weles 57 literární revue Antoš Drastík Kaščáková Kašpárková Lotocki Maxmilián Miňovský Payen Appenzeller Petr Poch Sedláček Šrámek Zlín

weles

57 literární revue

Antoš Drastík Kaščáková Kašpárková Lotocki Maxmilián Miňovský Payen Appenzeller Petr Poch Sedláček Šrámek Zlín

weles

obsah

poezie

Martin Poch Lukáš Sedláček Václav Maxmilián Silvia Kaščáková Matěj Antoš Tomáš Lotocki

welesův debut

Ivana Kašpárková

próza

Petr Miňovský Stanislav Drastík Dušan Šutařík

pásmo

Pavel Petr

Sudety II Recenze na nostalgii Celé to je jako zítra Nite kobercov Holubi oťukávají spící vlaky Štičí mor

… … … … … …

6 16 26 36 42 50

Vší silou o plátno

…

62

Blízká setkání Včela Slávnosť

… … …

64 76 80

Vezmi si jezerní podzim a mě podle hlasu

…

84

…

110

…

122

…

124

…

136

…

140

fotografie

Po stopách venkova (fotografie studentů sociologie)

welesův výtvarník Irena Šťastná

Ryby, ženy, čáry

překladatelská huť

Karel Zlín a Pascal Payen‑Appenzeller Thanatos Eros

šramoty

Vladimír Šrámek

recenze

Holub

Šofar–Šanda; Chlíbec–Polách; Kábrtová–Harák

poezi

Martin Poch Narodil se v roce 1984 v Ostrově nad Ohří, pracuje v Praze jako projektový manažer a tvůrce e-learningových lekcí. Vydal básnické sbírky Běhařovská lhářka (Concordia, 2009) a Jindřich Jerusalem (dybbuk, 2013).

Martin Poch

Sudety II I

II

Na konci vesnice za vesmírem člověk se kradmo pokřižuje

Byl březen v půli zima už se otelila obleva lezla jako batole stále ale nevybředla z plen

Svědomí se rozcestí jazyk zrezne: moje-tvoje, já-jehněčí bezzubý sníh simultánně přikládá ledové brikety Na jedné stráni stádo volů na druhé stráni stádo krav dva soustředěné kruhy rodiště doutná v ohništi pochcaná sláma v holomrazu

Dospěl jsem k názoru že tahle půda mi patří mířili na mě z posedů v úvozu mezi kravíny Mina na poli starší sestra

Krhavý pohled do války pod led

6

7

poezi

Martin Poch

Martin Poch

Sudety II

Sudety II

III

IV

Mé první krůčky stěhování národů oslněná srna na silnici

Na kopci bez lesa strážní bouda buď je to ilegální vysílač nebo tavená kravská lebka

Zdědil jsem půdu s věcným břemenem na příjezdové cestě

Úraz bleskem rozhodl dilema – tenhle ohradník je pod napětím jako je země pod sněhem nespasená

Přejetý Orten čí je to dítě na prahu

8

9

poezi

Martin Poch

Martin Poch

Sudety II

Sudety II

10

V

VI

Ohradník zajiskřil celnice zavrzala v srdci drhla krev jako kravský jazyk který přežvykuje výstražný trojúhelník:

Zbytku jsem nerozuměl slova-sliny-sláma a zplihlá tráva ze které slezl sníh sem tam uškubávána – asi mrazem mizela v nakloněných kalužích

Poznej svůj rodokmen...!

Senoseč, messerschmitty naleštěné kliky-háky na maso na jeden a týž způsob eintopf

11

poezi

Martin Poch

Martin Poch

Sudety II

Sudety II

VII

VIII

Na horizontu se utrhl pes volají ho zpátky: Přines! jde po mně protože mi to patří

Hledej cestu k lidem nebo zmiz v lese pronajmi si grunt zaber tělem krmelec Určitě bude obsazený zdravým selským rozumem a pověrou Na to vem jed!

12

13

Sudety II

IX Na konci vesnice jako středobod světa smírčí kříž podepsaný bezzemek

poezi

Martin Poch

Je duben a patří ti výživné a fůra dětí které odcházejí za prací do říše pohádek vysazovat nové lesy Každé má tvůj mobil u sebe

14

15

poezi

Lukáš Sedláček Narodil se v roce 1979. Vyučený dřevoman a kytarář žijící v Olomouci, kde má i vlastní kytarářskou praxi. Časopisecky publikoval v HOSTinci a ve Tvaru. Od roku 2012 je redaktorem v občasníku pro literárně-kulturní degustátory Lžička v šuplíku.

Lukáš Sedláček

Recenze na nostalgii Z NÁVŠTĚV řeklas: u oken kýval se tento byt ostění, hala i mezipatro z balkónu prochcaný dvorek a schody zchozené do krve v domě, kde nespíme kde ticho je bosý chlap kde pohyby pánví jak útěk dveřmi ta patra jsou čelistmi, které mám u břicha pohyby u sklenic karafa sprostého v parketách trčí hlad na chodbě koupelna vyhaslá karma jak ortel nad jástvím

pak, když dokončíš ústy svou tezi rozevřeš skříň… vulgární pohyby na stěnách předsíně pak v kuchyni, tu v polévce jiný by řek, že jsi jen zmínka ve schránkách, na schodech stále jsi v pohybech nevěrná jako z knih jazyky kolena rozbitá kobercem v klíně jsi lezavá, brutální zmrvená jako když prostrčíš mlýnem psa…

–––

16

17

poezi

Lukáš Sedláček

Lukáš Sedláček

Recenze na nostalgii

ARTEFAKT – Z NEODKLADNOSTI; DOPIS ona jemu milý Oge, víš, někdy se zdá, že tvá naivní účast, jakože: já jsem hoden a podobné styly, jsou jen spisovou značkou, a někdy mám pocit, že ústa utíkají z dopisů pryč. možná jen pošťačkám do kapes, ale nevím, cítíš to asi jinak… proto souhlasím s tvou neodkladnou tváří. je v ní třeba konat. prosím, napiš mi, jak se ti daří. Elza on přemýšlí ale abych se kousal do rtu, je ještě brzo. možná najít ústa, kde to tak nebude bolet… a navíc mám přece neodkladné starosti. musím, chtěl bych, posílám ti… on napíše jí můj stíne, je to vše jen o zlomech a o pádech. proč mě prostě nepostavíš ke zdi? vím, je tam málo místa, ale jednoduše a rád si na tu hromadu vylezu sám.


NOSTALGIE nic než otevřená zranění a podlitiny zbědovaný estét koukající na komín na vrcholu poskakuje větrná čepice a listy do ruda tyčka plotu je odpadní roura estétova bytu je polepená samizdatem psaným na stroji stránky próz, dioptrické hrníčky známí, frustrující klam agresivní podhoubí a solidarita estetismus, konstrukce…

a tobě se nechce ani pracovat, jak je ti všechno jedno ani ta masturbační maratonie už nedává to co dřív dřív alespoň někdo stál za dveřmi a poslouchal šeptáš, koušeš se do rtu, abys nevykřik jméno svojí Hany ––– ale v ulici je klid jak před zatměním děti hrají pašije v ministrantských křiváčcích rodiče lamentují; latex, bičíky a pogo! nic nedělají, čekají na exekuci jak o Vánocích

mám se fajn, trochu se mi stýská po vůni tvojí kundy. Oge

18

19

Lukáš Sedláček



NORMÁLNÍ JEV

HIPSTERIE

všem to zaklepání znělo cize jako když cesta štěká samé díry

vím, že k Vánocům ses mi zdála předkloněná v dílně a prospektech dnes tě hledám v tramvajích někoho podobného zahlédnu stíny s brýlemi…

ale pro mě normální úkaz krasovění, předsmrtná eroze zasmrádlá jak Luna v básních nebo slapový jev, stojaté kaluže v nich vjemy z řádků dole, hladina lůna ––– lásko, pojďme se spojit v pozici hada, stržené zdi a vytrvejme chvíli pak použij mou pánev jak buben nebo sakuhashi a ruce si prosol hrobem nebo mě rozkroj stehny, zralý ořech, a to bude ještě lepší běž vyskládej tu k noční stěně panicovu dlaň a k ranní vryj do soklu chuť psí tlamy udělej něco… nebo se rozpadnu a nebude to umírněné stáří zvětrám jak křídový kluk na zdi s puchýřnatým tělem

20

poezi

Lukáš Sedláček

věnováno

stále jen domy, stále podobné fasády na prašných molech, na lesklých pultech jak stárnoucí punkové hvězdy sálají na fakultních pichnách vždy sedáme těsněji ve stejném sousoší těsněji až těsně. Ray Ban! ––– pamatuješ si mě před dvaceti lety? kdo měl zmiji v hlavě, nebyl marnej a sídliště rakovina tehdy se sjíždělo jen šalinami zítra už být nemuselo a přesto… z městských sadů, z pisoárů z Ašchabadu haiku zavanula…

21

poezi

Lukáš Sedláček

Lukáš Sedláček



DŘÍV JSEM CHTĚL TRÁVIT NOC V MASNÝCH KRÁMECH

TICHOU POŠTOU

a tak jsem probral obrácenou zemi ze snu měl jsem do ní zastrčené prsty a větve najednou splývaly mi ze zad jakoby drolící se rula střívka voněla ostřím

v rozevřené krajině jsi tetovaným stromem, vodou jak psaní vracíváš se a z kropeného břicha utíráš si žal

ale kousek od bouraného stromu škemralo dítě o šál masa toporněji padal kmen a krájelo se pro psy a jako kdybych něco říkal tys usínala v kleku se zakloněnou hlavou

popsal jsem list a nechal otevřeno do průvanu abych viděl tvoje žebra zaslal jsem pupek vzdutý písmem slaným zalomením, italikou hegemonskou lodí…

–––

–––

a nyní já klekávám na lichých místech

pak kousek v přístavišti šeptal kde kdo mrskal šífem v docích a vlny, střelba přes bort zněla krátce, čeřila se mezi zdmi a matracemi v podpalubních kójích lesklá břicha z lidských délek

po mastnotě zbyl jen uhlazený jazyk…

obřezané přídě z Nantucketu

22

23

poezi

Lukáš Sedláček

Lukáš Sedláček



AUTISMUS; SEN

CHRÁNĚNCŮV POLIBEK

prsty kukuřice v noci ostré listy jak kinžál šlehají boky běžce dýchá mělce k spánku žádá pauzy pak klečí vprostřed pole

ten chlapec jezdívával s várnicema ona je s rovným čelem tak svá a hlučná tak plná postižení tak plná rozsoch jak morušové tratě k starobinci

hrozící klasy svlíká plive jejich šaty jako by strhával polednici na své zatím na zelené je krev přísně rudá –––

–––

zlomím teď, ohnu příště stále tepu

hádci jak v láku jazyk a plaché pohledy

na hladové hlíně

– – – (Holštejn 8. 7. 2012)

a nakonec se zdálo že za jejich zády padala cesta do čekáren vydýchaná a syčela solí když v polích črtala malé dýky (Sv. Kopeček–Chválkovice 2. 3. 2013)

24

25

poezi

Václav Maxmilián Narodil se v roce 1987 v Kroměříži. Publikoval v časopisech Tvar a Host, na internetových serverech literarni.cz a studentpoint.cz. Básně a povídky dále publikoval v několika sbornících. V Kroměříži spolupořádá každý půlrok autorská čtení Lovec střelil na ptáka a literárně‑hudební festival Studio Kroměříž.

Václav Maxmilián

Celé to je jako zítra ZNOVA CESTA I

III

Když se Pierre Menard jednoho rána probudil, postavil se na chodník a vyrazil k moři.

Možná, když půjde dál, pořád rovně po šedém chodníku s červenou stuhou, dojde až k vodě. Takové šedé, jako bývá nebe na jaře a na podzim, když je moře ještě naposled studené.

II Vzduch byl zavřený, jako večer před bouří, kdy z meteorologického ústavu vypustí na oblohu velký červený balón. Muži nosili nízko své klobouky, na mladých ramenech stačila jen jedna vrstva látky a světlo se neslo až od moře. Cestou zkracovalo svůj tvar i délku a dolehlo k nám napůl šedivé. Jako ta místa s krátkou trávou, která vynahrazují absenci pláže.

26

IV Modré autobusy přijely z vody, červené až ze slunce.

27

Václav Maxmilián

Celé to je jako zítra

V Jeho kroky mohou jít až tam, kde se rozestupují domy. Tam, kde je konečně vidět, kde už nepřekáží ulice a lidé a plná místa zastavená a zaházená domy a světly a sklem. Jeho kroky mohou dojít až tam, kde se může posadit na zem nebo na skálu, na horu, do písku a kde se může konečně bez obav rozhlédnout a oči mohou znova získat ten pohled, ve kterém je všechna slaná voda, ve kterém je všechno obilí z polí, ve kterém jsou všechny stromy z lesů, ve kterém je klid.

poezi

Václav Maxmilián


DĚTSKÁ NEMOC básním z Wernischovy sbírky Těšení Budeme si číst a přes jednu stránku, jednu knížku se dostaneme do dřevěné pirátské kůlny. Budeme loupat ořechy a chroupat mrkev a matka nám do těch míst přinese čaj. Víš, jaké lokty mají piráti? Černé, namáčené do dehtu a střelného prachu. Vodní víly mají do vlasů zapleteny chaluhy, když nesou pivo a koláče. Něco mi spadlo z rukou a byl to obrázek našeho jezera.

28

29

Václav Maxmilián



TAM, KDE TO VŠECHNO ZAČALO

VENKU

Chtělo by se mi vypravit se tam, kam už nevidím, kde to všechno začalo:

Je teď zvláštní druh světla, zvláštní druh průvanu. Sedíme a sledujeme, jak za kopcem vzlétají letadla. Nikdy jsme v takové dny neotevřeli okno a neposlouchali venku ulici – zůstala raději v nás. Pohodlný gauč a hudba a mokrá okna připomínaly klid vždy víc než zahrada.

Ten vysněný dům pořád stojí na pláži, kolem kamínky a oblázky, přes celou délku: až tam, kam nevidím.

poezi

Václav Maxmilián

Vlny jsou studené, stvořené z písku a v nebi se odráží celá ta pláž. Každý kámen je tam jako za zrcadlem a žije jiný život, než je ten náš. Uprostřed stojí dívka se zvednutou nohou jako při baletu, hlavu skloněnou k rameni a přes tělo, jen ke konci stehen, červené šaty. Tam to všechno začalo: starý muž na verandě počítá mrtvé a dívá se dětskýma očima na kvetoucí kaštany. Celé je to jako zítra.

30

31

Václav Maxmilián



TOK

NOČNÍ DÝCHÁNÍ

Slunce už přehlíží jen střechy; kontroluje tašky, okapy, střešní plochá okna jako jazyky na déšť, počítá výšku, vížku; z topolů drží jen špice a rychle stoupá po stožáru, jako by plachtila vlajka; stát nad ním a dívat se střízlivě a střízlivěji do slunce, dívat se z okna z tašek a počítat, to byla vždy touha větru; kostel ani strom, ani každý, kdo ještě dosáhne, ještě ne, není k utěšení. Drobné malé budky a keře už se drží při zemi.

Jako poslední chvíle, kdy já nevidím tu svou, kdy ona nevidí tu její, kdy už dávno nikdo nevidí žádnou, ani tu první. A díky malé červené kontrolce, kvůli které nemůžu v noci spát, mám pocit, že i počítače dýchají. Že jim skrze plastová těla proudí bílé krvinky elektronů a skrze malou oranžovou diodu jim hledíme do srdce jako do nebe rozříznutého skalpelem a každé dvě vteřiny vidíme nádech a pak půlvteřinu plastové smrti.

32

poezi

Václav Maxmilián

33

Václav Maxmilián



CURRICULUM VITAE 2013 „První ranní pohled z okna“ (Bertolt Brecht)

„Šťastný, kdo dorazil do přístavu“ (Primo Levi)

„Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst.“ (Alberto Manguel) „Člověk čte, co chce – ale nepíše, co by chtěl, ale co umí.“ (Jorge Luis Borges) „nesmíme zapomenout na někoho, kdo předčítá nahlas“ (Ivan Wernisch) „Kniha je nebezpečný jed!“ (Viktor Dyk)

„Kdybych si tak vzpomenul, jaké to bylo, než jsem se narodil, pak bych se nemusel tolik bát smrti, neboť bych znal oba konce tohoto prázdného snu.“ (Jack Kerouac) „Čas, čas, že je potřeba jen čas!“ (Marcel Proust)

„Jak to říct?“ (Samuel Beckett) „HAMLET: Slova, slova, slova.“ (William Shakespeare) „Je to označení pro rorýse říčního, které má 319 písmen“ (Václav Havel) „Ačkoliv báseň vzniká tehdy, když už nic jiného nezbývá“ (Miroslav Holub) „Báseň je jako nahý člověk.“ (Bob Dylan)

poezi

Václav Maxmilián

„Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy! Holy!“ (Allen Ginsberg)

„may i feel said he“ (E. E. Cummings) „My jsme ti lidi, co nás před nimi rodiče varovali“ (Miroslav Holub) „ – vrah krásný jako voda v horách“ (Kenneth Patchen) „So therefore I dedicate myself to myself“ (Jack Kerouac) „Bylo mi rozkoší být zase bez peněz.“ (Knut Hamsun)

34

35

poezi

Silvia Kaščáková Narodila se v roce 1976 v Prešově na Slovensku. Pro Slovenský rozhlas příležitostně připravuje pořad Poetissimo a pro Rádio Lumen pořad Literárna kaviareň. Je vítězkou několika básnických soutěží (Wolkrova Polianka, Básne 2010 aj.). Publikovala v Slovenském rozhlase a časopisecky. Píše také písňové a gospelové texty (Komajota, Katarína Koščová, Eurovízia aj.). V současnosti spolupracuje jako autorka libreta s hudebním skladatelem Víťazoslavem Kubičkem na přípravě opery Evanjelium podľa Marka.

