FILOZOFICKO/ LITERÁRNÍ
REVUE
Rozmluvy Literární a f i l o z o f i c k á revue
Redakční rada: Ivan
Diviš, Jiří Gruša, Josef Jedlička,
Rio Preisner,
Václav
Šikl
Hlavní redaktor: Alexander
Tomský
Vychází dvakrát do roka. Cena jednotlivých čísel 5 angl. liber, celý ročník 9 liber (nebo odpovídající částka v jakékoli běžné měně). Plaťte mezinárodní poštovní poukázkou, šekem či v hotovosti na adresu redakce: 15, Broxholm
Road,
West Norwood,
London
S. E. 27,
Nevyžádané příspěvky se nevracejí.
England
Obsah Václav
Benda,
Kletba -> sociální
Duchovní
rovnosti
vertikála 7
Dnešní člověk a kontemplace,
Rozhovor
10
s Josefem
Pieperem
Pár sloz• o Adrienně von Spevr 17 Adrienne von Speyr, Lumina
20
Josef Maria Bocheriski, Úvod do filozofie 35 Václav Havel, Politika a svědomí 50 J. Vrána, Dnes jde o Evropu 63 Tom as M ianowícz, Přežije Západ rok 1984? 70 Petr Pithart, O bourání bohu 7S Dagmar Vaněčková, Kde mír zůstává jen pouhým slovem 86 Bohuslav Reynek, Tri básně / pozůstalosti 96 Josef Hradec, Blázen jsem z'e své vsi 99 Alain Besançon, O potížích při definování sovětského režimu 115
Ladislav
Dvořák,
Chronos a Kairos / Lékař gaučů 128 Rio Preisner, Střída tónů 143 ' Vojtěch lila, Turzovská hora ve znamení hvězd 148 Zdeněk Urbánek, Příběh o třech dějstvích 157 Václav Šikl, Mnoho střetů, málo setkání 170 Právo na dějiny, Dokument Charty 77 175 Jiří Gruša, Dopis Rio Preisnerovi 184
Václav
Benda
Kletba sociální rovnosti* ... M y c h c e m e oslavit p r a v d u t í m , že se p o k u s í m e v r h n o u t t r o chu svČtla na n ě k t e r é lži, k t e r é se za ni v y d á v a j í či t o l i k o p ř e s t r o jují,, s p o l é h a j í c e na s v o u p r a v d ě p o d o b n o s t a p ř e m l o u v a v o u s c h o p n o s t . J d e o o k r u h t v r z e n í r e s p e k t i v e hesel, že s o c i a l i s t i c k é m y š l e n k y , ať již M a r x o v y či s p ř í z n ě n é p r o v e n i e n c e , jsou v j á d ř e d o b r é , jen byly p o k a ž e n y n e b l a h o u p r a x í . Ž e z v l á š t ě ideál s o c i á l n í r o v n o s t i je n ě č í m , co je naším s p o l e č n ý m l i d s k ý m ú k o l e m a c o n e m ů ž e b ý t d o s t d o b ř e z p o c h y b n ě n o — n a n e j v ý š lze d i s k u t o v a t o v h o d n o s t i p r o s t ř e d k ů k j e h o d o s a ž e n í . P ř i t o m t a k o v é hlasy z a z n í v a j í i z k ř e s ť a n s k é h o p r o s t ř e d í a k ř e s ť a n s k o u řečí, d o v o l á v a j í c e se E v a n g e l i a — p r á v ě t o m u t o p r o s t ř e d í j s o u u r č e n y m é v ý h r a d y a řečí E v a n g e l i a se je p ok us í m artikulovat.. N e j p r v e tedy k m a r x i s m u a socialistickým m y š l e n k á m vůbec, a t o s k l i d e m k jejich „ n c j č i s t ž í m u " a „ n e j a u t e n t i č t ě j š í m u " j á d r u , které údajně představuje vůdčí duchovní a m r a v n í impuls posledních sta let. Z á s l u h o u i m p e r a t i v ů , v n i c h ž j s e m v y r ů s t a l a s t u d o v a l , v í m o t ě c h t o m y š l e n k á c h n e m á l o , p ř e s t o b y c h však c h t ě l cosi p ř e d e s l a t : p r o ty, k d o se za k a ž d o u c e n u s n a ž í o b h á j i t n e o b h a j i t e l n é i p r o t y , j i m ž by snad p ř í z n i v ě j š í o k o l n o s t i d o v o l o v a l y u š e t ř i t si d í k y t é t o p o z n á m c e p u t o v á n í p o z b y t e č n ý c h c e s t á c h . P r o t o ž e je n o t o r i c k y z n á m o , že lidský ž i v o t je k r á t k ý a nejistý a že p ř e m í r a i n f o r m a c í se stává j e d n o u z n e j v á ž n ě j ž í c h p ř e k á ž e k p r a v d y , je n a d m í r u u ž i t e č né o s v o j i t si j e d n o d o c e l a p r o s t é k r i t é r i u m : j a k m i l e n ě k d o s l i b u j e u s k u t e č ň o v á n í ráje na z e m i v l a s t n í m i l i d s k ý m i silami, j a k m i l e se dovolává návratu** k p ů v o d n í m u n e p o r u š e n é m u stavu, netřeba t o dále číst — v l e p š í m p ř í p a d ě p o d v o d n í k , v h o r š í m f a n a t i c k ý šílenec. Z j e v e n á i h i s t o r i c k á z k u š e n o s t n á m však ve v z á c n é s v o r n o s t i u k a z u jí, že k a ž d ý t a k o v ý n á r o k „ z m ě n i t jen t o a t o " , „ o d s t r a n i t jen t u či Tato stať, která p o d n á z v e m „ P o z n á m k y k p o z n á m k á m č a s t o s l y i c n ý m " k o l u j e v Č e s k o s l o vensku, zkrácena o svou ú v o d n í Část,, vychází z d e bez v ě d o m í Či s o u h l a s u a u t o r a . 1 logika z d e p o k u l h á v á , n e b o ť d o v o l i t se déjin a jejich z á k o n i t o s t í je n e z b y t n é : a déjiny jsou by t o u n í t í m , co n í k a m s m i ř u j e a n e z n i n á v r a t u . D o k o n c e an:i V y k o u p e n í j a k o v y s o s t n ý Boží čin n i k t e r a k n e z n a m e n á o d v o l á n í andéla s p l a m e n n ý m m e č e m o d b r a n ráje, n ý b r ž příslib n o v é ř í j e a otevření cesty k. ní, p l n é n e j i s t o t y a u t r p e n í a služby, cesty v s k u t k u d ř j i n n é .
Kletba
sociální
rovnosti
o n u p ř e k á ž k u a cen či o n e n l i d s k ý k o u k o l , , k a z í c í lad c e l k o v é h o p l á n u " , a b y se j i ž k o n e č n ě d o s á h l o a b s o l u t n í h o d o b r é h o , z n a m e n a l v ž d y c k y jen h e k a t o m b y m r t v ý c h a n e s n e s i t e l n é u j a ř m e n í p ř e ž i v š í c h , aniž by bylo jen o k r o k p o k r o č e n o k p ř i s l í b e n é m u ideálu. T a k é d r u h á a p r i o r n í n á m i t k a je d o b ř e z a k o t v e n a v E v a n g e l i u , v o n o m „ p o o v o c i jejich p o z n á t e j e " a „ n e k a ž d ý , k d o v o l á P a n e ! , Pane!, p ř i j d e d o k r á l o v s t v í n e b e s k é h o " . J i ž o d bezČasí p á d u a n d ě l ů a o d p r a p ů v o d n í c h č a s ů „ p e c c a t u m o r i g i n a l e " se d o b r é ví, ž e t o n i k d y n e n í č l o v ě k , t v o r k B o ž í m u o b r a z u stvořený,, k d o kazí d o b r é myšlenky: vzejde-li k d e z l o , p a k v ž d y jen z e s e m e n e Č i s t é h o d u c h a a Čistých idejí, j e m u ž č l o v ě k ve své s l a b o s t i z n o v u a z n o v u p o d l é h á . O v o c e l i d s k ý c h s k u t k ů b ý v á n e d o k o n a l é , s v r a s k a l é , n e d o z r á l é a t r p k é , je-li však p l n é j e d u , p ř i n á š í - l i s m r t a z k á z u , t u m ů ž e m e b e z n e b e z p e č í o m y l u říci: t e n t o jed je p l o d e m d u c h a , t o š p a t n é m y š l e n k y p o k a z i l y ( t o l i k o slabé) lidi a r o z e h r á l y v n i c h j e j i c h m o ž n o s t k o n a t z l o . N e v ě d o m o s t h ř í c h u n e č i n í , a n i ž by byla š p a t n o s t p ř í t o m n a a v t ě l e n a v k t e r é m k o l i s t v o ř e n í , n e b o ť B ů h „viděl, ž e je t o d o b r é " : j e n d u c h jie v e své s v o b o dě schopen dát povstat t ě m t o neblahým věcem. K a ž d ý z t ě c h t o d v o u d ů v o d ů sám o sobě postačí, a b y c h o m nad t í m t o b l á z n o v s t v í m p o k r č i l i r a m e n y a v ě n o v a l i r a d ě j i Čas m o d l i t b ě . L z e arci p o u k á z a t na č e t n é k o n k r é t n í k l e t b y v s a m ý c h z á k l a d e c h t o h o t o u č e n í , k t e r é je p ř e d u r č i l y s t á t se v e l i k ý m s v o d e m , z h o u b o u m n o h ý c h a s t r a š n ý m t r e s t e m za n a k u p i v š í se l i d s k é p r o v i n ě n í . J m e n u j m e o p r a v d u jen n a m á t k o u . H ř í c h p ý c h y p r o t i B o h u i p r o t i všemu stvořenému, korunovaný v sekulární rovině oním „Filozofov é s v ě t jen r ů z n ě v y k l á d a l i , j d e však o t o jej z m ě n i t " . ( A b y n á m n e b y l o š p a t n ě r o z u m ě n o : K r i s t o v a „ z m ě n a s r d c í " je p r o c e s e m přesn ě o p a č n ý m , o n a je v ý c h o d i s k e m p o s l o u c h á n í , n e ničivé vlády.) H ř í c h z o u f a l s t v í n e b o l i n i h i l i s m u , ať již o b r a t n ý m i m a n i p u l a c e m i s p o j m e m „ o d c i z e n í " , p o p í r á k o h o k o l i v a c o k o l i v d r u h é h o , či ať t v r d ý m d ě j i n n ý m d e t e r m i n i s m e m a „ p ř e v r á c e n í m z hlavy na n o h y " anihiiuje n a k o n e c i s a m o t n é h o hříšníka a jeho s v o b o d u . Č e t n é hříchy p r o t i p r a v d ě , k t e r á je u č i n ě n a m a j e t k e m ( t ř í d y , j e j í h o r e v o l u č n í h o p ř e d v o j e a posléze jen „ o b j e k t i v n í c h " z á j m ů t o h o t o předvoje, vyjadř o v a n ý c h p u n c o v a n ý m i o r á k u l y ) , věcí m r t v o u a m r a v n ě i o n k o l o g i c ky lhostejnou. P o osvědčeném z p ů s o b u „opice Boží" bylo d o t ě c h t o myšlenek, k t e r é jsou nedílně i p r a k t i c k ý m i n á v o d y ke svému uskut e č n ě n í , p ř e v z a t o m n o h é , c o se z r o d i l o ve s t a r o z á k o n n í a r a b í n s k é t r a d i c i či v r á m c i h i s t o r i c k ý c h s t r u k t u r k a t o l i c k é c í r k v e — v p o d o b ě j e n n e p a t r n ě p r o m ě n ě n é , o t o o d l i š n ě j š í je v š a k c e l k o v ý z á m ě r a cíl. A t d . , atp. J e n nad jednou ideou socialismu, patrně nejúporněji h á j e n o u co zdravá a vnášející tak z m a t e k i do m n o h ý c h křesťanských m y s l í , se z d e c h c e m e p o z a s t a v i t p o n ě k u d p o d r o b n ě j i : je t o ideál
4
Václaz
Benda
( p ř i z n e j m e h n e d , že m y h o o z n a č u j e m e za k l e t b u ) sociální rovnosti.. Z a prvé je n u t n o k o n s t a t o v a t , že s p o l e č n o s t i t z v . reálného socialismu nastolily sociální n e r o v n o s t v míře h i s t o r i c k y nebývalé i neočekávané (jisté — v d a n é m p ř í p a d e nanejvýš s p o r n é — minimáiní sociální z a j i š t ě n í , vlastní u z a v ř e n ý m s p o l e č n o s t e m , n e m á se sociální r o v n o s t í s a m o z ř e j m ě nic s p o l e č n é h o ) . T o je logický důsledek našich výše uvedených tezí,, j a k o všechny až příliš e k l a t a n t n í p r a v d y se však t e n t o f a k t vždy z n o v u stává n á m ě t e m p o c h y b a diskusí. Z a d r u h é je n u t n o k o n s t a t o v a t (a ani t y nejpůvodnejŠí t e o r e t i c k é z d r o j e socialismu se t í m příliš netají), že m o ž n o s t u s k u t e č n ě n í t o h o t o ideálu je p o d m í n ě n a znásilněním, že cenou za d o s a ž e n í sociální r o v n o s t i je likvidace r o v n o s t i p o l i t i c k é a o b č a n s k é , p o p ř e n í d ů s t o j nosti jednotlivé lidské b y t o s t i a její svobody,. N á v r a t až kamsi h l u b o ko d o p ř e d k ř e s ť a n s k ý c h časů. j e však jasné, že ani j e d n o z t ě c h t o k o n s t a t o v á n í nestačí z d i s k r e d i t o v a t ideál sám, nanejvýš p o u ž i t o u m e t o d u a její e f e k t i v n o s t : n e z ů s t á v á sociální r o v n o s t něčím, o č je křesťan trvale zavázán (s v y s o k ý m s t u p n ě m p r i o r i t y ) usilovat, č e h o n e d o s t a t e k je m u výzvou a současně „ š p a t n ý m s v ě d o m í m " p ř e d stávajícím o k t e r ý m k o l i b u d o u c í m světem? T e n t o p r o b l é m má celou řadu d o s t i r ů z n o r o d ý c h a s p e k t ů . R o z h o d n ě je c h u d o b a d a r e m , d a r e m z nej větších a u r č e n a všem;: jako jedna z nejdůležitějžích f o r e m K r i s t o v a stálého z p ř í t o r n ň o v á n í je p o k l a d e m jak p r o ty, k t e ř í t a k t o svého Pána následují a p ř i p o d o b ň u j í se mu — p r o c h u d é — t a k p r o ty o s t a t n í , k t e ř í se s ním na t e n t o z p ů s o b setkávají, o b d a r o v á v a j í c e H o a p o z n á v a j í c e v n e j u b o žejším /. bližních. Je-li p o j e m c h u d o b y m o r á l n ě i o n t o l o g i c k y jasný, byla-li c h u d o b a m n o h o k r á t p o právu vyvýšena před oči světa co jedna z d o b r ý c h cest, z d á se o t á z k a m a j e t k u m n o h e m ošidnější a dvojsečnější: t o v ž d y c k y u s n a d ň o v a l o vyslovovat kolem ní ledacos n e p ř e d l o ž e n é h o a vydávat t o za d o b r o u a jedině d o b r o u zvěst. Z a j i s t é je m a j e t e k , zvláště v míře m o ž n o s t e m t o h o o n o h o Člověka n e p ř i m ě ř e n é n e b o p r o srdce tvrdá, čímsi o h r o ž u j í c í m a p ř e k á ž k o u spásy: n e s n a d n o vejde b o h a t e c (ať již ho b o h a t c e m činí jediný p r s t e n či s t a t k y v ceně poloviny z e m ě , t o je zcela o k r a j o v á z á l e ž i t o s t ) d o království n e b e s k é h o , m l á d e n e c se pak zasmušil a o p u s t i l cesty Ježíšovy, n e b o ť byl velmi b o h a t . S o u č a s n ě je však m a j e t e k čímsi d o b r ý m a pravým,, u z n a n o u a n e z p o c h y b n ě n o u m í r o u h o d n o t , i kdyby na sebe měla brát p o d o b u p o k l a d ů v nebi: k d y ž p o n e c h á m e s t r a n o u valnou část J e ž í š o v ý c h p o d o b e n s t v í , je t o už m o j ž í š o v s k ý z á k o n , k t e r ý právě za s p r a v e d l n o s t a š t ě d r o s t vůči c h u d é m u slibuje r o z m n o ž e n í m a j e t k u — jako o d m ě n u a věc před B o h e m i lidmi p r o s p ě š n o u . N e j s p í š e snad lze říci, že se t o s m a j e t k e m má nějak o b d o b n ě jako s „ o n o u Šťastnou v i n o u " , bez níž b y c h o m nepoznali
Kletba
sociální
ro-inosti
>
slávu V y k u p i t e l e , s h ř í c h e m p r a r o d i č ů z í s k a n o u s c h o p n o s t í r o z p o z n á v a t d o b r é a zlé: je k a m e n e m ú r a z u p r o m n o h é , ale s o u č a s n í i v e l i k o u a n e z b y t n o u š k o l o u , Školou o d p o v ě d n o s t i a ú c t y k h o s p o d i n o v é dílu i J e h o vládě. N e b o ť p o d s t a t n é je, že m y B o h u p a t ř í m e , K r i s t u s přišel d o „ v l a s t n í h o 4 ' : a b y c h o m m o h l i o p r a v d u žít j a k o t v o r o v é , k o b r a z u B o ž í m u s t v o ř e n í , a b y c h o m m o h l i b ý t práv i s v é m u s y n o v s t v í , je n e z b y t n é , aby i n á m n ě c o p a t ř i l o , a b y c h o m se naučili r o z v í j e t s t a r o s t l i v ý v z t a h l á s k y p l n é o d p o v ě d n o s t i za s v ě ř e n é . O b d o b n ě j a k o s v o b o d a je i m a j e t e k t í m n e d o t k n u t e l n ý m p r o j e v e m v á ž n o s t i B o ž í lásky k n á m , k t e r ý n á m dává p l n o u m o ž n o s t z a t r a t i t se a B o h a o p u s t i t , j e h o ž o d p o v ě d n é z v l á d n u t í je však b e z p o d m í n e č n ý m p ř e d p o k l a d e m naší spásy — a l e s p o ň v t é jediné a n e o d m y s l i t e l n é p o d o b ě d ě j i n spásy, d o k t e r é j s m e v r ž e n i . T o m u t o p o d v o j n é m u charakteru majetku o d p o v í d á také dvojí i m p e r a t i v , j e h o ž se k ř e s ť a n u z e z j e v e n í d o s t á v á : na j e d n é s t r a n ě naléhavá a spásu p o d m i ň u j í c í výzva k a l m u ž n ě , š t ě d r o s t i , r o z d ě l e n í se se svým b r a t r e m , na d r u h é s t r a n ě k a t e g o r i c k ý z á k a z ,,požádat: s t a t k u b l i ž n í h o s v é h o " . J a k ý k o l i p o k u s o d o s a ž e n í ideálu sociální r o v n o s t i , z a l o ž e n ý na n e r e s p e k t o v á n ! t o h o t o z á k a z u , n u t n ě p ř e v r a c í v e í k e r e n ř á d a z a h a j u j e c e s t u , n a k t e r é je s ž e l e z n o u l o g i k o u p o p ř e n o j e d n o p ř i k á z á n í p o d r u h é m a p r a v d a se m ě n í v lež — speciálně je t e p r v e t a k t o m a j e t e k z b a v e n výsady o s p r a v e d l n i t se š t ě d r o s t í a t v o ř i v ý m r o z m n o ž o v á n í m , c h u d o b a se pak m ě n í z n a d ě j e a d a r u na s k u t e č n é p r o k l e t í . J e š t ě cosi víc je však z a p o t ř e b í d o d a t k z m í n ě n é m u ideálu: t o t i ž i p r o cen p ř í p a d , k d y je b e z e vší n e p o c t i v o s t i a p o s t r a n n í c h ú m y s l ů ( c o ž je h i s t o r i c k y nanejvýš v z á c n é ) v y h l e d á v á n c e s t a m i p o k o j n ý m i a m r a v n ě n e z á v a d n ý m i — z d a je o p r a v d u k ř e s ť a n s k é či d o k o n c e p r o k ř e s ť a n a z á v a z n é t a k t o si p o č í n a t a t a k o v ý cíl si vytyčit.. N á Š Pán pravil, ž e c h u d í b u d o u v ž d y c k y mezi n á m i , a o s t ř e o d m í t l n a b í d k u p r o m ě n ě n í všech k a m e n ů v chleby — t e d y n a b í d k u „ p o z i t i v n í h o " u s k u t e č n ě n í sociální r o v n o s t i , o d s t r a n ě n í c h u d o b y bez p o r u š e n í p ř i k á z á n í a z n á s i l n ě n í lidské s v o b o d y . T í m je j e d n o z n a č n ě d á n o b s a h n a š e h o n á s l e d o v á n í i m e z e , z a n i m i ž se stává p o b l o u z n ě n í m a p y š n o u s n a h o u m a ř i t Boží plány. K d y k o l i v a k d e k o l i v p o m á h a t o d s t r a ň o v a t či z m í r ň o v a t sociální n e r o v n o s t , s k ý t a t a l m u ž n u , či r o z d ě l i t se s b r a t r e m (i p o t o m o v š e m z ů s t á v á k a ž d é m u j e h o díl m a j e t k u — a t e d y t a k é s v o b o d a a m i l o s t , jak jej r o z m n o ž í n e b o jej p r o m r h á ) , b ý t v t o m t o n e ú n a v n ý : nejen aby nevěděla levice, co Činí pravice, ale a b y c h n e v z p o m í n a l d n e s , co jsem učinil včera. Ideály však p o k u d m o ž n o n e v y t y č o v a t (nejen d o b r ý m i r o z h o d n u t í m i je d l á ž d ě n a cesta d o p e k e l , ideály t a m o b y č e j n ě v e d o u ještě spolehlivěji), v ž á d n é m p ř í p a d ě p a k ne t e n o sociální rovnosti.. K d y Ž u ž p r o nic j i n é h o , t e d y p r o K r i s t ů v svatý příslib, že i O n b u d e s n á m i až d o
6
Václav
Benda
k o n c e Časů — k r o m ě eucharistie p r á v ě v c h u d ý c h a t r p í c í c h , k t e r é b u d e m e vždy a c o d e n n ě potkávat.. N e j e n ž e t e d y usilování o sociální r o v n o s t není p o v i n n o s t í křesťanů a jejich z a n e d b a n ý m ú k o l e m , o n o je j e d n í m z velikých s v o d ů , k t e r é n á m o p ě t o v n ě a v masce z v í ř e t e nejchytřejŠího p ř e d k l á d á o t e c lži; p o S t r o m u p o z n á n í p o j e z t e ještě ze S t r o m u ž i v o t a a b u d e t e j a k o b o h o v é , o d s t r a ň t e b í d u a c h u d o b u a b u d e t e více n e ž b o h o v é , n e b o ť vlastními silami d o k á ž e t e p o o p r a v i t j e h o stvoření a v y k o u p i t se z k l e t b y p r v o t n í h o h ř í c h u . Ideály jsou věc všeobecně v á ž e n á a ideál sociální r o v n o s t i se vydává za t a k d o b r ý a n e p o c h y b n ý , že je zajisté p o h o r š e n í m a k a m e n e m ú r a z u p r o m n o h é p o k u s i t se jej p o p ř í t v s a m é m z á k l a d ě — co však o d časů K r i s t o v a kříže není v křesťanství p o h o r š e n í m , u ž b y c h o m si měli p o m a l u o d v y k n o u t líbivé řeči a g g i o r n a m e n t a .
Duchovní
vertikála
Před půlstoletím, když se někteří mladí lidé nechávali fascinovat slovem revoluce, jiné mladé lidi uchvacoval pojem duchovní život. Později se začalo mluvit o spiritualitě a ted se ani to nezdá vyhovovat* Není na tom nic tragického\ protože ta věc měla už mnoho jmen. Jen v katolické oblasti napřnásledování Krista (Tomáš Kempenskv)) kontemplativní život (Tomáš Akvinský), putování duše k Bohu(Bo~ naventura), vcházeni do hradu nitra (Tereza z Avily\ výstup na horu dokonalosti, tj. spojení s Bohem (Jan od Kříže), duchovní boj (Scupoli), zbožný život (František Saleský), cvičení v křesťanské dokonalosti (Alfons Rodriguez), vnitřní život (Chautard). Co je ta těžko pojmenovatelná věct která znovu a znovu rozehřívá srdcef Je to oheň, který Kristus uvrhl na zemi (Lk 12,49). Je to vzplanutí celé bytosti, když někdo prohlédne a spatří Lásku, a současně i svou ubohost i velikost, svět jako marnost i jako bratrství — a začne jásat a toužit po tom pokladu a zbavuje se všeho a vydrží všechno, jen aby získal natrvalo „toho, koho miluje má dušeTen začátek, to probuzení a prohlédnutí se také nazývá „druhým obrácen í m j e to nová veliká milost po obrácení k víře. Apoštolově ji dostali o letnicích, když je Duch svatý rázem proměnil a přenesl přes práh ještě nedozrálé víry. Od té doby stále probouzí další a další k volbě mezi „láskou k sobě až k pohrdnut! Bohem a láskou k Bohu iiž k pohrdnutí sebouu (A ugustin). K dílu Boha musí přistoupit dílo člověka, celoživotní zápas o plnost lásky. Zatímco „pohan" (/ my ho v sobě máme po předcích) zaměřuje všechno jiné na sebe, zmocňuje se věcí a lidí, chtěl by udělat i z Boha svěhq služebníka, probuzený křesčan vystupuje ze sebe a rozprosiraňuje svou duši všemi směry. Především na vertikále, a to vzhůru. „Člověk je více než člověk".y vyslovil geniální zkratkou Blaise Pascal skutečnost, že dorosteme do plné lidské velikosti jen .když se otevřeme nadsvětovému Nekonečnu* Dnes už pokorně uznáváme, že Duch svatý má právo zvát na duchovní rovinu života také lidi vyrostlé daleko od pravé víry. Ale nám poskytuje poznaní Krista a Boží dary v plné míře! jeden pastor mluvil o „intelektuálském, citově podchlazeném protestantismu" ve své církvi. A co je to leckdy mezi námi, když se sejdeme na pastorační poradu o BoŽím království a pro Pána máme jen běžnou ústní modlitbu? Když se při víně přeme
*
TT 7
o celibáty Künga, práva zen v církvi nebo lefebrovce, když se rozpalujeme nad selháním hierarchie a ustrašeností knězi (to vše je dovoleno) — aniž si vzpomenemey ze mezi námi je také On? Neutíkáme před sentimentalitou a trapností tak důkladné\ že se stáváme vůči Bohu bez-citnýmii V čem to vézí, že se leckdo spíše tváří jako cynik, jen aby se nezdál být „fanatikem Není v tom. všem útěk před Bohem živým? Výstup k Bohu by byl nebezpečný bez sestupu po vertikále dolů, bez ponoru do sebe. Láska odkládá masky před Bohem i před sebou. Člověk se zmenšuje do své nepatrnosti vůči Bohu a provin Host i. Ale neodcizuje se sobé, naopak sebe teprve nachází, protože se cítí přijat, potvrzen a milován Absolutním přítelem. K tomu se vlak musí vzdávat chatrných opor v sobé a v Čemkoli jiném než je Bůh, obracet se pokáním, aby dospěl k „nahosti ducha" (sv. Jan od Kříže). Z pokory -pravdy (nikdy bez ní) vyrůstá vnitřně svobodný Člověk, základné nezávislý, protože plně závislý na Dárci svobody, nedobytný pro jakéhokoli nepřítele, neboí byl provždy obsazen božskou láskou. Ta požaduje, očiŠíuje bolestí, provádí temnými nocemi, ale přesto všechno obšťastňuje trvalou hlubinnou radostí a tak rozšiřuje srdce nejen vzhůru, ale i do horizontály. I poustevníci znali tuto druhou, horizontální lásku a praktikovali ji, jak mohli. Dnes vŠak vlivem řady vážných okolností platí důrazněji, že nemiluje Boha, kdo nemiluje člověka (srov. 1 Jan), a to velmi reálným způsobem. Není jiná cesta k růstu přátelství s Bohem než opravdu, vnitřně i viditelně vstoupit do společenství s lidmi. Nejdříve rozvíjet potěšení z druhých, aby v pohodě zesílilo a přerostlo v přátelskou vzájemnost. Milovat všechny, včetně lidí nějak obtížných až nepřátelských, je sice nesporné přikázání, jenomže k tomu si musíme pěstovat předpoklady ve své psychice. Proto má takový význam společné pobývání v přátelském kroužku, kde se rozhořívá radost z lidí, ze života, ze světa, z Boha — a kde alkohol a podobné životobudiČe jsou trapná zbytečnost. Ta radost však patří k věci: S radostí pijme střízlivé opojení Ducha (Laeti bibamus sobriam ebrietatem Spiritus) — doslova tak vyzývá jeden z hymnů Římského breviáře. A je tu mi ni církev, živá buňka organismu makrocírkve. Neúprosně však začne vnitřně chřadnout, jestliže shovívavě shlíží na lidi jiného ladění, místo aby od nich čerpala. Usmíváme se hořce, čteme-li ve starých archívech o sporech řeholníků ohledně pořadí při procesích, jenže kolik malichernost! nám — v této těžké hodině boje o život — brání cítit se především jednou rodinou Božích dětí\ seskupenou v jedné víře, n a děj i a lásce kolem Krista? Katolické nebo i ekumenicky křesťanské ghetto nestačí. Horizontální láska musí mít i druhé rameno směřující k cizím, prostě k lidem jako takovým. Dnes dokonce ke všemu živému, ba i k neživé přírodě,
9
D ucho z:n í z • ert i kála
neboí: znalci s jasnou představou o apokalyptických hrůzách„ které lidstvo nezadržitelné Čekají bude-li šílená likvidace pokraéoi'at, si rvou vlasy při pomyšlen!, že nikdo není s to zadržet niČizy Rozvoj. Budoucnost je ve skromnosti, říkají A tady udeřila hodina pro křesťanskou čtvrtinu lidstva., Když se zřetelné oddělíme od modlářů životní úrovně a ukážeme praktickyže prosté a přirozeně se dá žít dokonce slastněji, můžeme pomoci k záchraně lidstva. Nejen to, můžeme nabídnout právě v té souvislosti hodnoty ze světa přesahujícího naše mraveniště; dospěje-li naše technická civilizace ke kolapsu — kdo jiný by měl být nad situací než lidé bytostně spojení s Pánem dějin. Opravdové duchovní lidi potřebuje i církev, má-li obstát v situaci ohrožení. Obejde se bez konsistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutíbez biblíeucharistie a kněz! •v nejkrajnějŠím případě — ale nepřežije bez lidí\ kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají, ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život je Kristus a umřít zisk (Flp 1,21). Proto nás zajímá obnovená touha po modlitbě a mystice, Prvním podnětem může být záměr objezdí Boha zkušenostně\ nebot jinak se ted věci neberou — ale to nevadí. Zdá se> že Bůh vychází této potřebě vstříc a my si uvědomujeme, že jeho přímé, nadpřirozené působení v duších nemusí být vyhrazeno jen puncovaným mystikům. Dále — lidé, kteří se opravdu modlí, začínají žít novým životem. Jeho současné formy ukazují životnost evangelia. Dynamika dnešního duchovního života směřuje do všech čtyř směrů dnešního naplňování lásky k Bohu a k bližnímu a k sobě. Teologické
texty,
č 7, Praha
1983
Dnešní člověk a kontemplace Rozhovor
s Josefem
Pieperem*
V úvodu charakterizuje Pie per dnešního člověka překvapivě ne tak jako tvůrce svého světa, ale spíše jako diváka. Snadná a neangažovaná „rozkoš z dívání" zeslabuje osobnost, ale ve zvídavosti samé je skryta možnost a potřeba něčeho základně důležitého. Otázka: J e p r o člověka t e c h n i c k o - r a c i o n á l n í civilizace o n o z á m ě r u p r o s t é n a z í r á n í , jež m á t e na mysli a j e ž měla na mysli i t r a d i c e , v ů b e c j e í t í m o ž n é ? N e n í t o tak, že se p r o s t ě n e d á dělat nic j i n é h o než vidět věci z hlediska, co se s nimi dá u d ě l a t , t j . v p o s t o j i s p o t ř e bitele a výrobce? Pieper: T a k t o m u jistě d o z n a č n é m í r y je. Ale t e n t o z ú ž e n ý p o h l e d v y ž a d u j e k o r e k t u r u . J s o u věci, s n i m i ž se n e d á nic „ d ě l a t " , k jejichž p ř i r o z e n o s t i patří p r á v ě t o , že nejsou p o u ž i t e l n é . A u g u s t i n r o z l i š o val mezi věcmi, z n i c h ž se člověk těší, a v ě c m i , jež se p o u ž í v a j í . P ř e d m ě t k o n t e m p l a c e , o níž j s m e v l a s t n ě je.?té v ý s l o v n ě nemluvili, tedy p ř e d m ě t t o h o t o z v l á š t n í h o vidění, jež n a z ý v á m e k o n t e m p l a c í , jc právě o n a h l u b i n n á d i m e n z e s k u t e č n o s t i , jež p r o z u ž i t k o v á n í n e p ř i p a d á v ú v a h u . S e m m í ř í i s m y s l s t a r é věty, že p a t ř í k d o k o n a losti lidského společenství, aby v n ě m byli lidé, k t e ř í se v ě n u j í k o n t e m p l a t i v n í m u ž i v o t u . L z e se p ř i r o z e n ě ptát., p r o č by n e m o h l a b ý t v p o ř á d k u s p o l e č n o s t , v níž c h y b í k o n t e m p l a t i v n í ž i v o t . N a t o by staří n e p o c h y b n ě o d p o v ě d ě l i : p r o t o ž e e x i s t u j í v h l e d y d o s k u t e č nosti, jež lze v lidském s p o l e č e n s t v í z p ř í t o m n i t a u d r ž e t jen k o n t e m plací, tj. m i m o ú č e l o v ý m v n í m á n í m a p ř i j í m á n í m . T y t o v h l e d y nelze přirozeně přesadit do nějaké organizované p o u ž i t e l n o s t i n e b o „pětiletého p l á n u " . Ot.: „ M i m o ú č e l o v é n a z í r á n í " však ještě není v y č e r p á v a j í c í d e f i n i c e kontemplace... " Josef Pieper (1904), T h D r . Ii.c., p r o f e s o r f i l o z o f i c k é a n t r o p o l o g i e v M i i n s t e r u , jc o b l í b e n ý a p ř e k l á d a n ý autor. Česky v y í l o jeho p o j e d n á n i O ípravedlnosti ( R í m 1966) a Tomát z Akvina ( f t l m 1972). J a k o znalec antiky, t o n i i í m u i m o d e r n í h o m y í l c n í hájí trvalé h o d n o t y ne p r o t o ž e jsou staré,, ale p o k u d jsou pravdivé a p o t ř e b n é . V n á s l e d u j í c í m r o z h o v o r u hledá odpovécf na o t á z k u v ý z n a m n o u nejen. p:ro. křesťany, ale p r o celou naíi civilizaci: M ů ž e být s o u č a s n í k k o n c e m p l a t i v n í m f l o v l k c m ? — Slovo k o n t e m p l a c e se z d e u i l v i v Širokém o b e c n é m v ý z n a m u . V k ř e s ť a n s k é m y s t i c e m l u l i l v ý z n a m : vySSÍ, nazlravý s t u p e ň rozjímavé m o d l i t b y , na rozdíl; o d ú v a h o v é m e d i t a c e .
Dnešní
člověk
a
kontemplace
11
P.: S t í m n a p r o s t o s o u h l a s í m . K p o j m u k o n t e m p l a c e p a t ř í , že k věcem, jež p o z o r u j e m e , v zásadě říkáme ano, že k nim pojímáme j a k o u s i milující n á k l o n n o s t . C o n t e m p l a t i o je sice p ř e k l a d , p o k u s n ý p ř e k l a d C i c e r o n ů v a S e n e k ů v ; p ů v o d n í řecké slovo z n í t h e o r i a , a t í m je p r á v ě m í n ě n o p ř i j í m á n í reality, j e m u ž nezáleží na n i ě e m jiném, n e ž aby se realita u k á z a l a , jaká je. A l e už. t u t o m i m o ú č e l o v o u , od vší m o ž n é p r a x e o d h l í ž e j í c í n á k l o n n o s t ke s v ě t u by p r a v d ě p o d o b n ě n e b y l o m o ž n é r e a l i z o v a t ani u d r ž e t , k d y b y se n á m svět nejevil j a k o n ě c o úctyhodného. J i n a k b y se b r u t á l n ě p r o s a d i l p o s t o j v l a s t n ě n í a p o u ž í v á n í , a m y b y c h o m viděli svět jen j a k o materiál a s u r o v i n u lidské a k t i v i t y . Ot.: C h á p u - l i V á s s p r á v n ě , je V a š e p o j e t í k o n t e m p l a c e v á z á n o na myšlenku stvoření... P . : S k u t e č n ě v ě ř í m , ž e se č l o v ě k u m ů ž e jevit svět j a k o n ě c o ú c t y h o d n é h o , jak j s m e t o popsali, jen t e h d y , je-li v n í m á n j a k o creacura, jako něco, co v z e š l o z t v ů r č í h o L o g u , c o t e d y n e n í č l o v ě k u p r o s t ě k disp o z i c i . Popírá-li se, že s k u t e č n o s t a člověk sám mají b ý t něčím p o d l e B o ž í p ř e d s t a v y , že je jimi n ě c o m í n ě n o , p a k myslím n e m ů ž e e x i s t o v a t ani t h e o r i a ve s t a r é m slova smyslu, ani k o n t e m p l a c e . P r á v ě t a k v y p a d á n a p ř . e x i s t e n c i a l i s t i c k á p ř e d s t a v a : že n e e x i s t u j e nic, co b y b y l o s č l o v ě k e m z a m ý š l e n o a co ho přesahuje., a t e d y nee x i s t u j e ' lidská p ř i r o z e n o s t . II n y a pas de na tu re humaine, říká S a r t r e : m y s l í m však, že t o není jen S a r t r ů v ž i v o t n í n á z o r , ale ž i v o t n í n á z o r p r ů m ě r n é h o č l o v ě k a t é t o d o b y v ů b e c . S m i ř u j e m e se s t í m , že c o je f a k t i c k é , u ž je t í m nějak s p r á v n é ( n e b o i zcela falešné a absurdní). A l e že m ů ž e b ý t něco, č í m n e m ů ž e m e zcela d i s p o n o v a t a co z a k l á d á j a k o u s i vlastní z á v a z n o s t — t o je t é t o p ř e d s t a v ě cizí. O t . : A l e jak je p a k ještě v ů b e c m o ž n é m l u v i t p r ů m ě r n é m u , v š e d n í m u vědomí o kontemplaci? Existují vůbec úkony, které Vámi charakter i z o v a n ý člověk ještě r e a l i z u j e — a n i ž t o snad m ů ž e z p o z o r o v a t n e b o u v ě d o m ě l e vyslovit — aby se d a l o říci: k d y ž o t e v ř e oči, vidí, že se t u děje n ě c o , c o h o v e d e na cestu k o n t e m p l a c e ? N e b o je tu d o k o n a l ý z l o m , vůči n ě m u ž člověk m ů ž e jen v í c e m é n ě melancholick y z v e d n o u t r a d i k á l n í p o ž a d a v e k o b r a t u k víře ve stvoření? P.: M y s l í m si o p r a v d u , že n ě j a k ý o b r a t je n u t n ý . P o k l á d á m h o za zcela m o ž n ý a jsem t o h o n á z o r u , že n u t n o s t t o h o t o o b r a t u lze u k á z a t . P ř e d e v š í m z j i š ť u j e m e u lidí p r o p a d l ý c h h y p e r t r o f o v a n é rozkoši z d í v á n í n ě c o j a k o z o u f a l s t v í : v š e c h n o je jim až k přesycení z n á m é : p o j e m h n u s u t u n e v z n i k á n á h o d n ě . L z e dělat vše: n e e x i s t u j e ž á d n á v á z a n o s t , ale ani ž á d n á o r i e n t a c e . S a r t r e sám říká o s v o b o d ě , jež m á 3 6 0 ° v o l n o s t i j a k o v ě t r n á k o r o u h v i č k a , že je t o velice nevlídná věc: č l o v ě k je ke s v o b o d ě o d s o u z e n . M y s l í m , že o d t u d by se m o h l o v y j í t . A p o k u d j d e o h y p e r t r o f i i r o z k o š e z dívání, pak si
12
Josef
Pieper
opravdu myslím, že člověka m ů ž e zachránit jen jakási askeze v t o m , co se chce dozvědět nebo vidět. Je třeba vrátit se k mlčení, k jakémusi naslouchajícímu mlčení, jež teprve u m o ž ň u j e p o z n á n í v o n o m starém smyslu slova. Ot.: J a k o znamení rostoucí p o h o t o v o s t i k tichu a k o n t e m p l a c i se dnes často h o d n o t í ohlas na východní f o r m y meditace. Myslíte, že je t o cesta, jak z n o v u najít z t r a c e n o u s c h o p n o s t kontemplace? P.: T ě m i „východními" formami k o n t e m p l a c e lze mínit velmi r ů z n é vícl R o z h o d n ě bychom neměli t y t o dnes u ž t r o c h u m ó d n í f o r m y paušálně zatracovat. Ale v j e d n o m jsou, myslím, zásadně odlišné od západní představy kontemplace. V ý c h o d n í tradice t o t i ž chápe k o n templativní p o s t o j jako postoj, v n ě m ž má člověk nejen d o k o n a l e z m l k n o u t sám, ale v n ě m ž umlká i svět. J e sice pravda, že člověk musí mlčet, n e b o ť jen mlčící slyší. Přesto však nemlčí do stejně mlčícího a n ě m é h o světa, Je-li svět creatura, pak t o z n a m e n á , že je plný sdělení, Věci samy, jak t o jednou vyjádřil G u a r d i n i , mají „slovní ráz". J s o u založeny tak, aby byly vnímány. Představa k o n templace, jež stanoví, že si člověk nesmí vůbec nic myslet, že m u s í spíže sám v sobě vytvořit prázdný p r o s t o r a ten se nesmí ničím vyplnit, se mi zdá jaksi nelidská a p r a v d ě p o d o b n ě také nerealizovatelná, Ot.: N e b o snad je realizovatelná, ale nelze ji spojit s představou stvořenosti světa a člověka? P.; Sám jisem jednou v H o n k o n g u podnikal p o nějakou d o b u t a k o v é cvičení, při n ě m ž mi stále říkali: Jsi nikdo a jsi nic. Sám jsem velmi dobře cítil, jak. je t o t o nihii strhující. Setkal jseni se s n ě k t e r ý m i západními intelektuály, kteří t o m u t o východnímu nihilisrnu podlehli. T e n k r á t jsem si neuměl pomoci jinak, než že jsem v j e d n o m okamžiku hlasitě zařval: Jsem. n ě k d o a ne že jsem nic, vždyť m n e stvořil Bůh! T o se týkalo mne s a m o t n é h o . Ale také o světě nelze říci, že je nic a že je němý — vždyť je stvořen. Právě k d y ž odhlížíme od komerčního zneužití východních forem meditace a k d y ž je bereme vážně j a k o ž t o m o ž n o s t , musíme trvat na t o m t o rozdílu: křesťanská meditace nenaslouchá němému světu a nevytváří p r á z d n o t u , v níž by se nic nevnímalo ani nepoznávalo. Ot.: Neexistují však v západní křesťanské tradici z p ů s o b y k o n t e m place, jež by zdůrazňovaly právě t o t o vyprázdnění, vyústění v nic? V z p o m e ň m e třeba na Mistra Eckharta n e b o J a n a od Kříže.., P.: N a to bych odpověděl: mlčení křesťanských m y s t i k ů je právě slyšící mlčení; oni chtějí být „prázdní" p r o t o , aby d o nich m o h l a vproudit božská skutečnost, nebo také — v z p o m e ň m e na G e r a l d a Manley Hopkinse — pravá skutečnost stvoření. Ot.: N e u k a z u j e se tedy v k o n f r o n t a c i s v ý c h o d n í „ s p i r i t u a l i t o u "
Dnešní
člověk
a
kontemplace
13
z n o v u , že k o n t e m p l a c e (v t o m s m y s l u , jak ji p o p i s u j e t e ) je v á z á n a na k ř e s ť a n s k o - ž i d o v s k o u p ř e d s t a v u o s t v o ř e n í a je t e d y věcí víry? P.: Z d a je t o v ě c víry v u ž š í m s m y s l u slova, z d a k t o m u člověk m u s í b ý t k ř e s ť a n e m , t í m b y c h si n e b y l t a k jist; p r á v ě t a k si n e j s e m jist, z d a p o u h á p ř e d s t a v a s v ě t a j a k o ž t o s t v o ř e n í , c r e a t u r a , je u ž „ t e o l o gie". A r i s t o t e l e s a P l a t ó n se m y š l e n c e s t v o ř e n í velmi přiblížili, i k d y ž p ř i r o z e n ě n e m ě l i na m y s l i creatio ex nibilo, z n i č e h o . N e v í m t e d y , z d a m y š l e n k a s t v o ř e n é h o světa n e n í d o s a ž i t e l n á u ž „ p ř i r o z e n é m u " myšlení, a t o i s o u č a s n é m u . Ot.: ... p ř i č e m ž t z v . p ř i r o z e n é m y š l e n í v d n e š n í f o r m ě přináší z v l á š t n í p r o b l é m y , j e l i k o ž , jak se z d á , b e z p r o s t ř e d n í v z t a h ke s v ě t u , n e z p r o s t ř e d k o v a n ý „ t e c h n i k o u " , vymizel... P.: Č a s t o jsem v t é t o s o u v i s l o s t i myslel na p l a t ó n s k ý p ř í b ě h o vynalezení p í s m a . P y š n ý a zářící v y n á l e z c e p ř e d l o ž i l t u t o věc m o u d r é m u králi a řekl: N a l e z l j s e m p r o s t ř e d e k k z a p a m a t o v á n í . A m o u d r ý král p o n ě j a k é ú v a z e říká: v y t v o ř i l jsi p r o s t ř e d e k k z a p o m í n á n í ; t e d si n e m u s í š p a m a t o v a t věci z e v n i t ř , ale b u d e š na ně u p o m í n á n zvenčí. S n a d je t a t o d v o j z n a č n o s t v l a s t n í v š e m t e c h n i c k ý m n á s t r o j ů m . D n e s b y c h o m se s a m o z ř e j m ě b e z p í s m a n e o b e š l i a b e z našich n á s t r o j ů t a k é ne. A l e p ř e s t o je t o se všemi t ě m i n á s t r o j i t a k , ž e m o h o u oslabit sílu b e z p r o s t ř e d n í h o d o t y k u s k u t e č n o s t i . Ot.: Z t o h o však v y p l ý v á , jak se z d á , n e p ř e k o n a t e l n é dilema: u z n á me-li n e p o s t r a d a t e l n o s t n á s t r o j ů , j e ž se d í k y své v n i t ř n í d y n a m i c e stále z j e m ň u j í a r o z š i ř u j í , n e m u s í m e se s o u č a s n ě s m í ř i t se v z r ů s t a j í c í z t r á t o u p ř í m é h o v z t a h u k e světu? P.: V z h l e d e m k t o m u t o d i l e m a t u m u s í m e m l u v i t o dalším m o m e n t u k o n t e m p l a c e : o vůli n e z ů s t a t na p o v r c h u věcí. S t v o ř e n o s t světa a č l o v ě k a v y ž a d u j e , a b y k o n t e m p l a c e n e j e n z a h r n o v a l a stálý souhlas, u c t í v á n í , ale t a k é aby n e u l p í v a l a na t o m , c o je na p r v n í p o h l e d z j e v n é , p o u z e f a k t i c k é . S o u h l a s , k t e r ý m á m e na mysli, n e z n a m e n á p r o s t ě s c h v a l o v a t t o , co je, ale p ř i k l o n i t se k v l a t n í m u , b o ž s k é m u z á k l a d u . M y š l e n k a s t v o ř e n í v y j a d ř u j e , že B ů h n e n í „ m i m o s v ě t " . Deus extramundanus n e n í k ř e s ť a n s k á , n ý b r ž o s v í c e n s k á , deistická p ř e d s t a v a . Ve s k u t e č n o s t i je B ů h s t v o ř i t e l ve všech věcech t e n , k d o j i m dává bytí. T o m á š j e d n o u řekl, že B ů h je ve všech věcech, et intime, a t o n e j v n i t ř n ě j š í m z p ů s o b e m . T e n t o z á k l a d všech věcí n e m u s í m s p a t ř i t jen v k ř í ž o v é c h o d b ě n e b o v k l á š t e r n í cele, ale v č e m k o l i s k u t e č n é m — v k v ě t i n ě , v l i d s k é tváři, n e b o v u r č i t é u d á l o s t i , n a p ř . k d y ž z e m ř e č l o v ě k . V n í m á m - l i t e d y ve věcech n e b o v u d á l o s t e c h z n á m k y b o ž s k é h o p ů v o d u a v ú c t ě je u z n á v á m , p a k u s k u t e č ň u j i k o n t e m p l a c i ve zcela s t r i k t n í m s m y s l u . O t . : P r o t o , co jste n a z v a l p r ů m ě r n ý m vědomím,, by t o byla v ě t a ned o s t u p n á . Ale d n e š n í k ř e s ť a n , k t e r ý chce t a k o v o u v ě t u vzít v á ž n ě ,
14
Josef
Pieper
b u d e v t o m , co m í n í t e , v i d ě t ú k o l , a ještě k t o m u d o s t t ě ž k ý : V y jste však — p o k u d vím — p o l o ž í ! d ů r a z na s o u v i s l o s t k o n t e m p l a c e a štěstí... P.: Vidění s a m o vás p ř i r o z e n ě ještě neučiní š ť a s t n ý m : š ť a s t n ý m vás učiní t e p r v e vidění t o h o , k o h o m i l u j e t e . T e p r v e p a k přece ř í k á m e , že „se nelze d o s y t a v y n a d í v a t " . T í m se m í n í dvě r ů z n é věci. K d y ž třeba, řekneme: „ T i h l e mladí rodiče se n e m o h o u d o s y t a v y n a d í v a t na svého p r v o r o z e n é h o " , pak. t í m m í n í m e p ř e d n ě nejvyšší m o ž n o u f o r mu vytržení. N a ten d r u h ý v ý z n a m m y s l í m e řidčeji: říká t o t i ž , že n e m o h u být o p r a v d u nasycen v t o m t o vidění, k t e r é m ě p ř e s t o činí Šťastným. T o je t ř e b a p ř i p o j i t k t r o c h u zavádějíc! a m o ž n á k l a m n é představě „štěstí a k o n t e m p l a c e " : štěstí k o n t e m p l a c e n e m ů ž e b ý t z d e nikdy d o k o n a l é . K o n r á d Weiss, t é m ě ř n e z n á m ý n ě m e c k ý křesťanský básník, j e d n o u řekl: „ K o n t e m p l a c e n e d o j d e k l i d u , d o k u d n e n a j d e p ř e d m ě t svého o s l e p e n í " — t o z n a m e n á , d o k u d n e n a j d e p ř e d m ě t tak jasný, až oslepuje. Přejasné světlo a t m a m a j í přece t e n t ý ž účinek: člověk přestává vidět! Ol.: Ted m l u v í m e spíše o t o m , k d e je h r a n i c e k o n t e m p l a c e , n e ž o t o m , k d e je její „štěstí"... P.: Štěstí k o n t e m p l a c e souvisí s t í m , že u p í r á t e s v ů j p o h l e d p ř í m o k srdci věcí, aniž byste p ř i t o m — jak t o m u bývá v u k v a p e n é s y m b o lizaei — přeskakovali realitu v i d i t e l n é h o . C h e s t e r t o n , ač musel p r o jít m n o h a polemickými aférami, m l u v í ve své ž i v o t n í r e t r o s p e k t i v ě o „ t é m ě ř mystickém, přesvědčení o z á z r a k u ve všem, c o e x i s t u j e , a o vytržení, jež je p o d s t a t o u u v n i t ř vší z k u š e n o s t i " . P o k l á d á m t o za velkolepou formulaci, jež m n o h o říká a s h r n u j e vše, o čem jsem dosud mluvil. Každá věc má ve svém základu s k r y t o z n a m e n í b o ž s k é ho p ů v o d u ; k d o je zahlédne, ten uvidí, že t y t o věci a v š e c h n y o s t a t n í věci jsou nade všechno pomyšlení d o b r é . A „uvidí-li" to, je šťasten. Ot.; Proti t o m u by se daly n a m í t n o u t dvě věci: n e v y ž a d u j e t a k o v é vidění p ř e s t o určité p ř e d p o k l a d y ve smyslu n a d ě j e a víry ve s t v o ř e n í , a n e b o vede p o z o r n é zahledění n u t n ě k „ v y t r ž e n í " ? A na d r u h é straně: činí člověka šťastným s k u t e č n ě právě vidění? P.: U ž mi p ř i r o z e n ě d o s t č a s t o namítali: t o celé je jen i n t e l e k t u a l i s m u s t v é h o o b d i v o v a n é h o m i s t r a T o m á š e , k t e r ý c h á p e vidění jako t o jediné, co m ů ž e člověka o b š ť a s t n i t ! C o ž n e o b š ť a s ň u j e spíše láska? Na co T o m á š řekl: Láska má dva z á k l a d n í a k t y . J e d n í m je t o u h a , chtění, d r u h ý m je vytržení, r a d o s t , d e l e c t a d o . P r v n í a k t je a k t e m milujícího, který milované d o s u d nevlastní; d r u h ý a k t je a k t e m milujícího, který se s m i l o v a n ý m u ž sdílí. Ale jak se d ě j e s a m o t o t o sdíleni? Sdílení, p o k t e r é m t o u ž í m a na něž o d p o v í d á m r a d o s t í a vytržením, se děje jinak než c h t ě n í m : t o t i ž p o z n á v á n í m ! T a k ale nemluví jen T o m á š . T é h o ž m í n ě n í je třeba A u g u s t i n , na n ě j ž se
Dnešní
člověk a kontemplace 17
odvolávají v š e c h n y v o l u n t a r i s m y , pokud. se ještě v ů b e c p o k o u š e j í l e g i t i m o v a t tradicí. T a k é A u g u s t i n řekl: „ C o j i n é h o je m í t než p o z n a t ? " „ U s i l u j e š jen o jediné: abys viděl." N e b o : ,.7'ota merces 11 o st Tú -visio — v š e c h n a naše o d m ě n a je vidění. Tecf by se snad muselo m l u v i t o t o m , že naši p ř e d s t a v u lidského naplnění a věčného života nelze v y j á d ř i t jinak n e ž v ý r a z e m visto beatifica, oblažující . t y
,
videm. O ř . : J e ovšem o t á z k a , zda t o t o n a p l n ě n í lze p o p s a t jen jako visio beatifica, n e b o z d a t a t o p ř e d s t a v a není p o u h ý m d ů s l e d k e m u r č i t é h o p o j e t í vidění a p o z n á v á n í . P.: M y s l í m , že v křesťanské oblasti n e e x i s t u j e jiná m o ž n o s t , jak p o p s a t stav d o k o n a l é b l a ž e n o s t i . J á bych t a d y v ů b e c mluvil o vzáj e m n é závislosti. P r o t o h o , k d o p r o m ý š l í p o j e m visio beatifica v pův o d n í m n á b o ž e n s k é m smyslu a p o k o u š í se h o p r o m e d i t o v a t , bude snazší u ž ve zdejší existenci v n í m a t a z a k o u š e t p ř e d s t u p n ě „blaženého p a t ř e n í " . N a o p a k p r o t o h o , k d o realizuje t y t o p ř e d s t u p n ě f i l o z o f i c k ý m m y š l e n í m n e b o nějak n e n á b o ž e n s k y u r č e n ý m p o z o r o v á ním světa, b u d e snazší p ř i j m o u t p o j e m visio beatifica. O t ; J a k é jsou p o d l e Vás m o ž n o s t i o t e v ř í t t u t o d i m e n z í současníkovi, k t e r ý je p r o visio beatifica d i s p o n o v á n s t e j n ě málo jako p r o k o n t e m p l a c i vůbec? P . : J i s t ě p ř i p u s t í t e , že k d y b y c h o m měli t y t o o t á z k y t r o c h u u s p o k o jivě z o d p o v ě d ě t , museli b y c h o m začít velmi zdaleka. K r o m ě t o h o by mohla o d p o v ě ď začít z více r ů z n ý c h b o d ů , m o h l a by např. vyjít od m ú z i c k ý c h u m ě n í , ale t a k é od f i l o z o f o v á n í n e b o od slavení. P ř e s t o se však d o m n í v á m , že tu lze vidět t a k é něco společného a jednotícího: všecky p o d o b y lidského k o n á n í , k t e r é jsem vyjmenoval, žijí t o t i ž ze souhlasu se světem v j e h o celku i ze souhlasu s vlastní existencí. Fam, kde t e n t o souhlas chybí, n e e x i s t u j e ani s k u t e č n é u m ě n í ani volná chvíle, ani slavení, ani filozofie, ani k o n t e m p l a c e . O ř . : Myslíte, že k u l t u náleží v t é t o souvislosti zvláštní funkce? A k d y ž ano, jaké důsledky by t o m ě l o mít p r o u t v á ř e n í kultu? P.: T o jsou dvě o t á z k y . První lze z o d p o v ě d ě t relativně lehce, a to r o z h o d n ý m a n o . N e b o ť není intenzivnější souhlas se světem než Boží chvála, t o jest k u l t i c k á oslava. — P o k u s o o d p o v ě ď na d r u h o u o t á z k u by musel p r o b r a t více věcí. R o m a n o G u a r d i n i j e d n o u řekl, že v š e c h n o „ l i t u r g i c k é v z d ě l á n í " (a t o z n a m e n á p a t r n ě t o t é ž co k a ž d á snaha o s m y s l u p l n ý v ý k o n k u l t u ) spočívá na myšlenkové i existenciální realizaci staré k o n c e p c e amma forma corporis, jež říká, že člověk je stavěn t a k , že j e h o tělo d o s t á v á p o d o b u od d u c h o vé duše — t a k ž e na člověku není nic „čistě d u c h o v é h o " , ale také nic „čistě t ě l e s n é h o " . P r o t o bych na d r u h o u o t á z k u o d p o v ě d ě l z k u s m o asi t a k t o : p o k u d se ú k o n y klanění, oslavy, k a j í c n o s t i a o d d a n o s t i ,
16
Josef
Pieper
které jsou přiměřeně primárně rázu d u c h o v n ě - d u š e v n í h o , při b o h o s l u ž e b n é slavnosti „ c e l e b r u j í " t a k o v ý m z p ů s o b e m , že p r o n i k a j í a u tvářejí sféru, t ě l e s n o s t i , p a k v z n i k á p ř í z n i v á m o ž n o s t , ž e se k u l t — vzdálený stejně od spiritualistické ne-smyslovosti jako o d j a k é h o k o l i „senzualismu" — stane pro účastníky prostě aktem kontemplativního života. Teologické texty, č. 7, roč. / / / . , . 1983
Pár slov o Adrienne von Speyr T ř i ženy, p o d l e m é h o n á z o r u , dávají, k a ž d á p o svém, n e o p a k o v a t e l n o u , ale j a k o by n a v z á j e m se d o p l ň u j í c í f o r m o u , o d p o v ě ď na o t á z k u p o smyslu p o k ř e s ť a n s k é civilizace, ba víc, po smyslu a cíli „ m o d e r n í h o " světa v ů b e c , s j e h o z n o v u se vynořujícími archaickými b o ž s t v y : m a t k a T e r e z a , C h i a r a L u b i c h a A d r i e n n e v o n Speyr, První t a k činí s a k c e n t e m na k ř e s ť a n s k o u vita activa, arci v k r a j n ě disciplin o v a n é vyváženosti s vita contemplativa — bez v z t a h u mezi oběma nelze m l u v i t o t r a n s c e n d e n t á l n í agapé; d r u h á r e p r e z e n t u j e cosi jako h a r m o n i c k ý střed mezi ž i v o t e m s k u t k ů a ž i v o t e m meditace a modlitby, a je z a k l a d a t e l k o u s p o l e č e n s t v í F o c o l a r i n ů ; u třetí pak byl p ř e n e s e n . d ů r a z na pól nejvyšší m y s t i c k é k o n t e m p l a c e a vize, při i n t e n z í v n í , všecky fyzické síly a b s o r b u j í c í aktivitě lékařské. U r s von Balthasar, z p o v ě d n í k a d u c h o v n í rádce A d r i e n n y von Speyr, k t e r ý získal o d t é t o ženy — p a r a d o x n ě — r o z h o d u j í c í teologické impulsy, napsal o jejím ž i v o t ě a díle knihu, na niž o d k a z u j i k a ž d é h o , k d o se chce p o d r o b n ě j i informovat.'®' Sám z t é t o knihy č e r p á m s k o r o všecky i n f o r m a c e . P ř e d s t a v o v a t veřejnosti člověka nebývalých kvalit, d o s u d neznám é h o g e n i á l n í h o básníka například, je m n o h e m lehčí, než představov a t lidem člověka, j e n ž se nikoli jen svým p ř i r o z e n ý m nadáním, v l o h a m i , z n a l o s t m i etc., ale n e p o c h o p i t e l n o u a t a j e m n o u vyvolen o s t í , zcela zvláštními m i l o s t m i řadí mezi teology a mystiky, a to m e z i ty vzácné, k t e ř í se vyznačovali: b e z r p o s t ř e d n o s t í názoru a soud u , m i m o j a k o u k o l i s u b j e k t i v n í spekulaci a suverénní o b j e k t i v i t o u , jež p ř i p o m í n á církevní otce. Lehčí je to p r o t o , že ze setkán! génia a v e ř e j n o s t i plyne zisk a p r o s p ě c h o b ě m a s t r a n á m , z a t í m c o ze setkání s A d r i e n n o u von S p e y r a jejím dílem plyne všechen prospěch a zisk s k o r o v ý h r a d n ě t ě m d r u h ý m , k t e r é však právě t a t o „jednos t r a n n o s t " činí n e d ů v ě ř i v ý m i , ba o d m í t a v ý m i . A d r i e n n e von Speyr z p r o s t ř e d k u j e t o t i ž cosi, co se v y m y k á b ě ž n é e k o n o m i i v říši D u c h a , * H 1969.
a n s
U r s v o n Balthasar, E r s t e r Blick auf A d r i e n n e v o n Speyr, J o h a n n e s Verlar, Elnsietlcln.
18
-rp-
co lze p ř i j í m a t jen z á v a z n é , z r o z h o d n u t í a se s o u h l a s e m s v o b o d n é vůle, n e b o v ů b e c ne. T ř e t í m o ž n o s t n e e x i s t u j e . N e j d e t e d y o t o , A d r i e n n u von S p e y r p ř e d s t a v o v a t či u v á d ě t na č t e n á ř s k é f ó r u m , n ý b r ž o co, p o u k á z a t na ní — u v ě d o m í v l a s t n í n e h o d n o s t i — j a k o na velikého c h a r i s m a t i c k é h o v ů d c e d o s a m é h o s t ř e d u T r o j j e d i n é h o Boha, a t o v ů d c e s p o l e h l i v é h o , j a k é h o p o t ř e b u j e k ř e s ť a n v d o b á c h ú p o r n é a ú d ě s n é krize v s a m é m s t ř e d u C í r k v e . P o k u s vytýčit v p o u h ý c h n á z n a c í c h z á k l a d n í rysy j e j í h o v ý r a z n ě t r i n i t á r n í h o t e o l o g i c k o m y s t i c k é h o s v ě d e c t v í a o d k a z u by nás p ř i v e d l asi ke t ř e m z n a k ů m : 1) K o b j e k t i v n í mystice, jejíž o b l o u k se k l e n e o d i g n á c i o v s k é í n d í f c r e n t n o s t i k a p o k a l y p t i c k é vizi j a n o v s k é . O b j e k t i v i t a v i z e v e d e pak 2) k t e o l o g i c k é m u vytyčení o b j e k t i v i t y i n k a r n a c e , a z ní v y p l ý v a jící o b j e k t i v i t y d o g m a t i c k ý c h v z t a h ů : m e z i i n k a r n o v a n ý m K r i s t e m a P a n n o u Marií, mezi a b s o l u t n í p o s l u š n o s t í K r i s t a a a u t o r i t o u C í r k ve, mezi K r i s t o v o u s m r t í na kříži a s v á t o s t í z p o v ě d i a r o z h ř e š e n í , mezi o b j e k t i v n í realitou K r i s t o v y p r o l i t é k r v e a u m u č e n é h o těla, a Eucharistií. T o h o všeho se d o s a h u j e m e t o d o u , j e ž s t o j í v p r o t i kladu k veškeré s p e k u l a t i v n ě h i s t o r i c k é g n o z i , k t e r á d n e s v l á d n e liberální teologii, T a t á ž o b j e k t i v n í vize zcela l o g i c k y p ř e c h á z í p a k 3) v exegezi Písma, z a l o ž e n é v n a s l o u c h á n í S l o v u , a z n ě h o p l y n o u cí křesťanské praxi j a k o p ř e d p o k l a d u o b j e k t i v n í h o r o z u m ě n í . T e n t o d r u h e x e g e t i c k é h o n a s l o u c h á n í , j e h o ž f u n d a m e n t á l n í k o g n i t i v n í složkou je právě křesťanská p r a x e , lze p o z o r o v a t o s t a t n ě t a k é u m a t k y T e r e z y a C h i a r y L u b i c h o v é . T a k o v á p r a x e se z á s a d n ě a r a d i k á l n ě liší od pseuciopraxe všelijakých r á d o b y k ř e s ť a n s k ý c h a k t i v i s t ů , u n i c h ž je takříkajíc p o s t a v e n a na hlavu. N a m í s t o p o s t u p u o d o b j e k t i v n ě m y s t i c k é h o a d o g m a t i c k y v á z a n é h o n a s l o u c h á n í S l o v u ke křesťanské praxi volí t i t o a k t i v i s t é a p r i o r n í s k o k d o p r a x e j a k o n e z b y t n ý z k u š e n o s t n í p ř e d p o k l a d , nikoli u ž k o n t e m p l a t i v n í h o n a s l o u c h á n í S l o vu ( s p o j e n é h o s m e z n í m z i n d i f e r e n t n ě n í m s u b j e k t u ) , n ý b r ž n a p r o s t o ohlušené nekonečné „historické" interpretace „ t e x t u " . A d r i e n n e von Speyr se n a r o d i l a 20. z á ř í 1902 ve š v ý c a r s k é m m ě s t e č k u La C h a u x - d e - F o n d s v p r o t e s t a n t s k é r o d i n ě lékaře T h e o dora von Speyr. O d ú t l é h o mládí se chtěla s t á t l é k a ř k o u , c h o d í tedy s o t c o v ý m svolením (a p r o t i m a t č i n ě vůli) d o f r a n c o u z s k é h o gymnázia. Po p ř e d č a s n é s m r t i o t c o v ě m a t k a z a k a z u j e A d r i e n n ě p o m a t u r i t ě jakékoli další s t u d i e . K d y ž se pak A d r i e n n e v o n S p e y r zapíše na lékařskou f a k u l t u , m a t k a na ni na d l o u h á léta z a n e v ř e . Během studia — při n ě m ž t í h n e víc k o b o r ů m , k d e se d o s t á v á d o s t y k u s n e m o c n ý m i , n e ž k a b s t r a k t n í teorii — se A d r i e n n e v o n Speyr spřátelí s Adolfem. P o r t m a n n e m a s ř a d o u v y n i k a j í c í c h lékař-
Pár slov o Adrieně
z-on
Speyr
19
s k ý c h a u t o r i t . K e k o n c i s t u d i a (1927) se p r o v d á za o v d o v ě l é h o h i s t o r i k a E m i l a D i i r r a , o t c e d v o u d ě t i , k t e r ý v š a k u i v r o c e 1934 u m í r á . D v a r o k y p o t é se A d r i e n n e v o n S p e y r s t a n e ž e n o u h i s t o r i k a W e r n e r a Kaegiho, p r o f e s o r a basilejské univerzity. Z a d r u h é s v ě t o v é v á l k y , v r o c e 1940, A d r i e n n e v o n S p e y r k o n v e r t u j e k e k a t o l i c i s m u a z v o l í si za z p o v ě d n í k a H a n s e U r s v o n B a l t h a sara. D v a t ý d n y p o k o n v e r z i jde za k m o t r u p ř i k ř t u r o m a n i s t o v i A l b e r t u Béguinovi, p o z d ě j š í m u r e d a k t o r u pařížského časopisu „Esp r i t " . N a d á v n o u ž o d c i z e n o u m a t k u a na v ě t š i n u p ř í b u z e n s t v a k o n v e r z e p ů s o b í j a k o š o k . K o l e m A d r i e n n y v o n S p e y r se však v y t v o ří k r u h n o v ý c h v y n i k a j í c í c h p ř á t e l , k n ě m u ž náleží R o m a n o G u a r d i n i , H u g o Rahner, Erich Przywara, H e n r i de Lubac, Reinhold Schneid e r , A n n e t t e K o i b o v á , G a b r i e l M a r c e l . K r o m ě t o h o se d o její lékařské o r d i n a c e h r n o u z á s t u p y p a c i e n t ů (šedesát až o s m d e s á t d e n n ě ) . T y c h u d é z nich léčí z d a r m a . j e š t ě o b t í ž n ě j š í je p o h o v o ř i t v ě c n ě a n ě k o l i k a slovy o zcela jedin e č n ý c h m i l o s t e c h , j i c h ž se d o s t a l o t é t o ž e n ě . M o h u se o t o m p o u z e n á z n a k o v ě z m í n i t a p ř e n e c h a t č t e n á ř i , aby si vše p o d r o b n ě j i a h l o u běji ověřil s á m . P a t ř í s e m n e j e n řada n e v y s v ě t l i t e l n ý c h náhlých v y l é č e n í u řady p a c i e n t ů , ale p ř e d e v š í m k o n t i n u i t n í sled m a r i á n s k ý c h vizí, p r o v á z e n ý c h (od r o k u 1941) v i z e m i u t r p e n í K r i s t a a J e h o b í l o s o b o t n í h o . s e s t u p u d o p e k e l . V r o c e 1942 p a k se u A d r i e n n y v o n S p e y r o b j e v i l a s t i g m a t a , f e n o m é n , j e n ž je p r o v á z e n j a k o u s i e x e g e t i c k o u d e k á d o u , v níž píše (a p o z d ě j i d i k t u j e ) své i n s p i r o v a n é v ý k l a d y a k o m e n t á ř e především k spisům apoštola Jana (včetně Apokalypsy), ale t a k é k s p i s ů m a p o š t o l ů M a r k a , L u k á š e , M a t o u š e a Pavla, ke S k u t k ů m a p o š t o l s k ý m ; ze S t a r é h o z á k o n a p a k ke G e n e z i , k Ž a l m ů m , k D a n i e l o v i , k J o b o v i a I z a i á š o v i , vedle ř a d y spisů m y s t i c k ý c h . V e č t y ř i c á t ý c h l e t e c h se však z a č í n á t a k é valem z h o r š o v a t její z d r a v o t n í stav. O d r o k u 1954 n e n í u ž s c h o p n a v y k o n á v a t l é k a ř s k o u p r a x i , j s o u c o c h r n u t a s k o r o na c e l é m těle a u s t a v i č n ě v b o l e s t e c h . V r o c e 1964 p r a k t i c k y o s l e p n e . A l e její d u c h j a k o by tím n a o p a k byl j e š t ě víc p o d n í c e n k l i d s k y n e p o c h o p i t e l n é a n e z v a ž i t e l n é t v o ř i v o s t i na nejvyšší s p i r i t u á l n í ú r o v n i . E d i t o r j e j í h o díla, H a n s U r s v o n B a l t h a s a r , p ř e d l o ž i l seznam. 73 s v a z k ů . Z nich byly v y d á n y t i s k e m z a t í m asi d v ě t ř e t i n y . A d r i e n n e v o n S p e y r z e m ř e l a na s v á t e k sv. H i l d c g a r d y ( l é k a ř k y ) 17. z á ř í 1967. -rp-
Adrienne
von
Speyr
LUMINA Sebeláska je láska, která mefí sebe samu, láska k bližnímu která se rozdává. O lásce Boží se elá říci pouze: zanechává y.erni. 'l'en, kdo zná plnost světla, neměl by v. úsporných Jsou věci, které rozum rty/mÓr lásky. K řesťanská Líska •a 1'ánn bližního.
nemůže
vyžaduje
Opravdu »iilmuit přítele 'i1 íiohn přednost jiným.
důvodů
pochopit: přerůstají
současné:
může
někdy
v bližním
ynarnenitt:
je láska, spálenou
žít r šeru.
ho proto, že mají
rozeznat
dávat
Pána
před
a
ním
Nad mrtvým w často myslíme: kdyby /en mohl ještě jednou promluvit. M MokAy ťíitk ./"'¡'řiít-ív) »¡i <»j>»iít'<{<)'i'ý n/ts.or hvého ¿¡oi-ěka. Vrchol odvahy: chtít milovat jako ho miluje liňh.
člověka
— dokonce
svého bližního.'
—
liýt a být křestane/n tvoř! pro věřícího absolutní, nedílnou jednotu; kdyby se někdo ['okusil jedno od druhého v něm oddělit, ba i /en t t m e / i r , musel by přestat žít. 1 'tra umožňuje křesťanské naději nebýt pouhým dém okamžiku se uskutečňovat Lísce.
čekáním,
nýbrž r kaž-
Lumina
21
J en víra může nap/nit
Křesťanská láska.
to, co slibuje
naděje je nádobou,
naděje.
v níž žije víra; onu nádobu
pak
nese
Nemůžeme nikdy zcela abstrahovat od našich dobrých skutku, neboť jakkoli jsou nepatrné a nedokonalé, přesto už před svým uskutečněním pocházejí od Boha; Jemu musíme za ně děkovat a po vykonání Mu je beze zbytku vrátit a. dát k dispozici.
Jen jedno potřebuji k životu: Ti nedávala vždy jen zbytečnosti
lásku. Pane, vezmi si jen tu lásku, abych a abych k o n e č n í přestala žít: žij T y . ¡1.
Jisté dělení je nutné, aby vyvstala jednota vylučování atomů, které se shlukly v molekulu.
Bez ponětí pení člověka.
o milosrdenství
Božím
celku;
nelze vyslovit
nejde
jediné
tu však
o
slovo o utr-
Naše víra má být natolik silná, aby všecko chápala: i nenávist a nevíru. Pak si zamilujeme nenávistníka i nevěrce a poprosíme Boha, aby vykonal své dílo.
Lidé, jichž lásku.
si nejvíc
vážíme,
jsou
snad
právě
ti, co nejvíc
potřebují
Často poklekáme, nikoli abychom o něco poprosili nebo projevili jistou úctu, n ý b r ž jen a b y c h o m dali najevo, že jsme n ě k a m dospěli. Kam dospěli? jedině tam, odkud nás Bůh chce posunout dále. Cíl se pokaždé mění ve východisko; to, že jsme někam dospěli, vytyčuje leda začátek nového putování. J>
Pro mnoho.
toho,
kdo
chce milovat,
je lépe nevědět
nic,
než
vědět
příliš
Adrienne
22
ion
Speyr
Stvořením pohlavního aktu vytvořil Bůh cosi jako symbol hlubokého smyslu skrytého v každém ryzím daru: úrodu přinese až časem. jj1 Tolik vit, kolik
milosti milosti
je obsaženo už v křesťanském tkví v duši?
Radost není jen něčím, nejinak než pokora a víra.
co se projevuje,
tělef Dovedeš
nýbrž
především
si
předsta-
je s t a v e m ,
ífr Existuje jen jedno měřítko pro lásku, a to je poslušnost. Pokaždé mi to velmi jasně vyvstávalo ve vztahu dětí k rodičům. Je to však zrovna tak zřetelně vidět v našem vztahu k Bohu? lír
K r u h , na n č m ž se d á j e í t ě r o z e z n a t b o d s t y k u , není d o k o n a l ý . méně je dokonalá
poslušnost,
na níž se ještě projevuje,
že je
Tím
vynucená.
Ojedinělý úder se jeŠtě míjí plným účinkem; vždyť to může být náhoda. Teprve k d y ž se ú d e r y o p a k u j í , u v ž d o m u j u si, ž e se t o t ý k á m n e . Jak Často musí Bůh zavolat, než Ho zaslechnu? *
Řekli jsme: „ Všeho se zříkámea mysleli jsme tím: „ Chceme jen Tebe. " V oriom jen je pořád jeŠtě obsažena míra naší chtivosti, v onom T e b e míra Tvého nekonečného milosrdenství.
Někteří lidé jsou plni horlivosti se něčemu odevzdatnerůstáte se dávají do služeb nějaké věci, jakmile se obeznámí s jejími rozměry, ztratí o ni zájem. Kdyby se namísto toho dali prostě do služeb Boha, kdypak by se obeznámili s Jeho dimenzemif *5-
I/Idy znovu podléháme pokušení vydávat sami sebe asi tak, jako se vydávají peníze, v mezích vlastního propočtu. Kéž by nám Bůh dal milost zanechat konečně počtářstvl a odevzdávat se tak, jací zrovna jsme, ale beze zbytku a stále víc. Znát obsah mělce, to přenechme Jemu. A ani to by nebylo nutné. >>
Na míře služby
se dá odhadnout
možnost
svobody.
Lumina 25
Žiješ v nás, Pane. Dej, abychom se nestali ničím než příbytkem. Uklidíme v něm, přispějeme k tomu, jak jen možno, než se dostaví Pán. Ale pak je třeba soustředit se na hosta, a jen zcela, zcela druhotně na příbytek. JjKaždé ano v katolickém smyslu je čímsi celistvým, bezpodmínečným; slibuje víc, než m ů ž e d o d r ž e t , a tak musí Pán toto a n o převzít a splnit, takže naplnění obsahuje pak tni tne mnohem víc, než se dalo •vytušit ze slibu.
Pokud jsi "věřící, nemusíš svou cestu volit. Pán ti ji •vytyčuje dost jasně; což však znamená: tvoje cesta se může každým dnem naprosto '/měnit; vykázaný úsek není nutno dojít do konce, ba víc: i když vidíš cestu, velmi často nevíš kudy vede, nebo aspoň nevidíš okolní krajinu.
