weles 53 literární revue Bolavá Dvořáčková-Malá Gabrišová Kovanda Mandela Orálková Polách Puu Skaloš Slabý Šanda Šrámek Šťastná

weles

53 literární revue

Bolavá Dvořáčková-Malá Gabrišová Kovanda Mandela Orálková Polách Puu Skaloš Slabý Šanda Šrámek Šťastná

weles

obsah překladatelská huť

poezie Irena Šťastná Zuzana Gabrišová Roman Polách Anna Bolavá

Živorodky Lepší člověk Dál do hloubi pole Černý rok

… … … …

6 16 28 36

Cesty na sever

…

44

Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt Z noci

… …

48 52

Socha dýmu

…

60

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

…

88

Nám neutečeš

…

112

New York z mobilu

…

118

Hlavy a tvary

…

130

próza Michal Šanda Lenka Orálková

pásmo Jaroslav Kovanda

studie Dana Dvořáčková‑Malá

moták Nelson Mandela

fotografie Ondřej Slabý

welesův výtvarník Alica Bartková

Zápalky

…

132

Metamorfózy

…

140

…

146

šramoty Vladimír Šrámek

recenze

welesův debut Jan Skaloš

Aarne Puu

Hruška–Kostelník; Hruška–Polách; Vladislav–Harák; Fischerová–Suk; Brikcius–Šofar

poezi

Irena Šťastná

Irena Šťastná Narozena jako Irena Václavíková v roce 1978 v Opavě. Žije v Dobroslavicích na Opavsku. Absolvovala FPF Slezské univerzity a FF Ostravské univerzity. Poezii a povídky publikovala v časopisech Host, Protimluv, Psí víno, Tvar, UNI, Literární fórum, Pandora, Viselec, Weles, Zvuk, v antologiích a almanaších (V srdci černého pavouka, 2000; Cestou, 2004; Antologie české poezie 1986 – 2006, 2007; Ty, která píšeš – antologie současné české ženské povídky, česky 2008, portugalsky 2011). Knižně vydala básnické sbírky Zámlky (Host, 2006) a Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, 2010); otištěné básně jsou z rukopisné sbírky Živorodky.

Živorodky / / /

/ / /

Dlážděný placáky co kdysi natahali od řeky.

Nechává ty krávy po kolena v hnoji. Nohama strouhat klenutý strop chléva. V oknech desky.

Zvedala necky plné vody když praskla žíla. Peníz – přines honem. Strčila ho tam omotala lýtko šátkem co strhla z hlavy.

Blázen je to – mávnou nad ním rukou. Je to jinak. Bučení zoufalých vemen mu připomíná tátu.

Prababička (na tom dvorku celém z kopečka).

8

9

poezi

Irena Šťastná

Irena Šťastná

Živorodky

Živorodky

/ / /

TA

Sotva co zemřel uviděla jsem jej stát na vedlejším balkoně nad dvorem mezi činžáky.

Dneska i jindy pořád obraz té ženy ležící.

Kouřil tam ale patřil už sousedům ne k nám. Šedivý v obličeji za tlustými skly malé oči. Mohla jsem prý k němu co jiní dávno ne.

V cestě (ne na ní). Bez obličeje ale s vlasy (schválně kryjícími) a obyčejnou linkou těla. Řvoucí na ně (za valem stojící) sraby. Chápu. A nenávidím.

Pamatuji si z dědy jen správně ořezané tužky a těžký stůl.

10

11

poezi

Irena Šťastná

Irena Šťastná

Živorodky

Živorodky

IDARED

/ / /

V břiše: latimérie podivná. Protahuje údy. Šťouchá kolem sebe. Má dost času: opeřit se / rozhlédnout vysmívat se mým ploskám / vydovádět. Rozmlouvám s ní měkce (jako masitý vlídný pikolík). Už nezkouším polknout vlastní jazyk. Uzrála jsem ve veliké výživné jablko.

Dva prsty dal pod bradu a palcem obemkl. Muž co mě ten den chtěl. Bylo to promyšlený. Proto jsem (pro ten den tzn. čtvrtek) zapomněla na ženy. Co na tom že pršelo?

12

13

poezi

Irena Šťastná

Irena Šťastná

Živorodky

Živorodky

ÚNOR

/ / /

Zima dlouhá a ronivá. Stoná na hřbet.

Sundávají střechu tomu stoletému domu. Jeho žábry zoufale lapají po dechu. Tašky na hromadu. Dole se tříští. A jí to hodně bolí. Po dětech.

Vítr vytáhl píšťaly. Táhne dům od domu. Strká je pod prahy. Na to ti neskočím – mumlám zpoza okna. On vmete plivanec do zad (spolčený s meluzínou). Mé oči prosvětlují plenty záclony noci i světlomety chatrných pravd (když lhával z pusy mu trčely klacky). Už se zlepšuji (to ta zima). Už nechci vědět jak to tenkrát bylo.

14

15

Živorodky

PŘED PLÁČEM Ret koutky dolů v očích volání po pomoci. Můj ret – jeho oči. Moje oči – jeho ret. Syn.

16

poezi

Irena Šťastná

17

poezi

Zuzana Gabrišová Narozena 1978 v Brně, kde vystudovala FF MU a posléze dva roky učila na ZŠ. V roce 2004 se setkala s korejským zenovým budhismem, roku 2006 složila mnišské sliby. Žije v Koreji. Prvotina Dekubity vyšla v roce 2002 v edici Tvary Tvaru (pod pseudonymem Vojtěch Štětka), knižní debut O soli vydaly v roce 2004 Větrné mlýny.

Zuzana Gabrišová

Lepší člověk 27. 9. 2011 klášter Bong Nyeong Sa, výuka súter. třeťák, zbývá ještě rok. / / /

/ / /

o vztaženou ruku bychom si byli dál.

medvídek mýval vypadá jak tlustá liška. volavky jsou bílé a veverky mají pruhy. kotě bez přední nohy mává pahýlkem a soustředěně zahrabává svůj mrňavý bobek.

slunce zapadá a já už nestihnu nikam dojít – líbeznost načervenalého obzoru stahuje hrdlo, ti, kdo ukřivdili, studem pláčou – míjíme se tiše, neodbytně jako vlny.

18

19

poezi

Zuzana Gabrišová

Zuzana Gabrišová

Lepší člověk

Lepší člověk

/ / /

/ / /

vyhodily mě z kuchyně, že nejsem dost rychlá. že by chtěly, abych všechno uměla, ale nemají čas mě to učit. že je to těžký, když nerozumím. že je jim to fakt líto, ale radši mám jít trochu uklidit. někam zamést. něco vyhodit.

obloha čistá jak hedvábný šátek a září zbývají jen tři kroky. venku se myje nádobí na protější straně místnosti hlavu složenou na loktech unavená mniška z vyššího ročníku spí. mezi tíhou léta a štípanci zimy hluboký nádech.

i mně je to líto. klášterní HLAVA XXII.

20

21

poezi

Zuzana Gabrišová

Zuzana Gabrišová

Lepší člověk

Lepší člověk

22

/ / /

/ / /

zhltla jsem sedm výtisků anglicky psaných novin. Charlie Chaplin prý pravil, že zblízka je lidský život tragédie a v běhu staletí komedie. jestli nás šidíš, mandlooký Buddho, co zbude soucitnějšího než si dát panáka a všechna koťata ještě slepá utopit.

moje americká sestra říká už si nevěřím v ničem. kdysi mi snad na lidech záleželo, teď mám jen strach, jestli jsem správně položila hrnek. přežít čtyři roky v sútra klášteře nebo se venku uchlastat k smrti – asi jako bratři Wrightovi, když věřili, že jednou to vzlítne.

23

poezi

Zuzana Gabrišová

Zuzana Gabrišová

Lepší člověk

Lepší člověk

/ / /

/ / /

místo buddhistických textů čtu Britanniku od A. uklidňující samozřejmost fakt „Abdul‑Mejid II“, poslední kalif ottomanský, „aviation“ – vždycky jsem měla ráda letadla.

o co prosí korejské ženy Buddhu? o dobrou školu pro své děti. pravil – v klášteře se naučte pravé velkorysosti a pak běžte a dávejte. mniši náhle bez příjmu ho málem lynčovali.

neboj, tati, i když ze mě nebude dalajláma, aspoň vím, že druhý největší světadíl je Afrika –

24

kdyby korejské děti odmítaly studovat, musely bysme pod stromy.

25

poezi

Zuzana Gabrišová

Zuzana Gabrišová

Lepší člověk

Lepší člověk

/ / /

/ / /

teta Pavla je o dva roky starší než já. když přebaluje svého ochrnutého sedmnáctiletého syna, tak se mrknem na ty tvoje fialky!

lepkavé dusno nemůžu usnout – nic tak hroznýho jsem přece neudělala – jenom – a ona na mě tehdy tak ječela v obličeji úplně bílá a tehdy… a tehdy… to přece dokazuje že dělá chyby to přece dokazuje že já jsem lepší člověk

zkrachovalí investoři skáčou z oken jak posedlí.

26

27

Lepší člověk

/ / / o čem se nedá mluvit dá se psát někdy ani to ne kamarádky se vdaly kamarádi oženili děti trpí prdíky a pláčou barák se sám nepostaví hypotéky nesplatí co je proti tomu Korea až do morku kostí co je proti tomu věčné pochybnosti věčné pády děti mají prdíky a pláčou tak jsem začala znovu psát –

28

poezi

Zuzana Gabrišová

29

poezi

Roman Polách Narozen 9. 12. 1986 ve Frýdku–Místku. Absolvuje doktorské studium na Ostravské univerzitě v Ostravě, obor teorie a dějiny české literatury.

Roman Polách

Dál do hloubi pole VIDÍŠ PŘES ZÁVĚS VĚTVE STROMU nezřetelně jakési nohy. Nejsou ani silné, ani slabé. Ustojí tu chvíli. A najednou si říkáš, že tě ty nohy nesou. Jen vítr, kterej ti chce rozmlátit okno, je ti svědkem.

30

SHLÉDLS NA BRNO JAK ŘEČKOVICKÉ LETADÉLKO a vidíš pod sebou Přívrat, Žabiny. Straky tě svým klapavým hlasem doprovázejí i tady. Modlíš se k Brnu, k jejím milým rodičům, aby se přes vás roztáhlo to cikánské ležení lásky. Až kolem tebe prolétl modýlek a jak ta straka klepavě požehnal tvé modlitbě. (Víti a Tomášovi k jejich svátosti manželské; 25. 8. 2012)

31

poezi

Roman Polách

Roman Polách

Dál do hloubi pole

Dál do hloubi pole

KE KOSTELU SE BLÍŽÍŠ OD BOKU, jako bys ho snad mohl odehnat. Do kroku ti vráží rozmačkané včely jív a velkopáteční mozečky ořechů. Jediné, co bys teď opravdu chtěl, je rozpažit Luciiny ruce stejně upřímně jako dveře toho kostela. 9. 4. 2012

NA NEBI SE SMAŽÍ NAKLEPANÉ ŘÍZKY MRAKŮ, točí se ti obratle krční páteře, ten organický flašinet, nad tebou provinile sklání hřbet jasan jírovec líska – oči ti padají jak jiřičky a drncá to v tobě, jako když jste kdysi sedávali na babiččině pračce, která občas tak mlela hubou a nadávala jako děda. Opodál zahřmělo a znělo to, jako kdyby někdo od stěny odtáhl skříň. Potřeba nutného klidu se ti pere se svědomím. Máš se jí odvděčit pokorou, nebo vřískneš jako ta jiřička? A co když roztáhneš paže, ta tvá holá křídla, a přijmeš to? Ale pořád se marně ptáš, zdali je to bohulibé. 10. 5. 2012

32

33

poezi

Roman Polách

Roman Polách

Dál do hloubi pole

Dál do hloubi pole

DNES JSI O ROK A JÁ O DEN STARŠÍ. V žebrech vašeho rozkládacího gauče slyším zvenku vítr. Ohýbá hrušeň, jako by si někdo dlouze, pracně a pečlivě protahoval na mrazu svaly.

VYSKOČILY HVĚZDY JAKO KOPÝTKA telatům a tmě odstávaly uši. Slyšel jsem nedalekou hospodu; celá kurvovala a noc se nenechala rušit a snášela to daleko lépe než den a byla drsná jako štěrk.

(Brno 15. 2. 2008) „KURVA, JARKA, NESER!“ Teta se sestersky směje. Dozní to k nám dolů a my se smějem taky. Večer, vesnická tma a my se scházíme u šopy a hrajeme šipky. Vyhlížím z plechové střechy, která ještě pálí polednem. Polena dříví jsou žebřík – hrajeme, kdo v téhle tmě doběhne dál do hloubi pole.

34

35

poezi

Roman Polách

Roman Polách

Dál do hloubi pole

JEDNOU SE STALO, ŽE V TŘETÍM POKOJI napadl první sníh. Jak se má, prošel jsem se jím s Lucií.

Dál do hloubi pole

Tak kouzelně ještě nikdy nenapadlo, jako kdyby… – nedopověděla a něžně v teplé ruce topila sníh.

O TABULKY OKEN KLEPOU MOKRÉ PERKUSE deště, jakoby neslyšnou prací harddisku. Nádobí v myčce štěká jak pes na misku a ty cvičíš náhlou modlitbu. Bože, díváš se?

36

37

poezi

Anna Bolavá Narodila se v roce 1981 ve Strakonicích. Žije střídavě v Praze a v jižních Čechách. V roce 2006 ukončila studium bohemistiky na FF UK v Praze. Od té doby pracovala jako excerptorka, korektorka a redaktorka v nakladatelstvích. Publikovala různé texty v Salonu, Tvaru, Hostu a Literárních novinách. Ve volném čase chodí na ryby, pěstuje červenou řepu, fotí povrchy a píše.

Anna Bolavá

Černý rok VZKÁZALI Z VESNICE že už nedýcháš Prý nedýcháš a hrudník se ti zvedá Vlní se sekyra v hlavě jako nečekaný sen v pravé poledne Nepůjdu.

38

ZÍTRA HNED BRZY RÁNO shodí mě z mostu Prý je to jako v průhledné rakvi: všechno je vidět Když nechci nakupovat a nechci prodávat tak poletím Nechci se do té doby vůbec hýbat šetřím energii Kulatý most jsem měla vždycky ráda

39

Anna Bolavá

Černý rok

Černý rok

NA STĚNĚ SKÁLY JE PRÝ NÁPIS který umí létat Šli se tam všichni podívat s batohem na vlak ze dne na den zmizeli Od té doby má déšť mezery a divně to tu smrdí je červenec a sucho takové že by i kámen vzlétl z prázdné hladiny

40

poezi

Anna Bolavá

KONEČNĚ MÁME NĚCO OPRAVDOVÉHO ležíme v trávě s klíšťaty a červivými hřiby skrz stromy prosvítají začouzené mraky Někdo z nás lhal a řekl o tom místu psům i jejich krev včera tleskala v jehličí Ve městě náhle vypnuli proud komáři zkouší to do oken jen tak naslepo přes vanu hozen je pytel letokruhů Zítra mám narozeniny

41

poezi

Anna Bolavá

Anna Bolavá

Černý rok

Černý rok

VE SNU JSEM VIDĚLA BUDOUCNOST zemřeš dle svého přání velmi pomalu hluchý a věrný pod ledem jako dítě zla Poslouchej chvíli ten zvuk kap kap kap že by to byla tvoje krev? a do vody se vsakovala? Mlčíš a já už dávno nespím čekám kdy se zakuckáš máš krví žlutý polštář A zítra prý na moře odplouváš

HODNĚ BRZY RÁNO než skončí sestrám noční směna rovnáš si kravatu a na zem pouštíš průhlednou krabici od bonbonů Opouštíš pokoj oknem na revers dali ti do žíly nějaké nové léky a najednou snadno roztáhneš mříže rukama Venku je plno sněhu blíží se Vánoce pod oknem budou tvoje stopy šťastné a veselé!

42

43

Černý rok

ROZCHOD Dva roky už nemám jedno oko a na mých zádech vyrůstá černý šroub Veškerá tma mi vypadla před tebou z tašky Zmiz odtud napsals do dopisu Už nejsi bezobratlá a šrouby reziví dámo je konec

44

poezi

Anna Bolavá

45

Jan Skaloš Narozen v roce 1975 v Hrochově Týnci. Vystudoval Lesnickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze. V současnosti pracuje na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze, zabývá se historií krajiny a lesa.

Jan Skaloš

THE FAST GREETING

Cesty na sever Umea° (Švédsko) – Alnarp (Švédsko) – Horní Maxov v Jizerských horách (ČR) leden 2000–říjen 2003 Goe and catche a falling starre, tell me where all the past yeares are? John Donne SERVER Znáš to: Je to jak za horkých letních nocí: Nekonečné cvrčení serveru, připomínající letní cvrkot sarančat, bude tě doprovázet za nekonečných nocí (otočeného zády ke sněhovým vánicím a k domovu) na tvých předem marných toulkách po síti. Znáš to. (Únor 2000)

46

The fast greeting. Like fast slight sight outside the fast train window. Like a fast glance at a tree, bird, or mountains passing outside… …so fastly As fastly as we are used to meet the people. As fastly as our lives go by. As fastly as we are used to live and die. The fast greeting. So fast. Like fast slight sight outside our lives… The fast greeting. (Březen 2000)

47

Jan Skaloš

Jan Skaloš

Cesty na sever

Cesty na sever

TABÁK

/ / /

Tabák vonící létem, tabák vonící meteoritů letem (kolik už je to let?). Tabák, ta vzpomínka, ale ne cesta zpět. Tabák vonící nocí, lučním květem, tabák brach, sedm let jdem spolu světem. Tabák, jen ten zůstal, jen ten.

Ta chvíle, kdy nevíš kudy kam, ta ještě přijde, ta přijde.

Ba ne, už ani ten.

STARÉ POHLEDY (Březen 2000)

48

(22. 7. 2000)

V rozečtených knihách nalézat staré pohledy – záložky po již nežijících ženách.

49

próz

Michal Šanda

Michal Šanda Narodil se 10. prosince 1965 v Praze. Po studiích na gymnáziu pracoval mj. jako čižbář, flašinetář a vazač vějířů na pštrosí farmě; od roku 1991 je zaměstnán v archivu pražského Divadelního ústavu. Vydal (jako autor, spoluautor či editor) již osmnáct knih básní, próz, publicistických či dramatických textů. Naposledy vyšly knihy „sebraných textů“ Sebrané spí si (Nakladatelství Petr Štengl, 2012) a drama Sorento (Větrné mlýny, 2012).

50

Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt BRANDL A PALACKÝ Když měl roku 1873 přijet František Palacký do Brna, neřekl nikomu přesný čas příjezdu, pročež moravský zemský archivář Vincenc Brandl chodil po tři dny na nádraží ke kaž‑ dému vlaku z  Prahy, aby Palackého příjezd nepropásl, praví legenda. Ve skutečnosti poslal Palacký telegram, že přijede 11. října rychlíkem ve 14 : 25, jenomže v  archivu brali devátého výplatu a  na Brandla přišlo picací animo a telegram zmuchlal a zahodil. Čtyři‑ krát do roka, vždycky na konci kvartálu, když

dostal prémie, chodíval si Brandl zadovádět se štěťulema. Obzvlášť si oblíbil Lili z pufu u Růžového orla. Brandl si s ní zapical a vrátil se do kanceláře se slovy, že Palacký nepřijel. Brandlův nadřízený sáhl do šuplíku pro jízdní řád a  nalistoval v  něm, že ­příš­tí vlak z Prahy přijíždí za půl hodiny, a aby Brandl upaloval na nádraží. Co měl chudák Brandl dělat, šel do hospody. Na kurvičky už neměl, tak si u Hamáč‑ ků objednal pivo, kontušovku a  utopence. Nazítří dopoledne to vzal rovnou přes Hamáčkovy. Zase nepřijel. „Zatrolený Palacký,“ pravil šéf archivu a podal Brandlovi jízdní řád. Příjezd 11 : 32. „Že jsem tak smělý, neměli bychom ve fondu na bryčku? Přeci mistra nene‑ cháme jít z nádraží s bagáží pěšky,“ nadhodil Brandl. Šéf archivu byl uznalý a z portmonky vylovil zlatku. A hurá k Hamáčkům! Nazítří ráno přišel Brandl do archivu a tam na něj čekal telegram, že se Mistr roznemohl a že zůstane v Praze. Brandl telegram zase zmuchlal a zahodil a spě‑ chal do hospody. Včera se tu seznámil s kočím, co vyprávěl srandovní historky a  licousy měl jako Palacký. Čert ví, co to Brandla napadlo; a  tak v  Moravském zemském archivu pronesl slavnostní projev u příležitosti zakoupení nové kistny pro katalogizační lístky kočí Metoděj Čumbala. S LITERATUROU SE TO MÁ JAKO S NOSKEM, tím komunistickým ministrem. Ráno vstal, došel si na WC, po včerejšku měl hovno jako cep, byla recepce na čínské ambasádě a tam servírovali na počest Mao Ce‑tungových narozenin kobry v rýžovém těstíčku, proto to tvrdý klikatý hovno, no nic, spláchnul a pustil dráťák, aby zjistil, jestli se ze dne na den nestal z vlád‑ ního behérda vlastizrádcem, teprve potom vzbudil ženu a děti. Oblékl si na sebe

51

próz

Michal Šanda

Michal Šanda

Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt

tesilové kvádro a černé polobotky, před zrcadlem si uvázal šlajfku a vyšel před dům. Před domem už seděl v  šestsettrojce jeho šofér. Co to je za líný chlápky ochotný hodiny a hodiny prosedět v zaparkovaným autě, tihle panský kočí jsou verbež, pomyslel si Nosek, když ale nastoupil do šestsettrojky, musel se tvářit po soudružsku. Na devětadevadesát procent to bude estébák nasazený na něj – kým? To kdyby Nosek věděl, přitom on sám byl přece ministrem vnitra. Už jenom jak hltá z  umaštěného papíru sekanou, celá šestsettrojka byla načichlá česnekem. Nosek by ho nejradši postavil do haptáku a sekanou vyhodil z okénka, nevěděl ovšem, co všechno na něj práská, že si včera nacpal do kapes kobry na doma, bylo faux pas nevinného rázu, vytáhnout to ale na člověka můžou, pročež seděl v zasmrděném autě a šofér se cpal a ani ho nenapadlo, že by se měl svého šéfa zeptat, kam ho má odvézt. Úskalím prózy je rozvláčnost, čtenář se musí prodrat houštinou nadbytečných slov, zato poezie si vystačí s trojverším: Do Žernosek. Dožer! Nosek

Brandl, Palacký, Nosek a Böckenholt

a servírka věděla, že mu má přinést kafe s mlékem a kostkou cukru. Nalil kávu do šálku. Přilil mléko do šálku s kávou. Vhodil cukr do bílé kávy. Lžičkou zamíchal. Poté se natáhl k pokladně a z pultu si půjčil noviny. Den co den, s neměnnou pra‑ videlností. Měnily se pouze titulky v novinách: Anglie na pokraji porážky. Naše udatné vojsko vítězí na Rusi. Teroristé zaútočili na říšského protektora! Když se v červnovém podvečeru ubíral Rudolf Böckenholt z banky do kavár‑ ny, byly plakátovací plochy v  Kamzíkové uličce polepené jakousi vyhláškou. V  kavárně mu jako obvykle servírka přinesla kafe s  mlékem a  kostkou cukru. Nalil kávu do šálku. Přilil mléko do šálku s kávou. Vhodil cukr do bílé kávy. Lžič‑ kou zamíchal. Poté se natáhl k pokladně a z pultu si půjčil noviny, aby si přečetl včerejší výsledky protektorátní fotbalové ligy. Na titulní straně mu do oka padl dlouhý seznam popravených. Žádné ze jmen mu nic neříkalo, a tak usrkl kávu a s potěšením si přečetl reportáž, jak SK Slavia rozdrtila 4 : 1 SK Baťa Zlín. Nazítří byla u jeho milované kavárny Aron stažená roleta. Kavárník Horo­ witz odcestoval do Osvětimi. Rudolfu Böckenholtovi se zhroutil svět.

