Srbská próza v sedmdesátých letech 20. století. Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Balkanistika

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Balkanistika

Monika Zezulová

Srbská próza v sedmdesátých letech 20. století Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Aloisie Zmeškalová

2011

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a ţe všechna pouţitá data jsem ĉerpala pouze z literatury a pramenů, jejichţ seznam je uveden na konci práce. ………………………………………… podpis autora práce

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí mé práce Mgr. Aloisii Zmeškalové za vedení mé bakalářské diplomové práce, uţiteĉné rady, podněty, informace a laskavý přístup. 3

Obsah 1.

Úvod ..................................................................................................................... 5

2.

Teoretická část ..................................................................................................... 8

3.

2.1.

Definice povídky, novely a románu jako prozaických útvarů ..................... 8

2.2.

Vývoj moderní srbské prozaické tvorby .................................................... 11

2.3.

Literatura 70. let 20. století......................................................................... 13

2.4.

Překlady autorů sedmdesátých let do češtiny a slovenštiny ...................... 16

Praktická část..................................................................................................... 21 3.1.

Srbští neorealisté ......................................................................................... 21

3.1.1.

Dragoslav Mihailović – Kad su cvetale tikve (Prohra) ............................ 21

3.1.2.

Dragoslav Mihailović – Putnik (Kam jít, kde zůstat) ............................. 24

3.2. 3.2.1. 3.3.

Srbská urbánní próza ................................................................................. 26 Momo Kapor-Provincijalac (Dvojí čas Nika Hercega) .......................... 26 Próza postmoderní poetiky a tvorba Davida Albahariho.......................... 31

3.3.1.

Milorad Pavić-Erotske priče ................................................................... 31

3.3.2.

David Albahari – Drugi jezik (Druhý jazyk) .......................................... 33

4.

Závěr .................................................................................................................. 37

5.

Resumé ............................................................................................................... 40

6.

Seznam použité literatury .................................................................................. 42

4

1. Úvod Předmětem této bakalářské práce je zkoumání úzce vymezeného oddílu novodobé srbské literatury, konkrétně sedmdesátých let 20. století. Důvodem mého výběru byl fakt, ţe v naší literatuře a kultuře není příliš široké povědomí o některých autorech tohoto období a myslím, ţe je škoda, ţe ĉeský ĉtenář nemá moţnost seznámit se s některými ze zajímavých děl. Jedná se o zajímavý a rozmanitý úsek v literárním vývoji, důleţitý pro následný rozvoj a směřování další generace autorů v srbském kulturním prostředí. Díla, která jsou v praktické ĉásti rozebírána, nebyla vţdy vydána v sedmdesátých letech, ale byla zvolena z hlediska svého obsahového a významového vyznění tak, aby reprezentovala zvolený literární směr. V první, teoretické ĉásti práce se krátce věnuji literární teorii, rozdělení druhů a ţánrů, definici literárních směrů a proudů a obecné definici povídky, novely a románu. V této ĉásti jsem vycházela z Lexikonu literárních pojmů, Lexikonu teorie literatury a kultury a Slovníku epoch, směrů, skupin a manifestů.1 Další kapitola práce se zabývají literárním vývojem předcházejícím autorům sedmdesátých let, kdy se zabývám zejména vývojem moderní prózy a zaĉínám tak aţ prózou Borisava Stankoviće. Tohoto autora jako poĉáteĉní bod vývoje, pouţívám podle Dějin srbské kultury. 2 Vývoj poezie jsem ve své práci nepominula snad proto, ţe by byl méně zajímavý, ale pouze z důvodu, ţe pro úĉely mé práce nebyl podstatný. Zcela jistě by však rovněţ stál za bliţší zpracování. Ve třetí kapitole je rozepsán vývoj v sedmdesátých letech. Definuji směry, které se v tomto období zformovaly a posléze ovlivnily tvorbu mnoha autorů. V kapitole je uveden výĉet většiny autorů, kteří se ke směrům přikláněli a v jejich duchu tvořili, spolu s uvedením nejvýraznějších děl. Ke kaţdému směru jsou také uvedeny zásadní myšlenky a rysy odlišující je od ostatních.

1

Viz Seznam použité literatury

2

Viz Seznam použité literatury

5

Poslední kapitola teoretické ĉásti se zabývá překlady srbských autorů zpracovávaného období. Jedná se o díla, která byla přeloţena do ĉeského nebo slovenského jazyka, samozřejmě s ohledem na to, ţe oba jazyky byl souĉástí jednoho státu. Zmíněny jsou tu i překlady nejnovějších děl, která jsou k dostání v některé ze dvou zemí. Praktická ĉást práce je zaměřena na analýzu vybraných děl. Metodami, které jsem pouţila, jsou literární analýza a komparatistika. Jedná se o rozbor obsahové, formální a jazykové ĉásti textu. Zároveň jsou zdůrazněny znaky vyskytující se v textech a řadících tak dílo ke konkrétnímu směru. Snaţila jsem se zaměřit na komplexní vyznění konkrétního díla, tedy nejen na otázku „Co chtěl autor dílem sdělit?“, ale také na to, jakých prostředků k tomu vyuţil. První kapitola praktické ĉásti se zabývá srbským neorealismem, oznaĉovaným taktéţ například jako stvarnosna prosa. Analýza je provedena na dílech hlavního představitele neorealismu, Dragoslava Mihailoviće, na ukázce jeho povídkové tvorby a na nejznámějším a nejúspěšnějším románu Kad su cvetale tikve. Ve druhé kapitole je zpracována srbská urbánní próza, demonstrovaná tvorbou důleţitého představitele Momo Kapora. Z jeho tvorby byl zvolen román Provincijalac. 3 Samozřejmě je obtíţné představit na jednom díle tvorbu a směřování urbánní prózy jako takové, ale tyto ambice má analýza nemá. Jde zejména o přiblíţení podstaty urbánní prózy a představení prostředků, které jsou v ní pouţívány. Poslední kapitola praktické ĉásti se zabývá prózou postmoderní poetiky, která je v práci reprezentována díly Milorada Paviće a Davida Albahariho. U obou autorů je velmi obtíţné rozkrývat podstatu díla a výrazové prostředky. Zejména práce Milorada Paviće jsou mnohovrstevnaté a vţdy záleţí i na konkrétním ĉtenáři, jak si text vyloţí. David Albahari není klasickým představitelem prózy postmoderní poetiky, jeho texty se od prózy Milorada Paviće liší, tudíţ ho stavím samostatně. Cílem práce je postihnout podstatu literatury období sedmdesátých let 20. století, zejména její základní rysy a způsob jakým jsou texty tvořeny. Jedná se, pokud moţno o 3

ve slovenském překladu vychází pod názvem Dvojí čas Nika Hercega

6

co nejkomplexnější rozbor děl hlavních představitelů jednotlivých směrů, jejichţ poĉátek je zasazen do sedmdesátých, respektive přelomu sedmdesátých let s padesátými a osmdesátými. Autoři byli zvoleni zejména podle jejich ocenění kritikou, popularity u ĉtenářů a ĉetnosti překladů do cizích jazyků. Jde tak o seznámení s autory, jejichţ kvalita je prověřena ĉasem.

7

2. Teoretická část 2.1.

Definice povídky, novely a románu jako prozaických útvarů

V prvé řadě je pro úĉel mé práce důleţité definovat a objasnit, co jsou literární druhy a ţánry, co do těchto kategorií spadá a co je povídka, novela a román. Literární druhy jsou skupiny literárních děl, která se navzájem vyznaĉují spoleĉnými znaky, co se týĉe tematiky, stylistiky a kompozice a základně se dělí na lyriku, epiku a drama. Později se zaĉalo uţívat ĉlenění na prózu, poezii a drama. Literární druhy se posléze dají ĉlenit na literární ţánry. Literární žánr je odvozen z francouzského genre, coţ znamená rod nebo druh. U ţánrů se jedná o skupiny literárních děl v rámci jednotlivých ţánrů, které se navzájem vyznaĉují spoleĉnými strukturními znaky, tj. obsahem, rozsahem, formou, kompozicí, jazykem apod. Ţánry jsou ĉasově podmíněné, mohou se tedy proměňovat, vyvíjet a vzájemně ovlivňovat. Ţánry v rámci prózy, na kterou je práce zaměřena, jsou povídka, román, novela, pověst, legenda, epos, kronika, pohádka, bajka, apokryf a další. Próza je jedním z literárních druhů a její název je odvozen z latinského prōsa ōrātiō, coţ znamená řeĉ postupující přímo. Jinak je nazývána také řeĉ nevázaná, tedy ţe na rozdíl od poezie nepodléhá rytmickým normám a má odlišný grafický záznam. Důleţitým faktem je, ţe nemůţeme dát rovnítko mezi prózu a epiku, neboť epika můţe být stejně tak prozaická jako veršovaná. Próza je tak více zastřešujícím pojmem, jelikoţ se uţívá i v případech, kdy je třeba ţánrově urĉit například text na pomezí novely a románu. Povídka je krátký epický prozaický ţánr zaměřující se zpravidla na jednu událost a jednu dějovou zápletku. Děj povídek je jednoduchý, přímoĉarý, bez zbyteĉných vedlejších epizod. Vystupuje v ní omezený poĉet postav, které jsou zformované jiţ při vstupu do děje a během něj se nijak výrazně nevyvíjejí. Povídka má svou formou blízko k ĉrtě, která se od ní liší větší popisností a statiĉností. Vznik povídky se datuje do období romantismu.

8

Novela je epický prozaický středního rozsahu a její název pochází z italského novella – novinka. Novela utváří mezistupeň mezi povídkou a románem a vzniká v období renesance zásluhou Giovanni Boccacia. Novela svou stavbou směřuje k překvapující pointě, která je autorem důsledně připravena. Podobně jako povídka nemá velký rozsah ani poĉet postav. Za předchůdce a hlavní pramen novel jsou povaţovány orientální pohádkové příběhy a francouzská středověká fabliaux 4. Rozsáhlým epickým prozaickým ţánrem je román. Naproti povídce a novele má román podstatně větší rozsah (minimum se udává na přibliţně 40 000 slov) a komplikovanější fabuli. Rovněţ v něm vystupuje mnohem více postav a uţívá se dějových odboĉek. Román zachycuje nejen vývoj postav, ale také prostředí, ve kterém se postavy pohybují. Dvě stěţejní funkce románu jsou estetická a poznávací, zároveň román absorbuje mnoho dalších vlivů z ostatních druhů a ţánrů, ĉímţ vznikají mnohé varianty – román výchovný, filozofický, sociální, román v dopisech aj. Novodobá tradice románu se datuje dvěma stěţejními díly – Rabelaisovým Gargantuou a Pantagruelem (1532–1535) a Cervantesovým Donem Quijotem de la Mancha. Těmito díly zaĉíná sloţitý vývoj románu pokraĉující dodnes. Zmínila jsem pojem literární druh a literární ţánr, dalšími pojmy jsou literární proud, literární směr a literární skupina. Literární proud je tendencí, kterou lze pozorovat u urĉitého okruhu autorů, aniţ by se vědomě přihlásili k urĉitému literárnímu postupu nebo pojetí literárního díla. Tyto proudy lze rozeznat v rámci dlouhých period. Literární skupiny jsou seskupením autorů na neformální bázi a jejich rozvoj souvisí s diferenciací spoleĉenského a literárního ţivota. Pro skupinu je obvykle důleţitý urĉitý historický okamţik, stanovisko nebo pojetí literatury. Ĉlenové literární skupiny jsou si blíţe neţ příslušníci literárního směru, navazují spolupráci a nejĉastěji se sdruţují v rámci ĉasopisů. Hovoříme-li o literárním směru, jedná se oznaĉení periodického úseku, jehoţ datování zaĉíná v porenesanĉní době (klasicismus, osvícenství, atd.). O literárním směru můţeme tedy hovořit aţ v době diferencovaného literárního ţivota. Z hlediska autorství