Silvia Kaščáková

Nite kobercov AKÉ ĽAHKÉ JE KŔMIŤ LEVA

NEMOŽNO ŤA ZACHRÁNIŤ

Aké ľahké je kŕmiť leva. Rozhodnutím už nikdy nehrešiť. Bráničku síce niekto stráži, ale pod svetrom môžem preniesť kusy mäsa. Zostáva po mne krvavá stopa, obzerám sa, ale nikoho nevidieť.

Nemožno ťa zachrániť. Si mŕtvy fakticky od začiatku. Treba s tým žiť. Katastrofy alebo dopravné nehody nezaujímajú takí, ako si ty. Štatistiky nepočítajú tých, ktorí práve neboli na ceste. Nikde sa nepíše o prekvapených z ďalšieho nového rána.

Aké ľahké je kŕmiť leva. Načahovať sa k nemu a ceriť zuby. Robiť mu zrkadlo, aby vedel, že si zaslúžim jeho priazeň. Oslovovať ho nežnými menami. Chcem odomknúť zámok, chytím sa mreží, ale zrazu povolia. Len tak. Vchádzam k nemu vzpriamená, ale priestor dnu je malý. Prenikavý zápach sa mieša s odvahou a ja som stále bližšie.

Tak veľmi by si chcel. Možno ti pomôže nevyliečiteľná choroba alebo aspoň obyčajná nádcha. Niekto ti uvarí čaj z medovky a opatrne, aby si sa nezobudil, ťa prikryje dekou.

Od posledného odpustenia ubehlo menej času, ako som čakala.

36

37

poezi



Nite kobercov

Nite kobercov

POETKA

///

Viem, že nedostanem viac. Z odrobín som rýchlo zamiesila na chlieb a dvere nezatváram. Hoci na jednom verši, budem sa držať tu.

NITE KOBERCOV unesú ornamenty a presné pravidlá priľnutia. Odsúdené tvoriť v obkľúčení, lákajú istotou. Som dnu, medzi nimi, zbavená vlastnej stopy. Prijímam prach, rozprestretá na úder a svetlo.

Viem, že nedostanem ináč. A moje cievy tiež podliehajú kôrnateniu. Že si, čím ďalej tým viac, spomínam len podľa lístkov na chladničke. Nie som iná ani v rozhovoroch a moje srdce je len také veľké, ako ho vedia vyfotografovať lekári. Aj keď občas tak búcha, akoby sa odrazu zväčšilo a nemalo v tele miesto. Akoby doň niekto vstúpil. Ale nie je to tak (aj keby to bolo poetické), lebo ho počuť, len keď som sama. Viem, že nedostanem viac. Ani o jednu metaforu. V chodbe som postavila dvanásť košov a sú plné papiera.

38

39

poezi


Nite kobercov

NEPRESTAJNOSŤ (Venované pamiatke Wisławy Szymborskej) Neprestávame. Akoby to bol zmysel nášho života. Jesť, vymýšľať, nakupovať, ubližovať, športovať… Umierať. Napríklad aj vy, pani nobelistka, ako je to s vami? Vravíme o vás, že v nebi počúvate Ellu Fitzgerald, pijete kávu a fajčíte cigarety. Neprestávame zľahčovať. Asi chceme váhu ducha prispôsobiť váhe tela po spopolnení.

Obrad bol svetský, snežilo a snežilo, zima teda bola poriadna, akoby nestačilo, že to bol pohreb. Všetci sme si zahrievali ruky vo vreckách a v rukaviciach, alebo vlastným dychom. Neprestajne sme sa snažili myslieť na vás a vaše verše, ale tá zima… V rozlúčkovom príhovore sme nezabudli spomenúť vašu ironickú presnosť, a neviem, kto ho čítal, ale počúvali sme ho. Len Ella, keď prestala spievať, zapálila si s vami cigaretu.

Neprestávame. Niektoré konce sú však cieľmi, ale nie všetky. A povedzte, kde končia básne? Poviete: „Predsa v smetnom koši, moja milá,“ a usmejete sa.

40

41

poezi

Matěj Antoš Narodil se v roce 1987. Publikoval například v Protimluvu, Psím víně nebo H_aluzi. O sobě píše: „Anděl v srdci prasete, trupl země milující čokoládu a fialovou barvu, Kuchaře, zloděje, jeho ženu a jejího milence, analogové pazvuky, pozitivně dekadentní večery, stopařské výlety. Taky byl jednou v Liberci na náměstí. Romantik, ale písničky The Cure poslouchá jen v krajní nouzi. Jeho oblíbeným zvířetem je ptakopysk a sbírá fotografie buldozerů.“

Matěj Antoš

Holubi oťukávají spící vlaky DRUHÝ DEN Stála na Hlavní třídě vlasy zapletené v kanálech Barvy tě hryžou pod kolena u Duhy na zastávce a v podhradí řeky protékáš rodinou Plastelínoví tygři a jejich náruč obryň rozpouští se v kyselinách Vypitý bůh v kuchyni sklání svůj příšerně hubený obličej do pěny zabuchuje dveře dne.

42

ALI BABA Oko kafilérie jak zkamenělý ježek sleduje když plavu proti proudům mléka a pak sedím v modrých zdech rozesrán užvaněností. To pak mám hned šňůrky od krve a vy a vy ty krátery, co se koupou v měsíční pěně. Kmeny bydlí v tom dni rvou se o rouby paměti a špinavé ruky.

43

poezi

Matěj Antoš

Matěj Antoš

Holubi oťukávají spící vlaky


ÚRODA Už je po úrodě Tady v Govanhill Každodenní lidé Každodenní lidé Co jsou i v jiných čtvrtích V jiných městech Zírají sousedům do oken A ti sousedi jsou tak jako oni Z Pakistánu Indie Saúdské Arábie Turecka Slovenska Irska Polska Zrovna naproti bydlí jeden Ind Co je možná z Kalkaty možná z Prešova Má asi osmiletou holčičku s modrým kolem Někdy je modré kolo u nás za dveřmi Někdy v přízemí Z bytu se ozývají tlumené rány a smrdí letité vrstvy kari Když spím mám hlavu tak metr od nich Nevím Jak hrubé tu mají zdi Moc asi ne Když jedeš metrem Co se mu říká Clockwork Orange Všichni vystoupí na Buchanan Street kde jsou obchody a kino Možná tak ještě na St. Enoch Tam je aspoň nádraží Dál už nic není Dál už je jen South Side – Už se vyčerpaly všechny možnosti Dálnice Ghetto Halal maso Prodejci kebabů nebo Barevných hader pro indické ženy Lidem co krouží Mechanickým pomerančem se změní šaty i výrazy Nosí tepláky místo super tight jeans a nepovídají si o tom Jak bylo na včerejší party Mlčí Nikdy nepostřehnu kdy nastane ta změna Možná nám vymění i vagon Proč se bojí čínské studentky byznysu nebo adolescentní němečtí právníci Překročit řeku Clyde?

44

Máme tu galerii Tramway Nikdy jsem tam nebyl Nebo Islámské centrum co v noci zeleně svítí na protější park Taky nám tu minulý týden hráli Motorhead Máme to kousek i do East Side Kde ve dvacátých letech vedl Billy Fullerton svůj slavný gang Billy Fullerton byl bývalý člen britských fašistů a v roce 1926 proslul jako stávkokaz Za to stávkokazení dostal medaili

Edwin Morgan napsal o Billym Fullertonovi v roce 1963 báseň It isn’t the violence they remember but the legend of a violent man born poor Píše Edwin Morgan a Billy Fullerton leží v neoznačeném hrobě Brzy vypuknou Celtic Connections ale ještě dřív přijedou Crystal Castles 26. listopadu To je pondělí Ale lidi co nevystupují na St. Enoch o tom nemají ani tušení Napíše někdy někdo ódu na Alice Glass? Alenka žádnou medaili nemá A její fanoušci zase Nemají čas na zírání do oken A navíc Zatím Kasia zpívá Te słońca, te słońca, te słońca, już po tych słońcach, pieniądze, pieniądze, pieniądze, już po pieniądzach, idą zimna i zimy, a my jeszcze milczymy

45

Matěj Antoš


46

poezi

Matěj Antoš


CIGÁRA ZA OKNY

SIRKECI

Na sofijském nádraží holubi oťukávají spící vlaky Za chvíli pojedeme do Bělehradu trvá to celý den a kafe vydá za 40 lvů

V Istanbulu V Sirkeci složte své ego do Rubikovy kostky aby se vám vešlo mezi všech těch 12 000 000 duší Nešlapat holkám v tramvaji na nohy stojí za to osvícení

47


KŘÍŽ

GLASCHU Cestou na Dún Trodan Jsem viděl ten strom Co ležel na zemi jako bulimičné zvíře Zraněné kořeny v obří změti hliněné pěsti Šplhaly glenem vzhůru Ale zima byla neúprosná Zaškrť svou Morrigan Ráno cestou na záchod Sbal knihy a vypadni Nahoru nahoru podél kolejí z ghetta Jescze Zima Trvá

48

Takový kříž Přesně takový By udržel lži Na své ceduli Se každý může Bez obav vypsat Až položím se na břevno bude mi teskno veselo a trapně Nežil jsem špatně nežil jsem dobře nežil jsem vlastně tak Abych si trochu připadal trochu si zavzpomínal na zítřky Všechny ty spodní hrany Všechny ty vrcholy Všechny ty Vyvýšeniny co jdou Dolů Dolů Dolů Mám s tebou kříž Ale viset na něm Může jenom jeden Kříž nejde rozpůlit Protože by ztratil Právě ten oblíbený Rozměr co unese V opačném případě Je dobré mít nějaký Základní prostor pro Sebe něco takového Jako privátní Golgotu Někde ve světě aspoň malý trámek nebo prostě Něco pevného na co si můžeš postavit své nohy A potom ti ani nevadí Nebo aspoň ne moc to Dnešní čekání až přijde Onen Deus ex machina Tak celý Made in China

poezi

Matěj Antoš

49

poezi

Tomáš Lotocki Narodil se v roce 1977 v Brně. Absolvoval SOU polygrafické v Brně, v oboru však nikdy nepracoval. Vystřídal řadu zaměstnání, dlouhá léta působil jako tajemník Moravského rybářského svazu. Od roku 1999 je kmenovým redaktorem časopisu Český rybář, od roku 2012 šéfredaktorem internetového časopisu Herberk – útulna poezie. Knižně vydal dvě básnické sbírky: Chuť vína (MSD, 2002) a Čeřeny (Weles, 2011).

Tomáš Lotocki

Štičí mor I Nejvýše ovšem čněl tam hrad. A které z ptáků měl jsi rád? Krkavce, havrany, vrány, rorejse, poštolky, výry a netopýry. Ptáka nejkrásnějšího jsem však nikdy neviděl, zato jeho trus, ach! (Vladimír Holan)

50

Uměle zbudované přehradní nádrže stávají se v krátkém čase po napuštění místem překotně se rozvíjejícího života. Zatopené louky a jiná původně suchozemská prostředí nabízejí bohaté potravní i výtěrové podmínky mnoha druhům ryb. U štik, které k životu potřebují dostatek potravy v podobě drobných ryb a k rozmnožování rostlinné podloží, nastává v prvních letech po napuštění přehrady doslova populační exploze a skvrnitý predátor si novou „louži“ na čas zcela podmaní. Tak tomu bylo i na Lipenské přehradě, vybudované na řece Vltavě v padesátých letech minulého století a proslavené množstvím trofejních štik i historkami o obrovských zubatých monstrech, která ukrývají temné šumavské vody. (Z Rybářské ichtyologie)

51

Tomáš Lotocki

Štičí mor

Štičí mor

A jezero byl tvůj dětský hrad! Neomezený vládce pevnosti šlapal jsi po cimbuří okouních ploutví – rozprášit v okamžiku to pruhované vojsko co šikuje se za svítání a vyráží ranní mlhou na spanilou jízdu z pařezových měst Tvá lesklá zbroj (Chytej jenom na starý stříbrný plechy radil strýc ta trocha rezu vůbec neuškodí – zaschlá skvrna krve lupiče jenom vydráždí) se třpytí v mlhožravém slunci jako by hledal trochu vášně kov než zakutá se pod hladinu k houfům tak směšně důvěřivých: Pátej se sdrátovanou sanicí? Malej Napoleónku ty pěšáky už ani nepočítáš! Z vzývání zívání Rutina – chladná jako všechna dětská přání jež potkalo to neštěstí že byla naplněna: Dneska ráno sedm strejdo no žádné sláva!

52

poezi

Tomáš Lotocki

Ukaž! odpovídá strýc a zvedá síťku s příčně pruhovaným masem Jenom okouni… Ale buď rád! Jednou budeš prosit o almužnu jinačí Pány z Lipna a Nemanic Sladkost bezstarostného spánku (a jiná čokoláda nebude) si urveš za tuhle trochu drobnejch – šupinek hořčiny! Ale tenkrát… Pršelo sedm let a život zazelenal přes budovatelský zpěv malomocných Horké mléko tryskalo z plotic co hutí právě narozených hvězd a kaviárem cpaly se i neduživé slunky – i tak by zbylo dost pro nový vesmír A ona stála za každým stromem stín jehly – rafie zmrtvělého času co vystřelí neviditelně jako šíp eleatů Jedna si vyskočila pro třpytku zrovna když jsem čural na přídi a nechal prut opřený o veslo – vzala ji dobrý metr nad hladinou A jiná zubatá co dostala chuť na radouna… Ta čtvrtmetrová bělice byla ze štiky tak vyděšená že uviděla rudý maják v bouři

53

Tomáš Lotocki

Štičí mor

Štičí mor

a skočila si ke mně do loďky Inu byli jsme všichni stejní – v hrůze před noži hlavu do oprátky! To bylo přes den! A v noci?! Ty jsi ho ještě nikdy nechytil a zdává se ti o temném rytíři v brnění z keratinu co má z té věčné noci stříbrošedý oční zákal A zpytuješ jezero jak mapu pokladů když hledáš uprchlého templáře a jeho tajuplný hrad (tady co v dvaapadesátým zatopili ten kostelík candáti přece hlavně potřebujou dobrej úkryt určitě tady strejdo!) A přes den dřeš se s čeřenem a dáváš nástražní ježdíky do mikroténových sáčků aby v noci měli ten „správnej šmak“ – protože ti tví šlechtici jsou vyučení popeláři Ale nám stačil jenom cárek cejní kůže zamražené od minula! Brali na všechno – uhnívající rousnice i vepřová játra A nehledali jsme tvou Atlantidu

54

poezi

Tomáš Lotocki

Chytávalo se ze břehu dohodils kams dohodil a většinou se nečekalo do půlnoci – stačilo jenom antukové slunce kurt nebe mizející v rašelině noci a drsné rytířské ostruhy vržou po pobřežním písku jako by i z přeseté země chtěly vykřesat strouhané stříbro hvězd těch opravdových těch od počátku… A pak ses do nich podíval a zasekl jsi srdcem – lesklé oči s krystaly guaninu nesoucí světlo prvních mlhovin z časů kdy svět byl nic než voda Tak to bylo – přes den štiky kočkovité a v noci mrchožrouti s psími zuby a očima strážců nebe Tvá pruhovaná tygřátka co ani cenit zuby neumí? Nikdo by pro ně tenkrát nedobýval hradby… říká strýc a podává mi škrabku na okouny z dřevěné latě a pivních víček

55

poezi

Tomáš Lotocki

Tomáš Lotocki

Štičí mor

Štičí mor

II Ach spi… Vždyť hvězdy nestudí A v spánku dětství má svůj hrad Spi… Než tě rytíř probudí… Pak nebudeš už nikdy spát… (Zbyněk Havlíček)

Po několika tučných letech dochází na nádržích k zásadnímu obratu a drastickému snížení stavu štičí populace. Tomuto období, ve kterém množství ryb strmě klesá, se někdy slangově říká čas štičího moru. Není tím přitom myšlena jedna konkrétní choroba, protože vymírání obsádky má více příčin, mezi které patří zhoršující se výtěrové podmínky, vzájemný kanibalismus, konkurence jiných druhů a jistě v neposlední řadě i rybářský tlak na ceněného dravce. Problém je tedy třeba hledat opět především v nás – černou smrt v podvodní říši neroznášejí krysy, ale lidé. (Z Rybářské ichtyologie)

