MARTIN POCH
Jindřich Jerusalem
J I N D Ř I C H J E RU S A L E M
MARTIN POCH II/IV 2007–2012
Jindřich Jerusalem
Praha 2013
JINDŘICH JERUSALEM Copyright © Martin Poch, 2013 Epilogue © Veronika Kellnerová, 2013 Czech edition © dybbuk, 2013 ISBN 978-80-7438-083-9
I
Malý Ostrý
Ostrý Kajmanovi Z popelnicových polí zavání memento mori v zákoutí města, které sestává z náměstí ubilo krupobití nezvaného hosta Za hřbitovní zdí orkán obnažuje pozůstatky zetlelých hlíz těch, co přišli o své statky za pohřebním vozem kropicí vůz solí Smuteční procesí přichází z hor mrtvý se ve voze strachy pomočil moč kape z rakve na zem Kdo nechal doma dítě beze zbraně? nad nýrskou nádrží krouží káně po stráni stéká malý stoh
9
Zhubla Ostrovance Na poli přistál vykostěný vor utonulý ztěžkl louže zaštěkaly Les se zřekl sov které nad ním bděly a tak se zasnil že bloudí po městě A sbírá přívěsky jež zdobí běda! kostry jimž na očích visí spisovný stesk Ale když ho objímají jejich nach je sprostý Ostrý jako mech jako hladina
10
Běhařovská lhářka Divušce V sirénách praská rez dozorci vyzývají k evakuaci anonym ohlásil, že v ruzyňské věznici nastražil trest smrti Cestáři házejí lopaty do výkopu za válcem se zastavila pára atmosféra taková, že zakopaná fena hárá a vězni raději celují mříže V nestřežené chvíli na vrátnici ostraha flirtuje s občerstvením servírka svléká králíka z kůže jako by vyšívala slovo doživotí Blížící se bouře nasává předminulá hřmění v propadlišti vykasaná opona oko na punčoše utíká od kotníků ke kolenům Kromě vězňů se nikdo nedívá
11
Suchdol Divušce Ráno na nočním stolku vedle hlavy přes noc ostříhané stojí přesýpací hodiny z peřin se kouří kadeře první vstává ranní noční můra Vypuštěnou polopouští se vznáší houští do boku zaoceánské lodi pleská smyšlenka rejnoka – ploutve která v tekutém písku staví horu železa Kotva spuštěna do ztracena ve tvaru ušního boltce Ve vzduchu visí otázka jak promluvit sklo a nepořezat se Dokud noc nebude docela vyprahlá a čelo jako skála nebo příď ledoborce bude dále viset A tak myšlenka pronásleduje stopu plže až k lomu – louži ze které může pít pouze malíček štíra
12
Autofelace Svěrákovi I Když dosnídala zvěřinu oblékla smyslný korzet z jelenice a kostým tučňáka který si šila na koleni Vydala se na šikmou plochu do města, do textilu kde byla neděle II Příkrou stráň stehuje polní cesta z vesnice přes les a stráň ke dráze z lesa je slyšet šicí stroj vynořuje se soukolí trakaře – muže Dotlačil náklad za ohradu vyklopil a odtáhl do chléva přitom něco šeptal: asi švadlenka III S vráskami na čele jí láme paže to bolí! potom ji napíchne na vidle a pohodí do hnoje much jako kus nedovařeného vemene
13
IV Oči si zvykají na tmu a slepičí perspektivu Podvozky secích a žacích strojů sbírka vyleštěných kos břicha mírumilovných koz králičí torza na stěnách zabalená do starých novin Někdo z nich recituje předpověď počasí ve vyšších polohách jasno v nížinách vytrvalý déšť Začíná tušit, že předpověď se jí už nedotýká Zvláštní, že ji nepředhodil včelám které jsou neklidné V Stojí nad ní, sliní si prst z náprsní kapsy vytáhne pouzdro a jehlu ona má za to, že bude zašita a poslouchá – Odklopil víko vykládané perletí zespodu vystřelila figurka primabaleríny doprovázená nostalgickou melodií
14
Poklekl, strčil jehlu do zjizvených úst odkud místo jazyka vysunul pijavici trochu to zabolí, tak jako naposled Jednou rukou překonal žraločí stisk stehen a druhou přiložil pijavici ke klitorisu Rty se nalily medovinou viděla před sebou duhu a život na zámku VI Jenže vražedná dlaň se odtáhla – položil jehlu na vzdouvající se hrudník nechal ji napospas včelám Podřezaný dobytek vyvezl na stráň posadil se na hromadu a odřízl provaz který nás spojuje s povětřím Teď když jsem sama, pomyslela si naposled ale nestihla to domyslet – ženichu! VII Po jisté době vtrhli na zpustlý statek vyšetřovatelé překvapeně vykřikli: ecce animal! podívejte, nemá tvář
15