4

literární ţánr oblíbený ve Francii 12. – 14. století, jedná se o krátké vtipné veršované povídky lidového ĉi pololidového původu, recitovány při oslavách takzvanými fableory

9

literární směr znamená, ţe se autoři veřejně přihlásí k urĉité koncepci literární tvorby a zaujmou urĉitý postoj k minulé i soudobé tvorbě. Důleţité je ještě zmínit pojmy autor, vypravěč, forma, bibliografie, antologie a dramatizace, se kterými bude v textu dále pracováno. Pojem autor pochází z latinského auctor, tedy původce. Jedná se tak o původce literárního nebo jiného uměleckého díla. Autor do díla vkládá své pojetí ĉlověka skuteĉnosti a zobrazuje ţivotní zkušenosti své nebo přenesené od druhých lidí. Důleţité je neztotoţňovat osobu autora s postavami literárního díla, neboť literatura vytváří urĉitou „vyšší skuteĉnost“ poznání odvozenou od světa slov. 5 Naproti tomu vypravěč je literárním subjektem, který zprostředkovává příběh a nemusí být totoţný s osobou autora. Je nutné rozlišovat vypravěĉe personálního a fiktivního, kdy personální vypravěĉ je na rozdíl od fiktivního v textu fyzicky přítomen. Další moţností vypravěĉství je vypravěĉ transcendentální, tedy ten, který se vymyká běţným smyslům a představám a vypravěĉ animální, tedy ţivoĉišného původu, vyskytující se nejĉastěji v bajkách. Forma v literatuře znamená souhrn prostředků, jejichţ prostřednictvím se vyslovuje, urĉuje a ĉlení obsah uměleckého díla. Hovoříme o formě grafické, stylové, ţánrové, veršové, strofické, kompoziĉní apod.6V literárním textu je důleţitá jednota obsahu a formy. Antologií se rozumí výbor z literárních děl různých autorů jedné nebo více národních literatur, kteří zpravidla uţ někdy publikovali a jedná se tak o výběr z nejlepšího. Antologie mají dlouhou tradici sahající aţ do období perské poezie-díván. Můţeme najít i antologie sestavené podle tematické příslušnosti, eventuelně podle období ĉi urĉitého ţánru. Bibliografie je soupisem tištěných nebo rukopisných pramenů, doplněný údaji o autorovi, titulem textu, pořadovým ĉíslem vydání, názvem nakladatelství, údaji o ilustrátorovi a redaktorovi, místem a rokem vydání. V případě periodik je nutné uvést i roĉník a svazek. Posledním pojmem je dramatizace, tedy přetvoření epické ĉi lyrické literární látky do dramatického tvaru. Dojde tak k urĉitému přepisu, kdy záleţí na

5

Definice všech pojmů byla ĉerpána z PAVERA, Libor; VŠETIĈKA, František : Lexikon literárních pojmů. Olomouc 2002. 6

PAVERA, Libor; VŠETIĈKA, František : Lexikon literárních pojmů. Olomouc 2002, s. 119.

10

konkrétním autorovi, nakolik věrně se bude drţet původní předlohy, tedy zda půjde o věrný přepis nebo volnou adaptaci. 2.2.

Vývoj moderní srbské prozaické tvorby

Poĉátek srbského moderního románu a povídky, a tedy prakticky poĉátek moderní srbské prózy, můţeme ohraniĉit tvorbou Borisava Stankoviće (1876–1927), který ve svých dílech vytvořil sloţitě strukturované a konfliktní postavy a popisoval jejich duševní i smyslové proţitky na pozadí spoleĉenského tlaku, který na ně byl vyvíjen. Nejznámějším dílem tohoto autora je román Nečista krv (1910, Neĉistá krev), v níţ autor velmi dynamicky vykresluje sloţitý citový a duchovní ţivot hlavní postavy a zároveň odhaluje svět tehdejší městské a balkánské kultury. Odlišným způsobem pracovali další autoři, například Isidora Sekulićová (1877–1958) tvořící analytickou a introspektivní a ĉásteĉně esejistickou prózu, nebo méně pokrokový Milutin Uskoković (1884–1915) píšící romány z bělehradského městského prostředí. Vzestupné tendence moderní srbské prózy, a literatury obecně, utlumila první světová válka. Po válce byl vývoj obnoven poměrně brzy, centrem literárního ţivota se stal Bělehrad. Důleţitým faktorem ve vývoji byl přínos nových autorů přinášejících zkušenosti a literární vzory ze zahraniĉí. Tvrdou ránu však dostala předešlá literatura, která byla nejĉastěji negována a vznikaly nové směry se svými kulturními programy a manifesty. Pro vznikající nová hnutí se ustálil pojem avantgarda. V srbské literatuře se jako první v roce 1920 uchytil expresionismus v ĉele se Stanislavem Vinaverem. Kolem nově vznikajících literárních ĉasopisů se vytvářely skupiny spisovatelů hlásící se ke konkrétnímu směru, jako byl dadaismus, futurismus, surrealismus7 nebo směry typicky srbské – zenismus a hypnismus. Kromě děl těchto alternativních směrů vznikají i díla trvalejší hodnoty, například básník a prozaik Miloš Crnjanski vydává působivé romány Dnevnik o Černojeviću (1921, Deník o Ĉernojevićovi) nebo Seobe (1929, Stěhování), pracující s historickým námětem úprku Srbů do Uher v 18. století. Také jeden z nejvýraznějších autorů

7

V srbském kulturním prostředí se surrealismu výrazně rozvíjí na konci dvacátých let 20. století, paralelně se surrealismem v Paříži. V roce 1930 je vydán manifest Pozicija nadrealizma. Vůdcem tohoto směru se stává Marko Ristid.

11

srbského prostředí Ivo Andrić rozvíjí své vypravěĉské umění v povídce Put Aliji Djerzeleza (1920, Cesta Aliji Djerzeleza) a v povídkovém cyklu Pripovetke (1924, Příběhy). Ve třicátých letech dochází k výraznějšímu ideologickému rozdělení na pravici a levici. Levicová literatura měla v prvé řadě slouţit spoleĉenským úĉelům a cílům, následkem ĉehoţ vznikla tzv. sociální literatura. Sociální literatura nepřinesla ţádnou výraznější literární osobnost, ale slouţila spíše jako moţnost jak se odklonit od avantgardy. Branimir Ćosić (1903–1934) svou tvorbou zdokonaloval typ bělehradského románu a za zmínku stojí Branko Ćopić, který před válkou vydal romány s tematikou bosenské krajiny. Dalším zvratem a přerušením vývoje v literatuře se pochopitelně stala druhá světová válka, která krom zásahu cizích mocnosti přinesla také vnitřní ideologický rozkol v podobě ĉetnického a partyzánského hnutí. 8 Během prvních pováleĉných let převládal v literatuře vliv levice, tedy hnutí sociální literatury. Tento směr ani v tomto období nenalezl výraznou literární osobnost. Autoři sociální literatury v literatuře pouţívají sociální, patriotická a budovatelská témata. V roce 1948 dochází v Moskvě k vylouĉení jugoslávských komunistů z Informbyra a tím pádem k uvolnění tlaků na literaturu. Rozhořely se tak polemiky o dalším směřovaní literatury trvající prakticky celá padesátá léta. Konzervativní realisté se seskupili kolem listů Književne novine9 a Savremenik10, modernisté kolem ĉasopisů Mladost11 a Delo.12 Modernisté se vraceli k tvorbě meziváleĉných autorů a jejich zkušenostem, nejednalo se však o doslovnou obnovu avantgardy. Próza se v tomto období vyvíjela pomaleji, ale v podstatě paralelně s poezií. Důraz je kladen na vypravěĉský prvek a odklon od socialistického realismu. Z děl spadajících do tohoto období je nutné zmínit Svadbu (1975, Svatba) Mihaila Laliće a

8

Vítězstvím partyzánského hnutí byl nastolen socialistický společenský systém, kdy byla literatura podřízena ideologické kontrole. 9

Vychází od roku 1948 do současnosti. Realisticky orientovány.

10

Vychází od roku 1955 do současnosti.

11

Časopis vycházel v letech 1945-1952. Modernisticky orientovaný.

12

Vychází od roku 1955 do současnosti.

12

Daleko je sunce (1951, Slunce je daleko) Dobrici Ćosiće. Prvním moderním způsobem psaným románem s tematikou poslední války je Zimsko ljetovanje (1950, Zimní dovolená) Vladana Desnici, který později vydal meditativnější prózu Prolječe Ivana Galeba (1957, Jaro Ivana Galeba). S naturalistiĉtějším a syrovějším způsobem psaní přišel Meša Selimović s romány Derviš i smrt (1966, Derviš a smrt) a Tvrdjava (1970, Pevnost), v jehoţ dílech se uplatňuje boj protikladných principů moci a postavení jednotlivce. Prvním pováleĉným povídkářem v pravém smyslu slova byl Antonije Isaković, který do pováleĉné povídky přinesl nový strohý ale souĉasně symbolický styl. Rozvoj ţánru povídky je poté spojen se jménem Miodraga Bulatoviće. V jeho povídkách jsou do popředí stavěny postavy přezírané, vytěsňované ze spoleĉenského ţivota, osoby z vesnického prostředí nebo městské spodiny. Největší polemiky sklidila jeho sbírka povídek Djavoli dolaze (1955, Démoni přicházejí). Šedesátá léta přinášejí dynamický a sloţitý vývoj zejména v oblasti prózy. Spisovatelé se kromě předmětu zobrazování stále více zaobírají i samotným řemeslem, tedy způsobem tvorby. Stejné téma tak ĉasto zobrazují mnoha způsoby a formami, zaujímají na ně různý pohled. Autory řadícími se do tohoto tvůrĉího období jsou Pavle Ugrinov, potlaĉující ve svých knihách syţet, Bora Ćosić, autor románu Tutori (1978, Lektoři) nebo Mirko Kovać se svými romány Gubilište (1962, Popraviště) a Vrata od utrobe (1978, Brána nitra). Dalším autorem, výrazně plodným zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, byl Borislav Pekić. Jeho nejrozsáhlejším dílem je Zlatno runo (1978–1986, Zlaté rouno), mapující na historii jedné rodiny osud národa Cincarů. Autorem, kterého výrazně zajímala forma, byl Danilo Kiš, debutující románem Bašta, pepeo (1965, Zahrada, popel). 2.3.

Literatura 70. let 20. století

Výrazným směrem ve vývoji srbské prozaické tvorby v sedmdesátých letech 20. století byl neorealismus13. Většina neorealistických autorů jsou spisovatelé, kteří působí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hlavními rysy neorealismu v srbské próze je

13

V srbském literárním prostředí je próza neorealistů oznaĉovaná několika termíny jako jsou proza novog stila, stvarnosna proza a obnovljeni realizam.

13

zobrazování konkrétní skuteĉnosti, zvýšený zájem o regionální tematiku, ĉasto je popisováno prostředí spoleĉenské periferie a srbského podsvětí. Nejpouţívanějším prozaickým útvarem tohoto období je povídka. V menší míře se vyskytuje také román, který se však v případě neorealistů, formou podobá spíše novele. Tvorba autorů zmíněného směru neusiluje pouze o poskytování věrného obrazu souĉasného ţivota, ale také o objevování tohoto obrazu v ţivém hovoru, který se důrazně odlišuje od normovaného spisovného jazyka. Výrazným prvkem děl se tak stává sama lexikální podstata textu a důsledné uţívání dialektů a slangu konkrétního prostředí. Ze starších představitelů neorealismu stojí za zmínku Ţivojin Pavlović, který se profiloval nejen jako povídkář a romanopisec, ale také jako jeden z nejuznávanějších jugoslávských filmařů14 Za představitele starší generace neorealistů jsou rovněţ povaţováni Slobodan Selenić15 a Vladimir Stojšin 16, kteří se odlišují způsobem tvorby v tom, ţe odmítají veškeré umělé zobrazování skuteĉnosti a snaţí se popisovat hrubou a syrovou ţivotní realitu běţného ĉlověka. Za skuteĉné neorealisty jsou však povaţování aţ Dragoslav Mihailović a jemu tematicky blízcí autoři, Vidosav Stevanović17 a Milisav Savić18. Dragoslav Mihailović vstupuje do literárního povědomí krátkým románem Kad su cvetale tikve (1968, Kdyţ kvetly tykve, ĉ. Prohra), odehrávajícím se na periferii Bělehradu a novelistickým románem o putování jedné vesniĉanky Petrijin venac (1975, Petrijin věnec). Obě knihy jsou příkladnou ukázkou uţití městského argotu a dialektu jakoţto významného výrazového prostředku, který má v díle hlubší a opodstatněný význam. Pouţití vulgarismů tak není bezúĉelné, ale vytváří novou symbolickou vrstvu díla.

