“ akademik František Trávníček, kterého jsem ještě dvakrát viděl na přednáškách, potom už ochořel a nahradil ho Mirek Čejka. Zažil jsem takové lidi, jako byl Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Miroslav Čejka, Dušan Jeřábek, Milan Suchomel a celá řada dalších. Byla tam nepřerušená linie od strukturalismu a od konkrétního formalismu, která se táhla, ta 50. léta to překryla jen velice krátce, cítila se avantgardní tradice 30. let, kdy byl v Brně Roman Jakobson, to všechno se znalo. Potom jsem měl v estetice Olega Suse, se kterým jsem se velice sblížil.

Tato kombinace v Tobě možná pomohla rozvinout tu obrovskou renesanční osobnost s až encyklopedickými znalostmi, kterými všechny udivuješ. V tom připomínáš například Ludvíka Kunderu, s nímž si se také podílel na četných společných uměleckých projektech. To nevím, ale bohemistika je úžasná v tom, že má několik poschodí – jednak je tam literatura, která obvykle přitahuje ty umělečtější typy, a potom lingvistika, která je jakási matematika toho oboru. Je otázka, co jazyk je. Je to nějaký systém, informační kód, a pokud se pracuje s informacemi, tak je to informatická záležitost. Toto jsme všechno věděli a nějakým způsobem jsme k tomu byli vedeni, vliv strukturalismu tady určitě byl. K tomu byla volnost literatury, v 60. letech přece

97

jenom přišlo uvolnění, v té době vznikaly největší věci Kunderovy – Žert, Vaculíkova Sekyra, Hrabal; tím se žilo. Na konci 60. let byl založený Provázek, na jehož vzniku jsem se podílel. Čeština mě nějakým způsobem zkáznila nebo vedla k tomu, že aspoň jednu literaturu jsem chtěl znát pořádně. A kromě toho jsem byl hodně zaměřen i encyklopedicky, byl jsem vždy lektoman. Když jsem viděl nějakou knížku, hned jsem ji chtěl číst a znát ji, vždy jsem sledoval světovou literaturu ve všech možných aspektech. V tomto směru nám nabízela po hubených 50. letech SNKLHU a později Odeon rozhled, vydávali veliké edice, světovou četbu, později přišel časopis Světová literatura – to všechno se dalo sledovat a usledovat. Ani v 70. letech se to nepodařilo zcela vymýtit. Podařila se velká spousta věcí, velká spousta věcí byla zakázaná a nepodařila se, ale to je osud literatury asi ve všech režimech; v některých méně, v některých více. Když se vrátím k propojení lingvistiky a hudby. S profesorem Šlosarem jsi spo‑ lupracoval na knize Dějiny české hudební terminologie. Byl jsem Šlosarův žák. Když jsem přišel na fakultu, spojil jsem se s ním a začali jsme vydávat studie tohoto typu, kde jsme prolínali hudbu s jazykem, a řešili jsme terminologické otázky. Studií jsme napsali během 70. a 80. let poměrně hodně a z toho vznikla ta kniha, jen jsme vše vycizelovali a dali dohromady. Jak se stane, že člověk pojme tolik znalostí? Máš nějaký grif na načerpávání informací? Ten grif už je středoškolský, protože mě bavilo učit se hodně věcí nazpaměť, dodneška znám první hlavu z Oněgina v ruštině, znal jsem kus Fausta německy, i český překlad Otokara Fischera, protože mi připadal zajímavý. Znal jsem hodně z české poezie. Recitovával jsem si pro sebe, nikdy jsem se neúčastnil nějakých soutěží, že bych vystupoval jako recitátor – ne že by mě to nebavilo, ale já jsem

98

hudba a literatur



obvykle na těch soutěžích hrával, a přišlo mi blbé soutěžit i v druhé disciplíně. To roste časem, jak člověk stárne. Jak jsem s věcmi přicházel do styku, tak jsem si to buď zapamatoval, nebo jsem se k tomu vrátil. Třeba latina – všelijaké aforismy, vhodná rčení, apte dictum, jak se tomu říká, citáty. Kusy čtyřverší, pětiverší, hexametr nebo pentametr dám dohromady z Vergilia, z Ovidia, Horatia Flacca; nebo nějakou báseň, která mě zaujala. Taky to mělo třeba hudební příčiny, že Jan Novák napsal geniální kantátu Passer Catulli, Katulův vrabčák.

Četla jsem ve vzpomínkové knize o Janu Novákovi (1921 – 1984), že ses účast‑ nil natáčení jeho skladby Anna amat bananum et ananasam. Také jsi přeložil některé jeho novolatinské verše do češtiny. Ano, samozřejmě, Novák je mistr novolatinské poezie. Následující Novákovu báseň, jež je vlastně radostnou variací na Žalm 129, jsem zhudebnil a pro tento účel jsem pořídil i její překlad do češtiny. Já jsem měl tu čest, že jsem teď nedávno – teď to bude rok – byl u přenesení ostatků Jana Nováka. Byl jsem jeden z těch, co mu mohli mluvit u hrobu, a tak jsem tam citoval jeho poezii, protože je veliká a hrozně zajímavá. Novák je musicus poeticus, někdo, kdo je spjat se slovem, přitom je to hudebník par excellence, jeden z největších českých skladatelů 20. století. O tom jsem přesvědčený, že je to zjev rovnomocný s Bohuslavem Martinů. Ale myslím, že jeho doba ještě přijde. Poznamenala ho samozřejmě 70., 80. léta a emigrace. Když emigroval, blížil se k padesátce, člověk bývá na vrcholu a on se musel tlouct po nějakých hudebních školách a trvalo to dlouho, než se aspoň trochu uchytil. Kdyby působil v nějaké veliké instituci, tak by se určitě prosadil celoevropsky. Takhle to bude trvat déle, ale věřím, že se to časem podaří.

99

100

SURSUM DEORSUM

NAHORU DOLŮ

Cum mea puella induit tibialia et textilis nebula trans talos trahitur suras et genua sursum sursum et usque superius – o bigas Veneris! – angelos audio cantare gloria in excelsis.

Když má dívka si obléká punčochy tu textilii z mlhy přes kotníky lýtka a kolena vzhůru nahoru až tam nejvýš dvojspřeží Venušino slyším zpívat anděly slávu na výsostech.

Cum mea puella dissolvit rapida vestis repagula et pusilla illa fibula labitur per verticula

Když má dívka vše rychle večer svléká a spouští přes oblá místa až tam dolů

deorsum deorsum et usque inferius – o fulmen Iovis! – gaudia audio clamare de profundis.

dolů dolů až nejníž Blesku Boží radostný zpěv slyším až z hlubin.

hudba a literatur



Zajímáš se o udílení literárních cen? No jejda, hned druhý den po udílení letošních knižních cen Magnesia Litera jsem si koupil sbírku Past na Brigitu Jakuba Řeháka. Na přenos jsem se díval – byl jsem zvědavý i na zapojení La Putyky do předávání cen a celkově se mi líbily i reakce spisovatelů – měl jsem pocit, že si na nic nehráli a říkali skutečně to, co si myslí.

A co máš aktuálně rozečteno? Vždycky mě fascinoval Marx, když kdesi kdysi řekl, že je nemocný, když si jednou za rok nepřečte Aischyla, Shakespeara, Danta… Já si jednou za rok rozhodně čtu Gribojedova: Hoře z rozumu (které dosud bohužel nikdo z Čechů pořádně nezrežíroval, a přitom je to krásná hra), potom miluju Puškina, podle mě je to největší básník 19. století. Od Marxe se liším v tom, že nemusím Danta – ale když už, tak čtu jeho Peklo, u kterého srovnávám překlady Bablera, Vrchlického a dívám se i na italský originál, který je rytmicky nádherný. A z moderní literatury čtu všechno, co mi přijde pod ruku – například rozhovory Evy Kantůrkové s režisérem Jiřím Svobodou, kde se smutně a tragikomicky ukazuje, že disidentka Kantůrková i Svoboda, první předseda komunistů po roce 1990, se shodují na tom, že co se u nás teď dostalo do popředí, jsou korupčníci a darebáci, kteří nemají nic společného s demokracií. V tomto se shodli a slušně spolu diskutují. Jako idoly a kořeny zla ukazují miliardáře a milionáře, kteří u nás přišli kdoví jakým způsobem k penězům. Pak jsem přečetl velmi zajímavou monografii Jiřího Křesťana o Nejedlém, která nyní byla oceněna Magnesiou Literou jako literatura faktu. A teď jsem právě dočetl novou monografii Krystyny Wanatowiczové o Miloši Havlovi – českém filmovém magnátu. Vždycky si přečtu i něco v němčině – mým nejoblíbenějším autorem kupodivu není Goethe, od něho mám rád konec a začátek Fausta. Kompletně mám rád tvorbu Thomase Bernharda a Petera Handkeho. A koho miluju bez

101

jakýchkoli výhrad, komplet a celého – to je Heinrich Heine, naprosto úžasný ironik a sebeironik, který si i z vlastní blbosti může udělat legraci. Jednou za rok si musím přečíst jeho Německo: Zimní pohádka (Deutschland: Ein Win‑ termärchen). To je cyklus, ze kterého se učili břitkosti všichni naši satirikové. Pak čtu celého Shakespeara i „antishakespeara“ – důkazy o tom, že Shakespeare není Shakespeare. A přečtený mám také celého Hilského komplet. Dá se říct, jestli víc relaxuješ poslechem hudby, skládáním nebo čtením? Asi vším, skoro stejně. Při skladbě si člověk velice odpočine, pokud to dělá sám pro sebe a baví ho to. Horší jsou zakázky, které člověk musí dělat, protože je z nějakého důvodu přijal. To je u mě naštěstí dost málokdy – když vezmu zakázku na nějakou scénickou hudbu, tak je to převážně z toho důvodu, že tu věc chci dělat a že mě to baví. A pokud píšu pro sebe, tak to mě samozřejmě baví nejvíc a přitom relaxuji stejně jako při četbě nebo při poslechu. Poslouchám hodně hudby a také hudbu s obrazem – opery a muzikály, rád sleduji veškerou vizualizovanou hudbu. Která opera je Tvá nejoblíbenější? Jé, tak to bychom vyjmenovávali hodiny a hodiny. Z každého období něco upřednostňuji, ale člověk by potřeboval deset životů, aby všechno poznal. Mám rád takové lokální objevy – v poslední době permanentně poslouchám Mozarta, úplně do detailů, opery, které se běžně nehrají, i mladého Mozarta. Tím doplňuji Rossiniho a Meyerbeera. Pořád sleduji barokní operu francouzskou, Lullyho. Pochopitelně se vracím k Monteverdimu. Aby Tě opera chytla, musí mít silnou melodii? Nebo Tě zajímá téma a dějová linka? Opera je útvar dějově nedějový – dějovost opery stoupá exponenciálně od Verdiho a Wagnera výš. Do té doby nezáleží na ději – nejjednodušší děj je v mytologických

102

hudba a literatur



operách 17. století. Od poloviny 17. století už mytologie nestačí, autoři hledají příběh a děj. Potom přijdou převraty s operou buffa, která znovu objeví commedii dell’arte. Ale stejně všichni vědí, jak to skončí – jsou dva milenci, mezi které leze nějaký starý blbec, rodiče nebo jiní intrikáni, ale samozřejmě to musí skončit dobře. Příběh je pak tvořen způsobem vyprávění – včetně výstupů sluhů a tak. Nejde o to co, ale spíš jde o to jak. A potom od 19. století se opera stává čím dál víc literární záležitostí, dokonce se užívá pojmu literární opera. Strauss udělá Salome podle hry Oskara Wildea nebo Janáček zkomponuje Příběhy lišky Bystroušky podle komiksu. Dnes již sleduji spíše režijní linii, přístup k opernímu dílu. Dneska je trend silných režisérů, kteří na sebe chtějí strhnout pozornost. Samozřejmě, jsou případy, že režisér naprosto roztříští děj, otřese jím do základů, ale i v tom se dají najít zajímavé polohy – když je pořád zachována logika příběhu, a nové vidění ještě umocní hudební složku. Často to dělá Robert Carsen, jeho režie bývají úžasné – například jeho pojetí Rusalky. Přiznám se, že sbírám režijní zpracování Rusalky, mám jich asi deset, naposledy mě uchvátila Rusalka rakouského režiséra Martina Kušeje, kterou inscenoval v Bavorsku šokujícím způsobem. Když nic jiného, tak o tom alespoň dva měsíce vycházely články, proti provedení protestovali zelení, environmentalisté a tak. Nedávno měla premiéru Tvá opera Palackého truchlivý konec, vznikla podle textu Huberta Krejčího. Jak si vlastně vybíráš texty? Vybírám si texty vesměs podle toho, co mě velmi zaujme. Dovedu si napsat libreto i sám, ale dělám to jenom v krajní nouzi, a když jsem přesvědčen, že by mi to nikdo neudělal. A které libreto sis napsal sám? Třeba Justýnu (Justýna aneb Maléry ctnosti. Didaktický singspiel podle Sada), ta byla provedena na Provázku. A pak jsem si napsal Lišku Bystroušku podle Těsnohlídka,

103

ale úplně jinak než Janáček – pro děti a s dětskými písněmi. Ale na Huberta Krejčího velice sázím. Je naladěn na stejné frekvenci jako já. Je ironik a ještě víc sebeironik než ironik. Je to autor, který napíše třeba Krále Leara jako commedii dell’arte – což je velké umění, když dokáže odsunout tragédii a vytáhnout komediální rysy. Ale abych dokázal, že jsem taky libretista, dopsal jsem si u opery Palackého truchlivý konec postavu Kašpárka, který je sprostý a všechno komentuje, je to takový český, s prominutím, zmrd, který do všeho leze. Ale Hubert s tím souhlasil. Pamatuji si, jak jsi mi jednou odhalil svoji lásku k Ladislavu Klímovi, chtěl jsi složit operu na námět knihy Utrpení knížete Sternenhocha. Nejenom, že jsem měl sen, už mám 80 % toho Sternenhocha na stole! To je vysloveně pro Operu Diversu. Už o tom slyšelo asi deset lidí, ale vždycky se to nějak zamluvilo. Ale mám dílo v takovém stádiu, že kdyby mi někdo řekl, že za tři nebo čtyři měsíce je premiéra, jsem schopen ji do tří neděl dokompletovat. Mám asi takových 20 scén, přitom průměrná délka scény je minutu až dvě, dohromady 40 – 50 minut hudby a myslím, že by to chtělo nejvýš hodinu. Musel bych přikomponovat několik scén, které mi ještě vysloveně chybí – obrovskou sborovou scénu Hej daemono, do prdele mi vskoč! Tenkrát jsme to plánovali s nebožtíkem Scherhauferem, že to budeme hrát na Provázku, a po přestávce se všichni přesunou do foyer velkého divadla, kde se část odehraje v důstojném, snobském prostředí novorenesanční architektury, s císařem a celým dvorem. Najednou by se komorní opera pro sedm lidí změnila v monstrózní akci. Ale jenom na těch 20 minut! Tak to dělají velcí režiséři i dnes. Ten Klíma je můj sen, snad se mi to podaří – a provedení Operou Diversou by bylo ideální. Na postavu Helmuta Sternenhocha je zase potřeba najít určitou figuru, tam jsem pomýšlel na herce Roberta Mikluše.

104

hudba a literatur



Doufám, že se realizace Utrpení knížete Sternenhocha s Tvojí hudbou co nevidět dočkáme, a děkuji za rozhovor. Ptala se Pavlína Sedláčková, redaktorka časopisu MUSICOLOGICA

105

hudba a literatur

Miloš Zapletal Narozen v roce 1987 ve Vítkově. Absolvent hudební a filmové vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Muzikolog, hudební kritik; výkonný redaktor internetového časopisu MUSICOLOGICA. Autorsky se podílel na knize Hoří, má panenko: Barevná komedie, v níž se tancuje, krade a hasí (ed. Anna Batistová, Národní filmový archiv, Praha 2012). Badatelské zaměření: dějiny české hudební kultury 1890–1930, teorie a dějiny české filmové hudby, hudební analýza, lexikografie. Pravidelné publikování kritických textů v českých médiích (Harmonie, Opus musicum, Brněnský deník, Film a doba, A2, Protimluv, Ateliér, Cinepur atd.).

Miloš Zapletal

Vomáčkův neznámý Aeroplan: Na okraj problematiky civilismu v české meziválečné hudbě Civilismus je v rámci dějin českého umění chápán především jako literární směr nebo spíše tendence po roce 19131, která má však své paralely i v jiných oblastech kulturní produkce, například ve výtvarném umění a architektuře. Ale také ve vážné hudbě. Protože prvorepubliková kultura se – nahlížena v celistvosti – jeví jako takřka saturovaná různými uměleckými projevy reflektujícími modernitu (a to jak pouze myšlenou, tak i skutečně žitou), jako civilistické bývají většinou označovány ty skladby, které jsou jednostranně zaměřeny na reprezentaci některých typických civilizačních momentů a reálií: sportu a jiných volnočasových aktivit, jazzu, atributů velkoměstského osvětí, technických vynálezů, kabaretu apod. Mezi nejznámější patří Start a Stadion Pavla Bořkovce,

1

Podle Papouška civilismus „nepředstavoval žádný vyhraněný směr, ale poměrně široký diskurz zahrnující veškeré možné variety zobrazení civilizace expandující, ohrožené, deviované či rozpadlé do nesrozumitelných produktů vlastní minulosti. Stal se však zásadním zdrojem témat pro moderní umění 20. století. Civilizační slovník byl zdrojem imaginace velmi rozdílných tvůrců a velmi rozdílných variant modernismu, nikdy však v české literatuře a umění neprezentoval to, čemu bývá rozuměno pod označením – ismus.“ (PAPOUŠEK, Vladimír. Civilizační poezie. In: VOJVODÍK, Josef a WIENDL, Jan (ed.). Heslář české avantgardy: estetické koncepty a proměny uměleckých postupů v letech 1908 – 1958. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Togga, 2011, s. 98. ISBN 978‑80‑7308‑332‑8, 978 - 80‑87258 - 56‑9.)

