R. L. Stine. Stopy hrůzy 81 Hra o tělo

R. L. Stine Stopy hrůzy 81 Hra o tělo

HRA O TĚLO R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1995 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-27-0 3

I. Přiběhla moje malá ségra Baby. „Randy! Randy! Máma říká, ţe tě zabije.“ Hihňala se. Vţdycky měla radost, kdyţ se mi něco nedařilo. Asi proto, ţe jí se nedařilo nikdy nic. Nechala jsem ji být a zakřičela jsem ze schodů dolů: „Mami, nech mě. Já uţ jdu.“ „Jdeš pozdě,“ ozvala se máma. „To vím. A co můţu dělat?“ Byl to můj první den v šestce ve škole v Shadyside, takţe jsem nechtěla přijít pozdě. Ale taky jsem nechtěla vypadat jako tele. Vyzkoušela jsem si všechno, co mám ve skříni. Bylo to marné. Samé dětské věci, teda věci, v kterých vypadám děsně dětsky. Je mi dvanáct, ale lidi myslí, ţe jsem mladší. Fakt to nechápu. Řekla bych, ţe mám skoro dospělou vizáţ. Jo, jsem malá a taková vyţle, ale ne zase úplně prťavá. V ţivotě jsem nebyla ve třídě úplně nejmenší. Někteří lidi jsou pitomí, to teda jo. Vidí něco jiného, neţ je pravda. Podívala jsem se do zrcadla. Srovnala jsem si dţíny. Co se asi tak nosí v šestce v Shadyside? Neměla jsem tušení. Vţdyť jsme tu byli teprve dva dny. Jo, přistěhovali jsme se – já, máma, táta a moje praštěná ségra – do Shadyside z Maine. A bydlíme ve Fear street. Je to šílené jméno. Kdyţ se to tak vezme, znamená to Ulice strachu. To je, co?! No, nic veselýho, to teda ne. Zřejmě i místním domorodcům připadá divné. Kdyţ jsme se přistěhovali, byla jsem s mámou na poště a paní za okýnkem se úplně 4

vyjevila, kdyţ jí máma pověděla naši adresu. Otevřela pusu a řekla: „Fear street… ach…“ Ale ta paní byla taky divná. Úplně strašně se na mě zahleděla a zeptala se, kolik mi je. „Dvanáct,“ řekla jsem. A ona řekla: „Tak to jsi na řadě.“ Vykuleně jsme se na sebe s mámou podívaly. „Na jaký řadě?“ zeptala jsem se. „Však uvidíš, kdyţ si nedáš pozor,“ odpověděla ta paní záhadně. „Jen počkej desátého. To jste se tedy přistěhovali akorát.“ Tím „desátého“ myslela desátý červen. Skvělý, pomyslela jsem si. Přestupuju do nový školy na konci školního roku. To je teda síla! Dochodím šestku s klukama a holkama, který vůbec neznám. A který neznaj mě. To je ono, řekla jsem si. Mrknou na mě a bude rozhodnuto. Kdyţ budu první den ve škole vypadat jako tele, uţ mi to nikdy nikdo neodpáře. Shodila jsem dţíny a ještě jednou jsem si zkusila šedivé šaty. Koumala jsem, jestli jdou k mým kaštanovým vlasům. Do pokojíčku vletěla máma. „Randy, okamţitě přestaň s tím věčným převlékáním! Vezmeš si tyhle šatičky a hotovo!“ „Taky si myslím, mami,“ přidala se Baby. Udělala jsem na Baby ksicht. A ona ho zase udělala na mě. „Tak dost, holky!“ okřikla nás máma. Máma uměla být děsně přísná, kdyţ chtěla. Takţe jsem si musela nechat ty šaty. Čapla jsem batůţek a vyletěla z baráku. Baby za mnou vřeštěla: „Přijdeš pozdě! Přijdeš pozdě! Cha cha cha cha cha…“ Nechtěli byste adoptovat hezkou sedmiletou holčičku? Proběhla jsem Fear street a zatočila na Park drive. Na Hawthornce jsem nasadila do trysku. Pak se přede mnou zjevila Shadysideská škola. Hlavní vchod byl zavřený, trávník kolem byl prázdný. Šla jsem pozdě, teď uţ to bylo jasné. Pohled na prázdný školní trávník mě nějak znechutil nebo co. Nebo znervóznil, abych tak řekla. Vyklusala jsem schody a zatáhla 5

za dveře. Zamčeno! Vyplašila jsem se. První den a hned zamčená škola! To snad ani není pravda! Ještě jednou jsem zalomcovala dveřmi. Nic. Málem mi vytryskly slzy. Co teď? Urychleně jsem si řekla: „Klídek.“ Přece nemůţe bejt zamčíno, zamyslela jsem se. Všichni kluci a holky nemůţou bejt v tý škole dočista zamčený. Ne, to není moţný. Kdyţ se člověk zamyslí, hned je to lepší. Jsem někdy pěkná panikářka. A můţou za to moje děsné představy. Ale taky mám něco jako intuici. Dokáţu vidět věci, jak jsou. Moje intuice drţí ty děsné představy na uzdě. Znovu jsem zalomcovala dveřmi a vida – najednou se otevřely! Moje intuice zase jednou zapracovala! Dveře šly prostě ztuha otevřít. Vyplašila jsem se zbytečně. Klapala jsem dlouhou prázdnou chodbou. Jednou rukou jsem si drţela batůţek a druhou jsem si kroutila konečky vlasů. Měla jsem se ohlásit v ředitelně, jenţe jsem nevěděla, kde to je. Šla jsem kolem tříd. Všechny dveře byly zavřené. Za nimi byly slyšet hlasy učitelů a šoupání ţidlí. Chodby mi v těch zvucích připadaly ještě prázdnější. Doufala jsem, ţe mi za ten pozdní příchod nic neudělají, ale moc jistá jsem si nebyla. Přece nemůţou chudáka holku potrestat hned první den. Nebo jo? Na jedné stěně visela velká nástěnka. Byla tam různá oznámení o konci školního roku a tak. Někdo do jednoho rohu přišpendlil ohromný kalendář. Všechny dny května byly aţ do dneška, teda do dvaadvacátého května, přeškrtané. Jedno datum bylo zakrouţkované silným červeným fixem – sobota, desátého června. Napadlo mě, ţe se třeba ten den koná nějaký důleţitý zápas. Desátý červen mi byl něčím povědomý. Vzpomněla jsem si na tu divnou paní na poště. Taky mluvila o tomhle dni. Všimla jsem si škrábanice nahoře na kalendáři: ZA 18 DNÍ MÁ PETE NAROZENINY. Číslo bylo přelepovací, zřejmě se kaţdý den měnilo. 6

No, teda! pomyslela jsem si. Kdo to je, ten Pete? Musel to být nějaký šoumen, maskot školy, kdyţ se všichni tak děsně těšili na jeho narozky. Nechala jsem nástěnku nástěnkou a zahnula za roh. „Au!“ vyjekla jsem. Málem jsem uklouzla po nablýskané podlaze. Proti mně se potácel kluk. Něco se mu stalo. Sotva se vlekl, hlavu si drţel v dlaních. A vypadal divně – byl celý zelený. Asi je mu špatně, pomyslela jsem si. „Co se děje?“ zeptala jsem se ho. „Stalo se ti něco?“ Zaúpěl bolestí a zachrčel: „Pomoc!“ Natáhl ke mně zkrvavené ruce. Z hlavy mu tekla tmavá, rudá krev. Bylo to strašné. Myslela jsem, ţe na mě padne. Děsně jsem zařvala.

7

II. „Pomóc! Pomoc…“ ječela jsem. Chtěla jsem utéci, ale měla jsem nohy jako z olova. Úplně přilepené k podlaze. Kluk na mě normálně padl, jen taktak jsem uskočila. Měl ruce olepené krví. Klesl k zemi a vypravil ze sebe: „Moje hlava… bolí to…“ Zvedal se mi ţaludek, ale přece jen jsem se k němu sklonila. „Je… je ti něco?“ zeptala jsem se. Boţe, taková debilní otázka! Měl v obličeji krev. Bylo přece jasné, ţe mu něco je, to teda jo. Kluk zasténal. Jedna třída se otevřela a vykoukla úča. „Co je to tady za hluk?“ obořila se na mě. Zakrvácený kluk se zvedl a řekl: „Promiňte, paní učitelko Masonová.“ A odklusal jako by nic, jako by se najednou prudce uzdravil. Úča Masonová na mě upřela přísné brýle. „Ty… co ty tady pobíháš?“ „Já… já jsem nová,“ vykoktala jsem. „Hledám ředitelnu.“ Přísné brýle změkly. „Pořád dozadu a pak doprava. Vítej v Shadyside.“ A zabouchla dveře. Šla jsem dál a pořád mi vrtalo hlavou, co se tomu klukovi mohlo stát. Ozvaly se kroky a zpoza rohu vyšla přímo proti mně vysoká holka. Měla na sobě dlouhé zelené šaty s širokou sukní. Kaštanové vlasy měla na hlavě staţené pletenou čelenkou. To je nějaká páknutá škola, napadlo mě. 8

Holka se zarazila a zeptala se: „Neběţel tady tudy takovej kluk? Měl na hlavě krev?“ Kývla jsem. „Co se mu stalo?“ Holka se zasmála. „Nic se mu nestalo. To je maska. Hrajeme ve školní hře a Lucas byl zastřelenej.“ „A jo,“ řekla jsem a hned se mi ulevilo. „Máme kostýmovou zkoušku,“ řekla holka. „No nic, musím letět.“ Odmlčela se. „Ty jsi nová? Ještě jsem tě tu neviděla.“ Nahodila jsem úsměv. „Jsem Randy Clayová. Tohle je můj první den.“ „Fakt?“ řekla holka. „Takţe jsi nová. Ty jsi fakt nová!“ „Jasně, ţe jo,“ odpověděla jsem a nechápala jsem, co je na tom tak úţasného. „Jsem nová. A co má bejt?“ „Húúú, já musím letět,“ řekla holka. „Mám zpoţdění. Jsem ráda, ţe jsem se s tebou skamarádila, Randy. Jsem Sara Lewisová. Určitě se uvidíme. Čau.“ Pelášila chodbou a široká sukně za ní vlála. Vlekla jsem se k ředitelně a kroutila hlavou. Co se to tady děje? říkala jsem si. Proč je kaţdej takovej divnej? Zastavila jsem se přede dveřmi šestky a zhluboka jsem se nadechla. Za vteřinu uvidím kluky a holky, kteří odteďka budou moji kamarádi a kamarádky – kdyţ se jim budu líbit. A kdyţ oni se budou líbit mně. Otevřela jsem dveře a vešla. Od tabule se otočila úča, celkem mladá holka s krátkými černými vlasy. Usmála se na mě. Hned se zeptala: „Miranda Clayová?“ Kývla jsem. „Ale lidi mi říkaj Randy.“ „Já jsem Hartmanová. Vítám tě. Posaď se třeba támhle na to prázdné místo ve třetí řadě.“ Vyrazila jsem do lavic a ve třídě to zašumělo. Kluci a holky si mě prohlíţeli a šuškali si. Snaţila jsem se dělat, ţe to nevnímám. Jsou zvědaví, a co má bejt? pomyslela jsem si. Posadila jsem se k hezké holce s vlnitými blond vlasy. Vykulila na mě oči. 9

„Čau,“ řekla jsem. Vykulila oči ještě víc. Otočila se ode mě a pošeptala něco zrzavé holce na druhé straně. Co je? pomyslela jsem si. Proč si šeptaj? Třeba si nešeptaj o mně. Nesmím bejt domejšlivá. „Tak se zklidníme,“ řekla úča Hartmanová. Šuškání utichlo. Úča Hartmanová mi řekla: „Poslední týden školního roku budou závěrečné zkoušky. Máš uţ závěrečné zkoušky, Randy?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To nic. V šestém ročníku je ještě nemá nikdo. Povíme si o tom, jak se nejlépe učit. Jistě vám nemusím připomínat, ţe nejhorší ze všeho je nechat si přípravu na poslední chvíli…“ Zatímco úča mluvila, rozkoukávala jsem se po třídě. Neřekla bych, ţe kluci a holky dávají zrovna pozor. Pár jich na mě pořád koukalo, teda pošilhávalo po mně, a holky vedle mě si šeptaly. Konečně zazvonilo a byla přestávka. Většina třídy vyběhla na chodbu. Někteří lidi na mě kývli a řekli mi čau. „Hraješ softball?“ zeptala se mě jedna holka, kdyţ jsem taky vyšla na chodbu. Byla velká, měla tmavý cop, dlouhý aţ do pasu. Stál u ní vysoký blonďatý kluk. „Trochu,“ odpověděla jsem. „Dáváme na léto dohromady kombinovanej softballovej tým,“ řekl kluk. Měl hezký, kamarádský úsměv. Okamţitě mě napadlo, ţe je roztomilej. „Já jsem Megan,“ řekla holka. „A tohle je David.“ „Čau,“ řekla jsem. „Zajdu do tělárny a přinesu pálku,“ řekl David. „Mohli bysme si o přestávkách zapálkovat.“ „Počkáme venku,“ řekla Megan. Vyšly jsme na sluníčko. Opodál jsem zaregistrovala blonďatou holku – Lauru – a její kamarádku Maggii. Otočily se a Laura na mě ukázala prstem. Dělala jsem, ţe to nevidím, ale jedno mi to nebylo. Co magořej? zeptala jsem se sama sebe. „Hned přijdu,“ řekla jsem Megan. Vletěla jsem zpátky do budovy a zahučela na dívčí záchody. Je na mně něco divnýho? přemýšlela jsem. Mám něco blbýho na 10

puse? Trčej mi vlasy, nebo co? Zkontrolovala jsem se v zrcadle. Ţádného beďara jsem neměla, ani ţádnou děsnou vyráţku, ani jsem neměla na čele napsáno: „Děsná trapačka“. Ne, nic takového se nedělo. Nezjistila jsem nic, kvůli čemu si na mě ty holky mohly ukazovat. Rychle jsem zase vyklusala ven. Megan shromáţdila partů kluků a holek na softball. Byla mezi nimi i Sara, kterou jsem předtím potkala na chodbě. David přinesl pálku a míček. „Mohla bys chytat,“ navrhl. Jo, vţdycky jsem dělala chytačku. Ráda bych věděla, jestli existuje nějaký zákon, který nařizuje, ţe chytači musejí být prťaví. No, alespoň jsem se něco naučila a jako chytačka docela válím, to teda jo. Laura a Maggie se k nám nepřidaly. Zůstaly stát za lajnami a dívaly se. Nazítří jsem potkala Saru na chodbě u té velké nástěnky. Měla v ruce fix a četla nějaké oznámení. „Čau,“ řekla jsem. „Co se děje?“ Usmála se. „Čau, Randy.“ Ukázala na papír, co četla. „Asi bych se měla přihlásit.“ Na papíře bylo napsáno: DOBROVOLNÍCI NA UKUCHTĚNÍ DORTU PRO PETEHO. KAZDY SE ZDE PODEPÍŠE. Uţ zase ten Pete! Bylo to šílené. Lidi se normálně při hlasovali na ukuchtění dortu pro nějakého praštěného kluka! „Co to je?“ zeptala jsem se Sary. „Kdo je to ten Pete?“ „Ty to nevíš?“ řekla. „Víš…“ Ucítila jsem, ţe za mnou někdo stojí. Horký dech na zátylku. Škubla jsem sebou a prudce jsem se otočila. Sara se taky otočila. Byla to Laura. Četla nám přes rameno. Přikradla se tak tajně, ţe jsme ji nezaregistrovaly, dokud nám nedýchla zezadu na krk. Civěla na podpisový arch. Významně pozvedla obočí. A pak ke mně něco špitla. Teda, znělo to víc jako zasyčení neţ jako špitnutí. Ţe by mi fakt řekla něco takovýho? Myslím, ţe to bylo: „Měla by sis dát pěknýho bacha!“ 11

III. Pár dní nato jsem se prodírala narvanou školní jídelnou a hledala Saru, nebo Megan, nebo Davida. Kluci a holky po sobě pořvávali, řehtali se a dělali všelijaké blbiny, takţe tam byl docela správný rachot. Trochu se mi ulevilo. Konečně místo, kde to vypadalo alespoň trochu normálně. Celý týden jsem si připadala jako nějaký děsný exponát v zoo. Všichni na mě čučeli. Zahlédla jsem Lauru a Maggii. Maggie byla něco jako Lauřin ocásek nebo tak. Zatím jsem ji neviděla s jinou holkou. Fakt mě štvaly. Sevřela jsem tác a statečně prošla kolem jejich stolu. „Jen počkej,“ zamumlala Laura. „Desátýho uvidíš.“ Ruce se mi rozklepaly. Tentokrát se mi to nezdálo. Tentokrát to bylo jasné. Laura mě chtěla strašit. Co mělo být desátého června? Desátého měl narozeniny Pete, ale kdo je Pete, to jsem pořád ještě nevěděla. Znejistěla jsem. Ruce se mi tak děsně klepaly, aţ jsem měla strach, ţe upustím tác uprostřed jídelny. Pak jsem si všimla, ţe na mě někdo mává. Hubený kluk s vlnitými černými vlasy. Neznala jsem ho, ale na tom nezáleţelo. Musela jsem něco udělat. Cokoli. Chtěla jsem se od Laury a Maggie vypařit, jak nejrychleji to šlo. A tak jsem šla k tomu klukovi. „Čau,“ řekl. „Nechtěla by sis ke mně sednout?“ „Jasně ţe jo,“ odpověděla jsem. Netušila jsem, co je to za kluka, 12

ale říkala jsem si, ţe mě asi odněkud zná. „Vyděsil jsem tě, co?“ řekl. „Tak promiň, jo? Někdy mám pocit, ţe kdyţ jsem v kostýmu, tak jsem někdo jinej.“ Prohlídla jsem si ho. Nic zvláštního na něm nebylo. O čem to mluvil? „Mimochodem,“ pokračoval se sendvičem v ruce. „Jsem Lucas.“ Lucas? pomyslela jsem si. Bylo mi to povědomé. Jo, jasně, Lucas! Ten kluk s tou krvavou hlavou! „Já jsem Randy,“ řekla jsem mu. „Nějak jsem tě nemohla hned poznat. To víš, kdyţ ti zrovna neteče z hlavy krev.“ Lucas se zasmál a pak se zeptal: „Přijdeš se podívat na naši hru? Hrajeme ji poslední tejden školy.“ „Jasně ţe jo,“ odpověděla jsem. „O čem to bude?“ „Detektivka o Sherlocku Holmesovi,“ řekl. „Kluk, kterej hraje Sherlocka, si nepamatuje text. Znáš Davida Slatera?“ „Jo. Je z naší třídy.“ „Hraje hlavní roli,“ řekl Lucas. „Ale je děsnej. Nevím, jak ho mohli vzít.“ Otevřela jsem papírový sáček s jídlem a vytáhla jablko. Měla jsem takový zvyk – nejdřív spořádat ovoce. „To je dost blbý,“ pronesla jsem mezi zuby zakousnutými do jablka. Rozhlédla jsem se po jídelně a zjistila, ţe Laura a Maggie se na mě dívají. Rychle se otočily jinam. „Hele, kde bydlíš?“ zeptal se mě Lucas. „Ve Fear street,“ odpověděla jsem. „Fakt, jo? Já taky. Hele, neposlouchej ty fámy, co o naší ulici říkaj lidi. Já tam bydlím odjakţiva a ještě se mi nic nestalo.“ Fámy? „Jaký fámy?“ zeptala jsem se. Lucas pokrčil rameny. „No, lidi si o Fear street vymejšlej všelijaký šílenosti. Asi to bude tím jménem. Ulice strachu.“ „Je to fakt divný jméno,“ musela jsem uznat. „Víš, jak je na konci Fear street ten hřbitov?“ řekl Lucas. „Kluci a holky a říkaj, ţe tam straší. Soused, co bydlí v baráku vedle nás, říkal, ţe jel jednou večer kolem toho hřbitova na motorce a najednou mu vlítla do cesty taková vysoká ţenská. Zabrzdil, ale bylo uţ 13

