R. L. Stine Stopy hrŧzy 58 Mlčení noci 2
MLČENÍ NOCI 2 R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1993 by Parachute Press Inc. Translation © Dagmar Mášová 1995 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-04-1 3
ČÁST PRVNÍ ÚNOS
I. PLÁNY NA PRÁZDNINY
Paul Nichols měl náladu, ţe by nejradši vraţdil. Zabubnoval oběma rukama na volant a čekal, aţ naskočí zelená. Zašpiněným okénkem auta na něho zářil semafor a Paulovi se zdálo, ţe má vztek stejně jako on sám. Namrzlá ulice a zasněţené stromy i keře, jako by vydávaly červenou záři. Vyzařovaly hněv. Z rádia se ozvala známá něţná melodie „Tiché noci“. Paul vzal do ruky ovladač, vypnul hudbu a hořce si povzdychl. Ani ne za čtrnáct dní jsou vánoce, pomyslel si a upřeně zíral na červené světlo semaforu. Z rozbitého topení mu na nohy zafoukal studený vzduch. Proč se vŧbec namáhal ho zapínat? Brzy budou vánoce a on nemá ţádnou práci. Ani peníze. Nemá vŧbec nic. „Ve-veselé vánoce, Paule,“ zamumlal si pro sebe. Zase začal koktat. Vţdycky se mu to vrátilo, kdyţ ho něco Štvalo, nebo mu o něco šlo. Blikla zelená. Paul šlápl na plyn a jeho starý plymouth zaúpěl a rozjel se přes křiţovatku, aţ se hladké pneumatiky na kluzkém ledu protočily. Waynesbridge byl známý jako „vánoční město“ díky marnotratné sváteční výzdobě, která zahrnovala i pestře ozdobený vánoční strom na kaţdém nároţí Main Street. 4
Třpytivá světýlka Paulovi jen ještě zhoršila náladu. Zpomalil u přechodu, aby mohla čtyřčlenná rodinka přejít přes ulici. Všichni se smáli, tváře jim pod vlněnými lyţařskými čepicemi jen hořely. Dvě děti ukazovaly na výkladní skříň velkého obchodu na rohu, který se honosil názvem Svět hraček. Kdyţ Paul zahlédl, jak bere táta malého kluka na přechodu za ruku, vzpomněl si na svou vlastní rodinu. Vţdyť vánoce jsou přece doba, kdy má být rodina pohromadě. To se ale Paula netýkalo. Své rodiče neviděl uţ od šestnácti, a to bylo před dvěma lety. Neviděl se s nimi od té doby, co utekl ze střední školy ve Waynesbridge, kdyţ byl ve třeťáku. „Doufám, ţe maj aspoň zkaţený vá-vánoce,“ zamumlal pro sebe a sevřel volant takovou silou, ţe ho aţ ruce bolely. Za chvíli poté auto zaparkoval u chodníku před domem, kde bydlel, a vylezl ven. Obloha se toho pozdního odpoledne zbarvila do šarlatova, rudá sluneční koule zrovna zapadala za dvoupatrovou budovu z cihel. Paulovy kroky na umrzlém, špinavém sněhu zakřupaly. Kovové schody se pod ním rozezvučely, jak šlapal nahoru do druhého patra, kde měl byt. Klepal se zimou ve své hnědé koţené bundě ve stylu pilotŧ amerických bombardérŧ, otevřel dveře a vešel dovnitř. „Nazdar!“ Diana Morrisová překvapeně zvedla hlavu. Ani se nenamáhala zvednout se ze zelené pohovky. Na Paula to ale příliš nezapŧsobilo. „Co tady děláš, Diano?“ Nechala časopis, který drţela v ruce, spadnout na zem. „Doufám, ţe ti to nevadí, Elvisi? Máma s tátou se pro změnu zase mlátěj. Je to nechutný, oba jsou úplně namol. Uţ jsem to tam nemohla vydrţet.“ Paul něco zavrčel. Odhodil bundu na ţidli a prošel se po pokoji. Na pultě, který odděloval obývák od úzké kuchyňky, leţel načatý sáček chipsŧ. Chytil ho a nacpal si jich do pusy celou hrst. „Tak co, máš uţ nějakou práci, Elvisi?“ zeptala se Diana a posadila se. Zavrtěl hlavou, ţe ne. Dianin nadějný výraz pohasl. Její očí spočinuly na podlaze. „A co 5
ta práce v sámošce?“ „Nehodlám rozváţet pribiňáky!“ vybuchl a odhodil prázdný sáček na pult. „Ne-nejsem ţádnej závozník!“ „No jo, dobrý, Elvisi,“ něţně odpověděla. Popošla k němu a dlouze, jemně ho políbila. Netrpělivě sebou škubl a odvrátil se od ní. „No Elvisi?“ Diana dělala, ţe je naštvaná. Chodila s ním uţ tři roky a byla na podobné scénky zvyklá. „Ukaţ mi, jak se umíš smát,“ pobízela ho škádlivě. „No tak, zasměj se.“ Paul se na ni nikdy nedokázal dlouho zlobit. Našpulil pusu a zašklebil se na ni, jak nejlíp dovedl. Diana mu říkala Elvisi, protoţe jí připomínal Elvise Presleyho. Měl úplně stejně rovné černé vlasy a dlouhé kotlety jako on, jeho oči byly stejně jako oči Elvise Presleyho černé a romantické. Měl taky týţ úsměv, který si, jak ho jednou přistihla, nacvičoval doma před zrcadlem. Zasmála se. „Vţdyť ty bys moh bejt slavnej, váţně moh.“ „Ty seš fakt blbá, Diano,“ pronesl s úsměvem. „Jo, to jsem, jinak bych se s tebou nezahazovala,“ odsekla a vyplázla na něho jazyk. Diana si urovnala rukávy tenkého rŧţového svetru, který měla na sobě spolu s těsnými černými dţínami. Světlo stolní lampy dopadlo na její odbarvené vlasy, svázané rŧţovou mašlí do culíku. Černé kořínky vlasŧ kolem čela tmavě, ostře rámovaly její obličej. Prohlíţela si Paula svýma šedomodrýma očima, ty na ní byly nejkrásnější. Neţ si dala odbarvit vlasy, připadala si šedá jako myška, taková moc obyčejná. Obzvláště pyšná byla na své dva přední zuby, které jí vyčnívaly. Vţdycky ji hrozně naštvalo, kdyţ jí Elvis říkal králíčku. Dělal to ale jenom tehdy, kdyţ ji chtěl trochu pozlobit. Dianě bylo sedmnáct, byla o rok mladší neţ Elvis. Odmaturovala na waynesbridgeské střední škole loni v červnu za tři. Měla schopnosti na to, aby dopadla lépe, ale to bylo prakticky nemoţné, protoţe se doma nemohla ani pořádně učit. Její rodiče byli totiţ věčně namol, nebo se pořád hádali. Většinu času proto trávila u Elvise v jeho nepříliš udrţovaném bytě. Zrovna tak jako on si ještě ţádnou práci nenašla. 6
„Ach jo,“ povzdechla si a potřásla hlavou. Svalila se na pohovku, která pod její tíhou hlasitě zaúpěla. Podívala se na něho. „Tak co vlastně budeme dělat? Byly v novinách nějaký další inzeráty?“ Elvis zavrtěl hlavou. Odnesl sáček s chipsy na pohovku a přisedl si k ní. Začal si sáček prohlíţet, jako by se text na něm učil nazpaměť. „Tak to jsme teda v kýblu,“ pokračovala Diana a rýpla Elvise do ţeber. „Za co mi chceš koupit toho jaguára, cos mi slíbil?“ Zašklebil se. „Dovol, abych se zasmál.“ Diana se sehnula na zem pro časopis. „Zrovna jsem tu teď četla o jednom chlapovi a ţenský, který vykradli ozbrojený auto. Víš, takový to autíčko, co převáţí prachy z banky. Svý auto postavili tak, aby zablokovali jinejm autŧm cestu a předstírali, ţe píchli. No a kdyţ to auto s prachama zastavilo, vytáhli na ně automaty. Hodilo jim to šest melounŧ.“ Elvis přikývl. „Jŧ, to je fantazie!“ „Moţná bysme to mohli zkusit,“ zváţněla. Diana si představovala, ţe by se z nich mohli stát lupiči, jací tu uţ dlouho nebyli. Do hlavy se jí vkrádaly plány, v nichţ by uskutečňovali odváţná, nebezpečná přepadení, úplně stejná jako v bijáku, a vţdycky by vyvázli s nějakým tím miliónkem. Napřed si Elvis myslel, ţe si dělá srandu a vymýšlí si jen tak pro zábavu. Pak mu ale došlo, ţe to Diana myslí váţně. Byla posedlá myšlenkou, ţe by mohli zbohatnout, kdyţ uskuteční velkou loupeţ. „Co mŧţeme ztratit?“ poloţila si starou známou otázku. Často se takhle ptala sama sebe: „Co vlastně mŧţeme ztratit?“‚ „Já uţ jsem o jednu práci přišel,“ přiznal zklamaně a prsty si pohrával s natrţeným potahem opěradla. Elvis si vzpomněl na práci v Dalbyho obchodním domě, kterou vykonával skoro dva roky. Dělat ve skladu ho sice zrovna moc nebavilo, ale plat mu stačil na to, aby se uţivil. Navíc se mu čas od času podařilo ukrást pár zajímavých věciček – koţeného bombra, hodinky a přenosnou televizi. To váţně nebyl zase tak Špatnej dţob. Pak ho ale hlídač přistihl s walkmanem schovaným pod bundou a bylo po práci. 7
Elvise odvedli přímo před Roberta Dalbyho. Dalby s ním mluvil osobně! Liboval si totiţ v tom, kdyţ mohl své lidi, kteří byli přistiţeni při krádeţi, zkoupat a pak s nimi vyrazit dveře. Kretén jeden! Elvis byl nepříčetný hněvem, ţe ze sebe nebyl schopen vykoktat ţádné vysvětlení. Dalby tehdy zčervenal jako krocan. Elvis se ale musel drţet zpátky, ruce si nacpal do kapes těsných dţínŧ a odolával nutkání pověsit pana Dalbyho na tý jeho hedvábný kravatce do prŧvanu. Elvisovi se zatím nepoštěstilo sehnat něco jiného. Teď to byly skoro tři měsíce. Tři měsíce hněvu a zamítnutých nabídek. Do jeho chmurných myšlenek pronikl Dianin hlas. Uvědomil si, ţe na něho mluvila, ale on ji nevnímal. „Tak co?“ vyhrkla netrpělivě. „Uţ jsi to udělal?“ „Co udělal?“ nechápal Elvis. Sáček od chipsŧ byl prázdný. Zmačkal ho do kuličky a odhodil na druhý konec místnosti. „Uţ jsi prozkoumal dŧm, kde Dalby bydlí?“ vytasila se Diana s poţadavkem a otázkou v jednom a nespouštěla z Elvise oči. „Ale jo, uţ jsem tam byl,“ odpověděl. „No a co, jak to tam vypadá?“ „Dostat se tam by pro nás měla bejt hračka,“ pronesl nepříliš nadšeně. „Váţně?“ Diana ho popadla za ruku a prudce mu ji sevřela. „Viděl jsem tam jen hlídacího psa, nic víc,“ dodal Elvis. „Fakt si myslíš, ţe se dá dostat dovnitř?“ zajímalo Dianu, která stále drţela Elvisovu ruku. „Jasně, na to vem jed.“ Elvis se zahleděl do její tváře. „Hele, ty to fakt myslíš váţně? Vykrást Dalbymu barák?“ „Vypadám snad na to, ţe si dělám srandu?“ odpověděla Diana. „A skvěle se mu tak pomstíš, co ty na to, Elvisi?“ „Skvělý bude, aţ nás chytej,“ zamračil se. Zalistoval v paměti o čtvrt roku dozadu a znovu, jako by pocítil ruku stráţného na svém rameni. Opět se mu vybavilo, jak na něho všichni civěli, kdyţ ho vedli do šestého patra k Dalbymu do kanceláře, aby ho mohl vyrazit. „Takţe jsi tam uţ jednou byl, jo?“ zajímalo Dianu, uvězněnou v 8
jejích vlastních myšlenkách. „A co se tam dá ukrást?“ „Má to tam natřískaný staroţitnostma,“ vzpomněl si Elvis. „Byl jsem tam loni v zimě na nějakým večírku s ostatníma z práce.“ Diana to fakt myslí váţně, došlo mu znovu. Beru to váţně i já? Tím si uţ tak moc jistý nebyl. „Uděláme to, Elvisi,“ zvolala Diana vzrušeně a znovu mu sevřela ruku. „A ty se tak pomstíš Dalbymu za toho padáka. Vlezeme tam a sebereme mu tolik staroţitností, ţe za to budou prima vánoce! Koupíme si stromeček a dárky a k večeři krocana. Koupíme si prostě všechno!“ V záchvatu nadšení mu ovinula ruce kolem ramen a dala mu pusu. Její rty mu připadaly horké ve srovnání s jeho vlastními. „Zvládneme to!“ křikla. „Bude to jako z nějakýho filmu, jak vystřiţený z bijáku, Elvisi!“ Drţela ho pevně a její štíhlé tělo se chvělo vzrušením. „Co ty na to?“ Podíval se na druhý konec pokoje. Očima přejel místnost od otlučeného nábytku aţ po prodřený koberec. Pak najednou rychle vyskočil. Pootočil se k ní a zadíval se na ni a najednou se na jeho pěkné tváři objevil úsměv. „Mám lepší nápad,“ prohodil. „Jo?“ visela na něm Diana očima. Nedočkavostí zapomněla zavřít pusu. „Vykašleme se na blbý staroţitnosti,“ začal Elvis a ušklíbl se. „Copak my dva se v nich vyznáme? Nevyznáme, tak co.“ „Ale vţdyť…“ začala Diana. Elvis mávl rukou, aby byla zticha. „Co má pro Dalbyho největší cenu?“ – Diana pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?“ „Jeho dcera!“ zvolal Elvis. „Reva,“ zašeptala Diana a překvapilo ji, ţe si ještě pamatuje její jméno. „Reva Dalbyová.“ „Správně,“ řekl Elvis. „Kolik bysme utrţili, kdybysme ukradli ty staroţitnosti? Moţná pár tisícovek, kdo ví? Jistý je, ţe za dcerušku bude Dalby ochotnej sypat milióny.“ 9
Diana skousla dolní ret. Její modrošedé oči pohlédly na Elvise. „Ty myslíš…?“ „Jasně!“ prohlásil Elvis. „Ch-chceš, aby to bylo jako ve filmu? Máš to mít, bude to jak vystřiţený z detektivky, Diano! Jen si musíme všechno pořádně promyslet, krok za krokem, pěkně do detailu. No a kdyţ nebudem mít zrovna smŧlu…“ Rozčileně se na ni zašklebil. „Při troše Štěstí jsme do vánoc milionáři! Jediný, co pro to musíme udělat, je unýst Revu Dalbyovou.“
10
II. REVA SE ZAMILUJE
Reva Dalbyová se zády přitiskla k zábradlí a pozvedla ruce, jako by se chtěla schovat. Tmavá postava se k ní pořád přibliţovala, blíţila se pomalu, ale jistě. Slabě vykřikla. V obchodním domě byla tma a prázdno, všude ticho, aţ na melodii „Tiché noci“, která se ozývala z reproduktorŧ. Postava uţ byla blízko. Byl to muţ. Ztěţka oddychoval, v kaţdém nadýchnutí bylo slyšet hrozivé zachrčení. Reva se přitiskla k nízkému zábradlí balkónu. Pohlédla dolŧ na hlavní podlaţí obchodního domu, které bylo setmělé a klidné, o pět poschodí níţ. Zírala na obrovský vánoční stromek, který jasně zářil v hlavní uličce. Opět se ozval refrén „Tiché noci“, který rušil klid. „Prosím vás, ne!“ vykřikla na svého útočníka. V jedné ruce drţel pistoli. Přiskočil k ní s rozevřenýma rukama. Zavřela oči a přikrčila se. Ucítila chladný závan větru, jak nad ní muţ proletěl, kdyţ padal z balkónu. Slyšela jeho výkřik celou dobu, co padal. Potom se ozvalo tříštění skla. Hlasitá rána. A pak dlouhotrvající nářek plný mučivé bolesti, protoţe člověk, který na ni zaútočil, právě dopadl na vánoční strom. Nastal zkrat. Muţ se začal kroutit a svíjet v záblescích modrobílého elektrického výboje. 11
Ţárovky zapraskaly. Bolavý sykot smrti. Zvuk, na který Reva určitě nikdy nezapomene. Pak náhle zaslechla jeho slabé volání. Šeptal: „Promiňte, slečno. Jste slečna?“ Zase praskání. „Promiňte, slečno,“ říkal. „Mŧţete mi pomoci?“ Reva přimhouřila oči. Zjistila, ţe uţ není nahoře na balkóně. Stála za pultem s parfémy dole v přízemí. Pomalu se vracela do přítomnosti a zapomínala na scénu, která se jí od minulých vánoc vybavovala znovu a znovu. Tohle všechno se stalo loni. Bylo to před rokem, ale Reva musela myslet na tu hrŧzostrašnou noc pokaţdé, kdyţ zaslechla „Tichou noc“ z reproduktorŧ v obchodním domě. Chtěla zapomenout, ale nešlo to. „Slečno, mŧţete mi pomoci?“ Ten hlas nakonec opanoval celou její mysl. Stála tváří v tvář muţi středního věku s prořídlými šedými vlasy. Měl na sobě hnědý plášť a v ruce nesl ohmataný koţený kufřík. Soudě podle netrpělivé grimasy v jeho tváři se asi uţ nějakou dobu snaţil upoutat její pozornost. „Vy tu pracujete?“ zeptal se a zíral na ni svýma šedýma vodnatýma očima. „Ne, nepracuji. Jen se vyţívám, kdyţ mŧţu stát za pultem,“ odsekla Reva a zakroutila očima. Chladné modré oči se zdály být ještě chladnější, kdyţ svým pohledem zmrazila jeho otřepaný kabát. „Byla byste tak laskavá a pomohla mi vybrat nějaký parfém?“ poprosil ji a zadíval se na třpytivé lahvičky za vitrínou. „Pro vás?“ pronesla Reva a pohrdavě se zasmála. Muţ se začervenal. „Ne, samozřejmě, ţe ne. Chci ho pro svou manţelku.“ „Promiňte, ale právě teď mám přestávku.“ Reva se od něho odvrátila. Podívala se dolŧ na pult do oválného zrcátka a začala si upravovat své vlnité zrzavé vlasy. „Přestávku? Ale vţdyť jste sotva otevřeli!“ prohlásil ten člověk a 12
tvář mu ještě víc zbrunátněla. Reva ani nevzhlédla od zrcadla. „Já to tady neřídím,“ odvětila. Pozorovala jeho tvář v zrcadle a měla radost, kdyţ vypadal naštvaně a nevěděl, co má dělat. Nechybělo moc a smála by se nahlas. Muţ se zhluboka nadýchl. „Poslouchejte, slečno, budete tak laskavá a obslouţíte mě? Zdá se, ţe jedinou prodavačkou v tomhle oddělení jste vy a já musím být za deset minut v práci.“ „Je mi líto, to víte, předpisy,“ řekla mu na to Reva a zívla. „No tak, váţně…“ Reva si ho začala prohlíţet. Její oči pohrdavě přejíţděly přes jeho nepříliš moderní hnědý svrchník a odřený kufřík. „Radši byste měl jít nakupovat do suterénu, tam je výprodej,“ sdělila mu. „Schodiště je támhle,“ ukázala. Muţ rozzuřeně zařval. Naštvaně sundal kufřík z pultu a hnal se k východu. O co mu jde? pomyslela si Reva a zasmála se. Jen jsem pomohla ušetřit jednomu uboţáčkovi trochu peněz. Revě ztuhl úsměv na rtech, kdyţ za ní někdo hlasitě zakašlal. Ohlédla se a spatřila Arlene Smithovou, vedoucí oddělení kosmetiky, která na ni nevěřícně civěla. Kostnaté ruce měla zaloţené na prsou, na sobě šedé sako. „Revo, zachovala jste se k tomu zákazníkovi neuvěřitelně hrubě,“ obvinila ji slečna Smithová se zaťatými zuby. „Snad to přeţije,“ odpověděla suše Reva. „Jen aby to přeţil i obchoďák,“ pronesla rozhněvaně slečna Smithová. Reva zakroutila očima. „Mrzí mě to, slečno Smithová,“ omlouvala se a neopomněla zdŧraznit slovo slečna. „Měla byste se starat sama o sebe, já za to nemŧţu, ţe vám dneska kadeřnice zkazila účes.“ Slečna Smithová zlobně přimhouřila oči. „Myslím, ţe si promluvím s tvým otcem, Revo. Vŧbec ses nezměnila.“ „To určitě udělejte, a to hned,“ povzdychla si Reva. „Tyhle vánoce jsem vŧbec neměla v úmyslu trávit zase za pultem, ale táta to chtěl. Myslí si, ţe mi to prospěje.“ „Myslím, ţe to neprospívá ţádnému z nás,“ odpověděla slečna Smithová rozmrzele. Odkráčela dlouhými kroky z oddělení a 13
naštvaně přitom zaklapala vysokými podpatky o tvrdou podlahu. Kde sebrala ty boty? Asi v ţelezářství, zachechtala se Reva. Začala si prohlíţet své nehty. Byly dlouhé a udrţované, včera večer si je nalakovala novým odstínem nachové červeně. Jen tak pro legraci si doprostřed kaţdého nehtu namalovala černý puntík. Bylo jí jasné, ţe tak slečnu Smithovou vytočí. Ačkoliv bylo brzo, ani ne deset hodin, obchodní dŧm se začal plnit dychtivými zákazníky, kteří se vydali na předvánoční nákupy. Reva pozorovala velmi baculatou ţenu, která se snaţila prodrat uličkou mezi dvěma regály s diáři. „Co takhle dát si třeba jednou pro změnu salát?“ zavolala na ţenu, protoţe věděla, ţe ji v tom hluku nemŧţe slyšet. Reva se sehnula pod pult a vytáhla láhev perlivé vody, kterou tam měla schovanou. Maličko upila a pak láhev odloţila, protoţe uviděla známou postavu, která se k ní blíţila. Byl to Kyle Storer a šklebil se jako vţdycky. Kyle si o sobě myslel, ţe je borec Jakmile začaly prázdniny a oba nastoupili u Dalbyho v obchoďáku, začal projevovat o Revu zájem. Ona s ním ale chodit odmítla. Proč? Byl moc horlivej. Tak, tady ho máme, zas mě jde ukecávat. Reva v duchu zaúpěla a sledovala, jak přichází a hází po ní svýma zelenýma očima, Kyle měl na sobě černé holiny, kovbojské kalhoty a modrobílou kostkovanou košili ve westernovém stylu, k tomu námořnicky modrou dlouhou kravatu. Jak mazané, ty jsi váţně liška podšitá, pomyslela si Reva pohrdavě. Kovboj, jako kdyţ ho vyšije. Třeba si sem přišel zajódlovat. „Čao, jak se vede?“ zavolal na ni Kyle a otevřel pusu od ucha k uchu. „Těpic, Revo!“ „Co to má znamenat?“ zeptala se Reva a zírala na jeho dlouhatánskou kravatu. Kyleovi se vytratil úsměv z tváře. „Coţe? To myslíš mou kravatu? Hezká, ţe jo?“ „Musím jít makat,“ vykroutila se Reva. „Padej, padej.“ Kyle na její chladné uvítání nehnul ani brvou. „Obchoďák uţ je 14
fakt plnej,“ pronesl a rozhlédl se kolem sebe. „Fotřík asi teď pěkně rejţuje, co?“ zachechtal se, jako by to myslel jenom v legraci. „Ty, Kyle, já fakt nemám čas se tady s tebou vybavovat,“ naléhala Reva. „Uţ tak mám dneska jeden prŧšvih se slečnou Smithovou.“ Jak to, ţe mu to nedochází? přemýšlela Reva. Ještě jednou mě pozve na rande a bude mít smŧlu, hošánek. „Uţ máš něco naplánovaného na sobotu večer?“ zeptal se Kyle a naklonil se přes skleněný pult. Reva rychle ucukla a přitom převrhla láhev s minerálkou. „Jé, promiň!“ vyhrkla a dívala se, jak voda stéká po Kyleových kalhotách. Kyle o krok ustoupil a otevřel nevěřícně pusu, kdyţ spatřil velikou mokrou skvrnu. „Jeţíši, to je strašný!“ vykřikla Reva a předstírala, ţe je jí to líto. „Co tomu řeknou zákazníci, Kyle?“ Kyle pokrčil rameny a snaţil se vypadat, jako ţe mu to nevadí, ale jeho tvář zrudla. „Zatím ahoj,“ zamumlal a odchvátal pryč. Kdyţ se Reva dost nasmála, dlouze se napila. Pak se otočila a spatřila Francine, která s ní prodávala v parfumerii hned vedle. Měla kudrnaté vlasy, ale jinak vypadala tuctově. Zakývala hlavou: „Jdu pozdě, Revo, promiň. Vyplivlo mi auto na Division Street. Mělas tu velký fofr?“ „Jo, šílený,“ odpověděla Reva a povzdychla si. „Jsem z toho úplně hotová, Francine. Jdu si dát pauzu. Těpic.“ Francine se pokusila o chabý protest, ale Reva ji ignorovala a odspěchala pryč. Kdyţ procházela kolem vánočního stromku, zamrazilo ji. Znovu se jí vybavily vzpomínky na loňské vánoce a strach, který o nich proţila. Vryly se jí hluboko do mozku. Slíbila jsem si, ţe se pokusím být lepší po tom všem, co se stalo minulé vánoce, vzpomněla si Reva. Ţe budu hodnější, přátelštější a rozváţnější. Hodnější bych byla, kdybych leţela v bikinách někde na rozpálený pláţi, prohodila sama k sobě. Byla bych mnohem hodnější, na to vemte jed! Jak ale mŧţu být hodná, kdyţ musím trávit vánoční prázdniny za 15
pultem a čekat, aţ si v tomhle smradlavým obchoďáku přijde nějakej kretén něco koupit. Reva prošla kolem skladu, seběhla krátké schody a spatřila svoji sestřenici Pam, jak stojí u stojanu s pohlednicemi. Pam měla v rovných blond vlasech zapletené červené a zelené stuţky. Měla na sobě zelenou minisukní, pod tím červené punčocháče a přiléhavé červené tričko. To jsem mohla tušit, ţe Pam projeví vánočního ducha, pomyslela si Reva sarkasticky. Patrně je ráda, ţe vŧbec něco sehnala. Matka Pam je skoro pořád připoutaná na lŧţko, její otec měl drogerií, ale musel toho nechat a jít dělat jinam. Nicméně sestřenice Pam vypadá tak skvěle a vesele jako vţdycky, usoudila Reva. A co je to za hošánka, se kterým se Pam vybavuje? Kdyţ Reva vešla do oddělení papírnictví, spatřila, jak Pam drţí ruku kolem krku tmavovlasého, velmi pohledného mladíka v černých dţínách a bílém svetru. Měl rovné černé vlasy, sčesané dozadu do malého copánku, široké, opálené čelo a hluboké černé oči, které upíral na Pam. Usmíval se na ni a Revě se zdálo, ţe je to ten nejkrásnější úsměv, jaký kdy spatřila. „Čágo bago, šílenci,“ zahalekala Reva a uţ stála mezi Pam a mladíkem. Pam byla nucena sundat ruku z jeho ramene a ustoupit o krok zpátky. „Jak se daří v oddělení papíru, Pam?“ zašvitořila Reva s očima upřenýma na mladého muţe. „Skvěle!“ odpověděla Pam. „Celkem to ujde, není to nic náročného.“ „Uţ musím jít,“ na to Reva. Stále upírala oči na mladíka. „Ehm… vy se znáte?“ zeptala se Pam. „Tohle je Victor Dias, moje sestřenice Reva.“ „Nazdar.“ Victor věnoval Revě nesmělý úsměv. Jupí, zajásala Reva. Ten se ale na mě usmál, hošánek! Jsem z něj úplně hotová, přiznala si. „Ty tady děláš?“ zajímalo Revu, která mu úsměv oplatila a svýma modrýma očima hledala ty jeho. „Jasně, jen o prázdninách,“ odpověděl Victor. „Obvykle dělám ve skladu.“ 16
„Ve skladu? Já tam musím makat kaţdý den od tří do pěti,“ postěţovala si Reva. Práci ve skladu děsně nenáviděla. Zato teď to bude jiný, pomyslela si a pozorovala Victorovu hezkou tvář. „Líbí se ti tady?“ zeptala se ho, protoţe nechtěla, aby jejich rozhovor skončil. „Bacha, Victore,“ vloţila se do rozhovoru Pam. „Revin táta vlastní všechny obchoďáky Dalby.“ Victor se usmál. „Práci ve skladu přímo zboţňujˇi a chci tam dělat aţ do smrti!“ zaţertoval. Reva se taky zasmála. Victor pohlédl na hodinky. „Uţ musím jít. Tak nashle. Pam,“ měl se k odchodu. „Já pracuju v parfumérii,“ zavolala za ním Reva. „Někdy si přijď pokecat, platí?“ „Tak jo, měj se,“ zavolal Victor přes rameno a zmizel v davu zákazníkŧ. „Není úţasnej?“ rozplývala se Pam. Reva se konečně podívala na svou sestřenku. „Zdá se, ţe je to sympaťák,“ odpověděla neutrálně. Pam se začervenala. Její zelené oči vzrušeně zasvítily. „Myslím, ţe je to tutovka, Revo,“ zašeptala a ušklíbla se. „Víš, známe se z Victorem jen pár neděl, ale já jsem do něj… zkrátka a dobře… úplně blbá.“ „Tak to je skvělý, Pam,“ odpověděla Reva, aniţ by hnula brvou, jako by jí Pam právě sdělila, ţe je venku ošklivo nebo nějakou podobnou pitomost. Ukázala sestřenici své ruce. „Jak se ti líbí moje nehty?“ „Coţe?“ Pam vypadala zmateně náhlou změnou tématu. „Těmahle nehtama slečnu Smithovou pěkně naštvu, ţe jo?“ uvaţovala Reva a podrţela ruce s černě puntíkovanými rudými nehty Pam před očima. K Revinu úţasu se Pam shýbla a vyndala z výkladní skříně papírnictví stříbrný nŧţ na otvírání dopisŧ. Pam zdvihla nŧţ vysoko nad hlavu. „Co to děláš… Pam?“ zakvílela Reva. „Tohle si myslím o tvých nehtech!“ vykřikla Pam a vrazila nŧţ do 17
Revina hrudníku.