Prosíme: bud vůle Tvá, když jde o to, něco přijmout„ rozhodnout, snášet. A ještě dále a hlíze, když jde o to, podpořit Tebe, rozšířit Tvou moc, umožnit jí, aby se prosadila. Tak se zúčastňujeme Tvého díla, když napomáháme k tornu — modlitbou a ještě víc našimi činy —, aby se Tvá vůle uskutečnila, ať už je jakákoliv; neskláníme se tedy pouze před ní, nýbrž jsme do ní vtahováni, stává se naší vůlí, právě proto, že je Tvá.
jádro
podstatného
jsou věci, které kterého nám dává, nezaměnitelná.
zpravidla
prostupuje
střed
nepodstatného.
se dají verifikovat jen v Pánu„ a to nejen v duchu, nýbrž také v hodině, kterou nám daruje, a která je
Některé rány se balzámem leda ještě víc prohlubují a výboji se pouze nožem; nelze si myslet léčivější účinek, než ten, jehož dosahuje meč, který v duchu odděluje dobré od zlého. » Zákony svobody nemohou být nikdy napsány; jsou tak niterně neúprosné, že jsou naprosto evidentní, a zároveň nedodržilelné: pro hříšného člověka totiž, který je neustále nucen zakoušet jen a jen vůli Boží.
Pravda přírodních věd se docela dobře snoubí pravda však tvoří nedílnou jednotu s pokorou.
s hrdostí;
křesťanská
24
Adrien ne von
Speyr
To, že lze dosáhnout nedosažitelného, vidíš na Kristu, všude ti ukazuje svou velikosti odevzdávaje se ti jako vzor. Jakmile Ho však začneš následovat, On zmizí a ty zůstáváš; všechno veliké vezme s sebou, to malé, /ci jsi dozajista ty: ííWce subjektivit vstupuje do subjektivismu, tím víc je člověk, odjakživa tíhnoucí k subjektivitě, ochoten věřit, ze konečné dosáhl pravé objektivity. V tom spočívá omyl všeho času. jen objektivní může vést k objektivnímu. Subjektivní je pouhou akcidencií a je nutno je jako takové rozeznávat, a to i tenkrát, když otvírá nové výhledy a mění se v postranní cestu k pravdě. Pokání není nikdy v sobě uzavřeným Činem, je vždy jen přípravou; jakmile ztratí tuto vlastnost, stává se prostě nedorozuměním a mělo by se raději od něho• upustit. Máme sklon proměňovat božské pravdy aktem našeho poznání v pravdy lidské. Bůh však chce, aby vše, co je božské, zůstalo božské. Protože dnešní psychologie nechce mít už nic společného s kristologií, nedá se zatím mluvit už o „ psychologii a víře", nýbrž už jen o Hpsychologii nebo víře >}•
Chceš se něčemu odevzdat? Raději zadrž, nemáŠ-li sílu odevzdat se beze zbytku; existuj! umělecká díla, jež je lépe nenaČínat, nedostává-li se dost sil k jejich dovršení. Časem každý slib, který neustále jen slibuje, se stane nesnesitelným, v umění zrovna tak jako v odevzdání. Veliké většinou nerozlišíš od malého, a tak je to dobře; jinak bys pořád jen vybíral, místo aby ses modlil„ po řád bys otálel, místo abys jednal. Kdyby bylo možné jen to jedno: bud konat dobro nebo bojovat zlu% musel by se člověk rozhodnout pro to první. U křesům a přichází lítost vlastně ještě před poznáním; hřích olituje, a z té lítosti vyroste poznání.
nejdřív
proti
svůj
Lumina
25
O většině Udí se dovídáme zdebytí životem.
obvykle
až po jejich smrti,
To, co vytéká z rány v boku Krista, nám novou krev a vodu k zmrtvýchvstání
Nelze se starat nesložili na Boha.
o duše,
když
jsme
byio-ii
jejich
daruje
jakoby těla.
vtékalo
do nás;
veškerou
starost
o vlastní
duši
wNedostatek radosti je věru s to potlačit pravdu v duševní asi zavede nedostatek radostí v teologii Církev Kristovu f
práci.
Kam
K lásce se nedá nic přirovnat, neboť čím více miluji Jediného, Ježíše Krista, tím více se z mé lásky uvolňuje pro druhé, pro každého jednotlivého z nich, a přesto nikoli moje láska k Němu tu plodí novou lásku, nýbrž právě naopak: Jeho láska ke mně.
Čím více lásky se n a m d o s t a n e , tím chudší jsme, Č í m více lásky rozdáváme, t í m víc b o h a t n e m e , protože bohatství přeroste všechnu míru, až když se změní v holou chudobu.
Každou slavnost těch druhých považujme za svou vlastní. tak málo, protože se neustále pídíme po vlastních slavnostech.
Slavíme
>}•
jako
Když hřešíme, připadáme hlupáci.
Křesťan, života.
který
si jako náramní
by se po zpovědi
chlapíci, když. se
zpěčoval
zemřít,
nebyl
zpovídáme,
by
hoden
s:-
Trinitatis. Celý sled svátků církevního roku se ve svátek Nejsvětější Trojice zastaví, poté co se naposled, ale zato úchvatně a nezměrně vystupňoval. Všechny pojmy zanikly, zmizely v nezměrnu, ne že by se v něm byly rozplynuly, ale že se samy staly n e z m ě r n ý m i . Až dosud mohl rozum obsáhnout lásku; ačkoliv milost překonala všechno očekávání, dala se stále ještě nějak měřit, často div ne hmatat; ted přesahuje veškeré dimenze, nelze ji analyzovat, a proto už také ne vysvětlit. Vstoupila do
Adrienne
26
Trojjedinosti, zároveň.
přičemž
přerostla
rámec,
stala
Můj fíože, dejy abych trpěla a milovalaa chceš a kolik chceš. sj» Utrpení
bez víry by bylo asi jako
láska bez
se
obrazem
to bez rozdílu,
v ort
Spryr
i
rámem
a
kdykoli
naděje.
Chtít odhadnout v utrpení nějaký směr, znamenalo by už něco v něm odměřovat; zařizoval; pokouší nás to tak silně, že neproniknutelné temno je právě dobré k tomu, aby se tomu zabránilo.
Noc je tu na to, aby ti připomněla ti jeftě ukazuje Pána.
tvou bezmoc;
žehnej soumrak,
neboť
v• 'Teprve pak zakusíš, co je osamělost, až tě Pán vyzve\ abys vstoupil do jeho osamělosti, sdílel ji s ním; nediv se však, když Ho pravě pak nepotkáš a ty se musíš ubíral bez Něho. a:-
Ten, znovu.
kdo
jednou
vpravdě
poznal
osamělost,
setkává
se s ní
vždy
Naprostá
osamělost: je vždy pouze darovaná, nikdy samovolně "/volená; nikomu ještě nepřišlo na mysl, aby se z lásky k Pánovi odloučil, navždy čekal tam, kde není už žádné přítomnosti, neviděl hostii, zůstal bez přijímání. Klášterní osamělost není žádná osamělost\ nýbrž spíš živoucí, milostiplná blízkost. Žádná cela neleží daleko od svatostánku, žádná duše, která se modlí, není zbavena eucharistie.
Pán použil jako symbolu horizontály a vertikály, sloučil je v jednotu, jež má konec a střed; kříž, který byl st lučen hříšníkem na znamení vykoupení a který vzal na sebe Syn, spláceje cenou nej vyšší ho ponížení\ skrývá v sobě od té doby jen a jen paradox; a proto poslední budou prvními, a mně bude tím více odpuštěno, čím víc jsem hřešil, a když začnu milovat, uvědomuji si, že ve mně není místa pro lásku, a když se pokouším něco pochopit o Bohu, uvědomím si teprve, že nic nechápu, a že všechno je plné světla, právě protože On se nám jeví temným.
od
27
Lumina
Jsou cesty, na nichž všecky vždy na okraji propasti.
mosty
byly zbořeny;
Víra a utrpení jako jednota v Bohu; Syn, tomu by bylo dáno ijcha utrpení, je sám onou jednotou, jsa Slovo.
milost pak se
vynořuje
kdo by byl schopen věřit jako neboťOnjedinýabojevsahěsjednoaije,
Světecti i: podobat se kaluži, která beze zbytku a cele obráží zlatý oblak: není v ní vidět bahno ani vodu, nýbrž jen světlo, jemuž slouží, a bez ní by nebylo možno vidět ani onen zlatý oblak..
Na světcích neutkvívá nic silněji než náš lidský prach; bylo by potřebí pravidelného, mocného vichru, který by jc toho zbavoval a •vracel jim všechen jas a lesk, jež jim patří; tím vichrem by musel být jejich vlastni duch odevzdávající se Církvi a pln síly z jejich neutuchající modlitby.
Osobnosti světců jsou tak rozdílné, že než je z.ačnem bychom se jich zeptat, jak je máme uctívat:
Světci vnímají
Stále víc mám že bylo proneseno, řád ti.
Boží sílu, jež je naplňuje,
uctívat,
často jako nekonečnou
dojem, že Kázání na hoře jc myšleno aby po všechna ta staletí povolávalo
měli
slabost.
pro řády, ha víc: a utvářelo členy
i.*
Maria mluvila jen velmi málo; její mlčení, do něhož se tolik zahaluje, o to dokonaleji odhaluje slovo Syna. Nechává mluvit Jeho, ale v Jeho slově je skryto i její slovo.
Maria a její Syn jdou vedle sebe tak, že zbývá oba; nikdy se nemusí jeden druhému vyhnout.
vžxly dost prostoru
pro
M a d o n a s o d v r á c e n ý m p o h l e d e m ( r u d k o v á kresba od Michelangela). Protože mohu jen milovat, dívám se na vás, hříšníky, a vím jen o zrození svého Syna, za kterého vděčím vám, nehledím při tom na svou cestu ani na utrpení, ale na cestu, po níž. přišel On. Bez vašeho hříchu bych
28
Adrien ne vori
nemusela vyslovit své fiat, zůstala bych tedy bez Něho, tak mohu, Jemu, odvrátit od Něho zrak a vděčně pohlížet na vás, ¿z odevzdávat vám a tím i Otciy aby se naplnilo Slovo.
Speyr
¿//¿j zcť/ď
On přišel, aby jako Spasitel a Soudce odpustil, daroval svou milost, Šei cestou utrpení, vzíí/ «či t / á / hřích. Já vsak mohu jen milovat, prodlévám v Něm; a protože jsem díky vám, hříšníkům, ¿z p r o v á s obdržela božského Syna, mohu vás i jako hříšníky v Bohu milovat. Skrze
vás miluji Jeho a skrze Něho
vás.
*Ir
NaŠe prosby, Pane, bývají Často tak nesmyslné, ze ye vůbec nedovedeme vyjádřit a jsme jich tak plni, iť 5ď nedají oddělit, rozlišit a vyslovit, íío/7 pouze beztvaré a nespoutané před Tebou, nalož s nimi, jak chceŠ, možná že v nich najdeš i něco, co cfecť/ splnit.
Je třeba veškeré lásky Boží k tomu, n aŠe k ok ta vé „O t če
aby z celé naší modlitby
rozeznala
Modlitba se nikdy nemůže stát rozmluvou; bud totiž mluvím, a pak neposlouchám, nebo hovoří Bůh, a pak mohu zmlknout, blaženě mlčet. A každé slovo Boží se zjevuje — a nikoli zaznívá — tak, že oblažuje, / když nás drtí a stravuje, *
Když dva lidé vedle z nich se zrovna modlí.
sebe mlčí, pak je vždy
možné,
že aspoň
jeden
jf
Je nemyslitelné, aby ses modlil a zároveň nebyl smířen s Bohem; jinak by to znamenalo, že navazuješ rozhovor a zároveň partnerovi znemožňuješ odpověd; samomluva však nikdy není modlitba. »(•
Naučená modlitba často — aniž si to uvědomuješ nalézá modlitba kon tem plat ivní.
Plánovat je dar,
můžeme jen to, co se odehrává
mimo
— hledá právě to, co
nás; to, co se děje v nás,
Lumina
29
C h c e m e - l i d o s t a t od B o h a odpověď, stačí p o u z e n a s l o u c h a t , není n u t n o se p t á t . Každé nazírané jiných; čím více se naproti tomu je právě chovají v sobě prostor
tajemství Kristovy cesty skrývá v sobě nespočet jimi zabýváme, tím tajemněji působí jejich celek; proto vše tak jasné duším prostým, které od počátku pro všechna tajemství, aniž by se jich dotýkaly.
To, že nám Bůh dal vše, pochopíme teprve, když tnu všechno tíme; a když pak v nás už nic nezbývá, stále ještě jsme naplněni co náleží Jemu, takže nikdy nejsme s to změřit velikost jeho darů. w-
vrátím,
Před Bohem se lze bránit jen takto: naprostou kapitulací a odevzdáním všech klíčů. Každá smlouva, kterou bychom s Ním chtěli dodatečně uzavřít, by svým zněním oslabila dar, který nám poskytl svým Synem. Trpět v Bohu je forma lásky; každé utrpení je možností, prohloubenou, rozeznatelnou, otevřenější možností lásky, vzájemnosti; tam, kde je účet vyrovnán, kde Bůh přestane brát utrpení jako nezbytnost, jako pokání za hřích, se bolest a muka rozevřou v cestu k Němu. Utrpení pak znamená už jen nabízenou lásku. Na všecky sice nedojde, nebo/ Bůh si vybírá, ale nabízí se všem. ih Meč je dvousečný a obrací se. Nejprve je to láska a žádostivost, pak zoufalství a ubohost hříchu. Nezůstane však při pouhém sledu, každý krok znamená dotyk, každý dotyk se stále víc mění v poznání celku, sčítající a spočtené. if Z neklidu našich nocí utváříš klid našich dnů; a za noci nás vyprazdňuješ tak dokonale, že pak za dne můžeme promarňovat své bohatství. Z toho vyplývá: Jen Ty jsi..., my jsme už dávno přestali být; a to je Tvůj největší dar. a Pokaždé, když se od Tebe vzdalujeme, Pane, voláme po Tvé blízkosti; ale když pak staneme u Tvého ohně, a on nás už už zachvacuje, křičíme, že potřebujeme ochladit. A to věčné dožadování se toho, co nemáme, to nezbytí toho, čeho nelze zrovna dosáhnout, to bezdeché vnitřní tíhnutí hned sem hned tam má být navenek pokaždé
32
zpečetěno k tomu; splnili. Kristus že můžeme
Adrien ne vori Speyr
dokonalou vyrovnanost! v nejsme hodni, ale dej nám,
tolik zeslábl, že pak být už jen podpíráni.
Ruce Páně jsou na kříži samou Yozevřenostíy obejmout
fntra tua UŽ obejmout objetí.
vulnera svýma
mohl
Tobě. Pane> dopomoz abychom přece jen ten
nést celý svět;
a my
rozpraženy víc než kdykoli však už nemohou.
absconde rukama,
me: právě musím se
tak
sílíme,
jindy,
protože na kříži utéci do jedině
nám úkol
tuhnou
nemůžeš možného
iř
Nihil dívinum mih i a Hen um; ale když ono pak už nejsme ani schopni pokleknout: jaké zaskočení! JíKdyž si dodám trochu odvahy, žiku bývá vždy tak, že ona se zmocní
přijde,
když
pak tomu v rozhodujícím mne a nikoli já jí.
pak
okam-
Někdy jako bych si vskutku uvědomovala své poslání\ ale skoro pokaždé se ozve onen mučivý strach, že bych je mohla zašlápnout a Bohu překazit piány. Snažná prosba: tolik utrpení, kolik chceš, Pane, jen když aspoň něco z Tvé vůle se prosadí. »j. Každý utržený kopanec umožní třeba, aby pak vzejde někde jinde. Často mě to pudí ukázat je něčeho se prostě vzdát, dík milosti Boží.
se zničilo něco, co druhým, jak snadné
*
Protože mi chybí vávat v malém.
velikost,
jsem
tím
více vázána
povinností
setr-
jjVe vŠcm, co dělám jáy hraji úlohu zcela bezvýznamného jen jedno bych nesměla: překazit nebo zakrýt to, co děláš Ty.
statisty;
Lumina
31
Vznik akce z kontemplace nebyl nikdy zřejmější než ve „fiat mih i secundum Verbum Tuurn" Panny Marie. V tom lze spatřovat i cosi jako sklon k souhlasu s lavinovitým spádem z toho vyplývajících následků — přičemž to, co se tu vyvíjí\ je zcela zůstaveno moci Boží, jejíž proud strhuje: Ovlivnit jej už nelze. E x i s t u j í r o z h o d n u t í , jež nelze o d v o l a t ; křížové cesty jsou pak už jen na znamení, že nelze jit zpátky; někdy se zdá, jako by skýtaly ještě možnost jiného rozhodnutí, ale i to nejmocnější ne by se tu přesto hodnotilo jako slabounké ano. jj. Otázky, chopeny.
které
by kladl
člověk
čistý,
by byly
vždy
jen špatně
po-
• v.
Kdo pracuje na světle, nemusí
vláčet své dílo na světlo
ramp.
Jen když jsem v úzkostech a sevřen krajní slabostí, tuším velikost Tvé síly. Pane, jestliže nás nelze jinak připoutat neodvratně k Tobě, dej, ať žijeme v úzkostech až do konce; v úzkostech nad nedokoná lostí a nemohoucností; ale odmítání, Pane, nás zbav, učiň je neslyšným, nech je třeba oněmět strachem a nouzí, a kdyby stále ještě nebylo dokonale udušeno, zahub je nevyslyšcnirn. Pak ti nebudeme iiž jen na obtíž, a to, co jsi v nás vyburcoval, se bude moci rozvinout.
Pane, dej vzejít tichu v mém srdci, všedností a co není Tvé; ať oněmí vše, hlas, tak zřetelně, abych jej pak mohla všedního dne a tím i všední den aby se ať pak pronáší jen Tvoje slova.
utlum vše, co ještě zaznívá aby bylo slyšet už jen Tvůj z. modlitby vzít s sebou do stal modlitbou; ale můj hlas
Mlčení a slovo jsou v Pánu stejně průsvitné, Slovo Otce. On je neméně i Jeho Mlčení.
Velikost spočívá často v odevzdání zůstat, o tom rozhoduje výhradně Bůh.
To, nádoba. překypí;
neboť
se malému;
On
má-li
není
jen
při
tom
co je v nás, je větší, než jsme my. Tudíž je obsah větší než Nezáleží na tom, jestli se při tom nádoba rozpadne nebo jediná věc tu má význam: předal poselství.
32
Adrien ne vori Speyr
Fiat. Kdo dnes ještě řekne fiat? A pak, fiat
co?
V tom, kdo vskutku věří, nemůže nekatolické katolického; vše, co tíhne ke kompromisu; ztrácí není pro něho nic více pomíjející jistota toho, co JEST; prostě, že to VIDÍME.
Přerůst
těžkosti
nikoli
dík
existovat už vedle obrysy; v Časnosti
intuicinikoli
a nechtít je za každou
cenu
dík
vědění,
nýbrž
řešit.
-r
Nikoho nechci zatáhnout do svého zániku, ale chci se, ó můj Bože, ubírat cestou, kterou jsi mi předznamenals důvěrou a u vědomí, íť skončí na dně propasti, a když pak klesnu a mé tělo, vržené do prázdna, se roztříštídovol mi, aby můj výkřik se proměnil v díkuvzdaní. ¡r Usmrcen
pravdou,
Ten kdo vyzvání,
jsem
Každé křesťanské věřil
tedy neiluzivností 3Ir nekráčí
v
tajemství
křesťanství.
procesí.
nutí
k
tomu
myslet
si: je
větší,
než
>f Život duše spočívá v tom, že odjakživa patřila k úmyslu Boží úmysl je trinitární: nemůže být nic životnějšího. Dík životu může Bůh svůj záměr uskutečnit z nicoty.
Božímu. tomuto
JÍ-
Pán
nám
tární vlastnosti
svým
životem
nepředvádí
přizpůsobené
nové
vlastnosti;
jsou
znamená
vždy
to
trini-
člověku.
Každé křesťanské odříkání, s něčím větším, ryzejším.
ať jakékoliv,
Všemu chtít rozumět nelze pochopit Trojici,
had;
chtěl
ale
takto,
yW? protože
souhlas
chceme,
Lumma
Předem už se cítím hotova ke všemu, co miluji; cítím, že každý krok vpřed něco získá. Každý opakovaný pohyb přinese nový objev, není jen něčím znovu naučeným, nýbrž opravdovým darem; předeni vnímám moc své rozšiřující se vesměrnasti, obvazy, do nichž jsem zavinuta, mě tísní stále míň, každým odpadlým obinaďtcm získávám trochu víc svobody, nevídaně nádherné, jako kus odkrytého pokladu, až k onomu dni, kdy dospěji skoro přesně na totéž místo, jehož jsem dosáhla dnes, pak se dostaví zklamání. A to — jež mě už dávno provází — mě nanovo sevře ještě pevnějším tlakem; pak jednou provždy pochopím, že svoboda není z tohoto světa, že ji nelze najít tady, že je vždy jen přechodná a budí stale větší žízeň, a ta se pak ve své podstatě stane nesnesitelnou.
Ona je naší stupňující se touhou po Bohu ,: obsahuje poslušnost a podřízení: eucharistie volá po více eucharistiích, a naše nejvyšší svoboda tkví ve slovech: „Bud vůle Tvá." Budeme hodni této dokonalé svobody dětí?
Pane, nenech nás žít bez Církev zemi.
je
cosi jako
Poslušnost je jako stále nových úkolů.
tajemství/
naším
vezdejší
Často je nutno vytrpět
hříchem
znetvořené
chléb; vyživuje
to, co nelze
nazírání
a dává
Boha
na
sílu ujímat
se
vybojovat.
Pavel první vyjádři1 v pojmech, co je podstatou křesťanství, to snad právě on je s to nám nejlépe a nejživěji zprostředkoval dování Krista.
a pronásle-
Žádný vývoj (.u svatého Pavla). Hraje sám na sebe, protože je ab solutní nástroj, nezná však pokoru ani pýchu, nýbrž jen a jen nezbytnost. Konverze znamená u něho neodvolatelně akci, jejíž směr je stanoven. A při tom zůstane. Omyly? Samozřejmě, ale nepočítají se, dílo samo neovlivňují. je natolik pověřen, že se naprosto ztotožňuje s tím, čeho je třeba
34
A drlenne
dosáhnout, a proto a křesťanskou obec.
také
velmi
jasně
rýsuje
dělící
čáru
•von
mezi
Speyr
sebe
Když začne být diferencovanější, dělá to kvůli obci křesťanů, která je mnohotvárná a proto i stále vnímavější. Ale on zůstává paradigmatem prvokřesťana, nezná cestu zpět, nýbrž jen vpřed ve službách poslání V okamžiku obrácení je ztotožněn s posláním. ilr Slova, která padnou tíhou své váhy, nemůžeš už zvednout: dopadnou tak, jak jsou, vyvrtají díru, vynutí si přesné místo. Odstranit je nemůžeš't ledaže bys řízl do vlastního masa a odstranil je i s ním. •'r
To nejprostŠí se nám často zdá být proto, že nechápeme, že dlí v objetí lásky. iJr Láska,, která nesnáší všednost,
není
nepochopitelně
obtížné;
jen
daného;
ale
pravá.
•'r
Náí rozum nechce nikdy jak potom má naše srdce cokoli
přijmout lásku pochopit? jj-
jako
něco
Dává-li nám Otec svého Syna jako Slovo, pak to pro nás mezi jiným znamená také toto: každé slovo, jemuž nedáme náležitý obsah, je beze smyslu, je horlí než lež,
Jakmile maš víru, víš, že každé slovo, které vyslovíš, říkáš Bohu Stvořiteli, Bohu Dárci, Bohu Pomocníkovi, Bohu Soudci.
Bohu:
»5-
Bůh nám někdy daleko od nás je.
ukáže
svou
blízkost
právě
tím,
když
odhalí,
jak
Z německého originálu přeložil R io Preisner
Josef
Maria
Bocherískr
Ú v o d do filozofie** Zákon Dnes bych s vámi chtěl uvažovat o zákonu. Nemám na mysli zákony, které vyhlašuje parlament a podle nichž se soudí, nýbrž zákony ve vědeckém slova smyslu — jako třeba zákony fyzikální, chemické, biologické — ale především zákony čistých, abstraktních vžd, například různých odvětví matematiky. Každý ví, že takové zákony existují a měli bychom si také uvědomit, že mají obrovský význam pro celý lidský život. Zákony objevené vědou umožnily vytvořit naši techniku. Zákony jsou jasné a bezpečné poznání, o kceré se opírá každé rozumné jednání. Kdybychom neznali žádné přírodní, žádné matematické zákony, byli bychom barbaři, bezbranné bytosti, vydané napospas vládě přírodních sil. Vůbec není nadsázkou, když řeknu, že známe jen velmi málo věcí, které jsou pro nás tak životně důležité jako zákony. Platí to mimo jiné, patrně především, o matematických, čistých zákonech. Existuj! lidé, kteří používají různých nástrojů, aniž pociťují potřebu vědět cokoli o tom, jak jsou zkonstruovány. Znám rozhlasové reportéry, kteří nemají ani potuchy, zda jejich mikrofon je mikrofon, páskový nebo kondenzátorový. Znám automobilisty, kteří o svém voze véd! jen to, kde je startér. Zdá se mi dokonce, že takových, možno říci automatických lidí, kteří všechno používají a ničemu nerozumějí, je stále více. Je přímo děsivě, jak málo rozhlasových, posluchačů vůbec nikdy projevilo zájem o stavbu lakového zázraku techniky, jakým je rozhlasový přijímač. Ale i kdyby bylo pravda, že jsme skoro všichni ztratili jakýkoli zájem o přístroje, můžeme snad doufat, že se zákonem je tomu jinak. Neboť zákon není pouze nástroj. Zasahuje hluboce do našeho života — je předpokladem naší kultury; je, jak jisme řekli, prvkem jasnosti a rozumnosti v našem vidění světa. A proto se mi zdá, že bychom si jednou měli také položit otázku: C o a Josef M . Bocbenski se narodil (1902) v Polsku,, studoval ve Švýcarsku a v Itálii. O d konce války je p r o f e s o r e m na filozofické fakultě univerzity ve F r i b o u r g u (Švýcarsko). V o d b o r n é m s v f t ř si získal m e z i n á r o d n í u z n á n í jako badatel v oblali logických z á k o n ů . T y t o . tři kapitoly jsou vyňaty z cyklu p ř e d n á š e k , vysílaných b a v o r s k ý m r o z h l a s e m v roce 1958. Knižná vySly poprvé v roce 1959 pod názvem „ W e g e z u m p h i l o s o p h i s c h e o Dcnkcni"'1 v H e r d e r b u c h e r e i , P ř e v z a t o ze s a m i z d a t o v é h o a n o n y m n í h o překlady, který pod názvem „ C e s t y k filozofickému myšleni" vyžel v roce 1 980.
36
J osej Maria
Bocheríski
je co zákon? Sotva si tuto otázku položíme a trochu o ní přemýšlíme, hned vidíme, že zákon je něco velice zvláštního a překvapivého. Nejlépe to snad! můžeme ukázat takto: Svět, který nás obklopuje, se skládá z mnoha a velmi rozdílných věcí, ale všechny tyto věci — jsoucna, jak říkají filozofové — mají určité společné vlastností. Slovy „věc" nebo „jsoucno" zde označuji vůbec všechno, s Čím se mohu ve světě setkat, jako jsou třeba lidé, zvířata, hory, kameny atd. Společné vlastnosti těchto věcí jsou mimo jiné tyto: Všechny věci jsou především na nějakém místě — já jsem například ve Fribourgu, sedím u svého psacího stolu. Dále existují v určitém čase — pro mne je dnes např. pondělí dvanáct hodin. Za třetí neznáme ani jedinou věc, která by v určitém čase nevznikla, a pokud víme, jsou všechny věci pomíjivé. Přijde čas, kdy zaniknou. Za čtvrté všechny podléhají 'změně: člověk je někdy zdravý, někdy nemocný, strom je někdy malý, potom vyroste atd. Za páté je každá z těchto věcí jednotlivá, individuální. Já jsem já a nikdo jiný, tato hora je právě tato hora a žádná jiná hora. Všechno, co je na světě, je individuální, jednotlivé. Konečně — a to je velmi důležité — všechny věci na světě, které známe, jsou takové povahy, že by mohly být také jiné a také by nemusely existovat. Někteří lidé si ovšem myslí, že jsou nutní, ale to je omyl. Také by nemuseli být, a pravděpodobně bez veliké škody pro celek. Každá věc na světě tedy má tyto znaky: Každá je v určitém prostoru, v určitém čase; každá vzniká, zaniká, mění se, je individuální a není nutná, l a k o v ý je svět nebo se alespoň zdá, že je takový. Ale v tomto důvěrně známém, časoprostorovém, pomíjivém světě, který se skládá ze samých jednotlivých věcí, se objevuje zákon.. Zákon však nemá žádnou z výše uvedených vlastností, které náležejí věcem — ani jedinou. Za prvé nemá vůbec smysl říkat, že matematický zákon je na některém místě; jestliže existuje, existuje všude zároveň. O t o m t o zákoně si ovšem vytvářím nějakou představu ve své hlavě, ale to je jen představa. Zákon není totožný s představou, nýbrž je něčím mimo ni, venku. A toto něco je nade vším prostorem. Za druhé je také nad Časem, Nemá žádný smysl říkat, že nějaký zákon včera vznikl nebo zanikl. Byl ovšem objeven v určitém čase, v jiném čase se nioŽná pozná, že nebyl správný, že to nebyl zákon; ale zákon sám je bez času. Za třetí nepodléhá změně a ani jí podléhat nemůže. Že dvě a dvě jsou čtyři, zůstává platné na věčné časy bez jakékoli zrněny — myslet si takovou změnu zákona by bylo nesmyslné. A konečně — a to je snad nejpozoruhodnější — zákon není individuum, není jednotlivý, je všeobecný. Nacházíme jej totiž zde Í tam a zase jinde, až do nekonečna. Zjišťujeme např., že dvě a dvě jsou čtyři nejen na zemi, ale i na měsíci a přesně tentýž zákon — zdůrazňuji — přesně tentýž zákon jsme shledali v nespočetných případech. S tím však souvisí to, co je nejdůležitější, Zákon je nutný, to znamená, že nemůže být jiný než takový, jak je vyjádřen. I když ¡jde o tak zvané zákony
Úvod do
filozofie
J9
pravděpodobnostní, stanoví, že něco nastává s takovou nebo jinou pravděpodobností — ale že to nastává právě s touto a s žádnou jinou, pravděpodobností, to je nutné. J e to něco zcela zvláštního, s čím jsme se mimo zákon nikde na světě nesetkali; neboť na světě je všechno, jak bylo řečeno, jen faktické, mohlo by t o být také jiné. P o t u d fakta, alespoň tak, jak se jeví. Neboť zákony existují a zdá se, že jsou právě takové, jak jsme viděli. Ale jak jsme již zdůraznili, tato skutečnost je podivuhodná. Svět, náš svět, se kterým máme denně co dělat, vypadá zcela jinak než tyto zákony. Je velmi rozmanitý a obsahuje různé — m o ž n o říci — druhy předmětů. Ale všechno, co obsahuje, má nám dobře známý charakter prostorovosti, Masovosti, pomíjivosti, jedinečnosti a ne-nutnosti. Co tedy v t o m t o světě se zákony, které jsou neprostorové, nadčasové, všeobecné, věčné a nutné? Nevypadají tady jako strašidla? Nebylo by mnohem jednodušší, kdybychom je mohli nějakým způsobem vysvětlit a tak se jich zbavit, sprovodit je ze světa, takže by se nakonec ukázalo, že v podstatě nejsou nic jiného, než obyčejné věci t o h o t o světa? T o je první myšlenka, která nás napadá, když jsme jednou jasně poznali, že zákony vůbec existují. A tak vzniká filozofický problém, Proč tu mánie filozofický problém? Odpověď zní, že filozofický problém jie tu p r o t o , že všechny ostatní vědy už existenci zákonů předpokládají. .Stanoví zákony, pátrají po nich, zkoumají je, ale žádnou z těchto věd nezajímá, co je zákon. A přece se zdá, že tato otázka je nejen smysluplná, ale i závažná. Neboť uznáme-li existenci zákona, vnikne do našeho světa něco jakoby z onoho světa. Avšak onen svět je zjevně něco nepříjemného, něco strašidelného. Bylo by přece jen. dobré, kdybychom se mohli těchto zákonů vhodným vysvětlením zbavit... Taková vysvětlení skutečně existují. Můžeme nspř. zastávat názor, že zákony jsou výtvorem myšlení. Podle t é t o teorie je svět veskrze jen tak říkajíc věcný, žádné zákony v něm vůbec nenalézáme; ty jsou pouze fikcemi našeho myšlení. V takovém případě by zákon existoval jen v myšlence vřtlce — např. matematika nebo fyzika. Byl by částí jeho vědomí. Takové řešení bylo skutečně často navrhováno, mimo ji.il/- také velkým skotským filozofem Davidem Humeni. Ten se domníval, že všechny zákony nabývají nutnosti pouze z toho, že si na ně lidé zvyknou. Tak například když jsme velmi často viděli, že dvakrát dvě jsou čtyři, zvykli jsme si, že tomu tak je. A zvyk se stává, druhou přirozeností — člověk pak už nemůže myslet jinak, než jak si zvykl. Podobně vykládá H u m e a jeho stoupenci další domnělé znaky zákona. Po skončení analýzy nezůstane z těchto vlastnosti ani jediná; zákon se objeví jako něco, co se velmi dobře hod! do našeho časoprostorového, pomíjivého a individuálního světa. Potud náš první možný výklad. Pokusme se o ním trochu přemýšlet. Musíme přiznat, že má v sobě něco sympatického, tak říkajíc lidského. Umožňuje nám, abychom zákony s jejich, nepříjemnými, strašidelnými vlastnostmi odstranili ze světa. A odůvodnění se zdá skutečně rozumné; je přece fakt, že si snadno na leccos zvykneme a že pak jednáme jakoby z nutnosti. Vzpomeňme si jen, jaké nutkán! pociťuje kuřák, aby kouřil cigarety. A přece proti t o m u t o řešení vyvstávají závažné pochybnosti.
38
J osej Maria
Bocheríski
Především m ů ž e každý vidět, že tím není vysvětlena alespoň jedna s k u t e č n o s t . M á m na mysli fakt, že z á k o n y ve světě s k u t e č n ě platí. V e z m ě m e t e n t o příklad: K d y ž inženýr p r o p o č í t á v á s t a v b u m o s t u , opírá se o velké m n o ž s t v í m a t e m a t i c k ý c h a fyzikálních z á k o n ů . K d y b y c h o m předpokládali, jak t o Činí H u m e , že všechny t y t o z á k o n y jsou jen zvyky člověka, přesněji řečeno t o h o t o inženýra, museli b y c h o m se p t á t , jaJí je m o ž n é , že m o s t , který byl správně p r o p o č í t á n p o d l e správných z á k o n ů , stojí pevně, zatímco* jiný most, při j e h o ž p r o p o č í t á v á n í se inženýr dopustil omylů, spadne. Jak m o h o u mít zvyky Člověka r o z h o d u j í c í význam p r o tak o b r o v s k é masy b e t o n u a železa? Vypadá t o t a k , jako by z á k o n y měly své sídlo v myšlence inženýra jen sekundárně, na d r u h é m místě. N e j d ř í v e platí pro svět., p r o železo a b e t o n , zcela nezávisle na t o m , zda o nich n ě k d o něco ví n e b o neví. Proč by měly mít t u t o platnost, kdyby byly jen v ý t v o r e m myšlení? T é t o pochybností b y c h o m se mohli v y h n o u t , k d y b y c h o m řekli, že sám svět je vytvořen naší myšlenkou, že mu ukládáme své vlastní zákony. Ale to je řešení, které z a s t á n c ů m H u m o v á učení — p o z i t i v i s t ů m — a vůbec většině lidí připadá hrozné. O t é t o m o ž n o s t i b u d e m e ještě mluvit, až d o j d e m e k teorii poznání. P r o z a t í m však m ů ž e m e p ř e d p o k l á d a t , že by ji akceptovalo jen '/cela málo lidí, a n e m u s í m e jii p r o t o b r á t v úvahu. T o je tedy první p o c h y b n o s t . E x i s t u j e však ještě další. Přemístírne-li zákony do myšlení, ještě jsme je tím nesprovodilii ze světa. N e e x i s t u j í už ve vnějším světě, ale platí dále v naší duši. Ale lidská duše, lidské myšlení a vůbec všechno, co je lidské, je také Částí světa a má všechny z n a k y t o h o , co je na světě a věcné. T a d y se p o p r v é d o s t á v á m e d o styku s p o z o r u h o d n ý m t v o r e m , kterými jsme my sami, s člověkem. Z d e ještě není místo, a b y c h o m o něm uvažovali. Ale jedno je n u t n o říci — a chtěl bych t o říci se vším d ů r a z e m , jakého jsem schopen, neboť tady stojí v cestě správnému p o c h o p e n í našeho p r o b l é m u celé hory p ř e d s u d k ů . C h t ě l bych t o t i ž říci t o t o : V člověku nacházíme m n o h o jedinečného, co se v ostatní přírodě nevyskytuje. T o t o jedinečné, odlišné od o s t a t n í p ř í r o d y , bývá zpravidla nazýváno „ d u š e v n o " n e b o „ d u c h " . D u c h je zcela jistě velmi zajímavý, fascinující jev p r o filozofické myšlení. Ale jakkoli se duch odlišuje od všeho o s t a t n í h o ve světě, zůstává přece — a tím všechno, co je v n ě m — částí světa, přírody, alespoň v t o m smyslu, že stejně jako všechno o s t a t n í , jako t e n t o kámen, jako s t r o m před m ý m o k n e m , jako m ů j psací stroj, je v čase, v p r o s t o r u , je proměnlivý, ne-nutmý a individuální. N a d č a s o v ý duch Je nesmysl. M o ž n á , že bude t r v a t věčně, ale p o k u d jej z n á m e , trvá právě teď, t o znamená, že je Časovou věcí. J e sice pravda, že d o k á ž e o b s á h n o u t rozsáhlé oblasti p r o s t o r u , ale všichni d u c h o v é , které z n á m e , jsou vázáni na nějaké tělo, a tedy p r o s t o r o v í . Ale především duch n e m á v sobě nic n u t n é h o — docela d o b ř e by mohl nebýt — a mluvit o všeobecném d u c h u je nesmyslné. Každý duch je v i d y d u c h e m jednoho Člověka — ve d v o u lidech se vůbec nem ů ž e nacházet, právě tak jako jeden kus dřeva n e m ů ž e být současně na d v o u místech. Je-li t o m u tak,, není náš p r o b l é m vyřešen, n ý b r ž jen p ř e s u n u t : nacházejf-li se zákony v našem d u c h u , zbývá stále ještě vysvětlit, co vlastně jsou.
Úvod
do
filozofie
J9
N e b o ť jistě nejsou kusem našeho ducha. M o ž n á , že jsou v duchu, ale jen peku«.: je duch poznává, a p r o t o musejí nějakým způsobem existovat také mimo duch. Jestliže tedy přemístíme zákon do. ducha, získáme pro objasnění stavu věci jen velmi málo a vytvoříme si tím přinejmenším novou velikou obtíž: musíme tečí vysvětlit, p r o č zákon, který je jenom v duchu, vládne tak přísně ve vnějším světě. P r o t o převážná většina filozofů šla jinou cestou. T a t o cesta záleží v podstatě v toni, že se prostě řekne, že zákony jsou něco, co je nezávislé na nás, na našem duchu a na našem myšlení. T v r d í se tedy, že nějakým způsobem existují, jsou, nebo chceme-ll, platí mimo nás — že my lidé je jenom lépe nebo méně dobře poznáváme, že je však nevytváříme, právě tak jako nemůžeme p o u h ý m svým, myšlením vytvářet kameny, stromy a zvířata. T o předpokládá, říkají filozofové dále, že zákony tvoří zcela jiný, druhý druh jsoucna, t o h o , co jest. Dívárne-li se na věci t a k t o , existuje tedy ve skutečnosti — chceme-li to tak nazvat — vedle věcí, vedle t o h o , co je reálné, ještě něco jiného, t o t i ž právě zákony; způsob, kterým jsou, nazýváme ideálno. Říká se, že zákony patří k ideálním jsoucnům. Jinými slovy, jsou dva základní druhy jsoucna — reálno a ideálno. N e n í nezajímavé k o n s t a t o v a t , že uvedené dva výklady zákona — pozitivistický a řekněmě idealistický v nejširšim. slova smyslu — mají velmi málo společného se sporem velkých světových názorů. Tak například křesťan není svou vírou vůbec vázán na t e n t o druh. idealismu; věří, íc existuje Bůh a nesmrtelná duše, ale jeho víra mu vbec neukládá věřit v ideálno. N a druhé straně k o m u n i s t é sice tvrdí, že všechno je materiální — chtějí říci věcné —, ale zároveň zastávají názor, že existují věčné, nutné zákony, a to nejen v myšlení, ale i v s a m o t n é m světě, j s o u tedy v jistém smyslu mnohem více idealističtí než křesťané. Tento, spor není spor světonázorový; patří zcela do filozofie. Vraťme se k našemu problému. J e třeba ještě říci, že li, kteří uznávají zvláštní bytí zákona, tedy byt! ideální, se dělí do různých, škol podle toho., jak t o t o ideálno, chápou. T o se ozřejmí, když si položíme otázku, jak se má chápat existence ideálna, jak si, je máme myslet. Na to jsou totiž zhruba tři nejdůležitější odpovědi. První zní: Ideálno existuje nezávisle na reálnu, tak říkajíc samo o sobě:; tvoří zvláštní svět před věcným světem a nad ním. V t o m t o ideálním světě samozřejmě neexistuje p r o s t o r ani čas, žádná změna ani pouhá fakticita — všechno je věčné, čiré, n e p r o m ě n n é a nutné. T o t o pojetí bývá často připisováno tvůrci naší evropské filozofie Platónovi. T e n položil problém zákona jako první a zdá se, že jej vyřešil v uvedeném smyslu. D r u h é řešení praví: Ideálno sice existuje, ale nikoli odděleně od reálna — existuje p o u z e v reálnu. Přesněji řečeno, ve světě jsou jen určité struktury, určitá stále se opakující stavba věci — nazýváme je esence (bytostné určení) •—, které jsou takové povahy, že duch z nich může zákony vyčíst. F o r m u lované zákony se nacházejí jen v našem myšlení — ale mají základ ve věcech, a p r o t o platí ve světě. T a k o v é je v hrubých rysech řešení Aristotela, velikého žáka Platónova, zakladatele většiny vědních o b o r ů .
40
J osej Maria
Bocheríski
A konečně je tu jěšte třetí řešení, které jsem uvedl již při diskusi s pozici vismem: nepopírá, že zákony jsou ideální, domnívá se však, že ideálno se nachází pouze v myšlení. T o , že zákony placi p r o svět, pramení z toho, že struktura věcí vzniká projekcí zákonu myšlení. T o je v krátkém náčrtku nauka velkého německého filozofa Imnruanuela Kanta. Není přehnané, řekneme-li, že u nás v Evropě se téměř každý filozof hlásil k jednomu z těchto tří řešení — že naši filozofii z velké části tvořily a ještě tvoří úvahy o nich. Před třemi lety jsem byl na známé americké univerzitě N o t r e Dame u Chicaga přítomen diskusi, které se zúčastnilo více než sto padesát filozofů a logiků. Všichni cři řečníci byli matematičtí logikové a všechno, co bylo řečeno, mělo matematícko-logickou, vysoce vědeckou formu. Diskuse trvala bez přerušení téměř dva dny a tří noci» A šlo právě o náš problém. Profesor Alfonso Church z univerzity v Princetonu, jeden z nejvýznamnějších matematických logiků světa, zastával platónské určení — v podstatě stejně., jak je kdysi starý mistr obhajoval na athénské agoře. A musím přiznat, že s velikým úspěchem. Je to věčný problém filozofie — pro nás současné lidi,kteří známe tolik zákonů a pro něž jsou zákony tak důležité, možná jen mnohem palčivější než pro kteroukoli jinou epochu. Pravda V poslední úvaze jsme se zabývali otázkou, zda věci vůbec jsou a zda je můžeme poznat; jinými slovy, ptali jsme se, zda existuje pravda. N e b o ť správné poznání je pravdivé poznání; jestliže člověk něco poznal,, pak ví, že je pravda, když říká, že je to takové nebo onaké. Dnes se chceme věnovat jinému problému: totiž otázce: C o je pravda? T a t o stará otázka, kterou kdysi položil Pilát Kristoví., je totiž jedním z nejzajímavějších, ale také nejobdžnějšfch filozofických problémů. C o to tedy znamená, když říkáme, že nějaká věta, nějaký soud je pravdivý — neb také když říkáme, že nějaký člověk je vpravdě přítel? Není těžké pochopit, co se tím myslí: myslí se tím, že něco je pravdivé, když t o t o něco se shoduje. Tak říkáme,, že Petr je vpravdě přítel, shodu je-li se s naším ideálem opravdového přítele, je-li s ním tento ideál ve shodě. Není těžké pochopit, že tato shoda může nastat tak říkajíc v dvojím směru, jednou tak, že věc odpovídá myšlence — jako když říkáme: tento kov je pravé zlato, nebo: tento člověk je opravdový hrdina. Pak odpovídá věc myšlence. T e n t o první druh pravdivého a pravdy nazývají filozofové „ontologickým": jde o tak zvanou ontologickou pravdu. V jiných případech je naopak nazývána pravdivou myšlenka, soud, věta acd., když odpovídá věci. T e n t o druhý druh pravdivého má znak, podle kterého jej můžeme lehce poznat: pravdivými jsou v druhém smyslu jen myšlenky, soudy, věty — ne však věci ve světě. T e n t o druhý druh pravdy nazývají filozofové „pravdou logickou". Omezíme se tu na tento druhý druh a ponecháme stranou první druh pravdy, který klade značně obtížné problémy. C o je logická pravda, můžeme objasnit příkladem. Vezměme výpověcf: „Dnes svítí slunce. M T a t o výpověcf — tedy také myšlenka, která jí odpovídá — je pravdivá jedině tehdy, jestliže dnes skutečně slunce svítí. Z toho vidí-
Úvod do
filozofie
J9
me, že výpověď a věta jsou logicky pravdivé tehdy, je-li tomu tak, jak říkají. Je-li tomu jinak, než říkají, pak jsO'U nepravdivé. T o se zdá být jasné a samozřejmé. A přece věc není zdaleka tak prostá, jak bychom si mohli myslet. Vzhledem k ní se t o t i ž setkáváme se dvěma velkými a obtížnými problémy. První problém můžeme formulovat takto: Je-li nějaká věta pravdivá právě tehdy, je-li tomu tak, jak vypovídá, pak musí být neustále bezpodmínečně pravdivá, nebo nepravdivá, zcela nezávisle na tom, kdo ji vyslovuje a kdy je vyslovena. Jinými slovy, je-li nějaká věta pravdivá, pak je pravdivá absolutně, pro všechny lidi a všechny doby. Proti tomu však vznikají různé pochybnosti. T y jsou zčásti tak závažné, že mnozí filozofové i mnozí nefilozofové říkají, že pravda je relativní, podmíněná, proměnlivá a tak dále. Francouzi mají dokonce přísloví, které říká: „Pravdivé na této straně Pyrenejí, nepravdivé na druhé straně." A dnes se stalo téměř módou tvrdit, že pravda je relativní, j a k é jsou důvody pro takové pojetí? Některé z těchto důvodů jsou povrchní a lze je snadno vyvrátit. Tak se např. říká, že věta „dneska prší" je pravdivá jen relativně, protože prší v Římě, ale ne v Mnichově; t a t o věta je tedy pravdivá v Římě, ale nepravdivá v Mnichově. N e b o jako v indickém příběhu o slepcích, z nichž jeden uchopil nohu slona a řekl, že slon je jako strom, druhý však uchopil chobot a tvrdil, že slon je jako had. T o všechno jsou nedorozumění. Když uvedené věty plně zformulujeme, když jasně řekneme, co se jimi myslí, hned se ukáže, že tu o žádné relativitě nemůže být řeči. Když někdo řekne, že dneska prší, mysli zřejmě, že prší tady v Mnichově, a to v určitý den a v určitou hodinu, nikoli však, že prší všude. Jeho věta je tedy bezpodmínečně pravdivá pro všechny lidi. Ani zkušenost oněch dvou slepců se slonem nedokazuje nic proti nepodmíněnému charakteru pravdy. Pouze se neopatrně vyjádřili. Kdyby byl každý z nich řekl: „Pokud jde o úd, kterého jsem se dotkl, je slon jako strom" aul., byla by ta věta nepodmíněně pravdivá. O b t í ž tedy pramení z nedostatečně jasné formulace vět. Jakmile jsou tyto věty formulovány úplně, ukáže se, že jsou nepodmíněně pravdivé nebo nepodmíněně nepravdivé a vůbec ne relativní. Známe však i vážnější pochybnosti proti nepodmíněnosti pravdy. V protikladu k běžnému názoru neexistuje dnes jen jedna, nýbrž několik geometrií: vedle geometrie Euklidovy, jež se vyučuje na školách, existuje také geometrie Riemanova, Lobačevského a ještě další. A je tomu tak, že určité věty, které jsou pravdivé v jedné z těchto geometrií, jsou v jiné geometrii nepravdivé. Když se tedy dnešního geometra zeptáme, zda je určitá věta pravdivá, musí se nejdřív zeptat: V kterém systému? Geometrické věty jsou tedy ve velké míře relativní se zřetelem k systému. Ještě horší je, že totéž platí o logice. I v logice existují různé systémy, takže na 0'tázku, zda je určitá logická věta pravdivá, vůbec nelze odpovědět bez zřetele k určitému systému. T a k např. známá věta o vyloučeném třetím — že buď prší nebo neprší — sice platí v tzv. klasické logice Whiteheada a Russela, ne však v logice profesora Heytinga. Pravda logických vět je tedy ve zmíněném smyslu relativní. Mohli bychom si myslet, že přece musí existovat nějaký způsob, jak roz-
42
J osej Maria
Bocheríski
bodnout, který ze všech těchto systémů je správný, zda platí nebo neplatí. T a k jednoduché však věcí nejsou. Jde-li například o geometrii, odborníci říkají, že euklidovská geometrie se dobře osvědčuje v našem malém světě, že však v kosmickém p r o s t o r u f a k t ů m vyhovuje spise některá jiná. Bylo by tomu tedy tak, že určitá věta je za určitých okolností pravdivá, avšak za jiných okolností nesprávná. T o je velmi závažná p o c h y b n o s t . Předpokládejme tedy, že je tomu tak, jak t i t o znalci říkají, že v oblasti matematiky a logiky existují různé systémy a že určité věty m o h o u být v j e d n o m systému pravdivé, v druhém nepravdivé. Pak vznikne ihned otázka, co nás vede k t o m u , abychom zvolili tento a ne jiný z t ě c h t o systémů. N e n í v t o m přece p o u h á libovůle. Fyzik — např. Einstein — nezvolil určitou geometrii jenom pro zábavu; měl pro to vážné důvody. Jaké důvody? T a d y se objevuje o d po věd,, která má velký filozofický význam. T a t o odpověď říká, že vědec a člověk vůbec nepovažuje určitou větu nebo systém za pravdivé p r o t o , že se shodují se skutečností, nýbrž proto, že jsou pro něj užitečné. T a k např. fyzik volí neeuklidovskou geometrii proto, že její pomocí může snáze, lépe, možná jen její pomocí budovat své teorie a vysvětlovat skutečnost. Je-li tomu tak, měli bychom za pravdivé označovat ty věty, které jsou pro nás užitečné. Pravda je užitečnost — říká se. T o je takzvaný pragmatistický pojem pravdy, který rozvinul především William James, slavný a laskavý americký myslitel, který má dnes m n o h o přívrženců. T a t o nauka je potud správná, že zcela jistě existují úseky vědy, v kterých uznáváme určité věty jen p r o t o , že nám jsou užitečné pro další bádání nebo pro vytváření teorií. Zde však je třeba uvážit dvě věci. Za prvé, že v takových případech vlastně nevíme, zda ony věty jsou pravdivé nebo nepravdivé; jsou přece jenom užitečné. A je těžké pochopit proč bychom měli t u t o užitečnost nazývat právě „pravdou" a mluvit o relativitě pravdy. Za druhé, že i tehdy, když jde o užitečnost nemůžeme neznát alespoň několik pravdivých vět — a myslím „pravdivých" v obvyklém slova smyslu. Fyzik např. vybudoval nějakou teorii a domnívá se„ že je užitečná; jak t o m ů ž e dokázat? Jen. tak, že ji vyzkouší na faktech. T o však zase znamená, že vyslovuje určité věty, které mají být potvrzeny přímým pozorováním. V nějaké laboratoři pak nějaký vědec napíše např. t u t o větu: „Za těch a těch okolností ukazovala dnes v 10 hodin 20 minut 15 vteřin ručička ampérmetru tolik a tolik." T a t o věta je pravdivá jen tehdy, když souhlasí se skutečností, když ručička ampérmetru skutečně v tu dobu za uvedených okolností ukazovala tolik a nic jiného. Tedy i jako pragma tis té musíme uznat, že existují určité pravdivé věty v aristotelském smyslu; ostatní však raději nenazývejme „pravdivými", nýbrž prostě „užitečnými". Tolik k první otázce. T e d se budeme zabývat druhou. Zní takto: C o je toto něco, s čími se má věta shodovat, aby byla pravdivá? Mohli bychom si myslet, že je to jasné: aby věta byla pravdivá, musí se shodovat se skutečnou situací, se stavem věcí, jak jsou mimo nás. A i zde existují pochybnosti. Vezměmě např. větu: „ T a t o růže je červená." Budeme-li chtít tvrdit, že je pravdivá právě tehdy, je-li růže skutečně červená, pak uslyšíme, že ve vnějším světě vůbec žádná Červená neexistuje, p r o t o ž e všechny barvy vznikají teprve v našich zrakových orgánech jako výsledky působení určitých světel-
Úvod
do
filozofie
J9
ných vln, které dopadají na naše oči. Vnější barva vůbec neexistuje. T a k učí naši fyziologové. T e d y nemůže být správné, že naše věta je pravdivá právě tehdy, shoduje-li se s vnějším stavem věcí; neboť takový stav věci vůbec neexistuje. S čím se tedy musí věta shodovat, aby byla pravdivá? T y t o a p o d o b n é p o c h y b n o s t i vedly m n o h é moderní myslitele k tomu, aby uznali filozofickou nauku, která se nazývá „noeitický idealismus". Podle r é t e nauky sice existují věci a n e p o d m í n ě n é pravdy, ale t o všechno není venku, nýbrž v t o m či o n o m smyslu slova v nás, v našem myšlení. H n e d tu přirozeně vzniká otázka, jak ješrě m ů ž e m e rozlišovat pravdivé věty a skutečné věci o d nepravdivých vět a pouhých iluzí. N a to víak idealisté odpovídají, že t e n t o rozdíl existuje i z jejich hlediska. VSechno, co poznáváme, je sice výt v o r e m našeho myšlení, je v nás; některé z těchto p ř e d m ě t ů vytváříme podle zákonů, jiné libovolně. T o byla v p o d s t a t ě nauka velkého filozofa lnumnMela Kanta, která má stoupence ještě dnes, i když jich není m n o h o . A b y c h o m si t u t o nauku t r o c h u přiblížili, vraťme se k našemu případu s k o č k o u . Kočka přichází zleva, přejde za mými zády, na chvilku tedy zmizí, pak se znovu objev! vpravo a jde dále. V předchozí úvaze jsem řekl, že věc je m o ž n o nejsnáze vysvětlit tak, že uznáme „vnější" kočku, která přechází za mými zády. Idealisté takovou kočku uznat n e m o h o u , neboť pro n i nic vnějšího v přísném slova smyslu neexistuje. Říkají však, že kočka je skutečná p o t u d , že ji myslím podle zákonů. N e n í p ro i o iluzí, nýbrž skutečností. O s t a t ně celý p r o s t o r , ve kterém jsem já s k o č k o u , mé vlastni tělo atd. jsou také skutečné, to znamená myšlené podle zákonů. Existují tedy dva m o ž n é výklady pravdy — idealistický a druhý, který se nazývá realistický. O b a mají své velké obtíže a jistě není snadné rozhodn o u t se pro jeden n e b o p r o d r u h ý . T y , kteří si myslí, že idealismus je prostě nesmysl, bych chtěl u p o z o r n i t na to, že ho vůbec nepochopili. Nesmyslné by bylo, kdyby n ě k d o popíral skutečnost a pravdu; ale to idealista vůbec nedělá. D n ě š n i filozofové však většinou nejsou idealisté. K r o z h o d n u t ! proti tom u t o pojetí pravdy a poznán! u nich dochází většinou při úvahách o otázce, co vlastně je lidské poznání. Podle idealismu je n u t n o říci, že poznání je tvořivé: své p ř e d m ě t y vytváří. J e však zřejmé, že naše osobní, individuální myšlenka d o k á ž e vytvořit jen velmi málo, nanejvýš myšlenkvé výtvory, představy, a i ty se většinou skládají z prvků, které nejsou nově vytvořeny, nýbrž jenom vzájemně spojeny — tak např., když si myslím sirénu: ta se totiž skládá z poloviční ženy a poloviční ryby; abych mohl vytvořit sirénu, musel jsem o b o j e někde vidět. T o je zřejmé a jisté,. P r o t o jsou idealisté nuceni uznávat dvoj! subjekt, dvojí myšlenku, dvoje já; na jedné straně tak říkajíc malé osobní já — t o t o já nazývají „empirické já" — a velké, nadosobní, transcendentální já neboli „já vůbec". Předměty vytváří toto. druhé, velké, transcendentální já; malé empirické já je může jen přijímat tak, jak jsou dány velkým „já vůbec". Ale t o všechno je velice problematické a těžko uvěřitelné, říkají odpůrci:, realisté. C o je t o t o transcendentální já, které vlastně už žádné já není a které se tak říkajíc vznáší nade mnou? A b s u r d n o s t , říkají realisté. N ě c o takového vůbec neexistuje a také t o lze t ě ž k o pochopit. K t o m u přistupuje, že
44
J osej Maria
Bocheríski
když o našem poznání blíže uvažujeme, ukazuje se, že v nem různá věci kombinujeme, spojujeme, možná cake tu a tam něco vytváříme — ale vcelku záleží v tom, že postihujeme předmět, který tady již nějakým způsobem je,, existuje, a to mimo poznání. Spor mezi idealismem a realismem je tedy sporem o pojetí poznání: záleží ve vytváření nebo postihování předmětů? Rozhodneme-li se pro řešení idealistické, pak musíme bojovat se skutečně obrovskými obtížemi. Je mnohem lepší — tak říkají realisté — držet se prvního názoru, a to tím více, že obráží povahu poznání. Ovšem j realistické pojetí má své velké těžkosti. Jednu z nich jsem již uvedl — je co obtíž, která pramení z vědecky prokázané skutečnosti, že ve světě jak se zdá neexistují barvy. Vypadá to tady tak, jako bychom alespoň v tomto případě svým poznáním něco vytvářeli: barvy. Na této obtíží ukážeme, co mohou realisté odpovědět. Mají na to dvojí odpověcf. Za prvé, říkají, hranice mezi poznávajícím subjektem a vnějším světem nesmíme klást na lidskou kůži. Je mnohem spíše tam, kde se uskutečňuje přechod mezí fyzickými a psychickými procesy. Duch pojímá události tak, jak se jeví v organismu. Nasadíme-li si červené brýle, vidíme zelené předměty černě — nikdo však nebude tvrdit, že jsme tuto černou barvu vytvořili svým poznáním — naopak, je to přece jako výsledek působení brýlí. Podobně je tomu s očima. Za druhé realisté říkají, že ve velmi mnoha případech nepostihujeme věci v nich samotných, nýbrž tak, jak na nás působí, postihujeme tedy vztah mezi věcmi a naším tělem. Tak je tomu např.., když ponoříme pravou ruku do horké vody a levou do studené a pak obě do vlažné. Pak cítíme chlad v pravé ruce a teplo v levé. T o je jasné — řeknou realisté. Neboť náš smysl pro poznání teploty zachycuje rozdíl mezi teplotou kůže v daném tělěsném údu a mezi teplotou okolí. T e n t o smysl však teplotu postihuje, a vůbec nevytváří. Ta je dana. Jiná, poněkud subtilnější obtíž, kterou idealisté dosti často uvádéjí, záleží v tom, že to, co jc poznané, musí být v poznání; tedy nikoli venku; o nějakém venku tedy vůbec nemůžeme mluvit. Na to však realisté odpovídají, že je to nedorozumění a pověra. Poznání se tu chápe tak, jako by to byla nějaká krabice: věc může být pouze uvnitř krabice, nebo mimo ni. Ale poznání docela určitě není žádná krabice. Nejlépe je můžeme přirovnat ke zdroji světla, jak to činil Edmund Husserl: jestliže světelný paprsek dopadá na věc ve tmě, pak je tato věc ve světle., ale přece není uvnitř zdroje světla. Já sám jsem se před lety po těžkých zápasech rozhodl pro realismus, a čím více o tom přemýšlím, tím více jsem přesvědčen, že toto pojetí pravdy je správné. Vím, že každý neučiní totéž; neboť tato otázka je obtížná. Ale bez ohledu na to, co přijmou jiní lidé jako řešení, chtěl bych varovat před jedním nedorozuměním. V tomto problému se musí Člověk rozhodnout cele. Člověk musí chápat celé lidské poznání bud jako postihování, nebo jako vytváření předmětu. Jakékoli kompromisní řešení je nesprávné. Takové je mimo jiné běžné pojetí, podle kterého se ve vnějším světě nacházejí tělesa a světelné zdroje, ale žádné barvy. Bud musíme říci, že vnější svět vůbec neexistuje a že nᎠduch všechno vytváří, nebo naopak, že nevytváří nic mimo kombinaci
Úvod
do filozofieJ9
obsahů a že všechno, co poznáváme musí nějakým způsobem existovat mim o duch. Významný německý psycholog Fechner kdysi napsal spis, ve kterém postavil denní svět proti světu nočnímu, proti světu, ve kterém by nebyly žádné barvy, žádné zvuky, n ý b r ž jen mechanické pohyby a tvary ve tmě. T e n t o noční názor r o z h o d n ě zamítl. Bude vás m o ž n á zajímat, dozvíte-li se, že většina filozofů dnes .souhlasí s jeho názorem., to znamená, že se proti zmíněnému temnému pojetí rozhodli prc svět: plný světla. Absolutno V řade našich úvah se nakonec dostáváme k problému absolutna. — tak filozofové často nazývají nekonečno. K hovoru o něm přicházíme teprve na konci, p r o t o ž e pro> tilozofa Bůh — a o něj tu zřejmě jde — vůbec nestojí na začátku jako pro věřícího.. Pokud k němu filozof vůbec dospěje, pak teprve po dlouhém putování říší konečného jsoucna ve světě. Zcela specifická o b t í ž t é t o oblasti spočívá v t o m , že existují dvě cesty k Bohu: cesta náboženství a cesta filozofie. Člověk je však jednota; nemůžeme tak snadno oddělit věřícího od myslitele. P r o t o je tu vždy nebezpečí, ž.c naše víra bude ovlivňovat naše filozofické myšlení a že zvláště v této otázce budeme považovat za r o z u m e m prokázané leccos, co filozofie, rozum sám, nedokáže. A t o právě není dovoleno. Whitehead kdysi řekl, že mezi předními metafyziky našeho k u l t u r n í h o okruhu je jen jediný, který přemýšlel o Bohu zcela nezávisle na víře — totiž Aristoteles. Všichni po něm, počínaje Plodném, byli. ovlivněni vírou. Čistá filozofie nemůže dosáhnout vlc, než dosáhl Aristoteles. Zdí se mi však, že zde Whitehead přehání. Myslím si, že i filozoficky lze říci o Bohu více, než řekl Aristoteles. Především jsme x našich dlouhých dějin poznali jednu véc, že t o t i ž o Boží existenci žádný velký myslitel nikdy vážní nepochyboval. Zní t o možná podivně, když pomyslíme na množství tzv. ateistů. Podívámc-li se však na věc blíže, zjistíme, že velký filozofický spor se vůbec nevede o existenci absolutna, nekonečna. Ze něco takového existuje, tvrdí se stejnou r o z h o d n o s t ! Platón, Aristoteles, Plorin, Tomáš, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Hcgcl, Whitehead a také, smímc-li malé duchy přirovnávat k velkým, dnešní dialektičtí materialisté, oficiální straničtí filozofové komunismu. N e b o ť zatímco s velikou energií popírají existenci, křesťanského Boha, zároveň tvrdí, že svět je nekonečný, věčný, neomezený, absolutní. A co více: jejich postoj je, jak každý může snadno zjistit, v lecčems typicky náboženský. O t á z k a tedy nezní, zda existuje Bůh, nýbrž: zda je osoba, zda je duch. Zdá se t o možná zvláštní, ale už je tomu tak. Možná, že se tu a tam vyskytují myslitelé, kteří absolutno skutečně popírají; v každém, případě je jich málo a nemají větší význam. O p a k u j i , že sporná otázka není, zda Bůh existuje, nýbrž jak si ho máme myslit. Samozřejmě je legitimní i problém Boží existence. Žádná autorita — ani, autorita všech filozofů d o h r o m a d y — pro nás nesmí být dostatečným důvodem, pro nějaké filozofické tvrzení. Smíme a máme povinnost se ptát, které důvody nás vedou k t o m u , abychom t u t o existenci přijali. Z t o h o t o hlediska m ů ž e m e filozofy rozdělit do dvou. tříd podle metody.
Josef Maria Bo chériski
které užívají, aby dokázali Boží existenci. První nazvu „intuici on is ty", druhé „iluzionisty", i když oba názvy nesjou zcela výstižné. Intuicionisté jsou t o h o názoru, že Bůh, absolutno, je nějakým způsobem přímo dán. Setkáváme se s ním ve své zkušenosti. Musíme přiznat, že takoví filozofové jsou poměrně vzácní, nebo lépe, že zřídka připustili, že takovou nauku zastávají. Ale platilo by t o o zmíněných komunistických filozofech — nikdy t o t i ž nepodali důkaz, že nekonečná a věčná h m o t a existuje, zdá se tedy, že o t o m mají přímé poznání. Slavný francouzský filozof Bergson sice netvrdil, že takovou zkušenost má on nebo ostatní filozofové — učil však, že k ní dochází u myslitelů, a dokonce na tom vybudoval svůj důkaz Boha. Ale to jsou spíše výjimky. O d čistých íntuicionistů je třeba odlišovat myslitele, kteří, jako například Max Scheler nebo Karl jaspers, sice tvrdí, že Boha můžeme určitým způsobem postihnout, ale domnívají se, že člověk nezachycuje Boha v něm samotném, nýbrž v konečném jsoucnu. Pro jasperse je lidská existence to, co se vztahuje k Člověku samému, a tím i ke své transcendenci — k Bohu. Člověk tedy neuchopuje — smfme-li se tak vyjádřit — nekonečno přímo, nýbrž nepřímo, v sobě samém, ve svém vlastním bytí. Myslím, že by jaspers protestoval, kdybychom to chtěli nazvat důkazem, a totéž by platilo také pro Schelera — ale mohli bychom snad říci, že to je vhled do konečného jsoucna, které je takové povahy, že dovoluje uchopit nekonečno. Pak by rozdíl mezi tímto postojem a postojem výslovných illacionistů možná nebyl tak velký, jak bychom si zprvu mohli myslet. Illacionistů jsou opět dva druhy. Někteří z nich — jako sv. Anselm z Canterbury, Descartes, Spinoza, Hegel a mnozí jiní — se domnívají, že Boží existenci lze vyvodit a priori, bez zřetele ke zkušenosti s konečným jsoucnem,, tak říkajíc z pouhého myšlení. Jako se z definice trojúhelníku vyvozují jeho vlastnosti, zcela nezávisle na toni, zda ve světě trojúhelníky existují nebo ne, tak lze také vyvodit Boží existenci. T e n t o důkaz však vyvrátil TomአAkvinský a p o t o m Kant, a t o tak úspěšně, že dnes uŽ se k němu málokdo hlásí. Naproti t o m u mnozí filozofové uznávají různé důkazy Boží existence, které jsou založeny na zkušenosti. Zdá se mi,, že většina z nich má v podstatě stejný základ. Podám jej v podobě, kterou nacházím u Whiteheada — velkého teoretického myslitele o Bohu 20. století., Zdá se mi totiž, že s tím, co říká, by v podstatě souhlasili ostatní myslitelé t é t o skupiny. Whitehead tedy říká, že ve světě můžeme konstatovat neustálé vznikání: všechno, co je, se něčím stává. Např. jablko je zelené a p o t o m zežíoutne. Podle něho p r o t o musíme za t í m t o vznikáním předpokládat nějakou hnací sílu. Whitehead ji nazývá „creativity 4 ', tvůrčí síla. T a sama však nestačí. Dejme tomu, že by ve světě existovalo tíhnutí k novému; to ještě nevysvětluje, proč by t o t o nové mělo být právě takové a ne jiné. Můžeme samozřejmě říci, že existují právě takové a ne jiné přírodní zákony, které určují, způsobují, že jablko právě zčervená nebo zežíoutne, ale nezmodrá. T í m se však otázka pouze posouvá, Proč z nekonečného množství možných přírodních zákonů existují právě takové? Proč se svět vyvíjí těmito cestami a ne jinými? N a to lze samozřejmě říci — a dost často t o bylo řečeno — že na to nemůžeme odpovědět. Whitehead však tento postoj zcela rozhodně zamítá. Říká, že
Ú v o d do
filozofie
J9
filozof je tady k t o m u , aby hledal racionální porozumění, aby vysvětloval. Ze své povahy tedy musí předpokládat, že vysvětlení existuje, že ve světě vládne r o z u m . T o je přece základní předpoklad vědy — rozdíl mezi filozofií a speciálními vědami je jen v t o m , že filozofie užívá racionalismu hez omezení, daleko za hranice, které stačí speciálním vědám. Filozof má podle Whireheada právo a povinnost p t á t se stále znovu: Proč? A pak se dochází ke zjištění, že musí existovat nějaký Bůh — moc nad světem, která právě určuje běh světa, a to nekonečná moc. Whitehead ji nazývá „principem konkretizace" — důvod, proč věci jsou takové, jaké jsou a ne jiné. Za tím je ještě následující úvaha, kterou Whitehead. sám neformuloval, která však zde má základní význam. Ptali jsme se: Proč vůbec je nějaký svět, a proč tento svět, ne jiný. N e b o ť ve světě pro to není žádný důvod, Byl by sám pro sebe d ů v o d e m jedině tehdy, kdyby byl absolutno. Pak by však také bylo dáno absolutno, j s m e tedy v každém případě nuceni uznat nějaké absolutno. Chceme-li se tomuto, závěru v y h n o u t , máme vlastně jen jednu možnost: pak musíme říci, že ve světě je něco iracionálního, jak se t o elegantně vyjadřuje, něco prostě absurdního, nesmyslného. A skutečně všichni, kteří popírají h o d n o t u důkazu, který jsme právě naznačili, jsou tím či oním způsobem iracionalisté. T a k pozitivisté, někteří idealisté a konečně filozof, který se proslavil svým ateismem, Sartre. Sartre je patrně nejinteligentnější, nejbystřejší ateista, kterého jsme kdy v dějinách měli, p r o t o stojí za to krátce charakterizovat jeho. nauku. V daleko větší míře než m n o h o jiných pochopil a prožil nc-nutnosc, nedostatečnost všeho, co je na světě. Všechno to, říká, nemá oprávnění. Vůbec to být nemusí, a přece t o tu je. Abstraktní trojúhelník, matematický vzorec se něčím vysvětlují — ale vůbec neexistují. Existence věcí, např. kořen tohoto stromu, se naproti t o m u tak vysvětlit nedá. Reálné jsoucno ve světě by mohlo být vysvětleno Bohem. Avšak Sartre Boha uznat nechce — domnívá se, že je protimluv — a p r o t o zcela logicky vyvozuje, že všechna jsoucna, a především člověk, jsou absurdní, nesmyslná. Sartre dovedl formulovat dilema lépe než k d o jiný: Musíme, říká, volit mezi Bohem a absurditou. A sám pak volí absurdno, nesmyslno. Budiž mi dovoleno poznamenat na okraj, že ten, kdo zná t e n t o Sartrův myšlenkový postup, nemůže t o h o t o filozofa označovat za p o u h é h o „existencialistu", jak se říká. Sartre je jistě metafyzik vysoké třídy. I když se mýlí, mýlí se na takové úrovni, které mnoho jiných vůbec nedosáhlo. Mnozí filozofové se však proti nesmyslnosti světa brání. Má vůbec nějaký smysl, ptají se, ještě filozofovat, má nějaké filozofické vysvětlování ještě oprávnění, je-li všechno, co je reálné, nesmyslné? A je-li t o m u tak, pak filozof může a má spíše p ř i j m o u t existenci Boha — přes strašlivé obtíže, které to s sebou nese — než se spolu se Sartrem hlásit k absurdnu. O d k u d jsou t y t o obtíže? Věřící člověk, i věřící dítě, přece nemá žádné obtíže, když mysl! s láskou na Boha. Je to myšlen! plné důvěry a jasu, ať se Bůh jeví jakkoli velký a vznešený. Ale filozof je v jiné situaci. Bůh pro něj není objektem lásky a uctívání, nýbrž myšlení. Filozof se pokouší, musí se
48
J osej Maria
Bocheríski
pokoušet Boha pochopit. A zde se hned vynořuje jako první a základní obtíž názor,, že Bůh musí být zcela a úplně odlišný od všeho ostatního. Musí být reálný, a přece mít v jistém smyslu znaky ideálna;; neboť je svou esencí nutný jako ideální jsoucno, tedy také věčný, nadčasový, nadprostorový — a přece v jistém slova smyslu individuální — dokonce individuálnější než cokoliv jiného — dokonale uzavřený v sobě, živý v takovém stupni, jak si to ani nedovedeme představit. Musíme mu logicky přisuzovat všechny vlastnosti, které zde nacházíme jako nejvyšší formu jsoucna — tedy například duchovnost, osobnost atd. Zároveň je však nemožné, aby naše slova přitom měla stejný smysl jako ve vztahu ke tvorům. Dokonce i když říkáme, že Bůh je\ musí toto „je" znamenat něco jiného než u nás. A tím se filozofie dostala do dilematu. Bud řekneme, že Bůh je jako jiná jsoucna, jenom v každém ohledu nekonečně vyšší — nebo musíme tvrdit, že o nérn nemůžeme nic vědět. První je však zřejmě nesprávné. Bůh nemůže být takový jako jiná jsoucna. Druhé však je také nesprávné: neboť o něčem, o čem vůbec nic nevíme, nemůžeme vypovídat ani existencí. Jestliže jsme totiž řekli, že toto něco je} už jsme mu přisoudili nějakou vlastnost; o prázdném se nedá vypovídat, že je — tak učí logika. S tímto dilematem se neustále potýkaly nejlepší hlavy v dějinách evropské filozofie. Mezi nesmyslem antropomorfismu — který Boha činí tvorem — a neméně absurdním nesmyslem absolutní poznatelnosti Boha vždy hledala většina velkých myslitelů střední cestu. Velkolepý obraz tohoto zápolení nacházíme např. vc třetími svazku Jasperovy „Filozofie". Já osobně se domnívám, že tato střední cesta je nejen možná, ale je nám také alespoň v základních rysech k dispozici. Je to řešení sv. Tomáše Akvinského pomocí analogie. Nemohu se jím zde dále zabývat, chtěl bych jen upozornit na to, že díky výsledkům matematické logiky jsme dnes s to formulovat a pochopit je lépe než dříve. T o je tedy první velká obtíž, Druhou nacházíme v otázce vztahu Boha ke světu. Je-li totiž nekonečný, pak se především zdá, že mimo něj nic nemůže existovat; a z toho vzniká takzvaný rnonismus nebo (jestliže se Bohu přisuzuje vědomí) pantheismus. Svět by pak byl Bohem nebo by byl částí, projevem Boha. Ale pak by se muselo říci, že on, který je právě důvodem ne-nutného, má sám části, že v něm je vznikání, že se skládá z konečného atd. — a to jsou samé nesmyslnosti. Podobnou otázkou je otázka vztahu Boha ke světu v dynamickém řádu. Vznikání je přece jsoucno, je tady, Bůh tedy nakonec nejen musí být jeho důvodem,, ale musí je také určovat. Vztáhneme-li to na lidskou vůli, znamená to, jak se zdá, že všechno co konáme, co chceme, je předem Bohem určeno, že tedy neexistuje svoboda vůle. V obou těchto otázkách řešení patrně záleží v tom, že budeme mít na mysli odlišný způsob Božího bytí a jeho působení. Bůh přece není nějaké jiné jsoucno vedle věcí ve světě a není také, jak kdysi řekl jeden povrchní spisovatel, druhý kůň, který společně s člověkem táhne lod. Jak jeho bytí, tak jeho působení nejsou vedle stvoření, nýbrž nad ním — je to jiné bytí a jiné působen í,
Úvod do
filozofie
J9
A pak je tu ještě náboženská otázka. Může být Bůh filozofů — nekonečné, nutné jsoucno, v němž má všechno důvod — tentýž Bůh jako milující O t e c a Spasitel křesťanů, kteří věří, že s ním hovoř! v modlitbě? Bůh náboženství se liší od důvodu světa rnetafyziků jedním rozhodujícím rysem: Bůh je svatost. C o je t o svatost nedovede nikdo přesně říci, právě jako nikdo nedovede říci, co je vlastně barevnost nebo bo.estnost. Ale svatost je dána v lidském vědomí, ve zkušenosti toho, kdo se modlí — stoj! jasně před jeho duchovním zrakem. Spadá tato svatost v jedno s nekonečností příčiny světa? Existuje vůbec nějaký most mezi tím, čeho můžeme dosáhnout rozumem, ve filozofii a objektem uctívání a. naděje, principem lásky, který zvěstuje náboženství? I tady se názor)' filozofů liší. Žádný vážný myslitel dnes nepopírá, že svatost je základní danost v t o m smyslu, že se nedá převést na nic jiného — že tu jde o zcela zvláštní hodnoty a postoje. Většina dnešních, myslitelů se však domnívá, že t a t o oblast nemá s metafyzikou nic společného — že pokud jde o Boha, neexistuje most mezi vírou a myšlením. Bůh metafyziky, říkají, je jiný než svatý Bůh. náboženství. Jsou ale také filozofové, kteří nejdou tak daleko. Náboženství jistí říká o Bohu více než filozofie. Z toho však, jak se domnívají, nevyplývá, že by předmět filozofické nauky o Bohu musel být v nějakém bodě v rozporu s Bohem náboženství. Takový bod fakticky nelze ukázat. Všechno, co můžeme o Bohu říci filozoficky, uzná i náboženský člověk; pouze o n í m ví mnohem více než největš! z rnetafyziků. Protiklad tu není v předmětu, nýbrž v postoji člověka. Filozof se dívá na Boha jako na rozumové vysvětlení světa. Bůh jc pro něj nutný ne p r o t o , aby se mu klaněl, nýbrž proto, aby si mohl uchovat svůj racionalismus: přijmout Boha neznamená nic jiného než bezvýhradní sc vyslovit pro vysvětlitelnost jsoucna, a je-li zde dovoleno mluvit o víře: jediná víra, která se předpokládá, je víra v rozum. O lásce k Bohu tu nemůže být řeči — a když Spinoza mluvil o rozumné lásce k Bohu, myslel tím. pouze poznání. T e n t o p o s t o j zde filozofa přivádí, podobně jako v otázce o člověku, k mezi, za níž vid! pouze t e m n o t u . Jeho Bůh je tak neurčitý a zatížený tolika problémy, že filozof sám — to kdysi učinil. Platón — si klade otázku, zda snad neexistuje ještě něco nad filozofií. A pak může, je-li vířící, dostat odpovědi na mnohé ze svých palčivých otázek od náboženství. Jeho pojem Boha nebude náboženstvím popřen, jen se stane plnějším a živějším. Ale k této hranici, kterou již vlastními silami nedokáže překročit, může filozofie dovést myslícího člověka jen pod jednou podmínkou: že zůstane věrna sama sobě. V t é t o otázce, jako ve všech ostatních, se ukáže jako konstruktivní a plodná jedině tehdy, bude-li nesena pravou touhou po poznání a bude-li se pevně držet rozumu. N e b o ť filozofie není nic jiného než lidský rozum zabývajíc! se vysvětlováním světa, a to bez jakéhokliv ohledu, bez jakýchkoli hranic a s veškerou silou, jíž jsme schopni.
