weles 34 literární revue Drážník Hamaďák Holub Hrubý Chocholatý Krupař Libiger Novotný Odehnal Pachtová Pížl Sobek Šanda Štengl Šubrtová Vodička

weles

34 literární revue

Drážník  •  Hamaďák  •  Holub  •  Hrubý  •  Chocholatý  Krupař  •  Libiger  •  Novotný  •  Odehnal  •  Pachtová  Pížl  •  Sobek  •  Šanda  •  Štengl  •  Šubrtová  •  Vodička

weles

obsah Básně-hovory, básně-portéty, Spoonriver po česku, řečovost, dialogičnost, autenticita… Všechny tyto „nálepky“ mne napadaly při sestavování 34. čísla Welesu. Vymezují sice nepřesně, ale snad srozumitelně prostor, který nás tentokrát zajímal. Občas bývá současné literatuře (a  poezii zejména) vytýkána vyumělkovanost, přílišná sebestřednost, formálnost, archaizující ornamentálnost a  dal­ší podobné „hříchy“. U  autorů, které najdete v  34. čísle, bychom museli hledat jiné slabiny. Jaké? To nechám na Vás… Byl by to dost „vlastenec“, pokoušet se je hledat v editorialu (pamatujete před pár lety toho Japonce na MS v hokeji, jak to napálil na vlastní branku, dal gól, zdvihl radostně ruce nad hlavu a pak mu to došlo?). Básně Milana Libigera, Petra Štengla, Slávka Hamaďáka a  Mi­chala Šandy mají mnoho styčných ploch – postavy z  okraje, kondenzaci příběhu, hovorový jazyk, odposlechnutou řeč… Přesto, každý z  těchto autorů používá jinou optiku, má rozdílný odstup, míru stylizace… Poezii Jaroslava Pížla, u kterého se vracíme k několika starším básním, je třeba číst nahlas, takže ji rozhodně doporučuji číst jinde než v  tramvaji (i  když číst ji zrovna tam nahlas by bylo happeningem zcela jí konvenujícím). Odlišně a  na první pohled zřejmě méně zřetelně se k  tématu čísla váže poezie Petra Odehnala (ale opět ty úsporné kondenzáty příběhů a zápisy odposlechnuté řeči) a Pavla Sobka (rozhovory duchovně‑milostné, ezotericky plynoucí). Miniatury debutujího Jakuba Drážníka jsou již mimo zmiňovanou výseč, ovšem jejich „tichý křik“ je natolik přesvědčivý, že odkládat jejich publikování by zkrátka byla škoda. Vzpomínky Miloše Vodičky evokují řeč svou přímočarostí a hovorovostí, následující povídky Hany Pachtové a Norberta Holuba jsou potom zcela dialogické. Básně-imaginární rozhovory z  dosud nepublikovaného rukopisu Josefa Hrubého uvádí Pásmo, doplňuje je krátký, ale obsahově velmi intenzivní rozhovor, který s  básníkem vedl Ivo Fencl. V  pravidelných rubrikách přináší Weles poezii Seamuse Heaneyho v překladech Ondřeje Hanuse, studii Vladimíra Novotného o  postmoderně v  poezii (a  ani dialogičnost nezůstala stranou jeho zájmu), velmi emotivně laděné fotografie Stanislava Krupaře, krátkou taneční povídku Vladimíra Šrámka a  samozřejmě paletu drobnějších či rozsáhlejších reflexí v rubrice Kritiky a recenze. Petr Čermáček

poezie

Milan Libiger Slávek Hamaďák Petr Štengl Michal Šanda Jaroslav Pížl Petr Odehnal Pavel Sobek Jakub Drážník

Než jste mi zavolal Být jen tak je také strašně vzrušující Bez jogurtu Autenticita Jsem uvnitř úlu Jak vteřinovka krouží vlaštovka Nebeské krajiny, pozemské vidiny V tišině sídlišť

… … … … … … … …

4 14 20 30 38 44 48 52

Kino Oko Milostná cvičení Wolkrák

… … …

58 64 78

Josef Hrubý Rozhovor s Josefem Hrubým

Hovory Člověk píše proto, aby se dověděl, proč píše

…

84

…

102

Vladimír Novotný

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog …

106

Ludmila

…

116

Vokály v sobě: otevřená zem

…

128

Tanečnice

…

138

Niklovy zá hrátky Být dlužen nejen za duši

… …

142 146

Nad knihami, které zbyly

…

150

…

154

próza

Miloš Vodička Hana Pachtová Norbert Holub

pásmo studie

fotografie

Stanislav Krupař

překladatelská huť Seamus Heaney

šramoty

Vladimír Šrámek

kritiky

Milena Šubrtová Miroslav Chocholatý

telegrafické recenze Miroslav Chocholatý

recenze

Harák – Andjelkovski; Chrobák – Hájek; Fridrich – Děžinský; Chocholatý – Prokůpek, Šobáň; Kopáč – Stančík; Kratochvíl – Hájíček; Kopáč – Olahová

poezi

Milan Libiger

narozen 1975. Žije ve Zlíně. Básník, novinář a občasný cestovatel. Knižně mu vyšla sbírka Jako polystyrén na hladině Indie, kterou v roce 2002 v edici poezie Stůl vydalo nakladatelství Psí víno. Verše publikuje také časopisecky v Hostu, Rozrazilu a Psím víně. V současnosti pracuje jako novinář v deníku MF DNES.

Milan Libiger

Než jste mi zavolal ZASE NOC

PRVNÍ VÝLET SE SIMONOU

Noc a pažravé srdce se prokousává metaforou zatímco Lukášovi se klube šestý zub a na mozku babičky rozpíjí se kaňa altzhaimeru

– Máte navařené moja občanka a pas ležíja v kuchyni na stole myslíte enom na sebe snědla sem prášky kúpila flašu tož sbohem – smýkla mobilem o zem a nastoupila – Vsetín – sykla na řidiče u prostředních dveří načala fernet a trefila nás pohledem

zase noc a soused se z hospody vrací aby hlídal syna své dcery – Že jsem jí tu piču nezašil – páře veškeré slovní svetry a cigaretou noc

4

5

poezi

Milan Libiger

Milan Libiger

Než jste mi zavolal

Než jste mi zavolal

RADKOVI

///

Radek miluje historii knihovnu – pět tisíc svazků – chce věnovat Velehradu Rio Preisner je jeho de Janeiro Václav Černý vrchní osvětlovač Jakub Deml boží mamlas Jan Zábrana otevřená rána Umberto Saba mast poslední roky ale vede chlast a celibát taky se stará o tátu po mrtvičce budí ho koupe obouvá do slov – Kdyby tak aspoň chodil – skřípne přes lenonky u sedmé dvanáctky a posílá mě do hajzlu

Babička umírá a myslí si že spolu žijeme šest dní v týdnu stínuju u její postele včera večer po hypnogenu řekla mi ať si k ní lehnu

/// Po měsíci jsem promluvil na otce – Zásuvka od televize jiskří – – Mrknu na – zahořel a po bleskové opravě spustil ódu na princip fungování hromosvodu jako kulový blesk pustošila opuštěnost pokoj

6

7

poezi

Milan Libiger

Milan Libiger

Než jste mi zavolal

Než jste mi zavolal

NOVINÁŘSKÁ

TAXISLUŽBA

Mačetou rozsekal svoji matku polomrtvá zazvonila ještě na sousedy u soudu má pohled zvířete v kleci pokořený prášky proti schizofrenii plachý a zranitelný jeho otec v lavici si to s ním nemůže vyměnit ždímá si dlaně polekaně říká – Všichni ho zavrhli jenom já ne a manželka –

Přijel ve slejváku – Aspoň mám rito – zašeptal – No jo – říkám si – Od roku 1997 jezdím každý den abych splatil půjčky po druhém rozvodu jsem přišel o všechno tři měsíce jsem zvracel psychiatr do mě cpal prášky shodil jsem dvacet kilo teď už je to lepší než jste mi zavolal spodky jsem si žehlil –

/// sníh se snáší na kostel Panny Marie ve Štípě jako odpověď takže přítomnost sypače v kabině kouří bůh? 2. 8. 2006

8

9

Milan Libiger

Než jste mi zavolal

10

poezi

Milan Libiger

Než jste mi zavolal

MÁJ 2006

///

Neděle podělaná deštěm je 1. máj lásky slota – Už jste se políbili pod třešní – zní neměnné rádio Čas – Fakt už začnu žít – ve mně nechtěná ozvěna – … a peníze za byt si rozdělíme – říká nezvykle důvěrně matka otci – Já s tebou už nebudu –

Díval jsem se v televizi na fotbalové utkání Sparta–Zlín hráči byli zákeřní rozhodčí nespravedliví diváci vulgární aspoň hooligans prý při bitkách dodržují přísná pravidla a vzájemně se respektují jako šachisté

11

Než jste mi zavolal

ZLODĚJINA Už stařík Verlaine říkal že pointa báseň ničí babička mlčí pak se ptá jak se má Lukáš vyprávím znova – … čtyřicítky horečky … – – … Priessnitzův obklad … – babička se křižuje bezmocnost a střepy v očích šeptá – Ale Lukášek je snad… –

poezi

Milan Libiger

NAROZENINY V ATELIÉRU (J. Kovandovi) – Vy se pořád na něco těšíte ale to je zacházka – říká Jaroslav zem zasněžená pilinami z pařezu leze hlava socha se rodí – Můj tata umřel v sedmdesáti – zaklepává to na torzo

12

13

Slávek Hamaďák

narozen 1965 v Hradci Králové. Textař a hudebník v kapelách Čertovi soustružníci, Piráti a Piráti 44. Vystudoval SOU strojírenské a Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Pracoval jako úředník, topič, lepič plakátů, poštovní doručovatel, hudebník na volné noze, reklamní textař aj. Od roku 1992 pracuje v elektronických médiích, od roku 1995 do roku 2005 jako hudební dramaturg v ČRo HK. Dnes spolumajitel reklamní agentury, vydavatelství a nakladatelství TAH. V roce 2007 v něm vydal sbírku básní Živý nedopalky.

Být jen tak je také strašně vzrušující MRŇAVEJ PARCHANT VEDLE TÝ DĚVKY

MUŽSKÁ ALTERNATIVA

Přisedla si ke mně ke stolu, dlouze potáhla, zadržela dech, na chvíli znehybněla a vydechla: „Podívej se na něj – támhle, ten mrňavej parchant vedle tý děvky, co ho drží pod stolem za stehno. Cucá se s ní, jako bych byla vzduch, jako by mně ještě včera nešeptal, že jsem ta nejlepší kočička na světě… vy chlapi, jenom nás zneužíváte a po čase, jako něco opotřebovanýho, odkopnete. Jenže to není jen tak – najít si novýho chlápka. Já mám taky svý práva a nároky, nejsem ze železa.“

Zatímco moje žena kouří na toaletě, čůrám do vany.

Hlasitě polkla, vytáhla nůž na dorty a vyrazila jeho směrem.

poezi

Slávek Hamaďák

PO 25 LETECH Na základní škole se mezi klukama ze třídy proslavil hláškou: „Do postele, každá dobrá.“ Teď jsem ho potkal na ulici po pětadvaceti letech a hned mě představil svojí nový lásce. Drželi se za ruce, neskákali si do řeči a uvolnění z nich sálalo jako z řeky čerstvě vylité z břehů. Ještě než se začali vášnivě a dlouze líbat, mluvili jsme pře-ru-šo-va-ně o počasí, zdražování cigaret, ranních bolestech v kříži, krizi prostředního věku a turistických letech do vesmíru. …poté jsem nerušeně zmizel a nechal tam ty kluky o samotě.

14

15

poezi

Slávek Hamaďák

Slávek Hamaďák

Být jen tak je také strašně vzrušující

Být jen tak je také strašně vzrušující

TICHO PŘED BOUŘÍ

DNES V SUTERÉNU

Není občas špatné sednout si, zpytovat svědomí, zastydět se a uvědomit si, že být jen tak je také strašně vzrušující.

Oslnivé záblesky usviněných bankovek (já bez nich žít neumím) jsou dnes mnohem působivější, a tak počet mrtvých je dvojnásobný. Občas věci dojdou až sem do suterénu, i když spousta věcí kolem se vyjasňuje.

TOUHA PO DOBRODRUŽSTVÍ Víte? Ne. A chcete? Ano.

CIZINEC NA POBŘEŽÍ

MATEMATICKÉ VZTAHY Nebe a země, světlo a tma, doprava doleva, zepředu zezadu, potichu nahlas, alko nealko, láska a teplé jídlo drží společně nahoře dole jedno velké všechno pohromadě, jako by se nechumelilo.

A ty jsi kdo? Stopy cest ve tvých očích patří k těm, na které nevstupuji. Tak nevím, jestli téhle řece porozumíš.

16

17

Být jen tak je také strašně vzrušující

PROČ NEUMÍM BEJT TAKY KURVA Mluvila a všechno, co přitom udělala: gesto, mimický škleb, držení příboru, nadechnutí, přivření očí, bylo syrové, sladce vulgární a dráždivě autentické. „Tak nás opustil. Prej mě má rád, ale rodina ho nebaví. Chce bejt sám. Jsem teď 100% matka – nic nestíhám. Když kluk usne, jdu se vybulit na záchod a pak opít do kuchyně. Už ani nepíšu, teda píšu, ale řvu při tom tak, že všechno je hned rozmazaný. Chlapi jsou kurvy. Proč neumím bejt taky kurva, nevíš?“

poezi

Slávek Hamaďák

Po pravdě řečeno, to by se mně líbilo, napadlo mě.

18

19

poezi

Petr Štengl

narozen 1960 v Praze. Žije a pracuje tamtéž. Profesí tiskař. Publikoval v Psím vínu, Welesu, Dobré adrese a ve Wagonu. V roce 2005 v edici Psího vína Stůl vydal sbírku Co říkal Zouplna. Od roku 2006 je šéfredaktorem Psího vína.

Petr Štengl

Bez jogurtu / / /

/ / /

Podívej se na ty mraky nad kostelem

Kdo neví že bez jogurtu nemá šanci ten nemá šanci A ani nárok nemá bez jogurtu správně zažívat Co já toho už zažil a každá šance byla poslední Bez jogurtu nebyl nárok

Chtěl bych někam odejít ale vůbec nikdo mě tu nedrží Víš chtěl bych vážně odejít ale vůbec nikdo mi nevisí na rukávu Tak bych jenom chtěl aby ses podívala na ty mraky nad kostelem (5. 3. 2008 Kovanecká)

20

21

poezi

Petr Štengl

Petr Štengl

Bez jogurtu

Bez jogurtu

/ / /

/ / /

To máte dobrý zato já to mám špatný

Tak naposledy kdo to byl? Vím že jsem to určitě nebyl a tak se krčím Ten co to byl stojí a čumí Všichni vědí kdo to byl Jen ten co stojí před řadou to neví A my nevíme co teď s námi bude

Mizerná zdvořilost Zuřivě kývám hlavou mám to dobrý určitě to mám úplně nejlepší ze všech Ale ještě si to musím doposlechnout abych si toho mohl pořádně vážit Ano ano vážím si vážím to se tak někdo umí narodit že jo? Já jsem prej měl být Janička naši si přáli holčičku Janičku Škoda že nejsem Janička to bych tu nemusel trčet a poslouchat Janička ta se má ta to má určitě dobrý zato já to mám špatný… (4. 3. 2008 Kovanecká)

22

23

poezi

Petr Štengl

Petr Štengl

Bez jogurtu

Bez jogurtu

ABSOLUTNĚ NIKDY

JEŘÁBY

V ničem nevěř reklamě učila ho matka než se objevila reklama: Absolutně nikdy v ničem nevěř matce Dole stálo drobnými písmeny Ministerstvo kontroly varuje: Kdo neuposlechne této výzvy bude mít zákaz sledování seriálu Nový svět Nikdy neříkej nikdy pokyvovali hlavami moudří Neviděli ani jeden díl Nového světa

Jedna z nejkrásnějších věcí města za soumraku se zářící rudou korunou

(3. 3. 2008 Hrdlořezy)

V noci spí přes den tančí Nikdy jsem neviděl jeřáby Zeptal jsem se vyhledávače jak jeřábi tančí a vylezlo mi jak mám správně masturbovat Vím že tančí vím že ne u nás Možná ve stepích které nikdy nespatřím (26. 2. 2008 Hrdlořezy)

24

25

poezi

Petr Štengl

Petr Štengl

Bez jogurtu

/// Bydliště: sídliště po muškátech truchlící truhlíky hovna zamrzlá ve zledovatělé polevě chodníku

Bez jogurtu

Sousedce manželce zvoní mobil Zrovna v nejlepším! Mezi nimi celý thriller (30. 1. 2008 Hrdlořezy)

Opilý soused se dobývá do vedlejšího vchodu Která kurva vyměnila ten zámek? kope do dveří pak si sedá na schody vytahuje cigárko poklepává kapsy hledá zapalovač nechce svině chytnout potom se znovu šacuje kurva kde je ten debilní mobil Naše sousedka jeho manželka za namodralou záclonou hltá thriller Soused na schodech mobil přilepený k uchu

26

27

poezi

Petr Štengl

Bez jogurtu

STÁLA TAM V ruce s těma svejma Tak jsem si stoupl vedle ní v ruce taky s těma svejma a aby řeč nestála začali jsme nejdřív zeširoka o životě a pak to je jasný o bohu Kolem proudily davy a nikdo si nás nevšímal Když to začalo vypadat na plichtu zeptal jsem se jí jestli bůh čte básně Řekla že se bude muset zeptat v neděli na shromáždění poněvadž jestli bůh je nebo není to ví přesně ale jestli bůh čte básně to neví nikdo Kolem proudily davy a nikde nikdo (15. 1. 2008 Palmovka)

28

29

Michal Šanda

Autenticita

poezi

Michal Šanda

narozen 1965 v Praze u sv. Apolináře. V kolonce zaměstnání má zapsáno „archivář v Divadelním ústavu“. Ve skutečnosti je v ústavu archivním principálem pimprlového divadla. Bibliografický odbor Národní knihovny mu připisuje autorství knih: sto a (KIC Brno, 1994), Ošklivé příběhy z krásných slov (Protis, 1996), Dvacet deka ovaru (Klokočí a KJD Příbram, 1998), Metro (Protis, 1998 a 2005), Blues 1890 – 1940 (Petrov, 2000), Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu (Petrov, 2001), Sudamerická romance (Petrov, 2003), Španělské ptáčky (Větrné mlýny, 2006), Kecanice (Protis, 2006), Býkárna (Druhé město, 2006) spolu s Milanem Ohniskem a Ivanem Wernischem.

PITBULL

ŠMÍD

přised jsem si k nim. zajímalo mě co to musí bejt za náturu když dokáže v kurevsky přesně vypočítaným pomalým rytmu soust řezat psa přes čenich a cpát se při tom gulášem. to-se-dě-lá-že-brat? jeho stará natáhla ruku po obojku. pěstí ji zatlouk zpátky do židle. „čau kámo“ řek jsem na uvítanou „můžu tě zvěčnit do jedný básně?“ „no jasan! a o čem to bude?“ „o parchantovi co tejrá zvířata a ženský.“

„chlap co šrouboval máti byl taky Šmíd.“ „já jezdil u pekáren s nějakým Šmídem.“ „a nebyl v pohodě?“ „byl.“ „a bachař na Mírově –“ „Šmíd.“ „v pohodě.“ „jo.“ „říkám.“ „Šmídové musej bejt v pohodě.“

TO ČERVENÝ MASO NA MRAZÁKU JE Z KRÁVY? kdyby aspoň nějak zareagovala stála by ta rvačka za to. místo toho po mně šlehla nenávistným pohledem. některý chlapy nepochopím. a jejich ženský mě.

30

takovej parádní šál neměla ani Sarah Bernhard na premiéře Dámy s kaméliema. svíčková. švára ženský co ji obdělává Bizon je řezník na jatkách. „já že je to krvavý. není to humus?“ „není.“ „a cibuli máš?“ pusťte si do bytu osmnáctiletou holku jen co přetrpí váš orgasmus zmocní se vaší kuchyně a začne si hrát na lásku a na mamku a taťku.

31

Michal Šanda

Autenticita

32

poezi

Michal Šanda

Autenticita

REPRINT MARSEILLESKÝHO TAROTU

V PŘEDSÍNI SE NEZUL

v den kdy má nastat úplněk už u zpráv to s ní cuká nedočkavostí. vytáhne svoji spiritistickou desku sundá si prstýnky náušnice já si pustím hudbu nebo se prostě rochním na kanapi a ona začne vykládat. „pojď se podívat!“ přerušila moji siestu. „uprostřed Šalamounovy pečeti máš věž.“ „nechci to slyšet.“ „máš před sebou kariéru. Saturn v sextilu na Merkur ve Lvu!“ možná. možná zná tajemství mýho života. já sám pro sebe chci ale zůstat idealistou co se pokouší se ctí to ustát i za tu cenu že s každým dnem ztrácím ramena.

a hned s ublácenejma farmářkama na nohou do pokoje. „Non je ne regrette rien!“ vzkřiknul „takovou krásu nesmíš nechat plynout kolem ta musí dovnitř. máš sluchátka?“ podal jsem Bizonovi sluchátka Bizon sluchátka zastrčil do zdířky u gramofonu a vpustil si dovnitř do uší Edith Piaf rukou naznačil abych mu podal popelník zapálil si startku takhle umí bejt Bizon v cizích bytech doma.

33

Michal Šanda

Autenticita

Autenticita

AUTENTICITA bylo to po vydání Ošklivých příběhů z krásných slov. poprvé a zatím naposled se mnou někdo dělal interview. přišla redaktorka z dneska už neexistujícího časopisu a chlapík z kterýho se vyklubal fotograf zpruzenej že jsem nebyl podle jeho představ troska zdevastovaná chlastem na hadry. „kurva jak ho mám teda vzít.“ „nechám to na tobě“ řekla ta redaktorka. „je nemožnej.“ „hlavně aby bylo vidět pivo.“ ode mne chtěla vědět kdo je Marie a nakolik jsou situace z knihy autentický. pořád jenom autenticita. prahla po autenticitě pročež jsem na místě napsal tuhle báseň. jsou dva a přesto vzbuzujou zdání že jich máte plnej byt. a plný zuby. a to je teprve půl devátý a ani ne půlka kazety v diktafonu. pokud se ale rozhodnete prochlastat k autenticitě literatury v půl devátý rutinním pohybem o popelník načnete další Staropramen nalijete si a najednou vás vyděsí to ticho. v ložnici

34

poezi

Michal Šanda

v koupelně v kuchyni autentický ticho beznadějný samoty.

35

Autenticita

HLADOVÝ OKO NA DÁLNICI O PŮL TŘETÍ K RÁNU zlověstně osvětlovalo palubní desku. „zastav mi někde u pumpy na pivko. kdyby měli budvar v plechovce. a kafe. ty nemáš chuť na kafe?“ „sklapni už.“ „tak na to dupni.“ a podobný kecy kterejma mě Hedvika vytáčela k nepříčetnosti zatímco motor poškytával a že jsme vůbec ještě jeli bylo nejspíš magnetickou silou měsíce. zrovna byl úplněk. červen. po dešti. ideální čas na úhoře. „jestli nevíš levej pedál je plyn.“ a nedá si pohov. někdy bych jí vážně jednu sek.

36

poezi

Michal Šanda

37

poezi

Jaroslav Pížl

narozen 1961 v Praze. Vystudoval herectví na Lidové konzervatoři v Praze a FF UK, obor dějiny umění. V první polovině 90. let byl na volné noze, spolupracoval s Českým rozhlasem (Příhody Malého Lucifera) a Českou televizí (Smělé verše, režie Tomáš Vorel). Svoji poezii přednášel v Německu, Rakousku, Dánsku, Francii a dalších zemích. Od roku 1995 vyučuje na Konzervatoři J. Ježka v Praze, původně řečovou výchovu v dramatickém oddělení, v současnosti práci s textem v muzikálovém oddělení. Knižně vydal sbírky Manévry (Q, 1992), Exteriéry (Bonaventura, 1994), Svět zvířat (Torst, 1996), Vodní hry (Petrov, 1998), Rodinný život (Petrov, 2000) a prózu Sběratelé knih (Petrov, 2004). Dokončuje druhý román s pracovním názvem Pornografie, který by měl vyjít v letošním roce v nakladatelství Druhé město.

Jaroslav Pížl

Jsem uvnitř úlu KACHNÍ DOMKY

KAŠU

Todleto sou kachní domky, to sou domečky kačen. Znáš je? Znáš kachní domky? Voni sou tady na potoce, tady voni sou. V nich bydlej kačky, kačeři: k snídani k večeři kopřivy maj: vlez do domku a kachny tě uštípaj! Do domečku nesmíš: tam bydlej káč, káč: to neni kačen pláč: v domcích je legrace: nad vodou hladce obratce kačky maj vzdušný rej… Navečer v domečku: hají: kačky a kačeři usínají… Káč! vozve se ze spaní… Domečkům liška nahání děs… Tak teda: v noci pak: pán s flintou a pes dou kolem domků směrem: les. Pejsek nezahálí, větří v šeru… beng! – pán pálí… Zas je ticho v lese… Liška dekuje se: nechce bejt na maděru a jinam se de skovat: kačky maj klid: si můžeš skontrolovat.