pozdě.“ „Co se stalo? Napálil to do ní?“ „To je na tom právě to nejstrašidelnější,“ pravil Lucas. „Říkal – teda nevím, jestli tomu mám věřit – ţe ta jeho motorka prošla skrz ni. Jako kdyby ta ţenská byla vzduch.“ „Húúú! Byl to duch?“ Lucas zvedl oči k nebi. „Co já vím? Asi mě jenom strašil. Osobně jsem v ţivotě ţádnýho ducha neviděl.“ Rozbalila jsem krůtí sendvič, ale nepustila se do něj. Určitě to tak bude, pomyslela jsem si. Lidi rádi vykládaj strašidelný příběhy. Ale stejně jsem měla divný pocit. Jméno Fear street muselo pocházet od něčeho strašného, co se tam stalo. Nebo ne? Zaklonila jsem hlavu, aby mi sluníčko osmahlo obličej. Byla jsem ráda, ţe jsem konečně vypadla ze školy. Byl to dlouhý den. Šla jsem domů po Hawthorne drive. Na zádech jsem vlekla těţký batůţek narvaný kníţkami a sešity. Budu ty kníţky vláčet ještě měsíc, neţ budou prázdniny, pomyslela jsem si. Boţe, to je otrava! Celou cestu k Fear street jsem měla po pravé straně hustý, temný les. Co kdybych to vzala přes ten les? napadlo mě. Třeba budu doma dřív. Sešla jsem z chodníku a zapadla mezi stromy. V lese byla tma a ticho jako pod dekou. Sluníčko zmizelo. Udělalo se chladno. Na paţích se mi postavily chloupky. Třela jsem si ruce a třásla jsem se. Je tu fakt děsný ticho, pomyslela jsem si. Vykuleně jsem se rozhlíţela po vysokých stromech a hustých křoviscích. Neozývalo se ţádné cvrlikání, ani pípání, ani skřeky lesních zvířat. Copak tu nejsou ţádný ptáci nebo veverky nebo něco podobnýho? Objevila jsem úzkou cestičku, která vypadala, ţe vede správným směrem. Pustila jsem se po ní. Jediné, co jsem slyšela, byl praskot listí a větviček pod mýma nohama. Křup, křup, křup, křup… Asi po deseti minutách začaly stromy řídnout. 14

Uţ musím bejt někde u naší ulice, pomyslela jsem si s úlevou. Bylo ale divné, ţe nejsou slyšet ţádná auta ani lidi. Ocitla jsem se na velké mýtině. Ze země trčely kamenné desky. Náhrobky! To je hřbitov, došlo mi. Ještě víc mě zamrazilo. Nesmíš se bát, konejšila jsem se. Ulice je na druhý straně, hned za hřbitovem. Jsi uţ skoro doma. Nic zvláštního se neděje, pokračovala jsem v úvahách. Jsi na hřbitově, no… a co má bejt? Ber věci, jak jsou. Vţdyť tu není nic jinýho neţ umřelí lidi. A umřelí lidi nemůţou nikomu ublíţit. Protoţe jsou umřelí. Nebo ne? Pelášila jsem mezi rozpadajícími se kameny, ani jsem se neodvaţovala podívat, co je na nich napsáno. Uţ bych měla bejt v naší ulici, říkala jsem si. Pořád jsem neslyšela nic jiného neţ praskot větviček pod nohama. Křup, křup, křup, křup… A vtom jsem uslyšela docela jiný zvuk. Zvuk, který jsem nikdy nechtěla slyšet. Ztuhla jsem. Naslouchala. Projíţděla jsem očima hřbitov a les za ním. Nic jsem neviděla. Nic se nehýbalo, ani lísteček. Pokračovala jsem v cestě. Křup, křup, křup, křup… Ozvalo se to znovu. Co to bylo? Zastavila jsem se. Čekala. Zase nic. S očima upřenýma na okraj lesa jsem se zamotala mezi hroby. Něco mi sáhlo na batůţek. „Ne!“ vyjekla jsem a prudce se otočila. Šklebila se na mě stará, vrásčitá tvář… Umrlec! Ne – byla to socha. Socha starého, umřelého pána, vztyčená na jeho hrobě. Smála se jako šílená. Směje se mi, řekla jsem si. Musím odsud okamţitě pryč! Přidala jsem do kroku, křup-křupkřup-křup. Ozvalo se to znovu. Chichotání. Ne – smích. Smích kluka. 15

A pak kroky – přímo za mnou!

16

IV. Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl. Naslouchala jsem. Nic jsem neslyšela. „Uţ toho mám dost,“ zamumlala jsem nahlas. „Mrtví nemrtví, musím odsud vypadnout!“ Zdrhala jsem ze hřbitova, jak nejrychleji jsem uměla. Proběhla jsem dalším lesním porostem a konečně jsem byla ve Fear street – pár kroků od našeho baráku. Vyběhla jsem na verandu, otevřela dveře a okamţitě jsem je za sebou zabouchla. Hodila jsem batůţek pod schody a děsně jsem si oddychla. Konečně jsem byla doma, v bezpečí. Z kuchyně mě ovanula vůně rajské omáčky. Určitě jsem ty zvuky slyšela jenom ve svý hlavě, řekla jsem si. Moţná to byla ozvěna mejch kroků. Nebo ševelení větru v korunách stromů. „Randy, jsi to ty?“ zavolala máma z obýváku. „Jsme tady s Baby.“ „Já jsem Barbara!“ ječela moje malá ségra. „Odteďka mi bude kaţdej říkat jenom Barbaro! Víckrát uţ mi nikdo nesmí říct Baby!“ „Dobře, dobře,“ uklidňovala ji máma. „Chvíli potrvá, neţ si na to zvykneme, tak uţ se uklidni.“ Máma se ségrou seděly na pohovce a prohlíţely si komiksy. Máma se převlékla ze sesterské uniformy do tmavomodrých oteplovaček a svetru. Je trošku buclatá a má dlouhé kaštanové vlasy, které nosí svázané do ohonu. Baby na sobě měla dţíny s laclem s dírami, z kterých jí svítila bílá kolínka. „Uţ je mi sedm!“ zahalekala na mě ječivým, pisklavým hláskem. 17

„Uţ nejsem ţádný bejby!“ „Já tě slyším,“ řekla jsem. „Nemusíš řvát, Baby.“ „BARBARAAAA!!!“ zavřeštěla Baby. „Nepošťuchuj ji, Randy,“ zasyčela na mě máma. „Jdi se radši podívat na tu rajskou, aby se nevyvařila.“ „Odteďka mi bude kaţdej říkat Clarisso,“ řekla jsem ze srandy a odebrala se do kuchyně. Zvedla jsem pokličku. Rajská voněla fantasticky. „Omáčka je v pořádku,“ řekla jsem mámě a padla na gauč vedle Baby. „Jak bylo ve škole?“ zeptala se máma. „Mně se líbí náš učitel,“ prohlásila Baby. „Jmenuje se pan Pine. Jsem do něj zamilovaná.“ „Tornám radost, Baby, ale já teď mluvím s Randy,“ řekla máma. „Já jsem Barbara!“ „Ve škole dobrý,“ řekla jsem. „Skamarádila jsem se se spoustou holek a kluků. No, některý jsou divný, to je fakt.“ „Jen počkej, aţ je líp poznáš. Taky se ti budou zamlouvat,“ usmála se máma. „A vezmu si pana Pinea za muţe!“ kvičela Baby a skákala přitom na gauči. „A budu se s ním líbat!“ „A co kdyţ uţ je ţenatej?“ zkusila jsem na ni. Baby se zarazila. „To nejde. Je to můj manţel! Můj můj můj…“ Skákala po gauči nahoru a dolů jako na trampolíně. A její husté, černé vlasy skákaly s ní. Přistála mi na klíně. „Au!“ vyjekla jsem. „Nech toho, Baby! Mami, ţe uţ zase v kuchyni vyjedla všechny kostky cukru?“ „Sedni si, Baby,“ přikázala máma. „Podívej se, jak je to dál s Batmanem.“ Batman byl Babyina nejoblíbenější postavička. Baby ještě jednou vyskočila a přistála rovnou do sedu. „Jmenuju se Barbara!“ odsekla. „A teď tu bude ticho! Chci se dozvědět, jak je to dál s Batmanem.“ „Co se s ní děje?“ zeptala jsem se mámy. „Vyvádí jako potrhlá.“ Máma mě poplácala po noze. „Je ještě rozjívená z toho stěhování a z nové školy a vůbec. Však ona se zase uklidní.“ 18

„Ticho tu bude!“ opakovala Baby rozhořčeně. „Čtu si Batmana!“ „Ach, boţe,“ vydechla jsem a zvedla jsem se. „Jdu do svýho pokoje. Křikni na mě, aţ bude večeře.“ Sebrala jsem pod schody batůţek a odvlekla ho nahoru. Hodila jsem ho na stůl, přibouchla nohou dveře a padla na postel. Měla jsem ze svého pokoje skvělý výhled do ulice. Naproti byly patrové domky, podobné našemu baráku. Jeden byl ţlutý, druhý světle modrý, další červenohnědý do zrzava a tak dále. Hned za nimi začínal les, kterým jsem přišla ze školy. Hřbitov nebyl vidět, ale věděla jsem, ţe není daleko. Byl to vítr ve větvích, usoudila jsem s konečnou platností. Nebo moţná veverka. Nebo moţná něco jinýho. Člověk se na hřbitově nemá čeho bát, řekla jsem si. Ne, vůbec ničeho se nemusím bát. Znělo to hezky, ale nějak jsem tomu nevěřila.

19

V. „Postřeh, Randy – chytej!“ Otočila jsem se. Dostala jsem obrovským koţeným míčem do pupku. „Huuuf!“ Chytila jsem se za břicho. Míč dopadl na podlahu. „Sorry, Randy,“ řekla Sara. „Já nechtěla.“ Nemohla jsem jí hned něco říct. Byla to pecka. Vyrazila mi dech. Měli jsme tělák. Tělocvikářka Masonová nás nechala vytahat všechno náčiní a pak řekla, abychom si hráli. Zřejmě na dnešek neměla ţádný učební plán. A Sara po mě hodila ten medicinbal. Vypadá jako balon k vodě, aţ na to, ţe místo vzduchu jsou v něm zřejmě cihly. Házení medicinbalem prý posiluje paţe… no, nevím. Byla jsem ten den nějaká ztahaná a chyběl mi postřeh. Kdyţ se v noci nevyspím, jsem potom kompletně vygumovaná. Fakt je, ţe co jsme se nastěhovali do Fear street, ještě jsem se pořádně nevyspala. Sara měla v očích starostlivý výraz. „Bolí to, Randy?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a narovnala se. „Jsem oukej. Radši bysme si měly zahrát s obručema hula-hoop. To není tak nebezpečný.“ Sara si vzala jasně červenou obruč, já oranţovou. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou a roztočila obruč kolem pasu. Zuřivě jsem zavibrovala svými útlými boky. Svič, svič, svič… Obruč mi sjela na stehna, pak na kolena a na kotníky. Dopadla na podlahu a uvnitř zachrastily korálky. V ţivotě jsem si s obručí hula-hoop nedokázala poradit. Sara to vytáčela jako divá. „Jak to děláš?“ zeptala jsem se. 20

„Je to snadný,“ řekla a pokrčila rameny. „Jen to zkus.“ Zvedla jsem obruč a zkusila to znovu. Svič, svič, svič, chrup, zase to skončilo na podlaze. „Hele, nechtěla bys k nám v sobotu přijít na mejdan?“ zeptala se mě Sara s roztočenou obručí v pase. „Naši ho budou mít nahoře, my dole.“ Tak děsně mě to nadchlo, ţe jsem málem zařvala: „Jasně ţe jo. To bude fantazie!“ Třeba se na mejdanu seznámím s dalšíma holkama a budu mít hodně kamarádek. Vtom se kolem nás mihla Laura. Točila v ruce peškem. „Připrav se, Randy,“ zasyčela na mě. „Nejlíp uděláš, kdyţ si najdeš nějaký dobrý místo, kam by ses mohla schovat.“ Podívala jsem se na Sam. Ta jenom zírala. „Tahle holka, doufám, na tom mejdanu nebude, co říkáš?“ zeptala jsem se. „Ne,“ odpověděla Sara. „Dobrý,“ řekla jsem. „Prosím tě, o čem to pořád mluví? Proč si mám dávat bacha? Proč se mám schovávat? Co je to za pitomost?“ Sara nechala spadnout obruč1 na zem. „To se nedá snadno vysvětlit, Randy.“ „Jak to myslíš, ţe se to nedá snadno vysvětlit? Nemůţeš mi aspoň něco naznačit?“ Fakt, ţe mi z toho vůbec nebylo do smíchu. Sara se rozchechtala. „Problém je v tom, ţe je to na dlouhý vyprávění,“ odpověděla. „Počkej v sobotu. Poznáš sama.“ Nedala jsem se. „Řekni mi, o co jde. Čeká mě něco děsnýho?“ Zavrtěla hlavou. „To samý, co kaţdýho, Randy. Alespoň doufám.“ Tělák skončil. Převlékly jsme se a odkráčely se Sarou na hodinu výtvarky. Kromě třídní Hartmanky jsme v šestce měli na kaţdý předmět jiného učitele. Sedly jsme si s Megan a Davidem k modelovacímu stolu a začaly jsme z kusů šedivý modelíny vytvářet všelijaké misky a hrníčky a talířky. „Myslíte, lidi, ţe ta naše hra bude za něco stát?“ řekla Megan. „Sherlock Holmes mě teda moc neuchvátil.“ 21

„Bude to super,“ řekla Sara. „Kaţdej je dobrej – co říkáš, Davide?“ „Jo,“ připustil David. Ohlazoval okraje dţbánku, který vymodeloval. „Aţ na Lucase. Hraje děsně.“ „Podle mě je Lucas taky dobrej,“ řekla Sara. Dělala prstem na svém talířku tečky. „Fakt je, ţe nemá ţádnou extra roli. Zločinec ho zapíchne a on potom leţí zapíchnutej, zatímco ostatní hledaj stopu. Copak je nějakej problém hrát mrtvolu? Co na tom můţe zkazit?“ „Viděla jsem Lucase s tou jeho maškarádou,“ poznamenala jsem. „Málem jsem z toho měla smrt.“ „Je fakt děsnej,“ pokračoval David. „S tím jeho kvílením a svíjením. Prostě vejbuch. Pokazí nám celou hru.“ „Ale no tak, Davide,“ ušklíbla se Megan. „Tak hroznej zas není.“ „Oukej, není úplně hroznej,“ připustil David, „Ale je ze všech nejhorší, to musíš uznat.“ „Proto má asi taky nejhorší roli, ne?“ řekla Sara. Zasmáli jsme se. Bylo to skvělé. Teprve druhý týden ve škole a uţ jsem měla dobré kamarády. A za dva dny byl u Sary mejdan. Sara bydlela ve velkém cihlovém baráku v North Hills. Táta před ním zaparkoval a vyhupkal se mnou dovnitř, aby se seznámil s Lewisovými. Náš táta je vysoký a má tmavé vlasy a postavu sportovce. Má děsné brýle s černými obroučkami, ale mně se v nich docela líbí. Nosí dţíny a tvídové sako a vypadá jako profesor a přitom je počítačový programátor nebo co. Pan a paní Lewisovi nás odvedli do obýváku. Uţ tam seděli všelijací jiní rodiče a pili kafe. „Vítejte v Shadyside,“ řekla paní Lewisová a podala tátovi ruku. Byla drobná a děsně pečlivě upravená. Vypadala vedle svého manţela, který je vysoký jako náš táta, docela srandovně. „Sara říkala, ţe jste se přistěhovali z Maine.“ Pan Lewis tátovi strčil kafe a pak se otočil ke mně. „Měla bys jít dolů, do suterénu, Randy. Děvčata uţ na tebe čekají.“ Táta se sklonil a dal mi pusu a řek čau. „A pozor na chobotnici,“ špitl. 22

Myslel tím, jak jsem byla poprvé na mejdanu u jedné kamarádky v Maine, u Tanyi. Tanya měla majzlé rodiče. Udělali k večeři chobotnici. Kdyţ jsme šly spát, pořád jsem na tu chobotnici myslela. V noci se mi zdálo, ţe je pod postelí a vystrkuje chapadla. Ta chapadla se na mě sápala a duch mrtvé chobotnice mě chtěl sníst, aby se mi pomstil za to, ţe jsem snědla tu večeři. Začala jsem ječet. Volala jsem mámu a tátu, aby mě okamţitě odvezli domů. A Tanya si potom myslela, ţe jsem ji přestala mít ráda. Bylo mi tenkrát sedm a bylo to ještě předtím, neţ jsem se rozhodla, ţe se nenechám svou bujnou fantazií ovládat, ještě předtím, neţ jsem začala brát věci, jak jsou. Člověk by řekl, ţe na to uţ táta dávno zapomněl. Nelíbilo se mi, kdyţ mi to připomínal. „Děsná sranda, tati,“ vydechla jsem. Vzala jsem si spacák, prošla kuchyní a zamířila do suterénu. „Randy je tady!“ zvolala Sara, kdyţ jsem seběhla ze schodů. U nás doma v suterénu to vypadalo jako v nějaké mučírně, ale u Lewisů to bylo super. Měli tam televizi a video a stereověţ a v rohu dokonce malou kuchyňku. Na podlaze měli koberec a po stěnách visely všelijaké turistické plakáty. Nebylo to tam ani trochu strašidelné. Sara mi představila holky: Megan, Anita, Karla a Karlina ségra, dvojče jménem Kris. Megan jsem uţ znala, to je jasný. A Anitu jsem viděla v tělocvičně. „Roztáhni si spacák,“ řekla Sara. „Budeme praţit popcorn a pak si pustíme horor.“ Rozhlédla jsem se, kam se spacákem. Na mejdanech, kde se zůstává přes noc, je docela náročný najít flek. V Maine jsme vţdycky s Tanyou spaly vedle sebe, nadrcené jedna na druhou. Holky měly spacáky rozloţené na koberci do půlkruhu kolem televizní obrazovky. Kris a Karla si je zazipovaly dohromady, takţe z nich měly normální dvoják. Měla jsem jedinou moţnost, hodit si svůj spacák doprostředka půlkruhu. 23