Václav
Havel
Politika a svědomí i Jako malý chlapec jsem žil určitý čas na venkově a vzpomínám si jasně na jeden svůj tehdejší zážitek; chodil jsem do školy polní cestou do nedaleké vsí a přitom jsem vídal na obzoru veliký komín jakési narychlo vybudované továrny, sloužící s největŠí pravděpodobností válce. Z t o h o komína v y c h r t l hustý hnědý k o u ř a rozptyloval se p o m o d r é obloze. A já měl vždycky, když jsem t o viděl, intenzivní pocit, že v t o m je něco hluboce nepatřičného, protože tím lidé Špiní nebe. Nevím, zda v té době už existovala ekologie jako vědecká disciplína, pokud však existovala, rozhodně jsem o ní nic nevěděl. Přesto jsem byl tím „špiněním nebe" spontánně dotčen a uražen; zdálo se mi, že se tu člověk nějak proviňuje, že něco důležitého ničí, že svévolně porušuje přirozený řád věcí a že se mu takové podnikání musí vymstít. M ů j odpor k té věci byl ovšem hlavně estetický; o škodlivých emisích, které budou jednou zabíjet lesy, hubit zvěř a ohrožovat lidské zdraví, jsem pochopitelně v té době nic netušil. Kdyby něco takového spatřil náhle na obzoru — řekněme při lovu — středověký člověk, nejspíš by t o považoval za dílo Ďáblovo, padl by na kolena a modlil se za spásu svou i svých bližních. C o je vlastně společného světu středověkého člověka a světu malého chlapce? Myslím, že jedna podstatná věc: oba jsou silněji, než většina moderních lidí, zakotveni v tom, čemu filozofové říkají „přirozený svět" nebo „svět života". Neodcizili se ještě světu své skutečné a osobní zkušenosti; světu, který má své ráno a svůj večer, své „dole" (země) a své „nahoře" (nebe), v němž slunce každodenně vychází na východě, pucuje po obloze a zapadá na západě a v němž ještě cosi velmi živého a určitého znamenají pojmy domova a cizoty, dobra a zla, krásy a ošklivosti, blízkosti a dálavy, povinnosti a práva; světu, který zná hranici mezi tím, co je nám důvěrně známé a o co nám přísluší se starat, a tím, co je za jeho horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má povahu tajemství. T e n t o přirozený svět je světem bezprostředně evidovaným naším „já" a tímto „já" osobně zaručovaným; je to onen ještě neindeferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. J e to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radostí i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti. T a k o v é kategorie, jako je například spravedlnost, čest, zrada, přátelství, nevěra, statečnost či soucit mají v t o m t o světě zcela konkrétní, s konkrétními lidmi spojovaný a * T á l o f c č jc u r č e n a u n i v e r z i t ě v T o u l o u s e , k d e b y c h ji přednesl při s l a v n o s t n í m p ř e d á v á n í d o k t o r á t u h.c., k d y b y c h se h o účastnil.
Politika
a
svědomí
SJ
pro konkrétní život velmi důsažný obsah; něco zkrátka ještě váží. Půdorysem tohoto světa jsou hodnoty, které tu jsou jakoby odvždycky a pořád, dřív, než o nich mluvíme, než je zkoumáme a činíme předmětem svého tázání. Vnitrní koherenci mu dává přitom jakýsi „před-spekulativně" daný předpoklad, že funguje a je vůbec možný jen proto, že existuje cosi za jeho horizontem, že je něco za ním či nad ním, něco, co se sice vymyká našemu chápání a manipulaci, co však právě proto dává tomuto světu pevné pozadí, řád a míru a co je skrytým zdrojem všech pravidel, zvyklostí, příkazů, zákazů a norem, jež v něm závazně platí. Přirozený svět v sobě tedy ze samé své podstat)' skrývá předpoklad absolutna, které ho zakládá i ohraničuje, produ se vín:; e i řídí, bez něhož by byl nemyslitelný, absurdní a zbytečný a které nám nezbývá než tiše respektovat; každý pokus jím pohrdnout, podmanit si je nebo dokonce nahradit něčím jiným je v dimenzích tohoto světa chápán jako projev pýchy, na který musí člověk vždy tvrdě doplatit — jako na něj doplatili Don Juan a Faust. Komín špinící nebe není pro mne osobně jen nějaký politováníhodný lapsus techniky, která do svých počtů zapomněla započítat „ekologický faktor" a která tento svůj omyl může snadno napravit příslušným filtrem, zbavujícím kouř škodlivých látek. Je to pro mne víc: symbol epochy, která se snaží překročit hranice přirozeného světa a jeho norem a udělat z něho pouhé lidské privatissimum, věc subjektivního mínění, soukromých pocitů, iluzí, předsudků a rozmarů „pouhého" jednotlivce. Epochy, která popírá závazný význam osobní zkušenosti — včetně zkušenosti tajemství a absolutna — a na místo absolutna osobní zakoušeného jako míra světa staví absolutno nové, lidmi stvořené a už nikterak tajemné, absolutno osvobozené od „rozmarů" subjektivity a tudíž neosobní a nelidské, totiž absolutno tak zvané objektivity, objektivního rozumového poznání, vědeckého rozvrhu světa. Novověká věda, konstruujíc svůj obecný a obecně platný obraz světa, proráží tedy hranice přirozeného světa, který chápe jen jako vězení předsudků, z něhož jie třeba se probít na světlo objektivně verifikované pravdy a který je pro ni pouze neblahým dědictvím našich zaostalých předků a fantazie jejich dětské nedozrálosti. Tím ruš! ovšem — jakožto pouhou fikci — i nejvlastněji! základ tohoto přirozeného světa: zabíjí Boha a usedá na jeho uprázdněný trůn, aby to nyní byla ona, kdo má v rukách řád bytí a je jeho jediným legitimním správcem; aby to byla ona, kdo bude nadále jedinou oprávněnou majitelkou veškeré relevantní pravdy, protože jen ona to přece je, kdo se povznáší nad všechny subjektivní pravdy jednotlivých lid! a nahrazuje je pravdou lepší: nadsubjektivní a nadosobní, vskutku objektivní a univerzální. Novověký racionalismus a novověká věda., jakkoli jsou dílem lid! a rozvinuly se -— jako všechno lidské — v prostoru přirozeného světa, tento přirozený svět tedy programově opouštějí, popírají, degradují a difamují — zároveň ovšem kolonizují: modernímu člověku, jehož přirozený svět věda a technika už náležitě ovládla, vadí kouř z komína jen potud, pokud mu jeho smrad proniká do bytu, rozhodně jím však není — metafyzicky — pohoršen: ví přece, že továrna, k níž komín patří, vyrábí věci, které jsou zapotřebí. Jako člověk technické éry uvažuje o eventuální nápravě jen v dimenzích techniky, totiž filtru, kterým by měl být komín vybaven.
52
Vaclav
Havel
Aby mi bylo dobře rozuměno: nenavrhuji lidstvu ani zrušení komínů, ani zákaz vědy, ani obecný návrat do středověku. (Ostatně není náhoda, že některé nejhlubší objevy soudobé moderní vědy kupodivu právě mýtus Objektivity problematízují a p o z o r u h o d n o u oklikou se vracejí k lidskému subjektu a jeho světu).. Zamýšlím se pouze — v nejobecnějších a zajisté velmi schematických obrysech — o t o m , co zakládá duchovní strukturu moderní civilizace a v ěem je tudíž třeba hledat í nejvlastnější příčíny její krize. A i když mi v této úvaze půjde spíš o politické, než ekologické aspekty této krize, mohl bych snad to, z ěeho ve svém zamyšlení vycházím, přiblížit ještě jedním ekologickým příkladem: po staletí byl základní buňkou evropského zemědělství statek. U nás se mu říkalo „grunt", což není z etymologického hlediska bez zajímavosti: to slovo, převzaté z němčiny, znamená vlastně „základ" a v češtině má zvláštní sémantické zabarvení: jako hovorové synonymum českého slova základ (i statek) zdůrazňuje „základnost základu 8 ', jeho nepochybnou, tradiční a před-spekulativně danou poctivost a věrohodnost. Pravda, statky byly zdrojem bezpočtu rozmanitých sociálních rozporů, a Časem zřejmě stále hlubších, nicméně jedno jim opravdu upřít nelze: že k nim vždycky patřila jakási přiměřená, harmonická a staletou tradicí osobně (generacemi sedláků) vyzkoušená a osobně (výsledky jejich hospodaření) zaručovaná zakotvenost v povaze místa, kde statek stál, a jakási optimální vzájemná proporcionalita — jak co clo rozsahu, tak co do druhu — všeho, co k němu patřilo: polí, luk^ mezí, lesa, dobytka, domácího zvířectva, vody, cest atd. atd. T o všechno tvořilo — aniž se tím p o staletí kterýkoli sedlák vědecky zabýval — celkem uspokojivě fungující ekonomický a ekologický systém, v němž bylo vše provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí a smysluplných vazeb, zajišťujících jeho stabilitu i stabilitu výsledků sedlákova hospodaření. (Mimo jiné: tradiční grunt byl — na rozdíl od dnešní „zemědělské velkovýroby" — energeticky soběstačný). Pokud trpělo dřívější zemědělství nějakými obecnými pohromami, nemohlo za ně: nepříznivé počasí, nemoci dobytka, války a jiné katastrofy byly mimo dosah sedlákova vlivu. Uplatněním moderní zemědělské i společenské vědy může jistě tisíce věcí fungovat v zemědělství lépe: jeho produktivitu lze zvýšit, lidskou dřinu zmenšit, nejhorší sociální rozpory odstranit. Za předpokladu ovšem, že se i modernizace bude vyznačovat jistou úctou a pokorou před tajemným řádem přírody a z t o h o pramenící přiměřeností, vlastní přirozenému světu osobní lidské zkušenosti a odpovědnosti, a že tedy nebude jen zpupně gigantomanickým a veskrze brutálním vpádem osobně objektivní Vědy v podobě právě dostudovavšího agronoma nebo „vědeckému světovému názoru" sloužícího byrokrata. Nuže: přesně toto druhé naše země zažila: říkali tomu „kolektivizace". Byla t o smršť, která se před třiceti lety přehnala československým venkovem, aby tam nenechala kámen na kameni. Jejím následkem byly na jedné straně desítky tisíc kriminály zničených životů, obětí, položených na oltář vědecké utopie o světlejších zítřcích; na druhé straně fakt, že sociálních rozporů a dřiny na venkově skutečně ubylo a zemědělská produkce skutečně kvantitativně stoupla. Proto však o tom nemluvím. Mluvím o tom ted z jiného důvodu: třicet let po t é t o smršti, která smetla s povrchu zemského i instituci tradičního gruntu, věda s úžasem zjišťuje to, co věděl už tehdy i pologramotný sedlák: že každý pokus
Politika
a
svědomí
SJ
takto radikálně, jednou provždy a beze zbytku zrušit onu pokorně respektovanou hranici přirozeného světa s jeho tradicí opatrné osobní evidence, vzít tak říkajíc přírodu beze zbytku do lidských rukou a vysmát se jejím tajemstvím, zrušit zkrátka Boha a zahrát si na něj — že každý takový pokus se musí člověku vymstít. C o ž se opravdu stalo: dík rozoraným mezím a zruSeným remízkám uhynulo polní ptactvo a v něm i přirozený a zdarma pracujíc! ochránce úrody proti jejím Škůdcům; ohromné scelené lány zaviňují nezadržitelné každoroční odplavování miliónů kubických metrů ornice, která se tvořila po staletí; umělé hnojení a chemická likvidace škůdců katastrofálně otravuje všechny rostlinné produkty, půdu a vodstvo; těžké stroje systematicky stlačují půdu, čímž ji činí neprodyšnou a tudíž neplodnou; krávy v gigantických kravínech trpí neurózami a ztrácejí mléko; zemědělství odčerpává stále víc energie z průmyslu (výroba strojů, umělých hnojiv, stoupající náklady na dopravu v situaci rostoucí lokální specializace); atd. atd. Zkrátka a dobře: prognózy jsou děsivé a nikdo neví, jaká další překvapení nám připraví nadcházející léta a desetiletí. Je to paradoxní: člověk éry vědy a techniky se domnívá, že zlepší život, protože je schopen pochopit a využít komplexnost přírody a obecné zákony jejího fungování — a právě t o u t o komplexností a těmito zákony je nakonec tragicky zaskočen a přelstěn. Myslel si, že vysvětlí přírodu a ovládne ji — a výsledkem je, že ji zničil a že se z ní vydělil. C o však čeká „člověka mimo přírodu"? Vždyť to je koneckonců právě nejmodernější věda, která zjišťuje, že lidské tělo je vlastně jen takovou obzvlášť frekventovanou křižovatkou miliard organických mikrotělísek a jejich nepředstavitelně komplikovaných vzájemných kontaktů a vlivů, tvořících dohromady onen neuvěřitelný nicgaorganismus, kterému se říká „biosféra" a kterým je obalena naše planeta. Vinna není věda jako taková, ale pýcha člověka vědecké éry. Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě mstí. Zrušil absolutní horizont svého vztahování, odmítl svou osobní „před-objektivní" zkušenost světa a své osobní vědomí a svědomí zahnal kamsi do koupelny svého bytu jako pouhé intimno, do kterého nikomu nic není; zbavil se své odpovědnosti jako „přeludu subjektivity", a na místě toho všeho instaloval přelud — jak se dnes ukazuje — ze všech dosavadních nejnebezpečnější: fikci od konkrétního lidství osvobozené objektivity, konstrukt racionálního pochopení všehomíra, abstraktní schéma údajné „dějinné nutnosti" a jako vrchol všeho vizi čistě vědecky vypočítatelného a čistě technicky dosažitelného „blaha všech", které stačí ve výzkumných ústavech vymyslet a v průmyslových továrnách i v továrnách byrokracie proměnit ve skutek. Že tomuhle přeludu padnou za oběť milióny íidí ve vědecky řízených koncentračních táborech — to tohoto „moderního člověka" (pokud še tam náhodou sám neocitne a toto prostředí ho drasticky neuvrhne zpět do jeho přirozeného světa) netrápí: fenomén osobního soucitu s bližním patří přece do onoho zrušeného světa osobních předsudků, který musel ustoupit Vědě, Objektivitě, Dějinné nutnosti, Technice, Systému a Aparátu: a ty se trápit nemohou, protože prostě nejsou osobní. Jsou abstraktní a anonymní, vždy účelné a vždy proto a priori nevinné. A pokud jde o budoucnost? Kdo by se o ni osobně zajímal nebo se jí dokonce osobně trápil, když do oné koupelny intimna, respektive přímo do
54
Vaclav
Havel
KŠe pohádek bylo odtransportováno i nahlížení věcí sub specie aeternitatís! Pokud myslí dnešní vědec na to, co bude za dvě stě let, pak pouze jako osobně nezainteresovaný pozorovatel, kterému je v podstatě jedno, zda zkoumá metabolismus štěnice, radiové signály pulsaru nebo planetární zásoby zemního plynu. A moderní politik? Ten už přece vůbec nemá žádný osobní důvod se takovou věcí zabývat, zvlášť kdyby to mělo ohrozit — pokud působí v zemi, kde existují volby — jeho šance v nich!
2 Český filozof Václav Bělohradský sugestivně rozvedl myšlenku, že racionalistícký duch novověké vědy, založené na abstraktním rozumu a předpokladu neosobní objektivity, má vedle svého otce v přírodovědě — Galilea — i svého otce v politice: je jím Machiavelli, který první formuloval (byť s přídechem zlomyslné ironie) teorii politiky jako racionální technologie moci. Lze říct, že — přes všechny spletité historické peripetie — lze prapůvod moderního státu a moderní politické moci hledat právě zde, tedy opět v okamžiku, kdy se začíná lidský rozum „osvobozovat" od člověka, jeho osobní zkušenosti, osobního svědomí i osobní odpovědnosti,, a tudíž i od toho, k čemu se v dimenzích přirozeného světa každá odpovědnost jedině vztahuje, totiž od jejího absolutního horizontu. A jako dal novovéký přírodovědec do závorky konkrétního Člověka jako subjekt prožitku světa, dává ho stále zřetelněji do závorky i moderní stát a moderní politika. Tento proces anonymizace a zneosobnění moci a její redukce na pouhou techniku řízení a manipulace má přirozeně tisíce podob, variant a projevů; jednou je skrytý a nenápadný a podruhé naopak zcela zjevný, jednou je plíživý a jeho cesty jsou rafinovaně křivolaké, podruhé je naopak až brutálně přímý, V podstatě je to však pohyb jediný a univerzální. Je bytostnou dimenzí celé moderní civilizace, vyrůstá přímo z její duchovní struktury, je do ní tisícerými spletitými kořeny vrostlý a od její technické povahy, stádnosti a konzumní orientace už vlastně neodmyslitelný. Panovníky a vůdce jako se sebou samými identické osobnosti s konkrétní lidskou tváří, odpovědné vždy ještě nějak osobně za své dobré činy i zločiny — ať už je instalovala dynastická tradice, vůle lidu nebo vítězná bitva či intrika — střídá v moderní době manažér, byrokrat, aparátčík, profesionál na řízení, manipulaci a frázi, odosobněný průsečík mocenských a funkčních vztahů, součástka státního mechanismu internovaná do své předem dané role, „nevinný" nástroj „nevinné" anonymní moci, legitimované vědou, kybernetikou, ideologií, zákonem, abstrakcí a objektivitou — tedy vším jiným, než osobní odpovědností k lidem jako osobám a jako bližním. Moderní politik je transparentní: za jeho rozšafnou maskou a umělým jazykem nezahlédáme člověka tkvícího svou láskou, vášní, zálibou, osobním míněním, nenávistí, odvahou či krutostí v řádu přirozeného světa; to vše i on ponechává jako privatissimum ve své koupelně; zahlédáme-li tam něco, pak jen zdatnějšího či méně zdatného technologa moci. Systém, ideologie a aparát vyvlastnily člověku — vládnoucímu i ovládanému — jeho svědomí, přirozený rozum, přirozenou řeč a tím i jeho konkrétní lidství; státy se připodobňují strojům; lidé se mění ve statistické soubory voličů, producentů, konzumentů, pacientů, turistů či vo-
Politika
a
svědomí
SJ
jáků, dobro a zlo — jako kategorie z přirozeného světa a tudíž přežitky minulosti — ztrácejí v politice reálný smysl; její jedinou metodou se stává účel a jedinou mírou objektivně verifikovatelný a tak říkajíc matematizovatelný úspěch. Moc je á priori nevinná, p r o t o ž e nevyrůstá ze světa, v němž mají ještě slova vina a nevina nějaký obsah. Svého zatím nejdokonalejšího výrazu dosahuje tato neosobní moc v totalitních systémech. A i když zneosobnění moci a její kolonizace lidského vědomí a řeči tu začasté — jak upozorňuje Bělohradský — úspěšně navazuje na mimoevropské tradice „kosmologického" chápání říše (identifikujícího říši — jakožto jediný pravý střed světa — s celým světem a pojímajícího člověka jako její bezvýhradný majetek), neznamená to, že moderní neosobní moc, jak ji tyto systémy vyhroceně demonstrují, je jakousi mimoevropskou záležitostí. Pravý opak je pravdou: byly t o právě Evropa a evropský Západ, které daly a mnohdy přímo vnutily světu vše to, na čem tato moc dnes stojí! O d novověké vědy, racionalismu, scientismu, průmyslové revoluce a vůbec revoluce jako fanatismu abstrakce, přes internaci přirozeného světa do koupelny až po kult konzumu, atomovou b o m b u a marxismus. A je to Evropa — demokratická západní Evropa —, která dnes stoj! bezradná tváří v tvář výsledkům t o h o t o svého dvojsmyslného exportu. Svědč! o tom například její současné dilema, zda se má zpětné expanzi těchto výsledků své vlastní expanze vzepřít či zda má před ní ustoupit. Zda totiž raketám, které vývozem svého duchovního a technologického potenciálu umožnila sama na sebe namířit, má čelit instalcí podobných a ještě lepších raket a demonstrovat tím sice své odhodlání bránit hodnoty, jež ji zbývají, ale zároveň tím přistoupit na vnucenou a veskrze nemravnou hru, či zda má ustoupit a doufat, že takto předvedená odpovědnost za osud planety nakaz! svou magickou silou i ostatní svět. Myslím, že pokud jde o vztah zápdni Evropy k totalitním systémům, ze všech chyb, kterých se může dopustit, by byla největší ta, která jí zřejmě nejvíc hrozí: že totalitní systémy nepochop! jako to, čím v poslední instanci jsou, totiž jako vypouklé zrcadlo celé moderní civilizace a tvrdou — a možná poslední — výzvu této civilizaci ke generální revizi svého scbepochopení. Z t o h o t o hlediska není už tak podstatné, jakou formou by západní Evropa t u t o chybu udělala! Zda tím, že v duchu své vlastní racionalistické tradice přijme totalitní systémy jako jakési lokálně svérázné pokusy zjednat „obecné blaho", kterým jen zlovolní lidé přisuzuj! expanzivní' povahu, nebo tím, že je v duchu téže racionalistické tradice (tentokrát v podobě machiavellistického pojetí politiky jako technologie hry o moc) — pochopí naopak jen jako své vnější ohrožení rozpínavými sousedy, které lze zahnat do patřičných mezí patřičnou demonstrací vlastní síly, aniž by bylo nutné se jimi hlouběji zabývat. První z těchto alternativ je alternativou člověka, který se smiřuje s kouřem komína, p r o t o ž e ví, že i když ten kouř je ošklivý a smrdí, slouží koneckonců dobré věci: výrobě obecně potřebného zboží. Druhá z nich je naopak alternativou toho, k d o se domnívá, že jde prostě o technickou závadu, kterou lze tudíž i technicky odstranit: nějakým filtrem nebo čističem exhalací. Skutečnost je podle mého názoru bohužel vážnější: tak, jako komín „špinící nebe" není jen technicky napravitelným technickým nedostatkem,
Václav
Havel
respektive daní, kterou je třeba platit za lepší k o n z u m n í zítřek, ale je symbolem civilizace, která rezignuje na absolutno, ignoruje přirozený svět a pohrdá jeho imperativy, tak i totalitní systémy jsou něčím daleko varovnějším, než si je ochoten přiznat západní racionalismus. Jsou skutečně především vypouklým zrcadlem jeho zákonitých důsledků. Groteskně zveličeným obrazem jeho vlastního hlubinného směřování. Extrémním výhonkem jeho' vlastního vývoje a varovným produktem jeho expanze; hluboce poučnou informací o jeho vlastní krizi. Nejsou to tedy pouzí nebezpeční sousedé a tím méně nějaký před voj světového pokroku. Bohužel právě naopak: jsou předvojem globální krize této civilizace (původně evropské, pak euroamerické a posléze planetární). jsou jednou z možných fucurologickýclh studií západního světa. Nikoli v tom smyslu, že ho jednou přepadnou a že si ho podmaní, ale ve smyslu hlubším: že názorně předvádějí, kam až může vyústit to, co Bělohradský nazývá „eschatologií neosobnosti". Je to totální vláda zduřelé anonymně byrokratické neosobní moci, nikoli jeŠtě nesvědomité, ale operující už vně každého svědomí; je to moc opřená o vŠudypřítomnosit ideologické fikce, která zdůvodní cokoliv, aniž se kdy musí dotknout pravdy; moc jako univerzum kontroly, represe a strachu; moc zestátňující a tudíž znelidŠtující myšlení, morálku i soukromí; moc, která už dávno není záležitostí skupiny svévolných vládců, ale která okupuje a pohlcuje každého, aby na ní nakonec každý nějak participoval, byť třeba jen svým mlčením; moc, kterou už vlastně nikdo nemá, protože ona má naopak všechny; je to monstrum, které neřídí lidé, ale které naopak lidi vleče svým vlastním „objektivním' 4 (tj. od všech lidských měřítek včetně lidského* rozumu emancipovaným a tudíž zcela iracionálním) samopohybem do děsivého neznáma. Opakuji: je to velké memento soudobé civilizaci. Možná si někde nějací generálové myslí, že nejlepší by bylo zprovodit takové systémy ze světa a že pak by byl klid, j e n o m ž e to je totéž, jako když se chce ošklivé děvče zbavit své ošklivosti tím, že rozbije zrcadlo, které jií její ošklivsot připomíná. T a k o vé „konečné řešení", jako* jeden z typických snů neosobního rozumu, schopného — jak nám právě pojem „konečné řešení" názorně připomíná — až úděsně snadno své sny proměňovat ve skutečnost a tím skutečnost v temný sen, by totiž krizi dnešního světa, pokud by to ovšem přežil, nejen nevyřešilo, ale naopak dalekosáhle prohloubilo: zatížíc už tak dost zatížené k o n t o této civilizace položkou dalších miliónů mrtvých, její bytostné konvergenci k totalitě by nezabránilo, ale spíš ji jen akcelerovalo: bylo by t o vítězství Pyrrhovo, protože vítězové by z takového střetnutí vzešli zákonitě podobnější poraženým odpůrcům, než si je dnes kdokoliv ochoten připustit a schopen představit. (Jen malý příklad: jak ohromné souostroví Gulag by muselo být v zájmu vlasti, demokracie, pokroku a válečné kázně zřízeno na Západě pro všechny, kdo by se odmítli — ať uŽ z naivity, ze zásady, ze strachu či z lenosti — takového podniku účastnit!). Žádné zlo se ještě nepodařilo odstranit tím, že byly odstraněny jeho symptomy. J e třeba odstranit jeho kauzu.
Politika
a
svědomí
57
3 Čas od času mám příležitost hovořit s různými západními intelektuály, kteří zavítají do naší země a odhodlají se přitom navštívit nějakého disidenta — jednou z upřímného zájmu, snahy po porozuměn! a úmyslu vyjádřit svou solidaritu, podruhé prostě jen ze zvědavosti: mimo gotických a barokních památek jsou disidenti zřejmě pro zahraničního turistu v t o m t o veskrze šedivém prostředí jedinou zajímavostí. T y hovory bývají obvykle poučné a Člověk se při nich mnohé dozví a mnohé si uvědomí. Nejčastěji mi bývají kladeny otázky t o h o t o typu: Domníváte se, že něco změníte, když vás je tak málo a nemáte žádný vliv? Jste odpůrcem socialismu nebo ho chcete jen zlepšit? Odsuzujete nebo schvalujete instalaci Pershingů 2 a křižujících raket v západní Evropě? C o pro vás můžeme udělat? Co vás nutí dělat to, co děláte, když vám t o vynáší jen perzekuci a vězněn! a žádné viditelné výsledky to nemá? Chtěl byste, aby ve vaší zemi byl obnoven kapitalismus? T y otázky jsou dobře míněny, vyrůstají z vůle porozumět a prozrazují, že těm, kdo' je kladou, není jedno, jak to na t o m t o světě vypadá a jak to s ním dopadne. Presto mi právě takové a podobné otázky vždy znovu odkrývají, jak hluboce mnozí západní intelektuálové nerozum! (a v jistém ohledu ani nemohou rozumět) tomu, co se zde děje, oč nám —- tím myslím takzvané „disidenty" — jde a především obecnému smyslu toho všeho. Vezměme například otázku „Co pro vás můžeme udělat?". Zajisté mohou udělat mnoho: čím větší podpoře, zájmu a solidaritě svobodomyslných lidí ve světě se těšíme, tím menší je nebezpečí, že nás zavřou , a tím větší je i naděje, že naše volání nebude znít do prázdna. A přece je kdesi v hloubi té otázky zakleto nedorozumění: v poslední instanci přece nejde vůbec o to pomoci nám, několika „disidentům™, aby nás míň zavírali! Nejde dokonce ani o t o pomoct tomuto národu, Čechům, a Slovákům., a nějak to zařídit, aby se jim žilo lépe a svobodněji: pomoct si musí především sami; na pomoc jiných čekali až příliš často, až příliš se k ní upínali, a až příliš často se se Spatnou potázali: bud jim byla slíbená pomoc v poslední chvíli odřeknuta, nebo se proměnila v pravý opak toho, co od ní bylo očekáváno... V nejhlubším smyslu jde přece o něco jiného: o záchranu všech, tedy ve stejné míře mou i toho, kdo se mne ptá. Anebo tu snad nejde o společnou věc? Nejsou snad mé špatné vyhlídky či naopak naděje i jeho špatnými vyhlídkami či nadějemi? C o ž mé zavření není útokem proti němu a jeho obelhání ú t o k e m proti mně? C o ž není ničeni člověka v Praze ničením všech? C o ž lhostejnost ke zdejším věcem nebo dokonce iluze o nich není přípravou pro tutéž mizérii jinde? C o ž není jejích mizérie předpokladem mizérie naší? Vždyť tu přece nejde vůbec o nějakého českého disidenta jako osobu v tísni, která potřebuje pomoc (od tísně bych si přece nejlépe mohl odpomoct sám: tím, že bych prostě přestal být „disidentem"), ale o to, co jeho nedokonalé snažení a jeho osud říkají a znamenají, co vypovídají o stavu, osudu, šancích a bídě světa, v čem jsou či mohly by být důvodem k zamyšlení pro jiné i z hlediska jejich a tedy našeho společného osudu, v čem jsou i pro ty, kteří nás navštěvují, varováním, výzvou, nebezpečím či poučením.
58
Vaclav
Havel
A n e b o otázka po socialismu a kapitalismu! Přiznám se, že při ní mívám pocit, jako by ke mně doléhala z hlubin minulého století. Zdá se mi, že u ž dávno nejde o tyhle veskrze ideologické a m n o h o n á s o b n ě sémanticky znejasnčné kategorie, ale o otázku docela jinou, hlubší a všech stejně se dotýkající, totiž otázku, zda se podaří opět nějakým způsobem r e k o n s t i t u o v a t přirozený svět jako pravý terén politiky, rehabilitovat osobní zkušenost člověka jako výchozí míru věcí, nadřadit mravnost politice a o d p o v ě d n o s t účelu, dát opět smysl lidské pospolitosti a obsah lidské řeči, učinit ohniskem společenského dění svéprávné, integrální a d ů s t o j n é lidské „já", ručící samo za sebe, p r o t o ž e vztažené k něčemu nad sebou, a schopné o b ě t o v a t něco nebo v krajním případě vše ze svého všedně prosperujícího privátního života — této „vlády dne", jak říkával Jan Patočka — t o m u , aby měl život smysl. Zda nás při t o m t o velice skromném a zároveň vždy znovu světodějném zápase se samopohybem neosobní moci náhoda našeho bydliště nutí se k o n f r o n t o v a t se západním manažerem nebo s východním byrokratem — to přece opravdu není tak důležité! Bude-li obhájen člověk, pak je — snad — jakás takáš naděje (i když jistě nikterak automatická), že si nalezne i nějaké smysluplnější způsoby, jak vyvážit svůj přirozený nárok na hospodářské spolurozhodování o své práci a sociálně důstojný statut s osvědčeným motorem každé práce, kterým je lidská podnikavost a vstup jejích výsledků do nefiktivních tržních vztahů. Dokud však člověk obhájen není, nezachrání ho žádný technický či organizační trik lepšího hospodářského fungování, p o d o b n ě jako žádný fdtr na továrním komíně nezabrání obecné dehumanizaci. Důležitější je přece, proč systém funguje, než jak funguje; anebo n e m ů ž e snad docela dobře fungovat na díle totální zkázy? Proč ale o tom všem na t o m t o místě mluvím: při pohledu na svět z t o h o stanoviště, které mi osud přisoudil, se nemohu zbavit d o j m u , že m n o z í západní lidé stále ještě málo chápou, oč v t u t o chvíli ve skutečnosti běží. Dívám-li se například znovu na obě základní politické alternativy, mezi nimiž dnes západní vzdělanec osciluje, zdá se mi, že nejsou ničím jiným, než jen dvěma různými způsoby přijetí hry, kterou neosobní moc člověku nabízí, a tudíž jen dvěma různými způsoby putován! k obecné totalizaci. J e d n o u variantou „přijetí hry" je další zahráván! si neosobního R o z u m u s tajemstvím hmoty — tato „hra na Boha" —, tedy další a další vynalézán! a rozmisťování všeničících zbraní, určených ,,k obraně demokracie" a pomáhajících jen dále degradovat demokracii na onu „neobyvatelnou fikci", kterou se na naší straní Evropy už dávno stal socialismus. D r u h o u variantu přijetí téže hry představuje naopak onen svůdný trychtýř, který do sebe strhává tolik upřímných a dobrých lidí a který se nazývá „bojem za mír". Zajisté to neplatí všeobecně, nicméně mnohdy t o na mne působí tak, jako by tento trychtýř vybudovala a jako jakýsi poetičtější způsob kolonizace jeho vědomí člověku nastražila opět ona zákeřná a vše prostupující neosobní moc (pozor: myslím neosobní moc jako princip, tedy o b e c n í a všechnu, nikoli pouze Moskvu, která věru nemá prostředky na to, aby tak rozsáhlou věc, jako je soudobé mírové hnutí, zorganizovala!) Jak lépe totiž ve světě racionalistické tradice a ideologických konceptů zneškodnit poctivého a svobodomyslného člověka ( t u t o základní hrozbu každé neosobní moci), než mu nabídnout pokud m o ž n o jednodu-
Politika
a
svědomí
SJ
chou Tezi, která rná všechny jevové znaky bohulibého cíle? Lze si představit něco, co by spravedlivou mysl mohlo účinněji nadchnout, zaměstnat, okupovat a tím posléze intelektuálně zneškodnit, než možnost bojovat proti válce? A lze této pacifikace mysli dosáhnout šikovněji, než obelháním, člověka iluzi, že válce zabrání, když bude mařit instalaci zbraní, které budou beztak instalovány? Stěží si lze představit snazší způsob, jak ztoralizovat: lidské myšlení: vždyť čím zřejmější je, že zbraně přeci jen instalovány budou, tím rychleji se radikalizuje, fanatizuje a nakonec sobě samé zcela zcizuje mysl toho, kdo se beze zbytku identifikoval s cílem této instalaci zabránit! A tak člověk vyslaný na svou cestu tím nejušlechtilejiším úmyslem se ocitá na jejím konci přesně tam, kde ho neosobní moc potřebuje mít: v kolejích totalitního myšlení, kde už nepatří sám sobě a vzdává se vlastního rozumu a svědomí ve prospěch další „neobyvatelné fikce"! Je-li t o h o t o cíle dosaženo, je už vedlejší, jak se ta fikce jmenuje, zda „blaho lidstva", „socialismus" nebo „mír"". Zajisté: z hlediska obrany a z á j m ů západního světa není zrovna moc dobré, když někdo říká „raději rudý, než mrtvý"; nicméně z hlediska globální (tak říkajíc „nadblokové" respektive planetární) neosobní moci — jako pokušení svou všudypřÍLomností vpravdě ďábelského — si nelze přát nic lepšího: takové heslo je totiž neklamným signálem, že ten, kdo ho volá, rezignoval na své lidství jako na schopnost osobně zaručovat něco, co ho přesahuje, a tedy obětovat v mezním případě i život jeho smyslu. Patočka kdysi psal, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit. Jenomže ve světě takového života a takového „míru"" (tj. „vlády dne") nejsnadněji vznikají války: chybí v něm totiž ta jediná a skutečná — totiž odvahou k nejvyšší oběti zaručovaná — mravní hráz proti nim. Dveře iracionálnímu „zajišťování zájmů" jsou otevřeny dokořán. Nepřítomnost hrdinů, vědoucích, proč umírají, je prvním krokem k hromadám mrtvol těch, kteří byli poraženi už jen jako dobytek, jinými slovy: heslo „raději rudý, než mrtvý" mne neirit u j e jako projev kapitulace před Sovětským svazem. Děsí mne jako výraz rezignace západního člověka na smysl života a jeho přihláška k neosobní moci jako takové. T o heslo totiž ve skutečnosti říká: nic nestojí za oběť života. Jenomže bez horizontu nejvyšší oběti ztrácí smysl oběť jakákoli. Čili: nic nestojí za nic. Nic nemá smysl. Je to filozofie čiré negace lidství, Sovětské totalitě taková filozofie pouze politicky pomáhá. Západní totalitu však bezprostředně tvoří. N e m o h u se zkrátka zbavit dojmu, že západní kulturu daleko víc, než rakety SS 20, ohrožuje zápdní kultura sama. A když mi jeden francouzský levicový student s upřímným zápalem v očích řekl, že Gulag byla daň ideálům socialismu a že Solženicyn je jen osobně zatrpklý muž, zmocnila se mne hluboká nostalgie. C o ž se Evropa opravdu není schopna poučit ze své vlastní historie? C o ž opravdu tento milý chlapec nepochopí, že i ten ncjsugestivnější projekt „obecného blaha" sám sebe usvědčí z nelidskosti v okamžiku, kdy si vyžádá jedinou nedobrovolnou smrt (nikoli tedy tu, která je vědomou obětí žiovta za jeho smysl), což to opravdu nepochopí dřív, než ho zakatrují v nějaké katorze poblíž Toulouse? C o ž newspeak dnešního světa už tak dokonale potlačil přirozenou lidskou řeč, že si ani tu nejprostší zkušenost nemohou dva lidé navzájem sdělit?
60
Václav
Havel
4 Zajisté je po těchto všech přísných kritikách: očekáváno, že řeknu, co je tedy vlastně podle mne smysluplnou alternativou pro západoevropského člověka, stojícího tváří v tvář politickým, dilematům dnešního světa. Jak snad vyplývá ze všeho, co jsem už řekl, zdá se rni, že všichni — ať žijeme na Západě či na Východě — máme před sebou jeden základní úkol, z něhož by mělo vše ostatní vyrůstat. T í m t o úkolem je bděle, rozmyslně, pozorné, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém kroku a všude iracionálnímu samo pohybu anonymní, neosobní a nelidské moci Ideologií, Systémů, Aparátů, Byrokracií, Umělých jazyků a Politických hesel; bránit se jejímu komplexnímu a všestranně zcizujícímu tlaku — ať už rná podobu konzumu, reklamy, represe, techniky či fráze (této rodné sestry fanatismu a studny totalitního myšlení); čerpat bez ohledu na všechen výsměch svá měřítka ze svého přirozeného světa a reklamovat mu jeho upíranou směrodatnost; ctít s pokorou moudrých jeho hranice i tajemství, jež je za nimi; přiznat si, že je v řádu bytí něco, co zjevní přesahuje všechny naše kompetence; vztahovat se vždy znovu k tomu absolutnímu horizontu našeho bytí, který — pokud jen trochu chceme — tímto svým bytím vždy znovu objevujeme a zakoušíme; vycházet ve svém jednání ze svých osobně zaručovaných, nepředpojatě reflektovaných a ideologicky necenzurovaných zkušeností, měřítek a imperativů; věřit hlasu svého svědomí víc, než všem abstraktním spekulacím, a :nekonstruovat si jinou odpovědnost, než je ta, k níž nás tento hlas volá; nestydět se za to, že jsme schopni lásky, přátelství, solidarity, soucitu a tolerance, ale naopak vysvobodit tyto základní rozměry svého lidství z jejich vyhnanství do sektoru privátního a přijmout je jako jediná pravá východiska k smysluplné lidské pospolitosti; řídit se vlastním rozumem a sloužit za všech okolností pravdě jako své bytostné zkušenosti. Vím, že to všechno zní velmi všeobecně, velmi neurčití a velmi nereálně, ujišťuji však, že tato zdánlivě naivní slova pramení z velmi konkrétní a ne vždy lehké zkušnosti se světem a že — je-li mi dovoleno se tak vyjádřit — vím, co říkám. Předvojem neosobní moci, vlekoucí svět po své iracionální dráze, lemované devastovanou přírodou a odpalovacími rampami, jsou soudobé totalitní systémy, Nelze je ani nevidět, ani omlouvat, ani před nimi ustupovat, ani přijímat jejich způsob hry a tím se jim připodobňovat. Jsem přesvědčen, že nejlépe jim lze čelit tím, že je nepředpojatě studujeme, poučujeme se na nich a odporujeme jim svou radikální „jinakostí", jak vzchází z trvalého boje s tím zlem, které ony sice tak názorní ztělesňují, které však přebývá všude a tedy i v každém z nás. Ncjnebezpečnější pro toto zlo nejsou rakety, zacílené na ten či onen stát, ale jeho fundamentální negace v samotné struktuře soudobého lidství: návrat člověka, k sobě samému a ke své odpovědnosti za svět; nové pochopeni lidských, práv a jejich vytrvalá reklamace; odpor proti každému projevu neosobní a. mimo dobro a zlo postavené moci kdekoli a všude, byť by své triky a manipulace zaštiťovala jakkoli, třeba i nutností obrany před totalitními systémy. Nejlepším odporem proti totalitě je prostě vypudit ji z vlastní duše, z vlastního prostředí, z vlastní země, vypudit ji ze soudobého člověka. Nejlepší pomocí tím, kteří trpí v totalitním státě, je všude na světě
Politika
a
SJ
svědomí
čelit tomu zlu, které totalitní systém konstituuje, z kterého čerpá, svou sílu, z něhož vyrůstá jako jeho „predvoj". Nebude-li tu nic, čeho by byl predvojem či extrémním výhonkem, ztratí půdu pod nohama. Obnovená lidská odpovědnost je tou nejpřirozenější hrází každé neodpovědnosti; bude-H například opravdu odpovědně — tedv nikoli pouze pod tlakem sobeckého zájmu o zisk — šířen duchovní a technologický potenciál vyspělého světa, bude tím zabráněno i jeho neodpovědné proměně v ničivé zbraně; rozhodně je mnohonásobně smysluplnější operovat ve sféře příčin, než pouze reagovat na následky: to nejde obvykle už jiank, než prostředky stejného řádu, tedy stejně nemravnými. Jít t o u t o cestou znamená jen dál ve světě šířit zlo neodpovědnosti a produkovat tak přesně ten jed, z něhož je totalitarismus živ. Jsem příznivcem „antipolitické politiky". T o t i ž politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní r.ebc jako kybernetického' řízení lidí nebo jako uměn! účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostní lidské a lidskými. měřítky se řídící starosti o bližní. Je to asi způsob v dnešním světě krajně nepraktický a velmi těžko v každodenním životě aplikovatelný, Přesto nevím o žádné lepší alternativě.
5 Když jsem byl souzen a potom si odpykával trest, poznal jsem na vlastní kůži význam a blahodárnou sílu mezinárodní solidarity. Nikdy za všechny její projevy nepřestanu být vděčen. Přesto si však nemyslím, že se my, kteří se ve zdejších, podmínkách pokoušíme říkat nahlas pravdu, ocitáme v jakési asymetrické situaci a že bychom to měli být jen my, kdo bude trvale žádat a očekávat pomoc, aniž bu.de schopen směrem, odkud tato pomoc přichází, sám také pomocí. Jsem přesvědčen, že to, co se nazývá „disentem" v sovětském, bloku, pod stupuje určitou specifickou moderní zkušenost, totiž zkušenost života na samé krajní výspě moderní odlidštěné moci. Jako takový má tento „disent" šanci a přímo povinnost tuto zkušenost reflektovat, svědčit o ní a předávat ji těm, kteří mají t o štěstí, Že ji nemusí podstupovat. 1 my tedy mánie možnost pomoci určitým způsobeni těm, kteří pomáhají nám, pomoci jim v našem hluboce společném zájmu, v zájmu člověka. Základní takovou zkušeností je, že to, co jsem nazval „antipolitickou politikou", je možné a že to může mít svůj efekt, i když to ze samé své podstaty nemůže s jakýmkoliv efektem předem kalkulovat. Ten efekt má přirozeně docela jinou povahu, než to, co se rozumí politickým úspěchem na Západě. Je skrytý, nepřímý, dlouhodobý a těžko měřitelný; mnohdy působí jen v neviditelné sféře společenského vědomí, svědomí a podvědomí, přičemž může být téměř nezjistitelné, jak se v ní zhodnueje a do jaké míry participuje na eventuálním, společenském pohybu. Ukazuje se však — a to je, myslím, zkušenost zásadní a obecné důležitosti —, že jediný zdánlivě bezmocný člověk, který se odváží nahlas zvolat pravdivé slovo a který celou svou osobou a celým svým životem za ním stoj! a je připraven za ně tvrdě zaplatit, má kupodivu větší moc, byť by byl formálně jakkoli bezprávný, než v jiných
62
Vaclav H a v e l
podmínkách tisíce anonymních voličů.. Ukazuje se, že i v dnešním světě — a dokonce právě na té jeho' výspě,, kde řičí n e j o s t ř e j i vítr — lze postavit osobní zkušenost a přirozený svět proti „nevinné" moci a odhalit její vinu — tak, jak to udělal autor Souostroví Gulag. Ukazuje se, že pravda a mravnost mohou zakládat nové východisko politiky a mohou mít i dnes svou nespornou politickou sílu: varovný hlas jediného statečného vědce, obklíčeného kdesi v provincii a terorizovaného poštvaným okolím, je slyšet přes hranice kontinentů a oslovuje svědomí nejmocnějších tohoto světa víc, než jsou celé brigády námezdných propagandistů s to oslovit samy sebe,. Ukazuje se, že tak veskrze osobní kategorie, jako jle dobro a zlo, mají stále svůj jednoznačný obsah a za jistých okolností jsou schopny otřást zdánlivé neotřesitelnou mocí s celou její armádou vojáků, policistů a byrokratů. Ukazuje se, že politika zdaleka nemusí už navždy zůstat záležitostí profesionálů na techniku moci a že jeden prostý elektrikář, který má srdce na pravém místě, ctí cosi nad sebou a nebojí se, může ovlivnit dějiny svého národa. Ano, „antípolitická politika" je možná. Politika „zdola". Politika člověka, nikoli aparátu. Politika rostoucí ze srdce, nikoli z teze. Není náhodou, že tato nadějeplná zkušenost musí být činěna právě zde, na oné pochmurné výspě. Za „vlády dne" je třeba sestoupit až na dno studny, aby Člověk spatřil hvězdy. Když psal Jan Patočka o Chartě 77, užil pojmu „solidarita otřesených"., Měl na mysli ty, kteří se odvážili vzepřít neosobní moci a postavit proti ní to jediné, čím disponovali: své vlastní lidství. Netkví perspektiva lepší budoucností tohoto světa v jakémsi mezinárodním společenství otřesených, které nedbajíc hranic států, politických systémů a mocenských bloků, vně vysoké hry tradiční politiky, neaspirujíc na funkce a sekretariáty, pokusí se učinit reálnou politickou sílu z fenoménu tak dnes technology moci vysmívaného, jakým je lidské svědomí? Praha, únor 1984
J.
Vrána
Dnes jde o Evropu* K d y ž skončila I I . s v ě t o v á válka, R u s o v é si velice přáli, aby A m e ričané p o s t u p n ě odešli z E v r o p y a přenechali t e n t o k o n t i n e n t celý jejich vlivu. Získali p o p r v é v d ě j i n á c h celou s t ř e d n í E v r o p u a z d á l o se, že i n ě j a k á f o r m a m o c e n s k é k o n t r o l y z á p a d n í E v r o p y b u d e v b u d o u c n o s t i m o ž n á . K d y ž Stalin p o z n a l nereálnosr t ě c h t o p ř e d s t a v , začala s t u d e n á válka, o s t r é o d d ě l e n í s o v ě t s k é sfér).' vlivu o d z á p a d n í , její p ř e m ě n a v p e v n ě sevřený m o c e n s k ý b l o k , podléhajíc! ve všem řízení M o s k v y . Č e s k o s l o v e n s k ý Ú n o r a následující procesy, v r a ž d y a k o n c e n t r a č n í t á b o r y byly e t a p a m i na t é t o „cestě d o M o s k v y " . R u s ký sen o E v r o p ě bez U S A zdál se b ý t navždy z a p o m e n u t . L i b e r á l n í a sociální 60. léta přinesla j a k o jeden ze svých p l o d ů tzv. p o l i t i k u u v o l ň o v á n ! — d é t e n t e . D o š l o k n e j r ů z n ě j í í m f o r m á m s p o l u p r á c e , p ř e d e v š í m e k o n o m i c k é , mezi z á p a d n í E v r o p o u a S o v ě t ským svazem. Zvláště východní politika (Ostpolitik) západoněmecké sociální d e m o k r a c i e o t e v ř e l a p ř e d R u s y n e t u š e n é m o ž n o s t i jejich p r o n i k á n í na Z á p a d . D í k y t a k o v ý m p o l i t i k ů m , jako jsou E, Balir, W . B r a n d t či H . W e h n e r , se před. R u s y objevila p ř í m o historická šance p r o n o v ý p o k u s z í s k a t z á p a d n í E v r o p u p o d svůj vliv. R o z h o d l i se t é t o šance plně v y u ž i t , avšak jejich n e t r p ě l i v o s t a m e d v ě d í t a k t i k a vedla k p ř e s n ě o p a č n ý m v ý s l e d k ů m . P o d l e m é h o n á z o r u t o byla chybná s o v ě t s k á p o l i t i k a od p o l o v i n y 70. let, která d é t e n t e p o h ř b i l a . Rusové se t o t i ž r o z h o d l i p o d p o ř i t svou šanci v o j e n s k o u h r o z b o u a zač a li r o z m i s ť o v a t nové ú t o č n é r a k e t y SS-2Q, které svým a k č n í m r á d i e m p o k r ý v a j í celou z á p a d n í E v r o p u , j e l i k o ž ta tehdy neměla nic p o d o b n é h o , v z n i k l a m o ž n o s t , se k t e r o u R u s o v é n e p o c h y b n ě kalkulovali, že t o t i ž v p ř í p a d ě , že by U S A neprojevily ú č i n n ý z á j e m na o b r a n ě svých e v r o p s k ý c h s p o j e n c ů , b u d e z á p a d n í E v r o p a vydána na milost R u s ů m a v b e z n a d ě j n é situaci se o d k l o n í od U S A . T a k se z h r u b a p o 30 letech z n o v u objevila p ř í l e ž i t o s t vytlačit A m e r i č a n y z E v r o p y a o k a m ž i t ě se stala j e d n o u z hlavních p r i o r i t s o v ě t s k é z a h r a n i č n í politiky. O s t p o l i t i k byla k l a s i c k ý m p ř í k l a d e m t o h o , jak dva aktéři m o h o u j e d n u p o l i t i k u c h á p a t zcela r ů z n ý m z p ů s o b e m . Z á p a d o n ě m e č t í polli" P ř e v z a t o z e samiZ-datovéliio s b o r n í k u „ D i s k u s e o míru ¡ I I " f l 9 $ 3 ) bez v í d o m í a souhlasu: a u t o r a .
64
J.
Vrána
t i k o v é chápali p o l i t i k u u v o l ň o v á n í jako p o l i t i k u , k t e r á p o v e d e k c o n e j m é n ě k o n f l i k t n í m v z t a h ů m m e z i o b ě m a systémy, k jejich p o s t u p n é m u sbližování, j e h o ž d ů s l e d k e m b u d e v p o s l e d k u i liberalizace a d e m o k r a t i z a c e S o v ě t s k é h o svazu. Byly t o m y š l e n k y , k t e r é u nás na k o n c i války a p o ní zastával E. Beneš a jež v p r a k t i c k é aplikaci vedly k Ú n o r u 1948. N a š t ě s t í se nic p o d o b n é h o v c e l o e v r o p s k é m m ě ř í t k u n e o p a k o v a l o . R o z h o d u j í c í p o d í l na t o m měly S p o j e n é stáry. A m e r i čané překvapili nejen R u s y , ale i celý svět. N a s t o u p i l R . R e a g a n , j e h o ž politika je p o s t a v e n a na myšlence, že Z á p a d musí energicky b r á n i t z á k l a d n í h o d n o t y z á p a d n í civilizace. S p o j e n é státy projevily ú č i n n ý z á j e m na o b r a n ě svých s p o j e n c ů v E v r o p ě a splnily p ř á n í záp a d o e v r o p s k ý c h vlád. DoŠlo k z n á m ý m r o z h o d n u t í m o d o z b r o j e n í z á p a d n í E v r o p y v r. 1983 t a k o v ý m i v o j e n s k ý m i p r o s t ř e d k y , k t e r é b u d o u ekvivalentní s o v ě t s k é v o j e n s k é h r o z b ě . U R u s ů vyvolalo b r u selské r o z h o d n u t í n e s m í r n o u z u ř i v o s t . J e j i c h sen o celé E v r o p ě p o d jejich vlivem se zdál o p ě t v n e d o h l e d n u . Zapojili veškerý s v ů j a p a r á t d o o b r o v s k é akce, j e j í m ž cílem bylo a je zvrátit t a t o r o z h o d n u t í . R o z p o u t a l i snad od k o n c e války největší p r o p a g a n d i s t i c k o u b i t v u , která m á získat z á p a d n í veřejné mínění, o b r á t i t je p r o t i z á p a d o e v r o p s k ý m vládám a d o n u t i t je k ú s t u p k ů m . Jejich hlavní z b r a n í jsou vyh r ů ž k y : jestliže Z á p a d u s k u t e č n í svá r o z h o d n u t í , p ř i b l í ž í m e se na samý p r á h války, v níž m ů ž e z a h y n o u t celé lidstvo, říká n a p ř í k l a d sovětská p r o p a g a n d a . 27. k v ě t n a 1983 vydala s o v ě t s k á vláda prohlášení, v n ě m ž se m i m o jiné uvádí; „ S o v ě t s k ý svaz p o k l á d á za n e z b y t n é zcela j e d n o z n a č n ě u p o z o r n i t : bude-li z m a ř e n a d o h o d a o o m e z e n í j a d e r n ý c h z b r a n í v E v r o p ě , která vylučuje r o z m í s t ě n í nových amerických raket na t o m t o území... p ř i j m e S o v ě t s k ý svaz i v t é t o oblasti včasná a ú č i n n á o d v e t n á opatření. Začne-li se u s k u t e č ň o v a t r o z h o d n u t í U S A a N A T O týkající sc r o z m í s t ě n í nových amerických raket v E v r o p ě , b u d e Sovětský svaz nucen revidovat své l o ň s k é r o z h o d n u t í o j e d n o s t r a n n é m m o r a t o r i u na další r o z m í s ť o v á n ! p r o s t ř e d k ů s t ř e d n í h o d o l e t u v evr o p s k é oblasti. Bylo by také n u t n o u s k u t e č n i t p o d o h o d ě s dalšími členskými státy Varšavské s m l o u v y i jiná o p a t ř e n í týkající se r o z m í s tění dalších p r o s t ř e d k ů . Bylo by také n u t n o p ř i j m o u t n e z b y t n á o d v e t n á o p a t ř e n í , jež by se týkala ú z e m í S p o j e n ý c h s t á t ů s a m ý c h . " D r z o s t t a k o v ý c h t o v y h r ů ž e k je o p r a v d u t ě ž k o p o c h o p i t e l n á , s t e j n ě jako v d o b ě H i t l e r o v ě , který používal n a p r o s t o stejný styl p r o p a g a n dy. K a ž d é m u n o r m á l n í m u politikovi na Z á p a d ě je jasná jejich a b s u r dita — v ž d y ť t o byl p r á v ě S o v ě t s k ý svaz, který z m ě n i l r o v n o v á h u v E v r o p ě r o z m í s t ě n í m svých r a k e t s t ř e d n í h o d o l e t u ve v e l k é m p o č t u a t í m ohrozil z á p a d n í E v r o p u — n e b o ť agresor z d e v y h r o ž u j e o h r o ž e n é m u další eskalací svých v o j e n s k ý c h o p a t ř e n í , jestliže se t e n t o
Dn.es jde o
Evropu
65
b u d e c h t í t b r á n i t . J i n á věc je, zamyslíme-li se, k o m u vlastně jsou t y t o h r o z b y určeny, k d o jim p o p r a v a sluchu, k o h o m o h o u vyděsit a postrašit. O d p o v ě ď je jasná: je t o z á p a d n í veřejné mínění, p r o s t ý , normální z á p a d n í o b č a n , k t e r ý politice m n o h o n e r o z u m í , v p o č t e c h a d r u z í c h j a d e r n ý c h raket se v ů b e c nevyzná, který vsak má obavy o ž i v o t svůj; a svých bližních, k t e r ý chce mír a klid, a je p r o t o ochot e n raději n e b e z p e č n é m u a v z t e k l é m u medvědovi u s t o u p i t v naději, že dá p o k o j . O b č a n , j e n ž je o c h o t e n p r o t e s t o v a t u své vlády a n u t i t ji, aby z m ě n i l a svá r o z h o d n u t í . A o to přesně jde. Z á p a d n í m í r o v é h n u t í je velká k a r t a v psychologické válce S o v ě t s k é h o svazu o E v r o p u . T e n t o z á k l a d n í f a k t nelze obejít ž á d n ý m sebepromyŠlenějŠíni a s e b e p o c t i v ě j š í m f i l o z o f o v á n í m či teologizováním.
Milan Šimečka napsal ve svém příspěvku Válka je vůl (viz s b o r n í k Diskuse o míru / / ) . že se Sovětský svaz a S p o j e n é státy v z á j e m n ě p o d e z ř í v a j í z agresivních ú m y s l ů a že p r o r o z u m o b y č e j n é h o smrtelníka je t a t o nedůvěra stěží p o c h o p i t e l n á — jako by milióny uprchlíků či v ě z ň ů v zemích, k t e r é padly za oběť agresivním akcím Sověts k é h o svazu, nebyly o b y č e j n ý m i smrtelníky. O b y č e j n ý m s m r t e l n í k e m je asi hlavně Šimečka, k t e r ý navíc všem o s t a t n í m radí: „ N e j lepší je t o v š e c h n o p r o s t ě k o n s t a t o v a t (případy sovětské agrese ve světě - p o z n . J. Vrána), p r o t o ž e p r o zachování míru mají v ý z n a m právě t a k o v é k o n s t a n t y , aby je bylo m o ž n é respektovat:. S k o n s t a n t a m i se lépe počítá, n e ž s tím, co by mělo n e b o m o h l o b ý t . " Přiznávám, že větší n e h o r á z n o s t jsem snad ještě v s a m i z d a t u nečetl. V e z m ě m e například A f g a n i s t a n : před s o v ě t s k o u agresí t o byla země, jak říká Šimečka, „politicky a sociálně p ř í b u z n á " a Sovětský svaz „měl p o c i t , že je t ř e b a i v z d á l e n ě o h r o ž e n a jeho b e z p e č n o s t " , musel tedy zasáhn o u t ; t í m ovšem, n e o h r o z i l světový mír, n ý b r ž ohrozili b y c h o m jej my, k d y b y c h o m t o p r o s t ě n e k o n s t a t o v a l i a nerespektovali... N a jiném místě ve s t e j n é m příspěvku se Šimečka „ p o k o u š í " pos t a r u myslet na n ě j a k o u m o ž n o s t sovětské agrese. T a t o tvrdá práce je n u t n á p r o t o , že všechny případy sovětské agrese po celém světě jsou p r o Š i m e č k u něco j a k o k a ž d o d e n n í chleba, k t e r ý musíme jídat, ať se n á m t o líbí n e b o ne; a n a d t o : „ O d t ě c h t o činů je však d o s t dalek o k b e z p r o s t ř e d n í m u o h r o ž e n í atlantic gateways." T a k t o se snad sovětský imperialismus n e p o k o u š í na Z á p a d ě o b h a j o v a t ani ten nejp r ů m ě r n ě j š i novinář. Avšak poslechněme si již, co Šimečka vymyslel: „ S o v ě t s k é t a n k y p r o j í ž d ě j í Paříží, A m e r i k a je jediným spáleništěm, B r i t o v é prosí o m i l o s t . " Vzápětí pak p o k r a č u j e , že se mu t a t o představa jeví p r o d u k t e m c h o r o b n é fantazie, a následuje finále: „ P ř e s t o , o b á v á m se, byl celý o b r o v s k ý arzenál Z á p a d u vybudován na o b r a n u
66
J.
Vrána
p ř e d t a k o v ý m t o t y p e m s o v ě t s k é agrese." T a k ž e na Z á p a d ě j s o u ú p l n í blázni: o b r a n a Z á p a d u n e n í p r o t i s o v ě t s k é agresi ve světě, n ý b r ž nesmyslně p r o t i vy f a n t a z í r o v a n é agresi z a m ě ř e n é na n e o h r o ž o v a n é „atlantic gatewaysí" P a n e Š i m e č k o , chtěl bych r o z p t ý l i t vaše o b a v y : výŽe p o p s a n á d r a m a t i c k á p ř e d s t a v a je p r o d u k t p ř e d e v š í m vaší f a n t a zie; m o h l a se sice o b j e v i t v nějaké laciné z á p a d n í l i t e r a t u ř e , v ž á d n é m p ř í p a d ě vŽak n i k d y neovlivňovala a n e m ů ž e ovlivňovat s k u t e č n á p o litická r o z h o d n u t í z á p a d n í c h vlád. P a t ř í t o t i ž již d á v n o k e l e m e n t á r ním p o l i t i c k ý m z j i š t ě n í m o s o v ě t s k é m s y s t é m u , že n i k d y n e r i s k u j e t a k o v ý k o n f l i k t , ve k t e r é m by musel dát v sázku vše. D o v o l t e m n e , abych z n e p ř e h l e d n é řady z á k l a d n í p o l i t i c k é l i t e r a t u r y o c i t o v a l j e d n o h o a u t o r a : „ V p r o t i k l a d u k fašismu n e p o t ř e b u j e k o m u n i s m u s války, aby odstranil n e z a m ě s t n a n o s t n e b o dosáhl světovlády. K o m u n i s m u s v p r v n í řadě očekává, že války a krize b u d o u z v n i t ř k u o s l a b o v a t kapitalistické z e m ě , k t e r é se pak k o n e č n ě s t a n o u l e h k o u o b ě t í . . . " (Grundlegend der politischen Wissenschaft, hrsg. O . K. F l e c h t h e i m , 1958, s. 630). S o v ě t s k ý svaz je agresivní, chce o v l á d n o u t svět, ale j i n ý m z p ů s o bem, než r o z p o u t á n í m r i s k a n t n í k o n e č n é bitvy, v níž by šlo o b y t í či nebytí. C h c e o v l á d n o u t svět p o s t u p n ě , k r o k za k r o k e m , chce, aby p r o t i v n í k stále u s t u p o v a l , smiřoval se s dalšími a dalšími ú s t u p k y , za něž nic nedostává, ztrácel vůli k o b r a n ě . „ A x i o m e m v o j e n s k é t e o r i e je už d l o u h o premisa, že ideální bitvu lze vyhrát dříve, n e ž p a d n e p r v n í výstřel, a t o tak, že se nepříteli v e z m e vůle k o d p o r u . " ( R . Pipes, O některých operativních principech sovětské zahraniční politiky) R u s o v é chtějí všechna jednání vést z pozice síly, p r o t o ž e si myslí, že jen taková jednání mají naději na úspěch, s k u t e č n é p a r t n e r s t v í , s k u t e č n o u politiku n e u z n á v a j í . S v o u v o j e n s k o u m o c , k t e r o u bez o d d e chu b u d u j í a posilují, používají především jako nástroj vydírání, aby si vynutili splnění svých přání. V p ř í m ý c h v o j e n s k ý c h akcích pak raději používají cizí a r m á d y , k t e r é je p o s l o u c h a j í , jak o t o m svědčí k u bánské j e d n o t k y v A n g o l e n e b o Etiopii, či zásah p o l s k é a r m á d y p r o t i p o l s k é m u lidu. Šimečka má p r a v d u , že R u s o v é nechtějí d o b ý t z á p a d n í E v r o p u , zavést v ní svůj socialismus a tak ji zcela zničit, p r o t o ž e ji nyní p o třebují, především z e k o n o m i c k ý c h d ů v o d ů . J e s t l i ž e však Š i m e č k a dále říká, ž e S o v ě t s k ý svaz z á p a d n í m z e m í m ,,tajně přeje v n i t ř n í klid a p r o s p e r i t u " , t u o p r a v d u lituji, že n e p r o z r a d í víc t a k o v ý c h „ t a j n o s t í " sovětské k u c h y n ě . S o v ě t s k ý svaz p o t ř e b u j e sice z e m ě v n i t ř n ě klidné a prosperující, ale m u s í t o být země, jež má p o d k o n t r o l o u , v nichŽ n e o m e z e n ě u p l a t ň u j e svůj vliv. J e n ty m ů ž e bez p ř e k á ž e k vykrádat a vykořisťovat; v t a k o v é m postavení je naše z e m ě a v p o d s t a t ě všechny z e m ě s o v ě t s k é h o b l o k u . Ve zcela jiném p o s t a v e n í jsou o v š e m
Dn.es jde o
67
Evropu
z e m ě z á p a d n í E v r o p y : R u s o v é s nimi chtějí o b c h o d o v a t , n a k u p o v a t od nich p o t ř e b n é v ý r o b k y a t e c h n i k y , b r á t od nich úvěry, ale víc nem o h o u . V ž d y ť jsou jen p a r t n e r y , žadateli, prosebníky. N e m o h o u víc, p r o t o ž e jsou t o z e m ě v o j e n s k y a e k o n o m i c k y nezávislé. A přesně o t u t o nezávislost se dnes hraje! N e j d e o vojenské d o b y t í Z á p a d u , ale o t o d o s t a t jej p o d co největší vojenský a politický vliv, a z t é t o závislosti pak těžit stále větším a volnějším vysáváním, j a k o byly z t o h o t o hlediska například „výsledky" O s t p o l i t i k ? Byly p r o Rusy zcela přesvědčivé: jen od r. 1979 přijala N D R o d Spolkové republiky a Z á p a d n í h o ' Berlína na r ů z n ý c h poplatcích jeden a půl miliardy marek, V desetiletí od r. 1970-1980 přijala N D R celkem 8 miliard marek! N e byla t o p ř í m o m o d e l o v á situace, k t e r o u stálo za p o k u s dále rozvíjet v z á p a d n í Evropě? P r o t o si myslím, že ve vydírání v o j e n s k o u silou byl hlavní smysl r a k e t SS-20. H l a v n í p ř e k á ž k o u pak byla logicky vojenská přítomnost USA v Evropě, a p r o t o má p r o R u s y takový v ý z n a m plánované r o z m í s t ě n í amerických raket s t ř e d n í h o doletu v z á p a d n í E v r o p ě . R a k e t odstrašení, raket, které měly zbavit západní E v r o p u strachu, a p r o t o se jimi R u s o v é snaží v n u t i t E v r o p ě strach. R u s o v é nyní p o d p o r u j í všechno, co z n e m o ž ň u j e „vnitřní klid" západ o e v r o p s k ý c h zemí, aktivně zasévají, šíří a p o d p o r u j í všechno, co Z á p a d rozvrací, uvádí jiej d o chaosu, neklidu a strachu. O d t u d pram e n í také jejich p o d p o r a z á p a d o e v r o p s k é m u m í r o v é m u h n u t í , všem t ě m jeho složkám či částem, k t e r é žádají zrušení vojenské p ř í t o m n o s t i U S A v E v r o p ě v té či oné f o r m ě . J a k m i l e nějaké mírové h n u t í t o t o nežádá, nebo současně žádá z r u š e n í s o v ě t s k é v o j e n s k é p ř í t o m n o s t i v E v r o p ě , pak p r o R u s y ztrácí jakýkoli smysl a spí laj í mu stejně jako jakémukoli jinému nepříteli. V t o m , že R u s o v é vidí jediný smysl z á p a d o e v r o p e s k é h o m í r o v é h o h n u t í , aby jim p o m o h l o d o s t a t A m e r i č a n y pryč z Evropy, spatřuji f a k t i c k ý d ů k a z c h y b n o s t i většiny úvah Šimečkových a dalších jemu podobných autorů. ih Současná situace není tak zcela nová, jak si m n o z í lidé představují. „ S t o j í m e v n a p r o s t o nové situaci. N o v á situace vyžaduje nová řešení." f |. T r o j a n , Příspěvek k diskusi o m í r u , Sborník II.) Byl t o t o t i ž již prezident: E i s e h o w e r a jeho poradci, kteří první vyslovili zásadu, že „není alternativy k m í r u " , že „válka se stala nemyslitelnou" a ř.e p o u z e jednání je jedinou s c h ů d n o u cestou k u r o v n á n í všech neshod mezi velmocemi. T e n t o princip platí neustále a stále více, p r o t o ž e m o ž n o s t a t o m o v é h o zničení lidstva se nikterak n e z m e n š u j e . Vývoj však ukázal, že mezi ú p l n ý m mírem a ú p l n ý m nukleárním zničením e x i s t u j e velmi široké p o l e v o j e n s k é h o , politického, propagandistické-
68
J.
Vrána
h o a jiného zápasu mezi z á p a d n í m i d e m o k r a c i e m i a s o v ě t s k ý m t o t a litarismem. Stejně j a k o je nereálné ž á d a t o k a m ž i t ě ú p l n ý mír, t j . t o tální o d z b r o j e n í všech, je m y l n é stále křičet o blížícím se t o t á l n í m zničení a ve j m é n u t é t o jistě strašné vidiny ž á d a t t a k o v é k a t a s t r o f á l ní věci, jako je j e d n o s t r a n n é o d z b r o j e n í Z á p a d u n e b o o d d ě l e n í U S A od E v r o p y . A n i j e d n o , ani d r u h é k míru n e p o v e d e . J e d i n é , co ž á d á m , je, a b y c h o m tolik nepodléhali vydírání a zastrašování, a b y c h o m více politicky přemýšleli, zvažovali všechny souvislosti a důsledky. I k d y ž například r o z h o v o r Spiegelu s f r a n c o u z s k ý m m i n i s t r e m o b r a n y , socialistou C h . H e r n u , svědčí o o p a k u , p ř e s t o si myslím, že dnešní levice západní i východní Evropy t a k o v ý c h úvah není již schopná. Myslím si, že velká část e v r o p s k é levice je dnes d u c h o v n ě přežilá a vyžilá. Z t o h o , že je hlavní o r g a n i z á t o r k o u a n o s i t e l k o u z á p a d o e v r o p s k é h o m í r o v é h o h n u t í , usuzuji, že se již c h y t á všeho, co má naději na nějakou m a s o v o u p o d p o r u , bez o h l e d u na politické souvislosti. P o d b í z í se r ů z n ý m náladám, p o c i t ů m , averzím a s y m p a t i í m , p o d p o r u j e a razí nejrůznějŠí hesla a p r o g r a m y , jen k d y ž m a j í šanci získat větží m n o ž s t v í lidí. M á l o k d y vychází ze střízlivé, k o n k r é t n í p o l i t i c k é analýzy. Být levicový z n a m e n á t é m ě ř vždy být m ó d n í . P ř e s t o si myslím, že doba levice, j a k o u byla především liberální a sociální šedesátá léta, již n e o d v r a t n ě končí. Levice stále žije v nejrůznějších kritických ideologiích, ale stále m é n ě je s c h o p n á něco k o n s t r u k t i v n í h o vytvářet n e b o energicky b r á n i t n o r m á l n í řád lidské společnosti v d o b á c h o h r o ž e n í a krize. Z á k l a d n í h o d n o t y západní civilizace již n e p o m á h á chránit a r o z v í j e t , n ý b r ž je v p o d s t a t ě sama o h r o ž u j e . Stále silněji je ovládána n e j r ů z n ě j š í m i antietatistickými a a n t i i n s t i t u c i o n á l n í m i averzemi, ideologickými fikcemi s mesianistickým z a b a r v e n í m , které p r o s a z u j e velmi n e š ť a s t n ý m z p ů s o b e m v k o n k r é t n í c h politických souvislostech, k t e r é jsou o v š e m jiného řádu. Levičák nechce řešit malé, přesně v y m e z e n é p r o b l é m y , dané k o n k r é t n í z k u š e n o s t í lidských společenství, n ý b r ž o k a m ž i t ě utíká clo celoplanetárních a a b s o l u t n é všelidských p r o b l é m ů , k t e r é chce řešit na p r v n í m místě. N e c h á p e , že většina t a k z v a n ý c h globálních p r o b l é m ů naší civilizace je zcela p ř e s n ý m z p ů s o b e m p o l i t i c k y p o d m í n ě n a a že je nelze řešit m i m o t u t o p o d m í n ě n o s t . Č í m více je levice m i m o k o n k r é t n í p o l i t i k u , tím více b u d e stát v čele n e j r u z n ě j ších akcí, k t e r é ji b u d o u ničit, tím více pak b u d e stát na s t r a n ě c h a o tů nejrůznějšího d r u h u . Její účast v m a s o v é m m í r o v é m h n u t í o t o m jasně svědčí. Myslím si, že je třeba d á t p r o t o d n e š n í m u boji za m í r jiný s m ě r , k t e r ý by měl vycházet z f a k t u , že je dnes především o h r o ž e n a z á p a d ní d e m o k r a c i e obecně a nezávislost z á p a d n í E v r o p y zvláítě. E v r o p a dnes m ů ž e hrát opět p o desetiletích aktivnější h i s t o r i c k o u roli a t é t o
Dn.es jde o
69
Evropu
šance by se neměla p ř e d e m v z d á v a t . V e v z t a z í c h m e z i o b ě m a velmocerni dnes hraje t é m ě ř klíčovou roli a té by měla využít ve všech směrech. Prioritním, p o ž a d a v k e m by se měl stát například požadavek odchodu všech cizích vojsk z Evropy, z á p a d n í i východní. I když je t a k o v ý p o ž a d a v e k v p ř í t o m n é chvíli nereálný a zdá se být neuskutečnitelný, jako' cílová politická vize m ů ž e s e h r á t svou p o z i t i v n í ú l o h u . P r v n í m k r o k e m by k t o m u m o h l o b ý t stažení všech raket SS-2.0 a následné n e r c z m i s ť o v á n í amerických raket s t ř e d n í h o d o l e t u . Dalším pak u z a v ř e n í m í r o v ý c h smluv s o b ě m a částmi N ě m e c k a a stažení všech cizích vojsk z t é t o z e m ě . P o s t u p n é sjednocování Evropy je p r o s t ě proces, na k t e r é m m ů ž e m e všichni, přes r ů z n o s t politických n á z o r ů , plně p a r t i c i p o v a t . K r o k za k r o k e m je třeba p o s t u p o v a t k u p ř e d u a neb á t se b u d o u c n o s t i , n e b o ť víme, že t o hlavní, co dnešní svět p o t ř e b u je, je s v o b o d a od s t r a c h u , s v o b o d a od nouze, s v o b o d a víry, názoru a projevu. Srpen
Os
1983
Tomasz
Mianowicz
Přežije Západ rok 1984? L V posledních letech nastal na Západě zřetelný pokles vlivu komunistické ideologie a stran, jež ji prosazují. Potvrzují to už volební výsledky v jednotlivých zemích (Francie, N S R , Velká Británie, dokonce Itálie), nezávislé i na velikosti komunistických stran.. Současně svět vstoupil do období, připravovaného tzv, „procesem uvolňování", v němž se ustálily a kanonizovaly zásady politiky Západu vůči sovětskému bloku. Zároveň se však ukazuje, že status quo ante nelze obnovit a že pokusy o zastavení politicky jednostranných tendencí jsou velmi vzácné a narážejí na odpor veřejného mínění. Na západní politické scéně se objevily nové prvky, jež hrají stále významnější rolí: různá hnutí, jejíchž společným jmenovatelem je mírová terminologie, tendence k odzbrojení a krajní antiamerikanismus. T u t o novou atmosféru vytvářejí hlavně v Německu tzv, „zelení", dále seskupení odpůrců jaderné energie, různé alternativní strany, skupiny feministek,, apod. Pro zjednodušení budu tyto strany a skupiny označovat jako „pacifisty", což je opodstatněno drn, že se vesměs podílejí na tzv, „mírovém hnutí". Soudím,, že existuje řada důvodů k předpokladu, že pacifísticko-antiamerícká hnutí budou stále víc ovlivňovat politiku Západu (zvláště západní Evropy) vůči Sovětskému svazu. Protože je tento vývoj provázen proměnou mnoha tradičních politických stran (hlavně levicových) spolu s novou orientaci a také dezorientací veřejného mínění, ovlivní všechny tyto činitele odpověď na otázku, jež je předmětem této úvahy. IL Pokus prezidenta Reagana zastavit politickou, ideologickou a vojenskou expanzi Sovětského svazu ozřejmil zásadní rozdíly mezi Spojenými státy a západní Evropou. Po řadu minulých měsíců se na jedné straně zmírňovala linie Washingtonu vůČi Moskvě a na straně druhé v mnoha západoevropských státech pokračovala kritika politiky Spojených států v neuralgickém ohnisku střední Ameriky. Druhá teze, kterou jsem publikoval již dříve,:* zní: Sovětský svaz, usilující o politické ovládnutí západní Evropy, se snaží získat takovou vojenskou převahu,,, jež by mu umožnila politické vydírání. Sovětské vydírání prochází generální zkouškou v souvislosti se ženevskými diskusemi o jaderných raketách středního doletu. T a t o jednání přinesla SSSR úspěch už v okamžiku, kdy byla zahájena. Jakékoli vyjednávání, vedené * T . M i a n o w i c z : V y nik tra«cicj w o j n y s w u i o w e j (Výsledek třecí s v í t o v é v í l k y ) . K u l t u r a (19821
č. 4/415,
Přežije Západ
rok 1984f
71
komunisty, jim musí přinést zisk, neboť podepsané dohody je k ničemu nezavazují. T u t o skutečnost však — třebaže se tolikrát empiricky potvrdila i v oblasti zbrojení — Západ stále ještě nechce vzít na vědomí. T o ale není to nejdůležitějsí. Díky ženevským rozhovorům dokázali Sověti — při minimálních vlastních nákladech — zahájit hlavní frontu své politickopropagandistické války se Západem u v n i t ř s a m o t n é h o Z á p a d u . Sovětský svaz má na Západě mnoho vědomých i nevědomých spojenců. Nejsou to jenom pacifistická hnutí; stejně závažnou roli hrají západní sdělovací prostředky. T o ony uplatnily a veřejnosti vnutily schéma falešné s y m e t r i e , ne poprvé, ale tentokrát to zaráží tím víc, Čím závažnější jsou věci v sázce. Z titulních stránek novin, televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů je dnes a denně veden útok na západní veřejné mínění informacemi jako „Obě strany zamítly návrhy svých partnerů" anebo "Prezident (případně předseda vlády atd.) vyzval Moskvu i Washington k větší pružnosti," Reaganova prohlášen! jsou srovnávána s Andropovovými a oběma stanoviskům je takto přiznávána totožná morální a politická hodnota. Ve věci ženevských jednání byla zavedena zcela mylná opiika, naznačující, že ke stolu usedali dva partneři, jejichž společným cíleni je uzavřeni kompromisu, zaručujícího bezpečnost světa. Již z logického hlediska je takováto představa zcela falešná: 1) cíleni Sovětského svazu je udržení jaderné převahy, zatímco Západ usiluje o rovnováhu; 2) SSSR má jaderné rakety středního doletu, zamířené na západní Evropu, která sama nedisponuje přiměřenými prostředky obrany ani odstrašení; 3) cílem SSSR je zničení Západu, čímž se ostatně sovětská ideologie nikdy netajila; 4) záměrem Spojených států za ženevských jednán! bylo zajistit západní Evropě bezpečnost, ohroženou sovětskými raketami SS-20. Díky hlučné propagandě pacifistů a více či méně vědomé dezinformaci západních sdělovacích prostředků byla podstata základních problémů specificky zakamuflována. Totiž: již nahromaděné zbraně hromadného ničení několikanásobně stačí na likvidaci života na Zemi, a v té situaci, když už byl dávno překročen kritický práh, sto nebo dvě stě raket navíc prý nehraje bud žádnou roli, anebo jen roli čistě p o l i t i c k o u . Pacifistické hnutí dosáhlo toho, že největším problémem západoevropských států (zvláště NSR) není jaderné ohrožen! ze sovětské strany, ale možnost dislokace amerických, raket a její politické a společenské následky. Zdá se, že se většina lidí na Západě domnívá, že uskutečnění obranných plánů NATO 1 vyvolá jadernou válku vzápětí po umístění první americké rakety. Hlavní úlohu při vytváření této psychózy sehrály západní sdělovací prostředky, jež se mimovolně staly sovětskými nástroji. Andropov, vyzbrojený logikou šachisty a znalostí psychologie protivníka, prohlásil v příslušných momentech, že Sovětský svaz bude nucen učinit náležitá opatření jestliže dojde k rozmístění amerických raket, protože instalace těchto střel zvětší možnost jaderného konfliktu, čímž bude N S R vystavena mimořádnému ohrožení (což se v této zemi setkalo se silnou odezvou). Z takovýchto
72
Tomasz
M ianowicz.
výroků se na Západě stávaly události, referované na prvních stránkách novin. Tlak na jednostranné odzbrojení na Západe ve spojení s nezměněným sovětským stanoviskem vedl k t o m u , ze v Ženevě — jak to vyjádřil George Schultz — Američané jednají vlastně jen sami se sebou. N a každý ústupek Spojených států odpověděla pacifístícká hnutí vystupňováním antíamerické kampaně. „Nulové řešení" prezidenta Reagana (jediný plán na vyloučeni termojaderných střel středního doletu ze střední Evropy) se kupodivu jejich podpory nedočkalo. A konečně: oficiální jednání i neoficiální kampaně zakrývají základní problém — p o k u s o p o l i t i c k é p o d ř í z e n í z á p a d n í E v r o p y S o v ě t s k é m u svazu. Kdyby se ukázalo, že západní Evropa není schopna provést vlastní obranná rozhodnutí, bude sovětského cíle dosaženo. T a t o otázka bude zodpovězena na linii fronty, probíhající uvnitř Západu, avšak už nyní je pro západní Evropu větší nesnází americká vůle k obraně než sovětská připravenost k agresi. III. Hlavním sovětským spojencem na vnitrozápadní frontě jsou hnutí, jež označuji jako „pacifistická", a organizace a instituce, které je podporují, od nejrůznějších církví až po odbory. Postupně se k nim připojuje Část levicových politických stran; případ západoněmeckých sociálních demokratů je snad nejsymptomatičtějŠí. Hromadné sdělovací prostředky nadsazují význam pacifistů způsobem, který neodpovídá jejich celkovému počtu, rovněž přispívají propagandě, jež pomáhá sovětským cílům. Pacifisté, „zelení" a jejich spojenci provádějí vesměs spektakulární akce (od pochodů, demonstrací a blokád až po přímé útoky na své protivníky), což jim automaticky získává převahu nad politickými stranami, užívajícími ke své činnosti konvenčních prostředků. Pacifistické akce a s nimi spojená reklama samozřejmě zvyšují účinnost nátlaku, vyvíjeného na veřejné mínění. T o se konečně dá snadněji mobilizovat heslem „za mír" než cíli, spojenými s obranou. Tisk a televize se bohužel více věnují heslům než hlubší analýze pacifistickébo hnutí a jeho politickým záměrům. Příkladem ignorance je označování západoněmeckých „zelených", této avantgardy pacifismu, jménem „strany ochránců životního prostředí". Heslo „Umweltschutz" slouží „zeleným" jako kamufláž jejich skutečného cíle: ochromení zásad parlamentní demokracie. V právním státě jako N S R není třeba kvůli problému vymírání lesů zakládat novou politickou stranu. Zcela se zapomíná, že zde již e x i s t u j e s t r a n a o c h r á n c ů ž i v o t n í h o p r o s t ř e d í (tzv. „reine Oekologen"), která v minutých volbách získala asi dvacet tisíc hlasů; z toho plyne, že přes pět procent voličů, hlasujících pro „zelené", tak neučinilo pouze z ekologických pohnutek. H n u t í pacifistů nebo „zelených" je často prohlašováno za „naivní idealisty s dobrými úmysly". Racionálně tu lze mluvit jen o naivitě pouze v malém rozsahu: obraz sovětského bloku v podání „zelených" je vskutku dětinský. Ani v ideologii „zelených", ani v jejich politických programech však nedokážou najít nějaký „ušlechtilý idealismus" nebo „dobré úmysly".
