R. L. Stine. Stopy hrůzy 75 Čtenář myšlenek

R. L. Stine Stopy hrůzy 75 Čtenář myšlenek

ČTENÁŘ MYŠLENEK R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1994 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-15-7 3

I. Ellie

Andersonová usedla k pultu v kafáči Alma’s. „Čau, Sáro,“ pozdravila svou nejlepší kamarádku. „Jak je?“ „Jo, Ellie, všechno super,“ usmála se Sára Wilkinsová a utřela umakartovou desku. Sára měla krátké rovné vlasy, výrazné hnědé oči a snědou pleť. „Karboš s hranolkama?“ Ellie se ošklíbla. „Ne. Jenom diet colu.“ Prohrábla si dlouhé blond vlasy a rozhlédla se po boxech. Sára se k ní naklonila. „Nepřišla jsi za mnou, co? Koukáš po klukách.“ Ellie se zasmála a řekla: „To víš.“ Zvedla oči k nebi. „Na nic jinýho nemyslím.“ „Drţ se mě, holka, a budeš mít kluků, ţe se z toho zblázníš,“ smála se Sára. „No, dneska tu nikdo není, jenom cáklý bráchové.“ Takhle se říkalo Joelovi Harperovi a Franku Schulerovi, největším šoumenům z posledního ročníku Shadysideské střední školy. Ellie se podívala k zadnímu boxu. Byli tam dva kluci a jedli z ohromných talířů hranolky zaplavené kečupem. Měli na sobě šedohnědé školní bundy. Vedle nich u zdi seděly Anna Torová a Patty Jaquetová, jejich holky. „Cáklý bráchové jsou tu samozřejmě s těma svejma vymaštěnýma buchtama,“ uchichtla se Sára. „Asi je učej, jak se zachází s hranolkama.“ Ellie vyprskla smíchy. Vţdycky ze Sářinejch fórů řvala. Proto s ní taky tak děsně kamarádila. Měly vůbec hodně společného, například to, ţe obě ţily jenom s tátou. Ellie se nedávno přistěhovala zpátky do Shadyside. Jo, narodila se 4

tu, ale kdyţ jí byly dva roky a umřela jí máma, odstěhovali se s tátou k babičce. A po čtrnácti letech se táta zase do Shadyside vrátil. Kvůli práci. Ellie byla ráda, i kdyţ přestupovat v posledním ročníku z jedné školy na druhou nebylo zrovna nejpříjemnější. Většina kluků a holek ve třídě se znala uţ od školky. Koukla na Sáru. „Hele, tak podáš mi tu diet colu, nebo ti tu mám zhebnout ţízní?“ zasmála se. „Jo, jasně.“ Sára po ní ţertovně šlehla hadrem. „Kdyţ dáš pořádný dýško…“ Zacinkal zvonek na dveřích. Ellie se ohlédla. Do kafáče vešel pěkný kluk, kterého neznala. Měl tmavé oči, kaštanové vlasy a jedničkovej účes – nahoře hřebíky, po stranách byl vylepanej „na blbce“. Trochu starej, aby ještě chodil na gympl, pomyslela si Ellie. Rychle ho omrkla. Rozepnutý baloňák, dţínová košile a vyšisované dţíny. Určitě vysokoškolák. Šinul si to s takovou nenuceností, ţe byl jasnej na první pohled. „Húúú!“ vydechla Sára, kdyţ před Ellii postavila skleničku. „Kdo to je?“ Kluk zajel do boxu těsně za Ellie a hned si obě holky omrkl. Zastavil se na Ellii. Jejich pohledy se střetly. Ellie zrudla a otočila se. „Nekoukej tam, Sáro. Ještě si bude myslet, ţe po něm jedeš, nebo co.“ „Co kdyţ jo?“ špitla Sára a zasmála se. Vytáhla ze stojánku jídelní lístek. „Jdu ho objednat.“ Obešla pult. Ellie si lokla coly. Poslouchala, co mu Sára říká. Odpovídal jí příjemným, inteligentním hlasem. Je boţskej, pomyslela si. Ale pak si řekla: Klídek, Ellie, jsi normální trapačka. A nejtrapnější jsi, kdyţ se máš bavit s klukem, kterej chodí na vejšku. O tomhle se ani nedovíš, jak se jmenuje. „Brian Tanner,“ oznámila jí Sára, jakmile zapadla zpátky za pult. Ellie koukala. „Ty ses ho zeptala na jméno?“ „Jasně. Řekla jsem mu, ţe je to pro tebe!“ „Zbláznila ses?“ Zrudla ještě víc, ale pak jí došlo, ţe si z ní kamarádka utahuje. 5

