R. L. Stine Stopy hrůzy 56 Smrt na druhou
SMRT NA DRUHOU R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1993 by Parachute Press Inc. Translation © Ivana Rosenbaumová 1995 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-02-5 3
I. POHŘBENA ZAŢIVA
Claudia Walkerová se pomalu probírala z hlubokého spánku. Cítila, ţe jí hrud a nohy pokrývá něco chladného a vlhkého. Cítila slaný mořský vzduch. V dálce slyšela vlny tříštící se o břeh. Chtěla se znovu ponořit do spánku, ale nemohla. Obličej jí hořel. Pokusila se otevřít oči, ale víčka měla tak oteklá, ţe to nešlo. Usilovně se snaţila posadit se. Ale cosi – těţká, mohutná váha – ji tlačilo nazpět. Podařilo se jí trošičku pootevřít oči. Blízko hlavy uviděla mouchy, bzučící kolem hromady vyschlých mořských řas. Po písku se hnal pakomárec. Bzučel a blíţil se k ní, zelené oči mu škubavě poskakovaly. Tenká, chlupatá noţka se dotkla její brady. Hmyz jí pomalu přelezl přes ústa. Claudia se pokusila shodit ho, ale nepodařilo se jí zvednout ruku. Ze všech sil se snaţila se pohnout, zatímco moucha si razila cestu přes její tvář směrem k opuchlým očím. Praţilo ostré odpolední slunce. Claudia si olízla rty. Pukaly jí a měla je samý puchýř. Hrdlo měla vyschlé, kaţdé polknutí jí bolelo. Proč se nemohu hýbat? Co mi to nedovolí pohnout se? Konečně se jí s námahou podařilo otevřít oči dokořán. Leţela na ní hora písku. Celé její tělo pod ním bylo pohřbeno. Jsem pohřbená – pohřbená zaţiva, uvědomila si a začala se v ní vzmáhat panika. S vynaloţením veškerého úsilí se jí podařilo zvednout hlavu natolik, ţe uviděla mořské vlny, které se k ní s pleskáním blíţily. Přichází příliv, uvědomila si. 4
Musím vstát. Musím se odtud dostat. Nebo se utopím! Zvrátila hlavu dozadu, opřela ji o horký písek a zaječela o pomoc. Hlas se jí zlomil. Vyschlé hrdlo jí bolelo. Ţádná odpověď. „Je tu někdo?“ kvílela Claudia. „Pomůţe mi někdo?“ Vysoko nad její hlavou se vznášel racek a jeho křik jako by se jí vysmíval. Kruté slunce ji spalovalo. Claudia se usilovně snaţila vyprostit alespoň jednu paţi. Ale vedro z ní vysálo veškerou sílu. Jak dlouho jsem spala? Jak dlouho jsem tu pohřbená? Kde jsou přátelé? Ve spáncích jí začalo tepat. Zvedla oči k jasné, bezmračné obloze a pocítila závrať. Napjala všechny síly a snaţila se uvolnit ruce a nohy zpod těţkého písku. Ale nebylo to k ničemu. Srdce jí v hrudi divoce bušilo. Po čele jí stékal pot. Znovu vykřikla. Ţádná odpověď. Jenom sykot vln a pronikavý křik racků nad hlavou. „Slyší mě někdo?“ Bylo jí jasné, ţe pokud se její přítelkyně vrátily do domu, nemohou ji slyšet. Natáhla krk, takţe dohlédla na příkré dřevěné schodiště, vedoucí k domu stojícím na vrcholu šedesát stop vysokého útesu. Dům připomínající hrad, měl silné kamenné zdi. Zevnitř ji nemůţe nikdo slyšet. Nikdo nepřijde. Přesto znovu vykřikla.
5
II. STÍN SMRTI
Drahá Claudie, Jak se, hernajs, máš? Vím, ţe píšu stručně, ale chci tě pozvat na první výroční setkání pokoje č. 12 kempu Full Moon. My čtyři jsme byly loni v létě tak krátce pohromadě, ţe mě napadlo, jak by bylo skvělé, kdybychom se znovu sešly. (Ţádná z nás není ţhavá do psaní dopisů, zvláště já ne.) Moji rodiče budou první srpnový týden pryč. Řekli mi, abych si pozvala do našeho letního sídla na pláţi nějaké přátele, abych se necítila osamělá. Tak co ty na to, Claud? Můţeš přijet? Budeme tu jenom my čtyři z pokoje č. 12 – ty, já, Sophie a Joy. Doufám, ţe se v Shadyside pořádně nudíš a proto se rozhodneš přijet. Slibuji, ţe tady ţádná nuda nebude! Prosím přijeď! Marla Právě tenhle dopis měl na svědomí, ţe se Claudia ocitla na téhle osamělé pláţi. Přestoţe ji Marlino pozvání překvapilo, bez váhání ho přijala. Měla příšerné léto. Po hloupé hádce se čtvrtého července rozešla se se Stevem, se kterým chodila dva roky. O týden později, kdyţ zavřeli restauraci, ve které pracovala, přišla o sezónní práci číšnice. Bude skvělé vidět znovu kamarádky, říkala si Claudia, kdyţ stála na verandě svého domu na Fear Street a stále dokola si četla Marlino pozvání. 6
Strávily spolu loni v létě tři týdny a skamarádily se. Proţily spolu spoustu hezkého, tolik se nasmály – aţ do té nehody… Claudia, svírajíc pevně v ruce pozvání, vtrhla do domu, řekla o dopise matce a spěchala nahoru do svého pokoje zatelefonovat Marle. „Nemůţu se dočkat, aţ tě uvidím!“ vykřikla. „A taky tvoje letní sídlo. Pamatuju se, ţe jsi ho popisovala jako skutečný zámek!“ „Je to kuriózní, malá barabizna,“ ţertovala Marla. „Doufám, ţe se ti bude líbit.“ O dva týdny později seděla Claudia ve vlaku do Summerhavenu. Vzala si s sebou kníţku, aby si cestou ukrátila dlouhou chvíli. Místo toho ale vyhlíţela z okna a přemýšlela o Marle a ostatních děvčatech a o krátkém čase, který společně strávili v kempu. Za čtyři a půl hodiny vystoupila Claudia na dřevěné nástupiště ve Summerhavenu, zamţourala do ţhnoucího slunce a uviděla Joy a Sophii stojící vedle hromádky kufrů. Joy drţela v ruce elegantní, značkovou kabelu. Sophie měla čtyři zavazadla, která se k sobě vůbec nehodila, všechna nacpaná k prasknutí. Claudia se musela smát. Připomnělo jí to kemp, kam Sophie přijela se dvěma loďáky plnými šatů a kosmetickým kufříkem plným šminek. Vysvětlovala, ţe se nikdy nemůţe rozhodnout, co s sebou nebrat. Právě kdyţ na ně Claudia zamávala a rozběhla se k nim, k nádraţí neslyšně připlul stříbrný, elegantní mercedes. Od volantu vyskočila Marla, ani za sebou nezavřela dvířka a běţela obejmout Joy a Sophii. Claudia stála na konci dlouhého nástupiště a obdivovala Marlin nový vzhled. Zdála se být větší a dokonce ještě štíhlejší. Jahodově plavé vlasy měla delší a ve značkovém tyrkysovém kabátku, který měla přes tenisové šortky, vypadala velice elegantně. Joy vypadala stejně exoticky jako vţdy. Trochu šikmé zelené oči, olivová pleť, sytě červené plné rty a rovné tmavé vlasy, které jí volně padaly z ramen téměř aţ do pasu. Ani Sophie se nezměnila, pomyslela si Claudia. Pořád ještě z nich byla nejmenší, kudrnaté světle hnědé vlasy se jí vlnily kolem kulatého obličeje. Měla brýle v kovových obroučkách, aby vypadala starší a intelektuálštější, ale ať dělala, co dělala, pořád vypadala na 7
dvanáct. Joy uviděla Claudii první. „Claud!“ vykřikla tak hlasitě, ţe se všichni na nástupišti otočili a zírali na ni. Neţ mohla Claudia odpovědět, Joy k ní doběhla a sevřela jí do náruče. Objímala ji, jako by byly dlouho ztracené sestry. Pak dorazila Sophie a krátce Claudii objala. Její uvítání bylo zdvořilé a chladné, ale tak nějak upřímnější. Marla Claudii rychle objala a řekla: „Jdeme, tady se nesmí parkovat.“ O několik vteřin později uţ projíţděly malých pobřeţním městečkem Summerhaven, zabořené do měkoučkých koţených sedadel a vyhlíţely ven z klimatizovaného chládku mercedesu. Marla se hnala podél korza na pláţi a malých pláţových obchůdků nabízejících rybářské potřeby a vybavení na surfing a dál podél řady letních bungalovů, které po chvíli ustoupily větším domům, a pak uţ nebylo nic. „Marlo,“ řekla Sophie, „myslela jsem si, ţe tvoje rodina ţije v Summerhavenu.“ „Ne,“ odpověděla Marla s očima upřenýma na úzkou silnici. „Dům stojí na útesu, asi patnáct mil do města. Pouţíváme jenom summerhavenskou poštu.“ Cesta se klikatila mezi vysokými, travou porostlými písečnými dunami. Za nimi Claudia slyšela vytrvalé, tlumeně hučící oceán. „Tahle část pláţe je celá chráněná,“ vysvětlovala Marla. „Je to ptačí rezervace.“ Kdyţ po několika mílích vyjely z rezervace, zúţila se silnice ještě víc a změnila se ve štěrkovou cestu, na kterou se vešlo stěţí jedno auto. Claudia se zajíkla překvapením, kdyţ se před nimi znenadání vynořil Drexellovic vila. V kempu jim Marla ukazovala její snímky, ale ty dost dobře nevystihovaly nádheru a rozlohu domu. Marla otevřela kovovou bránu a projela jí mezi perfektně sestřihaným ţivým plotem ohraničujícím pozemek. Byl vypěstovaný tak, aby maskoval kovové oplocení. Dům ze šedého kamene bylo teď vidět v celé kráse. Stál na okraji rozlehlého, pečlivě ošetřovaného trávníku jako pohádkový zámek. 8
Příjezdová cesta se stáčela k boku domu. Claudia zahlédla skleník s kupolí z barevných sklíček. Vzadu vedla široká terasa k tenisovým kurtům, malebné besídce, k zahradám, obrovskému bazénu a několika menším budovám. „To je kůlna na čluny, to je skladiště nářadí, tam je přenosná pláţová kabina pro případ, ţe by se vám nechtělo převlékat se v domě, zahradníkův domek, dře vnik… Ta větší budova vzadu, to je dům pro hosty,“ vypočítávala je lhostejně Marla. „Hele, Marlo, máš mapu?“ ţertovala Joy. „Potrvá mi celý týden, neţ se tu zorientuju tak, abych se tu neztratila!“ „Nedělej si starosti,“ odpověděla Marla a zajela do garáţe pro čtyři vozy. „Budeme pořád spolu. Jsem tak hrozně ráda, ţe jste všechny přijely. Nespustím vás z očí.“ „Budeme pořád spolu…“ Právě teď, pohřbená v písku, zatímco vlny se k ní neúprosně blíţily, si Claudia vzpomněla na Marlina slova. „Budeme pořád spolu…“ Ale kde je Marla teď? Kde je Joy? Kde je Sophie? Jak jí tu mohly nechat pohřbenou pod pískem na ţhnoucím slunci? Claudia zavřela oči. Hrdlo jí bolelo. Obličej jí hořel. Svědilo ji vzadu na šíji, ale nemohla se poškrábat. Voda se valila přes písek, který Claudii ještě více ztěţkl na prsou. Vlny se blíţí. Utopím se, uvědomila si Claudia. Otevřela oči a zjistila, ţe na ni padá stín. Stín smrti. Je stále větší tma. Tma. Smrt se blíţí. Claudia udělala poslední zoufalý pokus osvobodit se. Stín ji tiše zakryl.
9
III. PRVNÍ „NEHODA“
Claudii
chvíli trvalo, neţ si uvědomila, ţe ten stín vrhá člověk stojící nad ní. Nejdřív uviděla jeho bosé nohy, z nichţ kapala voda, kotníky, na nichţ ulpíval písek. Vzhlédla k jeho obličeji a lehce vydechla překvapením. Jeho tmavé oči zíraly dolů přímo na ni. Svalnaté paţe měl zkříţené na prsou. Na sobě měl oranţové plavky s nohavičkami. „Potřebujete pomoc?“ zeptal se mírně. „Ano,“ odpověděla Claudia rychle a ze všech sil se snaţila kývnout hlavou na souhlas. „Já – já, nemůţu se hnout.“ O břeh se tříštily vlny. Zpěněné bílé vlny se tříštily o břeh blízko Claudiiny tváře. Chlapec začal oběma rukama odstraňovat těţký, vlhký sníh. „Můţete se hýbat? Jste zraněná?“ ptal se. „Byl jsem si zaplavat. Slyšel jsem vás křičet. Jste tu sama?“ Rozhlédl se po pláţi. Claudia sebrala všechny síly a snaţila se mu odpovědět, ale měla příliš vyprahlé hrdlo. Přikývla. Většinu písku uţ odhrabal. Pracoval rychle, ve snědém, hezkém obličeji výraz soustředění. Vzal ji za ruku a zatáhl. „Můţeš vstát?“ „Myslím, ţe to zvládnu,“ zajíkla se Claudia. „I kdyţ se mi trochu motá hlava.“ „Pořádně ses spálila,“ řekl chlapec a zamračil se. „Asi jsem usnula,“ řekla Claudia slabým hlasem a dovolila mu, aby ji zvedl. „Nechaly mě tu kamarádky. Nevím, kam šly. Já –“ Přidrţela se jeho paţe, nejistě se postavila a zamţourala proti slunci. Písek se v oslnivém denním světle třpytil, téměř stejně jako 10
Drexellovo nově natřené přístaviště na pláţi. „Kdyby ses neobjevil…“ její hlas se vytratil. Potřásla hlavou ve snaze setřást z vlhkých, rovných, kaštanově hnědých vlasů písek. „Bolí mě i vlasy!“ postěţovala si. Na kůţi jí lpěl vlhký, přilnavý písek. Celé tělo ji svědilo. Snaţila se ho setřít z nohou. „Musím si dát sprchu,“ zaúpěla. „Bydlíš tam nahoře? U Drexellů?“ Ukázal vzhůru na útes. „Jo,“ přikývla Claudia. „Pomůţu ti,“ řekl tiše. „Chyť se mě kolem ramen.“ Poslušně ho poslechla. Kůţi měl překvapivě chladnou. Asi jak plaval v oceánu, uvědomila si. Ztěţka se o něj opřela. Na rozpálené pleti znovu pocítila chlad jeho těla. Vypadá skvěle, neubránila se Claudia myšlence. A je silný. Líbily se jí jeho tmavé oči. „Já jsem Claudia,“ řekla mu. „Claudia Walkerová. Jsem na návštěvě u Marly Drexellové.“ Ovinula mu paţi kolem ramen a nechala ho, aby ji krok za krokem vedl po příkrém schodišti nahoru na útes, k Drexellově vile. Čekala, ţe jí také řekne své jméno. „Měla by sis na ty spáleniny od slunce ihned něco dát,“ ozval se. Drţel ji kolem pasu a pomáhal jí po úzkém dřevěném schodišti. „A jak se jmenuješ ty?“ zeptala se. Zaváhal. „Daniel,“ odpověděl nakonec. „Ţiješ někde tady poblíţ?“ zeptala se Claudia. „Ne, to ne,“ odpověděl, na tváři podivný úsměv. Vysmívá se mi? podivila se a zamrzelo ji to. Uvědomila si, ţe by si přála být Danielovi sympatická. Ale on mě povaţuje za směšnou. Našel mě pohřbenou aţ po krk v písku, obličej rudý od slunce jako rak! Na vrcholku končilo schodiště vraty ze ţelezných prutů. Claudia zajeden popadla a zatáhla. Vrata zařinčela, ale nepohnula se. „Jsou pořád zamčená,“ ozval se Daniel. „Drexellovi si svůj majetek dobře střeţí. Mají i hlídacího psa.“ Předklonil se a pátral pohledem v nízkém keři, dokud neobjevil černou kovovou skříňku. Odklopil víko a pod ním se objevilo elektronické zabezpečovací zařízení. Claudia se dívala, jak vyťukává číselný kód. Vrata cvakla a 11
rozlétla se dokořán. „Jak to, ţe znáš kód?“ zeptala se a nejistě vkročila na trávník. Záhadně se na ni usmál. „Já znám věcí.“ Claudia, která se uţ cítila lépe, pospíchala přes park, kolem tenisových kurtů a bazénu k zadní terase domu. Jak se blíţila k terase, zahlédla za posuvnými skleněnými dveřmi Marlu s vyděšeným výrazem ve tváři. Dveře se otevřely a Marla v bílém tenisovém úboru se vyřítila ven. V patách za ní se hnaly Joy a Sophie. „Claudie – co děláš venku?“ křičela Marla. „Myslely jsme si, ţe jsi nahoře v domě.“ „Co?“ zalapala Claudia po dechu. „Nechaly jste mě dole na pláţi. Málem jsem se tam usmaţila!“ „Ne!“ vyjekla Joy. „Potom, co jsme tě zasypaly pískem, jsme se šly projít. Kdyţ jsme se vrátily, Marla nám řekla, ţe ses vrátila do domu. Tak jsme šly taky!“ „Nemůţu uvěřit tomu, ţe jste mě nechaly spát pohřbenou v písku!“ vykřikla Claudia rozhněvaně. „Fakt jsme tě neviděly!“ protestovala Sophie. „No teda. Podívejte se jí na obličej,“ řekla Joy a soucitně sykla. „Nevěděly jsme, ţes tam zůstala. Jak ses dostala sama zpátky?“ zeptala se Marla. „Daniel mi pomohl,“ odpověděla Claudia. „Kdo?“ „Nebýt Daniela –“ začala Claudia a obrátila se, aby ho představila. Nikdo za ní nebyl. Zmizel. Claudia zasypaná v písku na ţhnoucím slunci – to byla první „nehoda“ týdne. Další „nehoda“ na sebe nechala čekat do příštího rána. Dívkám však trvalo ještě mnohem déle, neţ si uvědomily, ţe v Drexellově vile se děje něco podivného. Claudia teď nebyla s to myslet na nic jiného, neţ na to, co se svým ošklivě spáleným obličejem. Osprchovala se a převlékla se do volných modroţlutých opalovaček. Pak se v jejím pokoji objevila Marla s lahvičkou pleťové vody s výtaţkem z aloe a kelímkem chladivého pleťového krému. Přiměla Claudii vypít celou láhev vody. „Je mi to moc líto. Fakt,“ opakovala Marla pořád dokola. „Nikdy 12
si to neodpustím. Kdyţ jsme se vrátily z procházky, šly jsme z dun tou druhou cestou. Prostě jsem předpokládala –“ „Vůbec si nepamatuju, jak jsem usnula,“ řekla Claudia a s nešťastně podmračeným čelem studovala v zrcadle na toaletním stolku svůj šarlatově rudý obličej. „Určitě to bylo tím novým lékem proti kašli, co mi dal alergolog.“ Zaúpěla. „Nadělají se mi puchýře. A pak se začnu šíleně loupat. Budu vypadat jako příšera!“ „Myslím, ţe vypadáš skvěle,“ řekla nepřesvědčivě Marla. „Máš moc hezké vlasy. Necháváš si je narůst?“ „Jo.“ Claudia si odhodila kaštanově hnědé vlasy z čela a začala si znovu vtírat do obličeje další krém. „Uţ nikdy nepůjdu na sluníčko,“ mumlala. Oběd se podával ve velké, společenské jídelně. Děvčata se sesedla na jednom konci dlouhého jídelního stolu s mramorovou deskou. Nad vázou s bílými a ţlutými květy, zdobícími střed stolu, visel obrovský křišťálový lustr. „Na mne je to trochu moc velkej luxus,“ přiznala Sophie a stísněně se rozhlíţela po místností. „Budete mi muset říct, kterou vidličku mám pouţít.“ „To nebude třeba,“ řekla suše Marla. „K večeři budou cheeseburgery a hranolky.“ Rozesmály se. Připadalo jim směšné ládovat se uprostřed veškeré té nádhery cheeseburgery a hranolky. „Alfred je griluje venku na terase,“ řekla Marla. „Tedy, alespoň doufám, ţe jsou to hamburgery. Alfred je hrozně krátkozraký. Klidně by mohl grilovat psa a ani by o tom nevěděl!“ Sophie a Claudia se zasmály, ale Joy zasténala a předstírala, ţe se jí zvedá ţaludek. S Alfredem se setkaly při příjezdu. Byl to sympatický, boubelatý muţíček středního věku s kulatou růţovou hlavou a malým šedým knírkem pod baňatým nosem. Byl jediný ze sluţebnictva, kdo se o ně měl celý týden starat, vysvětlovala Marla. Ostatním dali rodiče volno. Právě vešel do jídelny, v rukou velkou stříbrnou salátovou mísu. „Naservíruju salát sama, Alfrede,“ řekla mu Marla. 13
„Hamburgery jsou téměř hotové,“ informoval ji a postavil mísu vedle ní na stůl. Odcházel za doprovodu vrzání svých bot. Marla vstala a začala plnit porcelánové salátové misky. „Máme toho tolik co dohánět,“ řekla nadšeně. „Hrozně jste mi chyběly, fakt. Omlouvám se, ţe jsem nenapsala víc.“ Rozdala misky a znovu se posadila. Všechny čtyři se chopily vidliček a pustily se do jídla. „Tak, kdo začne jako první?“ zeptala se Marla s úsměvem. „Kdo nám chce vyprávět, co je v jeho ţivotě nového a vzrušujícího?“ Rozhostilo se ticho. „Neodpovídejte všechny najednou,“ zaţertovala Marla a zakoulela přitom očima. Claudia ţvýkala plátek okurky a usilovně přemýšlela. Co by měla říci. Tenhle rok pro ni nebyl příliš vzrušující. Rozhlédla se po ostatních děvčatech. K velkému překvapení si všimla, ţe se Joy tváří vyděšeně. Nevěděla ale proč. „Joy –“ spustila Claudia. Její hlas však přerušilo Joyino pronikavé, vyděšené zaječení.
