R. L. Stine Stopy hrůzy 63 Zlé sny
ZLÉ SNY R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1994 by Parachute Press, Inc. Translation © Hana Procházková 1995 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-08-4 3
PROLOG „Ne… ne…“ Dívka se křečovitě zmítala na velké posteli s nebesy a křičela ze spaní. „Prosím – ne – jdi pryč!“ Kdyby se tak mohla probudit! Kdyby mohla otevřít oči, byla by v bezpečí. V bezpečí vlastní postele, ve vlastním domě ve Fear Street. Ale probudit se nemohla. „Ne… ne…“ Naříkala stále hlasitěji. „Nééé!“ Náhle se posadila na posteli a rázem procitla. Celá se třásla a sotva popadala dech. Pevně uchopila přikrývku a rozhlíţela se po tmavé, známé loţnici. Nikdo tu není. Je to zlý sen. Jen zlý sen. Jen zlý sen. Opakovala si ta slova jako ukolébavku. Ze své postele viděla oknem ven. Dívala se chvíli do chladné podzimní noci. V mrazivém vánku se chvěl velký, starý javor, kterému opadávaly poslední listy. Holými větvemi prosvítaly pouliční lampy, vyzařující tajemné ţluté světlo. Celá propocená a rozcuchaná klesla zpátky na polštář. Bylo by lépe, kdybych uţ neusnula, říkala si. Lehce vzdychla, ale cítila se o něco lépe. Zavřela oči. V tu chvíli ji přepadl pocit něčeho zvláštního – jako by v pokoji nebyla sama. Vytřeštila oči. Ještě nikdy v ţivotě nebyla tak bdělá! Proč si byla tak jistá, ţe v pokoji někdo je? Nevěděla. „Kdo je to?“ zašeptala. 4
Ţádná odpověď. Pomalu se posadila a přitáhla si přikrývku k sobě. Zírala do tmavých koutů místnosti a bedlivě sledovala kaţdý stín. Potom to uviděla. Záblesk světla na druhé straně pokoje. Otevřela ústa, ale strachy nemohla promluvit. Teď byla jiţ schopná rozpoznat lidskou postavu, skrývající se v rohu místnosti. Zaslechla zlověstné zavrčení. Tma se náhle rozestoupila a druhá dívka se na ni vrhla tak rychle, ţe nebylo moţno zareagovat. Zablýskla se čepel noţe. První úder minul cíl. Zoufale se bránila, zkoušela se uvolnit, ale byla zapletená do přikrývky a druhá dívka ji pevně drţela. „Sestro –“, oslovila ji a snaţila se ji stáhnout z postele. „Ty jsi má sestra!“ Pokusila se volat o pomoc, ale nemohla dýchat. Snaţila se vstát, její sokyně ji však strhla zpět. Dívka narazila hlavou do tvrdé desky postele. Na chvíli všechno zmizelo. Potom ucítila bodavou bolest. A znovu. A znovu. Tma se k ní přibliţovala ze všech stran. V tajemně tiché místnosti se nyní nic nehýbalo, aţ na chvějící se nebesa nad postelí.
5
I. Zlé sny Maggie Traversové se poprvé objevily tu noc, kdy spala v posteli s nebesy. Ta postel byla jen jedním z překvapení, která čekala Maggii a její rodinu v novém domě ve Fear Street. Nejdřív se zdálo, ţe dům vůbec nenajdou. Maggie studovala mapu, kterou měla rozloţenou na klíně a prstem sledovala trasu k Fear Street. Pramen dlouhých rezavých vlasů si odhrnula z očí, ale neposlušně padal zpět. „Myslím, ţe tady zahneme doleva,“ radila matce. Paní Traversová zpomalila. Dívala se do zářivého slunného odpoledne. „Určitě?“ „Ne, nejsem si jistá,“ ozvala se Andrea ze zadního sedadla. „Říkala jsi, mami, ţe jsme měli na Canyon Road odbočit doprava. Ale né, Maggie řekne, ţe se pojede rovně, tak se jede rovně. Jaká hloupost!“ Maggie mlčela. Nechtěla začínat hádku se svou sestrou, protoţe to je ta nejsnazší věc na světě. Ale nepohádat se s ní, to je opravdové umění! Gus, Maggiin lovecký pes, sdílel zadní sedadlo s Andreou. Díval se oknem ven a ţalostně kňučel. Maggie se podívala do zpětného zrcátka. Gus měl zoufalý výraz jako vţdy, kdyţ cestoval autem. Já vím, jak se cítíš, odtušila Maggie. Byla sobota. Konečně nastal den velkého stěhování. Jsme připraveni na hrozný start, uvaţovala a bylo jí přitom smutno. Původně měli sledovat velký bílý stěhovací vůz, ale Andrea trvala na tom, aby se stavili v 7. ulici na čokoládu. Ztratili nákladní vůz z 6
očí, Maggie se spletla na mapě a teď bloudili ulicemi směřujícími ze severu města k Fear Street. Maggie se podívala na hodinky. Tři a deset minut! Nestihne přijít včas na trénink. Ostatní dívky z plaveckého druţstva ze Shadysidské střední školy se budou divit, kde jsou. „Zmeškáme trénink,“ upozornila sestru. Andrea obrátila oči v sloup. „No samosebou,“ zabručela nazlobeně. „Kdyby tu tak šel nějaký chodec,“ napadlo paní Traversovou, která si nervózně uhlazovala rukou šedé vlasy. „Zeptali bychom se, kde vlastně jsme.“ „Ztratili jsme se,“ konstatovala Andrea. „Je to tak a díky tobě!“ „Měli jsme jet za stěhovacím vozem,“ připomněla Maggie své sestře tak klidně, jak jen to bylo moţné. „A co to s tím má co společného?“ opáčila Andrea. Maggie vzdychla. Zdálo se, ţe Andrea se chce za kaţdou cenu pohádat. „Podívej,“ vysvětlovala Maggie, „uţ jsem jednou řekla, ţe to není má chyba. Je to jasný?“ „A kdo řekl mámě, aby jela rovně?“ provokovala Andrea, „Gus?“ Maggie se snaţila zachovat klid, ale cítila, jak v ní narůstá zlost. Vţdycky to probíhá stejně. Mnohokrát si slibovala, ţe nepřipustí, aby se Andrea rozzlobila, ale ta nakonec pokaţdé dosáhne svého. Maggie se pokusila vnutit velkou, neskladnou mapu sestře. „Chceš si to vzít? Tady máš. Jestli si myslíš, ţe to zvládneš líp, tak prosím.“ „Ne, díky,“ bránila se Andrea. „Jsem si jistá, ţe tak dobře, jako ty, bych to nikdy nezvládla. Ty totiţ umíš všechno nejlíp.“ „Podívej –“ začala Maggie. Paní Traversová vyslala ke starší dceři prosebný pohled. „Maggie,“ zašeptala, „prosím –“ Maggie cítila, ţe rudne v obličeji. Paní Traversová se vţdycky snaţila, aby sestry spolu vycházely. Vysvětlovala to tím, ţe Andrea to má v ţivotě těţší neţ Maggie. Maggii bylo sedmnáct let, mladší sestře šestnáct, ale matka se k ní 7
chovala, jako by byla pětiletá. Maggie se otočila k sestře, která se dívala ven z okna a mračila se. Dolní čelist měla vysunutou dopředu jako vţdy, kdyţ se zlobila. Maggie cítila, jak se její zlost mění v soucit. Máma měla pravdu, měly by s Andreou vycházet. Byly si s Andreou podobné rezavými vlasy a zelenýma očima. Ale to, co bylo na Magii krásné – zelené oči, rezavé vlasy a mírně vystouplé lícní kosti – to Andree neslušelo. Maggie byla vysoká a štíhlá, Andrea spíš menší a širší v ramenou. Maggiiny dlouhé husté rezavé vlasy se přirozeně vlnily, zatímco Andrea měla vlasy slabé a rovné, ať s nimi dělala cokoli. Předností Maggie byl nejenom vzhled. Byla vţdy před sestrou – ve školním prospěchu, ve sportu i ve vztazích s chlapci. Není pochyb o tom, ţe stěhování bude pro Andreu těţší neţ pro ostatní členy rodiny, pomyslela si smutně Maggie. Andrea nebyla nikdy ve škole oblíbená a jednou z věcí, kterými se mohla chlubit, bylo to, ţe pochází z North Hill. North Hill je jednou z nejexkluzívnějších čtvrtí v Shadyside a Andrea byla pyšná na své společenské postavení. Ráda se chlubila zejména před venkovskými studenty. Maggie se otřásla při vzpomínce na to, jak Andrea a její kamarádi poniţovali ţáky z ostatních částí města. Teď opouštějí North Hill a všichni ti, které Andrea dlouhá léta poniţovala, by se jí mohli posmívat. Nebudu se hádat se sestrou, slibovala si v duchu Maggie. Nebudu, nebudu, nebudu, opakovala si, jako by se její mozek změnil ve školní tabuli, na kterou musí ta slova znovu a znovu psát. Maggie se cítila provinile a tento pocit měla vţdy, kdyţ se pohádala s Andreou. Pohádaly se spolu i ten den, kdy zemřel otec. Jak to bylo zbytečné! To ráno došlo mléko na ovesné vločky. Andrea obvinila Maggii, ţe vypila všechno mléko večer. Maggie protestovala, protoţe se mléka ani nedotkla. Andrea ji označila za lhářku. Následovala ostrá výměna nadávek. Maggie si uvědomila, ţe Andree připomněla dávné události, například to, jak ve svých necelých sedmi letech zapálila vlasy Maggiině nejoblíbenější 8
panence Barbie. Andrea začala ječet, ţe jí Maggie zkazila ţivot a nesmyslně jí vyčetla, ţe jí odloudila chlapce, o kterého stála. Ale poté, co na sebe křičely, se Andrea rozplakala. Paní Traversová Maggii poţádala, aby sestru neprovokovala. Maggie se tak rozzlobila, ţe mrštila svou miskou s vločkami o podlahu. Byla to jedna z největších křivd, které se jí staly. Andrea se mohla kdykoli rozzlobit, křičet, plakat a rozbíjet cokoli. Kaţdý jí ustoupil z cesty. Ale kdyţ se Maggie přestala na chvíli ovládat, rodiče se chovali tak, jako by se měl zbořit dům. Ve chvíli, kdy miska dopadla na zem, se Maggie zastyděla. Otec zrudl v obličeji. „Uţ toho mám dost!“ rozkřikl se. „Váţně, Maggie, proč se nechováš přiměřeně svému věku?“ Odstrčil ţidli, odhodil noviny na stůl a rozzlobeně opustil dům. Tehdy ho Maggie viděla naposledy. Pan Travers zemřel toho dne ve své kanceláři na mozkovou mrtvici. Kdyţ ho sekretářka objevila, byl uţ mrtvý. Nikdy jsem neměla moţnost, abych se mu omluvila, litovala stále Maggie. Ještě setrvávali na křiţovatce a rozhodovali se, kterým směrem se dát. „No,“ rozhodla nakonec paní Traversová, „něco musíme podniknout.“ Odbočila doleva. „Samozřejmě, ţe poslechneš zase Maggii,“ sykla uštěpačně Andrea. Gus dvakrát výhruţně zaštěkal. „To je v pořádku, Gusi,“ souhlasila paní Traversová, „jen jim to řekni.“ Otočila se k dcerám a dodala. „Gus si přeje, abyste se přestaly hádat.“ Navzdory napětí mezi oběma Maggie i Andrea vykouzlily rychlý úsměv. V rodině Traversových byla pověstná matčina víra v inteligenci a moudrost zvířat. Poštovní schránka Traversových byla stále plná děkovných dopisů od dobročinných spolků, kterým paní Traversová darovala peníze. Vţdycky tvrdila, ţe Gus je velmi chytrý pes. „Doufám, ţe se k našemu novému domovu nepřibliţujeme,“ 9
bručela Andrea a dívala se z okna. „Prosím vás, řekněte mi někdo, ţe tady nebudeme bydlet!“ Andrea má pravdu, myslela si Maggie. Kdyţ jim matka ukazovala dům poprvé, zdál se jim ošklivý a okolí vypadalo smutné. Ten den však pršelo a ony si namlouvaly, ţe to způsobil déšť. Ale dnešní jasné slunce ukázalo, ţe okolí je ještě hroznější neţ poprvé. Všechny domy by potřebovaly nahodit, protoţe byly omšelé, zanedbané a některé polozbořené. „Vítejte ve městě zlodějů,“ zaţertovala Andrea. Snaţila se napodobit hlas průvodce turistů. „Naši sousedé jsou pyšní na to, ţe máme největší kriminalitu v zemi.“ Maggie se smála, ale cítila, jak jí úzkostí buší srdce. Myšlenky na lupiče jí vţdycky naháněly hrůzu, i kdyţ se týkaly North Hill, kde příliš mnoho loupeţí nebylo. Paní Traversová se zamračila. „Vím, ţe tato část města není nejkrásnější, děvčata, ale je to to jediné, co si teď můţeme dovolit.“ Nutila se do úsměvu. „Koneckonců – máme starého Guse a ten nás vţdycky ochrání.“ To je pravda, uvaţovala Maggie. Kdyby se lupič dostával do domu, Gus by byl hned u něho. Ale jediným nebezpečím pro lupiče by bylo to, ţe by ho odshora dolů olízal. „Podívejte!“ vykřikla Maggie a ukazovala na zelenou směrovku na křiţovatce. „Fear Street! Našli jsme to! Neztratili jsme se!“ Paní Traversová se radovala. Maggie také cítila velkou úlevu. Dobrá nálada však vydrţela jen do chvíle, kdy spatřila dům. Byl ještě zchátralejší a zanedbanější neţ při poslední návštěvě. Dvě zelené okenice visely na jednom rezavém pantu, do trávníku byly vyšlapané blátivé cestičky a trávník se zdál mrtvý jako celé tohle místo. Maggie se roztřásla. Velký bílý stěhovací vůz byl zaparkovaný před vchodem. Muţi z něj odnášeli nábytek do domu. Maggie sledovala dva silné dělníky v zelených kombinézách, kteří mizeli za předními dveřmi s jejím šatníkem. Ráda by na ně zavolala, aby se vrátili a odvezli všechno zpátky do North Hill. Ale jejich domov je teď tady a nikde jinde. 10
Paní Traversová se opět otočila k dcerám. Usmívala se, ale pod jejím úsměvem Maggie tušila obavy. „Děvčata,“ řekla, „vím, ţe dům nevypadá hezky, ale aţ budeme mít víc peněz, můţeme ho nahodit, vyspravit, kolem nasázíme květiny a určitě to tady bude vypadat líp. Počkejte a uvidíte. Bude to docela zábavné.“ Maggie se přinutila k úsměvu. Uvědomila si, ţe i pro matku je stěhování velmi těţké. „Dobrá,“ zatleskala rukama, „tak se do toho hned dáme.“ Vystoupila z auta a rozhlíţela se. Gus na zadním sedadle vrtěl ocasem a sledoval kaţdý její pohyb. „Ještě chvilku, Gusi.“ Paní Traversová zamávala na muţe stěhující nábytek. „Málem jsme se ztratili,“ volala na ně. Dělníci se ani neotočili. „Mami,“ klepala jí na rameno Maggie, „potřebuju klíč od kufru.“ Cenné věci a šaty vezly autem. Maggie zasunula klíč do zámku, otevřela kufr a začala vyndávat zavazadla. Vytáhla svou zelenou brašnu a opatrně ji postavila na chodník. Gus štěkal jako šílený. Andrea se opřela o auto a dívala se kolem. „Andreo, snad nám také pomůţeš, ne?“ zeptala se ostře paní Traversová. Andrea se zatvářila kysele, přešla chodník a vybrala si nejlehčí a nejmenší zavazadlo. Hned ho však poloţila zpátky na chodník. „Chudáčku Gusi,“ litovala psa a otevírala dveře auta. „Musíš být mrtvý tím horkem.“ „Počkej, Andreo, ještě ne,“ varovala Maggie. Pozdě. Gus vyletěl z auta. Několikrát se otočil kolem Andreiných nohou a potom začal skákat na paní Traversovou a Maggii. „Stačí, Gusi,“ ţádala Maggie, ale uţ viděla, jak se Gus rozběhl dolů ulicí. Měla plné ruce zavazadel. „Gusi!“ volala za ním. Neposlušný pes však běţel dál. „Rychle, Andreo, chyť ho!“ volala paní Traversová. „Je to Maggiin pes,“ zněla klidná odpověď. „Ať si ho chytí ona.“ Maggie se snaţila vysvětlit, ţe psa z auta ven pustila Andrea, ale všimla si matčina varovného pohledu. „Já ho chytím,“ vzdychla. 11
Poloţila zavazadla na zem a běţela za Gusem. Uţ byl na konci ulice. „Gusi! Gusi!“ Ani nezvedl hlavu a klusal dál. Běţel stále rychleji. Utíkala za ním, sandálky jí klapaly po tvrdém chodníku. Gus zahnul za roh a zmizel jí z očí. „Gusi!“ zavolala znovu. Doběhla k rohu a zastavila se. Gus uţ byl na trávníku na druhé straně ulice, ale kdyţ Maggii uviděl, hned se otočil a vracel se k ní. Vzal to nejkratší cestou – prostředkem ulice. Vběhl přímo do cesty rychle jedoucí dodávce. „Gusi, zastav!“ vykřikla Maggie. Zavřela oči. Uslyšela jen bolestné psí za vytí.
12
II. Zaskřípěly pneumatiky a ozvalo
se hlasité troubení. Auto prudce
zabrzdilo. Maggie v duchu stále slyšela zoufalé psí vytí a vykřikla. Aniţ by si to uvědomila, přikryla si oběma rukama oči. Třásla se po celém těle, ale odváţila se a pomalu oči odkryla. Hleděla přímo na Guse, který se také celý třásl, ale zraněn nebyl. Chudák pes, pomyslela si. Jistě vyl ze strachu, nikoli bolestí. Vůz zastavil několik kroků od ní. Řidič se vyklonil ven z okénka. Z jeho rudého obličeje čišela zlost. „Dej si to svý hloupý zvíře na řemen!“ zahřměl. „Promiňte,“ špitla Maggie. Kdyţ auto odjelo, poskočila si radostí. „Gusi! Ty jsi v pořádku! Jsi v pořádku!“ Padla na kolena a rozevřela náruč. „Gusi! Pojď sem, ty můj kamaráde!“ Gus poslušně přiklusal. Pevně ho oběma rukama objala. „Tak, teď uţ budeš poslušný pejsek, ano?“ Gus trpělivě vyčkával, aţ ho Maggie propustí z objetí. Tentokrát ho však uchopila pevně za obojek. Těţce oddychoval otevřenými ústy, takţe to vypadalo, jako by se usmíval. Maggie ho láskyplně políbila na vršek hlavy. Nezvládla bych další úmrtí v rodině, myslela si smutně. Určitě bych to nezvládla. Maggie vedla Guse do domu předními dveřmi. Vrazili do stěhováka, který právě vycházel ven. „Koukej na cestu!“ zabručel nerudně. Jakmile Maggie Guse uvolnila z vodítka, vystřelil jako šíp a dal se do zkoumání nového domova. Vběhl do obývacího pokoje, kde se 13
Andrea rozvalovala na šedobílé, pruhované pohovce. V prázdné místnosti se zdála jako ztracená. Paní Traversová se snaţila v kuchyni odstranit nánosy prachu a sazí ze sporáku. Pracovala soustředěně – jako čistící stroj. Zamávala na dcery ţlutočervenou rukavicí. „No, zdá se, ţe jsme v kuchyni udělaly důleţité archeologické objevy. Je tam nejmíň deset vrstev špíny.“ Maggie se zadívala na sestru. Ta se tvářila velmi nešťastně. „Andreo,“ začala opatrně, „co kdybychom začaly se zařizováním svých pokojů? Asi bychom se cítily líp, kdyby skříně uţ byly na svých místech, nemyslíš?“ „To pochybuj u,“ zabručela Andrea, ale vydala se po schodech za Maggii. „Teď se nesmíte nechat odradit tím, jak to tam vy padá,“ volala za nimi paní Traversová. „Přijdu hned, jakmile uklidím kuchyň.“ Je třeba udělat mnohem víc věcí neţ jen utřít prach, myslela si Maggie, kdyţ stoupala po schodech nahoru. Tapety na chodbě byly asi původně bílé s růţemi. Papír však zeţloutl, popraskal a růţe jako by uschly. Na konci schodiště se dala doprava. Jejich loţnice byly na konci chodby. Vešla do svého pokoje. „Áááááách!“ vykřikla údivem a zůstala ve dveřích. Tady stála. Krásná staroţitná postel z tmavého leštěného dřeva s růţovými nebesy. „Boţe můj!“ zašeptala Maggie. Protřela si oči. Jako by se chtěla ujistit, ţe postel je skutečná, přešla místnost a sedla si na ni. „Neuvěřitelné!“ opakovala si a nevycházela z údivu. Bývalý majitel tady nechal postel. Ale proč? Proč tady nechal postel a nic jiného? To je záhada. „Ty si snad děláš legraci!“ zvolala Andrea ode dveří. Přilákaly ji Maggiiny radostné výkřiky. Maggie ukázala na postel. „Věřila bys tomu?“ 14
Andrea obcházela kolem postele s otevřenými ústy a hladila lesklé dřevo. „Jak to tady jen mohli nechat?“ Maggie kroutila hlavou. „To nevím. Moţná se jim nelíbila.“ Jakmile to dořekla, uvědomila si, ţe takové vysvětlení je hloupé. Jak by se někomu mohla nelíbit taková postel? „Je nádherná,“ vydechla Andrea. „Podívej se na ty vyřezávané sloupy!“ Měla pravdu, byla to skvostná práce. „Myslíš, ţe se pro ni vrátí?“ zajímala se dál Andrea. Maggie se zamračila. To by se jí nezamlouvalo. „Vysvětli mi,“ uvaţovala, „proč by si všechno odvezli a pro takovou nádheru by se vraceli později? To nedává smysl.“ „Máš pravdu,“ souhlasila Andrea. „Myslím, ţe ji tady nechali schválně…“ Andrea se na Maggii přátelsky usmála, ale ta se nedala oklamat. Věděla, ţe po takovém úsměvu můţe čekat to nejhorší. Andrea se snaţila zachovat klid, ale Maggie věděla, ţe uvnitř je plná napětí. Věděla proč. Andrea chtěla mít tu postel. Strašněji chtěla. „Hele, Maggie,“ začala, „víš, ţe jsem vţdycky chtěla mít takovou staromódní postel, vid?“ Vyslovila přesně to, co Maggie očekávala. Andrea pokračovala. „Můţu si ji vzít?“ Můţu si to vzít? To jsou její nejpouţívanější slova. Andrea se dívala na Maggii a prosila pohledem. Maggie sklopila oči. Co jí mám říct? Co mám dělat? ptala se sama sebe. Mám se vyhnout hádce a dát jí tu postel? Co jí mám říct? Kdyby byla Maggie věděla, jaké hrůzy ji čekají na staré posteli s nebesy, její odpověď by v tu chvíli byla jiná. Ale to ještě nevěděla, proč tady postel s nebesy zůstala.
