weles literární revue

weles

46-47 literární revue

Bátor • Berný • Fibich • Hrabal • Janota • Juráčková Kotrlová • Klášterecký • Lotocki • Lundiaková Ma Jian • Malý • Mazáč • Payne • Petlan • Stanislav Svoboda • Rusín • Záhoř

weles

obsah studie

poezie Vít Janota Tomáš Mazáč Tomáš Záhoř Tomáš Lotocki Tomáš Klášterecký David Bátor Milan Hrabal Jan Stanislav Štěpán Rusín Lenka Juráčková

Daleko od zalepených krabic s dřevěnými vláčky Rozpouštět úzkost V morušovém stínu Jazykem okounů a plotic Čas popeleční Vjem Včelám slaně chutná med Pošahanej den Za rok po smrti Límec ti porovnat

… … … … … … … … … …

6 14 22 32 38 48 50 58 68 70

Ocasy lišek polykají tmu Základ k novým dramatům Pod nohama posledních sáňkařů

… … …

74 80 84

Kurtis píše z domu Do Španělska

… …

90 100

Jsou ve mně pece a hlad tak bacha Korálky (Bonus tracks)

… …

114 142

Asi se někde zapomněl…

…

192

Ženské nebe

…

210

Černobílá bolest

…

232

pásmo Radek Malý Ivan Petlan

gramofon Jarda Svoboda

moták Ma Jian

krajinomalby Ondřej Fibich

…

244

Z cest

…

252

Vlakovky

…

264

…

266

…

274

fotografie Karel Cudlín

welesův výtvarník Lucie Kozelská

překladatelská huť Žalm 42 v novém překladu Petra Pazdery Payna

Vladimír Šrámek

Sedmý den odpočíval

recenze Marvan – Volf; Hruška – Suk; Palla – Švanda; Erben – Harák; Hokeš – Novotný; Bouška – Šedivý; Kadlec‑Filípek – Švanda; Popel – Šofar …

próza Hana Lundiaková Lukáš Berný

„…a kdo jsme my?“ ptala se Viola Fischerová

šramoty

welesův debut Natálie Paterová Jan Grabec Lukáš Horák

Jana Kotrlová

278

Daleko od zalepených krabic s dřevěnými vláčky

poezi

Vít Janota

Vít Janota Narozen na počátku roku 1970 v Praze, tam žije dodnes. Vystudoval fyziku, vystřídal různá zaměstnání, nyní pracuje jako programátor. Je ženatý a má dvě děti. Svou poezii publikoval časopisecky i v nejrůznějších antologiích a almanaších. Je autorem sbírek K ránu proti nebi (Dauphin 2002), Fasování košťat (Dauphin 2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (Dauphin 2008) a Jen třídit odpad nestačí (Dauphin 2011).

Koupím si v trafice Le Figaro i když francouzsky nerozumím nic koupím si šustivou plachtu Frankfurter Allgemeine Es ist höchstwahrscheinlich dass… a koupím si knihu s tváří mlčenlivé básnířky na obálce

Cožpak jsem nezápasil s démony na černých skalách na úzkých perónech příměstské dráhy?

Nem értem nem értem čím dál tím víc ale něco se dělat musí

Cožpak jsem svůj smutek nevyzvedl přímo ze žhavého nitra Země?

Cožpak jsem nervózně nepostával pod vyrudlým plachtovím kiosků s nabídkou perlivých limonád?

Řetěz unavených stop táhne se osaměle přes kašírované papundeklové pláně čas uvízl na obnaženém dně bledá břicha ryb studeně svítí v čvachtavém blátě tmy

Slova stíhají básníka básník zapírá sám sebe porozumění se vyjevuje a ztrácí ve špatně nastaveném soutisku barev v periodických pohybech záhadných mechanických strojů

Horizontem událostí je odraz vln nezřetelný šepot co se k našim nohám vrací a tíha která zaniká v neklidu vlastních disipací

Jen rodiče odcházejí bolestně a dlouho jako by se šroub pomalu utahoval A dětství najednou končí docela nečekaně daleko od zalepených krabic s dřevěnými vláčky

6

7

Vít Janota



V ostré zatáčce pod zrušenou továrnou na letecké motory naložené pětituny mučivě podřazují

Pod drobnohledem zážitků pod stroboskopem nelítostných průhledů jako by se hroutila původní topologie prostoru

Namáhaná preciznost v oleji naložených soukolí nespojitost v jinak hladké ploše kontinua znovu obnažuje cosi co jsme jen letmo zahlédli v onom okamžiku s voskově žlutou tváří

Konce a začátky se proplétají jasně vyvstává uzavřený kruh

Byli jsme vyhoštěni násilím vystrčeni do první řady

Diáře telefonní seznamy zažloutlé stránky sešitu s nepochopitelným záznamem kroků klasických tanců z tanečních hodin pro dospělé

Vytrhaná lana je třeba znovu ukotvit v sypké půdě dohledat pevné místo Nedojedený jogurt na nemocničním stolku vázička splácaná dětmi v kroužku dovedných rukou prokluzující převody bolesti další slepá místa vypálená do sítnic našeho vnímání

8

poezi

Vít Janota

S metodickou precizností zahlazujeme poslední stopy

Informace se znovu a znovu vzpírají přijmout svůj skutečný obsah Tulipány nadrásané humpoláckou tužkou normalizace Maminko všechno nejlepší k MDŽ

9

Vít Janota


Podepírám otce na cestě nočními Stodůlkami K půlnoci se uklidnil vítr zdánlivě se oteplilo Na zarostlých parcelách vyřezávají zplanělé zákrsky jabloní hloubí jámy pro základy domů Koneckonců není to tak dávno i my jsme přivandrovali do těchto odlehlých čtvrtí i my jsme odhodlaně překročili zvlněný perimetr města Sveřepá zachmuřelost kožnaté zvíře neklidně se převaluje pod tenkou slupkou přítomnosti Bez mrknutí oka hledíme do dálkových světel mnohé mrtvé jsme již vyprovodili ale na tohle nás nikdo nepřipravil

10

poezi

Vít Janota


A ještě ta noc kdy jsme čekali v autě před fakultní nemocnicí Byla zima přitápěl jsem Taxikáři sanitky spěchající noční chodci O čem šla řeč nevím čas se pohyboval pomalu jako pod obrovskou gravitační čočkou Přesto pravě v téhle chvíli je třeba hledat klíč k pochopení toho co následovalo Pak až prázdná ranní kavárna rozostřené tváře bledý macarát jarního slunce na dně nedopitých sklenic s kořalkou

11


Po celý rok modlit se za své mrtvé nastokrát rozmělňovat jejich podobu v úlomcích pískovcových skal

poezi

Vít Janota

Ostré hřebeny vystupují z lesa mezi stromy svítí jak pohozená vybělená kost Mořské dno se z rozmaru postavilo do kolmé polohy Borovici před domem jsi sázela jako dítě já ještě dosáhl k pletenci prvních větví Teď trčí do výše při vichřici ohýbá se až k prasknutí Ale pamatuj že osamělé stromy mívají kořeny tak dlouhé jako jsou samy Jenže jak dohledat kam sahají ty naše kolem čeho se v hlubinách obtáčejí? Jak poznat vítr který nás vyvrátí?

12

13

poezi

Tomáš Mazáč

Tomáš Mazáč Narozen roku 1962 v Zábřehu na Moravě. Žije v Brně. Vydal sbírky Vzdálená setkání (bibliofilsky vlastním nákladem, 1993), Básně (bibliofilsky vlastním nákladem, 1995) Bezmála noc (Blok 1996) a Jak chutná sova (ŠUŘ Brno 2002).

Rozpouštět úzkost DOLNÍ KOUNICE 2004

SNÍH V ŽILINĚ

Pořád kýmsi předjížděn a kýmsi nabouráván Naposledy náklaďákem na korbě hromada slepých zrnek písku a pod ní nalepeno mé jméno TOMÁŠ Vzpomínám jak je knihař Jindřich Svoboda zlatil na hřbet mé první knížky… Jsem doma kousek od jeho dílny a okolo jeho obchodu chodívám nakoupit a taky okolo hostince U Burýška kde v kouři z žezel svátečních cigár hrával taroky

Ještě trochu převlečený za déšť ještě ne úplně bílý ještě přicházející v noci a tajně když se spí v mlze Na sídlišti není vidět na krok Ani tobě do očí Mlčíš Podzimem zapomenuté mrazem ztuhlé lístečky břízy za oknem

Šťasten Ve větru strom cinká jak křišťálový lustr Milostná cingrlátka!

14

15

poezi

Tomáš Mazáč

Tomáš Mazáč

Rozpouštět úzkost


BÍLE O MOBILECH

NÁVRAT ZE SLOVENSKA

I v autobuse co jím jezdím ráno nechtěná slova šeptaná do krabiček Ano, už jedu… za pár minut jsem v Brně… Ne. Asi jste se dovolala špatně… Jak jsi včera dojel?… Víš… já nemohu bez tebe být… V autobuse a ve vlaku zásadně nevolám Až doma navečer z pistolky němého mobilu za pasem ti naslepo střílím do nohou ostrými slovy Aby ses aspoň naposled ohlédla…

Nechodím už ani odnikud nikam jen v náručích unavených nohou sem a tam přenáším svoje lenošné boty jak dítě když nechce usnout Nemyslím už na tebe jinak než se vztekem ale v jehelníčku vteřin stejně nemohu najít kupku sena sena jen tak na spaní A konečně už tě nemám rád Zdá se mi Láska ze mne vytekla jak slaná voda z bílé vany S tímtéž ponižujícím zvukem Hřeb po hřebu holými pěstmi do dveří zatloukám Nikdo Dnes Nepřijde

16

17

poezi

Tomáš Mazáč

Tomáš Mazáč



NEDĚLE

SONG Z HOSPODY V Ž.

Den bílý od krve z ranek snadných rozloučení nanejvýš na týden Den odjíždění lidé v nádražním podchodu mají u nohou turistické mapy kufrů bez názvů míst sám vprostřed kupé chytám se plechovky s pivem jak slepec své hole Naprázdno míjí venku krajina dnes se nic nepohne ani o nehet Avšak pořád je co ztratit

Opít se do krvava až na slzy V tomto žadonění tě nenaleznu a nechci už obnaženou rukou nakrojit co pak nesmím sníst Teprve až spočítám všechna stébla na strništích kterými jsi tehdy bosky kvůli mně běžela Má Rút vrátím se jako by nic Před námi Ba ani po nás

18

19

poezi

Tomáš Mazáč

Tomáš Mazáč



JOHNSON’S 5.5

MŮJ SEN O RŮŽI Z HLEDISKA VZPOMÍNKY

Nahý a nemrtvý bohužel roztírám po těle hustou bílou vodu Od prsou k podbřišku opatrně podél krku jako bych se věšel stoje na židličce patra prvního vysokým stromům napospas Naprosto sám Nemusím mít strach že někdo přijde a uvidí mou bídu Není sem vidět ani z ulice Na mne – hrušku k sežrání

Za světla slepé sovy poslední zůstalé řeholnice v Růži nebeské Jinak ticho Jen v rajské zahradě stále stojí Jindřich Svoboda který celý život vázal knížky a třesa se lednovým chladem recituje zpaměti onu Skácelovu báseň „Na celém světě není tolik ticha jako když sněží v Dolních Kounicích…“

Je to ten poslední způsob jak si tě ještě přivolat Mít tě na kůži A tak s tebou být Tělové mléko po koupání Johnson’s 5.5 Mám přece od tebe Co až mi dojde…?! Co až mi na něj dojde pleť…?!

20

21

V morušovém stínu

22

poezi

Tomáš Záhoř

Tomáš Záhoř Narozen 1965. Do roku 1989 pracoval jako lesní dělník. V první polovině 90. let se živil jako drobný podnikatel a příležitostný novinář. Od druhé poloviny 90. let žije převážně v cizině (Německo, Srbsko, Itálie).

/ / /

/ / /

pod rozkvetlou révou padám únavou vinné listy chabě zaclání žár června z chrámu zvoní požehnání odpoledne plane strání unavený klesám pod nedělní květy révy

kouří se z kopřiv a vedro sžírá stráň v morušovém stínu hltám loňskou pálenku zhnědlé ženy nad vozy na pyramidách seschlé trávy smějí se a hrkotají níž a níž mou strání

23

Tomáš Záhoř


24

poezi

Tomáš Záhoř


/ / /

/ / /

déšť šumí moruší odhalen nočním bleskem do slámy stáje nořím umořené prsty každý hrom tiskne do mne ozvěnu tvých kroků na dech pohled dotek čekám letní nocí dál

mezi sklem a okenicí bezradně se motá sníh nenažraná kamna tráví led na kůře habru vlnobití strání brání mysli v usebrání střepy dnů a snů se mísí chřestí setmělou síní

25

Tomáš Záhoř


26

poezi

Tomáš Záhoř


/ / /

/ / /

v strmých bílých polích dýmí kopy mrvy zasviněné sáně sunou koně za obzor

skořicová vůně strání v jarním poprchání pod deštníkem ruku v ruce kráčí na mši dívenky zatímco se chichotají ještě dětské rty do ženských vlasů sedá skořicová vůně strání

27

Tomáš Záhoř


28

poezi

Tomáš Záhoř


/ / /

/ / /

viz strmé krvavce a dravce ve výši třezalka chřestí krůček od vzplanutí skvrny krav táhnou slunce za obzor

kukuřice chřestí a svítí rozoraná zem ztratit se v poli jako v lese zdrtit své vetché kosti do dítěte

29


/ / / (epilog)

poezi

Tomáš Záhoř

jen dávné drny a mršiny kdoulí vzdorují tání v mé stráni nicotný do naha strhaný sen: siroba morek dřeň

30

31

Jazykem okounů a plotic L. (Romance k třicátým narozeninám) Bylo tak snadné napsat první verš jazykem okounů a plotic inkoustem rozřezaných prstů od rezavého žabikuchu bambusovým perem hřbetních ploutví v likérně U Prasklé kapří žluči Bylo tak snadné najít první verš Chtěl jsem být králem rybářů a denně posílal úmrtní oznámení do štičího ráje Candátům jsem operoval šedý zákal a kaprům přiškrcenou duši

poezi

Tomáš Lotocki

Tomáš Lotocki Narozen v roce 1977 v Brně. Je redaktorem časopisu Český rybář a zaměstnancem Moravského rybářského svazu. Poezii publikuje příležitostně časopisecky, například ve Welesu, Kulturních novinách, Rozrazilu. V roce 2002 mu vyšla básnická prvotina Chuť vína (MSD, s. r. o.), v roce 2004 spolu s Ivanem Petlanem uspořádal k vydání antologii Co si myslí andělíček – Dítě v české poezii (Větrné mlýny – LFŠ v Uherském Hradišti).

Však úhoři ještě tráví červy v polích hrachu Vzduch ještě voní rybím potem a cejny je tak snadné škrábat špinavými nehty A ty dvě borovice tam opravdu rostou Pod nimi kolonie klouzků zrnitých… Tu knihu jsem ještě nedopsal a je to čím dál těžší však tenkrát po tmě natáhl jsem vlasce a snad se naučil i čekat na záběr poslední

Bylo tak snadné hledat první verš Šumavské moře – Rimbaud v laminátce Opilý koráb nese dravčí mládě stražící v mlze na okouny: „Dlouho ti to nevydrží“ říkali mu „Jednou pohřbíš svoje dětství v kupě pilin jako tu staženou úhoří kůži!“

32

33

poezi

Tomáš Lotocki

Tomáš Lotocki

Jazykem okounů a plotic


PODZIM I

DĚTI

Ptáš se ho: Kolikátý už? A odpoví ti: Kolik ještě? Jak straka schoval si tvůj nůž do stříbrného hnízda deště

Kde padne hvězda tam mlékem bohyně Héry kojí se myši

a mládě ze třetího vrhu jež vyrostlo jen o vínu čerstvé větvičky modřínů prodá ti na vánočním trhu

(tam u Božích muk obrostlých ostřicí kde jsme tenkrát kapkami krve připíjeli slavnosti andělů a přáli si pít tu kořeněnou chvíli celý život – děti!) Kde padne básník tam z kopřiv slov pálí zemi žáha Ale jak pohřbít vlastní dětství když uvnitř i vně toho hrobového ticha pořád něco úzkostně piští

34

35

Tomáš Lotocki


36

poezi

Tomáš Lotocki


NOČNÍ MŮRA

PO ČASE

Možná že ještě na dně řeky žije zlá ryba kterou nespatří kdo více Možná tam dole chroustá oblázky a pije krev račí přímo z pumpy krkavice

Po čase voní starý most jen trusem holubů A nemúzická lhostejnost skrývá se za hudbou

Možná se o ní ještě někdy zdává rybáři jehož budívala ze sna když rána barví vody do krvava a dětská noc je osudově přesná

Kdo by se vztekal Terezo? Kdo by se koupal v stejné řece? Rez dávno pokryl železo… Mlčíme… V míru… Ale přece…

37

poezi

Tomáš Klášterecký Narozen 1981, žije v Dlouhé Třebové. Dosud nepublikoval. Básně jsou z připravované básnické prvotiny.

Tomáš Klášterecký

Čas popeleční / / /

///

Skutečná láska, skutečná snaha, skutečná bolest.

Zemře soused a kluci zase schovávají po kapsách cigarety, jako by je včera huboval.

Hladil mráz, řezal a zase hladil, na zastávce u léčebny v Černovicích.

To jenom než co by se ohlédl, zastaví se člověk blíž srdci, i když mu často

Obyčejně až po roce boty skutečně padnou…

za pár chvil několik vět i kroků nedohledno…

38

39

poezi



Čas popeleční

Čas popeleční

///

///

Stalo se mi tady DOMA.

Zatáhnu žaluzie, až o rám třeskne! A všechny škvíry umlčím páskou na koberce;

Bez myšlenek dlouho rovně, zimou, létem; pak doleva pošlapat trávu mezi psími výkaly, odemknout, vyjít tři patra…

to aby mohlo se studeným potem křtít, co za nehet se vejde lásky. Maminko moje!

Jinde pořád létají piliny z mokrého, nepoddajného dřeva; klapky na uších…

Až ti tak jednou povím, neublíží už nikomu, že jsi druhá; a tanec utichne až s ránem. Zatáhnu žaluzie, aby už na mě víc neviděl dnešní den…

40

41

poezi



Čas popeleční

Čas popeleční

///

///

Potkáváme se bez ohlášení na místech bolesti.

Podala jsi mi svoje šero. Nebo spíš sám jsem si ho vzal; končilo leccos v té chvíli…

Je kousek krásy v té malé smrti a podmalba naděje na strnulém akvarelu včerejška. Chytni mě pevně, sestřičko! A přidej do kroku!

Šero v té chvíli bližší než psí oči; oči nejbližšího.

Pojď rychleji, přidej, pojď,

Oči nejbližšího, jediné oči.

rychleji; než tě napadne rozhřešení.

Objal bych všechno to teplo, co se chvěje, v té chvíli. Všechno to teplo, co se chvěje, po pláči bez pravidel.

Tady mě tenkrát opustil…

Čekat na dar a ještě s tím se smířit, že jde osud naproti. Prodlévat o samotách.

42

43

poezi



Čas popeleční

Čas popeleční

///

///

Jsou slunce delší s každým březnem a taky vrásky, kterým se nevěří, když padnou šera. Šera před polednem…

Skřípání zubů silnější než nářek sněhu pod kroky za něčím.

Mihly se životem roky rychleji než cesta z hospody… Vyčistit zuby oholit po týdnu a sprcha aspoň obden. Slušelo jí léto… A kdybys byl kurva co k čemu, tak by ses aspoň zbláznil. Nebo tak něco…

44

Na cestě poslední světlo ve tmě, poslední otevřené dveře; osmičku bez hranolků, kečup, k pití nic; u téhle křižovatky už nic. Bude se dál upíjet! Bude se dál upíjet, anebo se bude dál upíjet, ale třeba ještě stihne vykonat, o čem zatím neví;

45

poezi



Čas popeleční

Čas popeleční

třeba ještě dá dopustit na jedno odedneška; třeba ještě stihne být někdy někomu jenom;

///

Jenom poslední světlo ve tmě; poslední otevřené dveře;

Po ranách z milosti být šťastný není umění,

na téhle křižovatce…

46

Sbohem a se sebou v objetí vteřinu smíření, protože musela, zanikla a vstala sídla;

za branou vzkříšení ježí se andělům křídla.

47

Vjem DEN

poezi

David Bátor

David Bátor se narodil v roce 1974 v Opavě. Básník, textař a redaktor. Poezii publikoval v časopisech Alternativa plus, Host, Weles, H_aluze, Psí víno a Protimluv. Doposud vydal tři básnické sbírky: Kukly slov (Tilia 2004), Světlonoš (Jantar 2005) a V kraji dvou židlí (Perplex 2008). Stál u zrodu literárního časopisu Nové břehy, který vycházel v letech 2007 – 2009. Za svou básnickou prvotinu byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Trvale žije v Brance u Opavy.

NOC Vítovi

Po smrti přijde Vladimír Holan. Vydrásá z duše zazděný třpyt slova. Vědomí praskne jako špinavý led. Ze spár Ducha hrkne motor světla… Střed.

Běloba mraků mezi hvězdami smrtelnost přežije. Upíjím z oněmlých vteřin tiše mléko Panny Marie.

OKAMŽIK Petru Hruškovi

ZA OKNEM DOMU Tomáši Pělovi

Okno. Vjem. Struna přes vesmír. Běloučká nit pochyb a věr tažená z letadla jako zaschlý sen.

Nehybnost tmy puká v kloubech ticha. V temném mase lesa mrká pouliční lampa. Jako by zvala. Jako by zvala duši jinak dýchat.

Oko. Vjem. Program němých kin. Na strunu drnká vítr své… Ona se třepí a rozpadá do ticha nočních stěn.

48

49

Včelám slaně chutná med

poezi

Milan Hrabal

Milan Hrabal Narozen 1954 ve Varnsdorfu. Básník, překladatel, publicista. Vydal knižně jedenáct básnických sbírek, sbírku lyrických povídek, knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná je jeho spolupráce s Lužickými Srby – mj. spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu, autor výzvy Varnsdorfská solidarita na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž porozumíš větru. Edičně připravil více než tři desítky rozsáhlejších i drobných publikací. Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do lužické srbštiny, polštiny, němčiny, lotyštiny a bulharštiny.

KDYŽ JSEM LÍBAL

POJĎ UKÁŽU TI SVŮJ SVĚT

cukaly mi koutky úst tobě se sbíhaly sliny

řekla Gábinka

do prsou prsy’s bodala to se stalo v roce kdy Malý vůz zkusil předjet Velkou medvědici a vyklopil náruč tvých hvězd na jinou zahradu

Ale jsou tady trny tak buď opatrný jako lev kterému se do klece prokousaly bílé myši jako slon co padá do moře a ne a ne se probudit

to se stalo v roce kdy mámě neprávem přišili smrt o týden později

50

51

poezi

Milan Hrabal

Milan Hrabal



KOLEM

JINÝ JINDE JINAK

kolem otáčivých ne točitých ne kolem zvlčilých schodů se dostaneš mimo ten příběh tam a tady a ještě víc jinde než kde

Četl jsem znovu svou knihu a psali tam úplně jako kdybych se měl poznat Ale já se nepoznal Byl jsem úplně jiný tam v sobě kterému bych nikdy nevěřil kdyby to nezapsal do slov na papír té knihy kterou jsem zapomněl a zase našel

je vlhčeji

jinde ale přece

52

53

poezi

Milan Hrabal

Milan Hrabal



DÍVAL JSEM SE

NAKONEC

na západ slunce jako kdyby nic jiného ten den nebylo

Vlastně je to jedno Ať řeknu cokoli neposlouchají

A proč by mělo Na tu chvíli co tu jsme nemá cenu aby něco

Ani ty

docela stačí nic

I když mi odpovídáš nebo se o to snažíš: když naposledy pršelo ani sis nevšimla že mlčím

Nebo?

54

55

poezi

Milan Hrabal


ÚNAVA motýl se netrefí na květ včelám slaně chutná med a ty mně? jako jed jako jed

BUDOU Budou se tě ptát co si přeješ k Vánocům Ne aby ses prokec že chceš být ještě živ Varnsdorf 17. 4. 2011 – 30. 5. 2011

56

57

Pošahanej den PROBLÉMY S HLAVOU V knihovně jeden den neznamená nic, natožpak hodina, jejíž délka se podobá vmžiku prasklé mýdlové bublině.

poezi

Jan Stanislav

Jan Stanislav Narozen 1987 v Pardubicích. V roce 2007 maturoval na Gymnáziu Dašická, Pardubice. V současnosti studuje na PdF UHK. Publikoval v časopisech Psí víno a H_aluze, dále např. na serveru totem.cz. Je milovníkem netradičních druhů piv a fotbalovým fajnšmekrem. Ve volném čase se zabývá tvorbou beat generation, československým literárním a hudebním undergroundem, dílem a životem Charlese Bukowského, francouzským existencialismem v beletristické tvorbě, Skupinou 42 a také filozofií (zejména trojicí Schopenhauer – Nietzsche – Klíma).

studenti se připravují na další školní den. Je půl sedmé a já mám hlavu naducanou jako meloun. Teprve jakmile za mnou zaklapnou dveře od bytu, sednu si do kouta a má hlava se konečně zploští na tradiční velikost mandarinky.

Člověk tu často sedí, poněvadž jedna knížka v sobě obsahuje víc moudrosti než semestrové přednáškové cykly deseti profesorů. A ty možnosti kolem! Schopenhauerovy aforismy! Jeffersovy básně! Hrabalovy historky! Ginsbergovy vize! Stovky rezervací na Viewegha! Vybrakované regály s milostnými romány! Nevídaně široká pásma historických encyklopedií! Naučné stezky vedoucí k nesmírným matematicko‑fyzikálním dovednostem! Tisíce odborných i odporných časopisů! Moře a moře enormně nezávislých a nestranných tiskovin! Pokaždé když vycházím po pětihodinovém šílenství v knihovně, bývá v drtivé většině poslucháren již zhasnuto,

58

59

poezi

Jan Stanislav

Jan Stanislav

Pošahanej den

Pošahanej den

POŠAHANEJ DEN Kolem pochodují skupinky lidí sedím za oknem knihovny je pozdní odpoledne a hořící sluneční kotouč pomalu mizí za obzorem jenže stále mě hřeje, potím se, děvčata si v tom vedru sundávají drobné oděvy další míří ven a zase dovnitř dovnitř a zase ven je to věčné, strojové, přitom tuze lidské

Hašek klábosí s průvodčím a nechce mu zaplatit pokutu je to hovado jako Kuděj jako Standa musím tu vydržet ještě půl hodiny Svět je zasažen dalším pošahaným dnem a lidstvo s tím nic nenadělá

Auta se zběsile řítí čtyřproudovou silnicí za skřípění zubů vezou prdele svých majitelů do bytů nebo do práce (KORUNKY! VZÁCNÉ, KRÁSNÉ KORUNKY!) Klesají mi víčka Hašek a Kuděj žádají o nocleh v jedné berounské hospodě Hašek je hovado Kuděj je hovado Standa je hovado pak se vzchopím, jakmile slečinky odcházejí jsem tu sám s romským kolegou, co studuje matematiku zamyšleně kouká do učebnic a je mu taky vedro

60

61

Jan Stanislav

Pošahanej den

Pošahanej den

TO SE STANE MÁLOKOMU Četl jsem si básně (ne ty svoje, samozřejmě) na lavičce u nástupiště číslo dva, jižní část, kolej druhá a svítila na mě jediná lampa Důchodci stojící naproti na nástupišti číslo tři, jižní část, kolej čtvrtá si museli klepat na čelo a ptát se: „Co to ten blb dělá? Vždyť je osm večer! Zkazí si očka, mládenec!“

62

poezi

Jan Stanislav

A pak to rozlouskl vlak který přijel na nástupiště číslo dva, jižní část, kolej třetí čímž mne oddělil od důchodců zastínil dopady světla z té jediné lampy a já věděl že tentokrát jsem už opravdu v prdeli ani ten ostříží zrak mi nepomůže Zaklapl jsem knihu a šel si poslušně stoupnout k dalším důchodcům

63

Pošahanej den

OPATOVICKÁ POLE Jsou vidět pokaždé jakmile kolem nich projíždí vlak a lidé znuděně koukají z oken Na podzim i na jaře když přicházejí deštivá období vytvářejí se na jejich površích blyštivá jezera obrovské ptačí Bajkaly, na nichž směle proplouvají zdivočelé kachny, kterým podél křídel sviští chladný vítr

poezi

Jan Stanislav

Jan Stanislav

Pošahanej den

Kachna nemusí naplňovat pitomá konvenční očekávání druhých Kachna nepociťuje ostudu, jakmile se vyspí pod lavičkou Kachnu nikdo netepe za to, že se nenaučila píčoviny „enormně důležité“ pro jiné kachny Kachna může neomezeně kočovat a okolí ji přitom nepovažuje za podivína Kachna není „cáklá“ jenom proto, že ještě neviděla „tenhle zásadní filmek“ a nezná „klíčový letopočet“ Kachna se nejroztomileji tváří na talíři, s červeným zelím a směsí bramborových a houskových knedlíků

Kachna je pozoruhodné stvoření Kachna neplatí nájem a poplatky za energie Kachna nevstává do práce Kachna se nemusí převařovat a „chodit s holkou, kterou strašně moc miluje“ Kachna nezparchantěla a nepreferuje ve společenské hierarchii kariéru, finanční ohodnocení, majetek, moc a dosažené vzdělání Kachně je u prdele politika a bulvární šplechty Kachně se nikdo neposmívá, když se pozvrací Kachna nemusí poslouchat kydy o „nedostatku empatie“ a „necitelnosti ducha“ Kachna nemá tendenci žvanit o svých ohromných, nepřekonatelných a nevyřešitelných problémech Kachna není citlivka; zasouloží si i bez předchozího plkání o „lásce“ Kachna ví, že když se něco posere, život jde dál

64

65

Pošahanej den

PRVNÍ POMOC V PŘÍMÉM PŘENOSU Sešlý baculatý bezdomovec ležel na chodníku před nádražím a nebylo mu zrovna nejlíp. Mladík si nasadil bílé gumové rukavice a přikázal svému kolegovi: „Otoč ho na bok.“ Nebylo jasné, zdali bezdomovec nezačne zvracet. Lidé jen chodili kolem, podívali se, ale vzápětí odvrátili zrak a šli dál, za svými starostmi. Pouze občané stojící na zastávce se nemohli vynadívat. Bylo to emotivnější než televize. Někteří z nich nastoupili do autobusu a vyprávěli o tom ostatním.

poezi

Jan Stanislav

Ty naše „domácí konflikty“ jsou jenom prkotiny.

66

67

Za rok po smrti ///

///

Bílý sníh sesedlý na černých větvích vzduchem se tetelil jehličím utich

Ještě více se choulím tobě do dlaně ještě více tím skryju touhu po mámě

/// Ze všech luk světa rosu olížu zbavit se žízně snažím se léta touhy bezbřehé žízně ostřížů

68

poezi

Štěpán Rusín

Štěpán Rusín Narozen 1969, vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, pracuje jako anesteziolog v brněnském Masarykově onkologickém ústavu. Se svým bratrem Tomášem vydal sbírku poezie Texty (Větrné mlýny, Brno 1999). Jeho verše zhudebnila skupina Pluto (Tři, Indies Records, Brno 1998). Od mládí se aktivně věnuje divadlu, byl členem legendárního souboru Ochotnický kroužek, dále působí v Loutkovém divadle Československo a v Pánském sdružení extrémního folklóru KRÁSA, hrál i ve filmu Protektor (ČR, 2009).

Ještě více se zasním smích už nesvedu všechen smutek pak zasklím v řece do ledu

/// Živou váhu budu mít do nejdelší smrti zplodím za rok po smrti kopec šťastných dětí

69

Límec ti porovnat K AUTOBUSU

V DOMĚ

Ráno si švihá nožem v bříze

Do tašky skládáš babiččino býlí Červenec ve střehu psa kousla vosa, synovi v noci modré z nebe – aby nekašlal, aby ses uzdravila aby se ryby neztratily když je roztřesenou rukou lámeš zpátky do řeky

voříšci řeší časné chody poctivé porce mrtvé vody u lékárny mi čtvrtí paty

70

poezi

Lenka Juráčková

Lenka Juráčková Narozena 10. 11. 1974 v Novém Jičíně. Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2008 vydalo mostecké nakladatelství Hněvín její sbírku Sukně s hnědavými suky.

71

Lenka Juráčková

Límec ti porovnat

72

poezi

Lenka Juráčková

Límec ti porovnat

TÁTOVI

NA ZAHRADĚ

Proplesk tě den ten další tys to vzdal. Sám, ty sama vajíčko bublá, zbytek od večeře a voní i ta úzkost. To vejce, co je samo –

Crklo do ostružin biješ se v trávě, s býkem sekačkou babi si zaclonila oči proti větvím ševelí víno, fialoví k nebi hřbetem se smýkl žlutý pavouk v libečku – –

tati tati, kde jsi, dlouho tě neslýchám výtahem do čtverky pak v dlaních chovat, kde tě bolí…

do sklepa jabka nepůjdou vlhku se ztama pořád nechce ven;

límec ti porovnat a drtit do klekání

syn hopká v mátě zabydlen

73

Natálie Paterová

Natálie Paterová Narozena 1991 v Hlučíně (okres Opava). Studuje gymnázium s humanitním a esteticko‑výtvarným zaměřením v Ostravě. Úspěšně se účastnila několika básnických soutěží (například Literární soutěže Františka Halase). Publikovala v Protimluvu a Tvaru.

Ocasy lišek polykají tmu ZNAMENÍ

RANNÍ

Ženy se na znamení smutku o polednách vyhýbají kostelům. To aby mrtví ještě v truhlách nemuseli hubu k hlíně obracet.

Den sevřel čelist (tu ruka, tu noha a vůně čerstvých ranních koblih) pár přitakání ještě v pološeru svítilny z hřbitovů odnaproti a někdo na kopci slunci vypichuje oči.

SVÍTÁNÍ Ocasy lišek polykají tmu. Oči v domě přivykají šeru. Bůh kdesi nad kostelem vykašlává krev.

74

PRO PŘÍPAD NOUZE Pro případ nouze si schovávám smrt ve spodním šuplíku nočního stolku.

75

Natálie Paterová

Natálie Paterová

Ocasy lišek polykají tmu


PODSTATA

AŤ

Podstata smrti spočívá v neodvratitelnosti ticha když ráno vejde otec.

Dohoň mě až budu utíkat polem

*** Já vím ty ani vlastně nic jiného nečekáš. A hrdlo rozetneš si žiletkou, co nechal otec ráno na zrcadle.

smýkni mnou o zem, co neoživí deště ať po mně zůstane alespoň rýha.

NA SKLONKU Řev sekaček a husích krků dávících se životem. Ohryzek pod košilí čeká, až stiskneš.

76

77

Natálie Paterová


/// Den měl metastáze v kostech když slunko prokouslo si ret a po páteři přecupitalo k jinému nocležníkovi. Ještě chvíli mě tiskni v čelistech lásko.

78

79

Jan Grabec Narodil se v roce 1988 ve Velké nad Veličkou. Studuje hispanistiku na FF UK v Praze. Dosud publikoval časopisecky v brněnském Hostu a pražském Tvaru.

Jan Grabec

Základ k novým dramatům

80

MOST

ZIMNÍ ZPĚV

Starý most prohnívá a začíná se převažovat ze strany na stranu a my nacházíme své jediné jistoty ve chladných sklepeních, kde víno existuje už jen ve vyprávění starších.

Holubi přistáli na zledovatělém parapetu, aby naslouchali prvním výkřikům novorozence. Prorok uzavřel svoje sklepení a vydal se zpět na východ. Soudci přemluvili skupinu otrhaných básníků, aby spálili své sonety a následovali je na jejich cestě. Ulice se téměř vyprázdnily a ranní mlha dala městu noční nádech. Brek novorozence byl den ode dne hlasitější.

81

Jan Grabec

Základ k novým dramatům

DIVADELNÍ PORADA Zástupy vyhublých dramatiků se vtěsnávají do malého lesa, aby se schovaly před surovostí vyprahlého odpoledne. Někteří zapalují doutníky, jiní se ochlazují v horském potoku. Když první z nich umírá, je jasno, že základ k novým dramatům je položen.

82

83

Lukáš Horák

Lukáš Horák Narozen 1987 v Brně. Don Klingon, Viktor antihrdina a člen Štkaní, o. s. Žije v Brně, není už studentem žurnalistiky. Dříve zaměstnán v Deníku Referendum, nyní se živí jako funkcionalistický číšník. Publikoval ve Wagonu, A tempo revue, Psím víně a H_aluzi.

Pod nohama posledních sáňkařů VILA

BEZEJEMNĚ PŘÍŠEŘÍM

vyzul si boty za košili nastrkal bláto

ještě chvíli tu budeme čekat v hloubi postele stěny tvé kóje lemovány cáry sušeného prádla stačí jen fragmenty tvého nahého těla v azylu peřiny stačí tvé horní řezáky pro rýmu slepené s důvěrně známým spodním rtem stačí pohled tvým směrem

a jak stál pár metrů před horizontem jeho přerod v jelena završily vzdálené parohy osvětleného konce déjedničky a mezitím co ve žluti oken na druhé straně louky lidi v černém po vzoru starověkých králů: pohodlně usazeni přitom připraveni zasáhnout vidličkou poslední zbytky studených mís v marných pokusech oddálit pondělí povolili kravaty on na pozadí rozšklebené tlamy tajícího betléma poslouchal jak dopadla moč vs. kalhoty

84

a začínám příšeřit tak radši trhám pohledem k oknu v němž se chvěje ulice: něco mezi lampou a protějším domem se tyčí dvě pestrobarevné ženy a jednotu sněhového valu podél silnice

85

Lukáš Horák

Lukáš Horák

Pod nohama posledních sáňkařů

narušuje hranol kamionu který znesnadňuje můj pohled na život v baru od vedle osamoceným staromužům tehdy trvalo déle naplnit kabáty a vmotat se do šál tu vakuum chvíle protrhne surový zvuk ale není to praskot sněhu pod nohama posledních sáňkařů to se láme sanice jak jedna z pestrobarevných žen pomalu nakladla odpor dvacetieurovým návrhům řidiče kamionu

86


TY DNY – jako když v polibcích naráží zuby sklovina o sklovinu cinkají lžičky v hrncích chladnoucího čaje – nehybnou chvíli za výlohou kde já s lžící ve vejci sedící německý pár a stojící vzduch prostřelil možný holub na výpravě hluboko do útrob hotelu – jako když z rybníka bouřka vydáví ta nejstarší těla těla ryb osamělá trojice cizinců tam venku za sklem nastavuje tváře posměškům slunce –

87

Lukáš Horák


jen já vím kdy sem chodívá jaro je to jen malá změna když se písmena cedule na stánku ovoce – zelenina přes noc změní na zmrzlina

88

89

próz

Hana Lundiaková

Kurtis píše z domu (Úryvky z románu)

Hana Lundiaková Narozena roku 1978 v Broumově. V současnosti se věnuje primárně volné tvorbě. Píše román, povídky, erotickou novelu. Připravuje demo CD Stinka, na němž bude autorská písňová tvorba na akordeon, harmonium, klávesy, smyčku a PC.

90

[…] Kurtis má ústa stále jakoby od malin. Ule‑ vuje si v chůzi, ulevuje si v dialogu, ulevuje si v bazénu vyhřívaného chlóru při pravidel‑ ném meditačním splývání. Nikdo si toho však nevšimne, navenek působí Kurtis vyrovnaně, sympaticky, čile, spokojeně, vždy usměvavý, kultivovaný – až na ta zvláštně křiklavá mali‑ nová ústa. Rozhodně nepůsobí dojmem, že by si musel tolik ulevovat. Cestou do práce galantně přebíhá po zebrách, naturální ostražitost v něm, zdá se, proudí namísto krve. Ale co to: Kurtis náhle

narazí do sloupku dopravní značky. Rozhlíží se, kolik svědků ona událost měla, udělá, že žádné, a jde dál, rychle do zaměstnání. Tam už na něho čeká tyrkyso‑ vý laptop, na jehož klávesnici designéři vytučnili push button G, aby bylo od čeho se po ránu důvtipně odrazit, případně co dráždit, když hovor se zákazní‑ kem namrtvo usne. Z laptopu trčí zelinkavý stvol mikrofonu, jehož hlavička se více než fazoli podobá slze. Slza se chystá už už skanout vzhůru proti gravitaci, jako by se chtěla dotknout malinovky Kurtisových rtíků a skápnout do ní. Ale nikdy nesklouzne. Pouze trpělivě sbírá z éteru jeho hlas. Takto Kurtis každý den pracuje. Hladí stvol mikrofonu a PC zapisuje záznamy telefonních hovorů, jež mladý muž provádí vždy stejně, driluje s pseudo‑ zápalem. Monitoring v oblasti urodynamiky se navenek zdá být jeho jediným koníč‑ kem. Dnes bylo slovy šest lidí nepříjemných, všichni dle vlastního názoru bez‑ vadného zdraví, osmnáct lidí odpovídalo běžný standard, dva z dotázaných jevili upřímné nadšení, nejsouce zdraví bezvadného. Zatočil se na židli a při‑ pravil si zelený čaj, zatočil se znovu, seděl, než signál z tyrkysového souost‑ roví ohlásí konec desetiminutové přestávky. Víc si Kurtis nedovolí, a tak jeho píle nabývá věhlasu. Zajímá se o něho dokonce už i uklízečka. A čím více pílí, tím je jeho profesionální úsměv strnulejší. Kdyby dokázal, alespoň co by se za nehet vešlo, jen malounko negace vnést, kam vejde. To on ale ne. Je beze zbyt‑ ku sympatickým kolegou, nemá v sobě jedinou temnou strunku, jediné vlák‑ no lepkavé pavučiny. On se dokonce ani nepachtí, práce mu jde sama od ruky, od pusy, nad průměr v klimatizované kukani. Necelých sto dvacet procent za měsíc. Jenže Kurtis povýšení nepřijal. Mohl se dostat „nad lidi“, mohl toho mít opravdu ještě hodně před sebou, uspět, dokázat se… Bohužel, podle svých slov nikdy nebude týmovým hráčem. Kurtis přece však nebyl nesmělý… Openspa‑ ce horních vedoucích telekójí pro něho náhle neměl pochopení. Vedoucí byly

91

Kurtis píše z domu

zklamané, že mezi ně nechce. Že by byl příliš skromný nebo gay před comming out?! Výrazněji neochladly, jen tři z nich ztratily na tři dny zájem dobrat se jeho soukromí. Když odpoledne dokončí hlazení stvolu na tyrkysovém souostroví, přikry‑ je laptop jemnou protiprachovou síťkou, vyleze ze své plexe, sebere čajové lístky se stěn hrnku, zahodí je do koše, hrnek opláchne a nechá okapat. Pohybem paže se rozloučí s telefonistkami uvězněnými v odhlučněných kukaních a na vrátnici odevzdá čip. Až velkoměsto utichne, prokliká se Kurtis u domácího PC k dlouhému videu s nesmírně obřími kudlankami. Nasadí si vejčitá sluchátka, stáhne okno s pohyby do pravé půlky domácího počítače a začne psát do bílého pole vlevo. Píše zleh‑ ka, píše dlouho, píše text o jedné vydařené kanadské fúzi jazzu s elektronikou. Kurtis je smutný člověk. Nejmilejší koníček hypotéku neutáhne. Je telefonistou v zelinkavém holosvětě laptopu, z něhož smysl nevyklíčí. Jednou týdně Kurtis s falešným provinilým výrazem ve tváři opustí zaměst‑ nání a dopřeje si chvíli u kávy. Sjede výtahem, projde kolem šedovlasé vrátnice a prosmýkne se skleněnými otočnými dveřmi. Ocitne se na betonu před pěti‑ patrovým boxem budovy, kde sídlí jeho firma, a zahledí se do dlouhé, široké strasse s třinácti naprosto totožnými boxy symetricky umístěnými vpravo i vlevo. Nadechne se několikrát čistého, klimatizací nepřefiltrovaného vzduchu, vzpo‑ mene si na starý film o koncentračních táborech, přitaká v duchu té neskutečné podobě businessparku s architekturou lágru a projde sto metrů podél skleněné zdi, do Coffee Heaven. Tam je, jako ostatně každý čtvrtek, dívka, pro niž má Kur‑ tis několik víceméně výstižných nicků. Romantická svině se strnule usmívá a tančí za pultem. V první chvíli jako vždy Kurtis nepoznává její jazyk, plný piercingu a zkomprimovaných výkřiků: „Pěnou, mlékem, halfendhalf.“ „V Coffee Heaven pro vás máme i helfendhalf.“ „Lungo s v‑m-m,“ řekne vždycky Kurtis.

