Ústav slavistiky. Literární komparatistika. Tematologické filiace pohádky O Popelce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav slavistiky Literární komparatistika

Bc. Barbora Řezníčková

Tematologické filiace pohádky O Popelce Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Barbora Řezníčková

2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce prof. PhDr. Ivo Pospíšilovi, DrSc., za jeho připomínky, rady a čas, který mi věnoval. Také bych chtěla poděkovat své rodině za podporu nejenom při psaní této práce. 3

OBSAH Obsah ....................................................................................................................... 4 Úvod ........................................................................................................................ 5 1. Folklór ................................................................................................................. 6 2. Pohádka ............................................................................................................. 14 3. Popelka .............................................................................................................. 25 4. Vybrané adaptace pohádky o Popelce ............................................................... 33 4.1 Božena Němcová: O Popelušce .................................................................. 33 4.2 Božena Němcová: O třech sestrách ............................................................. 37 4.3 Jacob Ludwig Karl Grimm a Wilhelm Karl Grimm: Aschenputtel ............ 41 4.4 Charles Perrault: Cendrillon ........................................................................ 45 4.5 František Hrubín a Jiří Trnka: O Popelce .................................................... 48 4.6 Walt Disney: Cinderella .............................................................................. 51 4.7 Ján Vrabec: Popelka .................................................................................... 55 4.8 Vuk Stefanović Karadžić a Rudolf Lužík: Pepeljuga .................................. 59 4.9 Jiří Horák: Pepeljuga ................................................................................... 62 4.10 Pavol Dobšinský: Popeluša ....................................................................... 64 4.11 Společné znaky všech zpracování ............................................................. 68 4.12 Rozdílné znaky pohádky o Popelce ........................................................... 69 5. Hledání esteticky nejhodnotnější verze pohádky o Popelce .............................. 71 Závěr ...................................................................................................................... 81 Seznam použité literatury: ..................................................................................... 82

4

ÚVOD Tato práce se bude zabývat tématem pohádek. Přesněji pohádkou o Popelce. Tato pohádka patří mezi nejoblíbenější pohádky. Každé dítě tuto pohádku velmi dobře zná a ztotožňuje se s Popelkou. Existuje obrovské množství zpracování tohoto příběhu v knižní, filmové, hudební či divadelní podobě. V dnešní době celkem upadá zájem o folklór a pohádky. I přes to jsou pohádky velmi časté inspirační zdroje a dnes je můžeme nalézt ve většině knižních a později i ve filmových zpracováních. V práci se budu zabývat zejména rozborem jednotlivých zpracování pohádky o Popelce, které pak vyústí v jejich estetické hodnocení. Jelikož existuje obrovské množství verzí této pohádky, které jsou více či méně známé, vyberu pro účely této práce deset verzí pohádky o Popelce. V práci budu primárně vycházet z knižních zpracování této pohádky. V teoretické části se pokusím přiblížit folklór, problematiku pohádek, ale také již známé odborné pohledy na pohádku o Popelce, které se více orientují na psychologickou stránku a působení této pohádky na dětské čtenáře. Získané teoretické znalosti se pak pokusím aplikovat v praktické části, v níž se zaměřím na rozbor a estetické hodnocení vybraných pohádek. Cílem celé práce bude hledání společných a rozdílných znaků, které příběhy vykazují. Díky tomu by se mělo ukázat, jak autoři pracovali s příběhem a také by to mělo pomoci odhalit kostru pohádky o Popelce, která je pro všechna zpracování téměř stejná. Nakonec se pokusím zvolit několik estetických kritérií, na jejichž základě se pokusím stanovit esteticky nejhodnotnější verzi daného vzorku. Na tomto místě však musím předeslat, že půjde spíše o subjektivní čtenářský pohled. Každý čtenář preferuje jiné věci a od četby má různá očekávání. Je tedy zcela jasné, že ne každý bude úplně souhlasit s mým výběrem zpracování pohádky o Popelce či zvolenými estetickými kritérii.

5

1. FOLKLÓR Předmětem zájmu této diplomové práce je pohádka, konkrétně pohádka o Popelce a její vybrané varianty. Než však přijde řada na specifikování samotného pojmu pohádka a dalším věcem, je třeba zaměřit pozornost i na obor, kam patří pohádka, jako jeden z mnoha předmětů studia. Tím je folkloristika. Bohuslav Beneš ve své knize Úvod do folkloristiky, 1 definuje folklór následovně. Folklór, jako objekt folkloristiky, zkoumá jevy a procesy lidového života národní kultury, kam patří lidová slovesnost, zpěv, hudba, tanec a lidové divadlo. Ve svém původním prostředí je folklór spojen se společenskými, uměleckými a dalšími názory, tak jako způsobem života jeho nositelů. Vychází z lidové tradice. Může se tradovat ve formě orální či písemné, prostřednictvím jeho nositelů, kteří se současně stávají tvůrci i příjemci. Obecně platné a přijímané představy lidí, obyčeje a zvyklosti se takto uchovávají a dále předávají a mohou být podle potřeby vyjádřeny tvarově více či méně esteticky. Folkloristika se stýká s vědami uměnovědnými, lingvistickými a sociálními a společně s etnografií patří mezi historické vědy. Beneš zdůrazňuje jazykovou složku folklórních skladeb, je formou i materiálem pro vznikající esteticky zaměřený projev. Navíc je pro folklór nejtypičtějším způsobem předání právě orální forma, i z tohoto důvodu je důležitá jazyková stránka folklóru. Při interpretaci vzniká buď přirozený typ komunikace, využívá se primární znakový systém - jazyk, nebo kontaktní typ komunikace, zajištění současného vzájemného působení mluvčího a posluchače. Folklór obecně slouží k informativní komunikaci, emocionálně zaměřené zábavě nebo vyjádření představ, názorů a komentářů. Do okruhu jeho nositelů spadají v první řadě příslušníci dané lokální, regionální či národní oblasti. Při dělení na společenské skupiny můžeme rozdělovat skupinu tradiční (rodina a její vztahy), institucionální (členové organizace) a neformální (náhodné, bez vnitřních vazeb). Pochopitelně se toto dělení může dále podrobněji specifiko-vat. Bohuslav Beneš dále uvádí přehled základních prvků folklornosti:

1

BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989.

6

Kolektivita. Je podmíněna existencí tradice, a proto dále mluvíme o kolektivitě autorské, interpretační a vnímatelské. Autor vytvoří dílo pod vlivem emoce či za účelem něco sdělit, vyjádřit se nebo se seberealizovat. Dané dílo je vědomě či bezděčně podřízené vlivu pří-slušného typu tradice, kolektivním normám a zvyklostem dané společnosti či prostředí. Ve folklórní skladbě se projevuje dialektická jednota kolektivní a osobní a je základní tvůrčí kategorií kolektivity. Současně lze chápat kolektivitu za estetickou kategorii. Jde o historickou kategorii, která neustále ovlivňuje nově vznikající folklórní skladby. Improvizovanost projevu a z ní vyplývající variabilita. Jakmile si folklórní skladba získá nové publikum nebo prostředí než pro jaké byla vytvořena, je důležité, jak se zachová její interpret. Ten buď zůstane u původní verze se vším, co k tomu náleží, nebo začne improvizovat. Dojde tedy ke změně tvaru samovolně nebo připraveně. S každým novým projevem slovesným, písemným nebo jiným, vzniká nový tvar neboli varianta. Každá folklórní skladba se skládá z množství variant. Právě variabilita je charakteristická pro lidové umění a díky ní lidové umění je otevřenou strukturou významů, výrazů, konotací a funkcí. Množství a kvalita variant často ukazuje samotný proces proměny nebo jen řadu opakujících se jevů. Tyto zásadní přeměny skladeb zapříčiněné vývojem, změnou času, prostoru či funkce variant, mají vliv na vznik nové verze skladby. Verze je vlastně kvalitativně nový tvar skladby. Pokud je verze specificky zpracovaná, mluvíme již o redakci. Naopak neměnící se jádro folklórního tvaru nazýváme invariantou nebo typem. Vznik variant, verzí a redakcí je v rukou interpreta, který do podoby skladby zasahuje. Jeho improvizaci rozlišujeme jako normální, která závisí na zvyku interpreta, dále na stylizovanou, kdy se interpret pokouší o umělecké ztvárnění. Variabilitu ovlivňují naopak vnímatelé (publikum), kteří podávají zpětnou vazbu, zde i žádná reakce publika je brána za zpětnou vazbu. V rovině makrostruktury folklórních skladeb se setkáváme s množstvím pojmů spojených s proměnlivostí skladeb, například variabilita, inovace, kontaminace a mutace. Historičnost, závislost na prostředí vzniku, interpretace a apercepce. Historičnost u folklórních skladeb je de facto doklad osobního prožitku či názoru mluvčího. Za předpokladu ideově estetického východiska folklóru je složkou skladby

7

právo autora na stylizaci, případně fikci. Celkově historická dokumentárnost folklóru spočívá v racionálním či emocionálním chápání reality zaznamenané ve výpovědi. Funkčnost, účelovost. Účelovost folklóru je v uspokojování mimoestetických (například funkce ideové, obřadní, magické, společensky integrační) a estetických funkcí (zejména funkce zábavná a emocionálně podložená). Synkretičnost, spojená s estetickou intencionálností. Synkretičnost zde znamená slučování a spojování různých způsobů zobrazení skutečnosti do jednoho výsledného tvaru. S kolektivitou a variabilitou patří k nejstarším a nejtypičtějším vývojovým znakům folklórní tvorby. Vnímatelé očekávají autorovu (ve slohovém umění) a interpretovu žánrová synkretičnost a synkretičnost předvádění. Projevem tohoto může být kupříkladu spolupráce posluchačů/diváků či jejich zpětná vazba. 2 Mimo jiné uvádí B. Beneš, jak se folklór vyvíjel. Dělí pojetí folklóru na tři základní směry: 1) Od konce 40. let 19. století se za folklór „považoval souhrn všeho, co lid (v tomto případě vesnický) zná, umí, praktikuje a čím se baví.“

3

Toto všechno sbírali

zejména angličtí a němečtí vědci. Roku 1954 na konferenci v Sao Paulu vznikla nová definice folklóru - Folklór je produkt tradice, rozvíjené ústním podáním. Příznačné faktory pro tento proces jsou: nepřetržitá souvislost přítomného s minulým, existence variant, vyplývajících z tvůrčích impulsů jednotlivce nebo skupiny, a výběr prováděný lidem.“

4

Antoni Gramsci považuje za „folklór bezprostřední vyjádření filozofie lidu,

a že jde o celý komplex víry, předsudků a názorů.“ 5 Postupně tedy dochází k přeměně chápání, co folklór vlastně je a co do něj můžeme všechno zařadit. 2) Další oblastí je vztah folklórních jevů a materiální a duchovní kultura. Jde spíše o oblast pro etnografy. Toto zaměření se především provozovalo ve francouzské folkloristice. Důležitým prvkem je považována lidovost. Folklór je u tohoto pojetí chápán jako souhrn kolektivních výtvorů procházejících opakováním a obměňováním. Mohou být konformní, spontánní s internacionálním, regionálním či lokálním

2

Volně převzato z BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989. BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989. 4 BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989. 5 BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989. 3

8

charakterem. Funkčně se váží ke konkrétní situaci nebo způsobu života a tyto funkce se mohu obměňovat. Francouzský badatel Pierre Coirault přišel s názorem: „Vše, co je folklórní, je lidové, ale lidové nemusí být závazně folklórní.“ 3) Dalším východiskem je lingvistika, úžeji literární věda. Folklór je chápán jako něco, co zasahuje do mnoha oblastí a nelze jej „zaškatulkovat“ pouze jako součást literární vědy. Folklór se tedy musí brát multidisciplinárně. Dokáže do sebe pojmout filozofii, politické a morální názory, estetické principy daného okruhu lidí a to pouze ve formě odrazu života. Navíc se vyjadřuje umělecky pomocí slov, hudby a tance či jiného pohybového způsobu.6 O folkloristice by se dalo mluvit rozsáhleji, pro tuto chvíli nám toto přiblížení postačí. Folkloristika však není jen osamocený a izolovaný obor, jak je již výše zmíněno. Při širším pohledu na folkloristiku je vidět její blízkost s literární komparatistikou. Karel Horálek se ve své knize Folklór a světová literatura

7

věnuje

právě folkloristice a literární komparatistice, ke kterým v úvodních kapitolách podává výklad. U folklóru a literatury se vždy předpokládá jejich funkční příbuznost. Chápání příbuznosti těchto dvou pojmů se někdy různí. Historická poetika se mimo jiné zabývala výzkumem mýtů a jejich existencí v literatuře. Touto problematikou se zabývalo mnoho folklórních a literárních komparatistů, jako byli například Alexandr Veselovskij či Vladimir Jakovlevič Propp. V. J. Propp se zaměřil na historickou souvislost mezi mýty a čarovnými (fantastickými) pohádkami. Na rozboru několika pohádek dokázal, že v čarovných pohádkách přežívají mýtické představy a také ukázal, jak z mýtů přímo vzniká čarovná pohádka. Tímto mimo jiné oživil tzv. mytologickou teorii. Jeleazar Moisejevič Meletinskij navazuje na V. J. Proppa a přichází s myšlenkou, že „mýty mají svůj základ v tzv. hloubkovém mechanismu myšlení a plní důležité kulturní funkce.“

8

Souhlasí se západními badateli, kteří vidí důležitou roli mytických tradic a představ ve slovesné tvorbě. Při přechodu mýtů do literatury však ztrácejí svoji autonomii. V literatuře jsou používány spíše pro navození nějaké situace, většinou tajemné

6

Volně převzato z BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989. HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. 8 HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. 7

9

a nadpřirozené. Mýty však jejich poetizací ztratí svoji naučnou a magickou sílu, na druhou stranu se nám tímto zakonzervují a uchovají. Mýtus samozřejmě musíme zahrnout do folklórní tvorby, a to i ty mýty, které jsou o hrdinech a bozích, a již ve starověku zajisté podlehly určitému „uměleckému“ zásahu do jejich podoby. I ve folklóru dochází k různým obměnám funkční platnosti mýtů, s čímž souvisí i čarovné pohádky, které povětšinou na mytickou tradici navazují. Čarovné pohádky ovšem mají v sobě i jiné prvky než mýty. Objevuje se v nich i parodie, kdy se zprvu tajemný děj mění v syžetovou hru, nebo se vyskytuje určitá vypravěčská ironie při reinterpretaci pohádek některými autory. Vraťme se však ke střetu literární komparatistiky a folkloristiky. Společně jsou propojeny, protože jak již z výzkumu Theodora Benfreyho, autor tzv. indické teorie o původu fantastických (čarodějných) pohádek, vyplývá, lidová slovesnost působí na literaturu. V klasickém období literární komparatistiky přispělo svým dílem také mnoho slovanských autorů. Byli to zpočátku ruští vědci jako Fjodor Ivanovič Buslajev, Aleksandr Ivanovič Kirpičnikov a obzvláště Alexandr Nikolajevič Veselovskij. Dílo Veselovského ovlivnilo nejen jeho žáky, ale i řadu dalších generací. Navazují na něj osobnosti jako například Jiří Polívka nebo Viktor Maximovič Žirmunskij. Žirmunskij dokázal, že klasická literární komparatistika zveličovala zkoumání kontaktových jevů. Přišel s termínem typologické souvislosti a jím vysvětluje podobnosti v lidové slovesnosti. Podle něj sehrálo velkou roli i „působení stejných sil, stejných zákonitostí kulturní tvorby při stejných nebo podobných společenských podmínkách.“9 Právě folklór a literatura jsou působištěm kulturních kontaktů. Studium kontaktových jevů nás přivádí k tomu, že „k přijetí dochází tam, kde už existují potřeby, které se přejatou hodnotou uspokojují … kdyby nebylo možno předem existující potřebu uspokojit přijetím hotového „výrobku“ (nebo jeho napodobením), vytvořilo by si … jeho funkční ekvivalent, nějakou náhradu.“10 Celkově kulturní kontakty a migrace neustále nacházíme, jelikož patří mezi základní jednotky kulturního vývoje, a to ve všech stupních a po celém světě. Kontakty a migrace je nutno zkoumat a vysvětlovat.

9

HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979.

10

10

Jednotlivé rozdílnosti se měří pouze kvantitativně. Toto studium má své uplatnění při překládání děl. Překladová literatura je součásti světové literatury a pomáhá tak k jejímu lepšímu pochopení. Světová literatura je typologicky blízká lidové slovesnosti - „obě mají svoji variantní formu … jejich invariantní základ různým způsobem obměňuje.“ 11 V překladové literatuře již tedy nemůžeme brát originál jako regulátor variantnosti. Nevytváří se zde překlady překladů, ale i přesto se tento jev ve světové literatuře vyskytuje. Tyto překlady působily na lidovou tradici a tak některé prvky z jedné literatury mohly proniknout až do cizích vzdálených folklórů opět ústní cestou. T. Benfrey se zabýval mimo jiné i způsobem šíření pohádek, a to z jejich indického základu do Evropy prostřednictvím překládaných sborníků. Nejvýznamnější byla tzv. severní neboli sibiřská cesta. T. Benfey předpokládal zanesení pohádek Mongoly, kteří se svými vojenskými výpady dostali přes Rusko až do střední Evropy. Sami Mongolové měli v mongolštině některé indické sborníky, které však nejsou doloženy v dalších asijských literaturách. Odpůrce T. Benfreyho Emmanuel Cosquin byl také zastáncem indické teorie, ale podle něj se dostaly „indické pohádky do Evropy cestou ústní hlavně prostřednictvím íránským a arabským“

12

vlivem. Následující

pokračovatelé různým způsobem doložili šíření pohádek z Indie do Evropy. Další tzv. antropologická teorie vznikla jako odpověď na nedůvěru ve výsledky literární a folklórní komparatistiky, které byly stále silně zaměřeny na kulturní migrace. Tato teorie vysvětluje příbuznost pohádek jako kombinaci dvou efektů – přejímání (migrace) a působení zákonů při přetváření kulturního prazákladu. Moderní verzí této teorie je typologická teorie sovětských badatelů v čele s V. M. Žimurským. Rozdíl spočívá pouze v je-jím pojetí. Antropologická teorie hledá základy ve starých mýtech a typologická, ve snaze být obecná, hledá nezávislé paralely. Jinou zajímavou skupinou, která do této problematiky přispěla, je tzv. finská škola. Její členové označují svoji teorii za historiogeografickou, jelikož se svým zkoumáním snaží najít kromě cesty šíření a prostředí vzniku pohádky také její původní formu. Snaží se tedy o rekonstrukci

11 12

HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979.

11

prazákladní formy příběhu. Jejich závěry se vylučují s podstatou folklóru, protože chápou „místem její existence kolektivní povědomí a formou konkretizace jen ústní reprodukce… vyplývá, že jednotlivé realizace jsou si navzájem rovnocenné.“ 13 Hledáním folklórní praformy se již dostali z funkční do genetické roviny. Text, jenž vychází z původně literárního textu a je předávaný ústně má mnoho předností, neplatí však, že by kterákoli jeho ústní varianta byla o něco méně hodnotná. V jejich odlišnostech je patrná její transformace do nového prostředí působení. To dělá text jedinečným, jelikož se musel jistým způsobem zdokonalit pro jeho nové prostředí a způsob předání. Při hodnocení takovýchto transformovaných textů je potřeba se na text dívat očima příslušníka daného etnika, pro nějž se text přetransformoval. Toto filtrování lepších a horších textů se děje i v prostředí pro text vlastním a celkově v lidových tradicích najdeme mnoho rozporuplných dialektik, což je dosti zřetelné než v umělecké literatuře. Ve světové literatuře, která je v tomto ohledu s lidovou slovesností velmi podobná, není tato situace tolik zřetelná. Nachází se zde díla s nadnárodní hodnotou. Národní literatura je vytvořena národem pro jeho vlastní potřeby a upevňuje kulturní individualitu. Překladová literatura se sice částečně adaptuje pro nové prostředí, nadále si však zachovává znaky své „domácí“ kultury. Díla řadící se do světové literatury si povětšinou zachovávají svoji národní specifičnost a při překladu se více či méně upravují pro nový okruh čtenářů, ale hodnota jednotlivých děl, která je uznávaná napříč kulturami, je stále stejná a udržuje se ve všech jejich variantních zpracováních. Tento jev je patrný kupříkladu u orientálních sborníků povídek, které různě zdomácněly již ve středověku v Evropě nebo kronikové, případně povídkové variace Homérovy Illiady a životopisu Alexandra Velikého. Pro dokreslení objemu variant ve světové literatuře můžeme uvést i díla velkých světových dramatiků, jako jsou na příklad William Shakespeare, Jean Racine či Molière.14

13

HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. Výše uvedený text je volně parafrázován z HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. 14

12

Tento jev je podobný jako při orálním předávání folklórních skladeb, jak je dříve uvedeno. Vyplývá z toho tedy, že úprava původně uměleckých textů i folklórních skladeb při jejich předávání jim neubírá na kvalitě, nýbrž je obohacuje o další zajímavé varianty. Toto byl pouze stručný výtah některých významných a zajímavých proudů v literární komparatistice, jenž svými výsledky a myšlenkami zasáhly i do oblasti folkloristiky, tedy i do oblasti pohádek. Rozsáhleji o tomto hovoří nejen Karel Horálek v knize Folklór a světová literatura, který sloužil pro tento výklad, ale samozřejmě se dají najít další prameny podávající vyčerpávající výklad k tomuto tématu.

13

2. POHÁDKA Jelikož se folklór neustále vyvíjí, je těžké jednoduše vysvětlit charakter lidových prozaických vyprávění. Bohuslav Beneš se ve své knize Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře mimo jiné zabývá také lidovým vyprávěním v českém prostředí. Vysvětluje, že každé vyprávění je de facto improvizace na určité téma pro danou událost a publikum. Od toho tedy odvozuje plán významu, výrazu, funkcí a konotací lidových příběhů. Významový plán sleduje „co a proč se sděluje, jaký je cíl vyprávění a jaký repertoár se tak vytváří.“

15

Výrazový plán se zabývá způsobem,

jakým mluvčí prezentuje své myšlenky. Funkční plán se naopak pídí po okolnostech, při nichž vyprávění probíhá, a také ho zajímá historické a společenské působení. Konečně konotační plán se zabývá samotnou osobou mluvčího podávajícího příběh. Zjišťuje, o koho se jedná, jaký má vztah k posluchačům. Plán konotací se také zabývá vztahy vyprávění k ostatním složkám lidové kultury a lidového estetického povědomí. Bohuslav Beneš definuje pohádku takto: „Pohádky jsou ústní povídky, vyprávěné v lidových vrstvách jako rozptýlení; jejich obsahem jsou příběhy z hlediska běžného pojetí neobyčejné (fantastické, zázračné nebo z všedního života) a vyznačující se speciální kompozičně stylistickou výstavbou.“

16

Existuje několik druhů pohádek.

Nejčastěji se každému vybaví pohádka kouzelná neboli fantastická. Existují i další typy: novelistická (realistická, ze života), o zvířatech, legendární a tzv. kumulativní. Ve všech těchto skupinách by se daly najít žertovné texty. Pokud jde o rozsah, jsou kouzelné pohádky nejdelší, naopak novelistické a o zvířatech jsou krátké. Nejčastěji vychází pohádky z mytologie a spojuje reálný a nereálný svět pojmů, dějů, rekvizit a hrdinů. Díky svým vypravěčům se pohádky mohou žánrově obměňovat a stává se tak obtížné žánry od sebe odlišit. „Folklórní mluvené slovo je proměnlivé v čase, prostředí, osobě vypravěče i sklonech jeho posluchačů.“

17

Pohádky dostávají posluchače do úplně

15

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon

16

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon

17

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon

1990. 1990. 1990.

14

nových ideálních světů, kdy se mohou psychicky odreagovat během poslouchání vyprávění. Pohádky byly až do středověku živým druhem zábavy v ústní podobě pro dospělé. Nověji se pohádky ustálily jako vyprávění pro děti. Jako vypravěči byli například babičky, chůvy, pocestní, mlynáři, ševci, ale i herci divadla jednoho herce. Své vyprávění doprovázeli různou gestikulací, mimikou a změnou hlasu. Vypravěče pohádek můžeme rozdělit na improvizátory, kteří při vyprávění příběhu reagují na své posluchač, dále vypravěči, jenž bez úprav vypráví známé příběhy a nakonec vypravěči bez obecenstva, ti ztratili své posluchače a vypráví pohádky aspoň sběratelům na záznamová zařízení. Vypravěč je důležitý, vytváří vypravěčské prostředí a dokresluje nonverbálně celý příběh, čímž posluchače vtahuje do děje. Pohádka v tomto prostředí dokáže naplnit své funkce umělecké, výchovné a společensko-psychologické. Mezi vypravěčem a posluchačem (případně publikem posluchačů) vznikne spojení, které umožní vypravěči některé pasáže příběhu vynechat či více rozvést, podle reakce publika. Svou roli při vyprávění hraje také prostředí. Většinou jde o vyprávění večer pro děti nebo při rodinném setkání. Žánry lidového vyprávění, které nás odvádějí od každodenní, všední současnosti a nabízejí útěchu, mohou nabýt i rysů jisté pohádkovosti. Celkově vidina, že může být i lepší svět či život, je každému člověku vlastní. „Takto chápána vypravěčská pohádkovost zasahuje pak zákonitě do literatury od melancholických a cituplných románů … až po současnou science fiction nebo příběhy „neprůstřelných“ hrdinů televizních seriálů. Pohádková tradice se tedy skládá z textů, jejich vypravěčů a jejich posluchačů.“ 18 Bohuslav Beneš dále shrnuje znaky jednotlivých typů pohádek. Tato diplomová práce se zabývá kouzelnou pohádkou a Beneš ji popisuje následovně. Její podstatou je nepravděpodobnost zdůrazněná kouzelnými a nadpřirozenými jevy, které jsou neoddělitelnou a očekávanou součástí děje. Postavy mají jména obecná (Jeníček) nebo dle svých vlastností (Popelka). Tyto postavy jsou často z vyšších vrstev, mohou být také nadány mimořádnými vlastnostmi nebo se jedná o děti. Příběh se řídí třemi základními principy. Princip formulovanosti se vyznačuje využíváním úvodních formulí času, uvádějící nepravděpodobnost či nepravděpodobné místo, dále závěrečné formule 18

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon

1990.

