R. L. Stine Stopy hrůzy 76 Jsi frajer, Bobby
JSI FRAJER, BOBBY R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1994 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-22-X 3
I. OPORA ŠKOLY
Bobby Newkirk šoupl Ronnii Mitchellovou do skříňky a opřel se loktem o dvířka. „Au! Auuu…“ zakvičela. „Pusť mě, ty cvoku!“ Vysekl na ni boţský úsměv nacvičený před zrcadlem, úsměv, z kterého holky normálně omdlévaly. „Jsi v pasti.“ „Pusť mě!“ Ronnie se drala ven. Byla to ale křehká holka, štíhlá a malá, neměla proti Bobbymu šanci. Bobby se k ní s tím svým boţským úsměvem sklonil a dal jí pusu. Taky mu dala pusu. Jasně, Bobby věděl, ţe mu ji dá. Pak se opřela do jeho široké hrudi nacpané v hnědobílém tričku Shadysideské střední školy a odstrčila ho. Bobby se zasmál a uhnul. Ronnie ze skřínky vyletěla, ţe málem upadla. „Ty jsi hroznej!“ řekla s trapným úsměvem a odhodila si z čela zrzavou patku. „Bereš mě, ne?“ řekl Bobby. Srovnala si zelené tričko. „Vzala jsem si tě včera v noci,“ zamumlala a sklopila zrak. Pihovaté tváře jí zrudly. Bobby nakoukl do zrcátka, které měl ve skříňce. Vypadal skvěle. „Nebyla jsi špatná, kotě.“ „Neříkej mi kotě!“ odsekla. „Víš, ţe to nesnáším. Je to debilní.“ „Oukej, kotě.“ Bobby se sklonil, chtěl jí dát ještě jednu pusu, ale Ronnie uhnula. „Koukaj na nás!“ špitla. „No, a co?“ Pokrčil širokými, neodolatelnými rameny. „Můţou 4
nám akorát závidět.“ Znovu se mrkl do zrcadla a prohrábl si rovné vlasy. „Musím padat.“ Ronnie si hodila na záda batůţek. „Kam jdeš?“ „Tak různě,“ zakřenil se. Sebral si z trička peříčko a přilepil ho Ronnie na pihovatý nosánek. Ronnie peříčko odfoukla. „Mám nácvik. Musím hezky hopsat a křičet, aţ budeme povzbuzovat vaše muţstvo,“ řekla a sekla očima po hodinách na zdi. Patnáct dvacet. „Počkáš na mě?“ Bobby se ušklíbl. „Ehhh… teda.“ Uhnul před jejím dychtivým pohledem. Zadíval se někam do zajímavé dálky. „Já mám taky nácvik. Moţná jindy, oukej?“ Vyrazil k hudebce, která byla na konci chodby. Kráčel frajersky nedbale, protoţe věděl, ţe z něj Ronnie nespouští zrak. Věděl, ţe ho ţere. „Zavoláš mi večer?“ křikla za ním, tedy spíš zaskučela. „Nevím,“ odsekl, ani se neohlédl. Ronnie se mu líbila. No, nebyla to zrovna nejhezčí holka, kterou kdy sbalil, ale ušla. Byla malá, zrzavá, pihovatá. Vypadala tak na dvanáct. Jo, ušla. Byla oukej. Fakt srandovní. Proč ji sbalil? Protoţe Ronnie byla jediná povzbuzovačka týmu Tygrů, s kterou ještě nechodil. Šlo mu o splnění plánu, to bylo jasné. Vyjel po ní, aby si ji odškrtl ze seznamu. Uţ jsem zmáknul všech šest povzbuzovaček, pomyslel si pyšně. Kaţdej musí uznat, ţe jsem fakt opora školy. Hlasitě se svému vtipu zasmál: „Vţdyť já se vyloţeně obětuju!“ A všech šest holek ze mě bylo úplně paf, usoudil. Moţná Ronnii ještě někdy zavolám, řekl si. Nebo to kotě pošlu k vodě. Jak se mi zachce. Před hudebkou potkal dva kámoše. Pozdravili se s Jerrym Martinem pleskancem nad hlavou. „Jak je?“ zeptal se Markie Drew. „A co vy, frajeři? Byli jste po škole, nebo co?“ ušklíbl se. Jerry protáhl ksicht. „Táta mě nahnal do práce. Makám u McDonalda. Smaţím hranolky.“ Bobby se uchichtl. „Skvělá kariéra!“ „Kaţdej nemá bohatý rodiče,“ zamumlal Jerry. 5
„Ţivotní smůla,“ poznamenal Bobby namyšleně. Markie si přehodil kabelu na druhé rameno. „Hele, táhneš to ještě s Cari Taylorovou?“ zeptal se Bobbyho. „Ne. Tu jsem nakop,“ odpověděl s úsměvem, s kterým se mu vţdycky jeho hezký obličej rozsvítil jako sluníčko. Markie a Jerry zírali. „Nekecej!“ Bobby kývl. „Jo. Rozlila mi v auťáku colu. Tak jsem ji nakop.“ Zase se uchichtl. „Cupitala k mamince pěšky.“ „Pfíííí!“ Markie kroutil hlavou. „Ty blázne, co kdybys nám vţdycky ty nakopnutý přenechal?“ řekl Jerry. „Jasně, pánové. Jste mými hosty,“ ušklíbl se a hodil očima po hudebce. „Tak zatím čau, frajeři. Přijdu pozdě na zkoušku.“ Kluci to natáhli chodbou ven. Bobby otevřel dveře. Vtom ho zezadu popadly dvě silné ruce a odtáhly ho zpátky. „Bobby! Já tě zabiju!“ ozval se za ním ječivý hlas. „Fakt ţe jo!“
6
II. ŽÁDNEJ PROBLÉM
Bobby
se rozesmál. Ani se nenamáhal otočit. Poznal ten hlas. „Moment!“ zvolal. „Jestli mě miluješ, tak mě nebij!“ Kimmy Bassova ho pustila a naštvaně se zeptala: „Kdes byl včera v noci?“ Konečně se otočil. Upřel na ni své krásné oči. Děsně je vykulil a nahodil tak sladkej výraz, ţe vypadal jako nevinný chlapeček. „V noci?“ Kimmy zrudla. Zlostně si prohrábla tmavé vlnité vlasy a zaloţila si ruce na předku modré mikiny. „Jo, miláčku! V noci.“ Bobby dělal, jako ţe se hluboce zamýšlí. „Nezdá se ti, ţe jsme včera večer měli rande?“ pokračovala. Hlas se jí chvěl. „Měli jsme se u nás učit a pak jsme chtěli…“ „Vypadáš skvěle,“ přerušil jí. „Jdeš na nácvik povzbuzování? Nezaskočíme potom na colu, nebo tak něco?“ Kimmy byla vzteky bez sebe. Spustila ruce k bokům a sevřela je v pěst. „Laskavě odpověz. Před půlnocí jsem ti volala a nebyl jsi doma. Vykašlal ses na mě, nebo co?“ „V ţádným případě,“ odpověděl a něţně jí poloţil ruku na rameno. Odstrčila ho. „No tak jo, kdyţ to chceš slyšet,“ ušklíbl se. „Prostě jsem dostal lepší nabídku.“ Kimmy poklesla čelist. Nevěděla, co na to říct. „Hele, Kimmy, přece bys nechtěla, abych ti lhal, viď, ţe ne?“ 7
Zírala. Zlost se jí z obličeje vytratila. Ale chladný pohled jí zůstal. „Víš, co jsi? Normální hajzl!“ zasyčela mezi sevřenými zuby. Bobby se uchichtl. „Svatá pravda.“ „Jsi hajzl!“ řekla ještě jednou, otočila se a vyrazila pryč. Černé vlasy za ní vlály chodbou. „Kimmy, počkej!“ smál se Bobby. „Nemám ti někdy zavolat?“ Vyštěkla nějakou nadávku a zapadla za roh. Bobby s chichotem vešel do hudebky. „Čau, Bobby!“ „Klusej pro kytaru. Máš zpoţdění.“ Kývl na Arnieho a Paula, kluky, s kterými hrál. Vyndal si z kabinetu kytaru. Zkoušet u některého z těch tří doma nepřicházelo v úvahu, a tak museli ukecat učitele hudby, aby je nechal zkoušet v hudebním sále. No, bylo to náročné, ale nakonec souhlasil. Právě změnili jméno své skupiny z „Těţké páry“ na „Psí kost“. Za čtyři měsíce, co spolu hráli, měnili jméno snad kaţdý týden. Bobby říkal, ţe strávěj víc času vymýšlením jmen neţ zkoušením. Paul, který hrál na keyboard, nervózně projíţděl klávesy. Čekal na Bobbyho. Měl tmavou pleť a velké hnědé oči. Byl to kluk s vymakanými svaly a rameny, ale zároveň měl děsně citlivé muzikantské prsty. A dřel ze všech nejvíc. Bral kaţdou zkoušku mnohem váţněji neţ Bobby a Arnie. Arnie hrál na bicí, tedy spíš do nich mydlil. Jediné, co se o něm dalo říct, bylo, ţe umí udrţet rytmus. Jak kdy. Byl členem skupiny hlavně proto, ţe děsně kámošil s Bobbym. Měl krátké zrzavé vlasy, bledé oči, oddanej kukuč a v ušním lalůčku nosil pouťovej diamant. Totálního tajtrlíka z něj dělala řada světlých štětin nad horním rtem, které říkal knír. Bobby připojil kytaru k malému zesilovači. Pak vybudil zvuk, aţ to zakvičelo. Sedl si před Erniem a Paulem na rozkládací ţidli a začal ladit strunu po struně. Bobby svou kytaru úplně ţral. Byl to bílý Fender Strat. „Přesně jako měl Jimmi Hendrix,“ vykládal. Arnie o něm jednou řekl, ţe tu kytaru miluje skoro jako sám sebe. Bobby se tenkrát ohradil: „Moment, kámo! A proč bych neměl sám sebe milovat? Jsem to jediný, co mám.“ „To sedí,“ dodal k tomu Paul. „Bobby si vţdycky sedí.“ 8
Kdyţ doladil, sehnul se a začal lovit ve futrálu trsátko. „Tak snad abysme začli,“ řekl Paul. „Nemám moc času. Musím zaject pro mámu, aţ půjde z práce.“ „Kde jsou mý trsátka?“ rozkřikl se Bobby. „Mám je pořád ve futrálu. Ale teď…“ Arnie se uchichtl. „Jestli je nemáš v zadku? Třeba se tam s nima drbeš.“ Vyloudil smích, který ze všeho nejvíc připomínal řev hladové hyeny. Paul s Bobbym se nezasmáli. Arnie je svými fórky nedojímal. „Arnie, ty jsi vtipnej asi tak jako suchý z nosu,“ zavrčel Bobby. Hledal trsátko. Paul protáhl obličej. „Pánové, nezapomněli jste náhodou, ţe v pátek večer hrajeme na opravdický dýze?“ řekl. Arnie ho ignoroval. „Co jsi dělal včera v noci?“ zeptal se Bobbyho. „Byl jsi s Kimmy?“ Bobby se ohlédl a řekl: „Ne, s Ronnií.“ Arnie vykulil své bledé oči. „Já myslel, ţe jste se měli s Kimmy učit.“ „Já taky,“ odpověděl. „Jenţe pak zavolala Ronnie… a co ti budu povídat?“ Pokrčil rameny. „Nemůţu bejt na dvou místech najednou.“ Arnie se zasmál. „Ty jsi magor. Fakt magor.“ „Kimmy to přeţije,“ řekl. Konečně našel trsátko a několikrát projel struny. „Snad to netáhneš s oběma najednou?“ zeptal se Paul. Bobby chtěl odpovědět, ale vtom se otevřely dveře. „Čáááúúú!“ zajódloval. Do hudebky vešly dvě holky. Byla to Wadeova dvojčata, sladké sousto Shadysideské střední školy. Bree a Samantha. Přistěhovaly se do Shadyside před rokem. Okamţitě si získaly pověst nejkrásnějších holek z celé školy. Byly úplně stejné. Obě měly jemnou smetanovou pleť a rovné černé vlasy – perfektní vlasy, které se jim leskly jako reklama na šampón. Měly velké zelené oči, výrazné lícní kosti a nádherně přirozený úsměv. Bree byla nesmělá. Ve třídě ji skoro nebylo vidět. Ale zato Samantha byla ţivel. Obě holky měly kamarády, ale nic víc. Občas si s někým někam vyrazily, ale ani jedna neměla oficiálního kluka. Bobby si pobroukával a upíral na ně zrak. Bree se ve dveřích 9
zastavila. Samantha šla dál. Obě na sobě měly sjeté dţíny a námořnická trička. Jsou fantastický! pomyslel si Bobby. Před půl rokem přemýšlel, jestli by po jedné z nich neměl vyjet, ale zůstalo jenom u přemýšlení. Nějak se k tomu nedostal. Samantha na něj upřela oči a řekla: „Nebyl tu Cotton? Všude ho hledáme.“ „Hele, nehledáte náhodou mě?“ ozval se Arnie. „Já jsem taky dobrej koťoun.“ Nikdo se nezasmál. „Neviděli jsme ho,“ odpověděl Paul. Bobby se zasmál. „Vţdycky prchá, kdyţ začneme hrát.“ Samantha se taky zasmála. Bree stála u dveří s rukama v kapsách. „Asi bude ve sborovně,“ řekla ségře. Dvojčata se otočila. „Hej! Počkejte, něco vám zahrajem,“ zavolal na ně Bobby. „Musíme najít Cottona,“ řekla Samantha. Jak vycházely na chodbu, prohlédl si je od hlavy k patě. Boţe, ty maj figury! povzdychl si. „Co si dáme jako první?“ zeptal se Paul. Netrpělivě poklepával prsty po okraji keyboardu. „Já bych si dal je!“ prohlásil Arnie a zřejmě měl na mysli Bree a Samanthu. „Jsou šílený!“ přidal se Bobby. „Všimli jste si, jak na mě ta jedna pořád koukala?“ „Tak se mrkni, jestli nemáš rozepnutej poklopec, vole!“ zavtipkoval Arnie. „Já je nerozeznám,“ připustil Paul. „Která je Bree a která je Samantha?“ „Záleţí na tom?“ řekl mu Bobby. „Obě jsou absolutně šílený!“ Na okamţik se odmlčel. „Říkáš, chodit s dvěma holkama najednou… Mohlo by bejt zajímavý chodit najednou s těma dvojčatama. To by byla pecka!“ Paul zavrtěl hlavou. „Tak tohle bys nezmákl, Bobby.“ „To by teda zmákl,“ zastal se ho horlivě Arnie. „Šlo by to,“ řekl Bobby zamyšleně. „Dát si třeba s jednou rande v 10
pátek a s druhou v sobotu a kaţdou zapřísahat, aby to tý druhý neříkala.“ „Nesmysl,“ trval Paul na svém. „Můţu to zkusit, schválně, která zabere,“ řekl Bobby. Ten nápad se mu zalíbil. „Podle mě zaberou obě. Tutově. Tyhle ségry dlouho nikoho neměly.“ „Je to magor,“ poznamenal Paul. Bobby se ke klukům otočil. „Myslíte, pánové, ţe kecám?“ „Podle mě si to řeknou,“ odpověděl Paul. „A pak tě společnejma silama nakopou do zadku.“ „O co, ţe ne?!“ vyhrkl Bobby s planoucíma očima. Arnie protáčel paličky mezi prsty. Pochopil, ţe to Bobby myslí váţně. „Ty chceš fakt říct, ţe si zajeden víkend vyrazíš s oběma Wadeovkama?“ „Ţádnej problém, pánové,“ ušklíbl se. „Vůbec ţádnej problém.“
11
III. VAROVÁNÍ
„Kruci, přetáhli jsme to. Musím letět,“ řekl Paul a odnesl keyboard do kabinetu. „Máma uţ čeká na chodníku!“ „Dobrá zkouška,“ poznamenal Bobby. Pohlédl na těţké, černé mraky za oknem. „Hlavně, pánové, abyste mi v pátek večer neudělali ostudu.“ „Ty dva rock’n’rolly ještě nesedej,“ řekl Paul v poklusu ke dveřím. „Neshodneme se. Musíme je vyšít rychlejc.“ „Jo,“ souhlasil Bobby. Hrál v jednom z těch rocků rychlý riff. „Obšlehl jsem to z cédéčka. To je ten správnej beat. Přesně jako od skupiny Who.“ Arnie změnil téma. „Tak kterou sbalíš první?“ zeptal se. „Záleţí na tom?“ odpověděl Bobby. „Já padám. Čau,“ řekl Paul. Bobby vytáhl svého bílého Fendera Strat ze zesilovače. Zatlemil se na Arnieho. „Řekl bych, ţe se tu Wadeovky pořád ještě někde motaj.“ „Ty myslíš, ţe to fakt zmákneš?“ zeptal se Arnie. „Pak ti je přepustím,“ řekl Bobby. „Ty jsi fakt kamarád,“ uchichtl se Arnie. Chtěl vypálit na bicí virbl, ale ulítla mu palička. Cvakla o zem a dojela aţ k Bobbymu. V okamţiku, kdy se pro ni Bobby sehnul, vešla do hudebky Melanie Harrisová. Hodil po ní paličku. „Postřeh!“ Melanie vyjekla a uskočila. Palička dopadla na zeď a pak zpátky 12
na podlahu. „Nejsi vadnej?“ řekla. Sklonila se, zvedla ji a udělala na Bobbyho zlej kukuč. Bobby se řehtal. Melanie zamířila k Arniemu. Byla menší a trochu při těle. Měla rovné kaštanové vlasy do pasu a většinou je nosila spletené do jednoho copu. Měla nádherné hnědé oči a boţský úsměv. Bobby byl z jejího úsměvu mimo. Na jaře to s ní táhl skoro tři měsíce, coţ byl rekord. Úsměv ji však přešel, kdyţ se dozvěděla, ţe Bobby jí vesele zahýbá. Musela se s ním rozejít. Bylo to náročné. Po tvářích jí tekly slzy jako hrachy. Od té doby se na něj neusínala. Teď chodila s Arniem. Dobrý, říkal si Bobby. Děsně nesnášel citlivky. Fakt nevím, proč musela tak řvát, kdyţ mi dávala ty kopačky. Myslela si, ţe mě dojme, nebo co? Čučel na ni, jak podává Arniemu paličku. V těch vypasovanejch dţínách vypadá dobře, pomyslel si. Kromě dţínů na sobě Melanie měla rozepnutou černou hedvábnou vestičku a zlatavě ţlutou blůzu. Fakt není špatná, řekl si. Jestli shodí ještě pár kilo, třeba po ní zase vyjedu… teda, aţ to s ní Arnie skončí. Sdělovala si s Arniem něco důvěrného. Bobby uloţil kytaru do futrálu. „Přijdeš v pátek?“ zeptal se Melanie. „Arnie mě láme,“ odpověděla. „Bude to suprový,“ řekl Arnie. „Dneska nám zkouška sedla, viď, Bobby?“ „Strašně,“ řekl Bobby a zacvakl futrál. „Co myslíš, ţe bysme si měli vzít na sebe?“ zeptal se Arnie Melanie. „Ještě jsme o tom nemluvili.“ „Nejlepší by byl nějakej chránič na hlavu,“ navrhla. Zahihňala se. „Pro případ, ţe by vás lidi za to vaše hraní chtěli zabít.“ „Chránič by mi rozcuchal účes,“ zamumlal Bobby. Strčil futrál s kytarou do kabinetu. „Já si dělám srandu!“ zaúpěla Melanie. „Bobby, ty jsi nejnatvrdlejší osoba, co znám!“ „Aţ po tobě,“ vyštěkl Bobby. Odpojil ze zásuvky zesilovač a začal stáčet šňůry. Arnie a Melanie si povídali. Bobby odnesl zesilovač do kabinetu a 13
poloţil ho na podlahu. Na chodbě se ozvaly dívčí hlasy. Wadeovky? „Tak já padám,“ zahučel a vyrazil ke dveřím. „Hele, Bobby…“ zavolala za ním Melanie. „Nedělej to.“ „Coţe?“ Otočil se. Upírala na něj své tmavé oči a nebyl to zrovna příjemný pohled. „Na Bree a Samanthu to nezkoušej.“ Bobby si nemohl pomoci, musel se uchichtnout. „Takţe Arnie uţ tě informoval!“ Kývla a pak řekla: „Bobby, já tě varuju. Znám ty holky. Nejsou takový, jak si myslíš.“ Bobby se pohrdlivě ušklíbl. „Vystačím si i bez tvejch mateřskejch rad, Mel.“ „Já to myslím váţně,“ nedala se. „Nezkoušej to.“ Bobby zatřepal hlavou, jako by chtěl její varování ze sebe setřást. „Odcházím, cukrouškové. Abych vás nerušil v cukrování,“ pronesl s úšklebkem. Vypadl z hudebky. Venku nikdo nebyl. Zamířil do šatny. Vrzání jeho tenisek se rozlehlo prázdnou dlouhou chodbou. Pořád v duchu slyšel Melaniino varování. Co magoří, buchta pitomá? pomyslel si. Pak usoudil, ţe po tom rozchodu pořád ještě ţárlí. Nedokáţe přenýst přes srdce, ţe uţ se mnou nechodí, řekl si. No – to se jí nedá vyčítat. Kdyţ zatočil za roh, málem se praštil o otevřená dvířka skříňky. Zabrzdil a zíral – u skříňky stála vyjukaná holka. Rychle se zorientoval. „Ahoj,“ řekl. Nahodil úsměv. „Ty jsi Bree nebo Samantha?“
14
IV. JEDNA-NULA
Koukala
na něj, jako by se jí ještě nikdy na něco podobného nezeptal. Přes jedno oko jí visel pramen rovných černých vlasů. „Já jsem Bree,“ pronesla milým, sametovým hlasem. „Čau, Bree,“ řekl Bobby a udělal krok vpřed. Upřel na ni zrak. „Já jsem Bobby Newkirk.“ „Já vím,“ pípla nesměle. Odhrnula si vlasy. „Našli jste Cottona?“ zeptal se. Kývla. „Jo. Byly jsme se ho se ségrou zeptat na sbor. Chtěly jsme se přihlásit, ale uţ nás letos asi nevěrnou. Blíţí se jarní vystoupení.“ Zatvářila se nešťastně, jako by se stalo bůhví co. „Ty umíš zpívat?“ zeptal se Bobby a pořád si ji prohlíţel. Líbily se mu její zelené oči, líbily se mu její plné, lesklé rty. „My si se Samanthou myslíme, ţe jo. Jenţe Cotton si myslí něco jinýho.“ Poprvé se usmála, ale jenom malinko. A stydlivě sklopila víčka. „My máme rockovou kapelu,“ řekl Bobby. „Slyšela jsi, jak hrajem? Teda tam, v hudebce.“ Kývla. „Trochu.“ „Potřebovali bysme zpěvačku,“ pokračoval. Právě ho to nějak samovolně napadlo. „Já jsem jednička na kytaru. A taky docela obstojně zpívám. Zpěvačka by se nám hodila. Třeba byste se ségrou…“ „Samantha by to určitě brala,“ přerušila ho. „Má silnější hlas neţ já.“ Otočila se a nakoukla do skříňky. „Já se na rock’n’roll 15
nehodím.“ „Jsi tichá povaha, co?“ usmál se Bobby. Na tvářích jí naskočily červené skvrny. „Jako myška, co?“ provokoval. Zahihňala se. „Tak tichá zase ne.“ Vlasy se jí znovu svezly přes oko. Uţ se nenamáhala hodit si je zpátky. „V pátek večer hrajeme na jedný dýze,“ řekl jí. „Choděj tam mraky kluků a holek. Na Old Mill road. Určitě to znáš. Jmenuje se Mlejn.“ Bree zavrtěla hlavou. „Ne. Loni jsme se přistěhovali. Ještě jsem nikde nebyla…“ „Máš něco v pátek? Co kdyby ses přišla podívat?“ zeptal se Bobby. Taille otázka ji překvapila. Kruhy na tvářích jí ještě víc zrudly. „No, já…“ „Hele,“ vyhrkl. „Vţdyť tam nemusíme bejt aţ do konce, jestli nechceš. Máme s naší kapelou jenom jednu sérii. Pak můţeme vypadnout. Rozumíš. Třeba bysme mohli zajít někam jinam.“ Zvedla hlavu a podívala se na něj Jako by mu četla myšlenky. Pak řekla: „Tak jo. Dobrej nápad.“ „Super, co?“ řekl Bobby. Ustoupil, aby si mohla ze skříňky vyndat batůţek. „Víš, kde bydlíme?“ zeptala se ho. „Na Fear street. Vzadu, na druhým konci.“ „Já to najdu,“ řekl. „Tak čau v pátek. Před půl osmou.“ Odměnil ji nejneodolatelnějším úsměvem a vyrazil ke své skříňce. Věděl, ţe ho sleduje, ţe úplně ţere způsob jeho chůze. Šlo to jako po másle, řekl si spokojený sám se sebou. Povedlo se mu to líp, neţ čekal. Je stydlivá, přemítal. Ale kdyţ jsem to rozbalil, bylo na ní vidět, ţe to s ní zamávalo. To teda jo. „Jedna-nula,“ zajásal skoro nahlas. „A další gól se blíţí!“ „Ať ţijou skvělý kluci!“ Arnie se s Bobbym pozdravil pleskancem nad hlavou. Bobby si ve svém pokoji pyšně vykračoval. „Jsem jednička, jsem 16
jednička…“ notoval si. „Tak kterou z těch dvou jsi utrhl?“ zeptal se Arnie. „Bree,“ řekl Bobby. „To je děvče mý. Slyšíš, jak se to rýmuje? Bree a mý!“ „A na co se rýmuje Samantha?“ zeptal se Arnie. „Třeba… sbalila serţanta…?“ Bobby se jako obvykle jeho trapnému fóru nezasmál. „Jsem jednička! Jsem jednička…“ Ještě víc se nadmul pýchou. Arnie se u něj objevil po večeři, jak to často dělal, kdyţ ho doma nebavilo učit se. Bobby mu okamţitě vylíčil, jak to bylo odpoledne s Bree, jak jí řekl, ţe ji ţere, a ona řekla, ţe ho taky ţere. „Skvělýmu klukovi Bobbymu prostě ţádná neřekne ne!“ vykřikoval. Ještě jednou si s Arniem pleskli nad hlavou. „Tak co, Arnie, kdo je skvělej kluk? No, kdo je skvělej kluk?“ „Bobby je skvělej kluk!“ řekl Arnie poslušně. Padl po zádech na Bobbyho postel potaţenou červenobílým přehozem a zaloţil si ruce pod hlavu. „A co sestřička?“ „Zrovna jí chci volat,“ řekl Bobby. „Dobře, ţe jsi přišel, kámo. Alespoň budeš u toho. Staneš se očitým svědkem historický události!“ Arnie se zařehtal. Bavilo ho to stejně jako Bobbyho. Arnie mě děsně uznává, usoudil Bobby. Proto jsme taky takový kámoši. Arnie se posadil a protáhl si záda. „Hele, ty fakt chceš mít v sobotu se Samanthou rande?“ zeptal se. Bobby kývl a zatlemil se. Vzal do ruky telefon s anténkou. „A to jí jako řekneš, aby Bree nic neříkala?“ Arnie se sklátil zpátky na záda. Bobby znovu kývl. Zalistoval ve školním seznamu Shadysideské střední, který měl vedle telefonu. „Dvě Wadeovky za jedinej víkend,“ mumlal, zatímco projíţděl prstem jména a čísla. „Bude to tvrdej boj. Ale toho bohdá nebude, aby Bobby Newkirk z boje utíkal.“ „Bobby je skvělej kluk!“ zvolal Arnie. „Bobby je skvělej kluk!“ Bobby namačkal číslo a přiloţil si telefon k uchu. „Co kdyţ to zvedne Bree?“ napadlo Arnieho. „Co kdyţ si budeš 17
