R. L. Stine Stopy hrůzy 64 Na konci číhá smrt
NA KONCI ČÍHÁ SMRT R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1995 by Parachute Press, Inc. Translation © Michal Rufert 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-10-6 3
PROLOG „Tobě se stane nějaké neštěstí.“ Říkávala vţdycky moje matka, kdyţ jsem rozlila mléko u večeře, nebo si odřela koleno venku na ulici. Otec reagovával poněkud ostřeji: „To nemůţeš dávat pozor, Natálie? Proč musíš být takové nemehlo?“ Rozlité mléko jej z nějakého neznámého důvodu dokázalo pořádně nadzvednout. Zato matka zůstala vţdy ledově klidná a nevzrušeně podotkla: „Tobě se stane nějaké neštěstí.“ Kdyţ mi bylo osm, spadla jsem ze stromu a zlomila si ruku. „Tobě se stane nějaké neštěstí, Natálie. Tebe snad nehody přitahují.“ O dva roky později jsem přelétla přes řídítka kola, kdyţ jsem se předváděla před kluky z okolí. Ne zrovna měkké přistání na hlavu mi přivodilo otřes mozku a neplánovaný pobyt v Shadysidské všeobecné nemocnici. Maminka opět prohlásila klidným hlasem bez jakéhokoli rozechvění: „Tobě se stane nějaké neštěstí.“ Vzpomněla jsem si na její slova tehdy v noci při nehodě ve slepé ulici. Zřetelně jsem slyšela její hlas. Ten šok ze sráţky mi rozpumpoval srdce. A kdyţ jsme ujíţděli a kola se protáčela na vlhké a kluzké silnici, uvědomila jsem si, ţe se musí stát něco zlého. Zavřela jsem oči a v uších mi zněl měkký, uklidňující hlas: „Tobě se stane nějaké neštěstí.“ Naše auto se ocitlo na vlhké vozovce. A my jsme ujíţděli. Ujíţděli pryč. 4
Museli jsme ujet. „Tobě se stane nějaké neštěstí.“ Byla to jen nehoda, říkala jsem si. A uţ je po ní. Nikdy by mne nenapadlo, ţe ta pravá hrůza má teprve přijít.
5
I. PRVNÍ NEHODA
Pátek
večer. Rodiče Talie Blantonové odjeli na víkend a Talie pořádá večírek. Pozváni jsou jen budoucí maturanti ze Shadysidské střední. Dorazili sem i hoši z jiné školy. Také několik děvčat, která neznám. Na cestě do suterénu potkávám Talii, která mne vítá s výrazem překvapení ve tváři. „Natálie! Nevěděla jsem, ţe přijdeš!“ snaţila se překřičet dunivou hudbu z cédéčka. „Proč ne?“ hulákám. Talie se dlouze napila z plechovky kokakoly. „Vím, ţe párty nemáš ráda.“ Pohlédla mi přes rameno. „Kde je Keith?“ Otočím se. Můj chlapec Keith Parker stál ještě před okamţikem přímo za mnou. Očima pročesávám přeplněnou místnost. Zahlédla jsem ho na druhé straně pingpongového stolu. Právě rozpráví s Corky Corcoranem a dvěma dalšími přáteli, mimochodem povzbuzovači naší školy při sportovních utkáních. „Polovinu z těch lidí vůbec neznám,“ povzdechla si Talie. „Jen doufám, ţe nerozmlátí celý dům. V garáţi jsou nějací kluci. Myslím, ţe pijou pivo. Naši mě zabijou, jestli se to dozví.“ Zamávala jsem na Janii Simpsonovou. Trůnila na okraji červené koţené sedačky a mluvila s dívkou, jiţ jsem nedokázala na tu dálku identifikovat. Rickey Schorr seděl na druhé straně a pojídal bramborové lupínky. Hrál si s Taliiným hnědým kokršpanělem. Drţel mu brambůrek nad hlavou a škádlil ho. Kokr vyskakoval a prosil. „Kde je Randee?“ křičela Talie. „Přišla s tebou?“ 6
Randee Morgenthauová je má nejlepší přítelkyně. „Nene. Přišla jsem s Keithem.“ „To jeho auto ještě jezdí?“ divila se Talie potřásajíc přitom pochybovačně hlavou. „Minulý týden mě vzal ze školy domů a celou cestu jsme museli tlačit.“ Zasmála jsem se a chtěla ještě něco podotknout, ale Talie uţ byla tatam a vítala nově příchozí. S Talií jsme se víc spřátelily aţ v tomto roce, kdy jsme objevily, ţe obě píšeme. Talie píše hrůzostrašné příběhy. Osobně je nevyhledávám, ale uznávám, ţe Talie má talent. Píšu si deník. A taky poezii. Tento rok trávíme s Talií spoustu času spolu. Sníme o konci školy a kariéře úspěšných a známých spisovatelek. Zahlédla jsem v místnosti svou přítelkyni Gillian Roseovou, jak doprovází Carla Bennetta. Snaţil se ji opakovaně obejmout kolem ramen a ona se mu naoko vysmekávala. Oba se tomu smáli. Todd Davis, známý svým vychloubačstvím a fyzickou silou, popadl Carla a pevně jej sevřel, aby Gillian mohla uniknout. Ona však stiskla Toddovu paţi oběma rukama a snaţila se setřást jej z Carla. Kráčím vstříc Keithovi. Má plnou dlaň preclíků a cpe si jeden za druhým do úst. „Můţu si vzít?“ ptám se. Dal mi jich celou hrst. „Nejsou dost slané,“ prohlásil. On totiţ sůl miluje. Myslím, ţe by snědl cokoli, kdyby to bylo obalené v soli. Keith je vysoký mladík, samá ruka samá noha. Jen stěţí mu sahám po ramena. Hnědé vlasy s blond prameny má ostřihané nakrátko a dívá se na vás velkýma oduševnělýma očima. Je spíš tiché povahy a šetří úsměvy. Často se ptám sama sebe, co si asi právě myslí. Zatím se mi Keitha nepodařilo prohlédnout. Myslím, ţe to chce ještě nějaký čas. Chodíme spolu teprve pár měsíců. Dohromady nás dala Gillian. Na začátku školního roku jednoho pátečního večera po fotbalovém zápase. Stály jsme na studentském parkovišti za stadionem, kdyţ Gillian zahlédla Keitha odcházet samotného domů. Uchopila jej za paţi a prakticky jej donutila nastoupit do auta a jet s námi na pizzu. 7
Dokonale jsem se s ním ten večer shodla. Co ţe se mi na něm zalíbilo? Zřejmě jeho stydlivost. Váţnost. Jeho hluboké tmavé oči. Od toho večera spolu chodíme. Gillian mi samozřejmě nikdy neopomene připomenout, ţe jsme se dali dohromady díky ní. „Kdy mi hodláš někoho najít?“ ptá se mne pořád dokola. Nemám o ni strach. Je přece tak krásná. Má světle hnědé vlasy, zelené oči, krémově světlou pleť a rozkošnou, štíhlou postavu. Kluci se kolem ní točí jako štěňata kolem mámy. Carlo je jí vţdycky nablízku. Chová se k němu jako k nejlepšímu příteli, ale on si od toho slibuje daleko víc. Zahlédla jsem Gillian povídat si s Carlem a Toddem. Někdo zesílil hudbu. Odráţela se od betonových stěn a podlaha vibrovala tóny. Hluk mne ohlušoval. Pomyslela jsem si, ţe si budou Taliini sousedé určitě stěţovat. Vidím vstávat Janii Simpsonovou, tančí s Petem Goodwinem. Několik dalších párů se vlní na improvizovaném parketu. Kdosi upustil kolu na zem. Vytváří na podlaze černou kaluţinu. „Počkej, kam jdeš?“ zvolala jsem a zatáhla Keitha za rukáv mikiny. Naklonil se k mému uchu a snaţil se, abych mu rozuměla. „Nahoru. Je tam nějaké pivo.“ Vykouzlila jsem znechucenou tvář. „Snad dnes večer nemíníš popíjet pivo?“ Pohlédl na mne svýma tmavýma očima a zkusil to na mě s rozpustile pozdviţeným ukazováčkem. „Na jedno. Fakt.“ Tlačil mě ke schodům. „Pojď se mnou, dej si taky pivko.“ „Ani náhodou!“ vysmekla jsem se. „Přece víš, ţe pivo nesnáším. Chutná jako mýdlo!“ Pokrčil rameny. Měla jsem sto chutí zatahat ho za vlasy. Tahání za vlasy nesnáší. Nemá rád rozcuchanou hlavu. Sledovala jsem, jak mizí na schodech. Musel obkročit dvojici sedící na posledním schodu. Přešla jsem místnost a vzala si kousek pizzy z otevřené krabice na stole u zdi. Byla studená, ale nechutnala nejhůř. Zamávala jsem na Gillian tančící s Carlem. Nevšimla si mne. 8
Příští půlhodinku jsem strávila povídáním si a překřikováním hudby. Jen jsme s ostatními tak nezávazně tlachali. Začínám mít pomalu strach, ţe se Keith nemíní vrátit. Jen Randee si to šine ze schodů dolů. Překračuje dvojici na posledním schodu, všimne si mne a prodírá se ke mně skrz přeplněný parket. Randee je vysoká. Má kulatou tvář, blond kudrnaté vlasy, s nimiţ má prý neustále nějaké potíţe. Není nijak zvlášť hezká. Nos má tak trochu skobovitý a stále nosí rovnátka, i kdyţ uţ je jí sedmnáct pryč. Zato patří k nejskvělejším lidem na světě. A v naší třídě je nejchytřejší. Vţdycky byla a bude mojí největší přítelkyní. „Co říkáš Gillian a Carlovi? Docela si rozumí, co myslíš!“ prohlásila Randee a otočila se za tančícím párem. „Řekla bych, ţe Todd ţárlí,“ posuzuji znalecky situaci. Randee se mé poznámce zasmála. „Copak Todd má nějaké pocity?“ Pokrčila jsem rameny. Todd platí za obra. Téměř všichni si o něm myslí, ţe je to osel. Kromě Randee. Podle mne si na něj myslí. „Kde ses toulala?“ ptám se jí. Vycenila na mne zuby. „Nahoře. Dali jsme řeč s klukama z Madisonu.“ „Je tam ještě pořád Keith?“ Dostalo se mi souhlasného pokývnutí. „Vyhrál soutěţ.“ „Coţe? Jakou soutěţ?“ „V pití piva. Kdo jich nejvíc udělá.“ Povzdechla jsem si. Zády do nás narazil pár tanečníků. „Sorry!“ vykřikla nějaká dívka, aniţ tanec přerušila. Suterén se zaplnil tak, ţe nás dav málem vmáčkl do prádelny. „Nesnáším, kdyţ pije tolik piva!“ zanaříkala jsem. „Většinou se přitom přihlouple hihňá a myslí si, ţe je s ním legrace.“ Připadalo mi, ţe mě Randee stejně neslyšela. Hudba nabírala na obrátkách a pár kluků výskalo nadšením. Tleskali při tom dlaněmi proti sobě jako při volejbale. Chytila jsem Randee za ruku a vrátily jsme se do prádelny. Bylo tam méně hluku. „Dost divoká párty, co říkáš?“ zhodnotila Randee situaci. Zahihňala se a odhalila rovnátka. „Mám chuť jít tančit, nebo co. Ty ne?“ 9
Obrátila jsem oči v sloup. „Já taky. Kdyby se mi jen podařilo dostat Keitha sem dolů. Od našeho příchodu jsem ho neviděla.“ Zahlédla jsem Talii, jak se prodírá směrem k nám. Splavený obličej a mokré vlasy. „Čau holky,“ volala na nás. „Co se tu schováváte?“ Chtěla jsem něco namítnout, ale zabránil mi v tom jakýsi rozruch. Všechny tří jsme vyhlédly z prádelny, abychom zjistily, co se děje. Ozval se pronikavý zděšený dívčí výkřik. Kdyţ jsem se prodrala hlouběji do místnosti, uzřela jsem čísi tělo kutálející se po schodech do suterénu.
10
II. JE TO KEITH
Hudba přestala hrát. Ozývaly se polekané výkřiky. „Co se děje?“ „Kdo to křičí?“ „Proč nehraje muzika?“ „Někdo upadl?“ Vidím hrozen přítomných u paty schodiště. Prodírám se k nim a zmocňuje se mne strach. Najednou ho spatřím. Je to Keith. Tělo mi prostoupil chlad. Dech se mi zastavil v hrdle. Proráţím si cestu zmatenými přihlíţejícími a vidím v zástupu u schodů Gillian s Carlem. Carlo ji drţí kolem ramen. Světle hnědé vlasy jí zplihle zakrývají tvář. Obličej si drţí v dlaních. Je to Keith. Vím, ţe je to on. Konečně jsem si proklestila cestu krouţkem lidí a octla se uprostřed. Těţce oddychujíc jsem málem zakopla o leţící tělo. Byl to on. Jak široký tak dlouhý, nohy roztaţené, jedno chodidlo ještě na posledním schodu. Zazubil se na mne. Vypadal zmateně. „Myslím, ţe jsem si nevšiml prvního schodu,“ prohlásil. Několik lidí se zasmálo. Nějak mi nebylo do smíchu. Civěla jsem na něj a cítila srdce bušit v krku. Opravdu jsem si myslela, ţe je mrtvý. Zvedl ruku, abych mu pomohla vstát. Kdyţ jsem se k němu sehnula, čpěl pivem. Měl pobryndanou košili a táhl z něho chmel. 11
Odstrčila jsem ho. „Seš odpornej,“ řekla jsem pohrdavě. Hihňal se, jako kdyby právě slyšel tu nejlegračnější věc na světě. Pak se snaţil zvednout. Uklouzl. Zkusil to znova. „Koliks toho, proboha, vypil?“ Mţourá na mne zarudlýma očima, jako by měl problémy se zrakem, nebo spíš se zaostřováním. „Uţ tam není ani hlt,“ odpověděl na moji otázku a smutně pokýval hlavou. „Keithe –!“ hlesla jsem znechuceně. „Ani kapička,“ mumlal si pro sebe. Nakonec se mu s pomocí zábradlí přece jen podařilo postavit. Začal koulet očima, přimhuřoval nejdříve jedno, pak druhé, a snaţil se vypadat normálně. Najednou zbledl a vykoktal ze sebe: „Je mi nějak blbě.“ Zástup se okamţitě rozestoupil před klopýtajícím Keithem, který si to mířil na nejbliţší toaletu. Kdyţ se za ním zabouchly dveře, místností zaburácel neskrývaný smích. Někdo opět pustil hudbu. „Uţ ho nechci ani vidět!“ vykřikla jsem směrem ke Gillian. „Opravdu ne. Neznám ho!“ Za Carlem a Gillian se náhle zjevil Todd. „To je sračka!“ pronesl s úšklebkem. Pozvedl svou býčí pěst a ukázal na zavřené dveře toalety. „Natálie, myslím, ţe má k dospělosti hodně daleko,“ pronesl znalecky. „Hohó, trochu silná slova, Todde!“ zahalekal kdosi za námi. S Toddem ta poznámka ani nehnula. Naopak. Naklonil se tváří ke mně. „Půl piva a zblije se jak amina!“ zasyčel mi do ucha a nasadil afektovaný úsměv. „Přestaň o něm mluvit jako o mém klukovi,“ ohradila jsem se. „Neznám ho a nikdy jsem ho neviděla.“ Popadl mě za ruku. „Zatančíme si, Natálie?“ nabídl mi svůdně. Jak je mohutný a jak má širokánská ramena. Pořád jen někde trénuje. Blond vlasy má po stranách vyholené a na temeni delší. Z chlapecky mírně obtloustlé tváře se na mě dívají modré oči. Vlastně by vypadal celkem dobře, kdyby mu čelo neubíhalo tak dozadu. Takhle připomíná nějakého neandrtálce. Někteří z nás Toddovi za jeho zády přezdívají „jeskynní muţ.“ Kdyby to Todd zaslechl, asi by někdo dostal nakládačku. Ješita jeden 12
ješitný. Jednou zpráskal kohosi jen za to, ţe mu šlápl na tenisku. „Nijak zvlášť se mi tančit nechce,“ odvětila jsem. Mluvila jsem pravdu. Bylo mi jaksi divně z Keitha, který se před našimi přáteli zachoval jako největší hlupák na světě. Myslím, ţe to byl solidní trapas. Nejen pro něho, ale i pro mne. Keith nakonec přece jen vyšel z toalety. Byl sice strašně bledý, ale vypadal přece jen o něco lépe neţ před chvílí. Začal hned vtipkovat a vůbec, choval se, jako by se nic nestalo. Oči se mu pořád leskly, ale zdálo se, ţe se z toho nejhoršího uţ dostal. Zdrţeli jsme se na večírku ještě hodinu dvě. Talie nechala dovézt ještě tucet porcí pizzy. Místnost se mezitím zaplnila lidmi z jiných škol. Na chvíli jsem ztratila Keitha z dohledu. Modlila jsem se, aby se nevrátil zpátky do garáţe a neobracel do sebe další pivo. Povídaly jsme si s Randee a Gillian a ještě jednou dívkou, kterou znám z tábora. Pak se objevil Keith a zatahal mne za ruku. „Nepůjdem domů?“ Vysmekla jsem se mu. „Ani náhodou,“ odsekla jsem jedovatě. Oči se mu rozšířily překvapením. „Co říkáš?“ „S tebou nikam nejedu. Máš ještě v hlavě,“ opáčila jsem. „Já jsem v pohodě. Fakt,“ snaţil se a šel za mnou po schodech nahoru. Popadla jsem svoji červenou bundu. „Nechoď za mnou, Keithe,“ řekla jsem příkře. „Ani náhodou s tebou nejedu.“ Shrnul si vlasy ze zpoceného čela. Tmavé oči měl krhavé. „Natálie, počkej ještě.“ Uchopil mne za obě ruce, naklonil se ke mně a chtěl mne políbit. Jakmile mne ovanul svým dechem, musela jsem se odtáhnout. „Natálie –“ škobrtal za mnou. „Zítra ti zavolám,“ ukončila jsem rozhovor. Pak jsem se otočila a spěchala ke dveřím. „Hej, počkej! Počkej přece!“ volal za mnou. Místo odpovědi jsem vstoupila do vlhké mlhy. Mraky se válely hrozně nízko a zatemňovaly oblohu. Muselo pršet. Tráva byla vlhká, příjezdová cesta kluzká a plná kaluţin. 13
Hudba dole ve sklepě duněla a rozléhala se i venku. Garáţí se potloukalo několik lidí, asi tak deset aţ dvanáct. Dveře dokořán, světla rozsvícená a stříbrné plechovky piva v rukou. Pustila jsem se po příjezdové cestě. Zahlédla jsem dole na ulici Randee, jak odemyká dveře svého tmavě zeleného volva. Gillian a Carlo stáli za ní. Auta přítomných na party byla zaparkována podél celého bloku. Za zapoceným sklem bílého bonnevillu zaparkovaného za Randeeiným volvem jsem rozeznala objímající se párek na předním sedadle. Překvapil mne Todd, který se vynořil zpoza zaparkovaného volva. Kdyţ jsem došla k němu, usmál se. „Jedeš domů? Kde je Keith?“ „Ještě tam zůstal,“ zamumlala jsem. Todd se rozřehtal. „Vykašlala ses na něj?“ Gillian do Todda šťouchla. „Ty jsi ale hulvát.“ „Ty ho máš ráda!“ škádlil Todd. Carlo stál vedle Gillian, prohrabával si vlasy a nevypadal zrovna nadšeně. Todd se uhnízdil na sedadle spolujezdce. Gillian a Carlo si sedli dozadu. Skrz mlhu jsem spatřila Keithův vrak, který stál nakřivo na rohu ulice. Keith neumí zaparkovat auto paralelně s vozovkou. Vţdycky parkuje strašně ledabyle, koly na obrubníku. A ta rezerva, kterou měl vyměnit jiţ před několika týdny, autu na vzhledu nijak nepřidávala. Otočila jsem se, abych se naposledy podívala k domu. Směrem k nám klopýtal Keith a hulákal: „Natálie, Natálie – počkej přece!“ Zběsile přitom mával rukama. „Můţu se svézt s tebou, Randee?“ zeptala jsem se své přítelkyně. Randee souhlasně přikývla. „Jasně. Nasedni.“ Zabouchla dveře. Auto se rozjelo. „Natálie, počkej! Nejsem opilý!“ křičel za námi Keith. „Počkej!“ Vsoukala jsem se na zadní sedadlo ke Gillian a Carlovi a zavřela dveře. „Můţem!“ zakřičela jsem. „Rychle!“ Neţ Randee sjela z obrubníku, uţ jsem si hověla pohodlně usazená na zadním sedadle. Myslím, ţe jsem se rozhodla správně. Nejsem hloupá, abych jela s 14
ním. Byla jsem ráda, ţe to takhle dopadlo a ţe mohu jet s Randee. Ale všechno bylo úplně jinak. Udělala jsem zásadní chybu, ale to jsem v této chvíli ještě nemohla tušit. O deset minut později bych dala všechno na světě za to, kdybych neseděla v Randeeině autě.