92

próz

Hana Lundiaková

Hana Lundiaková


„Cože?“ odpoví pokaždé sviňka a povyskočí přitom, zatáhne za spodní madlo, na něž Kurtis nedohlédne, ani kdyby sem přišel na chůdách. Servírka pošibuje cvokem v ústech, cinkne jím o zuby, zopakuje svoji mant‑ ru dalšímu zákazníkovi. Kurtisovi se jako pokaždé zdá, že na ni není vůbec napo‑ jen, a opět nemá jistotu, jestli se mu emoromantická sviňka snaží pomoci, nebo si s ním chce pohrát, pohonit si ho v puse. Slečna rychle vysune obočí až do meza‑ ninu svého účesu, kde sídlí kořen začátečnického dreadlocku, a Kurtis vidí, že ani ona není jasné mysli. Smění lungo za stravenku, opatří ho skořicovým práš‑ kem a poroučí se k vratkému stolku. Tam rozevře noviny na stránkách kulturní rubriky a smutně si prohlíží recenze a sloupky o hudbě, výstavách a filmech. Na vteřinu se nadchne jedním z textů, na vteřinu jedním z obrázků a pak se zamra‑ čí, když mu před očima vyskočí stejný titulek, který použil včera na svém nepříliš navštěvovaném blogu. „Tak to nevim,“ broukne polohlasně a jeho pohled se setká s očima právě přicházející třicátnice. Věčně unavená Jane z pozice helpdesk si přisedá k němu a odpovídá svou již klasickou nadávkou: „Fuck sex!“ A tak teď sedí naproti Kurtisovi Jane a věčně se chvějícíma americkýma ruka‑ ma si porovnává svůj globální džus a dnešní pátou globální kávu. Jane je jediný člověk, se kterým se Kurtis na pracovišti rád baví, protože vykazuje nějaké emo‑ ce. V podstatě ze sebe na ostatní šíří běsy, ale pro Kustise je to pořád přijatelněj‑ ší než totální chlad či slova jako slepičince za běhu pracovním dnem rozmařile troušená. Je to pološílená rozvedená Američanka, která kvůli jakési české prad‑ leně z Turnova přišla o manžela a o syna a od té doby zredukovala svůj život na vydělávání peněz pro právníky v kauze, jež pro ni vyhlíží stále stejně špatně. „Musím omezit pití kávy,“ prohodí Jane, když vidí, že ji Kurtis sleduje. „Proč?“ „Piju deset kafí denně…“ „To není zas tak špatný, Jane.“

93

próz

Hana Lundiaková

Hana Lundiaková


„Máš pravdu, mám z toho ale hrozně nafouklý břicho, no podivej.“ „Šak, Jane, furt vypadáš jako v šestým měsíci.“ „Máš pravdu, fuck sex, musím to omezit.“ Když jednou pozvala Jane Kurtise k sobě domů (což samozřejmě v zaměst‑ nání ihned spustilo šuškandu), aby mu ukázala synkovy hračky a pustila svou sbírku dost ujetých šlágrů z šedesátých a sedmdesátých let, ukázalo se, že v bytě nemá žádné židle kromě té u PC. Kurtis se rozhlížel, kam by se posadil, ale nemě‑ la ani gauč, jen provizorní skříňky s ramínky, stolek s počítačem a malý botník, z něhož trčela do prostoru plochá televize. „Fuck sex, nemám tady žádný židle!“ pronesla významně. „Doprdele, po třech letech mám konečně návštěvu, a nemám tady, kurva, žádný zasraný židle. Hele. Co takhle, že bych tě poslala domů a sedla si zase zpátky k počítači?!“ „Nikam nejdu, koukej mi udělat zelenej čaj, něco pusť a ukaž mi ty hračky, jaks řikala.“ Kurtis, když chtěl, uměl být neústupný. Přitom si však stále zachová‑ val ten sympaticky měkký výraz obličeje i tón hlasu. „No jo, tak poď.“ Jane ho chytla za rukáv a táhla ho do vedlejší místnosti. Otevřela dveře a Kurtis překvapením málem klopýtl. Dobře vybavený a útulný chlapecký poko‑ jíček by v tomto bytě možná čekat mohl, ale tato podívaná překračovala veškeré jeho dřívější představy. Luxusní nový nábytek, čisté povlečení, voňavé záclony a závěsy, i ten koberec snad voněl čistou útulností. Kurtis oněměl a díval se stří‑ davě na Jane, do pokoje, na Jane, do pokoje…, na Jane, která svojí ledabylostí až ošuntělostí nedávala tušit, že by si pro syna pořídila něco takového. Kurtis veli‑ ce brzo pochopil, co pro ni dítě, s nímž nemůže žít, znamená. To, co na jedné straně ubývalo a umíralo na ní a v ní samotné, bytnělo na druhé straně – v tom‑ to pokoji. Jako by byl nakrmen čilým životem tíhnoucím k radosti, všemi poslední‑ mi výkřiky dětských trendů, posledními modely lega, gormitů, transformerů,

94


kreslicích potřeb, balonů, hokejových setů. V polici stály tři do ostrého úhlu opřené knihy a ty spolu s nerealistickým pořádkem upozorňovaly na to, že je něco špatně. Kromě toho, že se Jane nebyla schopna naučit česky, její syn k ní mohl jen jednou měsíčně na tři dny víkendu, o Vánocích a na narozeniny. Kurtis si klekl na koberec a pozoroval nehybnou, němou scénu, kterou dost dobře nedovedl pochopit. Na zemi ležela velká publikace o dinosaurech, otevře‑ ná na vyobrazení kostry jakéhosi dlouhokrka. Seřazené okolo knihy stály vedle sebe velké i maličké figury dinosaurů, pečlivě vyrovnané jedna vedle druhé, hla‑ vami směrem do knihy. Na patnáct druhů prehistorických dinosaurů z PVC, stu‑ dujících knihu o prehistorii dinosaurů. Děsivá scenérie. […]

Kurtis nabíral sílu, nadnášený tíhou vody. Pod ním chladná hloubka, nepro‑ niknutelná jako led vlastního svědomí, kolem něho slunce roztříštěné do odlesků a břehy z písku jemného jako jodizovaná sůl. Plaval dopředu, do středu křišťálo‑ vého jezera, aby uviděl nejvyšší horu země, v níž se rozhodl setrvat. Z perličko‑ vě čisté koupele a splývání k této hoře by se lehce mohla stát závislost, jen krok, a pomezí, za nímž oddychuje meditace, je rozťato. Chladná, těžká voda táhla dolů, ale hloubka Kurtise vytlačovala opačným směrem, ke slunci šimrajícímu na ramenou. Modročerná pustina pod hladinou ho nepřestávala děsit a vábit záro‑ veň, a i když se pohled pod horizontem hladiny podobal pohledu do zatlučené rakve, v níž byl jedině sám, nedokázal nechat oči při ponoru pokaždé zavřené. Pak přišla náhle změna a Kurtisovi se pod hladinou začalo rozsvěcet. Chvilkami zahlídl sekvence z jakési svatby, pak obrazy nějakých křikem zkřivených dětských tváří, v uších sem tam záblesk otravného smíchu tlusté telefonistky z přízemí, šplouchání, teplo moči vypuštěné mezi stehna, a vedle toho žvanění souseda s pejskem a nějaké recepty na vaření.

95


Tyto krátké ponory nemohl opakovat do nekonečna, už si taky začal předsta‑ vovat, jak by bylo dobré zaujmout polohu sošného vraku na dně jezera, a tak plaval radši zpátky za známými. Prošel neohrabaně jemným šedým pískem až k továr‑ ně, která již dlouho nefungovala a mohla hrozit zřícením. Rozlámaný, vyfoukaný a pískem vyšisovaný železobeton se mu za pomoci známých podařilo pro příleži‑ tost oslavy potáhnout slavnostním modrým flórem. Na několika židlích zabodnu‑ tých do písku tu sedělo jen pár lidí, zbylé tři desítky stály. Většině se nepodařilo udržet úzké nohy židlí chvíli v klidu, propadaly se do extrémně tekutého písku až po sedáky. A kdo si chtěl posedět, byl vzápětí středem posměchu méně líných stojí‑ cích hostů. Jen málo účastníků floristické slavnosti to vydrželo a dovedlo si vychut‑ nat vratké propadání a nakonec směšný a trochu tvrdý odpočinek v pololeže. Celý pravý břeh krystalicky čistého jezera lemovala nepravidelná řada zahradních grilů a barbiquestojanů, ze kterých zavánělo připravované skopo‑ vé, vepřové, kuřecí a něco málo zeleniny. Na dvou grilech se chystalo ovoce, na pár nevelkých stolech se pod bílými plachtami vedrem vařily marinády, ve skle‑ něných mísách také zeleninová čatní. Kolem čtyř neobsazených židlí se utvoři‑ ly skupinky postávajících konzumentů a vytvořily si tak z nich improvizované odkládací stolky. Všechny pokrmy bylo nutné zkonzumovat rychle a nezdálo se, že by to měl být problém. Jenomže vítr, který si bez zábran pohrával s pískem, předvedl rychlejší trik než všichni schopní jedlíci, a mezi zuby skřípalo ve výsled‑ ku i plachtou kryté čatní. Pod patou dlouhého pásového dopravníku byla zaparkována černá čtyřkolka s většími reprobednami, z nichž nepříliš hlasitě hrála hudba. Pro tuto příležitost vybral Kurtis kolekci maličko snobské vážné hudby, remixy klasických skladeb raného industrialu špikované těmi nejmírnějšími výboji japonské laptopové scé‑ ny. Jejich výběr přenechal jednomu z vousatých strýčků, zvanému Vojdo. Hla‑ sitost beden byla nastavena tak, aby hudba spíše jenom dotvářela božské ticho na jezeře, než aby je ovládla. Lidi klábosili, někteří v plavkách, jiní v šortkách či

96

próz

Hana Lundiaková

Hana Lundiaková


šatech. Podávali si nápoje a vyměňovali si je ochutnávajíce navzájem – zvláště ti, kteří si u Kurtise objednali koktejly, měli stále potřebu ochutnávat také z cizí‑ ho. Dnes Kurtis zapojil do míchání i svého staršího bratra, vyznavače estetiky S/M a celkem zdatného paraglaidistu, který byl vyhlášený svými kejdami, jež vaří‑ val, když byl k tomu náhodou připuštěn při akcích menšího ranku, a také svými oplzlými kecy a komentáři kvalit slabšího pohlaví, v poslední době především, nutno konstatovat, hláškami adresovanými vlastní ženě. Teď ale jeho bratr přibyl k plovajícím hlavám, které Kurtis periferním zra‑ kem stále sledoval a přepočítával, kontroloval, zda nemizí příliš daleko nebo úplně. Znervózňovalo ho to, nebyl‑li sám ve vodě, bál se o kamarády. Z levého břehu, neprodyšně krytého křovisky, náhle vklouzly na vodu dvě labutě. Nehyb‑ né a vzpřímené se plynule přibližovaly, dokud nedosáhly mělčiny, kde však kupodivu nesbíraly drobky, ale pozorovaly jako Kurtis hlavy plavců, jež se opatr‑ ně nořily, mizely, nořily a s nádechem se zase objevovaly na hladině. Dvě hlavy se zřejmě pokoušely závodit. Některé grilovací stojany začaly dýmit a zápach oleje obtěžoval všechny přítomné. Ale ještě ne všichni ochutnali maso, takoví mrmlali nejvíc, proto se s grilováním nepřestalo. Náhle zesílila hudba, a to natolik, že traktor s vlečkou blížící se od hájku přijížděl zdánlivě bez hluku a jen málokdo jeho překvapivý příjezd zaznamenal. Hromada květin nejrůznějších odrůd a velikostí spočívající na vlečce se zachvívala, jak traktor překonával pahorky. Povoz musel zastavit na posledním travnatém podloží. Nejistě se otáčel a po malých kusech couval, aby se vlečka nezabořila a aby se jí podařilo dostat co nejvíce nad hladinu malé lagu‑ ny, jež zasahovala blízko k železobetonovým torzům továrny. Když se to konečně podařilo, uvolnil řidič automaticky zadní stěnu vlečky a začal ji zvedat, takže se květiny sesouvaly dolů a padaly do vody. Všichni hosté sle‑ dovali, jak se hromada přemisťuje z povozu do vody a jak květy váznou na mělčině, jako by se bály uvolnit a po větru plynout a putovat na otevřené jezero. Bylo nutné

97


jim pomoci. Od židlí zabořených do písku se poznenáhlu začaly oddělovat malé skupinky nadšenců, kteří chtěli Kurtisovi s květinami pomoci. Jednotlivec nezvlá‑ dl větší množství, a tak se spojovaly dvojice, které proti sobě stiskly květinové trsy, pevně a opatrně je držely, než je dostaly na hloubku, kde už je mohl, roztrhané na jednotlivé kusy, dál posouvat slabý vítr. Jezero bylo obrovské, ale i tak se již s první‑ mi náručemi a hrstmi květin začalo proměňovat. Voda květy dobře nesla, kupodi‑ vu se většinou nepotopily, vybrané zřejmě adekvátně tomu účelu. K nadšencům, kteří plavali s květinami, se přidávali další hosté. Na břehu zůstala jen jedna matka s malým kojencem. Laguna se zakalila zvednutým pís‑ kem, ale to už valná část květinového koberce plula na zvlněném modročerném zrcadle. Lidé ve vodě se smáli, pokřikovali na sebe a pošťuchovali se, jako kdyby právě toto mělo být vrcholem floristické slavnosti. Nikdo netušil, že je připra‑ veno ještě něco jiného. Květy na vodě svým vzhledem euforizovaly, ti znavení plaváním vystoupili z vody a usedali na břeh pozorovat barevné mapy či osamě‑ lé rostliny pozvolna klouzající po hladině jezera. Z břehů se ozýval šepot, jímž někteří komentovali vznikající ostrůvky, jež se rozpadaly, aby se jejich části opět spojily s jinými květy. Některé do sebe zapadly, zaklesly se a neoddělitelné setr‑ vávaly na jednom místě. Drobné fialové chryzantémy se oddělovaly a vystřelova‑ ly, osamoceně bloudíce nazdařbůh. Rostliny nikdy nemohly pokrýt celou obří plochu, ale blízko břehům, kam oko dohlédlo, působily tak, jako by ji skutečně zaplnily nadobro. Kurtis byl nadšen a mohl být hrdý, kdyby ho tento pocit vzrušoval. Nepřeberné množství barev, oproti vodě teplých a hřejivých, kontrastovalo nejen s jednolitostí šedo‑ žlutých břehů, šedozelenými křovisky na protější straně, ale i s bílými labutěmi, jež chvíli zmateně okouněly a pak proplouvaly jezerem, jako by se nic zvláštní‑ ho nedělo, a jejich klid naprosto zapadal do atmosféry tohoto odpoledne. Kurtis stál na břehu a povídal si se známým, nespouštěje oči z květin, jež pomalu táhly jezerem jako nesoustředěné iluminace.

98

próz

Hana Lundiaková

Hana Lundiaková


99

próz

Lukáš Berný Lukáš Berný Narozen v Jilemnici v roce 1978, ale trvale žije v Praze. Studoval dva roky na VOŠ Josefa Škvoreckého a poté na Pedagogické fakultě UK, ale studia nedokončil. Pracuje jako moderátor pražského Oldies radia (dříve rádio Olympic), je členem dozorčí rady divadla Semafor, jako editor a grafik se podílel na vydání řady CD a DVD, na několika pozicích pracuje i pro Aukční agenturu a Antikvariát Prošek. Příležitostně publikuje např. v periodikách Víkend, Texty, Divoké víno, Vlasta, Jonáš, fanzin Beatlemánie, v internetové verzi Literárních novin aj.

100

Do Španělska DO ŠPANĚLSKA Vystoupil o několik zastávek autobusu dřív, protože se chtěl projít, aby z něj po večeru v hospodě trochu vyprchal alkohol a kouř z oblečení, byla jasná měsíční noc a měl ná‑ ladu příjemně otupělou z alkoholu. Asi padesát metrů před ním vyšli z hospody dva lidé, hádali se, v nočním tichu byl slyšet jejich stručný rozhovor i na takovou dálku. „Tak táhni za nim, děvko, když je ti tak dobrej, já s tebou končim.“ „Seš totálně nalitej, uklidni se.“ „Já se nebudu uklidňovat, ty svině, děv‑ ku doma nechci, víš ty co, jdi do hajzlu…“ vrazil holce facku, až upadla.

A sakra, řekl si muž, který se k dvojici blížil rychleji, než mu rázem bylo milé. Uvažoval, jak se zachovat. Vychování mu jasně říkalo dívky se zastat, ačkoliv nevěděl, o co jde. Zdravý rozum rychle poměřil jeho fyzické možnosti proti dru‑ hému muži, který sice vypadal o dost opilejší než on, ale silou měl jistě navrch, bál se, že ho asi nezvládne. Nebyl hrdina, nikdy nebyl hrdina, a nikdy se s nikým doopravdy nepopral, ale došel k rozhodnutí, že bude muset zasáhnout. Zatrace‑ ně, řekl si, měl bych raději jít po svých, a zamířil k dvojici. Než k hospodě došel, jeho pozice se ovšem změnila, muž nechal holku jejímu osudu a vrátil se do hos‑ pody, ona teď s brekem šla naproti němu. „V pořádku?“ zeptal se. „Promiňte, nešlo si nevšimnout…“ Utřela si slzy a překvapivě pevným hlasem odpověděla. „Jo, v pořádku, je to hajzl. Já končím s nim, a ne von se mnou, mlátit mě nebude.“ „Moje řeč, máte pravdu, takovej za nic nestojí.“ „To teda ne, idiot svinská.“ „To vám teda řeknu, dobře jste se rozhodla.“ „Ať táhne,“ dodala a otřela si oči. „Kam jdete, jestli se můžu zeptat?“ „Tady nahoru, bydlím tam na kopci u hlavní silnice…“ „Tam jezdí autobus, viďte? Můžu ten kousek s váma, nevadilo by to?“ „Jasně že ne, pojďte,“ byl naopak rád, rozhodně nechtěl čekat, až se opilý muž rozmyslí a půjde se podívat, co holka dělá. „Von normálně není takovej…“ „Nemusíte ho omlouvat, přede mnou rozhodně ne.“ „Já vim, že ne… on jen, když se napije, já vim, takovejch už jste slyšel, ale von normálně není to…“ „Jak říkám, nic mi do toho není, ale měla byste ho nechat, myslim. Chlap, co praští svoji holku, to není chlap.“ „Už jsem s ním rok a půl. Teda rok, tři měsíce a jednadvacet dní.“

101

Do Španělska

„To si pamatujete tak přesně?“ podivil se. „No jo, nevim, proč si to pamatuju… Byli jsme tehdy na plese. Teda,“ usmá‑ la se, „ne že by Lexa tancoval na plese, má jen jedno sako a v tom by ho tam snad ani nepustili, on tam čepoval pivo v jednom z barů. A nemyslete, já nejsem něja‑ ká hej tam počkej, já bych s nim nešla, ale líbil se mi a hrozně se mi dvořil. A fakt nic nezkusil, přísahám, vůbec nic, jen mě doprovodil domu. A nic neudělal, to já musela nakonec, fakt, přísahám,“ během řeči vytáhla mobil a vypnula ho. „Co vy? Máte někoho, asi máte, viďte, a určitě ji nemlátíte, že jo? Teda on mě nemlátí, to jen, že se napil a myslel si… no to je fuk, co si myslel. Máte holku?“ „No já přesně nevim…“ odpověděl vyhýbavě. „Jak to? To se nedá nevědět, ne?“ „No a vidíte, jde to.“ „Je to mrcha?“ „Ne, to ne, to vůbec, ona je… skvělá, jen nevim, prostě nevim, nějak tomu nevěřim,“ nechtělo se mu cizí dívce svěřovat. Minulo je policejní auto, nej‑ dřív myslel, že někdo zavolal policii a že je snad hledají. Ale auto jelo dál, ani nepřibrzdilo. „A milujete nějakou jinou?“ překvapila ho další otázkou. „No… možná.“ V kapse si začal hrát s kaštany, které tam nosil od podzimu. „Já Lexu milovala, víte, on když se napije, tak je pruďas a hajzl, ale jinak je úplně jinej. On prostě nesmí pít, nebo aspoň ne rum, to je pak blbý. Ale kdybys‑ te ho znal, on na mě nedá dopustit, pořád mi něco nosí, kytky, čokolády, jednou mi koupil zlatej řetízek s přívěškem, fakt, přísahám. On mě má rád, jen nesmí pít. Ale to je jedno, seru na něj, mlátit mě nebude.“ „Máte recht, mlátit vás nesmí. Co s takovym…“ „Poslat ho rovnou do prdele, přesně, vykašlat se na něj. Víte, já jsem docela hezká holka, kluci o mě stojej, není problém najít si jinýho.“ „To je mi jasný, jste moc hezká.“

102

próz

Lukáš Berný

Lukáš Berný

Do Španělska

„Děkuju. Fakt, jste hodnej.“ „To jen tak vypadá,“ zasmál se. „Ne, to já poznám, opravdu, Lexa taky není zlej, já to poznám, fakt. Teda já ho nechci hájit, hajzla jednoho, jen bych nechtěla, abyste si třeba myslel, že já jsem nějaká kráva, co každýmu sedne na lep. To ne, to já nejsem, já lidi poznám a vy jste hodnej, to je poznat.“ „I hodnej člověk je občas trochu hajzlik.“ „To jo, ale hodnej člověk to ví a pozná a je mu to třeba líto. Nebo nad tim aspoň přemejšlí. To někdy taky neni málo. A každej občas kapku kličkuje, no.“ „Na tom možná něco je. Kličkujem… kličkujem jak ti vojáci u Little Bighornu.“ „Jaký vojáci?“ „V tý bitvě u Little Bighornu.“ „To je nějaká hra?“ „Ne ne, opravdová bitva, v Americe, indiáni proti vojákům.“ „Aha, no dějepis a války, tomu já moc nerozumim…“ „Já taky ne, jen koukám rád na dokumenty, včera dávali právě o tomhle v televizi, proto mě to asi napadlo. O poslední bitvě, kterou vyhráli indiáni nad bílejma. Byl to takovej zvláštní dokument, vědci tam hledali nábojnice a podle nich pak poznali, odkud který voják střílel a kam utíkal, kam se chtěl schovat i kde vystřelil poslední kulku, než mu došly náboje nebo než ho indiáni zabili. Šel z toho mráz po zádech, sice to pořád bylo hodně anonymní, ale víte, když vám řeknou, že v nějaký bitvě padlo pár stovek lidí, tak vám to dneska už ani nepřijde, už jsme moc zvyklý. Ale když najednou vidíte skutečný lidi, teda sku‑ tečnýho jednoho člověka, kterej kličkuje a utíká a doufá, že se zachrání, z toho najednou jde na jednoho mráz. I když tam ani nebyl vidět, stejně si ho předsta‑ vujete. Ale nechci vás nudit, to vás asi vůbec nezajímá.“ „Ne, to ne, je to zajímavý, opravdu. Lidi furt tak kličkujou a utíkaj,“ řekla.

103

Do Španělska

„Ale občas utečou, ti vojáci už předem neměli šanci, ale v životě to občas vyjde.“ „To ne, nikdy neutečete, to je jen naoko. Nedá se utýct.“ „Jen nemyslete, vy od toho opilce, co vás zbil, taky utečete a bude to šťastnej konec, protože najdete lepšího.“ „No tak leda že bysme utekli spolu, co řikáte? Vezmem taxika a pojedeme na Ruzyň, tam vezmem první letenku, co bude, a poletíme pryč.“ „Tak jo,“ odpověděl, „třeba do Španělska, já bych chtěl do Španělska, ute‑ čem do nějaký malý vesničky, někde u moře, vezmem pokoj v tom nejmenším hotelu, co tam bude…“ „V tom jediném, co tam bude, bude to jen úplně malá vesnička s jediným hotelem.“ „Máte pravdu, jedinej hotel a bude úplně prázdnej, protože tam nikdo nejezdí, nebude špinavej, ale bude chudej, jen maličkej bar vedle recepce, kde budem pít portský.“ „Já myslim, že bude mít malinkej balkónek, že bysme mohli pít portský tam, budem tam líp cítit vůni moře a třeba bude na něj i trochu vidět, ne moc, jen tak trochu mezi střechami.“ „Máte pravdu, určitě tam bude malej balkón, ale na něm budem sedět až v podvečer, přes den tam bude moc vedro.“ „Pravda, to jsem si neuvědomila, jasně že bude vedro. Budeme se chodit koupat?“ zeptala se. „Občas jo, ale žádná pláž plná turistů, jsme v zapadlé vesničce, kde nic není, ani žádný Tesco, ani Billa, potraviny jsou jen v jednom krámku, co otevírá ráno a pak večer, přes den je zavřeno.“ „To já si ráno od majitele hotelu půjčím kolo a zajedu do vedlejší větší vesni‑ ce, kde jsou trhy, a přivezu čerstvé ovoce a zeleninu, taky pečivo a třeba i nějakou rybu, kterou nám udělám k večeři.“

104

próz

Lukáš Berný

Lukáš Berný

Do Španělska

„A já vám povím, jak jste úžasná, protože to mě vůbec nenapadlo. K rybě si dáme lehčí víno, spíš bílý.“ „A vodu,“ doplnila. „Nechceme se úplně zbourat, je horko.“ „A vodu,“ přikývl, „a pak už bude večer a půjdeme spát do pokoje…“ „A budeme se milovat, jednou, dvakrát, možná třikrát, protože ze začátku je to vždycky nejvíc vzrušující. Usneme úplně vyčerpaní, ale krásně vyčerpaní.“ „Možná teda aspoň první ráno se vyspěte a nejezděte pro zeleninu.“ „Ale kdepak, to ne,“ zavrtěla hlavou, „to ne. Já budu šťastná a nebudu moct vůbec spát, budu zpátky se vším dřív, než se probudíte, a už na vás budu čekat se snídaní, s krásně voňavým kafem a čerstvým pečivem, který je výborný i bez něja‑ ký sladký náplně. A taky s hroznovým vínem a možná s pomeranči.“ „A tak to bude každý den, budeme jen v té vesničce, nebudeme skoro nic dělat, občas pojedeme snad na výlet nebo k moři, ale nebudeme muset dělat vůbec nic a bude nám krásně…“ „Ano, bude to nádhera. Jen budeme vědět, že pak jednoho rána na nás bude v recepci čekat dopis od nich, od těch našich. A že se budem muset vrátit, niče‑ mu nejde utýct.“ „Asi máte pravdu, ničemu nejde utýct,“ řekl a hrál si v kapse zase s kaštany, dívka se odmlčela a chvíli jen šli ulicí, zpod stojícího auta je ostražitě pozorovala kočka, připravená vyrazit k díře v nejbližším plotě, kdyby ji spatřili. „Ta vaše holka, proč s ní nechcete být?“ „Nejsem si vůbec jistej proč, ona je opravdu skvělá, já jen nejsem úplně zamilovanej, víte, asi je to, jako kdybysme rovnou skočili do toho vztahu po pár letech, kdy je to skvělý přátelství, ale už ne zamilovanost. Tak mi rozum říká, ať s ní jsem, protože ta romantická láska stejně vždycky vyprchá. Ale zároveň mi v tom asi nějak chybí.“ „Měla by tam být, určitě by tam měla být, aspoň chvíli. Bez ní by to bylo smutný. Ale tak třeba se zamilujete ještě pozdějc.“

105

Lukáš Berný

Do Španělska

„Nějak vím, že ne, že už je pozdě.“ „To nikdy nemůžete vědět.“ „Možná už jsem na lásku prostě starej.“ „To je nesmysl, naprostej nesmysl. Kolik vám je? Takových třicet? A neříkal jste předtím, že někoho možná milujete… někoho jiného?“ „No když ta… to jsou už spíš vzpomínky…“ „Milujete vzpomínky?“ „Vlastně jo,“ usmál se, „to je vlastně asi přesný. Miluju vzpomínky, už je to pryč. Radši bych jel do té španělské vesničky.“ „To bych ráda jela s váma. Opravdu. Vzal byste mě?“ „Vzal bych vás hned.“ „To je krásný, děkuju.“ „Neděkujte, jste prima.“ „Jo, ale budu mít asi zítra opuchlou půlku hlavy, pořád to trochu bolí. Nená‑ vidím ho.“ „Asi ho taky pořád milujete, že jo?“ „Hm. Asi jo,“ odpověděla. „Žádnej voják neuteče z Little Bighornu.“ „Kdepak, žádnej…“ Došli společně na hlavní silnici, ze zastávky právě odjížděl noční autobus. „Tak tady já bydlím. Vzal bych vás nahoru, ale víte… nejde to.“ „Já vím. Já bych nemohla, ani kdyby to šlo, musím se vrátit, bude mě hledat.“ „Měla byste ho opustit. Chlap by neměl holku bít.“ „A holka by neměla milovat chlapa, co ji bije. Já vím. Budu myslet na tu špa‑ nělskou vesničku. Radši než na tu bitvu, o které jste povídal. Mějte se krásně.“ Odcházela stejnou ulicí zpátky k nedaleké hospodě, chvíli se za ní ještě díval, vyndala znovu z kapsy mobil a zapnula ho. Pak už ale zmizela ve tmě a po ulici přeběhla jen nějaká kočka.

106

próz

Lukáš Berný

Do Španělska

TAXI

Mladík měl ztuhlé ruce, červené uši, na zimu poměrně lehkou bundu a ponožky sesunuté někam do nízkých bot, byla mu zima, ale i tak měl skvělou náladu. Mávl na taxík, který jej právě míjel, a už ani nečekal, že zastaví, když po několika metrech vůz ostře zabrzdil, rozsvítila se bílá světla a tmavě zelená octa‑ via s logem taxislužby zacouvala zpátky. „Dobrý večer, vezmete mě do Morseovy ulice?“ „Jo,“ odpověděl stručně řidič, zatímco si už mladík sedal na místo spolujezdce. „Máte tu teploučko, venku je hrozná zima,“ usmíval se. „To jo, zima.“ „Ale tady máte příjemně…“ „No jo, tady je hezky,“ odpověděl taxikář a koukl krátce po mladíkovi, který si zapínal bezpečnostní pás. Octavia se pomalu rozjížděla Legerovou ulicí, řidič nespěchal, pár metrů před nimi svítila červená světla semaforu. „Morseova, to bude někde v Petrovicích, viďte, tam jsou tihle vědátoři…“ „Přesně tak, přesně tak,“ odpovídal kluk. „Kousek od petrovického zámečku.“ „Vidíte, to ani nevím, že tam je zámek.“ Na semaforu padla zelená, motor zabral a octavia se rozjela směrem k Petrovicím. „No je to už spíš jen ruina, ale musel být pěkný, dřív. Teda ale teplo tu máte, já málem zmrznul venku.“ „To je fakt, venku je zima, ale to znamená, že budou vonět houby,“ roz‑ povídal se taxikář, „víte, jak začne být zima, tak já Janince, to je moje žena, tak já jí vždycky povídám, ty Jani, začíná zima, je čas na houby. A ona mi je hne‑ dle udělá, víte, já jak cítím krásnou houbovou vůni, tak mám hned pocit, že je ještě podzim a že zima ještě není. Hnedle mi je musí udělat a nikdo nedě‑ lá líp houby než moje Janinka. Ona je z Krkonoš, víte, sbírá je už od mala

107

Do Španělska

a vyzná se, umí je skvěle, kdepak Janinka a houby, to je prostě ono, úplná pohádka.“ „To vám závidím,“ řekl mladík, já mám houby taky moc rád. Nám je dělá máma, ale taky dobře.“ „No moje máma neuměla tak dobře jako Janinka, uměla toho moc, ale nera‑ da vařila a moc to neuměla, ale Jani, to je jiná, jak začne zima, povídám, že je čas, a už voní bramboračka a maso na houbách a hubovec, znáte hubovec?“ „Hubovec?“ zeptal se mladík, „to nevím…“ „To je špecialita z těch Krkonoš, ona je tam odsud, víte, tam roste hub,“ vyprávěl už dál taxikář, ale zarazil se, když musel zostra přibrzdit, kvůli bílému mercedesu, který vyjel z boční ulice. „No tak himl, koukej, kam jedeš, chlape! Takže hubovec, to vám je dobrota, Janinka dělá úplně nejlepší, houby, houska, uzený masíčko, takovej jako koláč to je, já bych ho snědl celý pekáč na poseze‑ ní! Jak začne zima, povídám, Jani, je zima, bude hubovec, a už se peče. To je vám dobrota, a hned máte pocit, že je ještě teplý podzim a žádná zima.“ Mladíkovi zavrněl potichu mobil, zvonění měl vypnuté, neměl rád, když mu zvonil na veřejnosti, tak měl zapnuté jen mechanické vrnění. Kocourku muj nejmilejsi, miluju te jako nikdy nikoho driv a nikdy nikoho nebudu jinak, dneska jsi mi udelal tak hroznou radost :-* :-* Mladík se usmíval, už mu nebyla zima ve vyhřátém autě a měl pocit, že dneš‑ ní noc patří k nejlepším v jeho životě, přichystal své dívce narozeninové překva‑ pení, všechno klaplo, jak si přál, a byl na sebe hrdý. Hrou náhod se i jeho dívka jmenovala Jana. „Kdepak houby,“ pokračoval taxikář, „houby v zimě, to je nejlepší, zaženou zimu, zaženou špatnou náladu, víte, když je vám zima, každý by měl mít někoho, jako je moje Jani, hned je vám prostě dobře.“ „Moje holka se taky jmenuje Jana, taky je skvělá, i když vařit teda neumí.“ „Tak vidíte, no ona se naučí, ta moje vaří skvěle. A je krásná, bože ta je vám

108

próz

Lukáš Berný

Lukáš Berný

Do Španělska

nejkrásnější z celý Prahy, však jsem si ji taky vybojoval, tehdy ji chtěl Pepik Julišů, toho nemůžete znát, ale taky jezdil, chudák to pak narval jednou pod tramvaj a přišel o nohu, pech, to vám povim, ale tehdy chtěl taky Janinku, a tak jsme si o tom dali chlapskou řeč, jen on a já, víte, žádný jako dneska, mladý si nevážej toho, co maj, a zahybaj si a přebíraj si holky, bez urážky, vy máte svou Janu, to je něco jinýho, ale mladý to dneska berou jinak. My jsme si s Pepikem jasně řek‑ li, ať ji vyhraje ten pravej, a dali jsme si prostě po chlapsku souboj. Víte, ne nějak ve zlym, my se měli rádi, ale prostě muselo v tom bejt jasno. A říkám vám, Pepik, než přišel vo tu nohu, to byl chlap jak hora, myslel jsem, že bude po mně, když mi dal první ránu, já šel málem do limbu, ale ustál jsem to. A povídám vám, byl to zatraceně tvrdej souboj. Ale vyhrál jsem, Pepik byl tehdy ještě kus chlapa, ale já ho nakonec dostal na lopatky a on mi šel z cesty, štvalo ho to, myslel, že ji má v kapse, ale byl fér a šel z cesty. Mladej pane, to je, ježišmarja, to je dvaatřicet let, protože já jezdím šestatřicátej rok letos. A tehdy v osmasedmdesátým jsme se s Janinkou dali do kupy, to bylo ještě za hlubokýho bolševika.“ Taky te miluju hvezdicko moje, nejvic, jako nikdy driv nikoho, odpovídal zatím mladík na esemesku a vyprávění řidiče poslouchal spíš na půl ucha. Měl skvělou náladu a myslel na svou Janu a na to, jak to dneska všechno pěkně vyšlo. Zelená octavia míjela ulici za ulicí, projížděla Ruskou a už mířila ke strašnickému nádraží. Rozbředlý sníh začínal rychle namrzat, i když ještě občas odletěl od kol, ale řidič měl auto dokonale pod kontrolou, bylo znát, že svému řemeslu rozumí. „Osmasedmdesátej, to je let, brali jsme se o rok později, no hromada let, už jsme spolu jedenatřicet let, to je šňůra, viďte, dneska se mladý rozváděj po dvou letech, protože honěj kariéru, ale to my ne, já už jezdil a Jani vařila, víte, no však jsem vám říkal, jak ona uměla vařit, nejlíp ze všech, ona byla prostě nejlepší ze všech. Jedenatřicet let, to je něco, a vyhrál jsem ji poctivě, porazil jsem Pepika Julišů, a to byl nějakej chlap. Před tou bouračkou.“ A uz jsi doma? Ja jsem v pelisku a je mi teploucko, ale chybis mi tu.

109

Do Španělska

„Tak jsme spolu jedenatřicátej rok, a to vám povídám, my dva spolu budem vždycky, až za hrob, my jsme si prostě souzený, jak začne zima, Janinka mi udělá ty moje milovaný houby a já pak jedu na noc do práce, v noci jezdím radši, nejsou fronty, pěkně to odsejpá a člověk má čas přemýšlet a z kaslíku mi tady voní hubo‑ vec, on je i studenej dobrej, víte?“ Mladík nic necítil, ale nevěnoval tomu pozornost. Jeste jedu taxikem, mam hrozne upovidanyho taxikare, ale je fajn, pusinku :-* „Pepik Julišů, to byl kus chlapa, lidi řikali, jako chlapi vod nás, že to prej pod tu tramvaj narval schválně, že ho nechala holka a že chtěl skončit. Jako ne Janina, to se mu stalo až dlouho potom, ta bouračka, ony na Pepika vždycky letěly žen‑ ský, dokud měl obě nohy, ale tehdy že mu prý nějaká zlomila srdce. Ale já nevim, že by to narval pod tramvaj, on byl hora chlap, takovej by to dal kolmo do stěny v plný, rozumíte, prostě naplno a rovnou do zdi, to je hotový.“ „A to neměl airbag?“ zeptal se mladík, který vnímal až poslední taxikářova slova. „Ale kdeže, tehdy airbag, to se nedělalo, a stejně by o tu nohu přišel, air‑ bag neairbag. Podle mě to byla prostě nehoda, i dyž Pepik jezdil jak Lauda, hod‑ ně rychle a hodně dobře. Nikdo jsme na něj neměl, ale Janinka si stejně vybrala mě. Teda dali jsme ten souboj, ale stejně mě mohla poslat do háje, kdyby chtěla, já bych se nevnucoval. Víte, já jsem obyčejnej kluk z Proseka, nic moc neumim, snad jen to řízení, ale stejně si vybrala mě, a teď to máme jedenatřicet let.“ Chichi, tak ze mu posilam pusu (ale tobe vetsi :-*), protoze jsem tak stastna, ze by vsichni meli byt taky :-* „Tak vám Jani posílá pusu,“ zasmál se mladík, řidič nejprve nereagoval, ale pak se na něj překvapeně otočil. „Co jste povídal?“ „Posílá vám pusu, no, já taky koukal, ale píše mi, že vám ji posílá.“ „Janinka…? Mi posílá…“

110

próz

Lukáš Berný

Lukáš Berný

Do Španělska

„No jo. Teda jako ne ta vaše, ta moje Jana,“ smál se kluk. „Jo takhle,“ řekl řidič. Minuli nádraží a auto potichu mířilo k Zahradnímu Městu, na chodníku podle auta chvíli běžel nějaký oříšek a štěkal na ně, jeho majitel za ním jen bezmocně křičel, ale nebylo slyšet jakým jménem. „Jasně, že vaše Jana, jak jinak, vaše Jana, že teda moc děkuju, jí tam napište,“ dodal po chvíli řidič, ale už víc nic neříkal. „Já už myslel,“ řekl po chvíli. „Myslel jsem, no to je divný. Jana a Jana, zajíma‑ vý, viďte, nikdy jsme se neviděli, a naše ženský se stejně jmenujou.“ „No to jo, to je vtipný,“ řekl mladík, ale myslel už zase na krásný večer se svo‑ jí láskou. „Jak jste to řekl, úplně mi to přišlo takový divný, však víte, moje Janinka, že by mi poslala pusu. No… a takhle, i když jeden neví, no. Ona je skvělá, víte, nej‑ krásnější ženská na světě a taky nejlepší, prostě nejlepší na celým světě.“ „Tak to asi všechny Jany, jak to tak vypadá,“ snažil se vtipkovat mladík. „To ne, to neříkejte, žádnou nenahradíte, tu vaši, ani tu moji, to nejde, ta moje dělá nejlepší hubovec a nejlepší bramboračku a vaše zase umí něco jinýho.“ Tak za ni dekuje, ale asi myslel, ze jsi jeho zena Jana a ze ho podvadime, hehe. „A to jedete zrovna od té slečny?“ zeptal se řidič. „Jo jo,“ odpověděl mladík a na okamžik měl skutečně pocit, jestli taxikář nemá ono podezření. „Tak schválně, co umí nejlíp ta vaše Jana, copak?“ vyzvídal řidič. „Ta moje…“ zamyslel se mladík, „no je úplně úžasná v tom… no… však víte.“ Řidič se zasmál. „Stejně jako moje Janinka! Přísahámbůh, to mi Pepik Julišů taky záviděl, že on nemůže mít to, co mám já, protože o Janince se vědělo, že je prostě nejlepší, to víte, to se neutají, a ono to ženskejm dělá dobře, když se to ví. To zas ne, že ne. Musí to být na úrovni, rozumíte, čistá hra, jako vůbec nic o kurvách, jak by o Janince někdo něco takovýho řek, věděla, že bysme ho hned srovnali tak,

111

Do Španělska

že by ho doma nepoznali. Ale to ona nebyla, abyste nemyslel, to já jen, že se vědělo, jak je šikovná, nebyla nějak jako do větru, nemyslel jste si to, že ne?“ „Ne, to vůbec, to mě ani nenapadlo,“ řekl rychle chlapec, auto minulo zářící hostivařské centrum s multikinem a uhánělo směrem k hostivařskému nádraží. „To je dobře, taková ona nebyla, jen neměla štěstí na chlapy. Až na mě, a to já nebyl žádnej McQueen, já byl vobyčejnej kluk, ale šel jsem se srdcem na dlani a nakonec jsem ji získal. A to za ty modřiny vod Pepika stálo, to mi věřte, mladej pane.“ „Já vám to věřím.“ „Kdepak, prostě nejlepší. Nejlepší ze všech. A vždycky bude. Žádná jiná…“ Řidič se odmlčel a mladík sice poslouchal, ale nevěděl, co říct, na vteřinku se ho zmocnil tísnivý pocit, ale byl příliš ponořený do své lásky a své Jany. „Poslala mi pusu, říkáte.“ „No jo, pusu vám poslala, ta moje, pusu.“ „Tak jo.“ Auto zpomalilo a z Měcholup zahnulo do Petrovic k Morseově ulici. Chichi, nejakej taxikar by mi nesmel domu, leda bys zacal taxikarit ty, to pak jo :-* Uz mi padaj oci, dobrou noc, milacku :-* :-* „Kde to tady máte,“ ptal se taxikář, když vjel do cílové ulice. „Támhleten světlý dům, díky.“ „Ale neděláte dobře, že jezdíte od ní, měl byste být s ní.“ „To já ji v neděli zas uvidím.“ „V neděli může být všechno jinak, to mi věřte, v týhle zatracený zimě. Měl byste být se svojí holkou. A měla by vám udělat tu bramboračku.“ „Tak já jí hned povím, aby se ji naučila, to máte pravdu. Co dlužím?“ Taxikář chvíli na mladíka koukal, pak jeho pohled sjel na taxametr. „Vidíte, já ho zapomněl zapnout…“

112

próz

Lukáš Berný

Lukáš Berný

Do Španělska

A jeje, teď mě bude chtít natáhnout, řekl si v duchu kluk. „Tak to nějak odhadněte, už máte naježděno, tak určitě víte.“ „Zvláštní. To se mi ještě nestalo, skutečně. Tak to vidíte, jezdím šestatřicátej rok, a to je poprvé, co jsem zapomněl zapnout taxametr. Asi že už jsem vlastně myslel, že nikoho nepovezu. Víte, já myslel, že už vlastně nikdy nikoho nepo‑ vezu, než jste mávnul, mladej pane, já vám myslel, že už je to tak nějak prostě poslední… no víte…,“ mávl rukou. „Budu na něj prostě muset myslet. Ale každo‑ pádně, to by prostě nebylo profesionální, dneska to máte zadarmo.“ „Jé, opravdu?“ „Opravdu. A ať se naučí Janinka tu bramboračku, bude vám v zimě připomí‑ nat, že není ještě tak zle.“ „Tak moc dík, pane!“ řekl mladík a vystoupil. Do otevřených dveří ještě jed‑ nou poděkoval a pak je zabouchl. Taxikář ho chvíli pozoroval, jak po namrzlém chodníku klouže k domu. „Janinka mi poslala pusu,“ řekl si polohlasně pro sebe, zatímco motor v mra‑ zu tiše předl. Po tváři mu stekla slza. Bezmyšlenkovitě ji po chvilce setřel a popr‑ vé si uvědomil, jaký má hlad, nedokázal od toho okamžiku nic polknout, ale neměl pocit hladu, teprve až teď jej pocítil. Zařadil a zamířil zpět do Hostivaře, zkusí, jestli ještě funguje noční drive‑in.

