Robert Poch Mrtví se přicházejí někdy rozloučit
Robert Poch
Mrtví se přicházejí někdy rozloučit SOUBOR POVÍDEK z období let 2002 - 2007
Tribun EU 2012
Robert Poch Mrtví se přicházejí někdy rozloučit
© Robert Poch
2002 - 2007 Je možné, aby člověk mohl libovolně vplynout do jiného lidského těla? Kdyby tuto skutečně nadpřirozenou schopnost kdokoli z nás získal, využil by jí stejným způsobem jako Eugenie, jednadvacetiletá, zdravotní sestra – instrumentářka? Zrovna byla přijata ke studiu vysněné medicíny na prestižní univerzitě. Pracovala na operačních sálech krajské nemocnice. Jednoho jarního podvečera prožila neočekávaný zážitek, setkání s tajemnou bytostí, jenž jí navždy změnil život.
METAMORPHOSIS Eugenie, jednadvacetiletá, zdravotní sestra – instrumentářka, pracovala již třetím rokem na operačních sálech krajské nemocnice. Zrovna v tomto roce byla přijata ke studiu vysněné medicíny na prestižní univerzitě. Tedy šest let po automobilové nehodě, kterou ona, zázrakem přežila. Rodiče, a také starší sestra spolu s mladším bratrem zemřeli na místě. Eugenie utrpěla těžké popáleniny téměř třiceti procent těla a vážná poranění obličeje, plastičtí chirurgové dělali, co mohli, ale přírodu zatím není možné nahradit. Poškozený obličej rámovaly silné dioptrické brýle, skrze které svět pozorovaly malé oči. Eugenie nehezká malá žena. Drobnou postavu tížila mírnou nadváhou. Její tělo pokrývala trudovitá snědá pokožka. Vzhledem ke svému psychickému stavu a děsivému traumatu, jež prožila, denně musela brát léky proti úzkosti. V pravidelných intervalech, vždy na přelomu jara a léta, byla na krátké hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Eugenii trápily ještě dvě věci. Trpěla velkou potivostí a od té strašlivé nehody bojovala s parodontózou. Zejména nemoc zubů byla pro ni velkým neštěstím, při styku s lidmi si musela zakrývat ústa. Bylo to pro ni velmi nepříjemné a uvádělo jí to do mnoha nepříjemných trapasů. Ale nesmírně se bála bolesti. Při představě, že by nějaký dentista nebo ortodontička zpracovávali její horní a dolní zubní klenbu. Ne, raději se bude vyhýbat přímému styku s lidmi. S nadměrným pocením bojovala pomocí kosmetických přípravků. Eugenie spěchala na noční službu. Cestou pozorovala strnulé závoje fialových hradeb vysokých mračen, jak se chvěly nad západním obzorem. Nebe se zvolna chystalo vplout do noci. Tichý měsíc bledě zářil v soumračném lesku. Ptačí zpěv zvolna umlkal. Tišily se zvuky města. Lidé se zvolna vytráceli z ulic a provoz na silnicích řídnul, až téměř ustal docela. Dlouhé vlny jarního podvečera sebou přinesly vznášivým vzduchem vlhké mlhy. Zvolna začal vát studený 7
a temný vítr, který se pozvedal bezcitný a chmurný, prosycený chladnými a ponurými tóny neurčitého zakaleného pocitu. Eugenie najednou musela zastavit. Rozechvěly se jí úzké bezkrevné rty. Jakoby spatřila obraz snášený mlhou. Seskočila ze sedadla bicyklu a vykročila tím směrem. Už byla tma. Něco na tom místě v keřích matně probleskovalo záhadným chvějivým bílým světlem. Nevěděla proč, ale nebála se. Přiblížila se. „Byl jste to vy, koho jsem před chvílí slyšela?“ Jakoby hovořila s lidským Stínem, který stál obklopen bledým ohněm. „Ano.“ „Takže se mi nezdáte.