myslet, ţe mluvíš se Samanthou a ona to zatím bude Bree?“ „Klídek. Poznám, která je která,“ řekl Bobby a zvedl prst k puse, aby mu naznačil, ţe má být zticha. Dvakrát to zazvonilo: Pak se na druhém konci ozval dívčí hlas: „Haló?“ Bobby se zhluboka nadechl. „Haló? Samantha?“
18
V. „FAKT MYSLÍŠ, ŽE BYCH TO SVÝ SÉGŘE MOHLA UDĚLAT?“
„Ano, Samantha. Kdo volá?“ „Ahoj, tady Bobby Newkirk.“ „Ach… čau!“ Byla překvapená. „Zrovna jsme o tobě se ségrou mluvily.“ Bobbymu ztuhl úsměv na rtech. „Éééé… ona je tam? U tebe v pokoji?“ „Ne. Bree je dole. Počkej, já ti ji zavolám.“ „Ne, to ne,“ vyhrkl Bobby. „Já… já totiţ chci mluvit s tebou.“ „Se mnou?“ Bobby ji poznal. Samantha neměla tak milý, sametový hlas jako Bree. Spíš chraplavý. „Bree říkala, ţe bys měla zájem zpívat v naší rockový kapele,“ řekl Bobby a zatlemil se na Arnieho. Arnie na něj z postele zvedl palec, jako ţe super. Samantha ho odbyla: „Já a zpívat s rockovou kapelou? To nemyslíš váţně!“ „Chtěla bys to zkusit?“ zeptal se Bobby. „Ani omylem,“ smála se. „Jak mohla Bree něco takovýho říct?“ Bobby se zahihňal. „To nevím. Ale fakt to řekla.“ „To zírám. No, dobře – děkuju, nemám zájem. Já zpívám jenom ve sboru. Nebo ve sprše.“ Oba se zasmáli. Arnie zíral, jak to Bobby válí. Ten najednou řekl: „Hele, Samantho, co děláš v sobotu večer?“ Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. Bobby jí úplně viděl, 19
jak taky zírá. „Nechtěla bys třeba jít do kina? Do Tenplexu?“ Pořád ticho. Konečně se Samantha vzpamatovala a řekla skoro šeptem: „Ale, Bobby, ty máš přece večer předtím rande s mojí ségrou.“ „Jasně, a co?“ odpověděl. Slyšel, jak krátce a rychle oddychuje. Čekala, co z něj ještě vyleze. Takţe z něj nevylezlo nic. Samantha pokračovala: „Uvědomuješ si, ţe by se Bree moc nezamlouvalo, kdybych s tebou měla mít rande hned druhej den po ní?“ „Nemusí o tom vědět,“ řekl Bobby klidně. Poslouchal její dýchání, snaţil se odhadnout, co řekne. „Hele, zkoušíš to na mě, neboje to nějaká sázka, nebo co?“ zeptala se naštvaně. „Vsadil ses s někým, ţe nás sbalíš obě najednou? Je to tak?“ „Ne. V ţivotě ne!“ bránil se Bobby. „Pořád na tebe děsně myslím. Teda, víš, kdyţ tě vidím ve škole, tak jsem úplně…“ „Opravdu to není sázka?“ zeptala se Samantha nejistě. „Ne. Fakt, ţe ne. Přísahám, Samantho.“ Následovalo další mlčení. Bobby čekal a koukal přitom na Arnieho. Určitě řekne ano, ujišťoval se. Je ze mě hotová a ví to. Je do mě celá divá. Je jako všechny holky od nás ze školy. Kaţdá chce chodit se skvělým klukem Bobbym. „Bobby,“ ozvala se znovu, „ty fakt myslíš, ţe bych to svý ségře mohla udělat?“ „To víš, ţe můţeš,“ vyhrkl. „Musíš! Hele, ty to přece děsně chceš. Děsně touţíš bejt se mnou – viď, ţe je to pravda!“ „Ty jsi ale domejšlivej,“ odpověděla. „Jo, to jsem,“ utřel ji Bobby. „Je to moje nejlepší vlastnost.“ Samantha se zasmála. „No, mně se domejšliví kluci docela líbej!“ řekla. Chytila se! zajásal v duchu. „Tak co, domluvíme se na sobotu večer?“ vydechl. „No, tak jo,“ odpověděla. „Platí to kino?“ „Senzace!“ řekl Bobby a ukázal Arniemu zvednutými prsty 20
vítězné véčko. „A bude to naše společný tajemství. Rozumíš. Neřekneš svý ségře…“ „Co oko nevidí, srdce nezeli… někdy,“ řekla Samantha. Bobbymu to rčení přišlo trochu divný. Nechápal, proč ho pouţila. Ale nechal to plavat. „Moţná bude nejlepší, kdyţ si dáme spicha u obchodního areálu,“ řekl. „Aby se Bree nic nedověděla.“ „Dobrej nápad, lásko,“ odpověděla Samantha. „A na obličeje si dáme škrabošky, aby nás nikdo nepoznal.“ Bobby se zachechtal. „To byl fór, nebo co?“ Řekla to takovým tónem, ţe si Bobby nebyl jistý, jestli to náhodou nemyslí váţně. „Jo, fór,“ ubezpečila ho. „Ach ne! Myslím, ţe sem jde Bree. Musím končit.“ „Tak čau v sobotu v osm,“ řekl Bobby rychle. „Čau,“ špitla děsně sexy. Pak v telefonu cvaklo a bylo to. Bobby vyhodil telefon do vzduchu a ten přistál na plyšovém koberci. Vysekl na Arnieho triumfální úsměv. A nadmutý pýchou slavnostně obešel pokoj kolem dokola. „Kdybych měl gumový klouby, tak se teďka poplácám po zádech!“ prohlásil. „Ty, vole! Tobě se to povedlo!“ vřískal Arnie. „To není moţný! Tobě se to povedlo! To byl největší odvaz, jakej jsem kdy zaţil!“ „To teda jo, co říkáš?“ jásal Bobby. Popadli se s Arniem kolem ramen a skákali po pokoji a hulákali. Kdyţ se uklidnili, Arnie nasadil starostlivý výraz. Podrbal se v řadě světlých štětin nad pusou, jako by tam měl blechy. „Myslíš, ţe to Samantha ségře neřekne?“ zeptal se. Bobby zavrtěl hlavou. „Tutově ne. Nedělala vůbec ţádný cavyky.“ Ušklíbl se. „Je to jedničková buchta. To myslím fakt váţně.“ „Super, super…“ drmolil Arnie, „super.“ A pak řekl: „Teď mi ale vysvětli, proč měla Melanie takový divný řeči?“ Bobby pokrčil rameny. „Kdoví? Melanie je ujetá. Říkal jsem ti to, kámo.“ Arnie kroutil hlavou. „Nechápu, co jí to vlezlo do hlavy, ţe tě před Wadeovkama tak děsně varovala.“ 21
„Nevím, co se s ní děje,“ řekl Bobby. „Fakt nevím. Hele, kámo, řekni sám – co se můţe stát? Co se můţe stát?“
22
VI. PRVNÍ ŠOK
Bree
vypadá boţsky, pomyslel si Bobby, kdyţ na svém Fenderu vysekl úvodní akordy „That‘ll Be The Day“. Měla na sobě červené punčocháče, černou minisukni a červené hedvábné tričko bez rukávů. Černé vlasy měla vzadu svázané červenou pentlí. Ale krátce po příchodu do Mlejna si je rozpustila. Teď jí leţely volně na ramenou a jak sebou škubala a kymácela se do rytmu, nádherně se jí vlnily. Bobby ji sledoval z malého pódia, na kterém hráli. Tančila sama na druhé straně parketu střídavě ozařovaná šlehy modrých a rudých reflektorů. Je tu perfektní akustika! usoudil. Usmál se na Paula a Arnieho. Prali to do lidí na plné pecky, parket duněl, ţe aţ nadskakoval. Zní nám to fantasticky! Bobby s kytarou řádil jako Chuck Berry. Napodoboval jeho grify. Muzika ho ovládla. Byla nad ním, pod ním, před ním, za ním, v něm, všude… Série rychle skončila. Aţ příliš rychle. Bobby chtěl, aby to dunění bubnů, kytary a keyboardu, ty šlehající barevné šajny, ta tančící těla, ten potlesk a jekot trvaly věčně. „Jsou z nás odvázaný!“ křičel, kdyţ sestupoval z pódia. „Ţerou nás!“ Řev pomalu ustal a nastoupil dýdţej s nejnovějšími cédéčky. Reflektory šlehaly do lidí – rudá modrá, rudá modrá… Bobby se prodral změtí trsajících a hopsajících těl a stínů na druhou stranu parketu. Bree uţ na něj čekala. 23
„Jaký to bylo?“ zařval. Sebral ze stolu pouţitý ubrousek a utřel si s ním zpocené čelo. „Co říkáš?“ křičela Bree. Sklonil se k ní blíţ a zařval jí do ucha: „Jaký to bylo?“ Usmála se. „Bezvadný!“ Její hlásek byl přes dunění baskytary a strojový rytmus syntezátoru sotva slyšet. „Strašně to řve, nedá se tu mluvit,“ křičel jí do ucha. „Pojď radši tancovat.“ Odtancovali několik skladeb. Ukázalo se, ţe Bree je tak stydlivá, ţe se ani nedokáţe pořádně odvázat. Nevypne mozek, nenechá se strhnout, usoudil Bobby. Viděl na ní, jak se zoufale snaţí udrţet rytmus. „Nepůjdeme někam jinam? Někam na vzduch?“ zeptala se mezi dvěma tanečky. Odhodila si z obličeje vlasy a vzala Bobbyho oběma rukama za předloktí a táhla ho ven. Měla horké a vlhké dlaně. U východu se srazili s Paulem. V podpaţí si nesl futrál s keyboardem a zrovna odcházel. „Byli jsme super! Byli jsme šílený! Rock’n’roll!!!“ zvolal Bobby a plácl ho po zádech. Paul se kysele pousmál. „Bylo to oukej, Bobby, neţ jsi vytáhl ze zesilovače šňůru. Co tě to najednou chytlo, ţe ses začal takhle vytahovat, upozorňovat na sebe?“ „Šoubyznys, mladej!“ zachechtal se Bobby. „Jo, šoubyznys. Lidi od tebe očekávaj šou! Rock’n’roll, mladej! Zráli nás! Neviděl jsi ty jejich oči? Byli z nás odvázaný!“ Paul protáhl obličej. „Jo, ty ses producíroval a my jsme za tebou vypadali jako nějaký doprovodný chudinky,“ „Byli z nás odvázaný!“ opakoval Bobby. „Úplně to seţrali!“ „Tak čau,“ řekl Paul. Usmál se na Bree, zatlačil na dveře a zmizel. Bobby si uvědomil, ţe ho Bree drţí za ruku. Měla nesmělý, něţný stisk. Přitiskl se k ní, aby ucítil její vlasy. Voněly po kokosu. Je to fakt pěkná buchta, řekl si. Kluci čuměj. Maj vztek, protoţe se s ní drţím za ruku a oni ne. Škoda, ţe Bree není na tancování. Je to taková putka. Kdyţ jsme sem jeli, vypadly z ní sotva dvě slova. Ohlédl se k parketu pulsujícímu v šajnech rudého světla. Arnie tancoval s Melanií. Zkusil na něj zamávat a zařvat, ale on ho 24
nevnímal. Melanie je v těch šortkách pěkně nacpaná, pomyslel si škodolibě. Aby na ní nepraskly… vlastně, ať prasknou. A ona ať taky praskne! Kdyţ zvečera přijeli do klubu, vrhla se Melanie Bree kolem krku a Bobbyho sjela zlým pohledem. Aby ses nezbláznila, pomyslel si. Jak jsem s ní vůbec mohl chodit? zeptal se sám sebe. No dobrý, ponaučení pro příště. Dám si na tyhle sentimentální případy bacha. „Tak vypadneme?“ zeptal se Bree. „Na ten vzduch, jak jsi říkala.“ Vyšli ven a zamířili na parkoviště. Byla jasná noc, na duben trochu chladno, spíš zima neţ jaro. Na fialové obloze se třpytily hvězdy. Bree se třásla, kdyţ usedala na přední sedadlo jeho červeného ferrari. „Měla jsem si vzít svetr nebo něco,“ řekla. Bobby zabouchl dvířka. Jen počkej, za chvíli tě zahřeju, ţe budeš koukat, řekl si. Projíţděli se po Shadyside. Bobby strčil do přehrávače cédéčko. Klasická kytara. Záměrně. Věděl, ţe to na holky dělá dojem. Většinou mluvil on. Vykládal o své kapele, o škole, o prázdninách na Havaji, kam poletí s tátou a mámou, aţ se v létě vrátí z tábora z Massachusetts, kde má dělat zástupce vedoucího. Vadilo mu, ţe Bree je tak nesmělá a tichá. A ještě víc mu vadilo, ţe se drţí dvířek, jako by chtěla vyskočit, kdyby něco. „Ty jsi ten s těma opicema, co?“ zeptala se, kdyţ jeli kolem prázdné, zšeřelé budovy Shadysideské střední. „Děláš na výzkumným projektu.“ „Wayne a Garth? Jo, to je můj byznys.“ Jel s jednou rukou na volantu a druhou na řadící páce, i přesto, ţe jeho ţihadlo mělo automatiku. „Experiment s výţivou. Wayne dostává jenom banány a vodu a Garth má smíšenou stravu.“ „Kde jsi, proboha, k těm opicím přišel?“ zeptala se. „Od strejdy,“ odpověděl. „Dováţí z ciziny zvířata. Pracuje pro zoologický zahrady. Jsou to senzační opice. Aţ experiment skončí, musím je vrátit.“ „Je to fajn experiment,“ řekla Bree a konečně se pustila dvířek a normálně se opřela. 25
„Myslím, ţe prof. Conklinovi se to moc nezamlouvá,“ zasmál se. Bree se k němu otočila. „Proč ne?“ „Protoţe mu jsou ty opice podobný!“ Oba se zasmáli. Ta se směje se… teda je to spíš zajíkání neţ smích, pomyslel si. „Bereš si je na víkend domů?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. „Ne. Bere si je Conklin.“ Cestou po ní pořád pokukoval, přemýšlel, jestli se jí líbí. Jasně, ţe se jí líbím, řekl si. Ale jestli mě má ráda, to je otázka! Kdyţ nemluvili, představoval si, jak se o něj Wadeovky perou. Válejí se po zemi, tahají se za vlasy, jedna druhou škrábe, kaţdá ho chce mít jenom pro sebe. Poloţil si otázku, jestli se mu líbí ona. Jo, to teda jo. Je to přece sladký kotě. Pár minut před půlnocí zajel k nim před barák a na příjezdovce vypnul motor a světla. Otočil se k ní. Bree ho překvapila. Byla úplně zmámená. „Moc se mi to líbilo,“ vydechla, a neţ Bobby stačil něco říct, popadla ho oběma rukama za hlavu, přivinula se k němu a děsně zamilovaně ho políbila. Byl to dlouhý, hluboký polibek. Roztouţeně vydechla a znovu se přisála. Tentokrát to byl delší a vášnivější polibek neţ předtím. To snad není moţný! pomyslel si Bobby. Ona je ze mě úplně mimo! Vzala ho kolem krku a líbala ho po celém obličeji. Kdyţ skončila, byli oba bez dechu. „Musím jít,“ zašeptala. Přitiskla mu hlavu na čelo. Bobby na tváři ucítil její vlasy. „Nechtěl bys za mnou zejtra přijít? Pustili bysme si třeba video nebo tak něco.“ Bobbyho to vyvedlo z míry. Jen tak tak ţe nevyhrkl: Ne, to nejde. Zejtra mám rande s tvojí ségrou. Ale ovládl se. Řekl: „Rád bych přišel, fakt ţe jo, Bree. Jenţe – mám moc práce.“ Zklamaně našpulila rty. Přejela mu s nimi po bradě a odtáhla se. „Dobrou noc,“ špitla. „Zavolej mi, oukej?“ 26
Odklusala k baráku. Vzala to zadem. Bobby pořád cítil její sladké polibky, její vášnivé objetí, její vlasy… Húúú, pomyslel si. Kdo by to do takový tichý holky řekl? Kdyţ se na příjezdovce otáčel, musel se zasmát. „Skvělej kluk Bobby zase zabodoval!“ zvolal nahlas. Jestli je tahle holka putka, tak uţ se nemůţu dočkat, aţ otestuju její ségru! Druhý den večer čekal Bobby u samoobsluhy obchodního areálu na Division street na Samanthu. Měla menší zpoţdění. Hnala se k němu celá uřícená, černé vlasy za ní vlály jako závoj. Měla na sobě volné, sjeté dţíny a krátkou růţovou blůzičku. Teda, to mě podrţ! Taje sexy! Bobby frajersky stál a čekal, aţ k němu doběhne. Nejdřív jí chtěl říct, ţe vypadá boţsky, ale pak si to rozmyslel a zahuhlal: „Čau, jak je?“ Neodpověděla. Místo toho ho zatáhla ke zdi. „Takhle to nejde, Bobby,“ vyhrkla postrašeně. „Co nejde?“ zeptal se nechápavě. „Takhle se nemůţeme scházet,“ řekla mu. Nervózně projíţděla očima zaplněné nádvoří. „Hele! Vidíš? Támhle je Bree!“
27
VII. PRVNÍ ZNÁMKY NEBEZPEČÍ
„Coţe? Kde ji vidíš?“ vydechl. Zahleděl se do davu. Chvíli mu trvalo, neţ si všiml, ţe se Samantha chechtá. „Dostala jsem tě!“ zasmála se a vzala ho za ruku. Triumfálně po něm hodila svýma zelenýma očima. „Nedostala. Já ti to neţeru,“ bránil se Bobby. „A co ten tvůj vyjevenej výraz?“ zeptala se. „Čuměl jsi, jako by tě nakopli do zadku!“ „Blbost,“ řekl a zachechtal se. „Hele, já si připadám jako v nějakým špionáţním filmu nebo tak něco,“ pronesla spiklenecky. „No, řekni, co kdyby nás někdo viděl?“ Bobby pokrčil rameny a opověděl: „Ţádnej problém.“ Dobře věděl, ţe ho tím svým fórkem dostala. Usoudil, ţe to napraví tím, kdyţ nahodí frajerskou pózu extra speciál. „Máte ty mikrofilmy, Borisi Ivanoviči?“ zašeptala. „Znáte heslo?“ Bobby se zahihňal. „Ty jsi praštěná!“ Nasadila váţný výraz. Drţela ho za ruku. Znovu na něj upřela své zelené oči. „Připadá mi spíš praštěný, jak se tu skrejváme, Bobby. Bree říkala, ţe se jí to s tebou včera líbilo. Já myslím, ţe je do tebe zamilovaná.“ „Jasně, jsem kluk k pomilování,“ ušklíbl se a nahodil nejlepší úsměv. Podíval se na sebe do výlohy a prohrábl si blond vlasy. „Asi je to ode mě nevychovaný, ţe jsem dneska večer s tebou, co říkáš?“ zeptala se. 28
„No, hele…“ Bobby najednou nevěděl, co říct. Samantha odpověděla za něj: „Jenţe, kdo by chtěl bejt vychovanej?“ pravila. „Bejt vychovanej, je nudný!“ Oba se tomu zasmáli. Je fantastická! pomyslel si Bobby. Udrţoval si svou frajerskou pózu a hlavně dával pozor, aby mu neujíţděl pohled na nahé břicho, které jí čouhalo pod krátkou blůzkou. Taille holka je úplně jiná neţ její ségra, pomyslel si. „Všimla… všimla jsem si tě ve škole,“ řekla, kdyţ vykročili k pokladně. Bobby se významně zatlemil. „Já jsem si tě taky všiml… teda, kdo by si tě nevšiml, co?“ Zahihňala se. Má ráda, kdyţ se jí lichotí, pomyslel si. „Ty máš ve škole fakt reputaci.“ Bobby se zastavil. Nebyl u holek na takovou přímou řeč zvyklý. Říká, co si myslí, usoudil. „Myslím holky. Pořád o tobě mluvěj,“ pokračovala Samantha. „Ţe by? A co říkaj?“ „To bys rád věděl.“ Zasmála se. „Kdo je zvědavej, bude brzo starej.“ „No, nevím, co jsi slyšela, ale určitě to bude pravda,“ uchichtl se. Znovu se zasmála. Směje se hlasitě a chraplavě, řekl si Bobby. Nějako Bree. Ta se spíš zajíká. Tahle Samantha je větší osobnost neţ Bree, usoudil. A je na ní jasně vidět, ţe je ze skvělýho kluka Bobbyho úplně paf. Došli k pokladně. „Kterej film sis vybrala?“ zeptal se. „Eradikátor Pět? Jsou tam prej fantastický technický efekty!“ „Tyhle filmy se mi líbej,“ řekla. Usmála se a dodala: „Zboţňuju je.“ „Tak na to půjdem?“ Zamračila se a odhodila si oběma rukama vlasy. „Uţ jsem to viděla. A musíme zrovna do kina? Nemůţeme jen tak chodit?“ „Jasně. Ţádnej problém.“ Zřejmě chce ject nahoru na kopec nad řekou, na River ridge, pomyslel si. Bude asi z těch, co neztrácej čas. „Můţeme se jít podívat do obchodního areálu,“ navrhla, kdyţ 29
vypadli od pokladny. „Je tam spousta skvělejch věcí.“ „Ráda nakupuješ?“ zeptal se. „Ne. Bree je taková vymetačka obchodů. Já se jenom dívám.“ Vešli do obchodního areálu a jen tak chodili a prohlíţeli si výlohy. Před zlatnictvím Gold Barn se Samantha otočila a nahodila provinilý kukuč. „Bree by mě zabila, kdyby se dozvěděla, ţe jsem tu s tebou,“ řekla. „Nic se nedozví,“ odbyl ji Bobby. Pozoroval se zrovna ve výloze. „Bavil ses včera, kdyţ jsi s ní byl?“ zeptala se Samantha. Neţ stačil něco říct, zasmála se a ukázala na protější bufáč. „Podívej se na ty lidi! To jsou blbci!“ vykřikla opovrţlivě. „Ţerou párky a tortily se sejrem a k tomu zmrzlinu! Myslej si, ţe se to tak v mexickým bufáči musí!“ „Nejlepší šance, jak ztloustnout,“ zasmál se Bobby. „Ach… promiň,“ dodal rychle. „Uţ jsem jako Arnie!“ „Arnie? Ten, co chodí s Melanií?“ zeptala se Samantha. „Jo. Je to můj nejlepší kámoš,“ řekl Bobby. „To zírám,“ vydechla. Bobby tomu nerozuměl. Ale neměl čas se zeptat. Samantha ho zatáhla do Gold Barn. „Myslel jsem, ţe nelítáš po obchodech,“ bránil se. „To ne. Ale zboţňuju náušnice!“ zvolala. Cvrnkla si do velkých zlatých krouţků, které měla v uších. „Vidíš?“ A otočila se k vitríně s náušnicemi. Bobby se po krámku rozhlédl. Byl úzký a dlouhý. Stěny byly lemované prosklenými pulty s náušnicemi. „Moje sestřenice tady jedno léto dělala,“ řekl. „Majitel mě zná.“ „Jedna hrůza vedle druhý,“ znalecky hodnotila vystavené exempláře. Podala Bobbymu svoje zlaté krouţky a jemně ho odstrčila, aby si před zrcadlem zkusila dlouhé stříbrné přívěsky. „Pomoz mi s nima,“ řekla. Jednou rukou si odhrnula vlasy a v druhé zvedla přívěsek k uchu. „Ne! Počkej. Tyhle jsou hezčí.“ Vzala jiný pár a strčila mu ho pod nos. „Hele, Bobby. Stříbrný rybičky. Nejsou sladký?“ Přikývl. „Co se ti líbí víc – přívěsky nebo rybičky? Ale ne, nenamáhej se. Zkusím si obojí.“ 30
Kdyţ zkoušela první pár, Bobby se otočil k pultu za sebou. Ţádnou z prodavaček neznal. Na prostřední stěně visela velký cedule. Velkými červenými písmeny na ní stálo: ZLODĚJI BUDOU PŘEDÁNI POLICII A POSTAVENI PŘED SOUD. Pohazoval si v ruce zlatými krouţky. Vypadaly na kvalitní zlato. Ale byly příliš lehké, určitě duté. „Promiňte, slečno,“ ozvala se od konce pultu prodavačka. Samantha právě si právě vybírala jemné náušnice ve tvaru srdíček. „U nás není dovoleno zkoušet si náušnice. Buďte tak laskavá a odloţte je.“ „Jistě, ţádnej problém,“ zareagovala Samantha s úsměvem. Pak řekla Bobbymu: „Nejsou nádherný?“ „To jo,“ odpověděl Bobby bez zájmu. „Já bych si mohla kupovat nový náušnice kaţdej den,“ pokračovala. „No, to teda bude večer!“ zaúpěl a zvedl oči k nebi. Samantha zvedla hlavu. V očích se jí zablesklo. „Myslíš?“ Zatvářila se, jako by ho vyzývala na souboj. „Chceš zaţít pořádnej večer?“ Bobby se uchichtl. „Říkala jsi, ţe mám reputaci, takţe asi víš, ţe jsem vţdycky nadrţenej na pořádnej večer.“ „Oukej,“ řekla. „Tak dávej bacha.“ Vyrazila z krámku ven. Bobby se za ní rozběhl. „Počkej! Ty náušnice!“ Samantha se neohlédla. Kráčela rychlým, pevným krokem ke dveřím. Musel zabrat, aby ji doběhl. V jedné ruce drţel její zlaté krouţky a druhou ji popadl za rameno. „Hele! Ty srdíčka – nezaplatila jsi je.“ Ohlédl se, co podavačky. Viděly to? „Jasně, ţe jsem je nezaplatila,“ špitla Samantha a zastrčila srdíčka do kapsy. „Padáme odsud!“ „Co to děláš?“ vyhrkl. „Vyuţívám moţnosti stoprocentní slevy,“ odvětila chladně. Jakmile se ocitli ve dveřích, ozval se křik: „Haló, mladá dámo – moment! Mladá dámo!“ Bobby zaváhal, ale Samantha ho popadla za ruku a táhla ho ven. 31
„Mladá dámo! Stůjte! Slyšíte? Stůjte!“ Bobby viděl, ţe se za nimi hrnou dvě prodavačky. Samantha ho vystrčila ze dveří. „Zdrhej, Bobby!“ vykřikla.