Sara praţila popcorn v mikrovlnce. Na schodech se zjevila paní Lewisová. „Bavíte se, děvčata?“ zeptala se. „Nechci vás rušit. Doufám, ţe víte, kde mě hledat, kdybyste něco potřebovaly. A ne, abyste strašily aţ do rána, cha cha cha.“ „Jasně, mami,“ řekla Sara. „A taky nedělejte hluk. Sařini bratříčci půjdou brzy do hajan. Jestli je vzbudíte, tak vám je sem pošlu. To byste asi nebyly moc nadšené, co?“ „Máma nás jenom tak straší,“ řekla Sara. „Kdepak,“ řekla její máma. „No nic, děvčata, dobrou noc. Hezky se bavte.“ Zamávala a odklusala na svých vysokých podpatcích zpátky nahoru. „Tvoje máma je dobrá, Saro,“ řekla Kris. Sara zvedla oči k nebi. „Měla bys ji zaţít, kdyţ přijdu pozdě domů.“ Zachichotaly jsme se. Nastavený čas na mikrovlnce zhasl a Sara vytáhla mísu s popcornem a poloţila ji vedle mně na stolek. „Jakej film si pustíme?“ zeptala jsem se. „Drákulu,“ odpověděla Sara. Kris zaúpěla: „Takovej strašidelnej film? To se budu od začátku strašně bát.“ „Jestli se bojíš, tak můţeš jít nahoru a schovat se mý mámě pod sukni,“ zasmála se Sara. „Kdyţ je ti tak děsně sympatická!“ „Kris, ty tak kecáš,“ řekla Karla. „Drákulu jsme přece uţ viděly a říkala jsi, ţe ses nebála.“ „A jo! Já zapomněla.“ Kris zrudla. Byla to docela hezká holka, ale taky trochu rozmazlená. Vypadaly s Karlou úplně stejně – kulatý obličej, velká tmavá kukadla, nosánky jako lyţařský můstek – s tím rozdílem, ţe Karla nosila kudrnaté černé vlasy otesané nakrátko a Kris měla mohutný copy. Jedině tak jsem je poznala. Převlékly jsme se do pyţam a posadily se na spacáky. Sara strčila do videa kazetu a zhasla světlo. Byl to starý černobílý film, teda jedna ze starších verzí Drákuly. Pro mě jsou černobílé horory strašidelnější neţ barevné – poněvadţ jsou tajemné a plné strašidelných stínů. 24

Drákula zakusoval svým obětem do krku děsné špičáky. Úplně mi z toho po těle běhala husí kůţe. „Není to opravdická krev,“ říkala jsem si. „Je to jenom rozpuštěná čokoláda.“ Kdyţ film skončil, Sara nechala zhasnuto. Seděly jsme a povídaly si v záři obrazovky, na které byla bílá pulzující mazanice. „Nebylo to vůbec strašidelný,“ prohlásila Kris. „Jo, jasně,“ řekla Karla, „a ty jsi mi vůbec celou dobu nezatínala nehty do ruky.“ Strčila na světlo levé předloktí a ukázala nám, jak ji ségra podrápala. „Pete je děsnější neţ Drákula,“ řekla Anita. Nato se v místnosti rozhostilo ticho. Měla jsem pocit, takový ten pocit – jak bych to řekla? – prostě divný pocit, který jsem měla celou dobu, co jsme se přistěhovali do Shadyside – ţe lidi vědí něco, co já nevím. Zeptala jsem se do toho ticha: „Kdo je Pete?“ Ţádná z holek neodpověděla.

25

VI. „Kdo je Pete?“ zeptala jsem se znovu. „Není to náhodou ten frajer s tou hokejovou maskou?“ Holky se pokusily zasmát, ale moc jim to nešlo. „Pete není ţádná postavička z filmu,“ řekla mi Anita. „Je opravdickej.“ „Opravdickej?“ vydechla jsem. „A kdo to je?“ Zase bylo ticho. Holky se otáčely jedna k druhé. Nějak se jim nechtělo podívat se mi do očí. Jenom mě strašej, řekla jsem si. Klídek, holka. Ber věci, jak jsou. „Desátýho se blíţí,“ zašeptala Kris. „Od zejtřka za tejden.“ Desátýho! Co s tím desátým pořád mají? „Tak o co jde?“ zeptala jsem se. „Co má bej t desátýho?“ Ţádná odpověď. „Proč mi to nechcete říct?“ Holky se ne a ne vyţvejknout. Upírala jsem oči na jejich obličeje ozářené bledým světlem prázdné obrazovky. „Stejně se to dřív nebo pozdějc dozví,“ prohlásila Anita. Chytila jsem se toho. „Tak mluv.“ „Nebylo by fér, kdybysme jí to neřekly,“ namítla Kris. A zase ticho. Sara se zvedla a přinesla svíčku. Zapálila ji a umístila na podlahu doprostřed spacákového půlkruhu. Pak vypnula televizi. Slovo si vzala Anita. „Pete je jeden kluk, kterej ţil v Shadyside před dávnejma, děsně dávnejma časama,“ pravila temným hlasem. „Umřel přesně v den svejch dvanáctejch narozenin. Byl strašně zavraţdenej v lese za Fear 26

street.“ Ve světle svíčky blikaly ve vykulených očích kolem mě strašidelné ohýnky. Anita mluvila tak váţně, skoro slavnostně, jako by vyprávěla starobylou pověst. Bylo mi jasné, ţe holky ten příběh o Peteovi slyšely uţ tisíckrát, ale nic jsem neřekla, chtěla jsem se dozvědět víc. „Nikdo neví, co se mu stalo,“ pokračovala Anita. „Jednoho rána byla objevená vyschlá, svraštělá mrtvola. Byl to Pete.“ „Jeho rodiče uspořádali pohřeb. Pohřbili ho na fearstreetským hřbitově. Mysleli si, ţe uţ svého nešťastného syna nikdy nespatří. Ale rok nato – přesně rok a den potom, co Pete umřel, si v lese za Fear street hrály nějaký děti na schovku. A jedna holka najednou začala ječet. ‚To je Pete!‘ ječela. ‚Viděla jsem Petea!‘ A ty děti z toho lesa s křikem utekly. Pete s nima hrál ha schovku.“ Anita se odmlčela. Pak pokračovala: „Jeden kluk z tý party se od toho dne úplně změnil. V noci vstával a vyluzoval skřeky jako zvíře. Prchal za noční tmy do lesa. Nikdo nevěděl, co tam dělá, ale všem bylo jasný, ţe ten kluk uţ není, jako byl předtím. Tak to trvalo celej rok. Pak ho to přešlo. Uţ v noci nevycházel. Nevycházel vůbec nikdy. Byl strašně vyděšenej. Ten kluk leţel celej den v posteli a třásl se. Vůbec nemrkal. Oči měl otevřený a vykulený, jako se pořád něčeho bál. Kaštanový vlasy mu samou hrůzou přes noc zbělely. Najednou vypadal jako stařec. Přišel doktor. Kluk mu řekl, ţe si s ním někdo hraje na schovku a ţe je to Pete. A ţe přichází kaţdou noc. Pete měl toho kluka úplně ve svý moci. Celej rok ho nutil dělat samý děsný, odporný věci. Někdy ho dokonce nechal spát na hřbitově! A jednoho dne Pete zmizel. Nikdo klukovi nevěřil, to je jasný. Ale pak se to samý stalo jinýmu klukovi za Shadyside. A rok nato dalšímu. Lidi byli vystrašení. Zakázali dětem chodit do lesa za Fear street. Petea to ale nezastavilo. Uplynul další rok, a kdyţ si na Peteovy narozeniny ţádný děti nepřišly zahrát na schovku… Pete dostal děsnýho vzteka. 27

Fakt děsnýho vzteka. A začaly se dít ještě horší věci neţ předtím. Jedna holka se podívala do zrcadla a vykřikla. Obličej se jí rozpadal. Pleť měla zelenou a zuby jí zčernaly. Jinej kluk pořád něco cítil. Byl to tak hnusnej smrad, ţe z toho ani nemohl jíst. Kdyţ něco snědl, hned to zase vyzvracel. Byl čím dál tím hubenější. Některejm dětem se ztratili kočky a psi. Jiný děti zase slyšely klučicí hlas, kterej pořád hulákal: ‚Sto, říkám vám, ať jsi, kde jsi, uţ tě mám!‘ A slyšely ten hlas tak dlouho, aţ z toho málem zešílely. Nikdo nemohl s jistotou říct, ţe všechny ty děsný věci dělá Pete. Kluci a holky se nakonec sebrali a šli do lesa a hráli si tam na schovku – a najednou to přestalo, jako kdyţ utne.“ Anita na mě hleděla s váţným výrazem jako nějaká moje máma nebo starší ségra. Pak pravila: „Od tý doby vţdycky desátýho června oslavujeme Peteovy narozeniny. Chodíme do lesa za Fear street a hrajeme na schovku. A Pete hraje s náma. Koho zapikoluje prvního, ten je ztracenej. Pete ho pak celej rok ovládá. Kaţdou noc si s ním dělá, co chce, a ten zapikolovanej proti tomu nemůţe nic dělat. Pete potřebuje tělo, v kterým by mohl ţít. Opravdický, ţivý tělo. Nechce bejt duch. Chce bejt ţivej. Kaţdej rok zachvátí někoho jinýho. No, a letos to bude někdo z nás!“ Seděly jsme bez hnutí. Civěly jsme ve světle svíčky na Anitin váţný obličej. Co kdyţ si vymejšlí, napadlo mě. Jsou to normální kecy. Musej to bejt kecy! Ale fakt je, ţe Anita byla vystrašená. A já jsem si myslela, ţe Pete je nějakej slavnej kluk ze shadysideské školy! Konečně Sara řekla: „Tak praví legenda, ale kdoví.“ Holky se otočily ke mně. Čekaly na moji reakci. „Jasně,“ řekla jsem. „Docela hezky se to poslouchá, ale kdovíjak to je.“ „Je to pravda,“ vyhrkla Anita. „Desátýho června Pete někoho určitě zapikoluje. A klidně to můţe bejt některá z nás.“ „No, jen kdyţ to nebudu já,“ řekla Kris. „Pete prej potom toho nešťastníka honí kaţdou noc po lese. Nevyspíš se a jsi celej den jako 28

mátoha. Blbý, co?“ Kris byla děsná. Musela jsem se zasmát. Karla ji šťouchla do ramene. „To není zas tak moc strašidelný,“ řekla jsem. „Myslíš?“ řekla Sara. „Pete prej vraţdí zvířátka a jí je. Holky, pamatujete, jak se Jeffovi Walkerovi ztratil pes? Lidi říkali, ţe ho Pete chytil a snědl.“ „Boţe!“ Začínalo se mi z toho dělat mdlo. Anita si stáhla z pusy pramen kaštanových vlasů. Určitě těm povídačkám o Peteovi věřila a bála se ho. „Pete v noci straší na hřbitově. A chodí po lese za Fear Street. Vyje jako zvíře. Úplně z tý samoty zdivočel.“ „Kdyţ byl náš dědeček malej, Pete zapikoloval jeho nejlepšího kamaráda,“ řekla mi Kris. „A kdyţ se rok sešel s rokem, tak ten jeho kamarád z toho úplně zešílel. Museli ho zavřít do blázince.“ Karla se ušklíbla. „Ty těm dědečkovejm povídačkám věříš?“ „Je to pravda!“ nedala se Kris. „Moje starší ségra taky jednou hrála na schovku,“ přidala se Anita. „Říkala mi, ţe jedny holce úplně zbělely vlasy, přesně jak praví legenda. Vypadala jako stará bába.“ „Já jsem zase slyšela o klukovi, kterej prej ztratil řeč,“ řekla Sara. „Pete zachvátil jeho tělo a ten kluk uţ víckrát nepromluvil. Chodil sem tam po ulicích a brada se mu třásla a oči mu lezly z důlků. Nikdy se neuzdravil.“ „Pete ho nutil dělat děsně strašný věci…“ dodala Anita. „Byly to tak úplně děsně strašný věci, ţe o nich ani nemohl mluvit. Neřekl vůbec nic.“ Je to hrůza, pomyslela jsem si. Hrdlo se mi chtělo stáhnout, ale překonala jsem to. Ber věci, jak jsou, řekla jsem si. Jsou to jenom řečičky. Ţádnej důkaz. Megan mi sáhla na rameno jako duch a zadívala se mi do očí. „Randy, nejhorší na tom všem je, ţe… ty jsi ve větším nebezpečí neţ my ostatní.“ Po zádech mi přeběhl mráz. „Já? Proč já?“ Naklonila se ke mně a pronesla zvláštním, temným hlasem: 29

„Protoţe Pete jde ze všeho nejradši po novejch lidech. Tak je to.“ Svíčka zablikala a zhasla. Tmou se rozlehl děsný zvířecí skřek.

30

VII. V suterénu nastala tma nejčernější. Tlačily jsme se na sebe, drţely se za ruce a ječely jako pominuté. A do toho našeho jekotu se ozval smích. Sara okamţitě pochopila, co se děje. Řekla: „Josephe? Paule? Ţe jste to vy dva?“ Přelezla ke stolku u zdi a zašátrala po vypínači. A bylo světlo! Pod schodištěm se krčili dva kluci v pyţamech. Mohli se potrhat smíchy. „To jsem si mohla myslet,“ vyjela na ně Sara. „Moji připitomělí bratříčkové!“ A chichotali se, i kdyţ je Sara hnala po schodech nahoru. „Jen počkejte, aţ tu budete mít přes noc ten svůj debilní oddíl vlčat!“ křičela za nimi. „To něco zaţijete! Budete se modlit, aby vás přišly zachránit ty vaše skautský světlušky!“ Vrátila se s nadávkami zpátky ke spacákům. „Nekřič na ně, Saro,“ řekla Kris. „Mně se tví bráškové náhodou zamlouvaj.“ „Tak si je vem domů,“ odsekla Sara. „A můţeš si je vzít i s mámou.“ „Nepustíme si radši další film?“ řekla Karla. „Nebo je třeba něco strašidelnýho v televizi.“ „Počkej,“ zarazila jsem ji. „Chtěla bych se dozvědět ještě něco o Peteovi.“ „Je to taková starobylá pověst, Randy,“ řekla Sara. „Nic víc. O nic nejde. Fakt, ţe ne. Jenom jsme tě chtěly postrašit.“ Odmlčela se. „Co říkáte, holky?“ 31

Ţádná neodpověděla. Anita na Saru valila oči. „Aníííítóóó!“ zavyla Megan, „uţ ti zbýváááá jenom týdéééén!“ „Tyhle věci o Peteovi se neříkaj jen tak pro nic za nic,“ pravila Anita. „Jsou pravdivý. Podle mě jsou fakt pravdivý.“ „Klídek, Anito,“ zasmála se Karla. „Ty taky věříš všemu. Vzpomeň si, jak ti jednou Megan řekla, ţe ty zuby, co má v puse, jsou umělý. Seţrala jsi jí to i s navijákem.“ Anity se to dotklo. Zrudla. „Karlo, nech ji bejt,“ řekla Sara. „Kdyţ nevěříš na Petea, tak proč s náma hraješ?“ „Proč vůbec tuhle hru hrajete?“ zeptala jsem se. „Pokud jde o mě, tak já hrát nebudu, teda… jestli fakt existuje duch, kterej se jmenuje Pete a můţe zachvátit něčí tělo, tak proč mu dávat šanci?“ Kris se na mě podívala jako na blba. „Přece, aby se něco dělo, ne?“ „Není to tak hrozný,“ přidala se Megan. „Je to spíš odváţný. Jako kdyţ si jdeš o halloweenu poprvé zahrát dům hrůzy. Celej ţivot o tom slyšíš od starších kluků a holek a nemůţeš se dočkat. A kdyţ potom hraješ, zase strašíš mladší.“ „Kaţdej o tom mluví,“ řekla Karla. „Fakt je, ţe se v tom lese dějou hrozný věci, ale takový věci jsou zároveň zábavný. Já o to nechci přijít.“ „A kdyţ nebudeš hrát,“ řekla mi Kris, „kaţdej o tobě řekne, ţe jsi srabačka.“ „Musíš hrát, Randy,“ přidala se Sara. „Kaţdej hraje.“ „Jen počkej, Randy,“ zahučela Megan. „Pete si vybere tebe!“ Holky se zachichotaly. Karla se ušklíbla. „Pamatuj, Randy – Pete jde po novejch lidech.“ „Měla bys pomalu začít trénovat,“ přidala se Kris. „Budeš muset pěkně rychle utíkat, abys utekla duchovi!“ Holky se řehtaly, provokovaly mě, hecovaly. Dělala jsem, jako ţe se děsně bavím, ale uvnitř jsem cítila strach – a hrůzu. Je to jenom hra, říkala jsem si. Takovej starej zvyk. Jenţe, co kdyţ na těch řečech opravdu něco je? „Jestli je ta legenda pravdivá,“ spustila jsem, „tak teď Pete musí ţít v něčím těle, nebo ne? Znáte někoho takovýho?“ 32

„Přesně tak, Randy,“ zasmála se Megan. „Co kdyţ Pete sedí vedle tebe ve škole?“ „Nebo přímo tady, v tomhle suterénu,“ přidala se Kris. „Co kdyţ jsem to já?!“ zvolala Sara. „Nebo já!“ řekla Kris. „Nebo jsem to já!“ vykřikla Megan a vrhla se na mě. Vyjekla jsem. Holky se třískaly smíchy. Karla ukázala někam před sebe a vytřeštila oči. Holky zmlkly. A znovu se rozeřvaly. Je na tom něco pravdy? ptala jsem se sama sebe. Nebo jenom tak blbnou, aby mě postrašily? Důkaz! Potřebovala jsem důkaz. Tvrdý, jasný důkaz. Přijdu na to sama, rozhodla jsem se. Zahájím pátrání. Zjistím pravdu. V pondělí jsem se ve škole nedokázala na nic soustředit. Musela jsem myslet na Petea. A na tu hru na schovku, která se blíţila. Kdyţ jsem šla kolem nástěnky, viděla jsem přeškrtané další dny. Do Peteových narozenin zbýval necelý týden. A taky jsem musela myslet na to, co jsem se dozvěděla na mejdanu u Sary – jak Pete zachvacuje něčí tělo a nutí ho kaţdou noc dělat děsné, úplně šílené věci. Čí tělo v noci pouţívá, zamyslela jsem se, ten musí bejt ve dne pěkně unavenej. Rozhlíţela jsem se po klucích a holkách, sledovala jsem, jestli v naší třídě nesedí někdo s kruhy pod očima. No, nakonec se ukázalo, ţe v Shadysideské škole je hodně kluků a holek s kruhy pod očima. To teda fakt nevím, co dělají v noci. Třeba přemýšlejí o Peteovi. Všimla jsem si Laury a Maggie. Taky se rozhlíţely po třídě. Asi koumaj, v čím těle ţije Pete, pomyslela jsem si. Laura mě zaregistrovala a ušklíbla se. „Jsi na řadě, nová ţákyně!“ zavolala na mě. Konečně mi došlo, o co jí jde. Hlavně, aby nebyla na řadě ona! O polední přestávce jsem se prodírala přeplněnými chodbami ke své skříňce pro sáček s jídlem. 33