“ Eugenie se rozhlédla. Několik kolemjdoucích mužů a žen bez zájmu prošlo, a také několik párů nevšímavě mířilo za svým cílem. Pořád vnímala, že je v naprosto bdělém stavu. A přesto si nebyla jistá. Stín v tom světelném, mlhavém úkazu, na který se teď dívala, s ní skutečně mluvil. Co teď? Co jen má dělat? Nevěděla. Proto se otázala: „Kdo jste?“ „Nemám jméno.“ „Ale já ano. Jmenuji se Eugenie.“ „Nebojíš se Eugenie?“ „Zatím ne.“ „Potřebuji, abys pro sebe něco vykonala.“ „Mluvte.“ „Budeš procházet lidmi.“ „Co prosím?“ „Chci, abys na sebe oblékala jiné lidské těla.“ „Ale to je přece nemožné. Přece není na světě člověka, který by to dokázal.“ „Dám ti tu moc.“ „Ano?“ „Věř mi Eugenie.“ „Vy si děláte legraci?“ „Proč.“ Tady se Stín ve světle odmlčel. Eugenie se domnívala, že konverzace skončila. Už se měla k odchodu, ale opět uslyšela ten hlas:
8
„Dělají tolik nesmyslných a směšných úkonů a pokusů, aby dokázali, co už umíš ty. Jen tak. Bez oběti. Aby se vyrovnala rovnováha mezi dobrem a zlem.“ Eugenie najednou, a neví proč, velmi dobře porozuměla. Ano bezejmenný Stín zahalen do nepřístupného světla schovávající se v ostnatých větvích šípkového keře měl pravdu. Ona ke svému poznání přišla nečekaně a náhodou. Poznala to od toho okamžiku, kdy přestala vidět v zrcadle svůj vlastní odraz a dokázala myšlenkou zvednout a přesunout jakékoliv předměty a začala poslouchat a pozorovat, co bylo pro ostatní nespatřitelné. Jednoho dne se prostě probudila s pocitem, že umí slyšet ozvučené hlasy a melodie, které jsou jiným beznadějně skryty za závojem neviditelného nekonečna. V duchu si zopakovala, co neslyšný hlas pronesl:„Nebude muset podstoupit nejvyšší oběť.“ Že by? Skutečně? Ona se o tento dar neprosila. Netoužila po něm. Opravdu. Nikdy se nevěnovala žádné magii ani něčemu podobnému. Ani nikdo v její rodině. Tedy, alespoň se o těch věcech u nich doma nemluvilo. Nechápe. Možná zná odpověď ten, se kterým nyní mluví. Otočila se na něj: „Vysvětlete mi, co se to se mnou děje? Proč mám schopnosti jako bych byla …?“ „Myslíš, jako nějaká kouzelnice? Ó ne! Všechno, co se s tebou stalo a ještě stane, byla a bude vždy tvoje práce. Svět tě potřebuje, Eugenie. Já jsem pouze ten, který tě informuje o tom, aby ses nebála.“ „Snad vám už rozumím. Jen mi řekněte, co mám dělat?“ „Nech se řídit poznáním.“ „Předpokládala jsem, že mi neřeknete podrobnosti.“ „Pomohu ti, neboj se, ale je nutné, abys vždy ten první krok provedla ty sama. Pokračuj v cestě a zjistíš, co máš dělat.“ „Dobře tedy.“ Stín ukrytý v záhadném a děsivém světle zmizel. Tím Eugenie pochopila, že rozhovor skončil. Eugenie se vrátila k bicyklu a pokračovala v cestě do zaměstnání. Už byla noc, když projížděla vrátnicí. Nikdy před tím 9
ten pocit nezažila, jakoby se vrátnice vznášela ve vzduchoprázdnu a vlastně celý nemocniční areál. Není snad uprostřed oceánu? Tady a dnes? Nesmysl. Zvedla hlavu a nebe bylo temné, jako černé zrcadlo. Sesedla z kola. Sundala brýle a protřela si oči. Halucinace byla v mžiku pryč. Opět si uvědomila kde je a kam pospíchá. Na plastikou znetvořený nos si opět usadila obroučky se silnými dioptrickými skly. V matném světle venkovní lampy zkontrolovala čas. Jakoby se cestou vůbec nezdržela. To je divné, pomyslela si. Nemusí spěchat. Pokračovala pěšky. Vracela si okamžiky setkání s tajuplným Stínem. Úporně přemýšlela o všech náznacích a slovech onoho tajemného zjevení. Nemohla