113

pásm

pásm

Fotografie Christine Malá Pfau

Radek Malý

Jsou ve mně pece a hlad tak bacha Radek Malý se narodil v roce 1977. Na Univerzitě Palackého vystudo‑ val obor germanistika a bohemistika. Žije v Olomouci, kde působí jako odborný asistent na katedře bohemistiky FF UP, překladatel z němčiny a redaktor. Vydal básnické sbírky: Lunovis (BB art, Praha 2001) – nomi‑ nace na výroční knižní cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku; Vraní zpěvy (Petrov, Brno 2002) – Cena Jiřího Ortena za rok 2002; Větrní (zcestné verše) (Petrov, Brno 2005) – Cena Magnesia Litera v kategorii

114

Poezie, Malá tma (Host, Brno 2008) – Výroční cena Nadace Český literární fond. Pro děti vydal knihy: Slabikář (Prodos, Olomouc 2004) s ilustracemi Matěje For‑ mana (spoluautor); Šmalcova abeceda (Baobab, Praha 2005), výtvarný koncept Petr Šmalec (spoluautor); František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (Meander, Praha 2006) s ilustracemi Galiny Miklínové – nominace na Zlatou stuhu v kategorii Beletrie pro děti a mládež; Kam až smí smích (Meander, Praha 2009) s ilustracemi Anny Neborové – Cena ministryně školství za přínos k rozvoji dětského čtenář‑ ství v anketě Suk 2009, Cena ředitele výstaviště Flora na Libri Olomouc 2009; Listonoš vítr (Albatros, Praha 2011) s ilustracemi Pavla Čecha. Napsal také scénář komiksu Desperáti (Na shledanou v zoo) realizovaného kreslířem Jozefem „Danglá‑ rem“ Gertlim (Zoo Olomouc 2011). Básněmi je zastoupen v řadě antologií, z nejnovějších například Nejlepší čes‑ ké básně 2009 (Host, Brno 2009), Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně. Brno v české poezii (Větrné mlýny, Brno 2009) či Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež II (Ústav pro informace ve vzdělávání, Praha 2008). Překládá poezii, prózu i odborné texty. Knižně vydal překlady poezie: Karl Lubomirski: Pták nad hořícím lesem (BB art, Praha 2003), překladatel a editor; Georg Trakl: Podzimní duše (BB art, Praha 2005), překladatel a editor; Erich Kästner: Tři‑ náct měsíců (Dokořán, Praha 2006), překladatel a editor; Držíce v drzých držkách cigarety. Malá antologie poezie německého expresionismu (BB art, Praha 2007), překla‑ datel, editor a autor medailonů zastoupených autorů; Hugo Sonnenschein: Zaběhl jsem se s toulavými psy (Dybbuk, Praha 2009), překladatel, editor a autor doslo‑ vu. Přeložil také prózu Einara Turkowského Měsíční květina (Albatros, Praha 2010). Řada překladů básní a odborných textů byla publikována časopisecky. Malý je autorem rozhlasové hry Pocit nočního vlaku (2006). Hra byla oceně‑ na čestným uznáním v soutěži Alfreda Radoka 2007 a Cenou českého rozhlasu. Knižně vyšla v nakladatelství Větrné mlýny (Brno 2008), audiozáznam rozhla‑ sové hry pak ve vydavatelství Radioservis (2009). Dále je spoluautorem (spolu s Ivanem Arsenjevem a Petrem Formanem) libreta rodinné opery Čarokraj podle knihy Geralda Durrella Mluvící balík – hudba Marko Ivanovič, realizace Národní divadlo v režii Petra Formana, premiéra v lednu 2012. -red-

115

pásm

Radek Malý

Radek Malý

Jsou ve mně pece a hlad tak bacha


PODZIM IM BOTANISCHEN GARTEN

LOBEDA 25. 11. 2000

A listí svistí mezi mišpulema A listí na vodě A v nás a všude Jen ve sklenících podzim šanci nemá A když ne podzim Tak co se mnou bude

Vy, bílé hvězdy nad kostelem Vám věřit se snad ještě dá když s chladným srdcem, s horkým čelem koukám, jak má se Lobeda

Mlha se líbá s havraními hejny Astry se třesou Kurvy zmalované Jen ve sklenících všechno furt je stejný A když ne podzim No tak co se stane

Snad ještě teda žijou city v Německu – no kdo by to řek když hvězdy nad půlnoční City jsou pravý, a ne z žárovek

A když ne podzim No tak proč mám brečet A proč mít trauma z botanických zahrad Choď po hřbitovech když chceš někde klečet Však ve sklenících musíš bolest zahrát

(Ze sbírky Vraní zpěvy)

(Ze sbírky Vraní zpěvy)

116

117

pásm

Radek Malý

Radek Malý



ŠEPOT ZNÍ BOSKOVICKÝM GHETTEM Šalom šalom Es kommen böse Zeiten Fleischmann to povídal A byly zlé Na bílé lavičce pod jinanem dnes večer krásná komtesa von Weissberg do číše s bílým vínem upustila prsten Dupot zní boskovickým ghettem čtyři sta bratrů odešlo k ránu hledat si nevěstu ve světě zdejším

KAM SLOŽÍ HLAVU, KDO BEZHLAVĚ BLOUDÍ po stezkách k hrobům slavných? Vážně, kam? Cesta je kruh, den noc a láska klam Kos v parku přízrak, noc den, život soudy Nebudu plivat, vždyť jsem si to slíbil… Teď je mi blbě Sliny polykám A hořký jsou A lžu A kdy to vzdám? Komu to řeknu? Mobil se mi vybil… V televizi běží zas Fantomas František Halas otáčí se v hrobě Do kunštátských jeřabin padá stín

čtrnáct z nich vrátilo se zpět (Boskovice 26. 7. 2002, ze sbírky Větrní)

Jeptiška – děvka Proč miluju obě? (Kunštát 26. 7. 2002, ze sbírky Větrní)

118

119

pásm

Radek Malý

Radek Malý



MLHA

VĚTRNO

Mlha jak potrhaná křídla šedých vran třepetavým letem prostupuje mříže, jež cosi chrání… Černí ptáci – smírčí kříže, mrholivá mlha Tichý oceán.

Od jihu letí vánek a vane, vane, vane Ach Pane… Co se stane?

Co? Žraloci? Houf dětí, asi z místních jeslí. Sbírají listí a kaštany a pak zas kdesi mizí. Město – přízrak. Závod, kdo víc je tu cizí. Ticho. Kroky. Vzdalují se. Déšť do kaluží kruhy kreslí. (Wien, Prater 23. 10. 2002, ze sbírky Větrní)

Od jihu letí vítr a duje, duje, duje Ach Otče… Nejsi dotčen? Od jihu letí vichr a trhá, trhá, trhá Ach Bože… A Bůh zdrhá. (Ze sbírky Lunovis)

120

121

pásm

Radek Malý

Radek Malý



NEBE JE ZASE SAMÝ UFO Milénium končí No tak co má být Dajaké cígo bysom zbufol chci mít klid Chci klít Típnu Tě Típnu Vo co že jo Típnu tě nebo netípnu Mesiac ma strieká bielym sprayom kurva tak chcípnu nebo nechcípnu

ODRHOVAČKA Vyhnal jsem svý Němce ze svých malých Sudet. Pak jsem to chtěl zapít. Zavřeli mi krám. Vyvěsil jsem vlajku. Teď už dobře bude. Vyhnal jsem svý Němce. Hergot, to se mám! Kopance a klacky, nadávky a facky. Nebylo to snadný, ale jsou ti tam. Konečně jsem čistej. Vyhnal jsem svý nácky! Vyhnal jsem svý Němce. Zůstal jsem tu sám.

Nechcípnu (Ze sbírky Malá tma) (Ze sbírky Lunovis)

122

123

pásm

Radek Malý

Radek Malý



AUTOBUS – NEVÍM KDY – PROČ – JESTLI POJEDE a hlavně, zda já s ním. Nebo on se mnou. Vyrvali dlažbu a cesta už nevede korýtkem kolejí. Jde kobkou temnou.

VŠUDE JSOU LOURDY JEN NĚKDE DACHAU například ve mně Co má být Jsou ve mně pece a hlad tak bacha Polobůh Polák Položid

Opuštěn, ohrazen, v úkrytu prozrazen partyzán marnosti směju se hořce. Pod bagry bordelů ve městě ztvrdla zem. Pod palbou v postelích rozkvetly hořce.

Všude jsou Lourdy Jen někde Dachau a Marie v něm přežívá za cenu toho že každej bachař si uleví si užívá

(Ze sbírky Malá tma)

Josef se dívá a mlčí a ty ostříhaný a samá kost Všude jsou Lourdy Jen ve mně dráty Kašpárek Loutka pro radost (Ze sbírky Malá tma)

124

125

Radek Malý


Na gauči sedí pohovka (Z nepublikovaných básní pro děti)

NA GAUČI SEDÍ POHOVKA Na gauči sedí pohovka, dívá se na fotbal. Vtom klepe soused otoman a ptá se: „Mohu dál?“ „Jste vítán,“ praví pohovka. Gauč se však ošívá: „Já neumím si představit, že sedí na mně dva…“ „Jen posečkejte, sousede, a zachovejte klid. Já sednu si sám na sebe, než začal byste klít.“ Tak každý z nich byl spokojen. A jak to bylo dál? Dál ticho vládlo pokojem, jen televizor hrál.

126

pásm

Radek Malý


JEJDA, JEJDA, JEJDA, přijede k nám strejda! Vezme s sebou tetičku, vyjedí nám ledničku! Vezme s sebou bratrance, sní nám všechny mazance! Vezme s sebou sestřenku, vypepří nám pepřenku! Jejda, jejda, jejda, už k nám přijel strejda! Přivezl mi dárek – lahůdkový párek! Pro maminku květiny ze zahrádky tetiny. Pro tatínka sýry – v některých jsou díry! Pro babičku tresku – zlevnili ji v Tesku! Jejda, jejda, jejda, to byl teda mejdan!

127

pásm

Radek Malý

Radek Malý


CO SE MI HONÍ HLAVOU Hlavou se mi honí čtyři modří sloni. To je vám dupotu! Chovají se lidsky – naštěstí se vždycky zastaví u plotu. Kdyby zapomněli, plotem proletěli (znám jejich rozmary), ptali by se lidé, jak to takhle přijde, mít v hlavě safari? Někomu prý hlavou zlaté rybky plavou, a přesto hartusí.


ŠIŠLÁ-LI HAD, nepoznáš pak, je‑li to had, anebo vlak! Lítá‑li had, nepoznáš pak, je‑li to had, anebo drak! Kulhá‑li had, není to znát, běží‑li však, to je pak chvat! Ztuhne‑li had, není pak znát, je‑li to had, anebo drát!

Mně se hlavou honí čtyři modří sloni, a nestěžuju si.

128

129

Radek Malý


ZAHRADNÍ MARŠ RE-BAR-BO-RA RE-BAR‑BO-RA Reveň! Reveň! (kedlubna se ulejvá) Prácheň! Oliheň! DO-RYB-NÍČ-KU-ŠTIČ-KU Kuš! taková ta cukrová NAVOSYPAST a prsť vrstvi prsť Reveň! Reveň! Oliheň! Výheň! čertovo kopýtko a kozlík zvaný baldrián O-S-K-E-R-U-Š-E-E-E-U-M-O-O-O-R-U-Š-E libo-li po libečku do polívčičky?!?!? Hrsti prsť! Prsti hrst! v prsti prsty čili ruce od bláta a Reveň! půl bulvy celeru a celé natě, celé! VI TA

130

pásm

Radek Malý


MINY A-B-C Celérové želé! žejó? žené! Reveň žene fúj špenát fúj salát fúj tabák a batát krš krs křoví Šťavel! Plevel! Do mražáku s nima!

131

pásm

Radek Malý

Radek Malý


A KDYBY PROPRŠELO CELÝ DEN že nechce se jít ani pro rohlíky otevřu atlas motýlů na stránce s přástevníky pak po pokoji rozletí se zaženou vlhkou šedou tíseň pak usadí se na tapety splynou s květy a už se jenom rozvoní


Malování chroustem (Z nepublikovaných překladů)

Joachim Ringelnatz BUMERANG Byl jeden bumerang, ten uměl divy, jenže byl uprostřed nesprávně křivý. Bumerang odletěl na třetí pokus a už se nevrátil – to ani o kus. Publikum ještě dnes tomu se diví, čeká, kdy přiletí ten klacek divý.

132

133

Radek Malý



Joachim Ringelnatz

Joachim Ringelnatz

BÁSEŇ V ŘEČI BI

MALOVÁNÍ CHROUSTEM

Mobic rábid těbi mábim, abi tabik sebi ptábim – mábiš ibi tybi mnebi? Tobi tebidybi nebi.

Hoď pár chroustů do inkoustu. (Jde to taky s mouchami.) Lepší jsou barvy dvě, červená a černá. Počkej, až je inkoust trochu omámí, ale ať nepojdou – čeká je práce perná. Není třeba předem trhat ani jednu krovku. Všechny, jak jsou, rychle vysyp na pohovku a tužkou je pak popoháněj sem a tam a znova, až budou kreslit obrázky a psát směšná slova. Mně takhle občas píšou celé básně. –––– Až přijde máma volat k obědu, zatvař se hloupě a řekni: „Mami, jasně že já v tom nejedu!“

Abiť mábiš čibi nebi, bubiď s tebiboubi bůbih. Vždybi srdbicebi mébi bubidebi tvůbij drubih.

134

pásm

Radek Malý

135

pásm

Radek Malý

Radek Malý



Joachim Ringelnatz

Ernst Jandl

VESELÉ TOČITÉ SCHODY

ERNST & PES

Bylo jedno schodiště, co točilo se pro radost, přišla k němu vlečka, vážná, samá ctnost. Začala šustit, nadouvat se a vlát a pravila pak pyšně: „Já jsem majestát!“ Tu zasmálo se schodiště a řeklo jen: „Kyš kyš,“ a shodilo tu ctnostnou vlečku o osm schodů níž.

pes je nezbeden ernst: jedeš pse pes jde ernst: jen běž ernst jde ven ernst nese džem ernst je nevesel ernst: pse pse ernst se třese pes klepe ernst: sem sem pes jde pes sere ernst: jéjé

136

137

pásm

Radek Malý

Radek Malý



Ernst Jandl

Ernst Jandl

ZELENÁ SKLENIČKA

KOČKA NAVEČER

v zelené skleničce dá se krásně plavat když se je dost malé například komár

řekl bych že máš v hlavě myši a silného kocoura černého jak noc kočko navečer

Ernst Jandl

co si však počneš až tvůj silný kocour černý jak noc myši před tvýma očima sežere kočko navečer?

ŠKOLAČKA prázdniny jsou pryč, už zase škola pasti podobá se já jsem myš, co hledá díru pan učitel podobá se sýru

138

139


Ernst Jandl KAPSY

pásm

Radek Malý

podívej na tu spoustu kapes. v téhle mám pohlednice. v téhle dvoje hodinky. můj čas a tvůj čas. v téhle kostku. 23 očí vidí víc než dvě. asi si pomyslíš co musím tahat brýlí.

140

141

Korálky

pásm

Ivan Petlan

(Bonus tracks)

POKUS Stopa na odrazišti Písek ještě je příští Letíme ve vzduchu jen s prsty větru na šíji Kopeme do břicha předtuchu že pásmo už se odvíjí

142

143

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

Ne, pásmo se ještě neodvíjí. Není dobré se do všeho vrhat takhle skokem. Nej‑ prve nějaké pojednání. Představit básníka. Pozdržet čtenáře a poučit ho, co na příštích stránkách spatří. A proč. Ivan Petlan (1963) je problematický básník. Nechme stranou nedochvilnost. Jeho textová nadprodukce je známá a je o to markantnější, že téměř nic netisk‑ ne. Vydané sbírky bys spočítal na prstu jedné ruky. Jasně shrnuto mohlo by znít resumé: Nic, a přece! Dnešní širokopásmový výběr měl být pestrý a tematicky nezatížený (protože ani toto číslo není tematické). Jenomže Ivan Petlan sám k tématům tíhne. Směs, kterou máte před sebou, je ohlédnutím za poslední devítkou Welesů, tj. za čísly a dvojčísly, která byla až na výjimku různým tématům věnována (což bývalo i dří‑ ve, ne ovšem takto explicitně). Jsou to krácené, pročesané příspěvky, které se mohly v předešlých Welesech hypoteticky objevit. Shromážděné bonusové stopy, jak by se možná dnes řeklo. Následující pásmo začneme v mlze a skončíme v nekonečnu. Cestou se otře‑ me o několik slalomových branek, dojezd je rovný, poslední číslo bylo bez témat. Na závěr byla tedy zařazena báseň, jež svou strukturou na pásmo upomíná. Mezipřistání je v plánováno v Paříži. Aby si Eiffelovky z našeho sledu a z Apollinairovy básně mohly potřást rukama. (K méně šťastnému setkání s Wol‑ kerovým pásmem došlo v ostravském lokále, kde se strhla nefalšovaná dělnická bouře.)

144

Pro milovníky zákulisí ještě prozraďme, že svého uvedení ve Welesu se konečně dočkal i velký alžbětinec a jeho nejslavnější znělka. Dlouho se počítalo s tím, že bude otištěn jako patron čísla 39 (Sonet). Jenomže než se tak stalo, vyšlo najevo, že už se šestašedesátý sonet v Petlanově překladu objevil v hamletovském Rozrazilu, rovněž velmi případně. V tu ránu měl Shakespeare utrum. Další vývoj znáte. To, že klasik ostrouhal, bylo nakonec k dobrému a ku prospěchu věci. Za patrona byl vytipován Francesco Petrarca, se sonety pojený ještě silněji. (Využij‑ me možnosti a prostoru a dopovězme, že překlad tehdy vznikl za jazykové spo‑ lupráce Petry Pichlové, tato důležitá poznámka v čísle chybí.) Ale pozor, co to píšu, už slyším foghorn, mlhový roh – je třeba vstát a odebrat se k dokům, kde na nás čeká mátožná figura v nedovřeném kabátě a cosi si pro sebe pomumlává. Vidno, že nespěchá, tak ještě odstavec… Až jednou budete mít z tohoto výtisku salát, můžete vložit listy pásma do příslušných Welesových čísel a tím je dokompletovat. Nabízí se však i jiná even‑ tualita: nechat si vytržené pásmo vyvázat a získat tím svéráznou Petlanovu sbír‑ ku. Kdoví, zda to taky nebude jediná možnost, jak se k nějaké jeho knize poezie dostat. Vilém Kratiknot, literární polemik, badatel a mimosoudní znalec

145

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

WELES 30–31 EXISTENCIONALITA /// (Periferní vidění) V mlžném a mlhavém oparu nábřeží Jdu světem bez tvarů Neprší? Nesněží? Poprvé polkl naprázdno

/// Klepu popel do lodičky ze slámy Měl bych ji asi dát pojistit Než típnu cigaretu o dno

Podruhé zhltl krysu – kanál co možná nemá dno Slunce je šedá světlice Lafety rour se šklebí a křídla racků jak tiché radlice obracejí mou mysl Nahým k nebi

146

147

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Markétě) U Milosrdných bratří kdo by to čekal pracují sestry (ale znáte to: sousedy a příbuzné si nevybíráme) Všechno je tak jiné… Za rohem chodby Smrtka brousí si nože na sekačce značky Mountfield Sestry jsou v jednom kole Každý si tu může zkusit vytočit nějakou tu slevu…

148

FINÍTO Rezavé trávy jak hřebíky lezoucí ze starých trámů špičatým napřed žádný – to všimni si – není rovný je to jak u lidí všichni jsme do zrzava a jistě způsobilí prodrat se dřevem až k tyfu a otravě krve: Polibkem mě zrazuješ? řečnická otázka Rez už se kříží se snětí Rezavé trávy do podzimu přezrálé Přeliv na stráni kde už slunce jako by řeklo své poslední slovo

149

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

W E L E S 3 2 – 3 3 D V A S E V E R Y – SEVER ČECH A SEVER MORAVY A SLEZSKO

Jeden vzteklý děda z Kravař řval: Hrnečku, teď mi navař! Inu, s bábou po hádce nežil už jak v pohádce, ten nerudný macho z Kravař.

Jeden strejda z Fulneku rád zalézal pod deku. Tak skvěle se zdekovával, až v ulicích vznikl nával těch, co ho hledali po celém Fulneku.

Jeden chlápek z Jablonce neměl v lásce Japonce. (Japonky však podle rady jedné chytré gender study, ty měl v jiné kolonce!)

Jeden horal ze Šeráku měl pod vestou osm šráků. Nosil čtvery kalhoty?! – Mlčí, dělá drahoty, ten pašerák ze Šeráku.

/ / / (Improvizace) Poslední břitva vzplála mou krví Sicilští bratři k tobě prý patří od uhlí snědí a hrubí od Poruby

Dibráš se mokrým kapesníkem v mé rance Caramba! Hombré! Ča-ča... Džajv... Passo doble... – přemýšlím proč nás v tanečních maestro neučil šavlové tance...

150

151

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

WELES 34 DIALOG, ŘEČ, AUTENTICITA, PORTRÉT

///

TÁBORNÍCI

Se sousedkou u okna bavíme se jako dva němí Ona kývne já kývnu když se tam dole něco zas nového mihne či vynoří Jak hluchý s němým: Já neumím francouzsky ona taky ne

Byl jich plný šalinový kloub. Flekaté maskáče a torny plné kápézetek. „Národ. To bude národ,“ mumlaly si nad papírem dvě holčiny. „Mává. Tá tá ty ty.“ „Tá ty ty tá – Tá.“ „A jak je T?“ zeptala se jedna a ani druhá to nevěděla. „Táborníci,“ přispěchal jim na pomoc kluk, co nastoupil po mně. „Táborníci. No jasně.“ Pak znejistěla. Kluk ještě přikývl, ale moc to nepomohlo. „Táborníci. Určitě, jo?“ „Nepochybně,“ stál si radista na svém. „Ty, já se radši podívám…“ „Jé, to je krásný notýsek…“ „…“ Vystupoval jsem. Dost možná, že za mými zády právě začínala láska jako trám.

6. září 2003, kol. 13.45 někde, Boeing 737‑40

152

153

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Uno duo tre…)

Paul Verlaine SENTIMENTÁLNÍ ROZHOVOR

Knoflíkové šaty na rozpočítávání A všude kolem italština bezzákluzový jazyk

V mrazivém parku bez příkras dvě postavy šly; jejich hlas byl tichý, v očích měly troud a slova stěží zaslechnout.

ideální na manželské hádky V promrzlém parku bez příkras hledaly to, co vzal si čas. – Vzpomínáš na to vzrušení? – Proč připomínat, co není? – Buší ti srdce při mém jméně? Vídáš mě ještě v snách? – Už méně. – Ach! Krásné dny, co měl jsem rád… Líbali jsme se… – Možná, snad. – Ten blankyt nebe – naděje! – Dnes černé je jak dýměje… Kráčeli dva skrz hluchý kout. Jen noc je mohla zaslechnout.

154

155

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

VYKUK

UKOUSNUTÝ OCAS HADA

Promodralý bar Seděl jsem v první linii bradu na heveru lokte

Jeff seděl u stolku, srkal pivo a hloubal. Přesněji řečeno vymýšlel báseň, vypadal při tom ovšem zahloubaně. Nastával právě nejtěžší moment celého psaní. Báseň už byla vlastně skoro hotová, cítil, že už mu byla seslána, už byla zde, málem zhmotnělá, prodírala se k němu, cítil, jak se otírá o jednotlivé lidi v lokále, až nakonec přistála na Jeffově stole – někde mezi sklenicí, blokem a popelníkem. Vypadala jako papírový ubrousek, Jeff ji dobře viděl a jenom přemítal, za který cíp ji uchopit.

vylíval jsem si srdce jako káď po vyprodání kaprů Chtěl jsem Chtěl jsem jen aby mi přitakala Chtěl jsem aby mi dala za pravdu… Za pravdu?! celá se otřásla Mládenče to bys to chtěl nějak levně…!

Kdysi mi vadilo že páchnu Dnes je mi jedno že smrdím V básni se zračila stoická smířlivost a Jeff byl potěšen, že může vzkázat světu tako‑ vou příznivou zprávu. Usrkl piva a sáhl po propisce. Dříve mi vadilo že páchnu Dnes už mi nevadí že smrdím Ech, neznělo to předtím nějak jinak?! Jeff pocítil záchvěv, jako by se za jeho zády pohnulo křídlo motýla. Není to ten cíp. Je mi už jedno že jsem včera páchl Dneska jsem ten zápach přerazil smradem

156

157

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

Jeff slyšel, jak se básní jak dlouhou chodbou rozlehlo vítězství. Smrad skonco‑ val s pachem. Had se zakousl do svého ocasu, aby pozřel sám sebe. Jeff už dávno chtěl svým čtenářům naservírovat lekci taoismu.

///

„Hej! Jeffe! Čekáš dlouho? Mám pro nás dva úžasnou novinu. Vlastně spíš pro tebe – já už to vím. Ale je to úžasná zpráva pro nás pro oba. Máme zakázku, úžas‑ nou zakázku.“ Randy si objednal pivo a pokračoval: „...úžasnou zakázku. Všeho teď nech. Potřebuju slogan na vodu po holení.“

a proto mlčí Musí mlčet…

Jeff zaklonil hlavu a přimhouřil oči. Bílá věc vedle sklenice a popelníku zalapala po dechu. „Jo, myslím, že bych pro tebe něco měl...“

„Bůh je velký

…protože kdyby nemlčel tak by s ním lidi pořád a donekonečna diskutovali…“ Chodník se úží řadíme se za sebe a na malou chvíli napodobujeme Boha Lisabon, 11. září 2003

158

159

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

///

/// (Setkání)

Řadíme se za sebe Paříž přistáváme

„Tady mají chodník pro jeden a půl člověka… V Macau jsou chodníky jenom pro jednoho – “ Optimalizováno pro manželské páry z Arábie Lisabon, 11. září 2003

Paul Verlaine když stavěli Eiffelovku zakrýval si pohled klobouk si narazil na oči kdykoliv projížděl ve drožce kolem Takové monstrum! Přistáváme s americkým boeingem – teď už jsme nizoučko asi tak ve výši hlavy drátěné věže snad proto mám dojem že na mě tam dole nikde kloboukem nemává 6. září 2003, kol. 15. hod. Paříž, Boeing 737‑40

160

161

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Léto)

///

I přes všecky ty paprsky slunce je plešaté V zimě i v létě Je celé plešaté jako ten chlápek Ten chlápek co se přese mne prodral až k oknu na místo na slunci U okna sedí sedí a čte si

Motto k téhle básni napíši až do ní Francouzský maník vedle mě si rozumí s Řekem u okna (Řek mluví francouzsky) Ovšem sýr máslo a cukr nonšalantně přesouvá ze svého tácu na můj A usmívá se Já taky

řecké noviny Sobota 6. září 2003, kol. 16.45 Paříž, letiště Charles de Gaulle, Boeing 737‑40

Říká se tomu tuším potravinová pomoc nečlenským zemím Unie

(Vzal to za správný konec:) Kdo chceš napravovat svět začínej u sebe! Sobota 6. září 2003, 18.05 kdesi, Boeing 737‑40 (Ze sbírky Sbohem a ubrousek)

162

163

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

TRIO

TO KALNÉ RÁNO

Řek se jmenuje Ioannis což znamená John (jenom to nezní tak tvrdě) a je z Tesaloniky

Jeli jsme třináctkou Já a spousta lidí a ty předškolní děti

Rozverný Pařížan na sedadle mezi námi je z Paříže – no vážně přímo z Paříže Paříž – no znáte to – a už rukama modeluje siluetu věhlasné věže (včetně levačkou hloubení rozkroku) Řecký John co letí do Porta přednášet na kongres o lidské migraci v Evropské unii ho lehce opravuje: Vzápětí oba rukama ve vzduchu obtahují francouzské linie – poznávám Brigittu Bardot Zkouším to po nich obouruč jde mi to: Paříž jak na dlani…

164

Míjeli jsme čerstvě odhalenou sochu TGM – Jéé Jéé kdo to je?! Stál tam nad zmoklou spouští předvčerejších věnců a stuh Kamenný Prkenný Ruce za zády A celou lékařskou fakultu za zády Shodly se že je to pan domácí

165

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

WELES 35–36 SOUČASNÝ EXIL

/// Postarší dáma šikmo proti mně černé brýle a zlaté prsteny hraje pasiáns rovná do sloupců karty a střídá červené a černé Zastupuje tu osud

/// Probíráme zprávy z domova Ale všechno končí smrtí Pavla Tigrida Ano Pavel Tigrid… Kdysi byl i tady Někam jsem ho vezl Divil se – ty máš tak malé auto

Probouzím se s pohledem na ni Buon giorno říká /// (Deus ex machina) Muž vedle ní starší než ona s vodnatýma očima mlčí na celé kolo Nečekaně však v jednu chvíli vztáhne ukazovák poklepe na jeden sloupec Pak to nevydrží a přehodí i kartu

166

A já byl přitom tak hrdý na to že mám auto… Lisabon 11. září 2003

167

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

Tak jsem pojal Vyhnance jako psance ze sexuelného ráje. Hle, strašlivá žízeň po bývalé rajské „čistotě“. Pohlaví proměnilo mu již ústa v sliznatou ženskou genitálii, křečovitě roze‑ vřenou. Ach pane Przybyszewski, provedl jsem celou kresbu jedním dechem, zcela realisticky kreslenou – ale pak otřásl mnou takový hnus a děs před mou vlastní prací – že muselo to dolů. A stylizoval jsem vše, už jenom kvůli panu státnímu návladnímu… (Karel Hlaváček, dopis Stanisławu Przybyszewskému) VYHNANEC (Nad stejnojmennou kresbou Karla Hlaváčka) Mám skandalózní líc však horší je to z rubu Tam stěny mého srubu jsou celé z vepřovic A prázdnotě jen vstříc chtíč mačká mne jak tubu Potkáni, na palubu! Topím se z polovic To k poděšené volám kryse v grimase, v křeči plic zohaven, pysky slizem lysé Moci je skrýt tak za pubické brvy! Duše prý v tváři zrcadlí se dusí se v menorejích krví

168

WELES 37 BRNĚNSKÁ LITERÁRNÍ SCÉNA

SMYSLNÁ Vtírala se do mě jak cukr do tvarohu Ta s malýma rukama a tenkým zápěstím s účesem který umenšuje tváře ta s nosem po Řekyních a s očima po manželce Seděla jak panna (tak v koutku) A tam jsem do ní hučel Pak přišel kolega Moučka a hučeli jsme do ní ze dvou stran Splnila svůj účel: Báseň je na světě a smysl byl jí dán

169

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Autorské čtení)

ALE (Martinu Černerovi)

Nejde jen o to, že s kůží na trh – ale že tam budeš taky vyvolávat a smlouvat…

Kdo je to básník Pátráme spolu semknuti v rojnici okolo stolu Kdo že je básník

JARO

Ale však ví ten který pozná skleněné puzzle v každé lahvi

Šupiny básní v notesu zadřeny Je jaro – chce to čistku: Sedíme raší pupeny nápojových lístků (Zápis ze schůze občanského sdružení Notes)

170

171

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Ortýlek milosti)

WELES 38–39 VÝCHODNÍ INSPIRACE. SONET

I Dívám se na ni zpoza skla sklenky

O‑ČI (Zasvěcení)

Měřidla zanesená…

Oči jak tahy rychlého štětce Drobounká holka haikovitá

II

Jeden by začal chápat proč to psávali takhle…

Myslívám na lup když pozvedám tu lupu

6. září 2003, 10.17 Praha‑Ruzyně, letiště

žárovky s vlákny lihu Zrzavá holka roznáší má kalup …neshledávám na ní žádnou pihu

/// Jsem jak to moře, které odliv škrtí Co bylo, bylo, už jsem bez síly Máchnutím jedním ještě před chvílí spláchl bych kopec, ten z pískové drti Couvám – co zbývá? (Mládí vrátíš stěží…) Ze sebe něco nechat na pobřeží

172

173

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

174

///

///

Jak denní hvězdy zdobí husí hejna oblohu, jež se nad hlavou mi klene

Ještěrka rychlá jako záblesk v řece utíká na kmen – zem jí nestačí

Kam chtějí, táhnou, své a nezkrocené zde zanechaly peří jen a lejna

Chce mi tím něco vzkázat, naznačit? Ne, tohle po ní nelze dělat přece!

Dálka mě vábí, jak umí to jen žena Však jsou jak lep má pole poděděná

Nebo snad ano? Zkoumám znovu kůru… – Když se v strachu modlím, pnu se taky kamsi vzhůru!

///

///

Vysoko v horách květina prý roste co svojí vůní těžce omámí

Už ani nevím, kolik spadlo vody když čekali jsme, než se vyčasí

Není jak láska?! Mysl poutá mi i když svůj věk jí připomínám posté…

Pod okny holka cizí mokla si cákaná blátem jarní nepohody

Je jako láska – kvete podél strží a ztrácí smysly, kdo ji v dlani drží

Kolik by poblíž tlouct muselo hromů strach abych zlomil – a pozval ji domů?!

175

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

///

William Shakespeare

Les naklání se za poslední dům Zahrada, plot a za ním jen psí vytí

SONET 66

Netečně měsíc dokulata svítí Jak on se snažím porozumět psům Liší se od nás nějak ti psi snad? Snaží se svoji touhu vyzpívat

/// Na sněhu v kopci je pár šlápot jara Přes bílý roubík pokřikuje hlína

Znaven tím vším chci Smrt, aby mě tnula Už nevidět, jak žebrá poctivý a nadouvá se každá dutá nula a svatá víra jak se pokřiví a neschopný se sápe po vavřínu a stud jak leptá sprostá oplzlost a bezúhonný z tváře stírá slinu a rezignuje síla na svůj post a za kumšt jak je podsouvána sračka a blbost rozumu chce dělat učitele a prostý duch je jenom za prosťáčka a i to dobro se zlem jak si stele… Znaven tím vším už chtěl bych smrt a klid – však musel bych i lásku opustit

Už s námi jaro usrkává vína A zima couvá a s ní noc tak stará Prchají hvězdy a daleko vpředu měsíc, můj přítel – jak já plný vředů

176

177

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

178

///

///

Na modrém tácu Jednohubky plachetnic S párátky stěžňů

Ve sklepě noci hvězdy na haldě koksu: Tu a tam pyrit

///

///

Javory kolem už zase těžknou zlatem Podzimní lichva

Měsíc se dívá jak plíšek trochu ohlý jak víčko z piva

///

///

Pod levým ňadrem tětivu od foťáku Jak Amazonka

Karty jsou samy Už ne – Němky se vrací Plné kelímků

179

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

ONO NO KOMAČI (9. století) (Variace) ///

///

Vysoko na horském srázu stihla mě noc. V tom mrazu! Než budu se dál hrabat, co říkáš, nepůjčíš mi svůj z lišejníku kabát?

Snáší se noc, já tady jsem. Stelu si pod skalním převisem. Mrzne až praští! Na chvíli nepůjčíš mi ten z lišejníku pláštík?

///

///

Stelu si pod převis skály. Cíl cesty zapadl v dáli. Zima a mráz až k breku! Na chvíli nepůjčíš mi svou z lišejníků deku?

Útes, kde mám teď spát… Stelu si, den se nachýlil… Ta zima! Mráz a chlad! Moci si půjčit na chvíli tvůj z lišejníků šat!

/// Jen skály, mrak a kameny… Tu lehnu, tulák znavený. Noci jsou chladné… Ten tvůj plášť z lišejníku – půjčíš mi, jak mi padne?

180

181

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

W E L E S 4 0 – 4 1 J I N Á M É D I A . OKRAJOVÉ ŽÁNRY. KOMIKS

SEANCE Jak vrána k vráně k nule nula sedá oči si nevyklovou

PŘEKVAPENÍ Vyřítila se ze zatáčky Kraťasy jako Lara Croft A brýle jako Lara Croft A triko jako Lara Croft a ohon jako Lara Croft Jen místo kvérů rychlé kolečkové brusle

Láska co maně pominula jak mrtvá spiritistka vyvolává novou

(15. 8. 2001)

PŘEKVAPENÍ II Vyřítila se na mě Kraťasy jako Lara Croft Vyřítila se ze zatáčky A brýle jako Lara Croft A rychlost jako Lara Croft A triko a ohon jako Lara Croft A figuru jak mladší sestra Lary Croft (15. 8. 2001)

182

183

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

/// (Heroes) Chuck Norris usíná za světla Ne že by se bál tmy ale tma se bojí Chucka Norrise…! svěřoval klouček v tramvaji lhostejné matce Chtěl jsem mu říct že by Chuck Norris dostal pěkně na budku kdyby v noci potmě támhle v Lužánkách nakrkl Spidermana!

184

W E L E S 4 2 – 4 3 – S K U P I N A Č E S K Ý C H A SLOVENSKÝCH SURREALISTŮ

SURROVEC Ze světa sonetu (Nová rubrika, sledujeme ovšem téma – to všimněte si – takže proč ne) Otázka pro tuto stránku a pro dnešek zní, nakolik je sonetová forma básně slu‑ čitelná se surrealistickým stylem psaní. V čem je problém. Nejde zde o konflikt klasiky s modernou, tento střet už sonet dávno a jednou provždy přežil (o tom jindy či jinde), podstata je jiná. V surrealismu platí nepřímá úměra. Autor má ambici stát se menším a ješ‑ tě menším, ne ovšem wolkerovsky pokorným, chce se proměnit v médium, skrz nějž by jako hasičskou proudnicí tryskala báseň. Samovolně. Surrealista se chce co nejméně stavět textu do cesty, co nejméně regulovat tok veršů a asociovaných imaginací. Snaží se nezatahovat do tvorby svou volní stránku. Nehodlá si vymýš‑ let a sám sobě napovídat slova, chce nechat básni vzniknout. Toť vše. Nic míň a hlavně nic víc. Rád propůjčí své sny a podvědomí, méně ochotně už svůj inte‑ lekt, řemeslo a um. (Minimálně takto to proklamuje a nechává tradovat.) Naopak sonet je propracovaná věcička. Je předem odkrokován a nadto kolí‑ kován rýmy. Odhlédneme‑li tedy od kvazisonetů a nejrůznějších konstrukcí, kdy nějaký automatický text prostě utneme po čtrnáctém řádku – v takovémto pří‑ padě je „všechno v pořádku“. To, co projde ve verši volném, poněkud narazí ve vázaném. Tedy bezvládná spontánnost, právo jakéhokoli verše na své místo na slunci a sázka na (ber kde ber) první nápad.

185

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

Ano, problém tkví v rýmu a v jeho nekontrolovaném hrnutí. Svět se kdysi přel, zda umění pro umění je to pravé. Už nevíme, jak to dopadlo. Jistější si však můžeme být tím, že rým pro rým je pro báseň zpravidla pohromou. Z hledis‑ ka funkce dělíme rýmy na obsahotvorné a ty ostatní, báseň oslabující. Použití špatného rýmu je kontraproduktivní, degenerativní a rovná se gólu do vlast‑ ní branky. Jistě, dochází k němu, občas se to stane i nám (a kdo tvrdí, že nikdy nepoužil žádný gramatický nebo banální rým, ten řečeno s Freudem si tak rýmuje v koupelně dodnes), ovšem dojde‑li už k tomu, musí se básník něco sna‑ žit, aby gólové manko ve zbytku vyrovnal a něčím básni pomohl zase na nohy. Je utrpením číst vázané verše plné toho prvního, co bylo po ruce. Ušetřím vás příkladů. Z nastíněného plyne, že máme před sebou problém oboustranný. Tedy sur‑ realismus má problém se sonetem, s jeho promyšlenou vázanou formou, s jeho v tváři potu přepisováním a vypipláváním. Sonet pak má nemenší potíž se surre‑ alismem a plácáním devátého přes páté, zejména pak prvního přes jiné první. Před otázku, jak si nejlépe sednout na obě židle, byl postaven už Vítěz‑ slav Nezval, náš surrealistický předák, otec zakladatel, zároveň však mistr formy a básník rýmem posedlý (příhodu, jak se jednou Nezval na nádraží odšpunto‑ val a proměnil v gejzír rýmů, popisuje ve svých vzpomínkách Bedřich Fučík). Jedním z důvodů, proč balady, sonety a jiné přesné útvary vydal pod škraboš‑ kou věčného studenta Roberta Davida, bylo právě to, aby si nezadal. V době, kdy u Fr. Borového vycházely tři zmíněné knihy (1936 – 38), horoval Nezval pro surrealismus a nehodilo se mu nechat se sonetem a spol. kompromitovat. Však víte, jak se rozdurdění surrealisté neustále vylučovali z klubu, a to i pro menší poklesky. Ale zpět k našemu teoretickému tématu. Sonet a surrealismus. Otazník. A výzva.