Panna Pleny tlely, v podkroví se roky nevětralo v čele rozestlané postele stojí báby – vědmy, které vědí, která bije když na Prsou Panenky Marie vyhřívá se krmítko V zahradě s leknínovým jezírkem labutě rozvířily kal rybář proklepával kosu nebe se zajíkalo Že ho ženy nevolají že ho vyhnaly až do hor protože jim spolykalo peníze Usedlost zůstala nechráněná vdova do jezírka stačí zaklepat uhynulé ploutve Žalostné labutě bez nohou! V domě lustr usychá ve sklepě si na pupeční šňůry výbavu věší elektřina – A v jezírku rozkvétá první leknín do bělma luny se vkrádá žilkování poslední slepice dodělává vejce puká v leklé dlani hlava orla letí bez dětí
16
Bitevní pole I Probral jsem se na pláni když bitva dohořela vida, že tam, kde vartovaly stohy zůstaly černé stopy ve kterých trnou křižáci vyšívaní jehličkami poprchávání Mouchy a můry se slétají v hejnech vdávají se za larvy z netopýří mršiny válejí se v mraku jako v lejně II Je daleko da svidania a místo něj jen civění kdy vyvanulá rakev merčí na konec mola – na pohrobka v námořnickém úboru myslí si šatní skříň šitá mu na míru šířka a dálka III Z napršené kaluže se zvedl stín byl jako hluchý, nevnímal marně jsem ho volal k sobě skákal na jedné noze o berlích vyklepávaje si z ucha mor
17
Na jeho ramínku visel sekáč domácí jak letitá kapka rosy nebo lebka Hubená babí léta hluboké vrásky IV Pole ztěžklo jako oblázek – v mých ústech chutnal jako med a Charón řekl: Jeden z topolů ve voru se příliš prohýbá v uších mi praskají větve musíme se vzdát útesu hnízdo tam setřásá nedonošené, zakrvavené vejce V Rty na obzoru bezzubé břízy se zahryzly do nártů mělčina! Teď už dojdeš sám přes plodovou vodu je jí tak po kolena VI Břeh, dřevěné molo, náměstí už jen pár kroků od kašny důvěrně slyším bít kenotaf
18
II
Jindřich Jerusalem
Ultrazvuk Zvlášť zde v zemi bez tíže v lese stěhovavých hnízd ve městě, kde pole leží ladem je tak důležité oslovení! … co třeba Jindřich Jerusalem? Jen se rozhlédni – mezery bez mezí spásané němými tvářemi dávno pasé je výstřel slyšels? … ticho po pěšině Dav tě obchází a zamlčuje kam dohlédneš, je náměstí jsi kašna, v níž poznává se dým kosti zabodané v zemi Sucho na obzoru zoraný úhel pohledu pod udusanou zemí objekt střežen psy ultrazvuk je syn obraz zrní ve zdi
21
Sad Vítr si ustlal mezi netopýry neplodné období vrcholí jako hladina v krápníkové jeskyni Voda ustrnula, že lze ji těžit sekerou siluetu obtěžkanou slovem sad by nahmatal jak zářez na paži Na tenkém střevě světla srážkový stín leze ze sklepa se slovy: ach, moučná jablka! Na sadě uprostřed světa tam, kde má stát studna zvuk obracení vědra
22
Štěpáne Šafránku Na počátku věků měl jsem sen slepičí mozeček o velikosti kosmu Pak velký tetřev Mattoni na poli úlitba múze zmatení langue A nohy borhyové v potu tváře jako příslovečný receptář práce a dní • • • V sadě skví se ateisté carpe diem zní Palladiem společnost mrtvých básníků a sirény sanitek Na konci věků Prométheova játra tvrdá měna – rádio Blaník • • • Ještě poučení: uveďte vejce do bodu varu ora et labora
23
Okula Nýrsko Pod otupělým Ostrým lom světla a haldy soli přivezli uhlí – černé oči Zvedá se dým ze sila cesta od nádraží klesá v požární nádrži spí hadi Vodorovný horský hřbet kde se ztrácí ptáci vodárna nad městem Uprostřed lesa sad rozmazaná postava v davu lidí
24
Orel stěhovavý Nikdo ho nikdy neviděl na poli splývá s polem a v lese se o něm nemluví armáda holubů vyklízí náměstí Parkoviště K+R přízemní mráz, nízký práh ležení v parku na trubkách v podzemním kurníku V naší společné oboře jsou kanály totožné s pařezy odcházím se slepicemi vracím se s kohoutem
25
Věnování Divušce Běžet do roztrání těla potom se zapouzdřit zachumlat do lišky která hárá na závěji rozprostřít se jako obleva I Mizí splav za splavem hrotité pupeny se derou na vzduch prachové peří šediví na krách ležíš jako na jehlách a ty tě seberou II Sníh vidíš letos naposled pak ti, nevěsto, na koleně stružka krve vyšije krajkovaný závoj rty roztavené okovy III Nakonec – na prahu s mnoha mosty přimrzne rybář k pobřeží v ruce tě sevře jako bílý prapor město se asi vzdá