na nic kloudného přijít. Přemýšlela o tom, co jí opět čeká. Pomůže jí záhadná bytost, aby už konečně ustaly posměšky, urážky, štítivé pohledy, dvojsmyslné narážky, úmyslné vyhýbání a hlavně protivné žertíky? Najednou někoho spatřila. Psycholožku Martu. V tuto dobu by tady neměla být! Eugenii ihned prolétla hlavou odpověď. Výstavní a velmi krásná blondýna, jak si jí pro sebe ohodnotila, prožila jedno z dalších vášnivých odpolední. Teď pospíchala dospat zbytek noci. „Evo“, tak všichni, kdo Eugenii znali, oslovovali:„Co ty tady?“ „Mám službu.“ „Aha.“ Eugenie zvedla hlavu a zpozorovala několik kroků za Martou zvětšující se bledý plamen. A v něm opět spatřila chvějivý Stín záhadné bytosti. „První krok musíš provést ty sama.“ Slyšela neslyšný šepot uvnitř své hlavy. „Ale jaký krok?“ pronesla nechtěně nahlas. „S kým si tu vykládáš?“ zeptala se zaraženě Marta. „S kým by, no přece s vámi slečno Marto.“ „Už jsem ti říkala, že mě nemáš oslovovat mým křestním jménem a vůbec mi neříkej slečno, jasné?“ „Ale pokaždé se vás ptám jak vás oslovovat a vy mi vynadáte, když…“ „Sklapni!“
10
Mihotavý Stín nevysvětlitelně tajuplného stvoření v bledém svitu studeného ohně se přiblížil téměř na dosah nic netušící psycholožky Marty. Náhle Eugenie pochopila, co musí udělat. Ale jak to jen provést? Začala přemýšlet a usilovně si tu proměnu představovat. „Musíš věřit a chtít.“ Slyšela hlas Stínu. „Tolik se snažím a nejde to.“ Pomyslela si v duchu. Eugenie si všimla, jak Marta najednou zvážněla a otočila se směrem k ní, v očích měla divný mrazivý lesk. Uslyšela její ostrý nabroušený hlas, nikdy předtím Martu tak neslyšela mluvit: „Chci ti, Evo říct už dlouho, a protože tu kolem nikdo není, nejsou svědci, teď můžu.“ Marta se nadechla a pokračovala: „Jsi hnusná. Smrdíš. Doktoři jsou už z tebe všichni nešťastní.“ Eugenie vzteky mlčela. Marta znovu nabrala dech a pokračovala: „Možná by bylo lepší, kdybys vzala jinou práci. Třeba uklízečky na záchodech na nádraží. Hajzlbába by z tebe byla fakt perfektní. Tam by zápach, co z tebe jde, nikdo necítil a taky vzhled by nikomu nevadil. Krásně bys splynula s okolím.“ Eugenie málem omdlela zuřivostí. Krev se jí nahrnula do hlavy. S takovou krutou otevřeností se s ní dosud nikdo nebavil. Dívala se na Martu a pojednou ucítila v sobě temný žár. Tajemný Stín v hořícím světle, který se pořád pro Martu neviditelný vznášel za jejími zády, se najednou zvětšil a změnil barvu. Marta se prudce otočila. Jediné, co stihla vykřiknout, bylo: „Co to je?“ Marta vytřeštěně otevřela dokořán ústa. Jakoby se vzduchem rozprskl obrovský výboj duhového světla. Vše se událo nesmírně rychle a s ohromným efektem třpytivě lesklého svitu. A naráz došlo k výměně. Marta zachroptěla, začala se dusit a spadla na zem v širokém vějíři dlouhých zářivých jisker. Když zvolna vyhasl světelný gejzír a všude se rozhostil noční klid, Eugenie pochopila, že vplynula do Martina krásného těla. Zvláštní a nepopsatelný pocit. Cítila vůni a vnímala hebkou jemnost Martininy pokožky. Rozhlédla se kolem sebe. Měla ostré binokulární vidění. Bylo tak úžasné vidět zdravýma očima. Svět měl náhle jinou barvu. Spatřila Martu ve svém těle. 11
