R. L. Stine. Stopy hrůzy 26 Letní štvanice

R. L. Stine Stopy hrůzy 26 Letní štvanice

LETNÍ ŠTVANICE R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Daniela Richterová, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-003-4 3

ČÁST PRVNÍ LETNÍ PLÁNY

I. Lijavec

vybubnovával na střechu svůj neměnný rytmus. Do podkrovního okna naráţela v prudkých nárazech větru větvička ze stromu, ťuk, ťuk, ťuk, jako by se dovnitř pokoušely vniknout něčí kostnaté prsty. Kdesi v dálce zakvílela siréna, ale její jekot zdusila hustá opona deště. Jan zavřela oči a zkusila potlačit všechny zvuky. Nevyrušovat, řekla si v duchu a rychlým pohybem hlavy si odhodila přes rameno černé vlasy. Jdi pryč, světe. Jdi pryč. Se zavřenýma očima vytěsňovala ze své mysli zvuky a rysy jí tuhly ve výrazu intenzivního soustředění. Hukot deště se změnil v jemný bzukot a pak se ztratil úplně. Vítr se ztišil, pak se odmlčel. Sirénu pohltila vzdálenost. Jdi pryč, světe. Jdi pryč. Klekla si na paty. V kleče ji zasáhl kyselý, zatuchlý zápach podkroví – směsice starých, plesnivých novin, vlhka a prachu. Zápach jí zaplavil nos a usadil se v hrdle. I pachy musím vyloučit, pomyslela si se zatajeným dechem. Musím se oddělit od všeho, vyčistit si mysl a jen se soustředit… 4

Dole vzrušeně, pisklavě zaštěkal pes. Jan otevřela velké, tmavé oči, pak je znechuceně obrátila v sloup. „Nemůţou toho čokla umlčet?“ Foxy by se na mě zlobil, ţe mu říkám čokl, pomyslela si a na její váţnou tvář se prodral letmý úsměv. Čekala, aţ pes přestane poštěkávat. Ozvalo se bouchnutí dveří, slyšela zvonit telefon. Jednou. Podruhé. Je někdo dole? Zvedne jej vůbec někdo? Podlaha podkroví zapraskala. Do střechy nad hlavou stále bušil déšť. Slyšela, jak voda vyšplouchla z přeplněného okapu. Ohlédla se dozadu přes rameno ke schodům do podkroví. Je podivuhodné, co všechno je tu slyšet, dokonce i kdyţ jsou dveře do podkroví zavřené, napadlo ji. Podivuhodné, jak je těţké svět umlčet, i kdyţ se snaţíte ze všech sil. Obrátila se, klekla si na paty a její rysy ovládlo obnovené úsilí o soustředění. Naklonila se dopředu a vztaţenýma rukama se dotkla linie pentagramu, který předtím nakreslila křídou na dřevěnou podlahu. Nejdříve pěticípou hvězdu. Pak kruhy kolem ní. Dřevo ji hřálo do prstů. Rukou opět obkrouţila znamení. Opět. Světlo z okna se zakalilo. Pohlédla na šedozelenou oblohu, tak těţkou a nízkou. Obloha stvořená přesně pro ducha, pomyslela si. Velice nadějná obloha. Podlaha pod ní se zdála ještě teplejší. Upřeně hleděla do kalně zelených mraků, aţ cítila, jak ji pohlcují, jak se v nich ztrácí. Okolí se změnilo v zelenošedou, rozmazanou skvrnu. Pak zavřela oči. Hukot deště se vzdaloval. Ťukání na zaprášené okenní sklo umdlévalo. Jdi pryč, světe. Jdi pryč. Jan se usilovně soustřeďovala. V duchu probírala instrukce, které tak dlouho četla ve všech těch knihách, aţ se je vlastně naučila nazpaměť. Vzpomínala na všechny články, které studovala a nad nimiţ hloubala tolik hodin, aţ se staly její součástí. Pak byla připravená. Připravená na své vlastní setkání. Rukou stále objíţděla namalovaný kruh s hvězdou, nejdříve 5

pomalu, pak rychleji, aţ jí prsty hořely. Rychleji, rychleji. Podlaha nyní pálila. Jakoby se křídová šmouha kruhu pod jejími prsty zvedala. Ano, ano. Svět se rozplynul. Ten těţký, hlučný svět byl daleko. Přibliţoval se svět duchů. Jan ho tušila, cítila jej svými po podlaze krouţícími prsty, jak se zahřívaly, sálaly a pálily, aţ přestaly být její součástí. Aţ ona přestala být součástí svých prstů. Aţ přestala být součástí světa. Aţ neklečela na podlaze v podkroví a nebyla doma. Nebyla nikde. Duch byl tak blízko. Duch, kterého vyvolala z druhého břehu. Tělem jí projel mráz, aţ se zachvěla. Úspěch. Vycházelo to. Věděla, ţe to vyjde. Cítila duchovu přítomnost. Cítila, jak se nad ní vznáší a jako tmavý, tichý jestřáb krouţí kolem ní. Uţ ji hřálo jeho teplo, jak těsně u ní stál. Ano. Ano. Ano. Zcela jasně tušila jeho přítomnost, vnímala ji a aniţ by ducha viděla, cítila na sobě jeho pohled připravující se na navázání spojení. Duch byl nyní za ní. Záda jí hořela a tmavé vlasy se jí rozechvěly nabitou elektřinou. „Vím, ţe jsi zde,“ řekla šeptem, pouhým vydechnutím. „Vím, ţe jsi zde.“ Ticho. Příliš vzrušená, aby mohla dýchat, a zmatená silou, kterou vyvolala, otevřela oči. Pomalu, plná očekávání, otočila hlavu. „Co vy tady děláte?“ vykřikla.

6

II. Cari

stála na posledním schodě do podkroví s pusou otevřenou údivem a překvapením. Rozesmátý Eric plácal Craiga po ruce. „Co tady děláte?“ opakovala rozzlobeně Jan. Sbírala se ze země a oběma rukama si prudce oprašovala dţíny. Z čela si odhodila černé vlasy a očima metala blesky na všechny strany. Cari, Eric a Craig se na schodech ani nepohnuli. Scéna, kterou Cari s oběma chlapci v podkroví spatřila, ji nejdříve šokovala. A teď ji děsila Janina reakce na odhalení. „Nevěděl jsem, ţe jsi čarodějnice,“ řekl Craig s kamenným výrazem, nedovolujícím odhadnout, zda ţertuje nebo ne. Eric se nejistě zasmál. „Ovšem, ţe jsme to věděli,“ zaţertoval. „Tos to nepoznal podle těch špičatých klobouků, které pořád nosí?“ „Myslel jsem, ţe jenom do takových se jí vejde hlava,“ odpověděl Craig a oba vybuchli hlasitým smíchem, který se odráţel od nízkého, úzkého podkroví. „To vůbec není legrační,“ řekla Jan a její výraz se z rozčileného změnil na ublíţený. „Co tady nahoře máte co slídit a… a špehovat mě?“ Hlas se jí zachvěl pohnutím a zamrkala, jako by zadrţovala slzy. „Promiň,“ řekla Cari, která se konečně vytrhla ze strnuti. „Fakt, Jan. Nevěděli jsme to. Tvá máma nám řekla, ţe jsi tady nahoře.“ „Opravdu,“ řekl rychle Eric a zatahal se za svůj krátký culík. „Ptali jsme se, jestli můţeme nahoru a ona řekla, ţe ano.“ Do domu udeřil prudký závan větru. Podkrovní okno zařinčelo, jak do něj tvrdě narazila velká větev. Zvuk čtveřici polekal a všichni pohlédli k oknu. 7

Kdyţ se Cari opět koukla na Jan, poznala, ţe se kamarádka konečně vzpamatovala. „Já… já jsem vás vůbec neslyšela jít nahoru,“ řekla Jan. Nervózně se tahala za pramen vlasů a obtáčela si jej kolem prstu. „Nevím, jak jsi nás mohla neslyšet. Tyhle schody k zbláznění vrţou,“ řekl Craig. „Jo. Nadělali jsme hluku aţaţ,“ dodala Cari. Opustila své místo na schodě a s hlavou skloněnou pod nízkými trámy se vydala směrem k Jan. „Soustřeďovala jsem se,“ řekla Jan a zamračeně pohlédla na rozmazaný křídový pentagram na podlaze. „Nikomu neřekneme, ţe jsi se zbláznila,“ řekl s úsměvem Eric. „Nezbláznila jsem se,“ odsekla opět rozhněvaná Jan. „Skoro to vyšlo. Vyšlo by to, kdybyste –“ „Co skoro vyšlo?“ zeptala se Cari. Štíhlé nohy sloţila pod sebe a posadila se na čalouněné sedátko ve výklenku před řinčícím podkrovním oknem. „Toho si nevšímej,“ zabručela Jan. „Ne. Fakt,“ trvala na svém Cari. „Cos to dělala?“ „Vy se mi jen chcete vysmívat,“ řekla Jan. Sloţila si ruce přes prsa a zadívala se do deště. „Nebudeme se smát. Slibuji,“ řekl Eric a významně se podíval na Craiga. „Slibuji,“ poslušně opakoval Craig. „Vyvolávala jsem ducha,“ svěřila se Jan. Eric a Craig vyprskli smíchem. „No tak, kluci,“ zaprosila Cari. Jan si jich nevšímala a pohlédla na Cari. „A co tady vy tři děláte?“ „Přišli jsme ti říct, ţe můţeme jet,“ odpověděla Cari. „Na Piney Island?“ zeptala se Jan a její tmavé oči zazářily v kalném světle. „Jo,“ řekla Cari. „Věříš tomu? Rodiče váţně souhlasili.“ „To je skvělé!“ vzrušeně vykřikla Jan a na chvíli zapomněla na svůj hněv. „Teta Rose bude tak šťastná. Hned jí musím zavolat a říct jí to.“ Obrátila se k chlapcům na schodech. „Ale moţná, ţe vy byste ani jet neměli.“ 8

„Coţe?“ zeptal se Craig. „Co tím myslíš?“ otázal se stejně překvapený Eric. „Víte, ve všech starých hotelech v Nové Anglii straší,“ řekla Jan. „Ano?“ zeptal se Eric a opřel se Craigovi o rameno. „My v tyhle věci nevěříme,“ řekl Craig a s úsměvem pohlédl na podlahu na rozmazané zbytky Janina pentagramu. „To mám právě na mysli,“ řekla Jan s téměř výhruţným výrazem. „Duchové ve starých hotelech obvykle znají spoustu příběhů. Příběhů plných násilí. Krvavých příběhů. A nemají rádi výsměch.“ Při těchto slovech zabořila oči do Erica, který sklonil pohled ke svým botám. „Chceš říct –“ nejistě spustil Craig. „Chci říct, ţe byste mohli přijít k úrazu,“ řekla Jan prudce. „Jestli se jim budete vysmívat stejně jako se smějete mně, mohlo by se vám něco stát.“ Cari se zachvěla a vyskočila ze sedátka. Navzdory úpornému vedru podkroví cosi v Janině tónu způsobilo, ţe ji zamrazilo po celém těle.

9

III. Cari nemohla uvěřit, ţe ten den skutečně nastal. Nebylo snadné rodiče přemluvit, aby souhlasili s jejím odjezdem na celé léto. Pan a paní Taylorovi se o svou dceru báli přespříliš, alespoň tak si to Cari vysvětlovala. „My jsme jen rádi, kdyţ jsi někde poblíţ,“ řekl otec. „Rozjasňuješ dům.“ „Nevymýšlej si,“ odpověděla s úšklebkem Cari. Vţdycky říkával takovéhle věci, kterými ji přiváděl do rozpaků. Třeba: „Cari má oči stejně modré jako moře za slunečního dne.“ Nebo: „Cariiny vlasy jsou tak jemné a zlatavé jako jarní sluníčko.“ „Tati – dej si pohov!“ okřikla ho vţdycky. Proč jen říká takové hlouposti? lámala si hlavu. I kdyţ byla stejně ţádoucí a krásná jako jakákoli modelka z obálky Sassy nebo Seventeen, nikdy se o svůj zjev příliš nezajímala. Jsem trochu moc vyzáblá, pomyslela si občas. Nebo: mám křivý úsměv. Či: Uţ mě unavuje nosit takovýhle rovný účes. Kdybych neměla tak jemné vlasy. Kdyţ se kluci kolem ní ve škole točili, nebo kdyţ se k ní chovali zvlášť stydlivě, nikdy Cari nenapadlo, ţe je to kvůli jejímu vzhledu. Vţdycky si myslela, ţe se takhle prostě kluci chovají. V podstatě jako hlupáci. I kdyţ uţ jí bylo šestnáct, ještě nikdy s klukem nechodila a neměla mnoho schůzek, aniţ by tam byli ještě další lidi z party. Doposud nepoznala kluka, který by ji doopravdy zajímal. Jen pár letmých známostí, to bylo všechno. „Kluci se tě bojí,“ říkával jí otec a nebyl schopen potlačit pyšný 10

úsměv. „Jsi příliš krásná.“ „Z jaké planety pocházíš ty?“ odsekla vţdycky a ušklíbla se. Opravdu si přála, aby přestal dělat takovéhle poznámky. Jan je překrásná, myslela si. Její nejlepší kamarádka byla tmavá; s kaskádou zvlněných černých vlasů, třpytícíma se olivově zelenýma očima, vysokými lícními kostmi, plnými, vzrušujícími rty a ţenskou postavou, vedle které si Cari připadala jako tyčka, vyhlíţela tajemně. Ve srovnání s Jan jsem tak bílá, tak vybledlá, ţe skoro mizím, myslela si. Rychle si učesala vlasy a poodešla od zrcadla. Narovnala si broskvové tričko s dlouhými rukávy, překartáčovala bílé tenisové šortky a zamířila po schodech dolů, kdyţ u předních dveří zazněl zvonek. „Uţ jsou tady!“ vykřikla Cariina mladší sestra Lauren. „Kde máš kufr?“ zavolal pan Taylor. Předběhl Cari na schodech a choval se skoro jak šílený. „Uţ jsi sbalená? Uţ jsi hotová?“ Cari se rozesmála. „Ano. Jsem hotová. A to nikdo neotevře dveře?“ „Nezapomnělas na kartáček na zuby?“ U paty schodiště se objevila matka a vypadala skoro tak vyčerpaně jako pan Taylor. „Dveře!“ připomínala Cari. „Otevřete někdo ty dveře!“ Proklouzla kolem otce a u dveří předhonila matku. Jak otevírala, tenisky jí zavrzaly na naleštěné podlaze. „Ahoj,“ řekla Jan a pohledem se jí ptala: „Co se to tady vlastně děje?“ „Vy jste určitě Janina teta Rose,“ pozdravila Cari atraktivní ţenu středního věku, která stála vedle Jan. Rozevřela prosklené dveře dokořán. Venku byl jasný červnový den bez mráčku, tak jasný, ţe dokonce i Fear Street vypadala slunečně a přátelsky. „Jsem ráda, ţe tě konečně poznávám,“ řekla Rose, vstoupila dovnitř a srdečně si s Cari potřásla rukou. Na sobě měla dlouhé bílé kalhoty a bílý bavlněný svetr s krátkými rukávy, který zdůrazňoval její opálení. Tmavé, zvlněné vlasy neměla tak dlouhé jako Jan. „Tolik jsme spolu telefonovaly a Jan mi toho o tobě tolik vyprávěla, ţe mám pocit, jako bychom se uţ znaly léta,“ řekla Rose příjemně. Pak dodala: „Jen jsem netušila, ţe jsi tak krásná!“ 11

Cari cítila, ţe se začíná červenat. Neměla uţ příleţitost odpovědět. V hale se objevil otec s jejím kufrem a celá rodina začala najednou vzrušeně hovořit. „Ty máš jen jeden kufr?“ zeptala se překvapeně Jan. „Jenom na své šminky si beru jeden stejně velký!“ Cari se nezasmála. Jak ji znala, moţná ani nepřeháněla! Jan měla na sobě světle zelené tílko k pasu, které zdůrazňovalo její postavu, a těsné natahovací bílé šortky. No, Jan nikdy nepatřila k těm nejsubtilnějším osobám na světě, napadlo Cari. Ale to bylo to, co se jí na ní líbilo nejvíc. Byla výrazná. Nikdy se nedrţela zpátky jako Cari. Před týdny, kdyţ jí teta poprvé nabídla, aby Jan s přáteli přijeli na brigádu na Piney Island, Jan okamţitě prohlásila, co podle ní bude v létě to hlavní – navazovat skvělé nové známosti a navštěvovat večírky, večírky a samé večírky. „Bude to večírkové léto.“ To byla Janina věta. Pak pozvala Erica s Craigem, své nejstarší kamarády, aby jeli také, a oba kluci se jejím nápadem nadchli. „Letní party!“ opakovali nadšeně. Cari si nemohla pomoci, ale zpozorovala, ţe se Eric při tom díval na ni. Od té chvíle ta věta Cari stále leţela v hlavě. Letní party… A nyní, po tolika dlouhých hádkách s rodiči, skutečně odjíţděla. „Trávit sama léto dřinou v nějakém velkém zábavním hotelu v Nové Anglii?“ Pan Taylor vypadal zcela šokován tím nápadem. „Já pojedu také,“ nabídla se rychle Lauren. „Pak nebude sama.“ „Ty do toho nemluv,“ řekl jí ostře pan Taylor. „To snad ne. Takţe znovu,“ řekla zamračeně Cari. „Rodinná hádka v tomhle měsíci číslo dvě stě dvacet čtyři!“ „Ty to počítáš?“ zaţertovala Cariina matka. „Nevěděla jsem, ţe umíš počítat tak vysoko.“ Měla stejný smysl pro suchý humor jako Cari, coţ Cari přivádělo k šílenství. „To není hádka. To je diskuse,“ nesouhlasil pan Taylor. „Ale já o tom nechci diskutovat. Já to chci udělat,“ řekla netrpělivě Cari a její modré oči metaly hněvivé blesky. „Já také!“ prohlásila Lauren. 12

„Tebe nikdo nepozval,“ řekla jemně paní Taylorová. Obrátila se ke Cari. „Nesedneš si? Pokud chceš takhle přecházet sem a tam, vezmi si koště a zameť podlahu. Víš, abys byla uţitečná.“ „To jsme se zasmáli, mami.“ Cari se ušklíbla, ale přitáhla si ţidli a posadila se k jídelnímu stolu. „Tak nám to opět vysvětli,“ řekla paní Taylorová a sepjaté ruce poloţila před sebe na ţlutý kuchyňský stůl. „Kdo všechno jede?“ „Dobře,“ řekla Cari, zhluboka se nadechla a opět spustila od začátku. „Jede Jan, která pozvala mě, Erica Bishopa a Craiga Sethridge.“ „To je slušný chlapec,“ řekla tiše paní Taylorová. „Ale ten Eric, není to ten s culíkem?“ „Mami!“ vzdychla Cari a obrátila oči v sloup. „A vy čtyři hodláte celé léto pracovat v hotelu na jakémsi ostrově?“ zeptal se zmateně pan Taylor. „To není, jako bychom jeli na Jupiter, tati,“ vyštěkla Cari. „A nejedeme sami. Bude tam Janina teta Rose. Je spisovatelka a chce na nějakém klidném místě dokončit knihu. A jestli tam pojedu a budu tam pracovat, můţu, kdyţ budu mít volno, chodit na pláţ a do bazénu.“ „S tvou matkou jsme celý čas jezdívali na Cape Cod,“ řekl zamyšleně pan Taylor. „Ale o tomhle hotelu jsem nikdy neslyšel.“ „Hotel U vyjícího vlka,“ řekla paní Taylorová a zavrtěla hlavou. „To je jméno! Jako z nějakého starého duchařského filmu.“ „Má být skutečně módní a exkluzivní,“ bránila se Cari. „Myslím, ţe právě proto jste vy dva o něm nikdy neslyšeli!“ „Můj walkman! Kde mám walkmana?“ zakřičel Eric rozčileně a zatímco pokračoval v házení šatů do tašky, prohledával očima pokoj. „Máš ho kolem krku,“ řekl tiše Craig a ušklíbl se. „Aha. Ovšem. Kde ještě?“ Všichni se rozesmáli. „Hele, Jan – a co ty máš kolem krku?“ zeptal se Eric. Jan se prsty dotkla velkého bílého přívěsku který nosila na stříbrném řetízku. „Nic. Jen lebku ze slonové kosti. Říká se, ţe ochraňuje před ďáblem.“ Natočila lebku směrem k němu: „Tak odstup, satane!“ „Ach, páni.“ Eric zakoulel očima. „Ty jsi skutečně divná, Jan. Ţe, 13

ty si fakt myslíš, ţe v tom hotelu bude strašit?“ „Byla bych velice zklamána, kdyby nestrašilo,“ přiznala Jan. Eric zavrtěl hlavou. Konečně se mu podařilo všechno namačkat do tašky a zavřít zip. Craig si samozřejmě sbalil večer předtím a všechny věci si přenesl k Ericovi, aby Rose ušetřil další zastávku. Oba kluci se od sebe tak liší, jako my s Jan, napadlo Cari, kdyţ je pozorovala, jak nakládají věci do dodávky. Ani na pohled se sobě nepodobají. Eric byl menší a štíhlý. Přes oranţové plandavé kalhoty měl volnou ţlutočervenou havajskou košili. Tmavohnědé vlasy měl sčesané dozadu do krátkého culíku. Na uchu měl lesklou pecku a nosil brýle se stříbrnými drátěnými obroučkami. Je to fakt prima kluk, pomyslela si. Ale dá mu tolik práce tvářit se nezúčastněně. Vţdycky ji trochu přitahoval. Uţ ze základní školy byli kamarády, ale nikdy spolu nechodili. Craig byl spíše lhostejný neţ chladný. Světlehnědé vlasy měl ostříhané na krátko a úhledně sčesané na pěšinku. Vţdycky se oblékal hezky, ale velmi formálně. Tentokrát měl na sobě bavlněné khaki kalhoty se záloţkami a bílou polokošili. Cari si ale stejně myslela, ţe Craig se svým oblečením nijak zvlášť nezabývá. Je tak lehkomyslný. Tak lehce se přes všechno přenáší, táhlo jí hlavou. Svým způsobem mu záviděla. Zřejmě nikdy nepoznal studené, zpocené ruce nebo tíţivý pocit hrůzy, kterou tak často zaţívala před testem nebo první schůzkou. Kdyţ skončili nakládání, sloţená zavazadla dosahovala aţ ke střeše dodávky a dvě tašky museli připevnit na střechu. „Raději bychom měli jet,“ řekla Rose s pohledem na hodinky. „Léto uţ skoro skončilo!“ Naskládali se do auta. Jan si sedla dopředu vedle tety, vzadu uprostřed mezi kluky se mačkala Cari. „Vzadu je to tak přetíţené, ţe se předními koly budeme vznášet ve vzduchu,“ řekla Jan a otočila se dozadu, aby se podívala na Cari. „Klídek!“ prohlásil Eric. „Máte tam vzadu dost místa?“ zeptala se Rose a nastartovala vůz. „Dost místa k čemu?“ zeptala se uličnicky Cari. Všichni se rozesmáli. 14

„Uţ jsem slyšela o tvém smyslu pro humor,“ řekla Rose a couvala příjezdem naslepo, protoţe přes zadní okénko nemohla nic vidět. „Cari má nějaký smysl pro humor?“ pošťouchl ji Craig. „Haló – uţ jedeme!“ vykřikl Eric a stáhl na své straně okno. „Na shledanou Shadyside,“ zakřičel. „Letní party – uţ se blíţíme!“ „Letní party!“ šťastně opakovali Craig s Cari. „Počkejte, aţ uvidíte pláţ,“ řekla Rose a zabočila na River Road, která podél řeky Conononka mířila ven z města. „Nebyla jsem tam od té doby, kdy jsem byla ve vašem věku –“ „Tak před pěti lety?“ přerušil ji Craig. „Vy zlata!“ řekla se smíchem Rose. „Je to poněkud déle, ale na pláţ si stále pamatuji. Byl na ní nejjemnější a nejbělejší písek, který jsem kdy viděla. A blízko ostrova je úzká písčina, která zadrţuje a zklidňuje mořské vlnobití. Na plavání perfektní.“ „Ale já si vezu surf!“ zděsil se Eric. „Surfovat asi budeš moci na druhé straně ostrova,“ řekla Rose. „Víš, je to maličký ostrov.“ „Doufám, ţe je ale dostatečně velký na to, aby se na něj vešly všechny ty báječné krásky, se kterými se hodlám seznámit!“ řekl Eric. „Myslím, ţe Eric se chystá celý den povalovat kolem bazénu,“ řekl Craig. „Jo. Moţná bych mohl dělat ředitele přes zábavu nebo tak něco,“ řekl s úsměvem Eric. „Ředitel zábavy? Tak se tomu dneska říká?“ zeptala se Jan s nevinným pohledem. „Rose, řekněte nám něco více o hotelu,“ řekla Cari, aby změnila téma. „Ano. Jak dostal to jméno? Hotel U vyjícího vlka,“ zeptala se Jan, obrátila se opět dopředu a upravila si bezpečnostní pás. „Nevím,“ řekla Rose a dodávka, prohnutá pod vší tou váhou, zabočila na dálnici. „Aţ přijedeme, musíme se na to zeptat Simona. Já si jen pamatuji, ţe je velmi velký. Rozpíná se na všechny strany. A je překrásný. Pamatuji si kouzelnou zahradní terasu vzadu u bazénu.“ „A spoustu báječných krásek,“ řekl Eric. 15

„Ericu, dej nám pokoj,“ zaprosila Cari. „Ale kluci, budete přece muset pár hodin pracovat,“ zahubovala Rose. „Letní party!“ vykřikl Craig. „Letní party!“ chopil se Eric refrénu. Jak ubíhaly míle, hovořili o hotelu, ostrově, pláţi a o všem, co by chtěli dělat i o všech nových lidech, které zamýšlejí poznat. Cari si uvědomila, ţe nebyla nikdy tak vzrušená a nikdy se na jiné léto tolik netěšila. A teď konečně jede, pryč na celé dva měsíce, pryč od rodiny, sama se svými nejlepšími kamarády, a míří si to do překrásného, luxusního rekreačního hotelu na soukromém ostrově. Její kamarádi působili stejně šťastně a vzrušeně jako ona. Šinuli si to k mysu, okna spuštěná dolů a zpěvem doprovázeli řvoucí rádio a celou cestu se smáli a povídali. Uţ teď je to skvělé léto! pomyslela si Cari. Jejich pocit nezměrného štěstí trval aţ na mys, do poloviny cesty mezi Wellfleetem a Provincetownem, kde se tetě Rose náhle udělalo špatně.

16

IV. Dodávka udělala kličku doprava a v zatáčce vrazila na úzkou cestu. „Teto Rose – co se děje?“ vykřikla Jan a s tváři plnou obav se k ní naklonila. „Můj ţaludek –“ zanaříkala Rose. Pokusila se auto vyvézt z úzké cesty, ale opravdu tam nebylo místo. „Ach. To bolí!“ Zpomalila na třicet pět za hodinu a jen zázrakem se ji podařilo vůz udrţet na silnici. „Někde tu musí být místo, kde bychom mohli zajet ke krajnici,“ řekla Jan a pátrala po okolí přes přední okno. „Co se děje?“ zeptala se Cari. Všichni ztichli. Jan se natáhla a vypnula rádio. „Ach,“ zasténala Rose a chytla se za levý bok. „Taková ostrá bolest. Právě začala. Jen tak, znenadání.“ Opět zasténala, ale oběma rukama pevně sevřela volant a donutila se vůz ovládnout. „Takovou bolest jsem ještě nezaţila,“ řekla. „Zajeď tamhle. Tam je místo,“ řekla Jan chvějícím se hlasem a rukou ukázala dopředu. Rose zajela ke kraji, zastavila právě před návěštím na Route 6 a spustila oba blinkry. „Jestli vstanu, zkusím se projít,“ řekla a tvář se jí zkřivila bolestí. Obličej, jak zaznamenala Cari, měla moučně bílý a na čele jí vyrazil hustý pot. Rose otevřela dveře. Ostatní vyskočili, aby jí pomohli. Úzká silnice byla přecpaná vozy, většinou prohýbajícími se pod kufry, koly, surfovými prkny a všemi druhy letního sportovního zařízení. „Kaţdý spěchá na prázdniny,“ řekla Rose a opřela se o kapotu. 17

„Cítíte se lépe?“ zeptal se Craig. „Nijak zvlášť.“ Přinutila se usmát, ale zjevně se cítila nanejvýš špatně. „Budu řídit,“ řekla jí Jan. „Odkdy máš řidičský průkaz?“ zeptala se Rose a zalapala po dechu. „Od minulého týdne,“ přiznala Jan. „Ale dokáţu to. Musíme tě dovézt do nemocnice.“ „Ne!“ vykřikla Rose a oči se jí zaplnily strachem. „Do ţádné nemocnice.“ „Ale Rose,“ ţadonila Jan, „opravdu vypadáš nemocně.“ „Jen – jen to bolí,“ trvala na svém Rose. „Jau!“ popadla se za bok. „Není na téhle straně slepé střevo?“ zeptal se Eric. „Ne. Appendix je napravo,“ odpověděla tiše Cari. „Mohl by to být infarkt,“ zašeptal náhle silně znepokojený Craig. „Nevystřeluje vám bolest do levé paţe?“ zeptal se, kdyţ přešel k Rose. „Ne. Bolí mě ţaludek a v boku,“ řekla Rose se sevřenými rty. Kolem se přeřítily dvě motorky následované obrovskou cisternou s pivem. „Pojeďme k doktorovi nebo do nemocnice,“ řekla Jan a pokoušela se tetu dotáhnout k místu pro spolucestujícího. „Tady na kraji silnice to není bezpečné.“ „Ne. Do ţádné nemocnice. Nemocnicím nevěřím,“ řekla Rose a vymanila se z Janina sevření. „Ţádní doktoři. Vezmi mě k Aileen.“ „Tetě Aileen?“ „Ano. K mé sestře. Je ošetřovatelka,“ řekla Rose a dlaní si z čela otřela obrovské krůpěje potu. „Aileen má dům těsně před Provincetownem na Shore Road. Tam mě vezmi. Odpočinu si a pak mi bude dobře.“ Jan s Craigem pomohli Rose na sedadlo. Opřela si hlavu a zavřela oči. Pak si Jan sedla za volant a Craig se připojil k Ericovi a Cari na zadním sedadle. „Kdy z Provincetownu odjíţdí parník na Piney Island?“ zeptal se Eric. „Aţ v šest dneska večer,“ řekla Rose slabým a napjatým hlasem. „Nebojte, do té doby mi bude dobře.“ 18

„Teď tedy dobře nevypadáš,“ řekla pochmurně Jan a při startování dodávky pohlédla na tetu. „Proč se tak třeseš?“ „Horečka,“ řekla teta. „Bude mi dobře. Fakt. Aileenin dům je odtud jen pár minut.“ „Pustí mě někdo zpátky na silnici?“ zeptala se netrpělivě Jan, neschopna skrýt napětí v hlase, kdyţ sledovala, jak je v neustálém, nekončícím proudu míjí vůz za vozem. Úzká silnice byla napěchována auty. Neţ se dostali k Aileeninu domu, trvalo to skoro tři čtvrti hodiny. Rozlehlá budova, která připomínala stodolu, se střechou z šedých šindelů, stála na kopci shlíţejícímu na zátoku. Jan přejela dodávkou štěrkový příjezd a zaparkovala vzadu vedle malé dřevěné kůlny. Ještě před chvílí jsme všichni byli tak šťastní, pomyslela si Cari. A nyní… Vyskočila z auta a pospíchala, aby Rose pomohla vysokou trávou k domu. „Cítíte se lépe, Rose?“ zeptala se jí. „Ani ne,“ řekla blednoucí Rose. Její rty byly nyní bílé. „Je někdo doma?“ zavolala Jan. „Aileen? Jsi doma?“ Zadní dveře byly otevřené, ale nikdo nebyl na dohled. Slunce zakryl velký černý mrak a náhle se ochladilo. Ve vzduchu byla cítit sůl. V blízkosti vyťukával na strom datel svůj hlasitý rytmus. Náhle se ve dveřích objevila statná ţena. „Teto Aileen!“ vykřikla Jan. Aileen, tmavá a exotická jako Rose a Jan, otevřela skleněné dveře a s překvapeným výrazem na tváři se vyřítila je přivítat. Za chvilku uţ Rose leţela na kaštanově hnědé koţené pohovce v obývacím pokoji a cítila se trochu lépe. Aileen pobíhala po kuchyňce a všem připravovala občerstvení a mraţený čaj. Po jídle se Cari s kamarády vydali obhlédnout zátoku, kterou tráva, míhající se nad hladinou, barvila do hnědá. „Vrchol odlivu,“ řekla tiše Jan. „Aţ tamhle je tu hluboko jen stopu nebo dvě,“ řekla a rukou ukázala na půl míle daleko. Cari zátoka moc nezajímala. Stále sledovala hodinky a přemýšlela, jestli se Rose natolik vzpamatuje, aby se dostali včas do Provincetownu a chytli parník na Piney Island. Loď, jak si pamatovala, dělala vyjíţďku z Provincetownu na 19

Piney Island a zpátky do Provincetownu pouze jednou denně. Jestli ji dnes odpoledne zmeškají… V půl šesté se všichni mrzutě shromáţdili v obývacím pokoji starého, rozlehlého pláţového domu. Rose, která tvrdošíjně odmítala, aby Aileen zavolala doktora, stále polehávala na pohovce. „Je mi mnohem lépe,“ řekla, ale hned si v bolesti chytla bok. „Připozdívá se,“ řekla Aileen s pohledem na měděné sluneční hodiny nad krbem. „Podívejte – máte tak právě čas dojet do Provincetownu na parník,“ řekla Rose a zavrtěla se na pohovce. „Budete pokračovat beze mě. Zavolám Šimonovi a vysvětlím mu to.“ „Coţe?“ vykřikla Jan, kterou ten nápad polekal. Cari si všimla, ţe Eric i Craig byli stejně překvapeni. Tohle nikoho z nich ani nenapadlo. „Jeďte parníkem beze mě,“ řekla Rose téměř šeptem. „Ubytujete se. Simon se o vás dobře postará. A potřebuje, abyste se uţ dali do práce. Myslím, ţe by nebylo dobré nechat ho ve štychu.“ „Ale co ty?“ zeptala se Jan. „Bude mi dobře,“ řekla Rose a násilně se usmála. „Chvíli pobudu s Aileen, uţ měsíce jsme se neviděly. Zítra přijedu parníkem a připojím se k vám.“ Náhle všichni mluvili jeden přes druhého. Jan nechtěla Rose opustit. Cari se pokoušela upokojit Jan. Craig a Eric se domnívali, ţe pokračovat bez Rose je výborný nápad. Ale nakonec to byla Aileen, která jedině uklidnila Jan, ţe se o Rose postará. Pak, po dlouhém loučení, se nacpali do dodávky a Aileen je vezla úzkou hlavní třídou přeplněnou turisty přes Provincetown k přístavu. Ručně psaný nápis na kůlu na konci přístaviště zněl: VYHLÍDKOVÉ JÍZDY NA PINEY ISLAND. „Vy jedete se mnou?“ zeptal se usmívající se mladík, který se objevil na palubě menšího parníku, a natahoval se pro jejich zavazadla. Krátké, světlé vlasy se mu jeţily do všech stran. Na sobě měl tričko Bostonské univerzity a bílé šortky. „Myslím, ţe ano,“ řekla Jan a s námahou mu podala své dva velké kufry. Cari a oba chlapci smýkali svá zavazadla dopředu podél úzkého dřevěného mola. Šedozelené moře jemně šplouchalo o pilíře. 20

Loď se ve vodě plavně kolébala. Do odpadků v písku za nimi s křikem klovali mořští rackové. Za chvilku, kdyţ zavazadla sloţili do kajuty v podpalubí, se čtveřice rozloučila s Aileen a posadila se na lavičku na palubě. Mladík odvázal lano, které parníček přidrţovalo k molu, a loď se začala vzdalovat od břehu. Cari se zády opřela o stěnu kabiny. Mokrá sprška vody ji ochladila a osvěţila. Náhle se loď naklonila dopředu. Všichni ztratili rovnováhu a klouzali na lavičce sem a tam. Čtveřice se nervózně rozesmála. „Můţeme si dělat, co chceme!“ překřičel Eric řev motoru a pohledem sledoval, co na to Cari. „Letní party!“ skandoval Craig. Cari se rozesmála. Uvědomila si, ţe je zároveň vzrušená, nervózní, šťastná i vylekaná. Byl to zvláštní pocit – sama, bez dospělých, cestuje na zábavní ostrov. Rodiče by asi z toho měli smrt! Ale bylo to také velmi vzrušující. Vţdyť, co by se mohlo stát?