15
III. SRÁŢKA
Zabořila jsem se do sedadla a ruce vsunula hluboko do kapes bundy. Venku se válely chuchvalce mlhy a zachytávaly se na temných stromech. I kdyţ uţ přestalo pršet, přední sklo bylo poseto obrovitými kapkami vody. Carlo poloţil ruku na opěradlo za námi a objal Gillian kolem ramen. Vepředu si Todd hrál s rádiem a ladil jednu stanici za druhou. Zřejmě se mu ţádná nepozdávala, protoţe se najednou rozhostilo ticho. „Hohó, Keith byl ale zbořenej!“ zahýkal Todd a potutelně se zahihňal. „Kdyţ se valil dolů ze schodů, ani to necítil!“ „To není k smíchu,“ reagovala jsem příkře. „Bylo to nechutné. Chová se někdy jako malej Jarda.“ „Aha, pardon. Někdo je tu malinko nakrklej!“ špičkoval Todd. „Buď zticha, Todde!“ štěkla jsem na jeho adresu. Ne měla jsem na něj ani trochu náladu. Vůbec mi nepřipadalo nic směšného na tom, co provedl Keith. Nejsem ţádný svatoušek nebo něco takového. Ale moc se mi nelíbí, kdyţ si mne celý večer někdo vůbec nevšímá, leje si do hlavy jedno pivo za druhým a pak se pozvrací. Randee projela na červenou a pak se skřípěním brzd zastavila. „Sakra. Toho jsem si nevšimla,“ zamumlala. Najednou se mi vybavilo, ţe se taky na chvíli ztratila do garáţe. „Randee, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se. Kývla hlavou. „Jo, dobrý. No problém.“ Dvojice světelných kuţelů proráţela mlhu. Randee sešlápla plyn, 16
aţ se kola na mokré vozovce protočila. „Hej, ty řídíš skoro jako já!“ zařval Todd a sám se svému vtipu zasmál. Randee soustředěně přimhouřila oči. Snaţila se ovládnout svůj vůz. „Silnice se smeká,“ zašeptala. Projela křiţovatkou, pak zabočila do River Road. Najela přitom na obrubník. „Randee –“ chtěla jsem pokračovat. „Au! Bouchnul jsem se o střechu do hlavy!“ zaprotestoval Todd. „Podám na tebe ţalobu. Tomu věř, ţe jo!“ „Dej si pohov, Todde,“ reagovala Randee s očima přilepenýma na přední sklo. „To ta mlha. Vůbec nic nevidím.“ „Půjčím ti brýle,“ zavtipkoval Carlo. „Tak za tohle tě dovezu domů ze všech nejdřív,“ vrátila mu naráţku Randee. Silnice lemovala řeku. Randee se skláněla nad volantem a snaţila se udrţet auto na cestě. Vletěli jsme do nějaké hluboké díry a všichni při nárazu vyjekli. „Děkuji vám za za vyslovení důvěry, přátelé,“ zavtipkovala Randee. Bořila jsem se hlouběji do sedadla a přitahovala si bezpečnostní pásy. Zírala jsem na tachometr a nevěřila vlastním očím. Jeli jsme víc neţ devadesát. „Randee, zpomal,“ vybídla jsem ji potichu. Pohlédla na tachometr. „Aha. Já si to vůbec neuvědomila,“ zahuhňala. Uvolnila pedál a auto zpomalilo na povolenou rychlost. Holé větve mohutných černých stromů se vynořovaly z mlhy po obou stranách silnice. Obrovské kapky padaly ze stromů přímo na přední sklo, a tak Randee zapnula stěrače. „Viděli jste tu holku z Hardingu?“ zeptala se Gillian. „Co měla na sobě?“ „Moc toho nebylo!“ ţertoval Todd. „Neřekla bych, ţe je právě léto na pláţi,“ podotkla Gillian. „Kdo to vůbec byl? Taliina kamarádka?“ „Mohla by to být moje kamarádka!“ zvolal Todd. „Anebo moje,“ připojil se Carlo a zasmál se. „Klídek, pánové,“ poznamenala jsem suše. 17
„Výhod mě prvního,“ poţádal Todd Randee. „Bydlím nejblíţ. Odboč tamhle do Cedrové ulice a pak…“ „Ještě si pamatuju, kde bydlíš,“ přerušila ho podráţděně Randee. Míjelo nás auto s rozsvícenými dálkovými světly a oslnilo nás. Randee přimhouřila oči a náhle zpomalila. „To byl ale kretén,“ zabručela. „Nevidím ani ň.“ „Dálkový v mlze nejsou nic moc,“ přidala jsem se. „Světlo se odráţí přímo do očí.“ Randee zrychlila, kdyţ kolem nás projelo další auto. Vedle mne se Carlo s Gillian něčemu zasmáli. „Nevím, o co jde,“ ozval se Todd. „Tak mi řekněte, o co kráčí.“ Nevěděla jsem sama, o čem si povídají. Ale vím, ţe to nebylo nic důleţitého. Civěla jsem před sebe do válející se mlhy. Připadalo mi, jako bych sama řídila Randeeino auto. Kdyţ Randee zabočila doprava do Cedrové ulice, cítila jsem, ţe se tělem nakláním týmţ směrem. A kdyţ začala brzdit, pomáhala jsem jí svým chodidlem. I na zadním sedadle nám bylo zřejmé, ţe je Randee trochu mimo. Kdyţ navíc začala zívat, sevřel se mi ţaludek. Byla jsem šíleně nervózní. Kéţ by mne pustila k volantu. Carlo a Gillian se opět něčemu chichotali. Todd zase neustále ţebral, aby mu to prozradili. Opět jsme přejeli další díru na silnici. Todd najednou vykřikl. „Randee, stůj! Zahni doleva!“ Nestačila jsem si všimnout ulice, kterou jsme zřejmě právě minuli. Byla tma a určitě tam nebylo označení. Jediné, co se mi mihlo před očima, byla značka: Slepá ulice. Randee dupla na brzdu. Začali jsme klouzat. Světla ostře proráţejí mlhu. Tvrdě to se mnou smýklo na Carla. Další ještě hrůznější smyk. Randee točí volantem a snaţí se srovnat auto. Znovu a znovu sešlapuje brzdu. Ale auto se nezastavuje. Najednou se před námi odkudsi vynořuje jiné auto. Jako by se vysráţelo z mlhy. Narazili jsme do něj zezadu. 18
V ţivotě nezapomenu na ten zvuk. Viděla jsem, jak auto před námi poskočilo. Slyšela jsem zřetelné prasknutí a pak zvuk tříštících se zadních světel. Náraz mne vymrštil dopředu. Zahlédla jsem v autě před námi stín jakéhosi pohybu. Vykřikla jsem, kdyţ mne pás vrátil zpět na sedadlo. Dostala jsem ránu do krku. Jako by mi ztvrdly svaly. Bolest mi prostupovala páteří směrem dolů. Zavřela jsem oči a snaţila se uvolnit, abych zmírnila tu bolest. Zaslechla jsem kvílení pneumatik. „Hej, do čehos to narazila?“ zakřičela pronikavě Gillian. „Do tamtoho auta,“ vyhrkl Carlo. „Todde, pročs mi neřekl o té odbočce dřív?“ vřískala Randee. „Vţdyť jsi tvrdila, ţe cestu dobře znáš!“ ohradil se naštvaně. Otevřela jsem oči, kdyţ Randee začala couvat zpět. Viděla jsem ve zpětném zrcátku její pohled. Byl divoký a vyděšený. Těţce oddychovala a vydávala duté zvuky. Opět jsem se opřela do svého sedadla. Bolel mne krk, ale bolest pomalu ustupovala. Randee otočila volantem a sešlápla plyn. Auto prudce vyrazilo. „Co děláš, Randee?“ vykřikla jsem. Pneumatiky se na mokré vozovce protočily, kdyţ jsme poskočili vpřed. „Hej – počkej!“ zakřičel Carlo. „Randee, zastav přece,“ křičela jsem i já. „Musíš zastavit! Někdo v tom autě byl.“ „Zranila jsi někoho! Zranila jsi někoho!“ přidala se k nám Gillian. Randee mţourala skrz přední sklo. Ústa otevřená. Tvář zkřivenou úlekem. „Zastav Randee!“ naléhala jsem znovu. „Někoho jsi zranila! Někoho jsi zranila!“ opakovala freneticky Gillian. Ale Randee otočila volantem, obrátila auto a rychle zabočila do Toddovy ulice. Vyrazili jsme s kvílením kol do mlhou zahalené temnoty. 19
„Zastav, zastav, slyšíš?!“ křičela jsem na ni. „Nejde to!“ zafňukala Randee sklánějíc se nad volantem a přidávajíc na rychlosti. „Copak to nechápeš? Nejde to zastavit! Nemůţu!“
20
IV. ŠPATNÁ ZPRÁVA
„Já nemůţu zastavit! Naši mi to zakázali!“ zařvala Randee, škubla volantem a snaţila se udrţet nás na stáčející se silnici. „Zakázali? O čem to, proboha, mluvíš?“ doţadovala se odpovědi Gillian. Randee chraptivě vzlykla. „Mám zaracha. Na dva týdny. Nesmím na krok z domu. A nesmím pouţívat naše volvo.“ „Ale vţdyť jsme do toho auta šíleně narazili!“ zaprotestoval Carlo. „Třeba jsme někoho zranili.“ „Byla přece tma jako v pytli,“ řekl Todd. „Proč si myslíš, ţe tam někdo byl? Moţná to auto bylo jen tak zaparkované.“ „Ne. Viděla jsem, jak se tam něco uvnitř pohnulo,“ odporovala jsem. „Viděla jsem tam někoho. Aspoň si to myslím.“ Byla tma a všechno se semlelo tak rychle. Nebo mě šálil zrak? Nebyla jsem si jistá. Bylo to auto prázdné? „Jste všichni v pořádku?“ zeptala se Randee. Prohlíţela si mě ve zpětném zrcátku. „Ty jsi vykřikla.“ „Nějak se mi zablokovaly svaly na krku,“ odvětila jsem. „Uţ to skoro nebolí. Musíme se ale vrátit zpátky, Randee.“ Zavrtěla hlavou. Rty měla přitom pevně semknuté. „Ani náhodou,“ vypravila ze sebe. „Já mám taky zaracha,“ přiznala se Gillian. „Naši si myslí, ţe jsem doma a učím se na písemku z chemie.“ Povzdechla si. „Jestli se dozví, ţe jsem vypadla z domu a měla nehodu, zabijou mě!“ „Ale co kdyţ je ten člověk v autě váţně zraněný?“ trvala jsem na svém. „Jak můţeme jen tak…“ 21
„Otec by mě zaţiva svlíknul z kůţe!“ přerušil nás Todd. „Má teď novou práci. Říkal mi, ať se vyvaruji jakéhokoli průšvihu. Zpomal, Randee, náš dům je tamhle nahoře vpravo.“ „Coţe? Novou práci? Jakou?“ tázala se Gillian. „Dělá teď v kanceláři starosty. Něco jako tiskový mluvčí, nebo co.“ Todd zavrtěl hlavou. „Myslíte, ţe mám páru? Měli byste mého otce vidět. Vypadá jako… Jde z něho strach. Roztlouk by mě na prášek. Fakt ţe jo.“ „Podívejte, všichni máme nějakou výmluvu,“ řekla jsem. „Ale poslouchejte mě chvilku…“ „Máš pravdu, Natálie,“ ozvala se Randee příkře a zastavila na stopce. „Všichni máme něco. Všichni máme své důvody, proč se tam nevrátit. Tvůj otec je teď ve špitále, ţe jo, Carlo?“ „Jo,“ odvětil tiše Carlo. Carlo je velmi plachý. Skrývá většinou všechno uvnitř. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o rodině. Uvědomila jsem si, ţe o nich vlastně nic nevím. „Těţko by si asi tvůj otec přál slyšet nějakou špatnou zprávu,“ pokračovala Randee. „Kdyţ se tam vrátíme, budeme mít všichni pěkné problémy. Všichni.“ Randee zpomalila a zastavila pod lampou u okraje silnice jen několik bloků od Toddova domu. „Nechci mít v posledním ročníku problémy,“ prohlásila Randee třesoucím se hlasem. „Zavinění nehody by znamenalo konec všeho. Naši jsou tak přísní. Zkazili by mi ţivot!“ „Ale my jsme zavinili nehodu!“ křičela jsem. Randee otevřela dveře a vystoupila z auta. „Kam šla?“ divila se Gillian. Pokrčila jsem rameny. „Nemám ponětí.“ Pozorovala jsem ji skrz přední sklo. S rukama v kapsách kráčela směrem k čelu auta. Vstoupila do bílého kuţele předních světel, shýbla se a jala se prohlíţet si kapotu a nárazník. Za několik vteřin se vrátila a znovu usedla za volant. „Jenom trochu líznutý nárazník,“ ohlašovala. „Otec právě kvůli tomu koupil tak masivní auto. Chtěl, aby bylo tvrdé a bezpečné.“ Otřásla se. „Zabil by mě, kdyby věděl, ţe jsem si ho dneska půjčila.“ 22
Třela jsem si vzadu krk. Bolest ustoupila, ale svaly byly ještě napjaté. „Díky bohu, ţe se nám nic nestalo,“ zašeptala jsem. „Jo. A kdyţ jsme v pořádku my, musí být v pořádku i ten, kdo byl v tom autě,“ přesvědčovala nás Randee. „V to doufám,“ řekla jsem. „Kéţ bys měla pravdu.“ Tu noc o něco později, jsem se marně snaţila usnout. Nehoda se mi stále promítala na zavřená víčka. Připadá mi to na autonehodách zvláštní. Nebyla to totiţ první havárie, kterou jsem proţila. Kdysi jsme měly bouračku s matkou a přesně stejně jsem potom nemohla usnout. Viděla jsem všechno jako ve zpomaleném filmu. Tvrdý úder a náraz auta, sevření bezpečnostních pásů. A stále se mi vybavovaly zvuky. Těţké kovové křupnutí a řinčení tříštícího se skla. Pokoušela jsem se otevřít oči a smazat ten strašidelný obraz, ale nešlo to. Film pokračoval dál. Je to asi zvláštní způsob vyrovnávání se naší mysli s takovou hrůznou událostí, jako je autonehoda. Je to šok, šok mysli i těla. Zkrátka neustálým opakováním sami sebe přesvědčujete, ţe jste v pořádku, neţ se postupně začnete cítit lépe. Mně se to však nedařilo. Zvlášť provinile jsem se cítila kvůli našemu rychlému útěku z místa nehody. Ale měli jsme na vybranou? Překulila jsem se v posteli na druhou stranu a načechrala si polštář. Pak jsem se posadila. Bylo pozdě. Skoro dvě ráno. „Musíš spát,“ zašeptala jsem. „Všechno bude zase OK,“ ujišťovala jsem se. Nikdo nás nemohl vidět. Byla přece taková tma v té slepé ulici. Nikdo tam nemohl být. Zavřela jsem oči a snaţila se vybavit si tu temnotu a hustou válející se mlhu. Vlhkou a vířící mlhu. Nekonečnou, šedivou a tichou. Vlhké chomáče mraků. Moře vytvořené z mlhy mne ukolébalo do hlubokého bezesného spánku. Kdyţ mne probudilo řinčení telefonu na nočním stolku, ranní slunce uţ stálo na obloze. Vyskočila jsem jako náměsíčná z postele a protřela si oči. Musela 23
jsem upadnout do toho nejhlubšího spánku, kdyţ začal telefon vyzvánět, protoţe mi stále nedocházely souvislosti. Nakonec jsem přece jen zvedla sluchátko k uchu. „Haló?“ Můj hlas byl ještě ospalý a přiškrcený. Musela jsem si hlasitě odkašlat. Na druhém konci aparátu se ozval Todd. Jeho další slova mne v mţiku dokonale probudila: „Natálie,“ řekl záhrobním hlasem. „Mám pro tebe špatné zprávy.“
24
V. PRŮŠVIH VĚTŠÍ, NEŢ SE NÁM KDY SNILO
Stiskla jsem
pevně sluchátko, překulila se a poloţila chodidla na podlahu. V ústech mi okamţitě vyschlo na troud. „Co se stalo, Todde?“ vyrazila jsem ze sebe a postavila se. „Ta ţena zemřela,“ koktal Todd. „Coţe?“ Připadalo mi, ţe špatně slyším. „Jaká ţena, Todde? O čem to, proboha, mluvíš?“ zakřičela jsem do sluchátka. „Ta ţena v autě. Včera večer,“ odpověděl tichým hlasem. „Já teď nemůţu mluvit, Natálie. Matka je doma. Nechci, aby to slyšela.“ Znovu jsem si odkašlala. Hlava se mi začala točit. Ranní slunce vysílalo svoje paprsky skrz sklo okna, ale mne mrazilo po celém těle. Obrátila jsem se čelem ke zdi a roztřásla se. „V tom autě, co jsme do něj narazili, byla ţena?“ ujišťovala jsem se. „Ano. Umřela,“ zašeptal. „Je to hrůza, Natálie. Bylo to v rádiu a v ranním vydání novin. Říkali, ţe řidič z místa nehody ujel.“ „Jeţišmarjá,“ vydral se mi z hrdla zděšený sten. „Jseš si jistý, ţe se jedná o stejné auto?“ podařilo se mi vypravit ze sebe. „Jo. Uţ je to tak,“ zamumlal. „Ve slepé ulici. Kousek od River Road.“ Todd se nadechl. „Můj otec volal z kanceláře a říkal –“ „Promiň, ţe ti skáču do řeči. Tvůj otec?“ přerušila jsem jej. „Co s tím má společného tvůj táta, Todde?“ Telefon na chvíli oněměl. Pak Todd opět promluvil. „Otec pracuje pro starostu Colettiho. Říkal jsem ti přece, ţe má novou práci.“ „No?“ domáhala jsem se nedočkavě. 25
„Ta ţena v tom autě,“ pokračoval Todd. „Byla to starostova sestra.“ Ztěţka jsem dosedla na postel. Zavřela jsem oči a viděla opět tu mlhu, vířící obláčky vlhkého oparu. Tentokrát mne však dusila, obemykala, obtáčela se kolem mého těla, škrtila mne. Otevřela jsem oči dokořán, snaţíc se zbavit toho příšerného přeludu. Dlouze jsem vzdechla: „Todde, ty myslíš, ţe tvůj otec…“ „Starosta ho zavolal brzy ráno do práce. Aby se postaral o tisk a televizi. Táta říká, ţe Coletti hodlá udělat vše, skutečně vše na světě, aby dopadl řidiče, který zabil jeho sestru.“ Zírala jsem do zdi. Růţičky na tapetě se pojednou rozplynuly a vystřídal je valící se mlţný závoj. Mlha se pořád vrací a zvedá se, uvaţovala jsem v duchu. Teď jsem si dokonce přála, aby mne do sebe pohltila. Chtěla jsem se v ní schovat. Ztratit se v neproniknutelných stěnách z mlhy a nikdy se nevrátit zpět. Jak jsme jen včera večer mohli ujet? ptala jsem se sama sebe. Jak jsme jen mohli narazit do toho auta a nechat ji tam umřít? Jednali jsme všichni tak sobecky, tak bezohledně. Naše obavy, naše bázně byly silnější neţ záchrana lidského ţivota. Potřebovala jsem polknout. Krk jsem měla vyschlý, jakoby seţehlý sluncem. Růţičky na tapetě se rozpily do růţových skvrn, to kdyţ mi horké slzy vytryskly z očí. Mohli jsme jí zachránit ţivot, kdybychom neujeli? Ptala jsem se sama sebe stále dokola. Podařilo by se nám dovézt ji ještě včas do nemocnice? Kdybychom byli neujeli… Kdybychom byli neujeli… Osušila jsem si slzy a pohlédla na hodiny. Kdybychom jen uměli vrátit čas zpátky, říkala jsem si. Kdybych tak dokázala vrátit ručičky na včerejší večer. Kdybych to uměla, měli bychom ještě jednu příleţitost. Ještě jednu, a to zůstat a pomoci té ţeně, do níţ jsme narazili. Starostova sestra. Pohlédla jsem dolů a objevila sluchátko poloţené v klíně. 26
Rozloučila jsem se vůbec s Toddem? Řekla jsem mu něco, kdyţ mi sdělil tu příšernou zprávu? Nedokázala jsem se upamatovat. Znovu jsem přiloţila sluchátko k uchu a ozval se pravidelný vyzváněcí tón. Poloţila jsem telefon třesoucí se rukou do vidlice. Zabijáci, kteří zmizeli z místa činu. Ujeli jsme z místa činu, ano jsme to my. Přemýšlela jsem. Slýchávala jsem ta slova jen ve zprávách. Nikdy by mne nenapadlo, ţe budu někoho takového znát osobně. Nikdy bych se nenadála, ţe se takovým člověkem jednou stanu. Proč jsme jen ujeli? Ta otázka mne stále trýznila. Nikdy se jí uţ nezbavím. Jestli nás teď dopadnou, budeme v ještě větší šlamastyce, neţ se nám kdy snilo. Znenadání se mi ze rtů vydral sarkastický smích. Randee měla takové starosti s domácím vězením. Zdálo se mi to najednou tak hrozně malicherné. Řidiči, kteří ujedou z místa nehody, si odpykávají tvrdší trest, neţ je domácí vězení, uvědomovala jsem si trpce. Co bude teď? uvaţovala jsem. Sepjala jsem ledově studené dlaně a poloţila si je do klína. Civěla jsem přitom na růţové růţičky na zdi. Co bude teď? Co mám dělat? Mám čekat ve strachu? Čekat na to, aţ mě chytí? Mám snad strávit zbytek svého ţivota v bázni, ţe nás policie stejně jednou dopadne? Mám strávit zbytek ţivota s otázkou kdy? Kdy nás chytí? Kdy se celý svět dozví, co jsme provedli? Kdy skončí můj normální, průměrný ţivot? Stačil by jeden telefonní hovor, který všechno ukončí, říkala jsem si. Jediný rozhovor s policejním inspektorem, který řekne: „Víme, ţe jste to byla vy. Víme, ţe jste byla v tom autě, které ujelo z místa činu, poté co usmrtilo starostovu sestru.“ Tak, co budu dělat? ptala jsem se v duchu znovu. Co budu od teďka dělat? Mám umírat strachy pokaţdé, kdyţ zazvoní telefon? Musím přemýšlet jinak: „Bude to hovor, který zničí celý tvůj ţivot?“ 27
Zatímco jsem si pokládala tuto suţující otázku, zazvonil telefon.
28
VI. TEĎ JSI NA ŘADĚ TY
Při
prvním zazvonění jsem sebou trhla a vykřikla. Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku. Polkla jsem naprázdno a civěla na telefon. Neţ jsem zvedla sluchátko, zazvonil ještě třikrát. „Haló?“ zašeptala jsem chraptivě. „Natálie? Jsi uţ vzhůru? Nevzbudil jsem tě?“ „Keithe!“ vykřikla jsem. „Ne. Uţ jsem vstala. Jen jsem…“ Srdce mi tak silně bušilo, ţe jsem skoro nemohla mluvit. „Podívej. Včera večer…“ začal. „Omlouvám se, Natálie. Já…“ „Nemůţu teď mluvit,“ přerušila jsem jej. „Poslyš, vím, ţe jsi na mě strašně naštvaná,“ pokračoval. „Ani se ti nedivím. Opravdu. Ale chci ti říct…“ „Ne, Keithe. Je mi to líto,“ trvala jsem na svém „Já teď opravdu nemůţu mluvit.“ „Ale já s tebou musím mluvit!“ zakňučel. „Byl jsem strašně opilý, Natálie. Můţe za to to pivo. Opravdu jsem nevěděl…“ Opět jsem jej přerušila. „Keithe, měj se,“ rozloučila jsem se tvrdě. „Můţeš se omluvit někdy jindy. Zavolám ti. Máš moje slovo. Ahoj.“ Praštila jsem sluchátkem. Byla jsem příliš rozčilená, příliš vystrašená, neţ abych poslouchala jeho omluvy. Bylo to stále stejné. Vţdycky se mu podařilo udělat nějakou hloupost, něco opravdu šíleného, dokázal mě naštvat tak, ţe jsem chtěla utéct pryč a nadobro to s ním skoncovat. Pak vţdycky druhý den ráno zavolal, omlouval se svým chlapeckým hláskem tak dlouho, dokud jsem mu neodpustila a 29
neslíbila, ţe uţ se nebudu zlobit. Tentokrát jsem na tu ceremonii neměla náladu. Nás pět se sešlo toho odpoledne v shadysidském parku za naší školou. Byla slunná, chladná sobota. Tenisky se nám bořily do trávy, ještě vlhké od včerejšího deště. Na běţeckém oválu běhali tři lidé, které jsem znala. Vedle se rozehrával americký fotbal. Namířili jsme si to co nejdál od školy. Šlí jsme po cestě, která vedla do lesa a pak k řece. Nebylo to zrovna nejútulnější místo na světě, ale bylo to lepší neţ mít za zády rodiče. Kdybychom šli do nějakého podniku, ještě by nás někdo mohl slyšet. Zastavili jsme se u dřevěného stolku na okraji lesa. Ani nám nevadilo, ţe lavičky jsou mokré. Směrem k nám poskakovala vychrtlá veverka. Zastavila se asi metr a půl od nás, postavila se na zadní a předními packami prosila o jídlo. Todd se rozesmál. „Hej, hochu,“ zavolal na ni. „Ţádné prošení. Máš být na zimu uţ dávno připraven.“ Veverka ještě chvíli setrvala ve své pozici. Kdyţ pochopila, ţe jí tu pšenka nepokvete, odcupitala zpátky mezi stromy. Třásla jsem se zimou. Měla jsem na sobě triko s dlouhým rukávem a mikinu, ale nemohla jsem se zahřát. Proč jsem si nevzala raději bundu? „Nemáte někdo karty?“ zavtipkoval Todd. Nikomu z nás nebylo do smíchu. On jediný vypadal celkem nevzrušeně a neotřesené. Jako by mu ani nevadilo, co jsme provedli. Na jedné straně stolu se Gillian tulila ke Carlovi. Dlouhé tiziánové vlasy se jí zplihle lepily na tvář. Po chvíli si je shrnula z obličeje, a já si všimla kruhů pod očima zarudlýma od pláče. Byla bledší neţ obvykle. Randee drţela v ruce nerozbalené papírové kapesníky, přehazovala si je z jedné ruky do druhé a otáčela jimi. Za celé odpoledne nepromluvila s nikým jediného slova. Viděla jsem, ţe zrychleně dýchá. Vyhýbala se mým pohledům a upřeně pozorovala kapesníky. Měla jsem pocit, ţe se drţí ze všech sil, aby nepropukla v hysterický pláč. 30
Carlo si nervózně posunoval na nose brýle s černými obroučkami. Objímal Gillian kolem ramen, nakláněl se k ní a šeptal jí něco do ucha. Stále přitom pohyboval obočím nahoru a dolů a hleděl nervózně před sebe. Na druhé straně stolu stál Todd a hrál si s rukávem své vybledlé dţínové bundy. Chladný vánek mu čuchal světlé vlasy. „Je mi strašná zima!“ zachvěla se Gillian. „Proč jsme nemohli jít někam, kde je tepleji?“ „Jo. Třeba na Floridu!“ zavtipkoval Todd. Tak jako předtím se jeho vtipu nikdo nezasmál. „Já tomu opravdu nemůţu uvěřit,“ šeptala Randee a vrtěla hlavou. Pohrávala si s červenou lyţařskou čelenkou, která jí lemovala blond vlasy. „To se stává,“ pronesl Todd temně. „Dozvěděl se otec uţ něco bliţšího?“ zeptala jsem se ho. „A co policie?“ Todd zavrtěl hlavou. „Nemám ţádné další informace,“ řekl. „Otec nic víc neslyšel. Jenom snad to, ţe starosta vypsal odměnu –“ Randee se zajíkla. „Odměnu komukoli za jakoukoli informaci týkající se případu,“ dokončil větu Todd a upřeně se zadíval na Randee. „Musíme jim to říct,“ pomluvil najednou Carlo. Gillian se otočila a podívala se na něj s údivem ve tváři. „Musíme,“ trval na svém vysokým nervózním hlasem. „Půjdeme-li na policii teď a řekneme vše podle pravdy, pochopí nás. Bude to pro nás polehčující okolnost.“ „Jeţíši, Carlo! Co to říkáš?“ vyjekla Randee. „Tobě se to lehce řekne. Tys přece neřídil.“ Výraz Toddovy tváře se změnil. Oči se mu zúţily a zatvářil se nevraţivě. „Ale oni nás chytnou!“ stál Carlo na svém. „Je to jen otázka času, copak to nechápete? Musíme jít na policii a přiznat se. Musíme. Koneckonců to byla jen nehoda.“ Pozorovala jsem při těch slovech Todda. K mému překvapení zrudl v tváři a vyštěkl na Carla skrz zaťaté zuby. „Jsi normální? Copak jsi zešílel?“ 31
Carla Toddův hněv očividně překvapil. „Ale já si opravdu myslím, ţe by to byla polehčující okolnost,“ opakoval. Todd jej nenechal domluvit. Naklonil se přes stůl a popadl Carla za klopy kabátu. „Jestli cekneš a udáš nás, budeš na řadě ty, zabiju tě!“ zašeptal. „Zabiju tě, rozumíš?“
32
VII. TICHÝ KRUH
Gillian zavřískla. My s Randee jsme vyskočily, popadly Todda a odtrhly jej od Carla. „Nešahej na mě!“ rozzuřil se Carlo. „Tobě snad přeskočilo?“ Oba stáli proti sobě, ve tváři celí rudí vztekem a vzrušeně oddychovali. „Todde, co se to s tebou děje?“ zajíkla se Gillian. „Proč se chováš jako blázen?“ „Nemůţeme jít na policii!“ zařval Todd navztekaně a hleděl přitom na Carla. „Nechci uţ nikoho slyšet mluvit o tom, ţe půjdeme na policii.“ „Ale, Todde –“ snaţila jsem se zasáhnout. Odstrčil nás od sebe, otočil se tváří k nám a zařval: „Otec přijde o práci! Jestli vyjde najevo, ţe jsem byl v autě, které zabilo starostovu sestru, přijde otec o práci v jeho kanceláři. Víte vy vůbec, co by to znamenalo?“ Obrátil se nasupeně na Carla. „Znáš ty vůbec mého tátu? Víš, jakou má páru? Viděls ho někdy v akci? V ţivotě by mi neodpustil, kdyby se dozvěděl, ţe s tím mám něco společného! Nikdy!“ Carlo neodpovídal. Jen si urovnal klopy kabátu a pohlédl svýma tmavýma očima na Todda. Gillian se k němu sklonila a pošeptala mu něco do ucha. Zřejmě se jej snaţila uklidnit. Popuzeně se obrátila k Toddovi. „My všichni máme v sázce hodně,“ prohlásila rozčileně. „Všichni jsme nervózní a vylekaní. A zmatení. Ale to neznamená, ţe se budeme chovat nepříčetně, Todde.“ 33
Zadívala se na Todda tak upřeně, aţ sklopil zrak. „Omlouvám se,“ zamumlal. „Máš pravdu, ztratil jsem nervy.“ „To já bych je měla ztratit,“ ozvala se Randee, zasunula si ruce do kapes bundy a postoupila neradostně před stolek. „To já jsem řídila. Já do ní narazila. Já ji zabila.“ Rozhostilo se hrobové ticho. „Jak jsem uţ říkala, my všichni máme v sázce hodně,“ opakovala Gillian. „Mému otci se v nemocnici moc dobře nedaří,“ prozradil Carlo. „Kdykoli ho navštívím, snaţím se mu přinést jen dobré zprávy. Snaţím se ho přivést na jiné myšlenky. Nechci, aby se dozvěděl, co jsme provedli. Přesto si ale myslím…“ „Todd má pravdu,“ přerušila Carla Randee. „Nemůţeme jít na policii. Prostě nemůţeme. Musíme doufat a modlit se, ţe nás nikdo neviděl, ţe nikdo nepoznal naše auto.“ „A musíme drţet jazyk za zuby,“ dodal Todd nakláněje se nad konec stolu a přejíţděje očima z jednoho na druhého. Stáhla jsem své dlouhé černé vlasy do copu, probírala jsem se jím a přemýšlela o tom, co říkají moji přátelé. Nemohla jsem se rozhodnout, zda souhlasím s Toddem nebo s Carlem. Bylo mi zle. Musela jsem sebrat veškeré síly, abych se před zraky všech nesesypala. Uvědomovala jsem si, ţe správně bychom měli jít na policii. Zavinili jsme nehodu a odjeli z místa tak rychle, jak jen to šlo. Náhodně jsme při tom zabili ţenu. Správně bychom se měli přiznat. Nemohu přece udat svoji nejlepší přítelkyni. Randee řídila. Randee má na tom největší podíl. Zkrátka nemohu bez jejího souhlasu jít na policii. A kdybychom se přiznali, komu by to pomohlo? I kdybychom se přiznali, starostovu sestru uţ neoţivíme. Uţ jsme si vše odpykali. Ten strach, to neštěstí nás vytrestalo aţ dost. Jít na policii by znamenalo zničit naše ţivoty. A stejně by to nikomu nepomohlo. „Budeme-li zajedno, bude to v pohodě,“ ujišťoval nás Todd. „Ale já se zblázním strachy, kdykoli u nás zazvoní telefon,“ strachovala se Gillian. „Pokaţdé, kdyţ někdo zazvoní u našich dveří, 34
budu si myslet, ţe je to policie. Budu si myslet, ţe pravda vyšla najevo a ţe si pro mě jdou.“ „Budeme ţít v neustálém strachu,“ dodal Carlo a přitiskl se těsněji ke Gillian. „Nebudeme muset,“ trval na svém Todd. „Nezápomínejte, ţe otec pracuje ve starostově kanceláři. Má ke všemu přístup. Bude mít k dispozici všechna svědectví a zprávy. On bude o všem vědět jako první.“ „Takţe…“ zeptal se Carlo nedočkavě. „Takţe se dozvím jako první, jestli policie našla nějakou stopu,“ pokračoval Todd. „Jediné, co udělám, je to, ţe se budu ptát otce, jak jsou daleko s vyšetřováním nehody. On mi to určitě řekne. Dozvíme se o všem dřív neţ ostatní.“ Kousla jsem se do spodního rtu, aniţ bych si to uvědomila. „A co ti vlastně dosud řekl?“ zeptala jsem se Todda. „Jak jsem říkal,“ opáčil netrpělivě, „Nemají ţádnou stopu, Natálie. Ani tu nejmenší. Všechno dobře dopadne. Cítím to. Jen musíme táhnout za jeden provaz, to je všechno.“ „Nesmíme to nikomu říct,“ dodala Randee odhodlaně. „Ani ţiváčkovi. Musí to být naše tajemství. Nás pěti.“ Randee se obrátila ke mně. „To znamená ani Keithovi,“ řekla. „Keith je dobrý kluk, ale neumí udrţet tajemství.“ „Přesně tak. Keith se to nesmí dozvědět,“ souhlasil Todd. Upřel na mne svůj pohled, aby tak zdůraznil naléhavost své prosby. „Budeš s tím mít nějaké problémy, Natálie?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ani v nejmenším,“ zamumlala jsem. „Ani by mne nenapadlo říkat cokoli Keithovi. Na něho jsem vůbec nevzpomněla.“ Musím mu ale zavolat, uvědomila jsem si. Musím mu umoţnit, aby se omluvil za své chování na večírku. Představila jsem si Keithovy oduševnělé čokoládové oči a sametově hnědé vlasy, které jsem tak ráda hladila. Dokáţu před ním udrţet tajemství? Aţ s ním budu sama, budu schopna předstírat, ţe se nic neděje, ţe je vše v pořádku, a ţe jsem pořád ta šťastná studentka jako dřív? Ano, řekla jsem si. 35
Nemáš na vybranou, Natálie. Musíš zachovat tajemství. Pak budeme za vodou – slyšela jsem svůj vnitřní hlas. Todd se odtáhl od stolu. Všimla jsem si jiskérky nadšení v jeho bledých očích. „Pojďme sloţit přísahu,“ pronesl váţně. „Coţe? Promiň?“ tázal se Carlo. „Sloţme přísahu,“ opakoval netrpělivě Todd. „Přísahu, ţe zachováme naše tajemství.“ Couval pozadu mokrou travou a gestikuloval rukama. „Pojďme. Utvořme kruh. Všichni.“ Drţela jsem se zpátky a pozorovala ostatní. Randee odhodlaně odstoupila od stolu a přidala se k Toddovi. Gillian a Carlo váhali, vypadali nejistě a strnule. Prudký náraz větru rozezvučel větve stromů, aţ zanaříkaly. Projela mnou čepel chladu. Přitiskla jsem si ruce k ňadrům a vyrazila za Toddem. Jako by mne ovládala nějaká cizí síla. Něco silnějšího neţ já, silnějšího neţ my všichni dohromady, nás táhlo do kruhu. Táhlo nás to k sobě, tady na té mrazivé mýtině, abychom sloţili přísahu. Vítr zafoukal silněji. Randee, Todd a já jsme čekali, aţ se k nám Carlo a Gillian připojí. Spojili jsme ruce. Randee pevně stiskla moji levici. Carlova ruka, ledová a vlhká, mne uchopila z pravé strany. Rozestavili jsme se neohrabaně do kruhu, dívali se jeden na druhého a tvářili se velmi váţně. Nikdo nepronesl ani slovo. Jediný zvuk slyšitelný v té chvíli byl hukot větru prohánějícího se mezi stromy. Todd prolomil ticho tlumeným váţným hlasem. „Přísaháme, ţe naše tajemství nikomu neprozradíme.“ Jak zdánlivě jednoduchá přísaha. Jak klamně jednoduchý slib. Drţela jsem za ruce své přátele a postupně si jednoho po druhém prohlíţela. Tehdy jsem neměla ani nejmenší tušení, co všechno naše přísaha způsobí. Ani ve snu by mne nenapadlo, ţe někdo z nás kvůli ní zemře.