Ještě pořád měla dokořán otevřenou pusu. Pozorovala Martu, jak se štítivě dotýká nevěřícnýma rukama a pozorovala svou nečekanou proměnu nechápavým zrakem. Pak se podívala před sebe na Eugenii. Oči Marty v těle Eugenie zprvu nerozuměly. Eugenie podala Martě brýle, které se povalovaly, kupodivu stále nerozbité nedaleko od nich. Marta si je bezmyšlenkovitě vzala a nasadila si je. Několik dlouhých vteřin pozorovala, neschopná jediného pohybu. A když si nakonec uvědomila, co se stalo, začala nepříčetně křičet a ječet. Eugenie se najednou začala smát. Slyšet hlas Marty ze svého bývalého těla ji připadlo vskutku velmi zábavné. „Ty zrůdo, okamžitě mi vrať moje tělo! Ty odporná čarodějnice.“ Divoce vstala a vrhla se na Eugenii. Chtěla jí napadnout, ale Eugenie silou myšlenky Martu odmrštila několik kroků od sebe. Ta se po bolestivém dopadu pomalu zvedala z mokré země. Chvíli klečela na čtyřech a pak začala zvracet. Eugenie se přestala chechtat. Zamyslela se a v duchu si položila otázku: „Ale co když mě poznají po hlase?“ Jako odpověď uslyšela uvnitř hlavy tichý šepot: „Nepoznají, protože lidé věří jen tomu, co mají před očima.“ „Jak mám tomu rozumět?“ „Sama jsi mi tvrdila, že přece není možné procházet těly. Takže kdo by si kdy něco takového připouštěl.“ Eugenie se usmála: „Máte pravdu, ani v největší fantazii.“ Trvalo několik minut, než se Marta v těle Eugenie uklidnila alespoň natolik, aby nakonec sebrala poslední zbytky sil, pomalu a zvolna se zvedla a rozběhla se vrávoravě směrem k budově, kde se nacházely lékařské pokoje. Ani jednou se neotočila. Eugenie si pomyslela: „Bylo to nutné?“ „Co myslíš?“ odpověděl hlas uvnitř její hlavy. „Mám nádherné tělo, přesně takové o jakém jsem vždy snila.“ „Tak vidíš.“ „První krok tedy máme za sebou?“
12
„Jiný krok nebude potřeba. Jsi se svým poznáním navenek krásnou Martou.“ „A co dál?“ „Jdi dál svou cestou a poznáš…“ „Nerozumím tomu.“ „Jsi mým hlasem. Můj nástroj. Lidé budou slyšet mě skrze tebe a půjdou za mnou skrze tebe.“ Eugenie otáčela hlavu po neslyšném hlasu. Ale nikoho neviděla. Nahlas vykřikla: „Jakým hlasem. Jakým nástrojem. Nechci být ničí otrokyně. Chci být konečně sama sebou. Tělo Marty mi k tomu dost pomůže.“ „Budeš tolik sama sebou, jak budeš umět a chtít. Mě osobně nebudeš muset vůbec otročit. Chtěl jsem ti pouze pomoci. A myslím, že ty jsi si tuto výměnu víc než zasloužila. Duše by měla ladit s tělem.“ „Jak dlouho budu mít tělo Marty?“ zeptala se zničehonic Eugenie. „Dokud nebudeš chtít jiné tělo.“ „Takže až její tělo zestárne, mohu být kýmkoli?“ „Ano.“ „Chcete mi snad naznačit, že budu žít věčně?“ „Výměnou těla získáváš další nový život.“ „Takže moje duše může mít pořád mladá těla?“ „Samozřejmě.“ Vnitřní úvahy Eugenie byly náhle přerušeny. Z budovy, kam vběhla pološílená Marta, vyběhl zástup několika lidí. Během chvilky všichni stáli před Eugenií. Marta nepříčetná rostoucím šílenstvím křičela Eugeniným hlasem: „Ukradla mi moje tělo. Já jsem Marta, ne ona.“ Jeden z lékařů, zrovna ten, se kterým Marta trávila divoké odpoledne, zvedl mobilní telefon a přivolal pohotovostní službu. Dva další Martu pevně drželi pod pažemi, aby se náhodou nepřiblížila k Eugenii blíž, než by bylo zdrávo. „Marto, co se tu stalo?“ „Nerozumím.“ Odpověděla Eugenie, sametovým altem Marty. „Prý jsi Martě ukradla tělo a ona je teď tebou.“ 13