106

Bugatti‑step Jaroslava Ježka, Half‑time, La Bagarre, Podivuhodný let a Jazz‑Suite Bohuslava Martinů, Weekend Emila Hlobila, Vomáčkův Strážce majáku a podle stejné Wolkerovy básně („Balada o námořníku“) zkomponovaný Námořník Mikuláš Viléma Petrželky. Jako jeden z nejvýznamnějších dokladů těchto tendencí bývá uváděn mužský sbor Aeroplan (1926) Novákova žáka Boleslava Vomáčky (1887 – 1978), čelného představitele druhé generace české moderny a významného hudebního kritika. Tato skladba žel bohu nevyšla tiskem, a vzhledem k tomu, že se mi její autograf nepodařilo dohledat, musím ji považovat za nezvěstnou. Jako badateli, pokoušejícímu se udělat si co nejkomplexnější představu o podobě produkce české meziválečné hudby, mi tak zbývá jediné: zkusit si Aeroplan představit, domyslet jej. A to na základě (1) literárního textu předlohy, (2) ostatních Vomáčkových časově, stylově a žánrově příbuzných skladeb a (3) literárních textů vztahujících se k této skladbě. V následující krátké eseji, která budiž chápána nikoliv jako rigorózní hudebně‑historiografická studie, ale mnohem spíše jako rozmarná (a snad i trochu užitečná) improvizace, se pokouším tuto svou představu sdělit čtenáři. Aeroplan, skladba věnovaná Pražskému pěveckému sboru Smetana a jeho sbormistrovi Františku Spilkovi, měla premiéru 28. října v Berlíně během

107

Miloš Zapletal

Vomáčkův neznámý Aeroplan

3 4

AEROPLÁN (Miloš Jirko) 4 Výš a výš, dál a dál! nad tíhou země, nad lidským štěstím letím já, vítězný Ikaros tohoto věku.

Výš a dál, dál a výš! Kovovým hlasem pochod můj zní. Prostor! Slunce! Bozi! Kde jste?

DOLEŽIL, Hubert. Boleslav Vomáčka: pohled na dílo a život. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1941, s. 72 – 73. JIRKO, Miloš. Znící svět: Básně. Plzeň: Beníško, 1922. Citováno dle BROUČKOVÁ, Veronika. Srdce a smrt: tvorba brněnské Literární skupiny: s doprovodnou antologií. Praha: Akropolis, 2009, s. 181 – 182. ISBN 978‑80‑87310‑00‑7. Ve své době byl název skladby pravděpodobně uváděn bez diakritiky, případně – patrně zejména v Německu – ve tvaru „Aëroplan“ (viz DOLEŽIL, H. Op. cit., s. 120).

108


Dál a dál, výš a výš! ke slunci pluji, jak zákony ducha mi kážou. Toto je tělo mé, toto je krev má: benzin, kov a kov. Mladý aviatik sedí mi pod lehkým čelem, můj mozek obrátky motoru, tep srdce, počítající.

zahraničního zájezdu zmíněného tělesa, tedy v mezinárodním kontextu, ba co víc přímo v jednom z center avantgardy. Česká premiéra se konala 13. prosince téhož roku v Praze, při příležitosti oslavy dvacetiletí Hudební matice. Skladba byla nadále po zbytek dvacátých let, ale i v letech třicátých, součástí kmenového repertoáru Smetany, který ji uváděl doma i v zahraničí.2 Vomáčka, významný vokální a zejména sborový skladatel, který jinak komponoval především na Šrámkovy (ale též Wolkerovy) verše, zde sáhl po stejnojmenné básni člena brněnské Literární skupiny Miloše Jirka (1900 – 1961), pocházející ze sbírky Zní‑ cí svět (1922).3

2

hudba a literatur

Miloš Zapletal

109

hudba a literatur

Miloš Zapletal

Miloš Zapletal


Jak vidíme, báseň do značné míry evokuje Nové zpěvy S. K. Neumanna a básně navazující na tuto iniciační civilistickou sbírku; nacházíme v ní afinitu k poetice poetismu. Je formálně poměrně uvolněná, charakterizuje ji, podobně jako ostatní Jirkovu tvorbu, stručný až lapidární jazyk; strukturně je stmelená obměnami úvodní fanfárovité invokace („Výš a výš, / dál a dál!“ ) na začátku každé strofy.5 Co se dobové recepce týče, především je zajímavé, že zatímco dnes je Aero‑ plan zmiňován jako důležitý prvek v mozaice prvorepublikové hudby, Vladimír Helfert se v České moderní hudbě, klíčové dobové reflexi české artificiální hudby, o této skladbě vůbec nezmiňuje, přičemž Vomáčku hodnotí jako v podstatě romantického skladatele, byť s jistými náběhy ke „konstruktivistickému“ hudebnímu myšlení.6 Hudební kritik Hubert Doležil o básni napsal, že „oslavuje letadlo jako nástroj závratného vzletu, odvahy a síly těch, kdož jím vládnou jako Ikarové moder‑ ní doby.“ Podobně zhudebnění této básně bylo vnímáno jako „hymnus techniky, prudce vznosný až k jásavému závěru, v pohybovém víru, gradacích a nejvýš plastickém výrazu.“ Podle Doležila, jinak velkého zastánce Vomáčkova díla, je skladba charakteristická snahou „po vnější efektivnosti“, kterou lze ovšem vysvětlit „právě jen (…) povahou básnické předlohy.“ 7 Pro pochopení tohoto kritického stanoviska musíme brát v úvahu příslušnost Doležila (nar. 1876) ke generaci, jejíž vkus byl diametrálně odlišný od vkusu generace avantgardy…

5

6 7

Srov. BROUČKOVÁ, V. Op. cit., s. 65. Ostatně manifest Literární skupiny z října 1922 obsahuje proklamaci o „primitivismu“ a „klasicismu“, jakožto základní tvůrčí metodě. (viz Naše naděje, víra a práce. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, Od proletářského umění k poetismu. Praha: Svoboda, 1971, s. 333 – 336.) HELFERT, Vladimír. Česká moderní hudba: studie o české hudební tvořivosti. In: HELFERT, Vladimír. Vybrané studie I. O hudební tvořivosti. Praha: Supraphon, 1970, s. 256 – 257. DOLEŽIL, H. Op. cit., s. 72 – 73. (Zvýraznil Miloš Zapletal.)

110


Na základě analýzy mužského sboru S. O. S. (1927)8 na stejnojmennou báseň Petra Křičky můžeme usuzovat o stylovém charakteru Aeroplanu, který pochází ze stejné doby, a je podle Doležila formálně i obsahově spřízněn s S. O. S. Můžeme tedy předpokládat patetický deklamativní styl, jehož dramatičnost je v úsecích, které si toho zvlášť žádají, umocněna osvědčeným prostředkem, tedy fugaty střídanými přesvědčivými, ráznými homofonními úseky. Tím si vysvětluji onu hymničnost, o které píše Doležil. Dalším vysoce očekávatelným uměleckým prostředkem je zvukomalba, respektive – jak by napsal Otakar Zich – „dušemalba“. Právě ta patrně stála za Doležilem zmiňovanou vnější efektivností. Domnívám se, že Vomáčka i v této básni využil velmi osvědčených a široce srozumitelných prostředků, a to ze sémiotického pohledu převážně ikonických (v S. O. S. je např. hukot moře vyjádřen různě transponovanou sekundovou sčasovkou, vzdálené volání je evokováno juxtapozicí vyjmutého partu sólového tenoru a mužskému sboru, a obsah verše „Za vlnou vlna hoře se v pěnách řítí blíž “ je znázorněn čtyřhlasým fugatem), ale i prostředků oscilujících mezi symbolicitou a indexicitou ve smyslu „emotivně hodnotových znaků“9 (klíčový opakující se signál S. O. S. je zde vyjádřen zmučeným sestupným tritónem a nadějnou vzestupnou kvartou) a prostředků symbolických, tedy jakýchsi ustálených kódů evropské hudební kultury (chromatické figury pro beznadějnost situace ve verši „Bouře žene nás pří‑ mo na útes“ ). Využitím těchto hudebně‑reprezentačních prostředků si vysvětluji zmiňovaný pohybový vír, gradace a nejvýš plastický výraz.

8 9

VOMÁČKA, Boleslav. S. O. S.: Mužský sbor. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1928. FALTUS, Leoš a MAREK, Zdeněk. K sémantické analýze hudebního díla. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982, s. 9 – 10.

111

Miloš Zapletal


Pokud měla být báseň čtena jako hymnus, musíme si položit otázku, co jí mělo být opěvováno. Existence letadla transcendujícího svou vlastní přirozenost stroje směrem k symbióze člověka a stroje (pilot letadla je pouze jeho „mozkem“), traktovaná v Jirkově básni, naplňuje a dovršuje odvěký lidský sen, jehož uskutečňování, pokud jej vykonával samotný člověk, bývalo trestáno; a to nejen v antické mytologii: také starozákonní Bůh stvořil zemi pro člověka, ale nebe pro sebe (Ž 155: 16). Nová symbióza, která je v této básni evidentně oním objektem opěvování, je zároveň překonáním obou entit: jak stroje, který není živý, pokud nemá svůj mozek, tak člověka, který je bezmocný, pokud nevládne kovovým tělem. Úsečná zvolání lyrického subjektu, kterým je právě onen kyborg, zde vyúsťují v závěrečný výkřik „Bozi! / Kde jste?“. Závěrečný verš vnáší do jinak veskrze optimistického, extaticky oslavného proudu zvolání jakýsi znepokojivý otazník: dopadne pouť vítězného Ikara – který je synekdochou celého projektu moderního člověka – ke slunci skutečně vítězně? Znamená přibližování se člověka k pomyslnému slunci zároveň přibližování se k bohu? Bezmezný optimismus, který je charakteristický pro některé jiné projevy civilismu, je zde narušován vědomím toho, že lidské snažení, vedené imperativem „zákonů ducha“, může skončit katastrofálně – je však nevyhnutelné. Báseň je pozoruhodným dokladem dobové mentality a imaginace, jakož i krize tradiční religiozity, která je nahrazována patosem „nového člověka“. Reprezentaci představy této náhradní kvality nacházíme v manifestu Literární skupiny z roku 1922: „Ponořujeme své srdce do dnešního života proletářské‑ ho (…), abychom (…) tvořili předobrazy nového dělníka – tvůrce, nové tvary života, lásky, manželství, nový svět, v jehož srdci bude dobrý, čistý člověk.“ 10


Doležilova zmínka o jásavém závěru mě vede k přesvědčení, že Vomáčka zřejmě četl báseň bez onoho závěrečného „otazníku“: pro něj byly poslední verše básně jásavou apoteózou člověka ovládajícího techniku, který je tak – a právě pouze tak – schopný troufale oslovit bohy, a to nikoliv ve volání o pomoc ve chvíli nevyhnutelně se přibližující srážky se sluncem, ale v okamžiku extáze z tohoto přibližování se. Karel Poláček ostatně na začátku třicátých let psal, byť s komickou nadsázkou, přímo o dobovém rozdělení světa na „tábor Loudavých a tábor Rychlých, kteří odňali bohům sílu a snesli ji na zem.“ 11 Jaké hudební prostředky mohly tedy vyjádřit a podpořit tuto jásavost? Předpokládám, že se v tomto případě jednalo opět o prostředek osvědčený, de facto ne‑avantgardní. Mám na mysli slávu provolávající závěry mužských sborů, jakých je v české hudbě dlouhého devatenáctého století nespočet: vypjaté homofonní exklamace jednotlivých slov (prostor, slunce, bozi) oddělené pauzami, asi na způsob „Sláva, sláva, sláva!“ ve Smetanově Slavnostním sboru. Tento idiom, snad ozvláštněný a modernizovaný harmonicky, si jistě umíme dobře představit… V rámci Vomáčkovy, i v dvacátých letech stále v duchu tzv. moderny komponované, tvorby představoval Aeroplan, jakožto „sportovní“, sport reflektující nebo dokonce opěvující skladbu,12 každopádně exces. Snad šlo o jakousi úlitbu dobovému vkusu: vždyť dvacátá léta byla nejen dobou vzestupu letectví, ale také všeobecného obdivu k aviatice.13

11 12

10

Naše naděje, víra a práce. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Op. cit., s. 336.

112

hudba a literatur

Miloš Zapletal

13

POLÁČEK, Karel. Michelup a motocykl. 3. vydání. (1. vydání vyšlo v roce 1935.) Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 20. (Zvýraznil Miloš Zapletal.) Dvacátá léta jsou dobou konjunktury skladeb reflektujících sport v české hudbě; zmiňme alespoň Half‑time a La Baggare Bohuslava Martinů, Stadion a Start Pavla Bořkovce, Štafetu Viléma Petrželky aj. NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 1998, s. 182. ISBN 80‑85190‑70‑2.

113

hudba a literatur

Miloš Zapletal

Miloš Zapletal


Když se Artuš Černík v roce 1922 pokusil lapidárně vyjádřit nové lásky mladé generace avantgardy dvacátých let (respektive „radosti století“) v proklamativním textu, který vyšel v Revolučním sborníku Devětsil, uvedl zde spolu s kinem, cirkusem a varieté, s kabarety, bary, moderními tanci a lidovějšími (a pro avantgardu proto téměř povinnými) zábavami, jako byly poutě, posvícení, kolotoče a výlety, i sport, a to zejména kopanou, veslování a do třetice také – „vzduchoplavectví“, přičemž konstatoval, že „nic nezůstává nedostupné člověku, jenž ovládá zemi, vodu a vzduch“.14 O tom, jak musela pouhá představa letu aeroplánem vzrušovat člověka dvacátých let a jaký heroismus se pojil s touto představou, si můžeme udělat představu na základě následujících blouznivých zvolání z dobového fejetonu: „Ale prosím vás, kdo by za svezením vzduchem neobětoval poslední korunu, i kdyby druhý den neměl co jíst? (…) Jaká to musí být blaženost, vidět vysoké činžáky a kostelní věže jako malé mravence. (…) A i kdyby se se mnou toto nejnovější vozidlo zřítilo a já se zabil, není to krás‑ né, býti v černém seznamu zabitých odvážlivých dobyvatelů vzduchu?“ 15 Letadlo jako dobově typický technický vynález podléhalo estetizaci v dobové literatuře: pozdější konvertita Karel Schulz např. v povídce „Hughesův ústav“ z roku 1922 píše, že „aeroplány tančily v oblacích“.16 Karel Teige, hlavní demiurg české avantgardy, vyhlásil pod hedonistickým praporem poetismu, že novému umění dvacátých let je aviatika „k dispozici“ spolu s filmem, rádiem, technickými vynálezy, sportem, tancem, cirkusem a music‑hallem.17

14 15 16

17

ČERNÍK, Artuš. Radosti elektrického století. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Op. cit., s. 363. FLORIDÓR, Celestén. První cesta aeroplánem. Davidova houpačka, 1927, roč. 2, č. 20, s. 11. SCHULZ, Karel. Hughesův ústav. In: Revoluční sborník Devětsil. Reprint 1. vydání z roku 1922. Praha: Akropolis ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy, 2010, s. 31. ISBN 978‑80‑87310‑22‑9. TEIGE, Karel. Poetismus. In: TEIGE, Karel. Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha: Československý spisovatel, 1966, s. 126. (Zvýraznil Miloš Zapletal.)

114


Mezi „sportovními“ kompozicemi dvacátých let nacházíme několik výrazných reflexí aviatiky. Jednou z nich je slavná skladba La Bagarre (1926) Bohuslava Martinů, která byla autorem dodatečně dedikována velkému dobovému sportovnímu výkonu, totiž prvnímu přeletu Atlantského oceánu bez mezipřistání, který uskutečnil Charles Lindbergh v roce 1925. Tentýž přelet oceánu inspiroval Bertolta Brechta k napsání oslavného Lehrstücku s názvem Lindberghflug (1928), jejž zhudebnili po částech Paul Hindemith a Kurt Weill. Dalším sportovním dílem Bohuslava Martinů reflektujícím aviatiku byl, k futurismu tendující mechanický balet, Podivuhodný let (1927, premiéra až 1980). Také v rámci dobové nonartificiální hudby byl motiv aeroplánu patrně oblíbený, o čemž svědčí foxtrot Ach aero‑aero-aeroplan populárního pražského písničkáře a kabaretiéra Rudolfa „Rudy“ Jurista (1927).18 Souhrnně tedy můžeme v případě Aeroplanu na základě příbuznosti s S. O. S. předpokládat velmi srozumitelné, pregnantní vyjádření dramatické akce ve skladbě persuasivního, patetického charakteru s populární ambicí, ale zároveň i potencí nárokovat si díky některým experimentálním formálním prvkům a modernímu tématu status avantgardního díla – obdobnou vlastnost můžeme konstatovat v případě jiné významné civilistické skladby, Štafety Viléma Petrželky na text básní Jiřího Wolkera („Jitřní píseň“, „Vzdálená milá“, „Štafeta“) a Julese Romainse („Čtyři kachny na břehu Comského jezera“). Tak jako u onoho Petrželkova smyčcového kvartetu s vokální složkou, i zde předpokládanému cílení na širší okruh (snad i lidových) recipientů odpovídal už základní výběr, jaký skladatel v podobném případě provádí, totiž výběr básníka, jehož poezii bude zhudebňovat. Zatímco Wolker byl ve dvacátých letech nejpopulárnějším soudobým básníkem, obdivovaným hlavně střední třídou, Jirko podobně populární

18

JURIST, Richard. Ach aero‑aero-aeroplan: z „Revue of United Reporters“. Praha: Josef Šváb, 1927.

115


sice nebyl, ale k Wolkerovi měl – kromě přináležitosti k Literární skupině a její estetice – blízko tím, že se nepokoušel „o žádný umělecký experiment“ a že „jeho poe‑ zie může být blízká širokému publiku svou jasností a primitivností výrazu, jeho myšlenky a postuláty, které jí chtěl vyjádřit, jsou většinou vyřčeny doslova, aby nedošlo k jejich pře‑ hlédnutí či neporozumění“.19

19

hudba a literatur

Miloš Zapletal

BROUČKOVÁ, V. Op. cit., s. 65.