36
VIII. CO VÍ KEITH?
Po večeři jsem šla hned k sobě nahoru. Přes lehkou mikinu, kterou jsem měla na sobě, jsem si navlékla ten nejteplejší svetr, jaký jsem našla v šuplíku. Stále jsem se nemohla zahřát. Třásla jsem se zimou od chvíle, kdy jsem se vrátila ze shadysidského parku. Myslela jsem, ţe budu asi nemocná. Změřila jsem si proto teplotu. Byla v normálu. Padla jsem na postel a civěla nějakou dobu do zdi. Skvělý sobotní večer, pomyslela jsem si hořce. Moţná bych se měla věnovat úkolům. To by mi snad pomohlo. Kdyţ jsem byla s ostatními v lese, volal mi Keith. Nechal mi vzkaz na záznamníku. Prý mu mám zavolat hned, jak přijdu domů. Nutně se mnou potřebuje mluvit. Já vím, já vím, přemýšlela jsem a povzdechla si. Zase se chceš za všechno omlouvat a urovnávat problémy. Potlačila jsem pláč. Uţ to nikdy, nikdy nemůţe být takové, jaké to bývalo. Nikdy. Nezavolala jsem mu. Teď bylo půl osmé. Obloha za oknem inkoustově ztmavla skoro aţ do černa. Černá je znamením smrti, přicházely na mne chmurné myšlenky. Zvedla jsem se a přešla pokojík ke svému psacímu stolu. Vlastně to byl psací stoleček. Spíš pro dítě neţ pro mne. Ale byl to jediný stůl, který se nám podařilo sem vměstnat. Zkusím napsat báseň, rozhodla jsem se. Aspoň mě to nějak rozptýlí a přijdu na jiné myšlenky, říkala jsem si v duchu. Píšu totiţ básně o kaţdém měsíci v roce. Něco jako poezii ve 37
volném verši. Mé dojmy z určitého měsíce a tak. Zatím jsem byla u května. Jaro, přemýšlela jsem. Zelené listy. Vlahý, teplý vzduch. Povzdechla jsem si. Květen je na míle vzdálený. Začala zima. A já se klepu jako osika a drkotám zuby. Usedla jsem na ţidli a vsoukala svoje nohy pod nízkou psací desku. Pak jsem vylovila blok a nějaké tuţky. Novou stránku jsem nadepsala „Máj“, ale dál uţ jsem se nedostala. Do pokoje za mnou přišla matka. Přinášela v náručí hromadu úhledně sloţených, čerstvě vyţehlených svršků. Poloţila je na mou postel a obrátila se ke mně. „Zůstaneš dnes večer doma?“ Přikývla jsem. „Jo. Přišla na mě inspirace. Budu psát báseň,“ řekla jsem a točila tuţkou mezi prsty. „Úklid si tohle, ano?“ Pohnula se směrem k prádlu na posteli. „Aţ dopíšeš tu báseň, samozřejmě.“ Vypadáme s mamkou stejně. Obě máme rovné černé vlasy a bledou aţ bílou pleť. Obě máme modré oči. A obě jsme tak trochu menší a hubenější postavy. Přešla místnost, poloţila mi něţně ruku na rameno a pohlédla na list papíru přede mnou. „Máj,“ četla. „To zní dost poeticky.“ „Ha, ha. Velice směšné,“ řekla jsem a zakoulela očima. „Jaký byl včerejší večírek?“ zeptala se a probírala se mými vlasy. Její otázka mne překvapila. „Nic moc,“ odpověděla jsem po pravdě. „Nic moc?“ Čekala, ţe budu pokračovat. „Nějací kluci z jiné školy si přinesli kartóny piva a popíjeli ho v garáţi. Pak se tam narvala spousta lidí a byl trochu zmatek.“ Hrála si dál s mými vlasy, přesně tak, jako kdyţ jsem byla malá holka. Najednou mne zaplavila obrovská vlna smutku. Zase jsem chtěla být ta bezstarostná dívenka. Chtěla jsem se jí schoulit v klíně a přitulit se k ní. A svěřit se jí. Povědět jí vše o té příšerné příhodě včera večer. Naštěstí mne přestala hladit, poodstoupila ode mne a já se 38
uklidnila. „Kde máš Keitha? Co dělá dneska večer?“ zeptala se na cestě ke dveřím. „Nemám ponětí,“ odpověděla jsem a pokrčila rameny. Vrátila jsem se zpět ke své básni. Zastavila se ve dveřích. „Nechal ti na záznamníku vzkaz. Volalas mu?“ „Ještě ne,“ odsekla jsem nakvašeně. „Copak jste se s Keithem…“ Odmlčela se. Měla jsem ji dobře vycvičenou. Věděla, ţe se mne nemá ptát na osobní věci. Věděla, ţe mě to dokáţe strašně rozčílit. „Zavolám mu později,“ ujistila jsem ji a snaţila se vypadat nenuceně. Cítila jsem v zádech její pohled, ale neotočila jsem se. Po chvíli jsem ji slyšela scházet ze schodů dolů. Snaţila jsem se soustředit na báseň, ale nemohla jsem se nějak dostat do té pravé květnové nálady. Od té mne dělily stovky, tisíce kilometrů. Nedařilo se mi nemyslet na tu nehodu. Uplynulo uţ téměř čtyřiadvacet hodin a já stále slyšela to těţké křupnutí nárazníku, kdyţ jsme narazili do neosvětleného auta. Viděla jsem, jak poskočilo dopředu. V kuţelu předních světel jsem přes zadní sklo zahlédla stín té ţeny. Cítím náraz. Opět se mi zablokuje krk. Palčivá bolest prostupuje celým mým tělem. Jímá mne hrůza. Ledová hrůza. Slyším kvílení pneumatik protáčejících se na kluzké silnici a burácení motoru v okamţiku, kdy jsme se snaţili co nejrychleji ujet. „Zastav to, Randee, zastav!“ Hlasitě jsem vykřikla. „Zastav to!“ Zasunula jsem blok zpátky do šuplíku. Napsat krásnou báseň o jaru nebylo zkrátka vůbec moţné. Alespoň ne dnes večer. Nešlo to ani náhodou. Vyškrábala jsem se zpoza úzkého stolku, obrátila se čelem ke dveřím pokoje – a znehybněla jsem. Ve dveřích stál Keith, rozpřaţené ruce opíral se o rám dveří a díval se na mne těma svýma temnýma očima. „Jak dlouho tady takhle stojíš?“ vykoktala jsem ze sebe. Vstoupil do místnosti. „Právě jsem přišel, Natálie. Tvá matka mě pozvala dál.“ 39
„Takţe… Co chceš?“ zněla má strohá otázka a v očekávání odpovědi jsem si zaloţila ruce. „Musíme spolu mluvit,“ řekl. „Chtěl bych…“ „Ne, prosím tě, Keithe!“ prosila jsem jej. „Dnes večer ne. Chápeš? Necítím se dobře a…“ „Ne!“ pronesl rozhodně. „Musíme spolu mluvit hned teď!“ Přimhouřil oči a vyčítavě na mne pohlédl. Pak pronesl dutým hlasem: „Natálie, znám vaše tajemství.“
40
IX. ŠPATNÉ ZPRÁVY
Při těch slovech mě bodlo v prsou, jako by mi někdo zaťal do srdce sekáček na led. Zalapala jsem po dechu. „Cos to říkal?“ Keith setrvával ve vyčítavé pozici a znovu zopakoval: „Znám vaše tajemství.“ „Ale jak…?“ vysoukala jsem ze sebe. „Chceš se na mě vykašlat, vid?“ obvinil mne. „To je to vaše tajné přání. Chceš se na mě vykašlat a začít chodit s Toddem. Je to tak?“ Téměř jsem vyprskla smíchy. Spadl mi kámen ze srdce. „Keithe,“ začala jsem jemně. „Mýlíš se. Šeredně se mýlíš,“ vyskočila jsem a objala jej. Stáli jsme uprostřed místnosti a tiskli se k sobě. Přitlačila jsem se bradou k jeho. Bylo to tak příjemné. Kéţ by to tak bylo navţdycky. Kdyţ jsem poodstoupila, zračil se v jeho tváři zmatek. „Děje se něco, Natálie?“ otázal se a snaţil se něco vyčíst z mého obličeje. Těţce jsem oddechovala. Srdce se mi chvělo vzrušením. Jako motýl, kdyţ se třepotá ve větru. Najednou jsem stejně jako ten motýl byla lehounká a zranitelná. Lehounká jako pírko a zranitelná. Do mysli se mi vkrádala představa zamáčklého motýla s polámanými a potrhanými křídly. Nakonec jsem ji ze sebe setřásla. „Ne, to nic. Je mi fajn,“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Zhluboka jsem se nadechla. „Vůbec nemám o toho obra Todda zájem,“ ubezpečila jsem znovu Keitha. „Co tě přivedlo na takovou myšlenku?“ „Jela jsi s ním včera večer domů,“ vysvětlil a stočil oči směrem k 41
oknu. Zasmála jsem se. „Nejela!“ zakřičela jsem a z legrace Keitha od sebe odstrčila. „Jela jsem domů s Randee. Jen proto, ţe tys byl opilý, jak zákon káţe.“ „Viděl jsem tě mluvit s Toddem na večírku,“ trval na svém. „Pak jsem tě taky viděl s ním odjíţdět.“ „Vţdyť to vůbec není pravda,“ hájila jsem se. „Neodjela jsem s ním. On odjel s námi.“ Chtěl ještě něco říci, ale přikryla jsem mu ústa rukou. „Poslyš, Keithe. Nemám o Todda zájem, rozumíš? Jestli chceš znát úplnou pravdu, mám z něj spíš strach.“ „Prosím?“ reagoval Keith překvapeně. „Strach? Znám ho celý ţivot. Myslím, ţe tolik strachu zase nenahání.“ Pročísl si rukou své vlnité hnědé vlasy. „Víš, Natálie, musíme si o něčem promluvit.“ „Myslela jsem si, ţe se právě stalo!“ zněla má odpověď. Zamračil se na mne. „Já myslím…“ nedokončil větu. Jeho oči provrtávaly mě. Zjevně přemýšlel, jak pokračovat dál. Měla jsem šílenou chuť povědět mu o včerejší noci. Říci mu všechno popravdě. Bylo tak těţké udrţet to tajemství v sobě. Zaměstnávalo to celou moji mysl. Zdálo se mi, ţe jsem tím přímo posedlá. Jak to jen dokáţu před Keithem utajit? Najednou se mi vybavila přísaha v lese a naše spojené ruce. Slíbili jsme si přece, ţe nikomu nic neprozradíme. Ţe si své tajemství uchováme navţdycky. Pokud tu Keith zůstane ještě chvíli, poruším přísahu, lekla jsem se. Jestli tu zůstane, určitě mu všechno vyzvoním. Nebudu schopna tomu zabránit. Je to ještě příliš čerstvé. Příliš bolestné, příliš suţující. „Já, já teď nemůţu mluvit,“ vykoktala jsem ze sebe. „Mám spoustu práce do školy.“ Pohnula jsem se směrem k psacímu stolku. Pátravě se na mne zadíval. Něco tady nehrálo. Vycítil, ţe se přihodilo něco hrozného, opravdu hrozného. „Ahoj. Běţ uţ,“ řekla jsem a snaţila se přitom vypadat nevzrušeně. Postrčila jsem jej směrem ke dveřím. „Hohó.“ Popadl mne za ruce, stiskl je a pohlédl mi zpříma do obličeje. „Pojedeš příští sobotu na chatu?“ 42
„Promiň, nerozumím ti.“ Jeho otázka mne zmátla. Neměla jsem ani tušení, o čem to mluví. „Ty nevíš? No přece na chatu Carlova strýce,“ upomínal mne. „Copak tě Carlo ještě nepozval?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Jo, aha, máš pravdu. Nějak mi to vypadlo z paměti.“ Carlův strýc George vlastnil starou, ale rozlehlou loveckou chatu na venkově blízko Vermeer Forest. Byla na spadnutí a moc se tam nejezdilo. Kaţdoročně v zimě tam směl Carlo pozvat na jeden víkend pár svých kamarádů. Vzpomínám si, ţe minulý rok hodně sněţilo a celé okolí chaty vypadalo úţasně. Zaţili jsme velkou legraci při procházce lesem. V noci jsme opékali buřty a hamburgery, popíjeli dobré svařené víno a byli v náladě. Strávili jsme tam nádherný víkend. „Ty příští týden pojedeš?“ zajímalo mne. Zavrtěl nešťastně hlavou. „Já nemůţu. Jedeme s našima někam na návštěvu.“ „Potom moţná taky nepojedu.“ řekla jsem ohleduplně. „Ne. Ty musíš jet,“ naléhal Keith. „Určitě jed.“ Přimhouřila jsem oči a zeptala se: „A proč bych musela?“ „Protoţe tam bude tvůj drahý chlapeček Toddíček!“ vyjekl dětským, nechutně pisklavým hláskem. Pak vyprskl smíchy. Ještě jednou jsem ho postrčila ke dveřím a dala mu na rozloučenou dlouhou, něţnou pusu. Ten večer jsem volala Toddovi. „Máš nějaké zprávy?“ vyzvídala jsem. Byl naštvaný. „Hodláš mi snad telefonovat kaţdou hodinu kvůli nejčerstvějším informacím, nebo co?“ odsekl. „Hele! Počkej, Todde…“ protestovala jsem. Todd zanaříkal: „Dej mi pokoj, Natálie. Uţ mi nevolej. Stejně nemůţu mluvit. Je tu můj brácha a ségra. Naši jsou ve vedlejší místnosti.“ „Jen jsem byla zvědavá, jestli jsi neslyšel něco nového?“ řekla jsem. „Kdyţ se něco dozvím, dám ti vědět,“ odvětil a zavěsil. Práskla jsem naštvaně sluchátkem. „To je ale hajzl!“ ulevila jsem 43
si nahlas. Pokyvovala jsem nevěřícně hlavou. Jak si jen Keith můţe myslet, ţe bych si mohla něco začít s Toddem? Vţdyť ho nemůţu ani vystát. O několik dní později se přidal ještě další důvod. Pak jsem se Todda bála ještě víc neţ předtím. Dny ubíhaly tak pomalu. Psali jsme písemky z chemie a matiky. Vlastně jsem tomu byla ráda, protoţe mne učení alespoň odvádělo od myšlenek na nehodu. V úterý přepadl Todd mě a Randee před tělocvičnou. Nejdříve se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, ţe nás nikdo neposlouchá, a pak nám sdělil, ţe starosta hodlá udělat maximum pro to, aby dopadl člověka, který zabil jeho sestru. Nabídl prý kaţdému policistovi, který zjistí něco důleţitého, zvláštní odměnu. „Otec má o starostu tak trochu strach,“ pokračoval Todd. „Byli si se sestrou velmi blízcí. Starosta o ní pořád mluví.“ Toddova slova mnou otřásla. Pokud je Coletti myšlenkou na dopadení vraha tak posedlý, jen těţko odvolá pátrání a vzdá se, uvědomila jsem si. Jak dlouho mu asi potrvá, neţ nás dostane? Jak dlouho? V pátek večer jsem si po večeři chystala věci na víkend. Počasí se zhoršilo. Byla štiplavá zima, země zmrzla na kost. Zabalila jsem si ty nejtlustší svetry, jaké jsem doma měla. Chata strýce George byla jen stěţí to nejteplejší místo na světě. Nevěděla jsem vlastně, zda se mám, či nemám těšit. Chvílemi se mi zdálo, ţe se těším, chvílemi jsem pociťovala pravý opak. Mrzelo mne, ţe tam s námi nebude Keith. Ale Randee s Gillian uţ účast přislíbily, a tak jsem si myslela, ţe nám všem změna prostředí jen prospěje. Alespoň přestaneme na chvíli myslet na naše hrozivé tajemství. Uţ uplynul celý týden od toho strašlivého dne, říkala jsem si, zatímco jsem se snaţila zasunout do batohu svůj necesér. A podle Toddových slov nemá policie dosud ţádnou stopu. Snad všechno přece jen dobře dopadne, říkala jsem si. Snad budeme schopni ţít zase normálně dál. V té chvíli zazvonil telefon. Todd. Posel špatných zpráv. 44
X. JEN SI DĚLÁM LEGRACI
„Musíme udělat něco s Carlem,“ zašeptal Todd. „Prosím?“ neslyšela jsem ho jasně. To, co říkal, nemělo hlavu ani patu. „Nemůţeš mluvit hlasitěji?“ doţadovala jsem se. „Nejde to,“ šeptal. „Buď zticha a poslouchej mě, Natálie.“ Starý dobrý Todd. Příjemný jako vţdy. „Musíme zkrátka udělat něco s Carlem,“ opakoval. Mluvil nervózně a byl rozrušený. Uvědomila jsem si, ţe ho takového neznám. „Co se děje?“ vydechla jsem a přitiskla si sluchátko co nejvíce k uchu. „Carlo mi po večeři volal,“ pokračoval Todd bezdechým děsivým šepotem. „Říkal, ţe uţ to dál nedokáţe snášet.“ „Myslíš…?“ Můj hlas se vytratil. „Ano,“ přisvědčil Todd ve spěchu. „Říká, ţe ho to uvnitř drásá. Ţe nemůţe jíst ani spát.“ Todd se sarkasticky zasmál. „Carlo byl vţdycky srab,“ zašeptal. „A co míní dělat?“ zděsila jsem se. „Jít na policii,“ zněla Toddova odpověď. Na chvíli jsem se odmlčela, abych si tu zprávu nějak přebrala. „Moţná to bude nejlepší řešení,“ prohlásila jsem na závěr. „Ale Randee z toho radost mít nebude.“ „To mi povídej,“ tlumil svůj hlas Todd. „Poslyš, Natálie, sejdeme se za čtvrt hodiny v pizzerii u Peteho, ano?“ „Ale proč, Todde?“ Na moji otázku neodpověděl. „Zavolám všem ostatním,“ 45
pokračoval stále ještě šeptem. Pak jsem slyšela, jak na něj volá jeho sestra. „Za patnáct minut, ano?“ Řekla jsem, ţe se pokusím přijít a zavěsila. Třásla jsem se po celém těle. Zdálo se mi, ţe se začínám z té proţité hrůzy pomalu vzpamatovávat a teď přijde tohle. Myslím, ţe nemá smysl se scházet, říkala jsem si a rychlými, nervózními pohyby si česala vlasy. Vyndala jsem svoji červenou bundu ze šatníku a oblékla si ji. Pokud Carlo cítí, ţe musí jít na policii, nemáme moc šancí mu v tom zabránit, myslela jsem si. Moţná bychom spíš měli jít všichni s ním. Sbíhala jsem po schodech dolů. Otec přestal číst časopis o počítačích a podíval se na mne z křesla úkosem. „Kam letíš?“ „Ale máme sraz s Randee v nákupním středisku,“ odvětila jsem. Vlastně jsem ani nemusela lhát. Pohlédl na hodinky a zamračil se. „Myslel jsem, ţe brzy ráno vstáváš a jedeš na tu loveckou chatu.“ „Budu hned zpátky,“ odtušila jsem. „Randee si potřebuje koupit ještě pár věcí.“ Kývl hlavou a vrátil se zpět k rozečtenému textu. Matka si broukala nějakou melodii. Otočila jsem za jejím hlasem a uviděla ji sedět u jídelního stolu. Skláněla se nad rodinným albem a dolepovala fotky, které se po bytě povalovaly v celých tuctech. Myslím, ţe s tou prací byla tak o dva roky pozadu. Taková krásná a klidná domácí idyla, říkala jsem si, kdyţ jsem vyráţela ven do mrazu. Kdyby jen měli tušení… Dorazila jsem jako poslední. Randee, Gillian a Todd uţ seděli v červeném vinylovém boxu v zadní části pizzerie. Rychle jsem spěchala k nim. Randee si ani nesvlékla bundu. Gillian měla na sobě modročervený svetr, který se náramně hodil k jejím krásným tiziánovým vlasům. Z rozčilených, nešťastných výrazů ve tvářích jsem vyčetla, ţe sněm jiţ začal. „Přece nenecháme Carla zničit naše ţivoty,“ říkala Randee, právě kdyţ jsem usedala vedle ní. 46
„Ale co se s tím dá dělat?“ rozčilovala se Gillian. „Mluvila jsem s ním po škole. Prosila jsem ho a přemlouvala. Opravdu.“ Jestli je vůbec někdo schopen Carla přemluvit, tak je to Gillian. „Co vlastně říkal?“ zeptala jsem se netrpělivě. Gillian sklopila oči. „Carlo řekl, ţe uţ se rozhodl. Říká, ţe ho ten pocit viny zabíjí. Nemůţe uţ dál naše tajemství skrývat. Musí jít na policii.“ Pohlédla jsem na Todda. Od mého příchodu ještě neřekl ani slovo. Seděl naproti mně přes stůl a pohrával si s pepřenkou. Nakonec přece jen zvedl své modré oči. Jeho tvář byla naprosto prázdná. Bez výrazu. „Moţná by Carlo taky potřeboval nějakou nehodu,“ řekl měkce. Všechny tři jsme se nadechly. Zírala jsem na něj a snaţila se číst jeho myšlenky. Toddovy oči byly naprosto chladné, rysy mu ztvrdly na kámen. Randee se pronikavě a nervózně zasmála. Gillian úţasem otevřela ústa. „Ty si děláš legraci, ţe?“ obrátila jsem se na Todda. „Todde, ty si děláš legraci?“ „Přesně tak,“ přisvědčil a nakonec vyloudil něco jako úsměv. „Jen si dělám legraci. Co jiného?“
47
XI. PRVNÍ VÝSTŘEL
Druhý den v sobotu brzy ráno jsme odjeli Toddovým dţípem na chatu. Slunce jako červená koule stálo na ranním nebi. Dotýkalo se svými paprsky zmrzlé země a pole se leskla jako stříbřitá hladina moře. „Dnes bude krásný den,“ prohlásila Randee a zívla. Seděla vepředu vedle Todda. My s Gillian jsme se choulily na zadním sedadle a pospávaly. „Škoda, ţe Keith nemůţe být s námi!“ podotkla smutně Gillian a vykukovala z okna na ubíhající pole. Kývla jsme hlavou na srozuměnou. „Ano, škoda.“ Todd se zachichotal. „Pamatujete, jak minulý rok strýc George vzal nás kluky náhon? Keith si málem ustřelil chodidlo!“ „A co je na tom směšného?“ otázala jsem se hněvivěji, neţ jsem chtěla. Todd se zakřenil a zatřepal hlavou. „Mělas tam být. Bylo to dost komické.“ „Daleko komičtější ovšem bylo, kdyţ jsi ty šel po té veverce,“ komentovala Gillian. Její tiziánové vlasy zářily jako oheň ve slunečních paprscích, které dopadaly na náš dţíp. „Hnal ses po ní, jako by šlo o jelena!“ „Kdes to vzala?“ divil se Todd. „Ptáček jménem Carlo mi to pověděl,“ usadila ho jedovatě. „Carlo mi totiţ říká všechno.“ „Jenom jsem si dělal blázny,“ poznamenal Todd a zamračil se. „Ve skutečnosti jsem tu veverku ani nechtěl zastřelit. Chtěl jsem si 48
jen trochu zablbnout.“ „Trochu zablbnout. Střílet na krásnou něţnou veverušku,“ zabručela jsem. „Ta veverka měla vzteklinu,“ zaţertoval Todd. „Byla to hra na ţivot a na smrt.“ Randee se zakabonila. „Tak co, půjdete letos taky na hon?“ „A necháte nás holky rozţvýkávat v chatě kůţe?“ dodala Gillian. „Ţenské přece na hon nechodí,“ odvětil Todd. „Mají být doma a čekat na muţe, aţ přinesou potravu domů.“ Neandrtálec jeden. Myslím, ţe mluvil docela váţně. „Moţná jsem lepší lovec neţ ty,“ provokovala Todda Randee. Ten se jen uchechtl a zavrtěl hlavou. „To jistě,“ zahučel sarkasticky. „Randee, myslíš to váţně? Opravdu bys byla schopna zastřelit nevinného baţanta?“ divila se Gillian překvapeně. „Asi ano,“ řekla Randee zamyšleně. „Před rokem jsme byli na pouti. Měli tam střelnici. Víte, co myslím. Střílíš ze vzduchovky na pohybující se předměty. Byla jsem v tom docela dobrá. Rodiče si mě pak ještě několik dní dobírali, ţe mám zabijácké instinkty.“ Ještě jsem si ten den nevzpomněla na naši nehodu, ale po Randeeiných slovech to bylo zase zpátky. Opřela jsem se pevněji do sedadla, zavřela oči a snaţila se vypudit z mysli ty suţující obrazy. Ţádný hon tenhle rok, říkala jsem si sama pro sebe. Budeme si jen uţívat krásné přírody a určitě zas zaţijeme nějakou legraci. Nikdo z nás uţ po zbytek jízdy moc nemluvil. Chvíli před desátou hodinou Todd najel na dlouhou štěrkovou příjezdovou cestu k lovecké chatě. Vystoupili jsme z dţípu, protahovali si svaly na rukou a na nohou a prohlíţeli si okouzleně okolní lesy. Vzájemně propletené stromy, v zimě holé, vrhaly všude kolem dlouhé modré stíny. „Dnes je opravdu překrásné ráno,“ rozplývala se Gillian. „A ani není taková zima.“ „Myslím, ţe bychom měli vyrazit na nějaký dlouhý výlet do lesů,“ navrhla jsem. Otočila jsem se směrem k chatě – dlouhé nízké budově postavené z tmavých trámů. Z komína stoupal bílý kouř a stáčel se do široké spirály. Starý zrezivělý trakař, naloţený dřevem do krbu, stál vedle 49