56

57

poezi

Tomáš Lotocki

Tomáš Lotocki

Štičí mor

Štičí mor

A v spánku byl tvůj dětský hrad! Ve snu jsi válel sudy po candátím nebi zatímco dole na zemi černá smrt obcházela pařezová města A neviděl jsi ryboznavým zrakem– na žluté skvrně šupinu kteroidní – jak mrtvé za úsvitu vynášejí z města bez hnisu v podpaždí však s potrhanými jícny A nezvonily zvony a hroby byly mělké že z bahenní sedliny vytahovali mrtvé toulaví psi – které jsi tak marně krotil obojky z monofilu – žrali jejich zauzlená střeva a dírou mezi zuby vyplivovali rezavé trojháky a wolframová lanka která jsi tam bezstarostně nechal když hra o život měla tak nízký jackpot A už to nikdy nedovyprávíš všechno jsi obral na slonovou kost bez paměti a z masa slov zůstane jen ona z níž tekly jikry kterou jsou přece výborné i pečené – jen tak místo nádivky

který jen ze své podstaty předbíhá zbabělost i zradu zůstala stát nehybně i když se všichni nápadníci dávno rozutekli před dupotem sloních mláďat Stáli jsme chvilku nad ní a když jsem pak poslal bráchu pro žabikuch opravdu mi něco zapálilo v očích jako bych poprvé pochopil že i toto jezero žízeň mého dravčího pohledu uhasí jedině vápnem A tak jsem si nasadil kuklu s černými brýlemi proti morovému vzduchu a plátěným zobanem napěchovaným bylinkami a kořením – hřebíček, rozmarýn, majoránka a hlavně černý pepř: Teda kluci tak dobře ochucenou štiku jsme ještě neměli říká máma od plotny zatímco já zase po kolena ve vodě snad v touze usmířit rozhněvaného Boha sebemrskačstvím mrskám svou třpytku tam kde na dveřích tuším vápenné znamení smrti: Tu příští určitě pustím říkal ten spratek v naučené víře že štičí domy nezůstávají dlouho prázdné

Svatební závoj z ostřic se jí omotal kolem šíje a jako by cítila ve svém břiše život

58

59

Tomáš Lotocki

Štičí mor

Štičí mor

***

A přece ses tam znovu vracel snad abys zachytil v síti čeřenu tu poslední malou rafii která právě pozřela starší družku (jak to ty mršky kanibalky rády dělají) a jako zpupný učedník nepovolného Chrona pustil ji zpět proti proudu do hodin které neodbíjejí půlnoc kde žebravý svět touží ještě klopýtavě žít i když jen po jedné a k tomu kdysi té kratší A když ses vrátil do těch vybydlených měst kde pro mrtvé nezvoní už ani umíráček přivítala tě strýcova slova: Od místních kluků teď kupuju žížaly na úhoře ti hajzlíci je vyštípávají ze země saponátem a viděl jsi – snad zase znovu ve snu – šedivou hlavu svatého Petra jak v troskách vypleněné katedrály šeptá: Je to tak krásné!

60

poezi

Tomáš Lotocki

A tak ses tam vrátil znovu i když už to nikdy nedovyprávíš i když jsi všechno obral na slonovou kost bez paměti a z masa slov zůstane jen ona – stín jehly – rafie zmrtvělého času co vystřelí neviditelně jako šíp eleatů za radounem který se ještě bezradně třese ve tvém těle: A jezero byl Tvůj dětský hrad však koho jsi vlastně uměl milovat? Jen candáty, štiky, úhoře a líny v travinách Tu nejkrásnější rybu jsem uviděl a zabil však co s tím trusem ach

61

Ivana Kašpárková Narodila se v roce 1983 v Hodoníně. Studuje českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě. Pracuje jako asistentka.

Ivana Kašpárková

Vší silou o plátno ///

SMÍŘENÍ

Čekali za rohem těch lepších vzpomínek ale byly chvíle kdy i pro ty špatné šili by si staré jizvy –

Promluvila ke mně tiše jako by kladivem bila vší silou o plátno –

/// Vší silou tahám za smyčku na níž houpe se zítřek –

62

63

próz

Petr Miňovský

Blízká setkání Petr Miňovský Narozen v roce 1971. Učí na ČVUT v Praze. Knižně vydal sbírky povídek Poslední výjezd policejního vozu 42 a jiné povídky (Palm Harbor: Sharpless House, Inc., 2012) a Spasitel se diví, osm bizarních povídek (Palm Harbor: Sharpless House, Inc., 2013). Otištěná povídka zvítězila v soutěži Sci‑fi 2012 Napiš nejlepší povídku (http:// povidka2012.xf.cz/).

64

„I would so hate to be a first-person character! Always on your guard, always having people read your thoughts!“ (Jasper Fforde, Lost in a Good Book) I V KNIHKUPECTVÍ jaro 2012 Autorské čtení Karly Nápravové opět při‑ táhlo ohromné množství fanoušků. Všechny židle před stolkem se sklenicí minerálky byly plné a mnoho dalších příznivců se tísnilo za nimi. Kupující, kteří největší pražské knihku‑ pectví navštívili, se jen těžce probíjeli úzkou

uličkou mezi diváky a barovým pultem. Atmosféra zde však panovala poněkud tísnivější než obvykle. Adam Štach seděl ve třetí řadě, čerstvý výtisk Znamení tří run v ruce, a pře‑ mýšlel o další ztracené autorce. Proč přistoupila k tak radikální změně? Násilí, sex, přímočaré vyprávění v první osobě najednou zmizely. Jak charakteristické, říkal si. Čtenářskou komunitou se po několik předchozích týdnů šířila panika. Mnoho spisovatelů drsné fantasy i ostatních pokleslých žánrů najednou radikálně měnilo svou poetiku a vstupovalo do neprobádaných vod kýčovitě bezkonfliktních dějů, což, jak dnes poznal, definitivně postihlo i jeho obdivo‑ vanou Karlu. Četla velmi nesoustředěně. Třásly se jí ruce i hlas. Tvář měla popelavě ble‑ dou. Mikrofon do prostoru vypouštěl zamilovaný dialog a vnášel mezi publikum stále větší rozhořčení. Každý se s novou ztrátou snažil vyrovnat po svém, a Ada‑ ma poprvé napadla myšlenka, že si román nenechá podepsat. Co by si o něm pomyslela, kdyby zjistila, že si její vyprávění oblíbil? Urostlého dvaapadesátileté‑ ho barmana by si s takhle změkčilým čtivem raději spojovat neměla, běželo mu hlavou. K čemu vlastně tenkrát v kavárně Městské knihovny došlo? Obsluhoval ji, odešla jako poslední, ale co se dělo mezi tím? Vzpomínky se tříštily o jakousi bariéru, za níž tušil pravdu o vztahu mezi podivnými změnami a oním podzim‑ ním večerem. „Děkuji,“ špitla. Rozhlédl se po vlažně tleskajících posluchačích. Zrovna když pozoroval jejich protáhlé obličeje, zmíněná bariéra povolila. O několik řad dál si totiž vši‑ ml bizarně vyhlížející skupiny. Přítomnost tří rázovitých postav na něj zapůso‑ bila jako droga, čímž si předchozí setkání s Karlou Nápravovou konečně vybavil v jeho úplnosti. Před očima se mu začal odvíjet film odehrávající se v přítmí pod‑ zimního odpoledne, film, jehož obsah z nějakého důvodu z paměti částečně vytěsnil. Proč? Bál se snad něčeho?

65

Blízká setkání

II V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ podzim 2011 Poryv větru stočil listopadový déšť k oknu a přinutil jej zabubnovat další staccato. Hodiny na stěně ukazovaly teprve pozdní odpoledne, ale prostor kavár‑ ny v přízemí budovy na Mariánském náměstí již nějakou dobu tonul v nepříjem‑ ném pološeru. Lidé přicházeli a odcházeli, čtenáři se vraceli se svými limonádami zpět do studovny a Adam pořádně nestačil vařit kávu, nalévat polévku a mýt nádobí. Takhle to bylo pokaždé, když špatné počasí donutilo kolemjdoucí opus‑ tit ulici a vmísit se mezi obvyklé hosty. Jakmile shon poněkud utichl, Adam sáhl po vypínači, aby trochu vylepšil ponurou atmosféru panující na otevřené plošině nad suterénní halou knihov‑ ny, kde byla kavárna zřízena. Pozorně přejel pohledem po hostech. Výborně, vše běželo jako na drátkách, dnešní špičku zvládl. Jeho uspokojení stouplo ještě víc, když si konečně uvědomil, koho vlastně mezi ostatními hosty stačil obsloužit. Za jedním ze stolků u dveří seděla asi čtyřicetiletá, dobře stavěná žena. Byla na krátko ostříhaná a její oči, hledící na monitor počítače, jako by se nemohly rozhodnout, mají‑li zůstat zelené, nebo trvale přibrat i jistý stupeň modři. Kaš‑ mírový rolák se jí vpředu napínal, čímž přitahoval pohledy okolosedících stu‑ dentů. Ona však zůstávala naprosto netečná, soustředěná jen na svou práci. Adam poodešel k věšáku a sáhl do kapsy kabátu. Vyndal ohmataný výtisk s barevnou obálkou. Když jej obrátil, pokýval vzrušeně hlavou. Podobenka mu dala za pravdu. Ano! Jednalo se o jeho oblíbenou autorku! Jestli měl na popřevratových časech něco rád, byla to možnost vybírat si z nepřeberného množství oddychové literatury. On, který do puberty vstupo‑ val v sedmdesátých letech, ještě v dospělosti cítil ohromný deficit, který v mlá‑ dí v tomto ohledu nastřádal, a lehkému čtivu doslova propadl. Vybudoval doma

66

próz

Petr Miňovský

Petr Miňovský

Blízká setkání

sbírku hororů, detektivek, sci‑fi, fantasy i dalších obskurních žánrů. Některé četl, některé jen tak prolistoval, ale žádné nevyhazoval. Považoval je za projev svo‑ body, za prostor, kde je možné říkat úplně vše a kde neplatí žádná ideologická, morální či filozofická omezení. Mezi přáteli svou vášeň obhajoval slovy, že v bra‑ ku – jako v lidové tvorbě pro lidi – je více pravdy o celé společnosti i o každém z nás než v kterémkoli díle literatury takzvaně vysoké. Během toulek knihkupectvími, antikvariáty i knihovnami před několika lety objevil také tuto ženu. Okamžitě se zamiloval do jejích příběhů. Několikrát si sice kladl otázku, zda se nepohybují až za hranicí pornografie, ale nikdy ho to nepřimělo knihu odložit. Příběh jej pokaždé dokonale vtáhl, a když dočetl, cítil se utrmácený, ale šťastný, jako by právě dokončil jízdu na ohromném toboganu. Manželka nad ním v takových chvílích jen bezmocně lomila rukama a vyhrožo‑ vala rozvodem, protože vášeň pro četbu knih – jakýchkoli knih – vůbec nesdí‑ lela. Když teď viděl, jak Karla Nápravová usilovně tluče do klávesnice, začínal se těšit na příští partnerský konflikt. Za nový román tuto cenu opět ochotně zaplatí. Vydal se přerovnat letáky lákající hosty na nejrůznější kulturní programy a nenápadně přistoupil ke stolu pracující spisovatelky. „Nedáte si ještě čaj? My zde neobsluhujeme, ale vzhledem k tomu, že s počí‑ tačem sedíte u dveří, rozhodl jsem se předejít případné krádeži,“ vykoktal ze sebe. Přitom zvědavě hltal, co se na monitoru odehrává. Výborně, chystá se dal‑ ší působivé vyprávění. Mladou čarodějku právě snášeli z pranýře, kde z rozhod‑ nutí černého mága stojícího opodál ještě před chvílí úpěla pod ranami drábova karabáče. „To byste byl hodný. Ven se mi do toho nečasu nechce. Jahodový, jestli mohu prosit.“ Adamova iniciativa se tedy setkala s úspěchem. Jak se deštivé odpoledne pomalu měnilo v nevlídný večer, nanosil Karle několik šálků ovocných čajů, poz‑ ději doplněných těstovinovým salátem. Hostů začalo ubývat a knihovna pomalu

67

Blízká setkání

vypouštěla do mokrých, oranžově nasvícených ulic své denní obyvatele. Za spiso‑ vatelčinými zády se tak neustále míhaly postavy se zvednutými límci, s čepicemi naraženými přes uši nebo s deštníky v rukou. Teplo kavárny začalo reagovat na nepřízeň počasí, a tak zatímco okna byla zvenku i nadále bičována šňůrami deš‑ tě, uvnitř se zamlžila dechem hostů smíšeným s parou, kterou vypouštěl stroj na výrobu espresa ve spolupráci s rychlovarnou konvicí. „Dovolíte? Potřebovala bych se na moment vzdálit. Nedohlédl byste mi na věci?“ došla spisovatelka až k barovému pultu, přičemž se na Adama usmá‑ la. Mohl snad odmítnout? Už mu bylo divné, že po tolika čajích pořád pracuje. Zasněně ji pozoroval. Prošla dveřmi a potom, když poryvy větru na vteřinu utich‑ ly, zaslechl i klapot podpatků na schodech vedoucích k toaletám. V tu chvíli bylo u jejího stolku vše při starém. Došel ke dřezu, aby pověsil utěrku na háček. Když ale zvedl hlavu, úsměv na jeho tváři rychle vystřídala hněvivá grimasa. Odlesk v zrcadle mu prozradil, že spisovatelčin stolek je obsazený. Ačkoli už byla kavárna úplně prázdná, tři noví hosté, dva muži a jedna žena, se usadili právě tam! Co to je za lidi, přemítal, když se k nim blížil. Vypadali opravdu podivně. Nejstarší z příchozích měl buřinku, kulaté brýle, pod nosem knírek na způsob Adolfa Hitlera, a rozhalenku s barevným šátkem. Obtloustlé tělo pak vězelo v kostkovaném saku a širokých kalhotách. Ani mladší z mužů nevyhlížel právě konvenčně. Byl oblečen do dvou‑ řadého obleku s až příliš vypasovaným sakem a s širokými nohavicemi. V ruce držel klobouk. V jeho pohledné tváři se zračilo znechucení smíšené se značnou nervozitou. Pokud se oba muži zdáli zvláštní, žena – vlastně ještě dívka – se vzpírala jakékoli kategorizaci. Dlouhé, černé vlasy měla zacuchané a evidentně dlou‑ ho nemyté. Choulila se v ohromném pánském svrchníku. Zřejmě masivně krvácela, protože na kabátu začínaly prosakovat odporné rudohnědé skvrny.