15
III. „Tůdle, nůdle,“ zněla její odpověď. Andrea se lekla, jako by ji Maggie uhodila. „Tak tůdle, nůdle? Dej mi pokoj!“ rozkřikla se. „Chováš se jako malý dítě.“ Maggie se přestala smát. „To není dětinské. Vybrala jsem si pokoj, kdyţ jsme tady byly naposledy. Ty jsi chtěla větší místnost vzadu tak, aby nevedla do ulice. Pamatuješ?“ „Ale to bylo dřív, neţ jsem věděla o té posteli,“ zakňourala Andrea. „To není správný!“ „Andreo, je mi to líto. Byla to náhoda. Podívej, někdy tě…“ „To je hloupost, Maggie, a ty to dobře víš!“ přerušila ji sestra. „Ty vţdycky dosáhneš svého.“ „Ne, tak to není…“ „Je to pravda. Nevěřím ti! Nikdy jsi v ničem neustoupila! Nikdy! Jsi sobec!“ Bylo to jako vţdycky – Andrea začala nadávat první a teď uţ křičela z plných plic. Čím hlasitěji Andrea vřískala, tím klidnější byla Maggie. „Andreo, co kdyby postel byla v tvém pokoji? Vzdala by ses jí?“ Andrea obíhala kolem postele a plácala se do čela. „To víš, ţe bych to udělala, kdybych věděla, ţe celý ţivot sníš o posteli s nebesy.“ „Celý ţivot – to je od kdy?“ Maggie se snaţila stále zůstat klidná, ale hlas se jí třásl. „Je to asi pět minut?“ Slyšela, jak někdo spěchá po schodech nahoru. „Mami,“ spustila Andrea, kdyţ paní Traversová vstoupila do loţnice, „domluv jí! Copak jsem si vţdycky nepřála mít postel s 16
nebesy?“ „Počkej, počkej, počkej,“ přerušila ji paní Traversová rozzlobeně. „Hlavně, prosím tě, nekřič!“ Potom teprve padly její oči na postel a ona zůstala stát s otevřenými ústy. „Paneboţe!“ vykřikla radostně. „Nechali tady ten krásný staroţitný nábytek?“ „Ano!“ křičela Andrea. „A Maggie říká…“ Paní Traversová neslyšela. Šla pomalu místností a dívala se na postel, jako by to byla fata morgana. „To musí mít cenu několika tisíců dolarů,“ zašeptala. „Proč to tady nechávali? Moţná s tím je něco v nepořádku.“ „Je perfektní,“ ujistila ji Andrea. „A Maggie je přesvědčená, ţe je její, protoţe je v jejím pokoji, coţ je dětinské…“ Paní Traversová ji zastavila rázným zvednutím ruky. „Počkej chvíli, Andreo. Nechci se kvůli tomu hádat. Myslím, ţe je to důvod k oslavě.“ „Já mám oslavovat proto, ţe Maggie dostala postel?“ Andrea se zamračila. „Máš důvod k radosti, protoţe my máme nádhernou postel,“ vysvětlovala jí paní Traversová. „Maggii patří tento pokoj a proto v ní Maggie bude spát. O co tedy jde?“ „Je to nespravedlivé,“ kňourala dál Andrea. Paní Traversová mluvila přísně málokdy. Místo toho se obvykle tvářila smutně, jako by se měla kaţdou chvíli rozplakat. Během sedmi měsíců, od doby, kdy zemřel pan Travers, matka mnohokrát plakala. Obě dcery probděly celé noci, kdyţ naříkala. Snaţily se ji utěšit, ale nikdy se jim to nepodařilo. Kdyţ se tedy objevil na její tváři zoufalý výraz jako nyní, obě ztichly. Andrea zatnula zuby, ale neřekla uţ ani slovo. „Nemůţu vám věřit,“ postěţovala si paní Traversová a zkříţila ruce na prsou. „Chováte se k sobě tak, jako byste se nenáviděly.“ Ale vţdyť je to tak, pomyslela si hořce Maggie. Ani smrt otce nás nesblíţila. Skutečně jedna druhou nenávidíme. Ten den plánovaly večeři doma, ale paní Traversová nemohla najít krabici s kuchyňským nádobím. Jejich rozpočet byl velmi 17
omezený, přesto musela vzít dcery do restaurace. Magii se podařilo během jídla zabránit hádce s Andreou – to byla dobrá zpráva. Špatná zpráva byla ta, ţe po celou dobu nikdo nepromluvil. Ale na tom není nic divného, utěšovala se Maggie, protoţe jsme všechny unavené. „Stejně to tady bude lepší,“ usoudila Andrea. Maggie a paní Traversová mlčely. Co na to říct? Kdyţ odcházely z restaurace, Maggie objala sestru kolem ramen. Pokusím se naši rodinu stmelit za kaţdou cenu, slibovala si. Kdyţ se vracely k domu ve Fear Street, Maggie se pomalu podívala do tmy. Dům byl za jasného slunečního světla ošklivý a polorozbořený, ale v noci vypadal mnohem hroznější. Kdyţ vešly dovnitř, ozval se telefon. „Náš první hovor!“ vykřikla vzrušeně Andrea a běţela k aparátu. Byla zklamaná. „Okamţik,“ vzdychla. Nechala sluchátko viset. „To je pro tebe,“ otočila se na Maggii, která byla na odchodu z haly. „Jako vţdycky pro tebe,“ slyšela Maggie ještě sestřino bručení. Kdyţ Maggie zvedla sluchátko, ozval se známý jasný hlas. „Ahoj! Jak se vede v novým domě?“ „Justine!“ vykřikla překvapeně. Chodila s Justinem Stilem uţ několik týdnů, ale ještě tomu nemohla uvěřit. Justin byl jedním z nejoblíbenějších chlapců na Shadysideské škole. Dawn Rodgersová, kamarádka z plaveckého oddílu, s ním chodila minulý rok. Kdyţ Justin poţádal Maggii poprvé o schůzku, Dawn ji varovala. Říkala, ţe Justin má „uhrančivé oči“. Ale Magii to vůbec nevadilo. Byla šťastná, ţe se ty oči dívají hlavně na ni. Justin měl krásné zvlněné hnědé vlasy a nádherné modré oči, které dívky hypnotizovaly. „Tak jak je to s tvým novým domovem?“ zajímal se. „Je jako z Adamsovy rodiny,“ zněla strohá odpověď. „To snad ne!“ ozvala se z obývacího pokoje matka. „Je,“ neustoupila Maggie. „Vypadá jako jeden z domů, jaké můţeš vidět v hororech.“ Justin se zachechtal. „Tak to je jako dělané pro mě.“ Maggie hlasitě vzdychla. 18
Oba mlčeli. Snaţila se vymyslet něco, o čem by se dalo mluvit. „Kdy se uvidíme?“ naléhal Justin. „Nikdy,“ odpověděla Maggie. „Váţně. Moc se stydím. Nikdy k nám nesmíš přijít.“ Justin se sice smál, ale v jeho hlase bylo napětí. „Co mi to chceš namluvit?“ Maggie se rozesmála. Potěšilo ji vědomí, ţe se Justin chvíli cítil nejistý. Justin Stile a nejistý? Ze všeho, co o něm věděla, by na nejistotu ve vztazích usuzovala nejméně. „Podívej, co kdybychom si vyšli ven – třeba zítra odpoledne?“ navrhla. „Báječný,“ zaradoval se. „Tak ahoj, Mag!“ V okamţiku, kdy zavěsila, telefon znovu zazvonil. Andrea přispěchala z obývacího pokoje, ale hovor byl opět pro Maggii. „Včera odpoledne jsme tě postrádali,“ ozval se veselý hlas. „Určitě bys byla prohrála stovku.“ „Ahoj, Dawn!“ Maggie se opřela o zeď a přeloţila si sluchátko k druhému uchu. Dawn Rogersová byla výborná sportovkyně, nejlepší plavkyně v oddílu – samozřejmě aţ po Maggii. „Asi máš pravdu,“ připustila Maggie. „Uţ nejmíň týden jsem nebyla v bazénu.“ „Tak to jsem opravdu měla šanci!“ litovala naoko Dawn. Celou letošní sezónu Maggie vyhrávala, ale Dawn byla jednou z nejhouţevnatějších dívek, jakou Maggie poznala. „Mimochodem,“ pokračovala Dawn, „víš proč vlastně volám?“ Maggie se usmála. „Před chvílí jsem mluvila s Justinem.“ „Ty mi snad čteš myšlenky,“ řekla Dawn. Maggie jí vyprávěla o Justinově telefonátu. Opřela se o stěnu a na chvíli se zasnila. Být s Justinem je to nejlepší na světě a povídat si potom s kamarádkou je hned na druhém místě. Kdyţ mluvila Maggie s Dawn, všimla si, ţe Andrea se na ni dívá z vedlejšího pokoje. Proč na mě tak zírá? Proč na mě musí civět a poslouchat, co si povídáme? Dej mi pokoj, Andreo! Jdi do háje! Šly spát v deset hodin. Všechny tři byly unavené z vybalování 19
věcí. Maggie a Andrea měly společnou koupelnu na konci chodby. Andrea trvala na tom, ţe se vykoupe první. „Tak uţ vylez ven,“ ţádala ji Maggie po dvaceti minutách a ostře klepala na dveře. Dveře se rozletěly a Maggii uhodil do obličeje proud horké páry. Andrea měla vlasy přilepené k hlavě. „Ta voda smrdí. Musela jsem ji dlouho odpouštět, protoţe byla hrozně špinavá. Myslím, ţe ty kohoutky nikdo nepouţíval od občanský války.“ Maggie se zlobila, ţe byla koupelna tak zmáčená, ale ovládla se. Přinutila se dokonce k úsměvu. „Dobrou noc a hezky spi,“ řekla. „V tomhle nechutným, strašidelným domě?“ vyštěkla Andrea. Vběhla do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Postel s nebesy byla ještě krásnější, kdyţ na ni Maggie nastlala růţovou přikrývku s bílou, háčkovanou dečkou od babičky. Zastavila se u dveří a snad posté ji znovu obdivovala. Byla překrásná! Přešla k oknu. V bledém měsíčním světle spatřila starý javor před oknem. To by mohlo být dobré znamení. I Justinův telefon ji velmi potěšil. Zítra se spolu uvidí! Zívla. Byla opravdu vyčerpaná. Oblékla si noční košili a šaty si urovnala na ţidli. Měla ráda hezky ustlanou postel. Kdyţ se přikryla, cítila se v bezpečí. Lehla si na záda a zadívala se na nebesa nad sebou, která jí poskytovala ještě větší pocit bezpečí. Zavřela oči. Uvelebila se a cítila, jak se jí svaly uvolnily. Obvykle v nové posteli usínala špatně, ale tentokrát spala dřív, neţ si to stačila uvědomit. A potom se objevil první sen. Zpočátku byl hezký. Létala. Ne – padala. Padala pomalu vířící, růţovou mlhou. Mlha byla však stále těţší a tmavší. Růţovou barvu nahradila šedá. Uviděla dívku. Proč je najednou taková zima? Kde se vzal ten chlad? Mlha snad ochladila vzduch? Nebo ta dívka? Uviděla její hlavu a 20
dlouhé světlé vlasy. Ale neviděla jí do obličeje. Chci vidět její obličej, říkala si v duchu Maggie. Proč jí nevidím do obličeje? Děje se tady něco divného? Uvědomila si, ţe se jí všechno zdá, ale i to, ţe se bojí. Sen uţ vůbec nebyl krásný. Něco tady nehrálo. Na té dívce bylo něco divného. Proč se nehýbá? Proč jí není vidět do obličeje? Ta dívka má určitě problémy. Velké problémy. Pokusila se k ní přiblíţit, ale těţká mlha ji odstrčila zpátky. Snaţila se pohlédnout dívce do obličeje, mlha byla stále hustší, vířila kolem nijako těţký závěs, který dívku celou přikryl. Maggie uslyšela hrozný výkřik.
21
IV. Pronikavý křik byl stále hlasitější, jako by někdo umíral. Maggie se posadila na posteli, srdce jí prudce bušilo a oči měla široce otevřené. Kdo to křičel? Proč? Těţce oddychovala a dívala se do tmy kolem sebe; Jsem tady sama? Ano, ale kde to jsem? To není náš dům. Potom si vzpomněla, ţe bydlí v novém domě a v novém pokoji. Kdyţ Andrea s matkou vběhly do pokoje, stále ještě jí bušilo srdce. Seděla na posteli, pevně svírala na prsou bílou dečku a vyděšeně na ně zírala. „Co – co to bylo za křik?“ ptala se úzkostně matka. Maggie si uvědomila, ţe to byla ona sama, kdo vykřikl tak, ţe krev stydla v ţilách. „Měla jsem zlý sen,“ zamumlala. Styděla se. „Chválabohu!“ Matce se ulevilo a sedla si vedle Maggie na postel. „Křičela jsi, jako by…“ „Byla to jen noční můra, ţe?“ konstatovala Andrea. Seděla v dolní části postele a hladila vyřezávaný dřevěný sloup. Maggie se pomalu uklidnila, dokonce se trochu usmála. Je příjemné, kdyţ jsou všechny tři pohromadě. „To – vypadalo to tak skutečně,“ koktala. „Sny se velmi často zdají být reálné,“ ujistila ji paní Traversová. Poloţila dceři ruku kolem ramen a Maggie si v tu chvíli připadala jako tříletá holčička. „Vyprávěj nám o tom,“ prosila Andrea. „Neţ to zapomeneš.“ 22
„Myslím, ţe na ten sen nikdy nezapomenu. Byl o spící dívce. Nejdřív jsem si myslela, ţe je mrtvá, ale potom začala krouţit kolem… Vypadala – nevím – jako umučená. Měla jsem pocit, ţe se hodně trápí.“ „Tajuplné,“ řekla Andrea. „Jak vypadala?“ „Neviděla jsem jí do obličeje, ale vím, ţe měla dlouhé světlé vlasy.“ „Dawn Rodgersová,“ hádala Andrea. Byla to pravda, Dawn měla dlouhé světlé vlasy. Ale vlasy dívky ze snu byly popelavé, nejsvětlejší, jaké kdy Maggie viděla. „Snad to byla Dawn,“ souhlasila s Andreou, „ale jistě to nevím.“ Paní Traversová odsunula Maggii z čela pramínek vlasů. „Je to tím stresem ze stěhování a nového prostředí.“ Usmála se na dceru, ale její tvář zůstala ustaraná. Maggii mrzelo, ţe ji vzbudila, protoţe matka měla za sebou těţký den. „Myslíš, ţe uţ budeš spát?“ zeptala se jí paní Traversová. Maggie přikývla. „Děkuju,“ zašeptala provinile, kdyţ matka i sestra odcházely. „Nechte dveře pootevřené,“ dodala. Styděla se za to, ale nebyla si jistá, ţe se sen nevrátí. Nemohla se zbavit strachu. Vznášel se nad ní i nad nebesy jako těţký mrak. Maggie si nařídila budík na sedm hodin. Ráda by si ještě před snídaní hodinku zaplavala. Plavání ji vţdycky uvolní. Stačí se ponořit do vody, vypnout myšlení a poručit tělu: „Plav!“ Ale kdyţ se probudila, budík na rádiu ukazoval deset. Vzala ho a prohlíţela. Uvědomila si, ţe kdyţ večer rozsvítila lampu, vytáhla Šňůru ze zásuvky a hodiny se zastavily. Podívala se na náramkové hodinky. Bylo skoro jedenáct. „Ach jo!“ bručela nešťastně. Další ráno, kdy zmešká plavání. Zítra se mají konat výběrové závody do celostátního druţstva. Oblékla si bavlněné kraťasy a volné triko a spěchala na nedělní snídani. S Andreou strávily zbytek dopoledne tím, ţe pomáhaly matce s úklidem. 23
Maggie neměla nejlepší náladu. Rozhodla se, ţe si uspořádá pokoj podobně jako ve starém domově. Ale i to ji ještě víc rozesmutnilo. Kdyţ pověsila své plakáty, všimla si, ţe stěny nutně potřebují novou malbu. Vyrovnala si na skříňku křišťálovou soupravu. Její starý pokoj byl plný slunce, takţe křišťálové sklo hrálo stále všemi barvami, ale tady se jen matně lesklo. Kdyţ Maggie uklízela, našla další věc, kterou tady nechal předešlý majitel. Na širokém okenním parapetu stála pelargonie. Mrtvá. Suchá, sukovitá rostlina ji na náladě také nepřidala. Justin mě rozveselí, utěšovala se. Kolem druhé hodiny začala být nervózní. Ţádala opakovaně matku, aby dávala pozor na zvonek, který předtím několikrát vyzkoušela. Krátce se osprchovala a převlékla se. Vzala si nové dţíny, bílé triko a zelenou vestu, báječně ladící s jejíma smaragdovýma očima. Zaklepala na dveře sestřina pokoje. „Dál,“ ozval se znuděný hlas. Andrea se povalovala na posteli. „Co děláš?“ zeptala se Maggie. Andrea otázku ignorovala. „Zvykneme si na tohle místo vůbec někdy?“ uvaţovala zachmuřeně. Maggie pokrčila rameny. Všimla si módního časopisu schovaného pod polštářem. Andrea o sobě vţdycky prohlašovala, ţe povrchní věci, jako je móda, ji nezajímají. Ale jednou, kdyţ Maggie hledala CD disk, který si od ní sestra vypůjčila, objevila krabici plnou vystříhaných článků z časopisů pro ţeny. „Nemůţu najít kartáč na vlasy. Můţeš mi půjčit svůj?“ poţádala Maggie. „No jo.“ Maggie si vzala ze skříňky stříbrný kartáč a dlouhými tahy si pročesávala vlnité, zrzavé vlasy. „Justin tady bude co nevidět,“ svěřila se sestře. Zachytila v zrcadle ţárlivý výraz, který se letmo objevil na sestřině tváři. Co mám dělat? Mám se snad rozejít s Justinem jen proto, aby Andrea neţárlila? 24
Maggie se zadívala pozorně sestře do obličeje a uvaţovala, jak by ji rozveselila. „Jsi ještě smutná ze stěhování?“ „Myslím, ţe jo,“ přiznala Andrea. „Je to tady strašidelné – ten dům, sousedi, prostě všechno.“ Ztěţka polkla a dodala. „A není tady táta.“ „Já vím,“ přitakala soucitně Maggie. Rozhostilo se mezi nimi nesnesitelné ticho. Nebylo uţ nic, co by si mohly říct a obě to věděly. „Napadají mě takový divný myšlenky,“ přiznala Andrea a pohledem se sestře vyhýbala. „Zvláštní, velmi zvláštní myšlenky.“ Odmlčela se a potom se nuceně usmála. „Měj se fajn s Justinem,“ dodala uţ chladně. „Kde je?“ ptala se Maggie sama sebe nahlas, kdyţ vyhlíţela z okna. Byly uţ čtyři hodiny a Justin nikde. V pět hodin si přísahala, ţe se s ním rozejde. Jak jí to mohl udělat? V pět hodin a deset minut konečně zazvonil u dveří zvonek. Maggie letěla bleskurychle ze schodů. Kdyţ skočila na poslední schod, bylo uţ po zlosti. Otevřela dveře. Stál tam Justin s jednou rukou tajemně za zády. „Něco pro mě?“ ptala se nedočkavě. Justin však přinesl velkou tašku plnou mycích prostředků a hadrů na utírání prachu. „Jak romantické!“ poznamenala zklamaně. „Říkala jsi, ţe je tady potřeba všechno vyčistit a uklidit,“ vysvětloval. „To je pravda,“ musela uznat. Přistoupila k němu blíţ a letmo ho políbila na tvář. Musela se přitom postavit na špičky. Maggie byla vysoká pět stop osmdesát. To znamená, ţe byla tak velká, nebo větší neţ stejně staří chlapci. Justin měřil nejméně šest stop – a navíc byl tak hezký! „Podívej, mami,“ volala Maggie, kdyţ vedla Justina dovnitř. „Další čistící náčiní.“ Paní Traversová se radovala, jako by dostala kytici růţí. „To je přesně to, co potřebuju.“ 25