14
IV. PŘÍZRAK
Joy, obě ruce zabořené ve vlasech, stále ještě ječící, vyskočila od stolu. Převrhla ţidli, která se s hlasitým třeskem zřítila na dřevěnou podlahu. „Joy, co se děje?“ vykřikla Marla. „Co je?“ Joy, celá se chvějící, pustila jednou rukou vlasy a třesoucím se prstem ukázala na salátovou misku. Claudia se předklonila a nahlédla do ní. Udělala znechucený obličej. Po listě salátu lezl vypasený hnědý červ. Sophie vyskočila a ovinula Joy ruce kolem ramen. „Co se děje?“ „Je tam červ,“ řekla Claudia tiše. „Velkej, hnědej červ.“ Joy skryla tvář do dlaní. „Já – já, moc mě to mrzí,“ zakoktala. „Nechtěla jsem vás vyděsit. Vţdyť víte, jaká jsem. Tedy, myslím tím, jak se mi oškliví červi a všelijaká podobná havěť.“ Sophie sevřela Joy v náručí ještě pevněji. Marla hlasitě zavolala na Alfreda. „Ta havěť se mi hnusí,“ opakovala Joy, „od – od té doby, co jsme byly v kempu.“ Všechny jsme se od pobytu v táboře změnily, pomyslela si Claudia smutně. Od té nehody loni v létě. Ale teď na to nechtěla myslet. Chtěla si tenhle týden uţít, pobavit se s kamarádkami – a ne myslet na to, co se stalo loni v létě. Do jídelny vrazil Alfred, v růţovoučké tváři obavy. „Nějaký problém, slečno?“ „Joy našla v salátě červa,“ odpověděla Marla a ukázala na misku. 15
Alfredovi na okamţik poklesla čelist. Pak znovu rychle nabyl rovnováhy. „Moc mě to mrzí,“ řekl a rychle sáhl po talíři. Přidrţel si ho blízko k očím a pátral po červovi. „Je to salát vypěstovaný v našem skleníku,“ řekl a v mţiku zmizel i se salátovou miskou. Sotva za ním zapadly dveře, Sophie se rozesmála. „Co to bylo za vysvětlení? Ţe je z místního skleníku?“ Claudia a Marla se také daly do smíchu. „Řekla bych, ţe ten červ byl vypěstovanej taky v místním skleníku!“ ţertovala Claudia. „Alfred je někdy divnej,“ řekla Marla a potřásla hlavou. „Přála bych si, aby si pořídil brejle. Kdyby je měl, určitě by servíroval méně červů.“ Joy se předklonila, aby zvedla svou ţidli. Odhodila si černé vlasy z čela a posadila se. Zelené oči jí znovu oţily. Zdálo se, ţe uţ se vzpamatovala. Joy byla vţdycky nejemocionálnější z jejich party, reagovala vţdy velice citlivě, vzpomněla si Claudia, jak se tak dívala na svou přítelkyni. Uvědomila si, ţe zřejmě právě proto ji měla tak ráda. Joy byla úplně jiná neţ ona sama. Claudia byla velice klidná, neustále se kontrolovala. Nikdy nedávám najevo své skutečné pocity, myslela si. Claudia, hluboce ponořená do svých myšlenek, si náhle uvědomila, ţe se jí Marla na něco ptá. „Promiň, co jsi říkala?“ „Ptala jsem se tě na toho kluka,“ opakovala Marla. „Říkala jsi něco o tom, ţe tě nějaký kluk vyhrabal z písku.“ „Ano, povídej nám o něm,“ ozvala se dychtivě Sophie a posunula si brýle na nose. „Jsou tady v okolí nějaký kluci?“ Vrátil se Alfred, v rukou obrovský stříbrný tác do výšky zarovnaný horkými cheeseburgery. Odběhl a znovu se v mţiku vrátil s mísou hranolků a táckem s potřebným kořením. Ještě neţ Claudia odpověděla na Marlinu otázku, všechny dívky se pustily do jídla. „Říkal, ţe se jmenuje Daniel. Byl si zaplavat a pak si všiml, jak tak leţím zahrabaná v písku.“ „Zaplavat? Na naší pláţi?“ vykřikla Marla a zlostně přimhouřila oči. „Jak vypadal?“ „Nevypadal špatně,“ odpověděla Claudia. „Vysokej, černý vlasy, fakt moc pěknej. Skvělej kluk, jak se ukázalo.“ 16
„A jmenoval se Daniel?“ zeptala se Marla. Claudia přikývla. „To je divný, nikdy jsem ho tu neviděla,“ řekla Marla zamyšleně. „Vlastně jsem nikdy na naší pláţi ţádnýho kluka neviděla.“ „Určitě ho znáš,“ trvala na svém Claudia. „Znal kód k otevření zadního vchodu.“ Marla odloţila hamburger na talíř. „Coţe?“ „Pustil mě dovnitř,“ dodala Claudia. „To není moţný,“ tvrdila Marla. V modrých očích se jí objevil strach. „Nějakej cizí kluk zná kód k naší bráně? Hele, Claud. Jak dlouho jsi leţela na sluníčku?“ „Dost dlouho, díky tobě,“ odpověděla Claudia, sama překvapená vlastním hněvem. „Mělas halucinace, ten Daniel se ti jen zdál,“ řekla Marla. „Nemohla by sis nechat zdát taky jednoho pro mne?“ ţertovala Sophie. Všechny se rozesmály. „Byl skutečnej,“ trvala zarputile na svém Claudia. „Zachránil mi ţivot.“ Ukousla si hamburgeru. Ze ţemle vyklouzl plátek rajského jablíčka a spadl jí do klína. „Dneska mám smolnej den,“ zamumlala a pokoušela se ho sebrat. „Ale tady v okolí ţádný kluci nejsou,“ ozvala se Marla rozhorleně. „Ţádnej kluk tu nemůţe znát náš vstupní kód. Ţádnej kluk, kterej –“ Uprostřed věty se zarazila, zajíkla se a zároveň si zakryla ústa rukou. Modré oči se jí rozšířily a hněvivě svraštila čelo. „Marlo, co se děje? Taky jsi narazila na červa?“ naléhala úzkostně Joy, drţící před sebou oběma rukama hamburger. „No teda,“ zamumlala Marla, ignorujíc Joy i její otázku. Potřásla hlavou. „No teda.“ Obrátila oči na Claudii a upřeně na ní zírala přes stůl. „Co? Co je?“ řekla Marla a natáhla se po Marlině ruce. „Nebyl to ţádnej kluk,“ zašeptala Marla přidušeně. „Vím, kdo to byl, Claud.“ „Co tím myslíš, Marlo?“ „Byl to duch,“ odpověděla Marla a její ruka se pod Claudiinou dlaní chvěla. „Byl to chlapec – přízrak.“ 17
V. STÍNY
Claudia
se rozesmála. „Nedělej si legraci, Marlo. Ten kluk byl skutečnej. Řekl mi, ţe se jmenuje Daniel.“ „Taky jsem si myslela, ţe je skutečnej, kdyţ jsem ho viděla,“ odpověděla Marla mírně, ve tváři pochmurný výraz. „Ale není. Je to přízrak.“ Joyiny zelené oči ţivě zajiskřily. „Chceš tím říct – ţe ve vašem domě straší?“ zeptala se. Marla přikývla a ukázala k vysokému oknu vedoucímu do zadního traktu. „Myslím, ţe ţije v domě pro hosty,“ odpověděla Joy. „Tam jsem ho viděla nejčastěji.“ „Vídala jsi ho často?“ zeptala se Joy. Sophie odsunula talíř a upřeně se zadívala přes stůl na Marlu. Claudiina ústa křivil skeptický úsměv. „Jednou jsem ho viděla na tenisovém kurtu,“ řekla Marla a její modré oči klouzaly z jedné dívky, na druhou. „Měl na sobě bílé, upjaté staromódní oblečení. V ruce měl takovou divnou tenisovou raketu – myslím, ţe byla dřevěná. Tvářil se hrozně smutně. Zamávala jsem na něj.“ „Hrálas s ním tenis?“ zeptala se Claudia sarkasticky. Marla zavrtěla hlavou ignorujíc Claudiin tón. „Obrátil se na mne a uvědomil si, ţe ho vidím. Chviličku se na mě smutně díval – a pak zmizel.“ Luskla prsty. „Pfff. Rozplynul se.“ Claudia přimhouřila oči a bedlivě si Marlu prohlíţela. „To myslíš váţně?“ zeptala se. „Jo. Je to naprostá pravda,“ odpověděla Marla. 18
„Ale ten kluk byl určitě skutečněji“ protestovala Claudia. „Odhrabal písek rukama. Pomohl mi na nohy. Dotýkala jsem se ho, Marlo. Drţela jsem se ho kolem ramen. Pevných ramen. Opravdových ramen.“ „A nepřipadal ti divnej?“ zeptala se Marla. „No…“ Claudia zaváhala. „Měl hrozně chladnou kůţi. Ale –“ „Tak vidíš,“ vykřikla triumfálně Marla a plácla dlaní do stolu. „Měl studenou kůţi, protoţe je mrtvej, Claud.“ Claudii poklesla brada. „Řekl mi, ţe si byl právě zaplavat,“ řekla usilovně přemýšlejíc. „Měl kůţi chladnou z vody.“ „Ne,“ potřásla hlavou Marla. „Vymlouval se. Je mrtvej, Claud. Je po smrti uţ nejmíň sto let.“ „Jak to víš?“ zeptala se vzrušeně Joy a navíjela si přitom pramen černých vlasů na prst. „Mluvila jsi s ním?“ „Ne,“ odpověděla Marla a obrátila se na Joy. „Vyprávěl nám o něm agent s nemovitostmi, kdyţ nám tenhle dům prodával. Říkal, ţe ho před sto lety zavraţdili v domě pro hosty. Vraha nikdy nevypátrali. Agent povídal, ţe od té doby je ho občas moţný zahlídnout, jak sejde sám koupat, nebo jak se prochází v zahradě.“ Marla se zhluboka napila ledového čaj e a pak tlumeným hlasem pokračovala. „Viděla jsem ho třikrát. Naposledy přišel skoro aţ ke mně. Myslela jsem si, ţe mi chce něco říci, ale choval se hrozně ostýchavě. Pozdravila jsem ho a on zmizel.“ „No teda,“ zamumlala Joy a zavrtěla hlavou. „Je moc hezkej,“ řekla Marla, „takovým trochu staromódním způsobem.“ „To je divný,“ špitla Sophie, zcela zjevně trochu vylekaná. „Chci ho vidět,“ prohlásila Joy. „Já na duchy opravdu věřím. Vţdycky jsem si přála nějakýho vidět.“ „Měl tak studenou kůţi,“ připustila Claudia zamyšleně. „Přestoţe slunce praţilo, měl studenou pleť. Studenou jako smrt.“ Zachvěla se. „Nechce se mi věřit tomu, ţe mi dnes odpoledne zachránil ţivot duch.“ K jejímu velkému překvapení se Marla rozesmála. „Tak tomu nevěř!“ vykřikla. „Coţe?“ Claudia byla z Marly celá popletená. „Co tím myslíš?“ 19
„Všechno jsem si to vymyslela!“ přiznala se Marla a škodolibě se rozesmála. Modré oči jí jiskřily. „Co ţes udělala?“ vykřikly Claudia a Joy jednohlasně. Sophie si ohromeně posunula brýle na nose. „Všechno jsem si to vymyslela!“ řekla Marla a nebyla přitom s to zakrýt potěšení. „Celej ten příběh. Ţádnej přízračnej chlapec neexistuje. K ţádné vraţdě v domě pro hosty nedošlo. Ţádnej smutně se tvářící kluk na tenisovém kurtu.“ „Marlo!“ vykřikla Claudia rozzlobeně. Vyskočila, popadla Marlu kolem krku a předstírala, ţe ji škrtí. Marla se s bujarým smíchem zhroutila. „Věřila jsem jí kaţdý slovo! Teda fakt!“ přiznala se Joy. „Já taky,“ řekla Sophie a potřásla hlavou. „Škoda, ţe jsem nemohla pouţít videokameru,“ ječela škodolibě Marla. „Jak jste se tvářily! Tak váţně!“ Obrátila se na Claudii. „Tys mě opravdu překvapila, Claud. Na táboře jsi to byla právě ty, kdo nás strašil těma svýma bláznivýma historkama o přízracích. To tys vţdycky měla divokou představivost. Jaks mohla té mojí hloupoučké historce uvěřit?“ Claudia cítila, jak rudne. Nebyla si jistá, jestli cítí větší zlost nebo rozpaky. „Ale nějaký kluk mi opravdu pomohl!“ tvrdila neústupně. „Daniel. Opravdu mě zachránil. A opravdu najednou zmizel!“ „Jo. Opravdu!“ zapištěla Marla a znovu se rozesmála. Tak tedy, Danieli, pomyslela si Claudia zachmuřeně, kdyţ nejsi duch, tak tedy kdo vlastně jsi? Claudia roztáhla bílé krajkové záclony a zadívala se francouzským oknem svého pokoje ven do noci. I přes zavřené okno slyšela pravidelné šumění mořských vln tříštících se o pobřeţí. Reflektory vrhaly ţlutavé kuţely světla na trávník vzadu za domem. Tenisový kurt a obdélníkový bazén byly osvětlené tak dobře, ţe na nich bylo světlo téměř jako za dne. Po večeři se si děvčata pustila videokazetu s nahrávkou filmu Sbohem, ptáčku, kterou si Marla vypůjčila. To je ale dílo, ten starej muzikál, myslela si Claudia. Děvčata se svíjela smíchy nad oblečením hlavních teenagerovských hrdinů ve stylu padesátých let a 20
nad jejich rozpustilým sexistickým postojem. „Ty holky byly tak hloupý!“ vykřikovala Sophie. „Nestaraly se o nic jinýho, neţ jak se zalíbit klukům!“ „To tedy jo. Bylo to úplně jiný neţ teď,“ dodala Claudia a obrátila oči v sloup. Po filmu si popřály dobrou noc a stoupaly po schodišti do svých pokojů. Claudii se chtělo spát, pálil ji obličej spálený od slunce a mrazilo ji. Dala si horkou koupel, oblékla si dlouhou noční košili a opatrně si na obličej nanesla další vrstvu krému. Rozhodla se, ţe si půjde lehnout. Zaţívala, opřela se o okno a ještě jednou se zadívala na trávník za domem. Všechno bylo tak nádherné, tak přepychové. Naslouchala hukotu oceánu pod útesem a měla pocit, jako by se ocitla ve světě fantazie. Zajíkla se, kdyţ v okně domu pro hosty zahlédla záblesk světla. Přitiskla si dlaně ke spánkům a přimhouřila oči, aby lépe viděla. Ano. V okně domu pro hosty se pohyboval nějaký stín. Mihotalo se tam bledé světlo. Někdo tam je, pomyslela si Claudia a s nosem přitisknutým na sklo upřeně zírala do tmy. Na okamţik se jí zdálo, ţe nezřetelnou postavu rozeznala. Je to Daniel? podivovala se. Je to přízračný hoch? Claudiino rameno náhle sevřela ruka chladná jako smrt.
21
VI. ŠOK
Claudia vykřikla hrůzou. Prudce se obrátila a nadechla, aby začala znovu ječet. „Promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit,“ řekla Marla a odtáhla ruku. „Marlo! Já – já –“ koktala Claudia a ztěţka dýchala. Stále ještě cítila chlad Marliny ledové ruky. „Dívala ses ven tak soustředěně, ţes vůbec nevnímala, kdyţ jsem promluvila,“ řekla Marla a pozorně si Claudii prohlíţela. Claudia couvla od okna, aby mohla zatáhnout záclonu. „Viděla jsem něčí siluetu,“ řekla Marle. „V domě pro hosty.“ „Coţe?“ Marla vypadala překvapeně. Přistoupila k francouzskému oknu a rozhrnula záclonu. „Světlo. V domě pro hosty,“ opakovala Claudia. „To není moţný,“ řekla Marla a zavrtěla hlavou. „Teď tam nikdo nebydlí, Claudie. Dům pro hosty je celé léto prázdný.“ „Ale já jsem někoho viděla –“ spustila Claudia. „Moţná nějaký odraz,“ řekla Marla a couvla od okna. „Ty reflektory jsou hrozně silné. Táta je dal instalovat, aby odradil zloděje. Ale vrhají moc světla. Určitě jsi v okně viděla odraz. To je všechno.“ „Asi jo,“ odpověděla Claudia pochybovačně. „Přišla jsem se jen podívat, jestli něco nepotřebuješ,“ řekla Marla. „Ne, díky. Všechno v pořádku,“ odpověděla Claudia. Zívla. „To sluníčko mě pěkně odrovnalo.“ „Jsi pořádně spálená,“ řekla Marla. Něco na způsobu, jakým to řekla, Claudii zarazilo. V Marlině 22
hlase se neozývala sympatie. Znělo to potěšeně. Ne. Jsem jenom přetaţená, peskovala Claudia sama sebe. Stává se ze mne paranoik. Popřála Marle dobrou noc, zhasla světlo a vlezla si do saténových podušek obrovské postele s nebesy. O několik okamţiků později uţ spala, snědou, hezkou tvář Daniela, přízračného chlapce, před očima. Kdyţ se Claudia následujícího rána vzbudila, rozkošnicky se v posteli protáhla. Krajkovými záclonami zakrývajícími francouzské okno proudilo do místnosti ranní slunce. Jedno okenní křídlo bylo pootevřené, takţe cítila štiplavý mořský vzduch a slyšela vlny tříštící se o pobřeţí. Kdekoliv v tomhle domě člověk vţdycky slyší oceán, pomyslela si s úsměvem. Odhodila lehkou letní přikrývku, posadila se a potěšeně se rozhlédla po elegantně zařízeném pokoji. Přímo proti posteli stál toaletní stolek z třešňového dřeva a zrcadlo. Vedle byla komoda, která s nimi dokonale ladila. U sousední stěny stál malý, zdobený psací stolek, na němţ leţel dopisní papír a plnicí pero. Na jednom rohu stála broušená váza plná čerstvých květin a toaletní stolek byl plný drobných lahviček s parfémy. Dveře vedle psacího stolu vedly do soukromé koupelny. Koupelna se Claudii líbila ze všeho nejvíc. Předchozí večer, kdyţ leţela v hluboké vaně, zvedla oči ke stropu a uviděla, ţe celý strop zdobí obrazy mořských panen. Tenhle pokoj pro hosty byl úplně jiný neţ stísněná místnost, o kterou se dělila se svou sestrou Cass. Myslím, ţe bych si na ten luxus zvykla, řekla si Claudia. Jak se asi cítila Marla, která tu ţila odjakţiva? Všímala si vůbec, jak je to tu krásné? Claudia toho o Marlině rodině mnoho nevěděla, věděla ale, ţe její otec je finanční génius. Vydělával spoustu peněz tím, ţe skupoval společnosti po celém světě a zdálo se, ţe Marla s ním obvykle hovořila pouze prostřednictvím telefonu – do Vídně, Stockholmu nebo Barcelony. Paní Drexellová byla, podle Marlina vyjádření, velká dáma. 23
Všude manţela doprovázela a většinu času trávila pořádáním mezinárodních dobročinných akcí. Marla se musela cítit osamělá, myslela si Claudia. Není divu, ţe nechtěla být celý týden v tomhle velkém domě sama a ţe se jí zastesklo po společnosti. Alfred je zřejmě hodný, ale pro Marlu asi není nejvhodnějším společníkem. Claudia vyskočila z postele a posadila se k toaletnímu stolku, aby prozkoumala spálený obličej. Pleť měla stále ještě znepokojivě zarudlou a bolel jí kaţdý pohyb obočím, pokrčení nosu, či jen pouhý úsměv. „Copak se děje, Claudie?“ zeptala se svého odrazu v zrcadle. Bylo to poprvé po mnoha letech, co se spálila na sluníčku. Určitě to neměla v hlavě v pořádku, kdyţ dovolila ostatním, aby jí pohřbily v písku a ještě hloupější od ní bylo, ţe tam usnula – i kdyţ to měl částečně na svědomí ten nový lék proti kašli. Proč ji některá z nich nevzbudila? Nechtělo se jí věřit tomu, ţe by na ni zapomněly. Dobře věděly, jak snadno se na slunci spálí. Jak ji mohly nechat usnout? Claudia si natřela obličej gelem s výtaţkem aloe a spěšně se začala oblékat. Oblékla si ţluté tričko, černé plátěné šortky a bílé tenisky a spěchala dolů kolem Joyina a Sophiina pokoje. Dveře byly stále ještě zavřené. Claudia se podívala na hodiny. Bylo devět. Včera večer si šly všechny lehnout dost časně. Jak mohou spát tak dlouho, kdyţ pokoje zaplavuje tak zářivé sluneční světlo? divila se. Seběhla po schodech a v kuchyni zastihla Marlu oblečenou v oslnivě bílých šortkách a bledě růţovém kabátku. „Alfred nám připravil ovocný salát, biskvity a nějaké párky,“ řekla Marla a ukázala na řadu modrobílých porcelánových misek a talířů na servírovacím pultě. „Posluţ si.“ „Myslím, ţe Joy a Sophie ještě spí,“ řekla Claudia. „Joy hrozně nerada vstává před polednem,“ připomněla jí Marla. „A Sophie hrozně ráda dělá přesně to, co Joy,“ dodala Claudia s úsměvem. Byla to pravda. Sophie v kempu Full Moon Joy přímo zboţňovala a uctívala a doslova kopírovala kaţdý její pohyb. 24
„A co si, ještě před tím, neţ se vzbudí, zahrát tenis?“ navrhla Claudia a nabrala si do misky ovocný salát. Tenis byl jejím oblíbeným sportem. Vzpomněla si, ţe v kempu byly ona a Marla rovnocennými soupeřkami. Ale Marla říkala, ţe otec jí pořídí soukromého trenéra, takţe teď zřejmě byla děsně dobrá. „Oukej,“ odpověděla Marla neochotně. „Krátký zápas. Nechceš být přece dlouho na sluníčku, Claud.“ „Budu opatrná,“ odpověděla Claudia. Znovu ji přepadl nepříjemný pocit, ţe Marla má z jejích spálenin od slunce zlomyslné uspokojení. Vzala si ovocný salát a snaţila se to ignorovat. Tenisový zápas se nevyvíjel tak, jak Claudia očekávala. Marle se nic nedařilo. V kempu neměla s Claudiinými servisy ţádné problémy, ale dneska kazila míč za míčem. „Svítí mi do očí slunce,“ vysvětlovala. Potřásala hlavou a kopala špičkou tenisek do cihlově červené antuky kurtu. Vyměnily se strany. Ke Claudiině překvapení se Marla dál netrefovala do míčů, divoce poskakovala a odpalovala míče jako začátečnice vysoko do vzduchu. Ty soukromé lekce jí musely pokazit styl! pomyslela si Claudia. Vyhrávala jeden set za druhým a ani se přitom nezapotila. „Prostě nemám svůj den. Mám unavené svaly, nebo co,“ vykřikla Marla nešťastně. Zlostně mrskla raketou. „Příště mě určitě snadno porazíš,“ řekla Claudia a přiběhla k ní. Marla se mračila, zkoumavě si prohlíţela palce u nohou a vyhýbala se Claudiině pohledu. „Vyšla jsem ze cviku,“ zamumlala. „Neměla jsem letos moc času na hraní.“ Claudia se k ní přidala a společně se pomalu vydaly k domu. Zlehka poloţila Marle ruku na rameno. „Moţná ţe jsi rozrušená z toho, ţe nás zase vidíš,“ řekla měkce. Marla se k ní otočila s modrýma očima doširoka rozevřenýma. „Rozrušená?“ „Vţdyť víš,“ trvala Claudia na svém. „Od té nehody jsme se neviděly. Od sestřiny smrti.“ Marlin obličej zrudl. Sundala si čelenku a potřásla hlavou, aby se jí vlasy uvolnily. „Nechci o Alison mluvit,“ odpověděla a dál se vyhýbala Claudiině pohledu. 25
„Všechny na to myslíme,“ řekla Claudia. „Víme, jak se cítíš, Marlo. My…“ „Řekla jsem ti,“ vykřikla Marla ostře, „ţe o tom nechci mluvit.“ Prudce se otočila, rty sevřené, tváře zrudlé a rozhořčeně utíkala k domu. Kdyţ se Claudia vrátila, potěšilo ji, ţe se Marla konečně uklidnila. Joy a Sophie seděly na terase u bílého stolku se slunečníkem, snídaly a přitom klábosily. Vzadu za nimi si spokojeně pobrukoval Alfred a prořezával rododendrony u domku pro hosty. „Tak jak vám šel tenis?“ zeptala se Joy, kdyţ si Claudia přitáhla plátěné křesílko do stínu slunečníku. „Nechala mě vyhrát,“ ţertovala Claudia a vrhla rychlý pohled na Marlu. „Chce, abych získala přehnané sebevědomí, a pak mě zmasakruje.“ Marla se nuceně usmála. „Claudia se opravdu zlepšila,“ řekla a nalila si z vysokého skleněného dţbánu sklenici pomerančového dţusu. „Vypadá to na skvělý den na pláţi,“ vykřikla Joy a zvedla oči k modré, bezmračné obloze. „Nemůţu se dočkat!“ prohlásila Sophie. „Alfred nám zabalil jídlo na piknik,“ oznámila jim Marla. „Můţeme si ho vzít dolů a poobědvat na pláţi.“ „Doufám, ţe budou správné vlny,“ řekla Joy Marle. „Chci vyzkoušet jedno z vašich surfových prken.“ „Vlny jsou tu dost drsné,“ řekla jí Marla. „Nejsou tam ţádné písečné bariéry, ani nic jiného, o co by se mohly lámat.“ Zhluboka se napila dţusu a pak se obrátila ke Claudii. „Chceš zůstat tady, abys nebyla na sluníčku?“ Claudia zaváhala. „Ne. Mohla bych si vzít slunečník a prostě zůstat ve stínu.“ „Prima nápad,“ odpověděla Marla. Zavolala na Alfreda, aby přinesl pláţový slunečník. O malou chvíli později se všechna čtyři děvčata hnala přes trávník vzadu za domem ke schodišti vedoucímu dolů k oceánu. Claudia nesla přes rameno ţlutobíle pruhovaný slunečník. Marla a Joy před ní 26
drţely kaţdá zajedno ucho velkou chladící tašku s obědem. V čele kráčela Sophie. Tak jak se blíţily k okraji útesu, řev oceánu sílil. Claudia, stínící si oči před prudkým sluncem, viděla vysoko nad nimi na pozadí jasně modré oblohy tmavé véčko mořského racka. Ještě nebylo jedenáct a uţ bylo pořádné horko. Vzduch byl těţký a vlhký a visel nehybně, ani lísteček se nepohnul. Trošku si zaplavu, pomyslela si Claudia a nadhodila si těţký slunečník na rameni. Kdyţ si pořádně namaţu obličej opalovacím krémem, snad se mi to nezhorší. U kovových vrat zaváhaly. „Prostě jen otoč knoflíkem,“ radila Marla Sophii, „otevřou se.“ Claudia se slunečníkem na rameni sledovala, jak Sophie uchopila oválný knoflík. Pak uviděla, jak Sofie strnula a z vrat zazněl hlasitý praskot. Claudia vyděšeně zalapala po dechu, kdyţ Sophiino tělo prudce odlétlo od vrat a sesulo se na zem.
