Tradiční měsíčník 46. skautského střediska SFINX

Tradiční měsíčník 46. skautského střediska „SFINX“

EDITORIAL Drahý čtenáři, právě jsi se začetl do textu, který uvozuje poslední Číslo roku 2004. Možná by měl stát spíše na konci celého Čísla, protože se ohlíží zpět za uplynulým rokem. Správně je však i to, že se nachází na začátku. Odpovídá to současnému postavení celého časopisu – konec a začátek – protiklady, které mi s koncem roku přicházejí na mysl čím dál tím častěji. Jaký tedy byl ten rok s jednou dvojkou dvěma nulami a čtyřkou na konci pro náš střediskový plátek? Co se týče počtu vyšlých Čísel chudší než kdy jindy. V tomto roce vyšla pouhá čtyři Čísla (včetně toho, které právě držíš v rukou). To by mělo být velkým varováním do budoucna, další úbytek již není možný. Co se týče kvality obsahu dovoluji si tvrdit, že ta se drží na konstantně vysoké úrovni. Na sto čtyřech stranách přineslo Číslo během letošního řadu vynikajících materiálů a pokračovalo v přesahu své známosti i za hranice našeho střediska. Konec a začátek – opět se mi vrací hlavní poselství tohoto textu. Mám pocit, že Číslo se v tuto chvíli nachází na konci další etapy své historie. Před redakčními dveřmi stojí několik mladých redaktorů, kteří se zdráhají zaklepat a čekají na jejich otevření. Kromě víceméně již pravidelných příspěvků od Blahoně si v tomto Čísle můžete přečíst dva texty od Bombera, nebo výborné portréty hrdinů od Čertíka. Věřím, že tito tři jmenovaní by se s podporou oddílů, které je budou zásobovat zápisy z výprav, kupou dalších textů od cestovatelů a zahraničního zpravodaje mohli stát těmi, kteří potáhnou Číslo do další etapy jeho dějin. Já sám cítím, že se mi na Číslo nedostává taková porce energie, jakou by si samotné Číslo i středisko zasloužily, a jsem připraven předat žezlo dál. Vy všichni, kteří stojíte před branami redakce, račte vstoupit a přispějte k pokračováním tradice Čísla! Tradice je totiž tím nejcennějším, co tento časopis v současnosti má. Žádné jiné středisko na Praze 8 v této chvíli nemá pravidelně vycházející časopis s takovou tradicí, jakou má Číslo. Šťastný konec starého a ještě šťastnější začátek nového roku přeje

Šík

OBSAH Editorial Šík……………………………Strana 2

VWD: Šík zešílel!

Mighty Duck………………Strana 3

Husitská výprava Vítr……………………….….Strana 4

Vánoce včera dnes Bomber.……………..……Strana 5

Cirkus KEL Představení první, druhé Čekatelský kurz -

Podkolenka….…………….Strana 7

Podruhé do cirkusu Maki………….………………Strana 9

Orbis pictus fotogalerie z akcí

Šík……………………….…Strana 11

Ploskostrana Šík………….………………Strana 12

Agentky 2004/2005

Agentka Anaid………..…Strana 12

Mumie se vrací aneb Vzpomínka na táborovou etapovku holek

Peta-Kuta…………………Strana 13

Vánoční svátky (zmatky) Bomber……………………Strana 15 soutěž Čísla

Hrdinové naší doby Šík……….…………………Strana 16

Společenský katechismus vybral Šík…………………Strana 19 Ze zápisníku zahraničního zpravodaje Nobelova cena Česlo……………………….Strana 21 Wangari Muta Maathaiová: Žena, která sázela stromy Šík………………...…….….Strana 23 Foto na titulní straně: Vlčata na výpravě do dolu a na Valteřickou horu /Autor: Kája/

2

Šík zešílel! Nával povinností se podepsal na duševním zdraví skautského vůdce Redakce VWD svým pravidelným čtenářům přináší další exkluzivní informace ze zákulisí střediskového života. Našim fotoreportérům se tentokráte podařilo zachytit vůdce skautského oddílu a v Jobově nepřítomnosti dočasného vůdce střediska, na kterém se fůra povinností spojená s úřadováním projevila vskutku nečekaným způsobem. Následky sedmi měsíců strávených v nejvyšší střediskové funkci se dají shrnout do dvou slov: Šík zešílel. „Bylo toho na něj poslední dobou moc, všichni jsme si ale říkali, že to zvládne, nikdo netušil, že se může stát něco takového,“ říká se smutkem v hlase vůdkyně skautek Janička. Ani Šíkův bývalý spolupracovník Messner nechce věřit tomu, co se s Šíkem stalo: „Vám řikám, začalo to brzo po Obvodním sraze a obr.1, 2: Meditující Šík v záhadném převleku obr.3: Když přišel na družinovku převlečenej za tygra, musel jsem ho před klubovnou zhoršovalo se to svázat a schovat do světlíku každým týdnem, totálně zmagořil.“ Co přesně se Šíkovi přihodilo, nikdo ve středisku přesně neví. Jisté je, že jeho chování začalo nabírat tak podivných rozměrů, že bylo třeba zakročit. „Třeba když přišel na družinovku převlečenej za tygra, musel jsem ho před klubovnou svázat a schovat do světlíku. Klukům jsem řekl, že je v práci,“ popisuje Šváb. „Nebo, když se nám na poslední výpravě ztratil a našli jsme ho celýho v bílým, jak medituje. To jsem si řek, že tady končí legrace a ten kluk se musí jít léčit.“ přidává další příhodu s vyšinutým vůdcem Messner. „Nevíme z čeho to pramení, naštěstí už se vrátil Job, takže můžeme Šíka nechat chvilku odpočívat. Po Novém roce mu zkusíme dávat první jednoduché úkoly, snad se z toho zase nezblázní,“ odhaduje nejbližší průběh Šíkův oddílový zástupce Jarda.

Mighty Duck 3

Husitská výprava 12.-14. listopadu 2004, Kravaře Pátek

Sraz jsme měli v 15:30 před klubovnou. Skautů se sešlo hodně a vlčat ještě víc. Šli jsme na nádraží a nastoupili jsme do vlaku, kde jsme hráli UNO. Jednou jsme přestupovali. Když jsme přijeli, vyydali jsme se ze stanice do vesnice jménem Kravaře. Přišli jsme před školu a tam jsme hráli několik her. Po chvilce jsme šli dovnitř a začali jsme se zabydlovat. Nejdřív nám Zilvar vysvětlil hru, která se jmenovala Prospektoři. Cílem hry bylo najít v mřížce co nejvíc co nejcennějších surovin. Hra měla několik kol, která následovala v dalších dnech až do neděle. Další hra se jmenovala Motýli a byla dost podobná Safari. Sbírali jsme papírky se zvířaty, za které jsme získávali různě vysoké odměny. Vyhráli husiti. Těsně před usnutím jsme shlédli divadelní scénku, která nám připomněla historické pozadí bitvy mezi husity a křižáky o hrad Ronov. Ta rozhodující bitva nás čekala druhý den, takže jsme se na ní šli pořádně vyspat.

Sobota

Ráno jsme si dali rozcvičku. Bitva se blížila, ale ještě před ní jsme hráli další tři kola Prospektorů. Poté jsme se rozdělili do čtyř skupin a začala další celovíkendová hra, která se jmenovala Pevnost Boyard. Úkolem každé skupiny bylo v různých úkolech získat tři klíče a pak co nejvíce indicií, které nás dovedou k heslu a do místnosti s pokladem. Třeba jsme museli zodpovědět hádanku, kterou nám položil stařičký otec Furat, potom jsme si dali hadrákovou bitvu mezi družinami do posledního živého. K obědu byl párek s chlebem. Po obědě jsme šli na bitvu. My, křižáci, jsme bránili hrad. Bitva byla dlouhá a napínavá. Na jejím konci zůstala na naší straně dvě vlčata a na straně husitů jeden skaut a jedno vlče. Našim se podařilo odrazit poslední husitský nápor, a tak jsme celou bitvu vyhráli!

Bránili jsme hrad

Když jsme se vrátili do školy, hráli jsme Plošinu - střediska proti sobě. My jsme spolu se Sukovci vyhráli. Pak hrály družiny fotbal proti sobě o klíč do Pevnosti Boyard. Po večeři jsme se snažili získat další klíč. Získala ho ta družina, která nakreslila co nejlepší obraz dnešní bitvy složený pouze z geometrických tvarů (kreslit mohl vždy jen jeden člen družiny podle pokynů ostaních). Na závěr dne jsme usilovali o poslední klíč, ve hře, při které členové družin naváděli vybraného člena se zavázanýma očima hlasem nebo jiným dohodnutým způsobem. Byla to dost hlasitá hra.