14

Ţivojin Pavlović (15. 4. 1933–29. 11. 1998). Zvláště jeho filmy z konce šedesátých let jsou ukázkou pojetí neorealismu ve filmovém prostředí. Filmy Probuzení krys (1967, BuĊenje pacova) a Aţ budu mrtev (1967, Kad budem mrtav i beo), které oba popisují ţivoty obyĉejných lidí na spoleĉenské periferii. 15

Slobodan Selenić (7. 6. 1933–27. 10. 1995), srbský spisovatel, dramatik a literární kritik.

16

Vladimir Stojšin (23. 4. 1935), srbský básník a prozaik, rovněţ autor pro děti a mládeţ.

17

Vidosav Stevanović (27. 6. 1942), srbský realistický prozaik, zpracovává tragiku promarněných ţivotů. 18

Milisav Savić (28. 8.1945), srbský prozaik a romanopisec, představitel neorealismu.

14

Vidosav Stevanović se ve svých tématech nejvíce ponořil do témat ze dna ţivota a zobrazuje všechny druhy „špíny“ a lidského šílenství. Pouţívá syrový, násilný a mnohovrstevnatý jazyk. Stevanovića díla nesoucí neorealistické rysy jsou sbírky povídek Refuz mrtvak (1969, Refuz mrtvola), Periferijski zmajevi (1978, Draci z periferie) a román Nišći (1971, Uboţáci), který popisuje úpadek jedné maloměstské rodiny. Třetí z výše zmíněných autorů, Milisav Savić, se ve svých povídkách a románech, jako například v povídkovém cyklu Bugarska baraka (1969, Bulharský domek), zaměřuje na prostředí městského podzemí, v němţ se nejĉastěji pohybují prostitutky, lichváři, tuláci a hrdinové ulic. Souĉástí Savićova i Stevanovićova díla je silný naturalismus v popisu prostředí, ve kterém se konkrétní příběhy odehrávají. V urĉité opozici vůĉi neorealistům stáli tvůrci moderní urbánní prózy.19 Tato tvorba se v bývalé Jugoslávii těšila velké oblibě, zejména díky tvorbě nejvýraznějšího představitele, Momo Kapora. Jeho tvorba se od děl neorealistů liší zejména smířlivějším pohledem na dění kaţdodenního ţivota, uţití ironie, humoru a nadsázky a zejména nezaujatostí autora, který svým dílem nemá potřebu poukazovat na nešvary a kritizovat. Shodným rysem však je uţití slangu a mluvy běţných lidí slouţící k přiblíţení prostředí. Stěţejním dílem Kaporovy urbánní prózy je román Foliranti (1974, Pásci). Neorealismus a urbánní próza zdaleka nejsou jedinými směry, které se uplatnily v sedmdesátých a poĉátkem osmdesátých let 20. století. Důleţitým směrem byla tzv. próza postmoderní poetiky, plná záhad a mystérií, jejímţ hlavním představitelem je Milorad Pavić. „Nic v jeho naraci není doslovné, vždy se vypráví o potencionálním. Ve svých

povídkách

pěstuje

zvláštní

druh

fantastiky,

jež

je

ve

skutečnosti

„postmodernistická rekonstrukce fantastických postupů literatury 18. a 20. století“ (M. Savić), zatímco romány vytváří na principu paralelního funkčního představení minulosti a současnosti.“20 Díla postmoderní poetiky jsou například Predeo slikan čajem (1988, Krajina kreslená ĉajem) nebo Unutrašna strana vetra (1991, Vnitřní strana větru). V postmoderní poetice pokraĉuje i další ze srbských autorů Dragan Velikić, jehoţ tvorba je typická volným prolínáním ĉasových rovin, hledáním duchovní identity,

19

V srbském prostředí označována jako proza modernog gradskog senzibiliteta. Jinak také džínová próza. 20

Slovník balkánských spisovatelů. Praha 2001. s. 440.

15

průnikem skuteĉného se smyšleným a vsazováním skuteĉných historických postav na pozadí smyšlených událostí. Zcela odlišným autorem, který zaĉal působit na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a ovlivnil další generaci srbských prozaiků, je David Albahari. Hlavními rysy jeho tvorby jsou: upuštění od realistických konvencí vyprávění, přesunutí těţiště díla z děje na akt tvorby, parodování, tendence ke kompresi, fragmentarizaci, otevřenost vůĉi vlivům všech médií od filmu aţ po rock and roll. 21 Albahari dále experimentuje s formou, věnuje se krátkým prozaickým útvarům a vyuţívá mystifikaci. Témata jeho próz jsou plné představ smrti a umírání, samoty, hledání sebe sama a ĉasté jsou odkazy k autorovým ţidovským kořenům. Albahariho tvorba následně ovlivnila hlavně autory debutující v devadesátých letech, například Svetislava Basaru, který je v souĉasnosti jedním z ĉelních představitelů střední generace srbských prozaiků. 2.4.

Překlady autorů sedmdesátých let do češtiny a slovenštiny

Pronikání srbské prozaické tvorby do ĉesko – slovenského kulturního prostoru má dlouholetou tradici, aĉ v průběhu let prošlo různými vývojovými etapami. Tyto vztahy se vyvíjely zejména s ohledem na momentální politické, hospodářské a kulturní styky. Poprvé se ĉeská veřejnost mohla se srbskou kulturou blíţe seznámit v období národního obrození v 19. století. Od druhé poloviny 19. století výrazně vzrostl zájem ĉeských spisovatelů, novinářů, cestovatelů, etnologů, malířů a historiků o kulturní vývoj Srbů, Ĉernohorců a jiţních Slovanů obecně. Výrazný ohlas zaznamenala srbská literatura zejména v sedmdesátých letech 19. století, v období balkánských válek a po roce 1918, kdy vzniklo Království Srbů, Charvátů a Slovinců a Ĉeskoslovenské republiky. Po první světové válce byla znovu obnovena tzv. obrozenská slovanská myšlenka. 22 Touto myšlenkou se zabývaly zejména jedinci ĉi spolky. Nejvýraznějším meziváleĉným spolkem byla Ĉeskoslovensko-

21

Главне одлике његова стила јесу: напуштање конвенција реалистичког приповедања, померање тежишта дела с радње на чин стварања, пародирање, тежња к сажимању, фрагментаризација, отвореност за утицаје свих медија од филма до рок-ен-рола. Viz DERETIĆ, Jovan: Kratka istorija srpske književnosti. Beograd 1987, s.319. 22

Myšlenka slovanské vzájemnosti, která prosazovala vzájemné poznávání dějin, kultur, literatur a jazyků slovanských národů

16

jihoslovanská liga.23 Na její ĉinnost po roce 1945 navázal Svaz přátel Titovy Jugoslávie, který byl v roce 1948 zakázán, naĉeţ byla jeho ĉinnost v roce 1969 krátce obnovena, neţ byl roku 1970 definitivně zrušen. „V letech 1945–1980 bylo z literatur národů federativní Jugoslávie přeloženo do 45 jazyků světa celkem 2211 knižních titulů. Nejvíce překladů bylo ze srbocharvátštiny (tehdy i mnohem později uváděné jako srbocharvátština/charvátosrbština), poté ze slovinštiny. Překlady z ostatních jazyků národů Jugoslávie byly zastoupeny výrazně méně. Poznamenejme přitom, že při pronikání literárních děl z jednotlivých národních literatur jugoslávských národů do jinonárodních sociokulturních prostředí hrály často nezanedbatelnou úlohu mnohé mimoliterární faktory.“24 Ĉeskému a slovenskému ĉtenáři jsou většinou známi takoví autoři jako Ivo Andrić,

25

Branislav Nušić26, Dobrica Ćosić27, Miodrag Bulatović28 nebo Vasko Popa.29

Z autorů, jeţ výrazně ovlivnili literaturu sedmdesátých let 20. století a posléze tvorby dalších spisovatelů, je ĉeskému ĉtenáři nejvíce znám Milorad Pavić. Poprvé byl jeho román Chazarský slovník (1984. Hazarski reĉnik: roman lexikon u 100 000 reĉi) vydán v Bratislavě roku 1987 v překladu Jarmily Samcové, která za překlad obdrţela Cenu Jána Hollého,30 v rámci edice Luk, knižnica modernej svetovej prózy. V Ĉesku vychází o tři roky později, roku 1990 v Praze v překladu Stanislavy Sýkorové. Také další z jeho děl se doĉkala ĉeského překladu. V roce 2009 vychází antologie povídek Papírové

23

Kulturní liga založená roku 1921, svůj protějšek měla ve Svazu Jihoslovansko-československých lig v Bělehradě. Liga jeden rok vydávala dvojjazyčný časopis, který od roku 1939 vycházel pod názvem Československo-jihoslovanská revue. 24

Malá krabička: 100 nejkratších srbských povídek 20. století. Brno 2002., s. 7.

25

Ivo Andrid (9. 10. 1892, Dolac–13. 3. 1975, Bělehrad), srbský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1961). 26

Branislav Nušid (8. 10. 1864, Bělehrad–19. 1. 1938, Bělehrad), pseudonym Ben Akiba, srbský prozaik a dramatik, největší srbský a jihoslovanský komediograf 20. století. 27

Dobrica Dosid (29. 12. 1921, Velika Drenova), srbský prozaik, esejista a politik.

28

Miodrag Bulatovid (20. 2. 1930, Kladi), černohorská prozaik a dramatik, zaujímá čelní místo v poválečné vypravěčské generaci. 29

Vasko Popa (29. 6. 1922 Grebenac–1991, Bělehrad), srbský básník a překladatel.

30

Překladatelské ocenění udělované od roku 1967. Je brána jako nejvyšší ocenění překladatelské práce v oblasti umělecké literatury na Slovensku.

17

divadlo. Román-antologie aneb Současná světová povídka (2007, Pozorište od Hartije), v témţe roce, taktéţ v překladu Stanislavy Sýkorové, která za překlad obdrţela tvůrĉí odměnu Ceny Josefa Jungmanna 31 za překlad za rok 2009, vyšel Pavićův román Vnitřní strana větru, aneb, Román o Heře a Leandru (1991, Unutrašnja strana vetra ili roman o Heri i Leandru). Ve slovenské prostředí je Pavić překládán hojněji. V roce 2004 vyšla Vnútorná strana vetra alebo román o Here a Leandrovi, v roce 2007 vyšla Posledná láska v Carihradu (1994, Poslednja ljubav u Carigradu. Priruĉnik za gatanje), v roce 2008 román Druhé telo (2006, Drugo telo), v roce 2010 román Krajina maľovaná čajom (1988, Predeo slikan cajem) a v roce 2011 Znamienko krásy (2009, Veštaĉki mladeţ). Všechna díla vyšla v překladu Karola Chmela. Dalším

do

ĉeštiny

překládaným

autorem

je

Dragoslav

Mihailović.