Sára se otočila, aby nalila limču. „Ale ne, to bych ti přece neudělala.“ Ellie Sáru znala. Kdyby chtěla, klidně by to udělala. Nervózně se nalepila na pult. Dlouhé medové vlasy jí spadly do obličeje. Cítila v zádech, ţe si ji ten kluk pořád prohlíţí. Uţ magoříš, pomyslela si. Proč by si tě měl prohlíţet? Čte si jídelní lístek. Najednou ji napadlo, ţe bude nejlepší, kdyţ uteče. Seskočila ze stoličky, sáhla do dţínů a hodila na pult dvě seţmoulané dolarovky. Zahalekala na Sáru čau, čapla batůţek a vyletěla ze dveří, aţ málem urazila zvonek. Se skloněnou hlavou proběhla kolem okna, kde kluk seděl, a pelášila jako splašená, dokud se jí kafáč neztratil z dohledu. Zastavila se. Lapala po dechu. Co se to se mnou děje? podivila se. Fakt byl, ţe se klukům normálně vyhýbala, ale ještě nikdy se jí nestalo, ţe by takhle zpanikařila. Prostěji něco řeklo, aby utekla. Je to divný, pomyslela si. Úplně děsně divný. Kdyţ přišla domů, uvítal ji ve dveřích velký černý novofoundlanďan Chaz. Tloukl ohonem do zárubně a skočil na ni, aţ ji málem vytlačil zpátky na schody. „No jo. No jo,“ smála se Ellie. „Ty se chceš proběhnout, viď?“ Hodila batůţek do předsíně a odepla z krouţku šňůru. Zavřela dveře a rozběhla se s Chazem po chodníku. Blíţil se večer, byl jasný, svěţí podzimní den. Listí začínalo hnědnout. Ellie se otočila k domu, do kterého se s tátou nedávno nastěhovali. Raintree lane, číslo 1201. Není to tu špatný, pomyslela si. I kdyţ patrové domky v ulici vypadaly všechny stejně, byly čisté a hezky udrţované. Babiččina barabizna – zchátralé farmářské stavení s oprýskanou barvou a rozeschlými, praskajícími schody, se s nimi nedalo srovnat. Ellie v poklusu zatočila na Hawthorne drive. Chaz pelášil před ní, zvědavě očichával okolní stromy. Pískla na něj a střihla to přes Park 6