27
VII. NEČEKANÍ NÁVŠTĚVNÍCI
První se pohnula Marla. Vrhla se ke kontrolnímu panelu ukrytému za nízkými keři a stiskla vypínač. Claudia odhodila slunečník a klekla si vedle kamarádky. Sophie na ni zírala zastřenýma očima. Brýle jí spadly z obličeje a Claudia je zvedla. „Sophie? Jsi v pořádku?“ zeptala se jí s brýlemi v rukou. „Jo, myslím ţe jo.“ Sophie jednou, dvakrát zamrkala. Pak se jí do přízračně bílé tváře začala vracet barva. Marla si klekla vedle Claudie a sklonila se nad Sophii. „Byl to ošklivý šok,“ řekla a potřásla hlavou. Sophie se pomalu posadila. Zdálo se, ţe je zmatená. „Brní mě celé tělo.“ Marla jí jemně pomáhala vstát, Obrátila se k domu, svinula dlaně do kornoutu a zakřičela na Alfreda. Ten zřejmě zašel dovnitř, protoţe ho nikde nebylo vidět. „To nechápu,“ prohlásila Marla a zvedla oči ke Claudii. „Prostě to nechápu. Tenhle elektrický systém by se měl přes den automaticky vypnout.“ Sophie zasténala. „Au,“ zamumlala a třela si šíji. „Tam mě to teda bolí. Mám ve svalech křeč.“ „Jsi si jistá, ţe jsi v pořádku?“ naléhala Joy, která se stále ještě drţela několik kroků stranou. „Točí se ti hlava, nebo tak něco?“ „Je to O. K.,“ odpověděla Sophie, ale stále ještě si třela krk. „Au. Bolí to dost.“ „Mohlo tě to zabít!“ vykřikla Joy a pod volným bolérkem, které 28
měla přes plavky, se jí začala třást ramena. „Joy, prosím tě,“ zamumlala Marla netrpělivě. „Sophie je v pořádku. Nepřeháněj to a nedělej to ještě horší.“ Joy zamumlala něco na omluvu. „Jak se cítíš, Sophie?“ zeptala se Claudia měkce. „Uţ je ti líp?“ „Jo,“ přikývla Sophie. „Mám jen strach, ţe se mi z toho šoku ještě víc zkudrnatí vlasy!“ Všechny s výjimkou Marly se rozesmály. Marla vstala a začala nervózně přecházet kolem nich, ruce pevně sevřené v pěsti. „To nechápu,“ opakovala stále dokola. „Ten systém není před den zapnutý. Vypíná se automaticky.“ „Moţná je rozbitý časový spínač,“ řekla Claudia a podepřela Sophii. Ta si od ní vzala brýle a třesoucí se rukou si je nasadila. „Mohlo ji to zabít!“ opakovala Joy. Marla po ní šlehla netrpělivým pohledem. Pak její výraz změkl a ona se obrátila k Sophii. „Je mi to moc líto. Fakt, moc mě to mrzí. Chceš se vrátit?“ „Ne. V ţádném případě!“ prohlásila Sophie. „Jsem v pořádku. Opravdu. Trochu mi buší srdce, ale cítím se fajn. Pojďme na tu pláţ. Přece si nezkazíme takový krásný den.“ „Ale ten šok…“ spustila Joy. „Jenom mě probudil, to je všechno,“ řekla Sophie s nuceným úsměvem. „Opravdu, máme jen jeden týden, abychom byly spolu. Nechci ho pokazit.“ „Jestli sis tím jistá…“ řekla Marla a pozorně studovala její tvář. „Víš co,“ navrhla Sophie, „zůstanu s Claudií ve stínu. Oukej? Trochu si tam odpočinu. Ještě cítím takové svědění a jsem trochu otřesená, to je všechno.“ Marla se na ni zamyšleně podívala a pak pokrčila rameny. „Jak myslíš. Ale kdyţ se nebudeš cítit dobře, řekneš nám to, ano?“ Sophie souhlasila. Joy se konečně uklidnila a chopila se těţké chladící tašky. „Všechny se tady usmaţíme!“ zaţertovala Claudia. „Nejdřív jsem se já připekla na slunci a teď Sophii téměř ugrilovala vrata.“ Claudia to myslela ţertem, ale Marla to vzala váţně. „Byly to náhody – ne?“ vyštěkla hněvivě. 29
„Jo, jasně,“ odpověděla Claudia rychle. „Samozřejmě, ţe to byly jen náhody, Marlo.“ „Nedělejte si starosti, aţ se vrátíme, promluvím si s Alfredem,“ pronesla Marla výhruţně. V čele s Marlou se pomalu vydaly k dřevěnému schodišti. Hluboko pod nimi viděla Claudia třpytící se modrozelený oceán, jehoţ vlny se na písečném pobřeţí měnily v bílou pěnu. Vzduch se ochlazoval a byla z něho cítit sůl. Do Claudiiných ramen se však stále ještě opíralo ţhavé slunce. Kdyţ sešla na pláţ, Marla uţ rozkládala deku. Joy postavila tašku na zem. Rozloţila si vlastní pestrobarevnou osušku. Sundala si bolérko, pod nímţ se objevily zářivě zelené bikiny, a ihned si začala kartáčovat dlouhé černé vlasy. Tak tohle je jedna z věcí, která se od jejich pobytu v kempu nezměnila, pomyslela si Claudia. Joy si stále kartáčuje při kaţdé příleţitosti vlasy. Marla rozloţila deku daleko od schodiště. Claudia se Sophii se k ní s námahou vlekly a horká zrnka písku je pálila za pásky sandálů. To je ale pařák! pomyslela Sophie, zírajíc na slunce, které jako by vyplňovalo celou oblohu. Zapíchla slunečník hluboko do písku. Jakmile ho rozloţily, Sophie se v jeho stínu natáhla na břicho. Claudia vzala pláţovou kabelu a začala si nanášet na spálený obličej silnou vrstvu růţového opalovacího krému. „Vypadáš skvěle, drrrahoušku,“ zatrylkovala Joy. „Sklapni,“ zamumlala Claudia se smíchem. Urovnala si ramínka svých jednodílných červených plavek a patlala si krémem i zbytek těla. Joy mezitím odloţila kartáč a začala si natírat své jiţ opálené tělo olejem. Claudia se podívala na Marlu, která se stále ještě snaţila perfektně vyhladit záhyby deky. To je divné, pomyslela si s očima upřenýma na Marlina štíhlá záda. Není vůbec opálená. Je vlastně strašně bílá. Připadalo jí to divné, protoţe Marla jim řekla, ţe strávila většinu léta tady na pláţi. Jak se jí celé léto dařilo vyhýbat slunci? divila se Claudia. Její myšlenky přerušil Joyin přidušený výkřik. Viděla, jak si Joy jednou ruku stíní oči a zírá na hladinu. „Myslím, ţe máme společnost,“ prohlásila. 30
Měla pravdu. Z vody vylézali dva chlapci. Byli oblečení do modrých neoprénových kombinéz bez rukávů a pod paţí nesli růţová a černá surfová prkna. Claudia si rukou zakryla ústa, aby jí neuniklo vyděšené vyjeknutí. Jeden z těch chlapců, jak si všimla, byl Daniel. Daniel – přízrak.
31
VIII. UDĚLÁME SI MEJDAN
Oba mladíci, z jejichţ neoprénů kapala voda, vystoupili na břeh. Claudia, stínící si rukou oči, si uvědomila, ţe to není Daniel. Byl to nějaký jiný, vysoký a tmavovlasý hoch. Co se to se mnou děje? Opravdu mi přeskakuje? ptala se sama sebe, kdyţ sledovala, jak se chlapci blíţí. Odhodili surf ovací prkna a ona si je přitom pozorně prohlíţela. Bylo jim kolem sedmnácti, měli pevné, svalnaté postavy. Ten, o němţ si myslela, ţe je to Daniel, byl štíhlý, měl tmavé, krátce sestřiţené vlasy a šedé oči. Usmál se na dívky a očima spočinul na Claudii. Měla nepříjemný pocit, ţe k úsměvu ho přiměl pohled na její obličej pokrytý vrstvou růţového opalovacího krému. „Musíme se jich zbavit,“ zašeptala Marla a urovnala si červené bikiny. „Proč?“ zaslechla Claudia Joyino zašeptání. „Jsou milí.“ „Hej, jak se máte?“ zavolal ten druhý. Měl dlouhé světlé vlasy a figuru skoro jako zápasník. Jeho přítel se zadíval podél pobřeţí směrem k Summerhavenu. „Mám takový dojem, ţe jsme se dostali daleko za ptačí rezervaci.“ „Holky, neviděly jste tady nějaký ptáky?“ zeptal se blonďák. Claudia si všimla, ţe kdyţ se usmál, objevilo se mu v ústech přinejmenším čtyřicet zubů. „Jenom pár blbounů nejapných,“ odpověděla Marla protivně. Claudii její podráţdění překvapilo. Proč na ně byla taková? Joy se zvedla, odhodila si vlasy z čela a usmála se na oba mladíky. Sophie zůstala ve stínu slunečníku, ale zdálo se, ţe příchod 32
návštěvníků ji taky potěšil. Chlapcům pohasly úsměvy na rtech. Blonďák popošel k dece. „Vyjeli jsme si na prknech a dostali jsme se do vln.“ Ukázal na hladinu. „Ţenou se podél pobřeţí. Bylo to fantastický. Zahnalo nás to k mysu, ani jsme nevěděli jak.“ „Jak fascinující,“ odpověděla Marla sarkasticky. Claudia si všimla, jak Joy obrací oči vzhůru. „Uklidni se, Marlo,“ zašeptala, černé oči upřené na chlapce. Tmavovlasý hoch následoval svého kamaráda k dece. „Dejte si pozor, jestli si půjdete zaplavat,“ řekl velice váţně. „Kdyţ vás seberou vlny, zatáhnou vás klidně daleko od mysu.“ Marla stála s rukama opřenýma v bok. „Díky za radu,“ poznamenala chladně. „Je to od vás moc hezké, ţe jste nás přišli varovat, ale tohle je soukromá pláţ.“ Ukázala směrem k rezervaci a Summerhavenu. „Jestli si chcete zasurfovat, veřejná pláţ je támhle.“ Brunet se ušklíbl. „Myslel jsem, ţe všechny pláţe jsou veřejné,“ řekl a pozorně se na ni zadíval. Pak zvedl oči ke schodišti vedoucímu k jejich vile. „Koupila si vaše rodina taky oceán?“ Druhý chlapec usedl na pláţovou deku a usmál se na Sophii. „Ahoj. Jsi vţdycky taková tichá?“ Sophie se zahihňala. Sundala si brýle a usmála se na něj. „Vţdycky ne.“ „Nemyslíte, ţe byste uţ měli jít?“ zeptala se Marla a nepříjemně se zamračila. „Záleţí na tom, co máte k obědu,“ řekl blonďák. Posunul si chladící tašku k sobě a zvedl víko. Jeho přítel natáhl ruku ke Claudii. „Já jsem Carl, tohle je Dean. A díky za pozvání na oběd.“ „No…“ Claudia zjistila, ţe neví, co na to odpovědět. Ohlédla se po Marle, která tiše zuřila. Proč je tak nepřátelská? divila se. Ví o těch klucích něco? Je z nich opravdu vyděšená? „No teda, ty musíš skutečně slunce nenávidět!“ vykřikl Carl s pohledem na Claudiin zakrémovaný obličej. Zasmál se a zavrtěl hlavou. Claudia cítila, jak se pod tím patlem červená. „Já… já… včera jsem se strašně spálila,“ zakoktala. 33
Dean klečící na dece začal vyprazdňovat tašku. „Je toho tu spousta,“ řekl. „Smaţené kuře, bramborový salát, mraky malých sendvičů. Je na čase udělat si piknik!“ Zvedl oči od tašky a zazubil se Marlu. Carl se k němu připojil a přičapl k tašce z druhé strany. „Je tam toho dost taky pro holky?“ „Jo, muţem se s nima rozdělit,“ odpověděl Dean a znovu předvedl svůj zubatý úsměv. Marla s rukama v pěst a na tváři rozzlobený výraz se chystala něco pronést. Ale Joy ji předešla. „Je tam spousta jídla,“ řekla Marle. „Proč bychom se s nima nepodělily?“ Carl se na ni s uznáním usmál a nabídl jí talíř sendvičů. „Jak se jmenuješ?“ „Joy. Joy Birkinová.“ Vzala talíř a posadila se vedle Carla. „Já jsem Sophie Moorová,“ ozvala se Sophie hbitě. Vyhrabala se zpod slunečníku a přidala se k nim. „Mňam, mňam, to kuře vypadá opravdu dobře. Mám hlad jako vlk, i kdyţ jsme snídaly před chvilkou.“ Marla se uklidila k vodě a všechny je ignorovala. „Nic si z Marly nedělejte, je jen trochu stydlivá,“ řekla Joy. „A co ty?“ zeptal se Carl posměšně Claudie. „Ty jsi taky stydlivá?“ „Proto se schovává za tím růţovým pajcem,“ popichoval Dean, ţvýkající kuřecí stehno. Claudia věděla, ţe si z toho nemá nic dělat, ale přesto umírala rozpaky a připadala si jako totální idiot. „Měl bys ten růţověj sajrajt taky vyzkoušet,“ řekl Dean Carlovi. „Určitě by ti to prospělo!“ Odhodil kost na písek a sáhl po sendviči. „Hej, nedělej tu smetí,“ káral Carl přítele. Pak dodal: „Tohle je soukromá pláţ, na to nezapomínej!“ Oba se vesele zasmáli a plácli dlaněmi o sebe. Joy se jich vyptávala na surfování. Claudii bylo jasné, ţe flirtuje. I jim to bylo jasné. Sophie a Carl se po chvíli nastěhovali pod slunečník, kde tiše klábosili a upíjeli limonádu z plechovek. Slunce stoupalo vzhůru po obloze. Vlny oceánu lemovalo mihotavé zlato. „To není nejhorší piknik,“ řekla Claudie, kterou situace trochu 34
vyváděla z míry. „Škoda, ţe támhle princezna se k nám nechce připojit,“ řekl Dean. Claudia spatřila, jak Marla kráčí dlouhými kroky přes hluboký písek, obličej zkřivený hněvem. „Nechali jste mi aspoň sendvič nebo něco?“ dotazoval se. „Něco tam zbylo,“ odpověděl Dean. „Ale budeš muset hezky poprosit.“ Marla hněvivě zavrčela a zkříţila ruce na hrudi. „Ještě jednou vás slušně ţádám, abyste zmizeli!“ procedila skrz zaťaté zuby. Dean vyskočil a postavil se před ní. „Hele, nech nás vydechnout, jo?“ vykřikl a po tváři se mu rozlil posměšný úšklebek. Odhodil si z opáleného čela pramen světlých vlasů. „Carl a já jsem skvělí hoši. Tak co ten strach?“ „Varuji vás,“ vztekala se Marla. „Seberte se a zmizte, rozumíte?“ Dean k ní výhruţně o krok postoupil. „Nekaţ, mejdan Marlo! Jmenuješ se tak, ne? Marla?“ Blýskl očima po svém kamarádovi, který se právě vynořil zpod slunečníku. Carl se na Deana díval s obavami, jako by očekával, ţe budou potíţe. „Carl a já jsme čekali, ţe po obědě půjdeme všichni na horu, do toho pěknýho domu. A… vţdyť víš… mejdan.“ Dean postoupil o další krok a Marla couvla. A jéje, pomyslela si Claudia a začala se pomalu zvedat. Je tu nějak dusno. „Seberte se a vypadněte!“ křičela Marla s pohrdáním v očích. „Ale ne, opravdu?“ trval na svém Dean. „Carl a já jsme fakt bezva. Pojďme nahoru, tady dole je moc horko, co říkáš?“ Carl tam stál, úsměv se mu vytratil z tváře a rysy ztuhly. Hrajou si na tvrdé hochy? uvaţovala Claudia a ustupovala. Nebo si váţně koledujou o nějaký trable? „Mám… mám hlídacího psa,“ varovala je Marla a zalétla pohledem nahoru k domu. „Irskýho vlkodava. Viděli jste někdy irskýho vlkodava? Jsou velký jako tele.“ „Uţ se celej třesu!“ vykřikoval Dean a posměšně třepetal rukama a nohama. „A co ty. Carle?“ „Uklidni se,“ řekl Carl ostře. „Jdeme, Deane!“ „Stačí, abych zavolala psa,“ varovala je Marla. 35
„Psi mě milují,“ posmíval se Dean. „Nebojím se.“ Obrátil se na Claudii a ostatní. „Chcete, abysme Carla a já šli nahoru, ţe jo?“ „Já… já myslím, ţe byste radši měli jít,“ koktala Claudia a popošla k Marle. Dean se k nim přiblíţil s hrozivým výrazem. „Tak vy nás nahoru nepozvete?“ zeptal se vyzývavě Marly. Jeho oči studily. „V ţádném případě,“ trvala na svém Marla. A pak, dříve neţ si Claudia uvědomila, co se děje, zahlédla rychlý pohyb. A zaslechla hlasité plesknutí. Marla zlostně vykřikla a zapotácela se. Claudii chvíli trvalo, neţ jí došlo, ţe Dean Marlu uhodil. Ach ne, zasténala náhle vyděšená. S těma klukama budou potíţe.
36
IX. PŘÍZRAK SE VRACÍ
Marla znovu nabyla rovnováhy a se zrudlou tváří zírala na Deana. „Byl to komár,“ řekl Dean. „Mělas ho na rameni.“ „Co?“ vykřikla Marla trochu vyvedená z míry. „Komár jako vrata,“ opakoval Dean. „Ty mrchy děsně hryţou.“ „Ale… ale…“ Marlin výraz trochu změkl. „Nechtěl jsem tě praštit tolik,“ řekl Dean mírně. „Mrzí mě, jestli jsem tě vyděsil.“ Claudia úlevně vydechla. Za sebou slyšela Sophiino a Joyino nervózní chichotání. „Měli bychom radši jít,“ navrhl Carl a zvedl své růţovo-černé surfovací prkno. „Oukej,“ souhlasil Dean. Vrhl na Marlu ještě jeden omluvný pohled. „Opravdu jsem tě nechtěl vyděsit,“ řekl. Pak náhle vyhrkl: „Můj táto pracoval pro tvýho.“ „Co ţe dělal?“ zeptala se Marla. Ale chlapci uţ vzali prkna a hnali se po pláţi směrem k městu. „Díky za oběd!“ zavolal přes rameno Carl. „Byl skvělej!“ dodal v běhu Dean. Claudia se za nimi dívala, jak utíkají po pobřeţí a od nohou jim odletují spršky písku. „Zabalíme to a vrátíme se domů,“ řekla Marla zamračeně. „Stejně je tady moc velkej hic.“ „Marlo, proč jsi na ty kluky byla tak protivná?“ naléhala Claudia. Marla vytřepávala pláţovou deku. Nechala toho a obrátila se ke Claudii. „Musela jsem rodičům slíbit…“ 37
„Slíbit co? Ţádní kluci?“ chtěla vědět Joy. „Musela jsem jim slíbit, ţe tu ten týden budeme jen my čtyři,“ odpověděla Marla. „Kdyby zjistili, ţe tu s námi byli ti kluci, měla bych jednou provţdy utrum.“ „Ale to je přece něco jiného, neţ kdyby tu spali!“ protestovala Joy. „Vţdyť se tu jen náhodou objevili na pláţi.“ „Nepotřebuju ţádný trable,“ ukončila to Marla a začala skládat deku. Zní to trochu divně, ty její řeči, pomyslela si Claudia, kdyţ pomáhala Joy a Sophii sbalit chladící tašku. Pak si ale uvědomila, ţe to, co se tu dnes odehrálo, se od způsobu, jakým se Marla chovala ke klukům v kempu minulé léto, nijak příliš nelišilo. Tehdy byla velmi rezervovaná, a pokud Claudia věděla, měla Marla jen jedno přítele, nějakého Michaela, a chodila s ním sotva pár měsíců. Na druhé straně byl pro Joy flirt stejně samozřejmý jako dýchání. Sophie ji usilovně napodobovala, i kdyţ nebyla tak společenská a otevřená. Pokud šlo o ni, Claudia si párkrát dala rande, ale skutečného přítele měla jen jednoho. Podle jejího názoru problém spočíval v tom, ţe na kluky nedělala nijak velký dojem. Setkala se s nimi, a oni na ni vzápětí zapomněli. Usmála se, kdyţ si uvědomila, ţe se Deanem a Carlem to bylo jinak. Věděla, ţe tentokrát udělala dojem. Pravděpodobně jim navţdy utkví v paměti jako TA HOLKA S TÍM RŮŢOVĚ POPATLANÝM OBLIČEJEM. Odpoledne se všechny tři sešly v Claudiině pokoji. Joy a Sophie v šortkách a tričkách bez rukávů se povalovaly na přehozu postele. Claudia stála u otevřeného francouzského okna a dívala se, jak se dlouhé stíny pozdního odpoledne natahují přes trávník za domem. „Nepřipadá vám, ţe se Marla chová trochu divně?“ zeptala se Joy. „Kdo si myslí, ţe jo, ať zvedne ruku.“ Claudia i Sophie poslušně zvedly ruce. „Je tak nervózní,“ poznamenala Sophie leţící na zádech s rukama pod kudrnatou hlavou. „Vţdycky byla, pokud šlo o kluky, trochu nervózní,“ řekla 38
Claudia. „Ale ona nebyla jen nervózní. Byla rozzlobená,“ prohlásila Joy. „Naštvaná, ţe tam ti kluci byli.“ „Nedala jim vůbec šanci,“ souhlasila Sophie. „Myslím, ţe Carl byl bezva,“ řekla Joy s úsměvem. „Jo, to jo,“ přitakala Claudia od okna. „Ale byli taky trochu drzí. Myslím, ţe Marla se trochu vyděsila. Přiznám se, ţe já taky.“ „V kempu byla Marla mnohem uvolněnější,“ připomněla Sophie. „Od tý doby se toho ale hodně přihodilo,“ řekla Claudia zamyšleně. Sedla si na okraj postele k Sophiiným nohám. „Uţ se cítíš líp?“ Sophie pokrčila rameny. „Ještě pořád se mi trochu motá hlava.“ „Jaký to byl pocit?“ zeptala se Joy. „Bolelo to?“ „Jo, bolelo,“ odpověděla Sophie. „Bylo to jako rána pěstí do ţaludku. Nemohla jsem dýchat a… já nevím.“ „To byla ale dva divný dny,“ komentovala to Claudia. „Myslely jsme, ţe si uţijem legrace, pláţe a tohohle skvělého domu. Zatím to teda moc velká prázdninová legrace nebyla! Tebe málem zabil elektrický proud, já byla pohřbená…“ „A nezapomeň na toho ohavnýho hnědýho červa v mým salátě,“ skočila jí do řeči Joy. „Ten teda byl!“ Claudia a Sophie se rozesmály. „Něco ti řeknu, Claud,“ ozvala se Sophie a prudce se posadila. „Chtěla jsem ti to říct uţ dřív, ale neměla jsem příleţitost.“ „Co?“ zeptala se Claudia a rukou hladila hebký přehoz, „proč najednou tak váţně?“ „No…“ Zdálo se, ţe Sophie váhá, ale pak se z ní slova začala jen řinout. „Joy a já jsme se pro tebe včera odpoledne chtěly vrátit, ale Marla nás nenechala.“ Claudia civěla na Sophii a pořádně nechápala, o čem to mluví. „Kdyţ jsme se vrátily z procházky, Marla tvrdila, ţe jsi uţ odešla nahoru,“ pokračovala Sophie s hlasem ztišeným do šepotu, oči upřené na dveře pokoje. „Šly jsme jinou cestou, tou přímo od dun. Ale Joy a já jsme se chtěly vrátit dolů a přesvědčit se, ţe ještě pořád nejsi zahrabaná v písku.“ „Jo. Měly jsme o tebe starost,“ dodala Joy. 39
„Ale Marla povídala, ţe si je jistá, ţe uţ jsi z pláţe odešla. Trvala na tom, abysme se vrátily domů s ní,“ šeptala Sophie. „To je divný,“ zamumlala Claudia. „Pak se tvářila tak překvapeně, kdyţ ses přibelhala z pláţe spálená na škvarek,“ řekla Joy. Claudia si automaticky sáhla na obličej. Tváře a čelo měla horké a stále ještě trochu opuchlé. Přešla k toaletnímu stolku a namazala si na obličej další pleťové mléko s výtaţkem aloe. „Myslím, ţe Marla to nějak popletla,“ řekla Claudia zamyšleně. „Kdyţ jste šly tou druhou cestou, nemohly jste mě v ţádném případě vidět.“ „Myslím, ţe je celá nějaká popletená,“ řekla Joy, spustila nohy na podlahu a obrátila se ke Claudii. „Ta nehoda loni v létě…“ „To je další věc,“ přidala se Sophie. „Nikdy se o sestře ani nezmíní. Ani jednou neřekla o Alison slůvko. Není vám to divný? Byly jsme tam přece vloni v létě všechny. Všechny jsme u toho byly. Tím chci říct, Alison byla Marlina sestra, ale my všechny…“ „Chudák Alison,“ zašeptala Joy. „Chudák holka.“ „Pořád na to myslím,“ připustila Sophie prudce. „Jsem si jistá, ţe na to myslíme všechny, ale Marla se chová, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Myslím…“ „Řekla mi, ţe o tom nechce mluvit,“ přerušila ji Claudia. Pleťové mléko ji chladilo na obličeji. „Ty ses jí ptala?“ doţadovala se Joy. „Zmínila ses o Alison?“ „Ještě předtím, neţ jste se vzbudily, jsme hrály tenis. Začala jsem o té nehodě a Marla mne hned okřikla. Řekla mi, ţe o tom nechce mluvit.“ „Ale je to tak – nepřirozené!“ protestovala Sophie. „Mám pocit, jak se to ve mně hromadí a já o tom nesmím mluvit. Chci říct…“ zmlkla. „Myslím, ţe Marla prostě jen chce, abysme si tenhle týden uţily a zapomněly na to, co se stalo,“ řekla Claudia zamyšleně. Zírala do zrcadla na svůj spálený obličej. „A kdyby se nám podařilo přestat na tu nehodu myslet, jsem si jistá, ţe bysme se tu měly skvěle…“ Toho večera dívky opět večeřely ve velké jídelně pro hosty. 40
Seděly namačkané u jednoho konce dlouhého stolu, takţe místnost vypadala ještě větší neţ ve skutečnosti. Všechny však měly dobrou náladu. Joy vyprávěla veselé historky o tom, jak se snaţila rozejít se svým tvrdohlavým přítelem, který odmítal pochopit, co po něm chce. Její vyprávění vyvolalo bujarý smích. Pak zase Marla vyprávěla veselý příběh o tom, jak její otec odcestoval za obchodem do ciziny a spletl si zemi a byl pak celý popletený z toho, ţe všichni mluví italsky. Kdyţ začal Alfred sklízet ze stolu, Joy se obrátila k Marle. „Co se takhle večer dá v Summerhavenu dělat?“ zeptala se. „Moc ne,“ připustila Marla. „Můţeme si zajít na nějaký film, ve městě je jedno staré kino. Strašně to tam smrdí po kočkách, ale občas tam dávají dobré filmy. Nebo se můţeme projít po promenádě na pláţi.“ „Promenáda? Je to něco jako zábavní park?“ zeptala se Joy vzrušeně. „Jo,“ přikývla Marla. „Jde se!“ vykřikla Joy. „Miluju kolotoče!“ „Já taky!“ přidala se nadšeně Sophie. „Musíme si zajezdit v autodromu a zajít do Domu zrcadel. Straně ráda se na sebe dívám, kdyţ jsem kostnatá!“ „A co ty, Claud?“ zeptala se Marla. „Zní to dobře,“ odpověděla Claudia. Představa, ţe se na chvíli dostane z Drexellovic domu a uvidí jiné lidi, se jí líbila. Zamyslela se na tím, co má na zábavních parcích nejraději. „Chci se svézt na ruském kole.“ „V ţádném případě! Já tedy ne!“ vyhrkla Joy. „Od loňského léta se hrozně bojím výšek!“ „Ach!“ vykřikla Sophie s otevřenými ústy. Joy se okamţitě uvědomila, co řekla. Zrudla. „Je mi líto, Marlo, já… já… nepřemýšlela jsem.“ Sklopila oči. „Nic se neděje,“ řekla Marla bezvýrazným hlasem a s prázdným pohledem. O chvíli později uţ všechny seděly v mercedesu a s Marlou za volantem se hnaly směrem k Summerhavenu. Claudii opět 41
