R. L. Stine Stopy hrůzy 70 V cizím těle
V CIZÍM TĚLE R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1995 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int Ltd. ISBN 80-86021-17-3 3
Díl první PROMĚNA
I. Jmenuju se Nicole Darwinová a jsem smolařka. Alespoň mi to tak v poslední době připadá. Venku je jaro, fakt krásně. Červený a ţlutý tulipány, takovej ten vlahej vánek, co příjemně voní čerstvě posečenou trávou – hm, nic mi to neříká. Nejradši bych se neviděla. Kdyţ jsem se ráno oblíkala do školy, zlomila jsem si nehet a skoro jsem se rozbrečela. Takhle je to pořád. Fakt je, ţe mám perfektní dlouhý nehty. Někdy si je lakuju na červeno, jindy zase na fialovo. Holky se tleměj, ale já si toho nevšímám, mně se to líbí. Nevím, mám prostě skvělý nehty. Nemůţu za to. A vůbec vypadám dobře. Ne, ţe by kluci zrovna padali do mdlob, to ne, ale jsem oukej. Mám rovný tmavý vlasy, dlouhý aţ na ramena a nosím je rozpuštěný. A moje pleť je taky jednička. Světlounká aţ dobleda, něco jako smetana. Všichni říkaj, ţe úplně nejhezčí jsou na mně oči. Mám světle hnědý a děsně výrazný oči. David – to je můj kluk – říká, ţe jsou tajuplný. Asi jo. Prej z nich nikdy nedokáţe vyčíst, co si myslím. To je jasný, v ţivotě nemůţe vědět, co si myslím. David je pěknej kluk, ale jde mu hlavně o sebe. A vůbec, jak by mohl uhádnout, co si myslím, kdyţ mám v hlavě jenom samý šílenosti? Bůhví, jestli má někdo taky takový bláznivý nápady jako já. Asi 4
nikdo. Máma říká, ţe bych se měla na lidi usmívat. Prej mi ten můj otrávenej ksicht kazí vizáţ. A taky chce, abych se dala ostříhat. Pořád kroutí očima a říká: „K čemu ti jsou takové pačesy?“ Sama je otesaná skoro na chlapa. „Co jen času tě stojí mytí a všechny ty starosti kolem!“ Jasně, máma umí akorát radit. Někdy je to s ní k nevydrţení. Určitě ví, jak jsem nešťastná, ţe mě pořád něco děsně hryţe, a přitom ji nenapadne říct mi něco jinýho neţ zase nějakou tu svoji radu. Copak můţu bejt jako ona? Snad si to nemyslí? Máma a táta jsou děsný. Nemůţou vidět, jak kaţdém večer seděj v jídelně u stolu a namáhaj si buňky, aby měli o čem mluvit. Aţ já se vdám, v ţivotě mě nikdo nedonutí, abych seděla a mluvila o tom, jak je hrozné, ţe je venku zase hic, nebo jak by bylo skvělé, kdybychom si koupili nový jed na plevel. Normálně mě to deprimuje, fakt. Naši mě v jednom kuse šmírujou. A neříkám to jenom já, ví to kaţdej. Holky na naší škole Shadysideská střední to jasně viděj. Ty se maj jinak! O takový svobodě, co maj ony, se mi ani nesní. A to jsme v posledním ročníku. Prakticky dospělý ţenský. Fakt nevím, proč pořád musím volat a vykládat našim, kde jsem, kdyţ jsem někde dýl, nebo kdyţ se stane, ţe přijdu pozdějc, neţ jsem řekla. Já se o sebe dokáţu postarat. Kdy jim konečně dojde, ţe mám taky nárok na nějaký to soukromí? Mohla bych o mámě a tátovi mluvit donekonečna. Ale oni nejsou to hlavní, co mě v poslední době tak ničí, ţe fakt nevím. Nějak mi to ve škole nejde. Asi je to jarní únava nebo co. Měli jsme písemku z biologie, ale něco se ve mně zaseklo. Frost z toho udělal děsnou šou. Čuměl na mě jako na nějakýho zločince. Jako bych někoho zavraţdila nebo podobně. Nechal mě po škole kvůli „osobnímu pohovoru“. Takhle tomu říkaj. Uţ jsem s ním zaţila pár „pohovorů“. Jenom nevím, jak tyhle věci můţou nazývat pohovor, kdyţ jeden mele pantem a druhej můţe akorát mlčet. 5
„Nenapsala jsi písemnou práci, Nicole.“ Takhle Frost ten pohovor zahájil. Říkáme mu Frosty, protoţe je mohutnej a oplácanej jako sněhulák. „Nenapsala jsi písemnou práci, Nicole.“ „Já vím,“ odpověděla jsem Hlavně, abych se na něj nemusela dívat. Máchl buclatou rukou a odehnal mouchu, která mu šmejdila kolem pusy. První jarní muška, napadlo mě. „Proč jsi ji nenapsala?“ řekl. Mluvil sladkým hlasem, kterej mu s přibývajícím vztekem ještě sládl. Koukla jsem se. „Já nevím.“ Fakt nevím. V podstatě jsem měla v plánu tu písemku napsat. Ale nešlo to, kdybych se zbláznila. „Čekám, co mi řekneš na svou omluvu, Nicole,“ pravil Frosty. Hlas mu zesládl ještě víc. Za oknem byly zajímavý věci. Na školním hřišti se rozcvičovali kluci z baseballovýho týmu Tygrů. Slunce se vyhouplo z mraků a do třídy vlezlo protivný světlo. „Nevím,“ pronesla jsem smutně. Oba jsme stáli. Frosty se opíral o tabuli za katedrou. Já jsem byla na opačným konci tabule. Měla jsem na sobě černou vestičku a černý dţíny. Černá je moje, fakt. Večer předtím jsem přemejšlela, jestli bych si neměla načernit i nehty. Nakonec z toho sešlo, protoţe jsem měla telefon, dost důleţitej hovor se svojí nejlepší kamarádkou Lucy Kramerovou. „No, tak co s tím uděláme?“ zeptal se Frosty úlisně přívětivě. „Mám tě nechat propadnout, Nicole? Nepustit tě k maturitě?“ Tohle mě probralo. V ţádným případě nesmím… totiţ za kaţdou cenu musím odmaturovat. Abych uţ konečně vypadla. Počítám dny. „Ach… třeba bych to mohla napsat dodatečně,“ navrhla jsem. „Budu to mít hned, pane profesore. Děsně jsem se učila.“ Ze samýho napětí jsem vzala do ruky pramen svejch tmavejch vlasů a hodila si ho za krk. Frosty sevřel pysky a zahleděl se na mě. Mnul si jednu ze svejch 6
dvou aţ tří brad. „Fakt jsem se učila,“ opakovala jsem. „Prosím vás, nechte mě tu písemku napsat. Já to umím, napíšu ji fakt dobře.“ Ještě chvíli mě dusil. Pak řekl: „Dávám ti čas do pondělí. Poslední moţnost.“ „Ale dneska je pátek!“ vyhrkla jsem. „To vím, Nicole. Máš na to celý víkend. Kdybych ti dal víc času, nebylo by to vůči ostatním spoluţákům fér. Jen makej. Věřím, ţe to dokáţeš.“ Otevřel si na stole notýsek a začal se v něm hrabat. Znamenalo to, ţe „pohovor“ skončil. Zamumlala jsem: „Děkuju vám,“ a vyrazila jsem ze třídy. Byla jsem fakt jako vykostěná. Byla jsem naštvaná víc na sebe neţ na Frostyho. Musím uznat, ţe on za to nemohl, ţe jsem prošvihla písemku. Nicole, proč si takhle komplikuješ ţivot? Ach jo, tohle kdybych věděla! Rozhodla jsem se, ţe budu dřít dvanáct hodin denně, abych ten pitomej papír popsala. Jenţe to by znamenalo zavolat Davidovi, ţe v sobotu nejdu na diskošku. Kdepak, tahle varianta se mi vůbec nezamlouvala. David je v poslední době divnej. Párkrát zrušil rande. Začíná se mi vyhejbat. Ţe by se s ním něco dělo? Ne, to k němu nesedí. David je děsnej klídek, kluk, co bere věci, jak jsou. Ţádnej vymaštěnec, to ne, prostě si z ničeho nedělá hlavu. No nic, i kdyţ je David divnej, fakt je, ţe s ním chci v sobotu bejt na diskošce. Třeba zjistím, co se s ním děje. Jenţe, jak můţu jít v sobolu večer pryč a zároveň udělat písemku? To teda fakt nevím. K mýmu překvapení na mě cekal před fyzikální laborkou. „Co tady děláš?“ pozdravila jsem ho. „Čekám,“ odpověděl. David je rytířem skromné mluvy. Nevzpomínám si, kdy z něj naposled vypadla celá věta. Myslí si, ţe je to klídkový a neodolatelný. Já si to taky myslím. Vysunula jsem hlavu, abych mu dala pusu. Je vysokej, skoro o třicet cenťáků vyšší neţ já. 7
Odtáhl se. Čučela jsem. Snaţila jsem se z toho jeho výrazu něco vyčíst. David má takový ty velký sladký oči jako domácí pejsek. Koukal jinam. Co se s ním děje? řekla jsem si. Napadlo mě, ţe bude nejlepší, kdyţ mu rovnou řeknu, ţe ta diskoška v sobotu padá. Jenţe on mě utřel. „Já, víš… v sobotu nemůţu,“ řekl a pořád koukal chodbou někam dozadu. „Co říkáš? Proč ne?“ zeptala jsem se Nedokázala jsem zamaskovat úlek. Koukal a nemluvil. Šli jsme spolu do šatny k mý skříňce. David se zastavil. Zasunul si ruce do kapes dţínů. „Prostě nemůţu,“ zavrčel. „Davide, co je s tebou?“ zeptala jsem se. Měla jsem co dělat, abych nezačala ječet. „Máš něco v sobotu večer?“ Zatlemil se. „Mám jiný plány,“ řekl a změnil výraz. Vypadal najednou naštvaně. „Hele, Nicole…“ Čekala jsem, aţ to z něj vypadne, ale nevypadlo. Bodlo mě u srdce. Úplně mi přeběh mráz po zádech a všude. „Ty se… se mnou rozcházíš?“ zeptala jsem se. Znělo to tak neskutečně, divně, jako by to vůbec nebyla moje slova. Já jsem na Davidovi visela. Tohle byla pecka. Fakt děsná pecka. Potřebovala jsem ho k dejchání. Potřebovala jsem ho, abych vůbec přeţila ţivot. Jako svoji ţivotní oporu, jak se říká. Byla jsem na dně. Aţ dole. Nic horšího mě nemohlo potkat. „Tak co? Rozcházíš?“ řekla jsem. Kejvnul. A upřel na mě ty svý hnědý, sladký oči. „Jo. Asi jo.“ „Ale… proč?“ vykřikla jsem. Neovládla jsem se. Byla jsem v šoku. „Je toho víc,“ odpověděl. Typická Davidova odpověď. Co to má znamenat? Popadla jsem ho za ruku. „Tohle neberu,“ řekla jsem. „Musíš mi říct proč, Davide. Tohle fakt neberu.“ „Říkám, ţe je toho víc,“ opakoval. Všimla jsem si, ţe mu zatínám nehty do kůţe. Vytrhl se mi a hnul se, jako by chtěl jít. 8
„Davide…!“ zaječela jsem. „Hele, já ti zavolám nebo tak něco, jo?“ řekl. Dekoval se, koukal, kudy by tou dlouhou chodbou zmizel. „Oukej? Zavolám. Promiň, fakt promiň, Nicole.“ Otočil se a natáhl to skoro skokem. Ani se neohlídl. Stála jsem tam a dívala se za ním, aţ zahučel za roh. A za pár vteřin jsem slyšela bouchnout hlavní dveře. Zjistila jsem, ţe se klepu Došla jsem ke skříňce a chtěla jsem odemknout heslovej zámek. Ale ruka se mi třásla a v očích mě pálily slzy. Neviděla jsem na ty pitomý čísla. Proč mi to nevysvětlil? ptala jsem se sama sebe. „Říkám, ţe je toho víc.“ Co to má znamenat? Co to povídal? Po několika pokusech se mi podařilo zámek odemknout a otevřela jsem skříňku. Podívala jsem se na kalendář, co mám pověšenej na dvířkách, jestli není pátek třináctýho. Ne. Bylo dvanáctýho. A taky nešťastnej den. Povzdychla jsem si a sehnula jsem se a nacpala do batůţku kníţky a sešity. Vůbec jsem nevnímala, co si beru. Bylo mi to jedno. Hlavně vypadnout z tohohle baráku, říkala jsem si. Nebo se tu udusím. Fakt, ţe jo. Zabouchla jsem skříňku, hodila jsem si batůţek na záda a natáhla to chodbou k východu. Málem jsem porazila dva učitele, který se mi najednou připletli do cesty. Něčemu se smáli. Jak mě viděli, sranda je přešla. Určitě zaregistrovali ten můj zoufalej výraz. Jeden na mě zavolal: „Nicole… jsi oukej?“ „Jo. To je dobrý,“ zahučela jsem a proletěla hlavníma dveřma z tý strašný školy ven. Venku konečně vzduch. Čerstvej a voňavej. Před školou rozkvetlý dříny obsypaný bílejma květama. Sekla jsem očima do ulice. Z nároţí zrovna odjíţděl červenobílej městskej autobus. Po chodníku se řítily ucha z prvního ročníku na kolečkovejch bruslích. 9
Nikde nikdo, koho bych znala. Kluci a holky z naší třídy uţ byli doma a dělali si svý věci. Máma asi trne, kde jsem, pomyslela jsem si. Uţ ji slyším, jak ječí: „Nicole, jak si to představuješ? Kdyţ víš, ţe budeš po škole, máš alespoň zavolat!“ Tohle není ţivot. Vůbec ţádnej ţivot. Sbíhám po schodech a vtom vidím Lucy. Mává na mě a já k ní běţím. Jsme nejlepší, nejlepší, nejlepší kamarádky uţ od školky. Lucy má rovný dlouhý vlasy, ale kratší neţ já a většinou je nosí staţený do ohonu. Má zelený oči a nosánek pršáček a děsně sladkej úsměv. Člověk by řekl, ţe Lucy je sladší neţ hezčí. Vrhla jsem se na ni a objala ji. Najednou jsem byla celá na měkko. „Lucy… to byl teda strašnej den!“ vydechla jsem. Po tvářích mi tekly horký slzy. Lucy mi rozuměla. Byla fakt dobrá. A taky mě dobře znala. Neměly jsme před sebou ţádný tajemství. Ani jedno. Bylo to krásný, věděla jsem, ţe mám speciální kamarádku, který se můţu se vším svěřit. „Můj ţivot… dneska se mi všechno zhroutilo,“ řekla jsem. „Všecko. Je mi… nevím, co mám dělat. Je… mi strašně.“ „Mně taky,“ povzdychla si Lucy se mnou. „Děsný časy. Mně taky, Nicole. Mně taky.“ Pustila jsem jí a odstoupila od ní. Oběma rukama jsem si utřela slzy a vykulila na ní oči. „Tobě taky?“ vyhrkla jsem. „Tobě se taky něco zhroutilo?“ Zakejvala hlavou. A pak se jí zablesklo v očích. Zelenej oheň. „Ale mám nápad,“ zašeptala. „Vím, co uděláme.“ „Nápad?“ opakovala jsem po ní a koukala. „Jakej nápad, Lucy?“ Znovu se jí zablesklo v očích. Tváře se jí úplně rozhořely nadšením. „Prohodíme si těla,“ řekla.
10
II. Šly jsme do Fear street. Byla jsem tak nějak nervózní nebo co. Byla jsem jako nabitá, jako bych místo těla měla elektrickou cívku. Myslela to váţně? Fakt to chtěla? Fakt chtěla, abysme si vzájemně vyměnily těla? Zatáhlo se a pak se zase vyjasnilo. Po obloze uháněly mraky, zakrejvaly slunce a hned ho zase odkrejvaly. Tohle střídání světla a stínu dělalo ze všeho normálního kolem nás něco jinýho, divnýho. Pověděla jsem Lucy, jaký strašný neštěstí mě potkalo. Řekla jsem jí o Davidovi a o Frostovi i o tý pitomý písemce z biologie. A taky o tom, jak mě naši dusej. Nedopřejou mi ani kousek ţivotodárnýho vzduchu. Kejvala hlavou. Rozuměla mi. Nemusela nic říkat. Fakt. Měla černou minisukni, aby jí byly vidět béţový stehna, a ţlutý tričko bez rukávů, takţe měla venku i svý štíhlý ruce, který měly po zimě bílou barvu. Pod podráţkama nám praskalo starý suchy listí. Slunce na vteřinku zmizelo a starý stromy na Fear Street ztmavly. A pak se zase zaskvěly, jako by někdo zvětšil „jas“ na televizním ovladači. Stanuly jsme před starým domem Simona Feara. Zachvěla jsem se. Vybavily se mi všechny ty děsný věci, co se o tomhle starým vyhořelým baráku, o tyhle strašidelný ulici povídaly. „Proč ho uţ dávno nezbořili?“ řekla Lucy a zamţourala proti slunci, který zrovna zase vylezlo. „Je to ostuda!“ „Podle mě se bojej,“ odpověděla jsem rozechvělým hlasem. Dívala jsem se přes ulici, kde byl starej hřbitov s děsně 11
prastarejma, všelijak nakloněnejma náhrobkama, který trčely ze země jako olámaný zuby. Od hřbitova se táhly stromy, kterejm jsme říkali „Les za Fear street“. Byly to děsně prastarý javory a břízy, na kterej teď bylo mladý, svěţí jarní listí. Větve se nakláněly do ulice a proplejtaly se jako nějaký strašidelný, chamtivý ruce. Vešly jsme do lesa. Stromy se nad náma skláněly jako klenba. Tu a tam se protáhl sluneční paprsek. V lese byl hutnej stín, modravý šero, tma jako večer za barákem. „Kam mě to vlečeš?“ zeptala jsem se. Hrdlo jsem měla sevřený strachem. Zdálo se, ţe Lucy ví přesně, kam jdeme. Hnala se ostruţinovým houštím, hlavu skloněnou, jako by měla pod nohama nějakou neviditelnou stezku. „Lucy, počkej na mě!“ volala jsem. Čvachtala jsem nohama v hlubokejch, bahnitejch kaluţích. „No tak, Lucy! Počkej! Počkej na mě!“ Dohnala jsem ji u napůl spadlýho, mechem porostlýho stromu. Koukala dolů a já jsem se tam taky podívala. Zelenej mech na tom stromě se hemţil děsnou spoustou malinkatýho bílýho hmyzu. „Húúú,“ zamumlala jsem. „To je ošklivý.“ Lucy kejvla. Otřela si rukou čelo. Ten den nebylo ţádný horko, to ne, ale byly jsme docela uřícený. „Kam mě to vlečeš?“ opakovala jsem. Lucy ukázala někam dopředu. „Uţ tam budeme. Alespoň doufám.“ „O co jde?“ vydechla jsem. „Proč jsi taková tajuplná?“ Usmála se. „Je to šíleně tajuplný místo.“ Vzala mě za ruku. Měla jsem ji studenou. Lucy měla ruku horkou a vlhkou. „Uţ se na nic neptej,“ zasyčela. „Pojď.“ Táhla mě od toho zarostlýho stromu pryč. Představila jsem si, jak po mě leze ten ohavnej bílej hmyz. Brrr, málem jsem z toho omdlela. „Myslíš to váţně?“ zeptala jsem se. „Fakt je moţný, ţe bysme si prohodily těla?“ Tak nějak divně se na mě podívala. S tím svým knoflíkovým nosánkem a malou pusinkou vypadala spíš na dvanáct neţ na 12
sedmnáct. „Tak chceš to… nebo nechceš?“ zeptala se tiše. Kejvla jsem. Pomyslela jsem na naše doma, na školu, na Davida… na svůj zmaštěnej ţivot. Ano. Chtěla jsem od toho bejt pryč. Pryč od sebe. Chtěla jsem od sebe bejt co nejdál. Ano. Ano. Jasně, chtěla jsem se s Lucy prohodit. Chtěla jsem si s ní vyměnit ţivot – ale jenom na chvíli, fakt ţe jo. Lucy to neměla lehký. Byli na tom doma jako ty chudáci zvířata v zoo. Její táta a máma byli pořád samej problém, takţe na Lucy neměli čas. Ale já to beru, říkala jsem si. Strašně to chci. Ano. Ano. Vyměníme si místa a bude to. Lucy to doma neměla snadný, ale její ţivot byl o hodně lepší neţ můj. A měla Kenta. Kent Borden byl fakt super. Takovej chytrej kluk. A byla s ním sranda. I kdyţ byla Lucy moje nejlepší kamarádka, měla jsem někdy děsný myšlenky, například takový, jaký by to bylo, kdybych místo s Davidem chodila s Kentem. Teď budu, řekla jsem si. Lucy a já si vyměníme těla. A já poznám, jaký to je chodit s Kentem. Zvláštní, šílená představa! To teda jo. Jak jsme zalejzaly hloubějc do lesa, ubejvalo světlo a vzduch houstl. Drtily jsme podráţkama podestýlku suchýho listí. „Podle mě je to tady,“ řekla Lucy. Zastavila se a vytáhla si z vlasů lopuch. „Au! To píchá!“ Hodila ho na zem. Nad hlavou nám dlouze, hlasitě zavřískal nějakej pták. Byl to děsně nešťastnej zvuk, aţ mě to zarazilo. „Jako by to byl člověk,“ řekla jsem Lucy. „Jako by tu někdo naříkal.“ Zvuk se oval znovu. Zůstala jsem stát jako přimrazená. Bylo to fakt děsný! Lucy se tvářila váţně. „Jenom nebuď podělaná,“ řekla. „Teď nesmíš bejt podělaná. Přece chceš, abysme to udělaly, Nicole. Sama to chceš.“ 13
Její váţnej hlas mě udivil. Koukla jsem na ni. „Šla jsem s tebou? Šla,“ řekla jsem tiše. „Nejsem podělaná.“ Pták nad náma naříkal dál. Prodíraly jsme se hustým jedlovím. Kdyţ jsme z něj vylezly, objevila se přímo před náma dlouhá kamenná zeď, postavená z ohlazenejch kamenů. Sahala nám asi tak třicet cenťáků nad hlavu. „Děda mi o týhle zdi vyprávěl,“ šeptala Lucy. „Neţ umřel, řekl mi, kde je, a taky mi pověděl, proč vznikla a jak je moţný, ţe má takovou neuvěřitelnou moc.“ Těţce jsem polkla, nemohla jsem od zdi odtrhnout oči. Povrch byl zbrázděnej klikatejma prasklinama, vypadalo to jako všelijaký ty čáry, silnice a cesty na nějaký mapě. Malta mezi kamenama byla zvětralá a opadaná. „Ta zeď je asi dost stará, co?“ zeptala jsem se svý nejlepší kamarádky. Lucy kejvla a pořád na tu zeď koukala. „Nikdo neví, jak je stará. Asi děsně.“ „A kdo ji postavil?“ řekla jsem a zaplácla jsem si na ruce komára. „To se neví. Alespoň děda to říkal. Řekl mi, ţe se jmenuje Zeď proměn. Před sto lety sem prej chodili zločinci a pouţívali tuhle zeď k tomu, aby se změnili. Vyměňovali si těla s jinejma, hodnejma lidma. Ty lidi museli.“ Vydechla jsem. „Chceš říct, jako ţe ti zločinci nutili jiný lidi, aby si s nimi vyměnili těla?“ Lucy kejvla. „Byla to jediná moţnost, jak uniknout před trestem za zločiny, který měli na svědomí.“ Zírala jsem na zeď. „Húúú!“ vyhrkla jsem. Otočila jsem se k Lucy. „Odkud to tvůj dědeček věděl?“ „Vyzradil mu to starej hrobník ze hřbitova u Fear street,“ odpověděla. „Ten hrobník měl v lese za touhle zdí domek. Znal všechny starodávný příběhy a legendy byly to většinou děsný příběhy – co se v tom lese stalo a tak všechno. Nikdy o tom nemluvil, aţ jednou, je to uţ děsně dávno, přece jen promluvil. Tenkrát mýmu dědečkovi prozradil tajemství Zdi proměn.“ Lucy bázlivě přejela dlaní po hladkejch kamenech. Jak se jich dotkla, obloha děsně ztmavla. Padl na nás hlubokej stín. Měla jsem 14
pocit, ţe kdyţ se tý zdi někdo dotkne, celej svět ztmavne. Jasně, byla to jenom taková moje šílená představa. Natáhla jsem ruku, chtěla jsem si na zeď taky sáhnout, ale pak jsem ucukla. Lucy se zahihňala. „Jsou to jenom kameny a malta, Nicole. Neukousne tě to.“ „Jak… jak to funguje?“ vykoktala jsem. Nějak špatně se mi dejchalo. Hruď se mi svírala. Měla jsem strach. „Děda mi všechno vysvětlil. Je to fakt docela jednoduchý,“ odpověděla Lucy. „Vylezeme nahoru, chytneme se za ruce a skočíme na druhou stranu. A jakmile na druhý straně přistaneme…“ „Jakmile na druhý straně přistaneme, tak jsme přeměněný?“ přerušila jsem ji. Lucy kejvla. „Jakmile přistaneme, budeme přeměněný. Ty budeš v mým těle a já budu v tvým těle. Kdo mě uvidí, bude si myslet, ţe jsi to ty, a o tobě si bude kaţdej myslet, ţe jsem to já.“ Koukala jsem na ni, musela jsem ty slova strávit. Pak jsem se zase podívala na zeď a napadlo mě, ţe je normální, obyčejná, ale zároveň děsně vznešená. Stály jsme v jejím stínu jako zatoulaný sestry. „Myslíš to váţně? Fakt to chceš udělat?“ zeptala jsem se Lucy. „Neblbni. Musíme to zkusit,“ odpověděla. Znovu mě vzala za ruku. Teď jsme měly ruce studený a vlhký. Stiskla mi dlaň. „Je to děsně jednoduchý, Nicole. Skok a je to. Musíme to udělat. Fakt musíme.“ Ukázala nahoru. „Dej dlaně k sobě a udělej mi podpěru.“ Pomohla jsem jí vyskočit. Lucy se nahoře zapotácela, jen taktak ţe vybrala balanc. „Je to tady hrbolatý,“ oznámila mi a spustila se na kolena. „Zeď je úzká a rozpraskaná. Opatrně, Nicole, opatrně, abysme nepřepadly.“ Spustila ke mně ruce, aby mě vytáhla. Nějak se mi nechtělo. Zase jsem za sebou, vysoko ve větvích, zaslechla úpění toho ptáka. Ţe by to bylo varování? Ţe by se o mě ten pták bál? Co to můţe bejt za ptáka, kterej tak nešťastně skučí jako nějaká holka? řekla jsem si. 15
„Nicole, dělej!“ volala Lucy a netrpělivě komíhala rukama. „Slyšíš? Dělej, nebo spadnu. Ty kameny bolej.“ Vykašlala jsem se na ptáka a zachytila se Lucyiných dlaní. Vytáhla mě nahoru. Odřela jsem si o hranu koleno. Ale povedlo se. Klečela jsem vedle svý nejlepší, speciální kamarádky. Pár minut jsme tak zůstaly, abychom se vydejchaly. Pak jsme se opatrně vysoukaly na nohy. Podívaly jsme se na druhou stranu zdi. Nevím proč, ale myslela jsem, ţe tam bude něco jinýho. Jiný stromy. Jiný nebe. Nějakej barák nebo tak něco. Nějakej důkaz, ţe se na druhý straně všechno mění. Byla tam ale jenom mýtina obklopená úplně stejnou změtí černejch stromů jako všude. Kdyţ jsem Lucy vzala za ruku, rozklepaly se mi nohy. Ţe by to fakt šlo? ptala jsem se sama sebe. Je to vůbec moţný? Skok a je to, připomněla jsem si. To je všechno. Jeden jedinej skok. A můj ţivot se změní. Otočily jsme se k sobě. Já k Lucy, ona ke mně. Měla ve svejch zelenejch očích stejnej strach jako já a já jsem určitě ve svejch světlehnědejch očích měla stejnej strach jako ona, nebo jak bych to řekla. Bylo to zamotaný, bylo to, jako by si naše ustrašený dušičky vyměňovaly místo dřív, neţ skočíme. Jako by uţ ta proměna začala. Srdce mi v hrudi děsně bušilo, ţe jsem ani nestíhala dejchat. Po tvářích mi tekl studenej pot. Stiskla jsem Lucy ruku, jak nejvíc to šlo. Upřela jsem oči na zem, kam jsme měly dopadnout. Nebylo to tak zlý. Rostla tam vysoká, měkká tráva. „Připravená?“ zeptala se Lucy tiše. „Připravená,“ odpověděla jsem bez váhaní. Drţela jsem se svý nejlepší kamarádky jako klíště. Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsme skočily.