„Mag,“ řekl Justin a rozhlíţel se kolem, „není to tady tak špatné, jak jsi vyhroţovala.“ „Myslíš?“ zářila paní Traversová. Justin se jí zamlouval čím dál víc. „Chceš se něčeho napít?“ nabízela Maggie, kdyţ ho vedla do kuchyně. „Máme tady Sprite a –“ Otevřela lednici. „A dvě plechovky Sprite.“ „Ještě jsme se nedostaly na nákup,“ vysvětlovala matka. „Myslím, ţe si dám Sprite,“ řekl Justin a jeho modré oči se zablýskly. Maggie od nich nemohla odtrhnout zrak, měly barvu Karibského moře, kde trávila letošní prázdniny. „Jdeme,“ řekla a podávala mu plechovku s pitím. „Dovol, abych tě provedla po našem novém domě.“ Dům byl malý, takţe prohlídka netrvala dlouho. Skončili v Maggiině pokoji. Justin si sedl na jedinou ţidli a Maggie se natáhla na postel. Doufala, ţe k ní přijde a políbí ji. Neudělal to. Měli uţ několik schůzek, ale jejich vztah byl stále na začátku. Do pokoje vtrhl Gus a běţel přímo k Justinovi. Kdybych i já dokázala jednat tak přímo, myslela si Maggie. Gus si lehl na záda a čekal, aţ ho Justin podrbe na bříšku. Maggie se rozesmála. Nevím, jestli bych opravdu chtěla být jako Gus! Justin drbal psa tak, jak si přál, a ten spokojeně vrněl. Potom vyskočil a byl pryč. Mezi Maggii a Justina se vrátilo tiché napětí. „Jsi připravená na zítřejší závody?“ zeptal se konečně. Maggie si vzdychla. „Dekuju, ţe mi to připomínáš.“ „Proč? Snad nejsi nervózní?“ „Já ne!“ vyskočila z postele a začala přecházet po pokoji. „Budeš dobrá,“ snaţil se ji uklidnit Justin. „Doufám,“ odpověděla. Nerada byla pověrčivá, ale podobné komplimenty nikdy neznamenaly nic dobrého a na klidu jí nepřidaly. Trenérka Randallová uspořádala zítřejší závody proto, aby rozhodla, kdo se zúčastní celostátní soutěţe. Dívka, která bude vybraná, musí být dobrá ve všech disciplínách. Na Shadyside přicházely v úvahu zejména dvě dívky. „Mojí největší sokyní je tvá stará láska Dawn,“ řekla Maggie a 26
pozorně se na něho zadívala. Justin se jen smál. „Stará láska? Ale jdi, Mag! Uţ jsem ti přece několikrát vysvětloval, ţe jsme měli s Dawn jen jedinou schůzku.“ Maggie se snaţila nedávat najevo uspokojení z takové odpovědi. „No, ale stejně si myslím, ţe Dawn mě porazí.“ „Je velmi houţevnatá.“ „Tak teda děkuju za povzbuzení!“ smála se Maggie. „To nebyla dobrá odpověď. Měl jsi mě přesvědčit, ţe ji porazím já a to snadno.“ Justin zváţněl. „Myslím, ţe bys ji porazit mohla.“ „Myslíš?“ „Ne, vím to.“ „Tak uţ se cítím líp,“ řekla a obrátila oči v sloup. Ve skutečnosti pro ni znamenalo hodně, ţe Justin věří v její schopnosti, protoţe ve sportu se vyznal. Byl kapitánem muţstva košíkové na Shadysidské škole a zároveň výborným sprinterem. „Víš, ţe bude závodit i Tiffany?“ dodal. Tiffany Hollinsová byla tmavovlasá dívka se šikmýma, mandlovýma očima a tichým hlasem. Trénovala denně několik hodin, dokonce i o víkendech. Měla perfektně propracovaný styl plavání. „A taky je tady Andrea,“ upozornila Maggie. „Andrea není ţádný problém,“ zněla odpověď. Maggie se rychle otočila ke dveřím. „Pssst!“ Kdyţ viděla, ţe vzduch je čistý, zašeptala. „To není pravda, Andreu nesmíš podceňovat. Zlepšila se. A potom – jejím ţivotním cílem je porazit právě mě.“ „To proto, ţe to nikdy nedokáţe,“ usoudil Justin. Maggie vzdychla. „Jsem tak vyčerpaná, Justine. Totálně vyčerpaná. A přitom chci zaplavat, jak nejlíp umím. Jestli se mi to nepovede, snad se zabiju.“ „Jsem rád, ţe jsi k sobě tak náročná.“ „Ale jde ještě o něco jiného,“ pokračovala Maggie. Justin ji sledoval svýma blankytnýma očima. „Měla jsem v noci špatný sen.“ „Nech mě hádat. Zdálo se ti, ţe jsi skočila do bazénu a spadly ti plavky…“ „Ne, to ne,“ přerušila ho. „Zdálo se mi o dívce. Neviděla jsem jí 27
do obličeje, ale poznala jsem, ţe se trápí.“ „Noční můra,“ usoudil Justin. „Ale jak to souvisí s plaváním?“ „Nijak,“ připustila. „Ale stále mám pocit, ţe je to špatné znamení.“ „To snad ne!“ smál se Justin. „Byl to jen zlý sen.“ Justin najednou vyskočil ze ţidle, poloţil jí své těţké ruce na ramena a dlouze ji políbil. Cítila, jak jeho ruka jí sjíţdí pomalu po zádech dolů. Aţ do této chvíle netušila, jak moc po takovém objetí touţila. Potom zůstali oba překvapeně stát, ani nedýchali. Její srdce tlouklo jako o závod. Několikrát Justina rozpačitě políbila lehce na tvář. Náhle se podívala ke dveřím. Uviděla, ţe nejsou sami. Někdo stál ve stínu a sledoval je. Dívka ze snu!
28
V. Maggie sebou leknutím trhla a Justin se prudce otočil, „Andreo!“ zavolal. Andrea? Maggie si protřela oči. Ano, byla to její mladší sestra. Špehuje nás? Maggie se v duchu zlobila. „Kde máš foťák? Nechceš si udělat fotku?“ „Coţe?“ Andrea předstírala, ţe nerozumí. „Jak dlouho uţ tady postáváš?“ vyštěkla Maggie. Andrea zlost své sestry ignorovala a klidně vstoupila do pokoje. „Jenom jsem se chtěla podívat, jestli máš uţ vybalený ponoţky. Svoje nemůţu najít. Podívej!“ Ukazovala na své bosé nohy s červeně nalakovanými nehty. Vykopla nohu tak vysoko, ţe téměř ztratila rovnováhu. Maggie ji pozorně sledovala. Byla to samozřejmě leţ a Andrea si jí byla dobře vědoma. Ponoţky! Ovládla se a šla ke svému šatníku. „Viděla jsem tvůj závod ve Waynessbridge,“ otočila se Andrea na Justina. Sklonila hlavu, protoţe se styděla pohlédnout na něho zpříma. „Cos říkala?“ ptal se rozpačitě. „Jo, ano, závody… děkuj u.“ Andrea se cítila uraţená. Maggie ji znala a dobře věděla, ţe kdyţ její sestru ignoruje chlapec, jako je Justin, je to pro ni miliónkrát horší, neţ kdyby dostala vynadáno. „Tady – chytej!“ Hodila Andree pár bílých ponoţek. Kdyţ mladší sestra odešla, Maggie zabouchla dveře. „Co je s ní?“ zajímal se Justin. „Nenávidí mě,“ vysvětlila mu Maggie. „Jen ţárlí,“ snaţil se zmírnit její hněv Justin. Vzal Magii kolem 29
pasu a přivinul ji zpátky k sobě. Ustoupila zpět. „Víš, kdyţ jsem ji uviděla ve dveřích, připomněla mi zase můj sen.“ „Váţně?“ Justin se snaţil ji obejmout, ale vytrhla se mu a sedla si na ţidli. Chování její sestry bylo tak strašné, ţe jí úplně pokazilo romantickou náladu. „Justine,“ začala zamyšleně, „já vím, ţe to zní hloupě. Ale nikdy jsem neměla sen, který by mě tolik vyděsil. Nemůţu se zbavit myšlenky, ţe jde o varování.“ „Jaké varování?“ Pokrčila rameny. Přepadl ji strach podobný tomu, jaký měla v noci. „Nevím. Prostě varování. Varování před něčím zlým.“ „Zapomeň na to, nic zlého se nestane,“ chlácholil ji. Najednou se odmlčel a přestal dýchat. Oči měl vytřeštěné hrůzou, dolní čelist mu bezvládně visela dolů, takţe ústa zůstala otevřená. Chytil se za hrudník. „Justine!“ vykřikla Maggie. Teď si ukazoval rukama na krk a vydal ze sebe sípavý zvuk. „Nemůţu – dýchat –“ Neţ k němu Maggie doběhla, spadl na zem.
30
VI. Maggie se nad ním skláněla. „Justine! Justine!“ Kdyţ podle pohybů břicha poznala, ţe dýchá, lehce ho nakopla nohou. „Ty jeden!“ křičela. „Vyděsil jsi mě k smrti!“ Oběma rukama ji chňapl za kotník a smál se. „Nevěřila jsem ti ani na okamţik.“ „Ty lhářko! Naletěla jsi, tak je to. Málem jsi z toho omdlela.“ „To vůbec není vtipný.“ Strčila do něj a za chvilku uţ oba leţeli na koberci a prali se. „Děkuju, ţe jsi mě rozveselil,“ uznala Maggie. Přitlačila mu ramena k zemi, vyskočila a tvářila se vítězně. „Pusť mě!“ ţadonil Justin. Dawn Rodgersová provlékla své štíhlé, opálené ruce ramínky černých plavek. „Jste všechny připravené?“ zavolala na ostatní. Spustila válečný pokřik, který se odráţel od stěn poloprázdné šatny. „Šetři nás, Dawn,“ prosila Tiffany Hollinsová a zacpávala si uši. „Neuslyšíme pískání trenérky.“ Dawn se jen smála. „Určitě ho uslyšíte. A ještě něco k tomu.“ Z obou rukou vytvořila napodobeninu mikrofonu: „Na Shadyside začínají plavecké závody na dvěstě metrů. Číslo jedna – Dawn Rodgersová!“ Maggie seděla na lavici vedle Dawn, pletla si copy a báječně se bavila. Dodala hlasem, imitujícím komentátora: „Ale co to znamená? Dawn si oblékla bílý tenisový oblek! No ne! To jí určitě zbrzdí!“ Dawn, Maggie i Tiffany se hlasitě smály. Jenom Andrea, která 31
šmátrala ve své skříňce v rohu šatny, se tvářila, ţe nic neslyší. Trenérka Randallová poţádala všechny čtyři dívky, aby se dostavily o čtvrt hodiny dřív a mohly se tak dostatečně rozcvičit. Dveře se otevřely a dovnitř vcházely ostatní členky plaveckého oddílu – Carly Pedersenová, Claudia Walkerová a Renee Larsonová. „Vypadáte dnes senzačně,“ hlásila Carly hned ve dveřích. Maggie se usmála a zamávala jí, ačkoli se jí srdce prudce rozbušilo úzkostí. Mívala před kaţdým závodem trému. „Dobrá, dobrá,“ ozvala se znenadání Andrea a práskla dveřmi skříňky. „Hned mi ji dej, Maggie!“ Maggie se překvapeně otočila k sestře. „Co ti mám dát?“ „Koupací čepici. Kam jsi ji schovala?“ Je to neuvěřitelné, ale Andrea ji vţdycky obviňovala, kdyţ se jí něco ztratilo. „Ztratila se ti?“ zeptala se Maggie. „Já jestli jsem ji ztratila? To je teda vtip! Hned mi ji vrať!“ Všechny dívky se na ně uţasle dívaly. „Andreo, já jsem ti ji opravdu nevzala,“ snaţila se jí trpělivě vysvětlit Maggie. Sklonila se a chvíli hledala ve své skříňce. „Moţná ţe mám jednu rezervní.“ „Nechci ţádnou rezervní, chci svou,“ trvala umíněně na svém Andrea. Vysypala obsah své skříňky na podlahu. Tiffany ukázala prstem na bílou věc pod batohem. „Není to ono?“ Andrea prudce batoh odhodila a objevila skutečně svou koupací čepici. „No jo…“ začervenala se. Některá děvčata se začala chichotat, takţe Andrea zrudla ještě víc. Maggie se otočila na druhou stranu. Její sestra se sice chovala jako zhýčkané dítě, ale nechtěla se dívat na to, jak je terčem posměchu. Tiffany se oblékla a snaţila se rozcvičit. „Myslím, ţe uţ se do toho dám,“ prohlásila v předklonu. „Co tě tak ţene ven?“ ozvala se Dawn. „Jen relaxuj. Nemusíš se ničeho bát, ty vţdycky zaplaveš výborně. A kromě toho – jsme přece jeden oddíl, ne?“ „To je pravda,“ souhlasila Maggie a pokradmu pohlédla na Andreu. Dveře se prudce otevřely a do šatny vešla trenérka Randallová. Martha Randallová byla vysoká a štíhlá – štíhlejší neţ Maggie. Ve 32
svých sedmnácti uţ byla šampiónkou v plavání. Nyní jí bylo téměř čtyřicet, ale stále kypěla přemírou energie. Maggie ji velmi obdivovala. Trenérka Randallová byla poměrně málomluvná. Ani dnešní den nebyl výjimkou. „Čtyři dívky na dvoustovku. Tak pojďte!“ rozkázala stručně. Okamţiky před vstupem do bazénu Maggie přímo nenáviděla. Věděla, ţe jakmile začne závod, tréma z ní spadne. Ale dnes, kdyţ bosé procházely dlouhou chodbou vedoucí k bazénu, cítila závrať. Ucítila známou vůni páry a chlóru. Voda v bazénu se lehce vlnila a pleskala o modré stěny. „Hodně štěstí,“ zašeptala Andree. Podívala se směrem k lavicím, kde seděly ostatní dívky z oddílu a mávaly. Zamávání s úsměvem opětovala. Dawn má pravdu, říkala si v duchu Maggie. Proč bych měla být tak nervózní? Celý rok jsem pilně trénovala, tak o co jde? „Připravte se,“ nařídila trenérka stručně. „Tiffany – číslo jedna, Andrea má číslo dvě, Maggie tři a Dawn čtyři.“ Všechny čtyři dívky se sklonily, opláchly se vodou a zaujaly svá místa. Neţ si Maggie nasadila ochranné brýle, obvykle si naslinila gumový okraj, aby se přesvědčila, ţe dobře těsní. Tentokrát se jí to nedařilo, protoţe měla úplně sucho v ústech. Nervózní, jsem tak nervózní! Podívala se na Andreu. Ta hleděla přímo před sebe s výrazem chladného odhodlání. Napravo od Maggie si Dawn nervózně pohrávala s rukama. Znala Dawn Rodgersovou natolik dlouho, aby věděla, ţe její suverénní chování je jen přetvářka. Bála se úplně stejně jako Maggie. „Tak máme před sebou dvoustovku,“ připomněla trenérka. „Motýlek, znak, prsa a volný styl. V tomto pořadí, kaţdý styl na dva bazény. Nějaké dotazy?“ Ţádné. Aţ najeden nevyslovený: Kdo vyhraje? Trenérka Randallová se přikrčila, aby mohla sledovat závod a posoudit výsledek. 33
Maggie potřásla hlavou, jako by si chtěla pročistit myšlenky. Spousta zmatených nápadů ji stále obtěţovala – Andrea, nový dům, Justin… Věděla, ţe chce-li zvítězit, musí se plně soustředit. Dívala se do chladné, modré vody pod sebou. Všechny čtyři dívky se připravily ke skoku. „Připravit! Pozor!“ Ozvalo se ostré písknutí. Maggie skočila. Potopila se, vyplavala na hladinu a odrazila se. Motýlek jí připomínal plavání delfína. Představovala si, jak se delfín potápí a opět se vynořuje nad hladinu jako ona. Byla na druhé straně a perfektním způsobem se odrazila zpět. Zdálo se, ţe zatím je první. Soustřeď se! Soustřeď se! Moţná začala příliš rychle. Je to teprve druhý bazén a ona se jiţ cítí unavená. Zpomalila. Hlavně se soustředit! V polovině druhého bazénu při znaku zahlédla vpravo od sebe Dawn a po její levici se objevila Andrea. Tiffany neviděla, byla od ní příliš daleko. Následovala prsa. Maggie byla zadýchaná, cítila bolest v kaţdém svalu. Tiše si dál poručila: Rychleji! Rychleji! Zabírala stále víc a víc, aţ se dostala na konec dráhy. Odrazila se však jen lehce. Zpropadeně! Vynadala si. Ještě nikdy neprohrála velký závod. Můţu ještě vůbec vyhrát? Teď, nebo nikdy! Volný styl jí vyhovoval nejlíp, ale měla jen dva bazény k tomu, aby jej vyuţila. Měla pocit, ţe letí nad vodou. Skandování z hlediště vrcholilo. Téměř před koncem Maggie předhonila Andreu a hned za ní Tiffany. Zůstala ve střehu. Plavala těsně u čáry, ale uţ nebyl čas, aby se přesunula do středu své dráhy. Rychleji! Rychleji! Řítila se vpřed, jak nejrychleji to šlo. Uţ byla jen malý kousek za Dawn. Jen několik temp. Naposledy zabrala vší silou – Mokrou dlaní pleskla do dlaţdic – Jen o sekundu později – se zachytila okraje 34
Dawn. Maggie byla první! Tiffany se přiřítila o půl vteřiny později a okamţik za ní – Andrea, která skončila jako čtvrtá. Maggie se drţela oběma rukama stěny bazénu, sotva popadala dech, ale dívala se na trenérku se šťastným úsměvem. Ta si zapisovala do notýsku časy. „První místo Maggie Traversová,“ vyvolávala. Maggie uţ dál neposlouchala. Poloţila se na vodu a nechala se volně unášet. Kdyţ se vrátila, vyskočila z bazénu. Ruce ji bolely, tělo měl a jako z olova. „Krásný závěr, Maggie,“ řekla trenérka. Maggie zářila. Pochvala od paní Randallové má cenu zlata. „Příště chci ale vidět lepší výkon v motýlku a znaku,“ dodala trenérka. Nikdy nezůstala jen u pochvaly, ale pokaţdé přidala i výtku. Dawn jiţ také vyskočila z vody a vrhla se hned směrem k trenérce. „Stala se chyba, copak jste to neviděla? Maggie mi překáţela v dráze.“ „To není pravda. Drţela se své dráhy,“ odpověděla trenérka. „Takţe to neuznáte, ţe?“ pokračovala Dawn. „Nech toho, Dawn,“ přerušila ji paní Randallová příkře. „Byla jsi o chvilku za ní.“ Andrea si přehodila přes ramena ručník. Maggie se na ni usmála, ale sestra se otočila na druhou stranu. Hezké blahopřání! Tiffany seděla na kraji bazénu, nohy si šplouchala ve vodě a nešťastně kroutila hlavou. „Děvčata,“ usmívala se paní Randallová, „neztrácejte odvahu. To byl jen první závod. Budou ještě tři další.“ Maggie postřehla, jak se na ni Dawn dívá. „Dawn, je mi to líto. Nechtěla jsem –“ „Samozřejmě, ţe ne.“ Dawn zakroutila hlavou a oči stočila v sloup. Andrea se jejich hádkou zjevně bavila. „Tak,“ otočila se trenérka k ostatním dívkám na lavicích, „a teď všechny do bazénu!“ 35
Maggie si vzdychla. Závod byl tak vyčerpávající, ţe zapomněla na trénink. Po lekci se dlouho sprchovala. Některé dívky se vzrušeně bavily o závodech, jen Maggie se oblékala tiše, zabrána do vlastních úvah. Ze šatny odcházela poslední. Procházela kolem bazénu. Světla byla většinou zhasnutá. Maggii ještě pálily oči od chlóru. Viděla rozmazaně, jako by byla pod vodou. Po chvíli si všimla, ţe na vodě se vznáší tělo, otočené obličejem dolů.