21

V. „Omlouvám se za to kymácení,“ řekl mladík, kdyţ pomáhal Cari na molo. „Obvykle moře nebývá tak rozbouřené.“ „Čím jsme si zaslouţili takové štěstí?“ zeptala se suše Cari, která stále cítila kolébání a nakláněni lodě, i kdyţ uţ stála na dřevěném molu. „Bylo to skvělé!“ prohlásil Craig. „Lepší neţ jakákoli jízda na kolotoči!“ „Jsem celá promočená,“ postěţovala si Jan, kdyţ vytahovala kufr na molo. Craig pomohl kapitánovi přinést zbytek zavazadel. Cari se rozhlédla po okolí. „Nikdo tady není,“ řekla a zastrčila si vlasy dozadu za uši. Byly vlhké a slané. Promočené tričko se jí nepříjemně lepilo na tělo. „Rose říkala, ţe Simon pošle někoho z hotelu, aby nás tu vyzvedl,“ řekla dotčeně Jan. „To nechápu. Myslíš, ţe zapomněla zavolat a říct, ţe přijíţdíme?“ Náhlý závan větru zavířil pískem po obou stranách mola. „Myslím, ţe se jen opozdili,“ řekl Eric a posadil se na svou plátěnou tašku. „Je to skutečně hezký ostrov,“ řekl kapitán. Cari se rozhlédla. Měl pravdu. V začínajícím soumraku byl tak překrásný, aţ se zdál neskutečný. Moře se třpytilo a odráţelo načervenalou barvu oblohy, rytmicky naráţelo do písku, nyní pruhovanému dlouhými, modrými stíny. Pláţ se od přístavu rozprostírala na obě strany. Z přístavu vedla úzká cesta, zatáčela do borového lesa, který se 22

táhl nahoru po stupňovitě se svaţujícím kopci, kam aţ oko dohlédlo. „Kde je ten hotel?“ zeptala se Cari. Kapitán s tichým povzdechem vyzdvihl na molo poslední zavazadla. Rukávem si otřel pot z čela. „Tamhle nahoře,“ řekl a ukázal k lesu. „Přes les?“ zeptala se s nervózním pocitem Cari. „Jo. Půjdete po silnici.“ Začal rozvazovat lano. „Půjdete kolem vrátnice. Celý hotel je obehnán plotem. Musíte jen jít po silnici nahoru. Nemůţete jej minout.“ Hodil lano na palubu a rychle, jako by nedočkavě, odstrčil loď od břehu. „Nependluje tu autobus nebo něco takového?“ zeptal se Eric s pohledem upřeným na les. Ale parník s hlasitým supěním uţ odplul příliš daleko. Kapitán jednou zamával a pak odrachotila. „Kde jsou všichni?“ zeptal se Craig, zvedl tašku a pak ji odhodil zpátky na molo. „Moţná na nás zapomněli,“ řekla Jan. „Myslím, ţe budeme muset jít pěšky,“ řekla Cari. „Jak to, ţe jsme byli na lodi jediní pasaţéři?“ zeptal se Eric a popotáhl si culík. „Kde jsou ostatní lidé, kteří pobývají v hotelu?“ „To je ale přivítání!“ zamumlal Craig, který hleděl vzhůru na cestu za přístavem. „Měla jsem pocit, jako by nás moře odtlačovalo,“ řekla Jan a tvář jí zakryl náhlý stín. „Celou cestu jsem myslela na to, ţe nás odstrkuje, ţe se nás pokouší odradit, abychom sem nejezdili.“ „Ooooouuuu,“ zakvílel Eric. „Přestaň,“ poprosila ho Cari. „Naháníš mi husí kůţi.“ „Víte, nejdříve onemocní teta Rose. Pak se moře rozbouří a bojuje proti nám. To jsou špatná znamení,“ trvala na svém Jan a nervózně si prsty pohrávala s lebkou na přívěsku kolem krku. „Nemůţeš pro jednou zapomenout na znamení a duchy a skřítky?“ zeptal se Craig. „Je léto – ne Halloween.“ „Jo. Dej nám s tím pokoj,“ zabručel Eric. „Víš Ericu, je to jen můj koníček,“ řekla Jan. „Jako tvůj koníček je šťourání se v nose.“ 23

„Jako tvůj koníček je znechucovat lidi odpornými věcmi,“ zněla Ericova odpověď. „Uklidněte se,“ řekl nešťastně Craig. Cari se musela usmát. Craig byl tak spořádaný a vypadal tak šosácky, ţe to nikdy jaksi nesedělo, kdyţ chtěl vypadat jak drsňák. „Půjdeme nebo budeme čekat na Ericův kyvadlový autobus?“ zeptala se Cari. Jan se rozesmála. „Proč bychom si rovnou nevzali taxík, Ericu?“ „Proč se všichni strefují právě do mě?“ zafňukal Eric. „Moţná to nebude ani tak daleko,“ řekla Cari a zvedla svou tašku. „Tvá teta přece říkala, ţe ten ostrov je velmi malý.“ „Ale neřekla, ţe je celý hornatý!“ prohlásila Jan a s povzdychem zvedla svá dvě zavazadla. Eric si přehodil svou plátěnou tašku přes rameno. Zkusil ji nadhodit, ale ucho tašky se mu zachytilo za culík. Tak moc se snaţí být drsňák, pomyslela si Cari. Ale ne vţdy mu to vychází. Ale stejně je to fajn kluk. Usmál se na ni, jako by jí četl myšlenky. Čtveřice vyšla z přístavu na silnici a do stínu lesa. „Letní party!“ zamumlal Eric. „Přestaň si stěţovat,“ řekla Jan. „Nejsme snad tady? Coţpak se couráme po Shadyside, aniţ bychom věděli, co dneska večer budeme dělat? Ani se nepoflakujeme doma u Cari a nerozhodujeme se, který z filmů, které jsme uţ čtyřicetkrát viděli, si zase půjčíme.“ „Jan má pravdu,“ rychle souhlasila Cari a zrychlila krok. „Jsme tady. Nejsme v Shadyside. Nepletou se tu ţádní rodiče, není tu nikdo, kdo by nám říkal, co máme dělat a –“ „Doufám, ţe tetě Rose je dobře,“ přerušila ji Jan. „Můţeš jí zavolat hned, jak dorazíme do hotelu,“ řekla Cari. Na obzoru se rýsovala kamenná vrátnice. Za ní hotelové pozemky uzavíral plot z ţelezného drátu. Došli k opuštěné vrátnici a na plotě si přečetli zelenobílý nápis: HOTEL U VYJÍCÍHO VLKA. SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ. „Jestli bude branka zamčená, máme smůlu,“ řekl Craig. „Nestraš,“ řekla Jan. „Nebude zamčeno.“ Slova byla optimistická, ale její tón prozrazoval nervozitu. „Zjistíme to snadno,“ řekl Eric. Strčil do branky. 24

Nepohnula se ani o kousek. „Zkus vzít taky za kliku,“ řekl Craig a ukázal na ni prstem. „Správně,“ řekl Eric. „Klika. Jak to, ţe mě to nenapadlo?“ Stiskl kliku a opřel se do branky. Branka se stále nepohnula ani o píď. „Je určitě zamčená,“ řekla Jan. „Jako bych to nevěděla!“ Pustila zavazadla z rukou na zem a dramaticky si povzdechla. „Nerozčiluj se. Ve vrátnici je telefon,“ řekl Eric, který nakukoval dovnitř. „Heleďte. Můţeme z něj zavolat nahoru do hotelu.“ „Skvělé!“ vykřikla Jan s očividnou úlevou. „Tak brzy se stmívá,“ řekl Craig s pohledem upřeným vzhůru na oblohu. „To je lesem,“ řekla Cari. „Zastiňuje slunce.“ Otevřela úzké skleněné dveře, vešla do vrátnice a zvedla sluchátko. „Páni – není tu ţádný číselník!“ vykřikla. Eric dovnitř strčil hlavu. „Určitě to bude nějaký druh domácího telefonu,“ řekl. „Asi je s hotelem přímo propojený.“ „Ale nemá ţádný vyzváněcí tón nebo tak,“ řekla Cari se sluchátkem u ucha. „Asi nefunguje.“ Poloţila sluchátko a vyšla z malé vrátnice ven. „Takţe jsme zamčení zvenku,“ řekl Eric s nešťastným povzdechem. „Takţe, co?“ řekla Cari s potutelným úsměvem. Náhle dostala nápad. „Strávíme noc na pláţi!“ „Výborně! Večírek na pláţi! To bude překrásné!“ souhlasila rychle Jan, která trochu oţila. „A co budeme jíst?“ zeptal se mrzutě Eric. „Branka je otevřená,“ řekl Craig. „Co?“ Cari nevěřila vlastním uším. „Branka je otevřená,“ opakoval Craig s Širokým úsměvem na své hezké tváři. „Tady dole byla zástrčka,“ vysvětloval. „Bylo ji třeba jen uvolnit.“ Otevřel branku dokořán. „Pojďme!“ vykřikla šťastně Jan a zvedla svá zavazadla. „Vţdycky jsem tvrdil, ţe Craig je génius zručnosti,“ prohlásil 25

Eric. „Já ale přesto chci strávit noc na pláţi,“ trucovala Cari. „Na to budeme mít celé léto,“ řekl ostře Craig. Čtveřice si cestou lesem do strmého kopce nadšeně povídala. Ptáci cvrlikali a trylkovali. Přes cestu jim přeběhl malý králíček. A pak se náhle na obzoru objevil hotel U vyjícího vlka. „Ten je překrásný!“ vykřikla Cari. Zastavili uprostřed cesty a všichni jej obdivovali. Vypadal jako návrhářova idea zábavního hotelu, obrovský a bílý, se šikmou červenou šindelovou střechou, posazený uprostřed rozlehlého, pěstovaného trávníku, s dvěma křídly vybíhajícími z hlavní budovy podél vrcholu kopce, s prosklenou verandou plnou proutěných křesel a pohovek a s dvojicí sloupů po kaţdé straně červených vstupních dveří. Kdyţ se přiblíţili, spatřili zátoku za hotelem a dřevěné schodiště vedoucí na soukromou hotelovou pláţ s několika kánoemi přivázanými k malému molu. „Je to dokonalé,“ řekla Cari. „Dokonalost sama.“ „Je to lepší, neţ to popsala teta Rose,“ řekla Jan bez dechu. „Tamhle je bazén,“ ukazoval Craig. „Je ohromný. A za ním, to musí být plovárna.“ „A kde jsou všichni?“ zeptala se náhle Cari. „Coţe?“ zeptala se Jan, oči plné obdivu ke kouzelnému starému hotelu, který vypadal, jako by se před nimi rozprostíral do nekonečna. „V bazénu nikdo není,“ řekla Cari. „Moţná, ţe jsou všichni vevnitř na večeři,“ napadlo Erica. „To je místo, kde já bych právě chtěl být.“ „Ale v pokojích se nesvítí,“ řekla Cari. „A na pláţi také nikdo není. Nikdo se neprochází po okolí. Na verandě také nikdo.“ „Cari má pravdu,“ řekla tiše Jan. Cari náhle zamrazilo. „Celý hotel jenom pro nás!“ prohlásil Craig. Ostatní jeho výbuch nadšení ignorovali. „Pojďte,“ řekla Jan a vydala se jako první širokou přední promenádou na verandu a pak rovně k vysokým, červeným dvojitým 26

dveřím, které tvořily vchod. Zkusila dveře otevřít, ale nepohnuly se. Tak zazvonila na zvonek. Cari jej slyšela zvonit odněkud z hloubi hotelu. Čekali dlouho, více neţ minutu nebo dvě. Pak Jan opět zazvonila. Za chvilku se dveře pootevřely o pár centimetrů. Ze škvíry vykoukl velmi bledý muţ středního věku, na hlavě se mu vzpurně jeţily chomáčky černých vlasů a ve tváři měl velmi přísný, nepříjemný výraz. „Jděte pryč, prosím. Je zavřeno,“ řekl a přibouchl dveře.

27

VI. „To je ale přivítání,“ řekla mrzutě Cari a zírala na červené dveře. „Neříkal, ţe je zavřeno?“ zeptal se Eric a jeho oči za drátěnými obroučkami se v nevíře rozšířily. „Moţná, ţe jsme si spletli hotel,“ řekl Craig s úsměvem. Cari ukázala na mosaznou rytinu vsazenou do šindelů nad dveřmi: HOSTINEC U VYJÍCÍHO VLKA. ZALOŽENO R. 1853. „Ovšem,“ řekla. „S největší pravděpodobností jsou na tomhle ostrově dva hotely U vyjícího vlka. Snad najdeme i ten druhý.“ „Správně. Veď nás, Craigu,“ řekl Eric a zakoulel očima. Jan, která dosud neřekla ani slovo, povzdechla a kopla do svého kufru. „To nechápu,“ řekla. „Vím, ţe teta Rose to připravovala tak pečlivě. Několikrát hovořila s vlastníkem a –“ „Ale tady nikdo není!“ vykřikl Eric. „To místo je prázdné. Je zavřeno. Přesně, jak říkal ten chlap.“ „No ne,“ řekl Craig a zavrtěl hlavou. „To byla objevná poznámka,“ poznamenala Cari. Okamţitě toho ale zalitovala, kdyţ spatřila, jak se Craig ublíţeně zatvářil. „Byl tak hrubý,“ řekl Craig. „Fakt tomu nemůţu uvěřit.“ „Moţná, ţe ve své laboratoři ve sklepě vyrábí nějakou příšeru,“ řekla Jan. „Dnes večer se ji chystá oţivit a nepotřebuje, abychom mu my čtyři kříţili plány.“ „Oooooooooo,“ zavyl Eric děsivě, jako ve filmu. „Vítejte na hradu Frankenstein!“ „Dej nám pokoj,“ řekla s povzdechem Cari. Kdyţ Eric opět zavyl, přední dveře se náhle otevřely dokořán. 28

„Páni!“ vykřikl Eric překvapeně a začal couvat po schodech z verandy. Před nimi ve dveřích stál vysoký, elegantně vyhlíţející muţ s vlnitými bílými vlasy a bílým pěstěným knírem. Přes elegantní bílé kalhoty s puky měl safari sako v barvě khaki. Usmíval se na ně a zdálo se, ţe se jeho tmavé oči třpytí. „Dobrý večer,“ řekl hlubokým, zvučným hlasem. S úsměvem se na ně díval, jako by hledal známou tvář. Jan pozdravila a začala něco koktat. Ale on ji přerušil. „Prosím, přijměte mou omluvu za jednání mého sluhy Martina. Obávám se, ţe váš příchod ho zastihl poněkud nepřipraveného a ten ubohý muţ překvapení příliš nesnáší.“ Teple a přátelsky se spokojeně usmál. „I já jsem poněkud překvapen, ţe vás tu vidím,“ řekl s pohledem upřeným na Jan. „Kde je Rose? Měl jsem za to, ţe přijede s vámi.“ „Teta onemocnělá ještě před Provincetownem,“ vysvětlovala Jan. „Řekla nám, abychom pokračovali. Přijede další lodí. Vy jste s ní nemluvil?“ „Ty jsi určitě Jan,“ řekl muţ a její otázku nechal bez povšimnutí. Podal jí ruku a srdečně se s ní pozdravil. „Ano. Ano. Vidím tu rodinnou podobu.“ „Děkuji,“ řekla nejistě Jan, kdyţ se jí konečně podařilo ruku osvobodit. „Promiňte. Jsem stejně nezdvořilý jako Martin,“ řekl muţ, rozevřel dveře a pokynul jim, aby vešli dovnitř. „Dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Simon Fear. Simon Fear Třetí, pro přesnost. Jsem vlastníkem tohoto skromného hotelu.“ „Simon Fear?“ vyhrkla Cari. „Bydlím v ulici, která se jmenuje Fear Street. Doma v Shadyside. Na konci ulice je staré vyhořelé sídlo. To je –“ „Patřilo mému prastrýci,“ řekl Simon. „Velmi tajemnému muţi, jak jste jistě slyšeli. V Shadyside jsem nebyl mnoho let, určitě ne od té doby, co jsem se rozhodl ţít zde celý rok. Velmi se změnil?“ „Nemyslím,“ řekla Cari, která si nebyla jistá, jak má odpovědět. „Jsou všichni na hřbitově ve Fear Street stále mrtví?“ zeptal se Simon a pak se srdečně rozesmál s hlavou zvrácenou dozadu a se 29

zavřenýma očima. Cari s přáteli, kteří právě přenášeli zavazadla do přední chodby a vestibulu, reagovali nervózním zasmáním. Cari si prohlíţela vestibul. Byl velikánský, ale střídmě zařízený, se stěnami z tmavého dřeva a s vysokým stropem s vyčnívajícími dřevěnými trámy. Ţidle a stolky, shromáţděné podél jedné stěny a v koutech, z tmavého dřeva a s měkkými plyšovými a koţenými polštáři, byly masivní a hřejivé, a ne takové, jaké by Cari očekávala v letním zábavním hotelu. Spíše to připomíná loveckou chatu, pomyslela si. „Jen si nechte zavazadla tady,“ radil jim Simon Fear. „Martin vám asi právě připravuje pokoje. Aţ skončí, přenese do nich zavazadla.“ „A kde jsou všichni?“ zeptala se Jan a pohledem přelétla prázdný, rozlehlý vestibul. „Máme zavřeno,“ řekl Simon. Zatahal se za bílý knír a zblízka na ni pohlédl. „Zdá se, ţe tvá teta neobdrţela můj dopis.“ „Dopis?“ „Ano. Celý minulý týden nefungovaly telefony. Tak jsem jí poslal expres. Rose věděla, ţe v hotelu probíhala adaptace, renovovali jsme jídelnu a některé hostinské pokoje ve starém křídle. Myslel jsem, ţe úpravy uţ budou ukončeny. Ale uprostřed práce se dělníci zdvihli a odešli. V dopise jsem Rose ţádal, zda byste všichni nemohli přijet aţ za dva, tři týdny, aţ budou práce skutečně dokončeny a my zahájíme provoz.“ „Teta Rose ten dopis určitě nedostala,“ řekla smutně Jan. „Takţe celá naše cesta byla nadarmo.“ „Rád vás tu ubytuji, neţ zítra večer dorazí loď z Princetownu,“ řekl soucitně Simon. „Martin je velmi dobrý kuchař. A zatímco tu budete čekat, je vám k dispozici bazén i pláţ.“ Tak skončila naše letní party, pomyslela si Cari a samotnou ji překvapilo, jakou nespokojenost a smutek to v ní vyvolává. Tak to jsou ty pikniky večer na pláţi a seznamování se s novými lidmi a plavání v moři a samostatný ţivot po celé léto – a moţná setkání s někým zvláštním. „Uţ jste večeřeli?“ zeptal se Simon. 30

„Ne,“ rychle odpověděl Eric. Všichni se zasmáli. Eric to řekl tak bezprostředně. „Tak půjdeme do jídelny,“ řekl Simon a první vykročil dlouhými, rozmáchlými kroky. „Poţádám Martina, aby něco připravil.“ Následovali Simona Feara. Při cestě si Cari s Jan vyměnily pohledy. Jan vypadala stejně nespokojeně, jak se cítila i Cari. „To je smůla. Vypadá to tu tak pěkně,“ zašeptala Jan. Cari souhlasně přikývla. Pohlédla na kluky. Eric vypadal napjatě a smutně, ale Craig měl svůj obvyklý nezúčastněný výraz. Stále stejný – vţdycky vypadal, ţe zvládne jakoukoli situaci. Musí přece také být naštvaný, pomyslela si Cari. Proč to na něm není vidět? „Tak jsme tady,“ řekl Simon, kdyţ vstoupili do rozlehlé, vytapetované místnosti. Lehce se dotkl několika nízko visících lustrů a místnost zaplavilo světlo. U vysokých oken přes celou místnost stály dva dlouhé stoly pokryté ubrusem a s prostřeným porcelánovým a stříbrným nádobím. Na ostatních stolech byly sloţené ţidle. U levé stěny stálo lešení, odshora aţ dolů zakryté plátnem. Na stěně pod lešením byly odtrţené kusy tapet a odstraněná část stropní římsy. „Zedníci,“ řekl mrzutě Simon a ukázal na zničenou stěnu. „Dělali na tom tři týdny a pak dostali příkaz přesunout se do Wellfleetu na dům nějakého bohatého psychiatra. Tak odešli. Bůh ví, kdy se vrátí.“ Cari a Eric přešli k velkému oknu, které tvořilo prakticky celou zadní stěnu jídelny. „To je výhled!“ neubránila se Cari výkřiku. Právě zapadalo slunce. Z jídelny byla vidět zadní terasa plná rozkládacích lehátek, stolků a slunečníků. A za ní hotelová pláţ a zátoka, stříbřitě šedá na pozadí tmavnoucí oblohy. Voda působila třpytivě a neskutečně jako na obrázku, jako umělcova představa toho, jak by obrázek pláţe měl vypadat. „Páni!“ řekl Craig, který se k nim připojil. Ty máš tedy slovní zásobu, chtěla říci Cari, ale včas se zarazila, kdyţ si vzpomněla, jak naposledy její poznámka Craiga zasáhla. A páni bylo vlastně docela případné. Výhled byl senzačně překrásný. „Skutečně doufám, ţe tvá teta není nijak váţně nemocná,“ řekl Simon Jan, kdyţ všichni s pohledem na večerní oblohu obdivovali výhled. 31

„Odmítala jít k doktorovi,“ řekla Jan. „Je hrozně umíněná. Mohla bych ji zavolat?“ „Ovšem, ţe ano. Zítra ráno. Linky uţ jsou opravené, ale nefunguje hotelová ústředna,“ řekl Simon. „Lituji, ale nemůţeme volat ven. Zítra to má někdo z Capu přijít spravit.“ V tuto chvíli do místnosti vstoupil hlasitě kašlající Martin a před ústy si drţel bílý lněný kapesník. Otočili se od okna a pohlédli na něj. Byl menší a hubený a na sobě měl škrobenou bílou košili s krátkými rukávy a černé kalhoty. Rozcuchané černé vlasy mu stály kolem hlavy, jako by si je zapomněl učesat. Měl úzký obličej s malýma, blízko sebe posazenýma šedýma očima nad dlouhým špičatým nosem. Ústa měl staţená do rovné čárky, jako by byl nespokojený se vším, co vidí. „To je Martin,“ řekl s úsměvem Simon. „Myslím, ţe jste se s ním jiţ setkali… i kdyţ krátce.“ Simon se srdečně zasmál. Martin zčervenal, ale jeho nespokojený výraz se nezměnil. „Martine, naši neočekávaní hosté mají hlad. Co jim naše kuchyně můţe nabídnout?“ „Je tam pár pečených kuřat,“ řekl Martin. Hlas měl tenký a křehký, na rozdíl od Simonovy hluboké a dunivé tóniny. „A myslím, ţe bych dal dohromady nějaký salát.“ Řekl to mrzutě, jako by to byla ta poslední věcná světě, kterou by chtěl dělat. „Výtečně,“ řekl Simon nevšímaje si Martinova postoje. Mávnutím své obrovské ruky vykázal Martina do kuchyně. Ten se skloněnou hlavou rychle a bez ohlédnutí zamířil k dvojkřídlým dveřím. „Prosím, posaďte se,“ řekl Simon a k jednomu z prostřených stolů přitáhl několik ţidlí. „Popovídejme si trochu. Od té doby, co jsme zavřeli, je to zde tak opuštěné. Více se mi líbí, kdyţ hotel překypuje mladými lidmi.“ Mně také, pomyslela si s hořkostí Cari. Posadila se spolu s ostatními a pozorně si prohlíţela rozlehlou, prázdnou jídelnu. Působila smutně; veliká místnost zaplněná prázdnými stoly a ţidlemi převrácenými nohama vzhůru. Takový překrásný výhled, taková překrásná pláţ a nikdo, kdo by to všechno mohl ocenit. 32

Moţná, ţe předtím, neţ budeme muset odjet zpátky, se na pár hodin na pláţ dostaneme, pomyslela si Cari. Zpátky. Zpátky do Shadyside. Zpátky k bezcílnému bloumání po domově. Pravděpodobně uţ ani neseţene ţádnou brigádu. „Doufáme, ţe opět otevřeme koncem července,“ říkal Simon. „Moţná dříve, pokud se zedníci vůbec rozhodnou sem vrátit. S bratrem Edwardem jsme o renovaci rozhodli minulý březen. Chtěli jsme, aby bylo všechno hotovo do začátku letní turistické sezóny. Asi to byl jeden veliký omyl.“ To určitě omyl byl, pomyslela si Cari. Z neznámého důvodu si vzpomněla na svou mladší sestru Lauren. Té by to připadalo směšné, napadlo Cari. Tak ţárlila na můj odjezd na prázdniny. A teď se mi bude celé měsíce vysmívat. Cari sama sebe tak litovala, ţe moc chuti k jídlu, se kterým se objevil Martin, neměla. Myšlenky se jí zatoulaly. Konverzaci poslouchala jen na půl ucha a sama promluvila, jen kdyţ se Simon na něco zeptal přímo jí. Simon je opravdu okouzlující, napadlo ji. Je tak příjemný a přátelský. Líbí se mi, jak mu ve světle jiskří černé oči – vţdycky se zdají být veselé. Proč se asi dal dohromady s tím ţalostným pohřebákem Martinem? „Bratr Edward je poněkud náladový a v depresi,“ říkal Simon. Jeho výraz potemněl a oči se mu zamţily. „Úplně v depresi. Je to opravdu škoda. Kdyţ je tu někdo cizí, tak dolů nepřijde. Tu renovaci dělám hlavně proto, abych ho rozptýlil. Vzhledem k obchodu to bylo špatné rozhodnutí, ale ve skutečnosti my tak moc peníze nepotřebujeme. Starám se jen o to, abych mu pomohl. Rád plánuje cokoli, tak –“ „Jé, dostal jsem skvělý nápad!“ přerušil ho Eric s plnou pusou pečeného kuřete. „Víte, Craig i já jsme opravdu manuálně zruční. Jsme dobří zedníci.“ „Ano, to je pravda,“ řekl Craig a z velké dřevěné mísy si na talíř přidal salát. „Třeba bychom mohli zůstat a pomoci s renovací,“ řekl dychtivě Eric. 33

„To je ale báječný nápad!“ přidala se Cari, které se okamţitě zvedla nálada. „Jan a já také můţeme pomáhat.“ „Mohli bychom udělat kus práce, neţ se zedníci vrátí,“ řekl Eric. „Byla by to legrace,“ dodala Jan, „a my bychom určitě odvedli super práci, fakt!“ Simon Fear se rozesmál. „Víte… mohl by to být docela dobrý nápad.“ „Opravdu bych to nedoporučoval,“ ozval se od kuchyňských dveří tichý hlas. Všichni se otočili a spatřili Martina s velikým tácem v rukou. „Takovéhle práce by měli provádět profesionálové,“ řekl ostře s nesouhlasným pohledem na tváři. „Je to všechno velmi jednoduchá zedničina,“ nesouhlasil Simon. „A něco málo lepení tapet. Myslím, ţe to zvládnou. Zřejmě odvedou lepší práci neţ ti šašci, které jsem najal!“ Rozesmál se. Martin se k jeho smíchu nepřipojil. Jeho tvář zůstala strnulá. „Není to bezpečné,“ řekl a podíval se přímo na Cari. Cari náhle zamrazilo. Něco ve způsobu, jakým to Martin řekl, jí naznačilo, ţe Martin se nezajímal o jejich bezpečí. Spíše ta slova řekl jako hrozbu. Není to bezpečné. „Opravdu si myslím, ţe bude lepší, kdyţ odjedou příští lodí,“ řekl chladně Martin stále s velkým, prázdným tácem v ruce. „Nedomnívám se, ţe máš pravdu. Kdyţ tu budou okolo mladí lidé, mohlo by to dobře působit dobře na Edwarda,“ řekl zamyšleně Simon a upřel pohled ven z okna do uţ ztemnělé noci. „Bylo by lepší, kdyby odjeli,“ trval na svém Martin a kaţdé slovo vyslovoval pomalu, zřetelně, jako kdyby mluvil s dítětem. „I mně by mohlo být příjemné mít tu pár mladých lidí,“ řekl Simon ponechávaje opatrovnický tón svého sluhy bez povšimnutí. „Aţ opět otevřeme, bude tu spousta mladých lidí,“ řekl ostře Martin a ani se nesnaţil skrýt svou nespokojenost. „Teď budou jen překáţet.“ „Umíme opravdu vzít za práci,“ řekl Eric Simonovi. „Odvedeme dobrou práci,“ přidal se Craig a usmál se na Cari. „Pak tedy ujednáno,“ řekl Simon a zatahal se za knír. „Zůstanou a pomůţou zedničit.“ 34

Cari si pohledem zjistila, jak se na tu novinu tváří Martin. Vůbec nezareagoval. Obličej měl zcela bez výrazu. Jeho malé, šedivé oči hleděly do prázdna. Strnule stál a pak zdvihl tác. „Smím sklidit ze stolu?“ zeptal se, jako by se hádka mezi ním a jeho zaměstnavatelem vůbec neodehrála. Cari se otočila zpátky ke kamarádům, kteří nahlas jásali a tleskali Simonovu rozhodnutí a celá šťastná se přidala k oslavě. Všichni se najednou vzrušeně rozhovořili, aţ je Simon utišil zdvihnutím ruky. „Samozřejmě, ţe neočekávám, ţe celou dobu strávíte prací,“ řekl a souhlasně přikývl. „Samozřejmě, ţe jste povinni také nějaký čas strávit na pláţi nebo v bazénu. Chytat bronz. Myslím, ţe tak tomu, vy mladí, říkáte.“ Všichni se zasmáli. „Letní party!“ křičeli jednohlasně Eric s Craigem. „Ano, ano. To je správný nápad. Doufám, ţe U vyjícího vlka se vám bude dařit dobře. Většině lidí se daří.“ Simon se na všechny usmál, odstrčil ţidli a vstal. Rukou si pročísl husté, stříbřité vlasy. „Zítra se zkusíme spojit s tetou Rose,“ řekl Jan. „Tolik mě to mrzí, ţe tu není, ale doufám, ţe je v pořádku.“ „Aileen je schopná ošetřovatelka,“ řekla Jan. „Ale ráda bych jí zavolala, abych zjistila, jak se tetě vede.“ „Martine, ukaţ, prosím, mládeţi cestu do pokojů,“ řekl Simon. Martin přestal sbírat talíře a praštil tácem na stůl tak prudce, ţe to třísklo hlasitěji, neţ bylo třeba. „Ustlal jsi jim nahoře v nové sekci?“ zeptal se Simon. Martin s očima upřenýma na podlahu zavrtěl hlavou. „Ne. Ve starém křídle.“ Simonovu tvář ovládlo překvapení. Úsměv se mu však brzy vrátil. „Dobře, přeji vám příjemný večer. Uvidíme se ráno a pustíme se do práce.“ Poděkovali Simonovi a pak vzrušeně následovali Martina přes jídelnu do spoře osvětlené chodby, která byla cítit naftalínem a detergenty. Tohle určitě je staré křídlo, napadlo Cari. Na světle by nemuselo vypadat špatně. Následovali Martina, který s očima upřenýma na koberec šel 35

rychle a vůbec si jich nevšímal. Zabočili za roh, prošli další dlouhou chodbou se zavřenými dveřmi po obou stranách, opět zabočili a dál pokračovali v chůzi. Uţ jsme urazili míle, pomyslela si Cari. Kam nás to vede? Martin se nakonec zastavil před otevřenými dveřmi. Byly označeny bronzovým číslem 123-C. „Budova hotelu je větší, neţ z venku vypadá!“ prohlásil Eric. Martin se zakabonil. „Připravil jsem pro vás tyhle čtyři pokoje,“ řekl. „Můţete si sami vybrat, který chcete.“ „Děkujeme,“ řekla tiše Jan. „Opravdu jsem přesvědčen, ţe byste tady neměli zůstávat,“ řekl jí Martin. „Coţe?“ „Slyšeli jste dobře,“ řekl ostře. „Nemyslím si, ţe byste tu měli zůstat. Mohlo by to být nebezpečné.“ „Coţe?“ vyjekla Cari. „Mám na mysli renovační práce,“ řekl Martin a upřeně se jí zadíval do očí. „Je to mnohem více práce, neţ si Simon představuje, a je velmi obtíţná.“ „Dobře, chceme tvrdě pracovat,“ řekl mu Eric. „Nemyslím si, ţe se vám bude zdejší pobyt líbit,“ řekl zlověstně Martin stále s pohledem upřeným na Cari. „Tohle staré místo není zas tak veselé, kdyţ je prázdné.“ „Nebojte se. Budeme spokojeni,“ ujistila ho Jan. „Tím si nejsem tak jistý,“ řekl. „Jsou tu… další věci. Věci, o kterých byste radši neměli vědět.“ Kdyţ tohle říkal, ztišil hlas do šepotu. „Chcete říci, ţe tu straší?“ zeptala se dychtivě Jan. „Máte tu duchy?“ Zdálo se, ţe ho Janina otázka překvapila. Zamyšleně na ni pohlédl. Vypadal, jako by se rozhodoval, kolik má vyzradit. „Varuji vás –“ začal. „No tak, máte?“ naléhala Jan. „Uţ jste tu viděl duchy?“ Dlouho mlčel. „Viděl jsem uţ tolik věcí,“ řekl váhavě. „Tady, ve starém křídle.“ Jeho hlas zněl zvláštně, chladně – skoro, jako by si z nich 36

utahoval, pomyslela si Cari. Tenké rty na Martinově příznačné tváři se zformovaly do podivného úsměvu. „Na duchy nevěříte – ţe ne?“ zašeptal. „Ne,“ prohlásili jak Eric, tak i Craig. „Ano,“ řekla Jan. „Prosím – řekněte nám, co jste viděl.“ „Odjeďte odtud. Jeďte zítra pryč,“ řekl Martin ignorující její otázku. Celou tvář měl skrytou ve stínu. Cari jeho výraz nerozeznala, ale ta slova ji opět zamrazila. Prudce se otočil a beze slova, tiše se vzdaloval tmavou, prázdnou chodbou.