16
III. Dopadla jsem tvrdě, na obě nohy. Z kotníků aţ někam nahoru mi projela bolest a já padla na kolena. Byla to pecka, cítila jsem ji v nohou, v prsou i v hlavě. Les se mi v očích rozsvítil do šarlatova nebo co. Děsně jsem dejchala a čekala, aţ bolest ustoupí. Pak jsem se zvedla. Povedlo se? Přehodily jsme si tím skokem na druhou stranu zdi těla? Podívala jsem se na Lucy, ale ona tam nebyla. „Lucy?“ Měla jsem před sebou sebe! Její pusa – moje pusa se otevřela. Civěly na mě moje oči. Sklonila jsem hlavu, abych se prohlídla. Měla jsem na sobě Lucyiny šaty – ţlutý tričko bez rukávů a černou minisukni. A dole – bílý nohy. „Ale, húúú!“ vyhrkla jsem. Přejela jsem si rukou po obličeji. Dotkla jsem se nosu. Byl to Lucyin pršáček. Prohrábla jsem si prstama ohon. Lucyin ohon. Nebyly to moje vlasy! Jsem Lucy, řekla jsem si. Jsem Nicole v Lucyině těle. Začaly jsme se řehtat. Koukaly jsme na sebe, oči vyvalený, nemohly jsme tomu uvěřit. Koukaly jsme a řehtaly se. Ani jedna jsme nic neřekla. Jenom jsme koukaly a chechtaly se jako cvaklý. Zaklonily jsme hlavy a chechtaly jsme se do nebe. Bylo mi, jako by se o mě pokoušela závrať. Bylo to šílený. Myslela jsem, ţe se na místě zcvoknu. 17
Řvala jsem, aţ mi z očí vytryskly slzy. A v těch slzách jsem viděla sebe. Lucy v mým těle. Ne, nebylo to jako dívat se do zrcadla. Najednou mi došlo, ţe jsem se předtím vůbec neznala. Neměla jsem tušení, ţe kdyţ jsem se smála, měla jsem na pravý tváři důlek. Nevěděla jsem, ţe jsem měla pusu na jedný straně rozesmátou víc neţ na druhý. Neměla jsem tušení, ţe se mi mý dlouhý vlasy na zádech tak děsně leskly. Nebo jak se mi hezky zavlnily, kdyţ jsem hodila hlavou. Bylo to šílený, šíleně děsně šílený Jsem jinde, napadlo mě. Jsem jinde a dívám se na sebe. Jsem Lucy a dívám se na Nicole. Sledovala jsem, jak Nicole zvedá ruku a přejíţdí si červenejma nehtama po obličeji. Pořád jsme se chechtaly a slzy z nás stříkaly na všechny strany. A najednou jsme si padly do náruče, pevně jsme se k sobě přitiskly. Chechtaly jsme se jedna druhý do ucha. Chechtaly jsme se a řvaly jako cvoci. Začaly jsme se točit. Jedna zavěšená na druhý, začaly jsme spolu roztáčet divokej, cáknutej tanec. Točily jsme se čím dál tím víc. Nicole a Lucy. Lucy a Nicole. Kaţdá v jiným těle. Přehozený holky. V jednom víru. Tancovaly jsme spolu. My dvě spolu a zároveň kaţdá sama se sebou. My dvě spolu ve dvojjediným kole. Točily jsme se a chechtaly se. Byla to šílená sranda. A pak se to useklo stejně náhle jako ten skok, kterým to začalo. Padly jsme na kolena do měkký travičky a zuřivě jsme dejchaly. Dívaly jsme se na sebe a bylo to slavnostní, fakt ţe jo. Závrať přešla a konečně jsme si uvědomily, co jsme to provedly! Udělaly jsme o hodně větší skok neţ ty necelý dva metry. Skočily jsme do novejch ţivotů. Skočily jsme si do svejch ţivotů. Jedna druhý. To teda jo. Lucy začala zpívat: „Dam-dam-dam-dam dam-dam-dam-dam.“ Poznala jsem ústřední melodii ze seriálu Temná zóna. Smála jsem se. „To je přesný,“ řekla jsem. „Vstoupily jsme do Temný zóny.“ 18
„Nikdo nesmí nic poznat,“ řekla Lucy. Nevím proč, ale najednou šeptala. „Absolutně nikdo, Nicole.“ „Říkej mi Lucy,“ opravila jsem ji. „Já jsem teď ty. Říkej mi svým jménem.“ Koukala. „Já se pořád cejtím bejt Lucy,“ řekla. „I kdyţ vypadám jako Nicole.“ „To je fakt,“ řekla jsem. „Tohle nemůţeme nikomu říct. Nevěřili by nám. Prozatím se budeme vydávat jedna za druhou…“ „A aţ nás to přestane bavit,“ přerušila mě Lucy, „tak se sem normálně vrátíme a zase přeskočíme Zeď proměn a budeme jako předtím.“ „Ano,“ přisvědčila jsem rychle. Najednou se ve mně ozvaly výčitky svědomí nebo co. „Co je?“ zeptala se Lucy. Musela si všimnout mýho změněnýho výrazu. „Já ani moc netouţím bejt zase změněná zpátky,“ odpověděla jsem. „Mám takovej pitomej ţivot, vţdyť víš. Já… já myslím, ţe se ti nebude líbit, Lucy.“ „Ale, Nicole, s tím si nedělej hlavu,“ odpověděla. „Já myslím…“ „Ale kdyţ naši jsou tak děsný!“ vykřikla jsem. „Jsou jako hlídací psi. Pořád čmuchaj, pořád mě šmírujou, pořád si myslej, ţe mě čapnou u něčeho strašnýho. A… a David…“ „Co David?“ zeptala se Lucy v klídku. „Přece jsem ti říkala, ţe mi dal kopačky,“ řekla jsem. „Takţe, holka, ty nemáš ţádnýho kluka.“ Lucy se usmála a projela si dlouhý tmavý vlasy červenejma nehtama. „Třeba si ho přitáhnu zpátky,“ ušklíbla se. „A já mám teď Kenta,“ pokračovala jsem pořád zmatená těma všelijakejma výčitkama. „Keni je tak skvělej, fakt. Jak ti bude, Lucy? Jak se budeš moct dívat na to, ţe ti s ním chodím?“ Zatlumila se. „Nicole, hele, tohle byl můj nápad. Na to nezapomeň, jasný? Věděla jsem, do čeho jdu.“ Otevřela jsem pusu, chtěla jsem něco říct, ale pak jsem zjistila, ţe uţ není co. Obloha nad korunama stromů pováţlivě ztmavla. Odpolední slunce začalo mizet. Ve vlahým vánku se všude kolem nás třepotalo a ševelilo listí. 19
„Bude nejlíp, kdyţ pomaţeme domů,“ řekla Lucy. „Moje máma na tebe bude čekat ve dveřích,“ varovala jsem ji. „Měla by sis připravit nějakou vejmluvu.“ „Normálně jí řeknu, ţe jsme přeskočili jednu takovou zeď a prohodily jsme si těla, takţe jdu pozdě, a bude to,“ řekla. Byla to moje grimasa. Pohodila mejma tmavejma vlasama a znovu se rozchechtala. Chechtaly jsme se obě. Ale já se pořád cejtila tak nějak špatně, divně. Roztáhla jsem ruce nad hlavou a prošla jsem se v tom svým novým těle vysokou travou. Nesedělo mi to. Nohy se mi hejbaly jinak, neţ jsem byla zvyklá. Měla jsem najednou menší chodidla. Byla docela makačka udrţet na nich balanc. A vůbec stát zpříma, mít hlavu nahoře. Chůze by ještě ušla, pomyslela jsem si. Ale to tělo je fakt nezvyklý. Udělala jsem ještě pár kroků. Pak jsem koukla na zeď. Vypadala v nastávajícím soumraku jako šedivá mazanice. Taková šedá šmouha nad tmavozelenou travou. Kdybych si nenamáhala zrak, vůbec bych ji neviděla, fakt ţe ne. Jako by neexistovala. Šly jsme s Lucy z lesa zpátky na ulici a snad jsme ani nemluvily. Řekla bych, ţe jsme byly kaţdá zabraná do svejch vlastních myšlenek, nebo tak něco. Přemejšlely jsme o svejch novejch ţivotech. Zvykaly jsme si na svý nový těla. Za pár minut jsme byly na Fear street. Fearův strašidelnej dům vypadal na tmavnoucí obloze jako černá obluda. Mezi hrobama na hřbitově se mihly dvě vychrtlý kočky. Dobře jsem je viděla, fakt. Šly jsme pořád dál a mlčely jsme. Blok od našeho domu jsem Lucy řekla čau. „Zlom vaz!“ zavolala jsem za ní. „Ty taky,“ odpověděla. Ještě mi zamávala, otočila se a překlusala na druhou stranu ulice. Stála jsem a dívala se za ní. Bylo šílený vidět se, jak utíkám. Sledovala jsem Lucy, dokud nezmizela mezi stromama. Pak jsem udělala čelem vzad a vyrazila k Lucyině domu na Canyon drive. Je vůbec moţný, aby se její rodiče dali takhle oklamat? říkala 20
jsem si. Skočej mi Kramerovi na to, ţe jsem jejich dcera? A povede se mi oklamat Lucyiny kamarádky? Kenta? A dokáţu já oklamat svý kamarádky? Takovýhle otázky se mi honily hlavou, kdyţ jsem došla na Kramerovic příjezdovku a zůstala koukat jako tele na jejich bílej šindelovej domek. Pamatuj, Nicole – připomínala jsem si – nesmíš provokovat. Lucy v ţivotě neprovokuje. Nicole, ty jsi děsná drţka. A Lucy je taková sladká a nad věcí. Zhluboka jsem se nadechla a statečně vykročila k tomu baráku. Venkovní dveře byly napůl otevřený. Odtáhla jsem průhledový dvířka a vešla do předsíňky. „Čau! To jsem já!“ zajódlovala jsem, „Omlouvám se, ţe jdu o něco pozdějc!“ Ţádná odpověď. Na příjezdovce stál Kramerovic auťák. Museli bejt doma. „Kde jste kdo?“ vykřikla jsem. Rozběhla jsem se k obýváku. A ztuhla jsem ve dveřích. Vykřikla jsem. Spatřila jsem něco příšernýho a civěla jsem na to jako na zjevení, který by normálně mělo kaţdým okamţikem zmizet, ale bylo to tam pořád. Musela jsem se oběma rukama zachytit dveřního rámu. Přede mnou na podlaze byly temný kaluţe krve. A v nich leţely rozpáraný mrtvoly. Otevřela jsem pusu a řvala a řvala a řvala a nemohla jsem přestat.
21
IV. Nohy se mi rozklepaly, ţe jsem upadla. Přistála jsem na kolenou. Třásla jsem se po celým těle a dělala jsem, co jsem mohla, abych se nepozvracela. V obýváku na koberci leţeli zavraţděný Lucyiny rodiče. Na zádech. Byli pobodaný a rozpáraný, šaty rozřezaný a nasáklý krví. Oči měli vytřeštěný hrůzou, upírali vyhaslej pohled ke stropu. A ta krev… ty kaluţe… tak tmavý a velký… těla zhroucený po ranách noţem vypadaly jako pohozený loutky. Hluboký, temný, rudý rány v bílým cupení. Kramerovi! Lucyiny rodiče. Zavraţděný. Mrtví na podlaze v obýváku. „Lucy! Lucy! Lucy!“ Nevím, jak dlouho jsem to jméno vykřikovala. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, v těch dveřích, na kolenou. Třásla jsem se, třeštila oči, zírala na tu hrůzu. Zírala jsem na rozpáraný těla Lucyiných rodičů. Pořád jsem zoufale volala jméno svý kamarádky: „Lucy! Lucy! Lucy!“ Moţná jsem tam byla jenom pár minut. Nebo taky hodinu. Nevím. „Lucy! Lucy! Lucy!“ Před očima se mi dělaly rudý kruhy. Valily se na mě rudý, krvavý vlny, oslepovaly mě, dusily. „Lucy! Lucy! Lucy!“ Třela jsem si oči, jako bych si z nich chtěla setřít tu příšernou, děsnou scénu před sebou, a vysoukala jsem se na nohy. Odpotácela jsem se zpátky k hlavním dveřím. 22
„Měla bych to říct Lucy,“ uvaţovala jsem nahlas. Nic jinýho jsem nemohla dělat. Hrůza byla děsně ţivá, krev byla děsně rudá. „Měla bych to říct Lucy.“ Vypadla jsem z toho baráku hrůzy. Ještě jsem svý nový tělo neovládala, jak bych potřebovala. Musela jsem se snaţit, kdyţ jsem chtěla správně pokládat jednu nohu před druhou, fakt ţe jo. Musíme se s Lucy okamţitě prohodit zpátky, řekla jsem si. Musíme jít zpátky do lesa k tý šedivý zdi a znova se přeměnit. Chudák Lucy, to teda jo. Chtěla zkusit novej ţivot… a teď tohle! Pokaţdé, kdyţ jsem přivřela víčka, zjevily se mi ty temný kaluţe na bílým koberci, viděla jsem prázdný, vytřeštěný oči pana Kramera a paní Kramerové. Viděla jsem ty šaty, rozřezaný… na cáry… Nějak jsem se dostala k našemu baráku. Ohon se mi rozvázal, ale nechala jsem to bejt. A měla jsem odřený ty svý nový, béţový nohy. Slunce zapadlo za baráky, vzduch se ochladil. Já jsem se ale koupala v potu. Nejspíš jsem celou cestu utíkala. Je to minimálně šest bloků. Nevím, ţe bych utíkala. Ale fakt je, ţe kdyţ jsem přecházela ulici k našemu baráku, lapala jsem po dechu a hrudní koš se mi nadouval k prasknutí. Rozběhla jsem se přes venkovní trávník. Tráva byla čerstvě pokosená. Na adidasky se mi lepily vlhký drny. Skočila jsem na přední verandu. „Lucy! Lucy!“ Volala jsem, nebo spíš vřískala, jak jsem v běhu zuřivě vykřikovala její jméno. Před hlavníma dveřma jsem se zastavila. Musela jsem se vydejchat, zklidnit. A zamyslet se. Jak jí řeknu, co jsem v tom obýváku viděla? Jak jí to řeknu? Jak?