116

117

Verše psané hudbou World music formace „Tomáš Kočko & ORCHESTR“ v letošním roce obdržela v pořadí již druhou cenu Akademie populární hudby Anděl za žánrově pestré CD Cestou na jih (Indies Happy Trails, 2012). Podstatnou část jejich repertoáru tvoří písně na bás‑ nické texty Ladislava Nezdařila, kterou doplňují osobité úpravy tradičních morav‑ ských písní. Předmětem rozhovoru se stala kompozice nonartificiální hudby na básnické texty. Poprvé jsem začal zhudebňovat verše jako student brněnské JAMU. Můj profesor zpěvu na mikrofon Petr Ulrych mi tehdy dal knížku Nezdařilových textů. Pokud to tak mohu říct, ve správný čas na správném místě. Vylítl jsem na dva roky ven z Beskyd a začalo se mi stýskat. Sbírka Horní chlapci (vydána v letech 1968, 1970, 1983 a v roce 2002, kdy se součástí sbírky stalo Kočkovo CD Sadné zrno) byla psána ve valašském nářečí jako hold rodnému kraji, horám a zbojníkům. Při jejím čtení jsem poznal, že odněkud jsem, někam patřím. Kdybych ji třeba dostal dříve, tolik by mě asi neoslovila. Navíc jsem měl obrovskou výhodu, že jsem Nezdařila znal, a tím pádem vím, jak „barevná“ to byla osobnost. Po studiích romanistiky, srovnávacích literatur a germanistiky zůstal v Praze a stále více se myšlenkami vracel do Beskyd, až napsal (původně ve spisovné češtině) tuto

118

hudba a literatur

Tomáš Kočko

knížku. Zjistil ale, že takto z odstupu napsané to nefunguje. Bez specifické melodie a rytmu jazyka chyběla pravda o tom kraji, a tak se rozhodl převést texty do dialektu horalů. Jeho práce dostala smysl právě tím nejpřirozenějším, vzpomínáním na staré Valašsko. Tím ale, že to byl pan profesor na vysoké škole jazykové, a ne ten „dědoušek v chaloupce o hůlčičce“, jak jsem si ho představoval já, když jsem ty verše četl, mohl jsem to celé nepojmout jako vyloženě folklórní záležitost, ale mohl jsem si dovolit folk. Říkám si, jaké to asi je, když se někdo rozhodne zhudebnit známého, uznávaného a skvělého básníka, a nezná ho, nemá ho pod kůží. Vadí mi, když kvalitní verše někdo vezme a použije pro svou hudbu, kterou hlavně chce mít v popředí, jen jako dobrý slovní doprovod. Je pro mě daleko poctivější si to muzikantsky nezjednodušit a pátrat po tom, jaký ten člověk byl, z čeho jeho verše tryskaly a proč. Je pro mě zásadní se do básníka dostat. Stát se na chvilku jím či vést dialog. Nezdařilovy básničky, jak jsem časem zjistil, jsou pochmurné až depresivní, a hledal jsem různé přístupy, jak je zhudebnit. Imaginární komunikace vyústila v naše debutové album Horní chlapci (Indies Records, 1999). Nabídnul jsem mu jiný svět, po kterém možná toužil a kterého nebyl schopen dosáhnout. V této práci jsem pokračoval i na druhé desce, pojmenované Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ (Indies Records, 2000, reedice Indies Happy Trails, 2008), která se stala inspiračním zdrojem pro pozdější vznik polského divadelního představení, hru se zpěvy Ondraszek – Pan Łysej Góry (uvedeno v Těšínském divadle v Českém Těšíně, nahráno na CD v roce 2006). V Polsku znají tento příběh Ondráše, slezského zbojníka, hlavně díky povinné četbě a náš muzikál se stal velmi populárním. Uvažovali jsme i o přeložení do češtiny pro ostravské publikum. Zajímá Vás tvorba Ladislava Nezdařila, který vydal pod pseudonymem Jan Sut‑ nar básnické sbírky Tiché lásky (Moravská Ostrava: Josef Lukasík, edice Plamen srdcí, sv. 6, 1943) a Talisman (Moravská Ostrava – Praha: Josef Lukasík, edice Plamen srdcí, sv. 9, 1945) ovlivněné válkou a svým vězněním v Osvětimi? Hle‑ dáte novou inspiraci v poezii slezských básníků?

119

hudba a literatur

Tomáš Kočko

Tomáš Kočko

Verše psané hudbou

Verše psané hudbou

Ne, upřímně řečeno, obě válečné sbírky jsem měl v ruce a nestaly se pro mě tou patřičnou inspirací. Měl jsem touhu zhudebnit Bezruče, nadchlo mě jeho frázování. Nenašel jsem k tomu ale v sobě adekvátní hudbu, nějaký klíč. Když si někdo říká tyto verše, tak zjistí, že je to vlastně plné, ucelené. Uvědomil jsem si, že hudebně už nemůžu dát přidanou hodnotu jeho tvorbě.

Máte nějaký nový námět ke zpracování? Mám takový nápad, který se samozřejmě týká mého zakotvení v rodném kraji. Zajímají mě historické souvislosti a dávné hodnoty jeho obyvatel, kteří na Beskydy přišli a s horami koexistovali. O tom si tak přemýšlím, odkud přišli, co si s sebou přinesli, jak se to „jejich“ putování karpatským obloukem měnilo…

Vejce nebo slepice? Prvotně vzniká slovo nebo hudba? Jak kdy, ideální je, když to jde spolu. Slovo dává rytmus muzice, její frázování. A někdy je to tak, že první vznikne hudba, to se mi stalo na předposlední desce Godula (Indies Scope Records, 2011). Vůbec se nepokládám za textaře, vždycky nějaký text vypotím a pak se za něj hrozně stydím, protože to prostě není tak dobré, jako když to napíše například Bogdan Trojak. A proto jsem Bogdana Trojaka oslovil, aby mi napsal pár textů pro tehdy novou desku, a on to napsal skvostně.

Děkuji za rozhovor.

Můžete přiblížit tvůrčí proces zhudebnění? Jste ovlivněn hudební teorií, zna‑ kovostí slova či rétorickými figurami? Text si říkám, sám si ho přednáším. Marná sláva, každý, kdo zhudební text nějakým způsobem, vnucuje posluchači nejen svoje cítění, ale i svůj přednes. Pavlica třeba zhudební Skácela, takže mně ukazuje, jakým způsobem on by zřejmě přednášel jeho verše. Místy udělá hudební pauzu, někde slova dá blíže k sobě, text nafrázuje, rozseká, scukne… Hudbou dá důraz na některou slabiku, tu zvedne, jinou potopí. Já si text říkám, nebo si rovnou vezmu kytaru, hraju a zpívám si ho. Narodil jsem se tady a měl bych mít nějaký jazykový cit. Doufám tedy, že si to přednáším správně. Přestože mám na hudební fakultě JAMU vystudovaný obor operní režie, nemyslím si, že jsem ovlivněn (ani podvědomě) tím, jak se co má zhudebňovat. Možná objevuji objevené, ale asi by mě to nebavilo, kdybych to věděl a řídil se pravidly.

120

Ptala se Eva Mikulášková, redaktorka časopisu MUSICOLOGICA

121

Aneta Freislerová

„Neviditelná“ hudba Poezie Vladimíra Holana, jež se svojí poetikou vymyká klasickému českému zpěvnému belcantu a výrazně akcentuje existenciální problematiku, je pro hudební skladatele velkou výzvou, výzvou ovšem náročnou a do značné míry specifickou. Holanem osloveni byli především čeští skladatelé Nové hudby, tj. právě ona modernistická generace, která přijala zasvé revoluční změny v komponování, jak je do hudebního světa uvedl Arnold Schönberg a jeho následovníci. Prvním skladatelem, který zhudebnil Holanovu báseň, byl Jan Schneeweis1 v roce 1940, k dnešnímu datu se počet skladeb, organicky spjatých s Holanovou poezií, pohybuje kolem padesáti, přičemž většina patří do sféry hudby artificiální. Ke klíčovým holanovským skladatelům náleží již od šedesátých let jednoznačně Marek Kopelent (* 1932) a Lukáš Matoušek (* 1943), ale svrchovaným mágem české poezie se inspirovali i mnozí další významní hudebníci (Josef Berg, Pavel Bořkovec, Jakub Dvořáček, Petr Eben, Jan F. Fischer, Jan Klusák, Petr Křečan, Ivan Řezáč, Sylva Smejkalová aj.), v oblasti hudby nonartificiální pak mj. Dagmar Andrtová‑Voňková, Slávek Janoušek, Vladimír Mišík a Jiří Pavlica.

K nejmladším skladatelům vážné hudby, kteří kreativně „podlehli“ holanovské inspiraci, patří Ondřej Štochl2 (* 1975), absolvent AMU u profesora Marka Kopelenta. V roce 1999 Štochl zkomponoval skladbu Troufalost pro mezzosoprán, vibrafon, perkuse (triangl, činel, tamtam) a harfu jako svoji první skladbu na slova poezie Vladimíra Holana, později se ještě k básníkovi vrátil v osmnáctiminutovém opusu Úniky k radosti.3 Troufalost byla koncertně provedena nejméně dvakrát: 2. 12. 2002 v kostele sv. Vavřince v Praze na Malé Straně a 29. 6. 2002 v Kroměříži. Nebyla vydána žádná její oficiální nahrávka ani notový záznam, existuje pouze její rukopis. Takovýto stav by se z hlediska současného literárního provozu zdál poněkud podivuhodným, v poměrech tuzemské artificiální hudby jde však bohužel o situaci vcelku typickou (zřejmě nejrozsáhlejší, nejkomplikovanější a nejambicióznější holanovský projekt – Kopelentovo oratorium Ona skutečně jest… (1985 – 1986) nebyl nikdy proveden, partitura existuje pouze ve dvou exemplářích – v rukopise autora a v jedné kopii uložené v archivu HIS Voice v Praze). Autor skladby Troufalost Ondřej Štochl se k její kompozici vyjadřuje následovně: „Na tento text se mi zachtělo napsat hudbu, která by korespondovala svou prostotou a prů‑ zračností s onou ‚neviditelnou‘ básní. Ne tím, že by byla neslyšitelná (i když k tomu místy

2

3 1

Profesor gymnázia v Berouně, pianista, sbormistr, sběratel lidových písní a kritik.

122

hudba a literatur

Aneta Freislerová Narozena v roce 1988 v Ostravě. Je studentkou doktorského studia oboru hudební věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Působí v komorním souboru a skladatelském sdružení Konvergence jako umělecký vedoucí, na tomto postu se podílí hlavně na dramaturgii a koncertních řadách souboru v rámci festivalů (na festivalu Pražské jaro 2009 byl uveden také jeho prostorový melodram na verše Vladimíra Holana Úniky k radosti). Jeho skladby interpretuje mnoho souborů, např. Ensemble Bern, Moravská filharmonie Olomouc, Pražský komorní orchestr ad. ŠTOCHL, Ondřej. Úniky k radosti: pro soprán, klarinet, smyčcové kvarteto, 2 hráče na bicí a recitátora /hluboký mužský hlas/ na verše Vladimíra Holana. In: ŠTOCHL, Ondřej. Na cestě k vlídnosti [zvukový záznam na CD]. Praha: Rosa classic, 2011. RD2070.

123

Aneta Freislerová

„Neviditelná“ hudba

nemá daleko), spíše jinou svou vlastností, kterou lze přirovnat k Einsteinovu pojmu ‚kli‑ dová fáze pohybu‘. Tento termín označuje situaci, kdy např. dva automobily jedou stej‑ ným směrem a rychlostí – přestože se oba pohybují, vůči sobě vlastně stojí. Přeneseno do řeči hudby: šlo mi o to, aby napětí, které je ve skladbě přítomno, uspokojilo a zároveň nepře‑ hltilo posluchačovo očekávání. Výsledkem má být hudba, která místo děje či programu vyjadřuje stav. Stav, který se nemění po celou dobu trvání skladby, jen je vnímán někdy intenzivněji, jindy méně intenzivně. S trochou troufalosti rozveďme tuto myšlenku ještě dál. Hudba, která vyjadřuje po celou dobu neměnný stav, má za následek značnou defor‑ maci vztahu fyzikálního a psychologického času. Zatímco fyzikální čas – oněch jedenáct minut, které skladba trvá – nelze zpomalit, zrychlit ani zastavit, jsem přesvědčen, že s psy‑ chologickým časem lze dělat podstatně víc. Mým cílem tedy bylo, aby posluchač mohl zcela ztratit pojem času, ale myslet si, že se mi to podařilo a že tato skladba působí univerzálně, to by byla teprve troufalost…“ 4 Předlohou skladby, jak uvádí sám skladatel ve výše citovaném textu, je báseň „Troufalost“ z Holanovy sbírky Bolest 5, tato báseň však nese ještě širší konotaci, neboť je věnována památce spisovatele a katolického kněze Jakuba Demla, kterého si Holan velmi vážil a se kterým byl v kontaktu.6

4 5 6

ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Praha: partitura, rkp., 21 s., 1999. HOLAN, Vladimír. Bolest. Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 24. Dopisovali si a Deml Holana dokonce dvakrát osobně navštívil.

124

hudba a literatur

Aneta Freislerová


TROUFALOST Památce Jakuba Demla Toužil jsi už dávno napsat báseň tak prostou a průzračnou, že by byla neviditelná, nikomu na obtíž zde, ale možná čtená andělem!... A přemýšlel jsi často, o čem by taková báseň měla zpívat, i když cítíš, že o čemkoli, jenomže tak prostě a průzračně, že by musila být neviditelná…

Nástrojové složení skladby sestává ze tří viol, vibrafonu, perkusí a harfy – je voleno jako soubor velmi jemných a subtilních barev. Instrumentální introdukce skladby, která uvádí mezzosopránové sólo, sestává v partituře ze strany jedna a dvě, přesněji řečeno z prvních čtrnácti taktů. Skladba nese tempové označení lento. Do nástupu mezzosopránu 7 oscilují v řídké a rozvolněné faktuře tři violy s jemnými flažolety, heterofonicky se spojující nebo na sebe navazující. Ve 3., 5., 6., 9., 11. a 12. taktu doplňují fakturu akordy vibrafonu – jedná se o troj – až sedmizvuky. Harfa se zde vyskytuje pouze sporadicky s intervaly a punkty.

7

Jedná se právě o prvních 15 introdukčních taktů.

125

Aneta Freislerová


Obr. 1 – pětizvuk vibrafonu


Ve 22. taktu nastupuje třetí viola (III.) s drženým intervalem čisté kvarty (as – des), během dvou následujících dob se k ní připojují viola II. se souzvukem čisté kvinty (d – a) a viola I. se souzvukem rovněž čisté kvarty (fis – h), který v následujícím taktu přechází v držený interval totožný, ale na tónech (es – as). Celá tato faktura, doplněná pouze znovu počínajícím sólem mezzosopránu, je stále vedena v tichých flažoletech (nízká dynamika pianissimo – piano, využívá decrescenda) a trvá pouhé dva a půl taktu (takt 22, 23 a 24).

Segmentace řídkého a tichého textu je vsazena do střídavého 3/8, 4/8, 6/8, 7/8 a 8/8 taktu, což působí jako snaha o drobnou rytmickou proměnlivost. Vokální part, který vstupuje do faktury po introdukci na straně třetí (takt 15), je článkován s ohledem na kola básnického textu Tou – žil jsi už dá – vno na – psat bá – seň. Mezzosopránové sólo překvapuje kontrastem jednoduchých segmentů, například zhudebněním slov Toužil jsi už dávno dvěma malými terciemi posunutými o půltón (Toužil jsi opakováním tónu [as 1], už – [f 1], dá – [a1] – vno [fis 1]), a naopak segmentů komplikovanějších. Logika střídání velkého počtu různých taktů, anebo jen dvou typů taktů (6/8 a 4/8 8 ) s nástupem sopránu není vysvětlitelná racionálním záměrem, a vznikla zřejmě intuitivně pod bezprostředním vlivem Holanovy básně.

Obr. 3 – držené intervaly viol a počínající mezzosopránové sólo Obr. 2 – počátek mezzosopránového sóla

8

126

ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Op. cit., s. 4.

hudba a literatur

Aneta Freislerová

Obdobná figura ve violovém partu se objevuje téměř vzápětí v taktech 25, 26 a 27. Právě v taktu 27 zazní všechny tři držené flažolety viol ne následně, ale unisono v intervalech čistá kvinta (viola III.), čistá kvarta (viola II.) a opět čistá kvinta

127

Aneta Freislerová


(viola I.). Vzniká tak šestizvuk (e – h – c – f – ges – des). Pokud jej ovšem rozepíšeme do řady, najdeme mezi tóny shluk intervalů malé sekundy (h – c – des, e – f – ges).


Ve 30. taktu přechází zhudebnění slova neviditelná z původního zhudebnění, jímž je opakovaní noty d 1 osminové hodnoty proložené pauzou totožné délky pod kvintolou, v taktu 32 do speakingu, který zdůrazňuje slovo jeho opakováním. Výše uvedené využití speakingu je zřejmě témbrovým záměrem a jeho provedení je velmi závislé na schopnostech mezzosopranistky, jelikož se jedná o značně náročný prvek, který může poškodit kontinuitu skladby či její barvu.

Obr. 6 – přechod zhudebnění slova neviditelná na speaking Obr. 4 – držený šestizvuk viol

Mezzosoprán, oproti dříve jednoduchým segmentům, využívá v taktu 27 naopak segmentu, který se jeví jako „antifigura“, když v textu: báseň tak pros‑ tou a průzračnou, je pro slovo průzračnou zvolena komplikovaná hudební podoba. To vše se děje oproti ostatním vrstvám hudební faktury ve střední dynamice (mezzoforte).

Jeden z vrcholů básně, slova začátku třetího verše – nikomu na obtíž zde, je umocněn velmi propracovanou vokální linkou, zatímco instrumentální faktura zůstává v návaznosti na svou předešlou podobu. Vokální sólo, které vpadá do téměř prázdného prostoru, působí opět jako vycizelovaná figurická situace s ohledem na text: nikomu na obtíž zde, ale možná, možná 9 čtená Andělem! 10

9 Obr. 5 – komplikovaná hudební podoba pro slovo průzračnou působí jako „antifigura“

128

hudba a literatur

Aneta Freislerová

10

V básni Vladimíra Holana se slovo možná vyskytuje pouze jednou, skladateli šlo zjevně o jeho zdůraznění opakováním a také podtržení váhavosti, kterou slovo vyjadřuje. Ondřej Štochl mění ve slově andělem začáteční písmeno a na písmeno A.