Ĉeskoslovenská veřejnost se s Mihailovićovou tvorbou mohla poprvé seznámit v roce 1971, kdy byla jeho novela Kam jít, kde zůstat (1967, Putnik32) vydána v antologii Deset jugoslávských novel v nakladatelství Ĉeskoslovenský spisovatel v překladu Ireny Wenigové. Samostatného překladu díla se doĉkal aţ román Když kvetly tykve (1968, Kad su cvetale tikve33), který vyšel roku 1979 pod názvem Prohra v překladu Jiřího Fiedlera. Autorem, který, ke škodě ĉeských ĉtenářů, není do ĉeského jazyka příliš překládán je David Albahari. V ĉeštině vyšel výbor jeho povídek pod názvem Zdi v překladu Jana Pišty v roce 1987. Povídky pro tento výbor byly vybrány ze sbírek Popis smrti (1982, Opis smrti) a Šok v kůlně (1984, Fras u šupi). Naproti tomu ve slovenském jazyce byla vydána dvě z Albahariho děl: román Cink a iné prózy (1988, Cink), jeţ vyšel v roce 1992 v Bratislavě v překladu Karola Chmela a v roce 2001 Snežný člověk (1995, Sneţni ĉovek) v překladu Karola Chmela a Gabriely Dudkové.

31

Obec překladatelů uděluje Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překladové dílo publikované v prvním vydání v českém překladu v oblasti prózy, poezie, dramatu, popř. nebeletristické literatury z oboru humanitních věd v předchozím kalendářním roce. Cena je udělována od roku 1992. 32

povídka je součástí sbírky povídek s názvem Frede, laku nod.(1967)

33

V roce 1969 autor dílo sám zdramatizoval.

18

Tvorba dalšího z autorů, Dragana Velikiće je ĉeskému ĉtenáři známa pouze z jednoho monografického díla, a to románu Astrachán (1991, Astragan), který vyšel v Praze v roce 1999 v překladu Any Adamovićové. Naopak slovenskému ĉtenáři je autor bliţší díky překladům Karola Chmela, který v roce 2006 přeloţil román Severná stena (1995, Severni zid) a v roce 2008 vyšel další z románů Pripad Brémy (2001, Sluĉaj Bremen). Z děl spisovatele Momo Kapora, jsou nejznámější jeho rozhlasové hry. V ĉeském prostředí však vyšel i jeden z jeho románů a výbor ze sbírky povídek. V roce 1965 Irena Wenigová přeloţila rozhlasovou hru Znovu noc (Ponovo noć, premiéra 1965 v Ĉeskoslovenském rozhlase), další rozhlasovou hru Tenkrát (1982, Onda, premiéra v Ĉeskoslovenském rozhlase 1986) přeloţil Josef Hlavniĉka. V roce 1978, v překladu Ireny Wenigové, vyšel v Praze výbor z povídek A jiné povídky (1973, I druge priĉe). Jediným dosud vydaným románem v ĉeském jazyce je Dvojí čas Nika Hercega (1976, Provincijalac), který vyšel v Praze v roce 1986 v překladu Josefa Hlavniĉky. Kniha Provincijalac, vyšla i ve slovenském jazyce pod názvem Profesionál (1976, Provincijalac) v roce 1979 v překladu Jarmily Samcové. Slovenský ĉtenář se s Kaporovou tvorbou mohl seznámit i skrze překlad rozhlasové hry Jolly Joker,34 která byla na Slovensku vysílána v roce 1978. Pro ĉeského i slovenského ĉtenáře prakticky neznámými autory jsou dva představitelé srbského neorealismu, Vidosav Stevanović a Milisav Savić. Co se tvorby Vidosava Stevanoviće týĉe, v roce 1995, v překladu Ireny Wenigové, byla přeloţena jeho rozhlasová hra Jovana z metra. 35(1993, Jovana od metroa). Další ukázka z jeho tvorby vyšla ve Světové literatuře36 pod názvem Generace, ideje, hledání v roce 1990 v překladu Stanislavy Sýkorové a v Malé krabiĉce,37 ve které vyšla taktéţ ukázka z díla Milisava Saviće, která je v ĉeském prostředí prakticky jedinou moţností jak se s jeho

34

Hru přeloţil Milan Materák a v hlavní roli se představil Juraj Kukura.

35

Tato rozhlasová hra nebyla vydána v srbském jazyce. Vyšla v roce 1993 v Paříţi.

36

Revue zahraničních literatur. Literární časopis, který vycházel v letech 1956–1996. Vydáván Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění (v roce 1966 přejmenováno na Odeon). 37

MALÁ KRABIČKA: 100 nejkratších srbských povídek 20. století. Boskovice 2002.

19

dílem seznámit. V Malé krabiĉce jsou mimo jiné uveřejněny krátké povídky všech výše zmíněných autorů.

20

3. Praktická část 3.1.

Srbští neorealisté

Z představitelů

novorealismu

v Srbsku

provedu

literární

analýzu

děl

nejznámějšího představitele tohoto směru, tedy Dragoslava Mihailoviće 38. Přiblíţím román Kad su cvetale tikve vyznaĉující se typicky neorealistickým rukopisem a povídku Putnik ze sbírky povídek Frede, laku noć (Dobrou noc, Frede). Na těchto dílech zdůrazním zejména konkrétní výrazové prostředky typické pro neorealismus. 3.1.1. Dragoslav Mihailović – Kad su cvetale tikve (Prohra) Při rozboru románu Kad su cvetale tikve budu postupovat nejprve po dějové a posléze po významové a jazykové linii díla. Román vypráví o mladém boxerovi Ljubovi Sretenovićovi, ţijícím na Dušanovci, na periferii Bělehradu. Potlouká se ulicemi se skupinkou jemu podobných přátel a jeho jedinou zábavou je „obráţení“ místních podniků, svádění dívek a vyvolávání šarvátek s místními gaunery. Právě jeden z místních rváĉů, Pišta Apaĉ, přivede Ljubu k boxování v místním oddílu a tím se rozjíţdí Ljubova kariéra urĉující i jeho další ţivotní směřování. S boxem na profesionálnější úrovni zaĉíná aţ po válce na konci ĉtyřicátých let a postupně se vypracovává a ve svém okolí si získává uznání. Poté co je povolán na vojnu se díky boxu dostává do oddílu, který má vlastní boxerské druţstvo. Souběţně s tím, jak se mu daří ve sportu, mění se i jeho povahové rysy a box se pro něj stává jedinou prioritou.

38

Dragoslav Mihailović se narodil roku 1930 v srbské Ćupriji. Na filozofické fakultě

v Bělehradě vystudoval jugoslávské literatury a srbochorvatštinu. V roce 1950 byl zatĉen a dva roky vězněn v koncentraĉním táboře. Působil jako redaktor listu Mozaik, ĉasopisů Arhitektura-urbanizam a Hrana i ishrana a v listu Novosti iz Jugoslavije. Od roku 1970 působí jako svobodný umělec. Vydal romány Čižmaši (1983), Vrednost ljubavi (1996, Hodnota lásky), Zlotvori (1997, Bezpráví), Kad su cvetale tikve (1968, Kdyţ kvetly tykve) a Petrijin venac (1977, Petrijin věnec), a například sbírky povídek Frede laku noć (1967, Dobrou noc, Frede) a Uhvati zvezdu padalicu (1983, Chytni padající hvězdu). Mihailović se věnuje také publicistické, scénáristické a dramatické tvorbě, napsal dramata Protuve piju čaj (1977, Tuláci pijí ĉaj) a Uvodjenje u posao (1985, Úvod v práci).

21

Paralelní dějovou linií k Ljubově sportovnímu ţivotu je děj, skrze nějţ sledujeme problémy v jeho rodině, které nutně povedou k zásadní krizi v jeho ţivotě. Ljuba ţije v domě se svými rodiĉi a sestrou Dušicou. Další sourozenec, starší bratr Vlado, byl během druhé světové války povolán do boje, ale uprchl a skrýval se v horách. Po návratu byl umístněn do pracovního tábora, kam byl odvezen i jeho otec. Ten se však díky Ljubově přímluvě u jednoho z komunistických pohlavárů dostal domů. Rodinu však potká zásadní rozkol v podobě smrti, důleţitý mezník, který rozpohybuje běh dalších tragických událostí. Ljubova sestra Dušica spáchá sebevraţdu poté, co je znásilněna. Matka se obviňuje, ţe se dceři více nevěnovala a upřednostňovala oba své syny. Skonĉí v psychiatrické léĉebně a následně umírá. Otec ji krátce poté následuje a Ljuba tak ztrácí zázemí a zaţívá tak pocit vykořeněnosti. Jeho další ţivot se tak zaměří na pomstu a snahu vypátrat toho, kdo všechno spustil tím, ţe mu znásilnil sestru. Kdyţ se dozví, ţe za vším stojí Pišta Apaĉ, který se „léĉí“v sanatoriu s tuberkulózou, s pomstou neváhá. Tou dobou je vojensky převelen do Niše, leţící nedaleko Surdulice, kde se nachází sanatorium pro nemocné tuberkulózou. Msta proběhne rychle, Ljuba Apaĉe dobije tak, ţe na následky zranění umírá. Akt pomsty mu však nedodá dostateĉný pocit zadostiuĉinění, naopak se stává štvancem vlastního svědomí a nabývá dojmu, ţe všichni o jeho ĉinu vědí. Jednou v noci se nechá převést přes hranice a opustí tak svou vlast. Třetí dějová linka se odehrává ve Švédsku, kam se hlavní hrdina jako emigrant dostal. Popisuje, jak těţké pro něj bylo ţít v zemi, kde neznal jazyk a proţíval stesk po rodině. Jak stále cítil svoje kořeny, ale cítil zároveň strach z toho, ţe se nemá za kým vracet. Vše se obrátilo k lepšímu, kdyţ se oţenil se svobodnou matkou Inge, přesto nepřestal snít o tom, ţe se jednou vrátí zpět do Bělehradu. Na konci knihy zazní hrdinovo přání: „Od té doby mi zůstává už jenom jedna, dost mlhavá naděje: že dřív nebo pozděj vypukne nějaká menší, rozumná válka. Protože jestli k tomu dojde, rozhodně mě povolají a já budu mít možnost se vrátit, čestně a normálně, bez kdovíjakého ospravedlňování. Jenže když v tom našem bláznivém světě dnes už ani o rozumnou válku nezavadíš…“ 39

39

MIHAILOVIĆ, Dragoslav: Prohra. Praha 1979, s.138.

22

Zajímavé je i významové vyznění celého díla skrze typické neorealistické prvky. Mihailović ve své tvorbě vychází z realistických postupů, které mění a přizpůsobuje moderní literatuře a dodává jí novou sílu. Vyuţívá klasickou strukturu i fabuli realistických děl. V Kad su cvetale tikve se výrazně prokazuje téma vztahu ĉlověka ke svému osudu a k druhým lidem. Autor se skrze osobní výpověď hrdiny zaměřuje na jeho ţivotní situaci, soustřeďuje se na to, jak prostředí a ĉas ve kterém vyrůstá, ovlivňuje jeho další ţivotní směřování a urĉitou determinovanost ke konkrétnímu jednání. Ljuba Sretenović je názornou ukázkou toho, jak se z ĉlověka, který se urĉitou dobu pohybuje na kariérním vrcholu, můţe stát psanec sebe sama. Hlavní hrdina má vcelku dobré výchozí předpoklady k tomu být hrdinou. Má úplnou rodinu, je vyuĉen řemeslu a vyniká ve sportu, přesto je k tomu všemu svým způsobem lhostejný a zabředává do periferní dţungle, ve které vyrostl. K zásadní krizi v ţivotě hrdiny dochází ve chvíli, kdy je jeho malý svět narušen sebevraţdou jeho sestry a následnou ztrátou ostatních nejbliţších příbuzných. V tu chvíli zmobilizuje všechny své síly, aby ho tyto ţivotní otřesy nesemlely, a rozhodne se bránit. Zabitím jiného ĉlověka se pochopitelně dostává do konfliktu se zákonem. Oficiálně zůstává nepotrestán, zvolí si však vlastní trest tím, ţe opustí milovanou zemi. Skrze tuto dějovou linii autor ukazuje těţký úděl jugoslávských emigrantů v zahraniĉí, jejich stesk po rodné zemi a neustálé sepjetí s ní. V díle však nechybí ani roviny odkazující na politickou situaci a historické pozadí událostí. Díky nim, si ĉtenář můţe vytvořit obrázek o situaci, která v Jugoslávii bezprostředně po druhé světové válce panovala. Tyto odkazy však pro vyznění celého díla nejsou klíĉové. „Hlavní přínos Mihailovićovy Prohry, to, v ĉem tkví její obecně platná ideová a mravní hodnota, co především z ní ĉiní jednu z nejpozoruhodnějších knih souĉasné literatury v Jugoslávii, je nutno vidět v jejím humánním vyznění, v hloubce porozumění, s jakým Mihailović sleduje ĉlověka na jeho cestách, porozumění, s jakým tlumoĉí jeho ĉiny, omyly a klopýtnutí; porozumění, k jakému vede i své ĉtenáře.“40Zásadním pilířem díla je psychologické vyznění, sledování hlavní postavy a jejích schopností jak se 40

KVAPIL, Miroslav. Miscelanea slavica litteraria. Praha 1997. Obraz lidského osudu v próze Dragoslava Mihailovide, s. 109.