26
Mohutnost Mračna utahují obvazy mysl zatuchlý mušelín zápal mozkových blan obchází dům kolem postele Noc kupí stohy na sadě řezné rány a podlitiny půda pouští jehlou jako pronajatá Na obraze za plotem na obzoru krajkované prádlo na obzoru vlétlo do domu na obzoru s kořistí v pozlaceném rámu Smrtelně bledé zuby vyslovují třikrát les v kašně pulzují stromy smola, rtuť, smyslnost
27
Sudety Divušce I Odložil jsem ostych sunu se pastvinami sviní je na čase sklízet ze stolu zbytky na podlaze II Ozdoben odérem hnoje pasu zde svoje pudy po zuby ozbrojené mlíčím mě odzbrojily – nechávám se vést lačně hladovím III Čenichají kudy k napajedlům jak se přikrást ke krmení vedou mě zraněnou oranicí vazká strouha štěpí vedví sráz – spád – pot ve struskách klouže po záhlaví dolů do hanby a svrbí
28
IV Padl večer, vstává les smrkový ikonostas shořel nestřežené spáleniště hlídá liška a jediná cesta k posedu je vzteklina V Po mé hlavě prahl myslivec ale hlava, zavěšená na větev větru padla jako nemluvně do rozvodněné kašny kam chodí pít horečka na sekyru VI Jdi na to od lesa – neutrálním územím uhelnými pánvemi
29
Ocitající se ptáci Divušce V černém lese růžový sad v mlze tato bažina není zanesena v mapách vede sem jen kouřová stopa proplétá se křovím, a když mizí, syčí jako duch stravovaný ve střevech I V klatovských katakombách na bíle prostřeném stole jako jediný zdroj světla kutálí se černé plody rybízu a oči přijímají ptačí perspektivu II Učím se potmě latinská jména ptáků žádné neznám ale první je určitě putti a druhé havěť III V té temnotě je paměť bezhlavá zdi děravé a duté větrací šachta ucpaná v katakombách svítí ozobaný keř
30
Nahoře ve zvonici miliskují se růžovolící holubi se záhrobím IV Černobílá dužina les uvnitř náměstí rybník v rybím oku Jindřich Jerusalem
31
Kenotaf Ohře vláčí pole po hlušinách obrací plevel, zúrodňuje meze rty zahryznuté koňskou silou ostruhy do slabin řežou epitaf Pod obočím řeky klečel hrázný tak ho našli: hlava ustřižená ofina nezvěstný výraz důlků zatměl hrách – kam ho zakopat? do vody s ním! Utonulým v rukách těžknou kopyta hřbitov vůkol rozvodněný dojetím a vatou Na mělčině bóje vyčnívá báň vodojemu to je obojživelná
32
Pevnina Oběšená utonulá louč bez rukou v jeskyni tj. mysl, kterou hasí mlha když úhoře se chytá dým Apostrofy kde jsi! syčí tak, že odrazují ryby od hladiny Po hlavě tě hladí země představa doupovské hory V přístavu se volá na uvolněná mola že Jindřich se vrátil nezvěstný Jen převzít jeho jméno tj. číslo – váha – míra a místo narození Zde leží ostrov blažených paprsčitá pevnina pavučina
33
Křivda na majáku Je město uprostřed makových polí kde se přemnožily dětské vši v hlavicích pouličních lamp Je tam dům, kde se svítí každou noc v otevřeném okně žádné závěsy žádná síť na mouchy – Syn stojí na chodbě za dveřmi do kuchyně zub na klice Klika má něco z úhoře pupeční šňůry nebo dásní ruka je pevná, zdřevěněla obraz zrní ve zdi Čeká se na šikmý, kovový zvuk lžíce ale klika zůstává vodorovná a kyvadlo svislé Otec prohlíží teploměr na okně je na nule venku i v pokoji matka ve sklepě přikládá v kotli uhelnatí kopyta Dnes nikdo jíst nebude kdo by také jedl utopence roky se tu stravuje křivda
34
Justiční omyl I Dřív než zmizel ve vnitrobloku psi ho zadrželi a byli by ho samou láskou roztrhali kdyby je z okna nezahnal pohnutý hlas Šatní skříň v dětském pokoji nedovírá – vůně čerstvě vyžehleného prádla povlečení vřelé jako kámen Zmizel se sklopenou hlavou corpus delicti II Zbývá už jen místo činu – tíha důkazu ho vynesla až na kopec nad městem aby se tam chladně udal III Na kopci stojí malé vězení psí bouda, vrátnice, koupelna Z pootevřeného okna vychází kouřové signály kapesník s monogramem B. L. Slzy jsou rozmazané
35
Asymetrie Divušce Vodouch obývá demiurgovu vodováhu vodouši v bojleru hryžou hráz… Ve vaně pění venuše v páře ve zmatku perel šňůra přestřižena souměrnost slova tělo přetéká přes okraj – Dlaždice znamenají plán města zaminovanou budoucnost • • • Kudy se dostanu na náměstí? Půjdeš do lesa • • • Výstřel na řece hladina jako sklo na kost udusaná voda a jedna nenápadná vyvýšenina