18
III. NA REVU NĚKDO ČÍHÁ
Reva ze sebe vyrazila přidušený výkřik. Pam se zachechtala. Pozdvihla nŧţ na otevírání dopisŧ a několikrát zapíchla jeho čepel do Reviných prsou. „Teď jsem tě dostala,“ zakřičela Pam a jej í oči v jasném osvětlení obchodu vzrušeně zazářily. Reva ustoupila o krok zpátky, v očích se jí stále zrcadlil strach. Hleděla na falešný nŧţ na dopisy a docházelo jí, ţe měl zasunovací čepel, která vklouzne do rukojeti, kdyţ ji někdo zapíchne do nějakého předmětu. Pam si vrazila nŧţ do dlaně své vlastní ruky a stále se šklebila. „Věřila bys, ţe tenhle srandovní nŧţ na dopisy jde tady v oddělení papírnictví teď o vánocích nejlíp na odbyt?“ prohlásila Pam a pokývla hlavou. „Je to… děsně legrační,“ řekla Reva tiše. „Přeji ti příjemnou zábavu, Pam.“ „To máš za minulý vánoce,“ poznamenala Pam a významně se na Revu podívala. „No jasně,“ zamumlala Reva. Reva se rozloučila se sestřenkou a pak šla, jak nejpomaleji uměla, zpátky za pult parfumérie. Cestou přemýšlela o Victorovi. Po práci se Reva vydala nahoru do šestého patra, kde byly kanceláře, za svým otcem. Prošla luxusní přijímací halou s koţenými pohovkami, čerstvými květinami ve vysokých skleněných vázách a 19
stěnami pokrytými textilními tapetami a obrazy současných malířŧ. Cestou k otcově kanceláři v rohu přijímací haly se Reva zastavila, protoţe spatřila balkón. Byl to balkón, odkud mohla pozorovat všech pět poschodí, dokonce i přízemí obchodního domu. Tentýţ balkón, na němţ málem našla smrt. Po zádech jí přejel mráz. Reva zadrţela dech a utíkala celý zbytek cesty s očima upřenýma přímo před sebe. Pan Dalby stál ve dveřích své kanceláře se stohem pořadačŧ v rukou. Usmál se, kdyţ se Reva objevila. „Tak co, jak to klape?“ Revin otec byl upravený, pohledný muţ, který přichází do kontaktu s lidmi kaţdý den, a proto o svŧj vzhled dobře pečuje. Bylo mu šestačtyřicet let, ale vypadal mladší. Jedinými známkami stárnutí byly vrásky kolem tmavých očí a roztroušené stopy šedin na obou stranách jeho tmavých, hladce přičesaných vlasŧ. „Jak to klape? Nic moc,“ postěţovala si Reva. Následovala svého otce do jeho kanceláře a posadila se do čela širokého stolu ze světlého dřeva. Posunula fotografii v plexisklovém rámečku do rohu, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Viděla ji uţ aspoň tisíckrát, ale stále ji rozesmutňovala. Byl to snímek, na kterém byla Reva, její malý bratr Michael a jejich maminka na pláţi v Cape. Byl to obrázek starý pět let, fotili se přesně pŧl roku před smrtí Reviny matky. To je ale zvláštní fotka, pomyslila si Reva a vrátila ji zpět na místo. Je tak smutná a veselá zároveň. Nikdy jí nebylo jasné, jak se tatínek vydrţí na ni celý den dívat. Pan Dalby se posadil na ţidli a s rukama opřenýma o psací stŧl si pozorně prohlíţel Revinu tvář. „Slečna Smithová si na tebe dnes ráno stěţovala,“ řekl tiše. Reva pokrčila rameny, jako by tím chtěla dát najevo, ţe je jí to jedno. „Tati, mně se letošní vánoce váţně nechce trávit za pultem v obchoďáku,“ zakňourala, i kdyţ pŧvodně nechtěla, aby to vyznělo tak plačtivě. „Snad ty peníze tolik nepotřebujeme, viď, ţe ne?“ Pan Dalby se zamračil. Začal poťukávat perem po desce stolu a přitom Revu zamyšleně pozoroval. „Já si ale přeji, abys tu zŧstala,“ řekl jemně. „Bude to pro tvoje dobro, Revo. Je mi jasné, ţe se ti tu vracejí špatné vzpomínky, ale na druhé straně cítím, ţe se přes to 20
všechno musíš přenést.“ „Já si ale od toho všeho potřebuji odpočinout, nic víc,“ naléhala Reva. „Proč bych nemohla jet s Michaelem do Santa Croix?“ „Protoţe tě Harrisonovi nepozvali,“ odpověděl Revin otec, aniţ by volil jiná slova. „Pozvání platí jen pro tvého bratra.“ Reva si odhrnula pramen rusých vlasŧ z čela. „Ten si ale bude lenošit,“ zabručela. „Něco ti povím,“ pronesl pan Dalby a odhodil tuţku na stŧl. Jeho tvář oţila. „Nějak to tu přes vánoce vydrţ a v únoru si vyjedeme někam, kde je teplo, ano?“ „Myslíš to váţně?“ Reva se narovnala ze své schlíplé pozice v ţidli, její modré oči oţily. „A mŧţeš si někoho vzít s sebou,“ dodal. „Lepší nabídku jsi uţ nemohla dostat.“ Reva se usmála. „Tak tomuhle ty říkáš úplatek, tati?“ Pan Dalby přikývl. „Jo, tomuhle já říkám úplatek.“ Reva vyskočila, natáhla se přes otcŧv stŧl a políbila ho na tvář. Jeho tmavé oči se rozšířily údivem. Nebyl zvyklý na projevy náklonnosti od své dcery. „Fajn, tak to já se teda nechám podplatit,“ prohlásila Reva s úsměvem. „Já vlastně úplatky beru moc ráda.“ „Takţe budeš tak hodná a zŧstaneš za pultem?“ ţádal ji otec. „Jasně, na to vem jed,“ odvětila Reva. „A neuslyším uţ ţádné stíţnosti od slečny Smithové, ţe ses nechovala hezky k zákazníkŧm?“ zeptal se a tázavě nadzdvihl obočí. „Ty… radši ode mě nečekej zázraky!“ zavolala za ním Reva, která zamířila k věšáku na kabáty. „Jdeš se mnou domŧ?“ Pan Dalby si povzdychl a ukázal na hromadu spisŧ na stole. „Nemŧţu, zdrţím se dlouho, musím projít všechny tyhle soupisy inventáře.“ Reva na sebe natáhla kabát. „Jasně. Tak nashle.“ Zastavila se u dveří. „A dík za úplatek, tati.“ „Rádo se stalo.“ Reva se pustila po chodbě směrem ke dvěma sluţebním výtahŧm pro zaměstnance a přitom si pobrukovala. Většina kanceláří, které míjela, byla prázdná. Psací stoly v přijímacích kancelářích byly 21
rovněţ prázdné. Sekretářky odešly domŧ přesně v pět. Revin hlas se v tiché chodbě rozléhal. Ztichla. Nelíbilo se jí, ţe je tu tak sama. Přistoupila k jednomu z výtahŧ pro zaměstnance a cítila, jak jí srdce buší hlasitěji neţ jindy. Dveře výtahu se kovově leskly, takţe se v nich viděla. Dívaly se na ni dvě Revy, i kdyţ byly trochu rozmazané. Obě byly tak trochu zvědavé a mírně vylekané zároveň. Přivolala výtah. Dveře výtahu nalevo od ní se otevřely. Reva přistoupila blíţ. Najednou se za ní ozval hlasitý výkřik. Silné ruce ji zezadu sevřely.
22
IV. REVA MÁ STRACH
Reva cítila, jak ji někdo táhne pryč. Se zoufalým vypětím všech sil se ze sevření vytrhla. „Jé, to jsi ty, tati?“ vykřikla. „Jak to, ţe pouţíváš výtah pro zaměstnance,“ káral jí a sledoval, jak dveře výtahu zaklaply. „Oba výtahy tak trochu stávkují. Měl jsem tu montéry, aby je spravili.“ „Fuj… to jsem se ale lekla, tati!“ zvolala Reva. Pan Dalby sotva popadal dech. Běţel celou cestu chodbou, aby ji zastavil. „Promiň, Revo, ale mohla bys tam uvíznout. Opraváři tam měli dát ceduli.“ „Teda, tys mi dal!“ vykřikla Reva. Tep se jí pomalu vracel do normálu. „Tady se člověk nikdy nenudí.“ Rozloučila se ještě jednou s otcem a namířila si to k výtahŧm pro zákazníky. Sjela dolŧ do přízemí a musela si zacpat uši, aby neslyšela to hrozné ra… ta… ta… z písničky „Tluče bubeníček“, která se ozývala z reproduktoru uvnitř výtahu. Obchodní dŧm uţ byl skoro pŧl hodiny zavřený. Uklízeči četa v modrácích hlasitě rachotila smetáky, kyblíky a obrovskými vysavači. Několik vedoucích oddělení přerovnávalo regály. Reva proběhla uličkami mezi regály k východu pro zaměstnance. Obchoďák ji vţdycky po zavření připadal hrozně mrtvý. Vzduch uvnitř by se dal krájet. Uličky byly moc prázdné, zdálo se jí, ţe všechny figuríny se dívají přímo na ni. 23
Vracelo se jí tu příliš mnoho hrŧzných vzpomínek… Zapnula si kabát a vyšla ven do jasného, chladného večera. Na fialové obloze zářilo tisíc malých hvězdiček. Její modré boty značky Dr. Martens na betonu zadupaly, kdyţ přecházela širokou nákladní plošinu a nízké schŧdky. Závan větru zarachotil řetězy, které tvořily plot kolem asfaltové plochy. Tučné hnědé listy se po něm draly, jako by jím chtěly prorŧst. Proč musí být parkoviště pro personál tak daleko od obchoďáku? uvaţovala Reva. Zdvihla si límec kabátu a rozeběhla se. Je tady taková hrozná tma, pomyslela si a otřásla se zimou. Tátovi by se vŧbec nic nestalo, kdyby sem dal pár světel. Na konci plochy pro zastavování viděla nejasné obrysy brány. Za branou se mezi dvěma budovami objevila úzká ulička. Parkoviště bylo na jejím konci. Reva prošla branou a rychle pospíchala úzkým prŧchodem. Budovy, které prŧchod vytvářely, byly vysoké a tmavé. Na rozbitém skle a starém sněhu Reviny boty zakřupaly. Prŧchodem zahvízdal vítr, který se opřel proti nijako by ji chtěl poslat zpátky. Asi v pŧlce cesty tmavým tunelem zaslechla nějaké kroky. Někdo šel za ní. Šel napřed pomalu, pak začal zrychlovat. Revě se zatajil dech. Vítr zakvílel, ale i tak slyšela kroky. Byly blíţ a blíţ. Patřily více lidem. Ztuhla a pak se přinutila běţet. Přitáhla si límec kabátu oběma rukama, sklonila hlavu proti větru a utíkala pryč. Na konci uličky se rozlévalo šedé světlo. Reva běţela přímo k němu. Málem zakopla o prázdnou plechovku od koly, která hlasitě zařinčela po asfaltu. Kroky byly těsně za ní. Kolika lidem patřily? Kolik lidí ji pronásledovalo? Neohlíţela se. Stále měla hlavu skloněnou proti skučícímu větru. Šedé světlo mlhavě svítilo na konci prŧchodu. Zalapala po dechu a běţela, jak nejrychleji uměla. Běţela za světlem. – Kdyţ vyběhla ze tmy, spatřila řady parkujících aut. Parkoviště bylo přímo před ní. Bílé světlo, které se linulo z vysokých stoţárŧ, odráţela skla aut jako jasné komety. Reva zahlédla svoji novou 24
červenou miatu, jak stojí sama u plotu v první řadě. Kdyţ se mi povede se k ní dostat, tak uţ se mi nemŧţe nic stát, pomyslela si. Nic se mi nemŧţe stát… Před kým to utíká? Kdo by ji mohl pronásledovat? A proč? Ohlédla se za sebe, aniţ by zpomalila. Rozeznala muţe a ţenu. Byli to prodavač a prodavačka z obchodního domu, zamávali si na dobrou noc a spěchali přes parkoviště kaţdý ke svému autu. Reva se zastavila pár metrŧ před svým autem, aby nabrala dech. Hrudník se jí prudce zdvíhal. Dívala se, jak se světla aut rozzářila, kdyţ oba zaměstnanci sedli za volant. Já jsem takovej idiot, řekla si Reva. Zjistila, ţe stále ještě svírá límec kabátu oběma rukama. Pohlédla na parkoviště, jak auta startují, rozepnula si kabát a dala ruce dolŧ. „Já jsem ale blbá,“ pronesla nahlas. „Úplně blbá, fakt.“ Proč jsem si jenom myslela, ţe mě pronásledují? Proč jsem si vŧbec připustila mít takovej strach? Dřív jsem nikdy taková nebyla. Nikdy! „Začni ţít, Revo!“ nadávala si. „Pomalu se přestávám radovat ze ţivota, váţně,“ řekla si a pokývla hlavou. Z kapsy kabátu vyndala klíčky od auta. Ruka se jí třásla, kdyţ otevírala dveře. Vklouzla do koţeného sedadla, přibouchla dveře a zamkla je. Potom ponořila ruce do kapes a tiše, velmi tiše seděla a dívala se ven na parkoviště. Čekala, aţ opět nabere dech a aţ z ní spadne strach. Musím přestat s tím strašením sama sebe, pomyslela si, zatímco několik dalších zaměstnancŧ přešlo parkoviště a nasedlo do auta. Musím s tím konečně přestat teď hned. „Jsem přece Reva Dalbyová a nebojím se ničeho,“ řekla si nahlas. Zvuk vlastního hlasu, který byl vyrovnaný a jistý, jako by ji uklidňoval. Otočila klíčkem zapalování, rozsvítila světla a rozjela se k výjezdu. Division Street byla uzavřena, pravděpodobně se tam stala nehoda. Reva naštvaně zavrčela, kdyţ musela z Division Street odbočit na vedlejší silnici. Pojedu zadem, řekla si. Ve zpětném zrcátku spatřila, jak auto, které jelo za ní, udělalo totéţ. 25
Obvykle jí cesta z obchodního domu do North Hills, coţ byla drahá a exkluzivní část Shadysidu a její bydliště, trvala jenom dvacet minut. Reva věděla, ţe není dŧvod spěchat. Kdyţ Michael odjel do St. Croix, jeho chŧva Yvonne si vzala dovolenou. Doma stejně nikdo není. Nesnášela však, kdyţ chytla dopravní špičku. Člověk má pocit beznaděje. Reva byla dívka, které pocit beznaděje rozhodně nevyhovoval. Zahnula se svou malou miatkou, projela kolem nízkých, krabicovitých domkŧ a potom ostře zatočila kolem prázdného tmavého hřiště. Ve zpětném zrcátku zahlédla světla. Podívala se do něho a uviděla, ţe auto, které jelo za ní, také zabočilo. Odlesk světel zpŧsobil, ţe neviděla na řidiče. Co ale viděla, bylo, ţe auto bylo staré a ojeté. Asi nějaký plymouth, pomyslela si. „Určitě mě nesleduje,“ řekla si nahlas a šlápla na plyn. Malé autíčko vyrazilo dopředu. „Nezačínej zase blbnout, Revo. Určitě tě nesleduje.“ Prudce otočila volantem a ostře zabočila na Park Drive. Domy, stromy a keříky se po obou stranách ulice jenom míhaly. Reva sledovala zpětné zrcátko. Přes zadní sklo se na něj promítla dvojice světel. Plymouth zahnul taky. To si nenamlouvám. To auto mě sleduje, zjistila Reva a hrŧzou se zachvěla. Ale proč?
26
V. „UNESME JI, NEŢ SE PROBUDÍ“
„Sledoval jsem ji,“ řekl Elvis. „Sledoval jsem ji celou cestu, kdyţ jela domŧ. Jen proto, abych zjistil, kudy jezdí. Pak jsem radši zmizel.“ V ruce drţel láhev s kečupem a mocně s ní třepal, aby mu vytekl na hamburger. Pak s lahví klepat přestal a pozoroval, jak se červená omáčka rozlévá po masíčku. „Co tomu říká chudák malej hamburger, ţe ho baštíš s kečupem?“ zavtipkovala Diana a na dŧkaz nesouhlasu zakroutila hlavou. Odbarvené blonďaté vlasy měla staţené modrobílou stuţkou, několik pramínkŧ se ale vyklubalo ven a padalo na její bledé čelo. „Mám rád hodně kečupu,“ zamručel Elvis, a sledoval hustou červenou lavinu, jak se z housky rozlévá na talíř. „Mám ti objednat ještě jednu flašku s kečupem?“ zeptala se Diana sarkasticky. „Nebo rovnou sklenici, abys mohl ten kečup i pít?“ Neodpověděl jí. Místo toho mávl směrem k jejímu talíři s hranolkami. „To je všechno, co si dáš?“ „Jo, drţím dietu.“ Nahnula se přes plastikový stolek a namočila si hranolek do louţe kečupu na jeho talíři. „Neuţírej, jo?“ Seděli naproti sobě v tmavém boxu vzadu v malé kavárničce „U Freddyho“ v Old Village v Shadysidu. Maličká restaurace voněla silnou kávou a smaţenou cibulkou. Elvis s Dianou tu byli jedinými hosty. Elvis uchopil hamburger oběma rukama a pořádně si ukousl. Na 27
bradu mu vytekl kečup. Zlobně si změřil Dianu, která seděla na opačném konci stolu. „Co na mě tak zíráš?“ „Čekám, aţ mi dopovíš konec tý tvý story,“ odpověděla a mávla rukou, ve které drţela mezi dvěma prsty hranolek, ale nesnědla ho. „Takţe jsi ji tedy sledoval?“ „Jo, sledoval,“ odpověděl a při tom ţvýkal dál. „Jsem si jistý, ţe to ani nezpozorovala. Na beton.“ „Byl jsi opatrný?“ Přikývl a otřel si bradu do papírového ubrousku. „Byl jsem vţdycky hodně daleko, takţe mě neviděla. Sledoval jsem ji celej týden, abych viděl, co kdy dělá, víš?“ „No a?“ vyjela Diana netrpělivě. Odhodila brambŧrku a upřela na Elvise své modrošedé oči. Spolkl pořádné sousto hamburgra. „Hned ti řeknu, co a jak,“ tlumeně j í odpověděl a natáhl se k ní přes stŧl, i kdyţ tu nikdo jiný nebyl. „Dalby vyjíţdí do práce kaţdej den ráno přesně v sedm. Mŧţeš si podle něho seřídit hodinky, jak je přesný.“ „A Reva jezdí s ním?“ začala Diana taky šeptat. Elvis pohodil hlavou, takţe mu jeho černé vlasy spadly přes jedno oko. Shrnul si je dozadu z čela. „Ani nápad, princezna vychází kolem devátý, někdy trochu déle. Jezdí si v novým autě, v malý červený miatce.“ Diana na něho zamyšleně zírala. Vzala si další brambŧrku a strčila si ji do pusy. Hryzala jí rychle jako králík a nespouštěla z Elvise oči. „A co sluţebnictvo? Je v domě nějaká uklízečka? Nebo správce?“ Zdlouha srkal kolu. „Včera ráno, jen co Reva odešla, jsem se tam vplíţil, abych to zjistil. Nikdo z lidí, co tam vypomáhaj, tam nebydlí. Uklízečka dorazila asi deset minut poté, co Reva odkráčela do práce. To je všechno, nikoho dalšího jsem tam neviděl.“ „Určitě to nebude zas tak jednoduchý,“ zapochybovala Diana a pokusila se zastrčit si vlasy pod látkovou sponu. „Mŧţu ti sníst trochu těch brambŧrek?“ zeptal se Elvis a nabral si jich plnou hrst dřív, neţ mohla Diana odpovědět. „Dneska bych polykal i hřebíky.“ „Máme vŧbec nějaký prachy, abysme to zaplatili?“ mrkla Diana směrem k číšníkovi, který se vepředu u dveří opíral o zeď a při tom si četl noviny. 28
„Zbylo mi ještě pár doláčŧ,“ sdělil jí Elvis a poklepal si na zadní kapsu dţínsŧ. Naklonil se dopředu a stiskl jí ruku. „Za pár dní tyhle starosti uţ mít nebudeme.“ Zašklebil se na ni jako opravdický Elvis Presley. Ten úsměv byl tak sexy, ţe mu Diana nikdy nedokázala odolat. Taky se na něho usmála. „Jakmile z nás budou boháči, tak budu chodit na kaţdej film, co jen budou ve městě dávat. Na deset filmŧ za den! A kaţdej chci vidět pětkrát!“ Elvis si poloţil prst na ústa, aby jí naznačil, ţe nemá tak křičet. „Jeden menší problém by tu ale byl,“ přiznal a úsměv mu zvadl na rtech. „Jaký menší problém?“ „U Dalbyŧ v domě je hlídací pes,“ řekl. „Je to veliká, ošklivá obluda.“ „Brrr! Neskočil na tebe, kdyţ ses tam vplíţil?“ Elvis zavrtěl hlavou. „Byl přivázaný. Asi ho pouštěj jen na noc.“ „V tom případě nám nevadí, ţe mají psa, ne?“ ptala se Diana starostlivě. „Ne, snad to nevadí,“ odvětil Elvis. Diana zamhouřila oči a hluboce se zamyslela. „Promysleme si to pořádně od začátku,“ uvaţovala s bradou v dlani. „Aţ její táta v sedm hodin odejde, princezna Reva zŧstane asi dvě hodinky doma úplně sama.“ „No jo, správně,“ souhlasil Elvis a hltavě dojídal Dianiny hranolky. „Určitě spí aspoň do pŧl devátý, to zrovna rozhrnovala závěsy. A je tam úplně sama.“ „Takţe nejlíp bude, kdyţ ji uneseme u nich doma, ještě neţ se probudí,“ přemýšlela nahlas Diana. „Jasně,“ rychle souhlasil Elvis. „Bude to hračka.“ „Tak to udělejme zítra ráno,“ rozhodla Diana s odhodlaným úsměvem na tváři.
29
VI. POJĎ SEM PEJSKU!
Skla
malého autíčka zneprŧhlednila hustá bílá mlha. Dovnitř se vkrádalo bledé světlo měsíce v úplňku. Kolem dokola ve vzduchu visela zima. Holé větve stromŧ se k sobě vinuly, jako by se pokoušely zahřát. Victor zaparkoval na okraji útesu a vypnul motor. Na okamţik, dříve neţ se začali líbat, pohlédli předním sklem na Shadyside, které se rozprostíralo tam dole. River Ridge, vysoký skalnatý útes, tyčící se nad řekou Conononka, byl oblíbeným místem, kde studenti shadysideské střední školy parkovali. Té mrazivé noci tam kromě Victorova ţádné jiné auto nebylo. Victor pozoroval oblohu posetou hvězdami, choulil se do své tenké bundičky a přemýšlel, jestli je to, co se děje, doopravdy. Jak se přední sklo začalo utápět v mlze, naklonila se k němu, dala mu ruce… byly teplé… kolem krku, strhla ho k sobě a políbila ho. Svými rty se přibliţovala k jeho a potichu vzdychala. Její teplé ruce, tak nečekaně silné, tiskly pevně jeho tvář k její. Ten polibek trval dlouho. Kdyţ ji Victor konečně přestal líbat a pokusil se vymanit z jejího objetí, byl celý zadýchaný. V tváři pocítil nával horka, srdce mu bušilo. Ďábelsky se na něho usmála a pak si poloţila čelo na jeho rameno. „Ne… neměli jsme to dělat,“ zakoktal Victor. Chichotala se a svými rty mu přejíţděla po rozpálené tváři. 30
„Ne, váţně s tím přestaň,“ naléhal. Jeho hlas zněl v těţkém vzduchu malého auta přísně a pronikavě. „Ne… nedělej to. Ne, fakt…“ Reva sevřela jeho ruku. „Je to v pořádku,“ zašeptala a její modré oči zasvítily v bledém měsíčním světle, které procházelo předním sklem. „Není to správný, co děláme,“ trval na svém Victor a otočil se k ní čelem. „Pam a já… to spolu myslíme váţně.“ Reva se zahihňala. „Ale jdi, ty jsi taky váţný,“ škádlila ho. „No kdyţ jsi mi večer volala, tak jsem netušil, ţe… ţe bys…“ hledal Victor vhodná slova. Reva mu nedala šanci, aby jí oponoval. Znovu přitáhla jeho hlavu ke svým rtŧm. Přitiskla rty k těm jeho, pevně, pevněji. Líbala ho, aţ málem omdlela. Kdyţ on je tak hezký, pomyslela si. Musela jsem mu zavolat. Nemohla jsem odolat. Nechala mu své měděné vlasy spadnout do tváře a znovu ho políbila. Reva se v duchu zachichotala. Přemýšlela, co asi právě teď dělá sestřenice Pam. Sedí u telefonu a čeká, aţ Victor zavolá. Pam má dost často smŧlu, řekla si Reva opovrţlivě. Victor je zkrátka moc hezký na to, aby chodil s takovou nulou, jako je Pam. Diana pevně svírala volant oběma rukama. Topení ještě nehřálo. Pohlédla na Elvise. „Mŧţeš, prosím tě, přestat praskat těma prstama?“ poţádala ho pěkně zostra. „Já myslela, ţes říkal, ţe nervózní nejsi.“ Elvis udělal prsty ještě jeden pořádný prásk, pak si dal ruce do klína. „Já nejsem ne-nervózní. Jenom mám takový divný pocit. Já jsem ještě nikdy nikoho neunes.“ „Já taky ne,“ odsekla Diana. „Tak ze mě přestaň dělat cvoka. Před chvílí jsi pořád podupával nohou a teď budeš tak dlouho praskat těma prstama, aţ z toho začnu ječet.“ „To není moc chytrý,“ stěţovala si Diana. „Odsud ho váţně neuvidíme.“ „To je on,“ zašeptal Elvis s očima upřenýma na mercedes, dokud 31
auto nezmizelo za okolními domy, lemovanými stromky. „Zrovna jede mistr světa Dalby.“ „A svou princezničku nechal úplně samotnou,“ dodala Diana. Vyjela na silnici. „Pojedeme?“ Elvis ji chytil za ruku, aby ji zastavil. „Ne, počkej. Počkáme dedeset minut, aby bylo jistý, ţe se Dalby nevrátí zpátky.“ Diana poslušně zajela zpátky na místo, kde stáli. Netrpělivě si povzdychla. „Kolik je hodin?“ Elvis se podíval na hodiny na palubní desce a vzpomněl si, ţe nejdou. Bylo na nich tři třicet. „Musí bejt něco málo po sedmý. Říkal jsem ti, ţe Dalby jezdí v sedm. Sledoval jsem ho čtyři dny po sobě. Jezdí vţdycky přesně načas.“ Začal zase praskat prsty, ale pak si vzpomněl, ţe to Diana nesnáší, a přestal. Kolem nich se převalil školní autobus naloţený dětmi. Elvis se přikrčil nad vedlejší sedadlo a odvrátil hlavu od okénka. „Ach jo,“ vzdychla Diana. „Kéţ bysme to uţ měli z krku.“ „A počítali doma peníze,“ dodal Elvis, zatímco bubnoval prsty na kolenou. „Kde má Reva loţnici… nahoře nebo dole?“ zeptala se Diana stísněným hlasem, který odhaloval, ţe má strach. „Nahoře v prvním patře. Nalevo,“ odvětil Elvis. „Dvakrát jsem tu byl večer, abych viděl, kde se svítí. Vím, jak ji najdeme.“ Diana si pohrávala s pramenem vlasŧ, které jí čouhaly z černé baseballové čepice, vraţené hluboko do čela. Její výraz plný obav se náhle změnil. Doširoka se na Elvise usmála. „To je váţně jak v nějakým filmu, no ne?“ zavolala na něho. Elvis se ale nesmál. Přimhouřil oči. „Jo, aţ na to, ţe já si jak filmová hvězda nepřipadám,“ suše poznamenal. „Ale budeš, aţ budeme mít v kapse milión dolarŧ!“ přesvědčovala ho Diana. „Tak se s tím pojďme vypořádat,“ řekl. „Jde se na věc, jen do toho.“ Gestikuloval oběma rukama. Diana vyjela z místa, kde stáli, a drţela se při okraji chodníku, dokud nedojeli k cestičce vedoucí k domu pana Dalbyho. „Mám jet dál?“ zeptala se a přitom pokukovala po vysokém ţivém plotě, který obklopoval Dalbyovic majetek ze všech stran. 32
„Ne. Zŧstaň s autem tady,“ radil Elvis. „Zŧstaň tady u cesty, ale nevjíţděj na ni. Vypadalo by to podezřele.“ Chytil páčku u dveří. „A nech běţet motor. Aţ ji dostaneme, budeme odsud muset vypadnout – pěkně rychle.“ Začal otvírat dveře od auta. „Hej – a co pusa pro štěstí!“ zavolala za ním Diana. Natáhl se k ní a Diana ho krátce políbila. Pak vyskočil z auta a se skloněnou hlavou a rukama, vraţenýma do kapes u bundy spěchal nahoru na cestičku. Ranní sluníčko vypadalo jako rudý balón, šplhající se po střeše Dalbyova obrovského domu. Elvis vydechoval obláčky bílé páry, jak běţel k boční straně domu a snaţil se schovat v hlubokém stínu vysokého ţivého plotu. Byl uţ na poloviční cestě k domu, kdyţ spatřil černého dobrmana, jak se k němu blíţí. Elvis ztuhl. „Hej, ty – kde máš řetěz?“ zavolal na psa. Veliký pes sklonil hlavu a zavrčel, aby Elvise varoval. Jeho oči rudě svítily a sledovaly Elvise. Zvíře stáhlo pysky a s dalším zuřivým zavrčením vycenilo zuby. Elvis zaplašil příval strachu, který jím projel. „Pojď, pejsku, já se tě ne-nebojím,“ zavolal. Klepala se mu ruka, kdyţ si ji dával do kapsy. Oči měl stále upřené na vrčícího psa. Pes zŧstal stát na konci cestičky, připraven k útoku. Elvis vytáhl odřezky slaniny, které měl s sebou, a vymrštil ruku směrem k psovi, aby ukázal, co v ní má. „Hele, slaninka!“ zakřičel na psa. „Všichni pejsci mají přece slaninku rádi, viď?“ Elvis pohodil kousek slaniny na trávu. „Pod sem, pejsku, pro slaninku. Hele, Elvis je tvŧj kamarád.“ Pes se na slaninu ani nepodíval. Velký dobrman otevřel tlamu, vycenil zuby a hnal se po Elvisově krku.
33
VII. VŢDYŤ JE TO HRAČKA
Elvis vykřikl, kdyţ pes se zavrčením zaútočil. Zvedl obě ruce, aby se chránil. Nicméně velký dobrman byl tak těţký, ţe zatlačil Elvise do ţivého plotu. Pes drţel v zubech utrţený rukáv Elvisova koţeného bombru a zŧstal stát. Elvis zběsile strčil svoji nahou ruku do kapsy. Pokoušel se vyrvat utrţený rukáv z psovy tlamy a vytáhl na něj kapesník namočený do chloroformu. Kdyţ měl ruku volnou, chytil psa za čumák. „Jaúúú!“ zařval Elvis, kdyţ ho pes rafnul do ruky. Dobrman cvakl čelistmi, zaklonil hlavu a zuřivě zavyl, jak se pokoušel vymanit se ze sevření. Elvis ale psa nepouštěl a pevně svíral jeho tlamu. Nenechal psa tlamu otevřít a zacpal mu nozdry kapesníkem s chloroformem. Hrudník psa se prudce zvedal. Hlavou škubal dozadu, jak se pokoušel dýchat. Nepouštěj ho! Nepouštěj ho! poručil si Elvis. Psí oči se na Elvise zlobně upíraly. Hlavou škubal na jednu stranu, pak na druhou. Pak se jeho oči zavřely. Zápas skončil. Psí tělo těţce kleslo k zemi a dlouze zakňučelo. Elvis ustoupil stranou. Těţce polkl a zíral na psa. Leţel nataţený na boku s tlamou doširoka otevřenou, dýchal klidně a tiše. Elvis nacpal kapesník zpátky do kapsy a zapnul si ji. Vţdy připraven, pomyslel si. To je moje heslo. Na okamţik zŧstal stát ve stínu keřŧ a pozoroval psa, který uţ o 34
sobě nevěděl. Pak se uklidnil a zase nabral dech. Nahmatal zadní kapsu dţínsŧ, aby se ujistil, ţe tam pistole zŧstala. Věděl, ţe ji mohl vytáhnout na psa. Bylo by to bývalo rychlejší, snadnější. Ale nadělal by při tom rámus. Výstřel by mohl vzbudit princeznu Revu, která spala nahoře v patře. To Elvis nechtěl. Chtěl si to potěšení vzbudit ji vychutnat sám. Kdyţ se začal cítit o něco lépe, prohlédl si rukáv svého bombra. Krev mu stále bušila v spáncích. Rukáv bundy byl jenom trochu poškrábaný, nic hrozného to nebylo. Ještě jednou pohlédl na poraţeného psa, který měl hlídat dŧm, a rychle ho obešel k zadnímu vchodu. Dvoje dveře do garáţe byly dokořán, jedny zŧstaly zavřené. Uvnitř zahlédl Revinu červenou miatku. Hezký autíčko, pomyslel si a na okamţik se na zadním schŧdku zastavil, aby mohl auto obdivovat. Moţná, ţe si za výkupný pořídím taky takový. V duchu se zachechtal. Třeba si koupím hned dvě! „Dočkej času jako husa klasu,“ zamumlal si pro sebe. Z kapsy vytáhl malou stříbrnou pistoli. Přikročil k zadnímu vchodu a několikrát namířenou pistolí poklepal na okenní tabulku, kterou měl nejblíţ. Právě vycházelo slunce a odráţelo se v okenním skle. Kuchyně, která byla na druhé straně dveří, leţela ještě skoro celá hluboko ve stínu, „Celkem hračka,“ zamručel Elvis. Poklepal na spoušť ještě několikrát, aby si vyzkoušel, jaký má pro pistoli cit. Začal cvakat víc a víc. Pořádnou ranou prorazil okenní tabulku. Sklo prasklo a pak se roztříštilo na podlahu v kuchyni. Elvis se vyšvihl do okna, zašátral rukou, aţ nahmatal kličku a otočil jí. O vteřinu později se ocitl v kuchyni. „Hurá,“ zašeptal a rychle se rozhlédl kolem dokola. Kuchyně, kde stál, byla větší neţ celý jeho byt. Větší neţ některé domy, které viděl. Podívejme se na to. Oni mají dva mrazáky! uţasl. To jsem netušil, kolik toho lidi snědí! Přinutil se skončit prohlídku. Zhluboka se nadechl a vykročil k 35
vstupní hale, v ruce stále svíral pistoli. V hale byl tmavý tlustý plyšák, takţe se mu do něho nořily tenisky. Šel potichu. Hala se zdála nekonečná. Stěny po obou stranách zakrývaly velké olejomalby. Elvis pohlédl do obývacího pokoje. I ten byl zařízený přepychovým staroţitným nábytkem. Zŧstal stát dole na konci kobercem pokrytého schodiště a naklonil se přes dohladka vyleštěné dřevěné zábradlí. Zaposlouchal se. Ticho. Všude nádherné ticho. Byl tam úplně sám. Úplně sám v Dalbylandu. Jenom já a Reva, pomyslel si a pohlédl nahoru na strmé schodiště. Tak… a nakonec ještě bonbónek. Sladký bonbónek. S pistolí u pasu se vydal po schodech do Revina pokoje.