KAVÁRNA ARON Rudolfu Böckenholtovi bylo pětačtyřicet, bydlel v  Praze, a  přestože se při sčí‑ tání lidu v roce 1939 přihlásil k německé národnosti, mobilizace do wehrmachtu se mu kvůli věku vyhnula. Po vypuknutí války nadále docházel do své kan‑ celáře v  Legiobance, kde pracoval jako cifršpion. Trojka zůstane trojkou, ať je v čele státu Beneš nebo Hácha. Čísla nestraní nikomu. Po práci chodíval Rudolf ­Böckenholt do kavárny. Při slunečném počasí to vzal špacírem přes Staroměstské náměstí, obyčejně si ale cestu zkracoval Kamzíkovou uličkou. Nemusel nic říkat,

52

53

próz

Lenka Orálková

Z noci CIZINCI Lenka Orálková Narodila se v roce 1983 ve Zlíně, vyrůstala v Jarošově (Uherské Hradiště), nyní žije ve Valašském Meziříčí. Studovala na univerzitě v Olomouci na katedře divadelních, filmových a mediálních studií obor teorie a dějiny dramatických umění. Pracovala jako redaktorka ve Valašském deníku, pak pobývala v Sarajevu, v současnosti hledá práci. Publikovala v Textech.

54

Kavárna Galerie stála v  boční ulici, skrytá za korunami stromů. Ležela ve stínu obrovského obchodního centra, kde často kroužily davy Bosňanů a mlsně obhlížely výlohy s nejnověj‑ šími módními výstřelky. Galerie poskytovala příjemné útočiště těm, komu právě obchodní centrum a naleštěná moderní „kaféčka“ drze se roztahující po hlavní třídě nebyla po chuti. Vyhledávali ji pro její lehce bohémskou atmo‑ sféru, příjemnou hudbu, útulnost, vrzající židle, ořechovou pálenku a  šťávu z  bezinek. Scházeli se tu hlavně cizinci, kterým právě takový obraz Sarajeva vyhovoval. Sarajevo jako malá zakouřená místnost plná oprýska‑ ného nábytku, barev a inspirace.

Atmosféru kavárny obvykle dotvářely obrazy či fotografie různých místních umělců, rozvěšené po místnosti. Dnes však byly stěny stejně holé jako trucují‑ cí milenka. A tak jako nahá žena i ony vyvolávaly u některých návštěvníků údiv, zvědavost, či dokonce nelibost. Kdekdo je toužil zakrýt fotografiemi, obrazy, zkrátka čímkoli (co sám vytvořil), aby je zbavil té nedůstojné nahoty. Kdekdo si náhle vzpomněl na svá díla, ukrytá v garážích, ve skříních či v paměti počítače a čekající na svou příležitost. Jen obtloustlý shrbený muž, který si stěny už delší dobu prohlížel, byl jejich nahotou okouzlen. Zdařile to však maskoval. Jak svým nemotorným vzezřením, jímž trochu připomínal bramboru, tak i  svým počínáním. Muž-brambora držel v ruce pivo a vypoulenýma očima kmital od středu zdi k jejím rohům. Jeho pohy‑ by byly tak trhavé, náhlé a nepředvídatelné, že musely zneklidnit každého, kdo se právě nacházel poblíž. Někteří návštěvníci proto doufali, že „čumění do zdi“ neví‑ taného hosta brzy unaví a on odejde. Ještě netušili, že právě tento otravný hastroš má mít dnes večer v Galerii vernisáž. Když jeho hlava už poněkolikáté obkreslila ve vzduchu tutéž trasu: střed zdi – jeden roh – druhý roh – střed zdi, otočil se k Harisovi – barmanovi a „galeristovi“ v jed­né osobě –, který právě naléval ořechovou pálenku za úzkým dřevěným pultem, a křikl na něj: „Může tady být jen jeden! Jen jeden, který se pověsí úplně nahoru!“ I ti, kdo nevládli místním jazykem, si mohli podle špulení rtů, mhouření očí, mručení a ostatních grimas Harisovy tváře domyslet, že barman tomu druhému, o  kterém teď už věděli, že je malíř, přátelsky domlouvá a  rázně ho přesvědčuje o kvalitě všech jeho pláten. Brambora se zamračila, něco nesouhlasně zabručela a k úlevě mnohých se odšourala ke dveřím. Když se za ním zaklaply dveře, místností zašuměla angličtina a  návštěv‑ níkům se vrátily klidné, plynulé pohyby, o  které je bramborový muž předtím připravil. Kavárnu brzy zahalil cigaretový kouř a u stolků se začaly vést horlivé diskuse o umění. Mnozí se malířovu nápadu podivovali.

55

Z noci

Bylo to podivínství? Falešná skromnost? Bál se snad, že se jeho obrazy nebu‑ dou nikomu líbit? Dohady ohledně mužova počínání však náhle přerušil prudký déšť. Haris chvíli leštil sklenici, pak strnul, zaklel a  rozeběhl se ke dveřím. Ostatní ho postupně následovali. Vyběhli k malému travnatému plácku, kde – vydány napo‑ spas dešti – ležely obrazy připravené pro večerní výstavu. Hosté je postupně brali do rukou a spěchali s nimi do kavárny. Běhali tam a zase zpátky. Křičeli a klopý‑ tali jeden přes druhého. Nocí se tak nesly rozčilené výkřiky v různých jazycích. V  katalánštině, španělštině, bosenštině, němčině, češtině…, jen anglická slova, která ještě před chvílí tak lehce vyplouvala návštěvníkům z úst, najednou chybě‑ la. Cizinci se snažili obrazy co nejrychleji přenést dovnitř. Ve snaze navzájem si pomoci si však spíš překáželi. Když chtěl jeden druhému ustoupit z cesty, větši‑ nou do ní skočil někomu jinému. Vráželi do sebe, šlapali si na nohy, omlouvali se, děkovali, kleli a navzájem se popoháněli. A pak najednou v tom deštivém zmatku někdo vykřikl a všichni se, jeden po druhém, zastavili. Ruce měli umatlané od barev, a tak už jen bezmocně zírali na rozpíjející se plátna. Vše se ztrácelo. Věže mešit a kostelů, chodci ve svátečních šatech, fasády domů, kopce, orlí křídla, svatebčané… Nikdo by už nerozeznal jeden obraz od druhého. Všechny vypadaly stejně, jako jedna velká barevná skvr‑ na, jedno velké barevné nic. A jak tak sledovali tu zkázu, ani si nevšimli, že bílé světlo blesku ozářilo siluetu bramborového muže. Stál pod stromy a tiše přihlí‑ žel tomu nočnímu zmatku s takovou lhostejností, jako by se ho nic z toho vůbec netýkalo. Zklamaní návštěvníci se postupně vraceli na svá místa. Ze zablácené podla‑ hy sbírali převržené hrníčky, popelníky a kabáty. Když se znovu usadili ke stol‑ kům, zavládlo v místnosti hrobové ticho, které jen občas přerušilo vrznutí židle. Někdo šel uvařit kávu, někdo nechal kolovat krabičku cigaret. Většina návštěv‑ níků byla promoklá na kůži. Haris seděl na podlaze mezi nedopalky a dlaněmi

56

próz

Lenka Orálková

Lenka Orálková

Z noci

si mnul obličej. Mlčky si vyčítal lehkomyslnost, s jakou nechal plátna napospas osudu, a pocit provinění v něm prudce vzrostl v okamžiku, kdy se muž‑brambo‑ ra objevil ve dveřích. Zplihlé šedivé vlasy se mu lepily na tvář a jeho odulé prsty držely obraz překrytý igelitem. Mlčky jej Harisovi podal. Haris plátno pověsil na hřebík těsně ke stropu, slezl z  kovových schůdků a ustoupil o pár kroků dozadu k ostatním. Tím byla vernisáž zahájena. A zatím‑ co zaražení hosté hleděli vzhůru na ten jeden jediný obraz, bramborový muž jim strkal do rukou sklenice, naléval do nich pálenku a smál se, až mu zčervena‑ ly tváře. A v té bouřlivé, deštivé noci zářila nad jejich hlavami babylonská věž.

ANDĚL STRÁŽNÝ Z hospody ho vyhodili kolem jedenácté. Vrchní už ho několikrát předtím varo‑ vala, že jestli bude obtěžovat ostatní zákazníky – pude! Tady se nesomruje! Potácel se kolem silnice, která vedla středem vesnice, a nad hlavou mu svítil velký kulatý měsíc. Mířil domů. Od té doby, co mu umřela babička, s níž žil, stavení pustlo a postupně se měnilo ve smradlavou skládku. Okny profukovalo, omítka se odlupovala jako kůra nemocného stromu a  na zemi se mezi zbytky jídel a  chuchvalci prachu povalovaly prázdné láhve. V kuchyni se zabydlela nejrůznější zvířata, navzájem se požírala, a o ložnici se někdo vyjádřil, že to v ní páchne jako ve středověkém bordelu. Jen stará rodinná alba, časopisy o vesmíru a rozbitý dalekohled v rohu poko‑ je byly smutným povzdechem nad tím, že se tu snad v minulosti i žilo. Dalekohled přivezl Jiřímu před lety starý kněz, který ho našel na faře. Nalo‑ žil přístroj na zrezivělá kolečka a šel s ním přes celou ves. Věděl, že je malý Jirka do vesmíru blázen. To je výhoda života na vesnici. V noci jdou vidět hvězdy, říkával později Jiří Tereze.

57

Z noci

Po večerech ji učil rozpoznávat jednotlivá souhvězdí. Když se nahýbala k přístro‑ ji, měsíc jí svítil do vlasů. Nosila je nakrátko, jako kluk. Tam je Velký vůz, a když otočíš hlavu, uvidíš… Bože, Jirko, to je takové klišé! Tereza často používala slova, jejichž význam nebyl Jiřímu tak úplně jasný. Když se na ni díval, měl pocit, jako by snad ani nepochá‑ zela z tohoto světa. Její oči, které měly každé jinou barvu, z ní dělaly téměř nad‑ pozemskou bytost. Až budu bydlet ve městě, koupím si barevné kontaktní čočky, aby to nebylo poznat. A pak budeš možná jediný člověk na světě, který bude vědět, jak je to do‑ opravdy. V její přítomnosti měl Jiří neustále pocit nedostatečnosti. Když seděla v křesle, popíjela víno a se zatajeným dechem sledovala jeden z těch dlouhých, nudných francouzských filmů, zdála se mu tak vzdálená, že měl chuť přinést si dalekohled, aby si ji mohl přiblížit. Kvůli ní se myl, kvůli ní se holil, kvůli ní spravil plot a přestal chodit do hos‑ pody. To kvůli ní začal brát ty prášky proti „blbé náladě“. Kvůli ní jezdil dva‑ krát ročně nakupovat oblečení do Brna. Nakonec tam odvezl i Terezu. Vzala si s sebou jen jednu sportovní tašku. Když vysedala z auta, usmála se na něj a uhla‑ dila si své krátké jemné vlasy, jako to dělávala pokaždé, když mu chtěla sdělit něco nepříjemného. Zabouchl dveře dřív, než mohla promluvit. Bože, Terezo, to je takové klišé! Nesebral k těm slovům odvahu. Hleděla na něj přes okýnko jako na nemocné zvířátko v teráriu. Ještě pořád měla každé oko jiné. Nastartoval auto a  snažil se dostat z  Brna co nejrychleji. Namísto toho se však neustále ocital v zácpě, co chvíli na něj někdo troubil, často vjížděl do sle‑ pých ulic. Když se konečně z města vymotal, měl rozbité zadní světlo a ruce se mu třásly. Zaparkoval u hospody. Veronika pohlédla do zrcátka. Těhotenství ji změnilo. Tvář se jí zakulatila a pleť se zdála být hladší. Přemýšlela, jestli jí při kojení začnou padat vlasy. Tak to už by mně na hlavě opravdu nic nezbylo. Přetáhla si bezpečnostní pás přes rostoucí břicho,

58

próz

Lenka Orálková

Lenka Orálková

Z noci

zařadila a vyrazila na cestu. V noci řídila ráda. Na silnici nebyl takový provoz jako za dne a cesta do Brna ubíhala rychle. To Pavel, který se vydal na cestu sice ve stejnou dobu, ale v opačném směru než Veronika, noční jízdy nesnášel. Temná, dlouhá cesta ho vždycky deprimovala, a  co hůř  – uspávala. Ještě se otočil, aby zamával manželce, a zamířil na hlavní silnici. Vzadu na sedadlech ležely krabice s  lékařskými publikacemi a  na sedadle spolujezdce měl připravenou termosku s horkou kávou. Ani jeden z řidičů netušil, že se mají přibližně za půl hodiny sra‑ zit v jedné bezvýznamné vesničce, o níž nikdy předtím neslyšeli.

Jiří hleděl do stropu, který postupně pohlcovala plíseň, a pomalu mu docházelo, že už nechce žít. Tušil to už delší dobu. Naplno si to uvědomil minulý pátek, když na něj soused kvůli mrtvým slepicím poštval hygienu. Kdo to kdy viděl, aby slepice zdechly hlady? Když vystřelil po jednom z mužů, který se k němu blížil přes zarostlou zahradu, pomyslel si, že na ničem už nezáleží. Policii se nebránil. Stejně mě zas pustí, říkal si. A kdyby ne? Není to jedno? Jeden z policistů s ním kdysi chodil školy. A ve chvíli, kdy se ocitli sami, začal mu domlouvat. Přitom mu položil ruku na rameno. Jiřímu to bylo protivné, stejně protivné, jako když totéž gesto udělal začátkem jara velebníček. Stejný mladý farář, který jeho babičku při pohřbu nazval oddanou matkou. A přitom celá vesnice vědě‑ la, že jeho otce třískala za každou pitomost. A Jiří věděl, že toho má na svědomí ještě mnohem víc. „Utopila sem ho, hned jak sa narodil, a tvojého tatu sem měla taky uto‑ piť!“ vypadlo z ní těsně před smrtí. Právě zasedli k nedělnímu obědu. Zatímco srkala nudlovou polévku, v Jiřím se usídlilo přesvědčení, že jakékoli zlo je možné. Slyšel jste někdy plakat děcko, pane faráři? Jasně že slyšel. Dyť, při křtech ho slyšíte furt. Ale já ho slyším v noci od potoka. A to je iné. Měl byste se vyzpovídat. Z čeho? Komu? Nemožu sa přeca zpovídať z cizích hříchů… Po těchto slovech Jiří zabodl do stolu rybářský nůž, aby farář pochopil, že návštěva skončila. Věděl, že

59

Z noci

ho tím vystraší. To starý farář, ten byl z jiného těsta! Když Jiří nůž z desky vykrou‑ til, vzpomněl si, co se stalo při pohřební hostině mladého Baďury. Vyprávěl mu o  tom starý Hořínek: Starý Baďura o  tom mrtvém klukovi řekl: Stejně byl enem pro ostudu… On ten kluk totiž vlasně ani nebýl jeho. Farář si tehdá nalél štamprlu, kopl ju do sebe a pak, jak měl ve zvyku, hlasito mlasknúl. Všecko kolem ztichlo a všeci hleděli enem naňho. On tú slivovicu potom zase zaštuplovál a najednú sa zničehonic rozpřáhl a rozbil tú flašu Baďurovi o palicu. Když pak Baďura ležál v nemocnici, zašli za ním esenbáci, že prý sa musí vyplniť hlášení o napadéní. Ale starý Baďura jim řekl, že sa ožrál a spadl ze schodů, když šel do sklepa pro zemáky, a ať ho nechajú na pokoju, že má smutek, protože právě pohřbil syna. Plíseň se šířila od rohů místnosti, od proděravělých, vymlácených oken. Jiří hleděl do stropu a  pak si ulevil přímo do kalhot. Mlaskl. Nebyl důvod to dál odkládat. Vypotácel se z domu, rozkopl branku a natáhl se přímo doprostřed sil‑ nice. Potom zavřel oči a čekal. Chvíli nato se objevila světla a  ozvalo se prudké skřípění brzd. Dvě auta jedoucí proti sobě se zastavila. Jedno z nich jen půl metru od Jiřího. Ucítil zápach benzínu, otevřel oči a spatřil mladou ženu, jak se k němu blíží. Břicho měla obepnuté těsným nátělníkem a na něm volnou bílou košili. Ruka‑ ma si zakrývala oči před oslepujícími světly druhého řidiče. Pavel vztekle praštil dveřmi a sehnul se k Jiřímu. Je mu něco? zeptala se Veronika a netrpělivě přešlápla. Je jenom opilý, zavrčel Pavel, v  němž podráždění při pohledu na Veroniku ještě o něco víc vzrostlo. Otočil se k ženě zády, vzal Jiřího za ruce a odtáhl ho na chodník. Bože, to je smrad, Veronika si zakryla ústa a  zamířila zpátky k  vozu. Když byla silnice zase volná, zamávala na Pavla a pokračovala dál ve své cestě. Pavel zaparkoval auto na kraji silnice a posadil se na patník hned vedle Jiřího. Zápach mu v tu chvíli zase tolik nevadil. Prsty poklepával na těžkou termosku,

60

próz

Lenka Orálková

Lenka Orálková

Z noci

pohled měl zabořený do země. Záviděl té neznámé mladé ženě. Z jeho úvah ho ­vyrušil Jiří: Taky slyšíte od potoka pláč? Slyším. Někdo, kdo tam bydlí, má malé dítě. Asi ho trápí větry. Jiří ležel na zemi a  hleděl na temnou noční oblohu, prozářenou ostrými bílými světýlky. Ve zmatku hvězd se nevyznal.

61

pásm

pásm

Fotografie Petr Palarčík

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu Jaroslav Kovanda se narodil 26. února 1941. Absolvoval UMPRUM v  Uherském Hradišti, pracoval jako učitel, korektor, kulisák, topič, jevištní mistr a scénograf. V letech 1997 až 2006 redigoval a vydával časo‑ pis Psí víno. Kromě literatury se věnuje také sochařině, malbě a kresbě. Od prvotiny Milý bratranče z roku 1990 (OKS Zlín) vydal osm dalších bás‑ nických knih: Zlínská osma (ZUŠ Zlín, 1995), Osiny (vlastním nákladem, 1996), Za oknem Erben (Host, Brno 1999), Legenda o Svedrupovi (Voto‑ bia, Olomouc 2000), Odpolední klid (Host, Brno 2001), Nebe nad kantý‑ nou (Ottobre 12, Velehrad 2002), Chlapec hrající si s krabem (M  A  P  A,

62

Brno 2004) a Výlet na Kost (Protis, Praha 2007). Dále knižně vyšel výbor z jeho poezie Žádný žebř (Votobia, Olomouc 2005), rozhovor s Radimem Kopáčem Jako kojený anděl (Ottobre 12, Velehrad 2004), knížka krátkých próz Nejaký Jura Vičík (Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách, 2008), deníková próza Pulec šav‑ lozubý (Artes Liberales, Praha 2009), rýmovaný román  – fiktivní kronika jedné rodiny Gumový betlém (Torst, Praha 2010) a  soubor fejetonů a  kritických textů S jazykem od inkoustu (Kniha Zlín, 2010). V rukopise je připravena pro naklada‑ telství Pulchra básnická sbírka Jákobův dvoják, z které jsou vybrány zde otištěné a názvem sbírky neoznačené básně. Jan Štolba nazval Kovandu v doslovu básnického výboru Žádný žebř klasikem povstalým z živlu moravské „antiky“. Je to trefná hyperbola. Kovandův básnický rukopis je nezaměnitelný, sošný, bájeslovný, robustně neotesaný i uvážlivě cize‑ lovaný a stopa, kterou jeho sbírky v české poezii zanechaly, je znatelná, jakkoliv možná nevede středem „poetického pole“, ale po jeho okraji – a to nikoliv význa‑ movém –, okraji daném svérázností, nezařaditelností. Na Kovandovu poezii lze nahlížet různou optikou, lze upřednostnit různé její aspekty, a tak i sestavit odlišné výbory. Lze se zaměřit na Kovandovo jazyko‑ vé „kutilství“, na jeho zálibu v novotvarech, krajových slovech, zdánlivých pře‑ klepech či přeřeknutích, lámání syntaxe, na to, jak „literátuje“ či „literátá“, abych použil jeho vlastních termínů. Lze ho však také nechat vyprávět své, rodinné či zahlédnuté příběhy nebo se vymezovat ke dnešku, v  kterém „Bush Saddámovi pošle cucflek potrubní poštou“… -pč-

63

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

DVŮR

ZA OKNEM ERBEN

Na umeteném dvoře prádlo zavěšené Blériotem vprostřed tmy žárovka žudro tká žárovka vápno líčí košile zmrzlé sbíráme košile jako nebožtík ve švech se poslední láme a my čicháme k počasí v sobě vzlíná pot v kuchyni chlebové bohyni pára

Večer je navoněn voskem proplástek pokřikuje po zdech a v světnici teplo od kamen Z nerozbitné sklínky si naléváme víno vykropené octem a v světnici teplo od kamen A ve dvě k ránu vyhazujem bradu do duchen a v světnici chladno od kamen Hle z okna slámka máč noci osahává Od Héd fučí Ach kde jest to moje mládí nevrátí se nik dy s Pátky strýc Tonek jednovdovec (komín hučí zem: pocháby kouří sněhové) vyklání se k Dražůvkám a pod každou paží mu svítí do tmy jedna zavařenina

(Osiny, 1996)

64

65

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

A venku mráz zatímco mráz a mráz že stromy kůrou dovnitř snad my s ženou kloužem v peřinách po žalu s kopce zatímco strýc vyklání se k Dražůvkám a pod každou paží mu svítí jedna zavařenina jeden ocet (Za oknem Erben, 1999)

66

TAKOVÁ ŘÍDKÁ KOST protektorátní neděle nic se neděje jenom někteří z odboje větrají obojek a jarníky voní naftalín a kočičky pálené na pánvi poledne jenom můj strýc – okresní svatá pustoto – k obědu jde jak ten galantuomo kolem srsti S. K. Prštné a už má trochu kúslé jenom můj strýc Jan Fila Svedrup zvaný zdárně zakloněný a před ním popílek hrne pár černých holínek favor nocturnalis: ta lebka esesní má mušku na čele a parabelkou míří na kluky už možná zteřelé kteří čutají s kostelem v kaluži…

67

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

Jakmile tedy vytušil můj strýc Jan Fila Svedrup zvaný že ten druhý v něm zvedá kvér větru se nadechl až zmodral a s rukama rázem opeřenýma vyrazil směr podrážka bělma

Z OTCE

A než bys napočítal žebra strýc mu prstem sklivec stáčí dvěma palci krmí ústa do stran škubnuv

Z otce si nejvíc pamatuju pot v zátylku když angina pectoris většinou v podvečer nastoupila noční a začala překládat jeho bolestné vzdechy v duchu astrofikace když astrofikace vlastně znamená překládání knih do jazyků obyvatel jiných planet z pozinku?