36
Poslední slovo o vodojemu I V čase víření, kdy se čas vznáší nadnášen plynovými měchýři, v jeskyni se solným sloupem, kde jsme solí a šepot patří všem, zrodila se náporem plodové vody do vody slova a jména, kojená bělmem utonulých. Spíš vzdechy než slova. Spíš zúrodněný vzduch. Po dešti se ovzduší obrací proti nám. Stojíme na kraji pole. Žížaly vylézají z děr – živoucí pozůstatky porodních bolestí. Pohled se živí zaoraným hřbitovem, ale nohy ho nesou k městu, odkud se ozývá. A za ozvěnou jako když střelí. Postava v posteli přichází nohama napřed. Zahřívá peřinu, ta se vzdouvá. Zdá se, že pod ní to jenom vře. Vydává se za někoho, kým není. Bude. Těhotná. II Zhola zbytečné pokoušet se vybavit si její podobu. Směšné snažit se zastavit ji popisem. Marně bychom ohledávali stopy, byť na poli, jež se jmenuje po ní. Slaný. Stejně tak se může jmenovat Smrt, Zkáza, Pád. Nic směrodatného. Její pluh je zde všudypřítomný. Manifestace mraku v mlžném oparu není výmluvnější. Běží. Půda pod nohama ztrácí na významu, a tak vzlíná vzhůru do hlavy, a odtud nástěnné kresby zvířat. Otázka, jak ji zachytit, si vypomáhá kamenem. Přeseknout úhoře a důvěřovat v dorůstání hladiny tam, kde je srdce pod detektorem lži a hlína na plicích. Ostrý není dutý. III Na dně černého jezera hornický barák se zkříženými kladivy. Na prahu dveří ústících do šachty došlo k neštěstí: našlo se dítě v ošatce s uhlím a chomáči bavlny. Pojmenováno Plaváček, pokřtěno pod kohoutkem vodovodu. Místo narození: utonulo. Stalo se inspirací na druhou. Na vrchu hory Velký Ostrý stojí vodojem. Hrozivá vařečka.
37
III
Velký Ostrý
Deus ex machina I Přístavní jeřáb, který naváděl kostižer táhl koněm svázaným do kozelce mezi zasněženým polem a zatopeným lomem vichr zahladil prohlubně II Druhý tah: kůň se vzepjal v bězích pak sklopil hlavu na zem Zahřmělo v tělocvičně blýskla se čepel gilotiny poleno na hrazdě III Koňské kosti složené k nártům obnažené hlíny v kořenech vyvráceného kanape V kučeravém klínu lesa hospodyně klestí ribstole odříznutý viselec spí na zemi
41
IV Opratě na větvích povolené sedlo na rakvi kůň našíř rozřezaný Mráz jezdce zkrušil tak, že věří že by hrob ho mohl hřát při ostří cirkulárky V Zřekl se ho sníh ujala se ho mlha a kruhy na vodě Stařena zachřestila svazkem stříbrných lžiček hejno strak upustilo hlemýždě doprostřed proražené pneumatiky VI Píchlo ho na plicích když žádal o nocleh – máte kam složit moje kosti? Jsem vdova, odtušila stáj je poněkud zatuchlá raději vám ustelu na poduškách svého ducha
42
VII Hodila do krbu chrastí a zarděla se – Dovolíte mi osahat vaše kotníky? jste přece posel, námořníku jste přece na správné adrese Do rána přečkáte po mém boku jako byste mi byl bratrem na zahradě najdete originál Diskobola zanechám za sebou první sněženky Myslete si, že jsem sentimentální ale moje smrt je v popisu vaší práce
43
Loděnice Divušce Slepé rameno Labe je slyšet lodě na tenkém ledě z dlaně mi jeřáby čtou a překládají to, co váží peří čpící rybinou ve vysoké trávě kde se tvé kotníky lekly hanby nahé vrány jak se páří s mojí tváří zestaralou a bez obočí –
44
Snídaně Kajmanovi Ohlodané páteře obnažují hlad řasy vrávorají přes vrásčitá těla otrávené zvěře, jež ještě v křeči hryzá do svědomí nože Vzpírá se popisu stopa urobora vichřice vstoupila do kláštera a poslední hvězda zívá v hnízdě jehož čelist svírá červa tak, že nezpívá Na sinalé tváře v loužích sedl prach umrzl dokonce smrad zdechlin neboť nikdo s nimi nesoucítí pouze se blíží volské oko už brzy se bude jíst penis
45
Bábel Stoupa – zvracející stav tká červený koberec jazyka z pálených cihel opona stavba sila celá šedivá Řeklo se popel – paměť – síto volavka uvízla v útrobách hnízda které podpírá vykácená hladina kde v jikrách mokvá zrní Když se k očím vyplaveným z Plošného jezera sběhly jehly, že se bude muset kojit smrky doslova pocítily krev a husí kůži měly