Neděle Už se blíží konec celé výpravy. Béééé! Po snídani jsme dohráli Prospektory a následovaly rekonstrukce. Ty skončily

4

nerozhodně 2:2 (1:1 na náměstí a stejně tak i v "uličce smrti" - nebo spíš smradu). Vrátili jsme se do školy a začali si balit. Po obědě jsme vynesli batohy ven a tam nás čekal závěr hry Pevnost Boyard. Družiny, které měly málo indicií, musely obětovat některé své členy za další indicie a až když

uhádly heslo, směly do sálu s pokladem. Nejvíce čočko-mincí nasbírala skupina číslo 3 a byla po zásluze odměněna. Potom jsme šli na vlak, kterým jsme jeli zpátky domů. Na nádraží jsme si rozdali účastenky a byl konec.

sepsal Vítr doplnil Šík

Vánoce včera a dnes 26.-28. listopadu 2004, Nižbor (forever) Pátek V půl čtvrté se všichni budoucí účastníci Vánoční výpravy srazili před klubovnou. Když jsme byli všichni sražení, tak nás Šík uvítal na letošní vánoční výpravě a pak jsme nastoupili do tramvaje. Tím započala naše cesta do obce Nižbor, který se stal takřka tradičním místem konání sfinxátských Vánoc. Ale už na Florenci se projevila naprostá neorganizovanost a totální anarchie v našem středisku, a to sice když polovina z nás zůstala v tramvaji, zatímco druhá půle směle vylezle z tramvaje a vyrazila na metro. (To jsou kecy!!! Rozkaz zněl: "Vydáme se na nádraží pod velením oddílových vůdců." A to taky bylo dodrženo. Že vůdci zvolili rozdílnou cestu je věc jiná, ale s anarchií nemá nic společnýho. - pozn. red.) Naštěstí jsme se všichni ve zdraví setkali na Hlavním nádraží. Cesta vlakem proběhla, pokud vím, bez problémů. Zanedlouho jsme dorazili do Berouna, kde jsme měli přestupovat, v přestupovém čase nám Šík vysvětlil legendu k letošní Vánoční výpravě. Jak to tak bývá na výpravách tohoto druhu, rozdělili jsme se do čtyř skupin, které tentokráte měly představovat vesnice v okolí Nižbora a členové těchto skupin měli býti obyvateli přidělené obce. Těmi čtyřmi obcemi byly: Hudlice, Karlov, Stradonice a Žlubinec. Náš první úkol zněl takto: v čase, který strávíme ve vlaku na trase BerounNižbor, namalovat smyšlený plánek obce,

kterou nám z vyšších míst ve výše zmíněném Berouně přidělili a vymyslet pokřik, který nás na naší třídenní výpravě bude reprezentovat a díky kterému nám bude, po je ho zahřmění z našich plných plic a prázdných žaludků, vydána krmě. Plánek naší vesnice jsme později prezentovali před nižborskou školou, která se nám po tři dny stala domovem. A zde jsou jednotlivé pokřiky:

Hudličáci Hudličáci vyhrajou!

dobrý

jsou,

nad

všema

to

Karlováci Nejlepší jsou Karlováci, o vánocích daj vám práci!

Stradoničáci Máme poštu, máme úřad a v JZD hodně kuřat. Jsme bohaté Stradonice, to je nejlepší vesnice!

Žlubiňáci Žlubinec je město bohů, inteligence i vlohů! Po zdařilé prezentaci nám byl sdělen následující úkol: Každá z vesnic měla vypracovat odpovědi na otázky týkající se jejich vesnice a také vyrobiti měla, pouze za pomoci materiálů jen přírodních, čarodějnici. Čarodějnici museli zástupci z každé vesnice v určený čas vhodit do

5

kašny, kde utonula. Po utonutí všech čarodějnic nás Šík požádal, nechť se odebéřeme na cestu zpáteční. Šli jsme tedy zpět ke škole, Když tu náhle k nám ze svého úkrytu začal promlouvat vánoční skřítek. (Pozn.: nezaměňujte prosím vánočního skřítka s naším vůdcem Šíkem, mohlo by dojít k nepříjemným nedorozuměním.) Vánoční skřítek nás žádal o pomoc. Veškerá pomoc, kterou jsme skřítkovy měli poskytnout, spočívala v tom, abychom si připomněli vánoční obyčeje, na které se již zapomíná a nebo už téměř zapomnělo. Jakmile nám skřítek sdělil vše, co sdělit chtěl, tak usnul. Jednou ze skřítkových proseb byl i požadavek o poskytnutí dočasného přístřeší, a tak jsme ho vzali s sebou. Když jsme promrzlí konečně dorazili do nádherně vyhřáté školy, tak jsme si vybalili věci. Po výbalu našich věcí z batohů a jiných zavazadel na nás Messner vybalil hazardní hru, pojmenovanou Hazard. Hra Hazard se hraje tak, že návštěvníka pomyslného kasina oškubává, o peníze nebo spíše body, zaměstnanec téhož pomyslného kasina skrývajíce svůj hanebný čin za náhodu tří vržených kostek. Ačkoli se mi tato hra nezdála příliš na úrovni, tak to nic nemění na faktu, že jsem v součtu veškerých kol za celou výpravu vyhrál a byl odměněn. Ale nepředbíhejme událostem. Poté, co jsme vyzkoušeli své štěstí v kasinu, shlukli jsme se na hřišti před školou. Byl tam pro nás připraven dopis od skřítka vánočního, dopis vysvětloval zvyk horníků, kteří na sv. Barboru zapalovali lampy a věřili že je to ochrání před důlní katastrofou. My jsme si na takové horníky zahráli, samozřejmě že jsme nefárali nikam dolů do dolů, ale zaběhali jsme si štafetovku, při které jsme nosili svíčky a zapalovali svíčky. Vyhráli ti, co vyhráli a prohráli ti, co prohráli. Den již byl u samého konce a již nezbývalo ni jiného, než urvat co nejvíce hodin spánku.

Sobota Je tu zase ráno, nový den a samozřejmě také to známé: „za pět minut nástup na rozcvičku“. Proběhla standardní rozcvička a všichni se již rozcvičení vrhli na snídani,

která jim byla po zakřičení také vydána. Hnedka z ránka jsme pokoušeli své štěstíčko při dvoukolečkové hříčce Hazardíčku. Po hazardu následoval další úkol od skřítka s tématikou sv. Barbory. Měli jsme se naučit modlitbičku, kterou sepsati mohli jsme a později přednésti museli jsme. Hodnocena byla přesnost znění modlitbičky. Opustili jsme sv. Barboru a už na nás čekal úkol týkající se Mikuláše a konkrétně jednoho z dobrých skutků, které vykonal. Ve vesnici (skupině) jsme se rozdělili na klučičí a holčičí část. Klučičí část házela peníze do oken nahoru holčičí části, aby je zachránili před nevěstincem. Pochopitelně jsme neházeli penězi, už jen proto že by se holky patrně žádného chytání nedočkaly a nevěstinci by se asi nevyhnuly, proto nám za peníze jako náhrada posloužila čočka. Aby to však tak jednoduché nebylo, čočka házela se lžící a v cestování s čočkou nám bylo bráněno. Hod čočkou mi moc nešel, čočku jsem vždy kydnul jinam, než jsem chtěl. Když se nám podařilo holky vykoupit z nevěstince, tak jsme si šli uhňácat švestkové knedle, které nás v dobách pozdějších nasytiti měly. A jakmile to vypadalo, že budeme upatláni k smrti, tak došlo těsto. Vyrazili jsme na procházku po blízkém okolí. Na procházce nás čekala další hra připravená naším skřítkem. Ve vesnici (skupině) jsme si nejprve museli rozebrat postavy mikulášského průvodu, které jsme následně sbírali ve vymezeném úseku. Vrátili jsme se z procházky a na řadě byly rukodělky. Vyráběli jsme Betlém z ruliček od toaletního papíru a svícny z jablíček. Srandy u toho bylo dost, ale to co jsem vytvořil nestálo za nic. Dále na programu byla vybika mezi obcemi. Vybika se dohrála a my se pomalu začali strojiti do krojů našich skautských. I tím počal náš skautský štědrý večer. Štědře jsme se najedli, štědře jsme si zapěli vánoční koledy u štědrého vánočního stromečku a štědře vychutnali darů, které nám štědře naděleny byly. Všichni již šťastní a obdarovaní jsme uvítali na závěr dne tradiční hru PUDING. PUDING je super hra, při níž se vyvolení ládují jako prasata výborným pudingem. Jak jsem se zmínil

6

výše, PUDING byl závěrem dne a tak jsme šli spát.

Neděle První věcí v neděli, nepočítaje probuzení, byla rozcvička. Avšak byla to rozcvička nedělní a Svížova. A to znamená: žádný spěch, ruce v kapsách a procvičování orgánů, které se běžně neprocvičují (tím samozřejmě nemyslím ty orgány, které asi napadly nejméně polovinu čtenářů). Po snídani jsme odehráli druhé kolo vybiky. Na řadě byly oddílové programy. Během

oddílových programů jsme si my skauti hráli hry ve vnitř, vlčata hrála hry venku a holky dělaly nevím co, ale dělali to také uvnitř. Když jsme oddílově doprogramovali, začalo balení (balení věcí) a úklid veškerého svinčíku, který za tři dny našeho pobytu vzniknul. Závěrečnou hrou byl Ambrož. Ambrožem byl Jarda, který při této hře uplatnil to, co mu tak výborně jde, mlátil totiž jehličnatou větví do lidí kolem. Dozvěděli jsme se také smutnou zprávu, a to sice že skřítek zmizel a po sobě zanechal pouze dopis na rozloučenou. Pak už jen odchod a cesta domů.