32
VIII. ZLODĚJ
„Zdrhej!“ křičela Samantha. Pustila se ho a rozběhla se obchodním areálem mezi lidi. Bobby zděšeně vyjekl a vyrazil za ní. „Zadrţte je!“ „Haló – stůjte!“ Hluk davu přehlušily vzrušené výkřiky. Bobby se ohlédl. Řítily se za ním dvě mladé ţeny. Pozor! Bobby málem porazil široký dvousedátkový sporťák s dvěma spícími dětmi. V posledním okamţiku zabrzdil a vzal to vlevo. „Čum na cestu, vejre!“ rozkřikla se na něj matka. „Sorry!“ křikl Bobby a pokračoval v úprku. Samantha se mu na chvíli ztratila z očí, ale pak zahlédl její růţovou blůzu mezi lidmi u CD-shopu. „Zadrţte je! Haló – zadrţte je!“ Prodavačky mu byly v patách. „Samantho!“ ječel Bobby a lapal po dechu. Zřejmě ho nevnímala. Zahučela za roh. Bobby zase jen taktak zabrzdil, kdyţ málem zašlápl dvě holčičky se zmrzlinou. Pak taky zahučel za roh. Konečněji doběhl. Pěkně ho píchalo v boku. „Hrome! Počkej!“ K jeho nesmírnému překvapení se Samantha smála. Smála se hlasitě, škodolibě. Střihli to zkratkou přes roh bufáče zvaného Zahrádka, protáhli se frontou před McDonaldem a profrčeli mezi dvěma řadami stolků z umělé hmoty. Bolest v boku začínala být nesnesitelná. Bobby zoufale funěl, 33
snaţil se to překonat. „Húúúch… Samantho! Počkej!“ Minuli bazar a knihkupectví Waldenbooks. Bolest v boku polevila. Bobby děsně funěl. Hnal se jako šílený. Drţel se těsně za Samanthou. Černé vlasy za ní vlály jako fangle ve větru. Dostihl ji a pak předběhl. Zelené oči se jí divoce leskly. Pořád se smála. Ohlédl se. Po prodavačkách ani vidu. Ţe by je setřásli? Ţe by uţ byli v bezpečí? „Boţe! Samantho… proč?!“ zeptal se bez dechu. „Proč jsi to udělala?“ „Jen tak. Aby bylo vzrůšo,“ zachrčela. Utíkala dál, vlasy jí vlály. Bobby klusal Vedle ní. Lidé jim uskakovali z cesty. Ozývaly se nadávky. Oběhli roh, kde byla cukrárna. Srazili se s partou kluků a holek, kteří mířili do pizzerie Pete’s. Pak jim zastoupil cestu člen bezpečnostní sluţby v šedé uniformě. Upřel na ně tvrdý pohled. „Ach, ne! To je konec!“ zařval Bobby.
34
IX. ABYS JÍ NEUBLÍŽIL
Bobby
tak prudce zabrzdil, ţe se srazil se Samanthou. Zuřivě dýchal. V boku ho znovu píchalo. Vtom si uvědomil, ţe pořád svírá v ruce zlaté krouţky. „Tak moment!“ rozkřikl se člen bezpečnostní sluţby. Posunul si šedivou čepici do týla a upřel na ně brunátné oči. Prohráli jsme, řekl si Bobby. Lapal po dechu, Je konec. Pro boha ţivýho, pomyslel si. Proč to udělala? A proč mě do toho namočila? „Kam ten spěch?“ zeptal se člen bezpečnostní sluţby temným hlasem. „My… my děsně pospícháme,“ vykoktala Samantha s námahou. Blbá vejmluva, usoudil Bobby. Ještě víc sevřel v dlani zlaté krouţky. Samantha měla vlasy všude. Visely jí přes oči. Ozval se křik. Bobby se zděsil. Prodavačky z Gold Barn? Ohlédl se. Ne. Jenom se hádali starší manţelé. Otočil se zpátky. Přizná se Samantha, ţe to byla ona, kdo ukradl náušnice? ptal se sám sebe. Nebo na toho chlapa zkusí nějakou lepší vejmluvu? „Tady nemůţete takhle lítat,“ řekl člen bezpečnostní sluţby. „Mohli byste se zranit.“ „Sony,“ řekla Samantha a sklopila hlavu. „Tyhle dlaţdice jsou kluzký,“ pokračoval chlap. „Takţe kliďánko, jasný?“ 35
„Jo, jasný,“ odpověděla Samantha s váţnou tváří. „Sony.“ Chlap jim pohybem ruky naznačil, aby mu zmizeli z očí. „Mládeţ bláznivá, splašená,“ zamumlal si pro sebe, otočil se a odkráčel. Bobby a Samantha dělali, co mohli, aby vypadali nenápadně, dokud nebyli v podzemních garáţích. Pak se rozeřvali smíchy. Podali si ruce a navzájem si pogratulovali, vyli radostí, ţe tak perfektně unikli. „To bylo fantastický!“ jásala Samantha. Bobby si myslel, ţe náušnice za ten risk nestály. Srdce mu bušilo, klepal se jako osika. Jenţe nechtěl vypadat jako srab. „Hele, to bylo skoro jako ve filmu!“ řekl. „Tyhle dlaţdice jsou kluzký. Takţe kliďánko.“ Samantha perfektně napodobovala hluboký hlas člena bezpečnostní sluţby. Znovu se rozeřvali. A plácli si dlaněmi nad hlavou. „Kdyţ se objevil ten chlap, málem jsem se počůral!“ smál se Bobby. „Byl starej. Sejmuli bysme ho jako nic,“ řekla Samantha klidně. Bobby zíral. Jak to myslela? Řekla to jenom tak? „Zmizíme odsud!“ vykřikla s rozzářenýma očima. Rozběhli se garáţí k Bobbyho červenému ferrari. Betonovým prostorem se rozlehlo vrzání jejich tenisek. „Budu řídit!“ vyhrkla Samantha a nastavila dlaň, aby jí dal klíčky. Bobby zaváhal. „Budu řídit,“ opakovala a vytrhla mu klíčky z ruky. „Ty chceš mít navrch, co?“ zasmál se. „Vţdycky mám navrch!“ odpověděla. Usedla za volant, a neţ Bobby stačil otevřít dvířka, měla nastartováno a rozsvícená světla. Motor řval, jak tiskla plyn k podlaze. „Uţ jsi někdy řídila šestiválec?“ zeptal se Bobby nejistě. „Takovej auťák je dost jinej.“ Poplácala ho po ruce. „Já to zvládnu,“ pronesla suše. Vycouvala z placu takovým stylem, ţe se Bobby musel chytit dvířek. Gumy zaječely. Pak vyrazila vpřed. S děsným řevem objela roh a zamířila k výjezdu. Ani nezpomalila a vyřítila se na Division street. Vyděšení řidiči troubili, aleji to nezajímalo. 36
Bobby těţce polkl a zabořil se do sedadla. Samantha pohodila hlavou a divoce se zachechtala. „Co je ti k smíchu?“ zeptal se Bobby, kdyţ to řízla před dodávku s pizzou do středního pruhu. „Kdyby ses viděl,“ smála se. „Neboj, Bobánku, já jsem perfektní závodnice.“ A hned to zase řízla zpátky vpravo. Ozvalo se další rozhořčené troubení. Bobby hodil očima po tachometru. Samantha překročila povolenou rychlost. Uţuţ jí chtěl říct, aby zpomalila, ale neudělal to. Musel se přece chovat frajersky. Asi by to nevypadalo moc odvázané, kdyby ji začal nabádat, aby nejela tak rychle… „Miluju rychlou jízdu. Co ty?“ zeptala se a zatočila na Riverroad. Gumy zase zaječely. „Musím ject rychle! Jsem z toho nadrţená.“ Sekla po Bobbym očima. „Já taky,“ řekl Bobby. Snaţil se, aby to znělo klídkově. „Kam to Šleháme?“ „Nech se překvapit.“ Spustila okýnko. Vlasy se jí divoce rozevlály. „To je fantastický! To je fantastický…“ vykřikovala proti větru. Domky a pouliční lucerny zmizely, objevily se stromy. Samantha uháněla podle řeky. Bobby zíral, co chce dělat. A zíral ještě víc, kdyţ viděl, ţe najíţdí plnou rychlostí na silnici na kopec nad řekou. Je to moţný?! pomyslel si. Ona fakt jede na River ridge! River ridge byl vysoký sráz nad řekou Conononka nahoře nad městečkem, kam se ze Shadysidu normálně jezdilo na rande. Já se picnu! Ta jde teda tvrdě na věc, pomyslel si s obdivem. Kdyţ byli nahoře, konečně zpomalila. Vzala to kolem několika zaparkovaných auťáků a zastavila u skály obrostlé hustými křovisky. Vypnula motor a světla a prohrábla si oběma rukama rozcuchané vlasy. Upřela oči na přední sklo a vydechla: „No, tak jsme tady.“ „Skvělá jízda,“ ušklíbl se Bobby. „Doufám, ţe uţ jsi tu někdy byl, co?“ zasmála se. „Někdy i víckrát,“ odpověděl a přisunul se k ní blíţ. „Víš, ţe se mi docela líbíš?“ zamumlala. Vrhli se na sebe. Bobby jí sevřel ramena. Byl to dlouhý, 37
nekonečný polibek. Já se z těchle dvou holek zblázním, řekl si. Vybavil si, jak se na něj lačně a vášnivě vrhla Bree. Uţ se nemůţu dočkat, aţ to vylíčím Arniemu. Přestali. Lapali po dechu. Ten bude zírat! Znovu ji k sobě přitáhl. Skvělej kluk Bobby bude v pondělí jednička Shadysideský střední! řekl si. Nikdo nebude věřit, ţe se mu zajeden víkend podařilo zmáknout obě Wadeovky! Jakţe to Samantha řekla, kdyţ se sešli u obchodního areálu? „Máš ve škole reputaci.“ Jasně. Přesně takhle to řekla. Tak tohle ty blbci ve škole ještě nezaţili, pomyslel si. Aţ se roznese, jakej to byl víkend – velkej wadeovskej víkend – bude kaţdému jasné, kdo je největší frajer z celé školy! Jsem král! pomyslel si Bobby a dal jí další pusu. Král rock’n’rollu! Samantha se na něj zkoumavě zadívala. „Říkala jsem, ţe mám ráda všechno rychle,“ vydechla. Bobby se na sedadle zaklonil. Ta holka byla perfektní, naprosto perfektní! Napadlo ho, jestli by neměl Arniemu zavolat ještě v noci. „Na co myslíš?“ zeptala se zasněně. „Zrovna si říkám, jak jsi fantastická.“ Dobrý, dokonalý, pochválil se v duchu. Vykulila oči. „Líbím se ti víc neţ Bree?“ Takovou přímou otázku nečekal. Zarazil se a pak řekl: „Jo… jasně ţe jo.“ Usmála se. Vítr jí čechral vlasy. Opřela se a zadívala se přes přední sklo na nebe. Bobby se tam taky zadíval. Černá obloha byla posetá milióny drobných bílých hvězdiček. Měsíční úplněk byl mírně zamlţený útrţkem mráčku. „Já jsem trochu jiná neţ moje ségra,“ řekla s očima upřenýma na nebe. „Jasně,“ kývl Bobby. Pak dodal: „Ale vy dvě jste si tak strašně podobný. Fakt jste. Jak lidi poznaj, která jste která?“ Samantha na něj vykouzlila prohnaný úsměv. „Existuje způsob, jak nás rozlišit.“ 38
„Jak?“ zeptal se. Naklonila se k němu a zašeptala: „Aţ se poznáme líp, dozvíš se.“ Její jemný dech ho zašimral v uchu. Úplně mu přeběhl mráz po zádech. Sílený, pomyslel si. Absolutně šílený. „Já myslím, ţe Bree tě opravdu miluje,“ řekla a úsměv jí povadl. „A já zase miluju víc tebe,“ dodal Bobby. Uhnula před jeho očima a řekla: „Měl by sis dát pozor.“ „Pozor? Na co?“ „No…“ odmlčela se. „Bree je tak trochu křehká.“ „Křehká?“ Znovu se na něj podívala a řekla: „Měl by sis dát pozor, abys jí neublíţil. Bree je… tedy… no, řekněme zvláštní, kdyţ jí někdo ublíţí.“ Bobby na ni upřel oči. Měsíc zmizel za mrakem, tvář jí potemněla. „Samantho, nechtěla bys mi to laskavě vysvětlit?“ řekl. „Teď o tom nechci mluvit,“ odpověděla. Oči se jí zúţily. „Prostě si na ni dej pozor, Bobby. Pěknej pozor.“
39
X. VE TŘECH HŮŘ
Bobby zabouchl skříňku a vyrazil chodbou k hudebce. Naposledy zazvonilo. Studenti pelášili ze školy domů. Hlavou se mu honily kytarové riffy z jedné staré písničky Chucka Berryho. Říkal si, ţe je bude v hudebce muset zkusit. Naše kapela uţ fakt začíná frčet, pomyslel si. Zamával klukům a holkám ve dveřích školy. Jak se hrnuli ven, zalévalo jejich rozesmáté tváře jasné odpolední slunce. Smutné bylo, ţe Paul chtěl z kapely vypadnout. Zrovna ve chvíli, kdyţ uţ to začínalo tak pěkně šlapat, přišel s tím, ţe bude muset po škole chodit dělat. Bobby byl přesvědčený, ţe je v tom něco jiného – Paul mu záviděl. Jo, hraje dobře, snaţí se, ale na mě nemá. A silně si to uvědomuje. Zatočil za roh a zamával holkám ze třídy. Rozhodl se, ţe s Paulem dá řeč. Musím mu vysvětlit, jak děsně ho potřebujeme, uvaţoval. Musím mu vnutit představu, ţe je lídr. Musí mít pocit, ţe je „někdo“. Pak zůstane. Vtom vedle u skříněk zaregistroval Kimmy Bassovou. Přikradl se k ní a zatahal ji zezadu za vlasy. Kimmy vztekle vyjekla a prudce se otočila. „Bobby! Ty debile!“ Ušklíbla se na něj. „Nesahej na mě těma svejma hnusnejma prackama!“ „Nelíbí?“ zatlemil se Bobby. „Debile,“ opakovala Kimmy opovrţlivým tónem. „Máš něco v 40
sobotu večer?“ zeptal se Bobby. Zkoumavě si ho prohlédla. „Proč?“ „Tak, ptám se,“ upřel na ni nevinné modré oči. „Ne, nemám nic,“ řekla. „Neříkej. Ani se nejdeš nikam rozšoupnout?“ Bobby se zařehtal, tedy spíš zavyl jako hyena. „Aaaaaach!“ Kimmy si znechuceně povzdychla a praštila ho pěstičkou do hrudi. „Ty jsi fakt hajzl, Bobby!“ „Blabla. Podle sebe soudím tebe.“ Uskočil před dalším úderem a s chichotem odklusal. Je do mě hotová, pomyslel si sebejistě. Je ze mě totálně mimo. Bohuţel, není čas na boţskou Kimmy Bassovou. Mám spoustu jiný práce. Wadeovky! Arnie stál v hudebce u okna s Melanií. Sdělovali si něco důvěrnýho. Paul si brnkal na keyboardu. „Čau, lidi! Jak to jde?“ zahalekal Bobby. Arnie ho nadšeně pozdravil, ale Melanie ho sjela zlýma očima a odvrátila se k oknu. „Koukám, Melanie, ţe ses na dnešek blbě vyspala. Ale proč to musím odnášet já?“ uhodil na ni. Melanie koukala z okna. Zaloţila si ruce na prsou. „Pořád to táhneš s Wadeovkama?“ zasyčela. „Jo. Moţná,“ ušklíbl se Bobby. „A co je ti vůbec po tom?“ Mlčela. Arnie protáhl obličej a pokrčil rameny. „Tak bude se zkoušet, nebo ne?“ ozval se od keyboardu Paul. Melanie se otočila zpátky k Bobbymu a vyštěkla: „Nevěřím ti!“ Bobby se znovu ušklíbl. „Já tomu taky nevěřím!“ zvolal. „Dvě buchty najednou! To je i na mě trochu silná pára.“ „A co na tebe není silná pára?“ zeptala se jedovatě. „Paul má pravdu,“ vloţil se do toho Arnie. „Máme zkoušet.“ Jenţe Melanie ještě neskončila. „Prej byla Samantha u vás doma a učili jste se… nebo co jste dělali a do toho přišla Bree. Je to pravda?“ zeptala se Bobbyho. Bobby se zasmál. „Lidi toho nakecaj.“ „Je to pravda?“ opakovala Melanie. Kývl. „Jo. Ţádnej problém. Kdyţ Bree vešla do obýváku, zapadla Samantha vedle za dveře. Bree si ničeho nevšimla.“ 41
„To je teda hustý, brácho,“ zasmál se Arnie. „Boţe!“ Melanie po něm sekla očima a znovu se zaměřila na Bobbyho. „Mluví se o tom po celý škole,“ řekla. „Jo, ty si myslíš, jakej jsi frajer, ale uţ tě někdy napadlo, jak by Bree bylo, kdyby se to dozvěděla?“ „Co se do toho sakra pleteš?“ rozkřikl se na ni Bobby. Melanie mu to vrátila: „Jsou to moje kamarádky!“ „Jo… moje taky,“ uchichtl se Bobby. Zatlemil se na Arnieho. „Úplně mě zničej, kamaráde. Je toho moc – dokonce i na mě.“ Arnie se začal smát, ale Melanie se po něm tak podívala, ţe okamţitě přestal. Řekla Bobbymu: „Jenom se divím, ţe na to ještě nepřišla.“ Odmlčela se. „Jak jí to se Samanthou vůbec můţete dělat?“ Bobby pokrčil rameny. „Bree je skvělá holka. Vzala by to s klídkem.“ „Bobby,“ rozkřikla se Melanie, „ty vůbec nemáš představu, co by to s ní udělalo! Bude zoufalá. Bude to pro ni něco strašnýho! Uvědomuješ si, ţe můţeš rozvrátit celou jejich rodinu?“ „To by byla pecka!“ ušklíbl se Bobby a šel si do kabinetu pro kytaru. Bobby otočil hlavu k zrcadlu nad prádelníkem. Bylo krátce po deváté večer a pořád ještě ho čekala spousta učení. Nedokázal se soustředit. Leţel na posteli s otevřenou učebnicí sociologie před sebou, ale místo, aby pilně četl, myslel na Samanthu a Bree. Kdybych se musel s některou z nich rozejít, napadlo ho, která by to byla? Byly tak stejné. A přitom tak odlišné. Zvedl se a přistoupil k zrcadlu. Uhladil si blond vlasy a začal se kochat sám sebou. Zkoumal svůj obličej. Zkusil úsměv. Nemělo to chybu. Na stole se ozval telefon. Kochání skončilo. Nechal ho ještě několikrát zazvonit, kdyby to byla nějaká holka, aby to nevypadalo, jako ţe se můţe přerazit. Pak telefon zvedl a řekl otráveným tónem: „Haló?“ 42
„Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůř,“ zašeptal hlas. „Coţe?“ Bobby spustil sluchátko z ucha a podíval se na něj, jako by v něm mohl volajícího vidět. „Haló? Kdo je tam?“ „Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůř,“ opakoval hlas. „Budeš pykat.“ „Coţe? Co je to za blbej fór?“ Napínal sluch, zoufale přemýšlel, kdo to můţe být. „Budeš pykat,“ pronesl hlas výhruţně. „Budeš pykat dvojnásob.“
43
XI. NEČEKANÁ NÁVŠTĚVA
Bobby drţel sluchátko a naslouchal výhrůţkám. Četl v kníţkách a viděl ve filmu, jak si lidi volají všelijaké děsné věci. Jemu se to ale ještě nikdy nestalo. Kdo mě můţe takhle pitomě strašit? ptal se sám sebe. Vţdyť mě všichni ţerou! „To jsi ty – Samantho?“ zeptal se. „Ţe jsi to ty, co?“ Říkal si, ţe takové fórky by k Samantě pasovaly. Ráda ho provokovala, šokovala. Nazývala to „šprajcování na ostro“. Hlas v telefonu se začal hihňat. „Hele, Arnie!“ zvolal Bobby. „Nech těch kravin, kámo. Poznal jsem tě,“ Hihňání se změnilo v ječivý smích. „Jak jsi mě poznal, vole?“ „Arnie, ten tvůj debilní smích poznám vţdycky,“ řekl Bobby a úplně si odfrkl. „A vůbec, máš nějaký problémy?“ „Sranda, ne?“ odpověděl Arnie. „Napadlo mě, ţe bych tě mohl trochu rozveselit. Říkám si, jestli se poslední dobou třeba nenudíš.“ „Závidíš, co?“ řekl Bobby a povolil stisk na sluchátku. Posadil se na okraj stolu. „Blbost,“ řekl Arnie. „Jo, závidíš, protoţe skvělej kluk Bobby zmáknul obě Wadeovky a…“ „Blbost,“ opakoval Arnie. „Hele, proč bych ti měl závidět? Přece po tobě sbírám odpad.“ Bobby se zasmál. „Jo. Můţeš mít Bree, aţ ji nakopnu,“ řekl 44
kamarádovi. „Nebo moţná nakopnu Samanthu,“ dodal. „Nebo moţná obě.“ Arnie se chechtal. „Jdi do háje, Bobby, já ti nevěřím! Jak dlouho to hodláš vydrţet? Teda chci říct, jak dlouho to ještě s nima potáhneš?“ „Dělám, co můţu,“ odpověděl Bobby. „Jsou obě stejně fantastický! A obě jsou do mě hotový. No,“ dodal, „co je jinak novýho?“ Arnie se zahihňal. „Teda ty si o sobě myslíš!“ „To mluvíš o mně?“ Oba se zasmáli. Pak Arnie řekl váţným tónem: „Melanie si dělá vrásky.“ Bobby si přendal telefon na druhé ucho. „Jo, já vím. Člověče, co se do toho plete? Má teďka tebe. Nebo pořád truchlí, ţe ode mě dostala kopanec?“ „Ne,“ odpověděl Arnie stručně. „Tak proč se do mě montuje?“ pokračoval Bobby. „Proč se o mě a o Wadeovky tak zuřivě zajímá?“ „Znáš buchty,“ odvětil Arnie. Bobby chtěl říct o Melanii něco ošklivého, kdyţ vtom ho zarazilo zadrnčení domovního zvonku. Řekl Ariemu čau a zavěsil. Koukl na radiobudík. Deset pryč. Kdo to můţe bejt takhle pozdě? Zvonek zadrnčel znovu. A ještě jednou. Táta s mámou byli na návštěvě u sousedů. „Aby ses nezbláznil! Uţ se valím,“ hulákal na schodišti a bral to dolů po dvou schodech najednou. Otevřel domovní dveře. „Bree! Co se stalo?“ zeptal se. Zvedla k němu oči. Měla ustaraný výraz. „Bobby,“ vyhrkla. „Musím s tebou mluvit!“
45
XII. ODHALENÍ
„Bree – co se děje?“ zeptal se Bobby. „Je pozdě a já ještě…“ Protáhla se kolem něj dovnitř. Vlasy měla vzadu svázané modrou stuţkou. Měla na sobě světle zelenou košili s krátkými rukávy přes volné, sjeté dţínové šortky. Prasklo to! usoudil Bobby. Úplně se mu z toho pomyšlení sevřel ţaludek. Bree se dozvěděla o mě a o Samantě! Jak ji vedl předsíní, zuřivě přemýšlel, co udělá. Můţu zapírat, říct jí, ţe se zbláznila, uvaţoval. Můţu tvrdit, ţe jsem se s její ségrou v ţivotě nesešel. Nebo ţe bych se jenom zatlemil a řekl: „Přece z toho nebudem dělat vědu!“ Ne, moment. Klidně můţu říct, ţe jsem si se Samanthou vyrazil – a pak Bree řeknu, ţe jedině ona je jednička, ţe je nejlepší. Jasně, rozhodl se. To určitě zabere. Holky chtěj ze všeho nejvíc slyšet, ţe jsou nejlepší. Jo, tohle seţere. A všechno bude, jak bylo. Vlk se naţere a koza zůstane celá. Jedno velký štěstí. Bree si v obýváku sedla vedle Bobbyho na koţený gauč. Nervózně si kroutila spadlý pramen vlasů. Pak sevřela ruce na klíně. „Jde… jde o Samanthu,“ vykoktala a upřela na Bobbyho smutné oči. Áááá, uţ je to tady, pomyslel si Bobby. „O Samanthu?“ pronesl nevinné. „Co je se Samanthou?“ 46
Zatajil dech, čekal, aţ to z ní vypadne. Asi bude brečet, řekl si nešťastně. To mi ještě tak scházelo. Nesnáším, kdyţ holky brečej. „Samantha je… ona se s někým tajně schází,“ řekla Bree, skoro šeptala. „Jo? Fakt?“ vypadlo z Bobbyho. Uţ je to tady. Uţ je to tady… Teď se rozbrečí a řekne: „Bobby, cos mi to udělal?“ Zhluboka se nadechla. Koukala na Bobbyho, jako by od něj čekala pomoc. „Samantha se s někým tahá,“ řekla a několikrát na klíně nešťastně spráskla dlaně. „Vím to na sto procent.“ A víš taky, ţe jsem to já? ptal se Bobby sám sebe netrpělivý, kdy to z ní konečně vypadne. No, tak uţ to rozbal, Bree, pobízel ji v duchu. „No, a proč jsi z toho tak rozrušená?“ řekl přívětivě. „Já… ptala jsem se na to Samanthy,“ pokračovala. Sklopila oči. „Zeptala jsem se jí, s kým se schází, ale ona mi to nechtěla říct.“ Bobby čekal, co ještě řekne, ale Bree mlčela. Zahryzla se do rtů. Bobby byl ztuhlý napětím. Kdyţ mu došlo, ţe Bree uţ nic neřekne, promluvil sám. „A z toho jsi tak rozrušená?“ „Jo. Copak to nevidíš?“ vyhrkla. „Nedochází ti to? Samantha a já… vţdycky jsme si všecko říkali. Všecko! U dvojčat uţ to tak chodí. Je to, jako kdybysme byly dvě části jednoho těla. Jsme něco víc neţ normální ségry. Jsme pravý dvojčata! Nikdy jsme jedna před druhou neměly ţádný tajemství. Nikdy! Říkaly jsme si vţdycky všecko,“ opakovala smutně. „A teď je konec!“ Nic neví, uklidnil se Bobby. Ví, ţe to Samantha s někým táhne, ale neví, ţe jsem to já! Opřel se na gauči, ze srdce mu spadl kámen jako hrom. Musel se drţet, aby se nerozesmál, aby nezačal skákat radostí. „Jsem z toho úplně na dně,“ vydechla Bree a pokývala hlavou. „Musela jsem se někomu svěřit. A ty… víš, cejtím, ţe jsi jedinej… Bobby.“ Dal jí ruku kolem ramen. Pořád koukala, jako by se měla kaţdým okamţikem rozbrečet. Ale on to zmákl. Řekl: „Jsem rád, ţe jsi za mnou přišla. Bree. Moţná bych věděl…“ Zvedla k němu oči. „Co bys věděl? No?“ „Mám ve škole hodně kamarádů,“ pokračoval a ještě víc ji k sobě 47
přitiskl. „Teda, kaţdej mě zná – to přece víš. Zeptám se. Rozumíš, zkusím zjistit, kterej kluk by to mohl bejt. Někdo mi určitě řekne, s kým to Samantha táhne, to si piš.“ To je sranda! pomyslel si. „Ach, Bobby, dík,“ vydechla. Poloţila mu hlavu na rameno. „Dík, Bobby,“ zašeptala. „Nevím, co bych si bez tebe počala. Ty… víš, ty jsi pro mě strašně… důleţitej.“ „Ale, ţádnej problém,“ odpověděl Bobby kliďánkově. Zvedl jí hlavu a dlouze, něţně ji políbil. „Musíš to s ní okamţitě skončit!“ řekla Samantha. Bobby se vyjevil. „Coţe?!“ „Mluvím váţně, Bobby. Musíš se s ní rozejít.“ Bylo to pět minut potom, co mu Bree řekla, jak moc pro ni znamená, a odešla. Kdyţ za ní zapadly dveře, začal Bobby skákat po celém baráku, Řval radostí, připadal si jako vítěz v profesionálním ringu. „Jsem největší! Jsem největší…“ opěvoval sám sebe. Holky jsou tak naivní, říkal si. Jak snadno se s nima dá manipulovat! Srandička! Stačí jim vykládat, jak jsou fantastický a brát s nadšením kaţdou pitomost, která z nich vyleze – a máš je na háku! Ovšem taky tu hraje svou roli to, jak vypadám, pomyslel si. A taky je výhodný, kdyţ je člověk z bohatý rodiny a jezdí v červeným ţihadle. A taky musíš vědět, jak s holkama mluvit. Musíš je umět přesvědčit, ţe jsou jediný na světě. Pořád ještě si blahopřál, jak to s Bree senzačně skoulel, kdyţ zazvonil telefon. Vřítil se do kuchyně k telefonu na zdi a zvedl sluchátko. „Bobby, to jsem já.“ Samantha měla děsně rozrušený hlas. Co teď? zarazil se. „Co se děje, Sami?“ „Bobby, jede k tobě Bree. Něco ví,“ vychrlila. „Uţ tu byla,“ řekl Bobby. Táhl za sebou kabel přes celou kuchyni a volnou rukou otevřel chladničku a vytáhl plechovku coly. „Jo?“ Samantha byla vystrašená. „Ví něco? Ví o mně a o tobě?“ 48
„Ani ň,“ odpověděl Bobby. „Já jsem jí zmákl. Ţádnej problém.“ Otevřel jedním prstem plechovku a pořádně si lokl. „Opravdu? Neví nic?“ „Řekl jsem, ţe se pokusím zjistit, s kým chodíš,“ zahihňal se. V telefonu se rozhostilo ticho. Pak Samantha řekla: „Hele, uţ to takhle dál nejde. Musíš se s ní okamţitě rozejít.“ Bobby se málem zalkl colou. Poloţil plechovku na bílý umakartový pult. „Co je s tebou?“ vydechl. „Mám k tomu důvod,“ pokračovala Samantha. „Uţ mě nebaví se s ní o tebe dělit. Uţ nechci kaţdej pátek sedět doma a myslet na to, ţe jste někde spolu.“ Bobby něco zavrčel a Zuřivě přemýšlel, jak Samanthu usadit. Líbilo se mu chodit s oběma ségrami najednou. Nechtěl to s Bree tak rychle rozetnout. „Musíš s ní okamţitě skončit,“ řekla Samantha rozechvělým hlasem. „Bree je strašně podezíravá. Pro ni to není sranda, Bobby. Ty ji neznáš. Ona je strašně křehká – jako sklo. Kdyţ se rozbije…“ „Jo?“ řekl Bobby, vzal plechovku a znovu se pořádně napil. „Kdyţ se rozbije, je schopná všeho,“ vydechla Samantha. „Všeho?“ opakoval Bobby. „Všeho,“ řekla Samantha.