23
V. Musím
s ní mluvit o samotě, rozhodla jsem se. Naši si budou myslet, ţe jsem Lucy. Budou koukat, co tam lezu zrovna, kdyţ se večeří. Budou koukat na mý rozčepejřený vlasy a rozdrbaný šaty. Budou koukat, proč jsem tak vytřeštěná a uštvaná. Budou se vyptávat, vyptávat, vyptávat. Odtáhnu Lucy stranou. A pak? Řeknu jí, ţe se stala nehoda. Jasně, nehoda, to je ono, usoudila jsem. Nemůţu to na ni vybalit tak najednou. Musím bejt klidná a myslet. Není moţný na ni vyhrknout, ţe má zavraţděný rodiče, ţe leţej mrtví na podlaze v obýváku. Nemůţu jí říct o tý krvi… krvi… krvi. Těţce jsem polkla. Zakryla jsem si pusu dlaněma a začala zvracet. Uţ jsem to fakt nemohla udrţet. Hrůza, kterou jsem zaţila, byla úplně nejděsnější ze všeho. Stranou od příjezdovky jsem se předklonila a zvracela a zvracela, aţ mě z toho bolelo celý tělo. Ţaludek se mi obracel znovu a znovu, jako by to všecko, co jsem před chvílí viděla, muselo ven. Nohy se mi klepaly, lapala jsem po dechu, vydávala chrčivý vzdechy, modlila jsem se, aby to hrozný zvracení konečně přestalo. Kdyţ to jakţ takţ přešlo, šla jsem k hlavním dveřím. Vzala jsem za knoflík. Zamčeno. Zakřičela jsem: „Lucy!“ Ale hned jsem se zarazila, kdyţ jsem si uvědomila, ţe Lucy uţ není Lucy, ale Nicole. Zmáčkla jsem zvonek. Slyšela jsem, jak to v našem baráku drnčí. Poprvé, podruhé, potřetí. 24
Nic. Obešla jsem barák na zadní verandu. Dveře do kuchyně byly taky zamčený. Divný! Večeře a v kuchyni tma a prázdno. Pořádně jsem na ty kuchyňský dveře zabušila. „Je tam někdo? Nicole, jsi tam?“ zařvala jsem. Ticho. Přitiskla jsem čelo na sklo a šmírovala, jestli něco neuvidím. Nikdo doma, řekla jsem si. Kde můţou bejt? Ţe by jeli někam na večeři? „Lucy, kde jsi?“ šeptala jsem. „Lucy, musím ti říct, co se stalo. Musím, Lucy. Musím to říct… někomu.“ Nemohla jsem to v sobě dusit. Ještě chvíli a vybouchne to a bude to. Zešílím. Fakt ţe jo. Odtáhla jsem se od kuchyně a zakryla jsem si rukama obličej. Napadlo mě, tak a teď si svejma dlouhejma červenejma nehtama rozškrábu kůţi. Jo, jenţe jsem uţ ţádný nehty neměla. Měla jsem Lucyiny okousaný pahejly. Vybavil se mi obraz Kramerových na koberci v obýváku a zase se mi udělalo na zvracení. Uţ jsem ale neměla co zvracet. Hlavou se mi honily šílený myšlenky. Komu to mám říct? Komu? Mám jít na policii? Přece nepůjdu na policii, kdyţ jsem nenašla Lucy. Jak bych tam asi vysvětlila, ţe jsme se proměnily? Ne, nejdřív se musíme proměnit zpátky. Jasně, řekla jsem si. Bylo by to děsný. Bylo by to šílený a poldové by z toho byli vyplesknutý. Nepůjdu na policii, dokud nebudu mluvit s Lucy, rozhodla jsem se. A vtom jsem si uvědomila, ţe existuje Kent. Kent! Byl takovej chytrej a skvělej. Takovej rozváţnej. Takovej chápávej, nebo jak bych to řekla. Kentovi to říct můţu, to jo. Kent mi uvěří. Kent mi pomůţe. Těţce jsem polkla, musela jsem nabrat dech, udělat něco, aby se mi neklepaly nohy. Odhodila jsem si z čela zpocený blond vlasy a vyrazila. 25
Jasně. Kent. Bydlel jenom o dva bloky dál. Přeběhla jsem příjezdovku. Ještě jednou jsem se ohlídla po našem baráku. Byl fakt divnej. Temnej a prázdnej. Po chodníku se honili dva kluci na kolech. Nevšimla jsem si jich. Málem se o mě přerazili. Fuj, to jsem se lekla. „Kam čumíš?“ okřikl mě jeden. V posledním okamţiku to strhli stranou. „Seš normální?“ křičel druhej kluk. Kdyby jenom věděl! pomyslela jsem si smutně. Ne, nemohla jsem utíkat, byla jsem tak nějak mimo, nedokázala jsem se soustředit. Srdce mi v hrudi poletovalo jako motejl. A nohy jsem měla těţký, jako bych váţila tisíc kilo. Prošla jsem něčí zahradou. Boty jsem měla olepený vlhkou hlínou. Málem jsem se přerazila o skateboard, kterej někdo nechal u zahrádky. Najednou mi připadalo, ţe je to od nás ke Kentovi dva kiláky. Konečně jsem se zastavila před hranatým, jednopatrovým cihlovým domkem s šikmou střechou s červenejma taškama. Za mnou se po ulici sunulo nějaký auto. Ozářily mě reflektory. Napadlo mě, ţe asi vypadám jako blázen. Jako nějaká šílená Viktorka. Na to se teď musíš vykašlat, řekla jsem si. Boţe, kdybych alespoň měla svý vlastní tělo! A kdybych měla svý tělo… byla bych na tom líp? Těţko. Ani nevím, jak jsem se dostala přes svaţitej trávník k baráku. Kente! Najednou jsem byla u dveří a bušila do nich pěstí a vykřikovala Kentovo jméno, ţe to muselo bejt slyšet na kilák daleko. Buď doma! Buď doma! ţadonila jsem v duchu. Někdo přece dneska večer musí bejt doma. Někomu přece o tý hrůze musím povědět. Někdo mi musí pomoct! Rozsvítila se venkovní lampa a vrhla na verandu kuţel ţlutýho světla. Zatímco jsem mţourala a třela si oči, dveře se otevřely. Kent vystrčil hlavu. Byl v záři světla bledej a svý krásný šedomodrý oči měl vyjevený. Byl děsně překvapenej. 26
„Prosím tě… pomoz mi,“ vyhrkla jsem. Projel mě zrakem od hlavy k patě a pak se mi podíval do očí. „Co se stalo?“ zeptal se. Nakukovala jsem přes něj do domu. „Jsou vaši doma?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Jsou ve Waynesbridge. Proč? O co jde?“ Cejtila jsem, ţe se mi do očí hrnou slzy, ţe mi odněkud z prsou vyráţí vzlykání. Nicole, nebreč! přemlouvala jsem se. Musíš to všechno ze sebe dostat ven. Nebreč. Teď nebreč. Na slzy bude čas pozdějc. Aţ řekneš Lucy, co se stalo, a budeš mít zase svý vlastní tělo, pak se vybrečíš, jak budeš chtít. „Co je s tebou?“ zeptal se Kent. „Vypadáš hrozně.“ „Můţu dovnitř?“ Hlas se mi chvěl. Na pravou tvář mi skanula slza. Kent ustoupil a já kolem něj proběhla do haly. Zachytila jsem se opěradla gauče, zaryla prsty do měkký kůţe, měla jsem co dělat, abych se udrţela na nohou. Kent šel za mnou, viděla jsem na něm, jak zírá. Měl vlasy jako sláma, vlnitý a hustý, který mu vzadu lezly přes límeček. Měl šedomodrý, fakt chytrý oči. Byl vysokej a svalnatej. Vţdycky jsem ho obdivovala, protoţe byl takovej klidnej, vyrovnanej. Myslím, ţe jsem ho v ţivotě neviděla nervózního, nebo v blbý náladě. Znovu na mě upřel ty svý boţský oči a čekal, co ze mě vypadne. Rozhlíţela jsem se semhle támhle, nevěděla jsem, jak začít. Vedle v jídelně byl stůl s ţidlema. Z kuchyně byla cejtit rajská nebo tak něco. „Posaď se a pověz mi, co se stalo. Mám v troubě pizzu,“ řekl. „Uţ jsi jedla?“ A pak to ze mě vyletělo jako jedna divoká sprcha slov. Vyklopila jsem mu to od začátku, jak jsem po škole potkala Lucy… řekla jsem mu prostě všechno. „Lucy mě vzala na Fear street,“ vykládala jsem. „Její dědeček jí pověděl o Zdi proměn. Proměnily jsme si těla, Kente. Obě jsme to chtěly a udělaly jsme to.“ 27
Civěl na mě s otevřenou pusou. Zvedl ruku, abych přestala mluvit. Nemohla jsem. Nemohla jsem přestat, dokud to ze mě nebylo venku. „Proměnily jsme si těla,“ opakovala jsem. „Já vím, ţe je to šílený a neuvěřitelný, ale musíš mi věřit. Musíš. Já vím, ţe vypadám jako Lucy, ale ve skutečnosti jsem Nicole.“ „Hele, Nicole…“ chtěl něco říct. Ale já ho nepustila ke slovu. „Lucy šla k nám domů a já šla k nim,“ pokračovala jsem. Mluvila jsem děsně rychle, úplně nejrychlejc v ţivotě. „Ale kdyţ jsem vlezla k nim do domu… kdyţ jsem vlezla k nim…“ „Bylo co?“ zeptal se Kent netrpělivě. „Co se stalo?“ „Boţe, Kente!“ řvala jsem a z očí mi stříkaly slzy. „Boţe, Kente, to bylo něco strašnýho! Její rodiče! Oba! Oni tam leţej úplně zavraţděný! Rozřezaný na kusy. Leţej mrtvý na podlaze v obýváku. Utekla jsem. Musím to říct Lucy. Musím! Ale doma nebyla, tedy u nás doma nebyla. Ona vůbec nic neví Kente. Ona netuší. Já… já…“ Rozbrečela jsem se naplno. Odněkud zevnitř. Ramena mi poskakovaly nahoru a dolů. Brečela jsem jako blázen. Ucejtila jsem na ramenou Kentovy ruce. Hladil mě, chtěl mě uklidnit. Objal mě a přitiskl mě k sobě a zašeptal mi do ucha: „To nic, Nicole. To bude oukej, Nicole.“ Trochu jsem se uklidnila. Kent byl takovej jemnej, takovej hodnej. Věděla jsem, ţe bude. Byl to fakt správnej kluk. „Nicole, já ti pomůţu,“ řekl tiše. „Neboj. Pomůţu ti.“ Obešel se mnou gauč a posadil mě vedle sebe. Poloţil mi ruku kolem krku a konejšil mě, aţ jsem přestala brečet. „Dík, Kente,“ vydechla jsem a oběma rukama jsem si utřela uřvanej obličej. „Dík. Fakt.“ „Přinesu ti vodu,“ řekl a zvedl se z gauče. „Zůstaň sedět, oukej? Nikam nechoď.“ „Oukej,“ odpověděla jsem. Ještě jednou jsem mu poděkovala. Zhluboka jsem dejchala, začalo to bejt lepší. „Hned jsem zpátky,“ řekl Kent. Prošel jídelnou a zmizel v kuchyni. Za chvíli jsem v kuchyně slyšela jeho hlas. 28
S kým to tam mluví? podivila jsem se. Potichu jsem se zvedla a pustila se na roztřesenejch nohách za ním. Kdyţ jsem došla do jídelny, poznala jsem, s kým mluví. Kent telefonoval na policii! Fakt ţe jo. „Ano, udělám, co říkáte,“ povídal. „Ohlídám ji. Ale radši si pospěšte. Mohla by se pokusit o útěk.“
29
VI. Z
hrdla mi vyšel tichej vzdech. Místnost se se mnou zatočila. Podlaha se zakymácela a já se musela chytit stolu, abych neupadla. Zrádce! Byla jsem z toho úplně vedle. Proč zavolal na policii? Ţe by tomu mýmu povídání nevěřil? Nebo ţe by si myslel, ţe to já jsem ty lidi zavraţdila?! Slyšela jsem, jak zavěsil. A pak jsem ho slyšela, jak jde k umyvadlu. Slyšela jsem týct vodu. Točil sklenici vody, kterou mi slíbil. Koukala jsem a drţela se stolu, čekala jsem, aţ se místnost přestane točit. Co mám dělat? ptala jsem se sama sebe. V ţádným případě jsem tam nemohla čekat, aţ si pro mě přijede policie. V Lucyině těle ne. Došlo mi, ţe dokud nebudu mít zpátky svý vlastní tělo, nikdo se se mnou nebude bavit. Nikdo mi neuvěří. Kent to na mě zahrál. Musel si myslet, ţe jsem Lucy. Jo, říkal mi Nicole, ale jenom proto, aby mě uklidnil. Aby mi nebylo divný, aţ půjde do kuchyně a zavolá policii. Slyšela jsem, jak zavírá vodu. Slyšela jsem, jak otvírá ledničku. Slyšela jsem, jak do sklenice s vodou háţe kostky ledu. Udělala jsem krok. Pak další. Sunula jsem se zpátky do obýváku. Uteču, rozhodla jsem se. Nebudu tu na nic čekat, to teda ne. Kent mě podvedl. Zrádce! Proboha, proč?! „Huhu, Nicole… jak je ti?“ volal na mě z kuchyně. Měl tak úlisnej hlas, ţe mi z toho naskočila husí kůţe. A já jsem si o něm vţdycky myslela, ţe je to senzační kluk. 30
Takovej chytrej a chápavej. V tom okamţiku jsem ho začala nenávidět. Nenáviděla jsem ho za to, ţe mi lhal, ţe mě zradil. Nenáviděla jsem ho za to, ţe se ke mně nezachoval jako kamarád. Otočila jsem se a vyrazila. Místnost se se mnou zhoupla, jako by mě nechtěla pustit. Ale já se nedala, bojovala jsem. Vpadla jsem do haly. Slyšela jsem z jídelny Kentův zoufalej křik: „Nicole… stůj! Nicole, slyšíš?!“ Rozrazila jsem ramenem průhledový dveře a vypadla z toho zrádcovskýho baráku. Přeskočila jsem všechny tři schody u verandy a natáhla jsem to do ulice. „Hej, Nicole… stůj! Vrať se!“ Poběţí za mnou? Přefrčela jsem jízdní dráhu a ocitla se na nějakém dvorku. Skrčila jsem se za ţivým plotem a pokračovala v útěku. Bylo mi jedno, ţe mi děsně buší srdce a ţe se mi před očima dělaj kruhy – ţe pořád vidím ty šílený kaluţe krve. Přeběhla jsem další tři nebo čtyři dvorky a teprve potom jsem se ohlídla. Po Kentovy ani památky. Nic. Fakt. Neběţel za mnou. Dejchala jsem jako šílená a říkala jsem si nahlas: „Co se s tebou děje, Kente? Co to děláš? Proč jsi se ke mně zachoval tak ošklivě? Lucy je přece tvoje holka! Nebo jsi na to zapomněl? Jak jsi mohl na svojí holku zavolat poldy?“ Přiloţila jsem si dlaň k uchu a naslouchala, jestli odněkud neuslyším policejní sirény. Ţádný se neozývaly. Někde opodál, za rohem, se hádaly dvě děti. „Ne a ne!“ „Jo a jo!“ „Ne a ne!“ Jak jsem slyšela ty nevinný hlásky, dech se mi zastavil v hrdle. Najednou jsem chtěla bejt znovu malá. Uţ jsem nechtěla bejt Lucy. Ani chviličku. Nechtěla jsem, aby mi bylo sedmnáct. Nechtěla jsem, aby u Kramerů na podlaze v obýváku leţely ty děsný, rozřezaný mrtvoly. Utíkala jsem přes různý zahrádky u domků, opatrně přebíhala 31
jízdní dráhu, sledovala jsem, jestli někde nejsou poldové. Sledovala jsem, jestli mě někdo nepronásleduje. Sledovala jsem kaţdej podezřelej zvuk, kaţdej podezřelej pohyb. Lucy, musím tě najít, říkala jsem si. Lucy, mám pro tebe takový strašný zprávy! Nějak se stalo, ţe jsem najednou byla u našeho baráku. Přeběhla jsem příjezdovku a zahučela za mohutnej kmen starýho javoru u cestičky. Ten strom byl můj nejlepší kamarád. Milovala jsem bejt v jeho stínu. Třeba jsem si četla, nebo jsem jen tak leţela, nebo jsme kolem něj dováděly s holkama ze sousedství. Přikrčená za stromem jsem vykoukla k našemu baráku. Pořád tma a prázdno. Lucy, kde jsi? Lucy, já tě musím najít! Podrbala jsem se na koleni. Poznala jsem, ţe mám úplně sedřený nohy. Odhrnula jsem si vlasy z čela. Měla jsem je slepený potem. Musím vypadat jako nějaká fúrie z hororu, napadlo mě. Zaslechla jsem hlasy. Vyšli sousedi. Ještě víc jsem se přitiskla ke stromu, aby mě neviděli. Došlo mi, ţe nemá cenu se tam schovávat. Nemůţu tam stát a civět na náš prázdnej barák. Hlavou se mi honily všelijaký myšlenky, točily se a vířily jako uragán. Přitiskla jsem si dlaně na spánky, abych ten blázinec zastavila. Napadlo mě vrátit se ke Kramerovým. Sousedi nasedli do auta. Naskočil motor. Úplně to se mnou trhlo. Znovu jsem se děsně pevně přitiskla k svýmu kamarádovi, k tomu starýmu stromu. Čekala jsem, aţ odjedou. Přední světla ozářily náš dvorek a sjely po kmeni stromu. Viděli mě? zeptala jsem se sama sebe. Nic, dobrý. Sledovala jsem auťák, jak si to sype temnou ulicí pryč. Zpátky ke Kramerovým, připomněla jsem si. Musím se převlíct do čistejch věcí. Upravit si vlasy. Dát se do pucu. Proběhnu tím děsným obývákem, nebudu se dívat. Podruhý uţ ty mrtvý lidi nechci vidět. 32
Je to marný. Vţdycky, kdyţ zavřu oči, spatřím ty kaluţe krve. Je to ve mně. Osprchuju se. To mě osvěţí. Budu se cítit líp. A pak zkusím zavolat k nám domů. A budu volat pořád, tak dlouho, dokud Lucy nepřijde a nezvedne telefon. Bylo mi jasný, ţe po telefonu jí takový strašný věci nemůţu vykládat. Bylo by to trochu drsný. To by teda fakt bylo. Něco takovýho nemůţu chudince Lucy udělat. Řeknu jí, aby přišla do lesa za Fear street. Řeknu jí, ţe se musíme okamţitě přeměnit zpátky do svejch vlastních těl. A pak, aţ to uděláme, jí povím, co se stalo. Pomůţu jí. Nenechám jí v tom. Lucy mě taky nikdy v ničem nenechala. Měla jsem jasnej plán a to mě jakţ takţ uklidnilo. Srdce mi v prsou pořád ještě děsně bušilo, ale ten šílenej uragán myšlenek, co jsem měla v hlavě, zmizel. Vyrazila jsem na cestu a zjistila jsem, ţe se uţ pode mnou země nekymácí. Kdyţ jsem obešla roh na Canyon drive, uslyšela jsem jekot sirén. Bylo to někde v dálce. Zastavila jsem se a naslouchala. Jedou sem? Je to kvůli mně? Sirény ustaly. Místo nich se ozvalo ševelení větru ve větvích okolních stromů. Vzala jsem to k Lucyinu domu poklusem, oběhla ho a zahučela dovnitř zadními dveřmi, abych nemusela přes obývák. Stiskla jsem v kuchyni vypínač a rozhlídla se. Kuchyň se leskla čistotou, byl tam absolutní pořádek. Ani náznak, ţe vedle v obýváku došlo k děsný, dvojnásobný vraţdě. Otřásla jsem se hrůzou a šla dál, k Lucyinýmu pokoji. Byl dole, na konci úzký předsíňky. V předsíňce byla tma. Tápala jsem po zdi, hledala vypínač, ale nenašla jsem ho. Vrazila jsem do něčeho velkýho u zdi. Chvíli mi trvalo, neţ jsem zjistila, ţe je to proutěnej koš na prádlo. Obešla jsem ho, roztrhla jsem si o něj koleno a vstoupila do Lucyina pokoje. Vteřinku jsem počkala, aţ se mi v matným světle z ulice rozkoukaj oči, a rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku. 33
Slabý ţlutavý světlo dopadlo postel. Přejela jsem očima pečlivě ustlanou péřovou deku a zastavila se na šatníku. Jsme tady, abych se převlíkla, připomněla jsem si. Obešla jsem postel k šatníku. Boţe, Lucyin šatník! Lucyiny šaty! Zašupovačky nechtěly povolit. Napadlo mě, jestli nejsou vypadlý z lišty. Musela jsem je popadnout oběma rukama a děsně zatlačit. Pak se hnuly. „Húúú!“ odfrkla jsem si. Šatník byl prázdnej. Ţádný šaty tam nebyly. Dole leţely dvě papírový krabice. Jak to, ţe tu nic není? Kam se poděly Lucyiny věci? Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Naskočila mi husí kůţe. Co se tady děje? Otočila jsme se, přeběhla k prádelníku u protější zdi a začala jsem vytahovat zásuvky. Nic. Byly prázdný. Proč si Lucy všechno odnesla? Kde na tuhle otázku najdu odpověď? Přemejšlela jsem o tom, kdyţ vtom jsem na stole, u kterýho se Lucy učila, spatřila zakrvácenej nůţ. A všechny otázky a vůbec myšlenky se mi vypařily z hlavy.
34
Díl druhý VRAŽEDKYNĚ
VII. V ţlutavým světle lampičky se matně lesklo ostří noţe. Od čepele aţ na desku stolu se táhly červený skvrny. Zaschlý cákance krve. Zírala jsem na nůţ, aţ se mi před očima rozmazal. To není moţný! pomyslela jsem si. Ne, ţádnej zakrvácenej nůţ na Lucyině stole nevidím! Ani trochu! Fakt ne! Nevidím nůţ! Šíleně jsem mrkala, aby to zmizelo. Ale nůţ tam byl pořád. Byla to pravda. Opravdickej nůţ. Kuchyňskej nůţ. Kuchyňskej nůţ s černou rukojetí. Zhluboka jsem se nadechla. A pak znovu. Pomalu jsem se blíţila ke stolu. Nůţ byl zabodnutej do desky. Podívala jsem se líp a viděla, ţe i rukojeť je potaţená krví. Takovej ohromnej nůţ, pomyslela jsem si. Takovej ohromnej nůţ a celej od krve. Proč je zabodnutej? Proč je zabodnutej do stolu v Lucyině pokoji? S vytřeštěnejma očima a tvářema v dlaních jsem postoupila ještě o krůček blíţ. Tím noţem byl ke stolu připíchnutej nějakej papír. Stránka z linkovanýho sešitu. Dole byl tmavej otisk palce. Rudej otisk palce. Otisk palce smočenýho v krvi. Napínala jsem zrak, abych viděla, co je na papíře napsáno. 35
Čmáranice modrou propiskou. Tři řádky vzkazu těsně nad místem, kudy papírem procházel hrot noţe. Děsně jsem v tom slabým světle zírala. Sklonila jsem se ke stolu a četla nadrásaný slova: MUSELA JSEM JE ZABÍT UŢ SE TO NEDALO SNÁŠET LUCY K. Těţce jsem polkla. Málem jsem se zalkla. Ustupovala jsem před tou hrůzou a křičela: „Ne! Ne! Proboha, tohle ne!“ Ustupovala jsem, aţ jsem se zarazila o pelest. Dosedla jsem na uhlazený povlečení a zakryla si hlavu rukama. Pevně jsem stiskla víčka, ale bylo to marný. Pořád jsem viděla ty děsný, špatně čitelný slova. Písemný doznání. Sice načmáraný, ale přece jen doznání. Lucyino doznání. Lucy zavraţdila svý rodiče! Noţem. Rozřezala je. A vraţednou zbraň zabodla do stolu. A pak… Sebrala věci a zmizela se vším, co měla? Ne. Nedávalo to smysl. Otevřela jsem oči a hned jsem je zase zavřela. Zahlídla jsem se v zrcadle nad prádelníkem. Ten kratičkej pohled do zrcadla stačil, abych tu hrůzu konečně pochopila. Fakt ţe jo. Jak jsem se spatřila v zrcadle, všechno mi to najednou došlo. Lucy zavraţdila svý rodiče. Napsala doznání. Zanechala vraţednou zbraň u sebe v pokoji, aby bylo jasný, kdo to udělal, aby ji snadno našli. A pak si se mnou vyměnila tělo. A já tam seděla. Lucy. Já byla Lucy. Já jsem byla ten vrah! Lucy se z toho vyvlíkla tím, ţe se stala mnou. A ze mě udělala vraţedkyni. 36
Boţe, něco takovýho! pomyslela jsem si. Jak jsi mi mohla udělat něco tak hnusnýho, Lucy?! Jak jsi vůbec mohla něco tak hnusnýho vymyslet? Dokonalej zločin. Dokonalej útěk. Teď jsi Nicole. A mě nikdo nebude věřit, ţe nejsem Lucy. I kdyţ řeknu svatou pravdu, nikdo mi nebude věřit. Protoţe budu Krvavá Lucy. Uţ mi bylo jasný, proč Lucy s tou proměnou tak děsně pospíchala, proč tak strašně touţila po tom mým nešťastným, zpackaným ţivotě. Moc dobře věděla, co dělá. Moc dobře věděla, ţe na mě shazuje svou vinu. Vinu za dvě brutální vraţdy. Dobře si ten útěk naplánovala. Útěk! To slovo mi zazvonilo v uších. Útěk. Kam já teď uteču? Vtom mě napadlo čapnout ten papír a roztrhat ho. Vzít nůţ a odnýst ho pryč. A další šílenej nápad: Vezmu nůţ. Vezmu nůţ a najdu Lucy. Vytáhnu ho na ni. A přinutím ji, aby se se mnou přeměnila zpátky. Proměníme se a já budu zase Nicole. A kdyţ nebude chtít, řekla jsem si, tak ji zabiju! Fakt ţe jo! Ne! Ne! Ne! Kdyţ já jsem taková, ţe nikoho zabít nemůţu. Nedokázala bych Lucy zabít ani potom, co mi udělala. Boţe, co mám dělat?! Musím ji najít, rozhodla jsem se. Fakt. Musím s ní mluvit. Musím… Najednou mě z těch mejch šílenejch myšlenek vyrušil nějakej hluk. Vyděsila jsem se a vyskočila z postele. Bouchání. Tři rány. Někdo bušil venku na dveře. Zhasla jsem lampičku na nočním stolku a pokoj potemněl. Protáhla jsem se kolem Lucyina stolu, kolem noţe, kolem toho děsnýho písemnýho doznání. Vplíţila jsem se do obýváku a trošičku, ale opravdu jenom 37
trošičku jsem poodhrnula závěs na okně. Nenápadně jsem vykoukla na verandu. Byli tam dva přísný muţi v šedejch oblecích. Poldové. Detektivové. Jasně.