186

Po tomto rozhrábnutí nastává chvíle pro odpověď. Tu si každý může zkusit najít sám, tu svoji (mezi čtenáři předpokládáme zvýšený výskyt básníků). Nebo se spokojit s odpovědí naznačenou. Anebo s tou, kterou jsem z hloubi podvědo‑ mí svého psacího stolu (rozuměj šuplíku) vyštrachal pro redakční erár já.

SURROVEC Železná panna s rezavými vlasy co polibek – to objetí co oběť – hrůza z početí pás necudnosti připjala si K milence staré staletí sny poutají mne svými lasy Na stáří ženy téhle rasy měděnku mají na pleti Tři zlaté pruty na karasy co plní přání zakletí zoufale hledám kde jsou asi Do deště běžím zpod terasy Budí mě dnes už potřetí olejem zvlhlé stydké řasy

187

pásm

Ivan Petlan

Ivan Petlan

Korálky

Korálky

W E L E S 4 4 – 4 5 ( B E Z T É M A T U ) KORÁLKY (Vsuvka) Třeskuté ráno Stehlík a syn už kdesi dojí Poldovku Tady se ještě noc obrací v hrobě Den řeže démantem okenní skla Dost světla pro všechny tedy i pro ni – A že tam byla Zase Jedna z těch co je sama trochu básní Dva járy do maturity šálu až po zem v kabelce lentilky A byla tam Tak nedaleko – jen kousek

188

co dohodil bys dlaní Jedna z těch co nikam neodchází když se mají přeslíct do nočního a zase zpátky Nějak se jmenuje ale nechá si říkat jmény jinejch holek Nedělá problémy Žádná hra na pravdu Neuhne ani před lahví která k ní dokoluje Půjčí ti papír na báseň a nechce ho zpátky Nemámí po tobě nižádný veršíky potřísněný glejt Nosí černou podprsenku Nechce tě přesvědčit že Vinnetou byl vegetarián Nedělá problémy a lichá stele si mezi dva kluky

189

pásm

Ivan Petlan

Korálky

padni kam padni rozděl a panuj Ten instinkt! – – Nám řekli až v půli semestru že mezi každými dvěma racionálními čísly leží alespoň jedno iracionální a mezi každými dvěma iracionálními čísly leží alespoň jedno racionální Takže kdybyste řekněme navlékali korálky černé a bílé nemohly by se ocitnout dvě stejné barvy vedle sebe To lze zařídit řeklo by se Ale pozor: Ten fór je v tom že těch iracionálních perliček je neskonale víc Ano tady už mluvíme o nekonečnu A není tudíž třeba dále zveličovat (Kladno, 12. března 2004)

190

191

Jarda Svoboda

Asi se někde zapomněl… Texty Jardy Svobody jsou dostatečně chytré, aby se zalíbily sečtělému či „inte‑ lektuálnímu“ posluchači, a na druhou stranu je jejich optika dostatečně zjed‑ nodušená, vykontrastovaná, aby písně byly písněmi, a ne traktáty, aby v nich byly slogany, s kterými se může ztotožnit i ten, kdo k čtenářům poezie, esejů či kázání nepatří. A ať je v nich víra či revolta, jsou prožité, jsou neokázale zásadní a zásadové. Svobodovy texty jsou formálně hladké, plynou jak řeč, nic netrčí, nikde se nekulhá. Vypráví‑li Svoboda příběh, umí ho vystavět v působivé zkratce, ví, jak ho vygradovat, pointovat. V textech jsou časté odkazy (nejen biblické), a přesto působí velmi přirozeně, prostě, folklórně. Mohli bychom říci „rafinovaná přímo‑ čarost“, ale tak to asi nebude, je to spíše Svobodovým naturelem, senzitivností a zkušeností, že jsou jeho texty takové… Kde hledat Svobodovi příbuzné písničkáře? Nabízí se, a v recenzích je opa‑ kovaně zmiňována, příbuznost s Bobem Dylanem, důvodů lze najít hned něko‑ lik: návaznost na lidové balady, hovorový jazyk, písně vystavěné jako portréty, často lidí na okraji… Mohli bychom však nalézt i další blížence: přímočarý Bruce Springsteen či básnicky křičící Vlasta Třešňák nebo věřící, rebelující a naivity se nebojící Sváťa Karásek. -pč-

192

gramofo

V rubrice Gramofon vám chceme představovat textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

Jarda Svoboda se narodil v roce 1966 v Kolíně, dětství prožil v Zásmukách. Vystudoval výtvarnou výchovu a český jazyk na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích učil na základní škole, pracoval jako topič, barman, dramaturg hudebního klubu, pečovatel, editor teletextu České televize či sociální pracovník. Muziku hraje od konce osmdesátých let, nejdříve v kapele Otcovy děti (do roku 1993), pak v Naholou 25 (1994 – 1996) a od roku 1995 dosud v Trabandu; paralelně s Trabandem hrál v letech 1998 – 2000 se Zuby nehty. Kromě hudby se věnuje také výtvarným aktivitám, jeho kresby, malby a koláže doprovázejí CD, v letošním roce například vystavoval své koláže používající nalezené staré prorezlé plechy v klubu Horká vana v Českých Budějovicích, další výstava proběhne v pražské čítárně Unijazzu. Vybraná diskografie Otcových dětí: Mezi nebem a zemí (1991, Rosa), Noc a den (2003, Sisyfos). – Diskografie Trabandu: O čem mluví muži (1997, APAC), Kolotoč (2000, Black Point), Road Movie (2002, Black Point), Hyjé! (2004, Indies Records), 10 let na cestě (2005, Indies Records), Přítel člověka (2007, Indies Scope), Domasa (2010, Indies Scope) a Neslýchané (2011, Indies Scope). Mimo tyto kapely vydal desku s Michalem Horáčkem (Tak to chodí, 2003, B&M Music), s kapelou Traband se podílel na představeních Divadla bratří Formanů a Divadla na voru, spolupracoval či zahrál si na deskách dalších kapel a muzikantů, je autorem hudby k večerníčku Karlík, zlatá rybka režiséra Jana Baleje (premiéra 2010).

DUCHOVÉ ZEMŘELÝCH Kdo ví, co se tu vlastně mohlo stát s jednou malou baletkou? V její koupelně se našel starej drát se zkrvavenou žiletkou Tady je to! volá zahradník a ukazuje na nejbližší strom Pak kdosi sebou třískne o chodník a inspektor zařve: To je on! Je zřejmé, že ten plachý mouřenín je mocným pánem elektrických sil Zná všechny vlivné lidi od novin jejichž jména bych jen stěží vyslovil Muž ve skafandru spílá nebesům: Vypněte ten kravál prosímvás! A hle, faraón opustil svůj trůn a z hořícího keře zazní hlas:

193

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda



Madam, dovolte mi prosím jen pár vět: Tohle je můj milovaný syn Máří Magdaléna, doktor Kazisvět hrabě Drakula i Jurij Gagarin Jeho sladká slova ať vás unesou kamkoli mimo tento svět Zde je navštívenka s mojí adresou – ale detaily je lepší nevědět

O půlnoci vlci začnou výt a nábytek se do pohybu dá Někdo volá: Pozor! To chce klid! a jiný šeptá: To se ti jen zdá… Na stropě se v šeru mihl stín je slyšet pláč anebo smích To jednoruký manekýn vyvolává duchy zemřelých

Král ze Sáby – starý moudrý pán se pohodlně v křesle rozloží Nechá jedno oko dokořán a druhý na zrcadlo položí Pak do pokoje vklouzne komorná a nabídne mu svůj nenasytný klín Je jako vždycky víc než pozorná a odněkud je cítit svítiplyn

Tak skončil další neskutečnej flám s jednou malou baletkou Já přemýšlím, co ti dám Přemýšlím o nás dvou Jak tvoje ručka zvedá telefón a já do sluchátka zařvu ze všech sil: Čím bych si vás získal, Manon? Čím bych se vám zalíbil? (O čem mluví muži, 1997)

194

195

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda



KOLEDA Na lavičce v parku, přikrytej novinama leží ňákej chlápek, špínu za nehtama s prázdnou lahví meruňkovice Vločky snášejí se na jeho mastný vlasy na děravý boty od Armády spásy tak tu zase máme bílý Vánoce

Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy Navždy bude spát, na věčný časy s přimrzlým úsměvem šťastný a veselý (Road movie, 2002)

Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni Asi se někde zapomněl jako předloni, jako loni Na lavičce v parku, skrčený pod kabátem Možná se mu zdá o řízku se salátem o čistým prádle, o teplý posteli Mráz mu jeho tvář zkřivil do grimasy Navždy bude spát, na věčný časy s přimrzlým úsměvem šťastný a veselý Ježíšek zase nepřišel, jen zlatý prasata a bílý sloni Asi se někde zapomněl jako předloni, jako loni Na lavičce v parku leží pod kabátem Možná se mu zdá o řízku se salátem o čistým prádle, o teplý posteli

196

197

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda



ŽIŽKOVSKÁ ROMANCE

LANO, CO NÁS K NEBI POUTÁ

Mám v hlavě slovník cizích slov a tetování na paži vzpomínky těžký jak rezavej kov půltunový závaží

Já sedával v přístavu, popíjel kořalu, s holkama laškoval A bylo mi fuk, co je, hlavně když fajfka mi doutná Co bylo, už není, všechno mý jmění jsem dávno rozfofroval Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Mám doma štangli salámu červený víno v krabici a pod okny mi po ránu zpívají opilci

Ale najednou zmatek, když vešel ten chlápek, na mou duši! Objedná si drink a sedne si vedle do kouta Pak se nakloní ke mně a povídá jemně: Matouši! Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Mám tady kousek malej byt v paklíku pár cigaret O všechno se s tebou rozdělím, když budeš chtít chvíli se se mnou pozdržet

Já povídám: Pane, odkud se známe? Esli se nemýlíte? A co je vám do mě, starýho mrchožrouta? On na to: Pojď, dej se na moji loď, má jméno Eternité Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Tramvaj č. 26 směr nákladový nádraží pod oblohou plnou hvězd do noci nás odváží

Ty jeho slova se zařízly do mě, jako bys břitvou šmik Jako když po ránu vzbudí tě křik kohouta Tak povídám: Jdem! A ještě ten den stal se ze mě námořník Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Pod žižkovskou věží pomalu běží čas Andělé boží poctivě střeží nás

Tak zvedněme kotvy a napněme plachty, vítr začíná vát! Černý myšlenky vymeťme někam do kouta Hudba ať hraje o dobytí ráje, teď není čeho se bát Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá

(Road movie, 2002)

(Hyjé, 2004)

198

199

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda



HAVRANI

ZASNĚŽENÁ

Pes běhá po poli a plaší havrany Mý smysly jsou čerstvý jak pole zoraný jako sůl do rány, v závěji navátý sníh A je tu žena, co vedu ji pod paží V dálce vlak míří na nádraží Přiváží noc na křídlech havraních

Hladina zamrzla Krajina zasněžená Jsou věci, které teprv hledají svá jména

Ta žena mi říká, že hovoří s anděly Vidíš? Teď právě kolem nás letěli Stromy se zachvěly, jako by cítily mráz A náhle ticho, ani pes neštěká Choulí se, choulí u nohou člověka a věčnost jak řeka protéká kolem nás Havrani krouží a vznáší se nad poli Bůh na nás míří falešnou pistolí Ty střely nebolí, ač vnikají do útrob Až skončí tahle noc a vyjde nový den budeme daleko, kam jenom dolítnem a zbyde po nás jen ve sněhu několik stop (Přítel člověka, 2010)

Je tu se mnou ta, co křičí Nejsem tvá a nejsem ničí Je tu se mnou ta, co mlčí Někde v dálce, v zemi vlčí Je ticho po pěšině Celý les kolem ztich Jen žraloci na mých botách křoupou sníh jak zbytky vánočního cukroví Nepřijde‑li láska k Mohamedovi musí Mohamed za láskou Za tou, co hory přenáší Hladina zamrzla Krajina zasněžená Jsou věci, které teprv hledají svá jména (Domasa, 2010)

200

201

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda


PRINCEZNA LADA Jo, za městem za domy v dřevěný boudě žije tam, co dřív bejvala zahrádkářská kolonie ze sklenice od hořčice víno z krabice pije červený víno s nápisem Poezie Ani hezká, ani milá ani chytrá, ani mladá a přece – představ si to princezna Lada Princ Kamil, princ Libor, princ Dušan jsou mužové činu co nakupují za pět prstů v magacínu teď princezně Ladě k nohám snesli své dary v igelitu bagetu, pár lahváčů a paklík s cigáry A princezna Lada ráda své rytíře po zásluze odmění vždyť představ si to, že na světě není žádná kromě ní


Za město, za domy, na břehy Vltavy veze je tramvaj, tam usednou do trávy v slunci se zalesknou jejich k nebi vztyčená kopí a děravé zuby a od molů prožrané klopy Co všechno už v životě propásli, co všechno už zkazili tak buďme šťastni aspoň na chvíli, aspoň na chvíli co na tom, že štěstí je chvíle tak zoufale krátká za městem, za domy, tam, co dřív bejvala jatka Láska není láska, ale v tom to nevězí aspoň jednou v životě se cítit jako vítězi (Neslýchané, 2011)

Ani hezcí, ani milí ani chytří, ani mladí princové z Nemanic z mokrý čtvrti kamarádi

202

203

gramofo

Jarda Svoboda

Jarda Svoboda



TŘI OTÁZKY

Čan

Čteš poezii? Oblíbený básník? Oblíbená báseň?

BALADA O TOM JAK TO VŠE BYLO

Oblíbený básník… Abych pravdu řekl, mě k psaní inspirují spíše filmy a próza než poezie… Ano, před lety byl mým oblíbeným básníkem Miroslav „Korýš“ Koryčan, ale tomu, co psal, jsem nerozuměl ani slovo. Druhým byl nedávno zesnulý foto‑ graf a šmírák Miroslav Tichý, ale ten zase asi v životě žádnou báseň nenapsal. Přesto byli oba mými oblíbenými básníky. Oni totiž byli básníci celým svým živo‑ tem, až do krajnosti, do důsledků, do nepříjemné doslovnosti. Básníci, blázníci, básnílci. Takových básníků si velice cením, ani nemusí psát poezii! Ne, opravdu, co se týče psaného slova, nemám nikoho, ke komu bych se upí‑ nal jako ke vzoru nebo od koho bych vědomě opisoval. Spíš mě oslovují jednot‑ livé básně jednotlivých básníků: Jirous, Čan, Holub, Skácel, Reynek, Kolmačka, Krumphanzl. A písňové texty mých starších kolegů Třešňáka, Kryla, Janoty, Mer‑ ty, Brabence… A lidové balady a kramářské písničky, abych nezapomněl! A nápisy na veřejných záchodcích – to je poezie!

Pan Trojan měl nádherného lva pan Škubal mladou lvici pan Kidery skvrnitého pardála pan Štych a pan Boháček po orlici Pan Vrbík choval malé kůzlátko pan Voneš černou zmiji pan Ungár měl rozcuchané vlasy na krátko a slečna S ta měla krásnou šíji Jedenáctka to všechno pojala v tichém pořádku v němž vesmír časem krouží a tímto pádem tahle balada ve skutečnosti počala na stanici řečené V Louži Tam nalodil se pan Raf s opičkou jak starý námořník s krásnou čepičkou když na křižník se z dovolenky vrací

204

205

Jarda Svoboda


Bez velkých okolků ta opička zahryzla se do šíje která zavoněla se do kůzlátka a omámené kůzlátko se pustilo do vlasů na krátko jež zauzlily se do zmije zmije pustila se do pardála a pardál do lvice vzduchem lítalo peří z nejedné orlice Jenom ten lev tam tiše seděl odmítal podíl lví na vřavě která trvala pár století či neděl Tichý pořádek v němž vesmír časem krouží měl toho všeho náhle dost obzvláště téhle stanice V Louži tak vybudoval Nuselský most pod kterým Tizian navrhl hbitě Atlantický oceán takže je zcela nasnadě proč pan Vrbík s panem Vonešem teď žijí v Kanadě

206

gramofo

Jarda Svoboda


a všechno to jen protože pan Ungár měl vlasy příliš na krátko nebo kdyby měl alespoň vlastní zvířátko Pan Vrbík by nechal doma kůzlátko pan Voneš černou zmiji a slečna S zahalila by do šály tu svou krásnou šíji Pánové Štych a Boháček zapomněli by na orlice pan Kidery by prodal pardála pan Škubal všechny lvice Jenom pan Trojan nechal by si lva lva jako z barevného otisku ten by je všechny bránil proti útisku té opičky co pan Raf s sebou tahá a kterou on má tolik rád a která jeho má tak ráda Tichý pořádek v němž vesmír časem krouží by si tiše pískal pod fousy měl by rád tu stanici jedenáctky V Louži a nechal si narůst krásné licousy

207

gramofo

Nuselský most by zůstal v ráji a Atlantický oceán v hlavě Tiziana my všichni bychom seděli v zeleném háji s nahými děvčaty a láhvovou sedmičkou již od časného rána

Ilustrace Jarda Svoboda

208

209

Ma Jian

Ženské nebe Přeložila Kamila Hladíková ÚSMĚV JEZERA DROMLA Když pomaličku slézal s koně, uvědomil si, že je zase na tomtéž místě jako před chvílí. Dlouze se nadechl a jen zvolna vydechoval. Vzduch byl prosycen vůní stepní trávy a vlhké hlíny rozpálené sluncem. Vítr se nezměnil, stále vál šikmo směrem od Kailásu. Nevšímavě přeletěl pustou plání a mizel kdesi v dálce. Tím směrem leželo jezero Dromla. Když se člověk z dálky díval na jeho hladinu zčeřenou větrem, vypadalo to, jako by se voda vzdouvala dechem nějakého prehistoric‑ kého ještěra. Kolem dokola se vlnilo rákosí, jen v místech, kde byla voda měl‑ ká, vytvářely solné krystalky bělostné květy. Dromla je slané jezero, každý rok se v bažinách kolem ztratí spousta jaků a koní. Věděl, že jeho rodina se rozhodně nemohla přestěhovat právě sem. Popošel pár kroků dopředu, ale znovu se otočil, aby koni přehodil uzdu přes hřbet. Teprve pak se vydal směrem k nedalekému pahorku. Travnatý svah byl zbrázděný podle tvaru vápencových skalisek skrytých pod vrstvou hlíny, hluboké trhliny byly neustále zvětšovány přívaly dešťové vody a tajícího sněhu a vytvářely spleť různými směry se rozlézajících příkopů a vyvýšenin. Na takových místech koně často upadnou a poraní se a také skot, když zapadne do některé

210

motá

V nepravidelné rubrice Moták chceme představovat tvorbu současných nebo již zemřelých politických vězňů či disidentů.

Ma Jian (Ma Ťien) se narodil roku 1953 ve městě Čching-tao ve východní Číně. V mládí se živil opravováním hodinek, malováním politických transparentů a fotografováním pro státní časopis. Ve třiceti letech se vydal na tříleté putování po Číně, jež později popsal ve vzpomínkové knize Rudý prach. V roce 1987 vydal Ma Jian sbírku povídek Ukažte mi jazyk – „obrazy Tibetu, kde se v živých a mrtvých mísí krása s úzkostí“ –, poté čínská vláda zakázala publikování jeho dalších děl. Téhož roku odešel Ma Jian z Pekingu do Hong Kongu a stal se disidentem – třebaže i nadále Čínu navštěvoval – a v roce 1989 vyjádřil podporu prodemokratickým aktivistům na pekingském náměstí Tchien-an-men. V Hong Kongu napsal kousavou satiru Mistr nudlí, která mu vynesla přídomek „čínský Kundera“. Po předání Hong Kongu Číně přesídlil Ma Jian do Německa a později do Londýna, kde vydal román Pekingské kóma – hluboce lidský pohled na masakr na tchien-an-menském náměstí. „Je-li bolestná pravda nejvyšší formou lásky, pak je Pekingské kóma milostnou písní, která potvrzuje Ma Jianovo místo mezi nejvýznamnějšími světovými spisovateli.“ V současnosti žije Ma Jian se svou překladatelkou a partnerkou Florou Drewovou v západním Londýně.

z hlubokých proláklin, mnohdy zemře vysílením. Vydrápal se nahoru. Dole pod ním se v nehybně mrtvé vodě jezera odrážela modř oblohy. Otočil se, aby se podí‑ val na koně, který se zatím ani nepohnul. Je s ním na cestě už skoro celý měsíc. Je to silný kůň od strýčka Kalzang Sönama. Přesto se mu ale nejde dobře, snad je to tím, že už je to příliš dlouho od doby, kdy jel na koni naposled, stehna i kostrč má otlačené, je jako rozlámaný. V téhle oblasti vyrostl, jeden rok tady jeho rodi‑ na kočovala. Vzpomněl si, jak jeho malá sestřička Gaga zrovna v těchto místech spadla z jaka do příkopu a zabila se. Bylo jí tehdy teprve jedenáct. Už se na koně neohlížel a šel dál. Pláň se postupně narovnávala a rozšiřova‑ la. Tam v dálce se tráva bíle mihotala pod slunečními paprsky. Obloha byla jako vymetená, nikde nebyl jediný stan, jediné stádo dobytka. V prsou cítil strašné prázdno. Travnatá, podmáčená pláň se rozkládala ve výšce více než pět tisíc metrů nad mořem. V paprscích teplého srpnového slunce tu živořilo jen pár odolných studenomilných rostlinek. Odkopl několik trsů seschlého lišejníku, posadil se a znovu se ohlédl na koně. Kůň hrabal kopyty, ocasem odháněl mouchy a co chvíli pocukával kůží na břiše. Vítr ustal, pomyslel si. Byl to divoký kočovnický kůň, sedlo nesl poprvé, a protože se před pár dny ztratil jutový pytel sloužící jako podložka pod sedlo, tlačilo mu teď dřevěné sedlo přímo na hřbet. Některá místa už měl úplně vydřená, takže se občas plašil bolestí. Vzpomněl si na hnědáka, na němž kdysi jezdil, sebehlubší příkop přeskočil jediným plavným skokem. A ten

211

Ženské nebe

bílý jak! Od té doby, co odešel studovat do Sagy, nejel ani na jakovi. Jak se prázd‑ niny blížily každým dnem ke konci, byl čím dál nervóznější. Před pár dny potkal Tašiho rodinu. Ještě ho poznali. Starý Taši už skoro ani nemohl vstát. Ptal se ho, jaká kouzla se v Saze naučil. Tašiho rodina měla víc než deset členů, všude kolem byly roztroušené jurty, večer se všichni shromáždili a poslouchali jeho vyprávě‑ ní o světě tam venku. Starý Taši už byl úplně hluchý, a protože nic neslyšel, začal vyprávět, jak šel sám zamlada do Sagy studovat černou magii. Jeho strýček byl láma. Převtělenec jménem Tänpa Dordže Cchering mu vyloupl oči, rozřízl ústa a usekal ruce a obětoval je bódhisattvovi Avalókitéšvarovi. Strýček pak po několi‑ ka dnech zemřel. Otec proto vyslal Tašiho studovat magii, aby se mohl pomstít. Svolal tedy stádo jaků a vydal se na cestu. Jeho mistr se jmenoval Döndub Gjal‑ cchän, dovedl si podmanit přírodu a znal všechna mocná zaklínadla. Taši mu dal všechny své jaky, stříbrnou tabulku s buddhistickými texty a měděnou kadi‑ delnici na pálení vonných tyčinek a zůstal u něj rok v učení. Mistr ho naučil, jak se bránit kouzlům, a také několik základních zaklínadel. Když se Taši vrátil, zaklel oči Tänpy Dordže Ccheringa, takže převtělenec oslepl, potom se Taši vrá‑ til domů a utekl i s rodinou sem, do této oblasti. Gönpo Taši mu řekl, že jeho rodina se odsud minulý měsíc přesunula na jihovýchod, slyšeli, že je tam pod horami úrodné údolíčko, ale že prý je to odsud přes deset dní cesty. Gönpo také říkal, že jeho sestra Dawa Makji vyrostla do krásy, že je jako červeňoučká třešnič‑ ka, každému, kdo na ni pohlédne, se začnou sbíhat sliny. Když to slyšel, zalil ho nepříjemný pocit a bezděky zaťal ruce v pěst. Gönpo také nechápal, proč jeho rodina odešla kočovat jinam, slyšel jen, že je tam sice mírný podzim, ale v létě tam nefouká vítr, a protože je údolí otočené na sever, útočí za bezvětří moskyti a ovádi na zvířata tak krutě, že se často celé stádo splaší, rozběhne se směrem, kde cítí vlhký vzduch, a vběhne přímo do jezera Dromla. Gönpo říkal, že jeho otec už je na tom se zdravím špatně, nedokáže už ani hodit urdo, s nímž za mlada doho‑ dil ze všech mužů nejdál, a matka zase spadla z jaka a nemůže už pracovat. Tohle

212

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

si Gönpo musel nějak poplést, pomyslel si, matka přece na jakovi nikdy nejezdi‑ la. Asi jen poněkud překroutil tu historku s Gagou. Směrem od jezera Dromla přišel závan větru. Zavětřil. Vzduch byl mdlý a měl trochu nahořklou příchuť. Natáhl nohy, zmrtvělé únavou, a nejistě se postavil. Už dva dny nic nejedl, v žaludku ho nepříjemně pálilo. Kůň zmizel. Nevěděl ani, kdy utekl. Uvědomil si, že ve chvíli, kdy se změnil vítr, asi usnul. Měl jsem ho přivázat, tady není žádná tráva, aby se mohl napást, a nejsou tu ani mouchy, přemýšlel cestou ze svahu. S námahou sledoval stopy koňských kopyt vyšlapané v trávě. Když se setmělo, zastavil se. Otevřel ústa a hned je zase zavřel. Na planině se prudce ochladilo. Ještě rozeznával, kterým směrem leží jezero Dromla. Tam se nesmí přiblížit, slyšel, že voda v jezeře je moč démon‑ ky Žirin, tam na jednom z kopců u jezera je ještě vidět průrva, kudy moč tekla, když démonka čurala. Ale přesto se zřetelně pohyboval přímo směrem k jezeru. Posílal domů dopis, ve kterém psal, že na prázdniny přijede, ale když pak za čty‑ ři měsíce skutečně dorazil, sám ten dopis otevíral na úřadě v Magjümu. Ve vsi mu říkali, že jeho rodina hned zjara vyrazila se stádem kočovat do stepi Jarä. Když pak ve stepi Jarä narazil na několik kočovnických rodin, jejich tvrzení se rozcházela. Nakonec se rozhodl hledat směrem, který mu poradil strýček Kalzang Sönam. Hledal, kde se dalo, až konečně včera večer dorazil k onomu pahorku. Starý Taši ho varoval, aby se nepřibližoval k jezeru Dromla, říkal, že démonka Žirin si tam ještě často dává schůzku s horským démonem, a kdo je spatří, jak spolu obcují, okamžitě oslepne. Včera večer svoji rodinu málem dohnal. Jurty tam na tom sva‑ hu byly strženy jen před pár hodinami, rozrytá půda byla ještě vlhká, přestože pod kameny tvořícími ohniště byla suchá jako troud. Našel ještě kus hadru ze sta‑ ré sukně, co nejspíš sloužil jako podložka pod koňské sedlo, bylo na něm vyšívání, určitě jej vyšila jeho matka. Vzpomněl si na živůtek, co nosí Dawa Makji. Zastesk‑ lo se mu po ní. V době, kdy odcházel na studia, byla už docela veliká, už se před ním styděla svlékat, a když se chtěla vyčurat, odběhla vždycky pár kroků stranou.

213

Ženské nebe

Připomněl si vůni kyselého jačího mléka vycházející z těla Dawa Makji. V tu chvíli se otočil k černému koni a říkal mu, podívej, jen se podívej, byli tady, její kobereček ležel právě tady. Lehl si na zem, přivoněl si, zvedl odhozené ovčí kopýtko, pak zvedl hlavu a říkal sám k sobě, hledám vás už skoro celý měsíc, a vy si sedíte a pracujete a pobíháte, ty boty, co jsem ti koupil, jsou z Pekingu, řeknu vám, Peking je príma, je tam spousta lidí, aaach, kdyby se všechen dobytek z celé‑ ho Magjümu sehnal dohromady, nebylo by ho tolik, ve škole máme velká okna a jsou tam schody, po kterých se dá sejít dolů… Najednou se zarazil a rozhlédl se na všechny strany. Tou dobou se ve stepi nepohnulo ani stéblo, do nosu se mu dral pach jačího trusu a odhozené ovčí kosti smíšený s vlhkou vůní hlíny a vody. Viděl pár hovniválů, jak se zavrtávají do koláče jačího lejna, a pozoroval, jak se lejno pomalu rozpadá. Teď stál v potemnělé stepi a tupě vzdoroval útokům kousajících komárů. Znovu vyrazil vpřed, viděl nachově zbarvenou hladinu jezera, zčeřenou mono‑ tónními řadami drobných vlnek, právě tady čurala, ta démonka. Lehl si a díval se do dálky, teprve navečer démonka opouští jezero a vrací se k horskému démono‑ vi, aby s ním strávila noc. Tohle je jen bělostný obláček snu na břehu jezera z její moči, takhle, takhle čurala… Usnul. Když se zase vzbudil, oslňující sluneční paprsky zbarvily jeho obličej do ruda. Byl by rád zachytil ten unikající sen. Když se trochu probral, rychle se posadil a snažil se zorientovat. Uvědomil si, že zůstal bez jídla a pití a teď už také bez koně, a jestli šťastnou náhodou nepotká nějaké kočovníky, nepřežije. Vrá‑ voravě se pokusil postavit a omdlel. Ve spáncích mu prudce bušilo a srdce jako by se chtělo rozskočit. Byl tak hladový, že už vůbec neměl sílu. Černý kůň včera jistě doběhl sem, vede tu vyšlapaná cestička a hluboký příkop vlevo od ní určitě nemohl přeskočit. Běžel‑li proti větru, mohl doběhnout jen sem, jedině tady se mohl skrýt před kousáním bodavého hmyzu. Zadíval se na hladinu jezera, byla

214

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

naprosto klidná, bílé krystalky soli lemující břeh připomínaly dlouhý vlnící se khatag. Nedaleká tůňka bělostně se blyštící v záři slunce vypadala, jako by byla pokrytá ledem. Okolní bažiny obrůstalo vysoké rákosí. Tady už nebyly ani mou‑ chy. S námahou zvedal nohy a pomaličku došel k jezeru, pak se vydal doprava podél břehu, jako kdyby jedině u jezera mohl na někoho narazit. Zkusil se tro‑ chu napít jezerní vody, ale hned ji vyplivl, žaludek měl v jednom ohni. I moč by chutnala líp, pomyslel si. Když zvedl hlavu, spatřil, jak se jezero usmívá, stejně jako Dawa Makji. Když se začalo šeřit, na chvíli se zastavil. Mraky zahalující vrcholky masívu Kailásu odrážely paprsky zapadajícího slunce, postupně se trhaly a smršťovaly, až opustily vrchol, aby spočinuly pod temnou klenbou oblohy. Setmělo se. Pak ucítil závan větru. Našel svou rodinu. Jurty zahlédl po tom, co začal vát vítr – živě plápolající a chvílemi zase uhasínající oheň, známý kotlík, jehož víko je vyrobeno z kusu pocínovaného plechu. Matka právě stojí v oblacích kou‑ ře a vkládá do kotlíku kus jačího másla, ucítil vůni máslového čaje a smaženého jačího tvarohu, uviděl sestřičku, ne, to ona ho uviděla, pronikavě vykřikla a roz‑ běhla se k němu, dotkla se svým čelem jeho, až to zadunělo, poklepala ho po rameni, usmál se na ni a vkročil do jurty. Nic se tam nezměnilo, na zemi se pořád rozprostíralo těch několik jačích koží a kobereček patřící Dawa Makji, otec seděl jako vždycky u prostředního sloupu, měl to tam nejblíž k ohništi, na sloupu stále visel vak na jačí máslo, věc, kterou matka používá celý život. Plastikový barel, kte‑ rý donesl, položil vedle otce a řekl jim, že s tímhle barelem na zádech může čer‑ ný kůň klidně i běžet. Dawa Makji přivedla za ruku Dawa Nangsu, holčička vůbec nevyrostla, stále se tak hloupoučce usmívala, stejně jako tehdy, když jí namazal obličej sazemi. Dawa Makji se skloněnou hlavou pozorovala oheň a pak rozlo‑ mila cihlu čaje a vhodila ho do kotlíku, vytáhl kus krystalické soli, kterou přine‑ sl, a podal jí ho. Stala se z ní žena. Když se předklonila, aby si od něj vzala sůl, její ňadra se vzedmula a párkrát se otřásla. Vzpomněl si na hřiště u nich ve škole.

215

Ženské nebe

Po jídle tam chodíval hrát fotbal, vedle hřiště byl velký bazén, školní budova stála hned u vody a její čistě bílá zeď se zrcadlila na hladině bazénu. Otevřel ranec. Cožpak s ním černý kůň neutekl, pomyslel si? Otevřel ranec a nejprve vytáhl do čtverečku pečlivě složený kousek prádla pro matku, obě sest‑ řičky vykřikly překvapením. Obklopily ho a začaly z rance vytahovat věci. Umyjte si ruce, říkal jim. Také otec se podíval směrem k ranci, vypil už hodně alkoho‑ lu. Skutečně, jak říkal Gönpo, byl už velmi slabý, jako starý opotřebovaný měch, v nejisté ruce držel šikmo nakloněnou dřevěnou misku a ječné pivo mu stékalo po paži. Od zad pocítil chlad a přisedl si blíž k ohni. I když bylo léto, v noci byla tako‑ vá zima, že měl nohy úplně zmrzlé. Slyšel, jak se venku kolem jurty mačkají ovce, jak o sebe duní jejich rohy, když spolu zápasí. Uvnitř stanu se držel horký vzduch nasycený těžkým pachem jačího trusu, vypil pár doušků slaného máslového čaje s mlékem a pečlivě jej vychutnával. Mléko bylo velmi čerstvé, cihlový čaj se však pořádně nepřevařil a měl trochu zatuchlou chuť. Chtěl ještě něco vyprávět, ptej‑ te se mě, pobízel je. Říkal, to jste neviděli ten dům, ve kterém jsem bydlel, má spoustu poschodí a v každém z nich někdo bydlí. Vzpomněl si na kino a řekl, tady my všichni bychom spolu mohli jít do kina. Viděl, že mu nerozumějí, a tak vysvětloval, filmy se dělí na hrané a dokumentární a také jsou zahraniční filmy. Viděl, že jeho slova na ně stále nezapůsobila, a pokračoval, tam venku, tam je veliký svět, i když tam samozřejmě nejsou žádné vysoké hory. A stále tak mluvil, až si vzpomněl na školu, vzpomněl si, že v očích svých spolužáků byl také nepo‑ chopitelnou bytostí, jež žije na náhorní planině v pěti tisících metrů. I když ho školní život zcela pohltil, přece často myslel na stan prosycený vůní jačího tru‑ su a kyselého mléka, na pustou náhorní step, jež se táhne bez konce. Tady sta‑ čí, jen abys měl zbraň a střelivo, koně a psa, ulovíš si divokého osla nebo gazelu, a žiješ si naprosto svobodně. Zmítal se v posledních letech mezi životem ve měs‑ tě a životem ve stepi, vábení civilizace bylo pro něj příliš silné, když se sem nyní

216

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

vracel, jako by slyšel nářek svého rozervaného těla a neklidné duše. Teď se jedna polovina jeho těla vrátila domů, teď sedí doma, hluboko ve stepi u jezera Dro‑ mla, poslouchá šustění větru, poslouchá, jak se jeho blízcí baví o každodenních starostech s pěstováním ovcí a jaků, vítr s sebou přináší vůni, je to silná, naslád‑ lá vůně těla Dawa Makji. Vstal, s nahrbenými zády obešel vnitřek stanu, pohladil zvrásněný povrch dřevěné truhly, zanechal na ní stopu svého nože, pohladil kus zrcadla vsazený ve dveřích skříně, přiblížili hlavy k sobě a dívali se společně do zrcadla, ona se dívala sama na sebe, on se díval na ni, její vlasy ho šimraly na krku, to vše se nezměnilo. Cožpak se ti nestýskalo po tvém Magjümu, cožpak ses sem nevrátil, cožpak jsi sem nepřišel hledat jurtu své rodiny, co ta zlatá stuha a nylonové punčochy, co jsi přinesl pro Dawa Makji, prádlo pro matku, instantní pomerančový džus, co ho stačí jen zalít vodou a dá se pít, čínský svitkový obraz, to vše přece odnesl černý kůň. Říkáš, že venku nosí dívky kožené boty, neběhají jen tak, vezmu vás tam všechny s sebou, dá se tam pracovat, v knihách je všechno napsané, cesty tam jsou z asfaltu, je tam stokrát víc obchodů než v celém Magjümu, už se sem nikdy nevrátíte. Dawa Makji přišla a dolila mu do misky nový čaj. Díval se na ni. Svlékni se, jsi celý zpocený, říkala mu, venku je hodně děvčat, viď. Díval se jí do očí a na rty a říkal, nenosí tibetské šaty, nosí džíny, vypadá to jako hladké nohy krav, když jdou spát, svlékají se, nespí jako my v kožených kabátech. Už se na ni nedíval, ona se na něj také nedívala. Dříve spolu spávali na jedné posteli, ale jednou natá‑ hl ruku, dotkl se jejího podpaží, dotkl se jejích malých špičatých ňader, dotkl se jejího rozkroku, probudila se, přitiskla nohy k sobě a odstrčila jeho ruku, pak už se před ním skrývala. Od té doby kdykoli spatřil krásnou dívku, vzpomněl si na tuhle step, na tohle dusné, vlhké ovzduší.