49
XIII. DALŠÍ LUP
„Samantho, no tak! Přestaň!“‚ křičel Bobby. Samantha, hlavu zakloněnou, se divoce řehtala. „Slyšíš?“ zařval. „Zastav! Pusť mě k volantu!“ „Nehuč!“ odsekla v řevu motoru. Okénko měla spuštěné. Vítr jí rval vlasy z hlavy. Oči jí zářily vzrušením. Baráky a stromy se kolem nich míhaly jako v mlze. Kdyţ bez přibrzdění a rozhlédnutí vletěla na Division street, ozvalo se za nimi divoké troubení. „Vsaď se!“ ječela. „Vsaď se, ţe dojedu bez zastavení aţ k obchodnímu areálu!“ „Ty ses zbláznila!“ řekl Bobby a zavřel oči. Auťáky troubily. Bobby měl dojem, ţe někde vzadu slyší policejní sirénu. „Je to moje auto!“ rozkřikl se. „Zničíš mi moje auto!“ Samantha se nepřestávala řehtat. Střihla to do levého pruhu před obrovitý truck. „Prosím tě,“ začal Bobby škemrat. „Líbí se mi, kdyţ se bojíš!“ zvolala a ještě víc sešlápla plyn. Červený ferrari vystřelil vpřed a profrčel kolem značky STOP na hlavní silnici. Bobby slyšel skřípot pneumatik, jak řidič vlevo v posledním okamţiku šlápl na brzdu. „Já myslela, ţe se o tobě říká, ţe jsi frajer!“ popichovala ho. Z očí jí sršely blesky. „Ty jsi… magor!“ křičel Bobby. 50
Prudce sešlápla brzdu a odbočila k obchodnímu areálu. Auťák se málem převrátil. Bobby uslyšel další zaskřípění pneumatik. Řidiči troubili. Znovu zaklonila hlavu a divoce, triumfálně se chechtala. „Zmákli jsme to! Aţ sem bez jedinýho zastavení! Vyhrála jsem!“ Bobby těţce polkl. Měl pocit, ţe mu srdce vyskočí z hrudi. Ţaludek mu připadal jako zmuchlanej sáček. S vlasy divoce rozházenými po obličeji zajela Samantha s Bobbyho ţihadlem na úzký plac na parkovišti a vypnula motor. Otočila se k němu a usmála se. „Tak co? To zíráš!“ Bobby byl naštvaný. „Co kdybysme se nabourali?!“ ječel. „Co kdyby nás zastavili poldové? Dovedeš si představit, v jakým bys byla průšvihu? Přišla bys o řidičák!“ „Nepřišla,“ zareagovala Samantha s klidem a otevřela dvířka. „Já totiţ ţádnej nemám.“ Bobby byl trochu zaraţený, kdyţ se Samanthou vyrazili na obvyklou sobotní procházku po obchodním areálu. Bylo mu jasné, ţe si těmi uječenými výstupy v autě pošramotil reputaci. Snaţil se na to nemyslet. Byl to koneckonců jeho auťák a ona neměla právo s ním takhle zacházet. A byl taky fakt, ţe mohli bejt krásně mrtví. Ţe by jí vůbec nezáleţelo na ţivotě? ptal se sám sebe. Je pro ni tohle vzrušení tak důleţitý, ţe je kvůli tomu ochotná riskovat ţivot – a kdyby jenom svůj, ale i druhejch, který ohroţuje? Blbá situace, řekl si. Je totálně vymaštěná, usoudil. Moţná bych se s ní měl rozejít a dál chodit s Bree. V kaţdým případě by to bylo bezpečnější. „Tak co, skončil jsi to včera s Bree?“ zeptala se Samantha, jako by mu četla myšlenky. Otázka ho zaskočila. „Já… ono totiţ…“ Seděli proti sobě u červeného umělohmotného stolku v pizzerii Pete’s. Servírka jim právě přinesla objednané jídlo. Samantha milovala pizzu s paprikou, feferonkami, ţampiony a česnekem. Bobby ji měl radši „obyč“. Tak si dali talíř půl na půl. Můţe se po pizze utlouct, pomyslel si Bobby. Sledoval ji, jak 51
vyďobává kousky ţampionů a háţe si je do pusy. Samantha uchopila porci do ubrousku, aby se neumatlala, a řekla: „Bree říkala, ţes ji vzal na mejdan k Suki Thomasovy.“ „Jo,“ zamumlal Bobby a sklopil oči. „Sukiny rodiče byli někde pryč, tak Suki uspořádala mejdan.“ „A hodil jsi s Bree váţnou řeč?“ zeptala se. „Řekl jsi jí, ţe uţ se nebudete scházet?“ Zakousla se do pizzy. „Au! Je to horký!“ „Já si taky vţdycky spálím hubu,“ řekl Bobby, aby jí rozptýlil. „Fakt ţe jo. Ať čekám, jak dlouho chci, neţ to vychladne, stejně si vţdycky spálím hubu na uhel, chachacha!“ Samantha se nezasmála. Odloţila porci. „Můţu řídit domů?“ „Ani omylem!“ zděsil se Bobby. Pak se zasmála. Provinile se na něj podívala a vzala ho na stole za ruku. „Řekni, není se mnou sranda?“ „Jo. Úplně děsná!“ odpověděl a zvedl oči k nebi. „Lepší neţ s Bree, co?“ pokračovala sladce. „Lepší neţ s Bree?“ „Tvoje ségra je – normálnější,“ vysoukal ze sebe neochotně. „Nic o ní nevíš,“ vyštěkla, aţ se lekl. Zvedla pizzu k puse a zuřivě se do ní zakousla. Potom si chvíli povídali o škole. Bobby mluvil o svých opicích, Wayneovi a Garthovi. Samantha řekla, ţe mu ukáţe výzkumný projekt, na kterém pracuje ona. „Co třeba v pondělí? Po zkoušce sboru?“ Zavrtěl hlavou. „Máme zkoušku kapely. Příští tejden • vystupujeme na školní šou.“ Řekl jí, ţe přemýšlí o vykopnutí Arnieho a Paula a nabrání jiných hráčů. „Prostě mi nestáčej,“ vysvětlil. „Ale Arnie je tvůj nejlepší kámoš,“ podivila se. „Tohle je šoubyznys!“ ohradil se Bobby. Oba se zasmáli. Samantha je sice magor, ale má skvělej smysl pro humor, usoudil: Bree je pořád taková váţná, to je teda fakt. Jak můţou bejt dvojčata tak strašně jiný? Vypadli z restaurantu, ani pizzu nedojedli. Ukázalo se, ţe Samantha nevydrţí na jednom místě dýl neţ deset minut. Bobby se zeptal, jestli by nechtěla jít do kina. Zavrtěla hlavou. 52
Radši by se procházela po areálu. Vzala ho záruku. „Líbí se mi jen tak s tebou chodit,“ pošeptala mu. „Prostě bejt s tebou.“ Její sladký dech ho pohladil po tváři. Vzal ji kolem ramen. Pomalu se spolu procházeli kolem výloh. Zastavili se před vchodem do obchodního domu; „Pojď se tam mrknout,“ řekla a uţ ho táhla dovnitř. Kdyţ si v oddělení klenotů začala prohlíţet náušnice, Bobbymu se rozklepal ţaludek. „Ten tvůj divnej úsměv se mi moc nezamlouvá,“ řekl jí. Zelené oči jí zářily. Úsměv se jí ještě víc prohloubil. „Snad nechceš zase něco šlohnout, co?“ vyhrkl Bobby. Samantha zavrtěla hlavou. „Ne, já nic nešlohnu,“ řekla. „Ty šlohneš!“ „Coţe? Ani náhodou!“ Vyhodil ruce před sebe jako štít a začal couvat. „Pojď sem!“ přikázala mu. „Hele, já jsem zmákla tu jízdu bez zastávky, tak teď se zase předvedeš ty. Slyšíš? Pojď sem, Bobby!“ „Neudělám to, Sami. Kdepak,“ bránil se, ale přece jen se pomalu šoural k pultu. „Vidíš ten stříbrnej magickej náramek?“ Poklepala růţově nalakovaným nehtem na sklo. „Nutně ho potřebuju.“ „Kdepak. Ne, ne.“ Bobby zavrtěl hlavou. Popadl ji za ruku. „Pojď odsud!“ Vzepřela se a vytrhla se mu. Úsměv jí zmizel. „Jo, půjdu… ale nejdřív pro mě musíš štípnout ten magickej náramek. Jsi na řadě. Mě neoblbneš, Bobby!“ Podíval se jí do očí, snaţil se odhadnout, jestli to myslí váţně, nebo ho jenom provokuje. Myslela to váţně. „Šlohni to z tý vitríny a padáme odsud!“ naléhala. Přitiskla se k němu. Znovu ho svým dechem pohladila po tváři. Vydráţdilo ho to. „Uţ jsi zaţil, jak je to snadný. Jsi na řadě.“ Bobby váhal. Sklopil oči k pultu. „Nejsi přece srab, nebo jo?“ řekla mile. „Přece nejsi ţádnej ubohej počůranej srábek, co říkáš?“ „Ještě se nestalo, aby o mně někdo řekl, ţe jsem srab,“ zavrčel s 53
očima upřenýma na stříbrný náramek. „Srab!“ zasmála se Samantha. „Srábek, srábeček, srábelíneček…“ „Buď zticha,“ okřikl ji Bobby. „Srabubelínečíneček…“ „Drţ hubu!“ Uţ to v něm vřelo. „Já ten tvůj posranej náramek štípnu!“ Rozhlédl se po oddělení klenotů. Byli tam dva prodavači a oba se věnovali zákazníkům. Sekl očima k východu. Ţádná bezpečnostní sluţba nebyla v dohledu. Těţce polkl a zhluboka se nadechl. „Jdu na to,“ zašeptal. Popadl oběma rukama sklo a zvedl ho – a spustil poplašné zařízení.
54
XIV. PŘISTIŽENI
„Jééé!“ Bobby zděšeně vykřikl. Obchodním domem se rozléhalo děsné zvonění. „Čapni ho!“ slyšel Samanthu. „Čapni ho!“ Hrábl roztřesenou rukou po náramku. Vypadl mu. Znovu po něm hrábl. Vytrhl ruku a sklo zapadlo zpátky na místo. Poplašný zvonek se mu zařezával aţ do mozku. Neţ si to stačil uvědomit, byli na útěku. Řítili se záplavou barev a jasných světel. Probíjeli se vlnami ohlušujícího zvoněni. Srdce mu děsně bušilo, náramek drţel před sebou – a zdrhal. Najednou mu došlo, ţe nevidí Samanthu. Kde je? Viděl jenom prázdný východ. Zenu sklánějící se nad miminem v kočárku. A pak nějakého kluka s holkou. „Haló! Stůj! Chyťte ho!“ Vyřítil se z obchodního domu ven a zapadl do davu. Kde byla Samantha? Odbočil se a zamířil k bufáči zvanému Zahrádka. „Dávej pozor, blbe!“ Prudce zabrzdil, málem porazil dvě holky, které se vedly s rukama kolem pasu. Ohlédl se. Nikdo ho nepronásledoval. A Samantha taky nikde! „Ha! Tady jsi!“ vyhrkl bez dechu. „Uhhhh!“ Najednou se u něj zjevila a ani nebyla zadýchaná. Nastavila ruku a naznačila, aby jí dal náramek. Bobby, zuřivě lapající po dechu, jí ho hodil do dlaně. 55
Samantha začal hrát překvapenou. „Boţe, to je ale krásnej dárek, Bobánku!“ Hleděla na šperk, který se jí leskl v ruce. Vrhla se Bobbymu kolem krku a vroucně ho políbila na tvář. „Strašně se mi líbí! Ty jsi tak pozornej!“ Přetáhla si náramek přes prsty na zápěstí a zamávala mu s ním před očima. „Ty máš tak vytříbenej vkus, Bobánku! Muselo tě to stát příšerný peníze!“ A vyprskla smíchy. Bobby zavrtěl hlavou a řekl: „Tobě váţně přeskočilo, nezdá se ti?“ „Jo, jasně ţe jo!“ Nahodila úsměv. Prohlíţela si lesklé ozdůbky magického náramku, srdíčko, kotvu, podkůvku… „Doufám, ţe nechceš, aby nás zabásli, nebo odbouchli, co?“ zamumlal Bobby. Pořád ještě funěl jako kůň. „Ale vţdyť je jenom takový malý povyraţení,“ odpověděla. Zacinkala náramkem. „Fakt se mi strašně líbí.“ „Radši odsud vypadnem,“ řekl. „Určitě nás hledaj.“ „Co si třeba dát mléčnej koktejl,“ navrhla. „Jsem úplně děsně nadrţená na mléčnej koktejl.“ „Nešil,“ utrhl se na ni a nervózně se ohlédl. „Bezpečnostní sluţba…“ Zasekl se uprostřed věty. Přidušeně vykřikl. Samantha zvedla hlavu a taky se ohlédla. „Sakra!“ zašeptal Bobby. „To je Bree!“ Bree stála pár metrů od nich před výlohou a zírala. Byla v šoku. „Načapala nás!“ vydechla Samantha.
56
XV. PRVNÍ ÚDER
Bree na Bobbyho upřela chladný pohled. Měla na sobě bílé tričko přes vyšisované dţíny s ustřiţenými nohavicemi. Ruce měla sevřené do pěstí a na bocích mírně pokrčené, jako by se kaţdým okamţikem chystala udeřit. Bobby, mozek ve varu, se snaţil vymyslet nějakou výmluvu. Sekl očima po Samantě. Hledal u ní záchranu. Ale k jeho nemilému překvapení – Samantha byla taky v šoku. Koukala na Bree s otevřenou pusou a dokonce to vypadalo, ţe se třese. Z čeho je tak zděšená? blesklo mu hlavou. To se tak děsně bojí vlastní ségry? Okamţitě mu došlo, ţe zůstalo na něm, aby s tím něco udělal. Samantha byla strachy úplně hotová. Nadechl se a vyloudil úsměv. „Jééé, Bree – čau!“ zvolal a zvedl ruku a vykročil k ní. Kývla, ale nic neřekla. Dívala se mu upřeně do očí. „Samantha a já… víš, ono totiţ… zrovna jsme o tobě mluvili,“ vykoktal s nakyslým úsměvem. „Mluvili jste o mně?“ zeptala se Bree prázdným, bezbarvým tónem. „Jo, je to sranda,“ řekl Bobby. Rychle přemýšlel. „Teda, Samantha a já… potkali jsme se tady. Před chviličkou. Já myslel, ţe jsi to ty! Věřila bys tomu? Začal jsem na ni mluvit a říkal jsem jí Bree. Fakt jsem myslel, ţe ona jsi ty.“ 57
Bree se podívala na sestru. „Netušila jsem, ţe sem večer chodíš, Sami,“ pronesla podezíravě. „Já… já jsem si byla něco koupit,“ vykoktala Samantha. „Ne, nemysli si, ţe bych tu měla rande nebo něco. Přece… mě znáš. Kdyţ nevím co by, chodím po obchodech.“ Trapně se zasmála. Boţe, to ta holka neumí líp lhát?! pomyslel si Bobby. A proč se tak klepe? Ţe by měla z Bree takovej strach? To snad není moţný! „Zro… zrovna jsem se Bobbymu snaţila vysvětlit, ţe jsem to já… ne ty,“ vykoktala ještě zoufaleji neţ předtím. Bree se uklidnila. Povolila pěsti a spustila ruce. Vlasy měla vzadu svázané modrou stuhou. Nebyla ani trochu nalíčená. Vypadá fakt šíleně boţsky! řekl si Bobby. Obě jsou šíleně boţský. Moţná bych tomu měl dneska večer dát volnej průběh. Ať se poperou. Kdyţ se dva perou… zamyslel se. … třetí se směje. A to budu kaţdopádně já, usoudil a v duchu se tomu zahihňal. „Kdybych věděla, ţe sem dneska večer půjdeš,“ pokračovala Samantha, „mohly jsme se domluvit a jít spolu.“ „Nudila jsem se,“ řekla Bree. „Tak mě napadlo jít se podívat po novejch dţínách. Tamty jsem si zničila, jak jsem minulej tejden upadla na tom rodinným pikniku – pamatuješ?“ Samantha kývla. „No, tak jdeme. Já ti je pomůţu vybrat.“ Popadla Bree v podpaţí a vedla ji pryč. „Moment, ééé…“ Bobby nevěděl, co by řekl. „Já třeba půjdu s váma a…“ „Čau, Bobby!“ křikla za ním Samantha. „Sranda, jak jsme se tady potkali.“ „Zavolej mi, oukej?“ dodala Bree. „Teda tohle… je to moţný?“ vyhrkl Bobby a civěl za ségrama, jak mu mizejí z dohledu. Tak já tady vymejšlím geniální vejmluvu, vytáhnu Samanthu – i sebe – z průšvihu… … a ty dvě se nakonec domluvěj a vykašlou se na mě a utečou, jako bych měl nějakou nakaţlivou vyráţku, nebo co! Jak tomu mám rozumět? Proč Samantha tak strašně chtěla Bree odtáhnout? 58
Drbal se na hlavě, zuřivě přemýšlel. Je totálně vymaštěná, řekl si nakonec. Vlastně obě jsou totálně vymaštěný. Sebral se a šel k parkovišti. Vykašlu se na ně na obě a bude to, uvaţoval. Shadysideská střední je plná hezkejch holek, který na to jenom čekaj. Tolik hezkejch holek a všechny nemyslej na nic jinýho neţ na skvělýho kluka Bobbyho. Jenţe na Samantě a Bree bylo něco zvláštního. No tak dobře, tak jsou krásný, a co? říkal si. Jo, krásně mě objímaj, mazlej se se mnou. Jo, vášnivě mě líbaj… a co? Byly mraky jiných holek, které by to dělaly taky tak. A je komplikovaný, ţe jsou dvě, přesvědčoval se. A já jsem je obě zmákl. Tak co? Mluví o mně celá škola! Nadmul se pýchou. Celá škola ví, ţe jsem je zmákl. Ţe jsem zmákl obě Wadeovky. Jsem slavnej! Na Shadysideský střední se bude o skvělým klukovi Bobbym mluvit ještě léta! Třeba vedle vchodu vyvěsej speciální pamětní desku s nápisem: NA TÉTO ŠKOLE STUDOVAL SKVĚLEJ KLUK BOBBY, KTEREJ ZMÁKL OBĚ WADEOVKY NAJEDNOU! Táhla představa ho rozveselila. Ještě chvíli se procházel po areálu a koukal po známých tvářích. Kdyţ nikde ţádnou neviděl, zastavil se v cukrárně a dal si velký čokoládový koktejl. Samantha má telepatický schopnosti, nebo co, zasmál se v duchu, kdyţ ze dna plechového poháru vysál poslední kapku čokoládové tresti. V ţivotě bych tady teďka neseděl a nepil koktejl, kdyby mi tu myšlenku nevnukla. Dal servírce dýško, otřel si do ubrousku čokoládový vousy a vyrazil na parkoviště. Zatímco coural po areálu, venku pěkně sprchlo. Zvedl hlavu, jestli neuvidí měsíc. Byl schovaný za baldachýnem černých mraků. Cestou k auťáku mu od tenisek odstřikovala voda. Jen své ferrari spatřil, hned věděl, ţe něco není v pořádku. 59
Auťák byl nakloněný. Nepatrně, ale přece. A jako by stál níţ neţ ostatní zaparkované vozy. Bobby počkal, aţ kolem něj přejede kombík, který ho na chvíli oslepil, takţe si musel předloktím zakrýt oči, a rozběhl se k červenému ferrari. „Húúúú!“ vykřikl, kdyţ zjistil, proč má auťák takový divný posez. „Kola!“ Přední kola byla prázdná! Přece nemohl píchnout obě gumy najednou. Usedl na bobek, zamţoural do matného světla a prohlédl si je. Byly prořezané! Někdo mu zničil přední pneumatiky. Byly na nich dlouhé trhliny. Kostrbaté trhliny. Natáhl ruku a na jednu z těch trhlin sáhl. Vtom se auťák pohnul a z kaluţe pod ním vycákla voda. Bobby uskočil. Voda mu stříkla na záda. Vytáhl se na nohy a oběhl auťák dozadu. Jasně! Prázdné. Taky prořezané. „Kdo to mohl udělat?“ zachrčel. „Kterej hajzl?!“ Opřel se o kufr, ani ho nezajímalo, ţe stojí ve vodě a rozhlédl se po parkovišti. „Kterej hajzl! Kterej hajzl…“ řval. Široko daleko nikdo, ale Bobby si nemohl pomoci, musel se vyrvat. Jak se teď mám dostat domů? zeptal se sám sebe. Kdo mi to mohl udělat? Šel se znovu podívat na přední kola, říkal si, ţe se mu to třeba zdálo, ţe měl halucinace. Třeba uţ budou v pořádku. Nebyly. Byly rozřezané na kusy. Práskl vztekle dlaněmi do kapoty. Chvíli mu trvalo, neţ si všiml, ţe se k němu blíţí auto. Najednou si uvědomil, ţe slyší motor. Zahlédl na mokrém asfaltu světlo z předních reflektorů. Přimhouřil oči a čekal, aţ auto přejede. Jenţe řidič u něj zastavil. Bobby se sklonil a nakoukl do okénka. Okamţitě ji poznal. Obličej měla zkřivený zvláštním, pobaveným 60
šklebem. Usoudil, ţe se přijela podívat, jak zuří nad gumami, které mu prořízla.