Ach bylo tak bílo na malém vápně v dubnu že esesman s masem v místech úsměvu našel jen urnu Ach bylo tak bílo náhle na hřišti v Prštném jako když v blízkém výseku u Verbíka na bílé kachličky – růžové u odpadu – náhle nasněžil ten starý pahýl ve výkladu asparágus – voce mediterranea

Z otce si nejvíc pamatuju když v lese U Majáku nasazoval pařezům páku až slínovice mňoukala

(Odpolední klid, 2001)

(Legenda o Svedrupovi, 2000)

68

69

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

S DRUŽIČKOU

1957

Svatebčané tančí kolem hnoje. Nevěsta krásná jako koprovka. Oblohu ženich tam zvadlým zrakem šaluje u hlohu. S družičkou zápasím v Archlebově při tanci v kašlavém foxtrotu. Strýc Tomáš cpe matku do plotu. Žárlím. Strýc Tomáš na mne volá: pičo, napitý u plotu. Lítá mnou lítost, dotknout se družičky výkon nadlidský. Říjen… Hlína hltá zbytky za dvorem. Než zadat si s tím koženým prostorem,

RADĚJI ČETBA 12. 3. 2002 jako by bělouši stínů po zdech běželi a zatím jen šaronova košile dává pot jako by natural v té pumpě pulzoval a zatím jen nenávist menstruuje o překot v kdejakém palestinském hrdle ach ten věčný roubík z plastelíny ten polibek boží co nás rozpaluje doběla už čtyřicet let si dávám na noc obklad z babela letopisy všedních zločinů mě neúnavně skličují jako srdeční vada (přeložil jan zábrana) (Chlapec hrající si s krabem, 2004)

radši s ní do kina, řešit Kaspický problém. Než: každý toho máme dvě putýnky, radši ze tmy zrakem vyrypovat sputniky? (Nebe nad kantýnou, 2002)

70

71

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

PO TELEVIZI 20. 2. 2003 poté co hlasatel oznámil že mně úspory uschly v Union bance a že Bush Saddámovi pošle cucflek potrubní poštou a Saddám Bushovi a možná i mně nějaký bezobratlý plyn vzpomněl jsem si na Ilfovo věčně platné Žít na takové planetě je jenom ztráta času vzpomněl jsem si na svůj originál na tatínka jenž stáří strávil krmením ptáčků zatímco jiní trávili čas u žolíků v Sanopsech anebo jiní překapáváním na svých jachtách

ale nemohla se mým informacím moc smát protože jí částečně nastřihli ucho a celou jednu část tváře – tu kterou jsem po svatbě často tak špatně oholený propocenou a zaplavenou někdy vzlykáním rozdíral kolikrát tak zaklesnutě? – museli částečně odtáhnout směrem k nosu aby jí mohli milimetr dva tenkou žlázu odebrat tuším že už kdysi Karel Zlín maloval takové dámské portréty miláčku odpusť mi ale jenom z obrazů v mém případě ve stylu puzzle se skládá naše ? (Chlapec hrající si s krabem, 2004)

stalo se mně to akorát když do krmítka přiletěla čečetka zimní o které jsem neměl dříve ponětí 13,5 cm dorůstající ptáček s načervenalou čupřinkou který se za třepetavého letu ozývá kovovým repetivým čičiči prosím moje žena volala z nemocnice kde jí vyoperovali naštěstí nezhoubný nádor na slinné žláze když jsem jí řekl že na to v rodině trpíme že na to dokonce umřel náš Baryk trochu se urazila ale čečetka ji potěšila zejména ve vztahu k té konkurzní podstatě té banky a Ilf zejména

72

73

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

NEVÍM Milanovi Kohoutovi Jedině Kongres Ateistické Církve se zkratkou KAC jak jsme plánovali po osmi fernetech s přítelem Wernerem by mohl v praxi uspět? Co tomu říkáš Milane ty který nenávidíš všechna náboženství dokonce i madony s „těma smradama“ v náručích? Ale když se tak v noci někdy sebeptám já hluboce nevěřící člověk i kdybychom měli úspěch jaký bychom našim kongresmanům Milane nabídli bonus ke strachu napadá mne jen Camusovo: Činit dobro bez boha – toť vše Ale není to Milane právě jen vlasatá pleš Rus bez vodky bez lásky jakési zárodky gól sice krásný ale který trhá jen u branky boční síť Kdybys mě googlem zabil… ten gól lidem zvaný polský dřív?…

74

SLABŠÍ BÁSEŇ V přestávce mezi třetinami jsem listoval v časopisu jako správná žena že bych měl vždycky večer odstranit z krku pokud možno všechny nečistoty a na dekolt a na prsa použít napínací krém A ňadra masírovat odspodu nahoru krouživým pohybem ale pokud možno mimo dvorce a ty pupalky Též bych měl lépe pečovat o svůj zadeček aby byl veliký a pevný jako basketbalový míč jako má Jenifer Lopezová Že se tak budu víc líbit mužům „dolňákům“ čili pogofilům Když hokej skončil přepnul jsem na ruský kanál kde zasmušilí řešili literaturu V debatě za jakousi lávru promluvil i velice hezký pop ale to nebylo v debatě podstatné Podstatné řekl jeden starší mech že největší rozmach literatury a vůbec umění nastal v Rusku po první a druhé světové válce Ale jemu že bude stačit když literatura a umění vůbec budou teď u nás slabší ale lidé se budou mít jakž takž

75

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

76

BŘEZEN

TVOJE ŽENA PÁLÍ LISTÍ

Zem dosud jak na zip a mozek lesklý jako TONDACH protější střechy… Ještě že u sousedů kokrhá kohout s nohama trochu do O ale slepic je dvanáct jako těch původních politruků je asi takový výkon jako když se ten chlapík představoval slovy Kdyby se peníze jmenovaly díčka tak já jsem nějaký Bezdíček… Jestli by tedy nakonec nebylo pro tebe lepší přikrýt se nějakou Turgeněvovou houní a dát si raději „vodku s jesetřím hřbetem“ „vuj, vuj“ možná…

Něco tak prchavého jako socha dýmu a do toho už jen z trávy obsílka a loby ořechů do stráně a kdesi nářek pily a ticho jako záděra… Až na ty vzteky které s tebou lomcují jak s nějakým na práh odloženým fotbalovým fanouškem Radši tedy nazpět k soše toho dýmu stoupajícího snad až z kýlu lodě do oka hurikánu 150 × 60 × 65 vše v centimetrech již v tom ořechovém dřevu právě hledáš (Když ovšem tvoje žena ohni pouští žilou a kouř jako na londži je ti stále modelem popravčím František Halas řekl by možná)

77

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

78

PROČ BY SES TRÁPIL

18. 4. 2012

že ti na tom nočním mejdanu vyhodili paletu oknem? Nebyls jediný komu opilý Tintoret prošel jeho rádobyturínským plátnem Nebyls jediný komu kdy zasmrádl pathos A proto se klidně dívej z okna na sousedy kteří právě zabíjejí na ten obřad pozdvihování vepřových střev u Stonehenge Na ty tak tuhé zátylky jen při soutoku kořalky a krevního obrazu beztak

V noci mráz meruňka i rododendron v krustě v noci sen: kdosi mně zakódovaně telefonuje že nějaký Stan přijel z Ameriky jestli přijdu na podzemní mítink do špinavého ucha komusi vysvětluji že pokud nevypukne nějaká solidní a vtom se probouzím u postele zase klečí ten Plútarchos jehož spisy o řeckých a římských slavných personách už víc jak měsíc hustilka do hlavy a kdyby tam nebylo tolik zajímavých tak tu antickou cupaninu už dávno ty fráze jak byl kdo urozený a kolik sousedů z jiných vlastí z jiných dědin mečem „vyháčkoval“ či zotročil aniž by slovo jménem otrok pochopitelně vůbec takže víc než o tom špatném dřevu jak nazývali staří Číňané vojáky přemýšlej s radostí o zrádcích co takhle například Ježíš anebo do zásoby raději už rovnou Jidáš?

79

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

P. S. Jak stále jakoby klikou reostatu – abys dojel – v sobě kočíruješ ten stejnosměrný proud jak všichni ostatní jak mnoha ostatním taky se občas myšlenka stane ti lojem: co tak mít život už radši za sebou Už před třiceti lety totiž četls že Země je takový ubohý štetl za každým plotkem že kdosi čmuká z kdejakého záchodu že trčí fízlova ruka a že Při současné síle světového jaderného potenciálu může být každý člověk zničen nejmíň šedesátkrát A když jsi to dětem ve škole pak do kůrek přimíchával – a že se sejdeme příště – ty děti byly tak malé že ani nerozuměly slovu příště (nezveličovat nepropojovat význam) A teď po tolika letech svět se pochopitelně nezměnil ve svých genech v nějaký rýžový nákyp naopak jako bychom skoro všichni chodili návsí štetlem s vývody nenávisti v taškách kolem sebe korejský chlapeček z jihu nemůže na prázdniny ke své severní tetě a Společnost turecko‑kurdského přátelství není taky zrovna v kurzu jak rád bys hodil čučku na nějakou srbsko‑albánskou motoristickou burzu nebo ve volném času zhlédl utkání ve stolním fotbalu

80

mezi teheránskou střední hotelovkou a telavivským učilištěm mladých elektrikářů třeba nikdo nepořádá soustředění violoncellistů Afghánistánu a USA jenom do rodin (asijského odpisu) tu a tam zamíří střelba natož aby byl v dohlednu nějaký mezinárodní mač vládních poradců ve šprtcu anebo jenom válení sudů na hoře Arafat sorry (ach celkem už zbytečný slovní výplet) A propos jak dopadl ten výlet čtyř palestinských horolezců se čtyřmi izraelskými v roce 2003 do Antarktidy o němž kdysi slyšels… Jak dopadli jejich tažní psi nesežrali je náhodou ti cestovatelé cestou? Asi by San Plesk a Šit a jiné vytíráky zajímalo určitě víc než nějaký sir Winton…

81

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

NĚKTERÉ MÉ NEJSTARŠÍ DIÁKY Marc Chagall ve stáří, aby si neponičil podhoubí vzpomínek, do svého rodného Vitebska se už podívat nechtěl. Já sice bydlím ve Zlíně jenom na vedlejším kopci, než je moje rodná Letná, na Lazech, ale už si nepamatuju, kdy naposledy jsem v té dělnicko‑úřednické kolonce svého mládí byl. Bylo to před deseti lety, kdy jsme s malířem Josefem R. chtěli zdokumentovat všechny bizarní šopky a besídky podpírající, tak po chagallovsku, skoro všechny baťovské čtvrtdomky, půldomky a jednodomky? Až nedávno přišla za mnou jedna dáma, že její manžel o mně pořád všude čte a že by se se mnou zase velice rád sešel. Kde bydlíte? Na Letné. A já jsem jí nedo‑ patřením dal svůj telefon. Ačkoliv jsem věděl, s kým budu mít tu čest, protože člověk se časem zas až tak nemění. Načež mě asi po týdnu prozvonil. Jestli k nim můžu dvanáctého přijít. Nemůžu, dvanáctého se žením. Ale za čtrnáct dní po dvanáctém by to možná šlo. Za čtrnáct dní po dvanáctém že tady nebude – dělá Alsasko‑Lotrinsko; bude na bienále Best of Rieslings. A co další týden? Nemůžu zase já, v Halenách jsou zaječí hody. Kývli jsme si, až mně slíbil, že mi ukáže svou sbírku obrazů. Ale ať přijedu tro‑ lejbusem. Abychom si mohli dát nějaký drink. Novomanželku ať neberu. Až příště. Znalec Letné a  strážce pravdy v  mých knížkách, bývalý sprinter Vaníček, určitě pozná, na které zastávce jsem vystoupil a kudy jsem k svému hostiteli šel: za tamtím keřem mě zvedá do své úrodné náruče paní Javorová, mám tři roky a je to pro mne zážitek, který si pamatuju dodnes, byť se mi už rozplynul do jakých‑ si modrých tvarů a  laskavého tepla. Javorovi se pak odstěhovali do Sezimova Ústí. Na jejich místo se přistěhovali Jelenovi. Paní Jelenová byla u mojí mamin‑ ky vždycky jenom tá, nanejvýš tá fuchtla. Její muž dřel v  dolech na Ostravsku a tá fuchtla s „točavou“ kabelkou a v oranžovém kožichu si to často štrádovala kolem našich oken na trolejbus, na hotel Společenský dům. K ní pak po stejném chodníku často chodívali neznámí, často se rozhlížející muži. Z těch svazků se

82

narodilo něco, co přechovávali v kočáře a oč pečovala především moje spolužač‑ ka Máša Jelenová. Hubená, ustaraná už v  dětství, a  prádlo měli nepěkné, šedi‑ vé, nové skvrny na plínkách překrývaly se s těmi bývalými. Pan Jelen byl vrásčitý čtyřicátník a já ho ještě na jednom diáku vidím, jak nezúčastněně u toho kočáru potahuje z cigarety. Naproti Jelenům bývala vdova Kühnová s třemi dcerami. Prvorozená se pro‑ vdala za brýlatého pana Grocka, který si jako svatební věno přinesl krabici knih. Předsvatební noc ale strávila nevěsta s  obchodním příručím P. v  konzumu na Krátké ve skladu na pytlech mouky. Vdova byla stručně řečeno „hlavazadelzem“ silnější postavy. Když se však vymódila, když si ještě na asfaltce srovnávala suk‑ ni, jestli jí netrčí někde vzadu kombinačka, stručně řečeno mnohé oko ji zpoza záclon v  okolních oknech sledovalo… S  podobnou kráskou jsem ji kdysi viděl U Malotů v „Akvárku“, jak se jim na klínech hnízdí dva mladíci. Strašné hahaha, velikou legraci z toho měli ti drobní mladíci. A ve čtvrtdomku na křižovatce ulic Krátké a Delší, Vaníčku, stará paní Klíčo‑ vá akorát vaří nedělní oběd a tluče smetákem do stropu. A volá nahoru na dce‑ ru, aby už toho souložení nechali, že jí do polívky padá omítka. Kdy jindy než v neděli dopoledne to mohlo být, když v sobotu se ve Svitu ještě pracovalo… Což jsem se určitě dozvěděl u nás doma. Maminka byla švadlena a šila pro ženské z okolí. A já, jelikož jsem měl odmala na některé věci velice růžové ucho – však mě maminka často při zkouškách zaháněla, protože některé zákaznice, když se dostaly do ráže, dovedly o tom vyprávět velice poutavě –, jsem si vždycky našel záminku, abych si vyslechl podstatné: která ženská dává tomu svému jenom po výplatě, anebo jak tá a tá přebrala muže své dceři, nebo jak starý Čáp, co má za manželku tu sušinku, tu vychovatelku ve školní družině, je pořád vylepený v okně a tváře si červení papírem od cikorky a z vlasů že mu ořechový olej jenom teče, a když jdou mladé ženské od Baťů z ranní směny, tak se tam v okně vždyc‑ ky za cosi táhá…

83

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

Ten můj bývalý známý nebydlel ani v jednodomku, ani v půldomku, natož ve čtvrtdomku, ale na parcele za plotem z fialově napuštěných zašpičatělých desek nejmíň sto osmdesát na výšku, a sice ve dvou domech přestavěných ze dvou půl‑ domků. Jeden, jak mně hned u vchodu řekl, pronajímá studentům z UTB, ten, co zdědil po rodičích a v němž měl v dětském pokoji blahé paměti i ateliér. Úde‑ rem dne a hodiny, kdy jsem odešel do důchodu, odešel jsem i z ateliéru a už jsem se ke své výtvarné činnosti nikdy nevrátil. A přitom třeba moje obaly jogurtů, které jsem dělal pro agrokombinát Čubovice, no, co ti budu povídat. Ale teď že už jenom cestuje. Loni dělali s  manželkou Karibik, pak Island, a  před zimou se ještě byli ohřát na francouzské Riviéře. Obul jsem si návleky a řekl jsem mu, že na svůj věk – Kolik ti je? Sedmdesát pět. – vypadá skvěle, žádné břicho. Ještě víc se ve svých bermudách vypjal. Tam bys na plážích s břichem moc neu‑ spěl, a pak – my bohatí jsme chudí. Řekl jsem, že jsem byl předloni v Rus… Každým rokem jsme venku nejmíň třikrát čtyřikrát, máme v zahraničí už spoustu přátel, nedal se vyrušit. Posaď se. Chceš víno, anebo Jeníka Chodce? Zapadl jsem do křesílka. Dobře vychlazenou müllerku z Blatničky rozlil do jemně gravírovaných skleniček, a hned mě zprdl, jakže to držím takový poklad: Sklínku na víno přece držíme třema prsty za stopku! To víš, my z Lazů, zvyklí na hořčičáky, snažil jsem se zakrýt svoji neomalenost a vzal si chlebíček, který měl na sobě vysoko rozkvetlou šunku. A pochopitelně hned mně ukáplo z majonézy na flísku. Utřel jsem se, on dělal, že nevidí, a „šli jsme do těch obrazů“. Většinou adjus‑ tovaných v  těžkých zlacených rámech. Portréty měly krásné pletě, nosní dírky bez polypů. V zimních krajinách se krásně prášil sníh, zadumaná zákoutí lesních tišin rentgenovala kalná slunce, na nočních výjevech se v bažinách mezi divoký‑ mi prasaty válely ještě skrojky měsíčků. V ložnici velikosti hangáru měli kazetový strop, uprostřed krápníky; na jed‑ nom visel křišťálový lustr, který by zabil. Za totáče jsem za něj dal škodovku. Na stol‑ cích svítily staré telefony a na komodě z osmnáctého století poskakovala děvčata

84

v porcelánových spodničkách, shýbajíce se k porcelánovým hlávkám zelí; dámy v  krinolínách necudně ukazovaly pasáčkům kotníky svých nožek a  zajíc, který nesl na zádech v koši veliké vajíčko, měl porcelánové chloupky i na usmívajícím se rozštěpu. Co tomu říkáš? Z dalších exponátů mě zaujalo několik starožitných hodin. Na jednom si mosazná figurka vrtala kolínko. Vždycky když dovrtá, odbije hodina, řekl. Po prohlídce jsme si opět sedli mezi chlebíčky. Chtěl jsem něco ř…, ale dozvěděl jsem se, že vždycky už při snídani pečlivě studuje televizní programy, aby věděl, na kterém kanálu co kvalitního večer dávají. Večer u  nás patří televizi a soboty věnujeme přátelům. Takže kdy zase přijdeš? Příští sobotu od šestnácti hodin by to šlo, ale další víkend jsme na zájezdě v Londýně, takže leda až po dvacátém třetím…, listo‑ val v hlavě zpaměti a velice se divil, že celý podzim asi nebudu mít čas. U dveří jsem si sundal návleky a vypadl do tmy. Poprchalo, naštěstí zastávka trolejbusu byla krytá. A za jednou šopkou, Vaníčku, se na mě díval Nadin nahý prs – a mně je ako‑ rát sedmnáct a Naďa je o dva roky mladší a učí se manipulantkou ve Svitu. Uhříky na nose má zasypané dětským pudrem a toho prsu se bojím dotknout. Ve skalce za cestou, po níž možná přijede trolejbus, můj tatínek akorát vytrhává plevel. Ve skalce, která už neexistuje. Místo ní je tu parkoviště nejmíň pro tři auta. Nad tou skalkou zjara trolejbusy vždycky přibrzďovaly, aby se cestující mohli pokochat. Pan Kratochvíl, řidič trolejbusu, v civilu adventista sedmého dne, býval častým tatínkovým zákazníkem. Za květinky mu dával hrušky. A za kuchyňským oknem přímo naproti Walda Stiksů cosi míchá. Nejspíš to bude štolverk, naše dětská náhrada za bonbóny. Z  mléka, krystalového cukru a  poválečného margarínu, v kapse mně pípl mobil Dobijte si TWIST a pokazde dostanete odmenu Treba za dobiti za 300 Kc budete 4 tydny volat v cele nasi siti od 19 do 7 hodin zdarma Prší čím dál víc, trolejbus nejede, zalézám tedy hlouběji do zastávky; přichá‑ zejí dvě ženy. Deštníky si nechávají otevřené i pod stříškou a mladší té starší říká:

85

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

Teď už je to lepší, co mně Laďa teho robertka předělal na adaptér, ale před tým sem měla děsnú spotřebu batérek, paní Kocveldová… Nic se na té Letné nezměnilo. A s Laďú je to teď lepší aji v posteli než s Milošem. Akorát že on néni úplně zdravý. Toť sme to spolu dělali normálně na lůžku, on na mně ležál a naráz cítím, že mňa cosi tlačí v zádoch. Tak sme sa podívali, a on to byl Laďův zub, on má totiž paradentózu. Trolejbus přijel, dveře zívly, byl skoro prázdný. Ani nevím, proč jsem si stou‑ pl hned za řidiče. Že by ze zvyku z dětství, že vpředu se vždycky dalo něco nové‑ ho uvidět?