Kuš. Kuš, neruš: vařim. Kašu. Kam? Kastrol. Kastrol vařim kašu. Kam? Ty, nevěřim… Ty, ne… Až dovařim. Nehovořim. Nehovořim – nažeru. Nažeru kašu. Teď kuš. Teď vařim kašu, kašičku. Vařim a nandám. Až nandám: nažeru. Udávim se kašu – na tebe kašlu. Sám kašu nažeru… Sám nažeru, až udávim se kašu, kašičku, kašičiči, ka… Kočka? Kočka ku kaši sedne? Tu chytim za vrkoč… Za dveře vyrazim kočičí nezpůsobu! Pak nažeru: na tebe kašlu. Nažeru pomalu, pak pokuř, šluka… Kuš! Kuš, bestija, kočka blbá, kuš, kurva, kuš! A di. A táhni už. (Vodní hry, 1998)

(Vodní hry, 1998)

38

39

poezi

Jaroslav Pížl

Jaroslav Pížl

Jsem uvnitř úlu

Jsem uvnitř úlu

NOČNÍ JÍZDA

NĚJAKÁ

Ty kopce, ty mi vyříděj: dolu, pak nahoru. Krajinou řev mýho motoru. Krajina temná, spící, v krajině ptáci kušující… Řev mýho motoru: řítim se tmou, spící, temnou krajinou, krajinou noční… lkát počni! Dolu, pak nahoru: závratnej let: skrze řev motoru mý lkaní neslyšet – slyšet jen žalozpěv… Krajinou noční řítim se žasna: v temnotě hoří hvězda jasná, vosamělá, hvězda mýho srdce… Nahoru, dolu prudce: jízda smělá, závratnej let: mý lkaní neslyšet, neslyšet ptáky… Závada v motoru – v mym srdci taky: v krajině noční neni mi hej: ty kopce, ty mi vyříděj.

Nějaká, nějaká když kose hlédne, když kose upře, hmm, to pak nějaká krásná, nebo. Nějaká nádherná, že, nebo jak. Když se kose. Natočí jak dlask. Perlou oka blýsk. Spánkem matným, stříbrem náušnic, hmm, nějaká jako by dlask. Dlask se, hmm. Nějaká jako by se dlask a perlou oka blýsk a třpyt, hmm, to pak zase znova, hmm, hmm, jako by dlask dlaní tlesk, bleskem bělma blýsk a třpyt, to pak bude zcela jistě co nejdříve. A co teprve až dlaní tlesk a v chůzi krok, steh vedle stehu a stehen stah! V chůzi krok, pak stehen stah, pak sten… hmm, hmm, to pak zcela krásná, že, to pak nádherná. To pak bude, že. Vleže.

(Exteriéry, 1994)

(Manévry, 1992)

40

41

Jsem uvnitř úlu

JÁRA HAJÁ Jára hajá: uvnitř domu z peřin val: toť bobří hráz. Vůkol domu: říše zimy. Vůkol domu mráz. Nehledě naň hajá Jára: zaharaší v hrázi, v peřinách… Ach, nelze vyjít z domu: vítr sněhem zavál dvory a nové hrsti hází. Bohulibo v bobří hrázi, za valem peřin – vůkol mrazí. Zavalen peřím Jára zadýchává hráz anebo zaharaší tiše… Za valem peřin? Zavalen peřím? Ach ne! Nikoli snad tím, jímž vítr zavál dvory? To by snad téměř lépe bylo ustlat si přímo v říši zimy! Ne. Ne domu vně. Domu uvnitř úl. Poryvem větru ze sna vytržen rozpomenul se Jára: jsem uvnitř úlu, naslouchám větru v bobří hrázi. Zde neschází mi nic. A na ta slova zaharaší tiše. Teplo: hárá.

poezi

Jaroslav Pížl

(Exteriéry, 1994)

42

43

poezi

Petr Odehnal

narozen 1975. Žije ve Valašských Kloboukách, kde také pracuje v městském muzeu jako historik. Básně a literárněkritické příspěvky publikoval v Hostu, Literárních novinách, Psím víně, Textech, Tvaru, Welesu a ZVUKu. V roce 2005 vydal sbírku A budu tak i synovi jako třetí svazek edice Psího vína nazvané Stůl.

Petr Odehnal

Jak vteřinovka krouží vlaštovka DĚLANOVEC

TRAKAŘ

Nad Potečí studánka, voda, která léčí. Prostoduchému pasáčkovi se tu zjevila Panna Marie

Pradědu Josefa, mistra kolářského, prý kdysi navštívila smrtka. Chtěla vyspravit máry. „Su na smrt sama, udělaj mně z nich tragač! A kolečko nech je okuté, cesty sú zlé!“ Když se Josef zeptal, s kým dovčilška máry tahala, ztratila se. Trakař pradědovi zůstal. Jezdit s ním mohl jen on.

A on sa z teho podělál. Po dědině pak vykládal, že mu splnila tři přání.

J. N. K. Ž. 26. 6. 2005 V zlatavém nátěru stigmata koroze.

KURUCU, PRYČ! Viděl jsem to loni v říjnu v Novém Hrozenkově. Na jedné vysoko položené louce pouštěly děcka draka. Draka? Provázek, kříž z tenučkých latek, přes průsvitný papír dobře patrný a na papíře pastelkama nakreslený Spasitel. Jedno z děcek vodilo špagát po větru, ostatní klečely se sepjatýma rukama a volaly na nebe: „Kurucu, pryč! A ty, Kriste na nebi, smiluj se nad námi!“

(Zmožen smrtí. Zmnožen smrtí.) Jak vteřinovka krouží vlaštovka kolem kostelní věže.

44

45

poezi

Petr Odehnal

Petr Odehnal

Jak vteřinovka krouží vlaštovka

/// Sušilovým Šeptalo se, že se žádný z kolovratů v Kloboukách nesměl zastavit na víc než den a noc. Jinak by na město přišly další vpády.

Jak vteřinovka krouží vlaštovka

MICHAELA Pohyby. Dotyky přes bránu do předpřítomného času, do času před bodem nula. Kdo všechno ze starých a ještě starších matrik dobývá se takto k nám s příspěvky, jež mocná ruka jemně rozemnula?

Soukolí soukenického orloje.

SLAVICE, TRPÍSTY 2. srpen 2007 Na návsi Vavřincova vysoká hodová májka Kostra smrku a věnce Dole pruhy zvlhlého krepu a rov rezatých jehlic Zapomenutý zvyk?

46

47

poezi

Pavel Sobek

narozen 1970 v Brně. Vystudoval filozofii a estetiku na FF MU v Brně. Časopisecky publikoval v Psím víně, Tvaru, Hostu aj. Publikuje rovněž na internetovém serveru Totem.cz. Knižně vydal básnickou sbírku Atlasové zpěvy (Sursum, 2004). Otištěné básně jsou z rukopisné sbírky Rána a večery s Lin Xien Ti.

Pavel Sobek

Nebeské krajiny, pozemské vidiny ///

///

Čtu v přízracích které si vytvořili aleje jejich denních snů jsou průvodci mé zimy hradby z nich vrším v koutu zahrady kočky v nich se zálibou protahují stíny… Slunce jak prostor poznání čiré oblohy…

Dříve než tebe  vidím zvolna vstupující stín  Na osvětlené podlaze  zpráva o délce odloučení…   Rychle mi sděluje v čem ses nezměnil…

///

///

Budu si tě připomínat jak noc svítící indigově Paprsek uvězněný v ledu na horkém dechu rty…

Nízký stolek odděluje postavy dvě číšky na něm sblíženy Přesto že v pokoji je přítmí a pouze tušené úsměvy…   Horizonty sebou mlčky procházejí…

Nikdy jsem ještě nepsala tak oblačnému muži…

48

49

Pavel Sobek

Nebeské krajiny, pozemské vidiny

50

poezi

Pavel Sobek

Nebeské krajiny, pozemské vidiny

///   Vše mlčky zdá se vyrovnáno a přece kdesi s vnitřním hlasem roste pohoří příkré srázy pádu jsou obtékány mlhou nevyslovení…   Snažím se říct ti o té úzkosti…

///

///

///

Měla jsem kdysi sobě blízkou duši Dvě horská jezera v chvějivém naslouchání Na jednom prstence přepluly hladinou ve druhém letokruhy slyšení hned hlubinu prorůstaly…   Až u dna tajím slzy zamrzlých doteků…

Dnes opět prázdná náruč oblohy vyzařuje svojí trpělivou mateřskostí za zdánlivými zániky zdánlivé zrody dětí škádlících se oblaků…   Na zemi shluk bytostí zúžených v dojmech svého těla…

Zírání z lesní tmy  oči se kmitly jak bleskurychlá vesla Z neosvětleného koutu u okna váhám jestli mě už vsálo…   Dravost a plachost svítící si naproti…

51

poezi

Jakub Drážník

narozen 1983 v Boskovicích. Dramaturg a režisér, spolupracuje s ČRo Brno a Olomouc. Jeho jméno je také spojeno s právě vznikající divadelní skupinou Ateliér ticha. Kromě připravované sbírky Dech lesem, z které pocházejí přetištěné básně, je podepsán pod krátkým sborníkem básní pro děti, který nese název Přesýpání dne.

Jakub Drážník

V tišině sídlišť (CÁDIZ)

///

Kmen majáku štiplavě do noci probouzí vlnolamy moč se solí masky v ulicích my v nich a tolik sami

V tišině sídlišť nedávno opuštěných lodí zazněla prosba dlouhá jako psí naříkání Několik chvatných slov rozbitých v okapech na stehnech rouhání krvavá rýha plech

/// Dlážděná pěšina hrst vlasů čeřených zajíkavým ne Ztemnělý průchod zválené listí a poledne

52

/// Ztěžkl vzduch okny prosakují tóny trubky hvízdá v komínech Jsem přikrčený v rohu místnosti přečkávám noc zatnutou svalovinu a dechem křísím čas

53

poezi

Jakub Drážník

Jakub Drážník

V tišině sídlišť

V tišině sídlišť

///

///

První minuty asfaltu své nové formy Jak jizva stáhne se odlitek tmy

To ráno Dusila ses ze spaní a něco se mihlo nahoře na zdi Neměl jsem odvahu stisknout to mezi palec a ukazovák Chladně sledovat tu kapku krve co z toho vyteče A usnout s pocitem že byla tvoje

První minuty silnice křečové žíly Paty až do krve jsme si vymluvili

/// Tikoty tmy ti tmaví ohryzky na krku ty smavý tikoty my

54

55

V tišině sídlišť

(CESTA Z KUNŠTÁTU) 24. IX. 2006

poezi

Jakub Drážník

Svítání v krajině po asfaltu ticho ani vrávorání trávy Jediným zvukem je svlékání dvou hadů u paty božích muk Stojím opodál jazyk do masa rozeklaný a stydím se za ráno po první lži V křovině smýká se tma

56

57

próz

Miloš Vodička narozen 1938 v Chrudimi. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Pardubic. V roce 1950 byl jeho otec odsouzen z politických důvodů k šestnáctiletému vězení, rodině byl zkonfiskován majetek a musela se vystěhovat do Nebušic u Pardubic. Byl propuštěn v roce 1960 v rámci amnestie. Od roku 1954 žije básník opět v Pardubicích. Do roku 1989 publikoval Vodička osm básnických knih, z nichž patrně nejznámější je sbírka Čarodějnice z Blois (Severočeské nakladatelství, 1969). Po roce 1989 vyšlo dalších pět básnických knih včetně bilančních Básní 1965 – 1989 (Host, 1997). V roce 2007 vyšla v H&H kniha vzpomínek Wilsonova mlžná komora, z které je přetištěný úryvek.

58

Miloš Vodička

Kino Oko Před válkou mě chránila láska mých rodičů i  babičky, prostě všech, a  taky plot kolem naší velké zahrady. Jednou jsem si hrál a šli dva krásní rozesmátí vojáci a ještě krásnější namalovaná slečna v  dirndlu s  vyčesanými blond vlasy. Vojáci mne, jako každého kluka, moc přitahovali, zvlášť ty jejich čepice s lebkou a zkříženými hnáty. Cosi lákavě zapovězeného a nebezpečného. Slečna si řekla o pivoňky rudé jako krev. Narval jsem horlivě kytici, a  ona do ní zabořila tvář. Dali mi hrst mincí a hladili mě po plavých vláskách a byl jsem v tu ránu jejich. Šťasten jsem utíkal za mamkou do kuchyně, abych se pochlubil vydělanými penězi od těch hodnejch pánů.

Dostal jsem lehký pohlavek a těžké vyhubování, ale nějak jsem nechápal, co jsem měl vlastně udělat. A tak mi radši nic nevysvětlovali. Byla heydrichiáda a stovky poprav. Zlá doba jako pak mockrát. Do mého dětského pokoje ji nepouštěli. A tak i to, když jsme v Pardubicích utíkávali při přeletu angloamerických letadel do krytu, mi připadalo jako vzrušující, napínavá hra. Město bylo třikrát zle bombardované. Ve čtyřicátém třetím, tuším, dědeček onemocněl. Bylo kolem toho moc tajností, které skončily, až když jsme jeli kočárama do krematoria, kde se mi ale vůbec nelíbilo, i  když stěny byly pomalovaný ornamenty a  všude plno květin. Mamka, babička i  teta měly dlouhé černé závoje na kloboukách, a  jak pršelo, když vycházely po strmém schodišti, lepilo se jim komicky to válečné hedvábí na tváře a kanuly pak černé slzy. Hotel se prodal a naši koupili činžovní dům v Nerudovce v Pardubicích. Ale nájemníci nám neuvolnili kvartýr, nakonec klika, protože ulice byla při náletu hodně pošramocená bombama. Dost mrtvých a lidí bez domova. A náš činžák poničenej. Někdy koncem protektorátu se vyrojily bláznivé příběhy o Pérákovi. Měl to být obrovskej černej chlap vybavenej (podle mých představ) na obou nohách velikýma pérama z otomanu, který skákal s výšky a překvapoval osamělé lidi. V Pardubicích prováděl akrobacie hlavně na zámeckých valech skokem do Tyršova parku. Vždycky v noci. Pokud si pamatuju, vnímal jsem ho jako pozitivního hrdinu. Taťka sehnal obrovský byt v paláci u Hybských, kde dědeček umřel, a pak byl náhle konec války a Němci utíkali. Mamka se u okna dívala, jak zahazujou zbraně do červených růží (tenkrát byl před divadlem, co je teď holé dláždění, ještě veliký záhon růží), a najednou se dala do pláče: z tlampačů začali hrát mně neznámou píseň Kde domov můj… …Druhý den po revoluci jsem viděl z  balkónu, jak dole uličkou horlivých vlastenců vedou kolaboranty a kolaborantky s vyholeným háknkrajcem na lebce. Každý si kopl nebo aspoň poplival. Lid.

59

próz

Miloš Vodička

Miloš Vodička

Kino Oko

Kino Oko

Už za války jsem chodil se sestrou do bijáku. Vždyť jsme ho měli přes ulici, v  Grandu. Jmenoval se KINO OKO. Živě se pamatuju na krásný film Kocour v botách (asi německý, jak jinak, napsali to bratří Grimmové, a byl Protektorát Böhmen und Mähren). Byl jsem od mala děsný fanda. Po revoluci o  moc víc filmů z  celého světa. Viděl jsem hlavně pohádky, sice si pamatuju, jak mě sestra (které to bylo lautr fuk, na co jdem) zavedla na Ejzenštejnova Ivana Hrozného, se strašidelnou (pro mě v tu dobu) Prokofjevovou hudbou. Když car seděl v něčem, co silně připomínalo noční košili, nad rakví carevny nebo který ženský, tak jsem se tak strašně bál, že jsem se počůral. Nepomáhalo strkat hlavu pod sedadlo. Sestra se za mě styděla, ale mohla si za to, neměla mě brát na takovej film. Jestli se nemýlím, tak byla v kině s klukem a já, jako vždycky, ten nucenej přívěšek. Stávalo se mi pořád! Za nějaký čas potom, co jsem se společensky znemožnil, jsem v biografu na Veselce seděl vedle mladého britského vojáka (měl battle‑dress), a než začali hrát, všiml jsem si, že má nad kotníkem pravé nohy zlatý řetízek. Asi ho vezl svý holce do Dorsetu, nebo kam. Nikdy jsem nic podobnýho u chlapa neviděl, a vlastně doteď. Moc mě to zaujalo, ale divte se, líbilo se mi. I když ho pravděpodobně vzal nějaký nacistický couře jako válečnou trofej a dal si na nohu, aby mu to kamarádi, když je v  bijáku, nesebrali! Jiná verze, ještě nejmíň čtyřicet let, nepřicházela v britské armádě v úvahu. Ten obraz dívčího šperku na chlupatý, chlapský noze byl záhadnej a nějak nenáležitej. … Babička umřela, přišli komunisti. Jednoho dne, když jsem se vrátil roze­ smátej ze školy, mamka brečela a  řekla mi, že taťku zavřeli. Neodolali a  při domovní prohlídce mu ukradli kožené rukavice a pak v kriminále zlatej řetízek k hodinkám, i ty hodinky, omegy… Kradli jako straky, kurvy. V rámci zabavování majetku sundali se zdi jedinej vobrázek, co ještě zbyl, krajinku od Rudolfa

60

Hanycha. Mamka jim naschvál dala rozervaný podvlíkačky (roztrhali jsme je…). Vychutnala si to, možná. Síla slabých. Nebyla doba na to, abychom si vzájemně sdělovali dojmy. Zle nahuštěný hodiny pochodovaly tvrdě proti nám. Tak jsme spolu žili jen na několika metrech a  byla od jednoho ke druhému často nepochopitelná dálka. Jako za kolikerou zdí, před prahem holých vět… Někdy. (Hle, našedlý šlem hořkých vzpomínek.) Bylo mi jedenáct. Přes noc jsem dospěl a už jsem se nemoh strachy počůrávat. Za pár neděl se stala železniční katastrofa na Slovensku u  Vrútek. V  tom vlaku jela sestra s  gymplem na výlet do Tater. Byl zabit jeden jejich spolužák, Evžen Teplý, a pár studentů zraněno (Na perónu kladli vedle sebe mrtvoly jen tak na noviny nebo na archy balicího papíru.) Náhodou mne poslali do gymnázia se vzkazem a já jsem v ředitelně vyslechl telefon, jak kantor hlásil, co se jim stalo. Děsil jsem se, jestli není něco s Jaruškou. Bohužel ve třídě byly dvě stejného příjmení (druhá se ještě před maturitou ze zklamaný lásky otrávila sublimátem). Doma jsem to zatajil, i když jsem se dusil strachem! V celostátním tisku byla jen drobná zmínka a zredukovaný počet obětí. Jaruška přijela živá, zázrakem odmaturovala. Chtěli, aby se zřekla otce, což neudělala. A  pak byl proces na Pankráci. Mamka tam byla, vytáhli z  ní jenom prachy na obhajobu, která nebyla ani jen formální, rozsudky určili sovětští poradci dřív, než se prokurátor Urválek, který předtím dal odsoudit dr. Miladu Horákovou a její druhy na šibenici, stačil vyžvejkat. Taťka dostal šestnáct let za velezradu a špionáž a nevím za co ještě. Měl vlastně štěstí. Na Pankráci s ním byl jeden sedlák z Moravy, snad se nepletu, že z Moravy. Dostal původně špagát, ale omilostnili ho. Podávám o tom zprávu: Když přišly události v Babicích, oni tomu chudákovi trest smrti obnovili, což je jistě naprosto protiprávní podle zákonů všech civilizovaných zemí na světě, snad i  podle islámské šáríje. (Jak můžu mluvit o právu ve století násilí, rasových i náboženských

61

Kino Oko

vražd a plynových komor, gulagů, hladomorů a neodčinitelného práskačství.) Brzy ráno před rozedněním, byl červen, se rozloučil s rodinou, a i když mu právě vyrvali zub, tak ho oběsili, chce se říct bez milosti, ale v tomhle případě s  milostí. Pokládám to za jeden z  nejbrutálnějších příběhů naší novodobé historie. Jděte k  čertu s  třídním nepřítelem. To byla jen ošoupaná ševcovská zástěra vykalkulované msty nízké chátry! Jednoznačná vražda. A  netvrdím, že justiční. Justice fungovala příznačně polovičatě, jako v každé totalitě. Tohle byla vražda na objednávku. Ze sekretariátu! Stal jsem se hlavou rodiny. Ale když taťku odvezli do prvního kriminálu v  Ostravě, bachařka (tak jsem si představoval německou koncentrákovou dozorkyni Elsu Koch) řekla, že do  patnácti let nesmím spatřit otce. Jel jsem nadarmo, vyhodili jsme peníze, které se nám nedostávaly. A pak se otec ocitl na Mírově.

62

próz

Miloš Vodička

63

Hana Pachtová narozena 1971 v Praze, žije tamtéž. Povídky a fejetony publikovala v časopisech Babylon, Dobrá adresa, Intelektuál, Kavárna AFFA, Psí víno, Weles, Tvar (Černá čapka, edice TVARy, 17/2003) a Týdeník Rozhlas. Spolupracuje s ČRo 3 a Českým rozhlasem Olomouc. Vydala knihu povídek Bůh je pes (Petrov, 2005). Otištěná povídka je z knihy Adam a Ema, která právě vychází v nakladatelství Protis.

64

Hana Pachtová

Milostná cvičení Ještě jsem ho neznala. Je to spoustu let. Přede mnou ležely ústřice. Otevřené. Na velkém talíři s  tenkou stříbrnou obroučkou. Měkká nahá tělíčka čekala odkrytá na svou poslední zkoušku, byla z bolesti. On si namátkou jednu vybral. Krásný obraz nad těmi těly a  talířem s  tím elegantním lemováním – na zoufale jasném nočním nebi žlutě září citrónový půlměsíc. Je plný lepkavé šťávy. A pak jen jedna téměř neznatelná křeč malého těla, poslední. Zachvěla se jen pro nás. Bůh se zbláznil. Tichounké pomlasknutí vraha. Utrhl kus bílého chleba a  s  blaženým úsměvem na mě kývnul: „Takhle se to dělá. Teď vy.“ Ž: Hele, pane, já … Probudila jsem vás? M: Ne, teď nespím.

Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž:

próz

Ž: M: Ž: M: Ž: M:

Jsem totiž… jsem zamilovaná. Hm. Proto mě obtěžujete? Stříhám si zrovna nehty na pravé ruce. Mrtví si stříhají nehty? Když se nudí, tak ano. Dopisujeme si. Jak romantické! Máte štěstí, že se nudím opravdu hodně. Zamilovat se umí každý, kdo má trochu štěstí. Nikdy jsem ho neviděla, jen na fotce. Nebydlí tady. Výborně, takže milujete virtuální demoverzi jakéhosi člověka. Nedělejte si ze mě legraci. A vy ze sebe nedělejte jeptišku. Víte, že to teď nesnáším, vzrušuje mě to. Některým lidem tyhle věci koukám prostě vydrží i po smrti, že? Nesnažte se být vtipná, dojímáte mě. Klidně bych si ho zítra ráno vzala. Do postele? Ne, na radnici. Co mi to tu vykládáte? Neurážejte mě pubertálními pitomostmi. Nic jste nepochopila! Nic z toho, co jsem se vám snažil vštípit. Píše mi milostné básničky, myslím, že to literárně není vůbec špatné. Je básník? Je nakladatel. Musí být nakladatel, když píše milostné blbosti. Je bohatý? Nejsem si jistá. Žije teď v Německu. Takže je. To jsem si oddychl. Konečně si můžu dostříhat nehty. Vše při starém. Má skvělou ženu a tři děti. To pro vás nebude problém. Nakladatelství má díky ní.

65

Milostná cvičení

M: A co? Ž: Je jí vděčný za spoustu věcí. Chce s ní zůstat a mě by si nechal jako milenku. M: No co. Je to slušný muž. Ale to chtěl na začátku každý, pokud si vzpomínám. Kolik mu je? Střední věk? Ž: Jo. M: Stříhám si nehty na pravé ruce a vy mě soustavně rušíte. Co vlastně chcete? Ž: Chci vám to říct. M: Nejsem kněz! Ž: Jste můj přítel. M: Už jsem tady zase jenom za psychiatra! A  to jste nikdy nebyla ani moje pacientka. Ž: Dal jste mi vybrat: buď terapie, nebo přátelství. M: Jo? No, tak jo, no. Ž: Jak asi víte, někteří lidé se vás po smrti snažili napodobovat. M: Jak to mám vědět? Proč si vy živí pořád myslíte, že všechno vidíme?! Nevidím nic! Nic! Máte dojem, že se tu rozdávají periskopy? Ž: Nevadí, hlavně že je slyšet. Je tu horko. Sundám si svetr. M: No, vidět by taky nebylo špatný. Ž: Jo, ale byl to trapas, to jejich napodobování. M: Ano? Ž: Ano. Vím, že vám to dělá dobře. Ale klidně to řeknu: Je to, jako když někdo bydlí v paneláku a myslí si, že má byt v renesančním domě. Žádný rozdíl. Má to také strop a zdi a možná i stejný počet pokojů. Jen to nemá krásu, grácii, šmrnc a také za pár let tomu kus jedné ze zdí upadne. M: …Ale s tou krásou… Už je to přeci jenom pár let, co jste mě neviděla... Ž: Jo. Krása se hodí jako příměr jen k renesančnímu bydlení. M: Pokračujte.