23

vypořádat se situacemi, které mu ţivot posílá do cesty. Autor ukazuje, jak je pro ĉlověka obtíţné vydrţet větší ĉi menší lidské tragédie a jak je sloţité se s nimi vyrovnat bez toho, abychom je opustili psychicky a lidsky zlomeni ĉi pokřiveni. Toto demonstruje na postavě Ljuby. Je jasné, ţe nebyl schopen se vyrovnat s rodinnou situací a byl schopen ji řešit jen tak, ţe utekl. Jednalo se v podstatě o útěk před sebou samým o vyrovnání se s nejtěţším údělem ĉlověka, nebýt jen zrnkem v moři semílaným okolními skuteĉnostmi. Typickými neorealistickými prvky v románu je samotná postava hlavního hrdiny, líĉeného jako ĉlověka pohybujícího se na okraji spoleĉnosti. Situace na ulici je přiblíţená prostřednictvím jazykové roviny díla. Autor hojně pouţívá slangové výrazy a vulgarismy. Nepouţívá je však bezúĉelně, slouţí k dokreslení konkrétních situací a nátury hovořících postav. Román Kad su cvetale tikve není jen historií pádu nadějné boxerské hvězdy na dno spoleĉenského ţebříĉku a popis jeho ţivotních eskapád a klopýtnutí, ale velmi zajímavou psychologickou a spoleĉenskou sondou do ţivota bělehradské periferie v pováleĉném období. Jedná se o obraz ţivota jednoho ĉlověka, který je podobný tolika jiným osudům a přece výjimeĉný jako je výjimeĉný kaţdý jednotlivec. 3.1.2. Dragoslav Mihailović – Putnik (Kam jít, kde zůstat) Povídka Putnik, kterou se budu dále detailněji zabývat, pochází z Mihailovićovy první sbírky povídek Frede, laku noć. V této literární prvotině, kterou autor zapoĉal svou literární kariéru, se objevují různá spoleĉenská a kulturní témata zpracovávající vţdy pohled na ţivot obyĉejných lidí a na jejich traumata, která je poznamenávají. Ve všech povídkách se objevují otázky ohledně smyslu lidské existence, vlivu osudu na ţivot jednotlivce a hledání vlastní existence a místa ve spoleĉnosti. Z povídek o kterých nebudu detailněji psát, však zmíním Liliku, pojednávající o ţivotě děvĉátka vyrůstajícího prakticky na ulici, bez zájmu rodiĉů a okolí a tím pádem konĉící na okraji spoleĉnosti ţivící se krádeţemi. V tomto díle spatřuji zásadní rysy Mihailovićovy tvorby, které v dalších dílech pouze zdokonaluje. Povídka Putnik pojednává o muţi, který se úĉastnil národně osvobozeneckého boje na straně partyzánů a má se vrátit do normálního ţivota. Nemůţe se však oprostit 24

od zvyků, které si v bojích vypěstoval, cítí vykořeněnost a není schopen přijmout způsoby ţivota platící v mírově fungující spoleĉnosti. Rozhodne se proto vesnici, ve které vyrůstal a ţil opustit. Hlavním motivaĉním faktorem je, ţe nemá nikoho, s kým by v onom místě mohl být spjat. V této povídce se jedná o syrové a naturalistické líĉení obyĉejného, vesnického ĉlověka. Autor se soustředil na zachycení lidské situace hlavního hrdiny, tj. dramatické nesmířenosti jednotlivce se světem skutečnosti, která ho vzdaluje od něho samotného (Predrag Palavestra).41Pouţití naturalistických prvků ve vyprávění při popisu zabíjení a umírání slouţí ke zvýšení realistiĉnosti díla a přiblíţení situace ĉtenáři. Celý děj je popisován pomocí výpovědí hlavního hrdiny, z jeho pohledu, pomocí jeho vnitřních představ a pocitů. Nechybí však ani odkazy na politickou situaci a komunistickou ideologii. Zaměříme-li se na typicky neorealistické prvky v této próze, jedná se zejména o hlavního hrdinu z okraje spoleĉnosti, naturalistické pojetí skuteĉnosti, vztah k ĉlověku a jeho osudu, bezprostřednost projevu a mnohovrstevnaté uţití jazyka, slouţící k rozlišení různých sociálních prostředí. Zejména jazyk je výrazovým prostředkem pro neorealisty velmi důleţitým, například pouţívání slangu je pro Mihailoviću tvorbu typické, zvláště proto, ţe jeho postavy se velmi ĉasto pohybují na okraji spoleĉnosti, pro kterou je uţití slangu typické.

41

KVAPIL, Miroslav. Miscelanea slavica litteraria. Praha 1997. Obraz lidského osudu v próze Dragoslava Mihailovide, s. 109.

25

3.2.

Srbská urbánní próza

Momo Kapor se narodil roku 1937 v Sarajevu, na území dnešní Bosny a Hercegoviny a zemřel v březnu roku 2010 v Bělehradě. Působil jako prozaik, dramatik, publicista a malíř. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Bělehradě a do literárního povědomí vstoupil jako autor rozhlasových her, např. Ponovo noć (1963, Znovu noc). Jeho prozaickou prvotinou je román Foliranti (1974, Pásci). Povídky vyšly ve sbírkách I druge priče (1973, A další povídky), Lanjski snjegovi (1977, Loňské sněhy), 101 priča (1990, 101 povídek) nebo Najbolje godine i druge priče (1997, Nejlepší roky a další povídky). Vydal romány Beleške jedne Ane (1972, Zápisky jedné Any), Provincijalac (1976, Dvojí ĉas Nika Hercega), Zoe (1978, Zoe) nebo Knjiga žalbi (1982, Kniha stíţnosti). Jeho knihy jsou jedny z nejprodávanějších v zemích bývalé Jugoslávie. 3.2.1. Momo Kapor-Provincijalac (Dvojí ĉas Nika Hercega) Pro přiblíţení tvorby Momo Kapora byl zvolen román Provincijalac (Venkovan). V ĉeském překladu vychází pod názvem Dvojí ĉas Nika Hercega. Specifikou Kaporova přínosu do srbské literatury je i odlehĉení stylu duchaplným intelektuálním humorem, ţivým hovorovým jazykem a mládeţnickým slangem souĉasného Bělehradu. Smysl pro stylové roviny mluvního projevu ho logicky vedl také k dramatické tvorbě.42 V Kaporových knihách je velmi patrný také spoleĉensko-morální kontext, humanismus a urĉité citové zaujetí, které flexibilně reaguje na politickou a kulturní situaci. S hlavním hrdinou románu Nikem Hercegem, se poprvé setkáváme ve chvíli, kdy se jako populární televizní reportér potápí ve vodách Jadranu. Píše se rok 1974, sedmého srpna. Zlomový okamţik nastává ve chvíli, kdy se osmatřicetiletý potápěĉ vynoří z vody. Nenachází se uţ na tomtéţ místě ani ve stejném ĉase. Vynořil se tentýţ den, s tím rozdílem, ţe se píše rok 1947. Na pláţi nedaleko Dubrovníku, kde se vynořil, zahlédl skupinku hrajících si dětí. Přisedl si k jednomu z nich, dohola ostříhanému

42

KAPOR, Momo: Dvojí čas Nika Hercega. Praha 1986, s. 262.

26

chlapci sedícímu ve stínu stromu. Ke své hrůze v něm poznal sám sebe, desetiletého váleĉného sirotka. Při tomto setkání, se hlavnímu hrdinovi zaĉíná před oĉima přehrávat jeho ţivot. Niko Herceg z roku 1974 je úspěšný a cílevědomý muţ, který si umí uţívat ţivota a těţí z výhod, které jsou mu nabízeny. Tváří v tvář sobě samému je konfrontován s tím, jaký byl a jak se sám tehdy vnímal. Jako desetiletý chlapec měl pocit urĉité výjimeĉnosti, v přímé konfrontaci však vidí realitu. „To jsem tedy já! Jak falešně si člověk představuje sebe samého v deseti letech! Kdykoli si na tu dobu vzpomněl, viděl sám sebe jako nějakého malého divokého poloboha na středomořské pláži, s kšticí vlající v mistrálu…Blbost!“43 Hlavní hrdina je ve skuteĉnosti konfrontován s obrazem materiální i duševní bídy váleĉných sirotků, kteří byli v rámci převýchovy vyvezení ze Sarajeva k moři. V těchto konĉinách, se mu rovněţ připomíná první setkání s dívkou, která se mu v ţivotě stala osudovou, Linou Koenovou. Velmi zajímavým prvkem díla je sledování osobnosti hlavní postavy jako desetiletého chlapce. Na místě, kde se s ostatními dětmi ocitli, měli být vychováváni v duchu Makarenkovy Pedagogické výchovy. Tento styl výchovy byl plný extrémů a chyb, kdy například děti musely stát v řadách a jejich ţivot se ĉásteĉně dal přirovnat k vojenskému výcviku. I přesto se objevovaly světlé okamţiky, kdy se vychovatelé snaţili dětem poskytnout i příjemné podmínky pro ţivot a hru. Malý Niko Herceg byl však svým způsobem solitérem, malou zarputilou šelmou snící o tom, ţe se jednou dostane někam, kde nebude muset stát s ostatními v řadě. Tuto svou ĉást osobnosti však maskoval a naoko se snaţil splývat s davem. Svým způsobem se v něm probouzela urĉitá citová otupělost a bezcitnost vůĉi ostatním, vypěstovaná faktem, ţe s ním také nikdo neměl slitování. Vţdyť co se dá ĉekat od chlapce, který přišel o své blízké a viděl hroutící se domy a umírající lidi. Prvkem, který v textu nelze opominou je politický kontext. Ten se výrazně projevuje zejména v sociálních poměrech, ve kterých malý Niko vyrůstal. Jednalo se zejména o konflikt mezi jeho dědeĉkem a otcem. Dědeĉek Ilija Hadţi-Banjac byl dobře ekonomicky situovaný obchodník kapitalistického smýšlení a sympatizant Jugoslávské

43

KAPOR, Momo: Dvojí čas Nika Hercega. Praha 1986, s. 17.