61
XVI. ŠOK
„Melanie!“ vykřikl Bobby. Otočila k němu ten svůj zvláštní, pobavený úsměv, obličej měla napůl ve stínu. „Melanie… ty jsi mi…!“ zařval. Spustila sklo. Z auta se vyvalila hlasitá muzika. „Čau, Bobby,“ křičela. „Myslela jsem si, ţe jsi to ty!“ Byla nějak moc rozjařená. Odkdy se k němu chovala tak přívětivě? Vţdyť mu od té doby, co začal chodit s Wadeovkami, nemohla přijít na jméno. Přeskočil kaluţ a přistál rukama na dvířkách. Upřel na Melanii oči. Vypnula rádio. Náhlé ticho bylo hlasitější neţ muzika předtím. „Jedu k Arniemu,“ řekla. „Ale ještě jsem musela zajet sem vyzvednout něco pro mámu. Viděla jsem tě támhle odtud a říkala jsem si, jestli jsi to ty…“ Vtom se zarazila. Upřela oči na jeho auťák. „Bobby – tvoje auto!“ vyhrkla. „Co to máš S kolárna?“ Kecy, kecy, kecy… pomyslel si Bobby. Snad si nemyslí, ţe jí tenhle průhlednej fór seţeru? „Nevíš náhodou, kdo mi je prořízl?“ zeptal se a tvrdě se na ni zadíval. „Coţe?“ vyjevila se. „Snad si nemyslíš…?“ „No, někdo mi je prořízl,“ řekl nešťastně. „Můţeš mě svézt?“ Přikývla. „Jasně. Nasedni.“ Pozorně si prohlédla jeho ferrari, 62
sedící na ráfkách, znovu se usmála a řekla: „To je náhodička, ţe zrovna jedu okolo, co?“ Zapadl dovnitř. „Jo, to je fakt náhodička,“ zavrčel a zabouchl dvířka. V pondělí po vyučování si Bobby hodil do skříňky kabelu a odklusal do hudebky na zkoušku kapely. Arnie mu v sobotu volal, ţe Paul chce změnit název skupiny na Desperados. Bobby usoudil, ţe nemá cenu se s ním o tom přít. Stejně si v pátek před celou školou utrhneme totální ostudu, uchichtl se, a nezachrání nás ani, jestli se budeme jmenovat Desperados nebo dokonce Rolling Stones. Celou neděli přemýšlel o Melanii a prořezaných pneumatikách. Byl přesvědčený, ţe mu to udělala ona. Děsně ţárlí na Wadeovky, říkal si. Chce mě zpátky. Je chudinka tak nešťastná, ţe uţ jí z toho cvaká v palici. Ale jak tak o tom přemýšlel, nakonec usoudil, ţe je to blbost. Melanie byla ráda, fakt ráda, ţe má Arnieho. Bylo to na ní vidět. Kdepak, zpátky k Bobbymu by uţ nechtěla. Na druhé straně ale byly Samantha a Bree Melaniiny dobré kamarádky. A ţe je na něj Melanie kvůli tomu jeho chození s oběma najednou naštvaná – to mu nemusel nikdo připomínat. Ale ţe by byla tak šíleně naštvaná, aby mi prořezala gumy? ptal se sám sebe. Ţe by z toho takhle bláznila?‘ Odpověď zněla ne. V ţivotě ne. Holky nemaj dost síly, aby rozřezaly pneumatiky na kusy, pomyslel si. A vůbec holky ani neuměj zacházet s noţem. Nesmysl. Byl to někdo jinej, řekl si nakonec. Ale kdo? Neměl nejmenší tušení. Cestou do hudebky se zastavil na pár slov s klukama z basketbalového týmu. Pak na konci chodby zahlédl Bree. Zamával na ni a ona taky zamávala. „Počkej!“ zavolal. Zmizela do auditoria, měla nejspíš zkoušku pěveckého sboru. Bobby zatočil za roh a málem porazil Samanthu. „Jé, čau!“ vyhrkl. „Co tady děláš?“ 63
„Koukám, jak se ţeneš za Bree,“ řekla. Měla chladný pohled. „Ještě se kvůli ní přerazíš.“ „Coţe?“ Podrbal se na hlavě a nahodil nejnevinnější úsměv. „V ţivotě ne, Sami.“ Samantha změkla. Vzala ho za ruku. „Pojď se mnou. Rychle!“ Bránil se. „Přijdu pozdě na zkoušku.“ „Bude to jenom minutka,“ naléhala. „Tak pojď. Já nekoušu.“ Obličejem se jí mihl lišácký úsměv. „Nebo chceš, abych kousala?“ Táhla ho po schodech nahoru a skoro prázdnou chodbou k biologické laborce. Dveře byly zavřené. Vzala za knoflík a otevřela je. „Tvůj výzkumnej projekt?“ zeptal se. „Chceš mi ho ukázat?“ Kývla. Zapadli do velké, neosvětlené místnosti. Bobby se natáhl po vypínači, ale ona mu odstrčila ruku. Přitlačila ho na zeď a dala mu pusu. Dlouhou, vášnivou pusu. Kdyţ ho konečně pustila, lapali po dechu. „Tenhle tvůj projekt se mi líbí,“ zasmál se Bobby. „Dávám ti jedničku.“ Zachichotala se a sevřela mu dlaň. Bobbyho opice divoce vřeštěly. V slabém světle, které dovnitř pronikalo zataţenými ţaluziemi, Bobby viděl, jak dovádějí v kleci v zadní části laborky. Chtěl rozsvítit, ale Samantha mu v tom znovu zabránila. „Něco ti ukáţu,“ zašeptala. Na chodbě se ozvaly kroky a smích dvou učitelů. Samantha Bobbymu zacpala pusu. Čekali tiše za dveřmi, aţ učitelé přejdou. Pak ustoupila od zdi. Oči se jí v tom slabém světle divoce leskly. „Co mi chceš ukázat?“ zeptal se nedočkavě. Znovu se jí obličejem mihl lišácký úsměv. „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, ţe existuje něco, co mě a Bree odlišuje?“ zašeptala. „Jasně,“ odpověděl Bobby. Čekal, co to bude. Sevřel ji v pase. „Dej mi ještě jednu pusu. Myslím, ţe vím, co vás dvě odlišuje.“ Odstrčila ho. „Buď zticha. Chci ti ukázat tohle. Hele!“ Zvedla ruku a odhrnula si na levém rameni tričko. „Hele!“ Bobby sklonil hlavu, aby na to líp viděl. Bylo to tetování. Měla na rameni vytetovaného modrého motýlka. „Super,“ vydechl. „Bree by se nikdy nenechala tetovat,“ řekla Samantha. „Nikdy.“ Srovnala si tričko a uchopila Bobbyho oběma rukama za ramena a 64
znovu ho přitlačila na zeď. „Musíš se s Bree rozejít, Bobby,“ zasyčela mezi sevřenými zuby. „Co?“ vydechl překvapeně. Přitiskla ho ještě silněji, doslova ho přibila ke zdi. „Uţ toho mám dost,“ pronesla ostře. „Její pocity mě nezajímaj. Musíš ji nechat!“ „Víš… totiţ…“ mumlal Bobby, „Myslím to váţně,“ pokračovala. „Půjdeš za Bree a řekneš, ţe se uţ nebudete scházet. Budeš hodnej chlapeček… nebo budeš třeba zlobivej chlapeček, ale hlavně jí to řekneš!“ „Já to zkusím.“ „Ne. Ty to uděláš,“ řekla. Zaťala mu do ramen nehty. „Musíš to udělat. Je to pro tvoje vlastní dobro. Neříkám ti to z nějakejch sobeckejch důvodů. Ty moji sestru neznáš. Vůbec sis s ní neměl začínat. Uţ jednou jsem tě varovala.“ „Oukej,“ odpověděl Bobby poslušně. Nechtělo se mu s Bree rozcházet. Líbila se mu. Strašně se mu líbila. Ale taky se uţ o tom nechtěl se Samanthou dohadovat. Natáhla se a políbila ho. Byla to krátká pusa, jako od mámy. Opice v kleci divoce vřeštěly. Bobby stiskl vypínač. Rozsvítily se dvě řady zářivek. „Uţ jsi viděla Wayna a Gartha?“ řekl a vykročil k nim. Opice skákaly nahoru dolů, vpravo vlevo, šťastné, ţe ho vidí. „Vidíš? Myslej, ţe jim nesu ţrádlo.“ „Jsou tak slaďoučký!“ usmála se Samantha. „Maj takový krásný, zatočený ocasy.“ Bobby strčil do klece prst a podrbal Gartha na hřbetě. „Jindy bych některou vyndal a dal ti ji pochovat,“ řekl, „ale Paul a Arnie uţ mě určitě proklínaj. Musím fakt letět.“ „Jenţe já jsem tě sem vzala, abych ti ukázala svůj projekt,“ zarazila ho Samantha. Odvedla ho ke skleněnému teráriu na stole u protější stěny. „Hele. Moji drobečkové jsou taky slaďoučký.“ Bobby nahlédl přes skleněný poklop do terária. Nejdřív neviděl nic, jenom ţlutý písek. A pak si všiml velkého rudého hmyzu, který se tím pískem prodíral. „Mravenci?“ Samantha kývla. „V ţivotě jsem rudý mravence neviděl,“ řekl Bobby. „Jsou 65
obrovský!“ „Jsou to lidoţraví mravenci,“ řekla. „Z Novýho Zélandu.“ „No, to je zajímavý,“ řekl Bobby a ještě víc se k teráriu sklonil. „Co to ţerou?“ „Mrtvou myš,“ odpověděla. „Mňam!“ Bobby se na Samanthu ušklíbl a znovu se podíval na mravence. „No, jde jim dobře. Ohlodaj tu myš aţ na kost.“ „Spořádaj toho za den dvacetkrát víc, neţ sami váţej,“ poučila ho. Bobbymu přeběhl mráz po zádech. V tom, jak to Samantha řekla, v podivném výrazu jejích očí, v napjatém, skoro zběsilém šklebu, který měla v obličeji, bylo něco, co ho vyděsilo. Narovnal se. „Dostávám z nich hlad!“ řekl. Samantha nereagovala. „Tak zatím čau,“ řekl a zamířil ke dveřím. „Musím upalovat dolů. Zavolám ti.“ „Jasně. Čau,“ pronesla nepřítomně. Ve dveřích se ohlédl. Samantha se skláněla nad teráriem a se zanícením sledovala krutou mravenčí hostinu. „Máš trému?“ zeptal se Arnie a podrbal se ve svém srandovním chmýří nad pusou. Bobby zavrtěl hlavou. „Ani trochu, kámo. Jsme tak dobrý, jako uţ nikdy v ţivotě nebudeme!“ Paul se zasmál. „To má bejt kompliment nebo povzdech?“ Bobby se taky zasmál, ale neodpověděl. Stáli v auditoriu v zákulisí a čekali na svoje první jarní školní vystoupení. „Doufám, ţe nás nechaj sladit, neţ půjdeme na pódium,“ zavrčel Bobby. „Keyboard se ladit nemusí,“ řekl Paul. „Víš, co myslím,“ ušklíbl se Bobby. „Kdoví jaká bude akustika? Co kdyţ mám zesilovač moc naplno… nebo málo? Co kdyţ některej reprák bude blbnout nebo něco? Měli by nám dát alespoň pět minut na kontrolu techniky.“ „Jasně. Máš trému,“ řekl Arnie. Vysekl paličkami na kachlík na stěně drtivý virbl. „Jdeme jako druhý,“ řekl Paul. „Hned po gymnastkách.“ 66
„Hlavně, aby tam nenechali ţíněnky. Potřebuju prostor,“ řekl Bobby. Paul se uchichtl. „Ty chceš zase předvádět ty svý taneční kreace? Myslel jsem, ţe jsme domluvený…“ „Čí je to kapela?“ rozkřikl se Bobby. „Ty nejsi kapelník, Paule!“ „Ţádnýho kapelníka přece nemáme,“ řekl Arnie a stoupl si mezi ně. „Jsme tak domluvený.“ Paul vyštěkl: „A taky jsme domluvený, ţe Bobby nebude na pódiu trojčit jako blázen.“ Bobby to ignoroval. „Mám v pořádku vlasy?“ zeptal se Arnieho. Zvedl si límeček jasně červené košile. „Vypadáš dobře,“ pochválil ho Arnie a zvedl palec. Bobby zaregistroval Kimmy Bassovou. Opírala se o stěnu u vchodu na pódium a tvářila se nevlídně. „Co se jí děje?“ zavrčel Bobby. Sekl po ní očima. „Co po nás tak civí?“ „Nějak tě nemá ráda nebo co,“ poznamenal Paul a zatlemil se. „Pomlouvá tě po celý škole.“ „Koho – mě?“ Bobby se na ni podíval přes potemnělé zákulisí. Stála a čučela. „Kimmy kaţdýmu vykládá, ţe jsi debilní sexista,“ řekl Paul. Bobby se zasmál. „Normálně ţárlí.“ Zavrtěl hlavou a zavolal na ni. „Sony, Kimmy, děsně rád bych tě miloval, jenţe nemám čas. Musím pořád odhánět podobně vymaštěný buchty, jako jsi ty.“ Arnie se zachechtal a poplácal Bobbyho po zádech. Paul chtěl něco říct, ale zarazil se. Z auditoria se ozval nadšený aplaus. Vystoupení gymnastek skončilo. Kluci odnášeli ţíněnky. Prof. McCullerová, která vystoupení uváděla, si zjednala ticho, aby mohla ohlásit další číslo. „Jdeme na to, pánové,“ řekl Bobby a naposledy si upravil límeček. „Přicházejí Desperados!“ zvolal Arnie. Jakmile stanuli na prudce osvětleném pódiu, uvítal je pískot a řev. Bobby se koukl do publika. V auditoriu byla tma, rozeznal sotva pár tváří v první a druhé řadě. Vzadu byly připravené nástroje. Bobby popadl svůj Fender a přehodil si přes rameno popruh. Všiml si, ţe Arnie, který si to hasil za bicí, kouká nějak otráveně. 67
Paul přitáhl keyboard doprostřed pódia. Bobby se sehnul a zapnul zesilovač. Silně to zabzučelo. Byl vybuzený na nejvyšší výkon. Mohlo by to přehlušit Paula, pomyslel si. No, a co? Postavil se před Paula. „Hele, kámo, šoupni se stranou. Není na mě vidět!“ protestoval Paul. Bobby dělal, ţe ho neslyší. Otočil se k Arniemu. „Připraven?“ Arnie zvedl paličky nad hlavu. „Jedem!“ Bobby vytáhl z kapsy trsátko. Projel struny. Vtom dostal pecku – jako by ho někdo praštil do břicha – a odletěl. Vytřeštil oči. Zaslechl silný praskot. Praskot se změnil v hřmot. Dostal další pecku. Ruce mu samovolně vyletěly nad hlavu. A další pecka. Nemůţu dejchat! pomyslel si a sesypal se z té třpytivé záplavy světel do hluboké, nekonečně hluboké temnoty.
68
XVII. SMRT
Bobby
zamrkal. V zamlţeném světle nad sebou uviděl bledé, rozmazané tváře. Bledé obličeje, otevřené pusy, oči vykulené strachem. Znovu zamrkal. Obličeje nezmizely. To je smrt, pomyslel si. Rozmazané bledé obličeje. Jsem mrtvej. „Otevřel oči,“ řekl někdo. „Uţ normálně dýchá,“ dodal jiný hlas. Mlha nad ním zavířila. „Radši s ním nehejbejte,“ řekl někdo. Jiný hlas oponoval: „Ne. Musíme ho zvednout.“ Bobby začal obličeje poznávat. První se zjevila prof. McCullerová. Arnie – divný, vyplašený škleb. Melaniiny oči. Nic se z nich nedalo vyčíst. A Kimmy to samé – prázdný pohled. „Jsem mrtvej?“ zachrčel. Někdo se zasmál. „Budeš oukej,“ vydechla prof. McCullerová. „Utrpěl jsi elektrický šok. Za chvíli přijede sanitka. Myslíš, ţe by ses mohl posadit?“ „Tak nejsem mrtvej?“ zeptal se Bobby. Obličeje v mlze se pořád přibliţovaly a vzdalovaly. Musely mu odpovědět. Musel vědět pravdu! „Za chvíli budeš v pořádku,“ ujistila ho prof. McCullerová. Z dálky se k němu donesl Paulův hlas: „Hele – zkontrolujte ještě tohle!“ Obličeje se tím směrem otočily. 69
„Kabel od zesilovače – je naříznutěji“ vykřikl Paul. Bobby se vyštrachal do sedu. Paulova slova na něj zapůsobila jako oţivovací kůra. Mlha se rozplynula. Obličeje se zaostřily. „Co jsi říkal?“ zeptal se Bobby a zmateně se rozhlédl po zšeřelém pódiu. Paul stál u zesilovače a v ruce drţel kabel a pečlivě ho zkoumal. „Přívodní šňůra je úplně v taliu,“ prohlásil. „Vypadá to, jako by ji někdo nařízl.“ „No, není divu, ţe jsi dostal pecku, kámo!“ zasmál se křečovitě Arnie. Co se tak blbě tlemí? řekl si Bobby. Ţe by byl z toho mýho úrazu tak vyjevenej? Melanie a Kimmy na něj upíraly zkoumavý pohled, pusy pevně sevřené. Bobby si vzpomněl na prořezané pneumatiky na parkovišti obchodního areálu. Podíval se dozadu na poškozený kabel. Paul ho pořád ještě prohlíţel. Co se to děje? podivil se. Díval se na obličeje před sebou. Chce mě někdo oddělat? „Myslíš, ţe to mohla bejt Bree?“ Bobby leţel na posteli. Zašprajcoval si bezšňůrový telefon pod bradu a začal si ve vzduchu rozvazovat tenisky. Slyšel Samanthu, jak na druhém konci linky překvapeně vyjekla. Odkopl tenisky přes celý pokoj a zadíval se ke stropu. „Někdo schválně poškodil kabel,“ řekl jí. „Někdo chtěl, aby mě to praštilo.“ „A nemohla to bejt náhoda?“ namítla Samantha. „Kabel byl naříznutej,“ řekl Bobby a sníţil hlas. Za dveřmi se někdo motal. Asi máma. „Byl to úplně novej, značkovej kabel. Nemohl přes noc takhle popraskat.“ „No teda…“ zamumlala Samantha. „Tak co říkáš, nemohla to bejt Bree?“ zeptal se znovu. „Teda myslím, kdyby třeba zjistila něco o nás dvou.“ „Já… víš, to se mi nezdá,“ vykoktala Samantha. „Moţná něco tuší, ale fakt nevím…“ Hlas se jí vytratil. 70
„No, kdyby třeba zjistila, ţe za tebou lezu domů,“ řekl Bobby s očima pořád upřenýma ke stropu, „myslíš, ţe by mohla něco takovýho udělat – úplně zešílet, nebo tak něco?“ „Já jsem tě před ségrou varovala,“ odpověděla Samantha klidně. „Ona… ona je schopná všeho!“ Bobby chtěl pokračovat, ale zarazil se. Něco zašramotilo. Otočil hlavu ke dveřím. „Bree!“ Stála v otevřených dveřích a upřeně na něj hleděla. Bobbymu se zadrhl dech v hrdle. Co všechno slyšela?
71
XVIII. SAMANTHA NE!
Bree vešla do pokoje, oči upřené na Bobbyho. „Zavolám ti pozdějc,“ zadrmolil Bobby do telefonu. Vypnul ho a odloţil vedle sebe na postel. Spustil nohy na podlahu a zvedl se. „Bree – čau! Jak ses dostala dovnitř?“ „Tvoje máma mi otevřela,“ odpověděla. „S kým jsi to mluvil, Bobby?“ „Ale s nikým, jenom s Arniem,“ zalhal. Snaţil se z jejího výrazu něco vyčíst, děsil se toho, co mohla slyšet. „Není ti něco?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem oukej. Pořád trochu praštěnej, řekl bych.“ „Ach, já o tebe měla takovej strach!“ vyhrkla. Byla najednou děsně nešťastná. Sesypala se vedle Bobbyho a vzala ho za ruku. „Mela jsem takovej strach, Bobby. Takovej strach. Kdyţ jsem viděla, jak jsi na tom pódiu spadl… myslela jsem… myslela jsem…“ „Uţ jsem fakt oukej,“ ujistil ji Bobby. Mluvila Bree upřímně? Nebo to byla komedie? Vzala ho kolem krku a začala ho líbat. „Ach, Bobby,“ šeptala. „Já tě tak strašně miluju. Tak strašně…“ Bobby se opřel o ţlutý pult a cucl si brčkem coly. Arnie, který seděl na vedlejší stoličce, ho praštil do zad, ţe mu málem vyrazil colu z ruky. „Perfektní sólo na kytaru, brácho,“ zachechtal se. „Jenom trochu krátký.“ 72
Bobby k němu otočil hlavu. „Děláš si z toho srandu?“ „Hele, promiň!“ vyhrkl Arnie. „Promiň! Bereš? Já kecám, ani si neuvědomuju, co říkám.“ „To nebyla ţádná sranda, kámo,“ pokračoval Bobby a balancoval na úzké kulaté stoličce. „Vykašli se na to. Mohl jsem bejt mrtvej, je ti to jasný?“ Arnie se k němu otočil. „Blbost, kámo. V zesilovači není takový napětí, aby tě to zabilo. Hele, Bobby, co se stalo s tvým smyslem pro humor?“ Byli Na růţku, kam chodili kluci a holky ze Shadysideské střední. Bylo pondělí odpoledne a hic jako v létě. Boxy byly plné rozesmátých a ukřičených studentů. Bobby a Arnie byli jediní, kteří seděli u pultu. Bobby uhnul před Arnieho pohledem a zavrčel: „Končím s hraním.“ „Hele, neblázni!“ vykřikl Arnie. „Koupíš si novou kytaru a…“ „Ty to nechápeš!“ vyštěkl Bobby a sekl po kamarádovi očima. „Mysli si, co chceš, ale někdo mě chtěl zabít. Někdo po mě jde, kámo. Nejdřív pneumatiky, teď ten kabel. Asi bych si měl pomalu začít dávat pěknýho bacha!“ Vtom po něm zezadu chňaply mohutné pracky. Bobby vyjekl. Ozval se drsný smích. Bobby se otočil a spatřil Davida Metcalfa, největšího mastodonta shadysideského zápasnického týmu. David se zatlemil. „Hele, Bobby, já ten tvůj rock-band úplně ţeru! Perfektně vám to spolu šlape!“ prohlásil a rozchechtal se ječivým hlasem a poplácal Bobbyho po zádech. Bobby na něj upřel zlostný pohled. „To bylo tak děsně legrační, ţe to se mnou úplně šlehlo o zem. Ozvi se, aţ budeš mít zase nějakej fór.“ David to ignoroval. „Jaký chystáte další šou, frajeři?“ řekl. „Vyhodíte školu do povětří?“ Chechtal se, aţ řičel a pokyvoval hlavou. Odvalil se ke své holce Cory Brooksové, která na něj čekala v boxu vzadu. Ještě na Bobbyho zavolal: „Hlavně, abys to zase příště přeţil, mladej!“ „Veselá kopa tenhle Metcalf,“ ušklíbl se Bobby naštvaně. „Nemůţeš se na kapelu vykašlat,“ pokračoval Arnie. „Hele – 73
támhle je Melanie. Řekni jí, aby si sedla a počkala na mě. Musím zavolat domů. Hned jsem zpátky, oukej?“ Zamával na ni a odklusal k telefonnímu automatu. Melanie prošla kolem dlouhého pultu. Spustila z ramene batůţek a poloţila ho na zem. Posadila se na stoličku vedle Bobbyho. „Jak je?“ „Uţ je to dobrý,“ odpověděl Bobby mile. „Někdo ti chce zřejmě něco naznačit,“ pronesla dvojsmyslně. Bobby chvíli koukal a pak si cucnul coly. „A to jako co?“ „Jako třeba, abys přestal chodit s oběma Wadeovkama najednou.“ Servírka před Melanií otřela ţlutou desku a Melanie si objednala hranolky a sprite. Bobby se uchichtl. „Nebo třeba, ţe se pořád opakuješ, co?“ Melanie protáhla obličej a opřela se lokty o pult. Dveře za nimi se otevřely. Z ulice dovnitř zavál horký vzduch. „Hele,“ řekla, „já se s Wadeovkama znám uţ od základky a…“ „Jo?“ přerušil jí Bobby. „Vţdyť se teprve nedávno přistěhovaly.“ Na konci brčka to zachrčelo. Bobby ho vytáhl a odhodil na pult a obrátil do sebe zbytky ledu ze sklenice. „To je pravda,“ pokračovala. „Jenţe naši se s jejich tátou a mámou znaj dávno. Moje máma a jejich máma spolu chodily na vejšku.“ „Hele, Melanie, proč se do mě pořád montuješ?“ zeptal se. „Jsi za to placená, nebo co?“ „Zaţila jsem, jaký to je, kdyţ někoho odkopneš,“ řekla a sklopila oči. „Prostě nechci, aby se mejm kamarádkám ubliţovalo.“ „Jsou to senzační holky!“ řekl Bobby. „Ty to přeţijou.“ „Vůbec nevíš, co plácáš,“ vyhrkla a rozhlédla po podniku. „Podívej. Někdo, ti rozřezal gumy, někdo ti sáhnul na kytaru…“ Bobby ji popadl za zápěstí. „Víš, co mi řekni, Melanie?“ uhodil na ni. „Co s tím máš společnýho?“ „Coţe? Já?“ Vytrhla se mu. „Já? Já o tom nic nevím. Já s tebou jenom mluvím jako kamarádka.“ „Kamarádka?“ Bobby se pousmál. „Ale nech toho. Chceš mě zpátky. Tak je to, kotě.“ Pokýval hlavou a zasmál se pro sebe. „A kvůli tomu takový akce. Stejská se ti po skvělým klukovi Bobbym. Vidím ti to na očích!“ 74
Sklonil se k ní a přejel jí nosem po krku. „Asi bysme si o tom měli promluvit, Meli. Někde stranou.“ Melanie otráveně mlaskla. „Ty jsi fakt děsnej hajzl,“ vydechla a odtáhla se. „No, Bobby, moţná ti to přijde neuvěřitelný, ale já tě nechci zpátky. Ani kdybys přilezl.“ Bobby seskočil ze stoličky a hodil na pult dolarovku. „Já bych tě stejně nevzal, Meli. Jenom jsem chtěl bejt sladkej. Trochu tě potěšit. Nic si z toho nedělej. A řekni za mě Arniemu čau.“ Otočil se a vypadl z podniku, ani se neohlédl. Po večeři se Bobby rozjel do Fear street. Samantha na něj čekala pár bloků od domova. Zapadla k němu do auťáku a dala mu pusu na tvář. „Kam pojedem?“ zeptala se. „Trochu se projedeme,“ řekl. „Co máma? Neměla řeči, ţe jdeš ven, kdyţ je zejtra škola?“ „Není doma,“ odpověděla a uvelebila se na sedadle, nohy si hodila na desku. Měla na sobě hedvábnou modrou vestičku a bílé tenisové šortky. „Bree taky není doma. Asi šly někam spolu.“ Bobby to vzal z Fear street na Old Mill road. „Nemám se skoro co učit,“ řekl s očima upřenýma na vozovku. „A jen tak sedět doma se mi nechtělo. Jsem v poslední době takovej nějakej divnej. Stresovanej nebo co.“ „Chudáčku,“ zamumlala Samantha. „Tak mě napadlo, ţe se třeba taky nudíš.“ „To tě napadlo správně,“ řekla a usmála se. Bobby zapnul klimatizaci. I kdyţ slunce uţ nesvítilo, vzduch byl pořád horký a dusný. Nezafoukal ani větřík. Stromy, které míjeli, byly strnulé jako kulisy. „Jsi dneska nějaká klidná,“ řekl Samantě. Kdyţ stromy skončily, byla po obou stranách jenom pole. Samantha si povzdychla. „Přemejšlím.“ „Předpokládám, ţe přemejšlíš o mně,“ uchichtl se Bobby. A pak dodal: „Já taky přemejšlím, Sami. O tvý ségře.“ Otočila se k němu a vykulila oči. „O Bree? Co je s Bree?“ „Nemluvila o mně a mojí kytaře? O tom, co se stalo na jarním 75
vystoupení?“ Samantha se zakousla do rtů. „Ne. Ani slovo, Bobby. My se o tobě vůbec nebavíme. Vlastně uţ spolu tolik nemluvíme, jako jsme mluvily dřív. A… a ty přece víš proč.“ Odvrátila se k bočnímu okénku. „Oukej, myslíš, ţe by Bree byla schopná…“ Samantha sevřela Bobby mu ruku, aby toho nechal. „Víš co, nebudeme o Bree mluvit, oukej? Mně se o ní dneska opravdu nechce mluvit.“ Pokrčil rameny. „Oukej. Ţádnej problém,“ řekl. Ta holka je dneska fakt divná, pomyslel si. Takhle klidnou, takhle deprimovanou ji neznám. „Chci jenom ject a ject a ject!“ řekla Samantha, zavřela oči a hodila si hlavu na opěrátko. Musela se poškrábat na ruce. A jak se škrábala a úzké ramínko vestičky jí spadlo z ramene – Bobbymu se zastavil dech. Neměla tetování. Neměla motýlka! Rameno měla čisté a prázdné. Rychle si natáhla vestičku zpátky. Jenţe pozdě. Příliš pozdě. Bobby uţ to viděl. S hrůzou si uvědomil: To není Samantha!