Eugenie se usmála a pohladila tázajícího po jemně zarostlé tváři, Marta zaúpěla: „Copak nepoznáváte? Ona má Evin hlas v mém těle! Proč? Proč jsi mi to, ty odporná nestvůro, provedla?“ Žádný z okolostojících nereagoval na to, že Marta má jiný hlas. O tomhle Eugenie snila celé dlouhé roky, a nejvíce od první chvíle kdy Martu prvně uviděla a konečně dnes, poprvé od té hrozné nehody se muži od ní neodvracejí a neodchází znechuceně pryč. Nahlas pronesla: „Co si myslíte vy?“ Lékaři na ni zasněně pohlédli a rozesmáli se. Jeden z nich řekl: „Netušil jsem, Marto, že máš tak příjemný hlas.“ Marta bezmocným vztekem omdlela. To už bylo na ni příliš. Brzy se ze tmy vynořilo auto záchranné služby. Omdlelou Martu do něj naložili a nechali jí v těle Eugenie odvézt do psychiatrické léčebny. Lékař, o kterém Eugenie prosnila nekonečné hodiny, se zeptal, když bylo po všem a všichni se pomalu rozcházeli po své práci, či dospat zbytek noci: „Marto, nechtěla bys zajít ke mně?“ „Samozřejmě.“ Od té noci Eugenie začala prožívat své sny doopravdy.
Co se skutečně s námi děje během umírání a následně po smrti? Budeme na tyto otázky znát vědecky odůvodnitelné odpovědi? Jana nesmírně milovala mladšího nevlastního bratra Marcela. Věděla, jak je vnitřně slabý a snadno podléhá všelijakým svodům světa. Nebyla proto moc ráda, že musela odjet na dlouho do ciziny. Měla zvláštní a temné tušení, že se s Marcelem stane něco smutného a vážného, možná to nejhorší, nač se bála byť jen pomyslet. Bratrova smrt. Bohužel její nejsmutnější předtucha se naplnila.
14
MARCEL Skelný vzduch nad městečkem je prosycený chladným předjařím. Jaro nepospíchá. Na zahrádkách své bílé hlavičky vystrkují z jemně zelenající trávy vstříc ještě studenému slunci sněženky a bledule. Lehounký sem tam mrazivý vánek nutkavě připomíná nevratně ustupující zimu. V parcích subtilně kvetou nahokvěté jasmíny a dříny. Cestou k téměř zbořené, kdysi výstavní vile ukryté v nepěstované zeleni divoce rostoucích a zplanělých ovocných stromů, a která se nachází na nejsevernějším konci městečka, je možné pozorovat čerstvě kvetoucí koniklec, podbílek a dymnivku a občas do očí modravě blýskne jaterník. Tady do bohem zapomenuté ulice už dávno nevede žádná telefonní linka a před mnoha lety tu odpojili přívod vody, plynu a elektřiny. Zdejší vedení pošty vymazalo tuto ulici z tras poštovních doručovatelek, před několika roky. Právě sem do návštěvníků vyhýbaného koutu městečka, zabrouzdá leda tak už jen opuštěný pes nebo zdivočelá kočka. V rozbitých sklepeních si nerušeně žijí krysí hejna. Prázdnými okenními rámy do obnažených útrob domů buď praží slunce, prší studené deště či vanou sněhové vánice. Domy tu tiché a odevzdané trpí. Čekají na drsnou ruku demoličních čet. Na střechách si štěbetaví ptáci zhotovují hnízda a již po několik generací tu vyvádí mláďata čápi, poštolky, vrabci, vlaštovky, rorýsi i holubi. Co nezničila devastující katastrofální povodeň před dvanácti lety, kdy nemilosrdná voda rozbíjela a ničila všechno, co stálo v cestě nesmírně tvrdým vlnám, to letos v lednu likvidoval orkán Kyril. Zničeny jsou i všechny příjezdové cesty směřující do této ulice, a proto sem už ani nesměřuje jízda městské hromadné dopravy. Radní rozhodli, vzhledem ke škodám, které v letošním roce v lednu ve městečku napáchal strašlivý orkán, a zejména v této ulici mnoho domů už bylo po náporu ničivé síly na spadnutí, že tuto nehezkou část městečka nechají strhnout, a vystavějí tady nové rodinné domy. Ale tohle Marcel nevěděl, a vlastně by ho to ani nezajímalo. Už dávno neuchopoval skutečnost kolem sebe. Byl mimo tento 15