68

próz

Petr Miňovský

Petr Miňovský

Blízká setkání

Když Adam došel ke schodům k vyvýšené podestě, na které byl stůl umístěn, zaregistroval navíc příšerný zápach. Byla snad žena nějakou dobu bez přístře‑ ší? Ublížil jí někdo? Situace ho evidentně zaskočila, proto zareagoval nepříliš adekvátně: „Promiňte, tady je obsazeno. Mohu vám nabídnout jiný stůl?!“ „Nemusejí si dělat starosti, mladíku,“ odpověděl starší z mužů, „máme zde jednání se slečnou Nápravovou. Chtěla, abychom na ni počkali právě zde.“ Ano, přirozeně. Budou to umělci. Snad v jednom z divadelních sálů zkou‑ šejí představení. Třeba chtějí dramatizovat některý ze spisovatelčiných románů. Dokonce jsou úplně suší, zvenku přijít nemohli, částečně se uklidnil Adam. „Mohu vám tedy nabídnout něco k pití? Kdybyste se obtěžovali na bar, při‑ pravím vám třeba kávu.“ „To…, to nebude nutné,“ odpověděl mladík a stiskl dívce ruku, „nezdržíme se dlouho.“ „A vy, slečno?!“ podíval se do vyděšených očí. Opravdu je to pouhá herečka? „Již slyšeli vše potřebné! Za chvíli půjdeme,“ uťal rozhovor ten v buřince. Adam byl vlastně rád, že se smí vzdálit. Najednou ho zachvátil podivný strach. Měl by je nejspíš vykázat ven, ale z toho staršího skutečně vyzařovala pra‑ zvláštní síla. No a volat ochranku se mu nechtělo. To by zase bylo řečí o neschop‑ nosti udržet si tady pořádek. V relativním bezpečí za barem tedy čekal na autorku a alespoň hlídal, jestli jí bizarní partička nic netropí s počítačem. Po chvíli se skutečně objevila. Stačila k němu ještě vrhnout podrážděný pohled, ale to už ji mladší muž nevybíravě chytil za ruku a přinutil ji, aby si při‑ sedla k té zvláštní dívce. Současně se zvedl ze židle starší a vydal se za Adamem. Téměř ho pohledem hypnotizoval, až jej na moment přinutil ztratit o dění u sto‑ lu zájem. „Servus, mladíku,“ zahlaholil, „přece jen si objednám. Natočí mně jedno pivo. Rád bych zkontroloval, jak to tady vedou.“

69

Blízká setkání

Nějaký blázen, přemítal Adam, zatímco plnil půllitr. Mluví jako Tatar a oslo‑ vuje mě „mladíku“. Vždyť už mi je přes padesát! Když pak objednávku před muže postavil a konečně se mu podařilo zkontrolovat sál, útroby se mu sevřely hrůzou. Stůl byl prázdný! „No jo, tak se nerozčilují. Panstvo si potřebovalo něco zařídit. Slíbil jsem, že na ten blikající vehikl dohlédnu sám. Drobné si nechají,“ hodil na pult zmuch‑ lanou bankovku. Dotkl se prsty buřinky a pěkně rozkročený se vrátil tam, odkud přišel. Z nějakého důvodu si ale nesedl. Zády k baru se opřel o zídku před stolem. Adam tak mohl pozorovat pouze vzor na látce saka a čas od času střechu buřinky, jak příchozí zakláněl hlavu, když zrovna z půllitru upíjel. Sáhl alespoň po bankovce a bezmyšlenkovitě ji, tak jak byla, vložil do postranní přihrádky své peněženky. „Už ne, prosím, ne, udělám, co budete chtít!“ rozvibroval sál kavárny zděše‑ ný křik. Karla Nápravová se vznášela v prostoru s rukama zkříženýma nad hlavou. Bolestí prohnutá jako luk, chvíli sebou nekontrolovatelně škubala, aby pak s vel‑ kým hřmotem dopadla na odsunutou židli. „Beru jich za slovo, madam,“ schoval muž podivnou krabičku. Přitom se obrátil k Adamovi a dodal: „Tak nekoukají, mladíku, host se jim vrátil. Trochu na umělkyni dohlédnou. Nemusejí se znepokojovat, jednalo se jen o takovou neškodnou instruktáž. Kdyby po tom však chtěli pátrat, mohou si něco podob‑ ného také vyzkoušet. Pivo čepují sice dobré, ale jak tak na ně koukám, budou v porovnání s ní tak říkajíc za dvacet bez dvou, jestli mi rozumějí.“ Adam se chvěl děsem. Pod pohledem mužíka se mu zatmělo před očima, div že neupadl a neomdlel. Ale než se vzpamatoval, byl podivný host dávno pryč. „Prosím vás, pomozte mi!“ zasténala spisovatelka. Kdo ji takhle zřídil, nevěřícně hleděl na jednu z nejzbědovanějších bytos‑ tí na světě. Vlasy měla ve stejném stavu jako prve ta…, kdo vlastně? Svetr sotva zakrýval její nahotu. Nebýt rolákového límce, byl by z ní již dávno spadl, protože

70

próz

Petr Miňovský

Petr Miňovský

Blízká setkání

na zádech látka ustoupila ohromnému otvoru, který obnažoval do krve zbičova‑ ná záda. Zápěstí i kotníky zdobily podlitiny od hrubých pout. Levá paže, zřejmě vykloubená, jen bezmocně visela podél těla. O čem hovořily rozepnuté džínsy, raději ani nedomýšlel. „Co se vám proboha stalo? Musíte do nemocnice! Zavolám záchranku a policii!“ „Ne ne, jen to ne. Vše bude dobré. Jenom přineste trochu vody a nějaké ubrousky, abych se mohla utřít.“ Adam nejprve zamkl a potom Karlu doprovodil do šatny, aby se tam umyla a trochu upravila. Když vyšla, bylo znát, že se jí ulevilo. Rány se zacelily, a jizvy po nich dokonce začaly mizet! I s levou rukou mohla hýbat. Nedávný zbědovaný stav připomínal pouze rozedraný oděv. „Na nic se mě neptejte a zavolejte mi taxi,“ řekla stydlivě, ale jinak již poměr‑ ně klidně. „Cítím se už docela dobře a také nemám na jednání s úřady čas. Poli‑ cie by v tomto případě beztak byla naprosto bezmocná. Kromě toho teď musím měnit koncepci románu. Radím vám, raději na dnešek zapomeňte, ušetříte si hodně starostí.“ Složila si notebook do tašky a roztrhaný svetr skryla pod kabátem. Poslé‑ ze před vchodem zastavil žlutý vůz taxislužby, tak znovu poděkovala, počkala, až ji Adam pustí ven, a rychle nasedla. Během chvíle zmizela mezi šňůrami deš‑ tě. Společně s ní odešla i téměř celá vzpomínka na to, co se toho dne v Městské knihovně odehrálo.

71

Blízká setkání

III V KNIHKUPECTVÍ jaro 2012 Ano, autorské čtení Karly Nápravové skutečně navštívila identická skupinka. Pouze černovláska dnes vypadala mnohem lépe. V čisté tunice se tiskla k mladí‑ kovi a vděčně se na něj usmívala. Adamova ruka v peněžence nahmatala pomuch‑ lanou bankovku. Poprvé nevěřícně zíral na nápis Republika československá nad velkou číslicí pět, ale to už muž v buřince nepatrně pokynul a společně se svými společníky zamířil k eskalátorům. Tentokrát mu neuniknou, rozčílil se Adam. Určitě stojí za podivným cho‑ váním literárních celebrit! Musí napravit, co v listopadu napáchal. Jak jen ho mohli takhle zmanipulovat? Opravdu si od brýlatce nechá tolik líbit? Po třice‑ ti letech strávených za barem? Přece není taková baba! Co to ale vedou za řeči? Pomátli se oni, nebo snad on sám? „Děkuji, Honzíku! Můj život je teď úplně jiný. Když si vzpomenu, jak to všechno začínalo, nejraději bych se ještě teď dala do pláče.“ „Naštěstí jsem v Knihovně rodících se svazků hlídkoval právě já, Sáro. Tvůj nářek vypovídal o ohromné bolesti, o další nepravosti tak nebylo pochyb. Tys mi ale vyrazila dech. Jaks vypadala ušlechtile i pod tím příšerným karabá‑ čem! Hned když jsem pronikl do tvé knihovny, věděl jsem, že musím udělat víc než obvykle, a podařilo se. Dokonce jsem autorku dokázal přesvědčit – nevy‑ bíravě, přiznávám –, aby svůj škvár radikálně přepracovala. Žiješ teď v bez‑ pečí, nakonec ti i tu proklatou ich‑formu změnila. Ale co to říkám, vždyť jsi byla u toho, když jsem ji nechával prožít téměř vše, co si pro tebe původně nachystala.“ „Nechají slečnu Sáru vydechnout, Morava,“ vložil se do rozhovoru muž v buřince. „Sám jsou mezi námi pouhým nováčkem, a už by chtěli poučovat?

72

próz

Petr Miňovský

Petr Miňovský

Blízká setkání

Však slečna sama časem ocení, že nemusí být díky er‑formě na stránce neustále, a může si tak čas od času s nimi někde mezi řádky vyhodit z kopýtka.“ Dostali se o patro níž, přešli k dalším eskalátorům a sjeli do prvního pod‑ zemního podlaží. Adam trojici sledoval až k regálům s detektivní a fantasy litera‑ turou. Vytáhlý Jan se tam nešikovně sklonil k Sáře, aby ji políbil na ústa, přitom cosi vytrousil z horní kapsy saka. Ničeho si však nevšiml a klidně se otočil ke kolegovi. „Jsem vám zavázán, pane Bouše. Nevím, jak mám za vaši pomoc poděkovat. Bez vás bych si s případem neporadil. Abych nezapomněl, vyřiďte, že nechávám na čtyřce radu Vacátka pozdravovat. Nemohl bych se někdy zastavit? Ta Praha pětačtyřicátého roku mi už pěkně leze krkem. Všude samí náckové, americké nálety, a k tomu ta série mordů, kterou mi Němci hodili na krk. Proč si je vlastně u kripo nebo na gestapu nevyšetří sami? Copak musí všechno oddřít jenom pro‑ tektorátní policie?“ Na odpověď nečekal, také vytáhl jakousi krabičku, nějak ji zmáčkl a zmizel, brzy následován jak panem Bouše, tak Sárou. Adam se opatrně odlepil od pro‑ tějších polic a sehnul se k upuštěnému předmětu. Zrak mu padl na ohmatanou navštívenku s tímto textem: LITPOL Útvar na ochranu práv fikčních bytostí Jan Morava kriminální adjunkt V ten moment mu na rameni přistála čísi ruka, až z toho leknutí málem nad‑ skočil metr vysoko. Karla Nápravová na něj tedy nezapomněla. „Nahoře se hned všichni rozešli, už nikoho nezajímám, ale vy si knihu pode‑ psat necháte. Nebojte, žertuji. Mohla bych se u vás někdy zastavit? Ráda bych si promyslela, jak dál, a vy jste jediný čtenář, se kterým se mohu opravdu upřímně

73

Blízká setkání

poradit. Mohli bychom třeba začít odpovědí na otázku, proč vás tak moc baví mou původní tvorbu číst a proč mě bavilo ji psát. Máme se ohlížet na ty, o kte‑ rých píšeme, nebo jim raději společně vyhlásíme válku?“ Adam mlčel. Místo odpovědi Karlu táhl od nebezpečné literatury pryč. Hřbety Hříšných lidí města pražského, Hvězdné hodiny vrahů i Znamení tří run se totiž začaly nebezpečně chvět, jako by oba agenty LITPOLu chtěly zno‑ vu vyplivnout mezi normální smrtelníky. A o to i přes svou znovu nabytou kuráž prozatím vůbec nestál.

74

próz

Petr Miňovský

75

próz

Stanislav Drastík

Včela Stanislav Drastík Narozen roku 1992 v Opavě, vyrůstal v Chuchelné, je fascinován Hlučínskem. Studuje na Ostravské univerzitě historii a český jazyk a literaturu. V současnosti pracuje pod vedením Mgr. Zdeňka Smolky, Ph.D., na bakalářské práci o díle Petra Čichoně. Vystupoval na autorských čteních Literární sprcha, Literární přeháňka a Pohyblivý svátek.

76

Srst vlčáka byla rozpálená od slunce a jeho prsty v ní nevydržely déle než pár pohlazení. Déle to nevydržel ani pes a znovu se rozběhl do vysoké trávy. Vstal a podíval se na ni, jestli ho nepřivolá zpátky. Nepřivolala. Protento‑ krát mu daruje pár chvil svobody, ale přece jen v ruce třímá krátké kožené vodítko, které se za moment bude houpat na psím krku, jako oprátka na krku oběšence se jménem Psí svoboda. Ona pozoruje upřeným pohledem pohyb trávy a on stejně upřeným pohledem pozoruji ji. Nevšímá si jeho pohledu, stejně tak jako si pes nevšímá pohledu jejího. Oba ale vědí, že jsou pozorováni. Přesto je v tom velký rozdíl. Pes na pouhé písknutí přijde za

svým pozorovatelem, to muž se musí ke svému objektu pozorování dobývat. Slunce nerozpaluje jen srst psa, ale také její kůži. Už dvě hodiny je vystavena slunci a začíná se barvit dočervena. Nejvíce je to patrné v místech, kde se setkává bílá kůže s již opálenou. Na hranicích míst, která bývají málokdy vystavena slu‑ nečním paprskům. Jeho oči, dávno přivyklé slunečnímu světlu, se snaží propálit do její kůže a do ní samotné. Pohybovala se vždy houpavě, jako by se každým krokem propadala několik čísel do země. Někdy ho to rozčilovalo, ale nakonec si to vysvětlil tím, že její chů‑ ze nebyla stvořena pro dlažbu, ale pro trávu. Pak se propadla úplně. Periferně viděl, jak byl krok narušen vykopnutím jedné nohy. Pak následoval pád. Najednou seděla v trávě a držela se za chodidlo. „Chytlas ho?“ promluvil jako první. „Koho?“ „No toho zajíce.“ „Jakého zajíce?“ „No toho, po kterém jsi skočila.“ „Debile!“ Vtip, kterým chtěl vylepšit situaci, se příliš nevyvedl. Její tvář zase chytla vzdorovitý výraz a její oči výmluvně vypovídaly, co si o něm myslí. „Co tě bolí?“ řekl přesně v momentě, kdy si uvědomil, že si hladí červené chodidlo. Rozepnuté sandály přistály na zemi. Včela. Rozdrcená a bez života kontras‑ tovala s bílými sandály. Jen včelí žihadlo trčelo z dívčiny nohy a její prsty se ho snažily sevřít, ale bály se ho vytrhnout. Sáhl jí na lýtko. Lehce sebou trhla. Poma‑ lu vytáhl žihadlo a zvedl ji do náruče. Pes si nejdříve myslel, že je to nějaká hra, a začal kolem nich poskakovat. Když ho otráveně okřikla, sklopil uši, vzal do zubů její sandály a šel klidně za nimi. „Beztak je to ale blbej tvor,“ řekla mu po chvíli skuhrání do tváře.

77

Včela

„Vždyť ti nese sandály. To by ani některé lidi nenapadlo a nechali by je tam.“ „Já nemyslím psa, ale včelu. Si to vem. Jak dlouho včela žije? Jak dlouho tu jako existuje? Jako druh je to naprosto blbé zvíře. Stačí jednou bodnout, a umřou. Jsem si myslela, že se jako po čase vyvinou.“ Byl rád, že začala mluvit o něčem jiném než o své noze. Sám byl ale příliš zatížený, jednak její váhou a jednak její samotnou přítomností. Tak blízko spolu ještě nikdy nebyli a on nedokázal přemýšlet nad ničím jiným než nad představou, čím vším se ho přes šaty dotýká. Po chvíli mlčení ale začala znovu popotahovat, a tak rychle promluvil. „Možná právě to je dělá silnými, ne? Představ si, že za každou známku odpo‑ ru bys musela zemřít. Za takový jedním úlem, za jednou královnou jsou tisíce mrtvolek včel. Tisíce včel muselo zemřít, a dokonce zemřely rády, jenom proto, aby úl mohl žít. Dělá to z úlu něco velkolepého.“ Podívala se na něho pohledem, který si vyložil jako odsouzení toho myšlen‑ kového pochodu. Místo aby mlčel, snaží se jí ještě více své myšlenky přiblížit. „Jako, představ si, že by to bylo stejně tak i u lidí. Za každou obranu by člo‑ věk zemřel.“ Její pohled si špatně vyložil. Nebylo to odsouzení, ale zájem, který na její tváři vyvolal výraz nechápavosti, což ho mělo donutit, aby pokračoval. On ale mlčel. „To myslíš jako tak, že vždycky když by člověk vystřelil, tak by musel zemřít?“ zeptala se nakonec ona. Chvíli se zamyslel. Představa se mu to zdála absurdní, ale přesto něčím přitažlivá. „To by ale hodně lidí umřelo,“ reagovala s lítostí. „To právě ne. Bojovalo by se, jestli by se vůbec bojovalo, za opravdu, ale opravdu velké věci,“ řekl zase svým kazatelským hlasem, který ona tolik nesnášela. „Hovno!“ řekla podrážděným hlasem, který nasadila vždy, když chtěla

78

próz

Stanislav Drastík

Stanislav Drastík

Včela

prosadit svou. „Lidi by chcípali jako ty včely, jen by jim někdo zase nakecal, že bojují za tu tvoji velkou, ale opravdu velkou věc, a oni by beztak šli. Šli a chcípli.“ Pak už mlčeli. Došli takhle až k domu; tam jí položil na bolavou nohu cibuli s octem a šel hledat její sandály, které pes někde během cesty upustil.

79

próz

Dušan Šutařík

Slávnosť

Dušan Šutarík Narodil se roku 1989, Žije v Šamoríně. Studuje na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě – obor Dramaturgie a scenáristika. Svou tvorbu prezentoval na internetových literárních serverech (pismak.cz, citanie. madness.sk), publikoval také v časopisech Dotyky, Divoké víno, Let, Kloaka, RAK a Weles.