66

próz

Hana Pachtová

Hana Pachtová

Milostná cvičení

Ž: Vy jste věděl, proč to děláte. Co vám to dává a co bere. Všechno bylo vědomé s nadhledem a pod kontrolou. M: No, párkrát se mi to také vymklo. Ž: Taková skromnost je u vás nevídaná. Vím, že ne. I když všechno bylo párkrát v obrátkách. Nikdy vás nenapadlo rozvést se. M: Napadlo. Právě že napadlo. Tohle napadne každého. Je to jako sen, ze kterého se musí rozumný člověk násilím budit. Ale manželský sex je úžasný. Šukat člověk buď umí, nebo ne. Rozumní lidé vědí, že zamilovanost je jenom halucinace z  otravy kyslíkem. Chtít věřit bludu je tolik přitažlivé... pro hlupáky. Láska je tak krásná! A  nebralo mi to nic. Co myslíte, že mi mohlo brát šukání? Ž: Nedělejte se. Po vaší smrti jsem našla v  tamté části knihovny dost zásadní čtivo o buddhismu s vašimi poznámkami. Ukradla jsem to vaší ženě. M: Máte to? Ž: Ano. M: Tak se z toho poučte a vyhoďte to. Ž: Možná jste mi dal pocit, který se dá přirovnat k  nějaké euforii z  volnosti. Ještě si ho dokážu matně vybavit, když se snažím. Získala jsem dojem, a zdálo se, že na věčné časy, že levituji v prostoru a zároveň vrůstám nohama do země, ke které patřím. Že se mi odděluje svalstvo od kostí a zároveň tam drží pevně, jak nikdy předtím nedrželo. Věděla jsem, že jsem člověk a že to všechno patří ke mně. M: K tomu stačilo jen trochu odvahy přiznat si některé věci. Přiznat si sebe. Ž: Pamatujete, jak jsem vám prvně psala? Dávala jsem si záležet, abych neudělala překlep nebo hrubku. Přečetla jsem si to po sobě snad pětkrát. Těch pár vět pilovala stylisticky, abych zapůsobila. A  od vzdělance mi přišla odpověď v  nespisovné češtině se spoustou překlepů. Zase jsem vám poslala něco

67

Hana Pachtová

Milostná cvičení

M:

Ž: M:

Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M:

vytříbeného a opět mi přišla odpověď. Psal jste: Co je? Nevíte, že princezny maj zadnici? A prděj! Zkusil jsem to a vyšlo to. Ne každý svede psát, jak mu zobák narost. To byl začátek. Setřásat ze sebe kulturní nánosy a před někým, na kom vám záleží. Ale pak je to zábava. Taky jste kolikrát psala věty, u  kterých jsem se mohl jen domnívat, co znamenají. Bez interpunkce je všechno na vodě. Ztrácí se hranice mezi odesílatelem a  příjemcem informací. Malý začátek hry na svobodu. Líbilo se vám to. Moc to slibovalo. Chtěla jste, abych si s  vámi hrál. Odhazovala jste ochotně spodní prádlo a styděla se a pořád si chtěla hrát. Vaše nohy vrůstaly stále pevněji do země. Stála jste rozkročená nad lidstvím, co? Odhazovala jste prádlo, a  přitom přede mnou nestála nahá. Jako žačka jste celkem ušla. Byla to dobrá škola. Nahota je konec hry, konec tajemství. Naháčství je pohodlné. Někdy se mi po něm stýská. Naháčství svádí. Všichni muži ho po mně chtějí. Naháčství je smrt z obžerství. Chtějí moji smrt. Jsou přesvědčení, že chtějí důkaz vaší lásky. Chtějí se dotknout konce a trochu zapomínají, že po konci už nebývá nic. Když jste zemřel, litovala jsem, že jsem se vás nikdy ani nedotkla a že už se s tím nedá nic dělat. Vždycky jste říkal, že je lepší se těšit než vzpomínat. …a pak litovat. Už by to bývalo myslím šlo, kdyby se nestala ta nepříjemnost s mojí smrtí. Nestihli jsme to dohrát. Bála jsem se vás právem. Kdybych s vámi bývala šla do postele, mé nádechy by závisely na vašich pohybech! Nekřičte na mě. Ta vaše otravná nedůvěra! Problém je, když někomu vadí

68

próz

Hana Pachtová

Milostná cvičení

Ž:

M: Ž: M:

Ž:

M:

Ž: M: Ž: M: Ž:

moje dýchání… absurdní debata…Teď když už pár let nedýchám vůbec… Když jsme se ještě nevídali, napsala jsem vám, že mi ta vaše známá řekla, že jste sadista. Odpověděl jste, že jste sadolog. A  takový hodný sadista. Ale to ona neví, nevymýšlejte si. Nebo si snad myslíte, holčičko, že takhle podvrženou replikou cizí ženské získáte mou pozornost? Daří se vám to. Pokračujte. Oba jsme odhazovali prádélko. Bylo to fajn, ne? Jen předstírat je málo. Předstírat je snazší. Má to své výhody. A  nepotřebujete k  tomu žádného extra partnera. Pokud si před sebe sami stavíme překážky, nestaví je před nás ďábel. Respektovat lidství, respektovat sebe sama. To jediné přiměje k respektu ty, kteří za to stojí. Víte, že věda bude už brzy schopna poskytnout zcela exaktní odpověď podloženou nějakými obrázky a grafy na otázku, zda mě někdo miluje, nebo mu jde jen o sex? Tohle se předpokládalo, ještě než jsem umřel. Na to ale netřeba žádné vědecké metody sledování mozkové činnosti. Oni na MRI naměří stejně jen to, co už všichni víme. Zjistí, že klinický obraz lásky vypadá na monitoru spíš jako nějaká směs posedlosti a demence a bude mnohem více příbuzná touze po drogách než sexuálním choutkám. Proto je často tak těžké odolat a nerozvést se. Vy víte všechno, co? Ovšem. Hm. Když jste umřel. Vaše žena s… jak se jen jmenovala? tou vaší nej­frek­ ventovanější milenkou se skoro porvaly o váš bič. Byl v ordinaci. Ano, a  našly tam i  naše maily. Myslela jsem, že je mažete. No nic, žádné výčitky.

69

Milostná cvičení

M: Ž: M: Ž: M: Ž:

M: Ž: M: Ž: M: Ž:

M:

Ž: M: Ž: M:

70

Nenáviděly vás? Utvořily proti mně jakési družstvo. Všechny, nebo jen ty dvě? Skoro všechny. Chápu. Je mi líto. Jistě, je vám líto… Po vaší smrti se z vašich milenek utvořila také malá, leč dobře organizovaná armáda toužící se starat o vaše děti. Na praporu měly: drobná rivalita, leč dobrá organizace! Naštěstí brzy dospěly, děti. Vašim milenkám se to nepodaří asi nikdy. Vy žárlíte! Už moc ne. Jste dojemně upřímná. Ony by si daly pozor. Už si můžu upřímnost opravdu snadno dovolit, bivakujete jen v mé hlavě. Ony byly jen slabé. Hříšně slabé. Co si kdo představuje pod morálkou… Využil jste je. Stejně jako jiní slova, která jste měl tak rád – volnost, rovnost, bratrství. Mluvil jste na ně řečí, které žádná zamilovaná žena nikdy neporozumí, ale která se tak blyští na slunci, že jí ani neodolá. To vy jste nemrava. Ta revoluce se stala masakrem, protože slova lesknoucí se jako jeseteří kaviár byla nabídnuta morální lůze, která ovšem svět tvoří. Jeseteři nemohou za to, že jste se pobryndala jejich kaviárem. Všichni jsme volní a všichni jsme si rovni, ovšem jen pokud tomu sami věříme. Jsem tady v Praze a mé druhé já je u něj v Berlíně. Už zase! Jo, vzrušující. Máte dvě identity? Je ke všemu snad ten ňouma Němec? Je emigrant, jeho žena je Němka. Už jsem vám to říkala. Schizofrenie je dnes celkem obstojně léčitelná. Měla byste si někam dojít.

próz

Hana Pachtová

Hana Pachtová

Milostná cvičení

Ž: Jsem k  němu opravdu něžná. Můžu k  němu být něžná. Chápete? Je inteligentní, a není cynik. Tuhle jsem mu napsala dokonce, že k němu cítím lásku až mateřskou. M: Nikdy ho nedostanete. Jste zamilovaná až po uši. Jste v tom až po uši. Ne já. Vy byste potřebovala periskop. Ž: Chci ho. M: Periskop? Ž: Jeho. M: Chcete, aby zahodil svůj starý dobrý pohodlný chomout a vyměnil ho za ten váš. Ale co, ať to zkusí, ať je jako ostatní... Ž: Neříkejte mi, že nic nechápete! Kolik let jsem vás vůbec neotravovala se svými láskami. A kolik jich bylo! A jakých! M: Ano, rozvedla jste dvě manželství. Jeden z  mužů se stal vaším nejlepším přítelem. Druhému jste šla málem na pohřeb, že? Ž: Vydíral mě. Ta sebevražda byla jen demonstrační. A jak to vůbec víte? Říkal jste, že odtamtud, kde teď jste, nic nevidíte… M: Nepotřebuji vidět, abych věděl. Víte moc dobře, kde jsem. Ž: Musíte být i jinde než v mojí hlavě. M: Nejsem. Co nezanechává stopy, o čem nikdo neví, to neexistuje. Ž: Vaše žena stále hledá nového muže. Alespoň si to myslí. Ale je pořád sama. Jednou jsme se spolu trochu opily. M: Ano, to umíte obě velmi dobře. Ž: No, a já jí řekla: Jeho už nenajdeš. Vzdej to. M: A vzdala? Ž: Tenkrát mě kousla do ruky a  naštvaně odešla. Musela jsem za ni zaplatit útratu. M: Co ten váš sebevrah? Ž: Žádnej sebevrah neexistuje. Byla to jen demonstračka. Dobře to víte.

71

Hana Pachtová

Milostná cvičení

M: Nechci vám brát iluze. Ale každá demonstračka se může proměnit ve skutečnou smrt. Ž: Proč mi to říkáte? Moje terapeutka mi řekla, že jsem nemohla udělat nic lepšího, než co jsem udělala. A vy? Moc jste mi pomohl, děkuji! M: Nechtěl jsem vám pomoci. Ž: Ale jste lékař. M: Mám dojem, že smrtí zaniká členství v Lékařské komoře. Ž: A Hippokratova přísaha?! M: Smrtí zanikají i přísahy. A smrt neléčí, když nechce... Ž: Nejste ani šarlatán. A tam není smrt, je tam čas! M: Jistě. Ale mohla by tam být i smrt. Ž: Jste zlý! M: Jsem pár let mrtvý. Vzpomínky blednou a mýty tloustnou. Ž: Jste hulvát. M: Myslel jsem, že jsem vás začal zajímat právě pro to svoje hulvátství, jak tomu říkáte. Ž: Začal jste mě zajímat, když jsem zjistila, že podle toho, co říkáte, i žijete. M: Doufal jsem, že jste dost silná, abyste se to naučila nosit na štítu. Ž: Co? Svobodu? M: Taky. Ž: Svoboda je iluze. M: Přečetla jste si ten můj buddhismus, nebo jen plácáte? Svět je napěchovaný mnohem většími iluzemi, než je svoboda. I mýty jsou iluze, i já, i váš virtuální milenec. Ž: Myslíte si, že jste dokonce mýtus?! M: Co jiného? Ž: Trochu mrtvý mýtus. M: Zatím živý mýtus. Realita se obalí vašimi sny a touhami a mýtus je na světě... Teď mě napadá: nechcete o mně něco napsat?

72

próz

Hana Pachtová

Milostná cvičení

Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M:

Ž: M: Ž: M: Ž: M: Ž: M:

Co bych o vás jako měla psát? Něco už byste si vymyslela. Nemám chuť si o vás nic vymýšlet! Jsem konečně do někoho zamilovaná. No jo. Nebuďte vzteklá. A  veškerá naše další komunikace závisí od toho, jestli se omluvíte, že jste na mě byla hnusná. Kašlu na vás. Vidíte odtamtud jen, co se vám chce vidět. Vidím odtud jen to, co vy sama chcete, abych viděl. Nejste a nikdy jste nebyl můj přítel. Neumíte být přítel. Ani jste nikdy žádné přátele neměl. Všechny jsem převyšoval alespoň o  hlavu. V  takové situaci je obtížné mít přátele. A neomluvila jste se. A neomlouvám. Mohu si tedy dodělat manikúru. Chtěl jste toho vždycky moc. A měl toho vždycky víc než jiní. Jako psychiatr jste byl zvyklý disponovat svojí mocí. To je celé vaše kouzlo. Myslíte v  oblasti emocí? Z  lékařovy strany se emoční investice v  podobě pacientova uzdravení rozhodně nevrací. Proč bych s někým takhle hrál? Jen bych tak zbytečně ukrajoval sám sebe. Člověk se prostě občas musí od emocí umět odkrojit. Mluvíte o něčem úplně jiném! Mluvím, o čem chci mluvit. Jste trénovaný buldok, pošramocený léty psychiatrické praxe. Pošramocený? Jak to, sakra, zase myslíte? On není jako nějaký můj otec. Už zase… Je jako já. Mám o vás téměř strach. Nesmysly, co na mě dneska házíte, vám odpouštím, protože vím, že jste zdrogovaná zamilovaností, a protože cením, že se takhle

73

Milostná cvičení

Ž: M:

Ž:

M:

Ž: M: Ž: M:

Ž: M: Ž:

74

neprojevujete na veřejnosti. A zároveň vám nikdy neodpustím, že to bahno házíte na mě. Už jsem tady zase jen za psychiatra. Strach? O čem to zase mluvíte? Chci ho. Ne, vy jenom plácáte. Ve skutečnosti chcete hodit flintu do žita za nicotný úplatek pro sraby... za nějaký sen o dortu! To byste neudělala. Považte, to množství vyplavených endorfinů. Jsou lákavější než peníze, i  než život, někdy… Je mi vás líto, a závidím vám. Leží před vámi ohavně krásná zkouška. Obyčejní ji obcházejí. Nechte mě na vás vsadit. Vy prostě chcete vidět, jak ho ožižlám a  vyplivnu zbylou sušenku. Ale připouštíte možnost, že by mohl být dortem. Že může odkrývat jednu šlehačkovou vrstvu za druhou, až se objeví lidství. Ano, napadlo mě to. Startujete, dejme tomu, oba ze stejné čáry. Ale vy jste můj kůň. Bude to zkouška. Když ji složíte, postavíte se sama před sebe jako velikán. Posílíte se a  umocníte důvody, proč vás milovat. Tohle je velmi lákavé a  vy už trochu víte, jak tahle síla chutná. Kolik sebedůvěry se z  ní narodí. O co volněji se s ní v těle dýchá. Nemluvíte teď náhodou o  ješitnosti? Neříká se, že ješitnost je ďáblova nejoblíbenější vlastnost? Pusťte mě ze svých pařátů! Necítíte skutečně drobné nuance mezi ješitností a  sebeúctou? Jste takové poleno? Necítím nic. Jen spoustu strachu. Kolik nemravnosti je ve vaší počestnosti! Nikdy si ho neužijete, vůbec se s  ním nesetkáte. Co nezačne, nemůže ani skončit. Vždyť vím, jak vám záleží na pocitu ze sebe, a ještě k tomu víte, jak nakládat s láskou. Tak mě nechte vsadit. Znám teorii. To je proti hormonálnímu nepříteli málo. A máte vzor. Nafoukanče.

próz

Hana Pachtová

Hana Pachtová

Milostná cvičení

M: Lze to ukočírovat. Nejsou to dortíky bez kalorií. Jsou hodně sladké a hodně výživné. Musí se makat, aby se pak mohly beztrestně mlsat. Ž: Jen mě provokujete. M: A  vy se jen bojíte prohrát. O  kolik slasti vás připraví vaše slabost. Strach z vlastní neschopnosti zvládnout se. Alespoň jste si toho vědoma. Ž: Zíráte lidem do duší jako zubař do pusy. M: Už ne. Ž: Ale zíral jste. M: Do některých s menším zájmem. Ž: To jako do té mojí, myslíte… M: To nemyslím. Jste nejistá a vztahovačná. Proč bych si jinak nemazal vaše maily? Ž: Tak co tím chcete říct? M: Nic. Jen jste mě naštvala. Ž: Chcete mi pořád dokázat, že jste hoden lásky? M: To snad říkáte, abyste mě naštvala. Hoden? V lásce, ve vášni nejde o to být hoden. Vaše amorálnost je vaše HODEN. Už jsme zase na začátku. Nedůvěra ve mě? Svlékala jste se přede mnou, vzpomínáte? Tak komu tu nevěříte, když to nejsem já? Ž: Už jsem tady zas jen u psychiatra! M: Příliš málo vášně a  příliš mnoho strachu. Žádná morálka. Jste ještě víc vynervovaná než zdrogovaná. Nenecháte mě vsadit, co? Ž: Je lepší se těšit než vzpomínat. M: Žárlím na něj, máte pravdu. Oba jsme napořád pouze ve vaší hlavě. Oba skutečně neexistujeme. On je moje jediná konkurence. Řekl by: dejte tomu čas, ono to přejde. Ale kolik času je třeba? Na poli mezi jetelem tu a tam rozjasnily zeleň bílé chumáčky. Teplý vítr jim čechral bavlnu na hlavách. Přeskočila jsem mez. Chtěla

75

Milostná cvičení

jsem se toho dotknout. Laskám bílé hedvábí. Hladím je a cítím rozkoš z něhy, kterou mi pápěří vrací do konečků prstů s hebkostí vlasů básníka, kterého miluji a kterého jsem se nikdy nedotkla. Nemohu se nabažit. Je jich všude kolem tolik… Trhám je a trhám a trhám. A utržené laskám. Už mrtvé pápěří. Chci, aby byl svět jiný. Ale nejsem schopná ho změnit. Halo, pane, jste tam? Plavu ve vašem tichu. Stejně jako v  nejhlučnějších snech. A ty se nezdají o moři, o bílém světle odrážejícím se od písku na pláži před bouřkou. To bylo jen na fotografii před kinem na Žižkově. Pamatujete? Mám ráda jenom sny.

76

próz

Hana Pachtová

77

próz Norbert Holub narozen 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, pracuje jako lékař ve Fakultní nemocnici. Debutoval sbírkou veršů Zrcadlo pod jevištěm v edici Ladění Mladé fronty v roce 1989, následovaly sbírky Muž vymýšlející vejce (Profil, 1990), є (s Luďkem Navarou, Sfinga, 1995), později patřil ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov: Cizí sonety (Petrov, 1996), Úplně úzké úly, (Petrov, 1999), Suché sochy stínů (Petrov, 2004). Zatím poslední sbírka Status idem vyšla v roce 2007 v nakladatelství Masarykovy univerzity, v edici Srdeční výdej. Zabývá se psychopatologií uměleckých osobností (projekt Bláznící básníci).

78

Norbert Holub

Wolkrák 1. MÍSTO „Šťastné – dětství,“ řekla Lenka Přádná. „Hele, Honzo, vidíš tu holku?“ řekl Dušan. „Tvé oči, děvčátko, jsou náves nedělní,“ řekla Lenka Přádná. „Kterou?“ řekl Jan. „Nedělní náves a  pouť veselá,“ řekla Lenka Přádná. „Tu blondýnku,“ řekl Dušan. „A z těla bílého tvé srdce ke mně zní,“ řekla Lenka Přádná. „Jo…“ řekl Jan. „Jak zvony sluneční,“ řekla Lenka Přádná. „Půjdeš za ní?“ řekl Dušan. „Zní z věže kostela,“ řekla Lenka Přádná.

„Teď to nejde,“ řekl Jan. „Slyším to zvonění a slyším poutní rej,“ řekla Lenka Přádná. „Řekni jí, že máme vzadu flašku,“ řekl Dušan. „Když k prsům přikládáš jak loutky ruce své,“ řekla Lenka Přádná. „Myslíš, že to zabere?“ řekl Jan. „Tak šťastný je tvůj hlas,“ řekla Lenka Přádná. „Jasně, to je vyzkoušenej trik,“ řekl Dušan. „Že je mi úzko z něj,“ řekla Lenka Přádná. „A co když nepije? Třebas má k alkoholu vodpor,“ řekl Jan. „Neb láska, děvčátko,“ řekla Lenka Přádná. „Tak to by bylo blbý,“ řekl Dušan. „Víc nežli loutka jest,“ řekla Lenka Přádná. „No a co ta s těma kozama?“ řekl Dušan. „Jak jiskru vybíjí své srdce novým světům,“ řekla Lenka Přádná. „Co tu byla hnedka ráno?“ řekl Jan. „A jsi-li pólem ty mírných a teplých hvězd, já musím pólem být, kde krev se mrazí v led,“ řekla Lenka Přádná. „Ta měla nejmíň trojky,“ řekl Dušan. „A proto, milá má, tvrdými rameny,“ řekla Lenka Přádná. „Čtyrky, vole, čtyrky,“ řekl Jan. „Já musím sevřít tvé oči nedělní,“ řekla Lenka Přádná. „Seš nějakej chytrej,“ řekl Dušan. „A do nich ponořit růženec kamenný,“ řekla Lenka Přádná. „To poznám, mám přeci voči,“ řekl Jan. „Kytici bolestnou ze šesti všedních dní,“ řekla Lenka Přádná. „Tak ta by taky nebyla marná,“ řekl Dušan.

79

próz

Norbert Holub

Norbert Holub

Wolkrák

Wolkrák

2. MÍSTO

3. MÍSTO

„Ladislav Stehlík,“ řekl soudruh Robert Král. „Robert Král,“ řekl předseda Němeček. „Město na Volze,“ řekl s. Robert Král. „Podívej, co tady měli schovaný,“ řekl Jan Vlaďce v  barové místnosti, do které z vedlejšího sálku vzlínaly jednotlivé verše. „Zem, obrácená tolikrát,“ řekl straník R. Král. „Počítadlo…“ řekl Jan. „Ohnivým pluhem, z trosek vstává,“ řekl komunista Král. „Něco takovýho už jsem neviděl – ani nepamatuju,“ řekl Jan. „Zvoní malta, kvete sad,“ řekl Robert K., člen KSČ. „Chmmm… v Rusku to maj v každým obchodě,“ řekla Vlaďka. „Zní dívčí píseň do modrava,“ řekl s. R. K. „I... i v drogérii to prodávaj?“ řekl Jan. „Do dětských očí nových časů,“ řekl Robert Král. „Proč by to prodávali,“ řekla Vlaďka. „Dští barvy smíchu, světlem stéká,“ řekl Král. „Sedí u toho ženská a počítá na tom,“ řekla Vlaďka. „Pokojně plyne stará řeka,“ řekl s. Král, Robert. „Voni neuměj počítat?“ řekl Jan. „Právě že uměj,“ řekla Vlaďka. „Nad Mamajevskou mohylou oblaka plují, vítr vane,“ řekl Robert. „Ale nemaj co,“ řekl Jan. „Kde hořel snad i kámen,“ řekl Král.

„Simona Boleloucká, eséseš, Elgartova ulice,“ řekla doktorka z kákáesky. „Ehm… JAROSLAV BEDNÁŘ,“ řekla velkými písmeny Simona Boleloucká. „Proč neřekne Jarek nebo Slávek?“ řekl potichu ve vedlejší místnosti Dušan. „RODNÝ STŮL,“ řekla stále ještě velkými písmeny Simona Boleloucká. „Kolik jich ještě je?“ řekl doktor Němeček, předseda poroty. „Matka prostírá očima pro všechny své syny,“ řekla Simona Boleloucká. „Se jí zeptej,“ řekl Jan, člen orgštábu Wolkráku. „Miloš, Jarda, Standa, Zdeněk,“ řekla malými písmeny Simona Boleloucká. „S touhle devatenáct,“ řekla doktorka z kákáesky. „Umlknou s otcem, po prázdných židlích hledíce,“ řekla Simona Boleloucká. „Jak vypadá?“ řekl Dušan, který měl zakrytý výhled. „Poledne i večer zdůvěrňují láskou domoviny,“ řekla Simona Boleloucká. „Nic moc,“ řekl Jan. „K rodnému stolu přichází tesknice,“ řekla Simona Boleloucká. „Nemáš ještě frťana?“ řekl Jan. „S brýlemi na očích stará matka má,“ řekla Simona Boleloucká. „Musí zbýt ještě na porotu,“ řekl omluvně Dušan. „Na forotu – pro porotu“, řekl Jan, který kdysi také psával básně. „… Ta ---tatínko…“ řekla zkroušeně Simona Boleloucká. „Je tam nějaký ticho,“ řekl Dušan. „Vona to zvorala,“ řekla s radostí Hana Pokorná, chystající se za chvíli vyrazit na pódium. „Máš to někde, prosím tě, po ruce?“ řekla doktorka z kákáesky. „Tátovi dopis polní pošty četla,“ řekl předseda poezie Němeček.

80

81

próz

Norbert Holub

Wolkrák

„Tátovi dopis polní pošty četla,“ řekla Simona Boleloucká. „Díky,“ řekla s úlevou doktorka z kákáesky. „Jak k čarovné růži zavoní,“ řekla Simona Boleloucká. „A má po ptákách,“ řekl Jan. (1989, 2007)

82

83

pásm

pásm

Foto:

Josef Hrubý

bibliograficky a  soukromě. Po roce 1989 v  Plzni inicioval vznik regionálního Střediska západočeských spisovatelů. Laureát Ceny Bohumila Polana, za sbírku Osoby byl nominován na cenu Magnesia Litera. Knižně vydal sbírky: Hudba nechce spát (Krajské nakladatelství, 1960), Letokruhy (Mladá fronta, 1962), Listy důvěrné (Krajské nakladatelství, 1962), Topoly (Západočeské nakladatelství, 1968), Ve jménu lásky, lodí a ryb (Západočeské nakladatelství, 1988), Básně básně (Západočeské nakladatelství, 1991), Za pět peněz klíč (Poezie mimo domov, 1992), Zrzavé údolí (YaK, 1993), Yorick (Koniasch Latin Press, 1995), Znamení Býka (Perseus, 1999), Pálení básní (Protis, 1999), Básně na pohlednici (Pro libris, 2002), Osoby (Fraus, 2004), Krážem (Pro libris, 2005), Miláček Arcimboldo (Protis, 2007), Volyně a  jiné krátké řádky (Pro libris, 2007). Jeho verše byly přeloženy do mnoha jazyků, například do holandštiny, italštiny a sicilštiny.

Hovory Josef Hrubý se narodil 10. května 1932 v Černěticích u Volyně. Absolvoval Obchodní školu ve Vimperku. Pracoval jako úředník a  knihovník ve Strakonicích a v Sušici, v letech 1959 – 1970 působil jako ředitel Krajské lidové knihovny v Plzni, ve stejné době byl jedním z iniciátorů plzeňské literární skupiny Červen 63. Ta kromě jiného udržovala četné kontakty s  bavorskými spisovatelskými kruhy (o  znovuoživení těchto kontaktů se Hrubý zasloužil v devadesátých letech) a vydávala almanach Pramen. Po  nuceném odchodu z  knihovny byl zaměstnán v  Krajském středisku státní památkové péče v  Plzni. Nesměl publikovat, své texty tiskl

84

85

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

86

I.

II.

– Svět ucpán do hrudního koše – Do lebky snad do koule kulaté – A teď o duši! Ta si dělá co chce – Ano náhle tě opustí Chceš nechceš – Držím se když mne prosívá závrať – To tě pes obchází a štěká psím jazykem

– Stín si lehá s něhou čte v bibli – To je socha a uvnitř tma a žádný stín – Dívej se: místo trávy na nebi sníh – Bože můj to je zimostráz – Dobře pronajmu si zahradu a keře a ploty též – Už jsi pronajatý a jsi hrozný neplatič

87

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

88

III.