Přežije Západ
rok 1984f
73
K u p o d i v u se neprovádí kritická analýza t o h o t o politického hnutí jenom p r o t o , že ve své propagandě šermuje hesly „míru" a „uvolnění". Není t o ostatně poprvé v historii, kdy vzniká politické hnutí s „ušlechtilou" ideologií, avšak dosud snad ještě nikdy se tak důsledně — a s takovou mírou pokrytectví: -— neunikalo otázce, jaké následky by mělo získání politické moci těmito „ušlechtilými" ideology. N o v á politická hnutí jako „zelení" nebo alternativní strany jsou ve značném stupni důsledkem rozčarování z k o m u n i s m u . Můžeme v nich však najít i podíváme-li se na ně zblízka) radu typických rysů politického hnutí, podřízeného totalitní ideologii, j e t o především utopická vize budoucnosti, k jejimuž uskutečněn! je třeba změnit Špatný kapitalistický svět. Nepostradatelným prvkem totalitní ideologie je m a n i c h e i s m u s , ovšem v případě „zelených" a jejich spojenců manicheismus poněkud zmrzačený: pólem, zla je tu „kapitalismus", pólem dobra však není ani komunistická utopie, ani reálný socialismus. K uskutečnění utopie se má dojít po nepříliš přesně popsané „třetí cestě" mezi „kapitalismem" a „socialismem", směřující k nové společnosti, ne-li zcela dokonalé, tedy přinejmenším mnohem lepší než to, co zatím existuje. Vyznavači utopie nepotřebuj! racionální diagnózu reality, tu jim nahrazuje ideologická fikce, jejich odolnost vůči skutečnosti je až překvapující, nicméně snadno vysvětlitelná, Jazyk, ideologie totiž nepopisuje realitu, ale zabývá se vytvářením fikce. Již ve výchozím bodě nacházíme elementární omyl: protiklad „kapitalismu" a „socialismu". V normální řeči znamená „kapitalismus" systém t r ž n í h o hospodářství, v ideologické řeči však je synonymem zla (ztělesněného největším. kapitalistickým státem, USA). Podobně se ve sféře ideologických fikcí mluví o „socialismu". N e p o k o u š í m se tu p o d r o b n ě analyzovat ideologii „zelených". Podstatné je zjištění, že se představitelé t o h o t o linut! řídl! ideologickými motivy, úsilím o zničení „starého" a vytvoření „nového", o proměnu společnosti (realizace t o h o t o záměru vytvořila, nejnelidítějš! společenský řád v dějinách), T u t o ideologizaci miliónů lidí na Západě považuji za větší problém než je role sovětských agentů v „mírovém linutí". Četné případy odhalen! finančních, vztahů mezi Moskvou a pacifisty a cemaskován: agentů K.GR v řadách pacifistů linutí nepřipravily ani o dynamiku, ani je neoslabily početně. P o z o r u h o d n é jsou konkrétní akce pacifistů a „zelených,"'; například násilnosti v Bundestagu, čin, který je v dějinách západoněmeckého parlamentu bez precedentu. Kancléř Kohi výstižně řekl, že s příchodem „zelených" se Bundestag obohatil o nenávist. O pár týdnů později zaútočili pacifisté v Krcfeldu kamením na vůz amerického viceprezidenta Bushe. Při předloňské návštěvě prezidenta Reagana v Západním Berlíně změnili stoupenci „pacifismu", „antiimperialismu" a „odzbrojení" celé město v kolbiště pouličních bojů. Pacifistické manifestace často připomínají aranžovaný „hněv lidu" v komunistickém provedení z dob studené války: dokonce i figuríny a plakáty se vyznačují stejnou estetikou, jenom T r u m a n o v o a Churchillovo místo zaujali Reagan a Kohi. Utopickým cílem „zelených" je nová, lepší společnost; konkrétním a do jisté míry dosažitelným cílem je ochromení zásad parlamentní demokracie.
74
Tomasz
M ianowicz.
Etiketa „ušlechtilých cílů" chrání „zelené" před věcnou hlubší kritikou, jež by musela zaznamenat krajní nedostatek tolerance, pohrdání demokratickými pravidly, nenávistnost a konečně žalostnou intelektuální úroveň — směs ignorance, myšlenkové lenosti a sebeklamu. Není to poprvé, kdy totalitní svody působí na milióny lidí a rovněž ne poprvé projevuje západní demokracie všechny svoje slabosti, jež ochrom ují její sebeobranu. A konečně také ne poprvé hrají neslavnou roli přední západní intelektuálové, podporující činnost „zelených" a „mírového hnutí". Zřejmě nelze předvídat, jak dalece dosáhnou nová ideologická hnutí na Západě svých cílů. Otázky amerických raket a evropské obranné schopnosti jsou příznaky procesu, který se v posledních letech — současně s vystoupením; tzv. „mírového hnutí" — výrazně zrychlil: mám na mysli rozbití politické jednoty západní Evropy a Spojených států. Antiamerikanismus není jen nějaká přechodná móda; vyplývá ze samotné existence Spojených států a z rozsahu ideologizace mladých lidí na Západě. Jestliže „ideologízací" rozumíme ten podivný stav ducha, který nahrazuje fakta pseudoskutečností doktríny, snadno zaznamenáme, že podobný proces probíhá v řadě politických stran, řazených na Západě mezi levicové. V oblasti: konkrétních řešení tyto strany přirozeně sehrají významnější úlohu než „zelení" nebo paciíistické hnutí. Příznačný je vývoj sociální demokracie ve Spolkové republice, v zemi pro budoucnost Evropy snad nejdůležitěji — Čehož jsou si Sověti dobře vědomi. Stačila volební porážka, aby strana vystoupila s výrazným antiamerikanismem (ve volební kampani ještě ujišťovala, že chce udržet spojenectví s USA). Z ideologického důvodu stanula však před volbou bud podstoupit konfrontaci se „zelenými" a pacifisty, anebo se přichýlit k jejich heslům a posílit tak své pozice. Zvolena byla druhá možnost a SPD nejednou přímo licituje se „zelenými" při hledání účinných metod k odvrácení realizace obranných plánů N A T O . Lafontaine, jeden z předních sociálně demokratických politiků, navrhl generální stávku; jiný, Klose, prohlásil v interview s Frankfurter Ailgemeine Zeitung 25. VIII. 1983, že nejdůležitějším úkolem sociálních demokratů j e nedopustit, aby byly v NSR rozmístěny americké rakety, ať už jednání v Ženevě skončí jakkoliv. Předseda této strany Brandt podpořil Andropovovo stanovisko, požadující, aby se předmětem ženevských rozhovorů stal také britský a francouzský obranný potenciál. Když si připomeneme, že před necelými čtyřmi roky byla SPD iniciátorkou obranného plánu N A T O (německy označovaného jako „Doppelbeschluss"), pak nynější linie této strany jednoznačně mluví o její politické věrolomnosti. Ideologický syndrom sociální demokracie však nekončí záležitostmi obranné politiky N A T O nebo chladným poměrem strany vůči Evropskému parlamentu. Stále častěji objevují němečtí sociální demokraté ideologické pobratimstvf s komunistickými diktátory. V dubnu byly ustaveny oficiální styky mezi SPD a východoněmeckou SED; sociálně demokratická delegace odjela do Východního Berlína slavit s východoněmeckými soudruhy Marxovo jubileum. Zatímco se kancléř Kohl účastnil jednání ve Williamsburgu, Hans -Jochen Vogel — k úžasu politických pozorovatelů — se vypravil na schůzku s Honeckerem. Delegace SPD a „zelených" odjely do Nikaraguy, kde místní
Přežije Západ
rok1984f77
režim oslavoval čtvrté „vítězství revoluce". A konečně SPD s frakcí „zelených" žádala, aby bonnská vláda vystoupila s ostrou kritikou politiky USA ve střední Americe. IV. T í m t o prostorem probíhá další linie sovětské války se Západem, ovšem s tím rozdílem, že válka ve střední Americe je spíše „horká" a že jejím konečným cílem je obklíčení Spojených států. Nemám k ničemu tak daleko jako k vysvětlování původu partyzánských hnutí ve střední Americe pouze sovětskou inspirací. Je tomu téměř opačně: společenské konflikty, které se přetvářejí v ozbrojená spiknutí, jsou způsobeny nedostatkem politických svobod a trvalou hospodářskou krizí. Činnost Moskvy se v této oblasti zaměřuje především na využíván: místních krizí pro vlastní záměry. Příklad Nikaraguy je stejně poučný jako pochmurný, neboť — jak se zdá — Západ není schopen porozumět povaze procesu, probíhajícího v této zemi. K tomu by bylo třeba pochopit sovětismus, vyskytující se v Nikaragui už v bůhvíkolikátém vydání. T a t o země je klasickým obrazem paradigmatu bolševismu: podobně jako v Rusku po svržení starého řádu uchvacuje moc nejlépe zorganizovaná a žádných metod se nešcítící skupina, důsledně vyřazující ze lir)' všechny politické protivníky, kteří byli ještě včera jejími spojenci. Podobně i Orcegova junta dobývá absolutní moc a. postupně posiluje komunistickou diktaturu. T o však je pouze začátek analogií, jejichž řada by mohla tuze dlouho pokračovat: likvidace všech demokratických práv a zavedení válečného stavu jsou jenom reprízou bolševické operace (Jaruzelski zdaleka nebyl první!),, zruinované hospodářství (v některých sektorech poklesla za panování sandlnistů produkce až o padesát procent) a zavedení přídělového systému (což také známe). V násilném přesídlení indiánského kmene Miskito se opakuje osud Tatarů z Krymu. Podobně jako v sovětském bloku byl uveden v platnost orwcllovský systém neověřitelných ohrožení zvenku, jež mají oprávnit zavedení teroru v zemi (v Sovětském svazu byla pěstována psychóza „obklíčení", v Nikaragui psychóza „americké intervence"). A konečně ještě jedna přlznač ná analogie: režim sovětského typu, který se zahnízdil ve vlastni zemi, začíná okamžitě expanzi vůči sousedním státům. Kostarika (toto střcdoainerické Švýcarsko, bohužel bezbranné, země je totiž bez vlastní armády), která dlouho poskytovala Ortegovu režimu hospodářskou a politickou pomoc, konstatovala nedávno, že se Nikaragua pokouší násilně vnutit komunistický režim jiným zemím střední Ameriky. T o , co se stalo — a stát se muselo! — v Nikaragui, se bude zřejmě opakovat v jiných středoamerických zemích. Konečným cílem Moskvy není jenom sovětizace této oblasti, ale především zničení amerického vlivu. Sověti zatím — za podpory většiny západních států — zesilují dobyté pozice. Hospodářská pomoc, kterou dostává režim v Nikaragui, dosahuje roční desítek miliónů dolarů. Washington však — třebaže si je vědom, jak se smyčka utahuje — nemá mít ani právo na obranu. Reaganův pokus o zastavení komunistické expanze je prohlašován za „americký imperialismus" a „politické dobrodružství". Tzv. „pokrokové veřejné mínění" zběsile napadá přítomnost několika tuctů
76
Tomasz
M ianowicz.
amerických vojenských poradců v Salvadoru;; jednoduše se nevidí, že v Nikaragui působí několik desítek tisíc vojáků, politruků a čekistů. Stejně je ignorováno nepřetržité úsilí Washingtonu ve prospěch demokratizace států, ovládaných vojenskými režimy. Ignoruje se, protože viděno být nesmí — syndrom ideologie spočívá pravě v ignorování skutečnosti. V. Kdy přijde ten symbolický rok 1984, v němž zavládne totalitarismus nad celým světem? Domnívám se, že odpověď bude záviset na vývojii situace na dvou frontách, na nichž Sověti vedou válku se Západem — na té vnitřní v západní Evropě a na té vnější ve střední Americe. Úspěch této politiky by znamenal rozbiti spojenectví západní Evropy a Ameriky (mylně prohlašované za „neutralizaci" západní Evropy) a připojení střední Ameriky: k tzv. „socialistickému táboru", jež by SSSR umožnilo vojenské obklíčení Spojených států. Existuje pouze nevelká naděje na opakování situace ze začátku Šedesátých let, kdy rozhodný postoj Washingtonu přiměl Chruščova stáhnout jaderné rakety z Kuby, Proto sovětská expanze ve střední Americe může vést k otevřené válce: v budoucnosti možná budou muset Spojené státy volit mez: nutností vojenské protiakce a souhlasem s politickou závislostí na Moskvě, Odpovědni za to budou tí, kdo dnes kritizují Reaganovu politiku a nechtějí pochopit nikaragujskou. lekci. Osud západoevropské fronty bude záviset na řadě činitelů. Nepochybně bude působit stále významněji, už z generačních příčin — mládež ze západních univerzit, olepených dnes protireaganovskými plakáty, která postupně přejde do intelektuálních a politických elit. A konečně odzbrojovací a pacifistický nátlak je už natolik silný, že dokonce i politici, odhodlaní realizovat obranná rozhodnutí NATO 1 , se bijí v prsa, jako kdyby spáchali smrtelný hřích, Mohlo by se zdát, že výsledky voleb ve Velké Británii a v N S R svědčí o posílení jednoty západní Evropy a atlantické orientace. Je to však klamný dojem, protože se podobá jen náhlému zlepšení stavu tuberkulózního pacienta v poslední, předsmrtné fázi choroby. Nesporně je snadnější rozbít jednotu západní Evropy, než ji posílit. Volební vítézství konzervativců a C D U - C S U urychlila proces ideové radikalizace levicových stran ve Velké Británii a v NSR. Vůdce Labour Party sliboval za předvolební kampaně ve svém dopisu Andropovovi jednostranné odzbrojení Velké Británie, zvítězí-li jeho strana. SPD otevřeně mluví o vystoupení západního Némecka z N A T O . Když k tomu připočteme politiku řecké socialistické vlády (jejíž premiér se projevil jako věrný spojenec jaruzelského) a podobné vlády ve Španělsku, snadno zjistíme, na jak labilních základech spočívá Atlantické spojenectví. Přežití Západu však nezávisí jen na vojenských rozhodnutích a neohrožují je sovětské jaderné nálože (které ostatně nikdo nehodlá odpálit). Budoucnost světa záleží na tom, jak lidé zde na Západě pochopí sovětský systém a zda mu přestanou připisovat vlastnosti, jež nemůže mít. Rok 1984 — to je symbolické datum a samozřejmě se neví,, kdy přijde. Nikdo si však už neklade otázku: Přežije Sovětský svaz rok 1934? Dnes,, 1, září 1983 v zemi, kde žiji, v západním Německu, vyrazilo tisíce
Přežije Západ rok 1984f
77
lidí na p r o t e s t n í p o c h o d y k americkým v o j e n s k ý m základnám. N a d r u h é s t r a n ě zdi Volkspolizei během několika m i n u t zlikvidovala mírovou demonstraci několika t u c t ů n o r . k o r . f o r m i s t ů . R o k 1984 se blíží, čas pracuje pro Sověty. Z polského
originálu
otištěného
v časopise Kultura, <.'. 10, Paříž 1983, přeložil Vilém
Religion in Communist Lands
A S u m m a r y of t h e S i t u a t i o n of the H u n g a r i a n C a t h o l i c C h u r c h STEVEN POLGAR Documentary appendix T h e C h u r c h in N i c a r a g u a : U n d e r A t t a c k f r o m W i t h i n and. W i t h o u t HUMBERTO BELLI I s l a m in t h e A f g h a n R e s i s t a n c e OLIVIER ROY T h e P o p e ' s Pilgrimage to P o l a n d J. B. DE WEYDENTHAL T h e L u t h e r Q u i n c e n t e n a r y in t h e G D R ARYAN GORDON
Keston College
Hejl.
Petr
Pithart
O BOURÁNÍ BOHŮ* (byi by to byly
modly)
E r n e s t a D e n i s e j s m e si d l o u h o a o p r a v d o v ě p o v a ž o v a l i . D o k o n c e j s m e m u d o b r o v o l n ě — snad jako j e d i n é m u cizinci — postavili p o m ník, N i k d y však, p o k u d vím, nebyly u nás c i t o v á n y dvě v ě t y z t ř e t í k n i h y j e h o Konce samostatnosti české. D v ě rušivé věty. D e n i s o vyvrcholen! r u k o p i s n ý c h b o j ů v o s m d e s á t ý c h letech m i n u l é h o s t o l e t í soudí, že „Masaryk a j e h o d r u h o v é nepřinesli s n a d dl o s v é h o sporu, p o t ř e b n o u o p a t r n o s t a zdrženlivost;; b y l o by si p ř á t , aby š e t r n ě j i d b a li s m u t k u , k t e r ý způsobili; i k d y ž se r o z b í j í b ů h , b y ť by to byla m o d la, třeba chápat a sdílet h r ů z u věřících. O p e r a c e by byla v y ž a d o v a l a r u k y lehčí a rádi b y c h o m viděli vítěze slavit m é n ě h l u č n é v í t ě z s t v í nad b l u d e m svých o t c ů . " J s o u t o slova u nás t é m ě ř neslýchaná. M y s l í m však, že n e n í zase t a k o v ý m překvapením,, k d y ž t o t o zanícené v y z n á n í k o n z e r v a t i v n í víry,, t u t o naléhavou výzvu k Setření dějin, vyslovil, p ř í s l u š n í k n á r o d a s tak b o h a t o u historií, že v ž d y c k y j a k o by přetékala v š e c h n y p ř i s t a vené n á d o b y a že je adresoval p r á v ě nám, j e j i c h ž dějiny se o b ě as podobají p o n ě k u d vyschlému řečišti. Ale tak u ž t o přece bývá, ž e šetřit a h o s p o d a ř i t naučí se spíže b o h a t í než chudí. V t o m t o případě, tedy p o k u d jde o r u k o p i s n o u „operaci",, se však D e n i s , myslím, mýlí; širší souvislosti M a s a r y k o v a p ů s o b e n í dávají mu však z n o v u za p r a v d u ! Masaryk jednal d o s t i b e z o h l e d n ě právě p r o t o , že s m u t k u či d o konce h r ů z e věřících příliš nevířil 1 . V ž d y ť bylo p o m a l u v e ř e j n ý m t a j e m s t v í m , ž e m n o z í z t ě c h , k t e ř í byli pokládáxii za elitu n á r o d a , s o u k r o m ě u ž v p r a v o s t nevěřili, horlivě ji však veřejně o b h a j o v a l i jako věc n á r o d n í cti. Kryli u ž jen p r o v a l e n í p o d v o d u a M a s a r y k byl p r o ně p r o s t ě e x h i b i c i o n i s t a a skandalista. D e n i s o v i u n i k l o , že vystoupil především p r o t i n e m r a v n o s t i a nikoli p r o t i víře. V nejlepším p ř í p a d ě uctívali ti m é n ě zasvěcení jen modlu,, nikoli boha, V m o d l e se n a k o n e c v ž d y c k y klaníme jen v l a s t n í m u lichotivém u o b r a z u . Mýty,, k t e r é byly i d e o v o u t r e s t i R u k o p i s ů , byly čím dále tím více jen n e n á r o č n o u s e b e p r o j e k c í r o z š a f n ě s p o k o j e n é h o češseví: jsme pašáci, byli jsme t a k o v í t o t i ž vždycky... Bůh, na rozdíl od m o d * T a t o stať / t l e vych¿/.[ bez védomií a souhtasu autora..
O bourání
bohů
79
ly, je v š a k v ý z v o u , o b r á c e n o u d o b u d o u c n o s t i , a b y c h o m .se v ní a před ním chtěli osvědčit. — M a s a r y k o v i nebylo tu třeba vyčítat pádnou ruku. D e n i s se j i s t ě n e m ý l i l v t o m , že e x i s t u j e cosi j a k o h o r r o r vacui, h r ů z a z p r á z d n a , h r ů z a v ě ř í c í c h , k t e ř í z t r á c e j í o b j e k t své víry. V ž d y ť jen s t í m t o M a s a r y k e m , ú d a j n ě t a k n e š e t r n ý m , byly s p o j o v á n y , p o č k á m - l i d o b ř e , n a k o n e c č t y ř i l e g e n d y , k t e r é sytily a s n a d ještě sytí hlad v ě n c í c h . M o h l b y c h t e d y D e n i s e d o p l n i t , v l a s t n ě o p r a v i t š k o d o l i b o u p o z n á m k o u , že M a s a r y k n a o p a k v e l m i d o b ř e c h á p a l h r ů z u v ě n c í c h , k t e r ý m byl r o z b i t b ů h , b y ť by t o byla m o d l a , a že je n e n e chal d l o u h o v h r ů z e . Bez š k o d o l i b o s t i lze p ř i p u s t i t , ž e v d ě j i n á c h v ž d y c k y p l a t í l e g e n d y , ale že j d e o v š e m j e š t ě o t o , z d a se v n i c h u c t í vá p r á v ě b ů h či j e n m o d l a . A že t o h l e v š e c h n o velice z á l e ž í p r á v ě na t o m , k d o l e g e n d y t v o ř í a k d o je b o u r á . P ř í m o na t r o s k á c h l e g e n d y r u k o p i s n é z r o d i l a se h n e d p r v n í n o v á l e g e n d a , živá o s t a t n ě d o d n e s . M a s a r y k ů v v í t ě z n ý b o j p r o t i p ř e d s t í r a n é víře v p r a v o s t H a n k o v ý c h v ý t v o r ů s t a l se t o t i ž s á m l e g e n d o u : o m r a v n í a i n t e l e k t u á l n í p ř e v a z e české v ě d y , č e s k ý c h i n t e l e k t u á l ů n a d č e s k o u p o l i t i k o u . N e j d e t u o t o , a b y c h t u t o p ř e v a h u p o p í r a l či p o t v r z o v a l . J d e o cosi p o v á ž l i v ě j š í h o : k d y ž se stal M a s a r y k p r e z i d e n t e m - o s v o b o d i t e l e m , k d y ž se z o p o v r h o v a n é h o z r á d c e n á r o d n í věci stal p r v n í m m u ž e m ve s t á t ě a p a k d o k o n c e „ t a t í č k e m " , p ř e r o s t l a l e g e n d a r u k o p i s n é h o boje v nebezpečný m ý t u s o pravdě, která zřejmě sama p r o s t ě — v í t ě z í . V k a ž d é m p ř í p a d ě a s p o ň u nás v í t ě z í , j s m e o s t a t n ě národ H u s ů v . J a k jinak, než s t í m t o m ý t e m , vysvětlit tu p o d i v n o s t M a s a r y k o v a t r i u m f u v n á r o d ě , s k t e r ý m si n e r o z u m ě l ? M a s a r y k v š a k t e h d y z v í t ě z i l n i k o l i p r o t o , ž e p r a v d u měl, ale p r o t o , že se n e b á l p r a v d u d o s v ě d č i t a s v ý m j e d n á n í m a v l a s t n ě celým s v ý m ž i v o t e m ji p ř e d v é s t , o ž i v i t . Z v í t ě z i l s v ý m p ř e s v ě d č i v ý m p o s t o j e m , s v o u o s o b n í p r a v d i v o s t í . . . P o c h y b u j i , že se mi t u daří r o z d í l mezi tím „ p r a v d u m í t " a „být pravdivým" výstižně vyjádřit — ostatně p r á v ě t e n t o r o z d í l je t o , co se n e v y s v ě t l u j e , ale ž i v o t e m u k a z u j e . . . P r o č t u však m l u v í m o l e g e n d ě r u k o p i s n é h o boje? J e s n a d v r o z p o r u s d ě j i n n o u p r a v d o u t o h o t o boje? J i s t ě ž e n e n í a přesto' je t o leg e n d a . C o je t e d y l e g e n d a ? D ě j i n y , k t e r é n e j s o u věcí t o l i k o p r o f e s i o n á l n í h o z á j m u n ě k o l i k a stovek historiků, tedy dějiny, které vůbec nějak v životě společnosti platí, p ů s o b í , ř e k n ě m e n á r o d n í ž i v o t n ě j a k o v l i v ň u j í — a n e d ě l á m si o t o m v š e m ž á d n é v e l k é iluze — j s o u v ž d y c k y s b í r k o u l e g e n d . J e o p r a v d u p o š e t i l é se n a d t í m p o h o r š o v a t . L e g e n d y o s t a t n ě v s k u t k u nemusí být smyšlenými dějinami. J s o u to ovšem dějiny zjednodušené, z p ř e h l e d n ě n é , s l o v e m d ě j i n y č i t e l n é p r á v ě p r o n e o d b o r n í k y , k t e rých b u d e v ž d y c k y v e l k á v ě t š i n a . N e n í t o s n i ž o v á n í , k d y ž je o z n a -
80
Petr Pithart
čím z a „ d ě j i n y p r o š k o l u a d ů m " . S k l á d a j í se z p ř í b ě h ů , k t e r é , n a rozdíl od skutečných dějin, mají vždycky nějaký začátek a konec, mají hrdinu bez bázně a hany a bývá v nich zpravidla s n a d n o identif i k o v a t e l n é z l o . N a s t r a n ě d o b r a je č a s t o n a n e s e n o více b ě l o b y , n e ž b y p ř í s n ý h i s t o r i k p ř i p u s t i l a s t e j n ě t a k je t o m u s č e r n o u b a r v o u n a s t r a n í zla. J i n a k b y p r á v ě p ř í b ě h n e b y l č i t e l n ý , i k d y ž by se n a d r u h é s t r a n ě více p o d o b a l s k u t e č n ý m d ě j i n á m . V y l í č i t a s n a d i n ě j a k p o c h o pit t y t o skutečné dějiny m ů ž e být ctižádostí profesionála a ovšem t a k é v e l i k ý m t r á p e n í m j e h o d u c h a : m u s í naop"ak v y j í t v s t ř í c vší n e j e d n o z n a č n o s t i , r o z m a z a n o s t i všech z a č á t k ů a k o n c ů , m n o h o n á s o b n o s t í a z k ř í ž e n o s t i p ř í č i n a n á s l e d k ů a m ů ž e jen v e l m i o b e z ř e t n ě s o u dit. H r d i n a příběhu-legendy p o p ř e k o n á n í p ř e k á ž e k slavně zvítězí, n e b o j a k o m u č e d n í k h y n e , Či d o k o n c e s t a č í o b o j í . Z t a k o v é h o p ř í b ě h u p a k o v š e m m ů ž e cosi v y p l ý v a t , c o s i , co s t o j í z a z a p a m a t o v á n í , za t o , a b y si lidé p ř í b ě h c h t ě l i v y p r a v o v a t , c h t ě l i o n ě m z n o v u a z n o vu s l y š e t , a b y byl — a n o , t r a d o v á n . A t o je cosi velice v á ž n é h o , p r o t o ž e t o t o ž n o s t n á r o d a v y t v á ř í p r á v ě t r a d i c e , t o , c o je t r a d o v á n o , a t o b e z p o s t r k u ú ř a d ů . T r a d i c e je s o u v i s l o s t m e z i m i n u l o s t í * p ř í t o m n o s t í a b u d o u c n o s t í . . . N e z a p o m e ň m e , ž e v p ř í b ě h u je t a k é d o b r ý p ř í k l a d , n ě k d y zároveň i příklad odstrašující. (V p o s l e d n í d o b ě však p ř í b ě h ů -legend valem ubývá a přibývá n a o p a k jakýchsi antilegend s příklady toliko odstrašujícími!) A tak, p r o t o ž e tedy platí legendy a nikoli složitá, r o z p o r n á pravda d ě j i n , o b r a z o b o r c i , k t e ř í r o z b í j e j í m o d l y , j e ž j i n í p o k l á d a j í z a b o hy, v z t y č u j í č a s t o sami n o v á b o ž s t v a , k t e r ý m se j i n í p o s m í v a j í j a k o modlám. Masaryk záhy po r u k o p i s n é k a m p a n i začal k o n s t r u o v a t jinou, národnější tradici, než byla ta staročeská s Libuší a J a r o s l a v e m ze Š t e r n b e r k a , d r t í c í m T a t a r y u O l o m o u c e . Byla t o v š a k t a k é l e g e n d a . U ž d r u h á v s o u v i s l o s t i s n í m . Byl t o p ř e h l e d n ý p ř í b ě h o m r a v n í a k o n e c k o n c ů n á b o ž e n s k é i n s p i r a c i č e s k ý c h d ě j i n , k t e r á je v n i t ř n ě spojiuje d o k o n c e i p ř e s o n a d v ě , j a k se ř í k á , „ p r á z d n á s t o l e t í " d o b y „ t e m n a " , a ž k n á r o d n í m u o b r o z e n í , a ž k M a s a r y k o v i . V ě t š i n a Českých h i s t o r i k ů t u t o k o n s t r u k c i p ř e s v ě d č i v ě v y v r a c e l a , ale t o n e b y l o t o t é ž j a k o zneplatnit, vyvrátit n á r o č n o u výzvu současníkům, která z Masarykova p ř í b ě h u v y p l ý v a l a . D a l e k o s n a z š í b y l o t u t o v ý z v u o s l y š e t a t o se t a k é , m y s l í m , s t a l o . R o z h o d n ě se p r v n í Č e s k o s l o v e n s k á r e p u b l i k a s a g r á r n í k y v j e j í m čele n e ř í d i l a M a s a r y k o v ý m h e s l e m , t o t i ž ž e „ T á b o r je náš p r o g r a m " . N a d r u h é s t r a n ě n e m y s l í m , ž e b y se z r o v n a t o h l e h e s l o lépe u j a l o , byla-Ii by M a s a r y k o v a d ě j i n n á k o n s t r u k c e b l i ž ší h i s t o r i c k é p r a v d ě . T ř e t í l e g e n d a , s p o j e n á s T G M , se o b j e v u j e v s o u v i s l o s t i se v z n i k e m s a m o s t a t n é h o s t á t u , ale v š e c h n o n a s v ě d č u j e t o m u , že se n a k o n e c
O bourání
bobů
SI
více t ý k a l a j e h o k o n c e v letech 1938 a 1939. S p o r o t u t o legendu nebyl p r o t o p ř e d e v š í m z á l e ž i t o s t í p r o f e s i o n á l n í c h h i s t o r i k ů ; bylo t o politikum, p r v o ř a d é h o v ý z n a m u . — M a s a r y k ů v výklad 1. světové války a v z n i k u Č e s k o s l o v e n s k é h o ' s t á t u je t o t i ž velmi o p t i m i s t i c k o u legend o u , i k d y ž z a r á ž e j í c í m z p ů s o b e n i p o s t r á d á h r d i n u , ba h r d i n s t v í v ů bec. J e t o zase jakési vtělení o p t i m i s t i c k é h o m ý t u o pravdě, která vítězí, t e n t o k r á t e i na b o j i š t í c h v e l k é h o světa. S t r a š n á světová válka byla M a s a r y k o v i „ s v ě t o v o u r e v o l u c í " (tak t a k é nadepsal svou p r v n í k n i h u o ní), revolucí, v níž p r i n c j m é n e m D o h o d a , uctívající p o č e s t n o u d e m o k r a cii a v z n e š e n o u h u m a n i t u zvítězil nad drakem. Ú s t ř e d n í c h m o c n o s t í , p r o p a d l ý c h č i s t é m u zlu: a b s o l u t i s m u , a u t o k r a c i i , teokracii, aristokracii a tak p o d o b n ě . Č e s k o s l o v e n s k ý s t á t vznikl, pak především díky t o m u , t v r d i l M a s a r y k , že č e s k é t r a d i c e , jak je sáni p ř e d t í m vyložil, šťastně souhlasily s ideály v í t ě z n é h o p r i n c e , o č e m ž ho on a jeho d r u h o v é v e m i g r a c i přesvědčili ( p r i n c t o t i ž k u p o d i v u o naší existenci, ačkoli j s m e „měli H u s a " , v ů b e c nevěděl). Byla to p o h á d k a příliš krásná a jak už, t o bývá, t a k é n e b e z p e č n á , k d y ž se bere doslova. Č e s k á n a c i o n a l i s t i c k á p r a v i c e b o u ř i l a na p o p l a c h : jestliže je pravda, že j s m e t a k t o s n a d n o s t á t nabyli, s n a d n o jej i p o z b u d e m e ! Jestliže n á m byl d a r o v á n , m o h o u n á m jej dárci zase sebrat! Jestliže jsme d o stali své v ý h o d n é h r a n i c e za t o , že j s m e kdysi měli C h e l č i c k é h o , K o m e n s k é h o a P a l a c k é h o , m ů ž e n á m je k d y k o l i k d o k o l i zase vzít: a s nimi si o d k r o j i t i k u s y n a š e h o ú z e m í . . . Pravice bojovala p r o t i t é t o legendě, k t e r o u s d e s p e k t e m nazývala „ o s v o b o z e n e c k o u l e g e n d o u " , p o celou d o b u t r v á n í Č e s k o s l o v e n s k é r e p u b l i k y velmi u r p u t n ě , čist ý m i a m é n ě čistými p r o s t ř e d k y . S t e j n ě se o s t a t n ě , jenže s m o c í za zády, u k á ž e , že se ž á d n á „ s v ě t o v á r e v o l u c e " n e k o n a l a , n ý b r ž jen zájm o v ý k o n f l i k t s o b e c k ý c h v e l m o c í , Že D o h o d a tedy ani zdaleka není tak o d d á n a idealismu, jak se snad m o h l o kdysi z d á t z p r o j e v ů Wilson o v ý c h . A že t e d y z ů s t a n e m e p r o t i N ě m c ů m , p r o t i H i t l e r o v i sami, a že m u n a k o n e c , k d y ž u v ě ř í m e legendě, bez boje u s t o u p í m e . P r o t i b r a d n í o p o z i c e mluvila p r o t o stále hlasitěji a s p a t o s e m o h r d i n s t v í , o t o m , že j s m e si s t á t v y b o j o v a l i , a že jsme jej za v z o r n é c h o v á n í a s p r á v n é ideály d o s t a l i , a že nás t o v š e c h n o stálo veliké oběti. M l u vila o legiích a jejich m u č e d n í k u p l u k o v n í k u Švecovi, o stínech šibenic, k t e r é se p o měsíce tyčily nad našimi s t a t e č n ý m i velezrádci Kram á ř e m a R a ž í n e m , o v š e o b e c n é m (a t e d y z ř e j m ě jen stěží u t a j o v a n é m ) o d p o r u v š e h o č e s k é h o lidu za války p r o t i Vídni, o statečných „ m u žích 28. ř í j n a " . N e m y l m e se, nebyl t o zdaleka jen b o j o m o c či o k o ryta, jak h r a d n í s t r a n a o b č a s v ú z k ý c h tvrdila. Šlo o v š e c h n o a M n i chov t o b o h u ž e l p o t v r d i l . N e p o m o h l a ani S p o l e č n o s t n á r o d ů , ani idealisticky k o n c i p o v a n á aliance, ani o d z b r o j o v a c í p r o j e k t y . S k e p t i c k á a p ř i t o m b o j o v n á legenda českých nacionalistů o krvi,
82
Petr
Pithart
p ř i l i t é d o m a k y , s n í ž se s t a v ě l a r e p u b l i k a , se t e d y n e u j a l a . N e j e n p r o t o , ž e byla d o s t i n a Štíru s p r a v d o u , z e j m é n a p o k u d j d e o t e n náš b o j a t e d y o nአp o d í l n a v z n i k u s t á t u s v ý h o d n ý m i h r a n i c e m i . B o j o v n í c i p r o t i „ o s v o b o z e n e c k é l e g e n d ě " p ř e d e v š í m n e i m p o n o v a l í lids k ý m i k v a l i t a m i . I t a m , k d e n e j s p í š m ě l i v l e c č e m p r a v d u , i t a m ji p r á v ě jen m ě l i : o n i s a m í n e b y l i však v n i t ř n ě p r a v d i v í - D o s v ě d č i t p r a v d u n ě j a k ý m č i n e m , a n e jen s l o v n í m i p ů t k a m i , byl o c h o t e n p o u z e t a k o v ý G a j d a , h r d i n a legií, ale t a k é f a n f a r ó n , d o b r o d r u h a č e s k ý fašísta. A n i S t ř í b r n ý , „ m u ž 28. ř í j n a " , ale t a k é m u ž p ř e č e t n ý c h s k a n d á l ů a m a c h i n a c í , n e b y l č l o v ě k v ě r o h o d n ý — a t a k dále. N a l i d s k ý c h kvalitách o b r a z o b o r c ů v s k u t k u velíce záleží: z d a se j i m p o d a ř í l e g e n d u z b o u r a t a co postaví nového. K o n e č n ě j e š t ě j e d n o u , t e d y u ž p o č t v r t é , lze m l u v i t v s o u v i s l o s t i s Masarykem o legendě, t e n t o k r á t o legendě — masarykovské. M u ž , k t e r é m u D e n i s vyčítal n e z d r ž e n l i v o s t p ř i r o z b í j e n í b o h a - m o d l y , byl s á m a j e š t ě za s v é h o ž i v o t a v y z d v i ž e n d o s l o v a na p i e d e s t a l — j a k o „ f i l o z o f n a t r ů n u " ( p r o i n t e l e k t u á l y ) , j a k o „ t a t í č e k ( p r o lid) a j a k o „ o s v o b o d i t e l " ( p r o v š e c h n y ) . P r a v i c e se p o c h o p i t e l n ě m a r n ě d o v o l á vala M a s a r y k a b o u ř l i v á k a , s v o b o d o m y s l n é h o k r i t i k a s š i r o k ý m p r o fesorským kloboukem, Masaryka nonkonformisty. Její kritické články o „ o s v o b o d i t e l s k é l e g e n d ě " n e m i l o s r d n ě bílila h r a d n í c e n z u r a . N e b y lo se c o d i v i t , ž e M a s a r y k a k d o s i z p r a v i c e v r o z č i l e n í o z n a č i l z a n o v é h o H a n k u a s á m se v e m l u v i l r o v n o u d o r o l e b y v š í h o n e b o j á c n é h o p r o f e s o r a — ačkoli p o z d ě j i m a r n o s t í s v é h o úsilí p o n ě k u d u ž z b l b l á pravice v y t á h l a d o n o v é h o b o j e za p r a v o s t R u k o p i s ů . . . T o se j i ž č e s k á scéna p o d o b á p a n o p t i k u , ale p o z o r , z a t í m v i d í m e jen s t í n y s t í n ů p ř í j e d n é z p r v n í c h z k o u š e k : s k u t e č n é d r a m a o d e h r a j e se na k o n c i d r u hého poválečného desetiletí. A d o p a d n e to špatně. Bořitelé mýtů nebývají tedy důslední skeptikové a kritikové, prot o ž e z p r a v i d l a n e b o j u j í za p r a v d u o d ě j i n á c h , z a p r a v d u , k t e r á se v e j d e d o t l u s t ý c h k n i h , ale z a jiné h o d n o t y a ideály n e ž ty, k t e r é p ř e d s t a v u jí l e g e n d y d o s u d p l a t n é . P r a v d a s a m a o s o b ě , p r a v d a z a s v ě c e n e c k á , p r a v d a , k t e r á se celá v e j d e d o slov, p r a v d a o n ě č e m , z p r a v i d l a t o t i ž n i k o h o n e z a v a z u j e . T o d o k á ž e jen p r a v d a n ě č e h o , n e b o j e š t ě spíše p r a v d a n ě k o h o , k d o je s á m p r a v d o u z a v á z á n . R o z b í j e t boha-legendu m ů ž e však také chtě n e c h t ě z n a m e n a t ničit n e j e n o b j e k t ú c t y , n ý b r ž v ů b e c s c h o p n o s t k ú c t ě . D n e s je v s k u t k u stále p r a v d ě p o d o b n ě j š í t a k o v á r i s k a n t n í s i t u a c e , k d y b o ř i t e l d o k a z u j e , že b ů h je m o d l a , avšak n e m á co l e p š í h o n a b í d n o u t : j a k o o b j e k t úcty, jako, s p r o m i n u t í m , dobrý příklad. Masarykův žák a horlivý p o m o c n í k v r u k o p i s n é k a m p a n i J a n H e r b e n , k d y ž u ž byl v t o m b o ř i t e l s k é m r o z m a c h u , r o z j e l se s k o p í m r e a l i s t i c k é s k e p s e p r o t i ,,světci t e m n a " , J a n u N e p o m u c k é m u , s v é h o
O bourán!
bohu
SJ
času n e j v ý z n a m n ě j š í m u č e s k é m u světci. Z a j i s t é bylo koleni života t o h o t o k a n o v n í k a v p o h n u t ý c h d o b á c h vlády Václava IV, h o d n ě z m a t k ů a n e d o r o z u m ě n í . N e b y l o lze ani zcela vyloučit, že legenda o n ě m byla z p r v u v s k u t k u l e g e n d o u ú č e l o v o u , a že tedy svatý lan o p r a v d u plnil roli s u b s t i t u t a za t e h d y n e p ř i j a t e l n é h o m u č e d n í k a u p á l e n é h o v K o s t n i c i . A t ě c h p o v ě r ! B o h u s l a v Baibín například ještě věřil, že m u č e d n í k nesnáší, aby m u n ě k d o Šlápl na n e o d r a z e n ý h r o b a tvrdil, že k d y ž t o j e d n a p a n n a udělala, a k d y ž se pak „ve velikém m n o ž s t v í lidu přes m o s t p r a ž s k ý d o m u vracela, z b o u ř i l se silný vítr jako n ě j a k á vichřice a r o u c h a na ní vysoce zvedl s nevyslovitedtnou té p a n n y h a n b o u . " T y t o a jiné v ý m y s l y H e r b e n v s k u t k u ú s p ě š n í rozbil na. p a d r ť . N e b y l to však z d a l e k a r y t í ř s k ý boj: H e r b e n se zapsal m e z i ty, k t e ř í ji p r o s t ě u s m ý k a l i , u t a h a l i v politické hanbě, n e b o ť si nepříliš s t a t e č n ě v y ř i z o v a l i ú č t y s V í d n í a s N ě m c i — přes katolické n á b o ž e n s t v í , k t e r é s nimi d e m a g o g i c k y spojovali. T a k t o oslabené n á b o ž e n s t v í přišlo p a k o s v é h o světce u ž s n a d n o . Ale v Čechách tehdy všichni přišli ještě o cosi j i n é h o : ú c t a k s v a t é m u Janovi byla t o t i ž ú c t o u p ř e d v z o r n ý m p l n ě n í m m r a v n í c h p o v i n n o s t í i za cenu k r a j n í h o o h r o ž e n í , tváří v t v á ř b r u t á l n í moci. Tento mlěenUvý mní byl v paměti národa dlouho strážcem studny jeho vnitřního života. Světcovo „mlčení nad. vodami" bylo výzvou ke kontemplativnímu nastrojení ducha národa, který snad až příliš rozvinoval ve svých dějinách sklon opačný, totiž reformátorský, který mění okolní svět, úle zapomíná začít od sebe. H e r b e n v k r á t k o z r a c e p o c h o p e n é m politickém zájmu boří legendu, ale s ní i ú c t u , k t e r á u ž d á v n o neměla nic společného s Bílou h o r o u , jezuity a p o d o b n ý m i r e k v i z i t a m i tolik o b l í b e n é h o českého m e l o d r a m a t u v p o k r o k á ř s k é m n a s t u d o v á n í . — A jaké byly k o n c e H e r b e n o v a o b r a z o b o r e c t v l ? Patřil — j a k o p ř e d n í Masarykův životopisec — mezi n e j s n a ž i v ě j i p ě s t i t e l e „ t a t í č k o v s k é " legendy. T e d y přímo jako groteska — obrazoborec hagiografem, M o h l b ý t pak t e n t o H e r b e n t a k é s v ě d k e m t o h o , jak se bořiteíova m y š l e n k a stává t a k ř í k a j í c m a t e r i á l n í silou, či jak se odvážná a zajisté, že ušlechtile m í n ě n á idea č i s t é h o myslitele n a k o n e c realizuje, k d y ž se jí c h o p í m é n ě s k r u p u l ó z n í nadšenci. J e i r o n i c k o u p o i n t o u historie p r o t i n e p o m u c e n s k ý c h k a m p a n í , ž e t o byli n a k o n e c úředníci pražského m a g i s t r á t u , k t e ř í sebrali o d v a h u , aby se postavili do cesty o n o m u davu, k t e r ý 8. l i s t o p a d u večer r o k u 1918 strhl Mariánský sloup na S t a r o m ě s t s k é m n á m ě s t í a mířil právě na m o s t , aby hodil do vody — t e n t o k r á t e u ž jen s o c h u N e p o m u c k é h o . Naši čačtí republikáni byli se t o t i ž t o h o d n e d u c h o v n ě posílit, r o z d r á ž d i t na b ě l o h o r s k é m bojišti a p a k , k d y ž u ž se v nich r o z h o ř e l t e n správný oheň p o m s t y , sešli dolů d o m ě s t a , aby udělali p o ř á d e k v j e h o historii. Strhli sloup, o n ě m ž se d o m n í v a l i , že byl v z t y č e n H a b s b u r k y k naší p o t u p ě , t o t i ž
84
Petr
Pithart
na p a m á t k u p o r á ž k y vojsk Českých stavů na Bílé h o ř e , a č k o l i p ř í m o o p a k byl p r a v d o u : s l o u p t e n byl v z t y č e n n a p a m á t k u ú s p ě š n é o b r a n y m ě s t a p ř e d Švédy v roce 1648, v n í ž P r a ž a n é d o b r o v o l n ě prolili krev v z á j m u těch, k t e ř í na té Bílé h o ř e p ř e d 28 lety zvítězili... K d y ž se rozbíjejí legendy, létají n ě k d y i z dějin t ř í s k y . A je i r o n i c k o u t e č k o u za t o u t o i r o n i c k o u p o i n t o u v í t ě z n ě p r o b o j o v a n ý c h p r o t i n e p o m u c e n s k ý c h k a m p a n í vcelku ú c t y h o d n ý o d b o r ný t e x t , u v e ř e j n ě n ý před několika lety v Rudém právu, v n ě m ž se ú p l n ě k l i d n ě k o n s t a t o v a l o , že nejmodernČjŠími metodami medicínské antropologie bylo dokázáno, že Jan Nepomucký skutečně byl umučen a hozen do vody.. A že jakousi náhodnou shodou okolností zůstal v jeho lebce kus červené tkáně\ podobající se vskutku jazyku, ačkoli, jak dpes ní věda zjiííuje, jde o hmotu tkáně mozkové... Světec, k t e r ý p o staletí střežil dnes z n o v u n e k l i d n o u hranici m e z i s v ě t s k o u m o c í a d u c h o v ním ž i v o t e m , je však t o u t o d o b o u ve v š e o b e c n é m p o v ě d o m í u ž jen jakýmsi n e s r o z u m i t e l n ý m s v a t ý m , o t l u č e n ý m s h r b e n ý m p a n á k e m z kamene, jakých jsou p o Č e c h á c h ještě tisíce. P o k r o č i l ý m stadiem o b r a z o b o r e c t v í , a t o nejen o f i c i á l n í h o , ale p r o v o z o v a n é h o i v s o u k r o m é m s e k t o r u , je p r o m ě n a scény d ě j i n n é p a m ě t i , p o d o b a j í c í se p r o m ě n ě p o z i t i v u v negativ. M í s t o p a n t e o n u legendárních kladných h r d i n ů , o d s t r a š u j í c í s k u p i n k y p a d o u c h ů a hlup á k ů , m í s t o legend antilegendy, m í s t o víry p a t e n t o v a n á a z á r o v e ň ovšem i velmi p o h o d l n á skepse, m í s t o iluzí v ý s m ě c h . H u s i t é byli něco jako bolševičtí fanatici, M a s a r y k byl b l á z e n , k d y ž b o u r a l R a k o u s ko, Beneš, aby se udržel, prodal nás Stalinovi a tak p o d o b n ě . S n a d m ů ž e t a t o dosti drastická p r o m ě n a n á r o d n í c h m i m i k r y p ů s o b i t j a k o účinné o c h r a n n é z a b a r v e n í před p o k u s y o i n d o k t r i n a c i , ale p ů s o b í k o n e c k o n c ů s t e j n ě ve směru d e s t r u k c e , j a k o o n a i n d o k t r i n a c e . N a oficiální legendu o v ý l u č n ě k o m u n i s t i c k é m o d b o j i za p r o t e k t o r á t u o d p o v ě d ě l o — t a k o v á je alespoň má s o u k r o m á h y p o t é z a — jakési uražené n á r o d n í p o v ě d o m í ú č i n n o u , avšak t a k é r o z i e p t á v a j í c í a n t i l e g e n d o u , v níž se nejspíše nespravedlivě či a l e s p o ň se z b y t e č n o u n a d s á z k o u tvrdilo a tvrdí, že jsme se t e h d y všichni u k á z a l i j a k o n á r o d k o l a b o r a n t ů . P ř i t o m o b ě t í o d b o j e , jakkoli nebyl b ů h v í j a k účinný, bylo t ř e b a jen mezi d ů s t o j n í k y č e s k o s l o v e n s k é a r m á d y t o l i k , kolik by o d p o v í d a l o z t r á t á m a r m á d y v poli. T a k é z t r á t m e z i č e s k o u inteligencí byío m o ž n á více n e ž jinde. — A n t i l e g e n d y jsou v s k u t k u u ž d o s t i z o u f a l o u o b r a n o u p r o t i ú p l n é m u z b l b n u t í , p r o t i navlečení d o c h o m o u t u oficiálních lží. N e j s o u však k n i č e m u , k d y ž se p o t ř e b u j e m e n a d e c h n o u t , o něco se o p ř í t , n a b r a t sil, u p e v n i t se ve víře, že není vžem d n ů m k o n e c . A n t i l e g e n d y jsou jakousi p o c h o p i t e l n o u , leč nešťastnou křečí z k l a m a n ý c h , p o r a ž e n ý c h . Poslední, věru lecálni fází t é t o křeče p ř e d v e d l p ř e d časem s n e p o -
O1 bourání
bohů
$5
c h y b n o u bravurou Jiří Sotola v r o m á n u o J a n u N e p o m u c k é m . O d z a č á t k u až d o k o n c e v n ě m p ř e s v ě d č u j e sebe i. č t e n á ř e , že n i k d y nic, ani m o d l a , ani b ů h n e s t á l o , n e s t o j í a n e b u d e s t á t za t o , aby j e d e n r i s k o val z t r á t u j e d i n é h o k u s u ž v a n c e , či chvíle, k d y n e m á a p ř i t o m by mohl m í t nohy v teple. D e n i s o v a slova j s o u m o u d r á , ať u ž m ě l či n e m ě l p r a v d u v o n o m k o n k r é t n í m p ř í k l a d ě na k o n c i o s m d e s á t ý c h let m i n u l é h o s t o l e t í . N á m v Č e c h á c h , k d e se s d ě j i n a m i z a c h á z e l o a z a c h á z í v e s m ě s d o s t i nešetrně, t o t i ž jako s n e d o s t a t k o v ý m stavebním materiálem, který se k r a d e a při t o m k r a d e n í r o z b í j í , p ř i p o m í n á , že je asi s n a d n ě j š í rozbít p ř e d m ě t ú c t y n e ž r o z p o z n a t , je-li t o m o d l a n e b o p ř e c e jen b ů h , a že je p r o t o t ř e b a t ř i k r á t m ě ř i t , n e ž se p ř i l o ž í r u k a k d e m o l i č n í m u dílu. Z e b l u d y o t c ů j s o u v j a k é m s i e m p i r i c k y p a t r n ě n e p o s t i ž i t e l n é m s m y s l u s t á l e i b l u d y n a š i m i : s n a d v t o m , že se o b t i s k u j í , t ř e b a s negativně, i do našich p r o h l e d á n í , střízlivění, d o našich přehodnocování. K D e n i s o v u n a b á d á n í , s t a r é m u u ž p ř e s s t o let, je snad m o ž n é ještě d o d a t , že při t o m b o u r á n í l e g e n d z á l e ž í z e v š e h o nejvíce na t o m , k d o se b o u r á n í u j m e . N e m ě l o by i n u v ž á d n é m p ř í p a d ě jít o n ě j a k é o s o b n í o d r e a g o v á v á n í , o ř e š e n í s o u k r o m ý c h p r o b l é m ů , všelijakých zklam á n í a s e l h á n í . N e m ě l by t a k é m í t z toho," co povalil, n a k o n e c větší h r ů z u , n e ž b ý v a l í věřící. A n e m ě l by m í t t o l i k s m ů l y , aby se m u nějakou v n ě j š k o v o u s h o d o u o k o l n o s t í dostalo jakoby přílišného zadostiu č i n ě n í . T o p a k s p o u s t u lidí ú p l n ě p o p l e t e . . .
Dagmar
Vaněčková
Kde mír zůstává jen prázdným slovem Mír zůstává jen prázdným slovem, jestliže se nerozvíjí v takovém řádu, který je založen na pravdě, podle spravedlnosti, doplňován živou láskou a uskutečňováním ve svobodé. (Z encykliky Pacem in Terris Jana XXIII.) Kdy se Češi začnou h o u f n í bránit svému n o v o d o b é m u militaristickému chomoutu? Nečiní tak jen z přirozenosti, jsouce holubičí povahy? N e b o proto, že jejich minulá bojová nadšení v roce 1938 a 1968 se posléze utopila v hoři národního ponížení, když z boje — zásluhou kapitulantství vlastních politiků — nebylo nic a zbylo jen otroctví? Brání se snad Slováci — potomci odbojných Jánošíků a partyzánů — svému novému údělu v cizím militaristickéni voji? N e b o snad nacházejí oba národy zalíben! v podřízené účasti na tažen! v cizích službách, pod rudými prapory se symboly práce dělníka a rolníka, proti Západu a jeho civilizaci, jejíž součást! byli po staletí, protože vzhlížený Západ je v roce 1938 opustil, aby zanedlouho měl proč litovat? Takové a podobné otázky se vynořují při úvaze nad dnešní situací u nás doma v souvislosti s vystupňovanou militarizací všech oblastí života a s kamuflovaným bojem za mír. Odpovědi na nč nejsou jednoduché, ani jednoznačné. Dosud přežívá historicky oprávněný strach Čechů z možné expanze germánského živlu. Komunistickou propagandou je stále oživován a v kritických obdobích, jako v roce 1968, jc údajné nebezpečí německého revanšisinu a neofašismu vydáváno Moskvou za důvod jejích vojenských tahů a přesunů. Ve skutečnosti představují však pro naše lidi stav reálného a potenciálního ohrožení, a tím i konkrétní hrůzy, sovětské tanky, a nejnověji sovětské rakety. Velká a vzdálená Amerika vzbuzuje svými raketami — byť umístěnými v sousedství — meV.i většinou našich občanů všechno jiné, jen ne strach. Ve vztahu k našim národům mají Američané čistý štít. (Německá okupace zůstává dosud v paměti nejstarší generace a sovětská okupace je denní skutečnosti.) K Americe se u nás vzhlíží s největšími nadějemi, nezatěžuje ji dokonce — na rozdíl od Anglie a Francie — ani mnichovské trauma. Naopak, dosud žijí pamětníci prvních poválečných dnů, příchodu veselých a ztepilých, bílých i černých Amíků do západních a jižních Čech (včetně pozůstatků jejich lásek a milování). Časem i místem tolik vzdálená korejská a vietnamská válka, či nedávná invaze na Grenadu, nemohou lidem Ameriku a Američany očernit
Kde mír zůstává jen prázdným
slot
em
S9
a zbavit je sympatií, a už vůbec ne ve prospěch Sovětů, jejichž bratrské železné objetí a žhavé soudružské polibky se dnes už dotýkají samého bytí a nebytí obou národů. Poukazy na údajný americký imperialismus jsou pro Čechy a Slováky ve srovnání s denními důkazy sovětské imperiální praxe nepřesvědčivé a nicotné. Pro mladou generaci, je pak Amerika, a vůbec Západ, zakázaným a proto nesmírně přitažlivým ovocem. V ustavičném
holdování
Žádný soudný člověk neupře Sovětům oběti a zásluhy v boji o poraženi fašismu. Z paměti osvobozených národů (a lidstva, vůbec) má vlak být vymazán jakýkoli jiný než. sovětský podíl na vítězství v druhé světové válce. Jak jinak rozumět odstranění pamětních, desek a jakýchkoli stop po amerických vojácích, jejichž oddíly osvobodily celé západní a část jižních Čech? Jejich zásluh se nevzpomíná nejen oficiálně, ale je to zakazováno i občanům (viz události v Sušici) a dokonce i americkým diplomatům v Československu neuvěřitelně zlovolně zazlíváno. Loni napsal stranický týdeník Tribuna o velvyslanci Matlockovi, že je nekrofil, protože objížděl hroby amerických vojáků v Československu! Jaký pak div, když na českokrumlovském zámku vykládá správkyně při provádění návštěvníků báje o tom, že zdejší kraj osvobodila Rudá armáda.. Podobně si počínají i funkcionáři v Písku, Strakonicích, Volyni, Vimperku a také v západočeském kraji. A Rusín Vasil Bilak, který neváhá vzdávat Sovětům díky za anexi své rodné země, v listopadovém projevu před ÚV KSČ řekl, že „buržoazie financuje celé sbory různých odborníků a celé vědecké ústavy, jen aby překroutila pravdu o druhé světové válce". V našich zemích bylo' během bezmála čtyřiceti let vztyčeno nespočet poutníků, vsazeno nepřehledné množství pamětních desek, několikrát: do roka se koná kladení věnců; továrny, J Z D , školy, ulice, náměstí, ba i, hotely a hostince nesou příslušná pojmenování, aby se nezapomnělo sovětských obětí a hrdinů. Co víc a co se už nevzpomíná: že hrdinný vítěz předložil hned po válce i účet, ačkoli Československo nebylo poraženým protivníkem, ale jeho oběti. SSSR připadla jako válečná kořist Podkarpatská Rus, zařízení 31. podniků s 57 závody, obsahy bankovních trezorů, hotely v Karlových Varech atd. Není od věci připomenout, že v roce 1940 po uzavření paktu Stalina s Hitlerem si SSSR přisvojil území rovnající se velikosti předválečného Německa na rozloze 450.000 kilometrů čtverečních s 22 milióny obyvatel (bývalé východní Polsko, Besarabii, Bukovinu. Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Finska). Po válce kromě části našeho území dokonce i japonské Kurily. Podle tvrzení Sovětů to byla válka výhradně osvobozenecká a nikoli dobyvačná — tudíž spravedlivá. Neslýchané se také falšují tak zvané bojové tradice. O legionářích a jejich boji na třech evropských frontách proti německo-rakouské alianci a v pozdější fázi proti ruským bolševikům se pochopitelně mlčí, ačkoliv to představuje jedinou skutečnou národní bojovou tradici z první světové války. Z nedostatku jiných vhodných kandidátů a zřejmě na pokyn sovětských švejkologů přišla namísto toho ke cti bojového hrdiny tragikomická figurka filuty, bodrého ochmelky a návštěvníka c. a k. nevěstinců Josefa Švejka, jakož i jeho, alkoho-
88
Dagmar Vaněčková
Ju a nočnímu životu propadlého, geniálního tvůrce, představovaného z nouze ctností jako celoživotního revolucionáře. Protože Hašek (i jeho Švejk) sloužil u c. a k. 91. pěšího regimentu v Českých Budějovicích, stala se přes noc z města katolické víry, baroka a nepočetného proletaríátu bašta husitů a slavných bojových tradic, pročež se právě tady od roku 1973 pořádá soutěž vojenských písní „Zlatý palcát". (Eud, 19. 1. 84) Kdo ohrožuje pravdu v zájmu propagandy — ohrožuje mír V propagandistických manévrech se dá i s mnohatunovou raketou lehce manipulovat a představit jí jako nástroj veskrze mírumilovných úmyslů. Neboť: není raketa jako raketa, některou nutno nenávidět, jinou milovat. Týdeník Mladý svět má statisíce Čtenářů a někdy bývá během pár hodin rozprodán. Rada jeho zkušených reportérů s dobrou profesionální úrovní psává o věcech z domova i ze svČta pro mladé lidi většinou zajímavých. Občas odkrývá i hodně bolavá místa, jako například nedávno překvapivou závislost mladé generace na drogách nebo neschopnost stavebnictví zachránit staré činžáky. Nic z toho zajisté bez předchozího souhlasu dozorčích orgánů. Šéfredaktorka Čermáková ví velice dobře, že kvůli cenzorům z Úřadu pro tisk a informaci (UTISK) ji hlava nikdy bolet nebude. Cestičku na tiskový odbor ÚV KSČ má už dávno vyšlapanou. Letošního 10. ledna napsala v Mladém světě, že pacifismus, který odsuzuje každou válku bez rozdílu je západní exportní zboží, zaměřené hlavně na mládež. Rozdíl mezi puškou, kterou bráním svou rodnou zem a puškou útočníka, je podle Čermákové popřením pacifismu, zatímco u velkého pacifisty Karla Čapka byl jeho povržením. Jakmile začne někdo tvrdit, že není raketa jako raketa, že jedna válka je spravedlivá a jiná nemravná, pak zcela určitě dojde k závěru, že ne každý útočník je bandita a ne každý napadený má právo se bránit: zcela jistě v případě přepadení Československa „spojeneckými" armádami a Afgánistánu. Dokud prodloužená kubánská ruka Sovětů odstřelovala na Grenadě „spravedlivými" puškami politiky i děti jako vrabce, bylo v Moskvě i v Praze ticho po pěšině. Zato nyní nebere farizejský nářek nad uloupenou svobodou malého ostrova a nad tisíci vypuzených Kubánců konce. Připusťme, že by se kdesi u kulatého stolu dohodly velmoci na postupném odzbrojení. Do prvního pásma bez armády a zbraní by spadlo kupříkladu Polsko. Walesa a jeho Solidarnosc by „vstali z mrtvých" a s Michnikem a Kuroním začali novou kapitolu polské „odnowy". Lze si snad představit jiné pokračování než se sovětskou bratrskou internacionální pomocí? Zatím těžko. Dá se Sovětům snad věřit, že své návrhy na odzbrojení myslí vážně, když zároveň nepřestávají ujišťovat o nezbytnosti šíření své samospasitelné revoluce? Na poli zbrojení a výstavby armády se stal Sovětský svaz bezesporu světovou velmocí. Heslo dohnat a předehnat Ameriku se naplnilo, ale nikoliv ve výrobě obilí, nýbrž tanků a nukleárních hlavic. Od samého počátku existence bolševického státu se na nejvyšší úrovni jedním dechem zbrojilo a bojovalo za mír. Lenin, kter>' utopické sny klasiků přepracoval do použitelné podoby a přizpůsobil myšlení ruského děržimordy, poslal zjara roku 1922 písemnou instrukci komisaři zahraničí Čičerinovi s obsáhlým pa-
Kde mír zůstává
jen prázdným
slot em
S9
cifistickýim. programem pro nadcházející mezinárodní konferenci. Když si komisař dovolil namítnout — tehdy se to ještě stávalo — že přece nemůže propagovat maloburžoazní iluze, dostalo se mu od Lenina náležitého poučení: „Proti pacifismu bojujeme oba — jako proti programu, který'' je namířen proti revoluční proletářské straně. Avšak kdo, kde a kdy byl — z hlediska této strany -— proti použit! pacifistů jako prostředku ke zničen! nepřítele?" 0 šedestát let později — v projevu k 60. výročí vzniku bolševického státu — zdůraznil zatím předposlední z dynastie leninovců Andropov: „Nikdo nemůže zvrátit dějinný vývoj." I on se osvědčil jako zdatný „míro tvorce" během likvidací pokusů o zvrat dějinného vývoje, ať už ve funkci velvyslance v Maďarsku v roce 1956, nebo jako nejvyšší šarže KGB po dobu patnácti let. Potřen! všech známek občanského' nesouhlasu, rozprášen! skupin kritiků režimu, mnohaleté tresty vězení a vyhnanství pro nespočet intelektuálů včetně Andreje Sacharova, to všechno bude navždy patřit k obrazu muže, který bývá nezřídka v západním tisku představován div ne jako osvícený reformátor. Vladimír Bukovskij napsal v roce 1982 do amerického měsíčníku Cornmentary: „V podmínkách neustálých hospodářských potíží, při neexistenci občanských práv, ale zato při existenci neobyčejných privilegii vládnoucí kliky, jediná naděje sovětské vlády na udržení stability režimu jie právě udržovaná nutnost čelit „hrozbě zvenčí". V t o m t o uměle vytvořeném stavu ohroženi je možné označit za podvratnou činnost a podporu nepřítele každý požadavek dělníků o lepší úděl, stejně jako požadavek větší samostatnosti, ze strany satelitů." Naděje obránců, míru, že SSSR bude stejně ochotný jako Západ k odzbrojování a omezování atomových zbraní, jsou podle Bukovského velmi naivní. Sověti se konec konců brán! každé dohodě o konkrétní a účinné kontrole zbrojení. Podle názoru Varšavské smlouvy stoj! požadavek po větíl otevřenosti v zacházení s vojenskými, údaji v pořad! důležitosti až na posledním místě, prohlásil Petr Klein, z Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii ve Východním Berlíně. J e h o kolega Bogdanov z Moskvy mluvil o rozdílném chápán! důvěry na Západě a na Východě. Posedlost utajování nejen vojenských, ale- i zcela banálních informací v SSSR je známa celému světu. (Viz trapnou frašku, s nekonečně prodlužovanou „chřipkou" nebožtíka Andropova.) Militarizace společnosti, pomáhá udržovat nejen otrocký stav myšlen! a jednání, extrémně omezených svobod jednotlivce i společnosti, ale naplňuje 1 základní postulát o pokračujícím; pochodu světové revoluce, jímž se ve skutečnosti rozšiřuje velmocenský vliv v linii imperiální politiky. Navíc tu působí i další aspekt: existence zbrojen! a hrozba války vyvolává i aktivitu mírového hnutí na Západě, kterou Moskva inspiruje jako destabilizačn! faktor západní společnosti. Z příslušníků protestních a kritických proudů — zvláště mezi mladými lidmi — které se mohou spontánně rozvinout jen ve svobodném světě a v demokratické společnosti;, se stávají — ač mírovými bojovníky — zastánci sovětských raket. Pro Sověty nejsou nicméně podobné jevy paradoxem, ale potvrzením teze, že skutečný mír zavládne na. světě teprve tehdy, až zmizí antagonismus tříd, vykořisťování člověka člověkem a egoistické zájmy obohacování. Ve
90
Dagmar V a n ě č k o v á
jménu vizionářských a mesianistických vizí, jejichž dosavadní realizace stála desítky miliónů životů, se etablovala vláda nové třídy a staronové antagonismy ve společenských a mezilidských vztazích. V důsledku obrovského integračního tlaku SSSR na satelitní hospodářství se nebývale zostřuje i naci anální napětí těchto zemí. Boj za mír — věc
nomenklatury
Komentátor TASSu Serebrenikov vyjádřil koncem roku 1982 neskrývané nadšení nad rozmachem mírového hnutí v západní Evropě a v USA, které je podle něho důležitou silou vyvíjející stále větší tlak na vládnoucí kruhy Západu. Asymetrie mírového hnutí na Východě a na Západě sovětské komentátory nezajímá. Další prominentní komentátor TASSu a předseda sovětských obránců míru Žukov připustil, že na mírovém shromáždění v Praze by mohlo dojít k výměně názorů i s lidmi, kteří — cituji: „..,, nesouhlasí s našimi (tj. sovětskými; pozn.aut.) názory v oblasti ideologie, náboženství nebo v politice." (Z interview rozhlasové stanice Hvězda 6. 4. 83.) Poznamenejme, že výměna názoru v sovětském duchu opačné názory předem zavrhuje, jiným vládním bojovníkem za mír je vojenský a letecký přidělenec v Praze generál major Čerepanov, který v létě 1982 školil lektory Socialistické akademie podle brožurky Kdo ohrožuje mír. (Generálplukovník Dragunskij se stal loni iniciátorem výzvy k založení antisionistického výboru. Jak uvedl v rozhovoru pro pražský rozhlas 9. 4. 83, výzva se prý setkala s bezvýhradným souhlasem sovětských občanů.) jestliže se i verbálně z čiré mírové existence stal ustavičný boj za mír, musí v čele mírových ofenzív stát generálové a a jejich pobočníky neboli politruky být tiskoví mluvčí strany a vlády. Mírové holubice padesátých let — Erenburgy a Šostakoviče — nahradili míroví jestřábi. Jíž jmenovaný Žukov oznámil v říjnu 1983, že se v SSSR konalo na podporu míru 140 tisíc masových demonstrací, kterých se zúčastnilo 160 miliónů lidí. V jeho zprávě však chybělo sdělení, že příkaz k demonstracím vyšel ze stejného místa, kde se schvalují směrná čísla a přidělují finance pro výrobu jaderných hlavic a ostatních zbraní. Každým rokem sjíždějí z výrobních pásů sovětských zbrojovek tři tisíce nových tanků (Britská ročenka Jane's. Armour and Artillery.) Tanky hrají v sovětské politické i vojenské strategii mimořádná významnou roli: neobešla se bez nich žádná z mezinárodních, krizí posledních desetiletí, v nichž měli Rusové prsty. Tank se stal pro ně nejen prostředkem bojového nasazení, ale i účinného zastrašování v psychologické válce, kterou vede mocenská elita permanentně s vlastní společností a jejíž odraz dopadá i na Západ. R a k o vin a hra n n os ti Branná výchova je neoddělitelnou součástí komunistické výchovy, prohlásil v prosinci 1983 slovenský ministr vnitra Lazar na civilním aktivu o tak zvaném jednotném systému branné výchovy obyvatelstva (od předškolního věku až do penzijního věku-pozn. aut,), když se předtím účastníci poučili o „zkušenostech z rozvoje branné vlastenecké výchovy v SSSR od generál-
Kde mír zůstává
jen prázdným
slot
em
S9
majora Syrová ze štábu Varšavského paktu. (Rudé právo, 6. 12.. S3). Připomeňme, že jak při české, tak při slovenské vládě existuje vládní výbor pro brannou výchovu obyvatelstva s nesčetnými podřízenými složkami. V podobných zprávách se sice píše o výchově k obraně, ale ve skutečnosti jde o masovou výchovu k boji: především k boji s vnitrním nepřítelem, jímž mohou bvt nezávislé odbory, disidenti, církve, nekonťormní umělci, nepoddajná mládež. Pražské jaro 1968 a trestná výprava proti němu s dosud trvající normalizací, i polský prosinec 1981 jako výhodnější, zdokonalená alternativa „politického" řešení společenské krize, byt" s vojenským režimem a s generály a plukovníky v čele všech civilních resortů — to byly ukázky efektivního fungování soudobého militaristického státu a jeho armády při prosazování velmocenské vůle. Systém dokonalého propojeni zájmů politického monopolu strany a vojenského aparátu (a také v něm až dosud účinně fungujícího tzv. demokratického' centralismu, který zaručuje podřízenost politbyru), se demonstroval už několikrát na následujícím procesu: v období narůstající politické, případně i ekonomické krize, je ponechán prostor růstu osobní i skupinové angažovanosti, kritice, iluzím o reformách., zároveň se mapují angažovaní jedinci i seskupení za účelem příští eliminace (od vyhazovů z práce až po soudní rozsudky). Když se ventilem uvolněného prostoru odčerpá dostatečné množství nahromaděné rezistence, přikročí se ve stanoveném momentu k rozhodnému úderu, kterým se vývoj postupně vrací do výchozího bodu, případně i dál. Armáda a její zbraně hrají v zastaveni procesu, kterým sc odčerpalo napětí ze společnosti a v návratu ke starým poměrům nezastupitelnou roli. Současný stav společnosti u nás vykazuje známky jak ekonomické, tak :i; /.nenadála narůstající společenské krize. Situace v mnohém připomíná Sede sátá léta před srpnem. Ve sdělovacích prostředcích se objevuje stále více kritiky. Řadový občan víceméně ignoruje politický život, zato stále otevřeněji nadává na poměry. Přesto se zdá, že vazalský režim tentokrát nezvolí osvědčenou cestu otevírán! a uzavírání ventilu. Na rozdíl od Budapešti, ale i Varšavy a Východního' Berlína, nechtějí vystrašení Husáci a BiFaci riskovat vlastní postavení. I oni ve věrné nápodobě Moskvy zvolili strašidlo zítřejší války, které má. totálně zdeptat občany a odradit reformní pokusy. Pražským protektorům je pochopitelně občanská apatie milejší než holdování k odboji. Vlna za vlnou se na občany valí z televize, rozhlasu, stránek novin, na schůzích i pracovištích zprávy o válkách, a katastrofách minulých, současných i budoucích. Některým lidem na Západě možná uniká, že starostlivá péče o zbrojení, brannou výchovu vojáků i obyvatelstva je záležitostí stejných lidí a míst, kde se organizuje boj za mír. Rakovina brannosti se stupňujícím tempem metastázuje do všech organismů společnosti: — Výdaje na armádu a bezpečnost činily v roce 1965 přes 10 miliard ko run; v následujících letech — po Helsinské konferenci a v období uvolňování napětí — dostoupily do roku 1980 na téměř 23 miliardy, bez skrytých výdajů v jiných rozpočtových položkách. (Statistická ročenka ČSSR, 1981) — V ČSSR se loni zúčastnilo školení s vojenskopolitickými tématy 44 procenta všech občanů. Letos bude realizováno téma Varšavská smlouva —
92
Dagmar
Vaněčková
spolehlivá zákita míru a socialismu. (Práce, 25. 1. 84) — Kromě Civilní obrany se na přípravě obyvatelstva podílely Socialistická akademie, Svazarm, Červený kříž a Svaz požární ochrany. (Mladá fronta, 25. 1. 84) — Z rozhodnutí nejvyšších státních orgánů se sice u nás neslaví — jako v jediném státě světa — výročí vzniku státu 28. říjen, ale zato Den armády, Den Pohraniční stráže, Den letectva, Den dělostřelectva, Den raketových vojsk.., V kalendáři událostí očekávaných v zahraničí v únoru 1984, vydaného ČTK, se připomíná Den civilní obrany v N D R ! Rok co rok se oslavují a vzpomínají výročí bitev, povstání, vzniku vojenských jednocek acd. — Podniky zahraničního obchodu Omnia a Merkuria prostřed kují vyvoz mnoha druhů zbraní nejen do zemí spojeneckých, ale i západních a zejména třetího světa. Zbraně se od nás ilegálně pašují (případ Petra Bardoně na rakouské hranici) a vyvážejí pod udáním jiného zboží (bedny „traktorových součástek" zadržené na letišti v Amsterodamu). Pistole čs. značky konaly službu teroristům při atentátu na Aida Mora v Římě, před vídeňskou synagógou, při únosech letadel v Tel-Avivu, v Bejrútu a jinde. — Za rozšíření branné výchovy ve školách, výstavbu zvláštních kabinetů a učeben, používání moderních pomůcek a odběr branného (!) tisku žáky se přimlouvaly slovenské Učitelské noviny z 22. 12. 83. — Na Školách i jinde se už ted připravují na Týden branné výchovy (brannější než jiné týdny) 25.-31. srpna 1984. — Na okresní konferenci KSČ v Lounech 1983 ujistila ředitelka žatecké základní školy, že pod jejím vedením věnuje škola velkou pozornost branné výchově a proto je deset let příkladem v získávání chlapců do vojenských učilišť. — Od 1. 1. 83 platí nové směrnice pro rozvoj a řízení socialistické soutěže v Lidových milicích s upravenými kritérii pro udělování střeleckého a čestného odznaku, odznaku třídní specialista, vzorný milicionář a vzorná jednotka. Už deset let platí dohoda, podle níž armáda převzala do technické péče bojové prostředky milicí. Kromě toho armáda půjčuje milicionářům k výcviku vlastní bojové prostředky, konají se společné manévry. Milice spolupracuje i s SNB, Pohraniční stráží a Svazarmem, což má konkrétní odraz v zabezpečování vnitřního pořádku a bezpečnosti státu. (Miroslav Novák, náčelník hlavního štábu Lidových milicí v Životě strany 1/1984) — Připravenost obyvatelstva a odolnost národného hospodárstva je podle náčelníka štábu Civilní obrany v Bratislavě plukovníka MuŠky hlavní úlohou C O . Dokument předsednictva ÚV KSČ „Komplexní zdokonalování civilní obrany v ČSSR" se stal impulsem k vybudování Sieni a kíitikov bojových tradic CO a k rozšíření sítě elektrických sirén v hlavním městě Slovenska. {Večerník, 8.. 12. 83) — V zápalu horlivosti zvou bratislavští plukovníci na Školení C O i nebožtíky. Před několika lety zemřela ve věku 86 let jistá občanka z Petržalky. Dál jí však docházejí každým rokem pozvánky na školení C O : „V z mysle zákona číslo... Vášou povinnosťou je sa zúčastnit..." (Práca, 22. 9. 83) — Klub mladých obránců vlasti nepůsobí — jak by se dalo čekat — v rámci vojenské jednotky, ale Městského domu kultury a osvěty v Bratislavě.