86

NEBYLO JAK O ŽNÍCH…

Žně jsem míval rád. Můj archlebovský strýc Pošťák měl sice jen osm a půl měřice polí, ale když nastaly žně, nastal frmol. Z  Héd na Padělky, z  Padělků na Díly, z Dílů na Odměry anebo na Paní louku – a pořád se jezdilo na vysoko nastlaných vozech. A  na žízeň se vždycky vozilo víno s  vodou a  cukrem. Jak jinak na Slo‑ vácku! Takže když se na některém z těch „šmrcků“ končívalo, strýc Pošťák zpravi‑ dla nás opilá děcka kde tu se válející po strnisku posbíral, naložil na fůru a jelo se domů. A horko o žních bývalo tehdy takové, že – jak jsem už kdesi psal – i muchy mívaly zpoždění… Nedávno za podobných žňových vedřin jsem jel do vesnice, která má pří‑ davné jméno Suchá. Těšil jsem se, že v hospodě potkám sedláka s viržinkem, jak mu z krempy u klobouku bude padat zrní do piva. Že se dovím, jak to letos sype nebo kde obilí porostlo tak, že museli snopy vidlemi od země trhat, třeba. Seděl jsem tam v hospodě a pil birela… (Kdybych se mohl vrátit ještě k tomu birelovi, tak na záchodě všude kachle, ručník čerstvý, žádná zeď s pochcaným térem, se smradlavým podkorytem plným „neodtoku“, vzpomínáte?) U vedlej‑ šího stolu klábosili opálení domorodci staršího vydání, pili pivo – a ukazova‑ li si jak malé holky, jakého kdo má símensa či nokyju. Jednomu se smáli, že s takovýma ručiskama přece nemože obsluhovat ani džojstyk! Natož neco iné‑ ho. Byli to chlapi od spojů, měli po práci a byli zaprášení jak nejčerstvější znač‑ ková móda. Poslouchal jsem je, když za mnou přišel jakýsi Laďa s rozpaženýma rukama, na konci jedné pivo, ve druhé ruma. A že abysme si potykali. Proč ne. Byl o něco starší, ale ještě si přidával. A že už má hotový hrob, jenom dopsat odkdy dokdy. Vypadalo to trochu, jako by se do toho zápecí, vlastně záhrobí, už těšil. A taky říkal, že oba jeho rodiče byli komunisté, ale on že komunisty hrozně nenáviděl. Že aji za to štrnáct dní seděl v Hradišti. Degradoval esenbáka. Otrhal mu výložky. Ale tyto dnešní nadávka a nadávka jsou ještě horší!!!

87

pásm

Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Socha dýmu

Socha dýmu

Šel jsem od něho radši pryč. Obec, v níž jsem se procházel, vypadala, jako by ji Mountfield olízl. Nikde žádné sprejerské svinstvo, na orientační tabuli hez‑ ky vyvedeno, kde je jaká kaple, kde pramen kyselky a vpravo že stojí zbrusu nový kostel, jehož základní kámen posvětil sám papež Jan Pavel II. Na obecní vývěs‑ ce zase stálo, že se bude v obci co nevidět konat významná tequilní akce, abych si při ní nezapomněl koupit losy, že moje seňorita může vyhrát kromě krému na ruce ještě erotické prádlo. A panák že bude za 24. A na tom požehnaném koste‑ le oznamovali, že se Ježíš Kristus do mne zamiloval! A že v Žarošicích bude opět Zlatá sobota a po noční mši na té nedělní (v 6.00 hod. ráno) proběhnou opět ranní chvály! Nezapomnět! A odjezd autobusu že je… Prostě obec jak ze škatulky. Totální svoboda vyznání. A  pořád se někomu něco nelíbí, pořád se nadává. Jeden můj příbuzný, zakladatel ó ef v Pardubicích, teď už dokonce vidí úplně rudě. A jiní hnědě. Dokonce tito že by chtěli Systém (jak tento zvláštní pokus o demokracii nazývají) poslat co nejdřív do Paďous. Ne že bych si taky občas nezanadával. Například proti tomu nadávka rada‑ ru, proti partě nadávka, která nám vládne, krajně se mi nelíbí ta protiruská noteč‑ ka, která se teď tady všude pěje, ale radši se krotím. Nechci mezi spílače. Ale ani mezi ty kladné, jestli mně rozumíte. Mezi ty, co ve svatém nadšení spílají zase nám do levounů, pacifistů či slavjanofilů… Protože jaké já mám vlastně vzdělání? Jak můžu já ze zlínské Lesní čtvrti dohlídnout na prsty těm, co mají ty IA prověr‑ ky, aby dohlídli na všechny ty dodatky k smluvním dodatkům… Jak můžu z Lesní čtvrti ovlivnit, ano, ovlivnit tu vševládnou a všeovládající lidskou stupiditu spo‑ léhající na to, že násilí něco zmůže. To násilí, které je nám už po staletí plat prd‑ né, jak říkáme zpravidla my, kterým je po šedesátce… A navíc, vždyť já jsem už vlastně out. Vždyť já skoro každé ráno vyfasuju sedmnáctiměsíčního vnuka a ces‑ tou do lesa poslouchám, jak mně v nošce za krkem ťuťá a ňuňá, jak se mu v těch prvních závitcích rodí řeč. Včera dokonce řekl první velice holou větu: čiči pa (v lehkém překladu: kočka zdrhla). Ano, každé literární začátky jsou těžké. Ale

88

i  konce, jak vidno? Vyfasuju a  jdu. A  někdy se připojí i  ten starší, patnáctiletý. A tuhle ten starší vnuk udělal na jedné lesní stezce nohou tak, jako by do něče‑ ho škaredého stoupl, a ještě s ní jaksi vykloubeně zašmejdil. Povídám, co děláš?, a on, že tam byl přece otisk pneumatiky! A on (jak už jsem kdesi psal, je teď hroz‑ ně zelený), že tu hnusnou stopu přece musel vyrušit!!! A taky začal velice nadávat na jednoho brankáře, co teď chytá za Chelseu, že bere za takové nadávka tak straš‑ né peníze, zatímco v Africe každé 4 vteřiny umře děcko hlady!!! Říkal jsem mu, nadáváš jak ten náš příbuzný, zakladatel ó ef v Pardubicích, nadáváš jak komunisté, jak ten Laďa. „Co je na tom komunistického?“ řekl mi. „Dědo, neurážej! Když takové peníze bere miliardář Kellner, který pro lidi aspoň něco pořádného dělá, tak mi to nevadí. Ale za takové – a nadávka?!“ „Jó, hochu,“ řekl jsem, a na víc jsem se nezmohl. „Jó, hochu, zeptej se mě radši, proč jsem jel včera v tom vedru do té obce s přídavným jménem Suchá.“ „Pročs tam teda jel?“ „No protože tam jakási ital‑ ská firma skupovala pole po našich předcích a peníze dávali na ruku. A už se mě radši na nic neptej.“

89

studi

studi Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku Dana Dvořáčková (roz. Malá) Narozena roku 1972. Působí v Historickém ústavu Akademie věd ČR, věnuje se převážně dějinám 13. století, panovnickému dvoru ve středověku a dvorské‑rytířské kultuře. Vede Výzkumné centrum Dvory a rezidence ve středověku.

90

Bože, ty mi rozum přej, poté zde o něm povím děj, ať jeho život i konání tu zazní v jednom podání. Vždyť jeho zemi líčí cele, již psaní bratra kazatele, kde legenda zní, vyprávění, což půjčili si, bez prodlení, když mistr Jindřich Ital pověst pro mě chystal.

80

85

(Ukázka pochází z připravovaného autorčina překladu, který vyjde v nakladatelství Argo.)

Veršované vyprávění o  slovanském knížeti Vilémovi (Wilhelm von Wenden), sepsané ve středohornoněmčině konce 13. století v českých zemích, patří k nej‑ výraznějším dílům německé epiky, která vznikala z  podpory posledních pře‑ myslovských panovníků. Konkrétně z  podpory pražského dvora za vlády krále Václava II. (1278 – 1305). Dílo je přístupné ve dvou vydáních; nejprve z roku 1876 (Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von Wenden, ed. Wendelin Toischer), které obsa‑ huje pouze rukopis H, a poté z roku 1957 (Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von Wenden, ed. Hans‑Fridrich Rosenfeld). Druhé vydání zpřístupňuje oba docho‑ vané rukopisy H a D. Mecenát tohoto panovníka a také již jeho otce Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) motivoval tvorbu epických a lyrických děl, již obdobným způsobem začala na sklonku 13. století zadávat a  podporovat domácí šlechta. Ke dvoru Přemysla Otakara II. se hlásí nejprve dílo o Vilému Oranžském (zvané také Arabel) od Ulricha von dem Türlin (asi z  poloviny šedesátých let 13. sto‑ letí) a  posléze rozsáhlé dílo od Ulricha von Etzenbach s  názvem Alexandreida, které obsahuje 28 000 veršů. Dílo započaté nejspíše v sedmdesátých letech bylo dokončeno až za vlády Václava II., jemuž je poslední část dedikována. Rukopis zpřístupnil Wendelin Toischer v roce 1888. Týž středověký poeta sepsal posléze pro Václava II. epické líčení o  Vilémovi (Wilhelm von Wenden), které obsahuje 8  357 veršů, známých ze dvou již citovaných rukopisů. Po vzoru této tvorby vznikala díla, která iniciovala zmíněná šlechtická nobilita země, například Tri‑ stan od Henricha z Freiberku, věnovaný Rajmundovi z Lichtenburka (ed. Alois Bernt, Hildesheim–New York 1978), či oslavná epická báseň Rytířská jízda Jana z  Michalovic rovněž od Henricha z  Freiberku (překlad Mariel Ryantová, Praha 2005). Všechna uvedená díla patří k významné literární tvorbě v českých zemích a k výjimečným literárně‑historickým památkám a pramenům. Tato tvorba ovliv‑ nila domácí písemnou kulturu a  pozdější staročeskou literární tvorbu v  násle‑ dujícím 14. století. Tehdy vznikla například staročeská veršovaná Alexandreida (Alexandreida. Památky staré literatury české, ed. Václav Vážný, Praha 1963) nebo

91

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

mladší staročeské vyprávění o Tristramovi a Izaldě (Tristram a Izalda, ed. Zdeňka Tichá, Praha 1980). Dobový literárně‑rytířský žánr však pronikal na naše území nejprve v podo‑ bě oslavných básní s vazbou na mecenáše a tím epická díla v zásadě předcházel. Básnické skladby tak hlavně zviditelňovaly donátorovy politické nebo válečné úspěchy nebo jeho štědrost. K nejstarším památkám v tomto směru a nejstarším vůbec, jež se pro české země zachovaly, počítáme skladby ze dvora Václava I. od Reimara von Zweter. Ten na pražském dvoře působil asi v letech 1237 – 1241. Před příchodem do Čech tvořil v Rakousku a současně pobyl i na dvoře císaře Frid‑ richa II. (1211 – 1250). Za vlády Václavova syna Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) známe básníka Sigehera (mezi padesátými a sedmdesátými lety) a potom Fridri‑ cha von Sonnenburg. Druhý jmenovaný provázel krále patrně i při vojenských taženích, pokud tak můžeme soudit z básně, v níž oslavuje nevšední tažení krá‑ le proti Uhrům. Text je zpřístupněn v knize Moravo, Čechy, radujte se! (kolektiv autorů, Praha 1998, báseň č. 52) v překladu Antonína Hartla. S vládou Václava II. dostoupilo jazykově německé literární umění svého vrcholu. Prosadila se refle‑ xivní lyrika s učenými prvky a hlavně tzv. minnesang – milostná píseň, ve které byli hlavními postavami rytíř a jeho paní. Za předního představitele této tvorby se považuje Heinrich von Meißen, zvaný Frauenlob (†1318), působící snad rov‑ něž v blízkosti krále Václava II. Vrchol rozkvětu lyriky na přemyslovském dvoře přibližují nadto tři milostné básně/písně Václava II., který se zařadil mezi tvůr‑ ce tzv. pozdního minnesangu. Dvě verze překladu těchto básní, od Petra Kopty a od Sylvie Stanovské, obsahuje opět kniha Moravo, Čechy, radujte se! (s. 21 – 33 a s. 163 – 183). Na pražském dvoře působil ještě přímo doložený Heinrich Klausner, z  jehož produkce se zachovala mariánská legenda, která ale patří k  epickému žánru. Epická díla, vedle písňové lyriky, pak představují literární trend šířený dvor‑ skou‑rytířskou ideou z  anglofrancouzského prostředí, přes německy mluvící

92

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

země až k nám, kde se užívalo v běžném jazyce jak češtiny, tak během 13. století postupně i němčiny. Německý jazyk totiž s módní rytířskou kulturou prostoupil dvorské kruhy a část nobility právě ve 13. věku. Zde se prosazoval nejen vznikem děl, ale primárně sňatky, které Přemyslovci uzavírali s dívkami z německých, či ještě více z rakouských zemí, a podobně činili i někteří muži z řad domácí šlech‑ ty. S tím se nutně nabízí dvojjazyčnost takových rodin, které pak zároveň mohly obdobným dílům naslouchat.1 K recipování německé jazykové tvorby však docházelo postupně, což ukazu‑ je samotná produkce. Na dvoře Václava I. totiž básník Reimar von Zweter v jed‑ né skladbě, v překladu Petra Kopty, (Moravo, Čechy, radujte se!, s. 35, báseň č. 150) říká, že jeho verše obstojí, až když je schválí král (druhá strofa): „Král, země – dobré obojí. Jen jedno mrzí mě: mé verše obstojí, až když je schválí král. Pak teprv zem též tleská.“ Uvedené může naznačovat, že tvorba skutečně nebyla ještě tolik rozšíře‑ na a že ještě nebylo běžné hostit básníka/tvůrce ve svém obydlí či na dvoře, jak vykládá komentář Václava Boka v publikaci Moravo, Čechy, radujte se! (s. 25). Na druhou stranu si však těžko myslet, že by na kterémkoli dvoře obstály jiné verše než takové, které schválil panovník. Nicméně skutečně k rozvoji dvorsko‑rytíř‑ ské literatury dochází u nás výrazně až na dvoře Přemysla Otakara II. a jeho syna

1

Z řad domácí nobility (z doby Přemysla Otakara II.) to byla například z rakouské šlechty Marie z Hardeggu, manželka Oldřicha z Hradce a matka Oldřicha II. z Hradce. Rodová spojení do rakouských zemí navázal Vok z Rožmberka, jehož chotí se stala Hedvika ze Schauenberka, nebo Čéč z Budějovic s Giselou, dcerou Hartmanna z Kuenringu. Bylo by zajímavé doložit význam při rozšiřování módní rytířské ideje i u královny Kunhuty Štaufské, manželky krále Václava I., jež ale přišla na pražský dvůr už v dětském věku (mezi lety 1207 – 1211), což tuto hypotézu limituje.

93

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Václava II. Se závěrem 13. století pak i ve šlechtickém prostředí. Navíc tvorba na dvoře Václava II. rozmnožila vznik dalších básní tzv. pozdního minnesangu, milostné písně, na níž měl podíl sám král. Václavovi II. jsou totiž připisovány tři skladby, jež společně najdeme v písňovém rukopisu zvaném Codex Manesse. Sou‑ bor, který obsahuje starší díla, byl sestaven přibližně ve třicátých letech 14. století, a navíc ho provází snad ještě proslulejší obrazová výbava (http://digi.ub.uni‑hei‑ delberg.de/diglit/cpg848). Dvě první básně krále Václava II. pojednávají o nedo‑ stižné lásce muže/rytíře k vyvolené a třetí je typem tak zvaného svítáníčka (alby). V rámci epiky se pak Václav projevil jako podporovatel (dílo Wilhelm von Wenden), ostatně obdobně jako již dříve jeho otec, a oba panovníci v ní také vystu‑ pují. Objevují se buď na pozadí příběhu jmenovitě coby mecenáši (Václav II.), nebo nepřímo, jen v řeči symbolů (Přemysl Otakar II. i Václav II.), kdy jde o zjev‑ nou oslavu vládce. Ulrich von Etzenbach totiž ve svém starším, rozsáhlém díle Alexandreida panovníka nepřímo oslavuje jako vojevůdce, dobyvatele a váleční‑ ka, přestože hlavním hrdinou je Alexandr. Toto dílo je dodnes přístupné pou‑ ze v německém vydání z konce 19. století. Epos básník dokončil za Václava II., na jehož dvoře složil v první polovině devadesátých let druhé líčení – Wilhelm von Wenden. Zde v roli ideálního vládce a rytíře poznáváme, jak již bylo uvedeno, Václava II., a navíc je tu v úloze ideální panovnice vyobrazena také Václavova prv‑ ní manželka, královna Guta Habsburská (†1297). Příběh o  činech slovanského knížete Viléma je přístupný zatím rovněž pouze v jazyce svého vzniku. V epickém vyprávění o Vilémovi zpracoval autor zcela jinou látku, než kte‑ rou se zabýval v Alexandreidě. Odborná literatura si však s podnětem ke vzniku legendizujícího líčení, a tedy s původem díla příliš rady nevěděla. Téma příbě‑ hu o  slovanském knížeti nenavazuje totiž nijak výrazně na literární díla do té doby známá ani nerozpracovává starší epický příběh či námět, byť hrdinova ces‑ ta za vírou nebyla novým tématem. Zde však ojediněle heroizuje původního slo‑ vanského vládce, jako panovníka, rytíře, poutníka a bojovníka proti Saracénům.

94

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Z německých badatelů se například Hans‑Joachim Behr domníval, že dílo mělo podpořit územní expanzi Václava II. do slezských zemí na počátku devadesátých let 13. století, nebo podle Achima Massera chtěl Václav II. obnovit svůj zájem o Korutany a Kraňsko, jimž vládl dříve jeho otec. Přímý děj příběhu nás však pri‑ márně seznamuje s knížetem Vilémem z rodu Parritů, který se poté, co zemřel jeho otec, ujímá vlády. Zároveň usiluje o naplnění sňatku, jenž byl dojednán již za Vilémova dětství.

(Ukázky pocházejí z připravovaného autorčina překladu, který vyjde v naklada‑ telství Argo.) Pán opustil zemi, Slovany,2) nad jiné vládce vážený, vládl v čase pohanském a teď v kraji slovanském žal bolest nese, lid plní. Ten dobrý pohan, líčí oni, nám zde syna nechává, jméno Vilém nosívá a věku dvanácti jar zářný je jinoch stár.

2

105

110

Děj vlastního příběhu začíná od verše 103, neboť na úvod (1 – 102) najdeme prolog, kam vložil autor modlitbu za sebe a zdar svého díla, přičemž se obrací k Bohu a Svaté Trojici a žádá o podporu. Současně hned v úvodních čtyřech verších prohlašuje, že kniha bude šířit ideu křesťanství. Prolog, v. 1 – 102, obsahuje pouze rukopis D, a tedy pouze vydání Hanse‑Friedricha Rosenfelda z roku 1957.

95

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

V tom roce zná již osiření,3) teď má nabýt i postavení, díky otci pannu vzít, stejně starou ženu mít.4) Pak úžas vzejde ze ctností, též krásná slova, co spustí! My víc si o všem povíme, spolu se nové dozvíme, ten rok se chválou naplní, hned vyšší získá uznání. Pohan naplněn ctností, utichl a tu s důstojností slavně jej pochovají aktem, jejž uchystají a chtějí muži šlechetní, ti věrní rádci jeho dní. Radit chtějí, dál předávat, stejně Vilému přispívat, nejvýš hodnost ocenit, řádně a věrně naplnit.

3

4

115

120

125

130

U dvanáctého roku věku, kdy se Vilém ujímá vlády po smrti otce, lze poukázat na srovnání s historickými událostmi ze života krále Václava II., na jehož dvoře epický příběh vznikal; panovník je i v díle opakovaně zmiňován. Václav II. přišel o královského otce v sedmi letech, když Přemysl Otakar padl v bitvě na Moravském poli roku 1278. Vlády se však Václav ujal až ve dvanácti letech, když se vrátil do Čech z pobytu v Braniborsku na dvoře svého poručníka a bratrance Oty V. Dlouhého. Návrat od askánských příbuzných se uskutečnil roku 1283 a mladý panovník se v dědičné zemi ujal (postupně) vlády. První manželka krále Václava II. Guta Habsburská byla rovněž stejně stará jako její manžel.

96

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Pán, rytíř i panoš smělý dle práva se řadit měli, věrně službu nést. Dítě touží vést, při obřadu důstojně, v úctě tradic vzájemně, vše téhož roku tu předat. Sám Vilém touží se vydat, z cenných porad se poučit, svou čest a cenu zúročit. Přál si za píle a námahy dojít jen dobra a odvahy; řádně výchovu propojit, výš od věku dětství jít. Dálo se, řeknu vám blíže, žádal si rádce pán, kníže, radit měli povinně, rady dávat oddaně, tedy jak dívku přivést do země a jak ji uvést. Nato ty pány zkušené, znalé, jen dobře učené do síly moudré spojil, s tím tchánu psaní strojil. Vše zaslal pro přátelství, ctil lásku, tam přeci tkví. Dříve se zasnoubit dal, jak si otec, pán vyžádal,

135

140

145

150

155

160

97

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

a písař, což kázal Vilém, vše psal na listu bílém, a vzkázal tchánovi tím:5) „Sám vaše konání ctím, též vaši přízeň tu sklízím, 165 také vám sebe nabízím. Žít chci ku vaší poctě, váš um chci výšit v úctě. Mne vaše čest přec do různice vnesla za otce, mého předchůdce, 170 na vaši dceru pamatuji, vždyť získala mě a já ji. Tím vaše děti zjevně oba jsme takto pevně. Já utíkal se k vaší záštitě, 175 což péče vaše líčí bohatě, i otci dostát toužím rád, více mně dal cenných rad, pro dítě v pomoc dané. Napiš mi, moudrý pane, 180 kdy voj mám proto sestavit a jí se bohatě představit. Já v té libé činnosti sám se toužím povznésti, jak měl bych i rád ukázal.“ 185

5

Verše 163 – 186 jsou zachované v rukopise D.

98

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Až jednou tchán odepsal.6) Vilém s péčí příkladně jízdu chystal nákladně. Muže ze svého území hned obeslal psaními, ať je každý předveden, až na cestu padne den. Když Vilémovi od tchána již panna byla vyslána, tu vedl ji on nákladně do země své slavnostně, za reje i polního ležení. Tam stany v přepychu zdobení stály pro hody a jednání, jen tak ta záře nezplaní, neb slova by ji nechválila, v cizině nic o ní nelíčila. Vždyť ústa znají i zlostná slova, dnes ale čeká zástup sláva.