Bomber

Čekatelský kurz 2004

Cirkus KEL Představení října 2004

první:

15.-17.

Seskupili jsme se na Hlavním nádraží a hned úvodní přivítání krotitelů našeho cirkusu mi setřelo úsměv na tváři. „Každý dostanete obálku,“ začal Šimi a já si říkám: „Do háje, vždyť já jsme schopná se ztratit i na táboře cestou na latrínu, a to alespoň zhruba tuším, kde ji mám hledat… Podle mapy se nezorientuju ani na Staroměstském náměstí. Kam jen jsem to vlezla?!“… „a podle barvy nalezených obrázků se rozdělíte do dvojic.“ „Ufff!!!“

7

Dostali jsme obálky obsahující mapu a úkol: Máme „zmapovat“ šest rybníků a ohodnotit je z ekologického hlediska a také – za nasazení vlastních životů – odebrat z každého vzorek vody. Pak za pomoci mapy dojdeme do vesnice X, ve které na vlakovém nádraží nalezneme Hibiho a Miniho, kteří nás dále nainstruují. Tato část dopadla dobře, ale to jedině proto, že jsem byla s Vojtou, který s mapou vychází trochu (!) lépe než já. Jediné, co jsme nevychytali, bylo, že jsme s sebou měli mít 3 lahve a nás nějak nenapadlo, že je budeme potřebovat už cestou tam (viz vzorky vody), takže jsme v nich měli své pití. V bodě X jsme se dozvěděli, že následuje „mini časovka“ na Červený Hrádek. Po značce. Vzhledem k tomu, že podle mapy jsme to zvládli, jsme se tak trochu ztratili po té značce. Tedy ne my, ale ta značka. Prostě: najednou jsme stáli na poli a značka nikde. Ale po „menším“ bloudění

jsme dorazili, a to zdaleka ne jako poslední. V sobotu jsme prožili poněkud dobrodružnou přednášku Právo s Pterem, zamysleli se nad Duchovním rozměrem skautingu se Šimim, trochu si spletli hlavu na Organizaci hnutí se Šíkem a hlavně se neuvěřitelně vyblbli a pobavili na Cirkusech, kterými byly přednášky proloženy. Odpoledne si každý volil sám, co bude mít za program - mohli jsme vyrábět deskové hry, drátkovat, vyrábět s netradičními materiály, nebo digitálně fotografovat – každý podle chuti a nálady. Večer nám Šimi na první části Ekologie osvětlil, o co vlastně šlo, když jsme zkoumali ty rybníky. V neděli jsme hospodařili s Mráčkem, pohrabali se se Šimim ve světových náboženstvích, tak trochu nestihli druhou ekologii, cirkusili a těšili se na příští víkend čekatelek.

Podkolenka autorka je členkou 24. střediska „Sever“

Představení druhé: 19.-21. listopadu 2004 O výsadek nás ochudili – zřejmě nás chtějí na testy živé a plně funkční. Bydlíme v Nymburku ve skautské základně Tortuga. V pátek večer měl Hejkal psychologii a pak Barak naprosto skvělou, jedinečnou, vynikající přednášku o neslyšících. Pak jsme dostali „osobní volno“, přesněji řečeno pokyn: „Dělejte si, co chcete – učte se, ale jestli chcete, můžete jít i spát.“ Vtipálci! Kromě toho, že z cirkusu utekl tygr a gepard (a my jsme je šli honit) se do rána vůbec nic závažného nestalo. Sobotní program proběhl ve jménu zdravovědy. A to: dopoledne teorie pro všechny a odpoledne vždy pro půlku osazenstva, zatímco ta druhá se v Hibiho cirkuse účastnila „vzorové schůzky“, na které každý dostal na papíře nějakou

charakterovou vlastnost - „vadu“, kterou po celou schůzku ztvárňoval (např. rádce, sabotér apod.). „Zdravovědové“ zatím zdravovědili v praxi. Ještě před večeří jsme si napsali testíček ze zdravovědy a ukázalo se, že jí Slída vykládala naprosto skvěle a srozumitelně, protože v testu ze zdravovědy všichni uspěli. Večer Hibi uspořádal Etnopárty, abychom zapomněli na stres ze zítřejších testů. Byly: ústní z metodiky a psychologie & písemný – kombinovaný z práva, hospodaření, organizace, bezpečnosti a nepovinné ekologie. Ústní zkoušky udělali všichni, písemné už ne všichni, ale nadpoloviční většina. Ti, kteří ne, si je napsali následující víkend – to už uspěli všichni. Bylo to fajn, děkujeme!

Podkolenka

autorka je členkou 24. střediska „Sever“

8

Podruhé do Cirkusu Druhý díl cirkusové šou probíhal v termínu 19. – 21. listopadu. O tom, jak se všichni frekventanti pečlivě připravují, se mohli v pátek - den odjezdu - přesvědčit profesoři na naší škole, když neustále zabavovali Slepence a poznámky z přednášek ☺ (konkrétně mě to sebrali dvakrát)! Srazili jsme se v 16:16 na Masaryčce a po asi 20 minutovém postávání a kecání o tom, co se kdo nenaučil – a že toho bylo dost ☺, byl vydán povel k rozdělení do skupin. Oproti minulému složení chyběl Pekař a přebýval Karel. Měli jsme zakřičet naše pokřiky, což byl problém, protože si je skoro nikdo nepamatoval, obzvlášť Sluníčkáři. No a pak nám bylo řečeno, že ohnivý oř za chviličku odjíždí, tak ať se laskavě přesuneme do jeho útrob. Musím říct, že sem upřímně litovala tu paní, co byla v našem kupé, protože z toho, co se k nám doneslo, bylo znát, že se všichni ostatní učí na zkoušky a my zatím Slepenec ani neotevřeli. Kdo by se taky namáhal vstát a sundat ten bágl ☺. No a když nám Šík donesl Doslepenec, tak jediné, co nás zajímalo, byly fotky z prvního víkendu. Nakonec musel Slepenec dolů sám – byl totiž v báglu, co spadl na Kali ☺.

Tygr & gepard

Do Nymburka jsme dorazili celkem brzo a po „kratičké procházce městem“ jsme se

dostali na místo určení, kde nám paní správcová zakázala dělat všechno zábavné - například dupání po kovových schodech . Večer byla ještě přednáška z Psýchy a

„O tom, jak se všichni frekventanti pečlivě připravují, se mohli v pátek - den odjezdu přesvědčit profesoři na naší škole, když neustále zabavovali Slepence a poznámky z přednášek.“ pak se šlo spát – teda jak kdo: v menším holčičím pokoji se ještě kecalo a hrály hry typu križom/nekrižom a hu-ha-he. Tak okolo čtvrt na jednu jsme byli vzbuzeni ☺ křikem: „Z cirkusu utekl nebezpečný tygr a gepard. Je vypsána odměna 100 zlatých za jejich dopadení, ale pozor, jsou velmi nebezpeční, mohou vás jediným dotykem zabít. Smrti uniknete jen tak, že se budete držet za ruce – dvojici nedokážou ublížit, trojice je omráčí. Tady máte provazy a až je zneškodníte, svažte je a doneste sem. Najdete je podle pilin, které za sebou trousí.“ Šimi zakončil svou řeč, rozdal nám životy, který jsme měli každý jen jeden, pro další jsme se museli vracet zpět do šapitó, a vyhnal nás do zimy. Těsně před bránou se objevily první stopy po divé zvěři. Není mi jasné, jak mohla ta tupá zvířata přijít na tak strategický nápad, jako je rozdělení se (možná byla ta tupá zvířata chytřejší, než si myslíš – pozn. red.). Jen doufám, že mi prominete, že se budu nadále věnovat jen cestě, která vedla vlevo. Já byla ve dvojici s Karlem a běželi jsme ještě s Markétou a Škubánkem. Cesta vedla přes řeku do centra. Před námi běžela ještě jedna skupinka, ale jim se tygr Šík ztratil. Sledovali jsme stopu a najednou byl tygr za námi – asi chodil v kruzích. Rychle se chytit a za ním! Po delším pronásledování v prázdných ulicích jsme ho dostali. Na zemi však neležel Šík, ale já – tak nějak jsem zakopla o tygrův ocas. Vstát, pomoct svázat Šíka. „Sakra co to

9

mám na ruce? Krev? Aha a moje. Do háje, já mám mikinu od krve a taky rozseklou bradu,“ říkám si. Cesta zpátky byla celkem zajímavá a občasní kolemjdoucí jen zírali na čtyři lidi vlekoucí pátého a jejich bradu si podpírající doprovod. Přibližně po každých dvaceti metrech se muselo zastavit, protože Šík se strašně špatně nesl. Byl jako prkno – zatraceně těžký prkno – a my ho nesměli zabít. No co, nakonec jsme ho donesli a dostali svých tvrdě vydřených 50 zlatých.