přední verandy, která celou budovu ještě prodluţovala. Na prkenném zábradlí verandy panáčkovala na zadních nohou veverka. Poskočila si a zmizela kdesi v lese. Kdyţ se otevřely dveře, objevil se v nich Carlo se strýcem Georgem a spěchali nás přivítat. Strýc George byl vysoký, červenolící muţ se štětinatým bílým knírem. Na sobě měl červené flanelové lovecké sako a na hlavě čepici s koţešinovýma ušima, přesně takovýma jak je známe z kreslených obrázků. Carlo si oblékl seprané modré dţíny a dţínovou bundu. Usmíval se na přivítanou. Ale já jsem si všimla, ţe je dnes bledý a nervózní. Černé vlasy neměl ani učesané. Slunce mu svítilo přímo do očí, a tak je mhouřil a mţoural skrz brýle. Carlo s Gillian si vyměnili výmluvné pohledy. Neměla jsem ponětí, co měly znamenat. Strýc George nás všechny vřele pozdravil svým dunivým hlasem a vedl do chaty. „Otročili jsme s Carlem celé dopoledne u kamen, abychom ukuchtili nějakou snídani,“ ohlašoval bodře. „A co máme dobrého?“ vyzvídám. „Mraţené lupínky,“ odpověděl Carlo. Zasmáli jsme se jeho vtipu. Vypadá to, ţe máme všichni dobrou náladu. Snad se nám ten den vydaří, doufala jsem v duchu. Chata byla přesně tak zchátralá a zaprášená jako minulý rok. Strýc George zkrátka nepatří k nejlepším domácím. Na druhou stranu to asi lovcům nijak nevadí. Jsou rádi, ţe mohou strávit jednu dvě noci v teple po namáhavém dni. Připravili nám chutnou snídani. Vločky, vdolky s borůvkami a obrovské tupláky bílé kávy. Strýc George vyprávěl při jídle legrační příhody o lovcích, kteří navštívili jeho chatu. Oheň příjemně praskal v mohutném kamenném krbu. Seděla jsem za velkým dubovým stolem uprostřed jídelny a cítila, jak mi hřeje záda. Po snídani nám strýc přidělil dočasné loţnice. Kdyţ jsem si vybalovala věci z batohu, přistihla jsem se, ţe přemýšlím o Carlovi. Ten se totiţ společné snídaně, konverzace u malého borovicového stolku a vzájemného ţertování vůbec neúčastnil. Vţdycky to byl 50
plachý a tichý hoch. Dnes však nebyl jen tichý. Byl zachmuřený. Neustále pokukoval po Gillian a snaţil se jí pohledem něco sdělit. Mluvili ti dva víc o Carlově rozhodnutí jít na policii a učinit doznání? Přesvědčovala jej Gillian, aby to nedělal? Snaţila se jej přesvědčovat? Nedokázala jsem to z jejich kradmých pohledů vyčíst. Ani jsem na to neměla čas. Strýc George nás hned svolával k sobě. Našla jsem ho ve zbrojnici. Dvířka prosklené skříně na zbraně byla otevřená. Kdyţ jsem vstoupila do místnosti, strýc George právě připravoval brokovnice pro kluky. Ale ne, říkala jsem si otráveně. Copak musejí jít zase na hon? To je nuda. „Natálie, nechtěla bys jít s námi?“ zeptal se strýc George a zvedl ke mně oči. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Pohled na zbraně nevyvolával zrovna libé pocity v mé břišní krajině. „Moţná s vámi půjdu, ale jen tak na procházku,“ upřesnila jsem. „Já taky,“ ohlašovala Gillian. „Natálie a já jsme srabi.“ „Ne, my nejsme srabi, jsme jen proti násilí,“ opravila jsem ji. „Jste srabi a sraby zůstanete,“ trval na svém Todd a chichotal se tomu. „Randee, to je jiná práce. Ta jde s námi.“ „Coţe?“ Civěly jsme na Randee s pusou dokořán. Vyhnula se našim pohledům. Todd ji začal pohotově zasvěcovat do tajů mechanismu brokovnice, kterou právě drţela oběma rukama. Drţel ji kolem ramen, kdyţ jí vysvětloval techniku míření na cíl. Zdálo se mi, ţe tím maskuje svůj skutečný záměr objímat ji. Z Randeeina výrazu nebylo nijak patrné, ţe by jí to bylo nepříjemné. Dělá to Randee jen proto, aby na Todda udělala dojem? Docela mne to zajímalo. Jak se jí jen takový slon můţe líbit? říkala jsem si v duchu. Randee a já jsme byly přítelkyně na ţivot a na smrt. Věděly jsme o sobě všechno. Znaly jsme svoje nejniternější a nejtajnější myšlenky a pocity. I přesto jsem si uvědomila, ţe člověk vlastně nikdy nepřijde na to, co jej přitahuje k druhé osobě. Carlo měl zbraň ledabyle pověšenou na rameni. Stál u dveří a 51
rozmlouval tiše s Gillian. Strýc George si pohrával s pojistkou na krátké štíhlé brokovnici, která vypadala nověji neţ ostatní zbraně. Podal ji Randee. „Moţná bys mohla zkusit tuhle. Je o něco lehčí neţ ostatní,“ vysvětlil. „Ale ne, to je v pořádku,“ odvětila Randee a uchopila svoji brokovnici za paţbu. „Opravdu hodláš střílet z téhle věci?“ tázala se jí Gillian. Randee pokrčila rameny. „Moţná ano, moţná ne. Moţná taky uteču, aţ uvidím ţivého baţanta.“ „Nikdo z nás neuvidí opravdového baţanta, pokud sebou nepohneme,“ popoháněl nás strýc George a sviţně kráčel ke dveřím, přidrţuje si pušku pod paţí svého flanelového loveckého saka. „Víte, ţe většina honců bývá v lesích před rozbřeskem?“ Následovali jsme jej. Todd se za chůze snaţil demonstrovat správné drţení brokovnice. Oblékla jsem si bundu a zastavila se uprostřed verandy, zapomněla jsem si vzít rukavice. „Hned jsem zpátky,“ ohlásila jsem. Mívám často studené ruce. Obvykle začínám nosit rukavice uţ na podzim. Randee si kvůli tomu ze mě utahuje. „Co ty toho naděláš kolem studených rukou.“ Nedokáţu na to odpovědět. Zkrátka nesnáším studené ruce. Kdyţ jsem se o několik vteřin později vrátila na verandu, málem mi prorazil bubínky ohlušující výstřel. Vzápětí následoval zděšený výkřik.
52
XII. KDE JE JEHO HLAVA
„Jeţíši, promiňte,“ blekotal Todd. Očima jsem rychle přejíţděla z jednoho na druhého. Pochopila jsem, ţe to křičela Gillian. Todd stál s ústy dokořán a v úţasu zíral na zbraň, kterou ještě stále svíral. Klepaly se mu přitom ruce. „Nějak – nějak to vystřelilo,“ zajíkal se. „Nevěděl jsem, ţe to…“ „Počkej, já se na to podívám,“ promluvil k němu přísně strýc George a zamračil se. Sklonil hlaveň své zbraně k zemi a vzal Toddovu pušku do rukou. „Zřejmě povolila pojistka,“ zabručel si pod vousy a jal se zbraň pozorně prohlíţet. „Málem mě to porazilo,“ řekl třaslavým hlasem Todd a nevěřícně kroutil hlavou. „Ani ve snu by mě nenapadlo, ţe to vystřelí.“ Přiloţil si ruku na prsa a prohlásil: „Srdce mi buší jako blázen.“ „Ještě štěstí, ţe před tebou nikdo nestál,“ uzavřel celou záleţitost strýc George. Chvíli si zbraň prohlíţel a pak ji vrátil Toddovi. „Dávej pozor, OK?“ „Neměl by jít Todd jako první?“ zavtipkovala Randee. „Nemám zrovna nejskvělejší pocit, kdyţ za mnou Toddíček stojí.“ „Nedělej si z toho legraci,“ napomenul ji Carlo strnule, pohlíţeje přitom na Gillian. „Neřekl bych, ţe ten výstřel byla nějaká moc velká sranda.“ „Carlo má pravdu,“ souhlasil pohotově Todd. „Budu odteďka mnohem opatrnější. Mé slovo.“ Strýc nám podal dočasné povolení k lovu, které pro nás předtím 53
obstaral na úřadech. „Sehnal jsem je díky svému příteli Chuckovi, který pracuje na radnici. Poněkud obcházíme platná nařízení. Doufám, ţe se Chuck bude dívat jinam. Má tady někde totiţ také být.“ Strýc George vykročil jako první. „Tímto směrem je paseka obklopená křovisky a buřinou. Schováme se tam a budeme čekat.“ „Počkejte chvíli, podívejte se sem! Co je to za otisky?“ ukazoval Todd na prohlubně v blátě. „Nejsou to jelení stopy?“ Strýc se na okamţik shýbnul a znalecky si je prohlíţel. „To jsou psí stopy,“ řekl konečně a pousmál se. „Zkus dnes nezastřelit ţádného psa, ano, Todde?“ Všichni jsme se strýcově poznámce museli zasmát. Dokonce i Carlo vyloudil úsměv. Myslím, ţe první od rána. Mokré tmavé listí se měkce poddávalo našim krokům. Husím pochodem jsme následovali strýce George čím dál tím hlouběji do lesní temnoty. Vzduch byl ostrý jako břitva a nikde se nepohnula ani větévka. Bylo úplné bezvětří. Snaţila jsem se drţet v blízkosti Gillian. Musely jsme dělat dlouhé kroky, abychom ostatním stačily. Prodíraly jsme se křovinami a odhrnovaly nízké větve stromů, které nám bránily v cestě. Snaţily jsme se na uzounké a křivolaké lesní stezce udrţet krok s ostatními a nezabloudit jako Jeníček s Mařenkou. Kdysi jsem totiţ v lese zaţila nepříjemnou příhodu a od té doby mi představa, ţe bych se ocitla v lese sama, nahání hrůzu. Stalo se to ve třetí třídě při hodině biologie. Vyrazili jsme do přírody, abychom se naučili poznávat květenu. Vydali jsme se po naučné stezce národního parku asi 20 mil od Shadyside. Během vycházky mne zaujala bylina, o níţ mi kdosi řekl, ţe je jedovatá. Ani nevím proč, ale vţdycky mne fascinovala například rostlina zvaná škumpa jedovatá a další jedovaté byliny. Zkrátka mne přitahovala skutečnost, ţe existují rostliny, jeţ dokáţí činit lidem zlo. Kdyţ jsem se na ni dosyta vynadívala, vzhlédla jsem a chtěla pokračovat v chůzi. Ale třída nikde. Uţ dávno někam odešli a já jsem stála uprostřed lesa sama se svou jedovatou rostlinou. Volala jsem a pak se rozběhla, abych je dohonila. Myslela jsem, 54
ţe běţím po stejné cestičce, kudy prošli. Asi jsem se spletla, protoţe jsem se po chvíli ocitla v husté houštině ostnatých křovisek a nízkých stromů. Volala jsem do ochraptění, ale po dětech a dvou učitelkách jako by se země slehla. Ruce a nohy jsem měla poškrábané od ostrých větví, kterými jsem se snaţila marně prodírat. Ve zběsilé snaze dohnat svoje spoluţáky jsem narazila hlavou do haluze čnějící doprostřed pěšiny a pěkně si podrápala čelo. Teplá krev mi pomalu stékala do očí a oslepovala mne. Ne vnímala jsem to. Poloslepá a pološílená strachy jsem běhala po lese a volala svoje učitelky a ostatní děti. Doklopýtala jsem na malou mýtinu a zastavila se, abych si setřela krev z čela a trochu si vydechla. Nastraţila jsem uši a měla oči na stopkách, abych zaznamenala sebemenší zvuk či pohyb. Snaţila jsem se zachytit nějaké hlasy. Hlasy učitelů a ostatních dětí. Ještě jednou, alespoň jednou je vidět. Naslouchala jsem však jen kvílení meluzíny a praskotu větví kymácejících se ve větru. Náhle moje ucho zachytilo temné zachrčení nějakého zvířete. Je to snad medvěd? Nebo vlk? Moje osmiletá fantazie pracovala na plné obrátky. Zkamenělá hrůzou jsem bez hnutí naslouchala hrozivému chrochtání a vrčení. Zaslechla jsem šelest přibliţujícího se těla. Rozběhla jsem se. Ještě rychleji a hlouběji do lesa. Hlouběji do temnoty. Letěla jsem s větrem o závod. Noc jsem strávila schoulená na plochém kameni. Stále jsem volala o pomoc, ale odpovědí mi byly jen hlasy stromů a zvířat, aţ mne z toho věčného volání a pláče rozbolela hlava. Byla to nejstrašnější noc mého ţivota. Noc tisíce nočních můr. Následujícího rána po rozednění mne našli správcové parku. Byla jsem promrzlá, špinavá, rozedřená od trnů a třásla jsem se strachy. A tehdy se ve mně zřejmě zrodil jakýsi podvědomý respekt k lesům. Tenkrát, po tom hrůzném dni a noci strávených v lese, jsem si teprve uvědomila, ţe les je místo plné ţijících divokých stvoření, proti nimţ samotný člověk nemá šanci. 55
A tak pochod se strýcem Georgem a mými přáteli do hlubin lesa se pro mne stal aktem překonání sebe sama. Vţdycky jsem se snaţila potlačit svůj strach a vyrovnat se s ním. Řekla bych, ţe je to pro ţivot opravdu důleţité. Drţela jsem se v blízkosti Gillian a nespouštěla z ní oči. Pochodovali jsme po stezce plné zákrut a odboček, a tak jsem byla Gillian raději stále v patách. Jedovaté byliny nebyliny. Ostatní měli asi jiné myšlenky. Mířili si to na zarostlou mýtinu, kde se měli promenádovat baţanti, naše dnešní kořist. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem Gillian ztratila z dohledu a ostatní jakbysmet. Zřejmě jsem začala snít s otevřenýma očima. Na sítnici se mi odvíjel film o přírodovědném výletě ve třetí třídě, národním parku a noci na plochém kameni uprostřed divokých zvuků lesa. Z mého snění mne nenadále vytrhl nedaleký výstřel z pušky. Seděla jsem na zemi se zkříţenýma nohama za křovinatou změtí, která tvořila souvislou neproniknutelnou hradbu. Zadunění výstřelu mne zvedlo neuvěřitelnou rychlostí na nohy. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Gillian nikde. Cítila jsem, ţe se mne zmocňuje ona stará známá vlna paniky. Nikdo nikde. Podle místa, ze kterého se ozval výstřel, jsem odhadovala, ţe musejí být někde přede mnou. Snaţila jsem se přemoci strach a uvaţovat klidně. Vydala jsem se tedy vpřed. Otevřela jsem ústa a uţ uţ chtěla zavolat na ostatní, kdyţ jsem si uvědomila, ţe bych jim všechno vlastně zkazila. Dohodli jsme se přece na tiché komunikaci. Kdybych teď zařvala, baţanti by vzali nohy na ramena a uletěli do hloubi lesa. Bylo by po lovu. Natálie, klid, okřikovala jsem se v duchu. Nejsi uţ přece malý třeťáček. Ţádní medvědi, ani vlci se tu neschovávají, aby tě vzápětí roztrhali na tisíce kusů a spolkli jako malinu. Vţdycky se přece můţeš vrátit do chaty. Ano, rozhodla jsem se. Přesně tohle udělám. Vrátím se na chatu a počkám na ostatní. Zabořila jsem do rýhy plné bláta. Musela jsem se zachytit kmene stromu, abych neupadla. Zhluboka jsem se nadechla, obrátila se a vydala na cestu zpět. Tentokrát jsem však byla mnohem opatrnější a 56
snaţila se úzkostlivě udrţovat směr k chatě. Pochodovala jsem asi deset minut, kdyţ jsem zaslechla další výstřel. Zastavila jsem se. Skrz větve mne hřálo slunce. Uvědomila jsem si, ţe jdu špatným směrem. Nikdy jsem neměla orientační smysl. Vrátila jsem se zpět a povídala si sama se sebou. Míjela jsem skupinu hnědavých křovin. Mezi stromy vedla úzká blátivá pěšinka. Dychtivě jsem se po ní vydala. „Tentokrát jdu dobře,“ šeptala jsem si nahlas. „Jsem zpátky v chatě co nevidět.“ Prošla jsem zatáčkou a míjela řadu vysokých štíhlých borovic. Jediné zelené stromy uprostřed jednotvárné a fádní zasněţené hnědi a šedi. Zatavila jsem se, zvedla obě ruce k tváři a na pěšině spatřila roztaţené nohy. Hnědé boty skloněné ve zvláštním úhlu. Zmocnila se mne vlna zmatku, která mne pudila blíţ k tomu objektu. Zdálo se mi, ţe mne ovládá nějaký silný magnet, který mne přitahuje k té hrozivé scéně přede mnou. Polykala jsem naprázdno a civěla na tu nehybnou hmotu na stezce. Snaţila jsem se přijít věci na kloub. Na kloub tomu, na co jsem teď civěla. Potom, kousek po kousku se mi v mozku začal skládat obraz té hrůzy. Teď uţ byl úplně jasný. Zírala jsem na Carlovy rozbité brýle leţící v blátě. Vedle něho leţela na zemi brokovnice. Nataţená ruka, tak bledá a drobná spočívala bezvládně na zemi. Pak jsem si všimla jeho dţínové bundy. Byla potřísněna krví. A u límce… u límce té bundy… u tmavě flekatého límce… Jasně červená kaše… Roztříštěné úlomky šedivých kostí… U límce nic… nic neţ kost a krev… Nic… Z hrdla se mi vydral pronikavý výkřik. Začala jsem hystericky řvát: „Kde je jeho hlava? Proboha on nemá hlavu! Kde je jeho hlava?“
57
XIII. NIC NEŘÍKEJ
Carlovu lebku roztříštila rána z pušky. Všude kolem – na trávě i na větvích keřů se chvěly kusy kůţe a roztřepené úlomky kostí. „Kde je jeho hlava? Kde má Carlo hlavu?“ Ani nevím, jak dlouho jsem takhle křičela. Najednou jsem cítila, ţe omdlím. Hlas mi uvízl v krku, udělalo se mi strašně zle. Začala jsem zvracet. Skláněla jsem se u keře, kdyţ mne za škubající se ramena popadly dvě silné ruce. Otočila jsem se a dívala se do tváře Toddovi. Zatočila se mi hlava. Odhodil na zem brokovnici. Jeho modré oči divoce jiskřily. Pusu měl do široka rozevřenou děsem a údivem. Dýchal sípavě a mělce. „Natálie,“ vypravil ze sebe přiškrceným hlasem připomínajícím spíš šepot. „Natálie… Natálie…“ Opakoval stále dokola mé jméno. Oči měl divoké a šílené. Tvář měl zkroucenou do hrozivé grimasy a bílé rty se mu třásly hrůzou. „Natálie… Natálie…“ Pak se celý rozklepal. Oba jsme se třásli, popadali dech a zkameněle se skláněli nad hrozným nálezem. Zírali jsme jeden na druhého. My dva. U bezhlavého těla našeho přítele. Pak mne jeho oči probodly. „Nesmíš nic říct,“ zasyčel hlubokým výhruţným hlasem. 58
XIV. NEHODA
„Coţe?“ Polkla jsem naprázdno. Nebyla jsem si jista, zda jsem plně při vědomí a vnímám jasně, co se kolem mne děje a co mi Todd říká. „Nesmíš nikomu nic říct,“ opakoval znovu skrz zaťaté zuby. „O tom, co se stalo předtím.“ Nespouštěla jsem z něj oči. Ţaludek mi opět vypovídal sluţbu a nohy se mi chvěly strachy. „Jsi pod přísahou, Natálie,“ trval na svém. „Musíš uchovat naše společné tajemství. Nemá to nic… nemá to nic společného s tímhle. Nic s tím, co se tu dnes odehrálo.“ Zavrtěla jsem hlavou, abych vyjádřila, ţe jeho slovům nerozumím. Nic nedávalo smysl. Absolutně nic. Jeho oči vypadaly tak cize, tak divoce a rozčileně. Jako by mne jimi chtěl provrtat. „Neříkej… o minulém týdnu,“ opakoval. „Neříkej nikomu nic o té nehodě.“ Nehoda. Policie uzavřela případ jako nehodu. Kdyţ jsem si druhého dne přečetla v novinách zprávu o tom případu, nevycházela jsem pak vůbec z domu. Naši ke mně byli strašně hodní. Laskaví a ohleduplní. Dali mi dost prostoru na to, abych se mohla vzpamatovat a taky si poplakat. Byli vţdycky nablízku, kdyţ jsem se potřebovala vypovídat a vybrečet se na rameni. Carlův strýc George byl úplně na dně, kdyţ spatřil svého synovce leţet v lese. Ztratil řeč. Myslím, ţe byl v šoku. 59
Do bílých plášťů odění zdravotníci jej poloţili na nosítka. Ani se jim, chudák, nebránil. Zabalili jej do přikrývek a v sanitce odvezli pryč. Říkala jsem si tehdy, ţe ho uţ těţko někdy uvidím. My ostatní jsme ze sebe jen stěţí vydali hlásku. Formulace odpovědí na tiché, ale neústupné otázky zachmuřených policistů byla velmi obtíţná. A teď, druhý den, čtu doma ranní noviny. Drţím je pevně oběma rukama, abych je vůbec byla schopna přečíst. Chvěju se jako osika. Oficiální závěr policie zní: Nehoda. Carlo zakopl o leţící kmen stromu a paţbou pušky do něj údajně narazil. Zbraň vystřelila a roztříštila mu lebku. Bylo tam psáno ještě něco. Ale slova se mi rozmazávala před očima. Stálo tam cosi o dráze kulky. A účinku střely. Slova. Černá slova na šedivé stránce. Slova černá jako smrt. Slova vypovídající o smrti mého kamaráda tam v hloubi lesa. Nemohla jsem číst dál. Nemusela jsem přece číst o tom, co uţ vím. Ţe mi zemřel kamarád. Zeje Carlo mrtev. Tichý, uzavřený Carlo. Utrápený Carlo. Ten Carlo, který se rozhodl porušit slib mlčenlivosti. Carlo je mrtev. A noviny tvrdí, ţe to byla nehoda. Všichni si přáli povaţovat případ za nehodu. Ale já jsem si dobře pamatovala Toddovo varování. Slyšela jsem Toddova slova. Slova tak ledová, ţe jsem se při nich otřásla zimou. Moţná by se i Carlovi mohla stát nějaká nehoda. Ano. Přesně tak to Todd říkal. A pak se to stalo. Carlo měl nehodu. Tak čemu mám vlastně věřit? Mám snad přijmout oficiální verzi policie? Mám snad uposlechnout Toddova divokého pohledu v očích a výhruţného, chrčivého hlasu, který mne varoval: „Natálie, nesmíš nic říct, Natálie, nic, rozumíš?“ Čemu mám tedy věřit? Čemu? Opravdu si Carlo ustřelil svoji vlastní hlavu? Opravdu měl takovou smůlu? Policie přece ví, co dělá, přesvědčovala jsem sama sebe. Oni to 60
musí vědět nejlépe. Copak by mohla policie lhát? Povaţují případ za nehodu. Je to přece daleko jednodušší. O tolik rychlejší a o tolik jasnější. O jeden vyřešený případ víc. Ţádný vrah. Zkrátka jasný, uzavřený případ bez problémů. Vrah. To slovo se mi stále honí hlavou. A já jsem viděla Todda včera v lese. Měl zkřivenou tvář. Ty sípavé vzdechy, které vyráţel, kdyţ stál přede mnou s ústy dokořán. „Nesmíš nic říct, Natálie, nic!“ Chtěl mi těmi slovy vyhroţovat? Postaral se Todd o Carlovu „nešťastnou náhodu?“ Tak jako mu ji před časem předpověděl? Ne. To ne. Tomu jsem nemohla uvěřit. Nechtěla jsem ničemu věřit, nechtěla jsem nic vědět. Hlava se mi málem rozskočila. Věděla jsem příliš mnoho. Příliš mnoho o starostově sestře, o Carlovi, o Toddovi. Rodiče si vyšli někam ven. Vlastně poprvé od té doby, co jsem se vrátila z toho příšerného lesa, mne nechali doma samotnou. Teď jsem si vroucně přála, aby uţ byli zpátky. Potřebovala jsem sis někým promluvit. Chtě la jsem jim všechno povědět. Cítila jsem, ţe uţ to nemohu v sobě dál skrývat. Nedokáţu se s tím vším sama vyrovnat. „Nesmíš nic říct, nesmíš, Natálie!“ Toddova slova se mi promítala před očima jako na filmovém pásu. Můj pokoj se jako by rozestupoval a obrysy předmětů se rozpíjely. Musela jsem si protřít oči. Kdyţ jsem je otevřela, nemohla jsem pořádně zaostřit. Ale viděla jsem zcela jasně Todda řítícího se dveřmi do mého pokoje. „Jak ses sem dostal?“ chtěla jsem se ho zeptat. „Kdo tě pustil dovnitř, do našeho domu?“ Ale nedal mi šanci. Popadl mne a já jsem začala ječet.