36
VIII. SIRÉNY
Co tam tak dlouho dělá? ptala se v duchu Diana a nahnula se přes volant, aby na Dalbyovic vilu lépe viděla. Proč mu to tak dlouho trvá? Motor běţel a topení měla zapnuté na maximum, i kdyţ to nebylo nic platné. Diana byla přesto promrzlá skrz naskrz. Začalo ji bolet v krku, kde měla sucho jako na Sahaře. Elvisi… kde jenom mŧţeš vězet? Elvis jí přikázal, aby se nehnula z místa, Diana se však rozhodla, ţe musí mít lepší výhled. Zařadila jedničku a popojela, aby viděla na cestičku. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Dělej, dělej Elvisi. Co to támhle u cesty leţí za tmavou hromadu? Nejdříve si Diana pomyslela, ţe je to kus černého pytle na odpadky. Kdyţ ale zamţourala přes okénko v autě, uviděla, ţe je to pes. Elvis ho asi musel omámit chloroformem, došlo jí. Diana se stále ještě dívala na nehybné tělo psa, kdyţ zaslechla sirény. S třesoucí se rukou stáhla okénko, aby lépe slyšela. V nehybném vzduchu sirény neslyšně kvílely. Jsou daleko, usoudila Diana. Zatajila dech a pozorně se zaposlouchala. Kvílení sirén sílilo. Byly blíţ a blíţ. 37
Byly to policejní sirény. Jedou sem, k Dalbyovu domu, pomyslela si Diana. Elvis určitě zavadil o bezpečnostní zařízení. Začala se klepat strachy. Vytáhla okénko nahoru, ale vysoké kvílení sirén jí stále sedělo v uších. Pohlédla vzhŧru po cestě k domu. Rudé slunce se právě vyšplhalo po střeše a celý dŧm se utápěl v záplavě ranního světla. Elvisi, co je s tebou? Elvisi, kéţ bys odtamtud vyvázl! Sirény byly uţ blízko. Dianě se strachy zúţil dech. Je to jen pár minut, co byl Elvis pryč, ale ona ztrácela smysl pro čas. Šlápla na plyn a motor zaburácel. Zařadila jedničku. Já tě v tom nechci nechat, Elvisi, řekla si a očima šílenýma strachem pohlédla k domu. Nechci tě v tom nechat, ale jestli uţ policajti jedou, tak nemám na vybranou. Sevřela volant rukama ztuhlýma na kost. „Jestli to jsou policajti, tak odsud padám!“ vykřikla nahlas. Visela na volantu a poslouchala, všechny svaly v jejím těle byly napjaté. Poslouchala, jak se sirény blíţí. Elvis se plíţil nekonečně dlouhou halou nahoře v patře, tenisky se mu nořily do tlustého bílého koberce. Shora sem proudilo ţluté sluneční světlo. Je tu tolik místností, pomyslel si Elvis a údivem vrtěl hlavou. Tady nahoře ještě nikdy nebyl. Nakoukl do otevřených dveří. Rozesílaná postel královských rozměrŧ tvořila úhlopříčku uprostřed místnosti. Saténová přikrývka byla zčásti na podlaze, zmačkané hedvábné prostěradlo na ní. Tmavá knihovna zabírala celou jednu stěnu od země aţ do stropu. U protější zdi stál úhledný nízký prádelník, nad ním viselo obrovské zrcadlo. Na sekretáři naproti posteli se roztahovala širokoúhlá televize. Tohle je určitě loţnice pána domu, řekl si Elvis. Nemohl si pomoci, aby ji neprozkoumal. Opatrně vešel dovnitř a s očima na stopkách si všechno prohlíţel. Za loţnicí byla obrovská koupelna, ve které se svítilo. Za dveřmi do koupelny Elvis zahlédl masáţní vanu. Aţ ze mě bude milionář, tak si takovou taky koupím, pomyslel si. 38
Budu mít tak velký dŧm, jako je tady ten, a bude tam sto pokojŧ s kobercem a měkkýma jako peříčko. A koupím si hrací automat. Dva hrací automaty. Ne… celý sál plný hracích automatŧ. Vycouval z loţnice Roberta Dalbyho a konečně si vzpomněl, proč sem vlastně přišel. Nejdřív musím unést Revu. Její loţnice je určitě ta na druhý straně haly. Dveře byly zavřené. Elvis se potichu, s tlukoucím srdcem vydal dál. Shora pronikající světlo vrhlo jeho stín na dveře Reviny loţnice. Zhluboka se nadechl. Pak pozvedl pistoli, stiskl kliku a otevřel Reviny dveře. „Dobré ráno!“ pozdravil.
39
IX. TROCHU SE TO POKAZILO
Diana byla tak vystrašená, ţe by nejradši křičela. Chtělo se jí zatroubit na Elvise, aby ho varovala, ţe má rychle vyklidit pole. Co tam pořád dělá? Co ho zdrţelo? Třeba nemŧţe najít Revin pokoj? Tvrdil, ţe má přehled, ţe ví, kde je. Říkal, ţe to bude brnkačka. Ţádný problém. Tak kde tedy je? Zkomplikovala to snad Reva? Nebo narazil na někoho v domě? Chytili ho? Zkopali ho do bezvědomí? Svázali ho a zavolali policii? Co z toho se stalo? Tisíce otázek jí vířilo hlavou. Pronikavé kvílení sirény je však zaplašilo. Bylo blíţ a blíţ. Je to policie, bylo Dianě jasné. A jsou jen pár blokŧ odsud. Elvis asi nechtěně spustil alarm. Musím odsud zmizet. Copak ho tu ale mŧţu nechat? Spustila dolŧ okénko a kvílení sirény ještě zesílilo. S hlavou vystrčenou z auta sledovala cestu. Elvisi, dělej, prosím tě, dělej! Nebo nás dostanou. Copak neslyšíš ty sirény? Dostanou nás! „D… dobré ráno!“ koktal Elvis vysokým stísněným hlasem, který sám nepoznával. Vstoupil do Reviny loţnice. 40
Podíval se na postel. Byla prázdná. Polštář leţel na zemi. Přikrývky byly pohozené na hromadě na podlaze. V rohu postele se válelo Revino červenobíle pruhované pyţamo stočené do klubka. Elvis vešel do prázdné místnosti a zŧstal stát s pusou otevřenou. Ztuhl jako socha, jako by ho někdo omráčil. Upřeně zíral kolem sebe, jako by ji tím měl přivolat. Jako by si jenom představoval, ţe je pokoj prázdný. „Haló…“ Zvuk jeho vlastního hlasu ho přenesl zpátky do reality. „Haló…“ Pak uslyšel sirény. Okno loţnice bylo otevřené jen na škvíru. Tenoučké bílé záclony jemně povlávaly. Ostré kvílení sirény oknem proniklo aţ sem. To jsou sirény? Tak blízko? „No tě pic!“ utrousil Elvis. Okamţitě poznal, kolik uhodilo. Určitě nechtěně spustil nenápadný alarm proti lupičŧm, kdyţ vzadu rozbíjel okno. A ten přivolal shadysideskou policií. Teď uţ byli na cestě. Skoro u domu, soudil podle zvuku sirény. A on si tam stojí a čumí na rozesílanou postel. „Ááááá!“ Vlna vzteku a zklamání mu vyrazila z prsou. „Revo, kde jsi?“ křičel. Pak se vzpamatoval, sebral se a utekl z pokoje. Utíkal dlouhou, sluncem zalitou halou, jeho tenisky šlapaly po tlustém bílém koberci a doháněly jeho vlastní stín, který běţel kousek před ním. Kolem luxusní loţnice pana Dalbyho. Ke schodišti s naleštěným zábradlím. Revo, kde jsi? Kam ses poděla? Jak se ti povedlo utéct? Jak se ti podařilo zmařit moje plány? Teď dolŧ po schodech, pěkně je vzít po dvou, naklonil se k hladkému zábradlí, v ruce stále pistoli. Přední halu vnímal jako zelenohnědou skvrnu. Přední vchod byl 41
jedinou překáţkou k útěku. Elvis zašmátral po řetězu. Sirény kvílely tak hlasitě, jako by byly přímo přede dveřmi. Jsou na cestičce k domu? Ne. Prosím, ne. Pootočil zámkem. Rozrazil těţké dubové dveře. Kdyţ se ocitl venku, rozeběhl se dolŧ po cestě. Proběhl kolem psa, který byl ještě pořád v bezvědomí. Jak běţel, měl pocit, ţe se mu rozskočí hrudník. „Diano!“ Vykřikl její jméno, trhl dveřmi a ponořil se do sedadla. Sirény teď kvílely tak nahlas, tak hlasitě a blízko. Hned za rohem. „Diano… jeď!“ „Ale… co… Reva?“ Civěla na něho se zmateným výrazem v tváři. „No tak jed!“ řval na ni. „Jeď!“ „Uţ jedu, Elvisi!“ Diana chytila volant oběma rukama, nahnula se dopředu, šlápla na plyn… a auto poskočilo.
42
X. POLICAJTI V DOMĚ
„Jeď! Jeď! Jeď!“ ječel Elvis a v panice mlátil do palubní desky. „Nejde to! Přeskakuje mi to!“ Dianě se klepala ruka, jak otáčela klíčkem. Motor táhle zaskřípal. Sirény kvílely hlasitěji, tak hlasitě, jako by vycházely přímo z auta. Diana znovu otočila klíčkem a přitom prudce dupla na plyn. Elvis se pootočil, aby viděl zadním okénkem. Sirény řvaly. Věděl, ţe se policajti objeví za rohem co nevidět. „Jsme v pasti! Pochytaj nás jako králíky!“ Staré auto zasupělo, škytlo… a motor se probral k ţivotu. „Jupí!“ zakřičela šťastně Diana. Prudce sešlápla plyn a auto poskočilo kupředu. „Hurá! Hurá!“ Elvis měl stále hlavu otočenou na zadní sklo, oči zúţené strachem, tvář zkroucenou. Zdálo se, ţe je řvoucí sirény obklopily. Diana prudce stočila volant doleva a auto se zaskřípěním zahnulo za roh. Diana dupla na plyn a pevně sevřela volant oběma rukama. Nakláněla se dopředu, jako by uţ chtěla být co nejdál. Se zaskřípěním vybrala další zatáčku. Pak ještě jednu. Sirény se ztrácely v dálce. Elvis si zhluboka oddychl a ohlédl se, aby mohl sledovat zadní okénko. „Zdrhli jsme jim,“ zamumlal bez dechu. „Málem nás dostali,“ dodala Diana s očima upřenýma na vozovku. Stále ještě pevně svírala volant. „To jo.“ Elvis se nervózně uchechtl. „Fakt málem.“ 43
Na Dianinu tvář se pomalu vkrádal úsměv, jak napětí ustupovalo. „Docela vzrŧšo,“ prohodila tiše. „Reva tam nebyla,“ řekl Elvis zamračeně. „Coţe? Tím chceš říct, ţes ji nemohl najít?“ „Ne. Nebyla tam,“ hlesl. „Její pokoj byl prázdný.“ Dianě zvadl úsměv na tváři. „Nic si z toho nedělej, miláčku.“ Nahnula se k němu a poplácala ho po ruce. „Dostaneme ji příště. Ta nám neuteče.“ Reva zabubnovala svými dlouhými nehty po skleněné desce pultu a přes uličku pozorovala lítačky, kterými se do obchoďáku hrnuli první zákazníci. Zívla a otočila se k Francine, která chvatně aranţovala vzorky parfémŧ na pult. „Revo, něco ti chci ukázat,“ obrátila se na ni Francine a sehnula se, aby mohla otevřít dvířka skříněk dole v pultu. Proč se napřed nevysmrká? ušklíbla se v duchu Reva. Pak by moţná mohla mluvit pusou a lidi by jí třeba i rozuměli. „Líbí se mi, co sis udělala s vlasama,“ pochválila ji Reva. „Coţe?“ vzhlédla Francine zlobně od dolních skříněk. „Ráno jsem zaspala a nestihla jsem si je ani umýt.“ No jo, na co se obtěţovat? pomyslela si Réva něco nehezkého. Francine vyskočila a narovnala si halenku. V ruce drţela malou bílou krabičku z umělé hmoty, kterou otevřela. „Dnes máme pro zákazníky malé překvapení,“ řekla a podrţela pouzdro tak, aby se mohla Reva podívat. Týbrďo, co kdyţ ten pohled nepřeţiju, řekla si Reva sarkasticky. „Kdyţ si někdo koupí velké balení tady toho parfému,“ ukázala Francine na třpytivě zlatou lahvičku na pultě, „dostane tuhletu malou soupravu, jo? Je v ní kolínská, pěna do koupele a deodorant ve sprayi.“ Francine vyndala z koţeného pouzdra kaţdou lahvičku zvlášť a ukázala je Revě. Kdyţ vyndávala spray, nechtěně z něho trochu vystříkla. „Jeţíši!“ vykřikla Reva a znechuceně se zašklebila. „Smrdí to jak postřik na brouky!“ „Pssst!“ poloţila si Francine prst na ústa a rychle se rozhlédla kolem sebe, jestli to někdo nezaslechl. „Je to pěkný dárek.“ 44
„To je nová rtěnka, co máš na puse?“ zeptala se jí Reva. „Já nemám namalovanou pusu,“ odpověděla Francine, aniţ by postřehla, ţe se Reva ptá proto, aby ji zesměšnila. Proto taky vypadáš, jako by tě vyndali z rakve! řekla si v duchu Reva. Francine podala Revě dárkový balíček a odspěchala na druhý konec pultu, aby obslouţila zákazníka. Reva si povzdychla a nataţená přes skleněný pult si v duchu představovala Victora a všechno, co spolu dělali včera večer. Znovu si vybavila okénka zamţená parou, chladný noční vzduch a měkkou noční tmu všude kolem. Také jaké to bylo, kdyţ se líbali, napřed ona jeho a potom on ji. Je tak spolehlivý a hezký. Reviny myšlenky přerušila štíhlá blondýnka, která rychle zamířila k pultu. Reva ji poznala. To je ta ţenská s tím nepravým koţichem, vzpomněla si. Chodí sem kaţdý ráno a předstírá, ţe si něco koupí. Chce se ale jenom zadarmo navonět parfémem. „Ten koţich, co máte na sobě, to je pravý norek, nebo umělý?“ zeptala se Reva, kdyţ ţena vzala z pultu velkou lahvičku kolínské. „Pardon?“ Ţena poloţila lahvičku a podezíravě si Revu změřila. „Jen jsem obdivovala váš koţíšek,“ zašvitořila Reva a vykouzlila falešný úsměv. „Co vám mohu nabídnout?“ Ţena si odhodila pramen vlasŧ. „To není přesně to, co sháním,“ prohodila a prohlíţela si vzorky parfémŧ. „Chtěla bych něco ne tak sladkého, něco mírně kořeněného.“ Reva se ušklíbla. „Mám tu jednu novinku, třeba se vám bude líbit. A moc sladké to není.“ Vyndala malý spray z dárkového balení a rukou zakryla nálepku, „Tady to je.“ Ţena nastavila spodek zápěstí a Reva jí ho nastříkala voňavkou. Ţena si ji vetřela do kŧţe a pak vŧni vdechla. „Hmmmm. To je příjemná vŧně. Přesně tu sháním. Mŧţu ji zkusit ještě jednou?“ Reva jí vyhověla. Znovu nastříkala voňavku na ţeninu ruku. Ţena si ji rozetřela na krk a za ušima. „Co to je za vŧni?“ „Arrid Extra Dry,“ zamumlala Reva. „Jakţe?“ Ţena se naklonila dopředu, aby lépe slyšela. 45
„Arid Nights,“ prohlásila Reva. „Je to francouzský parfém. Malá lahvička stojí dvěstě dolarŧ.“ „Já se tu určitě stavím a koupím si ho,“ řekla ţena. S rukou u nosu odspěchala pryč. Reva sledovala falešného norka, aţ zmizel za rohem. Pak se hlasitě zachechtala. Zas tak nudný dţob to teda není, pomyslela si. Francine se věnovala třem zákazníkŧm najednou a byla od Revy odvrácená. Reva se rozhodla toho hned vyuţít. Přehoupla se přes pult a rychle se ztratila v davu. Bloumala uličkami mezi regály na hlavním podlaţí a pustila se směrem k zadnímu vchodu. Kdyţ zahlédla svou sestřenici Pam v oddělení papíru, přispěchala k ní na kus řeči. Pam měla na sobě světle zelený svetr a hnědé kalhoty. Blonďaté vlasy měla staţené do culíku a převázané zelenou hedvábnou stuhou. Jako obvykle neměla namalovanou dokonce ani pusu, všimla si Reva. Vţdycky vypadá tak svěţe, pomyslela si pohrdavě Reva. Mohla by hrát v reklamě na bezbarvej lak. „Viděla jsem tě dneska ráno, Revo,“ hlásila jí Pam. „Ca tak časně?“ „Ale, svezla jsem se s tátou a ten jezdí brzo,“ prozradila Reva. „Včera mi nechal vzkaz, ţe si se mnou chce popovídat, a tak…“ „Tys měla včera večer rande?“ zajímala se Pam. To teda měla. S tvým klukem, krasotinko, zasmála se v duchu Reva. „Moţná měla,“ stydlivě přiznala. Škádlivě se na Pam zašklebila. „Máš novýho kluka?“ zajímalo Pam. Zboţňuju Paminu dětinskou nevinnost, pomyslela si Reva sarkasticky. Jak vychytralé! „Ne, je to jen kamarád,“ odpověděla Reva a snaţila se, aby to znělo záhadně. „Dneska večer mám rande s Victorem,“ přiznala se Pam a v zelených očích jí zasvítilo. „To je skvělý,“ odpověděla Reva neutrálně. „Je to bezvadný kluk.“ Bezvadně líbá. Fakt bezvadně, řekla si v duchu. 46
„Musím na něj pořád myslet,“ rozplývala se Pam. Naklonila se k Revě, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Mám pocit, ţe on bude ten pravej,“ zašeptala Pam. „Asi jsem do něj váţně zabouchnutá, fakt!“ „To je bezvadný,“ odpověděla Reva bez valného nadšení. „To je fakt bezvadný, Pam.“ Proč je Pam tak blbá a nenajde si nějakýho bohatého? ptala se v duchu Reva. Victor je věčně švorc a Pam taky. „Chtěla bych tě s Victorem trochu víc seznámit,“ pokračovala Pam a dychtivě se na Revu usmívala. „Určitě se ti bude líbit.“ Ten se mi líbí uţ teď, musela se Reva překonat, aby se Pam nevysmála do očí. Ten se mi fakt líbí uţ teď, Pam. „Dobře se bav,“ popřála jí Reva. „Jsem ráda, kdyţ se někdo raduje ze ţivota.“ Pam poloţila ruku na Revino rameno a ucítila jemný hedvábný materiál její halenky. „Jsou prázdniny, Revo. Určitě se brzo budeš s někým radovat i ty.“ „Proč to děláme?“ domáhala se Diana odpovědi, kdyţ zahýbala na North Hills. Večerní obloha byla temná. Rozsvítila dálková světla. „Uţ jsem ti to vysvětloval,“ znervózněl Elvis. „Někdy Reva přijíţdí domŧ dřív neţ její otec. Někdy je večer doma úplně sama. Mohli bysme se tam ukázat a překvapit ji –“ Elvis celý den o jejich nezdařeném pokusu o únos přemýšlel. Přecházel svŧj malý obýváček sem a tam, bručel si něco pro sebe a vrtěl hlavou tak dlouho, aţ uţ se na to Diana nemohla dívat. Naštvaně na něho křikla a utekla z bytu na dlouhou procházku. Vrátila se chvílí poté, co slunce zapadlo, a kdyţ přišla domŧ, Elvis na ni čekal, odhodlaný jet zpátky do Shadyside a vrátit se do domu Dalbyových. „Reva bude doma sama. Uděláme to teď hned, určitě to vyjde,“ naléhal Elvis s rostoucím nadšením. Kdyţ Diana zahýbala s plymouthem do ulice, kde Reva bydlela, a znovu spatřila ten velký kamenný dŧm, rychle si povšimla, ţe Reva sama nebyla. „Poldové!“ vykřikla a dupla silně na brzdu. Oba s Elvisem zírali do tmy. Spatřili tři černobílá policejní auta zaparkovaná u chodníku a jedno na příjezdové cestě k Dalbyovým. 47
Dva policisté drţeli v rukou halogenové lampy a prohlíţeli krok po kroku trávník před domem. Světlá se pohybovala sem a zase tam. „To snad není pravda!“ prohlásil Elvis. „Nezastavuj! Jed dál!“ Diana pustila brzdu. „Řekla bych, ţe hledají stopy.“ „No jo, ty na to mají,“ zabručel hořce Elvis, aniţ by jí věnoval sebemenší pozornost. „Je noc a poldové tu trčí uţ od rána. Myslíš, ţe by se tak snaţili, kdyby se to stalo nějaký normální rodině?“ „Radši vezmeme roha,“ zachvěla se Diana. Šlápla na plyn a chystala se projet kolem Dalbyovic domu. Jasná záře bílého světla na předním skle ji však přiměla zŧstat stát. „Jeţíši…!“ vykřikla, kdyţ dva policisté v tmavých uniformách obstoupili auto. Jejich světla mířila bočními okny na Dianinu překvapenou tvář. „Zajeďte kraji,“ zakřičel jeden z nich skrz zavřené okénko. Přivřenýma očima se na ně zamračil. „Oni – oni nás dostali,“ zakoktal Elvis.
48
XI. „VŠECHNY NÁS ZABIJE“
„C-co mám dělat?“ vyhrkla Diana š očima rozšířenýma strachem. „Udělej, co chtěj,“ poručil jí Elvis. „Odsud se nedostaneme. Jejich soused si nás určitě ráno všimnul. Dostali nás. Dostali!“ Diana poslušně zajela k okraji vozovky a vyřadila. „Ve filmu bysme teď zdrhali,“ zabručela. „Tohle není ţádný film,“ hořce ji upozornil Elvis. Jeden policista mocně zabušil svítilnou na sklo. Diana stáhla okénko. „Co se děje?“ zavolala chabým hláskem. Policista se sklonil a zamţoural na oba vetřelce. Z tváře se mu nedalo vyčíst vŧbec nic. „Nesvítí vám světlo,“ řekl nakonec. „Tohle levý, podívejte se,“ posvítil jím svítilnou. Diana měla strašnou chuť se zasmát na celé kolo. Zŧstala ale zticha. „To jsem nevěděla,“ řekla pokorným hláskem. „Asi zhaslo zrovna teď.“ „Mohl bych vám dát pokutu,“ prohlásil policista a pohled přenesl na Elvise. „Ale mám tu moře práce. Dejte si to do pořádku.“ „Mockrát děkujeme,“ zatvářila se vděčně Diana. Začala vysunovat okénko, ale přestala, kdyţ Elvis zavolal, „Co se tu vlastně stalo? Co tady dělají ty antóny?“ „Nic, co by se vás týkalo,“ ostře mu odpověděl policajt. Otočil se a dlouhými kroky zamířil zpátky k trávníku u Dalbyho domu. Diana se ujistila, ţe je okno zavřené, neţ propukla v smích. „Nic, co by se vás týkalo,“ opakovala a při tom se Šklebila na Elvise. Elvis s ní její veselí nesdílel. „Vypadněme odsud,“ hlesl s očima 49
upřenýma na policajty, kteří pročesávali trávník. Zamračeně se zabořil do sedadla. Diana nastartovala, zahnula na prvním rohu a hnala si to zpátky k Elvisově bytu ve Waynesbridge. Elvis většinu jízdy mlčel, horečně přemýšlel a očima upřeně sledoval tmavou, zakroucenou silničku přímo před sebou. „Neexistuje ţádný zpŧsob, jak Revu unést z domu,“ přiznal nakonec. „Je tu všude moc policajtŧ.“ „Tak ty to vzdáváš?“ zklamaně zvolala Diana. „Ani nápad,“ zamumlal. „Mám nový plán.“ „To je skvělý!“ rozjasnila se jí tvář. Zastavila u McDonalda. „Máš hlad?“ Musela se ho zeptat třikrát, jak byl ponořený do vlastních myšlenek. O pár minut později, kdyţ seděli vzadu v zastrčeném boxu, se k ní Elvis naklonil přes stŧl a tlumeným hlasem ji se svým plánem seznámil. „Uneseme Revu v obchoďáku,“ prohlásil. Diana si kapesníkem utřela šmouhu od kečupu. „Jak to provedeme?“ „Prodává za pultem v parfumerii,“ sdělil jí Elvis a očima nervózně přejíţděl dobře osvětlenou restauraci, aby se přesvědčil, ţe nikdo neposlouchá. „Včera ráno jsem si to zjišťoval.“ „Ona tě náhodou neviděla… nebo jo?“ přerušila ho Diana. „Jasně, ţene. Bylo tam plno. Pozoroval jsem ji z jiného oddělení. Její pult je přímo proti bočnímu vchodu, který vede na ulici.“ Diana spolkla velké sousto cheeseburgeru. „Takţe auto necháme na ulici, vběhneme dovnitř a vyvlíkneme ji ven?“ Elvis zavrtěl hlavou. „Ne. Uděláme to tak, ţe odlákáme její pozornost. Nějak ji přimějeme, aby odešla od pultu, takţe bude jen pár krokŧ od východu. A aţ vyleze ven, tak uţ bude hračka ji chytit a vyvléct ven na ulici, aniţ by si toho někdo všimnul. Zvlášť kdyţ to uděláme hodně brzo po ránu. To tam nebývá moc lidí, hned jak otevřou. Reva má dopolední, odpoledne je tam ta druhá prodavačka.“ Diana se pořádně napila koly a s očima upřenýma na Elvise horečně přemýšlela. „Proč na mě tak zíráš?“ utrhl se na ni nervózně. „Ten plán je dobrej. Určitě to vyjde.“ 50
Poloţila na stŧl papírový kelímek. „Jo, snad,“ řekla mu na to. „Ale potřebujeme Dannyho.“ Elvise to překvapilo. „Coţe? Mého bráchu?“ Diana přikývla. Zmuchlala papír od cheeseburgeru do kuličky. „Jo. Budeme ho potřebovat.“ „A na co?“ nevěděl Elvis. „Revu vyvlíknu ven já. Na to nepotřebuj u Dannyho.“ „Potřebujeme ho jako řidiče,“ vysvětlila mu. „Kdyţ ty potáhneš Revu, budu to muset bejt já, kdo ji nějak odláká a dostane ji od pultu, chápeš? A tak bude muset řídit Danny.“ Elvis se zamračil. „To se mi nelíbí. Znáš přece Dannyho, ne? Vţdyť víš, jaký je to rapi.“ „Ale my ho fakt potřebujeme,“ naléhala Diana. „Danny a ta jeho věčně bolavá hlava,“ zabručel Elvis. „Je tak zbrklý, Diano. Sama víš moc dobře, co je mŧj starší brácha zač. Kdyţ se rozčílí, tak se neovládá. No a kdyby to třeba úplně nevyšlo, byl by schopný nás všechny zabít!“ „Pssst.“ Diana zacpala Elvisovi pusu. „Danny zŧstane v autě. To je všechno. Budeme ho potřebovat, aby řídil, aţ budeme mít Revu. Klapne to bez problémŧ.“ „Tak teda jo…“ přikývl Elvis, ale pořád se mračil. „No tak, Elvisi,“ přemlouvala ho Diana. „Zavoláš Dannymu, jakmile dorazíme domŧ, jo?“ Elvis vstal od stolu. „Jedem domŧ.“ Zamířil ke dveřím. „Uděláš to, prosím tě?“ Diana spěchala, aby jí neutekl. „Asi jo,“ řekl a přitom strkal do lítaček, vedoucích na parkoviště. „A kdy chceš unést Revu?“ „Chci si za výkupný koupit spoustu věcí. Za chvíli budou vánoce,“ chytila ho Diana v podpaţí. „Uneseme ji zítra ráno“.
51
XII. PROTIÚTOK
Reva
vyndala ze sáčku z hnědého papíru kukuřičný vdoleček a kelímek s kávou a postavila je na pult. Ulomila si kousek vdolku a s chutí si kousla. Svými dlouhými nehty smetla ze skleněného pultu drobky. „Co to děláš, Revo?“ přistoupila k ní Francine s naštvaným výrazem v tváři. „Baštím vdolek,“ odpověděla Reva, jako by se nechumelilo. Podala jí drobivý kousek. „Chceš si kousnout?“ „Přišlas pozdě skoro o pŧl hodiny!“ pronikavě zaječela Francine a ukázala na hodiny nad vchodem. „Dneska jsi přece měla bejt za pultem první ty. Ještě ţe jsem tu byla dřív. Musela jsem to vzít za tebe.“ Reva se soustředila na to, jak oddělá víčko kelímku s kávou. „Já vím. Kdyţ já jsem nevěděla, který svetr si mám vzít na sebe.“ Otočila se k Francine, aby se mohla pochlubit se svým bleděmodrým svetrem. „Líbí se ti? Je kašmírový.“ „Zrovna jsem utřela pult,“ stěţovala si Francine. „A tys ho celej zaneřádila drobkama.“ „Kdyţ ten vdolek se hrozně drobí,“ odpověděla Reva s plnou pusou. „Ale je děsně dobrej. Ty fakt nechceš ani kousek? Jo, promiň, já jsem zapomněla. Ty vlastně drţíš dietu.“ Reva se v duchu zachechtala a dívala se, jak drobky padají na skleněný pult. Usrkla kávy, ale horká tekutina jí spálila jazyk, pak kelímek, který po sobě zanechal kulatou hnědou louţičku, postavila 52
na pult. „Ten kelímek asi teče. To je ale bordel.“ Francine nasupeně zařvala. „Jdu si zavolat,“ procedila se zaťatými zuby. „Bylo by záhodno, kdybys to utřela, neţ to uvidí slečna Smithová.“ „No jo, uţ letím,“ utrousila Reva sama pro sebe. Sledovala, jak Francine nasupeně odkráčela k místnosti pro zaměstnance. O co jí jde? Reva si strčila poslední kousek vdolečku do pusy. Pak j se začala prohlíţet v zrcadle a upravovat si měkký klobouček v barvě námořnické modři, který si dala na hlavu. Ten klobouček byl pravý dŧvod, proč Reva přišla pozdě. Nevěděla, jak si ho má správně posadit na hlavu. Trvalo jí to skoro pŧl hodiny. Měla v plánu se později „náhodně“ srazit s Victorem a doufala, ţe se mu bude líbit. Reva zevlovala, co se děje na druhé straně pultu, a spatřila dvě osoby, které se k ní pomalu blíţily. Byli to chlapec a dívka. Vypadali na sedmnáct nebo osmnáct. Chlapec byl vysoký a tmavovlasý a přes ruku měl přehozený plášť do deště. Dívka zase menší postavy, ne moc pečlivě oblečená, byla velmi štíhlá, měla plochou postavu. Taje teda odbarvená, pomyslela si Reva s opovrţením, kdyţ se podívala na dívčiny vlasy. Copak neví, ţe si musí odbarvit i kořínky? Reva zvedla svŧj šálek s kávou a otočila se. Doufám, ţe ty dvě nuly nepřijdou aţ sem, pomyslela si. To bych jim řekla, ţe náramky na kotníky se prodávají v přízemí. Nebo bych jim doporučila, ať si na vánoce změní tetování. Zachechtala se. Já jsem taková potvora, řekla si a cítila se sama se sebou spokojená. Přistihla se, jak znovu myslí na Victora. Včera večer mu volala, bylo uţ hodně pozdě. Slíbil jí, ţe zruší rande s Pam a přijde raději za ní. Určitě si to budu vyčítat, pomyslela si Reva s úsměvem. Je to celkem zábava, neţ mě to přestane bavit… Tady je taková nuda. Potřebuju změnu. Třeba Victora. Vzhlédla a spatřila dva upocené teenagery, jak se k ní blíţí. Proč nejdou krást do nějakýho jinýho oddělení? pomyslela si chladně. Najednou se ta blonďatá dívka sehnula. Tmavovlasý kluk uskočil 53
s překvapeným výrazem na tváři. Reva se otočila a dělala, jako by tam nebyli. „Moje kontaktní čočka!“ křičela dívka zezdola. „Ztratila jsem kontaktní čočku!“ Reva se zdlouha napila kávy. „Pomozte mi. Já nic nevidím!“ křičela dívka zoufale. Reva se natáhla přes pult a podívala se dolŧ na zem. Dívka lezla po všech čtyřech a rukou šmátrala po černobílých dlaţdicích. Chlapec k ní náhle přistoupil, plášť měl stále pověšený přes ruku. Je docela hezký, napadlo Revu. Líbí se mi ty jeho zářivě tmavé oči. „Pomozte mi, prosím vás!“ zavolala dívka na podlaze. Plazila se někde mezi pultem s parfumerií a vedlejším vchodem do obchodu. „Vŧbec nic nevidím.“ Reva předstírala, ţe ji neslyší, sklonila hlavu, aby se schovala pod kloboukem. Zrovna si musela narovnat rukávy kašmírového svetru. „Pomŧţete nám hledat?“ poprosil ji chlapec. „Nevzal jsem si s sebou brejle. Jsem stejně slepý jako ona.“ Reva se znovu napila kávy, neţ odpověděla. „Bohuţel to nejde. Zrovna mám přestávku.“ „Nemŧţu ji najít!“ volala dívka. „Mŧţete nám prosím vás jít pomoct hledat?“ prosil chlapec. „Bude to trvat jen chviličku.“ Reva poloţila šálek. „Bohuţel nemŧţu. Máme zakázáno odcházet od pultu.“ K Revině překvapení chlapec naštvaně zaklel. „Co si to…?“ vykřikla, kdyţ jí oběma rukama sevřel paţi a táhl ji přes dvířka v pultu směrem k východu.