„Cesta zpátky byla celkem zajímavá a občasní kolemjdoucí jen zírali na čtyři lidi vlekoucí pátého a jejich bradu si podpírající doprovod.“

Geparda představoval Hibi a dovlekli ho Matouš, Smíšek a Cvrček. A dopadl tvrdě, zřejmě ho několikrát pustili, protože byl úplně mokrej a sedřenej do krve. Ale musím říct, že to oběma šelmám ohromě slušelo!

ulici …. K tomu nám pořadatelé naservírovali blok o neslyšících, po kterém umím „říct“ hodinky a přestaňte. (z Podkolenčina zápisu víme, že Barakův blok o neslyšících byl už v pátek večer – druhá pozn. red.) Před večeří se psala zdravověda a po večeři byla ETHNO PARTY. Tu uváděl DJ Hibi a prasklo na ní hafo balónků. Spousta lidí se, podle mého k vlastní škodě, neúčastnila a raději se biflovali na zkoušky. V průběhu párty nám oznámili výsledky zdravovědy - prošli všichni ☺! No a nakonec bylo asi šest „úplně ale úplně posledních písniček“ a ti, co ještě nechtěli jít spát, zůstali dole u kytary. Nedělní rozcvička bohužel zrušena nebyla, ale kdyby se hlasovalo … ☺. Potom poridž - bez ovoce, ale zato se správným stmelujícím účinkem - test z práva, hospodaření, bezpečnosti, organizace hnutí a ekologie a ústní zkoušky z metodiky - tu zkoušeli Šimi a Janík - a psychologie zkoušeli Šík a Hejkal. Následoval obídek, myslím, že to byla čína, a všeobecný úklid. Zlatým hřebem programu bylo cirkusové představení na náměstí. Našim snahám předvést zábavný celek plný opic, které dle vlastních slov kradly a osahávaly, tučňáků, skautů, lvů a principála Matouše se Nymburčané vyhýbali, ale nakonec bylo obecenstvo zastoupeno alespoň jednou nebohou rodinou s dětmi, které se nás bály.

„Našim snahám předvést zábavný celek plný opic, které dle vlastních slov kradly a osahávaly, tučňáků, skautů, lvů a principála Matouše se Nymburčané vyhýbali…“ Ulice patří klaunům

V sobotu ráno nás vzbudili na rozcvičku a už podruhé vyhnali ven. Museli jsme běhat, poskakovat a vůbec dělat všechno možné, jen abychom nezmrzli. Po snídani se cirkus rozjel na plné obrátky: přednášky se střídaly s cirkusem, zdravověda, historie, metodika, žonglování, cirkus na

Po návratu na základnu byly na závěrečném nástupu, který byl venku a jenom v krojích – BRR, vyhlášeny výsledky: ústní zkoušky udělali fši, ale testíček jen nadpoloviční většina Opravný test příští středu už napsali, takže je vše v pohodě. Ti, co uspěli na víkendu, dostali „Dekret KELu“, bylo jim pogratulováno a stejně

10

jako ostatním předán adresář a výběr z ETHNO PÁRTY. Pak jsme odchraptěli pokřiky, KEL naštěstí zvolil svou kratší verzi, protože jinak by mi asi zmrzly ručičky . Vrhli jsme se na své bundy, čepice, ale hlavně rukavice ☺. No a pak už jenom cesta domů . Ještě přitom napsat hodnocení akce (nechápu,

jak to po mě mohli přečíst, i normálně příšerně škrábu, ale na koleně ve vlaku… Ještě by se slušelo zmínit počasí – bylo super, jenom když jsme byli vevnitř, tak svítilo sluníčko, a když jsme byli venku, tak sněžilo ☺. Jo a byla strašná zima! Úplně, ale úplně nakonec bylo „rozloučení v kruhu, při kterém si všichni podali ruce“.

Maki (Sojka)

autorka je členkou 88. střediska „Radost“

Orbis pictus fotogalerie z akcí

Foto nahoře: Akce cedule Na konci října se nad naší klubovnou po letech opět objevil vývěsní štít. Celá akce věšení štítu probíhala dost vtipně, jak je vidět z fotografií. Obyvatelé Karlína konečně vědí, kde v jejich čtvrti sídlí skauti. Děkujeme především Ottanawovi a Šmudle, kteří štít velkolepě nakreslili i všem, kteří se na Akci cedule jakkoli podíleli. Foto vlevo: Vlčata dole v dole V sobotu 18. prosince se vlčata vydala na svou letošní poslední výpravu, která vedla na Vinařickou horu. Součástí této výpravy byla i velmi zajímavá exkurze do jednoho již několik let zavřeného dolu. Více se snad dozvíme již v příštím čísle v podrobnějším zápisu.

11

aneb Co je u nás nového? a) Z družinových schůzek:

V listopadu jsme se zaměřili na morseovku. Nejdříve jsme věnovali tři schůzky jejímu naučení – na první jsme se naučili písmena tvořená jedním a dvěma znaky, na druhé třemi a na třetí ty, které tvoří čtyři znaky. Potom jsme si ukazovali, jakými způsoby se dá morseovka zašifrovat. V prosinci jsme si krátce zkoušeli hledat v jízdních řádech a poznávali jsme značky, které se v jízdních řádech používají. Na závěr roku nás na družinovkách čekal úvod do historie, který představovala poznávačka z českých a moravských hradů a zámků.

b) Drby & klepy: •

Další a snad už poslední letošní změnou ve složení družin je Tesákův přechod k Medvědům. Od Vánoční výpravy se tak rádcovských žezel napevno ujali Jirka (u Paty) a Zdeněk (u Špičky). I Číslo přeje novým vládcům příjemnou vládu a spokojený, nebouřící se lid. • Vrcholí 4. ročník NHSL. Ve vyřazovacích bojích se z Ploskochodců dosud drží Blahoň a Tesák (semifinalisté) a čtvrtfinalista Zdeněk. V příštím roce začne 5. ročník, na kterém se čeká účast dalších Ploskochodců. • Boj o přední místa v celoročním bodování pokračuje. Vyskytly se dokonce spekulace o tom, že Jirka při školním fotbale vyřadil ze hry Zdeňka. Ten se pak nemohl zúčastnit Družinové výpravy, protože musel šetřit nateklý kotník a přišel o devět bodů.

Agentky 2004/2005

Vše začalo jednoho sychravého dne, kdy jsme měly schůzku s jedním agentským informátorem, jehož jméno dodnes neznáme. Ten nám oznámil, že dvě důležité osoby – Dona Shalalaová z ministerstva obrany a Alice Rovlinová z ministerstva zahraničí byly uneseny. Hned poté zmizel! Okamžitě jsem povolaly dva týmy těch nejlepších, nejrychlejších a nejschopnějších agentek v tomto složení: Bzikavky: Edita, Elík, Cvrček, Vašek, Kája Zlatoočka: Káťa, Aranka, Šunka, Terka, Špagi, Anča Těmto agentkám jsme oznámily, že byly uneseny dva důležité články vlády. Členky obou týmů poté složily přísahu věrnosti, kterou stvrdily podpisem řádu. Po dobu jednoho měsíce agentky shromažďovaly zprávy, které je v Urobžinu dovedly

k nahrávce od tajného informátora. V té se agentky dozvěděly, že za únosy stojí dvě teroristické skupiny.

Donu Shalalaovou unesla Brucebabbit! Alici Rovlinovou unesla Robertreich!

skupina skupina

Upozornění: Toto všechno jsou přísně tajné informace, ke kterým se Číslo dostalo pouze díky svým exkluzivním zdrojům. Dlouho jsme váhali s jejich uveřejněním. Věříme však ve spolehlivost čtenářů našeho listu a prosíme je, aby tyto přísně tajné informace šířili v co nejužším okruhu. Předčasné prozrazení může ohrozit života informátora i samotných agentek.

agentka Anaid 12

Mumie se vrací aneb

Vzpomínky na táborovou etapovku holek Vzpomínka pátá

Zastaví Artefakty Moci řádění Mumie? ...Utíkali jsme lesem před povstavší mumií jako o závod a do tábora jsme se dostali řádně zadýchaní. Rituál se vážně povedl a byl tedy důvod prchnout. V následujících dnech o sobě mumie dala vědět. Kdekomu z dívčího oddílu se začaly stávat prapodivné věci, vedoucí nevyjímaje. Mumie na místě činu vždy zanechala nezaměnitelné stopy. Zkroušený lid přišel do svého chrámu pro radu kněze a před nimi tak vyvstal úkol nový. Zničit zlo svázané s ohavným tělem tlejícími obvazy. Aby bylo něco takového možné provést, musely naše dívky vyrobit pět mocných artefaktů podle instrukcí obsažených ve starých svitcích, které získávaly za splnění úkolů a vítězství v soutěžích v průběhu celého tábora. Každé ze tří družinek byl během etapovky podle jejich umístění svitek vydán. Nejlépe umístěné družince svitek zachovalý, s úplným návodem, podle něhož bylo možno Artefakt Moci vcelku bez problémů vyrobit a těm hůře umístěným pak postupně svitky méně zachovalé, na informace chudší. Vznikly tak artefakty trochu jiné, s menší magickou mocí. Po celou dobu však mumie nepřestala se svými útoky a

Otrokyně s křížem Ankh

holkám tak zmizela třeba dvířka od stanu, stanová plachta nebo se záhadně zauzloval kroj při odpískání přípravy na nástup...

