R. L. Stine. Stopy hrůzy 106 Co Holly slyšela

R. L. Stine Stopy hrůzy 106 Co Holly slyšela

CO HOLLY SLYŠELA R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1996 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1997 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-37-8 3

I. „Holky, hádejte, co jsem slyšela!“ zvolala Holly Silvová na chodbě Shadysidské střední školy. Miriam Marylesová a Ruth Carverová se po sobě podívaly. Po vyučování se sešly u skříněk a odkládaly učebnice, které přes víkend nepotřebovaly. Holly k nim pádila. Měla tmavé vlasy a hezký, ocelově modrý šátek. „Královna drbů opět v akci,“ ušklíbla se Ruth. Miriam se na Holly zasmála. „Tak dělej, klusej! Sem s tím!“ Miriam Hollyiny drby milovala. Ruth z jejích výzvědných akcí moc nadšená nebyla. Boţe! povzdychla si Miriam. Ruth a Holly byly její nejlepší kámošky, a přitom byla kaţdá úplně jiná. Ruth byla stydlivka a ironická komentátorka s exteriérem typu mouchy, snězte si mě. Holly byla veselá, uţvaněná holka, kterou nejvíc ze všeho zajímalo, co se kde děje. Ruth se nemalovala a blond vlasy jí visely z hlavy. Holly se dokázala česat a líčit celé hodiny. Měla dlouhé černé vlasy s trvalou a vlastnila jedničkovou garderobu. A pořád nosila světlemodrý šátek. Prý pro štěstí. Miriam trápilo, ţe spolu holky nevycházejí líp, ale měla je ráda obě stejně. Hihňaly se, škádlily se a blbly a vůbec, byly nejlepší kámošky. „Tak co máš?“ zeptala se nedočkavě. „To v ţivotě neuhádneš!“ „Tak uţ to vysyp!“ naléhala Miriam. 4

Holly sekla svýma zelenýma očima vpravo vlevo a vydechla: „Mei Kamatová mi právě prozradila, ţe se uţ dva tejdny štěká se svojí mámou. A řekla mi taky, ţe zdrhne z domova a bude to!“ „Fakt?“ vyjekla Miriam. To byla pecka! Mei Kamatová, její bývalá kámoška, byla z jedné z nejbohatších rodin v Shadyside. Jak je vidět, prachy nejsou všechno, pomyslela si. „Ale to ještě nic není. To nejlepší teprve přijde,“ pokračovala Holly. „Víš, kvůli čemu se štěkaj? Kvůli Noahovi!“ „Ne!“ řekla Miriam. „Já myslela, ţe Meiini rodiče proti Noahovi nic nemaj.“ Holly zavrtěla hlavou. „Jsou to doktoři Miriam, mysli trochu. Děsně jim záleţí na tom, aby Mei šprtala a měla pěkný známky. A Noah je pro ně normální zkáza lidstva.“ Miriam se zamyslela. Musela to uznat. Noah Brennan byl „děsnej zjev“ posledního ročníku Shadysidské střední školy. Byl to normální magor. Nikdo se v něm nevyznal. Nosil své černé vlasy dlouhé aţ na záda a v kaţdém uchu měl dva krouţky. Byl hubený a šlachovitý a na všechno měl svůj vlastní, speciální názor. Miriam na něj radši ani nemluvila, protoţe měla dojem, ţe spíš lidi zkoumá, neţ aby poslouchal, co říkají. Školní sportovci se mu vyhýbali. Pohrdají jím, říkala si. A holky si o něm vykládaly šílené věci. A učitelé ho dusili. Takovej týpek si přivést domů… no nevím, pomyslela si. „Jestli se Mei s mámou štěká,“ řekla Ruth, „tak to teda fakt dělá nejlíp, kdyţ chodí s takovým individuem, jako je Noah. Paní Kamatová musí skákat aţ do stropu, kdyţ ji s ním vidí.“ Miriam se zasmála. Ruth jí četla myšlenky. „Jak myslíte, holky, ţe to dopadne?“ zeptala se Holly. „Co my víme. Ty jsi u zdroje,“ uchichtla se Miriam. Holly zajiskřilo v očích. „Jo…“ „No tak, Holly,“ řekla Ruth. „Co ještě víš?“ Holly se zasmála. „Ruth, já myslela, ţe nemáš drby ráda.“ Ruth sebou trhla, jako by jí to najednou došlo. „No, to nemám, to je fakt, ale… tohle mě náhodou baví.“ Miriam potěšilo, ţe se její kámoška konečně zajímá o něco jiného neţ o učení. 5

Musí se umět přizpůsobit, řekla si. Ach, boţe, kdyby Ruth vylezla z tý svý ulity, uţily bysme si takový legrace… Kolikrát uţ se jí pokoušela seznámit s klukama! Kolikrát ji vzala někam na mejdan! A nic. Na dnešní večer na ni nasměrovala svého bratrance Patricka. Myslela, ţe by z nich mohl být docela roztomilý pár. Ruth se – jako vţdy – bránila. Miriam nechápala, proč se ta holka pořád tak stydí. „Já tvrdím, ţe se Mei s Noahem rozejde,“ řekla Holly. „To v ţivotě ne,“ odporovala Miriam. „Je do něj úplně hotová. V ţivotě nenechá kluka jenom proto, ţe se nelíbí její mámě.“ Holly si povzdychla. „Třeba si dělám naději, to víš.“ Ruth zírala. „Snad po něm pořád ještě nejedeš?!“ zeptala se. „A co Gary?“ Miriam pokývala hlavou. Správná otázka! Holly chodila s Garym Posterem uţ měsíc – Miriam a Ruth si myslely, ţe uţ Noaha pustila z hlavy. Tohle bych nečekala, pomyslela si Miriam. Podívala se na Ruth. Gary bydlel hned vedle Ruth. Prakticky spolu vyrostli. Ruth ho snad ani nepovaţovala za chlapa. Miriam v duchu řvala smíchy, kdyţ viděla, jak o něj pečuje jako o nějakého svého mladšího bráchu. Holly se ušklíbla. „Jo, Gary je skvělej, ale já pořád myslím na Noaha. Nemůţu za to.“ Miriam ji nakoukla přes rameno a špitla: „Neotáčej se. Jde sem.“ „Boţe, ne!“ Holly si bleskurychle srovnala ofinu. „Jak vypadám?“ Miriam zvedla oči k nebi. „Boţsky.“ Ruth popuzeně mlaskla. „Vůbec nechápu, co na něm vidíš. Vţdyť je to normální debil. A s Garym vám to tak sluší.“ „On někde existuje nějakej Gary?“ zeptala se Holly smrtelné váţně. Ruth na ni koukala. Holly vyprskla smíchy. „Dělám si srandu, Ruth. Dobrý, jo?“ Miriam ji sledovala. Holly na Noaha normálně civěla úplně zboţně a teď na něj civěla ještě zboţnějc. Miriam věděla, jaké to je, kdyţ se po někom šíleně touţí. Sama kdysi šíleně touţila po Jedovi Holmanovi, neţ si spolu dali první rande. 6

Noah měl na sobě své oblíbené rozdrbané dţíny, černé tričko a ošuntělý bomber. Vlasy měl jakoby rozcuchané a hozené do stran. Miriam usoudila, ţe mu dalo dost práce, neţ toho docílil. „Čau, Holly!“ řekl drsným hlasem. Holly naskočil úsměv. „Čau, Noahu. Super náušnice.“ Noah si bezděčně pohrával se stříbrným šípem, který mu visel z lalůčku. Proč se pořád tváří jako znuděnej ţivotem? pomyslela si Miriam. „Jo, tu mám novou,“ zavrčel a sklopil oči. „Co je s tebou?“ zeptala se Holly. Projela si prsty své tmavé kadeře a nervózně si olízla rty. Miriam něco rýplo do ţeber. Podívala se na Ruth. „Jde sem Mei,“ špitla Ruth. Mei Kamatová měla lesklé černé vlasy a na sobě černou minisukni a vypasovanou košili. Nebylo divu, ţe z ní byl kluk jako Noah celý pryč. Mei totiţ byla děsnej kus. Odrbaný Noah a elegantní Mei – byla to zvláštní dvojka, ale Miriam si říkala, ţe jim to sekne. A seklo jim to právě proto, ţe se k sobě na první pohled vůbec nehodili. Bylo jí jasné, co Mei vidí: Holly Silvová dělá sladké oči na jejího miláčka! Zatahala Holly za rukáv. „Padáme, jo?“ Holly ji setřásla, a tak se Miriam zaměřila na Mei. „Čau, Mei!“ zvolala. „Doufám, ţe vaši nemaj v plánu nám ten mejdan kazit tím, ţe tam budou furt omrzovat, co?“ „Jen přes mou mrtvolu,“ řekla Mei s tvrdým pohledem upřeným na Holly. Miriam sledovala, jak se Noah otáčí a nahazuje úsměv. „Je tu moje stíhačka,“ řekl, „Musím jít.“ Popadl Mei v útlém pase. Ta se rozzářila štěstím a hodila před Holly hlavou, aţ se jí její krásné lesklé vlasy zavlnily. Miriam sebou cukla. Chudák Holly! To, jak se od ní Noah odvrátil, pro ni muselo být strašné. Úplně cítila, jak to v Holly vře. „Jdeme, Noahu,“ řekla Mei a přitiskla se k němu. Ještě se ohlédla. „Čau u nás na mejdanu, buchty.“ Miriam a Ruth se usmály a zamávaly prstíky. Holly nic. Jenom 7

svírala čelisti, aţ jí na tvářích naskakovaly boule. Mei zvedla k Noahovi hlavu a pronesla hodně nahlas, aby to holky slyšely: „Jsem sama doma. Dřív neţ v šest naši nepřijdou.“ „Super,“ řekl Noah. Miriam se podívala na Holly. Opírala se ramenem o skříňku a byla zdrcená. Zařezávala se svýma zelenýma očima Mei do zad, jako by ji chtěla probodnout. „Takovej je ţivot, Holly,“ řekla Miriam. „Tohle není dvojka, která by se v dohledný době rozešla,“ dodala Ruth. Holly po ní sekla očima a řekla: „Geniální objev.“ „Hele, uţ mě neštvi!“ rozkřikla se na ni Ruth. „Máš Garyho, je to senzační kluk a pořád myslíš na tohohle debila!“ „Ţe jste s Garym kámoši od narození ještě neznamená, ţe Noah musí bejt debil,“ řekla Holly. Miriam se do toho vloţila: „Hele, klídek, holky, jo? Vţdyť o nic nejde. Jsme na tom všechny tři stejně.“ „Blbost. Já po Noahovi nejedu,“ řekla Ruth. Podívala se za odcházející dvojicí a zachvěla se. „Je hroznej… teda chci říct, ţe mi nahání hrůzu.“ „Mně ne,“ pronesla Holly nepřítomně. Sledovala Noaha roztouţeným pohledem. Byla úplně mimo. Zřejmě se vţívala do představy, ţe s ním kráčí ona a ne Mei. Miriam si pomyslela, ţe Holly uţ má z té své touhy normální vidiny. „Hod tam zpátečku,“ okřikla ji. „Máš to marný.“ „Pusť ho z hlavy, Holly,“ dodala Ruth. Strčila do skříňky poslední učebnici a zabouchla dvířka. „Ten se s Mei v ţivotě nerozejde.“ „Uvidíme,“ řekla Holly. „Dokonce bych řekla, ţe uvidíme uţ dneska večer na mejdanu u Mei.“ Ruth na ni vykulila oči. Miriam se zeptala: „Co chceš dělat?“ Holly pokrčila rameny. „Dějou se různý věci. Holky a kluci se scházej – a pak se zase rozcházej. A někdy z docela malichernejch důvodů.“ „Nějak nechápu,“ řekla Miriam. Holly znovu pokrčila rameny. Tvářila se divně. 8

„Holly,“ pustila se do ní Miriam. „Zbláznila ses, nebo co? Co chceš na tom mejdanu vyvádět?“ „No,“ řekla Holly, „kdyby třeba Mei viděla, ţe Noah dělá něco, co se jí nelíbí, dala by mu kopačky, ţe by koukal, co říkáš, Miriam? Vy dvě jste s ní kámošily dávno předtím, neţ s ním začala chodit. Znáte ji líp, neţ já.“ „Jo, Holly,“ řekla Miriam, „jenţe tohle není ten případ.“ „Zatím,“ odvětila Holly. „Ţárlivost člověka někdy doţene k děsnejm šílenostem.“ „Chceš říct stupidnostem,“ řekla Ruth. Hodila si na rameno batůţek a zahleděla se jí do očí. „Děsnejm stupidnostem.“ Holly se ušklíbla: „Hele, Ruth, přece dávno víš, ţe chci Noaha. A taky ho dostanu, je to jasný?“ „A chudák Gary na to doplatí, co?“ Holly mlčela. „No, tak já padám,“ řekla Ruth a vykročila ke dveřím. „Hej, Ruth!“ zavolala na ni Miriam. Ruth se ohlédla. „Ale na ten mejdan jdeme, platí?“ Ruth kývla. „Zavolej mi, aţ budeš doma.“ Miriam si povzdychla. Dívala se, jak Ruth mizí ve dveřích. V duchu se chytila za hlavu. Kdy uţ, proboha, přestane být věčným hromosvodem problémů svých nejlepších kámošek? „Promiň mi ty řeči, Miriam,“ řekla Holly. „Kdyţ já tak strašně Noaha chci, ţe si to ani nedokáţeš představit.“ „Ale dokáţu.“ „Nemůţu za to,“ povzdychla si Holly. Miriam zvedla oči k nebi. „Hlavně neblbni dneska večer na tom mejdanu,“ varovala ji. „Mei je do Noaha úplně šílená.“ „Já jsem do něj šílená ještě víc!“ zvolala Holly zoufale. „To je z toho, ţe víš, ţe s ním nikdy nebudeš chodit.“ Holly na ni upřela oči. Byl to nejtvrdší pohled, jaký u ní Miriam zaţila. Těkala nervózně očima kolem sebe. Holly se přátelsky usmála, ale Miriam to neuklidnilo. Z toho tvrdého pohledu ji úplně zamrazilo. 9

Holly se snad opravdu zbláznila! „Promiň, Miriam, prostě mě to strašně bolí,“ řekla Holly. „Jsem schopná všeho, abych Noaha dostala.“ Miriam se ušklíbla. „Úplně všeho?“ Holly kývla a oči se jí zúţily do krutých štěrbinek. „Úplně všeho.“ Miriam naskočila husí kůţe. Co chtěla Holly na tom mejdanu vyvést?

10

II. „Hele, odkud máš ty svý informace?“ zeptala se Miriam cestou ke dveřím na školní parkoviště. Holly ji kaţdý den vozila domů, poněvadţ obě bydlely ve Fear street. Holly se zasmála a upravila si na ramenou modrý šátek. „Profík reportér nikdy neprozrazuje své zdroje.“ Miriam do ní šťouchla. „Ty nejsi ţádnej profík reportér, ty jsi normální chodící bulvár!“ „Hele!“ Holly ukázala do vedlejší chodby. „Támhle máš Jeda.“ Miriam se podívala k fontánce u chlapecké šatny, z které kluci pili. Jed Holman si otřel pusu a odstoupil od trysky. Hodil něco do klubové tašky a rychle zatáhl zip. „No jo, je to on,“ řekla Miriam. „Jede!“ Jed se prudce otočil. „Hned se vrátím, Holly,“ řekla Miriam. „Jenom mu něco řeknu.“ „Tak dělej,“ řekla Holly. „Počkám.“ Miriam odklusala k vysokému, svalnatému kapitánovi školního basketového muţstva Shadyside Tigers. Chodila s ním od začátku posledního ročníku a uţ byl únor, takţe docela dlouho. Milovala ho úplně děsně. Jed byl pro ni vším – proto taky dokázala pochopit lásku typu Mei – Noah. Jed byl senzační kluk. Chytrý, urostlý, hezký… Miriam o něm říkala, ţe je to kluk snů. Jenţe uţ to nebyla pravda. V poslední době se hodně změnilo. Ten kluk, do kterého se loni v létě zamilovala, byl pryč. Samozřejmě, Jed nikam nezmizel, ale něco se s ním dělo. Něco 11

strašného. Jako by byl posedlý temným běsem, nebo čím. Od té doby, co se hrály zápasy play-off, uţ to nebyl její starý Jed, ale nějaký jiný Jed. „Čau,“ řekla a dala mu pusu na tvář. Zřejmě si toho ani nevšiml. „Co je s tebou?“ „Nic,“ odsekl. Miriam věděla, ţe lţe. Pod očima měl kruhy, které ladily s modrošedou barvou klubové mikiny. „Počítáš s tím mejdanem?“ zeptala se ho vesele. „S jakým mejdanem?“ „Přece u Mei, dneska večer. Jdeme s Ruth a mým bráchancem Patrickem. Zapomněls?“ Jed nervózně zavrtěl hlavou. „Nezapomněl.“ Vypadal utahaný a nevyspalý. Miriam věděla, ţe ve dne v noci nemyslí na nic jiného neţ na play-off. Ale ţe by se kvůli tomu vykašlal i na největší mejdan za celý školní rok?! „Musíme tam jít?“ zeptal se. „Já chci. Těším se na to celou dobu. Co je s tebou?“ „Nic,“ odsekl znovu. Chytil se za nos. „Já se picnu!“ „Co je?“ zeptala se Miriam. „Nic!“ vyštěkl. „Uţ mám bejt dávno na tréninku! Poslední dobou nějak nic nestíhám. Zastavím se pro tebe v osm.“ „Jede…“ „V osm,“ řekl a rozběhl se ke dveřím šatny. A vypadl ven a nechal ji tam civět do prázdna. „Co se s ním děje?“ řekla Holly, kdyţ zatočila do Fear street. Miriam měla opřenou hlavu o sklo. „Nevím. Někdy je děsně příjemnej a jindy ho vůbec nepoznávám.“ „A půjdeš na ten mejdan?“ „Doufám,“ řekla Miriam. „Jed se pro mě zastaví v osm… i kdyţ nevím. Posledně zapomněl.“ „Co to tak rychle strčil do tašky?“ zeptala se Holly. „Nevím. Proč?“ Holly pokrčila rameny. „Byl nějakej nervózní, kdyţ jsi na něj zavolala.“ 12

„To jo.“ Miriam padla zády na opěradlo. „Vţdyť vidíš, jak se chová. U něj je moţný všechno.“ Napřímila se na sedadle a upřela na Holly podezřívavý pohled. Královna drbů se nikdy nevyptávala jen tak. Holly pozvedla obočí. „Co zíráš?“ „Ty něco víš!“ „Nevím.“ „Nelţi!“ „Přísahám, Miriam, nic nevím, ale… třeba bych to mohla zjistit.“ „Jak?“ zeptala se Miriam. Holly se zasmála. „Zapomínáš, s kým mluvíš. Zjistím všechno. O každým.“ Miriam se usmála. „Omlouvám se, Výsosti. Jasně, ţe zjistíš. Královna drbů zjistí všechno.“ Holly se uchichtla. „Vynasnaţím se. A pro svoji nejlepší kámošku se vynasnaţím úplně strašně.“ Miriam se ulevilo, i kdyţ věděla, ţe Jedovi by se tahle akce moc nezamlouvala. „Prosím tě, Holly, hlavně ho nešmíruj.“ „Jasně, ţe ne!“ řekla Holly. „Jenom hodím řeč s pár lidma. Zjistím, jakej je skutečnej stav věcí.“ „Kdyţ já nevím…“ „V tom je ten problém, Miriam!“ zvolala Holly. „Kdyţ ty nevíš!“ Miriam bylo trapné, ţe se s Holly domlouvá na Jedovi jako s nějakým soukromým detektivem. Jenže, co mi zbejvá, když on se mnou ani pořádně nepromluví? ptala se sama sebe. Co může dělat tak strašnýho, že to musí tajit před holkou, kterou miluje? Ano, styděla se, jenţe na druhé straně musela vědět, co se s ním děje – aby mu mohla pomoct. „Můţu tě o něco poprosit, Holly?“ „Jasně.“ „Ať to nepraskne!“ Holly se prohnaně usmála. „Na mě se můţeš spolehnout.“ Určitě uţ o něm něco ví, usoudila Miriam. Něco šílenýho! Ale co? Co Holly věděla?