37

VII. „Podej mi tu opalovací emulzi,“ řekla Cari a líně se nadzvedla. „Kterou? Tu kokosovou nebo tu, která má chuť po banánech?“ zeptal se Eric a posadil se, aby se mohl podívat do Cariiny pláţové tašky. „Mě je fakt jedno, jakou mají chuť,“ řekla se smíchem Cari. Zaclonila si rukou oči a koukla se na Erica, který v dţínových kraťasech seděl vedle ní na velké pláţové dece. „Jaké číslo má ta kokosová?“ „Osm,“ řekl Eric, odšrouboval víčko a potřel si bledá ramena trochou bílé emulze. „Dobře,“ řekla Cari. „Ta stačí. Chci se opálit, ale ne osmaţit.“ Eric jí podal tubu. Cari stále vleţe na zádech si začala emulzi vtírat do paţí a do ramenou. „Kde je Jan?“ zeptala se. „Nevím,“ řekl. Pozoroval Craiga, který byl dole u vody, nízké vlny mu šplouchaly kolem kotníků. „Nebyla ani u snídaně, ani u oběda. Celý den jsem ji neviděla,“ řekla Cari starostlivě. „Asi je někde venku a pátrá po dueňách a skřítcích,“ uchichtl se Eric. „Moţná je v hlubokém transu a pokouší se vyvolat ducha hotelu U vyjícího vlka.“ „Mám ji fakt ráda, ale někdy je opravdu divná,“ řekla Cari. „Všechno slyším!“ vykřikl hlas těsně za Cari. Cari se posadila a rozhlédla se kolem. Nad ní stála Jan s rozhněvaným výrazem ve tváři, v růţových bikinách a s velkou plátěnou pláţovou taškou v ruce. 38

„Právě jsme měli starost, kde jsi,“ řekla Cari. „Vím. Všechno jsem slyšela,“ řekla Jan. „Tak ty si myslíš, ţe jsem divná, jo?“ „Jan –“ začala Cari. „Chceš říct, ţe jsem bláznivá, ne? Myslíš, ţe se jen tak předvádím, kdyţ se zajímám o nevysvětlitelné věci?“ „Jo. Nějak tak,“ souhlasil Eric neschopný udrţet váţný výraz. Jan se na něj zamračila. „Sedni si,“ řekla Cari a narovnala pláţovou deku. Strčila do Erica: „Uhni se. Udělej místo. A přestaň doráţet na Jan.“ Podívala se vzhůru na kamarádku. „No tak, Jan. Dneska je tak krásně. Je příliš hezky na to, abychom se hádali.“ „Fakt mě naštve, kdyţ se mi někdo vysmívá,“ ohradila se Jan. Zdráhavě se usadila na deku. „Omlouvám se. Opravdu,“ řekl Eric s úsměvem na rtech, který víru v jeho slova poněkud zpochybnil. Nasadil si zrcadlové sluneční brýle a zadíval se k vodě. „Kdes byla?“ zeptala se Cari. „Dlouho jsem spala,“ řekla Jan a ze své obrovské tašky začala vytahovat ručníky. „Pak jsem se trochu rozhlíţela a pokoušela jsem se dovolat na tetu Rose, ale nikdo to nebral. Simon myslí, ţe dorazí dneska. Později zajede k přístavišti. Doufám, ţe tam teta bude.“ „Já taky,“ řekla Cari tiše. „Je to tady velkolepé!“ prohlásil Eric a poloţil se vedle Jan, která si stále z tašky vytahovala nějaké věci. „Je to prima místo,“ řekla Jan a soustředěně hledala opalovací krém. „Půjde se někdo koupat?“ „Vypadá to, ţe Craig,“ odpověděl Eric. „Hele – podívejte na toho ptáka.“ Cari a Jan sledovaly jeho pohled. Přes světlou oblohu měkce klouzal velký, tmavý stín. „Je to jestřáb,“ řekla Jan. „Tady jsou jestřábi?“ podivil se Eric s pohledem upřeným na ptačí let a na sklech slunečních brýlí se mu odráţela obloha. „Myslím, ţe ano,“ řekla Cari. Temný pták na místě, kde všechno bylo tak jasné a rozzářené a hezké, vypadal nepatřičně. Cari měla 39

nejasný pocit, ţe je to vetřelec, nezvaný návštěvník vrhající stín na jejich soukromou pláţ. Odehnala tu divnou myšlenku. Sedla si, narovnala si horní díl lesklých, zelených bikin a opřela se o loket. Craig stál na břehu moře zády k nim. Ve slunečních paprscích se modrozelená voda třpytila a něţně oblévala ţlutý písek. Napravo u nízkého dřevěného mola se pohupovaly dvě malé kánoe. Pláţ se rozprostírala od nich na obě strany podél linie pobřeţní zátoky. Jako bílá pevnost, střeţící celé okolí, stál na písčitém přesypu za nimi rozlehlý hotel. Ve vysokých oknech jídelny se odráţelo odpolední slunce a po obou stranách jej obklopoval les plný voňavých, vysokých a modrozelených borovic, které se něţně poddávaly teplé bríze z moře. „Neuvěřitelné! To všechno patří nám!“ vyhrkla Cari přeplněná štěstím. „Je to tak překrásné! Jsem ráda, ţe tu nikdo jiný není!“ „Není to špatné,“ řekla Jan a převrátila se na břicho. „Vůbec to není špatné.“ „Ţe to není špatné?“ vykřikla Cari. „Je to ráj!“ „Stále čekám, ţe z lesa vyjde Gilligan,“ řekl Eric. Všichni tři se rozesmáli. „Nebyl příliš jemnocitný,“ řekla Cari. „Určitě se s námi nechtěl bavit o duchách,“ řekla Jan a opřela se o loket. „Ach, prosím, nezačínej opět s duchama,“ zaprosil Eric. Janiny tmavé rysy se napjaly hněvem. „Uţ mám dost vašich hloupých vtipů. Myslíte si, ţe všechno znáte, ale nerozumíte ničemu,“ řekla ostře. „Tenhle ostrov byl patrně osídlen v koloniálním období, někdy před třemi sty padesáti lety. Je to velmi staré místo. Nová Anglie je plná starých domů, hostinců a hotelů, ve kterých od těch dob sídlí duchové. Nemyslím si, ţe nám včera večer Martin lhal a chtěl nás postrašit. Myslím, ţe nás varoval.“ „Někdo nás měl varovat před tebou!“ s úsměvem zaţertoval Eric. Jan se naštvaně posadila. „Poslyš, Ericu – odpískej to, ano?“ Cari bylo jasné, ţe Jan Ericovo dobírání opravdu rozčililo, ale Eric si to vůbec neuvědomoval. S vytřeštěnýma očima vyskočil na nohy, rozepjal ruce před sebe a s širokým úsměvem na tváři začal laškovně postupovat k Jan a přitom vyl jako duch při Halloweenu: 40

„Ooooooooo!“ Jan se rozhněvaně zamračila, vstala a vydala se pryč. „Myslím to váţně, Ericu –“ Ale Eric ji začal pronásledovat, nemotorně se potácel jako Frankensteinova příšera a vyl jako o závod. Jan se rozeběhla nahoru k hotelu se smějícím se a vyjícím Ericem v těsném závěsu. Na konci pláţe se Eric zastavil a spustil ruce. Ale Jan rázovala dlouhými kroky dále, tváře červené hněvem. „Hej, Jan –“ zavolal Eric. „Jan – vrať se!“ Nevšímala si jeho volání a zmizela v hotelu. „Co je s ní? Jen jsem si dělal legraci,“ řekl Eric, kdyţ doběhl ke Cari. Cari pokrčila rameny. „Myslím si, ţe co se týká duchů, nemá moc smysl pro humor,“ řekla. „Moţná, ţe má pořád starosti o tetu,“ napadlo Erica. „Moţná,“ odpověděla Cari. „Hej – co si zaplavat?“ Pohlédli dolů k vodě a viděli Craiga s rukama přiloţenýma k ústům. „Pojďte!“ křičel a gesty je vybízel, aby se k němu připojili. „Jdu na to,“ řekl Eric a sundal si brýle. Pomohl Cari vstát. Jeho ruce ji na paţích zahřály. Usmála se na něj. Nechal ruce na místě a jejich pohledy se setkaly. „No tak! Zkusíme, jaká je voda!“ Večer trávili čtyři přátelé opět na pláţi. Obloha byla červeně pruhovaná od slunce zapadajícího mezi borovicemi a nad hlavami jim svítil bledý měsíc v úplňku. Eric se Jan omluvil a ona jeho omluvu rozmrzele přijala. Převlékli se do šortek a triček. Chladný večerní vzduch je bodal do čerstvých spálenin. „Páni! To je ale západ slunce!“ prohlásil Craig, který leţel zády na písku a hleděl na oblohu. Cari stála vedle Erica a pozorovala moře, ve kterém se odráţela barevná obloha. „Mám pocit, jako bych se ocitla v pohádce,“ řekla. „Je to tu dokonce hezčí neţ v Shadyside,“ zaţertoval Eric. Stál těsně vedle ní. Usmála se na něj. „Pomohl by mi někdo s dekou?“ Jan bojovala s velkou 41

pruhovanou pláţovou dekou. Cari si pospíšila, aby jí pomohla deku rozprostřít na písek. Zatíţily ji dvěma velkými piknikovými koši, které si s sebou přinesli. „Umírám hlady,“ řekl Craig, zhroutil se na deku a pustil se do otevírání nejbliţšího koše. „Co nám Martin zabalil?“ „Ach… počkej, budu hádat,“ řekla Cari. „Sendviče s tuňákem?“ „Hádej znovu,“ řekl jí Craig a vytáhl vkusný dřevěný talíř. „Studený humr. Páni.“ „A co je v tomhle koši?“ zeptal se Eric a otevřel víko. „No, to se nedivím, ţe byl tak těţký. Je tu obrovská polévková mísa směsi se škeblemi.“ Zdvihl velkou nádobu a pak vytáhl mísu plnou salátu a dvě dlouhé, ještě z trouby teplé francouzské veky. „To je ale hostina!“ prohlásila Jan. Vyndali porcelánové talíře, stříbrné jídelní nádobí a látkové ubrousky, které jim Martin zabalil, a upravili všechno na deku. Pak se sesedli a zapálili dvě svíčky, které našli dole v koši. Slunce si sedalo za stromy a obloha temně nachověla. Měsíc uţ jasně zářil, a kdyţ začali večeřet, šplouchající voda zátoky se postarala o něţnou hudbu v pozadí pro jejich vytříbený pláţový večírek. „Cítím se jako ve filmu,“ řekla Jan. „Tak dobrý film jsem ještě nikdy neviděla!“ prohlásila Cari. Zdvihla pohled k hotelu, jehoţ obrysy se rýsovaly ve tmě. Dvě rozsvícená okna v prvním podlaţí vypadala jako pozorující kočičí oči. „Po večeři bychom si mohli zaplavat,“ navrhl Eric s potutelným úsměvem na tváři. „Nemáme plavky,“ řekl Craig. „Ne?“ odpověděl Eric a jeho úsměv se rozšířil. „Kdysi jsem mívala sen, který se stále vracel, o koupání v noci při úplňku,“ řekla Cari. „To je velmi zajímavý sen,“ řekl Eric. „Mohla by se dostat do velkých rozpaků,“ připojil se Craig. „Ach, buďte zticha,“ vyštěkla Jan. „Oba se jen zesměšňujete.“ „Jé – podívejte!“ vykřikla náhle Cari. Zírala na vrchol nízkého písečného přesypu. „Tam někdo je!“ Všichni se obrátili a spatřili rozloţitou postavu, jenom stín ve tmě, 42

jak nehnutě jako socha stojí na přesypu nad nimi. „Kdo je to?“ zeptala se Cari, kterou náhle zaplavil strach.

43

VIII. Postava vystoupila ze stínu do měsíčního světla. „Simone!“ zavolala Jan. Rychle jim zamával, ale ze svého místa na vrcholu přesypu se ani nepohnul. Jeho lesklý, bílý lněný oblek se zablýskal a zazářil v měsíčním světle. Vypadá jako duch, napadlo Cari. Stále se nemohla vzpamatovat z leknutí, kdyţ ho spatřila, jak tam stál, tak tmavý a tichý. V bílých šatech, s dozadu ulízanými bílými vlasy a bílým knírem, odráţel Simon světlo. „Pojďte dolů!“ zavolala Jan. „Připojte se k nám!“ zakřičela nahoru Cari. Simon s překvapující obratností sešel dolů z přesypu. Zastavil se nad nimi a očima prohledával deku. Cari si všimla, ţe nese láhev bílého vína a štíhlou sklenici. „Je tu teta Rose?“ zeptala se dychtivě Jan. „Byla na parníku?“ „Ne, lituji, nebyla,“ odpověděl Simon. „Ale nedělejte si starosti. Jsem si jist, ţe je v pořádku. Zřejmě se rozhodla, ţe stráví ještě nějakou dobu se svou sestrou v Provincetownu.“ „Ale proč nezavolala?“ zeptala se Jan úzkostně. „Pravděpodobně to zkoušela dnes ráno, ještě neţ spravili telefon. Nebojte se. Dnes večer bychom ji neměli vyrušovat – necháme ji odpočinout. Ale zítra ze všeho nejdříve ji zavoláme a všechno bude v pořádku. Slibuji.“ Ještě neţ Jan mohla odpovědět, změnil téma. „Vidím, ţe Martin vás vybavil malým občerstvením,“ řekl a prohlíţel si zbytky vytříbené večeře. Všichni se zasmáli. „Bylo toho trošku víc neţ jen malé 44

občerstvení,“ řekla Cari a pokynula mu, aby si k nim přisedl. „Naše kuchařka Marta se aţ do pátku nevrátí,“ řekl Simon s úsměvem. „Martin si stěţuje. Ale myslím si, ţe má radost z moţnosti, ţe můţe v kuchyni něco tvořit.“ „Bylo to skvělé, ale teď jsme tak nacpaní, ţe nevím, jak to bude se zítřejší prací,“ zaţertoval Eric. „Ano, myslím, ţe jsem přibrala deset kilo,“ dodala Cari. „Ráno vás přinutím, abyste to vypotili. Nebojte se,“ odpověděl Simon. Mrštně si sedl na kraj deky a nalil si sklenku vína. „Na zdraví vás všech,“ řekl a pokynul jim sklenicí. Pak se dlouze napil. Náhle se zasmušil. „Kdyby tu tak s námi mohl být Edward,“ řekl. „Ţádal jsem ho, aby sešel dolů, ale je velmi tvrdohlavý.“ „Váš bratr je nemocný?“ zeptala se Jan s pusou plnou chleba. Zdálo se, ţe Simona otázka překvapila. „Nemocný? Ne,“ řekl zamyšleně. „Má jen velkou depresi.“ Tvář se mu trochu rozjasnila. „My Fearové umíme být poněkud náladoví, víte.“ „My všichni jsme slyšeli zkazky o vaší rodině,“ vyhrklo z Cari. „Myslím… ne o vaší rodině. Ale o vašem dědečkovi s babičkou, víte. Mám na mysli, o vašich předcích.“ Cítila, jak se červená. Takhle svázaný jazyk, to jí nebylo vůbec podobné. „Cari bydlí doma v Shadyside blízko starého sídla Fearů,“ vysvětlovala Jan Simonovi. „Mí rodiče jsou zblázněni do rekonstrukcí starých domů,“ řekla Cari. „Na staré sídlo Fearů se dívám z okna loţnice.“ Simon zavřel oči, jako by se jej snaţil v duchu vybavit. „Ano, ano. Určitě o tom domě existuje spousta pověstí. I o mé rodině.“ Otevřel oči a namířil svůj pohled přes deku na Cari. Něţný vánek kolem nich utvořil vír, jako by se pokoušel je tu všechny zadrţet. „Simon Fear byl váš dědeček?“ zeptala se Jan. Simon se napil vína. „Ne. Byl bratr mého dědečka. Můj prastrýc.“ „Ale pojmenovali vás po něm?“ zeptala se Jan. „Ne tak docela.“ Po tváři nyní napůl schované ve stínu mu přelétl podivný, pokřivený úsměv. „Můj otec se jmenoval také, Simon.“ Někde v boroví začalo výt jakési zvíře, smutně a truchlivě. 45

„Vyprávějte nám o tom prvním Simonu Fearovi,“ poprosila Jan dychtivě a na dece se naklonila dopředu. „Prosím, vyprávějte nám o starém sídle ve Fear Street. Řekněte nám, co se tam skutečně stalo.“ Cari se zastyděla. Jan je nezdvořilá, pomyslela si. Ale zdálo se, ţe Simonovi to nevadí. „Já toho opravdu moc nevím,“ řekl. „Chci říct, bylo to dávno předtím, neţ jsem se narodil. A podrobnosti, víte, ty jsou přinejmenším útrţkovité.“ Pohlédl vzhůru k přesypu stoupajícímu k hotelu. „Kdyby tady byl Edward. Umí vyprávět lépe neţ já.“ „Ale, prosím,“ naléhala Jan. „Jak se stalo, ţe sídlo shořelo? Jsou ty podivné příběhy o Simonu Fearovi pravdivé?“ Simon se pro sebe usmál a odloţil sklenici. Kaţdý se předklonil v očekávání. Svíčky zablikaly, ale nezhasly. „Určitě víte, ţe Simon Fear, můj prastrýc, byl jedním z prvních obyvatel Shadyside,“ začal. „Byl velmi bohatý. Alespoň tak se to v rodině říká.“ „Kdyţ přijel do Shadyside, byl zámoţný, i kdyţ nikdo nevěděl, z čeho jeho peníze pocházely. Koneckonců, zdá se, ţe nikdo neví, odkud pocházel sám Simon!“ „Jak vypadal?“ zeptala se zvědavě Jan. „Podobáte se mu?“ Simon pokrčil rameny, v tmavém nočním vzduchu se zdálo, jako by široká ramena jeho bílého saka plula vzhůru. „Nikdo neví, jak Simon Fear vypadal. Z té doby sice existují fotografie zbytku naší rodiny, ale jeho ţádná. To je další ze záhad.“ Zdvihl sklenici, opět se napil vína, olízl si rty a pokračoval. „Další záhada je, proč si vybudoval skvělé sídlo tak daleko od města. Jak jistě víte, tehdy neexistovala ţádná Fear Street. Ve skutečnosti v téhle zanedbané části města neexistovaly vůbec ţádné ulice. Simon Fear si vystavěl své obrovské sídlo v lese. Bylo tak odříznuto od světa, ţe k němu byl přístup jen po blátivé lesní cestě. Tu udělali dělníci, aby se dostali k domu, kdyţ ho stavěli.“ „Myslím, ţe měl rád své soukromí,“ řekla Jan. „No, myslím, ţe nebyl tak zcela uzavřený člověk,“ řekl Simon nesouhlasně. „Rozhodně ne v začátcích. Kdyţ se přestěhoval do Shadyside, Simon a jeho krásná mladá ţena Angelica se stali miláčky města. Bylo je vidět všude. Jejich sídlo sice bylo odloučeno, ale říká 46

se, ţe světla v domě stále svítila. Simon a Angelica pořádali bohaté večírky a dům byl vţdy plný hostí.“ „Fearovi byli neobyčejně oblíbení a všude vítaní,“ pokračoval Simon a blikající svíčky mu zbarvily tvář do oranţova. „Pro město udělali mnoho, Simon věnoval nějaké peníze na stavbu knihovny a pomohl s výstavbou první nemocnice v Shadyside.“ Odmlčel se, aby se napil vína. Cari přes deku pohlédla na Jan, na jejíţ tváři byl nespokojený výraz. Tohle nebylo to vyprávění, které očekávali. „Simon a Angelica měli dvě překrásné dcery,“ pokračoval Simon. „Simon je obdivoval. Asi je obdivoval příliš, nevychovával je totiţ jako obyčejné děti. Nenechal je chodit do Školy. Místo toho si najal vychovatele. Kupoval jim všechno, co chtěly – a víc. Říká se, ţe jeden rok dovezl z Evropy celý cirkus – zvířata a to všechno – a pořádal představení jenom proto, ţe jedna z dívek měla narozeniny.“ „To je síla,“ řekl Eric. „Pššt! Nepřerušuj,“ řekla Jan. „Mému prastrýci, proţívajícímu takový přepychový ţivot ve svém odlehlém sídle, muselo připadat, ţe dobré časy potrvají věčně,“ řekl Simon a zahleděl se do tmavé vody. Do hlasu se mu vloudil zlověstný tón. „Ale netrvaly.“ „Jednoho dne si Simonovy dvě malé holčičky odešly hrát do lesa. Nevrátily se. Tu noc aţ do rána následovalo horečné hledání. Říká se, ţe jejich těla se našla v lese za týden. Jejich těla – ne však jejich kosti. Kostry byly kompletně odstraněny.“ „Ach, ne! To nemůže být pravda!“ vydechla Cari náhle plná hrůzy, kdyţ si zkusila představit děvčátka bez kostí. Simon pokrčil rameny, ve světle svíček byla jeho tvář bez výrazu. „Vyprávím jen zkazky, které jsem slyšel.“ „To je příšerné! Odhalila policie vraha?“ zeptala se Jan a tmavé oči měla otevřené dokořán. „Nevím, jestli vůbec pro policii poslali, aby se o to pokusila,“ řekl Simon tajemně. „Pak uţ se světla rozlehlého sídla v lese nikdy nerozzářila. Všechno se změnilo. Angelicu uţ nikdy ve městě nespatřili. Říká se, ţe se úplně zbláznila, zavřela se ve svém pokoji a 47

nikdy nevyšla. V noci celou cestu lesem lidé slýchávali podivné a děsivé vytí a výkřiky, vycházející, jak se domnívali, z jejího pokoje.“ „A Simon? Zdálo se, ţe jeho ţivot také skončil. Přišel o všechny peníze. Moţná, ţe o ně nepřišel. Moţná je rozdal. Všechny drahocenné obrazy a sochy v domě prodali a odvezli. Simona také pak uţ nikdy v městě neviděli. A nakonec, dům záhadně shořel.“ „Zapálil jej Simon?“ zeptala se Jan. „Doopravdy, nevím. Myslím, ţe to neví nikdo. Někteří říkají, ţe Angelica. Ve svém šílenství zaloţila poţár, aby potrestala Simona, ţe ji na to místo přivedl. Další říkají, ţe to udělal Simon, aby dům ukončil ţivot spolu s ním. Existovala písemná zpráva od nějakého člověka, jejich nejbliţšího souseda, který byl tehdy náhodou v lese. Viděl jsem ji. Tenhle Člověk napsal, ţe dům vzplanul a ţe plameny hučely dlouhé hodiny, ale dům neshořel, aţ mnohem později. Nazval to ‚pekelným ohněm‘. Po téhle zprávě by se do blízkosti sídla odváţilo jen pár lidí.“ Simon se odmlčel a v dlouhém tichu upřeně hleděl na zátoku. „Co se stalo se Simonem a Angelicou?“ zeptala se tiše Jan. „Angelica zemřela při poţáru,“ odpověděl Simon. „Je pohřbena na hřbitově ve Fear Street v neoznačeném hrobě. A Simon?“ Pokrčil rameny. „Nikdo ho od té doby nespatřil, ani o něm neslyšel.“ Svíčky zablikaly, plamínky se sklonily a pak se opět narovnaly. Cari se náhle po celém těle udělalo chladno. „Zaběhnu si do hotelu pro svetr,“ řekla Jan a vyskočila. „Cari, chceš jej také přinést?“ „Ano. Díky,“ řekla Cari. „Dokud se nevrátím, nic nevyprávějte,“ řekla Jan Simonovi. Pak zmizela na vrcholu tmavého přesypu směrem k hotelu. „Takový příšerný příběh,“ řekla Cari Simonovi a zavrtěla hlavou. „Není to příběh, jaký obvykle slýcháváme.“ „Ano. Vţdycky jsem slyšel, ţe Simon Fear byl upír nebo něco takového,“ vyhrklo z Erica. Simon se pro sebe usmál s tváří zcela skrytou ve stínu a zdálo se, ţe jeho bílý oblek plave vzduchem. „Nevím,“ řekl a zaznělo to velmi pobaveně. „To by ze mě dělalo upíra také – viďte?“ 48

Nikdo chvíli neřekl nic. Cari seděla s rukama kolem kolen, pozorovala oranţový kruh světla z blikajících svíček a přemýšlela o Simonově vyprávění, o Fearových holčičkách, o tom, jak je našli bez kostí. Po chvíli přerušil ticho Simon. „Ochlazuje se,“ řekl tiše. „Moţná, ţe bychom –“ Přerušil ho pronikavý výkřik plný hrůzy. Všichni vyskočili na nohy. Noční vzduch prořízl druhý výkřik. „Přichází to z hotelu!“ vykřikl Eric. „Vypadalo… vypadalo to na Jan!“ řekla Cari.

49

IX. Svíčky naposledy vzplanuly a zhasly. Cari vylétla na přesyp následovaná Ericem a Craigem. Výkřiky ustaly. Nyní jediným zvukem byl dupot jejich tenisek na písečné půdě a tiché šplouchání zátoky za nimi. Ať se ti nic nestane, Jan, opakovala si Cari při běhu. Ať se ti nic nestane. Prosím, ať se ti nic nestane. Tato slova si v duchu opakovala pořád dokola, aţ převzala rytmus jejích běţících nohou. Ať se ti nic nestane. Prosím, ať se ti nic nestane. Uvědomila si, ţe na tyhle nikdy výkřiky nezapomene. Stále je v duchu slyšela, kaţdé opakování přinášelo nový záchvěv strachu. Prosím, ať se ti nic nestane. Všichni tři běţeli kolem herny, podél tmavého obdélníku bazénu, přes terasu směrem k zadní části ztemnělého hotelu. Cari se ohlédla za sebe. Simon se probíjel nahoru na přesyp, několik stovek metrů pozadu. Cari byla pouze kousek od zadního vchodu, kdyţ spatřila vyběhnout z hotelu tmavou postavu mířící právě směrem k ní. Otevřela ústa k výkřiku, ale včas jej zdusila, kdyţ si uvědomila, ţe tmavá postava je Jan. „Jan!“ Doběhla ke kamarádce a objala ji. „Jsi v pořádku?“ „Já… viděla jsem ji!“ Jan se zmateně zakoktala. „Co se stalo?“ křičeli Eric i Craig a lapali po dechu. „Co je to tady za povyk?“ zavolal Martin, který se náhle zjevil ze tmy, hlasem spíše rozzlobeným neţ znepokojeným. „Viděla jsem ji,“ opakovala Jan. 50

Cari ustoupila o krok. Spolu s oběma chlapci utvořili kolem Jan ochranný kruh. „Co se stalo?“ zavolal Simon klusající přes terasu a jak běţel, za zády se mu třepotalo sako. Martin se k němu vrhl. „Já… uviděla jsem ducha!“ prohlásila Jan. Eric zasténal. „Tomu nevěřím,“ zamumlal. „Opravdu tu byla. Viděla jsem ji,“ trvala na svém Jan vzrušeným hlasem. Oběma rukama se potahovala vlasy. „Ty výkřiky…“ řekl Simon s rukou na srdci. „Omlouvám se,“ řekla Jan. „Nemohla jsem si pomoci.“ „Myslím, ţe bychom měli jít dovnitř,“ řekl netrpělivě Martin. Vzal Simona za loket a vedl ho ke dveřím. Cari je spolu s ostatními následovali. O minutu později se všichni shromáţdili ve vestibulu. Jan, napjatá a zmatená, si sedla na jednu z velkých koţených pohovek. Simon, který se stále snaţil popadnout dech, si sedl vedle ní. „Bylo to dole, támhle v hale,“ řekla Jan a ukázala do chodby, která se táhla doleva od přední recepce. „Tam jsem uviděla ducha. Zdálo se, ţe právě přišla skrz zeď.“ „No tak, myslel jsem, ţe to byl jablečný džus, co jsme pili!“ usadil ji Eric a očekával výbuch smíchu. Ale nikdo se ani neusmál. Všechny zaujalo Janino vyprávění. „Jak vypadala?“ zeptal se Martin. Jeho hlas Cari polekal. Neuvědomila si, ţe stojí těsně vedle ní. Jan si popotahovala pramen vlasů a pohled upírala na stěnu přímo před sebe, jako by si chtěla ducha opět vybavit. „Vypadala staromódně,“ řekla zamyšleně. „Celá oblečená v bílém. Moţná to byla noční košile. Vlasy měla sčesané do dlouhého copu, který jí dosahoval aţ na záda. Byla mladá, myslím, ţe hezká.“ Jan se na pohovce nepohodlně zavrtěla a pohled stále upírala přímo na stěnu. „Nejvíce si pamatuji na její oči,“ řekla. „Obličej měla bledý. Bílý jako křída. Bílý jako… smrt. Ale ty oči. Byly velké a černé. Vypadaly jako kousky uhlí. Jako oči sněhuláka.“ Chtěla něco dodat, ale hlas se jí zaškrtil v hrdle. „Zkus se trochu upokojit,“ řekl jemně Simon a něţně pohladil Jan 51

po ruce. „Martine, nedošel bys jí udělat šálek teplého čaje?“ „Samozřejmě,“ řekl Martin. Ale ani se nepohnul. „Jen na mě upřeně hleděla těma očima z černého uhlí,“ pokračovala Jan. „Byly tak chladné, tak… zlé. Myslím, ţe mě chtěla postrašit. Náhle všechno mrazilo. Pokoj. Vzduch. Stále na mě upřeně hleděla. Kousky uhlí na tom mrtvolně bílém obličeji. Vykřikla jsem a ona zmizela zpátky do zdi. Jen tak zmizela. Pak jsem, myslím, opět zakřičela.“ Jan tiše seděla, točila pramenem vlasů a zírala do stěny. Eric a Craig si vyměnili pohledy. Cari napadlo, co si asi myslí. A bála se, co ona sama si myslí! Někdo – nebo něco – vystrašilo Jan. Skutečně by to mohl být duch? „Uţ jsi v pořádku?“ zeptala se. Zdálo se, ţe ji Jan ani neslyší. Byla daleko, ztracená ve svých myšlenkách. „Tyhle staré hotely obsahují mnohá tajemství,“ řekl Simon a významně pohlédl na Martina. „Vrátí se,“ zašeptala Jan. „Ten duch se vrátí. Cítím to.“ Cari nemohla spát. Narovnala si za sebou měkký prachový polštář z husího peří, leţela a hleděla vzhůru na hrající si stíny na stropě pokoje. Venku byla jasná a hvězdnatá obloha a nad zátokou se objevil jasný úplněk. Z neznámého důvodu si vzpomněla na Lauren, co asi ten den dělala. Pravděpodobně byla na zadním dvorku. Stěţovala si na nudu. Nebo si moţná hrála s holčičkou, která se přistěhovala dolů do ulice, naproti sídlu starého Feara. Proč, proboha, myslím na Lauren? ptala se sama sebe. Uvědomila si, ţe se jí asi stýská. Zahnala myšlenku na Lauren a rozhodla se myslet na Erica. Eric? Byl tak rozkošný. A to ani nepomyslela na diamantový cvoček v jeho uchu, coţ nejdříve povaţovala za hloupou afektovanost. A zdálo se, ţe on o ní také přemýšlí. Vzala by na to jed. Způsob, jakým se na ni díval celou dlouhou večeři. Způsob, jakým se na ni usmíval. Ten rozkošný úsměv, při kterém mu dělal ve tváři důlek. 52

Lauren? Eric? Tuhle noc jí myšlenky krouţily pěkně dokola! To jen proto, ţe se vyhýbám pomyšlení na Jan a na toho ducha, přiznala si. Otřásla se. Duch. Jan opravdu spatřila ducha. Je zde. Právě teď můţe být tady v pokoji, připravený vyjít ze stěny a prohlíţet si mě očima jako kousky černého uhlí. Nikdy neusnu, pomyslela si. Posadila se a sundala nohy dolu na podlahu. Měsíc visel právě před jejím oknem. Jeho stříbrné světlo utvořilo na koberci široký obdélník. Vstala, vstoupila do světla, přešla k šatníku a našla si koupací plášť. Půjdu dolů do kuchyně a dám si něco k pití, rozhodla se. Otevřela dveře a vstoupila do úzké chodby, která byla cítit čističem koberců a desinfekcí. Jediné světlo vydávaly matné noční lampičky u podlahových lišt. Ovázala si plášť páskem a tiše se vydala dlouhou chodbou na cestu dolů. Gumové páskové boty nevydávaly na koberci ţádný zvuk. Dveře po obou stranách chodby byly jako vţdy zavřené. Zahnula za roh a mířila dolů další chodbou se stejným pachem, stejnou tmou i stejným tichem. Takový klid. Jako procházka ve snu. A pak se náhle ozval jakýsi zvuk. Zastavila se. A zadrţela dech. To jenom zapraskala podlaha. Určitě to bylo zapraskání podlahy. Další hlasité zapraskání následované zařinčením. Zařinčením řetězu? Ne. To je hloupost, řekla si. Řinčení bylo hlasitější a ozvalo se blíţe. Pak přestalo. Další zapraskání. A pak vzdech. Tak mírný. Skoro jako lidský vzdech. Podivná tichá hudba jako by zaplavovala chodbu. Housle. Hrající tutéţ notu. 53

A pak zaslechla šepot. „Cari.“ Šeptaný zvuk svého jména. Ne. To se mi pouze zdá. Je to jen vánek. Jen průvan. To není šepot. To není mé jméno. Ne. Housle vydávaly nasazený tón tak tiše, ţe je sotva slyšela. „Carrrrrrrrrri.“ Šeptalo to na ni. Neviditelný hlas – dívčí hlas – tak blízko – hned za ní – šeptal. Volal její jméno. „Ne!“ zakřičela, aniţ by si uvědomila, ţe vydává jakýkoli zvuk. A teď se rozeběhla dolů chodbou, nemotorně klopýtala v nevhodných páskových botách, vřítila se za roh a dolů další tmavou chodbou se zavřenými dveřmi po obou stranách. „Carrrrrrrrrri!“ „Ne!“ Zabočila za další roh neschopna přemýšlet, vidět a ani si uvědomit, ţe dopředu ji ţene hrůza. Věděla jen, ţe musí utéci šepotu, tomu šepotu, který ze záhrobí volá její jméno. „Carrrrrrrrrri.“ Doběhla na konec chodby a tvrdé podráţky zapleskaly na sešlapaném koberci. Minula dveře označené jako poţární schodiště. A pak uslyšela hovor a zastavila se. Hlasitý hovor. Hovor lidských bytostí. Lapala po dechu a zápasila o kaţdé nadechnutí. Chodbu, ve které se ocitla, nepoznala. Hlasy přicházely z pokoje bez čísla. Zpod zavřených dveří unikal tenký paprsek světla. Hovor se ozýval z druhé strany. Záhrobní šepot ustal. Přiblíţila se ke dveřím a naslouchala. Byl to Simon. Jeho hlas poznala okamţitě. Zdálo se, ţe se s někým prudce a vášnivě dohaduje. Uvědomila si, ţe se musela ocitnout před Simonovým pokojem. 54