Kde mír zůstává jen prázdným slot em
S9
„Jeho existence je námětem k zamyšlení (to nesporně; pozn.aut.) i pro pracovníky kulturních institucí v dalších městech". (Rudé právo, 16.12. 83). Poslání klubu? V první řadě objasňovat mladým lidem základní požadavky leninské teze o jednotě výstavby a obrany socialismu. Jak? Získávat je do vojenských učilišť, vodit je do kasáren a na letiště, na vojenské filmy a přednášky. A rozšiřovat činnost klubu na domy pionýrů a mládeže, jak se praví v článku RP. Asi nás nepřekvapí, když stejné kluby najdeme za čas při galeriích, filharmoniích, muzeích, knihovnách... — V roce 1978 (éra uvolnění) se politbyro usneslo na „Opatřeních ke zvýšení úrovně branné propagandy a účinnější popularizaci armády ve společnosti". Armáda tedy uzavřela dohody s kulturními institucemi a uměleckými svazy: „Řada umělců prožila celé týdny mezi vojáky a z jejich poznání se rodí nová umělecká díla." (Nová mysl, 3/1983). Kdo však způsob! zázrak, aby se na takové knihy řadili čtenáři do front před knihkupectví nebo na takové filmy a divadelní kusy stáli u pokladen kin a divadel? — Pražský Filmexport, spravovaný bývalými vysokými důstojníky Bezpečnosti a armády, podepsal loni smlouvu na čtyřdílný velkofilm Bitva o Moskvu. Co nevidět budou ve vyřízených trojstupech pochodovat do kin vojáčci z kasáren, děti ze škol, učni a studenti a v přítmí biografu budou nad patetickými gesty umírajících hrdinů vybuchovat smíchy, jak si už nejednou na chován! mladých během, povinných představen! sovětských filmů o válce (kolik jich už jen bylo?) stěžovali v našich sdělovacích prostředcích. — Potřinácté se letos v únoru celostátně soutěžilo o nejlepší vojenskou píseň. Každoročně se na soutěž dostavují známí zpěváci, skladatelé, textaři a režiséři (i tak dobří jako byl Ján Roháč), aby vykonali povinnou úlitbu božstvu ideologů, kádrováků a v tomto případě i militarizace. Kdyby na sůl nebylo, musí Supraphon každým rokem nahrát ležákovou desku „Zlatý palcát". — Armáda má svůj deník, týdeník, měsíčník, filmové studio, redakce v televizi a rozhlase, profesionální soubory. (Jen divadla z Čepičkovy éry už nemá.) Všechno jako v Sovětském svazu. — V N D R dali předloni dohromady výstavu obrazů, grafik a soch sym boli zuj (cích revoluční tradice, na něž prý jejich armáda navazuje. Z Drážďan putovala výstava přímo do Prahy a Bratislavy, jinde v zahraničí nebyl zájem. Inu, není nad tradice pruského militarismu, řekli si naši generálové a náčelníci štábů. — Nestačí cizí posádky, základny, vojenské prostory, odpalovací rampy, poradci, ale i obstarožní funkcionáři komsomolu dojížděj! radit, jak mají svazáci na vesnicích lip vychovávat naši mládež k boji. Stalo se v Dědicích na Moravě (Mladá fronta, 16, 12. 83) — Když se u nás zakazoval skauting, tvrdilo se, že pěstoval v dětech škodlivé vojenské návyky. T o bratislavský Svazarm vyhlásil pro děti. od osmi do patnácti let operaci „Silvestr 83" s nočním pochodem, brannými soutěžemi, zkouškami z vojenských hodností, druhů zbraní, morzeovky, stopování, topografie atd. Ani půlnoční přípitek nechyběl. (V tom ovšem byli skauti úplní suchaři.) Děti prý hned tak nezapomenou. (Večerník, 13. 1. 84) — Podle předsedy miliónového Svazarmu generálporučíka Horáčka podrob! se ročně „dobrovolnému" vojenskému výcviku před regulérní dvoule-
94
Dagmar
Vaněčková
tou vojnou 180 tisíc rekrutů. Horáčkovi je to vsak málo: brance by si měly brát mnohem víc na paškál svazy mládeže a tělesné výchovy. (Tvorba, 30.11.83) — Vzbouřenci proti vojně, ať už z důvodů sociálních, víry nebo přesvědčení, nemají u nás na výběr: končí v kriminále a někteří i smrtí. Dělník, chartista Jan Hrabina, evangelický duchovní Aleš Březina, dělníci Jaroslav Vožniak a František Matula, Martin Šimsa z Brna, a kdoví kolik dalších neznámých muselo po odmítnutí vojenské služby před soud a do vězení. Na studiích v Charkově se odmítl Zdeněk Hanuš připojit k odsouzení Charty 77. Byl deponován do vlasti a dostal povolávací rozkaz. Neúprosný kruh donucovacích prostředků se uzavřel a tragický příběh skončil sebevraždou. V Chomutově ukončil život dělník a chartísta j u r a j Kazík. V dopise na rozloučenou napsal, že vojenská služba je neslučitelná s jeho přesvědčením a systémem hodnot. Nedávno stál před soudem jehovista Ruben K., protože odmítl převzít povolávací rozkaz. Šel do vězení. (Práca, 3. 8. 83). Poznamenejme, že v Rakousku í v jiných západních státech existuje pro brance náhradní sociální služba v nemocnicích a domovech starých lidí. Je smutné snášet nová a nová fakta a dokazovat, jak velice usilují soudobí protektoři v českých zemích a na Slovensku o probuzení bojového zápalu ve svých poddaných. Nejihůře na to doplácí mládež, která jako příští kanon en futr rudého cara nese nej těžší břemeno militarizace. Jejímu duchu odpovídá koneckonců i nelítostný boj ideologů s takzvanými výstřelky mládeže v oblékání, chování, oblibě hudby, literatury a umění podle západních vzorů — jevů, nad nimiž každý rozumný člověk v demokratické společnosti mávne rukou s pomyšlením: nebyli jsme jiní, však z toho vyrostou. Kdo ohrožuje pokoj v nitru člověka — ohrožuje mír C o říci závěrem úvahy, která snad nanejvýš glosuje a ohledává jeden z fenoménů, který deptá naši zem a její obyvatele v rozsahu nebezpečné a dnes už chronické choroby. Především nemá smysl se utápět v beznaději a nevidět východiska, přinejmenším morální. Nepochybně existují obranné mechanismy: 1)Je to v první řadě schopnost člověka rozhodovat o sobě; jeho míra odpovědnosti za osobní a společenské děje a s tím spojená nutnost, obojí v sobě nalézt a odvaha obojí realizovat. Člověk si dnes — snad víc než v dobách minulých — připadá osudově determinován a manipulován. Technika a moderní způsob výroby tyto pocity umocňují. T o t é ž se dá říci o motivaci a způsobu vedení soudobých válek, které se zdají být iracionálnější než kdysi bitva v poli a boj muže proti muži. Pokud se mluví o tom, že by se měl člověk za mír angažovat, pak by jeho angažovanost měla začínat u něho samého, týkat se jeho životních cílů, morálky a idejí a ne prázdných a nenaplnitelných hesel Mírové úsilí člověka by se mělo nejdříve obracet do jeho nitra, aby byl schopen žít ve vnitřním míru sám se sebou. Z t o h o t o stavu vyplývá schopnost žít v míru se svým okolím a tím i cesta k lidské svobodě a důstojnosti. Prvním krokem k ní je však — každodenní snaha zabránit tomu, aby o mně rozhodovali ve všem všudy ti druzí, 2) Na druhém místě vidím úsilí o zachování paměti — individuální a zvláš-
Kde mír zůstává
jen prázdným
slot
em
S9
tě národní. Vymazávání paměti, k němuž u nás dlouhodobě dochází, směřuje k naprosté podřízenosti lidí i národního společenství cizím, expanzivním zájmům. Nános lží a dlouholeté působení propagandy zakrývá vidění a nedovoluje rozeznávat mezi pravdou a lží, v historické i současné dimenzi. 3) Jako třetí obranný princip spatřuji nutnost neustálého proráženi krunýřem izolace od světa a od druhých lidí. Součást! snahy o univerzalismus by měl být i denní zápas o pravdivou informaci o dnešním světě. Možných obranných mechanismů je jistě mnohem víc. Zároveň s nimi by měly následovat morální postoje, ne-li činy: od ignorance militaristických snah a oficiálního mírového hnutí, přes pasívní rezistenci (nezačínal ji snad Gándhl v zdánlivě beznadějné situaci?), k aktivní občanské angažovanosti, jak ji u nás leta praktikuje společenství Charty 77 a v duchu zásad náboženské morálky mnozí katoličtí a protestantští duchovní i věřící již po celá desetiletí. Za jednu z nejlepších úvah, napsanou na téma míru autory doma, považuji Slovo k boji za mír, sepsané loni Bedřichem Placákem (bývalý mluvčí Charty, vynikajíc! hrudní chirurg, kterému bylo zakázáno pracovat v oboru, vyznamenaný za bojové hrdinství). Placák odsuzuje všestranné mírové běsnění a domnívá se, že rozhodujícím činitelem na cestě k míru je důvěra: „Jaká však může být důvěra mezi státy, když není důvěra uvnitř jednotlivých států. Lid nevěř! a nemůže věřit vládám, které beztrestně potlačují lidská práva." V podobném smyslu se vyslovili mnozí jiní. Z katolických kruhů stojí na prvním místě pražský kardinál Tomášek ve svém oslovení loňského mírového shromážděn! v Praze, v němž připomíná závažné historické vazby až ke knížeti Václavovi a jeho ideálu — života v míru. Určitý pohyb na naší vnitřní scéné v poslední době, a to nejen pod vlivem mezinárodních tlaků, ale i působením zvnitřku dokládá mimo jiné i vlna neobvykle silné kritičnosti ve sdělovacích prostředcích (což zase může být jen potvrzením onoho uvolněného, leč pod mocenským kormidlem se nacházejícího prostoru). Ilustrací vnitřního pohybu jsou i některé neobvyklé výroky, například šéfredaktora Rudého práva Hořeního, které sice neučinil na domácí půdě, ale v italské La Republica, v nichž se staví do pozice neutrála: „Není možné vracet se k ledové době mezi Východem a Západem... Obě velmoci jsou jako dva velké autobusy, které se zastavily proti sobě a žádný z nich se nehne. Jenže pohyb je nutný... Naši čtenáři žádají, aby se učinilo víe pro to, aby se mezinárodní ovzduší ještě víc nezhoršilo." Domnělé rozdělení Evropy na sféry vlivu obou velmocí, k němuž mělo dojít na konferenci v Jaltč, bylo v poslední době víckrát předními americkými politiky (viceprezident Bush ve Vídni a ministr Schultz ve Stockholmu) označeno za propagandistický výmysl, které má porobené evropské národy udržovat v černé beznaději. Autoři konstrukcí o tajných jaltských ujednáních se jako potrefená husa vždycky vzápětí ozvou a snaží se dokázat, že USA útočí na poválečné uspořádání Evropy. Jakmile se někde mluví o tom, že národy střední a východní Evropy mají právo svobodně — bez cizího vměšování — rozhodnout o svých osudech, o politickém uspořádání svých poměrů, spustí hned Sověti pokřik, že jde o křísení německého revanšismu a nároky na revizi hranic. Čas však zraje k tomu, aby bezútěšnou čerň — mající svůj původ ve věčných lžích a aktech násilí — nahradila modrá barva naděje. Vídeň, únor 1984
Bohuslav
Reynek
Tri básně z B l a ž e n
Blázen jsem ve své vsi, znají mne smutní psi, bílí psi ospalí„ plynoucí clo dáli, žádný z nich neštěká: těší mne zdaleka, jsou to psi oblaka, běží a nekvílí, Smutkem jsme opilí, kam jdeme nevíme; požehnej duši mé Pastýři prastarý s hlubokými dary měsíce a bdění, 5 trny na temeni těžkém rozbodaném jako srdce. Amen.
pozůstalosti
Š k v o ř i
Škvoři pod jabloní v jablku červivém. Z n tlivá, voní, v trávě a kvítí, v oblaku dlani a síti, pod sluncem, zlatým Jablko: Zahrada.
dům,
síň i
Mlha.
kladivem.
miska. Strniska.
Doma jsou, sytí hadi. Doma se nestýská. Někomu. Oni jsou rádi. S pokladem spávají škvoři. Jiným je smutno. U jiných hoří. T
r / v
/
v
v
Vazní a nemi mniši s kleštěmi: Hledají skoby v samoty stěně. Nejsou tam. Ve skle tím Domov je bez ozdoby. Jadérek Hubené
méně.
černá srdce hlídají. pecky. Zbyly po ráji.
Čekají v skleněné sluji, jen škvoři. Hada pamatují: Na křivém dřevě klikatou zmiji. Škvoři se kroutí. Hádě se svíjí.
98
O p u š t ě n í
Slov slovo, živé, lačným se skrývá. V rokli je skýva. Vzleť, kfíclel dive! jsou křídla kříže, z per otrhaná. Hřeb dřevo hryže. Je pátá rána. Slov slovo živé: opuštění Je peníz daně: přibitý. Jen v truhle žeber, přibit není. Jsou zakletých cest závity. Je pátá rána. Krev a voda. Je peníz daně. Lama, lama. Je slovo živé. Kopí bodá. Sam. Sabaktani. Bída sama.
I I i
Josef
Hradec
Blázen jsem ve své
vsi.,.*
( S e t k á n í s dílem Bohuslava R e y n k a ) V idči jsem. sluhy na koních, a knížata, jak jdou pěšky jako slufx>vé. (Kazatel 10, 7) Od smrti Bohuslava Reynka (1892 — 1971) uplyne brzy deset let. Kdyí se ve druhé polovině šedesátých let začínalo koneční dostávat jeho výtvarnému a literárnímu dílu alespoň zčásti té pozornosti, kterou zasluhovalo, začaly vedle řady výstav Reankovy grafiky postupně vycházet i jeho básní — zprvu časopisecky a později i knižní v reedicích (Rty a zuby, Podzimní motýli) nebo s patnácti až dvacetiletým zpožděním, což bývala běžná lhůta, v prvním vydáni (Mráz v okně, Sníh na zápraží). Zdálo se, že se postupní podaří „splatit velký dluh", jímž byla a je česká kultura umělci: povinována. Z důvodů, které jsou všem známy, však namísto spláceni dluhů záhy nastoupilo vyřizování účtů a spiknutí ticha úspěšně navázalo přetrženou niť nejen zde. (Jen pro pobavení můžeme uvést, že jistý nyní až kdovíkam znormalizovaný a též literárně činný nakladatelský redaktor ještě po více než deseti letech lomí rukama, jak si nadrobil, když v roce 1969 vydal toho Reynka,,,) A kapitolou pro sebe zůstává těžko vysvětlitelná zášť provinciálních mocipáiuY, stále trvající a s roky naopak nabývajíc! na intenzitě, k níž jim básník nikdy nedal příležitost ničím jiným než svou bezbrannou existencí... Přes mlčení oficiální kultury (lze-li to tak ještě nazývat) není možné říci, že Reynkovo dílo je opomíjeno nebo zapomenuto. V tomto ohledu se oproti padesátým letům, situace změnila a je jen příznačné, že Reynkovy básně si čtou a opisují především mladí lidé, které z vyprahlých duchovních úhorů přivádí vedle lásky k poezii a umění i nejasná touha po setkání s někým, kdo zanechal po sobě svědectví, třebaže si neuvědomují, že pravda, dobro a krása jsou boží jména. »
Jak bez lyrické ulpívavosti a nahodilých impresí psát o básníkově životě a díle tak, abychom na druhé straně nepodléhali dětinství kvantifikace a rozboru chemického složení „hnoje lilií" (Villiers) nepřikládali větší platnost, než může mít? Abychom člověka v umělci nevytrhávali z kontextu určité anonymity, jejíž práh. nelze překračovat: tak, jak by se líbilo naší svévoli? Jak se uvarovat toho, abychom podmínkám vzniku díla nepropůjčovali pravomoc 0 T e n t o esej n e z n á m é h o a u t o r a vyšel p ů v o d n í jako doslov k samizdatovému v y d i n í sebraných spisfi II Reynka, Praha 1980.
100
J osef
Hradec
příčin a neobcházeli tím konstitutivní a neredukovatelný dar umění, který k tomu, aby bylo možné jej rozvinout, musí být nejprve vůbec někomu dán? Hovořím-li o anonymitě, nemám na mysli pouze elementární respekt k tajemství životů (naše cesta k básníkovi), ale také svého druhu radost nebýt již za básní (básníkova cesta k nám), kterou měl na myslí František Halas, když vyslovoval přání, aby básně byly publikovány bez uvedení jména původce, když jde o nás a naší soukromou zkušenost přesahující tvar a mohli bychom být už při pouhém uvedení jména podezříváni z vlastnických nároků na něco, co nám nepatří: nikdo by tak nečetl Halase, Holana, Reynka nebo Seiferta, ale bez druhotného ovlivňování jménem a proslulostí by bylo možné verše zjevující krásu a hlubokost bytí rozeznat od nezdarů či od falešných mincí. Halasova touha po skrytosti nebyla nějakým převlekem básnické marnivosti, stejně jako jeho zoufání nad marností slov nebylo alibistickou obranou a výmluvou pro slábnoucí obraznost, ale vycházela z hlubšího, bytostného zdroje, kam již maskám není dovolen přístup. Není na nás, abychom rozlišovali, co v básníkově osudu vyplývá z dědičného vkladu, co je plodem dospělého užívání svobody a co — i když „skrytý Bůh" je raději, když se o něm nemluví — je dílem milostí. Je pravda, že co v mučivé touze po nerozdvojeném bytí vyslovoval František Halas jako určitý ideál, bylo Reynkovi prožívanou skutečností, Netvrdím tím, že Reynek byl více básníkem než Píalas, jde mi spíš o vystižení odlišnosti poloh, jež byly údělem poezie obou. Jestliže Reynek byl více v bytí — vezměme tu také v úvahu podstatně rozdílnou délku pozemského času, jenž byl oběma básníkům vyměřen — pak různá omezení, jež jeho poezie dobrovolně přijímala, se neobešla bez rizika, že budou chápána jako krok zpět, nepodaří-li se jim zpřístupňovat to, co vlastně bylo jejich zdůvodněním: přesahující pravdu bytí a stvoření, již paradoxně nelze vyjádřit jinak než v uzemnění konkrétní každodennosti, a jež jedině tehdy neoslabuje nosné prvky básnického vyjádření, ale znásobuje jejich sílu. Zde není možné žádné předstírání, ani před „objektivem věčnosti", což je jedno z nejhorších pokušení. Proto nebylo žádnou pózou, když před ptákem náhodou usednuvším na okno pokoje, ale Í před mrtvou kočkou nebo dokonce ohořelou sirkou v kaluži pocitbval básník větší odpovědnost za verš než před všemi sloupy literatury a literární kritiky. Ve studii o Bohuslavu Reynkovi, jež si klade za cíl nesoustavné uvedení do básníkova díla, předkládám alespoň částečnou povědomost o umělcově životě. Protože však žijeme v době, kdy jsou nepřirozeně přerušena a přerušována nejzákladnějží informující a orientující spojení, 4 stává se ještě dnes, že na básníkovu adresu přicházejí dopisy s prosbou o zaslání posledních básní. Dochází ovšem také k tomu, že vznikají a přežívají falešné legendy a nepodložené pověsti: Bohuslav Reynek nevycházel v padesátých letech z domu ne na protest proti věznění Jana Zahradníčka, ale jednoduše proto, že nemohl snášet pohled na ničenou zahradu a dům, na schválnou hloupost nezvaných nových obyvatelů dohiu — jako kdyby nebylo dost už na tom: „Vidíme to denně: vojáci napájejí koně z rakví světců,.,"** * Naše souborné vydání Reynkovy poezie )c d o p l n ř n o p o d r o b n ý m bibliografií Rcynkovy poezie a prací o autorovi. ** Vladimír H o l a n , Test. II, fíoUu, s. 97.
životopisným
přehledem,
Blázen jsem. ve své
101
vsi...
1
Přilil časté užívání slov, nejsou-li podložena ne zrovna moudrostí, ale třeba jen solidním věděním, má za následek, že se stávají oběživem nespolehlivým, znamením inflace. O slovech charakterizujících Reynkovo dílo to platí rovněž: poukazovalo se sice na jedinečnost Reynkova uměleckého i lidského zjevu, mnohdy však bez hlubšího odůvodnění, takže indikace nedomýšlené důsledně až do konce se postupně měnily na vnějškové etikety, ne-li kliiSé. Jestliže se často v souvislosti s Reynkovým dílem mluví o samotářství či samotě, je možné tomu rozumět v několikerém smyslu. Na prvním místě jde o „nejčistší případ" samoty, která je nezbytným předpokladem vzniku díla, nemá-li být zvnějšku rušeno nepravými hlasy: samota jako místo „poietické askeze", jež není nějakým planým odříkáním, ale tvořivým tříbením, cestou k básnické moudrosti. Takové samoty musí být schopen každý opravdový tvůrce, nechce-li uvíznout bud v pouhé erudici, která ruší každou bezprostřednost nebo v lehkomyslném spoléhání na intuitivní inspiraci, což je vždy příznakem jistého diletantismu. Dále je této samotě třeba rozumět i tak, že duch příliš původní se může míjet a míjí s oficiálním potleskem. A posléze je potřeba t u t o samotu chápat i jako izolaci, která vzniká objektivně, z dobových příčin. Ta první samota bývá vždy ctnosti, ta druhá je charakteristickým znakem původnosti, neboť je nenapodobivá, neschopná imitovat to, co se „nosí" a přes přirozenou touhu „být kýmsi čten a chválen" se básník setkává s chladným odmítáním, se zlovolným nebo nechápavým výkladem těch, pro něž v literárním pase plat! především razítka nesporných veličin (Je to jen komický žabař uprostřed tolika odborníků perfektních, jak píše Paul Claudel v básni o Verlainovi). Bohuslav Reynck řeči a rozruch koleni literatury nesnášel a cizí mu také bylo i literární skupinkaření, jehož nezůstali vždy prosti právě tzv. katoličtí autoři. Vedle dlouholeté intenzívni spolupráce s Josefem Florianem, s nímž její pojilo opravdu hluboké přátelství, se s literárními katolíky příliš často ani pravidelně nestýkal. Jednou z mála výjimek je neprávem zapomenutý Reynkův krajan Jan Franz (pocházel /. Jitkova u České Bělé), jenž byl v třicátých letech spolu vydavatelem revue Řád a vynikl jako autor pronikavých, straniccvím nezatížených kritik. Osamělost Bohuslava Reynka v české literatuře je hned dvojvrstevná. Na jedné straně je zahrnován do zcela suverénně přehlížené tzv. katolické literatury — jako v t o m t o směru symptomatickou můžeme uvést skutečnost, Že první a dlouho jedinou oficiální zmínkou o Reynkovi v období po Stalinově smrti byla Nezvalovi slova pejorativního odsudku pronesená v souvislosti s případem Františka Halase na sjezdu spisovatelů v roce 1956: „Halas ve snaze o původnost a také vlivem Georga Trakla, rakouského básníka, který zemřel v mládí a jehož verše, velmi temné a prosycené syrovostí, překládal Reynek, katolický básník, který prožil víc než půl života ve Francii, kde zapomněl česky, češtinou víc než polámanou, převzal s pesimismem a pochmurností Trakla i Reynkovu řeč.""" * C i t o v á n o podle výboru z díla f-'. Halase Hlad, 1966, který uspořádal l.udvlk Kundcra, který také sestavil chronologickou m o n t á ž citátů o Halasovi, s. 137.
102
J osef
Hradec
Inferiorita, jež t é t o katolické literatuře byla a je připisována je tak vztažena i na něho, a z d r u h é strany je ještě dnes přehlížen i s a m o t n ý m i katolickými literáty a hodnocen jako okrajový, téměř regionální básník. Pomineme-li pojetí umění a literatury beznadějně nasáklé ideologickým schematismem, pak i v běžném, solidně objektivním pojetí bývá hlavním kriteriem pro zařazení kteréhokoliv jevu často vnější p o d o b n o s t nebo čistě kvantitativní stránka díla. N e n í p o t o m nic divného, že se t a k t o chápány stávají dějiny místem, kde m r t v í pochovávají mrtvé, kam se živí m o h o u dostat pouze nedopatřením: jak tedy a podle jakých kritérií zařadit básnické dílo Bohuslava Reynka do k o n t e x t u m o d e r n í české literatury,, k d y ž o n o samo, jak p o s t u p n ě vyvstává ze z a p o m e n u t í , se stává měřítkem,, a t o nejen díky neuplatnosti a mravní ryzosti tvůrce, ale především p r o jeho uměleckou pravdivost? Má Bohuslav Reynek zůstat i dále nebo p r o z a t í m jako poeta minor někde na jejím okrají, i kdyby mělo jít o okraje vrcholů? V ž d y ť není p o u z e básníkem pro básníky, zjevem, který m o h o u docenit p o u z e zasvěcení znalci, jemuž by ti velcí mohli být vděčni za to, že jako první odhalil a zvládl některé zvlášt obtížné téma básnické gramatiky, za cenu t o h o , že jeho r u k o p i s zůstane pro Žirší o k r u h nečitelný. Skryté p ů s o b e n í R e y n k o v a díla v české poezii, jež vykonává již víc než půlstoletí, nevedlo básníky, kteří se s ním setkali (za všechny můžeme uvést Ivana Diviše a J i ř í h o Koláře), ke složitým formálním výbojům, ale k tomu, co v poezii je nejobtížnější: k p r o s t o t ě , o p r o š t ě n o s t i . A většina Reynkových básní je prostá až čítankově, i když právě na nich si lze uvědomovat propastný rozdíl mezi p r o s t o t o u a j e d n o d u c h o s t í , a p ř i p o m í nají barokní lidové nápěvy: Pěnkava ve stře mše introit sladké mše prudce zpívá. Klubíčko plamenné nachem se v listí d m e vroucnost živá. ( V E S N A , R t y a z u b y , s.9) Kdybychom ještě chvíli zůstali v zajetí literárněvědeckých schémat, mohli bychom Bohuslava Reynka spolu s J a k u b e m D e m l e m a J a n e m Z a h r a d n í č k e m zařadit mezi představitele tzv. spiritualistickc lyriky. Ale ii to je p o u h á nálepka často navíc označující i t v o r b u , která menší s c h o p n o s t obraznosti se snažila nahradit příliš vnějším d ů r a z e m na krásu liturgického jazyka, o d k u d čerpala svůj strukturální vzor, aniž se jí podařilo se vymanit z určité příliš církevnicky chápané služebnosti. j a k o mohou být světci pokoušeni Bohem, existuje u křesťanských básníků něco, co bychom mohli nazvat pokušením katolicismu: jako by dar víry a z víry plynoucího poznání měl z n a m e n a t nějakou úlevu, jako by bylo možné „chytit hada cizí r u k o u " . Z katolických a u t o r ů prošli t a k o v ý m p o k u š e n í m patrně všichni. Jan Zahradníček například v rétorických úlitbách církvi příliš viditelné, Jaroslav Durych se d o k o n c e v jistém o b d o b í zřekl u m ě n í ve pros-
Blázen jsem ve své v s i . .
103
pech politické agitace. Bohuslav Reynek díky své svobodně volené odloučenosti, kterou by nebylo těžké zaměnit až s podivínstvím, jak mu t o mnohdy i jeho blízcí zazlívali, podléhal takovému pokušení v míre mnohem menší a jeho daň t o m u t o pokušení má také odlišný charakter. Když po víc jak desetiletém odmlčení,, kdy verše publikoval pouze časopisecky, vydává sbírku Setba samot, píše mu Josef Florian: „ N a Setbu samot mnoho Čtenářů se nesejde. Mně ty starobyle líbeznosti kolem stodol, záhumenní, jsou živlem domácím, rodná země... U Jalovce (mně nejmilejší z t ě c h t o básní) má být ještě sloka věnovaná bosým pasákům, na něž mží, Černý krajíc v kapse se drobí..." (Dopis z 27. 5. 1936» kurz. J . H . ) Je pro nás trochu zklamáním, že Josef Florian hodnotí na SctbČ samot nejvýš pouze něco, co pak ještě víc poznamenalo sbírku následující (PleteJ, 1940) — regionalistické sklony k idealizující archaičnosti: Zasténaly otčenáše, ave šeptá pod koly, větřík jitra zavál plaše, vozy jedou d o polí. (Letní jitro, Piet!, s. 581.) jež básnicky znamenají krok zpět a projevují se :i v některých dalších básních statičností obrazů, které nevstoupily do kontinuity básně, také namísto nehledaného, svorného rýmu jako by se básník spokojil s tím, že zůstane v půli cesty, když onomu „má být" vyhověl více, než bylo nutné. Přitom Setba samot znamená definitivní nalezení vlastního jazyka a je rovnomocným předznamenáním Reynkových básnických vrcholů: V úd olině mlýn je starý, zasypaný s t r o m ů dary, vůní vody nasátý. Pěšiny jej v lokty berou, a jen jednou cestou šerou, tajemnými zvířaty neznámí tam vozí mletí. Jedou z dálin nepaměti. (Starý mlýn, Setba samot, s. 502) Holubice neúprosná, vrkající vrahům do sna o zaryté naději, kdy tě, hosti nenadálý,
104
J osef
Hradec
v srdci, kde jen p r á z d n o pálí, mrazem běd svých zahřeji? (Holubice neúprosná, Setba s a m o t , s. 542) Nemyslím, že by Josef Florian přijímal Bohuslava R e y n k a p o u z e jako věrného a nereptajícího spolupracovníka, který raději mlčel, než by vyvolával marné spory, a to i tehdy, byl-li v právu, že by v něm nerozpoznal a nectil jedinečného umělce, ale nové m o ž n o s t i Reynkovy poezie, k t e r é sbírka Setí? a samot otevírala, patrně nepostřehl. Je třeba ovšem p o d o t k n o u t , že jsme v našem úsudku proti němu ve výhodě, když máme před sebou celé završené dílo. T ř e t í p o d o b o u samoty je izolace, odloučenost, jež není z našeho r o z h o d nutí. Není trestem za nějaká blíže neurčená provinění, n i k d o ji také nepřijímá dobrovolně., nikdo se s ní nemůže smířit nebo se d o k o n c e z ní radovat, nechce-Ji se provinit na svém lidství, p r o t o ž e znamená násilné přerušení všech životně důležitých spojení se světem a ostatními lidmi. Lze t é t o izolaci dát nějaký smysl nebo jej má již ve chvíli, kdy je na nás vložena její tíha? Ve smyslu, v jakém o ní hovoříme,, je vlastně synonymem u t r p e n í a její poslání nám alespoň negativně může pomoci osvětlit výrok Christiana Morgenstcrna: „Moje nejhorší zkušenost — že utrpení namísto velkých lidí činí z lidí lidičky." T a k o v o u izolací byli Bohuslav Reynek a jeho žena Suzanne Renaudová a vlastně celá jeho rodina zasaženi od začátku d r u h é světové války téměř až do konce života. Za německé okupace byli v roce 1944 přinuceni vystěhovat se do Staré Říše. V padesátých letech, době tak příznivé „škrtičům labutí" všeho druhu, t o m u tak bylo počínaje neodvolatelným faktem,, že již nikdy nebudou moci cestovat do Francie, kde byli napůl domovem, přes ti sni vou materiální chudobu až po nejistotu, nebude-li jim o p ě t odňata střecha vlastního d o m u nad hlavou, domu, jenž nebyl p o u h ý m bydlištěm, ale místem tvořivého přebýváni. Izolace nemůže být výmluvou, žehravým poukazem na větší štěstí těch, kdo žili v dobách příhodnějších než naše. Přijímá-li ji básník jako součást údělu, neznamená t o rezignaci z heroismu svědectví. N e n í to ovšem heroismus „stoický", ale biblický a křesťanský heroismus: identifikuje-li v opuštěnosti vlastní osud s osudem biblického Joba (Jobova tragédie s J o b e m nekončí, říká Elie Wiiesel), je t o m u tak p r o t o , aby jako umělec i jako člověk vydal podle své míry svědectví pravdě, eschatologické"' pravdě dějin, jež zase není žádnou abstrakcí maniaků idejí, ale je „sladkou Pravdou u k ř i ž o v a n o u " . Jiný smysl mimo ni dějiny nemají a vše, co chce být mimo ni, obcházet ji nebo obejít se bez ní, scvrkává se záhy do nesnesitelných hmyzích dimenzí,** Dvůr temný v pokoře dýchat se bojí. Bílo je na dvoře Stopy jdou k hnoji. !Ht Eschatologie — točení o posledních vřccch človřka. a o i i v o t č p o s m r t n é m (část k ř e s ť a n s k é dogmatiky). Byl-li Bohuslav R e y n e k v padesátých letech vlast n í v í z n é m na s v o b o d í , tak jíní prošli ú t r a pami vřzcní s k u t e č n é h o a jako J a n Z a h r a d n í č e k vydali s v í d c c t v í p r a v d ř i oni. Svědectví, jež přesahuje jakoukoli literaturu.
Blázen jsem ve své v s i . .
105
Pápěrky padají jemně, tak jemně. Po nebes okraji stopy jdou ke mně. (Job v zimě. Sníh na zápraží,, s. 692) Prosvítavé záblesky jsou znamením pro naši naději, proti vší pravděpodobnosti doufající v noci světa. Neznamená to, že naděje by měla být nerozumná,, absurdní či šílená — vždyť vyplývá z vědomí a poznání, že naše osudy řídi jiné zákony než zákony pravděpodobnosti, třebaže jsme zde, v naší lidské podmínce často vydáváni pravděpodobnostem nelítostně napospas. Právě taková nadpřirozená naděje jako neodmyslitelná dimenze života, jež je něco zcela jiného než stéblo, jehož se chytá tonoucí, se stala zdrojem druhé básníkovy životní identifikace — identifikace a postavou dona Q u i j o t a . Beznadějně d o sebe uzavřený svět, který pošetile žene k absurditě spiknutí účelu proti smyslu, má ovšem proti d o n ů m Q u i j o t ů m celou řadu výhod uŽ proto, že jeho těžiště leží neuvěřitelně nízko. Není důležité, potrpí-li si tent o svět ze sentimentality nebo v zájmu zachování „řádu" dokonce na křesťanskou dekoraci — více než na mocnou Hospodinovu ruku spoléhal vždy na vozy z Egypta a naději nejen zapírá a zrazuje, ale stejně jako před dvěma tisíci lety ji vydává katům: Pokoj dej v d o m ě a na dvoře sáhni jak horké je lože, okus jak hořké je hoře, co od zoře, slyš, do zoře zrad pod okny nám krákoře! Srdce ti, Pane, zašili, osvobozený svět šílí, v tvé nezšívané košili skáče a někdy zakvílí — na chvíli tu jsme, na chvíli — (Pokoj, Sníh na zápraží, s.697) N i c divného, že z jeho dobře míněných rad naskakuje husí kůže. Nic divného, že každého, k d o jako náš otec Abrahám směřuje neúchylně k zemi,, kterou m u ukázal Bůh a nestará se o výnosy hodnot světa, považuje svět za blázna. V čerstvě napadlém sněhu (jak má být ticho ještě mocnější?) vyvážejí na j e d n o m z Reynkových grafických listů (věnoval jich donu Quijotovi celý cyklus) zemřelého dona Quijota z Petrkovského dvora,. A protože naděje i zoufalství mají jiné souřadnice než čas a prostor našich záležitostí, choulí se na témže dvoře u hnojiště J o b (můžeme se ptát, zda více zimou nebo radami přátel). N e b o ť jde o věci, které se odehrávají všude, ale především zde a nyní, a Kristova agónie potrvá podle Pascalových slov až do konce světa. Právě pro o n o „zde a nyní" vyvstává jeho zmučená tvář na dveřích chléva, v okně nebo na pařáku na brambory. T a k přebývá Slovo učiněné člověkem
106
J osef
Hradec
ustavičně mezi námi a v té zdánlivé nejvšednější, a podle dobře smýšlejících lidí vlastně Jej nedůstojné situaci, nás posiluje svou přítomností... Blázen jsem ve své vsi...
2 Když v roce 1917 odepisoval mladému Bohuslavu Reynkovi O t o k a r Březina: „Vአpřeklad krásné knihy Traklovy (Básně J i ř í h o Trakla, Stará ŘíŠe 1917) jest básnické dílo, b o h a t é i jemnými vašimi původními postřehy a objevy a přesvědčuje mne znovu, že překladatelská Vaše činnost (byť i vzácně cenná) jest jen přípravou k Vaší vlastní tvorbě básnické"» nejsou slova velkého básníka(třebaže „na. odpočinku") pouhými povzbudivými zdvořilostními formulkami, ale přesně i pro budoucnost vystihují z p ů s o b utvářeni Reynkova básnického charakteru. Překlady Trakla a ostatních expresionistů, překlady děl Péguyho, Claudela, Jammesa, Jacoba a právě p r o odlišnost básnických povah i překládání veršů básníkovy ženy Suzanne Renaudové nebylo Reynkovi, jenž přes všechny duchovní m o h u t n o s t i (nebo právě díky jim) postrádal jakoukoli virtuozitu i p o u h é sklony k ní, cvičením v básnickém jazyce, ale v jeho pozadí vždy stálo trpělivé hledání vlastního výrazu, které je příznačné pro celou jeho tvorbu a které vlastně nemělo skončit (nezaměňujme dokonalost s uzavřeností a hotovostí). Při t o m t o zápase s andělem je stále p ř í t o m n o nebezpečí, že podlehneme kouzlu a svodům jazyka někoho jiného, že nአjazyk nebude poslušen nejniternější vrstvě duše tak, aby se dokázal vymanit ze všech ozvuků a příměsí cizích vlivů. Význam Reynkových překlad ů je relativní nejen vzhledem k času, ale právě i vzhledem k utvářejícímu se vlastnímu dílu. J e h o překlady jistě v sobě nemají tu míru odosobnění jako třeba překlady Karla Čapka nebo Jindřicha H o ř e j š í h o (i v překladech prózy budou Josefu Florianovi vadit „reynkoviny"), ale jejich "význam tkví především v objevování a v odhalování nových cest právě ve chvíli, kdy p r o setkání uzrálo i hledání jiných. D o s t možná, že z traklovské inspirace vytěžil Bohuslav Reynek méně než ti, jimž poznání Traklova díla zprostředkoval, i když objevení Trakla znamenalo spásnou trhlinu v dosavadních básnických jistotách i u něho. V kladném smyslu nihilisticka katarze české poezie na přelomu dvacátých a třicátých let jí umožnila sestup k autentičtějším z d r o j ů m m i m o jiné i tím, že se zároveň mohla zbavovat vnějšího programování a ideologické regulace. Výstižněji bychom možná t u t o katarzi charakterizovali přívlastkem apofaticA?<í, když převažující složkou celého procesu bylo neůplatné a mučivé odlišování a odvrhování toho, čím poezie není. Traklovu dílu a jeho vlivu vděčí česká poezie uvedeného období nejen za „obrazoboreckou", ale i za k o n s t r u k tivní část své katarze. V Traklově poezii nejde jako u některých až příliš teorii poplatných expresionistů o vědomě volené postupy, ale o jeho umění imanentní normu, nejde o vyjádření „tragického pocitu života", ale přímo o tragickou imaginaci, v níž vše osudově směřuje k rozkladu, zániku a zničení. Konkrétní smyslové obrazy smrti a zmaru nejsou pouze v básnické výpovědi, ale tragická imaginace ovládá a proniká i ta nejelementárnější sémantická a skladebná spojení. Reynek je Traklovi nejblíže v obou sbírkách básní v próze Rybí šupiny a Had na sněhu a ve sbírce Rty a zuby. Při p o d o b n ě tragickém
Blázen jsem ve své v s i . .
107
vidění skutečnosti: ...a Hlava byla chladná a rysy vyrovnány v hieratický hieroglyf smrti, a nebylo už dravých arabesek agónie, kterým jedině rozumím... (Tanec Salomein, Rybí šupiny, s, 271) je Reynkovo umění nejpřesvědčivější teprve tam, kde to, co je obohaceno traklovskou hlubinnou spontaneitou obraznosti, „převádí 4 ' do jeho básnické přirozenosti vlastních poloh: Kohout probudil se na haluzi, zakokrhal a zabušil křídly na brány temnot, a jako rozdrážděné včely z úlu vysypaly se naň hvězdy, (Kohout a den, Had na sněhu, s. 378) Zářil měsíc a byl propleten temnými stružkami, hrbolky a kouty a byl podoben svítícímu, plnému břichu rozpáraného zvířete. (Zánik, Had na Sněhu, s. 345) ...slunce již vyšlo a visí ve štěpech aleje jako žlutavý motýl, teprve se rodící z temně modrého a zářícího p a vůči, s křídly ještě vlhkými a svinutými. (Leden a květ, Had na sněhu, s, 386) Právě při t o m t o procesu asimilace můžeme objevit i další rozdíl: Reynkovo bytostné směřování k rovnováze, jíŽ ovšem nelze nabýt nějakým volním přimknutím se k vnějšímu ideovému schématu. Reynkova noc ditlc se po obrazech a sugescích fyzické ošklivosti a metafyzické hrůzy — a mnohdy právě skrze ně — obrací k tušenému světlu: „Padl na tebe paprsek ze záře Bytí na počátku a proměnil tě1','1" kdežto u Trakla je stavem definitivním, již stavem bez oken. S T r a klovou poezií se však nesetkává žádný tápající a začínající mladý autor — v té době má Bohuslav Reynek vedle překladů francouzských básníků (hlavně Jammese a Péguyho) hotovy sbírky vlastních veršů,, které pouze vycházejí později než překlady. A právě díky oněm „jepicovitýin Francouz ů m " a jejich prostřednictví můžeme přes všechny rozdíly hledat styčné body i s programem básnické generace nastupující po první světové válce, jímž je poetismus: Svět zprůsvitněl a vidím života chvění v srdcích zvířat i stromů, klanění radostné... (Ozářený kámen, Smutek země, s. 233) Nad rybníkem na pahorku odpočívám v stínu zeleného borku, * C i t á t je z b á s n č - z á z n a m u příznačné nazvané jen přesným d a t e m svčho vzniku 18. 8. 1921 19.00-20.15, Had na sněhu, s. 327.
108
J osef
Hradec
pln jsem pohody, a na skokany zlatohlavé, kteří skřehotají, — je neděle a devět hodin ráno v máji — patřím do vody. (Nedělní dopoledne, SZ, s. 196) Smyslová sytost přirovnání a sugestivnost evokací: ...s pahorku blízkého Maria se bére a je to jako by se blížily jitřní růžové keře..., Její prsy jsou jako medem těžkých stromečků dvé a její život jako slunce mezi pni jejich vycházející (Navštívení Panny Marie, SZ, s: 155) ...jste jako na režném ubruse širém chlebíčky bílé, jste jako plné, teplé koflíky z porcelánu na stole s jitra. ( H o l u b ů m v strništi, SZ, s. 194) vyrovnává v exaltovaných okamžicích, a to zvláště v tématicky náboženských verších, kde je nebezpečí nejaktuálnější, tíhnutí k rétorice a křečovitosti. V tom je báseň, jež je nepřímo věnována svatému Františkovi z Assjsi, pro svůj platonicky zabarvený barokní dualismus cizí nejen duchu sv. Františka, ale i duchu Rcynkovy poezie: ó skliď je, Smrti, má sestro, slituj se nad duší, jež ráda by tělo shodila, Břemene hmoty mne zhosti... (Smrti, Žízně, s. 81) Je tu ovšem křesťanská inspirace v ryze básnicky zvládnuté podobě: Pane, myslím na chvíli, až se tato země promění, až budem bez břemen a věčným; světlem oděni. (Modlitba, Smutek země, s. 145) ...pojďte, pojdte všichni, rouháním znavení, v duši mé olej bázně Boží sc pramení, srdce mé se otevřelo a je cisternou klanění. (Bázeň boží, SZ, s. 146) což je prvek nereflexnímu senzualismu poetistů buď bytostně vzdálený, nebo jim přijatelný ve zředění ideologické transpozice „sociálního programu", nc-li v ještě upadlejší formě chytlavé sentimentality. Nostalgie stvoření raněného hříchem a zasaženého metafyzickým neklidem je příliš velká na to, aby se mohla opájet a přivádět do vytržení vymoženostmi civilizace:
Blázen jsem ve
své
109
vsi..
Přisel ke mně v podvečer, já nevím, kdo byl host cen.; za ruku mne měkce jal., a v srdce vetknul osten (Host, Smutek země, s. 148) Existuje tedy příbuznost senzibility: Nemodlím se k tobě stoje, oči obráceny k světlu, jak jen světci mohou, ale tváří k zemi přitisknut, jež voní fialkami (Modlitba, Žízně, s. 21) ale Reynkova básnická senzibilita, ne-li přímo vitalita, není nijak přízemně bezelstná, neboť je vedena „káznícím duchem".* Srdečně upřímná zbožnost, jež má analogii v naivně pohotové obraznosti: O p ě t prostírá se podzim fialový, vybírají brambory a rybníky loví. Rád mám. zápach rybníků, dech hlíny, kapry, již jsou těžci v rukou jako hrozen vinný (Vzpomínka, Květná neděle, s. 112) že jsem nebyl tehdy smědé pachole, byl bych s vámi prchal přes hory a přes pole, pět by nás bývalo bylo: Ježíš, Maria, Josef, osel šedivý a já (Útěk z Egypta, K N , s. 120) Pane, dej mi jako odsouzenci týden krásných dnů... na vše s důvěrou a láskou ještě pohlédnu (Prosba poslední, Smutek země, s. 189) nemůže p r o t o nikdy skončit v rožcitlivělé mnohomluvnosti, což se nestávalo jen našim poetistům, ale mnohdy i vzoru Reynkova básnického mládí Francisi Jammesovi. Cílem jeho umění také už tehdy nebylo čistě zemské spočinutí v uzavřenosti forem či v rozkoši plynoucí z jejich uspořádávání (jakkoli by se pak tvářily otevřeně, jsou jejich vstupy a výstupy pouze namalovány na zdi). Již u veršů z t o h o t o ranného období se v zárodečné podobě setkáváme s tím, co bude pro Reynkovu vrcholnou tvorbu pravidlem, s onou podivuhodnou magií, kdy formy jsou ještě více sebou samými právě proto, že je do nich vsazeno tíhnutí mimo ně samé: A jako šurnot trav, jež úsvit zlatí, zní krve pramen, jako sad za dnění... (Šero před svítáním, Žízně, s. 5)
3 Písmem se Reynek inspiruje nikoliv ze záliby v archaičnosti nebo aby dodal větší lesk a výjimečnost tomu, co říká, ale proto, že je stejně jako krajina, * 2 d o p i s u J a n u V. Pojerovi; z e d n e 17. 10. 1921. C i t o v á n o p o d l e s t u d i e D a g m a r H a l a s o v é kolik poznámek na okraj umělecké osobnosti Bohuslava R rynka, 1977.
Na-
Josef
Hradec
v niž žil, součástí jeho vnitřního života. V niterné vývojové logice malířova a básníkova díla můžeme pozorovat neustálý posun od inspirace tématické, která ovšem nikdy není tématická výlučně, ale téma je alespoň v počátcích určujícím prvkem, k inspiraci hlubší, existenciáJní nebo přímo existenční, navozovalo-Ii by předchozí určení příliš abstraktní asociace. Mezi kontempl a d Písem: a krajinou Reynkova života — je nasnadě, že tu nejde o žádné receptivní krajinářství, v tom smyslu „básníkem Vysočiny" nebo „malířem Vysočiny" Reynek není — existuje skrytá souvislost. Přídržíme-Ii se klasického určení, podle něhož je krajina stavem duše, vyvstane před námi otázka, proč právě lato krajina, kde „na krůpěj vína / Šípek je suchý, trpká jeřabina", má vždy v Reynkově díle pečeť nezaměnitelnosti téměř osudové především až v souvislosti s biblickými a evangelickými motivy. Jistěže v prvé řadě je místem básníkova narození a dětství, ale je také protikladem kraje úrodného, jenž podobné jako bohaté starověké kultury a civilizace na rozdíl od vnějškově chudé kultury lidu Izraele je více, než je zdravé, zahleděn do sebe a spokojen se sebou samým. Chybí mu nejen vytříbenější vnímavost k impulsům rranscendence, ale naopak se vůči nim vybavuje stále dokonalejšími odrušujícími zařízeními, jakkoli samolibě si v „civilizační podobě" někde jinde než zde říká otevřena společnost. A v této souvislosti není možné si nepřipomenout symbiózu prvotní a základní, Že totiž samo Reynkovo umění má dva póly, dvě tváře, p r o t o ž e je básníkem a malířem zároveň, třebaže ono zároveň není v jeho případě zcela přesné, když v téměř šedesát let trvajícím umělecky produktivním věku se básník s malířem nijak paralelně nedoplňují a jeden za druhého nezaskakuje. Tvrclí-li sám básník, že „spolu to nikdy nešlo a taky t o spolu nesouvisí", není to žádné zahalování smyslu, ale pouze zdůraznění svébytnosti obou oblastí tvorby: je zbytečné uvedené tvrzení vyvracet tím, že budeme shromažďovat obdobnosti mezi grafikami a básněmi, když je evidentní, že týž zážitek či obraz, totéž vidění může dojít a dochází výtvarného i slovesného vyjádření. Rozdíl je podstatný nejen pokud jde o „výrazové prostředky" vlastní poezii nebo malířství, ale především pokud jde o samotný proces tvoření, do něhož nemůže vstupovat nic již hotového a tedy d r u h o t n é h o , aniž by t o nepůsobilo rušivě. Dotvrzuje to i skutečnost, že v Reynkově tvorbě existují období, kely se cele soustřeďuje pouze na jednu z obou stránek svého umění. T í m není řečeno, že malíř a básník existují nezávisle na sobě a že jejich „jazyky" se vyvíjejí navzájem nepodmíněny. Analogie však nejsou převoclitelné mechanicky a jsou natolik křehké a složité, že mezi malířským a básnickým -'vládnutím téhož předmětu může ležet časová vzdálenost celých desetiletí. Aby čistotě obrazu nebyla na překážku nedostatečně vtělená myšlenka, což je úskalí všech vizionářů (krajině, věcem a bytostem jsou přiděleny role beznadějných statistů), je k tomu vedle nezbytného daru umění zapotřebí stejné téměř nadpřirozené trpělivosti a askeze, jaká je nezbytná pro praxi morálních ctností. Askezí tu nemyslím nějaké plané „odříkání", ale onu již zmíněnou askezi poiétickou, ve Smyslu ustavičného zkracování vzdálenosti mezi viděním a pojmenováním věcí a vztahů. Krajina potom vstupuje do vidění jako jeho nedílná součást a stává se mnohdy, že prvotní podnět biblic-
Blázen jsem ve své
vsi..
111
ké či evangelické evokace vychází právě od ní a přesahuje nepředvídaně původní neurčitý záměr. N e vyplněný, ale p r á z d n ý , chudý p r o s t o r , kde p o u h ý náznak je p ř í t o m n o s t í více než tradiční realistické z p r í t o m ň o v á n í , je největší silou R e y n k o v a grafického i básnického díla, p r o t o ž e ve skutečnosti t e n t o p r o s t o r není prázdný p r á z d n o t o u nebo p r o p r á z d n o t u a p r o t o ž e právě v náz n a k u je vybavovaný o b r a z naléhavější o dimenzi odhalované a zjevované naděje. Barva nebo barevnost není nikdy popisná, ale také není samoúčelná: spoluvytváří významový střed, jenž není nikdy výsledkem spekulace či rafin o v a n é h o v ý p o č t u , ale dílem vidoucí intuice, jež chce věci mít na jejich skutečně pravém místě. Ani čár) - Reynkových grafik nejsou, jak t o m u je v teorii a praxi představitelů expresionistické abstrakce, něčím s v é b y t n ý m (ne-li absolutním), něčím, co samo by mělo být z d r o j e m magie, ale svoji svébytnost u m o c ň u j í v relaci, ve z p r o s t ř e d k o v á n í zážehových d o t y k ů se s k u t e č n o s t í , a t o i tehdy, jde-li o s k u t e č n o s t mystickou. (Všechna m a t o u c í srovnání na základě vnější p o d o b n o s t i s dílem W a l s o v ý m například, jak to svého Času činila Věra J i r o u sová, vyplývají z n e p o c h o p e n í t o h o t o zásadního rozdílu.) I k d y ž n i m jeho pohled odhaluje skryté významy a s o u v z t a ž n o s t i , je R e y n k o v o u m ě n í vždycky k o n k r é t n í . Je realistické (k t o m u t o přívlastku se ještě dále vrátím) ne v t o m smyslu, že by snad mělo něco „ o d r á ž e t " , ale p r o t o ž e je v bytí. Z p r o s t ředkující symbolickou z á s t u p n o s t nezná. Při symbolickém výkladu se vystavujeme nebezpečí, že jsoucnost věcí a b y t o s t í v tajemství jejich existence zred u k u j e m e na jakési nosiče idejí a že na základě určité racionální k o n s t r u k c e si b u d e m e z celého díla přivlastňovat pouze to, co d o ní zapadá: při Rcynkově františkovské lásce ke všemu stvoření lze t ě ž k o p ř e d p o k l á d a t , že by mu i p o t k a n i mohli nějak symbolizoihil síly zla.. A jako krajina a Písmo neleží vedle sebe ve vzájemně se tolerujícím přiměří, ale oba inspirační zdroje se prolínají v niternosti a intimitě („Za temnými vraty, / za h u m n y stojící / schoulen je u. chaty / stoh s bílou čepicí / jak Bůh o t e c zlatý / ve svaté T r o j i c i " ) o b r a z ů , které by z méně povolaných úst mohly vyznít jako profanace nebo rouhání, tak totéž, m ů ž e m e říci o Bohuslavu R e y n k o v i umělci a křesťanu. N ě k d o m ů ž e být velkým umělcem a může také být velkým křesťanem, aniž b y c h o m o něm mohli t v r d i t , že je křesťanským umělcem. K d y ž G r a h a m Greene označení katolický básník pro vlastní o s o b u o d m í t á , není to jistě z přeháněné s k r o m n o s t i nebo falešné pokory, ale jde o instinktivní obranný reflex před m o ž n ý m n e d o r o z u m ě n í m , jež by mu m o h l o v y t ý k a t zeslužebnění daru umění ve jménu nějaké vnější k o n s t r u k c e nebo šablony. 11 ' O d v a ž u j i se naopak tvrdit, že i kdyby G r a h a m G r e e n e bloudil jako člověk, jeho umění bude právě díky neomylné intuici t o h o , co je v celé p o d m o ř s k é spleti lidských osudů d o b r é a spasitelné, věrnější než on. Je pošetilé tvrdit, a je t o typicky r o m a n t i c k ý předsudek, že křesťanské u m ě n ! neexistuje, že jsou p o u z e umělci, kteří jsou křesťany a že křesťanství je jim jedině p r o s t ř e d n í k e m p o z n á n í vlastní lidské u b o h o s t i , že výlučně v t o m „ D u ž c urmélcc d o s a h u j e ú p l n í svého díla a o v l á d á je, ale jc p o v i n n a d o s á h n o u t je a o v l á d n o u t výlučné- p r o s t ř e d n i c t v í m u m ě l e c k é h o H Á B I T U . 'Zde u m í n í nesnese r o z d í l e n í . N e d o p o u š t í , aby jakýkoli cizí, vnřjží činitel přikládal své ovládání k ovládání, jící. je vlastní p o u z e j e m u . O v l á d n ž t e u m í n í a o n o učiní víc, naé si v z p o m e n e t e . Uinjece-Ii násilí, neučiní nic d o b r é h o . Křesťanské dílo v y ž a d u j e , aby u m ě l e c byl j a k o ž t o u m ě l e c svobodný."" (Jacques M a r í t a i n , U m ční a s c h o l a s t i k a , I 14)
112
J osef
Hradec
může spočívat jejich umělecká velikost, jak t o m u je u Verlaina nebo u Baudelaira, že mezi křesťanstvím a uměním je nevyléčitelný r o z p o r . C o měl na mysli Julius Zeyer, když tvrdil, že by se dokázal zříci umění, kdyby dokázal žít podle evangelia? Nebyla jeho představa života podle evangelia příliš zatížena romantickým manicheismem, o němž nakonec svědčí jeho nábožensky tématizovaná díla? Je těžké uvěřit, že by kterýkoli z darů, které jsme od Boha obdrželi, se mohl uskutečňovat výlučně a jedině (a k radosti Jean-Paula Sartra) proti Stvořitelovu záměru nebo že by bylo n u t n é t e n t o pohoršující dar amputovat a do božího života vstoupit raději bez něho. Vždyť příkaz evangelia (a jde opravdu o příkaz ve smyslu nevyhnutelné podmínky) u t n o u t vlastní ruku se nevztahuje na samotnou ruku, ale na pohoršení, vzcházející z naŠí činnosti.* * M PohorXuje-li té tvá. ruka nebo noha, učni ji a o d h o ď o d sebe; lépe je tii vejít d o života bez ruky nebo bez nohy, než s obírna rukama nebo s o b í m a n o h a m a b ý t uvržen d o v í ř n é h o o h n é . " (Mat. 1:8, 8nnJ
Brána ke spáse je úzká: to není řečeno proti umění, ale platí to i pro ně — dar umění je vystaven týmž požadavkům plodnosti v míře snad ještě hlubší než dary ostatní, protože umělec je vystaven pokušeni sebelásky a neposlušnosti vůbec o to víc, o co více je umělecká tvorba účastí na životě samotného Boha. O Bohuslavu Reynkovi můžeme bez nadsázky a nápovědy říci, že je velký křesťanský básník. Dodal bych ještě: básník mystické inspirace, i když při t o m t o určení riskuji celou řadu nedorozumění, protože pojem mystika má vzhledem k již zmíněné inflaci slov pejorativní zabarvení a téměř vždycky splývá většině lidí naší doby v jedno s mysticismem. Mystika podle tradičního vymezení převyšuje rozum proto, že je spojena s principem rozumu (logem, vtěleným Slovem), kdežto mysticismus pracuje v t o m t o ohledu s různými náhražkami, které mají na umění z h o u b n ý vliv. Různé „mystické sklony" bývají vesměs následkem přebujelé nebo v iracionalismu si libující citovosti — a pak, jak napsal Jacques Maritain jiŽ ve dvacátých letech, mystika bývá v módě (protože její odvar u m o ž ň u j e iluzi, že se lze vyhnout skutečnosti nebo ji obejít), askeze již méně. Dar umění a dar přirozené kontemplacc také patří do jiné oblasti než bezprostřední mystická zkušenost, jíž nelze dosáhnout žádnou „rozpravou o metodě", neboť pochází z přímé iniciativy ducha božího. V t o m t o smyslu nebyl Bohuslav Reynek mystikem, stejně jako jím nebyl O t o k a r Březina nebo Rainer Maria Rilke. Jinou věcí je, že díla velkých křesťanských mystiků a učitelů duchovního života znal a žil s nimi v neustálém vnitřním dialogu, že jeho život veřejný i soukromý byl životem „pravého Izraelity, v němž nebylo lsti" a také úzkostnou účastí na dějinách světa, jež jsou dějinami vykoupení a spásy. O d p o r k mocnostem temnot jej však nikdy nesvedl k nerozlišujícímu negativismu, jenž někdy zabolí u Josefa Floriana (stačí porovnat názory obou na Bernanosovy Velké hřbitovy pod lunou ve vzájemné korespondenci). Prožívaná mystická zkušenost umožňuje imaginaci vstoupit tam, kam by nedosáhla, kdyby byla odkázána pouze na vlastní síly. Může však t o t o být argument proti síle imaginace? Kontemplativní obraznost tvoří své dílo podle jiného pořádku, než je lineární improvizace asociací, jejím principem není změna, ani proměna v řádu téže skutečnosti, ale přesahující proměnění.
Blázen jsem ve své v s i . .
113
Krajina nebo prosté věci denního života (mraky, tající březnový sníh v polích, zamžené okno) dostávají podobně jako v okamžiku procitání, kdy již nespíme, ale nejsme dosud ještě zcela bdělí, v náhlém, těžko zachytitelném a prodloužitelném záblesku neočekávanou, zázračnou dimenzi: „Listopad toulá se krajinou, / ryšavý koník s bílou lysinou / k rybníkům lehá za chlumy, / hříva rákosí zašumí" (Listopad I, Sníh na zápraží), „Adventu anděl / v soumrak odnáší / hrozny lesů" (Advent ve Staré Říši, Sníh na zápraží), „Kopce jsou lysé, / sníh hoří, / Po nebi honí se / hvězd sršící tchoři" (Mráz., Mráz v okně). V rovině poetiky se tato skutečnost projevuje tím, že slovesné tvary ve verších bud úplně chybí: „Kdoule rzivé / na ubruse, / vůní dive, / vlasy rusé! // Čelo vonné, / políbení, / vůni zvone, / srdce chvění!" (Kdoule, Sníh na zápraží), nebo v nich nejsou pro zpodobení děje nebo pohybu, ale pro umocnění trvání: „Pán znovu zemi rozsvěcí, I jiné a větší jsou věci" (První sníh, Sníh na zápraží), Reynkovo umění je nadpřirozené v tom smyslu, v jakém tohoto slova spontánně užil Apollinaire, když někdy kolem roku 1910 poprvé spatřil Chagallovy obrazy. Má-li být řeč o Reynkově uměleckém realismu, je to podobně jako u Chagalla realismus magický. Reál ismus francouzského malířství před první světovou válkou Chagallovi vadil proto, že podle jeho názoru si sliboval spásu výhradně zvenčí* od metody, aniž by dospěl k tomu, co bychom u Chagalla mohli nazvat revolucí proměnění, kdy v jeho malbě je pozemská gravitace zcela prostoupena přitažlivostí milosti, nového stvoření v radosti natolik živelné, Že některé vykladače Chagallova díla jako Václava Zykmunda to svedlo k absurdnímu tvrzení, že Chagallovo umění je protináboženské. Přes rozdílnost výtvarných prostředků i odlišnost osobností a malířských osudů je Chagallovi a Reynkovi společná právě ona magie proměnění, i když i v duchovní rovině se liší: Chagall jako básník radosti, podle slov Raissy Maritainové, a Reynek jako básník naděje má blíže k Rouaultovi. Vidí-li světec a mystik sebe sama tak, jak jej Bůh vidí, stává se božím příbytkem, protože z jeho strany neexistuje žádná překážka, aby v něm mohl přebývat boží duch. Svatost je svobodnou odpovědí na boží iniciativu. T o vše je nesnadný a mnohdy tragický proces, protože přítomnost ducha není něčím předem daným nebo automatickým. Všechna gesta živého božího příbytku však nesou nenapodobitelnou pečeť této přítomnosti. Nehledejme tedy analogie mezí životem básníkovým a životy mystiků, když mnohem plodnější analogie existují mezi jejich životy a básníkovým dílem. V tomto smyslu má pravdu C. F. Ramuz, když tvrdí, že umělec a světec jsou totéž a že v souběžnosti života světce a umělcova díla se potvrzuje estetická pravda obsažená v evangeliu. Není tím zdaleka řečeno, že básníkův život byl nezajímavý, že by byl něčím, co s odvoláním na velikost konaného díla by bylo možné nechat „prožít" někomu jinému. Ale právě v umění Bohuslava Reynka můžeme sledovat postupný přerod (je to doslova trpělivá a vytrvalá chůze, pouť, putování) ke stále bezprostřednější jednotě a tak také dosahuje toho, co je cílem křesťanského umění, že vypovídá totiž o Bohu tak, aniž by vlastně o něm hovořilo, ale on je přesto podivuhodně přítomen ve vykonaném díle jako ve svém novém stvoření. Ve sbírce Odlet vlahovek je míra oproštěnosti dovedena na samu mez toho, co je ještě možné z nemožného — i barevnost ustupuje
114
J osef
Hradec
postní černobílé expozici — dále pak již slova končí jako stopy ve sněhu, i když to nejsou stopy někoho, kdo odchází bez znamení a bez poselství,, jež je enigmatické i tehdy, přebývá-li již cele ve světle. N a dosažení této dokonalosti neexistuje žádný návod. Co je někomu ke spáse, bylo by někomu jinému k záhubě — a s tímto cílem se možná nejvíce minuli ti, kdož o něj příliš usilovali. U Reynkova umění si díky jeho bytostné pokoře můžeme přímo exemplárně uvědomovat skutečnost, že umění ani metaforicky není stvořením z ničeho (podobné postuláty by vedly, a ve skutečnosti se také tak stalo, k šílenství nebo sterilitě), ale je stvořením znova. Žádné gesto, žádné slovo, žádný akt není marný nebo zbytečný, ale je i ve chvíli bezmoci a úzkosti finalizován spoluúčastí na díle vykoupení, předjímá a předznamenává nové nebe a novou zemi. A neslouží ani tehdy, stává-li se klaněním. Čí umění může nakonec říci se svatým Janem od Kříže: „Moje jsou nebesa a má je i země. Moji jsou lidé, spravedliví i hříšníci jsou mí, andělé jsou moji a má je i Boží matka a všechny věci: poněvadž můj je Kristus a všechno je pro mne.4'?
Alain
Besançon
O potížích při definování sovětského' režimu* Sovětský režim se Aristotelově a také Montesquieuově definici politických systémů zcela vymyká. T e n t o režim sice o sobě tvrdí, že zahrnuje přednosti všech tří tzv. správných forem vlády, tj. těch, které si kladou za cíl dobro společné. Takovým společným dobrem je socialismus, nebo ještě lépe: komunismus. N a rozdíl od obecného dobra Aristotelova, které je skutečné (in actu), je d o b r o komunismu pouze potenciální, je jaksi účelovou příčinou daných a přechodných forem diktatury prolet ar iátu či demokracie lidové. Tento režim se má za republiku, neboť prý je oním „množstvím, které ku společnému prospěchu spravuje stát " (Aristoteles, Politika, III., 7). Vezmeme-li však v úvahu Či, 126 sovětské ústavy z r. 1936, je koncipován takto: „Nejaktivnější a nejuvědomělejŠí občané z řad dělnické třídy a ostatních vrstev pracujících se sdružují v komunistické (bolševické) straně, která je avantgardou pracujících v boji za upevnění a rozvoj socialistického řádu a která je řídící složkou všech společenských čí státních organizací, v nichž jsou pracující soustředěni." Řekli bychom tedy, že se tu vlastně jedná o režim zároveň aristokratický přinejmenším v t o m smyslu, že vládnou ti nejlepší, ba dokonce režim Leninův a Stalinův (a nakonec i ChrušČovův Či Brežněvův) by mohly uplatňovat nárok na dokonalou formu monarchie, neboť v nich celá desetiletí a pro obecné blaho vládli pouze nejlepší z nej lepších. Tohle ovšem nebyl názor protivníků režimu, ti se na systém naopak snažili aplikovat hanlivé etikety všech třech tzv. špatných vlád,, neboť jako někdejší stoupenci autokracie nepochybovali po Říjnové revoluci o tom, že nový pořádek demokracií vskutku je, neboli že představuje vládu vykonávanou chudými a výlučně pro chudé. Pohled zblízka ovšem záhy odhalil, že absolutní moc má oligarchie komunistické strany. Nakonec pak bylo zřejmé, že Lenin a ještě více Stalin vládli despoticky a že tedy jejich režim vlastně odpovídal definici tyranie. Ncpostižitelná
zkorumpovanost
Něco tu zkrátka mate a prozkoumáme-li věc hloub, zjistíme, že jak nové tak i staré definice zmatek nijak neodstraňují. Upřemc-li totiž sovětskému režimu právo vystupovat mezi „správnými formami vlády", zjistíme ihned, že neodpovídá ani jejich pokleslým formám, ba že ho posléze nezařadíme ani mezi tzv. tři špatné formy. Pro ně je totiž charakteristický osobní zájem jejich určujících složek: výlučný zájem chudých v demokracii, bohatých v oli-
116
Alain
Besançon
garchii, monarchův v tyranii. V komunistických společnostech je však pojem partikulárního dobra právě tak nepostižitelný jako pojem dobra společného. Všechno se děje jaksi jen naoko a p r o t o ž e se při t o m nikdo neodvolává na spravedlnost jako takovou, stalo se nakonec n e m o ž n é u z n a t i nespravedlnost, ba přestalo být m o ž n é využívat ji v klasickém stylu u p l a t ň o v a n é m kdysi v pokleslých odvozeninách D o b r é ústavy. Sovětský režim se ustavil tak, že se opřel o „demokratické" tužby ruského lidu. A doopravdy v prvních letech také chudí vládli b o h a t ý m násilím a konfiskacemi. Jenže stát si vyhradil nejenom vlastnictví všeho, ale p o s t u p ně i právo nakládat vším. N a vyvlastnění rolníků, kteří měli hlavní prospěch z původního přerozdělení, si bylo potřeba počkat zhruba dvanáct let, avžak ani v t o m t o mezidobí rolníci nikdy nevládli, takže přísně vzato tu neexistovala ani aristotelovská demokracie v pejorativním slova smyslu. A p o kolektivizaci už o něčem p o d o b n é m nemá cenu mluvit. Byla to tedy O l i g a r c h i e ? Takové hodnocení vyslovují s oblibou opoziční marxisté. Rosa L u x e m b u r gová se už roku 1904 obávala bolševické formule moci: „Nic by s větší jistotou nemohlo u v r h n o u t ještě tak mladé dělnické h n u t í do područí intelektuálské elity bažící po moci, než právě t e n t o byrokratický krunýř, který už hnutí ochroxnuje a který z něho dělá a u t o m a t řízený ústředním výborem."'* A ve stejném roce předpovídal Trockij, že Leninova mocenská formule skončí v oligarch» a tyranii: „Takové metody povedou k tomu, že organizace strany nahradí stranu, ústřední výbor organizaci a konečně jediný d i k t á t o r ústřední výbor."""'' Strana monopolizovala moc. Aby uskutečnila svoje ekonomické plány, přistoupila téměř otevřeně k vykořisťování. Dělníci neměli ani o d b o r y ani sociální ochranu a jejich mzdy patřily k nejnižším v Evropě. Pro rolníky to •znamenalo návrat k otrocké robotě. Strana si navíc vyhradila nejvýhodnější místa, nejlepší a nejrychlejší kariéry. Nakonec neodmítla ani materiální výsady, třebaže pouze primitivní: lepší stravu, lepší oděvy, zvláštní obchody, vyhrazená letoviska, cesty zakázané obyčejným smrtelníkům apod. C h á p e m e tedy, proč mohl Džilas přijít s p o j m e m nová třída, podle kterého by k o m u nistická byrokracie jako nový vykořisťovatel vystřídala buržoazii. T r o c k i j , který se nevzdával marxistické ortocloxic, odmítal výraz „třídní vykořisťování" a připouštěl jen „sociální parazitismus" v o h r o m n é m měřítku, což není v rozporu s aristotelskou definici Oligarchie, když se však vezmou v úvahu jak vykořisťování tak privilegia, nelze tvrdit, že by Strana a její společníci vládli ve svém vlastním zájmu, jak by to bylo nezbytné pro režim opravdu oligarchický. Aristoteles měl na mysli rozdělení bohatství, avšak k o m u n i s t é se nikdy nezmocnili bohatství výlučně pro sebe. Stát jim u m o ž ň u j e tzv. „maloburžoazní" z á m o ž n o s t , a nic víc; obchodují-li a obohacují-li se, podléhají společnému zákonu. Dalo by se n a m í t n o u t , že skutečným uspokojením v t ě c h t o režimech není bohatství, nýbrž moc. Jistě, avšak p o d m í n k o u by tu pak bylo, aby tato moc mohla nerušeně vládnout, tj. jus vlastněné a přenosné jako rodinné jmění; ale tak t o m u není. Jediná studie, kterou máme k dispozici, * R. l . u x c n i b u r g o v i , Centralismu! a demokracie, ** L. T r o c k i j , Nafe politické itkaly, 1904.
1904.