54
XIII. „TAK JI PROSTĚ ZABIJEME“
„Pracky pryč!“ rozzlobeně křičela Reva. Mladík ale nebral ohled na její protesty a dál ji vlekl ke dveřím. „Bude t-to trvat jen chviličku,“ opakoval. Reva si všimla, ţe měl oči rozšířené vzteky… a strachem. „Pracky pryč!“ Prala se s ním, aby se vyprostila. „Co se to tu děje?“ někdo naštvaně zakřičel. Mladík ji pustil. Reva se otočila a spatřila slečnu Smithovou, jak na ni zírá. „Revo, co to tu vyvádíš?“ „Co-coţe, já?“ vykoktala Reva. „Uţ ji mám!“ zavolala blondýnka ze země a rychle vyskočila. „Jen mi vypadla kontaktní čočka,“ sdělila slečně Smithové. Aniţ by se otočila, spěchala i s mladíkem k bočnímu východu. Reva si přes svetr třela ruku. „To je divný,“ mumlala si. „Jako bych se já měla starat o její pitomou čočku,“ rozzlobeně přemítala o tom, co se stalo. To jsou ale burani! „Revo, dneska jste přišla velmi pozdě,“ kárala ji slečna Smithová, kdyţ zahlédla ţluté drobky z vdolečku a hnědý krouţek od kávy na pultě. „Ano, přišla. Otec mě poprosil, abych zajela s jeho novým mercedesem do garáţe,“ vysvětlovala Reva, aby slečnu Smithovou odkázala do patřičných mezí, jak to obvykle dělala. „Tak ji prostě zabijeme!“ křičel Elvisŧv bratr Danny a prudce otočil volantem, zatímco jeho hnědá martenska ztěţka dupla na plyn. 55
„Proč ne?“ Jejich stařičký plymouth zarachotil a pak vyrazil kupředu. Danny nalehl na volant, tmavé oči se mu zlověstně zúţily. Vypadal jako starší, schlíplejší kopie Elvise. Měl tytéţ vlasy a oduševnělý výraz v očích. Jeho obličej byl však kulatý, s nafouklými tvářemi. I kdyţ mu bylo teprve pětadvacet, měl pěkně tlusté břicho, které se mu pod šedivým nátělníkem nadouvalo. Elvis seděl vedle svého bratra napjatě, očima sledoval vozovku. Diana seděla vzadu napravo a nervózně si pohrávala se svými vlasy. „Kdyţ ji jen tak zabijeme, tak za ni nezinkasujeme ani šesták,“ zavolala na Dannyho. „Jaký smysl bude mít, kdyţ ji odkrouhneme?“ „No přece kvŧli tomu, ţe to uţ dvakrát pokazila, ne?“ prohodil Danny. „Proč ji za to nechávat naţivu?“ „Drţ hubu a jed,“ zklamaně vyštěkl Elvis. „Jedeš v tom s náma teprve od rána a uţ bys podřezával.“ „Jde nám jen o to, abysme unesli Revu a přinutili jejího fotra, aby nám zaplatil,“ trpělivě mu vysvětlila Diana. „Zabitá nám moc nepomŧţe.“ „Danny jen tak kecá,“ bručel Elvis. „Nikoho zavraţdit nehodlá.“ Danny se uchechtl. Přestal sledovat silnici a otočil se na Elvise. „Hele, vole, přestaň uţ konečně kázat. Já jsem to dvakrát nezvoral jako někdo.“ Elvis se zamračil a začal se dívat z okénka. Chvilku jeli a mlčeli. Projíţděli kolem holých strnišť a farem s komíny, které na šedivou ranní oblohu posílaly obláčky bílého kouře. „Zločinci století,“ posmíval se jim Danny a zavrtěl hlavou. Pořádně bráchu plácl do ramene v koţené bundě. „Tak ty chceš unést holku? Vţdyť jsi nedokázal ukrást ani míč, kdyţ jsme hrávali vybíjenou!“ Danny zaklonil hlavu a smál se, jako by to byl ten nejlepší vtip, co kdo kdy řekl. Málem při tom naboural do náklaďáku, zaparkovaného na okraji dálnice. „Dávej bacha, kam jedeš!“ zaječela Diana. Danny uhnul na poslední chvíli. „Vţdyť jsem ti povídal, ţe nás všechny zabije,“ mumlal Elvis. „Mŧj malý bráška je zločincem století.“ Danny se válel smíchy. „Tak uţ se vzpamatujte a zkusíme to znovu probrat,“ naléhala 56
Diana. „No tak, vy dva. Nechte se bejt, jo?“ „Vole, já to nezvoral!“ křičel Danny najednou naštvaně, „Já jsem jen řidič… jasný?“ „Kdyţ jseš jen řidič, tak řiď a nekecej,“ zabručel Elvis. „To snad není pravda. A já jsem si na tohle vzal dovolenou,“ nadával Danny a Elvise si nevšímal. „A tos mně sliboval pět tácŧ. To snad má bejt vtip nebo co.“ „Kdo říká, ţe ty prachy nebudou?“ přerušila je zezadu Diana. Naklonila se dopředu a ruce si poloţila na Elvisovo sedadlo. „Revu ještě pořád dostat mŧţeme.“ „A jak?“ ozval se Elvis skepticky a obrátil se k ní. „Viděla nás. Oba nás viděla. Jak se nám povede se k ní dostat?“ „Dannyho ještě neviděla,“ odpověděla Diana. Elvis zakroutil očima. „Aha, takţe teď abych ji unes sám!“ stěţoval si Danny. S rachotem projel na červenou. „Drţ hubu a nech ji mluvit,“ vyštěkl netrpělivě Elvis. „Máš snad nějakej nápad, Diano?“ Přikývla. „Co takhle sklad v obchoďáku, Elvisi? Povídal jsi, ţe odpoledne bývá Reva ve skladu, je to tak?“ „Jo. Od tří do pěti,“ sdělil jí Elvis. „V tý době míval Elvis kocovinu,“ ulizoval se Danny. „Aţ do tý doby, co ho chytili s nějakým tím zboţíčkem pod kabátem.“ A zařehtal se jako kŧň. „Zločinec století!“ posmíval se a kroutil hlavou. „Danny, dej Elvisovi aspoň chvilku pokoj,“ obhajovala ho Diana. Zmáčkla Elvisovi rameno. „Takţe by to šlo, kdybysme se schovali ve skladu? Bylo by moţný se s Revou dostat ven?“ Elvis se zamyslel. „Jo, snad jo,“ utrousil, bez valného nadšení. „Je tam spousta krabic, regálŧ a krámŧ, za který se dá schovat. Navíc hlídač u zadního vchodu je úplný hovado. Vţdycky chodí vedle čumět na sport v televizi.“ „Tak to je skvělý!“ vykřikl Danny. „Třeba bysme mohli s sebou přibrat i nějaký přehrávače na cédéčka a podobný věci, kdyţ uţ tam budeme.“ „Jediný háček je v tom, ţe tam nemŧţeme,“ řekl Elvis Dianě a 57
dělal, jako by tam jeho brácha nebyl. „Reva by nás poznala.“ „Ale Dannyho by nepoznala,“ vyhrkla Diana. „Danny by se tam mohl schovat. Moli by k ní přijít, hodit jí přes hlavu kabát nebo něco podobného a odvléct ji ven do auta.“ „Ale jo, snad by to šlo,“ odpověděl Elvis neochotně. „Hyjé. Drţte si klobouky,“ zavolal na ně Danny. Řídil jednou rukou a druhou se škrábal na hlavě, která potřebovala šampon jako sŧl. „Já blbý nejsem, to víte moc dobře. Nebo tak vypadám?“ „Né,“ suše zamručel Elvis. „Dobrá, blbec teda nejsem,“ vytahoval se Danny a Škrábal se dál ostošest. Předjel traktor, který se plazil před nimi, a málem se ocitl za krajnicí. „Nehodlám unést tu holku a vydělat tím mizerných pět tácŧ. To mě ani nehne.“ „Dobrá, dobrá,“ bručel Elvis. „Dostaneš deset tácŧ, Danny.“ Pohlédl zpátky na Dianu, aby viděl, co ona na to. „Ty vole… vţdyť sem ti řek… ţe blbec nejsem!“ rozzlobeně zařval Danny. Prudce šlápl na brzdu. Diana vykřikla. Málem přeletěla na přední sedadlo, kdyţ auto najednou hlasitě zaskřípělo a dostalo smyk. Elvis narazil na palubní desku. Jeho hlava se odrazila od předního skla. „Vole… jsi normální?“ zařval na bratra. Auto sklouzlo po zablácené silnici. „Tak já ji mám unést a dostat za to deset tácŧ a vy se zatím napakujete miliónama, chytráci,“ pokračoval Danny. „Moţná vypadám jako idiot, ale idiot fakt nejsem.“ „Dobrá. Kolik chceš?“ řekl Elvis a podrbal se na čele. „Tak kolik, Danny?“ „Chci třetinu,“ poroučel Danny a zíral přímo před sebe. „Rozdělíme to na tři díly. Ať uţ pŧjde o jakoukoliv sumu.“ Elvis se otočil dozadu na Dianu. Pokrčila rameny. „Oukej,“ souhlasil Elvis a zamračil se. „Dostaneš jednu třetinu.“ „A kdyţ Dalbyovic dcerunka nebude hodná holčička,“ prohlásil Danny s podivným úsměvem v oteklé tváři, „Tak ji zabiju. Váţně zabiju.“
58
XIV. REVA MAŘÍ PLÁNY
Reva
si vyndala náušnici z ucha a přitiskla si k němu telefonní sluchátko. „Haló?“ ozvala se s napětím. „To je Reva? Ahoj, to jsem já, Pam. Neděláš zrovna něco dŧleţitého?“ „Něco jsem tu dělala…“ Reva pohlédla směrem k hale. Stála u psacího stolu v otcově pracovně. Venku za oknem se noční obloha zbarvila do červánkova. Vypadá to na sníh, pomyslela si Reva. Začala se klepat zimou. V pracovně bylo chladno. Těšila se, aţ se bude moci vrátit zpátky do obývacího pokoje k teplému ohni v krbu. „To mě váţně moc mrzí, ţe jsem tě vyrušila,“ omlouvala se Pam na druhém konci drátu. Mluvila tenkým a třaslavým hláskem. Kýchla. „Promiň.“ Asi je zrovna nahoře v tý svý mrňavý loţnici, kde věčně táhne, řekla si Reva a zakroutila hlavou. Ten jejich dŧm je vŧbec takovej děsně ponurej. „Co se stalo?“ snaţila se o účastný tón. „Victor řekl, ţe dneska nepřijde na rande,“ prozradila jí Pam. „Řekl mi, ţe musí zŧstat doma a hlídat bráchu.“ „No jo. Tuhle výmluvu jsem uţ taky někde slyšela,“ poznamenala Reva sarkasticky. „Před pár minutama jsem mu volala,“ pokračovala Pam, aniţ by zaregistrovala poznámku své sestřenky. „A představ si, ţe nebyl doma! Jeho brácha mi řekl, ţe šel pryč.“ „To šel na rande?“ vykřikla Reva. „A s kým?“ 59
„Já… já nevím, co si o tom mám myslet,“ koktala Pam. „Já fakt nevím.“ „Tak to si budeš muset najít nějakýho jiného krasavce,“ pronesla Reva krutě. „Coţe? Co tím chceš říct?“ nechápala Pam. „Kdyţ jsme se jednou potkali, tak se na mě tak divně díval. Mohla bych ti o něm vyprávět pěkný věci.“ Reva se v duchu usmála. Tahle nevinná hra se jí zalíbila. Úmyslně i si s Pam pohrávala, protoţe věděla, ţe si pak bude lámat hlavu ještě víc. Proč mě tak baví takhle si z Pam dělat srandu? ptala se Reva sama sebe. Je to snad proto, ţe Pam tak skvěle sedí role oběti? „Tak on se na tebe koukal divně?“ zavřískala Pam. „Co přesně tím chceš říct, Revo? Chceš snad říct, ţe…“ Reva se zahihňala. „Ne, jen ti říkám, aby sis na něho dávala bacha, Pam. Ty jeho tmavé oči…“ „Co ty mŧţeš vědět o Victorovejch očích?“ zeptala se Pam podezíravě. Reva se opět zachechtala, „Já vím rŧzný věci,“ odpověděla. „Revo, chceš říct, ţe… no, ţe…“ koktala Pam. Reva se usmívala víc a víc. Mučit Pam bylo tak snadné a tak uspokojující. „Revo… jestli jsi váţně chodila s Victorem, tak asi umřu! Fakt ţe jo!“ křičela Pam a hlas se jí vzrušeně třásl. „Jen se uklidni, Pam. Uţ z toho blbneš. Určitě vám to spolu bude klapat,“ odpověděla jí Reva. „Nesmíš hned začít lidi podezírat. Nepřišel na rande zatím jenom dvakrát.“ „Dvakrát?“ řekla Pam zamyšleně. „Jak víš, ţe dvakrát? Jak to ty mŧţeš vědět? Poslouchej, Revo, ty něco o Victorovi víš?… Jestli mi něco zamlčuješ…“ „Promiň, Pam, musím uţ jít. Brnknu ti později, jo?“ Reva poloţila sluchátko s úsměvem na tváři a oči jí zasvítily. Pak odspěchala do obývacího pokoje a při chŧzi si uhlazovala své měděné vlasy. Uţ se těšila na teplo, které sálalo z krbu. Kdyţ vstoupila do pokoje, světlo ohně házelo po stěnách pokoje blikající stíny. Victor k ní vzhlédl z gauče. „Kdo to volal?“ zajímalo ho. Kývl rukou, aby si sedla zase zpátky vedle něho. 60
„Ále, jenom kamarádka,“ odvětila Reva. Za pár okamţikŧ poté uţ byla zase zpátky na gauči, Victor ji objímal a Reva ho líbala. Líbala ho znovu a znovu, měli tam tak teplo a útulno u zlatavého ohně. „Pam by mě asi zabila, kdyby na to přišla,“ zamumlal Victor. „Staré moudré přísloví praví: Co oči nevidí, srdce nebolí,“ zašeptala mu do ucha Reva. Dala mu ruce kolem krku a přitáhla si jeho hezkou tvář k sobě. Chudinka Pam z toho byla tak vedle. Měla bych jí říct, ţe za to Victor nestojí, pomyslela si Reva. Nebo moţná bude lepší, kdyţ na to přijde sama. Ve stejnou dobu, ale v sousedním městečku Waynesbridge, ani ne deset mil daleko, přecházela Diana nervózně v Elvisově ošumělém bytě po sešlapaném koberci. Odněkud zezdola sem bylo přes tenké stěny slyšet, jak někdo skřípe na housle. Diana si rukama zacpala uši a snaţila se to vrzání nevnímat. Chtěla si udělat v hlavě jasno. Nakonec si naštvaně povzdychla a zvedla sluchátko telefonu, který byl připevněn v malé kuchyňce ke zdi. Třesoucí se rukou vyťukala číslo. Jak čekala; aţ to někdo vezme, třela si ruce, aby se zahřála, protoţe na sobě měla jen lehký bavlněný svetřík. Kéţ by tak Elvisŧv domácí víc zatopil. „Haló?“ Dannyho hlas zněl drsně a zastřeně, jako by ho vytrhla ze spaní. „Danny, je tu menší problém,“ vyhrkla Diana. Mluvila rychle hlubokým hlasem, který odhaloval její rozčilení. „Coţe? Co to povídáš, Diano? Kolik je vŧbec hodin?“ otřáslo to s Dannym. Mrkla na hodinky. „Je teprve čtvrt na jedenáct.“ „Tak nádherně se mi spalo,“ zavrčel Danny. Hlasitě si odkašlal. „Jen tak mimochodem… bolí mě hlava. Pokoušel jsem se z toho vyspat. Co se děje?“ „Tvŧj brácha něco proved,“ sdělila mu Diana, která se opírala o vybledlou tapetu a otáčela si šňŧru telefonu kolem ruky. „To snad není pravda. Co udělal Elvis? Co tím chceš říct, ţe něco proved?“ vykřikoval Danny a zdálo se, ţe uţ je úplně vzhŧru. „Prostě něco proved,“ opakovala mu Diana a povzdychla si. „Nechal se dnes večer strčit do basy.“ „Šmarjá, za co?“ ječel Danny. „Za výtrţnictví? Nebo házel papíry 61
na chodník?“ „Nedělej si srandu, Danny,“ naléhala Diana. „Tvŧj malý bráška se porval a zmlátil nějakýho chlápka. Zrovna teď sedí na záchytce.“ Diana čekala, co na to Danny řekne, ale na druhé straně drátu bylo ticho. „Já tomu nevěřím,“ prohlásil nakonec. „To je ale vŧl.“ „Zavolala jsem vašim,“ pokračovala Diana a pohrávala si s telefonní šňŧrou, „Odmítli za něho zaplatit kauci. Nehnou pro něj ani prstem.“ „To jsou celí voni,“ zamručel Danny. „Já ho ven nedostanu,“ přiznala Diana. „Nemám ani halíř.“ „Já taky ne,“ sdělil jí Danny. Vrzání houslí zesílilo. Dianě se zdálo, ţe někdo vrţe hned vedle ní. Otočila se a vstoupila do malé kuchyňky, aby tomu utekla. Bezúspěšně. „A co uděláme s tím zítřkem?“ zeptal se Danny potichu. „Co ten únos, jak jsme si plánovali?“ „Já nevím,“ znovu si povzdychla Diana. „Byl to tak dobrej nápad. A teď ty peníze potřebujeme ještě víc neţ předtím.“ Danny si ještě jednou odkašlal. „No a co kdybychom to udělali bez Elvise? Jen ty a já, jasný?“ „To by snad šlo,“ odpověděla Diana a rukou si přejela spánky. Měla ruce studené jako led. „Já se schovám ve skladu, přesně tak, jak jsme si naplánovali,“ navrhl Danny. „A ty budeš řídit. Dál uţ to znáš. Zastavíš u nákladní plošiny. Necháš běţet motor. Všechno uděláš tak, jak jsme si řekli. My to zvládneme, Diano. Toho blba k tomu nepotřebujeme.“ „Tak jo. Dobrá.“ Skřípání houslí vytočilo Dianu do nepříčetnosti. „Jde se na věc, Danny. Tentokrát bez dlouhejch cavykŧ.“ „Fajn. Platí,“ souhlasil rychle Danny. „Ţádný cavyky. Uţ jsem ti řek, ţe mě zase bolí hlava. Na dlouhý strachy nemám moc času. Chápeš?“ Dianu zamrazilo na zádech, kdyţ pokládala sluchátko. Danny je tak nevypočitatelný, takovej pošuk, řekla si a stála pořád na stejném místě. Kdyţ se zjančí, mŧţe bejt fakt nebezpečný. Ţádný dlouhý strachy, řekla si. Ţádný strachy. 62
Moţná dělám chybu, ţe do toho Dannyho zatahuji, pomyslela si a zachvěla se. Třeba jsem udělala velikánskou chybu.
63
XV. DIANA MÁ STRACH
Diana
vyřadila a pomalu zamířila k zadnímu vchodu Dalbyho obchoďáku. Motor hlasitě zarachotil a zavrčel, jako by odráţel kručení v Dianině břiše. Tentokrát to musí vyjít, pomyslela si a pevně sevřela volant. Prostě musí. Do třetice všeho dobrého. Je toho ale tolik, co vyjít nemusí. Co kdyţ vyplivne auto? A co kdyţ si hlídači všimnou, ţe zaparkovala u nákladní plošiny? No a co kdyţ se Reva vykašle na práci ve skladu a vŧbec se neobjeví? Co kdyţ to Danny prošvihne? Co jestli ho něco naštve a vyletí? A nebylo by to poprvé, zachvěla se Diana. Snaţila se tyhle otázky vypudit z mysli, ale stejně se pořád vracely. Nebuď pesimista, přesvědčovala sama sebe znova a znova. Na to, aby přišla na lepší myšlenky, však měla moc velký strach. Ruce měla zmrzlé a potily se jí od volantu. Brada se jí třásla. Klídek, Diano. Klídek. Ze strachu začala mluvit sama se sebou. Kdyţ si vzpomněla na Elvise, jak si dřepí někde na záchytce dole ve městě, změnil se její strach ve vztek. Jak to mohl Dannymu a mně udělat? vrtalo jí hlavou. Kousala se do rtu, aţ měla v ústech pachuť krve. Jak to, ţe nás v tom s Dannym nechal? Aţ Elvise pustěj, bude chtít svŧj podíl z výkupnýho, uvědomila si hořce Diana. To si ještě budeme muset rozmyslet… 64
To odpoledne bylo šedavo a ponuro. Včera v noci sice sněţilo, ale většina sněhu uţ byla pryč. Před obchodem z něj zbylo jen pár ostrŧvkŧ. Starý plymouth ze sebe vydal přidušený vzlyk, jako by zakašlal. Diana nechala auto projet širokým, volným vjezdem a před sebou spatřila nákladní plošinu. Zezadu trčely tři betonové rampy. Vedly k trojím vratŧm, které se otevíraly nahoru a dolŧ jako dveře do garáţe. Všechny byly dokořán. Za nimi se rozprostíralo obrovské skladiště. Řidič v modré uniformě zacouval velkým ţlutým kamionem na nejzadnější plošinu. Právě zavíral jeho zadní dveře. Diana si na boční straně auta přečetla červený nápis BYTOVÉ DOPLŇKY. Zbývající dvě rampy byly prázdné. Diana se rozhlédla kolem sebe, zda neuvidí hlídače, ale nikdo tam nebyl. S bušícím srdcem vyjela na prostřední rampu a nechala běţet motor. Natáhla se k protějšímu okénku a podívala se ven do skladiště. Danny, jsi tam? Vepředu řidič kamionu přibouchl dvířka a Diana se polekala. Seděla napjatě, pevně svírala volant a dívala se, jak se velký ţlutý kamion pomalu rozjíţdí k výjezdu. Hurá, řekla si a trochu se jí ulevilo. Teď uţ tu není nikdo, kdo by se do toho přimotal a překazil jim to. Pohlédla na hodiny na palubní desce, ale pak si vzpomněla, ţe nejdou. Hlasitá rána ji přinutila vykřiknout a přikrčit se. Myslela, ţe jí srdce vyskočí z hrudi. Ještě se třásla všude po těle, kdyţ jí došlo, ţe je to jenom ten kamión s bytovými doplňky, který při rozjíţdění zarachotil. Ještě nikdy v ţivotě jsem takovou hrŧzu nezaţila, zjistila Diana. Zpocené ruce si utřela o stehna. Danny je na tom líp, napadlo ji. Pohlédla do zpětného zrcátka, aby se ujistila, ţe je za ní prázdno. Aspoň má co dělat. Já jen, abych tu seděla a čekala, čekala a čekala a byla z toho na mrtvici. Co kdyţ na nákladní plošinu někdo přijede? Co kdyţ přijde někdo z ochranky? Co pak budu dělat? 65
Šlápla na plyn. Motor zarachotil. Sklonila hlavu, aby viděla do tmavého skladiště. Byl tam Danny? Byla tam Reva? Vychází nám to? Dělej, Danny. Dělej, prosím tě! Diana znovu mrkla do zpětného zrcátka. Vykřikla. Nějaký policajt v uniformě civěl na její auto a rychle se k ní přibliţoval.
66
XVI. DANNY SE PŘESTÁVÁ OVLÁDAT
Danny se opřel o dřevěnou bednu a zŧstal schovaný v hlubokém stínu. Pozvedl volnou ruku, aby se přes vlněnou lyţařskou čepici, naraţenou přes obličej, poškrábal na hlavě. Jeho druhá ruka drţela těţký černý vlněný kabát. Měl v plánu přemoci Revu a přehodit jí kabát přes hlavu, aby nemohla křičet. Rozhlédl se, zda neuvidí někoho z ochranky, ale nikoho neviděl. Hlídači tu za moc nestojej, napadlo ho. Kdyţ se podrbal přes lyţařskou čepici, ve které mu bylo horko, začala ho svědět záda a začal si je potichu třít o dřevěnou bednu. Vţdycky, kdyţ jsem nervózní, se mŧţu udrbat k smrti, řekl si Danny. Teď zrovna jsem nervózní jak pes. Do skladiště se dostal uţ před necelou pŧlhodinkou, aby si našel bezpečnou skrýš. Naštěstí zrovna vyloţili lodní zásilku nábytku. Velké dopravní klece byly naskládány u zdi právě uprostřed obrovského skladiště. Poslouţily Dannymu jako perfektní úkryt, odkud mohl číhat na Revu. Zatím to šlape jako po drátkách, pomyslel si a za bednou se trochu přikrčil, protoţe kolem prošli dva muţi. Jejich boty zaskřípaly na betonové podlaze. Ještě ta hlava, kdyby mě přestala bolet. Ve spáncích pocítil tupou bolest. Danny zavřel oči a modlil se, aby se to nestupňovalo. Věděl, ţe kdyţ ho bolí hlava, dostaví se i návaly vzteku. Danny 67
tomu říkal rudý vztek, protoţe měl vţdycky před očima červené šmouhy, kdyţ ho hlava opravdu bolela. Bolesti v něm vyvolávaly vztek, byl tak vzteklý, ţe nad sebou ztrácel kontrolu. Býval vzteky tak bez sebe, ţe si většinou ani nepamatoval, co vyváděl. Danny se zhluboka nadechl, pak ještě jednou. Přál si, aby ho přestala bolet hlava. Revo, kde jsi? zašeptal a vylezl z úkrytu za obrovskou bednou. Revo, nenechávej mě čekat. Nenechávej mě čekat, buď tak hodná. Nevím, jak dlouho to vydrţím… dokud bolest nepoleví, dokud mě nezahltí červený světlo a přestanu se ovládat. Nenechávej mě čekat, Revo. Je to v tvým zájmu. Ozvaly se kroky. Tak tady je! Danny se vzpamatoval, všechny jeho svaly se napjaly. Stáhl si svoji vlněnou masku a zíral ven skrz dva otvory, které si v čepici vystřihl. Tepání ve spáncích bylo silnější a silnější. Zvedl těţký černý kabát. Pak ruku s kabátem zase spustil dolŧ. Reva to nebyla. Byla to ţena ve středních letech v přiléhavém šedivém kostýmku. Její jehlové podpatky hlasitě zaklapaly na betonové podlaze, kdyţ ho míjela. Danny se znovu opřel o bednu. Ztěţka se mu dýchalo, hlasitě lapal po dechu. Bolela ho hlava. Snaţil se, aby to překonal. Jen klid. Zŧstaň v klidu. Tepavá bolest v hlavě se však vystupňovala a stoupla mu í do očí. Zavřel je, aby bolest odehnal. Na druhém konci skladiště uslyšel nějaké hlasy. Někdo tam rozčileně křičel. Zaslechl ještě jeden hlas, stejně rozzlobený jako ten první, kterému odpovídal. Drţ hubu. Drţ hubu. Drţ hubu. Teď pocítil vztek, pulzující vztek, pulzující bolest. Otevřel oči a pokusil se soustředit se. Ale stěny skladiště viděl červeně. Zčervenaly i dřevěné bedny. Podlaha červeně světélkovala, byla jasně červená. Pulzující 68
červeň. Musíš to překonat, poroučel si Danny. V poslední době se mu to stávalo tak často. Napřed bolest a pak rudý vztek. Asi bych měl jít k doktorovi, řekl si. Přiloţil si ruku na místo, kterým pulzovala bolest. A pak se najednou objevila. Reva byla tady. Měla na sobě dlouhý bílý svetr a černé legíny. Nesla několik malých krabic. Ano. Danny zašilhal přes červenou clonu. Teď ji viděl zřetelně. Přišla k němu blíţ. Byla blízko. Ano! Projela jím bolest. Jako by mu někdo utáhl tlustou gumovou pásku přes čelo. Těsněji, stále těsněji. Připlazil se k ní, v očích červené světlo. Zvedl černý vlněný kabát. Tak a mám tě, pomyslel si a v duchu bojoval s hněvem, který ho ovládl. Tak a mám tě, Revo. Doufám, ţe nebudu muset udělat něco strašnýho.