Z dálky jsem spatřila vysokého, hubeného kluka, který stál u mé skříňky a opíral se o ni. Kdo to můţe bejt? pomyslela jsem si. Asi jsem zralá na brejle. Nějak na dálku špatně vidím. Kdyţ jsem se přiblíţila, poznala jsem Lucase. Lucas! Co tu dělá? podivila jsem se. Čeká na mě? Ale to je blbost! Co by po mně mohl chtít? Byla jsem z toho nervózní. Fakt, co po mě můţe chtít? Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila ke skříňce. Podíval se mi do očí a narovnal se. Jo, čekal na mě. „Čau, Randy.“ „Čau, Lucasi.“ Děsně jsem se snaţila nastavit číselnou kombinaci a odemknout zámek. Minula jsem druhé číslo a musela jsem začít znovu. „Jdeš si pro jídlo?“ zeptal se. Opřel se o vedlejší skříňku. Sledoval, jak se lopotím se zámkem. Znervózňoval mě. Znovu jsem zvorala kombinaci. „Jo, jasně,“ odpověděla jsem nepřítomně. Sakra, jaký mám vlastně čísla? Dvacet tři, pět… „Co, najíme se spolu?“ Pustila jsem zámek, který se mi nepodařilo odemknout. Zahleděla jsem se Lucasovi do obličeje. Pod očima měl pěkně hluboké, úplně fialové kruhy. Vypadal děsně unaveně. „Jenom jsem myslel, ţe bys chtěla s někým jíst, kdyţ jsi nová a vůbec…“ řekl. Naskočila mi husí kůţe. Pete jde po novejch lidech, říkaly holky. Lucas pokračoval: „Budeš s náma v sobotu hrát na schovku? Chtěl bych, abys přišla.“ V hlavě se mi rozezněl osobní alarm. Začal jako pípání radiobudíku a postupně sílil, aţ nakonec ječel jako deset policejních sirén najednou. „Musíš přijít,“ řekl Lucas. „Kaţdej přijde.“ Proč mu na mně tak strašně záleţí? zhrozila jsem se. Proč tak strašně chce, abych s ním já, nová ţákyně, hrála na schovku? 34

Napadla mě jen jedna logická odpověď. Ach, boţe, neee! vykřikla jsem v duchu. Lucas je Pete!

35

VIII. Klídek, řekla jsem si. Opřela jsem se hlavou o skříňku a soustředila se na boj se zámkem. Dvacet tři, pět, sedmnáct. Cvak. Zámek se otevřel. „Tak co říkáš, Randy?“ hučel do mě Lucas. „Najíme se spolu?“ Nesmím ho naštvat, usoudila jsem. Hlavně klídek a drţet si ho od těla. Naskládala jsem kníţky a sešity na dno skříňky. Pak jsem řekla: „To nejde.“ „Jo, dobrý, tak oukej,“ začal to vzdávat. „Slíbila jsem Davidovi a Saře, ţe s nima projedu domácí úkol z matiky.“ No, nakonec to byla pravda. „Davidovi Slaterovi?“ Lucas se znovu narovnal. „Tomu volovi?“ „David není ţádnej vůl,“ odsekla jsem. „Je náhodou správnej.“ „Tak se spolu najíme zejtra, co říkáš?“ zeptal se. „No, víš…“ Zaváhala jsem. „Tak platí, Randy?“ „Jo, jasně,“ připustila jsem neochotně. „Zejtra.“ Sledovala jsem ho, jak se ode mě vzdaluje směrem ke školní jídelně. Trochu jsem se klepala. Chce mě Pete uvnitř Lucasova těla dostat do hry na schovku, aby mě mohl zapikolovat? Stop! poručila jsem si. Zvaţ věci, jak doopravdy jsou. Za prvé: Lucas vypadá děsně unaveně. Za druhé: Jde po mně – po nový ţákyni. Za třetí: Chce, abych přišla hrát na schovku. Ale to ještě neznamená, ţe Lucas je Pete. Ověřím si to, rozhodla jsem se. Kdyţ budu stoprocentně vědět, ţe Lucas je Pete, dám si na něj při tý hře na schovku pozor. 36

Nedovolím mu, aby mě dostal. Nechci strávit celej rok ve společnosti nějakýho odpornýho kluka, kterej je duch. Nejsem zvědavá vůbec na ţádnýho ducha. Vzala jsem si ze skříňky jídlo a vyrazila hledat Davida a Saru. Saru jsem našla v jídelně, u stolu v rohu. „David stojí ve frontě na zmrzku,“ řekla Sara. „Hele, Saro,“ vydechla jsem, „musíš mi pomoct!“ „Pomoct? Co se děje?“ „Já myslím, ţe Pete zachvátil Lucasovo tělo. Chci ho sledovat, abych měla stoprocentní jistotu. Pomůţeš mi?“ Sara koukala jako blázen. „Lucas?“ vyjekla. „Ale to je nesmysl!“ „No, neřekla bych,“ pokračovala jsem. „Víš, co udělal? Přišel za mnou a řekl mi, abych se s ním zítra najedla.“ Sara se chytila oběma rukama za pusu. Byla úplně strašně zděšená. „Coţe?! On ti řekl, aby ses s ním najedla? To je šílený!“ Netrpělivě jsem si povzdechla. „A nejen to, Saro. Taky říkal něco o tom, jak je skvělý, ţe jsem nová. A taky říkal, ţe chce, abych v sobotu přišla hrát na schovku! A navíc vypadá děsně utahanej – určitě to bude tím, ţe je kaţdou noc venku, na hřbitově!“ Sara si přejíţděla prstem po bradě. „Já nevím, Randy. Mně to připadá praštěný… teda chci říct, ţe já těm řečem o Peteovi moc nevěřím. My jsme tě na tom mejdanu fakt chtěly jenom postrašit.“ Ani já jsem těm řečem o Peteovi moc nevěřila, to je fakt. Jenţe kdyby na nich nebylo trochu pravdy, jak by mohly přetrvat tak děsně dlouhá léta? Proč by se jinak Anita a ostatní holky toho Petea tak opravdově bály? Musela jsem zjistit pravdu dřív, neţ budeme hrát na schovku. Zeptala jsem se Sary: „Tak pomůţeš mi?“ „S čím potřebuješ pomoct?“ ozval se David, který přiklusal se zmrzkou v ruce a posadil se. „Randy chce šmírovat Lucase. Myslí si, ţe je Pete.“ David se rozesmál. „Lucas? Ale to je nesmysl.“ „Přesně tohle jsem jí řekla,“ pravila Sara. Otočila jsem se k Davidovi. „Potřebuju to vědět na sto procent. A Sara mi nechce pomoct. Ono to asi bude strašidelný. Bojím se sledovat Lucase sama. Ty bys mi taky nepomohl, Davide?“ 37

David na mě civěl, jako kdybych se zbláznila. „Pochop, o co mi jde, Davide!“ pokračovala jsem. „Je to úplně jasný! Kdyţ budeme vědět, kdo je Pete, můţeme si na něj při hře na schovku dát bacha. Nebo snad chceš bejt zapikolovanej, co?“ „Ne, to nechci!“ vyhrkl David. „Jenţe, co kdyby nás přistihl, ţe ho šmírujeme?“ „V ţivotě ne,“ ujistila jsem ho. „Dáme si fakt děsnej pozor. No, co říkáš, Davide?“ Podíval se na Saru. Ta zatřepala hlavou a protáhla pusu, jako by tím chtěla říct: „Randy je magor a nedá se s tím nic dělat.“ „Oukej,“ řekl David. „Jdu do toho s tebou.“ „Dík!“ vyhrkla jsem a hned mi bylo líp. „Kdy začneme?“ David pokrčil rameny. „Třeba dneska večer.“ „Vy jste se zcvokli!“ prohlásila Sara. „Kdyţ myslíš,“ odsekla jsem. „Ale desátýho června budeme vědět, na koho si dát bacha. Jo, pak to bude těţký – co kdyţ Pete zapikoluje zrovna tebe, Saro?“ Po večeři jsem počkala, aţ se setmí. Pak jsem řekla mámě a tátovi: „Jdu se projít po okolí.“ „Já půjdu s tebou,“ zakvičela Baby. Tebe akorát tak potřebuju, pomyslela jsem si. Mít na krku Baby. Ani omylem! „Nemůţeš jít se mnou,“ řekla jsem pevně. „Chci bejt sama.“ „Dej na sebe pozor, miláčku,“ řekla máma. „A nebuď venku dlouho.“ „Jasně,“ přislíbila jsem a rychle jsem vyklouzla zadními dveřmi z kuchyně ven. Pro sebe jsem si tajně řekla, ţe zůstanu venku tak dlouho, dokud bude potřeba. David na mě čekal na rohu Fear street a Park drive. „Máš strach?“ zeptal se. „Nemám,“ odpověděla jsem. Vydali jsme se k Lucasovu baráku. Lucas bydlel taky ve Fear street, ne moc daleko od nás. Přeběhli jsme ulici schovaní ve stínu. V Lucasově baráku v kuchyni se svítilo. 38

V okně byla vidět nějaká paní. „Co to je?“ zašeptala jsem. „Vypadá to na Lucasovu mámu,“ řekl David. „Meje nádobí, nebo co.“ Čekali jsme. Jediné, co jsme viděli, byla Lucasova máma v okně. No, nezačíná to zrovna nejlíp, pomyslela jsem si. „Co kdyţ Lucas nikam nepůjde?“ řekl jsem. „Co kdyţ tady budeme stát celou noc a nic?“ „Pšt!“ špitl David. „Sleduješ?“ Otevřely se hlavní dveře. Objevil se Lucas. Seběhl se schodů a překlusal přední trávník. A pak zamířil po Fear street k lesu. Skrčili jsme se s Davidem za auto u chodníku a čekali, aţ přejde. Pak jsme vyrazili do akce. Šli jsme po druhém chodníku. Modlila jsem se, aby nás nezaregistroval. Kráčel sviţně prázdnou ulicí a hvízdal si. Melodie mi byla povědomá. Co je to za píseň? přemýšlela jsem. Určitě ji znám. Pískal bez přestání a pořád jednu a tutéţ melodii. Konečně jsem si vzpomněla. Zpívala jsem ji jako malá holka. Byl to pohřební pochod. Slova zněla: Modli se za mrtvé, vţdyť modlí se za tebe, ať sejdeme se zase, aţ přijdeme do nebe. Podívala jsem se na Davida. Taky tu píseň poznal. „To je šílený,“ zašeptala jsem. „Jak to, ţe si píská pohřební pochod?“ „Třeba je to Pete,“ namítl David. „Vzpomíná na svůj vlastní pohřeb.“ Zachvěla jsem se. Prošli jsme znovu kolem našeho baráku. Smutně jsem se ohlédla. Byl tak vábný, útulný, bezpečný. Měla bych se vrátit domů, napadlo mě. Měla bych přestat bláznit. Ale Lucas šel dál. David taky. Od Davida to byla oběť, ţe mi podal pomocnou ruku. Teď jsem ho nemohla zradit. A vůbec, stejně jsem chtěla zjistit o Lucasovi pravdu. Dorazili jsme k lesu za Fear street. Lucas odbočil z ulice a zmizel 39

mezi stromy. Přešli jsme s Davidem na druhou stranu. U lesa jsme se zastavili. „Je tu pěkná tma,“ řekla jsem. Slyšela jsem Lucase v lese. Pod nohama mu praskalo listí a větvičky. Sebrali jsme odvahu a pustili se za ním. Obezřetně jsme pronikali do strašidelného černého lesa. Lucasovy kroky se vzdalovaly. „Ztratí se nám!“ vyhrkl David. Zdálo se, ţe mě přestávají poslouchat nohy. Nějak se jim nechtělo dál. Ale já je přinutila. Ze všeho nejvíc jsem se bála, abych neztratila Davida a nezůstala sama. Naslouchali jsme, snaţili jsme se drţet směru, odkud k nám doléhaly Lucasovy kroky. „Tudy!“ zašeptal David. Protáhli jsme se křovím. Kroky byly čím dál tím slabší. A za několik minut utichly úplně. Neslyšeli jsme nic. Kam se mohl vypařit? Chtělo se mi zakřičet: „Kde jsi, Lucasi?!“ Ale to by byla blbost. Nesměl o nás vědět. Pomalu jsme postupovali vpřed, varovali jsme se sebeslabšího hluku. Lucas zmizel. Rozplynul se v temnotách. V tom se z dálky ozvaly nějaké zvuky. Nastraţili jsme uši. „Davide! Slyšel jsi to?“ Naslouchali jsme, nehýbali jsme se. Znělo to jako dětské hlasy. Hlasy kluků a holek, kteří na sebe pokřikovali. Větve zaševelily pod náporem větru a hlasy se k nám donesly zřetelněji. Bylo to něco jako: „Před pikolou za pikolou…“ A pak smích a pak: „Vidím tě! Vidím tě…“ Co se to tam děje? zeptala jsem se sama sebe. Asi to bude Pete. Třeba si nacvičuje tu hru na schovku! „Vidím tě! Jsi zapikolovaná!“ Měla jsem na sobě šortky a tričko a třásla jsem se. Je červen, řekla jsem si. Není zima. Jenţe foukal vítr a v lese se ochladilo. Na rukou mi stály chlupy, po zádech mi běhal mráz. 40

Dětský hlas zvolal: „Zdrhej! Zdrhej!“ David mě popadl za ruku. Po tvářích mu tekly krůpěje potu. „Musíme okamţitě vypadnout!“ křičel. A uţ mě táhl za sebou. Ani jsem nestačila něco říct. Upalovali jsme lesem, ţe nám snad ani nestačily naše tenisky. Měla jsem co dělat, abych s Davidem udrţela krok. Nějaký malý kluk počítal: „Deset, dvacet… padesát…“ „Rychle, Randy!“ chrčel David. „Rychle!“ Byl zřejmě vyděšenější víc neţ já. Les na nás doráţel ze všech stran jako černé strašidlo. Zakopávala jsem o kořeny a spadlé větve a myslela jenom na to, abych neztratila Davida. „Šedesát… sedmdesát… osmdesát…“ říkal ten kluk. Boţe, ať nás Lucas neobjeví, modlila jsem se, Boţe, udělej něco, ať odsud vyvázneme ţiví! „Támhle!“ řekl David. Ukázal na světlo před námi. „Devadesát…“ Kluk uţ úplně ječel, vlastně vřískal. Nevěděla jsem, kam utíkáme. Doufala jsem, ţe to světlo znamená bezpečí. Zamířila jsem tím směrem a uháněla jako splašená. V běhu jsem slyšela toho kluka: „Sto! Sto, říkám vám, ať jsi, kde jsi, uţ tě mám!“

41

IX. Světlo

zmizelo. Byly to reflektory auta. Utíkali jsme správným směrem, ven z lesa. Konečně jsme byli na chodníku. Děsně jsme funěli. Pak se David rozchechtal. A řval smíchy jako blázen. „Co se ti stalo?“ zeptala jsme se. David lapal po dechu. „My…“ sípal, „jsme pitomí! Lekli jsme se nějakejch dětí!“ To je fakt, pomyslela jsme si. V lese si hrály děti a my jsme utekli, jako by nás někdo vraţdil. „Kdyby nás tak viděli kluci a holky ze školy!“ řekla jsem a taky jsem se rozchechtala. „Tohle bysme v ţivotě neokecali!“ „Pomoc! Pomoc! Honěj nás malý děti!“ David nasadil zděšený jekot: „Ne, pomoc, ne! Jde po mně zabiják z mateřský školy!“ „Pomoc, vraţda!“ smála jsem se. „Má v ruce stříkací pistoli!“ „Jsme srabi,“ řekl David. „Ţádnej Pete neexistuje.“ „Jasně,“ souhlasila jsem, „úplně jsme z tý debilní legendy zcvokli.“ Jo, jenţe v duchu jsem si myslela něco jiného. Druhý den na mě Lucas zase čekal u skříněk. Naštěstí jsem ho zaregistrovala včas. Otočila jsem se a nabrala jiný směr. Jídlo zůstalo ve skříňce hlídané Lucasem. Jak jsem vyklízela pole, sáhla jsem si na kapsu, jestli mám drobňáky. Padesát centů! Akorát tak na štrůdlový řez se zmrzlinou. 42

Ale co? Pořád lepší přijít o oběd, neţ se celý rok ţivit v lese syrovým masem zavraţděných zvířat. „Randy, víš, ţe mi začínáš dělat starosti?“ pošeptala mi Sara. „To bych ráda věděla proč?“ zamumlala jsem. Shromáţdili jsme, kluci a holky dohromady, v tělocvičně, na lavicích pro diváky. Seděly jsme se Sarou vedle Kris a Karly. „Proč by Lucas chodil v noci do lesa?“ řekla Sara. „Bud je Pete, neboje to fakt divný. Děláš dobře, Randy, kdyţ si ho drţíš od těla.“ „Pořád ještě nemám solidní důkaz. Nevím, jestli je Lucas Pete – a musím to zjistit, neţ budeme hrát na schovku. Mám na to uţ jenom tři dny.“ „Hele, holky, co si to šuškáte?“ zeptala se Kris. „Ale nic,“ odsekla Sara. „Nesmím to jako vědět, nebo co?“ ušklíbla se Kris. „Co se děje?“ ozvala se Karla. „V ţivotě jsme neměly tělák s klukama dohromady.“ Holky na shadysideské škole normálně cvičily odděleně. Kluci měli na tělák svého učitele, který se jmenoval Sirk. „Podle mě se asi budeme učit judo, nebo tak něco,“ zkusila hádat Kris. „Něco jako sebeobranu?“ zeptala jsem se. „Jasně!“ Kris se toho svého nápadu chytila. „Určitě se naučíme, jak s klukama bouchnout o zem! To je přece fantastický, nebo ne?!“ „Jen aby,“ zamumlala Karla. „Nedovedu si představit, ţe by nás Masonová učila sebeobranu.“ Masonová byla na tělocvikářku děsně namalovaná. Nehty měla prudce červené, dlouhé a perfektně opilované. Kdybyste po ní hodili míč, určitě by uhnula. Jednoduše by ho nechala odkutálet, aby si pro něj chudák člověk musel doběhnout. A taky si nechávala děsně záleţet na účesu. Měla vlasy odbarvené na blond a určitě si na ně kaţdé ráno vystříkala celý hektolitry laku, protoţe se jí při poklusu ani nehnuly. Chtěla bych ji zaţít někde venku, kdyţ pořádně zafičí. Je jasné, ţe myslela na úplně jiné věci, neţ na vyučování těláku pro dvanáctileté holky. 43