6

190

195

200

Stylizovaný dopis upomíná na to, že i Václav II. žádal svého tchána o nevěstu, s níž uzavřel dětský sňatek poté, co padl v bitvě s tchánem jeho otec. Ostatně také otec Václava II., Přemysl Otakar II., předjednal spojení s dcerou Rudolfa I. Habsburského roku 1276, když před ním jakožto římským králem poklekl v ležení u Vídně. Zde přijal zemi v léno a dočasně trval smír mezi oběma stranami, než došlo k bitvě na Moravském poli. Václav II. však dosáhl vyslání manželky do Čech až později, přestože oba (dětští manželé z roku 1279) naplnili sňatek fyzicky v roce 1285 v Chebu. Římský král Rudolf I. vyslal do Čech dceru natrvalo až o dvě léta později, přesněji roku 1287, srov. Dana DVOŘÁČKOVÁ‑MALÁ, Královský dvůr Václava II., České Budějovice 2011, s. 51 – 53.

99

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Voj ovšem nebude krásnější než nyní zde ženy přišedší, než s nimi ta panna rozkošná, již vede družina početná. Tam oči vše zdraví hravě a rty sladí červenavě, až muž touží v radosti po lásce i možnosti. Mne ústa kdyby prosila, však by mne touha tížila, mně pozdrav zde věnovaný měnil bych za vzájemný, vydal chvíle radosti, vzal si, líbal rudé rty. Vilém těšil se, co o tom vím z panny překrásné, tu povím, že ta, ještě dívka malá, již cele se krásná zdála. Dnes jede v jízdě panna, dnes čeká přijetí ona od jasných pohanů, té záře našich dnů. Jak takové skutky vykonat, jak přijetí důstojně začínat víc dalo by se povědět ale, pán konal, my slyšme dále. Nadto se přeci shodneme, jízdy si nejvíc ceníme,

100

205

210

215

220

225

230

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

pro ni se rytíři ozdobí, odvahu prokáží, znásobí, neb v ní je míra nejvyšší, ten je jí pln, ten plnější. Neb jedou‑li ve voji ladně, jsou hned vidět lépe a řádně. Vilém, jinoch smělý, kolbu a náklad celý chystal i sezení odvážně (činil chytře, bez bázně a vše se mistrně vyvedlo), víc pánů k sobě zasedlo, kněžny a knížata, hraběnky i hrabata. Všem podle postavení, tak určil posezení pod závěsy, jež zde tak bohatě visely pod střechou upnutě, na každém konci pevně, tam táhly se uvnitř i zevně. Kníže byl mála zde dalek. U stanů zavelel maršálek pro pány místo, jak se mělo, jak komu řádně náleželo. Nasytili je pitím i krmí, což sluhové zruční umí, neb jsou znalí sklepmistři v úřadu činní a též bystří,

235

240

245

250

255

260

101

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

že soudek ceněný nejeden je rázem vypitý i vyjeden. Jedli na stříbře, na zlatě, tak přál hostitel, bohatě. Tóny vesele zazněly, hudba se nesla do polí, pak turnaj i tance jemné a kol věnce květů umné, ústa pod nimi červeně 7) září ozdobně, líbezně, jako růže, jež zaplane, náhle, kdy květu dosáhne.

265

270

Když Vilém získá konečně dívku za ženu, poznává během dvorských slavností vyprávění poutníků, které dříve nikdy neviděl. Jejich líčení o Kristovi jej natolik osloví a jméno Kristus tak silně zasáhne, že se rozhodne opustit světskou moc. Vydává se hledat země spojené s Kristem, přičemž touží poznat křesťanskou víru. Zde je důstojný panovník a jeho oddaný komorník, jenž slibuje, že nařízení nevyzradí za naplnění, stranit se bude rovněž lži, vždyť by přišel tak o kůži a smrt by byla v dosahu.

7

595

Verše 269 – 293 se nacházejí pouze v rukopise D.

102

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Jak sluha vydal přísahu, kníže pravil hned, konej tajně, a teď zde o věci další slova již nechci slyšet znova. Dál řekl: „Ty na to dbej, vše nejlépe vykonej. Teď povím ti, co uděláš, mně šedý šat i boty dáš, ten, co mají venkovani, mně, příteli, bez váhání, hůl vezmi mně i čapku tam, však potěchu si nechystám! Až oděv a boty dostaneš a k tomu zbylé nalezneš, vše mně tajně přines! Ke mně, říkám, dones. Jestli učiníš, jak povídám, tobě lásku, náklonnost dám. Za to, co dík tobě mám, tebe strádat nenechám!“

600

605

610

615

Rozhodne se odejít tajně. Jeho choť ale záhy objeví poutnický šat, skrytý pod ložem. Nejprve se snaží Viléma od odloučení zrazovat, nakonec se ale rozhodne odejít spolu s ním. Zde kněžna jasná stejně, ta potom touží svorně.

103

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Bez lehkomyslnosti zde ryzí srdce hostí, dobrotou naplněná i pokorou opředená, ženství ví, jak má pozdvihnout. Touží ctnostmi pobídnout u pána větší smělosti, a neztratit na své cti, ze svojí cesty víc nesejít. V srdci radu mínila vzít, přála si pozemský zisk, za noci tam, kde ji tisk drahý muž láskyplně. Sama pak vévodkyně pažemi pána vábíc za moci lásky tím víc jej na ňadra svá přivíjí. Ústa drobná tak rozvíjí, jak růže rudá, vášnivá, že k políbení vyzývá. Nato ptala se pozorně: „Srdce milé, teď ty mně pověz, jak o celé věci víš, k čemu ten šat a co ta skrýš, hůl, čapka, mošna, botů pár, to komu patří, je to dar? Vše pod ložem máme a jen stěží nepřiznáme.“

104

890

895

900

905

910

915

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

„Každému,“ pravil na to, „před žerty je vše skryto,“ a celým tělem, jak to řekl, k milé ženě se přimkl. Žal by v srdci musel mít pán teď, kdyby měla jít, on mínil, že jej přelstila, ale stalo se, že prosila, ať hned všechno vyjeví. Že to ztíží, však on ví, přál si mlčet raději. Ona v slzách a v naději jej líbala, ale pán ctil skutek: „Radost nevzejde, jen smutek, proto, že se toužím vydat v dál, pro to, co jsem skryl, uschoval.“ Zas slova se jí mísí v pláči, zas derou se vzlyky řečí, i přísahu nabízet zkusí, cožpak do smrti musí prožívat soužení? Oba stojí zmučení, každý s bolestí, raněn, také pán, takto poctěn, jehož chtěla zarazit, pláčem zdržet, uprosit. Já přesto povím více, pláč tížil toho vládce,

920

925

930

935

940

105

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

i on byl srdcem pobízen a též je žalem zasažen, proto konal, jak muž koná, když tím láska nesnáz pozná, když vnese utrpení a vše v touhu změní. Náhle Vilém pověděl, snad že víru v sobě měl: „Ach, sladká paní, nač, nech už všechen pláč, jasný obraz tu sleduji, tobě se přec vzdaluji.“ „Na mne však dbej i na zdraví, co stane se,“ zas praví. „Ano, má paní,“ odvětil, též sám sliby v lásce ctil, otočil se a v přemáhání vydal se k jasné paní, dal poté ženě líbezné, co i jemu bylo milené. Ale přál si, aby přeci vše tajila v té věci, ani o smutku nic neříkala, dál veselá zůstávala mezi služebnictvem svým.

945

950

955

960

965

V průběhu cesty, na kterou se poté oba tajně vydávají, porodí Vilémova choť dva syny, dvojčata. Kníže však dává děti tajně na vychování do jiné rodiny a kněžna je

106

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

zpravena o jejich úmrtí. Vilém nakonec odchází sám a jeho žena zůstane v zemi, kde porodila syny. Zde se postupně stane vládkyní. Naproti tomu synové, kteří zatím vyrostli mimo rodinu, se snaží vypátrat svůj původ, přičemž se stávají dokonce loupežníky. Panovnice (jejich nic netušící matka) je nemůže přemoci. Složitou situaci vyřeší teprve příchod Viléma, který se navrací po čtyřiadvaceti letech jako neznámý poutník. Dostane se do blízkosti své ženy, vypráví jí o křes‑ ťanství a postupně se dává poznat. Děj vrcholí shledáním obou manželů a tím, že Vilém nakonec potlačí konání synů a přivede je k matce. V závěru se všichni shle‑ dají jako rodina. Příběh se uzavírá, když Vilém přináší do země své ženy křesťan‑ skou víru. Kníže Vilém ji rovněž rozšíří i do původní, zděděné země. Na závěr odchází spolu s chotí do kláštera. Moc a vládu předává potomkům. Veršované dílo Wilhelm von Wenden jako epické vyprávění sdružuje prvky dvor‑ ského románu, hrdinného eposu a legendizující motivy panovníkovy poutnické cesty, včetně činnosti spojené se šířením víry. Všechny tři trendy se v  díle vzá‑ jemně prolínají, ale v hodnocení badatelů převažují různá stanoviska. Dílo navíc zcela vědomě reflektuje i dobové události (historické souvislosti) ze života krále Václava II., které zjevně posloužily i jako námět zápletky děje. Je to například již zmiňovaná ztráta otce u dvanáctiletého Viléma, což koresponduje s tím, že Vác‑ lav II. ztratil v sedmi letech otce (Přemysl Otakara II. padl v bitvě na Moravském poli) a  ještě coby nezletilý se ve dvanácti letech stává vládcem dědičné země. Rovněž Václav II. usiloval o nevěstu z dětství, neboť její vyslání na pražský dvůr trvalo tchánovi, římskému králi Rudolfu I. Habsburskému (1273 – 1291), několik let. Nebo právě tato choť Václava II., Guta Habsburská, porodila dvojčata, ovšem dívku a  chlapce. V  díle je rovněž zachytitelná reflexe dvorské každodennosti, například při ceremoniálu dvorských slavností, ať už se jedná o obsluhu při hos‑ tinách nebo turnajovou zábavu, či popisy hudebních nástrojů, látek nebo správy země s  odpovídajícími hodnostáři. Poslední zmiňované ovšem literární věda

107

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

vnímá obvykle jako topos či klišé, které má být trvale přítomno v líčení dvorských příběhů. Z  hlediska historické vědy je to však pohled namnoze jednostranný. V rámci dobového kontextu, v němž autor dílo složil, se totiž jednalo o prvky, které tvořily ceremoniální (v postupném rozvoji) a zvykové chování dvorské spo‑ lečnosti. Kdyby naopak nebyly v rámci „scénáře“ slavností či dvorského chování naplňovány tyto prvky (například hostina, turnaj, tanec), nebyl by vládce sto‑ jící v čele dvora hodnocen jako dobrý (správně jednající) a štědrý panovník, což jsou hlavní atributy ideálního vladaře. Chování správného a štědrého vládce bylo totiž velmi často a pečlivě sledováno kronikami či jinou dobovou písemnou pro‑ dukcí, a to právě jako jeden z požadavků na chování vládce a dvora. To, co tedy může být viděno jako topoi v literatuře, má naopak v rámci mentality středověké společnosti zcela reálný základ v jejím chování, respektive v takovém, jaké bylo vyžadováno a  uplatňováno na dvoře/ve dvorské společnosti a  nutně nemohlo chybět ani v této písemné produkci. Z toho vyplývá, že angažovaná literární díla dvorské produkce – psaná pro mecenáše – je nutno vnímat i v širším historickém kontextu, kde sledujeme jednání lidí ve smyslu dějin mentalit a sociálního cho‑ vání společenství, jež žije v určitém systému a přijímá jeho pravidla. Nejde však pouze o to, že se bude hledat obraz historických událostí v díle, jak to více méně činili Behr nebo Masser. Jde naopak o celý literárněhistorický a historický kon‑ text, v němž dané dílo vzniklo. V našem prostředí navíc v souvislosti s jazykově jinými písemnými díly a důslednějším zohledněním motivací jejich vzniku. Dodejme, že nezodpovězená otázka příčiny sepsání „Viléma ze země Slova‑ nů“ nemusí být až takovou neznámou. Tematickou látku příběhu totiž započal Ulrich, jak bylo ukázáno úryvkem překladu v  úvodu, na podnět mistra Jindři‑ cha de Walch, tedy Jindřicha Itala. To je původní historická postava, nikoliv jen jeden z „literárních“ hrdinů díla, a básník se k němu odvolává jako ke zprostřed‑ kovateli snad předlohy, jednoznačně však námětu. Konkrétně se jedná o Jindři‑ cha z Isernie, který bývá ztotožňován (spíše starším bádáním) ještě s královským

108

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

notářem Jindřichem, plebánem z  Garsu. Historikové ostatně dodnes diskutu‑ jí, zda se jedná o jednoho, či o dva vzdělané muže. Nicméně Jindřich Iserňan je znám latinskou písemnou činností v okruhu pražského dvora a jsou mu připiso‑ vány četné formulářové listy (pomocné kancelářské koncepty pro psaní listin), které vynikají umnou stylizací, a  Jindřich je považován za propagátora tohoto stylu, tak zvané ars dictandi. Další badatelská otázka pro historiky, která je stále otevřená, je význam Jindřichových listů v okruhu pražského dvora. Víme totiž pouze částečně, že se jednalo více o  stylistická cvičení pro výukové účely než o přímé kancelářské koncepty. To znamená, že se převážně jedná o cvičení, která s obsahem reálných listin a faktických událostí nemají mnoho společného, nic‑ méně na některé dobové události mohou reagovat a zjevně i reagují, obdobně jako některé literární památky. Iserňanovi je totiž v  této souvislosti připisová‑ no, že vedl písařskou školu při Vyšehradské kapitule právě v  době, kdy přišel do Prahy a věnoval se zde ars dictandi. Z této činnosti pochází řada listů, v nichž se Jindřich vyjadřuje o své osobě, o snaze prosadit se u dvora, v kanceláři, nebo takových, kterými si chtěl vydobýt přízeň vlivných lidí ze dvora či královské rodi‑ ny. Vedle toho je autorem listu, jejž nazýváme a chápeme až jako „manifest pol‑ ským knížatům“. List vznikl v době, kdy král Přemysl Otakar II. hledal spojence proti římskému králi, tedy v době (1276 – 1278) před bitvou na Moravském poli (26. srpna 1278). Právě tento list, jenž apeluje na slovanskou příbuznost v zájmu spojenectví před bitvou s Teutony (proti českému králi se hotovil k boji panov‑ ník Svaté říše římské Rudolf I. Habsburský), může být klíčem k odhalení tématu epické látky obsažené v díle Wilhelm von Wenden. Dílo totiž vzniká v době, kdy se obnovuje moc mladého českého krále, syna slavného Přemysla Otakara II., tedy Václava II. Autor, který složil nejprve Alexandreidu, nyní opět oslavuje krále a královský dům přemyslovského panovníka, a koncept oslavy slovanského vlád‑ ce je rozpracováván právě v epickém příběhu o Vilémovi. Klíčové je zde právě to, že látku pro vyprávění o slovanském knížeti zprostředkoval Ulrichovi Jindřich

109

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Iserňan, muž, který s ideou slovanských knížat pracuje v onom „manifestu“. List tedy i  přes všechny problematické souvislosti s  typem písemnosti jako takové jednoznačně ukazuje přinejmenším na to, jaká nálada panovala v okolí králov‑ ské kanceláře či královského dvora před bitvou v srpnu 1278. Nemělo by rovněž zapadnout, že Jindřich z Isernie kromě toho reagoval ve svých spisech i na jiné politické události ze života Přemysla Otakara II. Psal konkrétně o králově taže‑ ní proti Uhrům na počátku sedmdesátých let, které oslavuje v básni již zmíněný poeta Fridrich von Sonnenburg. Iserňan rovněž v jednom z latinských listů toto královo tažení rozebírá, popisuje a oslavně hodnotí. Veršovaný epický příběh o  knížeti Vilémovi tak nabízí celou řadu stá‑ le živých a otevřených zájmových oblastí, kde, počínaje nevšedním čtenářským zážitkem (mimo jiné i proto, že se nejedná o tradiční dvorský román například artušovské epiky), zůstává prostor pro studium povahy literárně‑historické, filo‑ logické, a v neposlední řadě i coby historikovy pramenné materie. Konečně, a to v nemenší míře, i překladatelova zájmu, jenž by tato díla zpřístupnil či otevřel další diskuzi o teorii překladu. Tedy ve smyslu překladu buď v uměleckém poje‑ tí literárního díla, nebo v  doslovném, nerýmovaném překladu zpřístupněném jak v jazyce originálu, tak v jazyce překladu, který se dotýká podoby kritické pra‑ menné edice. To souvisí také s problematikou (ne)vytváření nových kritických edic těchto středohornoněmeckých děl, které by zohlednily i stáří dochovaných rukopisů či mladších opisů. Unikátní, jazykově německá domácí tvorba 13. stole‑ tí nebývá však obvykle středem zájmu našich historiků ani literárních historiků, a přílišná snaha o její zpřístupnění čtenářům nepanuje ani mezi germanisty. Vše je tak možné číst, až na výjimky, pouze v německých vydáních. Snaha o přeložení nebo zpracování a využití těchto děl v historickém a historicko‑literárním kon‑ textu není nijak výrazná. Pouze epická báseň Rytířská jízda Jana z Michalovic vyšla v doslovném překladu historičky Marie Ryantové (Heinrich von Freiberg, Rytíř‑ ská jízda Jana z Michalovic, Praha 2005). Práce je vybavena předmluvou germanisty

110

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Václava Boka a obsahuje historicko‑filologický komentář autorky překladu, Vác‑ lava Boka a Leonida Křížka. Stav z(ne)přístupnění děl je tak i nadále setrvalý, a to i přesto, že na přelomu 13. a 14. století se na našem území tvořilo hned ve třech jazycích; latinském, německém, a o slovo se postupně hlásila i první staročeská díla. Latinská tvorba a staročeské literární památky jsou naopak v zájmu badatelů trvale, snad i pro snazší(?) jazykovou dostupnost, nebo lépe, pro jejich tradiční využívání jako pramenné materie. A  přitom výrazným příkladem vlivu němec‑ ké produkce na domácí tvorbu v českém jazyce je již zmíněná staročeská veršo‑ vaná Alexandreida (nejstarší rukopisné zlomky jsou datovány k roku 1305), která dokládá zájem o tuto látku ve vyšší společnosti. Na naznačenou situaci ostatně upozornil částečně již v roce 1996 germani‑ sta a překladatel Jindřich Pokorný článkem v časopise Střední Evropa (Střední Evropa 46/4, 1995, s. 66 – 82). Dodejme však, že bez vzájemné spolupráce histo‑ riků, germanistů, bohemistů a klasických filologů, která z jeho názorů neplyne, tedy bez nutné mezioborové spolupráce, budou tato díla, pokud vůbec, sledo‑ vána stále jen v  hranicích svých oborů, jež primárně určuje jazyk díla. Celá si‑ tuace je navíc o  to tristnější, že se v  těchto dílech jedná o  výjimečný vhled do literární tematiky epické látky a  v  kontextu dvorské‑rytířsko-křesťanské kultu‑ ry i o vhled do dějin mentalit. Zde na příkladu nejvyšší středověké společenské vrstvy, a to nejen na panovnickém dvoře. Rytířské ideály totiž realizovala v prak‑ tické dovednosti obecně urozená nobilita nejvíce při turnajových hrách, anebo právě zadáváním tvorby epických či lyrických děl. V nich se realizoval a rozvíjel vedle literárního děje i  samotný žánr, a  to souběžně s  popisy dobových poža‑ davků na chování rytíře a dvorské společnosti. Idealizace dvorského a rytířské‑ ho chování a rozlišování mezi dobrým a špatným chováním měly proto v těchto literárních dílech, vedle zábavnosti, také edukativní dopad na posluchače, kteří se pohybovali v reálném dvorském prostředí. Toto vědomí sounáležitosti rytíř‑ ské společnosti vytvářelo pak pocit výlučnosti a ona exkluzivita uplatňovaná na

111

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

panovnických či aristokratických dvorech vytvářela a konečně i určovala pravidla chování (Dana Dvořáčková‑Malá–Jan Zelenka, Curia ducis, curia regis. Panovnický dvůr za vlády Přemyslovců, Praha 2011, s. 194 – 250). Dodnes také například postrádáme jednotné dílo/ediční řadu, které by při‑ nesly alespoň sumář všech středohornoněmeckých děl se vztahem k pražskému dvoru a českým zemím. Tuto mezeru částečně vyplňuje záslužná kniha Moravo, Čechy, radujte se!, jež podává přehled těchto děl i jejich vydání a nabízí překlady úryvků některých z  nich od Karla Babora (Pavel Eisner), Petra Kopty, Antoní‑ na Hartla, Jindřicha Pokorného a Sylvie Stanovské. Ideálního stavu, kdy budeme mít všechna díla 13. století (se vznikem v českých zemích nebo vztahem k nim) vydána v  souborné edici, přeložena a  hlavně průběžně překládána, se však za současného stavu nedobereme, pokud nedojde k hlubší interdisciplinární spo‑ lupráci všech zmíněných oborů a komparaci jejich výsledků, k čemuž až na světlé výjimky nedochází, přestože:

Pole je květy zbarvené, čekají i stany nákladné, jsou skvostné, jak se patří, nechť každý ty barvy spatří a zář ať nikdy nepohasne, neb do klání světlo jasné rty mnohé vydají početně. Tím staví se pro boj nádherně, v barvách ohně planoucí chtějí, silně toužící, onen dotek rudých úst a najít štěstí, leč i půst.

112

studi

Dana Dvořáčková‑Malá

Vilém ze země Slovanů mezi epickými příběhy 13. věku

Tam na tom širém poli, kde sladké zvuky zněly, zpod rukou slyšet struny, ty libé, zvoucí tóny. Před těmi, kdo najíždějí, slyš rohy, tak mocně znějí, i mistry, ti pěkně vyhrávají, vždy, když muži přicválají (rytíři a panoši předně, dle práva i rodu řádně) ve voji skvělých koní a k poctě místních paní.

1545

1550

1550

1535

1540

113

Nelson Mandela

Nám neutečeš

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných či již zemřelých politických vězňů nebo disidentů.