Ano. Dávalo to smysl. Byl to první pokoj v chodbě. Vedle něj vedlo široké schodiště dolů do hlavního vestibulu a k hotelové kanceláři. „Poslouchej mě,“ křičel v pokoji Simon. „Poslouchej mě!“ „Ne, nebudu!“ ozvalo se stejně hlasitě a stejně hněvivě. Ţenský hlas! Cari překvapením otevřela pusu dokořán. „Prosím, Simone, naléhavě tě ţádám!“ slyšela ţenský křik. „Prosím – ţádnou oslavu! Ţádný večírek! Prosím!“

55

ČÁST DRUHÁ POZVÁNÍ

X. Cari strnula za dveřmi. Poslouchala dál, ale hlasy odezněly, jako by jejich vlastníci přešli do jiné místnosti. O čem se to hádali? Kdo byla ta ţena? Nemohl to být ten duch? Pak zaslechla, jak se někdo v pokoji pohybuje směrem ke dveřím. Rychle se otočila a pádila chodbou pryč. S hlavou plnou neznámé ţeny, zaslechnuté hádky o záhadné party běţela chodbami, aţ se dostala ke svému pokoji. Ale věděla, ţe do postele nemůţe. Musí někomu říci o šepotu i o hlasech. Musí to říci Jan. Minula svůj pokoj a dvakrát zaklepala na Janiny dveře, nejdříve tiše, pak hlasitěji. Jan dveře otevřela aţ po druhém zaklepání. Na sobě ještě měla dţíny a svetr. Bylo jasné, ţe se o spánek ani nepokusila. „Cari, co se děje?“ zeptala se Jan a pustila Cari do pokoje. Všechna světla byla rozsvícena. Na neodesílané posteli leţely rozházené knihy a časopisy. „Ten duch,“ vyhrkla Cari. „Myslím, ţe jsem ho slyšela. Chci říct, ţe na mě volal.“ Jan vůbec nevypadala překvapeně. Udělala Cari místo na kraji 56

postele a přiměla ji začít od začátku a vylíčit všechno, co viděla a slyšela. „Musíme odsud odjet,“ řekla Cari poté, co vše dovyprávěla. „Musíme se odsud dostat. Pojeď domů!“ „Ne, nemůţeme,“ nesouhlasila Jan. „Je to tolik vzrušující. No tak.“ Vytáhla Cari z postele do chodby. „Zkusíme najít stopy po tom duchovi,“ řekla šeptem a stále Cari táhla za ruku. Cari náhle pocítila obrovský strach. A velkou únavu. Vůbec neměla chuť hledat ducha venku v tmavé, hrůzu nahánějící chodbě. Pro tuhle noc měla uţ dostatek vzrušení z tajemná. Zazívala. „Musí být kolem tří hodin ráno, Jan. Pojďme se trochu vyspat.“ Cari vzala za kliku svého pokoje a pak rychle stáhla ruku zpět. „Hele – lepí!“ „Pusť, podívám se na to,“ zašeptala Jan a sehnula se, aby v kalném světle chodby prozkoumala kliku. Poloţila na ni prsty a pak si je podrobně prohlíţela. „Myslela jsem si to,“ řekla a na tváři se jí objevil potěšený úsměv. „Co je to?“ zeptala se Cari. „Ano, je to lepkavé. Nějaký druh protoplazmy. Je známo, ţe po zhmotnění duchové takovouhle látku zanechávají.“ „Myslíš, jako v Krotitelích duchů?“ zeptala se Cari. „Ano,“ odpověděla Jan a přiblíţila svůj zastíněný obličej ke Cariině tváři. „Ale tohle není žádný film.“ Bylo překrásné, klidné ráno. Vysokými okny jídelny vyhlíţejícími na zátoku se pokoj naplnil zlatavými slunečními paprsky. Za okny byla jasně modrá obloha, jako by ji někdo namaloval jedním tahem štětce. Při snídani, kdyţ si mazaly čerstvé borůvkové vdolečky, vyprávěly Jan s Cari klukům o dobrodruţství včerejší noci. „Takţe ty teď tomu taky věříš?“ zeptal se Cari Eric s úšklebkem. „Vím jen to, co jsem sama slyšela,“ řekla Cari rázně. „Nic si nevymýšlím.“ „Ta ţena, kterou jsi slyšela, mohla být kuchařka,“ napadlo Craiga. „Ne, to nemohla,“ odpověděla Cari. „Vzpomínáš si? Simon nám řekl, ţe se kuchařka nevrátí aţ do pátku.“ 57

„Proto přece Martin připravoval večeři na náš piknik,“ doplnila Jan. „Ţena, kterou jsi slyšela v Simonově pokoji, musela být také duch. Moţná, ţe jsou se Simonem milenci. Moţná, ţe jsou milenci uţ stovky let. Moţná, ţe Simon je skutečný upír a ta ţena –“ Neţ mohla Jan své nápady dále rozvést, objevil se jako obvykle zasmušilý Martin a přinesl červenou kovovou bednu s nářadím. „Připraveni do práce?“ zeptal se, znechuceně se na ně zamračil a rukou ukázal přes jídelnu. „Martine, bydlí tady v hotelu nějaká ţena?“ zeptala se Jan. Zdálo se, ţe otázka Martina vylekala. Trhl sebou, jako by ho fyzicky zasáhla. Ale rychle se vzpamatoval a okamţitě se mu vrátil jeho obvyklý mrzutý výraz. „Ne,“ řekl hluše. „Ţádná ţena.“ „Neměl Simon nějakou návštěvu? Ţenskou návštěvu?“ Martin se na ni znechuceně podíval. „V Simonově pokoji nebyla ţádná ţena. Ţádná od té doby, co zemřela Greta. Greta byla jeho manţelka.“ Pak se otočil a odnesl bednu s nářadím dozadu místnosti. Jan se zmateně podívala na Cari. Ale rozmluva skončila. Nastal čas pustit se do práce. „Tady bych chtěl, abyste začali,“ řekl Martin a sundal obrovitou olejomalbu majáku, která zakrývala většinu stěny. „Nejdříve obrousíte římsu pískem. Pak strhnete tapetu.“ Celé dopoledne brousili z římsy starou hnědou barvu. Od hnědého prachu z jejich usilovné práce bylo v místnosti špatně vidět a všem bylo Horko. Byla to těţká práce. Na starých římsách bylo několik vrstev nátěrů a všechny byly díky vlhkému mořskému vzduchu provlhlé aţ na dřevo a obtíţně se odstraňovaly. „Přestávka!“ vyhlásila Jan okolo půl dvanácté. „Pojďme se něčeho napít. Pak zase zkusím zavolat tetě. Kdykoli volám, nikdy to nebere. Ani rodiče od ní nemají zprávu!“ Eric seskočil z prostřední příčky ţebříku a následoval Jan a Craiga do kuchyně. „Jenom dodělám tohle místo,“ zavolala za nimi Cari. Zdálo se, ţe ji nezaslechli. Slyšela, jak se baví, a kdyţ zmizeli v přilehlé kuchyni, otočila se na ţebříku zpět a pustila se opět do práce. Skelným papírem omotaným kolem špalíku dřeva čistila obtíţný roh římsy. Svaly ji bolely od toho, jak stále drţela ruku nad hlavou. 58

Rozkašlala se a na chvíli zavřela oči. Kdyby se jen ty mrňavé kousky barvy daly nějakým způsobem přinutit, aby padaly z ní místo na ni! S povzdechem si uvědomila, ţe musí mít vlasy plné prachu z malby. No, dobře. Je skoro čas na oběd. A aţ to dneska skončíme, můţeme skočit do bazénu nebo praštit sebou na pláţ. Není to špatný ţivot. Tahle myšlenka způsobila, ţe se opět vrhla do práce s obnovenou energií. Uběhlo minimálně deset nebo patnáct minut – ztratila pojem o čase – kdyţ zaslechla přicházející kroky. „Ericu? To jsi ty?“ Málem ztratila rovnováhu, kdyţ přes místnost pohlédla do tváře neznámého muţe. Byl neznámý a zároveň nebyl. Měl Simonovy bílé vlasy a Simonův bílý knír. Měl také Simonovo brunátné vzezření. Ale tím podobnost končila. Jak byl Simon vznosný, upravený a elegantní, tenhle muţ byl shrbený a velmi ošuntělý, s rozcuchanými vlasy, které se mu vzadu jeţily. Z pytlovitých bavlněných khaki kalhot, na kolenou se skvrnami špíny, mu vykukoval podolek šedé sportovní košile s rozpáraným lemem. Přes pravé oko měl černou pásku a tvář mu strnula ve zlostném úšklebku. Přes shrnutou šedou sportovní košili volně plandalo safari sako s mnoha kapsami, které všechny vypadaly napěchované přeloţenými papíry, psacími pery a kapesníky. V pravé ruce nesl loveckou pušku, drţel ji za hlaveň a opíral se o ni místo hole. Jak se blíţil ke Cari, ťukal paţbou o tvrdou podlahu. „Ahoj,“ řekla ze ţebříku a usmála se na něj dolů. Místo odpovědi jen zamručel a s nezměněným, zamračeným výrazem na ni vzhůru upřel jedno jasné černé oko. „Jsem Cari Taylorová.“ Čekala, ţe se také představí, ale on na ni mlčky zíral. Tak řekla: „Vy musíte být Edward.“ „Edward Fear, jako ţivý,“ řekl, obrátil pušku a opřel se o paţbu. Jeho hlas nebyl tak příjemný a hluboký jako Simonův. Zněl stejně nevrle, jako muţ vypadal. Jak se jen oba bratři mohou tak lišit? pomyslela si Cari a s 59

nepříjemným pocitem ho pozorovala, jak si ji prohlíţí a jednou rukou se přitom škrábe přes košili na prsou. „Mí přátelé a já… my tu pracujeme. Chci říci, my tu by – bydlíme,“ zakoktala se a cítila se stále více nesvá. Kdyby jen změnil výraz. Kdyby jen na ni přestal zírat s tak chladnou intenzitou. „Slyšel jsem,“ řekl netrpělivě. Opět se opřel o pušku a s její pomocí přešel k oknům. Tam se zastavil a zadíval se ven. Jasné slunce zdůraznilo omšelost jeho oblečení. Cari jasně viděla, jak je zmačkaný a špinavý. Vzpomněla si, jak Simon říkal, ţe jeho bratr trpí depresí. Pochopila, ţe v tom stavu ho vlastní vzhled nezajímá. Proč je asi v depresi? napadlo ji náhle. „Je překrásný den,“ řekla. „Je tu tak hezky.“ Nemohla se rozhodnout, jestli má slézt ze ţebříku a připojit se k němu, nebo dál pokračovat v práci. „Je moc horko,“ řekl ostře a s nesouhlasem v hlase. Dál pozoroval moře a pomalu krouţil otočenou hlavní lovecké pušky. „Tady uvnitř je horko,“ přisvědčila. Edward uţ nic neřekl a Cari cítila, jak se červená. To se schválně snaţil, aby byla nesvá? Proč se ostatní nevracejí? A kde vůbec jsou? „Kde jsou ostatní?“ zeptal se Edward, jako by jí četl myšlenky. „Mají, ehm… mají přestávku,“ zakoktala se. „Šli se něčeho napít. Já jenom dodělávám tady ten roh.“ Ukázala na něj, ale on ani nevzhlédl. „Je tu ticho,“ řekl posmutněle. „Jasně, ţe je,“ řekla Cari. „Tohle je tak velikánská budova. Působí to směšně, kdyţ je tu jen pět nebo šest lidí.“ Zdálo se, ţe ho její poznámka rozladila. Zatvářil se nepříjemně a s hlasitým ťukáním pušky o podlahu se vydal k jejímu ţebříku. Cari náhle popadl strach a zadrţela dech. Měla pocit, jako by měl v úmyslu vyšplhat se za ní nahoru. Nebo ji popadnout za nohy. Ale zastavil se kousek od ní a začal si prohlíţet římsu. Klídek, řekla si Cari. Ztrácíš nervy. Edward je trošku divný, ale nemáš přece důvod k takovým šíleným představám. Z jedné přeplněné kapsy svého sportovního saka vyndal kapesník 60

a hlasitě se vysmrkal. Pak si otřel knír, sbalil kapesník a strčil ho do jiné kapsy. „Udělejte to pořádně,“ prohlásil a otočil se zpátky k ní. „Ano. Ehm… budeme se snaţit,“ řekla Cari s nejistotou jak odpovědět na takovou poznámku. „Vidělas mého bratra?“ zeptal se a přehlédl prázdnou jídelnu. „Ne. Dnes ráno ne, U snídaně nebyl,“ odpověděla. „Musím s ním mluvit,“ řekl zamyšleně. Zdálo se, ţe mu mysl zalétla k jiným věcem. „Řeknu mu, ţe ho hledáte, jestli sem přijde,“ řekla. „Udělejte to pořádně,“ zopakoval. A pak, ještě neţ mohla odpovědět, rychle dodal: „Doufám, ţe ty a tví přátelé se tu zdrţíte na party.“ Party? Cari náhle zaplavil pocit hrůzy. Edwardova slova jí připomněla ţenu, kterou slyšela v Simonově pokoji, ţenu ţadonící „prosím, ţádnou party.“ Tu ţenu, jejíţ hlas zněl tak zoufale, tak vystrašeně. „Prosím – žádnou party!“ „Jakou party?“ zeptala se Edwarda. „Trvám na tom, abyste tu zůstali na party. Ne, abyste plánovali odjezd,“ řekl a vypochodoval z místnosti. Chovám se správně? ptala se Cari sama sebe. Kdyţ ji Eric pozval na pozdní noční procházku na pláţ, váhala. Tak dlouho se kamarádili, ţe si nebyla jistá, jestli chce něco změnit. Letní romance. Kvůli tomu na Piney Island nepřijela. Všichni čtyři s tím souhlasili. Dobře, neřekli si to nahlas. Ale rozumělo se to samo sebou. Přijeli se sem seznámit s novými lidmi. Ale nikdo nový tu není, pomyslela si. A Ericovi to tak sluší. Obličej uţ má opálený. Dlouhé vlasy mu voní čistotou jako mořský vzduch. Vypadá jako skutečný pláţový frajer, pomyslela si, v modrém tílku, vyšisovaných dţínových kraťasech a sandálech. „Kde jsou Jan a Craig?“ zeptala se, zatímco se rozhodovala, zda s ním jít nebo ne. Touţila jít, ale jen zkoušela vypátrat, jestli tu nejsou nějaké závaţné nepřekonatelné důvody, proč nejít. 61

„Oba jsou úplně zničení,“ řekl s úsměvem. „Šli do svých pokojů.“ „U večeře vypadali skutečně vyčerpaně,“ řekla. „I Simon. Stěţí ze sebe vypravil tři slova.“ „A kde byl jeho bratr?“ zeptal se Eric. „Pokud vím, tak jsi jediná, která ho viděla. Divné!“ „Vím,“ řekla. „Jan se ovšem domnívá, ţe Edward je duch.“ „Jan myslí, ţe i já jsem duch,“ zaţertoval Eric. „No, má důvod chovat se divně – opravdu se bojí o tetu,“ řekla Cari. „Celý den se pokoušela dovolat Aileen. Ale telefon jen vyzvání a vyzvání. Nikdo to nebere. Rose uţ tady dávno měla být. Kde je? A proč nezavolá?“ „Divné,“ opakoval. „Tak co s tou procházkou? Ty a já. Co říkáš?“ Tak mu to slušelo. Jak mohla odolat? A kromě toho, co je špatného na hezké procházce před spaním po pláţi zalité měsíčním světlem? A pláţ byla opravdu překrásná. Cari chytla Erica za ruku a pozorovala odraz úplňku na čeřící se tmavé vodě zátoky. „Je tak průzračně,“ řekla. „Všechno je tak jasné.“ „Jo. Líbí se mi, jak mi vlhký písek proklouzává mezi prsty na nohou,“ řekl. „Víš, je to takový chladivý pocit.“ „Dnes večer jsi velmi poetický,“ zasmála se Cari. Zastavili se na kraji vody a Eric ji dál drţel za ruku. Cari se obrátila a pohlédla k hotelu. Jemný vánek províval vysoké křoviny, které se pnuly po svahu přesypu. Zdálo se, ţe se ohýbají ve vlnách. Vše působilo tak něţně, tak harmonicky. Tiché vlny, šedavý písek, klonící se křoviny. Jako by bledý svit měsíce všechno mírnil, dokonce i tmu. Eric ji políbil. Jeho rty se tvrdě přitiskly k jejím. Ne, pomyslela si. Tak to nemělo být. Nebylo to to, co se mělo stát. Ano, pomyslela si. Ano, je to prima. Polibek mu vrátila. Jeho ruce leţely na jejích nahých ramenou. Působily tak teple, tak 62

bezpečně. Polibek trval celou věčnost. Zašramocení od balvanů blízko mola ji přinutilo se odtáhnout. „Co to bylo?“ Někdo je pozoroval? „Myslím, ţe to jen o kámen šplouchla voda,“ řekl Eric s tváří těsně u její. Stále cítila na svých rtech chuť jeho polibku. Slanou. „Vraťme se dovnitř,“ řekla a náhle jí bylo chladno. „Jistě.“ Vzal ji za ruku a vydali se nahoru do hotelu. V půli přesypu se Cari zastavila, aby si pořádně prohlédla balvany. Nikdo tam nebyl. Jediný zvuk, který se nyní ozýval, bylo šplouchání vlnek o pobřeţí a ševelení vánku vanoucího přes pláţ. Tak proč má tak příšerný pocit, ţe nejsou s Ericem sami? Duchové, napadlo ji. Jsou všude. Zbytek cesty ušla, aniţ by se jednou ohlédla, a stále se Erica drţela za ruku. Teprve, kdyţ byla zpátky ve svém pokoji s pevně zavřenými dveřmi, cítila se bezpečně.

63

XI. „Dejme se do práce,“ řekl Eric, vstal od stolu v jídelně a protáhl se. Zadíval se na oblohu za okny. „Alespoň dneska nebude tak horko, kdyţ se slunce schovalo za mraky.“ Cari si vzala poslední borůvkový vdoleček a pak odešla za ostatními. Předklonila se a otevřela bedýnku s nářadím leţící na zemi vedle lešení, které postavili Martin s Ericem. „No tak, kluci,“ řekla. „Kdo tam vyleze první?“ Zdvihla pohled k jejich nedokončenému dílu. Podařilo se jim sedřít malbu z jedné desetistopové části stropní římsy. Ale na téţe straně zbývalo udělat ještě dvě rozsáhlé části. „Na lešení je místo jen pro dva,“ řekl Eric. „My s Craigem začneme a aţ nás budou bolet ruce, tak nás s Jan vystřídáte. Nebo jedna z vás můţe dělat na ţebříku.“ Cari souhlasně kývla. Pomohla Ericovi zdvihnout na lešení těţké elektrické pískovací zařízení. Jejich ruce se dotkly. Zahleděl se jí do očí. Na chvilku si pomyslela, ţe ji chce políbit. Věděla, ţe oba vzpomínají na včerejší noční procházku po pláţi. Vzpomínají na polibek. Eric se začervenal, couvl a otočil se ke Craigovi. „No tak, kámo, do práce.“ Vyšplhal na lešení a pomohl Craigovi nahoru. „Je to dost rozviklané,“ řekl Craig a podíval se dolů na Cari. „Ne, není. To ty jsi rozviklaný!“ řekl Eric. Vytáhl pískovač a začal ho zdvihat k římse. „Páni, je rozbitý.“ „Není v zásuvce,“ řekl Craig s pohledem na zástrčku, která leţela vedle zásuvky na podlaze. „Ahoj, kluci.“ Jan s pohledem plným obav přišla ke Cari. „Sehnalas tetu?“ 64

„Ne. Nikdo to nebral,“ řekla zamračeně Jan. „Vyzvánělo to a vyzvánělo, ale nikdo to nezvedl. Já to nechápu.“ „Nepojede Simon do Provincetownu, aby zjistil, co se děje?“ Jan pokrčila rameny. „Nevím. Hledala jsem ho, kdyţ jsem šla od telefonu, ale nenašla.“ Říkala ještě něco dalšího, ale Cari ji uţ neslyšela. Eric zapnul pískovač a jeho ohlušující kvílení odplavilo Janina slova. Obě, Jan i Cari, o krok ustoupily. Vzduch zaplnil prach z malby. Cari sáhla do bedny s nářadím a vytáhla dvě ochranné masky. Právě jednu podávala Jan, kdyţ Craig vykřikl. „Jé! Pozor!“ Vyděšeně zdvihla hlavu, právě včas, aby spatřila, jak se lešení naklání, nejdříve doprava, pak doleva. Ve chvíli, kdy oba chlapci vykřikli, se s hlasitým rachotem zhroutilo. Stalo se to všechno tak rychle, ţe si Cari nebyla jistá, ţe opravdu padalo. Eric se s pusou otevřenou překvapením pevně drţel hlasitě drnčícího pískovače. Craig, křičící ze všech sil, hmatal rukama po zdi, jako by se chtěl nahoře udrţet. Lešení a oba chlapci dopadli na zem s hlasitým zaduněním. Eric se překotil na záda a pískovač mu vypadl z ruky. Jednou odskočil a pak se zastavil u Cariiných nohou. Craigovi se nějakým způsobem podařilo zůstat na nohou. Přesto byl očividně otřesen. Jak padal, strhl kus květované tapety. „Jste v pořádku?“ vykřikly Cari s Jan současně. Chlapci pomalu kývli. „Jo. Myslím, ţe to jde,“ řekl Eric, který vstal a zkoušel hýbat pravým ramenem. „Jo, jsem také v pořádku. Ale podívejte,“ řekl Craig stále s tapetou pevně sevřenou v ruce. Tapeta zakrývala dřevěné dveře. „Někdo přetapetoval dveře!“ prohlásil Craig a konečně tapetu odhodil. „Myslím, ţe je ten velký obraz schovával. Divné,“ zamumlal Eric a stále si prohmatával ramenní svaly. Přešel ke dveřím a strhl další kus tapety. „Proč by to někdo dělal?“ zeptala se Cari a přistoupila blíţ. „Jděte od toho,“ řekla Jan a všechny překvapila naléhavostí svého 65

hlasu. „To zakrytí muselo mít nějaký důvod. Nějaký dobrý důvod.“ „Dej nám pokoj, Jan,“ řekl Eric a obrátil oči v sloup. „Těch dveří se nedotýkejte. Varuju vás,“ řekla zsinalá Jan vystrašeně. „Jsou ďábelské. Cítím to.“ Eric se rozesmál. Craig se také znejistěle zasmál a ustoupil o krok od dveří. Cari vzala Jan za rameno. „Jestli je Jan o tom tak přesvědčena, asi bychom měli na dveře zapomenout,“ řekla chlapcům. „Ano, asi ano,“ souhlasil Craig. Ale Eric si toho nevšímal. Pustil se do odstraňování zbývající tapety. Za chvíli odkryl celé dveře. Dřevo bylo hladké a lesklé, vypadalo jako nové, zřejmě proto, ţe nebylo vystaveno působení vzduchu. „Teď zjistíme, co se skrývá za dveřmi číslo jedna!“ prohlásil Eric. Klika chyběla. V místě, kde byla kdysi připevněná, zůstal jen malý otvor. Eric se otočil, usmál se na Craiga, pak do otvoru strčil prsty a zatáhl. „Ne – nedělej to!“ řekla varovně Jan. Eric si jí nevšímal. Dveře se lehce otevřely. „Ericu – prosím!“ zanaříkala Jan. „Je tu nějaká chodba,“ řekl Eric, kdyţ strčil do otevřených dveří hlavu. „Co? Chodba?“ Všichni tři přistoupili k odkrytému vchodu a nakoukli do tmavé štoly. A s děsivým, sluch ničícím zavřeštěním, se na ně ze tmy něco vrhlo.

66

XII. „Pomoc! Je to netopýr!“ Zaječeli a uskočili dozadu. Ještě neţ Cari spatřila, jak těsně vedle ní netopýr střemhlav vyráţí ze dveří, zaslechla třepot křídel a ucítila na tvářích chladný závan vzduchu. Opět vykřikla a spadla na podlahu. „Je to v pořádku. Vyletěl oknem,“ zakřičel s úlevou Craig. Shromáţdili se u dveří a zhluboka oddechovali. „Nenávidím netopýry!“ prohlásila Cari. „Netopýry a pavouky.“ Zachvěla se. „Můţou tam být další,“ řekla bledá Jan. „Pojďme, zavřeme dveře a budeme si myslet, ţe neexistují.“ „Ale, no tak, Jan,“ řekla netrpělivě Cari. „Vţdyť je to prima, nemyslíš? Ukryté dveře. Tajná chodba. To je přece něco pro tebe, nebo ne?“ Jan neodpověděla. Jen upřeně hleděla do tmy za otevřenými dveřmi. „To ti vůbec není podobné,“ pokračovala Cari. „To ty bys měla naléhat na nás, abychom tajnou chodbu prozkoumali.“ Smějící se Eric kynul oběma rukama, jako by říkal ‚aţ po tobě‘. „Nějak se mi to nezdá,“ řekla Jan a zavrtěla hlavou. „Zlá předtucha. To jste nikdy neměli zlou předtuchu?“ Chytla se za slonovinovou lebku na řetízku kolem krku a silně ji stiskla. „Někdy,“ řekla Cari. „Ale tohle můţe být legrace. Jan, moţná objevíme, kde ţijí duchové.“ „Moţná, ţe objevíš pokoj plný duchů, mé dítě,“ řekl Eric a napodobil příšerného hraběte Drakulu. 67

„A upírů,“ dodal Craig. „Nezapomeň na upíry.“ „No tak, kluci a upíři. Podíváme se tam,“ naléhala Cari. „Jak často najdete tajnou chodbu schovanou za tapetami?“ „To je první, kterou jsem po tolika dnech našel!“– zasmál se Eric. Cari proklouzla kolem něj a nakoukla do chodby. Byla to nízká, úzká štola. Stěny vypadaly omítnuté a podlaha se zdála být z betonu. Odněkud z druhého konce, moţná zpoza rohu, pronikalo kalné ţluté světlo. „V bedně na nářadí jsou dvě baterky,“ řekla Cari Ericovi. „Myslím, ţe je budeme potřebovat.“ Craig vytáhl baterky a jednu podal Cari. „Co kdyţ přijde Simon?“ zeptal se. „Řekneme, ţe jsme si udělali přestávku na výzkumnou výpravu,“ řekla Cari. „Kdoví, jestli vůbec o téhle tajné chodbě ví. Ale jestli o ní neví Martin. To on nám řekl, abychom začali tímhle rohem, vzpomeňte si.“ Otočila se k Jan, která opatrně prošla dveřmi a stála těsně za ní. „Dobrý?“ „Ano. Jsem v pořádku,“ řekla Jan suše. „Stále máš zlou předtuchu?“ zeptala se Cari. „Jo. Ale rozhodla jsem se do toho jít,“ řekla Jan. „Koneckonců, je to skutečně můj obor.“ Přinutila se usmát. Vydali se dolů temnou, prázdnou štolou. Obě baterky vrhaly dolů jasné kuţele světla. V teniskách cítili tvrdost betonové podlahy, studené a celé vlhké. Cari vztáhla ruku a dotkla se zdi. Byla mokrá. „Co je tohle?“ vykřikl Eric. V mihotajícím se světle Craigovy baterky se cosi pohnulo. „Fuj!“ vykřikla Cari. „To je největší brouk, jakého jsem kdy viděla. Co je to?“ „Je velký jako tarantule,“ řekl Craig téměř obdivné. „Zamáčkni ho,“ řekl Eric šeptem. „Ty si ho zamáčkni!“ odpověděl Craig. Stále na něj svítil baterkou. Obrovský brouk zmizel za rohem. „To nebyl pavouk – nebo byl?“ zeptala se Cari tenkým, postrašeným hlasem. „Byl to nějaký druh obřích brouků,“ řekl Eric, ale neznělo to nijak 68

přesvědčivě. „Já… já se chci vrátit,“ řekla Cari, která náhle dostala strach. „Coţe?“ vykřikl Eric a vzal jí baterku. „No tak, Cari. Jsme teprve na začátku.“ Vzal ji za ruku a vedl ji dopředu. Po chvíli štola zatočila doprava a pak se začala svaţovat. Šli pomalu, opatrně, a pevně drţeli oba kuţele světla před sebou. Po několika minutách se štola rozdvojovala. Z první chodby vedly dvě další různými směry. „Jdeme dolů,“ řekl Eric. „Vsadím se, ţe jedna ze štol vede dolů skrz přesyp k vodě.“ „Přemýšlím, k čemu to slouţilo,“ řekl Craig a, kdyţ se vydali chodbou vedoucí napravo, přiblíţil se těsněji k Ericovi. „Zřejmě je to tajný východ,“ řekl Eric. „Východ odkud?“ zeptala se Cari. „Vlastně se v této oblasti muselo hodně pašovat,“ začala vysvětlovat Jan. „Tahle štola by mohla být stará pašerácká chodba. Pašeráci mohli tajně pronášet náklad z pláţe přímo do hotelu, aniţ by je kdokoli spatřil. Stavěli je jako bludiště se spoustou zatáček a ohybů pro případ, ţe by je někdo sledoval.“ Prošli ohybem, který se rozděloval na dvě další štoly. „Kudy, kapitáne Kide?“ zeptal se Craig Jan. „Pojďme tou doprava,“ řekla Jan. Zahnuli doprava a ušli pár stovek yardů. Náhle Cari vydala tichý vzlyk. „Cari, co se děje?“ zeptala se Jan. Všichni se zastavili. „Tady, ty… pavučiny!“ Cari ukázala vzhůru. Oběma baterkami namířili na strop, který zakrývaly obrovské pavučiny tak hustě, ţe přes ně světlo ani nemohlo proniknout. Cari nahlas vydechla a zatajila dech. „Kdyţ jsou tu takovéhle pavučiny, nutně tu musí být i pavouci,“ řekl Eric a posvítil na ně nahoru. „A jestli tu jsou pavouci,“ dodala Jan, „musí tu existovat nějaká cesta, kudy se sem dostanou. Vsadím se, ţe mám pravdu. Vsadím se, ţe tahle štola vede na pláţ.“ Obrovští, bledí pavouci, velcí jak bobule vína, se osmělili a vylézali právě nad jejich hlavami. Zmítali se nahoru a dolů, jako by 69

je zasáhl neviditelný vzdušný proud. Jak se míhali, jejich tenké nohy se ve světle baterek kroutily a natahovaly, jako by čtyřem nezvaným hostům dávaly nějaká znamení. Čtyři přátelé s Jan včele se rozeběhli. Běţeli klikatou štolou, dokud nedorazili k dřevěným dveřím, zasazeným do omítnuté stěny. Byly trochu pootevřené, uvnitř byla tma černá jako smola. „Je někdo doma?“ Jan na ně zaklepala. Hrůzu nahánějící ozvěna klepání se nesla prázdnou chodbou. „Je někdo uvnitř?“ zavolala opět Jan. „Na co čekáte?“ řekla netrpělivě Cari. Stoupla si před Jan a rázně dveře rozevřela. Hlasitě, jako by na protest, zapraskaly. Cari nakoukla do místnosti. „To není pravda!“ Byla to malá místnost, taková, aby se oni čtyři do ní vtěsnali. Prázdná aţ na dřevěný stolek s přihrádkami. Stěny byly tmavé, ve světle baterek červené, jako by byly nasáklé krví. „Ach,“ vykřikl Eric, kdyţ světlo z jeho baterky ozářilo předmět nahoře na stole. Byla tam lebka, lidská lebka. „Pojďme odsud,“ řekl opravdu vyděšený Craig. Jan statečně vzala lebku a zdvihla ji ze stolu. „Je pravá,“ řekla. „Doufám, ţe to není někdo, koho známe,“ zaţertoval Eric. Jan poloţila lebku zpět. „Koukejte – moje prsty. Podívejte.“ Zdvihla ruku, aby ji ostatní viděli. Eric na ni zamířil světlo. „Co je to za lepkavou látku?“ zeptal se. „Je to protoplazma, kterou tu zanechal duch,“ řekla Jan a nemohla zakrýt triumfální úsměv, který se jí objevil na tváři. „Ty myslíš –?“ Eric poprvé ztratil svou pochybovačnost. „Moţná, ţe teď uţ mi všichni uvěříte,“ řekla Jan a prohlíţela si své lepkavé prsty. „Tohle je světoznámý nadpřirozený jev. V této místnosti se zhmotnil duch. Nedávno.“ Lebka na stole se náhle překotila dozadu a její zapadlé oči hleděly upřeně na ně vzhůru. „Mizím odtud!“ zařval Eric. Ostatní tři uţ mířili ke dveřím. 70

Jakmile se dostali do tmavé štoly, uţ se nezastavili. Dali se do běhu a světla z baterek divoce vířila po stěnách a po podlaze. Zastavili se aţ u dveří, které vedly do jídelny. Cari, lapající po dechu, po nich dychtivě sáhla a zatlačila. Ani se nepohnuly. „Haló!“ Zatlačila ještě jednou – silněji. Opět se ani o píď nepohnuly. „Jsou jako přibité,“ řekla ostatním. „Zkusím to,“ řekl Eric. Ustoupila o krok. Eric však neměl o nic větší úspěch neţ ona. „Divné,“ řekl zaujatě. Opět to zkusil. Pak si Craig stoupl vedle něj a oba se opřeli do dveří. „Asi se vzpříčily nebo tak něco,“ řekl Eric a v ostrém ţlutém světle z baterky vypadal velmi znepokojeně. „Uvízli jsme tu.“

71

XIII. „Pusťte nás ven!“ zaječela Cari. Začala pěstmi bušit do pevných dřevěných dveří. „Slyšíte mě někdo? Pusťte nás odtud!“ Eric jí přispěchal na pomoc a začal bouchat s ní. „Pusťte nás ven! Pusťte nás ven!“ skandovali všichni čtyři. Přestali a zaposlouchali se. Na druhé straně dveří bylo jen ticho. Nikdo tam nebyl. „Nezamkl nás někdo?“ zeptala se náhle Jan třaslavým, vylekaným hlasem. Eric se obrátil od dveří. „Musí tu být nějaký jiný východ,“ řekl. „Vrátíme se a půjdeme štolou, dokud ho nenajdeme.“ „Ne,“ řekla Cari a její strach mluvil za ni. „Cari, my skutečně nemáme na vybranou,“ řekl něţně Eric. „Těmito dveřmi se ven nedostaneme. Musí tu být jiný východ. Najdeme ho.“ Cari byla přehlasována, takţe váhavě souhlasila. Odvrátili se od dveří a v houfu rychle následovali světlo baterek zpátky do úzké štoly. Tentokrát, kdyţ dorazili k místu, kde se chodba dělila na dvě, se dali doleva. „Co to bylo?“ zanaříkala Cari, kdyţ cítila, jak jí něco přelétlo přes nohu. Nebo se jí to jen zdálo? Cítila, jak ji svírá panika. Uvědomila si, ţe lapá po dechu. Srdce jí v hrudi bilo tak prudce, aţ ji to bolelo. „Stůjte!“ vykřikla. 72