217

Ma Jian

Ženské nebe

Ženské nebe

Seděl se svěšenou hlavou, zdrcený, tvář otočenou směrem k jezeru Drom‑ la, k té velikánské, pomalu se probouzející bažině. První paprsky slunce ozařo‑ valy solné krystaly. Černý kůň už určitě donesl ranec do stanu, pomyslel si. Měl by se vrátit zpátky. Přiběhl k němu pastevecký pes Phagmo a strkal mu hlavou do stehna. Spatřil, jak v dálce z modré oblohy vystupuje hora Gang rinpočhe, obklo‑ pená bělostnými oblaky. Vypadala jako démonka Žirin. Vydržel chvíli stát a pak znovu upadl. Z kapsy košile se mu vykutálela propisovací tužka a zastavila se ve vysoké stepní trávě. (1987)

ŽENSKÉ NEBE Autobus se s vypětím všech sil drápal do výšky přes pět tisíc metrů nad mořem, na vrcholek průsmyku Gangpala. Dole pod námi s funěním stoupalo k vrcholu ještě několik náklaďáků značky Osvobození. Na vrcholu se mraky protrhaly a cáry mlhy se valily do údolí, odhalovaly tak porůznu roztroušené balvany a malé obó. Dole v údolí se chvílemi vynořovalo jezero Jamdogccho. Jeho hladina odrážela modř oblohy a sněhobílé štíty, vlhce se lesknoucí ve slunečních paprscích, vypa‑ daly, jako by se nořily do průzračné vody jezera. Pohled na ně vzbuzoval v člo‑ věku podvědomou touhu dotknout se jich. Tato prašná cesta, vinoucí se nad příkrými srázy horských masívů, je hlavní silnicí spojující Zadní Tibet s Předním. Měsíc jsem strávil ve Lhase, kde jsem prošel všechny starobylé paláce a kláš‑ tery, především hlavní lhaský chrám Džókhang. Je to posvátné místo tibetských buddhistů. Poutníci z celého Tibetu se tu slévají v nekonečný proud obklopující celý chrám. Vzduch je prosycen zvukem odříkávaných súter a modliteb za duše

218

motá

Ma Jian

hříšníků, seslané v podobě dalšího zrození zpět na zem, aby v příštím životě už nemusely dál snášet utrpení. Někteří z poutníků odměřují cestu k chrámu vlast‑ ními těly, jako by prováděli nějaká cvičení, lehají si, vstávají a opět si lehají. Pro turisty je to přesně takové divadlo, za jakým do Tibetu přijeli. Co ale přitahuje cizince nejvíc, je obřad tibetského nebeského pohřbu. S fotoaparátem na rameni jsem se šel několikrát podívat na ono proslulé nebeské pohřebiště. Kdykoli jsem ale přišel před rozedněním, dřív, než obřad skončil, pokaždé mě už z dálky spat‑ řili a nedovolili mi přiblížit se na dohled. Někdy i házeli kameny a volali na mě, ať rychle zmizím. Vracel jsem se proto vždy bez úspěchu. Slyšel jsem, že zemřelý musí nejprve po tři dny zůstat doma, potom ho jeho příbuzní sami odnesou na pohřebiště. Cestou se nesmějí ani jednou ohlédnout. Když dojdou na kraj vesni‑ ce nebo na křižovatku dvou cest, rozbijí tam červený hliněný džbán na znamení, že duše mrtvého už se do svého těla nesmí vrátit. Nebeský obřadník zapálí kadi‑ dlo, a mají‑li pozůstalí trochu peněz, pozvou lámu, aby předčítal sútry a před‑ stavil tak před tváří Buddhy zásluhy zemřelého. Podle toho bude potom duše seslána zpět na zem k dalšímu převtělení, nebo zůstane navždy v ráji, po boku Buddhy a dalších svatých. Poté nebeský obřadník rozřeže maso zemřelého na malé kousky a jeho kosti rozdrtí železným kladivem na prach. Jsou‑li to jemné kosti mladého člověka, přidá k nim ještě hrst hrubě namleté mouky z horského ječmene, směs promíchá a nechá supy, aby vše snědli. Pokud byl zemřelý buddhi‑ sta, nechají mu ještě na hrudníku vyřezat svastiku – znamení přinášející štěstí. Nakonec je skalp zemřelého vrácen jeho rodině a nebeský pohřeb je považován za skončený. Od té chvíle, kdykoli chtějí příbuzní navázat se zemřelým kontakt, jdou do chrámu zapálit vonné tyčinky a poklonit se Buddhovi. Rozhodnutí jet do tak zapadlé oblasti, jako je Zadní Tibet, jsem učinil jen proto, abych zkusil štěstí, že se mi třeba přece jen podaří zhlédnout někde obřad nebeského pohřbu. Ve chvíli, kdy autobus začal sjíždět dolů a uháněl podél bře‑ hů jezera Jamdogccho, pocítil jsem náhle závrať. Otevřel jsem okénko a vyhlédl

219

Ženské nebe

ven. Jezerní hladina byla hladká jako zrcadlo, foukal jemný větřík a vzduch byl průzračný, bez jediného zrnka prachu. Ale autobus byl narvaný k prasknutí a sil‑ ný zápach ovčích kůží a trusu útočil na moje čichové buňky tak, že jsem se neod‑ važoval nadechnout. Nakonec už jsem to nemohl vydržet a vystoupil jsem. Byl osmý měsíc. V tomhle období se celá náhorní plošina zbarví dozlato‑ va, nebe je modré, vzduch průzračný tak, že ho ani necítíte. Došel jsem na břeh jezera, shodil ze zad batoh, vytáhl z něj ručník a s pocitem naprostého blaha si opláchl obličej. Místo se jmenovalo Nakarce, byla to vesnička s necelým stem domácností. Tibeťané si pod horami postavili shluk hliněných domků, na jejichž střechách nyní povlávaly modlitební praporky. Nahoře ve svahu stál malý kláš‑ ter se zdmi natřenými červenobíle, jen pod střechou byl silný pruh modré barvy. Opodál jsem našel rozvaliny několika budov bez střechy a čhörten, který se, prá‑ vě čerstvě natřený na šedobílo, třpytil ve světle slunečních paprsků. Bylo to nádherné místo. Kolem jezera se neválely žádné odpadky a voda byla tak čistá, že v ní bylo vidět každý kámen. Sluneční paprsky pronikaly průzračnou hradbou vody až na samé dno. Pestře zbarvené modlitební praporky na stříškách domů se vesele třepotaly ve větru na znamení věčné slávy Buddhovy říše. O něco níže pod hliněnými domky, na břehu jezera, stála betonová stavba se střechou z červených tašek, zřejmě veřejný záchodek. Vytáhl jsem svůj červeně orazítkova‑ ný doporučující dopis, a jakmile jsem přišel blíž, viděl jsem, že to není záchod, ale obyčejný zděný domek. Vyšel odtamtud nějaký člověk ve vojenské uniformě, podle přízvuku pocházel ze Sečchuanu. Pozdravil mě a pozval, abych se šel posa‑ dit dovnitř, tak jsem společně s ním vstoupil do domku. Byla to ve skutečnosti vojenská telefonní stanice a jediný voják, který tu sloužil, měl na starost udržovat v chodu místní úsek telefonního vedení. Linka byla většinou v pořádku, a tak trá‑ vil dny rybařením u jezera nebo čtením časopisů a dobrodružných příběhů. Měl velikou radost, že tu chci pár dnů zůstat. Trčel tu už čtyři roky, naučil se dokonce celkem slušně tibetsky a často chodil večer na skleničku ječného piva k místním

220

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

vesničanům. Na zdi mu visel samopal a po místnosti byla poházena spousta vše‑ lijakých věcí, vypadalo to tam jako ve vojenském skladu. Vyptával jsem se, jestli je tu někde poblíž nebeské pohřebiště, a on poví‑ dal, že je. Když jsem se zeptal, jestli se v nejbližší době náhodou nechystá něja‑ ký pohřeb, zarazil se na chvíli, a pak odpověděl, že před několika dny tu zemřela jedna žena. Začal jsem se ho vzrušeně vyptávat na podrobnosti, ale on jen cosi zamumlal, že musí jít koupit na večer něco k pití. Podstrkoval jsem mu nějaké peníze, ale on mě skoro hrubě odstrčil a vyšel ven. V duchu jsem o překot pře‑ mýšlel: jestliže to nevyjde teď, taková příležitost se bude těžko někdy opakovat. Sotva se zas přihodí, že jakmile někam dorazím, zrovna tam někdo zemře. Tuhle příležitost rozhodně nesmím promeškat. Večer jsme spolu popíjeli a rozebírali, co se děje ve světě. Abych si ho trochu naklonil, začal jsem se velkohubě vychloubat. Byl, stejně jako já, vášnivým rybá‑ řem, tak jsem mu slíbil, že až se vrátím do Pekingu, pošlu mu nerez rybářský prut z dovozu, a rovnou jsem mu napsal svou pekingskou adresu. I sám ředitel země‑ koule byl v tu chvíli můj nejbližší soused. Přirozeně, taková adresa v Pekingu ani neexistovala. Pak jsme začali probírat ženské, to téma ho ohromě zajímalo, kouřil rozrušením jednu cigaretu za druhou. V této oblasti jsem ovšem odborník, začal jsem mu zevrubně vyprávět o otevřenosti dnešních žen vůči mužům, a dokonce jsem mu v sečuanském dialektu spiklenecky přislíbil, že až někdy přijede do Pekin‑ gu, půjčím mu svou milenku. Ještě jsem ho ujišťoval, že se vůbec nemusí ostýchat můj návrh přijmout. Chvíli poklepával na desku stolu, a pak najednou povídá, že té ženě bylo teprve sedmnáct. Úplně jsem zkameněl. Tak mladá! Vykrvácela při porodu, pokračoval, dítě má ještě v břiše. Pocítil jsem náhlou nevolnost a vytáhl jsem cigaretu. Oba jsme chvíli mlčeli. Místnost byla velmi jednoduše zařízená, u zdi stála vojenská dřevěná postel, žlutě lakovaná, na boku měla ještě viditelné razítko s rudou hvězdou a číslem útvaru. Zeď byla celá polepená výstřižky z obráz‑ kových časopisů. Železná police, telefonní kabel, stočený pod stojanem s lavorem

221

Ženské nebe

na mytí. Spodní část okna byla zalepená novinovým papírem, skrz sklo v horní polovině byla vidět obloha, jejíž tmavě modrá barva se zatím změnila na černou. Ze silnice sem už hezkou chvíli nezaléhal zvuk projíždějících aut. Voják vstal, natáhl se na postel a pronesl, to poznáš, nikdo z místních zřej‑ mě ještě nikdy neviděl fotoaparát, ani dva Ňimini manželé nebudou vědět, co to vůbec je. Kdože má dva manžely? ptám se. Ta mrtvá dívka. A jak může mít dva manže‑ ly? já na to. No vdala se za dva bratry. Jeho hlas byl velmi tichý. Chvíli jsem nevě‑ řícně zíral a pak jsem se znovu začal vyptávat. A jak to, že se musela vdát za dva muže? Ani jsem to nedořekl, a už mi bylo jasné, že to je nemístná otázka, je už mrtvá, a já se ještě ptám, proč měla dva muže. Ale on přesto odpověděl. Nebyla místní, přistěhovala se sem z Nathuly. Bylo jich doma jedenáct dětí a Ňima byla nejslabší z nich, jakmile jí bylo šest, prodali ji za šest ovčích kůží. Dnes se ještě někde prodávají lidi? ptám se. Neodpověděl, místo toho pokra‑ čoval. Vyrůstala pak najednou úplně jinak než předtím doma, dokonce chodila v Lungmace tři roky do školy. V té době ještě byla naživu její nevlastní matka. Jak se její nevlastní matka jmenovala? Připadalo mi, že tohle bych si měl zapsat, vytáhl jsem proto pero a deník. Její nevlastní otec byl opilec, jak se napil, začal zpívat a dostal chuť na žen‑ ské. Někdy začal objímat Ňimu a po smrti ženy to bylo ještě mnohem horší. Jak by se mohla desetiletá dívenka ubránit takovému mužskému? Podle hlasu bylo znát, že ztrácí trpělivost. Věděl jsem, že za chvíli začne nadávat. Před chvílí, když jsem se před ním tak nehorázně vychloubal, také bez ustání nadával. Do prdele! Počkal jsem, až přestane klít jak starý válečný veterán a bude vyprávět dál. Jeho rudý obličej teď zfialověl. Rozohnil se jako pravý Sečchuanec! Nic jsem neříkal a čekal, až proud jeho nadávek trochu poleví. Vyšel ven a díval se, odkud fouká vítr. Telefonní kabel se ani nehnul. Dopil jsem zatím zbytek kořalky a několikrát jsem přešel po místnosti. Na náhorní

222

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

plošině ani v létě nejsou komáři. Závan vlhkého, chladného vzduchu od jezera pronikl do místnosti a umocňoval moje chmurné pocity. Můžeš mě vzít s sebou, abych se podíval? zeptal jsem se. Aniž zvedl hlavu, vzal ze stolu klíče a baterku: Jdeme! Vstoupili jsme společně do vesnice, prošli jsme podél temných zdí hli‑ něných domků a začali jsme stoupat vzhůru úzkým průchodem mezi dvěma zděnými plůtky. Po hrbolaté pěšině se šlo špatně, uschlý trus domácích zvířat a roztroušené hromádky uschlé trávy se pod našimi kroky nehlučně stlačovaly. Psí štěkání se slévalo do jediného táhlého zvuku. Odsunul rukou vrátka a vykro‑ čil směrem k jednomu domku, kde se svítilo. Než jsme vstoupili do místnosti, houkl dovnitř tibetsky pár vět. Několik mužů sedících okolo ohniště jako na povel otočilo hlavy a s ote‑ vřenou pusou na mě zírali. Jeden z nich, už ne nejmladší, vstal, voják mu ješ‑ tě něco říkal tibetsky, ostatní se stále dívali na mě. Vytáhl jsem zapalovač a škrtl jím, pak jsem vzal cigarety a nabídl jim. V přítmí byly vidět jen jejich bíle svítící zuby. Znovu jsem škrtl zapalovačem a nechal jsem plamínek mihotavě plápo‑ lat. Údivem jim poklesly brady. Podal jsem zapalovač tomu stojícímu, on si ho vzal a posadil se. V tu chvíli se pozornost všech obrátila k zapalovači, vzájemně si ho podávali a prohlíželi si ho, jen občas zvedl některý hlavu a zazubil se na mě. Také jsem si sedl a jeden mladík vedle mě vytáhl z plátěné brašny kus sušeného skopového masa, odřízl z něj pruh a podal mi ho. Jíst syrové usušené skopové nebo hovězí maso už jsem si za dobu svého pobytu v Tibetu zvykl, tak jsem vy‑ táhl z opasku nůž, odkrojil si kousek a začal jíst. Měli z toho neskrývanou radost a ještě mi k tomu přidali trochu ječného piva. Alkohol ještě pořádně nevykvasil a zrníčka ječmene plavala na povrchu. Vzpomněl jsem si na tu dívku. Místnost byla plná dusivého dýmu smíšeného s pachem jačího trusu, jímž se v domku na otevřeném ohništi topilo, ani jsem se neodvažoval pořádně nadech‑ nout. Rozhlédl jsem se po místnosti, byla vybavena stejně jednoduše jako většina

223

Ženské nebe

jiných tibetských domácností. Na široké, necelého půl metru vysoké dřevěné truhle u zdi byla rozložena deka na spaní, zdi místnosti byly jen nahrubo omít‑ nuty cementem. Napravo od dveří měli ještě jednu vnitřní místnost, nebyla ani oddělena závěsem. Vevnitř byla černočerná tma. Snad to býval Ňimin pokoj, nebo možná nějaká spižírna. Nad ohništěm visela na zdi police s nádobím, hned vedle byl vylepen obrázek s buddhistickou tematikou: strašlivý strážce podsvětí Jama drží v ruce kolo symbolizující sansáru a s otevřenou tlamou se blíží k vydě‑ šenému člověku. Obrázek byl velmi starý, dole pod ním bylo ještě nalepeno pár úryvků z buddhistických súter v tibetštině, natištěných na červených a zelených papírcích. Zřejmě se zrovna začali bavit o tom, že se chci jít podívat na nebeský pohřeb, protože několik Tibeťanů se na mě ohlédlo a přikyvovalo. Voják vstal a pobídl mě, ať také vstanu. Vzal mě do vedlejší místnosti a baterkou posvítil na hrubý pytel z konopí. Byl nahoře zavázaný a ležel na provizorním podstavci uplácaném z hlíny. To je ona, řekl voják. Kužel světla z mojí baterky několikrát přejel po pytli. Nejspíš seděla, obliče‑ jem natočená směrem ke dveřím, s hlavou hluboce skloněnou. Možná ji stlačili, když se snažili zavázat pytel. Ležel jsem na posteli s očima široce rozevřenýma a vybavoval jsem si vzhled té dívky. Určitě krásně zpívala, všechny Tibeťanky umějí zpívat. Často je slýchá‑ vám, v lese nebo na pěšině hluboko v horách, zastaví se a začnou zpívat. I když nerozumíte slovům, přece při poslechu toho všeodhalujícího hlasu, vycházejí‑ cího z ženského hrdla, pocítíte nevýslovně hřejivý pocit. Rukávy napůl vysvle‑ čeného kožichu mají po tibetském způsobu zavázané kolem pasu, vlasy stočené do drdolu, jejich pramínky jim při práci vyklouzávají zpoza uší. Představil jsem si obličej dívky, kterou jsem zahlédl předtím v autobuse: kulatý obličej, sytě čer‑ vené tváře, malý nosík, černě orámované, upřeně mě pozorující oči. Kůži na krku

224

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

a na prsou měla bílou a jemnou, hrudník úzce obepnutý přiléhavou blůzou. Ze strany bylo možno zahlédnout tmavou prohlubeň mezi jejími ňadry, jež se otřá‑ sala spolu s drncáním autobusu. Voják zkontroloval telefonní vedení a vracel se zpátky. Když rozsvítil, byl jeho obličej bez jakéhokoli výrazu. Zapálil si cigaretu a natáhl se vedle mě. Ani jeden z nás neměl pomyšlení na spánek. Nakonec promluvil: Něco ti řeknu, ale jen proto, že nejsi zdejší, zdržíš se tu dva tři dny a pojedeš dál. Kdybych ti to neřekl, leželo by to ve mně jako kámen. Také jsem se posadil, podložil jsem si polštář pod záda a poslouchal jeho vyprá‑ vění. Vyprávěl: Byl jsem s Ňimou moc zadobře. Asi proto, že jsem předtím takhle nikde nesloužil. A tohle není místo, kde by člověk vydržel moc dlouho. Poprvé jsem ji potkal v horách. Šel jsem vyměnit telefonní kabel a musel jsem přes dva kop‑ ce. Seděla tam a hlídala stádo ovcí roztroušených po svahu. Nesl jsem dolů starý kabel, byl strašně těžký. Pozdravil jsem ji a sedl si nedaleko od ní. Její pes se na mě jen po očku podíval a dál podřimoval. Ten den bylo docela horko. Ovce se pásly na otevřených místech, kde profukoval mírný větřík. Zasmála se. Pořád se na mě dívala, jako bych snad ani nebyl muž. Říkal jsem jí, že jsem zezdola, z tele‑ fonní stanice, ale nerozuměla mi. Ukazoval jsem na telefonní kabel a na domek dole pod námi. Zase se zasmála. Otočila hlavu a dívala se na vrcholek Gangpaly, v půlce kopce právě těžce supěl nějaký náklaďák, zvuk motoru sem však nedolé‑ hal. Ňima říkala, že už mě tu viděla, a také se ptala, proč tu zůstávám tak dlouho a nevrátím se domů. Měla úplně jiný přízvuk než místní Tibeťané. Toho dne jsem uřízl dlouhý kus kabelu a dal jí ho, aby na něm mohla sušit prádlo. Od té doby jsem často chodil nahoru, abych ji viděl. I ona na mě často čekala, dávala mi ope‑ čené skopové a ječné pivo. Také uměla vyrábět kořalku z velkých datlí a divokých hrušek. Často jsem s ní byl až do setmění. Byla mnohem čistotnější než ostatní tibetské dívky. Měl jsem rád vůni ovčí vlny a mléka, která se linula z jejího těla.

225

Ženské nebe

Jednou jsem k ní natáhl ruku a začal jsem odvazovat plátěnou kapsu, již měla pod šaty na prsou a ona mě neodstrčila. Začali jsme se objímat. Ona byla první žena, kterou jsem měl. Později, kdykoli jsem se k ní přiblížil nebo kdykoli jsem se jí dotkl, už to bylo. Připadalo mi, že jen čeká, kdy ji začnu hladit. Ale já jsem byl v té době ještě příliš dětinský. Také mi říkala, že její táta se jí často dotýká dole. Mnohokrát se stalo, že utekla a neodvažovala se vrátit domů. Všichni ve vsi vědě‑ li, že její otec s ní spí. Všichni mladí jí za to opovrhovali. Minulý rok, asi tak touh‑ le dobou, najednou vtrhla do mého domku a lehla si ke mně do postele. Nevím, kde se ve mně vzala ta kuráž, začali jsme spolu dělat ty věci. Nepřestali jsme celou noc. Ještě před rozedněním mě odstrčila a řekla, že musí zpátky. Pomohl jsem jí obléct se a hned jsem usnul. Než Ňima odešla, sundala si náhrdelník z polodra‑ hokamů, který nosila odmalička na krku, a vložila mi ho pod polštář. Teprve dru‑ hý den jsem se dozvěděl, že se vdala za ty dva bratry. Když domluvil, otočil hlavu, po očku se na mě podíval a dodal: Jestli se tohle ve vsi roznese, špatně to se mnou skončí, oni by mě taky mohli udat. Vážně jsem pokýval hlavou na znamení, že budu držet jazyk za zuby. A proto ho také v tomhle vyprávění nazývám jen „voják“. Voják vytáhl ze zásuvky náhrdelník. Zblízka jsem si na něj posvítil, abych si ho mohl prohlédnout. Byl to achátový náhrdelník, vždy po několika achátech byl umístěn mahagonový korálek a uprostřed se skvěl velký kus tyrkysu. Náhr‑ delník se temně leskl, ještě z něj byla cítit ta zvláštní mléčná vůně dívčina těla. Před očima mi vytanul její obraz, jak ležela v plátěném pytli, na podstavci uplá‑ caném z hlíny. Přišla pak za tebou ještě někdy? zeptal jsem se. Ne, po tom, co se vdala, byla pořád zavřená doma a starala se o domácnost. Slyšel jsem, že oba bratři si ji oblíbili. Jakmile se trochu napili, dlouho do noci bylo slyšet, jak Ňima křičí. Dokonce prý ji mladší bratr jednou vzal do chrámku poklonit se Buddhovi, a hned když se vrátili, dělal s ní ty věci. V té době už Ňima

226

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

čekala dítě. Ti dva bratři byli dlouho staří mládenci, až si nakonec vzali takovou manželku. A proč už za tebou nikdy nepřišla? znovu jsem se zeptal. Ona přišla. Hlesl voják. Nechci ti říkat všechno.

Když jsem se vyšplhal na nebeské pohřebiště, na východě už bylo vidět slun‑ ce, jak se vyhouplo nad obzor. Zdejší pohřebiště vůbec nevypadalo jako to ve Lhase: obrovský, plochý kámen. Tohle bylo v půlce kopce, na strmé skále nalepe‑ né k příkrému svahu. Trčelo tam několik ocelových tyčí. Byly hluboko zatluče‑ né do země a spojené několika kusy provazu. Opodál se válelo několik rezavých nožů, dvě velká kladiva a sekera s ulomeným topůrkem. Všude kolem ležely nerozdrcené úlomky kostí, lidské vlasy, rozbité náramky, korálky a nehty vyvrže‑ né supy. Touhle dobou byl nahoře naprostý klid, supi ještě vyčkávali na vrcholu. Jezero Jamdogccho se začalo pomalu vynořovat z mlhy, lehký mlžný opar se sra‑ zil do chuchvalce a hladina jezera opět zmizela. Mlha čím dál víc houstla, zve‑ dala se a klesala jako ženský dech, vznášela se stále výš, až zakryla krvavě rudý kotouč vycházejícího slunce. Cáry mlhy nad hladinou jezera se převalovaly sem a tam a pomalu se valily k úpatí hory. Z mlhy se postupně vynořily lidské posta‑ vy. Starší bratr nesl plátěný pytel. Zřejmě neměli peníze na zaplacení nebeského obřadníka nebo ho v těchhle končinách vůbec neměli. Mladší bratr nesl pytel s campou, láhev na vodu a kotlík s plochým dnem. Postava jdoucí za nimi byl zřejmě láma. Pomalu jsem rozeznával, že je to jeden z mužů, kteří včera večer pili s bratry v jejich domku. Mlha stoupala celému průvodu v patách. Zazubili se na mě, otevřeli pytel a ona vypadla na zem. Ruce a nohy měla pomocí provazu svázané před hrudí, vypadala jako právě narozené nemluvně. Na zádech měla nožem vyrytou svastiku, rána už byla zaschlá a stažená. Když povolili provaz, tělo se rozpláclo na zemi. Narovnali jí hlavu a údy. Ležela obli‑ čejem obrácená vzhůru, oči nehnutě upřené do nebe, na roztroušené cáry mlhy.

227

Ženské nebe

Mladší bratr už zapálil kadidlo a přidal do něj trochu campy, hustý dým se rych‑ le smísil s mlžným oparem. Na malé ohniště opodál položili kotlík a mladší bra‑ tr v něm rozpustil trochu jačího másla. Starší bratr přiložil na oheň pár koláčů vyschlého jačího trusu, zvedl hlavu a pozoroval vrcholek hory. Láma se mezitím usadil s překříženýma nohama na ovčí kožešinu, předčítal sútry a mezi prsty pře‑ bíral korálky růžence. Seděl těsně vedle ohniště. Nejprve jsem je jen z dálky pozoroval, pak jsem šel pomalu blíž. Údy měla roztažené do stran, jako by ještě chtěla před tváří nebes něco udělat. Její prsy byly oproti zbytku těla nezvykle bílé, splaskle visely po stranách těla. Dole se klenul vystouplý Venušin pahorek, nenarozené dítě bylo stále uvnitř. Možná je to vojá‑ kovo dítě, pomyslel jsem si. Na fotoaparátu jsem nastavil clonu a přibližnou vzdálenost, zastavil jsem se po jejím pravém boku a chtěl udělat snímek. Pozadí tvořily vzhůru stoupající pramínky mlhy. V dálce slunce zalilo předtím bledé zasněžené vrcholy teplým světlem. V hledáčku fotoaparátu vypadala jako malá holčička, představil jsem si ji, jak sem jako malá poprvé přijela na koňském hřbetu. Tenkrát také byla, jak ji pán bůh stvořil, jen obličej jí vykukoval z pytle z ovčí kůže, když pozorovala zdejší majestátní vrcholy a hladinu jezera. I později na pastvě tiše hledívala na ty zasněžené hory a vzpomínala na domov. V hledáčku fotoaparátu se zdálo, jako by jen spala. Namířil jsem objektiv o něco níž: ochablé paže s dlaněmi obráce‑ nými vzhůru, pod prsy rudě zbarvené mateřské znaménko, roztažená stehna. Představil jsem si náhle vrzající postel ve vojákově domku a dva právě na mol opilé bratry. Zaostřil jsem na její nohy. Chodidla měla promodralá, prsty pevně semknuté. Její malíček byl nezvykle malý, ještě na něm neměla vyrostlý nehet. Znovu jsem obraz oddálil, připravil kompozici a zmáčkl spoušť. Závěrka se však nepohnula. Letmo jsem zkontroloval nastavení, ale závěrka se stále ani nehnu‑ la. Byl jsem hrozně nervózní. Nastavil jsem rychle automatickou expozici a zno‑ vu zaměřil objektiv. Lehounce jsem zmáčkl spoušť, ale závěrka stále nic. Nohy

228

motá

Ma Jian

Ma Jian

Ženské nebe

se mi rozčilením třásly tak, že jsem si musel sednout. Vyjmul jsem a znovu vlo‑ žil film, vyměnil rezervní baterii, namířil na Ňimin obličej a zkusil stisknout spoušť. Závěrka jako by zamrzla. V tu chvíli jsem zahlédl, jak se koutek jejích úst zavlnil v mírné grimase, nebyl to úsměv, nebyl to ani výsměch, ale opravdu se pohnul. Pomalu jsem se napřímil, v hlavě mi zněl uši drásající křik, mísil se s kvílením větru a pak ustal. Jeden z holohlavých supů se střemhlav snesl z vrcholu dolů, opsal nad mrtvým tělem kruh a pak se usadil na nedaleký kámen a svěsil křídla. Vrátil jsem se k těm třem. Mladší bratr vytáhl z pytle kus uschlého jačího trusu a hodil ho do ohně, pak nabral hrst campy, odsypal z ní a porci mi podal. Začal jsem hltavě jíst. Bylo v ní dokonce přimícháno pár hrozinek. Vytáhl ještě sušené skopové a nalil pohárek ječného piva. Vypil jsem ho jedním douškem. To skopové nejspíš připravovala ještě Ňima. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Její přirození bylo zrovna natočeno směrem k nám, ze zkrvavených rodidel koukal kus provazu, asi se s jeho pomocí pokoušeli vytáhnout dítě ven. Ukrojil jsem kus skopového a nacpal si ho do krku. Oba bratři se na mě zasmáli. Nej‑ spíš jsem se taky zasmál, ale obličej jsem měl otočený směrem k zasněženým ští‑ tům. Byly od slunce zbarvené do růžova, i mlha se už – aniž bych si uvědomil kdy – beze stopy rozplynula. Dole v dálce se leskla hladina jezera, stejně klid‑ ná jako včera, stejně průzračná a temná, jako kus tyrkysu na náhrdelníku, který patříval Ňimě. Starší bratr vstal, aby znovu přiložil do ohně jačí trus a aby dolil lámovi ječné pivo. Láma se ani nenapil. Řekl, že už vyprovodil Ňiminu duši na nebesa. Mladší bratr také vstal a vyjmul z pytle, jejž přinesl na zádech, nůž. Přidal jsem se k nim. V tu chvíli se supi s křikem vznesli do vzduchu a začali se snášet dolů. Obloha zčernala jejich křídly. Bratři Ňimu otočili a hrot nože se zařízl do masa na jejím kulatém zadku. Řez byl veden podél stehna a lýtka až dolů k chodidlu. Mlad‑ ší bratr ten kus masa vzal a rozřezal ho na malé kousky. Z jedné její nohy teď už

229

Ženské nebe

zbyly jen kosti. Protože byla otočená břichem dolů, začala z jejích útrob vytékat lepkavá tekutina. Namířil jsem objektiv, nastavil vzdálenost a závěrka se tento‑ krát s cvaknutím otevřela. Supi byli v mžiku všude kolem nás. Několik desítek jich s hlasitým křikem soupeřilo o kusy masa. Kolem, v uctivé vzdálenosti od supů, postávaly vrány, zřejmě se samy považovaly za podřízený druh a ani jediná se neodvažovala při‑ blížit. Pouze vše z dálky pozorovaly, větřily a vyčkávaly. Celé pohřebiště se náhle zalilo slunečním svitem. Mladší bratr nepřetržitě odháněl stále blíž dotírající supy a dál je krmil kusy masa a vnitřností z Ňimina těla. Vybral jsem si jeden z rezavých nožů, vzal její už odseknutou ruku a zařízl se do mezery mezi prsty. Uřízl jsem palec a hodil ho supům. Mladší bratr se zasmál, vzal ruku a položil ji na kámen. Čtyři zbývající prsty rozdrtil pomocí velkého kla‑ diva a hodil je mezi supy. Pochopil jsem: Takhle nezůstanou žádné kosti. Ve chvíli, kdy starší z bratrů směrem od brady vzhůru rozřízl Ňimě obličej, nedokázal jsem si už vybavit její podobu. Jen její oči pořád ještě nehybně hleděly vzhůru k obloze, až do chvíle, kdy definitivně zmizela na nebeském pohřebišti. Nakonec starší bratr uchopil její cop. Ještě v něm zbyly zapletené pramínky červené vlny. Odehnal zcela ho obklopující hejno supů a vrávoravě odešel zpát‑ ky k ohništi. Vrány už se promíchaly se supy, obklopily pohřebiště vyznačené železnými tyčemi a vyzobávaly kusy mozku a masa smíchané s moukou z horské‑ ho ječmene. Podíval jsem se na hodinky. Od doby, kdy jsem přišel nahoru, už uplynuly víc než dvě hodiny. Měl bych se vrátit dolů, voják tam na mě ještě čeká. Říkal, že si vypůjčil loďku, a slíbil, že mě dnes vezme s sebou na ryby.

motá

Ma Jian

(1987)

230

231

Ondřej Fibich

Černobílá bolest PRAMEN NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ Schenkenberg Ach uštkni mě slovem plným černi vždyť rozpadání není nikdy dost Jsou ještě tady moji věrní? Nad hrobem ladí ódu na radost Bolest je vždy černobílá, až do chvíle, než ji přijmeme. Branou k pří‑ běhu o studánce u hory Jilmová je socha svaté Anny při cestě z Vim‑ perka do Zdíkova: „Jednou tudy jel jeden pruďas. Při každé nesnázi se rozčiloval a klel. Tak tomu bylo i tentokráte. Koně mu nešli, jak potře‑ boval, a tak užil biče. Povoz jel zrovna kolem sochy a vozka se obořil i na světici a sešvihal ji. Do Zdíkova však nedojel. Propadl se i s fůrou do pekel. Na tmavé soše však od té doby zůstaly bílé jizvy od biče. A je tomu tak podnes.“ Zkusíme pokračovat touto cestou. Dvakrát zahneme doleva, a jsme tam… Vítá nás kamenný sloupek, který chová na svém vrcholu dřevěnou

232

skříňku se scénou probodeného srdce Ježíšova. Rez s malbou vytvořily grafiku podobnou otiskům Reynkovým. Na počátku historie tohoto místa sem v bryčce vyjel podnikatel Johann Steinbrenner v doprovodu vimperského faráře. Ten se zátiším tak nadchl, že tu slavný majitel tiskárny postavil kapli Nejsvětějšího srdce Páně a k ní kap‑ lanku (1885). A protože poblíž prýštila bystrá voda, chodili sem lidé zdaleka pro zdraví i naději. Nakonec zde tiskař postavil usedlost v alpském stylu. Jeho duch, nadaný technickým talentem a snoubený se zbožností, se otiskl do celé krajiny. V roce 1877 na tehdy holém vrchu nad městem nechal zřídit křížovou cestu. V Hrabicích provozoval vzorové statky Annahof a Drosselhof, opatře‑ ný větrnou elektrárnou. Na Schenkenbergu vedl zázračnou vodu od pramene dřevěným potrubím do nádvorní kašny. Dodnes se na ní rozhlíží terakoto‑ vá Madona užaslýma čtenářskýma očima. Vždyť rod Steinbrennerů tiskl kni‑ hy v mnoha jazycích. Když bych spočetl v této kapitole všechny české výrazy, které mají svůj původ v němčině, byla by jich pěkná řádka. Z tiskařského pro‑ středí si půjčujeme: šmelc, rastr, kystna, švabach či sazba. I posvátné místo je prostoupeno mužským espritem stejně jako černé řemeslo, které dávalo lidem obživu a světu pečlivě vypravené a solidní knihy, v nichž je radost listovat i po sto letech. Již v roce 1484 se zde nakrátko usadil v souvislosti s povýšením Vimper‑ ka na město pasovský tiskař Johann Alakraw a vytiskl zde kalendářové minucí. V něm bylo na den 16. 3. 1485 předpověděno zatmění Slunce: „A ten čas zastíní měsíc všecko slunce tak, že mrkne vedle této způsoby.“ Svět planet neměl nikdy daleko k astrologii a ta zase k věštění. Děd zakladatele vimperského podniku

233

krajinomalb

krajinomalb

Ondřej Fibich Narozen roku 1954 v Praze‑Karlíně. Je synovcem Vítězslava Nezvala. Po gymnáziu vystřídal různá manuální zaměstnání. V roce 1984 přijal křest, o dvanáct let později vstoupil do maltézského řádu, a po dalších pěti letech z něj vystoupil. Je antikvářem na strakonickém hradě. Vydal básnické sbírky Země Jana Křtitele (KDU 1990), Podoby soumraku (Karmelitánské nakladatelství 1995), Pasovské elegie (Nakladatelství Franze Kafky 1998), Topografie (Petrov 2001), Pohanský les (BB art 2004). Dále vydal řadu knih věnovaných legendám, bájím a lokální historii, například Čtyři rytíři (Setkání 1997), Rytíři svatého Jana aneb Duše jihočeské krajiny… (Ondřej Fibich 2004), Prácheňský poklad I – III (Ondřej Fibich 2006 – 2009), Nejúplnější místopisný slovník staré Šumavy. Od Adámků po Šumperk (Hrad Strakonice 2009), Nebe studánek I (spolu s Ivanou Řandovou, Hrad Strakonice 2010).

Černobílá bolest

si v Německu koupil v roce 1760 německý překlad českého Proroctví slepého mládence. V něm Steinbrennerové po generace četli slova, jimž nerozuměli: „Lidé se už nebudou vzájemně snášet. Když jeden řekne, aby se druhý posu‑ nul, a ten to neučiní, jest to jeho smrt.“ Po skonu otce zakladatele v roce 1909 se do vily u pramene nastěhovala jeho dcera Anna. Díky ní se toto místo stalo centrem nejen zbožnosti, ale i umění a vzdělávání. Její sestra básnířka sem zva‑ la například kolegu Zettla s povětrným jménem Zephyrin, aby tu napsal někte‑ ré své opusy. Měl však psát truchlozpěvy, neboť se naplnila proroctví a slunce životů se zatmělo. Po příchodu hitlerovské moci do Vimperka byl zabaven kalendář na rok 1939 a vnuk tiskařův Josef Tiech narukoval do války. Po jejím skončení byl celý majetek rodu zabaven a lidé německé národnosti vyhnáni. U Schenkenbergu se usídlila nakrátko pražská Katolická charita. Okouzlení klienti nazvali místo po česku Na radosti. Po roce 1948 se Radost dostala do rukou armády. Dnes se tu vše rozpadá, jen zmije si lebedí v opuštěném světě. Loučí se s námi Boží muka s polozaniklým nápisem: „Sehet, ob ein Schmerz ist, wie der meine.“ Hleďte, zda vaše bolest je taková jako moje. Ale bolest neopouští černobílé dílo. Nedávno byly zničeny staré stroje z tiskárny a definitivně nastal čas marketingu. Když jsem kdysi dlel v podobné krajině bez paměti, v České Kamenici, pra‑ coval jsem zde v papírně. Jednou jsem se se svačinou vyšplhal na horu starého papíru. Navrchu ležela pootevřená zkrabatělá kniha s názvem BOLEST. Ver‑ še Vladimíra Holana vytiskla Stráž Vimperk. O tomto mystickém zážitku jsem autorovi napsal a pak se s ním i seznámil. Ale co s knihou krajiny? Naše oči potřebují k omytí léčivou vodu ztišených míst. Abychom chápali svět plasticky, potřebujeme oči dvě. Abychom zachyti‑ li význam jestvování, potřebujeme je též. Jedno, které čte v čase nám svěřeném, a druhé, které se dokáže zahledět do podmíněné věčnosti.

234

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

Schenkenberg. Fotografie Ivana Řandová

235

krajinomalb

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

PRAMEN SVATÉ PANNY DOROTY Ebenwies Dnes paní Malá ať jsme všichni malí Kéž bychom si to všechno nevybrali Madonu Černou z Lužné zase nésti a mít kam vrátit vypůjčené štěstí Masiv Křemelné je spolu s paštěckým hřbetem obtáčen ze tří stran Křemelnou, Otavou a Wunderbachem. Jejich stálý hukot je hradbou světa, který už není. Hora po staletí nabízela svůj křemen a lidé si brali její panenské nitro a promě‑ ňovali ho ve sklo a ve zlato. Stojíme nad ústím dolu Svaté panny Doroty, pocházejícího z doby Lucem‑ burků. Samo jméno světice patří mezi Čtrnáct svatých pomocníků a vedle svaté Barbory také k nejdůležitějším patronům horníků. Ti tvořili výlučnou skupinu lidí žijících v neustálém nebezpečí smrti. Měli svou vlastní kulturu, pořekadla, písně i pověsti a též sakrální architekturu. U zlatého dolu si brzy postavili kap‑ li Svaté panny Doroty a vždy před sestupem do hlubiny se tam modlili za šťast‑ ný návrat. Jejich mytické spojení s duchy země, skřítky, napodobovali samotným zjevem – oděním s kápí a malým vzrůstem, který umožňoval pohybovat se v těs‑ ných štolách. Byl to také výlučně mužský svět, a tak jim Bohdanka‑Dorothea pro‑ jasňovala život. Postůjme na chvíli nad zatopenou hlubinou, do níž se v devadesátých letech dvacátého století potopila parta archeologů. Ústí do horizontálního díla je v hloubi padesáti metrů pod hladinou. Průkopy jdou po žíle směrem k Otavě. Našel se zde mimo jiné kahánek, nůžky a kovová hornická známka. Zanechme však technických popisů: „Krásná kdysi žila ctnostná dívka Dorota. Cesareu za domov měla a v Krista věřila. Kvůli tomu byla předvedena k císařovu zástupci

236

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

Saproniovi a tázána, proč neobětuje bohům pohanským. Ale nechtěla zapřít své‑ ho Pána, proto byla odsouzena k smrti stětím. Byl bouřný zimní den, ale ona kráčela jako na svatbu. I řekla s úsměvem: ‚Hleďte, jak neutěšená a pustá je tato země. Blaze mi, že jdu v krásnější kraje, kde vlahý vánek věje, vonné růže kve‑ tou a sladké ovoce zraje.‘ Tato její slova uslyšel úředník Theofil a posměšně pra‑ vil: ‚Tak mi tedy pošli z té rajské zahrady košík ovoce!‘ Když byla popravena a její duše odešla do nebes, Theofil se šel večer bavit do společnosti. Tu vstoupil do hodovní síně pacholík s košem plným růží a ovoce nevídané krásy i vůně a vzka‑ zoval: ‚Toto ti posílá Dorota ze zahrady snoubence svého.‘ Muž zvážněl a jeho duch se otevřel nebeskému poznání. Padl na kolena a uvěřil. Brzy následoval mučednickou cestu svaté Doroty.“ Na cestě směrem k zaniklé osadě Wunderbach (Bystrá), vroubené zkusmý‑ mi pinkami, dojdeme k vývěru podzemní vody. Její barva je podivuhodná, plná vyloužených prvků, jež doprovázejí výskyt zlata. Této vodě se říká PANAQUA a alchymisté se snažili najít recept na její výrobu. U pramene stojí kříž. To je vše, co zbylo z hornických časů, které tak pěkně symbolizovaly paže držící v ruce hor‑ nický mlátek, jak je tomu na znaku blízkého Rejštejna. Na rozloučenou se mihne v jedné jámě netopýr, neboť je podzim a blíží se doba zimního spánku. Dole v mlýně u Wunderbachu zůstalo jen ozubené kolo, pár želez a modrý plecháček. Dotýkáme se nevěřícně místa, kde před jednou generací ještě žili lidé. Fortelně vytarasený proud hučí a vede nás vzhůru. Potkáváme ruiny pěti stavení. Sem se někdo z rodáků vrátil, na lípu zavěsil obrázek a hledal tu ve sklípcích taj‑ ně ukryté zbytky mládí. Až kniha Marie Malé přinesla dodatečné vysvětlení. To se sem po dvaašedesáti letech vrátila rodačka paní Mizi, aby našla svou porcelá‑ novou panenku. Tam, kde se rozkládal statek Ebenwies (Lužná) v náhorních loukách, je hustý les proložený fantomy budov. Když byl pan lesní František Vlček malý, proběhal celé okolí Svojše do mrtě a teď nás tudy vodí. Pamatuje posledního německého

237

krajinomalb

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

cestáře i hospodáře ze Zhůří. Stará Niedermaierka dokonce pocházela z Paští, ale její domov spolkl prostor vojenských lesů. S úžasem pozoruji zplanělé ovoce, a přece podobné tomu z Dorotina koší‑ ku. Je totiž ovocem ztraceného ráje. Mezi jabloněmi poznávám takzvané anen‑ ské jablíčko, jemuž zdejší říkali Prinzenapfel. Nemůžeme svatou Dorotu najít, neboť její kaple zanikla a na jejím místě stojí ruiny kaple Panny Marie Pomocné. Básník Zettl z blízkých Stodůlek to udělal tedy za nás, když nazval svou sbírku „Da ewi brunn“ – Věčný pramen. Mládí, vzpomínek, naděje? PRAMEN VLTAVY Bučina Vltava skrývá do moldánků obrazy uplynulých let Tu jitřní zvon tu uspávanku jak mariánský flašinet Vyrazili jsme z Kvildy 27. října 2010 hledat pramen Vltavy. Ve stinných zátoči‑ nách již ležel sníh a nikde ani živáčka. Nad hlavou táhl v modři krkavec a ohlašo‑ val zimu. Nevěřili jsme, že pramen této mytické řeky je tak okatě umístěn přímo u silnice. A opravdu, Ivana zachytila hlavní pramen, který zásobuje jezírko, nad cestou. Šplhali jsme mezi vývraty doslova po čtyřech svahem Černé hory (1315 m). Počátek tohoto pramene jdoucího v zemi čerpá své zdroje z širokého sedla, které slouží jako akumulační plocha pro sníh a déšť. Zde stojí oplocenka, při jejímž okraji směrem k vrcholu počíná, nikoli vyvěrá, skutečný pramen Teplé Vltavy – Černého potoka (1260 m). Takže délka řeky je vlastně o dvě stě metrů větší. Černá hora je náručí Vltavy a její název dobře ladí s pověstí, která se váže ke vzniku pramene, tak jak jej vnímali staří Šumavané. I název horního toku Černý

238

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

potok napovídá, že se zrodil z Černé hory, a ne někde ve slatinách směrem k hra‑ nici: „Dávno tomu, co v šumavských lesích sám ďábel lovil lidi. Když viděl osa‑ mělého živáčka, hodil mu pod nohy kousek zlata. Kdo jej zvedl, propadl peklu. V létě bylo hej, avšak když pokryly krajinu hluboké závěje, lidé seděli ve svých chalupách, ani nos nevystrčili. A tak čert, který číhal mezi Bučinou a Kvildou, byl z toho mrzutý. A navíc mu začalo být zima. I rozhodl se, že se na chvilku zahřeje v pekle. Zaletěl ke vchodu, který býval v jedné díře mezi Roklanem a Luz‑ ným. Souká se do díry, jenže ocas mu venku zatím přimrzl k zemi. Ať dělal co dělal, nemohl se hnout z místa. Seděl tam, sníh se nad ním vršil, sotva ho stačil odhrabávat pazoury. Konečně přišlo jaro. Sněhu ubývalo a čert se konečně osvo‑ bodil. Jak škubl ocasem, na tom místě vyhrkl ze země pramen vody. Čert se tu už neukázal, jen bystrá voda začala ubíhat z hor do údolí a stala se řekou Vlta‑ vou.“ Ona zmiňovaná díra je ve skutečnosti středověkým dolem poblíž pramene, o němž panovaly více méně mytické představy. Pavel Stránský zapsal vyprávění: „Vltava neboli Hltava, hned po Labi mezi řekami nejvýznamnější, vyvírá v již‑ ních končinách z lesa Luny, hraničícího s krajinou Pasovskou, nemnoho výše nad tak řečenou Zlatou stezkou. Podél vesnic Šenavy a Želnavy chystá se na cestu k východu…“ (1642). Na mapě z roku 1764 jsou uvedeny Prameny Vltavy v dnešní lokalitě Černohorský močál. Ze staré doby také pochází alchymické zobrazení Vltavy, kde je žena obklopená sedmi hvězdami, a přiznává se jí tím i mariánský význam. Les Luna je symbol Měsíce a jeho prvku rtuti, která dokáže z hornin vysrážet stříbro. Naproti tomu legendy o Luzném jako o zlaté hoře jsou slu‑ nečním obrazem a připomínkou sirníků, které dávají mnoha zdejším prame‑ nům léčivou moc. O našem prameni například panuje pověra, že kdo se z něj napije, tomu se do roka narodí potomek. Sedm hvězd jako sedm vrchů, které obklopují pramen na Černé hoře: Todtenkopf, Hochbretter, Siebenstein Köp‑ fel, Postberg, Teufelberg, Siebensteinkopf a Tauberstein. Další skutečností je podvojnost naší národní řeky. Český pramen, proudící pod jménem Černého

239

krajinomalb

Ondřej Fibich

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

Černobílá bolest

potoka, se mění v Teplou Vltavu. Německá část, které se říkalo Altwater neboli Stará voda, se stává Vltavou Studenou. Teprve jejich soutokem vzniká legitimní Vltava. V její struktuře je tak zakódována tradice česká i německá. Studená Vltava pramení dle starých map mezi Leopoldsreuthem a horou Haid a k hranicím to má jedenáct kilometrů. Tato podvojnost vychází z principů: voda živá a mrtvá, voda černá a bílá, voda teplá a studená. Oba pramenné zdroje na konci své samo‑ statné pouti jdou Mrtvým luhem, než dají život oficiální Vltavě. V této řece se tedy uskutečňuje proměna skrze smrt. Hned po svém zmohutnění zrodila podél svého toku četné gotické madony: Z Dolní Vltavice, Vyšebrodskou, Zlatokorun‑ skou či Budějovickou. Odtud si vzala inspiraci staročeská Píseň o barvách. Černá (voda z rašeliny) se postupně mění v modrou – symbol stálosti. Na Mariánském náměstí v Praze lije alegorie Vltavy svůj proud prostoupený hvězdami. Její socha ctí starobylé zpodobnění. Myslím, že bychom měli ctít i nejednoznačnou duši Vltavinu. Neboť ze striktních pravd vždy pramenily jen potoky krve. PAULININA STUDÁNKA ANEB SVATÁ TROJICE Velký Bor Ach hoří na mně šaty úzkosti Jako pták se schoulím do zrcadla vody Dlaní prostřelenou tebe uhostím Natřikrát vstanu než zavalí mě hroudy Na počátku nebylo slovo, ale smrt a život a smrt. Dva chlapci a maminka. Jeden si vykopal u kvetoucí májové meze hrob, uléhá do hlíny, třeskne výstřel. Druhý leží v potůčku a poblíž je slyšet modlitbu. Oba v té první i poslední chvíli zavo‑ lají: „Maminko!“ A maminka? Prodírá se s úzkostí skrze hořící taneční sál a hledá své domněle ztracené děti. Nakonec hoří i ona, až uhoří.