46
Eroze v lůně ruiny blondýně Nad sadem slepice snáší sen obřízku květů svědí semeno v chřípí V amorkách hlušec se obkružuje rysí prskání větví ho infinitivuje… Vylidněný les
47
Malé metamorfózy v próze Divušce Nahlíželi jsme zmoženi do vykácené zuhelnatělé krajiny z úpatí ostře řezaných Kozích hřbetů. Dovedla nás sem střelka zmagnetizovaného kompasu. Za ní! Jdeme borovým suchdolem rozkrojeným struhou, jejíž zpěněná a dusná tekutina připomíná vazkost při úbočí stehen, probořujících se do rašeliny. Ještě před chvílí jsme kráčeli po pěšině. Teď se udusaná hlína drolí a vlhne sevřena strmými ostružinovými svahy. Brodíme se ke krmelci na kůlech ověnčenému loveckými trofejemi. Dost možná že se zdržujeme v blízkosti cynické pasti. Ostražitost! Kam se poděla? Pramen! vyjekla, jako by ji koruny polily zrcadlem. Rozhrnula jsem seno a žaludy, vtom mi do tváře prýští ledová tříšť. Tady jsi! Její hlava ukrytá pod úrovní beder někde v tom podivném krmelci. Svěřuje mi tajemství, že v noci na naší nepovlečené posteli zapustila kořeny. Zůstala přitom čistá jak pohled staženého rysa s očima v sloup, který se mi mezitím na čísi pokyn zahryzl do varlat. Zapomněl jsem vykřiknout. Abych udržel konverzaci, tážu se, jak jí chutná žrádlo pro srnky. Jako slepé střevo. Spadané listí pouští barvu, zem je rázem železitá. Kloužu pohledem k jejím kotníkům, kam ochočený rys právě pokládá má nebohá varlata. V dlaních jsem potěžkal valouny křemene. Křísnu o ně a vystříknu myšlenkou, která spočine teprve v průrvě vápencové skály, o niž se odrážejí obrysy mraků. Jejich obsah se snáší pod koruny stromů, kde o jehlice borovic pukají puchýře. Výkřik, který nás spojuje bělostnou větví břízy, pění a tuhne, aniž by sesychal, neboť jeho mízu tvoří neustálé tušové stahy podzemního štětce z chvostu tonoucího jednorožce, jenž svým parohem rýsuje tuto mou výstrahu naočkovaným liškám. Smůla je jedlá!
48
Do vyhnanství Divušce Ve střežené chvíli na hoře v nastražených uších běží zvěř rozpářeš jí břicho a svahy zrychlí
49
Jezvinec Kajmanovi Buky oslintané savci ve větvích bok po boku střeží kroky zběhů jako svědci Jehovovi taje sníh Přišel do úzkého styku s ostřicemi pohraniční hláska čelí průseru Společná poprava bude na náměstí fauna – flora – ty
50
Ohořelé stohy Divušce Hřebeny hor vyčesávají z mraků vrány jsme na čekání před zvěstí za námi kráká padlá mlha Osiřelé sokly krokují náměstí kde bysty spí, než osedlají torzo na mons Veneris Na temeni hory Velký Ostrý hoří kříž na něm visí obřezaný Antikrist Z nížiny se blíží procesí pokorných prosebnic Páně jimž krysy ohryzaly poprsí když chodily spát se slepicemi Pán na ně ale poslal psy – ochočené kuny… harpyje
51
Pochodeň I Na hrotu hory Ostrý se do hlasivek opřel hrom – odpověď, zda je člověk s to vznést se vlastními silami: Vyberte si styl! II V nížině pod nýrskou přehradou, kde stromy při velké povodni poztrácely kořeny, voda nakradla vše, co jí přišlo pod prsty – zejména mapy a katastrální výměry. Do města mezi stržené zdi a ploty se vracejí strhané tváře. Nepoznávají vlastní sousedy a domy se k nim nemají. Patří tomu, kdo odmítl uposlechnout výzvy k evakuaci jen proto, že právě dokončoval své opus magnum – povodeň. Kartograf vyučený na poli, který se minul povoláním: Snil o úrodných domech, o rodinných silech, o mnohoženství. Nedovedl zachovat patřičné měřítko, vždy počínal s poměrem jedna ku jedné a příliš se vyznával z výšek. Na jeho zahrádce rostly jen topoly. III Že se ulice znovu zaplnily, o tom nic nevěděl. Vystačil si s tím, že na svém betonovém dvorku zkropil zvířený prach, jako by koloroval mapu. A zůstalo by u toho, kdyby nad eternitovou střechou skleníku nepřeletěl kulhavý letec. Jeho očím se naskytl pohled na klečící postavu, jež pohybem štětce vede spirálu letu vzhůru do záhonů vyhozených do povětří, kde vlají žížaly a kde vzdychají náměsíční červi, které rozrývá vrtule, zatímco na palubě nemilosrdně hoří pochodeň.