80

Ponurá obývačka. Ticho narúšal len vrzgot hojdacieho kresla. Sedela v ňom starena so žltkastou pleťou. Zvie‑ rala paličku so zahnutou rukoväťou. Mladá žena na gauči sa na mňa smutne pozrela. V lone mala položenú veľkú nádobu. Z úst jej neustále padali vajíčka. Starena si ju znechu‑ tene premeriavala. S každým ďalším vypadnu‑ tým vajíčkom trhla hlavou ako sliepka. Pri jednoduchom stolíku sedel postar‑ ší muž s niekoľkodňovým strniskom. Pohľa‑ dom sledoval tanier plný jesenného lístia. Vzal bachratú fľašu, zalial si ich mliekom a začal sa v jedle prehŕňať vidličkou. Potichu som sa odkradol k jeho stolu. Snažil som sa byť nenápadný. Ale starena

si ma aj tak všimla. Nosné dierky sa jej zlovestne rozšírili. Vajíčka padali. Muž sediaci predo mnou ani nezdvihol hlavu. Napichol si na vidličku niekoľko listov, ale ruka sa mu tak triasla, že s ňou nedokázal zamieriť k ústam. „Pomôž mu, dofrasa!“ zvreskla odrazu starena. Jemne som vyprostil vidličku zo starcových prstov, namočil listy do mlieka a priblížil ju k jeho perám. Prežúval mechanicky a dlho. Napokon mu na vyziabnutom krku poskočil ohryzok. Vajíčka sa kopili. Prepadávali cez okraj misky a padali na podlahu. Rozbíjali sa. „Ty krava!“ skríkla starena a zahnala sa po mladej žene palicou. Dievča sa našťastie stačilo uhnúť. „Nikto nevie, s kým to má,“ zamrmlal muž pochmúrne a ukázal špinavým nechtom na dievča. „Neprežijeme to,“ vzlykal. Zo žĺtkov na podlahe sa ako spod prikrývok drali maličké deti. Ich plač bol spočiatku slabý a tlmený, ale postupne silnel. Namo‑ tal som na vidličku ďalšie listy. Muž zamyslene jedol. Z pravého kútika mu tiekla stružka mlieka. „Za to môžeš ty!“ zavyla starena. Chcela sa postaviť, ale nemala dosť síl. „Áno,“ prisvedčil duto muž. „Nevyprávaj sa so mnou s plnou hubou!“ Muž prehltol. „Áno.“ „Len sa na to pozri,“ odfrkla si a koncom palice rozmliaždila dieťa, ktoré sa plazilo pri jej nohách – celé lepkavé od bielka, ústa plné kúskov škrupiny. „Všet‑ ko je to tvoja vina!“ Muž mlčal, hlavu mal sklonenú. Dievčaťu po tvári tiekli slzy. Videl som na nej, že chce niečo povedať, ale nemôže. Vajíčok bolo priveľa, slová sa vracali naspäť do hrdla. Odrazu ku mne vystrelila mužova ruka. Prekvapujúcou silou mi zovrel zápästie. Hánky na prstoch sa mu zabeleli. Uprel na mňa vydesený pohľad. „Prosím,“ povedal. „Prosím, verte mi.“

81

Slávnosť

Starena sa chrapľavo zasmiala. Pozrel som sa za tým zvukom a všimol si, že starena od dievčaťa vzala naplnenú misku a na jej miesto položila novú. Prázdnu. „Ja som to nebol,“ zakričal muž a vyskočil zo stoličky. V jeho hlase bol tieň detského vzdoru. Zúfalá snaha presvedčiť. Všetko stíchlo. Mužova hruď sa nad‑ vihovala a klesala. Díval sa na mňa uštvaným pohľadom. Na moment som si mys‑ lel, že ma udrie. „Vyhoď to!“ štekla starena do ticha. Muž sa spamätal. Vzal od nej misku plnú vajec a pristúpil k otvorenému oknu. Počul som, ako dopadajú na chladný asfalt. Počul som tlmený dupot túla‑ vých zvierat. Cítil som kyslosť ich dychu. Vietor z ulice rozfúkal mliečne listy. Lepili sa na steny a v prítmí vyzerali ako veľké chrobáky, narážali do mužovej tváre. „Ja som to nebol,“ zopakoval muž a pretieral si oči. Prázdna miska cinkla o podlahu.

82

próz

Dušan Šutařík

83

pásm

pásm

Pavel Petr

Vezmi si jezerní podzim a mě podle hlasu Básník Pavel Petr se narodil 3. ledna 1969 ve Zlíně. Vyučil se obráběčem kovů, pracoval jako zámečník a dílenský plánovač. V polovině devade‑ sátých let byl blízkým spolupracovníkem revue Box, v letech 1995 – 1997 redaktorem časopisu Host. V roce 1992 nastoupil do provozního oddě‑ lení Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně a pracuje tam dosud; je rovněž redaktorem revue Prostor Zlín a dramaturgem komponovaných večerů poesie – Básníci v prostoru Zlín, Orfeův krevní obraz. V naklada‑ telství Kniha Zlín je editorem knih ve vlastní ediční řadě – Walt‑Vratký oheň. Žije ve Zlíně. Knižně dosud vydal čtrnáct knih veršů: Déšť ve vězení řeky (Archa, 1990, druhé vydání Archa, 1993), Křest za hluboké noci (Votobia, 1993), Zlé brusy nože (Archa, 1994), Rána střeleb (Host, 1995), Trojlodí Jakuba (Host, 1996), Za svítání Morava (Host, 1998), Andělům víno (Větrné mlýny, 1999), Srdéčko skonči (MaPa, 2000), Javor mrazu javor (Větrné mlýny, 2001), S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů [elegie] (Petrov, 2004), Řeckořím (Větrné mlýny, 2006), Ve spánku sluncem jsi voněl (Kniha Zlín, 2008), Apollónové s černými olivami (Kniha Zlín, 2010) a Ostrovánek (Biru, 2012). V roce 2009 vyšel v nakladatelství Host ve velké řadě Edice poezie výbor básní z let 1990 – 2008 Aréna pegas. V roce 2013 v nakladatelství Adolescent vyšel výbor K nejbližším ostrovům v překladu do řeckého jazyka. Kromě básnic‑ kých knih publikoval Pavel Petr také knihu deníkových záznamů Z Javoriny (Kniha Zlín, 2007).

84

Foto Libor Stavjaník

85

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr


ANO, TA SLÁMA pod hlavou. Neboť všechny oči jsou blíženci. Není žádného rána, ve kterém bychom nezůstali. Podobni druhým. Přes tresty a dovolávání se práva říci: Vykonáme-li zpěv, máme být očištěni, býti kruhovými obranami. Oni myslí na nespočet iškariotských peněz. (Déšť ve vězení řeky, 1990)


DÁVNO Jitro, na římse uschlý list, tys v rozpuku a sotva již čist, uzmuli jsme tvé místo ve hvězdách, tys spatřil v tmách někoho krást, v tutéž chvíli darovat, za krutých zim domova svého do hanby uvésti, do naha svléci. A mrtvá vlaštovice se vznáší nad sarkofág. (Křest za hluboké noci, 1993)

86

87

Pavel Petr



POŽÁR

KONEC DNE

Zašel lov po zakouřeném domě, zrovna jsem se díval střechou na strhlá hnízda, a šel bez světla do sklepa, shořel oltář a dohořela lavice z dobrého dřeva, už dohořely pomalu všechny domy, strašlivě pomalu už dohořely všechny domy, naposled propadly se schody, dole až ve sklepě, jen kde byl výčep, zůstala ve tmě svítit měď.

Voda zůstává stát i na šikmých střechách, to nebude už přeháňka, zámek kabelky pokryla měděnka, později přistupují ke stolu v pravém úhlu, v ústech se struhadlem. Všem psům ve vesnici hoří čenichy.

(Zlé brusy nože, 1994)

88

pásm

Pavel Petr

(Trojlodí Jakuba, 1996)

89

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr



TROJICE JABLONÍ

ZA SVĚTLUŠKY PRO TEMNÉ STEZKY

Také je uvnitř na obraze mládeneček s rozhalenkou, a obrácen k trojici jabloní zpívá, jako by kolem všichni šli na hřbitov odpoledne se projít, zpívá pro ohnivé jabloně, jako milenců jsou ramena proti ramenům, rty rozpukané zimou a život marný, já zvedám oči jenom k temnějším chloupkům, letos nejdříve začalo sněžit v Brně u kostela svatých Janů, a na klidném moři klidný odpočinek korábů, potůček na jihu zahradních kolonií je už zázrakem zamrzlý.

Ještě trochu světla zbývalo v jehličnatém lese, ještě trochu světla zbývalo v tvých svobodných panenkách, a ruka na srdci je položená kvůli zimě, z cihel hraběnek je postavený napajedelský hřebčín, stále se můj hřích vrací, sliboval jsem, že má láska je průzračná studánka, je jako svazek blesků, a v kostele znějí prosby za světlušky, za světlo pro temné stezky, nepřestávám žasnout – chodí mezi námi nízké a vysoké hodnosti, na den svatého Šebestiána mezi Doubravkou a Bělou, jdou všichni ze Střeleckého spolku ke zpovědi.

(Za svítání Morava, 1998) (Andělům víno, 1999)

90

91

Pavel Petr



24. PROSINCE ŠTÍPA – PŮLNOC

26. PROSINCE

Prosinec, Bohuslavice, význam měsíce a místa? uvízlo mně v paměti, že o mě budeš bojovat, s čím – s tvým vnímáním krásy, které je jiné než moje, které je zemité? Starodávný a obyčejný problém. Jsem obyčejný kluk s básníkem. Ráno jsi to slíbil.

Abych z lásky nejkrutější a na jediné struně psal verše, obyčejně a starodávně snášet bolest.

25. PROSINCE ŠTÍPA Chceš, abych psal ty nejlepší verše, chceš, abych byl jen tvůj milostný básník, proto mně dáváš tolik bolesti, nevíš o ní naštěstí nic, nemiluješ mě.

92

pásm

Pavel Petr

27. PROSINCE Krůpěje posvěcené a štípské vody mě zachrání, jak je cítím, bude velikonoční noc, stéká mně jedna z krůpějí po tváři, chce, abych psal nejžalostnější verše, a jiskru také nespolkneš zhaslou. (Srdéčko skonči, 2000)

93

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr


94


NA OLTÁŘ V OPOJENÍ HYACINT

RANNÍ PLACHETNICE

Vezmi si jezerní podzim a mě podle hlasu, stín na mozaiku, zavýskej, až k Apollónovi, to musí být slyšet, z Podluží? k černému vzoru? vydrž ještě moje milování, stisknu ti jen hrdlo, podzimní jezero, jen od kotníků do klína jeho stoupej milosti, štěstí chvíle, na oltář v opojení hyacint.

Na otázku? kosti od dětství si pamatuju mně praskají tiše a v tichu jen, na obou stranách stejný Schönbrunn, ale to už je dnešek a ráno mezi třetí a pátou jako by přítomnost vidění plachet se vrátila. 8. října 2000 – 4.30 hod. Malenovice (Javoru mrazu javor, 2001)

95

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr



/// Ještě jeden zápas. Ještě odvetu. Zářivé věže zámečku vidět jsou z tribuny. Tribuna Roma. Pohled přes diamantovou optiku. Patron zlatomodrého malířství. Jeho paměť dlouhá jako řeka Jergusau. Jeho paměť přívětivá jako Sedmihradsko. Hraju utkání vždy v podstatné nevýhodě. S Morfeem proti slunečnímu kotouči. Odraz slunce mezi námi – hvozdík klinček kartuziánský.

Dívám se na průčelí. Ale nemůžu blíž k němu. Kde jsou atributy světců. Kde tryskají fontány. Radostných také opačných milosrdenství. Jako papír barokový. Silnější se odděluje a odpoutává od slabšího. Slabé jaro zůstává. Jenom ne opakující se jaro. Jen dokud je zbytek sněhu. Na umělých svazích. Náš osud. (S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů, 2004)

96

97

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr



///

///

Vzpomeň si. Kdybych tě měl ztratit. Jak by odcházel. Výrazný dřevoryt. Lehký akvarel. Jako blíženci. Všechno cítit spolu. Vlečné čluny. Jednotlivou hvězdu. Aldebarana.

Slíbíš kolikrát slíbíš. S rychlým koncem dny podzimní. S kouřovou clonou. Tichý zvuk za kterým písek se přesype. Neprosit o pomoc. Ledňáček se ponořil. Země zmizí propady země. Pod naším milováním. Opuštěné lisovny oliv. (Apollónové s černými olivami, 2010)

Ze Zálešné kolem Januštice a Kamence k sirným lázním Kostelec. Koníky nechat zasněžit. Mariánské poutní místo – Štípa. V tamním hájku objevená jedna z nejstarších moravských madon. Mezi stromy světlem je ozářená. Dvakrát v roce – na Půlnoční a na Velikonoce, na Bílou sobotu. Křišťálový lustr lehce se otáčející. Utišit rozbouřené dění. Je ještě čas na záchranné čluny? Nad náhrobkem se sádrovým jinochem moudrá sova. Zálešná – Vršava – Kostelec – Štípa (Plodem lásky dvou chlapců je plující ostrov /Pavlopetrovský místopis/, LISTY, 2/2012)

98

99

pásm 100

101

pásm 102

103

pásm 104

105


Úvodní slovo k vernisáži výstavy Pavla Petra Krajina pro barona L. M. Galerie Rubrum, Ostrava 19. 10. 2012 Tento vernisážní proslov jsem si připravoval ve zvláštním rozpoložení. Bylo to potěšení, ale i pocit nejistoty a obava. Když mě Pavel Petr, jemuž od letoška říkám „příteli“, požádal o zahájení téhle výstavy, k jeho žádosti jsem rád přikývl, byť s vědomím, že to bude nesnadné a povážlivé. To, že Pavel básní nejen slovy, nýbrž i tvary a barvami, jsem totiž do té doby nevěděl. Znal jsem sice dva akvarely, jimiž roku 2009 doprovodil výbor svých básní s názvem Aréna Pegas, ale vůbec mě nenapadlo, že jsou od něho; byl bych se to dověděl v tiráži, ke své hanbě však přiznávám, že jsem ji přečetl jen zběžně. A tak se teď nad mým přikývnutím vzná‑ šel velký otazník: o čem budu psát? Potom mi Pavel poslal nějaké texty o sobě a reprodukce svých některých maleb. Ty pro mne byly ještě důležitější, poněvadž já se při psaní o výtvarném umění opírám především o to, co jsem se o něm dověděl bezprostředně, přímým stykem, ba i dotykem – na rozdíl od mnoha jiných, kteří dnes píší spíše o tom, co si o umění přečtli. Musím ovšem ještě dodat, že tím víc vidím, čím víc vím. Co tedy už o Pavlu Petrovi jako výtvarníku vím? To, že maluje čtyřicet tři roky, od patnácti let, ale že své obrazy vystavil všehovšudy jen třikrát. Mezi počtem jeho výstav a počtem knih s jeho básnickými texty, jichž bylo doposud, počítám‑li dobře, šestnáct, je tedy značný nepoměr. To proto, že Pavel se poklá‑ dá především za literáta a malování chápe jako činnost vedlejší a soukromější než psaní. Ale hovořit o něm jenom jako o literátovi, který také maluje, by asi nebylo správné. Ne – on je zrovna tak malíř jako literát. Malování pro něho není méně důležité než psaní, je však důležité jinak a on sám odmítá je se psaním spojovat, a také to svědčí o opravdové, pravé výtvarnosti jeho malby. Z toho vyplývá zvláštní postavení, které má Pavel mezi těmi, kdo u nás píší poezii. Básníků majících blízko k výtvarnému umění, vskutku se v něm

106

pásm

Pavel Petr

Pavel Petr


vyznajících, ba i v tomto směru tvořivých nebylo u nás nikdy mnoho. Z těch po druhé světové válce se mi vybavují jen Bohuslav Reynek, Jiří Kolář, Ladislav Novák, Ludvík Kundera, Jan Vladislav a jediný žijící Petr Král. Reynek, Kolář a Novák dosáhli svými výtvory mimoslovními dokonce větší známosti než tím, co vytvořili slovy, a to i v zahraničí, což zřejmě souvisí s tím, že řeč tvarů a barev nepotřebuje překladatele. Pokud jde o Reynka, naskýtá se arci otázka, zda bylo správné, když jsem ho jako beletristu uvedl dřív než jako výtvarníka, poněvadž stanovit, zda byl spíše literát než malíř a grafik, anebo naopak, je těž‑ ké, ba nemožné. Nejen pro stejně velkou básnickou hodnotu těchto jeho dvou tvůrčích oborů, nýbrž i pro jejich spojitost a jednotu, díky níž básně působí jako doprovod grafických listů a ony zas jako ilustrace básní; v tom byl Reynek jedinečný. Od umělců, jež jsem teď jmenoval, se Pavel Petr odlišuje právě tím, že své psaní a malování záměrně nespojuje. A přece i tady nějaká souvislost existuje, a bylo by nepřirozené, kdyby neexistovala: Leoš Janáček říkal, že „myšlení má být jedno“, a myslel tím vnitřní celistvost člověka. Ze všeho, co jsem z Pavlovy tvor‑ by poznal, celistvost vyzařuje a jako u Janáčka je dána už jeho pevným sepětím s místem, kde se narodil. Latinské slovo „origo“ znamená původ a Pavlova origi‑ nalita vyplývá i z něho, z původu, jejž má Pavel spojený, jak se mi zdá, především s krajinou, přesněji se zemí. Svou lásku k ní prohlubuje hlavně pěšími cestami, někdy velmi dlouhými a namáhavými. Tak se přiřadil k našim básníkům‑poutníkům v čele s největším z nich, Kar‑ lem Hynkem Máchou. Poutními místy, jež Mácha vyhledával obzvlášť rád, byly hrady coby svědkové zašlé slávy Čechů, kdežto pro Pavla to jsou místa svědčící o jejich zbožnosti, zejména Hostýn, o němž Pavel mluví jako o Hostýnu Svatém, neboť je člověk věřící. Ale nejen tyto pouti: všechno, co dělá a tvoří, je prodchnu‑ to hlubokou vírou v duchovní hodnoty a v transcendentno, která ho včleňuje do společenství umělců dnes obzvlášť cenných, vzácných a potřebných.