15

o účasti vypravěče či zpochybnění děje, také přechodné formule vyskytující se uprostřed děje. Sem také patří různé stabilizované obraty a prostřednictvím formulací se mohou vyjadřovat popisy a líčení společných míst některých pohádek. Druhý princip je dekorativnost, která se může projevovat trojím opakováním či zadáváním stále obtížnějších úkolů (kulminační stupňovanost vyjádřená peripetií). Posledním principem je symetrie, tedy dodržování stabilního počtu opakování, zachovávání rovnováhy a sounáležitosti mezi postavami a pomocníky s kouzelnými schopnostmi a podobně. Dále se v kouzelných pohádkách vyskytuje řada specifických motivů. Jde o statické, tedy popisy dynamické, činy postav v čase, volné motivy, které je možno vynechat, migrační motivy mohou být různého charakteru a vyskytují se v mezinárodním měřítku. Dějová výstavba (morfologie pohádky) ukazuje, že děj je složen z jednotlivých činů postav. Čin, významný pro průběh dalšího děje nazval Vladimir J. Propp funkcí postavy a u tohoto typu pohádek rozlišuje 31 základních funkcí. Není podstatné, kdo a jak danou funkci vykonává; proto se mohou asimilovat. Jejich počet je omezený a posloupnost stejná. V kouzelné pohádce je nejvýše sedm jednajících postav. Za pohádku se dá pokládat každé rozvíjení děje, jako je například škůdcovství, nedostatek nebo svatba. Posloupnost funkcí nazýváme dějovým sledem, kdy pohádka může obsahovat jeden i více dějových sledů (každým novým škůdcovstvím nebo nedostatkem se vytváří nový sled). Tyto dějové sledy na sebe přímo navazují nebo jsou přerušeny novým sledem nebo začnou oba paralelně. Tyto paralelní děje se řeší současně. „Základem struktury děje v kouzelných pohádkách … je výskyt dvojic funkcí, a to 1. boj s nepřítelem a vítězství a 2. obtížný úkol a jeho řešení.“ 519 Dějové sledy mohou obsahovat jen jednu dvojici, žádnou nebo obě zároveň. Jazyková stránka pohádek se vyznačuje ornamentálností a dekorativností. Vypravěč umí celé věty i stabilní přirovnání, málo používá metafory. Někdy se může použít i hovorový jazyk či nářečí v přímé řeči postav. Vyskytují se také epitety a rýmované vložky. Pohádka je tedy určitým vyjádřením ideálního stavu dodržování obecně platných zásad. 20

19

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon

1990. 20

Výše uvedený text je volně parafrázován z: BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon 1990.

16

Jiří Polívka se věnuje tématu pohádek u slovanských národů v knize Slovanské pohádky.

21

Jednotlivé slovanské národy se vyvíjely pod různými kulturními vlivy,

a proto se jejich lidové texty odlišují, a to zejména ve vypravovaných látkách a formě výstavby pohádek. Nejvíce se tomuto tématu věnovali Rusové a později i Češi, ostatní národy byly v tomto ohledu spíše laxnější. Polívka zde uvádí několik „odpovědí“ na otázku pohlaví vypravěčů, a to které pohlaví se více o pohádky zajímá a dále je předává. Odpovědi jsou různé i z toho důvodu, že se většinou neuvádělo ani jméno vypravěče. Vuk Stefanović Karadžić ve svém úvodu z roku 1852 uvádí, že kouzelné pohádky jsou doménou žen a humorné či realistické jsou naopak spíše doménou mužů. Pavel Popović toto dělení rozvádí a ženám připisuje kouzelné pohádky, mužům novely a společné pro obě pohlaví jsou legendy a příběhy o bytostech biblických či historických. Toto Karadžićovo dělení mělo pochopitelně své odpůrce, ale i zastánce. Například J. Kallinikov připisuje fantastické starší pohádky ženám, které se zdržují více doma a všechen svůj čas věnují výchově dětí, muži znají méně fantastických pohádek, v tomto smyslu preferují spíše pohádky o loupežnících a vojácích. Metoda dělit pohádky podle vypravěčů je ruského původu a účelem bylo vyzdvihnutí vypravěčovi osobnosti. Dříve se jednalo o vypravěče, kteří tuto činnost vykonávali na profesionální úrovni. Existují důkazy o tom, že na dvorech aristokratů existovali vypravěči až do sklonku 18. století. Toto vede k myšlence, že se umění pohádkářství přímo pěstovalo. S. V. Maksimov dokonce dokázal, že zrušení nevolnictví v Rusku roku 1861 mělo velký vliv na dějiny pohádek, protože se rozprchla čeleď, mezi níž mohli být i panští vypravěči pohádek, ale také tito vypravěči byli vytlačeni předčitateli, jelikož se rozmáhala znalost literatury. Zbytky tohoto povolání se však ještě nějakou dobu udržely – potulní žebráci u svých hostitelů vypravovali pohádky a byli za to odměňováni. Tato lidová beletrie se udržela zejména v Rusku, kde pronikla do širokých vrstev a dědila se. Zároveň to byl i její konec, jelikož mladá generace, zejména v kouzelných pohádkách, k nim nechovala takovou náklonnost. Je to celkem logické, jelikož se mladá generace více zajímala o literaturu než o pohádky. Pohádky nakonec uchovávali zejména místní obyvatelé, kteří strávili nějaký čas mimo vlast, nebo naopak právě ti, kteří se z domova nevzdálili, což platí obzvláště pro ženy. Občas

21

POLÍVKA, Jiří. Slovanské pohádky. Praha: Slovanský ústav, Orbis, 1932.

17

se vyskytli i kočovní řemeslníci, kteří těmito příběhy lákali zákazníky, případně obchodníci a poutníci šířili hlavně legendy. Dříve se scházela mládež, která si takovéto příběhy vykládala na zkrácení dlouhé chvíle nebo při všelijakých setkáních lidí. V neposlední řadě to byla rodina, kde vyprávění příběhů a pohádek působilo nejen jako zdroj zábavy, jeho nenahraditelnou roli prezentoval výchovný aspekt. V ruských pohádkách se setkáváme s hrdiny, jako byli princové, selští či kupečtí synové. „Jednotlivé společenské vrstvy měly speciální repertoár pohádkový.“

22

U jiných

slovanských národů není typické, aby byl hrdina kupec: toto je specialita Rusů. Stávalo se často, že si vypravěči často příběhy upravili podle společenské vrstvy, ve které žili. Celkový úpadek pohádek byl nejvíce poznat na kouzelných pohádkách, které ustupovaly novelistickým a humorným. Také docházelo k postupnému úpadku stylistické stavby pohádek. Výrazný obřadní způsob vyprávění je typický zejména pro ruské a běloruské pohádky, ostatní národy toto nemají. Typické formule a obraty se dají nalézt i u pohádek jiných národů, ale nejsou tak vyvinuté, vyskytují se ve zkrácené formě na začátku nebo na konci pohádek. Pomalu se vytrácí touha po pohádkách u dospělých a ty se přesouvají čistě k dětskému publiku. Postupně také vypravěči zapomínají pohádky, protože nemají publikum, kterému by je vyprávěli.

23

Dalším významným badatelem o pohádkách je Vladimir Jakovlevič Propp. Ve své knize Morfologie pohádky

24

právě toto téma rozebírá. Hned ve své úvodní kapitole

uvádí klasifikaci pohádky, která je pro něj důležitá. Vyjadřuje se zde právě k nedostatku vědecké literatury, jelikož vědecké zkoumání v oblasti pohádek zabírá pouze sběratelskou činnost. Nejčastější dělení pohádek je na pohádky s nadpřirozeným obsahem, pohádky ze života a pohádky o zvířatech. Ve svém základě je to správná klasifikace, ale nedokáže jednoznačně zařadit pohádku do jednotlivých skupin. Propp uvádí další klasifikaci podle Wilhelma Wundta, který rozlišuje mytologické pohádkybajky, čistě kouzelné pohádky, biologické pohádky a bajky, čistě zvířecí bajky, etiologické pohádky, žertovné pohádky a bajky, mravoučné bajky. Ani toto dělení není

22

POLÍVKA, Jiří. Slovanské pohádky. Praha: Slovanský ústav, Orbis, 1932. Výše uvedený text je volně parafrázován z: POLÍVKA, Jiří. Slovanské pohádky. Praha: Slovanský ústav, Orbis, 1932. 24 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 23

18

podle Proppa dostatečné. Obojí dělení je však třídní dělení, nezabývá se ani jedno syžety. Nicméně ani pohled prostřednictvím syžetů nepodává lepší a jasnější klasifikaci. Pohádky obecně mají jednu typickou vlastnost, která jim umožňuje, že se její části mohou i bez zásadnějších změn přenést do pohádky jiné. To je důvod, proč dělení dle syžetů je ve výsledku velice matoucí. Propp uvádí několik dalších klasifikací, u nichž dále rozebírá jejich klady a zápory. Propp se ve svém díle zabývá především kouzelnými pohádkami. Jeho snahou bylo srovnat kouzelné pohádky podle syžetů. Nejdříve porovnával součásti kouzelných pohádek a pak celé pohádky podle součástí a vyšla mu „morfologie, tj. popis pohádky podle jejich součástí a podle vztahů součástí k sobě navzájem a k celku.“25 Všímá si, že „se mění pojmenování (a s nimi i atributy) jednajících osob, nemění se jejich činnosti neboli funkce … pohádka často připisuje stejné činnosti různým postavám. To nám umožňuje zkoumat pohádku podle funkcí jednajících osob.“

26

Je tedy pro něj důležitější, co dělá pohádková postava, než kdo

a jak to dělá. Dá se říci, že existuje sice veliké množství pohádkových postav, ale jejich funkcí je výrazně méně. To nám potvrzuje vlastnosti pohádky, která dokáže být na jedné straně mnohotvárná, barvitá a pestrá, na druhé straně se vyznačuje jednotvárností a opakovatelností. „Funkce jednajících osob jsou tedy základními částmi pohádky a vydělit musíme především je.“

27

Tyto funkce se definují ze dvou hledisek –

definice se nesmí spojovat s postavou vykonavatele a vyjadřuje se substantivem označujícím jednání, musí se brát ohled na význam této funkce v rámci děje. „Pod pojmem funkce rozumíme akci jednající osoby, vymezenou z hlediska jejího významu pro rozvíjení děje.“

28

Pohádky Propp pozoruje prostřednictvím čtyř

základních tezí. První teze je: Stálými, stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob, nezávisle na tom, kdo a jak je plní. Tyto funkce tvoří základní součásti pohádky. Druhá teze zní: Počet funkcí, které jsou kouzelné pohádce vlastní, je omezený. U této teze vysvětluje posloupnost a seskupení prvků ve funkcích, které se vydělí z příběhu.

25

PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 26 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 27 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 28 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9.

a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2.

19

„Posloupnost prvků … je přísně totožná. Svoboda posloupností je omezena velice úzkými hranicemi, které můžeme přesně stanovit.“

29

Co se týče seskupování, všechny

pohádky nemusí mít nutně všechny funkce. Třetí teze se týká právě posloupnosti – Posloupnost funkcí je vždy totožná. Dále tuto tezi rozvádí několika premisami. Některé funkce mohou chybět, ale to neovlivní rozvržení ostatních funkcí. Pohádky s identickými funkcemi spadají do jednoho typu. To znamená, že je možné vytvořit rejstřík typů na základě strukturních příznaků. Dále je vidět jev, kdy „funkce nemohou být rozloženy podle stěžejních os (stržeň), které by se navzájem vylučovaly.“

30

To nás dovádí k závěru, že všechny kouzelné pohádky vytvářejí jednu stěžejní osu, což znamená, že se jedná o jeden typ a všechny ostatní kombinace jsou vlastně podtypy. Poslední, čtvrtá, teze tedy zní: Všechny kouzelné pohádky co do své stavby náleží jednomu typu. Propp se ve své práci snaží postupovat přísně deduktivně, jak sám uvádí. Uvádí dále ve své knize 31 funkcí jednajících osob, kdy u každé vysvětluje podstatu, zkrácené označení jedním slovem a konvenční značku pro funkci (ta slouží pro další práci – schematickou výstavbu pohádky). V rámci těchto 31 funkcí se rozvíjí děj všech pohádek. Navíc je možné z nich vysledovat logické a nevyhnutelně umělecké vyplývání jedné funkce z druhé, přitom se navzájem nevylučují a všechny náleží k jedné stěžejní ose. Další zřejmý poznatek je, že velká část funkcí vystupuje ve dvojicích a jiné mohou být rozloženy po skupinách. Postupně se zabývá dále dalšími prvky pohádky, které mají různé funkce. Jedná se o pomocné prvky ke vzájemnému propojování funkcí, pomocné prvky ke zdrojování funkcí a motivace. Toto všechno pak využívá při schematickém spojování pohádek do celků. Díky tomu, že má kouzelná pohádka pevnou strukturu, dá se vyjádřit její definice. „kouzelná pohádka je vyprávění vybudované na pravidelném střídání uvedených funkcí v různých podobách, přičemž v každé pohádce jisté funkce nejsou přítomny a jiné se opakují.“

31

Podobnou strukturu mohou mít i například

legendy, proto Propp vyjadřuje potřebu změnit název kouzelný za jiný. Navrhuje termín

29

PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 30 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 31 PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9.

20

„Pohádky řídící se schématem sedmi postav“, což je sice podle něj přesný, ale poněkud nevhodný název. 32 Marie-Louise von Franz ve své knize Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie

33

se zabývá,

jak již název napovídá, také problematikou pohádek, ale z psychologického hlediska. Prochází zde vývoj bádání a sbírání pohádek. Jedna skupina vědců se zabývala paralelami mezi jednotlivými pohádkami. Další skupina vědců vytvořila tzv. literární školu a zabývali se různými druhy vyprávění (mýtus, pověst, klasická pohádka apod.) z literárního a formálního hlediska. Tito vědci srovnávali hrdinu pověsti a hrdinu v klasické pohádce. Marie-Louise von Franz poukazuje dále na vznik pohádek. Max Lüthi poukazoval na skutečnost, že v lokálních pověstech a legendách je hrdina velice lidský a jedná se o skutečného člověka, který má lidské pocity a reakce, jen se tento příběh podává, jako by měl jakýsi nadpřirozený či parapsychologický zážitek. Na druhou stranu v klasické pohádce hrdina tyto pocity nemá. Jde o jakousi abstraktní postavu bez lidských pocitů a reakcí, je buď úplně dobrý, nebo úplně zlý a jeho chování jsou stereotypní a schematická. Jednotlivé příběhy podle Marie-Louise von Franz mohou degenerovat, ale i zlepšovat a obohacovat, pokud se zvýrazní a přidají archetypové motivy. Hypotéza Marie-Louise von Franz o pohádkách je tato: „Původní typy lidových příběhů jsou pravděpodobně místní pověsti, parapsychologické příhody a zázračné příběhy, které se dají odvodit od vpádů kolektivního nevědomí v podobě halucinací v bdělém stavu.“

34

Tedy pokud se stane něco zvláštního, začne

se o tom vyprávět a předává se to dál a dál. Pak se tato „zpráva o něčem zvláštním“ může obohatit o archetypové motivy a stane se z toho příběh. S podobnou teorií přišel ve stejné době i J. Wyrsch či H. Burhardt. Lüthiho teorii považuje Marie-Louise von Franz za správnou ve smyslu, že pohádky jsou abstrakce místních pověstí, které vykrystalizovaly do dané podoby, která se lidem líbí a dá se snadno zapamatovat, proto

32

Výše uvedený text je volně parafrázován z: PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9. 33 FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 182 s. ISBN 80-7178-260-2. 34 FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 182 s. ISBN 80-7178-260-2.

21

si ji lidé dále předávají. Je tedy pravděpodobné, že archetypové příběhy vznikají jako individuální zážitky ve snu či nevědomí, když zasáhne dotyčného nějaký archetypový obsah. Tento jev je nazýván numimózní zážitek. V primitivních společnostech se o tyto zážitky dělily a postupným předáváním se příběh vyvíjel. Vpády kolektivního nevědomí do jedincových prožitků mohou někdy vytvářet nové základy příběhů či uchovávají již existující materiál. Psychologické události, které se stanou nejdříve jen jedinci, jsou podle Marie-Louise von Franz zdrojem příběhů a zprostředkovatelem uchovávající tyto motivy v lidovém podání. Existuje i myšlenka, že lidé některé motivy a příběhy znají a jen je použijí pro místní situaci, což může nastat. Je tedy možné, aby příběh někde vzniknul jako místní pověst a pak byl předáván dál, mimo oblast jeho vzniku a stane se z něj spíše abstraktní pohádka, která jinde zakoření jako místní pověst. Podobný problém, jako je mezi lokálními pověstmi a pohádkami, se dá najít v případě pohádek a mýtů. Jde o teorii o „zapadlém mýtu“. Mýtus je však spíše národní záležitost. ‚ V pohádkách se stejně jako u pověstí odráží jen to nejelementárnější, tedy holá kostra duše.35 Dalším badatelem, který se zabýval oblastí pohádek, je i Jan Červenka36. Na toto téma se dívá z výchovného hlediska pro dítě. Pohádka je vlastně první umělecký text a působí na dítě již v době, kdy ještě není schopno samo číst. Dokáže ho připravit‚ na složitější umělecká díla, která pak dokáže lépe chápat. Dítě dokáže pohádka vychovat ve věcech mravních i ve věcech vkusu. Objevuje se mnoho odpůrců pohádky jako výchovného textu. Sborník tedy má být jakousi snahou osvětlit některé názory‚ na pohádku a uvést je do nového světla. Studium pohádek ukazuje, že je pohádka pro dětskou psychiku dobrá, kvalitní pohádka dokáže mít výchovně a duševně uzdravující vliv na dítě a pomáhá mu v duševním vývoji. Toto lze snadno dokázat z praxe‚ i literatury. „Pohádka dává dítěti mnoho kladných podnětů pro rozvoj charakteru, citu,

35

Výše uvedený text je volně parafrázován z: FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 182 s. ISBN 80-7178-260-2. 36 O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, 308 s.

22

jazyka i uměleckého vkusu.“

37

Dítě prostřednictvím pohádek vstřebává lidové názory,

životní hodnoty a národní filosofii. Velká část pohádek vznikla v dávných dobách, kdy si lidé nedovedli spoustu věcí, zejména z přírody vysvětlit, a pohádky jim nabízely prostor, kde nad přírodou mohli vyhrát. Jde tedy opět o jakýsi pokus vysvětlit neznámé věci. Dítě je brzy schopné rozeznávat, co je smyšlené, tedy pohádka, a co je příběh ze života. Hrůzostrašné motivy a fantastičnost jsou další věci, které odpůrcům pohádek vadí. Je nutné brát zde v úvahu, že jde jen o umělecké zpodobnění zla a pokud je dítě příliš citlivé, neměly by mu být předkládány pohádky příliš fantastické. Jan Červenka dále ve svém článku Pohádka a výchova dítěte (obsažena v tomto sborníku) vysvětluje pohádku tak, že lidé se vždy snažili zobrazovat život. Do lidového umění se snažili vkládat myšlenky lidu, z nějž pocházeli. V pohádkách se dozvídáme, že se těžko žilo a život byl nespravedlivý, lidé ale snili o lepším životě. V pohádkách se tedy setkáváme s promítnutím tužeb lidu. Máme pohádky o spravedlivém vládci, kde ale převažuje moudrost prostého lidu nad panskými úředníky. Nebo příběhy o světě, kde si jsou všichni lidé rovni. Často se u pohádek setkáváme s tím, že neznáme autora, jeho dílo však stále žije v ústním podání. Přenášením z jednoho vypravěče na druhého se příběh mění, protože si každý vyprávění upraví podle situace a obecenstva. Postavy a děje pohádek jsou schematizovány, setkáváme se spíše s pojmy než obrazy. Hrdinův charakter je vždy velmi výrazný, hrdina je vždy buď kladný, nebo záporný, čímž se jasně rozlišuje dobro a zlo. Postavy jsou charakterizovány samotným dějem. Sám děj má jasnou stavbu a snadno se rozvíjí. Většinou z textu vyplývá jasné morální ponaučení. 38 Literárními adaptacemi se zabývá i Jana Čeňková ve své knize Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury.

37

39

Původní vyprávění či folklorní zápis

O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960,

308 s. 38

Výše uvedený text je volně parafrázován z: O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, 308 s. 39 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x.

23

se nejčastěji vyskytuje pro čtenáře ve formě literární adaptace. Vývojem adaptací‚ a jejich beletrizací se zabývala řada lidí. Hana Šmahelová v díle Návraty a proměny (1989) charakterizovala dva typy adaptací. První je tzv. klasická adaptace, „tato úprava reprodukuje ústní podání jako památku lidové tvořivosti se zachováním prvků folklorní poetiky.“ 40 Významnou sbírkou tohoto typu adaptace je od bratří Grimmů Pohádky pro děti a domov. Druhým typem je autorská adaptace, která se hůře charakterizuje, převažuje v ní individuální složka nad lidovou tvorbou. „Jde o pozvolný přechod k volnějšímu zpracování lidové látky, a tudíž je tato autorská adaptace blízká autorské pohádce.“

41

V nakladatelské praxi se vydávají kritické edice původních adaptací,

zejména z tvorby Boženy Němcové. Objevují se také reeditace výborů, které jsou jednomotivově zaměřeny. V dnešní době se vydávají různá převyprávění národních pohádek pro děti a sbírek, které jsou opět jednomotivově laděné. V těchto vyprávěních je patrné napětí mezi klasickými a autorskými adaptacemi lidových pohádek. Také je napětí „mezi autorským pojetím optimální varianty literární a intencionálně receptivní.“ 42 Když se objevují změny v syžetu, vynechávají se vedlejší či kruté motivy a také dochází k jazykovým úpravám. Obecně se nerozlišuje mezi původními adaptacemi a dětskými edicemi a tak v povědomí čtenářů dochází k jejich splývání. 43

40

ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 41 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 42 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 43 Výše uvedený text je volně parafrázován z: ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x.

24

3. POPELKA Jde o nejoblíbenější příběh dětí i dospělých. Existuje celá řada archaických i nových zpracování tohoto příběhu, snad v každé národní literatuře. Základní kostra příběhu bývá velice často hlavní inspirací pro nové, převážně milostné příběhy. Tato pohádka

nabízí

častý

inspirační

zdroj

nejen

v próze,

jako

například

The Cinderella Society (2010) od Kay Cassidy nebo Kill Me Softly (2012) od Sarah Cross. Častým námětem se příběh vyskytuje i poezii, možno uvést díla "Cinderella." Narragansett Ballads with Songs and Lyrics (1894) od Caroline Hazard či "Cinderella." Trail of Stones (1990) od Gwen Strauss. V současné době tento námět neunikl pozornosti ani filmařům a tak se můžeme setkat s celou řadou různých filmových zpracování, kdy nám filmaři mnohdy ponechají základ příběhu a pouze poupraví vnější okolnosti či ho nově dobově zasadí. Jako příklad uveďme filmy Cinderella (1898), Confessions of an Ugly Stepsister (2002) nebo A Cinderella Story (2004). Nejen literatura a film se tímto příběhem inspirují, ale i další oblasti umění. Například v oblasti hudby najdeme mnoho zpracování ve formě písní, za zmínku stojí Blue Cinderella od Joel Sebastian nebo Hey Cinderella od Suzy Bogguss. Velmi známým baletním kusem je Popelka, Op. 87 (1940-44), k níž složil hudbu Sergej Prokofiev. V neposlední řadě se toto téma nevyhnulo ani opernímu zpracování, jako například Cendrillon (1896) od Jules Massenet či La Cenerentola (1817) od Giacchino Antonio Rossini. V dnešních muzikálových zpracováních se téma Popelky objevilo v dílech The Truth About Cinderella od June Walker Rogers či Roald Dahl's Cinderella (2008) od Helen MacGregor and Stephen Chadwick a mnoho dalších. V divadelním světě pak vzniklo nesčetné množství zpracování, jako příklad uveďme A Kiss for Cinderella (1920) od J. M.Barrie nebo "Cinderella." The Classic Fairy Tales: Retold for the Stage (2003) od Charles Way. 44 První písemné zaznamenání tohoto příběhu pochází z devátého století před naším letopočtem z Číny. Na východní původ pohádky poukazuje právě drobná nožka

44

Výběr děl z: SurLaLune Fairy Tales: Modern Interpretations of Cinderella. [online]. [cit. 201503-12]. Dostupné z: http://surlalunefairytales.com/cinderella/themes.html

25

s drahocennou obuví, jako znak ctnosti, vybranosti a krásy. 45 Jde o kouzelnou pohádku, která nám představuje „skrytě odvěké podvědomé tužby, jež snově naplňuje a které se v průběhu věků nemění.“46 Archaický syžet se podle Jany Čeňkové v knize Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury47 dá nalézt v bulharské variantě sbírky Karla Jaromíra Erbena. V této variantě je patrný pohřební ritus a zvířecí kult, když je Popelčina matka proměněna v krávu a dceři dává instrukce, jak naložit s jejím tělem po matčině smrti. Ve verzi bratří Grimmů se Popelka loučí s matkou před smrtí a je jasné spojení s matčiným hrobem, skrze který je matkou obdarovávána a také se zde setkáváme s lískou a holoubky. V klasické adaptaci od Boženy Němcové, která vychází ze slovenské verze lidového příběhu, se setkáváme s oříšky, které jsou typické i pro naši verzi této pohádky. Popelčino jméno či přezdívka jsou v jednotlivých variantách různě vyloženy. V bulharské verzi K. J. Erbena jde o vysvětlení, že musela zastat všechny práce v domě, včetně té kolem ohniště. Bratři Grimmové mají vysvětlení, že musela spát u krbu, podobně Charles Perrault nechává Popelku odpočívat u krbu. Nakonec Božena Němcová vysvětluje původ jejího jména: „protože se na věky po domě paprčila a popelila.“48 Bruno Bettelheim se ve své knize Za tajemstvím pohádek

49

věnuje této pohádce

prostřednictvím psychoanalýzy. Zajímá se zde o Popelčino jméno, a jaký význam má, dále se věnuje vztahům zejména sourozeneckým a vysvětluje jejich přijímání dětmi, které jsou nejčastějším posluchačem této pohádky. Popelka má vždy ponížené postavení vůči ostatním ve své rodině. Její nevlastní matka a nevlastní sourozenci jí určují „místo u popela“ jako vyjádření její poníženosti. V každém zpracování přichází o své postavení

45

BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Překlad Lucie Lucká. Praha: Lidové noviny, 2000, 335 s. Edice 21, sv. 14. ISBN 80-710-6290-1. s. 231. 46 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 47 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 48 ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x. 49 BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Překlad Lucie Lucká. Praha: Lidové noviny, 2000, 335 s. Edice 21, sv. 14. ISBN 80-710-6290-1. s. 231.