překvapilo, jak na vzdáleném výběţku je dům izolovaný od ostatního světa. Na míle kolem nebylo ani ţiváčka. Za dvacet minut nato zaparkovala Marla na parkovišti na okraji města a všechny čtyři se vydaly na promenádu. To je ale změna! pomyslela si Claudia. Připadalo jí, jako od vily byla tisíc mil daleko. Pláţ ve městě byla mnohem uţší, plochá a bez jakýchkoliv dun a dokonce i vlny se tu zdály být mírnější. Nebyly tu ţádné útesy. Lidské hlasy, smích a výkřiky na atrakcích přehlušovaly hřmění oceánu a křik racků. Dívky se připojily k davům na promenádě. Všude zářily neony a vzduchem se nesla smíšená vůně praţené kukuřice, vařených párků a cukrové vaty. Je to tady nacpané a hlučné – a přátelské, myslela si Claudia. Uvědomila si, ţe zakouší nečekaný pocit úlevy, tady, v tom hlučícím davu. Zašly do Domu zrcadel a strávily téměř patnáct minut hledáním zrcadla, v němţ by Sophie vypadala štíhlá. Claudia si při pohledu na sebe nemohla udrţet smíchy. Ona i Marla vypadal nejméně osm stop vysoké. Ale Joy dokonce i v těch křivých zrcadlech vypadala dokonale souměrně a sexy. Pak si zajezdily na lochnesce a poté, co vystály asi dvacetimetrovou frontu, na autíčkách v autodromu. Joy jako obvykle svým typickým způsobem kličkovala dopravní zácpou, její dlouhé vlasy za ní třepotavě vlály. Sophie se ke Claudiinu velkému překvapení změnila v démonického řidiče snaţícího se nabourat do všeho, co bylo po ruce. Po autodromu se vydaly podle stánků s občerstvením, které lemovaly promenádu. Claudia se zastavila, aby si koupila obrovský kornout cukrové vaty. Právě si poprvé opatrně kousla, kdyţ za sebou uslyšela povědomý hlas. „Máš zálibu v růţový, co?“ Otočila se a uviděla usmívajícího se Carla. Vedle něj stál Dean, ve tmavých vlasech se mu odráţelo světlo pouličních lamp. Chlapci se převlékli do vybledlých dţin roztrhaných na kolenou a přiléhavých triček bez rukávů. Claudia si znovu uvědomila, jak dobře oba vypadají, takovým trochu drsným způsobem. 42
Zvedla kornout s růţovou cukrovou vatou. „Jo, namaţu si to po celém obličeji,“ řekla Carlovi. Hoši se zasmáli. „Co tady vy dva děláte?“ chtěla vědět Marla. Její hlas zněl spíš překvapeně neţ nepřátelsky. „Ţijeme tady,“ řekl Carl s úsměvem. „Jo. Přímo tady na promenádě,“ přidal se Dean. „Támhle mám loţnici,“ ukázal na lavičku mezi dvěma stánky s občerstvením. „Velice útulné,“ řekla Joy a přistoupila ke Carlovi. Sophie Joy okamţitě napodobila a postavila se vedle Deana. „Nechcete si zajezdit na autíčkách?“ zeptala se Joy. „Byly jsme tam před chvilkou, je to děsná prča!“ „Jo jistě,“ souhlasil Carl rychle. Marla chtěla začít protestovat, ale jak se kolem ní všichni hnali do fronty, strhli ji s sebou. „Přijdu za chvíli za vámi!“ zavolala na ně Claudia. Rozhodla se, ţe pro dnešek má autodromu dost. Chtěla prozkoumat promenádu a získat trochu času pro sebe. Kromě toho, pomyslela si, Joy a Sophie si jednoznačně zabraly kluky pro sebe. A byla si jistá, ţe Marla půjde s nimi, jen aby se přesvědčila, ţe nepozvou Carla a Deana do vily. Tak proč by se na ně měla lepit? Ukusovala z cukrové vaty a loudala se podloubím s výherními automaty a videohrami. Halas na promenádě byl tak silný, ţe přehlušil hukot oceánu, i kdyţ pláţ byla hned vedle. Za podloubím davy prořídly. Světla tu byla tlumenější. Claudia naposledy olízla prázdný papírový kornout a pak ho zahodila do koše na odpadky. Přejela jazykem ulepené prsty a vzhlédla k obloze. Řídké chomáče šedých mraků pluly přes bledý měsíc v úplňku. Dál od stánků a od tlačenice se vzduch zdál být chladný a vlhký. Raději bych se měla vrátit, pomyslela si. Jak se otočila, spatřila, ţe nedaleko někdo stojí a intenzívně ji pozoruje. Claudia se vyděšeně zastavila a zahleděla se na něj. Okamţitě poznala ty rovné tmavé vlasy a pronikavé temné oči. Daniel. 43
„Přízrak!“ vykřikla hlasitě.
44
X. SMRT NA PROMENÁDĚ
„Jakţes mně to řekla?“ Rychle popošel k ní a na jeho hezké tváři se objevil úsměv. „Já… ach… nic…“ koktala Claudia rozpačitě. „Říkalas, ţe jsem přízrak?“ Jeho černé oči se vpíjely do jejích, jako by tam chtěl najít odpověď. „Ne… Já…“ Claudia nevěděla, co říci. Impulzivně ho chytila záruku a stiskla ji. Byla chladná. Stejně jako včera na pláţi, pomyslela si překvapeně. Studená jako smrt, napadlo ji. „Ne, ty jsi skutečný,“ řekla a rychle ruku pustila a s bušícím srdcem se na něho usmála. „Alespoň tak působíš. Chci říct…“ „Řekl bych, ţe je to kompliment,“ pokrčil rameny. „To je tím, ţe kdyţs mě pomohl, zmizel jsi dřív, neţ jsem ti stačila poděkovat,“ řekla Claudia neobratně. „Zmizel jsi jako duch a… no…“ „Ty jsi Claudia, ţe?“ zeptal se a strčil ruce do kapes denimových šortek. Na sobě měl bílé triko s rozhalenkou a kolem pasu uvázanou šedou bundu. To oblečení je opravdové, pomyslela si Claudia. Co mě to napadlo, ţe to je přízrak? Proč jsem si to vůbec myslela? „Ano,“ řekla. „Claudia Walkerová.“ „Ty tvoje spáleniny uţ vypadají líp,“ řekl a prohlíţel si její tvář. „Dělají ti to přátelé často, ţe tě pohřbí do písku a nechají tě tam usmaţit se?“ „Ale vůbec ne,“ odpověděla Claudia. „Mysleli si, ţe uţ jsem 45
odešla nahoru do domu.“ „Skvělí přátelé,“ zavrtěl Daniel hlavou. „Jsou oukej,“ nesouhlasila Claudia. Cítila se v defenzívě. Co mu dává právo pomlouvat její kamarádky? Vţdyť je ani neviděl. „Byla to náhoda, omyl,“ řekla. Pomalu se loudali zpátky k zábavnímu parku. Claudia si uvědomila, ţe mluví většinou ona. Vykládala mu, jak byla s kamarádkami loni v létě v kempu v jedné chatce a jak ji překvapilo, kdyţ ji Marla pozvala, aby k ní na týden přijela. Daniel pozorně poslouchal a občas něco tiše poznamenal. Připadal jí ostýchavý. Ne nepříjemně ostýchavý, prostě ostýchavý. Jak tak kráčeli bok po boku, jeho paţe se dotýkala její. Tmavé oči si ji pozorně prohlíţely. Zastavily se u ruského kola. Jak se otáčelo, zářivá ţlutá světla na jeho obvodu se míhala na pozadí černé noční oblohy jako třpytící se hvězdy. Od oceánu vanul chladný vánek a čechral Claudii vlasy. „Krásná noc,“ zašeptala a usmála se na Daniela. Napřáhl k ní ruku. „Podívej. Mám dva lístky,“ řekl s očima upřenýma na ruské kolo. „Fronta není moc velká, pojď, svezem se.“ „Dobrá. Miluju ruské kolo!“ prohlásila. „Já vím,“ řekl záhadně. Vzal ji za ruku a táhl do fronty. Proč má tak studené ruce? divila se Claudia. „Co tím chceš říct? Jak bys to mohl vědět?“ doráţela na něho čtverácky. „Jsem přízrak. Pamatuješ? Vím všechno,“ zašklebil se na ni uličnicky. O chvíli později uţ předával lístky obsluze ruského kola. Doputovalo k nim prázdné sedadlo. Kolo se zastavilo. Přeběhli po krátké rampě a vyšplhali se dovnitř. Jakmile před nimi zacvakla bezpečnostní tyč, sedadlo se zhouplo a s trhnutím se odlepilo od země. Claudia se opřela o plastikové opěradlo sedadla. Trochu ji překvapilo, kdyţ zjistila, ţe je kolem něho ovinutá Danielova paţe. Opřela se o ni hlavou, vánek od moře jí chladil tvář, a dívala se na oblohu. „Je taková jasná noc,“ řekla. „Uvidíme úplně všechno. 46
Oceán. Celou promenádu…“ Usmál se. „Je úplněk,“ řekl měkce a ukázal volnou rukou na měsíc. „Změníš se za několik minut ve vlkodlaka?“ popichovala ho Claudia. Zavrčel na ni. „Tak si to rozmysli,“ řekl. „Jsem přízrak nebo vlkodlak?“ „Bydlíš ve městě?“ zeptala se. „Ne,“ zavrtěl hlavou. Do čela mu sklouzl pramen černých vlasů. „Tak kde ţiješ? Co tady děláš?“ ptala se Claudia. „Ţiju všude. Létám noční oblohou,“ odpověděl s úsměvem. Naklonil se aţ k ní a přesunul paţi z opěradla na její ramena. „Lovím lidi,“ zašeptal s ţertovnou hrozbou v hlase a přiblíţil svou tvář k její. „Uţ jsi někdy předtím byla úplně sama potmě s přízrakem?“ přešel do šepotu. „Uţ jsi někdy byla takhle blízko duchovi, Claudie?“ Chystá se mě políbit? přemýšlela Claudia. Chci, aby to udělal? Ano. Cítila se rozčarovaná, kdyţ se opět odtáhl. „Jů, koukni na oceán,“ řekl. „Vypadá neskutečně.“ Jak stoupali výš a výš, začal se na pravé straně objevovat oceán. Měsíc na něj vrhal záplavu bledého světla, v němţ se vlny leskly jako stříbro. Pod nimi se přelévaly davy, hlučná promenáda. Kdyţ se obrátila nalevo, mohla vidět světla Summerhavenu, drobná a třpytivá, jako by město bylo nějaká hračka. „Jsi tady déle neţ já,“ řekla Danielovi. Cítila se dobře s jeho paţí kolem svých ramenou. „Ukaţ mi, kde co je.“ „No… tak dobře,“ souhlasil neochotně a naklonil se přes ni, aby viděl na levou stranu. „Támhle to je nějakej barák,“ ukázal, „a támhle je červený světlo. A támhle je ulice. A támhle ţluté světlo.“ Usmál se na ni, tvář několik centimetrů od její. „Jsi vynikající průvodce,“ škádlila ho. „Říkal jsem ti, ţe tady neţiju,“ pronesl a zadíval se jí pevně do očí. 47
Je tak hezký, myslela si Claudia. A zábavný. A milý. Impulzivně se k němu naklonila a políbila ho. Vypadal nejdřív vyděšeně, ale pak jí polibek vrátil. Je skutečný, pomyslela si. Není to ţádný přízrak. Má teplé rty. Gondola se náhle rozhoupala a s trhnutím se zastavila. „Ach!“ vykřikla Claudia a odtáhla se od něj. Civěla dolů. Byli na samém vrcholu. „Proč jsme zastavili?“ zeptal se Daniel a naklonil se přes bezpečnostní tyč. Zadíval se dolů a mírně tím gondolu rozhoupal. „Nechávají nasednout další lidi,“ odpověděla Claudia. Stále ještě cítila chuť jeho rtů. Usmála se na něj. „Tady nahoře se mi to líbí. Podívej se, jak velký je měsíc.“ „Vsadím se, ţe by si na něj mohl sáhnout,“ řekl a podíval se stejným směrem jako ona. Stoupl si. Gondola se rozkývala. „Tady je, já ho popadnu,“ řekl a natáhl obě ruce po měsíci. „Danieli, sedni si!“ vykřikla Claudia. Daniel nakloněný přes bezpečnostní tyč předstíral, ţe se snaţí polapit měsíc. Jak se natáhl, gondola sebou trhla a zhoupla se kupředu. Claudia se v hrůze dívala, jak Daniel, paţe stále nataţené, přepadl přes bezpečnostní tyč a po hlavě padal vstříc smrti.
48
XI. ALISONINA TRAGICKÁ NEHODA
Dříve,
neţ stačila vykřiknout, dokonce ještě dřív, neţ se stačila nadechnout, uvědomila si Claudia, ţe se nedívá na Danielův pád. Dívala se na Alison. Alison. Claudia od okamţiku, kdy přijela do Summerhavenu, na ni pořád myslela. A teď opět znovu proţívala tragickou nehodu, při níţ Alison Drexellová přišla o ţivot. Stejně jako se člověku někdy promítne před očima celý jeho ţivot, promítala se teď Claudii před očima tragedie loňského léta. Strašlivý horor, který jí vytanul na mysli, kdyţ Daniel rozhoupal gondolu ruského kola. Znovu byl loňský červenec a ona byla v kempu Full Moon… Claudia se protáhla na palandě s pocitem, ţe je z odpoledního horka úplně zničená. Apaticky zabila dlaní mouchu. Byla přesvědčená, ţe hmyzu se extravagantní směsice vůní – kombinace repelentu, deodorantu a Marliny toaletní vody s růţovou silicí – velice zamlouvá. Bylo zrovna po obědě, „polední klid“, kdy se předpokládalo, ţe všichni leţí ve svých chatkách a píší domů dopisy. Naštěstí Caroline, Claudiina vedoucí, byla zamilovaná do instruktora vodních sportů, takţe po ní nebylo ani vidu ani slechu a nikdo z nich se psaním dopisů unavovat nemusel. To odpoledne Claudia, Marla, Joy a Sophie lenivě hrály Vadí nevadí. Na řadě byla Joy. Lišácky se zadívala na Claudii. „Nevadí?“ řekla. „Řekni nám, kolik beďarů ti dneska naskákalo.“ 49
Claudia se začervenala, kdyţ si uvědomila, ţe Joy ji určitě dnes ráno viděla v umývárně, jak si zkoumá obličej. „Nebo ti to vadí?“ zeptala se Joy líně a lakovala si přitom nehty bledě růţovým lakem. „Tři,“ přiznala Claudia s pohledem upřeným na prkennou podlahu. „Skvělý. Tak perfektní pleť bych chtěla mít.“ Všechny se rozesmály. Náhle se rozlétly dveře a dovnitř vtrhla Marlina mladší sestra Alison. Byla o rok mladší neţ Marla. Stejně jako ona byla vysoká a štíhlá a měla plavé vlasy. Podle Claudie ji však chyběla Marlina jemnost a decentnost. Alison neměla její přirozený půvab, ani vrozené sportovní nadání a nebyla ani trochu sympatická. „Co děláte, holky?“ zeptala se. „Nic, co by tě muselo zajímat,“ ujistila ji Joy. Marla ani nevzhlédla, „Vypadni, nádhero!“ Dokonce i Claudia, která se usilovně snaţila mít Alison ráda, musela připustit, ţe je to děsný spratek. Nikdy se neskamarádila s dětmi ve své chatě. Zoufale se snaţila, aby ji mezi sebe přijaly Marliny přítelkyně a aby se stala součástí její společnosti. Coţ by nijak zvlášť nevadilo, kdyby to nebyla čmuchalka a práskačka. Alison vţdycky ţalovala hlavní vedoucí jejich prohřešky a usilovala jim co nejvíc zavařit. „Chci taky hrát,“ oznámila Alison a dřepla si na Marlinu palandu. „Můţu? Hrozně se nudím.“ „Vţdyť ani nevíš, co hrajem,“ řekla Joy a zamračila se. „Vadí nevadí,“ vyhrkla Alison samolibě. „Na to jsi moc malá,“ řekla chladně Marla. „Nepatříš sem, Alison.“ „Já to na vás na všechny řeknu,“ pohrozila Alison. „Měly byste psát dopisy domů.“ „Príma,“ řekla Marla. „Chceš si zahrát? Tak nám vyprávěj o tom, jak tě matka přistihla, kdyţ ses líbala s Michaelem Jennigsem ve své loţnici.“ „Coţe? Nic takového jsem nedělala,“ bránila se Alison. „To je sprostá leţ!“ 50
„Nebyl to náhodou tvůj přítel?“ zeptala se Claudia Marly, neschopná přitom zakrýt překvapení v hlase. „Byl to můj přítel, dokud ho nezahlídla Alison,“ řekla Marla zhnuseně. „Lţeš!“ bouřila se Alison. „Jsi hnusná lhářka!“ „No tak jo. Dobře,“ odpověděla Marla sarkasticky a obrátila oči v sloup. „Hele, AI i, chceš si zahrát? Řekni mým kamarádkám, co jsi mi provedla. No tak dělej! Pěkně podrobně.“ „To je úchvatný,“ řekla Joy otráveně, „ale co kdyby Alison vypadla, abysme mohly hrát dál.“ „Jo, vypadni Alison,“ přidala se Sophie. „Tak dělej, Alison, řekni pravdu,“ trvala na svém Marla. „Buď řekni pravdu, anebo řekni vadí. Pravdu, Ali. Co se stalo mezi tebou a Michaelem.“ Alison zírala do podlahy, pak odbojně pohlédla na sestru. „Vadí.“ „To není nutný. Můţeš se prostě sebrat a jít,“ vloţila se do toho Claudia. Náhle se jí ovzduší v malé chatce přestalo líbit. Nepříjemný pocit jí svíral ţaludek a obcházela ji hrůza. „Řekla jsem vadí,“ trvala na svém Alison a vztekle vyskočila. „Tak kdyţ vadí, jdi zpátky do své chaty a zůstaň tam,“ navrhla Claudia a zašklebila se na Joy a Sophii. „Ne,“ namítla Marla a v modrých očích se jí zablesklo. „Napadá mě něco lepšího. Buď nám řekni pravdu, anebo dneska v noci za úplňku přejdi Grizzlyho rokli.“ Alison vrhla vzteklý pohled na sestru a z tváře se jí vytratila barva. Všechny dobře věděly, ţe se hrozně bojí výšek. A nepatřila právě k těm nejšikovnějším na světě. Nebylo moţné, aby přešla po kládě přes rokli – zvlášť ne v noci. Konečně se Marle podařilo najít způsob, jak sestru vystrnadit. „Dobře,“ řekla Alison tiše s očima upřenýma na sestru. „Udělám to.“ „Cos říkala?“ vykřikla Sophie. „Neblázni, Alison!“ „V kolik tam mám být?“ zeptala se Alison a Sophii naprosto ignorovala. Marla nedbale pokrčila rameny. „Co takhle aţ zhasnou. V deset.“ „Ţádný problém. Sejdeme se tam,“ řekla Alison a důstojně 51
odkráčela ze srubu. Tu noc, těsně před desátou, kdyţ si byly jisté, ţe se Caroline někde u jídelny tulí ke svému příteli, se všechny čtyři, jedna po druhé, vykradly z chaty. Byla chladná noc a ţlutý úplněk zářil nízko na purpurové obloze. Cvrčci hlasitě cvrkali. Hebký vánek ševelil v korunách stromů. Byly na půl cestě dolů po blátivé cestě, která vedla k hluboké rokli, kdyţ se náhle mezi stromy rozzářilo jasné světlo, jehoţ paprsky zachytily Marlinu postavu. Uslyšely Carolinin napjatý hlas. „No dobře, Drexellová. Máš po legraci. Kde máš kámošky?“ Marla s nejasným mumláním vstoupila do kuţele světla z Carolininy baterky. Ostatní ani nedutaly. Ani se nehnuly a snaţily se nedýchat. Claudia se choulila za stromem s pocitem, ţe ji prozradí bušení srdce. Caroline po nich pátrala, svítila baterkou mezi stromy kolem stezky. Ale brzy toho nechala a spokojila se s tím, ţe odvlekla zpátky Marlu. „Neměly bysme se vrátit?“ zašeptala Sophie, kdyţ zmizely z dohledu. „Jo, je to hloupý,“ řekla Claudia, stále se ještě schovávajíc za velkým dubem. „V ţádným případě,“ protestovala Joy. „Caroline na náš bude čekat u chaty. Kromě toho, co kdyţ uţ je Alison u rokle? Radši bysme měly jít za ní.“ Našly Alison, jak stojí na okraji Grizzlyho rokle a zírá do řeky pod sebou. Claudia si uvědomila, ţe je to nejmíň šest metrů hluboko. Přes rokli byla poloţena jediná kláda, jejíţ drsný povrch se blýskal v jasném měsíčním světle. „Alison, vrať se zpátky do chaty. To je šílenství!“ řekla jí Claudia. Jediný pohled stačil, aby viděla, jak je vyděšená. „Jo. Klidně se na to vykašli,“ přidala se Joy s rukama v zadních kapsách dţin. „Dolů je to pěkně daleko. Kdybys spadla…“ „Nedělej to, Alison,“ řekla i Sophie, stojící na pokraji rokle a sledující bílou pěnu řítící se vody. Alison je ignorovala. „Kde je má ségra?“ doţadovala se s napjatým výrazem v očích. 52
„Chytila ji Caroline a přinutila ji vrátit se,“ odpověděla Claudia. „Měly bysme se taky vrátit.“ „Budete muset říct Marle, ţe jsem se toho odváţila,“ řekla Alison přiškrceně. „Prosím tě, nedělej to!“ vykřikla Joy. „Vy jste to dokázaly, ne?“ vyštěkla Alison. „Vy všechny jste tu kládu přešly. Proč si myslíte, ţe já to nedokáţu?“ „Ale my jsme po ní přešly ve dne,“ řekla Sophie „a všechny jsme sportovkyně…“ „A nebojíme se výšek,“ dodala Claudia. „Nech toho, Alison,“ ţadonila Joy. Alison neřekla ani slovo. Se zuby zaťatými do dolního rtu a očima zúţenýma odhodláním vstoupila na kládu. „Ne!“ vydechla Claudia. Rokle byla úzká – ne víc neţ devět metrů napříč. Ale kdyby Alison spadla, zřítila by se na ostré kameny v mělké řece, do proudu natolik silného, ţe by ji odnesl. „Alison, no tak!“ zavolala Joy s rukama přitisknutýma ke tvářím. „Nemůţu se na to dívat,“ prohlásila Sophie a odvrátila se od rokle. Pomalu, s třesoucíma nohama se Alison centimetr po centimetru posunovala po kládě. „Alison – dost!“ vykřikla Claudia. „Ať je po tvém, dokázalas to. Pojď zpátky.“ „Jo, vrať se!“ zapřísahala ji Joy. Alison na jejich vyděšené výkřiky nedbala. Kdyţ uţ byla asi ve dvou třetinách cesty, zastavila se a kolena jí podklesla. Ze všech sil se znovu snaţila nabýt rovnováhy. „Ach, pomoc,“ hlesla. „Spadnu.“ „Ne, nespadneš,“ řekla Claudia a stoupla na kraj klády. „Všechno je v pořádku. Prostě si sedni, obrať se a mazej zpátky.“ Právě v tom okamţiku zahlédla Claudia mihotající se pruhy světla na pozadí lesa. Chvíli trvalo, neţ jí došlo, ţe jsou to baterky. Pak zaslechla dupot, hlasy. „To je Caroline!“ vykřikla Joy. „A s ní další vedoucí!“ „Utíkejte!“ ječela Sophie. „Dělejte, nebo nás chytnou!“ „Dělej, Alison – pospěš si!“ naléhala Claudia. 53
„Snaţím se,“ odpověděla Alison. Pak uţ dívky prchaly zpátky lesem, pryč od mihotajících se světel, pryč od vedoucích. Claudia si myslela, ţe Alison je těsně za ní. Myslela si, ţe Alison také utíká. Neviděla ji spadnout. Neslyšela tupý úder, jak její tělo dopadlo na kameny do divoké řeky, mlasknutí, s níţ ji přijala řítící se voda. Byla pevně přesvědčená, ţe Alison je těsně za ní. A tak běţela pryč od světel, prchala temným lesem. Běţela chladnými, černými stíny… Běţela… Claudia náhle ucítila ruku na svém rameni. Těţce polkla a zadívala se Danielovi do očí. „Jsi v pořádku?“ zeptal se něţně. Zamrkala a s úţasem zjistila, ţe není v táboře Full Moon. Seděla Vedle Daniela v gondole na ruském kole. A kolo se znovu hladce otáčelo a unášelo je dolů k zářivým světlům zábavního parku. „Ty jsi nespadl?“ vykoktala. Zatvářil se zmateně. „Nespadl? Myslíš z gondoly?“ zasmál se. „Myslela jsem…“ Byla celá popletená. Země se rychle blíţila. Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe se to otáčí ruské kolo. „Jsem přízrak, nezapomeň,“ popichoval ji Daniel. „Vypadl jsem, ale zase jsem připlachtil zpátky.“ Nuceně se usmála. Alison. Podvědomě jsem na tebe celou tu dobu myslela, Alison, pomyslela si Claudia a otřásla se. Proto jsem tě teď viděla. Zřítila ses ty, a ne Daniel. Spadla jsi, Alison. Taková strašná nehoda… O chvíli později gondola s mírným pohupování přistála na rampě. Daniel jí pomohl vysednout. „Bylo to fajn,“ řekl a oči se mu smály. „Jo, bylo to bezva,“ souhlasila Claudia stále ještě trochu otřesená. „Díky, Danieli.“ Kdyţ spolu kráčeli po promenádě, téměř se srazili se dvěma chlapci, kteří se proti nim řítili na kolečkových bruslích. „Musím najít Marlu a ostatní,“ řekla Claudia. „Chceš jít se mnou? Chci jim dokázat, ţe… hej!“ Byl pryč. Znovu zmizel. Co se to děje? divila se. „Claudie! Tady!“ ozvaly se známé hlasy. 54
Claudia se otočila a spatřila své přítelkyně, jak stojí před jasně osvětleným stánkem, kde se házely šipky, a mávají jí. Joy si nesla ohyzdného růţového medvěda. Dean a Carl Claudii zamávali a ztratili se v davu. Její kamarádky spěchaly k ní. „Kam ses poděla?“ ptala se Marla. „Jo, měly jsme se úţasně,“ přidala se Joy. „Ty kluci jsou príma, kdyţ je blíţ poznáš.“ „Toulala ses tu sama?“ zeptala se Marla a zkoumavě se na Claudii podívala. „No… jo,“ odpověděla jim Claudia. „Bylo to bezva, fakt. Ráda na takovýchhle místech pozoruju lidi, víte?“ „Podívej, co Carl vyhrál,“ chlubila se Joy a zvedla do výše plyšovou ohavnost. „Dal mi ho. Pojmenuju ho Carl.“ „Vypadá přesně jako on,“ řekla Marla suše. Stále ještě si vzrušeně povídaly, kdyţ zamířily k autu a pak nasedly. Později Claudia leţící v posteli myslela na Daniela, na jeho polibky, na to, jak je hezký a záhadný. Otevřenými skleněnými dveřmi foukal do místnosti větřík a chladil jí plet. Uvědomila si, ţe se o Danielovi vůbec nic nedozvěděla. Nevěděla ani, kde ţije, ani co dělá letos v létě tady na pláţi. Neznala ani jeho příjmení. Právě kdyţ upadala do nehlubokého spánku, vzbudil ji pronikavý výkřik. Prudce se posadila. Jekot vycházel z Joyina pokoje.