69
XVII. V PASTI
Diana sledovala ve zpětném zrcátku, jak se k ní zamračený policista přibliţuje. Tmavě modrou čepici měl naraţenou hluboko do čela. Na rukou měl rukavice, jedna spočívala na rukojeti svítilny, druhou měl volně při těle. To, co se děje, není doopravdy, říkala si Diana a hrdlo jí svírala úzkost. Přinutila se znovu se nadýchnout. Tohle nemŧţe být doopravdy. Prosím vás, nevšímejte si mě. Běţte pořád dál doprava. Prosím. Neposlechl ji a zabušil na sklo jejího auta. Diana sáhla na kličku a napŧl stáhla okénko. Třásla se po celém těle. Brada se jí klepala. Přemýšlela, jestli si toho všiml. „Co tady, slečno, děláte?“ vybafl na ni. Měl vysoký a tichý hlas. Vŧbec se nehodil k jeho robustní postavě a hrubému, klidnému obličeji. „Ale… nic.“ Vŧbec jí to nemyslelo. Byla ráda, ţe vŧbec něco vykoktala. Pohlédla směrem k nákladní rampě. Co kdyţ sem Danny dotáhne tu holku zrovna v tuhle chvíli? Tak je oba lapnou. „Proč tady stojíte?“ ptal se jí policajt a sklonil hlavu k okénku. Jeho šedozelené oči zkoumaly přední sedadlo. „Já… tady na někoho čekám,“ povedlo se Dianě vykoktat. Znovu se podívala k širokému vjezdu. Ještě tam zŧstaň, Danny. Hlavně teď nevylejzej. 70
„Je mi líto,“ prohlásil policajt a zamračil se. „Budete muset odjet.“ „Bude tu kaţdou chvíli,“ nedala se Diana, ale hlas se jí třásl. „Váţně.“ „Parkoviště je támhle,“ poradil jí a černou rukavicí ukázal tím směrem, kudy Diana přijela. „Budete si muset počkat tam.“ „Ale pane…“ „Je mi líto.“ Zaměřil na ni pohled. „Tady není ţádná čekárna. Odjeďte ihned.“ Danny se snaţil překonat návaly bolesti ve spáncích a oběma rukama zvedl těţký kabát. Podlaha se mu leskla jako vodní hladina. Napřed červeně, pak šedě. Červená a pak šedá. Rychle se doplazil aţ k ní. Kdyţ tu se náhle Reva zastavila. Skoro do ní vrazil. Ztěţka polkl a zápasil s vlastníma očima, aby prohlédly červenou clonu. Hodil jí na hlavu kabát. Nemohla pohnout rukama. Krabice, které nesla, spadly s rachotem na zem. Danny se rozhlédl. Nikoho ale neviděl. Pokusila se vykřiknout, ale Danny jí kabát drţel pevně přes obličej. Z výkřiku zbylo jenom přidušené zaskučení. Kroutila se a svíjela. Prudce ji postrčil dopředu a pevně ji svíral kolem krku. „Neper se se mnou!“ zamumlal a samotného ho překvapilo, ţe má takový vztek. „Neper se se mnou!“ Reva se ale ohnula a pokoušela se vyprostit zpod kabátu. Ruce se jí zkroutily. Znovu dušeně vykřikla na protest. „Přestaň!“ hlasitě a zlostně zašeptal Danny. Praštil ji pěstí do zad. Zalapala po dechu, překvapena bolestí. Trvalo jí jen pár vteřin a vzpamatovala se. Pak se znovu zkusila z jeho sevření vykroutit. Kabát po jejím těle sklouzl. Danny se o ni opřel a opět ji přidusil kabátem. Ještě jednou ji surově udeřil do zad. Strčil ji k otevřeným dveřím a ramenem ji popostrkával dopředu. Kabát jí stále drţel přes hlavu. Bránila se a pokoušela se zŧstat stát. Nohy jí na betonové podlaze 71
klouzaly. „Koukej s tím přestat!“ křičel Danny vztekle a cítil, ţe je zase vzteky bez sebe. „To chceš, abych tě zmlátil? Já tě zmlátím!“ Jednou rukou srazil dívku do bezvědomí. Potom jí vrchní část těla pevně zabalil do kabátu, chytil ji kolem pasu a táhl jí k autu.
72
XVIII. MILIONÁŘI
Policista
na Dianu zlostně pohlédl. „Slyšela jste mě, nebo ne?“ Diana na něho zírala a mozek jí běţel na plné obrátky. Co mám dělat? ptala se sama sebe. Nesmím se odsud ani hnout. Kdyby se objevil Danny s Revou a já bych tu nebyla… „Mŧj… ehm… otec je velmi nemocný,“ vykoktala. „Pracuje tady ve skladu. A já ho musím odvézt do nemocnice. Proto čekám tady. Bude venku kaţdou vteřinu. Kdybyste byl tak laskav a dovolil mi…“ „Mŧţete si počkat támhle, mladá dámo,“ přerušil ji. „Uţ jsem z toho tak trochu unavený, jak vám to tady opakuju pořád dokola. Hned teď nastartujte a hněte se támhle na parkoviště. Nebo mě chcete přinutit, abych vám dal pokutu?“ Diana ztěţka polkla. Měla pocit, jako by polykala písek. „Promiňte, pane.“ Pohlédla na rampu. Po Dannym nebylo nikde ani stopy. Díky bohu. Neochotně nastartovala. Pořád nemŧţu uvěřit tomu, co se děje, pomyslela si sklíčeně. Nevěřím, ţe nám to uţ potřetí nevychází. Úplně ji ovládl smutek. Smolařka. To slovo se jí usadilo na mozku. Jsem smolařka. Elvis, Danny a já, všichni jsme smolaři. Pomalinku se rozjela, zatímco policista pořád krouţil kolem auta. Hlasitá rána… bouchnutí, jako kdyţ kov narazí na kov, potom sypající se sklo… ji přiměla, aby zastavila. „Ale ne!“ vykřikla. 73
Napřed si Diana myslela, ţe do něčeho narazila. Trvalo jí jen vteřinu, neţ zjistila, ţe to bylo z parkoviště. Zaslechla, jak někdo nadává. Nadávky a proklínání. „Já musím jít támhle!“ zakřičel policajt a natáhl se pro svítilnu. „Neţ se vrátím, tak budete pryč… jasný?“ Diana vystrčila hlavu z okénka a sledovala ho, jak běţí k těm, co tak hlasitě křičeli. „Bezva!“ vykřikla rozjařeně. Máme štěstí. Aspoň trochu štěstí. Konečně měla trochu štěstí. Vyskočila, kdyţ se náhle rozlétly zadní dveře. „Hej…“ Byla tak zabraná do rozhovoru s policajtem, ţe ani nesledovala Dannyho. „Jeď! Jed! Jed!“ křičel. Ohlédla se na zadní sedadlo, aby viděla, jak cpe Revu do auta. Těţký kabát měla Reva naraţený přes hlavu. Nehýbala se. Co jí udělal? uvaţovala Diana. „Danny, ty jsi ji…?“ „Jen jsem ji trochu praštil,“ vyrazil Danny. Danny strčil Revu na sedadlo a vmáčkl se vedle ní. Stále jí drţel kabát přes hlavu a ruku kolem ramen. „Jed! Jed! Jed!“ opakoval, přibouchl dveře, pak se přitulil blíţ k Revě a přimáčkl ji k sedadlu pro případ, ţe by přišla k sobě. „Já ti nevěřím! Tys… jí něco udělal!“ křičela Diana. „Drţ hubu a ujíţděj!“ rozčílil se Danny. Diana sjela z rampy a volant svírala pevně oběma rukama. Auto vyrazilo vpřed, jak prudce šlápla na plyn a vyjela na silnici. Pohlédla do zpětného zrcátka, aby zjistila, kde je ten polda. Měla utkvělou představu, ţe je jim v patách. Za nimi ale bylo prázdno. Ojeté pneumatiky zaskřípěly, kdyţ vyjela na cestu a zahnula směrem na dálnicí do Waynesbridge. „Povedlo se to!“ křičela rozjařeně. „To snad ani není pravda! Povedlo se!“ Danny se na ni ušklíbl, stále drţel kabát pevně přes Revinu hlavu. „Budou z nás milionáři!“ radoval se. „Milionáři!“ „Úplně jako ve filmu!“ prohlásila Diana. Kdyby tu tak byl Elvis, napadlo ji a pocítila záchvěv smutku. Kéţ by se tak mohl z toho radovat i Elvis. 74
Ale uţ brzo bude Elvis venku. Brzo bude zase Elvis s nimi. A budou z nich boháči, budou mít víc peněz, neţ si vŧbec kdy představovali. Vánoce byly za dveřmi. To budou opravdu skvělý vánoce. Milionáři. To teď budeme my… milionáři, napadalo Dianu, která měla takovou radost, ţe jela na červenou. Dalby rád vyhodí z okna nějakýho toho melouna, aby se mu jeho drahocenná dcerunka vrátila. Povedlo se to! Úplně jako ve filmu! A teď uţ všechno pŧjde jako po drátkách. Všechno.
75
XIX. MENŠÍ PROBLÉM
„Mám
pocit, ţe starej Dalby uţ bude napnutej jako struna,“ prohlásila Diana a dojedla sendvič s oříškovou pomazánkou. Danny se zachechtal. Odhodil staré číslo časopisu Sports Illustrated, kterým si listoval. „Jasně. Uţ tady tu holku máme od rána,“ prohodil směrem k loţnici. „Vsadím se, ţe Dalby uţ někde běduje, co je s dceruškou.“ „Navrhuju počkat aspoň čtyřiadvacet hodin,“ radila Diana, odnesla talířek do malého dřezu a pustila na něj studenou vodu. „Stává se, ţe jsou pracháči tak zaměstnaný vyděláváním dalších prachŧ, ţe nemaj o tom, co dělá jejich rodinka, ani šajn.“ Danny se zvedl ze ţidle a protáhl se, aţ mu zpod olivově zeleného svetru vylezlo bílé břicho. „Jeden den je aţaţ. Dalby asi sedí u telefonu, potěj se mu kulky a čeká, aţ mu zavoláme.“ „Taky doufám,“ přidala se Diana a poloţila talíř ke dřezu. Utřela si ruce do papírové utěrky. „Dalbyho dcerunka je úplně na dně.“ „To teda je. Umíte si to představit? Odmítne jídlo a neřekne ani slovo,“ řekl Danny a pokýval hlavou. „Bude lepší, kdyţ bude pěkně zticha!“ zařvala Diana a nervózně po něm střelila pohledem. „Uvázals jí ten roubík pořádně?“ Danny přikývl. „Všechno jsem zkontroloval. Je svázaná, má zavázaný oči a v puse roubík. Všechno je utaţený.“ „Jdi se podívat, jestli si nevyndala roubík. Nechci, aby tu začala řvát,“ nařídila Diana, kdyţ si oblékala kabát. „Vţdyť víš, jak tlustý jsou zdi tady v tyhle díře.“ 76
„Vsaď se, ţe se přestěhuješ do velkýho, přepychovýho domu,“ škádlil ji Danny. „Se sluţkou, komorníkem a šoférem.“ Dianě jeho poznámky nepřipadaly moc zábavné. „Já budu plnoletá aţ za čtyři měsíce,“ sdělila mu. „Takţe si ty prachy schovám, jinak by mi je sebrali rodiče.“ Danny udělal tsss. „Kam jdeš? Já myslel, ţe zavoláš Dalbymu a řekneš mu, jak mŧţe dostat dcerunku zpátky.“ „Udělám to,“ odsekla. „Ale doufám, ţe si nemyslíš, ţe bych mu zavolala odsud, ne? Zjistili by si nás a do deseti minut by nás měli!“ Danny pohlédl k oknu. „Mně je to jasný. Já jsem tě jen zkoušel.“ Vzal do ruky časopis. „Víš, co udělám, aţ dostanu svŧj podíl? Dám se tetovat.“ „Tys byl vţdycky hlavička,“ poznamenala suše Diana. Zapnula si kabát a vyrazila ke dveřím. „Napadlo mě, proč nevíme nic o Elvisovi,“ zamručel Danny s hlavou zabořenou v časopise. „Pssst. Nikoho nejmenuj!“ poručila ostře Diana a ukázala směrem k loţnici. „Taky nad tím dumám.“ Zastavila se s rukou na klice. „Doufám, ţe se na tý záchytce do něčeho nenamočil.“ „Moţná zjistili něco o tom autě, co ukrad,“ prohlásil Danny. „Coţe?“ podivila se Diana. „O tom nic nevím.“ Danny se začervenal. Vyhnul se jejímu pohledu. „No, víš, on si ho jenom na chvilku vypŧjčil. Vlastně ho doopravdy neukrad.“ Diana se zasmála. „Ţe by mi nabídnul, ţe mě sveze, to teda ne! Toho starýho plymoutha uţ mám plný zuby.“ „Teď si koupíš třeba pět bourákŧ,“ zamumlal Danny. „Aţ zpeněţíme Revu.“ Diana pohlédla k loţnici. „Jen ji dobře hlídej, Danny. Je mi jasný, ţe si dáš šlofíka, jakmile budu za dveřma. Dej na ni bacha, jo? Uţ nechceme ţádný nepředvídanosti, je to jasný?“ „No jo. Jasně, jasně,“ zabručel a poškrábal se na hlavě. „Dám na ni bacha. Ty mu běţ zavolat. A já tady zatím budu tvrdnout.“ Diana vyšla ze dveří a pečlivě za sebou zavřela. Venku byl jasný, slunečný den, spíš to vypadalo na září neţ na prosinec. Všude kolem byly zbytky starého sněhu, které byly jednou z věcí, co připomínaly zimu. 77
Shýbla se, aby pohladila po hlavě starého loveckého psa, který se vţdycky, motal kolem bytovek. „Komu asi patříš?“ zeptala se ho a hladila jeho vlhkou srst. „Nebo to tady hlídáš?“ Starý pes jí odpověděl pomalým zavrtěním ocasu. Diana si sedla za volant. Stálo ji to tři pokusy, neţ přiměla motor, aby nastartoval. Pak se rozjela k Division Street Mali, kde chtěla najít nějakou osamocenou budku a zavolat. Autorádio bylo rozbité, ale Diana ho nepotřebovala. Šťastně si pobrukovala a poklepávala rukama na volant. V duchu si opakovala uţ aspoň posté, co řekne panu Dalbymu. Robert Dalby, Revin otec, se nepohodlně usadil v křesle. Odloţil výtisk Wall Street Journal a zadíval se do ohně v krbu, jak plameny skáčou a tancují. Mrzutě si povzdychl a zvedl noviny, aby se znovu začetl. Kdyţ telefon na vedlejším stolku zazvonil, překvapeně vykřikl. Zašátral po sluchátku a převrhl malou skleničku sherry. Tekutina utvořila na naleštěném stole hnědou louţičku. Pan Dalby to ale nevnímal a na druhé zazvonění zvedl sluchátko. „Haló?“ „To je Robert Dalby?“ Byl to hlas mladé ţeny. „Ano. U telefonu.“ „Pane Dalby,“ řekla mladá ţena stroze a věcně, „já… ehm… já mám vaši dceru. Je v pořádku. Já… já volám, abych vám řekla, co máte udělat, aby se vrátila. Bude vás to stát milión dolarŧ. Nic si z toho nedělejte. Vaše dcera je u nás v bezpečí, ţivá a zdravá.“ „To je nesmysl,“ odpověděl Robert Dalby. „Moje dcera Reva sedí vedle mě.“
78
XX. TO PŘECE NENÍ REVA
Pan Dalby se upřeně díval do ohně, zatímco na druhém konci drátu někdo zalapal po dechu. V pozadí slyšel nějaké hlasy a cinkání příborŧ o talíře. Ta mladá ţena nebo dívka určitě volá z nějaké restaurace, došlo mu. Pokusil se rozpoznat její hlas. Slyšel ho uţ někdy předtím? Pracovala snad někdy u něho v obchoďáku? Nebo tam ještě pracuje? Nepoznal, kdo to je. Vše, co se mu povedlo odhalit, bylo, ţe byla nervózní. A mladá. Reva vstala ze ţidle u ohně, stoupla si k němu a poslouchala, co říká do telefonu. „Tati…?“ Pan Dalby si poloţil prst na ústa, aby byla zticha. Reva se opřela o opěradlo ţidle, na které seděl otec, a naklonila se dopředu, aby slyšela, s kým to mluví. „Pane Dalby, mŧţete mi prosím vás zopakovat to, co jste teď řekl?“ poţádala ho Diana třesoucím se hlasem. Stála v uzoučké telefonní budce vzadu v restauraci Doughnut Hole na Division Street Mali. Dveře budky šly zavřít jen napŧl, á tak se otočila k restauraci zády. „Řekl jsem, ţe moje dcera Reva je se mnou doma,“ zopakoval jí pan Dalby mrzutě. Diana se ve stísněném prostoru začala klepat strachy. Stěny budky se na ni valily a všechno potemnělo. Měla hrozivý pocit strachu, byla jí zima a zdálo se jí, ţe omdlí. 79
Nebo začne křičet. Nevymýšlel si Dalby? Co kdyţ na ni zkouší nějakej hloupej trik? „Pane Dalby, nezahrávejte si s náma,“ stísněně zaječela. „Ať uţ jste kdokoliv, poslouchejte mě,“ zakřičel Robert Dalby. „Pane Dalby…“ „Pusťte tu dívku!“ drmolil Dalby do telefonu. „Ta dívka není moje dcera. Ode mě nedostanete ani penny. Unesli jste úplně někoho jiného!“
80
ČÁST DRUHÁ DALŠÍ ÚNOS
XXI. „MUSÍME JI ZABÍT“
Pam zápasila s provazem, kterým měla spoutaná zápěstí. Čím více se však snaţila, tím víc se jí zařezával do kŧţe. Povolila všechny svaly a pokoušela se dýchat zhluboka. Měla pevně svázané kotníky a bolest jí ochromovala celé nohy. V ústech měla roubík a bolelo ji v krku. Kde to jsem? Proč mě tady drţej tak dlouho? Co mi udělaj? Otázky nebraly konce. Čím více se snaţila zaplašit je z mysli, tím více na ni doléhaly. Spolu s těmito otázkami přicházel i strach, který ji dusil a zpŧsoboval, ţe se třásla čím dál tím víc po celém těle. Proč mě vlastně unesli? Co po MNĚ budou chtít? Na všechny tyhlety dotazy si Pam uměla odpovědět. Já je nezajímám. Chtěli unést Revu. Mou sestřenku milionářku. Revu. Revu. Revu. To jméno bolelo víc neţ její zápěstí a kotníky. Za to mŧţe Reva, pomyslela si hořce Pam. Za to určitě mŧţe Reva. Mě by přece nikdo neunes. Určitě chtěli unést Revu. Revu. Revu. Revu. Pam si opakovala to slovo tolikrát, ţe si ho začala v duchu prozpěvovat jako nápěv nějaké příšerné odrhovačky. 81
To teď budu muset kvŧli Revě UMŘÍT? Začalo ji brnět v zádech. Měla pocit, ţe po ní lezou tisícovky mravencŧ. Pam se pokusila polknout, ale v krku měla příliš sucho. Jestli ten roubík nepovolej, tak se asi udusím, napadlo ji. Aspoň stokrát se pokusila dostat dolŧ z očí šátek, který ji oslepoval, tak, ţe hlavu otírala o polštář. Šátek se ale ani nepohnul. Reva. Reva. Reva. Chtěli unést Revu. Ale unesli mě. Pam zaslechla, jak se o tom dva z únoscŧ vedle v místnosti dohadují. Věděla, ţe to je nějaká holka s klukem, nic víc. Pokusila se zaslechnout jejich jména, ale marně. Dávali si pozor na jazyk. Ta holka bude asi dost mladá, říkala si Pam. Moţná jí není ani osmnáct. Ten kluk… to neodhadla. Mluvil nahlas a vulgárně a věčně, jako by byl naštvanej. Teď zrovna se pěkně vztekal. Dělali tam vedle šílenej rámus a chodili po místnosti sem a tam. Pam se pokusila zaslechnout, o čem se dohadují. „Já za to nemŧţu!“ ječela ta holka. „Já za to nemŧţu. Já za to nemŧţu!“ To se ten kluk po ní pitvořil. „A kdo za to teda mŧţe, zlato? Ty a Elvis jste se vkradli do obchoďáku. A hned jste ji čapli, Ţe jo?“ „Neříkej ţádný jména nahlas, buď tak hodnej!“ protestovala dívka. „Uslyší nás. Víš, jak tu jsou tenký zdi.“ „Tak mi teda pověz, jak to bylo,“ trval na svém ten chlap, aniţ by bral v potaz to, co mu říkala. „Jak to, ţe jsme unesli někoho jinýho? Jak to, ţe jste nevěděli, kdo to je?“ „Protoţe jsem jí nikdy neviděla do ksichtu!“ pronikavě zaječela. „Byla jsem sehnutá k podlaze, kdyţ jsem dělala, Ţe hledám kontaktní čočku, pamatuješ? V ţivotě jsem ji neviděla. Měla na hlavě nějakej hrozně velikej klobouk!“ Chlápek vzteky zavrčel. Potom Pam zaslechla ránu. Dívka vykřikla. To po ní hodil lampu nebo něco takového? „Co sousedi? Bacha na sousedy!“ vřeštěla zrovna. Třeba mě pustěj, pomyslela si Pam. Ucítila ostrou bolest, která se jí zařezávala do kotníkŧ. Provazy byly tak utaţené. Tolik moc. Nohy ji brněly, byly ztuhlé. 82
Teď, kdyţ uţ je jim jasný, ţe nejsem Reva, mě třeba pustěj. Zatajila dech a soustředila se. „Uţ toho mám po krk,“ vřeštěl chlap. „Mám toho fakt plný zuby. Toho všeho. Tý… nejistoty:“ „Tak blbě se to zamotalo,“ odpověděla mu dívka. „Kdyby tam s náma byl tvŧj blbej brácha…“ „Mám toho plný zuby,“ opakoval muţ. „Zase mě začíná bolet hlava. Cejtim to.“ „A jak si myslíš, ţe je mně?“ doţadovala se dívka vášnivě. „To měly bejt skvělý vánoce. Jako ve filmu. Ale teď…“ Co bude teď? uvaţovala Pam. Co? Co teď uděláte? Pustíte mě? Pusťte mě, já chci domŧ, prosím vás! Pam uslyšela vedle v pokoji kroky, podlaha zaskřípala. „Tak se pudem podívat, koho tam máme,“ říkal muţ. „Třeba to zas nebude tak Špatný, ne? Moţná má taky boha tvýho fotra.“ Ne, nemá, zkroušeně si pomyslela Pam. My prachatý nejsme. Já jsem jen Revina chudá sestřenice. Srdce jí poskočilo, kdyţ se otevřely dveře. Uslyšela, jak se někdo blíţí k posteli. Ze spoutaných rukou jí vystřelil nával bolesti. Po zádech jí uţ zase běhali mravenci. Uţ jsou vevnitř. Teď se na mě dívají. Co mi udělají? Pokusila se vydat ze sebe hlásek, ale v krku měla moc sucho a roubík drţel tak pevně. Náhle na tváři ucítila cizí ruce. Vyndaly jí roubík. „Kdo jsi?“ zavolal na ni muţ. „Jak se jmenuješ?“ Otevřela ústa, ale nemohla ze sebe nic dostat. „Vodu,“ podařilo se jí zašeptat. „Vodu, prosím.“ „Jak se jmenuješ?“ netrpělivě zopakoval. „Dej jí napít,“ naléhala na něho dívka. „Prosím,“ ţádala Pam. Za okamţik ucítila, jak jí něčí ruka nadzvedává hlavu. Pak na svých vyprahlých rtech pocítila okraj sklenice. Voda byla vlaţná. Nejprve se zakuckala, teprve potom se jí povedlo několikrát polknout, V krku voda krásně chladila. Pila dychtivě. Voda jí stékala po bradě. Chtěla se ještě napít, ale sklenici jí vzali. Hlava jí spadla zase zpátky na polštář. Do nohou jí pronikla bolest. V těle ji píchalo. 83
„Prosím vás, rozvaţte mě. Bolí to,“ vysoukala ze sebe. „Ani nápad,“ zavrčel muţ. „Řekni jméno!“ „Co mí chcete udělat?“ pronikavě ječela Pam. „Tvoje jméno!“ „Chcete mě mlátit? Co se mnou budete dělat?“ „Nebij ji!“ najednou vykřikla dívka. Pam polekaně zavzlykala. Nadechla se v očekávání, ţe dostane ránu. Místo toho však dívka začala mluvit blízko Pamina ucha. „Kdyţ s námi budeš spolupracovat, tak ti neublíţíme,“ řekla mírně. „Potřebujeme znát tvoje jméno.“ „Pam,“ zašeptala. „Pam Dalbyová.“ Neviděla dŧvod, proč by měla lhát. „Dalbyová?“ vykřikl muţ překvapeně. „Ty jseš taky Dalbyová?“ „Tomu nevěřím!“ zvolala dívka. „Rozvaţte mě,“ prosila Pam a chtělo se jí brečet. „Mám nohy úplně ztuhlý. Všechno mě bolí.“ „Děláme z tebe ťuhýka,“ odpověděl hrubě muţ. „Ty jseš ségra Revy Dalbyový?“ Zase ta Reva. Reva. Reva. Pam zavrtěla hlavou. Ucítila, jak jí po tvářích stékají dvě horké slzy. „Ty nejsi její ségra?“ podezíral ji muţ. „N-ne,“ koktala Pam. „Já jsem její sestřenice.“ Všichni najednou ztichli. Pak Pam slyšela, jak muţ říká: „To je ale trefa. Sestřenice Revy Dalbyový. Třeba se to obrátilo a my budeme mít zase štěstí.“ „Pusťte mě!“ plakala Pam a čím dál tím víc slz jí kanulo po tváři. „Prosím vás… teď uţ mě mŧţete pustit!“ Nevšímali si jí. „Myslíš, ţe bude Dalby ochotnej zaplatit za svoji neteřinku?“ ptal se muţ dívky. „Nebude!“ vyhrkla Pam. „Za mě vám nic nedá. My se s nima nestýkáme. Já ho znám moc dobře. Nedá vám nic! Nechte mě jít… prosím!“ Začala hlasitě vzlykat. Přestoţe vzlykala, slyšela, jak si ti dva něco vzrušeně nahlas šeptají. 84
„Kdyby tu tak byl tvŧj brácha. Ten by věděl, co a jak,“ řekla dívka s napětím. „Co kdyţ nám lţe?“ podezíral ji muţ. „Já si to nemyslím,“ odpověděla dívka. „Myslím, ţe nelţe. Ale mám pocit, ţe za ni nedostaneme ani zlámanou grešli.“ Dlouho se nikdo neozval. Pak uslyšela Pam slova, za která by dala nevím co. „Třeba bysme ji mohli pustit,“ navrhla dívka. „Coţe? Pustit ji?“ nemohl muţ uvěřit svým uším. „To určitě. To teda jo. Ani nápad! Pustit ji nemŧţeme. Nemáme na vybranou. Musíme ji zabít.“
85
XXII. ZABILI JI
Reva
svými dlouhými nehty poťukávala po hladké desce stolu a bradou si u ucha přidrţovala bezdrátový telefon. Očima přeletěla loţnici, aby se podívala na rádio u postele, které ukazovalo i čas. Bylo devět hodin, čtyřicet tři minut a byla noc. „Za všechno mŧţu já,“ obviňoval se Victor na druhém konci drátu. „Je to prostě jen a jen moje vina.“ „Proč zrovna tvoje vina?“ oponovala mu Reva, ale neznělo to moc soucitně, spíš popuzeně. „Ty jsi přece Pam neunesl!“ „No jo, ale…“ váhal Victor. „Byl jsem s tebou, Revo, kdyţ…“ „Mohli unýst mě,“ přerušila ho Reva. Popotahovala si rukávy bleděmodrého kašmírového svetříku. „Umíš si to vŧbec představit? Měla jsem to bejt já, koho chtěli unýst! Kdybych bývala nepoprosila Pam, aby to za mě vzala ve skladu, tak by měli mě! To je hrŧza! Vţdycky, kdyţ na to pomyslím, tak mě z toho jde mráz po zádech.“ „Co kdybys jednou taky myslela trochu na to, co je s Pam?“ odsekl nazlobeně Victor. „No jasně. Je mi jí hrozně líto,“ prohlásila Reva ne moc přesvědčivě. Pozvedla ruku a prohlíţela si svoje nehty. „Nevíš, co povídali únosci? Ozvali se znovu?“ zajímalo Victora. „Naposled volali včera,“ odpověděla Reva. „FBI nemá ţádný vodítko, kdo by to mohl bejt. Nevědí vŧbec nic.“ „A co tvŧj otec?“ pokračoval Victor. „Ten taky neví, kdo ji unes? Nepoznal po hlase tu holku, co volala?“ „Myslím, ţe ne.“ 86
„A má pro ně připravený peníze?“ zeptal se Victor. „To teda nemá,“ odpověděla Reva. „Coţe?“ Victor překvapeně zalapal po dechu. „Táta nikomu nic platit nebude. Myslí si, ţe dávat únoscŧm prachy nemá smysl. Říká, ţe to jen povzbuzuje další únosce.“ „To nezaplatí za svou vlastní neteř?“ vykřikl Victor. „Tatínek je hrozně zásadovej,“ řekla Reva bezbarvým hlasem. „A není tady. Musel naléhavě odletět do Walnut Creek, kde má další obchod. Vrátí se aţ zejtra.“ „To jsi tam úplně sama?“ Victorovi překvapením přeskočil hlas. „Táta zařídil, ţe sem policie poslala hlídku, která mě chodí kaţdou pŧlhodinu kontrolovat,“ prozradila mu Reva. To uţ bylo jiný kafe, kdyţ si Victor začal dělat starosti o ni, místo těch nářkŧ, ţe za všechno mŧţe on, nebo co je asi s Pam. Pokud jde o Pam, tak ji litovala. Koneckoncŧ, Pam byla její jediná sestřenice. Reva se byla jistá, ţe únosci Pam stejně pustí, jakmile zjistí, ţe za ni nedostanou ani penny. „Já… já mám takovej strach, Victore,“ svěřila se mu hláskem malé holčičky. „Ti únosci přece chtěli dostat mě. Začnu se klepat, kdykoliv si vzpomenu, jak málo chybělo a byla jsem to já.“ „To je hrŧza,“ pronesl Victor s účastí. Představovala si váţný, starostlivý pohled jeho tmavých očí. Victor je moc hezkej, povzdychla si Reva. Ale je to prostě slabá ţárovka. Moc málo wattŧ v oblasti mozku. Je to škoda, pomyslela si a zatímco s ním telefonovala, listovala v časopise Elle. To by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, ţe mě to s ním přestane bavit tak rychle. „Chceš, abych k tobě přišel?“ navrhl Victor. „Aby ses cejtila v bezpečí?“ Reva se zasmála. „A kdo by mě chránil před tebou?“ Victor se nesmál. „Ne, váţně!“ naléhal. „Mŧţu tam bejt za deset minut.“ „Mně se nic nestane,“ odmítla Reva. „Počkej… zapomněla jsem ti říct, co se mi zdálo. Byl to tak divnej sen. Tak strašidelnej.“ „Zdálo se ti o Pam?“ hádal Victor. „Ne. No vlastně tak trochu,“ odvětila Reva a zavřela časopis. Opřela si telefon o druhé rameno. „Úplně mě to včera v noci probudilo. Bylo to děsně znepokojující. 87
Šla jsem nakupovat. V tom snu, myslím.“ „Nakupovat?“ „Jasně. Do nějakýho velikýho obchoďáku,“ pokračovala Reva. „Moţná to byl tátŧv obchoďák. Nevím. Nepoznala jsem ho. Na začátku toho snu byl obchod plnej lidí, hrozně hlučnej a plnej světla. Chodila jsem mezi regálama a prodírala jsem se davem. Bylo to hrozně nepříjemný. Vzpomínám si, ţe se mi to vŧbec nelíbilo. Prostě jsem šla dál a dál. Vypadalo to, ţe ty uličky nikde nekončej,“ pokračovala Reva. „Chtěla jsem pryč, ale nemohla jsem najít východ. Pak ale najednou všechno ztichlo. Bylo ticho. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Obchod byl prázdnej. Nikde ani noha. Jen já. Já a ještě někdo. Uslyšela jsem za sebou kroky a bylo mi hned jasný, ţe mě někdo pronásleduje. Tak vidíš, jak se napřed něco zdá a pak se to stane.“ „Jo. Jasně,“ odpověděl Victor. „Je to strašidelný.“ „Počkej. To nejhorší teprve přijde,“ slibovala Reva. Rozeběhla jsem se. Hledala jsem východ, jakejkoliv východ. Ale byly tam jenom samý uličky a regály. Bylo mi z toho nanic. Běţela jsem. Běţela jsem těma uličkama. Ale on byl těsně za mnou. Přibliţoval se. Byl blíţ a blíţ. Jediný, co bylo slyšet, byly jeho kroky a moje supění. Běţela jsem dál a dál. Jako bych měla uţ na vţdycky pořád jen utíkat. „A pak mě chytil,“ pokračovala Reva. „Kdo?“ vyhrkl Victor. „Drţel mě za ramena,“ líčila mu. „Chtěl mě odvlíct pryč, chtěl mě unýst. Věděla jsem, ţe mě chce unýst. Já jsem se ale bránila a vykroutila jsem se mu. Otočila jsem se, abych viděla, kdo to je. A… byl to Santa Claus!“ „Coţe?“ Reva se zasmála. „Byl to Santa Claus. Věřil bys tomu? Cha-chacha!“ „To je divný!“ vykřikl Victor. „A co bylo dál?“ „Dál jsem se probudila,“ řekla mu Reva. Victor dlouho nepromluvil ani slovo. Reva skoro slyšela, jak mu mozek běţí na plné obrátky. „Asi jsi měla strach o Pam,“ dodal nakonec. 88