129

Obr. 7 – vokální sólo – nikomu na obtíž zde, ale možná, možná čtená Andělem!

Dále je v kompozici patrné postupné zahušťování faktury, které počíná ve violovém partu, zatímco harfa a vibrafon se vyskytují pouze výjimečně, a to punkty, obvykle na první či poslední době taktu. V 82. taktu vstupuje do držených souzvuků viol (c1 – h1 – des1 – e1) trojzvuk vibrafonu na čtvrté době (g2 – a2 – es2) a na druhé polovině této doby také pětizvuk v harfě (G – AS – B – ces – fis1). Taktéž jsou do hry více zapojeny perkuse. Celá faktura zde graduje ve vysoké dynamice (poco forte – mezzoforte – forte), aby o takt později mohla využít decrescenda viol a utichnout v dynamice nízké (mezzopiano – piano). Tímto vrcholem je připraven nástup klíčového slova textu. Rozčlánkování textu kulminuje po předchozím gradačním instrumentálním vrcholu slovem neviditelná.11 Použití prostředků k práci se slovem navazuje na již dříve využitou situaci, a to převod ostinátního zhudebnění na speaking. Rozdělení slova na slabiky proložené pomlkami osminové hodnoty je totožné s předchozím zhudebněním stejného slova v taktu 32, mezzosoprán zde vstupuje do zcela utichlé faktury, což je po předchozím vrcholu ve forte značný kontrast.

11

ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Op. cit., s. 13, takt 84.

130

Obr. 8 – vstup mezzosopránu do vyprázdněné faktury

hudba a literatur

Aneta Freislerová


Speaking totožných slov už vstupuje do heterofonního dialogu viol. V druhé polovině slova (nevi – ditelná) už zaznívá také trojzvuk (h1 – d2 – b2) ve vibrafonu a harfě (as1 – des2 – g2) o půl doby později. Zhudebnění se mi jeví jako

131

hudba a literatur

hra se slovy – na první záporné polovině slova instrumentální barvy (vyjma viol) mlčí, zatímco po vyřčení druhé poloviny (viditelná) najednou vstupují do faktury. Tímto slovem také končí linie mezzosopránu (takt 87).

Po ukončení této linie následuje poměrně dlouhá dohra – celých 38 taktů, které jsou děleny následovně: 38 taktů 5 taktů Hra viol, nárůst akcí vibrafonu a harfy, perkuse

4 takty Hra viol

5 taktů Violy tacet

3 takty Violy ppp possibile

21 taktů Dohra v užším slova smyslu, vibrafon, perkuse, harfa

Báseň Troufalost hovoří o průzračnosti, neviditelnosti – taková je i skladba Ondřeje Štochla, čirý prostor zaplněný hlubokou myšlenkou, která je ještě umocněna vědomím, že báseň byla svým autorem věnována památce Jakuba Demla.12

12 Obr. 9 – speaking

132

Článek je upravenou verzí kapitoly z autorčiny diplomové práce: FREISLEROVÁ, Aneta. Sondy do zhudebňování poezie Vladimíra Holana v české artificiální hudbě XX. a XXI. století. Brno, 2013. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy. Vedoucí práce Miloš Štědroň.

133

hudba a literatur

Norbert Holub Narozen v roce 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Debutoval básnickou sbírkou Zrcadlo pod jevištěm (Mladá fronta, Praha 1989), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov. Průběžně se zabývá vědecko-osvětovým projektem Bláznící básníci a překládáním poezie (Tadeusz Borowski, Josif Brodskij, Rafał Wojaczek ad.).

Norbert Holub

Na notách slov Vzájemnými vztahy mezi hudbou a poezií se poslední dobou v českém prostředí mnoho odborníků nezabývá, jednou z výjimek je bohemista Radomil Novák a jeho publikace Hudba jako inspirace poezie.1 Prvotním cílem Novákovy knihy je taková interpretace poezie, kdy hudba je vnímána jako jeden z hlavních výkladových klíčů. Mezioborový průsečík dvou příslušných uměnovědných disciplín (tj. vědy literární a hudební) výchozí situaci svojí podvojností nijak neulehčuje – již vymezení základních pojmů není jednoduché po stránce terminologické ani obsahové. Muzikologie i literární věda často vykládají termíny z hlediska vlastní disciplíny, což je logické, ale tento jednostranný výklad zároveň vnáší do dalšího bádání či chápání jisté překážky, například v podobě nesrozumitelnosti pro jinou disciplínu. Například píseň je literární vědou vykládána jako útvar primárně literární. V prvních kapitolách je kompilačně nastíněna výběrová literatura vztahující se k danému tématu, jedná se především o připomenutí klasické Hegelovy a Zichovy estetiky a literárněvědných prací Miroslava Červenky, další odkazy míří k dodnes inspirativnímu sborníku brněnského muzikologa Rudolfa Pečmana

Hudba a literatura.2 Po tomto teoretickém úvodu již následují samotné výkladové kapitoly, které jsou, dle mého názoru, stěžejní podstatou knihy. První samostatná interpretace („Poezie na hraně slov a tónů“) je věnována Antonínu Sovovi, jenž pocházel z muzikantské rodiny, hrával na housle a v mládí se dokonce rozhodoval, zda se bude věnovat hudbě nebo literatuře. Ve své poezii, ať již impresionistické či symbolistické, básník nechal rozeznít český verš do té doby neslýchanou hudebností. Její jednotlivé prvky Novák podrobně a precizně rozebírá: V ukázce vidíme aliteraci užitím souhlásky „s“, práci s dlouhými vokály, rýmy, asonance, převážně daktylský rytmus: Stříbrné skřivanů písně slunečné ve výši? Les černý se dívá přísně. Což ještě neslyší? „Jarní píseň“ ( Ještě jednou se vrátíme, 1900) 3

Velmi nosným nápadem se ukázala být myšlenka interpretovat dva mozartovské cykly (Mozart v Praze a Mozartiana II) napsané dvěma různými básníky, Jaroslavem Seifertem a Vladimírem Holanem. Vzhledem k tomu, že oba autoři zpracovali stejné téma, a to ve stejné době první poloviny padesátých let, přičemž

2 1

NOVÁK, Radomil. Hudba jako inspirace poezie. Ostrava a Šenov u Ostravy: Ostravská univerzita a Nakladatelství Tilia, 2005. 183 s. Edice Universum, sv. 8. ISBN 80‑7368‑085‑8, 80‑86904‑09‑1.

134

3

PEČMAN, Rudolf (ed.). Hudba a literatura: Sympozium [poř.] komisí Janáčkova hudebního Lašska… [aj.] ve Frýdku‑Místku, 20.–21. listopadu 1981: Sborník prací. Frýdek‑Místek: Okresní vlastivědné muzeum, 1983. 115 s. NOVÁK, Radomil. Op. cit., s. 68.

135

Norbert Holub

Na notách slov

Na notách slov

oba byli generační vrstevníci a vzájemně se přátelili, zřetelně a názorně se vyjevil diametrální rozdíl mezi jejich básnickými přístupy. Novák tak mohl přesvědčivě a zcela konkrétně ukázat, že tam, kde je Seifert básníkem opěvujícím, mélicky rozezpívaným, smířlivě harmonizujícím a vcelku optimistickým, je Holan naopak básníkem mučivě se tázajícím, tragickým, s tendencí k rozryvné disharmonii. Budoucí nobelista mistrně, jako lyrizující krasobruslař, krouží v působivých piruetách s občasným sklonem k verbálnímu i myšlenkovému kýči. Naopak Holan jde nelítostně do hloubky, aniž bere na milost mámivě líbivé slogany à la „Mí Pražané mi rozumějí“. Výsledná vzájemná (byť svými tvůrci nezamýšlená) básnická konfrontace vyznívá následovně: Zavalen kufry ze všech stran, schoulil se mlčky za záclonu a jeli. Jako rány hran zněly mu tentkrát hlasy zvonů;

Říkal, že smrt je klíčem k opravdivému štěstí. Černé klíče, černé noty, černé pauzy.4

nechtělo se mu vyjet z bran.5 Reflektována je i první řada Holanových Mozartian, jež vznikla již v roce 1937 pod vlivem mozartovského výročí, a také pozdní Seifertova báseň věnovaná W. A. Mozartovi – „Noční divertimento“6, napsaná (na rozdíl od předcházejícího cyklu dvanácti rondo) ve volném verši. Po těchto dvou mozartovských kapitolách („Génius – Osud – Hudba – Smrt“ a „Variace na mozartovské téma“) následuje

4 5 6

HOLAN, Vladimír. Mozartiana. Praha: SNKLU, 1963. SEIFERT, Jaroslav. Spisy. Sv. VI. Praha: Československý spisovatel, 1964. SEIFERT, Jaroslav. Býti básníkem. Praha: Československý spisovatel, 1983.

136

hudba a literatur

Norbert Holub

mikuláškovská kapitola nazvaná „Zaumný zpěv“. Novák nejdříve stručně reprodukuje studii Jiřího Opelíka věnovanou zvukové stránce Mikuláškovy poezie, jež nachází rafinované a komplikované tvůrčí postupy na úrovni hlásek, slov, veršů a celého textu. Dále je připomenuta básnická typologie muzikologa a estetika Otakara Zicha a právě v jejích intencích Novák uvažuje o zařazení Oldřicha Mikuláška do skupiny básníků hudebních – ale nakonec mu přiznává pouze částečnou hudebnost, nikoliv úplnou. V této souvislosti jmenuje „čistě hudební bás‑ níky“ (dle Zicha): Karla Hynka Máchu, Karla Jaromíra Erbena, Antonína Sovu a Petra Bezruče. Názorně se zde mimochodem vyjevuje jistá problematičnost šablonovitého a zautomatizovaného přejímání užití Zichovy typologie, neboť jedno z klasifikačních kritérií, podle něhož „slova mají cenu především jako zvuky“, lze z výše jmenované čtveřice klasiků aplikovat nanejvýše na Sovu. Nepřiléhá‑li tato definice na Mikuláškovu poezii en bloc, což nepřiléhá, pak nevystihuje ani Erbena či Bezruče, pro něž sémantický obsah byl více než důležitý. Jestliže výše uvedená poznámka je spíše polemikou se Zichem nežli s Novákem, následující komentář míří k poněkud efektnímu názvu mikuláškovské kapitoly „Zaumný zpěv“. Titul svým adjektivem jednoznačně odkazuje ke známému termínu „zaum“ (заум), jímž Velemir Chlebnikov pojmenoval poezii zcela osvobozenou od svého sémantického obsahu a nesenou především svojí formální (a to zejména zvukovou) stránkou. Samozřejmě se v Mikuláškových básních najdou i vyloženě zaumné pasáže, viz Novákem citovaný verš „Aldruna gube tabe!“, nicméně akcentovaná zvukovost a hudebnost Mikuláškovy poezie ještě není dostatečným důvodem k tomu, aby byla nazvána zaumným zpěvem. Prší tak, že v uších prší. Prší tak, že v stromech šustí hedvábíčko, které mužští slyší v husté chůzi žen –

137

Norbert Holub

Na notách slov

a ten déšť je neopustí. Nikdy už je neopustí. Svět je stále zatažen. A zataženo je i v duši. Teď i na vodu však prší; i na hloubky; na vše – i vrš a na ryby chycené v té vrši.7 Bohužel se nemohu nezmínit o několika drobných nedostatcích a omylech, jež nespadají na vrub autora, ale odpovědného redaktora (v tiráži neuvedeného). Ukazuje se zde, jak náročné je připravit odbornou knihu (nejde o skripta) s minimem věcných chyb, a to dokonce i v univerzitním nakladatelství: je‑li brněnský alternativní hudebník Vladimír Václavek označen v textu8 rozpačitě jako pouhopouhý Václavek a v rejstříku bohorovně vyindexován jako Bedřich Václavek, je to vposledku nakonec úsměvné, alespoň na břehu řeky Svratky a Svitavy. Obdobně humorný je překlep: „klade důraz na konotaci na úkor deto‑ nace“.9 Zůstává ale otázkou, zda Vladimír Mišík opravdu někdy zpíval Seiferta a Horu10, spíše se zde nabízí možnost nechtěné záměny s Karlem Plíhalem

7 8 9 10

MIKULÁŠEK, Oldřich. Agogh. 2. vydání, 1. v Československu. Praha: Československý spisovatel, 1989. NOVÁK, Radomil. Op. cit., s. 42. NOVÁK, Radomil. Op. cit., s. 31. NOVÁK, Radomil. Op. cit., s. 42.

138

hudba a literatur

Norbert Holub

Na notách slov

(Karel Plíhal / Jaroslav Seifert: „Vánoční píseň“11), respektive s Vladimírem Mertou (konvolut písní na slova Josefa Hory12). V kainarovské kapitole „Poezie in blue“ jsou postupně uváděny konkrétní rysy bluesové hudby (posmutnělé vyladění, opakování, variace, plebejskost, outsiderství, jistá monotónnost, hovorový jazyk, trojveršová strofičnost AAB atd.) a jejich evidentní odraz jak v Kainarových písňových textech, tak i v básníkově bluesové poezii, což přesvědčivě dokumentují konkrétní verše. Pověstná „vlivologie“, jež mívá ze své podstaty sklony k subjektivnímu voluntarismu a svévolným spekulacím, je zde představena v tom nejlepším světle, neboť se opírá o objektivně doložitelný a průkazný materiál. Mimochodem se zde bezděky ukázala výsostnost Kainarovy poezie, kterou neerodovala ani jeho oportunistická komunistická angažovanost, ani lidská problematičnost básníkovy osobnosti (obdobně jako v případě Vítězslava Nezvala). Nejsem šťasten Nejsem zoufalý Bylo to jiné než lze předvídat Nosiči kufrů Kteří volali Poslední vagón Bral jej líný spád 13

11 12

13

PLÍHAL, Karel. Takhle nějak to bylo… [Zvukový záznam na CD.] Brno: FT Records, 1992. MERTA, Vladimír. Struny ve větru [Zvukový záznam na MC]. Praha: Československý spisovatel, 1988. MERTA, Vladimír. Struny ve větru [Zvukový záznam na 2CD]. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Galén, 2011. G 11 022 2. KAINAR, Josef. Moje blues. Praha: Československý spisovatel, 1966.

139

Na notách slov

Kniha je de facto mírně upravenou verzí disertační práce14, kterou Radomil Novák obhájil v roce 2003 na katedře bohemistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a je tedy vcelku logické, že v ní dominuje pohled literárněvědný. Protože jde o práci mezioborovou, ukazuje se zde principiální metodologická náročnost takovéto kombinace, kdy se k danému textu zřejmě (z hlediska ryze organizační stránky) nemusí vyjadřovat již žádný odborník z druhé disciplíny, a tak logická dominance primárního oboru postupně spíše bytní, než aby byla vyvážena či případně i konstruktivně korigována. To lze dokumentovat mj. jak na relativně skromném soupisu uvedené muzikologické literatury (zhruba deset položek), tak i na takovém symptomatickém detailu, jímž je citace pojmu „atonální harmonie“. Pramenem zde byla studie italského bohemisty Angela Maria Ripellina, z kontextu je však velmi pravděpodobné, že ani Ripellino sám, ani autor knihy zřejmě nezná přesný význam pojmu atonalita, jenž zde používá spíše ve významu disharmonie anebo kontrastu: „Holan proniká do disonantních lexikálních sfér, dává jedné prostupovat do druhé, a tím dosahuje drsného atonalismu, nebo jak říká on (Holan – pozn. A. M. R.), atonální harmonie.“ 15 V závěru je třeba říci, že kniha je velice zdařilým a záslužným počinem, a to zejména ve svých interpretačních kapitolách, ve kterých Novák prokazuje nejen odborné znalosti, ale také vlastní múzičnost, bez níž by jakékoliv teoretické uvažování o věcech básnických i hudebních bylo jenom sucharskou kumulací grantů, publikačních položek a započitatelných kreditů. Výše uvedené připomínky nechť jsou tedy brány spíše jako aktivní vstup do dialogu s touto prací nežli její negativní kritika.

14 15

hudba a literatur

Norbert Holub

Norbert Holub

Na notách slov

A úplně nakonec ještě poznámka zcela praktická: je paradoxní, že tato kniha, jež je v českém kontextu neopominutelným počinem, není k dispozici ve fondu Ústřední knihovny Filozofické fakulty brněnské alma mater (zde je dostupná pouze její disertační ur‑verze).

NOVÁK, Radomil. Hudba jako inspirace poezie. Brno, 2003. Disertační práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav české literatury a knihovnictví. Školitel Jiří Trávníček. NOVÁK, Radomil. 2005. Op. cit., s. 82.

140

141

Lucia Piussi (Živé kvety)


NA MOJEJ ULICI

Živé kvety založili v roce 1994 herečka Lucia Piussi (zpěv, kytara, autorka textů), novinář Peter Bálik (kytary, baskytara, autor většiny hudby) a Veronika Wiedermannová. V současnosti kromě Piussi a Bálika v Živých kvetech dále hrají: Agnes Lovecká (bicí, housle, zpěv), Juraj Mironov (baskytara, Rhodes piano, zpěv) a Jakub Kratochvíl (klavír, kytara, Rhodes piano). Fungování kapely bylo v minulosti úzce spojeno s bratislavským divadlem Stoka, kde kapela koncertovala, doprovázela některá divadelní představení a kde také nahrála album Sloboda. Vydaná alba: Živé kvety (Mediálny inštitút, 2000), V dobrom aj v zlom (Pavian Records, 2003), Na mojej ulici (Slnko records, 2004), Sloboda (Slnko records, 2005), Bez konca (Slnko records, 2007), 12 + 1 (Slnko records, 2008), Zlaté časy (Slnko records, 2009), Spúšť (Slnko records, 2010), Oľga, ideš svojím tempom! (Slnko records, 2012). V roce 2011 vyšel komplet Perute – live CD & DVD & kniha textů. Kromě textů písní píše Lucia Piussi také prózu, v roce 2011 publikovala román Láska je sliepka, (Marenčin PT; česky Láska je slípka, Paseka, 2013), v roce 2012 soubor povídek Život je krátky (Limerick), z něj je přetištěna povídka Luxus‑ ná žena za pár šupov.