26

tak, že je vytlačena až na tu nejnižší pozici v celé domácnosti. Dalo by se očekávat, že její vlastní otec se jí zastane a jako hlava rodiny tomuto zabrání, ale není tomu tak. Otec je většinou vylíčen jako muž v ústraní, který se nedokáže vzepřít své nové ženě ani, aby pomohl svému dítěti. Z celého příběhu je jasně patrná sourozenecká rivalita a žárlivost. Je to běžná součást každého sourozeneckého vztahu ať už se jedná o sourozence pokrevní nebo nevlastní. U dětí nastávají momenty, kdy si připadají odstrkované rodiči. Může se jim zdát, že si rodiče více oblíbili jejich sourozence, a to samozřejmě neprávem, protože se cítí stejně dobří jako on. Nebo může jít o pocit neschopnosti oproti sourozenci. V každém případě je pohádka o Popelce jasným příkladem sourozenecké rivality a každé dítě se v ní najde. Z počátku vidí v Popelčině osudu ponížené dívky sami sebe, ale konec pohádky jim přináší naději v lepší zítřky. Popelka vždy na konci dostane bohatého ženicha a je jasné, že se o ní v budoucnu budou ostatní starat jako o královnu a tak bude odměněna její dřina v prachu a popelu bez reptání. Její sourozenci jsou nakonec vždy nějak potrestáni. Buď jde pouze o závist, že se Popelka stala výše postavenou a s velkým bohatstvím než oni anebo je k tomu ještě přidáno jejich zmrzačení, ke kterému většinou dochází v části pohádky, kdy se macecha snaží obout vlastním dcerám střevíček a hnána touhou po bohatství a vyšším postavení je ochotna dokonce uříznout dcerám palec nebo kus paty, jen aby je dostala do střevíčku, a tak se mohly její vlastní dcery stát královnami či kněžnami. Bettelheim se dále zabývá tím, co je pro děti v příběhu tak přitažlivé. Nejdříve se vyjadřuje k nízkému postavení Popelky, které si děti myslí, že si taky zaslouží. A to z důvodu, že dělají i v jejich očích velmi špatné věci, které dokáží skrýt, nebo jde jen o tajná přání, kdy chtějí někomu ublížit. Děti mají strach, že se o tomto jejich rodiče dozví a tím se dostanou na stejné postavení jako Popelka v pohádce. Příběh ale dává dětem naději, protože je Popelka považována za hodnou a dobrou a lidé věří v její dobrotu, a tak dítě doufá, že se bude věřit i jemu. Druhá věc je porovnání chování dítěte k jeho sourozenci, vůči chování macechy a sester k Popelce. V tomto případě se dítě určitě cítí, že není tak zlé a špatné, a to ani vůči sourozenci, jako macecha s dcerami. Celkově se tedy děti mohou ztotožňovat s některými postavami příběhu a nakonec 27

dojdou k tomu, že nejsou tak zlé, jak si o sobě mohou myslet. Tato pohádka jim však dá i jisté ponaučení, že jsou na tom lépe, než se domnívaly, jsou schopny si uvědomit, jakou mají rodinu a sourozence, protože jim tato pohádka ukazuje až extrémní variantu toho, jak může v některých případech rodina vypadat. A tak si děti více váží toho stavu, který v rodině je. Bettelheim jde dál a pocity dítěte připodobňuje k oidipovskému období v jejich vývoji. Jedná se o žárlivost dítěte na rodiče stejného pohlaví, se kterým podvědomě soupeří a chce se ho zbavit. Na dítě jsou vyvíjeny ze strany rodičů vyšší nároky na chování a ono se jim musí přizpůsobovat. Také zde hraje pocit špinavosti a špatnosti dítěte, že nesplňuje nároky a přání rodičů a okolí. I jeho myšlenky bývají mnohdy špatné. Jde tedy o další důvod, proč se dítě s Popelkou tolik ztotožňuje. Ve starších verzích příběhu ale sourozenecká žárlivost tolik nedominuje, jako v novějších pojetích. Jde spíše o oidipovské odmítnutí. Bettelheim uvádí výsledky Mariane Roalfe Cox, která porovnala 345 variant pohádky o Popelce a rozdělila je na tři skupiny.

50

První skupina obsahuje rysy týrané hrdinky a její odhalení podle střevíčku.

Ve druhé skupině jsou podtrženy rysy první skupiny, navíc přibývají další dva rysy. Vystupuje zde otec, který se chce s Popelkou oženit, následně Popelka utíká před otcem. Poslední třetí skupina obsahuje rysy první, figuruje zde navíc zhodnocení otce, že láska jeho dcery je nedostatečná a za to ji vyžene. Bettelheim druhou a třetí skupinu převádí na oidipovské období dítěte. Druhá skupina je výrazem dívčiny snahy vzít si otce, ale jelikož chápe, že jde o něco špatného, rozhodne se k útěku a cítí se velmi ponížená. Třetí skupinu Bettelheim chápe jako vyjádření oidipovských vzájemných citů otce a dcery. Popelka je ve všech verzích vykreslována jako vtělená nevinnost a dokonalá osoba plná ctností, která nijak nezapříčiní nenávist macechy a nevlastních sester vůči ní. Tím je právě příběh zvláštní a nepochopitelný, proč je takový vzor dokonalosti

50

Cinderella: 345 Variants by Marian Roalfe Cox: Part of the SurLaLune Fairy Tale Pages by Heidi Anne Heiner. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://surlalunefairytales.com/cinderella/marianroalfecox/index.html

28

je utiskován. Při četbě tohoto příběhu se čtenář vžívá do role Popelky. Ve skutečném životě však není nikdo, kdo by byl tak vzorově dokonalý. Velice zvláštní je v příběhu i to, že se nevlastní sestry i macecha aktivně podílí na ubližování Popelce, ale potrestány jsou vždy jen nevlastní sestry a macecha je ušetřena. V některých verzích je sice uvedeno, že jí lomcuje závist a zloba, že se Popelce daří a jejím dcerám ne. Všechna zpracování tohoto příběhu si jsou podobná v tom, že Popelka je z počátku velmi milována a těší se uznání, brzy ji však z tohoto postu srazí až na tu nejnižší pozici v hierarchii domácnosti, kdy musí čelit zlobě a ponížení. Velice rychle je však povýšena na ještě vyšší úroveň, než v jaké byla před jejím ponížením. Rozlišnosti jsou v příčinách jejího ponížení. Popelčiným protivníkem je buď otec, který si chce ji vzít, a proto ona prchá z domu, tedy až přehnaná láska otce k dceři. Nebo jde o macechu s jejími vlastními dcerami, které si jsou tak podobné, že se jedná o jednu postavu rozdělenou do několika jiných. Macecha a nevlastní sestry Popelku nenávidí a žárlí na ni, proto jí škodí. Bettelheim toto vysvětluje opět přes oidipovský vývoj dívky. Dcera nejdříve miluje matku, v příběhu jde o Popelčinu vlastní hodnou maminku a pozdější případnou postavu sudičky. Pak se láska dívky obrátí k otci, kdy dítě podvědomě soupeří s matkou a všemi sourozenci ženského pohlaví, toto je ukázkou macechy a nevlastních sester v příběhu. Na konci oidipovského období se cítí dívka osamocená a opuštěná, tady je spojitost s Popelčiným odstrčením a samotou, kterou v příběhu trpí. Nakonec si dítě najde cestu zpět ke své matce, jako k osobě s níž se může identifikovat. Bettelheim dále vysvětluje ohniště jako symbol matky. Tedy to, že Popelka žije v popelu, může znázorňovat její snahu udržet se u matky. Po zklamání u otce se chce vrátit ke své matce, která již není pouze ta láskyplná matka z raného dětství, ale nyní klade jisté nároky na svou dceru. Vztaženo na příběh o Popelce, Bettelheim tvrdí, že dívka na začátku oplakává matku a ztrátu vysněného vztahu se svým otcem. Až se dostane přes oidipovské zklamání, de facto dospěje a získá úspěšný život. Tato oidipovská zápletka je v nových verzích zcela vytěsněna do pozadí a upřednostňuje se sourozenecká žárlivost. Touhy k otci jsou nahrazeny pouze očekáváním, že od něj dostane kouzelný dar a nakonec je otec nahrazen princem jako 29

nejdůležitější muž v jejím životě. Popelka se nesnaží vytlačit matku a snížit její roli u otce, tuto roli přebírá postava macechy, která se snaží Popelku jejímu otci odcizit. Sestry k tomuto úskoku také přispívají. Také ve skutečném životě jsou oidipovské vztahy zahaleny za sourozeneckou žárlivost. Dnešní oblíbené verze se snaží o potlačení těchto oidipovských vztahů a problémů, kterými si každé dítě prochází. Více se zdůrazňuje Popelčina nevinnost a snaha ji ponížit a postavit na její místo neprávem někoho jiného. Tato pohádka však dítěti dává naději, že až si projde tou úzkostí a zklamáním, posílí ho to a dodá nové možnosti. Dnes mnohem více zdůrazňovaná sourozenecká rivalita dává dítěti mnohé odpovědi. Tedy ono vyhnání dítěte do popela je trest, který dítě přisuzuje jako důsledek svých nečistých myšlenek. A celkově sourozenecká žárlivost způsobuje dítěti problémy, se kterými si musí sám emočně vypořádat a tato pohádka se mu snaží podvědomě pomoci. Nakonec tedy Bettelheim shrnuje, že tato pohádka je přínosem pro obě strany, dítě i rodiče. Rodiče mohou jejím prostřednictvím pochopit, proč je v jistých obdobích dítě miluje či ne. Dítěti naopak pohádka pomůže vyrovnat se se zvláštními pocity, s nimiž se musí potýkat a nesvěřuje se s nimi ostatním. Když dítě tyto zvláštní pocity, působící mu těžkosti zvládne, čeká ho „království“ uspokojení či osobního úspěchu. Popelka je tedy na konci příběhu dospělá na vdávání a získá prince. Zajímavostí je, že v žádné verzi příběhu se Popelka nikdy nezmíní, jaké k němu chová city, celá pohádka však většinou končí v okamžiku zásnub.51 Problematikou pohádky o Popelce jejím hlubším psychologickém významu, jako příběhu o sourozenecké rivalitě, se kromě dalších zabýval i Michal Černoušek ve své knize Děti a svět pohádek. 52 Černoušek jako hlavní a nejvýraznější líčí právě sourozeneckou rivalitu a s ní spojené pocity, které dítě při ní prožívá. Tedy pocity obav, strachu, ale i naděje. Celkově je příběh vyprávěn v extrému, který ve skutečnosti nenastane, ale dítě tomu porozumí. V pohádce vystupuje macecha a nevlastní sestry, aby příběh nebyl pro děti tak děsivý. Celý příběh vlastně dává dítěti najevo,

51

Výše uvedený text je volně parafrázován z BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Překlad Lucie Lucká. Praha: Lidové noviny, 2000, 335 s. Edice 21, sv. 14. ISBN 80-710-6290-1. s. 231. 52 ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990, 187 s.

30

že až dospěje a projde si tímto těžkým obdobím, stane se nezávislou a samostatnou bytostí, která již nebude muset snášet dosavadní těžkosti, působené sourozenci či rodiči. Dětská fantazie se se sourozeneckou rivalitou vypořádává různě. Dítě si také může přát odstranění sourozence - rivala, jen aby se mělo lépe a nečekal ho podobný osud jako Popelku. Jde však o nebezpečné fantazie. „V dětské mysli živí zcela nekritické pocity domnělé všemohoucnosti bez nejmenšího korektivu objektivní skutečnosti, která je zcela jiná.“

53

Dítě začíná trpět pocity méněcennosti a pomstychtivosti při přetrvávajícím

stavu neúspěchů oproti sourozencovým úspěchům. Kromě toho se dítě musí vyrovnat s pocitem viny, že chce svému sourozenci ublížit, definitivně ho odstranit. Postupně se snaha odstranění rivala mění na představu odplaty, tedy trest za vinu (někdy jde i o sebetrest). Dítě se pak podvědomě točí v začarovaném kruhu. Do dospělosti si tak dítě odnáší neschopnost rozlišovat pocit intenzivní viny a potřeby trestu. Popelka je v pohádce líčena jako bytost velice dobrá, hodná a trpělivá. Tyto vlastnosti jsou až přehnaně dokonalé a tak se z nich dá vyčíst poselství příběhu, že trpělivost a dobrota je nakonec štědře odměněna, tudíž je až neuvěřitelné, jak je možné Popelku spojovat s pocity dítěte, které soupeří se svým sourozencem. Při četbě o Popelce se dítě vždy ztotožní s Popelkou. Z celého vyprávění dítěti vyjde, že si nepřeje dostat se do tak hrozného postavení, ve kterém se Popelka ocitla, ale na druhou stranu ji závidí. Závist se dokresluje pozitivními pocity, tedy že když svoji těžkou situaci vydrží jako Popelka dlouho a bez reptání, vše se v dobré obrátí. Popelka je dokonalou postavou ztvárňující ten nejlepší možný scénář zvládnutí sourozenecké rivality. K sestrám není zlá a dokonce jim přeje jen to dobré. Sestry, které představují v příběhu zlo, se k Popelce ošklivě chovají a také vypadají ošklivě. Dětská fantazie s tímto příběhem začne pracovat. Dítě chce Popelce pomoci a odstranit sestry nebo je aspoň potrestat. Toto má na dítě kladné účinky, zmírní to nepřátelské pocity vůči vlastním sourozencům. Díky této pohádce se cítí méně provinilé za své občas špatné myšlenky vůči vlastním sourozencům. Navíc dítě zjistí, že rivalita mezi sourozenci není nic výjimečného a pomůže jim to od břemene viny. V některých verzích pohádky dochází za špatné chování nevlastních sester k Popelce krutý trest, například u bratří Grimmů jsou sestry zmrzačeny. Někdy stačí už jen fakt, že Popelka získá nakonec prince, což je dostatečnou satisfakcí

53

ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990, 187 s.

31

za všechna příkoří. Dítě se vlastně ve své fantazii „vybije“. Celkově se dá říci, že pohádky s tématikou sourozenecké rivality a sourozenecké solidarity jsou velmi oblíbené a časté. Jako další výrazný rys vidí Michal Černoušek problému čistoty a uklízení, který se v tomto příběhu také odráží. Dětem všeobecně dlouho trvá, než si vypěstují potřebu vlastní osobní čistoty, ale i čistoty svého okolí a životního prostředí. Dobře známá‚ je i jejich nechuť uklízet. Je potřeba každé dítě do pořádku a čistoty nutit, někdy i za cenu trestů. Pořádkumilovné jsou víceméně, až jsou samostatní a nezávislí jedinci. Dítě má rádo svobodnou hru se špinavými věcmi a je pro něj těžké se tohoto vzdát. Děti jsou v tomto ohledu přísně přinuceny se podvolit díky svým rodičům, vychovatelům a celkově okolí. Vypěstuje se jim postupně myšlenková cesta ztotožnění špíny s něčím nepěkným, ošklivým, nemravným, až zlým. V dospělosti lpí na naučených dogmatech, která jsou však v určitém rozporu se vžitými vnitřními pocity a potřebami, které by jim dopomohly k případnému útěku ze zaběhnutých konvencí. Lákadlo v podobě potřeby umazat se, rebelie a vzpoury proti konvencím se odehrává pouze v jejich fantazii, protože tito jedinci jsou násilně vedení k pořádku, jenž jim není přirozeně vlastní. Popelka byla ponížena na úroveň služebné a tak se k této činnosti dostala. Dříve nemusely uklízet jen privilegované vrstvy, které na to měly služebnictvo. Dnes však musí uklízet v domácnosti povětšinou žena. Dítě často uklízení bere jako něco degradujícího, co většinou dítě vůbec nebaví. Cítí se méněcenné a odvržené, přesně jako Popelka. Někdy se jako výchovný trest dává dětem úklid, což je další argument potvrzující negativní pocity dítěte.

54

54

Výše uvedený text je volně parafrázován z: ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990, 187 s.

32

4. VYBRANÉ ADAPTACE POHÁDKY O POPELCE Tato kapitola se bude zabývat jednotlivými vybranými zpracováními pohádky o Popelce. Bude se zaměřovat zejména na detaily příběhu, ve kterých se jednotlivá zpracování odlišují od ostatních nejzřetelněji. Půjde o rozdílnost v Popelčině společenském původu, včetně její rodiny, dále nejrůznější nadpřirozené jevy, kouzla a kouzelné předměty, pomocníky zvířecí i lidské, kteří Popelce pomáhají s těžkými úkoly a jejím těžkým životním údělem. Další rozdílnosti, na něž se zaměří, bude vylíčení macechy a jejího chování vůči Popelce, postava samotného prince či knížete a nakonec bude pozornost zaměřena na zakončení či finále pohádky a potencionální ponaučení nebo odkaz. Jedná se tedy o ty nejzřetelnější motivy pohádky, kterými se jednotlivá zpracování liší a které zároveň charakterizují jejich autory či regionální zvyklosti, tradice nebo regionální folklór.

4.1 Božena Němcová: O Popelušce V tomto konkrétním zpracování pohádky je hlavní hrdinka pojmenovaná Popeluška. Popeluška žila s vlastním otcem, který byl kupec, dále nevlastní sestrou Dorou a macechou. Popeluška nesměla mezi lidi a ani do kostela, jelikož jí veškerý společenský život, stejně tak i zábavu zakazovala její macecha, která upřednostňovala svoji vlastní dceru Doru. Popeluška musela doma tvrdě pracovat a zastávat ty nejhorší a nejšpinavější práce v domácnosti. Jelikož díky tvrdé dřině a neustálému kontaktu se špínou měla urousané tváře od popela, začalo se jí říkat Popeluška. Když šel jednou otec na trh, ptal se dcer, co by si přály dovézt. Dora chtěla drahé šaty a šperky a Popeluška si přála jen to, co prý otci cestou „cvrnkne“ do nosu. Na trhu otec nakoupil Doře, co si přála a cestou domů v lese narazil na lískový keř a tak z něj vzal tři oříšky pro Popelušku. Doma se jí Dora s macechou vysmály za takový dárek, ale Popeluška je neposlouchala a schovala si je do výstřihu. Když šli v neděli všichni do kostela, chtěla s nimi jít i Popeluška, ale macecha jí to zakázala a dala jí přebírat popel s prosem. Nešťastná Popeluška šla ke studni, aby se trochu umyla a z výstřihu jí vypadly její oříšky do studny, což jí ještě více rozesmutnilo. Ze studny najednou vyskočila žabka a dala Popelušce jeden oříšek s tím, že co v něm najde, je její. V oříšku byly krásné 33

slunéčkové šaty. Ze střechy se slétlo šest holoubků na pomoc Popelušce – tři přebírali a tři Popelušku strojili. Než vyšla z domu, řekla: „Mlha přede mnou, mlha za mnou, sluníčko boží nade mnou!“ a spěchala do kostela. Tam se všichni divili, kdo to je, ale nikdo ji nepoznal. V kostele byl i kníže, kterému se velmi zalíbila. I Popelušce padl do oka. Po mši se Popeluška opět zahalila mlhou a pospíchala domů. Doma schovala šaty zpět do oříšku a ten uložila pod kámen u studny. Pak šla pracovat, jako jindy. Doma si Dora s macechou vykládaly, co se v kostele událo. Další neděli chtěla Popeluška opět do kostela, ale macecha jí to zakázala a dala jí na přebírání tentokrát mák z popela. Popeluška běžela ke studni, kde dostala od žabky druhý oříšek, v němž byly měsíčkové šaty. Zase se slétlo šest holoubků, kteří přebrali mák a pomohli ustrojit Popelušku. Ta pak, jako minulou neděli, utíkala do kostela zahalená mlhou. Kníže ji z lavice netrpělivě vyhlížel a hned po mši běžel k ní, ona mu však stačila zmizet. Doma opět schovala šaty do oříšku jako předešlý týden a pospíchala pracovat. Třetí neděli se vše opakovalo. Situace se odehrála podobně, jako minule, macecha Popelušce zakázala jít do kostela a dala jí přebírat popel s lněným semínkem. Když všichni odešli, Popeluška běžela ke studni a tam jí žabka dala poslední oříšek s tím, že se vidí naposledy. Popeluška žabce poděkovala a z oříšku vytáhla hvězdičkové šaty. Holoubci se slétli na pomoc, ona jim také poděkovala a rychle běžela do kostela, kde už na ni čekal kníže. Po mši mu chtěla utéct, ale kníže ji v útěku zabránil a toužil ji poznat a doprovodit domů, ona však jen zavrtěla hlavou a zmizela v mlze. Kníže však nenechal nic náhodě, dal na chodníček u kostela smůlu, aby zabránil Popelušce v dalším útěku. Popeluška sice opět zmizela, avšak na chodníčku zůstal přilepený její střevíček. Brzy se rozneslo, že kníže hledá svoji krásnou vyvolenou a dává mladým dívkám zkoušet Popeluščin střevíček. Popelušku mrzelo, že o něj přišla. Kníže nakonec došel i do jejich chalupy. Macecha schovala Popelušku a knížeti tvrdila, že mají jen jednu dceru Doru. Doře byl samozřejmě střevíc malý, ale když jí matka ořezala palec, do střevíčku se s bolestí přece jenom dostala. Kníže v ní však nepoznával svou krásnou pannu a ptal se, zda opravdu nemají ještě další dceru. Tvrdili mu, že nemají, ale zakokrhal kohoutek, že se Popeluška ukrývá pod koryty. Popeluška před knížetem utekla ke studni, aby se mohla umýt a obléci do slunéčkových šatů. Takto ustrojená vešla do domu a konečně ji všichni poznali. Kníže jí vyzkoušel střevíc, který ji padl 34

jako ulitý. Otec jim požehnal a kníže s Popeluškou i otcem odjeli do zámku a zlou macechu s Dorou nechali napospas osudu.55 V tomto zpracování se dozvídáme, že Popeluška byla kupecká dcera. Přišla o vlastní matku, nevíme však, jak k tomu došlo. Jako ve většině zpracování má Popeluška nevlastní matku a nevlastní sestru, v tomto případě jen jednu. Popeluška je zde líčena, tak jako v jiných zpracováních, jako člověk dobrý a laskavý, který dokáže snášet křivdu od ostatních bez jakékoliv zášti k nim. Nesmí vůbec chodit mezi lidi a to ani do kostela, což je velký trest vzhledem k tomu, že z příběhu je cítit její silné náboženské cítění. K jejímu společenskému stavu, tedy kupecké dcery, je zde zvolen jako protějšek kníže, který se do ní zamiluje. Navíc zde nejde o žádné honosné bály, ale „pouze“ o návštěvu kostela, která byla pro prostý lid slavnostní společenskou událostí, kromě hodových zábav. Popeluška se díky kouzelným oříškům s nádhernými šaty může dostat ven z chalupy. Nejdříve dostane obyčejné oříšky, ale zdá se, že se stanou kouzelnými, ve smyslu, že se v nich objeví nádherné a drahé šaty, až díky žabce ve studni. Popelušce oříšky spadnou do studny a žabka jí každou neděli dá pouze jeden oříšek, ve kterém se skrývají šaty. Toto kouzlo není nijak podmíněno časem nebo jiným způsobem. Popelka nemusí spěchat z kostela, aby se její nádherné šaty neproměnily v hadry, jak se můžeme dočíst například ve variantě od Charlese Perraulta, které běžně nosí, spíše však ze strachu z macechy. Šaty dokonce Popelušce zůstanou jako dar od žabky, které si schová opět nějakým nepopsaným způsobem zpět do oříšku a to už bez pomoci žabky či holoubků, aby je mohla před ostatními ukrýt. Šaty zde mají kouzelnou moc zastřít Popelčinu identitu, ale pouze při jejich prvním použití, další jejich použití evidentně tuto schopnost ztrácí. Dokonce se zde nemluví o tom, že by se Popeluška nějak záměrně snažila zakrýt, kdo skutečně je. Nemá přes obličej žádný závoj, není zmínka o tom, že by si umývala tvář, což by vysvětlilo, že ji všichni znali jen se špinavou tváří, a proto ji čistou a upravenou nemohou poznat. Zdá se tedy,

1

Převyprávění pohádky O Popelušce z: NĚMCOVÁ, Božena. O Popelušce: O dvanácti měsíčkách ; Sůl nad zlato ; O třech zhavranělých bratřích ; Šurina ; Pan král a Otolienka ; Pamodaj šťastia, lavička. Praha: Laichter, 1935, 79 s.