13

III. Ten večer, minutku po osmé, seděla Miriam v Jedově Hondě Civic. Vzadu byli Ruth s Partickem. Jelo se k Mei, která bydlela v North Hills. „Jestli se ti tam nechce, tak Ruth a Patricka vyhodíme a zajedeme si někam na kafe, co říkáš?“ pošeptala Miriam Jedovi. „Dáme si hamburger a pokecáme, vţdyť víš.“ Zatajila dech a čekala. Doufala, ţe z něj vypadne něco, z čeho by poznala, co se s ním děje. Pokrčil rameny. „To je oukej.“ Podíval se na ni a usmál se. Miriam se ulevilo. „Promiň, ţe jsem tě odpoledne nevnímal,“ pokračoval. „To víš, zápasy play-off a vůbec. Jsem v presu. Kdyţ nedostanu stípko jako skvělej baskeťák, tak si v ţivotě nebudu moct dovolit jít na vejšku. Někdy mám pocit, ţe mi z toho prdne v bedně.“ Svíral volant, aţ mu na rukou bělaly klouby. „Zejtra tu budou skauti z několika vysokejch škol. Za ţádnou cenu to nesmím prošvihnout.“ Miriam ho pohladila po čerstvě umytých vlasech. Byly jemné a vlhké. „Jsi jednička, Jede. Tigers vyhrajou. S přehledem.“ „Dík,“ vzal její ruku a zvedl si ji k puse. Miriam ucítila jeho sladké, horké rty. „Húúúú, líbačka ruky!“ vyjekl na zadním sedadle Patrick. Miriam se ohlédla a Jed se zasmál. Patrick nahodil podmanivý úsměv. Bubnoval dlaněmi do stehen. Jako hráč bicích ve skupině, která nacvičovala ve staré garáţi, měl před sebou skvělou budoucnost. 14

Miriam se podívala na Ruth a nešťastně si povzdechla. Usoudila, ţe co se týče bráchance, těţko můţe od své kámošky ten večer něco očekávat. Ta civěla z okénka a vypadala otráveně. Miriam předpokládala, ţe se Patrick bude Ruth líbit. Byl to přece kluk do kaţdého počasí. Samozřejmě nečekala, ţe ti dva k sobě okamţitě zahoří láskou… ale kdyby si spolu aspoň povídali! Moţná potřebovali víc času. „Jsme tu,“ prohlásil Jed. Zaparkoval u protějšího chodníku. Kamatovi vlastnili honosný dvoupodlaţní dům v koloniálním stylu s průčelím a mohutnými sloupy. V ulici bylo víc neţ dvacet auťáků. Miriam i přes zataţené okénko slyšela muziku. Mei na ten mejdan pozvala Dustmites, úplně nejlepší shadysidskou rockovou skupinu. „Hej!“ zvolal Patrick a hvízdl. „Tomuhle říkám kulturní vyžití!“ „Budou tu Gary a Holly?“ zeptala se Ruth. „Jasně,“ řekla Miriam. „Určitě uţ jsou vevnitř – je tu lidí jak mraků.“ „Na co čekáme?“ vyjekl Patrick, který se nemohl dočkat, aţ vypadne ze zadního sedadla. „Ať uţ jsme v tom rachotu!“ Miriam vešla do domu a dostala baskytarou do hlavy. A bicími. A keyboardem. Byla to pecka. Chvíli trvalo, neţ si uši zvykly. Kluci a holky ze Shadysidky byli všude. Někteří tancovali v salónu, jíní pobíhali nahoru a dolů po schodišti. Koberce byly srolované a přiraţené ke zdi, aby tomu blázinci nepadly za oběť. Miriam byla okouzlená. Uţ skoro zapomněla, jak nádherný dům Kamatovi mají – a jaké bývaly s Mei děsné kámošky. „Nebyla jsem tu celý věky,“ řekla Jedovi. „Co Mei chodí s Noahem, tak se na ostatní lidi prakticky vykašlala.“ Jed ji neslyšel, ale přikývl. Táhl ji k muzice. Kluci a holky skotačili ve velkém salónu, který se změnil na taneční parket. Dustmites byli umístění před prosklenými šoupačkami k patiu a hráli jako o ţivot. Bez přestání. Byli tam Patrick a Ruth. A zatímco Patrick se uţ začínal odvazovat, Ruth vedle něj stála a čučela. Miriam zvedla oči k nebi. Z těch nic nekouká, pomyslela si. Jed do ní šťouchl. „Hele, je tu Holly.“ Ukázal ke dveřím do 15

kuchyně. „Mrkni na ten její ohoz.“ Miriam ho ţertovně pleskla přes ruku. „Aby ses z ní nezjančil!“ Ale pak si pomyslela, ani bych se nedivila. Holly na sobě měla skoro průhledné, krátké vypasované šaty. Světovej model! „Teda, húúúú!“ zvolal Jed. Miriam ho znovu pleskla, i kdyţ věděla, ţe jenom ţertuje. Fakt ale byl, ţe ostatní kluci na Holly zírali jako spadlí z višně. Pak si Miriam všimla Garyho Fostera. Stál vedle Holly a zřetelně na ní visel celou svou bytostí, přestoţe ona měla své namalované oči pro někoho jiného. Miriam se rozhlédla po salónu. Noaha nebylo nikde vidět. Gary ji a Jeda taky zaregistroval a usmál se. Hrál s Jedem v basketovém týmu a vůbec – byli to nejlepší kámoši. Gary byl menší neţ Jed, ale měl dobrý pohyb po place. Většina jeho nahrávek končila koši, které dával Jed. Miriam si říkala, ţe je to tím, ţe jsou tak dobří kámoši. „Čau, Jede!“ zavolal Gary. Pleskli si dlaněmi nad hlavou. „Jseš napruţenej na zejtřek večer?“ křičel Gary do muziky. „Nevyjdou z toho ţiví!“ křičel Jed. A znovu si pleskli. Miriam a Holly po sobě hodily útrpné pohledy. „Ať si tu poskakujou,“ řekla Holly. Dávala pozor, aby před Jedem uchránila colu, kterou drţela v ruce. Naznačila Miriam, ţe půjdou na druhou stranu salónu, kde se snad dá trochu mluvit. „Kde je Mei?“ zeptala se Miriam cestou. „V kuchyni s rodičema,“ odpověděla Holly. „Chce se předvést jako perfektní hostitelka.“ Miriam se na ni podívala. „A co ty? Jsi taky perfektní host?“ „Jasně.“ Holly se zasmála. „Celej večer se snaţím Noahovi vyhejbat.“ „Ale Holly… ty šaty!“ „Nejsou super?“ „Aţ moc super,“ řekla Miriam. „Kaţdej na tebe civí.“ „Já vím. Ale funguje to, ne?“ Miriam zavrtěla hlavou. „Uţ chápu! Myslíš si, ţe v tomhle 16

oblečení nebudeš muset s Noahem ani mluvit, abys upoutala jeho pozornost.“ Holly zrudla. „Miriam, já vím, ţe jsem hrozná. Noah je tady a… uţ to, ţe je tady, mě vytáčí. Mei je vzteky bez sebe. Probodává mě pohledem. Já… fakt nevím, proč na Noaha musím pořád myslet! Kdyţ ale on je tak sladkej! Myslím na něj ve dne v noci. Nemůţu za to.“ Miriam zírala. Její nejlepší kámoška byla zamilovaná, ţe to snad ani nebylo moţné. Takhle vytočenou kvůli klukovi ji neznala. Holly většinou nebrala kluky váţně. „Nejsi hrozná, Holly,“ řekla jí. „Prostě jsi mimo. Jenţe Noah nestojí za to, abys z něj byla mimo. A i kdyţ jsi třeba zamilovaná úplně šíleně, neměla by ses takhle okatě snaţit ho Mei přebírat, nemyslíš?“ Holly kývla, ale Miriam viděla, ţe je to marné. Byla fakt mimo. Kéţ by tu Noah nebyl! pomyslela si. Nebo to tady ještě špatně dopadne! Usmála se na Holly a zeptala se: „Co? Kde je Gary?“ Holly protáhla obličej. „Támhle. S Jedem.“ „Co říkal tvýmu ohozu?“ Holly se uchichtla. „Zadal si u mě menuet na celou noc.“ Miriam se taky uchichtla. „Tak jdeme a vytáhneme je na parket.“ Chvíli jim trvalo, neţ se prodraly davem. Miriam na Jeda a Garyho děsně zařvala, aby ji v rachotu kytar a bicích slyšeli: „Přestali byste se laskavě na chvíli bavit o basketu a šli tancovat?“ Kluci zmlkli a podívali se jeden na druhého. „Co ty na to, Gary?“ zeptal se Jed. „Holky jsou holky,“ řekl Gary. „Asi máš pravdu,“ řekl Jed. „Tak pojď!“ zařvala Holly, popadla Garyho za ruku a uţ ho táhla na přeplněný parket. Miriam se ušklíbla na Jeda. „Umíš s těma svejma nohama taky něco jinýho neţ jenom kličku vlevo a dvoutakt?“ Jed vzal Miriam kolem ramen a odkormidloval s ní mezi tancující lidi. 17

„Moment, vţdyť hrajou rychle,“ ohradila se, kdyţ se k ní přitiskl. „Nemluv.“ „Ano.“ Miriam mu poloţila hlavu na rameno. Objal ji v pase. A Miriam se s ním plouţila a byla najednou šťastná a ani ten rychlý beat nevnímala. Hm, Jed nechce tancovat rychle! Výborně! Miriam byla ráda, ţe ji drţí. Drţel ji hezky, něţně! Nemohla jinak, musela si pomyslet, ţe se stal zázrak a její miláček se z té své ţivotní krize snad definitivně vyhrabal. Jedním okem sledovala Holly a Garyho, jak sebou opodál cloumají v rytmu hudby. Holly těkala očima kolem sebe, určitě hledala Noaha. No, dobrý, řekla si Miriam, alespoň tancuje s klukem, se kterým přišla. Kapela hrála čím dál tím rychleji. Hráč na bicí šílel, kytaristé mydlili do strun, ţe jim nestačily ruce. Jed pořád Miriam drţel. Ona cítila v uchu jeho horký dech a na těle sílu a bezpečí jeho svalnatých paţí. Muzika ji ohlušovala. Hráč na bicí klesl k zemi a bušil paličkami do parket. Miriam to nevnímala. Byla šťastná, připadala si, jako by celý svět najednou přestal existovat. A v tom – uprostřed zběsilého kvílení a vřeštění kytarového feedbacku – zhaslo v celém domě světlo. Tma. Ticho. Jedovi ztuhly paţe. Miriam skoro vykřikla, jak se lekla. Místo ní však vykřikl někdo jiný. A znovu. Kde to bylo? V kuchyni. Miriam zalapala po dechu – a rozběhla se tmou za těmi hroznými zvuky.

18

IV. Z kuchyně se ozývaly ječivé, zlostné hlasy. Byla to Mei? Tmu prořízlo světlo baterky a vrhlo na zeď stíny. „Tak se všichni uklidníme!“ zvolal Meiin táta. „Kapela vyhodila pojistky, to je všecko.“ „Kdo to křičel?“ zeptala se Mei. „To nic nebylo.“ Mei se ozvala tak blízko, ţe Miriam uskočila. „Kdyţ vylítlo světlo, upadl mi tác. Máma se lekla a vykřikla, to je všecko.“ „Jdu nahodit pojistky. Za okamţik budeme zase svítit,“ řekl pan Kamata. „Ale myslím, ţe by to Dustmites měli trochu stáhnout.“ Odpověděl mu hukot připomínající bučení. Po chvilce napětí se rozsvítilo. První, co Miriam spatřila, kdyţ se otočila k parketu, byla Holly. Stála mezi tanečníky a drţela za krk Noaha Brennana. Miriam slyšela, jak Mei do sebe natáhla vzduch, aţ to zasyčelo. Otočila se za ní, ale Mei uţ kráčela k Holly a Noahovi. Blíţil se průšvih. Miriam sledovala, jak se Holly od Noaha odtahuje a přesunuje se ke Garymu, jako by se nechumelilo. Noah se usmívá a bere Mei kolem pasu. Otáčí se k Holly zády a šeptá něco k Mei, a ta se uklidňuje. Miriam naklusala ke své nejlepší kámošce. „Co to mělo znamenat?“ řekla a odtáhla ji stranou. „Co jako?“ zeptala se Holly nechápavě. „Holly! Všichni tě viděli, jak se lepíš na Noaha!“ 19

„Já za to nemůţu. Lekla jsem se. Chytila jsem kolem krku nejbliţšího kluka.“ Znělo to upřímně, i kdyţ Miriam viděla Holly na očích, jakou má radost z toho, ţe to Mei viděla. „Blázníš?“ rozkřikla se na ni Miriam. „Ject Mei po klukovi v jejím vlastním domě!“ Radost z Hollyiných očích vyprchala. „Nic takovýho jsem neudělala!“ vyštěkla. „Já jsem se fakt jenom lekla! Tohle bych Garymu v ţivotě neudělala!“ Byla tak vytočená, ţe jí to Miriam uvěřila. „A stejně,“ dodala Holly, „Noah na to moje objetí uţ nikdy nezapomene.“ Kytarista zkazil akord, pokrčil rameny a rychle to napravil. Holly vzala Garyho za ruku a odešla s ním na parket. Miriam koukla na Jeda a řekla: „Vypadnem. Uţ mě to tu nebaví.“ Ruth řekla Miriam: „Jed včera večer vypadal, jako by šel do sebe.“ Byla sobota odpoledne a holky čekaly u Ruth v pokoji, aţ se pro ně zastaví Holly. Chystaly se na velký basketový zápas, v kterém měl Jed zazářit jako Magic Johnson. Miriam těšilo, ţe její nejlepší kámošky budou u té slávy s ní. „To jo.“ Miriam leţela na posteli Ruth a své rovné zrzavé vlasy měla rozprostřené na bílém polštáři. „Díky bohu.“ Ruth seděla na podlaze a v dlaních drţela hnědobílého křečka Lízínka. Druhý křeček – Tutíček – porostlý světlým chmýřím jí cestoval po nohách. „Řekl ti Jed, co se s ním dělo?“ „Tak trochu,“ řekla Miriam. „Prej stres. Ty zápasy play-off, boj o stípko a všechno ostatní. Ale uţ je oukej. Aspoň doufám.“ Miriam samozřejmě nevěděla, jestli je oukej, ale Jed se cestou z mejdanu domů choval normálně a dal jí před barákem dlouhou, děsně zamilovanou pusu. Takţe doufala, ţe je oukej. „Teda, jsem pořád vyjevená z Holly,“ usmála se Ruth. „Ty její šaty včera večer, co?!“ „To jo.“ Miriam si vzala z nočního stolku plechovku s colou. „Kaţdej z ní byl vyplesknutej.“ 20

„Co to do ní vjelo?“ zeptala se Ruth. „Co jí to napadlo vrhat se na Noaha před Mei a Garym?“ „Je to šílený,“ odpověděla Miriam zamyšleně. „Asi je do Noaha fakt šíleně zamilovaná.“ „Vţdyť ho ani nezná,“ řekla Ruth. „Jenom vidí, jak je s ním Mei šťastná, a normálně jí závidí.“ Miriam se zamyslela a pak řekla: „Ne. Holly má ráda drby. Závist mi k ní nesedí. To by nebyla tak vytočená.“ Usmála se. „Řekla bych, ţe po Noahovi úplně děsně touţí.“ „Hm, takţe neopětovaná láska,“ pronesla Ruth smutně. „Kdyţ uţ je řeč o neopětované lásce, vy dva s Patrickem jste mi taky nepřipadali zrovna jako dvě hrdličky.“ Ruth pokrčila rameny. „On byl oukej, ale já tu muziku moc neţeru.“ Chňapla po Tutíčkovi, aby jí neutekl. „Patrick celej večer o ničem jiným nemluvil. On snad zná kaţdýho bubeníka z kaţdý kapely.“ Miriam se ušklíbla. „To je celej on. Mrzí mě, ţe ses s ním nudila. Slibuju, ţe tě uţ do ničeho podobnýho neuvrtám.“ „Moudrý nápad,“ řekla Ruth. Holky se zařehtaly. Ruth opatrně zvedla Tutíčka a strčila ho do skleněného terária u psacího stolu. Chundelatá kulička se okamţitě rozběhla k napajedélku. Ruth provedla totéţ s Lízínkem a dala nahoru poklop z drátěného pletiva. „Doma je doma,“ zavrkala na křečky. „Co říkáte, mazlíčkové?“ Podívala se na Miriam a řekla: „Mně je líp, kdyţ se muckám se svejma křečkama, nebo si něco čtu, neţ na nějakejch mejdanech. A uţ vůbec ne na mejdanech jako u Mei. Viděla jsi ty blbečky v tom auťáku, co po nás vyjíţděli, kdyţ jsme šly domů?“ Miriam kývla. Viděla je dobře. Ani jednoho z těch frajerů neznala. „Ráda bych věděla, kdo je tam přitáhl,“ řekla. Dopila colu, vstala z postele a protáhla se. „A taky bych ráda věděla, kde je Holly?“ Ruth na to nic neřekla. Vyndala ze skříně ruksak a otevřela ho. Odhodila mikinu s kapucí a nápisem SHADYSIDE HIGH. Zbytek věcí vysypala na postel – kartáč, ušmudlanou kníţku Kdo chytá v žitě a ohromné kladivo. 21

Miriam vzala kladivo do ruky. Část rozštěpeného nosu byla ulomená. Muselo být hodně staré. Pleskla kladivem do dlaně. „Na co máš tohle monstrum?“ zeptala se. Ruth jí ho vytrhla z ruky, aţ to zabolelo. „Mám ho do školy na řemesla. Vyrábím tkalcovskej stav,“ prohlásila. Odmlčela se. „Patřilo mýmu tátovi.“ Miriam Ruth v duchu politovala. Táta jí umřel před třemi roky na infarkt. Pro Ruth to byl šok, z kterého se pořád ještě nevzpamatovala. Miriam si někdy říkala, ţe právě proto se nedokáţe sblíţit se ţádným klukem. Měla tátu děsně ráda. Proto schovávala to kladivo. Třeba, kdyţ pracovala s jeho nářadím, měla pocit, ţe mu tím vzdává poctu. „Promiň, Ruth, nenapadlo mě to.“ Ruth pokývala hlavou. „O nic nejde. Fakt.“ Strčila kladivo zpátky do ruksaku a vrátila ruksak do skříně. Zeptala se: „Jak dlouho zůstali Gary a Holly na mejdanu?“ Miriam v hlase své nejlepší kámošky vycítila nucenou veselost. Ruth prostě chtěla změnit téma. „Nemám ponětí. Vůbec jsem s ní nemluvila. Ale Gary má dneska basket. Nemyslím, ţe by se mu chtělo flámovat celou noc.“ Ruth se zakousla do spodního rtu. „Co je?“ zeptala se Miriam. „Nelíbí se mi, jak Holly ničí Garyho,“ odpověděla Ruth. „Celá ta opičárna s těma šatama, to lezení po Noahovi. A vůbec všechno…“ „Gary si z toho zřejmě nic nedělá,“ podotkla Miriam. „Dělá,“ vyhrkla Ruth. „Včera na mejdanu jsem s ním o tom mluvila.“ „Fakt?“ „On dobře ví, ţe ho Holly tahá za nos.“ Miriam vykulila oči. „Fakt?“ opakovala. „Jo. Jenom idiot by to nepoznal. A Gary není idiot. Je jenom hodnej. A doplácí na to.“ „Tak proč s ní chodí?“ zeptala se Miriam. Ruth ztuhly rysy. „Protoţe ji má rád,“ odpověděla přímo. „Řekla 22

bych…“ Zezdola se ozvaly hlasy. Ruthina máma se s někým zdravila. „Holly je tu!“ řekla Miriam. Byly slyšet kroky na schodech. Pak se otevřely dveře a vešla Holly. Úplně zářila. „Co vám teď řeknu, to budete zírat! Stalo se něco šílenýho!“ „Povídej!“ vydechla Miriam.

23

V. Holly se

uchichtla. „Kdyţ jste včera večer odešly, tak to teprve dostalo grády.“ „Ale? Takţe ono to tam stálo za starou bačkoru kvůli nám?“ podivila se Ruth. „Ha-ha! Takhle to nemyslím.“ „No,“ řekla Miriam, „co se dělo?“ „Za prvé, dorazili nějaký Noahovi kámoši z Center City. A byli úplně nalitý pivem.“ „To museli bejt ti blbečkové, co jsme viděly,“ řekla Ruth. Miriam kývla. „Jak znám tátu a mámu Mei, tak určitě dostali infarkt, kdyţ je spatřili ve dveřích.“ „To byl teprve začátek!“ zvolala Holly. „Máma Mei seřvala, načeţ nastal děsnej incident. Byl to normální sopečnej vejbuch, jak na ni řvala!“ „A co na ni řvala?“ „Všechno moţný o Noahovi. Jakej je to nezodpovědnej hajzl a tak. Mei říkala, ţe on za ty kámoše nemůţe, ţe je nepozval. Přijeli sami od sebe. Bylo to fakt hustý!“ „A jak to dopadlo?“ zeptala se Ruth. „Normálně. Doktor Kamata se naštval a vykopal lidi z baráku – včetně Noaha. Skončili jsme na trávníku. Všude se válely plechovky od piva! Noahovi kámoši je tam vysypali z auťáku jako pomstu za ten vyhazov. A bourák doktora Kamaty ověsili toaletním papírem.“ „Tý jo!“ vydechla Miriam. „A co bylo dál?“ zeptala se Ruth. „Co by? Šlo se domu. Pozdějc jsem zjistila, co se dělo uvnitř. V 24

Mei normálně bouchly saze. Řvala na mámu, ţe s ní jedná jako s malou holkou, ţe ona Noaha miluje víc neţ svůj vlastní ţivot a ţe se s ním nikdy nerozejde.“ Holly se při slově miluje zadrhl hlas. „A hádejte, co se stalo potom!“ pokračovala. Miriam a Ruth byly jedno ucho. „Meina máma prohlásila, ţe Noah uţ víckrát nepřekročí práh jejího domu. A zakázala Mei s ním chodit. Normálně je zrušila.“ „To snad ne?!“ vyjekla Miriam. „To je hnusný!“ Holly na to nic neřekla. Miriam si svoji nejlepší kámošku pozorně prohlídla. Fakt zářila. Stoprocentně si myslela, ţe Noah teď bude její. Ona má z toho průšvihu radost, pomyslela si trpce, a Mei je určitě na dně. Miriam z toho bylo všelijak. Věděla, jak je Mei do Noaha udělaná. Ta holka by pro něj skočila do ohně. Copak to její máma nepochopila? „Nemluvěj spolu,“ dodala Holly věcně. „Táta je na máminý straně, ale ne zas tak moc. On totiţ měkne, kdyţ svoji usmrkanou holčičku vidí plakat.“ „Nebuď zlá,“ pokárala ji Miriam. „Není to nic veselýho. Spíš neštěstí.“ „Jasně. Promiň,“ zahučela Holly. „Já jenom… musím pořád myslet na…“ „Na Noaha?“ zeptala se Miriam. Holly kývla. „Bejt tebou, tak na něj radši zapomenu. Ať uţ je to, jak chce, Mei a Noah jsou největší láska na celým světě. Ona se s ním nerozejde jenom proto, ţe jí to doma nařídili.“ „To vím.“ Holly se svezla na postel. „Bylo by mi líp, kdybych Noaha vůbec neznala.“ „Taky si myslím!“ zavrčela Ruth. „Co se staráš?“ rozkřikla se na ni Holly. „V ţivotě jsi nebyla zamilovaná do ţádnýho kluka!“ Ruth se zúţily oči. „Co ty víš?“ zařvala. „Nevíš o mně vůbec nic! A já o tobě vím všechno – ať chci, nebo nechci.“ „No tak!“ vloţila se do toho Miriam. „Hezky se vydejcháme a…“ 25