27

radikální koalice. Naproti tomu jeho zeť Nikola Herceg, knihkupecký příruĉí byl komunistického smýšlení a nikdy nepřekroĉil práh tchánova honosného domu. Dědeĉek malému Nikovi vyprávěl o nástupnicích trůnu, otec ho uĉil Internacionálu. V roce 1940 Nikův dědeĉek odjel do Anglie, rodiĉe byli zatĉeni a odvezeni do koncentraĉního tábora. Nikolu Hercega jeho stoupenci osvobodili, matka byla zastřelena. Otce Niko ztratil v roce 1945, kdyţ ho zabil granát při osvobozování Sarajeva. V roce 1941 chlapec zázraĉně přeţil zřícení dědeĉkova domu při bombardování Sarajeva a ujala se ho sluţebná Hajrija Pita. Ta se stala jedním z dalších důleţitých pilířu a milníku v ţivotě Nika Hercega. S Hajrijí Pitou ţil Niko v její chatrĉi do doby neţ se jeho dědeĉek, jediný ţijící příbuzný, vrátil z Anglie. Hajrija Pita se stala ţenou, díky které poznal cit, který mu chyběl po smrti rodiĉů. Díky ní, aĉ na hranici bídy, přeţil a zoceloval se pro své další směřování. Návrat dědeĉka byl sloţitý v tom, ţe vše co rodina Hadţi-Banjace bylo rozkradeno nebo zniĉeno bombardováním a ten se jen těţko smiřoval s myšlenkou nové vládnoucí skupiny. Niko spolu s dědeĉkem propadajícímu alkoholu a sluţebnou ţili v polorozpadlém domě. Postava dědeĉka je v díle zajímavým portrétem ĉlověka, který vynikal ĉinorodostí a podnikavostí, ale pokaţdé kdyţ podnik, aĉ dobrovolně ĉi nedobrovolně, opouštěl, propadal pocitu, ţe nikam nepatří a není doceněn. Stejný motiv se v knize mnohokrát opakuje právě v postavě Nika Hercega. Dále se Niko ve vzpomínkách posouvá do období svých studentských let, vzpomíná na své spoluţáky, jejichţ jména si nebyl schopen vybavit, ale nyní, tváři v tvář sobě samotnému mu naskakují. Také v popisech školních let se objevuje tentýţ motiv vykořeněnosti, křivd, které jsou na hlavním hrdinovi páchány, vzpurnosti vůĉi všemu a všem a zároveň urĉité odevzdanosti. Motiv odevzdanosti, je zejména spojen s Linou Koenovou, která se do jeho ţivota opět vrací. Aniţ si to Niko uvědomuje, jeho kroky a cíle jeho jednání jsou spojeny právě s Linou. Ona je pro něj ztělesněním dokonalé krásy, budoucnosti, ale zároveň svědkem a spolutrpitelem toho, co zaţili jako váleĉní sirotci. Na chlapeckém gymnáziu se opět projevuje Nikova povaha, jeho neustálý pocit urĉité nadřazenosti, ale spíše odtrţenosti od ostatních. Zatím v ţádném prostředí, kde se pohyboval, necítil, ţe tam patří. Nikdy od ostatních necítil, ţe jej berou jako jednoho 28

z nich. Ve škole neprospíval, ne snad, ţe by neměl předpoklady mít dobré známky, spíše však z nepozornosti, kterou v hodinách projevoval. Pilířem tohoto období byl profesor matematiky Grabovac. Ĉlověk ţijící si ve svém světě, obklopen jazykem ĉísel a plný touhy být pochopen. Podstatu jeho osobnostních kvalit Niko poznal aţ mnohem později, jako dospělý muţ. Grabovac byl ĉásteĉným zrcadlovým odrazem hlavního hrdiny, skrytou a nedoceněnou spřízněnou duší. Další ranou, která v Nikovi jen prohloubí pocit nespravedlnosti, je vylouĉení ze školy. Po aféře se spálenou knihou je Niko vyhodnocen jako pravděpodobný viník a vylouĉen. Ani v milostném směru nezaznamenává velké úspěchy. Při spoleĉné návštěvě spoluţáků v nevěstinci uteĉe a stává se tak terĉem posměchu. Posléze se mu plní velký sen a Lina se stane jeho dívkou. Ani s ní však o panictví nepřijde, staĉí mu totiţ pouze její fyzická blízkost a duševní propojení. Mladá dívka to však nechápe a podvede jej s jiným. Niko zaţívá další hořkou prohru. Kdyţ se po letech s Linou setká, při jejím vyprávění ho nemile překvapí, ţe on pro ni nikdy neznamenal tolik, jako ona pro něj. Ke své první skuteĉné sexuální zkušenosti dospěje ve svých šestnácti letech s třicetiletou ţenou, která si ho opilého přivede domů. Ani fakt, ţe je schopen nějakou ţenu fyzicky milovat, v něm nezmenší bolest z toho, ţe se zklamal v dívce, která pro něj byla několik let záchranným kruhem. V milostném ţivotě se tak vydal na pomyslné váleĉné taţení proti Lině Koenové a kaţdé ţeně, kterou poznal tak oplácel bolest a zklamání, které kvůli ní zaţil. Po vyhození ze školy Niko hledal další místa, kde by mohl zapadnout, splynout s davem a zároveň se stát platným ĉlenem. Navštěvoval taneĉní kurzy a Divadelní kavárnu, kde se setkával s herci a sdílel s nimi svůj osud, přesto se všude cítil odtrţený od všech okolo. Na konci knihy se Niko postupně vrací do souĉasnosti. Přehrává si místa, která jako reportér navštívil, události, které zaţil. Pomalu se vrací na pláţ a pozoruje sebe jako desetiletého chlapce. Úĉtuje se svým ţivotem a přemýšlí o tom, jak se zpronevěřil sám sobě. Zapomněl, odkud pochází, zapomněl, jaká příkoří se mu stala, vymazal v sobě schopnost milovat, projevit emoce. Nakonec kolem něj pomyslně procházejí všichni lidé, které znal a byl jim něco dluţen. Všichni ti lidé, díky kterým se stal ĉlověkem jakým je. „Proč jim nikdy nenapsal? Proč nenavštívil jejich hroby? Proč 29

neudělal nic pro ty, jimž mohl pomoci, a tak splatit aspoň špetku toho, co oni udělali pro něj? Byl jejich dlužníkem, v tuto chvíli zbavený možnosti svůj dluh splatit“44 V úplném závěru knihy je Niko Herceg všemi lidmi do moře, neboť oni se domnívají, ţe je špion. V moři, potápějíc se hlouběji, přemýšlí, na jakém místě a v kterém ĉase se tentokrát vynoří. Konec románu je tak urĉitým obrazem toho, jak je ĉlověk hnán vlastním svědomím v podobě lidí, u kterých nemá srovnaný svůj ţivotní dluh. Úvodní citát: „Mnoha lidem by ses líbil, kdyby ses nebyl chtěl zalíbit všem“, je velmi vystihující a proplétající se celou knihou. Hlavní hrdina se celou dobu potýká s pocitem toho, zda dostál svým zásadám, které si v průběhu let budoval, zda se nezpronevěřil tomu, ĉemu dříve věřil. Důleţitým prvkem je ĉasový přechod, prvek fantastického skoku, který vytváří ostřejší rámec souvislostí hrdinova ţivota. Slouţí jako ostrý kontrast doby, kdy byl hrdina malým chlapcem, ochotným rvát se za své názory a pocity, a období souĉasnosti postavy, muţe zralého věku ţijícího v blahobytu ale ztrácejícího perspektivu a ţivotní směřování. Text je plný humanismu a zdůraznění ţivotních hodnot, od kterých se Niko odklonil. Zároveň se odklonil od své jedineĉnosti a původu. Vymazal z paměti fakt, odkud přišel a jakou daň zaplatil, aby se dostal na výsluní. Text je výjimeĉný také svou symbolikou a ĉásteĉně autobiografickou hodnotou. Samotné jméno Nika Hercega, funguje jako symbol, kdy Niko znamená nikdo, jeho příjmení vlastně odkazuje na původ. Působivé je rovněţ barvité vykreslení jednotlivých postav se všemi jejich charakterovými specifiky, popisy Sarajeva – města na pomezí Evropy a Orientu. Celé dílo tak působí jako komplexní filozoficko-humanistické dílo, odkazující na fakt, ţe ţádný z nás by neměl zapomínat skládat úĉty své minulosti, pokud nechce, aby ho v nejnevhodnější okamţik dostihla.

44

KAPOR, Momo: Dvojí čas Nika Hercega. Praha 1986, s. 254.

30

3.3.

Próza postmoderní poetiky a tvorba Davida Albahariho

Kapitola o próze postmoderní poetiky je zaměřena na rozbor děl dvou významných představitelů tohoto směru, Milorada Paviće a Davida Albahariho. 3.3.1. Milorad Pavić-Erotske priĉe Milorad Pavić se narodil roku 1929 v Bělehradě a zemřel v listopadu roku 2009 tamtéţ. Pavić je jedním z nejúspěšnějších a nejvydávanějších srbských autorů druhé poloviny 20. století. Byl básníkem, prozaikem, esejistou, dramatikem, literárním historikem a překladatelem. Studoval na filozofické fakultě bělehradské univerzity a doktorát získal v chorvatském Záhřebu. Působil jako redaktor bělehradského rozhlasu, redaktor nakladatelství Prosveta a hostoval na univerzitách po celé Evropě. Ve své práci se zabýval teorií srbské literatury od konce středověku po období romantismu. Ucelený názor na problematiku tohoto období shrnul v díle Istorija srpske književnosti-barok, klasicizam, predromantizam (1991, Historie srbské literatury). Na poli poezie se prezentoval sbírkami básní Palimpsesti (1967) a Mesečev kamen (1971, Měsíĉní kámen). Pavićovou skuteĉnou doménou byla próza, vydal romány Hazarski rečnik, roman-lexikon u 100 000 reči (1984, Chazarský slovník, román-lexikon o 100 000 slovech), Predeo slikan čajem (1988, Krajina malovaná ĉajem), Unutrašnja strana vetra ili roman o Heri i Leandru (1991, Vnitřní strana větru aneb román o Heře a Leandrovi) a Poslednja ljubav u Carigradu (1994, Poslední láska v Cařihradě). Z jeho sbírek povídek zmíním Konje svetog Martina (1976, Koně svatého Martina), Nove beogradske priče (1981, Nové bělehradské povídky) a Otrovna ogledala (1996, Jedovatá zrcadla). U Milorada Paviće jsem uvaţovala nad rozborem Chazarského slovníku. Jedná se však o dílo mnohovrstevnaté, na jehoţ rozbor mnohdy nestaĉí ani erudovaní jazykovědci a literární kritici a vydalo by na celou bakalářskou práci. Rozhodla jsem se tedy, na základě nedostatku odvahy a odborných zkušeností, zvolit schůdnější variantu, a to rozbor vybraných povídek z Pavićovy tvorby. Zvolila jsem povídky ze sbírky Erotske priče, konkrétně se jedná o povídky Priča o travi, Priča o bratu i sestri,a Rak. 31