240

Velký Bor. Fotografie Ivana Řandová

241

krajinomalb

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

Tři osudy, které dělí dvě stě let, a přece patří k jednomu místu, tam, kde je pramínek u Svaté Trojice nad Velkým Borem poblíž Kratochvíle. Říkalo se tam též Dobrá voda a původně ji pokřtili na Paulininu studánku. Tou Paulinou byla manželka knížete Josefa ze Schwarzenberků. Přišla na knížecí panství z daleké Belgie, a snad aby vyrovnala tragický osud svého otce, který byl dlouhá léta sle‑ pý, začala se s okouzlením dívat na českou krajinu. V době kolem roku 1800 bylo výtvarné cítění samozřejmou složkou šlechtické integrity, jmenujme jenom rytí‑ ře Janovského, zběhlého v architektuře, či barona Malovce, který zaplňoval své skicáře kresbami. Mladá kněžna rozvíjela svůj talent pod dohledem zručného výtvarníka Ferdinanda Runka v letech 1803 – 1805. Paulina vyhledávala roman‑ tická zákoutí kolem Hluboké, Krumlova či Třeboně. A protože i zámeček Kra‑ tochvíle u Netolic mohl umělecké družině poskytnout zázemí, nacházíme mezi jejími později do leptů provedenými vedutami i úval Hrádeček u Netolic či samotnou Kratochvíli. Při hledání motivů se zastavila u pěkné studánky nad Vel‑ kým Borem, neboť zdejší lesy patřily ke knížecím Libějovicím a doprovázeli ji zdejší hajní. Tato skutečnost neušla venkovanům, a od té chvíle měla studánka své jméno. Již před tím měl pramen léčivou pověst a mladá paní se zde roztesk‑ nila nad osudem svého otce. Jako by chtěla vrátit čas i zrak, zhotovila pamětní grafiku, na níž sedí před jeskyní otec se synem a dcera mu přináší od nedaleké studánky džbán s hojivou vodou. Na pozadí město Brusel. Kéž by měla s sebou vodu, když na napoleonském plese v Paříži vbíhala do plamenů (1810)! V roce 1881 její vnuk postavil na křižovatce cest z Bavorova do Netolic a na Čichtice typický knížecí statek z červených cihel. Na nový dvůr přišel šikovný správce Dvořák, který nakonec statek od knížete v roce 1908 koupil za 100 zla‑ tých, včetně 100 hektarů polí, luk a lesů. Prostě knížecí dar. A tak tu hospodařili Dvořákové a později Šimkové. Jednou malému Bohumilovi vyprávěl jeho děda, který se dožil 99 let, o zázraku u studánky: „Jedna selka měla ochrnuté dítě, kte‑ ré neumělo chodit ani mluvit. Dle rady jedné báby jej na zádech odnesla k léčivé

242

Ondřej Fibich

Černobílá bolest

studánce a tam položila do vyvěrajícího potůčku. Poodešla, aby se pomodlila. Když se vrátila, uviděla, že dítě se ráchá ve vodě a volá: ‚Mami, já už chodím, já už jsem zdravej!‘ Zpráva o tom se roznesla po okolí a byla zde postavena kaplič‑ ka Svaté Trojice.“ Sám Bohumil se narodil na počátku protektorátu. Koncem války jsou dosa‑ zeni na Červený dvůr tři němečtí výrostci, aby se zde naučili hospodařit. Pan Šimek se k nim chová odtažitě, ale slušně. Někdy v té době jede maminka s Bohu‑ milem na bryčce tažené dvěma kobylami ke Svaté Trojici, hledat posilu v těžké době. V květnových dnech 1945 vylézají pozdní partyzáni a i místní si smočili. Tři kluci jsou zatčeni, musí si vykopat hrob a jsou zastřeleni. Surová doba nekon‑ čí. V roce 1949 to všechno lidem ze dvora spočítali komunisté. Přijel vůz, směli naložit dvě skříně, stůl a židle. Náklad vyvezli za katastr a vysypali na cestu, ať si to kulaci odvezou, kam chtějí. To vše zažil Bohoušek, jak mu říkají ve vodňan‑ ském domě seniorů. Už se tam nikdy nevrátil. Nad jeho postelí však visí fotografie. Je tam s maminkou v louce plné pampelišek a v pozadí jeho ukradený domov. Jen studánka stále zurčí a dobře ji zná i výtečný mladý komponista Mikoláš Troup z blízké Kratochvíle. Chodíval sem při dlouhých procházkách osvěžovat vzní‑ cenou duchovnost. Měl bych pro něj jednu objednávku: symfonickou báseň na tento příběh, aby všechny ty emoce, láska i bolest nebyly ztraceny.

243

krajinomalb

Ondřej Fibich

studi

studi Jana Kotrlová

„…a kdo jsme my?“ ptala se Viola Fischerová „Ta malá jednou se snad zasní / A básník shnilý se v hrobě obrátí / Ty dětské oči do nebe mě zvednou / A na tu chvíli jest mi čekati“ Verše, jimiž František Halas symbolicky posvětil v roce 1935 narození Violy Fischerové, dnes vyzní‑ vají, jako by je tenkrát napsal sám osud. Viola Fischerová je autorkou deseti básnických sbírek – Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), Babí hodina (1995), Jak pápěří (1995), Odrostlá blízkost

244

(1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002), Nyní (2004), Před‑ konec (2007), Písečné dítě (2007) a Domek na vinici (2010). Řadu pak v blízké době doplní poslední – ještě autorkou dokončená – sbírka, která se chystá k vydání pod názvem Hrana. Držitelka řady ocenění, z nichž vzpomeňme Výroční cenu Nadace Českého literárního fondu (1995), Drážďanskou cenu lyriky (2006) nebo cenu Magnesia Litera (2010) za poslední sbírku Domek na vinici, patří k české špičce také jako autorka prozaických knih pro děti. Hned její první kniha – Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander 2005) – zvítězila v soutěži Magnesia Litera (2006) v kategorii Litera za knihu pro děti a mládež. Zanedlouho následovala další úspěšná kniha pro děti, O Dorotce a psovi Ukšukovi (2006). Fischerová byla rovněž významná překladatelka z polštiny a němčiny. Mezi jí překládané autory patřili Miron Białoszewski, Stanisław Ignacy Witkiewicz nebo Hans Magnus Enzensberger. Viola Fischerová zemřela 4. listopadu 2010. Přes mnohá ocenění a především hodnotu básnické výpovědi se však stále její dílo – jakožto jedné z nejvýznamnějších básnických osobností nové a současné doby – netěší v řadách odborné a kulturně vzdělané společnosti dostatečné pozornosti. Fischerová patřila k významné literární a kulturní generaci tzv. Šestatřicát‑ níků. Její příchod do skupiny podnítila především snaha Václava Havla, zakla‑ datele skupiny a jednoho z jejích ústředních členů. Fischerová se tak dostala do okruhu mladých, ambiciózních a především pro umění zaujatých lidí, jako byli Pavel Švanda, Jiří Paukert (známý pod pseudonymem Kuběna), Josef Topol, Věra Linhartová a další. S těmito lidmi byl v kontaktu už Violin otec Josef Ludvík Fis‑ cher, filozof, všestranný humanitní myslitel a také poválečný budovatel Palac‑ kého univerzity v Olomouci. V okruhu Šestatřicátníků se Fischerová seznámila i s oběma svými budoucími partnery, spisovatelem Pavlem Buksou (známějším pod pseudonymem Karel Michal) a rovněž známým autorem Josefem Jedličkou. Fischerová se pak brzy stala jedním z hlavních článků brněnské odnože Šesta‑ třicátníků, tzv. Brněnské šestky. V té době již studovala český a polský jazyk

245


a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnes Masary‑ kova univerzita), odkud pak po čase přestoupila na pražskou Karlovu univerzitu a tam absolvovala. Ambici debutovat měla Viola Fischerová již v roce 1957, avšak sbírka, která měla nést název Propadání, nemohla v Československém spisovateli vyjít a autor‑ ka svoji první knihu vydala až za celých třicet šest let. Svoje rané básně tehdy dala přečíst literárnímu kritikovi a divadelníkovi Janu Grossmanovi, který v naklada‑ telství pracoval a povzbudil ji tenkrát k sebrání básní do sbírky. „Když mi knížku vracel před prodejnou Čs. spisovatele, kde jsem na něho čekala, řekl: ‚Violo, mně se ta kníž‑ ka moc líbí, ale vydáme‑li ji, ukamenují tebe, mne a ještě rozbijou tuhle vitrínu,‘ “ popsala Fischerová v korespondenci tehdejší situaci. Příčinou básnířčiny dlouhé odmlky bylo pak také to, že téměř úplně přestala psát. „Kdesi jsem se dočetla, že jsem přesta‑ la psát, protože jsem nemohla publikovat, což je naprostý nesmysl. My jsme své texty nosili Grossmanovi, Kolářovi, Holanovi, Vladislavovi a Zábranovi, to byly naše autority, které samy nesměly publikovat, tak kam bychom se měli cpát my. To, proč jsem přestala psát, bylo naprosté ochromení texty Věry Linhartové. Protože jsem neměla nic, co bych vedle nich mohla postavit, tak bylo lepší nepsat vůbec. Tehdy mi Hrabal řekl: ‚Linhartka ti vypálila mozek,‘ “ vysvětlila Fischerová. Debut v podobě uhrančivé básnické knihy Zádušní básně za Pavla Buksu přišel až v roce 1993. Jasné sdělení o tom, co se událo, a tedy i příčinu, proč se u Fische‑ rové opět projevila potřeba vyjádřit se poezií, obsahuje již samotný titul sbírky. Právě osobní zkušenost s tragickou smrtí nejbližšího člověka znovu vyvolala ve Viole Fischerové poezii, jež se stala nutností i záchranou v těžkém životním ob‑ dobí. Po tom, co společně se svým prvním manželem Pavlem Buksou emigro‑ vala v září 1968 do Švýcarska a usadila se v Basileji, začal jí ve svobodné zemi nový život. Oba nejdříve prošli řadou příležitostných zaměstnání. Pavel Buk‑ sa začal vyučovat na jednom z basilejských gymnázií historii a klasickou filolo‑ gii. Viola Fischerová pracovala jako asistentka režie v divadle (Theater Basel),

246

studi

Jana Kotrlová

Jana Kotrlová


soukromá učitelka jazyků, ale i podomní prodavačka hrnců a garderobiérka. V letech 1972 – 1977 studovala na zdejší univerzitě germanistiku a historii. Na konci června 1984 Pavel Buksa ukončil svůj život. Zážitek tragické ztráty milova‑ né osoby pak vtiskl celé básnířčině tvorbě nezaměnitelné stigma. Poezie se stala Fischerové instrumentáriem, jak se vyrovnat s nastalou tíži‑ vou skutečností, nekompromisně předurčující každý další den. Toto vyrovná‑ vání je pak – pro Fischerovou charakteristicky – aktivní povahy. Verše, působící často a především v rané autorčině tvorbě svou razancí a dynamikou, jsou nástro‑ jem pro opětovné sblížení s milovanou osobou. Vyjadřují tak zoufalou potře‑ bu ještě jednou položit hlavu na klín, ještě jednou druhého políbit: „Zapomněla jsem tě políbit / chci tě políbit / nikdo neví kam tě dali / telefonuju můžu si uběhat paty / musím tě políbit / odpovídají mi automaty: / po neděli / Po neděli budeš jedovatý“ (Záduš‑ ní básně za Pavla Buksu, s. 37). Velmi silné básně, odrážející urputný psychický, ale i fyzický zápas člověka, působí zneklidňujícím a rozrušujícím dojmem. Jde pře‑ devším o kontakt, který je realizován prostřednictvím slov a poezie: „JAK VÍC NÁS CHCEŠ / smísit a zhníst / dva co dýchají z jedněch shořelých plic // Ach lásko / ještě se můžem / vypít a sníst“ (Jak pápěří, s. 19). Poloha stejně zoufalé apatie ve verších „Všechno je stejné jinak / Mám psa chodím do školy / spím jím hubnu“ (Zádušní básně za Pavla Buksu, s. 39) pak s sebou přináší realitu života v tísnivém stereotypu bolesti. Snad nejvlastnější charakteristikou poezie Fischerové je povaha osobní kon‑ fese její poezie. Právě vlastní zkušenost, z které básně Fischerové přímo vyrůsta‑ jí, podněcuje její texty fatálně a mnohem významněji než u jiných autorů. Violu Fischerovou lze navíc charakterizovat jako básnířku ryze intuitivní, k níž básně přicházely samy o sobě, vyvolané – z bolesti – náhlým pocitem či fragmentem verše. Řada básní, které jsou – především v Zádušních básních za Pavla Buksu a ve sbírce Jak pápěří – jakoby přímo konstruovány soukromým mezním zážitkem, promlouvá ke čtenáři velmi důvěrně. „Pravda“, kterou s sebou nese verš obsa‑ hující zlomek jednoho skutečného života, vytváří napětí, které strhává. Jako

247


bychom nemohli opomíjet a nevšímat si skutečností, které za básněmi existu‑ jí. Jasné sdělení o tom, co proběhlo, nakonec paradoxně působí o to tajemněji: „A nevěděli jsme a netušili: // Že Pavel se v depresi zastřelí“ (Nyní, s. 43). Takto vypja‑ tý prostor a vědomí mnoha zoufalých otázek bez odpovědí, a ještě více dalších, nikdy v minulosti nevyřčených, navíc podporuje civilnost výrazu a strohost sdě‑ lení, které je nekompromisní: „Barbaře ukopou fízlové syna / a ona po půldruhém roce / umře na rakovinu jater“ (Nyní, s. 44). Velmi originální byla rovněž druhá sbírka Fischerové, Babí hodina (1995), v které přišla s tematikou starých žen. Právě v Babí hodině se plně projevilo – pro její poezii tak charakteristické – specificky ženské vnímání světa. Staré ženy již nezaznamená zrcadlo, mnohem věrnější je jejich obraz „nad černými mramorový‑ mi / stolky / s talířky hrníčky / a konvičkami“ (Babí hodina, s. 10). Etapě stáří není u Fischerové vlastní rezignovaná atmosféra, ale naopak opětovné rozžínání živo‑ ta. Stařeny nám připomínají vědmy, které si umějí přičarovat alespoň na chví‑ li svoji dávnou touhu: „[…] jak se v samém středu vření / promění stařeny jakoby / v krásné ženy / a kráčejí nadnášené pohledy // ty dívky jakoby // […] a touží / po chlapci s líbajícími ústy / pod jejichž doteky zmizí / kvetoucí pupence i zašlé jizvy“ (Babí hodina, s. 11). Jindy si zase vybaví tu malou dívku v sobě, která byla tak nevinná a zrani‑ telná: „Co však ty malé holky v nich? / Ty které sťala / ještě jim nebylo dvanáct /samotná láska / samotná zrada // Ty plavé s lilií / co za noci lítaly / nad dlouhými temnými vlnami / s kolínky sevřenými“ (Babí hodina, s. 26). Verše Babí hodiny vypovídají především o samotném ženství, které má v sobě žena, ať je dívkou, dospělou nebo stařenou. Ve znamení návaznosti poetiky na ranou tvorbu jsou i básnické knihy Odrostlá blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002) a Nyní (2004), jejichž základní tvar byl pevně ukotven již v debutové sbírce. Stěžejní pojmy jako láska, život a smrt, motiv ztráty milované osoby a vyrovnávání se s ní doplnily nové texty především o reflexi dětství, vlastního života a emigrace. Verše jsou svědectvím zralého a zkoušeného člověka, zachycují životy blízkých lidí, vztah

248

studi

Jana Kotrlová

Jana Kotrlová


k domovské krajině i ztrátu dávného, ale stále živého dětského snu: „[…] vytápím dětství / […] za oknem nekonečna / v kterém se ztratil otec / zamkla matka / a dítě čeká / hodiny roky“ (Odrostlá blízkost, s. 12). Ve svých textech vyjadřuje autorka svázanost s krajinou dětství, s přírodou, lidmi a objekty roky vzdálených, přesto však srdci navždy blízkých míst. Do domu, v kterém člověk strávil dětství, do zahrady, v níž si hrával, do ulice, kterou chodíval do školy, a také na lavičku, na které sedával se svojí první láskou…, tam všude je – v poezii Violy Fischerové – nutné se vrátit. Člověka tak u Fischerové nalezneme především ve vztazích – k sobě, k blízkým i jiným lidem – a v jejich hledání, nalézání, prožívání, úpadku i konečném smí‑ ření: „Avšak kdo ne‑li já / prohlédne jednou / tvýma očima // kdo tě pronese živou / mrt‑ vou vodou // a rozťatou dvojí / tě zhojí / v jedinou matku“ (Divoká dráha domovů, s. 34). Pocit odcizení od domova vzniklý v období emigrace pak může otřást i těmi nej‑ niternějšími lidskými hodnotami: „Ostatní kteří zůstali / mají […] / […] po všechna léta / jediná vrata do kostela“ (Odrostlá blízkost, s. 11). Právě religiozita, třebaže vyjádřená jen řádkou básní, je jednou z význam‑ ných charakteristik poezie Violy Fischerové. Víra v Boha je prezentována v kon‑ trastu s neustálým vztahováním se k němu prostřednictvím otázek, ale i zoufalých zvolání tolikrát zkoušeného člověka. Vždy je však nakonec přítomna modlitba, která je prosbou zrozenou z nikdy neutuchající naděje: „Mrtvý muž na kříži / se musí narodit // Pane / dej mi svůj úkryt ve mně “ (Matečná samota, s. 17). Vníma‑ vým svědkem, který rovněž neodchází a trpí s námi, je pak příroda. Ta se v poe‑ zii Fischerové přirozeně objevila již v debutu, s dalšími sbírkami – a především v Matečné samotě a Nyní – se však její význam maximalizuje. Vytváří emotivní pro‑ stor, který na sebe přebírá značnou část bolesti a umožňuje na chvíli změnit sku‑ tečnost ve zlomek naděje: „ACH LÁSKO / na konci bezmoci / je ještě louka v slunci hnijící / a chundelatý pes / jenž na niti / udrží draka než se zřítí “ (Jak pápěří, s. 50). Brzy po smrti Pavla Buksy odešla Fischerová do Německa; tam od roku 1985 spolupra‑ covala s Rádiem Svobodná Evropa a přispívala do exilového časopisu Svědectví.

249


Později se přestěhovala do Augsburku; tam se sblížila se svým druhým životním partnerem, prozaikem a esejistou Josefem Jedličkou, který v té době pracoval také jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a s nímž se znala už z doby počátků Šestatřicátníků. S Josefem Jedličkou pak Fischerová prožila společných šest let, než 5. prosince 1990 zemřel. V roce 1994 se vrátila do Prahy. Novou emotivnost a minimalismus v tvarech básní přinesla jedinečná sbírka Předkonec (2007), jejíž texty jsou ve znamení tvrdé osobní bilance. Setkáváme se v nich s fragmenty osudů mnoha neznámých lidí. Zdánlivě prostý výčet – „Milo‑ val ji od šestnácti“ (s. 23), „Umřel v devětapadesáti“ (s. 31), „Ta třetí umírá / s otevře‑ nýma nohama / Sama“ (s. 20) a „Jiná stará / válčila s rakovinou hrdla / a s ouřadama“ (s. 22) – však působí svou přímostí velmi zneklidňujícím dojmem. Najednou se chceme dozvědět mnohem více o lidech, jejichž život i smrt se jeví tak konkrét‑ ní. V Předkonci se významně projevila tendence k epičnosti, skrytá již v dřívějších sbírkách. Desítky drobných příběhů, které Viola Fischerová celou svou tvorbou sdělila a „převyprávěla“, nám jsou často prezentovány prostřednictvím velmi strohých sdělení nebo i syrového detailu: „Muž nechtěl / děti / ty dvě jí vyškrabal / jehlicemi“ (Předkonec, s. 20). Stručně vyjádřená informace působí jako tajemný zlo‑ mek něčeho mnohem většího a zásadnějšího především svou reálností a konkrét‑ ností. Úspornost veršů, kterou jsme poznali v Předkonci a Písečném dítěti (2007), zachovává nakonec i autorčina poslední kniha – Domek na vinici (2010). Je však již ve znamení rozvolněnosti a rezignace na absolutní tvar, a podléhá tak mnohem výraznější prozaizaci než předešlé sbírky. Verše často působí jako útržky vět, a kdybychom je postavili vedle sebe, dostali bychom text deníkového charakteru. Předkonec v sobě zahrnuje především tušení smrti, která přijde, ale také záznam období, v němž je člověk svědkem odchodu zbylých blízkých a přátel, sám však zůstává a nemůže nevidět smrt kolem a především nevzpomínat, jaký život předcházel. „Tak nepodobné / sobě ve dvaceti – / až nás ani dávná láska / nepozná // Kdo byly ty hezké holky / a kdo jsme my“ (Předkonec, s. 61). V Předkonci je skryt onen

250

studi

Jana Kotrlová

Jana Kotrlová


okamžik, kdy si smrti přestaneme nevšímat, protože na nás vrhne svůj pohled: „Když potom vykašleme / dvě vlákna čerstvé krve / nestačíme žasnout“ (Předkonec, s. 29). Přišla chvíle, kdy sami začneme ve vlastním těle cítit smrt: „jak když se v hrudi / kulatí zelí // […] Je tam / mezi plícemi a srdcem / hlávka / nebo co“ (Předkonec, s. 29). Smrt u Violy Fischerové vždy odkazuje k životu a člověk na jeho konci chce stát narovnán. Sbírka Předkonec, ale i poslední autorčina kniha Domek na vinici jsou takovýmto účtováním se životem. Co jsme od něj nepřijali a jací jsme vůbec byli? „Bráním se / Jde o bilanci / a účet // Je lepší vědět“ (Předkonec, s. 68), přiznává autorka. S verši Violy Fischerové jako by šlo zadržet dech, zachvět se strachem, zno‑ vu obejmout milovaného člověka, projít se slunnou loukou z dětství, zhoupnout se na otcově klíně i odpustit matce. Již řádky Zádušních básní za Pavla Buksu daly vytušit zlomek velké osobní tragédie, a to aniž bychom museli cokoli znát ze sku‑ tečného života Violy Fischerové. Již zde poznáváme nezkrotnou vůli osudu, kte‑ rý jakoby už záhy po narození dokončuje román o jednom životě, v němž nelze nic opravit. Ale je vůbec důvod něco opravovat? V tvorbě Fischerové tragédie, která znovu vyvolala potřebu a nutnost vyjádřit se poezií, přestává být tragédií a mění se v něco, co proběhlo, a nemá smysl přemýšlet, jestli se smrt nemuse‑ la stát nebo jestli snad člověk mohl něco změnit. „Komu patřil ten hlas / který mi svěřil v polospánku / – s Josefem budete mít šest roků – // Jakým tajemstvím / jsme byli já a ty // od počátku na věky // byl můj / zněl naléhavě / Stál však při tobě / i při mně “ (Odrostlá blízkost, s. 87). V tvorbě Violy Fischerové není důvod otáčet se za minu‑ lostí s úsudkem „správně“ či „špatně“. Smysl má pouze pátrat a ptát se otázkou proč, za kterou lze nalézt smiřující odpověď a nakonec poznat o to víc sám sebe. „Jednou / rozeznáme na schodech cizího domu / svůj osud“ (Matečná samota, s. 74), to je přece smiřující závěr i pro samotnou Violu Fischerovou.

251

fotogaleri

Karel Cudlín Narodil se 28. 6. 1960 v Praze. Vystudoval katedru umělecké fotografie na FAMU (1987). Pracuje ve svobodném povolání, spolupracuje s vyda‑ vatelstvími a nakladatelstvími v ČR a v zahraničí, v současnosti fotogra‑ fuje převážně pro týdeník Respekt. Externě působí jako pedagog na FAMU. V letech 1997 – 2002 byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta republiky Václava Havla. Jeho hlavním zájmem je humanistická dokumentární fotografie. Pracuje v cyklech. Umělecká stipendia: 1990, 1992 Unie výtvarných umělců 1991 Nadace pro umění Dr. Anny Fárové 1994 Nadace Český literární fond 1996, 1997 Nadace České foto 1999 Grant primátora hlavního města Prahy 2005 Grant primátora hlavního města Prahy Veřejné sbírky, v nichž jsou zařazena jeho díla: UMPRUM Praha, Moravská galerie Brno, Ludwig Museum Kolín nad Rýnem, Muzeum Zdi Berlín, Victoria a Albert Museum Londýn, Musée d’Elysée Lausanne

252

Ukrajina 2001

253

Baku, Ázerbajdžán 1997

254

Gaza 2009

255

Izrael 1997

256

New York 2004

257

Slévárna Blansko 2004

258

Solotvina, Ukrajina 2010

259

Ukrajina 2009

Zahraniční dělníci, Praha 1999

260

261

Výstavy Karla Cudlína: Samostatně vystavuje zejména v Praze (1983, 1987, 1988, 1991, 1993, 1997, 1999, 2000, 2001, 2003, 2004, 2006) V posledních patnácti letech samostatně vystavoval např. ve Francii, Německu, Rakousku, Bulharsku, Moldávii, Rumunsku, Chorvatsku, Ázerbájdžánu, Izraeli, Holandsku, Slovinsku, Španělsku, Itálii a USA. Účastnil se více než čtyřiceti společných výstav instalovaných v šedesáti městech Evropy a USA. Ve všech ročnících Czech Press Photo získal celkem sedmnáct ocenění (např. pět prvních cen v jednotlivých kategoriích, Cenu firmy Kodak a dvakrát grant primá‑ tora hlavního města Prahy). V roce 2008 obdržel cenu Revolver Revue.

Ukrajina 2009

262

V roce 1994 vydalo nakladatelství Torst jeho monografii, roku 1998 nakladatel‑ ství Argo knihu Izrael 50 (společně s J. Marcem), v roce 2001 vydalo nakladatel‑ ství Torst druhou monografii. Roku 2005 vyšla kniha o Národním divadle, v roce 2008 kniha s texty Jáchyma Topola v nakladatelství Torst a roku 2010 kniha o architektuře Prahy 3 s texty Zdeňka Lukeše.

263

welesův výtrarní

Lucie Kozelská Narodila se 26. 12. 1979. Žije v Brušperku. V letech 1994 – 1998 vystudo‑ vala SUPŠ Uherské Hradiště, obor výtvarné zpracování keramiky. V stu‑ diích pokračovala v letech 1998 – 2000 na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, obor výtvarná tvorba – sochařství (Marius Kotrba), v letech 2000 – 2003 a 2005 – 2009 pak na Fakultě výtvarných umění VUT Brno, obor figurativní sochařství (Michal Gabriel). V letech 2006 – 2009 praco‑ vala jako pedagog odborných předmětů na SUŠ v Ostravě. Výstavy: 2009 – hotel Hilton Praha, VIN Conference 2009 – Žalunecita – Galerie Chagall, Brušperk 2009 – Kočky a obrazy, Café Sausalito, Brno 2009 – výstava diplomových prací FaVU, Galerie Brno 2009 – Šelmy, Múzický dvůr, Praha 2008 – Brušperský salon, Galerie Chagall 2007 – Figurama Brno 2007 – Brušperský salon, Galerie Chagall 2007 – Galerie Ars, Ateliér Socha 1 2006 – Figurama Znojmo 2006 – Galerie Doubner, Praha 2006 – Brušperský salon, Galerie Chagall 2005 – Brušperský salon, Galerie Chagall 2004 – Mimiminimum, S‑klub, Uherské Hradiště 2004 – Brušperský salon, Galerie Chagall 2002 – Galerie Doubner, Praha 1997 – Galerie U Sovy, Uherské Hradiště

264

Lucie Kozelská je vzděláním sochařka a je to poznat i z jejích kreseb. Spolehlivý smysl pro prostor, pro rozměry věcí, úsporná kresba bez šraf, stínování i oprav – čistota tvarů, přesnost výrazů lidských tváří. Vše je patrné na většině autorčiných kreseb, ale nápadné je to zejména na momentkách z vlaku – „vlakovkách“. Kde jinde než ve vlaku lze dnes hledět na člověka, který se hýbe jen málo? Kde model neprotestuje, že má sedět, že ztrácí čas pózováním autorovi? Kde stačí jen vytáh‑ nout blok, položit ho na kolena a začít kreslit, protože blízko jsou zajímaví lidé? Snad ještě v parku, kde starší odpočívají a povídají si a děti si hrají, nebo v kavárně při literárním večeru… Na „vlakovkách“ se překrývají spící tváře různých pozic spáčů, prolínají se s tvářemi zamyšleně hledícími z okna, čtoucími knihy a časo‑ pisy. Mám slabost pro podobné kresby ze skicářů – právě pro jejich jednodu‑ chost, občasnou nedokončenost, pro jejich překryvy, opakování… Lze se z nich hodně dozvědět o autorovi, o jeho jistotě v řemesle, o jeho schopnosti uvidět námět, o jeho citu pro kompozici. Vše je tu v surovém stavu, ještě nepřekryto případnou stylizací či manýrou pozdějších maleb či soch. Přirozené. Neokázale a neplánovitě poetické. Petr Čermáček

265

Kvůli přehledu a pro srovnání uvádím kromě svého ještě tři české pře‑ klady: kralický, ekumenický a překlad M. Horáka (časopis Protestant 7/2007). Přitom bych chtěl nepřímo i přímo vyslovit některé otázky sou‑ visející s metodou překladu. Do jaké míry držet doslovnost překladu, která je vlastně iluzí a nedo‑ stižnou metou? Každý překlad je v podstatě výklad. To se ukazuje napří‑ klad ve verši 6., kde dva překladatelé chápou hebrejské sloveso „jdh“ ve významu „vyznávat“, další ve významu „vzdávat chválu“ a další jako „vzdávat díky“. Do jaké míry a v jak širokém kontextu držet konkordančnost výrazů? Pokud je cílový jazyk pro určitý význam nadán více synonymy a v opako‑ vání stejných slov nelze spatřovat zvláštní záměr, nevidím důvodu syno‑ nym neužít („bez přestání volají“ – verš 4.; „celé dny opakují“ – verš 11.). Naopak jsem pro to, pokud to jde, nepřekládat stejným slovem dva růz‑ né výrazy. Rozlišuji například „la‑ma“ („proč“, „nač“, doslovně „pro co“) ve verši 10. od „ma“ („co“, „jak“, „jaký“) ve verších 6. a 12., jež ostatní pře‑ kládají vždy stejným „proč“. Do jaké míry lpět na doslovnosti metafor? Zvláště v poetických textech. Proč nepoužít poetickou, expresivní či běžnou metaforu místo doslovné? Například ve verši 4. jsem použil obratu „polykat slzy“ namísto spojení slov „slzy“ a „chléb“, respektive „pokrm“, pomocí sponového slovesa „být“ či „stá‑ vat se“. Nemělo by se vůbec překládat častěji významovým slovesem? Zvláš‑ tě tam, kde hebrejština užívá vět jmenných, což činí docela často. Tak také chápu a překládám pomocí sloves několik spojení ve verši 9., začátek verše 11. anebo spojení na konci veršů 6. a 12., která takto pojímám jako celé věty.

266

Otázkou je též, jak překládat předložku „’al“ – „na“, „nad“, „přes“, „proti“; slovník nezakládá opodstatnění pro význam „v“, „uvnitř“ („v sobě“, „ve mně“); proto ve verších 5., 6., 7. a 12. překládám zájmenem v bezpředložkovém dativu („si“, „mi“). Petr Pazdera Payne

267

překladatelská hu

překladatelská hu

Žalm 42

Petr Pazdera Payne

Žalm 42

Žalm 42

PETR PAYNE

EKUMENICKÝ PŘEKLAD

Ke zhudebnění. Vnuknutí. Synům Kóracha Jako jelen po vodě ve stružkách, tak moje duše prahne po tobě, Bože. Duše má žízní po Bohu. Kdy k němu, živoucímu, přistoupím a s Bohem osobně se uvidím? Ve dne v noci polykám slzy, jak na mě bez přestání volají: Kde je tvůj Bůh? Na to se rozpomínám, a vylévám si duši, že vydat se mám s mnohými a kráčet v procesí do domu Božího halasně a oddaně na slavnost. Jak jsi zkormoucená, duše má, a že si mi tak naříkáš? Na Boha čekej, já opět jej budu vyznávat, jeho přítomnost zachraňuje. Bože můj, má duše se mi trápí, proto se na tebe rozpomínám od krajiny Jordánu přes Hermon až po horu Micar. Hlubina za hlubinou duní ozvěnou tvých peřejí, všechny tvé příboje a vlny mě zavalily. Až bude den, prokáže Hospodin svou milost, za noci dá mi zpívat, modlit se k Bohu, jenž je mým žitím. Rád bych se jej, své skály, zeptal: Proč jsi na mě zapomněl? Proč zůstávám v pří‑ šeří pod knutou nepřítele? Trnou mi kosti, když plísní mě trapiči moji a celé dny opakují: Kde je tvůj Bůh? Jak jsi zkormoucená, duše má? Cože si mi tak naříkáš? Na Boha čekej, já opět jej budu vyznávat, mě osobně zachrání Bůh můj.

Pro předního zpěváka. Poučující, pro Kórachovce Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří? Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě, jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu, jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí, proto mé vzpomínky za tebou spějí z krajiny jordánské, z chermónských končin, od hory Miseáru. Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých, všechny tvé příboje, tvá vlno‑ bití se přese mne valí. Kéž ve dne přikáže Hospodin milosrdenství svému a v noci své písni být se mnou! Modlím se k Bohu života mého. Promlouvám k Bohu, své skále: „Proč na mě zapomínáš, proč musím chodit zármutkem sklíčen v sevření nepřítele?“ Smrtelnou ranou mým kostem jsou protivníci, kteří mě tupí, když se mě každý den ptají: „Kde je tvůj Bůh?“ Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.

268

269

překladatelská hu

Petr Pazdera Payne

Petr Pazdera Payne

Žalm 42

Žalm 42

BIBLE KRALICKÁ

M. HORÁK

Přednímu zpěváku z synů Chóre, žalm vyučující Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože. Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro‑liž půjdu, a ukáži se před obli‑ čejem Božím? Slzy mé jsou mi místo chleba dnem i nocí, když mi říkají každého dne: Kdež jest Bůh tvůj? Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodí‑ val s mnohými, a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním, a díkčiněním v zástupu plésajících. Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu, i hojné spasení tváři jeho. Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské a Hermonské, na hoře Mitsar. Propast propasti se ozývá k hlučení trub tvých, všecka vlnobití tvá a rozvodnění tvá na mne se svalila. Věřím však, žeť mi udělí ve dne Hospodin milosrdenství svého, a v noci písnička jeho se mnou, a modlitba má k Bohu života mého. Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro soužení od nepřítele v smutku mám choditi? Jako rána v kostech mých jest to, když mi utrhají nepřátelé moji, říkajíce mi kaž‑ dého dne: Kdež jest Bůh tvůj? Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, neboť ještě vyznávati jej budu; onť jest hojné spasení tváři mé a Bůh můj.

Přednímu zpěvákovi, poučující, synu Korachovu Jako jelen prahne po řečištích vod, tak má duše prahne po tobě, Bože. Žíznila má duše po Bohu, po Bohu živém: Kdy už vejdu a budu Bohu na očích? Slzy se mi staly chlebem ve dne v noci, když mi každý den říkají: Kde je ten tvůj Bůh? To si budu připomínat a vylévat v sobě svou duši: jak předcházím v zástupu, putuji s nimi do domu Božího se zvučným jásotem a díkuvzdáním, slavnostním halasem. Proč se hroutíš, má duše, a hlučíš ve mně? Čekej na Boha, ještě vzdám díky jemu a jeho spáse. Můj Bože, má duše se ve mně hroutí, proto si připomínám tebe ze země jordán‑ ské, pohoří chermónského, z hory Miseáru. Propast propasti se ozývá za zvuku tvých peřejí, všechny tvé příboje, tvé vlny se ve mně přehnaly. Za dne přikáže Hospodin své milosrdenství a v noci bude se mnou jeho píseň, modlitba k Bohu mého života. Říkám Bohu, své skále: Proč jsi na mne zapomněl? Proč chodím zachmuřen v útlaku nepřítele? Jako bolest v kostech je pro mě hanění mých protivníků, když mi každý den říkají: Kde je ten tvůj Bůh? Proč se hroutíš, má duše, a hlučíš ve mně? Čekej na Boha, ještě vzdám díky jemu a jeho spáse.