IV.

– Tam nebudeš umět spát v zemi kde pořád prší – Ty koktáš z rozpaků budí tě polární hvězda – Běžím ti pro kámen do věčnosti která je krátká – Žabikuchem ryješ až na kost – A ty? Odpovídáš starým slovem z doby ledové

– Už na to nemysli Včerejšek už má po pohřbu Běž Tady ti prší na slova – Co mi to pořád povídáš z tvého pohraničí kde se producíruje samec dušičky a také samička – Dobře dobře ale vezmi s sebou mráz bude se hodit až budeš ulísán – Hodím psům maso nadějí A tebe si posbírám Též písmenka do zmateného šuplete s písátky

89

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

90

V.

VI.

– Krajiny se mi rozprchly Nemám ti co podat – Alespoň rozsviť Rozžehni – Tu máš vezmi si můj stín než mi opadá Je podzim a opadají mi i pihy – Nemáš alespoň dvě slova? Dvě slova chudobná než daleko ulehnou – Daleko? Do tebe blízko Po hrdle

– Jsi plný korektur A šněrovadel – A ty? Na zips – Jsi nervózní A neoholen – V tobě polena zlosti a plástve křivd – Ožeň se s trním To tě proslídí – Vdej se za hada Ať si tě zopakuje

91

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

92

VII.

VIII.

– Libuješ si žes tichem zazátkován – A ty? Opentluješ noc v naší noci – Už mne nech Nestojím za to Hoď za mnou počasí – Nevzdávej se Podívej se na jablka jak na nich visí jabloně – Dobře Ukážu ti jak těžké jsou jižní Čechy

– Už zase přebíráš hrozen po hroznu slovo za slovem – Tys byla bez viny už v minulém století Neřeklas mnoho ale mnohé – Zamkneš zevnitř a pak řekneš: dál! – Budu ti psát Na vodu a na závěje – Já si to vytrhám list po listu na mé poslední večeři

93

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

94

IX.

X.

– Smůlu a neštěstí to umíš na doktorát – A křičíš – Mám malovat anebo se rvát s kurvama – Vybral sis to první – A co? Dejte mi třeba za pravdu Mně je to jedno A už nikdy mi nedávejte jednoho takového

– Někdo tě odposlouchává tvé nehty tvé snídaně tvé obydlené vertikály – To je taková salonní práce samý černotisk – Ale tvoje křehkost je větší než porcelán Není to lehké tě milovat – S tebou se radovat – Počkej to odpláčeš! Klidně na povrchu v hloubce pohnutě

95

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

96

XI.

XII.

– Kubistický návštěvo seber své hrany – To nejde Jsem vydán upírům a na bílé stěně mi hoří housle – Házíš skleněný hrách na betonovou stěnu – A za tebou skočila do tramvaje noc – To zní prohnaně romanticky – Mezi námi řečeno: Kolik je hodin?

– Nesvěřuj se mi Jsou to samé ztráty Rozřežou ti tvář – Tak tu jenom buď ale jestli nemůžeš proklouzni mi za zády – Co je moc to je noc Každá pěknost musí být potrestaná – Po zásluze – Anebo za peníz – Co říkáš je stejně hloupé Jako košíková

97

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

98

XIII.

XIV.

– Chceš talent? Prodám ti ho – Talent? Ten je snadný – Poslouchej Chceš ho? – K čemu je ta věcička – Budeš geniální – Opravdu? To by bylo odstrašující – Ber ještě je čas – Jaký čas? – Čas k pádu k nekonečnému pádu do blesků – Nech mi mé obtíže

– Slovo na tvém rtu Klepá na dvoře a listuje v růži s horečkou – V srdci přešlapují tabletky Na tvých rukou plavená křída – Za oknem jako rys našlapoval sníh a tys dala přednost pravdě: Usmála ses

99

pásm

Josef Hrubý

Josef Hrubý

Hovory

Hovory

XV. – Podívej Artista ve smutku – Je sám v přeschlém prostoru – Kdepak diadém Ten pozdvihuje krasojezdkyně – On se nesmí splést ani o vteřinu do cizího náručí – To je celé řemeslo

100

101

pásm

Posledních pár desítek let – zvláště v  době normalizace – jsem se přátelil s výtvarníky. Jejich svět mne pravděpodobně infikoval a formoval moje slovesné snahy. V knize Pálení básní je celkem početný cyklus Zátiší. Takže: portréty, zátiší, krajiny. A teď, v poslední sbírce, dialogy. Ještě předtím ses, Josefe, intenzivně zaobíral i autentickými texty… Jeden z  těch oddílů, který jsme vydali ineditně, se jmenoval Numerale. Jsou to texty, které jsem si objevil jako intenzivně básnické, ačkoli lidé, kteří je napsali, o tom neměli ani tušení…

Rozhovor s Josefem Hrubým

Člověk píše proto, aby se dověděl, proč píše Volným tématem tohoto čísla Welesu je dialog v poezii a báseň jako portrét. Tvoje nová rukopisná sbírka je zcela dialogická. Jaká je její geneze? Sbírka s  názvem Hovory, na kterou se mne ptáš, je vlastně více než šedesát imaginárních rozhovorů. Ale tyto rozhovory na otázky neodpovídají, spíš je provokují. Jejich význam bych viděl v napětí mezi protikladnými odpověďmi. V  předešlé sbírce, která nesla název Osoby, jsem zase představil portréty lidí. Imaginární – i skutečné. Někdy obojí.

102

Proč se vydáváš na tyto výzkumy? Nevím. Jejich výsledkem není nějaké věcné zjištění. Ba naopak. Spíše jakési hledání s  hledajícími. Snaha o  emocionální znání. Bez emocí se nelze dobrat pravdy. Poezie se přibližuje pravdě, která je jinak nevyslovitelná. To je jedna z  jejích největších možností. Pojmenovat bezejmenné, jak říkával Vladimír Holan. Intelekt by neměl vytěsňovat naši smyslovost a  emocionalitu, neměl by je umlčovat, anebo se dokonce nad ně povyšovat. Poezie je velmi starý nástroj. Jednou vyprávěl violoncellista Stanislav Apolín: „Na starý nástroj se nesmí hrát agresivně a bezohledně. Starý nástroj, když na něj udeříte, tak se zalkne.“ Proč podle tebe člověk píše? To základní je zvědavost. Člověk píše proto, aby se dověděl, proč píše. Z jakého důvodu tvoří lyriku? Lyrika směřuje ke konzervování i k reprodukci emocí, které však život ani hojně, ani podle potřeby neprodukuje.

103

… Současní inženýři čtenářských duší se musí rozpomenout (jak poznamenává filozof Šafařík), že pro samo dobývání světa by neměli ztratit schopnost svět obývat a pomáhat ho stvořit a narodit se pro život jako člověk. A kde jinde než v umění se jako člověk definovat? Po smyslu i ve svých posláních. Byrokrati a  jiní praktičtí lidé (praktičtí dejme do uvozovek) básníky obyčejně pohrdají a ani se velmi nestarají o to, co básníci říkají. Kulturní rubriky se pak víceméně podobají inzerci či reklamním spotům. …

104

pásm

Je ale ona něčím fantastickým? Citoval bych G. G. Márqueze: „Pokládám za nevyhnutelné odstranit demarkační čáru mezi tím, co se zdá reálným, a mezi tím, co se zdá fantastickým, neboť ve světě, který jsem se snažil zobrazit, tato bariéra neexistovala.“ A  ještě povím, co vyprávěl Josef Florian Františku Halasovi: „Adam v ráji si hraje na hromádce hlíny a uhnětl nádobku utěšeného tvaru. Vyhnán potom z ráje, rozpomenul se na ni a prosil archanděla, aby si pro ni mohl doběhnout. A archanděl nádobku popadl a hodil ji Adamovi přes zeď ráje. Rajsky krásná věc se rozbila a od těch časů Adamovi potomci se pokoušejí ji dát dohromady. To je cesta umění. To je důvod té nekonečné aleje tvarů a pokusů o tvar, které usilují přemoci smrt.“ Ale ještě k portrétům. Jsou tváře – a na nich jejich příběh, který zastihnou jen ti, kteří jsou připraveni a  nenechají jej uniknout, aniž by z  nich vytěžili jejich čas, nenávratnost, něhu, sílu, drsnost či moudrost – a  vše, čím je lidská tvář nepostradatelná. A  ještě k  Hovorům. Jsou lidé, jejichž síla spočívá v  tom, jak umějí odpovídat na otázky, jež klade život. Jsou však jiní lidé, silní tím, jak se dovedou života vyptávat a nespokojovat se s odpověďmi, které stojí zvídavosti v cestě.

A vše přece záleželo i na té drobné okolnosti, že se narodil Shakespeare, byť jím napsané tragédie a jím vyprávěná historie nezadržely ruku jediného vraha. Ani Lessingův Nathan nezpůsobil úbytek antisemitismu. Co zmohl Gogol s  korupcí? Strindberg nezlepšil občanské ctnosti ani  manželský život, ale jaký by byl svět a  jeho kultura, kdyby se nenarodil Shakespeare, Molière, Gogol, Dostojevskij a Proust a Thomas Mann? Četl jsem své texty na mnoha shromážděních a  více než polovinu jsem absolvoval v  cizině. Nelze zobecňovat, ale zdálo se mi, že venku lidé už mají dost toho umělého okna televize a  že už touží po společenském styku a  nové komunikaci. Zažil jsem v  Makedonii či v  Kolumbii tisícová shromáždění na čteních, také v Paříži i Moskvě. V Německu, Belgii, Rakousku. Na místech velmi ozvláštněných, v  nemocnici dlouhodobě nemocných, v  kovárně, u  hraničních kamenů, ve stodole, na ulicích, v  kostele, v  galerii u  obrazů, v  synagoze, na nádraží, ve školách. Také jsem absolvoval čtení se slepci, kteří pomocí sluchátek do uší četli verše každý ve svém jazyce. Německy, holandsky, polsky, česky. Četli jsme verše ve vlaku, mezi ruinami, v parku. Mám za to, že současník potřebuje mít v sobě zabudovánu určitou docela maličkou součástku lyrického principu. Asi tak jako člověk potřebuje k  životu vitamín C, který tvoří jen drobnou část naší potravy. Jen drobnou. Ale bez ní člověk není zdráv. A člověk, který se obejde bez lyrického principu nebo bez jeho nejnezbytečnější částečky, také není zdráv. Ptal se Ivo Fencl

105

studi

studi Vladimír Novotný

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog Josefu Strakovi Česká poezie, rozuměj poezie česko-moravsko-slezská, nemá na začátku třetího tisíciletí valnou vůli k  dialogu. A  jak se tak zdá, neoplývá ani ochotou k  případnému nedialogu, neboli ke konfrontaci stylových naturelů a  autorských hledisek. Nevyhraňují se názorové platformy, ne­ jsme svědky estetických manifestů, dávno minuly doby Typltova Vratifestu

106

nebo Rulfova uvažování o nových stezkách v poezii. Navíc to byla dávná polisto­ padová léta, zatímco po roce 2000 již nejsou žádná generační vystoupení na pořadu dne, zvláště když by jejich reprezentanti ani mnohdy neměli na co kloudně navázat. Nedochází k pražádným generačním střetnutím, a pokud ano, nejde ani o  hromobití ve skleničkách s  vodičkou, neprecizují se nová či nově argumentovaná teoretická stanoviska, nediskutuje se, s  výjimkou naprostých bludů, co má být a co má na veřejnosti ztělesňovat moderní či tu nejsoučasnější poezii, v čem jest specifická a k čemu je dnes na světě dobrá a smysluplná, pokud volně parafrázujeme název známé knihy Václava Černého. Značně zjednodušeně, nicméně snad také značně oprávněně tudíž smí být řečeno a nechť i je řečeno, že veškerá současná česká básnická produkce se tak či onak, umně i neumně, začlenila (případně v určitých intencích začleňuje, třebas i polemicky) do kadlubu postmodernistické poetiky a estetiky. A v rámci tohoto bezedného, ale jen zdánlivě bezedného kadlubu se porůznu vyhraňuje, jednou navazuje na lekce starších mistrů, podruhé kopíruje lekce těch pokročilejších, potřetí si neví rady, zda se přiklonit k tomu, či onomu tvůrčímu vzoru, vskutku však především intenzivně navazuje, kopíruje, taktéž obměňuje, transformuje, parafrázuje, ba občas i paroduje, někdy dokonce i sebe sama, přičemž nejednou nemálo úspěšně. Nikdo, zhola nikdo, ni autoři, ni kritici, ni čtenáři, případný dialog neiniciuje, leč nikdo ho tím pádem ani vehementně nezavrhuje, neboť není co a není proč. Poezie si prostřednictvím svých důstojných pisatelů počíná víceméně tak, jak se ostatně a konečně na básnickou postmodernu (včetně všech jejích proudů, protiběžných i středoběžných) sluší a z kritického pohledu i patří. Paradoxně a  bizarně, zároveň však i  naprosto adekvátně se toto vření / nevření v  současném českém básnickém postmoderním kadlubu vyjevuje (ačkoli ve rmutně diletantské nahotě) taktéž tam, kde by naopak mohlo docházet k  porovnání jednotlivých autorských poetik, k  ujasňování rýsujících se generačních seskupení, k  prezentaci toho, co by mohlo být v  soudobém

107

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

básnictví pokládáno za směrodatné nebo alespoň charakteristické: například ve dvou novějších básnických antologiích. Nepochybně v  obou případech se kormutlivě projevilo totální editorské selhání. U  Ryb katedrál (Petrov), sestavených takřečeným Stradickým (jenž se, života pln, později prohlásil za nebožtíka), dětinská soběstřednost editorovi zamžila mysl natolik dokonale, že snad ani ty nebohé ryby tu nebyly vyvolány jménem, natož někdo jiný, snad právě s výjimkou přemíry Stradického vlastních básní; jinak to byla hodnotová spoušť přímo příkladná. Horší už to věru být nemohlo, přesto se o to pohříchu nahodilí a nepatřiční editoři Antologie české poezie II. díl (1986 – 2006), vydané v nakladatelství dybbuk/ Dybbuk, se vskutku sebevražednou náruživostí pokusili. Třeba i  začleněním povýtce bezvýrazných a polotovarových autorů rekrutujících se z prapodivného internetového samizdatu. Cosi takového by se ještě celkem dalo pochopit nebo připustit, byť přínos vybraných internetopoetů k soudobé poezii se může jevit spíše nulový, čili k  budoucímu dialogu/nedialogu opět de facto zhola ničím nepřispívající. Leč elementární ignorance či indolence ve vztahu ke spektru naší básnické obce se nepochybně celému dybbukovskému projektu zle vymstila: těžko, ach těžko vycucávat si z  palečků korpulentní antologii novodobého tuzemského básnictví, a přitom nemíti ni tuchy třeba o existenci Violy Fischerové! O jiných a o četných jiných ani nemluvě. Obecně vzato však nejde v  prvé řadě pouze o  zhoubný a  trestuhodný amatérismus editorský, nýbrž o  objektivně marné, neřkuli až bláhové hledání svorníkových hodnotových konstant, které vtiskují i  zpitvořeným antologiím nejrůznějšího druhu svůj řád a své ladění. A v nové české poezii je podobných hodnotových konstant poskrovnu, proto také nedochází ani k tvůrčímu dialogu, ani, opačně, k tvůrčímu nedialogu. Výrazných autorských naturelů básnických je přitom v Česku poměrně dost, všechna čest, vesměs však, včetně příslovečných a chvályhodných výjimek, jako by se včetně těchto výjimek opíraly o dominantní

108

studi

Vladimír Novotný

Vladimír Novotný

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

princip koexistence, nikoli o tvůrčí polemiky, nikoli o tolik přirozenou a bytelnou uměleckou antipodičnost různých pokolení. A  tím pádem sami autoři svou tvorbou jako by nastolovali permanentní otázku, zda je básnický dialog vůbec možný či zda je v české literární současnosti v nějaké míře myslitelný. Pokud ano a  pokud přece, ač jde o  velice riskantní, zato též nezbytný předpoklad pro další rozjímání analogického ražení, potom osou takovéto nevyslovené či neformulované rozpravy básníků bývá či se stává zejména problém hodnoty. Nikoli typ nebo sama oprávněnost určitého autorského postoje, nikoli tvůrčí filozofie a její eventuální limity, nikoli etické zásady či nezásady, se všemi důsledky z toho vyvozovanými, ač i to vše může sehrávat závažnou roli, nýbrž právě zmíněný problém estetické hodnoty, jenž je zároveň alfou i  omegou našeho posuzování veškeré postmoderní či postmodernou ovlivněné nynější poezie. Příslovečný zakopaný pes, neblaze dopadající na kritickou reflexi, však spočívává v  tom, že se tyto hodnoty obvykle a  zpravidla projevují či vyjevují v  dialogu, v  mezigeneračním dialogu, v  tvůrčím kontaktu neboli interakci rozličných poetik. A když ho není, tj. ani dialogu, ani kontaktů, ani interakce, nebo když se neprojevuje zřetelně, nezbývá než vést dialog či (ne)dialog nad tím, proč tomu tak je a k čemu to může vést. Vpravdě nikoli náhodou se místo dialogu v české novější poezii vehementně projevuje námi již výše aklamovaná tendence k svébytné monologičnosti či spíše kvazimonologičnosti, v  níž se rozmanité rozdíly mezi tvůrčími naturely spíše zastírají, než aby se naopak ku prospěchu věci exponovaly či vyhraňovaly. Zcela namátkou budiž jmenována knížka či sbírka Býkárna (Petrov), společný opus Milana Ohniska, Michala Šandy a Ivana Wernische. Dozajista jde o tři samostatně tvořící osobité poetické persony, zde ale všechny tři věrojatně manifestovaly zvláště svou spřízněnost a  blízkost, starší undergroundová východiska se tady sbydlila se starším wernischovským estetismem právě v  soudobém znamení postmoderního unifikujícího kadlubu. A  když zakrátko o  Býkárně (opakovaně

109

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

si volíme příklad namátkový) v  Právu referoval básník natolik odlišného tvůrčího zření jako Pavel Šrut, vystačil si všehovšudy s mírnou ironií. Místo aby tuto jemu tak vzdálenou poetiku nikoli snad zapověděl, ale odvrhl coby v jeho očích (zřejmě) dejme tomu málo hodnotného. Jenomže stejně „koexistenčně“, nikoli konfrontačně by to s největší pravděpodobností v dnešku dopadlo, kdyby kupříkladu Wernisch taktéž s mírnou ironií glosoval poezii Pavla Šruta. Přitom ani u  autorů tohoto postundergroundového či jinačího „post“ ladění nejsou vyloučeny perspektivy evidentního poetického dialogu: Wernisch průkazně proměňuje svou poetiku k postmoderní dikci básnického zápisníku, ikona undergroundu J. H. Krchovský je již dlouho zaslouženým epigonem sama sebe a vede sám se sebou skrytý (ne)dialog, jsou tu i další pozoruhodná jména – například Jiří Dynka a jeho výtečná Tamponáda, z těch pomálu známých aspoň postbeatnický Slávek Hamaďák (Živé nedopalky) nebo bojovník za „rovnoprávnost vizuální jinakosti“ Pavel J. Hejátko (Tanec kostlivců). Undergroundová poetika se i jejich zásluhou proměňuje v souladu se současnými postmoderními intencemi, nikoli však v  rámci vzájemného estetického dialogu. Příkladů je habaděj: Co Jirousovy nenápadné krůčky krůčeje k sarkastické gellnerovské klasičnosti? A co nedávný pokus o naprosto neshockovskou, ba přímo antishockovskou poetiku v  Tichém odpoledni na zaprášené půdě, tj. v  poslední sbírce mluvčího pozdní undergroundové vlny Vikiho Shocka? Princip postmoderní koexistence je zkrátka a dobře vším také u autorů tohoto estetického zacílení. Jestliže však konstatujeme, že v novější české poezii tendence k dialogičnosti autorské či generační či estetické spíše chybí než nechybí, spíše jí není než je, podobné podněty podvědomě očekáváme převážně od literátů středního pokolení nebo od autorů mladších a  nejmladších, povšechně od dvaceti- až zhruba čtyřicetiletých živých klasiků soudobého českého básnictví. Včetně dobře zrajících padesátníků. Díla starších básníků, tedy i včetně mých vrstevníků, ztělesňují svou formou výpovědi, arciže mnohokrát a zřetelně odlišnou, jinými

110

studi

Vladimír Novotný

Vladimír Novotný

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

slovy proklamativně nestejnorodou, ze všeho nejvíce záměrně se nesnoubící typy básnického monologu: autoři promlouvají za sebe, někdy nejraději pouze k sobě, mluví jménem a ve jménu svého pokolení, nevyznačují se však žádným bytostným rozpoložením k dialogu: až příliš, vskutku až příliš si totiž váží práva na vlastní hlas a na svou osobitost v básnickém chóru. Taková je (tj. mezi poety poněkud dříve narozenými) ve svém zaměření sice nevtíravě, leč zjevně se proměňující estetické poloze například již zmíněná Viola Fischerová, dále neprávem opomíjený civilní existencialista Jiří Gold (mj. ve sbírce ...in vento scribere), plzeňský filozofující poeta Josef Hrubý (Miláček Arcimboldo) a  v  témže městě básnící, téměř neznámá autorka spřízněného filozofického civilismu Květa Monhartová (Přesedni na můj vůz), eruptivně publikující a  eruptivně skutečnost osahávající a  postihující Jaroslav Kovanda (mj. Výlet na Kost) – a další a další. Nebo což lze opomenout žel již zesnulého Emila Boka a jeho novodekadentní lyriku plnou vlnivého stesku po utonulých milenkách? Pozor však: nikde v tomto pojednání, v této ni v žádné jiné pasáži předkládané stati, si nečiníme nárok na jakoukoli úplnost. Některé tvůrce si toliko připomínáme, čímž nehodláme nikoho neprávem pominout  –  vždyť autory, které tu uvádíme, chápeme právě jako příklady. Žádný básník není z obecného hlediska pominutelný, i kdyby jeho poezie nabyla ve zkoušce času hodnoty pomíjivé. Jako příklady výrazné, nikoli coby příklady pouhé. Žijeme přece v  čase postmoderny a  její hodnoty jsou sice jasné, hodnotové členění kontextu soudobé poezie bývá však rovno kritickému babylonismu. Ještě horší však je, že si literární historie a  kritika neví notně rady například ani s  poválečnými matadory poezie surrealistické, ani s  jejími nynější klasiky jako Stanislavem Dvorským nebo Petrem Králem (ani s  jejich pokračovateli Pavlem Řezníčkem či Janem Gabrielem). Oni sami se sice už za surrealisty nepovažují (rozuměj za ty bretonovské), leč jejich surreálnost je přesto vnímána jako cosi odlišného,

111

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

nesouměřitelného, mimodialogového, ačkoli surreálná vize světa a  s  ní spjatá imaginativní poetika představuje tvůrčí prioritu také u  jiných svébytných novějších básníků (kupříkladu stále zřetelněji u Lubora Kasala či v groteskních scenériích Boženy Správcové). To jsou ale samé přetrvávající a do určité míry i lehounce anachronické lekce z  dávné i  nedávné minulosti, byť bychom též díky nim jistěže mohli v  dnešní české poezii snadno vystopovat a definovat kromě zmíněné linie surrealistické či undergroundové též linie, tendence a směry civilistické, s různou intenzitou spjaté s fenomenologičností dávné a bájné Skupiny 42, posléze také výrazně a svým způsobem bohatě rozvětvené odnože básnictví existencialistického, včetně takřečeného existencialismu křesťanského neboli duchovního (hledejme termín vhodnější!) atp., přičemž tady poznovu platí, že mnohokráte se tyto různoběžné i souběžné poetiky v souzvuku s postmoderní pluralitou mnohotvárně prolínají a doplňují, zkrátka a dobře všichni se všemi utěšeně koexistují. A  také platí, že slovutných i  neslovutných epigonů i  u  nás bývá věru neposkrovnu a  zvláště při básnických tendencích k  tzv. tradičnosti či tzv. klasičnosti (případně novoklasičnosti) má fenomén epigonství, skrytého i  zjevného, parafrázujícího i  parodujícího, postmoderního i  nemoderního, leckdy postavení přímo alarmující. Není divu, že ani mezi našimi epigony nekvete a ani nepokvete žádný tvůrčí dialog: bývají přece tak ryze zahloubáni do svého vlastního proklubávání k cizím vzorům, že budou, a to ještě jedině v tom nejlepším případě, v důsledku náhlého prozření, jednou pouze užasle a s údivem objevovat, nakolik jsou skácelovští, wernischovští, divišovští, hrabětovští... Pomlčme však, jak v  úctě, ale někdy tak trochu rovněž v  rámci určitého polemického nesouhlasu, o  celé řadě současných čili v  současnosti píšících tvůrců, o kterých se někdy hojně mluví plným právem, taktéž dlouho, anebo, žel, i  možná spíše neprávem a  možná zbytečně obšírně. A  věrni principu uvedené „namátky“ dokumentujme – třebaže jen lapidárně a lakonicky – určující princip

112

studi

Vladimír Novotný

Vladimír Novotný

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

estetické koexistence čili soubytí (nejednou naprosto zahlazující občasné alternativy koexistence generační, stylové, filozofické atp.) na příkladu několika autorů vstoupivších do kontextu české poezie převážně (s drobnými výjimkami) teprve v  průběhu let devadesátých (resp. později), kteří právě svou osobitostí a  tvůrčími kvalitami přímo deklarují princip spektra či estetické plurality zde jenom jedné části tuzemského básnictví. Mohli bychom se zmínit taktéž o  autorech jiných a  jinačích, aby ne!, nechť jsou mezi tvůrci narozenými třeba v meziletí 1951 – 1964 vyvoláni jménem například či alespoň tito: Teprve roku 1996 vstoupil do soudobého českého básnického kontextu svrchovaný znalec dekadence a surrealismu Gustav Erhart (1951), jehož básnická kultura vyvěrá z  filozofických číší, přesto je uhrančivá; nikoli náhodou napsal Radim Kopáč o jeho sbírce Podél Pyrifleghetónu, že to jsou „texty-zrcadla“, v nichž jsme svědky „oxymorického napětí mezi osvobozující magií řeči a  bolestně svazující tragikou lidské existence...“ Výsostný kritik estetický Jan Suk (1951) píše verše vskutku odedávna, knižně je však vydává až v posledních dobách – a připomenutí si zaslouží například průřez jeho léty strávenými s poezií – sbírka Spojené kameny, knížka, která je příkladem (slovy Jana Štolby) „trpělivého navazování kontaktu s fragmenty zbylými po roztříštěné celistvosti světa“. Ostatně právě Jan Štolba (1957), ve veřejném povědomí asi známější jako citlivý a  erudovaný kritik, dokládá ve sbírce Hřebeny své až polyfonické a  zvláště urputné hledání nejadekvátnějšího básnického výrazu, při kterém se virtuózně pohybuje v  rozličných poetikách, aby z této různosti poté jakoby spoluvytvářel množinu básnického zření, tolik příznačnou pro soudobou poezii. A  dále: Rudimentární zápas o  patřičný a  přiléhavý básnický tvar je charakteristický zase pro tvorbu jeho generačního vrstevníka, ale naprosto odlišného a  zcela Štolbovi nepodobného básníka Zdeňka Volfa (1957), který snad jako žádný jiný v  naší poezii dovede  –  kupříkladu ve své novější sbírce A mrvě prsteny – autorským ruralisticko-existenciálním gestem s gustem „stáhnout

113

Koexistence, nikoli básnický (ne)dialog

i z básně hnůj“. Málokdo zná Viktorii Rybákovou (1961), a měl by ji přitom znát mnohý, tedy mnohý milovník básnictví – rozuměj její poezii ze souhrnného, byť relativně dosti útlého průřezu Bílá růže na střence noci, neboli jejích veršů krystalické obrazivosti, vědoucích, že „obnažené se pitvoří “, a též proto se nepitvořících, též proto setrvávajících raději tam na tajemně nedohlédnutelné, ba neviditelné střence noci. O něco mladší Ivo Harák (1964) byl nejspíše drahný čas vnímán víc jako kritik než jako básník, ač šlo o autora několika sbírek, jenže ve svých Měkkých gumách promlouvá vskutku jako básník básnící v básních vzniklých v časech, „když se všechny liché ztratí “. Zůstává jenom pocit času v prostoru a prostor pro báseň. Několik výrazných nových autorských naturelů a  několik, věru jen málo, pouze několik výrazných knih veršů ze začátku třetího tisíciletí tudíž nicméně průkazně dokládají jeden ze základních principů naší současné poezie, jenž se dá vypátrat a doložit i ve sbírkách poetů z jiných generací: Soudobá česká poezie, jak konstatujeme, je založena na principu koexistence, který se ve své nevlastnější podstatě vyhýbá dialogu či dialogičnosti v  konkrétní podobě: dialog je dán pouze vlastním faktem koexistence – čili faktem existence celé básnické plejády svébytných a  svérázných tvůrčích poetik. A  tomu básníkovi, který by si přesto troufl iniciovat cosi jako generační dialog, by v zemích českých asi hrozilo, že by dal přitom všanc svou uměleckou důvěryhodnost; vnímalo by se to – slovy Petra Fabiana – jako „bludná domů “. Není-li ale dialogu básníků, nabývá na významu každý monolog kritikův.