O1 potížích při definování
sovětského
režimu
117
a která je založená na •archívních dokumentech, Smolensk und er thc Soviet Rule od Merle Fainsoda (1958), naopak popisuje aparátčíky žijící pod neustálým a nevybíravým tlakem, který nenechá nikoho na pokoji. Nastoupit stranickou kariéru znamená dát se na nebezpečný život. Jistě — nepotismus existuje. Na vysokou školu se dostane spíš ten, kdo se může odvolat na „dobrý sociální původ" a samozřejmě není lepšího sociálního původu než být dítětem člena Strany. Má to váhu, sotva to však stačí zajistit děditelnost sociálních pozic, jak tomu bývalo ve stavovských společnostech. Nanejvýš tu jde o korektiv sociální mobility, jíž se vyznačují společnosti třídní. A protože se veškery politický život soustřeďuje ve Straně, nelze si politickou změnu představit jinak než vnitrostranicky. Odtud potom všechny ty periodické čistky. Jejich stalinská podoba tvoří pak případ zvláštního druhu. Jak ovšem nazvat oligarchií režim, kde právě Oligarchie je denně vystavena takovému nebezpečí, že se zdá být (jako v roce 1937) ohrožena téměř úplným vyhlazením? Mohlo by nás to svádět, abychom sovětský režim označili za tyranii. Stárnoucí Stalin se možná choval jako klasický tyran. Byl to jen způsob návratu k ruskému typu krutého cara, Velkého Hříšníka. Stalin tím přesáhl rámec režimu,, a ten se v něm přestal rozpoznávat. Poté, co se Strana Stalina zbavila, postarala se, aby jednota řízení nesklouzla v tyranii, tj. ve formu vlády, kdy ve vlastním zájmu vládne pouze jednotlivec. Ideální normou není tedy Stalin, ale Lenin, toho se dovolávají jak Stalin (podle jedné části bolševického mínění nepatřičně), tak Chruščov i Brežněv. Lenin sám vládl prostřednictvím policie a byrokracie. Svému ministru spravedlnosti např, napsal: „Základní myšlenka je, doufám, jasná... Otevřeně podat zásadní a politicky pravdivou (a nejen úzce juristickou) tezi, jež motivuje podstatu a oprávnění teroru, jeho nutnost i jeho meze... Pouze revoluční právní povědomí a revoluční svědomí vytvoří podmínky pro širší nebo méně široké použití teroru v praxi,"' Lenin tedy zavrhoval * C i t u j e S o l i e m c v n v Souostroví Gw/dg» 1. sv., K o n f r o n t a c e , C u r y c h 1974, s. 321. princip spravedlnosti, který znamená proporcionální a rovnou dělbu mezi osobami, druhého totiž nepovažoval již za jinou stranu, nýbrž přímo za odpůrce, kterého revolucionář může terorizovat nebo zlikvidovat, jak se mu zlíbí; jednalo by se tu tedy vlastně o tyranii. A přece váháme. Neboť tyran vládne ve svém zájmu, neboli předpokládá se tu jaksi, že si je sám sebe jako tyran vědom. Takové sebe-vědomí Lenin nikdy neměl. Vládl jménem své vlastní ideje společného dobra, jménem proletariátu, jménem Strany či ústředního výboru, a myšlenka, že by snad byl diktátorem, ho nikdy ani nenapadla. Jeho způsob vlády byl neskrývaně diktátorský, nikoli však tyranský, ideologie mu vlastní zájem nedovolovala uznat, ba nedovolovala mu, aby si ho vůbec představil. Aristotelský tyran má prostě osobní interes; generální tajemník nikoli.
Zlý sen Aristotelova klasifikace je formální, ačkoli implicitně předpokládá řeckou obec. Montesquieu se snaží spojovat režimy s určitými typy společností, které takovým režimům odpovídají. Jeho klasifikace je dualistická. Klade režimy
118
Alain
Besançon
republikánské ( d e m o k r a t i c k é nebo aristokratické) a monarchické proti despotickým, T y první jsou s v o b o d n é , umírněné, každý se v nich cítí v bezpečí, ty d r u h é jsou svévolné, jejich jedinou hnací silou je strach. I v t o m t o světle vypadá Sovětský režim jako jakási syntéza. T v r d í c sobe, že jeho základem je republikánská ctnost,. ba k o m u n i s t i c k ý „nový člověk" je vychováván v t a k o v é m d u c h u . Ale členům Strany, kteří se těží v ý z n a m n é m u postavení, se v zásadě p r o k a z u j í pocty jako v monarchiích a řada svědectví námi líčí obraz h r ů z y a strachu, jaký z n á m e z d e s p o t i s m u . M o n t e s q u i e u pojal despotismus podle C h a r d m o v ý c h a Bernierových zpráv,, jakož i podle d o k u mentace, kterou mohl n a s h r o m á ž d i t o tehdejší Persii, Indii a Číně. „ A b s o l u t n í panovník je sám všemocný. Deleguje sice případ od případu své moci velkovezírovi, ale ať jsou modality vztahu mezi d e s p o t o u a osobami, jež ho o b k l o p u j í , jakékoli, společenské třídy postrádají rovnováhu a řád, a rovněž tu není nic, co by o d p o v í d a l o antické ctnosti n e b o evropské cti. V t ě c h t o n e z m ě r n ý c h končinách nad milióny lidí vládne strach. S t á t se tu m ů ž e u d r ž e t jen za p o d m í n k y , že jedné jediné osobě je d o v o l e n o vše."* Inu, t o už by se S o v ě t s k é m u svazu dost podobalo. J e n ž e p o z o r , M o n t e s quieův popis neodpovídal přesně tehdejší skutečnosti,, p o d o b n ě jako popis C u s t i n ů v neodpovídal r o k u 1839 skutečnosti ruské.** M o n t e s q u i e u stejně jako C u s t i n e přeháněli. Z á p a d n í člověk p r o m í t á své vlastní obavy navenek a nekonečné stepi i podivná z á k o u t í zabydluje představami svých nočních můr. Asijský despotismus v pojetí Montesquiieuově až k pojetí K. W i t t f o gcla je omyl Evropana, který se bojí o své s v o b o d y a k t e r ý má strach, aby jeho občanská společnost nebyla rozdrcena. Sovětský režim nelze redukovat na režimy asijských říší. V těch t o t i ž nebyly společenské s t r u k t u r y zničeny; nezrodily se ještě. Z r o z m a n i t ý c h historických d ů v o d ů tam občanská společnost ještě nedospěla k delikátní diferenciaci, která je o s t a t n ě p o u z e výsadou Z á p a d u . V o k a m ž i k u , kdy se :i zde diferenciace rodila, proměňovaly se i t y t o říše. V SSSR je atomizace občanské společnosti, naopak p ř e d m ě t e m záměrné politiky; t o ona utváří charakter režimu, který sám kdysi, zvrátil sekulární vývoj starého carského „despotismu"". K o n e c k o n c ů by ve srovnání s SSSR klasické despocie zasluhovaly čestného názvu umírněných. Ponechávaly lidu jeho zájmy, práci i potěšení; neměly nic proti hokynáři, řemeslníku, o b c h o d n í k u ; střežily mravy a právní obyčej i stará náboženství; zachovávaly politický a e k o n o m i c k ý řád; zrcadlil se v nich řád kosmický a duchovní. Panovník byl jeho garantem a s y m b o l e m . Prvním činem n o v í nastoupivšího čínského císaře bývalo u d a t výšku t ó n u , stanovit stupnici. Jistě, stávalo se, že panovník zdegeneroval, rušil řád, choval se jako tyran; místo aby jeho palác, jeho ženy, eunuchové a koně byli oslavou h a r m o nie sociálního útvaru, svědčili spíše o hříšném hledání slávy a vlastního potěšení. O b č a n s k á společnost byla p r o s t ě ještě příliš primitivní, byla s t o klást jen slabý o d p o r , a tu se takový asijský d e s p o t a mohl d o p o u š t ě t absurdních a společensky nákladných aktů třeba donekonečna. * R a y m o n d Axon, Les ítapa de la fartée imriatagiquc, G a l l i m a r d , Paris 1967. ** VIT n o v é vydání Dopisů 2 Ruska od C u s u n j , edice Folio.
O1 potížích při d e f i n o v á n í sovětského
režimu
119
„Chtěji-li divoši z Louisiany ovoce, uříznou strom a otrhají plody. T o je despotická vláda."* Sovětský režim takový není. V řádu, který byl nastolen před ním, neuznává nic trvalého, chce ho rozvrátit a naopak zatěžuje obyvatelstvo' neslýchaným donucováním, chce změnit mravy, chce oslabit náboženství. N e p o ř í n á si vůbec absurdně jako si mohl počínat nějaký šílený sultán, nýbrž je plánovitý a cílevědomý, cíl tu však v podstatě nikdy není cosi jen pouze osobního. Nyní snad už m ů ž e m e nabídnout t e n t o předběžný závěr: Důvod, proč sovětský režim nelze zařadit do Aristotelových nebo Montesquieuových dobrých Či špatných vlád, spočívá v t o m , že principem t o h o t o režimu, at už je umírněný nebo nikoli, není prostě společné dobro, ba ani dobro partikulární, protože má za cíl obecné p s e u d o d o b r o a uskutečňuje jen partikulární pseudodobro. J e režimem nového d r u h u . Kdyby měl Montesquieu dnes příležitost pozorovat sovětský režim, zůstal by patrně u své dualistické klasifikace: na jednu stranu by postavil všechny historicky známé režimy, na druhou stranu ten sovětský. D o s t a t se mu t é t o informace, uznal by, že jeho fantazie plná obav předstihla skutečnost. Jak ale sovětský režim pojmenovat? Primát
ideologie
Raymond. Aron navrhuje označení totalitarismus, čímž pokračuje v Montesquieuově myšlence. „K běžným rysům byrokratických despoci! se přidává vůle ke změně, ta je revoluční straně vlastní. Dále pak racionalisticky inspirovaná ideologie, která představuje kritiku dané reality a posléze se díky industriální společnosti dostalo sovětskému režimu takových manipulačních nástrojů, jaké neměl žádný despotismus minulosti a jakými jsou monopol prostředků přesvědčování spolu s novými technikami psychologického působení. Asijský despotismus neutvářel nového člověka a neočekával konec předdějin."** Jasněji t o není m o ž n o říci. V čem tedy spočívá fenomén, totalitarismu? Raymond Aron uvádí těchto pět prvků: I. Jediná politická strana má monopol politické činnosti. II. T e n je oživován ideologii, která se stává oficiální pravdou státu, protože mu uděluje absolutní autoritu. III. K šíření t é t o pravdy si stát vyhrazuje monopol prostředků násilí a přesvědčování. IV. Většina ekonomických a profesionálních činností je podrobena státu a stává se tak jaksi jeho součástí. V. P r o t o ž e je nyní činností státu vše a každá činnost se podřizuje ideologii, stává se chyba v ekonomické nebo profesionální oblasti zároveň chybou ideologickou.'1""'"' T e n t o popis byl podán zhruba před 20 lety. Není s podivem, že nezastaral ve vztahu ke skutečnosti, ale že přes všechny autorovy naděje skutečnost
* M o n t e s q u i e u , De t Esprit des lais, kniha V, kap, X I I I . ** R a y m o n d A r o n , Démocratie et totalitarisme, Gallimard, Paris 1965, s. 319. » " Ibid., s. 287-288.
120
Alain
Besançon
sama nezastarala ve vztahu k němu. N e j d e tu o sociologickou definici v běžném smyslu. K totalitarismu nevede průmyslová společnost sama o sobě, ba ani monopol jediné strany čí kombinace obého, je tu třeba ještě jedné p o d mínky: Původní příčinou se mí zdá revoluční strana sama. Režimy se nestaly totalitními teprve p o s t u p n ě , tak jak byly zaváděny, nýbrž na základě původního záměru, na základě vůle zásadně změnit prostřednictvím ideologie existující řád."* Despotismus a ideologie jsou spjaty a je p r o s t ě holým zjištěním, že „patologické formy despotismu si nelze představit bez ideologického šílenství." Ve dvou bodech bych však chtěl A r o n o v u analýzu upřesnit a p r o h l o u b i t . J e slovo totalitarismus zvoleno opravdu dobře? Z n a m e n á přece, že stát pohlcuje individuální aktivity, které normálně mají v občanské společnosti své místo, vyhovuje tedy IV,, V. a také I. bodu uvedeného popisu, ale nezahrnuje už bod JI., tj. ideologii, která se má za absolutní pravdu a jako taková se ukládá a vnucuje všem. Nuže, zdá se — a R a y m o n d A r o n sám je první, kdo si t o h o byl vědom — že totalitarismus pojat t a k t o restriktivně je ve vztahu k ideologii druhotný, ideologie mu není pouhým prostředkem, nýbrž ho předchází chronologicky i logicky a on sám je jejím politickým důsledkem, jejím vtělením do sociálního života. J e nevhodné charakterizovat fenomén spíš jeho účinky než příčinami a principy. Účinky se m o h o u vyskytovat prostorově nebo časově ve zcela odlišných režimech. P r o t o se v různých významech mluvilo o totalitarismu třeba ve Východořímské řecké říši (po r. 476), nebo v říši Inků, či ve spartské poliš. T u a tam se pocity té či oné společenské skupiny (za říšského kultu v Konstantinopoli, rozdělování p r o s t ř e d k ů obživy v Peru nebo kontroly s o u k r o m é h o života, ve Spartě) podobaly p o c i t ů m , které zakouší moskevský občan, když musí ráno manifestovat své nadšení na Rudém náměstí, odpoledne stát f r o n t u před o b c h o d e m se zeleninou a večer držet hubu, v komunálním bytě. V této optice však totalitarismus ztrácí svou novost a zůstává v linii Montesquieuovy interpretace despotismu; nikoli onoho, který Montesquieu sám mohl pozorovat, ale přinejmenším takového, který si dovedl představit, když extrapoloval pozorování některých zárodečných procesů, které zachytil. Podle Kostasc Papáloannoua o s t a t n ě všechny prvky, z nichž se skládá sovětský režim, existovaly už izolovaně kdesi v historické zkušenosti, původní tu je pouze ona „mimořádná rychlost, s níž všechny t y t o tradiční, archaické elementy výkonu moci mohly být vzkříšeny, sloučeny a zdokonaleny, a to za sto let ,pokroku a po triumfu dvojí revoluce, která slíbila socialismus v městech a na vesnici skutečné nastolila volné rolnické obdělávání půdy."** Charakteristická by také byla intenzita, s níž se všechny t y t o prvky nyní uplatňují a ovšem i naprostá koncentrace a centralizace totální moci. Rozdíl mezi despocicmi nebo zárodky despocií v minulosti a sovětským režimem se zdá tedy být jen rozdílem stupně; značným, chcete-li, nicméně s t u p ň o v ý m . N u ž e absolutní originalita t o h o t o režimu ve vztahu ke všem - Kbicl. ** Ibkl., s. 291.
ostatním
O1 potížích
při definování
sovětského
režimu
121
známým režimům, důvod, proč si ho nelze ani představit či pochopit ho, dokud jsme ho nezažili, spočívá právě v onom postavení, jež tu zaujímá ideologie. O n a je princip a cíl režimu, neboli totaliturismus sám se k ní má jako prostředek k cíli. Raymond Aron zdůrazňuje, že je to tato ideologie, co propůjčuje despotismu jeho novou tvář,, co ji nutí mobilizovat neslýchaným způsobem sociální zdroje už beztak nesmírně vzrostlé v důsledku průmyslového rozvoje. Vlastně by spíš než „totalitarismus" vyhovovalo slovo idcok ra ciť (které Aron cituje) nebo logokracie (které navrhuje C. Milosz), řekněme však jednoduše se Solženicynem — a Raymondem Aronem samým na jednom místě jeho knihy (s. 275): režim ideologický Bolševismus
a nacismus
Historicky existovaly takové totalitarismy dva — hitlerovský a sovětský, Raymond Aron nejprve vyložil, v čem se podobají a potom je podle jejich základních projektů postavil proti sobě: ten první projekt byl od počátku nízký, druhý naopak — alespoň na začátku — vznešený. „Rozdíl, daný idejemi, které vdechly prvnímu a druhému podniku život, je podstatný: ta první vyústí v pracovní tábor, druhá v plynovou komoru. V prvním případě jde o vůli uskutečnit jakýmikoli prostředky novou skutečnost a možná i jiného Člověka; v druhém případě se jedná o vpravdě démonickou vůli, která chce zničit pseudorasu."*^ Nejsem si jist, zda se tu chováme spravedlivě k oběma režimům, a nemíjíme-li se takovým hodnocením jejich pravého smyslu. Vůle zničit pscudorasu není vznešenější či ohavnější než vůle zničit pseudotřídu, víme-Ii, Že „pseudo" zde platí zrovna tak jako rasa nebo třída. Objektivní spravedlnost nemusí brát motivy obou těchto ideologických systémů v potaz, nezrcadlí se v nich, neboť oba ty systémy se ospravedlňují samy sebou, univerzální kritéria vně sebe odmítají. Spravedlnost se může týkat jen skutečně provedeného aktu, zločinu definovaného univerzálními právními kritérii. Nelze přece rozhodnout, zda vůči ženě či muži, kteří umírají v trestaneckém táboře, se páše větší nespravedlnost, jde-li o tábor „pracovní" nebo „vyhlazovací"; zda je nespravedlnější být zabit jako „kulak" nebo jako „Zid". Je možné obhajovat názor, že zločin páchaný jménem vysokého ideálu (nebo ideálu, který se zdá být vysoký) je závažnější než zločin, který se sám za zločin má. Avšak podle Hitlera bylo vyhlazení Židů také humanitním cílem, byl to právě bod, kde nacismus věřil, &e překonává národní egoismus a nabývá nárok na univerzální vděčnost. S odvoláním na zásadu corruptio optimi pessima lze hájit mínění., že čím je ideál vyšší, tím hanebnější je jeho zrada. Ohraničenost nacistické ambice zaručovala možná menší destrukci než sovětská univerzalita. Lze "" „ F a n t a z i e a d u š e v n í síly S h a k e s p e a r o v ý c h z l o s y n ů nesnesly víc n e ž d e s í t k y m r t v o l , iiemříi ideologii. I d e o l o g i e ! T e p r v e o n a d á v á zlosymovi h l e d a n é o s p r a v e d l n ě n í č i n u i n e z b y t n o u , v y t r v a l o u t v r d o s t , . . T a k přece t a k é i n k v i z i t o ř i čerpali sílu z křesťanství, d o b y v a t e l é z p o v z n á š e n í vlasti, k o l o n i z á t o ř i z c i v i l i z o v á n í , n a c i s t é v rase, j a k o b í n i (časní i p o z d n í ) z r o v n o s t i , b r a t r s t v í a štěstí b u d o u c í c h pokolení. D í k I D E O L O G I I se d v a c á t é m u s t o l e t í d o s t a l o p ř í l e ž i t o s t i z a k u s i t z l o č i n y v m i l i ó n o v é m m ř f í t k u . " (A. S o l ž e n í c y n , Souostroví Gulag, l.sv., v českém překladu nakl. Konfrontace1 Curych 1974, s, 16J) +* Ibid., s. 302.
122
Alain
Besançon
také hájit názor opačný. Stavět proti sobě oba režimy na základě toho, jaké byly jejich původní projekty, vede k dvojímu odlišnému pojímání jejich dějin. Hitlerismus chápaný podle svých tradičních césaristických nacionalistických cílů je průhledný. A průhledný byl i co se týkalo jeho plánu změnit rasovou mapu Evropy podle rasových premis. Nejsem zajedno s Aronem, píše-ii: „V t o m okamžiku se objevil teror ještě nepředvídanější než ten, který postihoval sovětské občany a který měl především za cíl něco jiného. Cílem sovětského teroru bylo vytvořit společnost v souladu s ideálem, zatímco hitlerismu Šlo prostě a jednoduše o vyhlazení. Také u hitlerismu se jednalo o vytvoření společnosti v souladu s ideálem, který se nám zdá hrůznější jen proto, že nacisté už vlastně neexistují. Snad že hitlerovský teror byl předvídatelnější, protože genocidní kategorie měly stále ještě obrysy mimoideologického konceptu. Židé a Slované existovali před nacismem a existují i po něm, třebaže jejich popis neodpovídá rasovým zákonům. Nic podobného neplatí o pojmech vztahujících se k článku 58 sovětského Trestního zákoníku z r. 1926, jehož první paragraf definuje jako kontrarevoluční každou činnost — a slovy paragrafu 6 i každou nečinnost — směřující k oslabení moci.'1"* Pravdou ovšem: zůstává, že mezi hitlerovským projektem a dějinami Německa je základní souvislost, coŽ je důvod, proč Raymond Aron posuzuje hitlerovskou praxi jako radikálně špatnou. Naopak v sovětském případě jako kdyby byl mezi projektem a dějinami nějaký protimluv. Nechrne mluvit Raymonda Arona: „Sovětský režim historicky vyšel z revoluční vůle inspirované humanitním ideálem. Cílem bylo vytvořit nejlidštější řád, jaký kdy lidstvo poznalo, první režim, kde by všichni mohli dosáhnout lidství, zmizely třídy a homogenost společnosti konečně umožnila úctu občanů navzájem. T o t o hnutí sledující tak absolutní cíl nezaváhalo ovšem před žádným prostředkem, protože učilo, že jedině násilí může vytvořit onu dokonalou společnost, a že proletariát vede s kapitalismem nesmiřitelný boj. Z této kombinace mezi vznešeným cílem a nesmiřitelnou technikou povstaly rozdílné fáze sovětského r e ž i m u . P o d l e toho by tedy sovětské dějiny byly ve vztahu k onomu projektu opakovanými náhodami. Občanskou válku, kolektivizaci a teror, který je doprovázel, nikdo nechtěl. Dají se racionálně vyložit: vzešly z odporu, jaký realita klade uskutečňování revolučního projektu. Jenže, co se velké čistky týká, ta by v t o m t o světle byla dokonale iracionální, nerozumná. Pro ni totiž neexistuje jediné vysvětlení, v němž by náhoda nemusela hrát roli ještě větší. „Aby došlo k přechodu od možného ke skutečnému, od pochopitelných funkcí čistek k velké čistce v jejím nesmírném rozsahu, bylo třeba čehosi jedinečného, jednoho člověka — Stalina/' Takový popis jistě přesně zachycuje, jak se události odehrávaly. V průběhu všech stadií pociťovali někteří komunisté odchylku mezi záměrem a výsledkem jako odchylku mezi spravedlností a nespravedlností, řekli to a často i za-
* Ibid., s. 301-302. ** Vix Solženicyn, Souostroví * Ibid.. t. 294-295.
Gulag.
O1 potížích
při definování
sovětského
režimu 125
platili životem. Velké čistky jsou zajisté nepochopitelné, nevezmeme-li v úvahu Stalinovu osobní politiku a jeho rozhodnutí ukout novou stranu, oddanější než ta dosud existující, která byla stalinská smyšlením, nikoli však vznikem. Avšak „akcidentální" teorie sovětských dějin míří zároveň příliš daleko i krátko a míjí se tak cíle. Krátko, protože pojímat tyto dějiny jako nezdařený pokus o nastolení spravedlnosti ukazuje na jistou naivitu, jako vlastní vadu ideologie. T a t o naivita spočívá v tom, že hodnota skutku se nesoudí podle kritérií doktríně vlastních a podstatných, nýbrž podle univerzálních měřítek, jež doktrína neuznává. Uskutečnitelná spravedlnost a uskutečněná nespravedlnost patří mezi soudy neideologické; ideologie odmítá autonomii morálky vůči doktríně. Moc pro moc a její výkon, jakož i zavedení osobního činitele do tohoto výkonu se vztahují k druhé vadě ideologie, kterou nazývám cynismusAronova interpretace sice tedy zarámuje jev z obou stran, správně ho definuje, ale plně zasáhne jen jeho okraje, povrch a „nečistoty". Ideologický projekt není humánní, protože je ideologický. Z obce, která se má budovat, je přece Část lidstva ontologicky vyloučena. T o t o vyloučení nedovoluje debatu o tom, co je spravedlivé či nespravedlivé, protože vyloučená strana se v podstatě nemůže v případném soudním procesu bránit. Co se týče té druhé části lidstva, té „vyvolené"", neřídí se věčnými zákony spravedlnosti nebo nespravedlnosti, nýbrž souladem s normami stanovenými všemu myšlení a konání sovětskou ideologií. Nacismus přiznával, že jeho cíle — s výjimkou vyhlazení Židů, jemuž přičítal univerzální platnost — mají. partikulární charakter. Otevřeně navrhoval vytvořit v celosvětovém měřítku oligarchii popřípadě tyranii, v rámci německého národa pak aristokracii anebo monarchii. Sovětská ideologie naopak klamně jakoby přijala dědictví autenticky univerzální, humanitní ideje náboženství a morálky. Humanitní univerzalistický projekt se křižuje s ideologickým. Druhý si činí nárok uskutečnit první, ale ze zásady a od počátku jen zčásti, čímž ho falšuje a dokonce anuluje. Je proto dvojznačné připisovat správnost nebo dokonce vznešenost programu absolutní spravedlnosti, jestliže si vymiňuje právo — či přesněji trvalou příležitost, neboť právo jako takové popírá — lhát a zabíjet. Dokonce i tehdy, uskutečňuje-li takový režim spravedlivou reformu (např. rozdělení půdy), nemůže být označen za spravedlivý, protože to činí nikoli jménem spravedlnosti, 'nýbrž jménem ideologie. Proto důsledný bolševik nepociťuje víc skrupulí při konfiskaci půdy, než si připisoval zásluh při jejím rozdělování. Rozdíl mezi nacistickým a bolševickým projektem není rozdíl mezi zlem a dobrem (mezi nelidským a lidským), nýbrž mezi jednoznačným a mnohoznačným, takže nadřazenost bolševismu nad nacismem není morální, ale funkcionální. Kdekdo věří, že spravedlnosti je projekt podřízen a že ona ho tedy opravňuje, popřípadě i opravuje, ve skutečnosti si projekt spravedlnost podřídil, takže v něm zdegenerovala.
* A n n i e Kricgelová analyzovala t y t o dva p o j m y v „ N o t e s sur / ideologie dans le parti; c o m m u niste français", Contrepoint Č. 3» s. 95-104.
Alain
124
Dialektika dvou
Besançon
skutečností
Režim se totalitarizuje na základě původního záměru, totiž vůle pomocí ideologie zásadně změnit existující řád.* Uplatňuje tedy tři typy teroru. První můžeme prohlásit za normální. Praktikuje ho jedna frakce proti frakcím opozičním. Je starý jako dějiny revolucí: nová moc má mnoho nepřátel, aby se mohla udržet, musí je rozdrtit. Druhý typ, teror kolektivizace a pětiletek, lze racionálně vysvětlit, a to navzdory absurdnosti cílů, jejichž logickým důsledkem byl. Potíže činí pouze třetí typ teroru, namířený proti Straně. „Nikdo nebyl úplně oklamán, ale málokdo měl odvahu říci po anglicku .nonsense nebo prosté ve svém jazyce lež! leží lež! Ve skutečnosti však ještě víc udivovalo, že tento svět hrůzných fikcí nebyl nenáviděn a pokládán prostě za podlý. Jistým způsobem přitahoval nebo v každém případě fascinoval, protože všechno zde mělo význam, nic se "nedělo náhodou. Hluboké síly dějin se kombinovaly s třídními koncepty a spiklenectvírn jedinců. Hegelova dialektika vyústila v policejní šílenství.,"*5*' Tento klinický popis fascinace a omámení, které se zmocňovaly toho, kdo takovou cizí ideologii pozoroval a podléhal její oslnivé magii, se mi zdá podivuhodný, A přece existuje šance, jak zlomit její kouzlo a jak prohlédnout takové mystérium magnum; prostě tento teror, jehož účinky se rozrůstají zároveň s tím, jak jeho příčiny mizí v nedohlednu. Znamená to vzít v úvahu onen čtvrtý typ, jemuž jsou zmíněné tři ostatní podřízeny. Vedle úsilí o pohlcení reálného světa, které dobře vysvětluje první typ, méně uspokojivě druhý a špatně třetí, vnucuje ideologie fikci, že jiné reálno, totiž její vlastni, už existuje. Režim není teroristický jenom tím, že ideologii převádí z možnosti ve skutečnost, ale také, ba zejména svým tvrzením, že svou ideologii už uskutečnil. Předideologický revoluční projekt respektoval a zachovával jak jednotu skutečnosti, třebaže ji rozrušoval, tak časovou posloupnost, ačkoli ji předbíhal., Dobrým příkladem takové prosté revoluční moci je Petr Veliký, Aby přeměnil Rusko, zavádí teror, ale v rámci přeměn netvrdí, že Rusko je už přeměněné.. Ač tedy dbá na svou propagandu, nefalšuje informace, nevytváří vládu lži. Naopak, aby ruská situace byla snáze rozpoznatelná a ovšem aby ji mohl snáze změnit, desakralizuje a nivelizuje. Rozbíjí církev, otvírá hranice, useknuté hlavy vystavuje rva městských hradbách. Stará apokalypsa rozlišovala mezi přítomným světem a budoucím jako mezi dvěma čistě od sebe oddělenými eóny. Stará gnoze naopak odkrývá za. tímto světem jiiný, jemu imanentní svět, který už je vlastně zde a který od toho prvního dělí jen překážka, daná dosud zatemněným vědomím. O b a cóny tvoří de mre jednotu. Petr Veliký pracuje na světě budoucnosti. Také starověřící (vieux-croyants) opatřili apokalyptická schémata názvem Antikrist a oficiální biskupy nazývali Konstantiny. Ideologický režim zaměřuje převážně svou teroristickou činnost na to, aby přesvědčil svět, své poddané, své činitele, že podstata sociálního kosmu je už přeměněna, transfigurována a že socialismem už lidstvo vstoupilo do svého definitivního stavu. Druhotně se ho tam pak normální nebo racionálně vysvětlitelný teror snaží dostat. Ale specifický teror jde mnohem dál. Musí zacpat všechny trhliny, které se v oné přepážce * R . A r o n , o p . cit.» s.209. Ibkt., 283-284.
O1 potížích
při definování
sovětského
režimu 127
mezi skutečnou a ideologickou skutečností objevují. Jeho prvním aktem je uzavření hranic a kontrola informací, neboť je nutné s částí skutečné skutečnosti, jež se nachází pod kontrolou režimu, zacházet jako s ne-skutečností, a naopak s pseudoskutečností jako s realitou. Druhým, aktem je převýchova mas, která musí jit tak daleko, aby smysly přestaly hrát svou informační úlohu a bílé se dalo bez odmluvy nazvat Černým; aby každý v přítomnosti lži ochroměl a nemohl už křičet: lež! lež! lež! Nejedná se tu však pouze o nebývalé rozšíření teroru, který by takto vlastně jen zevšeobecňoval a do krajnosti hnal způsoby útlaku, které lidstvo už zčásti a útržkovitě prožilo. Jde o teror nového druhu, svízelnější v tom, že se láme jednota světa, že svět, v němž jedinec žije, a z jehož reality se nemůže vymanit, se pokládá za cosi neexistujícího. Avšak jedinec, který nemá moc vymanit se z historického Času, musí předstírat, že žije v imaginární eschatologické epoše, a ocitá se tak v pseudosvětě ještě nesnesitelnějším než sám útlak. Navíc je jeŠtě nutné tento masový teror a t o t o selektivní utrpení zapírat. Teror prvních let se do- značné míry podobal normálnímu teroru; netajili ho, nýbrž oslavovali. Lenin vyzdvihoval Čeku. Dzeržinskij, jediný ze tří šéfů této policie, kterého tamní historiografie uvádí, má sochu na moskevském náměstí. Jakmile však tento teror vykonal své dílo a režim už neměl nepřátele z masa a kostí, stala se sama skutečnost nepřítelem, a to přesně v takové míře, v jaké už holým faktem své existence kompramitovala pseudosvět, takže se ukázala potřeba jiného, nekonečně zesíleného teroru. Protože však tento teror sám o sobě byl neslučitelný s ideologickou realitou, a kdyby byl přiznán, zruinoval by ji, pečlivě ho utajovali. V samém srdci nového režimu tak rostl utlačovatelský systém, který teror popíral a který na něm spočíval. V době vrcholného stalinismu bylo již sovětské budování lepších zítřků nahlédnutelné optickou osou již tak zúženou, že vnějšímu světu ponechávala jen jakýsi souvislý pruh a pokud kdo náhodou z takové optiky vykročil, tedy přímo do Gulagu. Jakkoli sebeužší, nebyla však už rozbitá. Teror svou stálou všudypřítonniostí posléze znevtditelněl, aby se v tomto nejvyšším stádiu stal už nekontrolovatelným. Úkol policie byl pak ve vlastním smyslu metafyzický. Na bedrech Ježovových, Beriových, na organech spočívala nová skutečnost a víra v její existenci. Cíle určené ve fysis — budování kolchozu, továren, reorganizace Strany — se tak staly druhotné ve srovnání s grandiózním úkolem nahradit je metafysis. Pokud k dosažení prvních cílů nebylo třeba zruinovat zemědělství, totálně si podrobit vesnický svět (a tedy vyhladit jeho elitu), bylo to nutné s ohledem na ty druhé cíle. Velká čistka nebyla nezbytná k udržení mocenského monopolu Strany, avšak nejevila se nadbytečnou k zachování ideologické neporušenosti. Problém ideologického režimu je kontrola nad dialektikou těchto dvou skutečností. Fiktivní realita žije z podstaty skutečnosti skutečné, proto ji nesmí vyčerpat; jinak by totiž sama také zanikla. Je třeba zachovávat rovnováhu mezi parazitem a parazitujícím. Sovětský režim se dnes nechce vrátit do stalinismu, protože za Stalina tato rovnováha byla málem porušena a pokud se nezlomila v prvních měsících německé invaze, tak tedy proto, že se sovětské vládě rychle podařilo skočit na druhou misku vah: přijala dočasné odstínění ideologie. Během Velké vlastenecké války tolerovala masivní transfúzi
126
Alain
Besançon
skutečné skutečnsoti, takže její spojenci, ba i poddaní jí začali považovat za režim tradiční, zdánlivé nepříliš vzdálený tomu, jaký si přeje Solženicyn. Strana se udržela u moci, ale spojila se ve své činnosti s nejlepšími občany. Církev žila ve faktickém konkordátě, Lež byla přikryta nacionalismem, který mobilizoval účinněji.. Ani Solženicyn si nezachovává z této doby,, kdy vstoupil do života, špatnou vzpomínku. Jeví se plná slibů. Nicméně, jak známo, sovětská skutečnost,, jakmile bylo nebezpečí zažehnáno, se se stejnou lehkosti, s niž se stáhla, opět vymrštila. Solženicyn t o zažil na své vlastní kůži. Skryté orgány zůstaly nedotčeny. Metafyzická konstrukce, na okamžik ponechána stranou, se brzy po válce zaskvěla ve své plné kráse a zem na to málem úplně vykrvácela. Po Stalinově smrti našel režim bezpochyby dokonalejší rovnováhu než v kterémkoli předchozím období. Ve své podstatě zůstává nedotčený. M(Čt Sancho! Ale jaká je podstata? Kde hledat její princip, zdroj, bytí? Sovětský režim lpí beze zbytku na ideologii, a ta zas ulpívá na skutečnosti, kterou se pokouší do omrzení přestrukturovat, p r o t o je to režim surový a tíživý — ačkoli tato nova struktura jaksi ne a ne vzniknout; to ovšem oslabuje soudržnost režimu a zbavuje ho kontaktu s reálnem. Vezmeme-li však v úvahu skutečnou skutečnost, nic není tak impozantní jako tento režim, nic tak udivující jako jeho orgány, protože ovšem s t o u t o skutečností nemá společný cíl, zdá se bezmocný ve své vše moc i a neovládá víc než lasička, která hýbe pastí,, do níž se chytila. Jakmile máme na mysli fiktivní realitu, je třeba v ni uvěřit, abychom uvěřili v režim, který však, aby se v něj věřilo, musí zůstat v skrytu. T a m , kde sylogismy ztrácejí své kontury, se odvolávám k mýtu; kde je mudrc v rozpacích, nutno se obrátit na blázna, který povahu sovětského režimu vysvětlí. Otvírám Dona Quijota, druhou část, 19. kapitolu: „Objevili velký mlýn, který stál uprostřed řeky,, a sotva ho spatřil, vzkřikl don Quijote mocným hlasem: .Pohleď, příteli Sancho, tady se před námi objevuje město, zámek nebo pevnost, kde musí být nějaký utlačovaný šlechtic a nějaká malá princezna, které někdo ubližuje, musím jim pomoci." ,U če rta, můj pane, o jakém městč, pevnosti nebo zámku t o mluvíte? odpověděl Sancho. ,Což nevidíte, že je to vodní mlýn, vystavený na řece, aby mlel obilí?' ,Mlč Sancho,' zakřikl ho don Quijote. ,1 když se zdá, že je to mlýn, není to mlýn. Neřekl jsem ti snad, že kouzlo věci přeměňuje a působí, že vystupují ze svého přirozeného stavu? T í m nechci říci, že je přeměňuje doopravdy z jednoho bytí v druhé, ale že svým působením se zdají něčím jiným H< Takový mlýn je Rusko. Zámek,, kde se ubližuje princezně, je zase R u s k o v revolucionářově hlavě. Revoluční moc je p o t o m don Q u i j o t o v a moc. N a d mlýnem nebo nad zámkem? Účinkem ideologie vidíme za zdánlivými obrysy mlýna zámek a jakmile ještě — vskutku bláznovsky — obrátíme, zdá se nám, že skutečnost jc plod kouzla. Nejde tu o „apokalyptickou" přeměnu skutečnosti skrze skutečnost skutečnou, zámku skrze mlýn. Mlýn bude tedy ovládán jako zámek a nikoli jako mlýn. Podle perspektivy, kterou zvolíme, se vláda bude zdát jednou mocná, a jindy bezmocná. U v n i t ř vše připomíná, že
O1 potížích při definování
sovětského
režimu
127
se ru jedná o polámaný mlýn, kámen a kola jsou vejpůt, mlynář pře vychován, myslí si sice, že žije v dokonalém despotismu, ale nesmí co přiznat: MlČ, Sancho! Nicméně mlýn zůstává, čím je, zámek se neobjevuje, a protože je třeba žít, vládce se dělí s mlynářem o chléb, který mlynář v koutku jakž takž upeče. A mlynář se ve svém zničeném mlýně táže, zda přece jen není mlynářským mistrem, tím, který opravdu jediný existuje, a ne princezniČkou. Moc ho ovládá jako nepohodlný host nebo jako zlý sen. V tom smyslu žije v anarchii; tyranské anarchii, což by mohla být nejpřibližnějŠí definice režimu, který se sám považuje za „archii" organickou a bez konfliktů. Báj nám umožní pochopit, proč se sovětský režim vymyká Aristotelovi, Montesquieuovi a nakonec i Raymondu Aronovi. Podobně jako je tomu v karetní hře bonneteau, nedá se lokalizovat. Chce kombinovat přednosti tří dobrých vlád, ale sotva ho odtud vyženeme, nezastaví se ani u těch tří špatných. Odpovídá despotismu v Montesquieuově smyslu, ale jedině s upřesněním, že Montesquieu despotismus, o němž mluvil a z něhož měl pouze noční můr)', neznal Dále postřehneme, Že tento despotismus je bez despoty. Marxista se tak stává zmatenějším než kdo jiný. Hledá společenskou základnu ideologické nadstavby v okamžiku, kdy se mocí snaží přeměnit společnost v pouhý epifenomén své nauky. Režim tak jedná jako absolutní idealista, podrobuje ontologické logickému, ale na rozdíl od dona Quijota přenáší okouzlení ze svých myšlenek na věci a věří, že je materialistou. Vyplývá tedy t o t a l i t a r i s m e z revolučního projektu? Ano, ale stranou projektu zůstává ideologické le déjà là (již zde). Přeměna skutečnosti podle jejího fiktivního a iluzorního modelu, prohlášeného za imanentní, má za výsledek, Že skutečná skutečnost se stává rigidní a je zároveň nucena napodobovat druhou skutečnost. Avšak mlýn se přece nestane zámkem jen proto, že přestane mlýt obilí. Bude jen mlýnem, který se zastavil. Režim proto plodí zároveň révolu cionismus a konzervatismus. Utopie, protože se považuje za už reálnou, reálno pohlcuje a polyká, sterilizuje představivost. Nikoli prométeovské nadšení tu nařizuje destrukci (kterou Bakunin ztotožňoval s tvořením), nýbrž ztěŽklá fantazie podřízeného funkcionáře. Všechny tvořivé zdroje byly mobilizovány, aby se vyrobilo koňské kopyto vhodné pro lidskou nohu. Přichází Charles Bovary s ranhojičskými proprietami. 2 francouzské revue Contrepoint ě. 2011976 přeložil Miroslav Novák
Ladislav
Dvorak
Chronos a Kairos"" O d té d o b y , c o j s e m k o u p i l s t a r o u m e r c e d e s k u , se č a s t o v y s k y t u j i dole na ulici. P ř e d d o m e m , v n é m ž b y d l í m , ú s t í n a š t ě s t í tři c e l k e m tiché ulice do> m a l é h o n á m ě s t í č k a , k t e r é m á t v a r p r o t á h l é h o t r o j ú h e l níku. P r v n í z nich p ř i c h á z í zcela jistě ze s t r a n y G u e r r n a n t ů , d r u h á od S w a n a a t ř e t í ze s t r a n y Déséglise, p r o t o ž e z á k l a d n u n á m ě s t í a jednu j e h o o d v ě s n u l e m u j í zasmušilé,, z a m y š l e n é h l o h y , ale s t e j n ě zářivé, stejně tesklivé j a k o h l o h y P r o u s t o v y , z a t í m c o z b ý v a j í c í o d v ě s n u stíní m e l a n c h o l i c k é k a š t a n y . P o d j e d n í m z nich, p o d t í m , j e h o ž k o r u n a d o s a h u j e m á l e m k o k n ů m n a š e h o b y t u ve d r u h é m p a t ř e (počítáme-1 i m e z a n i n , ve t ř e t í m ) p a r k u j i , v l a s t n ě garážuji. K o u p i m e r c e d e s k y mi z p r o s t ř e d k o v a l p a n f a r á ř K u t c h á n ze star é h o Plzence. S jeho b r a t r e m jsem byl v té d o b ě z a m ě s t n á n v P o t r u bí, v j e d n o m z těch p o d n i k ů t ě ž k é h o s t r o j í r e n t s t v í , k t e r ý v y r o s t l po pětačtyřicátém roce z někdejšího M a n e s m a n n o v a krcálku v m a m u t í montážní firmu. Vypravili j s m e se t e n k r á t d o P l z n ě vlastně n a p o s v í c e n í . K a r l ů v b r a t r byl ve S t a r é m P l z e n c i f a r á ř e m a m ů j b r a t r p r a c o v a l ve Š k o d o v ce j a k o j e ř á b n í k . P a m a t u j i si, ž e p a n farář měl tu neděli h o d n ě n a p i l n o . Sloužil t o tiž d o p o l e d n í mši asi na t ř e c h m í s t e c h : ve S t a r é m P l z e n c i , ve 5 t á h l a vech a pak j e š t ě v n ě j a k é o d l e h l e j š í obci, jejíž j m é n o m i u ž v y p a d l o z p a m ě t i . Byl t o na p r v n í p o h l e d č i n o r o d ý c h l a p í k , člověk z t ě c h t y p ů Lidí, k t e ř í d o v e d o u b ý t k l i d n ě na n ě k o l i k a m í s t e c h s o u č a s n ě . A při t o m n e v y p a d a j í ani u s p ě c h a n ě ani n e t r p ě l i v ě a t a m , k d e by jiní z t r á celi hlavu, oni m a j í v ž d y c k y ještě k d y p o z e p t a t se s t a r é s h r b e n é b a b i č k y na z d r a v í , z a m r a č e n é h o d ě d y s n e h o r á z n o u s u k o v i c í v r u c e na vČelín, v ý r o s t k a v d ž í n s e c h , jak m u šlape n o v á t ř i s t a p a d e s á t k a . Z á z r a k s v é h o t r o j í h o , t é m ě ř s o u č a s n é h o z j e v e n í se přeci t ř e m i oltáři v k o s t e l í c h v z d á l e n ý c h od sebe d e s í t k y k i l o m e t r ů , p a n f a r á ř nevysvětlil, j a k t a k y v y s v ě t l o v a t zázrak? U t r o u s i l p o u z e p o z n á m k u , že b ý t t o v Itálii, byl by v z h l e d e m k r o z l e h l o s t i s v é h o p ů s o b i š t ě nejméně biskupem. A s t e j n ě s a m o z ř e j m ě pak vymyl a vytřel c i b o r i u m a u l o ž i l je z p ě t clo t a b e r n a c u l a , s t e j n ě s a m o z ř e j m ě j a k o p o ž e h n a l v ě ř í c í m , k d y ž se s ni" Ladislav D v o ř á k (nar. 1. 12. 1920). básník, p r o z a i k a a u t o r knih p r o d ě t i , z e m ř e l v P r a z e 22. 6. 1983. T a t o a následující p o v í d k a vyJIy p ů v o d n í vc sbírkách p r ó z Jak skákat panáka a Šavle, mete v Edici Petlice.
Chrorws
a Kat ros
129
mi slovy „iíť. misa est" loučil, stejně samozřejmě jak si přetáhl pres hlavu rochetku, stejně tak, navlas tak si sedl za volant šedé octavie a rozjel se k dalšímu oltáři. A právě v ní, v té šedé octavii za jízdy ztichlým podzimním krajem, kdy nám s t r o m y sypaly na cestu své žloutnoucí a rudnoucí listy, kdy pan farář po mně jen tak letmo po straně pomrkával a pokoušel se mi vyložit, co je t o vlastně cbronos, ěas, který ukazují ručičky hodin, čas, v němž je nám přikázáno přičiňovat se, seč síly stačí — a co to je kairos, čas, který na nás nechce nic víc a nic méně, než padnout na kolena, věc pro moderního 1 člověka naprosto nesmyslnou, nepochopitelnou, ba směšnou — v té chvíli myslím přišla řeč taky na rnercedesku. Zatímco povídal, drcal palcem do páček blinkrů, p r o t o ž e jsme cestou míjeli průvody starých tatrovek, pragovek, hadimrŠek a íordek. Těžce, ale statečně zdolávaly všechny ty „žehličky", všechny ty „cihličky" s t o u p á n í do vršků a brázdily vozovku jako jakési koráby dávných mořeplavců. Majestátně nesly vpřed své hranaté karoserie a nebylo jim konce. Celé t o připomínalo jakési ralley, dostaveníčko muzeálních vozidel nebo nějaký slavnostní ceromoniál k uctění památky p r ů k o p n í k ů automobilismu. Pan farář s palcem na blinkrovce řekl, že si je všechny b u d e m e moci za chvíli zevrubně prohlédnout v postranní uličce za kostelem. Řekl co asi proto, abych si neukroutil hlavu. Sě zvláštním potěšením mě upozorňoval na poznávací značky, jeden jako druhý samí Pražáci. A jací že v nich sedí lidé? Prý zrovna takoví jako já. Čas (chronos) je zlý, jít na bohoslužby ve svém bydlišti si nemohou z pochopitelných d ů v o d ů dovolit. Proč by se taky měli vydávat všanc všem těm d o m o v n í m a uličním slídilům? Vyjedou si p r o t o v neděli jako na výlet, na chatu, do přírody. Rozumíme? „A co tihle? Kampak ti jedou?" ukázal jsem panu faráři jako oplátkou na kolony zánovních a nablýskaných spartaků a oktávek, jedoucích v protisměru. V každém z těch aut byly napěchované nejméně tři generace od pravnuků p o pradědečky. Všichni v černých, neomylně kostelových šatéch, muži v tuhých kloboucích, ženy v šalinových šátcích s dětmi na klínech. „Nu ano," řekl klid'ně pan farář, „to jsou zase mé ovečky. Míří ku Praze, ze stejných důvodů k ní, jako tady ti z ní. Tihle, rozumíte, jedou jako na nedělní nákup, na nákup do břevnovskélio opatství, ke Křížovníkům, k D o m i n i k á n ů m , podle t o h o jak kdo kam." Pan farář žehnal oběma kolonám, jak té od Prahy, tak té do Prahy, a přehlížel je s čím dál větším; zalíbením, které přecházelo až v nadšení, až v jakési pro mne nepochopitelné vytržení. Modroučké oči se mu blouznivě rozšířily a v baculaté, ruměné tváři se mu usadil jakýsi nebeský jas. J a k é znamení na obloze, propánakrále, jaký důkaz na nebi spatřuje v těch vykopávkách na jedné straně a v tom
i 34
Ladislav
Dvořák
nablýskaném šuntu na druhé? j a k jsem vyrozuměl z dalšího,, obé kolony byly p r o pana faráře důkazem, a p o t v r z e n í m t o h o , co on už dávno věděl a říkal o technické civilizaci. Kolik lidí na světě připravila o víru, tolik a ještě víc jich musí za trest k víře přivést, neboť každé zlo je p ř e d e m o d s o u z e n é jen k t o m u , aby sloužilo d o b r u . „A nejen auta," hlaholil pan farář, ,,k t é m u ž jsou už napřed odsouzena nadzvuková letadla, rakety, kosmické lodě, všecky ty zázraky..." V těchto místech se zarazil, řekl bych, z t r n u l . Pak se p o ž e h n a l velkým římským křížem a buď bezděčné n e b o z á m ě r n ě sešlápl plyn. A u t o vyrazilo vpřed s k o k e m , p o d o b n ý m skokem, jaký udělal pan farář ve svých myšlenkách. „Zázraky, ano, slyšíte d o b ř e , " zahřímal, „tady máte tu slavnou vědu, sama naše řeč ji načapala na švestkách. Proč se všem jejím objevům říká zázraky?" C o se mne týče, ve m n ě by se krve nedořezal. A ž d o téhle chvíle jsem byl očitým svědkem nejméně půl t u c t u z á z r a k ů . Jen z á z r a k e m jsme se nenavezli clo žebřiňáku, jen z á z r a k e m jsme se nerozpleskli o saj;tnu jakéhosi náklaďáku s vlečňákem a vzápětí se jen z á z r a k e m podařilo nějakému traktoristovi vyváznout životem, ale jen tak, že v poslední chvíli strhl své vozidlo do p ř í k o p u . Jak t o dokázal, nevím. Vysvětloval jsem si t o tím, že lidé tady už pana faráře asi znají a že zejména v době, kdy se řítí od oltáře k oltáři, musí být ostražití. A skutečně, všechno mu šlo z cesty, a nepotřeboval ani h o u k a č k u . Jedině v toni byla určitá naděje, že vyváznu se zdravou kůží. A vyděšený zázraky už zažitými a v napjatém očekávání příštích, nutil jsem se věřit z celého srdce a d o u f a t ze vší mysli, že i ti. zbývající šoféři, které mánie ještě na téhle cestě k dalšímu oltáři p o t k a t , budou stejně vycepovaní jako ti před chvílí a že sem n á h o d o u nezavítá nějaký automobilista odjinud, který není obeznámen se zdejšími z v y k l o s t m i . A zatímco jsem se tak vedle pana faráře v ú z k o s t e c h svíjel jako pozemský červ, který ještě zpozdile věří v jakési náhody, v činy n i k o h o , on sám vedle mne rostl, mohutně!. Levou n o h o u p ř i d u p n u t ý plynový pedál až k podlaze pokoušel se snad za volantem vstát a řídit v ů z ve stoje nebo co. Možná to měla být n á z o r n á ukázka času, k t e r é m u se říká kairos. Bůh t o suď. O s t a t n ě já jsem nebyl s t o z a z n a m e n a t všechny ty počiny pana faráře za volantem a t o je nejspíš d ů v o d , proč se nemohu d o b r a t jejich smyslu, jejich pravého významu. Byl jsem plně zaujat až jejich následky, až tím, co způsobovaly na vozovce a kolem ní. Bylo se tam nač k o u k a t . H n e d na a u t o b u s á k a , znamenajícího se křížem, který skončil h l u b o k o v polích mezi hejny krav, p r o t o ž e mu pan farář odmítl dát na křižovatce p ř e d n o s t v jízdě, hned na pokulhávajícího motocyklistu, sbírajícího se ze s t r n i š t ě , kterého pan farář asi hodlal vyzkoušet z terénní překážkové jízdy svým originálním p ř e d j í ž d ě n í m těsně před zatáčkou, hned na řidiče jakési dodávky, k t e r é h o pan farář vykázal z vozovky na polní cestu
Chronos
a Kairos
¡31
bůhví jakým fíglem, bud manévrováním s blimkry, anebo to šofér prostě při spatření šedé oktávky rovnou vzdal a řekl si, ze bude jistější přečkat hodinu H v bezpečí. Mezitím se pan farář vysoukal na sedadle tak vysoko, že se tons urou dotýkal střechy vozu. Připomínalo to jeho oblíbený, hluboko zakloněný postoj na kazatelně, když. se chystal zasadit pochybovačům poslední úder. „Tady máte tu naši slavnou vedu," začal překřikovat řev motoru a jekot zkoušených pneumatik, „pročpak o každém jejím objevu říkáme, že je to zázrak? Proč? Protože jenom Církev Svatá a její světci dávali lidem po staletí zázrak tak říkajíc ad oculos,. ti, ti to byli, kdo lidem formou zázraků ukazovali, co všecko je v moci člověka. Kdopak lidem předváděl, že se mohou, když na to přijde, i vznést a létat v povětří, chodit po vodě, kdopak to první uzdravoval slepé a chromé a všelijak jinak postižené a tedy tím založil lékařství? Kdo, kdo to říkal ,A všichni nasyceni budou!\ kdo první na světě vyslovil tuto názornou ukázku počtu pravděpodobnosti a navíc užil v praxi?" Ale při pohledu na ty dvě kolony starých vykopávek zjihl a bojový výraz z jeho tváře zmizel. Ano, ano, ty dvě kolony, jedna od Prahy, druhá do Prahy pro pana faráře znamenaly, že nastává čas, kdy technika, ta zbloudilá dcera Církve, začíná lidem víry vracet vše, co jim zůstala dlužna. „Ale vraťme se k těm auťákům," řekl smířlivě, „vím tady o jedné starší mercedesce. Dvěstětřicítka. Tahoun. Typovaná pro pět osob. V té byste tu byl z Prahy s celou rodinou za slabou půlhodinku." A tak díky činorodosti pana faráře jsem se ještě téhož dne hned po posvícenskem obědě ocitl v řeznictví pana Baumruka. Společnými silami jsme z mcrcedesky, kterou její majitel garážoval v kolně, odhrabali seno a slámu a nalili clo ní vodu, olej a benzín. Vodu dodal pan Baumruk z vlastních zdrojů, z pumpy na dvorku. Olej a benzin pan farář ze dvou kanystrů, které vozil pro každý případ ustavičně s sebou. Na druhé nebo třetí trhnutí klikou mercedeska naskočila a šla. Šla, jak pan Baumruk předpověděl, jako hodinky. „A chce to, než jezdit," dodal. Pan farář Kutchan si spokojeně zamnut ruce a vyslovil naději, vlastně spíš přesvědčení, že mne už příští neděli spatří v té koloně starých vykopávek jedoucích od Prahy. Za necelé dvě hodiny jsem s mercedeskou zastavil pod naším kaštanem v Praze, proti těm Protistovým hlohům. Veronika se vyklonila z okna ve druhém patře (počítáme-li mezanin, ve třetím) a za ní se objevily hlavy našich třech dětí. Tázavě jsem k ní vzhlédl. „Je toho plná ulice," vykřikla na mne dolů. A nastal nám krásný, nezapomenutelný, i když dost krátký podzimek. Zařadil jsem se do té nedělní kolony starých vykopávek šinou-
i 34 Ladislav
Dvořák
cích se ve š t r u d l u plzeňskou silnicí od Prahy. Brzy jsme se všichni navzájem d o b ř e znali. Věděli jsme, k d o m ů ž e v y p o m o c i s rezervou, kdo s sebou vozí jaké náčiní, k d o je vybaven vlečným lanem. J a k říkám, v naší k o l o n ě jsme byli hned jako jedna rodina. Ale i u kolony jedoucí v p r o t i s m ě r u , i u té směřující do Prahy, jsme si získali sympatie. I na nás hned od s a m é h o p o č á t k u volali: „ V í t á m e vás na slovo Boží!", sesroubovávalí skla a mávaii nám. C o se nás týče, my jsme skla sešroubovávat nemuseli, p r o t o ž e naše rnercedeska byla kabriolet. Jezdili jsme se spuštěnou s t ř e c h o u , mohli jsme p r o t o p o libosti mávat i volat: „ V í t á m e vás na slovo Boží!" J e n ž e čas chronos hlodal a hlodal. D o s t m o ž n á , že se k němu připojil i čas kairos. H n e d d r u h ý týden p o k o u p i jsem zjistil, že mi z chladiče d o rána zmizela z á t k a s f i r e m n í m z n a k e m , tříeípou hvězdou v k r u h u . Byla to na celém voze snad jediná součástka, která si d o p o s u d podržela o b s t o j n ý lesk. Asi právě p r o t o přivábila straku. Pak zmizelo z p ě t n é z r c á t k o a p o něm rezerva. T o už jsem si začínal myslet, že jsem se stal obětí nějakého klanu, k t e r ý mě p o m o c í celé sítě náhončích přiměl ke koupi mercedesky, aby si ji t e d mohli zpřísahancí klanu d o posledního š r o u b k u r o z e b r a t . Stejně jak straky a p o b e r t o v é dávaly c h u d i n c e mercedesce zabrat p o d z i m n í deště a p o d z i m n í mrazíky. Dřevěné sloupky, asi už d á v n o zpuchřeié, ale d o p o s u d jakž takž držící karoserii p o h r o m a d ě , vzaly v p o d z i m n í m marastu za své. Pod vozem jsem t e d každé ráno vídal h r o m á d k y červené moučky, drti a kousíčky z p u c h ř e l é h o dřeva. A k d y ž jsem j e d n o h o rána našel mercedesku s o t e v ř e n ý m i a schlíple visícími dveřmi p o stranách, představa, že bych se s ní ještě někdy mohl objevit: tam v kopcích pana faráře Kutchana, se rozplývala. O d té doby bývám často na ulici a d l o u h é hodiny lezu p o břiše, klečím. Ovšem řádově je t o klečení asi jiného d r u h u , než měl na mysli pan farář K u t c h a n , řádově je to pořád asi jen čas chronos. Ačkoli často, když utahuji šroub, p r o s í m , ž a d o n í m , aby ještě vydržel, žádáni o t o tak upřímně, až se mi zdá, že už se t o přibližuje k m o d l i t b ě a že mi ohnivě a mrazivě dýchá d o tváře čas kairos. Čas c h r o n o s byl zlý, byl čím dál horší. Za erární peníze a s p o m o ci nových erárních auťáků vyslídil cíl našich cest, našich víkendů. C o pak s těmi mohla má staruška, ta c h u d i n k a z d o b y cvaj závodit? Zvlášť když jí noc co noc tak šatili? J e d n o u do rána zmizely všechny čtyři p n e u m a t i k y včetně disků a poloos, další noci z ní vykuchali motor, pak z ní vichřice odervala a do nenávratna odnesla p l á t ě n o u stahovací střechu, atakdál, atakdál, až z mé mercedesky nezbyl na ulici před d o m e m ani šroubek. Čas c h r o n o s byl zlý, pan farář měl pravdu. Řekl bych, že si v mé, v té naší d o b ě obzvláště zalezl na čas kairos. Pan farář mi t o sice letos o posvícení, když jsem k němu zase už per pedes a p o s t o l o r u m zavítal, v š e m o ž n ě vymlouval a k d y ž já jsem mlel pořád, svou, že tak, jak d o sebe řežou c h r o n o s a kairos ted, tak že do sebe ty dva časy ještě v dějinách
C hro nos a Kairos, Lékař
gaučů
133
nařezaly, a když jsem na něho pořád dorážel, aby mi řekl, proč to je a čím to je a jak to, že se nic nepodniká k jejich usmíření, požehnal se velkým římským křížem a řekl: „Apage satanas, takový blud! Ti dva jsou v křížku, co je svět světem a lidé lidmi a jejich nepřátelství potrvá, p o k u d bude svět světem a lidé lidmi."
Lekar gaucu y
/ 1
V
V o
Zůstat) tu s mimi, muziko Česká, zůstaň tu s námi na věčné časy... Často jsem se u něho zastavoval, když jsem žel do práce nebo z práce, někdy i na odpolední procházce, protože mistr Čalouník z domu -na konci naší ulice pracoval od jara do podzimu venku před zaprášenými okénky své suterenní dílny, tedy jaksi veřejně. Ponk, který tvořily dvě bedny od rajčat a dvě prkna položená přes ně, měl opřený před domem o kaštan, na jehož větev si zavěšoval bedýnku s nářadím. Dvojkolák, ložnou plochou zapáčený o výstupek chodníku a s rukojetí namířenou do korun kaštanů, mu kryl záda. Ani dobře nevím, co mě to pokaždé nutilo, abych u něho aspoň na chvíli postál, přestože jsem si uvědomoval,, jak je to vlastně ode mne vlezlé. Bůhvíco. Nejspíš cen m ů j divný a dávný pocit, že po všem t o m zbůhdarmém Šlapání po světě za mnou není nic vidět, Žádné hmatatelné dílo. A jak říkám, ač jsem se za svou dotěrnost hanbil, nedalo se s tím nic dělat. Jeho hbité, obratné ruce mne vždycky zastavily uprostřed kroku a nemohl jsem z místa. A nebyl to snad jen onen fortel, ona známá zručnost řemeslníků, co mě na něm zaujalo, nýbrž současně s tím i cosi v celkovém jeho vzhledu. Vypadal při práci jako někdo, kdo všechny tyhle řemeslnické kumštíky spíš jen travestuje, z nezbytí je sice dělá, ale zachovává si od nich odstup, p r o t o ž e by dokázal jinačí věci, kdyby na to přišlo. Zíral jsem pokaždé jako očarovaný na jeho ruce, na jeho nástroje, na lesklé ostny jehliček a jehel zapíchaných v manšestrových polštářcích, na sady nůžek s rovnými i zaoblenými bří ty, na řady knejpů a šídel zastrkaných podle velikosti do oušek svinovacího pouzdra. A uhranut mistrovýma kouzelnickýma rukama, které se mi zdály být p r o dělného člověka jaksi příliš útlé, pokoktával jsem vždycky nějakou tu podivnou větu o nepostižitelném kmitání jeho pravačky, která téměř neviditelnými stehy spojovala dva pásky koženky. „Co je to proti stehům na břiše, třeba jen po obyčejném slepém střevu", odbýval mě zpočátku nevrle, „při takové běžné apendicitidě."
i 34
Ladislav
Dvořák
Postupné jsem se k němu odvažoval přistupovat blíž a blíž — přece mé nekousne — až jsem jednou stanul těsné u pne kaštanu, takže jsem k jeho bedýnce zavěšené na větvi měl blíž než on. A když jsem za čas pronikl do metody mistrovy práce a věděl už předem,, který z nástrojů bude v příštím okamžiku potřebovat, odvážil jsem se mu ho se zatajeným dechem podat. Vzpomínám si, že vůbec první to byly nůžky, zvané okrajovačky, a nebyl jsem si tehdy jist, jestli mi přitom z ruky, kterou jsem mu je podával, neamputuje několik prstů, jak mi je rabiátsky vyškubl z dlaně a zavrčel, že asistenta při operaci jsem určité v životě nedělal, jinak že bych alespoň věděl, kam a jak se mám postavit. Cha-chá, nad hlavami nám v korunách kaštanů ospale povrkávali holubi a cukrovaly hrdličky a Švitořila ta nespočetná ptačí havěť, a on mě tady péruje jako bychom stáli v operačním sále, jako by polštář z gauče potažený koženkou byl nějaký pacient ležící v narkóze a jako bych já byl jeho fámulem. „Já nikam nepospíchám! 4 ', pomrukoval. Jako bych já ho snad svými úsluhami chtěl honil. „Když mám nejvíc napilno, tak si sednu!" Jako bych já ho chtěl podáním nástroje ukvaltovat. „Já nepracuju v žádným akordu!" Jako bych já byl nějaký stachanovec. Šlo mi dát ještě otevřeněji najevo, abych si šel po svých? Ale bylo mu to málo platné. Nadarmo mě místo poděkování za pohotově podaný nástroj posílal do háje. Protože čím je pro člověka vpravdě uhranutého nevděk? Círn jiným než přiléváním oleje do ohně, čím jiným než ostnem a pobídkou, aby byl ještě pozornější, ještě obětavější. Nakonec, co. C o bych si myslel já o nějakém dolezovi z ulice, co bych udělal já na jeho místě? A lámal a kácel jsem jeho averzi vůči své osobě ještě s větším sebezapřením, přestože se zpočátku zdála být nevyvratitelná a čněla v celé kaštanové aleji nebetyČně, jako by to byl nejvyšší, nejmohutnější strom. Zlézal jsem ten olbřím, dál, ačkoli se mistr čalouník často při mém objevení zatvářil tak otráveně, že jsem mel nahnáno, že sbalí svá fidlátka a zmizí mi tam za těmi zamženými okénky svého sklepního veřtatu. Jak vidět, musel jsem si odbýt velice trpká učňovská léta,, oslazovaná sice ne pohlavky, ač bych někdy, po pravdě řečeno, raději facku držel, než abych musel poslouchat uštěpky, jako že nemohu mistrovi strkat do rukou peán (ano,, peán!), když jsem mu z nich dosud neodebral skalpel (ano, skalpel!), což mezi námi byl prachobyčejný ohmataný sedlářský knejp, nebo podávat mu jehlu s blond dra tví, když se zrovna operoval „černoch" a obráceně. Takhle to mezi námi chodilo tenkrát, v dobách trpkých začátků, kdy mně šlo spíš o co, podržet ve vlastních rukách některý z nástrojů, než napomáhat k zdařilé, rychlé a bezbolestné operaci, tenkrát,
Lékař gaučů 137
kdy jsem byl veden slepou touhou hmatových Čidel v konečcích prstů: d o t k n o u t se dřevěné střenky podivně zakrouceného nástroje, jemuž mistr bůhsámvíproč říkal peán, uchopit nástroj do celé dlaně, sevřít ho. jakýsi obrat k lepšímu v mistrově chování ke mně jsem se odvažoval spatřovat v tom, když jednoho letního večera prohlásil: .„Zítra si štrejchnem, na poradu dne bude kajzrŠnit." Tolik slov najednou, hned celé dvě věty, a v jednom zápřahu, ne, to jsem od něho za celý Čas neslyšel. Nejenže jsem to chápal jako pozvání, ale dokonce jsem se cínu cítil odškodněn za všecky dřívější ústrkv, za všechny předchozí příkoří. A přitom to byl, jak se příští den ukázalo, jen plurál majescicus. Nazítří jsem tedy asistoval při kuchání starodávné lenoškv, / níž vyhřezávaly hned za mistrovým s k a l p e l e m , kterým prováděl císařský rez, chuchvalce bavlněné a možná i dřevité vlny a současně s nimi se z vnitřností operované starušky valily mraky čpícího prachu, který mě protivně štípal v nose a nutil ke kašli. Snažil jsem se, pokud to jen šlo, odvracet hlavu, abych si tím neřádem nezanesl plíce, a tak se stalo, že jsem mistrovi namísto p e á n u podal šídlo, A abych svou chybu zahladil, začal jsem breptat cosi o rouškách, které lékaři mívají při podobných operacích na ústech, a které by se nám teď náramně hodily. Zmínka o rouškách ho určitě ukonejší, říkal jsem si. Jednak ho potěší, že jsem přistoupil na jeho hru, a jednak že jsem přisel s další důležitou nemocniční indicií a že )i připojuju jako vlastní přínos k těm jeho peánům a skalpelům. Chtěl jsem ho zkrátka naladit, jinak mě celé to jeho přirovnávání sedlářských kudlí k lékařskému náčiní od počátku lezlo krkem. Vysvětloval jsem si je tím, že možná mistr prodělal nějakou vleklou nemoc a musel delší dobu prožít v léčebných ústavech nebo že za války sloužil jako lapíduch u nějakého íelčara. „Peán,"' vyštěkl mistr koutkem úst. „Myslel jsem...", koktal jsem v rozpacích. „Jeden myslel, a posral se." T a k o v ý trapas! Až tak daleko to muselo mezi námi dojít! Bylo totiž očividné, že mistrovi nebylo podobné vyjadřování vlastní a tenhle nejhrubší kalibr vytáhl jen proto, že už nevěděl, jak mě secrepal. Nejsem-li já ale blázen, říkal jsem si. Je mi zapotřebí, abych si tu dal nadávat od nějakého rapla, když bych si mohl hovět někde v parku na lavičce? T ř e b a zrovna támhle v Chotkových sadech, odkud sem do kaštanové aleje zaléhalo zvonivé zabrušování kos, což znamenalo, že sadaři už vyrazili na sena.. Mohl bych jim chodit s konví k hydrantu pro vodu a s druhou do hospody Na Piávě pro pivo. Mohl bych naslouchat, jak při každém rázu sekáčů zavrže onen kousek kůže pod krčkem namáhané kosy upnuté na kosišti kosířkem a klínkem, jak lkají podetínané sedmikrásky, svlačce, upolíny, heřmánky, mateřídoušky a pak onomu vyzvánění pohřebních hran nad nimi,
i 36
L adisía z- D vařák
když sekáči vytáhnou z krbků a toulců zavěšených u pasů ohlodané brousky jako o h m a t a n é jílce šavlí. A co jsem tak jedním k o u t k e m oka pošilhával d o cípu C h o t k o vých sadů, kde se sadařž začali s kosami v rukách nakrucovat, jako by tančili čtverylku, dopustil jsem se dalšího p ř e h m á t n u t í . Podal jsem mistrovi místo skalpelu jedny ze sady nůžek. M i s t r vzteky bez sebe zabořil nástroj až po držadla do vnitřností opravované lenošky a nejméně tak h l u b o k o zabodl pohled svých úzkých a trochu šikmo položených Šedozelených očí do mne. „Narkotizéra! O k a m ž i t ě volejte narkotizéra!" vykřikl, „pacient se probírá z narkózy." Hrabal jsemi se v bedýnce, abych svou chybu rychle napravil, a myslel jsem si, jestli jsem s ním v té hře na špitál přece jen nezašel příliš daleko. Ale jednou jsem sí už začal, tak teď alou pro narkotizéra. Možná však bude stačit, když uděláni pár kroků stranou, jak to dělají při hře dětí, a zavolám: „ N a r k o t i z é r na sál!" A jdu, že to tak provedu. Mistr mi zastoupil cestu a vykřikl: „ K d o vy vlastně, člověče nešťastná, jste? C o vy jste zač? Čím vy se tak m ů ž e t e živit?" M istr čalouník neklesl hlasem, udělal jen dlouhou pomlku, jako by vychutnával tu jedině možnou a v našich p o h n u t ý c h dobách tak samozřejmou odpověď: donášením, donášením. Zaznít z jeho ůst verbis expressis, nemohla způsobit takové dopuštění. T e ď burácela v kaštanové aleji jako hromobití. „Kde v as asi tak mohou potřebovat?" dodal po pauze tak opovržli ví, že na mou duši být tím, za koho mě měl, nalehl bych o k a m ž i t ě na ten jeho sedlářský knejp. J e d n o mne na tom ale mátlo. C o p a k u ž i čalounická družstva mají své náhončí, svá očka? „U mne byste si nevydělal ani na slanou vodu!" zakončil. Znělo to asi tak, jako by řekl: tolik je mých slov. V té době jsem se dost bídně živil v jedné pražské továrně jako zaškolený zámečník. Skutečně jsem si tam o m n o h o víc než na slanou vodu nevydělával. Nebylo to ovšem nic povolání, nýbrž jen zaměstnání. Původně jsem totiž chtěl být spisovatelem. Zajímalo mě umění, speciálně poezie. O d počátku mi ale bylo jasné, že si tím nevydělám ani na tu slanou vodu. Vymyslel jsem si t o tedy tak, že se b u d u živit jako středoškolský učitel. Zapsal jsem si hned po válce v pětačtyřicátém na Karlově univerzitě češtinu a filozofii, jenže přišel rok osmačtyřicet a s ním prověrky na vysokých školách. V t é t o první akci proti nám, posluchačům, šlo jako v Šachu jen o první tah, jímž se sice rubali pižoni, ale mířilo se na krále. Šlo o to dát mat n e p o h o d l n ý m univerzitním profesorům, a to p o demokraticku. T a k ž e se jim napřed vyházeli ze seminářů studenti a pak s p o u k a z e m na to, že přece nemají žádné posluchače, letěli i oni. O v š e m ž e bylo i tak m o ž n o na fakultě nějak obstát, nějak se tam udržet a promovat. C o ale dál? C o lze učit v zemi, která ztratila svou integritu? Snad ani to psaní, čtení a počítání ne? Snad ani to sta-
Lékař g.incii rodávné trivium ne! A co bych asi tak mohl psát v zemi, která ztratila svou integritu? Ale přece píšu, jak je vidět. Sami vidíte, že má obě povolání odvál vítr. Mé spisovatelství i mé učitelování dali cenzoři do klatby hned po osmatřicátém roce, hned na začátku d r u h é světové války a od té doby se na t o m nic nezměnilo, třebas mezi tím uplnynulo málem pul století. N e n í tedy mou vinou, že se musím dodnes živit, jak se dá, převážné nádeničinou. J e to ale má věc a klábosením, které často bývá pouhým naříkáním, se stejně nic nespraví. Proč si taky stýskat, když jsem si tenhle z p ů s o b života sám zvolil? Mlčel bych býval i teti, ale protože mě mistr čalouník pěkně zostra přitlačil ke zdi a položil mi nuž či spíš ten svůj knejp na krk, s úžasem jsem pojednou shledával, že se mu ze všeho t o h o vyznávám. Bůhvíproč. Rabiátovi. „ N o na t o abych si sed," řekl. C í p e m umolousané zástěry přejel prkno, položené přes ty dvě bedny od rajčat, a d r u h ý m cípem šmejkl už vsedě vedle sebe. Nejspíš aby mě upozornil, že dělá místo i pro mne. A do smrti dobří, seděli jsme spolu na t o m jeho přenosném ponku, on u noh, já v hlavách operované starušky, na kterou jako by po mém vyznání naráz zapomněl. N a p r o s t o otrle, nelékařsky ji nechal ležet s napůl rozpáraným břichem vzadti za svými zády, a ani trochu tiž h o neznepokojovalo, že se před chvílí probrala z narkózy a že milně p o t ř e b u j e další dávku rajského plynu. Nastalo podivné ticho. Cítíl jsem, jak mě mistr čalouník ze strany bedlivě p o z o r u j e . P o t o m zakýval hlavou, jako by čemusi v sobě přitakával, beze slova se zvedl a seběhl po schůdcích ke svému suterénnímu veřtatu. Slyšel jsem ho, jak tam za těmi zamženými okénky šamoří. Zavrzaly panty nějaké letité almary nebo víka od truhly. Místo zvuku zabrušovaných kos teď ke mně vítr od hospody Na Piávř donášel úryvky chraplavého zpěvu: „ Z ů s t a ň tu s námi, m u z i k o česká." Sada řům zřejmě padla. Když se mistr čalouník vynořil na úrovni chodníku, málem jsem ho nepoznal. Myslel jsem si, že se ke mně blíží nějaký venkovský andělíčkář nebo p o r o d n í asistentka. Změnilo ho tak zavazadlo, které z dílny přinášel, nebo způsob, jakým je držel, či co? T e n h l e vak, nebo jak tu věc pojmenovat, nemohl navodit představu nikoho jiného, než příslušníka andělíčkářské branže. Byla t o ona dobře známá bachratá, krabatá brašna ještě z poctivé kůže, která se svým objemem vyrovnala středně velkému kufru a jejíž matně se lesknoucí poniklovaný závěr byl opatřen dvojicemi hlavatých, divně pokroucených cvočků, o nichž si člověk myslel, že se musí při zavírání jeden o druhý ulomit, ale oni ti cvalíčci vždycky jen cvakli, jaksi se objali a zaklesli se d o sebe a drželi. C o t o na mne, prokristapána, ten čalounický blouznivec vytáhl? A jak jsem byl předtím plný napětí a očekávání, tak jsem p o spatření
i 34
Ladislav
Dvořák
andělíčkářské brašny poklesl na duchu.. Začal jsem se připravovat na nudný výklad o lékařských nástrojích, o jeho zamilovaných skalpelech a peánech, vysokých kleštích, nůžkách, jehlách a jiných rnučidlech, zkratka na školení pro lapiduchy, neboť ta brašna, kterou sotva táhl, a kterou zcela jistě zdědil po nějakém prapředkovi, nevěstila nic jiného. Přihlížel jsem rezignovaně, jak vedle mne s brašnou na kolenou otevírá bříšky palce a ukazováku onen starodávný zip našich prabáb. Cvak, cvak, zaznělo mi v uších kovově a známě, a žádný, žádný z těch hlavatých zárublíků, či cvočků, nebo jak bych je tecí po staletích svým, současníkům trefně pojmenoval, žádný se neulomil. Kéž aspoň nezačne s náčiním zubolékařským, říkal jsem si, kéž mě ušetří pohledu na takový pelikán, což je dvojzubý nástroj, podobný šperháku, který se u nás na venku používal na tahání stoliček (páčením), a který míval tatínek uložený k r o m ě nožíků na vypalování ozhřivky z koňských tlam a kromě jiiných p o d o b n ý c h nástrojů v lepenkové krabici od baťovek v posteli pod polštářem, aby je měl v noci po ruce. Zvláštní, bolesti zubů přepadávají lidi i němou tvář obvykle v noci. Podle tatínkovy statistiky bývají bolesti nejintenzívnější tak kolem půlnoci. Zpravidla v tu dobu vždycky někdo bušil na naše dveře. Hned na co přiváděl otec nešťastníka s napuchlou tváří d o světnice. Posadil ho pokaždé na židli u peci, maminka mu odzadu přitiskla dlaně na boltce. Jako kluk jsem si myslel, že t o dělá p r o t o , aby dotyčný bolest neslyšel. Zatím t o bylo kvůli t o m u , aby se pacientova hlava nepodávala tahu, aby zůstávala při páčení nepohnutá. Zatímco mistr čalouník nořil ruku do brašny, z níž se ozýval cinkot broušené oceli, míhala se mi před očima tahle scéna z dětství. Ale on z ní k mému údivu nevylovil ani skalpel, ani pelikán, nýbrž jakýsi útlý svazečck v celofánovém obalu. Jen nejásat předem, říkal jsem si. N á s t r o j e budou bezpochyby následovat později. N a p ř e d musím podle všeho zvládnout teoretickou část výuky pro lapiduchy nebo p r o p o m o c n é síly v ošetřovnách a nemocnicích, jako jsou ošetřovatelky nebo nástrojařky. „Abyste věděl, že nejste sám, kdo má d o m a mezi starými papíry podobnou knížečku," řekl a podal mi ji. Ucítil jsem pod prsty hladký celofánový papír na zavařovačky, který už lety přilnul k deskám sešitku, jako by byl nedílnou součástí jeho vazby. Ze by to mohl být vysokoškolský index, napadlo mě hned, jak jsem svazeček spatřil. J e h o ú t l o u n k ý , podlouhlý formát, podobný starodávným tanečním p o ř á d k ů m , mně byl až příliš dobře znám. Jen se mi nechtělo uvěřit, že bych se s něčím takovým mohl shledat zrovna zde. Index lectionum, četl jsem, quas se f r e q u e n t a t u r u m rite professus est XY, oriundus Praha, pater YX. Inscriptio in facúltate lékařské, universitatis Carolinae Pragensis.