Kniha Erotske priče obsahuje 31 různorodých povídek. Jejich výběr z mé strany byl ĉistě subjektivní, zaloţený na pouze na mém pocitu. Stejně tak se kaţdý ĉtenář můţe rozhodnout, zda se mu autorovo dílo líbí ĉi ne. Konkrétně v případě Pavićovy tvorby je dalším sloţitým aspektem schopnost samotnému textu porozumět a dokázat si jej správně vyloţit. Milorad Pavić si ve svých textech pohrává s formou a jazykem, pohrává si s ĉasem a prostorem. Ĉasté jsou filozofické úvahy a citace. Všechna Pavićova díla jsou z hlediska interpretace velmi nároĉná, a to jak pro ĉtenáře, tak pro mnohé zkušené literární kritiky. Sám autor svou práci vystihl citátem: „Když čteme, není v našich silách absorbovat vše, co je psáno. Naše myšlenky jsou žárlivé a neustále vymazávají myšlenky druhých, pro které v nás není místo, pro dvě vůně najednou“45 Priča o travi. Děj této povídky je zasazen do Egypta. Text zaĉíná popisem tří druhů trav. Jeden druh trávy slouţí ke splétání lan, druhý druh slouţí k plnění dýmek a kouření a o třetím druhu hovoří tato povídka. Jeden egyptský chalífa se vrátil z dlouhé bitvy a měl podezření, ţe s jeho manţelkou není něco v pořádku. Pozval si svého hvězdáře a ten mu poradil, ať svou ţenu políbí, ţe můţe ucítit chuť případného milence. Chalífa to provedl a cítil chuť jídla ze speciálního druhu trávy, které se v jeho domě nevaří. Jednoho dne přijde na jeho dvůr zpěvák, je cítit stejnou trávou a tím podepíše rozsudek smrti sobě i chalífově ţeně. Podstatou povídky je však přemýšlení o ţivotě, přírodě a podstatě pravdy. Citátem, který povídku vystihuje, je promluva zpěváka odsouzeného na smrt: „Člověk je jediná bytost, která pokouší pravdu tím, že mluví s druhými. Tak vzniká lež. Čas a pravda jsou dvě strany téže mince, které mají stálou hodnotu.“46 Priča o bratu i sestri. V této povídce můţeme spatřovat dějovou ĉást, kdy muţ vypráví o své sestře Heře. Popisuje, jak byla krásná, ţe jedno její oko bylo jako den a druhé jako noc. Vystudovala chemii a pracovala jako zdravotní sestra, aby poskytovala lidem útěchu. Jednou se seznámila s mladým poruĉíkem ze sousedního domu. Nějakou 45

"When we read, it is not ours to absorb all that is written. Our thoughts are jealous and they constantly blank out the thoughts of others, for there is not room enough in us for two scents at one time." Viz Milorad Pavid quotes [online]. 2011 [cit. 2011-05-16+. Milorad Pavid quotes. Dostupné z WWW: . 46

„Ĉovek je jedino stvorenje koje istinu pokušava da saopšti drugima. Tako nastaje laţ. Vreme i istina su dve strane istog novĉića, koji ima stalnu vrednost.“ Viz PAVIĆ, Milorad: Erotske priče, Niš 2005, s.51.

32

dobu s ním udrţovala intimní poměr, který mladý muţ náhle utnul. S mladým poruĉíkem se však zaĉal scházet dívĉin bratr. Hera posléze spáchala sebevraţdu tím, ţe se odpálila ve své chemické laboratoři. Vypravěĉ poté ţil s pocitem nevědomosti, zda sestřina smrt byla jen náhoda nebo se zabila kvůli němu. Povídka je zároveň plná mystických popisů a filozofických úvah o ţivotě a smrti, symbolizovaných přirovnáním dne a noci. Autor i obyĉejné věci, jako je ĉesání vlasů nebo zouvání bot popisuje velmi metafyzicky a snivě. „Rak“. Tato povídka je zajímavá zejména svou formou. Povídka je psána jako divadelní hra pomocí rozmluv jednotlivých aktérů. Vystupuje v ní starý muţ, ţena a mladík. Starý muţ je spisovatelem ze zahraniĉí a mladá dívka mu dělá překladatelku. Osloví mladíka s tím, ţe potřebují pomoc a zeptají se ho, jaké je znamení zvěrokruhu. Ten odpoví, ţe lev, ĉímţ se spisovateli do děje nehodí. Následně licitují o tom, kdo si koho vezme. Povídka obsahuje i definici znamení raka. Ve sbírce se vyskytují také povídky o štírovi a vodnáři. Velmi zajímavý je hlavně popis hlavních aktérů hned na poĉátku povídky. Mladá ţena je ostříhaná dohola a voní unisex, mladý muţ kouří dýmku, má sepjaté ruce a strká si prsty do nosu, starý muţ má bradku ostříhanou do tvaru srpu. Všechny Pavićovy popisy ve ĉtenáři vytvářejí urĉité představy a myšlenkové asociace. 3.3.2. David Albahari – Drugi jezik (Druhý jazyk) David Albahari se narodil v roce 1948 v srbské Peći, působí jako prozaik a spisovatel. Studoval na pedagogickém institutu v Bělehradě a v souĉasnosti ţije v Kanadě. Jeho jméno je rovněţ spojeno se vznikem prvního srbského ĉasopisu pro světovou literaturu Pismo. Pro jeho tvorbu jsou typické krátké prozaické útvary, nevyhýbá se ani románové tvorbě. Vydal romány Sudija Dimitrijević (1978, Soudce Dimitrijević), Cink (1988, Zinek), Kratka knjiga (1993, Krátká kniha) a Snežni čovek (1995, Sněţný ĉlověk). Rovněţ se věnuje sestavování antologií, Savremena svetska priča (1982, Souĉasná světová povídka), Najkrače priče na svetu (1994, Nejkratší povídky na světě) a Antologija jevrejskih pripovedača (1999, Antologie ţidovských vypravěĉů)a povídkové tvorbě. Napsal sbírky povídek Porodično vreme (1973, Rodinný ĉas), Obične priče (1978, Obyĉejné povídky), Opis smrti (1982, Popis smrti), Fras u šupi (1984, Šok v kůlně), Jednostavnost (1988, Jednoduchost), Pelerina (1993, 33

Pelerína), Prepisivanje sveta (1997, Přepisování světa), Mamac (1997, Návnada), Mrak (1997, Temno), Gec i Majer (1998, Gec a Majer) a Neobične priče (1999, Neobyĉejné povídky). Práce Davida Albahariho je v mé práci zastoupena sbírkou povídek s názvem Drugi jezik a rozborem povídky Město uveřejněné v Malé krabiĉce.47 Povídka Město, popisuje příchod jara do města. Autor detailně popisuje dění v ulicích, věšení ĉistého prádla, natírání a renovování budov. Povídka však nevyznívá jen optimisticky, jako obnova starého a zaĉátek něĉeho nového. Jsou v ní patrné i negativní pocity a obrazy. Celý text působí hlavně na pocity, které popsané ĉinnosti představují. Uţ jen poĉáteĉní popis bourání budovy můţe vyznívat mnohoznaĉně. Buď jako zaĉátek něĉeho nového a oĉista od starého nebo sentimentální vzpomínka na to, co odchází. Také ĉást s topením koťat dává povídce spíše neveselé vyznění. V drtivé většině Albahariho povídek se vyskytují kontrasty mezi negativním a pozitivním, ale zároveň nic není ĉernobílé. Sbírka povídek Drugi jezik obsahuje 27 převáţně krátkých povídek. K rozboru jsem zvolila šest, které mě zaujaly. Konkrétně se jedná o povídky Hitler u Čikagu, Moj muž, Pero, Hladna kafa, Irvas i pelikan a Kolač. Kniha Drugi jezik je plná povídek zpracovávajících tematiku emigrantů, odtrţení od vlastního kulturního prostředí, totální izolace a samoty. Téma knihy se dá vystihnout citátem z přebalu jejího vydání v anglickém jazyce: „Nemůžete změnit místo a jako člověk zůstat nezměněný, ale můžeme, a měli bychom kontrolovat míru této změny.“48Zajímavé je, ţe nejen u povídek v této sbírce, ale ve všech svých povídkách, Albahari nepouţívá pro přímé řeĉi svých postav uvozovky. Je to jeden z výrazných rysů jeho tvorby ztěţující samotné ĉtení textů. Všechny jeho povídky jsou plné různých alegorií a takřka surrealistických obrazů, které mají v ĉtenáři vzbudit nějaký dojem ĉi pocit, vyvolat představu. Zároveň výklad díla

47

Malá krabička: 100 nejkratších srbských povídek 20. století. Brno 2002.

48

"You CANNOT CHANGE LOCATION and remain unaltered as a person, but we can, and should, control the measure of that change." Viz BOZVIC, Marijeta. David Albahari.Drugi jezik.. Worl literature today *online+. 2005, č.1, *cit. 2011-05-10+. Dostupný z WWW:

34

ĉasto závisí na ĉtenáři samotném, není vţdy jen jeden správný výklad. Ĉasto ve svých textech sluĉuje nesluĉitelné. Hitler u Čikagu. V této povídce vypravěĉ (moţná dokonce sám autor) vypráví o cestě letadlem z Evropy do Ameriky. Ĉte si knihu Isaaca Singera a do hovoru s ním se dá jeho spolucestující. Vypráví mu o tom, jak se setkala se Singerem ve Wisconsinu, dala se s ním do řeĉi a on ji pozval do svého hotelového pokoje. Tam mu vyprávěla o tom, jak viděla Hitlera v New Yorku. Singer ji poslouchal a poté usnul. Ţena opustila jeho hotelový pokoj a o něco později si přeĉetla jeho povídku o tom, jak potkal Hitlera v ulicích Chicaga. Autor o tom, co mu ţena vyprávěla, přemýšlel, a zeptal se jí, zda skuteĉně viděla Hitlera v New Yorku. Ţena se usmála a odpověděla, ţe kaţdý z nás v ţivotě můţe potkat svého Hitlera a nemusí kvůli tomu jezdit do Chicaga. Moj muž je povídkou o samotě a hledání sebe sama mezi ostatními, o tom, ţe vše co se v našem ţivotě děje je pouze odrazem nějakého jiného, paralelního světa. V povídce se tak vyskytuje i filozofické myšlení. Dějem povídky je vlastně vyprávění ţeny o manţelovi, která o něj má starost, protoţe tráví spoustu ĉasu tím, ţe sedí před domem v autě a přemýšlí. Ţena se ho ĉasto ptá, co ho trápí, ale on s ní nemluví. Jednoho dne najdou ve vedlejším domě mrtvou sousedku a ţena zaĉne muţe podezírat. Po několika měsících s ní koneĉně zaĉne mluvit a svěří jí, ţe se cítí sám. V této povídce mě nejvíce zaujala závěreĉná promluva muţe, která myslím věrně charakterizuje vyznění celého textu. „Řekl jí: Kdyţ na někoho poloţíš ruku, skuteĉně myslíš, ţe se ho dotkneš? V nejlepším případě se dotkneš něĉího odrazu a to stejně neuĉiníš ty, ale pouze tvůj odraz. Odraz se dotýká odrazu, to je celý ţivot. Tenhle svět je jako veliké zrcadlo, ve kterém se odráţejí věci, které se nacházejí na nějakém jiném místě, mimo nás. Ve skuteĉnosti tady je vše, co mám.“49 Kolač je jedna z povídek, která mě zaujala nejvíce. Vypráví o muţi, kterému u dveří zazvoní neznámá dívka s krabicí koláĉů, které prodává. Muţ ji pozve dovnitř a spoleĉně sledují dokumentární cestovatelský seriál, díky kterému se ocitají na různých

49

ALBAHARI, David: Drugi jezik, Beograd 2005, s.72.

35

místech zeměkoule. Muţ se nechá zlákat a nakonec si jeden koláĉ koupí. Jí ho a dívka se ho zeptá, co by dělal, kdyby koláĉ byl otrávený. Hladna kafa je zajímavou povídkou popisující partnerské souţití. Manţel se ráno vzbudí, poté co měl erotický sen o své manţelce. Potká ji v kuchyni a ona se ho ptá, o ĉem se mu zdálo. Muţ neodpoví a prohlíţí si okolí. Ţena uraţeně odchází do kuchyně a připravuje snídani. Muţ ji pozoruje a přemýšlí. V povídce se objevují i filozofické úvahy o přírodních zákonech a vzniku světa. Ţena s muţem mluví, ale ten jí neodpovídá. Ţena se rozpláĉe, políbí muţe, ĉeká a pak pokraĉuje znovu ve své práci. Povídka působí jako obraz stereotypu manţelského souţití, toho jak vedle sebe dva lidé ţijí, ale jako by ţili kaţdý ve svém světě nezávislém na tom druhém. Irvas i pelikan. Povídka s názvem Sob a pelikán je jedním alegorickým vyjádřením. Dívka Violeta si představuje, ţe je pelikán a pozoruje svět s ptaĉím nadhledem, souĉasně si mladík Igor představuje, ţe je sobem a potuluje se ledovými pláněmi. Jeden druhého si vzájemně prohlíţí, nakonec se sob rozhodne k pelikánovi přiblíţit. Kdyţ je na dohled, pelikán se zvedne a odletí. Povídku jsem pochopila jako alegorii na vztah muţe a ţeny, poukázáním na jejich odlišnosti.