Zastavili, poděšení panikou v Cariině hlase. Shlukli se těsně k sobě. Craig a Eric drţeli baterky namířené ke stropu, takţe se světlo odráţelo a osvětlovalo je ze shora. V kalném světle Cari spatřila tutéţ paniku, tentýţ strach – její paniku, její strach jak se zrcadlí na matných tvářích jejích přátel. „Omlouvám se,“ řekla. „Začnu se ovládat. Najdeme odsud východ. Vím, ţe najdeme.“ Eric ji objal kolem ramen. Šli rychle a u nohou jim poskakovalo světlo. Chodba se opět dělila. „Pojďme tudy,“ řekla Jan a zamířila doprava. Zabočili do další štoly, pak do další, která vypadala, ţe se mírně zatáčí. Ze stropu kapala voda. Kap, kap, kap na betonovou podlahu. Opět se rozhodovali, tentokrát se dali doleva, a pak zatočili do chodby plné pavouků a pavučin. „Zdá se, ţe to nemá cenu,“ řekla sklíčeně Cari. „Měl by tu být východ nebo dveře nebo něco takového,“ zašeptal vyděšeně Craig. „Myslím, ţe tady jsme uţ byli,“ řekla Jan, oči strachem rozšířené. „Pamatuji si tu divnou škvíru ve zdi. Myslím, ţe chodíme v kruhu.“ „Zabloudili jsme,“ řekl Eric hluše a v beznaději spustil ruku s baterkou. „Navţdy ztraceni,“ zamumlal Craig. „Moţná, ze to všechno je jen nějaká léčka,“ řekla Jan. „Správně, Jan. Hleďme na věc z té lepší stránky,“ hořce zaţertoval Eric. „Moţná, ţe to není past,“ řekla Jan. „Ale jako by to byla. Tyhle štoly vypadají všechny stejně a stále se jen zatáčejí. Nikdy odsud nenajdeme cestu.“

73

XIV. „Nemáme

na vybranou. Musíme stále jít, dokud nenajdeme východ,“ řekla Cari a schoulila se, aby se chránila před chladnou vlhkostí chodby. „Nakonec jej najdeme.“ Kdo zablokoval dveře do jídelny? Kdo nás sem zavřel? přemýšlela. Kdo to jen mohl být? Teď není čas o tom přemýšlet, vyhubovala si. Zabočili za roh a vstoupili do další dlouhé větve chodby, která strmě stoupala vzhůru. Nebyli jsme tu uţ? napadlo Cari. Nevěděla. Opět cítila, jak se v ní vzmáhá panika a celou ji zaplavuje. Srdce jí dunělo aţ v krku. Náhle jí chyběl vzduch a měla pocit, ţe kdyţ se nesoustředí na kaţdé vdechnutí, přestane dýchat úplně. „Uţ je asi čas oběda,“ řekl Craig v matném, mihotajícím se světle baterky. „Martin nás bude hledat.“ „Moţná, ţe by nám mohl oběd přinést sem,“ řekl Eric. „To není legrace,“ napomenula ho Cari. „Jen se snaţím nezbláznit,“ řekl Eric. Kdyţ to dořekl, štola se náhle rozsvětlila. Před nimi se nečekaně objevily dva úzké paprsky denního světla. „Jupí!“ vykřikl Eric. Všichni se rozeběhli směrem k jasnému světlu. Cari i v té rychlosti poznala, ţe to byla dvířka ve stěně. Jako první do nich strčila a vydrápala se ze štoly. Jasné sluneční světlo ji oslepilo. Teprve s rukou před očima se mohla rozhlédnout dokola. „Jsme na pláţi!“ vykřikla šťastně Jan. „Měla jsem pravdu!“ 74

Ústí štoly vykopali do jednoho ze strmých přesypů podél pláţe. Bylo odvrácené v takovém úhlu, ţe je ti, kteří se opalovali na pláţi, nemohli spatřit. „A pak, ţe čerstvý vzduch skvostně nevoní!“ prohlásila Cari. „Nikdy jsem neměl takovou radost, ţe vidím skutečné slunce,“ řekl Craig a rozkošnicky se protáhl s tváří natočenou k slunci. „Nemůţeme zůstat tady venku a opalovat se,“ řekl Eric. „Raději se vrátíme do hotelu.“ S veselým smíchem se vydali po pláţi, přešli terasu vedle opuštěného bazénu a do jídelny se dostali přes skleněné zasouvací dveře. Kdyţ vstoupili do jídelny a přišli ke vchodu do štoly, úsměv jim zmrzl na rtech. „To lešení… podívejte!“ řekl Craig. Nemusel jim nic ukazovat. Všichni uţ na lešení zírali. Okamţité viděli, ţe s lešením někdo něco dělal. Bylo posunuto před dveře. To proto se dveře nedaly otevřít. Někdo je do štoly zavřel úmyslně. Odpoledne strávili všichni čtyři na pláţi. Snaţili se odpočinout si, ale štola a skutečnost, ţe jim někdo schválně zatarasil východ, jim nešla z hlavy. Kdo to byl? Edward? Martin? „Musíme Simonovi dnes u večeře všechno říct,“ řekla Cari. Všichni souhlasili. Bohuţel se Simon u večeře neukázal. Kdyţ Cari odloţila polévku stranou a podávala Ericovi, který seděl u jídelního stolu vedle ní, tác s humřím salátem, do místnosti hlučně vpadl Edward. Opíral se o loveckou pušku, stejně jako předtím ji pouţíval místo hole. Obličej měl červený hněvem, rámovaný dlouhými bílými vlasy, které byly rozcuchané a neučesané. Na sobě měl totéţ lovecké sako, které na něm Cari viděla při jejich prvním setkání. Dole rozepnuté odhalovalo světle ţlutou sportovní košili s dvěma chybějícími knoflíky. „Ach… Edwarde, myslím, ţe ještě neznáte mé přátele,“ řekla Cari celá nesvá a cítila, jak rudne. 75

Edward na ni zíral, jako by neznal ani ji. Cari představila Jan, Erica a Craiga. Místo pozdravu se na ně zamračil a zamumlal něco, čemu nerozuměla. Pak poloţil pušku na zem vedle sebe, sedl si na Simonovo obvyklé místo v čele stolu a hlučně a rychle začal srkat polévku, nedívaje se napravo ani nalevo. Veškerý hovor ustal. Všichni jen zírali na Edwarda, který za méně neţ minutu dojedl polévku. Stále s hněvivým mračením si přitáhl talíř se salátem a začal hltat obrovská sousta. „Přijde… přijde Simon k večeři?“ podařilo se konečně Cari zeptat, aby přerušila nepříjemné ticho. Edward chvíli s pohledem upřeným na ni ţvýkal. „Ne,“ řekl konečně. „Simon tu není.“ Naloţil si do úst další plnou vidličku salátu. „Odjel z hotelu?“ zeptala se Cari. Edward kývl a dál hlasitě přeţvykoval. Jak jen můţe být takové čuně, pomyslela si Cari, kdyţ má tak upraveného, elegantního bratra? Edward vypadal, ţe je ve všem pravým opakem Simona. Simon byl tak společenský, tak veselý, tak přátelský a příjemný. Edward působil chladně, rozhněvaně… v depresi. „Simon jel na pevninu,“ řekl Edward svým nabručeným hlasem. „Do Provincetownu.“ Ještě něco zabrblal, čemu Cari nerozuměla. „Aby zjistil, co je s tetou?“ zeptala se dychtivě Jan. Edward na ni stočil zdravé oko, jako by ji viděl poprvé. „Jo. S tvou tetou.“ Opět se věnoval večeři. Kdyţ snědl salát, Martin mu naservíroval talíř s pečeným kuřetem a bramborovou kaší, coţ k večeři nedostal nikdo jiný. Edward i ostatní mlčky dojedli. Jako by s ním do místnosti přišel mráz, pomyslela si Cari. Ani trochu se nepokouší být přátelský nebo příjemný. Jen nás úplně ignoruje. Vydechla úlevou, kdyţ náhle vstal, popadl pušku a beze slova odpochodoval. Jako by se celá místnost rozjasnila a Cari zjistila, ţe se směje, bezdůvodně, jen úlevou. „To je ale veselý člověk,“ řekl Eric. 76

„Simon říkal, ţe trpí depresí,“ řekla zamyšleně Jan. „No, určitě z něj mám depresi já,“ zasmála se Cari. Všichni se najednou začali bavit o Edwardovi. Craig předvedl jeho zdařilou imitaci, jak rychle srkal polévku. Ještě se smáli, kdyţ z kuchyně vyšel Martin a vypadal dokonce ještě nepříjemněji neţ obvykle. „Musíte mě poslechnout!“ křičel na ně hlasitým šepotem. „Není mnoho času. Prosím – musíte vypadnout!“ „Coţe? Vypadnout z jídelny?“ vyhrkl Eric. Všechny Martinovo prohlášení pobouřilo. „Nerozumíte mi,“ stále šeptal Martin. Začal říkat něco dalšího, ale zmlkl. Při pohledu ke dveřím se mu oči rozšířily. Cari se otočila a spatřila Edwarda, který za pomoci pušky rychle vklouzl zpátky do jídelny. „Máš projev, Martine?“ spíše zavrčel, neţ se zeptal. Zdálo se, ţe se Martin scvrkl. Ramena mu poklesla. Tvář jako by mu zmizela v saku. „Ne, pane.“ Skoro věčnost hleděl Edward upřeně na Martina, aţ Martin sklonil zrak k podlaze. Konečně Edward prolomil napjaté ticho. „Asi by ses měl vrátit ke svým povinnostem v kuchyni a měl bys přestat vyrušovat Simonovy hosty,“ řekl chladně. Přesunul svou váhu a těţce se opřel o loveckou pušku. „Ano, pane.“ Martin se rychle obrátil a vycupital do kuchyně jako vyděšená myš. Přes Edwardův obličej přelétl potěšený úsměv, ale jen na krátko. Bylo to poprvé, co ho Cari spatřila usmát se. Skutečně s chutí Martina strašil, pomyslela si Cari. A proč se Martin Edwarda tak bojí? Cari připadalo, ţe Martin je stejně chladný a stejně tvrdý jako Edward. Nevypadal jako typ poníţeného sluţebníka a poklonkáře před přísným pohledem svého pána. Ale Martin se skutečně uklonil – a vzal velmi poděšeně do zaječích. Kdyby tu tak byl Simon, pomyslela si Cari a podívala se vedle na 77

Erica. Připadalo jí, ţe ho napadlo totéţ. Edwardův spokojený úsměv trval jen krátkou vteřinu. Pak mu tvář opět ovládl jeho tvrdý úšklebek. Beze slova zamířil z jídelny a lovecká puška hlasitě bouchala o podlahu. „To je nuda,“ zívala Cari. Uţ přes hodinu hráli v recepci písmenkové domino. Jan popadla plnou hrst písmen a hodila je po Ericovi, který se odkutálel z polštářku, na kterém seděl. Všichni po sobě začali házet čtverce s písmeny, kdyţ se ve dveřích objevila jakási vysoká postava. „To je ale pozoruhodné domino,“ řekl s úsměvem Simon. Přešel doprostřed místnosti. Jako obvykle byl celý v bílém, v pulovru s dlouhým rukávem a bílých plátěných kalhotách. Cari i ostatní přestali. „Byl jsem v Provincetownu,“ řekl Simon Jan. „Ano. Edward říkal,“ řekla Jan s výrazem plným zájmu. „Teta Rose… je –?“ „Je v pořádku,“ řekl Simon a povzbudivě se usmál. „Velice se vám omlouvám. Zřejmě volala. Hovořila s Edwardem. Kdyţ jí řekl, jaká je tu situace, Aileen ji přemluvila, aby na pár dní jela do nějakých lázní. Omlouvám se za Edwarda. Můj ubohý bratr je v současné době poněkud zapomětlivý.“ „Takţe se jí vede dobře?“ zeptala se Jan. „Ano. Ano. Je zdravá jako rybička,“ řekl Simon. A pak dodal: „Ten výraz je asi staromódní.“ Zašklebil se. „V kaţdém případě, Rose sem přijede za pár dní. Přijede parníkem z Provincetownu ve čtvrtek.“ „Skvělé,“ řekla Jan, které se očividně velmi ulevilo. „Bylo to od vás tak milé, ţe jste si s tím dělal starost.“ „Ţádné starosti,“ řekl Simon a na protest zdvihl ruku. „Vůbec ţádné starosti, moje milá. Sám jsem měl o Rose obavy. Ale teď uţ si s ničím nemusíme lámat hlavu.“ Ale musíme si dělat starosti, pomyslela si Cari. Je tu Martin. A Edward. A ta tajná štola s podivnou místností. A ten duch. Je tu spousta věcí, se kterými si starosti dělat musíme. „Simone –“ spustila Cari. Musí se ho zeptat. Musí mu říct o všem, 78

co spatřili. „Simone –“ Ale uţ odešel z místnosti. Zmiz světe, zmiz. Jan s pevně sevřenýma očima a s obličejem svraštěným soustředěním seděla v zeleném hedvábném pyţamu na prostorné předloţce u nohou postele. Odříkávala to tiše a monotónně. Pak se natáhla dopředu, prsty se dotýkala kruhu a hvězdy, které si křídou namalovala na podlahu. Pokoj byl cítit naftalínem. Otevřela okno dokořán a pustila dovnitř čerstvý, voňavý vzduch. Ale nyní myšlenky a soustředění rušila ohlušující symfonie skřehotání cvrčků a rosniček. Zmiz světe, zmiz. Prsty přejíţděla starobylý symbol, nechala se unášet, odplouvala od skřehotání zvířat, ševelení nočního větru, od zatuchlého pachu pokoje ve starém hotelu. Uţ proplouvala něţnou a tichou tmou. A stále objíţděla namalovaný pětiúhelník, cítila, jak se jí prsty ohřívají a podlaha pod nimi oţívá. Vznáší se tichou tmou. Úplně sama. Sama a daleko. A pak náhle věděla, ţe není sama. Cítila přítomnost ducha. Věděla, ţe je blízko. Věděla, ţe k ní připlouvá. Nadpřirozeno mě přitahuje, protoţe ho tuším všude kolem sebe. Mám duchovní schopnosti, pomyslela si, třela dál pětiúhelník a v rukou jí pulsovala bolest, oheň, život. Přijď ke mně, myslela si v duchu. Přijď ke mně. Cítím tvou přítomnost. Vím, ţe jsi zde, duchu. „Zjev se!“ vykřikla nahlas. Po hlasitém zaklepání na dveře vyskočila s otevřenýma očima a bušícím srdcem. Ne strachem. Ale nadějným očekáváním. Vím, ţe jsi zde. Cítím to. Vnímám to. Ruka se jí chvěla. Energií. 79

Energie jí prostoupila celé tělo a naplnila ji silou všech duchů okolo. Bez zaváhání otevřela dveře. „Ach!“ vykřikla.

80

XV. Ráno Jan nebyla u snídaně, ale to nebylo nic neobvyklého. Ráda si pospala, snídani vynechala a připojila se k ostatním, kdyţ začali pracovat. „Dobrá novina o Janině tetě,“ řekl Craig, kdyţ si přidával další porci míchaných vajec se slaninou. „Jan měla zjevení.“ „Jo,“ řekla Cari stísněně. Eric se na ni usmál a pak zdvihl zrak k velkým oknům jídelny. „Dneska to není na opalování,“ řekl a dlaní si pohladil tričko. Cari viděla šedou oblohu s těţkými mraky padajícími aţ k zemi. Rovnoměrně mţilo a vítr ohýbal trávu na přesypu, jako by na ni stoupala noha obra. „Je to na nic,“ řekla a vrátila se ke své obilné kaši. „No, alespoň uděláme spoustu práce,“ řekl Eric vesele. „Mohli bychom na téhle straně strhat všechny tapety a také dodělat římsu.“ „Není někdo pro další dobrodruţnou výpravu do štoly?“ zeptal se vesele Craig. Eric i Cari se zatvářili nesouhlasně a ani se nenamáhali s odpovědí. Celý zbytek dopoledne pracovali a přestávku na oběd si udělali aţ v půl druhé. „Tak, kde je Jan?“ zeptala se Cari, kdyţ si v kuchyni ve velkém dřezu z nerezu myli ruce. „Takhle dlouho nikdy nespí.“ „Jo, máš pravdu,“ souhlasil Eric a rozhlédl se kolem, jako by očekával, ţe ji uvidí v kuchyni. „Moţná, je pryč se Simonem nebo Edwardem,“ napadlo Craiga. „Ty jsme také dneska neviděli.“ 81

„Jo. Moţná, ţe se Simonem jeli na člunu do Provincetownu navštívit Rose,“ řekl Eric a otřel si ruce o nohavice dţínů. „Myslím, ţe by nám řekla, kdyby někam chtěla odjet,“ podotkla Cari. „Dobrá, nebojíte se o ni, ţe ne?“ zeptal se Eric a jeho tvář byla plná zájmu. „Mohli bychom utvořit pátrací skupinu.“ „Ne, nebojím se,“ zalhala Cari. „Myslím, ţe máš pravdu. Asi je venku se Simonem.“ Martin, kterého také od snídaně neviděli, jim na chladničce nechal studené sendviče a pití. V šerém světle prostorné jídelny se rychle najedli. Venku hřmělo. Tmavá obloha stále vzdáleně burácela, i kdyţ trvalý déšť z rána právě na chvíli ustal. Pracovali celé odpoledne a strhávali tapety. Dveře tajné chodby uţ byly celé odkryté, ale nikdo z nich ani sebeméně nezatouţil je otevřít či vypravit se zpět do tmavé štoly plné zákrutů. V půl páté odloţili nářadí, opřeli lešení o stěnu a šli se nahoru osprchovat. Kdyţ Cari míjela Janin pokoj, váhavě se u dveří zastavila a pak zaklepala. Ticho. Vzala za kliku a dveře otevřela. Všechna světla svítila. Janina postel nebyla ustlaná. Na křesle a přes postel leţely poházené šaty. Nic neobvyklého. Ale po Jan ani památky. „Kde jsi, Jan?“ zavolala Cari nahlas. Zapraskání z chodby, jak si starý hotel sedal, bylo jedinou odpovědí. Simona uslyšeli, jak vchází předním vchodem, právě kdyţ jedli v jídelně večeři. Pozorovali ho, jak rychle jde a míjí dveře, aniţ by ztrácel čas nahlédnutím dovnitř. „Simone?“ zavolala Cari. Chtěla se zeptat, jestli neví, kde je Jan. Ale zdálo se, ţe ji neslyšel. Pokračoval přímo po schodech nahoru do svého pokoje. „Víte, co? Já mám opravdu strach o Jan,“ přiznala Cari Ericovi a Craigovi. 82

Jako na zavolanou z kuchyně vešel Martin s tácem v rukou. „Kde je ta tmavovláska?“ zeptal se. „Vy jste ji neviděl?“ zeptala se Cari. Martin zavrtěl hlavou. „Ţili jsme v přesvědčení, ţe je se Simonem,“ řekl Craig. „Nejel do Provincetownu nebo tak?“ Martin opět zavrtěl hlavou. „Simon jel za dělníky, aby zjistil, kdy se zamýšlejí vrátit. Vaši přítelkyni jsem neviděl.“ Při Martinových slovech bodl Cari u srdce strach. Její oči ho sledovaly, jak se otáčí a vrací se zpět do kuchyně. „Musíme Jan hledat,“ řekla Cari, náhle celá vyděšená. „Měli bychom se rozdělit nebo spíše zůstat pohromadě?“ „Zůstat pohromadě,“ odpověděl rychle Eric. „Začneme nahoře.“ „Kde jen můţe být?“ zeptal se Craig a vrtěl nechápavě hlavou. „Moţná ji odnesl duch,“ řekla Cari. Eric se na ni pátravě podíval a pak zavrtěl hlavou. „To nebyl duch, kdo zapřel lešení o dveře,“ řekl vznětlivě. „Eric má pravdu,“ souhlasil rychle Craig. „Musel to být Martin – nebo Edward. Na duchy zapomeňme.“ „Jen abychom našli Jan,“ řekla Cari. Hledání začali v Janině pokoji. Ţádné stopy tu nejsou, uvědomila si Cari. Vypadalo to, ţe všechny Janiny věci jsou zde. Bylo nemoţné zjistit, jestli v posteli spala nebo ne. Křídou namalovaný pentagram na podlaze u nohou postele byl napůl smazaný. Cari ho uviděla první a ukázala na něj. „Jestli vyvolávala ducha a ten duch ji někam odvedl…“ začala Cari. Craig i Eric jí o duchu zakázali mluvit. Bojí se, ţe by právě tady mohl existovat duch? napadlo Cari, kdyţ za nimi vycházela z Janina pokoje a tiše za sebou zavírala dveře. Bez úspěchu prohledali všechny pokoje v téhle chodbě starého křídla. Pak prohledali vestibul a přiléhající recepci. Nahlédli do kanceláře, kde byla tma a ticho. S baterkami v ruce se vydali na terasu. Přestalo pršet, ale obloha byla stále zataţená nízkými mraky. Vzduch byl horký a vlhký a Cari měla pocit, jako by procházeli gigantickou parní lázní. „Jan – kde jsi?“ volala, kdyţ míjeli bazén, který po dešti málem 83

přetékal. Po Jan ani stopa. „Je to děsné,“ řekla Cari. Chytla se Erica za ruku. I přes parnou noc jí měl ledovou. „Musíme říct Simonovi, ţe se ztratila,“ řekl Eric. „Můţeme zavolat policii na Willow Island,“ řekla Cari a pevně se Erica drţela. Willow Island byl větší ostrov vzdálený jen deset minut jízdy motorovým člunem. „Víte, kde má Simon pokoj?“ zeptal se Craig cestou k hotelu. Šli rychle s baterkami namířenými na vlhkou písčitou zem. „Myslím, ţe tam trefím,“ řekla Cari. A pak uţ dál nemohla svůj strach zvládnout. „Kde jen Jan může být? Jsem tak vyděšená!“ vykřikla jako malá holčička. „Mysleli jsme, ţe to bude veselé léto. Ale místo toho jsme tady na tomhle odporném místě bez lidí, s duchy a příšernými štolami a lebkami s lepkavou látkou všude kolem. Já jen chci pryč odtud.“ Eric ji objal kolem ramen. „Najdeme Jan,“ řekl jemně. „Simon bude vědět, kde je.“ Slova uklidňovala, ale jeho oči odráţely strach. „Doufám, ţe Simon uţ nešel spát,“ řekl Craig. Dokonce i ten studený Craig je vyděšený, pomyslela si Cari při pohledu na jeho ustaranou tvář. „Je ještě brzy,“ řekla Cari při pohledu na hodinky. „Není ještě ani půl deváté.“ Zastavila před dveřmi na vrcholku schodů, před dveřmi bez čísla. „Tady je to.“ Zvedla ruku, aby zaklepala. Hlasitý výkřik ji donutil, ţe stáhla ruku zpět. Nejdříve si myslela, ţe vykřikl Eric. Ale rychle si uvědomila, ţe výkřik zazněl zevnitř pokoje. Přisunuli se těsně ke dveřím, aby slyšeli. Další výkřik. Muţský hlas. Někdo zaječel. Uvnitř se odehrávala prudká hádka. Postrašená Cari odtáhla Erica i Craiga několik kroků zpět. Simon ječel na Edwarda. Edward mrzutě odpovídal. A pak nad nimi oběma vykřičela svou nelibost nějaká ţena. Cari pevně stiskla Ericovu ruku. „Taky jsi to slyšel?“ zašeptala. 84

„Tu ţenu?“ zeptal se Eric s tváří u jejího ucha. Ruku jí stiskl ještě pevněji. „Jsi blázen!“ vykřikla ţena. „Koho nazýváš bláznem?“ odpověděl Edward hlasem plným zášti. „Vy oba jste blázni,“ trvala na svém ţena. „Měli by vás zavřít.“ „Varuju tě –“ vyhroţoval Edward. „Nech ji být!“ vykřikl poděšeně Simon. „Nebraň ji. Nepotřebuje tvoji ochranu,“ vyštěkl Edward. „Jsi neschopný. Neschopný.“ „Nás, Edwarde, nepostrašíš,“ hádala se dál ţena. „Hej!“ Simon náhle zařval. „Nedělej to!“ Cari chytla Erica za paţi. Nepřechází hádka na druhé straně dveří do skutečné bitky? „Já tu na party nezůstanu,“ křičela ţena uvnitř pokoje. „Nemáš na vybranou,“ křičel na ni Edward sprostě. „Raději Edwarda poslechni,“ slyšela Cari Simona. „Prosil jsem ho a prosil. Ale s ţádným výsledkem. Edwarde, kdyby sis jen poslechl – “ „Ty se do toho nepleť!“ křičel Edward z plných plic. „Uţ jsem tě varoval –“ „Edwarde, prosím –“ vzlykala ţena. „Ne! Nedělej to! Poloţ to!“ „Nebuď blázen!“ vykřikl Simon a znělo to velmi znepokojeně. „Ericu, Craigu, vraťme se do našich pokojů. Já se opravdu strašně bojím,“ šeptala Cari a pokoušela se je odtáhnout. „Pšššt – ještě chvilku,“ nesouhlasil Eric a zaujatě naslouchal hádce na druhé straně dveří. „Edwarde – stůj!“ vyjekla ţena. „Ne! Prosím tě!“ vykřikl zřejmě vystrašený Simon. „Prosím tě! Jako bratr tě o to prosím! Prosím – Edwarde – nedělej to!“ „Kluci – no tak!“ ţadonila Cari. Uslyšela Simonův výkřik. Pak, o vteřinku později, se ozval výstřel. Ohlušující dokonce i přes těţké dřevěné dveře. Pak bylo ticho.

85

XVI. Cari strnula. Dech se jí zastavil. Ani si neuvědomila, jak silně svírá Ericovu ruku, dokud ji bolestí neodtáhl. „Pojďme odsud,“ řekl Eric s tváří bílou v kalném světle chodby a s očima strachem široce rozevřenýma. Ale ani se nepohnul. Craigův obličej zvadl, pusu měl otevřenou a místo dýchání hlasitě polykal vzduch. Na druhé straně dveří bylo stále ticho. Smrtelné ticho. Za několik vteřin se dveře do Simonova pokoje rozrazily a vypotácel se Edward. V jedné ruce svíral loveckou pušku, kterou drţel na délku paţe před sebou. Z hlavně se kouřilo. Edwardovo zdravé oko bylo rozšířené strachem. Na sobě měl své obvyklé oblečení, safari sako, zválenou sportovní košili a zmačkané kalhoty. Na hlavě mu v podivných úhlech trčely bílé vlasy. Cari i oba chlapci ustoupili o krok, pak o další. Edward vypadal úplně vyšinutě. Neovladatelně a nebezpečně. Vřítil se do chodby a zarazil se o protější stěnu. Cari s chlapci se shlukli o několik dveří dále. Upřeně se na ně zadíval, jako by nevěřil vlastním očím, zmatený a současně rozrušený na nejvyšší míru. „Nehoda!“ vykřikl nepřirozeně vysokým, chraptivým hlasem. „Můj bratr Simon měl příšernou nehodu!“ Zamával puškou. Cari vyjekla. Na chvíli to vypadalo, ţe po ní vystřelí! 86

Ale mával puškou horečně dál v divokých křivkách. „Příšerná nehoda!“ opakoval. Cari zaslechla směrem od schodiště rychle se blíţící kroky. Po chvilce se objevil Martin v tmavém ţupanu a koţených pantoflích a s vlasy divoce rozcuchanými. „Edwarde – co je to?“ zeptal se naléhavě. „Co se děje?“ Edward se neklidně zapotácel ze strany na stranu, narazil na stěny chodby a vyrazil ze sebe hlasitý vzdech plný beznaděje. „Příšerná nehoda,“ řekl Martinovi. „Simon měl hroznou nehodu.“ Martinův obvykle kamenný obličej se rozpadl na kousky. Ústa otevřel dokořán. Jeho šedé oči dostaly skelný lesk a pak se roztáhly úlekem. „Nehodu?“ „Zavolejte doktora!“ vyjekla Cari. „Zastřelil Simona! Zavolejte doktora!“ Začala otevírat dveře loţnice. „Vypadněte odtud!“ zaječel Martin. Cari jeho divoká reakce tak polekala, ţe strčila do Erica. „Ale Simon je tam zraněný!“ Eric přesvědčoval Martina. „A je tam také nějaká ţena! Slyšeli jsme ji!“ „Zmizte!“ zařval Martin a rychle zahradil dveře. „Příšerná, příšerná nehoda,“ mumlal potácející se Edward, který se stále neovládal. „Zavolejte doktora!“ opakovala Cari. „Jak tu jen tak můţete stát?“ „Na doktora je uţ pozdě,“ zabručel Edward. Vypadal spíš rozhněvaně neţ kajícně. „Coţe?“ zakřičel Martin a v kalném světle chodby mu zrudl obličej. „Je příliš pozdě. Můj bratr je mrtev.“ „Jak jsi jen mohl? Jak jsi jen mohl zabít Simona?“ zaječel vysokým, pronikavým hlasem Martin. „Říkal jsem ti, ţe to byla nehoda,“ vyštěkl Edward. Edward a Martin se bez mrknutí oka vyzývavě měřili. Edward si těsněji přitáhl pušku. Martin zavrtěl hlavou. Zhluboka se nadechl. „Edwarde, ty víš, ţe to nebyla nehoda.“ Edward nereagoval. 87

„Přiznej to, Edwarde,“ řekl rozhněvaně Martin. „Přiznej to. Nebyla to nehoda. Zastřelil jsi ho. Přiznej to. Zastřelil jsi Simona.“ Tohle nemůţe být pravda, myslela si Cari, pozorovala Edwarda a čekala na jeho reakci. Tohle nemůţe být pravda. Proč nikdo nejde do pokoje? A co Simon? A co ta ţena? „Přiznej to,“ řekl Martin hlasitěji a pevněji. Edward mu mlčky s hněvem v očích vracel pohled. „Uţ toho od tebe bylo dost,“ řekl nakonec. Loveckou pušku pozdvihl k ramenům. Zamířil na Martina. „Ne! Ach, ne!“ zaječela Cari.