52
IV V roztroušených troskách, které myslivci pokládali za zbytky zřícené větrné elektrárny, byly nalezeny pouze povětrnostní úkazy, jako je voda. Vyšlo najevo, že Malý a Velký Ostrý jsou spojené nádoby. A to bylo vše. Tělo bylo prohlášeno utonulým a mysl pohrouženou. Jenže opak je pravdou! Všechno se ukládá k spánku na šikmé ploše postele nočních ptáků. Sesuvy domů se plazí po větvích a prsty šplhají jako ryby v podvazcích kašny na bývalém náměstí, které vyznačuje stín vodojemu – sluneční hodiny. Všechno je vzhůru nohama, které tiše našlapují, aby je neprobudil bleskový maňásek. Ale i ten padá do pasti – svezl se po sloupu, který od té doby trčí z přehradní nádrže, nachýlený vahou myšlenky na mažoretky. A tady, v lebečních útrobách vodní věže Běhařovská lhářka rodí podstatu pohybu – přeseknutého úhoře.
53
IV
Syn
Na pranýři Divušce Roztáhla záclony, aby nás nikdo nerušil pak ohrnula pysk, napnul se jí sval sliny stékaly po skráních až ke kořeni klíčních kostí Prohmátla polekaná varlata jak varhaník klaviaturu dětského piana vyčítala mi jepičí budoucnost Opakovala slabiky, jako je žalud mateřským jazykem hlušec pod rozkvetlým dubem Tomu jsem porozuměl a tak jsem se kál jak leknín
57
Alba – bílý zákal Divušce Po kotníky v altánku u jezírka netopýr dává krev a mlíko pít dvěma viselcům v livrejích – rosa líčí neštěstí v růžových barvách Stopa pokračuje po hladině do suterénu, kde stará kojná vypuštěná vana usrkává škraloup mléka Zub se prořezává mraky se bijí do prsou kravské zvonce jdou se pást po zasněžených sazích z polí Toho netopýra po svých nedohoním
58
Každý den je zkažený Divušce Nad každým ránem se zablýská za oknem se sítí proti mouchám na parapetu sedí vraní oko rosa a pysky v květináči Nad každým ránem ranní opar tvá blána v mých hlasivkách první vrásky u kořene penisu popraskané rty vězí v půli věty – na hořkých mandlích jedlé kaštany • • • Nad každým ránem na okně, které líže lůj já sýkorka, když sněží ty chytil táta sojku v křoví tam mě onanuješ za vlasy jsem křovinořez, dokud nenarazí – • • • Krmítko ve skleníku pod závějí z hnízda vypadnul živý plod kdo zamete ty shnilé střepy? chytili všechny děti
59
Mícha Divušce I Spal na posedu jako v sedle – Nášlapná srna jako ostruha v hrdle přičichla k parohům odloženým na pařezu Pak čirou náhodou okusila chám manžela II Zdálo se mu o pubickém ochlupení které slastí trnulo a kostnatělo když se pokřižoval v krmelci na svatebním loži III Dvě vyduté klenby v podpaží mhouří řasy v ranní rose Na konci hlavně visí medailon Okraj lesa temně prosvítá a na hranici hájemství mizí Kam nedohlédne – naslouchá
60
IV Jak polní hlodavci okusují les a olizují lýko pod kůrou svaly lesa ochabují příčně pruhované – Vegetativní orgány přebírají otěže smyslů požár plaší psy ze vsí praská vaz V drátech je pištění netopýra v soví moci modrá krev v kapradí mokvá nebe v nadhlavníku spoušť V Uprostřed náměstí ve vymýcené oboře nalíčený výstřel potkává svou kořist Nadívá se stoh vítr v nozdrách postřelené srny předsmrtný vněm – Jiskra v očích lovce jenž zaspal příležitost na ulovené kožešině u domácího krbu
61
Tanec se slepou bábou Kajmanovi Její chůze překvapuje pavouky nepřipravené čekám ji naivně na osudovém místě ležím přikrytý lopuchy jak ústřice Slepá náhoda se ukazuje kůrovec poletuje mezi kmeny které označuje měsíc myslivec Už ji slyším příst sliní si prst a věští ze zrohovatělých dásní: Budeš otcem ale jen jednou přesně tolikrát Uprostřed lesa jsem napočítal stromořadí musí mě dovést zpátky do města
62
Porod Divušce Větve konstelují oblohu tebe dech – spíš v mušelínu v nohách postele do sebe obrátím pannu – jsem orel Hora pracuje k porodu plodová voda k bodu varu hledám obojí podobu v rozvodu pole a vran Za dveře vykřičený obcházím rodný dům do klášterní zahrady Plané kaštany pukají v ohni, jenž prýští z lávy v děravém okovu absidy
63