Vzpomínka šestá

Duše mezi životem a smrtí ...Město spalo. Jen tu a tam se v maličkých okénkách domů objevilo světélko. Jedinou opravdu ozářenou budovou byl palác s celým jedním patrem osvětleným tam, kde byla strážnice. Již několik dní měli pohotovost. Zesílené hlídky. Kolem budov se uzoučkými uličkami pohyboval temný

stín. Za ním zůstávala jen smrt a spoušť. Kdo jej zastaví, když se zdá být veškerý odpor marný…? Artefaktů, jak už je uvedeno výše, bylo pět. Symbol života – kříž Ankh, hůl Vás – odznak moci, Váhy, Soška znázorňující

13

Velkou požíračku a tajemná hliněná destička s modlitbou a skarabeem – znovuzrozením. Podle Staroegypťanů se člověk po smrti dostal nejprve k řece tekoucí podsvětím a, podobně jako v jiných evropských bájích, tady převozníkovi Váhy – jeden z artefaktů zaplatil za jeho služby. Po dlouhém putování mnoha branami, které střežily vždy dva hadi, přes ohnivé jezero a další nástrahy se duše zmítající se mezi životem a smrtí dostala do Síně obou pravd, kde jí bylo položeno mnoho otázek týkajících se všech hříchů jejich spáchání zde zemřelý popíral. Vše se odehrávalo podle předem určeného scénáře

– byly kladeny stále tytéž otázky a odpověď byla vždy ne. Pravdu ukázalo následné vážení srdce zemřelého za účasti Anúbise. Jako protiváha sloužil odznak bohyně pravdy Maat – peříčko. Když srdce zatížené hříchem a lží kleslo nížeji než peříčko, znamenalo to okamžité pozření duše Velkou požíračkou dychtící po čerstvém „masíčku“ opodál. Obluda měla, pokud si dobře vzpomínám, tlamu a ocas krokodýla, lví hřívu a kdovíco ještě. V případě, že duše zemřelého byla náležitě skautsky ☺ čistá, představil ji Anúbis (postava se šakalí hlavou – viděli jste SG 1 v akci, ne?) bohu podsvětí. Úkolem holek bylo v souladu s touto vírou dostat duši mumie do Síně obou pravd, kde by ji Velká požíračka sežrala i s obvazy. Na cestě si nesly Artefakty Moci a právě podle jejich kouzelné síly jim jednotlivé překážky pomohli překonat snáze nebo méně snadno…

Vzpomínka sedmá

V podsvětí …Všude bylo šero a chlad, který jejich těla necítila. Bylo to něco nového. Kdo si vůbec byl schopen představit TOHLE? Hadi u bran, mohutná těla ovinutá kolem dvou silných světelných paprsků směřujících vzhůru do nekonečna - byli strašní. Zdáli se však být alespoň pevným bodem, tam, kde okolní prostředí nemělo hranic. Šli po cestě, která byla šedivou mlhovinou a malé střípky bůhvíčeho připomínající zrcadlo roztříštěné do všech směrů poletovaly všude kolem. Světlo jež se od nich odráželo bodalo bolestně do očí! První z nich měl v ruce Vas a Ankh. Oba artefakty svítily jasně jako zlaté nádoby, co je znali z paláce. Začalo to po vyvolávání, hned když se dostali sem a zaplatili Převozníkovi. Překvapený však nebyl nikdo z nich, v poslední době se toho stalo příliš mnoho. Alespoň měli naději, že snad věci jdou tak, jak mají. Muž s artefakty se podíval pod nohy, kde bylo skrz opar vidět nekonečnou prázdnotu posetou těmi malými střípky a zatočila se mu hlava. Už by potřeboval vystřídat, protože jít v čele

bylo vyčerpávající. Kněží tvrdili, že v podstatě nemohou být zastaveni nějakou překážkou na cestě podsvětím. Prý je osudem každé duše dostat se nakonec do Síně obou pravd. Nemají se tedy čeho bát. Tak proč tu ale jsou ty stvůry? Pro nevítané hosty? Kdo by chodil na návštěvu k Němu, když nemusí?! Myslel si své – bláboly chytráků, co si přečetli moc papyrových svitků nebo strávili příliš mnoho nocí u obelisku. Chtěl by je vidět! Nikdo z nich tu přece nebyl. Nesnášel hlubiny a výšky. Proti tomuhle byla stráž na hradebních věžích s chatrným zábradlíčkem něčím, o čem mohl jen snít. Proč sakra chtěl být vždycky mezi těmi nejlepšími? Mohl teď sedět doma s mizerným platem, možná hladovej, ale živej. Teď jdeme pozdravit Usira. Dobrej vtip. Už aby byli zpátky, klidně bude hrát po nocích s ostatními na strážnici ten nemožnej Mehen*. Šarže, nešarže. V dálce před nimi se objevilo světlo rudé barvy něco velkého.

14

Trvalo dlouho než se přiblížili, aby uviděli oheň rudý jako krev neslyšně vybuchující na kouli o poloměru malého slunce. Plameny absolutně beze zvuku olizovaly prostor kolem sebe. Ohnivá koule se mírně

rozpínala a smršťovala stejně jako tepající srdce. „Zkusíme jít okolo?“, vydechl někdo vzadu. A nikdo se nesmál…

Vzpomínka osmá

Zničení Mumie …Když se děvčatům podařilo překonat nástrahy podsvětí a dostala se do Síně obou pravd, musela sepsat co nejrychleji (stále se soutěžilo) minimálně šest hříchů – nekalých skutků mumií způsobených, než zvážily srdce bestie. To, těžší než pírko bohyně Maat, uvrhlo rozkládajícího se smraďocha do spárů Velké požíračky a boj byl u konce. Ještě je nutno poznamenat, že každá ze tří družin měla srdce jiné „duchovní části“ mumie. Nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale byli to Ka, Ba a Ach. Ka, podle Egypťanů univerzální duch či duchovní podstata a základ všech fyzických i psychických sil, představující životní sílu zemřelého, se po smrti spojila s Ba, jenž bylo (byla, byl?) vědomím a svědomím, vznikajícím zrozením člověka. Úzce s nimi související zdroj intelektuálních schopností člověka Ach mohlo existovat po smrti jen, když bylo tělo správně mumifikováno. No každopádně tyto tři duše v jednom (znáte z TV) měly mít asi pouze jediné srdce smrtelníka. Pro naši potřebu jsme egyptskou víru trochu pozměnili a každé ze TŘÍ srdcí, které

bojovnice získaly mělo název jedné z „duší“. Vítěznou se stala družina, které se podařilo zvážit srdce první. Na to, aby byla mumie definitivně zničena, však musely uspět všechny. Dílo se nakonec zdařilo a zloduch – zloduši padli. Tímto tvůrci děkují za perfektní výstup Česlovi, Kájovi a Švábovi. Tak děti a teď už jen SEN ŠEM ŠEM vyčistit zuby - a spát!

Peta-Kuta * pozn. autora: Mehen - tzv. hadi, egyptská společenská hra pro maximálně šest hráčů, po dlouhé hrací ploše vyryté do podlahy, postupovali kamenní psi, lvi a koule. Zastrkovali se do 30 řádků nebo 60 děr.

www.cislo.webzdarma.cz …stále na svém místě!

15

∆ Fejeton VELmistra pera

Vánoční svátky (zmatky) Vánoce! S blížícími se svátky vánočními roste i panika lidí, pravidelně tento církevní svátek slavících. Panika pramení především ze strachu, kdy a jaký dárek koupit. Je pár lidí, kteří nakupují vánoční dárky svým příbuzným a lidem nejmilejším o nemálo měsíců dříve, než stačí propuknout vánoční nákupčí horečka. Avšak existuje na neštěstí početnější skupina lidí kupujících vánoční dary jen pár dní před Štědrým dnem. I já patřím do té skupiny, kterou jsem zmínil na místě druhém. Shánění dárků je sice významným, ale nikoli jediným činitelem vánočních zmatků. Je s nimi například spojena, pro mne odporná činnost, a tou je úklid. Je to právě doba Vánoc, kdy jsem svou maminkou přemluven k úklidu svého pokoje. Rád bych dodal, že uklidit můj pokoj, po celoročním vytváření „útulného“ prostředí, je nadlidský úkol. Naštěstí se dá většina věcí zakopat pod postel nebo smést do nějaké skříně či jiného kusu nábytku. Po takovémto úklidovém zásahu vypadá můj pokoj jako po výbuchu pouze granátu a ne něčeho horšího. Dalším vánočním úkonem je vánoční výzdoba, naštěstí je vánoční výzdoba, narozdíl od výše uvedených činností o mnoho radostnější. Vánoční výzdoba je věcí vkusu, například dle mého názoru je vkusnější vánoční věneček na dveřích, než na budově nainstalovaný dvoumetrový neonový Santa Claus, ale to jak už jsem se zmínil jen dle mého názoru. K Vánocům neodmyslitelně patří vánoční stromeček, který je stejně jako výzdoba obydlí věcí vkusu, ale mnohdy i šikovnosti. A pak je tu ještě vánoční cukroví, naštěstí pro mne i mé okolí, se mě týká pouze milá povinnost ochutnávání. Čas blížících se Vánoc mnoha lidem nahání hrůzu, ale i přesto věřím že čas vánoční má každý rád. A doufám že si letošní Vánoce všichni naplno vychutnáte.