270

271

překladatelská hu

Petr Pazdera Payne

překladatelská hu

Petr Pazdera Payne

Žalm 42

`xr:qo)-ynEb.li lyKiîf.m; x:Ceªn:m.l; Psalm 42:1 `~yhi(l{a/ ^yl,äae groß[]t; yvi’p.n: !KEÜ ~yIm"+-yqeypi(a]-l[; groï[T] ; lY"a© K; . ynEPå . ha,ªr"aew>÷ aAb+a' yt;îm' yx'î laeçl. é~yhil{ale Ÿyvi’p.n: ha'ìmc. ' `~yhi(l{a/ ~AY©h;÷-lK' yl;îae rmoða/B, hl'y>l"+w" ~m'äAy ~x,l,â ytiä['m.dI yLiì-ht'y>h") `^yh,(l{a/ hYEïa; ~DEªD:a, é%S'B; Ÿrbo’[/a,( yKiÛ yviªpn. : Ÿyl;’[' hk'ìPv. .a,w> Ÿhr"’K.z>a, hL,aeÛ `ggE)Ax !Amïh' hd"ªAtw> hN"ïrI-lAqB. ~yhiîl{ña/ tyBeî-d[; dA[ï-yKi ~yhil{aleâ( yliyxiäAh yl'î['ñ ymiçh/T,w: éyvip.n: Ÿyxi’x]ATìv.Ti-hm; `wyn")P' tA[ïWvy> WNd<ªAa !DE+r>y: #rK'z>a,â !Keª-l[; xx'îATñv.ti yviçp.n: éyl;[' yh;ªl{a/ `r[")cm. i rh:ïme ~ynI©Amr>x,w>÷ ^yL,ªgw: ÷> ^yr<îBv' .mi-lK'( ^yr<_ANci lAqål. arEAqâ ~AhåT.-la,-~Ah)T. `Wrb")[' yl;î[' yMi_[i ÎAråyviÐ ¿Hr"yviÀ hl'y>L;b;Wâ ADªs.x; Ÿhw"“hy> hW<íc;y> Ÿ~m'ÛAy `yY")x; laeäl. hL'ªpTi .÷ %leªae rdEïq-o hM'l'( ynITx"ï .k;ñv. hm'çl' éy[il.s; laeîl. Ÿhr"Ûm.Aa `byE)Aa #x;l;äB. ~AY©h;÷-lK' yl;îae ~r"îm.aB' . yr"_r>Ac ynIWpïr>xe yt;ªAmc.[;B.( Ÿxc;r<ÛB. `^yh,(l{a/ hYEïa; ~yhil{aleâ¥ yliyxiäAh yl'î['ñ ymiçh/T,-hm;W* éyvip.n: Ÿyxi’x]ATìv.Ti-hm; `yh'(l{awE) yn:©P'÷ t[oïWvy> WNd<_Aa dA[å-yKi WTT

2 3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

2 Psalm 42:1 lamnaccëªH maSKîl libnê-qöºraH Küáyyäl Ta`árög àl-´ápî|qê-mäºyim Kën napšî ta`árög ´ëlÊºkä ´élöhîm 3 cäm´â napšî lë´löhîm lü´ël Häy mätay ´äbô´ wü´ërä´è Pünê ´élöhîm 4 hä|ytâ-llî dim`ätî leHem yômäm wäläºylâ Be´émör ´ëlay Kol-hayyôm áyyË ´élöhÊºkä 5 ´ëºllè ézKürâ wüéšPükâ `älay napšî Kî é|`ébör Bassäk éDDaDDëm àd-Bêt ´élöhîm Büqôl-rinnâ wütôdâ hämôn Hôgëg 6 mà-TišTôºHáHî napšî waTTehémî `äläy hôHîºlî lë|´löhîm Kî-`ôd ´ôdeºnnû yüšû`ôt Pänäyw 7 ´é|löhay `älay napšî tišTôHäH àl-Kën ézKorkä mëéºrec yarDën wüHermônîm mëhar mic`är 8 Tühô|m-él-Tühôm qôrë´ lüqôl cinnôrÊºkä Kä|l-mišBärÊºkä wügallÊºkä `älay `äbäºrû 9 yômäm yücawwè yhwh(´ädönäy) HasDô ûballaylâ (šîrâ) [šîrô] ìmmî Tüpillâ lü´ël Hayyäy 10 ´ômrâ lü´ël sal`î lämâ šükaHTäºnî lä|mmâ-qödër ´ëlëk BülaºHac ´ôyëb 11 BüreºcaH Bü|àcmôtay Hërpûºnî côrüräy Büómräm ´ëlay Kol-hayyôm áyyË ´élöhÊºkä 12 mà-TišTôºHáHî napšî û|mà-Tehémî `äläy hôHîºlî lë|´löhîm Kî-`ôd ´ôdeºnnû yüšû`öt Pänay wë|´löhäy BHT

272

273

Vladimír Šrámek

Sedmý den odpočíval Už od páté ranní vyťukával ptačí zpěv Karlovi do mozku morseovku probou‑ zení. V potrhaném spánku bylo na‑ jednou více prostoru pro sny a Karel rychle rychle doháněl, co během mrt‑ volného půlnočního bezvědomí, způ‑ sobeného moravským vínem, nestihl. A jak se pomalu vynořoval zpod hla‑ diny noci k prvnímu vědomému nadý‑ chnutí, přicházely k sobě i do té doby bezvládné údy – v kyčlích to luplo, krk se kolem osy začal otáčet a rame‑ na se jak plachta prohnula na stožáru zad. Neděle! začalo ještě v polospán‑ ku Karlovi docházet a teplý pudink

274

slasti se mu rozlil celým tělem. Neděle! Konečně mám den pro sebe! To už si probuzený Karel uvědomo‑ val zcela při smyslech a pocítil nevý‑ slovnou radost. A úlevu. Protože… protože… Karla ani tak nezmáhalo pět všedních pracovních dní, stereotyp práce si už dávno nepřipouštěl moc k tělu, ale spíš ho v poslední době za‑ čal zmáhat stereotyp mimoškolních činností. Proč to neříct rovnou: žen‑ ské. Karlovo celoživotní hobby… Na svůj staromládenecký život si Ka‑ rel postupně pověsil šest pentlí v po‑ době šesti milenek – samozřejmě

šramot

šťastně vdaných –, které i jeho zařadily do svých pravidelných týdenních akti‑ vit, vedle aerobiku, duchovního zpěvu a opakovaně započatých kurzů angličti‑ ny pro věčné začátečníky. Michala, Eva, Zdenka, Hanka, Edita – nevšední dámy pro všední den – přicházely jednou týd‑ ně s pravidelností nekonečného televiz‑ ního seriálu. A v sobotu Klára, Osoba blízká, jak ji Karel láskyplně pojmeno‑ val. V sobotu proto, že její žárlivý man‑ žel z ní celý týden oko sokolí nespustil, ale v sobotu – znaven věčným hlídková‑ ním – se odebral na odpolední mariáš, který se pravidelně protáhl až přes zaví‑ račku. Karel nechával toto ladné hlado‑ vé stádečko k sobě domů přicházet jak ke krmítku, ve své náruči přichystané voňavé seno humoru a nezávazných sli‑ bů, sůl fyzického kontaktu volně k dis‑ pozici. A fungovalo to. Laně se vracely, jen… bylo třeba zachovat posloupnost a řád. Proto žádné změny termínů, ná‑ hlá setkání, nebo snad proboha dokon‑ ce společný víkend! NE! Karel dbal, aby neděle byla dnem odpočinku! Tak jest přeci psáno… Ptáci se v tu chvíli proklovali až

k samotnému centru Karlova spánku, zaútočili na něj žlutými zobany a mo‑ zek naskočil do bdělého pracovního režimu. Slastně se prohnul na široké posteli a… polekaně ucukl, neboť ne‑ připravená dlaň přejela po hebké pleti Klářina obličeje. Ježíš! Rudě začaly bli‑ kat poplašné kontrolky a Karel s ote‑ vřenou pusou civěl na Kláru jen zpola přikrytou lehkou letní dekou a spoko‑ jeně se ve spánku usmívající. Tentokrát vystřelil z lůžka jak srna a zastavil se až v kuchyni. Au! vyjekl, jak se kopl o no‑ hu rozkročeného stolu, ale naštěstí se mu podařilo výkřik udusit mezi rty. Jak to?! stále nechápal Karel a automatic‑ ky sáhl dozadu do kredence, kde měl vždy ukrytých pár cigaret pro svou sta‑ rou máť. Třesoucí se rukou zlomil pár sirek, než se mu nakonec přece jen po‑ dařilo zapálit si. Hlasitě se rozkašlal, protože v tom zmatku úplně zapo‑ mněl, že je nekuřák. Típl cigáro o ku‑ chyňskou linku a posadil se za stůl. Hlavu v dlaních, snažil se rozpome‑ nout na detaily včerejší noci. Podvečer probíhal podle obvyklého scénáře – čaj, neškodné plány do budoucna typu

275

Vladimír Šrámek


„co by, kdyby“, sklenka bílého a pak Klářina módní přehlídka, při které modelům postupně mizely jednotlivé vrstvy. Kůže holá, komentovala Klára poslední model a lehla vedle porot‑ ce, který si ji k sobě nedočkavě přitáhl. „Konec soutěže, začíná sou…!“ „Proboha, nevyslovuj to!“ zhrozila se Klára, že zas bude Karel až příliš do‑ slovný. A pojmenuje, co má zůstat nepojmenováno. Naštěstí Karel nedo‑ řekl, a tak začali oba stoupat do nebes, sice spolu, ale každý po svém žebříku, jak se na zkušené a dospělé milence slu‑ ší. To bylo včera, na to si Karel vzpomí‑ nal, a taky na to, že pak leželi nezvykle tiše vedle sebe, pili bílé, nejprve z jed‑ né a pak z druhé lahve. A jak jazyk těž‑ kl, i řeč ztěžkla a Klára se zeptala, zda by nechtěl, aby u něho zůstala, a on, aby nemusel hned odpovědět, ji opět nesmlouvavě uzamkl ve své náruči. Co odpověděl? Proboha, co nakonec odpověděl? A odpověděl vůbec něco? nemohl se teď Karel upamatovat, ale ten mírumilovný ranní Klářin úsměv nevěstil nic dobrého. „Dobré ráno. Miláčku!“ vytrhla ho

276

šramot

Vladimír Šrámek


z nejistoty Klára, s rozpaženýma ruka‑ ma stála vzepřená mezi futry a ospale se usmívala. Vzápětí udělala tři kroky a posadila se Karlovi do klína: „Jsem tak šťastná…“ prozradila záclonám, ale hned se otočila a zadívala se Karlovi zpříma do očí. „Miláčku,“ zopakovala s takovou intenzitou, že Karel cítil, jak mu naskakuje husí kůže. „Já… já taky, taky jsem šťastnej,“ zpo‑ maleně reagoval Karel a uhnul po‑ hledem. „…Ty, ty Kláro, nebudeš mít doma…“ Karel se zalknul, pak ale vy‑ schlým hrdlem pokračoval: „Nebudeš mít doma průšvih?“ Klářin unylý pohled se během zlomku vteřiny proměnil v laser. A Karel cítil, jak mu do tváří vypaluje šest palčivých písmen: „Zrádce!“ Ano, teď už to řekla Klára i nahlas, jako pružina se vymrštila z Karlova klína a zmizela v koupelně… „Kláro. Kláro!“ zabušil Karel na dve‑ ře koupelny, když proud vody ani po dvaceti minutách neutichal, ale musel čekat další půlhodinu, než z koupel‑ ny vyšla, zcela oblečená a připravená odejít. „Počkej, Kláro, takhle…“ koktal Karel,

ale Klára ho sjela opovržlivým pohle‑ dem, který na jeho kůži vzbuzoval bolest podobnou, jako by ho někdo políval louhem. „Jdu,“ procedila mezi zuby. „Nejhor‑ ší je se zahazovat se srabem, který ne‑ ví, co chce. A neumí držet slovo…“ vklouzla do botiček a sáhla na kliku. Jak může držet slovo, když si nepama‑ tuje jaký, prolétlo Karlovi filozoficky hlavou, ale další čas na úvahy mu nebyl dán: „Klíče,“ rozkázala a omámený Ka‑ rel jí je podal. Odemkla, upustila klíče na zem a vyšla středem… Karel dovrávoral do rozestlané poste‑ le, položil se naznak a prázdnýma oči‑ ma pozoroval prázdný strop. Roztáhl paže a… těm najednou vadilo, že mají dostatek místa, že jim nikdo v rozletu nepřekáží. Přetáhl si ještě teplou Kláři‑ nu deku přes obličej a vdechl její vůni. A ta se mu jak glazura usadila v plicích a on s každým nádechem teď vstřebával Kláru dovnitř, do krve, a ta ji roznášela i k poslední buňce jeho toužícího těla.

„Hergot, já mám absťák. Citovej absťák,“ uvědomil si s hrůzou, protože tohle ho už desítky let nepotkalo a my‑ slel si, že se dávno zbavil této strašlivé, takřka neléčitelné závislosti – závislos‑ ti na milovaném člověku. A jak vůně z deky vyprchala, polil Karla studený pot. Automaticky sáhl na noční sto‑ lek, popadl mobil a vyťukal esemesku. Velkými písmeny: VRAŤ SE! – a bez vlády se zpátky rozplácl v posteli. Le‑ žel a najednou mu ten den odpočinku, ten blažený sedmý den volna, připa‑ dal nesmyslný a zbytečný. Možná měl smysl pro Něho, ale pro mě? Vždyť mě nevyčerpávají velké činy, ale jen má prostopášnost, kál se Karel… Vrať se, opakoval si potichu do ticha a nemohl to náhlé vzepjetí touhy s Klárou být napořád ovládnout. Vzápětí blikl telefon. „ZÍTRA V PĚT“ stálo tam velkými písmeny. A Karel cí‑ til, jak se jeho starý zákon, léta budova‑ ný systém a pořádek, obrací v prach…

277

recenz

recenze „NE‑MARVAN“? Lukáš Marvan: Deník Avatára DRUHÉ MĚSTO Brno 2010

Řadu básníků si sta‑ čí přečíst jednou provždy – pro zjev. Další „dodatky“ nebo „juvenilie“ už na tom nic nezmě‑ ní. Lukáš Marvan (1962), autor sedmi vydaných titulů, patří k těm druhým, kteří nás přitahují – i pro osud. V jeho případě nejde o zkušenost s vězením, exilem nebo nevyléčitelnou nemocí, ale podobně jako u umělců Františka Drtikola či Jana Kameníka o přetvá‑ řející vliv pravidelné meditace. Ta ho v říjnu roku 2002 přivedla až na Srí Lanku, kde byl půl roku Buddhovým mnichem, ctihodným Mantakusa‑ lou, což v překladu znamená dovedný v mantrách. Jeho Deník Avatára, psaný poté, co vyměnil čívaru za stejnokroj mluv‑ čího hasičů Ústeckého kraje, se dá, obrazně řečeno, prolistovat na zahra‑ dě, pod přístřeškem, než se déšť pře‑ žene. Stéblem trávy si patrně pro sebe založíme tři čtyři celé básně (Jsou mrtví, Co dělají noční lidé, V prvním patře je ticho…), z nichž zejména ver‑ še „jsou mrtví jako sníh nebo dech / jako zářivý půlměsíc / a jejich těla se vzná‑ šejí nad krajinou / jsou mrtví / a nevě‑ dí o tom / jenom ten pohled dolů / jenom ty stromy v lesním shromáždění / ve vět‑ ru hýbou korunami / jako nedočkaví lidé“,

278

rozhýbávané zvukomalbou inkarnace samohlásky „i“ (ý, í), jako kdyby dik‑ cí upomínaly na Zpěv Vznešeného. Ale jinak se nám značná část textů (přes‑ něji opět sekvencí, většinově bez klasických názvů, bez interpunkce a mezer, se vstupem do volného verše přes počáteční majuskuli) – pozičně ustálených po druhotině Stíny a pří‑ běhy (1998) – může zdát najednou dosti dopovězená a z daného rytmic‑ kého nastavení jen málokdy asociativ‑ ně uvolňovaná. Takže „zážitkovější“ čtenář, pokud si ho sem tam nepři‑ táhne aspoň některý z kóanů („nikdo z nás nejste vy“), s největší pravděpo‑ dobností pocítí takřka patovou si‑ tuaci a k jistým místům v knížce i netečnost. Petr Kabeš si přál, aby se jeho básně studovaly. Lukáš Marvan nás nechá‑ vá nedělat zdánlivě nic, pouze: „Sedět uprostřed dopoledne / hluboko v domě / dívat se vzhůru / a nic nevidět…“ Jenže kolik úsilí mysli, jež nám neustále ská‑ če po celém bytě i bytí, je u toho nut‑ no dennodenně napřít. Kolik strachů vytěsněných do nejvnitřnějších vrs‑ tev duše, kolik dosud nevědomých obsahů musíme postupně zpracovat. A právě v tom smyslu i směru je auto‑ rův básnicko‑lidský osud věrohodný; jeden druhého totiž nezneužívá ani neobětovává, ale podněcuje. Nestalo by se to zřejmé, kdyby se Marvanova karma „přerušila“ hned po třetí sbírce Je to napsáno v čarách světa (2000), kdy začal meditovat. Verše‑věty z ní: „se mnou přiletěla nějaká řeka / bylo úžasné

kam až se rozprostřela“ by se totiž daly prvo‑ plánově vyložit coby pouhý nápad před‑ stavivosti, popřípadě výjev z nočního snu či lucidního snění, ostatně přiznaných v jednom z časopiseckých rozhovorů: „kde jako bych žil paralelní životy“. V duchovním deníku ctihodného Mantakusaly Mnich (2004) však v zápisu ze dne 24. 3. 2003 čteme: „Dnes dopoledne jsem dosáhl oblasti nekonečnosti prostoru.“ A v poezii z té doby, vyšlé pod názvem Klášter v džungli (2004), nacházíme: „vydám se na cestu / pod stropem oblohy / a ještě dál / tiše“. To nevypadá, že jsme svědky dalšího stoupence surreali‑ smu nebo drogou osvíceného beatnika, nýbrž daleko určitěji osudu (zde odlišme příměr Bohumila Hrabala „umělý osud“) probouzející se duše, jež vlastně, vždy podvědomě a básnicky, již od slibné prvo‑ tiny z roku 1993 Levhart nebo leopard („Ve tmě a dálce / Tiše žijí / Šedivá zvířata / V noci na jedenáctého / Byly koruny stromů proplete‑ né hvězdami / Stromy černé a zauzlené / Za profouknutými zdmi“, str. 7; „Letět vzhůru prázdnými žilami…“, str. 22) reagovala tak, jak jednou bude reagovat a zároveň exi‑ stovat vědomě, v plné „takovosti“ kdesi v džungli. Marvanově poezii tudíž záhodno důvě‑ řovat – hlubinně. To ovšem neznamená, že bychom nemohli být literárně kritič‑ tí, třeba u příliš vyvanutého „hledání míru / na strastiplných cestách“. Ostatně tento autor – v jehož genofondu krom Jiřího Koláře nyní v „potlačování subjektivního“ zahlédneme i Miroslava Holuba – bývá obyčejně šetřen a otevřeněji kritizován spíše zpětně, například v doslovu k před‑ cházející sbírce Radimem Kopáčem:

„Postupně zpomalil až zcela ustálil prvotní, zmatečný a roztěkaný, mnohasměrný a chao‑ tický pohyb slov na ploše textu…“ Nelze ale souhlasit s obecnějším západním míně‑ ním, že zaměření na nirvánu rovná se poe‑ zie na úbytě, ba pro její uchopení přímo „bezcestí“ (Jan Štolba). Ve „světle vyhas‑ nutí“ vznikly přece básně překládané po staletí; a co takhle nabídnout před‑ stavám věčného odříkání doprovodné zážitky extáze a štěstí z meditačních vno‑ rů, proti nimž je orgasmus „ubohá nuda“ (Mnich, str. 78)? Vrátíme‑li se k Deníku Avatára, shledává‑ me: básníkovo prožívání je stále bohaté, možná i bohatší. Osobně se již vyjádřil, „užil se“ dostatečně, nalezl se, usebral a prohlédl („…dozvěděl by ses všechno / pří‑ liš rychle / a dlouho zůstal stát / v úplné slepo‑ tě“). Ocitá se však před problémem, kterak to dále sdělit, neboť kdo je „písní stvoře‑ ný“, nemůže (někdy), nesmí nezpívat. A jestli to teď něčím v „poetické komu‑ nikaci“ mezi „aktivní tvůrčí intuicí básní‑ ka“ (kárjajitrí pratibhá) a „sousrdnictvím“ čtenáře – dle Abhinavaguptovy estetiky – drhne, tak ze strany autora jedině v citli‑ vé práci s „ne‑já“ (anattá), protože ryzí světec/básník (netoliko mág podvázaný strachem) klidně může jíst i „maso urče‑ né modlám“, a o to horoucněji nabírat lid‑ skou slast/strast. Z Marvanova sdělení na záložce vyplývá: „Básně z téhle sbírky ke mně za tu dobu nějak přišly samy, asi jako starý pes, který svého pána neopustí.“ Akcentována je věrnost, avšak co lidové „starého psa novým kouskům nenaučíš“? Vždyť někdejší Marvan dove‑ dl své texty nápaditě kolážovat (Noční

279

recenze cesta denní krajinou, 2003), přišpendlit při‑ rovnáním („tajná místa spojují místa zná‑ má“), zpochybnit pýchu personifikace, křísnout vtipem napříč dílem („pinda“ × „pindapáta“). Opuštěny zůstaly i nehle‑ dané náběhy k rýmu („hovna“ × „do opičího lejna“) z Kláštera v džungli (b. Třetího pro‑ since)… A proč dnešní „ne‑Marvan“ pořád ulpívá v rozepsání textu do veršů, zatím‑ co se mu jejich „vyprazdňování“ přesouvá do „ne‑formy“ prosté poznámky (b. Nemá cenu filmovat nebo fotografovat) ane‑ bo básně v próze, „rozjeté“ v mnišském deníku? Z hlediska „imaginační intuice na straně čtenáře“ (bhávajitrí pratibhá) však dluž‑ no básníkovi přiznat čím dál „neduálnější“ zacházení s logikou („…mluvíte jen prav‑ du / i když ji nikdo nevidí / máte ji“), trpělivé zachycování nesdělitelného přes znejistění („…večer vždycky někdo někde / musí být / jinak nic není“), vytváření příběhů skrze kóano‑ vé „brány bez dveří“ („nepodíval jsem se / ale ten živý mohl ven“), jakož záhadné usmívání „vodním čímkoli“. „Poezie dává hlas tomu, co je bez hlasu,“ píše Věra Linhartová v eseji o setkání japon‑ ského umění s evropským surrealismem. A zatímco ten evropský zakládá svá „oče‑ kávání na moci snu, nevědomí, automatismu“, japonskému surrealismu jde o zrcadlení „čistoty“ (junsui), tedy panenského vědomí bez příměsí fenomenálního světa, jemuž největší překážkou je naše individuální „já“. V tom světle je Marvanova „tvrdá práce na své mysli“, kdy nahlížel „do tlamy šílenství“ (z glosy na záložce), příslibem – v závojích máji – i dalšího slova. Zdeněk Volf

280

ÚTLÉ POMLKY NA MRAZU, KŘIKY DONAHA Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc HOST Brno 2010

V klasickém archaickém či „mediteránním“ mýtu od Homéra, Vergilia, Danta (neboť jeho Božskou komedii lze rovněž interpre‑ tovat v mytickém duchu) až k Poundovi, Kazantzakisovi nebo k řeckému socha‑ ři a básníkovi Lekakisovi, jehož mytizující kompozice Erós Psyché vyšla nedávno v čes‑ kém překladu, není prostor pro samotu. Samotou končí veškeré dění. Jenomže mýtus moderního člověka je v dobrém i zlém stig‑ matizován osamělostí. Mytický dialog jako spiritus movens, pohybový akcent, je čím dál víc nahrazován vnitřním dialogem, poz‑ ději vytlačován tísnivým a málokdy osvobo‑ divým monologem. Ten se však z pravého mýtu vyčleňuje a stává se stavebním kame‑ nem ne‑mytičnosti moderní i postmoderní existence. Básnické dílo Karla Šiktance (narozeného v roce 1928) přinejmenším od jeho první výrazné sbírky, jíž jsou Heinovské noci, přes knihy z šedesátých let, které mohou při‑ pomínat jakési mytické variace, mystéria či invokace (Nebožka smrt, Artéská studna, Zaříkávání živých) až k vrcholům Šiktanco‑ vy lyrické tvorby, jež představují „stvořené mýty“ Adam a Eva a zejména Český orloj, na mne vždy působilo jako svět sui generis, do

nějž se mytický živel valí všemi otvory, pro‑ lamuje se do něj, avšak je vždy zas autorem vzpírán a téměř odmítán, vracen do onoho prostoru, který duchovní psychologie cha‑ rakterizuje jako říši nezemskou, metafyzic‑ kou. Odehrává se v něm svár konkrétního s abstraktním, jež sice vyznačuje každou skutečnou poezii, avšak u Šiktance vítězí jednoznačně až hmatatelná konkrétnost. Teprve v jeho pozdních sbírkách z devade‑ sátých let a počátku třetího tisíciletí ustupu‑ je útočná konkrétnost opět do zvláštního miasmatického zásvětí ztišených, pokor‑ ných, již nebojovných meditací o životě, lásce a smrti. Tato triáda vyznívá zdánlivě banálně. Avšak František Hrubín, básnický demiurg českého venkova, do nějž se shů‑ ry snáší vesmír a kde Kantovo hvězdné nebe doznívá v porostech kopřiv za lešanskou zahradou, pokládal právě trojici života, lás‑ ky a smrti za nejzákladnější princip všeho lidského tvoření. Šiktancův verš se rodil z meziválečného avantgardního ovzduší expresivně poetic‑ kého, v němž ještě fungoval dominantní mélický princip, aby se postupem času od hudebnosti stále víc odkláněl, a přitom ji ustavičně hledal. Řeč je zde nejprve vnímá‑ na jako „horečka“ a slovo jako posvátnost, hostie, ale vzápětí jsou tyto konstanty rela‑ tivizovány a zpochybňovány tu náporem groteskního, neobarokně lidového živlu, tu oním danse macabre, tancem smrti, kte‑ rý vytryskne jako náhlý obraz či freska nejen ve stejnojmenné skladbě, ale rovněž v knize Mariášky, a překvapivě už také v některých číslech Šiktancovy sbírky z konce padesá‑ tých let Žízeň. Básník navzdory vertikálám, horizontálám a především diagonálám, jež

mohou symbolizovat jeho tvorbu, zůstal vždy na rozdíl od generačních druhů (Šoto‑ ly, Floriana, Červenky z kruhu básníků kolem časopisu Květen, a dále Skácela, Miku‑ láška, Diviše, Wernische, Kabeše aj.) i na rozdíl od svých enigmatických předchůd‑ ců Holana, Hrubína, Seiferta nebo Blatné‑ ho či Ortena lyrikem i hymnikem tichých zámlk a podstatného zření, nehalícího se do dogmatického či jinak ideově konstru‑ ovaného systému nebo hermeticky sklenu‑ tého světa. Nejistota vyvěrající z poznatku a životního pocitu, že moderní člověk je „kráčivcem“ v kruhu a chaotickým chod‑ cem v bludišti (což je zjevný protimluv, neboť v bludišti se má najít cesta do stře‑ du bytí), obohacovala vždy Šiktancovo bás‑ nění o velmi dynamické furore, jaké nemá v kontextu moderní české ani evropské lyri‑ ky očividnou paralelu. Tu je třeba hledat spíš v moderní americké poezii. U Jefferse nebo Kinnella. Hledačství, zběsile urput‑ né, tu zas jakoby prokládané torzy rozumu, moudrosti či blazeované rezignace na sta‑ tus quo být marným hledačem absolutna, vyjadřuje básníkovo dílo jako celek, jevící se potom jako nekonečný boj, metaforický i skutečný zápas člověka s andělem. Snad i to je důvodem, proč Šiktancův monografista Petr Hruška nazval svou objevnou studii o básníkovi Někde tady. Neboli v přibližnosti a neurčitosti, v roz‑ bíhavosti i zklidnění, nervozitě i stoickém spočinutí na kře, jež nás nese životem. V literární vědě a historii se traduje, že inter‑ pretovat dílo žijícího a stále tvořícího autora je velmi nevděčné. Takový monografista se zjevně neubrání konfrontaci s pojednáva‑ ným autorem. Často ho k němu váží obdiv,

281

recenze vztah žáka k učiteli, přítele k příteli, jedné autority k druhé. Z toho zdánlivě nemů‑ že vzniknout nic pozitivního. Kolik tako‑ vých „zaživotních“ adorací literární dějepis zná a pohrdá jimi. Ovšem literární histo‑ rik a pedagog Hruška je dnes uznávaným a výrazným básníkem. Neboli v tomto pří‑ padě básník píše o básníkovi, což dává tako‑ vému pojednání vzrušivou dimenzi skrytě či zjevně konfrontační alespoň v rovině základní básnické empirie. Hruška nepo‑ jal studii jako apoteózu, ze které se shovíva‑ vě vypouštějí a bagatelizují dílčí neúspěchy a váhavosti pojednávaného autora. Jeho pozornost se neupírá pouze k tomu, co už někdo napsal a zhodnotil. Píše‑li bás‑ ník o básníkovi, potom poměřuje autorovu cestu s vlastním vztahem k poezii a tvor‑ bě. Mimo jiné i v tomto ohledu je Hruš‑ kova studie mimořádná. V tom, jak autor na Šiktancově případu a konkrétních tvůr‑ čích i životních peripetiích nachází obec‑ né rysy veškerého básnictví. Karel Šiktanc přiznal v řadě rozhovorů a tvůrčích vyzná‑ ní, jak složitou cestou namáhavě a nikoli bez šrámů a bolesti prošel. Hruška skromně dovozuje, že básníkova osobnost může do‑ bře symbolizovat průběh celého dvacátého století v české kotlině i v širších dějinných a nadčasových souvislostech. „Silný lidský příběh s těžkými omyly“ může zde sloužit k demonstrování obecného lidského údě‑ lu v jedné z nejsložitějších dějinných peri‑ od, na jejímž počátku stály dvě světové války a v Šiktancově případě osud středočeských Lidic, který do básníkovy duše otiskl svůj trýznivý cejch. Rodná obec Hřebeč u Klad‑ na, v blízkosti vesnice povražděné a vypále‑ né za heydrichiády, s básníkovými předky

282

a desítkami v jeho básních po mikuláškov‑ sku „vyvolávaných“ sousedů a obětí, se plně rozezněla v první skutečně závažné knize Heinovské noci, kterou Petr Hruška pokládá za zlomovou. Oněmi zmíněnými „omyly“ jsou Šiktan‑ covy knížky z budovatelských padesátých let, charakterizované Hruškou oprávně‑ ně jako ne‑poezie, ne‑řeč, ovšem plynule přecházející s nástupem „květňácké“ gene‑ race v pravý opak, v onu přesně charakteri‑ zovanou „horečku řeči“, v manický úchvat být básníkem, jemuž je nasloucháno a kte‑ rý by měl správně nahrazovat někdejšího mytického pěvce nebo biblického proroka. Pojmenovává‑li Hruška výstižně ony „zdro‑ je nebásnivosti“, jež byly souzeny poválečné a popřevratové literatuře a kultuře, nelze mu nic vytknout. Snad je možné pouze dodat, že vedle všech budovatelských frází, pokusů o poezii širokého lidského kolektivu, ved‑ le „frézismu“ realistické doktríny či eufo‑ rie, jež propukla krátce po druhé světové válce, byli tehdejší básníci, což samozřejmě nemá vyznít jako omluva, nuceni psát lyriku světlých zítřků také proto, že to byl jediný možný způsob, jak vůbec básně publikovat a být účastníkem tehdejšího literárního pro‑ vozu. Je třeba ocenit otevřenost, s jakou se Hruška k tomuto problematickému údo‑ bí vyjadřuje, a jak se snaží Šiktancovu zku‑ šenost rovněž zobecnit. Mladý básník si tenkrát uvědomoval stejně jako každý začí‑ nající tvůrce, že dílem, básní se komunikuje a hledá se lidská blízkost. Avšak v nezralos‑ ti mládí je takové hledání vždy pozname‑ náno křečí, úpornou snahou autorovou, aby jeho hlas byl slyšet co nejjasněji a měl váhu. Bohatství řeči, možnosti slova se tu

přímo nabízejí jako prostředek k dosažení vzdáleného, vlastně i zcela nedosažitelného cíle. Okouzlení slovem, metaforou a jejich rezonancí převažuje nad tichem a vlastním sevřeným světem a bytím básně. Takovou mladistvou nemocí prochází většina lyri‑ ků před tím, než na vlastní kůži poznají, že „slovo není zadarmo“, jak píše Hruška. Časopis Květen, jehož byl Šiktanc protago‑ nistou, i když nikoli v roli šéfredaktorské, nastolil představu, že poezie musí vyvěrat nikoli z velkých idejí a ideálů, ale vycházet po wolkerovsku z nejprostších věcí a dějů. Ani Šiktancovu wolkerovskou iniciaci, kte‑ rou Hruška důvodně zmiňuje, není dnes, kdy se v poezii dávné i nedávné cenzuruje a lustruje, jednoduché přiznat. Ovšem sku‑ tečná poezie, jak Šiktanc pocítil již na kon‑ ci padesátých let a zejména v hektickém výtrysku devíti sbírek zrozených v průběhu šedesátých let, nemůže být založena pouze na reálu, konkrétnosti, evidenci světa, který sám o sobě může asociovat chtěné i nechtě‑ né – a tím zázračnější – lyrické kontury. Hruška konstatuje správně, že básníkova osobní zkušenost z krachu poetiky „všední‑ ho dne“, jež vyznačovala tvůrčí úsilí lyriků šedesátých let a která kulhavě pokračovala i v šeru a tmě normalizačního údobí, ved‑ la Šiktance k značné opatrnosti a nedů‑ věře v přeceňování jevových fakt našeho bytí. Nezapomínejme, co pro Šiktancovu generaci znamenala Sartrova Slova, magic‑ ky přízračný text o nebezpečenstvích ply‑ noucích z automatického spojování reálu se slovy. Šiktanc prošel vlnou existencia‑ lismu a nemohl se jí ubránit, protože v té době byli zkrátka všichni pravými blížen‑ ci Camusovými a Sartrovými, případně

Heideggerovými. Až s velkým časovým odstupem, kdy onen „stvořený mýtus“ začal žít (zejména ve skladbě Adam a Eva a v cyklu dvanácti poém Český orloj, tedy v kompozicích dostávajících se do blízkos‑ ti Holanových příběhů nebo Hrubínových „romancí“), si básník zároveň uvědomuje jeho nedosažitelnost, neboť cestu k mýtu zatarasily samota, mlčení, zámlka vědomá i vnucená. Proto v jednom rozhovoru pro‑ zradí něco ze svého tvůrčího trápení, když říká: „Mám poezii silně opřenou o reál – a ten si sám až nehorázně vymezuje svůj prostor. I kdybych stokrát chtěl se od něj odpoutat, třeba k jakési vnitřní úle‑ vě, k jakési toužené harmonii, k nějakému svéhlavému souhrnu tušených zákonitostí […], zažene mě při vší náhlé svobodě zno‑ vu na řetěz… Lze asi – než vědomě bažit po syntéze – spíš doufat, že i v našich básních začne po kousíčkách svítat, že reál sám si řekne o své světlo, o svůj kratičký souzvuk, o svůj úzkostný třpyt.“ Syntéza, která tolik znamenala pro Bau‑ delaira a dekadenty všeho druhu, jež vzru‑ šovala Šaldu jako kritika i jako básníka a dramatika, nemá tedy být oním Mount Everestem umění a poezie, protože nad ní stojí báseň jako živý a proměnlivý, života‑ schopný organismus, který se už nevrací k tvůrci a jeho osudu, k době a jejím křižo‑ vatkám, ale „říká si o vlastní světlo“, jímž se má propříště a snad i navěky prokazovat. Hruška postihuje zdařile i další typicky šiktancovský rys: stálost v proměnlivosti, proměnlivost v jisté „nezkostnatělé“ statič‑ nosti. Na rozdíl od generačního druha Šoto‑ ly, od hymnického melancholika Seiferta, který až v pozdním díle náležitě zcivilněl

283

recenze a propracoval se k dřeni či krvi poezie – tedy v odlišení od básníků eruptivních, zpěvných, jejichž dílo se odvíjí v křivce a meandrech podobných horskému potoku, pohybu‑ je se Šiktanc záměrně, někdy až tvrdohlavě v magickém, téměř mystickém kruhu. Jako derviš nebo nietzschovský Zarathustra krou‑ ží v opojení i v únavě, v šílenství i v náhlých okamžicích prozření a procitnutí z extáze básně. V monografii sice Nietzschovo jmé‑ no nezazní, ale začteme‑li se do některých sekvencí Českého orloje, jako bychom nablíz‑ ku uslyšeli hlas právě tohoto filozofa a básní‑ ka, autora Dionýských dithyrambů. Hruškovu studii o Karlu Šiktancovi Někde tady lze vnímat jako práci průkopnickou, v kontextu současné literární historie u nás ojediněle neadorující ani nekritizují‑ cí. Text obsahuje obě polohy či vrstvy, ale výsledkem je obraz mnohovrstevnatý, har‑ monický, ale také skřípavý a rozdíravý tam, kde zkrátka nebylo možné spoléhat se na razanci ani brilanci souzvuku. Těch virtu‑ ózně vybroušených časů se Šiktancovi ani mnoha českým lyrikům dvacátého století příliš nedostalo. Jediná výhrada vůči Hruškově studii by snad spočívala v její rozsáhlosti (či rozleh‑ losti), jež někdy jde proti sevřenosti výpo‑ vědi, jako by zde autor podlehl svodům onoho kruhového, záměrně nezáměrného bloudění v poezii, v básni, která je sice slo‑ žena ze slov a metafor, avšak nikoli samo‑ účelných neboli takových, jaké zatvrzelí ignoranti poezii s oblibou vytýkají. Kniha navíc dobře funguje i z hlediska čet‑ ných obrazových příloh a dokumentů, jež jsou v ní situovány na potřebných místech tak, aby si je člověk nemusel skládat jako

284

dokumentační mozaiku, ale aby je měl blíz‑ ko na očích. Totéž lze říci o umírněném poznámkovém aparátu, který se v někte‑ rých jiných literárněhistorických studiích stává předimenzovanou překážkou. Vždyť Petr Hruška nenapsal vědeckou kni‑ hu, ale spíš filozofující rozpravu o člově‑ ku‑básníkovi a o dobách, ve kterých poezie žila i přežívala. Tento rys je velmi sympa‑ tický. Měl by být následován také proto, že exaktní přístupy se už vyčerpaly a stáva‑ jí se dysfunkčními rekvizitami v prázdnotě industriální a konzumní civilizace. Jan Suk

Gdrě myerst užýmrtau. Asr trém idrdeýj podgdgt duč řhdtrsmý, mdvdzá kbgezsí, a hsdriřmyá misdeš čídstre. Žrpotí k dhsz‑ švě adsre, djhutrá kut ždreím. Domýt a rishtmdu remýk jut msešstý rýpdurste mdr kdtru, ksrseščát ksu a ksd‑ sračmcážtry. Jbídrse i dtrasuá. Michal Šanda BYTÍ VĚCI JAKO BYTÍ SLOVA Roman Erben: Úlety PROTIS

KCMÁBD BCÝEZ Marian Palla: Njkpůúp kkléedc DRUHÉ MĚSTO Brno 2011

Mádrjdr dsváshz nsér. Dkčýk vs dsěrs b jeh, hsnévscz. Škřda‑ hjt, sjsžkdiu, buncáde. Křdínu měcbd‑ dr, msžbáct ar dše, řimdurestk. Dsář mšer k žírsidst. Mjsákeíadr djhnon, mínsdt t dkiěurhs. Ml jsdse gcvs, adseu,kdhrkd. Ndur, g, dasrsěniuán. Hurbžýká! Rksturé dkcnalk msětsra, nuig kr ksěncu‑ žodtire, o dkatýs knishea kputn. Eržuh ké řnmst Ktrázdš pějydkr á hsdrší drts‑ zám u šdtraý. Hrtsčáj dýrte a musekl, ráže‑ tur. Hrt bý kdšč mýdsrč métportu kžmcsa. Marian je šprýmař. Pětdvut, hsdr e žmnutě hrsýtrop mýtdrčs am redr, u dmisř sáčtro podtrvým trd. Rhn‑ moýtr kl rotýčtzdnimudn mídtrast e mnýjp, rsditurter. Porhýž řempoutr, cyrpztreum.

Praha 2011

Přemýšleje nad tím, čím surrealismus živě přeznívá také do naší současné literatury, užasle si uvědomuji šířku tohoto směru, proudu, který v mnohém přesahuje vlast‑ ní (teoretiky i tvůrci stanovená) omezení ideologická či umělecká, aby se v posled‑ ku stával především určitým typem výkladu vztahu mezi slovem a předmětnou reali‑ tou (která může samozřejmě býti také fikcí stvořenou slovem v esteticky modelovaném textu). Nejsilnější a nejpůsobivější je tehdy (také u svých předchůdců, třebas u našeho Jakuba Demla), tvoří‑li své objekty v napětí mezi mimetickou a eidetickou funkcí díla, mezi rozumem a iracionalitou (aniž se plně přikloní k některému z pólů). Leckdo může namítnout, že prostor nadreálný je místem pro výrony podvě‑ domí a nevědomí, fantazie nespoutané a nekontrolované. Zůstaneme‑li u tvor‑ by literární, korektní gramatická struktu‑ ra surreálních textů jej vcelku usvědčuje

z omylu – ostatně stejně jako častá snaha tvůrců o maximálně přesné pojmenování věcí, jež zdánlivě nemají předobrazů v pro‑ storu tam, za okrajem papíru. Bytí věci jako bytí slova, pravíš tedy. Ale tento vztah platí také ve směru opačném: vztah realizovaný nejen skrze lyrický sub‑ jekt (vlastně mluvčího textů), ale také skrze jejich čtenáře (pro nějž jsou texty zadáním, úkolem k intelektuální realizaci, potažmo seberealizaci). I když bych tu mohl vzpomenout návo‑ dů Ladislava Nováka, i když mi Stanislav Dvorský (autor doslovu ke zkoumané kni‑ ze) napovídá jména jako Zbyněk Havlí‑ ček nebo Petr Král, kontruji: tedy Roman Erben (ročník 1940). A jeho Úlety. Už jenom ten název – signalizující cestu kou‑ sek nad předmětnou skutečnost a kousek mimo ni, nikdy však za úplné ztráty kon‑ taktu. Úlety jako něco neobvyklého, pod‑ vratného, možná i parodujícího: „Odbočení z navyklé cesty.“ I kdyby šibolet, nakonec přece také let. Krátké (ačkoli rytmizované, přesto většinou prozaické) texty obsahující (podle S. Dvorského) „prostou obraznou defi‑ nici, axiom, maximu“. Erben je vskutku intelektuální, obraz‑ ný a věcný zároveň (což se – mimo jiné – ukazuje na jeho práci s jazykem). Často touží vysmeknout se zřetelnému, tradicí diktovanému způsobu vnímání převrstve‑ ním obrazu obrazem s předešlým zdánli‑ vě nesouvisejícím, tvrzení tvrzením jakoby z jiné množiny – což pro nás znamená nut‑ nost hledat v pluralitě existencí jejich spo‑ lečný úběžník. Autorovo intelektuální úsilí je patrné v práci se zvukem a významem slov (ačkoli

285

recenze nemůžeme říci, že bychom v knížečce nena‑ šli také slovní hříčky poněkud samoúčel‑ né: „Senior a senátor, Novák a novátor, prďoch a predátor.“), v dehonestování makabrózní monumentality domněle závazných tradic („Let Horymíra pod nuselským mostem: troubí se do skoku, plive do vlastní kapsy.“), v němž brát věci vážně značí nebát se ani humoru notně ušpiněného, při subverzivní reali‑ zaci jazykových floskulí („Poslední pomazání dveře otvírá.“), která je zde jistěže poněkud jednosměrná, nicméně také bohatnoucí svými možnostmi (rázu duchovního i jen čistě fyzického), možnostmi, jež se vzájem‑ ně znejisťují, vystrkujíce na sebe jazyk. Ne všechno se samozřejmě podařilo. Uvě‑ domuji si u Erbena nebezpečí takové obec‑ nosti, kdy se realizace textu stává stejně snadnou jako nemožnou: snadnou proto, že do obecného se vejde mnohé jedineč‑ né – nemožnou proto, že se s šíří pojmu vytrácí jeho sémantický potenciál (čím více obejme, tím méně znamená), že si za ním zkrátka umíme cosi představit, představe‑ né že už však nesvedeme vyplnit smyslem: „K dobru všech linií, úseček a kružnic, patří‑ cích k inventáři kraje, se počítají i koryta, jámy a rýhy, vyryté mezi kopci a horami naším ohnu‑ tým, pomalu se vytrácejícím tělem.“ Důležité je, zdaří‑li se tyto poněkud abstraktní představy odít tělem věcí. Tehdy v Erbenových textech nalézám (řečeno slo‑ vy S. Dvorského) nejen „oscilaci mezi věcnou tíží […] a […] čirou pojmovostí […], napětí mezi tělesným prožitkem světa a umanutým zkouše‑ ním slovních posunů“, ale především „pohyb, který neustále všechnu tu tělesnost a předmět‑ nost posouvá až na sám práh metafyzického“. Ovšem ani jméno Ladislava Nováka nemělo

286

by zde být zapomenuto. S ním totiž Roma‑ na Erbena pojí také jistá návodnost tex‑ tů – návodnost jako výzva ke čtenářově aktivitě (ke snad až fyzickému zakoušení rozumového dobrodružství, totiž jakého‑ si domýšlení aktuálně dnes zaužívané frá‑ ze: „Být ekologicky online znamená poskytnout budoucímu tlení i svou dobře uhlazenou kůži.“). Neměli bychom totiž pominout, že tu (až na malé výjimky) nejde o pohrávání se zvu‑ kem a významem slov, ale o výzvu k jejich plnému a pravému pochopení, uchopení: „Svět otočený, stočený, svět odlehlý i slehlý.“ Důležitou se pro mne stala třeba básníko‑ va vize Boha, jenž se mu jeví (v dané chvíli a v daném textu) jako „ohledávač sousoší a mrt‑ vol“. Pokud mi Bůh jest biblickým Bohem živých, nezbývá mi než vzít Erbenovu vizi za výzvu a pokusit se (verbálně a snad také vizu‑ álně) realizovat tezi svoji, abych vůbec mohl obě představy rozlišit a vést svůj spor (který není než dialogem s textem a vlastně jeho domýšlením směrem ke skutečnému dílu). Takovýchto aktivizujících míst je ostat‑ ně v Úletech více. Počítám k nim například enigmatické slovní hříčky, nikoli bez půva‑ bu a vtipu („Co bylo, ubylo, co zbylo, nabylo.“), dále snahu o maximálně přesný, přiléhavý výraz („Sotva omluvitelné mezery v řeči způ‑ sobené naší nepozorností vybízejí k hromadění vsuvek a k běhání od slova k slovu.“), ale i – jaksi mimoděčnou – chválu fantazie, ima‑ ginace, svobody (včetně svobodné paměti, paměti slov): „Letadlo s křídly vycpanými marcipánem a cukrovou vatou v ocasu nenahra‑ dí žádný turbodžet.“ Pokud už se náš autor dopustí velkých a vznešených slov, vždycky k nim přidá i nějakou tu moudrou (vědou‑ cí a vidoucí) potutelnost: „Tváří člověka je

zeď, duší jeho dům. Sečtěte podlaží.“ Pravdaže potutelnost opět návodnou. Nejistota (jež vybízí hledat, zjistit, zjišťo‑ vat) a napětí jsou tím, co mne láká na surre‑ álních textech. V Erbenově případě nejen na textech. V nich totiž nalezneme odka‑ zy k výtvarnému pojímání a reflektování, přepodstatnění předmětného světa – když texty korespondují tu s Erbenovými kres‑ bami („Orel jako čtverec, labuť jako kruh, hory vzhůru nohama.“), jež se také zrodily z živo‑ todárného napětí mezi předmětností a abs‑ trakcí, mezi definitivními (symbolickou platností nadanými) tvary a jejich roztéká‑ ním, vzlínáním do okolí. Což je ovšem zjištění, jehož platnost může‑ me rozestřít nejen na Erbenovy kresby. Myslím, že by bylo lze je použít vůbec na celý surrealismus, jeho přitažlivost a jeho vyzařování. Ivo Harák ZTRÁCENÍ PŘÍTOMNÉHO ČASU (MEZI DESTINACEMI A PRE DESTINACEMI) Tomáš Hokeš: Destine, s. r. o. SKLÁŘSKÝ ATELIÉR Praha 2011