114

studi

Vladimír Novotný

115

fotogaleri

Stanislav Krupař se narodil 15. dubna 1972 v  Pardubicích. Vystudoval Mendelovu země­ dělskou a lesnickou univerzitu v Brně, dva roky pracoval jako učitel ve speciální škole, od roku 2002 se plně věnuje fotografii. Od roku 2003 spolupracuje s německou novinářskou agenturou Zeitenspiegel (www. zeitenspiegel.de), krátce fotografoval pro Lidové noviny, v současnosti fotografuje pro časopis Ekonom. Jeho fotografie byly dále otištěny v Reflexu, Literárních novinách, Amnesty International Journal a v Sedmé generaci. Získaly ocenění např. na Czech Press Photo (2003, 2004) či na Symposium für Dokumentarfotografie in Bad Herrenalb (2002). V letech 1994 – 2005 absolvoval třináct delších cest na jižní Sibiř, kde dokumentuje obnovu tradic a  šamanismu. Dlouhodobě spolupracuje s  neziskovými organizacemi, např. Hnutím Duha, Amnesty International, Ekologickým právním servisem. Jeho fotografie lze vidět na www.krupar.com.

117

118

119

120

121

122

123

124

125

fotogaleri

LUDMILA

Máma se narodila babičce přesně v den jejích 29. narozenin – 12. června 1949. Dostala po ní i  jméno – Ludmila. A  tak narozeniny i  svátky slavily odjakživa společně. Společně v jedné domácnosti vlastně i vždy bydlely. Řekl bych, že se mámě její dvě manželství zrovna dvakrát nevyvedla. Jisté je, že v  době, kdy to s babičkou začalo jít z kopce, obě Ludmily už bydlely v panelákovém 3 + 1 samy. Plus má, tehdy sedmnáctiletá, sestra Zuzana. Období, kdy byla babička popletená a  zapomnětlivá (bloudila bezradně sídlištěm a nemohla najít vlastní panelák, v domě vlastní byt a v kapse kartičku, kde to měla všechno napsané), netrvalo dlouho. Jednoho dne u výtahu upadla, zlomila si nohu, a když se po měsíci vrátila ze špitálu, už se nikdy nepostavila. Plínky, pohled do stěny, vyvrácená hlava, promlčené dny. A pak najednou, zčista jasna, záblesk – jiskra v očích a nejčastěji neovladatelný pláč. Máma si tenkrát vzala v  práci na půl roku neplacené volno a  starala se o babičku doma. Jenže po šesti měsících se nezměnilo nic, jen peníze začaly do­ cházet. Pro babičku se našlo zázrakem místo v léčebně dlouhodobě nemocných. Vykachlíčkovaná hrůza, kam by měli povinně vodit školní exkurze. Máma pra­ cuje deset kilometrů za městem, nemá auto, všude jezdí na svém starém kole. I  starobinec byl mimo město, dalších deset kilometrů, ale přesně obráceným směrem. Na kole na ranní, pak zpátky, cestou nakoupit v  Tesku, s  banány na kole do léčebny. Každý den. Dvakrát až třikrát do roka půjčit v charitě invalidní vozíček a vzít si babičku na týden domů. Dovolená. Starší Ludmila, moje babička, umřela 11. července 2005. V nemocnici. Stanislav Krupař

126

127

narozen 13. dubna 1939 v ulsterském hrabství Derry jako nejstarší z devíti dětí obchodníka s dobytkem. Irský básník, překladatel (například ceněný překlad-přepis staroanglického hrdinského eposu Boewulf), dramatik a esejista. V roce 1995 získal Nobelovu cenu za literaturu. V češtině vyšel výbor z prvních pěti sbírek pod názvem Přezimování po širým nebem (Odeon, 1985; doplněné vydání, Mladá fronta, 1999; přeložil Zdeněk Hron), několik básní bylo oteštěno také v antologii Ostrovy plovoucí k severu (Čs. spisovatel, 1989; přeložil Zdeněk Hron). Více než osmdesát básní ze sbírek Seeing Things (1991) a The Spirit Level (1995) tvoří vábor Jasanová hůl (Volvox Globator, 1998; přeložili Ivana Bozděchová a Ewald Osers). S Heaneyho poezií se lze také setkat v antologii irské poezie Vzdálené tóny naděje (Host, 2000; přeložila Ivana Bozděchová ve spolupráci s O. Pilným a J. Quinnem).

Vokály v sobě: otevřená zem (Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse)

1

1

Vowels ploughed into other: opened ground. The mildest February for twenty years Is mist bands over furrows, a deep no sound Vulnerable to distant gargling tractors. Our road is steaming, the turned-up acres breathe. Now the good life could be to cross a field And art a paradigm of earth new from the lathe Of ploughs. My lea is deeply tilled. Old ploughsocks gorge the subsoil of each sense And I am quickened with a redolence Of farmland as a dark unblown rose. Wait then… Breasting the mist, in sowers’ aprons, My ghosts come striding into their spring stations. The dream grain whirls like freakish Easter snows.

Vokály v sobě: otevřená zem. Tak mírný únor nebyl dvacet let, teď dýchá z brázd. Hluboký nezvuk, jen traktory ho mohou přerušit. Dýchají pole, pára stoupá z cesty. Snad životem je přejít přes lány, uměním nově zorat starou zemi. Mé pastviny jsou dobře zorány. Podložím smyslů cpou se staré pluhy, mě oživuje vůně orné půdy jak tmavou, ještě nevykvetlou růži. Vyčkej… mé přízraky jsou rozsévači, skrz mlhu do stanovišť jara kráčí. Zrna snů víří jak sníh aprílový.

129

překladatelská hu

překladatelská hu

Seamus Justin Heaney

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Vokály v sobě: otevřená zem

130

Vokály v sobě: otevřená zem

2

2

Sensings, mountings from the hiding places, Words entering almost the sense of touch Ferreting themselves out of their dark hutch – “These things are not secrets but mysteries,” Oisin Kelly told me years ago In Belfast, hankering after stone That connived with the chisel, as if the grain Remembered what the mallet tapped to know. Then I landed in the hedge-school of Glanmore And from the backs of ditches hoped to raise A voice caught back off slug-horn and slow chanter That might continue, hold, dispel, appease: Vowels ploughed into other, opened ground, Each verse returning like the plough turned round.

Vědomí ve výstupech ze svých skrýší, slova až ke hmatu se blížící, po sobě samých ve tmě slídící – „To není tajné, ale tajemné,“ před léty pověděl mi Oisin Kelly v Belfastu. Tehdy toužil najít kámen spolčený s dlátem, aby jeho zrno vědělo, co v něj bude vytesáno. Pak v Glanmore, ve škole pod širým nebem, jsem doufal v to, že v strouhách vypěstuji hlas, odchycený od úst dud a trubek, který by šel, stál, klidnil, burcoval: vokály v sobě, otevřená zem, verše se vrací jak pluh tam a sem.

131

překladatelská hu

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Vokály v sobě: otevřená zem

132

Vokály v sobě: otevřená zem

5

5

Soft corrugations in the boortree’s trunk, Its green young shoots, its rods like freckled solder: It was our bower as children, a greenish, dank And snapping memory as I get older. And elderberry I have learned to call it. I love its blooms like saucers brimmed with meal, Its berries a swart caviar of shot, A buoyant spawn, a light bruised out of purple. Elderberry? It is shires dreaming wine. Boortree is bower tree, where I played “touching tongues” And felt another’s texture quick on mine. So, etymologist of roots and graftings, I fall back to my tree-house and would crouch Where small buds shoot and flourish in the hush.

Bezinka s kmenem měkce vrásněným, zelené výhonky a větve s pihami: besídka našich dětství v mokré zeleni, prudká vzpomínka při dospívání. Pak naučil jsem se jí říkat černý bez. Mám rád ty květy – talířky s krempou z jídla, plody jak trsy kaviáru, jiskrné jikry, světelná drť z nachu. Bez černý? Z něj se v kraji dělá víno. Bezinka, to je besídka, kde hrál jsem „na jazyky“ a cítil na své kůži jinou. Etymologové kořenů a štěpků, jdu skrčen zpět pod bezinkovou střechu, kde pučí pupeny a kvetou v tichu.

133

překladatelská hu

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Vokály v sobě: otevřená zem

134

Vokály v sobě: otevřená zem

7

7

Dogger, Rockall, Malin, Irish Sea: Green, swift upsurges, North Atlantic flux Conjured by that strong gale-warning voice, Collapse into a sibilant penumbra. Midnight and closedown. Sirens of the tundra, Of eel-road, seal-road, keel-road, whale-road, raise Their wind-compounded keen behind the baize And drive the trawlers to the lee of Wicklow. L’Etoile, Le Guillemot, La Belle Hélène Nursed their bright names this morning in the bay That toiled like mortar. It was marvellous And actual, I said out loud, “A haven,” – The word deepening, clearing, like the sky Elsewhere on Minches, Cromarty, The Faroes.

Mys Malin, Dogger, Rockall, Irské moře: zelené vlnobití, Golfský proud, vykouzlen varováním před vichřicí, hroutí se v sykavkové polostíny. Půlnoc a padla. Sirény tundry, úhořů, velryb, tuleňů i lodí svým nářkem ze zelených suken vodí rybáře do závětří ve Wicklow. L’Etoile, Le Guillemot, La Belle Hélène svá skvělá jména skryla v zálivu, kde vře jak v kotli. Bylo to úchvatné a skutečné, já řekl: „Přístav Páně,“ – slova tak čistá, hluboká jak nebe kdes nad Cromarty, Faery či Minchem.

135

překladatelská hu

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Vokály v sobě: otevřená zem

136

Vokály v sobě: otevřená zem

10

10

I dreamt we slept in a moss in Donegal On turf banks under blankets, with our faces Exposed all night in a wetting drizzle, Pallid as the dripping sapling birches. Lorenzo and Jessica in a cold climate. Diarmuid and Grainne waiting to be found. Darkly asperged and censed, we were laid out Like breathing effigies on a raised ground. And in that dream I dreamt – how like you this? – Our first night years ago in that hotel When you came with your deliberate kiss To raise us towards the lovely and painful Covenants of flesh; our separateness; The respite in our dewy dreaming faces.

Zdálo se mi, že spíme v Donegalu v mechu, na břehu pod dekami, celou noc tváří v noční mokré mlze a bledí jako podmáčené břízky. Lorenzo s Jessikou v chladném podnebí. Diarmuid s Grainnou nenalezeni. Svěceni vodou, kadidlem jsme leželi jak dýchající sochy na zemi. V tom snu jsem snil – co na to říkáš? – o naší první noci kdysi v hotelu, když s opatrným políbením přišlas a dovedla nás k bolesti i kráse, zaslíbení těl, k odloučenosti, k oddechu tváří orosených sny.

137

překladatelská hu

Seamus Heaney v překladech Ondřeje Hanuse

Vladimír Šrámek

Tanečnice Stál opřený o barpult a pozoroval ji. Na parketu byla téměř sama – jen v koutě se krčily dvě slípky ze spodního patra. Podnikový mejdan. Předvánoční slet. Na parketu byla téměř sama – ale parket jí byl téměř plný. Svíjela se do rytmu, šplhala po liáně vzhůru, pak se odrazila a letěla volným prostorem – až jen taktak zabrzdila o  pódium, na kterém do toho mlátili čtyři postarší rockeři. Na chvíli strnula, shrnula si dlouhé kaštanové vlasy z  čela a  vyšpulila na staré fotry s  kytarami doruda namalovanou pusu. Originální omluva, napadlo Karla. A  zdvihl půllitr ke svým nenamalovaným ústům. „Kdo to je?“ šťouchl do něj ze strany Zdeněk. Parťák odvedle.

138

„Myslím, že je to ta nová z  oddělení propagace.“ „Ta se teda umí… propagovat!“ s  uznáním prskl Zdeněk. „Uvidíme, jak jí to dlouho vydrží. Ony jí už šéfky zchladí…“ Karel neodpověděl. Dál pozoroval ten tanec na život a na smrt, tu směsku atavismu, něhy a  strojově přesné mechaniky. Taky rád tancoval. Tancovával. Ale dneska? Padesátka na krku, to už se hůř rozhýbává pánev. Ale při pohledu na to divoké stvoření cítil, jak mu pod kůží pochodují mravenci. Spíš to bude kůrovec. Pomyslel si s  úsměvem, otočil se a  objednal čerstvou pěnu. „Džin s  tonikem,“ uslyšel za sebou, otočil se a… stála těsně vedle něho. Dokonce se usmála.

„Tak jak pokračujete?“ oslovil Karel Soňu ve frontě podnikové jídelny

o pár dní později. „Nepotřebovala byste liánu i u počítače?“ Podívala se na něj odměřeně. „To jako co…?“ procedila mezi zuby. „Ale ne, promiňte, chtěl jsem říct… nechtěla byste si někdy zatancovat se mnou?“ „S  vámi?“ přejela ho pohledem, který nic dobrého nevěstil. „Jo, kdysi jsem nebejval špatnej… a tak tlustej,“ sjel pohledem na bříško, které aktivně rozepínalo knoflíky u drahého saka. „A jak byste si to představoval?“ Vašnosto, chybělo mu tam už jenom to prvorepublikové Vašnosto. „Prostě… prostě na mě počkáte po páté v podzemních garážích a někam si vyjedeme…“ „A kam jako?“ „Někam,“ řekl neurčitě Karel a  odporoučel se s tácem mezi vedení firmy. A byla tam. Přišla! Odloupla se od betonového sloupu jako šedivý duch. A  nasedla do zánovního pežota a  nechala se vézt. „Kam to bude?“ zeptala se až po třiceti kilometrech.

139

šramot

„Jak vám říkají?“ do rámusu zakřičel Karel. „To jako jak se jmenuju?“ odpověděla a  bujně hodila ramenem… „Soňa.“ Usrkla a přistrčila nápoj blíž ke Karlovi. „Pohlídejte mi to. Prosím,“ dodala smířlivě. „Zase jdete?“ Karel kývl směrem k parketu… „Musím,“ řekla. „Když hrajou, tak – to snad ani nejsem já. Něco do mě vjede a…“ „A?“ zopakoval Karel do prázdna, neboť Soňa již zase předváděla figury, za které by se nemusila stydět ani profesionální artistka. „Teda, ta je,“ přidal se z  opačného boku Zdeněk. „Tu by moje Helena neskousla… ještě že je na mateřské…“ dodal spokojeně. Karel dál popíjel, Soňa se dál prohýbala, jak by se do ní z boku opíralo tornádo. A večírek se přehoupl přes půlnoc a dál k ránu… Jak se dostal domů, Karel ani nevěděl. Každopádně nebyl pozdní příchod způsoben nějakým dobrodružstvím. Pokud jde o ženské…

šramot

Vladimír Šrámek

Tanečnice

„Svitavy,“ řekl neurčitě… „Svitavy?“ „Jo, hrajou tam až do čtyř do rána…“ „Ale to… to snad nebude ani nutný…“ odvážila se říct napodruhé. „Hele, Soňo, uvidíme, ne?“ odvázal se Karel a  přibrzdil u  cedule s  nápisem: SVITAVY. Za patnáct minut už byli na place. Soňa se pomalu dostávala do varu. Karel ještě o  poznání pomaleji. Ale pak se to odblokovalo. Soňa byla jak kmen, po němž se vinul. Břečťan. Hergot! Břečťan!“ „Teda,“ Naklonila se Soňa nad dvojkou červeného, „netušila jsem, že jste talent!“ „Talent… Talent!“ povzdychl si Karel. „Bejvávalo. Soňo, co kdybychom měli tajemství…“

140

„Tajemství?!“ tón hlasu nedal zapřít ženskou. „Jo, tajemství… Budeme spolu jezdit tancovat. Žádný sex, žádná láska – nebojte! Jen tancování…“ Soňa si usrkla a  snad poprvé si Karla přeměřila od hlavy k patě. „Ale jo, proč ne?“ řekla po chvíli povzbudivě. „Žádnej sex… to zní opravdu lákavě.“ „No, myslím, že kdybychom do toho naše vztahu – tedy myslím vznikajícího vztahu – zamíchali i sex, tak to bychom asi brzy skončili. Když tak vidím tu vaši fyzičku,“ dodal k Soně povzbudivě.“ „Tak jo, Vašnosto.“ Soňa se usmívala na dno prázdné sklenky. „To bude krásný jaro. Plný pohybu…“

141

kritik

kritiky NIKLOVY ZÁ HRÁTKY Milena Šubrtová Petr Nikl: Zá hádky Praha, Meander, 2007. Umělecká edice Modrý slon. Ilustroval Petr Nikl. Grafická úprava Robert V. Novák a Petr Nikl

Knížky všestranně orientovaného uměl­ ce Petra Nikla (1960) se vždy vyznačovaly ústrojným propojením výtvarné a  textové složky i  skutečností, že nevymezovaly direktivně směr recipientovy představivosti. Petr Nikl působí jako výtvarník v  oblasti malby, grafiky, knižní ilustrace (spoluzakladatel umělecké skupiny Tvrdohlaví, držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1995), hudebník (album Nebojím se smrtihlava, které nahrál s  uskupením Lakomé Barky, získalo v roce 2004 hudební ocenění Anděl), ale věnuje se i  divadlu (člen loutkového divadla MEHEDAHA, ja­ ko performer a scénograf spolupracuje s  divadlem Archa). Literární texty zveřejňoval již v polovině 80. let v podobě samizdatových bibliofilií a  jejich pozdější adresování dětem bylo částečně výsledkem nakladatelské strategie. Sám Nikl vždy zaměření svých textů na dětské čtenáře opatrně zpochybňoval. Zatímco jedny z jeho prvních knih Pohádka o Rybitince (2001) a O Rybabě a Mořské duši (2002; 1. místo v  soutěži Nejkrásnější knihy ČR), které doplnil vlastními mezzotintami, se jednoduchostí epické

linie i průzračností metaforických obrazů pohybovaly spíše v pohádkovém půdorysu, Lingvistické pohádky (2006; Zlatá stuha IBBY v kategorii Krásná kniha pro děti a  mládež jako celek, Zlatá stuha IBBY v kategorii Beletrie pro mládež; 2. místo v soutěži Nejkrásnější knihy ČR, Nejkrásnější dětská kniha Podzimního knižního veletrhu Havlíčkův Brod) a Zá hádky, navzdory titulům s genologickou charakteristikou, jsou obtížně žánrově i adresátsky zařaditelné. Lingvistické pohádky rozvíjejí v krátkých textech variace na jedno téma po vzoru stylistických etud Raymonda Queneaua, pohrávají si se zvukovou stránkou jazyka, se vztahy morfologickými, sémantickými, etymologickými. Nikl se nepokouší před dítětem budovat obraz jazyka v jeho systematičnosti, ale odkrývá jeho znakovou podstatu. Niklovy lingvistické hrátky vybízejí k  analogické hře, ovšem zároveň se do jisté míry dětským jazykovým vývojem s jeho hravou fází (tendence k vytváření rytmizovaných a  rýmovaných řetězců, dětská falešná etymologie apod.) inspirují. Sám autor deklaruje jistou

­ ezradnost nad cílovou adresátskou kateb gorií a potvrzuje tak skutečnost, že hranice mezi literaturou pro děti a  literaturou pro dospělé se v současné tvorbě stále více rozostřují. Niklovy texty, oscilující mezi bajkou, pohádkou či experimentálním stylistickým cvičením, mohou bezproblémově fungovat v obou literárních kontextech. Následující Niklova publikace Zá hád­ ky se na ose hra – experiment vychýlila zřetelněji k experimentální poloze. Název Zá hádky vyvolává hned několik asociací mířících k  záhadám, hádankám i  pohádkám; nezamýšleným článkem asociačního řetězce ovšem může být i  slovo „hádky“, poukazující na nestálost, nejasnost a  spornost

Niklem načrtnutých verbálních i  výtvarných představ. Ústředním kompozičním prvkem Niklových Zá hádek je proměna. Hned jeden z  prvních textů explicitně odkazuje k  dětsky přímočaré imaginaci, jíž se nechal inspirovat i Antoine de Saint Exupéry. V  Niklových textech se objevují v  zárodku různé dětské hry, v  nichž se zrcadlí neúprosnost dětské logiky (hra na „kdyby“), smysl pro absurditu i  jazykovou tvořivost. Časté jsou různé aliterační efekty a paronomázie, podporované pravidelnou rytmizací („Shnilí líni líně sní“; „Vlazí plazi schází  / po posvátných svazích“), jazykové hříčky spočívající v převrácení textu, v tzv. harmonikových slovech, jejichž kouzlo pro

143

kritiky dětskou literaturu objevil již Lewis Carroll. Autorova obraznost se mnohdy sama sytí jazykem a  jeho zvukovými kvalitami. Některé texty odkazují k  folklorním zdrojům nonsensu (například „Ovce spásly pole s jetelem / Ovčáci ostříhali ovce / Holiči oholili vousy ovčákům / Vši se pustily do holičů“), jiné připomenou epickým vláknem s výraznou pointou spíše předchozí Lingvistické pohádky („Jednou velryba zatlačila a vystříkla všechnu svou radost“). Nejzajímavější je střední část knihy, v  níž typografické řešení stránek rozřezaných vodorovně na třetiny umožňuje skutečnou dadaistickou hru s  texty i  obrazy. Grafická redakce a  ilustrace se stávají důležitým prvkem při dekódování sémantické výstavby textu. Čtenář je nyní obdařen možností zvolit cestu textem a obrazovým doprovodem, je mu propůjčena jedna z  vypravěčských kompetencí, neboť nyní on sám bude rozhodovat o  tom, jakého výsledného tvaru text i obraz nabude. Ilustrace v  symbiotické shodě s  charakterem textů představují hru s  tvary a  významy. Niklem zobrazená zvířata se do sebe různě noří a  zavíjejí, vznikají tak zcela nové (snové) bytosti. Fantaskní tvorové vystupují z hlubin autorovy fantazie, ale dotvářeni jsou až v  procesu dětské hry – právě tato herní aktivita je důležitější než její výstup. Protagonistou vloženého veršovaného příběhu je Sníček měňavý – bytost neuchopitelná, proměnlivá, definovaná pouze schopností snít. Ve spánku přichází sen, častá to cesta do fantazijních říší, a s ním bezpočet nových Sníčkových identit, které se odrážejí rovněž v  ilustračním doprovodu. Sníčkovo snové dobrodruž-

144

ství nekončí úlevným procitnutím, to je jen nezbytným předělem, přestupní stanicí na další snové výpravě, jež by mohla následovat a k níž Nikl nepřímo vybízí. Stačí nalistovat o  pár stránek zpět a  vydat se znovu, tentokrát ve změněném sledu rozparcelovaných stránek, cestou Sníčkova snu, plného zvláštních setkání, vedoucích k  Sníčkovým barvitým metamorfózám. Arbitrárnost v  pohybu Niklovými texty, ilustracemi či jejich segmenty podporuje i  absence paginace. Čtenářova volba, jak a  kudy se bude knihou pohybovat, činí z  Niklových Zá hádek vpravdě konceptuální projekt. Nikl, jenž je v  propagačních materiálech domovského nakladatelství Meander nazýván „hravotvorem“, tak plně dostál své charakteristice a  interaktivitu, známou z  vlastních výtvarných projektů a výstav, přenesl i do knihy. Nezávazné listování je osvobozující. Dnešní děti, navyklé „klipovitému“ vnímání a volnému surfování na cestě za poznáním i  zábavou, určitě ochotně přistoupí na nabízenou hru. Otázkou však zůstává, do jaké míry se jim podaří napojit na gejzír Niklovy bizarní, téměř panoptikální imaginace. Motto ke knížce („Zlatí hadi / zlatě kadí. / Nepoznáš, / co je had / a co né. / Je to tak / ZÁ HAD NÉ! / Zlatí hadi / zlatě kadí.“) prozrazuje její adresátskou otevřenost. Prostor mezi dětskou a infantilní přirozeností je podhoubím pro vznik jazykové hříčky, která pak, emancipována od původních významů, začíná nekontrolovatelně bujet. Křehké pastely i  jednoduché obrysy fantaskních živočichů, lákajících děti k domalování, kontrastují s pečlivě vystínovanými robustními plazy, kuklami a zámotky, které

svým tvarem poněkud provokativně odkazují spíše k anální motivice. Doslov zastupuje Devět poznámek k Zá hádkám od Ivana Wernische. Wernisch se v  pohádkově magickém počtu poznámek vyjadřuje ke spřízněnosti Niklových textů s uměním, jehož společným jmenovatelem je spontaneita a nepotlačovaná imaginace: „Roztodivnosti Petra Nikla mi připomínají ještě-ne-řeč, kouzelná zaříkání, dětská žvatlání, divošské pohádky, písemné i  výtvarné projevy bláznů, zápisy snů, automatické kresby médií, čiryčáry z  alchymistických receptářů, obrázky z  bestiárií…“ Pod slupkou zdánlivě nestylizované hravosti se však místy skrývá básnický obraz mířící spíše k  dospělému čtenáři („Ještě než se zanechá,  / rybí stopa mizí,  / zařezaná do ticha  / svoje cesty sklízí…“), orientaci na dospělé prozrazuje mnohdy rovněž volba lexika. Nikl tak Zá hádkami potvrzuje jednu z  tendencí současné literatury pro

děti a  mládež, jíž je rezignace na jednoznačné věkové vymezení předpokládaného čtenáře. Výčet ocenění, jichž se zatím Zá hádkám dostalo, nebude krátký: Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež, ale také jako Kniha roku; titul Nejkrásnější kniha ČR v  kategorii literatury pro děti a mládež; je pravděpodobné, že se ve výsledné ocenění promění i nominace na Zlatou stuhu, která je  jedinou celostátní soutěží zaměřenou výhradně na produkci určenou dětem. Čím si lze vysvětlit úspěch autora s tak osobitě i osobně laděnou nonsensovou poetikou? Možná právě onou subjektivitou autorova literárního a  výtvarného projevu, jeho nedogmatickým ohmatáváním fikční reality, které působí jako instruktážní výzva. Niklův čtenář, dospělý i  dětský, se mění v  suverénního tvůrce.