88

XVII. „Odloţ tu zbraň,“ řekl Martin. Hlas měl klidný, i kdyţ se třásl po celém těle. Edward stál nepohnutě. Lovecká puška mířila na Martinovu hruď ze vzdálenosti menší neţ tři stopy. „Odloţ tu pušku, Edwarde.“ Cari se zády opřela o dveře a tiskla se k Ericovi s Craigem, příliš vystrašená, neţ aby udělala jakýkoli pohyb. Vystřelí Edward? Tvář měl nyní napůl ve stínu. Připadalo jí, jako by měl na sobě masku, z jedné strany tmavou, ve stínu a výhruţnou, z druhé bledou, nejistou a vystrašenou. „Odloţ tu pušku. Víš, ţe mě nechceš zastřelit,“ řekl Martin. I kdyţ se třásl, stál pevně s pohledem upřeným do Edwardovy zastíněné tváře a hovořil hlubokým hlasem. Edward neodpovídal. Cari jeho mlčení připadalo hrozivější neţ jeho hněv. Poslechne Martina? Odloţí pušku? Nebo střelí? Zastřelí Martina. Zastřelí je všechny. Zastřelí je všechny, jak řekl Simonovi. Edward couvl o krok a ještě více splynul se stínem. Pomalu sklopil pušku, ale pak ji opět pozdvihl. „Pojďme dolů,“ řekl studeně Martin, ale ze svého místa přede dveřmi se ani nepohnul. „Pojďme dolů a promluvme si, Edwarde. Probereme to, ano? Vţdycky předtím jsme spolu byli schopni hovořit.“ Udělá to Edward? Poslechne? Cari se opřela o Erica a stiskla mu 89

ruku. Uvědomila se, ţe i on zadrţuje dech. Hluboce vydechla a na chvilku zavřela oči. „No tak, Edwarde,“ řekl Martin nejistě. Po čele mu stékal pot. „Nutíš naše hosty být vzhůru. Je uţ velmi pozdě.“ „Velmi pozdě,“ opakoval Edward. Byla to jeho první slova za dobu, která Cari připadala jako věčnost. „Pusť je do jejích pokojů. Ty a já půjdeme dolů a popovídáme si.“ Martin rychle pohlédl na Cari a její přátele a pak se okamţitě otočil k Edwardovi. Edward opět odklonil pušku, pak však změnil úmysl. „Uţ bylo dost tvých triků!“ zařval. Teď nás zastřelí, pomyslela si Cari a stiskla Ericovu vlhkou dlaň. Teď nás všechny zastřelí. „To není trik,“ řekl Martin a ukázal mu obě ruce, aby viděl, ţe v rukávech nic nemá. „Jen odloţ tu pušku.“ Ticho. Nekonečné ticho. Pak Edward sklonil hlaveň pušky k podlaze a opřel se o paţbu. „Byla to jen nehoda. Hrozná nehoda,“ zabručel a ohlédl se do pokoje. „Pojďme dolů a promluvíme si o tom,“ řekl měkce Martin. S očividnou úlevou pokročil a vzal Edwarda pod paţí. „Vy jděte do svých pokojů. Odstupte od těch dveří. Hned! Já to zvládnu,“ řekl a odváděl Edwarda po schodech. Cari hlasitě vzdechla a padla na kolena. „Jau,“ zanaříkal Eric vedle ní. „Má ruka. Rozmačkalas mi ji na kost!“ „Promiň,“ podařilo se jí vyslovit, ale srdce měla stále v krku. „Neuvědomila jsem si –“ Chodba se s ní začala točit. Zavřela oči, aby zahnala nevolnost. „Musíme odsud,“ řekl Craig a opřel se o zeď. „Je to blázen.“ „A co Simon?“ zeptala se Cari. „Moţná, ţe… moţná, ţe ţije.“ „A co se stalo s tou ţenou?“ dodal Eric. „Zmizela – jako duch?“ „Ach, ne!“ vykřikla Cari, příliš vystrašená, aby jí to myslelo. „Nezabil ji Edward také?“ „Pojďme – kašleme na to, co říkal Martin. Zjistíme to,“ řekl Eric a 90

pomohl Cari na nohy. Zhluboka se nadechla. A pak opět. Trochu to pomohlo. Alespoň stěny jí přestaly tancovat před očima. Eric, následován Cari a bledým, otřeseným a po vzduchu lapajícím Craigem, je vedl do pokoje. „Mrtvolu jsem ještě nikdy neviděl,“ řekl. „Ani já ne,“ řekla se zachvěním Cari. Pokoj byl cítit smrtí. Střelným prachem a potem. A smrtí. Vešli do rozlehlého obývacího pokoje zařízeného bílou kůţí a chromem, nikoli ve venkovském duchu jako zbylá část hotelu. Dlouhou, elegantní pohovku lemovalo po straně křeslo s opěradlem, vše moderní a bílé. Na nízkém skleněném odkládacím stolku před pohovkou stála stříbrná konvice na čaj a několik nedopitých porcelánových šálků. Do stěny za pohovkou byl zabudován bílý dřevěný stůl. Dvoje dveře na zadní stěně vedly zřejmě do dalších místností. „Je to apartmá,“ řekl Eric a očima prohledával prostorný pokoj. „Moţná Simon, Edward a ta ţena tu bydlí dohromady.“ „Ale kde je Simon?“ zeptala se Cari a pokoušela se zastavit točící se pokoj. Chytla se opěradla bílé koţené pohovky. V ruce pocítila její chlad a hebkost a trochu jí to navrátilo rovnováhu. „Určitě jsou v předním pokoji,“ řekl Eric. „Odtud jsme slyšeli jejich hádku.“ „Moţná se Simon doplazil do jedné z místností vzadu,“ napadlo Cari. „Ale není tu ţádná krev,“ řekl Craig přecházející po bílém plyšovém koberci. „Ţádná známka zápasu. Ţádná známka čehokoliv.“ „Pojďme – zkontrolujeme další místnosti,“ řekl Eric, stejně zmatený jako Craig a Cari. Aniţ by na ně počkal, přeběhl ke dveřím nalevo. Cari ho váhavě následovala, v hrdle se jí úţil dech a děs jí tíţil na ramenou, jako by váţila tunu, jako by nebyla schopna udělat další krok. Nechtěla spatřit Simonovu mrtvolu. Nechtěla tady být. Dostala náhlý nápad vyběhnout z pokoje, proběhnout dolů chodbou zpátky 91

do bezpečí svého pokoje. Ale sama být také nechtěla. Zhluboka se nadechla a přinutila se projít dveřmi. Vedly do malé, přecpané loţnice. Lampička na nočním stolku osvětlovala pokoj do ţlutá. V nohách neustlané postele, která stála u jedné stěny, byly zchumlané, zmačkané přikrývky. U další stěny se vršily hromady knih, časopisů a starých novin. Kusy oblečení, všechny zmačkané a obnošené, leţely poházené všude po podlaze. To je určitě Edwardův pokoj, pomyslela si. „Simon tu není,“ řekl Eric a zavrtěl hlavou. „Divné.“ Cari se pokusila něco říci, ale nevydala ani hlásku. Rychle si pospíšili do obývacího pokoje a pak zkusili dveře napravo. Vedly do další, prostornější loţnice, kterou uţ prohledával Craig. Tahle místnost byla příjemná a čistá. Postel byla ustlaná a přikrýval ji nádherný staroţitný přehoz. „Nejsou tu,“ řekl Craig a pokrčil rameny. „Ţádný Simon. Ţádná ţenská,“ řekl a klesl na kraj postele. „Ale to není moţné!“ vykřikl Eric. „Cari i já jsme je slyšeli –“ Uprostřed věty se zastavil a obrátil se ke Cari, tvář naplněnou zmatkem. „Tělo se přece nemůţe vypařit do vzduchu – nebo můţe?“

92

XVIII. „Nedostali jsme se do paralelního světa?“ zeptala se Cari a svalila se na starodávný přehoz vedle Craiga. „Teď počkejte. Počkejte chvíli,“ řekl hlasitě a rychle Eric, který před nimi přecházel sem a tam. „My jen neuvaţujeme logicky. Musíme se uklidnit. Začít jasně myslet.“ „Ericu – prosím,“ zaprosila Cari. „Tvé přecházení sem a tam mě znervózňuje ještě víc.“ „Musím jasně přemýšlet,“ řekl a bez ohledu na ni dál chodil sem a tam a přemýšlel nahlas. „Venku na chodbě jsme slyšeli hádku. Hádali se všichni tři, ţe ano? Pak výstřel. Pak vyběhl Edward.“ „Edward musel těla někam odtáhnout,“ řekl Craig a usadil se na posteli pohodlněji. „Eric má pravdu. My neuvaţujeme logicky. Tělo je tady. Tady někde.“ „Prohledáme to tu důkladněji,“ řekl Eric a přestal rozčileně přecházet, aby se ujistil, ţe ostatní jeho nápad schvalují. „Znáte to. Prohlídka pod postelemi. Ve skříních.“ „To nepřipadá v Úvahu. Musíme odsud!“ rekt Craig s pohledem sklopeným k zemi. „Jestli se Edward vrátí a najde nás tu kolem čmuchat – no, má pořád tu pušku, víte. A uţ ji jednou pouţil,“ „Budeme bleskurychlí,“ řekl Eric. „No, tak. Rozdělíme se. Vezmu si na starost tu zaneřáděnou loţnici. Ta musí být Edwardova.“ „Ale, Ericu –“ zvolala Cari. Příliš pozdě. Eric uţ vyrazil ze dveří. „Dobře, prohledám přední pokoj,“ řekla Cari váhavě. „Ale nejsem přesvědčená, ţe něco najdu.“ „Jo,“ odpověděl Craig, „poohlédnu se tady. Příjemný pokoj. Asi 93

je Simonův.“ Seskočil na zem a nadzdvihl přehoz, aby uviděl pod postel. „Jenom nechápu, proč –“ Ericův výkřik z druhé loţnice Craiga přerušil. „Hej – něco jsem našel!“ Ericova slova Cari znepokojila. Našel Eric Simonova tělo? Kdyţ spěchala s Craigem v patách do Edwardovy loţnice, pokoj se jí míhal před očima jako barevná skvrna. „Podívejte,“ řekl vzrušeně Eric, kdyţ přišli. V rukách drţel velké album s fotografiemi. „Je to fakt zajímavé. Podívejte.“ Přiblíţili se, aby lépe viděli. „Spousta starých fotek,“ řekla zmateně Cari. „Jsou všechny tak tmavé. To album musí být alespoň sto let staré.“ „Ne tak docela. Podívej, kdo je tu,“ řekl Eric. Poloţil si album na zdviţené koleno a ukázal na fotografii přilepenou v pravém horním rohu stránky. Cari a Craig se podívali zblízka. Na starém snímku poznala Cari vstupní část hotelu. Hotel U vyjícího vlka se moc nezměnil. Velký sedan před hlavním vchodem vypadal jako z padesátých let. Byl jarní den. O módní vůz se opírali mladý muţ se ţenou. „Vţdyť je to Simon,“ řekla Cari. „Stěţí jsem ho s těmi černými vlasy poznala.“ „Jo, vypadá úplně přesně, aţ na ty černé vlasy,“ řekl Eric. „A podívejte, kdo je s ním.“ „To je Janina teta Rose!“ vykřikla Cari. „Počkej, ať přečtu, co tu je napsáno.“ Vzala si album od Erica, aby přečetla nápis, který někdo napsal výrazným černým inkoustem. „Má vzdálená sestřenice Rose. Přál bych si, aby nebyla tak vzdálená.“ „Vzdálená sestřenice?“ Kdyţ Cari vracela těţké album zpět Ericovi, její tvář vyjadřovala nevíru. „Rose a Simon Fear jsou příbuzní,“ řekl Eric. Všichni tři o tom chvíli uvaţovali. „To znamená, ţe Rose a Edward jsou také příbuzní,“ řekla Cari zamyšleně. Vzhlédla od alba k oběma chlapcům. „Nepředpokládáte snad…“ „Ţe Rose věděla, co se tu děje?“ Eric za ni dokončil větu. „Ţe věděla, jaké je to strašidelné místo?“ „Třeba vůbec nebyla nemocná!“ dodal vzrušeně Craig. „Moţná, 94

ţe se Rose spolčila s Edwardem. A Martin také. Moţná nás sem nalákala úmyslně.“ „A proto ji Jan nemohla nikde sehnat,“ řekl Eric. „Proto Rose nezavolala. Znala tohle místo. Spolupracovala s Edwardem, aby –“ „No tak!“ vykřikla Cari. „Uklidněte se, pánové. Nenechávejte se unést. Nemáme důvod Rose podezřívat.“ „Ale proč se nám nikdy nezmínila o tom, ţe patří k Fearům?“ zeptal se Craig. „Proč nám to nikdy neřekla? Proč to tajila?“ „Craig má pravdu,“ souhlasil rychle Eric. „Schválně nám neřekla, ţe je příbuzná – přece jenom – s dvěma bratry Fearovými.“ „Ale – to přece znamená, ţe Jan je s nimi příbuzná také!“ uvědomila si náhle Cari. „Není divu, ţe se tak zajímá o duchy a podivné věci,“ řekl Craig. „Moţná, ţe Jan v tom byla také zapletená,“ řekl zamyšleně Eric. „Moţná, ţe nás sem obě přilákaly.“ „Ale proč?“ zeptala, se Cari. „Neumím si představit, proč –“ Hluk z chodby přiměl Erica, ţe album odhodil. Dopadlo na podlahu s hlasitým bouchnutím, aţ se Cari málem zastavilo srdce. „Ach!“ Strnuli a naslouchali. Nikdo nevešel. „Musíme odsud,“ zaprosil Craig. „Craig má pravdu. Prohlíţením starého alba ničeho nedosáhneme,“ řekla Cari Ericovi. „Musíme zavolat na policii ve Willow Island. Ať oni prohledají ty pokoje.“ „Moţná, ţe tu někde jsou padací dveře,“ řekl Eric, aniţ by ji vnímal. „Edward zastřelil Simona. Pak otevřel padací dveře a Simona nepozorované schoval.“ „Ale není tu ţádná krev,“ řekl Craig. „Vůbec ţádná krev.“ „Prosím,“ řekla Cari, „pojďme odsud. Ericu, jdeš?“ „Za vteřinku,“ řekl. Proklepával stěny, otáčel lampičky a tiskl knoflíky na prádelníku. „Co to děláš?“ zeptala se Cari. „Zkouším zjistit, jak se otevírají padací dveře,“ řekl Eric. Cvakl vypínačem na stěně před sebou. „Páni! Podívejte!“ 95

Knihovna na stěně se začala otáčet jako na točně. Při otočce se na druhé straně objevil stůl. Eric opět cvakl vypínačem. Točna se zastavila v polovině obratu. Všichni na chvíli strnuli překvapením a zírali. „Podívejte – tady vzadu je tajná místnost!“ vykřikl Eric. Protáhl se škvírou mezi stěnou a stolem. „Vypadá to jako studovna. Tajná studovna.“ „Je tam tělo?“ vykřikla Cari. Oba s Craigem nakukovali do tajné místnosti, ale byla tam příliš velká tma, aby něco uviděli. „Ne. Ţádné tělo,“ řekl Eric. Zdvihl ze stolu list papíru. „To mě podrţ! Vydrţte,“ řekl, kdyţ se vrátil do pokoje. Ve tváři zbledl. Panenky se mu nevěřícně rozšířily. „Ericu, co je to?“ vykřikla Cari. „Co se děje?“ Podal jí list papíru. Byl to dopis napsaný ručně modrým inkoustem. „Je to dopis Janině tetě,“ řekla. „Poslouchejte. Přečtu ho nahlas.“ Dopis začala Craigovi a Ericovi číst klidným, pevným hlasem. Ale jakmile se jeho obsah stával zřejmějším, hlas se jí rozechvěl. „‚Drahá Rose,‘„ začínal dopis. „‚S velikou lítostí ti musím sdělit, ţe, jak se obávám, se stala příšerná tragédie. Tvá neteř Jan a její tři přátelé nevysvětlitelně beze stopy zmizeli. Byl jsem šílený, zlomený ţalem, strachem, výčitkami svědomí. Policie z Willow Island pročesala na ostrově kaţdou píď, ale bez úspěchu. Bez jediné stopy. Zkoušel jsem se tě celou noc a celý den dovolat. Ale nezvedala jsi telefon. Takţe tenhle dopis posílám jako spěšninu. Velmi lituji, ţe ti takovou tragickou zprávu oznamuji poštou. Jsem sklíčen a ničemu nerozumím. Modlím se, aby se ti čtyři mladí lidé vrátili nezranění. Ale policie dává jen malou naději. Vím, ţe jejich rodiče pocítí stejný ţal jako já. Buď ujištěna, ţe dělám vše, co je v mých silách, abych objevil, co se s nimi stalo. Neustanu, dokud záhada jejich zmizení nebude vyřešena. Modlím se, aby byli naţivu, i kdyţ všechno ukazuje na to, ţe bohuţel nejsou. Vím, ţe se budeš modlit se mnou.‘„ Dopis byl podepsán Edwardem Fearem.

96

XIX. „Musíme odsud!“ vykřikla Cari a dopis odhodila na zem. „Plánuje – má v plánu nás zabít!“ „Je to blázen! Úplný blázen!“ řekl Eric. Zvedl dopis a rychle ho opět přejel očima, aby uvěřil tomu, co on a Cari uţ četli. „Musí to být nějaký ţert,“ řekl Craig. „Neblázni,“ řekl mu Eric. „To není ţert. Uţ zabil Simona.“ „Ach, boţe! A Jan!“ vykřikla Cari a rukama si zakryla tvář. „Neměla by tady uţ být policie?“ zeptal se Craig s pohledem stále upřeným na modrý rukopis na dopise. „Proč Martin nezavolal policii?“ „Třeba Martin ani nemá v úmyslu policii volat,“ řekl zamyšleně Eric. „Moţná, ţe ví, co pro nás Edward připravuje. Moţná, ţe v tomhle jedou spolu.“ „Nemůţeme tu zůstat a dohadovat se,“ řekla Cari a kývla ke dveřím. „Utečme odtud. Pryč odsud, dokud ještě můţeme.“ „Pojďme do přístavu a Simonovým člunem se vrátíme do Provincetownu,“ navrhl Eric. „Pamatujete – tím člunem, kterým jel za Janinou tetou.“ „Neumím člun řídit!“ zavzlykala Cari. „Já umím,“ řekl tiše Craig. „Spoustu prázdnin jsem strávil na mysu. Oba s tátou milujeme projíţďky na člunu. Jestli se dostaneme na Simonův člun, jsem si jist, ţe ho můţu pilotovat.“ „Ale co Jan?“ vzlykla Cari. „Nemůţeme ji tu jen tak nechat.“ „Musíme,“ naléhavě řekl Eric a táhl ji ke dveřím. „Nevíme, kde je. Seţeneme pomoc. Přivedeme sem policii a ta nám ji pomůţe najít. Ale musíme zmizet dříve, neţ si Edward a Martin uvědomí, ţe víme, 97

co zamýšlejí.“ Za chvíli později byla Cari zpět ve svém pokoji. Trhnutím otvírala zásuvky prádelníku, chvatně vytahovala oblečení a cpala je do kufru. Nikdy předtím jsem se neocitla v takovém nebezpečí, jako je tohle, pomyslela si. Skutečné nebezpečí. Co Edward Fear zamýšlel? Chtěl je zabít? Věznit je? Na tom ale nezáleţelo. Z jeho dopisu jasně vyplývalo, ţe pro ně všechny naplánoval, aby zmizeli – stejně jako zmizela Jan a aby je uţ nikdy nikdo nespatřil… A jakou roli v tom hrál Martin? táhlo jí hlavou, kdyţ do zavazadla pěchovala poslední věci. Chtěl je vystrašit – nebo varovat! A Rose. Mohla by je sem skutečně nalákat, jak si myslel Eric? Martin jim říkal neustále, stále dokola, aby nezůstávali a odjeli. Bylo to proto, ţe věděl, co s nimi Edward zamýšlí? Příliš mnoho otazníků, napadlo Cari. Zavrtěla hlavou, jako by všechny ty otázky chtěla odehnat. Do kufru nacpala poslední věci, rozhlédla se po pokoji, jestli na něco nezapomněla, a kdyţ nic nenašla, sedla si do dřepu a začala jej zavírat. Chci se jen odtud dostat, říkala si. Chci se jen odtud dostat bez nějaké další hrůzy. A pak ji někdo zezadu vzal za ramena. Cari zaječela. „Ach. Promiň,“ řekl Eric. Vzhlédla k němu s bušícím srdcem. Skutečně vypadal rozpačitě. „Promiň,“ opakoval. „Opravdu jsem tě nechtěl vyděsit.“ Zacvakla kufr a zvedla se na nohy. Pohladil ji po ramenou. „Jsi hotová?“ „Jo,“ řekla. Políbil ji. Krátce a nervózně. „To je pro štěstí,“ zašeptal. „Myslím, ţe je budeme potřebovat,“ řekla. „Kde je Craig?“ Neţ mohl odpovědět, Craig vtrhl dovnitř, na sobě sako, ve kterém přijel, a v ruce tašku. „Pojďme,“ zašeptal. Cari se odvrátila od Erica a zdvihla kufr. „Přišel uţ Edward nahoru?“ zeptal se Craig. „Nevím. Nic jsem neslyšela,“ řekla Cari. 98

„Ani já ne,“ řekl Eric a vykoukl do chodby. „Raději bychom neměli riskovat a chodit kolem jeho pokoje,“ řekl Craig. „Ale schodiště –“ začala Cari. „Craig má pravdu,“ řekl Eric. „Půjdeme jinudy. Mělo by tu být schodiště, které vede k zadnímu vchodu. Aţ budeme venku, jenom hotel obejdeme dopředu.“ „Myslím, ţe neţ odejdeme, měli bychom zavolat policii,“ řekl Craig. „Já – cítil bych se mnohem bezpečněji, kdybych věděl, ţe sem jede policie z Willow Island.“ „Ne, hlavní je dostat se odsud,“ řekl netrpělivě Eric. „Myslím, ţe Craig má pravdu,“ řekla Cari a nervózně se podívala na dveře. „Můţeme jim říct o Jan. A také, co kdyţ nás na útěku chytí? Co kdyţ nás Edward nebo Martin zastaví? Alespoň můţeme říct, ţe uţ jsme zavolali na policii. Můţe nám to zachránit ţivot.“ „Ale nejbliţší telefon je v předním vestibulu,“ nesouhlasil Eric. „I vzadu je telefon. U kuchyně,“ řekl Craig a přehodil si velkou plátěnou tašku do druhé ruky. „Určitě jsem ho tam viděl. Jestli sejdeme zadem, můţeme zavolat odtamtud. Zabere to jen chvilku.“ „Dobře, dobře,“ váhavě souhlasil Eric. „Ale pojďme uţ. Neţ se o všem domluvíme, Edward bude dávno tady.“ Bez další diskuse se vyplíţili do kalného světla chodby. Cari se zhluboka nadechla. Vzduch byl horký a ztěţoval dýchání. Nebo to bylo proto, ţe se tak bála? Bála se tak, ţe se musela soustředit, aby vůbec pohnula nohama. Bála se tak, ţe při kaţdém zaskřípění podlahy, při kaţdém mihnoucím se stínu na stěně jí v zádech zamrazilo hrůzou. Šli na druhou stranu od Edwardova pokoje a zabočili za roh do dlouhé chodby, která vedla do zadní části hotelu. Po pravé straně byla lemována dveřmi, většinou otevřenými do tmavých a tichých pokojů. Některé lampičky na levé stěně nesvítily, takţe tu bylo ještě temněji neţ v první chodbě. „Jdeme dobře?“ zašeptal Craig. „Pšššt,“ nervózně zašeptala Cari. Náhle se zastavila a otočila se, aby se podívala dozadu. 99

Měla pocit, ţe je někdo sleduje. „Cari, co je?“ zašeptal Eric. „Nic. Promiň,“ odpověděla šeptem. Nikdo tam nebyl. Zavrtěla hlavou a následovala Erica. Zabočili za další roh, do horké chodby páchnoucí zatuchlinou, lemované pokoji pouze po jedné straně. Odsud se nikdy nedostaneme, táhlo Cari hlavou. Navţdy je nám souzeno obcházet tohle černé bludiště chodeb. „Pšššt – podívejte!“ zašeptal Eric a ukázal prstem dopředu. Na konci chodby byly pootevřené dveře, ze kterých se linulo světlo. Zastavili. A poslouchali. Byl pokoj obsazený? Slyšeli pouze vlastní dech. Pomalu a opatrně se blíţili dopředu. „Nemyslím, ţe jsem tady dole někdy byla,“ pošeptala Cari Ericovi. Zastavili se pár stop od dveří a opět se zaposlouchali. Ticho. „Moţná je uvnitř telefon. Mohli bychom zavolat na policii,“ zašeptal Craig. Cari sebrala veškerou svou odvahu, vstoupila do dveří a strčila hlavu do pokoje. Chvilku si musela na jasné světlo zvykat. „Páni,“ vyslovila nehlasně rty. „Co je to?“ zeptal se zvědavě Eric. Přistoupil k ní a také nakoukl dovnitř. Vstoupili do jasně osvětleného pokoje a nervózně všechno kolem zkoumali. „Je to nějaký lovecký kabinet,“ řekla Cari. „Jo. Podívejte na ty lovecké trofeje,“ řekl Eric a zdvihl stříbrný pohár. Po straně byla rytina lovce se psem. „Telefon nikde nevidím,“ řekl Craig znepokojeně. „To je divné,“ řekl Eric. Přistoupil ke skleněné skříňce a obdivoval mosazné a stříbrné trofeje vystavené uvnitř. „Pojďme,“ řekl netrpělivě Craig a vydal se ke dveřím. „Koho zajímá pár loveckých trofejí? Co na tom, jestli v tomhle hotelu lidé rádi loví?“ 100

„Ano, půj-“ začala Cari, ale náhle zmlkla. S otevřenými ústy v hrůze prudce vyjekla. „Podívejte –“ Upřeně hleděla na vedlejší stěnu. Vysoko na stěně, stejně jako se vystavují trofeje vysoké, byly pověšené čtyři hlavy. Čtyři lidské hlavy.

101

XX. Do horké noci. Symfonie cvrčků. Šok ze tmy. Úleva z odchodu z hotelu. Strach, ţe ještě nejsou dostatečně daleko. Cari a chlapci běţeli vysokou travou podél zadní části hotelu. Všechno jí připadalo zvětšené. Všechny smysly měla narušené. Viděla kaţdé stéblo trávy i kaţdé zrnko písku před sebou. Slyšela cvrkot cvrčků, závan větru od moře, hlasité oddechování svých společníků. Cítila sůl z vody a dokonce i pach pylu, který se jí při běhu lepil na nohy. Cítila strach. Strach, který je přinutil utéci od tajemných loveckých trofejí, slepě seběhnout schodiště a vyběhnout ven zadním východem a běţet dál bez ohlédnutí. Zavazadlo ji tíţilo, ale nezpomalila. Stejně jako nikdo z nich. V plné rychlosti, nahlas lapajíce po dechu, odbočili za roh a zamířili pryč od hotelu, dolů po svahu na úzkou soukromou cestu, která se vinula mezi stromy k moři. „Jau! Mám v botě kámen!“ Craig se zastavil, odhodil tašku na cestu a posadil se na ni. S popadajícím dechem si zul tenisku a obrátil ji, aby ji vysypal. Cari, zápasící s dechem, byla za zastávku vděčná. Obrátila se, aby se podívala do kopce na hotel, který, aţ na dvě světla ve druhém podlaţí, tonul ve tmě. „Myslím, ţe se nám to podaří,“ řekl Eric a otřel si dlaní čelo. 102

„Neviděli nás. Nepronásledují nás,“ Taková horká noc, pomyslela si Cari. Byla celá propocená. „Ještě jsme neunikli,“ podařilo se říci Craigovi, který stále lapal po dechu. „Z tohoto ostrova se musíme dostat pryč. Dokud nebudeme na člunu, nebudeme v bezpečí.“ „Určitě budeš umět člun řídit?“ zeptal se Eric. „Jo. Určitě.“ „Tebe si tak akorát umím představit v jachtařské čapce,“ řekl s úsměvem. Eric. „A v bílých kalhotách a v saku admirála s takovým něčím na ramenech. Dokonalé.“ „Dokáţu to i bez uniformy,“ řekl Craig s mrzutým úsměvem. Cari měla stále před očima čtyři vystavené hlavy. Nemohla se té představy zbavit. Jako by ji pronásledovaly a pozorovaly při jejím nočním úprku. „Tamty hlavy –“ nadhodila. „Zkus na ně nemyslet,“ přerušil ji Eric a něţně jí stiskl rameno. „Hlavně pojďme.“ „Ale nepatřily –“ Nebyla schopna otázku dopovědět. Nepatřily jiným čtyřem lidem, kteří zmizeli na tomto ostrově? táhlo jí hlavou. Čtyři hoteloví hosté, kteří se nikdy nevrátili domů? Nenapsal Edward dopis jejich příbuzným, aby jim sdělil zprávu o tajemném zmizení? Cari se pokusila ten šeredný pohled vymazat z paměti. Zkoušela nemyslet na Jan. Ubohou Jan. Ale ty čtyři tváře na stěně s rysy poznamenanými hrůzou a agónií, ten jejich navţdy zachycený strnulý, příšerný výraz ji doprovázel, kdyţ s přáteli utíkala po cestě přes šepotající les dolů k moři. Za chvíli se na obzoru objevil vysoký ţelezný plot. „Uţ jsme skoro u přístaviště!“ vyhrkla šťastně Cari. Pocit blízké svobody jí pomohl zapomenout na bolest v paţi, tíţi zavazadla i na vystrašené bušení srdce. První dorazil k brance Eric. Popadl zástrčku a zatáhl. Vydal jen hlasitý vzdech. Cari s Craigem ho dohnali. Okamţitě si všimli beznaděje v Ericově tváři. „Branka je zavřená na visací zámek,“ vyrazil ze sebe mezi nádechy. 103

Zkusil zámek popotáhnout. Zkusil jej odstrčit. Mrštil taškou o branku. Vzal za mříţe a s co největší silou brankou zatřásl. Byl to spíše výraz zklamání neţ pokus o otevření. „Jsme tu zavření. Do přístaviště se nedostaneme.“ „Můţeme plot přelézt,“ navrhla Cari. Ale pak se podívala vzhůru na vysoké tyče a všimla si jejich zašpičatělých hrotů. „To nepůjde,“ zabručel Craig a hodil tašku na asfalt. „A přístaviště je tak blízko. Jenţe na druhé straně.“ „Počkejte!“ přerušila ho Cari, která právě dostala nápad. „Vrátíme se do hotelu –“ „Coţe!“ vykřikl Eric. „Ztratilas rozum? Edward a Martin uţ určitě zjistili, ţe jsme odešli. Pravděpodobně nás právě teď hledají.“ „Počkej, jen mě poslouchej,“ řekla Cari ostře s nezakrytou netrpělivostí. Věděla, ţe její nápad je dobrý. „Nemyslím vrátit se přímo do hotelu. Můţeme projít kolem na hotelovou pláţ. V hotelovém přístavišti jsou hotelové kánoe. Víte o nich přece. Vţdycky tam byly přivázané. Na nich můţeme odplout.“ „Kánoe jsou v zátoce, ne na moři. Těţko na nich ostrov obeplujeme,“ řekl posměšně Eric. „Ano,“ odpověděla Cari. „Ale dostaneme se na nich na Willow Island. Je blízko, viděli jsme ho přece z pláţe. Dopádlujeme na Willow Island a půjdeme na policii.“ „No, to je ale skvělý nápad!“ řekl Eric rychle. „Souhlasím,“ řekl Craig. „Jen se mi nelíbí, ţe se musíme vrátit k hotelu.“ „Schováme se mezi stromy,“ řekla Cari, zvedla kufr a namáhavě se vydala na cestu vzhůru. „Od hotelu se budeme drţet co nejdále. Vzadu se nesvítilo. Tam vzadu je tma jako v pytli. Neuvidí nás.“ Její nadšení bylo nakaţlivé. Cestou vzhůru srovnali krok. I kdyţ byl měsíc bledý, přesto dostatečně osvětloval cestu. Odněkud seshora měkce houkaly sovy. Cari opět měla ten divný pocit, ţe slyší kaţdičký zvuk a vidí vše kolem sebe s nepřirozenou jasností. Obě světla v poschodí jiţ zhasla. Hotel zcela tonul ve tmě. Zjevil se před nimi, černý obrys čnící proti modročerné obloze. Obešli jej vysokou trávou, která ohraničovala les. Byla vlhká a řezala Cari do nohou. Litovala, ţe si nevzala místo šortek dţíny. 104

Tráva se změnila v písek a přesyp, který se svaţoval k zátoce. Zaslechla jemné šplouchání vln naráţejících o písek. Pak spatřila zátoku, na hladině se odráţel měsíc. Zastavili se těsně za vrcholem přesypu, bezpečně kryti před pohledem z hotelu. Cari se otočila k malému přístavišti, kde byly kánoe uloţeny. A uţasle, jako by nevěřila vlastním očím, otevřela ústa. Kánoe tam nebyly. Očima zapátrala nocí v naději, ţe je najde skryté ve tmě. Ale nenašla. Kánoe tam nebyly. „Jsme v pasti,“ řekla tiše a nahmatala Ericovu ruku, která byla překvapivě ledová. „Z tohohle ostrova se nedostaneme.“

105

XXI. Bez varování se spustil déšť, náhlá přeháňka, která Cari s chlapci překvapila. Vzhlédla k černému nebi. Měsíc zmizel za nízkými dešťovými mraky. Zubatý pruh bílého blesku zapraskal nad zátokou. „Jsem úplně promočená!“ překřičela Cari dunící hrom, který otřásl přesypem nad nimi. „Musíme se dostat z deště,“ zavolal Craig. „Ale kudy půjdeme? Myslíte, ţe kdyţ půjdeme po pláţi, dojdeme kolem celého ostrova na druhou stranu?“ Další blesk ozářil jasněji neţ denní světlo nízko se valící vlny. Cari si rukou sčesala promočené vlasy, obrovské kapky jí stékaly po tváři, aţ ji oslepovaly. „Ne, je to příliš daleko a ta bouře je dost nebezpečná,“ řekl Eric a s očima na obloze zatáhl za mokré triko. „Blesky se přibliţují.“ Přesypem otřásl další úder hromu. V bílém světle následujícího blesku si Cari všimla, ţe vysoká tráva se naklání a tajemně ohýbá ze strany na stranu, jako by chtěla bouřce uniknout. „A co plovárna?“ navrhla Cari v dunění hromu. Dlouhá, nízká budova plovárny za bazénem zezadu hotelu ukrývala všechny potřeby na plavání a čistící zařízení. Bude asi nacpaná k prasknutí, ale alespoň se schovají před lijákem. „Pojďme,“ řekl Eric. Dali se do běhu, aniţ by se schovávali mezi stíny. Zem byla mokrá a měkká. Cari uklouzla a zakopla o svůj kufr. Připadalo jí, ţe se jeho tíha zvýšila na deset tun. Rychle vstala, oběma rukama popadla kufr a, jak nejrychleji mohla, běţela za chlapci k nízké 106

budově. Zoufale si přála, aby nebylo zamčeno. Nebylo. Eric otevřel dveře a všichni se vměstnali dovnitř. Cari tak lapala po dechu, aţ se jí zdálo, ţe jí prasknou plíce. Plovárna páchla chlórem. Bylo vedro a do střechy bušil ohlušující déšť. Eric rozsvítil zářivky, které blikáním začaly osvětlovat dlouhý, nízký strop. „Ne! Vypni to!“ vykřikla poplašeně Cari. „Edward – uvidí světlo a –“ „To je v pořádku,“ řekl konejšivě Eric. „Tady přece nejsou ţádná okna.“ Cari vzdychla. Vlasy měla promočené a zcuchané. Dokonce i Craig, kterému se dařilo vypadat upraveně za všech okolností, vypadal, jako by proplul pračkou. „A co teď?“ zeptal se a nešťastně se rozhlédl. „Kam se vydáme odsud?“ „Není tady telefon?“ zeptala se Cari. Šance byla mizivá, ale stála za úvahu. V rychlosti prohledali přecpanou budovu. Ve světle zářivek všichni vypadali jako podivná vodní stvoření, mokrá a se zelenou pokoţkou. Ţádný telefon nenašli. „Jak se dostaneme z ostrova?“ zeptal se Craig do prázdna s jasným zoufalstvím v hlase. „Edward zřejmě zavřel branku a ukryl kánoe.“ „A proč to dělal?“ zaduněl za nimi chraplavý hlas. Craig leknutím vykřikl. Cari se pokusila zaječet, ale ztratila hlas. Otočila se a ve dveřích plovárny spatřila Edwarda Feara s puškou v jedné ruce a s deštníkem ve druhé. Na sobě měl dlouhý ţlutý plášť do deště, který mu sahal aţ ke kotníkům. Odhodil deštník na zem a energicky a rozhodně, opřený o pušku, postupoval doprostřed místnosti. Ve světle zářivek byl jeho obličej smrtelně bledý a bílé vlasy mu více neţ obvykle zmateně trčely kolem hlavy. Jeho zdravé oko na ně upřeně hledělo a ústa měl sevřená do podivného, potěšeného úsměvu. „Taková odporná noc. Co tady venku děláte?“ 107

Nikdo neodpověděl. Jak nás našel? přemýšlela Cari. Jak věděl, ţe jsme tady? „No?“ zeptal se a s tváře mu zmizel úsměv. Světlo blesku a zadunění hromu přinutilo Cari křičet nahlas. „Chceme odjet,“ vyhrkla. „Odjet?“ Zdálo se, ţe Edwarda její odpověď překvapila. Opřel se o pušku a volnou rukou si poškrábal strnisko na bradě. „Ano. Chceme z ostrova odjet,“ řekl Eric, kterému se vrátil hlas. „To ale nemůžete,“ řekl Edward. Znělo to málem zklamaně. „Musíme,“ řekla Cari. Edward nechal dveře do plovárny otevřené. Oblohu za ním ozářil blesk a bezprostředně po něm následovalo pronikavé zadunění hromu. Zemi bičoval liják. Edward se na chvíli odmlčel a nehybně je ze svého místa uprostřed místnosti pozoroval. „Teď nemůţete odjet,“ řekl konečně výhruţným, hlubokým hlasem. „Oficiálně vás zvu na party.“ „Party?“ pronesla Cari a cítila, jak se v ní vzmáhá hrůza. „Party má právě začít,“ řekl Edward a upřel na ni pohled. Přistoupil k ní. Cari se pokusila ustoupit, ale zastavila ji betonová zeď. „Čekali jsme s Martinem se začátkem party,“ řekl Edward a opět se podivně usmál. „Hádáte asi, o jakou party jde.“ „Prosím – my jen chceme odejít!“ vykřikla Cari na pokraji pláče. „Nikomu neřekneme o Simonovi a o ničem. Slibujeme. Jen chceme domů.“ „Hádáte asi, o jakou party jde,“ opakoval Edward a nevšímal si Cariiny prosby. Nečekal ţádnou odpověď. „Vzdáváte se? Je to lovecká party!“ Usmál se a hlasitě se zachichotal. „A hádejte, co s Martinem tuto sezónu zamýšlíme lovit!“ Opět se zasmál. Cari mrazilo po celém těle. „Ne!“ vykřikla, kdyţ si představila čtyři hlavy, čtyři lidské hlavy připevněné na stěně pokoje s trofejemi. Věděla, co má Edward na mysli. I ostatní to věděli. Všichni pochopili, jaký druh lovecké party má Edward na mysli. A náhle všichni pochopili, ţe se stali kořistí. „To je šílenství!“ křičela Cari. „Vy jste šílený!“ Ani si neuvědomovala, co říká. Slova se, z ní samovolně řinula. Edward místo odpovědi pozdvihl loveckou pušku. 108

Cari vykřikla a pokusila se odtáhnout. Ale neměla se kam schovat. „To jsi neměla říkat,“ řekl rozhněvaně Edward. „Pozval jsem tě na party. Nemělas mě napadnout.“ „Pusťte nás odsud,“ důrazně ţádal Eric. „Nejsem šílený,“ řekl Edward nevšímavě. Zdvihl pušku výš, zamířil na Cari a o dva kroky k ní postoupil. „Ne – prosím –“ zaječela Cari. Bez přemýšlení se vrhla kupředu a udeřila do hlavně. Puška ohnivě vybuchla. Edward vykřikl, zavrávoral a skácel se dozadu. Při pádu narazil hlavou do rohu dřevěného piknikového stolku. Nikdo z nich nečekal, aţ Edward vstane. Nechali zavazadla zavazadly, protáhli se kolem něj ke dveřím a vyběhli do crčícího deště.