„A co Gary?“ zeptala se Ruth. „Nemáš šanci přebrat Mei Noaha, tak aspoň vodíš za nos Garyho. A on tě má přitom opravdu rád!“ Holly se nafoukla a vybuchla. „Já ho mám taky ráda, Ruth! Fakt ţe jo!“ „Ale ne tak, jako šílíš z Noaha,“ vrátila jí to Ruth. Nasadila pisklavý hlas a napodobila ji: „Ach, kdyţ Noah je tak strašně krásnej!“ „Gary taky!“ odsekla Holly. „Jenom… já nevím… prostě s ním není moc velká zábava. Mluví pořád o basketu. A vůbec, co se staráš? Co je ti do toho, ty pako?“ „Přestaňte – jedna jak druhá!“ okřikla je Miriam. Postavila se mezi ně. „Uţ mě to nebaví poslouchat! Tak jsme kámošky, nebo ne?“ Holly po ní sekla očima. „Proč se Ruth pořád zastává Garyho? Kdyţ jsme kámošky, měla by bejt na mý straně!“ Miriam vzdychla. „Nepojedem radši na ten basket? Nerada bych kvůli vám přišla o první čtvrtinu.“ Nechápala, jak ty dvě spolu mohly tak dlouho kamarádit. Byly kaţdá tak jiná! Miriam uţ neměla chuť své kámošky uklidňovat. Připadala si jako nějaká děsná máma. „Jasně.“ Holly vytáhla z kapsy klíčky od vozu. „Jedem. Oukej, Ruth?“ „Ne, dík,“ odsekla Ruth. „Ztratila jsem zájem. Jeďte samy, holky.“ „Ruth, neblbni,“ zkoušela to na ni Miriam. „Bude sranda.“ „Přísahám, ţe za celou dobu nevyslovím jméno Noah,“ řekla Holly. Snaţila se být veselá. Ruth se lehce usmála, ale zavrtěla hlavou. „Vyřiďte ode mne Garymu a Jedovi, ţe jim drţím palce, oukej?“ Miriam kývla. Byla z té hádky svých nejlepších kámošek normálně naštvaná. Kdyţ se potom v autě zapínala na sedadle vedle Holly, myslela uţ jenom na Jeda. Nemohla se dočkat, aţ ho uvidí, jak nezadrţitelně uhání po hrací ploše a vlastnoručně vyhrává celý ten velký zápas. Kdyby v té chvíli tušila, co se stane! Kdyby tušila, co Jed provede! 26

VI. Miriam

vykřikla a vyskočila. Jed sebral míč jednomu z Waynesbridgeských Gladiatorů. A ječela jako střelená, kdyţ prodribloval celou hrací plochou a snadno vsítil koš. Lidi křičeli. Na konci první čtvrtiny to bylo 36:31 pro Waynesbridgku. Jed dal jenom čtyři body a hrál špatně. „Proč do toho víc nešlápne?“ zaúpěla Holly. „Vůbec mu to nejde,“ povzdychla si Miriam nešťastně. „Potřeboval by nastřílet nějaký trojky, aby se dostal do hry.“ „Trojky nejsou zajímavý!“ zavrčela Holly. Chudák Jed, pomyslela si Miriam. Nebyl ve své kůţi. Ani jednou nebodoval z dálky. Zkazil kaţdou rozehrávku. A nahrávky mu nešly uţ vůbec. Z toho, co předváděl, Miriam usoudila, ţe to v něm vře vzteky. Mohly ho uklidnit jedině další koše. Nejhorší by bylo, kdyby propadl zoufalství a přestal se kontrolovat. Waynesbridgka opět bodovala. Jeden Gladiator Jedovi utekl a vstřelil dva body. Jed hlasitě zaklel. Slyšela to celá tělocvična. „Tý jo!“ zvolala Holly. „Ten má výrazy!“ „Abys nepadla!“ utrhla se na ni Miriam. Míč měl Gary. Tigers útočili. Po dvou přihrávkách skončil míč u Jeda. Jed zaútočil na koš. Kdyţ vyskočil, nejvyšší Gladiator vyskočil s ním, vyrazil mu míč z ruky a praštil ho loktem do obličeje. Oba skončili na zádech. Ozvala se píšťalka. Jed se vymrštil na nohy a upřel na toho waynesbridgáka zuřivý 27

pohled. Miriam se zděsila. Waynesbridgák Jedovi něco řekl. V lidech to zahučelo. Jed ho praštil pěstí. Klukovi se v obličeji objevila krev. Miriam se v duchu chytila za hlavu. Proboha, co to do Jeda vjelo?! Lidi řvali. Jed na leţícího Gladiatora skočil a začal ho škrtit. Hráči na ně naskákali, snaţili se je roztrhnout. Jed ještě víc přitlačil. Gladiatorův obličej začal nabírat brunátnou barvu. Oči mu lezly z důlků. On ho uškrtí, domyslela si Miriam šílená hrůzou. Zabije ho!

28

VII. Miriam

se zařezávaly vzrušené výkřiky aţ do mozku. S hrůzou sledovala, jak hráči obou týmů odtrhávají Jeda od jeho protihráče. „Jede, jak jsi to mohl udělat?“ vykřikla Miriam nahlas. Kdyţ se konečně chumel na hrací ploše roztrhl, byl Jed na jedné straně a zkrvavený Waynesbridgák na druhé. Jeda drţel Gary a několik dalších kluků. Trhal sebou, ale kluci ho drţeli pevně. Miriam se nadechla, aţ zasyčela. I on krvácel. Měl roztrţený spodní ret. Bylo jí, jako by ji polili ledovou vodou. Ještě nikdy ho neviděla tak vytočeného, tak nepříčetného. Proboha, proč? Proč? opakovala si v duchu. Co se to s ním stalo? Konečně se Jed zklidnil natolik, ţe ho kluci pustili. Trenér Howly ukázal k šatně a pronesl přísně: „A padej do sprch!“ Jed odcházel za hrozného hučení a bučení. Miriam si všimla, ţe má zaťaté pěsti. Prošel se sklopenou hlavou dveřmi do šatny a ztratil se jí z očí. Byla hrozně nešťastná. Svíral se jí ţaludek, aţ to bolelo. Hra se znovu rozběhla, ale ji uţ to nezajímalo. „Húúúú, co to do něj vjelo?“ zaúpěla Holly. „Já to normálně nechápu.“ Miriam na to nic neřekla. Pořád před sebou viděla ten Jedův zběsilý výraz. A jeho ruce na hrdle protihráče. Vzpomněla si, jak s ní mluvil v pátek odpoledne u fontánky. Muselo se s ním dít něco fakt váţného. Miriam byla tuhle sezónu na kaţdém zápase. Jed hodně fauloval, ale to u něj bylo normální. Šel na tělo. Jenţe tentokrát to bylo něco 29

jiného. Nechápala, jak mohl takhle vybouchnout. Zbytek první půle proţila jako v mlze. Kdyţ zazněl bzučák a lidi se zvedli, aby se protáhli, zůstala sedět s očima upřenýma na prázdnou hrací plochu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Holly přívětivě. „Miriam?“ Miriam ke své kámošce zvedla hlavu. „Já uţ ho vůbec nepoznávám.“ Holly ji vzala kolem ramen. „Vzpomínáš si, jak jsem ti včera říkala, ţe by pro mě nebyl problém zjistit, co se s ním děje?“ Miriam na ni pohlédla s nadějí v očích. „Víš něco?“ „Zatím ne,“ řekla Holly, „ale ještě jsem nekontaktovala svůj nejlepší zdroj. Zeptám se Garyho. Jed a ten kluk z Waynesbridgky maj třeba mezi sebou nějaký nevyřízený účty. Tím by se ten dnešní incident vysvětlil.“ Miriam si povzdychla. „To by mi snad řekl.“ „Bude to dobrý, Miriam. Uvidíš.“ Miriam smutně zavrtěla hlavou. „Běţí play-off, Holly. Jestli se ten incident donese ke skautům z vysokejch škol, uţ ho nebudou chtít! Tyhle zápasy jsou pro Jeda děsně důleţitý.“ Holly na to nic neřekla. Co k tomu dodat? pomyslela si Miriam nešťastně. Je to beznadějný. Sevřela si obličej do dlaní a odseděla tak zbytek zápasu. Shadyside Tigers nakonec vyhráli. Současně se zazněním bzučáku vstřelil Gary vítězný koš. Na tabuli svítilo skóre: TIGERS – 72, HOSTÉ – 71. Shadysidka si zachovala naději na postup do celostátního finále. Miriam se neradovala. „Půjdeme?“ zeptala se Holly. Miriam přikývla, mlčky popadla svou kabelku a kabát. Holly ji vzala za ruku. „Hele,“ zašeptala. Miriam se koukla, kam ukazuje. Napříč tělocvičnou kráčeli Mei a Noah. Mířili ke dveřím vedoucím k studentskému parkovišti. Miriam zaregistrovala v Hollyiných očích smutek. „Přece ti muselo bejt jasný, ţe se nerozejdou,“ řekla jí Miriam 30

klidně. „Holka můţe doufat, ne?“ „Jedině, kdyţ se chce trápit.“ Dívaly se za Mei a Noahem, aţ zmizeli ve dveřích. Holly byla smutná, ale Miriam si nemohla pomoci, byla šťastná, ţe se Mei a Noah nerozešli. Neboť jediné, na čem v ţivotě záleţí, je láska. „Éééé… Holly?“ řekla. „Co je?“ „Počkáš na mě pár minut? Zkusím se podívat, jestli nezastihnu Jeda před šatnou.“ „Neměla bys radši počkat, aţ trochu vychladne?“ řekla Holly. Zavrtěla hlavou. „Ne. Musím s ním mluvit hned.“ Holly se usmála. „Oukej. Sejdeme se u auta.“ „Hned přijdu,“ řekla Miriam. Doufám, pomyslela si trpce. Na chodbě u chlapecké šatny bylo několik kluků a holek a tatínků a maminek, kteří tam dělali totéţ co Miriam – čekali. Za pár minut se šatna otevřela a vyhrnuli se hráči s vlhkými vlasy. Miriam vyhlíţela Jeda. Vyšel Gary s Teddym Millerem a Lukem Applemanem. Gary se šťastně usmíval, byl po svém vítězném koši na koni. Miriam na něj zamávala. Gary jí taky zamával a hodil hlavou k šatně, jako by chtěl říct, ţe Jed půjde každou chvíli. Konečně se objevil. Na rameni měl klubovou tašku, hlavu měl svěšenou. „Jede,“ pronesla Miriam přiškrceným hlasem. Hlava mu vyskočila. Pohlédl na ni. Spodní ret měl napuchlý a zarudlý. Civěl na svou lásku, jako by byla průsvitná. „Ahoj,“ pozdravil odměřeně. Miriam se k němu připojila. „Co děláš, Jede? Není ti něco?“ Zastavil se. „Je, Miriam. Je mi toho moc. Právě jsem u mančaftu skončil, je to jasný? Stačí tenhle drb tobě a tvejm kámoškám?“ „Coţe? Co se s tebou děje?“ Jed zasyčel. „Nevidělas to? Ten kluk mě praštil schválně. Tak jsem si to s ním vyřídil.“ 31

Naznačil ránu pěstí a Miriam viděla, ţe má odřené klouby. Ustoupila o krok. Jed se choval, jako by ani nevěděl, ţe tam na něj Miriam čeká. Hrdlo měla suché, ţe ze sebe těţko dostávala slova. „Jo, nejdřív jsi dostal loktem…“ Zachechtal se. Byl to jízlivý smích. „Jo, a pak mi prdlo v bedně.“ Ušklíbl se. „Ti kluci sem přijeli rozhodnutý, ţe mě zlikvidujou. A vůbec, nelíbí se mi, kdyţ mě někdo mlátí loktem do obličeje.“ Přistoupil k Miriam a podíval se jí do očí. „Tobě by se líbilo, kdyby tě někdo otloukal?“ A udeřil ji volnou rukou do ramene. Docela to bolelo. Miriam se zapotácela, ustoupila o další krok a narazila zády na zeď. „Jede! Co děláš?!“ Zděšeně se rozhlédla po chodbě vpravo vlevo. Nikdo tam nebyl. „Líbilo?“ opakoval Jed a znovu ji udeřil. Ještě silněji neţ předtím. „Au! Nech toho!“ Chtěla ho plácnout přes ruku, ale Jed ji chytil, pevně stiskl a zkroutil jí prsty. „Jede!“ „Co říkáš?“ zachrčel. „Taky se ti to nelíbí, viď? Alespoň vidíš, jak jsem vypadal před všema těma lidma. Poníţenej a s rozbitou hubou jako nějakej sráč!“ Miriam se mu pokoušela vykroutit, jenţe on ji ještě víc sevřel. Podívala se mu do očí – a zhrozila se. Viděla v nich potěšení. Potěšení z toho, ţe jí způsobuje bolest. „Jede,“ vyjekla, „Nevadí ti, že mi ubližuješ?“ Zřejmě ji vůbec nevnímal. On mi snad zlomí ruku! pomyslela si. Bolest jí vystřelila z ruky aţ k rameni. Miriam začala křičet.

32

VIII. Křik vytrhl Jeda z nepříčetnosti. Pustil Miriam. Z hrdla se mu vydralo překvapené zaúpění. Miriam si přitiskla bolavé prsty na prsa a upřela na něj vyčítavý pohled. Tekly jí slzy. Čerstvé, horké, nezadrţitelné slzy. Jed mrkal, jako by se probouzel z tranzu. Třel si spánky a protáčel oči. „Ale ne… to ne, Miriam.“ Odstoupil od ní a zkusil se na ni podívat. „Odpusť mi to, Miriam.“ „Co se s tebou děje, Jede?“ Miriam myslela, ţe se kaţdým okamţikem zblázní. Myslela, ţe jí ty slzy spálí oči. Měla na sebe vztek, ţe brečí. Měla vztek na Jeda, ţe ji dohnal k pláči. „Nechtěl jsem ti ublíţit,“ zamumlal. „Jsem dneska večer úplně mimo.“ Miriam dostala vztek. „Ty si myslíš, ţe se mi omluvíš a bude to dobrý? Proč mi ubliţuješ, Jede?“ „Já…“ Svěsil ruce. „Nevím, co na to říct. Fakt se ti omlouvám. Já jenom… všecko se mi dneska zhroutilo, Miriam. Asi jsem cvok.“ Miriam se prudce otočila a vykročila chodbou pryč. Nemohla se na něj dívat. Úplně pro svou strašlivou zlost zapomněla na strach. Jak jí mohl ublíţit? Jak? Nejradši by se rozeřvala na celé kolo. Bylo to hrozné! Ne, uţ s ním nebude chodit ani vteřinu! Zavolal na ni: „Miriam, počkej!“ Zaslechla jeho kroky. A pak ji napadlo něco, co ji ještě víc rozpumpovalo. Je to Jed, můj 33

kluk. A způsobuje mi bolest. Jde z něj strach. Ještě nikdy předtím jsem z něj neměla takovej strach. Otočila se zpátky – Jed okamţitě zůstal stát, jako by se bál, ţe mu jednu vrazí. „Tak hele, kamaráde!“ vyštěkla a napřáhla proti němu prst, „jestli na mě ještě jednou, tím myslím jenom jednou, vztáhneš ruku, tak je mezi náma konec. Je ti to jasný?“ Jed kývl. „V ţivotě bych ti neublíţil, Miriam. Já jenom… jenom jsem ti chtěl ukázat, jak mi bylo u toho koše. Nikdy předtím jsem v basketu takovou surovost nezaţil.“ Miriam taky kývla. Zlost ji začala přecházet. Jed vyhlíţel jako hubované štěně, které ani netuší, ţe něco vyvedlo. Najednou jí ho začalo být líto. Vzala ho za ruku a stiskla. „Musím jít. Holly na mě čeká.“ Jed řekl: „Ještě jednou se ti omlouvám, Miriam. Fakt. Ani nevíš, jak strašně mě to mrzí.“ Pokývala hlavou. „Ale vím.“ Jed sklopil oči do země. „Miriam?“ „Co je?“ „Můţu ti zavolat?“ Usmála se. „Já nevím. Chceš?“ Jed na oplátku vyloudil široký, šťastný úsměv. „Jo, chci.“ „Tak oukej.“ Byla mrazivá únorová noc. Většina auťáků ze školního parkoviště odjela. Holly stála u svého vozu. Od pusy jí šla pára. Poskakovala na místě, aby se zahřála. Uviděla Miriam a zuřivě na ni zamávala. „Tady jsem!“ zavolala. Miriam přiklusala k vozu. Motor běţel. Holly vypadala rozrušeně… byla úplně vytočená. „Nastup!“ řekla a zajela za volant. Miriam usedla na vedlejší sedadlo a zabouchla dvířka. Topení příjemně hučelo. „Co je? Co se stalo, Holly?“ „Já… právě jsem něco slyšela…“ Miriam zaúpěla. „Boţe, Holly, poslední, co mě v týhle chvíli 34

zajímá, jsou nějaký drby…“ „Ne!“ zarazila ji Holly. „Jde o něco jinýho, Miriam. Slyšela jsem to na vlastní uši.“ „Co jsi slyšela?“ „Šla jsem k auťáku a hrabala se v tašce a hledala klíčky. Nevnímala jsem, kam šlapu. A najednou jsem zaregistrovala Mei a Noaha. Stáli u Meiinýho auťáku. Moc jsem na ně neviděla, ale poznala jsem Noahův hlas.“ Holly se odmlčela. „No a?“ „Mluvili spolu. Znělo to spíš jako hádka. Tak jsem se zastavila a schovala se za auta, aby mě nezmerčili. A poslouchala jsem, co si povídají.“ „Holly, ty ses snad uţ úplně zbláznila!“ Holly ji okřikla: „Nemohla bys alespoň půl minuty drţet zobák a poslouchat mě?“ Miriam se polekala jejího nevlídného tónu a zmlkla. „Mluvili o mejdanu, o tom, jak máma Mei zakázala s ním chodit. Mei se s mámou štěká víc, neţ jsme si mysleli, Miriam. Je to hrozný. Ještě nikdy jsem neslyšela Mei takhle mluvit.“ Musela se nadechnout. Miriam byla celá nedočkavá, nervózní. Hltala slova své kámošky, byla z jejího vyplašeného hlasu tak vykulená, ţe úplně zapomněla na svoje problémy s Jedem. „Co říkali, Holly?“ „Byla jsem dost blízko, Miriam. Přísahám, ţe to říkali. Přísahám.“ Miriam měla tisíc chutí popadnout Holly za ramena a vytřást to z ní. „Tak uţ konečně pověz, co říkali!“ rozkřikla se na ni. Holly se znovu nadechla a řekla: „Slyšela jsem, jak se domlouvají, ţe zavraţděj Meiinu mámu!“

35

IX. „To není moţný!“ řekla Miriam. „Ty jsi zešílela!“ „Hele, přísahám! Přísahám!“ vřeštěla Holly jako pominutá. „Slyšela jsem to na vlastní uši!“ „Oukej, oukej, já ti věřím,“ uklidňovala Miriam kámošku. Holly byla úplně zjančená. Miriam ji takhle ještě nezaţila – takhle vyděšenou. Nevěřila, ţe by Mei chtěla zavraţdit svou mámu. Byla to šílená představa. „Holly, pověz mi, co přesně říkali.“ Holly se vydýchala. „Nejdřív mluvili o tom mejdanu, proč tam lezli ti Noahovi primitivní kamarádi a tak. Noah tvrdil, ţe jim říkal, aby tam nechodili, kdyţ budou pít pivo. Omlouval se Mei, ţe ji dostal do průšvihu, a pak křičel něco jako: ‚Tvoje máma nám nemá co zakazovat, abysme spolu chodili!‘“ Miriam kývla. Zatím na tom nebylo nic zvláštního. „Potom se asi líbali nebo co, protoţe bylo ticho. Neviděla jsem na ně, takţe nevím. A pak… pak promluvila Mei.“ Holly se hrozně třásl hlas. „Mei řekla: ‚Já mámu zabiju!‘“ Miriam málem vyprskla smíchy. „To má bejt ono?!“ Holly nechápavě zavrtěla hlavou. „Jak to myslíš? Přece jsem ji slyšela, jak to říká, a ona to říkala úplně váţně!“ Miriam se protočily panenky. „Přesně tohle jsem u Mei slyšela snad uţ miliónkrát. Ona takhle mluví, kdyţ se doma pohádaj. Kaţdej takhle mluví! Kaţdej říká, já ho zabiju, já ji zabiju, já je zabiju a podobně, kdyţ se pohádá s rodičema a je na ně naštvanej.“ 36