Na mojej ulici Sú pavlače A atmosféra dobrá

142

Na mojej ulici Sú brány dokorán A v nich sa trasú psi Od doktora

gramofo

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

A schody z pavlače ma vedú do dvora A Maja, keď ma zbadá, skríkne na mňa: „Ach, ideš ticho ako vrah!“ NA MOJEJ ULICI ŽILI LEN CHUDÁCI VTRHLI SEM BOHÁČI O CHVÍĽU PÔJDEME DO PIČI! Soša je druh A Maja jeho družka Navzájom sa vedú domov Cesta im je úzka

143



Soša je druh A Maja družka On jej šepká nežným tónom Sprostosti do uška Ty si môj druh Ty moja jediná Družička drahá Čo nikdy u mňa, ach Pristáť nemala!

gramofo



Bol to divný pár Ale už Už je po všetkom... NA MOJEJ ULICI ŽILI LEN CHUDÁCI VTRHLI SEM BOHÁČI O CHVÍĽU PÔJDEME DO PIČI!

(Na mojej ulici, 2004)

NA MOJEJ ULICI ŽILI LEN CHUDÁCI VTRHLI SEM BOHÁČI O CHVÍĽU PÔJDEME DO PIČI! Na mojej pavlači Pozerám do dvora Ako tie deti rastú Pod oknom dílera Keď výkrik pretne vzduch A všetci stíchnu Psi ostria do tmy sluch Mačky zmiznú Policajt vraví susedom Ja som ich vídal

144

145




PATRÓN BEZNÁDEJE Prišiel sa sem upiť k smrti A nás sa na to dívať nútil

Zvláštne je, čo vravia ľudia, Že sa ďalej na jeho smiech budia

Rozhadzoval peniaze jak šupy Až sa sem zbierali všetky supy

On tu je, aj keď tu nie je Hovoril si sám, že je Patrón beznádeje Ou jeee!

Z trhu sa vracal taxíkom Hoci to mal asi päť krokov Ou, jeee Tak už tu nie je... Ou jeee... Hovoril si sám, že je Patrón beznádeje Ou, jeeee...

gramofo


Nie je v tom žiaden rozdiel On tu žije, aj keď už zomrel On tu je Aj keď tu nie je Patrón beznádeje...

(Na mojej ulici, 2004)

Lozili už po ňom divé mačky Keď ho našli v kuchyni horeznačky Prišiel si sem iba zložiť kosti Bez hnevu a akejkoľvek zlosti

146

147

gramofo





FARBY Sto rokov som videla trávu a myslela si, že je to les Sto rokov som vešala hlavu a nevedela cez cestu prejsť Sto rokov som kreslila mrak a mala iba sivé pastelky Sto rokov som nedvihla zrak od starej čierno-bielej telky

Sto rokov – zbierať len samotu, smútok a vinu Sto rokov – vliecť ich za sebou jak slinu Sto rokov – bez jediného výskoku do vzduchu Sto rokov – blúdim vo veľrybom bruchu

Dám ti všetky farby Dám ti celý svet Dám ti všetky farby tohto sveta Ty z nich neurobíš šeď Neurobíš šeď!

Dám ti všetky farby Dám ti celý svet Dám ti všetky farby tohto sveta Ty z nich neurobíš šeď Neurobíš šeď

Sto rokov ma studený pot a krikľavé sny dusili Sto rokov som stavala plot a usínala bez sily Sto rokov som verila, že čakám už blesk z jasného neba Sto rokov sa vliekla niekam a nevidela pred sebou ísť teba

(12+1, 2008)

Dám ti všetky farby Dám ti celý svet Dám ti všetky farby tohto sveta Ty z nich neurobíš šeď Neurobíš šeď!

148

149




TAK TO JE Narodíš sa o jednej hodine V jednej bezvýznamnej rodine Na konci šialeného storočia Kde vládlo zlo všetkým na očiach V znamení váh, v zajatí dúhy Plný pochybností o sebe aj o druhých A jediné čo majú tvoji rodičia Starého deravého Moskviča TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE... Sudičky ti dajú rôzne talenty Z každého málo - to vieš len ty No snažíš sa žiť a mať aj radosť Obhrýzaš život ako šteňa kosť A jedného dňa všetko premeníš na nové Vodu na víno, talent na lóve Len rozum a cit nejdú dokopy Tak vitaj v srdci Európy TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE... A je tu škola - je prvá svetová veľmoc Demonštruje silu, predstiera pomoc Ramená, lakte, svaly, aj boky Čavas mange kultúra, nie si Rocky! Úchyláci všade na svete Čo nevedia nič a ich obete

150

gramofo


Raz zasmeješ sa cez slzy Víťazi nie sú grázli, no vriťvlezi TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE... V škole ťa mučili toľko rokov A vystačíš si s malou násobilkou Založíš kapelu - všetko musíš nosiť Či vonku štípe mráz, či štípu osy Niekto sa vezie, niekto to rád peši Niekto má všetko, len sa nevie tešiť Život plný úmorných krokov Ak chceš z neho niečo mať ostaň rojko TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE... Narodíš sa o jednej hodine V beznádejnej rodine V beznádejnom storočí Len s tým nechoď všetkým na oči Že si v znamení váh, v zajatí dúhy Plný pochybností o sebe, aj o druhých Plný pochýb, plný túžby Rozpoltený ako fízel mimo služby TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE...

(Zlaté časy, 2009)

151




REÁLNY ŽIVOT Kým spal, zbalila si veci Vzala syna za ruku, zmizli do noci To bola pomsta za posledné pol deci Kým sa spamätal, volal linku prvej pomoci

Kým spal... Takých príbehov je tisíc V zmoknutých novinách, v kalužiach na ulici Niekedy okamih trvá 1000 krokov Zastavíš sa až pred prvou realitkou

Kým spal, napísal vetu: „Možno nie sme tu, ale čo ak sme tu?“ Roztrasenou rukou, ktorá nemá ani tridsať Keď sa spamätal, prestal kričať

Je tu reálny život reálnych vecí Paralelných svetov na mesiaci Reálne bahno, krása aj špina Nekončí, stále začína

Je tu reálny život, reálny svet Reálnych krokov, snov a viet Reálne bahno, krása aj špina Nekončí stále začína

Reálny život, reálne šťastie Reálne žiť je to najkrajšie, jasné Reálny život plný svetiel Ak prežiješ to peklo, tak kričíš ešte Ešte!

Reálny život, reálne šťastie Reálne to prežiť je to najťažšie, iste Reálny život plný svetiel Ak prežiješ to peklo, tak kričíš ešte

gramofo


(Spúšť, 2010)

Kým spal, zbalila si veci Vzala syna za ruku, „Poď, neskončíme v peci!“ Na štrkovej ceste, na sklonku roku So zimou až do morku, so slzou v oku

152

153




NA ŽILINSKEJ ULICI Najprv sa pristavím pri stánku s banánmi Mestom sa preplavím dám cukor do kávy Stánkari vylievajú vodu z plachiet Vzduchom ešte blúdia odrazy kvapiek Jahody jak šperky svietia na slnku Kto by myslel na búrku A ja mám svedomie čisté jak tento svet a pozerať späť sa mi nechce

gramofo


Tento nádherný svet úniku z neho niet A tak len pozorujem osy jak pasú po ovocí a teším sa že už si preč... A ja mám svedomie čisté jak tento svet a pozerať späť sa mi nechce

(Oľga, ideš svojím tempom!, 2012)

Na Žilinskej ulici vreckári pri práci kým úradníčky z ministerstva sociálnych vecí mudrujú nad ovocím

154

155




POSLEDNÝ PES Na druhej strane zemegule tiež máme peniaze aj slivkové gule vysoké dane aj dlžoby som posledný pes čo žije na hranici chudoby posledný pes, ale poslední budú prví kráčam proti prúdu vlastnej krvi mám svoje miesto pri okienku mám rada keď sa obraz mení na myšlienku MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR Na druhej strane zemegule je po výplatách, všetci sme na nule toto je čierna diera, je to vysavač, škaredý pohľad, rana hnisavá Nie som patriot ani lokálny chráň si holú dušu medzi kostolmi aj lokálmi krása spasí svet, som straka kradnem ornament zo šupín draka MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR Vchádzam do domu prednou bránou prechádzam pavlačou, pozriem na dvor zdravím predajcov Nota bene

156

gramofo


dole majú výdajňu, poznáme sa po mene Konečne po zime vyšlo slnko cez dvor kráča vysmiaty „Dušanko tak ako?“ Sme iba naskok od inej galaxie Ten kto spával na schodoch, vie kde žije Otváram dvere, môj pes ma víta tak toto je môj život – la dolce vita Otváram dvere – ani hladná ani sýta tak toto je môj život – la dolce vita MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR Nič nie je také ako vyzerá týrané dieťa sa tak nežne pozerá spod stola na ktorom si prominenti rozložili mapy a rozdelili kšefty Ty vidíš obrus a na ňom črepy Pobežím za tebou po nekonečnej stepi Pre letmý dotyk, pre také čosi Pre jemný záchvev absolútnej krásy MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR

(Oľga, ideš svojím tempom!, 2012)

157


LUXUSNÁ ŽENA ZA PÁR ŠUPOV Moja najlepšia kamarátka pôsobí luxusne. Vyzerá tak, ako by ju obliekal milionár. Akoby ju vydržiaval a šatil a zahŕňal šperkami nejaký boháč a ona sa len prechádzala po meste. A provokovala. Odhadzovala nedojedené broskyne. Vycierala sa. Že robí všetko pre to, aby vyzerala tak, že na to má. A pritom – opak je pravdou. „Chodí, ako keby mala dve piče!,“ povedala raz na Janu jedna známa mojej známej. Bola som prekvapená. „Dve piče?“ Ľudí ale nezmeníte. Myslia si svoje. A niekto ich skrátka provokuje. Ako Jana. A pritom, prisahám – pravý opak je pravdou. Moja najlepšia kamarátka ešte zo základnej, Jana, vyzerá ako luxusná, vydržiavaná žena nejakého hýrivého milionára a pritom úplný opak je pravdou, obaja, aj jej manžel aj jej milenec sú držgroši. Tak. Neskutoční držgroši. Ani na obed ju nevedia pozvať. Neradi vyťahujú peňaženku. Všetko platí ona. Naozaj. Vlastne každý chlap, s ktorým kedy bola, bol držgroš. Na peniaze. „No to je neuveriteľné,“ hovorí fajnšmekersky Silvia, ktorá o tomto podstatnom detaile zo života mojej kamarátky Jany ani netušila. „Veď ty si vlastne pre nich taký klenot!“ Zvolá Silvia a jediný trs vlasov, ktorý nemá vystrihaný, akýsi kohútik či čuprina, ako to voláme, sa jej smiechom zatrasie. „Klenot za pár šupov!“ Dodávam ja a už sa rehoceme všetky tri. Jana sa rehoce tak, že okrem porcelánovo bielych zubov s medzierkou vpredu vytrčí aj ďasná. Aj to na nej ľudia nenávidia. Z hĺbky duše. Tie zuby, medzierku, ďasná. Okrem toho Jana nemá jednu hlasivku, pretože jej praskla od vrieskania na školskom výlete, keď ju chalani obhadzovali žabami. Takže jej smiech, keď sa nekontroluje, čiže takmer vždy, zneje rovnako, ako keď čašník zatlačí na odšťavovač. Niekomu až bubienky vykrúti. Nevadí. Nám nie. A sme tu samé. „Už je to jasné,“ dodáva Silvia a pohodlne sa rozvalí na stole. „Ty si vlastne taký klenot pre tých držgrošov a nemusia do teba ani nič investovať, no to je úžasné!“

158

gramofo




„Luxusná žena za pár šupov!“ Zhrniem to krútiac hlavou a sypem si trochu cukru do tej kávy. Už sa tak nesmejem. Ale je to furt sranda. Tento život. Hm. „No minule, keď sme boli v reštike aj s Dankou Tlčkovou, lebo sme ju pozvali,“ pokračuje moja Jana svojím detským, vysokým hláskom, „mali sme účet tridsať euro. Ja som dala dvadsať a Rudo dal dve eurá a pozerá na účet a vraví, že ešte osem chýba! Hahaha!“ A Jana sa smeje a krčí nosom od hanby nad ním, nad týmto svojím milým Rudkom. Silvia zvážnie. „No počkaj. A ty mu to nepovieš, že je držgroš?“ Čuduje sa. „Nepoviem. Čo by som mu to mala hovoriť, veď je to trápne.“ Povie Jana a ja si uvedomím, že ona je asi fakt dáma. Teda v niečom. „Ale nikdy ste sa o tom nerozprávali?“ Diví sa Silvia. „Nehovorím mu to. Veď to je jedno. Radšej zaplatím. Je to jeho hanba.“ „Ale mala by si mu to povedať.“ Vravím teraz vážne ja, tým svojím debilne poučným spôsobom. Vždy takto poučujem svoju najlepšiu kamarátku, už od detstva. Neviem načo. „Však on to vie sám.“ Skonštatuje Jana a chvíľu sme ticho. Má pravdu. „Ale treba to povedať!“ Nedám sa zrazu ja, lebo si spomeniem na hádku s Milanom, s ktorým som strávila jeden týždňový výlet na jazerách a potom už radšej nikdy nič. Presne preto. Lebo bol držgroš. „Ja som to Milanovi povedala,“ vravím. „A čo si mu povedala? Čo?“ Vybehnú na mňa obe. A tak vysvetľujem: „No liezlo mi to na nervy. Vždy som si objednala šalát a spýtala sa ho, či chce aj on. Vždy povedal, že nechce. A potom zožral dve tretiny môjho šalátu. Vždy! Keď sme jedli piaty krát, zas som sa ho spýtala, či naozaj nechce šalát. Povedal, že nie. A keď mi čašník doniesol ten šalát, tak Milan vraví, kľudne daj ten šalát do stredu. Skoro ma jeblo, chápete? Že kľudne daj ten šalát do stredu! Vravím mu, Milan, keď chceš šalát, objednaj si ho. Ale nezožer celý šalát, čo si objednám, mne! A on nahodil ten svoj predĺžený ksicht, akože je prekvapený, o čom to tu meliem, o nejakom šaláte,

159


jak nejaká chudera, ešte on zo mňa urobil škroba, že sa ja neviem podeliť o šalát, a to ma ešte viac nasralo. Tak keď sme si sadli do auta, hovorím mu rovno: Počúvaj. Teraz ti poviem niečo, čo ti nikto nepovie do očí, ale každý ti to bude hovoriť za chrbtom. Si hrozný škrob a je to hanba. Za celý čas, čo sme boli na tých posratých jazerách, si nezaplatil nikomu nič. Buď si istý, že si to všetci všimli, pretože každý aspoň raz platil. Len ty nie. A on mi na to viete čo povedal?“ „Čo?“ Pýtajú sa obe vytreštene. „Že vždy niekto rýchlejšie vytiahol peňaženku, že on nestihol. Toto mi povedal!“ „Nó, tak to je pekná výhovorka.“ Raduje sa Silvia. „ Áno! Lebo keby ste ho videli, keď ten človek vyťahuje peňaženku, tak by ste sa dogrcali! Pooooomalííííčky, hrabe sa tam, normálne to až bolí brucho, sa naňho pozerať, keď má vytiahnuť jednu posratú päťeurovku! Inak ja som ho už nemohla ani cítiť potom. Presne pre toto.“ „Lakomstvo je vraj najhoršia vec vo vzťahu. Najviac vzťahov to rozvráti. Hovorí o tom ten český psychológ, ten, ako sa volá…“ Dumá Jana a oblizuje lyžičku. „No inak títo držgroši, nimi to veľmi netrasie, že je to trápne. Oni sú v po‑ho‑de!“ Povie Silvia zvonivo a vzápätí perfektne napodobní „držgroša v po‑ho‑de“. Dá taký ksicht, že pred sebou vidíte akože machra, ale aj trošku vyľakaného psíka, akoby sliedil, či mu to prejde. Hahaha, už sa zas rehocem a nechce sa mi viac mudrovať. Silvia je komik. Silvia vždy dvihne loptičku z čiary v poslednej chvíli a odrazí. Je s ňou radosť sedieť na káve a klebetiť. Jana veselo pokračuje: „Aj Rudo. Vždy sa ma tak pýta na všetko, v čom prídem oblečená. Čo si ušijem alebo skombinujem zo sekáča. A toto koľko stálo? A toto?“ A Jana vypliešťa oči ako dajaký držgroš, v ruke žmoliac rukáv vlastného elegantného svetríka. „Toto? Tento svetrík?“ zaklipká očami ako herečka, „Ten stál osemdesiat euro.“ A moja kamarátka Jana sa jedinou hlasivkou, čo jej ostala, piskľavo zarehlí

160

gramofo




a doloží už len pre nás: „A stálo to euro päťdesiat v sekáči!“ „A ty mu prečo nepovieš pravdu?“ Pýtam sa zas ja ako idiot tým debilným, poctivým, bifľošským spôsobom. Mala by som sa preplieskať. Čo hľadám? Akú pravdu? Kde? V čom? V Janiných vzťahoch? „Nepoviem mu pravdu. Nech sa bojí, že ho zruinujem.“ A Jana zas zaklipká vykrútenými mihalnicami, potvora, až by som ju zabila, ale je čarovná, čo sa dá robiť, musím aj tak znova uznať. Má pravdu. Nech sa ten jej Rudko aj posere, že jej raz bude musieť zaplatiť tú kávu, kokot. „Keď si so mnou začal, jeho bývalá mu povedala: Tá ťa zruinuje, pozri sa na ňu, jak sa oblieka, jak chodí, zruinuje ťa!“ Keď Jana hovorí o jeho bývalej, napodobňuje buď takú chuderku, že by ste jej dali všetky drobné, alebo totálnu hysterku. Teraz to bola hysterka. Ale už je preč. Jana si odpije, mávne rukou a pokračuje veselo, ako to len ona vie, s pohárom odšťaveného ovocia v štíhlej ruke s prsteňmi za pár šupov zo starožitníctva na Panenskej: „Aj teraz. Keď som otehotnela. Prvé, čo povedal bolo, že ďalších dvesto euro mesačne!“ „Čože?“ Diví sa Silvia. „Že bude musieť platiť, vieš, na to decko.“ Vysvetľujem jej, aby pochopila. Ale Silvia chápe. Len je šokovaná. Úplne vyvalená. „Ale potom hovoril, že to bol iba vtip.“ Hovorí Jana, akoby ho chcela ospravedlniť. „Pekný vtip.“ Doloží Silvia, ktorá inak nie je na chlapov, takže v tom má výhodu. Viem na čo teraz Silvia myslí. Je úplne vážna a dalo by sa povedať rozčarovaná. Rozmýšľa, ako môže Jana, takáto výnimočná žena, osem rokov spávať s takým chujom a podvraťákom, ako je Rudo. Lenže na to je len jedna správna odpoveď, milá Silvinka: Má ho rada. Krava. „Ale veď to on chcel s tebou mať to dieťatko, nie? On ti stále hovoril tie