Nelson Mandela se narodil roku 1918 v malé africké vesnici Mvezu. Jeho otec byl místním náčelníkem a platil za přísného, ale respektovaného muže. Již jako mladý student se Nelson Mandela zapojil do politické opozice proti režimu bílé menšiny, která potlačovala politická, sociální a ekonomická práva jihoafrické černé většiny. V roce 1942 se stal členem Afrického národního kongresu (ANK) a jeho život byl spjat s bojem proti apartheidu. V roce 1964 byl odsouzen k doživotnímu vězení za spiknutí proti vládě, propuštěn byl až roku 1990. V roce 1993 získal spolu s Frederikem Willemem de Klerkem Nobelovu cenu míru. Roku 1994 se stal prvním černošským prezidentem Jihoafrické republiky. V roce 2010 u nás vyšla v nakladatelství Práh Mandelova autobiografie. Kniha vznikala dvacet let, a to převážně ve vězení. Mandela si odpykával trest v žaláři na ostrově vyhnanců a jeho spoluvězni text přepisovali na malé kousky papíru. Když kniha Dlouhá cesta za svobodou roku 1995 vyšla, stala se okamžitě celosvětovým bestselerem. Úryvek v překladu Milana Orálka nyní přetiskujeme.

Přeložil Stanislav Škoda „Nenarodil jsem se s touhou po svobodě. Narodil jsem se svobodný – svobodný ve všech smyslech, které to slovo pro mě tehdy mělo.“ Schůze skončila o půlnoci. Byl jsem vyčerpaný a víc než na kampaň jsem myslel na teplé jídlo a spánek. V tom okamžiku přistoupil ke mně a Yusufovi policista. Bylo přitom zřejmé, že neprotestujeme, ale vracíme se domů. „Kdepak, Mandelo,“ zavolal policista. „Nám neutečeš.“ Pendrekem ukázal k antonu zaparkovanému opodál a přikázal nám: „Nastupte.“ Nesmírně rád bych mu vysvětlil, že mám na starosti každodenní průběh kampaně a že se do ní mám přímo zapojit až mnohem později, ale to by samozřejmě vyznělo absurdně. Díval jsem se, jak zatýká Yusufa, který se nad ironií té situace rozesmál. Sledovat, jak se přítel usmívá, zatímco ho odvádí policie, bylo velice půvabné. O chvíli později jsme už s Yusufem seděli mezi víc než padesáti dobrovolníky vedenými Flagem Boshielem, které policie přepravovala v nákladních vozech na stanici z červených cihel známou jako Marshall Square. Jako vůdčí představitelé Akčního výboru jsme měli strach, že se ostatní budou podivovat naší nepřítom‑ nosti. Také jsem si dělal starosti, kdo teď bude řídit kampaň. Nálada mezi zadrže‑ nými však byla výborná. Už po cestě do vězení se antony kolébaly za zpěvu našich zvučných hlasů. Zpívali jsme neodolatelně krásnou africkou národní hymnu „Nkosi Sikelel’ iAfrika“ („Bůh žehnej Africe“).

114

Tu první noc na dvoře vrazil bílý dozorce do jednoho z nás tak surově, že ten člo‑ věk spadl z několika schodů a zlomil si kotník. Protestoval jsem proti takovému jednání, ale dozorce mi odpověděl tím, že mě nakopl do holeně. Žádali jsme, aby bylo zraněnému muži poskytnuto lékařské ošetření, a uspořádali jsme proto malou, leč hlasitou demonstraci. Policisté nám stroze sdělili, že bude‑li zraněný chtít, může následující den požádat o lékaře. Celou noc pak muž naříkal bolestí. … Během psaní jsem znovu prožíval své minulé zážitky. Za těch nocí tichého psaní jsem znovu vnímal obrazy a zvuky svého mládí v Qunu a Mqhekezweni; vzrušení a strach z příchodu do Johannesburgu; bouře v Lize mladých; nekoneč‑ ně se vlekoucí „proces s  velezrádci“; drama rivonijského procesu. Bylo to jako bdělý sen a já jsem se jej snažil přenést na papír tak prostě a pravdivě, jak jsem dovedl. Mac důmyslně ukryl přepsanou verzi rukopisu do vazby několika zápisní‑ ků, které používal při studiu. Takto se mu podařilo skrýt celý text před dozor‑ ci a v roce 1976, kdy byl propuštěn, jej propašovat na svobodu. Dohodli jsme se, že nám dá tajně vědět, jakmile bude rukopis bezpečně mimo území Jižní Afriky;

115

Nám neutečeš

teprve pak jsme měli zničit originál. Mezitím jsme si museli nějak poradit s pěti‑ setstránkovým rukopisem. Udělali jsme jedinou věc, která se nám podle naše‑ ho názoru nabízela: zakopali jsme text na zahradě ve vězeňském dvoře. Dohled ve dvoře byl v té době ledabylý a sporadický. Dozorci většinou seděli a klábosili v kanceláři na severním konci, odkud nebylo vidět na jižní konec, kde byla ved‑ le samotek malá zahrada. Během ranních procházek jsem toto místo nenápadně prozkoumal a rozhodl se, že rukopis ukryji právě tam. Abychom nemuseli kopat velkou díru, domluvili jsme se, že rukopis ukryje‑ me na třech různých místech. Rozdělili jsme jej na dvě menší a jednu větší část, všechny jsme je zabalili do igelitu a vložili do prázdných krabic od kakaa. Akci bylo třeba provést rychle, takže jsem požádal Jeffa Masemolu, aby vyrobil nějaké nástroje na kopání. Za několik dní jsem obdržel několik ostrých železných kolíků. Jednou ráno jsme se Kathy, Walter, Eddie Daniels a já po snídani nenápad‑ ně přesunuli do zahrady na jižním konci dvora a tam jsme předstírali, že debatu‑ jeme o nějakém politickém tématu. Všichni jsme měli pod košilí část rukopisu. Na mé znamení jsme se sklonili a začali kopat. Já jsem kopal uprostřed, poblíž víka průlezového otvoru, který vedl k odpadní trubce. Když jsem se k ní dostal, vyhloubil jsem pod ní malý prostor a do něj jsem zastrčil největší ze tří krabic. Ostatní vyhrabali dvě mělčí díry pro své krabice. Skončili jsme právě včas, abychom se stačili seřadit k  pochodu do lomu. Cestou jsem cítil úlevu, že je rukopis v bezpečném úkrytu. Pak jsem na něj už nemyslel. O několik týdnů později jsem hned po budíčku zaslechl ze dvora zvuk, kte‑ rý mě znepokojil: byly to nárazy krumpáčů a lopat o zem. Když nás pustili z cel, abychom se šli umýt, došel jsem na konec chodby a podařilo se mi vyhlédnout dveřmi a za roh. A tam, na jižním konci dvora, jsem uviděl pracovní četu z vše‑ obecné sekce. K mému zděšení kopali tito muži na místě, kde byl schován můj rukopis.

116

motá

Nelson Mandela

Nelson Mandela

Nám neutečeš

Vedení věznice se rozhodlo postavit před samotkami zeď, neboť se přišlo na to, že vězni v izolaci se mohou dorozumívat s vězni na dvoře. Pracovní četa hlou‑ bila mělký výkop pro betonové základy zdi. V umývárně se mi podařilo sdělit Walterovi a Kathymu, že se venku kope. Kathy soudil, že hlavní část rukopisu, jež je ukryta pod rourou, bude pravdě‑ podobně mimo nebezpečí, to však hrozí oběma dalším částem. Když na dvůr dorazily hrnce s kukuřičnou kaší, dozorci, kteří dohlíželi na pracovní četu, při‑ kázali kopáčům opustit dvůr. Snažili se jim tak zabránit v jakémkoli bratříčková‑ ní s politickými vězni. S miskami kukuřičné kaše v rukou jsme s Walterem a Kathym poodešli na jižní konec dvora, jako bychom spolu chtěli něco soukromě probrat. Začátek výkopu byl už nebezpečně blízko dvěma malým krabicím. V tu chvíli se k nám připojil Eddie Daniels, protože okamžitě poznal, co se děje. Dala se udělat jediná věc: všichni čtyři jsme co nejnenápadněji začali kopat na místě, kde byly ukryty dvě menší části rukopisu. Docela rychle se nám je poda‑ řilo vykopat a  zase jsme místo zasypali hlínou. Zachránit hlavní část rukopisu pod rourou by vyžadovalo více času, ale my jsme se s jistotou domnívali, že jej nenajdou, protože nebudou při stavbě zdi muset uvolňovat trubku. Ukryli jsme rukopisy pod košilemi a vrátili jsme se zpátky k celám. Eddie ten den nešel do lomu, takže jsme mu krabice dali a požádali jsme ho, aby je co nej‑ dřív zničil. Svolil i přesto, že to pro něj znamenalo velké osobní riziko. S vědo‑ mím, že jsme zachránili dvě menší krabice před prozrazením, se mi hned lépe dýchalo. Na zbývající část rukopisu jsem se ten den snažil při práci nemyslet. Když jsme se odpoledne vrátili z lomu, nešel jsem se jako obvykle nejdřív umýt, ale spěchal jsem na vzdálený konec dvora. Snažil jsem se vypadat pokud možno bezstarostně, ale to, co jsem uviděl, mě vyděsilo. Vězňové vyhloubili výkop, který se táhl rovnoběžně se zdí izolační sekce, a trubku úplně odstranili. Při tom museli objevit rukopis.

117

Nám neutečeš

Musel jsem sebou trhnout nebo reagovat nějakým nápadným způsobem. Aniž jsem si to uvědomil, sledovalo mě v tu chvíli několik dozorců, kteří později tvrdili, že má reakce potvrzuje, že jsem o rukopisu věděl. Vrátil jsem se do chod‑ by, abych se umyl, a řekl jsem Walterovi a Kathymu, že mám podezření, že byl rukopis objeven. Eddie se mezitím úspěšně zbavil dvou ostatních částí. Druhý den brzy ráno mě zavolali do kanceláře velícího důstojníka. Vedle něho stál vysoký úředník vězeňské služby, který právě dorazil z Pretorie. Bez jaké‑ hokoli pozdravu mi velitel oznámil: „Mandelo, našli jsme váš rukopis.“ Neodpověděl jsem. Velící důstojník sáhl za stůl a vytáhl svazek papírů. „To je váš rukopis, že ano?“ otázal se. Ani tentokrát jsem neodpověděl. „Mandelo,“ řekl podrážděně velitel. „My víme, že je to vaše práce.“ „No, ale to musíte nějak dokázat,“ řekl jsem, ale oni se mi vysmáli s tím, že vědí, že poznámky na okraji pocházejí od Waltera Sisulua a Ahmeda Kathrady. Znovu jsem řekl, že musejí předložit nějaký důkaz, chtějí‑li nás potrestat. „Nepotřebujeme důkaz,“ odpověděl velitel. „My máme důkaz.“

118

motá

Nelson Mandela

119

fotogaleri

Ondřej Slabý

New York z mobilu Ondřej Slabý se narodil 15. 6. 1981 v  Brně, kde také žije a  pracuje jako molekulární biolog v  onkologickém výzkumu. V  roce 2001 krátce stu‑ doval na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Počítá se k volnému sdru‑ žení básníků označovanému jako Královopolský okruh. Vydal básnické sbírky Nenasytné sítě (Petrov, 2004) a  Holobyt (Weles, 2009). Zabývá se výtvarnou fotografií. Své fotografie prezentoval na několika samostat‑ ných výstavách a  jako knižní ilustrace (Vít Slíva, Jiří Staněk, Norbert Holub). V  letech 1998 a  1999 pořizoval oficiální reportáže k  setkáním moravských a českých básníků na hradě Bítově. V letech 2007 až 2010 byl šéfredaktorem literární revue Weles. Manhattan

120

121

Broadway

122

123

Polibek

124

125

LOVE ME

126

Ovčí louka

127

WTC 911

128

Coney Island

129

NEW YORK Z MOBILU

42nd Street

Dlouhou dobu jsem se úspěšně snažil vyhýbat se tvorbě jakékoliv obrazové dokumentace ze svých pracovních cest. Mělo to několik důvodů. Předně mi, nevím proč, vadí role přiznaného turisty. Fanatické zvěčňování čehokoliv, co místní míjí bez povšimnutí, takovým přiznáním bezpochyby je. Navíc, ať už se pohybuji po městě v Japonsku, Číně nebo Spojených státech amerických, a já se pohybuji po městě, protože civilizace a kultura mi vždy byla bližší než náhodné a nebezpečné krásy divoké přírody, dvacet centimetrů dlouhý objektiv na hrudi vnímám jako předmět bránící svobodnému pohybu a především splývání s lid‑ ským hemžením a mravenčením. Z hlediska více obecného mi vadí skutečnost, jak koincidenční přítomnost fotoaparátu a něčeho potenciálně zajímavého člo‑ věka mentálně zotročuje. Z návštěvy zenové zahrady v chrámu Ryoanji zůstane jen její 2D trofej pro ukazování známým, které to vůbec nezajímá. Takže proto na cestách nefotím. New York představuje místo, kam jsem se chtěl podívat od svých patnácti let, kdy jsem si koupil průvodce, přestože jsem věděl, že tam nepojedu. Takže i když konference Regulatory Non‑coding RNAs probíhala v Cold Spring Har‑ bor Laboratory na Long Islandu, rozhodl jsem se dojíždět, a ubytoval se proto na Upper East Side na Manhattanu, kousek od Central Parku a  Metropolitní‑ ho muzea. Byl jsem vnitřně přesvědčen, že musím potkat Woodyho Allena. Na Manhattanu vám vše připadá povědomé a hlavně neobyčejně fotogenické. Údaj‑ ně je to tím, že tam nenajdete místo, kde by se nenatáčel nějaký film. Když tam pak stojíte, jako by všechny ty filmy najednou probíhaly kolem vás. Nepamatuji se, kdy jsem naposled chtěl tak moc něco vyfotit. Hned první večer jsem si stáhl na iPhone aplikaci Hipstamatic, která umí fotit na čtvercový formát. A pak jsem fotil. Na mobil. A tak, že nikdo nevěděl, jestli fotím, nebo píšu textovou zprávu, tak, že jsem do nikoho nenarážel objektivem a mohl v klidu čekat na svůj „rozho‑ dující okamžik“. Woodyho Allena jsem nepotkal. Ale to nevadí, stejně by zrovna hrál v některém ze svých filmů… Ondřej Slabý

130

131

welesův výtrarní

Alica Bartková: Hlavy a tvary Alica Bartková se narodila v roce 1982 v Banské Bystrici a žije tam dosud. Vystudovala Fakultu humanitních věd a Pedagogickou fakultu Univer‑ zity Mateje Bela v Banské Bystrici. Momentálně je ve svobodném povo‑ lání, doučuje také kresbu v  rámci přípravy na vysokou školu. Získala celkem devět ocenění v literárních soutěžích (Benediktova literárna Prie‑ vidza, Literárne Topoľčany, Literárny salón Trnava, Literárny Zvolen, Literárne Šurany, Florinova jar, Debut 2011 – finalistka soutěže s nove‑ lou Zabijaci). Publikovala v literárních sbornících na Slovensku i v Česku a v periodikách Playboy, Rak a Pravda. Na podzim 2012 vychází první část jejího autorského komiksu ve sborníku vydavatelství BB Komiks, na rok 2013 chystá nakladatelství Gasset autorčinu knižní literární prvotinu  – sbírku povídek Znesiteľná ťažkosť bytia.

132

133

Zápalky Přeložil František Všetička / / /

/ / /

Míjí tisíce let nad ránem znovu napadl sníh

Mija tysiące lat nad ranem znów spadł śnieg

134

JARO V KRAKOVĚ

WIOSNA W KRAKOWIE

Paní jsi trochu smutná a trochu veselá občas ztrácíš náušnice a občas necháváš rukavičky v tramvaji to nic prosím chovám naději že to zakrátko pomine se mnou je tak rovněž vždycky na jaře a zvláště v máji

Pani jesteś trochę smutna i trochę wesoła czasem gubisz kolczyki a czasem zostawiasz rękawiczki w tramwaju to nic proszę Pana mam nadzieję że wkrótce to minie ze mną prawie zawsze na wiosnę tak jest a szczególnie w maju

překladatelská hu

překladatelská hu

Aarne Puu

135

Aarne Puu

Zápalky

Zápalky

/ / /

/ / /

ZÁPALKY

ZAPAŁKI

Tam daleko a vlastně velice blízko zvedaly se Alpy do údolí padal soumrak v průzračném tichu nadcházejícího večera rozléhal se zpěv cikád a chvílemi bylo slyšet tlukot staromódního psacího stroje nejsem si jist ale myslím že to byl Graham Greene

Tam dalej a właściwie bardzo blisko piętrzyły się Alpy w dolinie zapadał zmierzch w przeźroczystej ciszy nadchodzącego wieczoru rozlegał się śpiew cykad a czasem dało się słyszeć stukot staromodnej maszyny do pisania nie jestem pewny ale myślę że to był Graham Greene

Vznětlivé zápalky se zapalují někdy nechtíce bezděčně spontánně potom rychle hasnou anebo je hasí přihlouplé prsty úředníků zatímco zápal v jedné chvíli zachvacuje celou krabičku tehdy se říká že to je revoluce nebo opačně

Zapalczywe zapałki zapalają się czasem niechcący bezwiednie spontanicznie potem szybko gasną albo je gaszą tępawe palce urzędników tymczasem gdy zapał ogarnia w jednej chwili całe pudełko wtedy się mówi że to rewolucja albo odwrotnie

136

137

překladatelská hu

Aarne Puu

Aarne Puu

Zápalky

Zápalky

/ / /

/ / /

TROJROZMĚRNÝ BÁSNÍK

„Jurek zemřel“ spatřil jsem kostrbatý nápis křídou na zdi dodnes nevím zda to byl příšerný žert či se tak stalo doopravdy

„Jurek umarł“ zobaczyłem koślawy napis kredą na murze do dziś nie wiem czy to makabryczny żart czy stało się to naprawdę

V humanistické éře, v  době Augustina Olomouckého a  za časů Dunajské lite‑ rární společnosti, bylo celkem běžné, že spisovatelé používali několika jazyků. Představit si něco takového v současnosti je dosti nemyslitelné, a přece – byť výji‑ mečně – takoví umělci existují. Jednou z těchto výjimek je Estonec Aarne Puu, žijící v  polském Krakově. Píše svou poezii polsky, estonsky a  rusky. Ve všech těchto jazycích se cítí jako doma. V polštině debutoval roku 1989 sbírkou Jezero mé paměti (Jezioro mojej pamięci); následujícího roku vydal v Tallině svůj estonský debut, jmenuje se Ring on nii pikk (Kruh je tak dlouhý); za deset let po své první pol‑ ské knížce se představil i jako básník píšící rusky, sbírka má název Stírají se hranice (Stirajutsja grani). Své rodné krajany překládá do polštiny, například Artura Allik‑ saara, Paul‑Eerika Rummo, Jaana Kaplinského (o posledním z nich je dokonce přesvědčen, že je vážným čekatelem na Nobelovu cenu). Stejně tak estonského čtenáře obeznamuje s  autory polskými, přeložil kupříkladu Adama Bahdaje, Marii Konopnickou, Stanisława Lema. Aarne Puu se narodil v  Tallině roku 1948. Studoval psychologii a  ruskou filologii na univerzitě v Tartu, kde k jeho učitelům patřil Jurij Lotman. Ani český kontext mu není vzdálen, znal se s Vladimírem Macurou. Ruskou filologii si Puu zvolil částečně jako nezbytnost. Když mu byly tři roky, byla jejich rodina jako kulacká vyvezena na Sibiř, malý Aarne měl tak ideální podmínky k tomu, aby si dokonale osvojil ruský jazyk. Důvod vyhnanství byl zřejmý – Arnův děda vlastnil 120 hektarů půdy, což bylo na nepatrný eston‑ ský prostor převelice mnoho. Děda‑Sibirjak na Sibiři zemřel a vnuk‑Sibirjak byl jakýmsi nedopatřením přesto vybrán na studia ve spřáteleném Polsku. O tom, že si Rusko neznechutil, svědčí jeho rusky psaná sbírka básní. Aarne Puu je vystudovaný filolog a jako filolog se živí, vyučuje estonštinu na Jagellonské univerzitě v Krakově. Rád si hraje se slovy a hledá jejich kořeny.