109

ČÁST TŘETÍ PÁRTY

XXII. „Tudy!“ zaječel Eric. Tenisky jí klouzaly na mokrém písku, ale následovala Erica do lesa. „Pospěš si!“ řekla Craigovi a pokusila se dohlédnout tmou k plovárně. Edward se ještě nevynořil. Do bezpečí lesa. V lese na klikaté stezce svůj běh trochu zvolnili. Déšť se změnil v mrholení, ale s kaţdým závanem větru na ně z listí padaly velké kapky studené vody. Jako výstřely z pušky, napadlo Cari. Jako palba z pušky. Mraky se protrhly a přes vrcholky stromů vyhlédl mezerou bledý měsíc. Postříbřený les působil přízračně. Listy, obklopené chomáčky mlhy z vlhka a tepla, se tajemně tetelily. „Kam jdeme?“ zavolal Craig. „Jen utíkej,“ řekla Cari stěţí popadající dech. „Jau!“ Do čela ji tvrdě udeřila nízká větev. Zastavila se a strnula, jak jí náhle projela bolest. Zamnula si čelo a přesvědčila se, ţe je v pořádku. Závan větru smetl ze stromů další salvu dešťových kapek. Odskočila pozdě a úplně promokla. 110

Běţeli hlouběji do lesa. Cestička náhle skončila hrozivě vzrostlým ostruţiním, které přehrazovalo cestu. „Kam jdeme?“ opakoval Craig a znělo to ještě zoufaleji. „Zastavte! No tak – kam jdeme?“ Shromáţdili se pod vysokým stromem. Cari si všimla, ţe tam byla suchá zem. Stromy byly tak husté, ţe pod ně nepršelo. Nemohla popadnout dech. Závan větru. Zdálo se, ţe se listy zachvěly. „Nejde?“ zeptal se Craig a oběma rukama sevřel drsný kmen stromu. Poslouchali. Ozýval se pouze tajemný šepot větru a jejich vlastní oddechování. „Chystá se nás ulovit,“ vyhrkl Cari. „Jako zvěř.“ Opět jí vytanul před očima obraz čtyř hlav na stěně v trofejní místnosti. Čtyři lidské hlavy se strnulým výrazem hrůzy. Byli to oběti předchozí Edwardovy lovecké party? ‚ „Nemůţeme pořád jen utíkat,“ řekla a rukávem trička si otřela teplý pot z čela. „Potřebujeme nějaký plán.“ „Musíme se dostat z ostrova,“ řekl Craig s pátravým pohledem dozadu. Na tváři se mu odráţel strach. „Uţ jsme se o to pokusili,“ řekl Eric a nervózně se zatahal za culík. Zaplácl na paţi moskyta. „Bez lodi se z ostrova nedostaneme.“ „Postavíme kánoi z kmene stromu,“ řekla Cari. „Nedělají to tak Indiáni?“ „Díky za nápad,“ zamumlal Eric. Přes svůj strach se na ni usmál. „Máš divný smysl pro humor.“ „Jen se snaţím nepoddat se,“ řekla Cari s vědomím, ţe zápas můţe kdykoli prohrát a strach ji ovládne. Ještě ţe přestalo pršet. „Musíme zavolat policii,“ řekl Eric. „Willow Island je odtud jen deset minut. Kdyby jen…“ Hlas se mu vytratil. „Všechny telefony jsou v hotelu,“ řekla Cari. „Tak se tam vrátíme,“ řekl Eric. „To nemyslíš váţně,“ prohlásil Craig. „Ano, myslím. Vplíţíme se zpátky do hotelu a zavoláme na 111

policii.“ „Ale, co kdyţ Edward nebo Martin –“ spustil Craig. „To je to poslední místo, kde by nás hledali – nemám pravdu?“ zeptal se Eric. „Nevím,“ řekla Cari, která si právě mnula čerstvé bodnutí moskyta na koleně. „Nevíme přece, kde je Martin.“ „Pravděpodobně nás oba pronásledují,“ řekl Craig s chvějícím se hlasem. „Štvou nás.“ „Tak je převezeme, vplíţíme se do hotelu a zavoláme na policii,“ řekl Eric. „Pak se budeme muset schovávat jen do chvíle, neţ sem policie dorazí.“ „Schovávat kde?“ pochybovačně se zeptal Craig. „Nevím. Asi v hotelu,“ řekl netrpělivě Eric. „Myslím, ţe schovávat se v lese je bezpečnější,“ řekl Craig. „Bezpečnější na jak dlouho?“ zeptal se Eric. „Eric má pravdu,“ řekla Cari. „Nemůţeme se schovávat navěky. Musíme pro vlastní záchranu něco sami udělat, abychom se dostali z tohoto příšerného místa a zachránili Jan. Kdyţ půjdeme do hotelu, máme alespoň moţnost někomu zatelefonovat pro pomoc.“ Po chvíli šeptané diskuse všichni nakonec s plánem souhlasili. „Na zpáteční cestě bychom neměli jít po cestičce,“ řekla Cari, kdyţ se rychle vydali na cestu k hotelu. Prudký závan větru jim nadělil další spršku vody. A pak uslyšeli výstřel z pušky. A těsně před sebou mezi dvěma nízkými stromy spatřili Edwarda, který s puškou přichystanou k dalšímu výstřelu mířil přímo na ně.

112

XXIII. Mezi stromy dozníval druhý výstřel z pušky. Zdálo se, ţe k nim doléhá ze všech stran. Cari chtěla zakřičet, ale nějakým způsobem se jí podařilo výkřik zdusit. Odskočila stranou a tvrdě dopadla koleny na zem. Odplazila se s kamarády do křoví. Pak, aniţ by si cokoli řekli, opět vyskočili a utíkali, utíkali z plných sil a oběma rukama odstrkovali větve. Další výstřel z pušky. Odněkud těsně za nimi. Následoval hlasitý, chraplavý smích. Nebo se to Cari jen zdálo? V hrůze, která ji zaplavila, se jí nic nezdálo skutečné. Ani křoviny, které jí překáţely při běhu. Ani kluzká, mazlavá zem. Ani třepotající se stříbřité listí na stromech, které ji obklopovalo a které jakoby se pohybovalo s ní. Ani tak blízký, tak hlasitý výstřel z pušky, ani jeho odráţející se ozvěny. Ani ten šílený smích. Edwardův příšerný lovecký křik… „Hej – koukněte, kde jsme!“ vykřikla Cari a nepoznávala svůj vysoký, napjatý bezdechý hlas. Doběhli přes les k moři. Vysoké vlny, stříbrně se rýsující v měsíčním světle, divoce naráţely na přízračně modrý písek. Zastavili se a hleděli na moře. Pláţ byla rovná a úzká. Nebyly tu ţádné přesypy, za které by se dalo schovat. „Tady nemůţeme zůstat,“ řekla Cari. „Máš pravdu. Jsme tu moc vidět,“ souhlasil rychle Eric. 113

Stáli a se zatajeným dechem pátrali po Edwardovi, po další ráně z pušky. „A co teď?“ zeptal se Craig a pot mu stékal z čela. Ve vlasech se mu zachytilo mokré listí. Ani si je nesundal. „Pojeďme podle plánu a vraťme se do hotelu,“ řekla Cari. „Cari má pravdu,“ souhlasil Eric. Tričko měl celé zmáčené. „Tady nic nezmůţeme.“ „Co to bylo za zvuk?“ vykřikl Craig. Strnuli a napjatě poslouchali. Vlny v neustálém vlnobití hlasitě naráţely o pobřeţí. Nic jiného. Ţádný výstřel. Ţádné doznívající ozvěny. Ţádný šílený smích zpoza stromů. „Pojďme,“ řekl Eric. A tím ukončil diskusi. Vrátili se do lesa, opatrně, aby za sebou nezanechali stopy, se vyhýbali všem pěšinám a nejtišeji, jak mohli, se pohybovali zamlţenou, horkou nocí. Jako vystrašená zvířata, napadlo Cari. Jako vystrašená zvířata plná děsu, pádící pryč od lovce, běţící o ţivot. Umřeme, napadlo ji náhle. Uštve nás. A zavraţdí. Ani si neuvědomila, ţe se zastavila, zatímco ostatní pokračovali v cestě. Nohy jí náhle přestaly poslouchat. Zemřu. Všichni zemřeme. Nohy ji neposlouchaly. Celá se roztřásla. Nemůţu se hýbat. Nepohnu se ani o píď. Edward mě tu najde jako vystrašeného králíka znehybnělého strachem. Najde mě tu a zastřelí. A pak se zasměje. Pozvedla zrak a zjistila, ţe zůstala sama. Kde byli ostatní? Nechali mě tu umřít. Ne. To nemůţe být pravda. To není moţné. To by přece – Eric by přece – A pak spatřila Erica, jak se pro ni vrací. Objal ji. „Cari, jsi v 114

pořádku? Co se děje?“ „Nic. Já –“ Nemohla mluvit. Nechtěla se rozbrečet. Popadla Erica za ruku a pevně ji tiskla, tiskla ji, aţ zahnala slzy a nutkání k pláči. „Pojďme do hotelu,“ řekla Ericovi a pustila se ho. „Uţ jsem v pořádku.“ A nohy ji opět začaly poslouchat. Vedl ji přes vysoké křoviny ke Craigovi a všichni tři rychle došli dozadu za hotel. Přešli široký pruh pláţe a před očima jim na vršku čněl starý hotel. Vrátil se Edward také do hotelu? přemýšlela Cari. Čeká tam nahoře na nás, čeká s nabitou puškou? To proto jsou všechna světla v hotelu zhasnuta? A co Martin? Také se připojil k lovecké party? Nebo nás Edward stopuje v lese, zatímco Martin čeká, aby nás chytil v hotelu? „Radši se rozejdeme,“ zašeptala Cari. Uvědomila si, ţe se drţeli tak těsně u sebe, ţe by stačilo jen pár kulek, aby je zastřelil všechny! Váhavě se rozvinuli á skrčení, s vytrvalým větrem v zádech, vyšplhali na kopec, který končil u zadní terasy. Dveře plovárny zůstaly otevřené. Ale světla uţ nesvítila. Nikde nesvítilo ţádné světlo. Edward očividně rád provozoval své lovecké večírky ve tmě. Hlasité bouchnutí v blízkosti ji přimělo vykřiknout. Hruď jako by jí měla kaţdou chvíli vybuchnout. Na chvíli všechno zbělelo a ona zápasila s dechem. Jenom proutěné křeslo, uvědomila si. Jen proutěné křeslo převrhnuté větrem. Všichni tři strnuli na místě a zaposlouchali se. Neupoutal zvuk padající ţidle pozornost Edwarda nebo Martina? Čekali. A poslouchali. Další proutěná ţidle, oběť vířícího větru, se převrhla. V hotelu se nic nepohnulo. Ani náznak po jejich lovcích. „Pojďme.“ Eric jim naznačoval, aby šli za ním. Cari se zhluboka nadechla a následovala ho přes terasu ke dveřím do jídelny. Po několika vteřinách byli všichni uvnitř tmavé jídelny. Z 115

nějakého důvodu tu bylo chladněji. Tiše přešli kolem lešení, minuli svou nedokončenou práci, práci, kterou uţ nikdy nedokončí, k dvojitým dveřím do vestibulu. „Nikdo tu není,“ zašeptal Craig těsně za Cari. „Oba jsou zřejmě venku v lese,“ zašeptal Eric. „Doufejme,“ řekla Cari a uvědomila si, ţe si pro štěstí drţí oba palce. Těsně podél stěny zamířili do vestibulu. „Můţeme zavolat z telefonu na pultě v recepci,“ zašeptal Craig. Eric uţ měl sluchátko na uchu. Chvilku poslouchal. „Je hluchý,“ zašeptal a podal sluchátko Cari, jako by potřeboval svědka, který by potvrdil, ţe má pravdu. „Hluchý? Tomu nevěřím!“ vykřikl Craig, který zapomněl šeptat. Cari si přidrţela sluchátko u ucha. Několikrát to v něm zacvakalo. Pak úlevou vydechla, kdyţ zaslechla stálý zvuk vyzváněcího tónu. „Uţ to zabralo,“ řekla Ericovi. „Rychle,“ řekl Eric s rukou na jejím rameni. „Ať tě spojí s policií na Willow Island.“ Oči mu nervózně těkaly po temném vestibulu. „Ústředna,“ řekl nosový muţský hlas do Cariina ucha. „Policii ve Willow Island,“ řekla Cari chvějícím se hlasem. „Je to naléhavé?“ zeptal se nosový hlas skoro podezřívavě. „Ano,“ odpověděla Cari. „Prosím – pospěšte si.“ „Moment, prosím.“ Po dlouhém tichu se ozvalo rytmické zvonění. Cari při čekání pozorovala přední vchod. Jestliţe se dveře otevřou a vejde Edward, skočím pod pult, pomyslela si. Bude tam v bezpečí? Ne na dlouho… „Policie.“ Hlas byl překvapivě hluboký a vytrhl Cari z hrůzných myšlenek. „Ach… dobrý den. Potřebujeme pomoc. Co nejrychleji.“ „Uklidněte se, slečno. Jak vám mohu pomoci?“ „Musíte sem poslat nějaké muţe. Pořádají na nás hon. Jsme tu v pasti a –“ Cari si uvědomila, ţe plácá nesmysly. Strach jí překáţel v uvaţování a v jasné formulaci. „Kde jste?“ zeptal se hluboký hlas s profesionálním klidem. 116

„No… hotel U… U vyjícího vlka… na Piney Island. Prosím – musíte přijet ihned. Skutečně jsme v nebezpečí. On nás chce zabít!“ „U vyjícího vlka?“ Vypadalo to, jako kdyţ si to poznamenává. Pomalu. „Prosím, pospěšte si!“ opakovala Cari pronikavým, vystrašeným hlasem. „Uklidněte se, prosím. Budeme tam do dvaceti minut. Moţná dříve.“ Zavěsil. Telefon oněměl. „Přijedou,“ řekla Cari chlapcům. „Kdy? Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se dychtivě Craig. „Dvacet minut,“ odpověděla Cari. „Moţná méně.“ „Musíme se před Edwardem a Martinem schovat na dvacet minut,“ řekl se skutečnou úlevou Eric. „Pak budeme v bezpečí. Pak se dostaneme z tohohle děsného místa.“ „Kde bychom se měli schovat?“ zeptal se Craig. Dříve, neţ mu mohl kdokoli odpovědět, ve vestibulu se rozsvítila světla. Dveře na konci dlouhého pultu se otevřely a se smíchem vstoupila jakási osoba. „Ne!“ zaječela Cari. Ostatní vyjekli. To je určitě duch, pomyslela si Cari. Na druhém konci pultu stál Simon Fear.

117

XXIV. Simon

v bílém obleku a s červeným šátkem leţérně uvázaným kolem krku zamţikal v jasném světle. Vypadal zmateně. Je stejně zděšený, ţe nás vidí, jako my, ţe vidíme jeho! pomyslela si Cari. Po několik vteřin nikdo nepromluvil. „Simone! Vy jste ţivý!“ přerušila ticho Cari. „Coţe?“ sevřel pult a vypadal ještě zmateněji. „Ţivý?“ Všichni se k němu o překot hnali. „Jsme tak rádi, ţe vás vidíme,“ prohlásila Cari. Byl to jejich jediný přítel v hotelu. Jediný, kdo se k nim hezky choval, kdo je přivítal, kdo se nesnaţil je vystrašit nebo odehnat. A nyní tu byl – a naţivu. Návrat z mrtvých. Nebo byl…? „Já… neočekával jsem, ţe vás tu potkám,“ řekl Simon a nervózně se zatahal za bílý knír. „My jsme také nepředpokládali, ţe vás tu potkáme!“ vykřikla Cari. Ostatní se nervózně zasmáli. „Jste v pořádku?“ zeptal se Craig hlasem plným účasti. „Je mi dobře.“ Otázka ho překvapila. „Proč by mi nemělo být? A co se tady vlastně děje?“ „No –“ začal Craig. Ale‘ Simon ho přerušil dalšími otázkami. „Jak to, mládeţi, ţe jste tak pozdě vzhůru? Proč nejste ve svých pokojích? Podívejte se na 118

sebe. Vţdyť jste celí promočení! Co jste, proboha, dělali?“ „Musíte nám pomoci,“ vyhrkla Cari neschopna potlačit hrůzu. „Zavolali jsme na policii, ale –“ Simon se na ni ostraţitě zadíval. „Policii?“ „Kvůli Edwardovi. Edwardovi a Martinovi,“ řekla Cari. „Coţe? Kde jsou?“ zeptal se Simon. „Do čeho se zase můj bratr namočil?“ „Ztratila se Jan,“ řekl Eric. „Nikde ji nemůţeme najít. A Edward s Martinem na nás pořádají hon. Edward nás pronásledoval v lese. Střílel po nás.“ Zmatený výraz Simonovy tváře se vytrácel. Zamyšleně si zamnul bradu a přísně se podíval na Cari. „To je další lovecký večírek?“ zeptal se. „Ano. Tak to nazýval,“ řekla Cari. „Pomůţete nám?“ „Musíte nám pomoci!“ zakřičel Craig. „Musíte je zastavit.“ „Zastavit je?“ Simonovu tvář přelétl podivný úsměv. Zkoumavě se na ně podíval a ustoupil o krok. „Zastavit je?“ „Ano. Zabijí nás. Opravdu nás chtějí zabít!“ vykřikla Cari. „Ale moţná, ţe vy –“ Zmlkla, kdyţ spatřila změnu, kterou Simon procházel. Proč se tak usmíval? Co ten podivný úsměv znamenal? Ta zkřivená tvář vůbec nepatřila Simonovi. Proč se na ně usmíval tak… chladně? „Simone, cítíte se dobře?“ zeptala se Cari. „Zastavit je?“ Úsměv se vytratil a zůstala jen hrozba. „Moţná byste si měl sednout,“ řekla mu Cari a pohledem se pokusila zjistit, jestli si i ostatní všimli, ţe se se Simonem něco děje. „Byla – byla to taková divná noc…“ „Zastavit je?“ zeptal se Simon. „Proč bych to měl dělat?“ Náhle si oběma rukama začal čuchat vlasy, aţ mu na stranách začaly trčet. Pak si strhl červený šátek a odhodil jej na podlahu. Cari s kamarády v tiché hrůze pozorovali, jak si Simon rozepíná na košili horní knoflík. „Co – co se děje? Co to děláte?“ vykřikl Craig. „Prosím –“ spustila Cari. 119

Simon si nevšímavě svlékl bílé sako a přehodil je přes pult. V hrůze zmateně sledovali, jak se měnilo jeho drţení těla. Ohnul se a opřel o pult. „Simone, prosím – řekněte nám, co se děje?“ naléhala Cari. Co je to, co tahá z kapsy u kalhot? napadlo ji. Netrvalo to dlouho a poznali černou pásku. Přetáhl si ji přes oko a ruce se mu vzrušením chvěly, kdyţ si ji přes rozjeţené vlasy na hlavě uvazoval. „Ano! Ano! Lovecký večírek!“ vykřikl Edwardovým hlasem. „Já v ţádném případě nejsem schopen odvolat lovecký večírek!“ Cari, ztuhlá hrůzou, zalapala po dechu. Nikdo se ani nepohnul. Stáli a zírali na usmívajícího se muţe. Všichni tři pozorovali podivuhodně rychlou proměnu. Všichni tři si nyní uvědomili, ţe Simon a Edward jsou jedna osoba!

120

XXV. „Odvolat lovecký večírek?“ To na ně nyní hleděl Edward. Všechny stopy po přátelském, kultivovaném Simonovi zmizely. Edward k nim o krok postoupil, zaklonil hlavu a rozchechtal se. „Já ţe mám odvolat lovecký večírek?“ „Simone – vlastně Edwarde – prosím!“ zaprosila Cari. Edward se otočil a rychle přešel k houpacímu křeslu proti pultu. Natáhl se pro pušku, která tu stála opřená o křeslo. Teď uţ nás dostal, napadlo Cari. Je po všem. Edward si pušku přendal do druhé ruky. Drţel ji před sebou, jako by si ji prohlíţel, a druhou rukou hladil paţbu z tmavého dřeva. Cari poděšeně hledala únikovou cestu z místnosti. Trojice stála zády k pultu. Dveře do jídelny byly otevřené, ale aby se k nim dostali, museli by běţet kolem Edwarda. Hlavní vchod do hotelu byl přes celý vestibul a ještě vzdálenější – a pravděpodobně zamčený. Jsme v pasti, pomyslela si. To je naše smrt. Lovecký večírek skončil. Vzpomněla si na čtyři hlavy připevněné ke zdi. Zanedlouho se k nim připojí další tři. Usilovně zavrtěla hlavou, aby hrůzný obraz vytlačila z mysli. Edward pozdvihl pušku. Kde je policie? napadlo Cari. Nemohou si pospíšit? Neměli by tu uţ být? Mohla by moţná vyjít zdrţovací taktika. Stále s ním mluvit, 121

dokud dovnitř nevtrhne policie a nezachrání nás. Edward zkontroloval pušku. „Nabito,“ řekl si pro sebe. „Nikdy se z toho nedostanete!“ zaječela Cari. Znělo to tak hloupě. Jako ze špatného filmu. Ale bylo to první, co ji napadlo. Celá se nyní třásla a oči jí těkaly z Edwarda a jeho lovecké pušky napříč vestibulem k přednímu vchodu. „Nemohli bychom si o tom pohovořit?“ zeptal se Craig tak slabým hlasem, ţe sotva dolétl přes pult. Cari pohlédla na Erica s Craigem, kteří také pozorovali přední vchod a bezpochyby stejné jako ona doufali, ţe policie dorazí a vrazí dovnitř. Craig byl bledý a vystrašený a nad horním rtem se mu leskl pot. Eric se s rukama v kapsách tvářil zamračeně a těţce polykal. „Pohovořit?“ Edward vypadal, ţe ho ten nápad pobavil. „Vy nás přece jen tak – jen tak nezastřelíte…“ začala Cari. Puška poklesla. „Ach. Tak toho se bojíte?“ Něco si zamumlal a pak si trhnutím rozepnul košili o dalších několik knoflíků. Volnou rukou se poškrábal na čele, zatímco druhou se opřel o pušku. Celou tu dobu je pozoroval. „Nebojte,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Teď vás nezastřelím. Tady ve vestibulu. To by asi nebylo fér, nebo ano?“ „Ach, díky bohu!“ vzlykla Cari. Eric i Craig zalapali po dechu a nervózně se zasmáli. Cari nepolevila v pozornosti. Věděla, ţe nemá důvod, aby Edwardovi uvěřila. Koneckonců byl šílený. Úplně šílený. „Takţe… takţe nás necháte odejít?“ zeptal se dychtivě Eric. Zdálo se, ţe ho Edward neslyšel. „Můţeme jít?“ opakoval Eric. Edward se rozhlédl po vestibulu. „Kam odešel Simon?“ „Simon?“ zeptala se Cari. Je to dobré, pomyslela si. Moţná, ţe se teď rozhovoří o Simonovi. Moţná, ţe bude mluvit tak dlouho, dokud nedorazí policie. „Kde je?“ zeptal se hněvivě. „Tenhle můj zatracený bratr, ten nikdy nemá rád mé večírky. Není to sportovec, to je to.“ „Simon nerad loví?“ zeptala se Cari. Edward si jí nevšímal. „Není sportovec,“ opakoval hořce. „Proto jsem se ho pokoušel zbavit neţ začal lovecký večírek. Nechci, aby 122

mi ho kazil.“ „Moţná, ţe bychom ho měli jít hledat,“ navrhla Cari a pohlédla na ostatní s nadějí, ţe pochopí, kam směřuje. „Ten se objeví,“ řekl Edward se skutečnou hořkostí, s děsivou hořkostí a s opravdu hrozivým výrazem. „Bez ohledu na to, kolikrát jsem se Simona pokusil zbavit, vţdycky se odněkud zjevil – jako falešný pětník.“ „Necháte nás odejít?“ opakoval Eric. Nyní stál těsně za Cari s rukou na jejím rameni. Ruku měl ledovou. „Ano,“ řekl Edward. „Coţe? Ano?“ vykřikl Craig. „Ano,“ řekl Edward s úsměvem. Cari se náhle cítila tak lehká, jako by jí z ramen spadla ohromná tíţe. Měla pocit, jako by mohla plout, odplout z hotelu, z ostrova, plout domů. „Dám vám do začátku hodinu náskok,“ řekl Edward. Cari se rychle zřítila zpět na zem. „Co nám dáte?“ „Dám vám jednu hodinu náskok,“ řekl Edward s pohledem upřeným na hodinky na ruce. „Aţ uplyne jedna hodina, začnu vás pronásledovat.“ „Ale –“ začala Cari. „Je to fér,“ řekl Edward přezíravě. „Martin i já jsme velmi féroví.“ „Kde je Martin?“ zeptala se Cari s očima přilepenýma na přední dveře. Policie, kde jsi? Kde jste? „Opravdu nemáte čas se vybavovat,“ řekl chladně Edward a zkontroloval si čas. A pak, bez varování, mu tvář zčervenala hněvem a zařval z plných plic: „Jděte! Lov začíná!“ „Edwarde… prosím –“ zavzlykala couvající Cari. Ericovy studené ruce ji chytly za ramena. Edward v hrozném vzteku zdvihl pušku k rameni, zatočil se a jednou, podruhé vypálil na stěnu vestibulu. Výstřely byly ohlušující. „Ne!“ ječela Cari. 123

„Lov začíná!“ zařval Edward. Z obou hlavní stoupal bílý kouř. Cari a oba chlapci odskočili od pultu a proběhli kolem ječícího, zčervenalého Edwarda otevřenými dveřmi do jídelny.

124

XXVI. Opět na útěku. Na útěku o ţivot. Cari se vpotácela do jídelny, kde ji zahalila tma. Zamrkala, aby zahnala temnotu. Dusil ji těţký, vlhký vzduch, dusil ji strach, před kterým nemohla utéci. Zastavili se uprostřed místnosti. Vysokými okny spatřili bezhvězdnou noční oblohu téměř stejně tmavou jako jídelna. Neměli by zamířit ven? Zpět do lesa? Tam lovná zvěř přece patří, ne? říkala si Cari s hořkostí smíšenou se strachem. „Tak kam?“ zašeptal Eric. Cari pohlédla zpět, jestli je Edward nesleduje. Nebylo po něm ani stopy. Zatím. „Co zkusit tajnou chodbu?“ zeptal se Eric a chytl Cari za ruku. „Ano!“ rychle souhlasila Cari. „Schováme se tam, dokud nepřijede policie.“ Policie. Kde jsou? Muselo to být uţ více neţ dvacet minut, co je volala. „Tady uvnitř by to mohlo být bezpečnější,“ souhlasil Craig vystrašeným hlasem. Hnáni strachem rychle prošli tmou. Cari jako první vykročila pod lešení do dveří chodby. „Pospěš si!“ naléhal Craig. „Jestli nás uvidí Martin nebo Edward…“ Větu nedokončil. Všichni ztuhli, kdyţ se z druhé strany jídelny ozvalo zapraskání. 125

Byl to Edward?. Cari se horečně snaţila pohledem proniknout tmu. Oči si uţ na tmu zvykaly. Rozeznala pouze nehybné obrysy stolů a ţidlí. Nikdo tam nebyl. „To si jen sedala podlaha,“ zašeptala. Eric otevřel dveře. Rychle vklouzli do chodby a opatrně za sebou zavřeli dveře. V chodbě bylo horko a příšerné vlhko. Páchlo plísní, hnilobou. Cari svrběla záda a bolela ji obě ramena. Náhle pocítila nutkání rozběhnout se a naslepo běţet tmavými, kroutícími se chodbami. Ale, jak samozřejmě věděla, tady skutečně nebylo kam utéci. „Můţeme se schovat, ale ne utéct,“ řekla a ani si neuvědomila, ţe mluví nahlas. Eric ji vzal za ramena. „Jsi v pořádku?“ Nemohla se ubránit. Hořce se rozesmála. „V pořádku? V jakém smyslu? Co je to v pořádku?“ Nechtěla na něj být hrubá. Ale vypadalo to tak. Rychle se omluvila. Pozorně zkoumal tmavou chodbu, která se před nimi rozkládala. „Uslyšíme tady policii?“ zeptal se Craig. „Já neslyším nic,“ hlasitě zašeptala Cari. „Potřebujeme baterku,“ řekl Craig, kdyţ se pomalu podél zdi vydali dlouhou, úzkou chodbou. „Moţná bys měl vyběhnout nahoru do pokoje a jednu přinést,“ zaţertovala Cari. „To jsme se zasmáli,“ zamumlal Craig. Přitisknutí ke zdi procházeli chodbou. Pohybovali se mlčky a pátrali po zvucích, po zvuku kroků, po Edwardovi, po Martinovi. Myslela na Edwarda a Simona. Jak se mu jen podařilo je tak úplně splést? Jak můţe mít jedna osoba dvě identity? Oba bratři vypadali tak nepodobně, chovali se tak rozdílně a dokonce měli tak odlišný projev! Kdyby tak Simon vyhrál, napadlo ji. Kdyby tak Simon byl schopen Edwarda odstranit… Napomenula se. Tyhle nápady jí nepomohou. Simon nebo Edward, nebo kdo to vlastně byl, byl šílený. Úplně šílený. 126

A přinášel smrt. Ve vestibulu svého vlastního hotelu vystřelil z lovecké pušky. Bezstarostně. Nestaral se o to, co můţe zničit. Nebo koho zastřelí. Staral se jen o lov. Staral se jen o svou kořist. Cari se pokusila na to nemyslet a dál postupovala tmavou chodbou. A pak se zastavila. Ach… Co je to? Obličej ji pálil. Něco jí na něm zašimralo. Nějaká vlákna. Nějaká lepkavá vlákna. Jako by ji lapila, rdousila a obalovala, jako by ji chtěla zabalit do kukly. Cari zdvihla ruce a divoce jimi ve vzduchu šermovala, aby vlákna odstranila. „Cari – co se děje?“ zvolal Eric. „Pomoz mi! Ach – pomoz mi!“ Cari v panice chvíli trvalo, neţ si uvědomila, ţe se dostala do husté sítě silných pavučin. Tahala je oběma rukama, aby si vyčistila obličej. Ale nalepily se jí na pleť, na ruce, na vlasy. A čím více tahala, tím více se zamotávala. „Pavouci! Pomoc! Zamotala jsem se do pavučin!“ „Cari, ne tak hlasitě,“ varoval ji Eric. „Mohl by tě zaslechnout Edward.“ „Pavouci! Ach, prosím! Pavouci!“ Eric jí pomohl vytahat pavučiny z vlasů. Usilovně třásla rukama, aby lepkavá vlákna setřepala, zoufale je otírala o šaty. A pak cítila, ţe má něco vzadu na krku. Něco chlupatého. Něco pomalu se pohybujícího směrem k ramenům. Otevřela ústa, ale podařilo se jí výkřik zadrţet. Plácla po tom. Plácla pořádně. Jednou. Podruhé. Napodruhé se trefila. Cítila něco v dlani. Teplé a mokré. „Ach.“ Otřásla se. Pavouk. Určitě to byl pavouk. Obrovský pavouk. Eric s Craigem ji ve tmě obstoupili. „Cari, jsi v pořádku?“ „Ano. Myslím,“ řekla a zdálo se jí, ţe temnota kolem ní víří a nekonečné stěny se zuţují. „Já… nesnáším pavouky!“ „Fuj,“ zašeptal Craig. „Jak byl velký?“ „Obrovský,“ řekla Cari a stále se třásla. Velký jako tarantule, napadlo ji. 127

A pak se její mysl pustila dalším směrem. My jsme také chyceni v síti. Chytli jsme se do Edwardovy lepkavé sítě. Jsme tu v pasti, lapeni v jeho síti a čekáme, kdy k nám dokráčí a skončí to s námi… „Hele – tyhle dveře jdou otevřít!“ slyšela náhle Ericův hlasitý šepot, který ji vytrhl z morbidních myšlenek. Cari si neuvědomila, ţe se chlapci zatím dostali po chodbě dál. Pospíšila k nim, krk stále pálil a celé tělo ji svědilo. Uţ nikdy se nebudu cítit normálně. Nikdy. Vešli do prázdné místnosti. Eric se pokusil vypínačem zapnout světlo. Rozsvítila se matná ţlutá ţárovka, která visela ze stropu. Místnost byla malá, ale ne tak holá, jako ta, ve které našli lebku. Cari spatřila manţelskou postel, noční stolek, prádelník se dvěma zásuvkami a – telefon! „Koukněte,“ vykřikla a škrábala se na čele, aby zahnala lepkavý pocit po pavučinách. „Je zapojený?“ zeptal se Craig, který sledoval její pohled. Cari po něm sáhla první a dychtivě zdvihla sluchátko. Ticho. „Je hluchý,“ řekla zklamaně. „Jasně, ţe je hluchý,“ řekl Craig. „Přece všechny telefony tady jdou přes ústřednu, ne?“ „Co?“ vykřikl Eric. A všichni si najednou uvědomili, jak byli hloupí. „Máš pravdu! Ta ústředna v přední kanceláři!“ řekl tiše Eric. „Všechny hovory musí jít přes ni,“ řekla Cari stále s hluchým sluchátkem v ruce. „Včetně toho, kdyţ jsme volali policii na Willow Island.“ – Zavěsila a slabá a poraţená se sesula na postel. „Simon vyšel z kanceláře,“ vzpomněl si Craig a řekl to stejně zklamaně jako Cari. „Pamatujete? Tak divně se usmíval.“ „Uţ to chápu,“ řekla Cari a nešťastně zavrtěla hlavou. „Teď uţ to chápu. Nemluvila jsem s policií. Celou tu dobu jsem mluvila se Simonem.“ „Takţe nás nepřijde osvobodit nikdo,“ řekl Eric a sloţil se vedle Cari. 128

„Jsme odkázáni jen sami na sebe,“ zamumlal Craig a nervózně se podíval ke dveřím. „Teta Rose,“ řekla Cari a upřeně hleděla na strop. „Coţe?“ zeptal se Eric. „Teta Rose. Jak se jí pořád Jan pokoušela dovolat. Tenkrát Simon také musel být v ústředně. A vsadím se, ţe tyhle hovory nespojil. To proto Rose nebo její sestra telefon nikdy nezvedaly. Nechtěl mít Rose tady. Byl šťastný, kdyţ onemocněla. To znamená, ţe nemá nic společného s tím… s loveckým večírkem, takţe –“ „Pojďme dál,“ řekl Eric, který ze dveří obhlíţel chodbu. „Na můj vkus jsme ještě příliš blízko jídelny.“ „K čemu to?“ zeptala se Cari pochmurně. „Moţná, ţe se nám podaří dostat na pláţ,“ odpověděl Eric. „Uţ se nám to jednou podařilo.“ „Co jiného máme na zhasla?“ řekla Cari. Při odchodu z místnosti vypnula Cari světlo. Chodba se zdála ještě temnější, ještě teplejší. Ve vzduchu se vznášel kyselý zápach hniloby. „Podívejte –“ zašeptal Eric a ukázal před sebe. Cari to spatřila ihned – ţluté světlo pronikající škvírou pod zavřenými dveřmi blízko před nimi. Zastavili se a zírali na tenký ţlutý paprsek. Cari zaslechla zevnitř místnosti nějaký hluk. Kroky. Zakašlání. „Je to duch!“ prohlásila s očima strachem rozšířenýma dokořán.