„Tak, chlapci a děvčata,“ zvolala a zatleskala. „Masonka podle mě jede po Sirkovi,“ pošeptala mi Kris. Sirk měl postavu jako vzpěrač, lesklé, vlnité černé vlasy a kníra. Normálně chodil s vypnutou hrudí. Právě Masonové něco šeptal a ona se tomu děsně hihňala. „Co jsem říkala?“ ušklíbla se Kris. „Super,“ řekla jsem. Masonová znovu zatleskala. „Jistě si kladete otázku, proč tento týden budou mít chlapci tělocvik společně s děvčaty. Povím vám to. Naučíme se něco nového a jiného, neţ dosud známe.“ „Kdyţ ne judo, tak aspoň karate,“ vydechla Kris. „Prosím, prosím, prosím…“ „A bude se vám to určitě líbit,“ pokračovala Masonka. „Naučíme se lidové čtverylce.“ Kluci a holky zaúpěli. Sirk zapískal na píšťalku. „Tak ticho, ticho tady!“ rozkřikl se na nás. Postupně jsme se zklidnili. Masonová řekla: „Já vím, ţe se uţ nemůţete dočkat, ale kdyţ budete pořád tlachat, tak se ničemu nenaučíte.“ Odmlčela se a pokračovala: „Nejprve vám s panem učitelem Sirkem ukáţeme kroky. Pak pustíme na magnetofonu pravou country hudbu a vyzkoušíte si to sami. Pan učitel Sirk vás osobně povede jako vyvolávač.“ Masonová si zřejmě myslela, ţe jsme z té její novinky celí říční. To určitě! Uţ jste někdy zaţili šesťáka, kterého by bavilo tancovat čtverylku? „Nejdřív si kaţdý zvolí partnera. Kdo je rozhodnutý, vystoupí a řekne jméno. Kdo není rozhodnutý, zůstane sedět a počká. Vybereme mu partnera sami.“ Nevystoupil nikdo, ale zato se všichni mezi sebou začali dohadovat. „Tak to je teda dobrý,“ zavrčela Karla. „Vsadím se, o co chceš, ţe si Laura zvolí Davida,“ řekla Kris. „Dávej bacha.“ A zase se nikdo nehnul. Masonová znovu zatleskala. Bylo to 44

srandovní. „No, kdyţ nevíme, koho si zvolit, tak se zklidníme a budeme dávat pozor. Pan učitel Sirk mi pomůţe vás rozpočítat.“ „Mně je jedno, koho mi přihoděj, jen kdyţ to nebude Jeff Fader,“ prohlásila Karla. „Je děsnej.“ Karla, Kris a já jsme se vyklonily, abysme si Jeffa Fadera prohlédly. Seděl na první lavici dole a šťoural se v nose. „Je boţskej!“ uchichtla se Kris. Vtom se za náma ozval holčičí hlas: „Já jsem si zvolila Davida Slatera!“ Otočila jsem se. Byla to Laura. „No, co jsem říkala?“ vyhrkla Kris. David se na lavici skrčil, aby nebylo vidět, jak zrudl. Kluci kolem něj ho plácali po zádech a smáli se. Masonová zvolala: „No, to je kuráţ, Lauro! Líbí se mi, ţe ses přihlásila první. Davide a Lauro, sestupte sem ke mně na parket. Někdo další?“ Pár vteřin nikdo ani necekl. „Je jasný, ţe nějaká pitomá čtverylka nikoho nezajímá,“ zašeptala Karla. „Ţe se na to Masonka nevykašle!“ A pak z lavic jako šíp vystřelil Lucas. „Já jsem si zvolil Randy Clayovou!“

45

X. Lucas si zvolil mě! Nikdo se nesmál, ani nikdo nikoho neplácal po zádech. Na lavicích bylo ticho. Kris a Karla na mě vykulily oči. Věděla jsem, co se jim honí hlavou. David na mě z parketu tělárny udělal významný kukuč. Pete prej jde po novejch holkách. Pete si tě určitě vybere. Lucas si mě vybral. Důkazy se začínaly vršit. „Výborně, Lucasi!“ pochválila ho Masonová. „Randy? Kde je Randy? To je ta nová dívka, pokud vím.“ Seděla jsem na lavici jako přikovaná, nohy se mi děsně třásly. Nechtěla s Lucasem tancovat. Dokonce jsem se ani nechtěla naučit tu pitomou čtverylku – ale to teď bylo vedlejší. „Co mám dělat?“ špitla jsem ke Kris a Karle. Karla pokrčila rameny. „Asi tam budeš muset jít.“ Lucas uţ stál na parketu. „Randy!“ zavolala Masonka. „No tak, Randy! Já vím, ţe tu někde jsi. Vystup a nezdrţuj!“ Zvedla se Lauřina kámoška ocásek a ukázala na mě. „Támhle je!“ řekla. „Támhleta je Randy!“ Masonová znervózněla. „No, tak se nestyd,“ obořila se na mě. „Uţ ať jsi tady!“ Pomalu jsem se vysoukala z lavic a sešla na parket. Lucas stál stranou, čekal na mě. Bude mě drţet v kole, uvědomila jsem si s hrůzou. Bude se mě 46

dotýkat! Sáhne na mě umrlec! Cítila jsem, ţe se mi zvedá ţaludek. Ne, s umřelým klukem za ţádnou cenu tancovat nebudu! „Paní učitelko,“ vypravila jsem ze sebe slabým hláskem. „Mně je špatně.“ Masonka se zatvářila váţně. „Ano, jsi trochu pobledlá.“ Ţaludek mi poskakoval. Bylo mi fakt děsně. „Asi by ses měla odebrat na ošetřovnu,“ řekla Masonová. Vyrazila jsem z tělárny pryč. Úplně jsem cítila, jak se mi Lucasův pohled vpaluje do zad. „Řeknu ti, ţe ta čtverylka nebyla zas tak strašná. Docela to ušlo,“ pravila Karla, kdyţ jsme vylezly z obchodního komplexu na Division street. Byly jsme s Kris a Sarou v kině. Bylo skoro osm, ale pořád ještě světlo. „Určitě by tě to bavilo, Randy,“ přidala se Kris. „Nemusela ses s klukama bavit a ani ses jich nemusela moc dotýkat. Jenom kdyţ ses točila v kole.“ „Kdyby se mnou zatočil Lucas, tak se asi pozvracím,“ řekla jsem. „Stačí se na něj podívat a v tu ránu je mi Spatně.“ „To přeháníš,“ řekla Karla. „Lucas nakonec tancoval s Marcií Leeovou a nic jí neudělal.“ „Uţ ti ta hra na schovku normálně leze na mozek,“ dodala Sara. „Fakt je, ţe nikdo na sto procent neví, jestli Pete vůbec existuje.“ To mě naštvalo. „Samy jste mi o něm pověděly!“ rozkřikla jsem se. „A kdyţ teď říkáte, ţe se neví, jestli Pete vůbec existuje, tak proč kaţdej rok tu hru hrajete? A co ty kluci a holky, který skončili v blázinci s bílejma vlasama, nebo přestali mluvit? Ne, něco na tom musí bejt!“ Kris byla vystrašená. „Spíš existuje,“ řekla. „Hele, holky,“ zasmála se Sara, „ta hra je přece tradice, normální zábava. A kdyţ se přitom trochu bojíme, tím líp.“ „Známe spoustu kluků a holek, který ji hráli,“ řekla Karla, „a nic se jim nestalo.“ Tak jo, pomyslela jsem si. Tak jsem praštěná, a co? Čím víc se toho dovídám, tím víc věřím, ţe Pete fakt existuje. 47

Prošli jsme parkovištěm obchodního komplexu a zamířili po Division street k Park drive. Na rohu jsme se rozešly. Sara, Kris a Karla nasedly na autobus do North Hills. Zůstala jsem sama. Čekala jsem na autobus k nám. Nějak nejel, nebo co. Po deseti minutách tvrdnutí jsem se rozhodla, ţe půjdu pěšky. Bylo teplo a pořád ještě světlo. Jenţe pak se začalo rychle stmívat. Přidala jsem do kroku. Kdyţ jsem byla venku, máma touhle dobou uţ začínala trnout. Úplně jsem ji slyšela, jak mi říká: „Výslovně jsem ti přikázala, ţe máš být do setmění doma!“ Uţ se s tím nedalo nic dělat. Do ulic padla tma. No nic, byla jsem skoro doma. Zabočila jsem na Fear street. Musela jsem projít kolem hřbitova. Nemohla jsem si pomoct, najednou mi ten hřbitov vadil. Děsně jsem si přála, abych uţ byla doma. Jít kolem hřbitova ve dne je docela normální, ale v noci to moc normální není. Fakt ţádná zábava. Skoro jsem klusala, snaţila jsem se nemyslet na ty hlasy, které jsme s Davidem slyšeli v lese. Dokonce jsem se tím směrem ani nedívala. Ale stejně jsem tam viděla! U jednoho hrobu se něco pohnulo. Zaregistrovala jsem to koutkem oka. Musela jsem se podívat. Nedalo se to vydrţet. Nešlo to. Ve tmě se míhalo něco bílého. Přistoupila jsem o krůček blíţ. Zaslechla jsem kovový zvuk rýče. Na hřbitově někdo kopal. Mezi hroby byl nějaký kluk. Byl sehnutý, jako by očichával zem. Zapadla jsem za strom a sledovala ho. Lucas! Vzal něco do ruky a narovnal se. Bylo to malé a mělo to načervenalou barvu. Hýbalo se to. Děsně se to Lucasovi kroutilo v prstech. Ţíţala. „Mám tě!“ zvolal Lucas. A pak udělal něco, co mě přesvědčilo, ţe mám pravdu. Pomalu, pomaloučku si tu tučnou, načervenalou ţíţalu začal strkat do úst.

48

XI. Málem

jsem zařvala. V posledním okamţiku jsem se chytila za pusu. Ale slabé zapištění mi přece jen uniklo. Lucas ke mně otočil hlavu. Zajela jsem do stínu. Civěl do tmy. Vypadalo to, ţe větří, ţe hledá ve vzduchu lidský pach. Úplně jsem přestala dýchat. Lucas se odvrátil a začal znovu kopat. V maximální tichosti jsem přeběhla na druhý chodník. Schovala jsem se za strom a vykoukla. Lucas pořád kopal. Byl sehnutý. Nejspíš mě neviděl. Drţela jsem se ve stínu a upalovala z toho hrozného místa pryč. Ani jednou jsem se neohlédla. Konečně jsem byla doma. Kdyţ jsem byla v bezpečí, pootevřela jsem dveře a vystrčila hlavu. Nikde nikdo. Zase jsem dveře zavřela a zamkla. Fuj – to byl skvělej záţitek! Pete ovládá cizí těla v noci, pomyslela jsem si. A teď je noc. Vytáhl chudáka Lucase na hřbitov. Úplně jsem se zachvěla. Desátý červen se neúprosně blíţil. Co kdyţ mě Pete zapikoluje?! Budu kaţdou noc chodit po hřbitově. Budu vykopávat ţíţaly. Budu je jíst. Skoro jsem cítila, jak se mi v ţaludku kroutí chomáč ţivých, vzájemně propletených ţíţal. „Randy, jsi to ty?“ ozvala se z obýváku máma. Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Máma, táta a Baby seděli u televize a dívali se na policejní reportáţe. 49

„Jaký byl film?“ zeptal se táta. „Nemáš hlad? Nechali jsme ti kousek kuřete, jestli chceš.“ „Je v troubě,“ dodala máma. „Měla jsem v obchoďáku pizzu,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem měla akorát popcorn. Po tom záţitku s Lucasem jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. „Nejdeš náhodou trochu pozdě, miláčku?“ pustila se do mě máma. „Nejel ti autobus, či co?“ „Nejel vůbec,“ odpověděla jsem. „Musela jsem jít pěšky.“ Máma i táta se ostře otočili od obrazovky a ještě ostřeji se na mě zadívali. „Tak to ne,“ pronesl táta přísně. „Měla jsi zavolat, Randy. Přijeli bychom pro tebe.“ „Já vím. Nějak mi nedošlo, ţe se tak rychle setmí.“ Baby vyskočila z gauče a zabarikádovala svým tělíčkem výhled na televizi. „Kví kví!“ zakvičela. „Randy má průšvih!“ „Klídek, Baby, jo?“ zavrčela jsem na ni. „Já nejsem Baby! Já jsem Barbara!“ rozeřvala se. „Bar-ba-ra!“ „Baby, sedni si,“ řekl táta. „Barbaro!“ „No, myslím, ţe je nejvyšší čas upalovat do postýlky,“ řekla máma. „Šup, šup. Půjdeš spát.“ Baby spustila děsný jekot: „Bááárbááárááá!“ Máma se jednou rukou chytila za ucho a druhou popadla Baby a uţ ji táhla po schodech nahoru. „Potřebovala by dostat uklidňující injekci,“ zasmála jsem se. Táta po mě sekl očima. „Ty bys taky měla jit spát, mladá dámo. Vůbec se mi nelíbí, kdyţ se touláš po nocích.“ „Já za to nemůţu,“ řekla jsem. „Dobře,“ pravil táta. „Odeber se laskavě do svého pokoje a přemýšlej o tom.“ Tak jsem se laskavě odebrala do svého pokoje. Natáhla jsem si letní noční košili a zalezla do postele. Otevřela jsem si kníţku. Musela jsem se nějak rozptýlit, zbavit se myšlenek na Petea. Oknem do pokojíčku pronikal teplý vánek a pohrával si se záclonami. Nevím, kdy jsem usnula, ale prostě jsem usnula. Najednou jsem se 50

probudila. Lampička u postele byla rozsvícená. Kníţka spadla na podlahu. V baráku bylo ticho. Kolik můţe bejt hodin? napadlo mě. Otočila jsem hlavu k budíku. Byla jedna hodina. Stáhla jsem ze sebe deku a zhasla lampičku. Na protější straně ulice se v oknech nikde nesvítilo. V ulici byl klid. Aţ na jemné, slaboučké hlasy. Hlasy! Hlasy, které se blíţily. „Mám tě! Jsi hotová!“ „On je tady! On je tady! Uteč!“ „Sto, říkám vám, ať jsi, kde jsi, uţ tě mám!“ Posadila jsem se. Úplně jsem se klepala. Hlasy přicházely od lesa. „Před pikolou, za pikolou…“ Natáhla jsem se k oknu a vykoukla. Nic jsem neviděla. Hlasy umlkly. A pak se něco mihlo pod výbojkou. Ze stínu vystoupil kluk. Jasně jsem ho v tom světle viděla, to teda jo. Jenţe jsem mu neviděla do obličeje. Kráčel ve směru od lesa. Mířil k domu, kde bydlel Lucas. Určitě to byl on, pomyslela jsem si. Nebo Pete. Vybral si mě, zhrozila jsem se. Jde po mně. Jsem na řadě. Zachvátí moje tělo.

51

XII. „Buďte tady hodné, holky.“ Táta nám dal pusu na čelo. „Nezdrţíme se dlouho,“ řekla máma. „Kdyby něco, zavolejte nám k Lewisovým.“ Sařiny rodiče pozvali mámu s tátou k nim domů na večeři. „Číslo máte na ledničce.“ A táta mi řekl: „A nezapomeň – Baby musí být v osm v posteli.“ „Barbara!“ zaprotestovala si Baby. „Budete si to uţ konečně pamatovat?“ Táta hledal po kapsách klíčky od auta. „Jo, odpusť, Baby.“ Baby se nakrkla a dupla do podlahy. Někdy je mi jí fakt líto. Nikdo ji nebere váţně. Ale jindy je zase úplně nesnesitelná – jako kdyţ mě třeba „nerada“ postříká tou svojí pitomou stříkací pistolkou. V takových chvílích mě napadá, ţe by ji třeba mohla unést nějaká kosmická obluda. Nejlépe obluda, která se ţiví sedmiletými holčičkami. Baby začala fňukat. „Já nechci jít spát v osm hodin. Chci bejt vzhůru stejně dlouho jako Randy.“ „Aţ ti bude tolik co Randy, budeš taky déle vzhůru,“ konejšila ji máma. „A nebude to tak dlouho trvat. Jenom pět let.“ Baby se rozeřvala. „Pět let! To je strašně dlouho!“ A se slzami v očích utekla do svého pokoje. „To ti teda mockrát děkuju, mami,“ ušklíbla jsem se. Máma ségru vytočila – a uklidňování tý rozmazlený holky zůstalo na mně. Máma se sklonila a dala mi pusu na dobrou noc. „Tak se nezlob, miláčku. Však ona se uklidní.“ Táta uţ byl ve dveřích. Máma popadla kabelku. 52

„Vyřiďte Saře ode mě čau,“ zavolala jsem za nimi, kdyţ nasedli do auta. Rozjeli se a zamávali. Měli jsme ten večer s Baby celý barák pro sebe. Jo, je jasný, ţe to nebylo poprvé. Uţ jsem Baby párkrát hlídala, to jo. Jenţe ne ve Fear street. Dneska poprvé. Odkráčela jsem za Baby do jejího pokoje. Boţe, jen ať nemagoří, modlila jsem se. Ať je dneska večer maximálně hodná. Zmáknout Baby, kdyţ jí to chytne, je nad lidské síly. Ani máma s tátou si s ní v takových okamţicích nevědí rady. Jednou praštila o zem krabicí mléka a ta se rozprskla jako šrapnel. Mléko postříkalo celou kuchyni. Jindy mi zase podrazila nohy, kdyţ jsem mámě pomáhala sklízet ze stolu. Nádobí se zbytky jídla mi vypadlo a přistálo v jídelně na koberci. Máma musela koberec srolovat a odvézt do čistírny. A v té čistírně ho někdo ukradl. „Baby?“ zavolala jsem. „Co děláš?“ Čekala jsem na odpověď. Nic. Neslyšela jsem ani pláč ani popotahování. Hm, pomyslela jsem si. Je to dobrý nebo špatný? „Baby?“ Nakoukla jsem do pokoje. Ségra tam nebyla. „Baby! Kde sakra jsi?“ Vešla jsem dovnitř a začala po ní pátrat. Podívala jsem se pod postel. Podívala jsem se za dveře. „Baby?“ Co to mělo znamenat? Vytahala jsem zásuvky prádelníku – uţ se tam taky párkrát schovala, kdyţ byla menší. Zase nic. „Baby!“ Třeba je v loţnici táty a mámy, napadlo mě. Chtěla jsem vypadnout, kdyţ vtom se rozletěly dveře šatníku a Baby na mě vybafla. „Baf!“ Lekla jsem se. Baby skákala půl metru vysoko a řvala smíchy. „Lekla ses! Lekla ses! Lekla ses…“ No, naštěstí měla veselou náladu. „Cha cha, Baby,“ kysele jsem se zasmála. „Ty jsi mě teda vyděsila. Fakt, děsná sranda.“ „Randy se lekla! Randy se lekla…“ 53