35

že je ukryta především díky šatům. Jako další kouzlo můžeme považovat mlhu, do níž se Popelka vždy ukryje na cestu do kostela a z kostela. Dovolává se sice v zaříkávadle Boha, jde však spíše o nějakou pohanskou kouzelnou formuli. Není ani vysvětlena souvislost, ze které by se Popeluška o této formuli nějakým způsobem dozvěděla. V tomto případě je kouzlo s mlhou popsáno jako Popeluščino přání, které však nabude konkrétní podoby, která nechá Popelušku před ostatními lidmi zmizet. I přes snahu o vyprávění s křesťanským podtextem, které je jasně cítit (místo setkání Popelušky a knížete se děje v kostele, Popeluška se dovolává Boha a disponuje křesťanskými ctnostmi), jsou zde také pohanské prvky v podobě kouzel. V neposlední řadě je evidentním nadpřirozeným jevem schopnost řeči některých zmíněných zvířat. Snad za Popeluščinu dobrou a laskavou povahu je v této pohádce jakousi vyšší mocí odměněna pomocníky ve zvířecí podobě. Nejdříve se objevuje žabka, která dodává oříškům kouzelnou moc. Dále jí šest holoubků pomáhá s přebíráním semen z popela a oblékáním. A nakonec to je kohoutek, jenž princi prozradí, kde se Popelka schovává. Tatínek zde nevystupuje jako její zastánce, zaujímá zcela pasivní roli a zmínka o něm je zredukována pouze na výstup, kdy má být nějakým způsobem vysvětleno, jak vlastně Popeluška přijde k oříškům, jako ke stěžejnímu prvku celého příběhu. Macecha je zde jako obvykle líčena velmi negativně společně se svoji vlastní dcerou. Jsou dávány do protikladu s Popeluškou, co se týče jejich povahových rysů. Popeluška je nucena k nejpodřadnějším, těžkým a špinavým domácím pracím. Za svoji „drzost“, že chtěla jít společně s ostatními do kostela je potrestána ponižujícím způsobem, kdy ji macecha nutí přebírat semena s popelem. Jednalo se o naprosto zbytečnou a uměle vytvořenou práci. Popelušku také zapírá a schovává před knížetem, aby mohla protěžit svoji vlastní dceru Doru. Kníže je v tomto, ale i v ostatních zpracováních, okamžitě uchvácen krásou Popelušky a zamiluje se do ní na první pohled. Dvakrát mu unikne a potřetí se ji sám pokusí zastavit nalíčením pasti v podobě smůly na chodníku. Kníže tedy získá střevíček, tak jako ve všech zpracováních, stále však nezná totožnost své vyvolené. Již líčením pasti tak přebírá iniciativu ji získat a sám se ji vydává hledat. Klíčem mu je právě onen 36

zapomenutý střevíček. Je donucen pátrat po své milé a snižovat se opakovaným nabízením střevíčku obyčejným dívkám na svém panství. Ještě před odhalením své vyvolené se mu dostává do cesty poslední velká překážka v osobě Dory, která je ochotna ve snaze získat knížete zajít až tak daleko, že se nechá zmrzačit oříznutím prstu, aby se do střevíčku vůbec dostala. Za jeho veškerou snahu je nakonec kníže, za pomoci kohoutka, odměněn nalezením Popelušky, jako své vyvolené. Ze závěru pohádky vyvstává ponaučení, že zlo musí být potrestáno a dobro naopak odměněno. Je to jasně pochopitelný fakt, vyplývající ze závěru. Kníže si odveze Popelušku a ožení se s ní, tím je Popeluška odměněna za veškerá příkoří. Získá lásku, které se jí dosud nedostávalo, mimo to také bohatství. Otec v tomto případě se jakoby sveze s Popeluškou, i když se vlastní dcery nezastal a nepomohl jí zřejmě jen ze strachu z manželky. Jeho role „dobra“ je prezentována pouze přinesením oříšků, které celý děj iniciovaly. Otec Popelušce zjevně nijak neublížil a jeho druhá žena mu přinejmenším znepříjemňovala život, takže je také nakonec odměněn tím, že s Popelkou odjíždí. Macecha a nevlastní sestra, jako představitelé zla, jsou potrestány tím, že jsou ponechány svému

osudu.

Jedná

se

o

zřetelnou

formu

jakéhosi

ponížení

či zadostiučinění, kdy jsou ze vzniklého Popeluščina štěstí, vyloučeny.

4.2 Božena Němcová: O třech sestrách Rodiče měli tři dcery – Barušku, Dorotku a Anušku. Matka měla raději ty dvě starší, které byly pyšné a neustále se jen parádily. Třetí dcera byla hodná a musela dělat všechnu práci doma. Matka ji se sestrami neměla ráda a tatínek se jí ze strachu ze své ženy nezastal. Jednou byl ve městě výroční jarmark a otec se ptal dcer, co by si přály přivést. Starší dvě si naporoučely drahé šaty a ozdoby, jen Anuška otce skromně požádala, aby ji donesl, co mu cvrnkne do klobouku. Sestry se jí za to vysmály, ale otec jí to slíbil. Na cestě z jarmarku zavadil otec o lískový keř a při vzpomínce na Anušku jí utrhl tři oříšky. Doma dal všem dcerám, co si přály. Anuška šla ke studni pro vodu, a když se nahnula, vypadly jí oříšky z výstřihu, kam si je předtím schovala. Byla z toho velmi smutná. Ze studny však vyskočila žabička, a když jí Anuška pověděla, co se stalo, žabička jí ze studny oříšky podala a řekla jí, že jsou v nich šaty ušité přímo na ni. Anuška tomu nejprve nevěřila a oříšky si schovala do truhly. V neděli se všichni 37

vypravovali do kostela, jediná Anuška však musela zůstat, aby poklidila stavení a uvařila oběd. Když měla vše uklizené a oběd se jí vařil, začala na truhle plakat, že by se do kostela ráda jednou podívala. Vzpomněla si, co jí řekla žabička a tak zkusila rozlousknout jeden oříšek. V oříšku byly růžové šaty, stříbrem vyšívané, stříbrný pás, bílý závoj, perlové šperky a stříbrem vyšívané bílé střevíčky. Nemohla tomu uvěřit, ale nakonec si šaty rychle oblékla, načesala se a šla do kostela. Než vyšla z domu, pokropila se svěcenou vodou a řekla: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou! Andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“ a vydala se do kostela. V kostele ji nikdo nepoznal a všichni si mysleli, že je to nějaká cizí kněžna a tak ji pustili dopředu. V kostele byl také kníže a byl okouzlen Anuščinou krásou, na kterou se hned vyptával, zda ji někdo nezná. Kníže si chtěl na Anušku po kostele počkat, ale ta se rychle pomodlila, prohlídla si kostel a běžela domů. Doma schovala šaty zpět do oříšku a do truhly. Běžela do kuchyně v domnění, že jí jídlo vyvřelo, ale kupodivu se nic nestalo. Když se ostatní vrátili z kostela, mluvili jen o neznámé kněžně, a jak ji kníže všude hledá. Sestry Anušku popichovaly, zda ji také viděla, ona jim jen řekla, že ji viděla, když seděla na hrušce. Sestry daly ze zlosti okamžitě hrušku pokácet. Druhou neděli se opět všichni vydali do kostela. Anuška si vše nachystala a rozloupla druhý oříšek. Byly v něm šaty oblakové, perlami a diamanty vykládané, diamantový šperk, bílý závoj a střevíčky. Stejně jako minulou neděli se vydala do kostela, kde jí už kníže netrpělivě vyhlížel. Zdržela se v kostele jen chvíli a opět knížeti utekla domů. Šaty schovala a vše dochystala. Sestry se jí opět ptaly, zda tu neznámou kněžnu viděla a ona jim odpověděla, že ji viděla z branky. Sestry se rozzlobily a hned daly branku shodit a celý týden se v domě mluvilo pouze o neznámé kněžně a knížeti. Třetí neděle byla jako ty dvě předchozí. Tentokrát si Anuška vytáhla šaty perlové barvy, zlatem vyšívané, zlatem lemovaný závoj, rubínový šperk a zlatem vyšívané střevíce. A tak jako minule spěchala do kostela. Kníže jí vyhlížel a byl se sloužícími domluvený, že jakmile vkročí kněžna do kostela, mají jí zatarasit vchod chvojím. Když chtěla Anuška utéct z kostela, překvapilo ji chvojí, byla však zvyklá přes něj skákat, ale při skoku ztratila střevíc. Doběhla domů, schovala šaty a uklízela. Kníže našel v chvojí malinký střevíček a schoval si ho. Objevila se náhle u něj žebračka a řekla, že kněžnu viděla vejít do jednoho z domů a knížeti jej ukázala. Doma se už zasedalo k obědu, když v tom se kníže objevil v domě a chtěl, aby si dcery 38

střevíc vyzkoušely. Matka si střevíc vzala a šla s dcerami do komůrky. První si zkoušela střevíc Barborka, ale měla velkou patu. Proto si ji nechala od matky uříznout, aby střevíc obula a kníže si ji posadil do kočáru, i když mu jeho kněžnu příliš nepřipomínala. V kočáře začal štěkat knížecí pes, že si veze bezpatou nevěstu. Když to kníže zjistil, hned se vrátili zpátky. Další zkoušela Dorotka, měla však velký palec. Matka jí ho hned uřízla, obula střevíc a kníže si Dorotku posadil do kočáru, i když mu i ona jeho kněžnu stále ještě nepřipomínala. Pes opět štěkal, že si kníže bere bezprstou ženu. Když to kníže zjistil, rozzlobil se a chtěl vidět všechny ženy v domě. Otec přivedl všechny děvečky, ale ze strachu z ženy Anušku nedovedl. Děvečky byly ale buclaté a tak se znovu zeptal, zda to jsou opravdu všechny ženy z domu. Otec tedy zašel pro Anušku, která se předtím schovala. Anuška otce poslala napřed a oblékla si šaty z posledního oříšku. Kníže jí ihned poznal a nechtěl uvěřit, že je jen chudá dívka. Sestry s matkou málem pukly zlostí. Kníže si vzal Anušku domů a oženil se s ní. Otec to měl pak doma těžké. Dcery chtěly po něm stejné oříšky, tak šel ke stejnému keři, utrhl tři oříšky a dal je dcerám a ženě. Z oříšku vylezli hadi, matku s dcerami zadusili a zem se pod nimi slehla.56 V této pohádce neznáme „sociální původ“ Popelky, víme však, že otec, než přivede Anušku před knížete, zavolá všechny děvečky v domě. Nejedná se tedy zřejmě o nějakou chudou venkovskou rodinu. Tak jako v předchozí pohádce, je zde důležitý kostel, jako místo setkání Anušky a knížete. Zajímavé je na tomto zpracování, že vlastní matka Anušky - Popelky žije. Pouze je zde upraven jejich vztah, aby byl v příběhu vytvořen onen zlý element, který bude Popelce doma škodit. Samozřejmostí v tomto příběhu je pak upřednostňování dvou starších dcer. Tak jako v jiných verzích příběhu se i v této objevují kouzla či nadpřirozené jevy. Anuška dostane od otce tři oříšky, které jí pak vypadnou do studny, odkud je vyloví žabička. Žabka prozrazuje Anušce, co se schovává v oříšcích. Opět to vypadá, jako by kouzlo nad oříšky udělala sama žabka ve studni. Tentokrát je ale pravděpodobně celý lískový keř kouzelný, protože na konci příběhu jde otec ke stejnému keři pro oříšky,

56

Převyprávění pohádky O třech sestrách z: NĚMCOVÁ, Božena. Báchorky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957.

39

ze kterých posléze vylezou hadi, kteří matku a dvě dcery zabijí. Šaty mají opět jakousi kouzelnou moc zastřít Anuščinu identitu, jelikož jí v kostele nemůže nikdo z přítomných poznat a je pokládána za cizí kněžnu. Oproti předchozímu zpracování, má zde Anuška v každém oříšku k šatům navíc závoj, který si může dát přes obličej. Je zde tedy více patrné, že ji nikdo nemůže přes závoj poznat. Při druhém oblečení stejných šatů ji už ale všichni poznávají hned. Šaty zde Anušce tedy zůstanou, vždy je schová zpět do oříšku a do truhly. Jako další kouzlo by se mohlo zdát Anuščino zaklínání před odchodem do kostela. Toto je další podobnost s předchozím zpracováním, není zde však již nijak naznačeno, že by se opravdu Anuška ztratila v nějaké mlze, která by ji chránila na cestě. U předchozího zpracování víme, že knížeti se jakoby vypaří před očima, ale nedojde zde k bližšímu setkání, protože Anuška stačí z kostela utéct dřív, než by ji kníže zastavil. Dalo by se tedy říct, že jde jen o jakési přání, aby se tam a zpět dostala nepozorovaně. Navíc v tomto zaříkání žádá Anuška o ochranu domu. Vždy má na plotně rozvařený oběd, který se zázrakem během jejího výletu nespálí a vše je v pořádku. Do jisté míry jako kouzlo můžeme brát i to, že zde zvířata mluví. Anuška zde na rozdíl od ostatních zpracování Popelky mnoho pomocníků nemá. Jediným pomocníkem je zde žabka, která vyloví oříšky ze studny a prozradí Anušce, co je v nich ukryto. Jako dalšího pomocníka, ale spíše pro knížete, než pro Anušku, můžeme brát žebračku, která prozradí, kde Anuška bydlí, takže ji kníže nemusí ani příliš dlouho hledat. Důležitým pomocníkem v příběhu je i knížecí pes, který vždy odhalí svým štěkotem nepravou nevěstu. Navíc je onomu štěkotu nespecifikovaným způsobem rozumět. Jak je již výše uvedeno, v tomto zpracování nemáme macechu a nevlastní sestry, které jsou na Anušku - Popelku zlé a týrají ji. Máme tu matku a její tři vlastní dcery. Nedovídáme se však, co bylo příčinou, že Anušku nemají rády. Anuška je zde jako v jiných zpracováních nucena k těm nejtěžším a nejšpinavějším pracím v domě. Otec se jí ze strachu z manželky opět nezastane, takže je na vše sama. Sestry jsou zde stavěny povahově do protikladu s Anuškou jako parádivé a pyšné. Anuška je naopak hodná a pracovitá. Matka Anušku nechce pustit do kostela, aby doma poklidila a navařila oběd. Nedává Anušce nic na přebírání jako trest, že někam chce jít. Jediné, jako trest, 40

je pokácení hrušky a branky za to, že z nich údajně viděla onu neznámou kněžnu. Jde spíš však o důsledek návalu vzteku sester, že Anuška viděla, co ony a nemají nad ní navrch. Jednalo se evidentně o ukázku síly a snahu o Anuščino ponížení. Víme však, že kněžnu vidět nemohla, protože Anuška byla sama tou kněžnou. Kníže je samozřejmě hned uchvácen krásou Anušky a zamiluje se do ní. Malou zajímavostí je to, že je okouzlen Anuščinou krásou, i když má přes tvář závoj, který má zabránit jejímu odhalení. Dvakrát se k Anušce v kostele ani nedostane, aby ji zastavil. Nakonec si na ni připraví past v podobě chvojí před vchodem do kostela, ale tu Anuška, až na ztracený střevíček, snadno překoná. Kníže se příliš nemusí snažit, aby svou krásnou kněžnu našel. Dopomůže mu k tomu žebračka, která mu prozradí, kde má kněžnu hledat. Pak už mu stačí být na pozoru a nenechat se od zlých Anuščiných sester zmást. Dokonce na jeho prvotní omyly ve výběru své nevěsty ho upozorní štěkající pes, který ho upozorní na jakousi zásadní nedokonalost dívek, když si nechaly upravit nohy dosti drastickým zákrokem, navíc od své vlastní matky. Díky tomu se kníže vcelku pohodlně, na rozdíl od jiných zpracování pohádky, dopracuje ke krásné nevěstě. V jiných verzích musel princ nebo kníže objíždět skoro celé panství, než našel tu pravou. Na konci byla tedy Anuška odměněna za svou dobrou povahu a za to, že vše snášela klidně a stala se z ní kněžna. Otec byl do jisté míry potrestán za to, že se své nejmladší dcery nezastal tím, že zůstal doma a žena s dcerami mu dále dělaly peklo. Nakonec po něm chtěly stejné oříšky, jako dostala Anuška. Sestry s matkou byly za svoje chování a závist přísně potrestány. Otec jim donesl oříšky ze stejného keře. Z nich však vylezli hadi, kteří jim přinesli smrt. Zlo je tedy přísně potrestáno.

4.3 Jacob Ludwig Karl Grimm a Wilhelm Karl Grimm: Aschenputtel Bohatému muži onemocněla žena. Když cítila, že se blíží konec, zavolala si svou dceru, které slíbila, že když bude hodná, dohlédne na ni. Poté zemřela. Do roka se otec oženil a vyženil další dvě dcery. Brzy vzaly nevlastní sestry a macecha dívce její krásné šaty a nutily ji těžce pracovat. Jelikož byla stále od popela a špinavá, začali ji říkat Popelka. Když se jednou otec vydal na trh, ptal se dcer, co by si přály – nevlastní chtěly 41

šperky a šaty, Popelka chtěla jen větvičku, která mu zavadí o klobouk. Otec na zpáteční cestě zavadil o lískový keř, ze kterého ulomil malou větývku. Doma dal dcerám požadované dary. Popelka se se svou větvičkou vydala na matčin hrob a tam ji zasadila. S usedavým pláčem nad ztrátou své milované matky zalila zasazenou větvičku svými slzami, až z ní vyrostl malý stromek. Na stromku sedával bílý ptáček a Popelce dal vše, co si v duchu jen přála. Jednou král pořádal třídenní slavnost, na kterou byly pozvány všechny krásné dívky, aby si princ vybral nevěstu. I Popelka chtěla jít, ale macecha jí to nedovolila. Místo toho jí přikázala, že musí nejprve vysbírat hrnec čočky z popela, a to do dvou hodin. Popelka vyběhla ven a svolala ptáčky z oblohy, aby jí pomohli. Ani ne za hodinu byli s prací hotovi, vyletěli ven a Popelka šla macechu poprosit zase. Macecha jí to opět nechtěla dovolit, nakonec jí dala na přebírání čočku, tentokrát ale dva hrnce za pouhou hodinu. Popelka opět svolala ptáčky na pomoc, za půl hodiny byli se vším hotovi. Ani tentokrát jí to macecha nedovolila a všichni bez Popelky odešli na bál. Popelka běžela k matčinu hrobu a po lísce chtěla stříbrozlaté šaty. Ptáček jí šaty dal, ona se rychle oblékla a běžela na slavnost. Na plese jí nikdo nepoznal. Princ byl Popelkou tak okouzlen, že celou noc tančil jen s ní. Když nastal čas Popelčina odchodu, princ jí chtěl doprovodit, ona mu však utekla a vklouzla do holubníku. Popelčin otec musel holubník rozbít, ale Popelka seskočila na druhé straně, utíkala na hrob, kde se převlékla, ptáček odnesl krásné šaty a utíkala rychle domů. Druhý den šli opět všichni, kromě Popelky, na slavnost. Ptáček jí tentokrát dal ještě krásnější šaty a princ opět celou noc tančil jen s ní. V noci zase princi utekla, tentokrát na hrušku. Popelčin otec hrušku pokácel, Popelka tu však již nebyla. Na druhé straně seskočila dolů, utíkala k hrobu převléci se a rychle domů. Třetí den se vše opakovalo. Tentokrát dostala od ptáčka ještě krásnější šaty. Když večer princi, jako v předešlých dnech utíkala, zachytil se jí střevíček na smolou potřených schodech. Druhý den se princ vydal k Popelčinu otci a řekl, že ta dívka, které střevíček padne, bude jeho ženou. Nejdříve si střevíček zkoušela nejstarší dcera, ale do střevíčku se jí nevlezl palec, tak jí ho matka poradila uříznout a střevíc obula. Princ si ji pak odvezl na koni. Cestou jeli kolem Popelčiny lísky a na lísce dvě holubičky princi prozradily, že to není ta pravá, že si uřízla palec. Princ se s ní hned vrátil a poručil vyzkoušet střevíc druhé dceři. Té se do střevíčku nevlezla pata, tak jí matka poradila kus uříznout. Princ si tedy vzal druhou dceru a odjel, holubičky opět princi prozradily nepravou nevěstu. Princ se opět 42

s dívkou vrátil a dožadoval se jiné. Tvrdili mu nejprve, že další dceru už nemají, nakonec však zavolali Popelku, která se stihla umýt. Princ nasadil Popelce střevíček a padnul, jako ulitý. Až pak v ní poznal svou krásnou pannu. Princ vzal Popelku na koně a odjel s ní. Když jeli kolem lísky, holubičky potvrdily, že má tu pravou a sedly Popelce na ramena.57 V tomto zpracování Popelky se dozvídáme hned na začátku, že Popelka je dcerou bohatého muže. Podle toho, že si princ volá Popelčina otce, když mu utíkala ze slavnosti, půjde zjevně i o výše postaveného muže. Také se tu na rozdíl od jiných verzí „setkáváme“ s její vlastní maminkou. Ta jí slibuje ochranu za dobré chování. Otec se brzy znovu ožení a Popelka získá nevlastní matku a dvě nevlastní sestry. Všechny tři ji nemají rády, snaží se jí škodit a nutí ji k těžkým pracím v domě. K Popelce, jako dceři bohatého muže, je vybrán jako protějšek princ a místem jejich setkání je královský bál. Oproti dříve zmíněným verzím Popelka jakoby společensky povýšila společně s jejím potencionálním ženichem. Od toho se odvíjí i prostředí, ve kterém se příběh odehrává. To znamená, že z knížete je princ, z kostela zámek, ze mše zámecký bál a podobně. Popelka je zde opět líčená jako hodná dívka. Tentokrát můžeme říct, že i šikovná, protože se jí pokaždé podaří princi uprchnout a schovat se do skrýše, ze které uprchne i dál, takže jí nikdo nechytí. V pohádce však není jasně vylíčeno, na jakém „druhém konci“ stromu seskočí tak, aby nebyla vidět. I případ holubníku, kam se Popelka ukryje, není příliš jasný, nicméně je tato varianta skrýše pochopitelnější. Na klasicky třetím plese Popelka neodolá nástraze, v tomto případě schodům natřeným smolou, kde se jí zachytí její střevíc. Kouzel zde mnoho nenajdeme. Prvním „kouzlem“ je zázračný růst větvičky ve stromek jen za pomoci slz. Jako kouzlo se dá spíš brát to, jak bílý ptáček plní každé Popelčino přání. Jde jistě o jakési vtělení ducha zemřelé matky do podoby bílého ptáčka, protože se o Popelku stará a pomáhá ji tak, jak jí to matka před smrtí slíbila. Je zajímavé, že si zde může jít Popelka kdykoli o cokoli žádat a není nijak limitovaná. V dnešní době bychom tuto situaci připodobnili k nevyčerpatelné zlaté kartě. Za další

57

Převyprávění pohádky O Popelce z: GRIMM, Jacob Ludwig Karl a Wilhelm Karl GRIMM. Popelka. Čes. vyd. Bratislava: Press-burg, Nestr. ISBN 80-85474-03-4.

43

kouzlo můžeme opět považovat šaty, které dokáží skrýt Popelčinu identitu. Tentokrát ale Popelce šaty nezůstávají, tak jako v předchozích zpracováních, ale vrací je zpět onomu bílému ptáčkovi. Popis šatů sice neznáme, víme jen, že první byly stříbrozlaté, další dvoje byly vždy krásnější než ty předchozí. Chybí zde jakýkoliv, byť jen letmý popis, který bývá v jiných verzích pohádky běžný. Nevíme tedy, zda měla Popelka jen závoj přes obličej, díky kterému jí nikdo nepoznal, nebo byly samy o sobě kouzelné a dokázaly zakrýt Popelčinu identitu. Do jisté míry jako kouzlo můžeme brát i schopnost zvířat mluvit lidskou řečí. Popelka zde má jako opravdu velkého pomocníka bílého ptáčka, který jí pomáhá a plní přání. Dalšími pomocníky jsou holoubci na konci pohádky, kteří princi vždy označí nepravou, nakonec i tu pravou nevěstu. Ptáčkové zde také vystupují jako usilovní pomocníci Popelky v přebírání čočky a popela. Macecha s dcerami je zde líčená jako krutá a zlá. Dokonce Popelku okradou o všechny její šaty. Mimoto macecha brání Popelce jít na ples ukládáním ponižujících, nesmyslných prací. Záměrem bylo Popelku jakýmkoliv způsobem zaměstnat, aby jí nemusela s sebou brát. Účel pak posvětil prostředky. Tento úkol jí dá jen před prvním plesem. Jinak se macecha snaží, tak jako v jiných zpracováních, podstrčit své dcery princi i za cenu jejich částečného zmrzačení. Princ je zde opět na první pohled uchvácen Popelčinou krásou a hned se do ní zamiluje. Není zde však příliš popsán, o jeho osobě se zde mnoho nedozvídáme. Pouze víme, že se snaží zamezit Popelce v útěku z plesů a nakonec na ni nastraží past v podobě smůly na schodech. Je zvláštní, že jde se střevíčkem rovnou k Popelčinu otci. Vypadá to, jakoby to snad tušil nebo mu to někdo prozradil, ale to nelze z pohádky nijak posoudit. Zde se tedy princ nemusel tolik snažit přílišným hledáním jeho krásné neznámé. Musí pouze, jako princové či knížata v jiných zpracováních, poznat tu pravou a nenechat se ošálit zrádnou macechou. Jako zvláštnost tohoto podání příběhu má princ pomocníka v podobě holoubků, sedících na lísce u hrobu Popelčiny maminky. Sám nedokáže jasně najít tu pravou nevěstu, i když pohledem na ni nakonec zjistí, že je to ta pravá. 44

Pohádka zde končí pouze tím, že si princ vezme Popelku na koně a odjede s ní. Není zde nějaké konkrétní ukončení, ve kterém bychom mohli hledat i mravní ponaučení. Jediné, co víme je, že nevlastní sestry přišly jedna o palec a druhá o kus paty a to bychom mohli do jisté míry brát jako trest pro ně, že Popelce škodily. Není zde však ani jakýkoli trest pro macechu a ani nevíme, co se stalo s otcem. Toto zpracování je pouhé převyprávění pohádky, ve kterém však postrádáme konec.