Lékař
gaučů
139
Při ctění latinských slov jsem měl pocit, jako bych pronášel jakousi pohřební řeč- Jako by se přede mnou otevřel obrovský hromadný h r o b českých akademiků, filozofů, lékařů, právníků, historiků a jako by bylo na m n ě pronést poslední slovo na rozloučenou: Pax vobis, amici! Před očima se mi začaly míhat dívčí a chlapecké tváře vrstevníků, Eheu, fugaces, fugaces, P o s t h u m e , labuntur anni! Kam jste se poděli, když strom Karlův byl podťat a vyvrácen? Nemohli jste se přece všichni, všichni d o j e d n o h o p r o p a d n o u t do země! Podejte mi známku života. Či se pořád ještě stydíte, že se vám nepodařilo tomu dílu zkázy zabránit? Hle, z T h e o d o r i k o v a p o r t r é t u se na mne usmívá Karel král a praví: nermuť se, synu, přece víš, že takových stromů jsem na sever od Alp vysázel půl tuctu. Věci u nás ovšem došly tak daleko, že z pochopitelných důvodu zamlčuji i jméno t o h o t o někdejšího medika a označuji ho, jak jste si povšimli, pouze obecnými čísly. A protože se mi svými indexem vlastně představil, řekl jsem mu i já své XY. O n se ale především bavil mým ohromením. Podle zápisu v indexu začal mistr čalouník studovat na Karlově univerzitě jako já hned v pětačtyřicátém. Byl to ten krátký semestr, který skončil dřív než začal. A po něm — taky jako já — hurá na tříměsíční uhelnou brigádu, neboť republika potřebovala uhlí. Mohli jsme se tehdy, před lety dvaceti pěti, klidně potkat někde tam na Mostecku při posunování kolejnic nebo při postrkávání huntů z ú padrtích štol. Podélné razítko Účastník uhelné brigády vévodilo v jeho indexu každé stránce, jako by to byl daleko nejdůležitější údaji, a nezasvěcený by si mohl snadno myslet, že drž! v rukou index z nějaké Vysoké školy báňské, index příštího důlního inženýra. Mě samosebou zmást nemohl, p r o t o ž e můj index z fakulty filozofické vypadal přesně tak. Utrousil jsem na okraj shody obou indexů jakousi poznámku a mistr čalouník s pousmáním odpověděl: „ N o co, filozof, inženýr duší, medik, inženýr těl." Mne razítko zaujalo hlavně pro význam, který ve své době mělo. Student, který je měl ve svém indexu, určitě nemohl být žádný „reakcionář", byl to naopak Člověk „výhledový". Patřil k onomu druhu lidského materiálu, který byl vhodný pro překonání. Bučí muselo selhat t o t o překonávání, nebo někdejší medik zakopl někde jinde. O b r a cel jsem list za listem, jestli třeba nenarazím na nějaké to Waterloo v p o d o b ě chybějící zkoušky z biologie, chemie, fyziologie, historie atd., ale všecko bylo v pořádku, všechno měl odzkoušené, otestované až po velké rigo. C o mu t o chybělo, co mu mohlo, propánakrále, zlámat krk? Čím to, že i přes onu „výhledovost" a přes celou tu kalvárii úspěšně složených zkoušek dopadl, jak dopadl a vrátil se s hanbou k čalounickému verpánku, k řemeslu, které tu provozoval možná jeho otec nebo strýc, jak jsem se domýšlel podle firmy nad suterénními okny, prosvítající pod vápenným nátěrem. Zvláštní speciál i-
i 34
Ladislav
Dvořák
zace, prazvláštní lékařská atestace! Podíval jsern se tázavě na čalouníka a pak jsem pohledem zabloudil k brašně na jeho kolenou. Onen papundeklový futrál s diplomem svinutým do ruličky by se do ní mohl pohodlně vejít. A on, jako by mi Četl myšlenky, roztáhl závěr brašny a naklonil mi ji tak, abych se mohl podívat dovnitř. Přelétl jsem očima všechna ta shora zmíněná mučidla a řekl jsem, že po shlédnutí indexu už jen čekám, kdy se vytasí s diplomem. „Prosím vás, copak bych kuchal lenošky, kdybych měl diplom?'4 řekl a dodal, že mu ho prostě po vysokoškolských prověrkách odmítli vydat z blíže neurčených příčin. Možná prý by o těch příčinách mohla vědět něco jejich domovnice nebo někdo jiný z uličního výboru, sám že o nich nemá tušení. „Taky je možné," řekl s uculením, „že mi ho na fakultním spolku zadrželi jen proto, aby ho mohli poslat některému z těch zasloužilých politických doktorů, kterým se od té doby říká v Praze doktoři poštovní, jak jistě víte. Ti totiž dostávali bez jakýchkoli studii a zkoušek diplomy domů poštou." Zmlkl, nahrbil se nad tou brašnou a najednou mi připadal po všem tom předchozím rabiátství jako hromádka neštěstí. Seděl s pokleslými rameny a palcem objížděl ostří sedlářského knejpu. Dost možná, že tentokrát už měl v rukou opravdický skalpel, který vytáhl z brašny, aniž jsem si toho povšiml. Objížděl ho hned z té, hned z druhé strany, jako by obtahoval břitvu. Znenadání od zabrušování vzhlédl a zeptal se mě, jestli si myslím, že by vědecký senát mohl dát své placet a dovolil těmto poštovním doktorům, kteří pitevnu jakživ neviděli, aby mohli řezat do živého. „Takhle Žínik, šmik," zašermoval knejpem. Naléhal, chtěl, abych ho ujistil, že je to vyloučené. „Kristapána, dostat se takovým chlapům pod kudlu," řekl. „Co vás nemá, ty ulili někam do tepla, do nějakého výzkumáku nebo tak." „Ale jistý si tím nejste, že ne?" Sklapl brašnu a začal jen tak zvětša poklízet. Chuchvalce přihrnul botou ke kořenům kaštanu. Potom jsem mu pomohl vnést do dílny napůl rozkuchanou lenošku, ty dvě bedny od rajčat a prkno. Uvnitř to vypadalo jako ve staromládeneckém pokojíčku. Kdyby se přehlédl truhlářský ponk, který by bylo možno při troše shovívavosti brát jako stůl, za který podle všeho i mistrovi sloužil, kdyby se přehlédl svěrák a malá elektrická vrtačka, což všechno stálo těsně vedle sebe pod suterénním oknem, člověk by si myslel, že vstupuje do ložnice. Celé místnosti totiž udával ráz veliký starodávný gauč s oním hrbem na jedné straně pro položen! hlavy, takže se na něm dá spát i bez polštáře. Láhve s po li túrami a glazurami stály vyrovnané jako vojáci v polici při boční stěně. Vypadalo t o jako bar. Všude kolem byl až úzkostlivý pořádek a čistota. Jak by to tu asi vypadalo,
Lékař
gaučů
141
kdyby mistr kuchal lenošky zde? Slyšel jsem ho, jak se v k o u t e za zástenou Čvachtá ve vodě, „ C h t ě l o by to nějaký životabudiČ/ 4 rekt t a m o d t u d , „ale zrovna tu nic n e m á m , " Objevil se vysvlečený d o půl těla. O t e v ř e l almaru, která byla současně šatníkem a prádelníkem. N a vnitřní stěně jejích dveří jsem zahlédl fotografii jakési dost pohledné tmavovlásky. Zaznamenal, že si ji prohlížím. „Vidíte," řekl, „nejen diplom, i tu mi vzali. Utekla k j e d n o m u z těch p o š t o v n í c h d o k t o r ů . P o t o m že neřežou do živého/" K d y ž jsme vyšli z dílny, od hospody N a Piávě k nám doléhal zpěv: Z ů s t a ň tu s námi, m u z i k o čeká..,, Vydrželi t o zpívat celé odpoledne. A jak jsme se k h o s p o d ě blížili, zpěv byl říznější a hřmot n ř j í í . Při otevření dveří do výčepu nás doslova ohlušil. Objednali jsme si u pultu dva panáky režné a odklidili jsme se s nimi co m o ž n á nejdál od ochraptělých zpěváků. „Čím víc o t o m u v a ž u j u , " řekl lékař gaučů,, když jsme si v nejzazším k o u t ě u stolku ťukli, „tím víc si myslím, že ten, k d o poslal naše diplomy p o š t o v n í m d o k t o r ů m , udělal dobře a že nám tím prokázal neocenitelnou službu. M n ě aspoň ano. Jak t o tak kolem sebe všecko p o z o r u j u , já bych na středisku ani v nemocnici stejně nemohl o b s t á t , já bych to na svou povahu nemohl dělat." j a k o by z n ě h o po prvním d o u š k u spadla všecka tíha. V očích se mu rozji.sk řilo. „ T a k tedy jednomu spadne z nebe do klína d o k t o r s k ý diplom," řekl se smíchem, „a d r u h y dostane kopanec. Damoclcs a Cocles z And r é h o Gidea, rádo by. R á d o by jakýsi acte gratnit, tedy Čin nikoho? Existuje ještě absurdnější absurdita? Čin nikoho, o němž my d o b ř e víme, kde, kdo, jak a proč ho nastrojil!" Zahleděl se ke dveřím salónku, který je v podnicích, jako je restaurace N a Piávě, používán p r o svatební hostiny a promoce. „ T e n k r á t t o byl tady v t o m salónku pěkný trapas," kývl k jeho dveřím, „rodiče, sourozenci, celé p ř í b u z e n s t v o , všichni s kyticemi, a já bez diplomu... Kdepak by mě tehdy napadlo, že neuplyne ani m o c vody, a já b u d u rád, a já budu šťasten, že mně ten diplom nedali." Po d r u h é m panáku byl u ž tak n a m ě k k o , že objievit se tu znenadání některý z poštovních d o k t o r ů , lékař gaučů by mu určitě zlíbal ruce a děkoval m u , že na sebe vzal za něho úděl lékaře, to jest úděl špatně placeného administrativního úředníka, který musí svou péči spíš věnovat rubrikám, k o l o n k á m v záplavě výkazů a statistik o nem o c n o s t i , t a k ž e mu na pacienty nezbývá čas. Po třetím panáku prohlásil, že v závěti odkáže svou m r t v o l u , své tělesné p o z ů s t a t k y , nešťastným p o š t o v n í m d o k t o r ů m , aby se tak mohli d o d a t e č n ě seznámit s lidskou schránkou, aby se pocvičili a z d o k o nalili v pitvě, k d y ž už se p r o jiné, naléhavější úkoly nemohli t ě c h t o
i 34
Ladislav
Dvořák
praktických cvičeni na fakultě účastnit. „Všichni jak tu jsme," pozvedl hlas, „všichni jsme oběťmi t o h o t o stokrát prokletého času, této doby, která si nevidí na Špičku nosu, ale ne tak strašlivými oběťmi, jako jsou právě poštovní doktoři!" Nakonec se rozhodl, že í svou drahocennou brašnu, kterou skutečně zdědil po svém strýci, lékaři v jakémsi jihočeském městečku, odkáže tomu poštovnímu doktorovi, který mu odloudil ženu, že mu jí věnuje, a to se vším, co je v ní. Nevím, jestli jsem se při t o m , jak pořádal svou poslední vůli a jak se dojímal nad údělem nešťastných poštovních doktorů, tvářil nějak pochybovačně, nebo že už to bylo jednou tak, že mě musel pořád znova ohromovat, vybafl: „Víte, kdo například vede tenhle zaplivaný lokál? N i k d o menší než bývalý p r o r e k t o r . " A podle mistra čalouníka byl ten bývalý p r o r e k t o r velice obratný a schopný člověk. Za několik týdnů se tady v hospodě N a Piávě vypracoval z obyčejného pingla na vedoucího a navíc vytvořil z celého podniku jakýsi útulek pro stejně postižené, jako byl sám. „Nevěříte? Přesvědčte se sám! PojcTteí", vstal a táhl mě do salónku. Tady tedy seděli všichni ti bývalí notáblové, ti, kteří na rozdíl od nás akademické hodnosti dosáhli. Jak jsme salónkem šli stolek od stolku, byl to samý rektor a prorektor, samý vysokoškolský profesor, samý d o k t o r práv. Tecf se ale představovali jako závozníci, noční hlídači, prodavači v zelinářství, umývači výkladů, vodorněřiči, uhlíři, pomocní dělníci atd., atd., zkrátka jakýsi pražský Klub podivných živností."" Když mě mistr čalouník dovlekl až ke stolku v čele salónku, kde seděl vedoucí restaurace na Piávě, tedy ten bývalý prorektor Vysoké školy politické, utichl naráz hovor u všech stolků. A jen mě mistr čalouník představil, prorektor vyskočil ze židle a zahřímal: „ T o je akvizice, spisovatel! Budete naším kronikářem, naším letopiscem!" Nebyla to sice nabídka na vydání sbírky básní nebo svazečku próz, nicméně to byla vůbec má první literární nabídka, které se mi kdy dostalo.
* G . K. C l i c s t c r t o n ( p o z n á m k a vydavatele).
Rio Preisner
Střída tónů podle H o l d e r l i n a
Už jenom v dálce hřmí, opět se z ti sují vody. Tvar truchlí. Dní se. Rinčivě sune se chaos, spirálou stoupá réva
Světlo tle je, drolí se v blud. Noci naoko vázou v tvar. I záchrana tone, jak prosíme o smrt.
Mateří vody. Silnice Eufrat. Naposled průzračně — Zatímco srdce tluče živly z hlubiny stoupá bílé
Pod ochozy věží uličky poíevní.
144
Bestii desateráku na rudých horách se naplňuje růst
Po stezkách v z líná hmyz, Tučné matky. Zavírají se studné pod suchými stíny. Padlí na srdce v Orku. Ta bez božná ha vět —
Sténá stoka Dob pod tribunou zla. Ale mraky zdatnou, a le m a rn! p říboj. Asie sedlá lez až duní
Od
vyhnání padá voda do proměn. M ěfictví Místo se vrhá z hradeb do čtverců Křik a dobra tichnou. N edo nosit potratit úhelná díla.
Závěr každého nadchl. Život druhých však nesmělé divokosti zavát. Úsměv slavného konce zavát
Stínají myšlenky ba i třas zahrad nízko u země. Žně! Běsi! Po oslavě pustin padne lid, do ohně vchází
Už zrají plody, potí nedočkavost. Po pahorcích nebes zjímané hřebce krotí snivec ve vratkém člunu.
Bez věrných přátel za časů rozpětí křídel moci myšlení začne příst proti srsti. Do věnců zarostla dílna. Zase už chystají slavnost míru. Brzy se dostaví běsové s vycpaným právem.
146
Vladař v mezidobí chodí samojediný, V
r / V
/ Yj O
saj ar n ar ku zpevňuje valy před soudem. Daleko v dunách chroptí Bozi muka. Nepřítel táhne zemí, přítel táhne nás k zemi.
Co pouta nás k vlasti? Myšlenky z otcovy hlavy, mistrovství pěšin a mra dálava viny.
Snadno, až příliš tam plynula píseň, a láska neznala míru spásné zkázy. Vládli si sami každý po svém v bílém koutě.
Snadno za znát a mimo mlat zalétá zrno. Duch nebes značkuje zlo. Sedne spor ohně a kovu. Nemtpřahuj se k teti,
147
bud dobrý. Máš žezlo a znak z rn rtvýchvs tá r i í.
Vycházejí v plném světle. Odvaha mocí za zdí. Na nás je cvičit sluch pro slovo Boží. I když dlouho, příliš dlouho už ladí láska.
Navy varuješ se rašení ran. V proudu se tetelí dráha ohně. Srdce lenochod duše. Stud valem zapadá za pahorky vředu. Vcházejíce do neštěstí věšIn i e p rapo ry bohům lupu.
Prostoduché zaříkání. Snadno se zaplete telátko. Rychle roztaje sněžná moudrost. Zůstává léčka žalu na
dně
Prosinec
1970
Vojtěch
lila
Turzovská hora ve znamení hvězd* Přicházíme k místu zjevení. Je zde jakýsi téměř doslovný práh, který odděluje t o t o místo od svahů hory: přírodní val u m o ž ň u j e pohled na místo zjevení právě až z t o h o t o prahu a je zde též silná zvuková bariéra, jež způsobuje, že dolů na svah není slyšet ani velmi hlasitý zpěv mnoha lidí. Je ráno a už je zde „denní p r o v o z " p o u t n í h o místa. Lidé v několika skupinách zpívají a modlí se — a proces! lidí s velkými nádobami na vodu směřuje k pramenům, kde se jako obvykle „u horního modli a u dolního hádají". Lidé „denního p r o v o z u " jsou oblečeni svátečně ve stylu malého města; s pestrými plastikovými nádobami stojí frontu na vodu, přicházejí a odcházejí (mají dole auta nebo aspoň výletní autobus) 2 na první pohled se liší od lidí „nočního shromáždění", kteří jen přicházej! a odejdou až zítra dopoledne nebo až za několik dní. Lidé nočního shromáždění jsou z těch vůbec nejchudšich. Ve dne tvoří zdánlivě jen kulisu, která se jakoby ostýchavě vyskytuje na okraji prostoru zjevení. N ě k t e ř í vypadají jako hadráři, jiní jako „divocí trampové", babky z Východu jsou celé zakuklené v prostých černých krojích, které zde působí neskonale přirozeněji než městské šaty „denních". Oblečení těchto babek z n e m o ž ň u j e mezi nimi vizuálně rozlišovat, což kontrastuje s tím, že jsou mnohem silnějšími individualitami než „denní", j s o u mezi nimi skutečné vědmy. Ivanovi se tu zdá být málo lidí. T v r d í m , že jich není tak málo (asi několik set). Vyprávím mu opět o rozdílu dne a noci na této hoře, a z vlastních slov mám dojem, že vyznívají jako předpověd dobrého programu, přestože zatím je vidět jen obraz běžné pouti ve své dost pokleslé podobě, jak je to bohužel všude zvykem. N a rozdíl od oficiálních poutních míst zde však aspoň nejsou stánky s jídlem a suvenýry, takže i „denní provoz" působí čistěji než jinde. Má to ale i svou nevýhodu: nemůžu zde od nikoho koupit cigarety, přesto " O t i S t ř n o a z k r á c e n o bez včtlomi 3 s o u h l a s u n e z n á m é h o a i u o r a z Č c c h .
Turzovská
hora ve znamení
hvězd
149
že se o co pokouším. Zdeněk doplňuje mé slibující vyprávění tím, ze nejen až v noci vyvstane noční shromáždění, ale že už ted ve dne zde lze vidět jevy, které ukazují, že povrchní pohled na „denní provoz" je nepravdivý. „Zdá se co být všechno normální, ale některé věci nasvědčují, že tomu tak není," K jejich lepšímu vidění má s sebou půlku triedru. „Je třeba se pozorně dívat." Obloha se téměř úplně zatáhla mraky, které místy vypadají příliš tmavě než aby mohlo nepršet. Jedenáctá opravdu rozhodla; mraky zmizely a bylo opět jasno. Občas jsem měl dojem, že je zde cosi jinak než minule. Především byl zarážející zápach ohniště, v němž oheň ve dne pouze doutnal v popelu. Kolem se šířil zřetelný zápach jakoby spálených, odpadků. Na hoře bylo vždycky překvapivě čisto a tak tomu bylo i nyní. V doutnajícm popelu byly asi nějaké odpadky, které tam při úklidu někdo pečlivě smetl, ale kauzální výklad není pochopením. Navíc na povrchu popela nebylo nic vidět a jev trval řadu hodin. Zdeněk to vysvětloval jako „pythický zápach" provázejíc! projevy chtoniČna. Já byl pesimističtější, přestože mi to připomínalo masabiellskou jeskyni v Lurdech a co, co před ní dělal otec Bernádety v den před zjevením. Měl jsem ještě horší výklad, který jsem si zatím nechával pro sebe, ale v druhé polovině noci jsme se na něm se Zdeňkem shodli. T a k é mi bylo divných několik plakátů přilepených na kmenech stromů v okolí. Byly to běžné varovné plakáty, jaké lze vidět na nárožích a v čekárnách úřadů. Nesly velký nápis „Chraňte děti před požárem" na jakémsi červeném pozadí s dětmi a ohněm a dole malým písmem název vydavatelské instituce — Státní pojišťovna — což sc na t o m t o místě zvláště vyjímalo, ale naštěstí t o nebylo moc výrazné, takže to nejspíš ani nepatřilo k varovnému sdělení plakátu. První plakát jsem automaticky chybně přečetl jako „Chraňte lesy přeci požárem" a považoval jej za upozornění od lesní správy nebo od některého pečlivého poutníka. Takové upozornění zde nebylo zbytečné, neboť všude kolem vždy hořely svíce a v noci sem tam i ohně. Už minule jsem se divil, že tady za těch dvacet let neshořelo nic kromě toho, co zlí lidé občas úmyslně podpalovali, ale to se zase netýkalo stromů ani lesa. Blbá mi přišla být jen úřední forma varování tímto plakátem. Pak jsem si ale všiml, že plakát nemá strach o lesy, ale o děti. Navíc zde děti téměř žádné nejsou (alespoň v obvyklém fyzickém významu slova) a k tomu podobné plakáty mívají spíše strach z požárů dětmi způsobených. Je možné, že někdo neměl po ruce plakát varující před požárem lesa, tak vyvěsil aspoň tenhle. Zrovna tak lze plakátu připisovat
150
Vojtěch
lila
smysl eschatologický vzhledem k obecně eschatologické až chiliastické náladě místního zjevení i poutních písní a vzhledem k tomu, že legenda zjevení i místní písně považují poutníky (v jistém smyslu všechny lidij za děti Mariiny. Šlo by tedy o varování před posledním požárem, požárem světa. Seděli jsem u dolního pramene. Tam nás nasel Ivan a ptal se co tam děláme. Aniž jsem si to předtím uvědomoval, odpověděl jsem mu: „Sedíme u dolního pramene, protože se chceme hádat. Kdo se chce modlit, ať jde k hornímu prameni." Zdeněk ukázal na rozbrázděné Šedé bláto pod pramenem a doplnil moji odpovecf: „Je zde prostředí vhodné pro filozofii." Navrhl jsem, abychom se vydali na filozofické místo, když už filozofujeme. Honza říkal, že tam za námi přijde později, ale nepřišel. Filozofické místo jsme našli při minulé pouti. Je blízko vrcholu hory asi deset minut cesty od místa zjevení. Je odtud daleký výhled na Javorníky a celý kysucký kraj. Se začínajícím soumrakem jsme se při debatě o vztahu přirozenosti a milosti vraceli na místo zjevení. Končil zde denní provoz, poslední denní lidé odcházeli dolů; ohně už hořely a i svíce byly už výrazné proti tmavému pozadí a přibývalo jich. Dříví už bylo nanošené a stejně ho nebude v této teplé noci mnoho potřeba. Ani stany proti dešti nebyly potřeba a tak zde stál jen jeden, a to až na okraji místa u oné zvukové bariéry. Samo místo zjevení proto vypadalo méně zabydleně. Odchodem denních návštěvníků ubylo lidí, takže jich bylo jen asi sto. O d této hodiny dále lidí vždy už jen přibývalo, protože už nebylo kam odcházet a naopak po celý večer až do půlnoci přicházeli poutníci. T e n t o k r á t ale přibylo jen několik desítek lidí z Prahy a z Vysočiny hned při soumraku a pak už nikdo. Na nějakou dobu jsem přestal mít pocit rozdílnosti od minulých poutí. Atmosféra soumraku byla stejná jako minule. Ani ohniště už nevydávalo zápach, ale vůni borového dřeva. Dívali jsme se na místo zjevení; připadalo mi to jako když divadlo (v nejlepším smyslu slova) chystá začít své představení — to jest: připravuje se, aby to, co bylo dosud jen tušené, vystoupilo ve zjevnosti. T r o c h u jsem litoval, že mám pocit diváka (to je teoretika) a ne účastníka; ale současně jsem se těšil, že Ivan za několik hodin sám zažije, že naše řeči nebyly plané. Zdeněk později říkal, že měl dojem, jako by ho celý den připravoval na cvičení v imaginaci. Brzy nám však bylo dáno poznat, že je třeba naopak imaginaci vší silou brzdit, chceme-li si uchovat zbytky rozumu. Povečeřeli jsme, Zdeněk načal láhev myslivce a H o n z a nám přinesl čtyři cigarety, které nějakým zázračným způsobem získal. S Ivanem jsme se pak o ně dělili.
T u r z o v s k á hora ve znamení
hvězd 153
Prohlíželi jsme si poutničkou kapličku vedle místa zjevení. Zdála se mi být trochu nově opravená. J e postavena poutníky patrně bez jakýchkoliv instrukcí a rad (jako všechno na této hoře) a tak je výrazem lidového vkusu. Je tak kýčovitá, až je jaksi krásná. Jak jsem už po cestě říkal Ivanovi: připomíná mi něco mezi autobusovou čekárnou, novinovým stánkem a kapličkou — a to jak tvarem, tak především použitým materiálem. N a improvizovaném oltáři, však uprostřed stojí opravdu pěkná socha Panny Marie v téměř životní velikosti. Při tom všem ale t e n t o výtvor nejprostších lidí působí velmi silně. Na zadní stěně jsou čtyři modré sloupy (nefunkční, z PVC), mezi dvěma středními je natažen závěs před nímž stojí socha. V polovině výšky jsou sloupy ozdobeny prsteny z květin. Jako minule i nyní odcházíme na chvíli k hornímu prameni. Na tom krásném místě bývá v t u t o dobu houstnoucího soumraku naprosté ticho. T o umožňuje, aby se člověk uvolnil od celodenního „mýtického vtipkování" a soustředil se před noční bohoslužbou. Mi nule nám zde jiedna. paní doktorka, vyprávěla o zvláštním kultu „Marie, Staré Matky", ve kterém velmi silně zaznívají před kře slánské motivy (je znám i u nás, např. v Žarošicích). Později v noci jsme zde dlouho seděli sami v naprostém tichu a kolem hořely desítky svíček v „lurdských" jeskyňkách postavených na lesním palouku. Dnes nás zde zastihla jedna paní, která si šla pro vodu a vyprávěla nám o jakémsi psychopatovi, jenž se posledně v Ostravě vydával za kardinála a rozděloval knížecí tituly. Měla z toho velkou legraci. Bylo to zajímavé, ale zde rušivé. Brzy odešla. Bylo něco před devátou hodinou večer. Náhle se u nás objevila Pavlínka. Je to starší, velmi prostoduchá paní, o které zde dost lidí říká, že je cvok. Pavlínka je vždy velmi milá a přívětivá, snad většinu života tráví zde na hoře, uklízejí odpadky, modlí se a pečuje o poutníky. Je opakem oněch bab, co uklízej! po kostelích a dělají drby. Kdykoli začne pršet, Pavlínka vždy najde nějaký velký kus igelitu na postavení stanu pro desítky lidí a hromadu vosku z vyhořelých svíček k podpálení mokrého dřeva. Přitom je naivně veselá a rozpustilá. Nikdy nepřichází z dálky přes louku, ale vždy se náhle objevuje u hloučku lidí. Pavlínka si přisedla k nám čtyřem a začala něco zmateně vyprávět. Pak se náhle velice rozveselila a trvala na tom, že nám musí ukázat, jaký vzácný dar dostala: „Dostala jsem takovou nádhernou Panenku Máriu, je celá bílá!" Z malé tašky vytáhla cosi nevkusně leč pečlivě zabaleného v hadříku a při toni tiše a vesele říkala: „Já jsem ji zabalila, aby se nerozbila. Udělala jsem z ní babičku, ale ona se pro to na mě nezlobí. Ona se na mě nezlobí, ona mě má ráda!" T o neustále opakovala a zároveň se dlouho, opatrně, ale marně
Vojtěch
Illa
snažila rozmotat zauzlovaný hadřík. Bál jsem se, že z hadru vymotá nějakou nechutnou sošku, k t e r o u pak budeme muset obdivovat. Držela sošku jako svátost oběma rukama, připravena ji pozdvihnout, jen co rozváže poslední uzel. Ale to se nechtělo dařit. Náhle soška samovolně vyklouzla z hadříku a cinkla o kámen na zemí. Ulekl jsem se, že ji přes veškerou o p a t r n o s t rozbila a bude tecf smutná. Ale Pavlínka klidně zvedla ze země neporušenou krásnou sošku Panny Maria. „Podívejte se, jaká je celá krásná!" Byla štíhlá a bílá jako z alabastru, takže ve večerním Šeru přímo svítila. Díval jsem se na ni dost překvapeně a byl jsem potěšen, že ze zachumlaného hadru vyklouzlo něco tak pěkného. V houstnoucí tmě byla soška jediným jasně viditelným předmětem. Maria zde byla jako velmi mladá dívka s korunou nad hlavou. Koruna byla patrně z dvanácti hvězd a snad si nedomýšlím, že dívka měla pod nohama měsíc — tedy Maria z Apokalypsy, Královna nebe. Neměla však výraz Královny, Ženy oděné sluncem; vypadala spíše jako víla. Později Zdeněk vysvětloval: „Předvedla nám tu transmutaci. Z hadru ,babičky náhle vyklouzla krásná mladá dívka. Musela v rozhodujícím okamžiku náhle upadnout, aby předešla trapnému pozdvihování." Pavlínka začala sošku opět zahalovat, a přitom stále opakovala, že z ní udělá babičku, ale že se na ni Panna Maria nezlobí, že jí má moc ráda. „Je křehúčká, musím ji ještě dát do hrníčku, abych ji nerozbila, aby si neublížila. T o t ta korunka je velice křehúčká. Já ji zabalila, ale ona se na mě nebude zlobit, ona mě má moc ráda! Já jsem její dítě." Pak nám začala ukazovat další poklady, které dostala. Vytáhla velký misionářský růženec, který vypadal staře a poctivě. Měla na něm navěšenou řadu medailek a ty nám všechny podrobně ukazovala. Kupodivu to opět nebyly eloxované cetky vyráběné pro Charitu v n.p. Jablonecká bižuterie, ale poctivě kovové s tradičními reliéfy a s teologickými smysluplnými nápisy. Nápisy byly latinské, občas německé, a tak jsme jí je překládali. Svítili jsme si baterkou, protože se uŽ úplně setmělo. Mluvili jsme s ní opravdově, ne jako s pomatenou babkou — ale přitom nelze říci, že vážně. Padlo m n o h o vzájemných narážek, které dodávaly prohlížení medailek žertovný tón. Pavlínka dobře věděla, Že ani ona, ani její medailky nejsou terčem vtipů, ale že odešel duch tíže, takže padá každá vážnost; předstíraná i smuteční. Opravdovost je přece veselá. Naše poznámky ji neurážely. Reagovala na ně tak, že stále opakovala, že je dítětem Mariiným. T a k jsme přišli až k poslední medailce. T a pro ni byla zřejmě nejcennější. Byla stříbrná, velká asi jako pětikoruna: větší, ale prostší než ostatní. Na jedné straně byl německý nápis, přibližně: „Zvlášt-
Turzovská
hora ve znamení
hvězd 155
ní bratrstvo ke stráži Srdce Kristova". Nejprve jsem si myslel, že Zdeněk žertuje, když začíná překládat: „Nějaký speciální bratrstvo...". Pak dodal: „Nejspíš Rytíři vod kulatýho stolu, nebo něco na cen způsob, trochu zmodernizovanýho." Snad abych t o m u dodal na romantice a tajemnosti, jsem řekl: „Spíš Templáři." A Ivanovi jsem komentoval: „Nejposvátnější řád, dávno zakázaný." Náš zájem se zvýšil. Zdeněk otočil medailku. Strnuli jsme, když řekl: „Zodiakální znamení!" — a já už zcela vážně: „Templáři!" N a druhé straně bylo probodené srdce s trnovou korunou, obepínal je kruh dvanácti pěticípých hvězd, tedy jasně zodiak. Ale místo jednotlivých znamení zvěrokruhu byly ve hvězdách vepsány odpovídající římské číslice. Poprvé jsem viděl znak Velmistra Svatého T e m p l u jinak než na papíře Jungovy publikace. (Znak neodpovídá zcela přesně, takže jde možná o odvozenou podobu.) Zůstali jsme užaslí. Jasně jsem chápal, že nenadálé objevení se t o h o t o znamení je mimořádně významné, že se děje něco zcela podstatného. Atmosféra byla napjatá očekáváním a strachem z neznáma — z neznámého zjevení, jež snad nastane, nebo z rozpoutání neznámých sil. Zdeněk tiše opakoval: „Zodiak..." Pavlínka na nás viděla, že se něco děje a ptala se: „ C o tam je? C o to říkáte?" Snad se bála, že něco není v pořádku. Zdeněk: „Je tam celá obloha a hvězdičky." Oheň několika svíček v nedaleké jeskyňce vzplanul a začal syčet. Pavlínka byla najednou ztělesněním radosti. Vesele poskakovala, dívala se střídavě na nás, na oheň a na oblohu s jasně zářícími hvězdami a velmi rychle mluvila., „Já z t o h o mám takovou radost, že Bůh netrestá, ale tvoří. O n tvoří všechno — i hvězdičky. Já jsem jeho dítětem... A já jsem dítětem Marie. Moje pozemská maminka už umřela, ale já mám maminku. A měla jsem ji vždycky. A O n a mi říká: ty jsi moje dítě pochabé a skotačivé, dítě skotačivé a pochabé. R o z u m í t e tomu slovu pochabé? j á tomu nerozumím. Jsem dítě pochabé. Panna Maria mi říká: jsi moje dítě pochabé, ale skotačivé. A tak mě má ráda. A já jsem z toho veselá a lidi říkají, že jsem bláznivá baba, bláznivá Pavlína..." O h e ň se utišuje. Pavlínka nyní zpívá jakýsi zvláštní hymnus, který si asi sama složila nebo mu snad právě ted dává poprvé a naposled vznik. N e b o je to možná parafráze na nějakou neznámou píseň, jež ale nyní dostala živelný rytmus a jejímuž textu se tecT dostává původního smyslu. N ě k t e r é verše určitě improvizuje, neopakovatelně. Refrén je „Bože Otče, Lásko; Bože, Otče, Lásko!" Jednotlivé sloky hymnu opěvují Boží lásku a tvoření. Stále častěji přerušuje rychlý běh hymnu zvoláním „Bože Otče Lásko!" Zpívá velmi rychle a velmi hlasitě. Občas přeruší zpěv a vypráví opět o Božím tvoření a Panně Marii. Napomíná nás ke klidu
154
Vojtécb
fila
duše a k lásce. Opakuje, že je dítě skotačivé, ale pochabé. A pak zase zpívá, ještě hlasitěji a rychleji než předtím. V prozaických vsuvkách nám Pavlínka vypráví také jakýsi vlastní apokryf o tom, jak se Panna Maria musila v Betlémě ukrýt do domečku loupežníků, do kterého pršelo. Pak se dovídáme, že má sama takový domeček nedaleko odtud, aby mohla být blízko hoře. A zase zpívá. 1 když je to snad jen čtvrt hodiny,, mám dojem dlouho trvající velmi důležité události — zjevení smyslu. Nechci, aby to skončilo, ale vím, že to nelze dlouho vydržet, a že to skončit musí. Zvedli jsme se a šli prudkým svahem dolů na cestu. Pavlínka stále vyprávěla dějově banální, ale absurdně veselé historky. Zdeňkovi, který šel vedle mě, jsem pošeptal: „To jsou světské starosti věštkyně." Pavlínka šla dost daleko za námi a hlasitě povídala. Přesto zareagovala: „Já že jsem veštkyňa?" V jejím hlase bylo spíše radostné překvapení než odpor. Přišli jsme zase k místu zjevení. Pavlínka nás po cestě opustila. Řekl jsem Ivanovi: „Když to takhle začíná už v devět hodin, co> teprv bude o půlnoci?" Usedli jsme u místa zjevení a Zdeněk opět vyndal láhev Myslivce: „Musím to opium lidu trochu zředit alkoholem." Otřes způsobený silným zážitkem volal po zapití. Honza litoval, že mu v rozhodující chvíli nepracoval magnetofon. Zdeněk na to řekl: „My léta pracné studujeme a jen tu a taní se nám dostane nějakého skutečného náhledu. A stejně pak zůstává jen u vidění, náš život ale běží dál jinak. A ona si běhá po lese, sotva umí číst — a nejen vidí to co my, ale je to celý její život, a proto t o vidí lépe. Proč se my musíme tolik namáhat? Vždyť ona to má všechno zadarmo." Oponoval jsem: „Nemá to zadarmo. Má to z bolesti nad skutečností." Zdeněk souhlasil, její život skutečně není lehký a právě proto je tak veselý. Uvědomil jsem si souvislost mezi mariánským apokryfem, který nám vyprávěla a jejím životem. Dary milosti jsou opravdu zadarmo, ale věrnost vůči nim vede přes velké utrpení. Vtom se li nás Pavlínka objevila znova. Ačkoliv mezitím byla určitě úplně jinde, navázala na náš rozhovor. Sama to pak komentovala: „Já tady na hoře všechno slyším. Jinde ne, ale tady všechno. A rozumím. Jsem dítě pochabé, skotačivé!" Na chvíli jsem s Pavlínkou zůstal sám. Snažil jsem se jí otevřeně vyložit své vidění věcí. Odpověděla mi: „Vás to naučily knihy, mě to ale naučilo utrpení. Ale každý, kdo věří, pro to trpí, třeba jinak než já. I vy." (Předtím i potom mi vždycky tykala.) Vyprávěl jsem to Zdeňkovi. Pavlínka se zase objevila a začala mluvit o svých bolestech, ale neznělo to jako nářek: „O zuby jsem přišla, když mi dali osma-
Tu norská
hora ze znamení
hvězd
d v a c e t e l e k t r i c k ý c h š o k ů , ale já jsem P a n e n c e Marii nepřestala, b ý t věrná. V ž d y ť j s e m její d í t ě . V y š e t ř o v a l i m ě d o k t o ř i , vyšetřovali m ě tajní, c h a l o u p k u m i chtěli v z í t , ale já jsem ji n e z a p ř e l a . V ž d y ť v ě ř í m a m á m ji ráda. N e m ů ž u ji z a p ř í t , k d y ž jsem ji viděla. Z a ž a l o v a l i m ě , ale já se za n ě m o d l í m , j e mi jich líto. O n i za t o n e m ů ž o u , jsou posedlí, je t o vidět na jejich tváři. 1 t ě c h zlých d u c h ů je mi líto. Zlí lidé n e m ů ž o u d o n e b e , a p r o t o dál o b t ě ž u j í o s t a t n í , ti pak jsou posedlí, a t o na nich h n e d v i d í t e jak v nich je z l o . " N á l a d a byla i v noci t r o c h u jiná n e ž m i n u l e . Ž á d n é n o č n í procesí d o p o s u d n e p ř i š l o a i lidé z d e byli r o z d ě l e n i na více s k u p i n . M o h u t n ý d o j e m m i n u l é p o u t i byl však víc n e ž v y n a h r a z e n v n i t ř n í m z á ž i t k e m , k t e r é h o se n á m d o s t a l o . L i d é se modlili r ů ž e n e c a my se přidali — n ě k d o nahlas, n ě k d o p o t i c h u . V š e p r o n i k a l klid a r a d o s t . N ě c o p o p ů l n o c i j s m e se vypravili k r o z c e s t í na svahu h o r y , k d e m i n u l e k o l e m „ o l t á ř e " h o ř e l y s t o v k y n e b o m o ž n á i tisíce svíček. Sli jsme b e z světla, n e b o ť j s m e v t é t o bezoblaČné Červnové noci nečekali tak h u s t o u t m u , d o jaké j s m e se b r z o p o n o ř i l i . S o t v a jsme překročili „ p r á h " m í s t a z j e v e n í , p ř e p a d l m ě n e u r č i t ý , ale silný tísnivý p o c i t , k t e r ý sílil jak j s m e s e s t u p o v a l i . T o u m ě nebývá z v y k e m , zvláště n e v noci. N a r o z c e s t í byla ale t a k y t m a . Bylo z d e pár d e s í t e k svíček (spíše jejich z b y t k ů ) , ale nesvítily. V ě t š i n a z nich u ž asi d o h o ř e l a , ale n ě k t e ré byly ještě d o s t velké, t a k ž e je m u s e l n ě k d o z h a s n o u t (bylo z d e b e z v ě t ř í ) . T o byla další n e z v y k l á a d i v n á věc. M ů j s t r a c h p ř e r o s t l v děs, t a k ž e jsem se p ř i z p á t e č n í c e s t ě n a h o r u musel d o s t o v l á d a t , a b y c h příliš n e s p ě c h a l . N ě c o velmi z á k l a d n í h o n e b y l o v p o ř á d k u . Dával jsem t o d o souvislosti s t í m , že je t e n t o k r á t m n o h o věcí jinak n e ž minule. Snažil jsem se n a j í t p ř í č i n u t o h o v š e h o v p o d o b ě n ě j a k é h o z ř e j m é h o jevu a k t o m u j s e m žádal Z d e ň k a o p o m o c . J e h o d ů k l a d n o s t se projevila t í m , ž e na r o z d í l o d e m ě n e j p r v e hledal příčinu ve zjevení s a m o t n é m , i k d y ž spíš jen p r o t o , aby se t a t o m o ž n o s t vyloučila: „ C o k d y ž přišla h o d i n a pravdy? C o k d y ž se t e ď p ř e s t a n e v y d á v a t za Marii a objeví se j a k o strašlivá H e k a t é ž á d a j í c í si lidských o b ě t í ? " R o z h o d n ě jsem prot e s t o v a l . V e z j e v e n í M a r i i n ě jsem viděl j e d i n o u j i s t o t u v t é t o situaci. Z d e n ě k souhlasil. Přišli j s m e z a s e na m í s t o zjevení; z d e se z d á l o b ý t v š e c h n o v p o ř á d k u . Z d e n ě k n a v r h n u l v y p r a v i t se k p r a m e n ů m . C e s t a k nim v e d e o p a č n ý m s m ě r e m n e ž cesta d o l ů , a tak chtěl příčinu děsu nějak p r o s t o r o v ě p o p s a t . I t a m byla p ř í t o m n a o n a tíseň, nic však nevyvolávalo p ř í m ý s t r a c h . Byla z d e s k o r o ú p l n á t m a . O s a m ě l é svíčky k o l e m cesty d o h o ř í valy a d o k o n c e i z hvězd b y l o v i d ě t jen m a t n ě n ě k o l i k nejjasnějších, j e d n o t l i v é o h n ě na m í s t ě zje-
Vojtěch
Illa
vení byly spíše h r o m a d a m i ž h a v é h o u h l í v y d á v a j í c í m i t e m n ě č e r v e n é světlo. N e j v í c e na m é z a p ů s o b i l o , k d y ž j s e m si v š i m n u l , ž e j e d n a klečící, m o d l í c í se b a b i č k a z h a s l a s v í č k u , k t e r á byla p ř e d ní. U m í n i l jsem si, ž e m u s í m n a j í t p ř í č i n u t ě c h t o p o d i v n o s t í — n e b o a s p o ň n ě j a k ý zřejm ý p ř í z n a k na ni p o u k a z u j í c í . P r á v ě t a t o s n a h a o z a c h o v á n í racionality v ý k l a d u z p ů s o b i l a , že m o j e j e d n á n í p a k z a č l o v y p a d a t zcela p a r a n o i c k y . T o řekl d o k o n c e i Z d e n e k , k t e r é h o jen t a k n ě c o n e p ř e k vapí. Ú z k o s t se p o s t u p n ě z m ě n i l a v j a s n ý p o c i t n e b e z p e č í , a n i ž by b y l o s e b e m í ň z ř e j m é , o d k u d n e b e z p e č í h r o z í . J e p ř í m o z d e na h o ř e v p o d o b ě n ě j a k é p o d i v n é síly? N e b o je h o r a z d o l a o b k l í č e n a — ať u ž neč i s t ý m i silami n e b o z l ý m i lidmi? Z d e n ě k c h t ě l jít z n o v u d o l ů k r o z cestí, aby zjistil c o se v l a s t n ě d ě j e a t a k y t a m c h t ě l z a p á l i t svíci. Připojil jsem se k n ě m u , n e b o ť j s e m v „ ú t o k u " viděl n e j l e p š í v y r o v n á n í se s t r a c h e m . S t r a c h se tak z m ě n i l v o d h o d l á n í v y s t a v i t se n e b e z p e č í . V ú p l n é m t i c h u b y l o z v e l k é d á l k y cosi slyšet. Z h a s l j s e m b a t e r k u a Šli j s m e p o t m ě . N a j e d n o u j s m e uviděli m e z i s t r o m y z e z d o l a p r o b l e s k o v a t j a s n é s v ě t l o . V p r v n í chvílí t o v y p a d a l o j a k o r e f l e k t o r , ale pak j s m e r o z p o z n a l i ř a d y p l a n o u c í c h svíček k o l e m o l t á ř e n a r o z c e s t í . N a j e d n o u b y l o vše v p o ř á d k u . Přidali j s m e t a m svící, k t e r o u jsme přinesli a p r o ž í v a l i j s m e p o c i t v í t ě z s t v í . N a h o r u j s m e se vraceli u ž k l i d n ě . Bylo p o b o j i . Z b ý v a l o však m n o h o k v y s v ě t l e n í . H v ě z d y j a s n ě svítily a z d á l o se, že se z a č í n á nep a t r n ě r o z e d n í v a t , i k d y ž j s o u t e p r v e dvě h o d i n y . N a h o ř e se lidé m o d l i l i . Stáli v k r u h u k o l e m o h n ě , k t e r ý o p ě t jasně plál. O h ř í v a l se t a m i I v a n . Přišel jsem k n ě m u a h r d ě j s e m m u p o d á val „hlášení": „ U ž je v š e c h n o v p o ř á d k u ! " S a m o z ř e j m ě n e v ě d ě l d o s t d o b ř e o č e m je řeč a Z d e ň k o v i ta scéna p ř i p a d a l a d o s t k o m i c k á : v plášt ě n k á c h , k t e r é j s m e si o b l é k l i kvůli c h l a d u a r o s e , j s m e k o n c e m noci vypadali j a k o strašidla. Byly tři h o d i n y a v i d i t e l n ě svítalo. V y p r a v i l i j s m e se j a k o m i n u l e na f i l o z o f i c k é m í s t o . Bylo z d e u ž s v ě t l o . O c i t l i j s m e se ve v o l n é přír o d ě , ale n o č n í z á ž i t k y z h o r y nás p r o v á z e l y . Bylo p ř e d v ý c h o d e m slunce. Šli j s m e k u s dál, a b y c h o m viděli v ý c h o d . V š e b y l o j a k o b y „ p ř e d s t v o ř e n í m s v ě t a " . N a j e d n o u se na v r c h o l u j e d n é d a l e k é h o r y objevil jasně r u d ý o b l o u č e k , k t e r ý rychle r o s t l . S l u n c e v y r ů s t a l o ze z e m ě , až se s a m o v y h o u p l o n a d o b z o r a h n e d na t o z m i z e l o v e v r s t v ě m l ž n ý c h o b l a k . Vraceli j s m e se.
Zdeněk
Urbánek
Příběh o třech dějstvích* i P o z v a l m ě j e d e n a přišli tři. Z a s e z k o u š k a ! A já si t e h d y v dvaadvaceti říkal, ž e nic t ř e b a jen v z d á l e n ě p o d o b n é h o š k o l s k ý m z k o u š k á m u ž n i k d y d o b r o v o l n ě n e p o d s t o u p í m . T r o j i c e , jakkoli ke všem svým v n i t ř n í m p ř e d n o s t e m obdařená i vysokými akademickými tituly, b r z y s v o u r o v n o s t á ř s k o u v l í d n o s t í m é r o z p a k y roptýlila. Byly o s t a t n ě jiné s t a r o s t i n e ž p ř e d z k o u š k o v é r o z e c h v ě n í . Z a č í n a l r o k 40. j e d o v a t ý s t í n M n i c h o v a se v b ř e z n u 39 z k o n k r e t i z o v a l v o z b r o j e n o u p ř í t o m n o s t cizí m o c i a p ř e d e v š í m v de p o n a c e a likvidace. P á d P o l s k a o c h r o m i l i t í m , že u z a v ř e l p o s l e d n í p r ů c h o d d o z á c h r a n n é či b o j o v é e m i g r a c e . S p o l u se s m l o u v o u Hitlcr-Scalin a s f r a n c o u z s k o u a a n g l i c k o u „ p h o n e y - w a r " skličoval a o t u p o v a l ú č i n n o s t a n e k d o t i ú d a j n ě z a r u č e n ý c h z p r á v o v n i t ř n í slabosti a r o z p a d u n a c i s m u či o v z p o u ř e n ě m e c k ý c h g e n e r á l ů . K a v á r n a M e t r o , m í s t o schůzky, nezářila úsměvy. M n o h o z n e j c e n n ě j š í c h se u ž o c t l o za o s t n a t ý m i d r á t y , J o s e f Č a p e k , P e r o u t k a , S y c h r a v a za v š e c h n y další. Zcela a n a v ž d y mezi jinými odešel d á r c e k n i h pan Meisel, p i h o v a t ý , z a o b l e n ý , napůl plešatý, v ž d y h u m o r n ě p ř á t e l s k ý v e d o u c í k n i h k u p e c t v í K m e n e ve Spálené ulici. Z e ž e b ř í č k u u regálů, p o d o b n ě j a k o H a l a s d o m a z o p r a c o v a n ě j š í h o ž e b ř í č k u u své k n i h o v n y , s h a z o v a l na nás t o nejlepší, co měl. S k o r o v ž d y c k y na d l u h . V d e n , kdy mi řekli o j e h o s m r t i , měl jsem na k a r t o t é č n í m listě z a p s á n o k tíži p ě t set, t e h d y z á v r a t n o u č á s t k u . Z á v r a ť v t é chvíli byla j i n é h o p ů v o d u . Zabili Pavla Meisela h n e d p o b ř e z n u 1939 za s k r ý v á n í p ř í t e l e . D ů v o d ani n e m o h l b ý t u n ě h o jiný. K a v á r n a M e t r o byla h n e d za r o h e m od k n i h k u p e c t v í , p r o m n e n a v ž d y j e h o , i k d y ž je z n e u c t i l i p r o m ě n o u ve v ý k u p n u k n i ž n í c h p ř e b y t k ů . P o d o b n ě j a k o tu s v ě t e l n o u s h r o m a ž d o v n u s v y s o k ý m i s t r o p y , M e t r o n e u c t i v ě v y v l a s t n i l a kterási p o b o č k a p a r k m s o n o v s k y z b y t n ě l é b y r o kracie. N á s l e d k y M n i c h o v a j s o u n e k o n e č n é i v p o d r u ž n ý c h detailech.
Tušil jsem tehdy, o co asi půjde, protože tím, který mě pozval, * P ř e v z a t o ze s a m i z d a t o v é h o s b o r n í k u Vzpomínky a pocty na parné(Jana Praha 1980; v Rozmluvách v y c h á z í bez vřclomí a souhlasu a u t o r a .
Patočky,
lidicc Kvart
158
Zdeněk
Urbánek
byl František. K o v á r n a . Znali j s m e h o j a k o k r i t i k a a h i s t o r i k a v ý t v a r n é h o u m ě n í . J e n n ě k t e ř í z nás se p o s t u p n ě d o p á t r a l i , že velmi b r z y , mezi d v a c á t ý m a t ř i c á t ý m r o k e m , napsal p ě t r o m á n ů . N e d o č k a l y se širší o d e z v y . K d y ž m u k o n c e m t ř i c á t ý c h let b y l o u ž s k o r o p ě t a t ř i c e t , vážili j s m e si h o jaksi p o k r a d m u t í m víc z a t o , že h o n e ú s p ě c h nezahnal d o r o z p t ý l e n é h o h o u f u z a k y s l ý c h g r a f o m a n ů . V ů b e c ne. Byl t o k o l e m r o k u 40 r t u ť o v i t ě uvažující i p o h y b l i v ý s h r o m a ž d o v a t e l nejlepŠích zbylých inteligencí, o r g a n i z á t o r jejich s p o l e č n é č i n n o s t i a o b e z ř e t n ý o d b o j n í k . P ř e d e v š í m založil a redigoval u n a k l a d a t e l e a k n i h k u p c e Václava P e t r a S v a z k y úvah a s t u d i í , jejichž p ř i b l i ž n ě s t o s t r á n k o v é sešity přes všechny zásahy c e n z u r y t v r d o š í j n ě vycházely dál. D o s t velký p o č e t r a d i k á l n í c h r o z l i š o v a t e l ů l i t e r a t u r y o d e p i s o v a l P e t r a za vydáni B r o m í i e l d a , Severu proti Jihu a p o d o b n é h o čtiva. Ale byl t o p r o k a z a t e l n ě p o d i v u h o d n ý vyhledavač n a k l a d a t e l s k é t r o j č l e n n é r o v n o v á h y mezi u m ě n í m l i t e r a t u r y , o s o b n í o d v a h o u a n e z b y t n ý m v ý d ě l k e m . J e n o s m let p o p u b l i k a c i originálu vydal český p ř e k l a d J o y c e o v a Odyssea. A n i A l d o u s H u x l e y n e m ě l v t ř i c á t ý c h letech u nás z a r u č e n o , že na n ě j b u d o u s t á t f r o n t y . A k d y ž v roce 1938 H a l a s sjednal s P e t r e m vydávání b á s n i c k ý c h p r v o t i n p o d j m é n e m P r v n í k n í ž k y , jistě t o spíš byl d o h o v o r b á s n í k a s k u l t i v o v a n ý m i r á z n ý m n a k l a d a t e lem v ncjlepšírn smyslu t o h o t e r m í n u než ú m l u v a o v ý n o s n é investici. P o d o b n ě p o z d ě j i s K o v á r n o u a j e h o Svazky. K o v á r n a p a t r n ě byl nejv h o d n ě j š í m č l o v ě k e m k tomu., aby užil P e t r o v y n a k l a d a t e l s k é s m ě l o s t i k nejlepším m o ž n ý m ú č e l ů m za časů, kdy se ta s m ě l o s t rovnala p r o s t é lidské o d v a z e . Svazky vycházely. Ale v očích m n o h a lidí, j a k k o l i o c e ň u j í c í c h o b s a h m n o h a S v a z k ů i sám f a k t , že n ě k d o m á o d v a h u je v y d á v a t , nebyla o t á z k a j a k ý c h k o l i českých p u b l i k a c í z d a l e k a p r o s t á . V ú t l a k u se má m l č e t , říkali n ě k t e ř í . J i n í byli rozděleni sami v s o b ě a trápili se t í m . Asi r o k před s c h ů z k o u , o niž jde, d o š l o k výjevu, k t e r ý t e n r o z p o r p ř e d z n a m e n a l . Č t y ř i p ř á t e lé, dva židé, dva g ó j o v é , měli n a m í ř e n o d o k a v á r n y v n á b ř e ž n í b u d o v ě Spolku výtvarných umělců Mánes. V politickém spektru první republiky stál d a l e k o vlevo. N i c š p a t n é h o se o d n ě h o ve z t í ž e n ý c h p o d m í n k á c h nedalo čekat. B ř e z o v s k ý u ž měl r u k u na tyči velkých s k l e n ě n ý c h dveří, v e d o u c í d o k a v á r n y r o v n o u z c h o d n í k u . O r t e n vedle n ě h o , j e m n ě m e z i z u b y c u p u j í c í další cíp j e d n o h o z e svých k a p e s n í k ů , b e z nejmenŠí s t o p y p o j a k é m k o l i výrazu ve tváři zvedl h u b e n o u p e v n o u b r a d u . Č e t l i j s m e na dveřích Ž I D É N E V Í T Á N I . B ř e z o v s k ý štítivě o d t á h l r u k u : „ K o m u to, blbci, tu svou k a v á r n u pronajali, 1 " a o k a m ž i t ě svým d l o u h ý m k r o k e m v kymácivérn p ř e d k l o n u vyrazil n e u r č i t ý m s m ě r e m p r y č o d té h a n b y všech gójů. D o b ř e z n a 39 jsme n i k d y nic t a k o v é h o nezažili. Se s k l o n ě n o u hlavou jsem se p o m a l u vydal za n í m . N e r v ó z n ě r á z n ý J o s e f L e d e r e r zavolal:
i 65
Příběh o třech
dějstvích
„ S t ů j t e , jde se t a m . A ť n á m u k á ž o u č e r n é na b í l é m p ř í s l u š n é nařízení, až n á s b u d o u c h t í t v y h o d i t . "
„Nejdu", hlesl Orten. „ A p ř i z n á š jim t a k p r á v o na b e z p r á v n é j e d n á n í , " z p r u d k a o d p o v ě děl L e d e r e r . „ P r a v o u chvíli k e v z d o r u u ž celý s v ě t p r o m e š k a l , " ú s m ě v e m z a k r y l O r t e n s v o u t r p k o s t a zlehčil v ě t u , jež b y jinak v p o m ě r u k j e h o z p ů s o b ů m mluvy zněla až přepjatě. „ N e z l o b se, J o ž k o , " řekl B ř e z o v s k ý , „ale J i r k a m á p r a v d u . A n i za k a f e jim n e s m í m e d á t v y d ě l a t . " „ T í m se t e n p o d n i k z h r o u t í ! " v ý s m ě š n ě r o z h o d i l L e d e r e r své nep o k o j n é ruce. „ M n ě se t u líbí a chci si t a m s vámi p o v í d a t . " „ V y n a j d i jiné časy," o d p o v ě d ě l O r t e n . Podíval j s e m se na h o d i n k y . Bylo s k o r o šest. V t u h o d i n u otvírali v i n á r n u D u n a j ve V o r š i l s k é ulici. T a m se d a l o č e k a t p ř á t e l s k é u v í t á n í . A ž se d o s t a v í H o r a , H a l a s , Seifert, m o ž n á i H o l a n , Č e r n ý , J a r o m í r J o h n a h r s t k a dalších, snad nás p o z v o u k e s v é m u s t o l u . A p o k u d z něj a k é h o d ů v o d u n e p o z v o u , jistě t o n e b u d e d ů v o d Ž I D É N E V Í T Á N I . N a v r h l j s e m jít t a m . J o ž k a však trval na svém a našel n o v ý a r g u m e n t . „ V e ř e j n ě t i s k n o u t , t o ti n e v a d í " , o b r á t i l se k O r t e nov i. „ T o d o k o n ce c h c e š i za t u c e n u , že k a m a r á d i m u s í r i s k o v a t a p o d e p i s o v a t s m l o u v y s nakladateli místo tebe." K d y s i p r o m n e O r t e n z j a k é h o s i d ů v o d u vynašel p s e u d o n y m Karel J í l e k , p o d n í m ž s á m pak vydal s m ý m p o d p i s e m na s m l o u v ě svou p r v n í k n í ž k u Čítanku jaro. J e h o Ohnici p o d j m é n e m J i ř í J a k u b vzal smluvně na s e b e B ř e z o v s k ý . T e n se hned o z v a l : „ T o je n ě c o j i n é h o . R e d a k t o ř i sbírek a n a k l a d a t e l é h o sami z v o u . " „ A l e v n e p ř á t e l s k é m o v z d u š í se tak j a k o tak chce m a s k o v a n í o b j e v o v a t . A ť ručí za s v o u poezii i o b y č e j n ý m o s o b n í m o d p o r e m p r o t i z b l b l o s t i . Pojcfte a d o m l u v í m e t o t a m u k a f e . " N e š l o se. S p o r p ě t k r o k ů od nevítající k a v á r n y trval ještě s k o r o h o d i n u . O d r o z č i l e n í a t r p k é h o s m u t k u j s m e se vrátili k ironii a h u m o r u . H o d i l i j s m e k o r u n o u . Padla ve p r o s p ě c h n e v s t u p o v á n í a v d ů sledcích t o z n a m e n a l o i mlčící v z d o r . I r o n i c k ý z á v ě r měla z a n e d l o u h o i ta z á k l a d n í p ř e mezi L e d e r e r e n i a O r t e n e m . L e d e r e r využil j e d n é z p o s l e d n í c h p ř í l e ž i t o s t í p r o k l o u z n o u t P o l s k e m d o Británie. O r t e n , p ř e s t o ž e n a b á d á n přáteli i svým b r a t r e m k o d c h o d u , j a k o by byl z a t v r z e l e trval na svém p r á v u z ů s t a t doma. V d o b ě s c h ů z k y v M e t r u jsem se čím dál víc klonil k r o z h o d n u t í o n é k o r u n y p ř e d M á n e s e m , i k d y ž j s e m měl z a s e b o u d v ě v y d a n é k n í ž k y p r ó z a na m é m s t o l e ležel d o k o n č e n m ů j n e d o s p ě l ý třínedělmí r o m á n o více n e ž d v o u set s t r á n k á c h . P ř i p a d a l o mi j a k o p o r u š e n í nej-
160
Zdeněk
Urbánek
p r o s t š í solidarity veřejně m l u v i t v čase, k d y za m n o h o jiných a spolu s nimi byl za d r á t y umlčen a u t o r Kulhavého poutníka. Jiní smýšleli a jednali jinak. J e š t ě vycházel K r i t i c k ý měsíčník Václava Č e r n é h o . T e n byl j e d n í m z trojice, s n í ž jsem seděl u šedobíle n a h n ě d l é h o m r a m o r o v é h o s t o l u . Setkal jsem se s n í m u ž dřív za j e h o občasných a v ž d y přísné s t ř í d m ý c h návštěv D u n a j e . „My t a d y nejsme jen kvůli vám, člověče," řekl věcně i s t o u pon ě k u d shlíživě p ř á t e l s k o u ironií. „ T o p u s ť t e z hlavy. Měli jsme svoje věci k p r o j e d n á n í . Ale k d y ž už jste nás vyrušil, ř í k á m v á m ještě dřív, n e ž vás K o v á r n a poučí, o co jde: neváhejte, a ať je t o co nejdřív hotovo." „ N e v í m , pane p r o f e s o r e / 1 hlesl jsem. A zároveň jsem si uvědomil, p r o č a čím p o d r ý v á m ů j p ř í k l o n k mlčení. T i s k l v K r i t i c k é m měsíčníku poezii mých ž i d o v s k ý c h přátel stejně s a m o z ř e j m ě j a k o cokoli, v čem našel d o s t p ř e d n o s t í . V e srovnání s některými p o z d ě j š í m i časy na t o m t o z a m o ř e n é m ú z e m í cenzura byla shovívavá. J e n bylo třeba, aby se H a n u š B o n n převlékl p r o t y t o stránky za J o s e f a K o h o u t a . Z O r t e n a byl Karel J í l e k n e b o Jiří J a k u b , z J o s e f a Lederera Jiří Klan, z F r a n t i š k a S c h u l m a n a J i ř í Daniel. T r a p n é tiskoviny českých nešťastníků, mezí n ě ž p a t r n ě z a p a d l nějaký pabásník (jak z a t r p k l ý m g r a f o m a n ů m , í n e k o l a b o r a n t s k ý m , říkal Bonn), k t e r ý se přes svou n e s c h o p n o s t t r o c h u vyznal v i d i o m e c h b á s n í k ů , odhadovaly p s e u d o n y m za p s e u d o n y m e m i celkem přesná f a k t a o t o m , kdy, kde a jak se n ě k t e ř í „ o s t o u z e č i arijské rasy" d o k o n c e i veřejně stýkají s židy. Č e r n ý , jeden z prvních na ráně, o d m í t a l v ě d ě t o nebezpečí. Za těch o k o l n o s t í bylo těžké b ý t v j e h o p ř á t e l s k é p ř í t o m nosti a zároveň myslet na to, jak jsem h o asi o r o k dřív za j e h o zvláštní směs skvěle v z d ě l a n é h o a živého a k a d e m i s m u a s e b e p r o s a z u j í c í o s o b n o s t n í ctižádosti nazval v dopise příteli „ s t u d e n ý m k ř e s l e m " . O d p r v n í h o p o z n á n í jeho t e x t ů a pak i jeho o s o b y jsem si h o velmi vážil, ale na rozdíl od Halase, Seiferta, H o r y či J o h n a - M a r k a l o u s e jsem se necítil b ý t lákán k bližšímu a d ů v ě r n ě j š í m u k o n t a k t u . O s t a t ně ani on, zdá se mi, nikdy p o ničem t a k o v é m n e t o u ž i l . Byla mezi n á m i mezera generace i chápání lidských v z t a h ů a p o e z i e . Přece jen nebylo tak nesnadné vzpírat se jeho p o k y n ů m . „ N e c h c i nic psát, aspoň ne veřejně," p o k r a č o v a l jsem o něco d ů razněji. „Bucfte tak h o d n ý a aspoň nás v y s l e c h n ě t e , " z d r ž e n l i v ě m ě oslovil Kovárna. „ D o h o d l i jsme se, že vy byste m o h l b ý t z r o v n a ten nejlepší k t o m u , abyste napsal p r o Svazky přibližně s t o s t r á n e k o poezii svých přátel a s o u č a s n í k ů . " „I kdybych to chtěl psát, jsem v t o m sám až p o uši a n e d o k á ž u to."
Příběh o třech
dějstvích
i 65
„ V í m e o vás něco j i n é h o , " řekl K o v á r n a .
„Psal jsem do soutěže o nejlepší esej na téma Rukou VenuŠiných pana Seiferta," chytal jsem se dávno odplynuvŠích stébel a mluvil kamsi pod stůl. „A skončil jsem na jedenáctém místě. Někdo se najde, ale ode mne to nechtějte." „Prosím, Seifert," rázněji promluvil Kovárna. „Kdo by ho dokázal nemilovat? A kdo by se z lásky k němu stokrát nespletl? Ale kdy to vlastně bylo? Jisté jste ještě byl gymnazista." „Ne, já nemám celé gymnázium," hledal jsem záchranu, kde se dalo. „Jen maturitu na obchodní akademii. S obtížemi." „To si nechte do curricula vitae, až to od vás někdo bude chtít," vmísil se Če rný. „Seifert vás v osmnácti oniámil a to se ví, že jste psal jakési okouzlené nesmysly." „Dělal jsem, co jsem uměl nejlepšího." „Ale ted už jste o několik let dál," zasvítil na mne Kovárna pronikavýma očima zpod černé patky vlasů. „A jde převážně o vaše nejbližší přátele. Máte Bonna, Ortena, Daniela rád? Tak vidíte, j s t e s nimi skoro denně ve styku. Kdo jiný se v nich vyzná lip?" „Tím hůř pro ně i pro mne, až to zkazím." „To riziko je tu vždycky," umírněně a účastně dodal Kovárna. Ale náhle se znovu vzepjala jeho energie: „Ale není to riziko jen vaŠe. My tři je bereme na sebe s vámi." „Nebuďte zbabělec, člověče," náhle se znovu vrátil do řeči Černý. „Nechte milování a pište. Termín je měsíc. Tady na tomhle místě nám za měsíc svou práci odevzdáte." Soudil-li podle sebe, sotva mohl mít na mysli zbabělost fyzicky osobní. Ale tak jako tak jsem se necítil být dostatečně statečný na to, abych za přátele nedostatečně vykládal jejich poezii. „A krom toho," vyplul jsem ze zamyšlení do promluvy kamsi mezi tu trojici, „čím dál víc si myslím, že se snad má mlčet.,., když je tolik píšících lidí násilím umlčeno." Mluvil jsem pomalu a s odmlkami. Uvědomoval jsem si, že tu trojici bezmála obviňuji. Kupodivu mě nikdo z ní nepřerušil. Pokračoval jsem tedy: „Je mnoho argumentů pro i proti. Ale když už moji přátele chtějí publikovat a díky vám mají kde nejlíp všechno řeknou sami za sebe." Už nějakou dobu se ke mně přikláněl přes stůl třetí z trojice. Krásná tvář, říkal jsem si hned po příchodu. Zeny jsou napůl uvědoměle vábeny. Záci s okouzlenou trpělivostí a napětím čekají na každý další zlomek věty. Akademičtí kolegové, i když by ho snad někteří nejraději usadili či ponížili, nakonec nemohou jinak než postřehnout vyzařující energii a soustavnost jeho mysli a bud se s jeho prvenstvím
162
Zdeněk
Urbánek
smířit, nebo mu prostou vnímavou pozorností vzdát jedinou pravou poctu, o kterou mu očividné jde. Zblízka jsem Jana Patočku viděl poprvé. Věděl jsem napřed, že mu budu vzdorovat jen velmi obtížně. Tím napjatěji jsem čekal, co řekne, když před svou tváří sevřel palec, prostředník a ukazováček do zamyšleného trojlístku a nám třem zbývajícím bylo zřejmé, že chce promluvit. Parátnost jeho mysli byla nepochybná. Jen nemínil nahlas promluvit dřív, než prošel všemi vrstvami a obéhy svého vědomí a našel nejvěrnější tón i mluvní výraz pro to, co se v jeho mysli dálo. Nikdy jsem do té doby nezažil tak úplnou jednotu rnysli, osobních i veřejných osudů, chování i jednání a hlasitých promluv. Tehdy jsem nevěděl, jak to pojmenovat. Jiní mi o léta později pomohli. Byla to naprostá existenciální jednota. Patočka nikdy nemohl promluvit dřív, než jí v sobě dosáhl. Jednoty mezi osobní životní zkušeností, průběhem, uvažující mysli a jejím, promlouvajícím výrazem. Byl jsem ztracen. „Poslyšte, příteli, vy se mýlíte," řekl. „Byli jsme poraženi. O tom, tu nikdo z nás nepochybuje. Ale byli jsme poraženi jiným způsobem či druhem moci, než na kterém zdejšímu malému společenství a jeho mluvčím kdy záleželo či vůbec smělo záležet. Bud jsme společenství uvažujících a sebevyjadfujjcích myslí, nebo nejsme vůbec. D o k u d tu někdo má co říci a dokud je třeba jen nejtužší možnost to říci veřejně, ztráceli bychom jako společenství sám důvod další existence, kdybychom se té schopnosti a možnosti dobrovolně vzdávali. J e možné, že už zítra násilná moc zakročí a vy budete psát svou úvahu o básnických přátelích nadarmo. Ale ne, nadarmo co nebude nikdy. Nevím a nechci vědět, máte-li doma schovány zbraně, nějakou směšně malou obdobu nástrojů jejich moci. Ať máte Či nemáte, musíme nahlas myslet, dokuti máme proč a o čem. Vaši druhové básníci nepochybně stojí za to." „ T e d jste to slyšel," umírněně pronesl Kovárna, ale jemnou dlaň mi předložil skoro až pod nos. „Jak se na vás tak dívám," s přátelsky posměšnou blahovůlí vydechl Černý směrem ke mně obláček kouře z cigarety, „ted už se nebudete vzpírat. Skoro je mi líto —- skoro jste Kovárnu a mě urazil, že jste se nedal přesvědčit už dřív. Ale Patočka je ovšem neodolatelný." Díval jsem se 7. jedné tváře na druhou a třetí. Kovárna vypadal, jako by už listoval v mém rukopise. Redaktorsky pochybovačně, ale s potěšením, že je to napsáno. Černý se v záklonu zajímal jakoby jen o chuť své cigarety: zjevně pro něj tento bod jednání byl uzavřen. Jen Patočka jako by se ještě i tecf ke mně přikláněl, ale tentokrát v očekávání mc odpovědi. Přece jen to nebyla zkouška. Jen seminář. „Ale co oni," řekl jsem. „Myslíte ty umlčené," hbitěji než předtím promluvil Patočka.
Příběh o třech
i 65
dějstvích
„ N a p i š t e t o t a k , a b y s t e se p ř e d nimi n i k d y n e m u s e l s t y d ě t . " Několik m i n u t mlčení. „ Z k u s í m t o , " řekl jsem p o t i c h u . „Jen vás všechny p r o s í m , spalte t o p a k , jestli si b u d e t e m y s l e t , že b y c h se za t o p ř e d nimi musel stydět." „ K o v á r n a h l o u p o s t i n e t i s k n e , " řekl Č e r n ý , „ j a k o ani já." „ B u d o u p o c h y b n o s t i , " p o k o j n ě a s o u s t ř e d ě n ě dodal P a t o č k a . „ T o se r o z u m í , že b u d o u . P ř e d e v š í m vy m u s í t e ručit sám za sebe." D v a a d v a c e t i l e t ý o u t s i d e r , n e z n á m o p r o č vyzvaný, aby promluvil za přátele, z n i c h ž k a ž d é h o měl z a d e s e t k r á t v ý m l u v n ě j š í h o , n e ž byl sám, se o c t l v pasti. K o v á r n a a Č e r n ý h o d o Čehosi hnali. P a t o č k a h o t a m n e o d b y t n ě lákal. M ě l a b ý t p r o j e v e n a s v o b o d a mysli za t u h ý c h časů, ve j m é n u u m l č e n ý c h , s b y s t r o u ú h y b n o s t í vůči c e n z u ř e , d ů s t o j ně p r o ty, o n i c h ž se b u d e p s á t . Z e z a n i k l é h o k n i h k u p e c t v í K m e n e m ě cestou z M e t r a zdravil Pavel Meisel. P t a l jsem se ho, co si o t o m myslí. Pokrčit z a o b l e n ý m i r a m e n y a z d á l o se, že říká: „Jestli t o b u d e s t á t za t o , a b y c h t o ještě p o letech z h o r n í c h p a t e r regálů n ě j a k ý m n o v ý m O r t e n ů m , B o n n ů m , B ř e z o v s k ý m či Schulman ů m , z a š i f r o v a n ý m p o d j m é n e m Daniel, házel na hlavu a připisoval jim t o na d l u h , n e c h t e v á h á n í . " Byl b y c h t o rád t a k napsal.
2 V r o c e 5 7 jsem se j a k o r e h a b i l i t a n t p o zápalu plic octl v léčebném d o m ě A l e x a n d r i a v M a r i á n s k ý c h L á z n í c h . Bylo t o spíše fešácké vězení. Č t y ř i lidé velmi o d l i š n ý c h z á j m ů v j e d n o m nevelkém pokoji. K tom u j s m e p ř e d t í m s J i ř í m K o l á ř e m p o d e p s a l i s m l o u v u na překlad W h i t m a n a . M ě l j s e m K o l á ř o v i c o nejčastěji posílat co nejvíc veršů k ustavení d e f i n i t i v n í české v e r z e a navíc sám s k o n e č n o u p l a t n o s t í zČcšťovat n e k o n e č n á s o u v ě t í Vyhlídek demokracie a dalších eseji a statí. Bylo t o z t r p č o v a n é p o t ě š e n í . O d d r u h ů ve světnici se sotva dalo žádat, aby se p o d ř i z o v a l i m ý m p o t ř e b á m . Ač W h i t m a n není ž á d n ý ú t l o m y s l n ý M a l l a r m é čí W a l l a c e Stevens, ani j e h o h ř m o t n ě a p o v o d ň o v i t ě p l y n o u c í k a t a l o g y a s k r y t ě r y t m i z o v a n é kaskády naléhavých p r o m l u v nesnášely s o u t ě ž s h l u č n ě m n o h o m l u v n ý m číšníkem, s vytrvalými o s o b n í m i s t í ž n o s t m i s t ř i h a č e z Barrandova n e b o se svéráznými p o p ě v k y jinak m i l é h o a k a m a r á d s k é h o z e d n í k a z O s t r a v y . D e m o kracie o p ě t m ě l a v t e h d e j š í c h r u š č e v o v s k é oblevě jakési vzdálené vyhlídky a d e m o k r a t měl ve světnici A l e x a n d r i e příležitost osvědčit, jak je sociabilní a snášenlivý. Ale tak jako tak až příliš často n e m o h l jinak n e ž p r c h a t z p ř e h u š t ě n é světnice a o d práce d o p ř e d j a r n ě chladného trojúhelníku lázeňského parku.