„Asi máš pravdu,“ zívla Reva. „Nikdy nevím, co moje sny znamenají. Jen je mi jasný, ţe to byl divnej sen.“ „Jseš si jistá, ţe nemám chodit?“ zeptal se. Neţ mohla Reva odpovědět, zaslechla zvenčí hlasité bouchnutí. Okamţitě ten zvuk poznala… byla to dvířka od auta. „Victore, počkej chvilku. Někdo přijel,“ oznámila mu. Vyskočila a vzala si telefon do loţnice k oknu. Odhrnula záclonu a podívala se dolŧ na cestu. Zaslechla skřípění pneumatik. Nějaké auto se vzdalovalo. Neviděla ale, jaké. Co to je támhle dole na cestě? Je to snad nějakej velkej pytel? Nebo igelit na odpadky? Mhouřila oči, aby lépe viděla. „Kdo to je?“ „Já nevím. Za chvíli ti zavolám.“ Poloţila telefon a hodila ho na postel. Potom spěchala dolŧ po schodech pokrytých kobercem a brala je po dvou. Otevřela šatník a sáhla po bundě. Přehodila si ji přes ramena a zároveň otevírala přední vchod Vyběhla ven a běţela aţ tam, kde cestička končila. Byla jasná, studená noc Jak běţela, její dech před ní vytvářel obláčky páry. Nově instalované reflektory v korunách stromŧ vrhaly na trávník před domem bílé kuţele světla. Reva strachy polkla, kdyţ se přiblíţila k cestě. Něco tam leţelo. Bylo to nějaké tělo. Jako kdyţ člověk leţí na zádech. Nějaké dívčí tělo. Pam! Reva těţce oddychovala a pak klesla na kolena ke své sestřence. „Paneboţe, ne,“ vzlykala. „Oni ji zabili.“
89
XXIII. KROKY
Pam měla zavřené oči. Vlasy rozcuchané. Její pleť vypadala šedě v bledém světle, které vrhaly reflektory zavěšené na stromech. „Zabili ji,“ zamumlala Reva. Těţce polkla. V krku měla najednou sucho. V zádech ji zamrazilo. Pohlédla vzhŧru a spatřila hned nad zemí něco tmavého, jak se to po ojíněném trávníku přibliţuje směrem k ní. Vyskočila, ale pak zjistila, ţe je to jenom King, její hlídací pes. Obrovský pes svěsil hlavu a potichu zakňučel. „No tak, Kingu,“ uklidňovala ho Reva a její hlas byl mírný a polekaný. „No tak, pejsku. Sedni. Sedni, Kingu.“ Pes ji chvíli pozoroval svýma červenýma očima, v kterých se zračil strach Pak se usadil na kraji cesty. Reva uslyšela slabé zasténání. Upřela oči na cestu. Pam mrkla. Jednou. Dvakrát. Znovu zasténala. Otevřela oči. Její oči se tupě dívaly na Revu. „Pam!“ vykřikla Reva. Poklekla vedle ní. „Pam! Ty jsi… naţivu!“ Pam se snaţila zvednout hlavu. Byla to však pro ni příliš velká námaha. Svíjela se bolestí, zavřela oči a poloţila si hlavu zpátky na zem. „Ty jsi naţivu!“ opakovala Reva. Drţela hlavu Pam v rukou. Urovnala její vlhké, zamotané vlasy. „Tím si nejsem tak jistá,“ zaúpěla Pam. „Musíš se nějak dostat dovnitř,“ řekla Reva a zachvěla se. „Myslíš, ţe mŧţeš vstát?“ 90
„Zkusím to,“ odpověděla Pam třesoucím se hlasem. „Já-já jsem byla svázaná. Moje nohy byly úplně ztuhlý.“ Reva ji pomohla pomalu se zvednout. Pak se o ni Pam opřela, Reva ji chytila kolem pasu a vedla ji vzhŧru po cestě k domu. „Oni… oni do mě kopali. Začala jsem se z toho probírat, kdyţ mě vyloţili z auta,“ vysvětlovala Pam, kdyţ jí Reva u sebe v pokoji pomáhala posadit se na pohovku. „Praštila jsem se do hlavy o chodník. Asi jsem pak zase ztratila vědomí.“ „Lehni si na ty polštáře,“ radila Reva Pam a urovnala jí měkký saténový polštář za hlavou. „Tak a je to. Přinesu ti trochu vody.“ „Díky,“ poděkovala Pam a zavřela oči. „Já-já jsem pořád ještě trochu mimo, mám ten pocit. Hrozně se klepu, víš? Všechno se třese. A srdce mi hrozně buší.“ „Zavolám doktoru Simmsovi,“ řekla Reva a zamířila do kuchyně. „A taky tvým rodičŧm. Těm se uleví!“ Pak ještě dodala: „Zavolám pro jistotu i FBI. Mám jejich číslo hned u telefonu. A policii v Shadyside.“ Reva odspěchala do kuchyně. Ze zásobníku ve dveřích lednice nalila do skleničky vodu. Náhle vykřikla, jak se cestou zpátky do pokoje polekala Pam, která stála hned za ní. „Fuj… to jsem se lekla!“ „Promiň,“ zamumlala Pam a sklopila své zelené oči. „Měla by sis lehnout, Pam.“ „Kdyţ já nechci bejt sama,“ reptala mrzutě Pam. „Jsem tak… roztřesená. Sednu si jen támhle k pultu.“ Vytáhla si dřevěnou stoličku a vylezla na ni. „Řekni mi, jak to všechno bylo,“ chtěla vědět Reva, která pozorovala, jak Pam hltá vodu. „Jak se ti povedlo dostat se ven?“ „Hrozně se pohádali, co se mnou provedou,“ líčila jí Pam a přitom si jednou rukou nervózně pohrávala s rozcuchanými vlasy. „Ti únosci byli dva.“. „Jo? Prohlídla sis je pořádně?“ zeptala se Reva a opřela se o bílý pult. „To ne.“ Pam dŧleţitě zavrtěla hlavou. „Celou tu dobu jsem měla zavázaný oči. Jen jsem je slyšela.“ 91
„Zaslechlas jejich jména?“ ptala se netrpělivě Reva. Pam znovu zavrtěla hlavou. „Ne. Dávali si bacha.“ „Mlátili tě nebo něco podobnýho?“ starala se Reva a ve tváři se jí zračily obavy o Pam, kterou pozorně poslouchala. „Bylo… bylo to strašný!“ křičela Pam a hlas jí selhával. „Já jsem se tak bála, Revo. Hodili na mě kabát a hrozně mě praštili do hlavy. Ve skladu. Kdyţ jsem se probrala, leţela jsem v nějaký posteli. Všechno jsem měla svázaný. Oči zavázaný a v puse roubík. Já… já uţ myslela, ţe mě zabijou. Fakt, ţe jo.“. „Vykašli se na to, Pam,“ řekla Reva jemně. Pam vzlykla. V kuchyňském světle vypadala pobledle. „Ten chlap mě fakt chtěl zabít. Byl hrozně vznětlivej, celou tu dobu, co jsem tam byla, se věčně rozčiloval. Byl to váţně úplnej rapl. Ta holka byla na to, aby mě zabili, moc vyděšená. Tý šlo jen o to se mě zbavit. Pořád se jenom hádali a hádali. Nakonec se rozhodli, ţe mě nechaj leţet na vaší příjezdovce a ujedou pryč z města, jak nejrychleji to pŧjde,“ pokračovala Pam. „To uţ jsou pryč z města?“ Revin výraz vyjadřoval překvapení a úlevu zároveň. „Jo. Jsou pryč,“ potvrdila Pam. „Slyšela jsem, jak říkali, ţe mají známého v Kanadě. Měli v plánu tam odjet a chvíli tam v tichosti počkat, aţ se tady na celou tu věc zapomene.“ Pam se poprvé usmála. „Jsem tak ráda. Jsem tak ráda, ţe uţ jsou pryč, Revo.“ Ramena se jí otřásla. Poloţila si hlavu do dlaní a začala plakat. Reva k ní přispěchala a poloţila ruku na třesoucí se rameno své sestřenky, aby ji uklidnila. „Uţ je to dobrý, Pam,“ zašeptala. „UŢ je to dobrý. Jsou pryč. A ty jseš v pořádku.“ Pam stále trochu pobrekávala, kdyţ Reva zaslechla nějaké kroky. Těţké kroky ve vstupní hale. To snad ne! pomyslela si Reva a zvedla si ruku k ústŧm. Nechala j sem přední vchod dokořán! Kroky byly stále hlasitější. Pam je také slyšela. Trhla sebou, oči měla rozšířené strachem. „Oni se vrátili!“ přiškrceně zašeptala. 92
XXIV. KDO SLEDUJE REVU
Obě
dívky zamrazilo. Poslouchaly s očima upřenýma jedna na druhou. Kroky se teď ozývaly ze zadní haly. Pam zalapala po dechu, ramena se jí stále otřásala. Reva sundala měděnou pánev na smaţení z hřebíku na zdi. Pevně uchopila rukojeť a drţela ji nad hlavou, připravena pouţít ji místo zbraně. Kroky byly blíţ. Stále blíţ. Reva zaslechla, jak v hale někdo těţce oddychuje. „Kdo… kdo je tam?“ podařilo se jí vykoktat. O pár vteřin později se v kuchyňských dveřích objevil Victor. Nejdříve spatřil jenom Revu. Ukazoval k hale, údivem krčil čelo. „Přední vchod… bylo otevřeno dokořán,“ koktal. „Měl jsem strach, ţe…“ „Victore!“ vykřikla Pam. Seskočila ze stoličky. „Pam! Nevěřím vlastním očím! Ty… ty jsi ţivá a zdravá!“ Victorova hezká tvář vyjadřovala překvapení, potom se zatvářil zmateně. Běţel k Pam a objal ji. Ať ţije happy end, řekla si Reva a dívala se na ně. Pam je tak bezelstná. Ani neuvaţuje o tom, proč sem Victor přišel. Konec dobrý, všechno dobré, napadlo Revu a po tváři jí přejel radostný úsměv, kdyţ viděla, jak se ti dva objímají. Aspoň nemusím dávat Victorovi kopačky. „Hej, vy dva, nechte uţ toho!“ křikla na ně Reva. „Musíme 93
zavolat vašim, Pam!“ V sobotu odpoledne dostala Reva pohlednici od svého bratra Michaela ze St. Croix. Na obrázku byla pláţ s bílým pískem zastíněná palmami. Na zadní straně Michael napsal tiskacími písmeny: Vzali jsme si loďku a vyjeli jsme se potápět na Buck Island. Byly takový vlny, ţe nám s Joshem cesta zpátky trvala dvě hodiny! Měl jsem plavky celý od písku. Stýská se mi po tobě. NESTÝSKÁ! Reva zírala na palmy na obrázku. Ta pláţ byla moc hezká. Představovala si, jak malé vlnky šplouchají o písek. Viděla před sebou tyrkysově modrou vodu. Dokonce cítila i kokosovou vŧni mléka na opalování. „Ten malej rošťák Michael se má stejně nejlíp!“ vykřikla hořce. Vyhlédla z okna obývacího pokoje. Obloha byla skoro tak tmavá jako v noci. Skučící, točící se vítr hnal před sebou mrznoucí déšť. Reva si povzdychla. Je poslední sobota před vánoci, pomyslela si touţebně. Nemám na vybranou. Musím jít nakupovat dárky. Zamířila ke garáţi a cestou si navlékala pončo s kapuci. Pak nasměrovala svou červenou miatku směrem na Division Street Mali. I kdyţ byla bouřka, všude bylo plno nakupujících. Reva musela třikrát objet podzemní parkoviště, neţ našla volné místo k zaparkování. Netrpělivě se prodírala přeplněnými obchody. Ve vzduchu cítila vŧni mokré vlny. Všude plakaly děti. Lidé ţonglovali deštníky a narvanými taškami. Kaţdej tu vypadá jako houba. Nasáklej vodou a zacákanej blátem, řekla si. Rušná vánoční hudba rámusila z reproduktorŧ v kaţdém obchodě. Reva zabloudila do dlouhého, úzkého obchŧdku, který se jmenoval The Cozy Corner. Celá stěna tam byla plná náušnic, hlavně z umělé hmoty a skla. Reva věděla, ţe v obchodě, jaký je tenhle, si pro sebe nikdy nic nekoupí. Ale kdyţ přišlo na kupování dárkŧ pro ostatní, vţdycky nerada utrácela. Podívala se na ty náušnice. Ty jsou ale příšerný, řekla si Reva a zkoumala pár, co měl tvar dvou Rubikových kostek. Pam ale budou báječně slušet. Pak uviděla jiné náušnice z umělé hmoty, které představovaly 94
rŧzné potraviny. Vzala do ruky jedny, co vypadaly jako dva sendviče s oříškovou pomazánkou, a rychle po nich šálila. Ustoupila stranou, aby se dostala k dlouhému pultu. Upoutaly ji tam náušnice z umělé hmoty ve tvaru dvou banánŧ. Ne, pomyslela si. To by bylo moc i na Pam. Reva byla téměř na konci pultu, kdyţ si povšimla tmavovlasého muţe v černém plášti. Stál pár krokŧ od ní a opíral se o vitrínu plnou stříbrných a plastikových náramkŧ. Jeho kulaté sluneční brýle s modrými skly se zablýskaly. Zíral na Revu s rukama vraţenýma do kapes, ale kdyţ se na něho podívala, okamţitě uhnul pohledem. Rovné černé vlasy mu padaly do čela. Je docela hezkej, pomyslela si Reva. Vypadá tak trochu jako Elvis Presley. Hádala, jaké má asi za těmi tmavými brýlemi oči. Vypadá to, ţe sem nepřišel nakupovat, zpozorovala Reva. Moţná na někoho čeká. Koupila dlouhé visací náušnice ze skla a zaplatila kartou American Express. Potom vyšla ven, aby se podívala po nějakém obchodě s pánským oblečením. Jednu pěknou, ale nudnou kravatu pro tatínka, přemýšlela v duchu a ustoupila z cesty houpajícímu se deštníku. Chudák táta. Za oblečení utrácí spoustu peněz, ale všechno, co koupí, je takové nijaké a hrozně konzervativní. Za okamţik se přehrabovala kravatami na pultě v Brooks Brothers. Kdyţ vzhlédla, překvapeně zjistila, ţe ten mladík s tmavými brýlemi je zase nablízku. Stál venku před obchodem a díval se na ni přes výkladní skříň. Proč se na mě tak dívá? uvaţovala Reva. A pak ji posedla myšlenka, při níţ ji zamrazilo: Co kdyţ mě sleduje?. Ne. Určitě ne! V duchu si nadávala, ţe je tak nervózní. Jseš pořád tak trochu vyplašená kvŧli tý záleţitosti s Pam, uklidňovala se. Ale musíš se na to vykašlat, Revo. To, ţe potkáš toho samýho chlápka dvakrát za sebou, ještě neznamená, ţe tě sleduje. A ţe zrovna kouká do výlohy, nemusí znamenat, ţe se dívá na tebe. 95
Kdyţ podávala prodavači u pokladny modročernou pruhovanou kravatu a kartu American Express, obezřetně se podívala k výkladní skříni. Ten mladík uţ tam nebyl. Vidíš to? řekla si a připadala si jako hlupák. Jseš vyplašená a ani k tomu nemáš ţádnej dŧvod. O pár okamţikŧ později, kdyţ si prohlíţela halenky v butiku Silk Casuals, ho uviděla znovu. Stál o několik regálŧ dál, s rukama v kapsách kabátu. Hlavu měl skloněnou a černé vlasy mu přepadávaly přes modré brýle. On se opravdu kouká na mě, zjistila Reva. Tak je to pravda. Šel za ní do obchodu s cédéčky. Rychle odcházela a vráţela přitom do ostatních nakupujících, aby se ho v tlačenici před obchodem s potravinami zbavila. Ale kdyţ se otočila, uviděla ho, jak se pomalu, ale jistě prodírá v určitém odstupu směrem k ní a upírá na ni pohled svých modrých brýlí. Kdyţ spěchala dolŧ na parkoviště, zjistila, ţe se klepe jako ratlík. Kdo to mŧţe být… je to jeden z těch únoscŧ? přemýšlela. Co kdyţ nakukali Pam, ţe jedou do Kanady jen proto, aby nás zmátli? Abychom přestali být tak opatrní? Pořád se nervózně otáčela, aby se podívala, co se děje za ní. Její martensky hlasitě klapaly na tvrdém betonu, kdyţ se rozeběhla kolem řady zaparkovaných aut. Lhali Pam schválně? Jsem teď na řadě já? Já mám být další oběť?
96
XXV. VELKÉ PŘEKVAPENÍ U PAM
Reva
ťukala svými nehty na skleněný pult oddělení parfumerie. Pozdvihla oči, aby se podívala na ţenu, která se jiţ nejméně pět minut pokoušela upoutat její pozornost. Ta ţenská má ale frňák, řekla si Reva pohrdavě. Jak skobu, člověk by si na něj mohl pověsit kabát. Plastická chirurgie je pro vás asi neznámej pojem, dámo! „Mŧţete mi prosím vás doporučit nějakou vŧni?“ poţádala Revu a úzkostlivě se na ni usmála. „Chtěla bych něco jiného, neţ jsem měla teď. Mŧj manţel uţ má mé staré vŧně plný zuby.“ V tom případě byste se měla radši vykoupat, pomyslela si Reva. Málem smíchy vyprskla. Já si z toho ale dělám kabaret, přiznala si. „Zkuste tenhle. Je to nová značka,“ pronesla Reva a podala jí malou lahvičku se vzorkem spraye. „Ukaţte zápěstí.“ Nebo ti to snad mám stříknout rovnou na nos? Nastříkala ţeně na zápěstí trochu kolínské. Ţena si přičichla a přitom v zaujetí zaklonila hlavu. Nepřeháněj to s tím čucháním, nebo do sebe tím svým Mákem vdechneš celou ruku! „Je to dost sladké,“ prohlásila ţena. Znovu si přičichla. „Ale voní to hezky.“ Nechala čichání a usmála se na Revu. „Co to je za vŧni?“ Je to Odvar z tchořŧ, pomyslela si Reva. „Jmenuje se to Černá rŧţe,“ prozradila jí. Rozhlédla se kolem a uviděla Pam, jak se prodírá nacpanou uličkou. „Aha, mŧţete mi říct, kolik to stojí?“ zeptala se ţena a znovu si přičichla k zápěstí. 97
„Teď ne,“ odvětila Reva s očima upřenýma na Pam. Ukázala na Francine, která měla na druhém konci pultu další zákaznice. „Obslouţí vás ona. Já si musím odskočit.“ „Ale… ale… slečno?“ Zatímco ţena zmateně protestovala, Reva spěchala za Pam. „Ahoj Pam… tak uţ jseš zase v práci?“ Pam přikývla a usmála se na Revu. Měla na sobě černé minišaty a tmavě zelené punčocháče. Blonďaté vlasy měla svázané do culíku. „To je neuvěřitelný, ţe jseš uţ zase zpátky v práci,“ zvolala Reva. „Proč sis nevzala ještě pár dní volna, aby sis odpočinula a dala se dohromady?“ „Nejde to,“ odpověděla Pam a sklopila oči. „Nutně potřebuj u peníze.“ „To unesenejm neproplácej ţádný odškodný nebo něco takovýho?“ chtěla vědět Reva. Neměla jsem to říkat, vzpamatovala se. Pam má za sebou fakt hrozný věci a já si z toho dělám srandu. „Přimluv se za mě u strýčka Roberta,“ odsekla suše Pam. Odkašlala si. „Mimochodem, nechceš se dneska večer zastavit? U nás doma.“ „Coţe?“ Pozvání Revu tak trochu zaskočilo. „Večer budeme zdobit stromeček, a tak jsem si říkala, ţe nám třeba ráda pomŧţeš.“ „A co… Victor, přijde taky?“ zajímalo Revu. Pam zavrtěla hlavou, aţ se jí culík zatřepal. „Ten nemŧţe. Musí někam s rodičema.“ „Tak dobře,“ souhlasila Reva. „Tak já teda přijdu. Bude sranda.“ Asi mám pocit viny, uvědomila si. Proto klidně pŧjdu k Pam a nechám se tam unudit k smrti. „Bude popcorn a vaječnej koňak a oheň na zahradě a tak dále,“ vyhrkla ze sebe Pam a zmáčkla Revě ruku. „Budou to vánoce jako za starejch časŧ.“ „Uţ se těším!“ pokusila se Reva předstírat, ţe je stejně nadšená jako její sestřenice. „Uţ se nemŧţu dočkat!“ Krátce po pŧl osmé večer téhoţ dne Reva nasměrovala své auto na Fear Street a zamířila k domu, kde bydlela Pam. Odpoledne sice přestalo pršet, nicméně silnice byla stále mokrá a kluzká. Staré 98
stromy, které lemovaly ulici po obou stranách, se blyštěly v bledém světle pouličního osvětlení. Kdyţ projíţděla kolem vyhořelého sídla Simona Feara, které čnělo nad hřbitovem, zavrtěla Reva opovrţlivě hlavou. Jak mŧţe Pam bydlet v tak strašidelný a ošumělý ulici? nechápala. Jasně, strýc Bill by mohl sehnat něco lepšího, ale s tím jeho platem… Objevil se stařičký, neuspořádaný dŧm, kde bydlela Pam. Reva se podivila, kdyţ spatřila, ţe na verandě nesvítilo Ţádné světlo. Asi se jim rozbilo, řekla si, jako ostatně všechno v tom jejich baráku. Zajela s miatou na štěrkovou příjezdovku a zastavila u vyjeţděné, nerovné cestičky, která vedla k přednímu vchodu. Vzala nákupní tašku, poloţenou na vedlejším sedadle. Byly v ní dárky, které nakoupila pro Pam a její rodiče. Kdyţ Reva vylézala z auta, Pam se objevila na verandě. „Přesná jako hodiny! Ahoj!“ zavolala na ni vesele Pam a zamávala jí, kdyţ se Reva vydala po cestičce nahoru. „Ty, Revo, dneska večer se ale dárky rozdávat nebudou!“ „Nesu jen pár blbostí, abych vám měla co dát pod stromeček,“ zavolala Reva. Uklouzla a o uvolněný kámen v chodníčku si podvrkla kotník. „Au!“ „Buď opatrná. Všechny ty kameny jsou uvolněný,“ radila jí Pam a seběhla k ní dolŧ. Koutkem oka Reva zahlédla, jak se za rohem domu něco pohnulo. Vystřelilo to jako blesk. Uslyšela nějaké štrachání. Jak někdo ztěţka oddychuje. Neţ se mohla otočit, aby zjistila, co se děje, ruka v rukavici jí pevně zacpala ústa. Vytrhli jí nákupní tašku z ruky. Přes hlavu jí přehodili něco těţkého. Něco vlněného, co ji štípalo. Byla to deka? „Pomoc… já nic nevidím!“ křičela Reva a její hlas zadusila těţká deka. Ucítila, jak ji něčí ruka pevně chytila kolem pasu. „Nechte toho!“ zaslechla, jak Pam zaječela. „Pomoc! Pomoc!“ Paminy výkřiky náhle ustaly, někdo jí asi taky zacpal ústa. 99
Reva mocně zatlačila lokty za sebe. „Au!“ vykřikl Re vin útočník, kdyţ ho zasáhla loktem. „Moje pusa!“ Reva ucítila, jak jeho ruka sklouzla z jejího těla. Musím toho vyuţít, řekla si a ovládla ji panika. Pokusila se dostat se pryč zpod té tlusté deky. Její útočník se ale rychle vzpamatoval. Chytil ji pevně i s dekou kolem krku a svíral ji a svíral. Stačila sotva zalapat po dechu. Pak do kroutící se Revy někdo zezadu strčil. „To mi zaplatíš,“ chladně zašeptal. „To mi hezky zaplatíš!“ Znovu do ní někdo prudce strčil. Uvědomila si, ţe ji táhnou po příjezdovce pryč od domu. To není moţný, přesvědčovala Reva sama sebe, aby překonala strach. To není moţný, aby to bylo doopravdy. „Pomoc! Pam… pomoz mi!“ křičela. Reva se začala vzpouzet a podařilo se jí odhrnout cíp té těţké přikrývky. Krátce zahlédla Pam. Pam taky dostali. Neţ však Revu znovu oslepili dekou, spatřila na okamţik auto, ke kterému ji vlekli. Byl to stařičký ojetý plymouth.
100
XXVI. TĚLA NA SMETIŠTI
Neţ
mohla Reva spatřit své útočníky, znovu jí přes hlavu hodili přikrývku, pod kterou nic neviděla a která ji dusila. Vykřikla, jak ji někdo zase zprudka popostrčil dopředu. „Co po nás chcete? Nechte nás bejt!“ uslyšela, jak Para pronikavě zaječela. „Drţte huby!“ chraplavě zašeptal dívčí hlas. „Drţte huby… obě dvě, jo?“ Reva zakopla, ale silná paţe ji zachytila kolem pasu a donutila pokračovat v pohybu. Slyšela, jak někdo otevírá dveře auta. „Hod je obě dozadu,“ zaslechla dívku. Kolik jich asi je? uvaţovala Reva. „Co nám chcete udělat?“ fňukala Pam. „Já jsem ti řekla, ţe máš drţet hubu!“ divoce zaječela dívka. Reva zaslechla, jak něco těţkého ţuchlo na zem. Pam vykřikla bolestí. „Ať si vlezou do auta. Já si sednu za volant,“ rozkazovala ostatním. „Ne, řídit budu já. Já mám klíčky.“ To byl muţský hlas. Ne. Hlas teenagera. „Tak jeď!“ rozzlobeně zaječela dívka. „Vlezte si dovnitř!“ Další muţský hlas. Hlas toho muţe, který drţel Revu. Strčil do ní. Klopýtla dopředu a vystrčila ruce, aby neupadla. Sedadlo auta zabrzdilo její pád. Sjela dovnitř, celá zamotaná v 101
přikrývce. Kolenem narazila na podlahu. Slyšela, jak sebou někde za ní mlátí Pam. Ozvalo se další ţuchnutí, jak něčí pěst někomu uštědřila pořádnou ránu. „Jeď!“ „Nechte nás bejt! Stejně vás chytej!“ uslyšela Pam, jak křičí. Pak Pam, která seděla hned vedle Revy, dostala několik ran. Reva cítila, jak se Pam celá třese. Slyšela také, jak Pam vzlyká. „Uţ ne! Prosím… uţ ne! Nechte mě bejt!“ Potom se auto dalo do pohybu. Kdosi otevřel dveře, u kterých Reva seděla. Někdo jí sundal z hlavy přikrývku. Reva na okamţik zahlédla kulatou tvář tmavookého muţe v dţínové bundě. Letmý pohled. Pak uţ viděla zase jenom tmu, protoţe jí někdo uvázal přes oči šátek. Chtěla se vzpírat, bránit se, pěkně jim to zkomplikovat. Ale neměla moţnost. Strachem jí všechny svaly ochably. Sotva dokázala pozdvihnout ruce. Surově jí je zvrátili dozadu, pak je svázali nějakým provazem. „Au… ne!“ Zaúpěla, kdyţ se jí provaz zařízl do zápěstí. Ani to s nimi nepohlo. Dveře auta zabouchly. Stále cítila, jak se Pam celá chvěje vedle na sedadle. „Revo… jsi v pořádku?“ zašeptala Pam. „Drţte huby! Drţte huby!“ zachraptěla dívka ze sedadla pro řidiče. „Dělej, Elvisi!“ „Jsi vadná nebo co, řekli jsme ţádný jména!“ zařval rozzlobeně mladík. Elvis? Ten kluk se jmenuje Elvis? Reva si spočítala, ţe jsou celkem tři. Ta dívka, pak ten chlápek s kulatým obličejem, co ji strkal do auta, a ten teenager. Ten, kterýmu říkají Elvis. Zaslechla, jak přibouchli přední dveře. Motor zarachotil. Vŧz vyrazil kupředu, aţ to s Revou mrštilo dozadu na sedadlo. „Pěkně seďte, vy dvě, a vychutnejte si jízdu,“ poradil jim muţ. Reva odhadovala, ţe sedí vedle Pam. „To nemŧţete udělat!“ vykřikovala Pam slaboučkým, třesoucím se hláskem. 102
Reva byla zticha. Zírala jen do tmy, kterou měla před zavázanýma očima. Uvědomovala si, ţe na to, aby promluvila, je moc vyplašená. Zakašlala. Začala se dusit. Hrdlo měla sevřené a v krku cítila sucho. „Přestaň s tím kašláním, Revo!“ vyštěkla z předního sedadla dívka. Ví, jak se jmenuju, došlo Revě. Zamrazilo ji. Znají moje jméno. Celý si to naplánovali dopředu. Někde se v klidu posadili, mluvili o mně a vymysleli celou akci. Reva často četla o únosech. Dívala se na ně v televizi. Ve filmu ale nikdy neviděla, co je to mít doopravdy strach. Cítila, jak se celá třese strachy. Ani ta tma nikdy nebyla ve filmu taková. Nikdy tam neviděla strach, který člověka oněmoval a zpŧsoboval bušení v spáncích. Ve filmu taky nikdy nebylo, jaké je to, kdyţ je člověk bezradný, a kdyţ je vydán na milost či nemilost někomu, kdo mu chce ublíţit. Ublíţit. Moţná i zabít. Někomu, kdo zná vaše jméno… Tak tohle si Pam musela vytrpět, uvědomila si Reva. Přesně takový strach tehdy, chudák, měla. A teď to zaţije ještě jednou. Proč? Kvŧli mně? Kdyţ chtěli dostat mě, tak proč unesli znovu i Pam? Najednou to Revě došlo. Myslejí si, ţe dostanou víc peněz, kdyţ unesou obě dvě. Asi mají pravdu, uvědomila si Reva. Táta jim rád dá, cokoliv si řeknou. A co se stane pak? Bleskla jí hlavou nepříjemná myšlenka. Co bude pak? Reva na to nechtěla myslet. Co provedou se mnou a s Pam, aţ jim táta zaplatí? Nechají nás být? Vyklopí nás jednoduše na cestě před domem, jako to udělali předtím? Reva to viděla ve filmu. V televizi se často ve zprávách mluvilo o únosech. 103
Někdy vás pustí. Někdy si vezmou prachy a nechají vás být. Ale někdy ne. Někdy vás… zabijou. Zabijou a schovají vaše tělo, aby ho nenašli policajti, dokud nezpráchniví. Vezmou peníze a stejně člověka odkrouhnou. A tělo hodí do řeky nebo na nějaký odporný smetiště. A pak vás ukáţou v televizi, jak leţíte v takovým tom dlouhatánským plastikovým pytli. V pytli jako odpadky. A… a… Tak dost! poručila si Reva. Přestaň myslet na tak příšerný věci! Bude to dobrý. Táta jim zaplatí. Nechaj tě bejt. Buď optimista. Pam uţ přece jednou pustili… ne? Auto zaúpělo, jak prudce zabočili. Pak zarachotilo a vyrazilo vpřed. Reva se přistihla, ţe zatajila dech. Pomalu vydechla a pokusila se přimět vlastní tělo, aby se přestalo klepat, a mysl, aby se nedala ovládnout děsivými představami. „Přeju vám veselé vánoce!“ vykřikl najednou ten kluk na předním sedadle. Rozjařeně se zachechtal vysokým hláskem. „Komu ţe přeješ? Ještě nic neoslavuj,“ napomenula ho dívka na předním sedadle. „Prachy ještě nemáme, jasný?“ Chlapec znovu zahlaholil. „Veselé vánoce, a teď všichni!“ Auto znovu zahnulo. Reva ucítila, jak na ni dopadla Pam. „Hej, ty tam, jseš nějak podezřele tichej,“ zavolal chlapec dozadu na muţe, co se tísnil na druhé straně vedle Pam. „Mě bolí pusa, já jsem dostal ránu,“ mrzutě zavrčel muţ. „Kdo tě praštil?“ zajímalo kluka. „Ta zrzka. Víš která? Reva,“ naštvaně zaskřípal zuby. „Vzala mě loktem, kdyţ jsem ji táhnul k autu.“ Reva uslyšela, jak se kluk zařehtal. „To není k smíchu, Elvisi,“ zuřivě vyštěkl muţ, který zapomněl, ţe nemá pouţívat jména. „Natrhla mi ret. Krvácí to jak pominutý.“ To se mi povedlo, pomyslela si Reva. „Kvŧli tomu mě uţ zase začala bolet hlava,“ zavrčel muţ. „Děsně to bolí.“ „To bude dobrý,“ prohlásila dívka bezcitně. „Aţ budeš bohatej, 104
tak tě hlava bolet nebude. Vsadím se s tebou.“ „Já ji zabiju,“ zafuněl muţ, aniţ by si všímal jejích slov. „Jen klídek, člověče. Pěkně seď a odpočívej,“ radil mu Elvis. „Uţ jsme skoro na místě.“ „Chci ji zabít. Fakt to udělám,“ klidně trval na svém muţ. Vyslovoval nezřetelně. Reva hádala, ţe je to kvŧli tomu rozbitému rtu. „No… moţná, ţe budeš mít příleţitost,“ nepohnul chlapec ani brvou.