„Jo, ale kaţdej nechodí s Noahem!“ ohradila se Holly. „Měla jsi ho slyšet! Kdyţ Mei řekla, ţe zabije mámu, Noah ji vzal za slovo. Prej je to perfektní nápad. Říkal, ţe by byl schopnej všeho, kdyby je někdo chtěl od sebe odtrhnout. Všeho, Miriam! I toho nejhoršího – vraţdy!“ Miriam se zamyslela. Pak řekla: „To pořád ještě nic neznamená, Holly. Noah jenom přeháněl – jako obvykle. Mei by něco takovýho v ţivotě neudělala. Nikdo by to neudělal.“ Holly na Miriam zírala, bylo jasné, ţe je na rozpacích. „Myslíš?“ zeptala se. „Jo, lidi říkaj podobný věci,“ dodala Miriam, „ale vůbec to tak nemyslej.“ Holly zamrkala. „Fakt?“ „Fakt.“ Holly si oddechla. „Oukej.“ Miriam řekla: „Radši pojedem, neţ tady zmrzneme.“ Vyjely ze školního parkoviště a zamířily k Fear street. Mlčely. Miriam civěla do zamlţeného okénka. Představovala si, co by dělala, kdyby jí doma zakázali chodit s Jedem. Konečně se ozvala Holly: „Ach, Miriam, málem bych zapomněla! Mluvila jsi s Jedem?“ Miriam si vzpomněla na zápas: Jed mlátí a škrtí hráče z Waynesbridgky, je vyloučený do konce zápasu a pak jí málem zlomí ruku. V rychlosti to Holly vylíčila a pak řekla: „Málem mi zlomil ruku.“ Holly pokývala hlavou. „Jsi oukej?“ „Prsty mě ještě bolej, ale to přejde.“ „Ne, Miriam, nic nepřejde! Jed ti chtěl ublíţit. Co se s ním děje?“ Holly byla normálně pobouřená, nebo co. „To je tím stresem, jak říkal. Strašně se bojí, aby nepřišel o stípko na vejšce. Úplně ho to deptá.“ Holly se zamračila. „Nezastávej se ho. Kluk, kterej ti takhle hnusně ublíţí, si to nezaslouţí.“ „On se z toho dostane,“ řekla Miriam. „Potřebuje trochu času, to je všecko. A já se ho nezastávám.“ „Zastáváš. Kdyby ses slyšela!“ 37

Miriam věděla, ţe Holly má pravdu. „Nemůţu za to, Holly,“ řekla pokorně. „Mám ho ráda. Fakt, ţe jo.“ „Já vím.“ Holly jí poloţila ruku na rameno. „Ale on to udělá znovu. Uvidíš. Jak se vrhl na toho kluka pod košem! Byl jako šílenej. To fakt neměl dělat.“ Miriam si třela bolavé prsty. Hollyina slova jí zněla v uších jako vzdálená ozvěna. Nezbývalo jí, neţ věřit, ţe se mýlí. V pondělí ráno se Miriam sešla u skříněk s Ruth. Ruth byla v neděli s mámou někde pryč, takţe si ani nemohly zavolat. Miriam byla plná novinek ze sobotního večera. Ruth měla radost, ţe Shadysidka vyhrála zápas, ale pak posmutněla, kdyţ jí Miriam pověděla o Jedově incidentu. „To je děsný!“ vyhrkla. „Asi bys mu měla nějak pomoct.“ „On se z toho vykřeše sám. Jenom potřebuje trochu času.“ „Doufám,“ zamumlala Ruth. Miriam kývla. „Jo, bude v pořádku.“ Věřila, ţe aţ Jed dostane stípko na vejšce, bude to zase ten starý dobrý kluk k zulíbání. Uţ jí ty věčné starosti jejích kamarádek o Jeda začínaly lézt na nervy. Rozhodla se změnit téma. „Počkej, něco ti řeknu!“ zahihňala se. „Málem bych zapomněla.“ Pověděla Ruth, jak Holly šmírovala Mei a Noaha a jak prý Mei říkala, ţe zabije svou mámu, aby s ním mohla chodit. „Holly z toho byla úplně vyplesknutá,“ dodala. Ruth se upřímně zasmála – zase jednou po dlouhé době. „Patří jí to! Holly je pako. Jednou ji ty její drby přivedou do pěknýho průšvihu.“ Miriam se nelíbilo, ţe se pošklebují své nejlepší kámošce za jejími zády, jenţe Holly si o to těmi svými šílenostmi přímo koledovala. Ruth se od smrti svého táty skoro nesmála. Kaţdej fór, i kdyţ je třeba drsnej, jí jedině pomůţe, aby se z toho dostala, usoudila Miriam. Ruth zavrtěla hlavou. „Tak Mei chce zavraţdit svoji mámu. No, skvělý – jen aby si přitom nezlomila nehtíček,“ uchichtla se. „Nebuď zlá,“ okřikla ji Miriam. „Jakej smrtící nástroj pouţije?“ smála se Ruth. „Tuţku na obočí? 38

Pilníček na nehty?“ „Ruth! Přestaň!“ „Ne, počkej, uţ to mám! Zastřelí ji fénem!“ Miriam se nemohla udrţet, taky se rozesmála. Úplně zapomněla, jaká kdysi bývala s Ruth zábava. Musela se opřít o skříňku, úplně řvala, kdyţ si představila, jak Mei honí mámu s fénem v ruce po baráku. Kdyţ se vyřvala a otevřela oči, spatřila před sebou Holly. „Ahoj, Holly,“ pozdravila ji přiškrceným hlasem. Holly neodpověděla. Spodní ret se jí chvěl, ruce měla sevřené v pěst. „Ví… víte, co… co se stalo?“ vykoktala. Miriam se zastavilo srdce. „Co?“ „Meiina máma je mrtvá!“

39

X. Mrtvá. To slovo Miriam přímo praštilo do hlavy. Na okamţik měla před očima bílou mlhu. Mrtvá. Mrtvá. Mrtvá – to slovo jí znělo v hlavě pořád dokola, aţ nakonec ztratilo význam. „Není to zase nějakej blbej fór?“ vydechla Ruth. Holly zavrtěla hlavou. „Mluvím váţně. Našli ji včera večer. Pod schodama. Víte pod kterejma, pod těma zatočenejma u nich doma.“ Těţce polkla. „Měla zlomenej vaz.“ Miriam zalapala po dechu. Otevřela pusu, ale nedokázala ze sebe vypravit slovo. Mrtvá. Nemohla tomu uvěřit. Určitě je to fór! Moment! Rychle se zamyslela. Je to drb! Holly to jenom někde slyšela! Jako vţdycky. Ve skutečnosti se vůbec nic nestalo. Nebo ano? Civěla na svou kámošku. Holly se nehýbala. Měla vytřeštěné oči a nepřítomně se kousala do spodního rtu. Byla bílá jako křída. „Ona to udělala, Miriam,“ vydechla. „Mei zavraţdila svoji mámu.“ „Ne!“ Miriam tomu pořád nemohla uvěřit. „Něco takovýho by Mei nikdy neudělala. Nikdy!“ „Tak mi teda vysvětli, jak se to mohlo stát,“ namítla Holly. „Jak její máma umřela?“ Miriam si to musela srovnat v hlavě. „Já… já nevím! Třeba 40

nešťastná náhoda. Lidi padaj ze schodů, to je normální.“ „Tomu sama nevěříš,“ řekla Ruth. Miriam sklopila zrak k zemi. Nic kloudnějšího ji nenapadalo. „Jasně, ţe nevěří!“ vykřikla Holly. „Ví totéţ, co my. Ţe Mei s Noahem její mámu z těch schodů shodili.“ „To je šílený,“ řekla Miriam. „Já přece Mei znám! Ona by to neudělala! V ţivotě ne!“ „Jo, ale znáš taky Noaha?“ podotkla Ruth. Miriam mlčela. Na Noaha nepomyslela. Neměla nejmenší představu, čeho by pro Mei byl, nebo nebyl schopen. Chodil se špatnou partou. Miriam věděla, ţe se občas napije, vytahuje se, provádí riskantní kousky. Chce být jednička. Ale ţe by dokázal zabít? „Tak moment,“ rozkřikla se Miriam. „Lidi nezabíjej svý rodiče kvůli tomu, ţe jim spolu zakáţou chodit.“ „Neřvi tolik,“ zasyčela Holly. „Je tě slyšet na celou školu!“ „Co budeme dělat?“ zeptala se Miriam. Holly ji nervózně zatahala za její modrý šátek. „Asi bysme to měly říct na policii.“ „To ne!“ vyhrkla Miriam. Kdyby šly na policii, znamenalo by to, ţe jsou přesvědčené, ţe Mei zavraţdila svou mámu. Ne, takovou šílenost si Miriam nemohla připustit. Holly se otočila k Ruth. „Pomoz mi ji přesvědčit, Ruth. Ty přece věříš, ţe to Mei udělala.“ Miriam si všimla, ţe Ruth má prázdné, chladné oči. Třeba je v šoku, pomyslela si. Zpráva o smrti jednoho z rodičů její spoluţačky jí mohla připomenout mrtvýho tátu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se jí. „Jo,“ odpověděla Ruth jako v mrákotách. „Uţ nevím, čemu mám věřit. Proč si všichni přejete smrt svejch rodičů?“ Holky na to nic neřekly. Miriam by v ţivotě nenapadlo, aby si přála smrt svých rodičů, nebo aby je dokonce chtěla zabít. V uších jí bolestivě zazněl zvonek oznamující začátek vyučování. Myslela, ţe jí z toho zvuku praskne hlava. „Neţ půjdeme,“ řekla Holly, „musíme si říct, co uděláme.“ 41

„Nic,“ odvětila Miriam. „Neuděláme vůbec nic.“ Holly zalapala po dechu. „Děláš si srandu?“ „Holly,“ začala Ruth. „Musíme přece…“ „Holly!“ Ruth ji chytila za rukáv. „Co?“ zasyčela Holly mezi sevřenými zuby. „Je tu Noah,“ řekla Ruth s očima upřenýma někam za ni. Miriam se otočila. Natáhla do sebe ostrý dech. Noah Brennan kráčel přímo k nim! „Boţe, ne!“ vydechla Holly. Vypadal hrozně. Šel těţkým krokem, vlasy měl rozcuchané a spadlé do obličeje. Oči měl zarudlé a pod nimi tmavé kruhy. „Co teď?“ špitla Holly. „Ani muk,“ řekla Miriam. „Přece neví, ţes je na parkovišti slyšela.“ „Takţe ty věříš, ţe to udělali?“ zeptala se Ruth. Miriam neodpověděla. Noah se u nich zastavil. Mnul si neoholenou bradu a tak nějak divně si je prohlíţel. „Co je, Noahu?“ pípla Holly opatrně. Zeptal se: „Slyšely jste o Meiiný mámě?“ Holky kývly. „Je to strašný,“ řekla Miriam. Co taky jiného měla říct tomu… tomu… vrahovi? Holka, neblbni, pomyslela si vzápětí. Nemáš jedinej důkaz. Tak neblbni. „Mei je úplně zničená,“ řekl Noah. „Já taky. Přišel jsem jí vyzvednout úkoly do konce tejdne.“ Pohlédl na Holly. Miriam by přísahala, ţe se jejich kámoška v tom okamţiku scvrkla o deset cenťáků. „Viděl jsem tě v sobotu,“ řekl. Holly se zachvěla. „Viděl? A kde?“ „Na parkovišti. Schovávala ses.“ Miriam se podívala Noahovi na ruce. Byly to ruce vraha? Shodily tyhle ruce paní Kamatovou ze 42

schodů? „Musím jít,“ řekl zahleděný někam do dáli. „Řeknu Mei, ţe jste zdrcený.“ Miriam polkla. Holly zamumlala: „My… my jí potom zavoláme.“ Noah pokračoval v cestě chodbou, aţ se jim ztratil z očí. Holky padly po zádech na skříňky. Miriam se sevřela paţemi v pase. Cítila, jak jí na těle naskakuje husí kůţe. Holly na ni vychrlila: „Tak co, už mi věříš?“ Miriam jenom zamrkala. Nevěděla, co na to říct. „Slyšela jsi ho? Co?“ křičela Holly. „Slyšelas, co říkal o tom parkovišti?“ „Ale, Holly…“ „Viděla jsi, jak se na mě díval?“ Miriam si v duchu vybavila Noahův chladný pohled. „Oni mě viděli, Miriam! Vědí, ţe jsem je slyšela, jak se domlouvají, ţe zavraţděj Meiinu mámu!“ Holly uţ úplně ječela. „Vědí to – a teď mě taky zavraţděj!“

43

XI. „Nebuď

směšná,“ řekla Ruth. „Noah je ze smrti Meiiný mámy úplně hotovej. Vůbec nic to neznamenalo.“ „Znamenalo,“ nedala se Holly. Zavrtěla hlavou. „Viděla jsem mu to na očích. On to ví.“ „Holly,“ rozkřikla se na ni Miriam. „Víš vůbec, co říkáš? Vţdyť ty tady normálně obviňuješ lidi z vraţdy!“ „Říkám, co vím.“ Holly ječela ještě víc neţ předtím. „Holly,“ pokračovala Miriam, „Noah tím fakt nic nemyslel. On přece nikoho nezabil. Přišel za náma jenom proto, aby nám pověděl o Meiiný mámě.“ „Dej si bacha,“ varovala ji Ruth. „Kdyţ budeš roznášet lţivý drby, můţeš ublíţit nevinnejm lidem. Přece nevěříš, ţe by Mei s Noahem někoho zabili.“ „Já tomu musím věřit, Ruth!“ řekla Holly. „Slyšela jsem to na vlastní uši. Ty nic nevíš. Ty jsi na tom parkovišti nebyla. Nemáš ani tušení, jakým zlým hlasem to Noah říkal.“ „Ruth má pravdu, Holly,“ dodala Miriam. „Mohla bys Mei a Noahovi ublíţit. Lidi si budou myslet, ţe to fakt udělali, kdyţ to budeš pořád opakovat.“ „A co kdyţ to fakt udělali?“ řekla Holly. Miriam pokrčila rameny. „Tak je zavřou. Ale ne naším přičiněním. Ty o tom nemůţeš rozhodovat, Holly. Prostě nemůţeš.“ Holly si těţce povzdychla. „Oukej, tak já nebudu.“ „Slibuješ?“ „Slibuju.“ Miriam pohlédla na Ruth. Ta protáhla obličej. „Na mě nekoukej. 44

Já si nemyslím, ţe to udělali. Holly je normální pako.“ Holly po ní sekla očima. „Dík, Ruth,“ zasyčela. „Dík za kompliment.“ „Jenom jsem objektivní,“ ušklíbla se Ruth. „Takţe jsme domluvený?“ skočila jim do toho Miriam. „Nikdo nebude roznášet debilní drby?“ Ruth a Holly přikývly, ale napětí ze vzduchu nevyprchalo. Miriam úplně viděla, jak vychází z Hollyina těla. Znala svou nejlepší kámošku dobře. Věděla, co si myslí. Holly věřila, ţe Mei a Noah vraţdili. A taky věřila, ţe teď je na řadě ona. Byla o tom skálopevně přesvědčená. Horší je, ţe nevím… nevím… pomyslela si Miriam zmateně, jestli náhodou Holly nemá pravdu. Ne, Mei něco takového nemohla udělat, přesvědčovala sama sebe. Holly nemá pravdu. V duchu viděla, jak Mei sedí doma a je v šoku a trpí a truchlí nad ztrátou své mámy. Hollyino praštěné extempore úplně přehlušilo význam celé té tragédie – zemřela přece máma jejich kamarádky! Zkusila si představit, jak by jí asi bylo, kdyby sama přišla o mámu. Bylo to šílené, strašné… Ruthin táta byl mrtvý uţ tři roky a Miriam v jejích očích občas zaregistrovala hluboký smutek. Ruth v sobě nosila vzpomínku na tátu jako stín na duši. Jak by Mei mohla něco takového udělat? „Jdu do třídy,“ řekla Ruth. Její hlas vrátil Miriam zpátky na zem. Připadalo jí zvláštní jít do třídy a učit se, jako by se nic nestalo, jako by Meiina máma vůbec nebyla mrtvá, ale normálně pořád ţivá… „Já taky,“ řekla Holly. „Holly?“ oslovila ji Miriam. „Co?“ „Moţná je teďka blbý se tě na to ptát, ale vezmeš mě po škole domů? Asi bych po tom všem nevydrţela ject autobusem.“ Holly vteřinku vyhlíţela zmateně. Pak zavrtěla hlavou, jako by ze sebe chtěla setřást strach z Noahova chladného pohledu. „Promiň, dneska to nejde. Zdrţím se ve škole. Přihlásila jsem se, ţe pomůţu při výzdobě tělocvičny na oslavu vítězství.“ 45

Ruth na ni vykulila oči: „Kdo říká, ţe vyhrajeme?“ „Vedení školy rozhodlo vyvěsit fábory a plakáty a všechny ty serepetičky uţ před posledním zápasem,“ vysvětlovala Holly, „aby se hned druhej den mohlo oslavovat, kdyby náhodou Tigers vyhráli. Já mám malovat nápisy.“ „Zavolej mi, aţ budeš večer doma,“ řekla Miriam. „Ano?“ Holly kývla. „Jasně.“ V sedm třicet zazvonil telefon. Miriam se lekla. Četla zrovna Šarlatové písmeno, povinnou četbu na angličtinu, a ten ostrý zvuk se jí zařízl do celého těla. „Haló?“ „Miriam, to jsem já.“ Miriam poznala Holly. Šeptala. Bylo to divné. „Čau, Holly, co se děje?“ „Jsem pořád ještě ve škole,“ špitla Holly. „Jak to?“ zeptala se Miriam. „Je půl osmý.“ „Jsem v tělocvičně. Všichni uţ asi šli domů.“ Miriam se zachvěla. „Co se děje? Proč šeptáš?“ „Nic,“ řekla Holly o něco hlasitěji. Zarazila se. „Ne, to není pravda. Dějou se děsný věci. Prosím tě, přijeď sem a zachraň mě. Choděj tu všelijaký stíny. A vypadaj jako Mei. Já se tu bojím.“ „Neblbni a jdi normálně domů,“ řekla Miriam. „Nemůţu,“ zaúpěla Holly. „Musím to dodělat. Miriam, já se bojím. Prosím tě, přijeď pro mě!“ „Holly,“ řekla Miriam tvrdě, „Mei ti nic neudělá. Máš bujnou fantazii.“ Holly ji neposlouchala. „Kdyţ uţ nechceš přiject kvůli mně, tak aspoň přijeď jen tak. Musím ti říct něco důleţitýho o Jedovi.“ Miriam se vsedě napřímila. „Co o Jedovi?“ „Přijeď sem a uvidíš.“ Holly se třásl hlas. „Prosím tě, Miriam, přísahám, ţe je to pravda. Zjistila jsem o Jedovi něco ošklivýho. Fakt se tu děsně bojím.“ Miriam sekla očima po své bundě. „Počkej, zjistím, jestli si můţu vzít auťák.“ Zakryla telefon dlaní a zavolala: „Mami!“ „Copak je?“ ozvalo se zezdola. „Můţu si půjčit auto? Holly potřebuje odvézt ze školy.“ 46

Holly samozřejmě měla před školou svůj auťák, ale tohle byla rychlovka, nebyl čas na vysvětlování. Miriam auto potřebovala! „Oukej, miláčku. Ale hned se vrať. Je pozdě.“ Miriam pustila sluchátko. „Holly, je to dobrý. Jsem tam za moment.“ Ţádná odpověď. „Holly?“ Nic. Miriam se rozbušilo srdce. „Holly?“ zařvala do telefonu. „Holly, ozvi se!“

47

XII. Čtvrt hodiny nato zastavila Miriam na parkovišti u Shadysideské střední školy vedle Hollyina camara. Bylo jasné, ţe její kámoška je pořád ještě v budově. Proč odešla od toho telefonu? přemýšlela Miriam. Velké dvoukřídlé dveře u vchodu k tělocvičně byly odemčené. Zapadly za Miriam, aţ to zadunělo. Hlavní chodba byla prázdná a ztichlá. Miriam se zastavila a naslouchala, jestli odněkud neuslyší hlasy. Z auditoria. Z knihovny na konci chodby. Odkudkoli. V budově bylo ticho. „Holly?“ zavolala. Hlas jí zadrnčel v dlouhé řadě šedivých plechových skříněk. Miriam otevřela dveře tělocvičny a nakoukla do ohromné haly. Oranţové osvětlení ozařovalo slavnostně vyzdobené stěny. Na podlaze leţely kusy krepáku a byly tam čerstvě namalované nápisy SHADYSIDE TIGERS. Vypadalo to, ţe v tělocvičně nikdo není. Kde mohla Holly být? Miriam popošla na parket a znovu ji zavolala. Ţádná odpověď. Začal se jí zmocňovat strach. Napadlo ji, jestli by neměla vypadnout. Vzpomněla si na rozhovor ráno u skříněk – o vrazích a zabíjení. Co kdyţ Holly měla pravdu? Ne. To nebylo moţné. Miriam se nadechla a zamířila k chlapeckým šatnám. Nakoukla do 48

úzké chodbičky plné poházeného sportovního náčiní. Dveře do šatny byly zamčené. A vůbec, co by tam Holly dělala? Miriam přešla tělocvičnu k dívčí šatně. V chodbičce přede dveřmi se povalovaly všelijaké výtvarné potřeby. Vešla do chodbičky. Na jednom transparentu bylo napsáno: TIGERS, DO TOHO! a pod tím byl namalovaný tygr. Na zemi leţela plachta, na které byly plechovky s barvami a štětce. Jeden štětec byl ještě mokrý, jako by čekal na někoho, kdo se má kaţdým okamţikem odněkud vrátit. „Holly?“ zavolala rozechvělým hlasem. To bylo naposled, slíbila si. Chtěla co nejrychleji vypadnout. Srdce jí bušilo aţ ve spáncích. V puse měla sucho. Holly tam určitě nebyla. Otočila se a v oranţovém světle spatřila ceduli s nějakým nápisem, která tam byla opřená o zeď. Pod cedulí leţelo něco modrého. Miriam se zastavil dech. Hollyin šátek! Po zádech jí přeběhl mráz. Holly bez svého šátku nedala v ţivotě ani ránu. Miriam myslela, ţe se zalkne. Chtěla přeběhnout tělocvičnu, vyletět ze dveří, skočit do auťáku a odjet zpátky domů. Ne, to nešlo. Musela zjistit, co dělá Hollyin šátek pod cedulí. Udělala opatrný krok, aby nezavadila o plechovky a nerozlila je, a nakoukla za ceduli. Vykřikla hrůzou. Holly! Její kámoška leţela na zemi s vlasy rozhozenými kolem hlavy. Od nosu k uchu se jí táhla struţka tmavé krve. Svůj modrý šátek měla utaţený kolem hrdla. Obličej měla zarudlý a napuchlý, jako by byla děsně naštvaná. „Ona snad nedejchá!“ vyjekla Miriam nahlas. Holly skutečně nedýchala! Ruce měla od těla, strnulé prsty zkroucené jako spáry – jako by bojovala s nějakým vrahem. 49

Pak Miriam spatřila něco, co se pro ni od toho okamţiku stalo strašnou noční můrou – Hollyiny oči! Hollyiny krásné zelené oči. Uţ nebyly zelené. Ani krásné. Měla je obrácené v sloup. Vypadaly jako malá bílá vajíčka, byly prázdné, neţivé a zíraly na Miriam. Miriam otevřela pusu a začala křičet. Křičela hrůzou.