38
VIII. „Nikdy!“ zašeptala jsem. Za ţádnou cenu tu nezůstanu, za ţádnou cenu mě nesmějí chytit! Ti dva poldové na sobě sice neměli uniformy, ale já jsem je stejně poznala. Detektivové se poznaj. Vypadaj tak. Bylo mi jasný, ţe si jdou pro mě. Jak jsem ty detektivy uviděla, v tu ránu jsem se vzpamatovala. Dostala jsem vztek a veškerej strach byl pryč. Fakt, ţe jo. Pustila jsem závěs a odstoupila od okna. „Nikdy!“ zašeptala jsem znovu. Půjdu a najdu Lucy, řekla jsem si. Nedovolím jí jen tak zmizet. Ne, nezůstanu tady s tím děsným noţem a děsným písemným doznáním a neřeknu: „Tak tady mě máte, páni poldové. Odveďte si mě.“ Ozvalo se zuřivý zabouchání. Otočila jsem se a vběhla do předsíňky. Tentokrát jsem se tomu ostrýmu koši na prádlo vyhnula. Hruď se mi svírala hrůzou. Ale jinak jsem byla dobrá. Vnímala jsem kaţdej zvuk, vnímala jsem kaţdý zašustění, kaţdej stín. Vpadla jsem do kuchyně, kde jsem předtím nechala rozsvíceno. Skrčila jsem se, aby na mě nebylo vidět oknem. Se sehnutou hlavou jsem se přikradla k zadním dveřím, popadla knoflík a otevřela je. Kdyţ jsem zatlačila na venkovní, průhledový dveře, ozval se skřípavej zvuk. Slyšeli to ti poldové? Rozběhnou se kolem baráku? Vyklouzla jsem ven a pak jsem za sebou obezřetně, potichu 39
zavřela. Mrskla jsem očima na příjezdovku, ale nic zvláštního jsem nezahlídla. Špicovala jsem uši, jestli neuslyším kroky nebo hlasy. Nic. Unikla jsem! zajásala jsem v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla se přes zadní dvorek. Nad korunama stromů se leskl zamlţenej měsíc. Bylo dusno, nefoukal ani nejslabší vánek. Adidasky mi klouzaly a mlaskaly v trávě zmáčený noční rosou. Přeskočila jsem záhony a na okamţik jsem se zastavila uprostřed dvorku, kousek od zrezivělý houpačky. Zaslechla jsem ve tmě dusot nohou. „Hej… stát!“ Z hrdla se mi vydral přidušenej výkřik. Ohlídla jsem se. Poldové stáli na rohu baráku. Jeden ukazoval mým směrem. Druhej mával rukou nad hlavou, jako by někomu dával signál. „Stát! Uţ ani krok!“ „Zůstaň, kde jsi!“ Zdálo se, ţe jsou víc vyjevený neţ naštvaný. Neposlouchala jsem ty příkazy, sklonila jsem hlavu a natáhla jsem to co nejrychlejc pryč. Prolítla jsem kolem houpačky a mezi dvěma javorama, na kterejch původně visela houpací síť. A pak kolem nízký hranice krbovejch polen. „Stát! Hej… stát!“ Ohlídla jsem se a zjistila, ţe mě pronásledujou. Rychle se blíţili, pumpovali rukama jako nějakejma ohnutejma pákama. Zuřivě jsem dejchala, dělala jsem, co jsem mohla, abych jim utekla. Vtom se přede mnou objevil vysokej dřevěnej plot. Byl to plot, kterým měli Kramerovi obehnanej dvorek. Plot, kterej jsem Lucy pomáhala natírat na bílo. Plot, přes kterej jsme si celý hodiny házely a pinkaly tenisák. A teď se mi ten pitomej plot postavil do cesty jako vězeňská zeď. V tý chvíli mi bylo jasný, ţe je konec.
40
IX. Zvedla jsem ruce a čapla se plotu. Pokus o výskok. Ze samý hrůzy mě napadlo, ţe bych ten plot mohla přelízt. Jenţe byl vysokej přes dva metry. Nedosáhla jsem nahoru. Poldové v šedejch oblecích mě dotahovali. Dusali podráţkama hlínu jako šílený. Vydala jsem strašnej, úplně úchylnej výkřik a pokusila jsem se o další skok. Natáhla jsem ruce, jak nejvejš to šlo. Ne. Bylo to marný. „Stát!“ ozvalo se mi přímo za ušima. Ale to je omyl! chtělo se mi zařvat. Já nejsem Lucy. Já jenom vypadám jako Lucy. Plot se matně leskl v bledým měsíčním svitu, teda půlměsíčním svitu, abych byla přesná, ţe jo. Zhluboka jsem se nadechla s tím, ţe se otočím a pokusím se těm poldům vysvětlit, kdo opravdu jsem. Vtom jsem si vzpomněla na tajnej průlez. Jasně! Otvor v plotě, kterej nám Lucyin táta udělal pro zábavu. Děsně se nám to líbilo. Kdyţ jsme zatlačily, plaňky povolily a my jsme tím malým otvorem profrčely jako štěňata. Někde tu ten tajnej průlez musel bejt. Naposledy jsme ho s Lucy prolejzaly, kdyţ nám bylo šest nebo sedm. „Stůj! Nic se ti nestane!“ „Pomůţeme ti!“ Lháři. Tyhle hnusný lţi mě vytrhly z nečinnosti. Spustila jsem se na bobek. Který plaňky? Kde to bylo? 41
Uţ je to tak dávno. Nepamatuju si to. Ohnula jsem záda a začala šátrat. Nic. Tady to není. Zoufale jsem vykřikla. Nářek chycenýho zvířete. Zkusila jsem další plaňku. Tápala jsem po plotu směrem vpravo, kam aţ jsem dosáhla. Něco zapraskalo. A pak se plaňky pohnuly. Povedlo se! Odsunula jsem stranou dvě plaňky. Prodrala jsem se tím uzoučkým průlezem na druhou stranu a okamţitě vyskočila na nohy. A uţ jsem zase pádila. Ocitla jsem se v nějaké uličce. Kolem se mihly odpadkový kontejnery. Pak jsem byla na dalším dvorku. Z dálky jsem slyšela vyjevený hlasy detektivů. A za chvíli jsem uţ zase slyšela ty podráţky. Tentokrát dusaly asfalt v uličce za rohem. Protáhli se plotem jako já a teď za mnou letěli děsným fofrem, to teda jo. Byli mi v patách. Fakt. Těm neuteču, to mi bylo jasný. Daleko se nedostanu. Zuřivě jsem dejchala, projíţděla dvorek očima. Nějaká skrýš, říkala jsem si. Musí tu přece něco bejt, kam bych se mohla ukrejt. Oči se mi zastavily na kůlně za domem. Ne. Nebyla to kůlna. Byla to bouda s šikmou střechou. Pro psa? Nebo něco na hraní pro děti? Málem mi v orosený trávě uklouzly adidasky, jak jsem se k tý boudě řítila. Poldové uţ byli na dvorku. Spustila jsem se na všechny čtyři a zajela dovnitř. Stočila jsem se do klubíčka. Zavřela jsem oči a stiskla víčka. Zakryla jsem si obličej rukama. Byla jsem jako malý dítě, který si myslí, ţe je neviditelný. Kdyţ já nic nevidím, tak mě taky nikdo nemůţe vidět. Schovala jsem hlavu a přestala dejchat. A jenom jsem se modlila, aby si ti dva detektivové nevšimli, kam jsem zalezla. Přestoţe mi srdce bušilo aţ ve spáncích, pečlivě jsem naslouchala. Soustředila jsem se na kroky, na pokřik. Slyšela jsem, jak se ţenou kolem, nezpomalujou, přebíhaj na další dvorek. A pak na další. V duchu jsem zajásala, ţe jsem detektivy setřásla. Ţe uţ mě 42
nechytěj. A vtom se mi málem navţdy zastavilo srdce, kdyţ jsem zaslechla, jak jeden z nich křičí: „Támhle je!“
43
X. Tiše jsem zaúpěla. Ale nepohnula jsem se. Zůstala jsem schoulená do klubíčka hlavu zakrytou rukama, oči pevně zavřené. Ne, neviděli jste mě, říkala jsem si a pořád jsem se děsně modlila. Nemůţou mě vidět. Jsem neviditelná. „Kde je? Kam mohla zmizet?“ Muţ měl zadýchaný, zoufalý hlas. Slyšela jsem ho, jak se rozkašlal. Kašlal dlouho a ošklivě. „Na ten dvorek vedle,“ odpověděl jeho kolega. „Řekl bych, ţe utíkala kolem tý garáţe.“ „Vezmi si přední stranu. Já to oběhnu.“ Další záchvat kašle. A pak ticho. Jasně. Jasně. Ticho úplně furt! Chtělo se mi zařvat, vyskočit z boudy a skákat radostí. Ale zůstala jsem na místě, pevně schoulená, musela jsem se ovládnout, vydrţet. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle leţela. Mohlo to bejt pár vteřin. A taky to mohla bejt hodina, fakt ţe jo. Čekala jsem, aţ se přestanu klepat. Aţ mi ve spáncích přestane bušit srdce. Aţ mi z očí zmizej rudý kruhy a uvidím jenom černotu. Čekala jsem tak dlouho, aţ to ticho bylo tak děsný, ţe se nedalo vydrţet. A kdyţ jsem z boudy konečně vylezla a protáhla si ztuhlý kosti a narovnala krk, věděla jsem přesně, co udělám.
44
Auťák jsem měla na parkovišti pro studenty za naší školou. Svou maličkou hondu civic. Jediný auto široko daleko. Po škole jsem ji tam nechala. Byla jsem z toho nápadu Lucy jít do lesa a vyměnit si těla tak zpitomělá, ţe jsem úplně zapomněla, ţe jsem ráno jela do školy auťákem. Tohle všechno se stalo teprve dneska odpoledne? podivila jsem se. Připadalo mi to děsně dávno. Byl to nejdelší den mýho ţivota, to teda jo. A taky nejsmutnější. Rozhlídla jsem se po prázdným parkovišti. Z nějakýho záhadnýho důvodu jsem se chovala jako zločinec. Kradla jsem svůj vlastní auťák. Normálně jsem nosila klíčky od vozu v dţínách. Jenţe teď jsem na sobě měla Lucyiny věci. Naštěstí jsem měla druhej klíček v takový tý malý magnetický krabičce pod nárazníkem. Odemkla jsem dvířka a zapadla za volant. Nervózně jsem nakoukla do zrcátka. Myslela jsem, ţe ti dva poldové kaţdou chvíli odněkud vyskočej. Ale nikde nebylo ani ţiváčka. Ruka se mi třásla. Strčila jsem klíček do zapalování a nastartovala. Vrčení motoru bylo docela příjemný. Chvíli jsem jen tak seděla, poslouchala jsem ten motor a přejíţděla dlaněma po chladným volantu. „Lucy, já si tě najdu,“ řekla jsem nahlas. „Za chvíli vyráţím, Lucy. Mně neutečeš.“ Kdyţ jsem zapnula světla, pocítila jsem něco jako jistotu, takovej hustej, tvrdej klid. Hodila jsem tam zpátečku a vycouvala z placu. Projela jsem kolem školy a zatočila na Park drive. Silná lampa nad vchodem do školní budovy vrhala kuţel bílýho světla na prázdnej vlajkovej stoţár. Přes den někdo za oknem tělocvičny vyvěsil vlajku a bílej transparent s nápisem DO TOHO, TYGŘI! V ţivotě to nevzdám. Najdu ji. Musím svý pravý tělo dostat zpátky. A Lucy mi bude muset vysvětlit, proč mě podvedla. „Lucy, já myslela, ţe jsi moje kamarádka, fakt ţe jo,“ řekla jsem nahlas. Zabrzdila jsem před značkou STOP. „Za co mě tak strašně 45
nenávidíš? Musíš mě fakt nenávidět, kdyţ jsi schopná hodit na mě vraţdu svejch rodičů.“ Cestou k našemu baráku jsem se v myšlenkách vrátila do minulosti. Snaţila jsem se vybavit si něco, co jsem jí snad řekla, něco, co jsem jí snad udělala, zjistit, za co by mě mohla tak děsně nenávidět. Bylo to marný. Nemohla jsem přijít ani na to nejmenší. Vţdycky jsme byly nejlepší, speciální kamarádky. Se vším jsme se navzájem svěřovaly. Kdyţ se nám něco nelíbilo, normálně jsme si to řekly a bylo to. Nikdy jsme se neuráţely, nic jsme v sobě nedusily. Temný baráky a trávníky se míhaly za sklem jako černošedý strašidla. Mačkala jsem volant. Byl pevnej, opravdickej. Svírala jsem ruce, jako bych v nich místo volantu drţela přímo ţivot… celej svět, nebo jak bych to řekla. Měla jsem pocit, ţe kdybych ten volant pustila, vypadla bych… vypadla bych z toho auťáku někam pryč, do tmy, do nějakýho neexistujícího světa a byl by konec. Byla bych navţdycky ztracená. Neţ jsem zatočila k chodníku u našeho baráku, vypnula jsem světla. Nechtěla jsem, aby mě Lucy viděla, kdyby uţ byla doma. Chtěla jsem ji překvapit. Ale na příjezdovce nebylo ţádný auto. Světlo na verandě pořád svítilo a taky byla zapnutá bezpečnostní lampa, která ozařovala trávník před barákem. Naši tyhle světla nechávali rozsvícený, kdyţ někam jeli. Kdyby něco a tak, ţe jo. „Kde jsi, Lucy?“ mluvila jsem nahlas sama se sebou. Koukala jsem na prázdný okna. „Kde jsi takhle pozdě v noci? Lucy, uvědom si, ţe já chci svý tělo zpátky.“ Najednou mě napadlo, jestli se jí vůbec podařilo moje rodiče oklamat? Pokládali ji za Nicole? Mysleli si, ţe jsem přišla domů já? Ţe by si nevšimli ničeho divnýho? Znovu jsem zapnula světla a odrazila od chodníku. Nemělo cenu tam sedět a klást si otázky, na který jsem si v ţivotě nemohla odpovědět, to teda ne. Budu jezdit a hledat Lucy a nepřestanu, dokud ji nenajdu. Projíţděla jsem městem kříţem kráţem, pevně jsem svírala volant a pořád jsem před sebou měla Lucyinu tvář. Zjevovala se mi na předním skle. 46
Já si tě najdu. Já si tě najdu. Já si tě najdu, tahle přísaha se mi v mysli měnila v úplnej zpěv. Objela jsem bydliště kamarádek, ale nic. A znovu jsem se byla podívat u nás. A pak zase, potřetí. Pořád tma. Zkusila jsem Alma’s, takovej bufáč, kde jsme se občas scházely, ale po Lucy ani stopy. S kaţdým dalším neúspěchem se můj vztek zvětšoval a moje rozhodnutí najít ji za kaţdou cenu sílilo. Kdyţ jsem ji konečně objevila, byla jsem připravená na všechno. Seděla v boxu v pizzerii Pete’s v obchoďáku na Division street. Bylo to oblíbený místo kluků a holek z naší školy. Uviděla jsem jí z pasáţe přes sklo. Zabrzdila jsem a zírala. Zírala jsem na svý tělo, který tam sedělo ještě s dvěma dalšíma holkama. Lucy v mým těle a samý řečičky a chichotání, jako by se nic nestalo. Poznala jsem Margii Bendellovou a Hannah Franksovou. Seděly s Lucy. Zrovna se přetahovaly o poslední kousek pizzy na tácu a blbly přitom. Lucy sebrala z pizzy sejra a hodila ho po Margii. To je teda neuvěřitelný, fakt, pomyslela jsem si, kdyţ jsem vylezla z auťáku se opřela se o skleněný dveře. Dívala jsem se na ty tři, dívala jsem na Lucy ve svým těle. Lucy se smála. Lucy se skvěle bavila. A já jsem byla ve zlým snu. Byla jsem ve zlým snu kvůli ní. Zlost se mnou zacloumala, ţe jsem myslela, ţe se rozletím na tisíc kousků. Fakt, bylo to děsný. Popadla jsem dveře bufáče, prudce jsem je otevřela a vrazila dovnitř jako ţivelná pohroma. Hnala jsem se vpřed, málem jsem porazila servírku. Sekla po mě pohoršeným pohledem a řekla ironicky: „Promiň si!“ Kašlala jsem na ni. Upírala jsem oči na Lucy. Na Lucy v mým těle. Na Lucy, jak se směje a blbne s Margií a Hannah. Na Lucy, která si právě odřízla kousek pizzy a šoupla si ho do pusy. Hnala jsem se kolem stolů, kde seděla mládeţ, kterou jsem znala ze školy. Jeden kluk na mě zavolal: „Čau!“ Ale já na něj taky kašlala. Margie a Hannah seděly naproti sobě. Jak jsem se objevila u boxu, 47
Margie se otočila. „Čau! Nicole!“ vykřikla celá vyjevená. Jak ví, ţe jsem Nicole? napadlo mě. A hned jsem si sama odpověděla. Je to jasný. Lucy jí to vykecala. Lucy vyţvanila, ţe jsme si prohodily těla. Margie a Hannah jsou v obraze. Další slib, kterej Lucy nedodrţela. Další leţ. Ale proč? kladla jsem si otázku. Proč by jim to říkala? Lucy je vraţedkyně. Co by z toho měla, aby těm holkám vykládala, ţe není Nicole, ale Lucy? Proč by jim prozrazovala, ţe se skrejvá v mým těle? To teda fakt nevím. „Nicole… co se děje?“ zeptala se Hannah a odhodila si na záda blonďatý copy. Vysekla na mě úsměv. Ale ten úsměv jí hned přešel, kdyţ viděla můj pološílenej výraz. „Nicole… není ti něco. Jsi oukej?“ řekla Margie. „Ne! Ne! Nejsem oukej,“ vyhrkla jsem na ni. „Musím mluvit s Lucy.“ Obě holky na mě zíraly jako na nějakej uprchlej zjev. „Ale Lucy…“ vydechla Margie. Otočila jsem se k místu, kde předtím Lucy seděla. Nebyla tam.
48
XI. „Kam… kam zmizela?“ vykoktala jsem. Hannah mezi prsty drtila papírovej obal od brčka. Civěla nejdřív na Margii a pak ty svý sladký nugátový oči upřela na mě. „Lucy? Kde by se tu vzala?“ „Nekecej. Viděla jsem ji,“ odsekla jsem. Margie poplácala místo vedle sebe. „Sedni si, Nicole. Není ti něco?“ „Lucy tu byla,“ nedala jsem se. Margiinu nabídku jsem ignorovala. „Byla tu, kdyţ jsem vešla. Vy tři… tahaly jste se o pizzu.“ Koukla jsem na tác. Uţ tam nic nebylo, jenom odkrojená kůrka. „Ne,“ pronesla Margie přívětivým hlasem. „Jsme tu jenom my dvě. Hannah a já.“ „Nechaly jste ji utýct!“ ječela jsem. „Nicole… prosím tě. No tak, posaď se,“ opakovala Margie. Bylo jasný, ţe Margie a Hannah jsou navedený. Lucy jim řekla, ţe jsme si prohodily těla, a teď ji krejou. Rozptýlily moji pozornost a Lucy zdrhla. Ale proč by jí pomáhaly? To mi fakt nešlo na rozum. Byly to přece taky moje kamarádky. Zaloţila jsem si ruce na prsou, abych se ovládla, abych po nich náhodou neskočila. „Já vím, ţe jste tu seděly s Lucy!“ rozkřikla jsem se. „Nebo, kdyţ jste tu s ní teda neseděly, jak můţete vědět, ţe jsem Nicole?“ Pořád zíraly. Hannah poklesla brada. Nedokázaly odpovědět. Dostala jsem je. 49
„Nicole…“ začala Margie. Vylezla z boxu a natáhla ke mně ruku. Jenţe já jsem byla rychlejší. Prudce jsem se otočila a vyrazila uličkou ke dveřím. Křikla jsem přes rameno: „Vím, ţe je tady. Já si ji najdu!“ Ještě jsem zaslechla, jak na mě Margie volá, a prodrala jsem se skupinkou pěknejch kluků v kulturistickejch tričkách a černejch dţínách, který právě vešli do bufáče – a byla jsem venku. Lucy tu byla a nemůţe bejt daleko, řekla jsem si. Vzala jsem to obchodní pasáţí ke krámu s cédéčkama, odkud zněla muzika. Rozhlíţela jsem se na všechny strany. Je pozdě, napadlo mě. Některý obchody uţ byly zavřený. V pasáţi bylo mizerný osvětlení. Ostatní prodejny měly těsně před zavírací dobou. V samoobsluze skoro nikdo nebyl. Pár posledních nakupujících uhánělo s taškama k auťákům na parkovišti. Vzala jsem to nejdřív na jednu, pak na druhou stranu, přemejšlela jsem, kam mohla Lucy zmizet. Musela přiject svým autem, usoudila jsem. Teda, pokud ji nepřivezly Margie a Hannah. Kdyţ mě viděla vcházet do bufáče, proklouzla ven. Mohla zdrhat jedině na parkoviště. Jenţe tam nebyla. Pobíhala jsem po pasáţi, nakukovala do obchodů a bočních průchodů. „Húúú!“ Kdyţ jsem běţela kolem Clothes Closet, něco mě zarazilo. Byl to jeden z takovejch těch butiků, do kterejch Lucy vţdycky chodila. Srdce se mi zastavilo. Určitě jsem ji viděla, musela to bejt ona, ta holka, která se s růţovou blůzičkou v ruce vybavovala u zadní pokladny s prodavačkou. Udělala jsem vpravo v bok a vletěla dovnitř. Řítila jsem se mezi regály, mávala jsem rukama jako blázen a křičela její jméno. Uprostřed prodejny jsem tu holku poznala. Zarazila jsem se. Byla to Lucy… teda, nebyla. Byla jí podobná… teda mě… nebyla to Lucy v mým těle. Civělo na mě několik párů očí. A prodavačka se zeptala: „Přeješ si?“ „Ne, ne, nic,“ odpověděla jsem udýchaně. „Je… jenom někoho hledám.“ Rychle jsem z butiku vypadla zpátky do pasáţe. Kdyţ jsem doklusala k obchodu s cédéčkama, muzika uţ nehrála. 50
Překvapilo mě, jakej je najednou v nákupním středisku klid. Odněkud z dálky byl slyšet pláč nemluvněte. Někde se hádali nějaký lidi. Zarachotil vozejček. Bez tý reprodukovaný hudby to tam vypadalo tajemně, to teda jo. Vzdálený zvuky zněly, jako by byly blízko. Bylo to šílený. Vzala jsem to nejbliţším východem na ulici. Parkoviště uţ bylo skoro prázdný. Nějaká ţenská v jasně modrý halence a modrejch šortkách nakládala do kufru omlácenýho auťáku igelitky s nákupem. Na zadním sedadle dováděly dvě malý děti. Z parkoviště vyjíţděly na Division street poslední auťáky. Dostala jsem se do záře dálkovejch světel a musela jsem si zakrejt oči, abych Lucy nepřehlídla, kdyby se náhodou schovávala u některýho z postranních placů. Nic. Fakt nic. Byla jsem pomalá. Bohuţel. Lucy mi utekla. Vzteky jsem nakopla nákupní vozejček, kterej mi stál v cestě. Děsně zarachotil po asfaltu a zastavil se o obrubník. Otočila jsem se a vtom jsem o dva placy dál zahlídla svůj auťák. „Hej…“ vylítlo ze mě samým překvapením, kdyţ jsem u svýho auťáku spatřila Lucy! Lucy v mým těle – čekala na mě.