76
XIX. TADY NĚCO SMRDÍ
Bobbymu děsně bušilo srdce. Měl co dělat, aby se soustředil na řízení a udrţel auťák v jízdním pruhu. Sledoval ji, jak zapíná rádio. Bylo nastavené na plné pecky. Zasmála se a trochu to ztlumila. „Kde máš tetování?“ zeptal se Bobby. „Coţe?“ Jeho slova v řevu rádia zanikla. „Co je to za stanici? Q-sto?“ zeptala se. Sotva ji přes tu písničku, divoký reggae-rap, slyšel. „Viděl jsi klip s touhle skladbou? Je to něco šílenýho!“ „Kde máš tetování?“ opakoval. „Samantho, ty…“ „Coţe?“ Neslyšela ho. Byla to Bree nebo Samantha? Samantha nebo Bree? Samantha měla vytetovaného motýlka. Takţe tahle holka musela být Bree. Přišla místo Samanthy. Předstírala, ţe je Samantha. To znamenalo, ţe věděla! Bree věděla o Bobbym a Samantě! Rázem se mu vybavilo tisíc otázek najednou: Ví Samantha, ţe je Bree odhalila? Ví Samantha, ţe Bree je toho večera s ním místo ní? Co tím sleduje? Proč to dělá? Najednou to s ním hodilo. Auťák vletěl na měkkou krajnici a zahučel do vysoké trávy. Bobby se vzpamatoval a strhl ho zpátky na silnici. Musím to zjistit, musím to zjistit… opakoval si v duchu. Zpomalil, zajel k travnaté krajnici a zastavil. Vypnul rádio. 77
Usmála se na něj. Byl to ďábelský úsměv. „Ale, Bobby, to uţ stavíme? Tak brzo? Co se děje?“ Natáhla se k němu a zavřela víčka. Chtěla ho políbit. „Ty jsi Bree, ţe jo?“ řekl. Vykulila oči a odtáhla se zpátky. „Coţe?“ „Ty jsi Bree,“ opakoval a upřel na ni oči. Zasmála se. „Bobby, jsi pořád ještě v šoku, nebo co? Ještě nás po takový době nerozeznáš?“ „Jo, to jo,“ řekl Bobby. „A taky vím, ţe…“ „Bobby, ty jsi úplně mimo!“ vyjekla. „Přece jsem ti říkala, ţe Bree nebyla doma. Bree o nás neví.“ Zavrtěla hlavou. „To snad není moţný! To se mě teda dotklo. Jak si můţeš myslet, ţe jsem ségra? Takţe tohle pro tebe jsem – jenom jedna z Wadeovek? A tobě je úplně jedno která!“ V očích se jí zaleskly slzy. Vypadala, jako by se měla kaţdým okamţikem rozbrečet. „A co teda to tetování?“ vyštěkl. Vyjevila se. „Tetování? Jaký tetování, Bobby? Bobby – já o tebe opravdu začínám mít strach. Ten šok – co kdyţ ti to nějak poškodilo mozek?“ „Tetování na tvým rameni,“ řekl Bobby. „Ty chceš, abych si dala něco vytetovat?“ zeptala se celá zmatená. Sáhla si na rameno. „Naši by mě zabili! Co blázníš? Chceš, abych se dala tetovat?“ Bobby na ni civěl, hlavou se mu honila jedna šílená myšlenka za druhou. „Ale, Samantho…“ „Co kdyţ jsem Bree?!“ zasyčela vztekle. Boţe! řekl si Bobby. Začíná to bejt hustý. Je pěkně naštvaná. Jak z toho ven? „Sony,“ zamumlal. „Asi mi to spálilo mozek, Samantho. Vykašleme se na to, oukej?“ Vztáhl k ní ruku, ale ona ucukla a přitiskla se na dvířka. „Odvez mě domů, jo?“ poţádala ho se slzami v očích. „Tohle se mě dost dotklo, Bobby. Fakt, ţe jo. Prostě mě odvez domů. Okamţitě.“
78
Druhý den ráno potkal Bobby Bree se Samanthou ve škole. Tiskly se k sobě a něco si povídaly. Mluvily obě najednou, divoce na sebe gestikulovaly. Jakmile ho spatřily, ztichly. „Čáááu, jak je?“ zahalekal na ně a zamával. „Vypadáte skvěle.“ Něco zamumlaly. Určitě mluvily o mně, pomyslel si. Proto toho taky hned nechaly. Třeba se zrovna domlouvaly, která z nich bude mít se mnou příští rande, zasmál se v duchu. Večer leţel celé hodiny v posteli s otevřenýma očima, snaţil se přijít té záhadě s tetováním na kloub. Nakonec upadl do hlubokého spánku. Nic nevymyslel. Zamířil ke své skříňce pro kníţky. Za chvíli mělo poprvé zvonit. Chodbou se rozléhal rachot skříněk, smích a slova, jak na sebe lidi po ránu všelijak pokřikovali. Došel ke skříňce a spatřil kousek papíru. Někdo mu ho přilepil na dvířka. Byl to vzkaz. TO UVNITŘ JSI TY. Slova byla velká, vymalovaná velkými tiskacími písmeny červeným fixem. Jak na to zíral, ucítil nepříjemný zápach. Tady něco smrdí, řekl si. Tady něco děsně smrdí. Odkud to bylo? Z jeho skříňky? Zatajil dech a nastavil na zámku kombinaci čísel. Zatáhl za dvířka a otevřel skříňku – a málem vykřikl. Nejdřív spatřil krev. Krví zamazané vnitřní stěny. Pak se podíval dolů a ztuhl – uříznutá opičí hlava. Opičí hlava uříznutá těsně pod bradou stála v tratolišti temné krve. Mrtvá očka hleděla přímo na něj. Ústa byla otevřená v tichém výkřiku hrůzy a bolesti.
79
XX. MUSÍME JI ZABÍT
Bobby v úleku odskočil. Ţaludek mu vyletěl vzhůru a neţ Bobby stočil něco udělat, někam odběhnout nebo tak, začal u skřínek zvracet svou snídani. K uším se mu donesly poděšené výkřiky a zvědavá slova. Kdyţ dozvracel, opřel se rukama o vedlejší skříňku. Lapal po dechu. „Ale, koukám, ţe jsi měl k snídani vajíčka na tvrdo!“ Bobby se otočil. Stál u něj Arnie a kroutil hlavou. „Hele, ţádný srandičky, Arnie,“ zachrčel Bobby. Ukázal na skříňku. „Radši se tam nedívej,“ varoval ho. „Nebo se taky pobleješ.“ „Coţe?“ Arnie samozřejmě nemohl odolat. Přistoupil ke skříňce. „To je binec!“ Ne! Opičí hlava! Z hrdla se mu vydral zděšený výkřik. Věčně bledý obličej mu zezelenal. Pak se najednou sehnul a vytáhl hlavu ze skříňky. Podrţel ji v ruce. Ukázal ji Bobbymu. „Poloţ to, ty blázne!“ zařval Bobby. „Zešílel jsi?“ „Ale, Bobby, vţdyť není opravdická!“ řekl Arnie. „Podívej – je z umělý hmoty!“ „Coţe?“ Bobby spatřil zkřivená opičí ústa a černé, lesklé oči. „To není jedna z mých opic?“ „Není, kámo,“ odpověděl Arnie a strčil mu ji pod nos. „Je umělá. 80
Je to hračka.“ Bobby hleděl na plastickou opičí hlavu v Arnieho ruce a cítil, jak se ho zmocňuje nával zlosti. Bez varování napálil umělou opičí hlavu pěstí a poslal ji vzduchem do chodby. Dvě holky, které se zrovna blíţily, vyjekly a jen taktak uskočily. Hlava dopadla na zem. „Kdo mi to dělá?“ zařval Bobby. „Kdo?“ „Kam jedeme?“ zeptal se Bobby. Kolem auťáku se míhaly stromy. Větve se ohýbaly v silném větru. Čerstvé jarní listí se třpytilo jako smaragdy. „Na jedno tajný místo,“ odpověděla Samantha. Neusínala se. Dívala se na cestu. Byla sobota, krátce po poledni. Bobby měl večer rande s Bree. Ale krátce před polednem mu zavolala Samantha, ţe s ním potřebuje děsně nutně mluvit. Zajel pro ni a nabral ji do svého červeného ferrari pár bloků od baráku na Fear street. Samantha ţadonila, aby ji nechal řídit. Kdyţ se zapřísahala, ţe nebude a auťákem jančit, Bobby vylezl a pustil ji k volantu. Jakmile odrazila od chodníku, otevřela všechna okénka i stříšku. Vnitřek se naplnil horkým větrem, který Samantě za volantem načechrával vlasy jako černý závoj. Bobby si pomyslel, ţe vypadá svěţe. Měla na sobě bílou vestičku a ţlutobíle prouţkované šortky. Ale náladu zas tak moc svěţí neměla. Cestou z města k lesu z ní vypadla sotva dvě slova. Bobby si uvědomil, ţe ani on sám se jí nemusí jevit zrovna svěţe, kdyţ taky jenom mlčí a přemýšlí o svých problémech. Civěl na stromy venku a cítil v zátylku ţár slunečních paprsků, které do auťáku pronikaly otevřenou stříškou. Samantha najednou zatočila na úzkou lesní cestu. Odkodrcala s auťákem asi dvacet metrů do lesa a zastavila pod příkrovem mohutných větví. „Co se děje?“ zeptal se Bobby, kdyţ jeho oči přivykly šeru. „Kde to jsme?“ Místo aby mu odpověděla, řekla: „Musíme si promluvit.“ Vypnula 81
motor a zahleděla se před sebe. Vítr jí čechral vlasy. „Promluvit? O čem?“ „O tom večeru,“ řekla. „O tom, jak sis mě spletl s Bree.“ „Hele, to mě fakt mrzí,“ vyhrkl. „Já jsem…“ „Ţádala jsem tě, aby ses s ní rozešel,“ přerušila ho. „Uţ jsi zapomněl? Je to tak dávno?“ „Jo, vţdyť já vím,“ zavrčel otráveně. „No, a teď uţ je pozdě,“ řekla a aby se nestřetla s jeho pohledem, hleděla pořád do lesa. „Pozdě? Co tím chceš říct?“ zeptal se. „Uţ to zašlo příliš daleko,“ pokračovala. „Uţ se o tebe nebudu dělit. Děsně trpím, Bobby. Jsem úplně vyřízená. Oba jsme z toho vyřízený. To přece víš.“ „No…“ začal Bobby, ale zarazil se. Civěl na Samanthu, snaţil se odhadnout, co mu chce říct. Vţdycky dbal na to, aby měl nad holkami, s kterými chodil, převahu, aby byl vţdycky o krůček vpředu. Se Samanthou a Bree si připadal o deset kroků pozadu. „Musíme Bree zabít,“ pronesla klidným tónem. Bobby zatřepal hlavou a zamrkal. Určitě se přeslechl. „Musíme ji zabít,“ opakovala Samantha. „To teda fakt musíme.“ Bobby se rozesmál. „Tak tohle není zrovna dobrej fór, Samantho. Blábolíš jako včera Arnie.“ Popadla ho za ruku, v očích se jí v tom šeru pod větvemi divoce zablesklo. „Neblábolím. Mluvím váţně,“ vydechla. Mačkala mu oběma rukama zápěstí. „Zabijeme Bree, Bobby. Musí bejt mrtvá. Strašně… totálně nám překáţí. Ty to dobře víš!“ Bobby zíral, nevěděl, jestli nezešílela, nebo co. „Zabijeme ji, Bobby,“ naléhala. „A pak budeme jenom ty a já. Bude to nádherný! Úţasný!“ Zadíval se jí pozorně do očí. Mluví váţně? Nebo mi zase blbne hlavu? Je to nějakej novej fór, nebo co? Ne. Není to fór, usoudil nakonec. Samantha to myslela smrtelně váţně. Chtěla to. Ona skutečně chtěla zabít svou sestru! Pustila mu ruce a vzala ho kolem krku. „Co říkáš?“ zeptala se a 82
přitiskla se k němu. Začala mu zasypávat obličej rychlými polibky. „Co říkáš, Bobby? Zabijeme ji? Oukej, Bobby?“ Líbala ho na čelo, na tváře, na bradu. „Oukej, Bobby? Chceš ji se mnou zabít? Chceš?“ „Oukej,“ řekl Bobby. „Zabijeme ji.“
83
XXI. PŘIZNÁNÍ
Samantha
se usmála. Zvedla ruku, aby si shodila vlasy z čela, a přitom se jí odhrnulo ramínko bílé vestičky. Bobby na levém rameni zahlédl modrého vytetovaného motýlka. Vytřeštil oči. Co se to tady děje? pomyslel si. Bezděky si stálila ramínko zpátky. „Věděla jsem, ţe budeš pro,“ zašeptala s potěšeným úsměvem a znovu nastartovala. Bobby se k ní otočil. „To tetování…“ řekl. „Předtím jsi ho neměla. Ty…“ Upřela na něj oči. „Co to povídáš? Přece víš, ţe mám tetování.“ „To by ale potom znamenalo, ţe to byla Bree a vydávala se za tebe!“ vyhrkl. „Bree o nás musí vědět všechno! Přišla místo tebe a…“ „Bobby, ty plácáš úplný nesmysly,“ řekla Samantha. „Máš to všechno popletený. No nic, další důvod, abychom Bree zabili.“ Zatočila na prašnou cestu. „Ukáţu ti jedno speciální místo,“ řekla. Uţ se úplně zcvokla! usoudil Bobby. Samantha je normální magor. Jak to, ţe jsem si toho nevšiml uţ dávno? Jak to, ţe mi to nedošlo? Vţdyť ona chce zabít ségru, svou vlastní, rodnou ségru! Svý dvojče! Musím něco udělat. Jo, řekl jsem jí, ţe s ní do toho půjdu, ale 84
jenom proto, abych ji uklidnil. Aby uţ přestala blábolit o tom zabíjení Bree. Zešílela! Totálně zešílela! Co mám, proboha, dělat? Zuřivě přemýšlel. Auťák drkotal po prašné cestě, kličkoval mezi stromy, pronikal hlouběji do lesa, aţ se ocitli v tak hustém porostu, pod tak mohutnými stromy, ţe slunce úplně zmizelo. Budu muset Bree varovat, rozhodl se. Bude to první věc, kterou udělám, jakmile budeme zpátky ve městě. Okamţitě jí zavolám. A ať to potom Bree řekne rodičům nebo policii, nebo komu chce. Auťák narazil na kámen. Samantha nadšeně vyjekla. Celou cestu lesem si sama pro sebe něco brumlala. Od chvíle, co jsem řekl, ţe jo, ţe zabijeme Bree, změnila se jí nálada o sto procent, řekl si Bobby. Začal se mu zvedat ţaludek. Je vyloţeně ujetá. Vtom ho napadlo, jestli to není ona, kdo ho pořád trýzní, kdo mu rozřezal gumy, poškodil kytaru, strčil mu do skříňky tu hnusnou opičí hlavu. Je nebezpečná, usoudil. Nebezpečnej šílenec. Švihlo to s ním dopředu, jak najednou prudce zabrzdila. „Jsme tady.“ Udělala na něj zamilovaný úsměv. „Tohle je naše tajné místo.“ Vylezli z auťáku. Vzduch byl svěţí, provoněný borovým jehličím. Bobby v šeru rozpoznal singlovou boudu, kterou pod příkrovem stromů nebylo skoro vidět. U jedné stěny stál dřevěný sud. Vedle něj ve vysoké trávě leţel skácený gril. Bobby, mírně vykulený, šel za Samanthou ke dveřím. „Kde to jsme?“ zeptal se. „Tahle bouda patří naší rodině,“ informovala ho. „Je to senzační skrýš.“ Vzala ho za ruku a táhla ho ke dveřím. „Odvezeme Bree sem. Do léto sem nikdo nepřijde.“ Ţaludek se mu zvedal ještě víc. Ona uţ to má promyšlený, řekl si. Boţe, to je chladnokrevný! Přede dveřmi se zastavila a usmála se na něj. „Zvenku to není nic moc, ale vnitřek je docela útulnej. Uvidíš.“ Kolem hlavy mu profrčel sršen. Bobby se sklonil a zamával 85
volnou rukou, aby ho od sebe odehnal. Samantha se zasmála. „Snad se v lese nebojíš?“ „Kdo, já? Jasně ţe ne,“ odsekl. „Budeš muset vyrazit dveře,“ řekla Samantha. „Nevzala jsem si s sebou klíč.“ Bobby se zarazil. „Vyrazit?“ „Stačí se do nich trochu víc opřít,“ odpověděla. „Zámek je slaboučkej. Uletí jako nic.“ Znovu se zasmála a zalomcovala dveřmi. Boţe, co tady dělám? ptal se Bobby sám sebe. Co tady dělám s tím cvokem? „No tak, vyraz je!“ štěkla na něj. Bobby se zhluboka nadechl a dle rozkazu se opřel do dveří ramenem. Pohnuly se, ale nepovolily. Povedlo se mu to aţ na druhý pokus. Vešli do boudy. Okny se prodíraly sluneční paprsky a ozařovaly holá prkna na podlaze. Byl tam starý koţenkový gauč, dvě plátěná rozkládací lehátka, v rohu byly naskládané umělohmotné stolky. Nad malým kamenným krbem visela zarámovaná zaţloutlá mapa plná indiánských názvů. Samantha se přesunula k Bobbymu a řekla: „Je to tady takový prostý, ale jinak perfektní. Na míle široko daleko se nevyskytuje ţivá duše. Proto taky táta tady tu boudu postavil. Jezdíme sem poprvé aţ v červenci.“ Bobby nasál vzduch. „Páchne to tu zatuchlinou,“ zamumlal. „Taky je to celou zimu zavřený. Ale, Bobby, ţe je to útulný hnízdečko, co říkáš?“ Ani nepočkala na odpověď a vrhla se mu kolem krku a dojatě ho políbila. „Tak co, uděláme to? Ty a já?“ zašeptala a kousla ho do lalůčku. „Odvezeme ji sem? Zabijeme ji? A budeme pak uţ jenom a navţdy spolu?“ „Oukej,“ odvětil Bobby. Musím co nejrychlejc zpátky a varovat Bree, pomyslel si. Chtěl Samantě říct, ţe by se měli vrátit domů, ale ona se k němu přitiskla a zahrnula ho polibky. „Bree! Musím s tebou mluvit,“ řekl Bobby. Hovořil potichu, i 86
kdyţ byl sám ve svém pokoji a měl zavřené dveře. „Okamţitě.“ „Ale, Bobby,“ ohradila se. „Vţdyť se za pár hodin uvidíme. Co blázníš? Chtěl jsi jít tancovat.“ „Bree, poslouchej mě,“ naléhal na ni. „Musím ti říct něco děsně důleţitýho. Teď hned.“ Bree to nechápala. „Je to tak důleţitý, ţe to nemůţe pár hodin počkat? Zrovna sedíme u večeře a máme tu příbuzný. Dlouho jsme je neviděli.“ „Bree! Prosím tě…“ „Nezlob se. Vydrţ do večera, oukej? Musím končit. Čau v osm.“ Cvak! Bobby vypnul telefon a nešťastně jím mrskl na postel. „Já se ti snaţím zachránit ţivot, ty pako!“ zařval na celé kolo. Začal po pokoji přecházet tam a zpátky. Zuřivě přemýšlel. Jak to Bree vysvětlí? Nemohl jí přece vyklopit, ţe chodí se Samanthou. Tím by se to jenom zkomplikovalo. Ale jak jinak jí má říct, ţe jí chce Samantha zabít? Bree mu něco tak šíleného v ţivotě neuvěří. Kdo by taky uvěřil? Ještě chvíli přecházel po pokoji, pak sebou praštil na postel a upřel oči ke stropu. Hlavou se mu honily děsivé myšlenky. Máma ho zezdola zavolala k večeři. Odpověděl ze dveří, ţe nemá hlad. Konečně se přiblíţila osmá. Bobby nasedl do auťáku a rozjel se do Fear street. Bree čekala ve dveřích oblečená na dýzu. Měla na sobě zelenou hedvábnou blůzičku, krátkou zelenou sukni a černé punčocháče. „Dobrou noc, rodino!“ zavolala do obýváku. Bobby ve dveřích kuchyně zahlédl Samanthu. „Tak si to uţijte, vy dva!“ popřála jim s úsměvem. Bobby šel s Bree k auťáku. Bree na něm viděla, jak je nervózní. „Jde se vůbec tancovat?“ zeptala se. Bobby na ni upřel oči. V obličeji měl váţný výraz. „Bree, musím ti něco říct. Je to děsně váţná věc.“ „Bobby, ty jsi moc hrr,“ zasmála se. „Jsem ještě moc mladá na to, abych se vdávala.“ Kdyţ viděla, ţe se nezasmál, humor ji přešel. „Teda, ty jsi ale dneska protivnej!“ Bobby vycouval z příjezdovky, ujel po Fear street několik bloků a zastavil u chodníku. Otočil se k ní. „Poslouchej mě, Bree,“ řekl 87
naléhavě. „Co ti teď řeknu, bude znít jako něco šílenýho, ale musíš mi věřit!“ Bree se podívala z okénka. „Proč jsi zastavil zrovna tady? U hřbitova?“ „Prosím tě, poslouchej mě!“ pokračoval netrpělivě. Spustil story, kterou vymyslel ve svém pokoji. „Jezdil jsem odpoledne jen tak po městě a najednou vidím Samanthu. Zamávala na mě a tak jsem zastavil. Nasedla a řekla mi, ţe se mnou musí mluvit.“ Bree vykulila oči. „Samantha s tebou chtěla mluvit? A o čem?“ „To ti právě chci říct,“ odpověděl Bobby jedním dechem. „Poprosila mě, abych ji zavezl do lesa, k vaší boudě. A tam mi řekla… řekla…“ Bobby se zarazil. Bude mu Bree věřit? „Samantha mi řekla, ţe tě chce do tý boudy zatáhnout – a zabít tě.“ Bree byla v šoku. „Já… já si to nevymejšlím,“ vykoktal Bobby. „Musel jsem tě varovat, Bree. Tvoje vlastní sestra, tvoje rodná ségra, tvoje dvojče – ona tě chce zabít, Bree!“ Bree na něj zírala s otevřenou pusou. Oči měla prázdné. Nechápala. Ale po chvilce se jí zúţila víčka a Bobby poznal, ţe pochopila. Rysy jí ztuhly. Pokývala hlavou, jako by chtěla sama sobě něco odsouhlasit. Odvrátila oči a vydechla: „Musím se ti k něčemu přiznat, Bobby.“ „Já… já nemůţu uvěřit, ţe tvoje sestra, tvoje dvojče tě chce zabít!“ řekl. „Musím se ti k něčemu přiznat,“ opakovala Bree váţným tónem. „Víš, Samantha a já – my nejsme dvojčata.“
88
XXII. JENNILYNN SE MUSELA VRÁTIT
Bree se přisunula k Bobbymu. Hlavu měla skloněnou, aby jí neviděl do obličeje. Pevně si na klíně sepnula ruce a začala vyprávět. Hlas se jí chvěl. „Existuje ještě jedna sestra,“ řekla. „Samantha a já nejsme dvojčata. Jsme z trojčat.“ „Húúúú!“ vydechl Bobby a zatřepal hlavou. „To je teda pecka!“ „Jmenuje se Jennilynn,“ pokračovala Bree s hlavou odvrácenou k hřbitovu na Fear street. „Dneska odpoledne s tebou musela bejt Jennilynn, Bobby. Samantha ne. Byly jsme celé odpoledne spolu. Doma.“ „Ale, boţe! To přece není moţný!“ zamumlal Bobby. Ano, situace byla váţná, ale Bobby se nemohl ubránit představě Arnieho, jak srandovně zírá, aţ na něj tohle vybalí, aţ mu řekne, ţe nechodí jenom s dvojčaty – ale s trojčaty! „Jennilynn je strašně nebezpečná,“ řekla Bree s očima upřenýma na mlčenlivě náhrobky za hřbitovním plotem. „My o ní normálně nemluvíme. Naši ji dali na vychování k tetě a strejdovi, který bydlej na Západním pobřeţí.“ „Proč?“ zeptal se Bobby s rukama pevně sevřenýma na volantu. „Co provedla?“ „Od malička na mě a na Samanthu strašně ţárlila,“ vysvětlovala Bree. „Co u nás viděla, to okamţitě musela mít taky – nebo to zničit. Nějak jí nešlo na rozum, ţe jsme tři a všechno, co máme, máme dohromady.“ 89
Povzdychla si. „Naši s ní lítali po doktorech a po všem moţným. Nebylo to nic platný. A pak, kdyţ nám bylo třináct, provedla něco strašnýho.“ Bree se odmlčela. Bobby si všiml, jak rychle dýchá. Okusovala si spodní ret. Bylo na ní vidět, jak těţko se jí o tom mluví. „Co se stalo?“ zeptal se mile. Bree se zhluboka nadechla a pokračovala: „Jennilynn nás dvě, Samanthu a mě, v našem pokoji zamkla a – zapálila barák… v přízemí.“ „Boţe!“ vykřikl Bobby upřímně. „Táta naštěstí zrovna přišel domů, a tak se nic nestalo. Naši ale pochopili, ţe takhle uţ to dál nejde, ţe se s Jennilynn musí něco udělat. Byla skoro rok v nemocnici. Kdyţ se vrátila, doktoři řekli, ţe bude lepší, kdyţ spolu nebudeme bydlet pohromadě.“ „A tak ji vaši poslali na Západ?“ zeptal se Bobby a pohladil Bree po roztřesené ruce. Kývla. „Jennilynn je od tý doby u tátový sestry a jejího manţela, našeho strejdy.“ Konečně se k němu otočila. „Prosím tě, neříkej to nikomu,“ vydechla. „Uţ dvakrát jsme se kvůli tomu stěhovali. A jedním z důvodů, proč jsme se přistěhovali do Shadyside, bylo začít znovu.“ „Neřeknu. Slibuju,“ řekl Bobby. Hladil ji po ruce. „Jenom nechápu, proč strejda s tetou nezavolali,“ řekla Bree. „Pravděpodobně ještě nevědí, ţe se Jennilynn vrátila. Musím to okamţitě říct našim. I kdyţ nevím, co by s tím mohli udělat. Hlavně se bojím o tebe. Jennilynn je děsně nebezpečná.“ „Dám si pozor,“ usmál se Bobby. „Jestli ji někde uvidíš, musíš zavolat policii,“ řekla Bree. „Věř mi, Bobby. Musíš okamţitě zavolat policii.“ Bobby chvíli mlčel, zuřivě přemýšlel. Pak řekl: „Myslíš, ţe je to Jennilynn, kdo si se mnou takhle zahrává?“ Bree smutně pokývala hlavou. „Ano. Asi to bude ona.“ „Ale proč to dělá?“ zeptal se Bobby. „Vţdyť mě vůbec nezná.“ „Jestli je to ona, tak má jedinej motiv. Chce zničit všechno, co Samantha nebo já máme,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Udělá cokoli, jen aby nás zničila. Naše ţivoty. Všechno.“ 90