„Pojď,“ řekla jsem a vzala ji za ručičku. „Dáme si véču.“ Kdyţ jsme snědly pizzu z mikrovlnky a zmrzlinu, pustily jsme si televizi. Zahnala jsem ji do postele aţ o půl desáté – bylo totiţ zvykem, ţe jsem ji nechávala koukat na televizi o něco déle, kdyţ jsem ji hlídala – alespoň rychleji usnula. Pak jsem se zhroutila v obýváku na gauč. Húúú! To bylo strašný, řekla jsem si s úlevou. A teď se na všechno vykašlu. V televizi nic pořádného nedávali, tak jsem ji vypnula a vzala jsem si na gauč časopis. Uběhla hodina. Bylo skoro deset. Přinutila jsem se postavit na nohy a přešla k oknu. Venku byl klid a tma. Zahleděla jsem se ke hřbitovu. Nastraţila jsem uši. Jestlipak je tam dneska Lucas? Jestlipak se tam zase hrabe v zemi, aby se najedl? Podívala jsem se k hlavním dveřím, jestli je zamčeno. Zmocnil se mě neklid. Ticho v baráku bylo děsný. Nějak mi to nesedělo. Procházela jsem z jedné místnosti do druhé. Obývák, jídelna, kuchyně, hala… Bude lepší, kdyţ si zase pustím televizi, napadlo mě. Alespoň nebudu tak sama. Dávali policejní reportáţe „Poldové v akci“. Najednou jsem měla pocit, ţe něco slyším. V předsíni. Nebo v hale? Ztuhla jsem. Naslouchala. V televizi kvílely sirény. Za mnou spadlo něco na podlahu. Prudce jsem se otočila. Baby! Koukala nešťastně na plastikový talířek, který upustila. Po podlaze se válely bonbony. „Nemůţu spát,“ zakňourala. „Musíš se okamţitě vrátit do postele,“ přikázala jsem jí. „Za chvíli přijdou máma s tátou, a kdyţ nebudeš spát, tak si to děsně odnesu.“ „Já mám hlad,“ vyhrkla. Ach, boţe, ne! zaúpěla jsem v duchu. Přece jen to na ni přišlo! Já se zblázním. Přistoupila jsem k ní, pod nohama mi křupaly bonbony. Bylo mi, 54

jako bych taky měla kaţdou chvíli zmagořit. „No tak, Baby,“ řekla jsem naštvaně. „Pomoz mi posbírat ty bonbóny. Pak se vrátíš do postele.“ „Uţ zase mi říkáš Baby!“ rozkřikla se na mě. „Kolikrát ti mám opakovat, ţe jsem Barbara?!“ Musela jsem se ovládnout. Nic jiného mi nezbývalo. „Jo, omlouvám se, fakt se omlouvám,“ řekla jsem, abych ji uklidnila. „Uţ si to budu pamatovat, Baby.“ Prsk! Ségra zaklonila hlavu a začala vřískat. Z plných plic. „VJUUÚAAAÚÚÚAAAHHHUÚÚ…“ „Přestaň, Baby! Slyšíš?!“ „VJUUÚAAAÚÚÚAAAHHHUÚÚ…“ Sebrala jsem z podlahy bonbón a hodila ho po ní. „Hele!“ snaţila jsem se přeřvat to její děsné vytí. „Podívej, ségra! Bonbón! No, ochutnej, jak jsou ty ţvejkací karamely dobroučký…“ „VJUUÚAAAÚÚÚAAAHHHUÚÚ…“ Třásla jsem s ní. Hladila jsem ji. Dělala jsem na ni všelijaké legrační drţtičky. Nic nezabíralo. Baby vřískala jako přetrţená. Sousedi si budou myslet, ţe ji tady vraţdím, pomyslela jsem si. Pak se něco změnilo. Ne, ţe by ségra přestala vřískat, to ne, ale vřískala najednou nějak jinak. Uţ to nebyl ten její provokativní jekot. Křičela hrůzou. Popadla mě za ruku a ukázala na okno. „NEEEEEEEEEEEE!“ Otočila jsem se. A v tom okamţiku jsem taky začala křičet.

55

XIII. „Neeeeee! Neeeeee! Pomoc!!!“ řvala jsem. Za oknem byl Lucas. A najednou zmizel. Zarachotily hlavní dveře. Dobýval se k nám do domu! Proletěla jsem předsíní ke vchodu a vší silou jsem se opřela do dveří. Je zamčíno, připomněla jsem si. Nedostane se sem. Pak to v zámku cvaklo. „Neeee!“ zaječela jsem. „Baby, pojď mi pomoct!“ Baby se opřela do dveří se mnou. Po tvářích jí tekly slzy. Dveře se začaly otvírat. Drţely jsme je, jak jsme mohly, ale nebylo to nic platné. „Neeee!“ křičela jsem. „Jdi pryč!“ Dveře se rozletěly, ţe jsme obě málem upadly na podlahu. „Pomoc! Pomoc…“ řvala jsem. „Jdi pryč! Jdi pryč…“ Popadla jsem Baby do náruče, abych ji před Lucasem ochránila vlastním tělem, a zavřela jsem oči. Ale nebyl to Lucas. „Randy! Co se to tady děje?“ Otevřela jsem oči. Máma a táta! Byla jsem z toho úplně paf. Nevěděla jsem, co říkat. „Randy, jsi v pořádku?“ zeptal se táta. „Já… já…“ „Tak co se tady děje?“ rozkřikla se na mě máma. Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá krev. „Stalo se něco?“ zeptala se máma. „Dobýval se sem někdo?“ „Lucas!“ vyhrkla jsem. „Viděla jsem ho v okně! Chce mě zachvátit!“ 56

Táta koukal jako blázen. „Jaký Lucas? Co to plácáš?“ „On je Pete!“ odpověděla jsem. Máma s tátou si vyměnili starostlivé pohledy. „Je to nějaký kluk od vás ze třídy?“ zeptala se máma. Kývla jsem. Začínalo mi docházet, ţe jim musím připadat, jako by mi přeskočilo. Asi bude lepší, kdyţ uţ nebudu nic říkat, usoudila jsem. Stejně mi nemohli nijak pomoct. Fakt, nijak. Nemohli dělat vůbec nic. „Proč by ten chlapec lezl k nám do okna?“ řekl táta. „Nemám zavolat na policii?“ „Ne, ne… to je oukej, tati,“ vyhrkla jsem. „A… asi se mi to jenom zdálo.“ Máma zavrtěla hlavou. „Opravdu, Randy? Vypadáš pořádně vyjukaná.“ „Koukala jsem na televizi, na děsně strašidelnej film,“ zalhala jsem, „a pak jsem se začala bát. Tak je to.“ „Já jsem ho taky viděla,“ vloţila se do toho Baby. „Viděla jsem kluka.“ „2ádnýho kluka jsi neviděla,“ řekla jsem jí. „Bylo to v televizi.“ „Nebylo!“ „Prosím vás, neposlouchejte ji,“ řekla jsem tátovi a mámě. „Přece víte, jak si vymejšlí.“ Táta pokrčil rameny. „Oukej. Ale jestli se opravdu něco stalo, měla bys nám to říct.“ „Kdyby se něco stalo, tak bych vám to fakt řekla.“ „Já jsem ho viděla.“ Ségra uţ zase brečela. „Nevymejšlím si.“ „Vrať se zpátky do postele, Baby,“ nařídila jí máma. „Všichni si chceme jít lehnout.“ Táta na ni zkusil po dobrém. „Víš, Baby, my velcí teď jdeme spát. Chceš přece být jako my, nebo ne?“ „Mně se nechce spát!“ prohlásila ségra. „Jsem vzhůru. Jsem strašně moc vzhůru.“ „No, asi bude nejlepší, kdyţ zapadnu do postele,“ řekla jsem. „Takţe se mějte, vy tři.“ Odkráčela jsem a nechala mámu a tátu, ať si s Baby nějak poradí. 57

A je to, pomyslela jsem si na schodech. Mám všechny důkazy, který jsem potřebovala. Lucas je Pete. A Pete udělá všechno pro to, aby mě zachvátil. Klidně se vláme i k nám domů. Jsem ztracená.

58

XIV. Křup! Sklenička mi vyklouzla z ruky a rozbila se v kuchyni o podlahu. Pomerančový dţus se roztekl po dlaţdičkách. „Sakra!“ zasyčela jsem. Popadla jsem pár papírových utěrek a pustila se do vytírání. „Pozor na střepy, Randy!“ Máma mě sledovala s váţným výrazem. „Co je s tebou, miláčku?“ zeptala se. „Nic. To je dobrý.“ Snaţila jsem se na ni nedívat, aby neviděla, jak jsem nervózní. Byla sobota, desátého června. Kdyţ jsem se ráno probudila, měla jsem v ţaludku něco jako uzel. Ten uzel se postupem dne utahoval a zvětšoval. Snaţila jsem se číst, snaţila jsem se prohlíţet si s Baby komiksy, ale nevydrţela jsem delší dobu na jednom místě. Chodila jsem po domě jako lapené zvíře. „Randy, ty mě znervózňuješ,“ řekla mi odpoledne máma. „Uděláš nejlíp, kdyţ půjdeš nakoupit. Budeme potřebovat hovězí maso.“ Mám jít nakoupit? pomyslela jsem si. Mám jít přímo ven? Sama? „Kdyţ já nemůţu, mami,“ zavrněla jsem. „Proč ne? Venku je hezky. Neuškodí ti, kdyţ se trochu proběhneš.“ „Jenţe mně je nějak…“ Máma mi vsunula do ruky peníze a vystrčila mě ze dveří. „Jen mazej,“ přikázala. „Čtyři kila mletého libového hovězího, jasné? Děkuju.“ Ulice byly na sobotní odpoledne nezvykle tiché. Jindy si v okolí hrály děti a lítaly na kolech jako blázni. 59

Dneska nic. Dokonce ani nejezdila auta. Jeden dědek sekal před barákem trávník. Přesvědčilo mě to o tom, ţe lidi jsou zalezlí doma – hlavně kluci a holky. Úplně jsem je viděla, jak jsou nervózní, jak si šetří síly na večer, aţ budeme hrát na schovku. Nikdo nechtěl být zapikolovaný. Nikdo nechtěl být nešťastníkem, který bude muset celý rok chodit v noci ven. Sara večer zavolala, zrovna kdyţ jsme večeřeli. Pošeptala mi do telefonu: „Hele, nezapomeň. Hra začíná hned po setmění.“ „Jak bych mohla zapomenout? Nemyslím celý tejdny na nic jinýho.“ „Poslouchej, co ti řeknu, Randy,“ řekla Sara. „Je to šílený, ale myslím, ţe jsi na to přišla. Je to šílený, ale Lucas je asi fakticky Pete. Musíš si na něj dát děsnej pozor, aby tě nezapikoloval…“ Přesně tak, pomyslela jsem si. Dám si pozor, budu se od něj drţet co nejdál a nic se mi nestane. „Sejdeme se na místě,“ řekla jsem. „Super.“ Bylo cítit, jak se Saře ulevilo. „Tak čau v noci.“ Vrátila jsem se ke stolu. Baby splivla karbanátek. Já neměla na jídlo pomyšlení, ale přinutila jsem se pozřít alespoň pár kousků brambor. Potřebovala jsem sílu. Máma po mně pořád sekala očima, jako bych něco provedla, nebo co. Táta jedl s chutí a usmíval se. Najednou mi řekl: „To bude dneska, co?! Uţ se nemůţeš dočkat, vid, Randy?“ Zabořila jsem zrak do talíře. „Éééé… coţe?“ „Stará hra na schovávanou. Mně se to docela zamlouvá. Jo, to se nedá nic dělat, je to shadysideská tradice.“ „Jo.“ „Dnešním večerem se zařadíš mezi občany města,“ pokračoval. „Ostatní děti tě přijmou mezi sebe. Bude to iniciace, nebo jak bych to nazval.“ Bylo jasný, ţe táta vůbec neví, o co jde. V duchu jsem ho prosila, 60

aby o tom uţ nemluvil. Slovo si vzala máma. „Doufám, ţe to není nebezpečné nebo podobně, co, Randy?“ „Ne,“ řekla jsem slabým hláskem. Nerada jsem mámě lhala. „Proč by to mělo bejt nebezpečný? Vţdyť je to jenom hra na schovku.“ „Jasně, jasně, holčičko,“ řekl táta. „Myslím, ţe s maminkou nemusíme mít obavy.“ „Já chci taky hrát na schovku!“ ozvala se Baby. „Chci a chci a chci…“ „Aţ budeš starší, Baby,“ zarazil ji táta. „Neboj, dočkáš se.“ „Já chci hrát teď hned!“ „Ovládej se, Baby,“ okřikla ji máma, „nebo půjdeš okamţitě do postele!“ „A jmenuju se Barbara!“ Odloţila jsem vidličku a podívala se na ni. Bylo šílené, kdyţ jsem si představila, ţe za pár let bude ve stejným nebezpečí jako teď já. Lezla mi na nervy, to jo, ale aby ji zachvátil duch, jsem jí nepřála. Tolik mi zase na ty nervy nelezla. Odtáhla jsem se od stolu. „Uţ nemůţu.“ „Vţdyť ses toho jídla ani nedotkla,“ poznamenala máma. Tak jsem napíchla kousek karboše a strčila si ho do pusy. Pro klid v baráku. „Fakt nemůţu,“ řekla jsem s plnou pusou. „Půjdu nahoru a na chvíli se natáhnu.“ Vypadla jsem z kuchyně a ještě jsem zaslechla tátu, jak říká mámě: „O nic nejde, drahá. Randy je nervózní, protoţe si tu ještě nenašla nové kamarádky. Uvědom si, jak je náročné na psychiku, kdyţ holka přejde na novou školu.“ To je fakt, pomyslela jsem si, kdyţ jsem vlekla po schodech nahoru. Jsem nová holka. A Pete jde po novejch holkách. Sešli jsme se u lesa za Fear street. Na téhle straně ulice není ţádné osvětlení. Měsíc se schovával za mraky. Někteří kluci si svítili baterkami, které z dálky vypadaly jako 61

oči poletujících duchů. Srdce mi děsně bušilo. Prodírala jsem se zástupem kluků a holek mého věku, hledala jsem Saru, Kris a Karlu. Sledovala jsem obličeje kolem sebe, jestli někoho nepoznám. A lidi zase sledovali mě. Zřejmě jsme byli nervózní úplně všichni. Nikomu nebylo dvakrát do řeči. A pak jsem ho uviděla. Lucas! Upíral na mě zrak. Nepřibliţuj se ke mně! zaúpěla jsem v duchu. Nesmí mě zachvátit! Zajela jsem mezi lidi. Chtěla jsem se ztratit v davu. Neměla jsem nejmenší představu, kam se schovám, ale na tom nezazelo. Hlavně, aby se ke mně Lucas nedostal. Opodál stál tělocvikář Sirk. Tvářil se nezvykle zachmuřeně. Nějak mi nešlo na rozum, co tu dělá. Pomalu se trousili další kluci a holky. Čekala jsem, co se bude dít. Kaţdý čučel na Sirka, jako by od něj čekal nějaký zahajovací signál nebo co. Konečně se Sirk pohnul. Zamával baterkou a předstoupil. Promluvil hlubokým, váţným tónem, který jsem u něj ještě nezaţila. „Chlapci a děvčata, vítám vás v lese za Fear street. Jak všichni víme, dneska je desátého června – den Peteových narozenin. Sešli jsme se zde, abychom se účastnili starého shadysideského rituálu: hry na schovávanou. Tuto hru před námi hrály jiţ celé generace dětí, jako jste dnes vy,“ pravil. „Kráčíte ve šlépějích svých rodičů a prarodičů. Dnešní noc kaţdého z vás změní – však to sami poznáte.“ A zachechtal se jako nějaký šílený vědec. Několik lidí se uchichtlo, ale většina se ani neusmála. Vyslechli jsme jeho slova s větší pozorností a klidem, neţ se nám to kdy podařilo ve škole. „Pro většinu z vás bude tato hra pouze hrou,“ pokračoval Sirk. „Pro jednoho z vás však bude mít osudné následky. Jistě víte, co mám na mysli.“ 62

Uzel v mém ţaludku nabyl obludných rozměrů. Jenom ne já! Já nechci mít ţádný osudný následky! „Pravidla jsou prostá: Nikdo nesmí mít baterku. Baterky zůstanou zde, na kraji lesa. Na povel se rozběhnete po lese a schováte se.“ Zahleděli jsme se k lesu. Temné, mlčící stromy jako by se uţ nemohly dočkat, aţ nás pohltí. Sirk poplácal dlaní na obrovský, sukovitý dub. „Tento strom, správně nazývaný dub, je pikola. Kdo se ho dotkne při návratu z lesa, je zachráněn. Avšak pozor – ţádný nesmí vyběhnout dřív neţ za půl hodiny. Je to kaţdému jasné?“ Odmlčel se. Nikdo se ani nepohnul. Byli jsme zvědaví, co z něj ještě vyleze. Srdce mi tlouklo v uších. Po chvíli slavnostního mlčení Sirk dodal: „Jistě všichni víte, o co jde.“ Jasně ţe jsme věděli, o co jde. Byly Peteovy narozeniny. A kaţdý se bál, aby ho Pete nezapikoloval. Sirk si odkašlal. „Takţe hodně štěstí. A buďte opatrní, ať se nikomu nic nestane.“ Někdo rozškrtl zápalku. Spatřila jsem Saru. Sara zapálila dvanáct svíček. Dvanáct svíček na velkém narozeninovém dortu. Dort drţely dvě holky, které jsem neznala. Plamínky svíček jim vrhaly po tvářích strašidelné stíny. Na dortu bylo červenou ledovou polevou napsáno: „Peteovi k narozeninám.“ A lidi začali zpívat: „Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví…“ V ţivotě jsem tenhle popěvek neslyšela zpívat tak chmurným tónem. Jo, taky jsem v ţivotě nebyla na oslavě narozenin umřelého kluka. Připojila jsem se. Zpívalo se děsně pomalu. Protahujeme to, řekla jsem si. Kaţdej chce, aby ta hra trvala co nejdýl. Zpěv skončil. Stáli jsme vedle sebe jako sochy a mlčeli. Na co se čeká? zeptala jsem se sama sebe. Na signál? 63

Viděla jsem ve světle svíček, jak se Saře samou nervozitou třese pusa. Pak najednou všechny svíčky zhasly. Nevšimla jsem si, ţe by je někdo sfoukl. Les za Fear street ještě víc potemněl. Hra na schovávanou začala.