50

XIII. Miriam ještě nikdy doopravdy nekřičela. Křičela teprve teď. Vřískala hrůzou. Vřískala jako o život. Tryskalo to z ní jako nářek týraného zvířete. Miriam tak strašně řvala, ţe to ani sama nemohla poslouchat a zacpala si uši dlaněmi. Couvala v hrůze od desky, za kterou leţelo Hollyino tělo a zakopla o plachtu. Převrhla plechovku a na její adidasky a na podlahu vytekla hustá rudá tekutina. Dopadla na zadek. Necítila bolest. V duchu viděla to děsné bělmo Hollyiných mrtvých očí, její prsty zkroucené jako pařáty, a myslela jenom na to, ţe z té hrozné tělocvičny musí co nejrychleji zmizet. Holly je mrtvá! Jak je to možné? Zamazaná od barvy se zvedla na nohy. Hlava se jí točila. Měla co dělat, aby udrţela rovnováhu. Chvíli stála na místě bez hnutí, ani nevnímala, ţe hlasitě vzlyká. Pro slzy neviděla. Otočila se a rozběhla se poslepu ke dveřím. Něco na ni sáhlo. Něco vysokého a silného. Uchvátilo ji to. „Prosím vás, ne!“ křičela a škubala sebou jako chycené zvíře. Bušila do toho vraha pěstmi. To je konec, pomyslela si. Teď mě ten vrah, co zabil Holly, uškrtí a bude to. „Miriam!“ 51

„Prosím vás, ne!“ „Miriam! To jsem já! Jed!“ „Jed?“ Spatřila v slzách rozmazaný obličej. Ano, byl to on! „Ach, Jede!“ Popadla ho kolem krku a přitiskla se k němu. V prvním okamţiku ji napadlo, ţe Jed nějak zařídí, ţe to, co právě viděla, nebude pravda. „Co je ti?“ zeptal se. „Co blázníš? Proč řveš?“ „Holly!“ zachrčela a ukázala na ceduli. „Je tady za tou deskou. Mrtvá. Jede, ona je úplně mrtvá!“ Jed jí zarazil nehty do kůţe. „Coţe?“ „Je mrtvá!“ řekla. „Podívej se tam. Uvidíš sám.“ Jed ji pustil a vykročil k desce. Dával pozor, aby nešlápl do rozlité barvy. Nahlédl za ceduli a ztuhl. Miriam si představila, co Jed vidí – Hollyin děsný, brunátný obličej a krk. Její mrtvolu. Posadila se na zem a sevřela si paţemi tělo. Jak se to mohlo stát? Nechápala to. Hlava jí vypověděla sluţbu. Jed ji vytáhl zpátky na nohy. „Padáme odsud.“ „Jede… a co Holly?“ „Je mrtvá. Musíme k telefonu. Zavolat policii.“ Otupěle přikývla. Proběhli tělocvičnou ke dveřím a na chodbě se vrhli k automatům u východu z budovy. Jed zuřivě zašátral v kapse pro čtvrťák. „Peníze nepotřebuješ!“ upozornila ho Miriam. „Poldové se volaj rovnou!“ Jed zaklel a namačkal trojmístné číslo. Miriam ani nevnímala, co říká. Nedokázala se soustředit. Byla úplně mimo. Bezmyšlenkovitě se sunula k východu. „Miriam!“ zavolal na ni. „Kam jdeš?“ Jeho hlas zněl jakoby z hrozné dálky. Miriam pořád v duchu slyšela své strašlivé vřeštění a viděla Hollyino mrtvé tělo s modrým šátkem kolem hrdla. Zkroucené prsty. Úplně si dovedla představit, jak Holly do toho vraha zatíná nehty. Do svého vraha. Zarazila se. Kdo jí to udělal? Mei? Noah? Může vůbec bejt něco takovýho pravda? Slyšela, jak Jed zavěsil. Hned byl zase u ní. 52

Vyvedl ji z budovy na parkoviště a posadil na okraj chodníku nedaleko Hollyina camara. Miriam ovanul suchý, mrazivý vzduch. Konečně se jí rozsvítilo v hlavě – zjistila, ţe je s Jedem před školou, ţe ji Jed drţí za ruku, ţe má adidasky zamazané od barvy a ţe jí tečou slzy a zamrzají na tvářích. Civěla na Hollyino auto. Představila si ji za volantem. Představila si ji, jak roznáší po škole nejnovější drby. Představila si, jak spolu jedou na zápas v basketu. Představila si Holly s jejím věčným modrým šátkem. A představila si i vraha, jak jí ten šátek utahuje, jak ji škrtí. Holly! Miriam nemohla uvěřit, ţe ji uţ nikdy neuvidí. Zavražděná, zavražděná, opakovala si v duchu. Někdo ji zavraždil… „Uţ jsi v pořádku?“ zeptal se Jed mile. Zavrtěla hlavou. Sáhla do kapsy a vytáhla papírový kapesníček. Vysmrkala se. „Nikdy nebudu v pořádku,“ zamumlala. Odhodila kapesníček na zem. „Nemusíš mě utěšovat, Jede,“ řekla otupěle. „Chci vědět, kdo ji zabil.“ „To nikdo neví,“ povzdychl si Jed. Moţná, pomyslela si Miriam. Třeba zrovna já znám jejich přesnou adresu. „Něco mi říká, ţe se mi to všechno jenom zdá,“ zamumlala, „ţe Holly ţije.“ Pohlédla na Jeda. „Jenţe já vím, ţe je mrtvá. Viděla jsem ji. Viděla jsem ji mrtvou.“ Zakryla si obličej dlaněmi. Jed vyskočil a začal po asfaltu přecházet sem tam. „Kde jsou ti poldové?“ vrčel. „Proč jim to tak dlouho trvá?“ Miriam se na něj podívala. Měl chladné oči. Připadal jí, jako by se ho ta hrůza vůbec nedotkla. A vtom se vrhl na Hollyino camaro. Miriam s údivem sledovala, jak mlátí pěstí do kapoty, jak kope do pneumatik, do dveří. A mlčí. Nenadává. Vůbec nic neříká. Boţe! zhrozila se. On se snad úplně zbláznil! Potlačila v sobě vzlyk a okřikla ho: „Jede?“ 53

Zarazil se. „Co?“ „Nech toho! Prosím tě.“ Upřela na něj psí oči. „Pojď mě obejmout.“ Pár vteřin na ni civěl. Pak kývl a znovu k ní přisedl. Objal ji oběma rukama a poloţil si její hlavu na rameno. Miriam zašeptala: „Jsem tak ráda, ţe jsi tu se mnou…“ Její vlastní slova ji překvapila. Zvedla hlavu a zahleděla se mu do očí. Jed tu byl! Byl celou dobu ve školní budově! On a… Holly! Miriam se vsedě napřímila. Po zádech jí přeběhl mráz. Jed! Byl v tělocvičně. Tak pozdě večer. „Co jsi vůbec dělal tak pozdě večer ve škole?“ zeptala se ho rozechvělým hlasem. Bála se odpovědi. Nejradši by ji ani neslyšela. Ale musela se zeptat. „Řekni mi, cos tu dělal, Jede?“

54

XIV. „Makal jsem,“ zamumlal Jed nepřítomně. „Dělali jsme v posilovně dost náročnou sérii cviků. Gary vypadl teprve před čtvrthodinou.“ Jed se zarazil. „Boţe! Gary! Aţ se dozví o Holly…“ „Ach, Jede,“ zaúpěla Miriam, „úplně ho to sloţí!“ „To teda jo!“ přikývl Jed. Miriam se uklidnila. Uţ jí to zase normálně myslelo. „Takţe ty a Gary jste byli ve škole,“ řekla. „A nic jste neslyšeli?“ Zavrtěl hlavou. „Gary měl na plný pecky puštěnej magič.“ „Určitě jste nic neslyšeli?“ Jed vybuchl: „Určitě! Jak chceš něco slyšet, kdyţ ti řve na plný pecky magneťák?“ Zarazil se. „Promiň.“ Teď to Miriam viděla jasně – jeho násilnická povaha vystrčila drápky a zase zajela zpátky do své temné ulity. Zachvěla se. „Kdo to mohl udělat?“ zaúpěl Jed. Miriam se zúţily oči do štěrbinek. Kdo asi? Kdo mohl spáchat takový zločin? Někdo špatný, pomyslela si. Někdo zlý. Někdo, kdo dokáţe zavraţdit vlastní mámu. Mei. „Jak je ti, Miriam?“ řekla Ruth. „Nepotřebuješ něco?“ „Ne,“ odvětila Miriam. Hlavu měla těţkou, myslela, ţe jí kaţdou chvíli upadne. „Potřebuju jedině to, aby se mě uţ konečně všichni přestali vyptávat, jak mi je, jako bych měla nějakou nakaţlivou chorobu nebo co.“ 55

„Promiň,“ řekla Ruth. Přišla za ní domů do Fear street. Byl podvečer, druhý den po vraţdě. Přinesla jí domácí úkoly. Miriam byla ráda, ţe ji máma nechala doma. Ve škole by byla naprosto nepouţitelná. Ale ani doma se to nedalo vydrţet. Čas se vlekl. Většinu dne leţela zachumlaná v dece a občas si zdřímla. Musela pořád myslet na Holly. Kdyţ usnula, zdálo se jí o jejích očích obrácených v sloup a zarudlém krku. Bylo to strašné. „Gary je z toho úplně hotovej,“ řekla Ruth. „Zřejmě byl z Holly zmagořenej víc, neţ se zdálo.“ Miriam nechápala, proč její kámoška uţívá takové necitlivé výrazy. Asi proto, že sama nic necítí, pomyslela si. Jenomže já cítím. „Nebyl ve škole,“ pokračovala Ruth. „Ráno jsem se u nich zastavila, ale jeho táta mě nepustil dovnitř.“ Miriam nic neříkala, poslouchala Ruth. Přece jen ji zajímalo, co se říká v šílených kuloárech Shadysidské střední školy. Drby mají devět životů, pomyslela si s určitými výčitkami svědomí. „Mei tam včera večer nebyla,“ řekla Ruth. „Mám to bezpečně zjištěný. Ale Noah tam mohl bejt…“ Miriam si přitáhla deku aţ k bradě. Cítila se pod ní bezpečnější. „Nechce se mi o nich mluvit, Ruth. Prostě nemůţu.“ Ruth se k ní sklonila. „Tak hele, Miriam,“ zasyčela, „nejsi jediná, kdo tady děsně trpí. Holly byla i moje kámoška.“ Miriam smutně pokývala hlavou. „Promiň, máš pravdu. Je mi z toho všeho nanic.“ Ruth si sedla na postel. „Často jsme se s Holly chytily, to je fakt, ale já pořád nemůţu uvěřit, ţe je mrtvá… Nechci, aby byla mrtvá.“ Podívala se Miriam do očí. „Moţná ti připadám cynická, Miriam, ale nejsem. Jenom na sobě nedávám znát, co cejtím.“ Miriam se v posteli posadila. Vzala Ruth za ruku a řekla: „To jsem si nikdy nemyslela. Vím, ţe jsi taky zničená. Je to z toho…“ „Z čeho?“ 56

Pokusila se o úsměv a řekla: „Stejská se mi po Holly.“ Z očí jí stekly slzy. Rychle si je utřela. „Stejská se mi po ní. Nedokáţu myslet na nic jinýho. Vţdycky, kdyţ zavřu oči, vidím jenom ji.“ „Zejtra je ve škole shromáţdění,“ řekla Ruth. „Kvůli Holly. Bude se mluvit o tom, ţe byla zavraţděná, a jak je to hrozný, a co kaţdej cejtí, a jak by měla bejt škola proti podobnejm případům zabezpečená a takový ty věci.“ Odmlčela se. „Vedení školy si myslí, ţe kaţdej skončí ve cvokhauzu, kdyţ se veřejně nevykecá. Třeba by se ti taky ulevilo, kdybys tam přišla a vykecala se.“ Miriam si povzdychla. „Povídám si tu celej den pro sebe a stejně to nepomáhá. Máma chce, abych šla zejtra do školy. Prej abych zase zapadla do normálních kolejí. A ţe prej taky přijdu na jiný myšlenky, nebo co.“ Chce, abych zapomněla na Hollyinu smrt, pomyslela si Miriam. Ne, nikdy! Miriam to popudilo. Praštila polštářem o zeď. „Kaţdej si myslí, ţe můţu zapomenout na to, co jsem viděla! Na to mrtvý tělo! Copak to jde?“ „Takhle to nemyslím,“ vyhrkla Ruth. Miriam kývla. Posmutněla. „Já vím. Myslím ostatní – mámu, tátu, Jeda. Ty mi rozumíš, Ruth. Víš, jak mi je. Bez tvý pomoci bych se z toho jen tak nedostala.“ Ruth sklopila oči. „Nejsem tak všemocná, jak si myslíš.“ „Chtěla bych bejt tvrdá jako ty,“ pokračovala Miriam. „Vţdycky jsem si to přála. Dokáţeš se ovládat. Byla jsi klidně ve škole. Uţ jednou ses musela vyrovnat s hrozným neštěstím, kdyţ ti umřel táta. Ty dokáţeš překonat i Hollyinu smrt.“ „Hollyinu vraždu,“ opravila ji Ruth. Miriam se zachvěla. „Ani mi to nepřipomínej.“ „My dvě si to nemusíme připomínat, Miriam,“ ušklíbla se Ruth. „My víme, kdo ji zabil.“ „Nevíme.“ „Podíváš se mi do očí a řekneš, ţe Mei s Noahem nezabili Holly?“ Ruth se vymrštila z postele. „Řekla jsi to včera večer policii?“ „Ne!“ 57

„Proč ne?“ „Ne… neexistuje důkaz.“ Miriam se při těch slovech zadrhl hlas. Neznělo to moc přesvědčivě. Mei a Noah to udělali, o tom nebylo pochyb. Proč si to pořád nechtěla připustit? Vţdyť ti dva zabili její nejlepší kámošku! Ruth jí poloţila ruku kolem ramen. „Mei a Noah jsou jediný, kdo měl důvod Holly zabít,“ vydechla. „A ty to víš!“ Miriam se tomu nebránila. Taky to věděla. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Holly nám řekla pravdu. A my jsme jí nevěřily.“ „Co budeme dělat?“ zeptala se Ruth. „Nic,“ odpověděla Miriam. „Ne, ţe bych nechtěla, ale nemáme důkaz. Můţeme policii akorát říct, ţe Mei a Noah říkali, ţe zavraţděj Meiinu mámu…“ Zarazila se. „Teda jako ţe jsme slyšely, ţe to říkali.“ „To je fakt,“ řekla Ruth. „Poldové by se nám vysmáli, kdybysme na ně vybafly, ţe ta slaďoučká, hodňoučká Mei Kamatová zabila svoji mámu a svoji spoluţačku.“ Miriam se opřela zády o čelo postele. Musela si to srovnat v hlavě. Kdyby to Mei opravdu udělala, tak by na to přece poldové museli přijít. V televizi taky vţdycky na všechno přijdou. „Co říkáš?“ zeptala se. Ruth neodpověděla. Chvíli obě mlčely. „No nic,“ řekla Ruth. „Nechám ti tu domácí úkoly a půjdu. Třeba si chceš schrupnout.“ Miriam ji sledovala, jak bere do ruky batůţek a dává si ho na klín. Ruth otevřela zip, sáhla dovnitř a vyndala sešit, který byl nahoře. Vyjekla a upustila ho na postel. „Co to je?!“ Sešit byl pomazaný něčím hustým a lepkavým. Mělo to červenohnědou barvu. Miriam taky vyjekla. „Krev?“ Pozorně se na sešit zadívala. Tou krví na něm bylo něco napsáno. Zaostřila zrak. Pozvolna se objevila slova. „Co… co je tam napsáno?“ zachrčela Ruth. 58

„Víme, ţe to víte,“ četla Miriam rozechvělým hlasem. „Proto zemřete!“

59

XV. Ruth

vykřikla hrůzou. „Kdo to napsal? Kdo mi dal ten sešit do batůţku?“ Miriam ho nechala spadnout na podlahu. Zatřepala hlavou, aby ze sebe setřásla strach. „Jak se to dostalo do mýho batůţku?“ zeptala se Ruth znovu. Pak zvolala: „Mei!“ „Coţe?“ vyjekla Miriam. Byla z toho úplně hotová. „Jasně, Mei!“ prohlásila Ruth. „A Noah! Vědí, ţe nám Holly řekla, ţe je slyšela.“ „Jak by to mohli vědět?“ vydechla Miriam. „To je jasný,“ řekla Ruth. „Královna drben! Holly nedokázala udrţet jazyk na uzdě.“ Miriam kývla. Ruth měla pravdu. Holly fakt nedokázala udrţet jazyk na uzdě. A Mei a Noah to věděli. „Myslej to váţně,“ řekla Miriam. „Smrtelně váţně! Jak můţou bejt tak šílený? Zabijou Meiinu mámu, pak Holly a teď chtěj zabít i nás!“ Miriam odhodila deku a poprvé za celý den vylezla z postele. „Jasně! Musíme to říct policii.“ „Ale kdyţ… co kdyţ nám nebudou věřit?“ Miriam a ukázala na krví popsaný sešit. „Po tomhle uţ musej. Pojď, Ruth, uděláme, co jsme měly udělat hned. Totiţ… kdyby šla Holly rovnou na policii, mohla bejt dneska naţivu.“ Miriam si s hořkostí připomněla, ţe to ona Holly přemlouvala, aby nechodila na policii. Tahle chyba se uţ nesměla opakovat. 60

„Myslíš to váţně?“ zeptala se Ruth. „Naprosto.“ Miriam měla v očích odhodlaný pohled. „Musím to říct mámě. Moţná půjde s náma.“ „Oukej,“ souhlasila Ruth. „Jdeme.“ Miriam byla za dvě hodiny zpátky. Máma ještě sjela hodit Ruth domů. Co teď? zeptala se Miriam sama sebe, kdyţ vešla do zšeřelého domu. Sešit zůstal na policii. Nakonec se ukázalo, ţe to nebyla krev, ale červená barva – stejná barva, s jakou Holly ten večer, co byla zavraţděná, pracovala v prázdné tělocvičně. Miriam v tom ovšem neviděla velký rozdíl. Krev mohla být jenom jako – ale výhrůţka byla skutečná. Jakmile poldové ten sešit uviděli, začali brát holky váţně. Zatím neměli jedinou stopu. Svědectví o tom, ţe se Mei a Noah domlouvali, ţe zavraţdí Meiinu mámu, jak to vyslechla Holly na parkovišti, je nesmírně zaujalo. Řekli holkám, ţe se na to hned podívají. Po výpovědi na policii se Miriam ulevilo, ale doma ji zase přepadly chmurné myšlenky. Co bude dál? řekla si. Poldové budou Mei a Noaha vyslýchat! A třeba je zavřou do nějakého strašného vězení! Vtom ji něco napadlo. Co když Mei a Noah mě a Ruth zavražděj dřív, než se je poldům podaří chytit a zavřít?! Bylo to tak pravděpodobné, ţe se Miriam otřásla hrůzou. V televizi se to dělo kaţdou chvíli. Třela si dlaněmi paţe, snaţila se nemít husí kůţi. Ulicí projelo auto. Miriam v obýváku zhasla a podívala se oknem ven. Neměla tušení, kdo to mohl být. Auto se před barákem jenom mihlo. Už fakt magořím, pomyslela si. Odešla do svého pokojíčku, lehla si do postele a pokusila se usnout. Nešlo to. V duchu pořád viděla Holly. A Jeda. Zjevil se v 61

tělocvičně a zachránil ji před vrahem, který se tam třeba pořád ještě skrýval. Jed. Od té doby, co se projevil jako násilník, mu Miriam příliš nevěřila. Zbyla jí jenom Ruth. Ale Miriam musela s Jedem mluvit. Potřebovala mu říct, co se děje. Neviděla ho od včerejška – nejhoršího dne svého ţivota. Naposledy na parkovišti. Přes den jí dvakrát volal a ptal se, jak jí je. Byl milý a starostlivý, zase jednou se choval jako ten starý dobrý Jed, kterého kdysi znala. Neměla by mu zavolat? Nebylo zase tak moc pozdě. Nevěděla. Co by za to dala, kdyby to byl ten hodný, citlivý kluk, jako vţdycky býval? Zvedla telefon. Vzal to na první zazvonění. „Jede?“ „Miriam? Jak ti je?“ „Mizerně,“ vydechla. Ucítila v očích slzy. Jediné, co ji zajímalo, byl jeho hlas. „Potřebuju s tebou mluvit.“ „Hned jsem tam,“ vyhrkl Jed. Miriam mu chtěla ještě něco říct, ale on uţ zavěsil. Jel k ní. „Pospěš si, Jede,“ špitla do hluchého telefonu. Deset minut nato zakvílely před domem Marylesových brzdy Jedovy hondy. Miriam se mezitím oblékla a čekala na něj venku. Seděla na schodech verandy a chladný vítr jí profukoval bundu. Jí se to kupodivu líbilo. Alespoň věděla, ţe je pořád ještě naţivu. Jed kráčel po chodníku a mile se usmíval. Měl na sobě shadysidské školní sako, v kterém byl štíhlý a hezký jako princ z jejích snů. Do očí se jí vedraly slzy, přestoţe si slíbila, ţe uţ nebude brečet. „Jede,“ vzlykla a vyskočila. Rozběhla se k němu a padla mu kolem krku. Otřel jí rukávem tváře. „Promiň.“ Miriam nabrala do plic řádnou porci chladného 62

vzduchu. „Nevolala jsem ti, abys mě přijel utěšovat. Jakej byl trénink?“ „Vykašli se na trénink,“ řekl a odvedl ji zpátky ke schodům. Posadili se spolu. „Tak co se děje?“ Miriam se nejdřív musela uklidnit. Pak řekla. „Chci s tebou mluvit o Holly.“ Jed kývl, ale nepodíval se na ni. „Co chceš slyšet?“ Těţce polkl. „Ve škole se dneska nemluvilo o ničem jiným neţ o tý vraţdě.“ Miriam se k němu přitiskla. „Gary je úplně vyřízenej,“ pokračoval. „Kaţdej teďka dělá z Holly úplnou světici. Chce se mi od toho všeho někam utýct, jenţe není kam.“ Miriam zpozorněla. Co tou poslední větou myslel? Zadrţela dech a čekala. Myslela, ţe ho tím mlčením přiměje, aby jí to vysvětlil. Nevysvětlil. „Taky ti chci poděkovat za to, ţe jsi mi včera večer zachránil ţivot,“ zamumlala a stiskla jeho paţi. Jed se pousmál, ale pořád ještě se jí nepodíval do očí. Civěl někam daleko do tmy a ve tvářích mu pulzovaly svaly. Miriam otevřela pusu, uţuţ mu chtěla všecko vyklopit – o Mei a Noahovi, o policii, o krví popsaném sešitě, o té výhrůţce, jenţe Jed se tvářil divně, a tak radši zůstala zticha. Ten pohled znala. Takhle koukal v sobotu, kdyţ po zápase vyšel ze šatny. Byl to vraţedný pohled. Ne, nemohla mu nic říct. Bůhví, co by provedl. Třeba něco hrozného. „Co je s tebou, Jede?“ zeptala se ho opatrně. Jed se náhle zvedl. „Nic. Promiň, Miriam, ale uţ se nechci o Holly bavit. Mám toho plný zuby.“ Stál nad ní jako bůh pomsty a úplně se otřásal zlostí. „Zacházela s Garym jako s kusem hadru! A v jednom kuse strkala nos do cizích věcí. Miriam – ona se dokonce Garyho vyptávala na mě. A víš, co chtěla vědět? Co? Co prej se jako se mnou děje.“ „Jede, já…“ „Holly je mrtvá. Já vím, ţe to byla tvoje nejlepší kamarádka. Sorry, ale já pro ni netruchlím!“ 63