36
VII. „Dawn!“
vykřikla Maggie. Uprostřed bazénu nadnášela voda Dawnino bezvládné tělo. Maggie neváhala ani vteřinu a oblečená skočila po hlavě do vody. Paneboţe prosím – ať to stihnu! Modlila se v duchu. Prosím! Kdyţ se vynořila nad hladinu, Dawn byla ještě několik metrů od ní. Prosím – buď naţivu! Buď naţivu! Dawn zvedla hlavu. „Dawn!“ Maggie s úlevou vydechla, plavala k ní a radostněji objala. Dawn se tvářila překvapeně. „Jdi!“ Odstrkovala Maggii. „Co blbneš?“ Maggie šlapala vodu a nemohla uvěřit svým uším. „Co já blbnu? A co ty to tady vyvádíš?“ Dawn si protřela oči. „Trénuju dýchání, co sis myslela?“ „Já – myslela jsem, ţe jsi mrtvá,“ koktala Maggie. Znovu vzala Dawn za ruku. Bylo těţké šlapat vodu v šatech, které ji táhly dolů. Dawn se rozesmála. „Mrtvá?“ Maggie se také začala smát – částečně z úlevy a částečně z rozpaků. „Myslím, ţe jsem tě dostala.“ Dawn Magii postříkala vlasy. „Tak tys to udělala schválně?“ Maggie jí sprchu vrátila, ale Dawn jí unikla. „To teda ne,“ tvrdila. „Jak jsem mohla vědět, ţe jsi takový cvok? Podívej se na sebe! Máš na sobě mokrý šaty!“ Maggie uznala, ţe vypadá směšně. Dawn se hlasitě rozesmála. Její smích byl tak nakaţlivý, ţe za chvíli se celým obrovským prostorem 37
ozývalo veselé výskání, odráţející se od vysokého dlaţdicového stropu. Úterý večer. Maggie usínala. Hleděla na nebesa nad sebou, snaţila se na nic nemyslet, uvolnit svaly, uvolnit – uvolnit… Kdyţ zavřela oči, cítila, ţe ji cizí síla táhne dolů. Jako by byla vlečená dolů do tmy. Tma se náhle změnila v šedou mlhu. Mlha kolem ní začala vířit a táhla ji stále níţ a níţ k růţovému prostoru. Zaostřit! Zaostřit! Růţový prostor se změnil v nebesa nad starodávnou postelí. Pod nebesy někdo sténal. „Ne… ne…“ Maggie se ocitla přímo na posteli pod nebesy. Uviděla dívku, zmítající se pod růţovou pokrývkou. Dívku s popelavými vlasy. Maggie si uvědomila, ţe se jí to zdá, ale strach se tím jen znásobil. V místnosti byla zima. Dívka měla nahá ramena a na nich se blýskaly něţné korálky. Leţela s hlavou odvrácenou na druhou stranu. Kdyby jí tak Maggie mohla vidět do obličeje! Chtěla dívku poţádat, aby se otočila, ale kdyţ otevřela ústa, nevycházel z nich ţádný hlas. Maggie věděla, ţe se dívka trápí. Najednou věděla proč. Ona a dívka nebyly v pokoji samy. Byl tam ještě někdo. Maggie se otočila. A uviděla – Záblesk ostří noţe! Tma náhle prudce explodovala a z ní vystoupila postava. Světlovlasá dívka se pokoušela utéct. Uhodila se o čelo postele. Nůţ proletěl vzduchem. Maggie zaječela ze spaní a probudila se. Leţela uprostřed tmy ve své posteli, těţce oddychovala a srdce jí prudce bušilo. Oči měla stále zavřené. Byl to jen sen, říkala si. Jenom sen, jenom sen, jenom – Dojem z noční můry se jí však uchoval v paměti. Růţová nebesa! Přesně taková, jaká jsou nad ní. Nebesa. Její nebesa. 38
Dívka ze snu spala v její posteli! Kdyţ si to Maggie uvědomila, srdce ji tlouklo ještě rychleji. Co to znamená? Jsem jenom vyčerpaná, říkala si a pevně uchopila přikrývku. Spím v nové posteli, tak se mi o tom zdá. To je všechno. Ale hned ji napadla další myšlenka – podobná té původní. Co kdyţ je sen varováním? Moţná, ţe podvědomí se ji snaţí varovat prostřednictvím snu. Ale před čím? Zavřela oči a překulila se na bok. Náhle si uvědomila přítomnost někoho druhého. Vytřeštila oči, otevřela ústa a tiše zasténala. Vedle její postele stála dívka s popelavými vlasy a dívala se jí přímo do obličeje. Maggie sebou cukla a hlavou narazila do čela postele. Nemohla utéct. Dívka se naklonila, aby ji mohla uchopit za ruku.
39
VIII. Maggie otevřela ústa a chtěla křičet. „To jsem já! To jsem já!“ opakovala dívka polohlasem. Maggie se ztišila a těţce oddychovala. Dívka se k ní přiblíţila, takţe jí Maggie viděla do obličeje. „Andreo!“ „Jsi v pořádku?“ starala se sestra. „Andreo! Myslela jsem, ţe jsi ta dívka ze snu. Spletla jsem si tě – ale proč?“ Andrea jí hladila ruku. „To nic není, Maggie. Polekala jsi mě.“ „P-promiň,“ koktala Maggie. Sedla si na postel a zatřásla hlavou, jako by z ní chtěla vytřepat zlý sen. „Vzdychala jsi a hrozně křičela. Myslela jsem, ţe bude lepší, kdyţ tě vzbudím,“ vysvětlovala Andrea. Maggie polkla naprázdno. V ústech měla úplně sucho. Zakryla si oči rukama. „Ach jo…“ „Co je? Další noční můra?“ Andrea se usadila na kraji postele. „Ne,“ odpověděla Maggie. „Stejná jako minule. Jenom tentokrát – “ „Co?“ Maggie zavřela oči a znovu si vybavila sen. „Tentokrát byla ta dívka zabitá! Bylo to hrozné. Byla prostě zavraţděná a já – nemohla jsem vůbec nic dělat.“ „Kdo ji zabil?“ zajímala se dál Andrea. „Nevím, neviděla jsem ho.“ „Je to jako scéna z horroru,“ řekla Andrea. „To jo, jenomţe se všechno odehrává v mé hlavě.“ 40
Chvíli seděly tiše. Ticho však nebylo úplné, protoţe starý dům byl plný zvuků, praskání a šramotů. „Vzbudila jsem tě svým křikem?“ zeptala se Maggie roztřeseným hlasem. „Ne, byla jsem vzhůru. Nemohla jsem usnout. Šla jsem si dolů pro sklenici vody. Hádej, kde spal Gus?“ „Vedle houpacího křesla?“ Andrea přikývla. „Ten starý hlupák!“ usmála se Maggie. Gus byl oficiálně její pes, ale ve skutečnosti patřil paní Traversové. Kdekoli byla matka, tam jste našli i jeho s hlavou v jejím klíně, nebo spícího u jejích nohou. Paní Traversová si ráda četla v houpacím křesle dlouho do noci, takţe to místo bylo Gusovým oblíbeným. Odněkud se ozvalo klepání. Maggie prudce vyskočila. „Uklidni se,“ okřikla ji Andrea. „Zase jsi mě vyděsila.“ „Nenávidím tenhle dům,“ přiznala Maggie. „Nejsi jediná.“ „Mám pocit, ţe v něm straší.“ „Prosím,“ ţadonila Andrea, „můţu s tebou zůstat do rána?“ „Ne, to ne. Ty přece nemáš noční můry jako já.“ „Maggie, zachovej klid. Je to jenom sen.“ Avšak Maggie neslyšela. V hlavě se jí zase začal odvíjet sen. Něco jí na něm stále děsilo. Co to je? Na co se snaţí vzpomenout? Nepodařilo se jí obraz zachytit. Andrea vstala. Hladila rukou vyřezávané sloupy postele. „Vidíš? Říkala jsem ti, abys mi tu postel nechala. To ona ti působí ty noční můry.“ Maggie se na ni nechápavě dívala. „Postel…“ To je ono! Vyskočila a chytila sestru za ruku. „Andreo, máš pravdu! Ta dívka ze snu spala v mé posteli!“ „To je tedy strašidelné,“ připustila Andrea. „A ona…“ Otázka zůstala nedokončená. Dokončila ji Maggie: „Byla zabitá. Noţem. Chápeš? Viděla jsem to na vlastní oči!“ 41
„A co jsi viděla?“ znovu naléhala Andrea. „Původní majitel tady nechal jen tu krásnou postel. Určitě tady něco nehraje.“ Andrea zakroutila hlavou. „Tomu nerozumím, Mag.“ „Něco tady nehraje. Cítím to,“ uvaţovala nahlas Maggie. „Viděla jsi tentokrát té dívce do obličeje?“ zajímala se Andrea. Maggie zakroutila hlavou. „Ne.“ „Hmmm. Jak asi vypadá?“ „Má dlouhé, světlé vlasy. Popelavě světlé.“ „Popelavě světlé…“ zadumaně si opakovala Andrea. „Proč?“ znervózněla Maggie. „Ty snad víš, o koho jde?“ „Ne,“ usmála se Andrea, „jenom přemýšlím. Ale nenapadá mě, kdo by to mohl být.“ Maggie čekala další vysvětlení. „Zní to bláznivě,“ pokračovala Andrea, „ale chceš vědět, proč máš podle mě noční můry?“ „Proč?“ „Jsi ve stresu v plaveckém oddílu. Musíš být za kaţdou cenu první.“ Maggie se zamračila. „Tak? Chci být dobrá, co je na tom špatného?“ „Nic, tak se hned nezlob!“ „Já se vůbec nezlobím,“ tvrdila Maggie. „Snad jsem toho tolik neřekla,“ omlouvala se Andrea. „Jen jsem si myslela, ţe by to mohl být důvod. Nebo to s tátou, stěhování, závody… Je toho na tebe moc.“ „Co má plavání společného s vraţdou té dívky?“ Maggie zvýšila hlas. Andrea pokrčila rameny, jako by souvislost byla zřejmá. „Moţná chceš zabít všechny ostatní, abys zvítězila.“ „To – to je nehorázná hloupost!“ protestovala Maggie. „Dobrá, dobrá, zapomeň na to,“ rychleji přerušila Andrea. „Nejsem jasnovidec. Jak mám vědět, co znamenají tvé hloupé sny?“ Maggie litovala, ţe zvýšila hlas. Andrea se jí jen snaţila pomoct. „Moţná, ţe mě plavecký oddíl opravdu stresuje. Ale co mám dělat? Mám snad nechat plavání jen proto, ţe mám noční můry?“ 42
„To ne, ale mohla bys trochu slevit ze svých nároků na sebe samotnou,“ radila Andrea. Maggie se smála. „Prima, takţe je to jednoduché. Budeš závodit místo mě, ano?“ Sestřiny oči ztemněly zlostí. Co si o mně myslí? Co jsem řekla špatného? „Jsi protivná!“ křičela Andrea. „Ať dělám, co dělám, vţdycky si o mně myslíš to nejhorší.“ „Andreo, co to říkáš? Já –“ „Myslíš si, ţe o tom mluvím jen proto, abych tě porazila v plavání? Myslíš si, ţe je to trik?“ „Ne, Andreo! Jen jsem ţer-“ „Věř mi, Maggie, plavání jsem vůbec neměla na mysli.“ „Neříkala jsem, ţe –“ Andrea zvedla ukazovák, aby dodala svým slovům váţnosti. „Nepotřebuju pouţívat ţádné triky k tomu, abych tě porazila, protoţe umím plavat líp a rychleji neţ ty.“ Maggie vzdychla. „Andreo, všechno si špatně vysvětluješ. Myslela jsem –“ Andrea vstala. „Nedělej to!“ zavrčela. „Co nemám dělat?“ „Nezačínej se ke mně chovat jako svatoušek poté, co jsi mě napadla. Vţdycky se tak chováš. Vţdycky!“ „Coţe vţdycky dělám?“ „Vyprovokuješ mě, a kdyţ se rozzlobím, předstíráš, ţe nevíš proč. A já pak vypadám jako blbec.“ „Andreo, ty jsi ale hloupá!“ vztekle vykřikla Maggie. „Teď jsi vyprovokovala hádku pro nic za nic.“ „Dobrá,“ vyštěkla Andrea, „všechno je jen moje vina. Vţdycky je to moje vina. Ty jsi Miss Perfekt!“ Maggie bezmocně zvedla ruce nad hlavu. „Řekla jsem snad něco takového?“ „Přišla jsem, protoţe jsem se o tebe bála,“ řekla Andrea třesoucím se hlasem. „Byla jsi rozrušená – a takhle mi děkuješ?“ „Prosím tě, Andreo,“ konejšila ji Maggie. „Podívej se, jak ses rozzlobila kvůli jedné hloupé poznámce o plaveckém oddílu. O co 43
vlastně jde? Obě dobře víme, ţe mi nepřeješ úspěch.“ „A co ty?“ rozkřikla se Andrea. „Kdo má sny o zabité dívce? Sny jsou přání, víš? Učili jsme se o tom v psychologii. Takţe koho chceš zabít? Koho?“ Má snad Andrea pravdu? Maggie uvaţovala najednou chladně. Ne, to nemůţe být pravda. Sen nemůţe svědčit o tom, ţe bych někoho chtěla zabít. Kdyţ jsem ve snu, uvaţovala Maggie, nejsem tím, kdo zabíjí. Neidentifikuji se s vrahem. Jsem obětí!
44
IX. Maggii se podařilo odemknout zámek u skříňky aţ na třetí pokus. Co je to se mnou? Vidím rozmazaně. Je to 22 doleva, nebo doprava? Měla by to vědět, protoţe skříňku odemykala uţ nejméně miliónkrát. Trhla dvířky a zámek konečně povolil. Vyndala z tašky učebnici dějepisu a matematiky. Byl pátek. Proč jsem tak unavená? Asi jsem nevyspalá. Kaţdý večer, kdyţ šla spát, bála se, ţe se opět vrátí zlý sen. Nevrátil se, ale pouhé pomyšlení na obsah snu bylo tak děsivé, ţe spala neklidně. Kaţdý zvuk v domě jí působil utrpení. Od doby, kdy se přistěhovali do Fear Street, se nevyspala. Učebnici angličtiny odhodila dozadu. Na dnešní hodině četli článek o chlapci, který stále myslí na sníh. Venku však není ţádný sníh – všechno se odehrává jen v jeho hlavě. Nakonec duševně onemocněl. Tak to je přesně to, co teď potřebuju číst, říkala si v duchu sarkasticky. Vyndala sešit na zeměpis, zaklapla zámek a vydala se za ostatními studenty dlouhou, hlučnou chodbou. Ještě poslední hodina! A potom musí jít plavat. Byla velmi unavená, jako by měla nohy z olova. Zapomeň na první místo v závodech, Maggie. Půjdeš rovnou ke dnu. Učebna zeměpisu byla v prvním mezipatře. Na schodech dohonila ostatní. Skrz vysoká okna probleskovaly do chodby sluneční 45
paprsky. Maggie před sebou zahlédla zář zrzavých vlasů. „Andreo!“ zavolala. Spěchala, aby sestru dohonila, ale nemohla se prodrat davem studentů. Její hlas zanikal v hlučné konverzaci a smíchu. Několik kroků před sebou zahlédla Dawn, která se vesele smála ve společnosti chlapců z basketbalového druţstva. „Promiň, promiň –“ Maggie si klestila cestu vpřed. Nevěděla proč, ale najednou měla divný pocit. „Hej, koukej na cestu!“ okřikl ji kdosi. Srdce jí zběsile tlouklo. Kde se vzal ten pocit? „Dawn!“ volala znovu. Podívala se dolů ze schodů. „Hej – Dawn!“ křičela Maggie z plných plic, kdyţ si všimla, ţe Dawn ztrácí rovnováhu. Uslyšela výkřik. Viděla, jak Dawn padá dolů. Všechno se odehrálo v jednom okamţiku, ale ten se zdál nekonečný, jako by se běh celého světa zpomalil. Dawn padala dopředu na tvrdý schod. Její učebnice se rozlétly kolem dokola. Hlavou uhodila o schod. Ozval se křaplavý zvuk – hlasitější neţ křik davu. Další podobné zvuky bylo slyšet, kdyţ se koulela dolů ze schodů a narazila na podlahu. Nohy měla zkroucené pod sebou. Čelist jí visela bezvládně dolů. Její oči se dívaly nepřítomně. Dawn se nehýbala.