55
XII. MUČENÍ
Joyin pokoj byl od Claudiina přes chodbu. Rozrazila dveře a horečnatě hledal vypínač. „Pomoc! Pomoc!“ křičela Joy z plna hrdla. Světlo se rozsvítilo a odhalilo Joy sedící na posteli. Pod noční košilí měla kůţi jasně červenou. Černé vlasy jí v divokých chumáčích vlály kolem obličeje. Tvář měla zkřivenou hrůzou. Zoufale mávala paţemi nad hlavou. „Pomoz mi, Claudie – pomoz mi!“ Za Claudií vtrhly do pokoje Sophie a Marla. „Jeţíšikriste, Joy! Co to máš na rukou?“ zaječela Sophie. „Pomoz mi – prosím, pomoz mi!“ Všechny tři se rozběhly k její posteli. „Pijavice!“ prohlásila Claudia. K Joyině pravé ruce přímo pod ramenem byly přisáté tři obrovské černé pijavice. „Dejte je pryč! Dejte je pryč!“ křičela Joy hystericky. „Joy, uklidni se!“ chlácholila ji Marla. „Jak se sem dostaly?“ naléhala Sophie téměř stejně hystericky jako Joy. „Přestaň sebou házet a my ti je sundáme!“ řekla Claudia a popadla Joy za rameno. „Pomozte mi! Pomozte mi!“ „Joy – přestaň Sílet!“ vykřikla Claudia. „Jak se ty pijavice dostaly do její postele?“ ptala se Sophie Marly. „Jak to mám vědět?“ odsekla Marla netrpělivě. Chňapla Joyino zápěstí a přidrţela ji na posteli. Claudia třesoucími se prsty zápasila s pijavicemi. Zatímco Joy 56
ječela a chvěla se, Claudia jí pijavice jednu po druhé odtrhla a hodila do odpadkového koše. „Ách! Krvácím! Krvácím!“ kvičela Joy. „To krvácení za chvilku přestane,“ snaţila se ji uklidnit Claudia. Celé Joyino tělo se svíjelo v záchvatu hrůzy. Přitáhla si přikrývku k bradě, divoce sebou házela a po tvářích se jí koulely slzy. „Pamatuješ si na loňské léto v kempu?“ zeptala se Sophie Claudie a zamţourala na ni. Vletěla do Joyina pokoje, aniţ si nasadila brýle. „Pamatuješ se, jak Joy plavala v jezeře a na nohu se jí přisála pijavice?“ „Přestaň!“ prosila ji Joy. „Nepřipomínej mi to!“ Tenkrát to trvalo celý den, neţ se ji podařilo uklidnit, pomyslela si Claudia nešťastně. „Jak se sem dostaly?“ zeptala se Marla hněvivě. Civěla do koše na odpadky. „Jak?“ Ta otázka nebyla určena ni komu konkrétnímu. „Jak se mohly dostat pijavice do loţnice v patře?“ „Někdo tady byl!“ křičela Joy a stírala si přikrývkou slzy. „Co?“ reagovala Marla překvapeně. „Někdo mi je dal na ruku,“ křičela Joy. „Kdyţ jsem si šla lehnout, nebyly tam. V posteli nebyly. Někdo je tam musel dát.“ „Jak to víš?“ zeptala se Claudia a konejšivě poloţila ruku na Joyina třesoucí se ramena. „Protoţe jsem prohlíţela postel,“ řekla Joy. „Vţdyť víš, jak nesnáším brouky a pavouky. Vţdycky stáhnu pokrývku a prohlídnu si postel dřív, neţ do ní vlezu, kaţdou noc!“ Marla popošla k oknu a vyhlédla ven. Byla bledá a vypadala znepokojeně. „Kdo by se sem dostal? Kdo by ti dával pijavice na paţi, Joy? To… to nedává smysl.“ Joy zakvílela. „Jsou tak odporné. Cítila jsem, jak mě něco štípe na ruce. A sály mi krev. Ty… ty pijavice. Ty…“ „Prosím, Joy, snaţ se uklidnit,“ řekla Claudia mírně ruku stále na jejím rameni. „Teď uţ jsi v pořádku. Jsi oukej.“ „Věděl někdo, jak Joy nesnáší hmyz?“ zeptala se Sophie. „Nikdo tady nebyl,“ řekla Marla rozhodně a odvrátila se od okna. „Dovnitř se nikdo dostat nemůţe. Ty to víš, Sophie.“ „Tak jak se ty pijavice dostaly na její ruku?“ doţadovala se 57
Sophie odpovědi zvýšeným hlasem. Marla potřásla hlavou a zavřela oči. Tmavé vlasy jí volně spadaly přes ramena na bílou noční košili. Popotáhla se za pramen vlasů, pak si ho vloţila do úst a zamyšleně ho cucala. „V létě je vţdycky spousta hmyzu,“ řekla a pustila pramen vlasů. „Taky myší. Ale v ţádném případě se sem nahoru nemohly dostat pijavice. Neţijí v oceánu, takţe…“ hlas se jí vytratil do ztracena. „Někdo je na mě musel připlácnout!“ prohlásila Joy jen o něco málo klidněji. „Promluvím o tom s Alfredem a to teď hned!“ rozhodla se Marla. Potřásajíc hlavou vyšla z pokoje. Claudia poslouchala, jak její kroky doznívají na schodišti. „To je opravdu záhada,“ řekla k Joy. „Uţ se cítíš líp?“ „Víš, co si myslím?“ řekla Joy ignorujíc otázku. Posadila se zpříma a opřela se o čelo postele. „Víš, co si myslím? Myslím si, ţe nás sem Marla pozvala, aby nás týrala!“ „Coţe?“ reagovaly Claudia i Sophie překvapeně. Sophie se posadila na okraj postele a napjatě se na Joy zadívala. Měla na sobě hedvábné pruhované pyţamo. Claudia zůstala stát vedle Joy. „Co tím, sakra, chceš říct?“ ptala se s naléhavostí Sophie. „Slyšíš, ne?“ odsekla Joy. „To, co se tady děje – to všechno nemůţou být náhody.“ „Joy – co to říkáš?“ děsila se Claudia. Joy si utřela nos do kapesníku. „Chci tím říct, ţe Marla nás sem pozvala, aby nás mučila,“ odpověděla pochmurně. „Kvůli Alison.“ „Jsem přesvědčená, ţe Marla nás z toho, co se stalo Alison, neobviňuje,“ řekla Sophie nejistým hlasem. „Neměly bysme podléhat stihomamu,“ namítla Claudia mírně. „Stihomamu? Nejsem ţádný paranoik!“ odpověděla Joy naštvaně. „Opravdu si myslíš, ţe to byla náhoda, ţe tě Marla nechala zahrabanou v písku, aby ses upekla?“ „Jo, to si myslím,“ řekla jí Claudia. „A co Sophie?“ připomněla Joy a otřásla se. „Byla to přece Marla, kdo ji poţádal, aby otevřela bránu, která byla pod proudem. Sophii to mohlo zabít. A teď já! Na ruce jsem měla pijavice. Říkám ti, Claudie, 58
já nejsem paranoik. Já…“ „Pšt,“ zašeptala Sophie a poloţila si prst na ústa. Všechny zaslechla Marliny kroky v hale. Vstoupila do pokoje s ustaraným výrazem ve tváři. Prudkým pohybem si odhodila vlasy. „Pro Alfreda je to stejná záhada jako pro nás,“ oznámila jim ponuře. V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nevěděl, co říct. Otevřeným oknem bylo slyšet pronikavé vrzání cvrčků. Připomíná to kemp, pomyslela si Claudia a zachvěla se. Sophie hlasitě zívla. Joy přestala naříkat a přitáhla si pokrývku ještě těsněji k bradě. „Pojďme si lehnout,“ navrhla Marla zamračeně. „Moţná to vyřešíme ráno.“ Kdyţ Claudia dala Joy dobrou noc a ujistila se, ţe se uţ uklidnila natolik, aby mohla zůstat sama, vydala se přes halu do svého pokoje. Bylo jí chladno, a tak zavřela francouzské okno. Chystala se vlézt do postele, zatímco jí před očima tanul obraz tří velkých pijavic na Joyině paţi, kdyţ si náhle uvědomila, ţe má sucho v ústech. „Vodu, vodu!“ zasténala nahlas. Sklenice studené vody z ledničky mi udělá dobře, napadlo ji. Co nejtišeji, aby nerušila ostatní, se vydala dlouhou chodbou. Pak se proplíţila po schodišti dolů do kuchyně. Ve dveřích překvapeně zůstala stát, protoţe si všimla, ţe nad dlouhým pultem svítí matné světlo. Dlaţdice jí studily do chodidel. Náhle se pohnul stín. Někdo je dole, uvědomila si. „Marlo? To jsi ty?“ zašeptala. Ne. Nedaleko zadní komory jen nejasně rozeznala vysokou postavu napůl skrytou ve stínu. „Danieli!“ vykřikla. „Co tady děláš?“
59
XIII. PŘILIV
„Danieli,
jak ses sem dostal?“ zeptala se Claudia naléhavě, ale
šeptem. Jeho temný stín na stěně se pohnul. Claudia stála ve dveřích jako přimraţená, mţourala proti nejasnému světlu a snaţila se zahlédnout obličej. Stín potemněl. Nikdo neodpověděl. Tlumené světlo nad pultem na krátký okamţik dopadlo na tvář. Claudia zahlédla její výraz. Znepokojený. Vyděšený. „Danieli?“ zavolala a udělala několik kroků směrem k němu, třesouc se chladem ze studených dlaţdic. „Hej, počkej…“ On však tiše zmizel ve stínu. „Danieli…?“ Ticho. Ţádné kroky. Někde vrzly dveře. Závan větru pohnul větví a ta udeřila do kuchyňského okna. Claudia se vydala zšeřelou kuchyní hledat Daniela a srdce jí přitom hlasitě bušilo. Ale byl pryč. Proč mi neodpověděl? divila se. Proč nic neřekl? Proč vypadal tak vyděšeně? „Není to přízrak,“ řekla nahlas. „Nemůţe být. Dotkla jsem se ho. Políbila jsem ho.“ Ale jak se tedy dostal do domu? Jak se dostal přes plot nabitý proudem? „Ach!“ vyjekla Claudia, kdyţ se rozsvítila stropní světla. „Ahoj!“ ozval se hlas. 60
Claudia se prudce otočila a uviděla Alfreda. Měl na sobě tmavé kalhoty a triko, u boků mu visely šle. Zdálo se, ţe ho její přítomnost vyděsila stejně jako Claudii jeho. „A… ahoj,“ podařilo se jí vykoktat. „Přišla jsem si pro sklenici vody.“ Alfred přikývl. „Já taky. Připravím ji pro oba.“ Otevřel velkou lednici a dlouho civěl do vrchní přihrádky. Konečně sáhl pro láhev vody. „Já… já… někoho jsem viděla,“ koktala Claudia. „Co jste říkala?“ Otočil se k ní, dveře od ledničky stále otevřené. „Někoho jsem tu zahlédla. V kuchyni. Nějakého kluka.“ Podíval se na ni s podezřením. „Jste si jistá?“ „Ano,“ trvala na svém. Jedním loktem se opírala o pult, ruce zaloţené v bok. „Ano. Byla tma, ale viděla jsem ho. Chci tím tedy říct, ţe jsem ho poznala. On…“ „Ale to není moţné,“ řekl Alfred a poškrabal se na holé lebce. Postavil láhev s vodou a s očima upřenýma na Claudii zavřel ledničku. „Sem se nikdo nedostane.“ „Moţná tu je ještě někdo?“ zeptala se Claudia. Alfred zavrtěl hlavou. „Nikdo.“ „V domě pro hosty nikdo nebydlí? Myslím, ţe jsem tam včera v noci viděla světlo,“ řekla Claudia. „Světlo?“ Naklonil hlavu a zkoumavě se na ni zadíval. „To není moţné, slečno. Dnes jsem tam uklízel. Utíral jsem prach a luxoval, dělám to kaţdý týden. Je prázdný. Naprosto prázdný. Po nikom ani stopy.“ „Ale zahlédla jsem jeho obličej,“ trvala Claudia vášnivě na svém. „Jmenuje se Daniel. Viděla jsem ho dnes večer na promenádě. On…“ „Jak by se sem mohl dostat nějaký cizí chlapec?“ přerušil ji Alfred. Znovu se poškrabal na hlavě, přešel k oknu a zahleděl se ven. „Plot je pod proudem. Pes hlídá v zahradě. Slečna Drexellová dnes večer změnila kód poplašného zařízení.“ „Marla změnila kód?“ zeptala se Claudia. Alfred přikývl. „Ano. Není to moţné. Není moţné, aby se sem bez našeho vědomí někdo dostal.“ 61
„Ach,“ vydechla Claudia neurčitě. Alfred nalil dvě sklenice vody a jednu ji podal. Vypadal nejistě a vyhýbal se jejímu pohledu. Skrývá něco? divila se Claudia. Ví víc, neţ říká? A pak, jak upíjela studenou vodu, prolétla jí hlavou děsivá myšlenka: Byl Daniel nahoře? Dal Joy ty pijavice? Proč? Proč? Proč? Příští ráno, po neklidném spánku, Claudia spěchala dolů na snídani. Nemohla se dočkat, aţ ostatním řekne, ţe v kuchyni viděla Daniela. Sophie ji popichovala. „Přízrak!“ vykřikovala. „No tak, Claud! Vidíš v domě duchy?“ rozesmála se, ale kdyţ viděla, jak se všechny tváří váţně, zmlkla. „Někdo přinesl ty pijavice do mého pokoje,“ řekla Joy a zachvěla se. „Nebyla to náhoda. Moţná to byl ten kluk, co ho Claudia viděla.“ „Vypadal sympaticky,“ řekla Claudia. „Ale…“ Marla je přerušila tím, ţe vyskočila od stolu. „Nevěřím na přízraky. Jestli se tady v domě schovává nějakej kluk, chci ho najít,“ prohlásila a zamračila se. Zamířila ke kuchyni. Ve dveřích se zastavila a obrátila se k nim. „Jdu říct Alfredovi, aby zavolal policii. Chci, aby prohledali dům od sklepa po půdu. Mohou to udělat, zatímco odpoledne budeme jezdit na vodních lyţích.“ Zavolala na Alfreda a vyšla z místnosti. Claudia se na vodní lyţování těšila. Obličej však měla stále ještě rudý a začínala se loupat, a tak se rozhodla, ţe bude lepší, kdyţ si na svou pleť dá ještě větší pozor neţ obvykle. Nejdřív se namazala opalovacím krémem s faktorem 30. Pak se oblékla do měňavě modrých jednodílných plavek, přes ně natáhla světlé šortky a triko s dlouhým rukávem. Model korunovala jednou z bratrových baseballových čepic – její matka trvala na tom, ţe si je musí vzít s sebou. Tak, pomyslela sis uspokojením. Vypadám sice jako naprostý 62
šašek, ale slunce na mne nemá! Kdyţ došla k loděnici, ostatní uţ byly ve člunu, oblečené do jasně oranţových plovacích vest. Marla se usadila u volantu, Joy seděla vzadu v pozici pozorovatele a Sophie se nakláněla přes bok člunu a máchala si ruku ve vodě. „No teda Claudie, vţdyť roztaješ,“ předpovídala Marla, kdyţ se tam Claudia objevila. „Asi jo,“ souhlasila Claudia a navlékala si plovací vestu přes triko. Nad hladinou vál chladný větřík, z bezmračné oblohy sálalo prudké, nemilosrdné slunce. U mola tiše pleskaly vlny. Člun se jemně pohupoval a napínal lano, za které byl uvázaný. „Kdo si zalyţuje první?“ zeptala se Marla. „Já,“ přihlásila se dobrovolně Sophie a zvedla ruku jako ve škole. Marla a Joy se na ni překvapeně obrátily. „Tys přece nikdy neměla vodní lyţování ráda,“ řekla Joy. „Nezastávalas náhodou názor, ţe se nemá lézt do vody, která je chladnější neţ teplota těla?“ popichovala ji Marla. „Změnila jsem se,“ ujistila je Sophie. „Jsem mnohem lepší plavec, neţ jsem bývala. Od té doby, co jsem přišla na to, ţe jsem narozená ve znamení Ryb a voda je mi souzená, jsem se s plaváním docela skamarádila. Uvidíte. Je ze mě mistr světa. Jsem ryba! Fakt!“ To bylo Sophiino typické vysvětlení, pomyslela si Claudia s úsměvem. Příště pravděpodobně zjistí, ţe byla v minulém ţivotě orlem a ţe je předurčena létat na závěsném kluzáku. „Chceš startovat z mola nebo z vody?“ zeptala se jí Marla. „Z vody,“ řekla Sophie. „Jsem trochu z formy.“ „Oukej,“ souhlasila Marla. „Nezapomeň najedno. Pokud spadneš, zvedni pravou ruku, abysme věděly, ţe jsi v pořádku.“ „Bez obav,“ řekla Sophie. Vyšplhala ze člunu a posadila se na okraj mola, aby si nandala dlouhé lyţe. Claudia jí pomáhala a kontrolovala přitom, jestli je má dobře připevněné. Sophie spustila nohy s lyţemi do vody. Pak se sesula z mola, a kdyţ se její tělo dotklo studené vody, zavřískla. Claudia odvázala člun a naskočila do něj. Motor se s příjemným vrčením rozběhl. Marla s člunem kousek popojela a Joy hodila Sophii vlečné lano. 63
Pak se Marla pomalu s člunem rozjela, dokud se lano nenapjalo. Claudia viděla, ţe Sophie má kolena ve správné pozici, špičky lyţí nad hladinou, dřevěnou rukojeť vlečného lana mezi nohama. „Připravená?“ zavolala Marla. Sophie kývla na Joy na zádi člunu a ta zavolala na Marlu. „Připravená!“ Po malém zaváhání člun vyrazil kupředu. Příď rozráţela zelené vlny. Claudia upírala oči dozadu, kde se Sophie bez problémů vyhoupla na hladinu a klouzala po skleněných vlnách s perfektní rovnováhou. „Zlepšila se,“ překřikovala Joy řev motoru. „To tedy jo!“ souhlasila Claudia dívajíc se, jak Sophie s jistotou pustila lano jednou rukou a zamávala jim. Marla vedla člun širokým obloukem a Sophie se do zatáčky graciézně nakláněla a vesele se přitom smála. Krátké kudrnaté vlasy jí volně poletovaly. Claudia se na ni dívala a cítila, jak se v ní vzmáhá netrpělivost, aby uţ řada přišla na ni. Jako by jí četla myšlenky Joy zavolala: „Chceš jít po ní?“ Claudia přikývla. Rychle si sundala čepici a plovací vestu, aby se mohla vysvléknout ze šortek a trika. Nemůţu se dočkat, aţ budu ve vodě! pomyslela si. Pod vším tím oblečením se upotím k smrti. Svlékla se a znovu sáhla po plovací vestě, kdyţ náhle přes hluk motoru zaslechla Joy in výkřik. „Marlo – zastav! Sophie spadla!“ Claudia vrhla rychlý pohled na vodu. Sophie zmizela. Čekala, kdy se objeví její pravá paţe na znamení, ţe je v pořádku. Ţádný signál. Claudia upřeně zírala na hladinu, stínila si oči před slunce a pak zahlédla něco poskakovat na vlnách. Sophie? Sevřelo se jí srdce, kdyţ si uvědomila, ţe je to lyţe. Jedna osamělá lyţe. „Kde je?“ vykřikla Joy. „Támhle!“ zvolala Claudia a ukázala na místo, kde se Sophiina hlava znenadání vynořila nad hladinu. 64
Sophie se ponořovala a znovu vynořovala nad hladinu a divoce kolem sebe tloukla paţemi a nohama. „Marlo, otoč člun!“ ječela Claudia. „Sophie má problémy! Musel ji zachytit proud!“ „Táhne ji to na moře!“ zavřískla Joy s očima vytřeštěnýma hrůzou. V nastalém tichu Claudia prudce vydechla. Člun zastavil a jen klouzal po vlnách. Viděla Sophii, jak kolem sebe kope a zmítá se, jak se zoufale snaţí dostat se ze silného proudu. „Marlo, jed k ní!“ křičela Claudia s hlasem plným hrůzy. „Já… já nemůţu!“ odpověděla jí Marla a ruce jí zběsile létaly po řídícím panelu. „Člun – chcíplo to! Ani se to nehne!“
65
XIV. UNÁŠENA PROUDEM
„Sophie se topí!“ kvílela Joy a nakláněla se přes bok člunu. Jednou rukou si clonila oči před palčivým sluncem. „Marlo, dělej něco!“ „Nejde to!“ křičela Marla a oběma rukama bušila do panelu. „Co mám dělat? Co mám dělat?“ Člun se bezmocně houpal na zvedajících se a klesajících vlnách. Claudia viděla, jak Sophie marně bojuje se silným proudem, který ji odnášel dál a dál. „Co mám dělat? Co mám dělat?“ Panika v Marlině hlase ji přiměla jednat. Aniţ by si uvědomovala, co dělá, přehoupla se přes bok člunu. Ledová voda jí vyrazila dech. S kašláním se vynořila nad hladinu. Moje záchranná vesta, pomyslela si. Zůstala ve člunu! Vlny převalující se kolem se třpytily sluncem. Otáčela se a hledala Sophii. Kde jsi? Kde jsi? S bušícím srdcem konečně zahlédla nedaleko od sebe Sophii, která stále ještě divoce mávala rukama. Zhluboka se nadechla a začala plavat k ní vytrvalým, rovnoměrným kraulem proti vlnám. Věděla, ţe musí plavat těsně vedle proudu a nesmí se nechat do něj vtáhnout. Sophiina hlava zmizela pod hladinou. A o několik vteřin později se znovu objevila na třpytící se hladině. „Sophie! Uţ jsem tady!“ křičela. Vítr a vlny však její hlas odnášely pryč. „Sophie! Sophie!“ Snaţila se plavat rychleji, ale vlny ji sráţely zpět. Marlo – kde jsi? Marlo, prosím, pospěš si! říkala si v duchu 66
zoufale. Poslouchala, jestli neuslyší hukot motoru, který naskočil. Jediné, co však zaslechla, bylo vytrvalé šplouchání vln a vlastní namáhavé dýchání, jak se prodírala vodou. Letmo se ohlédla přes rameno a spatřila člun, jak se nehlučně pohupuje na vlnách daleko za ní. Marlo – prosím! Jak mohl motor takhle najednou vysadit? Claudii začala bolet ramena. Vykřikla, kdyţ jí pravou nohou projela křeč. S očima pálícíma od slané vody mţourala a hledala Sophii. Kde jsi? Kde jsi, Sophie? Plav, Bojuj. Ano. Znovu ji uviděla před sebou. Uţ jdu. Uţ jdu, Sophie. Claudia si náhle uvědomila, ţe plave mnohem rychleji a mnohem snáze klouţe vzdouvajícími se vlnami. Křeč v noze povolila. Zdálo se, ţe teď se pohybuje zároveň s proudem. S proudem. Proud. Claudia si ke své hrůze uvědomila, ţe se dostala do proudu. „Ne! Ne, prosím!“ Zachytil ji. Je polapená silným tahem proudu. Bezmocná. Unášena na volné moře.