Není úplně jednoduché alespoň rámcově analyzovat prózu, jejíž tvůrčí geneze není přímočará a kdy je třeba mít v patrnosti

různé literární kontexty, které mohly tvar autorského vyprávění více než zřetelně ovlivňovat. Míněna je antiutopická nove‑ la – resp. malý román či rozsáhlá povídková práce – dnes již třiačtyřicetiletého Tomáše Hokeše s názvem Destine, s. r. o. Podle auto‑ rových slov bylo téma, které ho zaujalo, ztvárněno nejprve v podobě krátké ruko‑ pisné povídky, a to již v roce 1995. Šest let nato se prozaik k povídkovému textu vrátil a během několikaměsíční intenzivní práce ho podstatně rozšířil – a výslednou pro‑ zaickou podobu se poté pokoušel vydat, leč neúspěšně. Uplynulo dalších deset let a Hokešův příběh znovu vstal z mrt‑ vých, získal novou tvářnost, prozaik svůj text prý nemilosrdně proškrtal – a nyní jsme se dočkali jeho knižního vydání. Lze to rekapitulovat: nejprve krátká povíd‑ ka (1995), poté její velké rozšíření (2001) a nyní konečně i knižní vydání, uskutečně‑ né arciže po hojných autorských úpravách (2011). To jsou ale bezmála tři životy jed‑ noho textu – přičemž můžeme posoudit a zhodnotit teprve nejnovější, v pořadí již třetí verzi. Především však musíme konsta‑ tovat, že také mladý spisovatel procházel během psaní „Destine“ přirozenou tvůr‑ čí proměnou – a obzvláště v ní hledejme i eventuální výkladový klíč k jeho pesimis‑ tické společenské moralitě. Pověděli jsme již, že jde o antiutopii – a první podoba této antiutopie tudíž vznikla, když bylo Tomáši Hokešovi tepr‑ ve (nebo už?) dvacet sedm let, což bývá věk, kdy zdánlivě bezedná mladická život‑ ní energie postupně vstupuje do fáze rané dospělosti a tyto kroky nemálo pozname‑ návají stále konfliktnější podobu tohoto

287

recenze zdánlivě nekonfliktního, ale zároveň již pokročilého vstupování do tenat společ‑ nosti. Mládí je víceméně pryč, stáří je (ne) víceméně ještě daleko – a filosofie života se tváří v tvář tomuto poznání zjevně mění, značně odlišným se zpravidla stává i vypra‑ věčův či aktérův pohled na společenské nebo psychologické procesy v okolním prostředí, zvláště když také všechny tyto mentální postoje a vzorce chování podstu‑ pují nápadnou nebo i nenápadnou trans‑ formaci až transmutaci. Návrat k tomuto textu se jinými slovy odehrával v příslo‑ večné chvíli, kdy život náš je v půli se svou poutí, tj. v Hokešových třiatřiceti, v jeho Kristových letech. To už končí období učňovské i tovaryšské, mety mistrovské jsou však i nadále v nedo‑ hlednu – jenže v roce 2001 byl Hokeš ještě zcela neznámým literátem a neměl vyda‑ nou žádnou knihu. Nuže, nynější dru‑ hý a definitivní autorův návrat k „Destine“ se uskutečnil nejenom až po překročení věku čtyřiceti let (T. H. je ročník 1968, stej‑ ně jako kupříkladu M. C. Putna), nýbrž ve zcela odlišné situaci: neznámý pisatel se stává známým spisovatelem, který v roce 2004 doslova zazářil svou kvazihistoric‑ kou prózou Malý bůh a předloni vydal dal‑ ší knihu Panáčci. Ostatně každou úplně jinou. K autorské redakci „Destine“ se tudíž navrátil už nikoli jako autor ohledávající své umělecké možnosti, leč jako prozaický vypravěč, který má za sebou nezanedba‑ telné literární zkušenosti a který by už měl ponenáhlu vkročit nikoli již do věku dospělosti, leč již také etapy zralosti. A pře‑ pracovaná próza Destine, s. r. o. to měla potvrdit, přičemž platí, že žánr antiutopie

288

sice obvykle mívá velice modelový a v tom‑ to smyslu až konvenční charakter, zároveň však vybízí tvůrce, aby v tomto modelovém půdorysu prokázal své schopnosti osobi‑ tými vypravěčskými piruetami či nepirue‑ tami – pokud si s nimi ovšem bude vědět rady. Co je však v tomto antiutopickém příběhu prvotní, co náleží k jeho prapůvodní podo‑ bě – a s čím přišel Hokeš po letech, even‑ tuelně co ve svém vyprávění rozšířil, nebo naopak zredukoval na minimum? V někte‑ rých prozaických knihách to bývá málem nabíledni, v této próze věru nikoli. Obecně vzato bychom měli zdůraznit, že „Destine“ představuje laskavě řečeno žánrový amal‑ gám, nelaskavě řečeno žánrový proplete‑ nec, v němž se jednou ústrojně, podruhé již méně ústrojně prolínají a prostupují různé poetiky a v souvislosti s tím i různé žánrové roviny. Možná už všechny v nějaké míře figurovaly v autorově ur‑textu z roku 1995, nyní však jsou v příběhu prezento‑ vány „na vahách života a umění“ v poměrně rozmanité intenzitě. Je otázkou, k čemu se literát přiklonil před šestnácti lety a kdy naopak v knížce promlouvá především jako spisovatel třiačtyřicetiletý – jenom‑ že vysvětlení nenalezneme ani v Hokešově mottu, podle nějž „podstatné jsou odpově‑ di na ty otázky, které jsme si nikdy nepo‑ ložili“. Ano, závažnější je však hledání a nacházení odpovědí; ty samy již otázkami přímo překypují. První rovinou je tudíž žánrová sféra ryzí antiutopie, opírající se o přesvědčení, že naše životy i celá z nich sestávající civili‑ zace je manipulována, zručně zmanipu‑ lována, možná beznadějně nebo dokonce

bezútěšně – a z tohoto stavu věcí pohříchu není žádné východisko, stáváme se pouze svědky jakési nové a elementární prede‑ stinace: city jsou eliminovány a rozum je přeformován, to vše jedině a pouze pro‑ to, aby bylo lidské společenství ovladatel‑ nější, zvláště když v jistém hédonickém primitivismu sází na podobně pudové hodnoty – moc a slávu, sex a peníze… To jsou ovšem archetypální situace antiuto‑ pické literatury. Druhá rovina – s tou první nikoli spojena, ale svázána a spoutána – na‑ opak reflektuje přítomný čas či spíše žije přítomností, tzv. obyčejnými životy, byť žitými v ustavičné honbě za jmenovanými pudovými jistotami – a de facto ztělesňu‑ je evidentní slepou uličku takto vnějško‑ vě i vnitřně zmanipulovaných člověčích postojů a hodnotových škál, jakož i všech pozemských a přízemních „destinací“, zba‑ vených etického zázemí domova. Jak už je asi zbytečné zdůrazňovat, obě roviny nám ve svém úhrnu připomínají v prvé řadě klasická díla antiutopické expre‑ sionistické literatury nebo kinematografie a jejich hektickou atmosféru, mnohdy i vize šílených vynálezců a chování z jejich vyná‑ lezů zešílevších jedinců, kdy také středo‑ bodem jistého druhu lidí se stává přání, aby už nebyli lidmi, respektive byli lidmi umělými, všemocnými, imunními, homu‑ nkuly bez citových a emocionálních příko‑ ří. A pak je tu ještě taková mezirovina třetí, zdánlivě polovážná, nezdánlivě zmanipu‑ lovaná, v naší současné tradici vypravěč‑ ské rovina ajvazovská, která také u Hokeše stojí na motivu tajemství, záhady, roman‑ tického předurčení, něčeho, co inspiruje i uměleckou tvorbu nikoli jako prostředek

mimetického poznání, ale i jako „překo‑ nanou bolest“. Může to být rovina magic‑ ko‑realistická, rovina v našem slovesném kontextu tolik blízká osudům čapkovské‑ ho povětroně, rovina natolik zamjatinov‑ sky (víc než orwellovsky) pesimistická, až by se mohla znenadání proměnit v nějaký zvláštní tematický paprsek naděje. U Tomá‑ še Hokeše však k ničemu takovému (proza‑ tím) nedochází, přítomný čas je tady svým způsobem navždy zrušen, zůstává jedi‑ ně varianta jeho náhražkového prožívání (prostřednictvím tolikera sebeklamů), ane‑ bo souměřitelná varianta jeho totálního popření, nejednou pak ovšem vedoucího až k sebepopření vlastního individua. A jak se s touto žánrovou trojznačností své třetí (ač vlastně první) knížky Tomáš Hokeš poměřil? Paradoxně nejpřesvědčivěji v té třetí v řadě, v náznakové, v poněkud zaka‑ muflované rovině možného předurčení naší sudby, nezávislého na aktivitách civi‑ lizačních či anticivilizačních. A daného vědomím, že nemusíme vědět nic, aby‑ chom přesto vše významově svrchované pozvolna seznali. A pokročili tak ve vni‑ kání do přítomného času naší existence. Nejkonvenčněji vyznívá zpodobení rovi‑ ny profánního života, dialogy nejsou auto‑ rovou silnou stránkou a rámcový vztah mezi slavnou zpěvačkou a šéfem umělec‑ ké agentury pomrkává po autorské revizi. Těžištěm celého vyprávění jsou však scény reflektující možnosti a důsledky „odstra‑ ňování osobnostních rysů“ ze všeho, co nám není cizí a co je nám lidské. Pravdu říká v doslovu Radim Kopáč: je to vskut‑ ku Hokešova nejskeptičtější kniha. Jenže i v ní se pokládají kardinální otázky, které

289

recenze se navenek tváří, jako by nebyly položeny. Ale byly a jsou pokládány dál: třeba zrovna v autorově próze Destine, s. r. o., byť v pró‑ ze nenabízející snesitelnou civilizační ani mentální alternativu. Žel ani jiné člověčí predestinace. Vladimír Novotný ROZFOUKÁVAT UHLÍKY Kamil Bouška: Oheň po slavnosti FRA Praha 2011

Přestože literární sku‑ pina Fantasía byla zalo‑ žena roku 2005, na naši scénu se prosadila v roce 2009, kdy vydala stejnojmenný sbor‑ ník. Do širšího povědomí pomohl mladým básníkům tehdy mladý halasný literární kritik a vědec Karel Piorecký. Až překva‑ pivě rychle byli členové skupiny zařazeni nejen mezi přísliby, zdálo se skoro, jako by se stali předními českými básníky, což je o to bizarnější, že žádný z nich neměl publikovánu jedinou sbírku. Tím nechci naznačit, že by se literární veřejnost mýli‑ la, jak se mýlit často i dovede. Časopisecké i sborníkové příspěvky členů skupiny dáva‑ ly tušit, že se sešly skutečně tři potenciálně silné tvůrčí osobnosti. Patří jen k parado‑ xům, že jako první z tria Borzič, Bouška, Řehák publikuje svou prvotinu nejmladší z nich, tedy Kamil Bouška. Je to paradox maličký, neboť je to paradox doslova jen o rok: Bouška je ročník 1979, zatímco jeho souputníci 1978.

290

Bouškova sbírka Oheň po slavnosti přiná‑ ší poezii extrovertní, vnímavou, pozoro‑ vatelsky zaměřenou. Čerpá z tradičního prostoru současné české poezie, z jejíhož rámce nevybočuje ani o chlup, ba co víc, hoví si v něm. V bytě, v ulicích a balko‑ nech města, ba i v podzemí, kde jsou nalé‑ zány náměty pro drobné pozorovatelské průzkumy (Dáma s psíkem, Stará žena v metru, Blázen). Sbírka je členěna na pět oddílů: Nikde, Nikdo, Nikdy a podvoj‑ nou Pornografii. Jak to u prvotin bývá, jde o trochu mechanicky utvořené oddíly pro básně sestavené podle míst, lidí a vše‑ hochuti. Pornografie se mi zdá zbytečně dělena na oddíly dva. Proč Bouška používá záporného, tedy významově odmítavého tvaru zájmen a proč poslední oddíl nazý‑ vá Pornografie, mi zůstalo záhadou. Vždyť kompoziční způsob – přímé vidění nede‑ formujícího rázu – spíš přitakává realitě a k pornu tu chybí apetit vůbec. S přímým viděním souvisí i přímé pojmenování. Metafora je v této šedesátistránkové knížce tak řídká, že v textu zasvítí i jakýkoli bizar‑ ní epiteton, např. „gramotné semeno“, které je současně jedním z mála, snad jediným erotickým prvkem. A přesto básně vyjadřu‑ jí cosi smyslového, zvířeckého. Objevují se názvy Šelma, Kořist, Pokojové zvíře nebo se jinde dočítáme verše o tom, že „přidu‑ šené zvíře uvnitř otevřelo oči“. Ano, smysly a především oči jsou pak pro Boušku čas‑ tým sémantickým prvkem. První oddíl je pozorováním doslova přesycen. Pro ilu‑ straci: „Moře není vidět; Persefonin pohled; bezbarvé kutálím oči po lesklé podlaze zpět do důlku; vystupují před očima jako přízraky; ote‑ vřu oči v hlavě, vidím; shovívavým pohledem

shlíží; visí skelné oči; pro ty, kteří se ohlížejí“ atd. A z logiky věci se pak oči dostávají i do tvůrčího přístupu, do samotného básnic‑ kého stylu. Bouškovy oči jsou nadopova‑ né realitou, hledí do ní hypnoticky. Kdyby Bouška v následujících oddílech neprobu‑ dil ještě jiné smysly, staly by se jeho bás‑ ně fádními. Báseň se totiž za deskripce spíš zobecňuje, odosobňuje, zvnějšňuje. Přestože Bouška, jak bylo řečeno, nalézá spíše smyslovou pestrost, ne úplně uni‑ ká záznamu, vnějšímu a marginálnímu. Občas na sebe bere i riziko, že se čtenář setká jen s koncízně upravenými poznám‑ kami z privátní situace, nemajícími val‑ ný estetický dosah. Tento současný proud mladé poezie můžeme považovat snad za jakési delirantní vyústění poezie všedního dne, jak jej razili básníci Května v prolnutí s realismem kolářovským a krédy Skupiny 42. Svou poetikou tu bezpochyby působí i sám redaktor nakladatelství Fra a orga‑ nizátor Petr Borkovec. Zásadní je pro tuto poezii městská či bytová momentka a roz‑ kouskovanost smyslových vjemů do zázna‑ mů položených vedle sebe. Místy tento druh poezie nabývá až manýry, jak na to poukázal například Piorecký v recenzi Hájkovy Vlastivědy. Koneckonců máme každý vnímání reali‑ ty nastavené skrze smysly primárně jako rovné. Pokud v záznamu nastavuje bás‑ ník zrcadlo realitě rovně k situaci, pak je s takovým záznamem čtenář již dopře‑ du obeznámen ze svého života a báseň není pro něj zajímavá. Sama situace nebo samotný zachycovaný objekt totiž není primárně estetický. Na to by zřejmě řada básníků kývla, jenže proč řada z nich je

realitou fascinována natolik, že ji neo‑ bohacuje výraznější tvůrčí úpravou? Poe‑ zie nemůže být vedena výlučně smysly (tím méně zrakem jako smyslem převlá‑ dajícím), ale estetizujícím subjektem, celou osobností autora. Teprve subjek‑ tivita a individualizovaný pohled realitu ozvláštňuje a nutně i deformuje. Teprve za takového pojetí získává text na obsahu a opodstatnění. Přestože popisná poezie má silnou oporu v angloamerické oblas‑ ti, považuji za neadekvátní, aby u nás nalé‑ zala živnou půdu. Popis je sám o sobě čímsi imunním – popis v poezii jako stav strachu, aby nebyla v textu vyčtena naivi‑ ta srdce nebo názorů. Básník se skrývá za zdí. Popis jako z života vyoperovaná část těla. Básník nemůže nastavovat rovné zrcadlo svým profánním situacím, nemů‑ že postupovat jako pouhý pozorovatel, ba nemůže postupovat ani objektivně, musí deformovat, metaforizovat, měnit, přehá‑ nět, ironizovat, zjemňovat, být paradoxní, být dětinský atd., musí upravovat reali‑ tu pro báseň samu, aby plod byl esteticky účinný. I při deformaci je pak třeba dávat přednost celkovému souboru smyslů, kte‑ rý se pestrobarevně proměňuje, před smy‑ slem jediným, který unavuje čtenáře i sebe sama. Bouška naštěstí nakonec ve své prvotině uniká totálnímu realismu a realitu díky‑ bohu jenom neopakuje, nerozmělňu‑ je. Jeho básně míří odněkud někam, mají svou vnitřní linii (poněkud se rozsýpají právě u nejpopisnějšího prvního oddílu, například Podlaha v patrovém bytě), a je to také v tom, že autor emocionálně přichá‑ zí s tónem, za nímž tušíme nespokojenost;

291

recenze snad ta je důvodem záporů Nikde, Nikdo, Nikdy. Taková emocionální protichůdnost vůči technice básnění jednou může skuteč‑ ně dovést k tomu, že se promění Bouškovo vidění, čili pod tlakem se zdeformuje a ve výsledku nastaví realitě jiné než objektivně rovné zrcadlo. Přes tyto úvahy byly pro mě příjemným překvapením finální, emocio‑ nálně zabarvené básně, které dýchají účastí a probourávají se předivem zachycovaných stavů a situací k člověku. Právě v nich Kamil Bouška vystupuje sympaticky z anonymity smyslového prostorového zaznamenávání a dostává se do osobních rovin. Ty shrnuje druhá část posledního oddílu Pornografie. Oheň po slavnosti je pro toto všechno debu‑ tem zajímavým; s určitými poetickými rizi‑ ky do výhledu. Milan Šedivý NESOUHRA ČASŮ Libor Kadlec‑Filípek: Žádné dívky, nic KNIHA ZLÍN Zlín 2009

Šel jsem onehda Kaprovou ulicí do řeznic‑ tví, dopoledne tam mívají hovězí oháňku na vývar. Učiněná lahůdka! Hned napro‑ ti řezníkovi je známé Fišerovo knihkupec‑ tví a z něj ve stejný okamžik vyšel Norbert Holub. Dali jsme se do řeči a on povídá, že by ho zajímalo, co já, člověk holdující spí‑ še masu nežli literatuře, co bych si myslel o posmrtně vydaných spisech zlínského básníka Libora Kadlece (1959 – 1982), pře‑ zdívaného Filípek, kdyby mi je poslal. „Navíc jako nezaujatý Pražák,“ dodal Holub.

292

Šel jsem onehda do řeznictví pro kližku do guláše. To už jsem měl knížku Žádné dívky, nic skoro přečtenou. Z Fišerova knihkupec‑ tví vyšel Jan Antonín Pitínský. Jaká náho‑ da! Pitínský totiž psal jeden ze tří doslovů v knize a Filípka znal osobně, dokonce ho coby herce režíroval v představení Lyric‑ ké agrese. Zeptal jsem se, co on o Filípko‑ vi soudí, a dodal jsem, že knihu hodlám recenzovat pro Weles. Pitínský mi odpově‑ děl: „Napište to, jak to cítíte.“ Jak to tedy cítím? Předně pociťuji jakou‑ si nesouhru časů. Libor Kadlec‑Filípek se narodil 23. února 1959. Po absolvování gymnázia se neúspěšně pokoušel dostat na DAMU a posléze JAMU. Nakonec nastou‑ pil na Elektrotechnickou fakultu VUT v Brně. Po dvou letech školu opustil a pra‑ coval jako brigádník: noční vrátný, knihov‑ ník nebo reprodukční fotograf v tiskárnách. Umělecké zázemí našel mezi komunitou kolem Divadla na provázku. 29. května 1982 tragicky zemřel, sražen tramvají v brněnské ulici Na Hlinkách. V roce 1982 bylo Filípkovi třiadvacet. V té době bych na něj pravděpodobně koukal s otevřenými ústy a hltal každé jeho napsa‑ né slovo. Oproti mně byl už ostříleným literátem. Ústřední časová nesouhra tkví v tom, že texty vzniklé v letech 1980 – 1982 vyšly až roku 2009. Dozvěděl jsem se o nich v roce 2011, kdy mi je šestačtyřicet. Jsem tedy o plných devětadvacet let starší, než byl Filípek tehdy. Už na něj nehledím s otevřenými ústy; mohl by být mým synem. S otcovskou shovívavostí ovšem řeknu teď to zásadní: Libor Kadlec‑Filípek byl talent od pánaboha. To ostatní už je jenom roz‑ mělňování a recenzentské okecávání.

Psal horečnatě a usilovně. Zkusil si téměř všechny polohy básnění. Apollinairov‑ ský experiment v básni Tehdy pršelo, kde je úvodní strofa vysazena kolmo na ostat‑ ní text. Ohlas nonsensové poezie je patr‑ ný v hříčce: „Jede neprůhledný vlak. / Koleno v podkolení. / Předložte jízdenku. Cvak. / Čer‑ ný pasažér je a není.“ Dojde i na banální kla‑ siku: „Je březen / Stromy pláčí pupeny / jsem / blázen slov / Náš rozhovor je studený / Pat‑ ří ti den / já / ztrácím svůj měsíc / – je nov.“ Báseň bez názvu začínající veršem „Sedím na obrubníku“ je zase na stránce rozhá‑ zená po ferlinghettiovsku. Samozřejmě nesmí chybět beatnici, respektive tehdejší idol Václav Hrabě (Mít blues). Kolářovský monolog z Vršovického Ezopa si Filípek prubnul v básni Já jsem šťastná. Poctivě tré‑ noval a učil se řemeslu. Sbírka Žádné dívky, nic je jakýmsi náčrtníkem a na jeho základě by pravděpodobně Filípek dospěl k polo‑ ze, která by mu nejvíce konvenovala, a jeho debut by byl docela jiný, než je ten stáva‑ jící. Jak by asi psal dnes? To by mu bylo dvaapadesát… Do druhé části knihy zařadil editor Pavel Petr deník, respektive útržkovité Filípkovy záznamy pocházející převážně z osudné‑ ho roku 1982. Mezi přehršlí jmen – David, Maliňák, Sonny, Laco, Jícha, Krejčí, Rega, Babka, Krečer, Ida, Zbyšek, Rosťa, Šelma, Pralinka – sem tam dešifruji, třeba že Oso‑ láč je Petr Osolsobě. Ostatní přezdívky mi neříkají nic. Což mi v tomto případě vůbec nevadí, pro dotyčné to má nespor‑ ně půvab zakonzervovaných vzpomínek. A venkoncem nemusí Pražák rozumět hned všemu. Michal Šanda

NEMUSÍTE SE NIČEHO BÁT, PŘÁTELÉ, ALE PRO JISTOTU ODJEĎTE CO NEJDŘÍVE Richard Popel: Gajstova smrt FILIP TOMÁŠ – AKROPOLIS Praha 2011

Golubčíci siví, současná česká literatura mnoho tetralogií nemá, takhle se nepíše, to je na moc dlouhé lokty. Ale Richardu Pope‑ lovi (1946), který jako mnoho jiných po ruské okupaci emigroval (žije ve Velké Bri‑ tánii), je zcela určitě „tvůrčí podnebí“ u nás celkem fuk. Když jsme u toho, vydávat jeho texty je klasická nakladatelská sebevražda. Byť by jeho texty byly sebelepší, pokud se „pokorně“ nevrátí do původní otčiny, nebo pokud aspoň není ochoten sem vyjíždět a dělat ze sebe cvičenou opici, je to marnost. Jediné, co by se dalo marketingově využít v tom nešťastném českém „proprsování se“, je jméno kapely jeho bratra Jiřího, výtečné‑ ho překladatele z angličtiny, který byl také v emigraci, ale vrátil se. Kapela má název Píča. Bez uvozovek, bez adjektiv. Přesto lás‑ ka a pravda zvítězily a poslední část tetra‑ logie, Gajstova smrt, nedávno vyšla. Kdo je to vlastně ten Gajst, ptáte se jistě po právu, protože to každého hned napadne. Nevím, nejsem schopen o něm cokoli říci, protože Gajst je jen figura, postava. Postavy zaplňu‑ jí romány. Jsou posunovány v textech, hná‑ ny na smrt nebo do marných lásek. Postavy nejsou příliš důležité. Aspoň v Gajstově pří‑ padě. „Odmlčel se a po malé chvíli zarecitoval:

293

recenze ‚Bohemia nic není a klenba nebes rovněž ničím není, svět sám se vším všudy pouhé nic…‘ Tak je to nějak, pokud si vzpomínám. Víš, Shakespeare měl pravdu, vždyť se jen rozhlédni kolem: Kar‑ dašistán malinké nic, Rusland velké nic, které je dusí, a nad nimi se klenou nebesa, zcela lhostejná vůči vší té nicotě: nic klenoucí se nad ničím.“ Golubčíci siví, první část, Gajstova láska, vyšla u Mati v roce 1996, druhá část, Para‑ dýzo, v roce 2000 v Argu, třetí část, Paradýzo ztracené a znovunalezené, v roce 2008 v nakla‑ datelství Akropolis, a Gajstova smrt v nakla‑ datelství Filip Tomáš – Akropolis. Než jsem zjistil, jak moc autor zvládá všechny fine‑ sy postmoderního psaní, odložil jsem kdy‑ si Paradýzo po přečtení do krabice, nikoli do knihovny, což znamená palec dolů (k prv‑ ní části tetralogie jsem se nikdy nedostal). Pak jsem se po další době začetl do třetí čás‑ ti, ta mě obvinila z nepochopení druhé čás‑ ti, která bohudíky ještě v krabici stále byla. A teď ta poslední cihla do zdi, nejpovede‑ nější, při které jsem hýkal radostí v tramva‑ ji jako pubertální debil. Jeden z mála, kdo u nás o Popelovi psal, byl Jan Halas z České‑ ho rozhlasu, který v jeho tvorbě našel odka‑ zy samozřejmě klímovské, ale pak spoustu dalších, od Weinera po Wilda. A přirov‑ nal autorovo psaní k Hundertwasserově architektuře. To je opravdu případný znak, využívat staré cihly k nové stavbě, to je pove‑ dené označení Popelova psaní. Já bych si však dovolil Gajstovu smrt vymezit literár‑ ně‑topograficky nově, trochu jinak. Takže si pište kóty: Swiftovy Gulliverovy cesty, Ber‑ kové Magorie, Sorokinova Vánice a Joyceova Anna Livia Plurabella. Že jsem se musel při vyměřování splést? Nemyslím si to. „Posluš‑ ným synem země byl Naum Naumovič, a věrným

294

dědicem Revoluce. Bajky pro děti psával, i biblic‑ ké příběhy pro ně do sekulárního jazyka překlá‑ dal, o Matce Volze písně skládal a příteli službu neodmítl. Cožpak nepomohl tomu falešnému ko záku Šolomchoffovi jeho zadonskou ságu třikrát přepsat, aby gosudarstvo s ní spokojeno bylo? Do‑ bře platilo gosudarstvo, vděčný byl Šolomchoff, život špatný nebyl. Byly časy dobré, ale i špatné. Pozor člověk musel dávat hlavně na přehmaty.“ Golubčíci siví, i když o postavy nejde, stej‑ ně je nutné o ději knihy něco napsat. Vět‑ šina se ho odehrává v Ruslandu, v té zemi na východě, v zemi milované, kde včerejš‑ ky byly zaměněny za zítřky. Poměrně inte‑ lektuálně zaměřená prostitutka Šeherezáda, která může mít a má ještě mnohá další jmé‑ na (což je v tomto příběhu celkem obvyklé téměř u všech), se dostane díky lásce do divo‑ kého Kardašistánu někde na Kavkaze (Karla Maye vám vůbec nenapovídám), kde se Kar‑ dašové snaží osvobodit od Ruslandu (neboť ten je „odjakživa mrdal do prdele“). Tam je mohutně znásilněna, ne naposledy, setkává se s Gajstem, díky plukovníkovi Smerscho‑ vi se jim podaří utéci do města Raganrog, z Raganrogu se dostanou do městečka Litě‑ ratgorodok, kde žijí samí psavci, potom do Šulgy, která však spíše byla Kulibugem. Zde jsou zajati Mujgurskou osvobozeneckou armádou (hovořící takovouto řečí: „Kölö sögörökötör uidörödökös lögörökötöz rös löndöpörök“) a „vysvobozeni“ ruslandskou armádou. Pak se ztratí ve vánici a probu‑ dí se v iglú, kde žijí potomci španělských vojáků, jež diktátor Franco poslal za dru‑ hé světové války pomáhat Němcům v boji. Do toho se Šeherezáda propadá stále více do snu, v němž je pacientkou pražského bohnického blázince, či se objeví dokonce

v latinskoamerické Parahuaře (což jsou, jak si bystří jedinci domyslí, dějiště předcháze‑ jících románů). V jednu chvíli je pak čtenář přesvědčen, že pravý děj je právě ten v blá‑ zinci a to putování Ruslandem je fikce. Ještě to stále stíháte…? „Rusland se po své vlastní ope‑ raci zmenšil a zároveň zvětšil, což bylo paradox‑ ní. Náhle se v tumánech nad nedozírným obzorem narýsovaly jeho hranice, to, jak se různá předpo‑ lí vynořila z nekonečnosti, ukradlo Ruslandu kus jeho nesmírnosti a on se v tom zmatku zahleděl do sebe a zvláštním způsobem se přitom rozší‑ řil, poněkud jako žaludek při těhotenství, jež se ale nakonec ukáže být falešné. Cosi se stalo s per‑ spektivou, inženýři, kteří donedávna přerovnáva‑ li toky řek, začali pracovat na méně ambiciózních projektech, často pro cizí firmy, a přestali dumat, zda se dvě rovnoběžky sejdou v nekonečnu, nebo ne.“ Golubčíci siví, finále je nakonec v Praze, ve dvou variantách příběhu, v kratší a v delší, v labyrintu slov a změně identit, nebo spíš v různých variantách jedné osoby. Bláznivi‑ na, to ano, zcela určitě. Ale ten příběh je jen prádelní šňůrou, na které se suší jinačí prá‑ dlo. Popel využil a zneužil desítky motivů, odkazuje a překrucuje, domýšlí si, roubuje a splétá nové prameny. Do schnoucího prá‑ dla se opírá vítr z různých vědních oborů, zajímavé jazykové, etnografické, geopoli‑ tické teze či vymyšlenosti. Děj a postavy jsou „znásilněny“ k tomu, aby si to autor užil, aby provedl obrovský emancipační, osvobozující krok od diktá‑ tu ruských sedimentů (nikoli sentimen‑ tů) v nás. Těžko to vysvětlit těm, kdo jsou zapadlí až po krk v dnešní globální kultu‑ ře. Aspoň jeden příklad. V textu je na mno‑ ha místech použita věta „Što dělať?“. To

není jen taková otázka v nerozhodné chví‑ li. V. I. Lenin tak nazval svůj text ze začátku 20. století, ve kterém volal po vzniku revo‑ luční strany (název si vypůjčil z románu Černyševského). „Co dělat?“ se stalo nega‑ tivní mantrou, protože všichni vysokoško‑ láci to tehdy měli povinně číst, ale téměř nikdo to nepřečetl, jen na zkoušce odpa‑ pouškoval pár frází z letitého konspek‑ tu. Ač zkarikovaná, přece to byla jakási psí známka, o které všichni tušili, že je spojená s Ruskem a s komunismem. Popel mistrně pracuje s ruskými motivy, kdyby ještě exis‑ tovala studená válka, mohl by se živit v něja‑ kém kremlologickém ústavu na Západě. Nebavilo by ho to, raději by pracoval jako pošťák a cestoval po světě. Co ho však baví zcela určitě, je vařit z mnoha ingrediencí, kořenit pamětí a sčetlostí, a nestarat se pří‑ liš o to, kolik bude mít strávníků. Ale aby z toho náhodou nevyšlo, že jde o nějakou protiruskou knihu, to v žádném případě. Mimo ruského medvěda dostává svůj podíl i německá orlice, taková ta akurátní, ze kte‑ ré je už jen kousek k fašounství. Kdo rád čte Jaroslava Rudiše nebo všechna ta rychlá, nekomplikovaná tempa, odlož a věnuj tomu, o kom si myslíš, že je tím největším mimoněm. Co má rád křížov‑ ky, Morgensterna a po přečtení každé řád‑ ky mu do ní zpátky napadá hned deset asociací. To je ten pravý čtenář Gajstů… „Můžete mě natáhnout na skřipec, ale varuju vás, že místo krve ze mě nakonec vytečou jen dal‑ ší a další příběhy, pravda korigovaná vyšší prav‑ dou a nakonec pravda pravdoucí, kterou lze ale těžko dokázat. Mou zbraní je slovo, vaší olovo. Dělejte si se mnou, co chcete…“ Jakub Šofar

295

beletrie rozhovory literární kritika recenze literární historie literární publicistika polemiky

někdo má tvar a někdo nemá. jak jste na tom vy? V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích, letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu. Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně. Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399 e-mail: [email protected] Cena pro předplatitele 22,– Kč www.itvar.cz

297

.qxd

18.10.2010

mir.qxd

18:24

18.10.2010

vesmir.qxd

vesmir.qxd

vesmir.qxd

StrÆnka 1

18:24

18.10.2010

StrÆnka 1

18:24

StrÆnka 1

Na podzim 2010 vyšlo 61. číslo revue V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue 18.10.2010 18:24 StrÆnka 1 V říjnu 61.číslo číslorevue revue V říjnu2010 2010vychází vychází 61.

18.10.2010

StrÆnka 1 V říjnu 2010 vychází 61. číslo revue

18:24

věnované tématu věnované tématu

V říjnu 2010věnované vycházítématu 61. číslo revue

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži věnované tématu

Muž v ženě — Žena v muži Muž v ženě — Žena v muži Z obsahu:

ZZ obsahu: obsahu: D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství,

G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adamvěnované Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, tématu D.C.Ž. Hermafrodit a aandrogyn vvdějinách lidstva; M.-D.Massoni: Massoni:Surrealismus Surrealismus a ženství, D. Bor: Ž. Bor: Hermafrodit androgyn dějinách lidstva; a ženství, Z obsahu: J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko,M.-D. D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, C. G. Jung: Žena a Země, M. Bregant: Adam Kadmon, G. Bachelard: Poetika snění, H. de Balzac: Serafita, C. G. Jung: Žena a Země, M.Goll, Bregant: Adam Kadmon, Bachelard: snění, Balzac: Serafita, André Breton a Ivan C.a Cahun: děti,lidstva; B.G. Schmitt: NěkolikPoetika anagramů těla,aS.H. R.de Suleiman: D. Ž. Bor: Hermafrodit androgynVzpurné v dějinách M.-D. Massoni: Surrealismus ženství, J. Pechar: Žena a pravda, A. jablko, D.Ades: Ades: Surrealismus mužský a ženský, J. Pechar: Žena a apravda, A.LeLeBrun: Brun: Granátové jablko, D. Surrealismus mužský a ženský, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G.Granátové Prassinos: Bellmer, N. Kaplan: Paměti prostěradel, C. G. Jung: Žena Země, M. Bregant: Adam Kadmon, Hans G. Bachelard: Poetika snění, H. devěštkyně Balzac: zSerafita, H.Breton F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: André Breton a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. Suleiman: André a Ivan Goll, C. Cahun: Vzpurné děti, B. Schmitt: Několik anagramů těla, S. R. J. Pechar: Žena a pravda, A. Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus mužský a ženský, Suleiman: Zdeníček obsahu: Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.anagramů Paměti věštkyně z prostěradel, Surrealistický černý humor: G. Vzpurné Prassinos: Bellmer, N.Kaplan: Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, André Bretonmužský/ženský, a Ivan Goll, C. Cahun: děti, B.Hans Schmitt: Několik těla, S. R. Suleiman: J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), D. Ž. Bor: Hermafrodit a androgyn v dějinách lidstva; M.-D. Massoni: Surrealismus a ženství, F. Smith: O psychické bisexualitě, F.Dryje: Dryje: V síni síni psychogeneze, psychogeneze, Karapanu: Rien nene plus, F. Ferraro: Surrealistický černýbisexualitě, humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans Bellmer, N.M. Kaplan: Paměti věštkyně zva prostěradel, H. F.H.Smith: O psychické F. V M. Karapanu: Rien va plus, F. Ferraro: A.C. Pizarnik: Z. Justoň: a žena: od mýtu k realitě, Roberts, B. Solařík: Nahoře bez aneb G. Jung:Železná Žena aapanna, Země, M. Bregant: Adam G. Bachelard: Poetika snění, H. deplus, Balzac: Serafita, H. F. bisexualita Smith: O psychické bisexualitě, F. Muž Dryje: VKadmon, síni psychogeneze, M. A. Karapanu: Rien ne va F. Ferraro: Psychická tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J.mužský Bello: Hamlet, v dole, naDívčí Rusi,deníček M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, J. Holky Pechar: ŽenaA.a aNowicki: pravda, A.Pořádek Le Brun: Granátové jablko, D. Ades: Surrealismus a ženský, Psychická bisexualita tvořivost, Světlana: důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus a masochismus v díle Ladislava Klímy), L.Vzpurné Suková: Kámen, žena, muž J. Janda: OJ.André pohlaví K. Žáčková: Heroický erotikon (Sadismus aanagramů masochismus díleKlímy), Ladislava Klímy), Breton a Ivan Goll, Cahun: děti, B. Schmitt: Několik S. R.v Suleiman: Janda: Ostrojů, pohlaví strojů, K.C. Žáčková: (Sadismus a masochismus vtěla, díleSolařík: Ladislava A. Pizarnik: Železná panna, Z.Justoň: Justoň: MužHeroický ažena: žena:erotikon od mýtu mýtu kBellmer, realitě, A.A. Roberts, B. Nahoře bezbez aneb Surrealistický černý humor: mužský/ženský, G. Prassinos: Hans N. Kaplan: Paměti věštkyně z prostěradel, A. Pizarnik: Železná panna, Z. Muž a od k realitě, Roberts, B. Solařík: aneb A. Pizarnik: Železná panna, Z. Justoň: Muž a žena: od mýtu k realitě, A. Roberts, B. Solařík: Nahoře bezNahoře aneb Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4 J. Bello: Hamlet, Holky v dole, A. Nowicki: Pořádek na Rusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, H. F. Smith: O psychické bisexualitě, F. Dryje: V síni psychogeneze, M. Karapanu: Rien ne va plus, F. Ferraro: J. Bello: J. Hamlet, HolkyA.v dole, A. Nowicki: Pořádek Rusi, M.508 Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Bello: Hamlet, Holky v dole, Nowicki: Pořádek nanaRusi, M. Al-Kaddáfí: Žena, L. Buñuel, Vydavatel +L. redakce: tel. 725 577;žena, [email protected] Kámen, muž Psychická bisexualita a tvořivost, Světlana: Dívčí deníček důležitých nicotností, Z. Tomková: Cyklická liška, L.Suková: Suková: Kámen, žena, Distribuce: KOSMAS, s. r. o., 34,Kámen, 120 00 Praha 2muž (tel:muž 222 510 749; www.kosmas.cz); L.Lublaňská Suková: žena, J. Janda: O pohlaví strojů, K. Žáčková: erotikon (Sadismus masochismus v díle Ladislava Klímy), předplatné: Radka Prošková, Heroický [email protected], tel: 608 a274 417; www.analogon.cz Vydává: Sdružení Mezivrší 00 Praha A. Pizarnik: Železná panna, Z.Vydává: Justoň: Muž Analogonu, aAnalogonu, žena: od mýtu k realitě, A. Sdružení Mezivrší 31,31, 147147 00 Roberts, Praha 4 B.4 Solařík: Nahoře bez aneb Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147L.00Buñuel, Praha J. 4 Bello: Hamlet, Vydavatel + redakce: tel. 725 725M.508 577; Holky v dole, A.Vydává: Nowicki: na Rusi, Al-Kaddáfí: Žena, Vydavatel +Pořádek redakce: tel. 508 577;[email protected] [email protected] Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); L. Suková: Kámen, žena, muž Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:tel: 608 274 274 417; Distribuce: KOSMAS, s. Prošková, r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 www.analogon.cz 510 www.analogon.cz 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka [email protected], 608 417; Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 00 Praha 4 www.analogon.cz předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel:147608 274 417; Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; [email protected] Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); předplatné: Radka Prošková, [email protected], tel: 608 274 417; www.analogon.cz

edice poezie Srdeční výdej přečerpává verše rychlostí jedné až dvou básnických sbírek za rok seznamme se na stránkách

www.srdecnivydej.cz zve: nakladatelství Masarykovy univerzity a Vladimír Šrámek

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Vladimír Šrámek SKOKEM PLAVMO

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-87483-00-8 Ilustrace David David Formát 15 × 18,5 cm, 149 stran, pevná vazba Vydáno 2010 Cena 199 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Rozeběhneš se, odrazíš a letíš... / i bez křídel smíš / při přeskoku švédské bedny/ zažít na zlomek vteřiny ten / báječný pocit letu... a co na tom, / že přistání se blíží…

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Vít Slíva KOLOBĚŽKA

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN 978-80-904160-0-0 Ilustrace Miloslav Sonny Halas Grafická úprava Veronika Klímová Vydáno 2008 Cena 99 Kč Báseň vydaná jako bibliofilské leporelo

Objednávky zasílejte poštou nebo e-mailem: WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]

Ironie

Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý, a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení, mé myšlenky, jež z večera již usínaly, svým vytím probudí – dva chrti mdlí a zrosení… Je jisto: půjde opět s kytkou u fleuretu a ponese si pro vše v kapsách vonnou šarpii, bez bázně, hany, úsměv kolem retu, jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii. Ač na dnešek ho sami zase vyzývali, vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení, dva chrti, již se cestou po celou noc rvali, poběhnou před ním, schvácení a mdlí a zrosení.

patron čísl

Karel Hlaváček

Karel Hlaváček (1874–1898) Český básník a výtvarník, významný představitel dekadence a symbolismu. Autor sbírek Sokolské sonety (1895), Pozdě k ránu (1896), Mstivá kantiléna (1898) a Žalmy (vydané až roku 1934, nedokončené).

w e l e s 46-47 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Ondřej Slabý, Norbert Holub, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Jan Klement, Aleš Kučera, Zuzana Pospíšilová Redakční spolupráce: Vít Slíva, Robert Fajkus, Vladimír Šrámek, Radim Kopáč Grafická úprava: Leoš Kotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Lucie Kozelská Fotografická příloha: Karel Cudlín Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles literární revue

Recommend Documents