46
X. Maggie upustila tašku, která se skutálela dolů ze schodů. Rukama si zakryla oči, aby neviděla, jak její kamarádka leţí dole pod schodištěm. „Dawn – Dawn –“ šeptala pro sebe tiše. Na chodbě se ozývaly zděšené hlasy a křik. Kolem Dawn se shromáţdil dav zvědavých studentů. Z nejvyššího místa schodiště Maggie viděla, jak se Dawn probírá z agónie. „Moje ruka!“ sténala. „Je – myslím, ţe je zlomená.“ „Jděte pro učitele! Volejte 911!“ ozývaly se různé návrhy. Studenti se rozprchli do všech stran. Bylo slyšet zoufalý křik o pomoc. Jeden student se snaţil pomoct Dawn, aby se posadila, ale kdyţ se jí dotkl, zařvala bolestí. „Moje ruka! Moje ruka! Někdo mě strčil!“ Maggie se nadechla a sešla dolů ze schodů. Pevně svírala zábradlí. Zahlédla ještě Andreu, stojící mimo dav. Andrea se otočila a zahleděla se na sestru. Měla ve tváři zvláštní výraz – napůl se usmívala, napůl se tvářila zarputile. „Dawn, jsi v pořádku?“ zajímala se starostlivě Maggie. „Co se stalo? Zakopla jsi?“ Odpověď byla děsivá. „Ne. Říkala jsem, ţe mě někdo strčil. Neudělala jsi to ty? Strčila jsi mě?“ křičela Dawn skrz slzy. „Coţe?“ Maggie si nebyla jistá, zda slyší dobře. „Maggie –“ pokračovala Dawn slabým hlasem a slzy jí stékaly po bledých tvářích. „Slyšela jsem, jak na mě voláš, Maggie. A potom – potom jsi mě strčila!“ 47
To je strašné. Maggie začala drmolit. „Coţe? Dawn, to ne! Já – to bych nemohla! Nebyla jsem u tebe tak blízko. Myslím –“ Otočila se na Andreu. „Řekni jí, ţe jsem to neudělala, Andreo,“ prosila. „Já – já jsem nic neviděla,“ koktala Andrea. Maggie cítila pohledy ostatních studentů. Dívali se na ni s nedůvěrou. Opravdu si všichni myslí, ţe by mohla někoho strčit ze schodů? Copak ji neznají? Rozzlobeně sebrala svou tašku, otočila se a vracela se zpátky ke schodům. Nikdo jí neustoupil z cesty. Snaţila se zadrţet slzy, ale kdyţ vyšla nahoru, plakala. Zvonilo. Maggie běţela do dívčí šatny. Zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně. Konečně je sama. Otočila se a uviděla v zrcadle svůj uslzený obličej. Sen. Kdyţ se na sebe podívala, vzpomněla si na sen. Dawn měla světlé vlasy. Dívka ze snu měla taky dlouhé světlé vlasy. Andrea hned napoprvé uhodla, ţe by se mohlo jednat o Dawn. Padala hlavou dolů stejně jako Dawn a zranila se podobným způsobem. Maggie v zrcadle viděla, jak se jí oči rozšířily hrůzou a výraz vlastního obličeje ji ještě víc vyděsil. Stává se sen skutečností? Vzpomněla si na Andreina slova – sny jsou naše přání. Mohla snad Maggie nějak způsobit nehodu své kamarádky, i kdyţ to neměla v úmyslu? Maggie seděla v lavici na hodině zeměpisu, ale myšlenky se jí toulaly úplně jinde. Paní Harrisonova vyprávěla o výletě, plánovaném na příští úterý. Asi čtyřicet minut jízdy autem od Shadysidské školy jsou v horách jeskyně, které jsou oblíbenou turistickou atrakcí. Maggie neslyšela nic z toho, co paní Harrisonova říkala. V polovině hodiny ji poţádala, zda se smí podívat za Dawn. Vešla do ředitelny. Nové zprávy jí však nepotěšily. Dawn měla zlomenou ruku a lehký otřes mozku. 48
Po vyučování Maggie běţela po chodbě a málem vrazila do Tiffany. „Víš, co se stalo Dawn?“ šeptala tiše Tiffany. „Prý se málem zabila!“ „Tiffany – ty mi přece musíš věřit. Já jsem to neudělala!“ vyhrkla Maggie. Tiffany si ji překvapeně prohlíţela. „Nikdy jsem si nic podobného nemyslela.“ Maggie ji vděčně pohladila po ruce. Tiffany pokračovala: „Dawn má otřes mozku. Neuvaţuje jasně, a proto tě obvinila. Bude jí líp, neboj se!“ „Taky doufám.“ Maggie se snaţila potlačit slzy, které se jí opět draly do očí. „Bylo to tak hrozné, Tiffany. Kaţdý tam do někoho strkal. Však víš, jak to vypadá o přestávkách na chodbě. Jsem si jistá, ţe to byla nehoda.“ „Samozřejmě,“ souhlasila Tiffany. „Ale ty přece víš, o co Dawn jde. Myslí si, ţe máš dobrý důvod si přát, aby ti šla z cesty.“ „Tiffany, přece mě znáš. Opravdu si myslíš, ţe bych ublíţila Dawn jenom proto, abych byla první v závodech?“ Maggie se snaţila zastřít svou nervozitu. „Samozřejmě ţe ne,“ odpověděla Tiffany. „A kromě toho budeš vybraná do celostátních závodů i v případě, ţe nevyhraješ tři další závody. Jsou přece dvě místa.“ „Takţe jsem neměla ţádný důvod strčit Dawn ze schodů. Proč mě tedy Dawn obvinila? Jak jen mohla? Tolik to bolí, Tiffany. Bolí to.“ Tiffany kamarádku objala. „Dej jí trochu času,“ šeptala. „Přijde k sobě. Musíš být trpělivá.“ Maggie se usmála a utřela si slzy z tváří. Obě dívky pokračovaly dál svou cestou. Tiffany má pravdu – Maggie musí počkat a promluvit si s Dawn později. Nebyla schopná jít na trénink plavání. Omluvila se trenérce na nemoc a běţela rovnou domů. Ihned ode dveří se vrhla na gauč v obýváku. Nechtěla uţ na nic myslet. Byla velmi unavená a potřebovala jen odpočívat. To byla poslední myšlenka, kterou si pamatovala. Kdyţ opět 49
otevřela oči, byla kolem tma. Sedla si a vzdychla. Měla pocit, jako by se jí zastavilo myšlení. Po spánku byla dezorientovaná a zmatená. Ale noční můra se neobjevila! Místností se linula vůně rajské omáčky. Ve dveřích se objevila matka s vařečkou v ruce a usmívala se. „Kdyţ jsem se vrátila z práce, spala jsi jako dudek. Za chvíli bude hotové tvé oblíbené jídlo. Špagety se sojovými kuličkami.“ Nebylo to Maggiino nejoblíbenější, měla ráda masové kuličky, ale paní Traversová byla pravá vegetariánka. „Spala jsi tak klidně, nechtěla jsem tě budit,“ volala matka z kuchyně. „Několikrát zvonil telefon, ale s tebou to ani nehnulo. Asi ses potřebovala pořádně prospat, Mag.“ Konečně klidný spánek! Bylo to poprvé, kdy se Maggie v novém domě dobře vyspala. Čím to je? Odpověď jí byla hned jasná. Spala na gauči, nikoli v posteli s nebesy. Ten večer stála v loţnici a váhavě se dívala na krásnou postel. Stále jí nebylo jasné, proč ji tady bývalý majitel nechal. Bylo to proto, ţe postel je očarovaná? Jak se její vztah k tomu kusu nábytku od začátku pobytu změnil! První den to byla jediná dobrá věc, která ji potěšila. Zamilovala se do ní. Teď z ní má strach. Dvorek domu č. 23 ve Fear Street byl tmavý, špinavý, lemovaný trávníky tří různých domů. Předešlý majitel začal dláţdit chodník od zadního vchodu, ale poloţil jen několik kamenů. Stála tam stará rezavá houpačka se dvěma sedátky. Maggie si sedla na jedno z nich. Houpačka byla pro malé děti, takţe musela pokrčit své dlouhé nohy. Rezavé řetězy jí vrzaly nad hlavou, kdyţ se pomalu houpala. Bylo sobotní ráno. Horký slunečný den s malými bílými mráčky na vysoké modré obloze. Maggie se obvykle probouzela svěţí, ale dnes se cítila unavená, protoţe celou noc oka nezavřela. Přemýšlela o Dawn, o svých snech a o tom, zda to všechno spolu souvisí. 50
Viděla, jak matka uklízí loţnici. Maggie na ni zamávala a pokusila se o úsměv. Vyskočila z houpačky a pomalu šla kolem keříků s jahodami. Utrhla si několik plodů, ale rozmačkala je bezmyšlenkovitě mezi prsty. Jako by jí po rukou stékala krev! Vzpamatuj se! Musíš to ze sebe, setřást! Musíš myslet na něco jiného! Ale bylo to beznadějné. Nemohla své myšlenky změnit. Jak je ta hra? Řekneš někomu, aby nemyslel na zeleného chameleóna, a on od té chvíle na nic jiného nemyslí. Sedla si na zem a opřela se o kmen bílé břízy. Podívala se nahoru. Skrz větve prosvítala modrá obloha. Slabý větřík pomalu odnášel bílé mráčky. Jaký mír a klid! Za chvilku Maggie usnula. Spala tvrdým spánkem bez rušivých snů. Ţádné noţe. Ţádná dívka v růţovém. Ucítila na rameni ruku. Otevřela oči a zděšeně vykřikla. Uviděla staršího muţe, který jí sahal po hrdle. „To nebude trvat dlouho,“ řekl drsným hlasem.
51
XI. Maggie vykřikla a polekaně ucukla. Muţ od ní odtáhl ruku. Oči měl rozšířené překvapením. „Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat,“ řekl. „Já – jen jsem se tě ptal, jestli se tady uţ dlouho takhle smaţíš?“ Ukázal na oblohu. Dopolední slunce vyšplhalo výš a pálilo na dvorek. „Mohla by ses dneska spálit, i kdyţ je teprve jaro,“ řekl muţ. „Myslel jsem si, ţe bude líp, kdyţ tě vzbudím.“ „Děkuju,“ zašeptala přidušeně Maggie. Zadívala se na něho pozorně a viděla mu jasněji do obličeje. Byl to starý muţ s bílým strniskem vousů na vrásčité tváři. Na hlavě měl oranţovou čapku a v ústech lulku. Jeho úsměv odhalil křivé ţluté zuby. Podával jí ruku. Maggii chvíli trvalo, neţ si uvědomila, ţe jí nabízí pomoc. Přidrţela se ho a vstala. Jsem vystrašená, vyčítala si. Myslím si hned, ţe kaţdý člověk na světě mi chce ublíţit. „Milton Avery,“ představil se starý muţ drsným hlasem. Kývl hlavou a dvěma prsty se lehce dotkl okraje čapky. „Jsem váš soused.“ Potřásli si rukama. Starý muţ drţel její ruku o něco déle, neţ jí bylo příjemné. Kůţi měl drsnou jako starý kretonový papír. „Neřekla jsi mi své jméno,“ připomněl pan Avery. „Promiňte. Maggie. Maggie Traversová.“ „Maggie Traversová,“ opakoval muţ a zamyšleně pokyvoval hlavou. „Hezké jméno.“ 52
Maggie se usmála. „Děkuju.“ Také se usmál. Zvedl čepici a odhalil tak téměř holou hlavu s věnečkem prošedivělých vlasů. Poškrábal se na pleši a opět si čepici nasadil. Podíval se směrem k jejich domu. „Je to dobře, ţe je ten dům zase obydlený.“ Maggie se zadívala stejným směrem, jako by nikdy předtím neviděla vlastní dům. „Dlouho byl na prodej,“ řekl pan Avery. Maggii zamrazilo v zádech. „Opravdu?“ „Dlouho,“ opakoval. Maggie uvaţovala, co to znamená. Léta? Desetiletí? Starý pán mohl obojí pamatovat. Pan Avery pokračoval. „Nebydlím rád vedle prázdného domu. Připomíná mi smrt. Rozumíš, co tím myslím?“ Rozuměla přesně. Pan Avery si opět sundal čepici a zamával s ní k domu. „Někdy jsem vídával na stěnách stíny. Teď budu vídat vás.“ „Znal jste lidi, kteří tady bydleli před námi?“ zajímala se Maggie. Pan Avery neodpověděl hned. „Ne docela. Nebydleli tady dlouho. Hrozná událost. Hrozná.“ Srdce jí tlouklo o poznání rychleji. „Proč? Co se stalo?“ Starý muţ pozorně sledoval její tvář. „Nikdo vám o tom nevyprávěl?“ „Ne. O čem?“ Pan Avery se zamračil. „No, chápu to. Nemůţu se na Boba Janinsona zlobit, je to poctivý člověk a hlavně obchodník. Nemohl dům dlouho prodat. Vy jste se ho na nic neptali a on nemusel vyprávět.“ Odkašlal si. Upřeně se na ni zadíval. Měl staré, světle šedé oči, ale jeho pohled byl jasný a tvrdý. „Poslyš,“ začal chraplavým hlasem. „Moje ţena, Claire, by se s tebou jistě ráda seznámila. Hezká dívka po ránu by ji potěšila. Coţ takhle dát si šálek čaje? Budu ti vyprávět, co se stalo.“ Maggie ještě jednou pohlédla na dům, aby se přesvědčila, zda se matka nedívá. Ale okno do loţnice zelo prázdnotou. 53
„To zní lákavě,“ řekla. Pan Avery ukázal na díru v plotě. „Tudy.“ Sundal čapku, sehnul se a pokynul jí. „Aţ po tobě.“ Dům pana Averyho byl teplý a útulný. Na stěnách visely obrázky dětí a vnuků. Paní Averyová měla kulatý, měsícovitý obličej a tenké bílé vlasy. Seděla za kuchyňským stolem a luštila kříţovku. „Myslela jsem, ţe pracuješ na zahradě, Miltone,“ řekla, aniţ zvedla hlavu od novin. „Byl jsem tam, Claire,“ hájil se, „ale jak vidíš –“ Paní Averyová zvedla oči od novin a usmála se. „To je naše nová sousedka,“ vysvětloval pan Avery. Poloţil Magii ruku na rameno. „Claire, to je Martha…“ „Maggie,“ opravila ho dívka. „Maggie. Promiň. Maggie Traversová.“ Paní Averyová vstala ze ţidle a stále se usmívala. Přišourala se k Maggii, aby jí mohla potřást rukou. „Vítej v sousedství. Ráda tě poznávám, jsi taková hezká dívka. Máš zelené oči?“ „Ano,“ přitakala Maggie, ale necítila se příjemně. „Nádherné!“ Paní Averyová obdivně pokyvovala hlavou. „Ach, jak to musí být krásné – být mladá!“ Tento týden to určitě krásné nebylo, myslela si Maggie. „Pan Avery mi slíbil, ţe mi bude vyprávět –“ „Dáš si šálek čaje?“ přerušil ji starý muţ. „Nebo perník? Máme nějaký perník, Claire?“ Paní Averyová poodešla ke sporáku, aby zjistila, zdaje v konvici voda a otočila knoflíkem. „Nevím. Podívám se.“ Maggie nevydrţela čekat. „Co se stalo v našem domě?“ zeptala se přímo. Paní Averyová se na ni podívala nedůvěřivě. „Ty to nevíš?“ Zase totéţ. „Ne,“ řekla. „Já –“ „Miltone, ty jsi chtěl to děvče strašit?“ Maggie cítila, jak jí mezi lopatkami stékají potůčky potu. Takţe měla pravdu – v jejich domě se stalo něco hrozného. Věděla to. Není úplný blázen! 54
Sedla si ke stolu a snaţila se zachovat klid. Pan Avery si sundal čapku. „Taková smutná historka,“ zabručel. „Prosím, Miltone! Vţdyť jsme ty lidi ani neznali,“ skočila mu do řeči jeho ţena. Vrátila se ke sporáku, kde se uţ vařila voda. „Tolik strašných věcí se v téhle ulici stalo,“ pokračoval pan Avery. „Bydlela tady dívka, mohla být tak ve tvém věku. Jmenovala se Miranda. Bylo to krásné děvče s dlouhými, světlými vlasy.“ Miranda. Maggie hned věděla, ţe Miranda je dívka ze snu. „Miranda ţila v našem domě?“ ptala se Maggie nedočkavě. „Ano. Bydlela tam se svou rodinou,“ odpověděl pan Avery. „Miltone, to stačí!“ zarazila ho jeho ţena. „Ne, prosím, pokračujte,“ ţadonila Maggie. „Byla zabita. Zavraţděna.“ „Byla zabodnutá noţem,“ zašeptala paní Averyová. „Přímo ve své posteli.“
55
XII. Justin ji objal kolem ramen. Byla sobota večer a on ji pozval do kina na bláznivou komedii. Maggie měla ráda podobné filmy, ale dnes se nemohla soustředit. Dívka byla zavraţděná, opravdu byla zavraţděná v mé posteli a mně se o tom teď zdají sny. To bylo jediné, na co byla Maggie schopná myslet. Po skončení filmu ji Justin vzal kolem ramen a vedl na parkoviště před kinem. Byl teplý jarní večer, vál svěţí vánek a po purpurové obloze plul bledý měsíc. „Myslím, ţe se ti film nelíbil zdaleka tak jako mně,“ podotkl Justin. „Ne, líbil se mi moc,“ lhala Maggie. Najednou měla pocit, ţe se na ni někdo dívá. Otočila se. Na kraji parkoviště stála Dawn se sádrovým obvazem na ruce a bavila se s Tiffany. Dawn na Magii zamávala. „Nechceš se mi podepsat na sádru?“ „Dawn!“ vykřikla nadšeně Maggie. „Zkoušela jsem ti několikrát volat. Doufám, ţe uţ si nemyslíš –“ Spěchala ke kamarádkám. Justin se pomalu loudal za ní. „Doufám, ţe mi odpustíš,“ řekla Dawn. „Kdyţ jsem spadla, vypustila jsem pár ošklivých slov.“ „Musíš mi věřit, Dawn. Neudělala jsem to,“ přesvědčovala Maggie. Dawn jen pokrčila rameny. „No, někdo mě strčil. Ale to teď uţ není důleţité.“ Usmívala se. „Tiffany tě stejně v závodech porazí. Ahoj, Justine!“ 56
Justin kývl hlavou. „Ahoj!“ Polom vzal Maggii za ruku a snaţil se ji odvést. Maggie se ještě stačila podepsat Dawn na sádru. „Uţ musíme jít,“ naléhal Justin. „Uvidíme se na tréninku,“ řekla Maggie Tiffany. Slíbila Dawn, ţe jí ještě zavolá a spěchala za Justinem k jeho autu. Ještě jednou se otočila ke kamarádkám. I kdyţ věděla, ţe Dawn nestrčila, cítila se provinile. „Vím, ţe Dawn myslí, ţe jsem ji strčila,“ svěřila se Justinovi. „Bez ohledu na to, co říká.“ „Nevšímej si toho,“ utěšoval ji Justin. „Dawn uţ je taková. Kdyţ nepřijde na schůzku, vţdycky má výmluvu. Jde po schodech a někdo ji strčí.“ „Já vím,“ odpověděla Maggie. Kdyţ se usadila v autě, objevil se však znovu nepříjemný pocit. Sedadla auta byla potaţena hladkou černou kůţí. Snaţila se uvolnit. Justin nastartoval, chvíli si hrál s knoflíky na desce, aţ se střecha auta srolovala. Odhalila tak měsíční svit a umoţnila teplému vánku, aby vnikl dovnitř. Justin se na ni usmál a vyrazil tak prudce, aţ zaskřípaly pneumatiky. Nedojeli daleko. O dva bloky dál zastavil v opuštěné ulici. Maggie se překvapeně rozhlíţela kolem. „Proč jsme tady zastavili?“ Justin předstíral nechápavost. „Asi jsme se ztratili,“ smál se. Naklonil se a pomalu se k ní přibliţoval. Její oči se vpíjely do jeho. Cítila, jak jí srdce prudce buší vzrušením. Ale brzy poznala, ţe líbání v autě má svá úskalí. Jedním z nich byla nízká sedadla, takţe bylo těţké dosáhnout jeden na druhého. Oba zůstali spoutáni záchrannými pásy. Maggii náhle jako by ztuhla krev v ţilách. Tak podobně se cítila dívka spoutaná v přikrývkách! Miranda. Dívka zavraţděná v její posteli. Byla spoutaná prostěradly a potom – probodnutá noţem. Maggie vzdychla, otevřela sponu pásu a nechala jej sklouznout po rameni dolů. 57
Proč nemůţu zapomenout na Mirandu? Justin k ní natáhl ruku. „Počkej,“ prosila Maggie a odvrátila se od něj. „Co je? Co se děje?“ Nechtěla mu to říct. „Nic… Jenom… je tady těsno.“ Justin odevzdaně vzdychl. Opřel se o sedadlo a díval se zamračeně před sebe. Konečně se k ní otočil. „Kousek odsud je krásný velký strom. Nechceš si pod něj sednout?“ Váhala. „Je mi to opravdu líto, ale – jsem myšlenkami úplně jinde.“ Justin opět vzdychl. „Mag, co se děje? Najednou –“ „Zase ten sen,“ přiznala. „Sen?“ Tvářil se nechápavě. „Jaký sen?“ „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o té noční můře? Dívka s dlouhými, světlými vlasy. Neviděla jsem jí do tváře…“ Justin se dál tvářil nechápavě. „Snaţila jsem se na to nemyslet, ale sen se opakoval. Tentokrát byla dívka zavraţděna v mé posteli.“ „Ve tvém snu,“ opravil ji. „Správně, také jsem si to nejdřív myslela. Byl to jen sen. Ale hádej, co jsem se dozvěděla od sousedů? Lidé, kteří bydleli v tom domě před náma – jejich dcera byla zavraţděna. V mé posteli. V mé posteli.“ „Duch,“ bručel Justin. „A kdo byla ta dívka?“ „Jmenovala se Miranda Helferová. Znal jsi ji? Slyšel jsi někdy o té vraţdě?“ „Miranda Helferová?“ Chvíli přemýšlel. „Ne. Nikdy jsem o ní neslyšel.“ Justinův obličej se náhle rozjasnil. „No, to přece vysvětluje, proč máš ty noční můry.“ „Ne, copak nerozumíš?“ Maggie byla netrpělivá. „Měla jsem noční můry dřív, neţ jsem se o té vraţdě dozvěděla.“ „Ano?“ Justin se tvářil překvapeně. „Nikdo nám nic neřekl,“ pokračovala Maggie. „Mně se začalo o té vraţdě zdát hned první noc, kdy jsem spala v posteli s nebesy. Nemohla jsem o tom vědět, Justine. Musí v tom být něco – 58
nadpřirozeného.“ Zúţil oči. „Co tím myslíš?“ „Víš, třeba si postel tu vraţdu pamatuje a snaţí se mě varovat před – něčím.“ Justin si rukou pročísl tmavé, vlnité vlasy. „Mag,“ řekl a stočil oči v sloup. „Postel si něco pamatuje? Postel? Vzpamatuj se, Maggie, vzpamatuj se, prosím tě!“ „Já vím, ţe to zní bláznivě. Ale znáš jiné vysvětlení? Proč mám takový sen?“ „Maggie,“ začal Justin a jeho hlas zněl vyčítavě. „Všechny sny jsou blázniviny…“ „Ale já jsem přesvědčená, ţe tenhle sen něco znamená,“ trvala na svém Maggie. „Myslím, ţe Miranda mi chce něco říct. Myslím, ţe mě chce před něčím varovat.“ Justin na ni nevěřícně zíral. „Před smrtí?“ Maggie váţně přikývla. „Před smrtí.“ Maggie se kaţdým tempem vzdalovala od okraje bazénu. Plavala nádherně a věděla to. Vůbec nebyla překvapená, kdyţ na konci trasy zvedla hlavu nad hladinu a zjistila, ţe je opět první – téměř o půl kola! Za ní se voda vzdouvala a pěnila. Objevily se další dvě závodnice – Andrea a Tiffany. Maggie se zachytila okraje bazénu a začala povzbuzovat: „Jed, Andreo! Jed!“ Ve své koupací čepici a tmavých brýlích Andrea vypadala jako nějaká zvláštní vodní příšerka křiţující bazénem. Byla stěţí k poznání. „Dokáţeš to, Andreo!“ volala. Ale Tiffany náhle vyrazila vpřed, takţe její ruka dosáhla stěny dřív. „Dobrý závod,“ konstatovala trenérka Randallová. „Pojďte vy tři ke mně.“ Stály v půlkruhu kolem lavice, na které seděla trenérka a studovala své poznámky. I kdyţ v hale bylo teplo, všechny tři dívky měly ruce zkříţené na prsou, jako by se chránily před zimou. Maggie 59
si všimla, ţe je to tak vţdycky po plavání. Kdyţ člověk vyleze z vody, jako by byl zranitelnější. Zvedla oči k lavicím diváků. V horní řadě seděla Dawn. Byla oblečená v letních šatech a nohy si opírala o lavici před sebou. I na tu vzdálenost si Maggie všimla, ţe se tváří smutně. No, co jsem čekala? Kdybych si já zlomila ruku těsně před závodem, taky bych asi nebyla nadšená a přátelská. Trenérka si něco stále zapisovala do notýsku. „O. K.“ ozvala se konečně. „Maggie, Tiffany – pojedete na celostátní závody.“ Tiffany zvedla nadšeně ruce nad hlavu a zahalekala. „Dokázala jsem to, Dawn! Dokázala jsem to!“ „To je fajn, Tiffany!“ radovala se Dawn. Maggii neřekla ani slovo. Samozřejmě – ţádné překvapení. Maggie také blahopřála Tiffany, ale úsměv jí zvadl na rtech, kdyţ zachytila výraz v Andreině tváři. Měla pokleslou čelist jako vţdycky, kdyţ kypěla zlostí. „Andreo,“ pokračovala trenérka, „jestli tě to potěší, musím říct, ţe jsi dnes plavala mimořádně dobře.“ „Díky,“ zabručela Andrea. „Chci, abys víc trénovala, Andreo,“ pokračovala trenérka. „Celostátní závody jsou velmi důleţité. Budeš první náhradník.“ „Samozřejmě, vţdyť uţ tady nikdo jiný nezbyl,“ odsekla Andrea. Trenérka se na ni zadívala přísně. „Je tady celý zbytek oddílu. Jedenáct dalších děvčat. Jestli se nechceš zúčastnit, stačí říct.“ Andrea jen pokrčila rameny. „Být náhradníkem je velmi důleţité. A nezapomeň, ţe jsi o rok mladší neţ Maggie a Tiffany. Můţeš se závodů zúčastnit příští rok.“ Maggie se na Andreu povzbudivě usmála. „Můţeš konečně přestat s tím pitvořením?“ vyštěkla na ni Andrea. Otočila se a odcházela ke sprchám. Trenérka Randallová se obrátila na Maggii. „Nezlob se na ni. Za chvíli ji to přejde.“ Snad. Doufám, myslela si Maggie. Nebylo to poprvé, kdy si přála, aby ji její sestra přestala tolik nenávidět.