Na stráni Divušce Vedl jsem si tě k oltáři lávka se svažovala dolů k potoku s leknínem A ty jsi šla poslušně na vodítku jako baletka s vyvrknutým kotníkem opírala ses o mou pochvu Byli jsme o hodně starší měl jsem kabát a dýku uniformu zralého muže Tys měla růžovou šálu kolem pasu a rukávník, který uvízl v křoví a peřinu sepjatou pod krkem broží z lišejníku Vyprávěl jsem o jednom místě v lese kde mě překvapil strom ohlížela ses po kalužích do suterénu krbu
64
Panenka, co nepohnula brvou Divušce Prsa na oko půdorys pyramid klíční kost lodní šroub brada kýl spodní ret je příď a horní stavidlo je tedy řiť zuby ledoborec jazyk jako med • • • Plavit se k majáku nebo polykat leklé ryby vdechnout jim vzduch plný vody plné slin Zuby ledoborec jazykjakomed nos jako příď o b o č í k o t v a čelo rozčesaná hláď dna kde se oblázky uší perly v potoce pasou vlasy Průtrž mračen napětí mozkové útesy na obzoru budou ostrov nad Ohří kterou přenesu přes srdce v misce dlaní Záleží na úhlu pohledu hrudní koš kde jedno oko uhel druhé líheň Řasy mořské řasy po nich suchou nohou solný sloup taje syn 65
Plaváček v proutěném koši II Divušce Je nejvyšší čas vyprovodit hosty umýt nádobí, nebo lépe – rozbít Hosti se vzdalují přes pole každý si nese své sluneční hodiny a kuchyně se opět mění v pokoj pro hosty Bez nich bych už zapomněla, kde žijeme: na opuštěném ostrově Spustila se ti krev z nosu v té mlze o ní ani nevíš Posbírám střepy, zameť práh v noci přece čekáme mech a ten nechodí s prázdnou
66
Praha hořela II Divušce I Les byl dneska fantastický stromy se rozestupovaly jako bych nesl sekyru na rovině řezu Snad to bylo nedorozumění – chtěl jsem se na chvíli osvěžit ve stínu jenže stromy přede mnou uskakovaly jako divoká prasata při požáru Kam jsem se podíval tam hromady větví hromádky neštěstí chrastí II V lese se nekřičí protože jak se do lesa volá z lesa se ozývá Proto jsou lesy nedostupné rozpustné látky v křoví Lesy jsou nedosažitelné nalakované nehty, kůra samá voda hoří potmě
67
Nasládlá smůla laskavá tesknota divoká prasata prázdná ozvěna III Ale mezi námi když na tebe teď myslím tahle obora bude spíš psí útulek Jestli na mě myslíš i ty dole ve městě lepí se ti na paty listí To vítr shromažďuje na Vidouli hvězdokupy z dlažebních kostek • • • Když mě v dětství otec dusil pod dekou říkal jsem tomu těsnota a odstěhoval jsem se do Prahy
68
U Elektry Daně a Báře I Zahrádkářská kolonie srovnaná se zemí – půdorys Množiny věcí skládají mozaiky čtverečních metrů Ve skleníku zalehlo v uších střepy obměkčují pneumatiky Zemská tíž se loučí s dětmi II Ostnaté dráty vystřihují velký vůz ten se snáší na stůl Jahodový záhon přikrytý smuteční gumovinou pozdě rodí slzy hrob je v něm zuby nehty Potok lakuje strouhu v ní plave víko – šperkovnice
69
III Z pokropených spálenišť pálí oči utopené ve rzi na dně sudu vodoměrky nepřestaly čeřit vzduch Psí štěkot bys vyklepala z koberců Poslepu vykopu ti drahokamy z nebe brambory IV Duše chodí po hřbitově kde kvetou ovocné stromy diví se, že voní pyl Sentimentální mrkve ohryzávají mrtvoly až na dužinu A rostou jako z vody Ty růžové viladomy tu stavějí pro ně jako houby po dešti
70
V V hlase je všechna něha krve a kostí – potu suti Pytel s vápnem se nese nad místem, kde má stát dětské hřiště A kde souložily ruce teď složené v klíně psí hlava a – přines! nástroje První krůčky na pevné půdě hnoje VI Hejna slepic se vrací z teplých krajin jako jeden muž se zlomeným srdcem Hrabou na záhonech protože muži odcházejí dřív žena je záhada! Ale ne větší než zahrádkářská kolonie A přátelství
71
Předčasný porod Divušce Nemocniční kantýna v Motole na lačno číšnice pod bílým pláštěm na ostro Mohla byste, milosrdná, blíž pošeptat mi, co to hlásí v rozhlase? Neznáš břišní tance? dej mi ruku, budu tě vést sáhni si, jak mi v podbřišku šelestí penízky z čokolády to je dýško Červená se bílý plášť ve výstřihu smírčí kříž v náprsní kapse chrastítko zlatý řez – punčový Měl bys víc nenápadně jsi až příliš ženatý pod sukní máš vzkaz – nevěříš, že nevěra není? – v mínus třetím mezipatře uslyšíš boží mlýny příst!