svět. Pomalu ale jistě přestával patřit lidskému mraveništi, které si hrdě říká civilizace a postupně vzlínal do smrti. Nehybné Marcelovo tělo leželo na špinavé podlaze, obklopené zbytky nedojedených jídel, mezi střepy rozbitých láhví od piva a vína v exaltovaném opojení již několik desítek minut. Jak dlouho byl vydaný napospas toxickému působení kokainu? Neregistroval. Včera si sehnal dalších pár dávek. Na pár dní se mohl zdekovat a ukrýt se tady. Podvolit se lenivé snivosti a vznášivým obrázkům. Věděl, že policajti do těchto míst nechodí. A že by se zrovna tady nepředvídaně s někým potkal, je asi taková náhoda jako že by se tu najednou objevil člověk koupěchtivý nějakého domu. Marcel se ponořil do jiných vesmírů. A jeho duše se vysmekla ze sevření ostnaté reality a ve sněžném svitu se pozvedla a vynesla se mimo jeho nahé tělo. Okoušel, jak mu duše vyletěla prudkou rychlostí do nezměrné dálky a začala splývavě kroužit a tančila v širokém nekonečnu a byla uvolněná, zbavená vší tíhy pozemské gravitace. Vychutnával si, jak jeho duše létala nad každým stínem myšlenek. Marcel si slastně uvědomoval, že ho již žádná pouta netíží, ani hlubina, ani žádná propast mu už nejsou překážkou, ani nejvyšší nebo nejnižší myslitelné místo mu nebránilo v podivuhodném vzletu. Duše si prýštivě stékala za neviditelnou stěnou přítomnosti a byla vznášivou myslí. Marcel poznával světy, jaké se rozkládají ve světech za mlhou. Propadal se do ledového svitu prachového světla, a hned se vznášel v bezedné neurčitosti absolutní temnoty. Nikdy předtím ten pocit nezažil. Toulat se. Vznášet se do neznáma. Splývat do nikam. Vzlétnout. Nechat se kamkoli unést. Ať si ho sny nesou, kam chtějí. Ať se myšlenky volně vznáší a nenutí ho měnit směr a rozhodnutí. Marcel v toxickém zajetí kokainu neviděl, jak skrze vítr a deštěm rozbitou střechu a jejími zejícími otvory s roztřepanými okraji pozvolna začalo v šedavě ojíněném závoji vířivou a jemnou září stékat bledé světlo měsíce. Barvy v místnosti zešedly do téměř černé šedi a najednou jakoby všechen nábytek a předměty visely ve vzduchoprázdnu. A právě v ten okamžik se ve ztemnělé místnosti objevila průsvitná splývavě pole16
tující bytost. Postava měla Klářiny pohyby i její vzezření. Najednou svoje neklidné a neslyšné poletování zastavila. Klára nehybná se tam vznášela u dveří několik minut. Nakonec se rozhodla. Mlčky padala pokojem a opatrně přilétla k posteli. Zastavila svůj pád. Zamilovaným pohledem ve tváři shlížela na Marcelovo tělo. Najednou si svlékla šaty a jemně vklouzla vedle snícího. Něžně uchopila Marcelovu hlavu a objala ji průsvitnými pažemi. Položila si jí na ňadra. Čekala, až se probere? Ano, to ano. Avšak neviděl by ji. Ještě nemohl ani vytušit Klářinu vznášivou postavu. Byla by pro něj zatím neviditelná. Marcelovu duši totiž stále držel ještě pořád v rukou život, i když už slábnoucích, ale zatím měl nad ním moc. Den co den, noc za nocí Klára toužila, aby jí Marcel znovu zahlédl. Tolik si přála s ním mluvit. Od Novoroční noci, kdy od něj utekla uprostřed bujarého veselí, provonělého kořeněnou vůní marihuany, tabákového