67
XV. „SNAŢÍ SE NÁS ZABÍT!“
Utopím se, napadlo Claudii. Ta myšlenka ji přiměla otáčet se divoce dokola a zoufale hledat člun. Marlo, kde jsi? Člun nebylo nikde vidět. Přehnala se přes ni vysoká vlna a vrhla ji kupředu. Zalapala po dechu a začala znovu kašlat. Cítila, jak ji to táhne pod hladinu. Je mi líto, Sophie. Snaţila jsem se. Je mi to tak líto… Paţe se jí chvěly, jak se usilovně snaţila dostat se z proudu. Křeč se vrátila a vystřelovala ochromující bolest do celé pravé poloviny těla. Teď se utopím, pomyslela si a vzlykla. Umřu. Šplouchání vody se změnilo v hlasité hučení. Hučení přerostlo v burácení. Potápím se, uvědomila si. Potápím se do toho burácení. Ruce uţ měla příliš těţké, neţ aby jimi ještě mohla hýbat. V nohách jí pálila nesnesitelná bolest. Cítila, jak se propadá do ohlušujícího rachotu. A pak její ramena nečekaně obemkly čísi paţe. Pevné sevření a tah. To burácení jí neznělo v hlavě. To burácení byl zvuk motoru. Motoru člunu. Vytahovali ji z vody. Dva lidé se ji snaţili vtáhnout do člunu. Vedle spatřila Sophii. Usmívala se na ni. Sophie, celá se třesoucí a 68
chvějící, s husí kůţí a paţemi zkříţenými na prsou se na ni usmívala. „Jsi v pořádku? Claudie jsi v pořádku?“ zeptal se ji jiný hlas a nebyl to Sophiin. Claudia se zadívala do znepokojeného obličeje. Snaţila se zaostřit zrak na ty tmavé vlasy vlající v silném mořském větru. Snaţila se zaostřit na ty tmavé oči. „Carl!“ vykřikla. „Carl a Dean, k vašim sluţbám,“ řekl tiše a na jeho opáleném obličeji se objevil úsměv. Claudia se otočila a uviděla, ţe Dean je u kormidla. Schoulila se na palubu člunu, vlhké kaštanové vlasy se jí svezly přes obličej. Třesoucí se rukou je odhodila dozadu. „Sophie, jsi v pořádku?“ Sophie přikývla. „Jo. Jen se nemůţu přestat třást.“ „Zatni zuby,“ podařilo se Claudii zamumlat. „Odvezeme vás do přístaviště,“ řekl Carl s teplou dlaní na jejím rameni. Claudia se téměř překulila na záda, kdyţ člun vyrazil dopředu. Snaţila se nabýt rovnováhy. Utřela si vodu z očí a uviděla, ţe jsou v malém laminátovém motorovém člunu. Pátrala očima po horizontu a hledala Marlin člun, ale neviděla ho. Malá loďka se s řevem hnala vlnami. Claudia se naklonila k Sophii. „Co se stalo?“ vykřikla. „Pustila jsi lano?“ „Nevím,“ odpověděla Sophie, stále ještě se třesoucí navzdory slunci, které ţhnulo přímo nad jejich hlavami. „Jednu chvíli jsem byla na hladině a další pod vodou. Pořád jsem se drţela, ale… ale to vlečné lano… nevím! Uţ jsme nebyla připoutaná ke člunu. Nevím, co se stalo, Claudie. Zachytil mne proud a… a…“ Claudia ji konejšivě ovinula paţi kolem třesoucích se ramen. V dálce před sebou viděla bílé molo. Jsme v pořádku, pomyslela si. Jsme v pořádku. Claudii se třásly nohy, kdyţ jim Carl a Dean o několik okamţiků později pomáhali vystoupit na molo. Sophie se na ně s úlevou usmála, kdyţ ji tahali ze člunu. „Jste hrdinové,“ řekla jim. „Jo, děláme to dennodenně,“ ušklíbl se Dean. 69
Řev dalšího motorového člun je přinutil obrátit se. Marlin člun, na jehoţ palubě Marla a Joy divoce mávaly, prudce vletěl do přístaviště. O několik vteřin později Joy vyskočila ze člunu a se šťastnými výkřiky se vrhla ke Claudii a Sophii a objala je. Marla přivázala člun a s úsměvem na tváři vyskočila na břeh. „Jsem tak šťastná!“ křičela. „Ten pitoměj člun! Budu si muset pořídit nový motor. Joy a já jsme viděly, ţe jste v bezpečí. Pak se mi teprve podařilo nastartovat. Asi jsem ten motor přesytila.“ Následovalo další objímání a slova díků na adresu obou chlapců. Carl a Dean se snaţili tvářit se jakoby nic, ale Claudia si všimla, ţe jsou sami se sebou spokojeni. Dokonce i Marla jim stále dokola děkovala, coţ byl pro ně – jak se zdálo – zvlášť velký triumf. „Musíme odvézt zpátky člun,“ řekl Carl nakonec. „My… jsme si ho… ehm… jaksi půjčili.“ Všichni se rozesmáli. „Moţná se uvidíme později,“ řekl Dean a usmál se na Sophii. „Jo. Uvidíme se pozdějc,“ opakoval Carl. Všechna děvčata se dívala, jak odráţejí v malém člunu a mizí v dálce. „Vraťme se domů,“ navrhla Sophie a usmála se na Marlu. „Mám hlad jako vlk!“ „Vţdycky kdyţ uniknu nějakýmu maléru, taky dostanu hlad,“ prohlásila Joy s paţí kolem Sophiiných ramen. „Co se, sakra, Sophie, vlastně stalo?“ zeptala se Marla a její úsměv pohasl. „Pustila ses drţadla, nebo co?“ „Já nevím…“ začala Sophie. Ale Claudia ji přerušila. Sáhla do vody a vytáhla konec taţného nylonového lana. „Podívejte se na tohle!“ zavolala. Podrţela konec lana tak, aby na něj všechny dobře viděly. Kdyţ si uvědomila, co vlastně objevila, ruce se jí roztřásly. „Co nám to ukazuješ?“ zeptala se Marla, zatímco ostatní se nahrnuly kolem Claudie. „Jen se koukněte na to vlečné lano,“ řekla Claudia zaraţeně. „Není roztřepené, nepřetrhlo se.“ „Co tím chceš říct, Claud?“ zeptala se vyděšeně Joy. 70
„To lano někdo přeříz. Určitě. Jen se podívejte, jak je konec hladký. Bylo naříznuté tak, aby se při větším zatíţení přetrhlo.“ „Chceš tím říct…“ začala Sophie, ale pak si přitiskla dlaň na ústa. „Chci tím říct, ţe to někdo udělal schválně,“ řekla Claudia a obrátila se k Marle. Ta pohodila hlavou a s očima upřenýma na lano a řekla. „To není moţné! S tátou jsme s tímhle člunem jezdili minulý týden. Lano bylo v pořádku, fakt. Opravdu si nemyslím…“ Otevřela ústa. Soustředěně se zadívala na člun. „Hej!“ vykřikla. „Počkejte moment!“ „O co jde?“ naléhala Sophie. „Co máš na mysli?“ „Ten kluk, cos ho viděla v kuchyni, Claud. Zajímalo by mě…“ „Daniel?“ vykřikla Claudia. „Proč by měl přeřezávat vlečné lano?“ „Napadá mě něco jiného,“ odpověděla Marla zamyšleně a ukázala směrem, kterým zmizeli chlapci. „Carl a Dean. Byli přece včera na pláţi. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byli oni, kdo to lano přeřízl.“ „Coţe?“ vykřikla Joy. „Jak je můţeš takhle obvinit, Marlo?“ „Jo! Zachránili nás!“ přidala se vášnivě Sophie. „Jinak bysme se utopily,“ souhlasila Claudia. „Ti kluci…“ „Kde se tu vzali?“ přerušila ji Marla. „Nemyslíte si, ţe je to trošku divná shoda náhod? Jak věděli, kdy se tu mají objevit, aby vás mohli zachránit?“ „Marlo…“ nakousla Sophie. Ale Marla ji nenechala domluvit. „Přeřezali to lano včera, kdyţ jsme šli na pláţ. Pak se asi dívali z útesu a čekali, aţ si někdo půjde zalyţovat. Říkám ti, Sophie, ţe to udělali, aby ze sebe mohli dělat hrdiny. Je to na mě moc velká náhoda, ţe se tu tak zčistajasna objevili.“ „Ne, to není,“ řekla Joy nahlas a v očích jí zablýskalo. „Jak to? Co tím myslíš?“ zeptala se Marla. „Nebyla to náhoda,“ opakovala Joy. „Řekla jsem jim, aby se tu dneska stavili.“ „Co ţe jsi udělala?“ vyrazila ze sebe Marla a zaloţila si ruce v bok. 71
„Mohly bychom se, prosím, vrátit nahoru?“ ozvala se Sophie. „Musím se převléknout. A mám strašný hlad!“ „Jo, pojďme,“ dychtivě souhlasila Joy a pustila se vzhůru po schodech k domu. Marla je následovala s čelem plným starostlivých vrásek. Jen Claudia pokulhávala vzadu, v ruce lano a oči upřené na jeho hladce uříznutý konec. „Teď jsem si jistá, ţe mám pravdu!“ zašeptala Joy. „Pravdu? Pravdu o čem?“ naléhala Claudia. Bylo právě po obědě. Seděly ve tmavým dřevem obloţené studovně, natěsnané jedna vedle druhé na pohovce z červené kůţe. Marla odešla někam telefonovat. Z protější zdi na ně smutnýma hnědýma očima zírala losi hlava zavěšená nad cihlovým krbem. „Joy, o čem to mluvíš?“ zeptala se Sophie šeptem s pohledem na dveřích. Joy vyskočila z pohovky, přešla místnost, zavřela dveře a teprve pak odpověděla. Měla na sobě bílé tílko přetaţené přes tenisové šortky a tohle oblečení jen zdůrazňovalo její opálenou pleť. „Jen to, co uţ jsem vám jednou řekla,“ zašeptala s utrápeným výrazem, „o důvodu téhle malé schůzky – potom, co jsme byly v kempu. Marla nás sem pozvala, aby nás mučila.“ Těţce polkla. „Moţná dokonce, aby… nás zabila.“ „Joy – no tak! Vzpamatuj se,“ řekla Sophie a obrátila oči vzhůru. Otočila se ke Claudii v očekávání, ţe ji podpoří, ale ta mlčela jako zařezaná. „Kaţdému se při vodním lyţování můţe stát nehoda,“ nadhodila Sophie. „Nemůţeš Mailu obviňovat.“ „Ale ano, můţu… S tím vlečným lanem měla Claudia pravdu,“ pokračovala Joy a popotahovala si konečky vlasů svázaných do koňského ohonu. „Sama jsi to viděla, Sophie. To lano bylo přeříznuté.“ „Ale Joy…“ „A opravdu věříš tomu, ţe se Marlin člun porouchal právě ve chvíli, kdy jsme potřebovaly pomoc?“ pokračovala Joy a chvěla se rozrušením. „Opravdu věříš, ţe motor vynechal právě, kdyţ jste se topily?“ 72
„Já… já… ne vím,“ odpověděla Sophie a potřásla hlavou. Zamračila se a posunula si po nose brýle s drátěnými obroučkami. „Mám pravdu. Já vím, ţe mám pravdu. Ty pijavice na mé ruce taky nebyly náhoda. Nic z těch nehod, co se tu přihodily, nebyla náhoda. Určitě to má na svědomí Marla. Alf red říkal, ţe to tu policie prohledala a nenašla ani stopy po tom Claudiině přízraku. Musela to být Marla. Marla nás sem pozvala, aby nás mučila.“ Claudia na ni upřela oči. „Ale proč?“ ptala se. „Jaký by pro to měla důvod, Joy? Proč by nám měla něco takového dělat?“ Joy se naklonila a ze zelených očí jí zmizel všechen jas. „Protoţe,“ zašeptala, „Marla určitě ví, ţe Alisonina smrt nebyla náhoda.“
73
XVI. PRAVDA O ALISON
Claudia zalapala po dechu. Hlavou jí vířila Joyina slova. Opřela se o měkkou kůţi pohovky a zavřela oči. Alisonina smrt – to musela být náhoda, pomyslela si. Strašlivá náhoda. Ale Joyina slova otevřela v Claudiině mysli cestu k poznání, cestu, která byla od loňského roku zatarasená. Přivolala děsivé vzpomínky z temného zákoutí v Claudiiny mysli. A poprvé, bezmála po roce, Claudia sama sobě dovolila zrekapitulovat si, co se vlastně tehdy v noci v Grizzlyho rokli doopravdy stalo… *** Claudia, Joy a Sophie s obavami sledovaly, jak Alison balancuje na kládě, v půli cesty přes rokli, štíhlé tělo ozářené úplňkem. Zezdola se k nim nesl hukot řeky. Alison s rozpaţenýma rukama pomalu, centimetr po centimetru, postupovala po silné kládě. Krčily se za hustým houštím. „Nemůţu uvěřit, ţe se k tomu opravdu odhodlala,“ šeptala Sophie. „Snaţila jsem se jí v tom zabránit,“ odpověděla Claudia také šeptem. „Ale je tak tvrdohlavá.“ „Jsem ráda, ţe tu není Marla,“ řekla Joy, paţe zkříţené na hrudi. „Klepla by ji pepka.“ „Děláš si legraci?“ vyjekla Sophie s očima upřenýma na Alison. „Marla by jí tou kládou trhla! Nemůţe ségru ani vystát!“ „To není pravda!“ tvrdila Claudia. „Marle na ní záleţí. Ale znáš ji. Nerada dává najevo, ţe ji na někom záleţí.“ Právě v tom okamţiku Alison vykřikla. Zdálo se, ţe klopýtla. 74
Divoce mávala rukama, jak se zoufale snaţila nabýt ztracenou rovnováhu. „Spadnu!“ ječela. „Jdi dál!“ naléhala Sophie. „Uţ jsi skoro tam.“ „Neotáčej se,“ radila Joy. „Jdi dál!“ „Myslím to váţně!“ V Alisonině hlase byla slyšet panika. „Já… já to nedokáţu. Sletím!“ „Alison – přestaň zmatkovat! Pospěš si, neţ někdo přijde,“ zavolala na ni netrpělivě Joy. A pak náhle všechny tři uviděly míhající se světla, blikavá světla baterek v lese. Blíţily se kroky. Ozvaly se hlasy vedoucích. „Dělej, Alison!“ křičela Sophie. „Chytnou nás!“ „Pospěš si!“ volala Claudia. „Rychle pryč!“ A pak se všechny tři rozběhly do lesní temnoty, pryč od blíţících se světel. Utíkala Alison také? Běţela za nimi zpátky do srubu? Claudia se nezdrţovala tím, aby to zjistila. Jak utíkala, tenisky hlasitě drtily větvičky a suché listí. Tak hlasitě, ţe stěţí zaslechla Alisonino pronikavé zaječení: „Pomoc!“ A neslyšela úder jejího těla, které narazilo na skalní výstupek, neslyšela šplouchnutí vody, která ji pohltila. Kdyţ Alisonina vedoucí zjistila, ţe děvče chybí, začali ji hledat, Nazítří ráno našli její krví nasáklé tričko, které se zachytilo na balvanu na břehu řeky. Tělo však nikdy nenalezli. Claudia, Joy a Sophie nikdy nikomu neřekly, ţe byly u toho, kdyţ se Alison zřítila. Nikdy nikomu neřekly, ţe Alison volala o pomoc, ţe utekly místo toho, aby se přesvědčily, jestli se Alison dostala bezpečně zpátky na pevnou zem. Moţná jsme ji mohly zachránit, pomyslela si Claudia a zaplavil ji pocit provinění. Moţná jsme jí měly pomoct z té klády. Moţná nemusela zemřít. „Byla v pořádku, kdyţ jsme běţely pryč,“ řekla Marle později. „Myslely jsme si, ţe běţí za námi. Opravdu jsme si to myslely.“ Marla jim věřila. A netrvalo dlouho a uvěřilo tomu i ony. Bylo snadné tomu věřit. 75
Bylo to snazší neţ pravda. Byla to lepší verze děsivé smrti. A Claudia věděla, ţe na svém tvrzení musely trvat, protoţe i pro ně to byly lepší verze. Pravděpodobně jsme mohly Alison zachránit, uvědomovala si. Místo toho jsme ji nechali spadnout a zemřít. Vzpomínka na onu strašlivou noc vířily Claudiinou hlavou rychleji neţ voda na dně Grizzlyho rokle. Zdálo se to být uţ tak dávno. A tak dávno od doby, kdy stála tváří v tvář pravdě. Otevřela oči a poposedla na měkké pohovce. Podívala se na své přítelkyně. „Musíme se odsud dostat,“ řekla klidným, vyrovnaným hlasem. „Myslím, ţe Joy má pravdu. Myslím, ţe Marla došla k závěru, ţe jsme mohly tehdy v noci v kempu Alison zachránit, ale neudělaly jsme to. Myslím… myslím, ţe nás sem pozvala, aby nás trápila. Nebo moţná ještě něco horšího.“ Sophie zalapala po dechu a vykulila oči. „Ale jak? Co budeme dělat? Jak se odsud dostaneme?“ „Marla nás odejít nenechá,“ zamumlala Joy. Vstala a začala přecházet po místnosti. „Nenechá, Claud, vím to!“ Claudia vyskočila a přešla k psacímu stolu. Zvedla telefon. „Zavolám mamce a řeknu jí, aby sem pro nás přijela,“ oznámila jim. „Aţ se tu objeví, Marla nás bude muset nechat odejít.“ Claudia vyťukala číslo a otočila se ke zdi, aby si mohla s matkou v klidu pohovořit. Kdyţ se obrátila zpátky, tvářila se znepokojeně. „Nemůţe přijet dřív neţ pozítří,“ řekla jim. „Co budeme do té doby dělat?“ vyhrkla Joy. „Řekla bych, ţe do té doby budeme pod kytičkama,“ odpověděla Claudia a poloţila, sluchátko. „Ještě jeden den nějak zvládneme,“ řekla Sophie. „Pro stě musíme být opatrné. Ţádné nebezpečné vodní sporty. A budeme se chovat, jako by se nic nedělo.“ „Sophie má pravdu,“ souhlasila rychle Claudia. „Neţ moje máma přijede, budem si prostě dávat pozor. Sbalíme si, abysme byly připravené a…“ 76
Obrátila se ke dveřím, v nichţ stála čísi temná postava. Marla! Claudia s úděsem spatřila Marlu, jak s jednou rukou opřenou o veřeje na ně upřeně zírá. Její tvář byly zkřivená podezřením. Kolik toho slyšela? uvaţovala Claudia. Slyšela celou jejich konverzaci? Věděla, ţe chtějí odjet? Marla vstoupila dovnitř a rysy jejího obličeje změkly. V jedné ruce nesla plochou zlacenou krabici a blíţila se k děvčatům. „Dáte si někdo čokoládový bonbón?“ zeptala se a přistrčila jim krabici. „Jsou moc dobré.“