60
Maggie se cítila nesvá, jako by prostěradlo pod ní bylo horké a pálilo ji. Normálně spala ráda na pravém boku, ale dnes jako by slyšela, jak jí hlasitě buší srdce. Byla neklidná. Jako by jí srdce mělo kaţdou chvíli vypovědět sluţbu. Svíjela se a převracela na posteli. Jako dívka ve snu. Ne. Prosím, ne! Obracím se a svíjím se jako Miranda. Jsem jako Miranda. Teď cítila, ţe padá, padá do snu. Není návratu zpět. Padala růţovou mlhou. Shora uviděla růţová nebesa své postele. Zdá se mi to, utěšovala se. Je to jenom sen. Proč se jí neulevilo? Padala růţovými nebesy přímo do své postele. Uviděla dívku. Uviděla Mirandu. Její popelavě světlé vlasy byly zcuchané a rozhozené na polštáři. Tvář měla jako vţdy odvrácenou. Potom se nad postelí rozprostřela tma. Maggie se zatočila a vířila vzduchem. V bledém světle zahlédla záblesk čepele noţe. „Ne!“ vykřikla. Výkřik byl tak hlasitý, ţe ji probudil. Posadila se na posteli. Její oči zkoumaly tmavou místnost. Ne, nechci se vzbudit právě teď, říkala si. Chci znát sen do konce. Chci vědět víc. Potřebuju vědět víc. Zachumlala se do polštáře a snaţila se opět usnout. Ale kdyţ leţela v tmavé loţnici a dívala se na nebesa nad postelí, s nimiţ si pohrával lehký vánek, který proudil dovnitř otevřeným oknem, Maggie najednou poznala, ţe není sama. To není sen. To je pravda. Někdo je v mé loţnici. Postava stála v tmavém rohu místnosti. Tam, kde se ve snu vţdy skrýval vrah. Maggie vyskočila, aby se podívala, kdo je to. Andrea! „Andreo? Andreo? Jsi to ty?“ Andrea rychle běţela k její posteli.
61
XIII. „Andreo, co chceš? Co tady děláš?“ šeptala udiveně Maggie. „Nemůţu spát. Zkoušela jsem si nějaké nové účesy. Chtěla jsem si jenom vypůjčit tvou kulmu.“ Drţela ji v ruce. Maggie si uvědomila, ţe záblesk pocházel od postříbřeného kovu kulmy. „Promiň, ţe jsem tě vzbudila,“ omlouvala se Andrea. Vešla po špičkách z pokoje. „Chceš nechat dveře otevřené?“ Maggie stále nebyla schopná odpovědět. „Trochu je přivřu,“ rozhodla za ni Andrea. Kdyţ sestra odešla, Maggie ještě chvíli civěla na dveře a snaţila se uklidnit. Andrea chodila v noci po jejím pokoji. Záblesk ostří noţe – to je ze snu, uvaţovala. Ale jak to celé bylo? Jsem opravdu tak praštěná? Nesmím o tom dál přemýšlet. Najednou se dveře pokoje opět otevřely. Slyšela tiché kroky, ale nikoho neviděla! Bez jakéhokoliv upozornění se vedle její postele objevila Gusova hlava. Jeho smutné oči svítily ve tmě a dívaly se přímo na ni. Maggie byla ráda, ţe ho vidí. Objala ho kolem krku a políbila ho na čumák. Gus jí olízl ucho a loudavým krokem odcházel z pokoje. Ještě slyšela, jak schází ze schodů do obývacího pokoje. „Musíš si hodně odpočinout,“ vzpomněla si na slova své trenérky. Zavřela oči. Musím spát. Spát. 62
Leţela asi pět minut, které se zdály být věčností. Otevřela oči. Snad nikdy nebyla tak čilá jako právě v tuto chvíli. Dobrá, tati, dám na tvou radu. Její otec vţdycky říkával, ţe kdyţ nemůţe člověk spát, měl by si číst, dokud nebude zase ospalý. Vstala z postele. Podlaha byla nesnesitelně studená. Došla ke knihovně a hledala něco na čtení. Moby Dick, to by mohlo být to pravé. Otec říkal, ţe to je ta nejnudnějši kniha, jaká kdy byla napsána. Pamatovala se ještě na jednu radu svého otce. Říkával, ţe je dobré odejít pryč z loţnice, dokud se člověku zase nechce spát. Pan Travers byl expertem na nespavost, protoţe jí dlouho trpěl. V poslední době ho Maggie mnohokrát viděla v noci, jak sedí v kuchyni a popíjí svou oblíbenou medicínu – horké kakao – a čte. Moby Dick váţil nejméně tunu. S těţkým nákladem pod paţí vyšla na chodbu. Viděla, ţe Andrea ještě ve svém pokoji svítí, ale zamířila chodbou ke schodišti. Gus spal v obývacím pokoji a hlasitě chrápal. Ţádné problémy s nespavostí patrně neměl. V prázdné kuchyni bylo ticho jako v hrobě. Otevřela lednici a nechala proudit ledový vzduch na své bosé nohy. Někde v domě zavrzala podlaha. Kdyţ to uslyšela, celé tělo jí ztuhlo hrůzou. Obvykle se utěšovala, ţe nejrůznější zvuky v domě pocházejí od Guse, ale ten teď spal v obývacím pokoji. Je to normální, snaţila se sama sebe ujistit. Venku bouřil silný vítr. V lednici nebylo nic, na co by měla chuť, ale kvůli světlu nechala dveře chvíli otevřené. Tiše stála a naslouchala. Všude opět zavládlo hrobové ticho. Lednici zavřela. Rozsvítila lampu a sedla si ke kuchyňskému stolu. Knihu však neotevřela. Nemohla se na nic soustředit. Vrátím se někdy do snu? ptala se sama sebe. Kdyţ zavřu oči, vrátím se tam zpátky? Uvidím konečně tvář té dívky? Poznám vraha? Uvidím sen jednou do konce? Sama byla svou touhou znát konec překvapená. 63
Jsem uţ dost unavená, abych mohla spát? Zavřela oči. Cítila se vyčerpaná. Zhasla v kuchyni světlo a pomalu stoupala po schodech nahoru. Bydlela v domě teprve dva týdny, ale cestu znala i po tmě. Prostředí se jiţ stalo známým a v některých okamţicích se tady cítila jako doma. Vstoupila do pokoje, ale zůstala stát ve dveřích ohromená hrůzou. Pokrývka byla přehozená přes polštář. Maggie si byla jistá, ţe ji nechala v dolní části postele tak, jak ji odkopla, kdyţ vstávala. Přiblíţila se k posteli a stáhla pokrývku dolů. Hlasitě vykřikla. Uviděla nůţ zabodnutý do polštáře.
64
XIV. Maggie schovala obličej do dlaní a couvala ke dveřím. Potom se rychle otočila a běţela chodbou. Cítila se špatně. Zvedal se jí ţaludek a krev prudce pulzovala ve spáncích. Andrea! Musela to být Andrea! Maggie si vzpomněla, ţe Andrea ještě před chvílí svítila. Byla tedy vzhůru. Varoval mě sen před sestrou? ptala se Maggie sama sebe. Snaţila se potlačit strach. Nenávidí mě Andrea tak moc? Na konci chodby si všimla, ţe dveře matčiny loţnice jsou otevřené. Paní Traversová vyběhla ven v ţupanu. Maggie se k ní vrhla. „Mami – mami!“ Vzala ji za ruku a táhla matku zpátky do loţnice. Paní Traversová se tvářila ustaraně. „Co je? Co se děje, Maggie?“ „Andrea –“ sípala Maggie. „Co je s Andreou?“ „Ten – nůţ –“ „Jaký nůţ? Co je Maggie? Je Andrea v pořádku?“ „Já! Já!“ křičela nepříčetně Maggie. Vzala matku za obě ruce a vlekla ji chodbou. „Andrea mi dala do postele nůţ!“ křičela přitom stále ochraptěle. „Co to říkáš?“ Maggie vedla matku do své loţnice. „Támhle!“ ukazovala na postel. Paní Traversová rozsvítila lustr. Obě se dívaly na Maggiinu postel. Pokrývka byla odhozená, ale polštář leţel na posteli netknutý. A nůţ nikde.
65
XV. „Nejsem blázen!“ křičela Maggie. Paní Traversová se otočila zpátky ke dveřím, nervózně si pohrávala s pramenem vlasů a pozorně ji sledovala. „Nejsem blázen, mami!“ křičela stále Maggie. S hlasitým pláčem odstrčila matku a vyběhla ze dveří. Běţela chodbou. „Ne, abys vzbudila Andreu!“ volala za ní matka. Ale Maggie vtrhla do sestřiny loţnice a rozsvítila světlo. Andrea leţela na posteli zachumlaná do peřiny. „Rychlá akce!“ ječela Maggie. „Jsi vzhůru! Vím, ţe jsi vzhůru!“ Andrea zívla, pomalu se k ní otočila a promnula si oči. „Co –?“ Paní Traversová přispěchala za ní do pokoje. „Maggie, nech svou sestru na pokoji. Myslím to váţně!“ „Nech ji na pokoji?“ smála se Maggie hystericky. „Nech ji na pokoji? Zabodla nůţ do mé postele, mami! Ano, to ona se snaţí ze mě udělat blázna!“ Maggie se zlostí celá třásla. Naklonila se, uchopila Andreu za ramena a začala s ní třást. „Kde je ten nůţ, Andreo? Kde? Kde? Kam jsi ho schovala?“ Pustila Andreu a začala prohledávat postel. „Nech toho!“ bránila se Andrea ospale. „Co je to s tebou, Maggie?“ Paní Traversová vzala Maggii za rameno a snaţila se jí odvést pryč. Ale Maggie se jí vytrhla. „Ještě před chvílí tady svítila, takţe nespala, mami! Lţe! Zabodla nůţ do mého polštáře, to přísahám!“ „Jaký nůţ?“ ptala se Andrea nechápavě. „O čem to Magie mluví?“ 66
„Nejsem si jistá,“ odpověděla paní Traversová. „Pojď se mnou, Maggie. Ráno mi o tom budeš vyprávět, ano? Aţ se všichni uklidníme.“ „Nikdy se asi neuklidním,“ tvrdila Maggie, ale šla poslušně za matkou. „Jseš blázen,“ slyšela Andreu. „Jseš úplnej cvok.“ Ozval se ostrý hvizd píšťalky. Trenérka Randallová se podívala na hodinky. „V pořádku, děvčata, teď poslouchejte.“ Bylo to v úterý odpoledne, dlouhý trénink se blíţil ke konci a Maggie se přidrţovala okraje bazénu. Podívala se ještě nahoru, kde na svém obvyklém místě na nejvyšší lavici seděla Dawn. Trenérka Randallová chodila sem tam kolem bazénu. „Jak víte,“ pokračovala, „v pátek se konají celostátní závody. To znamená, ţe ty dívky, které budou závodit, nemají mnoho času na lenošení. Co říkáte, ještě pět kol?“ Z bazénu se ozval hlasitý protest. Trenérka se zatvářila překvapeně. „Jste zklamané, ţe jenom pět? Máte pravdu. Takţe deset.“ Další protesty. Ale trenérka zatleskala. „Ţádné odmlouvání! Kaţdý na své místo! Pět kol volným stylem. Maggie, Tiffany – ukaţte všem, jak se plave dvoustovka!“ Maggiina dráha byla uprostřed mezi Andreou a Tiffany. „Dneska nevyhraješ,“ bručela Andrea, kdyţ si navlékala brýle. „Děkuju za projev důvěry,“ usmála se hořce Maggie. Přikrčila se do skokanské pozice. Andrea jí prokázala laskavost – připomněla jí, jak je těţké prohrávat. Ozvalo se písknutí a Maggie se vrhla do studené modré vody. Začala plavat s vervou, ale brzy si uvědomila, ţe jí energie rychle ubývá. Tělo bylo velmi unavené, i kdyţ rozum to nechtěl brát na vědomí. Pokaţdé, kdyţ se nadechla, všimla si, ţe Tiffany ji tempo po tempu dohání. Maggie zabrala ještě víc, ale kdyţ se ohlédla při dalším nádechu, viděla, ţe Tiffany je uţ před ní. Jedno kolo se jí zdálo být dlouhé míle a míle. Rukou zachytila o plovák, vyznačující hranici mezi dráhami. Paţí jí projela palčivá 67
bolest. Uvědomila si, ţe se dostala příliš blízko Andrey. Snaţila se trasu vyrovnat, ale tím opět ztratila čas. Maggie uţ jednou tento týden prohrála s Tiffany a ještě ji to bolelo. Ale prohrát s Andreou? Její mladší sestra ji ještě nikdy neporazila! Maggie se snaţila ještě zrychlit a tak dál trestala své vyčerpané svaly. Tiffany skončila první, Maggie s Andreou doplavaly současně. Maggie slyšela, jak Andrea zuří. Opřela se o stěnu bazénu, špičkami prstů se dotýkala dlaţdic a snaţila se uvolnit svaly. Andrea se jí dotkla. Maggie se zhluboka nadechla. Vytřepala si z uší vodu, aby slyšela trenérku, která vy volávala jména favoritek: Tiffany, Maggie, Andrea. Aniţ se ohlédla, Maggie cítila, jak Andrea uhodila hlavou do zdi. Ozvalo se další zapískání – pokyn všem dívkám, aby šly do sprchy. Maggii trvalo několik minut, neţ sebrala dost sil k tomu, aby se vyšplhala z bazénu ven. Byla poslední. „Vypadáš jako po boji,“ mračila se na ni trenérka. „Váţně?“ „Měla by sis do pátku dostatečně odpočinout,“ radila paní Randallová a poplácala ji přátelsky po zádech. To jistě. Hodně odpočívat. To se snadno řekne. Ale trenérka Randallová jistě netrpí nočními můrami o zavraţděné dívce, ani nenachází nůţ, zabodnutý do svého polštáře. Vešla do šatny a sloţila se na lavici před svou skříňkou. Většina děvčat jiţ byla ve sprchách. Jejich smích a křik se ozýval všude kolem. Dveře šatny se rozletěly. Maggie věděla, ţe to byla Andrea. Nikdy neuměla ovládat své pocity zlosti. „Zase jsem tě porazila,“ volala na Maggii Tiffany. „Bylo to uţ podruhé. Nespíš, Traversová?“ Tiffany stála opodál a zapínala si blůzku. Maggie přikývla. „Jo. No…“ Otočila se na Andreu. „Dobrý závod.“ 68
Andrea si zavazovala tkaničky bot. „Prosím tě, dej mi pokoj!“ odsekla. Kdyţ se Tiffany oblékla, přisedla si k Magii. Snaţí se být za kaţdou cenu přátelská, myslela si Maggie. Ještě nikdy neviděla Tiffany tak šťastnou. „Co myslíš, jak dopadneme v pátek?“ začala Tiffany. „Určitě je porazíme,“ usoudila Maggie. „Nebylo by to skvělé vyhrát celostátní závody?“ snila Tiffany. „Opravdu skvělé,“ souhlasila Maggie. Zachytila zlostný pohled své sestry. „Tak ahoj,“ řekla Tiffany a vstala. „Uţ jen tři dny do odjezdu.“ Přehodila si batoh přes rameno a směřovala ven z haly. „Maggie?“ Ve dveřích kanceláře se objevila trenérka Randallová. „Můţu s tebou na chvíli mluvit?“ „No,“ zašeptala Andrea tak, aby to všichni slyšeli, „Maggie má problémy.“ „Buď zticha!“ zarazila ji ostře Maggie. Hodila si přes ramena ručník a svázala jej na prsou. Kdyţ Maggie vešla dovnitř, trenérka seděla za svým stolem a sladce se na ni usmívala. „Jak se cítíš?“ „Vyčerpaná, ale zároveň se těším,“ zněla odpověď. Trenérka přikývla. „Plavání naznak jsi hodně zlepšila. Uţ se tolik nekymácíš ze strany na stranu.“ „Ano, je to lepší,“ souhlasila Maggie. Co vlastně chce? Hraje si se mnou jako kočka s myší. „A co jinak?“ zeptala se trenérka nečekaně. „Jak jinak?“ „Však víš – ţivot, rodina, láska a tak…“ Ach jo, vzdychla si v duchu Maggie. Co se dnes děje s trenérkou Randallovou? Proč se mě tak vyptává? Jak se v takové situaci zachovat? Mám si snad vylít srdce? Otec mi zemřel, můj chlapec mě ignoruje od chvíle, kdy jsem se mu svěřila se svou noční můrou, našla jsem v polštáři zabodnutý nůţ a myslím si, ţe moje postel je začarovaná. Ne, to by nevypadalo dobře. „Všechno je v pořádku,“ odpověděla Maggie. 69
Trenérka se jí dlouze zadívala do očí. „V poslední době jsem si o tebe dělala starosti, Mag. Jako bys to ani nebyla ty.“ „Je mi fajn,“ tvrdila Maggie. „Opravdu.“ „Doufám, ţe jste se s Andreou udobřily,“ řekla trenérka a opřela se oběma rukama o stůl. „Jo, uţ je to v pořádku,“ lhala Maggie. Chvíli si ještě povídaly. Nakonec jí trenérka zopakovala své doporučení ohledně kvalitního odpočinku a propustila Maggie vyšla z kanceláře a procházela kolem otevřených dveří, které vedly k bazénu. Nakoukla dovnitř. Co je to? Nevěřila svým očím. Vběhla dovnitř. Zastavila se. Hrůzou hlasitě vykřikla, kdyţ uviděla Tiffany, leţící na dlaţdicích v tratolišti krve.