„Byla zavraţděná, Jede!“ vykřikla Miriam. „Někdo ji uškrtil! Jak můţeš bejt tak bezcitnej?“ Jed se k ní sklonil, aţ ucítila na tváři jeho horký dech a spatřila zblízka jeho chladné oči. „Holly si to zavinila sama.“

64

XVI. Zlost přemohla strach, který Miriam cítila. „Jede!“ vydechla. „Jak můţeš takhle mluvit?!“ Vstala a zvedla proti jeho nasupenému obličeji bojovně bradu. „Aby bylo jasno, to já jsem Holly poţádala, aby se na tebe vyptala.“ Jed vykulil oči. „Coţe?!“ „Já jsem to byla. Chováš se fakt divně. Jako nějakej magor. Jsi pořád naštvanej. Nedokázal ses ovládnout ani při nejdůleţitějším zápase roku. A ubliţuješ mi.“ Odmlčela se. Musela se vydýchat. „Nevěděla jsem, co se s tebou děje. Holly mi jenom vyhověla. Teď uţ mi bohuţel nic nepoví. Budeš mi to muset říct ty. Takže, co se s tebou děje, Jede?“ Jedovi poklesla ramena. Zafuněl. „Proč jsi to udělala, Miriam?!“ „Protoţe mám o tebe strach. Chci vědět, co ti je. Nezáleţí na tom, jak je to váţný.“ Odvrátil se od ní. „Jede?“ „Co?“ „Prosím tě, řekni mi pravdu.“ „Říkám ti ji pořád!“ odsekl. „Jsem v presu. Můj táta chce, abych dostal to stípko. Trenér Hurly chce, abych trénoval čtyřiadvacet hodin denně. Kluci si myslej, ţe je dostanu do celostátního finále. Co ještě chceš slyšet?“ „Víš, kdyby ses mi svěřil, třeba bych ti mohla pomoct!“ řekla Miriam. 65

Jed ji neposlouchal. Přecházel na schodech sem tam a tloukl si pěstí do dlaně. „Uţ se to nedá vydrţet,“ pokračoval. Z očí mu sršely blesky. „Kdyţ jsem se dověděl, ţe na mě Holly vyzvídá, myslel jsem, ţe se zblázním. Co se se mnou děje? Prostě žiju, to se se mnou děje! Nemám čas postávat u skříněk a povídat si o sladkejch úsměvech Mei Kamatový. Stačí, Miriam? Uţ jsi to pochopila?“ Miriam mlčela. Nevěděla, co na to říct. Pak ze sebe vypravila: „Pořád nevím, proč ses tak ošklivě vyjádřil o Holly. V ţádným případě to nebyla její vina, ţe ji zavraţdili.“ Jed se zasmál. „Moţná ne.“ Miriam si všimla, ţe mu v obličeji hrají svaly. „Ale ty nic nevíš, Miriam. Myslíš si, ţe víš, a přitom nevíš.“ Mávl vztekle rukou a rozběhl se s dusotem po chodníku ke svému autu. Miriam vyrazila za ním. „Jede, počkej!“ Uprostřed běhu si to rozmyslela a zastavila se. Ať si jde! Tohle není ten kluk, kterýho miluju. Je bezcitnej! Určitě sám nevěří těm nesmyslům, co říkal o Holly. Jak mohl říct něco tak strašnýho? Jak mohl říct, ţe si Holly svou smrt zavinila sama? Jed bez dalšího slova nasedl do vozu, zabouchl dvířka a odjel. Miriam vypustila z úst hustý oblak páry. Co myslel tím, ţe nic nevím? Co ještě bych měla vědět? Ví snad on něco zvláštního o Hollyině smrti? zeptala se sama sebe. Fičel ostrý vítr a bodal ji do tváří. Miriam přemýšlela, ani nevěděla, jak dlouho na tom mrazivém zimním vzduchu stojí. Zastrčila ruce do kapes, vyběhla po schodech ke dveřím a zapadla do baráku. V jednom měla jasno – uţ nikdy si nebude moct s Jedem normálně povídat. Tohle nebyl její Jed. Chodila s nějakým jiným, neznámým člověkem. Se zlým neznámým člověkem, který jí naháněl strach. „Nemůţu,“ řekla Miriam v hlavní chodbě Shadysidské střední 66

školy. Byla vyplašená. Ruth ji vytáhla ze zástupu studentů, který směřoval na pietní shromáţdění. „Já tam nemůţu jít.“ „Pojď,“ hučela do ní Ruth. „Nebude to tak strašný.“ Kluci a holky se hrnuli do tělocvičny. Na programu byla přednáška o bezpečnosti ve škole i mimo ni a pro skupiny zájemců se chystala společná psychoterapie. Miriam to nechápala. „Oni se snad zbláznili. To si myslej, ţe jako předstoupíme před všechny ty kluky a holky a budeme vykládat, jak trpíme, nebo co? Já tam nejdu.“ Miriam zamlčela, ţe má ještě jeden důvod, proč nechtěla jít do tělocvičny. Protoţe v tělocvičně našla zavraţděnou Holly. Ruth ji přemlouvala, ale Miriam trvala na svém. Někdo do ní rýpl loktem. Další do ní zezadu naboural. „Nezacláněj tady!“ okřikla ji jedna ošklivá holka. Ruth vzala Miriam za ruku a odtáhla ji stranou. „Přece nemůţeš zůstat ve třídě. Co tam budeš dělat?“ „Nevím,“ odvětila Miriam. „Jen běţ, Ruth. Nech mě bejt, oukej? Chci bejt sama.“ Ruth pokrčila rameny. „Oukej. Ale radši se někam zašij. Přece nechceš bejt po škole.“ Miriam kývla. „Dík.“ Ruth zapadla mezi lidi a ztratila se jí z očí. Miriam v duchu viděla Holly na podlaze tělocvičny, její napuchlý obličej a zarudlý krk, struţku krve na tváři. Tohle měla přede všemi líčit? Jak našla svou kamarádku uškrcenou? V ţivotě ne! Hrdlo se jí stáhlo. Hlava se jí zatočila. Chytila se za pusu a zapadla na záchod. Hodila učebnice na umyvadlo a u nejbliţší mísy se svezla na kolena. V duchu viděla Holly, jak zápasí se svým vrahem. Jak se dusí. Umírá. Miriam to ze sebe musela vyzvracet. Jenţe se jí to nepovedlo. Horní ret měla pokrytý ledovým potem. Chvěla se, ale přece jen se jí ulevilo. Několikrát se zhluboka nadechla a pomalu se vysoukala na nohy. 67

Učebnice leţely různě v umyvadle. Miriam je posbírala, srovnala na okraj a pustila vodu. Opláchla si obličej, vytáhla ze schránky na zdi dlouhý kus papírového ručníku a utřela si slané krupičky, které se jí od Hollyiny smrti usazovaly v koutcích očí. Podívala se do zrcadla. Co se to se mnou děje? Ještě nedávno byla tak šťastná! Měla Jeda. Měla Holly a Ruth, kámošky, které ji měly rády – a které měla ráda ona. To všechno bylo pryč. Zachvěla se. Na záchodě byla zima. Porcelán umyvadla byl studený jako led. Studený jako smrt. Vtom se něco ozvalo. Pomalý praskavý zvuk, z kterého jí naskočila husí kůţe. Dveře na záchod se pohnuly. Zaskřípaly panty. Miriam ztuhla. Vešli Mei a Noah.

68

XVII. „Čau,

Mei!“ vyjekla Miriam. Drţela se umyvadla. Nohy se jí podlomily a roztřásly. Mei a Noah vešli na záchod. Dveře za nimi zapadly. Vypadali, jako by čtrnáct dní nejedli a zároveň nezamhouřili oko. Co jí chtěli udělat? „Jdeme za tebou, Miriam,“ řekla Mei a zvedla ruku, jako by jí chtěla naznačit, aby zachovala klid. „Musím vědět, co jsi nakecala poldům.“ „Řekla jsem pravdu,“ odvětila Miriam. Snaţila se mít klidný hlas. Těkala očima z Mei na Noaha a zpátky. Mei se třásly rty. Noah ji popadl kolem pasu. Podíval se na Miriam. „Došlo ti vůbec, co jsi provedla?“ vybuchl. Miriam zamrkala. Mei s Noahem nevypadali, ţe by ji chtěli zavraţdit. Dokonce jí snad ani nepřišli vyhroţovat. Co se chystalo? Mei řekla: „Nakecala jsi jim lži, Miriam! Samý lţi!“ Sevřela pěsti a vykročila k ní. „Já jsem svoji mámu milovala. Nikdy bych jí neublíţila!“ Miriam se přitiskla zády na umyvadlo. „Jak víš, ţe jsem byla na policii?“ zeptala se. „Předvolali nás k výslechu. Včera večer tam Noaha dusili skoro tři hodiny.“ Miriam sekla očima po Noahovi. Upíral na ni zlý, chladný pohled. „Proč jsi to udělala, Miriam?“ ječela Mei. „Myslela jsem, ţe jsme kámošky. Jak jsi mohla takhle lhát?“ Miriam se z obličeje vytratila krev. Hlavu měla jako na vodě. 69

Nedokázala ze sebe vypravit slovo. Zhrozila se při pomyšlení, ţe je celá škola v tělocvičně. Nikdo neví, kde jsem. Nikdo mě neuslyší volat o pomoc. „Mei…“ začala. „Nech toho!“ zarazila ji Mei. „Já vím, proč jsi šla na policii. Protoţe si myslíš, ţe jsme to udělali. A myslíš si, ţe jsme zavraţdili i Holly.“ Znechuceně se ušklíbla. „Nevím, jak tě mohla Holly takhle oblbnout. Moje máma spadla ze schodů nešťastnou náhodou, Miriam. Před tejdnem si vyvrtla kotník a na schodech jí ta nemocná noha ujela. Byla to nešťastná náhoda.“ Miriam koukala. Pozorně Mei poslouchala. Přemýšlela o tom. A stejně jí nevěřila. Mei a Noah byli hnusní vrazi. O tom nebylo pochyb. Přišli ji ovlivňovat. To bylo jediné vysvětlení. „Nevěřím ti,“ řekla statečně. „Přísahám na duši svý mámy, ţe mluvím pravdu. Přece víš, ţe jsme se měly rády!“ Mei uţ úplně vřískala. „Nevěř všem těm kecům, co ti Holly namluvila. Mysli sama!“ Miriam zavrtěla hlavou. „Holly vás slyšela, jak se domlouváte. Po tom basketu. Noah říkal, ţe je schopnej všeho!“ „Jasně,“ zasyčel Noah. „Tohle na mě poldové včera večer taky několikrát vybalili. Ty jsi v ţivotě neřekla, ţe bys svý rodiče zabila, Miriam?“ Miriam se zarazila. Přesně tohle sama řekla jako argument Holly. A Holly musela zemřít, pomyslela si nešťastně. „Jo, řekla jsem to mockrát,“ odsekla. „Ale ani jednou jsem to neudělala.“ Mei zoufale zavrtěla hlavou. „Jak tě máme přesvědčit?“ zeptal se Noah. „Jsi v týhle škole jediná, kdo zná Mei trochu líp. Znáš ji dobře. Víš, ţe je nevinná. Ty víš, ţe Holly zavraţdil někdo jiný.“ „A kdo?“ vykřikla Miriam. Noah pokrčil rameny. „Já nevím. Vím akorát, ţe jsme to nebyli my. To jediný mě zajímá.“ 70

„Mě zase zajímá Holly!“ řekla Miriam. „Byla to moje nejlepší kamarádka!“ Mei se ušklíbla. „Já taky. Kdysi. Proč uţ mi nevěříš, Miriam? Holly byla strašně ukecaná. Vůbec ji nezajímalo, jestli těma svejma řečma někomu ublíţí. Hodně lidí by ji nejradši zabilo. Ale my jsme to neudělali. Musíš nám věřit.“ Miriam se podívala Mei zpříma do očí. V duchu se jí vybavily vzpomínky – ona s Mei na fotbale, diskošky, kina… Byly fakt nejlepší kámošky. Ale pak přišel Noah. Miriam se protivil. Jeho očím by nikdy nevěřila. Co mohla vědět? Třeba Noah Mei k té vraţdě navedl, pomyslela si. Třeba to udělal sám. Kdoví… Mei rýpla Noaha do ruky. „Pojď,“ špitla. „Ona nám stejně neuvěří.“ Noah k sobě Mei přitiskl. Nespouštěl z Miriam oči. Otočili se a šli. Vzali se za ruce. Čemu věřit? zeptala se Miriam sama sebe. „Mei?“ pípla. Mei se otočila, upřela na ni oči. „Chtěla bych ti věřit,“ vydechla Miriam. „Vím, jaká jsi vţdycky byla, Mei. Neublíţila bys mouše. Ale dneska…“ Ukázala na Noaha. „Já nevím.“ Mei ztuhly rysy. „Jo, pro Noaha bych byla schopná zabít!“ zařvala. „Uţ ani slovo!“ Miriam se těţce nadechla. „Byla bys schopná zabít?“ Mei se kysele zasmála. „Jo, byla bych. Ale nezabila jsem.“ Noah se ušklíbl, vzal Mei znovu za ruku a vedl ji pryč. Miriam se z něj dělalo špatně. Měl odporné, mrtvé, bezvýrazné oči. Co Mei vykládala, nemělo ţádný význam, Noah ji dokonale ovládal. Noah Brennan byl nebezpečný člověk. Miriam přemýšlela, jak by ty jeho odporné oči nazvala. Byly to oči maniaka. Oči zabijáka… Odcházejí, pomyslela si. 71

Ale co kdyţ se zase vrátí?

72

XVIII. Zazvonilo naposled. Kluci a holky vypadli a chodby ztichly. Miriam byla ráda, ţe to má za sebou. Zůstala ve třídě, musela dopsat písemku z dějáku. Pak hodila do skříňky učebnice, které nepotřebovala, přirazila dvířka a zamkla. Radši se ani nepodívala na Hollyinu skříňku, která stála vedle její. Nemohla. Nejradši by uţ byla doma. Vykročila hlavní chodbou k studentskému parkovišti. Máma se ráno zbláznila, nebo co, sama jí řekla, aby si vzala auťák. Miriam zírala, ale hlavu si s tím nelámala. Byla šťastná, ţe má auťák jenom pro sebe. Kdyţ šla kolem chodby vedoucí k chlapecké šatně, zaslechla Jedů v hlas. Rozčilený hlas. „To neuděláš!“ ječel. Miriam se zarazila. Jed stál u fontánky s Garym. Zapadla za roh, šmírovala je a přitom se rozhlíţela, jestli někdo nejde. Nešel. Chodba byla prázdná. „Udělám!“ odsekl Gary. „Jednou to musí prasknout, Jede. A já tě nebudu krejt.“ Jed se ušklíbl. „Ty mě nepráskneš, srabe. Nemáš na to odvahu.“ „Uţ mě nezastrašíš,“ řekl Gary. „Vím všechno. A řekl jsem to Holly…“ Zarazil se a pak dodal: „Bohuţel.“ Jed se zachmuřil. „Co sem pleteš Holly? Vykašli se na ni. Holly je studená!“ Gary v šoku ustoupil o několik kroků. Jak mohl Jed pouţít tak odporný, bezcitný výraz? 73

Miriam se zakousla do rtu. Co se děje? „Varuju tě,“ řekl Jed. „Neštvi mě. Prostě zapomeneš všechno, co víš, je to jasný?“ „Nebojím se tě, Jede,“ řekl Gary. Jed mu namířil do obličeje prst. „Všechno zapomeneš.“ Gary zavrčel nějakou nadávku, otočil se a zmizel v šatně. Jed se taky otočil, ale na druhou stranu. Šel domů. Miriam odskočila od rohu, srdce jí děsně bušilo. Co ví Gary na Jeda? Co se děje? Znovu vykročila hlavní chodbou, aby to vypadalo, jako ţe teprve jde od skříněk. Jed by se zbláznil, kdyby zjistil, ţe ho šmírovala. Zato Holly by mě pochválila, pomyslela si hořce. Jed mířil ke dveřím vedoucím k parkovišti. Miriam se za ním rozběhla. „Jede!“ Prudce se otočil, z očí mu sršely jiskry. Kdyţ ji spatřil, trochu se uklidnil. „Ahoj!“ řekl odměřeně. Miriam se nadechla, sevřela na prsou učebnice. Musela být statečná. Musela být klidná. Musela zjistit, co se děje. „Jak je?“ zeptal se. „Jo… dobrý,“ řekla. „Uţ líp.“ „Fajn.“ Okamţik napětí pominul. „Ach, Jede…“ „Hele, já…“ Oba se zarazili. „Pokračuj,“ pobídl ji. „Ne,“ odvětila. „Nejdřív ty.“ „Já… víš, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Je to blbý, skoro kaţdej den se ti za něco omlouvám… no nic. Hele, Miriam, fakt mě mrzí, co jsem říkal. Holly byla tvoje nejlepší kámoška… nějak mi to nedošlo, nebo co.“ Miriam kývla. „A?“ Jed sklopil oči. „No… víš… chtěl bych, abys dneska večer přišla na zápas. Hrajeme proti Reed Valley. Kdyţ vyhrajeme, jsme ve finále. A trenér Hurly říká, ţe určitě zazářím. Přijedou skauti z 74

vysokejch škol.“ Zvedl hlavu a usmál se. „Bude to zápas století.“ Miriam řekla: „Dám ti poslední šanci, Jede. A chci slyšet pravdu. Co se s tebou děje?“ Jed stiskl čelisti a zlostně sevřel popruhy klubové tašky, kterou nesl. „No?“ pobídla ho Miriam. „Miriam, kdyţ to dneska večer pokazím, tak jsem vyřízenej. Ţádnej basket, ţádný stípko, a uţ vůbec ţádná vejška. Copak to nedokážeš pochopit?“ „Myslím něco jinýho, Jede!“ „Co jinýho? Přísahám, ţe ti říkám pravdu! Co ode mě ještě chceš slyšet?“ Miriam se k němu naklonila. „Vím, ţe přede mnou něco skrejváš!“ „Cože?“ „Něco skrejváš, Jede. Holly mi ten večer, co byla zavraţděná, volala. Chtěla mi říct, co se o tobě dozvěděla. Co to bylo?“ Jed vyhodil ruce nad hlavu. „Co já vím? Nemám tušení, o čem mluvíš!“ „Ale máš.“ Jed se nasupil. „Hele, Miriam, nechci se bavit o Holly. Je mi úplně jedno, co ti napovídala. Holly je mrtvá. A tobě pořád leţej v hlavě ty její drby. Prosím tě, vykašli se na to.“ Miriam o krok ustoupila. Jed uţ byl zase agresivní. Proč jí nechtěl říct, co o něm Holly zjistila? Pak to pochopila. Holly se na Jeda dozvěděla něco strašného. Něco, co vytočilo i Garyho. Ten večer, co Holly zemřela, byl ve školní budově. A sám. Objevil se těsně po tom, co jsem ji našla mrtvou. Měl s její smrtí něco společnýho? Měl ji na svědomí? Miriam na Jeda zírala, prohlíţela si jeho obličej. Musela se na to zeptat. Musela se ho na to zeptat znovu. „Co jsi dělal ve škole ten večer, co zemřela Holly?“