107


Zatímco Pavlovo sepětí se zemí učinilo převládající barvou mnoha jeho obrazů hněď, někdy doprovázenou černí, pak jeho spiritualita do nich, někdy pádných a hutných, jindy jemných a křehkých, vnáší řád, přesněji hledání řádu, jež tohoto bytostně pořádkumilného člověka vede k tomu, aby ve svých výtvar‑ ných kompozicích hojně uplatňoval přímky a pravé úhly. Myslím, že i ty pásy připomínající lidové výtvory, například geometrické výšivky ze slovenských Čičman, jež na některých Pavlových obrazech různými směry přetínají beztva‑ ré, jakoby náhodou vzniklé okolí, poukazují víc než na jejich dekorativnost na ornamentálnost ve smyslu uspořádanosti. A řád, to je pro Pavla výsostný projev duchovního principu světa. Pavlova opravdová a vpravdě výtvarná malířskost názorově spojená s nefi‑ gurativní malbou prvních let po druhé světové válce, jejíž kořeny však sahají do minulosti ještě vzdálenější (naznačuje to i podtitul této výstavy, v němž je skryto jméno Ladislava Mednyánszkého, slovenského malíře ze sklonku devatenáctého a počátku dvacátého století), a také Pavlovo věrné rodáctví a poutnictví, vodí‑ cí ho tak často do moravskoslovenského pomezí a na Slovensko, jeho zemitost i citlivost, spiritualita a duchovně motivovaná řádumilovnost a pořádnost – to všechno jsou vlastnosti mně velmi blízké a jsem šťastný, že jsem své počáteční obavy přemohl a něco tady o něm – a především jemu – pověděl.

pásm

Pavel Petr

Jaromír Zemina

108

109

fotogaleri

Po stopách venkova I přes rostoucí moc obrazů v naší „ob‑ razové době“ pracují české sociální vědy, včetně sociologie, s vizuálním materiálem spíše výjimečně. Jde‑li o badatelské téma venkova, ikonickou roli zde jistě sehrávají fotografie Jin‑ dřicha Štreita shrnuté v knize Vesnice je svět. Velmi zajímavě využili fotogra‑ fie venkova ve svém bádání sociál‑ ní ekolog Bohuslav Blažek a jeho syn architekt a fotograf Kryštof Blažek. Inspirováni jejich knihou Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie jsme se spolu se starosty, starostkami a stu‑ denty studijního předmětu Sociolo‑ gie venkova a krajiny, vyučovaného na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně, pusti‑ li metodou optiky kritického vidění do sociologicko‑fotografického projektu ve třinácti obcích mikroregionu Dra‑ hanská vrchovina. Vtip této metody spočívá v tom, že je třeba podívat se na své okolí očima, které nejsou do‑ mácí. Pohled cizince totiž umožňu‑ je „uvidět takové jevy, na které si místní obyvatelé zvykli tak, že už je nevnímají“. Ať už jde o přehlížené problémy nebo potěšení ze samozřejmostí z okolí je‑ jich domova. V duchu dobového zaměření sociál‑ ní ekologie, jejíž výzkum orientovaný na problémy se formuje na rozhraní

110

vědy, politiky, ekonomie a veřejnos‑ ti, vyrazila v roce 2005 první genera‑ ce studentů s fotoaparáty do terénu. Takto pojatý výzkum se dílem vyma‑ nil z úzce akademicky formovaného rámce a spoluprací se starosty a míst‑ ními občanskými iniciativami vstou‑ pil do sféry aplikovaného bádání. Bě‑ hem pěti let jsme postupně putovali za venkovskými kulisami, dvory, po‑ spolitostí, lidmi a krajinou. Ve svém projektu jsme dokumentova‑ li vizuální reprezentace procesů, které ovlivňují dnešní venkovský prostor, ať už se jedná o změny kulturní krajiny, sadů, zahrad, veřejných prostor, dvo‑ rů, vesnických staveb nebo o životní příběhy zdejších obyvatel. Svým rozsahem představuje náš pro‑ jekt v českém prostředí neobvyklý počin. Zapojení sto třiceti studentů ‑fotografů do pětiletého projektu ve třinácti vesnicích vypráví o intenzitě spolupráce mezi obecními samosprá‑ vami, kronikáři, místními občanskými iniciativami a univerzitním prostře‑ dím nevšední příběh. Ani financo‑ vání projektu neprobíhalo obvyklou cestou. Nebylo podpořeno žádným badatelským ani jiným grantem. Šlo o manažerské kutilství. Pavel Klvač

111

112

113

114

115

116

117

118

119

SEZNAM FOTOGRAFIÍ: str. 111: str. 112: str. 113: str. 114: str. 115: str. 116: str. 117: str. 118: str. 119: str. 120:

120

Ježkovice,10/2008 – Rádlová–Váňová Račice, 11/2006 – Rybníčková–Vrbová Luleč, 11/2008 – Marvanová–Michoin Nemojany, 12/2008 – Ricková–Veverková Nové Sady, 10/2008 – Kala–Konečná Pístovice, 10/2008 – Krejčíková–Kubík Račice, 12/2008 – Roušavá–Schubertová Nové Sady, 11/2011 – Burdychová–Staveník Studnice, 11/2011 – Orel–Orlová Nové Sady 1/2012 – Burdychová–Staveník

121

welesův výtrarní

Irena Šťastná: Ryby, ženy, čáry Irena Šťastná (rozená Václavíková) se narodila roku 1978 v Opavě, žije v Dobroslavicích na Opavsku. Absolvovala Filozoficko‑přírodověd‑ nou fakultu Slezské univerzity a Filozofickou fakultu Ostravské univer‑ zity. Poezii a povídky publikovala v časopisech Host, Literární fórum, Pandora, Protimluv, Psí víno, Tvar, UNI, Viselec, Weles, Zvuk, v anto‑ logiích a almanaších (V srdci černého pavouka, 2000; Cestou, 2004; Antologie české poezie 1986 – 2006, 2007; Ty, která píšeš – antologie současné české ženské povídky, česky 2008, portugalsky 2011). Knižně vydala básnické sbírky Zámlky (Host, 2006), Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, 2010) a Živorodky (Perplex, 2013), poslední sbírku i sama ilustrovala.

122

123

překladatelská hu

překladatelská hu

Karel Zlín a Pascal Payen‑Appenzeller

Thanatos Eros Stodvacetistránkový bibliofilský tisk Thanatos Eros připravila autorská dvojice Karel Zlín a Pascal Payen‑Appenzeller pro francouzské nakladatelství Yve‑ linédition v roce 2005. První dodal eroticky laděné kresby, druhý na jejich motivy napsal básně; ty jsou v knize zařazeny v pěti případech bilingvně, jak ve francouzském originálu, tak ve Zlínově překladu do češtiny. Spisovatele a výtvarníka Karla Zlína (1937), žijícího od roku 1976 ve Francii, představil zevrubně Weles č. 35 – 36 (2009) v rubrice Pásmo. Od té doby přibyly v autorově bibliografii dvě nové položky: jednak monogra‑ fie věnovaná jeho výtvarné práci od šedesátých let po současnost (vyšla v roce 2010 v nakladatelství Gallery), jednak sbírka esejistiky a drobné prózy Oblaka naší nepřítomnosti (Pulchra, 2011). Pascal Payen‑Appenzeller je v českém kontextu dosud neznámým jménem. Narodil se v roce 1944, vystudoval historii, věnuje se esejistice, poezii, novinařině. Vyučoval na různých francouzských školách, realizo‑ val se jako kurátor výstav současného umění, spolupracuje s rozhlasem a filmem. Jeho bibliografie čítá na čtyřicet položek; v esejistice si bere za téma různé fazety z historie Paříže i světového umění, v poezii pak nava‑ zuje nejspíš na apollinairovskou notu, na báseň‑pásmo, na pojetí textu jako volného proudu obrazů. První sbírku (Dans les sables des sommeils) vydal v roce svých padesátin, tu zatím poslední, třináctou (Par les épars), pak v roce 2011. -rk-

124

125


Thanatos Eros

Nous creusons dans de ciel une tombe, on n’y est pas serré Paul Celan Se pencher est un acte simple On incline le cou et la te^te et le corps et l’âme et I’insondable Vers le sondé le subrepticement jailli ombre et lumière Jamais une femme ne se place à la perpendiculaire d’un visage d’homme Pour ne charger que son regard Elle contemple le haut et le bas Voit comme il trône sur son derrière de tonnelier Pourquoi il entre dans son ventre tant de peur Discrètement mais de manière ardente Elle pénètre en lui qui hésite encore Ne se tend qu’entre les deux extrémités d’un arc Qu’on appelle absence et inattention Les deux amants sont comme chat et chien Elle belle l’attend Lui l’en-retard tarde à faire du pied le beau joyeux Sa figure hachée par les désir Alors que la courbe envahit sa houri Dont le doigt descend d’un croissant La lune des yeux colonels d’un armée d’ongles N’éclipse pas le soleil noir qu’il a dans le crâne Ils sont si bien ouverts à frôler les muqueuses Forment le fruit pendeloque et gousse La perfection sans bouger susurre d’éternels bruissements Les amants ne s’affaisseront plus que la source retourne à l’argile

126

Thanatos Eros

Ni le baiser ou l’emme^lement Lassitude soumission abandon Ne craignent leurs périls En joli désarroi plus vifs que Mazeppa s’emporteront Retourneront les péchés en ordre de marche Crèvent nos ventres D’enlacements pessant la jambe sur le balance de l’épaule La maîtresse de l’équilibre s’est posée sur mon chant

Hloubíme uvnitř oblohy hrob, jenž nás netísní Paul Celan Naklánět se je jednoduché Skloníme hlavu a krk i tělo a duši i to co je neprozkoumatelné Vstříc sondovanému se řine světlo a stín Žádná žena nikdy nespočine na kolmici mužské tváře Jen proto aby zatížila jeho pohled Dívá se na to co je nahoře i na to co je dole Hledí jak je usazen na svém zadku bečváře A proč nechává vnikat bázeň do svého břicha Diskrétně přesto však vášnivě Vniká do jeho nitra zatím co on ještě váhá Napínaje se mezi dvěma konci luku Nazvanými nepozornost a nepřítomnost

127

překladatelská hu


Thanatos Eros


Thanatos Eros

Oba milenci jsou jako kočka a pes Ona krásné očekávání On pomalý váhá hrát úlohu šťastlivce Jeho tvář je roznícená touhou Zatímco křivka přepadá jeho huristku Její prsty sestupují k narůstajícímu půlměsíci luny Jež očima plukovníka celé armády nehtů Nedokáže zastínit černé slunce v jeho lebce Oba se otevírají vstříc otírání sliznic Formujíce stroužek zavěšeného plodu Dokonalá nehybnost šeptá věčnému šumu Milenci se sléhají tak jako pramen s hlínou Ani jejich polibky ani jejich zapletení Ani únava vzdání se a podléhání Se neděsí jejich nebezpečí V nádherném zmatku rychlejším než Mazeppa ve svém únosu Obracejíce hříchy ve spořádané kroky Tíhou spletených nohou vyvážených rameny Děravějí nám naše břicha Milenka rovnováhy se uložila do mého zpěvu

128

129

překladatelská hu



Thanatos Eros

Thanatos Eros

La seule figure possible d’un avenir, dans sa plénitude, se dérobe inévitablement Chakè Matossian Saturne et le Sphynx

Jediná možná tvář budoucnosti, ve své plnosti, nevyhnutelně uniká Chakè Matossian Saturn a Sfinga

Nous nous rapprochons inévitablement du rectangle Vu l’épaisseur et la hauteur respectives de nos accords L’avant des corps est ouvert par les bras qui nous mettent A l’aplomb de leur étreinte drue et tendre faucille

Nevyhnutelně se přibližujeme k obdélníku Znajíce hloubku i výšku našich vzájemných smluv Přední části těl jsou otevřeny náručemi jež nás drží Svislé ve svém objetí něžných srpů

Sur le flanc les effets de caillou dans l’eau qui résultent De nos jeux tracent une harpe irlandaise Je ne requiers pas de tensions plus éloquentes Elles sortent de notre ajustement qui représente la musique

V lůnech efekty oblázků jako na hladinách vod Jsou výsledky našich her rýsujících irskou harfu Neznám napětí jež může být ještě výmluvnější A jež vychází z našeho naladění představovaného hudbou

Au cygne dont les angles sont parfaitement droits Répond la courbe d’une verge mince pistil amorçant La rotation de la planète inférieure aux cuisses croisées Comme les panaches d’un éventail ouvert à contre sens

Labutí jejichž kouty jsou pravoúhlé Odpovídá křivka útlého pestíku pyje Zapříčiňuje rotaci vnitřní planety zkřížených stehen Jejichž pestrobarevný vějíř se otvírá v protisměru

Après-la-fermeture-que-n’ouvrirons-a`-personne Le bal n’est pas public nous continuerons de nous enclore Pour déployer l’envers cuisant ou ` le ciel se bombe D’initiations qui spéculent sur vos lèvres

Po uzavření už nikomu neotevřeme Bál není veřejný a my nepřestaneme rozkvétat Abychom se rozestírali naruby vstříc palčivě vzduté obloze Zasvěcení jež hloubá na vašich rtech

Fiancés d’écriture et chemin de fer J’accepte pour toi et moi l’ignorance et la traverse ornée Elles se moquent des légitimités préférant au bois les nuits Qui fourrent de noir les interstices

Snoubenko písma a železničních drah Přijímám pro tebe i pro mne nevědomí i zdobenou překážku Vysmíváte se zákonnosti a dáváte přednost lesům noci Které ukrývají čerň štěrbin

130

131

překladatelská hu



Thanatos Eros

Thanatos Eros

La mer s’est retirée, rieuse à la marée. Nous pe^ chons nos frissons L’Utopie des Illusions Coudre ensemble nos sexes que le mien sorte du tien Qui le gaine à son origine Quand nous nous unirons je te devrai la vie Non plus la mort Tu m’as prise pour résurrection Toi l’épouse dont le Troisième Oeil s’ouvre A la jonction de l’horizon ou ` nous nous délectons D’e^tre posés Amphore de tonnelier au bec Qui se vide me régurgite m’androgyne La femme consacre au trône l’amant Dont elle est reine de méditation Ai-je sans cils Disparu derrie` re la jambe du trépied Elle est tout entie` re enclose Lorsque je vois encore Nous ne nous sommes pas me^lés comme pluie et vent Cachés l’un par l’autre désir Que le miroir de l’observation me renvoie la double nature des sexes Egalement floraux à l’intérieur desquels l’attente des abeilles Produit le jour léger du miel

132

133

překladatelská hu


Thanatos Eros


Thanatos Eros

Moře, jež se stáhlo za odlivu, směje se během přílivu. Chytáme v něm svá mrazení Utopie Iluzí Vzájemně přešíváme svá pohlaví tak aby tvé vyčnívalo z mého Kdo je olemován pochvou při svém zrodu Když močíme vím že ti vděčím za život A ne za svou smrt Ty mě pojímáš pro akt znovuzrození Ty má choti jejíž Třetí Oko se otevírá Ve spojení s horizontem kde se v rozkoši Ukládáme Amfora bečváře se zobákem Jenž se prázdní mě proměňuje v androgyna Žena zasvěcená trůnu milence jehož je Královnou meditací Jsem bez řas Mizím za nohou trojnožky Ona je zcela ohrazena Když ji ještě vidím Nejsme navzájem spolu prolnuti jako vítr a déšť Skrývajíce svou touhu jeden v druhém Nechť zrcadlo svým odrazem mi vyjeví dvojí původ pohlaví Rovněž to rostlinné v jehož nitru čekají včely Produkující lehký medový den.