51
XII. „Ahoj… Lucy!“ vykřikla jsem. „To jsem já!“ Rozběhla jsem se k ní. Moje adidasky pleskaly o asfalt, mlask mlask, mlask mlask. „Lucy… ty jsi tady a já tě všude hledám!“ Tak a teď ji zmáčknu, pomyslela jsem si. Hezky mi vysvětlí, co má tohle všechno znamenat. Uţ z dálky na ní bylo vidět, jak je nervózní. Ruce měla spuštěný podle boků, napnutý jako tyče, pěsti zatnutý. „Ahoj, Nicole!“ vykřikla. Nebyl to její hlas. Nebyla to Lucy. Dorazila jsem k ní a zastavila jsem se. Zuřivě jsem oddychovala. „Nicole… musím s tebou mluvit.“ Ale tohle nebyl její hlas! Nebyl to její obličej, to tedy vůbec ne. Byla to Margie. Skočila ke mně, popadla mě oběma rukama a děsně pevně mě sevřela. Skoro jsem nemohla dejchat. Pak se otočila k auťáku, kterej stál opodál na takovým docela nenápadným placu, a zakřičela: „Mám ji! Hannah! Hannah… chytila jsem Nicole!“ Zoufale jsem mrkala. Nechápala jsem, jak je moţné, ţe je to Margie. Měla to přece bejt Lucy. Byla to fakt Margie. Nebyla to Lucy. Moje smysly se mnou hrály nějakou prapodivnou hru. „Tady je!“ volala Margie na Hannah. Spatřila jsem Hannah, jak obchází vedlejší auťák a jde k nám. „Ne!“ zaječela jsem. 52
Kde se tu ty dvě vzaly? Proč mě špehovaly? „Já… já musím na… najít Lucy,“ vykoktala jsem. „Všechno vám řekla, vím to. Vím, ţe vám řekla, ţe jsme si proměnily těla.“ Margie mi poloţila ruku na rameno a pronesla konejšivě, jako by mluvila na mimino: „Uklidni se, Nicole. Jenom si s tebou chceme promluvit. Jenom si s tebou…“ „Ne!“ zaječela jsem. Měla jsem fakt pěknej vztek. „Ne!“ Ty holky mě chtěly zastavit, chtěly mě zdrţet na tom parkovišti, dokud Lucy nenabere náskok. Strčila jsem do Margie a vší silou jsem ji od sebe odhodila. Z pusy se jí vydral výkřik. Letěla po zádech a zakopla o obrubník. S ţuchnutím dopadla na chodník. Otočila jsem hlavu. Hannah uţ byla skoro u mě. „Počkej! Počkej!“ volala. Ne, nebylo na co čekat. Vytrhla jsem dvířka auťáku a zapadla dovnitř. Margie se vydrápala na nohy. Zabouchla jsem jí dvířka před nosem. „Nicole…!“ Bušila pěstma do okýnka. „Nicole… počkej! Prosím tě, počkej!“ Vida, klíček byl v zapalování. Můj starej zlozvyk. Teď dobrej. Nastartovala jsem. Margie bušila do skla. Hrábla po klice. Stiskla jsem knoflík na dvířkách a zamkla. Popadla jsem páku a zařadila zpátečku. Sekla jsem očima do zrcátka a zahlídla Hannah, jak skáče za auťák, aby mi zabránila v odjezdu. Húúú! vyhrkla jsem v duchu. Ty holky dělaj všechno moţný, abych se nedostala k Lucy! Hannah mávala rukama, ţe je za mnou, abych ji nepřejela. Sledovala jsem ji v zrcátku. Kolem hlavy jí divoce poletovaly blonďatý copy. V očích se jí zračila děsná hrůza. Z čeho byly Hannah a Margie tak vyděšený? Proč se mě tak zoufale snaţily zadrţet? Bály se Lucy? Vyhroţovala jim? Pohrozila jim Lucy, ţe je taky zavraţdí, kdyţ jí nepomůţou? Margie fakt zuřivě bušila do okýnka. Hannah zase bláznila za 53
auťákem. Blokovala mi cestu. Vydala jsem děsněj, úchylnej skřek, zařadila jsem rychlost a sešlápla plyn k podlaze. Moje malá honda civic zařvala jako lvíče a rozjela se proti chodníku. Hlava mi odletěla, jak se auťák vyhoupl na úzkej ostrůvek mezi dvěma vozovkama. Margie se ještě jednou pokusila hrábnout po klice. Pozdě. Zakopla a odletěla. Na druhý straně jsem s drcnutím sjela z ostrůvku a auťák vystřelil jako divej vpřed. Ještě jsem slyšela, jak holky vykřikujou mý jméno, ale pak uţ byl jenom hukot motoru. Vzala jsem to objíţďkou, dělala jsem všechno pro to, abych se vzpamatovala, abych si zklidnila nervy. Ale myšlenky mi ujíţděly někam dopředu, jako by závodily s tím mým malým auťákem. Hlavou se mi honilo tisíc otázek. Fakt tisíc otázek, na který jsem nedokázala najít odpověď. Jedině Kent mi pomůţe. Tahle myšlenka mi v mozku zazářila jako záchrannej maják. Kent mi pomůţe. Všechny nezodpovězený otázky byly v tu ránu pryč. Prudce jsem vysekla otočku ve tvaru U, znovu jsem sešlápla plyn k podlaze a rozpálila to ke Kentovi. Lucy si odnesla všechny věci, připomněla jsem si. To znamená, ţe musela vědět, kam půjde. Třeba někam hodně daleko z Shadyside. Jenţe kdyby chtěla vypadnout z Shadyside, určitě by to řekla Kentovi, to teda určitě jo. Lucy a Kent byly jedna duše, jedno tělo. Říkali si úplně všecko. Oklamal jsi mě, Kente, kdyţ jsem u tebe byla poprvé, řekla jsem si, ale teď uţ ti nedám šanci. Rozhodla jsem se, ţe ho donutím, aby mi řekl všechno, co ví. Bude mi muset říct, kam Lucy zmizela, to teda jo. Vybavila jsem si, jak to u něj bylo před pár hodinama. Viděl, ţe vypadám jako Lucy, a přitom předstíral, ţe mi věří, kdyţ jsem mu řekla, ţe jsem Nicole. Fakt ţe ho ani trochu nešokovalo. Mohlo to 54
znamenat jenom jedno – ţe ví, ţe jsme si s Lucy vyměnily těla. Ţe dneska odpoledne nebo večer s Lucy mluvil. Předtím neţ Lucy zavraţdila svý rodiče? Nebo potom, co je zavraţdila? Tentokrát ho donutím, aby mi řekl pravdu, zapřísahala jsem se. Zastavila jsem u baráku, kde Kent bydlel. Podívala jsem se přes hladce sestřiţenej svaţitej trávník k cihlovýmu baráku. Dole se svítilo. I lampa na verandě byla rozsvícená. Vystoupila jsem a pomalu jsem zavřela dvířka, snaţila jsem se, aby to ani trochu necvaklo. Musela jsem Kenta překvapit, nedat mu šanci, aby se na mě připravil. Musela jsem ho vyděsit – tak děsně vyděsit, aby z něj vypadlo všecko, co ví. Šla jsem po příjezdovce bokem, ve stínu, mimo světlo, který osvětlovalo trávník před verandou. Kdyţ jsem přeběhla cestičku pod schodama a přikrčila se u zdi, začali zuřivě cvrlikat cvrčkové, jako by je měl Kent naprogramovaný, aby ho varovali, kdybych se náhodou zase objevila. Cvrlikali jako diví, aţ mi z toho zalejhaly uši. Ale co bylo zvláštní, jasně jsem přitom slyšela i jiný zvuky. Skřípot svejch adidasek a ševelení větru ve větvích stromů podle příjezdový cesty. Jakmile jsem se dostala k zadní verandě, cvrčci přestali cvrlikat, jako kdyţ utne. Nakoukla jsem prosklenejma dveřma do kuchyně. Bylo tam rozsvícený světlo nad sporákem. Jinak nic. Otočila jsem knoflíkem a zatlačila. Kuchyňský dveře povolily. Nebylo zamčeno. Opřela jsem se do knoflíku a otevřela jsem je, jak jsem potřebovala. Vklouzla jsem do domu. Linoleum v kuchyni pod mojí vahou zavrzalo. Boţe, to jsou dneska zvuky! povzdychla jsem si. Zastavila jsem se. Naslouchala jsem. Z přední části baráku se ozývala muzika. Obývák se otřásal dunivým rockovým rytmem. Dobrý, pomyslela jsem si. Vypadalo to, ţe je Kent sám doma. Kdyby měl doma rodiče, nesměl by si dole pouštět magneťák tak nahlas. 55
Projela jsem očima kuchyň a nad bílým umakartovým pultem jsem zaregistrovala drţák na noţe. Udělala jsem několik kroků, prozkoumala jsem všechny noţe, co tam byly, a vytáhla pořádnej kuchyňák. Tohle ho vyděsí, řekla jsem si. Napřáhnu ho na něj. Zatlačím ho do kouta. Dostane strach a začne mluvit. Budu se tvářit zle, aby si myslel, ţe ten nůţ pouţiju – kdyţ mi neřekne, co ví o Lucy. Nůţ byl těţkej a nemotornej, moc velkej na malý ručičky, který jsem teď měla. Vţdycky jsem se Lucy posmívala, ţe má malinký ručičky. Říkala jsem jí, ţe bude mít celej ţivot ručičky jako holčička v peřince. Napadlo mě, jak by se mi teď hodily mý vlastní ruce. Měla jsem velký, silný ruce s dlouhejma prstama. Ty by mi k tomu kuchyňáku jinak pasovaly, to teda jo. Zhluboka jsem se nadechla a kradla jsem se k obejváku. Přemejšlela jsem, jak to nejlíp sehrát. Budu dělat, ţe jsem zešílela, řekla jsem si. Budu dělat, ţe jsem nepříčetná. Napřáhnu na něj nůţ. Vyděsí se a řekne mi, kde je Lucy. A aţ mi to řekne, tak se mu omluvím, usoudila jsem. Poţádám ho o pomoc. Vysvětlím mu, jak je děsně nutný, abych zase dostala zpátky svý vlastní tělo. Pochopí to. Pomůţe mi. Vím to. Jak jsem se sunula předsíní k obýváku, muzika byla čím dál silnější. Zatajila jsem dech a vpadla dovnitř. „Kente? To jsem já. Nicole. Musím s tebou mlu…“ Ruka s noţem mi klesla. Vytřeštila jsem oči. V obýváku na podlaze bylo něco strašnýho. V obýváku na podlaze leţelo Kentovo tělo, ruce a nohy rozhozené do stran. Hlava byla pryč. Pod obnaţeným jícnem se nacházela obrovská kaluţ jasně červené krve. Hlava stála metr od těla opřená o koţený gauč. Otevřená pusa byla ztuhlá hrůzou ve tvaru O. A z tý hlavy na mě 56
civěly prázdný, mrtvý šedomodrý oči.
57
XIII. Barák se se mnou zatočil. Upadla jsem. Zůstala jsem sedět na podlaze. Zavřela jsem oči. Kdyţ jsem je zase otevřela, Kentovy šedomodrý oči na mě pořád civěly. Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla ztuhlá hrůzou. Víčka tý hlavy se pohnuly a klesly, jedno po druhým. Bylo to, jako by Kentova hlava na mě ještě jednou, naposledy, tajemně mrkla. Těţce jsem polkla, měla jsem co dělat, abych neomdlela. Znovu jsem zavřela a otevřela oči. Udělala jsem to několikrát po sobě. Chtěla jsem… modlila jsem se, aby… aţ je zase otevřu… aby tam ta hlava nebyla. Fakt, nebyla. Aby byla zase na ţivým Kentovi. Rozbrečela jsem se. Vysoukala jsem se na nohy. „Kente…“ zamumlala jsem. Hlava byla odříznutá. Nepravidelným řezem. Tělo leţelo na zemi s roztaţenejma rukama a nohama, jako by spalo. Slepá hlava byla k němu natočená obličejem. Tak nejdřív Kramerovi. A teď Kent! Proč by Lucy takhle děsně vraţdila? To nebylo moţný. Nepasovalo to k ní. Zmatená tím vším vyškrábala jsem se na nohy. Odvrátila jsem se od Kentova bezhlavého trupu. Něco mi říkalo, abych se podívala k oknu. „Ach, boţe!“ vykřikla jsem, kdyţ jsem za sklem spatřila dvě tváře. Dvě přísný tváře dvou přísnejch poldů! Ty tváře se na mě dívaly. Dívaly se na bezhlavou mrtvolu a na krvavé tratoliště na podlaze v obýváku. Dívaly se na kuchyňák, kterej jsem svírala v dlani. 58
XIV. Tváře za oknem zmizely. Nůţ mi sám od sebe vypadl z ruky. Cvakl o podlahu a zastavil se u Kentovy bezvládný ruky. Viděli mě, pomyslela jsem si. Viděli mě, jak stojím nad Kentem s noţem v ruce. Ustupovala jsem v hrůze z obýváku a třásla se po celým těle. Zaslechla jsem, jak cvakly hlavní dveře. „Klid!“ ozvalo se. „Nicole. Zůstaň, kde jsi!“ Oni znali moje jméno. Oni věděli, ţe jsem to já. Ţe to není Lucy. „Ale to byla Lucy! To Lucy je všechny zavraţdila!“ chtěla jsem vykřiknout. „Vy nehledáte mě! Vy hledáte Lucy!“ Byla jsem ale děsně vyděšená, nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. „Klid!“ opakoval polda. Otočila jsem se a rozběhla se k zadnímu vchodu. Kdyţ jsem vrazila do kuchyně, objevil se v zadních dveřích druhej polda. „Nicole… nemá cenu utíkat,“ řekl přívětivým hlasem. Spustil ruce k bokům! Ţe by šlo o bouchačku? Ţe by ji na mě vytáhl? „Nicole… kde jsi?“ křičel z obýváku první polda. „Ne!“ zaječela jsem a ustoupila z kuchyně do předsíně. Zatočila jsem na schodiště do sklepa. Brala jsem to po dvou schodech najednou. Znala jsem to tam. Párkrát jsme u Kenta měli mejdan. Věděla jsem, ţe se dá ze sklepa prolízt ven. Kdyţ se mi to podaří, budu zachráněná. 59
Na dřevěným schodišti zaduněly dva páry bot. Hnala jsme se úzkou sklepní chodbou směrem ke kotelně. Za mnou se ozval rachot. Jeden z poldů děsně zařval a začal nadávat. Buď zakopl, nebo do něčeho vrazil, usoudila jsem. Dobře mu tak. Děsně jsem dejchala. Zahučela jsem do bejvalýho kamrlíku na uhlí. Na podlaze byla vrstva černýho mouru z dob, kdy se barák ještě vytápěl uhlím. Vrhla jsem se do násypný šachty. Nahoru to šlo špatně, adidasky mi po mouru ujíţděly. Věděla jsem, ţe se dvojitej dřevěnej poklop nad šachtou nikdy nezamyká. Zuřivě jsem makala oběma rukama, opřela jsem se do poklopu vší silou a fakt se mi ho podařilo otevřít. Ovanul mě chladnej noční vzduch. Vyhrabala jsem se ven. Roztrhla jsem si koleno o rám. Musela jsem zatnout zuby, překonat bolest, která mi začala vystřelovat do nohy a všude. Zhluboka jsem se nadechla sladkýho vzduchu svobody a rozhlídla se po tmavým dvorku. Podaří se mi oběhnout barák a dostat se k svýmu autu? Naděje byla slaboučká. Fakt, ţe jo. Dopadnou mě dřív, neţ otevřu dvířka a nastartuju. Vyrazila jsem. Letěla jsem přes dvorek. Přelezla jsem zadní plot. Letěla jsem. Letěla jsem přes tmavý zadní dvorky dalších baráků. Kryla jsem se. Kryla jsem se, jak nejlíp to šlo. Temnou nocí uháněla vyděšená, zoufalá postava. Kam běţím? Kde se schovám? Stála jsem opřená zády o zeď a lapala po dechu. Nikdo mě nepronásledoval. To bylo na sto procent. Fakt. Všude kolem byly stromy. Slyšela bych praskat starý listí, kdyby za mnou někdo utíkal. Letěla jsem celou cestu aţ k Fear street. Běţela jsem poslepu – okolní svět byl jako rozmazanej obraz – přes dvorky a uličky, prázdnejma ulicema, kolem známejch baráků, který mi v tý chvíli připadaly ponurý a cizí. 60
Všechno bylo najednou tak nepřátelský. Vlastně ještě horší. Úplně děsný. Hrůzostrašný. A tak mě ani nenapadlo zpomalit, dokud jsem nebyla v lese za Fear street. Nesměla jsem myslet na pověsti, co jsem slýchala jako malá holka, na hrozný věci, co se o týhle ulici a o tomhle lese vyprávěly. Ne, tentokrát jsem se nebála, protoţe jsem si ţádnej strach nemohla dovolit. Vţdyť co mohlo bejt děsnějšího neţ to, co se dělo v Shadyside? Zapadla jsem do změti stromů a křoví a bez ohledu na šlehající větve jsem se hnala dál. Špicovala jsem uši. Šíleně jsem naslouchala. Naslouchala jsem v běhu, jestli neuslyším svý pronásledovatele. Jestli neuslyším ty dva přísný muţe, který mě chtějí zatknout a odvést – zavřít mě pro vraţdy, který mohlo spáchat jedině moje tělo. Moje tělo. A moje kamarádka Lucy. Moje nejlepší kamarádka. Nějak se mi podařilo dostat se ke zdi. Ke Zdi proměn. K tý děsný stavbě, která byla příčinou mýho neštěstí. Kdyţ jsem ji spatřila před sebou v temnotách, myslela jsem, ţe padnu. Uţ jsem nemohla dál. Byla jsem na doraz. A taky ţe jsem padla. Klesla jsem u zdi k zemi, šíleně jsem dejchala, chrčela. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči, čekala jsem, aţ se mi dech ustálí, aţ se mi zklidní srdce, který mi v hrudi bušilo úplně děsně. Čekala jsem a přemejšlela. O Lucy. O svý nejlepší kamarádce. Snaţila jsem se tomu přijít na kloub. Představovala jsem si ji, jak za temnejch nocí ve svým pokoji spřádá plán. Plán na zavraţdění svý mámy a svýho táty. A Kenta. Jak si vymejšlí, jak to udělat, aby ty zločiny shodila na někoho jinýho. Fakt, Lucy. Proč? Věděla jsem, ţe to doma neměla lehký. Měla dost přísný rodiče. Věděla jsem, ţe se Kramerovým nelíbilo, ţe to s Kentem myslí váţně. Jo, měli Kenta docela rádi, to jo, jenom říkali, ţe je moc mladá na to, aby to s ním brala váţně. A tak se Lucy s rodičema hádala a dělala jim naschvály. Ale kdo z nás to nedělá? 61
To je mezi dospělejma a klukama a holkama, co choděj na střední školu, normální. Myslíme si, ţe jsme chytřejší. Je to normální, fakt ţe jo. Není to zrovna příjemný, ale je to normální. Tak proboha proč? Kvůli tomu je přece nemusela zabíjet? A proč zabila Kenta? Kluka, kterej jí jedinej rozuměl jako nikdo jinej na celým světě? Kenta, kterej na ní byl tak děsně hodnej, kterej byl tak milej a sladkej? A byla s ním fakt skvělá zábava! Kente! Kente! Pořád jsem si opakovala jeho jméno. Viděla jsem ho před sebou ţivýho. Ne, nechtěla jsem ho vidět takovýho, jak jsem ho před hodinou našla v tom obýváku. Ne, nechtěla jsem vidět jeho mrtvý tělo a naproti na gauči jeho hlavu s prázdnejma šedomodrejma očima a otevřenou pusou. Viděla jsem ho, jak kráčí tím svým pevným, atletickým krokem, jak má ten svůj upřímnej úsměv a šedomodrý oči plný radosti a naděje. Viděla jsem ty jeho blond vlasy, který mu vţdycky vlály ve větru, kdyţ jsme si s ním, Lucy a já, házely na vejletech do Shadysideskýho parku frisbee. Slyšela jsem jeho hlas. Slyšela jsem ten jeho veselej, zvonívej smích. Uţ nikdy, pomyslela jsem si v slzách. Tiskla jsem hlavu na chladnou kamennou zeď a pořád jsem viděla Kenta ţivýho a šťastnýho. Viděla jsem i Lucy. V jejím vlastním těle. Ne v mým, to teda ne. V mým těle, který mi ukradla, aby mohla spáchat ty svoje příšerný zločiny, ne. Nikdy! Vlastně jo, Lucy. Ale proč, Lucy? My dvě jsme přece byla takový speciální kamarádky. I kdyţ je fakt, ţe mě někdy Lucy štvala. Povyšovala se nade mnou, kdyţ měla kluka a já ne. Jenţe já jsem tyhle její vlastnosti přehlíţela, fakt ţe jo. Přehlíţela jsem je, brala jsem, kdyţ se nade mnou povyšovala, brala jsem i to, kdyţ se mnou občas nemluvila. Protoţe jsme byly kamarádky. Protoţe jsem přišla vţdycky, kdyţ mě potřebovala. A kdyţ měla Lucy bouračku, chodila jsem za ní do nemocnice. 62
Kaţdej den. Byla jsem jediná kamarádka, která za ní přišla kaţdej den, ani jednou nevynechala. Jediná kamarádka, která věřila, ţe se uzdraví, která ani na vteřinku neztrácela naději. A ta naděje mě neopustila, ani kdyţ to doktoři vzdali, kdyţ řekli, ţe je konec. Věděla jsem, ţe se z toho Lucy dostane. V ţivotě jsem ji neodepsala, v ţivotě jsem jí nepřestala věřit, fakt. A taky ţe jo, taky ţe se z toho dostala. Lucy byla oukej a já byla u toho, kdyţ nám všem oznámili, ţe bude oukej. Byla jsem tam. Vţdycky jsem byla s tebou, Lucy. Fakt. A kde jsi teď ty? Kde jsi, Lucy? S mým tělem? Zahloubaná do těchhle smutnejch myšlenek skládala jsem si v duchu obraz toho, co se stalo dnešního dne, kterej byl fakt nejdelším dnem mýho ţivota. Zavřela jsem oči. Byla jsem na doraz, fakt ţe jo. Od oběda jsem nejedla. Kručelo mi v ţaludku, ale hlad jsem neměla. Koukla jsem na sebe. Na Lucyiny šaty. Nohy jsem měla rozedřený a špinavý, minisukni děsně seţvejkanou. Ruka se mi bezděčně zastavila na ledvině, kterou jsem měla kolem pasu. Moje ledvina! Vzala jsem si ji v autě. Měla jsem v ní peněţenku. Vytáhla jsem ji a podívala se na ni v měsíčních paprscích, který pronikaly ke zdi mezi stromama. Moje peněţenka. Otevřela jsem zip. Fakt nevím proč. Co jsem si myslela, ţe najdu? Zaplácla jsem si na ruce komára. Peněţenka mi vypadla na zem. A jak jsem pro ni skláněla, dostala jsem nápad. Zoufalej nápad. Fakt, šílenej nápad. Ale kdyby se to povedlo… Začala jsem se peněţenkou zuřivě prohrabovat. Špatně jsem na to viděla. A prsty se mi třásly nervozitou. Ale za chvíli jsme to našla a vytáhla jsem to. Starou školní fotku Lucy. Všechno ostatní jsem zase nacpala zpátky, zatáhla jsem zip a strčila peněţenku do ledviny. Pak jsem si přitáhla fotku k očím, abych ji v tom matným měsíčním světle prozkoumala. 63
Byla to děsná fotka. Lucy ji nenáviděla. Měla svý blonďatý vlasy vzadu vyčesaný nahoru, ale jeden tlustej pramen se jí uvolnil a trčel po straně z hlavy. V očích se jí odráţel blesk foťáku, vypadalo to, jako by jí ty oči svítily. Ovšem úsměv měla skvělej, takovej klídkovej. A na bradě měla flíček, kterej vypadal jako beďar. Lucy tu fotku tak nenáviděla, ţe by ji v ţivotě nikomu nedala. Ale mně ji dala – pod podmínkou, ţe ji schovám a v ţivotě ji nikomu neukáţu. Zkoumala jsem fotku a přitom jsem se zvedla na nohy. A bez ohledu na to, ţe mě všechno bolelo a ţe jsem kvůli tomu musela zatnout zuby, jsem se začala drápat na zeď. „Húúú!“ Jen taktak, ţe jsem nepřepadla. Vršek zdi byl úzkej a hrbolatej. Musí se to povést! řekla jsem si. Šílenej nápad. Fantastická představa: Drţet Lucyinu fotku v ruce a skočit ze zdi na druhou stranu. Třeba ne – ale co kdyţ jo, co kdyţ to kouzlo bude fungovat i s fotkou. Naše těla se zase proměněj zpátky. A já budu zase Nicole. Třeba jo… třeba ne… Prosím tě, kouzlo, poveď se! modlila jsem se v duchu. Pevně jsem fotku sevřela v pravý ruce a přidrţela jsem si ji u boku, aby to bylo, jako kdyţ jsme se s Lucy odpoledne drţely za ruce. A pak jsem seskočila.