75

XIX. „Co jsi zač? Fízl?“ vyštěkl Jed. „Uţ jsem ti řekl, jak to bylo. Byl jsem v posilovně. Makal jsem.“ „Nebylo na to trochu pozdě?“ „Coţe… moment!“ Jedovi se zúţily oči. „Snad si nemyslíš, ţe já jsem zavraţdil Holly?!“ Miriam na něj upřela zkoumavý pohled. Jed byl rozzuřený. Rozhodla se, ţe to tentokrát nevzdá. Musela znát pravdu. „Jestli v tom není tohle, tak co v tom je, Jede? Řekni mi to!“ „Musíme teď s Garym makat víc neţ jindy,“ řekl. „Je play-off. Mezi jednotlivejma zápasama jsou dlouhý přestávky. Nesmíme ztratit kondici. A jestli mi nevěříš, tak jdi do posilovny a zeptej se ho. No, jdi! Jdi! Zeptej se ho!“ Miriam zaváhala. Lekla se, jestli nezašla příliš daleko. „Něco se s tebou děje, Jede,“ prohlásila. „A pamatuj, ţe já na to přijdu.“ Jed ze sebe vypravil suchý, nucený smích. „Takţe uţ se s tebou nemám o čem bavit. Končím.“ Zavrtěl hlavou a dodal: „Jestli si myslíš, ţe jsem zabil Holly, tak fajn. Jsem teda vrah. No nic, pan vrah teďka půjde domů, aby se psychicky připravil na zápas století. Pan vrah dneska večer hodí čtyřicet bodů a osedlá si oře k velkolepý jízdě na vejšku v Georgetownu. Oukej? Čau, bejby.“ Otočil se a vyrazil ke dveřím. „Jede!“ Ignoroval ji. „Jede!“ 76

Její zoufalý tón ho zastavil. Několik vteřin stál bez hnutí, a pak se otočil zpátky. Uţ neměl v očích zlost, jenom únavu. Miriam se klepaly ruce. Třásla se po celém těle. Napadlo ji, jestli se třeba opravdu nezbláznila. Musela se z toho nějak vyhrabat. Nevěřila, ţe Jed je vrah. Nevěřila, ţe by byl schopný něčeho tak strašného. Mluvil sice o Holly nepěkně, ale neţ zemřela, vţdycky se k ní choval slušně. Ne, on ji nemohl zavraţdit. Jed Holly nezabil, řekla si pevně. „No tak, Miriam,“ pobídl ji. „Musím jít.“ Těţko hledala slova. „Promiň, Jede… já jsem…“ Odměřeně kývl. „Jo, to jsi.“ „Promiň.“ „Do smrti dobrý.“ „Budu večer na zápase,“ slíbila. „Dík,“ odvětil. „Já taky.“ „Ruth, prosím tě, pojď se mnou na ten basket,“ ţadonila Miriam. „Sama to tam nevydrţím.“ Ruth zavrtěla hlavou. „V ţivotě mě nikdo nedostane někam, kde bych mohla narazit na Mei a Noaha. A jestli máš všech pět pohromadě, tak tam taky nepůjdeš.“ Miriam u Ruth v pokoji padla zdrceně na postel. Sledovala kámošku, jak křečkům v teráriu vyměňuje vodu. Zastavila se u ní cestou ze školy. Chtěla se s rozumnou Ruth poradit, jak jednat s Jedem. Jenţe Ruth jí toho dne nepřipadala příliš rozumná. Byla vyděšená. Od té doby, co jí Miriam řekla, ţe za ní Mei s Noahem vlezli na záchod, chovala se jako ustrašené děcko. Mazala ze školy rovnou domů a pak uţ nikam nechodila. Nebylo divu, ţe nechtěla jít ani na basket. „Gary potřebuje, aby ho přišli povzbudit všichni kámoši,“ hučela do ní Miriam. „Tenhle zápas pro něj bude děsně těţkej. Přece víš, jak je vyřízenej z Hollyiny smrti.“ „Jo. A představ si, jak by byl vyřízenej, kdybysme byly zavraţděný ještě my dvě,“ odvětila Ruth. Poloţila na terárium 77

drátěné pletivo a otočila se k Miriam. Tvářila se váţně. „Měla bys říct policii, ţe ti Mei a Noah vyhroţovali.“ Miriam si vzpomněla, jak byla polomrtvá hrůzou, kdyţ se ti dva objevili na záchodě. Ty jeho oči! Byly hrozné. Nemilosrdné. Chladné. Zlé. Jenţe oni jí ve skutečnosti vůbec nevyhrožovali. „Já nevím, Ruth,“ řekla zamyšleně. „Mám takovej pocit, ţe Mei nelţe… teda chci říct, ţe jsem s ní dřív dost kámošila. Poznala bych, kdyby mi lhala.“ Ruth přimhouřila oči. „To je nesmysl!“ zvolala. „Kdyţ Holly nezavraţdili Noah s Mei, tak kdo to byl? Kdo jinej měl důvod? A kdo myslíš, ţe nám podstrčil ten krvavej sešit?“ „Mei podle mě mluví pravdu,“ trvala Miriam na svém. „Smrt její mámy byla asi opravdu nešťastná náhoda.“ Ruth kývla. „Jo, ona si to můţe myslet. Noah třeba chce, aby si to myslela, jestli její mámu zabil jenom on sám a neřekl jí to.“ Odmlčela se a dodala: „A pak zabil Holly.“ Miriam pokrčila rameny. Nechtěla se uţ o Holly bavit. Zvedla se z postele. „Jdu domů přichystat se na večer. Slíbila jsem Jedovi, ţe tam budu,“ řekla své kamarádce. Ruth ťukala prstem na sklo terária. Doráţela na křečky. Asi ty svý křečky opravdu miluje, pomyslela si Miriam. Proto vţdycky tak pospíchá ze školy. Aby jim nebylo smutno. „Miriam, prosím tě, nechoď tam,“ řekla Ruth. „Myslím to váţně. Něco se ti stane.“ Přestoţe měla klidný hlas, přeběhl Miriam mráz po zádech. „Co by se mi mohlo na basketu stát?“ zeptala se. „Nevím,“ odpověděla Ruth, „ale dneska večer se určitě něco stane. Něco strašnýho.“

78

XX. Máma vyhodila Miriam u tělocvičny. Cestou se zastavily u Ruth. Miriam ji ještě jednou zkusila přemluvit, aby s ní šla na basket, ale Ruth odmítla. Doma prý bude v bezpečí. Možná má pravdu, pomyslela si Miriam, kdyţ vcházela do tělocvičny. Přišla dost brzy. Chtěla ještě zajít za Jedem, neţ to vypukne. Pořád jí leţel v hlavě ten jejich odpolední rozhovor. Jak mu mohla říct, ţe zavraţdil Holly?! Jed přece neměl důvod. Vůbec ţádný důvod. Obvinila ho nespravedlivě a chtěla se mu omluvit. Třeba ho to uklidní a on se potom při zápase líp soustředí na hru. Hlavní chodba byla tou dobou ještě prázdná. Miriam zatočila k chlapecké šatně – a usmála se. Štěstí jí přálo. Jed se skláněl nad fontánkou a byl sám. Měl na sobě klubové tepláky. Neţ na něj stačila zavolat, strčil si něco do pusy a zapil to vodou. „Jede!“ Trhl sebou. Civěl na ni jako srnec v záři reflektorů. „Miriam!“ vydechl. „Tys mě vylekala.“ Popošla k němu. „Promiň. Jdu se ti omluvit. Co to uţíváš?“ „Ach… éééé… to byl ten… takovej multivitamín,“ vykoktal. „Objevil jsem ho ve Waynesbridge v obchodě se zdravou výţivou. Dodá mi před zápasem energii.“ Miriam kývla. „Jede, já…“ Jed zvedl ruku, aby zmlkla. „Neomlouvej se. Vlastně bych se ti měl omluvit já.“ 79

Usmála se. „Jo, takţe se omluvíme jeden druhýmu, nebo se neomluvíme vůbec a budeme si kvit.“ „Víš co, uděláme si takovou dohodu. Já teď půjdu a roznesu ty Reedvalleyáky na kopytech, vytřu s nima podlahu, dostanu několik nabídek na stípko, a pak si spolu někam vyrazíme. Bereš?“ Miriam se zasmála. „Jasně.“ „Tak super. Musím se jít rozcvičit.“ Dal jí rychlou pusu. Jak se jí dotkl, Miriam se zachvěla. Přála si, aby zůstal. „Jede?“ zavolala za ním. Otočil se. „Zlom vaz.“ Běţela třetí čtvrtina. Jed byl úplně nepříčetný. Nastřílel jedenadvacet bodů, ale Shadysidka s Reedvalleykou prohrávala 45:52. Miriam byla poprvé v ţivotě na basketu sama. Hra ji tak zaujala, ţe jí ani nepřišlo, ţe s ní není Ruth. Nebo Holly… Při time-outu přejela zrakem lavice. Zarazila se. Noah Brennan! Díval se na ni. Miriam ztuhla. Co čumí? pomyslela si. Hledala Mei, ale nikde ji neviděla. Zatvářila se, jako by si toho Noahova pohledu vůbec nevšimla. Soustředila se na hru. Jed uháněl s míčem vpřed a pokřikoval na spoluhráče. Nahrál Garymu, který zkusil trojku, ale netrefil. Jed zvedl oči k nebi a vynadal mu. Reedvalleyáci byli v mţiku pod jejich košem. Bodovali. Miriam nahlas zaúpěla. Jed šílel. Po vhození se zmocnil míče a znovu prudce nahrál Garymu. Miriam sekla očima do lavic. Noah byl pryč. Jed se řítil ke koši. Zuřivě dribloval, chystal se k výskoku. Blokoval ho jeden Reedvalleyák. Jed se přes něj převalil a srazil ho na zem. 80

Rozhodčí zapískal. Útočný faul. Jed praštil míčem zuřivě o podlahu. Míč vyletěl dobré tři metry vysoko. V lidech to zahučelo. Jed se na rozhodčího rozkřikl. Miriam mu nerozuměla, ale bylo jí jasné, ţe to nejsou ţádné lichotky. Zakousla se do rtu. Kdyţ bude takhle vyvádět, rozhodčí mu odpíská technický faul. A taky by ho mohl vyloučit do konce zápasu. „Klídek, Jede,“ prosila ho na dálku. „Klídek.“ Gary ho odtlačil stranou. Pozdě. Rozhodčí naznačil technický faul. Jed úplně soptil. Řval na rozhodčího Garymu přes rameno. Jeden Reedvalleyák Jedovi něco řekl. Miriam bezmocně přihlíţela, jak se Jed otáčí. Zaútočil. Udeřil kluka do obličeje a srazil ho k zemi. Hlava klukovi odletěla, aţ se Miriam lekla, ţe má zlomený vaz. Jed na něj skočil a začal ho škrtit. Mlátil mu hlavou o parkety. Miriam vyjekla. On ho zabije! Najednou se jí zjevila pravda v celé své nahotě. Najednou jí to došlo. V mysli se jí vynořila tak kompletní, tak děsivá a tak pravdivá představa, ţe málem padla: Jedovy silné paţe utahující na Hollyině hrdle šátek, jeho neskutečný běs soustředěný na jedinou věc – na vraţdu. Ano. Tak to bylo. Jed zabil Holly! Kdyţ ho viděla, jak na zemi škrtí svého protihráče, bylo jí nad slunce jasné, ţe Jed je vrah. Úplně ji polila hrůza. Tak! řekla si. Připadala si osamělá, marná, bezmocná. Vím to! Co teď budu dělat?

81

XXI. Miriam těţce oddychovala. Pořád v duchu viděla tu hrůzu. Krev na Hollyině tváři. Šátek kolem jejího zarudlého, napuchlého hrdla. Všechno do sebe dokonale zapadalo. Holly na Jeda něco věděla a on to zjistil. V Shadysidce se nic neutají. Počkal, aţ všichni vypadnou domů – a zavraždil ji! Zůstal v budově sám, jenom s ní. A zavraţdil ji. Miriam to dobře věděla. Svědčil o tom jeho ošklivý, cynický postoj k její smrti. Holly si to zavinila sama, řekl. Zradila ji její upovídaná pusa. Zaslouţila si zemřít. Ano, takhle Jed mluvil. Protože ji zabil! Srdce jí dunělo ve spáncích. Ach, Jede, zahořekovala, proč jsi to udělal? Jak jsi ji mohl zabít? Proč? Proč? Proč? Jed zavraţdil Holly. Tři slova. Jak prosté! Mei a Noah jí na tom záchodě nelhali. Miriam byla zaslepená láskou. Nechtěla si připustit pravdu. Polila ji hrůza, kdyţ viděla, jak Jeda vlečou z hrací plochy. Byl brunátný, hruď se mu vzdouvala. Drţel si hlavu, jako by ho bolela, a vykřikoval hrozby a nadávky. Museli na něj naskákat tři spoluhráči, aby ho zvládli. Nakonec ho odtáhli do sprch. Miriam se rozplakala. Vypadnu odsud, pomyslela si. Pryč od toho všeho. Popadla kabát a kabelku a rychle se prodrala přes kolena lidí z řady. Seskočila na parket a rozběhla se k východu. Před tou strašnou pravdou, která se jí zjevila, se nemohla nikde schovat. Jed byl vrah. Miriam to věděla – a věděla, ţe ji taky 82

zavraţdí. Utíkala, jak nejrychleji uměla. Mrazivý vzduch ji bodal do tváří jako myriády drobounkých jehliček. Nevšímala si toho. Uţ jí na ničem nezáleţelo. Všechno se zhroutilo. Všechno bylo pryč. Vzpomněla si na Ruth. Bydlela jenom pár bloků od školy a byla doma… ano, byla doma. Musela být doma. Miriam přeběhla parkoviště. A vtom to uslyšela. Vzdálený skřípot školních vrat. Slyšela ten zvuk snad uţ miliónkrát, ale ještě nikdy ji takhle nepoděsil. Z budovy vyšla temná postava. Miriam se zastavila a projela očima vozy na parkovišti. Nikde nikdo. Roztřesená zimou se rozběhla znovu. A znovu se zastavila. Ne, zastavily ji kroky na chodníku! Hruď se jí sevřela. Prudce se otočila. Pohlédla do tmy. Temná postava se blíţila. Kráčela rozhodným krokem k parkovišti. Šla si pro ni.

83

XXII. Miriam se na parkovišti skrčila do stínu. Sledovala temnou postavu přes okýnka aut. Kdo to mohl být? Drţela se za hruď, jako by chtěla ztlumit své rozbušené srdce. Postava byla vysoká a štíhlá. Šla najisto. Kráčela s nedbalou sebedůvěrou, která Miriam děsila ještě víc neţ ten strašidelný zjev. Postava věděla přesně, co dělá. Byl to Jed? Těţko říct. Miriam nedokázala rozlišit, co má na sobě, neviděla mu do obličeje. Neznámý se na pozadí rozsvícené školní budovy rýsoval jen jako silueta. Ne, to nemohl být Jed. Jak ho znala, určitě byl tou dobou ještě v šatně. Nejspíš právě vyšel ze sprchy a utíral se. Byl to někdo jiný. Někdo, kdo si odskočil ven. Někdo, kdo se šel nadýchat čerstvého vzduchu. Nemusel jít zrovna za ní. Neznámý se zastavil. Miriam viděla, ţe svírá pěsti. Projela zrakem parkoviště. Široko daleko nikdo. Uţ magořím, pomyslela si. Musel to být Jed. Kdo jiný? Vzpomněla si na Noaha. Vzpomněla si na jeho chladné oči, které na ni upíral v tělocvičně. Vzpomněla si, ţe zmizel ze svého místa ihned po tom, co ho zaregistrovala. Protínala zrakem černorudou tmu před sebou. 84

Byl to Noah? Nebo to byl Jed? Postava se dala znovu do pohybu. Kráčela přímo k ní. Miriam věděla jen jedno: Musím odsud pryč! Rozběhla se sehnutá na konec parkoviště. Za posledním autem se napřímila a nabrala sprint. Nestarala se, jestli ji neznámý viděl. Měla nepatrný náskok – nanejvýš padesát metrů. Ještě mohla utéct! „Miriam?“ Výkřik jí vyrazil dech. Okamţitě ten hlas poznala. Jed! Ještě víc přidala, zdrhala, jak nejrychleji uměla. „Miriam! Počkej! Prosím tě!“ Nezpomalila, i kdyţ věděla, ţe nemá šanci. Jed byl trénovaný sportovec v perfektní formě. Nemohla mu utéct. Věděla, ţe ji dohoní a zavraţdí. „Miriam! Stůj!“ Uţ byla v ulici, kde bydlela Ruth. Proti temné obloze se rýsovaly ještě temnější domy. Kdyby začala volat o pomoc, nikdo by ji neslyšel. Takovou hrůzu ještě nezaţila. Při pomyšlení na blíţící se krutou smrt se jí sevřelo hrdlo. Ztrácela dech. Chrčela. Myslela, ţe padne. Odváţila se ohlédnout. Přejela očima stromy, které lemovaly chodník, a lucerny zalévající temnotu tajuplným ţlutým oparem. Nikdo tam nebyl. Nikdo ji nepronásledoval. Jed zmizel. Zpomalila. Dech z ní vyráţel v oblacích páry. Píchalo ji v boku. Zapadla pod nejbliţší strom a zahleděla se do tmy. Nic. Ruth bydlela o tři domy dál. Miriam obezřetně postupovala vpřed ve stínu stromů, napůl otočená, aby měla přehled, co děje za jejími zády. Kde je? Kde byl Jed? Přestal ji pronásledovat? Měl u školy auťák. Třeba se rozhodl, ţe 85

za ní pojede. Nemohl vědět, kudy Miriam přesně poběţí. Je to šílenec, pomyslela si. Bude jezdit po celém Shadyside a bude mě hledat, i kdyby mu to mělo trvat celou noc. Jede, zaúpěla v duchu, proč mi to děláš? Jako by ji slyšel, vyšel Jed z přilehlého křoví a zastoupil jí cestu.

86

XXIII. „Miriam!“ řekl. Vykřikla. Jed se na ni vrhl. Pokusil se jí zavřít pusu. Kousla ho do ruky. Zařval a ucukl. Vykřikla znovu. Uţ ne strachy, ale zlostí. Mlátila kolem sebe rukama. Udeřila Jeda loktem do prsou. Jed zachrčel a padl na kolena. Zalapal po dechu. Miriam zlomek vteřiny stála a dívala se na něj. Nikdy předtím nikoho takhle surově neudeřila. Jed zasténal a Miriam odskočila. Měla nohy jako z olova. Třásla se po celém těle. Musela utíkat. Pokusit se o to. Stálo jí to všechny síly, ale nakonec přece jen doběhla k Ruthinu domu. Zoufale bušila na dveře, ohlíţela se po Jedovi. Byl pořád na kolenou. Rozsvítilo se venkovní světlo. Dveře se otevřely. Miriam vpadla dovnitř. „Miriam!“ vyjekla Ruth. Byla v pyţamu a na nohou měla pantoflíčky. „Co se stalo?“ Miriam lapala po dechu, nedokázala ze sebe vypravit slovo. Ruth na ni kulila oči. Miriam se konečně otočila, zabouchla domovní dveře a zamkla bezpečnostní zámek. „Ach, ne!“ Ruth vyletěla ruka k puse. „Honí tě Mei a Noah?“ 87

Miriam zavrtěla hlavou. Těţce, zhluboka se nadechla a řekla: „Jed!“ Ruth ještě víc vykulila oči. „Jed? Jed? To není moţný!“ „Je to Jed! Je to on!“ křičela Miriam. „On to všechno udělal. Musíme zamknout zadní dveře.“ „Jsou zamčený,“ řekla Ruth, „ale, Miriam…“ Hlas ji opustil. Miriam se na svou kámošku zahleděla. Udivilo ji, jak Ruth vypadá. Oči měla krvavé a napuchlé, jako by ještě před chvílí brečela. Vlasy jí visely z hlavy jako zmoklé cancoury. „Ruth, co je s tebou? Co se ti stalo?“ zachrčela. „Jed to neudělal,“ řekla Ruth. „Jed není vrah.“ Miriam unikl z hrdla udivený povzdech. „Coţe? Co to povídáš? Jak to můţeš vědět?“ „Další dvě vraţdy!“ pronesla Ruth pomalým, rozechvělým hlasem. „Další dvě vraţdy! Dneska večer.“

88

XXIV. Miriam poklesla spodní čelist. Ústa se jí otevřela, ale ţádný zvuk nevyšel. „Pojď,“ řekla Ruth. Vzala ji v podpaţí a táhla po schodech nahoru. „Ruth, kam mě to vlečeš? Musíme zavolat policii. Jed… on je tady venku a…“ „Dneska večer sem vnikli Mei a Noah,“ pokračovala Ruth. „Moje máma je dlouho v práci. Usnula jsem v salónu. A najednou mě probudil nějakej zvuk.“ Vyšly nahoru. Pokoj Ruth byl přímo před nimi. Dveře byly pootevřené. Do předsíně padalo ţluté světlo. „Mei a Noah byli tady!“ řekla Ruth. „Oni to udělali!“ Kopla do dveří pokoje. Ty odletěly a zarazily se o zeď. Miriam se podívala na věci kolem sebe. Na první pohled vypadalo všechno normálně. Na stěnách visely plakáty. Magič stál na poličce. Postel byla pečlivě ustlaná. Pak jí padl zrak za postel. K regálu pod oknem. K tmavým kaluţím na koberci. Ke dvěma mrtvolám u těch kaluţí. A z hrdla se jí vydral příšerný výkřik.