4.4 Charles Perrault: Cendrillon Jeden šlechtic se podruhé ženil a vybral si velice pyšnou ženu, která měla dvě vlastní dcery, také tak pyšné. Sám šlechtic měl vlastní dceru, která byla velice krásná, milá a hodná. Obě nevlastní sestry ji neměly rády a posmívaly se jí, musela nosit staré hadry, dělat ty nejhorší práce, a protože sedávala u kamen a byla celá od popela, tak jí říkaly Upopelená, ale mladší nevlastní sestra byla mírnější a říkala jí Popelka. Jednoho dne pořádal královský syn ples a byly na něj pozvány i Popelčiny sestry. Ihned začaly s přípravami – nakoupily si drahé šaty a šperky. Popelka s nimi nemohla, a když sestry odjely na ples, šla si poplakat za svoji kmotřičkou, která byla ve skutečnosti víla. Zželelo se jí Popelky a tak jí poslala pro dýni, tu vydlabala a dotykem proutku z ní byl zlatý kočár. Pak poslala Popelku pro šest myší, které proměnila v šest šedých koní. Pak z šesti ještěrek vyčarovala šest lokajů, z krysy kočího a nakonec se proutkem dotkla Popelky a staré hadry se proměnily v nádherné šaty. Ještě než Popelka odjela na ples, řekla jí kmotřička, že se musí do půlnoci vrátit, protože se po půlnoci všechna kouzla zruší. Popelka jí to slíbila a odjela. Na plese Popelku nikdo nepoznal a princ jí byl okouzlen a celý večer se od sebe nehnuli. Na plese Popelka dokonce mluvila s nevlastními sestrami, ale ty ji nepoznaly. Když odbíjelo tři čtvrtě na dvanáct, Popelka rychle spěchala domů. Poděkovala kmotřičce a požádala ji, zda by moha i druhý den na ples, jak si to přál i princ a pak vše kmotřičce dopodrobna vylíčila. Sestry po návratu mluvily jen o té neznámé krásné princezně. Druhý den se sestry opět vydaly na ples. Došla tam i Popelka v ještě krásnějších šatech. Opět celou noc byla jen s princem, až zapomněla na čas. S prvním úderem půlnoci rychle utíkala pryč, ale ve spěchu ztratila jeden svůj skleněný střevíček. Ten druhý jí zůstal i po vypršení kouzla. Princ dal za několik dní vyhlásit, že si vezme tu dívku, 45

které střevíček padne. Šlechtic, pověřený zkoušením střevíčku, se dostal nakonec i k Popelce a jejím sestrám. Sestry se snažily obout střevíček, ale nedařilo se jim to. Popelka poznala svůj skleněný střevíček a chtěla si jej vyzkoušet. Sestry to nechtěly dovolit, ale šlechtic rozhodl, aby si jej Popelka zkusila také. Ta střevíček snadno obula, vyjmula z kapsy druhý střevíc a v tom se jí kmotřička dotkla kouzelnou hůlkou. Popelka měla náhle na sobě ještě krásnější šaty než předtím. Sestry v ní najednou poznaly onu neznámou princeznu a hned prosily Popelku za odpuštění. Popelka jim odpustila, přestěhovala si sestry k sobě do paláce a ty se brzy provdaly za významné šlechtice.58 Toto zpracování se odlišuje od předchozích do jisté míry daleko výrazněji. Popelka je šlechtická dcera, které zemřela matka. Otec se podruhé ožení a Popelka ztrácí své postavení a zařazuje se nedobrovolně mezi služebnictvo. Jsou jí odebrány doposud běžné výhody a je nucena k domácím pracím. To, že byla nucena vykonávat i ty nejpodřadnější, u kterých se značně ušpinila, dalo impuls ke vzniku jejího nového jména. Popelka novým otcovým sňatkem bohužel získává zlou macechu a dvě nevlastní sestry povahově podobné své matce. Ta mladší je o něco citlivější, což prozrazuje její mírnější oslovování Popelky. Jelikož je Popelka z urozeného rodu, je k ní v příběhu, jako protějšek, přiřazen princ. Je zde opět zřejmé jisté udržování společenské hierarchie. Otec je v tomto zpracování pouze zmíněn kvůli získání macechy pro Popelku a určení vznešeného původu Popelky, jinak se o otci nic dalšího nedozvídáme. Toto zpracování pohádky je nabito kouzelnými a potažmo i nadpřirozenými efekty. Vystupuje zde víla, která je Popelčinou kmotřičkou. Dokáže čarovat, díky jejím kouzlům se Popelka dostane na ples. Víla proměňuje obyčejné věci, jako je dýně, myši, ještěrky, krysu a hadry na nádherné věci, díky kterým Popelka oslňuje svojí krásou prince i ostatní. Zde jsou ale kouzla časově omezená. Půlnoc je zde magickým okamžikem, kdy se všechna ruší. Není tomu však v případě střevíčku. Když Popelka na útěku ztratí svůj skleněný střevíček a odbije půlnoc, nepromění se zpět v nějaké obyčejné boty nebo nezmizí a dokonce druhý Popelce zůstane. Tím nabude onoho, v ději zásadního, významu. Opět se zde setkáváme i se skrytím identity Popelky

58

Převyprávění pohádky Popelka z: PERRAULT, Charles. Popelka. Vyd. 1. Praha: Aventinum, 1997, 43 s. ISBN 80-7151-001-7.

46

na plese, což způsobuje vílino kouzlo. Popelčiny šaty zde nejsou nijak popisovány a není jim připsána větší nebo zásadní důležitost. Jejich podoba je tedy ponechána pouze na čtenářově fantazii. Jedinou zmínkou je jakési odstupňování krásy šatů. Můžeme se dohadovat, zda ji ostatní nepoznali díky závoji, tak jako v některých verzích nebo šlo o jakousi magickou moc samotných šatů. Zajímavé je, že se na zámku konají jen dva plesy, na rozdíl od jiných verzí. Třetí šaty jsou samozřejmě ty nejkrásnější a mají evidentně funkci svatebních. Popelka zde má pouze jednoho jediného pomocníka a to svoji kmotřičku vílu. Nenajdeme zde žádné holoubky či jiná zvířata, která by Popelce v něčem pomáhala. Veškerá podpora Popelce vychází pouze ze strany kmotřičky, která svými kouzly obstará všechny potřebné propriety, které Popelka ke zdárnému dokončení příběhu potřebuje. Macecha, jako ve většině případů, vystupuje jako negativní prvek, který klade hlavní postavě překážky a tím generuje vlastní podstatu příběhu. Popelku ponižuje a na její místo staví vlastní dcery. Popelka přijde o všechny své cennosti a je nucena k podřadným pracím. Popelčiny nevlastní sestry jsou v tomto zpracování ušetřeny jakéhokoliv sebepoškozování, aby se dostaly do střevíčku. Nezmiňuje se zde, že by Popelka byla nějak konkrétně macechou trestaná či trýzněná. Nemusí dokonce přebírat zrní s popelem, což je v případě této pohádky dosti častý prvek podporující charakterová vylíčení postav a následného rozvíjení děje. Postava prince není příliš popisována a jeho role je pouze účelovým prvkem, který figuruje jako součást určitého cíle celého vyprávění. Když princ získá Popelčin střevíček, pošle jednoho ze šlechticů, aby mu našel jeho krásnou princeznu. Nevynaloží tedy přílišné úsilí k získání své nevěsty, tak jak tomu je ve většině zpracování. Už samotná ztráta střevíčku je jaksi ponechána náhodě, když Popelce jen tak sklouzne z nohy. Není použito žádné lepidlo, žádná smůla, či jiné, zádržné pomůcky. Jeho figurování v příběhu je dosti ploché a pasivní, i když je jednou ze zásadních postav odvíjení příběhu, jeho funkce je omezena na minimum.

47

Konec celé pohádky je celkem obvyklý a předvídatelný. Popelka se dostane do střevíčku, kmotřička jí vyčaruje ještě nádhernější šaty a všichni v ní poznají tajemnou krásku. Není zde závěrečné ponaučení z příběhu, toto lze pouze dedukovat z celého děje. Sestrám je odpuštěno a nakonec získají urozené ženichy. Potrestání zla, jako základní a klasický pohádkový prvek, který jasně vysílá signál, že dobro vítězí nad zlem, zde taktéž není zcela zřejmý a hlavně nijak zdůrazněný. Nemotivuje čtenáře k jasnému vytvoření závěru a morální aspekt je do určité míry ochuzen závěrem pohádky, kdy stačí pouze odpuštění. Chybí klasický, přísný trest pro záporné postavy, který dá čtenáři jasný obraz o morálním odkazu pohádky tak, jak je to ve většině pohádek naprostou samozřejmostí.

4.5 František Hrubín a Jiří Trnka: O Popelce Byly tři sestry, které už neměly rodiče. Starší Amina s Adinou byly pyšné, rády se parádily a neměly moc v lásce mladší, které říkaly Popelka. Popelka zastávala veškerou práci v domě a byla velice hodná a krásná, ale jelikož byla pořád od popela, nikdo její krásu neviděl. Starší sestry ji pomlouvaly, že se nemyje a s ničím nepomáhá. Jednou mladý král pořádal na své narozeniny tři dny po sobě ples a byly na něj pozvány všechny dívky, o kterých se vyprávělo, že jsou krásné. Byly pozvány i Amina s Adinou a Popelka je musela nastrojit. Když sestry odjely na ples, Popelka doma vše uklidila, umyla se a chtěla si jít lehnout, ale bylo jí líto, že nemůže na ples. Sedla si na truhlu po mamince a plakala. V tom se objevila stařenka. Věděla, že chce Popelka na ples a vzala ji na dvůr. Pak ji poslala pro velkou dýni a past na myši. Popelka přinesla vše, o co si řekla. Stařenka se dotkla proutkem dýně a proměnila se ve zlatý kočár, pak se dotkla šesti myší a ty se proměnily v koně. Nakonec chytila kocoura a proměnila ho v kočího a poslala Popelku na ples. Popelce se příliš nechtělo, protože měla na sobě prosté šaty. Kmotřička tedy vzala list kaštanu a proměnila ho ve zlatozelené šaty stříbrem vyšívané, ze dvou lístků jetele pak vykouzlila ještě zelené střevíčky s perlami. Než Popelka nastoupila, upozornila ji stařenka, že se musí do půlnoci vrátit, jinak kouzlo zmizí. Když dojela Popelka na ples, oznámili v zámku, že dojela krásná neznámá princezna a král jí šel naproti. Celý večer tančil jen s ní a byl jí velmi okouzlen. Když začalo odbíjet tři čtvrtě na dvanáct, Popelka vyklouzla králi a spěchala 48

domů. Doma se vše proměnilo zpět na dýni, myši, kocoura, lístky kaštanu a jetele. Sestry po návratu z plesu mluvily jen o neznámé princezně, jak byla krásná a jak po jejím odchodu princ zakázal hrát a byl smutný. Druhý den odjely sestry zase na ples a Popelka se opět těšila na stařenku. Tentokrát měla Popelka šaty z květu kaštanu, které se proměnily v bílé šaty, zlatem vyšívané a poseté rubíny. Střevíčky měla z květů jetele, takže byly bílé, poseté perlami. Při odchodu jí stařenka připomněla, aby se vrátila do půlnoci. Král se jí už nemohl dočkat. Když přišla do sálu, král s ní tančil celou noc. Popelka však zapomněla na čas a začala odbíjet půlnoc. Vytrhla se králi‚a utíkala rychle domů. Na schodech uklouzla a ztratila střevíček, a protože byla už půlnoc, kočár i koně s kočím se proměnili zpět, takže musela utíkat nejkratší cestou domů. Květy z proměněných šatů a zbylého střevíčku si schovala do výstřihu. Doma na ni čekala stařenka, která jí prozradila, že je její kmotřička a řekla jí, že se už více neuvidí. Když král vyběhl za princeznou ven, našel na schodu květ jetele, jakmile ho zvedl, proměnil se v Popelčin střevíček. Ráno se sestry dozvěděly, že král odřekl ples a jezdí po městě a zkouší všem dívkám střevíček neznámé princezny. Ta, která ho obuje, bude jeho ženou. Nakonec dojel i k sestrám. Amina ani Adlina jej neobuly a někdo z diváků, kterých u zkoušení bylo plno, řekl, že mají ještě jednu sestru. Amině ani Adlině se to nelíbilo, ale král pro ni poslal. Popelka zrovna čistila kamna a byla celá od popele. Král na ni nepohlédl a jen ji chtěl zkusit střevíc. Padl ji jako ulitý a z halenky ji vypadl kaštanový a jetelový květ. Rázem se proměnily v šaty a zbylý střevíček. Král ihned poznal svoji princeznu v Popelce a odvezl si ji na zámek jako nevěstu. Adlina s Aminou byly na ples také pozvané, ale nikdo s nimi nechtěl tančit, byly zelené závistí a jelikož si musely samy nažehlit šaty a učesat se, moc jim to ani neslušelo. Popelka na svém svatebním plese protančila své jetelíčkové střevíčky a schovala si je na památku.59 Tato interpretace je velice podobná předchozí, pouze s několika rozdíly. Hned na začátku nás zaujme fakt, že zde nefiguruje žádná macecha a navíc zde nejsou ani nevlastní sestry, které Popelku usurpují. Naopak je zde zachováno, že Popelce zemřela matka a je z ní sirotek. Žije zde se svými staršími vlastními sestrami, které zde 59

Převyprávění pohádky O Popelce z: HRUBÍN, František a Jiří TRNKA. Špalíček veršů a pohádek. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., 1964.

49

plní obvyklou funkci, jakou obecně mají v jiných zpracováních nevlastní sestry a

macechy.

O

Popelčině

původu

se

zde

nic

nedozvídáme.

Víme

jen,

že se do ní zamiloval král a podle předchozích zpracování, kdy se dodržovala společenská hierarchie, bychom mohli odhadovat, že nešlo o prostou dívku. Tak jako verze Charlese Perraultova je tato plná kouzel. Figuruje tu stařenka s kouzelnou hůlkou, která obyčejné věci proměňuje v nádherné. Jedná se o Popelčinu kmotřičku. Dýně je proměněna v kočár, myši v koně, kocour v kočího. Prosté Popelčiny šaty se neproměňují přímo na ni, jsou použity lístky a květy kaštanu a jetele, ze kterých jsou šaty následně stvořeny. Je to další rozlišnost této verze od Charlese Perraulta. Popelka má v tomto případě dohromady pouze dvoje šaty, což není běžné, vždy mívá na všechna tři setkání s princem šaty nové. Ty jsou tu popsány, včetně jejich nadpřirozených vlastností. Opět můžeme usuzovat, že šaty mají kouzelnou moc, zahalit Popelčinu tvář jakýmsi kouzlem, i když postrádají závoj. Toto kouzlo je prezentováno pouze u prvního použití šatů, protože když si druhé šaty obleče znovu, už v ní sestry Popelku poznají. Celkově jsou v této verzi pohádky kouzla časově omezena, Popelka je nucena si hlídat čas a před půlnocí utéct. Půlnoc je tedy magickým okamžikem rušícím všechna kouzla. Ale po půlnoci zase nelogicky fungují, jinak by se princi v rukou neproměnil květ jetele zpět ve střevíček. Popelce nikdo nepomáhá kromě její kmotřičky. Ta jí pomůže dostat se na ples a vypadat jako princezna. Nejsou zde už žádní lidští ani zvířecí přátelé, kteří by Popelce nějak pomohli. Dokonce zde nemá ani hodného tatínka, který by se jí třeba mohl zastat. V tomto směru je Hrubínova verze velmi podobná té Perraultově. Jak je již výše uvedeno, nesetkáme se zde s žádnou zlou a pyšnou macechou, která by Popelce ztrpčovala život a ani stejné nevlastní sestry. Zde má Popelka dvě vlastní sestry a jsou sirotci. Sestry se ji snaží ponižovat, dokonce jí pomlouvají před ostatními lidmi a dělají z ní toho nejhoršího a nejlínějšího člověka, i když je opak pravdou. Jako obvykle je zde Popelka vylíčena jako velice hodná a pracovitá dívka, která si na nic nestěžuje a nikomu nepřeje nic špatného. Popelka je zde ušetřena trestů, tedy nemusí za trest nic přebírat. Jediným trestem je, že nesmí na ples a musí se starat o dům jako ta nejobyčejnější služka. 50

Král zde opět není příliš vylíčen. Na první pohled se zamiluje do Popelky a jeho povahové vlastnosti zde nejsou líčeny. Popelku ale nezíská jen tak, musí se také přičinit tím, že si ji musí najít. Má štěstí, že Popelka uklouzne, ztratí střevíček a jelikož je po půlnoci, ten se promění v květ, který tam zapomene. Určitě ji nenapadlo, že by se v králových rukou proměnil zpět ve střevíček. Nepošle místo sebe někoho jiného, jak tomu je u Perraulta, ale opravdu se ji sám vydá hledat. Jeho pozdější reakce na Popelku, kterou nejprve uviděl v prostých šatech, byla chladná a spíše odmítavá. Nechtěl uvěřit, že je to ona. Zde vyplynula jedna z mála zmíněných vlastností krále, a to povrchnost. Teprve až byla Popelka převléknutá do šatů a byla upravená, byl král spokojen a projevil jí svoji náklonnost. Na konci je Popelka odměněna tím, že se stane královnou. Adlina s Aminou jsou nakonec alespoň trochu potrestány tím, že na Popelčině svatbě jim to nesluší a nikdo s nimi ani nechce tančit. Dokonce se vyhnou i případnému mrzačení nohou kvůli zkoušce střevíčku. Zlo je tedy potrestáno, i když mírnější a pro děti i přijatelnější formou. Nechybí ani jasné, z toho vycházející morální ponaučení.

4.6 Walt Disney: Cinderella V jednom království na venkovském zámku žil otec s dcerou Popelkou. Maminka jí umřela a otec se rozhodl se znovu oženit a Popelce tak najít novou matku. Oženil se s lady Tremaine, která měla svoje vlastní dvě dcery Anastázii a Grizellu. Jednoho dne však umřel Popelce i otec a její macecha byla najednou zlá a závistivá. Popelka musela na zámku sloužit a každý den jí macecha s dcerami nadělovaly plno práce. V noci se Popelce zdávalo o tatínkovi, který ji utěšoval, že jednou přijde její šťastný den. Popelka měla spoustu kamarádů. Pana a Paní Ptáčkovi a myšky, které oblékala do šatů a chránila je před kocourem Luciferem lady Tremaine. Jednoho dne myšák Jaq prosil Popelku o záchranu myšáka, který se chytil do pasti. Popelka ho vysvobodila a dala mu jméno Gus. Jednoho dne se král rozhodl, že ožení svého syna, a proto povolal Vévodu, aby vše zařídil. Na ples byla pozvána všechna děvčata na vdávání v království. Tak se dostalo jedno pozvání i na zámek, kde žila Popelka. Anastázie a Grizella byly štěstím bez sebe a hned se začaly připravovat. Popelka jim řekla, že chce s nimi také jít na ples. Nejprve se jí vysmály, ale nakonec jí macecha řekla, že když udělá všechnu 51

práci a obstará si vhodné šaty, může jít s nimi. Popelka jim poděkovala a pospíchala do věže, kde měla schované šaty po mamince, ale bylo potřeba je přešít. Než se k tomu dostala, už jí macecha a sestry úkolovaly, co má dělat. Popelčiným kamarádům jí bylo líto a tak se ptáčci i myšáci pustili do šití, k čemuž si pozvali ještě spoustu svých dalších kamarádů. Večer už byl připraven kočár a macecha s dcerami se chystaly k odchodu. Popelka smutně odešla do věže a plakala, že na ples nemůže. V tom jí ale kamarádi zavolali a ukázali jí nádherné šaty, které ušili. Popelka byla radostí bez sebe, rychle se oblékla a pospíchala za sestrami a macechou, že s nimi nakonec přece jen pojede. Macecha i dcery zbledly závistí nad jejími šaty a hned jí je roztrhaly. Macecha i dcery odjely na ples a Popelka s pláčem utekla do zahrady. Gus, Jaq, pes Bruno a Bělouš jí v zahradě chtěli utěšit. Za chvilku se tam ale objevila stařenka a utěšovala jí, že na ples přece jen půjde, jen jí musí pomoc najít čarovný proutek. A tak Popelka poznala, že se jedná o Vílu kmotřičku. Víla se hned dala do čarování. Vyčarovala velkou dýni a tu proměnila v kočár, Bělouše v kočího, Bruna v lokaje a Jaqa, Guse a jejich dva kamarády v nádherné koně. Dalším mávnutím proutku vyčarovala Víla Popelce nádherné šaty a skleněné střevíčky. Pak Popelce prozradila, že zítra bude její šťastný den, ale teď hlavně nesmí zapomenout, že se musí z plesu vrátit před půlnocí, kdy kouzla skončí. Popelka se tedy vydala na zámek. Na zámku princi představovali všechny pozvané dívky, ale princi se ani jedna nelíbila. Najednou se princ zvedl a odešel na terasu. Stála tam Popelka, která ho okouzlila svoji krásou. Celý večer spolu tančili. Před půlnocí se posadili k fontáně a princ jí chtěl říct, že jí má rád. Na věži však začala odbíjet půlnoc, Popelka se s ním rozloučila a spěchala domů. Na schodech jí však sklouzl jeden střevíček, pro který se už nemohla vrátit, protože ji doháněl Vévoda. Popelka stihla do půlnoci dojet domů a pak svým kamarádům vyprávěla o neznámém mládenci, který se jí zalíbil. Po půlnoci zůstal Popelce pouze jeden skleněný střevíček. Král se rozzlobil, že krásná dívka princi utekla a tak pověřil Vévodu, aby ji pomocí střevíčku našel. Hned se rozneslo, že princ s Vévodou objíždí domy a dávají zkoušet dívkám zapomenutý střevíček. Macecha s dcerami se hned připravily je uvítat a za každou cenu se chtěly Anastázie a Grizella dostat do střevíčku. Macecha si všimla, že se Popelka usmála, jakmile slyšela o střevíčku a maceše vše došlo, proto ji hned zamkla do věže. Když nakonec dorazil Vévoda i k nim, dal dívkám vyzkoušet střevíček. Ani jedna se do něj nedostala. Mezitím Jaq vytáhl z kasy macechy 52

klíč a osvobodil Popelku. Díky tomu mohla Popelka Vévodu zadržet na odchodu a požádat ho, aby si mohla střevíček také vyzkoušet. Ten souhlasil, ale macecha mu ze vzteku hůlkou podrazila nohy a skleněný střevíček se rozbil. Vévoda z toho byl nešťastný, Popelka však vytáhla z kasy druhý a dala mu ho, aby jí ho vyzkoušel. Střevíček jí padl jako ulitý. Vévoda Popelku odvezl na zámek a tam se provdala za prince. 60 Toto zpracování je v dnešní době asi nejznámější „mezinárodní“ příběh o Popelce. Je zde patrné, že Walt Disney vychází především z verze od Charlese Perraulta. Příběh je však oživen krátkým úvodním vyprávěním o Popelčině minulosti. Dále je zde Popelka obdařena velkým množstvím zvířecích přátel. V této verzi příběhu přijde Popelka, už jako malá, o maminku. Jak k tomu došlo, se však neuvádí. Její otec se podruhé ožení, protože chce své dceři najít novou matku. Brzy však také umře otec a z nové matky, která byla zřejmě doposud milá na Popelku, je najednou zlá macecha. O Popelce víme, že je urozená, protože bydlí na venkovském zámku. V příběhu se potvrdí, že na tom zámku původně pouze nepracuje, ale je jejím domovem. Tento fakt je předložen v části, kdy macecha nutí Popelku sloužit. Tak, jako v ostatních verzích této pohádky, se i zde dodržuje společenská hierarchie. K Popelce, jako urozené dívce, je přiřazen za protějšek princ. Díky tomu je tedy Popelka na konci povýšena do vyššího stavu, než byla v úvodu pohádky. S tím souvisí i místo, kde se oba setkají, a to zámecký ples. Velkým rozdílem od všech ostatních, výše probraných verzí je ten, že jméno Popelka je její vlastní. Nejedná se zde o žádnou hanlivou či pokořující přezdívku. Možná je to v této verzi zapříčiněno tím, že vychází z již existujícího vyprávění a v době vzniku této verze již původ jména Popelka byl všeobecně znám. Autor

se

tedy

již

nezabýval

rozebíráním,

proč

Popelka,

uvedl

pouze,

že se tak jmenovala od mala, jako by to bylo běžné jméno. V tomto příběhu hrají kouzla velkou roli. Popelka zde nezíská žádnou kouzelnou věc, z níž by získala šaty na ples. Jedny šaty ji ptáci a myši přešijí z původně

60

DISNEY a Vypráví Pavel CMÍRAL. Popelka. 2. vyd. V Praze: Egmont ČR, 2005. ISBN 80252-0268-2.