129

XXVII. „Je

to duch,“ trvala Cari na svém. Vzpomněla si na chraplavý šepot, který ji pronásledoval halou, na ten záhadný šepot, který volal její jméno. Shlukli se v tmavé chodbě a pozorovali tenký prouţek světla vycházející zpod zavřených dveří. „Duchové nekašlou,“ řekl Craig se stopami strachu v hlase. „Moţná je to Martin,“ navrhl Eric. „Vypadalo to jako ţenský kašel,“ zašeptal Craig. „Ta ţena v Simonově pokoji!“ vykřikl Eric. „Pojďme – já otevřu dveře.“ „Ericu, počkej!“ zavolala Cari. „Je moc tma. Musíme se drţet pohromadě.“ Ale Eric si jí nevšímal a vydal se ke dveřím. Cari a Craig pospíchali, aby ho zadrţeli. Náhle Cari zaslechla výkřik. Zastavili s Craigem jen pár stop od dveří. „Ericu?“ Cari se rozhlédla. U dveří Eric nebyl. Nemohli ho minout? „Ericu?“ zavolala opět. „Haló –“ ozval se Craig hlasitým šepotem plným obav. Cari vyjekla, kdyţ z druhé strany dveří zaslechla další kroky. Další zakašlání. „Ericu – kde jsi?“ „To se mi nelíbí,“ zašeptal Craig těsně za Cari. „Kam odešel?“ „Ericu? Ericu?“ volala Cari. Popadla Craiga za ruku a pevně ji stiskla. „Kde je Eric? Zmizel!“ 130

XXVIII. „Rozplynul

se ve vzduchu,“ řekl Craig hlasem plným paniky. „Pojď. Musíme něco udělat!“ „Ale kde –“ začala Cari, ale větu nedokončila. „Pomozte mi!“ „Ericu?“ vykřikla Cari. „Pomozte mi odsud!“ Ano, byl to Ericův hlas. Ale zněl, jako by vycházel ze země. „Kde jsi?“ vykřikla Cari. „Opatrně! V podlaze je obrovská díra,“ zavolal Eric. „Nějaká past.“ Cari s Craigem se otočili a na podlaze proti zdi uviděli jámu. „Asi je to nějaká ventilace,“ řekl Craig skloněný nad jámou. „Někdo tam nedal poklop.“ „Nezajímá mě, co to je,“ zanadával Eric. „Pomozte mi odsud!“ Cari s Craigem se sklonili, popadli Erica za ruce a táhli. Po chvilce uţ stál vedle nich. „Takový klouček a váţí tunu,“ zabručel Craig. Eric se chystal k odpovědi, ale přerušil ho hlas z osvětlené místnosti. „Je tam venku někdo?“ Byl to ţenský hlas, ztlumený a vzdálený, i kdyţ přicházel jen zpoza zavřených dveří. „Ano! Jsme tu!“ zavolala Cari. „Pomozte nám! Prosím!“ zavolal hlas. Eric se opatrně vyhnul otevřené šachtě a spěchal otevřít dveře. „Zamčeno.“ Craig si stoupl za něj a oběma rukama se opřel o dveře. Zdálo se, ţe se trochu poddaly. „Mohli bychom je vyrazit,“ řekl Craig. Eric si ho zamyšleně změřil a opřel se do dveří. 131

„Zkus to ramenem,“ řekl Craig. „Dřevo je mokré a slabé. Jestli do něj udeříme najednou, mělo by se rozpadnout.“ Eric se podíval po Cari. „Připrav se, abys nepropásla svého ducha,“ řekl. „Můţu nějak pomoci?“ zeptala se Cari. „Tady uţ není fakt místo,“ odpověděl Craig. „Do toho, Ericu. Zkusíme to.“ Couvli o pár kroků, pak z rozběhu rameny tvrdě narazili do dveří. Při nárazu oba vykřikli. Dveře se lehce otevřely. Kdyţ spatřili, kdo se skrýval v malém pokoji za dveřmi, unikl jim překvapený výkřik.

132

XXIX. Jan se k nim vrhla a dlouze a vděčně objímala Cari. „Jan! Ty jsi tady!“ křičela Cari. „To není pravda! Já tomu nemůţu uvěřit!“ A pak si všimla pohybu vzadu v místnosti. Ze stínu vystoupila velmi překvapená a šťastná teta Rose. „Rose! Vy jste tady také!“ „Jak jste nás jen našli?“ křičela Jan. Usmívala se mezi slzami štěstí, které jí stékaly po tvářích. „Otázka zní, co vy tady děláte?“ zeptal se Eric, který vypadal stejně zmateně a překvapeně jako všichni ostatní v pokojíčku. „To je dlouhá historie,“ řekla Rose a zavrtěla hlavou. Postupně, jednoho po druhém, objala všechny tři své osvoboditele. „Rose, kdy jste sem dorazila?“ zeptala se Cari. „Den po vás,“ řekla Rose a pokusila se upravit si vlasy, které zjevně uţ několik dní nečesala. „Druhý den se mi udělalo dobře, tak jsem se přeplavila. Simon mě čekal v přístavu a dovezl mě do hotelu. Ale pak… pak –“ „Násilím ji zavlekl do chodby a zamkl v tomhle pokoji,“ dokončila Jan, kdyţ se Rose zlomil hlas. „Aţ na to, ţe to nebyl Simon. Byl to Edward.“ „Vypadal jako Simon,“ řekla Rose nejistě. „Je pravda, ţe jsem Simona neviděla dobrých dvacet let. Jak uţ jsem říkala Jan, tenkrát to byl docela hezký muţ. Simon je můj vzdálený bratranec.“ „To víme,“ řekl netrpělivě Eric a ohlédl se ke dveřím. „To znamená, ţe já jsem také jejich příbuzná,“ řekla Jan. „To víme také,“ řekl Eric. „Poslouchejte, stalo se toho spousta. 133

Simon a Edward – je to tatáţ osoba.“ „Coţe?“ vykřikla Jan a poloţila ruce na tetina ramena, jako by hledala oporu. „Je to rozdvojená osobnost,“ vysvětlovala Cari. „To proto mě tady zavřel?“ zeptala se Rose a zavrtěla hlavou. „Opravdu není čas to teď vysvětlovat,“ řekl nervózně Eric. „Byla jste tady pořád?“ zeptal se Craig Rose. „Nebyla jste ta ţena, která se se Simonem hádala v jeho pokoji o večírku?“ „Ţena? Večírek?“ To zmátlo Rose ještě více. „Jan, jak ty ses sem dostala?“ zeptala se Cari. „Já… hmm… Edward mě uviděl. V chodbě. Myslím, ţe se bál, ţe objevím Rose, tak přišel ke mně v noci do pokoje. Popadl mě a dovedl mě sem a zamknul mě tu s Rose.“ „Ale co jsi dělala v chodbě?“ zeptala se nedůvěřivě Cari. Janina tvář zčervenala. Náhle vypadala velmi kajícně. „Hmm… myslím, ţe vám dluţím omluvu,“ řekla tiše. Čekali na její vysvětlení. „Víte,“ řekla Jan pomalu, „o chodbě jsem věděla uţ před vámi. Noc předtím jsem objevila další vchod do ní.“ „Ale proč jsi nám o tom nic neřekla?“ přerušila ji Cari. „Chtěla jsem něco vymyslet, abych vás postrašila,“ přiznala Jan. „Však víte. Jako ta lebka á lepkavá protoplazma v té komoře.“ „Coţe? To jsi udělala ty?“ vykřikl Eric. Jan pokývala hlavou. „Jo. Lebku jsem našla v chodbě a myslela jsem, ţe si z vás jen vystřelím. Ale pak mě to chytlo. Všechno to s těmi duchy tady v hotelu jsem dělala já. Nic z toho nebyla pravda. Všechno jsem to vymyslela já. Dala jsem lebku do pokojíčku. A tu noc, kdy jsme večer měli na pláţi piknik a já jsem ječela a řekla jsem, ţe jsem uviděla ducha, to všechno jsem si vymyslela. A to já jsem tě tehdy v noci pronásledovala po chodbě, Cari, a šeptala tvé jméno. A já jsem ti polepila kliku.“ Jan přešla ke Cari a objala ji. „Omlouvám se. Je mi to opravdu líto. Bylo to ode mě tak hloupé.“ „Ale proč?“ zeptala se Cari. „Proč jsi to všechno dělala? To nechápu, Jan.“ Jan se vyhnula pohledu Cari. „Jen jsem chtěla, abyste mi uvěřili. 134

Tak mě štvalo, ţe se mi vy tři vysmíváte a celou dobu si ze mě děláte legraci. Chtěla jsem vás jen přesvědčit, abyste mi věřili. Zkoušeli jste to chytře, ale věděla jsem, ţe vás přesvědčím.“ Přes tvář jí přelétl úsměv. „Přesvědčila jsem vás na chvíli. Přiznejte to.“ „No tak,“ řekl Eric od dveří. „Fakt se odsud musíme dostat. Nadělali jsme spoustu hluku. Jestli nás Edward nebo Martin slyšeli, budou tu kaţdou chvíli.“ „Ano. Musíme se vydat na cestu na pláţ,“ souhlasila Cari. „Já jsem připravena. Nemůţu se dočkat, aţ se dostanu z téhle smradlavé komůrky,“ řekla Rose. Udělala pár kroků. Pak zesinala v obličeji, oči obrátila v sloup a začala padat na podlahu. Před pádem ji zachytila Jan. „Teto Rose?“ „Cítím se tak slabá,“ řekla vyčerpaně Rose a opřená o Jan se snaţila pevně postavit. Cari jí přispěchala na pomoc. „Asi je slabá od hladu,“ řekla Jan a vypadala velmi znepokojeně. „Edward nás krmí jen jednou denně.“ „Takhle nikdy celou cestu chodbou neujdete. Musíme vám sehnat něco k jídlu,“ řekla Cari. „Trefíme přece do kuchyně,“ řekl Craig a vydal se ke dveřím. „Ale co kdyţ Martin nebo Edward –“ začal Eric. „Musíme to zkusit,“ řekla Jan. „Pojďme. Ukradneme tam pro Rose nějaké jídlo a vrátíme se.“ Vraceli se stejnou cestou, kterou přišli. Obě dívky pomáhaly Rose a tmavou chodbou procházeli rychle, ale opatrně. „Pozor na pavučiny. Jsou právě za tímhle rohem,“ upozorňovala Cari. Sehnuli se, aby se jim vyhnuli, a pokračovali dál. V téhle tmě se ztratíme navţdy, pomyslela si Cari podpírající Rose. Ale k jejímu překvapení se dveře, vedoucí do jídelny, objevily za chvilku. Eric je pootevřel a zaposlouchal se. „Nikdo tam není,“ zašeptal. „Pojďme.“ Pootevřeli dveře, těsně jimi proklouzli a tiše tápali podél zdi 135

jídelny ke kuchyni. „Co teď?“ zašeptal Craig. „Je moc tma. Musíme si posvítit,“ zašeptala Cari. Ericovi to chvíli trvalo, ale podařilo se mu najít vypínač. Na stropě se rozsvítila jedna řada zářivek. Kuchyně byla čistá a uklizená. Pulty z nerezavějící oceli byly vyleštěné. Nad obrovským sporákem visely měděné pánve různých velikostí. Cari pohledem sledovala dveře do kuchyně. Byli Simon s Martinem v lese a snaţili se je vystopovat? Jestli ano, pak by tu na chvíli mohli být v bezpečí. Ale jestli se Simon nebo Martin vrátí z lesa, uvidí v kuchyni světlo. A pak… Cari s Jan pomohly Rose k úzkému obdélníkovému stolku vzadu v kuchyni, na kterém zřejmě jídával kuchyňský personál. Kdyţ se Rose pohodlně usadila, spěchala Cari k chladničce. „Co salát z tuňáka?“ zeptala se a z police vytáhla velkou mísu. „Díky, zlato,“ řekla Rose a obličej měla stále bezbarvý a napjatý. Cari přinesla velkou mísu ke stolu, poloţila ji před Rose a podala jí vidličku. Rose hladově jedla. Ostatní vstoje čekali, pozorovali a poslouchali, zda z jídelny něco neuslyší. Musíme pryč, pryč, pryč. Tato slova se Cari neustále vracela. Uniknout pryč, pryč, pryč. Po chvíli Rose odloţila vidličku. Zdála se posílená a tváře se jí trochu zabarvily. „Prosím, povězte mi, co se tady děje?“ zeptala se. Cari se dala do vysvětlování, ale okamţitě zmlkla. Ústa se jí hrůzou otevřela dokořán. Všichni se otočili a spatřili Martina, který prudce vešel do kuchyně.

136

XXX. „Ne! Pryč!“ Cari zaječela a ani si to neuvědomila. Martin si ji výhruţně měřil. Černé vlasy se mu jeţily kolem hlavy. „Prosím –“ vykřikla Cari. „Nechte nás odejít!“ Martinova tvář změkla. Stále zíral na Cari, ale náhle vypadal spíše zmateně neţ hrozivě. Pohledem poprvé zachytil Rose a jeho šedé oči se údivem rozšířily. „Rose, jste to vy?! Co tady děláte?“ vykřikl. „Martine, ani jsem tomu nemohla uvěřit, kdyţ jsem slyšela, ţe jste stále se Simonem,“ řekla Rose. „Co se děje? Proč jsem byla zavřená? Proč jsou ty děti tak vystrašené?“ Martin vzdychl. Ramena mu poklesla. Celý se schoulil a vypadal, ţe se zhroutí. Cari si s úlevou všimla, ţe nenesl ţádnou loveckou pušku. „Simon se vymkl kontrole,“ řekl a pokrčil rameny. Úzká ramena se vyhoupla nahoru, pak pomalu poklesla. Ruce nešťastně rozhodil v rezignaci. „Vymkl kontrole? Martine, uvítal mě v přístavu, celý neupravený a rozcuchaný. Pak mě zavedl sem do smradlavé komory v tmavé chodbě a zamkl mě do ní!“ Martin zavrtěl hlavou. „Je mi to tak líto. To jsem nevěděl. Musíte mi věřit.“ Rychle přešel přes kuchyni, vzal Rose za ruku a stiskl ji. Zdálo se, ţe je skutečně zarmoucený a dotčený. Co se tu děje? pomyslela si Cari, kdyţ pozorovala celou scénu, stále napjatá, stále připravena k útěku, stále s nedůvěrou k Martinovi. 137

Neexistuje důvod, proč mu věřit, myslela si. Proč je Rose tak důvěřivá? „Nemůţu uvěřit tomu, ţe vás drţel zamčenou,“ řekl Martin a smutně zavrtěl hlavou. „Dobře, ano. Myslím, ţe tomu věřím.“ Pustil jí ruku a zhroutil se na kraj lavice. Takhle schoulený, vsedě a v černých šatech vypadá jako splasklá pneumatika, napadlo Cari. Přes Martinovy omluvy Cari opatrně zamířila ke dveřím. Pohlédla na Erica, který stál s rukama v kapsách uprostřed kuchyně mezi Jan a Craigem a podezřívavě hleděl na Martina. „Vy, Martine, znáte Simona lépe neţ kdokoli jiný,“ říkala Rose. „Déle neţ třicet let,“ řekl Martin a hlas se mu zadrhl v hrdle. „Tak dlouho jsem zaměstnán u rodiny Fearů. Pro samotného Simona pracuji celých patnáct let. Někdy na něj myslím spíše jako na bratra neţ jako na zaměstnavatele.“ Povzdychl si a rychle dodal: „Velmi nemocného bratra.“ „A kde je nyní?“ zeptala se ustrašeně Rose. „Asi venku v lese,“ odpověděl rychle Martin a pohlédl na Cari. „V lese?“ zeptala se Rose. „V tuhle dobu v noci?“ Aniţ by umoţnila Martinovi odpovědět, vyhrkla další spoustu otázek. „Proč není hotel v provozu? Simon mě ujistil, ţe tu pro ně bude mít práci. Kde jsou všichni hosté? Také je všechny zavřel?“ „Myslel jsem, ţe Simona zvládnu,“ řekl Martin smutně a pominul všechny Roseiny otázky. Zhrouceně seděl na lavici proti ní a pevně před sebe sepjal ruce. „Mýlil jsem se.“ Nadlouho se odmlčel, probíral se myšlenkami. Pak pokračoval ve vyprávění. „Přivezl jsem ho sem na opuštěný ostrov, protoţe tu v létě vţdy býval tak šťastný. Měl problémy. Váţné problémy. Myslel jsem, ţe se mu bude dařit lépe. Byl skutečně nadšený opravou hotelu. Navštěvuje psychiatra a myslel jsem, ţe se to zlepšuje. Ale ve skutečnosti se to zhoršilo.“ „Simon byl prima, kdyţ jsem ho znala,“ řekla Rose. „Nikdy bych nenavrhla, ţe přijedeme, kdybych –“ „Vůbec jsem nevěděl, ţe vás sem všechny pozval,“ přerušil ji 138

Martin. „Dělal jsem všechno, co jsem mohl, aby odjeli,“ Vzhlédl k Jan a pak pokračoval. „Zahlédl jsem Jan, jak slídí po chodbách. To mě přivedlo na nápad, ţe je tam všechny na chvíli uvězním. Myslel jsem, ţe je to dostatečně vystraší, aby odjeli. Nikdy mě ani nenapadlo, ţe byste tam také mohla být zavřená, Rose!“ Martin vzdychl a smutně zavrtěl hlavou. „Všechno to začalo po Gretině smrti,“ řekl tichým hlasem. „Nyní je Simon posedlý, posedlý lovením lidí. Nejdříve jsem se domníval, ţe je to jen jeden z jeho podivných ţertů. Vţdycky měl zvrácený smysl pro humor. Ale jeho lovecká vášeň nebyla ţert. A já blázen jsem to hrál s ním. Dokonce, i kdyţ koupil ty voskové hlavy, které pověsil v trofejní místnosti. Myslel jsem, ţe je to jen ţert. Nemocný… je tak nemocný.“ Cari unikl vzdech úlevy. Ty lidské hlavy na stěně – byly jenom voskové. Ale chmurné myšlenky se jí vrátily. My jsme měli být jeho první skutečné oběti, uvědomila si. Jeho první skutečné trofeje. „Proč je Simon posedlý?“ zeptala se Rose. „Víte, ţe Greta před několika lety zemřela při neštěstí na lovu,“ řekl Martin tak tiše, ţe ho Cari málem neslyšela. „Odjakţiva byl posedlý. Kdyţ zabili Gretu, Simonova mysl se zlomila. Nezapomeňte, ţe byli spolu jen krátký čas. Bylo toho na Simona příliš, příliš mnoho ztratil. Nemohl to sám zvládnout. Tak se rozpoltil do dalších osobností. Začal přebírat další identity. Myslím, aby sdílel ţal.“ „Je rozpolcená osobnost?“ zeptala se Rose. „Jestli vás v přístavu přivítal rozcuchaný a neupravený,“ řekl Martin, „pak to nebyl Simon. Byl v další osobnosti – v té Edwardově.“ „Aha,“ řekla tiše Rose. Cari si nemohla pomoci, ale v otevřené kuchyni se cítila nervózní a úplně zranitelná. „Jste si jistý, ţe Simon je venku v lese?“ zeptala se Martina a nahlédla do tmavé jídelny. „Poměrně jistý,“ odpověděl Martin. „Neměli bychom jít někam jinam?“ naléhala Cari. „Útěk nemá smysl,“ řekl Martin zlověstně a do jeho tváře se 139

vrátila ponurost. „Martine, co to říkáte?“ zeptala se Rose. „V jeho současném stavu,“ odpověděl Martin, „v roli Edwarda, je vytrvalý.“ „Zavolal jste policii?“ zeptala se Cari. „Ne, opět vytrhal dráty. Zkusil jsem se dostat na policii nebo k jeho doktorovi, ale Simon ukryl člun,“ řekl Martin. „Byl jsem ho venku hledat. Tím jsem strávil několik posledních hodin.“ „A?“ zeptala se Cari a odpověď si přečetla na Martinově zasmušilém obličeji. „Nemohl jsem ho najít.“ „Najít co? Něco se ztratilo?“ zvolal hřmotný hlas od dveří do kuchyně. Kdyţ do místnosti vrazil Simon Fear s loveckou puškou v ruce, Cari vyjekla.

140

XXXI. Simon byl oblečený jako Edward, s páskou přes oko, s loveckou puškou v ruce a s odstávajícími vlasy. Bílé kalhoty a safari sako měl zmačkané a zablácené, coţ svědčilo o jeho dlouhém pobytu v lese. Vstoupil do místnosti a zavřel dveře do kuchyně. Zastrčil zástrčku a všechny je zamkl. Jeho oči s šíleným a umíněným výrazem divoce těkaly z jednoho na druhého. „Simone –“ zvolala Rose, která vyskočila a jednou rukou se opírala o zeď. „Simon je pryč,“ zařval. „Simonovi není lov po chuti.“ „Dojdi pro Simona,“ řekla pevně Rose. „Dojdi pro Simona – teď,“ přikázala. „Chci s ním mluvit.“ Hlas měla silný a jasný, pouze její oči prozrazovaly strach. Simon se na chvíli zastavil a pohlédl na ni. „Dojdi pro Simona – hned teď!“ přikazovala Rose. Ještě chvíli na ni zíral, pak se otočil k Martinovi. „Co ty tady děláš?“ zeptal se podezřívavě. „Simone –“ začal Martin jemným hlasem. „Já jsem Edward!“ divoce zařval Simon. „Dojdi pro Simona!“ opakovala Rose. Bylo zřejmé, ţe se Simon rozhodl její příkazy ignorovat. Přehodil si pušku do druhé ruky a začal ji zvedat k rameni. „Ne! Odloţte ji!“ vykřikl Martin a rychle se vrhl přes místnost k Simonovi. Simon s hlasitým výkřikem plným hněvu zdvihl pušku, rozpřáhl se a silnou dřevěnou paţbou uhodil Martina do hlavy. Martin poděšeně vykřikl. Oči se mu obrátily v sloup. Zhroutil se 141

na podlahu, hlava se mu zvrátila dozadu a narazila na tvrdé dlaţdice. Kdyţ si Simon prohlíţel Martinovo nehybné tělo, Cari s ostatními prudce skočili ke dveřím. „Vytáhni zástrčku! Ne – bouchni do ní!“ ječela Jan v panice. Zástrčka se ani nepohnula.

142

XXXII. Cari vše připadalo zpomalené. Zdálo se jí, jako by se odpoutala od těla a scénu v kuchyni pozorovala s nadhledem. Byla jen pozorovatel, dívala se na sebe a své přátele, jak vzdávají zápas se zástrčkou a otáčejí se, aby čelili Simonovi. Pozorovala Rose, jak se tiskne ke stěně, ruce na tvářích, které prozrazovaly šok a hrůzu. Jakmile si byl Simon jistý, ţe nikdo neunikne, pohlédl dolů na Martina, který leţel zhroucený u jeho nohou. „To tedy byla historka, cos jim, Martine, vykládal,“ řekl. Dýchal těţce a hlasitě a loveckou pušku si pevně tiskl k boku. „Nějaká zajímavá historka.“ Přenesl pozornost ke Cari a jejímu doprovodu. „Škoda, ţe nic z toho nebyla pravda,“ dodal vášnivě. Rukou si divoce prohrábl rozcuchané vlasy. Jeho pozornost opět zaujal sluha v bezvědomí. „Neměls říkat lţi, Martine. Během loveckého večírku bys neměl lhát.“ „Otevři ty dveře, Simone,“ zvolala Rose ze svého místa u zadní stěny. „Otevři ty dveře a nech všechny odejít.“ „Proč jsi lhal?“ zeptal se Simon Martina a Rose si nevšímal. Ani náznakem nedal znát, ţe by ji slyšel. Lehce šťouchl špičkou boty Martina do boku. „Proč o mně rozhlašuješ takové lţi, Martine? Myslel jsem, ţe jsi můj přítel.“ Tvrdě do Martina kopl, pak na něj zapomněl a rychle se vrhl ke čtyřem studentům shromáţděným u dveří. Cari se rychle vrátila dolů na zem. Cítila se obtíţena děsem, nejistá, neschopná pohnout se z místa. 143

„Martin mi to tak ulehčil,“ řekl Simon Edwardovým chraplavým hlasem a zlověstný úsměv mu přelétl přes zarudlý obličej. Cari zírala na loveckou pušku. „Tak mi to ulehčil,“ opakoval a úsměv se rozšiřoval. Cari zírala na pušku stoupající k Simonovu rameni. Ta puška. Ta puška, kterou po nich střílel v lese. A v hotelovém vestibulu. „Má vlastní soukromá ukázka střelby,“ řekl Simon velmi potěšené. Pušku uţ měl u ramene. Cari z ní nemohla spustit oči. „Ne – nestřílej! Simone – Edwarde – nestřílej!“ Slyšela Roseiny vyděšené výkřiky, ale zdály se jí daleko, někde mimo prostor. Cari zírala na pušku, aţ se jí zamţily oči. „Ne – prosím – ţádám tě! Nestřílej!“ ječela Rose. Simon namířil na Erica, pak na Craiga a opět na Erica. S pohledem upřeným na hlaveň pušky udělala Cari krok dopředu. „Zastřel mě,“ řekla Cari s hlasem překvapivě klidným. „Edwarde, mě zastřel první.“

144

XXXIII. Simon na chvilku zaváhal, pak namířil na Cari. „Je to tak snadné,“ řekl a suše, bezhlesně se zachichotal. „Aţ to skoro není fér. Ale dal jsem vám moţnost. Dal jsem vám náskok.“ „Zastřel mě první,“ trvala na svém Cari. O krok k němu postoupila. Podíval se hledáčkem, pak sundal pušku z ramene. Jeho výraz znejistěl. „No tak. Zastřel mě,“ nedala se Cari. Simon také trval na svém. Pušku ještě trochu sníţil. „Cari, zbláznila ses?“ vykřikl Eric. Přiskočil k ní a snaţil se ji odtáhnout. Vytrhla se z jeho sevření a s očima upřenýma na pušku postoupila zase o krok dopředu. „Dej mi tu pušku, Simone,“ řekla tiše a vztáhla po ní ruku. „Nejsem Simon. Jsem Edward,“ řekl hluše, bez emocí. „Dej mi tu pušku,“ opakovala Cari se vztaţenou rukou. Simon se na ni slepě díval. „Tu pušku,“ řekla tiše, ale důrazně. Obličej mu ovládl zmatek. Opět pozdvihl pušku k rameni. „Tu pušku,“ poţadovala Cari. „Cari – stůj! Chystá se tě zastřelit!“ vyjekl Eric. „Dobře, tedy,“ řekla Cari s pohledem upřeným dopředu. „No tak. Zastřel mě. Zastřel mě první.“ Simon zamířil na její hruď a dvakrát vystřelil. Všichni najednou zaječeli. Ale ne tak hlasitě, aby přehlušili smrtící zahřmění výstřelu. 145

XXXIV. „Simone, dej mi tu pušku,“ řekla Cari a hlas se jí trochu zachvěl. Simonovy oči se rozšířily údivem. Málem upustil kouřící pušku na zem. „Cari –“ vykřikl Eric. „Tu pušku, Simone. Podej mi ji,“ trvala na svém Cari. Simon s ohromeným výrazem zdvihl pušku k rameni a ještě jednou na Cari vypálil. Opět všichni zaječeli. Cari se z místa ani nepohnula. „Ty – ty jsi duch!“ vykřikl Simon a začal couvat. „Ty jsi duch!“ Couvl o další krok. Z pušky se ke stropu vinul bílý kouř. Rose se slabostí zhroutila na lavici za stolem. „Tu pušku,“ opakovala Cari. „Ne!“ vykřikl Simon. „Jestli jsi duch, pak budu muset zastřelit někoho z těch ostatních!“ Ještě ustoupil o krok, zdvihl pušku k rameni a zamířil na Craiga. „Ne, Edwarde! Konec střílení!“ zakřičel ţenský hlas. Cari si nejdříve myslela, ţe to byla Rose. Ale ta seděla zhroucená s hlavou v rukách. „Budu střílet, kdy se mi zachce!“ řval Simon Edwardovým hrubým hlasem. „Nemíchej se do toho, Greto! Je to můj lovecký večírek!“ „Lovecký večírek skončil,“ přesvědčoval ţenský hlas. A Cari si náhle uvědomila, ţe ţenský hlas vychází ze Simona. „Odloţ tu pušku, Edwarde,“ řekl Simon ţenským hlasem. „Večírek skončil.“ 146

„Ne, Greto!“ zařval Simon Edwardovým chraplavým hlasem. „Neříkej mi, co mám dělat. Zbavil jsem se Simona a můţu se zbavit i tebe!“ „Edwarde, jsem netrpělivá,“ odpověděl ţenský hlas. To byla ta ţena, kterou slyšeli v Simonově pokoji, uvědomila si Cari. Žádná tajemná ţena v hotelu nebyla. Ta ţena, kterou slyšeli, byla další ze Simonových osobností – Greta, Simonova mrtvá manţelka. Kdyţ slyšeli tu hádku v Simonově pokoji mezi Simonem, Edwardem a tajemnou ţenou – všechny tři hlasy patřily Simonovi! „Jdi pryč! Nech mě být!“ ječel Edward. „Ne, dokud neprohlásíš lovecký večírek za skončený,“ odpověděl si ţenským hlasem. Jak pokračoval v hádce se sebou samým, všechny tři hlasy se rozzlobily. Cari opět zírala na pušku. Zhluboka se nadechla a zoufale vykročila kupředu. K jejímu vlastnímu překvapení puška Simonovi lehce vypadla z ruky. Popadla ji a odběhla do kuchyně. Simon byl nejdříve překvapený, pak se rozhněval. Skočil po ní – A zakopl o Martina. Těţce dopadl na svého sluhu a hněvivě zaklel. Martin se pohnul a zamrkal. Simon zanaříkal a popadl se oběma rukama za nohu. „Koleno. Poranil jsem si koleno.“ Eric s Craigem rychle přiskočili, podrţeli Simona za ruce, zatímco se Martin nejistě zvedal na nohy. „Co se děje?“ zeptal se Martin a mnul si výrazný tmavý otok na temeni. „Ano. Co se děje?“ zeptal se Simon, náhle vlastním hlasem. „Proč mě drţíte? Kde je Edward? Vsadím se, ţe celý ten zmatek zavinil ten můj zpropadený bratr.“ Simon se posadil, ale Eric s Craigem ho stále drţeli za ramena. „Je kuchyně otevřená?“ zeptal se Simon. „Umírám hlady. Nenabízejí se tu nějaké sendviče?“ Člun v časném ránu klouzal po vodě. Martin jej řídil k pevnině. 147

Eric seděl vzadu a objímal Cari. Jan s Craigem byli vpředu za Martinem a Rose. Na druhé straně seděl o samotě Simon s rukama svázanýma za zády a zíral na podlahu člunu. Cari se zhluboka nadechla čerstvého, slaného vzduchu, pak se otočila, aby se naposledy zamyšleně podívala na Piney Island. „Jak jsi to udělala?“ zeptal se Eric a přiblíţil obličej těsně k ní, takţe ho slyšela přes hlasité rachocení motoru a nárazy vln o trup lodi. „Udělala co?“ zaţertovala a přitulila se k němu. „Však víš. To s tou puškou.“ „No, divné bylo, ţe mě to tak náhle napadlo,“ vysvětlovala Cari. „Pozorovala jsem tu pušku a myslela na ni. A uvědomila jsem si, ţe v lese byl skoro u nás a vypálil spoustu střel. Ale netrefil nás. Netrefil vůbec nic.“ „Ano? Coţe?“ „No, napadlo mě, ţe musel být lepším střelcem.“ „Chápu. Ale to nevysvětluje –“ „Nech mě to dopovídat,“ řekla Cari a něţně ho plácla po rameni. „Pak jsem si vzpomněla na hotelový vestibul. Ve vestibulu vypálil z pušky dvakrát, pamatuješ? Ale nic se nepoškodilo. Ve stěně nebyly ţádné díry po kulkách. Nic se neodrazilo. Vůbec nic. Tehdy jsem si uvědomila, ţe Simonova puška byla nabitá slepými náboji.“ „Divné,“ řekl Eric a zavrtěl hlavou. „Fakt divné.“ Cari věděla, ţe je to u něho slovo pro obdiv. „Martin sice bláhově dovolil Simonovi pořádat lovecký večírek, ale obezřetně ho zásobil jen slepými náboji. Alespoň jsem v to doufala.“ Eric zbledl. „Ty sis nebyla jistá?“ „Ale byla,“ řekla Cari. Obrátila obličej vzhůru a rychle ho políbila na tvář. „Letní party!“ zakřičel na ně Craig dozadu. „Letní party!“ Všichni se rozesmáli. „Moţná to doslova nebyla letní party,“ řekla Cari. „Ale pomyslete na naše velkolepé písemky, aţ bude čas napsat Jak jsem trávil letní prázdniny!“ 148

Eric se na ni usmál. „Ty jsi divná,“ řekl. „Děkuji za lichotku,“ odpověděla. „Ty jsi také divný.“ A natočila k němu obličej pro další polibek.

149

R. L. Stine

LETNÍ ŠTVANICE Z anglického originálu Party Summer, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţila Daniela Richterová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 76. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 28 Kč

ISBN 80-7171-003-4

150

151