138

139

překladatelská hu

Aarne Puu

překladatelská hu

Aarne Puu

Zápalky

Často k tomu došlo, když jsem v rozhovoru zadrhl a použil českého výrazu. Aar‑ na to okamžitě zaujalo a začal pátrat po dávné podobě slova. Jednou skončil až v turečtině. Přes toto zaujetí tíhne však jeho srdce ke sportu. Je náruživý hráč ping‑pon‑ gu, je v tomto směru vysloveným přeborníkem, jenž má doma nepřeberné množ‑ ství medailí a musí nezbytně třikrát v týdnu cvičit, aby se udržel ve formě. Aarne touto disciplínou doslova žije a v skrytu se obávám, zda se tak neděje na úkor jeho odborné práce. Aarna jsem několikrát viděl a slyšel recitovat vlastní verše. Tradičně předne‑ se tutéž báseň v polštině a posléze v estonštině. Estonština v jeho podání vyznívá neobyčejně exoticky. Skladbou slov dokonce magicky, jako nějaké zaříkávadlo. Aarne má pochopitelně své oblíbené básníky, jedním z  nich je i  Georg Trakl. Přesvědčil jsem se o tom, když jsme prošli řadou krakovských ulic a stanuli u vojenské nemocnice, kdysi rakouské, v níž na začátku první světové války zahy‑ nul autor Šebestiána ve snu. Vzdali jsme mu mlčky hold. Bylo to (až na nějaký ten den) 95 let od Traklovy smrti. Psát poezii ve třech jazycích a  žít postupně ve třech zemích znamená být jazykově i národnostně roztříštěn. To ovšem není Puův případ, neboť dlouho‑ dobý pobyt v Mickiewiczově vlasti z něj učinil Poláka. Puu se cítí Polákem. Při‑ pomínka Adama Mickiewicze je svým způsobem záludná a  přiléhavá zároveň, neboť tvůrce Pana Tadeáše měl rovněž vzdálené kořeny – pocházel z Litvy. Pokud jde o povahové rysy, je Aarne tak trochu potměšilec. Loučíme se sice známým No passaran, ale nejsem si jist, zdali ti moji skunkové, kteří nemají projít, jsou totožní s jeho. Jeho potutelný úsměv mne znejisťuje a mate zároveň. Stejně tak si nejsem docela jist, zda jím v estonštině přednesená báseň je totožná s před‑ chozí polskou. Co když je to něco zcela jiného, třeba kupa poetických nadávek? František Všetička

140

141

Vladimír Šrámek

Metamorfózy Do černé kávy noci někdo přilil trochu sněhového mléka a  město začalo še‑ dat. Svítalo. Domy si narychlo srovnaly spánkem zmuchlané fasády. Světlo cá‑ kalo flekance po omítkách. Tu a  tam vrzla okenice a  škvírou vylétly k  nebi rozespalé sny. Zacinkaly lžičky v  kávě a  první boty se sklouzly po kostkách příkré ulice směrem dolů, k  Mend‑ láku. Jinovatka pod tíhou podrážek mizela a  za chvíli byl chodník stejně holý jako předešlého večera. Vedle vchodu do nemocnice ležely na zemi dvě pomuchlané krabice. Velké, snad od ledniček, i pořádného chlapa by dokázaly spolknout. Přitisklé k  vě­

142

trákům, ze kterých proudil teplý vzduch z břicha nemocnice, nebyly ji‑ novatkou pokryty vůbec, a  kdyby se jich někdo neštítil dotknout, zjistil by, že jsou na omak vlažné. Jenže – lidé se jim i  na úzkém chodníku vyhýbali jak myši, které vědí, že v pasti chybí špek. A pokud vůbec pohledem o ty dvě hro‑ mady zavadili, tak se jejich zmrzlé obli‑ čeje stáhly do grimasy ještě zatvrzelejší, než nasadili toho nevlídného rána, do grimasy, se kterou chodíváme vyhodit přetékající košík na odpadky… Jedna krabice se pohnula a  posunula na bok. Objevil se roztrhaný spacák, rozložený na vlhkých kartonech. Karel

šramot

se převrátil z  boku na bok, ale rychle zacouval zpět ke zdroji blahodárného tepla. Kdyby mohl, vlezl by si do roury teplého větráku celý. „Ale nejsem kuna ani králík,“ konsta‑ toval suše a  chvíli litoval, že nepatří právě k těmto obyvatelům velkoměsta. Ti přežívají tyto šílené zimní měsíce jistě ve větší pohodě než my, bezdo‑ movci. Poodhrnul cíp spacáku a zjistil, že šalina, která se skřípotem vzdychala od Mendláku vzhůru, už definitivně přivezla do Pekařské ráno. Nadzdvihl se na lokti a  z  hlasitého chrápání, které lomcovalo druhou krabicí, po‑ znal, že Franta ještě spí. Zaujmul tedy znovu původní polohu, ale usnout se mu už nepodařilo. Hlava třeštila lev‑ ným vínem vypitým po včerejším se‑ tmění, zima si brousila zuby o zmrzlé klouby a  záda bolela jak natažená na skřipci. Znechuceně odfrkl a vyhrabal se z  doupěte. Vymočil se mezi zapar‑ kovanými auty. „Au,“ ozvalo se mu za zády a  Karel  – proud moče ještě v pohybu – se otočil. No co, tak si páníček zajede do myčky. To, co viděl, ho pořádně nadzdvihlo:

„Kreténi, necháte toho?“ Partička puberťáků se školními ruksaky na zádech se polekaně otočila a  pře‑ stala kopat do krabice, pod kterou úpěl Franta. Když ale poznali, že jim od vrá‑ vorajícího boveráka nic nehrozí, roz‑ chechtali se. Přesto se ale dali na ústup. Kopali si krabici podél zdi, ale brzy je to přestalo bavit a nechali ji vprostřed chodníku. Lidé ji automaticky obchá‑ zeli, jak by tam ten bludný papír stál odjakživa. „Franto, Franto, je ti něco?“ Franta se držel za bok, ale nakonec se posadil. „To přejde,“ prohlásil a  automaticky hmátl po flaši, která stála opodál, a ob‑ rátil ji prázdným dnem vzhůru. Nic! Nic! – vztekle mrštil flaškou, až se roz‑ bila o refýž. „Franto!“ hrozil se Karel, ale v tu chvíli na ostrůvku stálo jen pár důchodců a ti se báli i  jenom otočit. „Pojď, pojď se vychcat!“ nabádal Frantu Karel, ale pře‑ stal, když zjistil, že to už nebude třeba. Frantovy kalhoty dostaly další zásah. „Je zima! Kurva to je klentra!“ nadá‑ vali oba a titubovali podél zdi. Větráky

143

Vladimír Šrámek

Metamorfózy

na chvíli přerušily dodávku tepla, a  tak oběma nezbylo než se třást, aby nezmrzli. „Tady nemůžeme zůstat! Franto!“ za‑ larmoval Karela pud sebezáchovy, vzal Frantu za rameno a  vzájemně se pod‑ pírajíce udělali pár kroků k  hlavnímu vchodu do špitálu. Tam ale narazili do obrněné dvojice strážných. Ochranka asi dostala avízo od vrátné, že hrozí invaze. „Jdeme se dát ošetřit,“ zkusil to Karel, ale muž v černém do něj beze slova str‑ čil, a nebýt sloupu, padli by oba. „Táhněte,“ procedila uniforma mezi zuby tak, aby to nebylo příliš slyšet. Při‑ stoupil blíž a znova zasyčel: „Táhnětě! Nebo…!“ a zdvihl obušek do výšky očí. Franta s  Karlem vyvrávorali na ulici, přešli koleje a nastoupili do přeplněné šaliny. V  tu ránu se měli kde posadit. Prosím, má úcta  – prostřel Frantovi uvolněné sedadlo Karel. A  oba se ro‑ zesmáli chraplavým, nemocným smí‑ chem. A šalina se rozjela. Mendlák, Ví‑ deňská a dál. Na jih… Na jih! uvědomil si Karel. Na jih! To je naše šance. Záchrana! A  vzpomněl si

144

šramot

Vladimír Šrámek

Metamorfózy

na dávnou dovolenou v  Chorvatsku, kde se opilci flákali po molu celou noc, ráno nahodili, v  poledne opekli rybu a večer otevřeli kradenou flašu levného červeného. A tak pořád dokola, aby se kolo nezadřelo. Jó panečku, na jihu, v  teple, tam se bezdomovcům žije! Přežívá… „Na jih, Franto! Jsme zachráněni!“ za‑ mumlal Karel a  usnul. Šalina pádila směrem k Rajhradu, ale pak jí došly ko‑ leje a musela zastavit. „Vystupovat!“ budil řidič dvojičku a  jednoho po druhém kopl do boty: „Vystupovat!“ Vypadli z vozu jak kameny. Slunce se už dávno utrhlo z pout, které mu v noci nasadili v lomu na Hádech, a  lízalo teď sníh ze Židlochovického kopce. Svítit ano, hřát ale odmítalo. Borci přešli ke kraji čtyřproudovky a  začali stopovat. Střídali se ve zdvi‑ hání palce, až jim jeden tirák zastavil. „Polezte, zdvihat vás nebudu!“ zahu‑ čel směrem k nim a otevřel si další ple‑ chovku s pivem. „A hergot, parťák!“ napadlo Karla, ale myslel hlavně na to, aby se s  Frantou

dostali nahoru. „Máme tři pokusy jako na Vánoční laťce v  Hustopečích?“ za‑ žertoval, ale řidič nereagoval, zařadil jedna, a tak to museli zvládnout hned napodruhé. A  zvládli. Uvelebili se ve vyhřáté kabině a  otupěle pozorovali asfalt, který jim běžel pod nohama jak zdivočelé schody v obchoďáku. „Jedeme!“ zaradoval se Karel a dal Fran‑ tovi pořádný štulec. „Co blbneš?“ ohnal se Franta. „Helejte chlapi, přestaňte se mi tu rvát,“ houkl řidič a  mohutně říhnul. A protože si tím říhnutím udělal v ža‑ ludku trochu místa, rychle otevřel další plechovku. „Na zdraví,“ podpořil ho Karel, ale ři‑ diče nenapadlo se rozdělit. Sešlápl plyn a  náklaďák zařval jak lví smečka. A rozběhl se, Pálavu na dohled. V tom příjemném teple usnuli oba dřív, než náklaďák zrychlil na stovku. Tirák začal najednou prudce brzdit, zastavil, řidič vystartoval a  oběhl ka‑ binu. Otevřel dveře a chytil oba za ka‑ báty: „A ven! A šupem! Vy hajzli!“ Karel nechápal, ale pak ten smrad ucítil i on! Franta! Zase Franta! Vypadli na krajnici

a náklaďák s  řevem odjel. Franta seděl ve vlastních hovnech, Karel si clonil oči a  pozoroval ležící Pálavu. Jak žen‑ ská, když se chystá – napadlo ho. Vzty‑ čené bradavky Dívčích hradů, rozký‑ vaný bok Děvína. A  pohladil ruksak, který po celou dobu držel pod krkem. Pohladil ho, protože v něm přibyly dvě plechovky a taky dvě láhve vodky. Krást se nemá, ale přežít se musí! – vzpomněl si na bezdomovské desatero. Vytáhl lá‑ hev se živou vodou a zhluboka se napil. Pak dal i Frantovi. Střídali se a za chvíli byli u dna. Prázdná letěla vzduchem jak skleněný holub. Rozbila se o strom. Ka‑ rel odšrouboval druhou a vyprázdnit ji trvalo jen o několik okamžiků déle než v prvním případě. Z toho výkonu se za‑ dýchali oba. Seděli v  příkopě a  trub‑ kami cév jim teplo začalo znovu prou‑ dit až do nejzazších koutů těla. Mrzli. Karel se s námahou postavil a oslepil ho sluneční odraz vodní hladiny. „Jadran!“ hlesl. „Jsme na místě.“ Vzal pod křídlem Frantu, za troubení aut převrávorali silnici a došli na břeh. Ka‑ rel pomohl Frantovi svléct se. Sám šel taky do trenek a pak si sundal i ty.

145

Metamorfózy

„Pojď, jdem na to, kámo!“ Karel vlezl do vody a udělal pár kroků. Do očí se mu opíralo středomořské slunce v  plné síle. Nahodilo spoustu vlasců a na nich se teď třepetaly hřbety vln. Cítil, jak do něj slaná voda sákne.

146

Jak jeho tělo konzervuje, jak ho dělá odolným vůči všemu budoucímu. Za‑ stavil se, hladinu u pasu, pohlédl stra‑ nou a  ani se nedivil, že se Franta po jeho boku už také změnil v uschlý, mu‑ mifikovaný strom…

šramot

Vladimír Šrámek

147

recenz

recenze OSTRAVSKÉ OBRÁZKY Petr Hruška: Darmata HOST, EDICE ReX Brno 2012

V pořadí pátá sbír‑ ka ostravského básníka Petra Hruš‑ ky (*1964) Darmata (2012) nepřináší žádné zásadní zvraty v  kontextu jeho dosavadní tvorby. Jeho poetika zacho‑ vává již dříve osvědčené zákonitosti a  zároveň se v  ní uplatňují nové prin‑ cipy, aniž by byla narušena kontinuita jejího vývoje. V Hruškových raných sbírkách Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998) a  Vždyc‑ ky se ty dveře zavíraly (2002) se projevo‑ vala značná tematická nevyhraněnost. Jeho tvorba působila dojmem, jako kdyby autor své texty tkal z  efektiv‑ ních, ale samoúčelných slovních spo‑ jení („tajemná světla kompotů“, „neznámé polohy vypínačů“ atd.) bez jednotícího tématu či určujícího klíčového motivu (týká se především básnických mini‑ atur). Výše popsaná situace se změni‑ la sbírkou Auta vjíždějí do lodí (2007), v níž je zřetelnější jeho postoj k sociál‑ ním otázkám a v níž obrací pozornost od motivických jednotlivostí k  tema‑ tickému celku. Ve sbírce Darmata, složené z  36 bás‑ ní psaných volným veršem, se odrá‑ ží svébytná reflexe autorovy životní empirie, pro kterou je typický vyrov‑ naný a  mírně skeptický pohled na skutečnost. Podobně jako tomu  bylo

148

v  předchozích sbírkách, zachovává několik paradigmat, na základě kte‑ rých vzniká jeho poetika; zřetelná časoprostorová souvislost: topos bý‑ vá zpravidla vyjádřen (byt, hospoda, park, ubytovna atd.), zatímco chro‑ nos zůstává neměnný. Hruškův bás‑ nický čas ustrnul na půli cesty mezi minulostí a  budoucností, v  jedineč‑ ném okamžiku zachyceném v  dlouhé chodbě času. Výrazněji, než tomu bylo v jeho před‑ chozích knihách, je omezena funkce epitet, přičemž právě ta nejlépe slouží k  deklaraci autorského postoje. Emo‑ cionální vyhraněností Hruška narušu‑ je svou až antickou ataraxii, v případě básně Palivo: „Vezmeš piliny / co zůsta‑ ly po stromech / smícháš / s dávno vyjetým olejem / přepáleným tukem / nevysvíce‑ ným petrolejem / a narveš to / do prázdných petlahví / se vztekem / na celé vyrabované město / na celý vybrakovaný život / zavřeš (…)“. Úspornost autorova básnického výrazu se projevuje v eliptických slov‑ ních spojeních, jejichž účelné využití zesiluje celkové vyznění básně. Napří‑ klad v závěru textu nazvaného Herny: „(…) na schodu před Riem / srdce cihlou“. S  výše zmíněným aspektem autorovy tvorby souvisí jeho tendence k  častěj‑ šímu užívání parataktických větných vazeb, která ve spojení s  lakonickým básnickým výrazem přirozeně směřu‑ je k pointám. Například v závěru básně Chlapče: „(…) Řeka byla strašně dlouhá, / řval jsi na mě, / chlapče, mával nahni‑ lou větví / a oči jsi měl doširoka otevřené. / Jako úvěr.“ Jen zřídka se v  Hruškově

nové sbírce vyskytuje humor, autor se spí‑ še uchyluje k ironické nadsázce, například v textu Odhlučnění: „Firma dole nabízí roze‑ sílání / našich emailů / po naší smrti“ nebo v závěru básně Zdarma: „(…) vezmi jen osob‑ ní údaje / jestli ještě máš“. Funkce podtextu je výrazně omezena a projevuje se jen v několika textech sbírky (básně Zase my dva nebo Dcera). Sociální postoj autora je patrný, avšak méně zřetel‑ ný v  porovnání s  již zmíněnou předcho‑ zí sbírkou Auta vjíždějí do lodí. Ze zadního plánu do popředí v  ní vystupují negativ‑ ní sociální jevy: hráčská závislost, alkoho‑ lismus či úvěrová zadluženost. Důležitý princip Hruškovy tvorby představuje jeho svébytná metaforičnost, užívaná zřídka, ale funkčně (například „varle holé žárovky“ nebo „bílé krajky větví“). Největším úskalím Hruškovy poezie je prá‑ vě její formální stránka, která od debu‑ tu v  polovině devadesátých let prochází pouze pozvolnou proměnou své stavby. Hruškův verš slouží pouze k zaznamenání obsahu, není sám o  sobě funkční a  nepři‑ náší svébytnou kvalitu, jak tomu bylo například ve sbírkách Karla Šiktance ze 70. let. Svými vnějšími znaky se blíží básním v  próze, formálnímu projevu, který si již našel své místo v kontextu Hruškovy tvor‑ by (cyklus Zelený svetr). Nejen svým for‑ málním výrazem, rozpjatým mezi volným veršem a  básní v  próze, ale i  podobným civilizačním pocitem, vyplývajícím ze soci‑ álního prostředí, může připomínat tradici anglické poezie 80. let, v  českém prostře‑ dí zastoupené například v antologii Ostrovy plovoucí k severu (1989). Počínaje předchozí sbírkou Auta vjíždějí do

lodí, Hruška zachycuje svým volným ver‑ šem portréty postav (hlídač, stěhovák, otec vyprovázející dceru na nádraží). Cito‑ vé tóny bez laciného sentimentu, které v  předchozí a  v  přítomné sbírce zazníva‑ jí, naznačují, že Hruška jako autor začíná vyzrávat v  pozoruhodnou osobnost české poezie. Jakub Kostelník DARMATA Petr Hruška: Darmata HOST, EDICE ReX Brno 2012

Název poslední sbír‑ ky Petra Hrušky je jas‑ ně příznakový – na první pohled exoticky vyhlížející Darmata lze snadným posunem vyložit jako Dramata. Můžeme tedy vní‑ mat určitou obousměrnou transpozici, kdy lze něco neobyčejného vyložit obyčejně, ale také přesně naopak, kdy lze obyčejnou, prostou věc nenápadným sémantickým posunem vyložit zcela neobyčejně. Může to být autorský záměr, či naopak naše drzá svévole číst to takto tvrdohlavě po svém. Podobně i lyrický subjekt v básni, jež obsa‑ huje ona „ochcaná darmata“, slyší ten obyčej‑ ný hlas chlapce, kterému jeho promluvu komolí tak prostá vzdálenost přes něko‑ lik kalných peřejí. Již zde můžeme nalézt jeden z  interpretačních klíčů k  této kni‑ ze  – napětí řeči mezi intimně blízkými či potencionálně lidsky blízkými osobami. Oproti předchozím sbírkám zde vystupu‑ je do popředí mnohem více téma lidské řeči, lépe řečeno – lidská řeč jako konstrukt

149

recenz

recenze v komunikačním aktu, který tak nutně potřebujeme všichni realizovat, včetně básníka, jenž je nucen povšimnout si určité komunikační deformace, která je v této době tak zakořeněna. Ono téma řeči, komunikace je v  Dar‑ matech používáno hned v  několika rovinách  – ať už je to odposlech zce‑ la zvláštního sociolektu z  prostře‑ dí počítačových her či naopak přepis strojového doslovného překladu emai‑ lu, a k tématu řeči se samozřejmě při‑ pojuje onen akt komunikace, kdy syn před matkou napodobuje štěkot retrí‑ vra; když postava, o níž lyrický subjekt referuje, trpí mutismem, tedy náh‑ lou ztrátou řeči způsobenou jakýmsi traumatem. Můžeme se pak domýšlet, jaké trauma zasáhne i  další postavy ve fikčním světě básní. Lidé si v  této sbírce marnivě nerozumí, nemluví na sebe a naopak na sebe křičí, vyhrožují si, řvou, a  když už něco říkají, tak lze tyto hovory pouze slabě zaslechnout. I  to klení, sakrování, místy rétoric‑ ká poloha v  promluvě mají své pevné a  snad i  logické místo v  oné marnos‑ ti, marnosti omluv a domlouvání. Řeč a  komunikace je zde tedy vyšinuta z normální, a tedy všeobecně předpo‑ kládané normy. A právě těmito pojmy se dostáváme k  autorské osobnosti Petra Hrušky, který nikdy nehledal to normální, to, co je v  dnešním světě kdečím a  kde‑ kým normováno, ale naopak hledá to, co je v posunutém významu, co je jak‑ si laskavě neurvalé, co je jaksi pábitel‑ ské, tedy něžně barbarské. Právě proto

150

mimo onen nový prvek řeči se ve vět‑ šině sbírky objevují motivy u  Hrušky známé. Tajemné hlubiny bytů, mělčiny domácích stolů, hospody a jejich lahve, ale také opět velice prosté a až pokorné postavy. Zmíněná transpozice obyčej‑ ného v neobyčejné, ke které má Hruška odevždy tendence, se projevuje napří‑ klad v  mytizaci oněch tajemných hlu‑ bin bytů, v promluvě k synovi, že i naše obyčejná těla jsou z  kyslíku a  uhlíku pradávných hvězd, v domácím průhle‑ du na ženskou postavu u vodovodního kohoutku, kdy tento průhled lyric‑ ký subjekt přirovnává k  holandským obrazům atd. Nejde tady ovšem o ony jaksi hruškovsky stálé motivy prostorů a  postav, ale hlavně o  to, co se těchto prostorů a postav dotýká, nebo spíš – co je vyvrátí, o co s neopatrností sobě samým vlastní zaškobrtnou, co jim při‑ pomene váhu a jejich neúplnost v těch momentech. Váha ryby oživí naše zápěstí, dokonce i dopis do léčebny je vyzáblý, tenké dítě pocítí váhu drav‑ ce, ale také dravec pocítí chlapce – ješ‑ tě tedy zbývá jakási protiváha, naděje, když pocítíme, když se odvážíme při‑ pustit tu váhu, tu vyzáblost. Ať už tím, že si uvědomíme obyčejnou naléha‑ vost, že se nevyhneme ani té obyčej‑ né pravdě, nebo tím, že si uvědomíme ty neurčité, neúplné chvíle, proto‑ že vše v dnešním světě míří poblázně‑ ně k  úplnosti a  reklamní dokonalosti. V tom vidím zřejmou tematickou kon‑ tinualitu Hruškovy tvorby. Onu krásnou nedokonalost můžeme vidět například u obrazu hák krásy, což

je opět cosi konotujícího nehezkost, nepří‑ jemnost, jež nad námi neurčitě visí a může urvat kus z nás, ale může nás i jistým způ‑ sobem popostrčit k neobyčejné chvíli. Tato estetika nehezkosti se v Darmatech objevuje poměrně často na pozadí něčeho velkého, robustního, existenciálně těžkého a  exis‑ tenciálně váženého. Tyto motivy určité „proti‑váhy“, která nás vyšine, popostrčí, jsou silným existencialistickým sémantic‑ kým gestem této a předchozí sbírky a bylo by třeba bližší studie, která by to pro‑ zkoumala detailněji. Kromě oné tematiza‑ ce komunikace se zde objevuje další nový prvek, jenž ovšem zcela souvisí s  vyprázd‑ něností soudobé komunikace – je to posun k tematice jakési zhovadilosti dnešního sta‑ vu, a není to ani tak téma morálnosti jako spíše potřeba promluvit, třeba i marně, což se projevuje zejména v úvodní básni. Oproti minulé sbírce se také nápadně pro‑ měnil poměr užité interpunkce. Zatímco v  minulé knize převažovala její absence, zde absentuje pouze v  básních, které se nesou na asociativní vlně volného proudu, či u oněch e‑mailových a odposlechnutých básní, u  nichž je nutno odstranit inter‑ punkci pro jejich rozvolněný fikční svět. Absence interpunkce též v několika jiných typech básní samozřejmě působí jako lyri‑ zující činitel, neboť užití interpunkce zde konotuje vyprávění  – lyrický subjekt je v  této sbírce výrazným vypravěčem, což je také zcela určující a závažná změna oproti předchozím knihám. Závěrem snad postačí vzhledem k  Dar‑ matům, a  vlastně i  k  předchozím sbír‑ kám, zmínit to, co vyslovil Milan Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, tedy co chce dle

mého názoru Hruška postihnout a o co se jemnými proměnami své poetiky každou další knihou snaží: „Slyšet urputné kručení vlastního břicha ve chvílích milostného dojetí.“ Roman Polách JÁ MÁM RÁD, KDYŽ JE TAM ŘEKA Jan Vladislav: Nebylo těžké říci ne RADIOSERVIS, A. S. (EDICE OSUDY) Praha 2011

– zaznívá v jedné pasáži knihy, kterou prá‑ vě recenzuji. I domnívám se, že Jan Vladi‑ slav takto připomněl nejen jednotlivé štace svého bohatého a  nelehkého života, leč také vlastnosti, jež měl společné s vodním tokem: svobodu plynutí, úskalí zátočin a  nebezpečí povodní, směřování odněkud někam  – k  určitému cíli; ale také k  moři, v jehož náručí se v posledku rozplyneme. Kniha životních vzpomínek Nebylo těžké říci ne vychází z rozhovorů, jež pro desetidílný pořad Českého rozhlasu z cyklu Osudy ve dnech 7. 4. až 25. 4. 2008 s Janem Vladisla‑ vem natočil Jiří Vondráček. Při knižním přepisu byl zachován mluvní ráz originálu (včetně častého užití ukazovacích zájmen či uvozování vět částicemi); poněkud ruši‑ vě však působí opakování některých pasáží i  informací, což by Vladislav jako brilant‑ ní stylista jistě nedopustil, pokud by se mohl podílet na závěrečné redakci textu. To však nebylo možné, neboť umírá nece‑ lý rok po ukončení rozhovorů  – 3.  květ‑ na 2009 ve věku 86  let. (Péčí editorů však mohly být odstraněny alespoň omyly

151

recenz

recenze věcné – Maďarská republika rad vzniká např. již v roce 1919.) Vladislavovy vzpomínky v  podstatě kopírují běh života tohoto českého básníka, esejisty, překladatele, edito‑ ra, kulturního činovníka a  vůbec čel‑ ného představitele naší nezávislé kul‑ tury v  domácím disentu i  pozdějším (francouz­ském) exilu. Chronologicky za­zna­menaný sled událostí – se spora‑ dickými digresemi  – přispívá k  dobré čtenářově orientaci v pamětech (což je důležité tehdy, když v knize absentuje jmenný rejstřík). Z raných zážitků na rodném Slovensku (Jan Vladislav se jako Ladislav Bam‑ básek narodil 15. 1. 1923 v  Hlohovci) zaujme líčení multietnické mozaiky vzájemně se prolínajících, obohacují‑ cích (a vůči sobě – ještě – nikoli nevra‑ živých) kultur rodného města nebo portrét typického prvorepublikového selfmademana, totiž vlastního otce: někdejší český legionář se z  vyučené‑ ho poštovního poslíčka vlastními sila‑ mi vypracoval až na přednostu pošty ve Staré Turé. Exaktnost popisu určitých osob, dějů a  událostí možno odvodit z  Vladisla‑ vova zájmu o  přírodní vědy (jež zdě‑ dil po svém otci), přesnou a  jakoby mimoděčnou obrazností připome‑ ne se však vynikající esejista a  básník. Existenciálního rozměru poeovského nevermore dosahuje líčení Vladislavo‑ va loučení s  hlohoveckými kamarády před stěhováním do Staré Turé nebo i onen „trest za návrat“, když vypravěč nalézá Hlohovec padesátých let XX.