Bomber soutěž Čísla

Hrdinové naší doby S novým školním rokem přináší Číslo novou soutěž pro své čtenáře. Do této soutěže se můžete zapojit dvěma způsoby – zaprvé jako autoři textu, ve kterém ostatním představíte osobnost, kterou pokládáte za hrdinu, zadruhé jako hlasující, kteří svými hlasy rozhodnou o tom, koho čtenáři Čísla ocení titulem „Hrdina naší doby“. Doufám, že se zapojíte minimálně jedním, nejlépe však oběma způsoby.

Pravidla hry: V následujících pěti Číslech bude v krátkém medailonu představeno pět dvojic osobností, které vy sami pokládáte za hrdiny. Mělo by se tedy jednat o lidi, kteří se zachovali hrdinsky, kteří se dokázali vzepřít nemoci, nespravedlnosti nebo těžkým podmínkám – lidi, kteří vystoupili proti tlaku nebo kteří překonali své možnosti. Představa hrdinského činu může být u každého z nás různá, přesto se nebojte představit ostatním své hrdiny. Představením deseti hrdinů skončí první část soutěže. Po ní bude následovat část druhá, ve které dojde na hlasování. Každý čtenář Čísla bude mít tři hlasy, které bude moci dát třem z deseti představených hrdinů. Konečné výsledky soutěže i Hrdinu či Hrdinku naší doby podle volby čtenářů Čísla se dozvíte v nejbližším Čísle po skončení druhého kola. Na závěr připomínám, že za „naší dobu“ budeme pro účely této soutěže považovat 20. a 21. století. Vybírejte tedy osobnosti žijící od roku 1900 do současnosti. Krátké medailony o vašich hrdinech posílejte na redakční e-mail nebo dávejte jednomu z redaktorů Čísla. Každý autor textu bude sladce odměněn!

16

Jan Opletal

Symbol hrdého vzdoru proti německé okupaci Na podzim roku 1939 zuřila na evropském kontinentu druhá světová válka, Polsko bylo poraženo a západní velmoci Anglie a Francie dále strkaly hlavu do písku. Reakcí na okupaci Československa a vznik protektorátu byly četné protiněmecké demonstrace, které se na jeho území konaly. Jednou z nich byla i manifestace obyvatel Prahy 28. října 1939. Jan Opletal se narodil 1.1. 1915, studoval osmileté zemské reálné gymnázium v Litovli, později studoval lékařskou fakultu na Karlově univerzitě v Praze. Tu ale už nedokončil. Opletal byl mimo jiné i místopředseda studentské samosprávy Hlávkových studentských kolejí. Praha 28. října 1939 Den zrodu československé samostatnosti si lidé připomínali opět tichým protestem svátečním ustrojením s černou kravatou, trikolórou v národních barvách, jak je k tomu vyzývala ilegální politická kampaň. Letáky vyzývající k manifestační účasti vydávala i řada odbojových studentských skupin. Protinacistické texty, které psal a o víkendech na školním cyklostylu u rodičů na Lounsku množil Lubor Zink, šířil po Praze také medik Jan Opletal. Již v předvečer 28. října 1939 se u pomníků našich významných osobností a pamětních desek začaly objevovat květiny se zakázanými československými trikolórami, na mnohých místech hořely svíčky. Po nárožích byly vylepovány ilegální letáky zvoucí na zítřejší demonstrace. Ten

den se do Prahy na demonstrace sjelo i mnoho venkovských lidí, svátečně oděných a se smutečními černými doplňky. Lidé si postupně dodávali odvahy, připínali si na oblečení zakázané československé trikolóry a po několika měsících nahlas volali, co si o třetí říši myslí. Rozehnáni střelbou do davu Demonstrací 28. října 1939 se zúčastnily všechny složky české společnosti, ve velké míře studenti. Demonstraci studentů pražské gestapo rozhánělo střelbou do davu. Čeští občané se procházeli na ulicích se stužkami v národních barvách, zastavovali se u historicky symbolických míst, zpívali hymnu a provolávali slávu Benešovi. Začala se skandovat hesla: "Pryč s Němci!", "My chceme svobodu!", "Ať žije Beneš!", "Pryč s Hitlerem!", "Chceme právo!" Česká policie si při zásazích vůči demonstrantům počínala "dosti neochotně". večerní proti Po šesté hodině demonstrantům plně zakročila okupační moc. Nacisté začali střílet revolvery do civilistů. Nejvíce těžce zraněných bylo v Žitné ulici (5), v Melantrichově (3), na Karlově náměstí (3). V prostoru Mezibranské ulice byl na místě zabit dvaadvacetiletý dělník Václav Sedláček, v Žitné poblíž Štěpánské smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal. Byl pak operován na klinice prof. Arnolda Jiráska. Byl postřelen do břicha a 11. listopadu v 11:45 následkům zranění podlehl a zemřel na zánět pobřišnice. Jana Opletela zná skoro každý, pekařského dělníka Václava Sedláčka potkal osud zapomnění. U příležitosti Opletalova pohřbu se konala nová manifestace, samotné rozloučení však proběhlo v hrobovém tichu a pod režií české policie. Čtyři tisícovky studentů se rozešly v klidu, ale někteří se začali znovu shlukovat a demonstrace

17

začaly znovu, pokračovaly celý den, několik Němců při nich utrpělo lehčí zranění. Na Opletalovu památku a památku všem

studentům mučených nacisty je 17. listopad vyhlášen na celém světě za Mezinárodní den studentstva. /čerpáno z www.blisty.cz/

Matka Tereza

Nejznámější misionářka 20. století Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu, patrně nejznámější misionářka dvacátého století, zakladatelka řeholního řádu Misionářky milosrdenství přišla na svět 27. srpna roku 1910 v makedonské, tehdy albánské, Skopji. Již ve svých dvanácti letech se rozhodla, že se stane řeholnicí. V devatenácti letech odjela do Indie, o kterou se již dlouhou dobu zajímala. V Dárdžilingu pak složila slib novicky a přijala jméno, pod kterým ji později znal celý svět - Tereza. Nejdříve vyučovala na misionářské dívčí škole zeměpis, a protože měla vynikající organizační schopnosti, bylo jí brzy svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary´s High School v Kalkatě. Život bez pohodlí a zábavy V roce 1946, když pocítila, že jí práce ve škole již nepřináší uspokojení, opustila sestra Tereza loretánský klášter a začala se věnovat nejchudším a umírajícím. O tři roky později založila Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství (někdy nazývaný též Misionářky lásky či řád milosrdenství). Dnes je Misionářek milosrdenství kolem tří tisíc a pracují ve více než 500 nemocnicích, útulcích pro chudé a umírající ve více než sto zemích světa. Terezin řád má přísný režim - jeho členky vstávají již ráno o půl páté, následuje ranní modlitba v pět, v šest se pak sestry shromažďují na mši v prosté kapli. Po mši některé snídají, jiné se pouštějí do každodenního rituálu praní sárí. Sestry řádu nevlastní žádný majetek, vedou asketický život bez nejmenšího pohodlí a zábavy.

Nový řád začal být brzy velmi známý, Tereza začala zakládat první útulky. Do prvního útulku sbíraly sestry řádu umírající doslova po ulicích Kalkaty, aby jim daly možnost zemřít v alespoň trochu důstojných podmínkách. Poté byl založen útulek pro sirotky a opuštěné děti, následovaly další nemocnice a školy. Zpočátku neznámá řeholnice dokázala během několika let vyvinout obrovské úsilí a odvést neobyčejnou organizační práci. Za tuto a jinou práci byla sestra Tereza v roce 1979 oceněna Nobelovou cenou míru. Pomoc na bolavých místech planety Matka Tereza, jak se jí později začalo říkat, toho za svůj život udělala opravdu hodně po rozšíření řádu za hranice Indie, do takřka celého světa, navštěvovala bolavá místa planety, např. osadu, kam byli přesídleni lidé, kterým vzala domovy černobylská havárie, navštívila i obležený Bejrút, kde zachraňovala děti ohrožené válkou – z rozvalin města se podařilo zachránit na šedesát zmrzačených a nemocných dětí. Je to málo nebo hodně šedesát zachráněných dětí? Matka Tereza na tuto otázku odpovídala: "Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám..." Matka Tereza ale neměla jen příznivce a obdivovatele, spousta lidí ji kritizovala za solidaritu s diktátorskými režimy a údajné snahy získávat své pacienty pro křesťanskou víru. V České republice byla celkem třikrát, založila zde jeden útulek svého řádu. V roce 1996 se těžce nemocná Matka Tereza rozhodla předat vedení řádu sestře

18

Nirmale, bývalé hinduistce. 5. září roku 1997 pak Matka Tereza zemřela. V Indii byl ihned vyhlášen státní smutek, vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé bylo vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše, s Matkou Terezou se přišly

rozloučit statisíce lidí. V sobotu 13. září byla Matka Tereza pohřbena - osm indických vojáků vynášelo z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky na dělovou lafetu, stejnou, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Ghándhího. /čerpáno z www.zivotynawebu.cz/

Čertík Jiří Guth-Jarkovský

Společenský katechismus (5. část) Seznamte se základní knihou o společenském chování, kterou napsal před více než šedesáti lety obřadník kanceláře prezidenta Masaryka, Jiří Guth-Jarkovský. Reálie se od té doby značně změnily, proto pro nás kniha nemůže být doslovným vodítkem. Přesto není v našich časech nikdy na škodu připomínat si, že slušnost, galantnost a ohleduplnost nejsou přežitky doby dávno minulé.