64
XV. Přistála jsem oběma nohama do měkký hlíny. Okamţitě mi bylo jasný, ţe se kouzlo nepovedlo. Fotku jsem měla pořád v ruce. V Lucyině ručičce. V tý její roztomilý ručičce. Jedinej pohled mi stačil, abych pochopila, ţe to nebyl nejlepší nápad. Ale i tak jsem se prohlíţela, zkoumala, zoufale jsem si přála, aby na mě proměnilo alespoň něco. Nic. Pořád jsem měla Lucyiny vysoký černý adidasky, její nohy, teď špinavý a rozdrápaný, její minisukni. Sáhla jsem si na vlasy. Lucyiny vlasy. Kratší a jemnější neţ jsem měla já. Lucy! Lucy! Lucy! Abych se vrátila zpátky do svýho těla, musela bych k tomu mít ţivou Lucy. Jinak to nešlo. Boţe, jak ji mám najít? Kam se schovala? Znaveně jsem zívla. Na plný pecky mi došlo, jak jsem vyřízená. Bolel mě v těle kaţdej sval. Hlava mi třeštila. Měla jsem co dělat, abych udrţela víčka. Znovu jsem zívla a svezla se na vlhkou zem. Opřela jsem se o zeď a zavřela oči. Do hlavy a do zad mě zastudily kameny. S povzdechem jsem se na zemi stočila do klubíčka. A tvrdě jsem usnula. Zvedla jsem hlavu a zamţourala do ranního slunce. Z vysoký trávy na mě civěl hubenej divokej králík. Šňupal čenichem, uši nastrašený. Se zaúpěním jsem se zvedla do sedu. Králík se otočil a potichu 65
odhupkal. Chvíli mi trvalo, neţ mi došlo, kde jsem. Oklepala jsem ze sebe hlínu a provlhlý listí. Od tý tvrdý země mě bolely záda. Hrdlo jsem měla vyschlý. Pocítila jsem potřebu vyčistit si zuby, odstranit z pusy tu odpornou pachuť. Jak jsem se drápala na nohy, napadalo mě tisíc věcí najednou. Vyspala jsem se, srovnala jsem si mozek. Ale mý děsný, hrůzostrašný myšlenky mě nepřešly. Máma a táta uţ musej šílet, pomyslela jsem si. Musej je napadat všelijaký věci, jako kde můţu bejt a co se mi mohlo stát. Vtom jsem si uvědomila, ţe nejsem Nicole, ale Lucy. Jestli šla Lucy k nám, tak jsou naši úplně klidný. A dneska ráno odejdou do práce přesvědčený, ţe jejich dcera Nicole je doma a v pořádku. Odrhnula jsem si z obličeje vlasy. V noci se mi do nich zamotal velkej černej brouk. Spadl mi na ruku. Shodila jsem ho do trávy. Já teda vypadám, to teda jo, pomyslela jsem si. Potřebuju sprchu. Potřebuju čistý oblečení. Mrkla jsem na hodinky. Sedm pryč. Naši odjíţdějí do práce nejpozdějc v sedm třicet. Nebude problém proplíţit se do baráku, vykoupat se a převlíct do čistýho. Moje šaty mi budou na Lucyiným těle trochu větší. Ale co, stejně jsme si vţdycky půjčovaly věci. Protáhla jsem se, abych trochu zahnala bolest, aby se mi prokrvily svaly. A pak jsem to vzala lesem k Fear Street. Bylo pošmurný, dusný ráno. Vzduch byl těţkej, vůbec nic nefoukalo. Prodírala jsem se travou a křovisky a ranní rosa mi smáčela adidasky. Vyhejbala jsem se ţivejm ulicím, a kdyţ jsem procházela kolem dvorků a přecházela uličky, skláněla jsem hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje. Zastavily mě srolovaný noviny na příjezdovce. Mrkla jsem k baráku. Zdálo se, ţe je klid. Zvedla jsem noviny a začala je roztahovat. Jestlipak píšou o těch vraţdách, co Lucy spáchala? Muselo by to bejt na titulní stránce, řekla jsem si. A bude se tam psát, ţe mě hledá policie? 66
Projela jsem titulní stránku očima. Nic. O vraţdách ani slovo. Otevřela jsem noviny. Na asfalt z nich vypadly dva barevný reklamní prospekty. Propátrala jsem i druhou stránku. A pak další. Bylo to divný. Zase jsem noviny sloţila a hodila na zem, kde byly předtím. Ještě jednou jsem mrkla na barák. V oknech nebylo nikoho vidět. Vyrazila jsem, zuřivě jsem přemýšlela. Jak to, ţe se o těch třech vraţdách v novinách nepíše? Drţí to policie pod pokličkou, neţ mě dopadne? Nebo ţe by ještě o Kramerovych nevěděli? To je docela moţný, fakt ţe jo, usoudila jsem. Ale ty dva poldové viděli Kentovo tělo. A viděli mě, jak nad mrtvým Kentem stojím s kuchyňákem v ruce. Tak proč se v novinách nepíše alespoň o týhle vraţdě? Policie to z nějakýho důvodu utajuje, usoudila jsem. Čekaj, aţ mě budou mít za mříţema. Pak to novinářům vyklopěj všechno najednou. Takhle to jakţ takţ dávalo smysl. Asi takovej smysl jako všechno ostatní, co se mi od včerejška přihodilo. Kdyţ jsem obešla roh, uviděla jsem tátu a mámu. Couvali ve svým autě od baráku. Okamţitě jsem zapadla za kmen starýho javoru a pozorovala je, dokud mi nezmizeli z očí. Táta na sobě neměl svůj normální modrej oblek. Vypadal divně. Máma byla hrozně přepadlá. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Nebyl čas lámat si s tím hlavu. Měla jsem nutkání zavolat na ně, rozběhnout se za nima. Zařvat: „Mami, tati, tady jsem! Jsem to fakticky já! Vím, ţe nevypadám jako já, ale jsem to já!“ Skočila bych jim kolem krku a děsně pevně bych se k nim přitiskla. A řekla bych jim, co se stalo. Vylíčila bych jim, jakou děsnou hrůzu jsem proţila. Řekla bych jim o vraţdách, který spáchala Lucy v mým těle. Jenţe to nešlo. Nevěřili by mi. Naši jsou takový ty lidi, co ţijou, jak si myslej, ţe se má správně ţít. Jsou dost inteligentní, jenţe nemaj absolutně ţádnou 67
představivost. Je to praktický, ale jinak nanic. Takový lidi by mi v ţivotě nevěřili, ţe jsem jejich dcera Nicole. Jak jsem je viděla odjíţdět, udělalo se mi hůř neţ předtím. Uvědomila jsem si, ţe začínám ztrácet naději. Vklouzla jsem do domu kuchyňskejma dveřma. Udivilo mě, ţe je nechali odemčený. A vzala jsem to rovnou nahoru. Dala jsem si pořádnou sprchu, třikrát jsem si umyla vlasy šamponem. Nejradši bych pod tou horkou, očistnou sprchou zůstala pořád, to teda jo. Kdyţ jsem vešla do svýho pokoje, málem mi vyhrkly slzy. Bylo to tam takový hezký a útulný. Postel byla ustlaná. Věci na stole jsem měla srovnaný. Tohle je můj domov, pomyslela jsem si v slzách. Tohle je místo, kam patřím. Ale je to pořád ještě můj domov? Budu tu ještě někdy ţít jako předtím? Oblíkla jsem si vyšisovaný dţíny a bílý tričko. Sčesala jsem si vlasy – Lucyiny vlasy – dozadu a svázala do ohonu. Děsně dlouho jsem seděla před toaletkou a studovala v zrcadle Lucyinu podobu. Jak jsem jen mohla svolit, aby si se mnou prohodila tělo? Copak jsem byla tak nešťastná? Tak děsně nešťastná? Zatímco jsem civěla do zrcadla, v duchu se mi zjevily další dvě tváře. Margie a Hannah. Margie a Hannah věděly, kam Lucy zmizela. Musely to vědět. Boţe, jak zuřivě jí kryly záda! Jak dělaly všechno pro to, abych ji nenašla! Lucy jim to všechno určitě vykecala. Zvedla jsem se a vypadla jsem od zrcadla. „Půjdu do školy,“ pronesla jsem nahlas. „Najdu Margii nebo Hannah. Budou muset kápnout boţskou.“ Koukla jsem na budík na nočním stolku. Osm pryč. V osm dvacet začínala třídní hodina. Měla jsem spoustu času na cestu do školy i na to, abych Margii nebo Hannah někde odchytla. Fakt, ţe se mi nechtělo z domova. Fakt, ţe se mi nechtělo z mýho pokoje. 68
Jenţe mi bylo jasný, ţe nemám na vybranou. Vzala jsem si všechny svý úspory, který jsem měla v horní zásuvce toaletky – přibliţně čtyřicet dolarů v búrech a jednodolarovkách – a nacpala jsem si je do dţín. V kuchyni jsem vytáhla ze skříňky třešňovej koláč a kus jsem snědla. Napila jsem se z krabice pomerančovýho dţusu. Další porci koláče jsem si vzala s sebou do ruky. Pak jsem vypadla z baráku a hlavně jsem dbala na to, abych nenechala odemčený dveře. Margie a Hannah. Hannah a Margie. V duchu jsem je měla před sebou. Margie chodila do stejný třídy. O Hannah jsem nevěděla přesně, do který chodí. Tušila jsem, ţe bych ji nejspíš našla někde v patře, v hudebce nebo podobně. Šla jsem rychle, srdce se mi děsně rozbušilo. Kdyţ jsem zahnula na Park drive, objevila se přede mnou cihlová budova naší školy. Kluci a holky uţ byli uvnitř. Ke vchodu se sbíhalo pár opozdilců. I já jsem se rozběhla po děsně dlouhý cestičce ke škole. Ale v polovičce jsem se zastavila. U dveří stály dvě postavy. Byli to ti dva poldové v šedých oblecích. Kaţdýho si děsně prohlíţeli. Čekali na mě. Jestlipak mě viděli?
69
XVI. Na
místě jsem se otočila. Vrátila jsem se k chodníku. Neběţela jsem, ale dělala jsem dlouhý, rychlý kroky. Před školou zastavil autobus z North Shadyside. Rozběhla jsem se k němu. Musela jsem co nejrychlejc zmizet. Autobus byl narvanej klukama a holkama, který přijíţděli do školy. Hrnuli se ven jako prdlí, jako by se do tý školy těšili nebo co, a blokovali mi cestu. Jdou ti poldové za mnou? ptala jsem se sama sebe. Neodvaţovala jsem se ohlídnout. Dělejte, dělejte! pobízela jsem mlčky ucha, který vyskakovaly z autobusu na chodník. Naštěstí mezi nima nebyl nikdo, koho bych znala. Nakonec se mi přece jen podařilo nastoupit. Dveře se zavřely. Řidič zahejbal volantem a autobus se odlepil od chodníku. Otočila jsem se, sklonila hlavu, koutkem oka jsem sledovala, co se děje venku. Poldové stáli u školy jako předtím. Neviděli mě! Otočila jsem se k řidiči, takovýmu dědkovi s červeným obličejem a jasnejma očima, kterejma po mě podezřívavě pošilhával. „Hele, slečinko, neměla bys bejt náhodou ve škole?“ zeptal se mě a zabrzdil před značkou STOP. „Víte, já… já jsem nemocná,“ zalhala jsem. „Já…“ Vtom mi došlo, ţe nemám drobný. Měla jsem jenom ty papírový peníze v dţínách. „Zastavte!“ vykřikla jsem. „Prosím vás!“ Řidič se zatvářil nevrle, ale přece jen zajel k chodníku. „Já… já musím vystoupit,“ koktala jsem. Dveře se otevřely. Vyskočila jsem ven. „Děkuju a promiňte!“ 70
zavolala jsem zpátky. A dveře se zavřely. Sledovala jsem, jak autobus odjíţdí. Pak jsem se rozhlídla. Objeli jsme jenom blok, ale i to stačilo. Ztratila jsem se poldům z očí. A teď co? Pořád jsem myslela na Margii a Hannah. Není moţný, abych celej ţivot jenom utíkala před poldama, řekla jsem si. Musím najít Lucy. A rychle. To ale teda fakt děsně rychle! Vzala jsem to zpátky ke škole, zuřivě jsem přemejšlela. Napadlo mě, jestli nějaký poldové nestojej i vzadu. Opatrně jsem obcházela školní budovu ukrytá za vysokým ţivým plotem. „Hej… co tady děláš?!“ Lekla jsem se, aţ jsem vykřikla. Otočila jsem hlavu a spatřila na zahradě bábu s kropící hadicí v ruce. „Co děláš na našem krásným trávníku?“ „Promiňte,“ zavolala jsem. „Jenom jdu do školy.“ „Tady není ţádná zkratka!“ zaječela bába. Protáhla jsem se průlezem v ţivým plotu zpátky na chodník. Bohuţel poldové byli i vzadu. Byli taky dva a stáli u dveří naproti studentskýmu parkovišti. Přeběhla jsem ulici k vysoký ohradě, která se táhla kolem fotbalovýho hřiště a zastavila jsem se. Musela jsem se vydejchat. Ozvalo se první zvonění. Všichni byli ve třídách, aţ na jednoho kluka, kterej se po parkovišti zběsile řítil na kole k odkládacím stojanům pro cyklisty. Ukrytá za ohradou přiblíţila jsem se k zadní části budovy. Měla jsem ty dva poldy dobře pod kontrolou. Povídali si, pokyvovali hlavami a koukali přísně. A pak to vzdali. Che, oni si mysleli, ţe mě chytej ráno před školou. Tak to maj teda smůlu, řekla jsem si. Zklamala jsem je. Dívala jsem se, jak se odlepují od zadních dveří a odcházejí. Vzali to kolem rohu k hlavnímu vchodu, kde se asi měli hlásit u kolegů. Chvilku jsem počkala, abych měla jistotu, ţe se nevrátěj. A pak jsem se děsným fofrem rozběhla ke škole. Měla jsem plán. Plán na odchycení Margie. Otevřela jsem zadní dveře a zajela dovnitř. Moment to trvalo, neţ 71
jsem se v tmavejch chodbách rozkoukala. Bylo tam prázdno. Kluci a holky byli ve třídách a čekali na první hodinu. Ozvalo se druhý zvonění. Vpravo za rohem byla tělocvična. Otevřela jsem dveře a zapadla dovnitř. Nikde nikdo. V tělocvičně bylo hned po ránu jako v peci. Jako vţdycky. Abysme náhodou nenastydli a potom nechyběli, to teda jo! Koukla jsem na tribunu. Jedna strana transparentu DO TOHO, TYGŘI se na okně uvolnila a spadla. Spadlá část zakrejvala opěradla horních sedadel. Adidasky mi skřípaly po naleštěnejch parketách. Šla jsem do dívčí šatny. Měli jsme s Margie tělák aţ čtvrtou hodinu. Můj plán spočíval v tom, ţe si na ni počkám v šatně. Aţ naše třída přijde na tělák, odtáhnu Margii stranou a udeřím na ni, donutím ji, aby mi řekla, kde je Lucy. Otevřela jsem dveře a vlezla do šatny. Byl tam lepší vzduch neţ v tělocvičně. Zaslechla jsem plink plink. Ve sprchách uţ tejden kapala voda a pořád ještě to nikdo to nespravil. Kde bych se tak schovala? Šla jsem mezi světlejma dřevěnejma lavicema a ponurejma skříňkama. Někdo zapomněl na podlaze vysokou adidasku a já o ni zakopla. Vzadu byl kumbál na krámy, ale nic se do něj nedávalo. Dveře byly pootevřený. Vzala jsem za ně a nakoukla dovnitř. Prázdno. Sklonila jsem hlavu a… fuj, to jsem se lekla! Na podlaze byly dvě chcíplý myši. Kdyţ jsem si dodala odvahy a podívala se blíţ, zjistila jsem, ţe to jsou jenom chuchvalce prachu. Ozvaly se hlasy. Přicházely odněkud zezadu, od dveří do šatny. Bleskurychle jsem zapadla do prázdnýho kumbálu a přivřela za sebou dveře, ţe zbyla jenom uzoučká škvíra. Stáhla jsem se do tmy a přitiskla se v kumbálu ke zdi. Páchlo to tam plísní a vlhkou omítkou. Škvírou v pootevřenejch dveřích ke mně pronikaly hlasy, hlasy holek, který jsem znala, šoupání nohou, cvakání klíčů, jak se otvíraly skříňky. Holky se začaly převlíkat na první hodinu těláku. To tady budu kysnout pěkně dlouho, to teda jo, pomyslela jsem si s tichým povzdechem. Ale musím to vydrţet, kdyţ chci odchytit 72
Margii a donutit ji, aby mi pověděla o Lucy. Opatrně jsem se v kumbálu svezla dolů a usadila se na podlaze. Ucítila jsem pod rukou chuchvalec prachu. Odšoupla jsem ho stranou. Bylo jasný, ţe nikoho ani nenapadne kumbál otvírat. Byla jsem fakt v bezpečí. Co by tam kdo hledal, kdyţ tam nikdy nic nebylo? Holky zavřely skříňky a odklusaly do tělocvičny. V šatně se rozhostilo ticho. Z tělocvičny se ozvalo bouchání míče. Hrál se basket. Slyšela jsem profesorku Hawkinsovou, která to pískala. Opřela jsem se zády o zeď a zavřela oči. Stejně v tý tmě nebylo na co koukat. Za chvíli mi v těsným prostoru začalo bejt horko. Začala jsem se potit. Ale vylézt jsem nemohla, to ne. Jakmile jednou vypukne tělák, pořád do šatny někdo lítá. Vydrţím. Vydrţím aţ do čtvrtý hodiny, fakt, ujišťovala jsem se. To čekání bylo alespoň dobrý k všelijakýmu přemejšlení. Pořád mi vrtalo hlavou, proč Lucy zavraţdila zrovna tři lidi, který jí byli nejbliţší, a ne nějaký jiný. Taky jsem nedokázala pochopit, proč mě tak strašně nenávidí, ţe to na mě musela shodit. Čas se vlekl. Přicházely další holky, převlíkaly se do sportovního a hrály basket a zase se převlíkaly do normálních šatů a odcházely na další hodiny. Nenacházela jsem jedinou uspokojivou odpověď. Měla jsem pocit, ţe odpovědi na tyhle mý otázky poletujou někde mimo můj dosah, někde v mlze nebo co. Kdybych se zbláznila, kdybych se rozkrájela, nedokázala jsem do tý mlhy proniknout, fakt ţe ne. Kdyţ zvonění konečně ohlásilo čtvrtou hodinu, zapudila jsem v sobě všechny ty děsný otázky a vysoukala se na nohy. Sledovala jsem kaţdej zvuk, poslouchala jsem, co si holky, který se hrnuly do šatny, povídaj. Konečně hlasy mejch kamarádek, spoluţaček! Slyšela jsem Margii. Chichotala se a mluvila s dvěma dalšíma holkama. Byla blízko. Margie byla fakt děsně blízko, slyšela jsem ji. Byla tak blízko, ţe stačilo otevřít dveře kumbálu, čapnout ji za krk a zatáhnout dovnitř. Čekala jsem. Margie byla pomalá, vţdycky byla poslední, teda mezi posledníma holkama, který ze šatny odcházely. Modlila jsem se, aby byla tentokrát ještě pomalejší. Aby byla sama. Aby v šatně 73
nebylo dalších deset holek nebo kolik, aţ zahájím tu svojí připravenou akci. Poloţila jsem ruce na dveře, abych v příhodným okamţiku vyrazila. Šíleně jsem špicovala uši. Musela jsem Margii odchytit, neţ mi zmizí do tělocvičny. Srdce se mi rozbušilo. Hlasy se slejvaly do nesrozumitelnýho šumu. Snaţila jsem se v tom šumu rozeznat Margiin hlas. A vtom se šatnou rozlehl jekot. Poděšený výkřiky. Něco ţuchlo na podlahu. Holky kvičely jedna přes druhou. Ozval se dusot běţících nohou. Co se děje? zeptala jsem se sama sebe. Co je to tam za blázinec? Odtlačila jsem dveře a vyběhla z kumbálu. V šatně bylo srocení holek v trenkách a tričkách. Vypadaly ustrašeně. Dívaly se na tělo, který leţelo na podlaze. Bylo na zádech, ruce roztaţený, a nehejbalo se. „Margie!“ vyjekla jsem. Fakt. Byla to Margie.
74
XVII. Ocitla jsem se jediná oblečená mezi samejma holkama v trenkách. Ale zdálo se, ţe mě neviděj. Všechny koukaly na podlahu, na Margii. Margie se pohnula a sáhla si k levý noze na lejtko. Obličej měla zkřivenej bolestí. „Au, jaúúú!“ úpěla. „Mám křeč. To je děsný, jak to bolí. Křeče v nohách jsou děsný!“ „Hele, to známe, nechce se ti cvičit, co?“ pustila se do ní jedna holka. „Nechceš bejt uhnaná, kdyţ se dneska bude celá třída fotit, co?“ Holky se kysele zasmály. „Teda ty jsi mě vylekala!“ řekl někdo Margii. „Já jsem se vylekala,“ odvětila Margie. Třela si lejtko. „Uţ se to zdá bejt lepší.“ Udělala jsem krok zpátky, pak další. Nikdo mě zatím nezaregistroval. Holky se zajímaly jenom o Margii. Dva páry rukou jí pomohly na nohy. Margie odkulhala k nízký dřevěný lavici a posadila se. Zajela jsem zpátky za dveře kumbálu. Z tělocvičny se ozvala píšťalka profesorky Hawkinsový. „Jděte cvičit, holky,“ řekla Margie. „Uţ jsem oukej. Přijdu za váma.“ To mám teda štěstí jako tank, pomyslela jsem si. Fakt, nejvyšší čas mít v tý věčný hrůze taky trochu štěstí! Počkala jsem, aţ holky vypadnou. A pak jsem vyskočila z kumbálu. „Čau, Margie!“ Margie byla skloněná a masírovala si lejtko. Prudce se napřímila. „Nicole…!“ Bylo na ní vidět, jak zírá. „Ty… ty jsi tady?“ 75
Stoupla jsem si před ní, abych jí zabránila v úniku, to teda jo. Zaloţila jsem si ruce v bok. „Tak. Kde je Lucy?“ udeřila jsem na ni. Vyšel ze mě takovej přiskřípnutej hlas, jako bych se dusila. „Co to říkáš?“ Margie předstírala, ţe mi nerozumí. „Musím najít Lucy,“ zasyčela jsem. „Hele, Margie, tady uţ přestává sranda. Ty víš, kde je, a já s ní musím nutně mluvit. Lucy musí jít a prohodit si se mnou zpátky moje tělo.“ Margie se zvedla na nohy. Křenila se bolestí. Odhadovala jsem, ţe jí ta křeč v lejtku ještě úplně nepřešla. „Nicole… posaď se,“ vydechla. Ukázala na lavici. Nebyla jsem s to vyčíst z jejího obličeje, co si myslí. Ţe by se mě bála? Nebo ţe by zuřivě přemejšlela? Ţe by rychle vymejšlela, jak mě oblafnout, jak mi zabránit, abych se dostala k Lucy? „Mě se nechce sedět,“ pronesla jsem chladně. „Musím najít Lucy. Teď hned. Musím se zbavit toho jejího těla, Margie. A ty mi v tom hezky pomůţeš.“ Margie se zakousla do spodního rtu. Zabodla mi do očí svý tmavý panenky. Došlo mi, ţe mě studuje, ţe si není jistá, jestli svý slova myslím váţně. Děsně jsem potřebovala, aby mi řekla pravdu. Byla jsem zoufalá. Naštvaná a zoufalá zároveň. A najednou to ze mně všechno vyletělo. „Hele, Margie, Lucy mě zatáhla do lesa,“ řekla jsem a popadla ji za nahou paţi. „Zatáhla mě ke Zdi proměn. Prohodily jsme si těla. Tohle všechno ti řekla, ţe jo? Lucy ti všechno řekla.“ Margie mlčela. Pořád mě studovala. Bylo jasný, ţe zuřivě přemejšlí. „Ale neřekla ti o děsnejch vraţdách,“ pokračovala jsem a tiskla jsem jí paţi. „Neřekla ti, ţe zabila oba svý rodiče a Kenta. Právě proto chci svý tělo zpátky. Je ti to jasný? Uţ ti dochází, proč tak děsně potřebuju, abys mi pomohla?“ Všimla jsem si, jak těţce polkla. Jemně se mi vymanila ze sevření. „Zeď proměn?“ zamumlala. „Ukáţu ti ji,“ řekla jsem. „Zavedu tě k ní. Ukáţu ti, kde jsme se proměnily. Ale potom…“ Zklidnila se. Viděla jsem jí to na očích. „Hele, Nicole, půjdu tam s tebou, ale musíš mi něco slíbit, ano?“ pronesla vláčným, přívětivým 76
hlasem, jako by mluvila s miminem. „Slíbit?“ zeptala jsem se pochybovačně. Nevěřila jsem jí, kdyţ uţ jednou pomohla Lucy, aby přede mnou utekla. „Co to má bejt za slib?“ Znovu se sklonila, masírovala si zadní stranu lejtka. „Kdyţ s tebou půjdu k tý Zdi proměn, slibuješ, ţe se potom se mnou vrátíš? Sem do školy? A zůstaneš tu sedět, dokud neseţenu tvý rodiče?“ „Ne!“ odsekla jsem jí. „Naši mě nemůţou vidět, dokud zase nebudu mít svý tělo. Teď jde hlavně o to, najít Lucy. Uţ to přede mnou nesmíš tajit!“ Pusa se jí otevřela, dolní čelist poklesla. Ale neodpověděla mi. „Řekneš mi laskavě, kde je Lucy?“ ječela jsem. Uţ jsem se fakt neovládala. „Tak řekneš?“ „A… ano,“ přikývla. „Ale, Nicole…“ Zaslechla jsem klapnout dveře do šatny. Byly slyšet hlasy. Kroky. Přidušeně jsem vykřikla a zajela jsem zpátky do kumbálu. Chtěla jsem za sebou dveře jenom přivřít, ale děsně jsem s nima švihla a zabouchla je. Hlasy z druhý strany šatny byly nezřetelný. Nerozuměla jsem jedinýmu slovu. Napadlo mě, ţe se nějaká holka přiběhla podívat za Margií, jestli něco nepotřebuje. Zrovna, kdyţ se mi to nejmíň hodí, řekla jsem si hořce. Snaţila jsem se uklidnit. Srdce mi bušilo. Margie se mi právě přiznala, ţe ví, kde je Lucy. A uţ mi to málem prozradila. Přitiskla jsem se na dveře, šíleně jsem poslouchala. Nepoví Margie tý holce o mně? Neřekne jí, aby zavolala Hawkinsovou? Nenapadne ji zamknout mě v kumbálu a zavolat moje rodiče? Ne! Prosím tě! ţadonila jsem v duchu. Prosím tě, Margie. Nebuď jako Lucy! Fakt, nenič mě! Tiskla jsem ucho na dveře, snaţila jsem se zachytit nějaký slovo. A najednou bylo v šatně ticho. Ţe by uţ ta druhá holka vypadla? Vzala jsem za kliku, mírně jsem je pootevřela a vykoukla ven. „Proboha, ne!“ Vyjekla jsem hrůzou, kdyţ jsem Margii znovu spatřila. Uţ zase 77
leţela na podlaze.