kouře a prosyceného rockovou hudbou, už uběhly skoro tři měsíce. Pohádali se. Marcel se spustil kokainem. Stalo se přesně to, čeho se nejvíce bála. Marcelovi už nestačila extáze. Chtěl něco silnějšího a lepšího. Křičeli na sebe a nakonec ona utekla z místa oslavy pryč. Nepřemýšlela. Brečela. Běžela. Bylo jí naprosto jedno kam. Vzpomíná si, že tehdy hustě sněžilo. Nebyl mráz, ale sněhová průtrž, která jí brzy promokla až na kost. Utíkala ulicemi, brala jí hrozná zima. Vraha potkala v parku nedaleko centra. Vzpomíná, jak k setkání došlo. Zavolal na ni jejím jménem. Otočila se. Nepoznávala muže před sebou. Měl na hlavě čepici, jak se jí říká zmijovka, přes pusu černý šál a límec černého baloňáku vysoko zdvižený. Nebylo mu moc vidět do tváře. Na rukou měl kožené rukavice. Zpoza kabátu čouhaly zimní galoše. Ptala se, kdo je a jak to že jí zná. Neodpověděl. Přiblížil se k ní skoro na dosah. Vzpomíná si, že byla hrozně vyčerpaná tím bezúčelným během, a taky byla opilá a navíc ještě silně vnímala marihuanové opojení. Byla pro něj velice snadnou kořistí. Vtáhl její chabě se bránící tělo do jakéhosi domu a potom dolů do temného sklepení a tam jí znásilňoval až do rána. 17
Kláru ze smutných vzpomínek vyrušil nečekaný pohyb. Marcelovo tělo sebou v křečovitých vlnách zaškubalo. Klára si šťastně pomyslela, že by už teď? Ale ještě ne. Stále měl v těle jiskry života. Dnes Klára věděla, že se konečně naplní její přání. Bude moci s Marcelem promluvit. Ano dnes Marcel zemře a spatří ji. Klára Marcelovu najednou horkou hlavu jemně položila na polštář. Pomalu ji pustila. Dlouze políbila Marcelovy jemně se vlnící rty. Neodpovídal na její rozpálený a dlouhý polibek. Opět se vedle něj položila. Kdyby teď mohla brečet, plakala by. Pouštět slzy? Prudce se vznesla vzhůru, ale hned se snesla k Marcelovi. Sklonila se nad něj a začala zasněně hladit jeho dlouhé černé vlasy. Dívala se mu přitom do očí, ale Marcel měl nepřítomný výraz. Byl jinde. Strašně moc daleko zatím ve světě živých. A prozatím ještě bez ní. Chtěla křičet a ptát se proč. Ale tuhle etapu zoufalství má již za sebou. Teď uvažuje o tom, co bude, až se Marcelovi zviditelní? Až dosáhne do jeho myšlenek? Až opět vstoupí do jeho světa? Dnes se spolu setkají. Ví to, moc dobře to ví. Levitovala nad Marcelovou tělesnou schránkou a bolestně vnímala ostré pocity osamělosti. V duchu se utěšovala, dnes naposledy. Tuto noc, její utrpení skončí. Konečně pronikne skrze neprostupnou zeď vlastní neviditelnosti. A stane se to dnes. Uběhlo dalších několik desítek minut a Marcelovo tělo se postupně začalo zbavovat provazů života. Dlouhými půsty vyhublé začalo sebou divoce škubat. Jak do něj vtékala smrt, bolestivě se svíjelo v dlouhých křečích. Smrt neměla mnoho práce. Marcel byl vyčerpaný a slabý. Klára hladila Marcelovo tělo průsvitnými dlaněmi a líbala jej průhlednými rty. Konečně ustaly křečovité záškuby. Chvíli se Marcel pokoušel vstát, ale nakonec se nehybný sesunul zpět do postele. Klára se nad něj naklonila a pohlédla mu zblízka do očí. „Co tu děláš, Kláro?“ Na tuhle otázku netrpělivě čekala, tolik dní! Konečně ji spatřil. „Miluji tě.“ Zašeptala a políbila ho. On polibek opětoval. „Proč jsi utekla bez rozloučení? Nikdy jsem nemiloval jinou než tebe. Hledal jsem tě a nikde nemohl najít. Kde jsi byla?“ 18