61
XV. ZABIL JSI CARLA?
„Jdi pryč, pusť mě!“ „Natálie, co se stalo?“ Mţourala jsem do jeho tváře a snaţila se zaostřit. „Keithe?“ Probrala jsem se z halucinace a místo Todda spatřila svého drahého Keitha. „Myslela – Myslela jsem si, ţe…“ Jeho tmavé oči mne doslova rentgenovaly. „Natálie, jsi v pořádku?“ „Ne!“ vzkřikla jsem. „Ne, nejsem vůbec v pořádku!“ A ještě předtím, neţ jsem byla schopna rozumně uvaţovat, jsem si přitáhla jeho tvář a přitiskla k němu svou. Stáli jsme v objetí. Tiskli jsme se k sobě. Naše srdce tloukla ve stejném rytmu. Jako by byla srostlá k sobě. Nepromluvili jsme ani slovo. Stáli jsme nehybně. Chtěla jsem se o něho opřít, být o něj navţdy opřená a nikdy se od něj neodloučit. Po chvíli jsme od sebe poodstoupili, „Jsem tak šťastná, ţe tě tady mám,“ šeptala jsem a drţela ho za ruce. Pokorně se na mne zadíval a začal si mne zkoumavě prohlíţet. „Zvonil jsem dole u dveří. Nikdo ne vykoukl. Ale všiml jsem si, ţe máš rozsvíceno v pokoji. Tak jsem šel dál.“ „Ale – já jsem nic neslyšela,“ koktala jsem a táhla ho k posteli. Sedli jsme si vedle sebe a drţeli se záruce. „Myslela jsem si… Myslím… já… já vlastně ani nevím, co myslím.“ Z hrdla se mi vydral vzdech. „Ach, Keithe, já jsem tak nešťastná!“ 62
„Dozvěděl jsem se o tom, co se stalo Carlovi,“ řekl měkce. „Spěchal jsem za tebou hned, jak se to ke mně doneslo. Věděl jsem, ţe budeš nešťastná. Muselo, muselo to být hrozné, Natálie.“ Přikývla jsem. Z oka se mi vykutálela slza a stékala volně po tváři. Obličej jsem měla v jednom ohni. „Jak se to vlastně stalo?“ zeptal se Keith a něţně mi stíral slzu z tváře. „Můţeš mi o tom něco říct? Ale jestli nechceš, nemusíš.“ Políbila jsem ho na tvář. Byl tak laskavý, tak ohleduplný. Předtím jsem Keitha takového neznala. Obvykle se snaţil být v pohodě a nedat na sobě znát ani špetku nějakého citu. Ale Carlo byl jeho přítel, stejně jako můj, opravdu dobrý přítel. Viděla jsem, ţe Keith je stejně nešťastný jako já. Kdyţ jsem se utápěla v jeho smutných tázavých očích, něco uvnitř mé bytosti se zlomilo. Jako kdyţ se prolomí hráz přehrady. Slova se ze mne nekontrolované valila. „Todd ho zabil!“ vykřikla jsem. Keith polkl naprázdno, ale jeho výraz se nezměnil. Myslím, ţe byl příliš omráčen, neţ aby plně pochopil moje sdělení. „Udělal to Todd!“ opakovala jsem a tiskla Keithovy ruce. Ty moje byly náhle jako kus ledu. „Večer předtím Todd prohlásil, ţe se Carlovi stane nehoda. A pak to udělal.“ Keith pustil mé dlaně a vyskočil. Zavrtěl nevěřícně hlavou a díval se na mne v němém úţasu. „Natálie, o čem to mluvíš? Nedává to vůbec ţádný smysl. Proč by měl Todd zabít Carla? Co je to za nesmysl?“ Zhluboka jsem se nadechla. A pak jsem ze sebe v přívalu slov vychrlila celou pravdu. Uţ jsem to v sobě dál nemohla skrývat. Zapomněla jsem vědomě na naši tajnou přísahu a vylíčila Keithovi všechno od A aţ do Z. Nevěřil vlastním uším. Zatímco poslouchal tu strašidelnou příhodu, svezl se ke mně zpátky na postel. Nevynechala jsem jediný detail. Vyprávěla jsem mu o závěru večírku s Randee a ostatními. Jak jsme špatně odbočili do slepé ulice. Jak jsme narazili do auta starostovy sestry. A jak jsme ujeli z místa nehody. Řekla jsem mu o slibu mlčenlivosti, který sloţilo nás pět v 63
shadysidském parku. I to, ţe se Carlo rozhodl jít na policii, protoţe uţ nebyl schopen nosit pravdu o tom, co se stalo, v sobě, a všem lhát. Taky jsem mu popsala Toddovu reakci, kdyţ nás Carlo seznámil se svým úmyslem. „A Carlo je teď mrtvý,“ skončila jsem štkavě. „Policie tvrdí, ţe šlo o nehodu. Ale já vím své, Keithe. A ví to i Randee, Gillian a Todd. My víme, ţe to nebyla nehoda. My víme, ţe byl Carlo zavraţděný. Víme, ţe…“ Najednou jsem ztratila hlas. „To je něco tak strašného!“ prohlásil Keith. „Já – já tomu nemůţu uvěřit.“ „Dosud jsem přísahu neporušila,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Dosud ne. Ale uţ jsem to nemohla dál snášet. Musela jsem to někomu říct, Keithe. Musela jsem to říct tobě. Je mi teď o moc líp. Já –“ Přestala jsem mluvit, protoţe někdo zvonil. Dlouze a vytrvale. Pak ještě jednou a znovu. Někdo velmi netrpělivý. „Kdo to můţe být?“ ulekla jsem se a vyskočila z postele. Cestou ke schodišti jsem si otírala tváře. „Půjdu s tebou dolů,“ nabídl se Keith. Spěchali jsme do přízemí a konečně otevřeli dveře. Venku stál Todd a civěl na nás. Bundu rozepnutou, pod ní flekatou mikinu. I ve slabém světle verandy jsem si všimla jeho očí. Červených a podlitých krví. Keith jej očividně překvapil. „Co tu děláš, Todde?“ zeptala jsem se nevrle. Odpovídal nezvykle hlubokým hlasem a vyhýbal se přitom mému pohledu. „Já… jsem… jenom jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku, Natálie.“ „Ne, nejsem v pořádku,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi po tváři stéká další slza. Todd se obrátil na Keitha. „Uţ jsi to slyšel? Myslím to o Carlovi?“ Keith přikývl. „Ještě pořád tomu nemohu uvěřit,“ pokračoval Todd a otřásl se. Udělal pár kroků do předsíně. „Můţu na chvíli dál, Natálie?“ Nepřála jsem si, aby vstoupil do našeho domu. Nechtěla jsem ho 64
uţ nikdy, nikdy vidět. Pohlédla jsem na jeho bledou tvář, rozcuchané vlasy, krví podlité oči a uvědomila si, ţe mám z něho strach. Panický strach. „Je uţ trochu pozdě,“ namítla jsem. Očividně ho to ranilo. „Nebudu dlouho otravovat. Jen jsem si říkal, ţe by nebylo špatné si promluvit.“ Pak dlouze vzdechl. „Omlouvám se. Nevím, co dělám. Vlastně ani nevím, proč jsem se tady zastavil. Jen tak jezdím, pořád dokola. Jen tak popojíţdím, nezastavuji, skoro nic nevnímám. Jsem z toho všeho trochu mimo.“ Potřásl hlavou. Co tady na nás hraješ divadýlko, myslela jsem si a narůstal ve mně hněv. To je ale komediant, napadlo mě. Copak si opravdu myslí, ţe mě tím svým nešťastným kukučem a tou svou fraškou obalamutí? A pak ze mne vyhrkla slova. Jako bych to ani nebyla já, ale někdo jiný, kdo za mne mluví. „Todde, zabil jsi Carla?“ zeptala jsem se přímo. Vypoulil na mne oči a překvapeně zasípal. „Coţe?“ Na zádech jsem ucítila Keithovu ruku. Dával mi znamení, abychom to skončili. Ale já jsem to Toddovi nemínila zjednodušovat. „Udělals to?“ zařvala jsem. „Zabils Carla?“ Todd přimhouřil ledové oči a pohlédl na mne. „Ano,“ zněla jeho odpověď.
65
XVI. „CO JE TO ZA ZÁPACH?“
Keithova ruka na mých zádech se semknula v pěst. Vyjekla jsem hrůzou. „To si piš, Natálie. Zabil jsem ho,“ drtil Todd mezi zuby s neskrývanou zuřivostí. „Pochop, zabíjím jednoho přítele týdně. Je to můj koníček.“ Obrátil přitom oči v sloup a obdařil mne sarkastickým úšklebkem. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nešlo to, nevyšla ze mne ani hláska. „Jak se mne můţeš na takovou věc vůbec ptát?“ opáčil Todd hořce. „Vţdyť se známe od dětství. Copak si myslíš, ţe bych něco takového dokázal udělat?“ „Todde, já –“ chtěla jsem ještě něco říci. Ale on pokračoval. Řval na mne se stupňující se zuřivostí. „Ty si opravdu myslíš, ţe bych dokázal přijít ke svému kamarádovi, přiloţit mu pušku k hlavě a ustřelit mu ji jen tak pro radost? Tak tohle si o mně myslíš?“ „Todde, tu n-noc předtím,“ koktala jsem a křečovitě se přidrţovala dveřního rámu. „Tu noc předtím, říkals –“ „Dělal jsem si srandu!“ vykřikl Todd zlostně. „Vţdyť jsem vám říkal, ţe si dělám legraci. Přece mě znáš, Natálie. Znáš můj styl humoru.“ Hleděla jsem soustředěně do jeho tváře a snaţila se odhalit, zda celá tahle plamenná řeč, pronesená tak přesvědčivě, je jen součást divadelního výstupu, nebo pravda. Zda to není jen Toddův vychytralý způsob, jak mne svést na jinou stopu. 66
Jen si křič a protestuj, jak je libo, myslela jsem si trpce. Ale nikdy mne nepřesvědčíš, ţe jsi vyhroţoval jen z legrace, ţe jsi Carla nezabil. Všimla jsem si, ţe na verandě u sousedů rozsvítili. Naše vzrušená konverzace začínala přitahovat pozornost. Rozhodla jsem se tu záleţitost ukončit. „Je mi to opravdu líto,“ omlouvala jsem se Toddovi. „Mám v tom všem obrovský zmatek, vlastně ani nevím, co říkám.“ „Myslím, ţe v tom máme zmatek všichni do jednoho,“ vmísil se do hovoru Keith. „Jenom si neumím představit pondělní ráno ve škole. Nemohu uvěřit tomu, ţe ho tam uţ neuvidím sedět v poslední lavici, v těch jeho špinavých keckách poloţených na ţidli.“ „Ani já ne,“ zašeptal Todd. Očima přitom studoval Keitha. Todd se snaţí zjistit, co o tom Keith ví, uvědomila jsem si. Snaţí se vypátrat, zda jsem mu o té nehodě něco řekla. Ještě chvíli si Keitha pozorně prohlíţel, pak se obrátil a odcházel. „Musím uţ jít. Uvidíme se v pondělí. Ahoj!“ Zamumlala jsem cosi na rozloučenou. Todd přistoupil ke svému dţípu. Neţ otevřel dveře, ještě se k nám obrátil a řekl: „Ty, Natálie, chceš něco vědět? Nebyl jsem včera v lese jediný, kdo měl pušku.“ „Dáš si kolu nebo něco?“ Gillian otevřela dveře lednice dokořán a shýbla se, aby se podívala do spodní přihrádky. „Mám tady nějaká jablka. Dáš si?“ „Já bych si jedno dala,“ promluvila Randee. Gillian hodila jablko přes celou kuchyň směrem ke stolu. Randee vstala, aby ho chytila. „Taky nám tady zbylo pár kousků sýrové rolády,“ oznámila Gillian. „Dones sem všechno,“ navrhla jsem. „Uděláme si aspoň hody, kdyţ uţ se musíme učit.“ Gillian si povzdechla. „Měla jsem z toho rozrušení celý týden ţaludek jako na vodě. Skoro nic jsem nesnědla.“ „Jo, já taky ne,“ přidala jsem se a probírala se příklady z matematiky. „V úterý po Carlově pohřbu jsem uţ ani plakat 67
nemohla. Zdálo se mi, ţe uţ jsem ze sebe všechno vybrečela.“ V místnosti na chvíli zavládlo hrobové ticho. Byla burácivá a deštivá čtvrteční noc. Přišly jsme s Randee ke Gillian, abychom se společně učily na písemku z matematiky a taky abychom ji trochu povzbudily. Gillian byla Carlovou nejbliţší přítelkyní. Ale dosud se nám to moc nedařilo. Samotné jsme byly ještě příliš rozrušené, neţ abychom dokázaly předstírat, ţe se nic neděje. Déšť hlasitě bubnoval na kuchyňské okenní tabulky. Vítr úpěl a opíral se do jedné strany domu. Lustr nad námi zablikal, ale naštěstí nezhasl. Gillian donesla na stůl tři jablka a mísu se sýrovou roládou. Nadechla jsem se a snaţila se změnit téma hovoru. „Všimly jste si, jak se po škole Gina Marksová líbala s Bobbym Newkirkem před knihovnou?“ zeptala jsem se svých kamarádek. „Co to mělo znamenat? Chodba byla plná lidí. Všichni stáli okolo a zírali na ně. Kdyţ se přestali líbat, ostatní tleskali a povzbuzovali je.“ „Myslela jsem, ţe je slečna Dunwicková bude muset rozpáčit nějakým sochorem!“ dodala Randee a obrátila oči v sloup. „Gině je to úplně fuk. Je z Bobbyho celá pryč,“ připojila se Gillian a postavila na stůl tři plechovky koly. Sedla si na ţidli do čela stolu. „Já ji nechápu. Řekla bych, ţe je to vůl.“ „Je docela roztomilý,“ oponovala jí Randee a zakousla se do svého jablka. „Tak mu to řekni!“ popíchla jsem ji. Randee pokrčila rameny. Prohrábla si rukou svoje krátké blond vlasy. „Mně osobně se nafoukaní kluci docela líbí.“ „Myslím, ţe se ti právě proto tolik líbí Todd.“ Ta věta mi bezděky splynula ze rtů. Všimla jsem si, jak červená ve tváři. „Jo. Vlastně…“ Kousla si znovu do jablka. Poté si vyndala kousíček červené slupky uvízlé v rovnátkách. „V sobotu večer s Toddem někam vyráţíme,“ ohlásila pyšně. „A kam?“ zvědavě se vyptávala Gillian a otvírala přitom plechovku sody. „Asi někam do bijáku nebo tak,“ upřesnila Randee. Pak se 68
naklonila ke mně. „Víš, Todd není špatný kluk, Natálie. Jen proto, ţe je taková hrana a stavěný jako grizzly a ţe se někdy chová jako tvrďák, ještě nemusí být…“ „Podívej, dej si pohov!“ vykřikla jsem. „Copak ti něco říkám?“ Randee se na mě zamračila, ale její hněv neměl dlouhého trvání. „Promiň,“ zahučela. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o Toddových slovech. O tom, co říkal v neděli večer u nás před domem. Co to vlastně bylo? „Nebyl jsem v lese jediný, kdo měl pušku.“ Snaţila jsem se tu větu rozluštit celý týden. Co se mi snaţil Todd naznačit? Ţe snad někdo jiný zabil Carla? Ale kdo? Gillian přece nenesla ţádnou zbraň. Randee? Randee měla jako jediná z nás tří zbraň. Chtěl mi snad Todd naznačit, ţe právě ona zabila ubohého Carla? To je přece nesmysl. Randee je moje nejlepší kamarádka. Znám ji skoro tak dobře jako sebe. Ona by ani náhodou nemohla Carla zabít. Ani náhodou. Cítila jsem se provinile uţ jen proto, ţe takhle vůbec uvaţuji. Ale musela jsem pak na to myslet celý týden. V úterý na Carlově pohřbu jsem si všimla, jak se k sobě oba tulí. Kdyţ jsem je pozorovala při smutečním obřadu v kapli, měla jsem zvláštní pocit. Zabili snad Carla společně? Oběma přece tolik šlo o to, abys nás nechytili. Oba přece tak vehementně obhajovali teorii nepřiznávat se na policii a nikomu o té osudové havárii nevyprávět. Randee řídila to auto. Navíc bez vědomí svých rodičů. A Todd měl panický strach o otcovo nové místo v starostově kanceláři. Tehdy při pohřbu jsem nabyla přesvědčení, ţe společně naplánovali Carlovu „nehodu.“ Vzápětí mne zaplavil strašný pocit viny. Randee a Todd nemohou být vrahy. Vţdyť je znám skoro celý svůj ţivot. Docela fajn obyčejní lidé s drobnými chybičkami, které má kaţdý člověk. Normální lidé přece nedokáţí vraţdit. Strávila jsem zbytek týdne přesvědčováním sebe sama o tom, ţe v 69
lese šlo skutečně o nešťastnou náhodu. Primátorova sestra zemřela při nehodě. A Carlova smrt byla také nehoda. Kdyby to jen šlo přesvědčit své já bez stínu pochybností. Kdybych tak tomu opravdu dokázala beze zbytku uvěřit. „Ta roláda není vůbec špatná. Dej si kousek, Natálie.“ Randee odloţila jablko a snaţila se napíchnout vidličkou kousky sýrové rolády přímo z krabice. Přisunula vidličku k mým ústům, abych alespoň ochutnala. Uţdíbla jsem si jen jeden čtvereček, protoţe na víc jsem neměla chuť. „Budem se teda dneska něco učit, nebo jak?“ nadhodila řečnickou otázku Gillian a zadívala se na kuchyňské okno, na které ještě stále bubnoval déšť. „Určitě. Jdeme na to,“ rozhodla jsem. „Potřebuji pomoct skoro se vším. Vůbec těm příkladům nerozumím.“ Matematika patří k mým nejneoblíbenějším předmětům. Nevím, jak jsem mohla projít předešlými ročníky. „Hned přinesu batoh.“ Gillian se spěšně napila sody a na chvíli se vytratila z místnosti. Objevila se o několik minut později a vlekla za sebou svůj napěchovaný bágl. Poloţila jej ztěţka na kuchyňský stůl a začala rozepínat zip. Přičichla jsem jednou, pak podruhé. Udělala jsem kyselý obličej. „Jeţíši, co tu tak příšerně smrdí?“ Zakryla jsem si nos i ústa rukou. Z batohu se linul odporný, kyselý pach. Gillian polkla naprázdno. Randeeina tvář se zkřivila odporem. „Fuj. To je ale hnus!“ otřásla se Gillian. Kdyţ konečně rozepla zip batohu, vypadl z něj na stůl obrovský chuchvalec zeleno-růţového flekatého a shnilého masa. Po něm se plazilo a vzájemně proplétalo tisíce červů a larev. Přitiskla jsem ruku pevněji na nos a ústa, abych nezačala zvracet. Ale ten hnusný pach byl tak intenzívní, ţe se mi okamţitě obrátil ţaludek. „Kdo – kdo to sem dal?“ koktala Gillian. Tencí červi a bílé larvy odpadávaly z chuchvalce shnilého masa 70
na kuchyňský stůl. „Mně – mně je fakt blbě,“ zajíkla jsem se a vzdalovala se od stolu. Randee se snaţila několikrát po sobě rychle polknout. Prsty si tiskla nos a nevěřícně zírala na červy svíjející se na kuchyňském stole. Gillian znovu zašátrala v batohu a vytáhla z něho obálku. Červi se plazili i po ní. Byl v ní list linkovaného papíru. „Je tady nějaký vzkaz,“ zajíkla se. Kdyţ papír rovnala, přesunuly jsme se s Randee za její záda. Musela jsem zadrţovat dech, abych se okamţitě nepozvracela. Puch shnilého masa byl tak silný, ţe se nedal ničím přehlušit. Zdálo se mi, ţe jsem jím nasáknutá aţ do morku kostí. Všechny tři najednou jsme četly rukou nadrápaný dopis a nevěřícně oddechovaly nad jeho brutálním obsahem.