134

135

překladatelská hu


Vladimír Šrámek

Holub Nadstrážmistr Kopyto sevřel obě dlaně do pěstí a jak karatista se odrazil od hrany stolu. Vypolstrovaná pracovní židle popo‑ jela kus od monitorovacího pultu, takže najednou Kopyto viděl všech šestnáct ob‑ razovek s kýženým nadhledem. Dal si ru‑ ce za hlavu a protáhl ztuhlou krční páteř, dokud to v zátylku neluplo. Sotva se ozval ten kýžený zvuk, projelo mu celým tělem slastné brnění a Kopyto se zcela poddal té chvilce fyzické rozkoše. Protože jinak ho bolelo za krkem jako čert po celý den a ce‑ lou noc. To by tak bylo, kdyby o sebe obratle někdy přejely opačně, šmikly míchu a – ze mě se stal nadosmrti mrzák. Jako třeba… a Kopy‑ to se znovu zadíval na šedé obrazovky mo‑ nitorovacího systému městské policie. Ne,

136

nikde toho chromajzla, který se po Brně pohybuje po bezvládných nohou a dvou francouzských holích, neviděl. Místo aby způsobně sedl na vozík a zklidnil se, vlá‑ čí tady po veřejných prostranstvích ochr‑ nutou spodní polovinu těla jak pytel s pís‑ kem. Budí nežádoucí rozruch a… využívá svého defektu k žebrotě – Kopyto pohrdli‑ vě ohrnul spodní ret. A navíc, může si za to sám – motocykl, rychlá jízda! –, vzpo‑ mněl si na závěr policejního spisu, kte‑ rý si schválně k identifikaci nepřítele dal vyhledat. Protože tenhle Chromajzl nad‑ strážmistrovi opravdu pil krev. Močil zce‑ la beze studu na veřejných prostranstvích, prohrabával se odpadky tak, že vždycky celý koš obrátil vzhůru nohama. Žebral přímo před městským úřadem, aby mu lidi

šramot

něco ulili z těch svých bůhvíjak přiklepnu‑ tých sociálních dávek. Protože – a Kopyto se patami přitáhl zpět k pultu – tahle svo‑ loč si soucit nezaslouží! Netáhla, lenoši! Ti nemusí jako já každé ráno vstát, doplazit se do práce a začít makat! – a Kopyto cí‑ til, jak se mu těch šestnáct obrázků rozpíjí před očima, jak mu únava přes hlavu háže deku a… fakticky, měli by nám tu pořídit gauč! Dvanáct hodin nepřetržitě sledovat, co sledovat, rekognoskovat! –, to by bylo i na Bonda moc! Kopyto rázně vstal a pře‑ šel místností křížem kráž. Na obrazovkách se toho opravdu moc ne‑ dělo. Pohyb minimální – hlásil analyzá‑ tor na řídicím pultu. Kopyto se přesvědčil, že program nelže. Skutečně – ani na jed‑ né z obrazovek to nevypadalo, že den si již na obzoru víc než před hodinou orazil pí‑ chačky. Neděle ráno – kdo by taky do toho dubnovýho deště strkal nos. Lepší je si po‑ ležet! A Kopyto znovu dostal vztek, že on zrovna tohle nemůže udělat, ale naopak, že musí trávit nedělní den ve služebně. Ni‑ kde nikdo. Jen na monitoru, který snímal náměstí, se holubi rvali o včerejší chléb. „Havěť!“ houkl Kopyto. „Kdyby bylo po mým, votrávím je všechny…“ Teď zaznamenal Kopyto jakýs takýs pohyb před kostelem. První pánbíčkáři se trousi‑ li na mši, podezřelá ženština stála na rohu s cedulí na krku a v rukou mávala Novým prostorem. Za rohem se krčila Rumunka,

která v neděli několikrát – po ranní, pole‑ dní i odpolední mši – vyrážela po přijímá‑ ní žebrat na první schod. „Jo, to EU nám byl čert dlužen!“ zabručel si Kopyto pod neexistující fousy a rozhlé‑ dl se, zda někdo náhodou neposlouchá. Protože pro městského úředníka jsou ty‑ hle řeči nebezpečné, vrchnost je nemá ráda. V rohu čtvrté obrazovky horní řady za‑ znamenal Kopyto pohyb. „Jasně, je to on. Bůhví, z jaký díry se dnes vyhrabal,“ – a Kopyto zaostřil a pozoroval nepřítele jestřábím okem. „Dnes neunikne,“ napad‑ lo ho jako správného lovce. „Dnes udělá chybu! A já, Kopyto, na něj pošlu lítačku a zavřem ho, až zčerná.“ Chromajzl mezitím přeručkoval ze čtvrté obrazovky na třetí. Kopyto spokojeně za‑ frkal: „Skvěle, tenhle systém nám konečně pomůže udržet ve městě pořádek! Bez něj bychom byli nahraný, ulítali bychom se a efekt – skoro žádnej! Protože ta chátra bezdomovecká si vždycky nějakou skuli‑ nu najde – ať už skutečnou nebo v předpi‑ sech – a unikne nám, Spravedlnosti.“ Najednou ale Chromajzl z obrazovky zmizel. Městské kamery nepokrývaly roh městské parku a Kopyto znervózněl. Co tam ten chlap dělá?! A ač považoval fan‑ tazii za zcela zbytečnou, vybavily se mu nejrůznější varianty trestné činnosti, kte‑ ré tam právě teď může Chromajzl páchat.

137

Vladimír Šrámek

Holub

Chčije tam na obecní majetek? Nebo snad? – Kopyto znervózněle pozoroval prázdnou obrazovku a svou nezlomnou vůlí městského strážníka se snažil na dál‑ ku popohnat Chromajzla, aby se pohnul a opět se objevil v zorném poli průmyslo‑ vých kamer. Konečně! – Chromajzl se vyškrábal z rohu dvojky, kamery, která snímala sochu mar‑ šála Rudé armády, která tu už před více jak šedesáti lety zakončila svou misi. Na zele‑ navé kštici i zelenkavých ramenou mu se‑ dělo několik holubů! „Svině, poserou tu všechno,“ znovu se nad nedisciplinovaností ptáků rozlítil nad‑ strážmistr. Ale dlouho ho kamera tím pohledem netrápila, byla totiž namon‑ tovaná na otočném zařízení. Každých tři‑ cet vteřin udělala vpravo v bok a zahledě‑ la se jinam. Na Mahenku, a znovu vpravo v bok – městský úřad – a po splnění po‑ sledního povelu se na obrazovce objevil Dům umění. „Někdo zase nevypnul tu přiblblou rekla‑ mu,“ pozoroval Kopyto, jak se na průčelí budovy přeblikávají zářivky, jejichž tvar nechápal. „Vypadá to jak hroudy hlíny,“ uzavřel pá‑ trání sám pro sebe. „Ještě že mě monitor ušetří těch příšernejch barev!“ vzpomněl si na reál, který hyzdil klidnou noc na Maliňáku. Na obrazovce se znovu objevil Chromaj‑

138

šramot

Vladimír Šrámek

Holub

zl. Kopyto zpozorněl. Jednou rukou to‑ tiž občan šmátral v přeplněné igelitce a nadstrážmistrovi bylo hned jasné, o co asi půjde. Jasně! Flaška! Nula sedmička, asi od vodky, analyzoval Kopyto zkuše‑ ným okem profesionála. Bez etikety – jak jinak. Chromajzl přeručkoval k vý‑ klenku sklepního okna městského úřadu, hodil bezvládnou polovinu na parapet, rozprostřel se a – pořádně si přihnul z lahve… „Třetina je fuč,“ zhodnotil Kopyto. A Chromajzl se sotva nadechl a celý vý‑ stup zopakoval. Zbylo sotva na dně. A tře‑ tí nádech, výdech a mohutný lok – flaška letí do ulice a Chromajzl se zaklání, pro‑ hýbá se jako luk, ale vzápětí se choulí do klubíčka a mohutným proudem si blije mezi nohy. „Fuj!“ udělalo se i na dálku eklhaft Kopy‑ tovi. „Pošlu na to prase lítačku!“ A rázně vstal, stiskl tlačítko, a když se na druhém konci přihlásila posádka v terénu, začal odříkávat se strojovou přesností: „V sek‑ toru Malinovského náměstí narušitel ve‑ řejného pořádku! Žádám zásah!“ Jenže – jak vyslovoval ty věty, zpozoroval, že se k Chromajzlově zkolabované postavě z horního rohu obrazovky snesl holub, přistál přímo mezi jeho nohama a s chu‑ tí začal sezobával blitky. Mezi zobáním se navíc vzpřímil, vypouleným vševědoucím okem zafixoval kameru, zatřepal křídly

jak šedý anděl a vystrčil na Kopyta opeře‑ nou kloaku. A znovu se s chutí pustil do Chromajzlova „vlašáku“. „No to snad ne!“ nevěřícně čučel Kopy‑ to na monitor, protože během dvou mi‑ nut nezbylo na chodníku zhola nic! Kopy‑ to zaklel, zmáčkl knoflík a do mikrofonu

oznámil posádce: „Akce zrušena! Naruši‑ tele nelze v této chvíli z ničeho nezákon‑ ného obvinit!“ Vztekle vstal od stolu, kopl do dveří a šel se na záchod vychcat, i když se mu v té chvíli vůbec nechtělo…

139

recenz

recenze BLÁZEN NA HOŘE Jakub Šofar: Blázen na hoře dybbuk Praha 2013

Je to s podivem, ale Jakub Šofar ne‑ má heslo ve Slovníku české literatu‑ ry po roce 1945, přestože byl v letech 1993 – 2005 redaktorem Tvaru, od roku 2000 pravidelně píše do literární pří‑ lohy Práva Salon a mimo jiné je rovněž jedním ze zakladatelů časopisu Dob‑ rá adresa. Do zmíněných periodik, ale třeba i na Portál české literatury nebo pro ČRo Vltava recenzoval bezmála pět set knižních titulů. Na bezpočtu titulů se podílel coby editor a redak‑ tor. Kromě toho je on sám autorem knih: Ýbung‑ende (2005), Prostší motivy /z bejsmentu/ (2008), Peking Not Fucking (2008), Zradidla čili lapy (2012). A tenhle nesmírně sečtělý Jakub Šo‑ far mi po právu vyčítá, že moje recen‑ ze jsou pouhým popisem toho, jak se‑ dím v hospodě a co tam sním a vypiju, a jenom mimochodem, kdesi na kon‑ ci, že se zmíním o recenzované kni‑ ze. Proto jsem před časem do Salo‑ nu napsal recenzi na povídky Marka Šindelky, založenou na tom, jak sedí‑ me v hospodě U Hrocha se Šofarem. V knize Blázen na hoře si nicméně zase Šofar zvolil pro rytmizování textu vě‑ tu: Desátého. Steak s Michalem. Se Šandou. Mohlo by to snad budit dojem,

140

že Šofar Šofara Šandou myje, či chce‑ te‑li naopak, že Šanda Šandu Šofarem, pravda je ovšem taková, že vždycky desátého v měsíci, když je po výpla‑ tě, si chodíme dát do nosu. Debuží‑ rovat. Tahle znamenitá tradice trvá už několik let. Divinis, Ambiente Brasi‑ leiro, Čestr, okusili jsme lahůdky ku‑ chyně ruské, indické, pákistánské, af‑ ghánské i bezpočet kolen pečených českých. V současnosti jsme si oblíbili steakhouse v Lucemburské ulici na Vi‑ nohradech. V knize zmíněná věta po‑ kračuje mantrou: „Tak jak to bude? Jako vždycky. 350 medium? Jo, medium médiům.“ V mezičase jsme se ale jaksi rozežra‑ li a dáváme si už steak půlkilový. Se švestkovou omáčkou a fazolkami. Ale to sem nepatří. Nebo snad přece? Mám pocit, že kniha Blázen na hoře si tohle moje plácání o jídle nezaslou‑ ží a měl by ji zhodnotit někdo serióz‑ ně a kriticky a zařadit ji do kontextu české literatury. Kritici si zřejmě pro‑ dloužili čas oběda a poflakují se po bu‑ fáčích u párku a piva, jinak si neumím vysvětlit, proč si dosud na napsání ta‑ kové recenze nenašli čas. A dokonce ani na Šofarovy knihy předchozí, což je trestuhodné. To je na vysypání slán‑ ky do talíře! Čestnou výjimkou je Pavel Janoušek a jeho recenze v obtýdeníku Tvar č. 13.

Jakub Šofar je autor navýsost zajímavý a já tuším, proč kritikům uniká. V jeho kni‑ hách je minimum příběhovosti. Často v nich není příběh vůbec. Není o čem se sáhodlouze rozepisovat a nastavovat tak recenzentskou kaši převyprávěním dě‑ je. Šofar není široce rozmáchlý vypravěč jako třeba Petr Šabach. Jeho síla je v ně‑ čem jiném, v chytrém přemýšlení o věcech a v naprosto neočekávaných a překvapi‑ vých závěrech. To vše v minimalistickém provedení, v pár větách. Přirovnal bych to k Šofarovu oblíbenému filmovému hrdi‑ novi Chucku Norrisovi. Tyhle věty ma‑ jí sílu úderu malíkovou hranou. Posuďte sami: „Čím jsem starší, stávám se praktičtějším uvažovatelem, nikoliv člověkem. Hřebík stále neumím zatlouct, ani se o to nepokouším, což bych měl, ale připadá mi, že rychleji dokážu dělit zrno od plev, abych po vzoru všech svých milců zrno odhodil a staral se jen o plevy a o plevele…“ „Jinak nic, nic, za co by stálo utratit a utrápit písmenko.“ „Byli jsme na Kainarských ostrovech a bylo to zase jako když kus masa pleskne o zem.“ „Tuhle jsem se dočetl: v 15. století se mír pečetil tím, že dva bývalí odpůrci si lehli spolu do postele (ve vší počestnosti) a dali tak smíru jakousi člověčí dimenzi. Nebylo psáno, zdali šlo o společnou noc na loži, nebo spíše jen symbolické spočinutí. Ihned se mi odkud-

si promítl obrázek dalšího zabraného paláce na Malé Straně, kde by měly partaje svoje smírčí ložnice, po každé schůzi koalice by poslanci volali manželkám: Dneska večer mě nečekej, naopak pošli mně to voňavý pyžamo. Konečně (nebo bohužel) jsme se domluvili, jdu na kanafas s rudejma… s bílejma… s kropenatejma.“ „Hledaje nějaké vzrušení, proplouval jsem erotickými inzeráty v internetové verzi Annonce. Jeden se mi líbil: ‚Tady zena po padesatce mas zajem o pekny sex tak zavolej jicin a okoli.‘ No to si dám líbit. Otevřel jsem okno a zařval jsem: ‚Jičín a okolí!‘ Pravda, trochu jsem se styděl, ale když chce člověk trochu zlobit, nesmí být prudérní. Jenže nic se nedělo. Žádný pěkný sex. Ani špatný. Ani ťuk. Tak jsem zase okno zavřel. Už mě asi někdo předběhl.“ „Kolikrát ještě musí Godot nepřijít, abychom na něj už konečně přestali čekat?“ Drobničky jsou prostřídány s delšími ně‑ kolikastránkovými pasážemi, občas se me‑ zi nimi objeví dokonce i regulérní po‑ vídka, nicméně všechno to je bez názvů, odděleno pouze prázdným řádkem a text se tak hrne od začátku do konce jediným nepřetržitým proudem, jako dravá bystři‑ na. Abych se ale vrátil k jídlu; v knize Blázen na hoře servíruje Jakub Šofar čtenářům učiněnou gourmetskou literární hostinu. Listuji v ní prsty umaštěnými od nadíva‑ ných křepelek a ústy, v nichž doznívá chuť po ústřicích, volám: Kritici, necpěte se párkem s hořčicí! Michal Šanda

141

recenze ZIMNÍ DVŮR Bohdan Chlíbec: Zimní dvůr DRUHÉ MĚSTO Brno 2013

Je myslím poměrně důležité zmínit to, co v úvodu svých kritik a recenzí u sbírky Zimní dvůr Bohdana Chlíbce jejich autoři nepochybně zmíní též – tuto knihu vydal autor po patnác‑ tileté odmlce, což není pouhá věcná in‑ formace, ale lze ji organicky aplikovat na tvorbu tohoto autora. Bohdan Chlíbec je básník, jehož poetika vyrůstá řekně‑ me takřka z askeze a z ní vyplývající přís‑ nosti. Nic tedy není vyřčeno zbůhdarma, a tak i tvůrčí činnost vychází z tohoto po‑ stoje, neboť čím jiným je básnická kniha než prodloužením postoje básníka ke svě‑ tu skrze jazyk? Trvat si na svém i přes láká‑ ní snadného je devizou velkých tvůrců; to jest – vzdorovat. V úvodní básni Prolog je symptomatický nikoli celý první verš, ale hned první vý‑ pověď: „Co chceš!“ Všechny další výpovědi v básni končí otazníkem. Již v této grafic‑ ké práci lze vidět prvotní autorův inten‑ cionální směr – uvozující výpověď celé sbírky důrazně žádá na lyrickém subjek‑ tu aktivitu vůle. Na celkové struktuře bás‑ ně pak můžeme vidět onu intencionalitu, tvůrčí autorský kompoziční záměr – jak expresivním grafickým členěním, téma‑ tem a motivy, tak též takřka sebeoslove‑ ním lyrického subjektu nabývá báseň na úzké a drásavé existencialitě. Též moti‑ vicky je tento prolog naplněn prostřed‑