Na schodech Na schodech cizího soukromého domu pozdraví pán sestupující nebo vystupující dámu posmeknutím pokrývky hlavy, i když dámy nezná osobně. Je-li dáma provázena pánem, odpoví pán na pozdrav posmeknutím. Pán se vyhne (i starci), a na schodech příliš úzkých dokonce i o několik stupňů ustoupí, aby uvolnil cestu. Ustupovati tuto neznamená ani se ponižovati, ani podrobovati. Pán s dámou, nemůže-li vystupovati vedle dámy, jde napřed, nikoli za dámou, z příčin, zvláště v době krátkých sukní, pochopitelných.(…) Je-li na úpatí schodů rohožka nebo kartáč na očištění obuvi, třeba ho užíti a opakovati to i přede dveřmi bytu, aby obuv byla co nejčistší. Dojista je majitelům bytu velmi nepříjemné, vidí-li podlahu příchozím znečištěnu.

V kočáře a v autu V kočáře a v autu je čestné místo (pro nejstaršího hosta nebo pro dámu) vždy vzadu vpravo. Manžel sedí tedy po levici své choti. (…)

Pozveš-li někoho do svého povozu, kočáru nebo auta, vždy mu nabídneš čestné místo po své pravici. Jen hlava státu má jako hostitel právo seděti po pravé straně, pokud jeho host je příslušníkem jeho státu. Pozvanému hosti může majitel auta stručně vysvětliti, jak se spouští okenní sklo nebo jak otevírati dvířka (zařízení bývá u rozličných aut rozličné), a řídí-li majitel auto sám, nechť se nedá strhnouti k šílené jízdě, aby ukázal co umí; měj na zřeteli hosta. Okna auta nebo zavřeného kočáru se zavírají nebo otevírají jen se souhlasem všech. Jinak se host v autu chová skromně, neobtěžuje řidiče otázkami, nechce zaujímati mnoho a nejlepší místo, nechválí svoje vlastní auto, svého šoféra nebo auto jiného svého přítele. Naopak pochvalujte si vůz, v kterém jedete jako host, a nemluvte o automobilových nehodách. Host nechť nikdy nechce říditi auto nebo kočárové spřežení sám. Kočáry i auta jezdí nejenom ve městech, ale také na silnicích, na kterých platí zvláště pro auta ještě zákony zdvořilosti

19

vedle zákonů odhlasovaných. Zákony silniční zdvořilosti pro auta lze shrnouti v tyto věty: - Dejte znamení houkačkou, předjíždíte-li toho, kdo jede týmž směrem. - Pomozte kamarádovi motoristovi, který je na silnici v nesnázi. - Rozdělte se o benzín s tím, kdo uvázl daleko od čerpací stanice. - Pamatujte, že kola vystřikují vodu z kaluží, nepojedete-li pomalu. Je-li někdo blízko, očekává to od vás jako vy od něho. - Zvláště zdvořilí buďte k dámským řidičům, ale přitom také hodně opatrní.

Šofér Šofér je tvor společenský, a to ve vyšším slova smyslu. (…) Šofér snad ani nevěda, dostává se do společnosti. …když dnes dostanete auto s šoférem, je důležitější šofér nežli auto. Však šofér také může míti panstvo mnohem více v hrsti nežli kočí, jemuž pro hrst zbývá jenom spřežení. Kočí se nemusí starat o mechanismus kočáru a jeho odborné vědomosti se soustřeďují toliko na ovládání koně, tvora polorozumného, ba rozumnějšího nežli kočí někdy podroušený. Slušný šofér za volantem nikdy nekouří. Vždyť by z toho neměl ani skutečného požitku. Pokuřující automobilista za volantem má vždy do sebe něco povýšeneckého. Městy a vesnicemi i místy obydlenými projíždějte předepsanou rychlostí, zvláště v zatáčkách. Tam kde stanovení rychlosti

je pochybné, jeďte volněji než jindy. Ztrátu času lze snadno nahraditi na volné silnici.(…) Vedle šoférů jsou na světě také šoférky, některé velmi obratné a dovedné, ale je přeci velmi dobře, že jich je mnohem méně, nežli šoférů. Při šoférování se snadno umažou ruce i v rukavičkách a šaty. Nechyběly by ženě inteligence a porozumění pro mechaniku stroje, ale nedostává se jí někdy potřebné fyzické síly. Dámám lépe sluší sporty, které nevyžadují přílišného napětí svalů. Tím není řečeno, že žena nemůže být dobrou šoférkou. A jak to vypadá ve velkých městech, kde oba pouliční činitelé, pěší obecenstvo i řidiči jakýchkoli vozidel, jsou na výši doby (Praha mezi nimi snad už je)? Především obě strany úzkostlivě dbají, aby se nestřetly; vyhýbají se na jízdní dráze navzájem. (…) Dojde-li přesto k nejmenšímu střetnutí, obě strany jsou přesvědčeny, že nebylo zde zlého úmyslu, ba ani ne lehkomyslné neopatrnosti, nýbrž jen zlá náhoda, a nikdy nedojde k výčitkám. Ba oba zúčastnění, tak jako slušní chodci na chodníku berou vinu spíše na sebe, omlouvajíce se navzájem. Stane-li se pak skutečné neštěstí, pak je zase lítost na obou stranách. Ale nikdy žádné výčitky, žádné nadávky.

/pokračování příště/

vybral Šík

Každé Číslo prošlo kopírkou

ČSOB – děkujeme! 20

Ze zápisníku zahraničního zpravodaje Nobelova cena Jak možná víte, desátého prosince se udělovala Nobelova cena a protože předávání probíhá zde ve Stockholmu, trochu blíže Vás s ní seznámím. Na úvod trocha historie. Alfred Nobel (1833-1896) byl švédský chemik a vynálezce. Jeho největším vynálezem byl dynamit (1866). Už během svého života poznal, že jeho vynález má i své špatné stránky. Rozhodl se tedy, že bude Alfred Nobel podporovat mír a vědecký výzkum, který přináší lidstvu užitek. Protože neměl žádné děti, odkázal na konci svého života celý svůj obrovský majetek (tehdy 31 milionů SEK - dnešní hodnota by byla asi 5,2 miliardy CZK) Nobelově nadaci a určil pravidla udělování ceny. Nobelova cena je udělována od roku 1901 význačným vědcům z oboru fyzika, chemie, medicína a literatura. Od roku 1969 i v oboru ekonomie – jako vzpomínka na Nobela (cenu určuje a platí Švédská národní banka). Speciální kategorií je Nobelova cena míru, pro toho, kdo se v uplynulém roce nejvíce zasloužil o světový mír. Cena míru se, na přání samotného Alfreda Nobela, uděluje v norském Oslu, které bylo za jeho života součástí Švédska. Finanční odměna, která je součástí každého ocenění, je hrazena z úroků z Nobelem vložených peněz. Úroky nejsou pořád stejné, a proto je částka každý rok jiná. První ocenění dostávali 150 000 SEK, letos to bylo rovných deset milionů SEK.

Rozhodnutí rukou

plně

ve

švédských

Navrhnout kandidáta na cenu může kdokoli na světě, konečné rozhodnutí je ale

plně ve švédských rukou. Speciální komise vybírají z došlých návrhů toho, kdo se nejvíc zasloužil o dobro lidstva. Ceny tedy uděluje Královská vědecká akademie (fyzika, chemie), Švédská akademie (literatura), Karolinska institut (medicína) a Nobelova společnost (mír). Společenské vnímání důležitosti jednotlivých druhů cen se značně liší. Za nejvýznamnější je vnímána cena za literaturu. To se ukázalo i u nás ve třídě, kde si při vzpomínání na držitele Nobelovy ceny ze své domovské země, většina z nás vzpomněla často jen na držitele ceny právě za literaturu. Je to logické, každý může mít vlastní názor a osobní zkušenost s knihou od laureáta. Naproti tomu cenu ve vědních oborech opravdu ocení jen velmi malá skupina odborníků. Cena míru je tak trochu jiná, může být ovlivněna aktuální politickou situací ve světě a mnohdy je manifestem na podporu oceněného a jeho činnosti. Její zpětné hodnocení pak může být trochu rozpačité (např. ocenění Jasira Arafata)