77
XVII. LEHNI!
Claudia,
hledící do bílé záře odpolední oblohy, si upravila purpurové plavky, smetla si se zad písek a rozhlédla se po ţlutohnědé pláţi. Trochu si zaběhám, rozhodla se. Navzdory napětí, které všechny tři cítily, probíhal den docela příjemně. Joy se Sophii hrály většinu dopoledne tenis. Marla dlouho spala a pak řekla, ţe se musí věnovat domácnosti. Joy se po obědě vydala s Carlem do města. Sophie oznámila, ţe si půjde pořádně zdřímnout. Marla psala nějaké dopisy. Claudia se toulala po pláţi. Nebýt pohromadě není zas tak špatný nápad, pomyslela si. Nějak ten den protlučeme. Zítra hned ráno přijede máma a budeme pryč. Bosá Claudia se rozběhla na jih směrem k městu. Drţela se blízko pobřeţí, kde byl písek vlhký a pevný. Studené a slané vlny naráţely na její bosá chodidla. Pozorovala mořské racky plachtící na pozadí šedobílé oblohy a ztratila pojem o čase. Vlny na ni doráţely. Při běhu ji od nohou odlétávala vlhká sprška písku. Zanedlouho si uvědomila, ţe běţí směrem k ptačí rezervaci a také, ţe znovu podcenila intenzitu letního slunce. Přesto, ţe sotva pronikalo hradbu vysokých mraků, cítila, jak ji pálí na kůţi. Litovala, ţe si nevzala láhev vody a neoblékla si něco, co by ji chránilo líp neţ jednodílné plavky. Přála si, aby se dokázala opalovat dohněda a ne opékat do červena. Neměla bych se otočit a vrátit se? ptala se sama sebe. Ne. Je tak příjemné běţet. Poběţím ještě kousek. 78
Kousek před ní se vlny tříštily o molo z omletých kamenů. Rozhodla se, ţe doběhne aţ k němu a pak se vrátí. Náhle ucítila, ţe něco není v pořádku. Slyšela zvuk vlastních kroků, hluboké výdechy a nádechy, hluk příboje naráţejícího na pobřeţí. Všude kolem však náhle zavládlo naprosté ticho. Claudia se zastavila. Co se to děje? Proč má ten divný pocit? Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe podivné je právě to ticho. Kam se podělo skřehotání racků a ostatních mořských ptáků? Naslouchala. Ticho. Je to ptačí rezervace, ne? Tak kde jsou ptáci? Zadívala se do dálky a ke svému překvapení spatřila, ţe po okraji pláţe někdo běţí. Vypadalo to jako Marla – nikdo jiný neměl tak plavé vlasy a štíhlou postavu. „Marlo!“ zavolala do dlaní stočených do kornoutu. Dívka v dálce se nezastavila, dokonce se ani neohlédla. Asi je to někdo jiný, pomyslela si Claudia. Zapomněla na dívku a začala se rozhlíţet po stromech a hledat ptáky. Nebylo po nich ani památky. A ţádné čiřikání, ţádné švitoření. Proč všichni ptáci tak náhle zmizeli? Proč? Napadla ji jediná odpověď. A při té odpovědi ji navzdory pálícímu slunci zamrazilo. Něco je vyděsilo, zahnalo. Dravec. Někde tady musí být dravec – veliký – někde blízko. O několik vteřin později potvrdilo Claudiinu domněnku hluboké zavrčení přímo za jejími zády. Obrátila se a uviděla obrovského bílého irského vlkodava. Stál a civěl na ni. Protáhlý čenich měl skloněný k zemi a zdálo se, ţe se mu na hřbetě jeţí matná srst. Pes na ni výhruţně zíral, ostré tesáky vyceněné. Výhruţně zaštěkal. 79
„Lehni!“ zamumlala Claudia chvějícím se hlasem. „Jen klid. Jdi domů. Jdi domů, oukej?“ Odpovědí jí bylo hluboké, táhlé zavrčení vycházející z psovy hrudi. „Hodnej pejsek. Jdi domů!“ Ze zvířecí tlamy ukápla slina. Vrčení se změnilo v hlasitý, děsivý hrdelní zvuk. Pomalu, s očima stále upřenýma na psa, začala Claudia couvat. Vzápětí se k ní vlkodav bleskurychle vrhl. Claudia se prudce otočila a začal prchat. Od nohou jí létaly fontány písku. Ohlédla se a viděla, ţe pes s vyceněnými tesáky běţí za ní. V očích se mu odráţelo potěšení ze štvanice. Zatímco její nohy tepaly do písku, hlavou jí prolétlo to málo, co o irských vlkodavech věděla. Jsou dokonce ještě větší neţ dánské dogy. Byli vyšlechtěni k rychlosti a agresivitě, k tomu, aby z nich byli vynikající lovci. Byli vycvičeni, aby trhali na kusy vlky. Claudia zjistila, ţe ji pes dohání. Blíţ. Ještě blíţ. Uţ cítila jeho chňapající tesáky a horký dech na svých nohou. Co budu dělat? Co budu dělat? Neměla na vybranou. Se zoufalým výkřikem se vrhla do vody. Zhluboka se nadechla potopila se přímo do valících se vln. Vynořila se a ráznými tempy se vzdalovala od pobřeţí. Musím se dostat pryč. Musím plavat pryč. Vykřikla, kdyţ jí vlna bolesti vystřelila do nohy. Zoufale mávala rukama a dívala se přitom dolů, tam, kde psí tesáky svíraly její kotník.
80
XVIII. BEZ VÝCHODISKA
Pes se ještě hlouběji zahryzl a Claudia zaječela. „Pusťme! Pusť!“ Pokusila se ho kopnout druhou nohou, ale výsledkem bylo jen to, ţe se ponořila pod hladinu. Pak ji pes náhle pustil. Palčivá bolest však zůstala a šířila se do celé poloviny těla. Zuřivě vrčící zvíře se na ni znovu vrhlo. Claudia, kašlající a prskající, se zkusila postavit a kopnout ho. „Pomoc!“ S bezmocným výkřikem znovu spadla do vln. Dusila se, lapala po dechu a stále se snaţila zasáhnout útočícího psa. Vodu zbarvila krev. Její krev. Claudiiným kotníkem pulzovala bolest. Omdlím. Nesnesu tu bolest. „Pomozte mi! Pomozte mi někdo!“ Její výkřiky se nesly pláţí. Prázdnou pláţí. Psovy tesáky znovu cvakly blízko její nohy. Snaţila se uhnout, ale při kaţdém pokusují celým tělem projela bodavá bolest. Hlava jí klesla pod hladinu. Usilovně se pokoušela dostat nad hladinu. „Pomozte mi! Pomůţe mi někdo?“ Podnikla zoufalý výpad a vrhla se do vzdouvajících vln. Vztekle odfrkující pes jí chňapl po ruce. Vedle. Znovu po ní chňapl. Musím se dostat pryč. Musím se od něj dostat. S divoce bušícím srdcem a vzlykající při kaţdém nádechu se Claudia potopila a začala plavat. Zraněnou nohu vlekla za sebou a ze všech sil směřovala dál na moře, vzdalovala se od pobřeţí, pryč od 81
zuřivě cvakajících zubů. Zůstala pod hladinou, dokud neměla pocit, ţe jí puknou plíce. Pak vynořila hlavu a zhluboka, hladově se nadechla. Slaná voda v otevřené ráně pálila, nohu měla v jednom ohni. Ohlédla se a uviděla psa, jak se ji snaţí dostihnout. Musím se dostat pryč. Musím se ho zbavit. Obrátila se na otevřené moře a znovu se potopila. Plavala ze všech sil, zraněnou nohu stále bezmocně táhla za sebou. Dokáţu to. Vím, ţe to dokáţu. Jestli se dostanu dost daleko, bude se muset vrátit. Claudia, prodírající se temnou vodou, si dodávala odvahy. O několik okamţiků později se znovu vynořila nad hladinu a zhluboka nabrala dech. Protřela si oči, rozhlédla se a ztratila veškerou naději. Osamocená modrošedá ploutev hladce prořezávala hladinu. Neodchylovala se ani napravo, ani nalevo a blíţila se k ní s nervy drásající rychlostí. Ţralok!
82
XIX. SMRT VE VODĚ
„Nééééééé!“ Claudiin jekot se rozléhal nad kolébajícími se vlnami. Při pohledu na tmavou ploutev, tak hladce klouzající vodou, zpanikařila. Pokusila se plavat, ale paţe jí vypověděly sluţbu. Slaná voda ji vhrkla do nosu a do úst, začala se dusit. Kašlala, zoufale se snaţila nadechnout, ale cítila, jak ji spodní proud táhne pod hladinu. „Ne!“ Musím se vzpamatovat. Vzpamatovat! Claudia se s prskáním a vzlykáním probojovávala na hladinu. V hrdle a nose ji pálila sůl. Palčivá bolest z nohy vystřelovala aţ do mozku. Musím myslet. Musím přemýšlet. Jasně přemýšlet. Nabrala do plic vzduch, zadrţela dech a přinutila se zvládnout paniku, která lomcovala celým jejím tělem. Mysli. Mysli! Kdysi četla, ţe ţraloky lákají prudké pohyby. To znamená, ţe se musí přestat zmítat. Ţralok by se na ni mohl vrhnout tak jako tak – věděla, ţe ho bude lákat její krev – ale mohla by se pokusit zůstat v co největším klidu a nekoledovat si tak o rychlou smrt. Vyčerpaná a vyděšená se přinutila dělat pomalá, rovnoměrná tempa. Vzpomněla si na Stevea, instruktora plavání v kempu Full Moon, kterým jim vtloukal do hlavy: „Vaše nohy a paţe by se měly pohybovat při tempech tak hladce, aby stěţí čeřily vodu.“ 83
Tak hladce. Tak hladce… Plavat, aniţ by příliš čeřila vodu, bylo všechno, co mohla dělat. Hladce. Ještě líp. Claudia, ignorující prudce bušící srdce, krev pulzující ve spáncích, bolest v kotníku, plavala tak hladce, jak jen byla schopná, a počítala si přitom do rytmu. „Raz, dva, tři, čtyři… dva, dva, tři čtyři… tři, dva, tři…“ Jsem příliš unavená. Další tempo uţ neudělám. Pocit vyčerpání jí zaplavil celé tělo. Paţe jí ztěţkly. Nedokáţu to. Uţ neudělám ani tempo… Ţralok vyhraje… Teď uţ bojovala o kaţdé nadechnutí, hrozně se snaţila udrţet se na hladině. A pak náhle, jakoby zázrakem, se jí začalo plavat snáz. Co se děje? Uţ se zase hýbu! Trvalo jí dlouho, neţ si uvědomila, co se stalo. A kdyţ jí to došlo, uniklo jí ze rtů ironické pousmání. Odliv. Odnáší mě od ţraloka. Ale ponese mě dost rychle? Zhluboka se nadechla a přinutila se neohlíţet se. V novém návalu energie začala znovu plavat, vděčná za proud, který ji unášel pryč. Mučivé zavytí ji přimělo zastavit se. „Co bylo zase tohle?“ mumlala nahlas. Ohlédla se a uviděla vlkodavův dlouhý bílý čenich divoce se zmítající nad hladinou a přední tlapy vytrčené vzhůru. Zachvátila ji čirá hrůza. Pes znovu děsivě zavyl. Zespodu na něho útočí ţralok, uvědomila si Claudia. V hrůze zírala, jak zpod hladiny vytryskl gejzír krve. Zpěněné hřebeny vlny se zbarvily do růţova. Kovový pach krve se vznášel nad šplouchajícími vlnami. Dokonce i z místa, kde teď plavala, bylo moţné zahlédnout, jak voda rudne psí krví. Zvedl se jí ţaludek. 84
Pes naposledy zavyl. Claudia zavřela očí. Prudce je však otevřela, kdyţ do ní něco drsného narazilo. Šlapala vodu a dívala se na tu odpornou věc. Otevřela ústa, aby vykřikla, ale ţádný zvuk z nich nevyšel. Co to je? Co to je? Nechtěla se dívat – ale nebyla schopná odvrátit zrak. Brzy pochopila, ţe je to chlupatý kus masa. Kus psa. Voda kolem ní temněla krví. Rozhlédla se kolem, ale ani po psovi, ani po ţralokovi nebylo ani stopy. Nebyla schopná zadrţet vyděšený výkřik, který se jí náhle vydral z hrdla. Všechna hrůza posledních dvaceti minut jí zalomcovala tělem. Znovu sklouzla pod hladinu. Nikdy se nedostanu zpátky k pobřeţí, pomyslela si. Pokud ji nedostane ţralok, postará se o to odliv. Musím plavat. Musím se přinutit plavat. Kde je ţralok? Je opravdu pryč? Uspokojil pes jeho hlad? Náhle ji zcela nepochopitelně napadlo to, co se učili v hodinách biologie: „Ţraloci patří k nejschopnějším dravcům.“ Byl to fakt, který si uloţila do paměti před písemkou. Teprve teď pochopila jeho skutečný smysl. Kdyby se ţralok opravdu rozhodl ji dostat, neměla by šanci. Očima zapátrala po zvlněné, temné hladině a znovu se zhluboka nadechla. Prostě plav, říkala si. Jen klid. Byla uţ tak unavená, ţe ji kaţdý pohyb paţí působil problémy. Přesto se obrátila k pobřeţí a přinutila se plavat, jedno bolestivé tempo za druhým. Jedno tempo. Druhé. – Já… uţ nemůţu. Celé tělo jí pulzovalo bolestí. Nohy měla úplně necitlivé. Hrud jen jen explodovat. Voda se jí převalovala přes hlavu. Pláţ. Kde je pláţ? Náhle ji vyděsil pocit, ţe plave špatným směrem. Sevřela ji hrůza. Proč nevidím pláţ? 85
Zoufale se otáčela ve vodě a zmocňovala se jí panika. Kde je pláţ? Paţe ji zradily. Nebyla schopna pohybu. Odnášel ji odliv. Všechno se zbarvilo do ruda. Všechno bylo rudé jako krev. A pak se všechno ponořilo do tmy.
86
XX. PRAVDA O MARLE
„Claudie? Claudie?“ Nějaké silné ruce třásly Claudiinými rameny. „Claudie? Slyšíš mě?“ Vyčerpaná Claudia si uvědomila, ţe leţí nataţená na břiše. Pokusila se zvednout hlavu a podívat se přes promáčené a zcuchané vlasy, které jí padaly do očí. „Claudie, jsi v pořádku?“ ptal se naléhavý hlas. Claudia zasténala a znovu se pokusila nadzvednout. „Claudie?“ „Jsem naţivu?“ zeptala se Claudia slabě a překulila se na záda. Odrhnula si vlasy z čela a upřeně se zadívala na rozmazanou postavu před sebou. „Marlo?“. Marla klečela vedle ní, obličej staţený hrůzou. „Jsi… jsi v pořádku?“ „Marlo, co tu děláš?“ vyhrkla Claudia. Upravila si purpurové plavky. Všimla si, ţe slunce zmizelo za těţkými, bouřkovými mračny. Odpolední obloha potemněla a byla teď černošedivá. Pláţí se hnal studený vítr. Zachvěla se a nohou jí projela bodavá bolest. „Já… já… viděla jsem tě,“ koktala Marla a poloţila teplou dlaň na její studené, mokré rameno. „Běţela jsem co nejrychleji. Voda tě vyplavila na písek. Ty… tys tady prostě leţela. Myslela jsem si…“ Hlas se jí vytratil. „Moje noha,“ řekla Claudia. Posadila se, aby si ji prohlédla. Rána byla hluboká, ale ne tak velká, jak si myslela, kdyţ bojovala se psem. Slaná voda zastavila krvácení. „Ještě štěstí, ţe jsem se tu objevila,“ dodala Marla. „Šla jsem si 87
zaplavat a… a viděla jsem tě ve vodě u břehu a…“ Claudia se hlasitým zasténáním postavila. „Můţeš chodit?“ zeptala se Marla starostlivě. Claudia opatrně přenesla váhu na zraněnou nohu. „Myslím, ţe jo,“ odpověděla nejistě. Písečný břeh se pod jejíma nohama zakymácel. Dlouhé modré stíny se k ní natáhly. „Jsem… trochu se mi točí hlava,“ připustila. „Co se stalo?“ naléhala na ni Marla. „Jak sis poranila tu nohu?“ „Bylo to… bylo to hrozné!“ zaúpěla Claudia. „Honil mě pes. A pak ţralok…“ Dech se jí zadrhl v hrdle. „Můj kotník…“ „Klid. Jen klid. Seţenu Alfreda, aby se o to postaral,“ řekla Marla. Pak se ale zamračila. „A… zapomněla jsem. Alfred má dnes volno. Nevadí, zařídíme to samy.“ Pomohla Claudii ke schodišti. Claudia opřená o Marlu hleděla na hromadící se bouřková mračna a hlavou se jí táhly nejrůznější chmurné před stavy. Marla se na pláţi neobjevila náhodou, myslela si, kdyţ stoupali vzhůru po schodišti ke trávníku za domem. Ta holka na pláţi byla Marla. Ta, co jsem ji viděla utíkat pryč. Ten irský vlkodav byl Marlin hlídací pes. Marla ho přivedla na pláţ a pak utekla. Psa drţeli zavřeného v oploceném výběhu. Nikdy ho nepouštěli ven, jen v noci, aby hlídal dům. Nikdy! Claudia se vlekla po dřevěných schodech a chvěla se. „Uţ jsme skoro tam,“ řekla Marla. Claudia slyšela, jak za jejími zády nad mořem burácejí hromy. „Vypadá to, ţe přijde bouřka,“ poznamenala Marla mírně. Odvedla toho psa dolů na pláţ, aby na mne zaútočil. Chtěla, aby mne zabil. Chtěla, abych umřela. Marla se shýbla k nízkým keřům, stiskla tlačítko v kovové schránce a brána se otevřela. Claudia, opírající se o Marlu, se namáhavě vlekla podél tenisového kurtu a bazénu k domu. Zastavila se kousek od domku pro hosty. „Já… já potřebuju nabrat dech,“ řekla Marle. Marliny oči ji pozorně zkoumaly. „Chudinko. Nechce se mi věřit 88
tomu, co se stalo,“ pronesla tlumeně. „Musíš mi to všechno vyprávět, aţ budeme uvnitř.“ Nad oceánem znovu zahřmělo. Tentokrát to bylo blíţ. „Zaběhnu dovnitř a pokusím se najít nějakou dezinfekci a obvazy,“ nabídla jí Marla. „Zvládneš to sama?“ „Jo, bez problémů,“ řekla Claudia a škubla sebou, kdyţ se bolest v kotníku znovu ozvala. „Nech mě nabrat dech. Budu tam za moment.“ Dívala se, jak Marla běţí přes terasu a francouzským oknem vstupuje do zadní části domu. Kdyţ si byla jistá, ţe je z dohledu, obrátila se a kulhavě se dlouhými, odhodlanými kroky vydala přes trávník. Výběh, ve kterém drţeli vlkodava, byl vedle velké garáţe pro čtyři vozy. Spěchala k němu a kulhala. Musela se přesvědčit na vlastní oči. Musím se přesvědčit, ţe mám pravdu, pomyslela si. Zastavila se pár metrů od drátěných vrat výběhu. Byly pootevřené. Odemčený zámek visel vedle. Ano. Měla jsem pravdu, uvědomila si Claudia a potřásla hlavou. Ten pes se nedostal ven sám, někdo ho pustil. Zámek byl odemčený, vrata otevřená. Marla na ni psa poštvala úmyslně: „Teď uţ je to naprosto jasné. Opravdu jsme tady v nebezpečí,“ zamumlala nahlas. Obrátila se a spěchala zpátky k domu. Další hluboké zaburácení hromu rozechvělo oblohu. Cítila, jak ji na holá ramena spadlo pár prvních studených dešťových kapek. Vím, co musíme udělat, pomyslela si nešťastně. Nemůţeme uţ čekat ani chvíli. Musíme se odtud dostat – hned! Joy, Sophie a ona se musejí dostat pryč – co nejrychleji to jde. Claudia se s těţkým oddechováním belhala k domu. Otevřela dveře a rozhlíţela se po Marle. Nikde ji neviděla. Pospíchala zadní halou ke schodišti. Ztěţka se opírala o dřevěné zábradlí a stoupala po schodech. Kde jsou Joy a Sophie? divila se. Musíme balit. Musíme se dostat pryč. Hned! Sophiin pokoj byl první na pravé straně chodby. Tiše zaklepala na 89
dveře. „Sophie – jsi tam?“ Dříve, neţ mohla zaklepat znovu, Sophie otevřela. „Co se ti stalo?“ vyhrkla s očima upřenýma na její rozcuchané vlasy plné písku. „Nevšímej si toho,“ zašeptala Claudia naléhavě a protlačila se kolem ní do pokoje. „Pakuj, Sophie. Pospěš si. Musíme pryč!“ „Coţe?“ otevřela Sophie překvapením ústa. „Musíme si pospíšit. Opravdu!“ trvala na svém Claudia. „Začni balit.“ „Ale… Claudie, tvoje matka… Myslela jsem… zítra…“ „Kde je Joy?“ otázala se Claudia bez dechu. „Musíme jí to říct.“ „Ale… Ale…“ zakoktala Sophie. „Ale, Claudie,“ řekla tlumeným, chvějícím se hlasem. „Joy tu není.“
90
XXI. MRTVÁ DÍVKA
„Joy Je pryč? Kde je?“ zeptala se Claudia zoufale. Sophie na ni zírala, oči za brýlemi doširoka otevřené. Do okna pleskal déšť. Téměř černou oblohu proťal blesk. „Je ještě ve městě,“ řekla Sophie, „s Carlem.“ „Ještě pořád? Kdy se vrátí?“ zeptala se Claudia vyděšeně. Sophie pokrčila rameny. „Myslím, ţe před večeří.“ „No tak začni balit,“ nařídila Claudia. Sophie se zamračila. „To nechápu. Co se stalo?“ Neţ mohla Claudia odpovědět, rozlétly se dveře a dovnitř vpadla Marla s rukama plnýma obvazů a léků. „Tak tady jsi,“ řekla Claudii. „Všude jsem tě hledala. Sedni si.“ Popošla k Sophiině posteli. „Nesmíš tu nohu zatěţovat.“ Claudia poslušně přešla k lůţku. Cítila Sophiin tázavý pohled. Ale věděla, ţe není čas na vysvětlování. Není čas na nic – všechny tři musejí zmizet. Jakmile se Joy vrátí, poţádá Marlu, aby je odvezla na nádraţí nebo na zastávku autobusů. A pokud odmítne… Pokud odmítne, půjdou do města pěšky – bouřka nebouřka. Nebo by mohly zavolat policii. Claudia, přemýšlející o „nehodách“ uplynulých několika dnů, které ve skutečnosti nehodami nebyly, nechala Marlu, aby jí vyčistila a ovázala ránu na kotníku. Marla při práci soucitně vzdychala, ale nezeptala se, jak k tomu zranění přišla. Protoţe to ví, pomyslela si Claudia hněvivě. Ví to. 91
Poryvy větru hnaly déšť proti oknu. Marla musela být zklamaná, kdyţ mne našla na pobřeţí ještě ţivou, uvaţovala trpce. Ostré světlo blesku vyvolalo v místnosti na svět všechny stíny. Joy, vrať se brzy, prosím! pomyslela si Claudia s úzkostí. Prosím tě, pospěš si. Dívala se ven do bouřky a přemítala, jestli prudký liják zabrání Joy v návratu. Kdyţ se ozvalo zadunění hromu, trhla sebou. „Tak. A je to,“ řekla Marla a usmála se na ni. „Jak se cítíš?“ „Dobře,“ odpověděla zneklidněná Claudia. Marla pohlédla na hodinky. „Uţ je skoro čas na večeři. Alfred má volno, ale připravil nám piknikový koš. Myslela jsem si, ţe by bylo fajn povečeřet v altánku.“ „Ale leje jako z konve,“ protestovala Sophie. „To nevadí,“ odpověděla Marla a vydala se ke dveřím. „Altánek je krytý. Bude to zábava sedět uvnitř, večeřet při svíčkách a dívat se na bouřku nad mořem.“ Ve dveřích se zastavila a obrátila se. „Doufám, ţe Joy se vrátí včas. Sejdeme se tam kolem šesté, oukej?“ Joy vletěla do Sophiina pokoje pár minut před šestou, černé vlasy přilepené k hlavě, ţluté plavky promáčené deštěm. „Jak to jde? Jsou všichni v pořádku?“ zeptala se nervózně. „Unikla jsem o vlásek,“ odpověděla jí Claudia a očima zalétla ke svému ovázanému kotníku. Joy zalapala po dechu. „Marla… udělala něco…?“ „Sbal se, Joy. Rychle! S Marlou jsi měla pravdu,“ řekla Claudia a postavila se. „Dnes odpoledne na mne poštvala svého hlídacího psa.“ „Ne!“ vykřikla Joy a zakryla si rukama tvář. „Zahlédla jsem ji na pláţi. Neví, ţe jsem ji viděla. Mělas pravdu, Joy. Snaţí se nás zabít.“ Joy se zachvěla. „Nechte mě, ať se převleču. Pak můţeme jít.“ „Převleč se a sbal si,“ naléhala Claudia, „pak řekneme Marle, ţe chceme, aby nás odvezla do města.“ „A co kdyţ odmítne? Co kdyţ se nám v tom pokusí zabránit?“ doţadovala se Sophie odpovědi vysokým hlasem. „Co kdyţ…“ „Jsme tři proti jedné,“ řekla Joy a spěchala ke dveřím, zatímco oblohu venku proťal další blesk. 92
„Kdyţ nás tam neodveze, půjdeme pěšky,“ řekla Claudia odhodlaně. Ohlušující zahřmění udělalo za jejím prohlášením vykřičník. Tři děvčata postavila kufry na zem v přední hale. Claudia otevřela šatník a vytáhla tři deštníky. Kdyţ pospíchaly halou k zadnímu východu, světla zablikala. „Ach,“ vykřikla Sophie tiše. „Doufám, ţe nezhasnou.“ „Jsi si jistá, ţe Marla je v altánu? Není to trochu trhlý?“ naléhala Joy šeptem. Světla znovu zablikala, ale nezhasla. „Říkala, ţe to bude zábava večeřet tam a pozorovat bouřku,“ řekla jí Claudia. „Pravděpodobně měla nějaký plán, při němţ by nás trefil blesk,“ zamumlala Joy pochmurně. „Pořád ještě si nemyslím, ţe by nás nechala jen tak odejít,“ řekla Sophie. Otevřely francouzské okno na zadní terasu. Trávník osvětlovaly bodové reflektory, automaticky se rozsvěcující s přicházející tmou. Proudy deště se v jasném světle třpytily. Rychle vyběhly na terasu a otevřely deštníky. Všude byly samé louţe. Claudii deštník téměř vypadl z ruky. Dlouhý záblesk okamţitě následovalo zahřmění. Bodové reflektory zamrkaly a pak se znovu rozzářily. „Je tam? V altánu?“ ptala se Sophie úzkostlivě. „Pořádně tam skrz ten déšť nevidím,“ řekla Claudia. „V altánu se svítí,“ hlásily Joy, drţící deštník pevně oběma rukama. „Ten vítr se hrozně točí. Jsem celá promočená,“ stěţovala si Sophie. V teniskách, které čvachtaly na trávě a rozměklé půdě, pospíchaly kolem domku pro hosty a tenisového kurtu. Kurt z červené antuky ozařovaly bodové reflektory na vysokých sloupech, V altánu nedaleko plotu lemujícího zadní trávník zablikalo světlo. Hučení lijáku přehlušovalo hřmění oceánu přímo za plotem. U malé bílé kůlny na okraji trávníku Claudia zaváhala. „Co to tady tak strašně smrdí?“ otázala se. 93
Do nosu je navzdory padajícímu dešti udeřil těţký, nakyslý pach připomínající hnijící maso nebo zkaţená vejce. „Fujtajbl, taky to cítím!“ vykřikla Joy s odporem. „Hnus!“ souhlasila Sophie. Dveře kůlny byly pootevřené. „To je divné,“ poznamenala Claudia. „Myslela jsem si, ţe Alfred je hrozně pečlivý a vţdycky všechno zamkne.“ „Ať je to, co je to, smrdí to děsně!“ prohlásila Joy. „Jdeme do altánu a pak pryč odtud.“ „Ne, počkej,“ zadrţela ji Claudia. Popošla k pootevřeným dveřím. Obě děvčata ji následovala. Tak, jak se blíţily ke kůlně, nakyslý zápach sílil. Claudia, v jedné ruce svírající pevně deštník, aby se jí v prudkém dešti nekymácel, otevřela dveře kůlny. A pak všechny tři zaječely hrůzou, kdyţ se na ně skácelo Marlino mrtvé tělo.