Bobbymu přeběhl mráz po zádech. I kdyţ byla horká noc, roztřásl se zimou. „To… to není moţný, ţe ta holka, co se mnou byla dneska odpoledne, byla Jennilynn,“ vykoktal. „Byl jsem přesvědčenej, ţe je to Samantha.“ Bree na něj zamyšleně pohlédla. Odněkud ze hřbitova se ozval děsný skřek. Oba to slyšeli. „Asi kočka,“ zamumlal Bobby. „Povím ti, jak rozeznáš Jennilynn ode mě a od Samanthy,“ řekla Bree klidně. Stálila si límeček blůzy přes levé rameno. „Takhle poznáš, jestli jsme to my nebo Jennilynn,“ řekla a ukázala prstem na určité místo na kůţi. „Jennilynn má tady, přesně tady vytetovanýho modrýho motýlka.“
91
XXIII. BREE UŽ TO ZASE CHYTLO
Bobby slíbil Bree, ţe o Jennilynn nikomu neřekne. Ale vrásky si z toho samozřejmě nedělal. A musel to říct Arniemu. Přísahal jsem se zkříţenejma prstama, pomyslel si. A co? Zavezl Bree domů. Na tancování je přešla chuť. Bree řekla, ţe je z té zprávy o návratu své sestry tak zničená, ţe uţ nemůţe nikam jít. Zastavil na příjezdovce. Bree se na sedadle posunula a přitiskla se k němu. „Mrzí mě to, ale musela jsem ti to říct,“ vydechla. Přejela mu rty pusou po tváři. „Máš mě rád, viď, Bobby?“ zašeptala. „Máš mě opravdu moc rád, viď, Bobby?“ Začíná bejt obtíţná, pomyslel si. Byla fakt krásná a Bobbymu se s ní líbilo, jenţe takhle to dál nešlo – visela na něm víc, neţ je zdrávo. A uţ vůbec nechtěl mít nic společného s tou ufňukanou rodinnou tragedií. Jen ať si svý problémy vyřešej doma – co je mi po tom?! „Víš, jsem do tebe šílená,“ řekla. Kdyţ si dávali pusu na dobrou noc, Bobby se uţ úplně viděl, jak Arniemu vypráví o třetí sestře – a jak Arnie zírá. Vzal to od Bree rovnou k Arniemu. Kdyţ tam dorazil, nasedal zrovna Arnie na příjezdovce do svého malého chevroletu Geo. Vedle něj seděla Melanie. Bobby zajel za ně, aby jim překazil couvačku. „Čau, kámo – co se děje?“ zvolal Arnie a zatlemil se. Melanie protáhla obličej. Jako vţdy nebyla nadšená, ţe Bobbyho vidí. 92
„Jedeme na noční představení do Tenplexu,“ hlásil Arnie poslušně. „Přidáš se?“ Melanie po něm sekla očima. Otočila se k Bobbymu. „Co tu děláš? Wadeovky ti daly padáka?“ Bobby se zasmál. „Dík, ţes mi je připomněla. Přijel jsem Arniemu sdělit senzační novinky. Ale dobře, ţe jsi tu taky, Melanie.“ Zvedla oči k nebi. „Potěš mě pánbu.“ „Říkala jsi, ţe znáš Samanthu a Bree odjakţiva, ţe?“ uhodil na ni. Melanie kývla. „Jasně, ţe jo. Od malička.“ „Ale neřekla jsi mi, ţe maj ještě jednu sestru, ţe jsou z trojčat.“ Pozorně se na ni zadíval. „Húúú!“ zařval Arnie. „Ony jsou tři! Nekecej, Bobby, ţe jsi sbalil i tu třetí! To uţ by bylo na zápis do Guinessovy knihy rekordů!“ Vysekli si s Bobbym plácačku nad hlavou. Bobby nespouštěl z Melanie oči. Ale ta nereagovala. „No, Mel?“ řekl. „Jak je to? Jsou tři nebo ne?“ „Neříkej mi Mel!“ zasyčela. „Víš, ţe to nesnáším.“ „Odpověz, na co se tě ptám,“ nedal se Bobby. Melanie byla zaraţená. „Nemůţu,“ vydechla. Bobby se přestal smát. „Hele, co je tohle za odpověď?“ „Prostě to nejde,“ řekla chladně. „Kdo ti o té třetí sestře řekl?“ „Bree. Právě před chvílí,“ pokračoval. „Takţe je to pravda?“ „Nic ti neřeknu,“ odsekla. „Kolikrát ti to mám opakovat?“ „Proč mi nic neřekneš?“ zeptal se Bobby. Melanie koukala. „Protoţe jsem to slíbila.“ „Jo! Tak je to pravda!“ zvolal Bobby. „Slíbila jsi Bree a Samantě, ţe nikomu neřekneš o Jennilynn! Je to tak? Co říkáš?“ „Moţná,“ odpověděla Melanie. A rychle dodala: „To znamená moţná ano, moţná ne. Dala jsem slib, Bobby. Tak uţ se mě na nic neptej.“ Rýpla do Arnieho. „Jedem. Nebo přijdem pozdě.“ Arnie se na Bobbyho zatlemil. „Trojčata! Húúú!“ Otočil se k Melanii. „Co je na tom tak děsně tajnýho?“ „To je na dlouhý vyprávění,“ řekla Melanie a povzdychla si. Ušklíbla se na Bobbyho. „Čau, Bobby. Dík za rozptýlení.“ Bobbymu se po tom všem ještě nechtělo domů. Projíţděl se po 93
městě, rádio ztlumené, a přemýšlel o Wadeovkách. Pustím je obě k vodě, říkal si. Nastal čas poohlídnout se po novejch tvářích. Nemůţu přece ostatní holky ochuzovat o skvělýho kluka Bobbyho. Ale pak si zase řekl: Nebo bych se mohl rozejít s Bree a Samanthu si nechat. Samantha je fantastická. Děsně ráda se mucká. Bylo by škoda pouštět k vodě holku, která umí tak oddaně a vášnivě líbat. Vzpomněl si na zakrvácenou opičí hlavu. Vzpomněl si na prořezané gumy. Vzpomněl si na elektrickou pecku na pódiu v auditoriu. Ne, s Wadeovkama je nějak moc problémů, pokračoval v přemýšlení. S nějakou dementní třetí sestrou jsem nepočítal! Jennilynn je nebezpečná. Musím z toho vycouvat, neţ ta Jennilynn zase něco podpálí. Ještě by mě mohla zabít! Hned zejtra se s nima rozejdu. Lehce nabyl, lehce pozbyl, rozhodl se. Ale kdyţ potom, krátce před půlnocí, dojel domů, zjistil, ţe v tom má naprostý zmatek. Uţ zase nevěděl, co udělá – jestli se s Wadeovkama rozejde, nebo nerozejde, nebo co. „Rozejít se s nima nemůţu, protoţe jsou děsně sexy. A chodit s nima taky nemůţu, protoţe je to o hubu,“ mumlal si pro sebe, kdyţ se štrachal z auťáku. Nakonec usoudil, ţe nemůţe dělat nic jiného, neţ to nechat osudu. Další den byla neděle, chladné odpoledne. Obloha byla zataţená bouřkovými mraky. Bobby měl rande se Samanthou na parkovišti u obchodního areálu. Samantha na sobě měla tmavomodrý svetřík s krátkými rukávy a plandavé, odřené dţíny. Na hlavě měla čapku baseballového týmu Black Sox. „Co se stalo včera večer?“ zeptala se místo pozdravu. „Přivezl jsi Bree tak brzo. Byla úplně špatná. Utíkala do svýho pokoje a zamkla se lam. Rozešli jste se, nebo co?“ Bobby zavrtěl hlavou. „Ale ne.“ Samantha se zatvářila zklamaně. „No tak, co se teda stalo?“ „Ona… teda… éééé… řekla mi o Jennilynn,“ odpověděl Bobby. „Coţe?“ Samantě poklesla čelist. Přivřela oči a pozorně se na 94
Bobbyho zadívala. „Říkala, ţe se vrátila vaše sestra,“ přiznal Bobby. „No, ta třetí. Jennilynn.“ Samantha zbledla. Z očí jako by jí vyprchalo světlo. „Ach, boţe,“ zaúpěla. Potřásla hlavou. „Chudák Bree. Chudák Bree, uţ ji to zase chytlo.“ Bobby těţce polkl. „Coţe? Co to povídáš?“ Popadla ho za ruku, jako by se bála, ţe padne. Opřela se zády o jeho auťák. „Ţádná Jennilynn neexistuje, Bobby,“ vydechla. „My ţádnou další sestru nemáme.“
95
XXIV. ZAČÍNÁŠ MĚ PĚKNÉ ŠTVÁT
„Odvez mě domů. Okamţitě,“ řekla Samantha. Zařezávala se do Bobbyho očima, jako by ho chtěla rozřezat na kousky. „Musím to říct našim. Musím mluvit s Bree.“ „Moment… asi jsem ti nějak špatně rozuměl,“ vydechl Bobby. „Coţe jsi to říkala?“ Samantha nešťastně vzdychla. „Víš, Bobby, Bree uţ to neměla několik let. Kdyţ jí to chytalo, vymýšlela si různý věci o Jennilynn… teda jako ţe máme ještě jednu ségru. Vykládala nesmyslný příběhy, děsivý fantazie, a o zlý sestře. Ta ovšem nikdy neexistovala.“ „Fantazie? Byly to jenom fantazie?“ vyhrkl Bobby. Smutně pokývala hlavou. „Tak jsme tomu říkali, kdyţ to měla,“ pronesla tichým hlasem. „Jakmile začala mluvit o Jennilynn, bylo nám jasný, ţe to s ní jde z kopce.“ Bobby těţce polkl a zavrtěl hlavou. „Boţe,“ zamumlal, „to snad ne!“ „Odvez mě domů, Bobby,“ trvala na svém. „Bree mi dělá starosti. Uţ ti došlo, proč takhle lţe? Je to jasný – dozvěděla se nás, o tobě a o mně, a přeskočilo jí z toho.“ „Já… nemůţu uvěřit, ţe by to, co mi říkala o Jennilynn nebyla pravda,“ řekl. Upřel na Samanthu tvrdý pohled. „Jak to říkala… znělo to tak opravdově. Já… já…“ Hlas se mu vytratil. „Co na mě tak koukáš?“ zeptala se ho. „Něco mě napadlo,“ odpověděl. Natáhl ruku a dotkl se jejího svetříku. 96
Samantha uskočila. „Co šílíš?“ „Můţeš pro mě něco udělat, Samantho? Můţeš mi ukázat levý rameno?“ poţádal ji. „Coţe? Rameno!“ zasmála se. „Co se s tebou děje, Bobby?“ Zvedla ruku k výstřihu svého tmavomodrého svetříku. „Jasně, Samantho. Ukaţ mi svý levý rameno.“ Samantha chvíli zírala a pak se ušklíbla. „Ty uţ taky začínáš magořit, Bobby?“ Roztáhla výstřih a odhalila rameno. Nic. Ţádné tetování. Bobby se na ni zkoumavě zahleděl. „Kde máš tetování, Samantho?“ zeptal se. Zatáhla si výstřih zpátky. „Tetování? Neplácej nesmysly. Přece víš, ţe ţádný tetování nemám.“ Bobby se usmál. „A co to odpoledne v biologický laborce? To bylo co? Měla jsi na levým rameni vytetovanýho motýlka. Říkala jsi, ţe právě to tě odlišuje od Bree.“ Samantha na něj koukala s otevřenou pusou. Přiloţila mu dlaň na čelo. „Bobby, nemáš horečku? Ty blouzníš! Já jsem ti přece nikdy v ţádný laborce nic neukazovala.“ „Ne? Tak kdo to byl?“ rozkřikl se na ni. „Uţ taky fantazíruješ?“ řekla Samantha a nahodila starostlivý výraz. „Pojď sem, Bobby. Vzpamatuj se. Já teď musím domů, musím mluvit s Bree. Hele, nezačínáš uţ taky vidět věci, který neexistujou?“ Večer seděl Bobby u stolu a civěl do bleděmodré zdi. V hlavě mu hučel déšť, který zaléval okno jeho pokoje. Měl psát domácí úkol, ale nedokázal se soustředit. Ještě ţe zejtra není škola, pomyslel si a sklopil oči k prázdnému papíru na stole. Druhý den se neučilo, protoţe byla čtvrtletní konference. No, budu to muset nechat na zejtra. Zejtra tu slohovou práci určitě napíšu. Ale co kdyţ mi to nebude myslet ani zejtra? Co kdyţ jsem se opravdu zbláznil? napadlo ho. Musel myslet na Samanthu, úplně jasně ji viděl, jak mu v biologické laborce s ďábelským úsměvem ukazuje modrého motýlka na levém rameni. A musel taky myslet na Bree, na její nešťastný 97
výraz, na ruce pevně sepnuté na klíně, kdyţ seděla u něj v auťáku a vyprávěla mu o své sestře Jennilynn. Jedna z nich se mnou hraje nějakou ošklivou hru, pomyslel si trpce. Jedna z nich lţe, jako kdyţ tiskne. Ale která? Ţe by si Bree tu Jennilynn vymyslela? Ţe by to byla jenom nějaká její pošahaná fantazie? Anebo lţe Samantha, aby to hrozný rodinný tajemství udrţela pod pokličkou? Lhala Samantha? Nebo Bree? Venku zuřil lijavec. Okenní tabulky se prohýbaly pod náporem vody. Temnou oblohu křiţovaly blesky. Bobby přešel k oknu. Bouřka ho uklidňovala. Vtom zazvonil telefon. „Ale…“ vykřikl. Jeho výkřik zanikl v úderu hromu. Popadl telefon. „Haló?“ Na druhém konci linky se ozval příkrý, netrpělivý hlas: „Bobby, tady je Jennilynn.“ „Coţe?“ „Viděla jsem tě dneska na parkovišti obchodního areálu s Bree.“ „Moment!“ zarazil ji. Srdce se mu děsně rozbušilo. „To nebyla Bree. To byla Samantha.“ „Já svoji vlastní sestru poznám!“ vyštěkl hlas. „Kdyţ říkám, ţe to byla Bree, tak to byla Bree!“ Jak by to mohla bejt Bree? vyjevil se Bobby. Zuřivě přemýšlel. Určitě to byla Samantha! A kdo je tohle? Je to opravdu ta Jennilynn? Lhala mi Samantha dneska odpoledne? Proč mi tak usilovně tvrdila, ţe ţádná další ségra neexistuje? Tahle holka má jinej hlas. Chraplavější. Mnohem hlubší. Je to určitě Jennilynn! „Kdy ji zabijeme, Bobby?“ zeptal se hlas. „Slíbils mi to. Domluvili jsme se, ţe ji zabijeme. Tak kdy, Bobby?“ „Jo… chce to trpělivost, protoţe…“ začal Bobby. Ale hlas ho přerušil: „Uţ nebudu čekat,“ pronesl zlostně. „Musí to 98
bejt rychle. Začínáš mě štvát, Bobby. Začínáš mě pěkně štvát!“
99
XXV. DO LESA
Druhý
den ráno se Bobby pokoušel volat Samantě, ale bylo obsazeno. Nedovolal se k ní celé dopoledne. Kdyţ to zkusil znovu po obědě, telefon vyzváněl a vyzváněl, ale nikdo to nebral. Před polednem konečně přestalo pršet a z mraků se vyklubalo ţhavé slunce. Máma a táta byli v práci. Bobby byl doma sám. Myslel, ţe bude mít klid na psaní slohové práce do školy. Rychle ale poznal, ţe je příliš rozrušený a zmatený, ţe ze sebe nedokáţe vypotit jednu kloudnou větu. Zkusil sekat trávu na zadním dvorku. Doufal, ţe se tím rozptýlí, ţe nebude muset pořád myslet na Samanthu a Bree a na Jennilynny zlostné výhrůţky. Nešlo ani jedno ani druhé. Tráva byla po dlouhém lijáku příliš mokrá a Bobby se svých děsných myšlenek nemohl zbavit za ţádnou cenu. Kdyţ krátce po páté odpoledne zastavil před barákem bílý sporťák Wadeových se sklápěcí střechou, konečně se mu ulevilo. Byla to Samantha? Nebo Bree? Nebo… Tak, a teď se dozvím pravdu! pomyslel si. Vyběhl jí naproti. Auťák měl sklopenou střechu. Bobby okamţitě poznal Samanthu, tedy její krátkou růţovou blůzičku. Musela to být Samantha – Bree by si na sebe nikdy nic tak odváţného nevzala. „Čau… jak to, ţe máš auťák? Přece jsi říkala, ţe nemáš řidičák?“ volal na ni od baráku. Zasmála se. „Naši nebyli doma,“ řekla. „Tak jsem si ho vzala.“ Opřel se o dvířka. „Celej den ti volám, Sami. Musím s tebou 100
mluvit. Hele, já…“ „Já s tebou taky musím mluvit,“ přerušila ho. Ukázala vedle sebe. „Nasedni. Projedeme se.“ Bobby obešel auťák a zapadl na přední sedadlo. „Doufám, ţe zase nepojedeš jako blázen, co?“ Uchichtla se. „Zapni si pás.“ Pár minut nato se řítili po Old Mill road, ven z města. Slunce zmizelo za korunami stromů, fičel nepříjemný, chladný vítr. Bobby se rozklepal. „Včera večer mi volala Jennilynn,“ řekl. Musel v tom děsném větru křičet. Samantha sledovala silnici. „Chceš říct Bree,“ zakřičela. „To musela bejt Bree.“ „Představila se jako Jennilynn. Říkala…“ „Já tě vůbec neslyším,“ křičela Samantha a poloţila svou ruku na jeho, aby radši nemluvil. „Povíme si to aţ v boudě.“ Bobby vykulil oči. „V boudě?“ „Potřebujeme klid a soukromí,“ křičela. „Musíme si promluvit!“ Kdyţ vyjeli z města a domky a stromy ustoupily polím, sešlápla pedál a rozpálila to na plný plyn. Pole, zvlhlá deštěm, zářila v rudém odpoledním slunci jako smaragdové moře. Na předním skle hučel vítr. Bobby se na sedadle stálil do sebe. Podíval se na Samanthu. Měla přivřené oči. Naklonil se dopředu, aby pustil rádio, a vtom z toho úhlu zahlédl její levé rameno. Vítr jí nadzvedl blůzku. Bobby to viděl jasně. Samantha měla na levém rameni vytetovaného modrého motýlka. Nechal rádio rádiem a popadl ji za pravou paţi. „Tetování!“ vykřikl. „Ty máš tetování!“ Překvapeně k němu otočila hlavu. „Samozřejmě. A co má být? Co to do tebe vjelo?“ „Ale… ale…“ koktal Bobby, „včera odpoledne u obchodního areálu jsi ho neměla!“ „Coţe?“ Zvedla ruku. „Asi tě špatně slyším. Já jsem včera u obchodního areálu nebyla. Včera jsme se přece vůbec neviděli, Bobby!“ Sekla to do levého pruhu, aby předjela obrovitý truck. Lízla mu to 101
těsně před čumákem. Řidič začal zuřivě troubit. Bobby si musel zacpat uši. Kdyţ trucku ujeli, zakřičel proti větru: „Chceš říct, ţe jsi vţdycky měla tohle tetování?“ Protáhla obličej. „Co se s tebou děje? Přece jsem ti ho ukazovala v biologický laborce. Nebo máš ztrátu paměti?“ Objevily se lesy. Samantha zatočila na lesní cestu a začala se prodírat blátem k boudě. Pod mohutnými větvemi je zahalilo šero. Bobby zuřivě dýchal, srdce mu tlouklo aţ ve spáncích. Třásl se. Cítil se strašně. Ţe by to bylo jenom tím větrem? „Chceš se mnou mluvit o Bree? Ţe ji zabijeme?“ vyhrkl. Samantha se na něj ďábelsky usmála. „Uţ jsem to vymyslela,“ řekla a v očích se jí zablesklo. „Bude to pro ni takovej šok, ţe ani nemrkne.“
102
XXVI. ÚDER
Bobby zavřel oči. Je to pravda, nebo se mi to jenom zdá? ptal se sám sebe. Auťák se prodíral vpřed pod hustým příkrovem větví. Najednou zastavil. Bobby otevřel oči. Spatřil před sebou nejasně se rýsující boudu. Obloha se ztrácela za korunami vysokých, starých stromů. Byla tma skoro jako v noci. Bobby, zdeptaný děsivými myšlenkami, kterými se cestou zaobíral, se nehýbal. Byl úplně mimo. Pak si uvědomil, ţe mu Samantha tiskne ruku. Pohlédl jí do očí. Obličej měla poházený chomáči rozcuchaných vlasů, tváře zrudlé, ošlehané větrem. „Pojď dovnitř,“ řekla míle. „Promluvíme si.“ Kývl. „Jo… promluvíme si.“ Vyštrachal se z vozu a zhluboka se nadechl. Vzduch byl svěţí a voněl jehličím. V ojedinělých paprscích oranţového světla se třepotaly myriády komárů. Slyšel za sebou, jak Samantha otvírá a přiráţí dvířka. Moţná něco zapomněla, napadlo ho. Zahlédl pruhovanou veverku skotačící po kmeni spadlého stromu. „Samantho?“ otočil se k auťáku – a stačil ji ještě zahlédnout, jak zvedá nad hlavu prázdnou láhev od coly. „Samantho! Boţe…“ Uţ nestačil uskočit. Samantha mu zasadila lahví ránu do hlavy. Zachvátila ho bolest, jako by mu v mozku explodovala bomba. Nastala bílá mlha. A pak nejčernější tma. 103
XXVII. MED
Rudá
barva přešla do růţové a pak do bílé. Objevily se první paprsky zamlţeného, šedavého světla. Po rozbouřené rudé obloze plula hejna růţových mraků. Bobby otevřel oči. Ale bolest, pulzující bolest v hlavě ho přinutila, aby je zase zavřel. Se zavřenýma očima se pokusil zvednout. Něco ho drţelo. Chtěl zvednout ruce, ale taky mu je něco drţelo. Jsem paralyzovanej, napadlo ho. Začal přemýšlet. Ona mě paralyzovala. Znovu se přinutil otevřít oči. Z hrdla se mu vydral přidušený výkřik. Sedavá mlha se zvedla. Za ní se pomalu vynořil vnitřek boudy. Já sedím, řekl si. Znovu se pokusil zvednout. Ale něco mu v tom pořád bránilo. Sedím na ţidli. Jsem spoutanej. Jsem přivázanej k ţidli. Zkusil pohnout nohama. Nešlo to. Moje ruce a nohy! Mám je svázaný. Přivázaný k ţidli. „Hej!“ podařilo se mu zaskučet. Je tohle vůbec můj hlas? Takovej tenkej, slabej? Sklonil hlavu. Pulzující bolest trochu povolila. „Coţe?“ Spatřil holá kolena. Měl sundané dţíny. I tenisky a ponoţky byly pryč. Seděl přivázaný k ţidli jenom v tričku a pruhovaných trenýrkách. V malém krbu praskal oheň. Bobby vytřeštil oči. Moje dţíny! Ano! Hořely tam jeho dţíny. 104
U krbu stála Samantha, ruce zaloţené na prsou. V zelených očích se jí odráţela záře nízkých plamenů. „Samantho… proč?“ zachrčel Bobby. „Já nejsem Samantha,“ pronesla klidně. Popošla se zaloţenýma rukama k němu. „Jsem Jennilynn.“ Bobby zatřepal hlavou. Celým tělem mu projela bolest. Vykřikl. „Ne! Ty nejsi! Ţádná Jennilynn neexistuje!“ rozeřval se na ni. „Přestaň mi uţ konečně lhát, Samantho!“ „Tak tohle ti napovídali?“ pronesla s očima plnýma zášti. „Tvrdili, ţe neexistuju, co?“ Znechuceně se ušklíbla. „Jo, to by se mejm drahejm sestřičkám děsně líbilo, kdybych neexistovala,“ dodala, tedy spíš ta slova plivala. „Nech toho! Prosím tě, nech uţ toho!“ úpěl Bobby. Neposlouchala ho. „Jsem ta špatná!“ pokračovala vztekle. „Ta nebezpečná. Ta, kterou odkopli. A teď se tvářej, jako ţe neexistuju. Jenţe já existuju, Bobby. Já existuju.“ „Oukej. Existuješ,“ řekl Bobby s očima upřenýma na její rozzuřený obličej. „Promiň. Nevěděl jsem. Já…“ „Já jsem ta s tím tetováním!“ křičela a odrhnula si svetřík. „Já jsem s tebou byla v tý laborce – ne Samantha, ani Bree! Myslíš, ţe by se ty ufňukaný chudinky nechaly tetovat? V ţivotě ne! Jedině Jennilynn, jedině ta špatná sestra to dokáţe!“ „Oukej. Tak jo,“ řekl Bobby přívětivě. Bolest v hlavě slábla. S kaţdou další vteřinou jasněji viděl, jasněji vnímal. Dţíny v krbu uţ doutnaly. „Tak mě rozvaţ,“ řekl. Pohlédl do jejích chladných, přivřených očí. „Rozvaţ mě, Jennilynn. Nic jsem ti neudělal!“ Zamračila se a ustoupila zpátky ke krbu. „Moje krásný sestřičky tě tak móóóóc, móóóóc milujou,“ uchichtla se a zvedla oči k nebi. Rozhrábla ţelezným pohrabáčem spálené zbytky dţínů. „Jsou móóóóc, móóóóc šťastný!“ „Hele, poslouchej mě…“ „Ne!“ rozkřikla se. „Já nechci, aby byly šťastný! Takţe…“ Vytáhla těţký pohrabáč z popela a rozpřáhla se na něj. „Takţe se s tebou budou muset rozloučit.“ Tváří se jí mihl šílený škleb. „Sbohem, lásko, nech mě jít, bude 105
klid…“ zapěla. „Sbohem, Bobby!“ „Jennilynn! Počkej!“ vykřikl. „Co to děláš?“ Neodpověděla. Sklonila pohrabáč a odloţila ho. Pak Bobbyho obešla dozadu. Chtěl se na ţidli otočit, aby viděl, co chce dělat, ale byl tak pevně svázaný, ţe to nešlo. Najednou ucítil na hlavě něco hustého. Nějakou hustou, tekutou hmotu. Hrnula se mu kolem uší a po tvářích. Pak ji ucítil na ramenou. „Jennilynn – co to se mnou provádíš? Co je to?“ zaječel. Obešla ho zpátky dopředu. V rukou měla velkou plechovku. „Je to med, cukroušku. Slaďoučkej jako ty,“ vydechla a pobaveně se zasmála. Naklonila plechovku a spustila mu hustý zlatavý med do klína. Pak mu zalila nohy. Bobby ucítil v nose nasládlou vůni. Med mu stekl z čela na oči. Začal mrkat, aby ho neoslepil. „Prosím tě, přestaň!“ Zuřivě sebou na ţidli škubal, chtěl se osvobodit, chtěl si uvolnit nohy, kopat. Nebylo to nic platné. Provazy drţely pevně. Jennilynn se s veselým pobrukováním sklonila a polila mu medem bosé nohy. „Tak. Výborně,“ pronesla spokojeně, napřímila se a znovu se na něj zašklebila. „No, řekni, nejsi teď ještě sladší? Nejsladší na světě?“ Bobbymu se sevřelo nitro hrůzou. „Co… co chceš dělat?“ vysoukal ze sebe. A pak spatřil něco strašného. Na podlaze u dveří stála velká sklenice plná rudých, lidoţravých mravenců.