78
XVIII. Tentokrát to nebyla křeč. Pod Margií se tvořila kaluţ krve. Podívala jsem se blíţ a zjistila, ţe má rozbitou hlavu. Prasklou lebku. Proraţenou tvář. Jedno oko zaraţený dovnitř. Vedle na podlaze leţela vrhačská koule. Krví zbrocená vrhačská koule. V tý chvíli mi došlo, ţe Lucy udeřila znovu. Vkradla se do šatny a zavraţdila Margii. Rozbila jí lebku vrhačskou koulí. Zabila ji. Zabila ji a utekla. Tělem mi projela děsná křeč. Chtěla jsem se odvrátit, ale nešlo to. Musela jsem sebrat všechny síly, přinutit se, abych od tý hrůzy odtrhla zrak. Lucy, co jsi to udělala? Ta otázka mě v mozku pálila jako rozţhavený ţelezo. Jak můţeš takhle chladnokrevně vraţdit? Z těch mejch děsnejch myšlenek mě vytrhla píšťalka Hawkinsový z druhý strany šatny. Otočila jsem hlavu ke dveřím. Někdo jde, usoudila jsem. Uvidí mě tady. Uvidí mě, jak tady stojím nad Margií s roztříštěnou lebkou. Okamţitě jsem se dala na útěk. V šatně byly dvoje dveře. Jedny vedly do tělocvičny, druhý na chodbu. Neměla jsem jinou šanci. Vylítla jsem na chodbu. Za dveřma jsem se zastavila a rozhlídla. Nikde nikdo. 79
Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v útěku. Musela jsem se nepozorovaně dostat z budovy. Brala jsem to tryskem. Vlastně jsem letěla. Fakt jsem normálně letěla. V duchu jsem se modlila, abych na nenarazila na někoho, kdo mě zná. Musím, musím… musím se odsud dostat! Za chvíli jsem proletěla zadním vchodem a přefrčela studentský parkoviště. A nezastavila jsem se, dokud jsem nebyla od školy vzdálená dva bloky. Pak jsem na opuštěným pozemku klesla do trávy. Píchalo mě v boku, srdce mi bušilo ve spáncích. Seděla jsem s otevřenou pusou, funěla jako uštvanej pes, po tvářích mi tekl pot. Lucy mě sleduje. Sleduje mě všude, kam se hnu. Zhrozila jsem se tý představy. Cítila jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz. Jak to, ţe mě to hned nenapadlo? Byla jsem za Kentem. A Lucy ho zabila. Šla jsem za Margií. A Lucy ji zabila. Automaticky jsem vyskočila na nohy. Přiloţila jsem si k puse sloţený dlaně a zvolala: „Lucy… jsi tady?“ Vycházel ze mě zoufalej jekot a nakonec mi došel dech. Nikdo se neozval. „Lucy… vidíš mě? Sleduješ mě?“ vřeštěla jsem. „Já vím, ţe jsi tady! Tak fakt, kde jsi, Lucy?“ Ţádná odpověď. Sesula jsem se zpátky do trávy. Hlava mi třeštila. Byla jsem vyřízená. A opuštěná. Neměla jsem nejmenší ponětí, co mám dělat. Fakt ne. Zbytek dne jsem prochodila. Vůbec nevím, kde všude jsem byla, nebo na co jsem myslela. Měla jsem něco k obědu nebo k večeři? Nevěděla jsem. Kdyţ se setmělo, zjistila jsem, ţe jsem u tý děsný, šedivý zdi v lese za Fear street. Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem se tam 80
vzala. Moţná mě napadlo, ţe by se u zdi mohla potulovat Lucy. Byl to samozřejmě nesmysl, to teda jo. Schoulila jsem se k tý zdi a upadla do dalšího hlubokýho, bezesnýho spánku. Kdyţ jsem se za svítání probudila, viděla jsem v duchu nějakej obličej. Milej, kulatej obličej, bleďoučký tvářičky lemovaný vlnkama prošedivělejch vlasů. Obličej Lucyiny babičky. Posadila jsem se a protáhla. Ze spaní na tvrdý zemi mě bolelo celý tělo. Oblečení jsem měla zmáčený ranní rosou. Vzduch byl syrovej, nepříjemnej. Viděla jsem usměvavou tvář Lucyiny babičky. Kdyţ Lucy chtěla vypadnout z domu, od rodičů – kam jela? Jasně! Ke svý babičce. Lucy babičku milovala. A babička ji taky měla ráda. Ţe by mě Lucy uţ nesledovala? zeptala jsem se sama sebe. Rozhodla se konečně zmizet, kdyţ v mým těle zabila čtyři lidi? Připomněla jsem si, ţe si odnesla z domova všechny věci. To nemohlo znamenat nic jinýho, neţ ţe měla někam namíříno. Kam jinam by mohla jít neţ na farmu babičky Carly? Ovšem kdyby se tam objevila v mým těle, musela by si babička Carla myslet, ţe jsem to já. Ale to by jí vůbec nebylo divný, protoţe jsme k ní s Lucy hodně jezdily. Několikrát jsme u babičky Carly byly na prázdninách. Babička Carla pro mě byla jako moje vlastní babička. Cestou z lesa jsem přemejšlela, jak se jmenuje městečko, kde byla babiččina farma. Najednou si ne a ne vzpomenout. Condin? Collin? Conklin! Jasně ţe jo! Uţ jsem si vzpomněla. Tutově. Nebylo to nic jinýho neţ Conklin! Strčila jsem ruku do dţín a vytáhla chumel bankovek, který jsem si vzala doma. Všechny svý úspory. V chůzi jsem je přepočítala. Skvělý. Stačily mi na snídani i na autobus do Conklinu. Vzala jsem to na Mill road. Naproti přes ulicí byl bufáč Alma’s. Na záchodě se opláchnu a trochu se vylepším, rozhodl jsem se. Dám 81
si něco k snídani. A pak půjdu na autobus. Přešla jsem ulici a najednou jsem pocítila novou naději, fakt ţe jo. Měla jsem perfektní tip… ale taky zlý tušení. Něco mi říkalo, ţe se konečně setkám s Lucy. Autobus do Conklinu jel aţ ve dvě odpoledne. Pár kiláků severně od Waynesbridge musel řidič zastavit a vyměnit píchlý kolo. Jak jsme drkotali po úzkejch okreskách mezi farmářskejma městečkama, moje nervozita se jenom zvětšovala. Co babičce Carle řeknu? kladla jsem si otázku. Jasně, budu muset dělat Lucy. Kdybych babičce řekla, ţe jsme si vyměnily těla, asi by koukala jako blázen. Babička Carla byla křehká bytost, s takovejma děsnejma věcma jsem na ni nemohla. Takţe budu předstírat, ţe jsem Lucy. A zeptám se, jestli je u ní Nicole. A potom co? napadlo mě. Co Lucy udělá, aţ uvidí, ţe jsem ji vypátrala? Uteče zase? Nebo mě taky bude chtít zabít? Moje nejlepší kamarádka… Sledovala jsem z okna nekonečný zelený pláně a nemohla jsem se zbavit myšlenek na to, ţe Lucy byla moje nejlepší kamarádka. Nejlepší kamarádka. Nejlepší kamarádka. Pořád jsem si ta slova opakovala, aţ ztratila význam. Na farmu babičky Carly to bylo od stanice autobusu ani ne kilák. Počkala jsem, aţ autobus odjede, a vykročila jsem po měkkoučkým, travnatým okraji příjezdový cesty k farmě. Po levý straně kvetly polní květiny. Stébla vysoký trávy se vlnily v přívětivým vánku. Ve vzduchu bzučeli komáři. Komáři – tisíce komárů – mě zuřivě obletovali jako malej stříbrnej větrnej vír. Musela jsem přejít na cestu, abych se jich zbavila. Pak jsem před sebou spatřila stodolu babičky Carly. Dřív byla natřená na bílo. Pamatovala jsem si, jak na slunci svítila do dálky a jak jsme do ní s Lucy lítaly a prozkoumávaly tajemný balíky sena. Ale teď byla barva zašlá a oprejskaná, všude vylejzaly černý prkna. Za stodolou bylo starý farmářský stavení, jednopatrovej bílej 82
barák, kterej nám s Lucy, kdyţ jsme byly malý, připadal ohromnej jako hrad. Teď to byl starodávnej domeček s otevřeným dvorkem, verandou a okenicema. „Tak co, Lucy, jsi tady?“ šeptala jsem si, kdyţ jsem se přehoupla přes ţelezný zábradlí a vyrazila přes dvorek zarostlej vysokou travou k domu. „Lucy, uţ jsem tady. Vsaď se, ţe mi tentokrát neunikneš.“ Vyšla jsem na zadní verandu, pod adidaskama mi zapraštěly starý prkna. Zamířila jsem ke kuchyni. A pořádně jsem zabušila na dveře.
83
Díl třetí SHLEDÁNÍ
XIX. „Ale!
Boţe můj, to je překvapení!“ vykřikla babička Carla. Vrásčitej obličej se jí roztáhl do úsměvu. Otevřela průhledový dveře. „Jak se máš, babi?“ vykřikla jsem a sevřela babičku do náruče. Její drobounký tělo bylo děsně křehký. Pustila jsem ji a odstoupila od ní, abych si ji pořádně prohlídla. Měla jasný modrý oči. Ale jinak v obličeji ještě víc zestárla. Byla mnohem drobnější a vyzáblejší, neţ jsem si ji pamatovala. Připomínala mi plameňáky, který jsem viděla jednou v létě na Floridě. Byla jako plameňák, kterej svý původní ohnivý zbarvení vyměnil za matově bílý. „Ach, jak jsem ráda, ţe tě zase vidím,“ řekla babička a usmála se na mě. „Holka, ty… jsi mě teda zaskočila.“ Poloţila si dlaň na náprsenku bleděmodrý zástěry. A pak si to se mnou namířila ke kuchyňskýmu stolu u zdi. Šinula se pomalu, drobounkejma krůčkama. Odhadla jsem, ţe ji trápí artróza. V domě vonělo pečený kuře. Na sporáku se kouřilo z velkýho hrnce. Vtom mi došlo, ţe jsem od rána nejedla. Otočila jsem k babičce Carle hlavu. Babička se rukama opírala o ţidli a děsně si mě prohlíţela. Poškrábala se ve vlnitejch vlasech. „No… to mi řekni… kdy jsi tu byla naposledy? Předloni? Ach, ano. Myslím, ţe to bylo předloni.“ „Asi jo, babi,“ řekla jsem nejistě. Koukla jsem se přes ní k přední 84
části domu. A pak jsem najednou vyhrkla: „Je tu Nicole?“ „Coţe?“ Vykulila oči. „Je tu Nicole?“ opakovala jsem. „Nicole říkala, ţe tu bude, ţe za tebou pojede. Tak jsem si myslela…“ Nějak se mi nedařilo vyčíst z babiččiny tváře, co si myslí. Spodní ret se jí chvěl. Dívala se na mě. Objevila se tu Lucy v mým těle? ptala jsem se sama sebe. Taky jsem se na babičku dívala. Nařídila jí Lucy, aby nikomu neříkala, ţe tu je? „Pojď, posaď se,“ řekla babička Carla a odsunula mi ţidli. „Kdy jsi odjela z Shadyside? Dneska ráno?“ „Kolem druhý odpoledne,“ odpověděla jsem. Zvedla oči k hodinám nad dvojitým dřezem. „Je skoro půl šesté. Musíš být hladová.“ „Jsem… jsem, trochu,“ řekla jsem. „No, tak se posaď,“ pobízela mě. „Ještě ţe mě napadlo uvařit polévku. To víš, já pro sebe moc nevařím. Ale dneska…“ Dala vařit polívku, protoţe je tu Lucy, pomyslela jsem si. „Tak sedneš si, prosím tě?“ opakovala. Poslušně jsem obešla stůl a posadila se na dřevěnou ţidli s vysokým opěradlem. Zaslechla jsem, ţe babička odchází z kuchyně, a otočila jsem hlavu. „Babičko Carlo, neodpověděla jsi mi na otázku,“ volala jsem za ní. „Je tu Nicole?“ „Hned přijdu,“ volala na mě. „Popovídáme si, to uvidíš.“ Ty její slova zněly nějak divně, ţe jsem pojala podezření. Někde dole, v ţaludku nebo kde, jsem ucítila zárodek strachu. Potichu jsem se zvedla ze ţidle. Přitisknutá zády na zeď jsem se vykradla za babičkou do předsíně. Byla jsem přibliţně metr od dveří do obýváku, kdyţ jsem jí uslyšela mluvit do telefonu. Volala na policii.
85
XX. Pomalu jsem se zase sunula do kuchyně. Nejdřív mě napadlo utýct. Zmizet z farmy co nejdál. Ale pak jsem se v předsíni zarazila a zůstala stát. Bylo toho na mě moc. Uţ jsem se skrejvala moc dlouho. Ne, neuteču, rozhodla jsem se. Musím dostat zpátky svý tělo. Musím dostat zpátky svůj ţivot. Vešla jsem do obýváku v okamţiku, kdy babička zavěsila. Polekaně se po mě podívala. „Ach…“ Rozběhla jsem se k ní se zaťatejma pěstma. „Proč?“ vyhrkla jsem třaslavým hlasem. Babička na mě koukala, ale neodpověděla. Viděla jsem jí na očích, ţe má ze mě strach. „Proč?“ opakovala jsem. Zlost se mnou doslova cloumala, to teda jo. Cítila jsem, ţe se přestávám ovládat. „To bude oukej. Zavolala jsem pro pomoc,“ řekla babička. Ustupovala přede mnou a já šla za ní. Najednou mi připadala křehčí neţ kdykoli předtím a ještě víc mi připomínala plameňáka. „Já… já jsem ti věřila!“ křičela jsem. „Vţdycky jsem ti věřila. Proč jsi volala na policii? Proč mi nechceš nic říct?“ Vykulila na mě svý modrý oči. „Po… posadíme se a promluvíme si o tom, ano?“ řekla konejšivým hlasem. Jo, jasně, sedět a čekat, aţ přijede policie a sebere mě pro vraţdy, který jsem v ţivotě nespáchala! Babiččin milej tón mě ještě víc popudil. „Přijela jsem za tebou, protoţe hledám Nicole,“ zasyčela jsem na tu starou ţenu. „Nicole je tady… nebo snad ne? Není tady?!“ 86
Babička Carla neodpovídala. Znovu se zakousla do spodního rtu. Z pusy jí zmizela barva. Měla najednou rty stejně bledý jako pleť v obličeji. Oči se jí stočily k oknu. Bylo jasný, ţe vyhlíţí, kdy se objeví policejní auťák. Skočila jsem k ní a popadla ji za ruce. „Jenom mi řekni, kde je Nicole,“ prosila jsem. „Prosím tě… jenom mi řekni, kde je, a já půjdu. Slibuju, ţe odejdu a uţ nikdy se nevrátím.“ Asi jsem jí mačkala moc silně. Babička sykla bolestí. Povolila jsem stisk, ale nepustila jsem ji, to ne. Myslela jsem, ţe kdybych ji pustila, tak mi uteče. Rozplyne se ve vzduchu. A zanechá mě na farmě na pospas policii. „Já nevím, kde je,“ odpověděla babička Carla s očima upřenýma do dáli. „Proč mi nechceš říct pravdu?“ ječela jsem. Zdálo se, ţe na příjezdový cestě slyším rachotit auto. Pustila jsem babiččiny křehký, kostnatý ruce. Odvrátila jsem se. Nemám na vybranou, usoudila jsem. Musím utýct. Lucyina babička mi v ţivotě nepomůţe – i kdyţ si musí myslet, ţe jsem její vnučka Lucy. „Počkej! Vrať se!“ křičela, kdyţ jsem se rozběhla do zadní části domu. „Počkej přece!“ Nevnímala jsem ji, rozrazila jsem dveře kuchyně a vylítla na dvorek. Vlahej vánek čeřil výhonky kukuřice na poli za stodolou. A co jako? Utíkala jsem nejdřív na jednu, pak na druhou stranu, zoufale jsem hledala nějakej úkryt. Bylo mi jasný, ţe daleko neuteču. Byla jsem u konce svejch sil. Uţ jsem nemohla… uţ nic. Vpravo od stodoly byla stará kamenná studna. Voda byla znečištěná. Studna se uţ léta nepouţívala. Mohla bych se v ní ukrejt? Zavěšená na kamenný stěně? Udrţím se tam? Ne, to ne, řekla jsem si. Bylo by to nebezpečný. Co kdybych spadla? A zahučela do tý děsný vody? Utopila bych se dřív, neţ by mě někdo našel a vytáhl. Nebo co kdybych se schovala v kukuřičným poli? 87
To by mi dlouho nevydrţelo. Kukuřice byla ještě nízká. Musela bych tam lézt po čtyřech. Policie by mě našla natošup. Kdepak, na nějakým pitomým poli se nemůţu dlouho schovávat, to teda ne. Od farmářskýho domu se ozvalo bouchnutí dvířek. Ten zvuk mě popohnal. Vzala jsem to vysokou travou ke stodole. Jinde nebyla šance, to bylo jasný. Určitě budou stodolu prohledávat. Ovšem byla tam spousta moţností, jak se ukrejt. Mohla jsem se například zahrabat do sena nebo do slámy. Nebo zalízt za starým traktorem do kůlny s nářadím. Bouchla dvířka dalšího auťáku. To to teda pěkně začíná! Na těle mi naskočila husí kůţe, nohy vypověděly poslušnost. Srdce mi bušilo jako šílený. Uháněla jsem, jak nejrychlejc umím. Frrr, vklouzla jsem do stodoly. Adidasky mi málem ujely po slámě, která leţela na udusaný půdě. Na okamţik jsem se zastavila, abych se v tom šeru rozkoukala. Vzduch uvnitř byl příjemnej. Zhluboka jsem se nadechla. A pak ještě jednou. Bylo to děsně svěţí, voňavý. Zaplavily mě starý vzpomínky oţivený vůní starý stodoly, to teda jo. Ach jo, kde jsou ty krásný dny, kde jsou ty šťastný chvíle bezstarostnýho dětství? Ach jo, to teda jo. Jen tak tak jsem se ubránila slzám. Ne, na vzpomínání teď nebyl čas. Zašpiněným oknem pronikalo do seníku mdlý, šedavý světlo. U zdi se zjevila naskládaná sláma svázaná do úhlednejch balíků. Mohla bych se ukrejt za nima, napadlo mě. Ale nebude tohle první místo, kde je napadne hledat? Zašla jsem hloubějc do stodoly. A najednou jsem zůstala stát. Něco jsem slyšela. Praskání suchý slámy. Fakt. Kroky? Ne. Asi polní myš, usoudila jsem. Zuřivě jsem hledala nějakej úkryt. V rohu se z toho šera vynořil starej babiččin traktor. Mohla bych se za ním schovat, napadlo mě. Zalízt mezi zadní kola. Ne. Tam by mě našli líp neţ jinde. 88
Nejlepší přece jen bude naskládaná sláma, řekla jsem si. Stejně mi nic jinýho nezbejvá. Nějakou chvíli tam přeţiju. A můţu odtamtud sledovat, kde mě poldové hledaj. Zamířila jsem k naštosovanejm balíkům. Pod nohama mi praskala suchá sláma. Zalezla jsem za nejvyšší štos. A narazila jsem do někoho, kdo uţ se tam skrejval. „Jeeeh!“ vyhrkla jsem v úleku. A pak jsem ji poznala. „Lucy!“ zakřičela jsem. „tak tady jsi!“
89
XXI. Zírala na mě v šoku. Rozběhly jsme se k sobě. Měla jsem na ní vztek, to teda jo, ale teď jsem ke svýmu děsnýmu překvapení byla ráda, ţe jí vidím. Pronásledování skončilo, pomyslela jsem si. Uţ nebudu muset utíkat. Hleděla jsem na ni v šedavým světle půdního okna. Hleděla jsem na sebe. Na svý tělo. Měla na sobě moje tmavomodrý triko s dlouhejma rukávama a bílý tenisový šortky. Tmavý vlasy jí padaly na ramena. Objala jsem ji. Ale hned jsem od ní odstoupila, kdyţ se ani nepohnula, kdyţ mě taky neobjala. „Tak tady jsi,“ opakovala jsem. „Konečně jsem tě našla.“ Zvedla ke mně oči – moje oči. Zatím z ní nevypadlo ani slovo. Byla jsem z toho nečekanýho setkání úplně hotová. Byla jsem naměkko, fakt ţe jo. Cejtila jsem vztek a úlevu a radost a zmatek, všechno tohle najednou. „Lucy… proč?“ vydusila jsem ze sebe. „Proč jsi to udělala? Proč jsi… je zabila? A proč přede mnou utíkáš?“ Zase oči sklopila a zašeptala. „Já nevím…“ „Musíš mi to vysvětlit!“ vyhrkla jsem. Vykoukla jsem přes balík slámy, abych se podívala, jaká je situace. Policie se zatím neobjevila. Zatím. 90
„Musíš mi to vysvětlit, Lucy!“ opakovala jsem třaslavým hlasem. „Musíme se přeměnit zpátky.“ Zamumlala nějakou odpověď. Nerozuměla jsem jí. Pořád přede mnou uhýbala očima. „Chci zpátky svý tělo,“ řekla jsem. „Musíme se zase přeměnit – okamţitě! Slyšíš, co ti povídám?“ Konečně se na mně zase podívala. Smutný, prázdný oči. A řekla tichým hlasem: „Víš, my se nemůţeme přeměnit zpátky.“ „Coţe? Jak to, ţe ne?“ udeřila jsem na ni. „Protoţe já nejsem Lucy,“ odpověděla. „Lucy si se mnou dneska odpoledne prohodila tělo. Jmenuju se Nancy.“
91
XXII. „Lţeš!“ vykřikla jsem a dostala jsem ještě větší vztek. „Ty lţeš, Lucy!“ Zavrtěla hlavou. V tmavejch očích se jí objevily slzy. „Nevěřím ti,“ pokračovala jsem. „Můţeš si klidně brečet, kdyţ tě to baví. Ale já nejsem pitomá. To si opravdu myslíš, ţe jsem tak pitomá, abych ti to spolkla?“ Chvěla se jí brada. Po tvářích jí tekly slzy. Ani se nenamáhala, aby si je utřela. „Je to pravda,“ vydechla. „Můţeš si o tom myslet, co chceš. Já ani nevím, jak se jmenuješ.“ „Kdyţ nevíš, tak se jmenuju Nicole,“ zasyčela jsem. „Mám Lucyino tělo. A ty máš moje… Lucy!“ Znovu a znovu jsem to jméno opakovala, měla jsem děsněj vztek, byla jsem úplně mimo, zoufale jsem chtěla, aby ta holka byla Lucy a ne někdo jinej. „Lucy! Lucy! Lucy!“ „Přestaň!“ okřikla mě. „Nech toho!“ Zakryla si rukama uši a zavřela oči. „Lucy! Lucy! Lucy!“ Chtěla jsem ji popadnout za ramena a zatřást s ní, fakt pořádně s ní zalomcovat. A lomcovat s ní tak dlouho, dokud z ní nevypadne, ţe je Lucy. „Já nejsem Lucy!“ brečela. „Já jsem Nancy. Lucy mě k tý výměně donutila. Donutila mě! A potom… kdyţ mi ukradla tělo, utekla.“ Obličej jí zalily další slzy. Celá se děsně třásla. Udělala jsem krok zpátky, Prohlíţela jsem si ji. Zjistila jsem, ţe jí 92
začínám věřit. „Řekni… řekni mi pravdu! Dokaţ mi, ţe ne… nejsi Lucy!“ vykoktala jsem. Zavrtěla hlavou. Slzy z ní stříkaly na všechny strany. „Donutila mě, abych si s ní vyměnila tělo. Boţe, co si teď jenom počnu?“ Zaslechla jsem praskot slámy. Těţký kroky. Vykoukla jsem a spatřila temnou postavu, která vcházela do stodoly. Policie. „Musíme se schovat,“ špitla jsem. K mýmu překvapení se Nancy usmívala. Oči jí zářily. „Je tu policie,“ vyhrkla jsem, vlastně zasyčela. „Musíme se schovat.“ Úsměv se jí ještě víc protáhl. Znovu zavrtěla hlavou. „Nicole, ty jsi fakt cáknutá,“ řekla. „Fakt jsi týhle kravině uvěřila?“ „Lucy!“ vydechla jsem. Pokývala triumfálně hlavou. Oklamala mě. Ţádná Nancy neexistovala. Byla to Lucy. Našla jsem ji. Zachvěla jsem se zlostí a skočila po ní. Ale ona mi v posledním okamţiku ucukla. Přeskočila balík slámy a dala se na útěk. „Lucy…!“ vykřikla jsem, teda zase jsem zasyčela. Čert vem policii! Rozběhla jsem se za Lucy. Tentokrát uţ mi nesměla utýct, to teda ne. Venku se setmělo, ale přece jen jsem Lucy viděla, jak vybíhá ze stodoly ven. Byla jsem rychlejší. Několika obrovskejma skokama jsem ji dotáhla na deset dvanáct kroků. Pádila k starý studni, dusala svejma adidaskama zem, tmavý vlasy za ní vlály jako ohon nějaký tmavý komety. Všude kolem děsně cvrlikali cvrčci. Někde v dálce ţalostně zavyl pes. Farma oţila. Jako by se všechny rostliny a všichni ţivočichové v celým okolí zděsili toho, co se děje. Mţourala jsem do šera, nechtěla jsem Lucy ztratit z očí. Zdrhala jako o ţivot k starý studni. Uţ jí chybělo jenom pár metrů. Co chce dělat? ptala jsem se sama sebe. Chce se tam snad schovat? Zkusila jsem ještě víc zrychlit, doběhnout ji. 93
Vtom jsem za sebou zaslechla dusot. Někdo funěl. Děsně dejchal. A pak jsem ucejtila silný ruce, který mi sevřely stehna. „Neee!“ vyhrkla jsem v úleku. Švihlo to se mnou na zem. „Pusťte mě!“ ječela jsem. „Nesmí mi utýct!“ Ale ruce mě drţely dál. Kopala jsem, mlátila kolem sebe pěstma, ale neměla jsem šanci se osvobodit. Se zuřivým výkřikem jsem k tomu neznámýmu svalovci otočila hlavu. A jakmile jsem spatřila jeho tvář, polila mě hrůza. „Kente!“ zachrčela jsem. „Kente… ne! To přece nemůţeš bejt ty! Vţdyť jsi mrtvej! Ty jsi mrtvej!“ Upíral na mě chladný oči. „Nicole, přišel jsem pro tebe,“ řekl.