94
XXII. KDO ZABIL MARLU?
Marlino ztuhlé tělo spadlo na zem, kterou ozařovalo ostré světlo reflektorů. Ještě neţ se Claudia stačila odvrátit a zakrýt si obličej, všimla si, ţe Marlina pleť je purpurově rudá. Oči jí hluboce zapadaly do lebky, ústa zůstala strnule otevřená ve věčném výkřiku hrůzy. „Néééééé!“ vyrazila ze sebe Sophie výkřik plný děsu a nedůvěry. Joy se od strašného výjevu odvrátila a zabořila hlavu do Claudiina ramene. „To nemůţe být pravda! To nemůţe být pravda!“ opakovala. „Vţdyť jsme ji ještě před několika hodinami viděly,“ uvaţovala nahlas Claudia. „Jak můţe být mrtvá?“ „Byla za… zavraţděná!“ blekotala Sophie. Upustila deštník a stála tam s rukama na obličeji, déšť ji smáčel krátké vlasy a tričko. „Alfred!“ vykřikla Joy a odtáhla se od Claudie. „Musíme to říct Alfredovi!“ „Není tady. Má volný den, nepamatuješ si?“ řekla Sophie. „Kdo zabil Marlu?“ zeptala se Claudia, ještě stále otřesená a omámená. Zírala do ţlutého kuţele jednoho z reflektorů, který protínal vytrvalý liják. Šumění deště přehlušovalo moře za jejich zády. Byl to Daniel? přemítala Claudia a hrůza jí zaplavovala celé tělo. Je pořád ještě někde tady? „Nikdo kromě nás tu není!“ křičela Sophie. „Tak kdo ji zabil?“ opakovala Claudia a snaţila se přemoci nával paniky a bušení srdce. „Musíme zavolat policii. Hned!“ prohlásila Joy. Pohlédla letmo na 95
Marlino nehybné tělo a pak se odvrátila. „Ano! Honem!“ souhlasila Sophie. Kulhající Claudia následovala své kamarádky po trávníku za domem. U dveří odhodila deštník. Jakmile byla uvnitř, potřásla rázně hlavou, jako by z ní chtěla vypudit nepříjemný obraz Marlina rudého obličeje. Chvějící se v oblečení promáčeném deštěm spěchala za ostatními do kuchyně. Ve dveřích se zastavila. Světla opět zablikala. Joy stála u kuchyňského pultu s telefonním sluchátkem v ruce. Náhle krátce, vyděšeně vykřikla. „Co se děje?“ chtěla vědět Sophie, utírající si papírovým ručníkem mokré brýle. „Ten telefon. Nefunguje,“ odpověděla Joy tiše. Sophie zadrţela dech. „Nemůţeme zavolat policii?“ Joy zavrtěla hlavou a zavěsila. „Musíme se odsud dostat,“ řekla Claudia s pohledem přeskakujícím z jedné na druhou. „Ať Marlu zabil kdokoliv, moţná příště půjde po nás!“ „Ne!“ zakvílela Sophie, jejíţ tvář vypadala ve světle stropní zářivky jako bez krve. „Musíme se dostat do města. Musíme to říct policii,“ opakovala Claudia. Cítila, jak jí hrdlo svírá panika. „Jak můţe být Marla mrtvá?“ naříkala Joy svírající okraj velkého kuchyňského stolu. „Před chvíli jsme ji viděly. Jak se jí to stalo?“ Leknutím sebou trhly, kdyţ zaznělo pronikavé zahřmění. „Vezmeme si ze šatníku v přední hale něco nepromokavého na sebe,“ řekla Claudia. „Půjdeme po silnici – pokud ovšem někdo z nás neví, kde jsou klíčky od auta.“ Nikdo jí neodpověděl. „Moţná někdo pojede kolem a vezme nás do města.“ „Ten její obličej – bylo to tak strašný!“ vyjekla Joy. „A její ústa – jako by hrozně křičela a v tom okamţiku umřela.“ „Joy – přestaň, prosím tě!“ vykřikla Sophie a zbledla ještě víc. „Ano. Přestaň,“ souhlasila Claudia. „Pokus se na Marlu nemyslet. Teď se musíme dostat z tohohle domu. Musíme na policii.“ Za kuchyňským oknem znovu práskl blesk. V doprovodu hromů 96
se dívky vydaly do přední haly hledat něco do deště. Claudia našla ţlutý nepromokavý plášť, o dvě čísla menší, ale natáhla ho na sebe. Joy vyštrachala z police dlouhý hedvábný šál a omotala si ho kolem hlavy. Sophie si přes mikinu natáhla bleděmodrou bundu. „Hotovo?“ zeptala se Claudia. „Hotovo,“ odpověděla Joy tiše. „Jde se,“ zamumlala Sophie s očima rozšířenýma strachem. Claudia otevřela přední dveře a zahleděla se přes široký pás trávníku před domem, který rovněţ osvětlovaly jasně zářící reflektory. Všimla si, ţe déšť trochu polevil, i kdyţ se stále blýskalo a hřmělo. „Jdeme!“ zavelela. „Jak se dostaneme na silnici, moţná někoho stopnem.“ „Chci prostě pryč odsud!“ vykřikla Joy. V hlubokém předklonu vyběhly do deště, jejich tenisky rozstřikovaly vodu a bořily se do rozměklého trávníku. Nakonec před nimi vyrostl vysoký ţelezný plot z druhé strany ukrytý za vysokými, pečlivě zastřiţenými keři. Claudia sáhla po knoflíku na vratech. „Bacha!“ zaječela Joy a srazila ji ruku. Sundala z hlavy šál, který našla v šatníku, a hodila ho na vrata. Rozběhly se po nich modravé jiskry. „Ach! Zapomněla jsem!“ vykřikla Claudia. Obrátila se k Joy. „Díky!“ „Co teď?“ vyhrkla Sophie stísněně. „Co budeme dělat teď? Nevíme, kde je kontrolní panel!“ „Jsme v pasti,“ zamumlala Joy. „Ven se nedostaneme,“ souhlasila Claudia s pohledem upřeným na proudem nabitý plot. „Jsme tu uvězněné, dokud se zítra ráno automaticky nevypne.“ „Ale… co ten vrah?“ zakoktala Sophie.
97
XXIII. PŘÍZRAK
V zářícím světle reflektorů padal déšť k zemi jako stříbrné mince. Vysoko nad jejich hlavami křiţovaly oblohu blesky. „Musíme najít kontrolní panel,“ řekla Joy stísněně. „Musí existovat nějaký způsob, jak ten proud vypnout.“ „Ale všechno je to přece automatické, nepamatuješ se?“ řekla zaraţeně Sophie. Na brýlích se jí leskly kapky deště. „Je to napojené na časový spínač.“ „Potom musíme najít ten spínač,“ odpověděla Joy. „Bude nejspíš v suterénu,“ hádala Claudia a zachvěla se. „Do suterénu nejdu,“ vypískla Sophie. „V ţádným případě!“ Claudia dostala nápad. „Řekla bych, ţe můţeme odpojit proud v plotě vzadu za domem,“ řekla jim. „Blízko vrat je přece vypínač, tam u schodiště, co vede ha pláţ. Pamatuju se, ţe s ním Marla něco dělala. Kdyţ se zmáčkne, vrata se otevřou.“ „Chceš tím říct, ţe bysme měli sejít dolů k moři?“ zeptala se Sophie zvýšeným hlasem. „V téhle bouřce?“ „Ne,“ odpověděla Claudia se ţlutým pláštěm přehozeným přes hlavu. „Prostě tam tudy jen vylezeme. Projdeme vraty. Jakmile budeme na druhé straně plotu, obejdeme ho dokola a dostaneme se před dům.“ „Jo,“ řekla Joy. „To zní docela dobře.“ „Jseš si jistá, ţe se nám podaří dostat se zadními vraty ven?“ zeptala se skepticky Sophie. „Nejsem si jistá, ale zkusit to můţeme,“ pokrčila Claudia rameny. Přikrčily se, aby byly aspoň trochu chráněné před padajícím 98
deštěm, a vydaly se kolem domu. Tenisky jim hluboko zapadaly do bláta. Joy uklouzla, zavrávorala, ale nakonec zase našla ztracenou rovnováhu. Zadní trakt uţ byl na dohled. Déšť hlasitě pleskal o dláţděnou terasu. Lilo jako z konve. „Musíme jít kolem té kůlny?“ zeptala se třesoucím hlasem Sophie. „Ne. Můţeme to vzít kolem zadní zdi domku pro hosty,“ řekla jí Claudia. Noha jí znovu palčivě rozbolela a pokaţdé, kdyţ na ni došlápla, ucítila horké bodnutí. Joy něco říkala, ale její slova ztlumilo hlasité šumění deště. Byly uţ skoro u domku pro hosty, kdyţ se v záři reflektorů objevila čísi postava. „Ach!“ vykřikla překvapeně Claudia. Všechny ztuhly. Postava měla na sobě dlouhý plášť staţený v pase. Slaměný klobouk se širokou krempou jí zakrýval obličej. Co se jí to blýská v ruce, uvaţovala Claudia. Je to pistole? Postava sundala klobouk a odhalila tak obličej. V chladných modrých očích, zlostně hledících na děvčata, se odráţela světla reflektorů. „Marla!“ podařilo se Joy vykoktat. „Ale Marlo, ty jsi přece mrtvá!“
99
XXIV. „KDO CHCE ZEMŘÍT PRVNÍ?“
Zacouvaly
pod přečnívající střechu domku pro hosty. Pistole se třpytila v jasném světle lamp. Marla ji zvedla k pasu. „Překvapení, co?“ zeptala se trpce. „Viděly jsme tvé tělo v kůlně,“ podařilo se Claudii vypravit ze sebe. „Myslely jsme si…“ Na Marliných rtech se objevil hořký úsměv. „No, Claudie, ty přece věříš na duchy? Řekla bych, ţe já jsem taky duch.“ Claudia k ní o krok postoupila. „Ta pistole…“ spustila a upřeně na ni hleděla. Cítila, jak ji obchází chladná hrůza. Nad oceánem burácely hromy. Vítr jim sráţel déšť do zad. „Vypadáte dost zmateně,“ podotkla Marla stále s tím hořkým úsměvem. Modré oči se jí blýskaly v deštivém světle. „Jsme tak rády, ţe jsi naţivu!“ vykřikla Joy. „Ale Marla naţivu není,“ zazněla překvapivá a chladná odpověď. „Marla je mrtvá. Zabila jsem ji uţ před týdnem. Předtím, neţ jste přijely.“ „Coţe?“ vyjekla Claudia. Joy překvapeně vykřikla. Sophie stála jako socha s očima na stříbřité pistoli. „Marla je mrtvá uţ týden! Copak jste to nepoznaly podle toho smradu?“ „Ale… Ale…“ začala Claudia. Nohy jí podklesávaly a ve spáncích jí bušila krev. „Správně. Já nejsem Marla. Já jsem Alison.“ Odhodila slaměný klobouk do deště. Plavé vlasy divoce zavířily kolem obličeje. Její oči 100
se vpíjely do Claudiiných. „Já jsem Alison. Vstala jsem z mrtvých. A mrtvá je teď Marla. To je překvápko, co?“ Claudia a ostatní stály a v němém šoku zíraly na Alison. Nikdo se ani nepohnul. Reflektory zablikaly. Alison pevněji sevřela pistoli a namířila ji na Joy. „Vypadáte všechny tak popleteně,“ překřikovala Alison déšť. „Ne jako v kempu, kde jste se tvářily, jako byste snědly všechnu moudrost světa.“ Pronášela ta slova pomalu a s trpkostí. „Ale Alison…“ Claudia chtěla něco říct. „Zřejmě byste chtěly, abych vám to vysvětlila,“ pokračovala Alison, aniţ by si toho všimla. „Marla nevěděla, ţe jsem na ţivu. Myslela si, ţe její ubohá sestra umřela tam v rokli. Nevěděla, ţe ţiju, do té doby, neţ jsem se tu minulý týden objevila a zabila ji.“ „Ale proč?“ přerušila ji Joy. „Proč jsi Marlu zabila?“ „Protoţe se dívala, jak padám do rokle. Potom, co jste vy tři utekly. Její obličej byl poslední, co jsem viděla. Civěla na mě z houští, dívala se a usmívala se!“ „Ne!“ vykřikla Claudia. „Nemohla by…“ „Marla se usmívala,“ opakovala hlasitě Alison a hrozivě zamávala pistolí. „Nezáleţelo jí na mně. Nikomu v mé rodině nezáleţelo na tom, jestli jsem mrtvá nebo ţivá. Nikoho jsem nezajímala. Takţe kdyţ mě nějací lidé vytáhli z řeky, celou polámanou, pomlácenou a napůl utopenou a tak hezky o mě pečovali, předstírala jsem, ţe mám amnézii…“ „Coţe jsi?“ nedůvěřivě se otázala Joy. „Předstírala jsem, ţe jsem ztratila paměť,“ vykřikla Alison, „abych se nemusela vrátit k tý svý hnusný rodině! Řekla jsem si, ţe tohle je má šance. Začít nový ţivot. Ţít ve šťastné, milující rodině. A tak jsem předstírala, ţe nevím, kdo jsem, a zůstala jsem s nimi.“ „Ale co… co chceš po nás? Proč to děláš?“ koktala Claudia. „Protoţe se ve mně nahromadila nenávist!“ odsekla ji Alison. „Ten vztek mě nepřešel. Celý rok sílil. Nemohla jsem Marlin úsměv vypudit z mysli, ten strašlivý úsměv, kdyţ jsem z té klády padala dolů. Věděla jsem, ţe se musím vrátit, abych ji zabila. Vrátila jsem se sem zpátky a nevěděla, co tu najdu. Máma a táta 101
byli samozřejmě pryč, jak jinak. Vţdycky jsou pryč. Schovala jsem se v komoře. Slyšela jsem Marlu, jak říká Alfredovi, ţe vás sem pozvala.“ Alison se ušklíbla. „Pokud jde o mě, bylo to perfektně načasované. Zabila jsem Marlu, schovala její tělo do kůlny a začala se za ni vydávat. Chudák krátkozraký Alfred o tom neměl ani potuchy. A tak jste tady, holky, na našem speciálním potáborovém mejdanu. Doufám, ţe se vám to líbí.“ „Alison – poloţ tu pistoli. Prosím!“ naléhala Claudia. „V ţádným případě.“ Alisonin úsměv pohasl. Ruka svírající pistoli se jí třásla. „Alison, poslouchej,“ začala Claudia. „Neměly jste mne nechat spadnout,“ vykřikla Alison hněvivě. „Neměly jste zdrhnout. Měly jste mi pomoct. Aspoň jedna z vás. Aspoň jedné z vás mělo na mě trošku záleţet.“ S hlasitým vzlykáním střídavě mířila na všechny tři dívky. „Oukej, řekla bych, ţe mejdan je u konce. Byla jsem skvělá, fakt.“ „Alison – přestaň! Pomůţeme ti! Postaráme se o tebe!“ křičela Joy s očima upřenýma na pistoli. „Tentokrát jsem na řadě já,“ řekla Alison ignorující její prosby. „Tentokrát budu já stát a dívat se, zatímco vy budete umírat.“ Přimhouřila oči a sevřela zuby. „Kdo chce umřít první? Co třeba ty, Claudie?“ Claudia zalapala dechu, kdyţ jí Alison zamířila na hruď.
102
XXV. DRUHÁ SMRT
Někde
blízko se zablesklo. Bílý pruh světla hned za tenisovým
kurtem. Claudia ucítila, jak se zem otřásla, kdyţ do ní blesk udeřil. Vykřikla v domnění, ţe ji zasáhl výstřel. Zaburácel hrom. Odhrnula si mokré vlasy z čela a zadívala se na pistoli v Alisonině chvějící se ruce a zvolna se zvedající. A jak se tak dívala, dveře domku pro hosty se rozlétly. „Ach!“ Claudiin výkřik přiměl všechny obrátit se. Z domku pro hosty vystoupila do světla temná postava s kapuci na hlavě. Claudia, snaţící se proniknout pohledem padající déšť, si všimla, ţe kapuce je součástí tmavomodré větrovky navlečené přes tmavé dţíny. Poryv větru shodil kapuci z hlavy. Claudia spatřila temné oči a husté černé vlasy. Okamţitě ho poznala. Přízrak! „Danieli!“ vykřikla. Alison údivem otevřela ústa. Obrátila pistoli proti nově příchozímu. „Hej! Co jsi zač?“ Neodpověděl. Blíţil se k ní s nehybnýma temnýma očima. „Kdo jsi?“ naléhala Alison a trhla pistolí směrem k němu. Udělal další krok k ní. „Je to přízrak!“ křičela Claudia. „Přízrak z domku pro hosty!“ „Coţe?“ reagovala Alison opovrţlivě. „To jsem si vymyslela. Copak jsi blázen?“ Daniel postoupil o další krok. Déšť mu sklouzával po větrovce, 103
očima spočíval na Alison. „Hej – nepřibliţuj se! Nepřibliţuj se!“ křičela Alison, jejíţ hněv se náhle změnil v paniku. „Nechoď blíţ! Varuju tě!“ Ale přízrak se k ní pomalu, ale vytrvale přibliţoval. „Varuju tě!“ ječela Alison. „Nepřibliţuj se!“ Oči se jí rozšířily hrůzou. Chlapec se k ní s hlasitým výkřikem vrhl a uchopil ji v pase. Claudia na vteřinu ztuhla. Pak, kdyţ uviděla, ţe Alison padá, skočila dopředu s rukama napřaţenýma a vytrhla jí pistoli. Blesk znovu ozářil bazén. Světla zhasla. Děvčata vyděšená náhlou tmou začala křičet. Claudia upřela zrak na dům. „Světla zhasla všude!“ Slyšela zvuky zápasu na zemi u svých nohou. „Pusť!“ křičela Alison. Pak, kdyţ její oči přivykly tmě, uviděla Alison, jak běţí lijákem přes trávník kolem tenisového kurtu a bazénu směrem ke vratům. „Ne – Alison! Ne!“ zavolala a rozběhla se za ní. „Je pod proudem!“ volala. „Zastav! Vrata jsou pod proudem!“ „Nejde elektřina, blbečku!“ zaječela Alison v odpověď. Teď uţ se za ní hnaly všechny tři. Příliš pozdě. Claudia zaslechla zabzučení generátoru právě v okamţiku, kdy Alison sáhla na vrata. Ozvalo se suché zapraskání. Viděla Alisoninu ruku vpletenou do mříţí. Viděla, jak se Alison snaţí osvobodit se z oslnivého záblesku obklopujícího celé její tělo. Alison znovu zaječela. Pak sebou její tělo křečovitě zaškubalo a kolem ní se roztančily bílé plameny elektrických výbojů. Vidím ji znovu umírat, pomyslela si Claudia zděšeně. Podruhé se dívám, jak Alison umírá. Náhlý úder odhodil Alison od plotu. Spadla tváří na zablácenou pěšinku. Její tělo se zmítalo. Pak znehybnělo. V okamţiku, kdy k ní poklekly, byla uţ mrtvá. Reflektory se znovu rozzářily. Mokrá tráva se opět zeleně zatřpytila. Claudia hleděla dolů na Alison. Alison, která byla tak křehká a drobná. Plavé vlasy přilepená k hlavě deštěm měly barvu zlata. Byla tak hezká, pomyslela si Claudia. Tak hezká. Musí to být strašné nenávidět vlastní rodinu, přát si na ni 104
zapomenout. Měla strašný ţivot, Alison. Claudia pohlédla zpátky k domu a polekaně vydechla. Úplně zapomněla na svůj tajemný přízrak. Blíţil se k nim, tmavé, hrozivé oči upřené přímo na ně.
105
XXVI. ŢÁDNÝ PŘÍZRAK
„Je… je mrtvá?“ zeptal se s pohledem na Alisonino tělo. Claudia přikývla. „Je.“ Za ní stály Joy a Sophie, objímaly se a snaţily se jedna druhou uklidnit po všech těch hrůzách dnešní noci. „Kdo jsi? Co tady děláš?“ zeptala se Claudia. Vstala a odhodila si mokré vlasy z čela. „Nejsem ţádný přízrak,“ odpověděl a na hezké tváři se mu objevil chmurný úsměv. „Říkal jsem ti přece, ţe se jmenuju Daniel.“ „Daniel a dál?“ podezíravě se otázala. Joy a Sophie našpicovaly uši. „Daniel Ryan,“ odpověděl. „Jsem Alfredův syn.“ Všechny to překvapilo. Daniel ukázal směrem k domku pro hosty. „Jsem tu na prázdninách, studuju na univerzitě. Táta mi dovolil bydlet v domě pro hosty, ale nechtěli jsme, aby to někdo věděl. Drexellovi nepatří k nejštědřejším lidem na světě. Byli by s tím nesouhlasili. Nechtěl jsem, aby táta přišel o práci.“ Otočil se ke Claudii. „Proto jsem se choval tak záhadně. Promiň.“ – „To je v pořádku,“ odpověděla Claudia měkce a cítila, jak ji zaplavuje úleva. „Přestává pršet. Moţná uţ jde telefon,“ řekla Joy. „Měli bychom radši zkusit zavolat na policii,“ řekla Sophie. Joy a Sophie se rozběhly k domu. Claudia kulhala za nimi. Zvedla oči k Danielovi. „Obě sestry jsou teď mrtvé,“ řekla smutně a potřásla hlavou. 106
Daniel ji konejšivě objal kolem ramen. „Je to děsivá noc. Strašlivá,“ zamumlal. Claudia s němým souhlasem přikývla. „Opravdu jsi věřila, ţe jsem přízrak?“ zeptal se a přitiskl ji k sobě. „Moţná,“ odpověděla tiše. Usmál se. „Jak ti mám dokázat, ţe nejsem?“ zeptal se a jeho tmavé oči zazářily. Claudia pozvedla tvář, přiblíţila ji k jeho a pak ho políbila. „Sloţil jsi zkoušku, nejsi přízrak,“ řekla mu. „A teď pojďme z toho deště.“ Bok po boku se vydali k domu.
107
R. L. Stine
SMRT NA DRUHOU Z anglického originálu Sunburn, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1993, přeloţila Ivana Rosenbaumová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, Ţatčany 1, 664 53 Újezd u Brna v edici Buldok jako svou 12. publikaci, Brno 1996 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-02-5
108
109