106
XXVIII. ZKUS KŘIČET
„Ach,
ty sis jich všiml!“ pronesla Jennilynn s předstíraným zklamáním. „To mě mrzí. Mělo to být překvapení.“ „Jak… tě to…“ vyhrkl Bobby. „Teda, chci říct… snad nechceš…?“ Odloţila plechovku, stoupla si před něj s rukama v pase a začala se svým dílem kochat. „No, zdá se, ţe jsem pro sestřin projekt našla mnohem lepší praktické uplatnění, neţ se jí kdy snilo!“ „Jennilynn – to přece nesmíš!“ bránil se Bobby roztřeseným hlasem. S šíleným smíchem přistoupila ke dveřím a zvedla sklenici z podlahy. „Jo, Bobby, vezu sem tyhle potvůrky aţ ze školy. Dovedeš si představit, jak jim musí kručet v ţaludku?!“ Bobby, od hlavy k patě zalitý medem, sebou v provazech zmítal, kroutil se a vzpínal. Děsně to studilo. Ale to mu tolik nevadilo. Horší bylo, co mu Jennilynn strčila před oči. Bobby civěl do sklenice plné rudé hmoty – hladových rudých mravenců. „Mravenci milujou med, co říkáš?“ zasmála se. „Ne, prosím tě! Ne!“ Sňala víko a poloţila ho v boudě na podlahu. Pak před Bobbym poklekla. „Prosím tě, Jennilynn! Prosím tě, ne!“ Naklonila sklenici. Bobby sklonil hlavu a s hrůzou sledoval, jak se mu rudí mravenci rozlézají po chodidlech. Jennilynn zvedla ruce a pokryla mu dalšími mravenci stehna. 107
„Přestaň! Prosím tě!“ ječel Bobby. Zvedla sklenici ještě výš a vysypala mu zbytek mravenců na ramena a na hlavu. „No ne, Bobby, tobě to sluší!“ vyjekla v předstíraném překvapení. „Ach, ne! Vidíš, jak jim chutná? Chudinky malinký…“ Bobby se začal svíjet bolestí. Tisíce, desetitisíce drobných kousanců všude, po celém těle! Bylo to strašné. „Oni mě koušou! Pomoz mi, Jennilynn!“ úpěl. „Prosím tě! Oni mě koušou!“ Mravenci, uvěznění v hustém medu, se mu zakusovali do těla. „Prosím tě – pomoz mi! To strašně bolí!“ „Zkus křičet,“ poradila mu velkoryse. Odloţila prázdnou sklenici na podlahu. „Kdyţ budeš křičet, uleví se ti, uvidíš.“ Odebrala se ke dveřím, otevřela je a ještě jednou se k němu otočila. „Můţeš křičet na celý kolo. Nemusíš si dělat starosti, ţe bys tím rušil sousedy. Ţádný tu nejsou!“ A se škodolibým smíchem vypadla z boudy. Bobby se svíjel strašlivou bolestí, jak ho mravenci okusovali. Neměl na vybranou, musel se řídit její radou. Otevřel pusu a začal křičet.
108
XXIX. JENNILYNN SE VRACÍ
„Můj krk! Oni mi lezou po krku!“ Bobby měl rudé mravence všude. Na zádech. V podpaţí. Díval se, jak se mu prodírají medem na kůţi, díval se na jejich kusadla, která jim zuřivě, hladově vibrovala. Zmítal se, škubal sebou. Hruď se mu svírala. Lapal po vzduchu. „Já… nemůţu dejchat!“ Zápasil s provazy. Hodil sebou do strany a ţidle se s ním převrhla. V úleku zařval ještě víc neţ předtím. Mlátil sebou a kopal v kaluţi horkého medu. Mravenci mu lezli z krku na bradu. Prudce si odplivl, aby je shodil ze rtů. A kdyţ se potom nadechl, vlezli mu do pusy. „Hach, haaaach!“ Vyšel z něj hluboký, chrčivý zvuk, který předtím ještě nikdy neslyšel. Svíjel se v agónii, cítil kaţdý kousanec zvlášť a zároveň všechny najednou. Mravenci mu ohlodávali chodidla, kolena, ruce. „Hach, haaaach!“ Leţel na boku a neustále sebou trhal a kroutil se, vzpíral se provazům, které se mu zařezávaly do masa. Trvalo to celé hodiny – nebo mu to alespoň tak připadalo. Mravenci mu vlezli do uší, do očí, do nosu. „Ich, iiiiich!“ Z rozdrásaného hrdla mu unikalo pištění jako hlásek malé myšky. Bojoval, nevzdával se. Avšak provazy slepené medem byly pevnější, odolnější. 109
Najednou poznal, ţe má jednu nohu volnou. Nejdřív tomu nechtěl věřit. Švihl jí dopředu. Byla to pravda! Jak leţel na zemi, zvedl koleno vzhůru – a uvolnil si i druhou nohu. Za takovýhle uzly by Jennilynn u skautů propadla, pomyslel si. Kdyby ty provazy nebyly slepené medem, spadly by mi z nohou uţ dávno. S nesmírným úsilím se převrátil na kolena. Nitro se mu svíralo, jako by měl kaţdým okamţikem explodovat. Mravenci mu šupajdili kolem krku. Cítil jejich ostré noţičky v uších a ve vlasech. „Haaach, hachchch, hachchch!“ Na jeden zátah vytrhl z provazů ruce. „Haaach! Povedlo se! Povedlo se!“ A začal ze sebe zuřivě shazovat mravence. Stíral si je z tváří, z čela, pleskal se do stehen, do kolen, všude. Jako šílený se škrábal na nohou a na rukou. „To snad nikdy nepřestane svědit! Nikdy!“ Musel vypadnout. Musel najít pomoc. Šátral po boudě, hledal svoje ponoţky a tenisky. Nic. Byly pryč. „Kašlu na ně,“ zařval. „Musím odsud! Na silnici! Musím se zachránit!“ Srdce mu děsně bušilo. Otočil se a vrhl se ke dveřím. „Au!“ Uklouzl po silné vrstvě medu a praštil sebou na zem. Dopadl na záda a na loket. „Musím odsud! Musím ven!“ Znovu se vydrápal na nohy a proletěl dveřmi. Byla noc. Hluboká tma. Tma a zima. Jak dlouho v té boudě byl? Rozběhl se k blátivé cestě. Na medem olepených nohou se mu zachytávala stébla trávy. „Musím najít pomoc! Musím někoho zastavit! Dostat se domů!“ „Au!“ Do nohy se mu zařízl ostrý kámen. Ale Bobby se řítil travou a pořád ze sebe shazoval mravence. Ruce měl zamatlané od medu, který se mu vsakoval do pórů na celém těle. Měl ho na tričku i na trenýrkách. Neuběhl po blátivé cestě ani sto metrů, kdyţ v dálce před sebou spatřil dva jasné světelné body. Reflektory auta! Světlo skákalo po hrbolatém terénu. Blíţilo se k němu. 110
„Ach, boţe! Ne!“ Došlo mu, ţe Jennilynn se vrací.
111
XXX. ŠOKUJÍCÍ MEJDAN
Má utíkat? Schovat se v lese? Bylo pozdě. Auto před ním zastavilo. Záře reflektorů ho oslepila. Bobby si zakryl oči rukama. „Hej, Bobby! Jsi to ty?“ Ten hlas, který ho oslovil – ne, to nebyla Jennilynn! „Bobby? Co tady děláš?“ Bobby, oči zastíněné rukama, sledoval, jak z auta vyskakuje temná postava a rozbíhá se k němu. „Bobby? Stalo se ti něco?“ „Melanie!“ zakřičel. „Já… já… to není moţný!“ „Bobby! Co se ti stalo?“ Ve světle reflektorů bylo vidět, jak se jí obličej zkřivil odporem. „Fuj! Co to máš na sobě? Kalhoty – kde máš kalhoty?“ „Jennilynn…“ zachrčel z posledních sil. „Jennilynn. Ona mě…“ „Ach, boţe!“ Melanie zatřepala hlavou, nemohla tomu uvěřit. „Nastup do vozu. Rychle. Musíš okamţitě do nemocnice.“ „Ne. Já jsem oukej. Do ţádný nemocnice,“ vzpíral se. Lapal po dechu. „Musíme ject na policii. To Jennilynn… ona je strašně nebezpečná!“ „Oukej,“ řekla Melanie. „Počkej! Nesedej si! Mám v kufru deku. Musím přikrejt sedadlo.“ Skočila ke kufru a otevřela ho. „Co to je za svinstvo? Co to máš na sobě?“ „Med,“ odpověděl. „Já… já…“ Slova se mu zasekla v hrdle. Víc ze sebe nedokázal vypravit. O pár minut později seděl vedle Melanie na sedadle zakrytém dekou. „Jak jsi mě našla?“ zeptal se jí. 112
Melanie se dívala dopředu, drkotala autem po blátivé cestě směrem k silnici. „Já jsem tě nehledala,“ řekla. „Pomáhám Samantě a Bree. Jsou samy doma a odpoledne zmizel sporťák jejich mámy. Říkaly, ţe ho nemohl sebrat nikdo jinej neţ Jennilynn. Poprosily mě, abych se po ní podívala. Vzpomněla jsem si, ţe se ráda motala kolem boudy, kterou maj Wadeovi tady v lese, atak…“ „Tak uţ připouštíš, ţe Jennilynn existuje?“ zeptal se Bobby hořce. „Jo. Uţ jo,“ odpověděla mile. „Omlouvám se, Bobby. Fakt jo. Děsně se omlouvám. Ale slíbila jsem Samantě a Bree, ţe o jejich další sestře nikomu neřeknu. No, teď uţ to stejně víš.“ Bobby seděl a díval se na temná pole v dálce. „Teda, ty vypadáš. Jsi špinavěj jako prase,“ poznamenala a vůbec se nezasmála. Bobby se poškrábal na noze. „Děsně to svědí. To snad nikdy nepřestane.“ Melanie k němu otočila hlavu a zeptala se: „Mám to vzít rovnou na policii, nebo bysme nejdřív měli varovat Samanthu a Bree?“ Bobby se zamyslel. „Jo, jsou v nebezpečí,“ pronesl rozváţně. „Jennilynn je děsně nebezpečná. Šílená a nebezpečná.“ „Takţe co? Nejdřív k nim a pak na policii?“ Bobby pokýval hlavou. „Ano. To bude nejlepší.“ Melanie a Bobby vykřikli. Na ulici před domem Wadeových byl zaparkovaný bílý sporťák se sklápěcí střechou. „Ten auťák! Je tady! To znamená, ţe Jennilynn je uvnitř!“ vydechla Melanie roztřeseným hlasem. Prudce zabrzdila a otevřela dvířka. „Rychle, Bobby! Jen aby uţ nebylo pozdě!“ Utíkali k baráku. Okno v obýváku bylo zataţené. Nikde v domě se nesvítilo. Bobbymu se na chodidla lepila tráva. Musel si přidrţovat trenýrky. Byly ztěţklé, nacucané medem. „Bobby – já mám takovej strach!“ zaúpěla Melanie. Zatlačila na domovní dveře. Otevřely se. Vrazili dovnitř. Z obýváku byly slyšet hlasy. Otevřenými dveřmi dopadal do předsíně čtverec světla. Bobby tam vpadl. „Je tu Jennilynn!“ vykřikl, aby varoval Samanthu a Bree. „Zachraňte se! Je tu Jennilynn…“ 113
Samantha a Bree na něj vykulily oči. „Bobby! Jak to vypadáš?!“ vyjekla Samantha a zavrtěla hlavou. „Ty… ty jsi přišel v trenkách?!“ Ozval se škodolibý smích. Bobby se zaraţeně rozhlédl po pokoji. Samantha a Bree nebyly samy. Na gauči seděly Ronnie a Kimmy. A další holky seděly různě na podlaze. A všechny na něj uţasle zíraly – na jeho upatlané tělo, na špinavé tričko, na šílené trenýrky a na nohy olepené travou. Bobby otevřel pusu, ale nedostal ze sebe slovo. „Co se to tu k čertu děje?“ ozval se v tom tichu muţský hlas. Do obýváku vešel pan Wade. „Bobby… prosím tě, co to tady vyvádíš? Jak to vypadáš?!“ S Bobbym se všechno zatočilo. „To Jennilynn!“ vyhrkl zoufale. „Ona mě unesla! A teď je někde tady! Ve vašem domě!“ Pan Wade koukal jako blázen. „Kdo?“ „Ta vaše třetí dcera. Jennilynn. Ona se vrátila!“ křičel Bobby. Pan Wade koukal ještě víc. Upřel na Bobbyho oči a řekl: „Tak, hele, hochu, jestli je to vtip nebo lumpárna, nebo cokoli, tak tady to laskavě nezkoušej. Pil jsi něco, nebo co se s tebou děje?“ „To není ţádnej vtip!“ křičel Bobby zoufale. „Jennilynn je zpátky, pane Wade! Na mě nemusíte hrát, ţe neexistuje. Teď jsem s ní byl. Ona mě unesla! Unesla – chápete to! Všechny vás tady…“ „Tak moment,“ zarazil ho pan Wade. „Tohle skutečně nechápu,“ řekl. „Klidně a popořádku. O jaké Jennilynn to mluvíš?“ „Třetí dcera. Sestra Samanthy a Bree!“ vydechl Bobby a zalapal po vzduchu. „My nemáme ţádnou třetí dceru,“ řekl pan Wade přívětivým tónem. V pokoji se ozvalo rozpačité pochechtávání. Bobby se pořádně podíval a spatřil další známé tváře. Co to má znamenat? řekl si. Ony se tu snad sešly všechny holky, s kterejma jsem kdy chodil! „Klid, pane Wade. Klid,“ pokračoval. „Heleďte se, nehrajte to na mě. Ona mě zatáhla do tý vaší boudy. Jo, vaše Jennilynn! A nasypala na mě lidoţravý mravence!“ „Coţe? Jaké mravence?“ zeptal se pan Wade. „Lidoţravý mravence!“ vyhrkl Bobby s vytřeštěnýma očima. „Z 114
Novýho Zélandu!“ Pan Wade se zasmál. „Hochu, ţádní lidoţraví mravenci přece neexistují!“ „Ale… ale…“ koktal Bobby. Pochechtávání v pokoji zesílilo. „Tak se jeďte podívat do svý boudy, kdyţ mi nevěříte!“ Pan Wade se na něj zkoumavě zahleděl. Překvapení se začalo měnit v zlost. „Bobby, my ţádnou boudu nemáme. A naše holky nemají ţádnou další sestru! Bobby, vţdyť ty úplně plácáš z cesty!“ Bobbymu se najednou rozsvítilo. Vzpomněl si, jak se napoprvé musel do boudy vloupat. Určitě byla někoho jiného, vůbec Wadeovým nepatřila! „Kde jsi viděl nějakou boudu?“ zeptal se pan Wade podezřívavě. „Já… já nevím,“ vykoktal Bobby. „Je v lese. Kousek od lesní cesty.“ Pohlédl nešťastně na Melanii, která uţ seděla na gauči mezi Ronnií a Kimmy. „Melanie ty to víš,“ řekl. „Pověz panu Wadeovi, kde je ta bouda!“ „Nezlob se, Bobby,“ odpověděla mile, „ale já o ţádné boudě nevím.“ „Coţe?“ Bobby zalapal po dechu. „Co kecáš?! Jak můţeš takhle lhát?“ „Tak dost, Bobby, ano?“ okřikl ho pan Wade. „Hele, jestli jsi něco pil, uděláš nejlíp, kdyţ půjdeš domu a vyspíš se z toho.“ Otočil ke svým dcerám. „Můţete mi laskavě vysvětlit, o čem to ten hoch mluví?“ „My nevíme, tati,“ řekla rychle Bree. Samantha pokrčila rameny. „Vůbec.“ „Ony lţou!“ zaječel Bobby. „Heleďte se, poslouchejte mě! Tak dobře, tak třeba ţádná Jennilynn neexistuje. Dobrý. Ale jedna z nich mě dneska zavezla do tý boudy a…“ „To by stačilo,“ přerušil ho pan Wade. „Bree ani Samantha nemají řidičský průkaz.“ „Jedna z nich mě tam zavezla,“ nedal se Bobby. „Ta, co má to tetování. Ta, co má tetování, je ona – unesla mě a…“ „Tetování?“ Pan Wade ustrnul. „Chceš snad říct, ţe se některá z mých dcer dala tetovat?“ Bobby na ně ukázal prstem. „Podívejte se jim na ramena a 115
uvidíte!“ vyhrkl zoufale. „Která má tetování – ta to byla!“ „Samantho! Bree! Okamţitě mi ukaţte ramena!“ nařídil pan Wade přísně. „Tati, to je nesmysl,“ řekla Bree. „Bobby je úplně mimo.“ „Všechny ty nesmysly o třetí dceři a lidoţravejch mravencích,“ ušklíbla se Samantha. „Neměli bysme zavolat sanitku, co říkáš, tati? Vypadá to, ţe Bobby potřebuje odbornou pomoc.“ Holky se zvedly a odrhnuly trička. Ţádné tetování na ramenou neměly. Zazvonil telefon. „Bobby, jdi domů a dej se do pořádku,“ zavrčel pan Wade znechuceně a odešel k telefonu. „Vy jste se na mě domluvily!“ rozkřikl se Bobby, kdyţ pan Wade zmizel. „Nastraţily jste to na mě! Zjistily jste, ţe chodím s váma oběma – a ušily jste na mě takovouhle hnusnou boudu! Vy dvě a Melanie!“ Wadeovky nahodily roztomilý kukuč. „Ale my jsme celou dobu tady. S holkama, copak to nevidíš, Bobby?“ pronesla Samantha nevinně. „Nevzdálily jsme se ani na minutku.“ Melanie vyskočila z gauče. „Já jsem tě varovala,“ pronesla temným tónem. „To máš za to, jak ses zachoval k Samantě a Bree a za to, jak ses zachoval k nám všem. Ty nejsi ţádnej skvělej kluk Bobby. Jsi obyčejnej, trapnej, ubohej hajzl!“ Holky v místnosti – všechny, s kterými kdy Bobby chodil, zatleskaly a rozeřvaly se smíchy. „Vyject po obou Wadeovkách najednou, to uţ byl vrchol,“ řekla mu Kimmy. „A tak jsme se domluvily, ţe ti to osladíme,“ dodala Ronnie. „Nedovedeš si představit, jak jsem se bavila, kdyţ jsem ti blbla hlavu, kdyţ jsem vyváděla jako nějaká potrhlá holka,“ ušklíbla se Samantha. „Kdyţ jsi mi seţral, ţe Bree a já jsme kaţdá úplně jiná!“ „No, ale s těma krádeţema a s tím kabelem od zesilovače jsi to trochu přehnala,“ pokárala ji Bree. „To je fakt,“ připustila Samantha. „I kdyţ ho ta kytara nemohla zabít. Není v ní takový napětí.“ Zasmála se. „Ovšem ty mravence jsem mu vsugerovala hezky. Byly to drcený rudý feferonky na pizzu. Pálily, ale vůbec se nehejbaly. Ale on to 116
úplně viděl!“ Pak řekla ostáním: „Podívejte se na něj, holky, jak čumí! To je…“ „Tak co, jak se ti líbil mejdan?“ skočila jí řeči Melanie. Měla co dělat, aby se přitom škodolibě neuchichtla. „Tohle byl nejlepší mejdan, jakej jsem kdy zaţila!“ zvolala jiná holka. „Chodíš skvěle vyfiknutej, Bobby!“ poznamenala další. Všechny se zasmály. „Teda… moment?“ Bobby vykulil oči. „To… to není moţný!“ vykoktal uţasle. „Vy jako chcete říct, ţe se vám nelíbím?“ Na tuhle otázku měly holky jedinou odpověď – vyprskly a řvaly smíchy a nemohly přestat. Bobby se chtěl ohradit, ale pak poznal, ţe to nemá cenu, ţe prohrál. Sklopil uši, otočil se a utekl z pokoje. Jejich řehot se za ním nesl ještě dlouho, hezky dlouho… Několik dní nato, po skončení vyučování, vykročil Bobby k hudebce. Teprve v polovině chodby si uvědomil, ţe uţ ţádnou kapelu nemá. Paul si našel jinou skupinu a Arnie konečně pochopil, ţe nemá smysl pro rytmus, á prodal bicí do bazaru. Bobby zamířil k východu. A najednou se zastavil, kdyţ viděl, ţe se k němu ţenou Samantha a Bree. „Na,“ řekla Bree a strčila mu do ruky malou obálku. Bobby obálku otočil a přejel očima načmáraná písmena na zadní straně: „Dvojčata před sebou nemají ţádné tajnosti. Říkaly jsme si všechno od samého začátku. Čau.“ „Čau!“ zavolaly na něj Wadeovky. Zamávaly a zmizely za rohem. Bobby si povzdychl a otevřel obálku. Vytáhl aršík s tetovacími obtisky. Modrými motýlky.
117
R. L. Stine
JSI FRAJER, BOBBY Z anglického originálu Double Date, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 34. publikaci, Brno 1997 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-22-X
118
119