64

XV. Vyrazili jsme. Holky se Sarou upustily dort na zem. Plesk! Rozplácl se do prachu. A kluci a holky ho rozšlapaly, jak se řítili jeden přes druhého do lesa. Rozběhli jsme se do všech stran. Sara se ohlédla a uviděla mě. Naznačila mi, abych zdrhala za ní. Zavrtěla jsem hlavou. Kdybychom byly spolu, Pete by nás určitě našel. Po dvaceti metrech jsem se zastavila. Kam teď? Zaslechla jsem za sebou kroky a otočila se. Hnal se za mnou nějaký kluk. Lucas! Ne. Byl to někdo jiný. Profrčel kolem mě a ztratil se mezi stromy. Po Lucasovi ani stopy. Zatím dobrý. Rozběhla jsem se po úzké pěšině hlouběji do lesa. Všude byli kluci a holky. Ze všech stran ke mně doléhal křik, jekot a smích. Hledali vhodné místo pro úkryt. Musela jsem utíkat jinam. Dál do lesa. Prchala jsem a třeštila oči do tmy. Drtila jsem pod sebou nízká křoviska. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Hlavně klid, říkala jsem si. Nesmím dělat randál. Kam se schovám? Zdálo se, ţe les nemá konce. Najednou jsem nevěděla, kde jsem. Zabloudila jsem! Ostatní kluci a holky byli bůhvíkde. Zničehonic jsem zatouţila 65

uvidět nějakou známou, přívětivou tvář. Saru nebo Kris nebo tak někoho. Kaţdého kromě Lucase. Bloudila jsem čím dál tím víc. Jsem ztracená, pomyslela jsem si. Jsem sama. Ne. Nebyla jsem sama. Křup křup křup… Zastavila jsem se a nastraţila uši. Srdce mi bušilo přímo v mozku. Stála jsem jako přikovaná. Praskaly větvičky, byly slyšet kroky. Otočila jsem hlavu. Kdo je tam? Nikoho jsem neviděla. Ale někdo za mnou určitě byl. Křup křup křup… Blíţil se ke mně. Třeba je to Sara, řekla jsem si. Nebo nějaká jiná kamarádka. Jak jsem tam tak stála, zmocňoval se mě čím dál tím větší strach. Zhluboka jsem se nadechla. Nemůţu stát a čekat, aţ po mě ten neznámej skočí, pomyslela jsem si. Musím zmizet! Znovu jsem se rozběhla. Utíkala jsem rychleji neţ předtím. Křup křup křup… Kroky mě dotahovaly. Seběhla jsem z pěšinky, abych neznámého setřásla. Začala jsem se prodírat křovisky a nízkými větvemi. Křup křup křup… Utíkal za mnou. Blíţil se. Uţ nebylo pochyb – někdo mě pronásledoval!

66

XVI. Ohlédla jsem se. Lucas? Ne. Neviděla jsem nikoho. Kroky se zastavily. Nikdo za mnou nebyl. Vykašli se na to, řekla jsem si. Musíš utíkat dál. Hnala jsem se lesem. Naráţela jsem do stromů. Větve mě šlehaly do obličeje, bodaly do očí. Objevila jsem další pěšinku. Zastavila jsem se. Křup křup křup… Zase ty kroky! Kroky! Prudce jsem se otočila. Praskavé zvuky ustaly. Třeštila jsem oči, snaţila jsem se proniknout zrakem do tmy. Nikoho jsem neviděla. Škoda, ţe nemám baterku, napadlo mě. Co je to za pravidla, ţe nesmíme mít baterku?! Na přemítání nebyl čas. Přestala jsem zkoumat tmu a dala se znovu do běhu. Zakopávala jsem o kameny a vystouplé kořeny, zuřivě jsem dýchala. Uţ nemůţu! zaúpěla jsem v duchu. Musela jsem si odpočinout. Kroky se blíţily. Kaţdým okamţikem se na mě vrhne, zděsila jsem se. Musím se schovat. Ale kam? Kolem nebylo nic neţ stromy. Měl jsem jedinou moţnost – vylézt nahoru. Zachytila jsem se nejbliţší větve a vyšvihla se na ni. Vylezla jsem co nejvýš. Poškrábala jsem si o ostrou kůru ruce. Nahoře na stromě jsem se schoulila ve větvích. Lapala jsem po dechu. 67

Podívala jsem se dolů. Měla jsem si vybrat nějakej vyšší strom, pomyslela jsem si, abych měla přehled, kdyby se objevil Lucas. Z větší vejšky bych ho moţná viděla. Takhle vidím akorát samý listí. Ale zato jsem byla docela dobře schovaná. Pete mě nenajde. Tady nahoře mě v ţivotě nebude hledat. Několik minut jsem seděla perfektně bez hnutí. V lese bylo hrobové ticho. Kam se poděly ty kroky? ptala jsem se sama sebe. A jak dlouho uţ hra trvala? Deset minut? Čtvrt hodiny? A jak poznám, ţe uběhla ta půlhodina? Teď by se mi hodily svítící hodinky. Ne! Pete by mě podle nich určitě našel. Tiskla jsem se ke stromu a čekala. Strom se zachvěl. Ztuhla jsem. Klid, řekla jsem si. Byl to jenom vítr, Jasně, určitě to byl jenom vítr. Zádně kroky jsem neslyšela. Nezdálo se, ţe by byl někdo nablízku. Musel to být vítr. Jasně ţe jo. Nebo ne? Strom se zachvěl ještě víc. Úplně děsně. A ţádný vítr nefoukal. Nebyl to vítr. Byla jsem zmatená. Vydrţet, vydrţet… opakovala jsem si v duchu. Jsem tu v bezpečí. Určitě jsem v bezpečí. Ano. Ano. Ne, nebyla jsem v bezpečí. Jasně, ţe ne. Uţ jsem to věděla. Ucítila jsem na zátylku horký dech. Neznámý za mnou vylezl na strom. Byl těsně za mnou. Tak těsně, ţe na mě mohl sáhnout.

68

XVII. Neodvaţovala jsem se otočit hlavu. Ale musela jsem. Ohlédla jsem se. Kluk! V té tmě vedle mě na stromě seděl kluk. Nebyl to Lucas. Byl to David. Blonďatý David v bílém tričku. Jasně jsem ho poznala. Vlasy a tričko na něm v matných měsíčních paprscích úplně svítily. Hned se mi udělalo líp. Ze srdce mi spadl děsný kámen. Byl to jenom David! „Čau,“ špitl. Trochu se přisunul a větev pod námi se zachvěla. „Pššššt!“ zasyčela jsem. „Dávej pozor. Děláš hroznej randál!“ Byla jsem fakt ráda, ţe je tam se mnou. Asi byla blbost, ţe jsem se chtěla schovávat sama, pomyslela jsem si. Je to moc strašidelný. Ve dvou to bylo přece jen lepší. „Nemusíš se bát, Randy,“ řekl David. „Dokud jsem s tebou, tak tě Pete nedostane.“ Usmála jsem se. David je super, řekla jsem si. Fakt, nikoho lepšího jsem si tady v tom děsným lese nemohla přát. David mi pomáhal špehovat Lucase. Věděl, jak je to strašidelný. „Jsem ráda, ţe jsi tu se mnou, Davide,“ zašeptala jsem. „Teď uţ se nám nic nestane.“ Kývl. „Jo, je to fajn.“ Dlouho jsme jen tak seděli a nemluvili. Konečně jsem se vyţvejkla: „Moţná bysme uţ pomalu měli vyběhnout. Dorazíme k pikole spolu.“ 69

„Za chvíli,“ řekl David. „Ještě je čas.“ V lese bylo dokonalé ticho. Vypadalo to dobře. Hra se chýlila ke konci. Vtom jsem něco ucítila. Lehký závan hniloby. Zavětřila jsem. Něco jako zkaţená zelenina. Odkud to mohlo být? Zápach sílil. „Cítíš to?“ zeptala jsem se Davida. „Smrad nebo co.“ David zavrtěl hlavou. „Já necejtím nic.“ „To je divný,“ řekla jsem. Zápach byl čím dál tím silnější. Začal se mi zvedat ţaludek. „Připadám si, jako bysme byli schovaný v odpadkovým kontejneru,“ řekla jsem, „nebo v něčem ještě horším.“ David pokrčil rameny. A pak mi to došlo – ten smrad vycházel z něho! David smrděl. David smrděl úplně strašně! V prvním okamţiku jsem to nechápala. Asi bych o tom neměla mluvit, pomyslela jsem si. Třeba se dlouho nemyl, nebo do něčeho spadl, nebo tak něco. Smrad začínal být nesnesitelný. David páchl, jako by v ţivotě neviděl mýdlo a teplou vodu. Jako padesát odpadkových kontejnerů najednou. Úplně mě to zalklo. Měla jsem nutkání chytit se za nos. Ale to nešlo. David by si to mohl vysvětlit jako uráţku. Pozorně jsem se na něj zadívala. Na bílém tričku měl skvrny. Tmavé skvrny velikosti čtvrťáku. No, na tom nebylo nic zvláštního. Podívala jsem se pozorněji. Skvrny se zvětšovaly. Byly uţ velké jako cédéčka. David smrděl a měl špinavé tričko. V ţivotě bych do něj neřekla, ţe je takové čuně. Ukázala jsem na skvrny. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se. „Polil ses něčím?“ „Tak něco,“ odpověděl. Bylo to divné. David měl jiný hlas. Ne úplně jiný, ale nebyl to jeho normální hlas. Byl o hodně vyšší. 70

Bezděčně jsem se od něj odtáhla. „Tahle hra je debilní,“ řekl. Hlas se mu změnil ještě víc. „Pete není špatnej. Fakt nevím, proč se ho všichni tak bojej.“ Mluvil úplně jinak. Teď uţ to vůbec nebyl jeho hlas. Seděla jsem na větvi jako přikovaná a zírala. Skvrna se mu rozšířila po celém tričku a pořád se zvětšovala. „Čeho se všichni bojej?“ pokračoval ten divnej kluk vedle mě. „Pete přece vţdycky kaţdý tělo zase vrátí. Já vţdycky vrátím kaţdý tělo v naprostým pořádku.“ V tom okamţiku mi v hlavě zazněl alarm. Já! On řekl já! Kluk se na mě usmál. Uţ vůbec nevypadal jako David. V puse měl vyţrané, zkaţené, černé zuby. Ovanul mě horký, páchnoucí dech. Bylo to hrozné. Skvrna na tričku zmokvala a začala okapávat. Kap, kap… Jedna kapka mi dopadla na dlaň. Zvedla jsem ruku k očím a podívala se na ni zblízka. Byla temně rudá. A horká. Krev. Ne, tohle nebyl David. Byl to Pete!

71

XVIII. „Neboj se, Randy,“ zachrčel Pete. Jak promluvil, vypadl mu z pusy zkaţený zub. „Nic ti neudělám. Jenom trochu, trošičku zachvátím tvoje tělo. Jen pomysli – nikdy nebudeš sama.“ Nebylo na co čekat. Sjela jsem z větve a bleskurychle seskočila z toho děsného stromu na zem. Dopadla jsem do měkké trávy. Poškrábala jsem se o kůru, ale to mi teď nevadilo. „Neutíkej!“ volal za mnou Pete. „Já tě chytím. Mně neutečeš!“ Vyrazila jsem jako šílená směrem k pikole. Neodvaţovala jsem se ohlédnout. Ani jsem nemusela. Cítila jsem Peteho horký, páchnoucí dech na zátylku. Prodírala jsem se mezi stromy. Ze všech stran se mi do těla zařezávaly větve. Odráţela jsem je rukama. Slyšela jsem za sebou dusot. Nebyl čas uvaţovat, jestli běţím správným směrem. Prostě jsem zdrhala a zdrhala. Věřila jsem, ţe mířím k okraji lesa. Měla jsem jedinou moţnost – doběhnout k pikole dřív neţ on. Slyšela ho těsně za ušima. „Nemáš šanci, Randy,“ syčel. Vůbec nebyl zadýchaný. Duchové zřejmě neznají únavu. Jenţe já uţ rychleji utíkat nemohla. Byla jsem nadoraz. Sakra, kde je ten pitoměj dub?! Pak jsem kousek vlevo zaslechla hlasy. Dětské hlasy. 72

Stočila jsem se tím směrem. Konečně! Spatřila jsem před sebou konec lesa. Pikola! Kolem dubu postávali kluci a holky a svítili baterkami. „Makej! Makej!“ křičeli na mě. „Uţ jsi skoro zachráněná!“ „Nedoběhneš, Randy!“ chrčel za mnou Pete. „Vzdej to! Mě nemůţeš porazit!“ Ne! Ne, ne, ne! Nesmím to vzdát! Nesmím! Musím doběhnout! Dokáţu to! Strom byl ode mě uţ jenom pár metrů. Utíkala jsem s rukama nataţenýma před sebou, uţ… uţ… Něco mě chytilo za nohu. Zakopla jsem a ztratila rovnováhu. A řachla jsem sebou na zem jak dlouhá tak široká. To byl konec.

73

XIX. „Neeeee!“ ječela jsem. On mě zastavil! Zachvátí moje tělo! Bude to bolet? Vyškrábala jsem se na nohy. Pete uţ uţ natahoval ruku, aby mě zapikoloval. Měl prsty sotva pět centimetrů od stromu. Vtom se ozval povědomý hlas: „Moment, Pete! Zbláznil ses? Chceš mít celej rok holčičí tělo?“ Pete se zarazil. Otočil se a pohlédl k lesu. Mezi stromy stál Lucas. Měl sevřené pěsti a poskakoval jako boxer. Smál se. „Holka jménem Petina – to je teda síla! Budeme si z tebe celej rok utahovat!“ Pete na něj upíral krhavé oči a vrčel jako zvíře. „No, tak pojď! Chyť si mě, Pete!“ provokoval Lucas. „Nebo chceš, abysme ti říkali Petina?!“ Lucas zapadl za stromy. „Jdeš po holce, Pete?“ křičel ze tmy. „Bojíš se rozdat si to s klukem?“ Pete děsně zavyl a vrhl se za ním. „Lucasi, uteč!“ ječela jsem. „Ty to dokáţeš!“ Vtom Peteovi vletěl do cesty kluk v zeleném tričku, který upaloval k pikole. Pete se zarazil a vrhl se na něj. Pozdě. Kluk mu v posledním okamţiku unikl. Pete se otočil zpátky k lesu a vyrazil za Lucasem. Najednou mi došlo, ţe jsem se ještě nedotkla pikoly. Byla jsem u ní jediným skokem. A nedotkla jsem se jí – přímo jsem ten strom objala jako nějakého svého miláčka! Byla jsem zachráněná. Navţdy… tedy alespoň do příštího desátého června. 74

Ale co Lucas? Projela jsem očima stromy, ale nikde jsem ho neviděla. Někdo se zuřivě prodíral křovisky. Chytil Pete Lucase? Nebo si Lucas našel nějaký nový, perfektní úkryt? Děsně jsem dejchala. Nešlo mi na rozum, jak jsem se mohla tak strašně splést. Lucas nebyl Pete. Pete byl celou dobu v Davidovi. A já husa jsem ho ještě uprosila, aby mi pomohl Lucase špehovat! Z lesa pořád vybíhali kluci a holky. Drţela jsem se stromu jako klíště a vychutnávala jsem si jejich vítězný pokřik. Po kom teď Pete jde? Koho v lese pronásleduje? Objevila se Sara a dotkla se pikoly. „Dokázalas to!“ usmála jsem se na ni a poplácala ji po rameni. „Jsme zachráněný!“ Kývla. Lapala po dechu. Ustoupily jsme spolu stranou a sledovaly cvrkot. Přiběhla Megan a pak Karla a po ní Kris. Vyhlíţela jsem Lucase, ale neobjevil se. To je dobrý znamení, pomyslela jsem si. Čím dýl bude v lese, tím bude větší šance, ţe Peteovi utekl. „To bylo super!“ zvolala Kris. „Vůbec jsem se nebála!“ „Ty, ţe ses nebála?“ pustila se do ní Karla. „Ty, která ječíš hrůzou, jen o tebe někdo zavadí prstíčkem?!“ „Myslíš sebe?“ osekla Kris. „A jak můţu vědět, jestli nejsi Pete?“ „Pete mě málem dostal,“ řekla jsem. „Ale Lucas mě zachránil.“ „Lucas?“ vyjevila se Sara. „Ale říkala jsi přece, ţe Lucas je Pete.“ „Není,“ řekla jsem. „David je Pete!“ „To není moţný!“ vyhrkla Megan. „Randy, ty si vymejšlíš!“ „Přísahám! David je Pete! Honil mě, ale Lucas mě v posledním okamţiku zachránil!“ „Tak to si z tebe teda David pěkně vystřelil,“ pronesla Megan kysele. „David není a není a nemůţe bejt Pete!“ „Je!“ Nechápala jsem, proč mi holky nevěří. „Tak jo, Randy. Kdyţ myslíš.“ Sara zvedla oči k nebi a protáhla pusu. Holky se zahihňaly. „Můţete se Davida zeptat,“ nedala jsem se. „On vám to řekne.“ Rozhlíţely jsme se kolem dokola, ale David nikde nebyl. 75

„Jo, ty mu dneska večer zavoláš a ukecáš ho, aby ti tu tvojí story dosvědčil,“ pravila Megan. „Uvidíte sami,“ řekla jsem. „V pondělí ráno přijde Da vid do školy s bílejma vlasama nebo tak něco. Uvidíte a uvěříte.“ „Třeba ho nějak odchytíš a ty vlasy mu odbarvíš – tomu bych docela věřila,“ ušklíbla se Karla. Z lesa vybíhali kluci a holky a dotýkali se dubu. Ostatní postávali okolo, svítili baterkami, povídali si a smáli se. Učitel Sirk zapískal na píšťalku. „Konec hry!“ oznámil. „Pokračování zase aţ rok.“ Zatleskali jsme a zahvízdali. Byli jsme rádi, ţe je konec. Kluci a holky začali po dvojících a trojicích odcházet domů. „Neviděl někdo Lucase?“ zeptala jsem se. „Naposled jsem ho viděla, kdyţ jsem zdrhala k pikole,“ řekla Kris. „Byl v pořádku?“ Kris pokrčila rameny. „Mně připadal normální.“ „Třeba doběhl, kdyţ jsme se tady dohadovaly, a uţ je pryč,“ namítla Sara. Dobrý, pomyslela jsem si. Lucas je oukej. Třeba letos Pete nezachvátil vůbec nikoho. Budu se muset Lucasovi omluvit, usoudila jsem. A poděkovat mu. A vysvětlit, proč jsem se mu pořád vyhejbala. Z lesa vyběhli poslední lidi. Kluci a holky jim baterkami svítili na cestu ke stromu. Řekla jsem Saře a Kris a Karle čau a vyrazila na cestu k domovu. To teda byla ale fakt strašidelná noc! pomyslela jsem si. No, naštěstí je konec. I kdyţ jsem šla domů sama temnou nocí, ani trochu jsem se nebála. Uţ jsem se nebála vůbec ničeho. Byla jsem šťastná. Ţádný Pete uţ mě v ţivotě nemůţe rozházet! V pondělí ráno jsem kráčela zaplněnými chodbami a rozhlíţela se, jestli někde neuvidím Lucase. Nikde nebyl, tak jsem se sebrala a zapadla do třídy. „Doufám, ţe jste s Davidem domluvený, jak tu story budete líčit,“ řekla Megan. „Určitě mi to dosvědčí,“ nedala jsem se. „Uvidíš.“ 76