145

kritiky BÝT DLUŽEN NEJEN ZA DUŠI Miroslav Chocholatý Být dlužen za duši Rozhovor Aleše Palána s Janem a Gabrielem Florianovými. Editor Jan Šulc. Host, Brno 2007, 312 stran

Mýtus Florianovy Staré Říše má své pokračování. Zasloužilo se o  ně nakladatelství Host, když v  loňském roce vydalo rozhovor Aleše Palána s  Florianovými syny Janem a Gabrielem. Zdá se, že zájem literární historie o osobnost tohoto organizátora, vydavatele a  překladatele katolické literatury nepodléhá času. K  „portrétům“ vzniklým ještě za autorova života (např. sborník Čtvrtstoletí Dobrého díla, uspořádaný Albertem Vyskočilem) se postupně přidávají další. Po Florianově smrti (1941) mu byla věnována monotematická čísla časopisů Akord a Řád, ve kterých se k němu přihlásila řada osobností. Z těchto „hagiografií“ vycházejí i  práce pozdějších badatelů: Bedřicha Fučíka, Hany Orlíčkové či Josefa Mlejnka. Precizní analýzy Florianových duchovních kořenů a  filozofických východisek nabídly studie Jaroslava Meda či Martina C. Putny. Zatím nejucelenější monografií zůstává práce Andreje Stankoviče Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy, která vychází letos již počtvrté v  rozšířené verzi pod názvem Josef Florian a  Stará Říše. Kniha přináší množství cenných údajů a  pozorování, ale vyhýbá se (např. na rozdíl od Putny) celkovému

146

­ odnocení. Svědectví Jana a Gabriela Floh rianových chce vůbec poprvé odhalit „jejich otce primárně z  jeho lidské stránky“ (Palán). Ačkoliv v jejich očích Josef Florian není neomylný, přesto bychom v této skice marně hledali výraznější kritické postoje, které by již dříve vytvořený mýtus „patriarchy a  světce“ mohly jakkoliv ohrozit. Florian je zde líčen především jako hluboce věřící člověk, zcela oddaný své práci. Jako venkovan a intelektuál, který uposlechl slov francouzského bojovníka proti maloměšťáctví a  pokrytectví, katolického ­spisovatele a publicisty Léona Bloye. Kniha začíná zacílením na Starou Říši ve vzpomínkách obou bratří. Z  několika úvodních dialogů je zřejmé, jak silné kořeny měl ve Staré Říši mysticismus. Pak je proud vzpomínek usměrněn tokem času. Vzpomínky či vyslechnutá svědectví počínají přelomem století, kdy Florian stigmatizován výzvou svého mistra („do ráje se nevstupuje ani včera, ani zítra, nýbrž dnes“) opouští penzí zajištěné místo středoškolského profesora v Náchodě (1900) a dává se na velmi nejistou dráhu vydavatele. Začíná tak období Dobrého díla, které až na výjimku let 1911 až 1913 (kdy se Florianovi stěhují

do  Velké u  Strážnice a  posléze do  Osvětiman) je spojeno se Starou Říší. Publikace přináší směsici chronicky známých faktů (např. Florianovu nedůvěru ve školské instituce, jež vyústila až v radikální odmítnutí školní docházky jeho dětí) a  privátních záznamů, osvětlujících skrytou tvář života staroříšské komunity. Tato druhá poloha jako by svým subjektivismem a směšováním podstatných sdělení a naprostých marginálií nejlépe vystihovala někdejší atmosféru (i ediční praxi) Dobrého díla. Objevují se tu zmínky o Florianových spolupracovnících i  o  těch, kdo byli Dobrému dílu jakkoliv nápomocni či mu jen zkřížili cestu. Vedle „velkých“ literárních jmen jsou tu paralelně zmiňováni rodinní příslušníci, příbuzní, přátelé či známí, ­mecenáši a obyčejní lidé. Co však v  knize bude čtenář postrádat, je hlubší pohled na genezi a vývoj Florianova osobitého vidění světa. Zejména pak jeho až mystického apokalypticismu, který je spojen převážně s  prvními dvěma desetiletími činnosti Dobrého díla. Co stojí za úporným hájením mariánského poselství z  La Saletty, k  němuž se bude vracet celý život? Zajisté zde musíme souhlasit s odkazem obou respondentů na opětovný Bloyův vliv, ale tato interpretace by byla až příliš zjednodušující. Florian si uvědomoval, že moderní zmaterializovaný svět prochází hlubokou krizí poznání. Rozhodl se proto tisknout tituly, které by vedly k  obrodě myšlení. Florianův program nebyl primárně umělecký, nýbrž náboženský. Jeho „Hora studia“ představuje symbolicky stavbu o třech patrech, kdy první je věnováno vědě, druhé umění a  nejvýše stojí

práce teologické coby reflexe „Boží milosti a  víry, naděje a  lásky“ (Med). Cílem tedy bylo vydávání děl, která by byla nápomocna prohloubení univerzální křesťanské vzdělanosti. Co však vedlo tohoto racionálně uvažujícího muže k tak utopistickým představám, podle nichž starý svět spěje k svému zániku a jedinou zemí, která unikne ničivé „potopě ohněm“, bude Etiopie? Proč ji nazývá zemí čistého, nezkaženého křesťanství i  přesto, že se jedná o  vyznání nestoriánské, a tedy v očích katolické církve „heretické“? O  tom, že nešlo pouze o  pomyslnou duchovní krajinu, ale o  konkrétní Habeš, svědčí i skutečnost, že si Florian nechal vyrobit truhlíčky upravené tak, aby se v nich daly transportovat knihy na hřbetech velbloudů. Jeho uvažování by se dalo shrnout takto: vše z lidského vědění, co má být zachráněno, bude zachráněno výhradně v  této africké zemi, zde bude vytvořen nábožensko-kulturní fond, z  něhož bude čerpat nová společnost. Všechno nechť je podřízeno tomuto plánu (například snaha nahradit všechny encyklopedie a  slovníky univerzálním listářem Pramenů, tedy volnými lístky s  nejrůznějšími hesly, které měly být postupně doplňovány). O  tom, co zapříčinilo toto Florianovo „noémovské“ přesvědčení, však kniha mlčí… Větší pozornost by si zasloužil i  způsob Florianova „hledačství“, výběru a  uvádění nových či v  domácím prostředí ještě ne zcela známých autorů do literárního povědomí. Jsou to desítky jmen literátů, výtvarníků, filozofů, mystiků a teologů. Namátkou zmiňme z  řad básníků a  prozaiků vedle Léona Bloye, jehož bezmála celé dílo přeložil a  vydal, také taková jména

147

kritiky jako například Ch. Péguy, F. Jammes, W. B. Yeats, G. Bernanos, G. Trakl či F. Kafka (jehož Proměnu vydává v roce 1929). Florianův rozhled a  erudice jsou přitom úctyhodné, a  to i  přesto, že nebyl „profesionálním“ literátem ani teologem. Při směřování svých kroků spoléhal především na svou intuici, a  jak sám říkal, i  na modlitbu. Chceme-li být objektivní, musíme však dodat, že tento přístup ho zavedl nejednou také na scestí, což se projevovalo například ve Florianově vztahu k  dějinám, v  nichž vidí (v  bloyovském duchu) nové světce: Kryštofa Kolumba a Napoleona. Pokud tedy kniha neumožňuje nahlédnout hlouběji pod hladinu Dobrého díla, muselo být těžiště dotazů přeneseno na „každodenní“ život staroříšské komunity. Harmonizující obraz, tak jak jej svými odpověďmi vykreslují oba respondenti, vyznívá však až příliš stylizovaně. Zmínky o  obdobích existenční nejistoty či o  Florianovýchsporech s okolím jsou jen sporadické a  vždy vyznívají jako otcova apologie. Florian byl jistě neobyčejně vzdělaný člověk, ale mnohé z  jeho názorů nelze označit jinak než jako kontroverzní. Pokud svými znalostmi své okolí značně převyšoval, zajisté to neplatí o  jeho názorech a  postojích týkajících se rodiny a chodu domácnosti, v nich zůstává zcela tradicionalistou. O „zvláštním“ Florianově vztahu k jeho ženě bylo již vydáno nejedno svědectví, které ovšem (jak jinak) oba bratři svorně dementují. Otázky a pochyby však zde přesto zůstávají, což asi nejvýmluvněji potvrzují slova z  neveřejného deníku Léona Bloye: „Dostal jsem doporučený dopis od Josefa Floriana. Když přišel pošťák, zajásal jsem radostí, ale bohužel! Musel jsem si přečíst nesmír-

148

ně bizarní dopis, v  němž mně tento hoch nabízí svou ­snoubenku za služku a říká o ní, že je to pravá Moravanka. A pak, nemáme k němu důvěru. Florian píše francouzsky tak otřesně, že nemůžeme vědět, j­ estli má všech pět pohromadě.“ Předchozí citát bourá ještě jeden mýtus. A  tím je Florianova dobrá znalost jazyků, což je u překladatelejedním ze základních předpokladů. Podle slov syna Gabriela otec francouzsky ani německy dobře neuměl a jeho znalosti byly více než pasivní. Proto také fiaskem skončilo Florianovo lasalettské setkání s Léonem Bloyem (1906), na kterém ho doprovázel mladý kněz Josef Polák. Ten uměl dobře německy stejně jako Bloyova manželka, Florian však během setkání většinu času mlčel. Nicméně Florian byl schopný organizátor, který ve Staré Říši nikdy nebyl sám. Dokázal vždy kolem sebe shromáždit několik nadšených spolupracovníků, kteří byli ochotni nezištně věnovat vydavatelství své síly. Ti nejbližší, kteří přijali ve Staré Říši místo po jeho boku, se museli vyrovnat s jeho až despotickým autokratismem. Po  svých spolupracovnících vyžadoval bezpodmínečnou víru v La Salettu i Bloye, jakož i absolutní poslušnost vůči svým příkazům. Oproti tomu jim ponechával značnou míru svobody ve vlastních iniciativách, zejména v  oblasti krásné literatury. Kdo však ať už z jakýchkoliv příčin odešel, stává se zrádcem, jemuž nikdy nebude zcela odpuštěno (Deml, Stříž, Tichý). Zejména osobnost Jakuba Demla, jedné z hlavních postav období Studia (1904 – 1911), není ušetřena výtek a  odsudků obou bratrů. Naopak ctěnou dvojicí z období ediční řady Nova et vetera (1911 – 1922) zůstávají Bohuslav Reynek a Josef Vašica. Z pozdějších spolupracovníků

období Kursu a  Archů (1922 – 1941) zůstává nedoceněn zejména Jan Čep. Ten shodně s touto knihou vzpomíná ve své Sestře úzkosti na událost, kdy byl sveden o čtyřiadvacet let starší Florianovou neprovdanou sestrou Antonií a  poté, co Florian odmítl jeho žádost o  její ruku, ze Staré Říše narychlo odjíždí… Z  dalších jmen občasných spolupracovníků jsou zmiňováni například Albert Vyskočil, Jan Zahradníček či Vladimír Vokolek, o  jiných, kteří byli k Florianovi byť jen pramálo kritičtí, téměř zmínka nepadne (např. Dokulil aj.). Bohužel mlženo je také o závěrečném období existence Dobrého díla, spojeném se jmény Viléma Opatrného a  Jana Malého. Jde o období, kdy se kvalita produkce značně snížila a  kdy se v  doprovodných textech (ať již těch „duchovních“, jež uvozovaly čísla sborníků, či v  margináliích na závěr) začaly objevovat výrazné stopy antisemitismu. Je zvláštní, že ačkoliv lze tento pokles připsat na vrub převážně knězi Malému, ten zůstává oběma ­bratry výhrad ušetřen. Velký prostor kniha věnuje také období po smrti Josefa Floriana. A  to nejen životu v protektorátu (kdy v roce 1941 byly německou cenzurou Archy zastaveny), ale zejména rokům následujícím. Po období „pokusu“ o  poválečné obnovení Archů (1945 – 1948) zásluhou Florianových dětí jsou v  knize sugestivně nastíněny osudy jeho „dědiců“ v totalitním Československu, jakož i proměny Staré Říše v tomto období. Smutnou tečkou je konstatování Gabriela Floriana, že rodinné neshody ohledně majetku vyústily před osmi lety ve ztrátu jedinečné Florianovy knihovny. Jak se tedy postavit k  tomuto edičnímu počinu? Zajisté se jedná o  počin

­ romyšlený, se zajímavou kompozicí. Směr p vzpomínání Jana a  Gabriela Florianových je zde korigován fundovanými Palánovými dotazy, které dokáží korigovat přílišný subjektivismus jednotlivých odpovědí. Palán se snaží o vytvoření plastického obrazu Josefa Floriana, jeho potomků a vůbec celého staroříšského společenství. V  jednotlivých ohlédnutích se Florian – neúnavný překladatel a editor solidních titulů – mění v  romantického snílka plánujícího odjezd do Etiopie, věřícího různým proroctvím i  blouznivým vizím lidí ze svého okolí, v  člověka pátrajícího po pokladech, milujícího střelné zbraně či zabývajícího se domácím léčitelstvím. V  stejném duchu jako by se odvíjely také životní osudy jeho synů a dcer, které jsou neméně zajímavé. V optice skutečnosti, že se jim nedostalo školského vzdělání, je až fascinující, v  jakých oborech se uplatnili a  jak dokázali využít talent, kterým byli obdarováni. Prostor, který jim Palán věnuje, je však až zbytečně velký. Čtenář se tak například dovídá o  Gabrielově zálibě v  astrologii či sbírání meteoritů, stejně jako o  jeho „interpretacích“ vzniku slunečních skvrn. To je už ale opravdu Dobrému dílu dosti vzdálené a pro pochopení života a díla Josefa Floriana nepodstatné. Palánův kvalitní závěrečný text („zadina“) se proto snaží doplnit nevyřčené a  dokreslit tak chybějící kontury Florianova portrétu. Pokud tedy někdo zůstal v této knize dlužníkem, Palán jím rozhodně není. A  nejsou jím ani editor a  grafik, kteří dali knize více než důstojnou podobu. Slova Vladimíra Vokolka tak trochu nechtěně naplnili oba synové, kteří bohužel zůstali oněmi dlužníky, a to nejen za duši…

149

telegrafické recenz

vcelku stojaté vody. Záběry se navíc rozpadají do jednotlivin, často tu není nic, co by je scelovalo. Autorka se sice snaží zachytit sílu okamžiku, jeho jedinečnost, ale vše se nejednou mění v pouhý výčet rekvizit.

Miroslav Chocholatý NAD KNIHAMI, KTERÉ ZBYLY

Již delší čas se nám v  redakci hromadí knihy, které zůstávají stranou zájmu recenzentů. A protože tento jejich úděl je mnohdy dosti nespravedlivý, rozhodli jsme se jim dát prostor v nové rubrice. Náš záměr byl motivován i  faktem, že jsou to právě básnické debuty, které se setkávají s  minimem kritických ohlasů. A co může být pro začínajícího básníka více frustrující zkušeností než to, když se o  jeho díle mlčí? Telegrafické recenze zajisté nebudou systematickým mapováním bílých míst ani neposkytnou prostor pro hlubší analýzu. Budou kritickými glosami vybraných titulů, které by měly především informovat čtenáře o nových edičních počinech. Jednou z  takovýchto knih je i  debut staroříšské básnířky Marty Veselé-Jirousové (nar. 1981) nazvaný Procházka s  andělem (Dauphin, Praha 2007, náklad 500 kusů, cena neuvedena). Sbírka nabízí průzračnou poezii. Jako by se autorka vydávala reynkovskou stopou, její verš je prostý až gnómický, často směřující k  spirituálním obzorům. Básnířka je přitahována magií slova, její eufonickou podobou. Nevyhýbá se rýmu, ten je však občas až pří-

liš očekávaný. Autorka střídá básnické polohy, kde vedle věcí podstatných se také dotýká (byť jen zdánlivých) banalit a triviálností. Často však tíhne k přílišné senzitivitě, což může prozrazovat jistou nedospělost pohledu. Tam, kde její báseň sklouzává k výčtu či se nechává nést na vlně verbální hříčky, její výraz ztrácí na intenzitě. Na druhé straně tvorba této autorky vykazuje nesporný cit pro obraz, metaforu a nevšední přirovnání. Proto také navzdory všem zmíněným neduhům prvotiny byla pro mne knížka příjemným překvapením. Další prvotinou je sbírka Lenky Juráčkové (nar. 1974) s  názvem Sukně s  hnědavými suky (Hněvín, Most 2008, náklad 300 kusů, doporučená prodejní cena 100 Kč). Také tato sbírka přináší spíše krátké texty, které jsou převážně každodenními momentkami. Básnířka v  nich prokazuje pozorovací talent a zejména cit pro detail. Frekventované jsou přírodní motivy a  své zastoupení zde mají i motivy spojené s autorčiným bezprostředním okolím. Naprostá většina textů je však příliš statická. Básním chybí náboj, něco, co by rozčeřilo tyto

Třetí prvotinou v  našem výběru je sbírka Evy Válkové (nar. 1953) Na obojku z proutku růže (Masarykova univerzita, Brno 2007, náklad a  cena neuvedeny). Kniha přináší převážně intimní lyriku, blízkou osobní zpovědi. I zde se setkáváme především s  kratšími texty, se silnou pozicí konstatujícího subjektu. V  básních se střídá obvykle skutečnost se snem, představou či přáním. Tu a  tam se objeví dobrý básnický obraz, nápaditá metafora či přirovnání, ale většina textů je jaksi básnicky neduživá. Nejslabším místem básně bývá zpravidla poslední verš. Tyto těžkopádné „dovysvětlující“ pointy často zhatí vše, co bylo dosud v textu vysloveno. Snad nejzřetelnější snaha o výrazovou úspornost je patrná z  debutu Daniela Soukupa (nar. 1976) nazvaného Výhled do skály (Host, Brno 2007, náklad neuveden, doporučená cena 99 Kč). Autor se snaží na co nejmenší ploše sledovat různé objekty, přičemž jeho pohled neulpívá na povrchu, ale mnohdy proniká až k  samotné podstatě, či dokonce k tomu, co opticky vnímanou skutečnost přesahuje. Příznačná pro jeho tvorbu je přitom nekonvenčnost pohledu, která ústí v  osobitou obraznost.

Nejkvalitnější texty nabízí třetí a čtvrtý oddíl; první z  nich obsahuje průzračně čistá čtyřverší, ten druhý je tvořen dokonce výhradně trojveršími. Tato jakási haiku přinášejí jak přírodní tematiku, tak i  záběry z města či různých interiérů. Pro jistě zajímavého autora platí, že nejpřesvědčivější je právě na těchto malých plochách. Naopak v  „delších“ textech (například závěrečné části nazvané Berlín) je dřívější kondenzovaný výraz poněkud verbálně ředěn. Autorovo ironické glosování skutečnosti, rozladěnost či nadšení spolu s  civilními záznamy ukazují jinou básnickou polohu, která však prozatím nedosahuje kvalit té předchozí. Maximální míru autenticity přináší osobitý debut Slávka Hamaďáka (1965) Živý nedopalky (TAH, Hradec Králové 2007, náklad 500 kusů, cena neuvedena). Autorova civilní výpověď vyrůstá z  každodennosti. Svět je v  této poezii zbaven jakýchkoliv iluzí. Otevřenost (např. u  eroticky laděných textů) je někdy až šokující, zejména tam, kde autor život reflektuje s notnou dávkou cynismu. Přesto u  Hamaďáka nejda o  pouhou manýru či schválnost. Autor není verbálním exhibicionistou, jenž drsným výrazem zastírá absenci poezie. V jeho textech nalezneme osobitou metaforiku a  obraznost, která rozhodně není laciná („deflorace Země“, „prostor chlemtá mršiny nakousnutých slov“ apod.). Také u tohoto autora ovšem platí, že nejpřesvědčivější je v  kratších textech, které dokáže dovést k  překvapivé pointě,

151

naopak u těch delších se čtenář asi neubrání pocitu občasné mnohomluvnosti. Nicméně „dráždivá autenticita“ těchto básní má v  sobě nesporně cosi fascinujícího, proto čtenář, jemuž bude blízké autorovo undergroundové vidění světa, určitě zklamán nebude. Velmi rozpačitým dojmem na mne působila sbírka Martina Reinera (nar. 1964) Pohled z kavárny v  Bath (Větrné mlýny, Brno 2007, cena a  náklad neuvedeny). Básně zde pramení z každodennosti i z autorových cest. Bohužel sbírka je jako celek značně nesourodá, nabývá podoby bizarní stylové směsky. Jednotlivým básním navíc často chybí pevnější záměr, jakož i  silnější téma. Místo obrazu následuje jen plochý popis či plané mudrování. V  převážně obsahově prázdných textech se střídá civilní tón s patosem. Také pokusy dovést báseň k nekonvenční pointě zpravidla ztroskotávají. Kde ani předstíraná hloubka nic nezmůže, přichází na řadu slovní hra – bohužel mnohdy jen hra na básníka.

152

Naopak silným čtenářským zážitkem pro mne byla sbírka Ewalda Murrera (nar. 1964) Nouzové zastavení času (Host, Brno 2007, cena a náklad neuvedeny). Svět této sbírky je krystalicky čirý a ztišený. Spolu s básníkem procházíme zvláštním prostorem, kde skutečnost, představa a  sen často splývají. Autor nás vtahuje do chladných sfér, v nichž se příběh rozpadá, kde čas hraničí s bezčasím a jeho „nouzová zastavení“ chtějí upozornit na to, co nepodléhá jeho toku, na to, co slovy autora je, „co trvá“. Básník dokáže mistrně zachytit nějaký stav, je evokačně silný. Také jeho obrazy, ač emočně nevzrušivé, dokáží promlouvat ke čtenáři se značnou intenzitou. Básník užívá takřka výhradně spisovný jazyk a klade důraz na zvukovou stránku své výpovědi. Velmi působivý je tomto smyslu vstupní oddíl (se stejným názvem jako celá kniha), kde jednotlivé texty přecházejí jeden v  druhý pomocí jakýchsi epanastrofických spon. Murrerova poezie vyniká netradiční obrazností i  schopností dovést báseň k bodu, který jen zdůrazní hloubku básnického pohledu.