94
XXIII. Kent mě pustil a vyškrabal se na nohy. Pak mě chytil za ruce a přitáhl mě k sobě. Měl horký dlaně. Děsně dejchal. „Kente… ty jsi mrtvej,“ mumlala jsem. „Viděla jsem to. Neměl jsi hlavu a…“ slova se mi zasekla v hrdle. „Jsem oukej,“ řekl mile. „Ne,“ pokračovala jsem. „Byla jsem u vás doma. Viděla jsem tě v obýváku. Byla tam krev, Kente. Všechno jsem viděla.“ Poloţil mi na levý rameno ruku. „Pšt,“ špitl. „Nadechni se, Nicole, uklidni se. Klídek, klídek. Jsem s tebou. Přišel jsem ti pomoct.“ Poslechla jsem. Zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem se uklidnila. Byla jsem zmatená, měla jsem strach. A měla jsem spoustu otázek. Jak mě našel? Proč zrovna on? A kdo to teda byl, koho jsem viděla na podlaze u Kenta v obýváku? „Kente…“ začala jsem. Ale on mi přiloţil na pusu prst. „Pšt. Uţ je to oukej,“ řekl přívětivě. „Je to oukej, Nicole.“ „Ty víš, co se stalo!“ vykřikla jsem. „Ty víš, ţe jsme si s Lucy prohodily těla!“ Přikývl. „Ano, vím všechno,“ řekl. Objal mě kolem ramen. Jeho ruce byly těţký a pevný. Byly fakt ţivý, opravdický. 95
Není to duch, pomyslela jsem si. Dívala jsem se na něj, zkoumala jsem jeho hezkej obličej. Je to fakt on. Je fakt ţivej. „Pojď dovnitř,“ řekl a odváděl mě vysokou travou k farmářskýmu domu. „Posadíme se a promluvíme si. Chci ti pomoct, Nicole. Proto jsem za tebou přijel aţ sem.“ „A… ale Lucy…“ vykoktala jsem. Vtom jsem si uvědomila, ţe jsem na ni ze samýho šoku, ţe vidím ţivýho Kenta, úplně zapomněla. Otočila jsem se ke studni vedle stodoly a spatřila její hlavu, která vykukovala přes okraj. Spatřila jsem dvě bledý ruce, jak se nahoře křečovitě drţej hrbolatejch kamenů. „Pomoc!“ křičela. „Nicole… rychle! Neudrţím se! Padám!“ „Lucy!“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se k ní. Jenţe Kent mě popadl kolem pasu a zadrţel mě. „Rychle!“ křičela Lucy. „Rychle, Nicole! Ne… neudrţím se! Nemůţu! Padám!“ Hlava na okraji studny zmizela. Viděla jsem, ţe se ztratila i jedna ruka. Musela jsem za ní. Za Lucy. Musela jsem ji zachránit. Ale Kent mě drţel a vší silou mě k sobě tiskl. „Kente… ty jsi se snad zbláznil!“ zaječela jsem. „Pusť mě! Pusť mě!“ „Nech ji. Ať se utopí, kdyţ chce.“ zamumlal mi do ucha.
96
XXIV. „Zešílel jsi?“ křičela jsem. Kroutila jsem se, škubala sebou, snaţila jsem se mu vytrhnout. „Nicole… rychle!“ volala Lucy. Její ječivej, vyděšenej hlas se v tý starý studni rozlejhal jako ozvěna. „Prosím tě… rychle! Neudrţím se! Nemůţu!“ „Nech ji. Ať se utopí,“ opakoval Kent chladně, bezcitně. Vůbec to s ním nic nedělalo. „Lucy je moje kamarádka!“ ječela jsem. „A má moje tělo! Utopí se v mým těle!“ Z posledních sil jsem se Kentovi vytrhla z náruče a prudce jsem se po něm ohnala. Slyšela jsem, jak vyjekl úlekem, kdyţ jsem mu lokty zasadila ránu do břicha. Vyšel z něj slabej sten a ruce mu ochably. Vrhla jsem se ke studni. Zakopla jsem. Upadla na kolena. A zase jsem vyskočila. Křičela jsem: „Lucy… vydrţ! Uţ jsem u tebe! Prosím tě, vydrţ!“ Řítila jsem se k ní s rukama před sebou, jako bych ji chtěla obejmout. „Vydrţ! Vydrţ!“ křičela jsem. Srdce mi děsně bušilo. Dorazila jsme ke studni. Popadla jsem ji za ruku. Jasně, měla jsem ji. Drţela jsem ji. Fakt ţe jo. Lucyina ruka mi v dlani ujíţděla. Do masa se mi zatínaly dlouhý červený nehty. A pak mi vyklouzla. Měla jsem v dlani jenom vzduch. Nic neţ 97
vzduch. Lucy klesala do hlubin a celou tu dobu se ze studny ozejval děsnej, smrtelnej řev. Nakonec zbyla jenom ozvěna. Zezdola se ozvalo ţuchnutí těţkýho předmětu do vody.
98
XXV. „Lucy! Lucy!“ Ani jsem si neuvědomovala, ţe volám její jméno. Skláněla jsem se nad krutým černým jícnem a civěla dolů, dolů, dolů, do černejch hlubin studny. „Lucy! Lucy!“ Studna byla strašná, děsně hluboká. Nic jsem neviděla. Ale slyšela jsem, jak se Lucy zoufale zmítá ve vodě, slyšela jsem její volání o pomoc. Dokázala jsem si představit, jak bije rukama a nohama do vodní hladiny. Dokázala jsem si představit, jakou hrůzu proţívá, jak bojuje o ţivot. Jak lapá po dechu. V děsně ledový, špinavý vodě. Dokázala jsem si představit, jak vztahuje ruce, jak šílenejma pohybama tápe po vlhký kamenný stěně. Jak jí to klouţe. Jak jí to pořád klouţe. Jak se chytá a klouţe jí to. Chytá se a klouţe jí to. „Lucy! Lucy!“ Ze studny vycházela ozvěna smrtelnýho zápasu, cákající vody, jak se Lucy z posledních sil pokoušela udrţet nad hladinou. „Pomoz mi, Nicole!“ Její hlas stoupal vzhůru, zvonil jako v nějaký obrovský pekelný jeskyni. Připadalo mi to tak děsně daleko. Celý míle daleko. Ještě jednou mě zavolala. A pak zmlkla. „Lucy! Tady jsem! Lucy! Snaţ se plavat! Lucy! Nevzdávej to!“ Nakloněná přes okraj hleděla jsem do temný propasti a volala ji. Ale Lucy se uţ neozvala. A po pár vteřinách přestalo bejt slyšet i cákání vody. 99
Pořád jsem se dívala dolů, měla jsem na břiše chladný kameny, nakláněla jsem se víc, víc, víc, naslouchala jsem, naslouchala… Byla tam jenom tichá hlubina. Slyšela jsem, jak se Lucy topí. Jak se topí v mým těle. Moje nejlepší, speciální kamarádka. Klesala s mým tělem ke dnu starý studny. Vytryskly mi slzy. Vtom mě zezadu popadly za ramena silný ruce. Kent mě táhl pryč, pryč od propasti. „Kente… ona… ona…“ koktala jsem. Drţel mě pevně. Přivinul mě k sobě. „Já vím,“ zašeptal. „Já vím, Nicole.“ „Nemohla jsem jí pomoct,“ vydechla jsem. Třásla jsem se po celým těle. „Nemohla jsem nic dělat, Kente. Nechala jsem jí tam. Vůbec nic jsem nemohla dělat.“ „Já vím,“ opakoval konejšivě. „Já vím.“ Přitiskl mě k sobě ještě silnějc. Vykročili jsme k domu. Byly jsme asi tak v polovině dvora, kdyţ se nám Lucy znovu zjevila. Vylezla z vysokýho zelenýho křoví. Na ramena jí splývaly mokrý vlasy plný špíny a listí. Šaty měla nasáklý vodou, bílý tenisový šortky zamazaný od bahna. Spadla mi brada. Chtěla jsem vykřiknout její jméno, ale nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Cítila jsem, ţe se mi podlamujou kolena. Nohy se mi rozklepaly, myslela jsem, ţe padnu a uţ nevstanu. Ale Kent mě drţel, děsně se na mě tiskl, jako by se o něj taky pokoušely mdloby a on s nimi bojoval. Pomalejma, nenucenejma krokama nám zastoupila cestu. Odhrnula si z obličeje mokrý, slepený vlasy. Bledý rty měla zkřivený v nejšílenějším úsměvu, jakej jsem kdy viděla. V šťastným úsměvu. V triumfálním úsměvu. „Lucy…!“ dostala jsem konečně ze sebe. „Lucy… jak ses z tý studny dostala?“ Chtěla jsem se k ní rozběhnout, popadnout kolem krku, přivinout ji k sobě a rozplakat se radostí. Ale ten její chladnej úsměv mě odzbrojil. 100
„Lucy… jsi z toho venku! Jsi ţivá!“ vykřikla jsem. Upírala na mě smaragdový oči. Nevyšel z ní ani nejslabší zvuk. V tý chvíli jsem si pomyslela: Moje tělo je oukej. Byla to cynická myšlenka, to teda jo. Správně jsem měla myslet na to, ţe je moje kamarádka naţivu. Ale jak jsem tak na ni koukala – na Lucy v mým těle – nedokázala jsem se tomu ubránit, fakt ne. Nemohla jsem si pomoct, v duchu jsem si řekla: Pořád ještě si s Lucy můţeme prohodit těla. Pořád ještě mám naději, ţe zase budu mít svý vlastní, opravdický tělo. Lucy se blíţila. Cejtila jsem, jak Kentovi z mejch ramen klesá ruka. Blíţila se k němu. Uchopila do dlaní jeho hlavu. Kent zděšeně vykřikl. „Přeměníme se, Kente,“ řekla. Hlas měla jinej neţ předtím, syčela jako had. „Přeměníme se, Kente. Oukej?“ Kent ustupoval. Lucy měla najednou děsnou sílu. Stiskla Kentovu hlavu a pohnula s ní do strany – a jedním šíleným škubem mu utrhla hlavu od zbytku trupu.
101
XXVI. Kdyţ Lucy Kentovi oddělovala hlavu od těla, ozval se praskavej zvuk, jako kdyţ se trhá izolepa nebo tak podobně. Lucy měla v očích divný světlo a na tváři divnej, sladkej úsměv. Zvedla hlavu do vejšky. Vydala jsem dlouhej, zděšenej jekot. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zavřela jsem oči. Nemohla jsem vidět tu jeho mrtvou hlavu, navţdy strnulou v šoku a hrůze. Nemohla jsem vidět ten Lucyin rozplizlej úsměv. „Přeměníme se!“ rozlehl se temnou nocí děsivej hlas, kvílivej jako zaječení sirény. „Přeměníme se! Pojď, přeměníme se!“ Neodvaţovala jsem se otevřít oči. V tý chvíli jsem uvěřila, ţe uţ je neotevřu nikdy. „Přeměníme se!“ zakvílela Lucy. „No tak, Nicole! Ty si nasadíš Kentovu hlavu – a já si potom nasadím tvoji hlavu!“ Smích, kterej z ní vycházel, byl tak děsnej, ţe jsem se rozklepala. Vteřinku nato jsem zaslechla bouchnutí dvířek. Otevřela jsem oči a spatřila černej auťák, z kterýho vystoupili dva muţi a hnali se po louce směrem k nám. Dva muţi v šedejch oblecích. Plodové z Shadyside. Za chvíli byli u mě. Kaţdej se mi vrhl na jednu ruku. Stiskli mě jemně, ale pevně, to je fakt. Srdce mi tlouklo divokým, nenormálním způsobem. Dech se mi zadrhával v krku. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem vykřičet strach, kterej jsem v tom okamţiku proţívala. Bylo to strašný, to teda jo. 102
Hledala jsem Lucy a Kenta. Zmizeli. Uslyšela jsem další auto, který se po příjezdový cestě blíţilo k farmářskýmu domu babičky Carly. Bylo plně obsazený. Všechny čtyři dveře se naráz otevřely. Spatřila jsem tátu a mámu. Dívali se směrem ke mně. A pak jsem spatřila rodiče Lucy. Nebyli mrtví! Kramerovi – ţili! A za nima se ze zadního sedadla vysoukal Kent. Hnali se ke mně, mluvili jeden přes druhýho. Muţi v šedejch oblecích ode mě odstoupili a máma mě popadla kolem krku, přitiskla mě k sobě, přitiskla mě děsně pevně, plakala, ramena se jí třásly. Ucítila jsem na sobě maminčiny slzy. „Nicole, Nicole,“ vydechovala moje jméno, tiskla ke mně tvář. Kdyţ mě pustila, objal mě táta. Muţi v šedejch oblecích vedle mě netrpělivě přešlapovali. Zamrkala jsem, abych se zbavila slzí, snaţila jsem se pochopit, co se to děje. Pohlédla jsem na Kenta a na Kramerovi. Nebyli mrtví! Nebyli zavraţděný! Všichni tři byli fakt naţivu! A pak jsem uprostřed toho srocení uviděla babičku Carlu. „Strašně se omlouváme,“ říkala jí máma. „Ani nevíte, jak nás mrzí, ţe sem Nicole přijela a obtěţovala vás. Mysleli jsme, ţe uţ je z toho venku. Opravdu jsme si mysleli, ţe to přešlo.“ Přešlo co? O čem to máma mluvila? „Nicole byla oukej uţ déle neţ rok,“ vykládala máma babičce Carle. „Ţádné noční můry. Ţádné halucinace. Ţádné problémy s identitou.“ Zatřepala jsem hlavou, nechápala jsem. Zoufale jsem se snaţila porozumět tomu, co máma říkala, ale fakt to nešlo. Otočila jsem se a podívala se na tátu, kterej mluvil s Kentem. „Kente,“ říkal, „jsme ti opravdu vděční, ţe jsi nás informoval, ţe Nicole uţ do toho zase spadla. A byla to od tebe oběť, kdyţ ses za ní rozjel aţ sem. Tihle dva doktoři z nemocnice jí šli po stopě.“ Táta ukázal na oba muţe v šedejch oblecích. „Ale bez tvé pomoci bychom ji jen tak nenašli.“ 103
Doktoři z nemocnice? Takţe to nebyli poldové?! Kent něco mumlal a klopil oči k zemi. Nerozuměla jsem, co říkal. Mluvili všichni najednou. Bylo těţký jim rozumět. Podívala jsem se na babičku Carlu, která zavrtěla hlavou. „Chudinka Lucy je uţ tři roky po smrti,“ řekla smutně. „Ach, ta hrozná, hrozná bouračka…“ Hlas ji opustil. Zhluboka si povzdechla. „Kdyţ se Nicole dověděla, ţe je Lucy mrtvá, dostavily se halucinace,“ vysvětlovala babičce máma. „Začala vidět hrozné vraţdy. Všechno se to ovšem odehrávalo jenom v její mysli, ale ona to proţívala jako skutečnost.“ Babička Carla si znovu bolestně povzdychla a zavrtěla hlavou. Máma pokračovala: „Po Lucyině smrti s ní Nicole začala rozmlouvat, představovala si, ţe je pořád naţivu. A někdy… někdy…“ Zadrhnul se jí hlas. Těţce polkla. „Někdy si Nicole dokonce myslela, ţe ona sama je Lucy,“ řekla babičce Carle. A táta smutně dodal: „Prostě se nedokáţe vyrovnat s faktem, ţe Lucy uţ je tři roky po smrti.“ „Však vy uţ se o ni postaráte. Dostane se jí pomoci, jakou potřebuje,“ odpověděla babička Carla přívětivě. „Bude oukej. Tím jsem si jistá.“ Pořád mluvili. Jejich hlasy se mi v uších slejvaly. Byla to pro mě jenom směsice zvuků. Ale fakt mě nezajímalo, co si povídají. Byla jsem najednou taková nějaká děsně šťastná. Byla jsem šťastná, ţe je vidím. Šťastná a klidná, ţe uţ nemusím utíkat. Šťastná, ţe jsou všichni ţiví a oukej. Tak děsně šťastná, ţe jsem se ani nevzpouzela, kdyţ si mě ti dva muţi v šedejch oblecích odváděli k vozu.
104
XXVII. Tohle se stalo před šesti měsícema. Teď uţ jsem fakt v pořádku. Cejtím se o hodně líp. Noční můry přestaly. Uţ tejdny jsem neměla ani jedinou. Spím úplně klidně a tvrdě, fakt, jako mimino. Ţádný další děsný vraţdy se mi uţ nezjevily. Dneska vím, ţe to byl jenom výplod mý zmaštěný fantazie, ţe to byly jenom takový hrozný halucinace. Fakt ţe jo. A přitom byly tak opravdický. Myslela jsem, ţe je to skutečnost. Konečně jsem se z toho dostala. Ty hrozný halucinace mě přešly. A já uţ se postarám, abych je víckrát neměla. Prej mám takovej ten pozitivní postoj nebo co. Fakt, ţe se v poslední době cejtím docela fajn. Hlavní důvod, proč se cejtím tak skvěle, je, ţe mě Lucy chodí kaţdej den navštěvovat. Je to senzační kamarádka. Ještě ani jednou nevynechala. Znamená to pro mě šíleně moc. Vidím ji kaţdej den u svý postele, cejtím, ţe se rychle zotavuju, ţe uţ to nebude dlouho trvat. Uţ brzy mě z nemocnice pustěj domů, to je fakt. Nebude to skvělý, co říkáš, Lucy? Moţná mě taky nechají dodělat školu, abych ještě stihla maturu. Ty a já, odmaturujeme společně. To by teda bylo fakt perfektní… co říkáš, Lucy? Bude to fakt perfektní. Nikomu to neříkej. Nikomu.
105
R. L. Stine
V CIZÍM TĚLE Z anglického originálu Switched, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1995, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 28. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-17-3
106
107