Ale David se neukázal. Zazvonilo a úča Hartmanová zavřela dveře. Davidovo místo bylo prázdné. Kde mohl být? Jeden kluk něco pošeptal Megan. A ta to poslala dál. „David je v nemocnici,“ zašeptala. „Myslíš, ţe…“ Kývla jsem. Chudák David! Odpoledne po škole jsme šly se Sarou kolem baseballového hřiště. Naše škola hrála proti Hartsdalu. Za celý den jsem Lucase nepotkala. Nemohla jsem se dočkat, aţ s ním budu mluvit. Posadily jsme na lavice a dívaly se. Lucas stál na hraně jako nadhazovač. Prohodil hartsdaleského pálkaře. „Kris říkala, ţe slyšela, ţe David je oukej,“ řekla Sara. „Zejtra ho maj pustit z nemocnice.“ „A co mu bylo?“ zeptala jsem se. „Nevím přesně. Nějakej virus nebo co…“ „Říkám ti, ţe David byl včera Pete! A proto je dneska nemocnej.“ „Tak jo.“ „Trojchyba!“ Lucas vyřadil prvního pálkaře. Zatleskaly jsme mu. „O čem chceš mluvit s Lucasem?“ zeptala se Sara s očima upřenýma na hřiště. „Dost dobře nevím,“ odpověděla jsem. „Asi mu řeknu, ţe to bylo nedorozumění. Připadá mi to teď všechno trochu praštěný.“ Shadysideská škola porazila Hartsdalku pět tři. Čekala jsem na Lucase. Sara do mě šťouchla. „Asi mu chceš poděkovat sama, co? Potom mi zavolej, co ti řekl.“ „Oukej,“ řekla jsem. Se smíchem mi zamávala a odklusala. Lucas se vykolébal z hřiště. Na rameni si nesl pálku, na který měl pověšenou baseballovou rukavici. „Čau,“ řekla jsem. „Čau,“ odpověděl. Usmál se. „To byla včera v noci hra na schovku, co?“ „To jo,“ řekla jsem. Vykročili jsme k domovu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. „Doufám, ţe se ti nic nestalo, nebo jo?“ „Nic, dobrý,“ odpověděla jsem. „A co ty? Jsi taky v pořádku?“ 77

„Perfekt.“ Ušklíbl se. Sundal si baseballovou čapku a stáhl si z čela pramen tmavých vlnitých vlasů. Je fakt hezkej, pomyslela jsem si. Jak to, ţe jsem si toho nevšimla dřív? Zhluboka jsem se nadechla. Nastala chvíle omluvy. „Lucasi – to bylo fakt úplně šílený, co jsi pro mě udělal. Kdybys mě nezachránil, Pete by mě určitě dostal.“ „To nic nebylo.“ Posadil si čapku zpátky na hlavu a pokrčil rameny. „Pro mě to bylo hodně. Zvlášť potom… víš… teda… jak jsem se k tobě nechovala hezky.“ „Vyhejbala ses mi,“ řekl. „Myslíš, ţe jsem to neviděl?“ „No… ono, víš… já nevím…“ koktala jsem. „Víš, já myslela…“ Zmlkla jsem. „Teď mi to všechno připadá praštěný. Nechce se mi o tom mluvit.“ Přešli jsme ulici. Lucas se na mě podíval, čekal, co ze mě ještě vypadne. Tvářil se tak děsně kamarádsky, ţe jsem nemohla mlčet. „Éééé… totiţ… víš, myslela jsem, ţe jsi Pete.“ Zasmál se. „Myslela jsi, ţe jsem Pete? A proč?“ Tohle bylo taky praštěný. Měla jsem mu říct, ţe jsme ho s Davidem špehovali? Ne, rozhodla jsem se. Dobře, tak jsme s Davidem sháněli důkazy, ale to neznamená, ţe to teďka musím vyţvanit. „No,“ spustila jsem, „jednou večer jsem byla venku a viděla jsem tě na hřbitově. Vykopával jsi tam ţíţaly. Myslela jsem, ţe jsi Pete a hledáš potravu.“ Teď se Lucas teprve rozesmál! „No nic,“ pokračovala jsem. „A co jsi tam teda dělal?“ „Vykopával ţíţaly. Víš, ty noční, dešťovky. A ne, abych je jedl, ale jako vnadidlo na ryby.“ „Ach.“ Taky jsem se rozesmála. Úlevou. „Na ryby, jasně. Jak to, ţe mě to nenapadlo?“ Ale vzpomněla jsem si na další divnou věc. „Můţu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem. „Byl jsi tenkrát v noci u 78

nás u baráku a díval ses nám do okna? Fakt, ţe jsem tě viděla…“ Lucas se znovu zasmál. „Jo, to jsem byl já. Šel jsem ze ţíţal a najednou jsem uslyšel děsnej řev…“ Řev? Jo, jasně. Co jinýho? Baby. „U vás doma se svítilo, a tak jsem naklusal k oknu, abych se podíval, jestli vás tam někdo nevraţdí nebo tak něco.“ „Pak se objevili naši,“ řekla jsem. „A kam ses poděl?“ „Utekl jsem. Připadalo mi úchylný nakukovat k vám do okna, a tak jsem utekl.“ Zatočili jsme do Fear street, oba jsme se řehtali. Najednou se strašidelně rychle setmělo. Všimla jsem si, ţe se to ve Fear street děje často. Musela jsem se vydýchat. Lucas se řehtal dál. A řehtal se čím dál tím víc. Aţ mi to začalo být podezřelé. Uţ to nebyl ten jeho veselý smích. Lucas se najednou smál drsně a chraplavě, jako by z té tmy nastydl nebo co. Podívala jsem se na něj. Vypadal divně. Řekla bych, úplně jinak neţ před chvílí. Pusa se mu zkroutila jako ţíţala. Upřel na mě oči. Úplně mu svítily. „Víš,“ zachrčel. „Pete tě fakt chtěl zachvátit.“ Rozbušilo se mi srdce. Co blbneš, okřikla jsem se v duchu. Teď uţ se přece nemusíš ničeho bát. „Utekla jsi mu.“ Lucas mluvil, jako by byl naštvanej. „To se nečekalo.“ „Coţe?“ Nerozuměla jsem tomu. Vtom jsem ucítila něco strašného. Hnilobu. Stejně hnusný zápach jako v lese. Vytřeštila jsem na Lucase oči. Měl strašně zkroucený obličej. Pusu měl zkřivenou, jako kdyby nějak děsně trpěl. A šilhal. Oči mu lezly z důlků. Z obličeje mu vystupovaly kosti. Ovanul mě zkaţený, hnilobný dech. „To nebylo fér!“ zařval. „Já jsem tě chtěl zachvátit!“ Vrhl se na mě. 79

„Neeeee!“ zaječela jsem. Byl to Pete!

80

XX. Popadl

mě za paţi a zatnul mi prsty do masa. Ani jsem to nevnímala. Vytrhla jsem se mu a začala zdrhat. „Přede mnou neutečeš!“ křičel. „Chytím tě! Já nechci Lucase! Chci tebe!“ Ani omylem! řekla jsem si. Radši jsem neječela hrůzou, abych neplýtvala dechem. Upalovala jsem jako šílená směrem k našemu baráku. Snaţila jsem se zkrátit si cestu. Nezajímalo mě, jestli někomu pošlapu trávník, nebo poběţím přes les nebo… Kolem hřbitova. Kolem fearstreetského hřbitova! Ano, pádila jsem přímo k němu. Uţ se nemůţu vracet, pomyslela jsem si. Tohle je nejkratší cesta domů. Ohlédla jsem se. Pete mě dotahoval. Kdybych jen na zlomek vteřiny zaváhala – chňap! – a uţ by mě měl! Musela jsem překonat strach. Schovám se na hřbitově, řekla jsem si. Proběhla jsem rychle branou mezi hroby. Zachovej klid, poručila jsem si. Je to jenom hřbitov. Pak uţ to bude dobrý. Pete mě dotahoval. Byl těsně za mnou. „Vzdej to, Randy!“ vřeštěl. Znovu mě ovanul ten jeho příšerný dech. „Pete má rád nové…“ Zdrhala jsem na plné pecky. Málem jsme se přerazila o náhrobek. Odrazila jsem se od něj. Další jsem přeskočila. Kličkovala jsem mezi hroby a drtila pod sebou staré uschlé květiny. A pak na mě sáhla ruka. Zvedla se z jednoho hrobu a popadla mě 81

za kotník.

82

XXI. Rychle jsem se vytrhla. Pohlédla jsem k zemi. Ne, nebyla to ruka. Byly to úponky břečťanu plazící se přes cestičku. Slyšela jsem za sebou Peteho dusot. Znovu jsem se rozběhla. Nesmíš myslet na to, ţe jsi na hřbitově, pokárala jsem se. Nesmíš myslet na duchy. Ţádný duchové nejsou. Jenom Pete je duch. A ta průsvitná holka, co stojí přede mnou. Coţe? Průsvitná holka? Ano! Průsvitná holka otevřela pusu a ovanula mě ledovým dechem. „Pikola je na druhé straně!“ zavřeštěla. Úplně jsem ztuhla. Duch! Chtěla jsem se otočit. Jenţe za mnou byl Pete. Byla jsem v pasti! A pak jsem je uslyšela. Strašidelné noční zvuky. „Před pikolou, za pikolou…“ Vzduch se naplnil dětskými hlasy. „Sto, říkám vám, ať jsi, kde jsi, uţ tě mám!“ A uţ jeden po druhém vystupovali z hrobů. Duchové umřelých dětí. Bledí, bílí, skoro průhlední. Holky a kluci všech věků. Všichni byli mrtví. Duchové, studení duchové. „Vidíme tě!“ ječeli. „Vidíme tě!“ Obklopili mě, vyli a kvíleli. Jejich popelavé obličejíčky byly malé a roztomilé, avšak zkřivené hněvem. Měli na sobě staré, roztrhané věci – dlouhé šaty s potrhanými sukněmi a rozpadlé školní pumpky. 83

Co mi chtějí udělat? Kvílení se stupňovalo, ovíval mě jejich ledový dech. Dala se do mě zima. Rozklepala jsme se. Zoufale jsem se rozhlíţela po hřbitově, kudy z té hrůzy ven. Blíţili se ke mně, kruh se uzavíral. Kdo se k nám přiblíţí, je ztracen, vřeštěli. Byl to strašný zvuk. Musela jsem si zakrýt uši. Otočila jsem se. Pete stál opodál opřený o strom a pozoroval mě. Byla jsem v pasti! Jeden duch, kluk, ho zpozoroval. „Ty srabe!“ zaječel. „Tak ono ti nestačí, ţe hraješ s náma, co, Pete? Honíš se ještě za těma hnusnejma lidskejma červama!“ Děti duchové tančili všude kolem, doráţeli na mě. „Neunikneš nám! Neunikneš nám…“ „Opovaţ se utéci!“ zachrčela jedna holka. „Opovaţ se utéci!“ „Pomoc!“ křičela jsem. „Pomoc…“ Ale hlasy duchů byly silnější a ječivější. Můj křik v nich zanikal. „Čtyřicet, padesát, šedesát…“ Nikdo mě nemohl slyšet. Nikdo mě nemohl zachránit. A kdybych se pokusila utéci, Pete by mě zadrţel. Duchové se blíţili. Přicházeli ze tří stran. Pete stál za mnou. „Sedmdesát…“ Počítají do sta, uvědomila jsem si. A co udělají potom? Co se stane, aţ dopočítají do sta? „Osmdesát, devadesát…“ „Sto!“ A je to tady! pomyslela jsem si. To je konec. Ne! poručila jsem si. Nesmíš to vzdát! „Dost!“ vykřikla jsem, kdyţ se na mě duchové vrhli. „Myslela jsem, ţe jenom duchové srabi si hrajou s lidskejma červama. Jste stejní jako Pete.“ „Pete je srab!“ zvolal jeden kluk. „Srab! srab…“ skandovali ostatní duchové. „Jasně! Pete je srab!“ křičela jsem. „Dokonce mě – lidskýho červa 84

– ani včera v noci nechytil při hře na schovku!“ Pete zavyl zlostí. „Podvedla jsi mě!“ zařval. „Ale já stejně vyhraju!“ Chtěl se na mě vrhnout, ale kluk mu zastoupil cestu. Pak zapěl: Pete, Pete, ty jsi hvizd, něco k jídlu dej mi sníst. Duchové Petea obstoupili. „Uţ nikdy si nebudeš hrát s hnusnejma lidskejma červama, Pete!“ obořila se na něj jedna holka. „Jasně, Pete!“ zavřeštěl další duch. „Jsi strašnej srab!“ „Copak, copak, Pete? Bojíš se?“ „Koukám, ţe uţ z tebe nejde takovej strach jako předtím, Pete,“ rýpla jsem si do něj. „Bojíš se vystoupit z toho lidskýho těla, co říkáš?“ Sledovala jsem ho. Duchové na něj doráţeli. Pete měl napůl vlastní, napůl Lucasův obličej. Pusu měl zkroucenou hněvem. Oči mu lezly z důlků. Jeden kluk ho zatahal za nos. Peteova hlava zaskočila zpátky do Lucasova těla. Pak se na něj rozkřikla holka: „Pete, tvoje máma ti přikazuje, abys vystoupil z toho těla a vrátil se do hrobu – okamţitě!“ „Nechceš s náma hrát?“ křičeli. „Musíš zachvacovat těla těch hnusnejch lidskejch červů?!“ Duchové o mě ztratili zájem. Stáhli se k Peteovi. Začala jsem nenápadnými, pomalými krůčky ustupovat. Jedna holka zvolala: „Postřeh, Pete – chytej!“ Utrhla si hlavu od těla a hodila ji po něm. Pete ji chytil a vytřeštil na ni oči. Utrţená hlava se zachichotala a odletěla zpátky na svůj krk. Měla jsem co dělat, abych neřvala jako siréna. Modlila jsem se, aby se ke mně duchové nevrátili. Kluk přitiskl k Peteovi hlavu a vydechl na něj proud mrazivého vzduchu. Pete se zachvěl. Na bradě mu naskočila námraza. „Vidíme tě, Pete! Vidíme tě…“ skandovali duchové. „Vidíme tě…“ Lucasovo tělo se děsně rozklepalo. A klepalo se čím dál tím 85

rychleji, aţ úplně vibrovalo. Co se to děje? Několik vteřin jsem před sebou měla dvě těla – Lucasovo a Peteovo zapáchající tělo se zkaţenými zuby. Mělo rozcuchané vlasy, beďary, rozedrané šaty. Bylo to průsvitné, mlţné zjevení ducha. Pete se okamţitě vrátil do Lucasova těla. „Já nechci vystoupit!“ křičel. Kdybych teď nasadila k běhu, asi by se mi podařilo zmizet. Ne, rozhodla jsem se. Musím zachránit Lucase. „Uţ vím, čeho ses bál, Pete,“ zvolala jsem. „Bál ses ostatních duchů. Dokonce ses bál ke mně přiblíţit, dokud ses neukryl do cizího těla!“ „Přesně tak!“ křičeli duchové. Jedna holka prohlásila: „Jestli okamţitě nevystoupíš, tak si tě vytáhneme sami!“ Duchové se kolem Lucase a Petea začali otáčet dokola. Bylo to jako nějaké šílené, studené, bílé tornádo. „Ne!“ křičel Pete. „Já chci zůstat s lidmi!“ Vířící duchové se chechtali. „Myslíš, ţe nad nima vţdycky vyhraješ?“ zasmál se někdo. „Nebuď srab! Hraj s náma!“ Z Lucasovy hlavy se vylouskl Peteův podobaný obličej. Pak se objevil krk, tělo a nakonec nohy. A duchové ho popadli a s hlasitým vhuuup! s ním vystřelili vysoko do vzduchu. Pete sebou škubal, mlátil rukama i nohama, otáčel se v bílém víru jako prádlo v automatické pračce. Vlekli ho pryč, doprostřed hřbitova. A uţ ho cpali zpátky do hrobu. Na náhrobku stálo: PETER JONES. „Chci si hrát s Randy!“ stačil ještě vykřiknout, ale pak se mu hlava ztratila v zemi. Duchové se s divokým smíchem vrátili do svých hrobů. Měla jsem dojem, ţe ještě slyším, jak někdo říká: „Pete je ubohej srab, kterej chce pořád jenom vyhrávat!“

86

XXII. Ledový

vítr ustal. Stáli jsme s Lucasem sami na opuštěném

hřbitově. Po duchách uţ nebylo ani stopy. Ani po Peteovi. Jako by se vůbec nic nestalo. Aţ na Lucase. Podívala jsem se na něj. Byl bledý, skoro zelený. Byl to opravdu Lucas? Nebyl to pořád ještě Pete? Nenápadně jsem si k němu přičichla. Nic jsem necítila. Byl to Lucas z naší školy. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho. Bojoval s vlasy, snaţil se upravit si je do normálu. „Jo, jsem oukej,“ odpověděl. „Hele… dík, ţes mě zbavila Petea!“ „Přece jsem ti to dluţila,“ řekla jsem. Ještě jednou jsem se rozhlédla po hřbitově. Duchové zmizeli. A Pete se ztratil s nimi. „Padáme odsud,“ řekla jsem. Lucas mě vzal za ruku. Úplně jsme se motali. Vyšli jsme ze hřbitova jako dvě mátohy. „Víš, co ti řeknu?“ pravil. „Hra na schovku je pro malý dětičky.“ „Jasně,“ přikývla jsem. „Uţ jsme na ni moc starý.“ „To teda jo,“ připustil Lucas. „Uţ nikdy na schovku hrát nebudu.“ „Já taky ne.“ A co jsem řekla, to jsem také dodrţela.

87

R. L. Stine

HRA O TĚLO Z anglického originálu Hide and Shriek, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1995, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 39. publikaci, Brno 1997 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-27-0

88

89