161


pičoviny o dieťatku, nie?“ Hovorím Jane, ale je to v skutočnosti informácia pre Silviu, aby vedela celú pravdu. Hoci neviem načo. „No… Myslím, že…,“ hľadá chúďa Jana slová na môj náhly výpad, „Obaja sme to chceli. A keď som otehotnela, tak sa ma spýtal, či si snáď nemyslím, že si zoberie teraz nejaký úver. Aj preto som potratila. Zrazu som musela riešiť toľko vecí, realitku, zrazu som musela všetko riešiť sama. Vedela som, že som na to sama. A potom, keď som už všetko vymyslela, keď som si konečne vydýchla, tak potom som potratila. Z toho stresu. Bol to stres. Keby to nebolo, tak by som nepotratila. Určite nie.“ A Jana pozerá po nás spýtavo. Z jednej na druhú. Ako zvieratko. Vystrašenými očami. Až ma v srdci pichne. Neviem, čo povedať, ako ju ochrániť. Musím sklopiť hlavu. Trvá to sekundu. A potom, potom sa zasmeje. Tak ironicky ako to len ona vie. A ja dvihnem oči. A vidím: Už je asi za tým. Sedíme a dopíjame. Jane zazvoní telefón. Je to strihač, s ktorým práve strihá svoj nový krátky film. S hrôzou pozerá na hodinky. Veď si iba odbehla na obed a prešli dve hodiny! Oblieka si žltý kabátik a volá svojou jedinou hlasivkou na čašníka. Ukazuje mu, že to celé zaplatí. Nedá si povedať. Márne obidve mávame bankovkami. Márne jej chce Silvia niečo strčiť do kabáta. Nedá si. Zaplatí a už je preč. Ešte vidíme cez okno preletieť jej kanárikovsky žltý kabátik a nohy ako špáratká vo farebných pančuchách na vysokých podpätkoch. Silvia, rukou podopretá a pohodlne rozvalená na stole, sa na mňa zahľadí. Krúti hlavou a čuprina, ako jej newyorský účes všetci voláme, čarovne poskakuje. „No to je sila,“ hovorí. „Naša Janinka…“ Je mi jasné, že Silvia len dumá nad tým všetkým, čo sa povedalo. Teraz sa bude pýtať, musí to v hlave všetko prebrať a uzavrieť v sebe. „Nechcela som sa v tom hnípať, ale už sa s tým vyrovnala? S tým potratom?“ „No. Ale mala si ju vidieť dva dni po tom, ako prišla z nemocnice, bola úplne taká… Ako to nazvať. Mala úplnú bolesť v tvári. Normálne mi to žily ťahalo, keď som na ňu pozrela. Vraždila by som.“

162

gramofo




„Vyzerá v pohode.“ „Mala si ju vidieť vtedy. Po tej nemocnici. Sú to tiež hajzli, niektorí lekári!“ Neviem prečo, ale vždy ma niečo ženie, vždy som ten idiot, čo chce otráviť vzduch nejakou ťažkou, pravdivou historkou, ktorá sa ani nedá uniesť. Načo to robím? Ale Silvia je zvedavá jak opica. Teraz, aj keby som sklapla, vypáči to zo mňa. Už to má na jazyku, už pozerá uprene a trochu vystrašene, oči doširoka a už sa ma aj pýta: „Čo? Prečo? Čo sa tam stalo?“ A tak otváram ústa a slová zo mňa len tak letia, vety ako mraky, slová ako kamene, popisujem Silvii ako začal celý ten horor, keď Jane oznámili, že dieťa sa nebezpečne posunulo smerom nadol a že mala čakať, lebo že to je znak spontánneho potratu, ale nemusí byť, hovorím to a v duchu vidím Janu, ako mi to všetko popisuje v reštike v Hosteli, ubitá, dva dni nato, vidím jej tvár a vidím aj celú tú scénu, ako vo filme, ako čaká pred tou hroznou ambulanciou a stále ešte dúfa, klame si, že ju to ani moc nebolí, aby mala nádej, a keď ju zavolajú dnu do ordinácie, keď do nej strčia to „sono“, či ako sa to volá, aby videli, či to dieťa ešte žije, tá hrôzostrašná lekárka nepovie nič, len zavolá bližšie študentov, všetci obkolesia ten televízor, kde je všetko vidno a táto hrozná doktorka vraví „vidíte, ako ten plod padol, toto je krásny príklad spontánneho potratu, ktorý práve, práve, prebehol, áno, pozrite sa bližšie,“ hovorím to Silvii, tá vypliešťa oči, ako som aj ja vypliešťala tam v tom Hosteli, celú tú scénu vidíme pred sebou, ako moja najlepšia kamarátka prvý krát počuje, že prišla o dieťa, obkolesená vedychtivými študentmi v bielych plášťoch a tou doktorkou, pani Mengele, leží tam a trpí jak pokusný králik, vidím to pred sebou ako vo filme a v hlave mi náhle prebehne, že Jana má aj veľký talent, aj preto ju toľkí nemôžu vystáť, má obrovský talent, veď je scenáristka a snáď si to všetko iba vymyslela, pomohla si takto svojím talentom, aby to zhodila, aby to ostalo len ako v strašnom filme, ktorý predsa nemôže byť pravdou, tu a teraz, v roku 2010, u nás na Slovensku, že je to len

163



horor, ktorý sa bude ústami šíriť ďalej po meste, a každý užasne nad tou hrôzou, lebo čo je horšie, ako prísť o dieťa, keď ho veľmi chceme, a tak to spolu s ňou všetci pocítia, v tejto famóznej strašidelnej scéne, rozprávam to ďalej vystrašenej Silvii, veď boli detské šaty kúpené už vopred, a musím, dopoviem to celé aj s tou pointou, osamelou a smutnou ako zranené vtáča vo výťahovej šachte, ako ju nechali ísť potom hore na izbu celkom samú, moju luxusnú kamarátku, najluxusnejšiu ženu v šatách za pár šupov, samú výťahom a v tom výťahu konečne mohla plakať. Lebo už bolo konečne po všetkom.

gramofo



TŘI OTÁZKY

Čteš poezii? Oblíbený básník? Mam také množstvo obľúbených básnikov, že ani neviem, koho vybrať. Už len z českých básnikov je ich toľko, že až. Moravskí básnici – Mikulášek, Skácel, ti ma dostávajú rovnako ako Hrabě, Holan, Kainar… Kedysi som hltala len básne a básne. Najviac na svete mi dali texty Ivana Štrpku k pesničkám Deža Ursinyho. Zásadná je aj Sylva Fischerová a jej literárny debut Chvění závodních koní. To bolo zjavenie. Milujem básne Charlesa Bukowskeho. Poľské poetky Wisława Szymborska a Ewa Lipska sú fantastické. A mnohí, mnohí iní... Oblíbená báseň? Ivan Štrpka NA MALEJ STANICI So slnkom v tvári muž na ceste raz usínal. Opretý o strom, len celkom letmo, len na okamih, nahému dňu a únave sa vzdal. Len celkom letmo – a keď o chvíľu precitol, deň rovnako žiaril, všetko bolo na svojom mieste, tak ako predtým, strom, slnko i cesta, len on bol zrazu iný, len on, len jeho život od tej chvíle celkom iný bol.

164

165



Bola v ňom sviežosť, sviežosť, nová sviežosť, svet plynul a vánok stál, bola to sviežosť, sviežosť, ranná sviežosť. Vykročil do nej a zamával. Vo vetre na kopci stojím ako vo dverách. Nestaviam si tu dom, len prekračujem prah na malej stanici, nad ktorou šumí strom; slnko a tieň sa vlnia v mohutných konároch, ticho a zeleno. Na malej stanici, pri trati v krajine Dnes, pod stromom sedí muž, žena, starec, dieťa, pes a voda, čo špľachoce z hrdzavej studničky. Dávam im hádanku: Kedy už pôjde vlak? Starec ma zarazí. A dieťa, s prstom na ústach, mi odpovie, že každú chvíľu vták, pestrý vták vyletí z húštiny stromu.

166

gramofo



Na malej stanici, pri trati v krajine Dnes, pod stromom sedím ja, žena starec, dieťa, pes. A voda zo studne tam ticho špľachoce, chladná a priezračná, živá a priezračná, a mám jej plnú tvár. Je to len sviežosť, sviežosť, nová sviežosť, svet plynie, vánok predbieha, je to len sviežosť, sviežosť, ranná sviežosť kráča cez prahy a máva nám. So slnkom v tvári muž na ceste raz usínal. Opretý o strom, len celkom letmo, len na okamih, nahému dňu a únave sa zdal.

167


Len celkom letmo – a keď o chvíľu precitol, deň rovnako žiaril, všetko bolo na svojom mieste, tak ako predtým, strom, slnko i cesta, len on bol zrazu iný, len on, len jeho život od tej chvíle celkom iný bol. (z alba Nové mapy ticha – Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Opus 1979)

168

gramofo


169

Vladimir Vysockij

Tolik muklů moje písně zpívá /// Eсли б водка была на одного – Kак чудесно бы было! Hо всегда покурить – на двоих, Но всегда распивать – на троих. Что же – на одного? На одного – колыбель и могила.

Am E7 E7 Am Am Dm Dm6 Am Am E7 E7 Am

Am Dm Dm6 Am Dm E7 E7 E7 Am

От утра и до утра Раньше песни пелись, Как из нашего двора Все поразлетелись – Навсегда, кто куда, На долгие года.

Говорят, что жена – на одного, – Спокон веку так было. Но бывает жена – на двоих, Но бывает она – на троих. Что же – на одного? На одного – колыбель и могила.

170

От утра и до утра Раньше песни пелись, Как из нашего двора Все поразлетелись – Навсегда, кто куда, На долгие года.

Am Dm Dm6 Am Dm E7 E7 E7 Am

Сколько ребят у нас в доме живет, Сколько ребят в доме рядом! Сколько блатных мои песни поет, Сколько блатных еще сядут –

Am Dm G C A7 Dm Dm6 Am

Навсегда, кто куда, На долгие года!

E7 E7 Am

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů nebo disidentů.

(1963)

Am E7 E7 Am Am Dm G C A7 (pauza) Dm E7 Am

171

Kdyby chlast byl jenom pro jednoho, to by byl dost dobrej džob. Hulíme vždy ve dvou – jak bratři a spolu chlastáme, když jsme tři. Co je pro jednoho? Kolíbka – a pak hrob. Od rána až do rána furt si zpívávali, píseň už je dohrána, už jsou všichni v dáli, v různejch koutech světa na dost dlouhý léta. Prej ženská je jenom pro jednoho, ten zákon je z dávnejch dob. Vždyť někdy je ženská i pro dva a někdy i za tři se provdá. Co je pro jednoho? Kolíbka – a pak hrob.

172

Od rána až do rána furt si zpívávali, píseň už je dohrána, už jsou všichni v dáli, v různejch koutech světa na dost dlouhý léta.

motá

///

Tolik lidí je v tom domě živa, tolik lidí mám v něm za sousedy, tolik muklů moje písně zpívá, tolik muklů ještě pořád sedí, v různejch koutech světa na dost dlouhý léta!

(1963)

Z ruštiny přeložil Norbert Holub

173

Legendární ruský písničkář, básník, herec a prozaik (1938 – 1980). Napsal kolem osmi set písní a básní, hudební složka v nich hraje většinou spíše druhotnou roli. Jeho první písně byly stylizovaným ohlasem jednoduchého vězeňského folklóru, a to jak jeho kriminálnické složky (v Rusku tradičně romantizované), tak i politické. Výše uvedená píseň pojednává sice právě o zločincích kriminálních (блатныe), překladatel je ale úmyslně transformoval do polohy politických, neboť Vysockij kromě opěvování galérky skládal zároveň i písně o muklech (зekи) a v repertoáru měl i převzatý protestsong „propuštěnce z velikého souostroví“ Juze Aleškovského „Soudruhu Staline, vy jste velký vědec…“. Výsledná transpozice zůstává tedy vcelku věrná duchu díla i samotné historické doby – gulagovská píseň „Mukl Vasiljev a Petrov mukl“ pochází z roku 1962, v němž vyšla v liberálním Novém miru Solženicynova proslulá novela Jeden den Ivana Děnisoviče. I když byla mezi oběma skupinami výrazná bariéra, a to v neprospěch politických, které zloději a vrazi terorizovali, okrádali a šikanovali, byli to právě političtí „delikventi“, již byli jako societa totalitní justicí systematicky kriminalizováni. Také ve Vysockého novele Román o holkách se objevují oboje vězeňské motivy, zlodějské i politické, tj. „anti‑sovětské“. Sám Vysockij nikdy uvězněn nebyl, ale jeho vztah ke státní moci (a vice versa) byl více než napjatý. Obsah písní, i když byl většinou dovedně zamaskovaný do metaforických jinotajů, byl evidentně svobodomyslný a ironizoval i tak tabuizované a hluboko zafixované myšlenkové stereotypy, jako je tradiční ruský imperiální nacionalismus, hrdý panslovanský antisemitismus a okrajově dokonce i kolektivně‑narcistní militarismus. V češtině písně nejslavnějšího ruského barda zpívají (či zpívali) Jan Burian, Jiří Dědeček, Milan Dvořák, Zdeněk Junák, Jaromír Nohavica, Radůza, Věra Slunéčková a Jiří Vondrák. Oficiální webovou stránku lze nalézt na www.kulichki.com/vv/. ‑nh‑

174

motá

Vladimir Semjonovič Vysockij

175

fotogaleri

Tereza Janečková

Tón, stín, dým Tereza Janečková se narodila v roce 1989 v Rychnově nad Kněžnou. Absolvovala Obchodní akademii T. G. Masaryka v Kostelci nad Orlicí, nyní studuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor sdružená uměnovědná studia. Své dosavadní zkušenosti s fotografováním shrnula do několika následujících postřehů: „Fotím jak na analogové přístroje, tak i na digitální. Z analogových nejčastěji používám Zenit‑B, vlastním ale i třeba dvouokou zrcadlovku značky Flexaret, nebo ruskou Inku, z digitálních pak zrcadlovku Canon 10d. Co se týče filmů do analogu, nemám nějakou oblíbe‑ nou značku. Často ale kupuju třeba levné filmy z drogerie, mám s nimi jen samé dobré zkušenosti, ačkoli se nejedná o značkový produkt. Z černobílých filmů pak nejraději používám Ilford. Jinak i ráda experimentuji se staršími, prošlými filmy. Vyvolaný materiál pak dotváří zvláštní efekty. Naposledy jsem třeba použila starý Fomachrom a vylezly z toho hodně zajímavé věci. K fotografování jsem se dostala možná jinak než většina současných fotografů. Zatímco oni začínali na digitálních přístrojích a až později popadli nějaký ten kinofilmový aparát, u mě to bylo přesně naopak. Samozřejmě že s focením jsem se taky seznámila nejdříve prostřednictvím digitálního kompaktu, asi jako každý. Prvním impulsem k tomu, abych se začala fotografii věnovat trochu víc cíleně, byl však nález starých kinofilmových aparátů v dědových sbírkách. Ty jsem posléze začala využívat, a i když jsem si později pořídila i digitální zrcadlovku, stejně když můžu, vždycky dám přednost spíš analogovým přístrojům. Co se týče tematiky, nejradši mám asi dokument, je vlastně jedno, o jakou akci či událost se jedná. Dá se říct, že mi jde spíše o zachycování okamžiků než o něja‑ kou stylizaci, aranžování. Tomu se samozřejmě taky nevyhýbám, ale spontán‑ nost mě baví víc. Taky nejsem moc velký zastánce nějakého velkého upravování fotek (fotoshop apod.). Dávám spíš přednost syrovosti před technickou dokonalostí. A k hudbě mám pak o to větší vztah, jelikož sama hraju na saxofon. V hraní jsem si dosud prošla mnoha žánry, od vážné hudby přes jazz až k rocku a minimalismu.“

176

177

178

179

180

181

182

183

184

185

186

187

welesův výtrarní

Grafické partitury Milana Adamčiaka Milan Adamčiak (nar. 1946 v Ružomberku, Slovensko) je skladatel, violoncellista a muzikolog, tvůrce akustických objektů, instalací a nekonvenčních hudebních nástrojů, performer, výtvarník, experimentální básník a mystifikátor. S tradičním hudebním vzděláním, ale ovlivněn poetikou Johna Cagea a Fluxu, vytvořil v období od druhé poloviny 60. do poloviny 90. let rozsáhlé dílo, které odolává konvenčním definicím umělecké kreativity, a přešel ke konceptům otevřeného uměleckého díla a akční hudby a k různým intermediálním formám. Zároveň experimentoval s elektronickými médii, složil několik opusů elektroakustické a konkrétní hudby, byla to však zejména živá elektronika, jež nejlépe vyhovovala principům jeho radikální poetiky. Od konce 60. let testoval Adamčiak možnosti nekonvenčních aplikací tradičních nástrojů, nejčastěji violoncella. Později experimentoval s nehudebními zdroji zvuku a konstruoval vlastní hudební nástroje. V letech 1964 až 1972 vytvořil stovky jedinečných grafických partitur a rozsáhlý soubor experimentální poezie. Adamčiakovy grafické partitury ukazují, jak omezená je západní notace, co se týče zvuku i času. Nové hudební formy (elektronická, improvizovaná, experimentální atd.) a nové typy intermediální kreativity si vyžadují nové „operátory“ zvuků, vokálních, performativních i mentálních aktů a právě nová grafická a numerická notace zcela adekvátně naplňuje tyto potřeby. Navíc, historicky vzato, dematerializované koncepty, jež jsou nezávislé na složité zvukové a scénické realizaci (podléhající