70
XVI. „Tiffany!“ vykřikla Maggie. Tiffany se nehýbala. Maggie spatřila zakrvácený nůţ a bodnou ránu v boku kamarádky. Hlasitě zasténala a nůţ zvedla – Právě v tu chvíli přispěchala ze šatny trenérka Randallová a dvě další učitelky se objevily ve vchodu do haly. Maggie zvedla oči vytřeštěné hrůzou. Ruku měla ještě potřísněnou teplou, lepkavou krví. Nůţ jí vypadl z ruky. Učitelky, které se tvářily vyděšeně, se k ní vrhly. Maggie vyskočila. „Neudělala jsem to!“ vykřikla. „Opravdu! Já jsem to neudělala!“ Maggie leţela na gauči v obývacím pokoji a netečně hleděla do stropu. „Nikdo tě váţně nepodezírá, drahá,“ utěšovala ji matka. „Neměla jsi ţádný důvod zabít Tiffany. Neudělala bys to, ani kdybys ten důvod měla.“ „Policie mi dávala spoustu otázek,“ vzdychla Maggie. „Dělali jen svou práci,“ odpověděla matka. „Ale nikdy si nemysleli, ţe bys chtěla Tiffany zabít, věř mi!“ „Jsem ráda, ţe bude v pořádku. Její matka říkala, ţe má ještě bolesti, ale ţe bude zdravá.“ Paní Traversová se kousala do spodního rtu. „Škoda, ţe Tiffany neviděla, kdo ji napadl. Říkala doktorům, ţe ji někdo uchopil zezadu.“ Maggie ucítila něco vlhkého a teplého na ruce. Sklonila hlavu a 71
uviděla, jak jí Gus olizuje ruku, svěšenou volně z gauče. Vyskočil a dal se do olizování celé její paţe. „Hodný pes,“ pochválila ho. „Hodný, milý pes.“ Na psech je hezké, ţe milují svého pána za kaţdých okolností. Andrea v kuchyni mluvila telefonicky s Tiffany, Maggie zaslechla jen útrţky rozhovoru. „Důleţitý je odpočinek… Hlavně ať jsi v pořádku… Mohlo to být horší.“ Ano, myslela si Maggie, Tiffany bude nakonec zdravá, ale v pátek plavat nebude. Nejdřív Dawn, potom Tiffany… Teď zbývaly jen dvě závodnice. Maggie a – Kdyţ Andrea vstoupila do obýváku, Maggie se posadila na gauči. Andrea se šťastně usmívala. Maggie si v tu chvíli uvědomila, ţe na závody pojede místo Tiffany Andrea. „Tiffany bude v pořádku,“ snaţila se Andrea ujistit matku i sestru. Jako kdyby měla důvod se usmívat! myslela si Maggie hořce. „To je báječné, Andreo,“ řekla paní Traversová. „Vidíš, Mag? Všechno bude zase dobré.“ Vstala. „Půjdu vařit večeři. Co takhle biftek se zapečenými fazolemi?“ Matka o mě má opravdu strach, pomyslela si Maggie. Biftek jsme naposledy měli týden po otcově pohřbu. Maggie a Andrea měly tento týden na starosti vaření. Kaţdý den večeřely párky s fazolemi, dokud v mrazáku nějaké zbyly. „Víš, co to znamená, Mag?“ ozvala se opět Andrea. „Znamená to, ţe pojedu na celostátní závody.“ Maggie přikývla, ale nevěnovala sestře mnoho pozornosti. Byla rozrušená jedinou myšlenkou. Tiffany někdo bodl noţem. Stejně jako dívku ve snu. Existuje tady nějaká souvislost? Jsou to jen bláznivé myšlenky, utěšovala se. Bláznivé myšlenky. Ale přesto se jich nemohla zbavit. Andrea se začala procházet po pokoji s rukama hluboko v kapsách bundy. „Nemůţu tomu uvěřit. Kolik lidí tam asi v pátek bude, co myslíš? Jsem tak nervózní. Mám strach, e tam omdlím, nebo se pozvracím v bazénu. Uţ se to někomu stalo?“ 72
„Tiffany chtěl někdo zabít,“ mumlala si Maggie pro sebe, aniţ by sestru poslouchala. „Varoval mě můj sen –“ „Prosím tě, nezačínej zase s tím svým snem,“ prosila Andrea. „Jenom ze sebe děláš blázna, Mag.“ Začala zase přecházet sem tam po pokoji. „Jsem koneckonců moţná lepší neţ Tiffany. Myslím, ţe je to vlastně štěstí, ţe se to stalo…“ „Štěstí?“ Maggie byla slovy své sestry vyděšená. Překvapením zapomněla zavřít ústa. „Štěstí, ţe někdo chtěl zabít Tiffany?“ „Vím, ţe to zní hrozně,“ odpověděla Andrea chladně. „Ale co mám dělat? Mám snad být depresivní z toho, ţe jsem na řadě?“ Maggie vyskočila. Byla tak rozezlená na Andreu, ţe stěţí mohla promluvit. „Ten způsob, jakým o tom mluvíš! Lidi by si mohli myslet, ţe ty jsi Tiffany bodla noţem!“ vyhrkla. Andrea se hlasitě rozesmála. „To je nápad! To je teda nápad!“ „Prosím – prosím, pomoz mi!“ Maggie sebou házela na posteli, protoţe se opět vrátila noční můra. Jenom obsah snu se poněkud změnil. Dívka s popelavě světlými vlasy uţ nespala v její posteli. Utíkala, jako by jí šlo o ţivot. Maggie utíkala s ní. „Mirando!“ volala na ni. „Mirando – počkej na mě!“ Běţela za ní dlouhým tmavým tunelem. Stěny tunelu byly vlhké a slizké, strop nízký, takţe musely mít skloněné hlavy. Miranda uklouzla a upadla na kamenitou zem. Rychle vstala a spěchala dál. Maggie běţela stále za ní. Věděla, ţe je to jen sen, ale všechno se zároveň zdálo být skutečné. „Mirando! Mirando!“ Kéţ by ji tak dívka slyšela! Tmavý tunel se stále zuţoval a zuţoval, jako by se kamenné stěny přibliţovaly k sobě. Miranda stále utíkala. Tunel se ohýbal. Maggie vi děla jen dívčina záda a vlasy, poskakující v běhu po ramenou. „Ukaţ mi svou tvář! Mirando, prosím tě, chci tě vidět!“ 73
Ale Mirandě do obličeje neviděla. Najednou si Maggie uvědomila proč. Někdo Mirandu sledoval a měl nůţ. Přibliţoval se. Stále se přibliţoval. V sedavém světle tunelu se zablýskla čepel. Maggie vykřikla, kdyţ Miranda opět uklouzla a upadla. Tentokrát upadla i Maggie. Padala nekonečnou, vířící, růţovou mlhou. Pod ní se objevila růţová nebesa. Maggie se zhrozila. Mířila k nebesům. Miranda byla opět v její posteli s hlavou odvrácenou na druhou stranu. Takţe sen začínal v tunelu! uvědomila si Maggie. Kaţdý předcházející sen začínal uprostřed děje. Dál pokračoval stejně. Tentokrát se však dívka pomalu, velmi pomalu otáčela. Konečně jí Maggie uviděla do obličeje. Krásná tvář, ale zároveň hrozná! Potom Maggie zahlédla ruku vraha. Tmavá postava se blíţila, aby zabila Mirandu. Maggie se probudila. Otevřela oči. Srdce jí prudce bušilo. Dýchala zhluboka. Jsem vzhůru. Viděla jsem její tvář. Ale teď jsem vzhůru. Maggie nemohla křičet, protoţe jí chladná ruka zakryla ústa. Tohle není sen! To se mi teď opravdu děje! Andrea? Je to snad zase Andrea? Ne. Chladná ruka jí stále zakrývala ústa. Maggie se snaţila prohlédnout tmou. Uviděla Mirandu. Ne, to nemůţe být pravda! Maggie zvedla ruce, aby ji odstrčila. Miranda se na ni upřeně dívala. Světlé vlasy jí padaly do čela. „Jsi – duch?“ zašeptala Maggie tiše. Miranda přikývla. „Ty – ty jsi opravdu duch?“ 74
Miranda opět jen přikývla a zvedla nůţ.
75
XVII. Čepel noţe se zaleskla v šerém světle okna. Maggie se zoufale zhroutila na podlahu. Celým tělem projela prudká bolest. „Mirando – ne!“ prosila. Duch na ni hleděl shora, tmavé oči pronikavě svítily skrze zcuchané vlasy, zakrývající téměř celý obličej. Nůţ zasvítil v Mirandině ruce. „Mirando – prosím!“ „Maggie?“ ozval se starostlivý hlas matky z chodby. Maggie slyšela, jak se její kroky rychle blíţí. Duch tiše ustoupil. „Maggie – jsi v pořádku?“ volala paní Traversová. Maggie s hrůzou sledovala, jak Miranda mizí otevřeným oknem. Vstala ze země. Třásla se hrůzou po celém těle. Dveře loţnice se otevřely. Cvakl vypínač. „Maggie –“ Paní Traversová zůstala stát ve dveřích, kdyţ uviděla zmatený výraz dceřina obličeje. „Mami – duch!“ vykřikla Maggie. „Coţe?“ „Duch! Ta dívka ze snu – byla tady! Rychle, podívej se!“ Vzala matku za ruce a táhla ji k oknu. „Podívej se! Dívka –“ Paní Traversová se naklonila z okna ven. Za chvíli se otočila zpět k Maggii. „Nikdo tam není, Mag.“ Tvářila se rozzlobeně. „Mami – byla tady – v mém pokoji. Přišla oknem. Ona – měla nůţ a –“ Paní Traversová ji vzala za ruku. „Ach, Maggie!“ zvolala třesoucím se hlasem. „Neboj se, pomůţu ti. Najdeme dobrého doktora. Budeš v pořádku, uvidíš!“ 76
„V příštích hodinách se budeme učit o stalagmitech a stalaktitech,“ říkala paní Harissonová studentům. Baterkou přitom svítila na strop jeskyně, kde visely krápníky podobné dýkám. „Vypadají jako rampouchy,“ prohodila Carly Pedersonová. Její hlas se ozýval prostorami jeskyně. „Přesně tak,“ přitakala učitelka. „Také se tvoří stejným způsobem, jen poněkud pomaleji. Svět stalaktitů je velmi starý.“ Bylo úterý odpoledne, počasí připomínalo spíš zimu neţ jaro. V jeskyni bylo mnohem chladněji neţ venku. Maggie na sobě neměla bundu jako ostatní. Proč? Asi proto, ţe v poslední době nemyslela na nic jiného neţ na ducha v podobě mrtvé dívky a na to, jak se ji pokusil zabít. Pátrala v krouţku studentů kolem paní Harrisonové po Dawn a všimla si, ţe ji kamarádka zamračeně sleduje. Co mám teď dělat? ptala se Maggie sama sebe. Co je to zase s Dawn? Paní Harissonová pokračovala. „Jak vidíte, z hlavní síně jeskyně vedou čtyři další chodby. Nebojte se, všechny se nakonec zase spojí. Ale bludiště to je, tak se radši drţte pohromadě. Utvořte skupinky po čtyřech. Kaţdá skupinka půjde vlastní cestou a za půl hodiny se sejdeme venku.“ Skupinky po čtyřech? Maggie propadla panice a rozhlíţela se kolem sebe. Kdy se skupinky tvořily? Muselo to být v pátek. „Jdeš s námi,“ řekla jí Deena Martinsonová. „Díky!“ Magii se ulevilo. „Tudy,“ ukazovala Deena a vedla ji do tmavé chodby. Maggie poslušně šla za ní. Slyšela, jak vpředu volá Deenina kamarádka. „Fuj! Stěny jsou tak slizké!“ Museli se krčit, protoţe strop jeskyně byl příliš nízký. Vedoucí kaţdé skupiny dostal svítilnu a ostatní studenti si svítili baterkami. Další věc, na kterou Maggie zapomněla. V jeskyni bylo šero. Čím dál postupovali, vzduch se ochlazoval a ochlazoval. „Určitě se nikdy nestanu archeologem,“ slibovala si Maggie. 77
„Doufám, ţe tady nejsou netopýři,“ řekla Deena. Tunel se konečně rozšířil. Maggie zůstávala stále pozadu za ostatními. Co to bylo za zvuk? „Netopýři bývají neškodní,“ zašeptala Jude. „Říkal tady někdo něco o netopýrech?“ vyjekla Deena. Maggie náhle uklouzla a málem upadla. Přepadla ji závrať. Na chvíli se opřela o zeď a čekala, aţ jí bude lépe. Kdyţ zvedla oči, zjistila, ţe jeskyně je prázdná. Skupinka odešla bez ní. Slyšela je někde v dálce. Vběhla do nejbliţšího tunelu. Utíkala, jak nejrychleji mohla, shýbala se stále níţ, brkala o kameny a padala. Tunel se rozdvojil. Dala se tím směrem, kde tušila hlasy spoluţáků. Ale po chvíli si uvědomila, ţe uţ ţádné hlasy neslyší. Dívala se do tmy před sebou. Maggie, zachovej klid, říkala si. Jdi tím tunelem dál a dál. Někdo vylezeš a – Uvědomila si, ţe stěny tunelu se k sobě stále přibliţují. „Ne!“ Přesně jako ve snu. Miranda v tmavém tunelu. Běţela a běţela. Ne. Ne. Tohle přece není sen! Sen se nemůţe stát skutečností, snaţila sama sebe ujistit. Zhluboka se nadechla a vydala se zpátky cestou, kterou přišla. Ale která to vlastně byla? Ztratila smysl pro orientaci. Kudy? Kudy? Kudy? Nic neviděla. Byla obklopená jen černou tmou. Za sebou uslyšela těţké kroky. Běţela tím směrem. Zastavila se. Kroky šly dál. Tohle není sen, říkala si. Tohle není sen. Kroky se přibliţovaly. Stále blíţ. „Kdo – kdo je to?“ zavolala Maggie třaslavým hlasem.
78
XVIII. Žádná odpověď. Maggie slyšela jen oddychování, jehoţ zvuk se odráţel od stěn jeskyně. Blíţ, stále blíţ. „Kdo je tam?“ opakovala bázlivě. Strachem jí přeskakoval hlas. Opět ţádná odpověď. Oddychování sílilo, kroky se přibliţovaly. Blíţ. Blíţ. Maggie se otočila na druhou stranu a dala se do běhu. I přes hlasitý klapot svých sandálů slyšela, ţe její pronásledovatel běţí také. Je to tak – někdo ji honí. Stejně jako Mirandu. Jako ve snu. „Áááááu!“ Odřela si kolena o kámen, vyčnívající ze stěny tunelu. Bolest jí projela celým tělem, ale běţela dál. Volala o pomoc. Běţela tmou. Sen se stal skutečností. Její ţivot se proměnil v sen. Nemohla dál. Zakopla o kámen a upadla. Slyšela, jak se k ní kroky přibliţují. Kdyţ se zvedla ze země, silněji bolela kolena. Zahnula za roh, ale narazila do stěny. Rukama se dotýkala něčeho vlhkého a slizkého. Nad sebou uslyšela třepetání, jako by se najednou rozevřely tisíce deštníků. Něco drsného a chlupatého ji přejelo přes obličej. Vykřikla. „Pomozte mi! Pomozte mi někdo! Dostaňte mě odsud! Chci odtud pryč!“ Tunel se otřásal zvuky tisíců třepetajících se a pleskajících křídel. 79
Kroky se přibliţovaly. Maggie dál volala o pomoc. Narazila do další chladné, vlhké zdi. To je konec. Jsem v pasti, uvědomila si.
80
XIX. Maggie se těsně přimkla ke stěně, jako by si chtěla skálou prorazit cestu. Kroky se stále přibliţovaly. Přemoţená hrůzou klesla na kolena. Strachem se nemohla ani pohnout. Ještě chvilku, myslela si, a vrah se vynoří ze tmy s noţem v ruce. Teď! Nebo – Teď! Ale nic se nestalo. Těţce oddychovala, v boku cítila ostrou bolest, ale přesto se zvedla, aby pokračovala v cestě. Opět uslyšela kroky. Velmi blízko. Odevzdaně se opřela o skálu. Kroky se zastavily. Zahlédla záblesk světla. Nůţ? Ne. Přes obličej jí přejelo světlo baterky. „Mag?“ ozval se chlapecký hlas, tlumený vlhkým vzduchem. Teď jí baterka zasvítila přímo do očí. „Jsi v pořádku?“ Ucítila na rameni těţkou ruku, která ji pomalu zvedala ze země. „Justine?“ „Maggie, proč jsi utíkala?“ ptal se a stále ji drţel za ruku. „Hledal jsem tě. Volal jsem na tebe.“ „Neslyšela jsem nic jiného neţ kroky.“ Maggie se celá třásla. „Ostatní na nás čekají venku. Ztratila ses, tak –“ „Ztratila jsem se?“ Opřela se o něj. „Ano. Všichni se o tebe moc báli,“ řekl Justin. „Pojďme nahoru.“ 81
Drţela ho pevně za ruku, kdyţ ji vedl tunelem ven. Slyšela třepetání křídel netopýrů. Zadrţela dech, ale pokračovala dál. „Já – myslela jsem, ţe jsi vrah,“ vyhrkla. „Jaký vrah?“ „Ze snu.“ Ihned litovala, ţe to řekla. Cítila, jak se mu napjaly svaly. „Maggie, doufám, ţe zase nezačneš s tím svým snem,“ zabručel. Maggie se zastavila u jedné lucerny, zasazené do stěny jeskyně. „Promiň,“ zašeptala. Celý zbytek cesty nikdo z nich nepromluvil. Maggie běţela po chodníku, aniţ by věděla, proč tolik spěchá. Neměla důvod být doma brzy. Jednu noc se duch, ani sen neobjevily. Ale ve starém, strašidelném domě a v posteli s nebesy se stále bála. S nikým nechtěla mluvit, s nikým se nechtěla setkat. „Maggie!“ Zrychlila chůzi a předstírala, ţe neslyší. „Hej, Mag! Počkej na mě!“ Justin ji dohonil a snaţil se s ní udrţet krok. „Počkej! Co se děje?“ Proč si myslí, ţe je mezi nimi všechno v pořádku? Ode dne, kdy se ztratila v jeskyni, s ní Justin nepromluvil ani slovo. „Nic se neděje, co by mělo být?“ „Jsi v pořádku?“ zajímal se dál. „Ty myslíš, jestli jsem se nezbláznila?“ odsekla. Uchopil ji pevně za rameno a tak ji přiměl, aby se zastavila. „Vím, ţe jsi dneska nebyla ve škole. Bál jsem se o tebe.“ „Byla jsem u lékaře.“ „Jsi snad nemocná?“ „Jo, jsem nemocná na hlavu,“ zabručela nevraţivě. Doktorka Brenda Marshová byla asi čtyřicetiletá lékařka psychiatrie, která léčila paní Traversovou poté, co jí zemřel manţel. Paní Traversová tvrdila, ţe jí velmi pomohla, ale Maggie s Andreou zjistily, ţe jediné, co jí řekla, bylo to, ţe truchlení je normální a dala jí léky na spaní. Maggie byla však překvapená, jak příjemně se s lékařkou hovoří. Brenda se mile usmívala a ničemu, co jí Maggie vyprávěla, se 82
nedivila. „Já vím, ţe to všechno zní bláznivě,“ přiznala Maggie na konci sezení, „ale myslím si, ţe Miranda chce, abych také zemřela jako ona.“ „Sny můţou být velmi vzrušující. Jsou zároveň klíčem k tomu, co nás doopravdy trápí. Chci, abys přišla ještě příští týden, ano?“ Maggie přikývla. „Samozřejmě přijdu.“ „Takţe ta postava ze snu je tvůj problém?“ ptal se Justin, kdyţ míjeli školní dvůr plný studentů ze Shadyside. Maggie zakroutila hlavou. „Myslí si, ţe sny jsou o něčem jiném. O něčem, co mě trápí.“ „Aha,“ zamumlal Justin. Maggie cítila, ţe toto téma je mu nepříjemné. Věděla, ţe je od sebe vzdaluje. „Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala se. Odpověděl bez zaváhání. „Co třeba zítra večer?“ Usmál se a přiblíţil se k ní. „Nejdřív ale musíš vyhrát závody a potom budeme oslavovat.“ „Nejdřív musím vyhrát?“ Maggie se zamračila. „Vyhraješ. Vím to.“ Poloţil jí ruku kolem pasu a objal ji – Bylo to opět nádherné! Poloţila si hlavu na jeho ramena a na chvíli tak zapomněla na své problémy. V tu chvíli ji nic netrápilo. Byl to krásný okamţik. Podívala se přes Justinovo rameno a něco ji zaujalo. Stála na druhé straně ulice. Miranda. Miranda. Duch. Stála tam. Dívala se na ně. Justin vnímal její napětí a okamţitě ji pustil. Maggie nevěděla, co má dělat. Chtěla křičet, ukázat Justinovi, ţe Miranda opravdu existuje. Chtěla běţet za Mirandou, vzít ji za ruku a všem ukázat, ţe ona přece není blázen! Ale co by se stalo, kdyby to Justinovi řekla? Justin by ji nechal být. Hleděla na ducha se světlými vlasy, zářícími v odpoledním slunci. Musí to Justinovi říct! Musí mu ji ukázat! 83
„Justine!“ vykřikla. „Podívej! Tamhle přes ulici! To je ona! Ten duch! Dívka z mých snů. Podívej se!“ „Coţe?“ Justin se otočil směrem, kterým ukazovala. Nikdo tam nebyl.