71
XVII. JE PO VŠEM
Vzkaz byl napsán velkými písmeny, načmáranými nakřivo přes celý list papíru. Četly jsme: MŮŢEŠ BÝT CARLOVI ZASE NABLÍZKU. V HROBĚ. TAKHLE BUDEŠ VYPADAT I TY. LIDSKÁ MRŠINA. POKUD PROMLUVÍŠ. Gillian drţela vzkaz oběma rukama. Přisunula si text blíţ ke tváři a znovu pročítala jeho otřesný obsah. Stále dokola. Randee si tiskla ruce ke spánkům. Brada se jí chvěla hrůzou. Couvala směrem ke kuchyňským dveřím. Odporný puch tlejícího masa na mne začal opět působit. Civěla jsem střídavě na vzkaz, střídavě na lezoucí červy, kteří se tu rojili v tisících. Zvedl se mi ţaludek a musela jsem vyběhnout ven. Ještě jsem se stačila otočit za Gillian, která vzkaz zmačkala do kuličky a zuřivě s ním švihla o zeď. V její tváři se však nezrcadlil strach. Spíš vztek. Bezmocně vzlykla a s rukama zaťatýma v pěst za námi přišla do obývacího pokoje. Ten kyselý zápach mne neustále pronásledoval. Linul se z mých šatů. Zdálo se mi, ţe prostoupil i mou pleť. Představila jsem si ty bílé červy, jak se plazí po mých ramenou a krku a lezou mi nahoru a dolů po zádech. Otřásla jsem se hnusem při tom pomyšlení. Přála jsem si utéci odtud a běţet domů. Dát si dlouhou, horkou lázeň. Ale věděla jsem, ţe to hned tak nepůjde. Ţe musím ze všeho 72
nejdřív pomoci Gillian. „Je to jen krutý ţert,“ nepřesvědčivě poznamenala Randee a svezla se vedle Gillian na zelený koţený gauč v obývacím pokoji. Já jsem si sedla na opěradlo zeleného křesla naproti nim. „Tohle není vtip,“ povzdechla si Gillian spíš s hořkostí neţ s úzkostí v hlase. „To, co se mu stalo, přece nebyl ţert. Tohle není vtip. To je výhrůţka.“ „Kdo to tam ale mohl dát?“ uvaţovala nahlas Randee a nespouštěla ze mne oči. „Kde jsi dneska měla ten batoh, Gillian?“ „Mohl to být kdokoli,“ ozvala se Gillian. „Ráno jsem ho nechala v hudebce, kdyţ jsme šli se sborem zkoušet dolů do auditoria. Taky jsem ho poslední hodinu nechala v tělocvičně, abych pak nemusela chodit ze studovny zpátky k šatně.“. „A neviděla jsi někoho ochomýtat se kolem?“ zeptala jsem se tentokrát já. Gillian zavrtěla hlavou. Tiziánové vlasy jí přitom tancovaly po hlavě. „Kdo by dokázal udělat takovou hrůzu?“ zakvílela a zašermovala pěstí před sebou. „Budu teď muset vyhodit celý batoh. A co učebnice a sešity? Příšerně páchnou a jsou olezlé od červů.“ „Musel to být někdo, kdo ví o naší tajné přísaze,“ uvaţovala jsem nahlas. „Kolik lidí ví o naší úmluvě?“ „Jen my,“ doplnila odpověď Gillian a zamračila se. Poté dodala: „A Todd.“ „Todd by tohle nikdy neudělal,“ bránila ho Randee. „Jak to můţeš vědět?“ zaútočila jsem na ni. Randee se na mne zadívala. „Zkrátka by to neudělal.“ Její oči se na mne nadlouho zahleděly. „Natálie, ty si myslíš, ţe Todd zabil Carla, ţe ano?“ „Já – já – já nevím,“ zadrmolila jsem. „Todd není vrah,“ trvala na svém Randee. „Z toho, co se stalo, je stejně rozrušený jako my. A navíc je na tom hůř od té doby, co jsi ho obvinila z Carlovy vraţdy.“ „A já jsem konečně začínala věřit tomu, ţe Carlova smrt byla opravdu nehoda,“ posteskla si Gillian a potřásla smutně hlavou. „A teď… teď zase tohle.“ „Byla to nehoda,“ přesvědčovala ji Randee. „Musela to být 73
nehoda.“ Randee tolik chtěla věřit tomu, ţe šlo o neštěstí. Zkoumala jsem její tvář, kdyţ hovořila ke Gillian. Skrývala snad něco? Chrání Todda? Chrání sebe? „Je to jen odporný vtip. Někdo udělal morbidní vtip, nic víc,“ znovu opakovala Randee. „Jsem si jistá, ţe –“ „Keith ví o naší přísaze také,“ sdělila jsem oběma a přerušila tak Randee. Pohlédly na mne v němém úţasu. V jejich tvářích jsem četla poplašenou otázku. Randee přimhouřila oči a provrtávala mne pohledem. „Chceš říct, ţe jsi porušila přísahu? Ţe jsi Keithovi vyzradila naše tajemství? O nehodě? O všem?“ Přikývla jsem. „Musela jsem mu o tom říct,“ snaţila jsem se ospravedlnit. „Byla jsem úplně na dně. Absolutně zmatená. Musela jsem se s tím někomu svěřit. A navíc Keithovi se dá věřit. Alespoň já mu důvěřuji.“ Gillian přikývla na srozuměnou. „Keith je v pohodě. Ten v tom prsty nemá. V autě s námi nebyl a nebyl s námi ani minulou sobotu na chatě.“ „A umí zachovat tajemství?“ pochybovala Randee a ostře na mne zahlíţela. „Třeba Keith vyzvonil naši úmluvu ostatním klukům. Třeba o tom ví uţ celá škola. Pak si můţeme být docela jisti, ţe nás chytí.“ Vyskočila a udělala směrem ke mně pár nasupených kroků. „Nemohu uvěřit tomu, ţe jsi mu všechno vyzradila, Natálie.“ „Keith bude drţet jazyk za zuby,“ ujistila jsem ji a snaţila se mluvit klidným, nevzrušeným hlasem. „S ním problémy nebudou.“ Proč se Randee takhle chová? Proč na Keitha tak útočí? Vţdycky jsem si myslela, ţe ho má ráda, stejně jako já. Byla jsem si téměř jista, ţe si na něj také myslela. Velmi mi přišlo vhod, kdyţ se o několik minut později pro mne Keith stavil. Nabídli jsme odvoz i Randee, ale trvala na tom, ţe ještě chvíli zůstane u Gillian. A tak jsem odpochodovala ke Keithovu autu. Docela jsem si oddychla, kdyţ jsme se rozloučili. Opravdu bych nedokázala snést 74
ten tíţivý pocit napětí, který se po mém přiznání mezi nás vloudil. Vţdycky jsme byly takové kamarádky. Byly jsme si odjakţiva tak blízko. Svěřovaly jsme si vzájemně ta největší, nejintimnější tajemství. Ale teď jako by se ta vzájemná důvěra vytratila. Důvěra nahrazená podezíráním. A strachem. Déšť se změnil ve vytrvalé mrholení. Musela jsem si zapnout bundu aţ ke krku a zachumlat se, aby mi nebyla zima. Keith zalomcoval dveřmi auta. Zamumlal něco a zaklel, kdyţ se nechtěly otevřít. „Nastup, prosím tě, z tvé strany a otevři mi zevnitř, ano?“ poţádal mne. „Ty pitomé dveře se pořád zasekávají.“ Ze stromů padaly ledové kapky vody a smáčely mi tvář. Shýbla jsem se, otevřela dveře vozu a natáhla se, abych otevřela i Keithovi. „Tohle auto by mělo být prohlášeno za vrak,“ podotkla jsem, kdyţ se Keith konečně nasoukal za volant. „Měl bys ho odepsat a z milosti utratit.“ Obrátil se ke mně a zadíval se na mne zvláštním, vyplašeným pohledem. Najednou jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. „Promiň,“ zašeptala jsem a chytila ho za ruku. „Víš, mám ta jatka pořád v hlavě.“ Vzpomněla jsem si na chudáka Carla tam v lese na zemi. Na jeho tvář netvař v cárech rozesetou všude kolem. „Ach, Keithe –!“ Přitiskla jsem čelo k jeho rukávu. „Budeme ještě někdy schopni se normálně bavit? Bez toho, aniţ bychom se kontrolovali, zda náhodou neříkáme něco strašného?“ Objal mne kolem ramen. Přiblíţila jsem k němu svoji tvář a políbila jej hladově a vášnivě. Při tom polibku mi náhle na mysli vytanula suţující vzpomínka. Odtáhla jsem se od Keitha. „Neřekl jsi nikomu, co jsem ti svěřila, ţe ne? O té nehodě?“ Zavrtěl hlavou. Zadíval se na mne těma svýma tmavýma očima a zašeptal: „Ne, samozřejmě ţe ne. Neřekl bych to nikomu za ţivý svět.“ „Já – já uţ to nedokáţu déle snášet,“ vykoktala jsem ze sebe. „Dnes večer –“ 75
„Je uţ skoro po všem,“ utěšoval mne a snaţil se nastartovat auto. Motor zachrochtal, zakašlal a napotřetí naskočil. „Skoro po všem? O čem to mluvíš?“ Zařadil zpátečku a vyrazil po příjezdové cestě vedoucí ke Gillianině domu. „Uţ je to skoro dva týdny,“ vysvětloval. „Policie nemá ani páru o tom, kdo zabil starostovu sestru. Alespoň to dnes večer říkali ve zprávách.“ Zapadla jsem hlouběji do sedadla a dlouze si povzdechla. Vyhlíţela jsem ven do temnoty. Keith sešlápl plyn a uţ jsme se s rachotem řítili dolů ulicí. Dva týdny. Teprve dva týdny? Připadaly mi jako dva roky. „Dlouho uţ ten případ vyšetřovat nebudou,“ pokračoval Keith. Vyhřívání oken mu nefungovalo, a tak musel otírat zapocená skla rukou. „Ty myslíš…?“ „Řekl bych, ţe uţ jste skoro za vodou, Natálie,“ ubezpečoval mne. „Dopadne to dobře.“ „Opravdu?“ zeptala jsem se dychtivě a prohlíţela si jeho váţnou tvář ve světle pouličních lamp, které probleskovalo dovnitř přes zamlţené sklo. Přikývl. „Horor uţ skončil. Uţ je po všem.“ Zavřela jsem oči a tiše se modlila, aby měl pravdu. Naneštěstí se Keith osudově mýlil.
76
XVIII. „CO TI ŘEKL CARLO?“
Ta
písemka z matiky v pátek odpoledne dopadla přesně tak, jak jsem očekávala. Katastrofálně. Strávila jsem příliš mnoho času u prvních dvou příkladů a zbytek jsem jen tak prolétla. Kdyţ zazvonilo, zjistila jsem, ţe mi chybí poslední tři příklady. Vypracovala jsem je jen tak odhadem a s nešťastným obličejem odevzdala test paní Caldwellové. Kdyţ jsem si balila věci a hodlala opustit třídu, zaslechla jsem ostatní diskutovat o příkladech v testu. Randee vycházela ze třídy s úsměvem na tváři. Předpokládám, ţe jí ta písemka dopadla dobře. Test jsme psali poslední vyučovací hodinu. Chtěla jsem být co nejrychleji doma, napsat úkoly a pak jít na zimní stadion. Potřebovala jsem nějaký pohyb. Musela jsem si vyčistit hlavu. Nutilo mne to hýbat se, natáhnout ochablé svalstvo, rozpumpovat krev a hlavně na nic nemyslet. Odbočovala jsem právě k šatně, kdyţ jsem zahlédla Gillian. Čekala na mne. Měla na sobě bledě zelený svetr a vytahané vyšisované dţíny. Tiziánové vlasy jí zpola zakrývaly tvář. Upustila svoji novou modrou kabelu na zem k nohám. Kdyţ si shrnovala vlasy z čela, všimla jsem si, ţe pláče. „Co se děje Gillian?“ polekala jsem se a rozhlíţela se, jestli jsme tady samy a můţeme mluvit. Slyšely jsme jen bouchání dveří u šaten. Chodbou se nesl smích a hlučný hovor. Všichni se balili na víkend. Gillian se opřela o zeď a otírala si oběma rukama slzy. 77
Oddychovala tak prudce, aţ se jí otřásala ramena. „Taky jsem tu písemku zbabrala,“ utěšovala jsem ji. „Bylo to nefér. Ty první dva příklady byly nejtěţší ze všech.“ „Já nejsem nešťastná z toho testu,“ zašeptala a odhodila z čela mokrý pramen vlasů. A pak nasupeně dodala: „Ten pitomý test z matiky je mi úplně ukradený.“ Upustila jsem svůj batoh vedle jejího. „Gillian, nechceš někam jít a promluvit si?“ navrhla jsem klidně. Zavrtěla hlavou. „Není o čem,“ šeptala. Brada se jí přitom chvěla. „Natálie, já jdu na policii.“ „Co to říkáš?“ vyhýbala jsem se školníkovi, který tlačil dvoukolák se ţidlemi směrem k aule. Vozík příšerně rachotil, jak se valil po kamenné podlaze. Nebyla jsem si zcela jista, zda jsem Gillian správně rozuměla. Ale rozuměla. Velmi dobře jsem jí rozuměla. „Musím,“ stála tvrdošíjně na svém. „Nemohu spát. Nemohu jíst. Začínám z toho bláznit.“ Neodpovídala jsem a pozorně se dívala do její zuboţené tváře. Hlavou se mi honilo tisíc protichůdných myšlenek. Má pravdu. Měli bychom jít všichni na policii a učinit doznání. Je to ta nejsprávnější věc, kterou můţeme udělat. Ale jestli to Gillian nahlásí na policii, zhroutí se naše ţivoty. Pokud se nám podaří nevyzradit tajemství, všechno bude v pořádku. Nebyli tam přece ţádní svědkové. Ţádné stopy. Musím Gillian přesvědčit, aby na policii nechodila. Nemám právo bránit jí udělat to, o čem si myslí, ţe je v dané situaci jediným moţným řešením. Tisíce myšlenek popírajících se navzájem. „Zdá se mi, jako by ke mně Carlo neustále promlouval a posílal mne na policii,“ zoufala si Gillian a osušovala si bledou tvář. „Carlo? Jak to myslíš?“ ptám se. „Slyším jeho hlas, Natálie. Slyším Carla. Slyším ho teď, tady, v tuhle chvíli, pořád. Našeptává mi, abych udělala to, co plánoval, ale nakonec nestačil uskutečnit. Jít na policii a říci jim pravdu.“ „Ale Gillian –“ poloţila jsem jí ruku na rameno. Odsunula ji. „Ještě je tu spousta věcí, o kterých vůbec nevíš, 78
Natálie,“ prohlásila a zadívala se mi přímo do očí. „Tu noc předtím, před chatou, jsme měli s Carlem dlouhý rozhovor. Řekl mi vše. Všechno. To není, co si myslíš. Je to –“ „Co?“ vyhrkla jsem. „Gillian, o čem to mluvíš? Co ti Carlo řekl?“ Gillian na moji otázku nereagovala. Pouze si hluboce povzdechla. „Bylo by pro nás všechny lepší, kdybychom se přiznali. Pro všechny,“ dodala. „Ale co ti tedy Carlo svěřil?“ naléhala jsem. Gillian opět neodpověděla. Zaslechly jsme zakašlání. Zpoza rohu. Pohnula jsem se, abych se podívala, kdo to jde. Randee a Todd. Oba se strnulými a zamyšlenými výrazy ve tvářích. „Hm – ahoj, Natálie,“ vysoukal ze sebe Todd. „Co se děje?“ Slyšeli nás? uvaţovala jsem. Přišli na výzvědy. Slyšeli něco o Gillianině plánu?
79
XIX. PRONÁSLEDOVANÁ
„To je škoda,“ posteskl si Keith a zavrtěl hlavou. „Zavaří to úplně všem.“ Bruslila jsem nedaleko něj a chytila se ho za rukáv svetru. Byla jsem o moc lepší bruslařka neţ on. Musela jsem vţdycky zpomalit a počkat, neţ se ke mně svým hlemýţdím tempem dopracoval. „Ty si opravdu myslíš, ţe bych ji měla přesvědčit, aby na policii nechodila?“ řekla jsem a omotala ruku v rukavici kolem jeho paţe. Keith s váţnou tváří přikývl. Pokračovali jsme v bruslení a opisovali pomalý, pravidelný kruh. Zimní stadion byl napěchovaný k prasknutí. Všude kolem nás vířili bruslaři. Přála jsem si, aby Keith uměl o něco rychleji jezdit. Pohybovat se na ledě jeho tempem bylo zničující. Chtěla jsem si zalétat po ledové ploše, odletět někam daleko, co nejdál od svých myšlenek, odplachtit pryč od našeho nepříjemného rozhovoru. „Měla bys zkusit to Gillian rozmluvit,“ opakoval Keith naléhavým tónem. Nakláněl se dopředu a soustředil se na udrţení rovnováhy. „Vţdyť jste téměř za vodou. Tedy všichni budete, pokud to nevyzvoní policii.“ „Ale já s tím, co chce udělat, souhlasím,“ argumentovala jsem. Byla jsem tak zmatená. Jednou jsem chtěla udělat to, vzápětí zas pravý opak. „Co se stalo, stalo se,“ přesvědčoval mne dál Keith a upřel na mne svoje tmavé oči, tentokrát váţněji neţ kdy jindy. „Doznání na policii přece nevzkřísí starostovu sestru.“ 80
Ani Carla, přemítala jsem trpce. „Měla by sis s ní promluvit. Proč by se kvůli jedné nehodě mělo zhroutit tolik lidských osudů?“ „Gillian mi prozradila, ţe jí Carlo něco tu noc před svou smrtí řekl,“ pověděla jsem mu. „Bylo to tu noc, kdy se rozhodl jít na policii.“ Keithův aţ doposud váţný obličej odráţel překvapení. „Řekl jí něco? Ale co jí řekl?“ Pokrčila jsem rameny. Téměř jsme přitom narazili do dvou dětí, které se zachumlané do těţkých kabátů a vlněných kulichů snaţily bruslit pozpátku. „Byli jste s Carlem přece výborní kamarádi. Mluvil s tebou? Pověděl ti něco o té nehodě?“ Keith zavrtěl hlavou. „Neřekl mi o tom ani slovo, Natálie. Drţel se přísahy.“ Potom uţ jsme bruslili bez řeči. Všimla jsem si, ţe je Keith rozrušený. Kamenný výraz v obličeji a přimhouřené oči prozrazovaly, ţe o něčem horečně přemýšlí. „Kéţ by si byl o tom se mnou promluvil,“ zašeptal. „Kéţ bych s ním já o tom mluvil. Třeba bych mu mohl nějak pomoci. Třeba by to všechno nebral tak hrozně váţně.“ Keith se odvrátil. Myslím, ţe plakal a nechtěl, abych to viděla. Dvě holky od nás ze školy na mne zamávaly od stánku s občerstvením. Napůl srdečně jsem odpověděla mávnutím na pozdrav a pokračovala v krasojízdě s Keithem. „Natálie, já-já musím jít,“ zajíkl se Keith a vyhýbal se mému pohledu. Přitiskla jsem se těsně k němu. „Ne. Zůstaň tu se mnou,“ ţadonila jsem. „Brusli dál. Udělá ti to líp, uvidíš.“ Vyprostil se z mého sevření. „Ne. Opravdu.“ Sklonil se nade mnou. V očích se mu usadil smutek a trýzeň. Kousal se do dolního rtu. „Pojďme pryč. Dovezu tě domů.“ Na okamţik jsem zaváhala. „Kdyţ já bych ještě chvíli chtěla bruslit.“ Zmocnil se mne zvláštní pocit provinění. Nechám ho na holičkách, právě kdyţ mne potřebuje. „Zůstaň ještě chvilku,“ snaţila jsem se ho přemluvit. „Trocha pohybu nám jen prospěje.“ Zavrtěl hlavou. „Já opravdu nemůţu. A navíc jsem otci slíbil, ţe 81
budu dneska brzo doma. Nemám tu správnou náladu. Promiň. Nebude ti vadit, kdyţ půjdu bez tebe?“ „Dobře. Pojedu domů s někým jiným,“ ujistila jsem ho. Neobratně vykrouţil oblouk a mířil si to k východu. „Zavoláš mi?“ křičela jsem za ním. Zřejmě mne neslyšel. Opustil led, aniţ by se ohlédl zpět. Pozorovala jsem ho, jak usedá na lavičku a zouvá si brusle. Pak jsem se odvrátila a pokračovala v bruslení. Rychleji. Ještě rychleji. Aţ mi téměř všechno kolem – stánek s občerstvením, diváci, ostatní bruslaři, nápisy i reklamy splynuly v jednu velkou mazanici plnou světla a barev. Rychleji. A ještě rychleji. Studený čerstvý vzduch byl tak příjemný. Tak uklidňující. Snaţila jsem se vypudit z mysli veškeré myšlenky. Hlasitá taneční hudba z amplionů mne celou prostoupila. Naklonila jsem se dopředu a bruslila a bruslila. Neviděla jsem nikoho, slyšela jsem jen bušící bubny a kytary. Zakletá ve svém zvláštním světě jsem ztratila pojem o čase i rozměru. Kdyţ jsem se konečně zastavila a pohlédla nahoru na veliké hodiny, s hrůzou jsem zjistila, ţe je uţ něco po desáté. Rozhlédla jsem se kolem sebe ve snaze najít někoho známého, kdo by mne odvezl domů. Ale nikoho jsem nenašla. Nic se neděje, pomyslela jsem si. Dnes je docela teplá noc. Půjdu domů pěšky. Lýtka a kotníky mne bolely a pálily od toho jeţdění. Rozjela jsem se k východu, posadila se a vyzula si brusle. Srdce mi bušilo. Čelo jsem měla zpocené námahou. Ale cítila jsem se skvěle. Unaveně, ale odpočatě. Uloţila jsem brusle do kabely, hodila si ji přes rameno a namířila si to ven ze stadionu. Vstoupila jsem do studené tiché noci. Úplné bezvětří. Jen bledý půlměsíc se vznášel nad holými stromy. Kolem mne pomalu projela zelená dodávka. Pak zmizela za rohem a ulice byla najednou liduprázdná. Všude se rozhostilo ticho. Otřásla jsem se zimou. Jsem šíleně přehřátá, uvědomila jsem si. S 82
největší pravděpodobností budu mít rýmu jako trám. Zapjala jsem si bundu aţ po bradu a dala se do klusu tmavou ulicí. Svaly na nohou mne stále ještě bolely. Nadávala jsem si, ţe jsem tak zpocená. Na chodníku zbyla ještě spousta kaluţí od vytrvalého deště z předešlé noci. Snaţila jsem se jim opatrně vyhýbat. Utíkala jsem co nejrychleji domů. Kabela mne tíţila na rameni a při kaţdém kroku mne udeřila do zad. Zastavila jsem se, abych si ji přehodila na druhé rameno. V té chvíli jsem za sebou zaslechla kroky. Došlo mi, ţe mne někdo pronásleduje. Zmocnil se mne panický strach. Zamţourala jsem do černé temnoty. „Je tam, je tam někdo?“ zvolala jsem do tmy. Odpovědí mi bylo jen ticho. Další krok. Měkké došlápnutí na chodník. A další. Jejich tam snad víc? Lámala jsem si hlavu. Namáhavě jsem oddechovala. Snaţila jsem se přinutit utíkat pryč. Co nejrychleji odtud zmizet. Nohy mi najednou ztěţkly. Za sebou jsem slyšela rychlé kroky přehlušující tlukot mého vlastního srdce. Honí mne, napadlo mne. Dohánějí. Za chvíli mne budou mít. Nemohu běţet dál, nemohu se ani pohnout. Kabela s bruslemi mne bouchla do zad, kdyţ jsem se na chvilku zastavila. Otočila jsem se, abych viděla do tváří svým pronásledovatelům. Vyjekla jsem hrůzou, kdyţ se objevili v mém zorném úhlu osvětleni pouliční lampou. „Co tady děláte?“ křičela jsem.
83
XX. PŘEKVAPENÍ U GILLIAN
Přibíhali ke mně Todd a Randee. Sotva popadali dech. Ustoupila jsem o pár kroků zpět a rozhlíţela se opuštěnou ulicí. Jsem v nebezpečí? Jsou tihle dva, kteří se ke mně přibliţují, opravdoví přátelé, nebo se za ně jen vydávají? „Proč před námi utíkáš?“ lapá Todd po dechu. „Copak jsi nás neslyšela volat?“ oddechuje Randee. „Já – já jsem si myslela –“ zadrhávám se. Vlastně ani nevím, co jsem chtěla říct, co jsem si vlastně myslela. „Kde máš Keitha?“ rozhlíţí se Todd. „Myslel jsem, ţe budete dneska večer spolu?“ „Musel jít domů,“ vysvětluji. „Chtělo se mi ještě bruslit. Tak jsem…“ Zradil mne hlas. Todd na mně visel svýma modrýma očima. Na sobě měl vytahanou vestu a pod ní šedivý svetr. Ve večerním šeru se mi zdál ještě mohutnější a zlověstnější neţ kdykoli jindy. Randee měla oblečenou rozepnutou lyţařskou bundu a pod ní černou mikinu a vypasované dţíny. Rozhlíţela se po opuštěné ulici stejně jako já. Napadlo mne, ţe ještě někoho hledá. „Co tu vy dva děláte?“ optala jsem se a pomalu se začala uklidňovat. „Proč mě honíte?“ „Honíme tě, protoţe jsi před námi utíkala, Natálie,“ reagovala Randee a obrátila oči v sloup. „Copak jsi nás neslyšela? To snad není moţné.“ „Nejsi zrovna nejrychlejší sprinter,“ prohlásil Todd a vtipu se sám zasmál. „Běháš jako ţenská.“ 84
Randee do něho strčila. „Ty jsi ale trouba,“ utrousila na jeho adresu. „Není to vůbec ţádná sranda vláčet se s těmahle bruslema. Jsou těţké jako cent,“ hájila jsem se a ukázala na kabelu. „Ještě pořád nevím, proč jste na mne čekali.“ „Musíme jít všichni ke Gillian,“ vysvětlovala Randee a dívala se přitom na Todda. „Coţe?“ nevěřila jsem svým uším. „Coţe musíme?“ „Musíme s ní mluvit, s Gillian,“ odpověděl místo Randee Todd. „Musíme ji přesvědčit, aby nechodila na policii.“ „Jak to víte? Vy jste se to dozvěděli?“ Místo odpovědi svorně kývli hlavou. Tmavý mrak zakryl měsíc. Stíny pouličních lamp se na chvíli prodlouţily, aby vzápětí zmizely. Náhle stála naše podivná trojice ve tmě. „Ona tě poslechne, Natálie,“ řekla Randee s prosebnýma očima. „Gillian ti důvěřuje. Kdyţ jí řekneš nechoď, poslechne tě.“ „Ale co kdyţ si nemyslím, ţe bychom měli Gillian říkat, co má dělat?“ odvětila jsem a nasadila si kapuci. „Já si myslím, ţe se musí chovat podle svého svědomí.“ „Ale to nejde!“ vzrušeně trval na svém Todd. Randee mu poloţila dlaň na paţi, jako by se ho snaţila uklidnit. „Musíme se ale rozhodnout co dělat jako skupina. Všichni za jednoho,“ řekla Randee. „Jde přece o nás o všechny.“ „Přece nedovolíme, aby nám všem zničila ţivot,“ dodal Todd zamračeně. „Mluvil jsem dnes po večeři s otcem. Říkal, ţe starosta s největší pravděpodobností hodlá odvolat pátrání. Policie nemá jedinou stopu. Tak proč by se jim teď měla Gillian přiznávat?“ „Protoţe uţ to dál nedokáţe snášet,“ odsekla jsem a hlas se mi zlomil. „Protoţe z toho všeho uţ začíná bláznit.“ „Pojďme, promluvíme si s ní,“ ţadonila Randee. „Aspoň to můţeme zkusit. Kdyţ se nám ji nepodaří přesvědčit, fajn…“ Zajíkla se a větu nedokončila. „Pokud se nám nepodaří ji přesvědčit, měli bychom jít na policii všichni a učinit doznání najednou,“ rozhodl nakonec Todd. Prohlíţela jsem si jeho tvář a snaţila se uhodnout, zda to myslí 85
váţně. Bez úspěchu. Nedal mi příleţitost. Jeho výraz se nezměnil. Vlastně ani nemohl, protoţe v jeho tváři se nezračilo vůbec nic. „Beru,“ řekla jsem a oddechla si. „Pojďme tedy za ní. Ale myslím, ţe nepochodíme.“ Šla jsem za nimi k Randeeinu autu, tmavě zelenému volvu. Autu, které bylo součástí nehody. Autu, které zabilo starostovu sestru. Při pohledu na ně jsem se otřásla. Bylo zaparkováno kousek od stadionu. Kladla jsem si otázku, zda se mi opravdu chce s nimi jet a nasednout do toho osudného vozu. Auto přece za nic nemůţe, říkal jsem si. Auto je zkrátka jenom auto. Cestou ke Gillian jsme nepromluvili ani slovo. Randee měla naladěno nějaké federální rádio. Hrálo velmi potichu. Nikdo z nás ho neposlouchal. Gillian bydlí ve vysokém bílém domě se šindelovou střechou v Canyon Drive. Příjezdová cesta k domu byla prázdná, ale v obývacím pokoji se svítilo. Randee zajela přímo k domu a vypnula světla a motor. Kdyţ jsme se blíţili ke dveřím, přemýšlela jsem o tom, jak asi bude Gillian na naši návštěvu reagovat. Bude se zlobit? Bude se s námi vůbec chtít bavit? Pohlédla jsem na Todda a Randee. Také vypadali nervózně. Zpoza mraku se vyhoupl měsíc. Jeho bledé světlo ozářilo verandu a zahalilo nás do pološera. Todd zazvonil. Čekali jsme a zírali přímo před sebe na bílé dřevěné dveře. „Řekla bych, ţe uţ je pozdě,“ zašeptala jsem. „Třeba uţ šli všichni spát.“ „Je teprve půl jedenácté,“ nedal se odbýt Todd. „Navíc mají rozsvíceno.“ „Gillian je noční pták. Chodí spát pozdě,“ dodala Randee. „Myslím, ţe říkala, ţe rodiče jsou někde pryč.“ Todd ještě jednou zmáčkl tlačítko zvonku. Tentokrát dlouze. Slyšela jsem zvonek zevnitř domu. Ale nezaslechla jsem ţádný jiný zvuk nebo hlas. Nikdo nám nepřicházel otevřít. „Jedeme,“ naléhala jsem. „Nikdo není doma.“ „Moţná je nahoře,“ uvaţovala nahlas Randee. Poodstoupila kousek od verandy a podívala se do oken v prvním patře. „Je tam 86
tma.“ „Pojďte, jdeme. Promluvíme si s ní zítra. Ráno je moudřejší večera,“ řekla jsem netrpělivě. Seskočila jsem ze schůdků verandy a namířila si to zpátky. Asi v půli cesty k autu jsem změnila směr. Z obývacího pokoje jako by probleskl čtvercový kuţel světla. Vrátila jsem se zpět k domu, stoupla si na špičky a zahleděla se dovnitř. Dívala jsem se do prázdného obývacího pokoje. Přejíţděla jsem očima sedací soupravu a obrázek s květy nad ní. Stolek a na něm vysokou kupu časopisů. Plakát se starověkým amfiteátrem. Zkrátka nic neobvyklého. Pak jsem stočila pohled směrem ke schodišti, které vede nahoru do prvního patra. „Proboha!“ Poděšeně jsem zasténala, kdyţ jsem zahlédla na schodech leţící tělo.