53

maminčiných starých šatů. Druhé šaty má již vyčarované. Poté, co jí macecha zničí její šaty, se Popelce v zahradě zjeví „Víla kmotřička“ a vyčaruje jí šaty a kočár. Kočár vyčaruje z dýně, kterou si nejdříve taky vykouzlí. Toto se další rozdílnost od Perraultovy verze, kde „Víla kmotřička“ Popelku posílá pro dýni. Z Jaqa, Guse a jejich dalších dvou přátel vyčaruje „Víla kmotřička“ koně. Psa Bruna promění v lokaje a „Bělouše“ promění „Víla kmotřička“ v kočího. U Charlese Perraulta je i v tomto rozdíl. Tam z ještěrek vyčaruje lokaje a z krysy kočího. Co se týče šatů, má zde Popelka de facto dvoje, jedny přešité matčiny a jedny od „Víly kmotřičky“. I když se celkem netradičně pro tuto pohádku koná pouze jeden ples. Tyto šaty také mají schopnost zakrýt Popelčinu identitu. V této verzi je Popelka odhalena, jako neznámá kráska z plesu. Když si macecha s dcerami o neznámé princezně vypráví, Popelka se zasměje a maceše dojde, že to byla ona. Přímo v pohádce se píše, že maceše došlo, proč jí ta neznámá přišla povědomá. K šatům dostane skleněné střevíčky. Jeden z nich na plese ztratí a druhý ji i po půlnoci zůstane. Půlnoc je zde opět oním magickým okamžikem, který dokáže všechna kouzla zrušit, a proto musí Popelka z plesu před půlnocí utéct. Jak je již výše uvedeno, Popelka je v této adaptaci „obdařena“ zvířecími přáteli, kteří ji pomáhají a rozveselují ji. Patří sem dva ptáčci, které oslovuje jako „Pan Ptáček“ a „Paní Ptáčková“. Dále má za přátele a pomocníky myši. Jde o nový druh přátel, který se v jiných verzích dosud nevyskytuje. Jménem známe pouze dva, kteří ji nejvíce pomohou dostat se až k princi, Jaqa a Guse. Další její pomocníci jsou „Bělouš“ a pes Bruno. A nakonec je to sama „Víla kmotřička“, která svým čarovným proutkem dostane Popelku na ples. Tato verze příběhu se od ostatních odlišuje výrazně v postavě macechy. Ta je za života Popelčina otce k Popelce evidentně milá a neubližuje jí. Pohádka nám nic takového sice nevypráví, na druhou stranu ani nic mnoho neříká o vztahu macechy a Popelky za života otce. Až smrt otce je zde vylíčena jako zlomový bod v chování macechy k Popelce. Popelka je tedy ponížena úroveň služebné na zámku, který byl vždy jejím domovem. Macecha i její dvě dcery Popelku nutí k těm nejnižším domácím pracím a zavalují ji obrovským množstvím úkolů. Popelka je zde však ušetřena 54

jakéhokoli sbírání semen z popela. Macecha Popelce nezakáže jít na ples, ale sama‚ si musí opatřit vhodné šaty a zároveň udělat všechnu zadanou práci. Když však přijde‚ v šatech připravená na odjezd, vzteky jí nevlastní sestry šaty roztrhají. Princ je v této verzi opět ochuzen o jakýkoli jeho bližší popis, což je zcela ponecháno na čtenářově fantazii. Princ se tedy na první pohled zamiluje do nádherné neznámé princezny. Zajímavé je to, že Popelka neví, že celý večer tančila s princem, který se jí zalíbil. Dozví se to až ve chvíli, kdy se macecha baví se sestrami, že princ objíždí domy a zkouší dívkám střevíček. Princ objíždí království v doprovodu Vévody, kterého s ním vyslal sám král. Nakonec Vévoda nechá zasněného prince a do domu, kde žije Popelka, se vydává sám. Princ se tedy s Popelkou setká na plese a pak, když mu ji přivezou jako nevěstu. Zajímavé je i samo zkoušení skleněného střevíčku. Popelka je tradičně schovaná před princem a zapírají ji. Když se však Popelka nakonec k vévodovi dostane, aby si vyzkoušela střevíček, podrazí mu macecha holí nohy, Vévodovi vypadne střevíček a rozbije se. Nato Popelka vytáhne svůj druhý skleněný střevíček a obuje si ho. To vévodovi stačí jako zkouška a odveze ji na zámek za princem. Princ se tedy snaží svoji nevěstu najít sám, nakonec ho musí zastoupit Vévoda. Konec je tradiční a není na něm v tomto zpracování nic, co by ho výrazně odlišovalo od jiných zpracování. Popelka se tedy nakonec dostane ke svému princi, který si ji vezme za manželku a tak je Popelka povýšena do vyššího společenského stavu, než tomu bylo na začátku celé pohádky. Tak jako některá jiná zpracování i toto končí svatbou Popelky a už se nezabývá osudem macechy a jejích vlastních dcer. Jediné, co se v úplném závěru říká je, že macecha si zacpává uši před zvoněním zvonů ohlašujících odjezd prince a Popelky na líbánky. Z toho se dá konstatovat, že macecha je potrestána závistí a že s dcerami byla ponechána vlastnímu osudu. Nicméně i tak tato verze podává jakési morální ponaučení, že dobro je nakonec vždy odměněno.

4.7 Ján Vrabec: Popelka Urozenému muži onemocněla žena a ta si před smrtí zavolala svou dceru. Slíbila jí, že když bude hodná a statečná, dohlédne na ni i po své smrti. Nato skonala. Dívka 55

chodila za matkou na hrob, kde sedával i bílý ptáček. Otec se zanedlouho znovu oženil a vyženil i dvě další dcery. Macecha i její dcery byly pyšné a závistivé a brzy si z dívky udělaly služku. Protože byla často zaprášená a od popela, říkali jí Popelka. Otec se jednou chystal na trh a ptal se všech dcer, co by si přály přivést. Nevlastní dcery chtěly šaty a šperky, jen Popelka požádala o větvičku, která mu zavadí o klobouk. Když otec projížděl kolem hrobu své první ženy, bílý ptáček mu na klobouk shodil větvičku se třemi lískovými oříšky. Doma dal všem dcerám, oč si řekly. Brzy pořádal král pro svého syna tři slavnosti po sobě, kam byly pozvány všechny dívky, aby si mezi nimi princ vybral nevěstu. Macešiny dcery se hned fintily a připravovaly na ples. Popelka chtěla jít s nimi, ale jen se jí vysmály a macecha jí dala na vysbírání misku čočky z popela. Až to vysbírá, může prý za nimi přijít. Když odešly, pustila se Popelka do sbírání. Brzy na okno zaťukali holoubci. Když je Popelka pustila dovnitř, rychle ji pomohli vše vysbírat. Pak zahoukala sova a Popelce vypadl z kapsy jeden oříšek. Když dopadl na zem, zacinkal, pukl a vypadly z něj šaty barvy měsíčního svitu. Když se oblékla, na dvoře uviděla stříbrného koně a vydala se na něm na zámek. Na zámku všichni obdivovali její krásu, ale nikdo jí nepoznal. Princi se velmi líbila a celou noc s ní tančil. O půlnoci se mu však Popelka vysmekla a odjela domů. Doma se převlékla a u pece usnula. Druhý den se doma všichni opět chystali na slavnost a macecha dala Popelce na vysbírání misku čočky z popela. Ale tak jako včera, pomohli jí holoubci. Z druhého oříšku pak vypadly šaty. Tentokrát byly jako sluneční paprsky a na dvoře na Popelku čekal zlatý kůň. Na plese se opět princ věnoval jen své krásné neznámé princezně, která mu však, jako minule o půlnoci, utekla. Třetí den se vše opakovalo. Tentokrát byly v oříšku šaty svatební, se zářivými hvězdami a k nim nebeské střevíčky. Na plese se opět princ věnoval jen své krásce, ale měl strach, že mu opět zmizí. O půlnoci nechal natřít smůlou schody. Když mu Popelka opravdu opět utekla, přilepil se jí jeden střevíček na schod, ale ve spěchu se pro něj nevrátila. Princ našel na schodek malinký střevíček a dal vyhlásit, že dívka, které padne, bude jeho ženou. Princ tedy objel celé království, ale všem dívkám byl střevíček malý. Když dojel do domu, kde žila Popelka, macecha se snažila svým dcerám za každou cenu obout střevíček, ale nepodařilo se. Nešťastný princ se ptal, zda není v domě ještě nějaká dívka. Macecha zapírala, ale otec řekl, že má ještě jednu dceru. Na to ze stáje vyjel kůň s krásnou dívkou v šatech posetých hvězdami. To byla Popelka. Princ jí vyzkoušel střevíček a ten jí padl 56

jako ulitý. Bílý holoubci zacvrlikali, že je to pravá nevěsta a tak si jí princ odvezl domů a oženil se s ní. 61 V této verzi pohádky je již na první pohled patrné, že jde o kombinaci verzí Charlese Perraulta, bratrů Grimmů a Boženy Němcové. Podobnost s verzí Charlese Perraulta je v době odchodu Popelky z plesu, vždy utíká před půlnocí z plesu, i když nevíme, proč se nemůže zdržet déle, nic jí totiž nenutí. Společné s verzí bratří Grimů, je příslib matky, že bude dceru chránit i po své smrti a také její hrob s bílým ptáčkem, který v příběhu hraje důležitou roli. S verzí Boženy Němcové je podobnost v oříšcích, ze kterých Popelka získává šaty. Popelka je urozená dívka, která je jistě po slibu své matce hodná a statečná. Na začátku je zmínka o okamžiku, kdy se objevuje její matka, než zemře. Zdá se, že ptáček, sedící na hrobě, je snad nějaké převtělení duše matky, aby mohla dostát svému slovu a mohla svou dceru chránit. Popelčin otec se znovu ožení a jeho nová žena se svými dvěma dcerami poníží Popelku na úroveň služky. Přímo je zmíněno, že jsou všechny tři závistivé, takže se dá částečně odvodit důvod Popelčina ponížení. Otec také nevybočuje z tradičního vzoru. Své vlastní dcery se ze strachu z nové manželky ani nezastane. Díky společenskému stavu Popelky, urozené dívky, je zde vybrán jako její protějšek princ. Vzhledem k tomu je jako místo, kde se spolu seznámí a zamilují se do sebe, vybrán zámecký bál. V této verzi příběhu jsou kouzla opět přítomna. Oříšky od otce dají Popelce nejen krásné šaty, ale i koně, na němž se dopraví na ples. Již tradičně má Popelka troje šaty, kdy poslední jsou zároveň svatební. Nechybí ani jejich tajemná moc zastřít Popelčinu identitu, když si je poprvé oblékne. Je však zvláštní, že Popelka utíká z plesu před půlnocí, která bývá vždy jakýmsi magickým okamžikem, kdy se všechna kouzla ruší. Není ani vysvětleno, co se stane s šaty a koněm doma. Pouze je řečeno, že se převlékne, ale kam dá šaty z oříšku? Evidentně jí zůstávají, protože si třetí šaty znovu oblékne na vyzkoušení střevíčku v závěru příběhu. A co se stane s koněm?

61

VRABEC, Ján a Věra ŠKROBÁNKOVÁ. Popelka: [maxileporelo]. Ostrava: Knižní expres, 2007. ISBN 978-807-3470-340.

57

Možná proto musí před půlnocí odejít, protože jí zmizí kůň. Nabízí se však další otázka, jak může vědět, že jí po půlnoci kůň zmizí. Již na začátku příběh dává najevo, že Popelka na vše nebude úplně sama. Její matka na ni dohlíží a to pravděpodobně v podobě bílého ptáčka, se kterým se Popelka vídá na matčině hrobu. Tento ptáček dá otci pro Popelku větvičku se třemi kouzelnými oříšky a na konci navíc princi potvrdí, že našel svoji pravou nevěstu. Dalšími důležitými pomocníky jsou holoubci, kteří pomáhají vysbírávat čočku z popela. Posledním z ptačích pomocníků je sova. Ta svým zahoukáním jaksi donutí vždy jeden oříšek, aby Popelce vypadl z kapsy a rozlouskl se, aby vydal krásné šaty v něm ukryté. V tomto zpracování pohádky se objevuje postava macechy a jejích dvou dcer. Všechny tři jsou vylíčeny jako závistivé a Popelku poníží na úroveň služebné. Není v této verzi nijak vylíčeno či naznačeno, zda je Popelka trýzněna nějakými krutými tresty. Pouze je vzhledem ke svému poníženému stavu nucena k jistě těžkým, ale hlavně špinavým pracím. O jednom trestu se však pohádka zmiňuje, a to vysbírávání čočky z popela. Tento trest Popelka dostane za to, že chtěla jít s ostatními na ples. Macecha jí totiž dovolí jít na ples, ale musí nejdřív splnit tento zcela nesmyslný úkol. O princi bohužel tato verze pohádky, tak jako i jiná zpracování, neříká nic nového. Jeho postava není nijak rozvinuta a nic moc se o něm nedozvíme. Drží se již tradičního vzoru. Zamiluje se na první pohled do Popelky, která ho ohromí, jako všechny na plese, svoji krásou. Na třetí ples se připraví tak, že si na Popelku připraví past, aby mu nemohla opět uniknout. Díky této pasti se dostane ke střevíčku, s nímž objíždí celé království, aby našel svoji neznámou krásku. Až se nakonec dostane do domu Popelky, kde se nenechá odradit a trvá na tom, že chce vidět všechny dívky v domě. Nakonec se objeví Popelka, které střevíček pasuje. Konec této pohádky je již tradiční. Princ vyzkouší střevíček jako poslední Popelce a ten jí padne jako ulitý. Všichni konečně Popelku v nádherných šatech poznají, princ si ji odveze s sebou domů a vezme si ji. Bohužel není nic řečeno ani naznačeno o maceše, jejich dcerách a otci Popelky, zda je snad nakonec stihl nějaký trest nebo

58

se otec od zlé ženy nějak osvobodil. I přesto se dá vyvodit jakési morální ponaučení, že dobro je nakonec vždy odměněno.

4.8 Vuk Stefanović Karadžić a Rudolf Lužík: Pepeljuga Byly tři dívky, které pásly dobytek a u toho předly koudel. Potkal je stařec a řekl, že které spadne vřeteno do jámy, té se změní matka v kravku. Všechny se hned naklonily zvědavě nad jámu a té nejkrásnější spadlo vřeteno. Spěchala domů a před domem stála její matka proměněná v kravku. Otec se po čase znovu oženil a vyženil ještě jednu dceru. Macecha nevlastní dceru neměla ráda a nutila ji zastat tu nejtěžší práci doma. Jmenovala se Mara, ale macecha s dcerou jí říkaly Popelka. Jednou macecha Maře poručila upříst a do přadena svinout torbu koudele do večera, jinak ji zabije. Dívka šla s dobytkem a na pastvě se dala do předení. Kolem poledne za ní došla matka - kravka a řekla, že jí pomůže. Žvýkala koudel a uchem jí vylézalo vlákno, které Mara smotávala. Večer se macecha divila, že to všechno stihla a tak jí na příští den dala ještě více práce, ale matka - kravka zase Maře pomohla a tak opět všechno stihla. Třetího dne dostala Mara na práci ještě více a poslala za Marou potají vlastní dceru. Ta pak doma matce vše řekla a macecha hned po muži chtěla kravku zabít. Mara z toho byla velmi smutná a řekla to své matce, ta jí odpověděla, že nesmí sníst její maso a všechny kosti má pohřbít na určitém místě, kam má kdykoliv přijít a najde tam pomoc. A tak se také stalo. Jednou v neděli šli všichni kromě Mary do kostela a macecha jí poručila navařit oběd a vysbírat všechno proso, které po domě schválně rozsypala. Po jejich odchodu se Mara vydala na hrob matky, kde byla otevřená truhla a na ní dva holoubci, kteří jí řekli, že si má vzít jedny šaty z truhly a jít do kostela a oni, že se o vše v domě postarají. Vzala si hedvábné šaty a spěchala do kostela. V kostele všichni obdivovali, jak je krásná a jaké má šaty, ale nikdo jí nepoznal. I carův syn si jí všimnul a zalíbila se mu. Než skončila bohoslužba, utíkala domů. Šaty vrátila do truhly, která hned zmizela. Doma bylo vše hotovo, čemuž se velice divila macecha s dcerou. Druhou neděli se vše opakovalo, ale tentokrát macecha vysypala více prosa po domě. Když odešli do kostela, spěchala Mara na hrob své matky, kde byla opět truhla a dva holoubci. Tentokrát si vybrala stříbrné šaty. Opět ji v kostele nikdo nepoznal a všichni, včetně carova syna, 59

ji obdivovali. Před koncem bohoslužby utekla domů, vrátila šaty do truhly a běžela k ohništi. Třetí neděli macecha rozsypala ještě více prosa než minule a po jejich odchodu běžela Mara na matčin hrob a z truhly si vybrala zlaté šaty. Tentokrát ji chtěl car v kostele zastihnout, a když se Mara snažila utéci carovu synovi, ztratila v davu střevíček z pravé nohy. Carský syn se rozhodl najít tu krásnou dívku a všem dívkám zkoušel její střevíček. Některým byl malý, jiným zase velký. Dostal se až do domu, kde žila Mara. Macecha Maru schovala před domem pod koryto a carovi ukázala jen vlastní dceru, které ale střevíček nepasoval. Když se carův syn ptal, zda mají ještě další dceru, zapřeli to, ale kohoutek vyskočil na koryto a řekl mu, že je tam schovaná. Když koryto odklopili, ležela tam Mara ve zlatých šatech, bez střevíčku na pravé noze. Carský syn ji hned poznal, zaradoval se, obul jí střevíček a odvedl si jí do paláce a tam se s ní oženil.62 Tato srbská verze má zcela neobvyklý úvod, který na první pohled může čtenáře zmást, že se snad ani nejedná o pohádku o Popelce. Na druhou stranu se na rozdíl od ostatních zpracování dozvídáme něco o Mařině (Popelčině) mamince. Je zde vložen nový příběh před již nám známý příběh o Popelce. Popelka je v této verzi líčena jako prostá dívka, do které se zamiluje carský syn, což je trochu zvláštní vzhledem k dodržování společenských vrstev v předchozích verzích. Jelikož se jedná o prostou dívku, je místem setkání s carem kostel. Kouzla jsou nedílnou součástí tohoto zpracování příběhu. Již na začátku stařec upozorňuje dívky, že jedna jejich matka se promění v krávu. Tento stařík budí dojem věštce, jenž se snaží dívky upozornit na hrozící nebezpečí nebo je to zlý kouzelník, který dívky zkouší. Další magickou vlastností je, že si matka uchovala schopnost řeči i v podobě zvířete a způsob její pomoci s předením si s realitou rozhodně nezadá. Je zvláštní, že matka ví, co má poradit své dceři, aby jí mohla pomáhat i po své smrti. Jak přišla k těmto „znalostem“ se nedozvídáme, vyplývají snad z lidového folklóru či pohanských tradic, konečně jako i ostatní magické jevy. Na matčin hrob tedy může

62

Převyprávění pohádky O Popelce z: KARADŽIĆ, Vuk Stefanović a Rudolf LUŽÍK. Srbské lidové pohádky. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959, 441 s.

60

Mara chodit a žádat o cokoli. Není ve svých přáních nijak limitována. Kouzlem se tedy na hrobě objeví truhla s nádhernými šaty a dva holoubci, kteří za ní udělají zadanou práci. V truhle je zřejmě vícero šatů, protože se uvádí, že si má vybrat pouze jedny, což je zajímavá věc vůči ostatním verzím Popelky. V jiných zpracováních Popelka dostane jedny konkrétní šaty, které jsou samozřejmě vždy nádherné a vzácné, ale v tomto případě nastává jiná situace, kdy si Mara, co by Popelka, sama může vybrat šaty, které se jí líbí. Bohužel jsme ochuzeni o detailnější popis šatů, takže se můžeme opět jen domnívat, že šaty oplývaly nějakou kouzelnou mocí, která Maře zajišťovala, že ji nikdo nepozná. A jako poslední kouzlo je, že si Mara vleze pod koryto v obyčejných šatech, ale když koryto pak zvednou, má na sobě poslední zlaté šaty a jeden střevíček. Vše do sebe najednou zapadá. Pomocníků

má

zde

Mara-Popelka

hned

několik.

Vlastní

maminku,

která jí v podobě krávy pomáhá s předením. I po své smrti se snaží být Popelce nápomocna. Dalšími pomocníky jsou holoubci, kteří za Maru vysbírají proso a evidentně i navaří oběd. Možná jen holoubci vysbírali proso a Mara byla neobyčejně rychlá, že se stihla vrátit z bohoslužby včas, aby stihla vrátit na matčin hrob šaty, doběhnout domů a navařit oběd. K tomu nejsou žádné indicie, autor nechává čtenáře v určitém časovém rozporu, přisuzovanému magické moci. Podrobnější vysvětlení však není zapotřebí, aby děj měl spád a nezdržoval se podružnými detaily. Posledním pomocníkem je kohoutek, který odhalí carskému synu, kde je Mara ukrytá. V tomto zpracování má Popelka velice krutou macechu, zdá se, že asi nejkrutější z dosud zmiňovaných verzí. Nemáme zde popsáno, jaká byla macecha a její dcera povahově ani vzhledově. Z jejich činů ale je jasné, že byly obě velice zlé a kruté. Už to, že je Mara poslána na pastvu s velkým množstvím koudele, kterého je den ze dne více a které musí stihnout do večera upříst pod hrozbou smrti, svědčí to o její velké zášti. Zdálo by se, že snad macecha nemůže být horší, ale ona si vynutí i smrt pro ni obyčejné krávy jen proto, že pomáhala Maře. Samozřejmě nemohla vědět, že je to Mařina vlastní matka a tudíž chce de facto smrt člověka, ale zřejmě jí šlo jen o to, aby svou nevlastní dceru potrestala a uškodila jí. Dalším, ale již mírnějším úkolem je sbíráni prosa po domě a navaření oběda. Mara nesmí s ostatními do kostela a navíc jí macecha naloží 61

tolik práce zřejmě jen proto, aby mši nemohla stihnout a možná, aby měla další důvod jak jí za něco potrestat. A nakonec, jako obvykle, schovává a zapírá Maru a carskému synu ukazuje jen svou vlastní dceru. Carský syn zde není nijak zvlášť charakterizován, jak už tomu u princů či knížat v pohádkách o Popelce bývá. Víme jen, že se do Popelky na první pohled zamiluje, ale o něm samotném nic víc. On sám se zde musí také trochu zasloužit o Popelku. Se získaným střevíčkem objíždí domy a hledá svou krásnou nevěstu. V domě, kde Mara žije, mu nakonec trochu pomůže kohoutek tak, že prozradí, kde je ukrytá. Co se týče ztráty Popelčina střevíčku, je zvláštní, že ho neztratí díky nastražené pasti, ale prostě jen v davu při útěku z kostela. Zajímavé je i to, že víme přesně, který střevíček to ztratila, ten z pravé nohy. To se pak i zdůrazní, když ji carský syn nalezne pod korytem ve zlatých šatech a s chybějícím střevíčkem na pravé noze. Konec je vcelku velice rychlý a krátký oproti dlouhému úvodu do celého příběhu. Víme, že Maře střevíček padl jako ulitý a carský syn si ji odvezl a oženil se s ní. Chybí zde jakákoli informace či zmínka o tom, co bylo s macechou a její dcerou, jestli byly nějak potrestány za všechno zlé nebo co se stalo s Mařiným otcem, který se nám z příběhu úplně ztratil. Ale i přes toto si můžeme odvodit alespoň nějaké morální poučení, tedy že dobro je nakonec nějak odměněno. Vcelku důležitým pohledem na zpracování je i fakt, že pohádka obsahuje spoustu násilí, až brutálních obrazů i když tyto příběhy jsou v dnešní době určeny pro děti. Je to však pozůstatek jejich dávného účelu, kdy byly tyto příběhy především pro dospělé. Až postupem času se přetvořily do pohádkových, pro děti určených vyprávění.