153

recenz

recenze V ŘEKÁCH SE KAMENY POTKÁVAJÍ S VODOU Tašo Andjelkovski: Spálov TORST, Praha 2007

Pozdní debutant (nar. 19. 10. 1949 v Pardubicích) – a hned oceněný! Neumím ovšem rozhodnout, zda poprávu: básně nejsou dostihy. Daleko raději beru po nominovaném Milanu Děžinském nyní do rukou sbírku (inu, spíše jde o výbor z dlouholeté autorovy tvorby, verše v  ní obsažené vznikly nejen na rozhraní dvou tisíciletí, ale dokonce už v roce 1970) laureáta ceny Magnesia Litera v  kategorii poezie Taša Andjelkovského, abych nad jeho Spálovem přemýšlel, čím vším mne může oslovit. …mám totiž svůj Spálov: na hraně Železných hor (nad řekou Doubravou) zbylo po vsi vyžrané kamenolomem několik sirých stavení spolu s lípou pamětnicí. Voda, kámen a slovo patří ostatně k Andjelkovského erbovním motivům. Jeho básnické slovo dokonce jako by se samo stávalo kamenem: takovým, jejž třeba potěžkat a  posléze správně klást k  předchozím; ne ale (d)obrušovat, podrobně zkoumat (zdali nejde o  kámen měkký, umělý, notně již užíváním zvetšelý), či dokonce s  ironickým ­nadhledem rozbít, odhodit.

Tak silná je autorova víra ve slovo; které se nám může zdát natolik patetickým, že se jaksi samovolně proměňuje v  kýč. Je  to chyba básníkova? Chyba slov? Naše? – anebo chyba těch, kdož tato slova předtím znevážili? V  nejlepších svých básních Andjelkovski nicméně ponechává slova sobě: nepřikrašluje, neříká ti o  nich, co pod nimi máš nalézt, s nimi a skrze ně utvořit. Báseň obnažená až na samu dřeň ještě sdělného ti nabízí možnosti, z nichž si musíš vybrat sám. Až na výjimky (představované texty v  samém závěru knihy) se s  léty autorova poetika příliš neproměňuje: umně rytmovaný volný verš, v  jehož – především sémantické – výstavbě hraje důležitou roli segmentace do metrických úseků (práce s přesahy). Metafora věci nejen oživuje, anobrž určitým způsobem i  interpretuje a  nově nasvicuje („Krysí čas  / dál píská na prsty  // A  kouše“). Určité termíny nabývají v  básni – navzdory tomu, že mohou býti považovány za literární emblémy – symbolné platnosti. Jako by jim právě takto měl být vrácen původní význam, mělo býti vráceno jich oprávnění v jazyce básnickém. Jako by gesto mohlo zrušit jeviště a  nastolit život: „Naše hlasy dobývají němotu  / Jedna žena jde sama mezi poli  / Máme ruce jen pro sebe.“ Personifikace se stává cestou k polidštění krajiny; jejímu obohacení o vnímající, hodnotící, rozjímající a vypovídající (lidský) subjekt. Metafora může stejně tak dobře býti objevnou, přesnou („Vytí  / kterým zeď zpovídá vodu“), jako až příliš efektní

(literární, chce se mi dodat nad pasáží: „Obzorem dutiny je tma“, pasáží notně vyspekulovanou). Motiv na jedné straně výmluvný ve své mnohoznačnosti (neživá voda dávající život, beztvará – nesoucí v  sobě paměť věcí; slovo: jako bytí věci? anebo toho, kdo vypovídá? slovo tichem přeznívající do spolubytí), může na straně druhé svojí polyvalenčností svádět k  ukotvení, které zavání schematizující, přemoudřelou  didaxí („Ptej se vody, co je dar // Být v zemi / Nemít tvar / A přesto trvat“). Redukce na kameny základní je funkční tam, kde básník takto ubírá sobě, aby přidal čtenáři, a kde jde o kameny natolik pevně postavené, že podle nich lze dále stavět, že čtenářovu fantazii nesou a unesou. Jenomže báseň bývá někde příliš úzkou, aby unesla tíži slov, jichž patos v takovémto případě bývá vpravdě nesnesitelný: „Otevřená / Do srdce // Noc ti jde pro smrt.“ Jenomže ona redukce je nad míru snadnou tam, kde budí dojem, že se dála nikoliv osekáváním suchých a zparchantělých větví, leč nalézáním levných a  efektních samoznaků, za nimiž si lze stejně tak představit mnoho jako nic a  jimiž by bylo lze (podle téhož mustru) tvořit poezii stejně prázdnou jako rozmáchlou (vizme b. Přesyp – „Krajina // Hora // Dravý pták“ – nebo Podoba – „Proud  / Ruka  / Hora  // Stín“). Oceníš nicméně básně, které se zavedeným škatulkám snaží vyhnouti: tedy např. takové, jež se stávají jakousi svéráznou obdobou surrealismu: „Nevíš ještě  / Jestli svah  / se opřel proti tobě  // V  dohledu kotvy.“ – zdánlivě alogická spojení motivů

počítají totiž s naší podprahově přítomnou zkušeností. S povděkem kvituješ náznaky subverze („Vždycky je to tak / Možná“). Povšimneš si též proměny poetiky v  samotném závěru Andjelkovského knihy: sporadických rýmů, sémantizace gramatického (textové sebereflektivnosti, zvukové metafory), zpřesňování významu skrze proměny výrazu („Propadlý sobě / Propadlý v sobě“) – kdyžtě rozhodně nejde o pouhou slovní hříčku. Některým kamenům zkrátka prospěje, jsou-li broušeny. A  básníkovi: umí-li je odlišit od střepů ze starých bouraček. Ivo Harák

BÝT MEZI TÍM A HLÍDAT KASIČKU Jonáš Hájek: Suť Fra, Praha 2007

Nakladatelství Fra vydalo v roce 2007 první sbírku Jonáše Hájka Suť. A  jde o  debut hodný pozornosti. Suť je krásný a zároveň přesně zvolený název sbírky. Opravdu: básně jsou tu roztroušeny, jako by se právě sesula a  rozpadla stavba, a  to, co zůstává, jsou trosky zahlédnutých životních situací. A jako před hromadou suti, i zde můžeme jen tušit obrysy původní stavby. Neopakovatelný chlad, který číhá na své majitele v trochu už plesnivějících chalupách, do kterých vyjíždíme, abychom alespoň chvíli byli se světem, se sebou,

155

recenze s  těmi druhými: „Vyhaslá kamna příjezdu a černá zrnka myší. / Náznaky plísně koberců. Zahradou tání slyšíš. / Na stole tramín vypitý. Světnice sešeřelá. / Zápraží hostí pozvolna dvě dýchající těla.“ Není to jen mimetický záznam útěku, pokusu být alespoň pro tuto chvíli jinde, někde, kde všecko zas – restaurováno znovunabytou ostrostí smyslů – má jakýs-takýs smysl. Je to spíš tekutá malba, která se rozlévá po obraze a  z  něj ven. Je cosi očistného v  možnosti být světa účasten, jako v  tom snad nejkrásnějším poloverši celé sbírky: Zahradou tání slyšíš. S  tím jde ruku v  ruce i  schopnost postavit krajinu ne už jako symbol lidského pinožení, ale jako protiváhu – trvalost přírodních obrazů, byťsi sebeeruptivnějších, stojí tu v protišlapu k lidským, pohyblivým, a tím i měňavým obrazům: „Stárnoucí muž se vleče plískanicí. / Hrbí se v hruškách. Chtěl by ke kamnům. / Nastydlý podzim kašle. Smyčce, bicí./ V orchestru mlhy hledá vlastní dům. // Na vrata fouká. Bláto… Nedojde k nim?/ Uťatá větev. Listy. Žluté stáje. / Po cestě zemře. Padne podchlazením. / Ve sklepě nový se sklem v ruce zraje.“ Asi nejpůsobivější jsou básně v úvodní části sbírky tam, kde jsou si vědomy svého postavení: je to statut mimo, prolnout se s  „místními“ nelze, jsme odsouzeni do pozice diváků. I  když fascinována samozřejmostí jejich životů, uvědomuje si tato poezie přesně, že jediné, co zůstává, je nelítostné mumlání ticha, které už předem způsobuje korozi všeho, co bychom tak rádi zpívali, jako v  básni Velikonoce: „Sobota, bílé víno, z hráze nás hostí / pohled na dvě strany. Narcis a  Goldmund. / Nazítří na mši duní aleluja místních, / koupíme vajíčka, nařežeme pruty.  // Přiložit pár polen. Výhoda

156

skutečnosti,  / horko, trochu hantecu a  pak zas domů. / Chci něco říci, jak bych to jen vystih… / K ránu připluly ledy. Spousta němé suti.“ Hájek je ve sbírce v  mnoha ohledech podobný hledačům ztracených časů: ozkušuje zdánlivě nahodilé vjemy ne proto, aby z nich udělal báseň, ale aby se alespoň pro tuto chvíli pokusil zastavit čas, lépe: na moment uváznout uprostřed času, v jakési deliriózní chvilce, kdy všecko je tu s námi. Jistě: výsledkem je pak mlhavé dobírání se tvarů, ale v  tom průzkumu odcházejícího je cosi hrdinského. A  může to být třeba jen chladná voda řeky, která celý proces započne: „Oddáni proudu jako vodní tráva, / stojíme uprostřed a nohy mrznou nám. / To nevadí, vždyť není přesně ono, / vždyť není úplně a možná ani kam.“ Jinou částí tušené stavby jsou ty básně, které se vidí uprostřed lidí, hledají si tu jakési místo k životu. Někdy tu ale hra s jazykem jde příliš daleko. Jsou básně, které mi připomínají dren v poraněné noze: určený k tomu, aby jím vytékala bolest, je sice často skutečností ušpiněný, ale málokdy znamenaný, protože – umělohmotný. To jsou básně, se kterými se neumím potkat, připomíná mně to řeč spíš chtěnou než nutnou: „Jsi ponechaný. Uvidíš holičky, / jak zručně zastřihují tvá příčestí. / Snad tvá povaha, sklíčená políčky, / jednou odemkne, co bylo zaseto.“ Podobně tam, kde se do veršů vlamuje touha po čemsi trvalém. Pak se báseň udržuje spíš metaforou druhého verše než mudrováním prvního: „Tři kachny ještě tvoří pravdu – nebo ne? / Vesla jsou příbor, kterým rozumíme hladině.“ Nebo ještě lépe: jsou místa v suti, která jsou nepříjemně pravidelná. Báseň jako by se nechala spoutat prvotním obrazem, ale

potom trne, brání se. Toto dobývání je sice úctyhodné, ale prozatím je to boj spíš vyvzdorovaný než básněný: „Srpnové pašije na přehradě:  / hlava hráze je zahalena lešením.  / Na břehu kalvárie chat, // v zátoce hejno spících plachetnic. / Voda se neproměňuje.“ To úplně jinak působí básně, které se zakládají na dělání prostých věcí – v  těch nejméně „poetických“ úkonech je člověk celý, jako v básni Aral. Navíc obraz postavy stojící v němém unaveném zastavení uprostřed dálnice, to je jeden z  nejpřesnějších obrazů člověka 21. století, jaký v  současné poezii znám: „Vyndat špunt, pustit vodu. Líně / zkoumat svůj obraz na hladině. / Vír poznání tě pije ze všech stran. / Jak stojíš na dálnici. Vyčerpán.“ Nakonec básnivé meditování přece jen dochází cíle – kolem nás pomalu odkapává čas, jak ze sudu – v podivném čekání a uvědomování jsme podobni starým strýcům při pálení – nevíme přesně, co vykape, ale to, že u toho můžeme být, nakonec stačí: „Obzory prázdnem zotvírané. / Jen pařez trčí. Minulý. / Naléhá šíře, na nás kane: / kdy jste se prolnuli? // Ač země kolem popraskaná / nevlastní žádné z mnoha jmen, / je koruna a je tu pátá strana – / strom je přítomen.“ Je tedy podle mě Hájkova prvotina jednou z  největších básnických událostí loňského roku – ne tak pro svou hotovost, ale právě pro svou otevřenost, která si je dobře vědoma toho, že i uprostřed prašné suti lze tušit stavbu – ovšemže stejně nejistou, jako celé naše životy. To bolestné prodírání se zbytky čísi činnosti je ale asi tou nejvášnivější a nejpotřebnější prací, kterou pro nás poezie ještě může vykonat. Jakub Chrobák

NALÉHAVÝ HLAS Milan Děžinský: Přízraky Host, Brno 2007

Nejnovější sbírka Milana Děžinského nese několik zvláštních příznaků: vydalo ji nakladatelství Host, ale mimo své edice, za podpory firmy Mondi Packaging Paper Štětí, a. s. Ilustroval ji František Hubatka a doslovem doprovodil Jan Štolba. Je to autorova čtvrtá kniha, vychází v jeho Kristových letech a dá se říct, že je sbírkou bilanční. Jan Štolba vsazuje Děžinského do kon­textu debutantů 90. let minulého století po bok Bogdana Trojaka, Martina Stöhra či Petra Borkovce a  podotýká, že teprve v Přízracích autor plně nachází svou vlastní poetiku. Tvorba básníkova se tak jeví jakoby ve stínu těchto autorů. Nicméně uvědomme si, že již v  roce 1999 v  kritice Výstup na druhohory Jiří Trávníček řadí Děžinského mezi autory, jejichž druhotina potvrdila básníkovu cestu. Nutno podotknout, že tenkrát šlo o Kašel mé milenky, první sbírku vydanou v Hostu. Kritik Trávníček napsal: „Oproti prvotině Černá hodinka (1996) se básník jakoby více osmělil. Děžinský nijak neskrývá, že jeho poezie chce být umělou krajinou. Dekorace tu proto ožívá jako svět sám pro sebe.“ (Host 8/99, s. 12) Nutno dodat, že básníkův poetický rejstřík byl v této tvorbě ovlivňován také bennovským expresionismem či surrealismem a ze souputníků mu byl rozhodně blízký Bohdan Chlíbec (ze-

157

recenze jména sbírkou Temná komora) nebo Petr Maděra (sbírkou Krevel). Vraťme se však k aktuálním Přízrakům, navrženým, stejně jako předchozí Slovník noci (2003), na cenu Magnesia Litera za poezii. Sbírka je členěna do tří oddílů a  uvozena mottem: „Nezdá-li se vám v  nocích / těžkých jak zoufalství / ani sen, natož barevný svět  / plný výčnělků, o  něž lze se opřít  / nebo zchladit, je chyba ve vás.“ Všimněme si, že tyto úvodní verše nás zavádějí do světa obviňovaného lyrického subjektu, jako by pro básníka skončil zbarvený, dětský svět, jejž se marně snaží ohledávat slovy, ale pokouší se o to. První oddíl má holanovský charakter, jmenuje se Noční hlídka a  obsahuje řadu motivů pro Děžinského typických (samota, strach, noc, hmyz). Další, stěžejní a  nejrozsáhlejší oddíl má název Božské stvoření; kromě již řečeného se zde objevují mikrosituace z rodinného života, probleskne sem vztah k ženě (Milostná I a II), mihne se silně láskyplná situace, kdy chlapeček básníkovi obírá psí chlupy (Se synem v koupelně), zjevují se civilní chvíle, které všichni známe: „Je tak smutno a  šero,  / i  pes loudí o  mou přízeň,  / Jana a  Matyáš odjeli do Slezska“ (báseň Smutná neděle). Zde je pro mě hlavním příznakem básníka nebývalá upřímnost, jež má charakter přesné lyrické výpovědi i  katarze, přitom básně prázdně nefilozofují, ale konkrétně lidskou situaci kódují. Jako zvláštně souvěrecký text o básnících a  jejich cestě se dá charakterizovat báseň Spřízněnost. „Jsme každý jinde / a i tak spolu jak znalci / zaniklého jazyka nebo dávného písma, / podobně jako slepí, co o sobě vědí, / hluší, co slyší.“ Závěrečný oddíl, tvořený

158

jen čtyřmi básněmi, nese stejný název jako sbírka a  obsahuje i  stejnomennou báseň, ve které jsou tyto verše: „Jsou tam přízraky z mého dětství, / ale přicházejí i z časů mého stáří, / hledají svá jména“ …Zde básník přesně definuje stav jakési úzkostlivé dospělosti, kdy se dětské strachy vlamují do mysli stárnutí a vyžadují pojmenování. Ona je totiž celá kniha tvořena jako výpověď o  stavu básníkovy existence, Děžinský si dlouhodobě uvědomuje svou pozici v  kontextu současné mladší básnické generace. Uvědomme si, že je záměrně skryt před světlem velkoměsta, svou tvorbu sám prezentuje minimálně, vyhovuje mu příšeří a ospalost Roudnice na Labem. Zároveň mají jeho sbírky povzbudivé recenze, je básníkem respektovaným i oceňovaným, ale, a to naznačuje i Štolba, básníkem, který jako by se ještě nerozhodl, jaká je jeho vlastní básnická cesta. Až v Přízracích, které však jsou pro mě sbírkou příliš chtěnou a  mnoho jevů (viz počátek mé recenze) to definuje. Jako by básník chtěl či měl něco splnit. Zejména sám sobě. A proto ta potvrzení, zejména Janem Štolbou; podprahově se čtenáři naznačuje: když napsal doslov Trojakovi a dalším, proč ne i Děžinskému. Osobně si myslím, že řadové básnické sbírky doslovy nepotřebují. Mám výhrady i  ke kompozici sbírky, připadá mi nefunkční, zejména častým opakováním, kdy název oddílu je zároveň i titulem básně (Noční hlídka, Božské stvoření i Přízraky). Vím, že je to úmyslné, ale dle mě nešťastné. Sbírce chybí scelující pojmenování. Sečteno, podtrženo: Sleduji básnickou cestu Milana Děžinského od počátku, vím, že je básníkem skvělých

metafor a neobvyklých obrazů. Zároveň je pro mě autorem, jenž svou poetiku tříbí, rozvíjí, kultivuje, vše je dopředu zajištěno, avšak bez možnosti jakéhokoliv riskování, a  to mi trochu vadí. Nicméně jeho tichý, naléhavý hlas je stále přítomný. Díky za něj. Radek Fridrich

I SKROMNÉ POČINY MOHOU MÍT SVŮJ PŮVAB Petr Prokůpek: Make-up pod nehty Psí víno, edice Stůl, vydal Petr Štengl, Praha 2007

Marek Šobáň: Místopisy. Psí víno, edice Stůl, vydal Petr Štengl, Praha 2008

Poslední dva svazky edice Stůl, vycházející jako samostatně neprodejná příloha časopisu Psí víno, přinesly tituly značně odlišných poetik. Make-up pod nehty je druhou sbírkou jihlavského básníka Petra Prokůpka (1980). Autor v ní zůstává věrný své dosavadní poetice. Jádro proměnlivě dlouhých textů tvoří zpravidla nějaký příběh, přičemž básník klade důraz na jeho maximální autentičnost. Záznamy událostí jsou přesvědčivé a mnohdy až odzbrojující svou otevřeností. Pozorovací talent provází drs-

ný chlapský výraz a také zvláštní smysl pro paradox. Prokůpek dává přednost přímým pojmenováním, což je zřejmé z takřka úplné absence metafor. Je však nutné říci, že i  přes množství dějů ve svých textech zůstává Prokůpek autorem lyrickým („mohl bych tě mít  / kdybych vypadal jinak / cítil jinak / žil někde jinde / nějak jinak“). V jeho textech se setkávají útržky hovorů, záznamy se sporadickou reflexí. Jednotlivé příběhy i přes svou jedinečnost mají v sobě cosi, co má nadosobní platnost. Báseň zde vyrůstá z životní zkušenosti, přičemž nic nemarkýruje. Převážně hovorový styl provázejí četné vulgarismy, což někdy hraničí až se schválností. Je jen škoda, že se čtenář v  řadě textů musí vyrovnávat s  jejich nevyvážeností. Někdy má totiž pocit, že báseň končí nebo že by končit měla, zatímco ona pokračuje. Takovéto „nastavování“ textu básni spíše ubližuje a závěrečná pointa tak ztrácí na své průraznosti. I přes tento chronický neduh Prokůpkových textů si myslím, že stojí za to tohoto autora číst. Jen musí čtenář počítat s tím, že básníkovi je na hony vzdálené artistní (a aristokratické) pojetí poezie. Na kolářovském kyvadle mezi vysokým a  nízkým autor záměrně volí to druhé. Je to svět, v  kterém se pohybuje a  v  kterém nalézá poezii. Svět, který i bez příkras (bez make-upu) má svou přitažlivost. Zatím posledním a  celkově devátým svazkem zmíněné řady jsou Místopisy básníka a  prozaika Marka Šobáně (1970). Ve svém debutu nás autor zve do světa zvláštní logiky. Poezie zde vyrůstá z podnětů, které básník nachází ve svém okolí. Neláká ho přitom autentický záznam ani se nene-

159

recenze chává příliš oslovovat realitou. Ve výrazově průzračných textech vládne ticho a  řád. Výsledkem jsou niterné rezonance, které jako by často zůstávaly pouhým torzem. Je to subtilní poezie, v níž momentální záznam se dotýká něčeho, co naši každodennost přesahuje. Šobáň se představuje jako autor evokačně silný, s citem pro osobitou metaforu a obraz („majáky rozlité oranice“). Četné jsou motivy snu, mlhy či smrti, které symbolizují neuchopitelnost a  křehkost naší existence. Je zde cosi tušeného, co leží za horizontem zobrazované skutečnosti. Občas také autorův pohled směřuje k  obzorům spirituality („Mám k lámání / jen vlhký / studniční chléb  / a  nevím kam kleknu“), zejména tehdy, kdy si uvědomuje pomíjivost života. Čas v této sbírce různě meandruje, okamžiky zvláštního bezčasí se střídají s převažující přítomností či se vzpomínkou. Básník obvykle zachycuje nějaký stav. V  básních potlačuje sloveso v  určitém tvaru, naopak protežovaným slovním druhem se mu stává substantivum, které je zpřesňováno přívlastkem. Jazykově zůstává výhradně na půdě spisovné češtiny bez zjevné příměsi patosu. Většina básní je vstupenkou do míst, která nevynikají exotičností. Výjimečnost jí dává autorova schopnost upozorňovat na to, co mnohdy zůstává stranou naší pozornosti. Proto také četba této sbírky byla pro mne nesporně zajímavým zážitkem. Záměr vydávat s  novým číslem časopisu novou sbírku je zajisté dobrý nápad. Z  doposud vydaných titulů je zřejmé, že redakce vybírat umí a  nové ediční počiny jsou vždy příjemným překvapením. Ovšem

160

ze sazby a knihařského zpracovaní je zřejmá snaha o  maximální úspornost, a  to je přece jen škoda. Výsledkem jsou útlé sešitky s minimem (pokud vůbec) ilustrací. I tak má tato „knižní“ řada svůj půvab. Miroslav Chocholatý HOŘKÉ JAK CHININ JE ŽÍT BEZ VIDIN… Petr Stančík: Pérák Druhé město, Brno 2008

Stodvacetistránkový Pérák je první knížka, kterou Petr Stančík (1968) napsal bez pomoci svého alter ego Odilla Stradického ze Strdic: jeho manýristicky marnivý a v nápodobách a variacích obratný kumpán, který se podepsal pod devět titulů, mj. opulentní antologii české poezie 20. století Ryby katedrál, prý totiž sešel ze světa, a to 26. prosince 2006 v Sezimově Ústí. Dobře udělal: Stančíkův „druhý debut“ vskutku jako by napsal někdo jiný – autor sice důvěrně poučený Stradického tvůrčími finesami, ale zároveň hned na poprvé výrazně osobitý, autentický, svůj. Pérákova legendární postava přiskákala do Stančíkovy útlé knížky, mylně vydávané za „román“, až z roků protektorátního temna: tehdy prý měl tento „jediný superman českých dějin“, vybavený mohutnými pružinami na nohou, vést neohrožený, leč osamělý boj s  německým okupantem – takto jej známe z  Trnkova a  Brdečkova animovaného filmu (1946) nebo Neffova

komiksu (1988, 1999). Stančíkův Pérák je ovšem trochu jiného ustrojení, připomíná nejvíc Mignolova Hellboye: charakteristickými brýlemi, rukou nabitou kouzlem, ba i samotnou svojí genezí. I když ji autor líčí v lákavých kabalisticko-einsteinovských souřadnicích jako aktualizovanou legendu o Golemovi, Pérákův zrod byl zřejmě daleko prozaičtější: fiktivní hrdina se vyloupl z  válečné lidové slovesnosti nejspíše jako výčitka svědomí rezignovaného a častokrát ochotně kolaborujícího národa. Pérák sám si ve Stančíkově podání na vlastní minulost nevzpomíná – a  motiv amnézie je jedním ze spouštěcích mechanismů jeho příběhu. Tato dějová linka, po které čtenář s hrdinou putuje za poznáním vlastních obrysů do nitra libeňského plynojemu, centrálního uzlu potrubní pošty, fantastického globu Prahy či podzemního labyrintu, v  němž hlava protinacistického odboje dr.  Kadlub směle snová své podvratné plány, není ovšem linkou jedinou. Z  pátrání po osobních dějinách je Pérák častokrát rušen a  vytrhován jednak svůdnou odbojářkou Jitkou, která osudově aktivuje a promění jeho citový život, a jednak nacistickými mocipány, jejichž esencí se stává protektor Reinhard Heydrich – právě na jeho kauze, táhnoucí se roky jedena- a dvaačtyřicet, Stančík nejvýrazněji demonstruje svůj um apokryfně-mystifikační šarády, která je základním kamenem jeho psaní. Autor svoji novelu utkal s gustem řemeslně velmi zdatného postmoderního pokušitele – Ouředníkova typu, například: napříč textem pošťuchuje jednak historická fakta, k  nimž hledá jiné cesty a  pro

které ­objevuje „tajné“ interpretační klíče, a  jednak samotné styly vyprávění: akční pasáž, v  níž Pérák s  Jitkou unikají na plošině tramvajového vagonu před výhružným ocelovým spárem německé „bitevní tramvaje“, střídá milostná scéna, v  níž dvojice kopuluje na samé špici petřínské rozhledny, absurdní silvestrovské divadlo v  jedlém kabinetě Hermanna Göringa se překlopí v pasáž detektivní, ta v pasáž paravědeckou, ta ve vsuvku historickou a tak dále. Řetěz rozmanitě temperovaných scén a  gagů se vine celou knihou, resp. zdvíhá se do svůdně vyklenutého dramatického oblouku, který z jedné strany podpírá sadistická nadžena Valkýra a Hitlerovo „zvrhlé“ picassovské plátno z  roku 1919, a  z  druhé strany zednářská lóže, z  níž vedou nitky k  atentátu na Heydricha, či houf podroušených tibetských mnichů, kteří jsou rozhodující součástkou nové německé zbraně. Co stránka, to originální zážeh autorské fantazie, co list, to důmyslná hra s čímkoliv, co se spisovateli ve světě fikčním i reálném namane. Ostatně i  samotná vizáž knížky je pojata víc než kreativně: informační pásy, které se vinou bokem textu plus dobově stylizované reklamy, ale též kresebný doprovod a  sama obálka, kterou motiv svastiky přetváří ve svébytný kuboexpresionistický obraz, dále probarvují pestrý příběh, jejž Stančík na svého Péráka uchystal. Konec hrdiny je ovšem trudný: byť má duši židovskou, jeho geniální konstruktér ji – jak prozradí postupující děj – vsadil do árijského těla. A tak Péráka čeká odsun. Vyřeší jej ovšem po svém: rozkmitá své končetiny natolik, až jej pohltí hlubina vesmíru. Po