84
XX. Maggie vykřikla a vyrazila přes ulici. Nikde ani stopy po Mirandě. Hledala ji za rohem, oběhla celý blok domů, ale Miranda zmizela. Zmizela jako duch. „Maggie!“ Justin za ní utíkal a tvářil se rozzlobeně. „Později!“ Mávala na něj, aby šel pryč. Nechtěla s ním teď být. Nemohla být s nikým, kdo si o ní myslel, ţe je blázen. Bez ohledu na všechno, co Justin říkal, Maggie věděla, ţe si to o ní myslí. Chodila sama se sklopenou hlavou kolem domů v blízkosti školy. Nevnímala ani auta při přechodu ulice. Vţdycky, kdyţ zvedla hlavu, čekala, ţe uvidí ducha. Ale Miranda nikde. Bezcílně se toulala aţ do pěti hodin, dokud se nevrátila domů. Kdyţ vešla do obývacího pokoje, Andrea vycházela z kuchyně s miskou smaţených brambůrků. „Ahoj, Mag!“ Andrea na sobě měla krátké kalhoty khaki barvy, oranţovou vestu a v uších velké zlaté náušnice. Maggiiny zlaté náušnice. „Doufám, ţe ti to nevadí,“ smála se Andrea a natáčela se z jedné strany na druhou. „Chtěla jsem se jen trochu naparádit.“ Maggie neměla náladu na hádku. „Kde je máma?“ zeptala se. „U sousedů. Averyovi nás pozvali na návštěvu.“ „To je fajn,“ zamumlala Maggie bezmyšlenkovitě. Odloţila si batoh na stolek v hale a šla za Andreou na dvorek. Těsně za plotem uviděla známou oranţovou čapku. Pan Avery stál u grilu a potíral maso kořením. Kdyţ Maggii uviděl, zamával na ni peroutkou. Gus byl přivázán dlouhým řemenem ke kmeni břízy. Radostně se 85
při jejich příchodu rozštěkal. Paní Traversová se sklenicí chlazeného čaje v ruce a slaměném klobouku na hlavě ţivě rozmlouvala s paní Averyovou. Kdyţ k ní Maggie přišla, poloţila jí ruku kolem ramen. „Určitě ti bzučí v uších,“ ţertovala. „Paní Averyová o tobě říká samé hezké věci.“ Paní Averyová jen zářila. Paní Traversová pokračovala. „Maggie byla vţdycky přátelská. Nevím, po kom to má. Mně to většinou trvá dlouho, neţ naváţu přátelství.“ Odmlčela se. Maggie jí poznala na očích, ţe si vzpomněla na otce. Andrea a paní Averyová se hlasitě rozesmály. Maggie se na ně nechápavě podívala. Vypadalo to, ţe se z nich staly výborné kamarádky. „Jídlo je hotové,“ zavolal pan Avery, kdyţ nesl tác s hotovým jídlem. „To je tak pro mě,“ poznamenala Andrea. „A co budou jíst ostatní?“ Všichni se rozesmáli kromě Maggie. Usadili se kolem dřevěného piknikového stolku a dali se do jídla. Paní Averyová připravila velký dţbán růţové limonády, která vypadala lákavě, ale byla kyselá. Samozřejmě, ţe zapomněla na cukr. Andrea udrţovala konverzaci. Mluvila o škole, o zítřejších plaveckých závodech, o filmu, který by chtěla vidět… Paní Traversová se snaţila zapojit do hovoru i Maggii, ale ta odpovídala jen jednoslovně. Jediné, co ji tady drţelo, byl Gus lísající se k ní pod stolem. „Maggie, ty jsi dnes obzvlášť tichá,“ všimla si paní Averyová a pozorně se na ni zadívala. „Promiňte,“ odpověděla Maggie a snaţila se o úsměv. „Jsem jenom –“ Nevymyslela ţádnou vhodnou výmluvu. „Ona se bojí, ţe ji zítra na závodech porazím,“ vychloubala se Andrea a nabrala si plnou hrst smaţených bramborových lupínků. „Nezlobte se, paní Averyová, ale ty brambůrky, které jsem smaţila já, jsou mnohem chutnější.“ Všichni se smáli. Maggie ještě nikdy neviděla Andreu i v tak 86
dobré náladě. Čím nešťastnější je Maggie, tím je Andrea spokojenější. Jako by v domě nebylo dost štěstí pro; všechny. Paní Traversová po ní stále pokukovala. Maggie věděla, lna co myslí. Jedna návštěva u doktorky Marshalové nestačila. Máma si myslí, ţe jsem se zbláznila, Andrea si myslí, ţe jsem se zbláznila – a můj chlapec jakbysmet. Celý svět se ale nemůţe mýlit! Co kdyţ mají pravdu? Nebyla schopná se soustředit na konverzaci. Stále před sebou viděla Mirandu, která se dívá na ni a Justina z druhé strany ulice. Potom jako by se rozplynula ve vzduchu. Představila si postel s nebesy. Ta nádherná postel jí způsobila takové trápení! Takovou hrůzu – a odpověď? Zná postel odpověď na všechno, co se s Maggii děje? Má sen ještě pokračování? „Zajdu si pro sodu,“ zalhala Maggie a zvedla se od stolu. Zraky všech přítomných se na ni upřely. Matka se tvářila velmi ustaraně. „Jdu jen do lednice, mami. Chci chlazenou sodu,“ vysvětlovala. Na všechny se usmála, ale byl to nucený úsměv, který jí dodával výraz šílence. „Jdu si lehnout. Jsem vyčerpaná a doktorka Marshalová říkala, ţe mám hodně spát. Budeš mě krýt, ano?“ zašeptala do ucha matce. Pohladila ji po ruce a spěchala pryč. V kuchyni se nejdřív napila mléka přímo z krabice. Mléko je uklidňující, zvlášť kdyţ je studené. Kdyţ běţela do své loţnice, brala schody po dvou. Budu spát. Bude se mi zase zdát sen, říkala si. A tentokrát se nevzbudím, dokud tu záhadu nerozluštím. Nevzbudím se, dokud nebude sen u konce. A potom moţná – moţná se konečně zbavím té noční můry. Otevřela prudce dveře loţnice. Postel s nebesy zmizela.
87
XXI. „Coţe?“ Maggie zůstala šokovaná stát mezi dveřmi s otevřenými ústy. Zmizela. Rozplynula se. Postel s nebesy je pryč. Na jejím místě stála obyčejná, kovová postel a na ní byly ustlané Maggiiny růţové přikrývky s bílým přehozem. Kdyţ ještě stála mezi dveřmi, uslyšela bouchnutí zadních dveří a posléze kroky na schodišti. Na chodbě se objevila Andrea se samolibým výrazem ve tváři. „Máma ti to neřekla? Doktorka Marshová se domnívá, ţe ta postel pro tebe není vhodná…“ „Ale já ji nutně potřebuju!“ křičela Maggie. Cítila, ţe nad sebou ztrácí kontrolu. Vzala Andreu za rameno. „Kde je? Co jste s ní udělali?“ Odpověď znala dřív, neţ vyslovila otázku. Odstrčila sestru a vtrhla do jejího pokoj. Byla si jistá, ţe postel s nebesy je tam. Ale v pokoji stála jen Andreina neustlaná stará postel s medvídkem na polštáři. Vše bylo při starém. „Kde je?“ vykřikla Maggie. „Kde je moje postel? Co jste s ní udělali?“ Půda! Maggie věděla, ţe někde v domě musí být půda, ale nikdy tam nebyla. Vrátila se k sestře. „Kde je půda? Kde je?“ Andrea ukázala prstem na strop. „Hledáš asi tohle, ne?“ Maggie se podívala nahoru. Ze stropu visel krátký provaz, 88
uvázaný na kovovém háku. Padací dveře. „Vedou tam dřevěné schody,“ prozradila jí Andrea. „Ale nikdy jsem tudy nešla, máma si to nepřeje.“ „To je mi jedno,“ vyštěkla Maggie. „Poslyš, Mag, máma mě poslala za tebou. Mám tě přivést zpátky. Paní Averyová upekla čokoládový dort, protoţe jí máma prozradila, ţe je tvůj oblíbený. Měla by ses vrátit – alespoň na chvilku.“ Maggie se opřela o stěnu a vzdychla. Postel bude muset počkat. Andrea hladila sestru po ruce. „Pojď, Mag, máma se o tebe bojí.“ Veškerý cukr, který paní Averyová zapomněla dát do limonády, nasypala pravděpodobně do koláče. Byl tak sladký, ţe z toho Maggii málem rozbolely zuby. Ale přesto vykouzlila na tváři ten nejkrásnější úsměv, jakého byla schopná. Kdyţ se večer uvelebila v nové kovové posteli, Maggie usnula snad dřív, neţ zavřela očí. Kdyţ se probudila, v místnosti byla tma a hrobové ticho. Hodiny ukazovaly 3.30. Svezla se z postele na zem. Všichni v domě spí. Můţe tedy vylézt na půdu, vklouznout do své postele s nebesy a dokončit sen. Kdo zabil Mirandu? Kdo? ptala se stále sama sebe, kdyţ odcházela po špičkách z loţnice. Kdyţ došla na konec chodby, uvědomila si, ţe na kliku padacích dveří nedosáhne, i kdyţ je dost vysoká. Musí pouţít ţidli. Prosím, ať se nikdo nevzbudí! Opatrně postavila ţidli na zem a vylezla na ni. Byla ráda, ţe ani Gus se nevzbudil. Stačilo by několikeré zaštěkání a matka i Andrea by se vzbudily. Dveře byly široké. Kdyţ je odklopila, objevily se dřevěné schody. Maggie si otřela z čela pot. Dveře při otevírání příšerně vrzaly. Kaţdou chvilku naslouchala zvukům z matčiny loţnice. Konečně půdní schody dosahovaly aţ na zem. Se skloněnou hlavou po nich začala vystupovat nahoru. Dostala se do oplechovaného prostoru, jehoţ skosené stěny byly lemované okapovými rourami střechy. Trámy byly tak nízko, ţe 89
musela zůstat shrbená. Jediné okno s nánosy prachu na skle propouštělo jen lehký odlesk měsíčního svitu. Ale postel u protější strany viděla jasně. Nebesa se téměř dotýkala nízkého stropu. Srdce jí tlouklo jako o závod. Bude schopná tady usnout? Bude schopná vrátit se do snu? Vyřeší tajemství jednou pro vţdy? Maggie stála několik stop od postele – a hrůzou se jí zatajit dech. Někdo v její posteli spal.
90
XXII. Kdyţ se Maggie přibliţovala, nohy se jí třásly strachem. Stíny kolem postele ztemněly, i nebesa se v tu chvíli zdála tmavší. Maggie ihned spící dívku poznala. Miranda! Dívám se na ducha! Slyšela její dech. Natáhla k ní ruku, aby se jí mohla dotknout. Dotknu se ducha. Ucítím vůbec ten dotek? Její ruka spočinula na Mirandině rameni. Pod slabým tričkem ucítila teplo. „Jééé!“ vykřikla Miranda. Oči se jí rozšířily zlostí. Vyskočila z postele. Maggie ucukla a klopýtala zpátky ke schodům. Miranda těţce dýchala, aţ se jí hubený hrudník zvedal. Ve tmě probodávala Maggii zlostnýma očima. Přiblíţila se k ní. Maggie ustupovala, ale uţ nebylo kam. Zády se opřela o nízkou, skosenou zeď. „Jsi – jsi doopravdy duch?“ vykoktala ze sebe konečně Maggie. Miranda neodpověděla. Sehnula se, aby něco sebrala ze země. Nůţ! Ostří čepele se zablýsklo v bledém měsíčním světle, které na půdu pronikalo zaprášeným oknem. Stejně jako ve snu, uvědomila si Maggie. Miranda nůţ zvedla. Se zoufalým výkřikem Maggie vyrazila vpřed a uchopila dívku pevně za zápěstí. Začaly se spolu prát. „Ty – ty jsi skutečná!“ křičela Maggie. „Ty nejsi duch!“ Miranda se jí vytrhla a ustoupila o krok zpět. 91
Maggie hledala únikovou cestu, ale Miranda se postavila mezi ní a schodiště. Nebylo kudy utéct. „Já – mně se o tobě zdálo, Mirando.“ V dívčiných očích bylo znát překvapení. „Zdálo se mi o tobě. Kaţdou noc. V téhle posteli. Někdo tě chtěl zabít. Bylo to hrozné. Já –“ Dívka se rozesmála. „Někdo zabil Mirandu? Chudák Miranda!“ „Coţe?“ Maggie na ni překvapivě hleděla. „Co jsi říkala? Ty snad nejsi Miranda?“ Dívka zakroutila hlavou, aţ se jí dlouhé vlasy otočily kolem obličeje. „Ale ve snu –“ začala Maggie. „Miranda musela zemřít,“ přerušila ji dívka. „Miranda byla špatná – stejně jako ty.“ „Jako já? Já – já tomu nerozumím,“ koktala Maggie. „Kdo zabil Mirandu? Ty?“ Dívka přikývla. „Snad,“ zašeptala a její oči se vpíjely do Maggiiných. „Moţná jsem ji musela zabít, protoţe byla špatná.“ „Ale kdo jsi ty?“ ptala se Maggie. „Gena,“ odpověděla dívka. „To ve snu nebylo?“ „Já – já nevím.“ Maggie se pomalu přibliţovala ke schodům. „Jsem Mirandina sestra,“ prozradila konečně dívka. „Proč to taky nebylo ve snu?“ „Nevím. Váţně nevím,“ opakovala Maggie a polkla naprázdno. „Nerozumím tomu snu, Geno.“ „Já ano,“ řekla dívka ostře. „Miranda vţdycky říkala, ţe má zvláštní schopnosti. To ona způsobila, ţe jsi měla ty sny. Chtěla tě přede mnou varovat. Ona je hrozná!“ Maggie uţ byla na okraji schodiště. „Ty jsi ji zabila, Geno? Ty jsi zabila svou sestru?“ Gena zvedla nůţ. „Musela jsem. Uţ jsem ti to říkala, Miranda byla špatná. Stejně jako ty.“ „Ale já nejsem špatná, Geno!“ křičela zoufale Maggie, kdyţ viděla zlost v dívčiných očích. „Chceš mě zase zamknout, co?“ obvinila ji Gena znenadání. „Chceš mě zavřít do ošklivé nemocnice. Ale to se ti nepovede, 92
Maggie. Nepovede se ti to. Stejně uteču. Nechci tam zpátky!“ Maggie se snaţila ji přimět, aby dál mluvila. „Kdy jsi odtamtud utekla?“ „Dřív, neţ jste se sem přistěhovali. Vrátila jsem se domů, ale všichni uţ byli pryč. Tak jsem tady zůstala.“ „Na půdě?“ Gena přikývla. „Ty jsi tady celou dobu ţila?“ Gena opět přitakala. „Váš dům je přes den prázdný, takţe jsem ho měla jen pro sebe. Jím málo, proto jste ani nepoznali, ţe vám ubývá jídlo z lednice. Necháváte si klidně leţet volně klíče, nebylo těţké jeden získat. Mohla jsem přijít a odejít, kdy se mi zachtělo.“ Najednou bez jakéhokoli varování vyrazila vpřed. Uchopila Maggii za vlasy a táhla ji za sebou. „Au! Nech toho!“ Maggie se snaţila uvolnit, ale Gena jí zvrátila hlavu dozadu. Obnaţila jí tak hrdlo. Zvedla nůţ. Drţela jej nad Maggii, kdyţ vtom obě uslyšely kroky, stoupající po schodech nahoru. „Hej!“ Ve dveřích se objevil ustrašený Andrein obličej. „Ahoj, Andreo!“ pozdravila ji Gena, jako by byly dávnými přítelkyněmi. „Zabíjím pro tebe tvou sestru.“
93
XXIII. Gena dovlekla Maggii za vlasy aţ k posteli. „Jsem připravená, Andreo.“ „Andreo!“ sípala Maggie. „Ty jsi to plánovala s ní?“ Andrea se vyšplhala nahoru. „Počkej –“ „Opravdu mě tolik nenávidíš?“ volala na ni Maggie. „Počkej!“ rozkázala Andrea rozhodně a blíţila se k dívce. „Kdo jsi?“ křikla na ni. „Pusť ji! Okamţitěji pusť!“ „Ale já to dělám jen pro tebe, Andreo,“ urazila se Gena. „Je na tebe ošklivá. Je špatná – jako Miranda.“ „Pro mě?“ divila se Andrea. „Co děláš pro mě?“ „Všechno,“ odpověděla Gena klidně. „Maggie – nikdy jsem ji neviděla! Musíš mi to věřit!“ „Tak ji zastav!“ prosila Maggie a nespustila oči z noţe. Gena jí mrštila na postel. „Zastav ji, Andreo! Nedovol, aby mě zabila!“ prosila Maggie. „Všechno dělám jen pro tebe, Andreo,“ opakovala Gena, ignorující Maggiiny nářky. „Ty dvě dívky jsem také zranila jen kvůli tobě, abys mohla jet na závody.“ „Coţe?“ divila se Andrea. „Ne, to není moţné,“ vydechla Maggie. „To ona zranila Dawn a Tiffany!“ „A vrazila jsem nůţ do polštáře v loţnici tvé sestry, Andreo,“ přiznala se Gena pyšně. „Víš, abych ji trochu postrašila. Abych ji připravila na dnešní večer.“ „Ale já nechci, abys ji zabila,“ řekla Andrea. „Kdo vůbec jsi? Jak ses sem dostala?“ 94
„Zmlkni, Andreo!“ okřikla ji Gena. Podívala se na Maggii. „Je čas,“ zašeptala. „Je čas, aby špatné sestry umíraly.“ Se zoufalým výkřikem chytila Maggie Genu za ruku, která svírala její vlasy. „Aúúú!“ vykřikla Gena, kdyţ se jí do zápěstí zaryly Maggiiny nehty. Pustila vlasy, ale prudce bodla noţem. Maggie stačila uhnout. Čepel se zaryla do matrace několik centimetrů od Maggiina boku. Maggie se snaţila z postele utéct. Gena po ní skočila a mrštila s ní takovou silou, ţe se Maggie prudce uhodila o pelest postele. Stejně jako ve snu, blesklo hlavou Maggii. Noční můra – se stává skutečností. Praly se. Gena byla velmi silná a zdatná. Znovu uchopila do ruky nůţ. Maggie vykřikla a potom uţ vše zahalila černá tma.
95
XXIV. Všude byla tma. Maggie si uvědomila, ţe ještě ţije a stále bojuje. Nůţ ji opět minul. Uvolnila se z Genina sevření a skutálela se z postele na zem. Andrea strhla nebesa dolů. „Rychleji,“ křičela, „Maggie, rychle!“ Andrea drţela jeden konec růţového plátna a Maggie uchopila druhý konec. Přehodily látku přes Genu. Gena kopala, zuřila, snaţila se uvolnit. Objevila se ruka, svírající nůţ. Andrea zápěstí pevně uchopila a zakroutila jím. Prsty povolily a nůţ spadl na zem. „Spoutej ji!“ křičela Maggie. Obě sestry společně svázaly vřeštící dívku do růţového plátna z nebes postele. „Co se to proboha…“ volala paní Traversová ze schodů. „Mami, zavolej rychle policii!“ Slyšely, jak běţí k telefonu. Gena zatím leţela pevně svázaná na posteli. Přestala se bránit a leţela klidně. „Já – doufám, ţe mi to všechno vysvětlíš,“ řekla zadýchaně Andrea. „Myslím, ţe tentokrát ano,“ odpověděla Maggie a nutila se k úsměvu. „Opravdu si myslíš, ţe Genina starší sestra mi působila ty sny? Opravdu si myslíš, ţe mě chtěla varovat před Genou?“ ptala se 96
Maggie. Paní Traversová usrkla ze šálku kávy. „Je to stejně dobré vysvětlení jako kterékoli jiné,“ odpověděla zamyšleně. Maggie, Andrea a jejich matka seděly kolem kuchyňského stolu a pily kávu z bílých hrnečků. Policie uţ odjela i s Genou. Kuchyňským oknem sledovaly, jak nad zahradou vychází rudý kotouč ranního slunce. „Starý Gus nás ale opravdu chrání, ţe?“ Maggie zakroutila hlavou. Kdyţ Gus uslyšel své jméno, ihned přiklusal z obýváku a čumák si třel o Maggiiny nohy. Maggie ho hladila po hlavě. „Starý dobrý hlídací pes. Gusi, jsi opravdický zabiják. Díky tobě jsme celou dobu netušily, ţe v domě kromě nás ještě někdo bydlí.“ Gus na ni hleděl oddaně, jako by právě dostával nejvyšší ocenění. Maggie se usmála na Andreu. „Zachránila jsi mi ţivot.“ Andrea pokrčila rameny. „No – to bylo to poslední, co jsem mohla udělat.“ „Můţeš si nechat postel s nebesy,“ nabídla jí Maggie. „Ne, díky. Nech si ji,“ zněla rozhodná odpověď. „Ne, myslím to váţně,“ trvala na svém Maggie. „Je tvá.“ „To teda ani náhodou!“ křičela Andrea. „Moţná by ji mohl dostat Gus,“ navrhla nakonec paní Traversová. „Ten určitě nemá zlé sny.“ „Mohla bych dostat vodní lůţko?“ zeptala se nečekaně Andrea. „Abys na něm mohla zkoušet motýlka?“ poznamenala Maggie. „Na mém motýlku není vůbec nic špatného. Jednou tě stejně na závodech porazím!“ odsekla Andrea. „Závody!“ lekla se Maggie. „Jsou uţ dnes – a my jsme celou noc nespaly!“ „Nová noční můra,“ zašeptala Andrea. „Prosím –“ Maggie poloţila ruku na rameno své sestry, „uţ nikdy nic takového neříkej v tomhle domě.“ „Noční můra! Noční můra! Noční můra!“ provokovala Andrea. „Sestry!“ vzdychla paní Traversová. Gus pokyvoval hlavou, jako by plně souhlasil. 97
„Dobrou noc,“ řekla Maggie a zamířila do své loţnice. „Dobrou noc – a sladké sny.“
98
R. L. Stine
ZLÉ SNY Z anglického originálu Bad Dreams, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţila Hana Procházková Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 19. publikaci, Brno 1996 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-08-4
99
100