4.9 Jiří Horák: Pepeljuga Otec a matka měli krásnou dceru se zlatým měsíčkem na čele. Po matčině smrti si ji otec chtěl vzít za ženu, ale ona nesouhlasila a šla pro radu za kmotřičkou, která jí řekla, ať si nejprve poručí stříbrné šaty, pak zlaté a nakonec démantové šaty. Pokaždé jí je otec přinesl z jarmarku a nakonec ji kmotřička poradila, ať si poručí neviditelný vozík, který sám jede i s bičíkem a pak v něm odjede pryč. Dívka tak učinila 62

a odjela k jednomu lesíku, kde šaty a vozík ukryla a šla se zeptat na službu do nedalekého panství. Potřebovali tam služku, které říkali popeluška a tak ji přijali. Jednou jel kníže na svatbu, jakmile odjel, utíkala Popeluška do lesíka, kde se převlékla do stříbrných šatů a na vozíku dojela na svatbu. Kníže s ní celé odpoledne protančil a chtěl jí doprovodit domů, ale ona se vytrhla a odjela na vozíku pryč. Druhý den pomáhala Popeluška knížeti obout holinky, ale protože jí to nešlo, tak jí kníže udeřil nazouvákem po hlavě. Opět po odchodu knížete se v lesíku převlékla do zlatých šatů a jela také na svatbu, kde s ní kníže celou dobu tančil a ptal se jí, čí je, ona se mu ale vytrhla a utekla. Třetí den se vše opakovalo, ale tentokrát si oblékla démantové šaty. Kníže s ní zase celou dobu tančil a zeptal se jí, odkud pochází a ona mu jen odpověděla, že z kraje, kde tlučou lidi zouvákem do hlavy. Kníže jí na to odvětil, že to není kraj, ale nedávno uhodil svoji popelušku zouvákem do hlavy. Na to nic neřekla a kníže jí dal svůj stříbrný prsten. Druhý den přemluvila Popeluška kuchařku, aby mohla uvařit knížeti polévku a tajně do ní dala prsten od knížete. Když kníže pak polévku jedl, našel prsten a nechal si zavolat kuchařku a pak i Popelušku, která tu polévku vařila. Kníže jí sejmul černý šátek z hlavy a místnost se rozzářila jasem Popeluščina měsíčku na čele. Pak shodila zapopelený šat a pod ním měla své démantové šaty. Kníže jí poznal a vzal si ji za ženu.63 Celá tato pohádka je na první pohled zcela jiná než všechny předchozí verze. Jediná podobnost je snad v názvu. Toto zpracování je podobné nám známé pohádce O princezně se zlatou hvězdou na čele, zde místo hvězdy figuruje měsíček. Jako všechny Popelky tato také přišla o matku, nedostane ale macechu a nevlastní sestru, naopak si ji chce její vlastní otec vzít. Je to dost zvláštní, že je v pohádce uváděn incest. Tento fakt může být přisouzen místnímu folklóru a naturelu. Aby si otce nemusela vzít, poroučí si vzácné dary na radu své kmotřičky a prchá od otce. Získá tak troje šaty na troje setkání s knížetem. Dále je odlišné od ostatních verzí, že se s knížetem setká osobně i mimo plesy, což v příběhu pak vytvoří i komický moment. Popelka své „jméno“ získá díky práci, kterou zastává na panství a kterou

63

Převyprávění pohádky Popeluška z: HORÁK, Jiří (ed.). Pohádky a písně Lužických Srbů. Praha: SNKLHU, 1959.

63

nedělá za trest či z donucení. Je tam však ve službě a jistě dostává za svou práci nějakou odměnu. I příležitost setkání je odlišná. Nejde ani o mši, ani o bál, ale o cizí svatbu. Asi nejvýraznější rozdíl je v tom, že kníže nedostane Popelčin střevíček, aby ji podle něj našel. Naopak on jí dává stříbrný prsten, jenž mu ona vrací přes polévku. Tím na sebe upozorní, aby se mohli oficiálně setkat. Kouzlo je zde jediné a to neviditelný, samojezdící vozík, který Popelku doveze za knížetem a vozí ji na svatbu, kde se s ním setkává. Jako jejího pomocníka zde můžeme považovat pouze kmotřičku, která jí pomůže dostat se od jejího otce a získat tak cenné věci, které jí pomohou najít a získat knížete. O knížeti víme pouze to, že se do krásné Popelky s měsíčkem na čele zamiloval, ale k ušmudlané popelušce se chová dosti hrubě. Na konci vše dobře končí. Kníže nalezne svou krásnou dívku, kterou si nakonec vezme. Pokud bychom zde hledali nějaké morální ponaučení, mohlo by být, že dobrý člověk je nakonec odměněn.

4.10 Pavol Dobšinský: Popeluša Kdysi žil král a královna, kteří měli tři dcery. Všechny byly krásné, nejmladší z nich byla nejkrásnější a nejmoudřejší. Jednoho dne královna zemřela a po nějakém čase se král znovu oženil. Nová královna byla pyšná a krále hnala jen do samých válek, až o své království přišel. Jeden kníže mu nabídl útočiště v jeho horách, kde král s rodinou žili. Král se vydával často na několik dní na lov. Královna žárlila na krásu princezen a tak jednou přemluvila muže, aby je zavedl do lesa a tam je nechal napospas osudu. Otec se tomu bránil, ale nakonec ženě ustoupil. Vše slyšela nejmladší dcera, proto si s sebou dívky vzaly klubka nití, aby si značily cestu. Dvakrát se dcerám podařilo díky nitím k macešině zlosti vrátit. Macecha jim na to přišla a tak schovala nitě, než otce s dcerami poslala opět do hor. Dcery nevěděly co si počít až nejmladší napadlo, že by si cestu mohly značit popelem. Když je otec zavedl hluboko do hor, na jedné mýtině se najedli a všichni usnuli. Otec se brzy probudil a se slzami v očích dcery opustil. Najednou se zvedl silný vítr, který dívky probudil, a zjistily, že jim vítr rozfoukal popel. Běhaly, hledaly cestu, ale nenašly. Ze zlosti starší sestry té nejmladší 64

začaly říkat Popeluša. Když tak bloudily po lese, potkaly strašného obrovského muže s jedním okem. On je svázal a odnesl je do nádherného zámku. Tam své ženě nakázal upéct starší dvě a mladší, že si vykrmí a šel si lehnout. Dívky prosily ženu o pomoc, ale ta je neposlouchala a nosila dřevo. Popeluša překousala svoje provazy a osvobodila své sestry. Společně pak pohrabáčem muži propíchly okem hlavu, jakmile přišla žena, probodly ji také. Sestry si celý zámek prohlédly a divily se tolikému bohatství a nádheře. Zůstaly zde a časem si starší dvě nanosily do svých pokojů všechny drahocennosti. Popeluši nechaly jen bezcenné kousky, navíc musela uklízet, vařit a starat se o ně. Jednou sestry z věže viděly bránu ze zahrad a cestu. Oblékly se, Popeluši nakázaly starat se o zámek a vydaly se po cestě. Došly až do města, kde se dozvěděly, že král pořádá slavnost trvající několik dní a zve tam všechny krásné panny, ze kterých si vybere nevěstu. Sestry se tam vydaly a nějakou dobu zůstaly, pak se vrátily zpátky na zámek za Popelušou, ale brzy se v ještě krásnějších šatech vydaly opět za králem. Popeluša při uklizení našla velkou hromadu smetí, pod kterou byly ukryty tři zlaté klíče. Po dlouhém hledání našla nádherné dveře, které jedním klíčem otevřela a v místnosti našla mnoho nádherných a vzácných dámských šatů, ve druhé místnosti byly pánské šaty s nádobím a dalšími vzácnými předměty a ve třetí místnosti spousta peněz. Když se sestry opět vrátily, Popeluša jim nic neprozradila a sestry se potřetí vydaly za králem. Popeluša si z nové komnaty vzala šaty a vydala se po stejné cestě, až došla do města, kde se dozvěděla o králi a vydala se na jeho zámek. Když došla, princ hned sešel z trůnu a šel rovnou za Popelušou. Tančil a povídal si jen s ní, ale když viděla, že se sestry chystají odejít, rychle princi utekla. Doma schovala šaty a sestrám při příchodu nic neřekla. Sestry mluvily jen o krásné princezně, a že se do ní princ zamiloval. Brzy se sestry opět vydaly na zámek do města a Popeluša je prosila, zda může s nimi, ale nedovolily jí to. Jakmile setry odešly, Popeluša si vzala ještě krásnější šaty a spěchala na zámek. Princ byl rád, že vidí svoji vyvolenou a zase tančil a bavil se jen s ní. Tentokrát byl připravený a pověřil stráž, aby se za neznámou kráskou vydala, pokud zase uteče. Když se sestry chystaly odejít, Popeluša spěchala domů. Stráž ale usnula a tak za ní princ spěchal sám na koni. Popeluša se mu snažila utéct a ztratila střevíc. Když se snažil střevíc zvednout, ztratila se mu Popeluša z dohledu. Král se obrátil na prince, že už nemůže pořádat další slavnosti, protože se už tenčily zásoby peněz. Princi poradil, ať vystrojí hostinu a na ni všem ženám 65

vyzkouší střevíc. Které padne, tu si vezme. Sestry se na tuto hostinu také chystaly a Popeluša chtěla s nimi, ale nechtěly o tom ani slyšet. Nakonec se nejstarší smilovala a vzaly ji s sebou. Popeluša si s sebou vzala šaty pro sebe a prince z tajné komnaty, ale tak, aby o tom sestry nevěděly. Na králově zámku nechaly Popelušu v komůrce. Na hostině princ všem zkoušel střevíc, ale nikomu nepasoval. Vyšel zklamaný ven z místnosti a tam potkal Popelušu, která se dívala zvědavě z komůrky, co se to děje. Princ se jí zeptal, zda si také nechce vyzkoušet střevíc. Ona souhlasila s tím, že to je stejně její střevíc. Oba se nakonec oblékli do šatů, co přivezla, a šli za králem pro požehnání. Na svatbě si Popeluša zavolala své sestry s knížaty, které si vybraly za muže, a prozradila jim, že je jejich sestra. Radovaly se spolu, ale vzpomněly si na tatínka. Popeluša se obrátila na svého muže a požádala ho, že se se sestrami musí vrátit na zámek a najít jejich otce. Princi se to moc nezamlouvalo, nakonec však svolil. Kočí, který sestry vezl, jim pověděl, že je knížetem ve městě, u kterého byl i dům jejich otce a že ho zná. Dovezl sestry na zámek, kde mu daly peníze a šaty pro jejich otce a odjel pro něj. Macecha už byla po smrti. Otec se zaradoval, když se dozvěděl, co je s jeho dcerami a vydal se za nimi i s kočím. Když dojeli na zámek sester, byl zde i princ, který nedokázal být ani den bez Popeluši. Všichni se šťastně shledali a na vše zlé zapomněli. 64 V této podobě pohádky se před klasickým dějem, tak jak jsme na něj zvyklí, např. od Hrubína či Němcové, nabízí jakoby rozšířený děj, který mírně komplikuje vcelku jednoduchou zápletku a dává mu nový rozměr. Tento vložený příběh by se dal přirovnat k pohádce o Jeníčkovi a Mařence, kdy jsou děti zavedeny do lesa a tam zanechány. Také se snaží nějak si najít cestu domů, kterou si označily, ale jejich značky se ztratí a oni bloudí v lese. Místo čarodějnice je zmiňován hrozný obr a jeho žena, kteří jsou sestrami zabiti a tím se osvobodí. V tomto zpracování víme hned od začátku, že se jedná o královskou dceru. Popelka zde nepřijde o vše sama, ale o vše přijde celá rodina, která se dostane, díky

64

DOBŠINSKÝ, Pavol: Prostonárodné slovenské povesti (Tretí zväzok). Zlatý fond denníka SME 0, [cit. 19. 1. 2015]. Dostupné na webovskej stránke (world wide web): http://zlatyfond.sme.sk/dielo/389/Dobsinsky_Prostonarodne-slovenske-povesti-Treti-zvazok

66

chování nové královny, na mizinu. Pak jim nezbývá nic jiného, než nuzný život v horách. Sestry jsou Popelušiny vlastní a k jejímu ponížení dochází na zámku v horách. Nalezením zámku se všechny sestry obrazně povýší, získávají bohatství ke svému vznešenému postavení. Popeluša je však ponížena na úroveň služebné. Nové jméno Popeluša nezíská tím, že by byla špinavá, ale díky nápadu, který dostala, aby našly cestu zpět domů. Ten se však vymstil, když sypaný popel na cestu rozfoukal vítr a sestry tak ztratily cestu domů. Ve zlosti, že její nápad na záchranu nevyšel, jí sestry začnou říkat hanlivě Popeluša jako popel, kterým cestu označila. Kouzel se v tomto zpracování nedočkáme. Vše je spíše dílem náhody. Náhodou na ně v lese narazí obr, který žije na překrásném zámku, který si sestry nechají poté, co ho přemůžou. Náhodou najdou cestu do města a dostanou se tak k princi na slavnost. Opět, jako v jiných zpracováních, nemáme příliš detailní popis šatů, abychom zjistili, proč sestry Popelušu na slavnosti nepoznaly. Nikdo jiný ji poznat ani nemohl, jelikož se nacházeli v jiném království, ve kterém sestry nikdy ani zřejmě nebyly. Máme zde tradičně troje skvostné šaty, které mají být pokaždé krásnější než předchozí. Zvláštností jsou šaty poslední. Popeluša si totiž na zámek doveze prakticky svatební šaty, a to nejen pro sebe, ale i pro svého prince. V této verzi se nevyskytují žádní zvířecí či nadpřirození pomocníci Popeluši. Všechno je pouze na ni, přesto je vylíčena jako nejen krásná a hodná dívka, ale i jako chytrá a statečná. Pomocníci by tedy byli v příběhu téměř nadbyteční. Macecha je hlavním strůjcem neštěstí celé rodiny. Všechny tři dcery nenávidí a snaží se jich v horách zbavit. Žárlí totiž na jejich krásu. Nezaměřuje se pouze na Popelušu, ale terčem jsou hned všechny tři. Konkrétní násilné skutky macechy či způsob její nenávisti je zahrnut pouze do bezpodmínečného odvedení dcer do lesa. Kruté, ale podrobněji nepopsané. Tím je vlastní krutost poněkud čtenářsky zmírněna. Princ je Popelušou na první pohled okouzlen a vždy se jen jí věnuje na slavnostech. Rozdílné zde je, že se na jejich druhé setkání připraví jinak, než ostatní princové v jiných verzích Popelky. Ostatní princové ji chtějí přilepit nebo jí zatarasí cestu. Tento princ ale jednoduše postaví stráž, která má Popelušu hlídat. Stráže však 67

usnou a tak se princ musí snažit sám. Střevíček získá tak, že ho Popeluša ztratí při útěku. Další odlišností je způsob hledání jeho vyvolené. Nevěnuje množství času a námahy k tomu, aby obešel nebo objel celé království. Jednoduše uspořádal hostinu, na kterou se dívky samy vypravily až na zámek. Vystrojí hostinu, kde všem dámám zkouší střevíček a náhodou je na jeho zámku ukrytá i Popeluša, se kterou se sejde na chodbě. Když on odchází nešťastně z hostiny, ona zrovna zvědavě vyhlíží, co se to děje. Tak se setkávají. Na konci se Popeluša „představí“ svým sestrám, protože ji pořád v těch nádherných šatech nepoznaly. Sestry se k Popeluši nechovaly příliš pěkně. Zřejmě i z toho důvodu a také proto, že se své sestře omluví, získají také ženichy. Proč je k nim konec mírný je i fakt, že musely také projít strastmi jako Popeluša, ale jelikož ubližovaly i své sestře, mají „pouze“ knížata, zatímco jejich sestra má prince. Konec je dobrý i k otci, který také musel zakusit zlo. Šťastně se sejde se svými dcerami a opět získá bohatství.

4.11 Společné znaky všech zpracování V této kapitole se rozebírala jednotlivá zpracování pohádky o Popelce. Pozornost byla zaměřena na rozdílnosti všech zpracování v předem vybraných motivech. Tato část se zabývá tím, co všechny verze pohádky o Popelce, které se rozebíraly výše, spojuje dohromady, tedy jaké motivy se opakují ve všech verzích. Ve všech verzích se opakuje, že Popelka je ponižována od svých sester či matek, ať již vlastních nebo nevlastních. Jedná se o hierarchické postavení v domácnosti, kdy Popelka stojí původně na vrcholu s ostatními členy rodiny, je však „svržena“ a propadne se až na nejnižší úroveň. Stává se z ní služka v otrhaných hadrech, která je nucena k nejhorším pracím v domácnosti. Zároveň je s tím spojeno i to, že nesmí chodit mezi lidi. Vždy je nucena činit práce, při kterých se evidentně silně znečistí popelem a jediné útočiště či místo k přespání je pouze u kamen. Tato souvislost s popelem je vždy záminkou pro vytvoření její přezdívky Popelka a nikdo ji už jinak neřekne. Jen v několika případech se dozvídáme její jméno před pojmenováním na Popelku. 68

Dalším společným znakem je získání nádherných a drahocenných šatů. Způsob, jakým se k šatům dostane, bývá různý, jde o oříšky, kouzelnou vílu, tajný pokoj, matčin hrob apod. Vždy ale získá nádherné šaty, které jí zároveň pomohou k zahalení její identity. K jejímu odhalení dochází až ve chvíli zkoušení střevíčku či vracení prstenu, kdy si je sama oblékne nebo je do nich oblečena kouzlem. A nakonec je spojujícím prvkem nalezení Popelky pomocí střevíčku či prstenu. Princ (v některých verzích kníže) dostane jedinou stopu, jak najít svoji vyvolenou. Někdy pošle někoho za sebe, ale vždy se s touto stopou dostane k ní, ať už musí obejít mnoho žen nebo je přímo postaven před Popelku. Po každé ji pozná až ve chvíli, kdy dostane zpět svůj střevíc nebo prsten. Po tomto odhalení obléká nádherné šaty jako symbol jejího povýšení, a to vždy do vyššího stavu než v jakém byla na samém začátku pohádky.

4.12 Rozdílné znaky pohádky o Popelce Jak je z výše uvedeného vidět, jednotlivé verze se od sebe neodlišují pouze ve výše zvolených znacích. Už samotné pojetí příběhu se u každého autora liší. Někteří si do všeobecně známého příběhu vložili nový, který klasický příběh o Popelce posunuje na jinou úroveň. Samo označení „klasický příběh o Popelce“ je zavádějící, ale užívané. Každý autor byl ovlivněn verzí příběhu z jeho národního folklóru. Tito autoři s příběhem nakládali různě, jak je patrné i z výběru pohádek výše. Každý z těchto autorů by mohl tvrdit, že jeho verze je klasickým pojetím pohádky o Popelce s drobnými úpravami. Je tedy těžké, co to klasická verze je. Pravděpodobně by to byla verze zahrnující všechny znaky, společné pro všechny verze pohádky o Popelce. Ale spíš si označení klasický některé verze vysloužily. Jedná se vesměs o verze, které jsou zpravidla nejpopulárnější, nejčastěji a nejdéle tradované. Hlavním rozdílem je tedy pojetí příběhu, jíž cestou se autor vydal. Zda cestou příběhu, který odráží sourozeneckou rivalitu nebo odrážející vztah otce a dcery. Nejčastější a zřejmě i nejoblíbenější je pojetí příběhu skrze sourozeneckou rivalitu. I ve zvolených verzích je tento způsob výpravy nejčastější. A také každé dítě zná verzi Popelky odrážející právě tuto sourozeneckou rivalitu. 69

Dalším velkým rozdílem je množství magických či kouzelných prvků, kterými Popelka získává svoji garderobu. Všechny šaty jsou prvkem, pomáhajícím Popelce dostat se na ples. Rozdílný je způsob jejich získávání. Popelka přijde k šatům prostřednictvím oříšku, kouzelné truhly, v tajné místnosti nebo třeba jako dar. Těchto způsobů

je

v různých

verzích

celá

řada.

Tento

nosný

prvek

příběhu,

který se nejrůznějším způsobem prezentuje, tvoří velký prostor pro autorskou invenci a také čtenářskou fantazii. Ostatní kouzla, pokud se v příběhu vyskytují, dodávají pohádce na mystičnosti a atraktivitě. Někdy se do příběhu také zapojují nadpřirozené bytosti. Nejznámější je kmotřička víla. Ale tyto bytosti ve všech zpracováních nenalezneme. Autoři si také pohrávají se sociálním zasazením příběhu. O důvodech, proč příběh zasadili do té či oné společenské vrstvy, by se dalo polemizovat. Mohli se tím snažit o zatraktivnění příběhu či přiblížení divákům. V každém případě je toto dalším rozdílným znakem verzí pohádky o Popelce. Rozdílnost můžeme nalézt i v pojetí mužských postav. Vesměs jsou všechny verze plné ženských postav a objevuje se v nich pouze Popelčin otec, princ či kníže a případně král. Víc mužských postav nenajdeme. I tak jsou tyto postavy jen v pozadí a například postava otce se často úplně vytratí z příběhu. Jako další rozdílnost verzí pohádky o Popelce tedy můžeme brát i to, že některé verze otce nenechají zmizet, ale pracují i s touto postavou až do konce příběhu nebo že autoři zapojí zcela nové mužské postavy. Jako poslední výraznou odlišnost, na kterou je upozorňováno i při rozborech výše, je morální ponaučení a zakončení příběhu. Některé verze toto zcela postrádají a jiné nikoli. V některých verzích je morální hledisko příběhu silně cítit a pouze vygraduje v ukončení celého příběhu. Naopak jsou i verze, pro které morální ponaučení není primárním cílem.

70

5. HLEDÁNÍ ESTETICKY NEJHODNOTNĚJŠÍ VERZE POHÁDKY O POPELCE Tato kapitola se pokusí esteticky zhodnotit všechny adaptace pohádky o Popelce z předchozí kapitoly, která se zabývala jejich obsahovou stránkou. Pro zvolení nejlepší varianty pohádky budou brána v potaz čtyři estetická kritéria. První z nich se bude týkat postavy Popelky. V tomto bodě se bude brát zřetel na vykreslení postavy Popelky. Bere v úvahu, zda je Popelka popsána zcela novým způsobem nebo má nějaké nové vlastnosti. Druhé kritérium bude autorova invence, tím je myšleno, čím autor obohatil tento příběh. Zde se bude hodnotit míra originality, bude se tedy hledat verze vybočující z tradičního tvaru příběhu. Jako třetí kritérium bude sociální prostředí, do něhož je celý příběh zasazen. V tomto bodě jsou nejčastější pouze dvě polohy, úroveň prostého a urozeného lidu. Důraz bude kladen na způsob pojetí těchto poloh. Čtvrté kritérium se bude týkat fantazie. Tím je na mysli, kolik prostoru sám autor věnuje popisu a kolik přenechává na čtenářské fantazii. S tímto je spojeno používání metafor a míra dekorativnosti jazyka. Bude se tedy hledat varianta nejvíce otevřená čtenářské fantazii. Božena Němcová: O Popelušce Postava Popelky: Popelka je zde vykreslena pouze charakterově, o jejím vzhledu se příliš nedozvíme. Charakterově je vykreslena jako téměř dokonalá bytost, oplývající nejlepšími vlastnostmi, jako je třeba skromnost a laskavost, nestěžuje si na bezpráví a křivdy, ale trpělivě je snáší. Nakonec je odměněna láskou a bohatstvím, které jí slibuje budoucí život s knížetem. Je to tedy typické pojetí klasické postavy Popelky. Autorova invence: Za autorčinu invenci se dají pokládat tři oříšky, které jsou netypicky očarovány žabkou ve studni. Ta je pak postupně Popelce předává. Dá se zde zmínit o Popelčinu zaříkání před odchodem do kostela, aby byla skryta v mlze před očima ostatních. Vyskytují se zde jiní zvířecí pomocníci, kteří nejsou běžní v ostatních verzích. Ty představuje žabka a kohout, jelikož se ve velké části verzí této pohádky vyskytují pouze holoubci. Také by se sem dalo zařadit třídění semen z popela a jejich druh, tedy proso, mák a lněné semínko.