87
XXI. DALŠÍ NEHODA
„To je přece – Gillian!“ zablekotala jsem. Randee a Todd teď stáli za mnou. Pohlédli stejným směrem jako já a jejich nic netušící výraz se změnil v hrůzu. Srdce mi bušilo jako o závod. Vypotácela jsem se směrem k hlavním dveřím. Todd s Randee mě okamţitě následovali. „Gillian, prosím tě, nebuď mrtvá!“ Bylo to to jediné, na co jsem v té chvíli mohla myslet. „Prosím tě, prosím, buď ţivá! Nesmíš umřít!“ To naléhavé přání mne zaměstnalo natolik, ţe jsem vůbec nebyla schopna rozumně uvaţovat. Sáhla jsem na kliku. K mému zděšení a překvapení byly dveře odemčené. Bez problémů se otevřely. Všichni tři jsme vběhli dovnitř. Zastavili jsme se aţ u paty schodiště. Prosím tě, buď ţivá! Neumírej! Buď ţivá! Ne!!! Ubohá Gillian na nás pohlíţela prázdnýma, mrtvýma očima. Vykřikla jsem zděšením. „Její vaz –!“ zaječela jsem. Musela spadnout ze schodů, napadlo mne. Přistála na břiše. Ale vaz měla zlámaný a hlavu obrácenou o sto osmdesát stupňů. Leţela na břiše, ruce i nohy roztaţené. Tvář měla otočenou k nám, ústa otevřená. Vypadalo to, jako by nám chtěla něco sdělit, ale slova jí zamrzla na rtech. Takový tichý výkřik. Výkřik, který uţ nikdo nikdy neuslyší. Hlava jí spočívala na tiziánových vlasech jako na polštáři. Ty oči, ty studené, mrtvé oči. Jako by nás z něčeho obviňovaly. Tolik hrůzy a tolik bolesti v těch očích. Gillianiných mrtvých očích. 88
Očích bez ţivota. Hlava otočená o sto osmdesát stupňů. Blesklo mi hlavou, ţe ten obraz nebudu schopna vymazat z paměti do konce ţivota. „Já – za – zavolám policii,“ koktala Randee a vydala se do kuchyně. Aniţ bych si to uvědomovala, zachytila jsem se oběma rukama Todda. Obrátil ke mně svoji tvář a zašeptal: „Další nehoda. Další příšerná nehoda.“ Policie přijela a zase odjela. Uţ ani nevím, jak jsem odpovídala na jejich otázky. Všichni tři jsme museli vylíčit celý případ. Pořád dokola. Jedno a totéţ. „Další nehoda,“ pošeptal mi Todd. Nehoda! Přesně tak případ uzavřela policie. Rodiče pro nás přijeli chvíli poté, co dorazila policie. Cítila jsem se jako omámená. Neměla jsem vůbec chuť o něčem mluvit, natoţ odpovídat na jejich otázky. Příliš vylekaná a omámená. Carlo a Gillian. Oba se rozhodli jít na policii a doznat se. Oba zemřeli ještě předtím, neţ mohli svoje rozhodnutí uskutečnit. Nehody? Vůbec mi to nejde dohromady. Převracím se na posteli. Asi mám horečku. Koupu se v horkém potu, přestoţe je chladná noc. Obviňuji sama sebe. Natálie? Proč jsi uţ dávno nešla na policii? Proč jsi nešla hned? Mohla jsi zachránit dva ţivoty. Kdybys šla na policii a pověděla jim vše o té první nehodě, která zabila starostovu sestru. Ţili by Carlo a Gillian? Tyhle příšerné myšlenky se mi neustále honily hlavou. Moji kamarádi Randee a Todd. Moji přátelé. Byli jsme přece taková dobrá parta. Moj i přátelé jsou ale určitě vrazi. Jistě v tom mají prsty. Vţdyť jim oběma jde tolik o to, aby nás nedopadli. Zoufale se snaţí udrţet naše tajemství. Randee a Todd. Ano. Určitě to udělali. Shodili Gillian dnes večer ze schodů a pak za mnou přijeli aţ ke stadionu. Počkali si na mne a odvezli mne ke Gillian. Věděli, ţe je mrtvá. Předstírali šok. 89
Předstírali. Ano. Lhali. Vraţdili. Musela jsem se honem posadit. Měla jsem pocit, jako kdyţ se topím. Topím ve vlastní posteli. Hruď se mi dmula vzrušením. Krev mi pulsovala ve spáncích. První věc, kterou musím ráno udělat, je jít na policii. Ano. Rozhodla jsem se. Budu jim vyprávět celý náš příběh. Povím jim všechno. Od začátku aţ do konce. Nic mi v tom nemůţe zabránit. Nic. Nikdo. Naši brzy ráno odjeli na obchodní jednání do Waynesbridge. Nechali mi na stole vzkaz napsaný rukou. Vedle mojí prázdné misky na vločky. Přečetla jsem si ty řádky a papír poloţila na stůl textem dolů. Naplnila jsem misku. Měla jsem ale staţený ţaludek. Nemohla jsem nic pozřít. Při pohledu na jídlo se mi dělalo mdlo. Nechala jsem misku na stole a rychle se vrátila do svého pokoje. Navlékla jsem si velkou ţlutou mikinu s dlouhým rukávem. Pod ní jsem měla ještě triko s krátkým rukávem a dţíny, které jsem měla na sobě také den předtím. Popadla jsem bundu a vyrazila do šedivého vichrného rána. Zachumlala jsem se aţ po bradu a spěchala k autu. Naši si ráno vzali bonnevilla, ale náš stařičký civic zůstal stát v garáţi. Otevírala jsem vrata a při tom si znovu opakovala, co budu říkat na policii. V duchu jsem si to prošla snad stokrát. Chtěla jsem vylíčit vše a na nic nezapomenout. Přesně tak, jak se to odehrálo. Se sebemenšími detaily. Nic nevynechat. Vrata uţ byla téměř otevřená, kdyţ jsem za sebou zaslechla zvuk přijíţdějícího vozu. Celá vyděšená jsem se otočila a dívala se na dobře známé zelené volvo. Randee je tady. Nechala jsem vrata vraty a šla jí vstříc. Spustila přední okénko. Byla bledá, měla kruhy pod očima a zarudlé bělmo. Zřejmě toho taky moc nenaspala, říkala jsem si v duchu. Výčitky svědomí? Ţe by? 90
„Co tu, prosím tě, Randee, děláš?“ „Potřebuji s tebou mluvit, Natálie,“ odvětila váţně. „Ne,“ zněla moje strohá odpověď. Oči se jí rozšířily překvapením. Zjevně chtěla ještě něco dodat, ale já jsem ji nepustila ke slovu. „Jdu na policii,“ šeptla jsem hlubokým, odhodlaným hlasem. „Hned teď.“ Podívala se na mne bez odpovědi. „Hodlám jim říct úplně všechno, celý ten hrůzostrašný příběh,“ pokračovala jsem. „Uţ jsem se rozhodla, Randee, jed odsud. Ať můţu vyjet z garáţe.“ Polkla naprázdno. Její oči se na mne stále upíraly. Viděla jsem, ţe o něčem horečně přemýšlí. „OK,“ promluvila po chvíli. „Půjdu s tebou.“ Naklonila se ke dveřím spolujezdce. „Nastup si, Natálie. Pojedeme mým autem.“ Zaváhala jsem. „Ty se mnou pojedeš na policejní stanici?“ Přikývla. „Právě proto jsem tady. Rozhodla jsem sejít taky.“ Zkoumala jsem její tvář a snaţila se zjistit, zda to myslí váţně. Jestli nelţe. Vţdyť moţná s Toddem zabili naše dva kamarády. Není to od ní nějaká bouda? Opravdu chce jít na policii? Opravdu sem přijela proto, aby mi řekla, ţe se chce taky přiznat? „Já – já – radši si vezmu svoje auto,“ koktala jsem. Zvedl se vítr a převrhl popelnici u sousedů. Poskočila jsem leknutím. Víko nádoby na odpadky se přitom dalo do pohybu a ten randál mne ohlušoval. Obloha potemněla. Vzduch ztěţkl a zvlhnul. „Policie bude chtít vidět moje auto,“ řekla Randee. „Tohle auto přece způsobilo nehodu. Budou ho chtít vidět. Naskoč si, Natálie.“ Vůbec se mi nechtělo s Randee jet. Najednou jsem si uvědomila, ţe z ní mám strach. Strach ze své nejlepší kamarádky. Ani za nic se mi nedařilo přijít na nějakou kloudnou výmluvu. Mozek pracoval na plné obrátky, ale nevymyslel nic. Zachvěla jsem se. Policie bude chtít vidět její auto. Má pravdu. Zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem přešla ke dveřím spolujezdce, otevřela je a naskočila dovnitř. 91
V autě bylo krásně teplo. Randee nastavila topení na nejvyšší výkon. Jakmile jsem zabouchla dveře, zacouvala Randee před náš dům. „Měli jsme tam jet hned tehdy. Kdyţ se stala ta první nehoda,“ prohlásila. „Nespala jsem celou noc, Natálie. Myslela jsem na Carla. A na Gillian. Dva kamarádi. Dva kamarádi zemřeli. Kvůli čemu?! Úplně zbytečně!“ Z hrdla se jí vydral hořký sten. Upřeně jsem se na ni dívala a přemýšlela, zda hraje divadlo. „Myslíš, ţe to udělal Todd?“ vypadlo ze mě. Tu otázku jsem vyslovila, aniţ bych měla sílu ji polknout. „Nevím, co si o tom všem mám myslet,“ odpověděla Randee třesoucím se hlasem. „Opravdu nevím.“ Moţná se mýlím, napadlo mě. Randee v tom prsty nemá. Zřejmě je rozrušená a vylekaná úplně stejně jako já. Ale v té chvíli jako by mi někdo vrazil nůţ do zad. Dojely jsme na ulici Old Hill. Randee odbočila doprava místo doleva. Vyjíţděly jsme ven z města. Jely jsme do Fear Street. „Randee – tohle přece není cesta na policejní stanici,“ vykřikla jsem. „Kam mě to vezeš? Kam to, proboha, jedeme?“
92
XXII. ÚPLNÉ DOZNÁNÍ
Žaludek
se mi stáhl strachem. Panickou hrůzou. Najednou jsem měla nepřekonatelné nutkání dostat se k volantu, obrátit auto a vrátit se zpátky. Randeeiny oči se rozšířily překvapením: „Jeţišimarjá,“ zamumlala, kdyţ jsme míjely značku napůl zakrytou nízkými stromy. Pak začala pozvolna brzdit, aţ se auto zastavilo. „Randee – co –?“ ptala jsem se roztřeseně. „Mám dost, špatně jsem odbočila,“ odpověděla a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Vůbec jsem nepřemýšlela,“ zhluboka se nadechla a pokračovala: „Promiň, Natálie. Vůbec jsem si neuvědomila. Promiň mi to.“ Počkaly jsme, aţ kolem nás přejede šedá dodávka, a pak Randee otočila auto a vracely jsme se zpátky. Ocitly jsme se opět na Old Hill Road. „Doufám, ţe teď uţ tam dojedeme bez problémů,“ ozvala se Randee a oběma rukama pevně stiskla volant. Naklonila se dopředu a upřeně zírala před sebe do šedivého rána. Ani horký vzduch, který sálal z topení, mne nedokázal zahřát a osvobodit od toho hrozného chladu, který mne celou prostupoval. Stále jsem se chvěla. Zimou, strachem, nevyspáním. Utěšovala jsem se myšlenkou, ţe se mi uleví, aţ odhalíme celou pravdu. Na druhé straně jsem se sama sebe ptala, zda budu vůbec kdy schopna cítit se normálně. 93
Zaparkovaly jsme auto na malém prázdném asfaltovém parkovišti hned za policejní stanicí. Kdyţ jsme vystupovaly z auta, padal studený zmrzlý déšť. Na stanici se svítilo. Nikdy předtím jsem na policii nebyla. Byla to nízká dvoupatrová budova se světlou omítkou. Vstupní dveře byly daleko těţší, neţ jsem předpokládala. Musela jsem se do nich dvakrát opřít, aby se otevřely. Podrţela jsem je chvíli a dala Randee přednost. Následovala jsem ji do budovy a setřásala z vlasů studený déšť se sněhem. V čekárně stály dvě dlouhé dřevěné lavice, umístěné čelem k sobě. V místnosti jsme byly samy. Na nástěnce se skvělo křídou psané oznámení o policejním turnaji v basketu. V kanceláři u psacího stolu seděl mladý policista v modré uniformě a četl si noviny. Na stole před sebou měl dva bílé kouřící šálky kávy. Jakmile jsme s Randee zdráhavě přistoupily ke stolku, přestal číst a dlouze si usrkl z jednoho šálku. „Mohu vám nějak pomoci?“ promluvil k nám. Kývly jsme hlavou na souhlas. „Musíme s někým mluvit,“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Výpověď, kterou jsem si v mozku snad stokrát přehrála, jako by se vymazala. Policejní úředník měl světle modré oči. Poškrábal se v kudrnatých blond vlasech a opět usrkl ze šálku. „O čem?“ „O starostově sestře. A o nehodě,“ ozvala se Randee. Měla ruce zasunuté hluboko v kapsách kabátu. Její hlas zněl napjatě a nepřirozeně vysoko. Úředníkův pohled se stočil ke mně. „Vy máte nějaké informace o té nehodě?“ „Chtěly bychom učinit doznání,“ vyhrkla jsem překotně. Moje slova ho vymrštila na nohy. Vyskočil a málem přitom převrhl oba šálky. Byl menší, neţ jsem si myslela, ale zato dobře stavěný. Podezíravě přimhouřil víčka a úředním tónem nám přikázal: „Pojďte se mnou.“ Prošly jsme krátkou zšeřelou chodbou, z níţ vedly dveře do tmavých kanceláří. Pak za roh. Z rohové místnosti vycházelo světlo. 94
Nápis na dveřích hlásal: Poručík Frazer. Za dveřmi někdo zakašlal. Randee na mne nervózně pohlédla. Příliš pozdě. Odtud uţ nemůţeme vycouvat, pomyslela jsem si. Ţaludek jsem měla prázdný, kolena se mi podlamovala. Příliš pozdě. Příliš pozdě. Musíš to překonat, Natálie, promlouval můj vnitřní hlas. Budeš to mít za sebou. Budeš se muset vyrovnat s trestem. Poručík Frazer stál za svým stolem, oběma rukama se o něj opíral a pozorně si něco prohlíţel. Vypadalo to jako mapa. Byl to vysoký atleticky vyhlíţející člověk s velmi krátkými vlasy. Afroameričan. Na sobě měl tmavěmodrý oblek s červenou kravatou leţérně uvázanou kolem krku. Zahlédla jsem rukojeť pistole zavěšené v hnědém koţeném pouzdře pod jeho paţí. Kdyţ jsme vstoupily, přestal studovat mapu a pozorně se na nás zadíval. „Tohle je poručík Frazer,“ představil nás mladý úředník. „Má na starosti případ Colettiové.“ Frazer pokývl hlavou. „Děvčata, vy se mnou potřebujete mluvit?“ Pokynul rukou ke skládacím ţidlím u zdi. Poslušně jsme se s Randee usadily. „My – hm – jsme uţ měly přijít dávno,“ začala jsem. Zdálo se mi, ţe nemám srdce v hrudníku, ale v krku. Jen stěţí jsem ze sebe něco vypravila. „Byly jsme tam, tenkrát v noci,“ skočila mi do řeči Randee. „Chci říci, ţe jsme to byli my, kdo… vlastně…“ Přestala mluvit a kousala se do spodního rtu. Frazer si vzal ţidli a usadil se ke stolu. Naklonil se nad něj a prohlíţel si nás. „Vy jste byly v té slepé ulici té noci, kdy byla zabita Ellen Colettiová?“ Vyměnily jsme si s Randee pohledy. Zhluboka jsem se nadechla. „My jsme to udělali,“ vypravila jsem ze sebe. Poručík nehnul ani brvou. „Narazili jsme do toho auta. Zabili jsme ji,“ pokračovala jsem. Zvedl ruku, aby mne zastavil. „Neříkejte uţ nic,“ varoval nás. „Musí tu být vaši rodiče a právník.“ „Ne,“ odporovala jsem. „Chceme vám povědět celý náš příběh. Musíme vám to říct. Všechno.“ 95
„Pak mi tedy dovolte přečíst vám vaše práva,“ prohlásil váţně. Pročítal formulaci, kterou jsem uţ mnohokrát předtím slyšela v televizi. „V pořádku, co mi tedy chcete říci, děvčata?“ „Byla to nehoda,“ vyjekla Randee. „Příšerná nehoda. Auto dostalo smyk. Já jsem řídila. Chtěla jsem vůz srovnat, dostat ho pod kontrolu. Ale narazili jsme do ní. Zezadu.“ „Všichni jsme si mysleli, ţe v tom autě nikdo není,“ pokračovala jsem třesoucím se hlasem. Ruce jsem sepjala do klína. Pevně k sobě. Byly studené jako led. „Ve skutečnosti jsme do toho auta nenarazili nijak prudce, my – my jsme nevěděli, ţe…“ Poručík pohnul oběma rukama, jako by nám chtěl říci: „Uklidněte se. Jen klid.“ „Ujeli jsme z místa nehody,“ špitla Randee a hlas se jí přitom zlomil. Měla hrozný strach. Třepala nervózně rukou. „Měli jsme strašný strach. Nechtěli jsme se dostat do potíţí. Tak jsme prostě ujeli, chci říci… vlastně… já jsem ujela.“ Otevřela jsem ústa a chtěla ještě něco dodat, ale opustily mne síly a nevyšla ze mne ani hláska. Frazer naškrábal na úřední ţlutý papír pár poznámek. Pak se zamračil a opět něco zapisoval. Poté k nám pozvedl oči. „Kolik bylo hodin, kdyţ jste narazili do vozu slečny Colettiové?“ „Nevím přesně,“ snaţila se rozpomenout Randee. „Ale muselo být něco kolem půlnoci. Byli jsme na večírku, víte – a vlastně…“ „Kolem půlnoci, říkáte?“ Poručík zapsal údaj na papír. „A čí to bylo auto?“ poloţil další otázku. Všimla jsem si, jak Randee rudne v obličeji. „Mých rodičů,“ špitla se sklopeným zrakem. „Mohl bych vidět váš řidičský průkaz?“ Poručík Frazer k ní napřáhl ruku. Randee zašátrala v tašce. „Tady je, prosím.“ Vypadl jí z ruky, kdyţ se ho snaţila policistovi podat. Přistál na desce jeho stolu. Frazer ho chvíli studoval a udělal si poznámku na ţlutý list papíru. „Jakým autem jste tu noc jeli, Randee?“ „Volvem,“ zněla její odpověď. „Je venku. Na parkovišti za stanicí. Myslela jsem, ţe ho budete chtít vidět.“ 96
Frazer váţně pokýval hlavou. „Ano, to budu chtít.“ Postavil se a vyhlédl z okna. „Jen tam mrholí,“ řekl. Přistoupil k věšáku v rohu kanceláře, sňal z něho černou koţenou bundu a oblékl si ji. „Pojďte se mnou, děvčata.“ Vedl nás ven z budovy na parkoviště. Nebe zčernalo, jako by uţ byla noc. Mrznoucí déšť se snášel z oblohy ve velikých kapkách. Při dopadu na asfalt vydávaly zvláštní pleskavé zvuky. Nasadila jsem si kapuci. Zoufale jsem přitom touţila zachytit Randeein pohled, ale dívala se do země. Frazer kráčel velmi rychle. Musely jsme s Randee pomalu klusat, abychom mu stačily. Někde v dálce za námi zuřivě zaštěkal pes. Projíţdějící auta měla rozsvícená světla, přestoţe bylo dopoledne. Frazer se zastavil u auta Randeeiných rodičů. Bylo jediné na parkovišti. „Je to váš vůz?“ zeptal se s očima upřenýma na auto. „Ano,“ potvrdila Randee. „Chci říci, mých rodičů.“ Frazer si přejel po bradě. „Pěkný vůz.“ Přistoupil ke kapotě zeleného volva a sehnul se, aby si prohlédl nárazník. „To auto nemá ani škrábanec,“ řekla Randee. „Proto jsme ani neměli důvod si myslet, ţe jsme někoho zranili. Chci říci –“ „Měnili jste u tohoto automobilu nějakou pneumatiku?“ přerušil ji Frazer. „Myslím, od té nehody?“ Randee ta otázka překvapila. „Ne, pneumatiky jsou stejné.“ Poručík Frazer se opět narovnal a přistoupil k nám. „To má být vtip nebo co? Jak se opovaţujete?“ tázal se přísně. „Coţe? Vtip? Jakýpak vtip?“ začala jsem křičet a byla úplně zmatená. Randee vyjekla: „Jak to myslíte?“ Poručík Frazer na nás mţoural skrz hustý déšť. „Proč se přiznáváte ke zločinu, který jste vůbec nespáchaly?“
97
XXIII. JE TO TODD
Vrátili jsme se zpět na stanici, ale šedivé mraky mne pronásledovaly i sem. Cítila jsem, ţe mne zahaluje hustá neproniknutelná mlha a unáší mne někam pryč. Byla jsem úplně bezmocná, zmatená a bez vůle. Po návratu do kanceláře nám Frazer vysvětloval, proč jsme to nemohli být my, kdo zabil starostovu sestru. Slyšela jsem ho jakoby z dálky, jako by ke mně promlouval širokou stěnou mlhy. Kdyţ vyňal ze stolku černobílé dokumentační fotografie a začal nám je ukazovat, splynuly mi všechny v jednu mazanici sloţenou z kousků šedi a chuchvalců mlhy na ztemnělém aţ černém pozadí. V paměti mi utkvěly jen útrţky Frazerových vět. Vše ostatní jako by odplulo někam do čtvrtého rozměru. „Hledáme menší automobil,“ slyšela jsem jej z dáli. „Kousíčky modrého nátěru na nárazníku slečny Colettiové… Modré auto, nikoliv zelené… Náhradní pneumatika… S největší pravděpodobností starší vůz…“ Snaţila jsem se soustředit na fotografie, které nám policista předkládal. Trvalo mi drahnou chvíli, neţ se mi to podařilo. Stopy pneumatik. Jedna širší neţ ta druhá. Co to má znamenat? Lámala jsem si hlavu. Proč je jedna dráha široká a druhá tak tenká? „Podařilo se nám udělat velmi ostrý záběr,“ řekl Frazer. „Díky dešti byla na silnici vrstva mazlavého bláta. Otisky kol jsou proto výrazné.“ Ale proč nám ty fotografie vlastně ukazuje? Po chvíli se mi podařilo vrátit se zpátky do skutečnosti. Všechno 98
mi bylo najednou jasné. Vlastně… téměř vše. My jsme Ellen Colettiovou zkrátka nezabili. Ta skutečnost mi nakonec pomohla prodrat se šedivou mlhou, která mi zahalovala mozek. Nebylo to zelené volvo. Jiné auto. To někdo jiný narazil do starostovy sestry. Dříve neţ my? Byla uţ mrtvá, kdyţ jsme dostali smyk v té slepé ulici? Odpověď jsem neznala. Pohlédla jsem na Randee. Vypadala stejně zmateně jako já. Zmateně, ale klidněji. Napjatě se na mne usmála. Dopadne to dobře, uvaţovala jsem. Náš ţivot se opět dostane do starých kolejí. Nezabili jsme tu paní. Nezabili jsme ji a neujeli z místa nehody. Najednou jsem se cítila tak dobře. Chtělo se mi vyskočit ze ţidle, tam na policejní stanici, chtělo se mi vyskočit a výskat, rozpřáhnout ruce a létat, třeba i jen v kanceláři. Teď mohu létat! Konečně budu zase létat! Bláznivé myšlenky. Netrvaly dlouho. Vzpomněla jsem si na Carla a Gillian. Proč jsou mrtví? Proč jenom jsou mrtví? Proč museli zemřít? Zemřeli zbytečně. Nemuseli jsme skrývat ţádné tajemství. My jsme to přece neudělali. My jsme za to nebyli zodpovědní. A teď dva z nás, nás pěti, kteří jsme seděli v autě, jsou mrtvi. „Ale my vám musíme říci víc,“ začala jsem. Myslím, ţe mne Frazer přeslechl. Vracel fotografie do policejní sloţky, kterou zaloţil do šanonu. „Děvčata, stejně jste v pěkném průšvihu,“ řekl potichu. „Ujet z místa nehody je váţná, opravdu velmi váţná věc.“ „Naši přátelé –“ chtěla jsem začít. Věděla jsem, ţe bych mu měla říci o Carlovi a Gillian, o tom, ţe jejich úmrtí zřejmě nebyly nehody. Ale ucítila jsem Randeein pohled. Pověděly jsme jim toho aţ dost, říkaly její oči. „Moji podřízení budou kontaktovat vaše rodiče,“ poučil nás poručík Frazer. „Budete muset všichni k výslechu. Teď mi dovolte zeptat se vás na pár věcí.“ Zajímalo ho, zda jsme v té slepé ulici neviděly ještě nějaká jiná 99