105
XXVII. TICHO JAKO V HROBĚ
„Nejradši bych jí tu pracku rozlámal na kusy,“ zlobil se muţ na zadním sedadle a hlasitě, vzrušeně dýchal. „Pak teprve by mě přestala bolet hlava.“ „Ty, máme snad dost co dělat, ne? Musíme zachovat chladnou hlavu, sám jsi to říkal,“ houkla na něho dívka velmi netrpělivě. Muţ něco zabručel. Auto zpomalilo. „Kam nás vezete?“ vyhrkla Reva. „Co s námi budete dělat?“ „Hej, kecá ti to tam vzadu,“ pronesla dívka sarkasticky. „Řekli jsme vám, ţe máte drţet hubu!“ zavrčel na Révu muţ. „Ten provaz mě hrozně řeţe do ruky,“ stěţovala si Reva. „Búú-búú,“ lhostejně zareagovala dívka. „Radši zavři klapačku, Revo.“ „Já jen chci vědět, co s náma zamejšlíte,“ nedala se Reva. „Ještě jednou cekneš a je po srandě,“ sdělila jí netečně dívka. Pam do Revy silně šťouchla, aby jí dala najevo, ţe má být zticha. Reva spolkla své otázky a ponořila se do sedadla. „Zajeď támhle dozadu,“ zaslechla Elvise, jak radí dívce. „Promyslel sis to dobře?“ zapochybovala. „Jasně. Hned jsem zpátky,“ uklidňoval ji Elvis. „Sem dozadu ţádný policajti nechoděj. Uvidíš. Zaparkuj s tím támhle. Tam nejsou ţádný světla.“ Auto vyrazilo. Pam se k Revě pevně přitiskla. Uţ se neklepala, ale Reva slyšela 106
její polekaný, krátký dech. „Tentokrát ţádný blbosti,“ reptal muţ, co seděl vedle Pam. „Počkej, nikam nejezdi. Uţ jsem tady,“ řekl Elvis mírně. „V čem to vázne?“ Auto zpomalilo a zastavilo. Reva zaslechla, jak dívka zajíţdí na parkovací plochu a vypíná motor. „Kdybys míň kecal a radši myslel,“ mumlala si pro sebe. „Ale ale, kapitáne,“ odpověděl muţ sarkasticky. „Ať vylezou z auta,“ poručila dívka. Dveře se otevřely. Reva slyšela, jak únosci vystupují z auta ven. „Kde to jsme?“ zašeptala Reva Pam. „Já nevím,“ odpověděla jí Pam rovněţ šeptem. „Zdálo se mi, ţe jedeme docela dlouho. Moţná se mi to ale jen zdálo, protoţe mám děsnej strach.“ „Drţte huby! Obě dvě!“ zavrčel na ně muţ. „Uţ mě z vás začíná bolet hlava.“ Prudce vytáhl Revu z auta. Zakopla, ale pak zase našla rovnováhu. Odřela si boty o chodník. Jsme někde na příjezdovce? přemýšlela. Nebo na nějakém parkovišti? Tak takovýhle to je, kdyţ je někdo slepej, náhle si uvědomila. Studený vzduch ji příjemně ovanul. Zhluboka se nadechla, pak ještě jednou. Ještě kdyby jí tak přestalo bušit srdce, tlouklo jako o závod. Slyšela, jak vytahují z auta i Pam. Pak bouchly dveře od auta. Reva pozorně poslouchala. Kde jenom mohou být? Kde? Bylo ticho. Ticho jako v hrobě. Roztřásla se. Někdo jí surově zkroutil ruce za záda. Vykřikla, jak se jí provaz pevně zařízl do kŧţe. Muţ jí znovu zvedl ruce nahoru. Bolest jí projela celým tělem. Potom ji popostrčil dopředu. „Kam s ní?“ zavolal na ostatní. „Támhle,“ slyšela Reva Elvise. „Ten osvětlenej vchod.“ Reva cítila, ţe je Pam nablízku. Obě je strkali nahoru po schodech. Kde to jsme? Kde jsme? Kde jenom mŧţeme být? Tato otázka 107
Revu stále pronásledovala. Slyšela, jak někde v dálce hučí rušná ulice. Zaslechla nějaké vzdálené auto, jak zahoukalo. Jinak uţ bylo slyšet jenom vrzání bot na tvrdé dlaţbě. „Au!“ Reva náhle klopýtla a upadla na zem. Nemohla tomu zabránit, protoţe měla ruce svázané za zády. Ztěţka dopadla na bok. Zády jí projela bolest. „Aúú.“ „Nepokoušej se o ţádný srandičky,“ rozzlobeně zavrčel muţ. „Vţdyť nevidím na cestu!“ zakvílela Reva. Chytil ji kolem pasu a postavil ji na nohy. „Stejně není na co čumět,“ utrousil. „Jen pěkně šlapej.“ Revu bolelo koleno. Krátce vzlykla. „Pomozte mi!“ Muţ se pohrdavě zachechtal. „Kde se couráte? Někdo nás zahlídne,“ ostře vyjekla dívka. Muţ Revu postrčil dopředu. „Slyšelas ji, ne? Tak se hni.“ Za okamţik uţ vcházeli do domu a ocitli se v nějaké tiché místnosti. Jak přicházeli, jejich kroky se rozléhaly, takţe Reva usoudila, ţe je to velká místnost. Hlasitě zakašlala. Kašlání se rozléhalo všude kolem. Musí to být opravdu veliká místnost. Podlaha tam byla tvrdá. Její tenisky na tvrdém a hrubém povrchu zavrzaly. Určitě to není linoleum nebo dlaţba. Snad beton. Vešli do další místnosti. „Zŧstaň napravo u zdi,“ zaslechla Reva dívku, jak jí poroučí. Reva se zhluboka nadechla. Šli opravdu rychle. Muţ jí svíral ruku tak, ţe ji to bolelo, a strkal ji před sebou. Reva se ještě jednou nadechla a snaţila se zachovat klid a nerozsypat se. Přemýšlela, co je to cítit všude kolem. Tak uţ vím, kde to jsme, pomyslela si. Uţ je mi to jasný. To snad ani nemŧţe být pravda.
108
XXVIII. REVA NECHCE POUTA
Reva
rozpoznala ten těţký, horký vzduch, to nasládlé aroma parfémŧ a kosmetiky. Někdo zapomněl vypnout reproduktory, ze kterých se tiše linula hudba. Slyšela refrén „Tiché noci“, jak se jemně vznáší v prostoru. Jsme u táty v obchoďáku, uţasla Reva. Přivlekli Pam a mě aţ sem. Ale proč? „Elvisi, kdes byl?“ náhle se zeptal muţ. „Ţádný jména, vole, jasný? Furt ti to musím připomínat!“ vyštěkl Elvis. „Musel jsem se zbavit ochranky. Teď rychle nahoru.“ „Běţ se podívat, jestli nevypnuli výtahy,“ poručil muţ. „Vŧbec se mi nechce jít pět pater pěšky.“ „Ta tě ale pořádně praštila do huby, vole,“ zavolal na něho Elvis. „Měl by sis na to dát led.“ „Máš dobrý nápady. To ti pro něj budem muset poslat,“ utrousila dívka sarkasticky. „A rovnou si necháme přinýst i pár sendvičŧ, kdyţ uţ jsme v tom.“ „Jasně, jasně. Tak uţ se vzpamatuj,“ chlácholil ji Elvis. „Dyť nám to všechno klape… aspoň protentokrát. Budeme mít spoustu peněz. Budou z nás milionáři. Úplně jako ve filmu.“ „Ty a ten tvŧj brácha jste oba stejný,“ zamručela dívka. „Chválíte dne před večerem.“ „Se ví,“ nedal se Elvis. „Hele, výtah!“ zaradoval se muţ. „Bezvadný.“ Chytil Revu za 109
ruku. „Nastup si.“ Dostrkal ji aţ dozadu do kabiny. Cítila, ţe Pam stojí hned vedle ní. Výtah potichu zabzučel, jak se rozjíţděl. Proč s náma jedou do pátýho patra? vrtalo Revě hlavou. Co tam jenom je? Dětské oděvy. A hračky, vzpomněla si. Ano, tak je to. Letos je tam Santaland. A dětské kadeřnictví. A taky levná obuv… Proč si vybrali páté patro? „Tudy,“ prohlásil muţ a hrubě ji vystrčil z výtahu. „Já vím, kde jsme,“ plácla Reva. „Jsme v tátově obchoďáku.“ „Tak tos nás, holka, převezla,“ odpověděla dívka sarkasticky. „Rozvaţte jim oči. Nebo se tam v ţivotě nedostaneme.“ Reva musela zavřít oči, do kterých jí zasvítilo jasné světlo. Zamhouřila je a počkala, aţ si zvyknou. Uviděla Pam, jak taky zápasí se světlem. Jak pokračovali dál tmavou, úzkou halou, nabývali všichni tři únosci jasnějších obrysŧ. Dívka byla mladá, do dvaceti jí asi něco chybělo, usoudila Reva. Měla neuměle odbarvené vlasy, u kořínkŧ byly tmavé. Celkem ujde, aţ na ty přední zuby. Ty má jako veverka, všimla si Reva. Pak si vzpomněla, kde je uţ jednou viděla. Bylo to před několika dny v obchoďáku. Ty ztracený kontaktní čočky. Vzpomněla si i na Elvise, toho mladšího z nich. Tak to byl ten kluk s těma oduševnělýma, černýma očima a štíhlým, zanedbaným zevnějškem… ten, co se ji pokusil vylákat od pultu. Ano, Reva si je oba zapamatovala. Toho třetího z nich, toho s tou kulatou, červenou tváří a pivním břichem nikdy předtím neviděla. Jeho oči metaly blesky všude kolem. Měl svěšený jeden koutek úst, zaschlá krev byla vidět tam, kam ho udeřila. Elvis byl hezký, ale tím laciným, aţ kýčovitým zpŧsobem, pomyslela si Reva. Poškleboval se Revě a měřil si ji, jako by ji viděl poprvé. Pohlédla na Pam. Její blonďaté vlasy byly rozcuchané. Měla opuchlé, červené oči. Zkusila hodit na Revu povzbuzující úsměv, ale její třesoucí se brada ji prozradila, odhalila její strach. „Hněte sebou. Dělejte!“ přikázala jim dívka a zamračila se. 110
„Někde v tomhle patře je ochranka.“ Reva a Pam byly donuceny pokračovat úzkým prŧchodem za prodejní plochou. Východy vedly k šatnám a skladištím. „Tudy,“ vyštěkl muţ a strčil Revu do ramene. Záblesk světla upoutal Revinu pozornost. Ztuhla, kdyţ si poprvé uvědomila, ţe v jedné ruce drţí malou stříbrnou pistoli. „Jo. Je pravá,“ zavrčel a přimhouřil oči, aby se na ni podíval. „Jen zkus něco udělat a uvidíš, jak střílí. Tak dělej, Revo.“ Kdyţ vyslovoval její jméno, zdálo se, ţe ji proklíná. Kdepak je uklízeči četa? A kde noční stráţ? přemýšlela, Reva. Věděla, ţe televizní bezpečnostní systém nefunguje a zrovna se opravuje. Uvědomila si, ţe únosci určitě někdy předtím obchod sledovali na obrazovce a věděli, ţe teď nefunguje. Museli taky vědět, ţe v tuhle dobu se končí v pátém patře kaţdý večer s úklidem. Ona a Pam byly dostrkány do malé čtvercové místnosti, která slouţila jako sklad. Kovové police na zadní stěně byly prázdné. Před nimi stál krátký ţebřík z hliníku. Uprostřed místnosti byly dvě šedé skládací ţidle. Podlaha a ţidle byly zaprášené. Kolem dvou z nich se válely prázdné plechovky od sody. Někteří zaměstnanci tu asi obědvají, zpozorovala Reva. Ale je víc neţ jasné, ţe tento sklad se uţ dlouho na nic nepouţíval. Dívka pokynula Pam a Revě, aby se šly posadit do skládacích ţidlí. „To mi nemŧţete rozvázat ruce?“ zaječela Reva. „Ta šňŧra… mě hrozně řeţe.“ Dívka udělala sarkastické tss-tss. „Mŧţete mi to aspoň trochu povolit?“ prosila Reva. „To toho nemŧţete ani na chvilku nechat? Táta vám přece dá peníze, ne? Tak byste se mnou mohli zacházet trochu líp, trochu dŧstojněji, co vy na to?“ „Přestaň ţvanit! Dost těch kecŧ!“ rozzlobeně zakřičel muţ. Zrovna si sahal na poraněný ret. Teď se mu oči rozšířily hněvem. Obličej mu brunátněl, jak se dral k Revě. „Danny…“ napomínala ho dívka obezřetně a omylem tak prozradila jeho jméno Revě a Pam. „Co blbneš, člověče,“ bránil mu Elvis. 111
Danny si jich nevšímal a chytil Revu za ruku. „Nešahej na mě!“ zaječela. Zkroutil jí ruku za záda. „Danny… nech ji bejt,“ poroučela dívka. „Pusťte mě, prosím vás! Mě to fakt bolí!“ prosila Reva pisklavým, vylekaným hlasem, jaký ještě nikdy neslyšela. „Prosím!“ „Danny… přestaň!“ křičela dívka. Danny ale naštvaně zachroptěl a ještě víc Revě zkroutil ruku. Ozvalo se hlasité prasknutí, jako by někdo zlomil tuţku. Do Reviny ruky vystřelila bolest, pak do zad, do krku. Všechno kolem zbělelo. Podlaha se pod ní naklonila. Bolest syčela jako elektrický proud, chvíli visela nad Revou, pak ji ovládla, pak ji celou pohltila. Danny těţce oddychoval, pustil ji a ustoupil stranou. Reva bezhlesně klesla na kolena na svítivě bílé podlaze, bílé stěny se leskly před ní. To ona tak hrozně sténala? Neslyšela sama sebe přes nával bolesti, který ji ohlušoval. Bílá bolest. Ta bílá, škvířící se bolest. Zavřela oči, kdyţ znovu zasténala. Pod víčky měla bílo. To ji oslepovalo. Sténala stále hlasitěji. I tak zaslechla Dannyho, jak říká: „Já ji váţně chci zabít.“
112
XXIX. REVA SE NESTAČÍ DIVIT
Reva
si uvědomila, ţe byla určitě v bezvědomí. Zamţourala a rozhlédla se kolem sebe. Teď seděla. Vedle Pam. V jedné z těch skládacích ţidlí. Nával bolesti ovládl celou její paţi. Zkusila se postavit. Pak ale zjistila, ţe je v pase uvázaná. Uvázaná k ţidli. S rukama stále za zády. Bílé světlo zmizelo. Všechno teď viděla v jemných obrysech, mírně rozmazané. Pam, kterou přivázali vedle Revy, neslyšně hýbala ústy. Jsi v pořádku? Reva si promnula čelo. Chtěla pokrčit rameny, ale bolest byla příliš silná. V pořádku? Jsem v pořádku? Ta otázka jí nedávala ţádný smysl. Vŧbec ţádný smysl. Jak bych mohla být v pořádku? Snaţila se zaostřit, a tak se rozhlíţela po místnosti, kde byla. Danny postával u dveří a nervózně se rozhlíţel. Elvis s dívkou stáli u zdi a pozorovali Revu. „Uţ přichází k sobě,“ zamumlal Elvis. „To taky vidím,“ odsekla ostře dívka. „Já jsem ti to ale říkal, ţe do toho nebudem zatahovat Dannyho,“ pronesl Elvis a očima sledoval svého bratra. „Je úplně mimo. Je schopen udělat cokoliv.“ Reva se zachvěla. Je schopen udělat cokoliv? Ruku mi uţ zlomil, pomyslela si a měla pocit, ţe se jí strach usadil 113
jako těţký kámen v ţaludku. Co mi udělá příště? To mu ostatní fakt dovolí, aby mě zabil? „Uţ jsem řek, ţe je mi to líto,“ řekl Danny Elvisovi, oči stále upřené na dveře. „Kolikrát se mám omlouvat? Jen jsem se neovládnul, to je všechno. Teď uţ je mi líp. Fakt. Tak mi uţ dej pokoj, Diano.“ Dívka zakroutila očima. „Dík, ţes jí vyţvanil, jak se jmenuju,“ prohlásila. „Co takhle vrátit se k tomu, co jsme začali? Teď, kdyţ uţ jste se vyblbli?“ „Jasně. Fajn,“ zamumlal Danny. Diana přistoupila k Revě. „Jak jseš na tom?“ Reva na ni jen zírala a neodpovídala. Diana zatahala Revu za vlasy. Pak se sklonila blíţ, aby si je prohlídla. Ušklíbla se a nechala je Revě spadnout do obličeje. „Běţ sehnat telefon,“ poručil Elvis. „Uţ mě to tu přestává bavit.“ „Strašně to bolí. Co tady, v tátově obchoďáku, vlastně děláme?“ ptala se Reva a svíjela se bolestí, kterou cítila ve zlomené ruce. „To je poslední místo, kde tě budou hledat,“ sdělila jí Diana a popošla ke dveřím. „Nikdo tohle skladiště nepouţívá,“ svěřil se Elvis. „Nikdo sem nikdy nechodí. Zjistil jsem si to.“ Zdálo se, ţe je se sebou spokojen. „Tak běţ a zavolej Dalbymu,“ nařídil Dianě Danny. „Řekni mu, kde má nechat prachy.“ „Jo. A pak odsud vypadnem,“ souhlasil Elvis. „Ale co bude s námi?“ zeptala se Reva. Podívala se vedle na Pam. Pam měla oči upřené na Elvise, jako by si chtěla vštípit do paměti kaţdý pór na jeho tváři. „Co s námi uděláte?“ zopakovala Reva. „Necháme vás tu svázaný,“ odpověděla Diana, aniţ by hnula brvou. „A se zavázanou pusou.“ „Ale… ale…“ koktala Reva. „Tak se nenamáhejte,“ zamračila se Diana. „Někdo vás tu za den za dva objeví.“ Elvis se zařehtal. Kývl na Dianu, aby šla telefonovat. „Já mám ale stejně pocit, ţe bysme je měli odkrouhnout,“ zamával Danny svou malou pistolkou. „Snad jsme to tu řešili uţ dost dlouho, Danny,“ povzdychla si 114
Diana. „Dost srandiček, jasný? Uţ jsi jí zlomil ruku. Teď mě dobře poslouchej. Chceme přece jenom získat nějaký prachy na vánoce, jak jsme se dohodli. Nechceme je zabít.“ Podráţděně si vzdychla. „Ale na co po sobě nechávat svědky?“ nedal se Danny. „Viděli nás, Diano. Znají i naše jména. Kdyţ se jich nezbavíme, tak nás bonznou policajtŧm. A ty nás dostanou.“ „To ani náhodou,“ přesvědčoval Elvis bratra. „To uţ budeme tak daleko, ţe nám to bude fuk. Mimochodem, vţdyť jsem vám to říkal. Sem do tohodle skladu vŧbec nikdo nechodí. Ty holky tu budou tejden. Moţná dýl.“ Danny se volnou rukou podrbal na čele. „Asi mi to uţ nemyslí. Víš, já si vţdycky vzpomenu najedno staré dobré přirovnání. Mlčet jako v hrobě.“ „Danny, nehraj si na film o pirátech,“ odbyla ho ostře Diana a zavrtěla hlavou. „Je to film, kde se unáší.“ To se přeřekla. Nebo si fakt myslí, ţe je ve filmu? uvaţovala Reva. Třeba je váţně přesvědčená, ţe to není doopravdy nebo co. Jsou to cvoci! vykřikla Reva v duchu. Všichni tři. Všichni tři patřej do blázince. Nespouštěla oči z pistole, kterou svíral Danny ve své baculaté ruce. Jsou to nebezpečný cvoci. „Jdu dolŧ do haly zavolat Dalbymu,“ prohlásila Diana a tím ukončila jejich dohadování. „Pak odsud vypadneme. Elvisi, ty se pořádně podívej, jestli jsou zavázaný. Radši dvakrát. Roubík dostanou, aţ budeme odcházet.“ Dlouhými kroky odspěchala ke dveřím. „Počkej!“ zavolala na ni Pam. To, ţe se ozvala, Revu překvapilo. Pam celou tu dobu předtím nevydala ani hlásku. „Diano, počkej,“ zakřičela Pam. „Tak uţ mě pusť. Rozvaţ mě.“ Diana se ve dveřích otočila a upřela na Pam oči. „To mě ani nenapadne,“ prohlásila chladně. „Tys mi to ale slíbila!“ zaječela Pam. „Pusť mě. No tak, Diano. Slíbilas mi to. Slíbilas mi, ţe kdyţ vám nalákám Revu, tak mě pustíte!“
115
XXX. PAM JE KOMPLIC
„Coţe?“ nevěřila Reva vlastním uším. Snaţila se otočit směrem k Pam, ale výsledkem této snahy bylo, ţe ji ruka zabolela ještě víc. Upřela pohled na svoji sestřenici. „Ty… ty jseš jejich komplic?“ Na hlase jí bylo poznat, ţe ji to spíš překvapilo, neţ aby se zlobila. Šokovalo ji to a ranilo. Pam se vyhnula Reviným očím. „Jasně. Proč ne?“ zamumlala. „Počkej… Diano… počkej!“ volala zoufale. Diana si jí nevšímala a vytratila se telefonovat. „No tak, kluci! Pusťte mě. Slíbili jste mi to!“ kvílela Pam. Elvis a Danny si jí ale taky ani nevšimli. Drţeli se v koutě místnosti a překotně si něco potichu špitali. Elvis drţel Dannyho kolem ramen. Danny ještě pořád v jedné ruce svíral svou stříbrnou pistoli. „Tak ty ses s nima spikla?“ křičela Reva nevěřícně, pak uţ jenom sípala. „Jak jsi jen mohla, Pam? Jak jsi to mohla udělat?“ „Jednoduše,“ odsekla Pam a obrátila se k Revě s posměškem na tváři. „Proč myslíš, ţe mě pustili?“ „Protoţe ty… ty…“ Reva byla tak otřesená a vyvedená z míry, ţe skoro nemohla mluvit. Pam se očima vpila do Reviných. „Tys mi zlomila srdce, Revo,“ hořce si postěţovala. „Coţe? Coţe j sem udělala?“ Reva měla zase pocit, ţe se s ní podlaha naklání. „Já ti nerozumím, Pam. Jsme přece příbuzný. Pořád nemŧţu uvěřit, ţes mohla…“ 116
„Vědělas moc dobře, ţe jsem byla do Victora zamilovaná,“ nedala se Pam a zelené oči jí ţhnuly. Obličej jí ztuhl hněvem. „Co? Do Victora? Ale…“ „Vědělas, ţe spolu chodíme,“ ucedila Pam skrz zaťaté zuby. „Ale tobě to vŧbec nevadilo. Dávala sis s ním rande i tak. Tajně jste se spolu slejzali. Věděla jsi, jak mi na něm záleţí, a stejně jsi to udělala. Chtělas mi ho ukrást. Ty…“ „Co mi to tady vykládáš?“ předstírala Reva, ţe neví, o čem je řeč, a dávala si pozor, aby se nesetkala s očima Pam. „Nelţi,“ varovala ji Pam. „Já to vím moc dobře, ţe ty a Victor… Došlo mi to v tu chvíli, kdys mi řekla, ţe nepřišel na rande se mnou dvakrát. A já jsem ti řekla jen o jednom. Vědělas to, protoţe jsi s ním měla rande ty sama!“ „Ale jdi, to nebylo vŧbec nic váţnýho!“ protestovala Reva. „Tím hŧř!“ brečela Pam. „Hej, vy dvě tam, zklidněte hormony,“ přikázal jim Danny z kouta a zlobně se na ně podíval. „To chcete, abych vám zase dal roubíky?“ „Tím hŧř,“ opakovala Pam tiše směrem k Revě. „Ale, Pam…“ „Tak tys to udělala jen tak ze srandy?“ šeptala Pam ostře. „Jen tak, aby sis ze mě udělala prču? Tím hŧř, Revo. O to je to horší, mnohem horší.“ Reva ucukla bolestí. V ruce cítila ještě víc tu tepavou bolest. Ta jí vystřelovala i vzadu za krkem. Začalo jí dělat problémy zaostřit zrak. „Proč jsi to udělala, Revo?“ nedala jí pokoj Pam. „Proč? Proč jsi mi chtěla ublíţit zrovna takhle?“ „Já… já nevím,“ zašeptala Reva. Já opravdu nevím, zamyslela se Reva. Fakt nevím, proč jsem byla celá ţhavá přebrat jí Victora. Byla to jen taková hra, nic víc. Váţně jsem to s ním teda vŧbec nemyslela. Byl mi dokonce lhostejnej. „Kdyţ mi to došlo,“ šeptala Pam a pozvedla oči směrem k Elvisovi a Dannymu, kteří tam u zdi stále něco probírali, „kdyţ mi došlo, ţe ty a Victor spolu chodíte, tak bych tě byla nejradši zabila, Revo. Fakt, ţe jo.“ „Promiň… Pam,“ sklopila Reva oči. „Pak mě unesli. Kvŧli tobě. Protoţes mě doslova donutila vzít za 117
tebe to skladiště. Mě teda rozhodně unýst nechtěli. Šlí po tobě, jak jinak.“ „Já vím,“ zavřela Reva oči. „Já vím.“ „Potom tvŧj otec odmítl zaplatit za mě výkupný,“ pokračovala hořce Pam. „Strýček Robert za mě nedal ani grešli. Hlavně, ţe jeho milovaná dcerunka byla ţivá a zdravá pěkně doma v teploučku. Přece nebude utrácet za mě, kdyţ jsem jenom neteř?“ „Pam, přestaň…“ pokusila se ji Reva přerušit. Pam se ale rozhodla, ţe jí poví své. „Kdyţ tvŧj otec odmítl zaplatit výkupný, tak jsem si uvědomila, ţe nemám co ztratit. Hrozně… mě to ranilo, Revo. A byla jsem děsně naštvaná. A taky jsem nechtěla, aby mě zabili. A tak jsem se s nima dohodla.“ „Nabídli ti peníze?“ zeptala se Reva. Pam se na ni pohrdavě podívala. „Peníze? To je to jediný, na co myslíš, ţe jo, Revo. Na prachy a na kluky, co uţ maj někoho jinýho.“ Zamračila se. „Ne. Prachy mi nenabídli. Ani nemuseli.“ „Tím chceš říct…“ začala Reva. „Nabídli mi, ţe mě pustěj. 2e se dostanu domŧ ţivá a zdravá… kdyţ jim pomŧţu nějak tě dostat do pasti. A tak jsem si řekla, proč to neudělat? Proč pro změnu nemyslet zase jednou na sebe?“ „Ale Pam,“ vzlykla Reva a hlas se jí třásl. „Jsem přece tvoje sestřenice. Patříme do jedný rodiny. Jak jsi jen mohla…“ „Jak jsi mohla ty?“ vyštěkla vztekle Pam. „Mimochodem, bylo mi jasný, ţe ti nic neudělaj. Strejda Robert jen bude muset vycvaknout jeden dva miliónky. Takovej balík. Pro něj to nic neznamená. No a ty… Ty budeš na vánoce pěkně doma u stromečku a dostaneš nejmíň tisíc darŧ, kterejma tě tvŧj otec zaplavuje kaţdej rok.“ „To teda jo. Budu doma. Se zlomenou rukou,“ mumlala si Reva. Pam planuly oči, ale neodpověděla. „Tobě jsem ukradená, tak proč bys nemohla bejt ukradená i ty mně?“ prohlásila nakonec. „Ale ty… tys mě zradila!“ křičela Reva. „Ne. Zradila jsi ty mě,“ smutně dodala Pam. V koutcích se jí leskly slzy. „To tys mě zradila, Revo. Loni jsi mi slíbila, ţe se změníš. Slibovala jsi, ţe budeme jako dvě sestry. Slibovala jsi…“ Hlas se jí zlomil. Rozzlobeně vzlykla. „Já jsem to zkoušela,“ řekla mírně Reva. „Je to hrozně těţký, 118
Pam. Je to tak těţký…“ „To uţ mě nezajímá,“ vyhrkla Pam. Po bledých tvářích jí stekly dvě slzy. Pohlédla k Elvisovi a Dannymu. „Rozvaţte mě,“ zakřičela. „No tak. Rozvaţte mě.“ Ti dva na ni upřeně zírali, ale neodpověděli jí. „Teď mě pustíte,“ naléhala Pam a mačkala provaz, kterým byla přivázána ke skládací ţidli. „Předala jsem vám svou sestřenku. Tak mě teď pusťte. Dohodli jsme se na tom.“ Danny zavrtěl hlavou. Elvis se zašklebil. „To bys to musela mít písemně,“ vysmíval se pohrdavě. „Pusťte mě!“ vztekala se Pam. „Pusťte mě!“ „Ty tam… koukej drţet hubu!“ nařídil Danny a poodešel směrem k dívkám. „Ne! Já chci pryč! Já chci pryč!“ vřeštěla Pam. „Budu tak dlouho křičet, dokud mě nepustíte! Já chci pryč!“ „Tím řevem vzburcuje stráţnýho!“ varoval Elvis bratra a v tmavých očích se mu usadil strach. Danny překvapivě rychle vyletěl. „Já chci pryč! Já chci pryč!“ vřískala Pam z plných plic. Danny zuřivě zařval, rozmáchl se… a dal Pam pořádnou facku. Udeřil ji tak silně, ţe to plesklo, jako kdyţ střelí. Hlava Pam uskočila stranou. Ţidle se naklonila a málem se převrhla. Danny se nad ni naklonil, těţce oddychoval, jeho veliké břicho se dmulo nahoru a dolŧ. Pam měla oči doširoka otevřené. Hlava jí volně visela dolŧ. Nevydala ani hlásku. „Pam!“ vykřikla Reva strachy. „Pam!“ Pam zachrčela. Pak zavřela oči a hlava jí bezvládně klesla na bradu.