188

mocenské kontrole), lépe vyhovují soukromým nebo alternativním prostorům, jediným možným prezentačním platformám v době, kdy byla svoboda myšlení a kreativita naprosto nežádoucí. Adamčiak již na konci 60. let minulého století, coby student violoncella na konzervatoři a později muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, podnikl vzrušující výlet do říše vizuální hudby. Aniž by totálně odvrhl tradiční hudební vzdělání, vytvořil si vlastní notační systém, zohledňující dobové hudební myšlení a formy, jež byly otevřeny stejně hudebníkům i nehudebníkům. Byla to hudba pro kohokoli, kdo byl schopen si ji představit, hrát nebo jí naslouchat. Je pozoruhodné, že takovýto troufalý a nekonvenční koncept se zrodil v hlavě mladého studenta, budoucího umělce a vědce, který byl do značné míry izolován od aktuálního dění ve světových kulturních centrech. V Adamčiakových partiturách z konce 60. let se v jedné a téže osobě potkávají chytrý a vstřícný hudebník s exaktním muzikologem i s nadšeným konceptualistou, fascinovaným strukturami a rytmy abstraktního malířství. Mladý Adamčiak tak zcela jasně napomohl rozšíření a předefinování západního pojetí notace a přispěl též k intermedializaci a konceptualizaci hudební tvorby v mezinárodním meřítku. Zaujme zejména vizuální, strukturální, algoritmická i performační rozmanitost jeho partitur; některé vycházejí z tradičního notopisu, jiné jsou abstraktní, další jako by respektovaly organické tvary, vzorce a struktury, některé jsou rigidní, jiné „ulítlé“, najdeme mezi nimi formy kaligrafické, bodové, lineární, geometrické, lettristické, numerické, schematické, temperované, rastrové, či verbálně‑instruktivní. Navzdory pestrosti vykazují osobitý styl a rukopis svého autora, posedlého zkoumat veškeré možnosti vizuální reprezentace, fixace i distribuce zvuků, což z něj dělá antiesencialistu a procesualistu par excellence. Jozef Cseres Reprodukovaná díla Milana Adamčiaka pocházejí ze soukromých sbírek v Amorbachu, Bratislavě, Brně, Gerlingenu a Praze.

189

welesův výtrarní

Seznam grafických partitur reprodukovaných ve Welesu: str. 3 – Roztančená sonáta (1976) str. 38 – Cytogamia (1966) str. 59 – Liniengedichte II (1969) str. 75 – Bez názvu (70. léta) str. 79 – Siluety III pre 12 ľubovoľných nástrojov (1967) str. 86 – Schloßhofmusik für Bläser und Streichorchester (1973) str. 95 – Kontury pre klavír (60. roky) str. 96 – Arpiada per archi (1979) str. 105 – First Page for John Cage (1967) str. 117 – Mirofonia per orchestra (1979) str. 118 – Duel per due instrumenti a piacere (1977) str. 122 – Coordinazione I, II (1969) str. 134 – Mosaica per organo, archi e percussioni (1968) str. 141 – Pataphon: J. Haydn, Symphonie „Die Uhr“ (1972) str. 169 – 1. POLYSTEILWN für Streichorchester und Schlagzeug ANESTHS LOGOQETHS gewidmet (1966) str. 175 – Bez názvu (70. léta) str. 187 – Morse Lection (1981) str. 191 – Foglio 1mo di Requiem (1968), Z cyklu pre sláčikové kvarteto (1982) str. 194 – Pieseň mora (1979)

190

191

Sam Shepard

Risé, Sam a Rimskij-Korsakov Přeložila Marie Javůrková

RISÉ, SAM AND RIMSKY-KORSAKOV

RISÉ, SAM A RIMSKIJ-KORSAKOV

I knew a guitar player once, who called the radio friendly, He felt a kinship, not with the music so much as with the radio‘s voice, Its synthetic quality, Its voices distinct from the voices coming through it. Its ability to transmit the illusion of people at a great distance.

Znal jsem kdysi kytaristu, který tykal rádiu, Cítil souznění, ne až tak s hudbou, ale spíše s hlasem toho rádia, S jeho umělostí, S jeho hlasy odlišnými od hlasů, co přicházely skrze něj. S jeho schopností přenášet iluze lidí na velké vzdálenosti.

He slept with the radio, He talked to the radio. He disagreed with the radio. He believed in four way radio land. He believed he would never find this land.

Spával s rádiem, Mluvil s rádiem. Hádal se s rádiem. Věřil v zemi čtyř různých rozhlasových příjmů. Nevěřil, že tu zemi někdy najde.

So, he reconciled himself to listening to it only. He believed he had been banned from the radio land,

Takže se smířil s tím, že jí bude jen naslouchat. Věřil, že do té rozhlasové země má zakázaný přístup

And was doomed to vault the airwaves forever Seeking some magical channel That would reinstate him to his long lost heritage.

A že je odsouzen navždy přeskakovat po rádiových vlnách A hledat kouzelnou stanici, Která mu vrátí jeho dávno ztracené dědictví.

192

193

překladatelská hu

překladatelská hu

Sam Shepard Narozen v roce 1943, americký herec, dramatik, scénárista a hudebník. Napsal mj. scénář ke dvěma filmům Michelangela Antonioniho (Zabriskie Point a Paris, Texas). Výše uvedený písňový text pochází z LP „ex-velvetovského“ Johna Calea Music for a New Society (Hudba pro novou společnost), které vyšlo v roce 1982 ještě na klasické vinylové desce.

Vladimír Šrámek

Slepota K ránu se spustil déšť. Cyril Petržala si konečně oddychl a alespoň na chvilku usnul. Protože předtím se nedalo. Chorvatské slunce, zatoulané sem snad ze Sahary, pálilo až do večera a poté ještě dlouhé hodiny zdi do noci vydychovaly nastřádané teplo. Nepomohl ani litr vlažné vody, kterou do sebe s odporem nalil, ani několik sklenek prošku, který si schoval pod postelí. Navíc se mu alkohol zakousl do ztuhlé krční páteře a bolest začala vystřelovat do celé hlavy. Celé salvy, za očima mu vybuchoval ohňostroj. A oči pálily, jak by do nich kápnul kyseliny.

194

To slunce, určitě jsem chytil zánět spojivek. Jasně! Otevřel napuchlá víčka v koupelně před zrcadlem. Zítra budu úplně slepej. Ještě chvíli pršelo a Cyril spal i poté, co znenadání jemné bubnování deš tě ustalo. Domácí totiž vypnul hadici a přestal zalévat zahradu. Žádný déšť. Cyrila uspaly umělé kapky, které dopadaly na žíznivé listy subtropických keřů a drolivou hlínu skomírající skalky. Rostliny chlemtaly vodu jako žízniví psi. V keřích pípnul první pták a pod schody naposledy mrouskla nocí rozvášněná kočka. Nad řídkým lesem se

šramot

objevilo ranní slunce a sedlo si na parapet. Natáhlo prsty a… zarylo nehty přímo do Cyrdových očí: „Au“, zařval ještě napůl ze snu, posadil se a promnul si oči. Jenže je ne a ne otevřít. Víčka slepená lepicí pastou, která bujela a zasychala i po okrajích. To Cyril bříšky prstů nahmatal. A hned věděl, kolik uhodilo. Hnisavý zánět spojivek. Tady. V Chorvatsku! Stál v koupelně a snažil se od sebe spečené listy víček odtrhnout. Nakonec se to podařilo, ale stejně rozeznával jen obrysy. Septonex nemám, uvažoval, vypláchnu si oči vlažnou vodou. Pálilo to jako čert. Co dělat? Poslat do lékárny domácího? Zkusit se tam doštrachat sám? A je tady v týhle chorvatský prdeli vůbec lékárna? A jestli jo, bude to stát majland! Cyril chvíli uvažoval a nakonec se rozhodl čekat. Počká do zítra, snad to povolí. Bude se po dvou místnostech, které si v pobřežní vilce, letos jako ostatně každý rok, pronajal, pohybovat po paměti. Tak složité to zase není! Odpočine si. Počká, až se ostatní turisti ze shora vykýblují k moři a ještě si zdřímne. Protože na slepotu je nejlepší spánek!

A tak se i stalo. Celé dopoledne střídavě ležel a pajdal po kuchyni a ložnici, pár kroků sem a stejně tak zpět. Luštil tajemné zvuky, které se ozývaly z hlubin domu. Skřípění rour, vrzot okenic, šumění žaluzií, šustot záclon. Vodopády vody po spláchnutí. Tolik nových zvuků mu přinesla náhlá slepota, zvuků, které funguje‑li zrak, končí pod prahem běžného vnímání. V otevřeném okně bzučely mouchy a pak v poledne, kdy mělo nejvíce sil, začalo na okenní tabulky škrábat rozpálené slunce. Nehty ze sotva zaschlé lávy… Cyril se natáhl a usnul. Do místnosti nakoukl průvan, prudce se otočil, zašustil pláštěm a shodil z nočního stolku rozepsaný dopis domů. Neslyšně přistál na zaprášeném koberci, a kdyby Cyril viděl, kdyby se mohl podívat, poznal by, že si rozedřel břicho o zrnka písku, které mu vypadly z vyzutých sandálů. Probudil se až k večeru. Celý zblblý, nevěděl, kde je, a proč nevidí! Nejhorší co se může stát, když přetáhnete šlofíka. Chvíli se motal po bytě, nahmátl sluneční brýle a rozhodl se: kašlu na to,

195

Vladimír Šrámek

Slepota

jdu se projít. Za ta léta to tady v Njivnici znám nazpaměť! Poslepu vklouzl do žabek a vyšoural se na chodník. Složený slunečník místo hole, na třech je přeci jen větší stabilita. Vyšel ze stínu platanu, který stál po straně dveří, na betonový plac před brankou a do zavřených víček se mu pozdně odpolední slunce opřelo zbývající silou. Zabolelo to. Přilepil si brýle až na samý kořen nosu. Vrzla vrátka a vyšel na chodník, který se postupně svažoval k moři. Jen jednou mu cestu křížila silnice, po které sem tam přejelo auto. Cyril nahmátl špičkou boty obrubník a čekal: žádný zvuk zleva, žádný zprava – pokud to tudy nemá rozpálené zrovna nějaký šílenec na kole, měl by bez újmy přejít. A stalo se! Nyní se už šoural přímo k moři, po jehož břehu byla nově uválcovaná asfaltová promenáda. Slyšel stále víc a víc, jak mořský příliv naráží tučným břichem do vlhkých kamenů. Došel na pobřeží právě ve chvíli, kdy skála dostala od sedmé vlny plný zásah a vykřikla tak, že se zdálo, že puká. Shora se tomu divadlu pochechtávalo několik racků – slyšel

196

šramot

Vladimír Šrámek

Slepota

ptáky ze všech stran, jak krouží, mění místo, vzdalují se a zase vrací. Divné publikum, okomentoval a šoural se dál směrem k přístavu. Začal počítat kroky. V marině houkla výletní loď. A druhá, jasně, jedou za delfíny, rozvzpomněl se Cyril. Promenáda se blížila k pásmu hotelů a sem tam slyšel kroky někoho, kdo už měl také moře po krk, a vypravil se na špacír ještě před setměním. Všichni se mu však bezpečně vyhnuli. Z teras hotelů zacinkaly lžičky v porcelánových šálcích. Zavoněla káva. Asfalt se změnil v štěrk. Dva tisíce sedm set pět kroků. Aha! Jsem na konci – pak už jen kemp. Cyril se otočil a belhal se zpět. V parku tlumeně dopadaly petangové koule do písku, sem tam se ale ozvalo křísnutí ocele o ocel. Jadrná jadranská nadávka zachrčela v hrdle a slina prskla mezi zuby. Dva tisíce sedm set tři, čtyři, pět – Cyril udělal vlevo v bok a vykročil. Prásk! Narazil do zídky. Dlaněmi padl do keře a ten se bránil ostrými trny. „Pojďte, pomůžu Vám,“ ozval se mu za zády ženský hlas, a aniž čekala na souhlas, vzala ho za rámě a postrčila

ho tak o deset metrů stranou: „Teď můžete, chodník je přímo před vámi.“ Děkuju, procedil s trochou nevole Cyril mezi zuby, ale žena už byla stejně pryč. Střevíčky klapaly staccato stále z větší a větší dálky. Šplhal se nahoru, až ke křižovatce, kde se polekaně zastavil. Zleva se ozývaly salvy ze samopalu, blížily se, atentátník evidentně mířil jeho směrem. Cyril se přikrčil a – skoro přes špičky mu projela motorka, kterou někdo túroval na plné obrátky. Palba utichala. Cyril si oddechl a zbytek cesty už zvládl bez problémů. Z toho, že ho přestal pálit zátylek, poznal, že slunce definitivně zapadlo. Prostrčil ruku vrátky

a zevnitř zmáčkl kliku. Posadil se do houpacího křesla na verandě a čekal. Hodiny ubíhaly. Zvedl se a napil se z kohoutku, který prskal vodu jak v posledním tažení. Asi voda tady na Jadranu už definitivně docházela. Cyril se znovu posadil na verandu a začal dřímat. Noc mu přejela po čele navlhčeným hadrem. Na promenádě začala hrát muzika. Probudily se cikády. To vrnění šlo odjakživa Cyrilovi na nervy, připomínalo mu zvuk polystyrénu smýkanému po skle. Brr – naskákala mu husí kůže. Vrnění sílilo, přidal se vzrušený šepot. Pak ženský výkřik a ticho…

197

recenz

recenze ONDŘEJ MACURA – SKLO Ondřej Macura: Sklo HOST, Edice ReX, sv. 17 Brno 2013

Myslím, že je nutné říci si na úvod pár obecných poznámek k poezii Ondřeje Macury, než přejdeme ke konkrétnímu uchopení jeho nové sbírky Sklo. Nejprve snad to, že Macurovy básně vyžadují pozorné čtení, a nutnost aktivace čtenářské encyklopedie musí i „odborně“ zaměření čtenáři. Mohli jsme to například vidět na recenzích Jana Štolby na obě Macurovy dosud vydané básnické knihy – i tak zkušenému kritikovi, a dle mého názoru výbornému vykladači básnických sbírek, dělaly Macurovy texty tu menší tu větší problémy. Bylo to zejména Macurovou vířivou a hutnou obrazností, jakousi spontánní enigmatičností, jež místy připomínala obraznou živelnost Petra Hrbáče, jehož sbírku Čekali Štolba též ne příliš šťastně uchopil. Nemířím teď proti Štolbově schopnosti kritiky, ale spíše si nahrávám onou „obraznou pro‑ blematičností“ na druhou poznámku. Ta se týká anotace na internetových stranách Hostu k nyní recenzované knize, v níž se uvádí, že sbírka Sklo „je plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vy‑ važují příběhy, ve kterých můžeme s auto‑ rem pobýt ve světě ‚přesné obraznosti‘, pro

198

kterou máme poezii rádi.“ Když si ještě jednou jako příklad připomeneme Jana Štolbu a jeho nesmírně přesnou anotaci na webu Hostu k poslední sbírce Petra Hrušky, vidíme zde naopak přespříliš obecný popisek, který si neví s poetikou Ondřeje Macury rady. Pokusím se tedy překonat oba problémy, které jsem zde zaznamenal. Nejprve se tedy musíme probrat onou složitou obrazností básní v poetice Ondřeje Macury. Básně v této sbírce jsou opět místy až nesrozumitelné, mnohdy působí takřka surrealistickým či kvazisurrealistickým nádechem – jsou snové, artistní až artificiální (či naopak artificialitu záměrně podrývají) jak zvolenou stavbou, tak svými motivy a obrazy, které jako by působily jako hádanky, jako cesty za interpretačním klíčem, jsou iniciační cestou za sémantickým gestem sbírky. Jak překonat onu enigmatičnost, častou nesrozumitelnost obrazů a sdělení v těchto básních? Jak zmapovat na první pohled složitý prostor fikčního světa této sbírky? Napadl mě Josef Kroutvor: „Prostor je výmysl osamění; dobře si toho povšimněte!“ Vytváření prostoru a krajiny fikčního světa se děje nejenom v této sbírce, ale vůbec obecně v konfrontaci s jakýmsi osaměním – lidským i duševním. Potřebujeme cosi vymezit, ohraničit, abychom pocítili společenství čehokoli. Prostor fikčního světa básní této sbírky je zásadní, respektive úhel pohledu, kterým tento svět pozoruje lyrický subjekt.