auta, či si nevzpomínáme na něco dalšího, co by mu mohlo pomoci v pátrání. Samozřejmě jsme mu uţ víc pomoci nemohly. Byly jsme s Randee tu noc tak vystrašené, tak dychtivé otočit auto a ujet z té hrozné slepé ulice, ţe jsme si nevšimly ani jediné další podrobnosti. Poručík nás zavedl zpět do přijímací místnosti stanice. Mladý policista s někým rozmlouval po telefonu. Na desce psacího stolu stál uţ jen jeden šálek kávy. Frazer nám poděkoval za to, ţe jsme přišly. „Můţete si vydechnout, kdyţ jste nezabili slečnu Colettiovou,“ prohlásil s váţnou tváří. „Budeme si ale muset o všem ještě promluvit v přítomnosti vašich rodičů.“ Kvapně jsme se vypotácely z policejní stanice. Déšť se zmírnil a dopadal na zem v malých kapičkách. Obloha byla stále ocelově tmavá. Vykročily jsme po chodníku a v půli cesty k autu se před námi vynořila postava nějakého člověka. Todd! „Jeţíši ne,“ šeptala Randee. „Ráno jsem mu volala, ţe půjdu na policii.“ Todd se k nám rychle blíţil. Šinul se ve svém obrovském těţkém černém zimníku. Se zkracující se vzdáleností byl patrnější výraz zuřivosti v jeho tváři. „Hej!“ křikl a zastoupil nám cestu. „Říkal jsem vám, abyste nechodily na policii.“
100
XXIV. NATÁLIE ZNÁ CELOU PRAVDU
„Varoval jsem vás přece,“ řekl Todd výhruţně. „Todde, – nech toho!“ zakřičela Randee a uchopila ho oběma rukama za klopy kabátu. Zatřásla jím. „Uţ dost! Myslím to váţně! Ráno jsem ti přece řekla, ţe sem půjdu – a taky jsem to udělala. Nechci o tom slyšet uţ ani jediné slovo.“ Překvapeně couvl dozadu a na tváři se mu usídlil otazník. „My jsme ji nezabili!“ nevydrţela jsem to. „Todde, je to skvělá zpráva. My jsme to neudělali, chápeš?“ „Coţe?“ Pusu dokořán. Modré oči nevěřícně vypoulené a plné zmatku. Randee jej objala a políbila. Byl v tom obrovském kabátu tak mohutný, ţe jej její paţe jen stěţí objaly. „Nezabili jsme ji!“ vzkřikla Randee radostně. „Naše auto ji nezabilo!“ „Měli jsme sem jít hned a přiznat se,“ řekla jsem a setřela si z tváře velkou studenou kapku. „Byli bychom se uţ dávno dozvěděli, ţe jsme to nebyli my.“ „Ale – ale –“ koktal Todd. Viděla jsem, ţe se tomu snaţí přijít na kloub a pochopit, co se vlastně děje. Randee si stoupla vedle mě. „Pojďme, jedeme k nám domů. Všechno tam v klidu probereme.“ Vytáhla klíče od auta z kapsy kabátu. „Pojďme. Prší a je hrozné počasí.“ „Ne,“ prohlásila jsem rezolutně a mnohem hlasitěji, neţ jsem chtěla. „Ne, já chci být chvíli sama, Randee.“ Popadla mne za ruku. „Pojď, Natálie. Vţdyť prší. Je hrozná zima a to počasí je příšerné. Nasedni do auta.“ 101
„Ne. Opravdu,“ trvala jsem na svém. „Jeďte spolu.“ „Tak tě aspoň hodíme domů,“ naléhala ona a zadívala se na Todda. Letmo jsem stočila pohled přes její rameno. Dívala jsem se na zelené volvo, stále ještě zaparkované na malém parkovišťátku. Stálo tam úplně samo. Proč Randee tolik stojí o to, abych jela s nimi? Ta otázka se mi vkrádala do mozku. Chce být na mě hodná? Opravdu je tak nadšená poručíkovou šokující zprávou, ţe chce všechno probrat ještě u nich doma? Nebo má ještě jiný důvod? Je to snad součást nějakého plánu? Náhle se všechna radost z Frazerovy zprávy vytratila. Nebudu uţ nikdy schopna věřit svým přátelům. Nikdy. Při této myšlence jsem se musela otřást. Buduje navţdy podezřívat. Navţdy se budu snaţit dopídit se pravdy. Pravdy o Carlově a Gillianině smrti. „Díky, jsi hodná, Randee,“ řekla jsem klidně, „ale já bych se chtěla trochu projít. A sama.“ Oba protestovali. Ale já jsem se spěšně obrátila a zamířila na opačnou stranu. Svítila zelená, a tak jsem přešla ulici a pokračovala v chůzi přímo za nosem. Neohlédla jsem se zpět. Ani jednou. Došla jsem k bloku malých obchůdků. Na rohu jsem narazila na pekárnu. Na rozdíl od ostatních obchodů v ní byli nějací zákazníci. Asi se nikomu nechtělo ven v tom pošmourném a melancholickém ránu. Kráčela jsem bezcílně po Division Street. Znovu se dalo do deště. Ani jsem se neobtěţovala s kapuci. Cítila jsem se báječně. Jen tak prostovlasá. Horké tváře ochlazované příjemnými jehličkami padajícími z oblak. Bylo to tak osvěţující a posilující. Zdálo se mi, ţe déšť mi pomáhá smýt vše zlé, co se odehrálo. Při chůzi jsem se snaţila srovnat si myšlenky. Nešlo to. Měla jsem stále smíšené pocity. Jako předtím. Zmatená jako dřív. Vţdyť bych měla být šťastná, říkala jsem si. Naše auto starostovu sestru nezabilo. Jsme z toho venku. Ale co ti dva? Carlo a Gillian? Nedokázala jsem být šťastná. Necítila jsem úlevu. Spíš naopak. Fakticky jsem necítila vůbec nic. 102
Kdyţ jsem přecházela ulici, z domu přede mnou vyběhla hubená černá kočka. Vběhla mi přímo do cesty. Málem jsem o ni zakopla. Pohled na ni, jak peláší přes ulici plnou kaluţí, mne hlasitě rozesmál. „Máš smůlu, kočičko. Uţ jsem vypila svůj pohár neštěstí aţ do dna!“ křikla jsem na ni hořce. Jako naschvál déšť zhoustl. Sloupce mrznoucího lijáku se valily z mraků. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci, předklonila se, abych lépe rozráţela déšť a doběhla k nejbliţší autobusové zastávce na rohu ulice. Provazce vody dopadaly na její střechu a bubnovaly jako tisíce bubeníků. V nekonečném a pravidelném rytmu. Autobus do North Shadyside přijel za pět minut. Dovezl mne aţ na roh bloku kousek od našeho domu. Déšť se mezitím umoudřil a proměnil se v drobné mrholení. Holé stromy ohýbal ostrý vítr. Pneumatiky autobusu projely kaluţí a rozstříkly ji po chodníku, kdyţ se autobus znovu rozjel. Sklonila jsem hlavu a vydala se dlouhými kroky směrem k domovu. Konečně mohu našim o té hrozné noci říci. Byla jsem pevně rozhodnuta to udělat ještě dnes. Snad mi to nějak pomůţe. Aspoň trochu. Býváme k sobě většinou velmi otevření. Nepatříme k lidem, kteří své pocity uzavírají v sobě. V tomto ohledu se s našima snaţíme být k sobě upřímní. Připadala jsem si doposud jako zločinec, protoţe jsem v sobě musela skrývat tajemství, které měli oba znát. Kdykoli jsme se posadili k večeři, nebo jsem s nimi zůstala o samotě, měla jsem strašnou chuť jim všechno vylíčit. Svěřit se jim se svými myšlenkami a trápením. Teď uţ konečně mohu, říkala jsem si. Obešla jsem roh bloku a spatřila náš dům. Zrychlila jsem. Kdyţ jsem se zadívala pozorněji, všimla jsem si, ţe před naším domem stojí auto. Keith! Rozběhla jsem se jako s větrem o závod. Při kaţdém kroku jsem kolem sebe rozstříkla dešťovou vodu. Zahlédla jsem Keitha, jak vychází z verandy. Rychlou chůzí se blíţil ke mně. „Keithe! Ty jsi tady!“ zvolala jsem. Na sobě měl vybledlou 103
dţínovou bundu s límcem ohrnutým nahoru a vyrudlé dţíny. Hnědé vlasy slepené deštěm mu visely v drobných copáncích. „Jsem tak šťastná, ţe jsi tady!“ rozplývala jsem se štěstím. Vášnivě jsem ho objala. Stáli jsme u auta, líbali se a pevně se k sobě tiskli. Nemohli jsme se sebe nabaţit. „Kde jsi byla?“ zeptal se mne, kdyţ jsme se doobjímali. „Měl jsem o tebe hrozný strach.“ „Já – já –“ koktala jsem. Zhluboka jsem se nadechla. „Randee a já – šly jsme na policii. Keithe, ty tomu nebudeš věřit, ale –“ Najednou jsem se zarazila, kdyţ jsem pohlédla na jeho auto. Viděla jsem ho snad tisíckrát, samozřejmě. Ale teď jsem se na něj dívala jinak, v děsivém světle. Má modrou barvu. Blankytně modrou. Sjela jsem pohledem na promáčknutý nárazník se zrezavělým chromem. A pak na pneumatiky. Tlumeně jsem vyjekla, kdyţ jsem si všimla stále ještě nevyměněné rezervy na pravém předním kole. Jedna široká a jedna úzká pneumatika. Náhle se mi vybavila Frazerova kancelář a černobílé fotografie. Před očima jsem měla jasný obraz pneumatik na zablácené vozovce. Jedna dráha široká a jedna úzká. Modré auto… „Jeţíši, Keithe –“ vykřikla jsem. Kdyţ jsem k němu obrátila zrak, výraz v jeho tváři se změnil. Tmavé oči se do mne zabodávaly jako kousky studeného mramoru. Byly naplněny zlostí. „Keithe – tvoje auto!“ Chtěla jsem ještě něco říct. Popadl mne za paţi a nemilosrdně ji stiskl. Strčil do mne. „Natálie, nastup si do auta,“ nařídil mi chladným, tvrdým hlasem. Nikdy předtím jsem ho tak mluvit neslyšela. „Nastup si do auta, říkám!“
104
XXV. ZABIL JSEM JE VŠECHNY
Snaţila
jsem se mu vytrhnout, ale měl daleko větší sílu, neţ já. „Nech mě být!“ zavřískala jsem. „Vţdyť to bolí!“ Uvolnil stisk, ale stále mne drţel za paţi. „Promiň,“ řekl tiše. Táhl mne k autu. „Nastup si, Natálie. Já ti nechci ublíţit.“ „Ale ty uţ mi ubliţuješ,“ opáčila jsem. „Nastup si,“ zopakoval netrpělivě. „Chci ti všechno jen vysvětlit. To je celé.“ Snaţila jsem se odtáhnout. Srdce mi bušilo jako zvon. „Kam chceš jet?“ „Nikam. Jenom se trochu projedeme. Chci ti všechno vysvětlit.“ Otevřel dveře auta. Byla jsem vklíněná mezi něho a dveře. „Nastup si, Natálie, nebuď tak vyděšená.“ „Ale, Keithe –“ skrčila jsem se a nastoupila do auta. „Otevři mi dveře,“ nařídil a zabouchl je na mé straně. Auto se nárazem úplně rozhoupalo. Uvědomila jsem si, ţe mám z Keitha panický strach. Ale jak daleko by se mi podařilo utéct? Kdyţ teď otevřu dveře a zkusím utíkat dolů po ulici, dostihne mě ještě předtím, neţ se dostanu do půlky bloku. Chtěla jsem slyšet jeho vysvětlení. Potřebovala jsem se dozvědět celou pravdu. Musím ho vyslechnout, říkala jsem si. Vţdyť jsme si byli tak blízcí. Dluţím mu to. Musím ho vyslechnout. Proto jsem se rozhodla otevřít mu dveře. Vklouzl do auta a posadil se za volant. Motor naskočil aţ na potřetí. Vycouvali jsme na silnici. 105
Míjeli jsme mlčky několik bloků. Nepadlo jediné slůvko. Jen déšť bubnující na skla a střechu auta přerušoval ticho uvnitř uzavřeného pohybujícího se prostoru. Stěrače na předním skle pracovaly v pomalém rytmu a velké kapky deště se roztěkaly po skle. „Keithe, ten večer po mejdanu –“ začala jsem váhavě. „Jel jsi –?“ Slova mi vázla v hrdle. Zpomalil na stopce a pak zabočil na River Road. Mţoural přímo před sebe skrz deštěm bičované přední sklo. Připadalo mi, ţe se na jízdu vůbec nesoustředí. Ţe jeho oči bloudí kdesi v dáli. „Keithe?“ Nezdálo se mi, ţe mne slyší. Pneumatiky klouzaly po vlhkém povrchu silnice. Výraz v jeho tváři se nezměnil. „Keithe, neříkals, ţe mi chceš něco vysvětlit?“ naléhala jsem klidně. Jeho nemluvnost mne děsila daleko víc neţ kamenný výraz v tváři. Po chvíli přece jen promluvil stísněným ochraptělým hlasem. „Tehdy jsem jel za vámi. Tu noc po večírku.“ „Všiml jsem si, ţe odjíţdíš s Toddem. Já – já – řekl bych, ţe jsem byl úplně mimo.“ „Ty chceš říct, ţe jsi řídil?“ uţasla jsem. Myslím, ţe jsem předem znala jeho odpověď. Ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem to vlastně ani slyšet. „Vím, ţe jsem si tehdy neměl sedat za volant,“ vzlykl Keith. „Věř mi, Natálie. Musíš mi věřit. Chtěl jsem jet za tebou. Asi jsem byl opravdu namol. Jel jsem strašně rychle. Ztratil jsem se. Zapomněl jsem odbočit a vjel jsem do slepé ulice. V plné rychlosti jsem narazil do zaparkovaného auta.“ Keith uchopil volant pevně oběma rukama. Ani na mne nepohlédl. Mţoural stále před sebe skrz sklo smáčené deštěm. „Já ji zabil, Natálie. Ano já. Zabil jsem starostovu sestru,“ pokračoval dál a hlas se mu přitom zlomil. Jeho další slova mne téměř ochromila. Srdce se mi při nich zastavilo. Keith šeptal, ale já jsem ho slyšela zcela zřetelně. Vím, ţe na ta slova do smrti nezapomenu. „Natálie,“ zašeptal a civěl přímo před sebe. „Zabil jsem taky Carla 106
a Gillian. Natálie, zabil jsem všechny tři.“
107
XXVI. POSLEDNÍ PROBLÉM
Rozklepala
jsem se po celém těle. Zhluboka jsem se nadechla a podrţela vzduch v plicích. Snaţila jsem se ovládnout to chvění. „Keithe – proč?“ tázala jsem se a vyděšeně na něj pohlédla. Neodpověděl. Jeho oči byly tak daleko, úplně nepřítomné. Nevím, zda mne vůbec slyšel. „Měl jsem panický strach,“ řekl nakonec. „Vylezl jsem z auta. Viděl jsem, ţe je ta ţena mrtvá. Byl to strašlivý náraz. Hlava jí prolétla předním sklem. Část jejího obličeje – byla úplně pryč, odtrţená. Všude kolem byla krev. Všude. Chápeš?“ Zavřela jsem oči. Ţaludek se mi sevřel. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. „Ulice byla opuštěná. Nikde ani ţiváčka,“ pokračoval ve svém líčení Keith. „Vrátil jsem se zpátky do auta. Dostal jsem příšerný, příšerný strach! A byl jsem úplně mimo. Vůbec jsem nedokázal rozumně uvaţovat. Tak jsem prostě ujel.“ Zpomalil, kdyţ jsme projíţděli zatáčkou. Stoupali jsme vzhůru. Jeli jsme po River Road a směřovali nahoru na útes nad řekou. Stěrače stíraly vodu na předním skle a zanechávaly po sobě šmouhy roztodivných tvarů. Topení sálalo na mé nohy. „Volal jsem ti druhý den ráno,“ třásl se Keithovi hlas. „Chtěl jsem ti říct, co se mi stalo. Potřeboval jsem tvoji pomoc. Ale tys to poloţila. Nechtěla jsi se mnou mluvit!“ „Já – já jsem nemohla vědět, ţe…“ vykoktala jsem ze sebe. „Myslela jsem, ţe se mi chceš jenom omluvit, tak jsem.“ „Potřeboval jsem s někým mluvit,“ přerušil mě Keith. „Tak jsem 108
ten večer šel navštívit Carla. Řekl jsem mu všechno. Musel jsem to někomu říct.“ Zavrtěl hořce hlavou. „Prosil jsem ho, aby to nikomu neříkal. Na kolenou jsem ho prosil, aby nikomu to tajemství neprozradil. Ale bylo toho na něj moc. Měl z toho v hlavě úplný galimatyáš. O několik dní později mi zavolal. Nabádal mne, abych šel na policii a přiznal se. Tvrdil, ţe půjde se mnou. Ale já jsem odmítl! Oznámil mi, ţe uţ to dál nedokáţe snášet. Chtěl jít na policii sám.“ „Byl jsem úplně vyřízený,“ pokračoval Keith. „Měl jsem příšerný strach. Nedovedl jsem si představit, ţe se mi zhroutí celý ţivot. Choval jsem se jako blázen. Byl jsem odhodlaný učinit cokoli. Cokoli. A pak jsem mluvil s tebou, Natálie.“ „Se mnou?“ zakřičela jsem. „O tom, ţe chceš zabít Carla?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Povědělas mi o Toddovi. Mluvilas o tom, ţe Todd vyhroţoval Carlovi zabitím. Ţe by Carla mohla potkat nějaká nehoda. A tak jsem se rozhodl zavřít jeho ústa navţdycky. Aby všichni vinili z té vraţdy Todda.“ Zajíkla jsem se. „Tys tam byl. Tys byl v té lovecké chatě taky,“ obţalovala jsem jej. „Tys zastřelil Carla. Tys ho zastřelil jeho vlastní puškou.“ „Byl hrozně překvapený, kdyţ mě uviděl v lese, a odhodil zbraň,“ přiznal Keith. „Provrtal jsem mu lebku. Prostřelil jsem svému kamarádovi hlavu. A dal jsem mu pušku zpátky do rukou.“ Projeli jsme ostrou zatáčkou. Autu se do kopce moc nechtělo. Nejdříve zpomalilo, pak zaburácelo a pohnulo se. Keith se ke mně obrátil. „Ty nevíš, jak jsem byl vyděšený, Natálie. Dovedeš si představit, v jakém rozpoloţení jsem musel být, kdyţ jsem zabil vlastního kamaráda?“ Polkla jsem naprázdno. Nezmohla jsem se na odpověď. „A pak tu byla Gillian. Volala mi. Řekla, ţe jí Carlo vyprávěl můj příběh.“ „Gillian,“ zašeptala jsem. Při vyřknutí jejího jména jsem se rozplakala. „Ano Gillian,“ pokračoval Keith temně. „Varoval jsem ji, aby nic neříkala. Poslal jsem jí to shnilé maso a vzkaz. Snaţil jsem se ji vylekat. Chtěl jsem jí dokázat, ţe si nevymýšlím. Ale rozhodla se říci 109
o mně policii.“ „Ty – tys ji taky zabil,“ zděsila jsem se. „Musel jsem,“ zamumlal Keith. Jeho rysy se najednou zkroutily bolestí. Oči zůstaly studené a nepřítomné. „Musel jsem. Musel. Musel. Musel.“ Opakoval ta slova monotónně stále dokola. Jako text nějaké sadistické modlitby. „Musel. Musel. Musel.“ Najednou sešlápl plyn aţ k podlaze. Motor zaúpěl. Auto vyrazilo kupředu a začalo nabírat na rychlosti. „Teď mám poslední problém,“ slyšela jsem jeho hlas. „Tebe.“ Zaplavila mne vlna šíleného strachu. Vyjekla jsem bolestí, kterou mi strach podvědomě působil. Přestoţe na mne sálal horký vzduch z topení, mé tělo ztuhlo chladem. „Keithe – co se mnou hodláš udělat?“ vypravila jsem ze sebe. „Taky tě zabít,“ odpověděl.
110
XXVII. RÁNA
„Keithe – zpomal!“ zavřeštěla jsem. Schválně sešlápl plyn. Auto se vřítilo do zatáčky. Pneumatiky hvízdaly na vlhké vozovce. River Road byla slepá. Končila na okraji útesu. Moc dobře jsem to věděla, Pokud Keith nezpomalí a nezastaví, zřítíme se z útesu dolů. „Keithe – prosím!“ vzlykala jsem. Stromy po mé pravici ubíhaly tak rychle, ţe mi splývaly v jedinou šmouhu. Na Keithově straně jsem neviděla nic neţ černou oblohu. Silnice se zuţovala a stoupala ke srázu. Déšť vytrvale bušil do předního skla. Stěrače stíraly vodu v bláznivém monotónním rytmu. „Keithe, pojďme si promluvit,“ zakřičela jsem. Jeho hlas zněl hluboce a neotřesitelně. „Není o čem,“ zašeptal a přimhouřil oči. „Vţdyť víš všechno, Natálie. Všechno.“ „Keithe – ta silnice za chvíli končí!“ znovu jsem zaječela a vzala za kliku. „Ta silnice nikam nevede. Je slepá. Zpomal! Prosím tě, zpomal!“ Ignoroval mé prosby. „Sbohem, Natálie,“ řekl potichu. „Já teď vyskočím. Ty přeletíš přes okraj útesu. Řeknu jim, ţe mi selhaly brzdy. Bude to další hrozná nehoda.“ „Ne!“ vzlykala jsem. „Prosím tě, Keithe – prosím!“ Po mé pravici se objevila značka KONEC SILNICE. „Keithe – značka!“ prosila jsem. „Ta silnice tamhle nahoře končí!“ Vyděsila nás ohlušující rána. 111
Znělo to jako výstřel z pistole. Uvnitř auta. Viděla jsem, jak se Keithovy oči rozšířily. Dupl na brzdu. Auto dostalo smyk. Zakvílelo a smeklo se. Sunulo se vpřed a nedalo se ovládat. Keith nad ním ztratil kontrolu. To byla ta pneumatika, uvědomila jsem si. Ta úzká náhradní pneumatika bouchla. Keith se snaţil sešlápnout brzdu, jak nejvíc to jenom šlo. Ve smyku jsme se blíţili k okraji útesu. Kdyţ auto neznatelně zpomalilo, otevřela jsem dveře. Zhluboka jsem se nadýchla. A vyskočila ven. Tvrdě jsem narazila na zem. Přistála jsem na loktech a kolenou. Tělem mi projela nesnesitelná bolest. Vířivá rudá bolest. Vyrazila mi dech. Začala jsem se dusit. Zjistila jsem, ţe jsem dopadla do měkkého bahna. Naštěstí zmírnilo náraz. Snaţila jsem se popadnout dech a zvedla hlavu. Spatřila jsem auto. Smekalo se směrem k nízkému zábradlí na okraji útesu. „Vyskoč, Keithe!“ křičela jsem. „Skákej přece!“ Proč neskáče? Ptala jsem se sama sebe. Podařilo se mi zachytit se nějaké klády a vytáhnout se z bahna. „Skákej! Skákej!“ Pak jsem si vzpomněla. Dveře na řidičově straně. Nikdy nešly pořádně otevřít. Stále se zasekávaly. Vůz narazil do zábradlí. Náraz byl překvapivě tichý. Zábradlí se ohnulo a pak povolilo. Viděla jsem, jak se otáčejí kola, kdyţ se auto vyřítilo přes okraj útesu a zmizelo mi z očí. O chvíli později jsem uslyšela ránu. Zvuky tříštícího se skla a kovu. A pak. Pak následovala exploze. Oslnivý balón ţluté barvy vylétl směrem k černé obloze. Přes pleskání dešťových kapek jsem zaslechla praskání plamenů tam dole. Poslední nehoda. Ta hrozná slova mi vypálila v mozku znamení. Poslední nehoda. 112
Rozplakala jsem se, kdyţ jsem se celá mokrá a ušpiněná od studeného vlhkého bahna, snaţila přitáhnout ke kládě a popadnout dech. Déšť mne celou omýval. Přitiskla jsem se ke kládě jako klíště. Chvěla jsem se po celém těle. Otočím hlavu a vidím, ţe se křečovitě přidrţuji dřevěného sloupu značky. Přitahuji se ke značce KONEC SILNICE. Slepá silnice. To je konec, říkala jsem si. Keithův konec. Konec té hrůzy, o kterou se postaral a kterou sám vytvořil. Randee, Todd a já to nebudeme mít vůbec lehké. Nebude to ţádná procházka růţovým sadem. Budeme muset zaplatit za to, co jsme tu noc udělali. Museli jsme dojít aţ na konec tohohle hororu. Dostat se do slepé ulice, na jejímţ konci číhá smrt. Skoncovat s ní. Udělala jsem čelem vzad, pustila se značky a vydala se na dlouhou cestu zpátky do města.
113
R. L. Stine
NA KONCI ČÍHÁ SMRT Z anglického originálu Dead End, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1995, přeloţil Michal Rufert Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 21. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-10-6
114
115