89

XXV. V tratolišti krve leţeli křečci. Miriam myslela, ţe má vidinu. Přistoupila blíţ. „Achhhhh!“ zaúpěla, kdyţ spatřila jejich hlavičky. Jejich hlavičky! Křečkové měli hlavičky rozmačkané. Rozmačkané na placku. A jejich chundelatá tělíčka! Roztrhaná a rozbitá. Rozdrcená. Miriam se chytila za pusu. Zvedal se jí ţaludek. Měla co dělat, aby nevolnost překonala. „Mei a Noah tu nechali vzkaz,“ řekla Ruth roztřeseným hlasem. Vzala z psacího stolu papír a přečetla Miriam, co je na něm napsáno: „Dneska mrtví křečci… zítra mrtvé holčičky.“ Miriam se z toho zatočila hlava. Padla po zádech na zeď, jen taktak ţe se neskácela na podlahu. „Ach, Ruth!“ vydechla s očima upřenýma na rozdrcená tělíčka na podlaze. „Ruth…“ Ruth třepala hlavou, snaţila se v sobě potlačit pláč. Miriam se zhluboka nadechla. Odlepila se od zdi. „Musíme zavolat policii.“ Ruth kývla. „Telefon je u mámy v pokoji. Půjdeš se mnou? Já… já se v tomhle domě bojím.“ „Jasně, ţe půjdu,“ odvětila Miriam a vzala ji kolem ramen. Vyšly do předsíně. Ruth se v mámině pokoji posadila na pelest. Zvedla telefon a namačkala číslo tísňového volání. 90

Miriam se podívala z okna. Uţ věřila, ţe vrahem není Jed, ale Mei a Noah – ale proč ji tedy pronásledoval? A kam se poděl? Venku nikdo nebyl. Ruth domluvila a zavěsila. Miriam se k ní otočila, ale nevěděla, co říct. Ruth na ni upírala oči. Měla je zarudlé a měla v nich krutou bolest, kterou proţívala. Ruth svoje křečky opravdu milovala. Miriam přeběhl mráz po zádech. Jak jen Mei a Noah mohli udělat něco tak šíleného? Co je to napadlo? Byli to největší šílenci, o jakých kdy slyšela! Šílenci schopní všeho. Ruth se rozplakala. Miriam jí podala kapesník. „Nechceš se oblíct, neţ přijede policie?“ zeptala se. „Nemůţu bejt ve svým pokoji, kdyţ tam leţej Lízínek a Tutíček!“ zaštkala. „Skočím tam a přikreju je,“ nabídla se Miriam. „Uţ je neuvidíš.“ Ruth zamumlala: „Dík.“ „Vydrţ,“ řekla Miriam přátelsky. Přeběhla předsíň a vešla do pokoje. Rozhlíţela se, hledala košili, bundu, něco, čím by Lízínka a Tutíčka přikryla. Nakonec ji zaujala skříň. Třeba tam bude krabice od bot nebo tak něco, pomyslela si. Otevřela dveře. Uvnitř viselo jenom pár svetrů. Pohlédla dolů a spatřila červenočernou flanelovou košili. Byla zmuchlaná, prakticky zavázaná na uzel. Určitě je špinavá, pomyslela si. Ruth nebude vadit, kdyţ ji pouţiju. Vzala ji do ruky. Košile byla mokrá. A těžká. Otočila se ke světlu a nohou za sebou skříň zavřela. Jak se otočila, košile se jí v ruce rozvinula. Buch! Na podlahu dopadlo něco těţkého. Miriam vytřeštila oči na své ruce. Měla je od krve. 91

XXVI. Košile upadla Miriam na zem. Byla mokrá, nasáklá tmavou krví. „Ruth?“ zavolala Miriam ochraptěle. Co se to v tomhle baráku děje?! pomyslela si. Prohlédla si předmět, který z košile vypadl. Okamţitě ho poznala – staré kladivo Ruth. Kladivo, které patřilo jejímu tátovi. To s tím ulomeným nosem. Bylo olepené kousky chrupavky a chomáčky vlasů. Ne! zhrozila se. To se mi jenom zdá! To není pravda! Odkopla košili stranou a opřela se o psací stůl. Do dveří vrazila Ruth. „Miriam, co je s tebou?“ Miriam se otočila právě v okamţiku, aby viděla, jak se oči Ruth mění v led. Ruth civěla na košili a na Miriaminy ruce. Na zakrvácenou košili a zakrvácené ruce. Obličej se jí zkřivil zlostí. A v tom okamţiku se Miriam rozsvítilo v hlavě. Poznala pravdu. Ruth se prozradila sama. To ona zabila svá zvířátka! Miriam zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit. Ale důkaz leţel před ní na podlaze. Zakrvácená košile, potřísněný koberec. Ve vzduchu zůstala viset jenom jediná, prostá otázka: Proč? Podívala se na Ruth. Jejich pohledy se setkaly. Ruth sklonila hlavu. Ten okamţik trval věčnost. Miriam se uţ nemusela na nic ptát. Věděla, ţe jí hrozí smrtelné nebezpečí. 92

„Ruth…“ špitla. „Prosím tě…“ Ruth se shýbla pro kladivo. Miriam skočila na podlahu, byla jen o zlomek vteřiny pomalejší. Hmátla po kladivu. Prsty jí sklouzly po ohlazené, ohmatané násadě. Drţela ji. Ruth taky. Holky se válely po zemi, přetahovaly se o kladivo. „Proč? Proč?“ křičela Miriam. „Proč jsi to udělala?“ Ruth jí vrazila loket do břicha. Miriam vykřikla bolestí a zalapala po vzduchu. Nemohla dýchat. Ale kladivo nepustila. Ruth prudce zatáhla a znovu se jí pokusila udeřit. Tentokrát Miriam ránu odrazila. „Ne! Ne!“ křičela Miriam. „Nech toho! Prosím tě, Ruth, vzpamatuj se! To jsem já, Miriam! Tvoje nejlepší kámoška!“ Ruth na to reagovala tím, ţe ji popadla za vlasy a divoce zatáhla. Miriam strašně zavřeštěla a otočila se na záda. Ruth se na ni překulila. Kladivo odletělo na podlahu. Miriam pod sebou ucítila něco měkkého a vlhkého. „Achhhh!“ zaúpěla, kdyţ poznala, ţe leţí na rozmačkaných tělíčkách křečků. Znovu se jí udělalo špatně. Těţce polkla. Ruth se s triumfálním výkřikem zmocnila kladiva. Odskočila a přetočila se na kolena. Miriam vyhodila ruce do vzduchu, aby si chránila hlavu. Ale Ruth si vybrala jiný cíl. Zasadila Miriam úder do holeně. Miriam zařvala bolestí. Ruth se na ni vrhla pěstmi a několikrát ji zasáhla do obličeje. Miriam jí to oplatila. Ruth zalapala po dechu. Tlak povolil. Miriam se překulila na stranu, snaţila se odplazit z jejího dosahu. Přelezla po čtyřech pokoj a opřela se o skříň. Stiskla si dlaněmi zraněnou holeň. Dech se jí úţil. Ruce se jí hrozně třásly. Nedokázala je ovládat. 93

Uţ neměla sílu bojovat. Ruth se pomalu zvedla z podlahy. Třela si čelist. „Dobrá trefa,“ zasyčela. „Netušila jsem, co se v tobě skrývá.“ Miriam třepala hlavou ze strany na stranu. Ne! Ne! Ne! Ruth se rozpřáhla k dalšímu úderu. Mířila na hlavu. „Ty jsi to udělala,“ chrčela Miriam. „Ty jsi to všechno udělala!“ Ruth s krutým úšklebkem přikývla. Oči měla prázdné. „Proč?“ zeptala se Miriam. „Proč jsi zabila Holly? Byla to naše kámoška.“ „Byla zlá,“ zasyčela Ruth. „Zaslouţila si zemřít. Tahala Garyho za nos. On ji miloval a jí to bylo úplně jedno.“ „Coţe?“ Miriam vytřeštila oči. „Ty chceš říct, ţe jsi zabila Holly kvůli Garymu?“ Ruth znovu přikývla. „Já Garyho miluju. Vţdycky jsem ho milovala. Je to nejlepší kluk na celým světě a já jsem šťastná, ţe máme barák hned vedle jejich baráku. Pořád si povídáme. Smějeme se. A jednou jsme si dokonce dali pusu,“ prohlásila Ruth. „To určitě nevíš.“ „Ne,“ zamumlala Miriam. Nevěděla to, ale tím se na věci nic neměnilo. Kvůli tomu přece nemusela Ruth Holly zabíjet. Zbláznila se. Byla normálně těţce nemocná. „Nechtěla jsem Holly zabít,“ pokračovala Ruth, jako by četla její myšlenky, „ale zarazit jsem ji nějak musela. Ničila Garymu jeho citlivý srdce. Nemohla jsem se na to dívat.“ Miriam těkala očima po pokoji, hledala něco, čím by se mohla bránit. Nebylo tam nic. Jenom Ruth s kladivem. „Ten večer ve škole jsem si chtěla s Holly promluvit,“ pokračovala Ruth. „Chtěla jsem ji přesvědčit, aby se s Garym rozešla a nechala ho mně. Nikdy bych nikomu nepřebírala kluka takovým stylem, jako to ona dělala Mei. Uţ kvůli tomu si Holly zaslouţila zemřít!“ „Ach, Ruth!“ „Sklapni, Miriam!“ vyštěkla Ruth. „Jo, sklapni! Nebudu poslouchat tvoje skuhrání, který si na mě chystáš. Nemáš šanci, Miriam. Všichni na téhle zemi jsme byli stvořeni, abychom trpěli – a Holly nikdy netrpěla.“ Oči jí potemněly závistí a zlobou. 94

Ona fakt úplně zešílela, pomyslela si Miriam. Ruth je normální psychouš. „Holly o Garym mluvila jako o svém majetku! Jako o věci, která necítí. Prej dobrý, jakmile bude mít Noaha, tak mi Garyho osobně věnuje. Jako by byl nějaký zboţí, balíček masa!“ „Co… co jsi jí udělala?“ vydechla Miriam. „Vysmívala se mi, smála se mi, Miriam. Tak jsem po ní skočila. Moţná byla hezká, ale rozhodně nebyla silná. Dokonce mě ani nebouchla!“ Ruth pokrčila rameny. „Netrvalo dlouho a smích ji přešel. Měla jsem šílenou radost, ţe jsem to udělala. Holly musela zemřít za to, ţe šířila drby o Mei a Noahovi. Ţe se je snaţila rozeštvat. Ţe ubliţovala Garymu.“ „Co to plácáš?!“ rozkřikla se na ni Miriam. „Holly byla senzační holka. Jenom si utahovala z lidí, to je všechno. My dvě jsme pro ni byly kámošky!“ „Sklapni, Miriam!“ zasyčela Ruth a pak se najednou, zničehonic, rozesmála. „Jo, holka, to je sranda! Ty její drby mi nakonec poslouţily jako alibi! Haha! Řekla, ţe Mei plánuje vraţdu svý mámy a mně stačilo jen se toho chytit. Jak snadné! Smrt Meiiný mámy byla opravdu nešťastná náhoda. Prostě smůla, jak se říká. Jenţe ty jsi věřila, ţe ji zavraţdila Mei. Ani maličko jsi nezapochybovala.“ „Pochybovala jsem pořád!“ řekla Miriam. Její odpověď zněla nepřesvědčivě i jejím vlastním uším. „Jo?!“ uchichtla se Ruth. „Je konec, Ruth,“ řekla Miriam. Snaţila se vypadat statečně. „Kaţdým okamţikem tady bude Jed. Viděl mě sem vcházet.“ „Taky ho zabiju,“ vyštěkla Ruth. „Ty sis o něm myslela, ţe je vrah.“ Znovu se rozesmála. „Existuje vůbec někdo, koho jsi neobviňovala?“ „Z tohohle se nikdy nedostaneš!“ pokračovala Miriam. „Kdyţ budete oba mrtví, tak se mi nic nestane. Víš, co ti řeknu? Jed se sem vloupal, zabil křečky, zabil tebe a nakonec jsem zabila já jeho. V sebeobraně – samozřejmě.“ Miriam bylo na padnutí. Měla nejvyšší čas, aby něco udělala. Se zraněnou holení se nemohla pokoušet o útěk. Nemohla bojovat. Měla 95

jedinou moţnost: pokusit se Ruth další zabíjení rozmluvit. Malá šance, ale přece šance, pomyslela si nešťastně. „Hele, Ruth, jsme nejlepší kámošky. Jak můţeš…“ „Nejsme kámošky!“ odsekla Ruth. „Jsi stejná drbna, jako byla Holly! Chtěla jsem tě nechat naţivu. Myslela jsem, ţe uvěříš, ţe to byl Noah a dáš pokoj. Jenţe ty pořád čmucháš, kde nemáš. Tak co s tebou?“ Miriam si povzdychla. „Nenávidíš mě.“ Ruth zavrtěla hlavou. „Jsi rozmazlená. Můţu tě akorát litovat. Vţdyť se na sebe podívej! Poprvé tě něco opravdu bolí a uţ se hroutíš. Jsi normální chudinka.“ Miriam zírala na kladivo v její ruce. „Za celej svůj krátkej ţivot jsi neměla ani ten nejmenší problém,“ dodala Ruth. Zvedla kladivo. „No, jsi na řadě.“ Miriam ztuhla. „Ne, Ruth! Prosím tě, ne!“ Ruth nad ní stála rozzářená triumfálním úsměvem. A švihla kladivem.

96

XXVII. Kladivo proťalo vzduch. Miriam vykřikla. Ruth se zasmála. „Vidíš, jak jsi ubohá?!“ „Dej to kladivo pryč,“ úpěla Miriam. „Pomůţu ti. Slibuju, ţe ti pomůţu.“ Ruth zváţněla. Pozvedla kladivo do výše pasu. Přejela prstem po rozštěpu. Ona je tak děsně šílená, ţe to snad ani není moţný! pomyslela si Miriam. Zabila svý zvířátka. A zabila je jenom proto, abych si myslela, ţe Noah a Mei zavraţdili Meiinu mámu a Holly. Je schopná všeho. Všeho. „Ruth, prosím tě…“ „Nikdo nevěděl…“ zamumlala Ruth. „Nikdo nevěděl, jak je to se mnou a Garym. Gary je zvláštní. Ale nikdo nevěděl, ţe…“ Nedomluvila. Zarazil ji hluk z předsíně. Jed! „Hej! Co se tady děje?“ zvolal Jed ve dveřích. Přejíţděl očima z Miriam na Ruth a zpátky. „Ach, díky bohu!“ zajásala Miriam. Jsem zachráněná, pomyslela si a zhluboka si vydechla. Jed je tady! Bude to oukej. „Jede, rychle! Zadrţ ji!“ vykřikla Miriam. „Ona zabila Holly!“ Jed vytřeštil oči a pak zuřivě zachrčel. A vrhl se na Ruth. Ruth před ním v posledním okamţiku uskočila, napřáhla kladivo – a zamířila na Jedovu hlavu. „Neeee!“ zařvala Miriam. 97

Ruth ho zasáhla násadou po straně do hlavy. Jed ztuhl. Pusa se mu otevřela a uţ se nezavřela. Sesypal se s šokovaným výrazem v obličeji na koberec. Nehýbal se. Ruth zvedla oči k Miriam. „A teď ty,“ řekla krutě.

98

XXVIII. Jed leţel obličejem k zemi a nehýbal se. Zachrčel. Ruth ho překročila. Šla k Miriam, smrtící kladivo nad hlavou. Miriam strašně bolela zraněná noha, ale nemohla sedět, dívat se a čekat, aţ ji Ruth zabije. „Je mi líto, Miriam. Je mi opravdu líto,“ mumlala Ruth beze stopy soucitu v hlase. Znovu švihla kladivem. Miriam uhnula a vší silou se odrazila od zdi. Vyškrábala se na nohy a odhopkala k oknu. U okna se otočila. Ruth uţ zase měla kladivo nad hlavou. „Je mi líto. Je mi strašně líto,“ chrčela. „Nechci mít na tomhle světě ţádný kamarádky – takovej je osud! Nechci mít ani svoje dva křečky – přátele nejvěrnější.“ „Ruth… prosím tě…!“ úpěla Miriam. „Jsem tvoje kámoška. Musíš mi věřit.“ Jed znovu zachrčel. Zvedl hlavu. Ruth se ohlédla. Miriam toho pohotově vyuţila. Skočila k regálu a popadla oběma rukama skleněné terárium po křečcích. Zvedla ho do výšky. A vší silou jím udeřila Ruth do hlavy. Byla to strašná rána. Miriam zavřela oči. Slyšela zvuk tříštícího se skla a praskajících kovových svárů. Ruth ani nevykřikla. 99

Kladivo jí vypadlo z ruky. Otočila se kolem své osy a klesla na podlahu. Miriam otevřela oči. Všechno kolem ní bylo rozmazané. Zraněná holeň ji bolela čím dál tím víc. Musela se chytit opěradla ţidle u psacího stolu, aby neupadla. Je konec, pomyslela si. Konec hrůzy. Miriam lapala po dechu. Hruď se jí vzdouvala. Pustila ţidli a svezla se na zem k Jedovi. Jed se pohnul. Pak se zvedl a posadil. Třel si dlaní hlavu. „Teda…“ zamumlal. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Miriam. Vzala ho kolem krku. Přitiskla se k němu. Objala ho. „Jede, jsi v pořádku?“ Jed několikrát za sebou zamrkal. Poloţil svou tvář na její. „Jo, jsem oukej,“ odvětil. Pak dodal: „Zatím.“ „Jede, odpusť mi,“ zašeptala Miriam a ještě víc se k němu přitiskla. „Děsně se ti omlouvám… za všecko.“ „Já taky,“ zamumlal. „Nechápu, jak jsem tě mohla podezírat. Fakt jsem si myslela, ţe jsi zabil Holly.“ Jedovi se vydral z hrdla přidušený výkřik. Jemně od sebe Miriam odstrčil. „Mu… musím ti něco říct,“ vykoktal. „Co… Jede?“ „Ale já jsem opravdu zabil Holly.“

100

XXIX. Miriam do sebe těţce nasála vzduch. „Coţe? Co to povídáš?“ Jed řekl: „Šel jsem za tebou ze školy, protoţe jsem ti chtěl povědět, co se se mnou děje. Všechno jsem prohrál a chtěl jsem vědět, jestli jsem prohrál i tebe.“ Miriam se rozbušilo srdce. Byla zvědavá, co z Jeda vyleze, ale zároveň se toho bála. Jed se zhluboka nadechl. „Měl jsem ti to normálně říct a nemuselo mezi náma docházet ke konfliktům. Zhruba před čtyřma tejdnama jsem začal brát anabolika.“ „Ne!“ zaúpěla Miriam. „Anabolika!“ Jed kývl. „Jo, já vím, byla to ode mě blbost. Já to vím.“ „Jede, proč?“ „Abych získal to stípko. Chtěl jsem toho moc. Chtěl jsem, aby basketbalový hlavouni uctivě klepali na moje dveře. Věděl jsem, ţe jsem dobrej. Ale chtěl jsem bejt absolutní jednička! Myslel jsem, ţe mi k tomu ty pilulky dopomůţou.“ Zavrtěl hlavou. „Jo, chvíli pomáhaly. Cejtil jsem se silnej. Fakt silnej. Úplně jsem se vznášel sebedůvěrou. Nikdy předtím jsem se necejtil v takový formě. No, moc dlouho to nevydrţelo.“ „Vedlejší účinky,“ podotkla Miriam. „Jo. Migrény a stavy úzkosti a výkyvy nálady. Byl jsem normální cvok. A fakt jsem si někdy opravdu myslel, ţe někoho zabiju.“ Miriam mu sevřela ruku. „Co bylo dál?“ „Přišel Gary. Věděl, ţe ty pilulky beru. Snaţil se mi to rozmluvit, ale já ho neposlouchal.“ Miriam smutně pokývala hlavou. „Dobře – a co to má společnýho 101

s Holly?“ Jed se zahleděl do země. „Gary byl do Holly strašně zamilovanej. Vyptávala se ho a on jí to řekl. Pak ho to zřejmě mrzelo a přiznal se mi.“ Odmlčel se. „Ten večer, co byla zavraţděná, jsem věděl, ţe je ve škole. Potkal jsem ji, kdyţ jsem šel do posilovny. Řekl jsem jí, aby na mě počkala v tělocvičně, ţe s ní musím mluvit. Chtěl jsem ji ukecat, aby ti o těch anabolikách neříkala.“ Znovu se odmlčel. Styděl se své lásce podívat do očí. „Anabolika mě normálně vytunelovaly. Holly na mě čekala v tělocvičně, jenţe mě trvalo děsně dlouho, neţ jsem se jakţ takţ zotavil. A mezitím…“ Přiškrceně zaštkal. „Bohuţel, přišel jsem pozdě. Ruth mezitím Holly zabila. Kdybych nebyl tak vyřízenej! Kdybych se neopozdil! Mohl jsem tam bejt s ní a… ona mohla bejt naţivu.“ Miriam se k němu tentokrát přitiskla úplně nejvíc. „Takhle nesmíš uvaţovat,“ zašeptala. Ruth na zemi zasténala. „Musíme zavolat policii,“ řekla Miriam a chtěla vyběhnout k telefonu. Jenţe Jed ji drţel. Tiskl svou tvář na její. „Znamená to… ţe ty… ţe mě ještě budeš chtít vidět? Budeš se mnou dál chodit, kdyţ ti slíbím, ţe uţ víckrát nevezmu pilulku? Budeš… budeš se mnou dál chodit?“ Miriam si povzdychla a dala mu pusu. „Bude to naše tajemství. Uţ nechci slyšet ţádný drby,“ řekla s úsměvem.

102

R. L. Stine

CO HOLLY SLYŠELA Z anglického originálu What Holly Heard, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1996, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 52. publikaci, Praha 2000 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-37-8

103

104