Předávací ceremoniál, hostina a „blázinec“ okolo

Švédové jsou na Nobelovu cenu patřičně hrdí. Desátý prosinec je v kalendáři označen jako Nobelův den – zároveň je to den Nobelovy smrti - a každý Švéd ví nazpaměť, kdy to je. Už během října noviny postupně přináší zprávy, kdo jakou cenu získal a proč. Největší zájem je však o předávací ceremoniál a následnou hostinu. Vše vysílá televize v přímém přenosu a my ze Stockholmu si navíc užíváme ještě ten „blázinec“ okolo. Samotné předávání je velmi tradiční - v královském duchu. Cenu předává sám pan Král za přítomnosti celé rodiny a 1800 hostů, vše tedy musí probíhat podle letitých ceremoniálních pravidel. Královská rodina není v televizi pohromadě zas tak často, pro mnohé diváky je to tak příležitost se na ně zase jednou podívat,

21

královna a princezny si samozřejmě nechávají šít nové šaty a to je ještě o důvod víc. Nejzvláštnější je hostina po předání cen. Někteří Švédové si tento den vaří slavnostní jídlo – jiné něž to na hostině, neboť jídelníček je přísně tajný a jídla náročná na přípravu - a jedí společně s televizním přenosem. Kolem hostiny je zaměstnáno spousta lidí a vše stojí hodně peněz. Jenom pro převoz z Koncertního domu, kde se ceny udílejí do Stockholmské radnice, kde se koná hostina, je zapotřebí tolik aut, že musí být zamluveno každé černé auto vyšší třídy z celého Stockholmu. Na hostinu je zváno 1300 lidí, takže se tu je potřeba například skoro 10 000 vidliček nebo 470 metrů ubrusu, sní se 300 kg masa a vypije 300 l šampaňského. Veškeré nádobí je speciální a využívá se jen při této příležitosti. Sál je vystrojený desetitisícem květin, které každoročně daruje italské město San Remo. V něm žil Alfred Nobel poslední roky svého života. Během hostiny v televizi vystupují různí experti na etiketu, oblékání nebo společenskou konverzaci. Radí, jak se má člověk oblékat, jestli má dojídat nebo nechávat na talíři, jak pokládat ruce, případně jak používat ubrousek. Speciálně se pak zaměřují na královskou rodinu, královniny šperky a podobně. Zajímavé bývají také pohledy do zákulisí hostiny. Výběr kávy, jejího pražení a způsobu vaření. Degustace vín, příprava jídel, prostírání, pravidla servírování a spousta dalších detailů. Méně zajímavý je pak, alespoň pro mne, pohled na lidi jak jedí a jedí a jedí. Občas si kamera vybere detail jednotlivce a u něj sleduje každý drobek. Během hostiny je i čas na speciální kulturní vložky a projevy, aby strávníkům

trochu slehlo. Takže se vše trochu protahuje na příjemné skoro tři hodinky.

Šaty táhnou víc než cena

Myslím, že každý Švéd by chtěl alespoň jednou být přímo na oslavě. Ale šance jsou Nobelova busta s desetitisícem květin velmi malé. Po- ze San Rema zvaní jsou jen laureáti a jejich hosté (každý si může vzít s sebou kolem 10 osob), staří držitelé Nobelových cen – pakliže si o to požádají, královská rodina a význačné osoby společenského a politického života. O 200 lístků losují studenti z vedení Stockholmských univerzit – část jich potom pomáhá s organizací. Dostat se na hostinu je tedy takřka nemožné, jediná šancí je nechat se zapsat do seznamu náhradníků a pakliže některý z pozvaných nemůže přijet, nastoupit na jeho místo. Na závěr už jen asi toto. I přes to, že je slavnostní večer velmi monstrózní, není dlouho středem zájmu společnosti. Je to dáno velkou odborností ceny a také blízkostí svátku Lucie a Vánoc. Mnozí se podívají na televizní přenos, avšak více než laureáti a jejich výzkum je zajímá královská rodina, jídlo nebo oblečení na hostině. Ostatně většina už brzy předávání neví, kdo jakou cenu získal.

Na internetu http://nobelprize.org podrobnější informace o historii a držitelích Nobelových cen http://www.converter.cz/nobel/ informace o dvou českých držitelích Nobelovy ceny - Jaroslav Heyrovský (1959 – cena za chemii) a Jaroslav Seifert (1984 - cena za literaturu)

Česlo, Stockholm 22

Číslo představuje laureátku letošní Nobelovy ceny míru

Wangari Muta Maathaiová: Žena, která sázela stromy "Když jsem vyrůstala ve městě Nyeri ve střední Keni, v mém rodném jazyce kikuju jsme neměli výraz pro slovo poušť. Země byla úrodná a plná lesů. Ale dnes v Nyeri stejně jako ve velké části Afriky a rozvojového světa vodní zdroje vysychají, půda je vyprahlá, lidé na ní nemohou pěstovat potraviny a na denním pořádku je boj o území. A tak by nikoho nemělo překvapit, kde jsem našla inspiraci pro vysazování stromů, čím jsem chtěla pomoci zajistit základní potřeby žen na venkově," řekla v projevu po převzetí letošní Nobelovy ceny míru žena, která se stala první Afričankou, která kdy tuto cenu získala. Wangari Muta Maathaiová se narodila v roce 1940 v okrese Nyeri ve střední Keni. Pochází z nejpočetnějšího kmene Kikujů, který tvoří téměř čtvrtinu ze 40 milionů obyvatel země. Po ukončení střední školy odešla studovat na univerzity do USA. Po návratu do Keni pracovala na univerzitě v Nairobi a zvyšovala si kvalifikaci studiem na univerzitě v Mnichově a v Nairobi. V roce 1971 získala jako vůbec první žena ve východní a střední Africe doktorát na Nairobské univerzitě. Od roku 1976 byla předsedkyní Národní rady keňských žen, z této pozice se Wangari Maathaiová snažila o zlepšení postavení žen především v oblasti školství, zdravotní péče i politických práv. V roce 1977 založila Maathiová Hnutí zeleného pásu (Green Belt Movement), jehož hlavním cílem byla ochrana přírody a snaha o zalesňování Keni. V této zemi totiž tvoří převážnou většinu území polopouště. V srpnu 1978 nastoupil do úřadu nový prezident - nekikuj Daniel arap Moi. Aktivity Wangari Maathaiové se pro vládnoucí představitele rázem stály

problémem byla ihned zbavena předsednictví Národní rady keňských žen, její manžel požádal o rozvod - co jí však zůstalo, bylo odhodlání plně se věnovat ochraně životního prostředí. Hnutí zeleného pásu mělo během své činnosti a pod jejím vedením přes 50 000 členů a provozovalo téměř 1 500 lesních školek. Wangari Maathaiová vedla kampaně proti megalomanským projektům na území Keni - např. proti projektu výstavby šedesátiposchoďové budovy v nairobském Parku Svobody, která se měla stát sídlem jediné povolené politické strany - Keňského afrického národního svazu. Možná i proto bylo její Hnutí zeleného pásu v roce 1989, po dvanácti letech činnosti, zakázáno. Sama Maathaiová, která pokračovala v boji proti totalitnímu režimu, byla v této době nesčetněkrát vyslýchána a vězněna. Po silném mezinárodním tlaku byl v Keni v prosinci 1991 obnoven sytém více politických stran. Wangari Maathaiová se ihned zapojila do činnosti Fóra za obnovení demokracie (FORD) a po jeho rozpadu založila Hnutí za svobodné a spravedlivé volby. Kromě politického boje za demokracii v Keni zbývaly této neúnavné ženě ještě síly na ekologickou činnost. Iniciovala vznik projektu Panafrický zelený pás, v jehož rámci bylo vysazeno další obrovské množství stromů.

23

V posledních letech je úsilí Wangari Maathaiové konečně korunováno úspěchy, o které se takovou dobu snažila. Na podzim roku 2002 získala sjednocená opozice většinu v prezidentských i parlamentních volbách v Keni, čímž ukončila vládu prezidenta Moie. Wangari Maathaiová byla zvolena poslankyní Národního shromáždění. Nový keňský prezident Emilio Mwai Kibaki jmenoval 3. ledna 2003 svou vládu, v níž pověřil Wangari Maathaiovou funkcí náměstkyně ministra životního prostředí a přírodních zdrojů. No a do třetice všeho dobrého - 8. října 2004 byla Wangari Maathaiové Wangari Maathiová přebírá Nobelovu cenu míru udělena Nobelova cena míru.

Šík

PF 2005 Buďte v pohodě! I Číslo přeje všem věrným čtenářům šťastný nový rok

ČTYŘICÁTÉ ČTVRTÉ ČÍSLO

Redakce: Václav Zeman – Šík, Jiří Slavík – Svižník, Jan Kličman - Blahoň Vrchní webmaster: Michal Zikán - Manuál Zahraniční zpravodaj: Pavel Šochman – Česlo Do tohoto Čísla přispěli: Michal Helan – Vítr, Matouš Libánský – Bomber, Petr Novák – Peta-Kuta, agentka Anaid, Veronika Konopásková – Podkolenka, Markéta Těthalová Sojka Číslo na internetu: www.cislo.webzdarma.cz Redakční e-mail: [email protected] Náklad: 45 výtisků Vychází:

24