164
Zdeněk
Urbánek
P o j e h o c e s t i č k á c h i p o d ž l u t é n a t ř e n ý m l i t i n o v ý m k r a j k o v í m kol o n á d y a na h l a v n í t ř í d ě s p ř e b a l k ó n o v a n ý m i f a s á d a m i z p o č á t k u s t o l e t í c h o d i l i m u ž i i ž e n y ve v y t a h a n ý c h t e p l á k o v ý c h s o u p r a v á c h , ale mísili se u ž t e h d y m e z i ne jiní a j i n é v t o m n e j l e p š í m , c o se z a t ě c h časů d a l o s e h n a t a u š í t . B y l o t o v n ě k t e r ý c h p ř í p a d e c h i p o h l e d n é . Z v l á š t n í ú k a z . Smysl p r o ž i v o t , p r o c i t l ý d í k y t y r a n o v ě s m r t i , nalézal své p r v n í v e ř e j n é v y j á d ř e n í v o b n o v ě z e v n í s e b e d b a l o s t i . P r o příslušníka j e d n é z t ě c h h r s t e k , jež si s k r y t o u prací a s t r a n o u v e ř e j n ý c h trib u n za časů j u s t i č n í c h v r a ž d a v ě z e n í b e z p r á v n ě o b v i n ě n ý c h hleděly u c h o v a t ž i v o u a n e p o k ř i v e n ě v n í m a v o u a k t i v i t u mysli, byla v těch v n ě j š k o v ý c h p r o m ě n á c h spíš jen z á b a v n á p o u t a v o s t n e ž p o v z b u z e n í . Ale n ě c o se p ř e c e jen dálo. T y r a n o v i se n e p o d a ř i l o z p ř i v l a s t n ě n ý c h ú z e m í v y k l i d i t lidi tak ú p l n ě . J e d n o h o r á n a se d o k o n c e p o lázních r o z n e s l o , že S t a l i n byl v noci p o c á k á n i n k o u s t e m . J i n í tvrdili, že t o byla t u š . Z j i s t i t se t o u ž nedalo. V j i ž n í m cípu p a r k u , k d e S t a l i n , u l í z a n ě v y d l a b a n ý z b l e d ě žlut a v é h o m r a m o r u , včera j e š t ě stál, ležela na o p u š t ě n é m p o d s t a v c i jen ú h l e d n á h r o m a d a chvojí. D i s k u t o v a l o se, z d a č i n i t e l é p o h o t o v ý m o d s t r a n ě n í m s o c h y chtěli s v é h o n e d á v n é h o b o h a u c h r á n i t p o t u p y , n e b o za z m ě n ě n é h o o v z d u š í využili p ř í l e ž i t o s t i z b a v i t se h o . S t ř i h a č se na posteli b r á n i l o č e k á v a n é m u z a t č e n í ú s t a v n í p o k r ý v kou p ř i t a ž e n o u p o d b r a d u : ..Práskači jsou všude. C o já vím? T ř e b a i m e z i v á m i . D o s v ě d č í t e m i , že jsem celou n o c s p a l . " „I t o , jak jsi p r d ě l a c h r á p a l , " o t v í r a l z e d n í k o k n o a m í r n ě nak l o n ě n d o ulice přešel d o p o p ě v k u na v l a s t n í m e l o d i i . „ M i l o v a l jsem Stalina — nastala d o b a jiná... " „ H n e d t o h o n e c h , " p ř i t á h l si s t ř i h a č d e k u až p o d oči. U ž při jejich d i a l o g u vedl číšník s v ů j m o n o l o g a vázal si k n ě m u před zrcadlem kravatu: „ T a k o v ý p ě k n ý k u s m r a m o r u , jak ten by C e r h a a K a r p í š e k , vlastním j m é n e m P o š u k , o b a z d o l a ze Š l i k o v y ulice, d o k á z a l i z p e n ě ž i t . J e z d i l i v noci s d v o u k o l á k e m k M a r k é t ě na h ř b i t o v v y b r a t si z m r a m o r ů v ž d y c k y cen nejlepší. K d y ž b y l o n e j h ů ř , i ž u l a jim byla d o s t d o b r á . K a m e n í c i platili, a j a k . V ž d y c k y k d y ž P o š u k v h o s p o d ě r o z dával r u n d y a nechával se o d c h l a p ů n a p r a v o v a t , h n e d j s e m věděl, že t a m z a s e byli. Práskači? N e , já je n e p r á s k . Asi v r c h n í h r o b n í k , i k d y ž se s n í m šábli. D o s t a l i za co k a ž d ý o s m n á c t m ě s í c ů . K r á s t se v y p l á c í , ne že ne. J e n p o l i t i k a je p r o v a z . A p a t ř í jim co." D o t á h l uzel k r a v a t y p ř e s n ě d o ú h l u l í m e č k u a p a t r n ě p o k r a č o v a l o s t e j n é m či j i n é m t é m a t u , N e v í m . S l u n e č n ý d e n m ě o d r a d i l o d p r á ce a vylákal ven. N a lavičce, v y s t a v e n é slunci, j s e m s p a t ř i l n a d l í m c e m č e r n é h o
Příběh o třech
dějstvích
i 65
svrchníku z n á m o u k r á s n o u tvář. C o mi v t o m o k a m ž i k u bylo d o slunce.. Lavička byla p ř e p l n ě n a , p ř i s e d n o u t se nedalo. P a n p r o f e s o r se s jistými o b t í ž e m i hned zvedl a šel mi dva či tři k r o k y vstříc. „ K o n e č n ě n ě k d o / ' vyhrkl jsem. „ O d p u s ť t e , p a n e profesore, já jsem jen c h t ě l ř í c t . . / ' „ P r o č se o m l o u v á t e ? " o d p o v ě d ě l P a t o č k a a d o s t namáhavě se rovnal v kříži. „Myslím si s k o r o t o t é ž . " Byl v lázních u ž několik t ý d n ů p ř e d e m n o u , převážně u p o u t á n p o k u s n é léčeným ischiasem na l ů ž k o v b u d o v ě , jež podle světla d n e a nálady p o z o r o v a t e l e střídavě p ř i p o m í n a l a d ů s t o j n i c k o u p r o s t o u velerakev, t e r e z i á n s k ý špitál Či kasárna p r u s k é gardy, pyšné na askezi. Jak jsem pak b r z y směl zjistit, u v n i t ř t o bylo n a š t ě s t í jiné. Š i r o k é c h o d b y s v y s o k ý m i s t r o p y i okny, p r o s t o r n é p o k o j e vždy jen p r o dva, p o k o j n ě vlídní a p o z o r n í lékaři i sestry a voziči p a c i e n t ů , zvlášť nez b y t n í v domě,, k d e léčba p á t e ř ! vždy trvala d l o u h o a byla přinejlepším střídavé úspěšná. Přívětivý klid t o h o d o m u se převážně přenášel i na p a c i e n t y . Pan p r o f e s o r si zvláště chválil t o h o , s n í m ž žil v jedné z těch p r o s v ě t l e n ý c h cel. Byl t o š i r o k o r a m e n n ý vysoký m u ž koleni třiceti, p ů v o d n í m p o v o l á n í m veslař s m a t u r i t o u a n e d o k o n č e n ý m s t u d i e m e k o n o m i e . Měl jen Čas o c t n o u t se díky s p o r t u v r u k o u lékařů. V ě t š i n o u spal,, a p o k u d se přece jen zvedl z lůžka, pohyboval se s o m n a m b u l n ě a p r o m l u v y nahrazoval dětsky p r o s t ý m ú s m ě v e m . 1 tak dělal p r o pana p r o f e s o r a , co nejlepšího dokázal. V jistý den, kdy byl schopen c h o d i t , z v e d n u t í m dvou p r s t ů p a n u p r o f e s o r o v i slíbil, že b u d e ve s t ř e h u . J a n P a t o č k a m ě s k o r o zaskočil tím, že mi u ž asi při třetí s c h ů z c e o d o n o h o p r v n í h o s e t k á n í sám o t o m vyprávěl. N a několik d n ů h o přijela navštívit p ř í t e l k y n ě . Z d á l o se z n á z n a k ů zjevné, že v z á j e m n á b l í z k o s t je p r o oba s t e j n ě n e z b y t n á . J a k é byly m e z e či p ř e s t u p k y t é t o b l í z k o s t i , n e d o k á z a l jsem či spíš ani nemínil o d h a d o vat,, n a t o ž aby m ě v ů b e c n a p a d l o se z e p t a t . Ponechával jsem řešení té o t á z k y s v ý m m l h a v ý m a o p u š t ě n ý m z a s n ě n í m v h l u k u své u b y t o v ny. T a byla k P a t o č k o v i o t o vlídnější a snad i chápavější, že taky mě na j e d n o příliš k r á t k é a velmi o b o h a c u j í c í d v o u d e n n í přijela navštívit p ř í t e l k y n ě . R o z d í l byl v t o m , že já tehdy neměl p r o č a co před k ý m s k r ý v a t . P o k u d d o b ř e r o z u m í m , žena p r o f e s o r a Patočky nedokázala o s v o b o d i v ě v y s l e c h n o u t p r a v d u . A za p o b y t u jeho přítelkyně v M a r i á n s k ý c h lázních se nikdy nedalo vědět, z d a z n e n a d á n í nepřijede. Ke v š e m u z a j e d n o h o z těch dní P a t o č k a vinou nemoci nemohl vstát a vyjít na n e u t r á l n í ú z e m í . P ř í t e l k y n ě musela za ním. Veslař měl za ú k o l b d í t b l í z k o v r á t n i c e a p o h o t o v ě p ř í p a d n o u další návštěvnici p ř e d b ě h n o u t , aby byl vyloučen t r a p n ý t r o j č l e n n ý v ý s t u p . Slíbil úkol splnit, ale c h o d b y byly v y h ř á t é a on, z b a v e n t r é n i n k ů , j e ž v n ě m ještě n e d á v n o r o z p r o u d o v a l y krev, klímal i vstoje či vsedě na t v r d é la-
166
Zdeněk
Urbánek
vlci. R á z n é k r o k y d á m s k ý c h p o d p a t k ů h o p r o b u d i l y se z p o ž d ě n í m . Z l o m e n ý k ř í ž m u p a k n e d o v o l i l b ě ž e t d o s t r y c h l e . P ř e d b ě h l t u , jež se d í k y m i n u l o s t í a v i n o u ú ř e d n ě p o t v r z u j í c í h o o b ř a d u p o k l á d a l a za n á v š t ě v n í c i j e d i n ě o p r á v n ě n o u , ale s n e d o s t a t e č n ý m n á s k o k e m . Přít e l k y n ě m e l a čas z p o k o j e v y j í t , ale na b í l é m e r á r n í m v ě š á k u t a m z ů s t a l v i s e t t e h d y n e v í d a n ě p ě k n ý k a b á t e k k o s t ý m u z l á t k y se v z o r k e m , b ů h v í p r o č z v a n ý m e s t e r h á z y . N a s t a l d l o u h ý a m u č i v ý výjev. P r o c i t l ý veslař hájil p a n a p r o f e s o r a j a k o n e j l e p š í h o č l o v ě k a , k t e r ý k d y c h o d i l p o t o m t o s v ě t ě . M a r n ě . Byl z d v o ř i l e p o ž á d á n , a b y se v z d á l i l . O d té d o b y n e ř í k a l s v é m u d r u h o v i v n e m o c n i c i d o b r é j i t r o , ale v ž d y c ky začínal p r o s b o u , aby m u bylo o d p u š t ě n o . K d y ž mi J a n P a t o č k a t e n p ř í b ě h s d ě l o v a l , k m é ú c t ě v ů č i n ě m u se p ř i d r u ž i l p o z o r n ě ú č a s t n ý o b d i v a p ř i p a d a l o m i , ž e v z n i k á p ř á t e l sky vřelá b l í z k o s t . Pak j e d n o h o d n e při našich s k o r o k a ž d o d e n n í c h s c h ů z k á c h nez b y t n ě přišel na p o ř a d r o z h o v o r u H r o m á d k a . N e v ě d ě l j s e m , že je t o P a t o č k ů v b l í z k ý p ř í t e l . M l u v i l j s e m o t e v ř e n ě o t o m , j a k j s e m si H r o m á d k y d o r o k u 48 vážil. V r á t i l se p o r o c e 4 5 ze S p o j e n ý c h s t á t ů , k d e přežil v á l k u , a p ř i v e z l s s e b o u , j a k o s o c i á l n ě d e m o k r a t i c k y o r i e n t o v a ný protestant m n o h o p o u t a v ý c h myšlenek ohledně m o ž n o s t í n o v é h o s p o l e č e n s k é h o u s p o ř á d á n í . O s o b n ě j s e m h o ke své l í t o s t i n i k d y n e z a žil. Č a s p o v á l e č n é p o m ě r n é v o l n o s t i byl příliš k r á t k ý . A p o t e m n é m r o c e 48 se H r o m á d k a z n e z b a d a t e l n ý c h d ů v o d ů z h r o u t i l . O h r o ž e n byl j a k o m n o h o j i n ý c h , t o je n e p o c h y b n é . A l e ani n e z k u s i l o d s u n o u t se d o m l č e n l i v é h o ú s t r a n í . B r z y z a s e d a l ve p r o s p ě c h s t a l i n s k é p r o p a gandy jako jeden ze zdejších z á s t u p c ů v t a k z v a n é Světové radě míru. Z v o l n a j s m e šli p o h l a v n í t ř í d ě k t é ž e k a v á r n i č c e o p ě t i s t o l e c h , k d e i P a t o č k a , k p o v r c h o v ý m r e á l i í m p r o s t ř e d í v ě t š i n o u s k r o m n ě nev š í m a v ý , asi o t ý d e n d ř í v , k d y ž j s e m h o t a m p r v n ě z a v e d l , s p o t ě š e ným obdivem komentoval úhlednost a čistotu, v obdobných podnicích t e h d y n e v í d a n o u . C h l a d z d í o h ř í v a l y m a t n ě lesklé p a n e l y z přír o d n í h o d ř e v a , na d v o u m í s t e c h d o nich byla v e s t a v ě n a o s v ě t l e n á a k v á r i a , o b s l u h u o b s t a r á v a l k r o m p o z o r n é a v l í d n é m l a d é číšnice sám v e d o u c í , v y t á h l ý h u b e n ý m u ž se s c h ý l e n o u h l a v o u , v ž d y b e z p e č n ě vystihující, kdy host vítá nebo naopak nevítá, aby s ním chvilku prom l u v i l . Z a n e v l í d n é h o p o č a s í j s e m t a m c h o d í v á v a l č í s t a u ž j s m e se t r o c h u z n a l i . K d y ž j s e m u n ě h o byl p o p r v é a n a p o s l e d s p a n e m p r o f e s o r e m , b y l o z n á t , ž e se t e n m i n i k a v á r n í k n e c í t í n e j l í p . „ S t a l o se n ě c o , p a n e v e d o u c í ? " b e z d ě k y mi v y k l o u z l o , k d y ž n á m přinesl kávu. „Jak slyšíte, p o u š t í m t o d á l , " n e č e k a n ě s k l o u z l na v o l n o u židli a s v ý m i slovy nás u p o z o r n i l na n e v t í r a v ě r o z p t y l o v a n ý j a z z o v ý L u x e m b o u r g ze s k r y t ý c h a m p l i ó n ů . „ P r o m i ň t e , p á n o v é , " ř e k l v z á p ě t í
Příběh o třech dějstvíchi65
a začal se zvedat. „Jen. sedte, sedře,4" řekl Patočka. Dloubán rád poslechl a smutné pokračoval: „Hlavně mě t o t i ž chtějí vyhodit proto, že tuhle práci dělám rád. Žádné manko, pánové. Nemusíte mi věřit, prosím. Ale podívejte se na mě, jestli na t o vypadám. Musím pryč, protože jsem před třemi měsíci při adaptaci přidal něco ze svého. Kolem tisíce korun. T o se nesmí. Každá kategorie má svou určenou malbu, svítidla* nábytek. N i k d o nesmí mít svůj podnik raději než tem Či onen jeho kolega." Omluvil se, že rušil, a pomalu jako výdech páry z kotlíku na plynovém plameni, staženém na nejnižší stupeň, odešel do zákulisí svého zamilovaného jeviště. „Ne," řekl Patočka a rozhlédl se po t o m pohostinném prostoru, „to přece žádná rozumná hlava nedopustí, aby ho vyhodili právě proto." Věřil jsem tomu o týden později i já. Den byl nevlídný a venku se nedalo dlouho setrvat. Došli jsme ke kavárničce a těšili se, že najdeme přívětivé teplo i dloubána vedoucího v lepší náladě. Na vstupních dveřích jsem si přečetl D O V O L E N Á . Z A V Ř E N O ! „I v tom lžou," poznamenal Patočka.. „ l a k to vidíte, pane profesore," neubránil jsem se poznamenat, když jsme se zvolna v drobném dešti vlekli pod kryt kolonády, „a tomu H r o m á d k a pomáhá." Dlouhé mlčení. Konečně jlsme byli v korzujícím davu pod kolonádou. „Chtějte mu trochu lip rozumět," potichu řekla ústa a hlas, jež jsem znal z poloh značně jiných. „Hleděl zachránit, co se dalo, Možná zachránil teologickou fakultu a desítky jejích žáků." „Pro kterou firmu?" zeptal jsem se stejně tiše, ale uvnitř skoro pohněvaně. Mluvil jsem za odrovnaného kavárníka i za celoživotně zneuznávaného W h i t man a. Bylo mi úzko nejen z toho, že ztrácím jediného opravdu oživujícího druha v úmorných lázeňských týdnech, ale především proto, jak se ten jedinečně vzdělaný a svébytně myslící člověk dal nalomit. Příští schůzka za lepšího počasí na lavičce v parku začala skoro neosobně a chladně. Náhle pan profesor zvedl hlas: „Trochu si to představte. Učíte mladé lidi, O n i i bez vás studují dál a někteří dokonce i dostudují, ale zůstávají vám věrni. A proto je jim pak i s doktorátem přinejmenším dovoleno, aby z nich byli topiči, skladníci, prodavači v antikvariátech, údržbáři v oborech, kterým se nikdy neučili." „Měl byste na to být hrdý, pane proferore, že se zrovna z vašich žáků nestali přisluhovači."
'/.tle i lék
Urbánek
Dlouho ticho. A pak jakoby temně zasněná, fyzickými i psychicky morálními osobními obtížemi poznamenaná promluva pana profesora kamsi daleko mezí rhododendrony a smuteční břízy předjarního parku: „Když se s tím nějak nevyrovnáme, všechny nás to tady přejede jako parní válec." „Přejede? Přejede!" řekl jsem rak šaškovsky, jak nejlíp jsem dokázal v okamžiku, který pro mne ve své truchlivosti předtím ani později skoro neměl obdobu. „Bude z nás výmluvně výtvarný emblém jejich moci. Ale není to tak, pane profesore. Nejsme žádný bojovný kmen. Nevzpíráme se dost účinně a očividně. Přesto tu myšlení a imaginace při vší zniatenosti mnoha hlav svobodně žijí dál." „Víte," zastavil se Patočka a zvedl ten svůj uvažující trojlístek jaksi jen do půl žerdi, „někde musí být důvod, proč ta jejich nynější lež získala už kdesi na počátku tolik moci nejen nad lidmi, ale i v lidech. Patrně má své prapůvodně pravdivé jádro." „Má. V sociální otázce. Ale tím hůř, že jí ta zvrhlá podoba socialismu tak zneužila proti lidem." „/.měníme dějiny, příteli?" řekl Patočka a v Černé opuštěnosti svého zimníku se obtížně zvedl z lavičky a zvolna vydal vpřed, abychom unikli někde pod krytem studenému drobně hustému dešti, který neodvratně v té lesnaté pahorkatině zase začal padat. Ona záhadná přítelkyně by si byla s tím tehdejším nečekaně skleslým zajatcem dějin nesrovnatelně lip věděla rady, než já kdy mohl dokázat. 3 Vídali jsme se s panem profesorem v Mariánských Lázních až do konce mého tamnějšího pobytu a přes náhle vzniklou mezeru bylo potěšením i podnětným vzrušením pobýt s ním hodinu či dvě. Už jsem se neodvažoval útočit přímo. Bral jsem si na pomoc překládaného Whitmana. „Cituje hned na začátku Vyhlídek demokracie Milla o předpokladech budoucí svobody: za prvé rozmanitost povah, za druhé co nejiúplnější rozehrání lidské přirozenosti do nespočetných a dokonce i krajně konfliktních stran a směrů." „Milí, ovšem," odpověděl Patočka skoro tak, jako by nechtěl naslouchat. „Víte, příteli, čtu-li Angličany, ať filozofy či jiné autory, jsem jako v mlhách. Mluví z nich zkušenost, ale nedbají o systém či organizaci mysli... A čemu vlastně člověk, který se jmenuje Patočka, může kdy opravdu rozumět. C o může vytvořit." „Pane profesore!" napůl zoufale jsem se zasmál. Ale naneštěstí jsem nebyl ten pravý hever k tomu, abych ho vypáčil
Příběh o třech
dějstvích
i 65
z mariánskoláz.eňské p o l o r a k v e s k l í č e n o s t i . V příštích m ě s í c í c h a letech jsem na něj často myslel, ale m o ž n á z e z b a b ě l o s t i jsem se s k o r o z d r á h a l v s t o u p i t o p ě t do sféry jeho neo d b y t n ě ú č i n k u j í c í h o b e z p r o s t ř e d n í h o vlivu. „Příteli, vás není v i d ě t , " řekl mi p ř á t e l s k y a přívětivě, k d y ž jsme se z a č á t k e m š e d e s á t ý c h let p o t k a l i na N á r o d n í třídě. „Snad b u d e p ř í l e ž i t o s t , p a n e p r o f e s o r e , " odpověděl, jsem s jakýmsi s e b e o b r a n n ý m c h l a d e m . T e p r v p a k , k d y ž j s m e se p o n ě k o l i k a m i n u t á c h p o v š e c h n é h o r o z h o v o r u rozešli, dolehla, na m n e h a n b a za m o u s t r o h o u nevlídnost i pocit velké z t r á t y , k t e r o u jsem si sám zavinil. T a k o v ý c h l e t m ý c h a ničím n e d o v r š e n ý c h setkání bylo za let a víc. V š i c h n i , na k t e r ý c h záleželo, h o p o právu ctili a měli rádi. J á byl ve s t ř e h u . A p ř e c e z j a r a r o k u 76, k d y ž m ě Václav H a v e l při své nádh e r n é s v o b o d o m y s l n o s t i či h u m á n n ě d ů v o d n é b e z o h l e d n o s t i k d r o b n ý m lidským n e s h o d á m a s v á r ů m poslal za P a t o č k o u ve věci č t y ř uvězn ě n ý c h h u d e b n í k ů , p a n p r o f e s o r m ě v p ř í z e m í vily v T o m a n o v ě ulici přijal, j a k o by se naše p o s l e d n í m a r i á n s k o l á z e ň s k á s c h ů z k a byla konala včera a nebyla v ní ani slza t r p k o s t i . J i n í t o věděli už dřív, ale pro m n e t o byl v t o m o k a m ž i k u o b n o v e n ý J a n P a t o č k a ve své životní (na rozdíl o d n a d ž i v o t n í ) a z k u š e n o s t í p o d e p ř e n é velikosti. S k o r o b y c h m u byl rád řekl, že p ř e c e jen ty anglické b e h a v i o u r i s t y , pozitivisty a p r a g m a t i k y nečetl n a d a r m o . N e b y l čas. P a t o č k a jednal věcně, ú č a s t n ě a p o h o t o v ě . K t e x t u p r o t e s t u p r o t i p r o n á s l e d o v á n í mladých lidí, jakkoli o d d a n ý c h h u d b ě , k t e r á m u nemohla být blízká, přidal p o d i v n ě p r o s t ý a r á z n ý , p e d a g o g i c k y o r i e n t o v a n ý o d s t a v e c . Ve stručn o s t i : o d s u ď t e lidi za t o , c o je těší a p o u t á , a o d s o u d í t e je za p ř í t o m n o s t ve světě. Z p ř í d a v k u v z n i k l o n ě k o l i k dalších s c h ů z e k . A ty trvaly až do p o č á t k ů C h a r t y 77. S m ě l jsem v jejích prvních t ý d n e c h a dnech prož í v a t s k o r o t o t é ž , co p a n p r o f e s o r P a t o č k a .
Václav
Sikl
Mnoho střetů, málo setkání Nad knihou Jiřího Hájka Setkání a střety, Poznámky a úvahy o působení vnějších faktorů na politické postoje české novodobé společnosti. [Vydal Index, Kolín nad Rýnem, 1983.] Byl jsem zvědav na setkání s autorem, jehož jsem před padesáti lety znal jako horlivého přívržence programu radikální levice sociální demokracie. 0 pár let později jsem se v Anglii dozvěděl a litoval jeho uvěznění v německém koncentračním táboře. Splynutí s Komunistickou stranou a Hájkova bohatá akademická činnost v době po únorovém puči mne už nepřekvapila. V jáchymovském koncentračním táboře jsem se dozvěděl o jeho velvyslanecké kariéře v Anglii a v noci sovětské invaze jsem s nadějí uvažoval o vlivu, který na něho musel mít pobyt u Dvora Sv. Jakuba a později v New Yorku u O S N . Ale Hájkovou kapitulací jsem byl zklamán. Jak rozčarovaný však musel být on sám nejen pocity vlastní bezmocnosti, ale zradou své celoživotní modly. Sovětského svazu. Během dlouhých, obtížných let se mi Jiří Hájek stal názorným příkladem tvrdohlavce, který svůj základní mravní přístup k lidem nechtěl nikdy vybavit ze zajetí svých příruček a socialistických chimér. Mohlo se půl století české politiky a historie ubírat jinými cestami? Tak jsem se opětovně tázal nad dnešními Hájkovými poznámkami. Na jaře 1935 mi bylo dvacet let, Hájkovi bylo o dva roky více. Zánik Rakouska-Uherska byl pro nás minulostí, demokratická republika plně prožívanou skutečností, svoboda projevu samozřejmostí. A především jsme si byli sebevědomě jisti, že dnešek a zítřek patří nám. Moudrý starý pán byl odjakživa na Hradčanech, nyní nastupoval jeho dědic a s tím si nebylo třeba dělat starosti. Četli jsme zuřivě všechno co nám přišlo do rukou z domova 1 z ciziny, o prázdninách jsme s dvěma stovkami v kapse procestovali celý Balkán, o demokracii jsme nepotřebovali diskutovat, vychovala nás. A politika? Na podzim jsme začínali vytahovat hlavy z ramen když na schůzi právnického fakultního spolku zahřměly na pódiu varovné hlasy. T o už jsme my holobrádci prvního ročníku měli za sebou první manifestaci a táhli jsme ke Karolinu dobývat insignie a nechali se polít vodou. A p o t o m jsem na schůzi ve smíchovském Národním domě slyšel o svůdné alternativě k fašistickému nebezpečí, ohrožující prý naše řady zvenší i zevnitř. A již se valily proudy slov o maloměšťácky nacionál ně cítící mase a demokratické inteligenci, která se právě tady houfně a s odsuzovaným zpožděním přihlašovala k české složce
Mnoho
střelů,
málo
setkání
171
komunistického hnutí. S výjimkou několika neposedů v první radě jsein neviděl nikoho, kdo by se chtěl přihlásit, ale řečník Hájek nepřestával opěvovat radikalizad dělnické třídy a převahu marxistické levice v Sociálně demokratické straně. Kupodivu, jedna starost zůstala Hájkovi i do dnešních řádků — obšírně se snaží vypořádat s umíněným českým rozlišováním mezi revolučním poselstvím a tradičním rusofilstvím, jehož potenciály neváhalo sovětské vedení využít v dobách tísné, aby je opět tvrdě odhodilo jako dvousečnou zbraň pojednou ve dnech vítězství nebezpečně mířící do vlastních řad. S politováním objevuji znovu v Hájkových řádcích dávný zlozvyk, kdy v jednom souvětí píše o demokratické mentalitě české společnosti a kolaborantských tendencích pravice. O p ě t tedy ono panské přisuzování monopolu na demokracii do zástupů sovětsky orientované levice, zatímco nacionilně liberální orientace části téže společnosti přecházela „...k plánu podunajské spolupráce zemí Malé dohody s Maďarskem a Rakouskem..."(str. 93). Podunajský dnes zaměň za evropský! Marně jsem hledal alespoň zmínku, že řada oněch takzvaných pravicových aktivistů skončila v hitlerovských táborech zpravidla s předstihem před hájkovskými demokraty. Rytířskou věrnost ustáleným klišé je možno pochopit, avšak dnešní pokusy o roubování dávných nepravd na prokázané skutečnosti jen nezbytně snižují věc samotnou. Sekundárností sovětské pomoci ve smlouvě z roku 1936 přece nelze o tři roky později omlouvat srpnový akt o neútočení, který naopak sankcionoval březnovou likvidaci zbytku ČSR. Překvapuje mne, jak Hájek v souvislosti s konstrukcemi svého spontánního levicového bloku nepoliticky připomíná usnesení zemského vedení KSČ na Slovensku z 31. července 1938. Vždyť komunistický vliv na Slovensku, jako ostatně po většinu trvání První republiky, byl malý a za druhé — náhlé zdůrazňování slovenské odlišnosti bylo jen vodou na mlýn scparatismu a krajní levici uškodilo. Také v českých zemích to byli právě samotní komunisté, kteří se pod uhrozou dostávali do těsné blízkosti socialistických stran i „hradní" inteligence (uvozovky jsou Hájkovy). Historickou nepravdou je rovněž Hájkovo tvrzení, že také „...kruhy ge~ nerality, požadující branný odpor, se přiblížily komunistům.,. M (str.98). Naopak, osobnosti jako Krejčí, Prchala, Luža, byli jak znalostí ubohého vnitřního stavu v Rusku,, tak nebezpečím komunistického vlivu natolik oslabeni,, že se nakonec podrobili Benešovu přijetí kapitulace. Při hraní s pověstným slůvkem ,kdyby' se můžeme z dlouholeté historické perspektivy druhé světové války zamýšlet nad možným vývojem po odmítnutí mnichovské kapitulace, není však možné konstruovat nové dějiny o padesát let později, jak dnes činí Jiří Hájek odkazováním na komunistický sborník Chtěli jsme bojovat, který byl publikován v roce 1963. Vychází zde totiž z přihrádky dávno vyprázdněné: apel k Společnosti národů přece nemohl „...umožnit sovětskému spojenci zasáhnout účinně proti Benešovu odmítnutí diktátu...' 4 , protože v té době byla již Ženeva živočichem bez organismu, mrtvolou, jak Hájek sám pečlivě dokládá celou řadou odkazů na politické události, pakty a dohody mezi evropskými státy, k nimž došlo v průběhu třicátých let. Od první minuty až podnes jsem nesouhlasil s kapitulací z 19'. září
Í72
Václav
Šik!
v Mnichově. J a k o člen generace První republiky jsem také nikdy netrpěl českou poddanskou přikrčeností, jak jí tak opětovně H á j e k přikrašluje naši zem. Bylo by zlomyslné pohrávat si s rčením „z bláta do louže", bez velikých ruských z t r á t a obětí nebylo zajisté možno porazit hitlerovské Německo. Hovořit však o „...Českou společností nadšeném přijímání sovětské politiky po uzavření paktu čtyř..." považují za pomýlené a ahistorické. Myšlenka direktoria evropských mocností, s dávnou i dnešní afinitou, slibovala tehdy více naděje než rozkládající se ženevská instituce a p o z d n í přijetí Sovětského svazu vyvolávalo spíše podezření oportunismu ze slabosti. T í m spíše, neboť otazníky nad rozsáhlými čistkami v sovětské armádě nevyvolávaly obrat k důvěře nebo k přijímání revolučního poselství „ t o h o t o nového Ruska", jak podnes Jiří Hájek klame sám sebe při opakujícím se starostlivém vážení sympatii mezi starým Českým rusofilstvím a očekáváním darů od bolševického Ruska. Tehdy v třicátých letech se bohužel žádné politické koncepci a tím méně sympatiím nepodařilo zabránit růstu nemravného řádu a imperialismu v N ě mecku, který byl konečně poražen nikoliv jednou, ale dvěma světovými válkami. S odstupem tvoří oba konflikty jeden dějinný celek. Autorova slovní ekvílibristika s dějinami české státnosti má čtenáře přesvědčit o jediné správné orientaci — vydat se na milost Stalinovi. Snad si ani neuvědomuje, jak se jeho názor jako odpůrce mnichovské kapitulace přibližuje pochybené obraně jejího hlavního realizátora a jak se zde dokonce přímo opírá o Benešovy rozporné spekulace v „Mnichovských dnech" a v „Šesti letech exilu". Alespoň jeden příklad: na straně 99 a v poznámce č. 74 (v textu mylně datované) Hájek cituje „...čeští branci bezvadně nastoupili při zářijové mobilizaci...". T o je zajisté pravda, ale co tedy proboha chtěli ti lidé bránit, Versailles nebo své domovy a svůj demokratický stát? Českou státnost nepřivezl nikdo v zavazadle, ta už existuje tisíc let. V úvahách o politickém dění v ubohé atmosféře D r u h é republiky autor dokumentuje protiklady, které ovlivnily poválečné vnitropolitické dění. Škoda, že historii přizpůsobuje obraně svých tezí. Například rozchod Národní strany práce se Socialistickou internacionálou, zdůvodňovaný negativním postupem francouzské levice v době Mnichova, ospravedlňuje snahou neprovokovat Hitlera a ani se nezmiňuje, že to bylo ve Straně národní jednoty, odkud tak časně vzešel o d p o r proti okupaci. Politik a historik Hájek ví přece velmi dobře, že časná aktivita vedla k likvidaci podstatné části někomunistického domácího odboje dávno před tím než se ozbrojený konflikt skutečně přiblížil do středu Evropy, Veliké ztráty národního odboje v první fázi války spolu s pozdním návratem organizovaných celků čs. západních jednotek na vlastní území podstatné ovlivnily utváření vnitropolitické situace bezprostředně po válce i v následujícím osudném tříletí vlády takzvané N á r o d n í fronty. Hájkovi ani nestojí za zaznamenání, že to bylo nekomunistické podzemí, které v prvních čtyřech letech války bylo ve stálém spojení se zahraničím, snažilo se poctivě plnit Benešovy příkazy, aby nakonec bylo právě jím hozeno pres palubu. O kruté době padesátých let měl Hájek raději pomlčet, jeho krkolomné zmínky působí žalostně a urážejí památku tisíců statečných lidí.
Mnoho
střetů, málo
setkáni
Škoda, že se autor snaží vysvětlit uzavření sovetsko-německé dohody o neútočení z 23. srpna 1939 scholastickou argumentací. Šlo prý o sovětskou odpověď na pokus západních mocností o nový Mnichov. Dokonce se chlubí, že „...dohoda uspíšila vypuknutí války... 4l (str. 115). Proč nedokáže alespoň přiznat, že Stalinovo Rusko bylo právě tak nepřipravené na větší válečný konfklikt jako Anglie a Francie? Ale obě vypověděly válku. již při studentských kláních a hádanicích řečníci a debatéři Hájkova druhu nás ochromovali mnohomluvností a uskoky do abstraktních témat a spatra přednášených odstavců ze svých ohmataných příruček. Pohotově je stočené do otřepaných kornoutů vytahovali z kapes a mávali nám jimi nad hlavami. Vlastně bych měl být Jiřímu Hájkovi vděčný, že jsem se při čtení jeho publikace tak snadno vracel do předválečné Prahy, do Lucerny, Besedy a Uránie, do schůzí v Ymce na Poříčí, do Všehrdu a do velké posluchárny proti Mánesovu mostu. Chápu také, že pro každého československého občana, který dříve či později aktivně spolupracoval s moskevským režimem, zůstává údobí po srpnovém paktu mezi Hitlerem a Stalinem nepřekročitelnýin traumatem. Lituji však, že se také Jiří Hájek utíká ke zkomoleninám a vědomě časově posunutým nepravdám. Je to škoda, neboť tím znehodnocuje pozitivní akce, k nimž za svého dlouhého politického života dospěl. Vezměme například jeho nářek, že „...není možno docílit uznání ani ustavení exilové vlády ... nakonec jen s námahou jakéhosi polooficiálního čs. národního výboru v listopadu 1939..."{str. 115). Hovořit o možnostech uznání nějaké Čs. zastupitelské formy v prvních měsících války na podzim 1939 je přece zlomyslnost nebo náměsíČnost a v každém případě pokus o klamání dnešní mladé české generace. Rovněž co nebyla „...v té době mezinárodní reakce na Západě, která zesílila protisovětský kurs..."(str. 1 16), nýbrž Stalin, který materiálně podporoval fašistické Německo a posílal na hitlerovská popraviště čs. komunisty německé národnosti, kteří u něho hledali ochranu. Rovněž tak čs. zahraniční odboj věru „...ztratil oporu sovětské politiky i podporu čs. komunistů..."(str. 116), neboť v té době byli Čs. vojáci a odbojáři na Východě za dráty sovětských táborů. A v Anglii odmítali čs. komunisté sloužit v čs. jednotce v době svrchovaného ohrožení ostrova, který se nepoddal. V umíněné snaze dokumentovat pokračování aktivní účasti čs. komunistů v národním odboji po neblahém srpnovém paktu Hájek připomíná pražské nepokoje z 28. října a listopadu 1939, které ozdobuje oblíbeným termínem „lidové rnanifestace"(str. 115). V tomto případě zašel starý studentský aparátčík opravdu příliš daleko: tehdejší demonstrace byly přece projevy „nacionálně cítících českých demokratů", jak na jiných místech blahosklonně nazývá nespokojence. A hned utíká od věci. T o je opravdu nepřijatelné od vzdělaného Čecha, který celý svůj život strávil v politice, dosáhl vysokých státních funkcí a nárokuje si postavení veřejného mluvčího. Jiří Hájek přece velmi dobře ví, že se jednalo především o demonstrace vysokoškoláků, které skončily popravami v Ruzyni, uzavřením všech českých vysokých škol a rozsáhlými deportacemi do koncentračních táborů. T o ovšem nebyli komunisté. Je opravdu až neuvěřitelné, že Hájek vůbec neuznal za samozřejmé zmínit se o těchto událostech ve své „úvaze o politických postojích české společnos-
Václav
Šikl
ti". Stejně tak je mu dobře známo, že právě několik účastníků oněch našich dávných Študáckých schůzek ve Všehrdu a na Smíchově bylo v Ruzyni nebo později v Říši popraveno. A důvody jeho mlčení jsou nad slunce jasné: jednalo se o základní jev v politickém životě české společnosti, s jehož převrácením a zneužitím si po válce čeští komunisté a lidé jako Jiří Hájek dali tolik práce při manipulaci Mezinárodního svazu studentstva a národně politického významu odkazu 17. listopadu. Jiří Hájek se mýlí, považuje-li věc uzavřenou mlčením. Je to živá, neuzavřená skutečnost, která se bude stále vracet do Českého veřejného dění. V neochabujícím tempu pokračuje pak ve svých upravených úvahách o příčinách událostí, o zahraničně politických koncepcích, o únorovém puči, který nezapomene nikdy vložit do uvozovek, o nikdy neexistující československé cestě k socialismu, o roce 68, o helsinské konferenci, jejíž závaznost opírá o jakési usnesení berlínské konference komunistických evropských stran v roce 1976. Teprve na poslední stránce se dozvídáme o dnešních „stavech poddanského provincialismu". Je třeba přivítat jeho dnešní volání po obnově základního prvku české národní identity — demokratického aktivního občanství. Skoda jen, že takové pojetí české státnosti nepřijali on a jeho družina již tenkrát, když jsme na ně pokřikovali: ani Berlín, ani Moskva. T r p k á lítost nad Hájkovou dlouholetou službou cizí vrchnosti však nijak nesnižuje naši upřímnou podporu jeho dnešní výzvy k projevům demokratické odvahy i rozvahy. Londýn,
únor 1984
Právo na dějiny5' Každý národ má svou historickou zkušenost, svou historickou paměť. Jejími stavebními kameny jsou především velké historické události či období, jakési vrcholy dějinných procesů, přelomy či obraty v dějinném vývoji, které určovaly jeho další běh. Vepsaly se do národní paměti a znovu a znovu oživovány, stávají se základem, na němž jsou vytvářeny filozofie dějin národů či států, ideové programy či koncepce, státní doktríny. Často ovšem také mýty a falešné obrazy. Dějiny jsou velkým polem duchovních střetů a zápasů a každá doba si vytváří své pojetí dějin, své představy o jednotlivých epochách či událostech. Vytváří si je v konfrontaci s přítomnými historickými, kulturními a sociálními událostmi, na. základě aktuální historické zkušenosti. Lze tedy říci, že historická zkušenost je duchovní útvar neobyčejné dynamiky a složitosti, který vždy určoval a stále určuje životy národů a států. Má neobyčejnou moc zavazující a spojující. Zájem o dějiny byl a je společný většině kultur, byla to však právě křesťanská kultura [sama pokračovateika komplikovaných .1 různorodých tra/lic], kdo důrazně a důsledně pojal historický vývoj lidstva jako smysluplný proces, který má zásadní význam pro přítomnost, ba bez nějž je přítomnost ve své opravdovosti a plnosti nemyslitelná. Protože jsme — at" již se k ní hlásíme nebo ji slovně zatracujeme — v plném slova smyslu dědici křesťanské kultu ry a protože dnešní svět jako celek, se všemi svými přednostmi a nedostatky, je touto kulturou rozhodujícím způsobem formován, nemůžeme už myslet a jednat jinak než dějinně a prostřednictvím dějin. Ani zánik, ani záchrana lidského světa se nemohou odehrát mimo dějinnou souvislost. Je-li přítomnost průsečíkem minulosti a budoucnosti, pak prožívajíce rok 1984, prožíváme možná — v tomto malém koutku světa, který však nebýval koutkem posledním — rok „velkého zapomnění". Náš národ je již po desetiletí cílevědomě zbavován své historické zkušenosti jak tím, že státní moc dovoluje zveřejnění pouze takových prací z oblasti historie, které vyhovují aktuální oficiální ideologii, tak aktivní manipulací se základními historickými skutečnostmi a tradicemi. Toto přivlastňování si historie jako celku má za následek tabuizaci, popřípadě falšování klíčových období našich dějin. Mnohem hrozivější než všechny deformace je však zřejmá tendence dějiny prostě škrtnout, odsoudit je k mlčení a zapomnění — aby se prázdnému kolotání „od výročí k výročí" dostalo plné salisfakce. * D o k u m e n t C h a r t y 77 i. 1 1/84
176
Dokument
Charty
77
Mýlili se všichni ti, kdo si mysleli, že paměť či zkušenost nelze vyvlastnit tak, jako si někdo přivlastňuje budoucnost. Dnes vidíme, že uzurpace budoucnosti musí nutně vést i k uzurpaci paměti, minulosti. Podíváme-li se na kteroukoli dnešní učebnici dějepisu od základní po vysoké školy, přesvědčíme se o pravdivostí tohoto tvrzení. Je zřejmé, že moc chce používat historickou paměť či zkušenost jen jako nástroj svého panství, že ji chce podřídit svým cílům. Chce, aby existovala pouze paměť mocných a vládnoucích, aby paměť ovládaných potvrzovala výlučně nutnost a správnost bezčasové přítomnosti, zaplněné starostí o úživu a přežit! za každou cenu. Specifika totalitní manipulace dějinami tak nakonec nutně spočívá v jejich postupné likvidaci, protože likvidaci politiky, veřejného mínění, morálky i ostatních sociálních hodnot nelze do důsledků provést bez odstranění lidské dějinné dimenze jako takové. De facto to znamená návrat před nejdávnější počátky naší kultury — a spíše opuštění kultury vůbec, neboť si nelze dost dobře přestavit kulturu bez paměti a smyslu. Jsme toho názoru, že tomuto zapomínání, žádoucímu z hlediska státní moci, je třeba aktivně čelit. Nikdo z nás by neměl v sobě, ať již vědomě nebo nevidomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lži, dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec. Za všechno, co se děje v nás nebo okolo nás, máme nějakou osobní odpovědnost. Sama odpovědnost, sama možnost dát smysluplnou odpověd a ručit za své činy však předpokládá jistý časový rozměr a tedy také dějinnou zkušenost jako zdroj pochopení a kontinuity. Jestliže se zasazujeme za dodržování lidských a občanských práv, pak se to nedílně týká i znovuoživování historické paměti a v posledku i rekonstrukce dějinné zkušenosti jako takové. Vždyť lidská a občanská práva byla sama formulována v dějinném procesu a bez živého vztahu k dějinám, bez porozumění jejich smyslu je uplatňování těchto práv pouhou hrou, často dokonce škodlivou a nebezpečnou hrou. Lidská občanská práva se týkají člověka jako bytosti, jejíž existence se nevyčerpává pouhým okamžitým prožíváním a která žije v pospolitosti bytostí sobě podobných. Proto také nepokládáme zápas o prosazení těchto práv za marný, i kdyby jeho zjevné úspěchy byly sebeskromnější. Pokud bude navzdory všem železným oponám, informačním vakuím, cenzurám a ideologickým propagandám zaznívat hlas odpovědnosti lidského společenství, pokud bude předávána a ohrožována paměť velkých humanitních ideálů, potud bude restituce těchto práv věcí sice obtížnou, stále však ještě možnou. Avšak dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností, jímž nás mohou ke skrytým pramenům a plodům vést jen příslušní odborníci. Proto je zápas o právo na dějiny v tomto užším slova smyslu nanejvýš naléhavý. Zajisté existuje celá řada historiků, kteří raději obětovali svůj oficiální statut (a tím i jakoukoli možnost tuzemské publikace) než svou profesionální čest a pokračují ve vědecké práci za ztížených podmínek a pro víceméně omezený okruh přátel. Historikové v exilu zajisté konají nesmírně záslužnou práci pro zachování a prohloubení historické paměti našeho národa. Jedněm i druhým je však přístup do pralesa historie nesmírně ztěžován a hlavně obyčejný československý občan má jen zřídkakdy možnost zjednat si je za průvodce. Existuje také několik pocti-
Právo
na
dějiny
177
vých historiků (ale ubývá jich ze dne na den), kteří ještě smějí oficiálně publikovat, avšak jen za tu cenu, že je jim dovoleno vstoupit pouze do odlehlých, přesně vymezených koutů pralesa, které moc pokládá za nevýznamné. Drtivá většina občanů je tedy nedobrovolně odkázána na oficiální tradování dějin v té podobě, v jaké se s nimi setkává od odborných publikací aŽ po školní učebnice Či historizující beletrii. A manipulace s dějinami je v této zemi neomezená. Porovnáme-li naši situaci se situací v okolních státech, jsme na tom patrně nejhůře. Není snad jediného období našich dějin, jediného závažného fenoménu kulturního či společenského, které by nebyly podávány zkresleně a falešně a ostouzeny či glorifikovány podle momentálních potřeb moci. A stále více období je prostě zahalováno mířením. Nikoli strůjcem, zajisté však jedním z hlavních vykonavatelů je i dnešní československá historiografie, a to> jak její instituce, tak lidé, kteří v nich pracují. Proto se pokoušíme podat alespoň kusou zprávu o jejím současném stavu, jsouce si vědomi, že bez zásadní nápravy ve věcech obecných nen í možná ani náprava na tonu o poli, zdánlivě tak okrajovém a přece tak významném právě pro budoucnost našich národů. Bohužel nedisponujeme dostatečně podrobnými údaji a slovenské historiografii, takže jsme v následujících rozborech nuceni jednostranně vycházet ze stavu historiografie české. Dostupná informace a hlavně zhodnocení oficiálně publikovaných prací slovenských historiků nás však vedou k závěrům, že situace — snad až na mírnější průběh „konsolidace" a o málo lepší přístup k zahraniční literatuře a vědeckým stykům — je zde obdobná, to jest naprosto katastrofická, jeden jediný příklad za všechny: Jozef Jablonický, přední (funkcí i erudicí) slovenský marxistický historik, který dokonce bez nesnází prošel sítí konsolidačních prověrek. V polovině sedmdesátých let se však dopustil hned dvou smrtelných hříchů: odmítl nabídku, aby se stal (se svým mezinárodním věhlasem a styky) agentem československé rozvědky, a na svém vlastním poli (nejnovější dějiny) studoval s přílišnou vědeckou svědomitostí skutečnosti, nepohodlné některým z představitelů současné moci. Z toho důvodu mu byla oficiální vědecká práce zcela znemožněna, jako člověk je již řadu let perzekuován s vynalézavou rafinovaností (na Slovensku drží patrně prim co d o počtu domovních prohlídek i co do množství odňaté li teratury a odborné dokumentace). Instituce... Jelikož hlavní historické instituce, vědecké ústavy, archívy a muzea zůstávají a vládne v nich stále jakýsi provoz, mohl by náhodný pozorovatel soudit, že se v naší historiografii nic nezměnilo, že to jsou stále místa, kde se pečuje o to, aby byla uchována dějinná paměť této země, rozvíjena historická bádání a vědecky formulována historická zkušenost našeho státu a našich národů z hlediska potřeb a otázek přítomnosti. Tak, jako tomu bylo od vzniku těchto institucí... Pokusíme se ukázat, jak se v české historiografii změnilo mnohé či dokonce vše k horšímu a že lze označit dnešní stav za tragický. Začněme archívy. Jejich organizace, úroveň a uspořádání jsou v celoevropském měřítku velmi dobré. Velice mnoho však záleží na odborných kvalitách
178
Dokument
Charty
77
a svědomitosti jednotlivých archivářů — a trend, daný měřítky pro jejich výběr i pro hodnocení jejich práce, je zřetelně sestupný. Přístup k materiálům je u nás de iure omezen v podstatě stejně jako na Západě. Je totiž třeba rozlišovat archiválie do r.. 1918 a po t o m t o roce. D o r. 1918 jsou archiválie přístupné prakticky každému, kdo> se vykáže občanstvím republiky, zatímco materiály po r. 1918 vydává archivář podle vlastního uvážení a své případné odmítnut! nemusí nijak zdůvodňovat. Tak je otevřen prostor pro libovůli, v mnoha případech však jen zdánlivou, protože pečlivě instruovanou ze strany moci (ne nadarmo spadají u nás všechny archívy pod správu ministerstva vnitra.!). Jinou záležitost! je oficiální zpřístupňování fondů, obsahujících materiály k politickým dějinám první republiky a samozřejmě k obdob! poválečnému, k dějinám po r. 1848 atd. Zde jsou archívy zásadně nepřístupné veřejnosti a můžeme se právem, domnívat, že mnohé dokumenty byly již zničeny. Dále je třeba uvést, že do Archívu Kanceláře prezidenta republiky je přístup umožněn pouze na zvláštní žádost. T e n t o Archív obsahuje i bývalý tzv. Hradní archív s množstvím cenného historického materiálu, například k dějinám 17. století, který se tímto správním zařazením stal prakticky nedostupným. V minulosti byly archívy vždy také vědeckými institucemi a jejich pracovníci aktivně vědecky pracovali. Tak tomu dnes již vůbec není. Pracovníci archívu fondy pouze spravují, vědecká práce se u nich nejen nepředpokládá, ale byla by čímsi podezřelým. V souvislosti s trendem stále většího uzavírání a znepřístupňován! materiálů musíme konstatovat, že archívy postupně přestávají! plnit svou funkci. N a to úzce navazuje problém, velkých edic dokumentů z naší minulosti. Základní ediční řady, zahájené namnoze ještě před vznikem samostatného československého státu, přestaly po druhé světové válce existovat nebo zvolna zanikají dodnes. Sněmy české byly ukončeny za první republiky a od té doby v chybějících částech nedoplněny. Archív český, na němž by bylo možné pracovat neustále, zůstal netknutý, v řadě Codex diplomaticus et cpistolaris regni bohemiae založené r. 1904 Gustavem Friedrichem, vyšlo po válce šest svazků, práce pouhých dvou badatelů. A tak by bylo možné pokračovat dále... Výjimkou ze žalostné situace v ediční činnosti nejsou ani pětisvazková Documcnta belli tricenale, protože v t o m t o případě připadá rozhodující zásluha na dokončení edice německému nakladatelství, respektive penále, jež hrozilo z prodlení. Ještě horší je stav ediční činnosti pro novější období. Jediným edičním podnikem je totiž jeden svazek dokumentů k poddanskému povstání r. 1775, vyšlý k dvoustému výročí události. Pro století 19. a 20. vědecké edice chybějí vůbec, nejsou ostatně k dispozici, ani základní chrestomatie. A to u nás existuj! vedle archívů velké historické ústavy, které mají v základním popisu práce mimo jiné také ediční činnost! Podívejme se nyní, jak pracuj! tyto ústavy. Naší hlavní vědeckou institucí v oboru historiografie je Historický ústav ČSAV, který má dnes asi sto zaměstnanců. Pokusíme se však dále ukázat, že výzkum národních a světových dějin je zde deformován a zničen do té míry, že ize právem mluvit o karikatuře na historiografii. U ž na první pohled je patrná ohromujíc! neplodnost této instituce, nemožnost, aby se v jejích zdech zrodila nějaká závažnější
Právo na
dějiny
179
historická práce, která by zaujala naši veřejnost. Státní plán výzkumu se v Historickém ústavu neplní již dvanáct let, za tu dobu ovšem ústav pohltil desítky miliónů korun. Pro spravedlnost dodejme, že ve stejné či velice podobné situaci se nachází celá řada akademických ústavů, například Filozofický, Ekonomický,, Orientální atd. j s o u t o velké, nákladné a za daných podmínek společensky neužitečné instituce, jaké mohou existovat jen v t o m t o systému. Obecně lze říci, že se v naší historiografii stupňuje trend, spočívající v potlačování historie před r. 1918, v preferování prací o moderních dějinách, kde zas ovšem bud chybějí skutečně kvalifikovaní autoři nebo jsou práce podrobeny takovému ideologickému tlaku, že jsou prakticky znehodnoceny. Například dějinami středověku se Historický ústav ČSAV nezabývá a bádání o této epoše se redukuje pouze na tzv. krizi feudalismu. Proto má oddělení starších českých dějin, které má pokrýt české dějiny do r. 1848, pouze devět odborných zaměstnanců, zatímco oddělení dějin přírodních věd, které clo Historického ústavu vlastně vůbec nepatří, jich má čtrnáct. Jediným souvislým zpracováním českých dějin je v posledních desetiletích tzv. Přehled čs. dějin. První dva svazky jsou relativně dobré, přes nekvalifikované zásahy ředitele ústavu, rukopisy dalších svazků však nejsou a kromě třetího svazku pravděpodobně nebudou dokončeny. Obecné dějiny nejsou v ústavu vůbec zpracovávány, pouze jako dějiny vybraných ideologických trendů, přičemž jsou do r. 1918 důsledně preferovány hospodářské dějiny. T y t o hospodářské dějiny jsou ovšem zpracovávány podle tak primitivních metodologických schémat, že jsou zcela vytrženy ze souvislostí s dějinami kultury a sociálních vztahů, s vývojem symbolických systémů obecně atd. V naší historiografii totiž vůbec neexistuje interdisciplinární výzkum. T o , co je dnes samozřejmé a běžné ve světové historiografii, je pro naše historiky neuskutečnitelným snem. Nespolupracují s ekonomy, sociology, psychology, kulturními antropology, s nikým. T o je ovšem jen jeden aspekt naprosté duchovní izolace Historického ústavu a dalších vědeckých institucí u nás! Téměř neexistují kontakty se západní historiografií, českoslovenští historikové se nezúčastňují sympozií, kongresů, nepublikují — až na nepatrné výjimky — na Západě své články a knihy. Dnešní historik nejenže nemůže zajet do rakouského archívu, přestože jsme měli do r. 1918 s Rakouskem společné dějiny, ale nemůže si většinou ani opatřit novinky světové literatury. Dnes se již stává problémem i prosadit překlad nějaké kvalitní sovětské historické práce. Izolace od západní Evropy je pak doplněna izolací od našich nejbližŠích sousedů. Naše historiografie vůbec nezná pojem střední Evropy a jejích společných dějin politických, sociálních a kulturních. Nikdo nezkoumá vztahy historie našich zemí k dějinám polským, madarským nebo německým. Jako bychom nežili v jednom geografickém prostoru, jako by se naše dějiny po staletí úzce neprolínaly ve všech oblastech. J e vůbec možné, aby někdo vážně zkoumal dějiny Čech a Moravy a tvářil se, že vztah Čechů a Němců v těchto dějinách není žádným problémem? Není pak divu, že naše historiografie vypadá vedle sovětské, polské nebo německé zoufale strnule a neaktuálně. Vždyť český historik nemá v r. 1984 k dispozici ani základní bibliografickou příručku (ačkoli Akademie má k tomuto účelu speciální oddělení). V důsledku osobních perzekucí přestala totiž vycházet. Tím se dostáváme k lidským
182 Dokument
Charty
a morálním problémům naší historiografie. Lidé... Bez nadsázky lze říci, že v dnešní oficiální historiografii nejsou žádné velké osobnosti, které by svým dílem sehrávaly v jakémkoli ohledu významnější úlohu. Máme sice několik odborné fundovaných historiků, ať již v Historickém ústavu nebo na Filozofické fakultě CJK, kteří jsou schopni napsat zajímavou prácí; i ti však — ať již z opatrnosti nebo z nutnosti — většinou zůstávají daleko za tím, co by bylo možné od nich očekávat, rozmělňujíce své schopností na okrajových tématech a vyhýbajíce se jakémukoliv koncepčnějšímu přístupu. Z historiků, kteří „přežili" konsolidaci, byla například v Historickém ústavu většina nucena změnit své zaměření, přejít na jinou problematiku, vzdát se svých pracovních plánů. Mnozí pak raději rezignovali. Vědecké ústavy, speciálně spoleČensko-vědní, jsou u nás ovládány jako nějaká feudální obročí svými řediteli, kteří v nich většinou nastolili atmosféru strachu, nedůvěry a pokrytectví, atmosféru, která má velký podíl na oné tvůrčí neplodnosti, o níž jsme se výše zmínili. Zájem na skutečném rozvoji vědního oboru nemá nakonec téměř nikdo. Nebudeme opakovat známá fakta o rozsáhlé perzekuci českých historiků v období normalizace. Škody, které byly způsobeny naší historiografii, byly nesmírné a oficiální věda se z nich pravděpodobně dlouho nevzpamatuje. Mnohdy se však zapomíná, že snad ještě větší škody jsou páchány i nadále a systematicky, ač jistě méně viditelně a veřejině. Perzekuce, o níž tu mluvíme, probíhá vskrytu a jsou při ní obětováni a vědecky likvidováni především mladí lidé, kteří ani neměli čas se vypracovat v osobnosti-historiky a jsou veřejnosti zcela neznámí, Jde o mladou generaci historiků, kteří přišli do vědeckých institucí na počátku sedmdesátých let. V naprosté většině byli odstraněni, protože nesledovali dost horlivě likvid átorskou politiku svých vedoucích. Druhá generace přišla do institucí p o r. 1975 a z ní je již značná část ochotna se podílet na pozvolném zániku historiografie.Stále však platí pravidlo, že čím větší kdo projeví samostatnost v myšlení, čím. větší tvůrčí schopnosti, tím rychleji si podepisuje nad sebou ortel. A nemusí jít o žádné velké věci. Jako příklad aktuální perzekuce můžeme uvést postup našich mocenských orgánů proti Historickému klubu. T e n t o klub,, existující od! první republiky, patří dnes pod Národní muzeum. V jeho rámci se pořádají občasné odborné historiografické přednášky. Problém spočívá v tom, že si uchovává jistou minimální autonomii, totiž že přednášky a účast na nich nepodléhají dosti důkladné manipulaci ze strany moci. Proto jsou v současné době členové klubu, pracující ve vědeckých institucích, nuceni podepisovat prohlášení,, že nesouhlasí, aby se přednášek zúčastňovali lidé, mající vztah k Chartě 77. T a k t o manipulovaná současnost nemůže mít pochopitelně žádný vztah k tradici, k tradici české historiografie, k odkazu významných českých historiků, kteří Často přímo ovlivňovali: dějiny t o h o t o národa a státu. Snad ještě v žádném období Českých dějin se moc nechovala tak nepřátelsky k historikům a jejich dílům, k české historii. Ve všem vládne zlom, diskontinuita, přerušení všech přirozených vazeb. Všechno, co kdy bylo o naší minulosti napsáno, všechny diskuse o pojetí a smyslu českých dějin upadly či upadají
77
Pravo na dějiny
v zapomenutí. I pouhé dejinv historiografie, jaké v sedmdesátých letech napsal nedávno zesnulý historik F. Kutnar, byly na oficiálních místech přijaty s nelibostí a dnes jsou na indexu. Nevycházejí žádné práce Palackého, Pekaře, Šusty, Krofty, N o v o t n é h o , Chaloupeckého, Urbánka, Bartoše, Slavíka, Kalisty. T a k bychom mohli, pokračovat v dlouhém seznamu těch,, kdo bylí „odsouzeni" k mlčení — namnoze řadu desetiletí po své smrti. Pojetí
dějin...
Nenavazuje-li naše současná historiografie na žádnou tradici, nezamýŠlí-li se nad velkými problémy Českých dějin, jak to činily celé generace našich nejlepších historiků, není t o pouze proto, že by pokládala dosavadní tradice za reakční a překonané a stavěla proti nim své pojetí. Současná historiogr.it ie totiž v podstatě nemá o čem přemýšlet. Dostala se svým vnitřním rozpadem do slepé uličky: nemá dnes žádnou jednotnou koncepci, ať již národních nebo světových dějin, žádná oficiální instituce dnes například není schopna zpracovat synteticky nějaké historické období, ať již dvacátého století nebo středověku. Jejím základním problémem je naprostá metodoligická sterilita, která jí znemožňuje jakkoli se hnout z místa. N ě k d o by mohl namítnout, jak je to možné, když se naše historiografie řídí marxistickou metodologií, přičemž marxismus sám je směrem výrazně historizujícím, Ano, i řada historiografických škol na Západě se přiznává k marxistické inspiraci a jsou t o často školy vynikající. Naše historiografie však zřejmě pochopila marxismus jako cestu mimo dějiny, jako útěk od dějin. Jestliže tvrdošíjně setrvává u představy „historie" jako neosobní ideje, vybavené nějakými apriorními zákonitostmi, a stále zavírá oči před významem kultury, náboženství a především svobodné lidské dějinné subjektivity, pak opravdu nikdy nemůže pochopit dějiny jinak než jako snůšku špatných ilustrací takové představy (retušování a falšování těchto „špatných" ilustrací se docela samozřejmě stane jejím hlavním metodologickým principem). Dějiny bez člověka i bez Boha přirozeně nemohou mít žádný smysl — nesmíme se tedy divit, že tradiční spor o smysl českých dějin naší historiografii nic neříká. Viděl li například Masaryk smysl českých dějin v humanismu a Pekař v náboženství, dnešní historici v Akademii vůbec nevědí, že by se na nějaký smysl dějin měli ptát. Jak tedy vypadá pojetí českých dějin v současné historiografii? Jedním z hlavních prvků t o h o t o pojetí je antikřesťanský a anticírkevní postoj. Katolická církev, která měla v českých dějinách fundamentální význam aŽ po novověk, tj. po osmnácté století, je pro- nynější českou historiografii jednoznačně a za všech okolností retardačním činitelem, vždy hrála potlačovalelskou roli, protože byla pouze velkým feudálem a ničím jiným. D o husitství naše historiografie nesleduje vývoj kultury, protože jejím hlavním nositelem byla církev, ale ani vývoj sociálních vztahů a mentality, protože i ty církev, resp. křesťanství výrazně formovalo. Dějiny jsou stereotypně redukovány na základní fakta z politických dějin a na vývoj ekonomiky, přičemž je jasné, že ani jedno ani druhé nelze bez náboženství a kultury pochopit. Vždyť je známo, že středověký český stát vznikl v souvislosti s přijetím křesťanství, že řada světců, uctívaných po celá staletí (sv. Václav, Vojtěch, Prokop, Jan Nepomucký), se stalo středem, okolo něhož se organizoval a rozvíjel národní život
182
Dokument
Charty
77
politický a kulturní. Křesťanství a církev nás vždy spojovaly s dějinami Evropy. Současnou historiografii však zajímá teprve tzv. první krize feudalismu, husitská revoluce. T o je také první období, kdy začíná věnovat pozornost duchovním a kulturním jevům. Ovšem v jaké podobě! Již od padesátých let bylo vynaloženo mnoho úsilí najít v husitství něco, co v něm nikdy nebylo, CO' však vyhovovalo ideologickým schématům: prvky raného kapitalismu či projevy nějaké kulturotvorné energie národa, údajný český demokratismus atd. V pojetí husitství se koncentrovaným způsobem projevují všechny iluze a omyly naší historiografie. Dalším obdobím, kterému je věnována opět pozornost, je šestnácté a sedmnácté století, protože zde se odehrával zápas určité části Čech a Moravy s Habsburky. Habsburkové jsou dalším strašidlem české historiografie. Vždy negativní, vždy reakČní. V soudobé oficiální historiografii nemáme jedinou seriózní práci o této dynastii českých králů a. jediné pravdivější zhodnocení jejich významu pro naše a evropské dějiny. O d t u d také naprosté mlčení o České šlechtě a její dějinné úloze. Konflikt s Habsburky v šestnáctém a sedmnáctém století je zpracován na rovině politických událostí a ekonomického vývoje, zcela však chybí analýza náboženských a národnostních poměrů. Zde vládnou dodnes neuvěřitelné mýty. Třicetiletou válkou jakoby pro naši historiografii skončily české dějiny. O sedmnáctém a osmnáctém století nemáme jedinou syntetickou práci, první knihy se objevují až o devatenáctém století, přesněji o jeho druhé polovině. Jen o sociálních, kulturních a vědeckých poměrech této doby existuje několik poměrně zasvěcených prací. Dluh historiografie vůči dalším obdobím českých dějin nebudeme ani rozebírat, protože vznik první republiky na tom není lépe než baroko a o odboji za 2. světové války bylo v posledních desetiletích vymyšleno tolik legend, bezostyšně glorifikujících stoupence budoucí moci a stejně bezostyšně difamujících její odpůrce, přičemž ti přeživší obyčejně prodělali několikeré přeřazeno z jedné kategorie do druhé, až člověk žasne nad pestrostí a přizpůsobivou pohotovostí národní fantazie. Se seriózní historiografií to však má opravdu málo společného. V podstatě je možné konstatovat, že o politických dějinách t o h o t o státu od r. 1918 až po dnešek nebylo napsáno nic pravdivého, respektive že o klíčových událostech se nesmí psát vůbec. Jak jsme již uvedli, nejsou k t o m u t o období k dispozici archívy, není možné si volně vypůjčit knihy nebo časopisy. Důvod spočívá v tom, že tato nedávná minulost leží, jak bychom řekli, v zájmové sféře jedné politické strany. Vůbec celý stav české historiografie svědčí jasně o tom, že v budoucnu se již nikdy nesmí připustit, aby veřejné instituce, jakými jsou například historické vědecké instituce, jež by měly patřit celému národu, byly používány ku prospěchu jedné filozofie, jednoho politického názoru. Naše historiografie prokázala, že právě pod t o u t o vlajkou se stala národu naprosto nepotřebnou a zbytečnou, stala se sídlem mravního a historického nihilismu. Katastrofičnost situace československé historiografie, respektive dějinné paměti vůbec, je zřejmá, vážnost nebezpečí pro bezprostřední budoucnost našeho národního společenství může odborník i laik přehlédnout opravdu jen z moci úřední. Nepochybně se však najdou mnozí, kdo budou pokládat
Právo na
dějiny
předložený rozbor za neúplný či nevyvážený, kdo budou odlišně definovat základní příčiny současné krize a navrhovat jiné cesty k nápravě. Ztracená vážnost historiografie, ztracený poměr k dějinám, nemohou byt obnoveny jinak, než poctivou konfrontací rozdílných stanovisek: vítáme proto každý vážný hlas, ať již jednotlivce Či skupiny, k danému problému a podle svých možností jej zveřejníme stejným způsobem. V Praze 20. května 1984
Dopis Rio
Preisnerovi V Bonnu,
Milý
dne 23. 1. 1984
příteli,
četl jsem Váš článek „O tzv. paralelní kultuře" v Rozmluvách č. 1, přemýšlel jsem o něm velmi a napadlo mě těchto několik poznámek. Pravíte [a snad onu pasáž, jíž se budou mé poznámky týkat, řádně shrnuji], že česká kultura, která se označuje za „paralelní" a kterou převážně reprezentuje „pololegálníu edice jménem Petlice, si přívlastek paralelnosti vlastně nezaslouží\ taková charakteristika že je vlastně matoucí a iluzivní, neboí ve skutečnosti se jedná o nonkonformně konformní derivát oné odmítané „kultury bez konce", tedy gnosticko-okcidentalního konceptu hodnot, který v Čechách pevně zapustil kořeny. Doma lze sice tu a tam zahlédnout záblesky kultury křesťanské v její pravé paralelitě, ty jsou však systematicky zastiňovány (i mezinárodně) petličrúky. Nuže\ jakkoli s Vámi co do kritiky okcidentálního gnosticismu souhlasím, nezdá se mi, že jste, pokud jde o poslední české reálie, na pevné pudě. Řekl bych naopak, že v Čechách probíhá povlovný, často retardovaný, nicméně téměř všechny tradiční složky českého myšlení zahrnující proces, který směřuje k pojetí kultury jakožto něčeho „s koncem"; neboli zdomácňuje tu stanovisko, že jakékoli pěstění žádoucího (kultura) nelze podnikat bez vnějšího ukotvení v onom, abych užil Vašeho výrazu, extramundiálním středu bytí, protože kultura, která hodlá tkvít pouze sama v sobě, je posléze ne-lidská, ba lidskost vyvracející. O žádoucímneboli o hodnotách v ní nakonec rozhoduje byrokrat, logické a ontické se nejdřív jako pomysl (hegeliánsky) ztotožní a potom prakticky (marxisticky) jako nesmysl uskuteční, ze socialismu jako Nejvyššího dobra dobývaného nekonečnou kulturou se vyklube monstrum socialismu reálně existujícího, z „nebe na zemi" zpekelňování země. Tohle se už v Čechách víceméně obecně ví\ jde tu však o vědomí zatím nepříliš teoretizované nebo lépe: teprve v posledních letech směřující k filozofické ba teologické sebe formulaci. Přinejmenším proto-religiózn! ráz (neboť se tu jedná o rozhodnou snahu po „ re-ligere") mu však nikterak nelze upřít. Vracím se v Rozmluvách o článek dopředu, totiž k Berná,nosovu Listu Evropanům, abych použil jeho příměru o křesťanské n epoddájn osti, která začíná tam, kde lidé dávají sice, co je Césarovo, Césarovi, „ale spíše by se dali rozřezat na kusy, nežli by mu dali něco
Dopis Rio
Preisnerovi
1S5
jiného ... nebo i Césarovi záleží nejvíce na tom-, co není jeho". A třebaže jsem dalek toho vztáhnout na konání spjaté s Petlicí (jakož i s ostatními aktivitami) jakákoli „světecká" adjektiva, jež jsou potom předmětem Bernanosova zájmu, pravím zcela vážně, že toto konání rys oné nepoddajnosti prostě má. Co jiného je přece tam, kde tolik bují mánie licencovat a limitovat úplně vše, t j posléze i jakýkoli cit ha citeček} pohyb a úkon (což souvisí právě s přesvědčením o jednou provždy dobytém, jedině správném, „vědecky" zdůvodněném vyšším vědění, z něhož zas plyne povinná stupnice hodnot„ již míní tento kosmopolitní kosmopolitismus vnutit každému), co jiného je rozhodnutí nedat si udělit licenci k psaní (k myšleni a milování) než právě první úchyt v „konečném " světě. Ne tedy „pololegální" ale jednoduše „nelicencovaná" literatura to je. Na tom nic neměníže by snad petličn! knihy, jak podle V. Hejla soudíte, mohly „skoro bez výjimky vyjít v Československém spisovateli". Nuže ad a) skoro bez výjimky tam nevycházejí, neboť „nač Césarovi nejvíc záleží" je licence; nedostavit se pro ni je v jeho očích jen těžko odčiniteíný zločin („klaň se nebo zemři"), přičemž jednu z těch mála (itří) výjimek tvoří právě J. Seifert, kterého Vy ve stejném Článku právem — označujete za postavu pravé paralelnosti; poté, co vyšel v Petlici a v exilu, objevil se — nu právě v Českém spisovateli (//)... ad b) argumentace „mohly by" jaksi přejímá kontrolu licencování, zaujímá zorný úhel licenčníkú a tím nechtěně „ideologizuje" úhel vlastní, ad c) skutečnost, že tokteré dílo za těchkterých okolností, z hlediska licenčního oportunních, vyjde v kontrolovaných médiích, nemůže přece znamenat znehodnocení apriorní. Shodou okolností (pomiňme případ Seifertův) jsem sám ještě v Praze viděl starší film mezitím už exulanta V. Hejla, aniž mne na vteřinku napadlo, že by tím byla jako taková devalvována „hodnotová měřítka", naopak měl jsem radost, že je tu cosi, co nelze obejít, cosi, co se prodírá všemi filtry. Anebo jsou snad zdevalvovány některé dobré tituly, které se objevily ve Vyšehraduf Ekumenický překlad bible, Holanovy spisy a další? Je skutečně vyloučeno, že Hrabal nebo dokonce i takový Šotola napíší ještě svou „paralelní" knihu? Pročf Nebyl snad Vámi citovaný (a mnou právě tak literárně obdivovaný) Jakub Deml ještě v roce 1944 zástupcem nacistické „ Veřejné osvětové služby" v Tasově a už od třicátých let po krk v obdivu pro nacistický totalitarismus, po krk v antisemitismu, a to navzdory Majdankum a Osvětimím? A nenapsal potom bezpečnosti" nHlubinu a „Podzimní sen" (1951). Jakož i dávno, dávno předtím nesnesitelné Sestrám" či „Sokolskou čítanku"? Autoru Kritiky totalitarismu, díla, které jsem v Praze zhltal, nemohu přece o společných kořenech hitlerismu a stalinismu nic vykládat, netroufal bych si prostě. Daleko spíš se spolu s ním domnívám {povzbuzen v tom četbou jeho nejnovější kni-
Jiří
Gruía
hy!)9 že ens et bonům convertuntur. Je-li totiž kdesi v základu bytí dokonalostt má-li v sobě tedy každé jsoucno byi sebenepatrný díl dobra metafyzického, je snad důvodné takový předpoklad metodicky přijmout i v případech jsoucen, která se pohybují mimo oblast žádoucího „nám™ aspoň v té míře, v jaké žádoucí jako takové je svou trvalou spojitostí s „nám" koneckonců i zkreslitelné. Proto mi dokonce svět panlogiků není zlý manichejsky. Proto nakonec i jeho mánie licencovat má svá avšak. Píšete dále, že „mimo Petlici koluje v Československu... poezie Demlova, Zahradníčkova, Rotreklova, Kostohryzova... " To si vyžaduje opravy, neboí všechna Vámi vyjmenovaná díla (a mnohá, mnohá další) jsou Šířena stejným okruhem samovy davatelů, ba přímo Petlicí Pokud se v petličním seznamu např Zahradníček nebo Palivec nevyskytují, ačkoli jejich knihy možná psaly a dávaly do oběhu stejné osoby (nelze si totiž pod pojmem Petlice či Expedice, Kvart etc, představovat nějaké instituce), které si opsaly třeba Vaculíka nebo Trefulku, je tomu tak proto, že právě Petlice byla zpočátku svépomocným zařízením pro vydávání děl vzniklých po roce (či od roku) 1972, reedice se uváděly takříkajíc „mimo řadu", což však přísně vzato nikterak neznamená „mimo Petlici". Avšak už Rotrekl, kterého uvádíte, do Petlice patři, podobně jako Z. Hejda, Marie-Rút Křížková, Iva Kotrlá, Ladislav Dvořák, Jan Kameník, a ovšem Reynek (poprvé vcelku!) nebo Vokolkova korespondence. Jakub Deml zase je přednostním autorem tzv. undergroundu podobně jako L. Klíma, o jehož prezentaci Spektrem se kriticky zmiňujete. A zase: „underground" není žádná „podzemní" organizace, nýbrž označení pro poměrně nevelkou skupinu lidí určitého životního stylu a estetických zálib. A ještě jednu důležitou poznámku, daleko oprávněněji by se dalo tvrdity že mimo Petlici (nebo jí podobné aktivity) skoro bez výjimky do takového roku 1977 nevyšlo žádné z děl, odpovídající svými znaky tomu, co jste jako pravou paralelitu vymezil. Byl to myslím do určité míry příklad těchto edic (jejich odmítnutí licence), který povzbudil samovydavatelství křesíanskéy resp. katolické. Zkrátka nějaké vytřidování je v českém ghettu nelicencovaného života (bylo ghetto paralelní?) krajně problematické. Když jsem seděl nad Vaší knihou, měl jsem současně v ruce Havlovu korespondenci z hrnčírny konkrétního lidství, totiž z heřmanického lágru„ resp. Borů. Vybaven husserlovsko-patočkovskými a existencialistickými sudidly otevírá tu V. H. českou duši „absolutnímu horizontu" (řečeno spolu s ním). Činí tak osobním vkladem a obětí, neboli činí ten „absolutní horizont" v Čechách viditelnějším. Že je to se zmíněnými sudidly vlastně o to dramatičtějšímne spíš fascinuje. Dráha jakou tu české myšlení (a v tom smyslu je mi V. H. typus českého intelektu po výtce) za takových posledních patnáct let urazilo, je myslím víc než
Dopis Rio
187
Preisnerovi
patrna. A že se v Čechách už tradičně pracuje s kategoriemi bud staršího data nebo takovými, jimž se dostalo na našem poměrném prostoru největších osobností nebo alespoň tlumočníku, tj, bez přihlédnutí k jiným, často stejně výrazným či výraznějším proudům evropského ducha, to mne spíš vede ke kritice exilu. Odtud jsem také nahlížel význam Vaší České existence*... pro „Česko" tj. má-li se ono stát zase Čechami. Zážitek z mé t)paralelníu četby mě v tom spíš povzbudil, zahlédl jsem totiž dva možná protilehlé, nicméně vrcholky ve stejné krajině. V krajině s „horizontem", který je nejenom od-hran iČen tm, nýbrž se i vztahuje „za" a nkProto mě tak překvapil Váš článek svou jakousi gestikulací v kruhové obraně, nebol se mi v Čechách zdálo, že se kruh již otevřel. Přátelsky Vás zdraví Váš Jiří G ruša
* Vyjde nákladem t o h o t o časopisu jieští v roce 1984.
A u t u m n - W i n t e r 1983 V o l u m e 27 (118/119)
SURVEY
a j o u r n a l of East & W e s t s t u d i e s
From Azeff to A g c a Introductioni The Plot to Kill the Pope The Background: Provocateurs and Revolutionaries Agents and Exiles u Active Measures " 44 Wet Affairs " 14 Murder International, Inc." . The Bulgarian Connection
Paul B. Heme Nurit Schleifinann Wojciech Karpinski
1 2 22 41 49 68 80 KK
The United Nations Shattered Illusions
Juliana G. Pilon
90
Marian Leigh ion
I 12
De-Coupling the Allies Soviet Strategy Towards Northern Europe and Japan
Finlandization Revisited Finnish Foreign Policy and the Kekkonen Legacy . .
Karen Erickson
Orvik
152
Soviet Policy Towards China Harry Gc/rnan The Sino-Vietnamese Conflict Over Kampuchea Pao-min Chang The Soviet-Vietnamese Alliancc and Kampuchea Leif Rosenberger
165 175
Sino-Soviet Relations
207
Afghanistan Will the Soviets Pull Out of Afghanistan?
Thomas T. Hammond
232
Iran Moscow's Disenchantment With Iran
Muriel Atkin
247
Thomas H. Henriksen
261
Africa The USSR and Africa: Challenge and Prospects
Edice časopisu R o z m l u v y připravila t y t o k n i ž n í t i t u l y : Václav Bčlohradský Krize eschatologie neosobnosti Jiří Kovtun Pražská ekloga Jaroslav Strnad Prohry Zdeněk Kališ ta Tvář baroka Petr Kabel Odklad krajiny Milan Šimečka O b n o v e n í pořádku ¡van Wernisch Zasuté zahrady Jiří Piítora Mezery v paměti Václav H avel O lidskou identitu Franiiíek Lizna Vám, poutníci absolutna Dušan Simko Maratón Juana Zabalu George Urban Stalinismus Rio Preisner Česká existence Bohuslav Reynek Básnické dílo Objednávky posílejte na adresu časopisu Rozmluvy 15, Broxholm Rd.t London S.E.27 ONA, England Cena jednotlivých publikací 4 libry s výjimkou knih V. Havla (6,50) a Fr. Lízny (1,50)