152

století proměněn k  nepoznání v  jiné město s cizími lidmi. Ódou na zřejmě neprávem karikova‑ né prvorepublikové střední školství je obraz Vladislavových studií v  Novém Mestě nad Váhom; včetně zdůrazně‑ ní úlohy literatury při rozvoji rodící se osobnosti: „já jsem tam celé večery četl.“ Zhlédnutí se v symbolně podané postavě čarodějova učně, jenž veškeru svoji moc získává z  knížek, připome‑ ne nám slova starodávného Progla‑ su. Za odcházející pokolení Vladislav zdůrazňuje: „My si vlastně v  životě neuvědomujeme jednu důležitou věc: že vlastně většinu toho, co poznáme, poznáme z knih.“ Vzpomínky pokračují tragickým mez‑ níkem let 1938 – 1939, částečně vynu‑ ceným stěhováním do Poličky (včetně zachycení tamního poněkud xeno‑ fobního maloměstského prostředí), vylíčením Vladislavových literárních počátků v  kulturní atmosféře protek‑ torátní. Objevíme zde několik velice inspirativních postřehů: například že si každá totalita vytváří obdobné ri‑ tuály i anekdoty; že utlačovaní a poni‑ žovaní začasté čekají už jen na smrt diktátora; že nejvyšším luxusem jes‑ ti mít vlastní charakter; že boj proti vnější nesvobodě vyvěrá nutně z  roz‑ lehlé svobody vnitřní. Že každá těžká doba prověří stálost charakteru i  pře‑ svědčení. Nepevné podléhá, dobré je tříbeno. Jako autorovi monografie o  životě a díle Zdeňka Rotrekla mi byly obzvláš‑ tě blízké Vladislavovy soudy stran

postupné devastace demokracie již od roku 1945 – ano ještě před ním: neboť tu jen jiné podoby nabývá „dědictví Hitlerovo“. Jako člověk účastnící se kulturního (nejen literárního, ale také výtvarného) dění, leč stojící mimo jakékoliv struktury politické moci podává Vladislav přesvědčivý analy‑ tický obraz proměn naší země a  její kultu‑ ry v  době totality  – obraz sestávající spíše z  výmluvných detailů. Zaujmou jej osob‑ nosti samostatně myslící, nezávislé, stojí‑ cí stranou: Jiří Kolář, Jiří Weil, Jan Patočka. Kradí přiznaná existenciální úzkost zaznívá upřímnou bolestí; jdoucí až na hranu a  na dřeň: „že jsem byl někdy na samém konci svých sil, protože přece jenom se v tom neda‑ lo žít. A občas mě přepadávala myšlenka, že by bylo lepší s tím dokonce skoncovat.“ Jako jeden z  těch, kteří po srpnu 1968 odmítli uzavřít smlouvu s  nastupujícím normalizačním režimem (budeme se mít trochu dobře, „ale musíme mlčet“), oci‑ tá se Vladislav nejdříve v  disentu (mimo jiné jako vydavatel samizdatové edice Kvart a  signatář Charty 77), a  později dokonce v emigraci. Díky tomu máme možnost poznat z  jeho svědectví mnohé praktiky totalitního režimu, na něž se dnes tak rádo zapomí‑ ná (odporný estébák „major Fišer“ se, ač nedosahuje jeho zkušeností, vzdělání, noblesy, k  Janu Vladislavovi chová jako přísný otec k  nezvedenému dítěti), ale též zhoubnou přitažlivost totalitaristic‑ kých ideologií pro svobodný západní svět

(na některých katedrách některých univer‑ zit získávají privilegované postavení zase a jen komunisté). Z emigrace, již strávil v Sèvres u Paříže (kde učil nezávislou literaturu východní Evropy na Vysoké škole sociálních věd), se Jan Vla‑ dislav vrací do Česka až v roce 2003. Ovšem už od devadesátých let 20. století má náš čtenář možnost seznámiti se s  původním Vladislavovým dílem básnickým a esejistic‑ kým. Jehož jsou nyní knižně vydané rozhla‑ sové vzpomínky důstojným završením. O to hlasitěji si nad nimi můžeme postesk‑ nout, jak mnoho nám nyní analytická a kri‑ tická osobnost Vladislavova bude chybět. V čase, kdy na cynismus mocných odpoví‑ dají takzvaní řadoví občané krátkozrakos‑ tí své paměti. Člověk jisté kultury ducha, který bezezbytku neumí vytěsnit svědomí, si může, ba musí i  dnes s  Janem Vladisla‑ vem říci: „Já poslouchám především sám sebe, abych věděl, co si musím myslet, co si sám rozhodnu a za co sám nesu odpověd‑ nost… Patřil jsem také vždycky k těm, kteří byli v menšině.“ Brno, Tišnov, Ústí nad Labem, Liberec, Chotěboř, Benátky nad Jizerou  – těmi‑ to městy jsem během života prošel. Každé z  nich je neseno svojí řekou. Bez svobody nelze mi žíti (třebas i  s  chybami, ale jsou to mé hříchy a  má zodpovědnost). Právě dočtený svazek je pro mne tudíž knihou základní a zásadní. Ivo Harák

153

recenz

recenze MRAKODRAPY, NEBO SARKOFÁGY? Sylva Fischerová: Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel DRUHÉ MĚSTO Brno 2012

Nedávno jsem na globálním vševě‑ doucím a  raději nic nekomentují‑ cím internetu zaregistroval  – protože o jiném druhu percepce se v tomto pří‑ padě nedá uvažovat  –, že kdesi v  čín‑ ských pustinách bylo vytvořeno cosi jako starorakouský Salzburg nebo snad napodobenina císařské vily v hor‑ norakouském Bad Ischlu. Hrázděné alpské domky, atrapa barokního koste‑ líka, typický gasthof, z kterého se jistě budou do volných čínských prosto‑ rů linout ländery a hospodské odrho‑ vačky, jež kdysi inspirovaly Mozarta, Brucknera a  Mahlera. Transpozice jedné lokality, jednoho genia loci, do nového a  zdánlivě zatím nezaplněné‑ ho prostoru, nebo spíš vakua. Transfer jedné kultury a civilizace jinam. Kupří‑ kladu „přenos Evropy“ na americký kontinent poté, co ho s nadšením obje‑ vil Kryštof Kolumbus s tlupou najatých námořníků, a  poté, co znavená Evro‑ pa, ten nejmenší a zoufale přelidněný kontinent, vycítila šanci v  amerických pustinách, aniž brala ohled na domo‑ rodce a  jejich letitou a  mnohdy více civilizovanou kulturu. Přitom všechny

154

ty hledačské a marné karavany a exody lidstva po zemských světadílech jsou srovnatelné s destrukcí oné prapůvod‑ ní řeči před pádem babylonské věže, řeči rajské či arkadické, která se po ost‑ rovech v  oceánu rozstříkla do smečky jazyků, v nichž v lepším případě zůstal pouze otisk onoho originálního, avšak beznadějně ztraceného dorozumívací‑ ho prostředku, nebo spíš mlčenlivosti vládnoucí mezi Adamem a Evou v ráji. A také mezi prarodiči a Bohem. Od antických dob se evropskou kultu‑ rou a historií vine představa o ní samé, že je kruhem, labyrintem, do sebe se zavíjejícím tvarem, jakousi mořskou lasturou, jež monotónně zní zvukem vln a nekonečnosti. Klasická filoložka, ale především výrazná básnířka, spiso‑ vatelka a také filozofka Sylva Fischero‑ vá přirovnává Evropu k  židli Thonet, zatímco při prvním doteku se jí Ame‑ rika jeví jako „pravý úhel“. „Roh vede za roh, domy jsou tu čtvercové nebo obdélníkové… rovné čáry, úhlopříčky protínající ty čtverce: všudypřítomná požární schodiště.“ A hned na to nava‑ zuje v jejím novém knižním opusu, ve filozofickém eseji o  cestě po Severní Americe, otázka, kterou si položí nebo k  níž dospěje každý literát: jaké pri‑ vilegium zakládá proces psaní? Není to rovněž většinou neúplný a  často selhávající transfer onoho původního otisku naší mateřské řeči/mlčenlivos‑ ti do korpusu literárního díla? A  není to předem prohraný zápas? Fischero‑ vá si obdobně jako každý přemýšli‑ vý Evropan ocitající se v  pravoúhlém

a  vzdušném, jakoby do výšky a  mrakodra‑ pově se vzpínajícím americkém prostoru zpočátku ujasňuje, kam až může otisková‑ ní a opakování jedné civilizace a její kultu‑ ry vést a od kterého okamžiku může dojít k obratu zbavenému všech re‑sentimentál‑ ních pocitů a stesků. Nejsou snad ony železobetonové kon­ struk­ce mrakodrapů (Fischerová jim ovšem říká svérázně „mrakoškraby“) a  vertikál‑ ních městských panoramat melancholic‑ kou vzpomínkou na gotické katedrály v  Chartres nebo Ulmu, na magické stíny věží v  toskánském San Gimignanu? Ne‑ ní americká kultura konglomerátem kul‑ tur evropských, asijských, afrických, není to jen kráska jedoucí na hřbetu obrovité‑ ho slona, jak ji alegoricky zachytil na slav‑ né würzburské fresce kontinentů Paolo Tiepolo? Kde je onen americký bod nula, od něhož by se odvíjelo cosi neopakova‑ telného a specifického, tedy nespočívající‑ ho na onom sloním gigantu odplynuvšího univerza? Ve filosofické, ale i básnivě em‑ patické komparaci Evropy, či spíš „staré‑ ho světa“ s Amerikou jako světem novým, stále ještě skýtajícím volný prostor, je ob‑ sažen i  fragment na první pohled banál‑ ního příběhu cesty autobusem krajinou, která se krájí jako chléb. Autobus zasta‑ vuje v neobydlené končině a Evropanka si chce koupit v  bufetu u  silnice plechovku piva. Uvědomuje si však, že se pivo nesmí v dopravním prostředku pít, a tak ho vrátí zpět do police v obchodu. Položí ho však do jiného regálu, čímž po evropsku poru‑ ší typicky americký smysl pro řád a zákon,

v  němž mají být všechny předměty na svých vymezených místech. Prodavačka ji napadne jako zlodějku. Incident z  cesty končí trapností na obou stranách: v  roz‑ pacích Evropanky, která si náhle připa‑ dá jako oběť jakési diskriminace cizinců, ale rovněž u jejích amerických spolupasa‑ žérů. Všichni se náhle ocitli před něčím, co rozhraničuje světy. I sám čas se pro au‑ torku a  aktérku tohoto drobného pří‑ běhu náhle vynořuje jako dravý netvor, protože si v  busu náhle vybaví pocit dis‑ kriminovaných černochů a přistěhovalců, pranýřovaných předchozími, ale už po‑ někud usazenými migranty. Všechno se tu vrství a  překrývá; zpráva o  náhlé smrti básnířčina pražského přítele přetvoří zá‑ vrať z mrakodrapů v tíživost mramorových sarkofágů a masivního dórského sloupoví. Pilíře americké údajně nejdemokratičtější ústavy, ve které je zakotveno i právo člově‑ ka na štěstí, se zachvějí. Májin závoj padá na veduty velkoměst. Dotkl jsem se pouze jedné z  mnoha sfér tohoto prazvláštního a  sympaticky neu‑ končeného, nikoli zavíjejícího se, ale rozví‑ rajícího se putovního eseje, který obsahuje i jakýsi ovidiovský akcent a sklon být nejen metaforický, ale rovněž metamorfující. Sylva Fischerová svou americkou zkuše‑ nost nejen zdárně mixuje a  zobecňuje až s  jakýmsi sokratovským zřením, ale dis‑ ponuje i  uměním razantního „filmového“ střihu. Text se opravdu čte jedním dechem, ačkoli si nejsem jist, zda je zapotřebí se k němu opakovaně vracet. Jan Suk

155

recenz

recenze JE TO VÁŽNĚ VÁŽNÉ… BEZ LEGRACE Eugen Brikcius: Můj nejlepší z možných životů PULCHRA Praha 2012

Jestli si někdo myslí, že když Eugen Brikcius (1942) napíše svoje „vzpomín‑ ky“, tak to bude vyčerpávající kniha života, tak vůbec nepochopil „smysl“ tohoto autora s  latinským jménem, který lítá nad českým, potažmo evrop‑ ským literárním životem jako kome‑ ta, jež si čas přeletu stanovuje sama, bez astronomických tabulek. Brikcius (dále E. B.) je egoista v  tom nejlep‑ ším slova smyslu, činí věci, jež ho baví, a tím pádem i jeho autobiografie není žádnou statistickou ročenkou či tele‑ fonním seznamem, jak by se mnohým vykladačům literatury líbilo. Ale abych ten správný postup aspoň trochu dodržel, tak E. B. je spisovate‑ lem, básníkem (čeština, latina, němči‑ na, angličtina), esejistou, filozofem, výtvarníkem a  organizátorem, Evro‑ panem, je autorem cca 15 knih (jed‑ ním z mála českých autorů s erbem) a, to už není správný postup, pro mno‑ hé je renesanční postavou. Taktéž je nazýván mystifikátorem, což je ozna‑ čení v  jeho případě velice sporné. Mystifikace je typ podvodu (i  když ne každý podvod v  kultuře, a  o  té je zde řeč, je zavrženíhodný). E. B. na

156

rozdíl od těch, kdo si vymýšlejí nové autory a jejich díla a s tím dále pracu‑ jí, se v  šedesátých letech nechal jako mnoho jiných oblouznit heslem Her‑ berta Marcuseho. Ale zatímco napros‑ tá většina obluzených jen opakovala donekonečna ono „Buďme realisté, žádejme nemožné“ jako mantru, E. B. to vzal doslova, protože je čestný muž (o tom ještě dále). Takže začal po vzo‑ ru českých sokolů vytvářet živé obra‑ zy, které navíc rozpohyboval, ne však jako akt emancipační, či spíše ideo‑ logický, ale jako akt výtvarný, prav‑ divý a  pro vlastní libido slastný. Aby se to vešlo do nějaké škatulky, tak k zařazení byl použit existující název „happening“. Většina happeningů měla ráz agrese, aktivity E. B. byly však gándhíovské. Zhmotnit myšlenku, vdechnout jí ži­ vot, dokázat, že „slovo“ je prvotní a že bylo na počátku. Jestliže Vodňanský a Skoumal končí tím, že vyzvednou na povrch, tedy oživí vyřčením větu „Krá‑ lovna Alžběta beseduje s  traktoristy“, E. B. bude dělat vše pro to, aby se mu podařilo oficiální hlavu Velké Britá‑ nie opravdu dostat do přímého řečo‑ vého kontaktu s  traktoristy. V  tomto případě nejde jen o  nějaký model ad hoc, ale vzhledem k  tomu, že britská mocnářka nezkazila legraci a  natoči‑ la „klip“ s  agentem 007 pro otevírací ceremoniál Třicátých letních olympij‑ ských her v Londýně, má toto srovná‑ ní reálný základ. Z  čehož vyplývá, že kdyby nebyl E. B. donucen k emigraci a třeba kdyby zrovna náhodou netrávil

17. listopadu 1989 či následující dny někde v  arestu, jistě by udělal vše pro to, aby se skandování „Jakeše / do koše!“ proměnilo ze slov v činy, ale vkusně a esteticky. Celé to moje snažení směřuje k  tomu, že E. B. je ideální postava do týmu osvíce‑ ných panovníků, kteří sice vědí, že bez chleba a her není možné vládnout, ale jde o  to, v  jaké podobě ty hry jsou. Nic proti Entropě Davida Černého, ale „propagač‑ ně umělecké aktivity“ při začátku českého předsednictví EU v  první polovině roku 2009 by pod taktovkou E. B. vypadaly asi výrazně jinak (tím netvrdím, že by nedošlo ke skandálu). S poezií E. B. je to mnohem složitější. Nej‑ dříve je tady to podezření. Přestože pod textem jeho hesla v internetovém Slovníku české literatury po roce 1945, který provo‑ zuje Ústav pro českou literaturu AV ČR, je podepsán Přemysl Blažíček a  pod aktuali‑ zací Karel Piorecký, tak tvrzení, že Brikciův verš je „z novočeské poezie nejbližší veršům vývojově nejvzdálenějšího A. J.  Puchmaje‑ ra“, mně zavání zase tím Marcusem. Nejen tou dvojicí nejbližší–nejvzdálenější. Že by E. B. měl opravdu tak dlouhé prsty a dělal svoji práci zgruntu? Jeho poezie, vztah k ní a vůbec „příběh básníka Eugena Brikcia“ se nejvíce podobají novodobému trubadúro‑ vi z Divokého západu, jenž slove Gunstick Uncle Poeta. Společník Sama Hawkinse

z Pokladu na Stříbrném jezeře veršuje: „Ať je vítán v  této zemi nejslavnější mezi vše‑ mi! Nejznámější ze všech jmen. Hrdina Old Shatterhand.“ E. B. je taky trubadú‑ rem (truvérem, minnesängrem) nevhodné doby (2. pád) a v nevhodné době (6. pád), ve které rytmizovaný, vypracovaný styl, jejž zdobí „přísné“ metrum, působí jako pěst na oko. Ale hlavně pro ty, kdo zapomněli, že epické příběhy byly vždy veršované a že to ostatní v  poezii vzniklo až poté, co se příběhů chopila próza. S tím vším je spojeno jakési gentlemanství, čestnost a slušnost, které z existence E. B. čiší, přestože jako zaprodanec podepsal Chartu 77. Nesouvisí to s  jeho osobním životem, o  němž nevím ani ň  a  nezajímá mě to, je to přirozené směřování k tradici, k závazku jména a k tvůrčímu rozvoji kon‑ zervativismu. Mají na tom zajisté svůj podíl i  autorova filozofická studia, filozofie je stále tím závažím, které je kladeno na váhy. „Svou variantu jsem piloval tak dlouho, až jsem nakonec mohl opodstatněně konsta‑ tovat, že sice nelze dokázat, že bůh existu‑ je, avšak lze dokázat, že existuje nutně.“ Jakub Šofar P. S.: Přece si nemůžete vážně myslet, že bych o téhle knize napsal něco, co by Vám ji jakkoli přiblížilo. Ani o metr. Ani o deci‑ metr. Ani o píď.

157

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

159

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

.qxd

18.10.2010

mir.qxd

18:24

18.10.2010

vesmir.qxd

vesmir.qxd

vesmir.qxd

StrÆnka 1

18:24

18.10.2010

StrÆnka 1

18:24

StrÆnka 1

Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.

18.10.2010

StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue

18:24

věnované tématu věnované tématu

V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:

ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,

G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena, [email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický [email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka [email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz

edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách

www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek

Modlitba za útěk z tržiště Zříkám se slepoty časopisů. Chci si lehnout pod strom. Tohle je jediná povinnost kromě smrti. Tohle je trvalé štěstí lehoučkých vánků. Znenadání zatřepetá křídly bažant, otočím se a stihnu ho ještě zahlédnout, jak mizí u vlhkého okraje cesty.

James Wright Narodil se 13. 12. 1927 v Martins Ferry v Ohiu, zemřel na rakovinu 25. 3. 1980. Po válečné vojenské službě v Japonsku vystudoval literaturu a později ji také přednášel. Debutoval v roce 1957 sbírkou The Green Wall a obdržel za ni prestižní Yale Younger Poets Prize. Byl sužován depresemi, rozpadlo se mu manželství, z kterého měl dva syny, souběžně s tím dál psal a poezii také překládal. Kromě jiných ocenění získal v roce 1972 za své Collected Poems také Pulitzerovu cenu. Otištěná báseň je ze sbírky The Branch Will Not Break (Tahle větev se nezlomí, 1963), kterou v překladu Aleše Palána vydalo nakladatelství Dauphin Daniela Podhradského v roce 2011.

patron čísl

James Wright

w e l e s 53 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek, Radim Kopáč Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Alica Bartková Fotografická příloha: Ondřej Slabý Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948