161

recenze jeho „žluté, třikrát zatočené pružině“ zůstane několik staronových hádanek: Kohopak asi symbolizují ti ochotně nápomocní mniši, kteří „lokají flekovský ležák ze zpěvaččiných střevíčků“? Jaké paralely se skrývají za Heydrichovou vizí „nacismu s  lidskou tváří“, s níž se svěří Pérákovi? A kolik pravdy je asi v rýmu „hořké jak chinin je žít bez vidin…“ ? Radim Kopáč FOTBALOVÁ PUTOVÁNÍ PO ČECHÁCH Jiří Hájíček: Fotbalové deníky Host, Brno 2007

Ne vždy je dobré své myšlenky svěřovat do deníku, když se může dostat do rukou našich blízkých a  napáchat nenapravitelnou škodu, ačkoliv máme ve sporných záležitostech již dávno jiný názor. Nejen k tomuto poznání směřuje hrdina v próze Jiřího Hájíčka Fotbalové deníky vydané na podzim roku 2007 brněnským nakladatelstvím Host. Hájíčkův text není deníkovou literaturou, jak by se dalo usuzovat z  názvu, nýbrž – jak ji označuje vydavatel – fotbalovou road novelou se zjevnou inspirací současnými českými filmy Jízda, Výlet či Roming. V  nich jsou řešeny zejména mezilidské a  mezigenerační vztahy a  nejinak je tomu v  Hájíčkově knize vyprávějící o  čtyřicátníkovi Honzovi. Ten prochází nejen krizí středního věku, ale především stagnujícím vztahem s partnerkou Radkou. V této

162

situaci mu vstupuje do žitova o  dvacet let mladší nevlastní sestra Simona, o  jejíž existenci neměl Honza tušení a s níž se po banální roztržce s Radkou vydává na cestu Čechami k jejímu příteli. Přes inspirační nepůvodnost je Hájíčkova kniha zajímavá svojí snahou nahlédnout do mužské duše, přičemž nejde o psychologizující prózu, ale o  vtipně napsaný text s  notnou dávkou mužské sebeironie. V  příběhu, odehrávajícím se v  době konání posledního mistrovství světa v  kopané, si prozaik bere na paškál především Honzův nezdravý fanatismus pro fotbal, který je jednou z  příčin problémů v  jeho vztahu. Zřejmým cílem autora je Honzovým fanouškovstvím čtenáře nejen pobavit, ale pobídnout je k  zamyšlení nad jejich vlastním jednáním v partnerských vztazích. Až sarkastickými popisy mužské dětinskosti, projevující se např. Honzovým pečlivým vedením deníku, do nějž si jak puberťák vlepuje fotografie hráčů, či jeho takřka kohoutím natřásáním nad technickými vymoženostmi nově zakoupeného auta, poodkrývá Hájíček nenápadně vnitřní svět mužů. Ten se v mnohém liší od toho ženského, kterému se však v příběhu věnuje pomálu, jen formou několika Simoniných myšlenek a jednoho rozhovoru Radky s kamarádkou. Přitom právě kontrast těchto dvou světů v podobě opakujících se názorových neshod sourozenců je alfou a omegou celého příběhu, z  něhož čiší zřejmá příčina všech problémů – nedostatečná schopnost partnerů spolu komunikovat. Zatímco Honza se vyhýbá jakémukoliv hovoru o svých pocitech ze vztahu, Radka a zejména Simona se jej k němu neustále

snaží vyprovokovat. Prostřednictvím těchto provokací Hájíček opětovně kriticky odhaluje nešvary v  chování nejen Honzově, ale v podstatě celého mužského pokolení, což v  případě autora – muže je jistě odvážné a  chvályhodné. Méně chvályhodný je však způsob výběru zmíněných neduhů, neboť prozaik sklouzává k  obecným klišé, jako je například Honzovo sobectví v upřednostňování fotbalu před Radkou či jeho mužský šovinismus spočívající v  touze mít ze soběstačné Radky domácí puťku u sporáku. A jako by těchto schematických postupů bylo málo, sahá k polopatickému vysvětlení příčiny Honzova nešťastného vztahu prostřednictvím majitelky ubytovny, která jak deus ex machina v  závěru novely vše Honzovi vysvětlí. Vrcholem její promluvy je pak parafráze Hrabalova vrchního Skřivánka, když na Honzovu otázku, jak všechno o  něm, Radce a  Simoně během pár hodin poznala, bezelstně odpoví: „Pane, já jsem byla pětadvacet let vychovatelkou na internátu. To je všechno.“ Navzdory tomuto evidentnímu podceňování čtenářova intelektu a  důvtipu se Hájíček představuje jako autor schopný psát pro čtenáře poutavě. Důsledně se drží jednoduché dějové linie (cesta sourozenců po Čechách), na ni navazuje drobné epizody (nocování v  internátu, návštěva sestřenice), ve  kterých až na výjimky (majitelka internátu nebo rodina Simoniny sestřenice) sehrávají ostatní postavy úlohu komparzu. Orientace v ději je nekomplikovaná a  přehledná. Devízou textu je maximální autentičnost dialogů, z nichž se dozvíme vše podstatné a případné nejasnosti osvětlí popisy vnitřních pocitů a myšlenek

postav. Obdobný účel plní i útržky z Honzových deníků, kde jsou kromě komentářů odehraných fotbalových utkání i  zmínky o  jeho aktuálním psychickém a  citovém rozpoložení. Pro Hájíčkovu knihu je charakteristická rysem střízlivá věcnost nejen v dialozích, ale zejména v zobrazení navštívených míst. Namísto detailních popisů se plně spoléhá na čtenářovu schopnost dovodit si atmosféru prostoru z  vlastních zážitků a zkušeností. Nepotřebuje zevrubně popisovat bývalý internát, když pouhé zmínky o  sešlapaných dlaždicích a  nástěnkách na zdech čtenáři stačí k  asociaci atmosféry z  podobných reálných budov. Stručností Hájíček udržuje tempo příběhu; to nezbrzdí ani občasná ohlédnutí postav do minulosti, natožpak zdánlivě nic neříkající deníkové záznamy. Hájíčkovy narativní schopnosti Hájíčka však nezastřou, že se do útlé knížky pokusil vtěsnat téma mezilidských vztahů, které by jistě mohlo vydat na román. Soustřeďuje svůj zájem pouze na postavu Honzy, který se sice vyvíjí a  postupně si uvědomuje své chyby (byť už jen těžko bude vyvracet dojem nabytý Radkou a Simonou z  četby deníku), ale v  příběhu založeném na krizi vztahu bez účasti jeho ženského elementu je to málo. Hájíčkova próza nenadchne, ale ani neurazí, zvláště pak čtenáře, který se spokojí s bezstarostnou jízdou po českých silnicích a  ironickou charakterizací fotbalového fanatika. Fotbalové deníky jistě nebudou Hájíčkovým zásadním literárním dílem, zato však příjemnou oddechovou četbou na jedno odpoledne. Jiří Kratochvíl

163

recenze POHLÉDNETE-LI DO ZRCADLA… Erika Olahová: Nechci se vrátit mezi mrtvé Triáda a Společná budoucnost, Praha 2004

Erika Olahová: Matné zrcadlo Triáda, Praha 2007 (vyšlo 2008)

Spisovatelka Erika Olahová patří k těm nemnoha romským autorům, kterým se po roce 1989 podařilo prosadit svoji prozaickou tvorbu do edičních plánů oficiálních nakladatelských domů a  získat si ne-li široký, pak rozhodně věrný okruh čtenářů: v roce 2004 jí v pražské Triádě vydali soubor dvanácti povídek Nechci se vrátit mezi mrtvé (64 strany), na přelomu loňského a  letošního roku k  nimi přibylo dalších čtrnáct textů pod titulem Matné zrcadlo (80 s.). Stojí za zmínku, že Olahová, která se narodila 14. ledna před jedenapadesáti lety ve slovenském Zvolenu a  „od patnácti let pracovala, nejdříve v  továrně, potom jako kuchařka a  servírka“, jak uvádí záložka prvotiny, používá jako svůj první jazyk češtinu, protože pochází z „jazykově asimilované rodiny, kde se romsky nemluvilo“. To uvádí v  rozhovoru romistka Helena Sadílková,

164

spolueditorka nedávno publikované antologie prozaických textů romských autorů z ČR Čalo voďi / Sytá duše, čtyřsetstránkové knihy, která se jako první titul svého druhu zevrubně ohlíží za šedesátiletými dějinami romského písemnictví v Česku, resp. v Československu – a v níž zůstává Olahová mezi jedenadvaceti zastoupenými autory v otázce preferovaného prvního jazyka osamocena. Píše od 90. let minulého století; poprvé publikovala v  romistickém sborníku Romano džaniben v roce 2001, a to povídku Dítě, dramaticky vystavěný příběhový obraz ďáblem posedlého vraždícího monstra ukrytého v těle nevinného děcka; před dvěma lety zahrnula anglická editorka Nancy Hawker tentýž příspěvek do antologie Povídky  / Short Stories by Czech Women (vydané v  Londýně nakladatelstvím Telegraph Books); letos se autorka ocitla po boku dalších čtyřiadvaceti žen, mj. své generační i etnické souputnice Ilony Ferkové, v čítance současné české ženské povídky nazvané Ty, která píšeš a  vydané pod hlavičkou nakladatelství Artes Liberales (dosud nepublikovaný text Bludná cesta). Erika Olahová je vdaná, má dvě děti a  žije v  České Třebové; je v  invalidním důchodu. Má-li pojmenovat pramen své tvorby, říká: „Realitu svého života si kompenzuji psaním, útěkem do koutku, kde si píšu.“ To může čtenáře jejích prozaických textů, které sama autorka rozlišuje na, zjednodušeně řečeno, hororové a  humoristické, svést k  domněnce, že její dílo vyvěrá z  téhož podloží jako umění řečené art brut, čili jako ten výraz, jejž po druhé světové válce pojmenovali ve světovém kontextu Jean

Dubuffet a u nás Karel Teige a charakterizovali jej jako umění surové, přicházející na svět v  esteticky hrubém, „neotesaném“ stavu. Jako tu literární či výtvarnou kreaci, kterou spouštějí a  uvolňují nevědomé vnitřní tenze, iracionální popudy, jež buď mohou být navozeny uměle, třeba při spiritistických seancích, anebo se odvíjejí od silných citových úrazů a  následných traumat. Podobnými slovy hovoří zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová (1933 –2005) v předmluvě ke sborníku Kale ruži  / Černé růže, který vyšel v  roce 1990 a představil poezii, prózu i dramatický text jedenácti romských autorů: podle jejího domnění „nové přírůstky romské literatury… přivádí na svět naléhavá potřeba autora jakýmkoli způsobem vyjádřit své pocity a  myšlenky“. Dokonce i  František Demeter, který otvírá svým stručným úvodním slovem vůbec první knížku prezentující aktuální plody romského písemnictví v  Československu, o jedenáct let starší útlý titul Romane giľa / Romské písně, v  němž jsou prezentovány básně šesti romských tvůrců, emfaticky nabádá romské autory: „Pište! Pište o  všem, co máte na srdci, co vás nenechá spát, o čem se vám zdává!“ Čtenáři se ovšem Erika Olahová z dvojice dosud publikovaných knížek jeví více jako tvůrkyně, které je inspirací tzv. vnější model, čili sama jevová skutečnost ve svých aktuálních, všednodenních dimenzích, a  reál­né postavy, na nichž je se silným přídechem moralismu demonstrována polarita zlého a dobrého. To je zřejmé zejména z  četby prostřední, graficky odlišené části její druhé povídkové sbírky Matné zrcadlo: patero stručných příběhů

„ze života“, které jsou do tohoto bloku zařazeny, má za své kulisy modelový byt, úřad či obchod a jejich trojjedinou autorkou-vypravěčkou-hrdinkou (byť hrdinkou v roli spíše pasivního svědka než iniciátora dějů) je Olahová sama. Platí tu však takřka zákonitost: odvrátí-li se spisovatelka od folklorního či mytologického zřídla, které vydatně (a  nesmírně podmanivě, jak se k  tomu dále dostaneme) napájí drtivou většinu její dosavadní publikované tvorby, a promění se v zapisovatelku všednosti, má potřebu tuto každodenní rovinu průběžně zpochybňovat či rovnou shodit humorem. Tíži nároků a požadavků, které na ni klade okolní majoritní svět, rozbíjí hyperbolizovanou komickou, či přesněji tragikomickou situací, mnohdy až fantaskního vyznění: to např. když si nemajetná sousedka strčí v supermarketu pod svůj olbřímí klobouk mražené kuře a bloumá dál po krámu – tak dlouho, až ji chlad linoucí se z masa zbaví vědomí. Tyto lehce nahozené humoristické miniatury se však nevychylují z tradice lidového písmáctví, nedosahují „kouzla nechtěného“, čili nemají onen kulturně obrodný potenciál naivní poezie, ba ani náboj, kterým disponoval první počin v  dějinách romského písemnictví, totiž divadelní hra Eleny Lackové (1921 – 2003) Horiaci cigánsky tábor, napsaná rok po skončení druhé světové války a  v  šestapadesátém roce vydaná pražskou Dilií. Lacková, později autorka buditelského memoáru Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, text napsala z  nutnosti: jak vnitřní (za války ztratila některé členy své rodiny), tak vnější: svým psaním totiž apelovala na etnické uvědomění Romů,

165

recenze na potřebnou kontinuitu jejich jazykové a  kulturní soudržnosti, neboť zamýšlela pravdivě „ukázat gádžům, kdo jsme, co jsme prožili a co prožíváme, jak cítíme a jak bychom chtěli žít“. Ale dokázala, jak zmíněno, ještě cosi víc: jako první se odvážila vzít na sebe neznámé břímě přeměny tradičních, ústně předávaných a  žánrově nikterak vymezených vyprávění v  text psaný, v  literaturu. Dokázala kolektivního posluchače nahradit individuálním čtenářem. Těžiště literárních textů Eriky Olahové tedy netkví ani v  humorkách na aktuální témata, ani v  próze vyladěné na  „obrozeneckou“ apelativní vlnu, spočívá jinde: právě v  těch příbězích, jež se rodí, sytí a rostou z těla romského folkloru a romských mýtů a které lze přes veškerou vnějškovou situovanost jednotlivých vyprávění do česko-slovenského vesnického prostředí přelomu 19. a  20. století považovat za univerzálně komunikovatelné, ba mnohdy archetypální. Právě tady, v  osvětí až překvapivě zřejmě vyvěrajícím z tradice romantické, přesněji z  toho pólu, jemuž se u  nás majákem stal příkladně odindividualizoaný romantismus Erbenovy Kytice (v protikladu k romantismu extrémně subjektivistického provolání autora Máje, Pouti krkonošské anebo intimního deníku z  podzimu 1835) – tedy právě v  tomto okruží vznikají a  rozvíjejí se autorčiny slovesné práce, ona pohádkově vyladěná vyprávění se zřejmými hororovými prvky, sceneriemi i  narativními postupy. Jako hlavní, skoro až rytmicky návratné motivy, se v  těchto prózách vyjevují prostupnost hranice světa živých a mrtvých, dále sen jako „odlesk“ budoucího času a nejednou též iracionálně

166

zlá vůle, která dokáže rozkotat vztahy, rodinu, ba rozvrátit celou romskou pospolitost – podobně jako o to usiloval německý nacismus a československý komunismus za druhé světové války a v éře po osmačtyřicátém roce s politikou vyhlazení, resp. nuceného rozptýlení. Soudržnost a sdílení sice jsou pro Eriku Olahovou pojmy klíčové, ale zároveň zůstávají v jejích textech v rovině hypotézy: rodinná, a tím pádem individuální harmonie jsou v  obou povídkových souborech jen chimérou, nepolapitelným ideálem vznášejícím se nad světem jako nešťastná, zbloudivší duše mrtvého. Vždyť kolikrát se její klíčové postavy tím nejzákladnějším stylem a  lexikem vyslovují, že právě soulad je pro ně nejvyšším smyslem – a zaklínají se, že „žít na světě v hrůze a bezmoci je horší než zemřít“, že není většího prokletí než „dlouhý život bez lásky a sny, které… budou děsit ještě dlouho v… samotě“. Zřejmě z tohoto důvodu jsou jejich emoce od prvního okamžiku vznícené, ba vřelé, probuzené až k hranici racionality a často tuto mez překonávající: činy jako bezdůvodné týrání, vražda, sebevražda, zlé uřknutí, prokletí či ďábelská nenávist jsou tu notabene roubovány na postavy, které vstupují do děje zdánlivě nevinné, čisté, aniž autorka vyzradila jejich minulost, aniž rozkryla její přesné psychologické souřadnice v  přítomnosti, aniž jakékoliv jejich konání motivovala. V  obou povídkových sbírkách jako by spravedlnost a  bezpráví vážil lidem sám nevypočitatelně vanoucí vítr, rozeznívající mezi oněmi hororovými kulisami jednou ozvěny lektury Edgara Allana Poea (povídky Morella nebo Metzengerstein), jindy ze soudobých patronů třebas režiséra Davida Cronenberga (film

Mláďata). ­Konkrétní obrazy divě žhnoucích koňských očí, vybledající ženy, jež v okamžik své smrti porodí syna, dětských bestií v kápi beránčí nevinnosti se v prózách Věry Olahové střídají s  interpretačně vděčnými lokalitami, jako jsou les, hřbitov, opuštěný hrad či zběsilá povodeň, a  dohromady se stávají plochou, do níž autorka vsazuje své hrubě tesané postavy, kterým se kolem krku nevyhnutelně stahuje dějová smyčka. Plochou, na níž jako by se odrážel jeden z romských mýtů, který ve sborníku Kale ruži převyprávěla Margita Reiznerová. Text se jmenuje Zrcadlo Romů a odehrává se „před mnoha lety, kdy ještě Romové žili ve své zemi“. Titulní symbolický před-

mět tu má funkci konstruovat etnickou identitu, ovládat čas a  definovat morálku: „Pohlédnete-li do zrcadla, budete vědět, kdo jste, odkud pocházíte a kam jdete. Budete vědět, co bylo i  bude… Zrcadlo vám bude připomínat pravdu.“ Zároveň toto „starodávné zrcadlo“ ponouklo Romy k  pouti do nové země – během cest se však posvátný objekt rozbil a od té doby „Romové pomalu zapomínali vše, co věděli a znali. Nebyli nikde vítanými hosty.“ Prózy Eriky Olahové tedy věru nemají proč končit šťastně. Magickou sílu, s níž by bylo možné rozbitý symbol romské identity alespoň zčásti rekonstruovat, ale rozhodně nepostrádají. Radim Kopáč

167

UVNITŘ REVOLVERU

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

CÉLINE V ČECHÁCH

– překlady, ohlasy, korespondence Norman Podhoretz – ESEJ MALBY – Igor Korpaczewski

Londýn 2007 – FOTOGRAFIE 50 LET OD BRUSELU – Novák/Lukeš

Petr Císařovský – SOCHY A OBJEKTY DOKUMENTARISTÉ – Kristina Vlachová NOVÉ PÍSMO GALLUS

Kateřina Štenclová – ATELIÉRY 2008 COULEUR – Placák, Filla, Havel,

Vejdělek, Martínek, Herder, Schilling, Paňuškin a další... K dostání v knihkupectvích, se slevou v redakci RR či poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 70“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected]

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

169

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Vladimír Šrámek ŘEČ CHCE SYNA

Milan Šedivý VÝBĚH SLOV

ISBN: 978-80-904160-1-7 Ilustrace: František Hubatka Formát 21 × 12,5 cm, 76 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-904160-3-7 Ilustrace: Miroslav Huptych Formát 21 × 12,5 cm, 86 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ŘEČ // když už musí rodit muž – pak / ústy / mezi bolestnými stahy rtů / z dělohy srdce – hlavička řeči / zajíká se / jak vše co ke kráse se vzpíná // řeč chce syna

„…zdali je Šedivý ryzí lyrik a lyrik rudimentární k tomu, či není, anebo zda dosáhl nejvýsostnějších setkání s poezií ve větší estetické intenzitě v textech, které jako by tu vypovídaly možná z nejhlubšího nitra každodennosti. A dále: není-li Šedivý naopak současným epikem zakukleným všemi možnými mimikry epické poezie novodobé, anebo není-li to příslovečný generační outsider, který zakrátko (možná nikoliv, proč ale ne) přehluší a převýší všechny hlučící generační insedery“ Z doslovu Vladimíra Novotného

Ondřej Hanus STÍNOHRAD

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN: 978-80-904160-2-7 Ilustrace: Pavel Piekar Formát 21 × 12,5 cm, 90 stran, brožovaná vazba. Vydáno 2008 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč

Knižní prvotina jednadvacetiletého autora provázená apokalyptickými linoryty Pavla Piekara. „Jako by se hruď mladého muže znenadání otevřela a všechna ukrytá energie najednou, jako sopečná láva, vytryskla ven,“ píše Piekar o Hanusovi v závěrečné poznámce-doslovu.

Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo.

Objednávky zasílejte poštou neo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

LITER NOV

ROZ RA Z I L revue na provázku – poutavý časopis Časopis nakladatelství Větrné mlýny, Divadla Husa na provázku a Centra experimentálního divadla. Měsíčník věnovaný umělecké tvorbě a její reflexi, také úvahám, reakcím a ohlasům na různá společenská témata. Vychází 10 čísel ročně. Revue nevychází v červenci a srpnu v době divadelních prázdnin.

V 60. letech tiskly Literárky texty, které si v jiných novinách tisknout netroufli. Husák je zakázal, ale už umřel, Literárky žijí. Dnes Literárky také tisknou to, co si v jiných novinách netroufnou. Tak jako Literárky nepíší o kultuře a politice, o dění ve světě i stavu naší civilizace žádné české noviny. Literárky jsou jediné vlivné, nezávislé české noviny, jejichž hlavní příjem tvoří předplatné, nikoli příjmy z inzerce. Tím je také dána naše hlavní odpovědnost: nemáme ji k inzerentům, ale k předplatitelům.

NOV KNIH

Literární noviny jsou týdeník, který přežije skoro všechno.

PŘEDPLATNÉ Kompletní ročník (roční předplatné, 10 čísel): 390 Kč Pět čísel (pololetní předplatné): 200 Kč Cena jednotlivého čísla v předplatném: 39 Kč Desetileté předplatné – zralé předplatné Je pro vás rok 1998, jako by to bylo včera? Máte rádi trvalé hodnoty a vyzrálé texty? Bojíte se inflace? Pak jste ideálním desetiletým předplatitelem RozRazilu. Garantujeme vám stejnou cenu RozRazilu v roce 2018, jako v roce, kdy tištěný RozRazil začal vycházet (2005), tedy 39 Kč za kus. Desetileté předplatné stojí 3390 Kč. Předplatitelé získají kromě běžných výhod pro běžné předplatitele i mnoho dalších výhod. Nejexkluzivnější z nich jsou možnost účastnit se zasedání redakčních rad RozRazilu (bývají opravdu veselé) a uvedení Vašeho jména v tiráži RozRazilu v rubrice desetiletí předplatitelé. Objednávky předplatného: E-mail: [email protected] Telefon: +420 739 026 422, +420 603 876 696 Poštou: Větrné mlýny, Traubova 3b, CZ – 602 00 Brno RozRazil obdržítě poštou vždy k 25. dni daného měsíce. Poštovné ani balné neúčtujeme.

www.rozrazil-revue.cz

Emily Dickinsonová

288

288 I’m Nobody! Who are you? Are you – Nobody – Too? Then there’s a pair of us? Don’t tell! They’d advertise – you know!

Jsem Nikdo! A kdo jste vy? Jste – Nikdo – jak říkali? Takže jsme pár, nebo ne? Mlčte! Sic se to rozkřikne – a znáte je!

How dreary – to be – Somebody! How public – like a frog – To tell one’s name – the livelong June. To an admiring Bog!

Jak bezútěšné – Někým být! A sprosté – jak žába – své jméno volat – snad posté do zbožňujících blat! Přeložil Petr Čermáček

Emily Elizabeth Dickinson

se narodila 10. prosince 1830 v Amherstu v Massachusetts, zemřela 15. května 1886. Za jejího života vyšlo tiskem jen sedm jejích básní, respektive třináct (šest dalších objevila nedávno Karen Dandurandová) – buď anonymně a bez autorčina souhlasu, či jen s jejím svolením. teprve v roce 1914 básnířčina neteř Martha Dickinsonová-Bianchiová vydala výbor The Single Hound, kompletní kanonické vydání básnického díla (1775 básní) The Poems off Emily Dickinson vyšlo až v roce 1955 na Harvardu. Do češtiny překládali její básně například Antonín Klášterský, Otto František Babler, Jiřina Hauková, Zbyněk Hejda, Eva Klimentová či Jiří Šlédr.

patron čísl

Emily Dickinson

w e l e s 34 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Ondřej Slabý Redakce: Petr Čermáček, Miroslav Chocholatý, Josef Straka Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Martina Jahodová, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek Jazyková spolupráce: Vít Slíva Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Petr Čermáček Fotografická příloha: Stanislav Krupař Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna Adresa redakce: Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky e-mail: [email protected] internet: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948