72
Řekněte mi, upřímně ať to všichni slyší že je to tak snadné že nás to posílí – čekám tady na dítě které roste ze stropu a prasklé vody Chápavě se předklonila všechno, co si budeš přát oči nedovírají odříkávám vzkaz: Z porodnice Drahá, stala se havárie ve strojovně táta se zdrží v práci někdo sahá po výtahové klice v kabině mi mezi nohy podemele moje liči myslím srdce pod srdcem a níž tady v. r. Ta orchidej ti tady uschne umím umělé dýchání
73
A co když je vytržená z cizí ruky v sádře? Ze zářivek kape voda hlášení pro údržbáře Odejdu bez placení dejte mi aspoň sklenici vody volají moje jméno a to je kladivo Ale muži tam nesmí, Martine! na to je stejně pozdě ty zbabělče já jsem nevěsta – a navždy spolu usnem na operačním stole Pochopte, že nahoře mě čeká nekonečno žen – čekárna je plná dveří jako vodojem a věnování
74
Doslov
Jedna krajina, střídá druhou
Na poli přistál bloudí po městě Běhařovská lhářka se narodila na poli a vyrostla v lesích. Jindřich se narodil rovněž na poli – kde jinde, pole totiž výrazně tlumí porodní bolesti. Je zorané do tvaru čtverce, v jehož středu stojí kenotaf. Kudy se dostanu na náměstí? Půjdeš do lesa Jindřich se pohybuje v nejisté krajině polí, sadů, měst a náměstí. Sledujeme cestu zdánlivě rozpolcené postavy-osobnosti, která se nedokáže vzdát své přirozenosti, která se živí hlínou a onanuje v zoraných brázdách. Zpola stále hladový pak prohlíží výlohy náměstí a očichává krev své krve před nedalekou porodnicí. Dokud se pohyboval na poli, cítil se v bezpečí. Pole je prostorem solitérů, nabízí neomezené možnosti, nabízí pocit absolutní výlučnosti. Svým povrchem ale přiznává stopu člověka. Ten, kdo procházel oranicí ještě před Jindřichem, mu do hlíny vyryl vzkaz: Tudy se dostaneš na náměstí. Aby dotyčný zmírnil prvotní bolest, vedl ho záměrně oklikou přes sad. Tam stojí, mimo jiné, továrna na nitě. Tam švadlenky bez ustání vyšívají Jindřichův monogram, kterým se ozdobí, až dojde na místo. Na čelní zdi továrny visí jako memento nástěnná mapa: Vždyť všechno je jedna krajina, Jindřichu!
75
V naší společné oboře jsou kanály totožné s pařezy Paralelu Jindřichovy obojetné potřeby přibližuje i tělesně vjemový prožitek během čtení. Teplota se střídá od spodních hranic mrazu k nedýchatelné vlhkosti prádelny. V této krajině není nikdy příjemně teplo, příjemně bezpečno a příjemně útulno. Svlékáme se donaha na úpatí hory Ostrý a nahoře, prokřehlí na kost, uléháme do peřin, kde se roky udržuje nevětrané teplo klína. Platí zde přímá úměra mezi vynaloženým úsilím běhu v závějích a následnou rozkoší z tepla, které je živelné, sprosté, které ale znamená domov. Ve městě, kde pole leží ladem je tak důležité oslovení … co třeba Jindřich Jerusalem? Snadno lze propadnout představě, že Jindřich je schizofrenní jedinec, kterého vnější okolnosti nutí potlačovat svou přirozenost: ora et labora! Všimněme si ale, jaká místa si vybírá ke své poetické rekonvalescenci. Cesta je relativně přímá: pole – sad – náměstí – porodnice. Zdánlivě nesourodé prostory vedou čtenáře ke společnému jmenovateli: Jsem člověk! Proto v dálce zrní ultrazvuk, syn. Jindřich je asociál, který si hledá cestu k lidem, ten, který plodí v brázdách a sklízí na nemocničním stole porodního sálu. Veronika Kellnerová
76
Obsah
I Malý Ostrý Ostrý Zhubla Běhařovská lhářka Suchdol Autofelace Panna Bitevní pole
9 10 11 12 13 16 17
II Jindřich Jerusalem Ultrazvuk Sad Štěpáne Šafránku Okula Nýrsko Orel stěhovavý Věnování Mohutnost Sudety Ocitající se ptáci Kenotaf Pevnina Křivda na majáku Justiční omyl Asymetrie Poslední slovo o vodojemu
21 22 23 24 25 26 27 28 30 32 33 34 35 36 37
77
III Velký Ostrý Deus ex machina Loděnice Snídaně Bábel Eroze v lůně ruiny Malé metamorfózy v próze Do vyhnanství Jezvinec Ohořelé stohy Pochodeň
41 44 45 46 47 48 49 50 51 52
IV Syn Na pranýři Alba – bílý zákal Každý den je zkažený Mícha Tanec se slepou bábou Porod Na stráni Panenka, co nepohnula brvou Plaváček v proutěném koši II Praha hořela II U Elektry Předčasný porod
57 58 59 60 62 63 64 65 66 67 69 72
Doslov Jedna krajina, střídá druhou
75
MARTIN POCH
Doslov Veronika Kellnerová Korektura Josef Janda Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Lamačova 840/18, Praha 5, roku 2013 jako svou 193. publikaci
Jindřich Jerusalem
Vydání první ISBN 978-80-7438-083-9 www.dybbuk.cz