142

ky, které Chlíbec využíval i v minulosti, a můžeme tak nejenom na nich sledo‑ vat onu přísnou kontinuitu Chlíbcovy poezie. Mimo ustálené motivy modlitby, chlíva, temnoty, šera, sněhu, pekla či vůle, kte‑ ré se pak jednotlivě rozrůstají v průběhu knihy, se též navracejí topologické kon‑ stanty Chlíbcovy poezie – prostor pro‑ fánní a prostor sakrální. Tyto prostory procházejí transformací, v níž je prostor sakrální transformován do profánního, ve kterém snad zbývá ještě trocha (domácké‑ ho) tepla a posvátnosti, a profánní je pro změnu transformován takřka do polopek‑ la. Tato transpozice, tento posun vyplývá z toho, že „Hrůza ze smrti plyne z jistoty, / že živi jsme blíže nicotě“. Už za života jsme tedy „ve smrti“ a je nutné to říct, nebát se to sdělit. Je zde určitá potřeba nebát se říct to, co bývá v dnešní době vytlačová‑ no z vědomí a potlačeno, nebo co naopak dnešní společnost nezvratně zasáhla, je nutné vrátit se „tedy domů, vyhledat něco, / co nezasáhla kupčící zvůle člověka. / Rozděláte v kamnech oheň, čekáte tmu.“ Lyrický sub‑ jekt se nebojí říct, že „v jezírku lekníny konečně shnily“ – tím nabourává „normální“ myšlení. Tento aspekt je ovšem až v dru‑ hém plánu, neboť v této estetice ošklivosti zní existenciální kainarovské rezonance. V celé sbírce se to hemží žlázami, tkáně‑ mi, orgány – zejména střevy, a také všeli‑ jakými nemocemi. Tato estetika ošklivosti je ještě prohlubována tím, že je zde „roztomilost žaludků a střev“ či „drapérie povislé kůže“; „Při bouřce, než zhasne, / játra zastiňují půvab obličeje“; – ošklivost je tedy jistým způsobem estetizována, ale nikoli

svévolně, nýbrž za účelem onoho kaina‑ rovského existencialistického rozměru, kdy se přiblížením k ošklivosti setkáváme sami se sebou, přibližujeme se člověku ja‑ ko takovému, což se tematizuje například zde: „‚rodové vazby‘ – to, co váže cysty a tkáně“. Dále pak je ve sbírce častý motiv ne‑ mohoucího stáří, stejně nepotřebného ja‑ ko ty ostatní ošklivé, hnijící věci, neboť dnes je reflektováno jen to hezké, nové, to, kde nejsou vidět vnitřnosti. S motivem ošklivosti, stáří, smrti se váže motiv jídla – máslo stlučené z krve, chléb ze spirochét; jídlo je spojováno s nemo‑ cemi: „cibule váže disfunkci jater, / brambory dochucuje kámen z močovodu“, se zlobou: „Šla kolem sestra: ‚Vaším ksichtem / bych si nevytřela ani řiť!‘ / A pýchou se jí prokrvily jaternice, / klobásy i vole“, temnou dychti‑ vostí: „Pytel přežraného libida, a ještě koketuje!“ a také s onou obchodnickou zvůlí člo‑ věka: „Večer krmí svého psa tím, že před něj zvrací, / ještě tak zlevní vlastní oběd.“ Když to shrneme – potrava má zde mnohoznač‑ nou funkci, již není snadné jednoznačně interpretovat, ale váže se zcela jistě obec‑ ně k tělesnosti, existenciálnosti bytí, snad k temné živelnosti člověka a jeho neuko‑ jitelné touze či spíše nutnosti. S jídlem zde trváme jaksi navzdory: „V jižním křídle, nad mrtvým ramenem, / kde tak ostře čpějí túje, / dýchá ta, co vždy navečer, v čase jídla, / oslovuje prázdný povijan: ‚Pojď ke mně, nakojím tě / svým vlažným sádlem.‘“ Může se zdát, že lyrický subjekt je bezcit‑ ný, že více s tvrdostí než s empatií hodno‑ tí viděné, ovšem právě naopak – co může být více empatické než přiblížení k vlastní tělesnosti a vlastní temnotě? Jen tak mů‑

žeme dialekticky poznáním temnoty v nás vyvážit to, co je v nás dobré; lyrický sub‑ jekt to glosuje: „Nezapomeň mistrovsky vyvažovat soucit a hnus!“ A tímto existenci‑ álním přiblížením k vlastní tělesnosti již není člověk čímsi exkluzivním a nadřaze‑ ným, ale blíží se (navrací se?) k zvířatům, jsme s nimi nejenom srovnáváni a zamě‑ ňováni: „Lidský mozek a vepřové varle triumfují v záměně“, ale též oni s námi soucítí: „V domě za vsí trpí psy u svých souloží. / Fena pak vyje, když má paní rodit. / (Soucit nejspíš roste napříč řády.)“ Na začátku jsme zmínili, že v úvodní bás‑ ni zazní zdánlivé sebeoslovení lyrické‑ ho subjektu: „Co chceš!“ V dalším průbě‑ hu knihy je ovšem využívána třetí osoba singuláru; úvodní oslovení lze proto brát ne jako sebeoslovení, ale spíše jako vý‑ zvu k onomu druhému, snad je to jakési alter ego lyrického subjektu, snad je tato gramatická osoba zástupnou částí odo‑ sobněného „člověka“ – on, člověk. Tak či tak lze tímto odosobněním a odosob‑ něným pozorováním dojít k oné „bezcit‑ né“ analýze, k čirému pozorování a hod‑ nocení, pro které je důležitá popisnost, neboť v této poetice nejde ani tak o roz‑ bor vnitřních vlastností pozorovaného subjektu (neboť odkazování k „on“ im‑ plikuje krizi subjektu v dnešním světě), ale o jeho „nahé“, existenciální popsání – ne nadarmo je v básních poměrně čas‑ to využívána přímá řeč, a nikoli vnitřní monolog. Oné analytické popisnosti se docílí jed‑ nak strukturním prostředkem gramatické osoby, jednak je zde mnoho jiných pro‑ středků, které jsou funkčně využívány: ve‑

143

recenze dle schematických forem popisnosti, kdy výpověď obsahuje pouze syntaktická do‑ plnění nutná pro strohé sdělení, které po‑ pisuje určitý jednoduchý děj, například „Chodívá svítit na zvonici […] Sníh vrže pod botama […] Dásně mu nejspíš fialově zčernaly (mívá skvrny)“, jsou také často využívá‑ ny závorky, v nichž jsou další popisné in‑ formace, které mají opět funkci jakéhosi odosobnění, neboť nejsou organickou částí výpovědi, ale vyznívají jaksi chlad‑ ně a prázdně, jako takřka doplňující po‑ známka pod čarou. Dalším prostředkem, který je též notně využíván, jsou dvojteč‑ ky. Dvojtečka má podobnou funkci jako závorky, fragmentarizuje text – fikční svět je v básni disparátní; závorky a dvojtečky báseň depoetizují a přibližují textu, jehož dominantou není funkce estetická, nýbrž funkce mimoestetická – opět tedy dochá‑ zíme k jakémusi záměrnému odosobnění, abychom mohli proniknout blíže k analý‑ ze popisovaného. Posledním funkčním prvkem je časté po‑ užívání odborných názvů, zejména názvů nemocí, tělesných funkcí a orgánů, což je dalším prostředkem odcizení a odosobně‑ ní, ale zároveň patologické nutnosti vše přesně pojmenovat v rámci zmíněné po‑ pisnosti a analýzy. Je paradoxní, že prá‑ vě nemoci, vnitřnosti a tak dále jsou kon‑ krétně, a dokonce odborně pojmenovány, zatímco duchovní svět je zcela odcize‑ ný a je nutné se v něm probíjet skrze naši temnotu, zlo a posedlost předmětností… Bohdan Chlíbec to tematizuje ve sbírce, jejímiž póly jsou „teplá balkánská říje a mrtvolný zápach ruské zimy“. Roman Polách

144

DĚJINY CITOVÉ DEPRIVACE Lidmila Kábrtová: Koho vypijou lišky HOST Brno 2013

Dvé zajímavých nápadů setkává se v knize debu‑ tující Lidmily Kábrtové: omezení rozsa‑ hu jednotlivých mikropříběhů na padesát slov, což vede k jejich anekdotické sevře‑ nosti, nutící autorku do umění paradox‑ ního kontrastu a vyostřené pointy, které vypovídají stejně dobře o dané době jako o peripetiích mezilidských vztahů, jdou‑ cích napříč dobovým kontextem. A ta‑ ké to, že hlavní hrdinka těchto příběhů je v několikerém ohledu handicapována: je dítětem – poznává tudíž (a čtenář s ní) malé i velké dějiny zezdola, pohledem stejně naivním jako otevřeným vůči skry‑ tým významům slov a gest, totiž skrytým tomu, jehož zrak již okoral. Pochází z ne‑ utěšených poměrů rodinných; boj o mís‑ to ve světě a o vlastní duši je proto mno‑ hem usilovnější, neb také během v terénu věru kopcovitém. Je postavena do role outsidera: ač své okolí intelektem a zájmy převyšuje (a možná dokonce právě pro‑ to), je odstrčena do kouta pro svůj vzhled a zájmy. Ustavičně ohrožována vybaví se otupělostí i ostražitostí zároveň. Podob‑ na (alespoň v něčem) je svým literárním předchůdkyním – Leošce Kutheilové, hr‑ dince a vypravěčce Hrdého Budžese, hr‑ dinkám próz Kateřiny Kováčové – mírou citové deprivace (matka jí – účelově a bez lásky počaté – klade vinu za otcovy ne‑

dostatky i nelehký osud vlastní). Jedinou skutečnou spojnicí se světem dospělých zůstává (předčasně však, u bran hrdinčiny puberty umírající) nesentimentálně racio‑ nalistický dědeček. Kábrtové próza se však dostává do tónin o poznání nižších a zře‑ telně temnějších než prózy zmíněné. Míním‑li, že omezení rozsahu jednotli‑ vých (osudy protagonistky El však úzce vzájemně propletených) textů či jejich soustředění na hrdinčino zrání a dospí‑ vání v neutěšených poměrech od časů před jejím početím těsně před konec po‑ vinné školní docházky (od počátku nor‑ malizace po rok 1983) patří mezi vhod‑ ně položené překážky, bude zapotřebí zmínit také problematická místa kníž‑ ky s mnohoslibným názvem Koho vypijou lišky. Lakoničnost vyjádření přináší totiž s sebou nebezpečí těsného nahloučení věcí disparátních; a to nahloučení stejně efektního jako účelového („Sál venkovské hospody přetéká dary. Doma mami vybalí z šustivých papírů tři porcelánové jeleny“). Také jsem se několikráte musel ptát, zda není ona typizace postav a prostředí do‑ vedena nad únosnou míru, zda se pak sám děj nevznáší jaksi ve vzduchoprázd‑ nu; pokud totiž není zasazen v konkrét‑ ním místě. O to hůře, odehrávají‑li se tak‑ to scény vypjaté („Když se honí, proč má tati v ruce nůž?“), o nichž nemůžeme sice ří‑ ci, že by byly nevěrohodné (kolik manžel‑ ských hádek končí v této zemi ještě hůře, „domácí zabíjačkou“…?), ale troufneme si je prohlásit pro dané místo daného tex‑ tu za nevěrojatné (jde totiž o neúměrné vyústění předešlého). Míním ostatně, že tou nejhrůznější a nejtragičtější věcí je

všednost: nuda a šeď ulpívající na nená‑ visti stlačené do gest i řeči, fráze mimo‑ děk prozrazující vyprázdněnost život‑ ní, duševní, duchovní. Fráze pronikající z velkých dějin do těch malých – jako ci‑ táty novinových titulků z Rudého práva (předznamenávající každičký rok) – pro‑ sakují řečí učitelek do myslí jim svěře‑ ných. Několikráte jsem byl za čteným tex‑ tem nucen učinit poznámku o nebezpečí plakátu: tedy o potřebě výmluvného, zo‑ becňujícího, dobově charakteristické‑ ho a zároveň nadčasově srozumitelné‑ ho gesta. Za nímž se mi ale někde ztrácí konkrétní a jedinečné. V próze lze na‑ lézt mnoho pravd přesných, ale stejně tolik pravd vznešených, definitivních, knižních a jaksi předzjednaných: „Vzpomínka časem zmizí. Jizva zůstane.“ Obrazů přiléhajících k dospělému myšlení čtená‑ řovu – nikoli k dětskému světu hrdinči‑ nu: „Její trajektorie se právě odchýlila od cest ostatních dětí.“ Obrazů nedostatečně de‑ tailních, neboť ve výmluvném, symbolic‑ kou platností nadaném detailu je velká autorčina síla: „Vždycky byla tichá. Udivuje ji hlasitost zvuků, kroků, dechu, vody protékající záchodovou mísou.“ Holky z vyšších tříd základní devítileté školy: „V pátek si lakují nehty. V neděli je odlakovávají. Do školy s nimi nesmí.“ Modré šaty sice „škrábou“; ale – na matčin příkaz – je nutno se do nich přesto navléci. Právě v takových ob‑ razech je skryta veliká síla – schopnost evokovat, charakterizovat a zabydlet ne‑ jen ten vnější, ale především vnitřní svět naší hrdinky: prostory značné rozlehlosti a mohutnosti, rozšiřující se fantazií i čet‑ bou (řekněme, že se El více než nelehkým

145

recenze osudem a svým vzhledem vyděluje vnitř‑ ní svobodou – ochotou myslet po svém). Koho vypijou lišky? – Jak pravil děda: to‑ ho, „kdo vykročí jiným směrem“. Nemyslím si, že by potřeba této svobody a nutnost o ni bojovat zmizely s koncem normali‑ zace a že by běh za touto metou často ne‑ vedl do kopců také ve funkčních rodinách (v myslích lidí pohledných a okolím oblí‑ bených – jimž jejich matka neopakuje co mantru: „Jsi k ničemu“). Nakonec tedy au‑ torčinu úsilí přitakávám: vítězství se nero‑

146

dilo lehce ani bez problémů… Její kniha je však silná především jako celek; vskutku drží pohromadě co mozaika, při pohledu na niž se už neptáme po hodnotě jednotli‑ vých kamenů. Není výpovědí o letech nor‑ malizace, o citově vyprahlém dětství, ne‑ ní totiž výpovědí především o nich, ale o tom, z čeho se sytí lidská duše, z čeho že se rodí svoboda k tomu, abychom ve světě (proměnlivém především ve složkách je‑ vových) byli za sebe a sebou. Ivo Harák

147

I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.

měsíčník pro literaturu a čtenáře česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální reflexe — literární historie — nezavedená literatura

www.kulturni-noviny.cz

využijte klasické či elektronické předplatné

hostbrno.cz

Výběr z knižní nabídky

vydavatelství Weles

Petr Čermáček VRSTEVNICE

Tomáš Lotocki ČEŘENY

ISBN 978‑80‑904160‑9‑3 Ilustrace Petr Čermáček Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

ISBN: 978-80-87483-01-5 Fotografie Josef Ptáček Formát 15 × 21 cm, 58 stran, brožovaná vazba Vydáno 2011 Cena 89 Kč

„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochra‑ ňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“ Martin Stöhr

Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebe‑ nem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí. Tomáš Mazáč

Robert Fajkus PRAŠIVINA

Věra Rosí DLOUHÉ NŮŽKY NOCI

ISBN 978-80-904160-6-2 Formát 21 × 15 cm, 84 stran, brožovaná vazba Vydáno 2010 Cena 99 Kč

Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej ISBN 978-80-87483-03-9 Ilustrace Vít Ondráček Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba Vydáno 2012 Cena 99 Kč

Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.

Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela Cenu Jiřího Ortena.

WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]

Dmutí moře Moře jsem objevil jako dítě v Sèvreské ulici jednoho rána plného nákupů na prahu prázdnin, v největší horečce před odjezdem. Otec mi beze slova tiskl ruku a spěchal svým rozhodným krokem. Co chvíli jsem se odzdola podíval na něžnou starostlivost jeho profilu a na oblinu cylindru, kde se procházelo letní slunce. Domy se rozestupovaly a pomalu klouzaly před ústím do zátočiny a chodci je vroubili rozmazanými pruhy, jaké jsme kreslili tužkou naplocho k označení pobřeží a hor, když jsme dělali mapy. Přicházeli jsme k obchodnímu domu Bon Marché: „Vidíš…,“ začal otec. A vskutku. Spatřil jsem zamřížovaný přístav, molo, ohromnou loď se zářícími okenními skly, s modrými komíny, jak jsem je kdysi viděl na barevném obrázku v jedné staré knize, a hned jsem si připomněl lodi Astrolábii, Horlivou nebo Mstitele, spatřil jsem paní vytesané na přídích s lucernami ve vlasech, mléčná kajutní okénka, lampy rozsvícené za jasného dne, třepotání bíložlutých křídel, pleskot vlajek, dým, který prořízly zpěvné výkřiky a zvonce, a pochopil jsem, že je to Moře.

patron čísl

Léon‑Paul Fargue

(Ze sbírky D’après Paris, 1932)

Léon‑Paul Fargue (1876 – 1947) Francouzský symbolista, spolužák Alfreda Jarryho, blízký přítel Valéryho Larbauda, spolupracovník Paula Valéryho i Andrého Gidea. Autor více než třiceti básnických i prozaických titulů – první verše otiskl už v roce 1894, jeho poslední prozaické texty pocházejí z roku 1947. Dmutí moře je vybráno z jediného českého knižního výboru z jeho poezie, který s názvem Prostory vyšel až v roce 2002 (Paseka). Přeložil Adolf Kroupa.

w e l e s 57 Vydává Weles, o. s. Šéfredaktor: Petr Čermáček Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová, Zuzana Pospíšilová Grafická úprava: Leoš Knotek Sazba: Miroslav Švejda Výtvarný doprovod: Irena Šťastná Fotografická příloha: studenti FSS MU Brno Tisk: Arch Brno Vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna

e-mail: [email protected] web: www.welesrevue.cz Registrace MK ČR E17348 ISSN 1214-2948

weles 57 literární revue Antoš Drastík Kaščáková Kašpárková Lotocki Maxmilián Miňovský Payen Appenzeller Petr Poch Sedláček Šrámek Zlín

Recommend Documents