119
XXXI. NENÍ ÚNIKU
Reva spatřila Elvise, jak stojí u dveří. Danny se stále ještě skláněl nad Pam a těţce oddychoval s otevřenou pusou. „No tak. Vstávej,“ přemlouval Pam. Obrátil se na Elvise. „Vţdyť jsem jí nedal zas tak velikou slupku.“ „To teda dal!“ trvala na svém Reva. Nemohla na to hlasité plesknutí zapomenout. Pořád měla před očima, jak se Danny rozmáchl a udeřil Pam, jak se s ní ţidle málem zvrhla a jak jí hlava poskočila stranou. Plesk. „Vstávej,“ opakoval rozzlobeně Danny. Pam zasténala. Pomalu zvedla hlavu. Reva si nahlas ulehčeně oddychla. „Jsi v pořádku, Pam?“ Pam otřeseně přikývla. Na tváři měla jasně červenou skvrnu v místě, kde přistála facka. „Já věděl, ţe jsem to nepřehnal,“ svěřoval se Danny Elvisovi a na širokém čele se mu blyštěly kapičky potu. „Jen jsem jí vyrazil dech.“ Elvis uţ měl odpověď na jazyku, kdyţ Diana vtrhla dovnitř. „Co se to tu děje?“ chtěla vědět s očima upřenýma na Revu a Pam. „Dohromady nic,“ pospíšil si s odpovědí Elvis. „Nic světobornýho,“ dodal Danny. „Jak jsi pořídila? Zastihla jsi Dalbyho?“ zeptal se Elvis. Úsměv na Dianině tváři prozrazoval, ţe s ním mluvila. Chytila Elvise kolem krku a s jásotem ho objala. „Budou z nás pracháči, zlato!“ Políbili se. 120
„Řeklas mu, kam má přinýst ty prachy?“ vzrušeně se domáhal Danny. „A kdy nám je konečně navalí?“ Diana se od Elvise odvrátila. Úsměv jí zvadl na tváři. „Před nima ne,“ ukazovala na Revu a Pam. „Pojďte sem. Povím vám to venku.“ Zhasli jedinou ţárovku, která tam svítila, a obě dívky zŧstaly potmě. Elvis a Danny následovali Dianu do předsíně. Dveře skladiště za nimi zapadly. Reva slyšela, jak berou schody po dvou dolŧ do předsíně. „Mrzí mě, co se stalo, Revo,“ řekla Pam slabým hláskem. Byla ještě pořád tak trochu mimo, uvědomila si Reva. „Moc mě to mrzí, fakt,“ opakovala Pam. „Za to mŧţu já,“ odpověděla Reva upřímně. „Já jsem tak pitomá,“ přiznala si Pam a slzy jí stékaly po tvářích. „Jak jsem jim mohla nalítnout? Jak to, ţe jsem jim uvěřila?“ „Byla jsi na mě naštvaná,“ řekla jemně Reva. „A zoufalá. Mohli tě zabít.“ „A co budeme dělat teď?“ zašeptala Pam. Reva těţce polkla. V krku měla sucho jako na Sahaře. „Já nevím.“ Zasténala bolestí. „Moje ruka… je úplně tuhá. Ale ještě mě bolí pokaţdý, kdyţ se pohnu.“ „Musíme se odsud dostat,“ mumlala Pam, zatímco upřeně pozorovala zavřené dveře. „To myslíš váţně?“ zŧstala na ni Reva v té tmě koukat. „Jsou to magoři,“ prozradila Pam. „Hlavně Danny. Sice tvrdí, ţe nás tu jen tak nechají. Ţe nám neublíţí. Ale…“ „Ty myslíš, ţe…?“ začala Reva. „Slyšelas Dannyho, ne?“ pokračovala Pam třesoucím se hláskem. „Chce se nás zbavit. Protoţe jsme je viděli. Víme, jak se jmenují. Danny po sobě nechce nechat ţádný svědky.“ „Slyším ho dole z předsíně,“ začala se strachy třást Reva. „O něčem se s nima dohaduje,“ zaposlouchala se i Pam. „Asi přesvědčuje Elvise a Dianu, ţe… ţe se nás musí zbavit.“ „Třeba nebudou souhlasit,“ doufala Reva. „A třeba budou,“ odsekla vztekle Pam. „Musíme se odsud dostat, Revo.“ 121
Reva si smutně povzdychla. „Dostat se odsud? Ale jak? To bysme musely umět čarovat.“ „Mě svázali jen tak halabala,“ přiznala Pam. „Elvis si nedal moc záleţet asi proto, ţe jsem v tom jela s nima. Nebo moţná zazmatkoval.“ Ramena se jí hýbala nahoru a dolŧ, jak se za zády začala rozvazovat. „Ten provaz je dost volnej,“ zjistila a pokoušela se z něj dostat. „Ty si fakt myslíš, ţe to rozváţeš?“ zeptala se Reva. Pam přikývla. „Myslím… ţe… jo…“ „Ale i kdyţ nebudem svázaný… co pak?“ ptala se Reva a na hlase jí bylo poznat, ţe má strach. „Zkusíme prostě utýct,“ navrhla Pam. „Musíme vyuţít momentu překvapení. Aţ přestanou dávat bacha.“ „To chceš kolem nich jen tak proběhnout?“ pochybovala Reva a strnule zírala na zavřené dveře. „Za pokus to stojí,“ temně zamumlala Pam. „Mám pocit, ţe v tomhle poschodí by měl bejt někdo z ochranky. Třeba se nám ho povede najít dřív, neţ…“ Reviny úvahy přerušil pláč. To Pam zaplakala z pocitu marnosti. „Trvá to dýl, neţ jsem si myslela.“ Pokračovala dál v zápase, naklonila se tu dopředu, tu dozadu, ramena se jí pohybovala, jak rukama škubala za zády. „Dělej,“ popoháněla ji Reva. Pořád ještě slyšela Dannyho, jak se s ostatními dohaduje někde v hale. „Uţ to bude,“ ztěţka oddychovala Pam. „Teď jsme v pátým patře. Znám to tu celkem obstojně,“ sdělila jí Reva. „Musíme bejt hned vedle Santalandu. Je tam spousta vysokejch regálŧ s hračkama. Tam se dá všude krásně schovat.“ „Mám to!“ zašeptala vítězně Pam. Rukama švihla před sebe a odhodila rozvázanou šňŧru. Potom se zběsile pustila do šňŧry, kterou měla kolem pasu a která ji připoutávala k ţidli. Za okamţik mohla odhodit i tuhle. Vyskočila na nohy a protáhla se. „Úúúaa, já jsem tak ztuhlá.“ „Dělej. Rozvaţ mě,“ pobízela ji Reva. „Nějak tam ztichli. Budou tu co nevidět.“ 122
„Snad budeš moct utíkat,“ zašeptala Pam a rukama zuřivě tahala za uzel na Reviných rukou. „Doufám, ţe tě ta ruka moc nebolí a nebude ti vadit.“ „Mŧţu utíkat,“ ujistila ji Reva s očima na dveřích. Pam se podařilo rozvázat Revu, i kdyţ byla tma. Reva se rychle postavila. Vykřikla, jak ji bolestí píchlo v ruce, ale pak si rychle zacpala pusu. Teď stály obě dívky nemotorně uprostřed místnosti. „A co teď?“ zašeptala Reva. Pam zčervenala oteklá tvář. Oči se jí rozšířily strachem. „Já… já nevím. Asi bysme se měly schovat za dveřma. Aţ vejdou dovnitř, tak nás třeba minou… a my jim utečeme.“ „Tak jo!“ vykřikla Reva s tlukoucím srdcem. Pokaţdé, kdyţ jí srdce zabušilo, ucítila v ruce tepavou bolest. Ruka jí bezvládně visela podél těla. Pevně se kousla do rtu, aby bolest zahnala. Dívky vykročily směrem ke dveřím… ale záhy ztuhly, protoţe se dveře otevřely. „Já se o ně postarám,“ uslyšely Elvise. Tak a jsme v pasti, uvědomila si Reva a zděšeně ztuhla.
123
XXXII. PADAJÍCÍ TĚLA
Dveře
zŧstaly napŧl otevřené. Do místnosti se vkradl bledý trojúhelník světla. Reva na ně zŧstala koukat s otevřenou pusou, stála tam jako panák, v krku měla sucho. Pam byla krok před ní, taky celá strachy strnula. „Uţ jsem řek, ţe se o ně postarám,“ zavolal Elvis popuzeně na ty dva venku. Postarám se o ně. Co tím myslí? uvaţovala Reva. Zaslechla Dianu venku v hale. Ptala se na něco Elvise. „Jasně,“ zamumlal. Dveře se zavřely. Nikdo dovnitř nevešel. Reva civěla na Pam. Rozesmála se na celé kolo. „Je to v suchu.“ „Zatím,“ usadila ji Pam a snaţila se rychle vystřízlivět. Reva se plazila podél zdi a zastavila se hned za dveřmi. Pam ji okamţitě následovala. „Jakmile se dveře znovu otevřou, vyběhneme ven,“ zašeptala Reva a krčila se bolestí. Opírala si zlomenou ruku o stěnu a bolest v ní plápolala jako zuřivý oheň. Pam tiše přikývla a poslouchala, co si ti tři únosci za zdí povídají. „Kudy poběţíme?“ „Doprava,“ šeptala Réva. „Směrem k Santalandu. A řvi, co nejvíc mŧţeš. Moţná nás uslyší hlídači.“ Pam si sáhla na opuchlinu na tváři. „Psst. Uţ jdou.“ Zhluboka se nadechla. 124
Revě se zdálo, ţe se stěny lesknou a hýbají. Celá místnost zjasněla, zář ji donutila zavřít oči. Podlaha se nakláněla z jedné strany na druhou. Nezvorej to, Revo, plísnila se. Kdyţ to zvoráš, tak z toho nevyvázneš. Uslyšela v hale kroky. Dveře se pomalu otevíraly. Uţ je to tady, pomyslela si. Dovnitř vstoupil Elvis. Popošel několik krokŧ a zíral přímo před sebe na dvě prázdné skládací ţidle. Reva jenom spatřila, jak se mu pusa překvapeně otevřela. Slyšela, jak udiveně zalapal po dechu. Pak spolu s Pam vyrazily. Ven ze dveří. Do úzké chodbičky. „Počkejte…“ rozlehl se Dannyho překvapený výkřik na chodbě. Stáli spolu s Dianou o pár metrŧ dál u zdi. Vypadali strnule, překvapeni nečekanou podívanou na dvě dívky, jak berou roha. Reviny tenisky skřípěly na tvrdém linoleu podlahy. Zlomená ruka se jí bolestivě kymácela podél těla. Svoji zdravou ruku měla vystrčenou před sebe, jako by ji měla ze dřeva. „Pomoc!“ zaječela. „Pomóóóc!“ Jak běţela, bolest jí projela celým tělem. Běţela doprava. Řítila se tmavým, opuštěným skladištěm. Slyšela Pam těsně za sebou. „Stŧjte, slyšíte!“ ozval se Dannyho rozzlobený výkřik. Aniţ by zpomalila, ohlédla se. Danny s Dianou byli uţ blízko, Elvis pár metrŧ za nimi. „Au!“ vykřikla, kdyţ narazila do velikého kovového koše na odpadky. „Šmarjá!“ Porazila ho. Kovová nádoba se s rachotem rozkutálela pronásledovatelŧm pod nohy. Reva se zapotácela na podlaze v prodejně. Všude je tolik světla. Vánoční ozdoby září v nočním světle. Všechno tu svítí zlatými a stříbrnými cetkami. Třpytivé vánoční koule. Jako v pohádkovém světě, pomyslela si. Jenomţe teď není v ţádné pohádce. „Pomoc! Pomozte nám… prosím!“ „Nebo nás chytí!“ vřískala Pam bez dechu. 125
„Rozdělíme se!“ křičela Reva. „Poběţíme kaţdá jinam! Utíkej!“ Viděla, jak Pam zahnula jiným směrem, zakopla, ale rychle pád vyrovnala a odstrčila se od výlohy s dětskou obuví. Reva utíkala dál, pořád rovně, hlasitě lapala po dechu, div jí plíce nepraskly. Zahnula. Pak ještě jednou. Skrčila se a zakličkovala do bludiště mezi pulty a regály. Své pronásledovatele uţ neviděla. Ţe by se jí podařilo jim utéci? Honem do Santalandu. Všude se tu střídala červená se zelenou a stříbrná se zlatou. Proběhla kolem velikánských dřevěných saní. Okolo sobŧ, kteří na ni civěli skleněnýma očima. Kolem skřítkŧ, stojících v pozoru okolo zlatého trŧnu, jako by očekávali, aţ na něj dosedne Santa Claus. „Pomoc! Pomozte… prosím vás!“ chtěla vykřiknout Reva, ale hlas jí selhal a ona jenom zašeptala. Kde k čertu vězí ten pitomej hlídač? Třeba v tomhle poschodí ţádný není. Proto si moţná únosci vybrali zrovna tohle patro. Daleko uţ neuteču, uvědomila si Reva. Doběhla totiţ ke zdi a cesta uţ nikam nevedla. Překvapeně ustoupila o krok. Pak o další. Kudy teď? Kudy se mám dát? Zezadu se jí dotkla něčí ruka. „Ne!“ Otočila se. Šklebil se na ni Santa Claus. Narazila do figuríny Santa Clause. Přesně tak, jak se mi o tom zdálo, pomyslela si a zalapala po dechu. Znovu se rozeběhla. Běţela kolem vitríny s dětskými svetry. Do oddělení hraček. „Kde jenom mŧţe bejt?“ ozval se Dannyho hlas někde ve vzdálené uličce mezi regály, kde hledal Pam, a zněl zmateně. Třeba se Pam podařilo utýct, napadlo Revu. Narazila na obrovské vycpané zvíře, které představovalo ţelvu Ninja v ţivotní velikosti. Ţelva tu v uličce byla na stráţi a budila respekt uţ od pohledu. Její hlava se rozzlobeně kývala. Rychle se otočila. Uviděla Elvise, jak se za ní ţene a jeho tmavé oči se zuřivě vpalovaly do jejích zad. 126
Diana a Danny jsou určitě v patách Pam, počítala Reva. Zbývá zbavit se Elvise. Ale jak? „Uţ nikam neutečeš Revo. Revo! Uţ nemáš kam!“ Lapal po dechu stejně jako ona. Všimla si, ţe se drţel za bok. Určitě ho tam píchá. Mocným zvednutím zdravé ruky mu Reva nastrčila do cesty velké vycpané zvíře. Uslyšela, jak Elvis vykřikl a zakopl. Pak rychle zahnula doleva a přikrčila se za vysokou vitrínu se stavebnicemi Lego, protáhla se za skleněnou výlohou s autíčky na baterku a vymrštila se do uličky za oddělením hraček. „Pomoc! To mi nikdo nepomŧţe?“ Řítila se dlouhou, klikatou uličkou s levnými oděvy. Já… já nemŧţu dejchat, pomyslela si. Já uţ nemŧţu dál. Já… Někde za sebou slyšela Elvise. Bylo jí jasné, ţe to nesmí vzdát. Zoufale zrychlila a zahnula za roh… a celým tělem narazila na nějakého člověka. „Jej!“ Ne. Nebyl to člověk. Jé to figurína. Další figurína. Tentokrát to není Santa Claus. Je to ţena se širokýma očima a světle zrzavými vlasy, oblečená do červenomodré lyţařské kombinézy. Reva vykřikla, jak ji zabolelo rameno. Figurína se skácela na jinou figurínu, která spadla zase na další. Celá řada figurín, divila se Reva. Všechny padaly dozadu. Jako těla, napadlo ji. Hrudník se jí zvedal a ve spáncích jí bušilo. Jako lidská těla. Umírají, všechna v řadě za sebou. Zŧstala strachy celá bez dechu, kdyţ se těla rozsypala po podlaze a vytvořila tam nehybnou hromadu paţí a nohou. Jejich umělé, nehybné očí zíraly do stropu na vánoční světýlka. A pak, dříve neţ se znovu rozeběhla, Revu chytila nějaká ruka za rameno a nepustila ji.
127
XXXIII. SBOHEM
Reva se otočila. „Pam!“ Pam se na ni pověsila. Těţce se jí dýchalo, hrudník se jí zvedal nahoru a dolŧ. Její mokré blonďaté vlasy jí padaly do čela. Zelené oči měla rozšířené strachem. „Já… já jsem jim utekla,“ vysoukala ze sebe. „Kde je hlídač?“ „Tady ţádnej není,“ odpověděla Reva a očima sledovala, co se děje za Pam. „Neměli bysme tady zŧstávat. Musíme rychle dolŧ do přízemí.“ Obě dvě se začaly plíţit bok po boku, uličku po uličce po zemi a zŧstávaly ve střehu. Proplíţily se spoře osvětleným oddělením obuvi. Pak kolem vitríny se sportovními oděvy. Obchoďák vypadá, jako by byl mnohem větší, kdyţ tu není ani noha, zjistila Reva. Cítím se, jako bych uběhla několik mil. Jsou uţ skoro v zadní části obchodu. Kdyţ se ozvaly výkřiky, obě na sebe pohlédly. „Tudy! Támhle!“ poznala Reva Elvisŧv naštvaný hlas. „Diano… jsou támhle!“ „Oni nás vidí!“ vykřikla Pam. Reva se rozeběhla. „Poběţ dál,“ vykřikla, v boku ji píchalo, v ruce cítila tepavou bolest. Objevila se zadní stěna. To uţ to zase nikam nevede? přemýšlela Reva. Ne. Dva výtahy pro zaměstnance se objevily hned za úzkou uličkou. 128
Reva běţela ke zdi, zalapala po dechu. Zmáčkla přivolávač. Jestlipak ty výtahy fungují? Povede se jí a Pam do některého naskočit? Dostanou se pryč dřív… dřív, neţ… „Ne!“ vykřikla Reva. Náhle si na něco vzpomněla. „Pam… tudy!“ „Co?“ divila se Pam, tvář měla rudou a napuchlou. Výtah nalevo se rozjel. Pam upřeně sledovala, jak ubíhala čísla pater, kudy výtah projíţděl, a jak se šipka pomalu sune z přízemí. „Ono to jede!“ zašeptala Pam. „Musíme to stihnout!“ Ale Reva strhla Pam stranou. Přikrčily se za široký kulatý sloup, zády se opíraly o studený beton. „Ty výtahy pro zaměstnance… jsou zase rozbitý,“ sdělila Reva Pam udýchaně. „Já si to pamatuju. Táta mi říkal, ţe nemŧţou přijít na to, proč jsou pořád rozbitý.“ „Ale… ale vţdyť uţ jsou nám v patách!“ zašeptala Pam a znovu chytila Revu za ruku. „Moţná budeme mít kliku,“ odpověděla jí Reva a zaposlouchala se, aby slyšela blíţící se kroky. „Moţná si Elvis s Dianou pomyslí, ţe jsme jeli dolŧ. Moţná se pokusí se za námi vydat. Naskočej dovnitř… a spadnou dolŧ do suterénu, víš?“ Pam měla v tváři pochybnosti. „To není moţný… Revo. Nemŧţeme…“ „Pssst!“ zacpala Reva Pam ústa. „Uţ se blíţej. Buď zticha… a modli se.“ Přitisknuty ke sloupu pozorovaly obě dívky, jak Elvis a Diana běţí k výtahŧm a otáčejí se, zda tam nejsou. Dveře výtahu nalevo se otevřely. „Tudy!“ vykřikl Elvis a ukázal k výtahu. „Jely dolŧ. Dělej!“ Reva zadrţela dech a upřeně je sledovala, měla strach se pohnout, bála se mrknout. Elvis s Dianou naskočili oba najednou do tmavého výtahu… a rozjeli se vstříc smrti.
129
XXXIV. NEVÍTANÝ HOST
Reva si pro sebe tiše zamumlala. Zírala do tmy otevřeného výtahu a bála se pohnout. Jsou uţ pryč? Uţ jsou opravdu pryč? Spadli a opravdu se zabili, rozplácli se dole v suterénu? Zaposlouchala se. Všude ticho. Tíţivé ticho. Pak se najednou Elvis s Dianou vynořili zpátky do uličky. Tak nespadli. Jen jsem si to představovala, uvědomila si. Přála jsem si to. Výtahy pro zaměstnance tedy uţ určitě opravili. „Tak uţ skončeme s tím panikařením a s těma blbostma, co děláme,“ plísnila Diana Elvise. „Ty holky neměly dost času na to, aby výtahem sjely dolŧ. Byli jsme jim v patách.“ Elvis si odhrnul černé vlasy z čela a rozzlobeně cukl hlavou. „Tak kde teda jsou?“ vyštěkl. Tvář měl jasně červenou a tmavé oči nervózně těkaly všemi směry. „Jsou ještě vŧbec v tomhle patře?“ „Jsou,“ odpověděla mu. „Počkejte… kam máte namířeno?“ volal na ně Danny, který byl o několik uliček dál. „Támhle, Danny,“ odpověděl mu Elvis. „Hledej dál. Musej tu bejt.“ „Rozdělíme se,“ naléhala Diana a spěšně se vydala zpátky do oddělení hraček. Reva nespouštěla z Elvise oči. Chvilku váhal a očima prohledával uličku podél zadní stěny. Dveře výtahu se za ním zaklaply. Pohlédl 130
nahoru na číselník výtahu, šipka se vracela zpátky do přízemí. Pak vyrazil za Dianou a přitom v duchu klel, ve tváři měl rozhněvaný výraz. Reva a Pam vystoupily ze svého úkrytu. „Nevyšlo to,“ zašeptala mrzutě Pam. Reva si skousla spodní ret. „Kdo řek těm idiotŧm, aby spravili výtah. To ho nemohli nechat rozbitej?“ soptila. „A co budeme dělat teď?“ zeptala se Pam třesoucím se hlasem. Pozvedla ruku a jemně se dotkla fialové modřiny, kterou měla na tváři. „Já… já nevím,“ koktala Reva a třásla se strachy. „Šli zpátky do oddělení hraček,“ sdělila jí Pam a pohlédla směrem k dlouhé centrální uličce. „Třeba se nám povede sjet dolŧ teď.“ Vykročila a zmáčkla tlačítko. „Třeba jo,“ odpověděla stísněně Reva. Pozvedla oči k číselníku, který byl umístěn nad oběma výtahy. „Teď jel aţ do jedničky.“ Pam znovu zmáčkla tlačítko. A ještě jednou. „On ti rychlejc nepřijede,“ zašeptala Reva. Ohlédla se k oddělení hraček. „Pssst. Já je slyším. Jeţiši, ne! Vracejí se zpátky!“ Pam zmateně zmáčkla černý přivolávač. „Dělej. Dělej. No tak, dělej… prosím tě!“ Obě pozorovaly šipku nad výtahy, jak pomalu stoupá. Dvě… tři… „To je Elvis s Dianou!“ ječela Pam. „Chytí nás tu!“ Čtyři… pět! Dveře výtahu nalevo se začaly otvírat. Reva pohlédla za ně. Elvis a Diana běţely hlavní uličkou směrem k nim. „Rychle!“ vyjekla Reva a strčila Pam ke dveřím výtahu, které se otvíraly. Pam zakopla. Zŧstala stát. „Kristepane!“ vykřikla Reva, kdyţ muţ stojící ve výtahu vykročil směrem k nim a zablokoval jim dveře, znemoţnil jim únik. Hned ho poznala. Poznala ty modré sluneční brýle a ten černý kabát. Byl to ten muţ, který ji sledoval, kdyţ nakupovala. Pozdvihl ruku v černé rukavici a zamířil na Révu malou temnou 131
pistoli.
132
XXXV. PŦJDEŠ SE MNOU
Ten
muţ vyšel rychle z výtahu, oči měl schované za studenými modrými brýlemi, tvář měl zamračenou. Pam ustoupila o krok zpět. Zmateně vykřikla. Kdyţ spatřila v muţově ruce zbraň, otevřela ústa, jako by chtěla volat o pomoc. Reva si hlasitě povzdychla a připravila se na to, ţe se vzdá. Je spolčenej s Elvisem, Dianou a Dannym, uvědomila si. Proto mě v sobotu odpoledne špehoval. K jejímu překvapení se však protáhl kolem ní a nechal ji být. Namířil pistoli a zavolal na Elvise a Dianu, kteří zŧstali stát v uličce jako přibití pár metrŧ od ní a tvářili se překvapeně. „Ani hnout! Jsem od FBI!“ zavolal na ně muţ. Reva si s Pam vyměnili ohromené pohledy. Od FBI? divila se Reva. Tak on není spolčenej s únosci? Je to agent FBI? Jak přišel na to, kde nás má hledat? „Mŧţete dát ruce dolŧ, děvčata,“ nařídil jim agent FBI a mávl na ně volnou rukou. Pak se pustil za Elvisem a Dianou. Ti dva se otočili na podpatku a utíkali do oddělení hraček. Reva zaslechla hlasitou ránu. Někdo narazil do jedné z vitrín. „Ani hnout!“ slyšela, jak na ně agent křičí. „Nemáte šanci! Dole mám posily!“ Agent zmizel za rohem. Reva zaslechla další kroky. Taky slyšela, jak tam někdo rozčileně křičí. „Já… já tomu pořád nemŧţu uvěřit,“ zvolala Pam ulehčeně. 133
„My… my jsme z toho vyvázly.“. „Jak se jenom dozvěděl, ţe jsme tady?“ nechápala Reva. „To je fuk,“ radovala se Pam a chytila Revu kolem krku. „Jsme z toho venku. Teď uţ se nám nic nestane.“ Přitiskla svoji horkou tvář na Revinu. „Moc mě to mrzí, Revo. Fakt se ti moc omlouvám,“ zavzlykala. „Pam… prosím tě… moje ruka!“ vyjekla Reva a bolestí se celá zkroutila. „Jé. Promiň.“ Pam ustoupila a rukama si otřela oči. „Já jsem jen šťastná, ţe je to za náma a ţe to dobře dopadlo.“ „Co je za váma?“ ozval se přísný hlas. Reva a Pam se obě otočily a spatřily Dannyho, jak stojí v uličce. Očima rozzlobeně přejíţděl z jedné na druhou. Ztěţka funěl a břicho se mu dmulo nahoru a dolŧ. Černé vlasy měl mokré a přilepené na čelo. Namířil na ně svou stříbrnou pistoli. „Pŧjdete se mnou,“ procedil přes zaťaté zuby. Prudce zmáčkl tlačítko u výtahu a nespouštěl z něj prst, druhou rukou stále mířil na Revu a Pam. „Zkuste se o něco pokusit,“ varoval je Danny. „A uvidíte, ţe to zmáčknu. Fakt to udělám.“ „Prosím vás…“ začala Pam. „Drţ hubu!“ zařval a rysy mu ztvrdly hněvem. „Já jsem si to nevymyslel, to víte. Jen jsem si potřeboval opatřit nějaký prachy navíc, to je všechno.“ „Prosím vás…“ znovu ho poprosila Pam. „Víc jsem ani nechtěl. Jen trochu peněz na vánoce,“ zavrčel Danny. „A nikdo mi to nepřekáţí! Tak drţte hubu… a hněte zadkem! Budete dělat to, co budu chtít já!“
134
XXXVI. VÝKŘIK
„Tak do toho,“ nařídil Danny. Prudce Revu strčil směrem k výtahu. Reva zaúpěla, protoţe jí ze zlomené ruky vystřelila krutá bolest. Dveře výtahu napravo se otevřely. Reva se stále ještě zmítala bolestí, ale stihla se ohlédnout. Spatřila Pam, jak sahá po pistoli. „No tohle…!“ zařval Danny a vyrval Pam zbraň. S hlasitým výkřikem popadla Pam Dannyho ruku a zkroutila mu ji za záda. „Já tě zabiju! Já tě fakticky zabiju!“ řval Danny. Teď se oba prali na zemi, tloukli se rukama, hlasitě křičeli bolestí a vztekem a váleli se po podlaze. „Jé!“ vykřikla Pam, kdyţ se znovu zběsile pokusila sebrat mu pistoli. Danny namířil pěstí na Paminu čelist, ale netrefil se. Pam se nedala. „Mám ji!“ vykřikla. Podařilo se jí přemoci Dannyho, chytila pistoli a pokusila se ji hodit Revě. Danny se však vyprostil a pistoli jí vyrazil z ruky. Zařinčela na podlaze a zastavila se u regálu. Pam zoufale vyjekla, vyškrábala se na nohy a hnala se za ní. „Nech ji tam!“ vykřikl Danny bez dechu. „Padám odsud!“ S hlasitým výkřikem rychle a hřmotně naskočil do otevřeného výtahu. Reva pevně zavřela oči. Slyšela Dannyho výkřik celou dobu, co 135
padal dolŧ. Pak se o čtyři patra níţ ozvalo bolestné zasténání. Revě bylo jasné, ţe na tenhle zvuk nikdy nezapomene.
136
XXXVII. „TICHÁ NOC“
Pam narazila na vitrínu a chytila do ruky zbraň. Pozvedla oči na Revu, tvář měla bledou strachy. „Co… co se stalo?“ „Ten výtah vpravo,“ zamumlala Reva a ukázala doprava. „Nebyl asi spravenej. Jeho dveře se neměly otevírat. Kabina výtahu byla dole v přízemí. Fungoval jen ten nalevo. Jenom ten nalevo.“ Zhluboka se nadechla a znovu, jako by uslyšela Dannyho výkřik. Zbraň vypadla Pam z ruky a zarachotila na podlaze. Ţádná z dívek se nepokusila ji zvednout. Pam tupě zírala na Révu, jako kdyby nechápala, co se právě odehrálo. Jako by nechtěla chápat nebo tomu uvěřit. „Je to moje chyba,“ zamumlala Pam. „Ne, ty za to nemŧţeš.“ Reva k ní přistoupila, aby ji vzala kolem třesoucích se ramen a utěšila ji. „Ne, Pam. Třeba jsi nám zachránila ţivot. Chtěl nás zastřelit. Vedla sis tak statečně, Pam. Opravdu.“ Pam sklopila oči a neodpověděla. Výtah na levé straně se otevřel a obě dvě je překvapil. Vystoupili z něho čtyři agenti FBI v tmavých kabátech, kaţdý měl v ruce revolver a tvářil se napjatě a ostraţitě. „Jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich Revy. „Úplně v pořádku,“ odpověděla Reva. Pam se zahihňala a stiskla Revě ruku. „Zase jseš ta stará Reva,“ sdělila jí. Za chviličku se agenti vrátili a vedli Elvise a Dianu, kteří měli nasazená pouta. Elvis se zděsil, kdyţ se dozvěděl o Dannym. 137
Ustoupil a celé jeho tělo se začalo svíjet, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Nevydal však ani hlásku. „Happy end se nekoná,“ zabručela hořce Diana, kdyţ ji s Elvisem odváděli. Muţ v modrých brýlích se představil jako agent Barkley. „Teď vás obě musíme odvézt do nemocnice,“ pronesl klidně. „Zavoláme vašim rodičŧm, aby vás tam čekali.“ O něco později seděly obě dívky na zadním sedadle velkého šedého auta FBI a agent Barkley je vezl do Shadysideské všeobecné. „Já jen pořád nechápu, jak jste se dozvěděli, kde jsme,“ svěřila se Reva. Agent Barkley se otočil a skromně se na ně usmál. „Trochu nám pomohla nejnovější technika. Trochu jsme měli štěstí,“ odpověděl. „Coţe? Řekněte mi, jak to bylo. No tak,“ naléhala Reva. „Telefon u vás doma má zabudovaný systém, který identifikuje telefonní čísla volajících,“ vysvětloval Barkley. „Ano. Před několika měsíci nám ho namontovali,“ potvrdila Reva. „No a,“ pokračoval agent, „kdyţ únosci zavolali tvému otci a chtěli výkupné, rozsvítilo se telefonní číslo obchodu, z kterého telefonovali. A tak jsme hned od začátku věděli, ţe vás drţí někde v obchoďáku.“ „Obchoďák je ale dost velkej,“ namítla Reva. „Mohli jsme být kdekoliv uvnitř.“ „V tom jsme měli celkem štěstí,“ odpověděl Barkley. „Spolu s ostatními agenty jsme se do obchoďáku dostali zadním vchodem. Neměli jsme ani ponětí, kde mŧţete být. Rozdělili jsme se a začali vás hledat. Pak jsem uviděl, ţe se výtah pro zaměstnance dal do pohybu. Měl jsem štěstí, ţe jsem byl v pravý čas na pravém místě. Výtah se zastavil v pátém patře. Bylo mi jasné, ţe jste tam.“ Zabočil k vjezdu do nemocnice a zamířil směrem k pohotovosti. „Vyjel jsem výtahem do pátého patra… a vy jste tam byli,“ vysvětloval. „Někdy má člověk kliku.“ Reva vykřikla, protoţe ji zabolelo v rameni. „Jasně. Dneska je mŧj Šťastný den,“ prohlásila a zakroutila očima. Auto se zastavilo. Agent vyskočil a pomohl dívkám vystoupit. 138
Revin tatínek a rodiče Pam uţ čekali před vchodem pohotovosti. Dychtivě jim vyběhli vstříc. Objímali se, dokonce tekly i slzy. Pak přijelo ještě jedno auto a reflektory svítilo na všechny přítomné. Z auta vyběhl Victor, který ani nezavřel dveře a nevypnul motor. Nejdříve si Reva pomyslela, ţe běţí k ní. Ale kdyţ přiběhl k Pam, sevřel ji v náručí a rozjásaně ji vyzvedl nahoru, Reva cítila, ţe se jí ulevilo. Konec dobrý, všechno dobré, napadlo ji a musela si povzdychnout. Pak následovala ostatní do nemocnice. Kdyţ vstoupila do jasného světla čekárny, zastavila se. Co to jen bylo za melodii, která se rozléhala z reproduktoru zavěšeného nad přijímacím okýnkem? Byla to „Tichá noc.“ „Tichá noc.“ To teda byla.
139
R. L. Stine
MLČENI NOCI 2 Z anglického originálu Silent Night 2, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1993, přeloţila Dagmar Mášová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet, Ţatčany 1, 664 53 Újezd u Brna v edici Buldok jako svou 14. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-04-1
140
141