36

4. Závěr V této práci jsem vycházela ze dvou románů a tří sbírek povídek ĉtyř autorů reprezentujících ĉtyři směry objevující se a působící v sedmdesátých letech 20. století. Jedná se o Dragoslava Mihailoviće, Momo Kapora, Milorada Paviće a Davida Albahariho. Samozřejmě skrze takto omezený výsek děl nelze přinést kompletní obraz zpracovávané tematiky. Tato bakalářská práce však tuto ambici neměla. Úĉelem bylo, přiblíţit tvorbu autorů zabývajících se specifickými literárními směry, autory hledajícími v literatuře nové tendence a ovlivňující následující literární generace. Cílem bylo, rozkrýt v díle zásadní rysy jejich tvorby a zároveň rysy, které autory konkrétního literárního směru spojují. Zároveň šlo o snahu přiblíţit tvorbu nepříliš literárně zpracovávanou, snad vyjma děl Milorada Paviće, o kterém má povědomí i širší ĉeská veřejnost. Drtivá většina jeho prací je pro běţného ĉtenáře těţkým oříškem, zejména jedná-li se o významovou stránku díla, ukrytou ĉasto v symbolech a různých metaforách. Snahou bylo rovněţ přiblíţit jazykovou stránku díla. Ta byla například v textech Dragoslava Mihailoviće nebo Milorada Paviće důleţitým prvkem a spojujícím faktorem. V textech Dragoslava Mihailoviće je hojně pracováno se slangem a uţíváním vulgárních výrazů. Tímto způsobem je docíleno vykreslení prostředí, ve kterém se hlavní postavy pohybují a autor tak přibliţuje jejich charakter. Konkrétní autoři byli vybráni na základě jasných kritérií. Jedná se o autory, kteří jsou hojně překládání do cizích jazyků a jejich díla jsou oceňována pro svůj literární přínos. Z toho důvodu byl jako zástupce srbských neorealistů zvolen Dragoslav Mihailović, oceněný jiţ za svou první sbírku povídek Frede, laku noć a který je povaţován za prvního neorealistu v pravém smysl slova. K prezentaci hlavních rysů neorealismu, jsem zvolila román Kad su cvetale tikve. Na něm bylo názorně dokázáno, ţe Mihailović se ve svých dílech zaměřuje na hrdiny pohybující se na hraně lidské spoleĉnosti, kteří hledají své místo v ţivotě a bojují s osudovými překáţkami, které se jim staví do cesty. Na důleţitou pozici rovněţ staví urĉitou osudovost a nevyhnutelnost lidského jednání. 37

Důleţitým faktorem humánní vyznění celého díla, hloubka, s jakou autor sleduje poĉínání hlavní postavy. Velmi působivý je způsob, jakým je popisován duševní stav a vývoj hlavního hrdiny, jeho snaha o to, nenechat se zlomit událostmi, které jsou nevyhnutelné, ale ohroţující samotnou lidskou existenci a duševní zdraví. Vše působí o to autentiĉtěji a opravdověji, ţe je to podáváno z pohledu hlavní postavy. Příběh sledujeme jeho oĉima, ĉímţ jsme zatahováni do děje samotného. Na díle Momo Kapora je názorně dokázána autorova schopnost vcítit se do příběhu a osudu ĉlověka. Jeho text ĉásteĉně filozofickou úvahou nad směřováním ĉlověka, nad jeho schopností snadno se vzdálit zásadám, kterým věřil a důsledkem různých okolností je ztratil. V textu dokázal věrně vykreslit prostředí a charaktery jednotlivých postav. Konkrétně Dvojí čas Nika Hercega věrně vykresluje prostředí Sarajeva a směřování hlavní postavy, ukazující směřování některých jednotlivců myslících na sebe a zapomínajících na obecně platné hodnoty. Kaporovo dílo shledávám jako stále pravdivé, mající výpovědní hodnotu i v dnešní spoleĉnosti, bez ohledu na zemi ĉi kulturu. V tom také spoĉívá autorova obliba v zemích bývalé Jugoslávie, a je jen na škodu, ţe ĉeský ĉtenář nemá více moţností se s texty Momo Kapora seznámit. Na textech Milorada Paviće jsem se přesvědĉila o tom, jak obtíţné je, analyzovat postmodernistické literární dílo a jak důleţitým faktorem je sám ĉtenář a individualita kaţdého z nás. Pavić nám dává moţnost nahlédnout do jeho nitra, mystických představ a symbolů a skrze svou práci nahlíţí kaţdý ĉlověk zároveň sám do sebe. Kaţdá věta je plná různých představ a obrazů, které nutí ĉtenáře přemýšlet nad jejich významy a smyslem. Pavićovy texty jsou plné fantastiky a záhad. Prakticky nic co se v textu zdá jednoduchým a zřejmým, takové ve skuteĉnosti není. Kaţdý odstavec v sobě skrývá skrytý význam, jakýkoliv obraz můţe ve ĉtenáři evokovat cokoliv jiného. Nic se nesmí brát doslovně, nad kaţdým tématem je nutné přemýšlet, ale ani přesto lidská mysl není schopná pochytit veškeré výrazové nuance. Tvorba Davida Albahariho není nepodobná té Milorada Paviće. Snad jen, ţe jeho práce jsou běţnému ĉtenáři poněkud srozumitelnější. Stejně jako u Paviće je v jeho dílech přítomna symbolika. Dějové linie velmi ĉasto obsahují odkazy na jiné situace, popřípadě symboly zastupují skrytou skuteĉnost. Pravidlem jsou rovněţ filozofické 38

úvahy, kterými se autor zabývá. Zejména ve sbírce, která byla pro rozbor zvolena je patrný depresivní tón typický pro Albahariho tvorbu. V jeho dílech je ĉastá tématika smrti, umírání a samoty. Sbírka Drugi jezik se těmito rysy rovněţ vyznaĉuje, zvláště proto, ţe zpracovává téma emigrantství a pocitů lidí, kteří jsou vytrţeni ze svého přirozeného prostředí a bojují s pocity osamění a vykořeněnosti. Sedmdesátá léta 20. století jsou pro srbskou literaturu důleţitým milníkem, přesto, ţe z hlediska světového literárního kontextu nejsou příliš důleţitá. Přesto je důleţité říci, ţe zejména tvorbou Milorada Paviće, který na sebe upozornil Hazarskim rečnikem, zasáhla do vývoje postmoderní literatury a upozornila na fakt, ţe rovněţ Balkán má co dodat k vývoji moderní postmodernistické tvorby. Kaţdý ze směrů působících v sedmdesátých letech měl své přednosti, zásadním faktem byl příklon k ĉlověku jakoţto psychologické bytosti. Autoři psali jak o ţivotním údělu ĉlověka a jeho problémech, tak rozkrývali lidské nitro a skrze mystiku a urĉitou symboliku pracovali hlavně se ĉtenářem. Zejména díky těmto autorům získala srbská postmoderna pevné základy, na kterých bylo moţné literárně budovat.

39

5. Resumé This bachelor thesis deals with closely defined period of development of the Serbian literature. Specifically, seventy years of the 20th century. Literary movements operating in this period were neorealismus, urban prose and prose of postmodern poetic. Neorealismus was already formed at the turn of sixties and seventies. This movement influenced the development and production of next-generation authors. One of the main leaders was Dragoslav Mihailović, author of books Frede, laku noć; Petrijin venac or Kad su cvetale tikve. The last-mentioned work is the subject of literary analysis in this thesis. Dragoslav Mihailović masterfully represents the environment of the perifery of Belgrade. In his work typically uses neorealistic elements, like. The main characters of the work are usually people from the fringes of society. The characters speak colloquial language, often use slang. An important factor in his works is the idea of fatality and the human capacity to cope with life’s obstacles. Another also important way of literature is urban prose. The best known writer of this movement is Momo Kapor. His works are mainly in the former of Yugoslavia very popular. This thesis is focused on the work Provincijalac, in czech known as Dvojí čas Nika Hercega. Momo Kapor looks at his work in urban life. All, however, gives a certain insight, without any criticism. His work is also a psychological and philosophical analysis of human life. He can perfectly capture the atmosphere of the city, in work Provincijalac is it Sarajevo. Momo Kapor is able to empathize with the fate of major characters, in addition to being faced by the work of autobiographical elements appear. Interesting and complicated direction of modern Serbian prose is prose of postmodern poetic, represented by Milorad Pavić and David Albahari. For example, creations of Milorad Pavić, is highly prized in the context of world literature. In his proses like Dictionary of the Khazars, Landscape Painted with Tea or Last Love in Constantinople is used new ways of creating. In Landscape Painted With Tea Pavić mixes the form of novel and crossword puzzle, in Dictionary of the Khazars takes the form of three cross-referenced encyclopaedias of the Khazar people and in Last Love in Constantinople chapters have numbers of Tarot cards. But in this thesis is analysis his 40

short stories production. His book Erotic stories, is full of fantasy, symbols and mysticism. Everything is possible and very important is person of reader. Every sentence is full of different ideas and images that make readers think about their meanings. Literary analysis of works by this author is very complicated and it is not possible to decode every meanings. In a similar way is complicated analysis of literary works of David Albahari. His works are most similar as creations of Milorad Pavić, full of symbolism and mysticism. In the works is also a frequent theme of rootlessness of Yugoslavian emigrants. It is also experience of David Albahari. This thesis deals with selected literary works and strives for their analysis. It is very interesting analysis works of authors, who were important not only for their creative generation but also for next-generation authors not only in Balcan. This thesis does not pretend to be totally professional literary analysis, but an attempt to bring at least some interesting literary history.

41

6. Seznam použité literatury Monografická díla: MIHAILOVIĆ, Dragoslav: Prohra. Praha 1979. MIHAILOVIĆ, Dragoslav: Kad su cvetale tikve. Beograd 1987. MIHAILOVIĆ, Dragoslav: Frede, laku noć. Novi Sad 1967. KAPOR, Momo: Dvojí čas Nika Hercega. Praha 1986. ALBAHARI, David: Drugi jezik. Beograd 2005. PAVIĆ, Milorad: Erotske priče. Niš 2005. DERETIĆ, Jovan: Kratka istorija srpske književnosti. Beograd 1987. Kolektiv autorů: Dějiny srbské kultury. Praha 1994. Katalog Jugoslovenska književnost u svetu 1968-1980. Beograd 1980. KVAPIL, Miroslav: Miscelanea slavica litteraria. Praha 1997. Malá krabička: 100 nejkratších srbských povídek 20. století. Brno 2002. MIKIĆ, Radivoje: The Serbian short story 1950-1982: anthology. Beograd 1983. Deset jugoslávských novel. Praha 1971. DOROVSKÝ,

Ivan:

bosenskohercegovská

Slovník

balkánských

literatura,

bulharská

spisovatelů: albánská literatura,

chorvatská

literatura, literatura,

makedonská literatura, slovinská literatura, srbská a černohorská literatura. Praha 2001. JENÍKOVÁ, Anna: Srbsko-český, česko-srbský slovník. Praha 2002. PAVELKA, Jiří: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno 1993. 42

PAVERA, Libor: Lexikon literárních pojmů. Olomouc 2002. NÜNNING, Ansgar: Lexikon teorie literatury a kultury. Brno 2006. Internetové zdroje: BOZVIC, Marijeta: David Albahari.Drugi jezik. Worl literature today [online]. Dostupné z: Milorad Pavić quotes [online]. Dostupné z: .

43