Prvními interpretačními klíči k tomuto světu jsou samotný název sbírky a první strany knihy, které jsou vyvedeny na pauzovacím papíru. Je na nich typografická hra s geometrickými tvary a torzy písmen – už zde se tyto tvary prolínají s písmeny a na samotná písmena působí jakási metamorfóza. Zároveň se skrze tento průhledný typ papíru zobrazuje mnohovrstevnatost skla, jeho lomy a odrazy – z jednoho paprsku je rázem paprsků několik. Též hned první verš sbírky je proto symptomatický, neboť se v něm praví: „Všechny věci to‑ hoto světa jsou ze skla / a já se už bojím mluvit moc nahlas. Obhlížím / praskliny, obdivuji je‑ jich / vlásečnou jemnost.“ Všechny věci jsou tedy mnohovrstevnaté – mnohoznačné, jsou ovšem poměrně křehké, zároveň též nebezpečné, neboť „Rozbité sklo samo ne‑ krvácí, / leč jiné zraňuje svými střepy.“ Tato mnohoznačnost prostupuje celou sbírku. V tomto fikčním světě není nic jistého – zkraje knihy je tento svět uzavřen do podivného mikrosvěta pokoje, ve kterém se střetává organické se syntetickým; to, co lidem pomáhá, ostatní organismy ničivě zasahuje, štěstí je pochybné, láska je šoupnutá pod stůl. Postupně se lyrický subjekt vymaňuje z ohraničeného prostoru pokoje, aby polemizoval o jeho samotném ohraničení, ptá se: „Kde jsou tvé hrani‑ ce – místa nejhlučnější – / a kde tvůj neslyšný střed.“ Toto má v oné mnohovrstevnatosti veliký dosah – enigmatičnost a zároveň suverenita výrazu jsou nejviditelnější, zatímco samotné sdělení je takřka neslyšné. Proto, jak jsme výše uvedli, není nutné zaměřit se přímo na enigmatičnost samotného sdělení, ale na jeho samotnou

zobecněnou podstatu skrze prostředky, které jsou významotvorným činitelem. Je zde též podstatný motiv nedorozumění, neporozumění si, kdy v chaosu světa stojí řeč jako maják a v onom bezčasí a polysémii dnešního světa „snad přece jen signál ma‑ jáku / můžou zhlédnout milenci / při pohledu do svých očí.“ Ovšem cesty k těmto majákům vedou cestami „jimiž lze dojít / úhony.“ To znamená, že modelový čtenář si vyloženě musí proklestit cestu tímto mnohovýznamovým fikčním světem – je to iniciační proces skrze překonání. Za tímto hutným prostorem se často skrývá křehkost – například častý motiv mladíka v ryze existencionálním kainarovském drásavém a cizím světě, v němž motiv mladíka často pobývá v androgynním stavu – stav odcizení, vydělenosti, mizivé identifikace, je v té chvíli maximální. Jestliže se v oné hostovské anotaci mluví o „přesné obraznosti“, je to více méně omyl, neboť se naopak prostor těchto básní „vzpírá uchvatitelskému dění“ a lyrický subjekt se neustále – v návaznosti na ono existenciální odcizení – marně snaží vše kolem sebe pojmenovat, proto jsou zde častá velice enigmatická slovní spojení a obrazy. Lyrický subjekt se snaží a pokouší přiřaďováním, nabýváním a přirovnáním uchopit nepojmovost světa: „Vzpomínám na sny / o zahradě v Holšinách, / o místě mé dětské idyly: / v nich samé zmije, / všech velikostí, / stočené do spirál…. Vesmírní hadi!“ V uvedené ukázce můžeme vidět proces konstrukce fikčního světa – neustálé nabývání imaginace. Mimo jiné jsou v tomto ohledu signifikantní názvy jednotlivých oddílů: Utřít prach, vy‑ leštit sklo; Vybrat vhodné anekdoty…; Ukázat fotografie; Brousit si drápy, sbírat střepy – i zde

199

recenze je vidět snaha po určitém seznamovém vyjmenování, o potřebě, takřka naplánované nutnosti cosi sdělit. Tím se nám také vysvětluje výrazná suverenita výrazu – čím méně je svět uchopitelný a pochopitelný, tím narůstá zneklidňující potřeba jej pojmenovat a takřka enumerativním výrazem uchopit: „Nechat tu po sobě / načatou krabič‑ ku sýrových tyčinek… / ložní prádlo, pyžamo, byť trochu kratší, / octové mušky v květináčích, / měděná jablka v misce… můžou tam v klidu / práchnivět.“ Naopak čím více dochází ke zklidnění, smíření se světem a přijetí jakéhosi jeho řádu, tím je výraz najednou méně suverénní a ustupuje prostotě a obsahu sdělení. Srovnejme si Macurův pohyblivý, metamorfický fikční svět s tradicionalisticko‑mytickým světem Skácelovým. Naopak oproti již zmíněnému Hrbáčovu dynamickému fikčnímu světu, ve kterém je též mnoho enigmatických obrazů a kvazisurrealistických prostor a metamorfóz, se fikční svět této sbírky zavinuje do své enigmatičnosti, do magické ulity. Hrbáč je výrazně extenzivní, jeho metafory míří proti čtenáři, vybuchují mu před očima, zatímco Macurovy verše se spíše stahují do svého gravitačního pole – Papouškův výraz se zde v tomto neuchopitelném dekonstruktivistickém a postmodernistickém světě (a poetice v této sbírce) více než hodí. Lyrický subjekt zde působí stvořitelsky, magicky – láme hmotu, křiví ji, proti oné snaze vše pojmenovat a uchopit stojí právě nepoznatelnost. Občas – mimo zcela zřetelné relativistické pojetí fikčního světa – se vyjeví výraz, který to nejdůležitější relativizuje: jsou tu „jakási slova“, cosi se nás dotýká.

200

Že je to magický a stvořitelský svět se ukazuje též na přítomnosti jakýchsi polobohů, bohů, nižších božstev, androgynů, kteří jsou neopatrní, nejistí, pohybují se mezi obyčejnými lidmi. Je to často takřka mytický svět: „Jen velká vzdá‑ lenost mezi nimi / zachová mýtus dokonale čis‑ tý. // Jen značná blízkost ho odvážně ruší“. Je to zároveň ovšem hra na mýtus, respektive podle názvu jedné básně, hra na hru a nikoli existencionalistická weinerovská hra doopravdy: „Obvykle si přeji, abys zů‑ stal celistvý, / nechvěl se. / Nyní však volám: / rozpadejme se, věčně, // nic ve vše.“ To je ona tekutost postmoderny a její diskurz se projevuje nejvíce zejména v části „vybrat vhodné anekdoty“, která obsahuje jednu z mála delších básní na několik stran, na níž probíhá nesrozumitelná komunikace, podivný dialog plný nepochopení, ale též manifestačně silácký monolog – hodnoty jsou pohyblivé. Genetickou souvislost této básně si můžeme uvědomit u druhého většího celku, jímž je část Werwolfovy milostné písně v nichž se asi nejviditelněji projevuje postmodernistická poetika a její hodnoty. V čem je tedy problém v Macurově poezii? Myslím, že nebude vadit ani tak její značný nárok na „totální“ čtení, nebudou vadit ony těžce dešifrovatelné obrazy a příběhy – naopak je právě toto jakýmsi, obecně řečeno, obcováním s poezií, je to čtenářská a interpretační výzva. Spíše, a to píšu z mého úhlu pohledu, je problémem značná hodnotová rozkolísanost této postmoderní poetiky. Nechci školometsky omílat problematičnost hodnoty, pravdy a vůbec reality v pojetí postmoderny, ale přece jen

si neodpustím to, že v této sbírce sice vzniká jisté existencionální pnutí, krize moderního, postmoderního člověka, který osciluje mezi křehkostí a šílenstvím, mezi milovníkem a werwolfem, nicméně toto vše je spíše pouze zaklesnutím do onoho bezhodnotového bezčasí, přizpůsobením se diskurzu postmoderní doby a její úplné relativizace. Autorské gesto je zde velice výrazné, poetika je zcela hravá – hraje si jak s potencionálním čtenářem, tak sama se sebou, probíhá zde jakási metahra a hledání onoho prostoru soudobé poezie, jak také může poezie fungovat v tomto podivném světě, aniž by ztrácela svou výpovědní hodnotu. Macurova poetika je zajímavá, snad inspirující, ale myslím, že se opravdu rozplývá v prostředcích, které využívá a které tuto poetiku hodnotově rozmělňují. Roman Polách DVĚ SBÍRKY NEBO DVOJSBÍRKA? Radek Malý: Světloplaší HOST, Edice ReX, sv. 14 Brno 2012

Po delší časové prodlevě a s uváženým odstupem předkládá básník, překladatel a autor veršů pro děti Radek Malý (* 1977) novou sbírku Světloplaší. V průběhu let získal za svou literární práci řadu významných ocenění a jeho básnické dílo

představují tituly: Lunovis (2001), Vraní zpěvy (2002), Větrní /zcestné verše/ (2005) a Malá tma (2008). Snoubí se v nich tradiční strofická formální stavba s nesentimentálními lyrickými digresemi a ironickým autorským nadhledem, což v jeho poezii – zcela po vzoru modernismu – vyvolává značné vnitřní napětí. Jak již bylo mnohokrát kritikou zmiňováno, poetika Radka Malého se zakládá na třech základních principech: 1/ ironický humor (včetně sebeironie); 2/ expresivní výraz (bez prvoplánových lexikálních primitivismů); 3/ tradiční motivy (jejich prostřednictvím se vymezuje tradici, ale zároveň paradoxně se stává její součástí). Po formální stránce, vedle často zmiňovaného německého básnického expresionismu nebo české moderny, je patrný vliv tvorby Karla Kryla. Výše popsaná tendence se započala měnit sbírkou Větrní, v níž se projevil počínající odklon od iniciační fáze tvorby, zastupují ji první tři autorovy knížky, k osobitějšímu, vyspělejšímu básnickému výrazu. Následující soubor Malá tma jen potvrdil dříve započatou tendenci a rozvinul některé její další vývojové předpoklady, které se prosazují i v autorově nové sbírce Světloplaší. Básník Radek Malý v ní předkládá čtenářům dva, do značné míry odlišné, soubory básní v oddílech nazvaných Čtyřverší a Jiné básně. První oddíl se skládá ze stovky čtyřverší, ve kterých nacházíme pro autora typický rejstřík poetických postupů. Podobně jako v předchozích sbírkách si uchovává svou výrazovou přímočarost a odpor k okázalému sentimentálnímu

201

recenze gestu: „kdo rozbil okno – proč – do zimní za‑ hrady / a pak se pořezal o střepy jara? / zima je najednou v březnu tak stará, / až budí soucit… a máme ho… neradi.“ (str. 52) Vedle dalších aspektů je nutné upozornit na jeho ironický humor (i sebeironii) nebo hru s polysémií slov: „v parku jsou sochy. moc. až z toho děsí. / spočítal bych je, ale strašně lije. / a moje busta po špacírech kdesi… / všichni ti umřou. nepředběhneš‑li je.“ (str. 14) Svým sebeironickým gestem představují verše Radka Malého v kontextu české poezie vzácnou výjimku (spolu s dílem J. H. Krchovského), méně to již platí v případě dekadentních motivů, které mohou být vnímány jako reakce na existenciální úzkost: „doby‑ tčák iluzí. ještě se kodrcá. / jedenkrát auschwi‑ tz, ne, zpáteční nechci. / panna je pannou, než netvor ji oprcá, / a lidi lidma, než dostanou lek‑ ci.“ (str. 35) Vedle výše zmíněných postupů autorské stylizace se v knížce Světloplaší projevují nové tendence, které naznačují, že se výrazový diapason rozšiřuje. Objevuje se básnické podobenství, vyjádřené prostřednictvím personifikace: „na lávce přes potok právě se potkali / nerozum s neštěstím. chvíli se strkali / a pak se vsadili, kdo prý víc unese… / kdo koho shodí? a kdo komu vyhne se?“ (str. 28) Radek Malý dokáže odlehčit existenciální úzkost jazykovou hrou spojenou s bezprostředností životní reflexe: „vítr mě bere za ruku jak děcko, / když z ok‑ na vlaku ven ji vystrčím, / a nebráním se. řek‑ nu mu to všecko – / čím žiju, čím ne. čimča‑ rára – čím?“ (str. 36) Autor rovněž citlivě indikuje některé absurdní rysy reality, reaguje na ně dialektickým propojením protikladů a vyjevuje svůj smysl pro básnický

202

paradox: „roztáhni oči. uleť, nebo klam mě / řečmi, že peklo – nebe pro hříšné.“ (str. 45) Bohužel v některých případech jeho verše vyznívají jako záměrně budované objekty, založené na jazykových hříčkách, v nichž konstrukce básnické formy převáží nad životní reflexí: „dusítka duší… polnice polí… / oni tě trefí… ono to bolí… / kousneš se do rtů… červená teče / na talíř sněhu… zkřížené meče.“ (str. 40) Tento efekt podporuje i použitý tzv. ženský rým v obou rýmových dvojicích, což vytváří dojem určitého rytmického stereotypu. Součástí nevšední autorovy hry s tradičními motivy se stává i profánní symbolika: „křest jako tetování. to já jsem ni‑ kdy nechtěl, / a najednou mám kotvu na paži“ (str. 46) či explicitní aluze na klasická díla české literatury: „nepoznat mamon, nemi‑ loval bych.“ (str. 55) Na rozdíl od předchozích sbírek je patrné, že básníkův dříve dosti široký rýmový rejstřík se zužuje. Na jedné straně může být zdůrazněno, že Radek Malý dokáže z méně frekventovaného rýmu slevit, vyžádá‑li si to obsah (dokonce se podařilo pro českou poezii rehabilitovat slovesný rým), ale na druhé straně ve sbírce Světloplaší by bylo možné nalézt řadu příkladů, v nichž rým spíše dekoruje. Básně se stávají pouze neživými artefakty, seřazenými slovy propojenými inkantační melodií. Ve druhém oddíle sbírky Světloplaší se projevuje princip přesně opačný, ve verších počíná převažovat obsah nad formou. Je složen z 33 básní, které svou povahou částečně rekapitulují předchozí autorovo tvůrčí období. Ve verších lze postřehnout, že typickou obraznost, zděděnou z minulých sbírek, prostupuje

zvláštní poloha sentimentality (realizuje se prostřednictvím přirovnání), která je navíc obohacena o zcizující prvek, čímž vzniká dojem naprosté bezprostřednosti sdělení: „bobulky pámelníku / bílé a měkké / jak, co já vím, jak bříška mrtvých miminek.“ (str. 88) Výsledek směřuje k záměrnému narušení iluze vytvořené básní. Podle všeho by se obdobným způsobem mohla v dalších sbírkách rozvíjet poetika Radka Malého. V prvním oddíle sbírky Světloplaší se z hlediska formy projevuje mírná vývojová stagnace (v porovnání se souborem čtyřverší pro děti ze sbírky Listonoš vítr), na druhé straně autor učinil značný pokrok v rozvolněném střídmě rýmovaném verši (pro srovnání s básněmi Vorstadt Schno‑ bolin nebo Vorstadt Neustift ze sbírky Vě‑ trní). Nejzásadnější otázkou však zůstává samotná koncepce celé sbírky. Je patrné, že toto spojení vzniklo dodatečně, tj. jedná se o dva uzavřené celky spojené pod jednou stříškou knížky. Nebývalo by

bylo příhodnější publikovat oba soubory samostatně? Zásadnější než formální posuny v poetice Radka Malého je pozvolná proměna etického myšlení autora, s největší pravděpodobností nastala ve sbírce Větrní (básní A luna plivla stříbro do střech dómů…). Ačkoliv je přítomná kniha – na rozdíl od autorových předchozích sbírek – pestřejší tím, že vznikala v delším časovém úseku (alespoň jak se uvádí v poznámce), přesto ji poznamenalo, že se v ní prosazuje artistní konstrukce na úkor životní reflexe. V poezii Radka Malého se navracejí typické motivy (např. vlak, vítr, podzim, luna, andělé a další), ale tentokrát je básník přenáší do nových kontextů a souvislostí v rámci svého rozrůstajícího se díla. Jeho zvláštní sentimentalita, jeho pathos (rozuměj vášeň) se střetávají s moudrou ironií, s nadhledem vznikajícím s postupující životní a autorskou zkušeností. Jakub Kostelník

203

I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.

měsíčník pro literaturu a čtenáře česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální reflexe — literární historie — nezavedená literatura

www.kulturni-noviny.cz

využijte klasické či elektronické předplatné

hostbrno.cz

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Tomáš Lotocki ČEŘENY

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-87483-01-5 Fotografie Josef Ptáček Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba Vydáno 2011 Cena 89 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebenem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Tomáš Mazáč

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Věra Rosí DLOUHÉ NŮŽKY NOCI

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej ISBN 978-80-87483-03-9 Ilustrace Vít Ondráček Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba Vydáno 2012 Cena 99 Kč

Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.

Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena.

WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]

Ottavio Rinuccini

La Dafné

La Dafné

Da’ fortunati campi, ove immortali godonsi all’ombra de’ frondosi mirti i graditi dal ciel felici spirti, mostromi in questa notte a voi mortali. Quel mi son io, che su la dotta lira cantai le fiamme celesti de’ celesti amanti e i trasformati lor vari sembianti soave sì, ch’il mondo ancor m’ammira. Indi l’arte insegnai come si deste, in un gelato sen fiamma d’amore, e come in libertà ritorni un core cui son d’amor le fiamme aspre, e moleste.

Z těch požehnaných luk, kde v stínu košatých myrt veselí se nebem milované šťastné duše, dnes v noci přijdu k vám, smrtelníci. Jsem ten, kdo na vznešenou lyru pěl o vzplanutí nebeských milenců a různých jejích proměnách tak líbezně, že svět stále mne obdivuje. Pak umění jsem učil, jak vzněcuje se v chladném nitru plamen lásky a kterak volnost navrací se srdci, jež žár lásky stravuje a trápí.

(Prologo)

Opera La Dafne, která je považována za první operu vůbec, zkomponoval Jacopo Peri (1561 – 1633) na libreto básníka Ottavia Rinucciniho (1552 – 1621) u příležitosti karnevalu konaného u Jacopa Corsiho v roce 1598. Z původní opery se zachovalo libreto a několik fragmentů hudby. Současní skladatelé Tomáš Hanzlík (* 1972) a Vít Zouhar (* 1966) zkomponovali na toto libreto novou hudbu (s využitím zachovalého závěrečného sboru). Nejedná se o rekonstrukci původní hudby, jde o současnou interpretaci florentské cameraty, kterou by bylo možné zjednodušeně označit jako minimalismus či redukcionismus (jak píše Miloš Štědroň), ctící dobové skladatelské postupy. Opera byla zkomponována pro brněnské divadlo Reduta (Národní divadlo Brno) a měla premiéru 25. 6. 2011. Otištěný úryvek z prologu přeložila do češtiny Věra Suková.

patron čísl

Ottavio Rinuccini

w e l e s 55-56 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Zuzana Pospíšilová Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Milan Adamčiak Fotografická příloha: Tereza Janečková Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue Čermák Freislerová Hájek Holub Kočko Piussi Shepard Schindlerová Šrámek Štědroň Viktorová Vysockij Zapletal Žila

Recommend Documents