71

Sociální prostředí příběhu: Celý příběh je zasazen mezi prostý lid. Popelka je kupecká dcera a její „princ“ je knížetem, tedy Popelka v závěru povýší o jednu úroveň výše oproti svému původnímu společenskému stavu. Prostředí prostého lidu je navíc umocněno Popelčiným přáním podívat se do kostela, kam nemůže a kde nakonec potká svého knížete. Je zde tedy silně cítit náboženské smýšlení, které je právě pro prostý lid typické. Dalo by se tedy usuzovat, že jde o příběh upravený pro publikum prostého lidu. Fantazie: Největší pole působnosti pro čtenářovu fantazii jsou Popelčiny šaty. Autor používá metafory při popisu šatů a popíše je pouze tak, že první byly slunéčkové, další měsíčkové a poslední byly hvězdičkové. Nic víc není prozrazeno, takže i sama barva šatů je na fantazii každého. Další zajímavostí pro čtenářovu fantazii může být mlha, která halí Popelku. Funguje jako maskovací síť nebo pohádkový neviditelný plášť. Pro Popelku potřebnou dobu ji zaručuje plnou anonymitu. Autor zde používá několik metafor a částečně dekorativní jazyk. Božena Němcová: O třech sestrách Postava Popelky: Popelka je vylíčena jako člověk oplývající samými kladnými vlastnostmi. Jde o hodného, laskavého a skromného člověka. Dokáže trpělivě snášet špatné zacházení, dokonce i od vlastní rodiny, necítí k nim však nenávist, pouze lítost. Toto zpracování částečně přibližuje Popelčin vzhled, a to, že jde o štíhlou a krásnou dívku. Kníže, díky její postavě, vyloučí všechny ostatní dívky i ty, které se ho snaží při zkoušení střevíčku podvést. Je známo Popelčino jméno Anuška, což této postavě poskytuje realističtější vjem. Celkově jde o typickou postavu Popelky. Autorova invence: Je na první pohled jasné, že se tato verze z velké části shoduje s předešlou, ale nachází se zde několik odchylek. První netradiční věc je ta, že Popelka nečelí zlobě macechy a nevlastních sester, ale vlastní matce a vlastním sestrám. Autor zapojuje vcelku netradiční pomocníky. Žebračku, která se najednou objeví u knížete. Tato žebračka knížete přímo navede k Popelčinu domu a usnadní mu hledání jeho neznámé krásky. Tak jako v předchozím zpracování se i zde objevují tři oříšky, které spadnou do studny. Odtud je vyloví žabka, která pak Popelce dala tyto kouzelné oříšky. Dalším zajímavým a v celku netradičním pomocníkem je knížecí pes, který knížeti 72

odhaluje nepravé nevěsty. Zajímavým způsobem autor pojal past nalíčenou na Popelku. Většinou jsou schody či chodník pomazány smolou, na kterou se přilepí Popelčin střevíček. Zde ale kníže nechá nanosit chvojí před vchod kostela a Popelka musí toto chvojí přeskočit. Sociální prostředí příběhu: V tomto podání Popelky se nedozvídáme přímo, z jakých poměrů pochází, ale je naznačeno, že se jedná o dívku z prostých poměrů. Opět je zde patrný důraz na náboženské cítění, a to v podobě Popelčiny touhy jít do kostela s ostatními. V této verzi potká knížete v kostele. Je zde naznačeno, že nepůjde o úplně chudou vesnickou rodinu, jelikož otec knížeti přivádí všechny děvečky v domě. Z toho vyplývá, že je rodina Popelky relativně majetná a může si dovolit „zaměstnávat“ pomocníky. Pravděpodobně byl její otec kupcem. Fantazie: Autor v této verzi nedává příliš mnoho prostoru pro fantazii. Šaty, které jsou nejčastěji působištěm čtenářovy fantazie, jsou zde celkem podrobně popsány. Jediný prostor pro fantazii je opět mlha halící Popelku na cestě do kostela. Nepoužívají se zde metafory k popisu věcí, naopak jazyk je bohatý a barvitý a dokáže tak popsat vše potřebné. Jacob Ludwig Karl Grimm a Wilhelm Karl Grimm: Aschenputtel Postava Popelky: Popelka je zde opět člověk oplývající jen samými ctnostmi. Jde o laskavou a hodnou dívku, která snáší trpělivě všechny křivdy a špatné zacházení, za což je nakonec odměněna v podobě prince a života, který ji s ním čeká. V této verzi je Popelka navíc kurážná a vychytralá. Princi při útěku zmizí v holubníku nebo na stromě, čímž ho zdrží a tak může v klidu utéci domů. V této verzi je Popelka obdařena navíc odvahou, jinak má typické vlastnosti postavy Popelky. Autorova invence: Netypickým prvkem je to, že je možné se něco dozvědět o Popelčině vlastní matce. Ta se po své smrti převtěluje do bílého ptáčka, který sedí na stromku na hrobě, kam Popelka v těžkých chvílích utíká. Tento ptáček plní veškerá Popelčina přání a tak dostojí slibu Popelčiny maminky, že i po své smrti se o ni postará. Popelka v této verzi po otci žádá větvičku, kterou ji otec utrhne z lískového keře. Tato větvička je pak Popelkou zasazena na matčině hrobě a zalita jejími slzami. 73

I zde Popelka musí sbírat z popela, tentokrát ale čočku a navíc jsou zde změněny okolnosti. Popelka vybírá čočku třikrát pouze před prvním plesem, jelikož ji „za odměnu“ macecha vezme s sebou. Slib ovšem macecha nedodrží a neustále zvětšuje množství přebírané čočky, až už není čas na přípravu pro Popelku k odchodu. Před dalšími plesy již Popelka nežádá, aby se jich mohla účastnit. Nakonec princi pomohou dva holoubci na lísce na matčině hrobě s výběrem pravé nevěsty. Sociální prostředí příběhu: V tomto zpracování se dostáváme do nejvyšších sociálních vrstev. Otec Popelky je bohatý muž, který je zřejmě vysoce postavený, protože se na něj sám princ obrací se vším, jak kácením hrušky či bourání holubníku, tak i s hledáním princovy vyvolené. Jejich společenskému postavení odpovídá i místo setkání Popelky a prince. Nejde již o kostel, ale zámek. Zřejmě posun příběhu do těch nejvyšších společenských vrstev měl dodat příběhu na větší atraktivitě. Fantazie: Prostor pro čtenářovu fantazii je zde velmi omezen. Celý příběh je vyprávěn celkem realisticky, bez většího užívání metafor. Jediný malý prostor pro fantazii je v případě Popelčiných šatů, jelikož je řeč pouze o barvě prvních a o dalších se už nic bližšího nevypráví, jen že byly krásnější než ty předchozí. Charles Perrault: Cendrillon Postava Popelky: Zde je hned v úvodu pohádky řečeno, že Popelka je velice krásná a milá dívka. Opět oplývá všemi ctnostmi, dokáže trpělivě snášet křivdy a nakonec je za vše odměněna sňatkem s princem. Navíc v této verzi Popelka velkoryse sestrám odpustí vše zlé a pomůže jim získat bohaté ženichy. Popelka je tedy znovu vykreslena typicky pro tuto postavu, navíc je zde poukázáno na schopnost odpuštění. Autorova invence: Prvním jasným příkladem autorovy invence je přítomnost kmotřičky víly. Zde Popelka nedostane kouzelný předmět, který ji dá šaty, díky kterým se dostane na ples či do kostela nepoznána. Zde je tím kouzelným elementem víla. Ta očaruje obyčejné věci v neobyčejné, aby se Popelka dostala na ples za princem. V této verzi je však Popelka omezena časem. Je zde výslovně řečeno, že se musí do půlnoci vrátit, protože pak končí všechna kouzla. V předchozích verzích si teoreticky Popelka mohla přijít z plesu relativně kdykoliv a dokonce ji zůstaly i šaty, 74

které si schovala. Další změnou příběhu je to, že Popelka se s princem setká pouze dvakrát na plese. U vlastního odhalení Popelky není princ přítomen, Popelka mu je poté přivezena. Nakonec velkou změnou je to, že Popelka velkoryse odpustí sestrám a pomůže jim také k urozeným ženichům. Sociální prostředí příběhu: Celý příběh se odehrává v prostředí šlechtické rodiny. Opět se pohybujeme v těch nejvyšších sociálních vrstvách. Dodává to příběhu na atraktivnosti. Fantazie: Tato verze je pro čtenářskou fantazii rájem. Už představa kmotřičky víly nabízí velké množství variant, jak tato bytost vypadá. A šaty, ty jsou plně ponechány na čtenářské fantazii, kterou nic nelimituje. Jazyk této pohádky je dekorativní, bez používání metafor. I prostředí, ve kterém se děj odehrává, nabízí notnou dávku dokreslení celé scény a jednotlivých detailů. Například víla promění dýni v kočár, myši v koně, ještěrky v lokaje a krysu v kočího. František Hrubín a Jiří Trnka: O Popelce Postava Popelky: I zde je Popelka představena jako klasický příklad kladné hrdinky, která oplývá těmi nejlepšími vlastnostmi v kombinaci s krásou. Tyto vlastnosti jsou zprvu skryty díky zlým sestrám, které ji pomlouvají, navíc Popelka díky svým domácím povinnostem krásu ukrývá pod špínou z popela. Musí snášet špatné zacházení od vlastních sester a nakonec je odměněna životem s mladým králem. Autorova invence: Zde se autor nechal velice silně inspirovat verzí Charlese Perraulta. Oproti jeho verzi je zde užito několik odlišností. Popelka žije s vlastními sestrami bez rodičů. Popis Popelčiných šatů je podán částečně metaforicky, není však příliš dále

rozváděn. Princ

sice

nenajde

střevíček, ale

květ

jetele,

který se mu v rukách promění v onen Popelčin ztracený střevíček. Princ sám osobně objíždí se střevíčkem království, navíc Popelku sám pozná. Šaty má Popelka pouze dvoje. Ty druhé má na sobě na plese a při zkoušení střevíčku. Konec příběhu není tak mírný a velkorysý jako u Perraulta. Sestry jsou pozvány na svatbu Popelky a prince. Nikdo si jich však nevšímá, protože jsou neupravené a zelené závistí.

75

Sociální prostředí příběhu: Příběh je zasazen do prostředí vyššího stavu, který udává celkový tón ladění atmosféry děje. S tím je spojena nákladnost zmíněných plesů, popis šatů a Popelčin protějšek, kterým je princ. Fantazie:

Používají

se

metafory pouze

v

případě

šatů

a

střevíčků,

které se připodobňují lístkům a květům. Prozradí se jejich barva, jinak je zbytek jejich vzhledu ponechán na čtenáři. Notnou dávkou abstraktivity je vyjádřeno proměňování dýně, myší a kocoura v luxusní kočár, tažený koňským spřežením a vozatajem. Walt Disney: Cinderella Postava Popelky: Popelka je opět neobyčejně krásná a prince svoji krásou na první pohled okouzlí tak, že se do ní okamžitě zamiluje. Charakterově je Popelka tradičně líčena jako člověk oplývající samými ctnostmi. Je hodná, laskavá, nezazlívá ostatním křivdy na ní páchané. Autorova invence: Příběh jasně vychází z verze Perraulta. Najdeme zde jen několik odlišných detailů. Prvním rozdílem je postava otce, který se podruhé ožení a brzy zemře. Jeho smrt je spouštěčem macešiny zloby a nenávisti vůči Popelce. U pohádky o Popelce jsou obvyklé tři plesy a Perrault má jen dva. Disney ponechal v příběhu ples pouze jeden, ale i ten stačil na to, aby se princ s Popelkou do sebe zamilovali. Popelka má i netradiční kamarády, a to myši a ptáčky. Je pravdou, že se ptáci v pohádce nejčastěji vyskytují jako pomocníci Popelky, v tomto případě je považuje Popelka za přátele. Další odlišností je to, že sama macecha ještě před zkoušením střevíčku odhalí, že ta neznámá z plesu je Popelka. Sociální prostředí příběhu: Popelčina rodina vlastní venkovský zámek. Popelka se zde setkává s princem na zdejším zámeckém bálu. Čtenáři toto prostředí nabízí dávku jedinečnosti a romantiky. Příběh je napsaný způsobem vlastním pro dětské čtenáře. Fantazie: Nenachází se zde metafory a příliš zdobené výrazy. Prostor pro fantazii čtenáře Disney nabízí bohatou ilustraci, která příběh do určité míry definuje, nabízí však jinou úroveň vnímání celého děje. Toto zpracování je evidentně určeno dětskému čtenáři, čemuž je přizpůsoben jeho poměrně jednoduchý jazyk. 76

Ján Vrabec: Popelka Postava Popelky: Hlavní hrdinka v této variantě příběhu vystupuje jako klasická představitelka této role, její popis nebo bližší charakteristika vyplývá spíše ze souvislostí příběhu než z vlastního popisu. Autorova invence: Z příběhu je patrné, že jde o jakousi kombinaci verze Charlese Perraulta, Boženy Němcové a bratří Grimmů. Od Perraulta je převzata půlnoc, kdy musí Popelka utéci domů. Charles Perrault i bratři Grimmové povýšili Popelku do šlechtického stavu. Od bratří Grimmů je převzat motiv větvičky, bílého ptáčka na matčině hrobě, vybírání čočky z popela a úvodní setkání s Popelčinou matkou. Nakonec od Němcové je použit motiv tří oříšků a metaforické přirovnání šatů. Jediné, co pochází od Jána Vrabce, je kůň, který Popelku vozí na plesy a je vždy sladěn s barvou šatů Popelky. Sociální prostředí příběhu: Hned na začátku je čtenář seznámen se zasazením děje do prostředí šlechtického sídla. Od toho se odvíjí následující popis událostí odehrávajících se na zámeckém plese, potažmo celkově v prostředí vyššího stavu. Fantazie: Největším prostorem pro čtenářskou fantazii jsou Popelčiny šaty. Podobně jako u Boženy Němcové je předložena metaforicky barva šatů a zbytek popisu nechává autor na čtenáři. Pouze poslední šaty jsou popsány podrobněji, stále však je ponechán velký prostor pro fantazii. Celkové pojetí výkladu příběhu v tomto případě je ovlivněno jasným použitím klasických motivů z jiných zpracování. Vuk Stefanović Karadžić a Rudolf Lužík: Pepeljuga Postava Popelky: Hned na začátku příběhu je postava Popelky pojmenovaná jako Mara. Po fyzické stránce má být nejkrásnější dívkou ze tří kamarádek, které společně předou koudel. Charakterově jde o poslušnou, kurážnou a hodnou dívku. V zásadě charakteristika této postavy nevybočuje z běžných standardů pro tento příběh. Autorova invence: Hned na počátku děje zaujme nové vložené vyprávění před samotným, nám známým příběhem o Popelce. Objevuje se zde stařec, který očaruje matku jedné z dívek. Tato událost postihne matku Mary a tato se promění 77

v krávu, která však dokáže s Marou mluvit. Další odlišností je až brutální povaha Mařiny macechy. Ta Maře vyhrožuje smrtí za nesplnění zadaných úkolů. Mara je nucena třikrát příst koudel. Její matka ji s tímto úkolem ji zvláštním způsobem pomáhá. Když matka zemře, její hrob hlídají dva holoubci. U jejího hrobu se Maře zázračným způsobem plní všechna její přání. Mrtvá matka také obdařuje Maru množstvím nádherných šatů, které Mara nalézá v truhle na jejím hrobě. Motiv návštěvy kostela a zázračného ochránění domu během Mařiny nepřítomnosti je velice podobné verzi Boženy Němcové. Macecha zakazuje Maře návštěvu kostela a dává jí za úkol vysbírání prosa, které rozsype před odchodem do kostela po celém domě. Při příchodu carského syna macecha schovává Maru pod koryto. Tento úkryt carskému synu odhalí kohout a kouzlem má po odklopení koryta Mara na sobě poslední nádherné šaty, avšak bez jednoho střevíčku, který carevic našel. Sociální prostředí příběhu: Příběh je zasazen mezi prostý lid. Zajímavostí verze je to, že se do Mary zamiluje sám carský syn. Je to obrovský skok napříč společenským žebříčkem pro Maru, čímž se tato pohádka, samozřejmě včetně kouzelných prvků, stává více fantaskní. Fantazie: Jazyk je jednoduchý, bez používání metafor a zdobností. Pro čtenářovu fantazii je zde ponechaný vzhled šatů a až neuvěřitelný způsob předení koudele za pomoci matky-kravky. Jak již bylo zmíněno, velkou měrou na atraktivnosti příběhu přispívá sociální rozdílnost obou hlavních hrdinů. Jiří Horák: Pepeljuga Postava Popelky: Popelka je zde vykreslena poněkud odlišně od ostatních variant příběhu. Je chytrá, vtipná a vynalézavá. Tyto vlastnosti se u tradiční Popelky často nevyskytují. I zde jí zůstává status kladné hrdinky. Jako jediný uvedený fyzický atribut je zmínka o její kráse. Autorova invence: Tento příběh je pojat zcela odlišně od všech ostatních. Popelka je nucena čelit vlastnímu otci, před kterým prchá. To, že je umazaná od popela a dělá nejpodřadnější práci, je důsledek její služby na zámku. Od otce si vyžádá troje drahé šaty a kouzelný vozík, což je opět zcela nový prvek. Také místo setkání Popelky 78

a knížete, tedy cizí svatba, je nové. A nakonec nalezení podle prstenu je zcela odlišný způsob od všech předchozích vybraných zpracování. Sociální prostředí příběhu: Není jasné, z jakého sociálního prostředí Popelka pochází, ale vzhledem k tomu, že se živí jako služka, nepůjde zřejmě o urozenou dívku. I přesto Popelka zaujme knížete, který si ji na konci příběhu vezme za ženu. Opět se jedná o pohádkové vyzdvižení chudáka do šlechtických vrstev. Fantazie: I když je pohádka vyprávěna vcelku prostým jazykem bez velkých příkras a metafor, stále dost prostoru zbývá pro fantazii. Čtenář má možnost vlastní představy šatů a vozíku Popelky, které nejsou příliš konkretizovány či vykresleny. Pavol Dobšinský: Popeluša Postava Popelky: Popelka je líčena jako kladná hrdinka, ale přece jen je vykreslena trochu odlišně. Hned na začátku příběhu je sděleno, že je oproti svým sestrám krásnější a moudřejší. Postupně se ukazuje, že je Popelka i velice odvážná, když se dokáže i přes svůj strach o život osvobodit i své sestry a společně zabijí jednookého obra i jeho ženu. Autorova invence: Novým prvkem v tomto zpracování je to, že Popelka si nakonec vezme sobě rovného. Také to, že celá Popelčina rodina se vinou macechy dostane na mizinu. Dále je vložen zcela nový příběh, připomínající vyprávění o Jeníčkovi a Mařence. Zcela nové pojetí je, jakým způsobem přijde Popelka k novým šatům. Nekonvenční je i to, že se z příběhu úplně nevytratí postava otce, ale všichni se společně nakonec sejdou. Sociální prostředí příběhu: Verze je opět v těch nejvyšších společenských vrstvách. Popelka sama pochází z královského rodu a najde si sobě rovný protějšek. Nekoná se žádný závratný společenský vzestup. Fantazie: V této verzi se sice nepoužívá mnoho metafor, děj je i tak velice barvitě vylíčen. Prostor pro čtenářovu fantazii je nabízen v případě líčení obra, jeho ženy, jejich zámku a také šatů nejen Popelky, ale i jejich sester. 79

Celkově esteticky nejhodnotnější verze Výše uvedené rozbory zhodnotily prostřednictvím jednotlivých kritérií vybrané verze pohádky o Popelce. Jako nejlepší zpracování, podle prvního kritéria, se jeví verze Pavla Dobšinského, který Popelku vykresluje s novými vlastnostmi, které pro křehkou a ubližovanou dívku, jak je nejčastěji vykreslována, nejsou vůbec typické. Podle druhého kritéria se nabízí jako nejlepší verze Jiřího Horáka, který vypráví pohádku o Popelce zcela odlišným způsobem. Dokázal dát této klasické pohádce zcela nový, čtenářsky atraktivní, rozměr. Třetí kritérium nabízí verzi Vuka Stefanoviće Karadžiće jako nejzdařilejší, jelikož nedbá na zaběhlé konvence, že prostou dívku si zamiluje kníže. Popelce je jako protějšek přisouzen samotný carský syn. To dodává celému příběhu větší míru pohádkovosti a fascinace vlastním zakončením příběhu. Čtvrté kritérium ukazuje jako nejlepší variantu verzi Pavla Dobšinského. I první pohádka od Boženy Němcové by mohla aspirovat na tento post díky používání metafor, volnému prostoru pro vzhled šatů a halící mlhy. Dobšinský má však více prvků, které nejsou téměř vůbec popsány, ale čtenář je pobízen k vlastní invenci fantazie, čímž si subjektivně příběh do určité míry přizpůsobuje a dotváří. Vzhledem k těmto dílčím soudům vychází, že celkově esteticky nejhodnotnější verzí je Popelka od Pavla Dobšinského, jelikož vychází jako nejlepší varianta pro zvolená kritéria. Příběh je ozvláštněn vcelku nekonvenčním přístupem k tématu a vyzdvižením určitých konkrétních obrazů. Na druhé straně autor dává čtenáři relativní volnost k vlastnímu dokreslení příběhu, což rozšiřuje záběr vnímavosti a atraktivnosti celého děje. Toto hodnocení je čistě subjektivní a je třeba připustit, že pro jiného čtenáře může být jiná verze pohádky hodnotnější či atraktivnější. Pohádka, jako taková, je tím druhem literatury, který poskytuje čtenáři naprostou volnost v subjektivním výkladu sdělovaného příběhu a i když se závěry u každého jednotlivce částečně shodují, prožitek může nabírat naprosto rozdílné úrovně. 80

ZÁVĚR Pohledů na pohádku jako takovou je celá řada, jak již v této práci bylo zmíněno. Jedná se mnohdy o rozporuplné názory, zejména v oblasti výchovy dítěte a utváření jeho estetického vnímání. Ať už jsou názory na pohádky jakkoli rozporuplné, jsou důležitým kulturním národním dědictvím, které je nutno uchovávat. V tomto směru by měl být kladen důraz především na ryzost a autentičnost jednotlivých podání a variant. V dnešní době, kdy převažuje v preferencích lidí film před knihou, není překvapující, že filmaři často a rádi sahají k pohádkovým tématům, kterým dodávají nový rozměr. Pohádky jsou totiž vděčným inspiračním vzorem, jelikož nabízí spoustu prostoru pro fantazii. V této práci jsem si kladla za cíl srovnat jednotlivá vybraná zpracování pohádky o Popelce a následně je esteticky zhodnotit. Vybraný vzorek pohádek ukázal rozličné varianty tohoto zpracování. Ukázal

nejen velmi

známou verzi,

zaměřující

se na sourozeneckou rivalitu, ale i tu, která se zaměřuje na vztah otce a dcery a také oidipovský komplex. Souhrn rozdílných znaků poukazuje na místa příběhu, která poskytují dostatek prostoru pro kreativitu vypravěče. Tedy ta nejzajímavější místa děje z hlediska srovnávání, jelikož ukazují práci autora - vypravěče a také místní myšlení. Na druhou stranu se díky tomuto srovnání ukázala nosná kostra příběhu této pohádky, která je společná pro všechna vybraná zpracování. V případě estetického hodnocení jsem si zvolila čtyři kritéria, která zahrnují motivy, objevující se ve všech zpracováních. Celkové zhodnocení nakonec poukázalo na jednu variantu. Jak jsem již v této práci několikrát předeslala, toto hodnocení je spíše subjektivní pohled čtenáře a tak je nutné na něj pohlížet. Co čtenář, to jiné preference. Pro objektivnější vyhodnocení esteticky nejhodnotnější varianty této pohádky by bylo zapotřebí vytvořit vzorek vybraných zpracování této pohádky, ale také vzorek čtenářů, kteří by tato zpracování hodnotili na základě jednotných kritérií. Teprve pak bychom se dobrali do jisté míry objektivního výsledku. Toto však ponechávám k dalšímu případnému zkoumání, pro nějž zde nebylo místa.

81

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: Literatura primární [1]

GRIMM, Jacob Ludwig Karl a Wilhelm Karl GRIMM. Popelka. Čes. vyd. Bratislava: Press-burg, Nestr. ISBN 80-85474-03-4.

[2]

HORÁK, Jiří (ed.). Pohádky a písně Lužických Srbů. Praha: SNKLHU, 1959.

[3]

KARADŽIĆ, Vuk Stefanović a Rudolf LUŽÍK. Srbské lidové pohádky. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959, 441 s.

[4]

PERRAULT, Charles. Popelka. Vyd. 1. Praha: Aventinum, 1997, 43 s. ISBN 80-7151-001-7.

[5]

HRUBÍN, František a Jiří TRNKA. Špalíček veršů a pohádek. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, n. p., 1964.

[6]

NĚMCOVÁ, Božena. Báchorky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957.

[7]

NĚMCOVÁ, Božena. O Popelušce: O dvanácti měsíčkách; Sůl nad zlato; O třech zhavranělých bratřích ; Šurina ; Pan král a Otolienka ; Pamodaj šťastia, lavička. Praha: Laichter, 1935, 79 s.

[8]

DOBŠINSKÝ, Pavol: Prostonárodné slovenské povesti (Tretí zväzok). Zlatý fond denníka SME 0, [cit. 19. 1. 2015]. Dostupné na webovskej stránke (world wide

web):

http://zlatyfond.sme.sk/dielo/389/Dobsinsky_Prostonarodne-

slovenske-povesti-Treti-zvazok [9]

CMÍRAL, Pavel. Popelka. 2. vyd. V Praze: Egmont, 2005, 64 s. ISBN 80-252-0268-2.

[10]

VRABEC, Ján. Popelka: [maxileporelo. Ostrava: Knižní expres, [2007], [8] s. ISBN 978-80-7347-034-0.

Literatura sekundární [1]

BENEŠ, Bohuslav (ed.). Česká lidová slovesnost: výbor pro současného čtenáře. Praha: Odeon 1990. 82

[2]

POLÍVKA, Jiří. Slovanské pohádky. Praha: Slovanský ústav, Orbis, 1932.

[3]

BENEŠ, Bohuslav. Úvod do folkloristiky. Praha: SPN 1989.

[4]

HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979.

[5]

BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek: proč a jak je číst v dnešní době. Překlad Lucie Lucká. Praha: Lidové noviny, 2000, 335 s. Edice 21, sv. 14. ISBN 80-710-6290-1.

[6]

ČEŇKOVÁ, Jana. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-x.

[7]

PROPP, Vladimir Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Vyd. tohoto souboru 2. Jinočany: H & H, 2008, 343 s. ISBN 978-80-7319-085-9.

[8]

O pohádkách: sborník statí a článků. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960, 308 s.

[9]

FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek: smysl pohádkových vyprávění podle jungovské archetypové psychologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 1998, 182 s. ISBN 80-7178-260-2.

[10]

ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha: Albatros, 1990, 187 s.

[11]

WOLLMAN, Frank. Slovesnost Slovanů. Eds: Ivo POSPÍŠIL a Miloš ZELENKA 2. vyd., V Tribunu EU vyd. 1. Brno: Tribun EU, 2012, 474 s. ISBN 978-80-263-0223-0.

Internetové zdroje [1]

Sur La

Lune Fairy Tales. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z:

http://surlalunefairytales.com/cinderella/themes.html [2]

Cinderella: 345 Variants by Marian Roalfe Cox: Part of the SurLaLune Fairy Tale Pages by Heidi Anne Heiner. [online]. [cit. 2015-03-10]. Dostupné z: http://surlalunefairytales.com/cinderella/marianroalfecox/index.html 83