drive směrem k Fear street. Ze ţivého plotu vyrazila veverka. Chaz zaštěkal a rozběhl se za ní. Černý koţich se mu leskl v záři zapadajícího slunce. „Hej, Chazi! Zpátky!“ Ellie ani nezaregistrovala, ţe se ocitla na Fear street. Veverka zafrčela do lesa a Chaz samozřejmě za ní. „Chazi! No tak! Necháš toho, ty blázne?!“ Kdyţ ho konečně dohnala, byla veverka tatam a pes se cachtal v potoce. Voda se mu pod tlapami barvila bahnem na hnědo. Ellie usedla do trávy a opřela se o mechem porostlou skálu. Pořád před sebou viděla tmavé oči toho kluka… jak se jmenoval? Brian Tanner. Napadlo ji, jestli ho ještě někdy potká. Ne, ţe by zoufale touţila s někým chodit, to ne. Po tom, co zaţila v loňském roce, uţ ne. Vzdychla a zavřela oči. Nikdy nezapomene na první rok na Fairfieldské střední škole. Na svou první lásku Tommyho Wheatona. S Tommym to bylo senzační. Ale Ellie to zkazila. Snaţila se zapomenout na to, proč se rozešli. Nechtěla jsem to! křičela v duchu. Zavinily to moje vidiny! V jedné vidině – jasné jako čerstvě namalovaný obraz – viděla Tommyho, jak se líbá s její nejlepší kamarádkou Janinou. Byl to úplně děsně ţivý obraz, tak ţivý, přesvědčivý, ţe tomu uvěřila. Rozkřikla se na Tommyho a Janinu, ţe to spolu táhnou. Koukali jako blázni. Ano, jednou si na mejdanu dali pusu, ale to bylo předtím, neţ spolu Tommy a Ellie začali chodit. Víckrát se to nestalo. Ellie jim nevěřila. Vidiny se vracely. Nedokázala se zbavit dojmu, ţe ti dva před ní něco tají. Neustále je obviňovala. Tommy se na ni vykašlal. A Janina jí řekla, ţe je cvok, a uţ s ní nepromluvila slovo. Cvok. Asi jsem opravdu cvok, pomyslela si nešťastně. Co bych taky měla bejt jinýho, kdyţ mám vidiny? A ještě k tomu vidiny, který se potom ukáţou jako pravdivý? Od malička, pokud si vzpomínala, dokázala předpovídat, co se stane. Zpočátku se tím bavila. Věděla, co bude k obědu dřív, neţ babička začala vařit. Jindy zase viděla dědečka nasedat do auta a on za chvíli přišel a poţádal ji, aby ho zavezla do města. 7

Kdyţ ale viděla svého korkšpaněla Jakea přejetého autem, zábava ji přešla. Bylo jí tenkrát devět let. Prosila babičku a dědečka, aby ho nikdy, dokud bude ve škole, nepouštěli ven. Ne, tahle vidina se nesmí vyplnit! zapřísahala se. Jednou odpoledne Jake utekl. Kdyţ Ellie vystoupila ze školního autobusu, našla svého milovaného pejska pod chodníkem. Byl mrtvý. Přejelo ho auto. „Já uţ nechci mít vidiny!“ křičela celá ubrečená. „Nechci a nechci a nechci! Chci být jako druzí!“ Jenţe Ellie nebyla jako druzí. Vţdycky, kdyţ se sblíţila s nějakým klukem, nebo se do něj dokonce zamilovala, přišly vidiny. Po rozchodu s Tommym se rozhodla, ţe uţ svým nadpřirozeným schopnostem nedovolí, aby jí ničily ţivot. Ne, uţ nikdy nebude s nikým chodit. Nikdy! Vrrrm! Z chmurných myšlenek ji vytrhlo temné zavrčení. Stál u ní Chaz s kostí v hubě. „Copak to máš?“ zarazila se. Chaz zakňučel. Ellie vyskočila na nohy a oklepala si dţíny. „No, koukám, ţe jsi našel pěkně velkou kost.“ Sklonila se. Kost byla úzká a dlouhá. Na jelení kost aţ moc dlouhá. Rozhlédla se. V lese se zešeřilo. Ochladilo se. „Jdeme, Chazi!“ poručila novofoundlanďanovi. „Zahoď tu kost. Maţeme domů.“ Vykročila zpátky k Fear street. Pod nohama jí křupalo spadlé listí. Ohlédla se. Pes pustil kost, zaštěkal a rozběhl se na druhou stranu potoka. „Ne, ty troubo! Tudy!“ okřikla ho. Chaz se zuřivým štěkotem vběhl mezi stromy a ztratil se jí z očí. „Chazi! Chaaaaaziiii!“ volala ho zpátky. Z lesa se ozvalo podivné zavytí. Ellie ztuhla. Něco se dělo. Přeskočila potok a zapadla do ostrého křoví. „Chazi!“ zavolala. Pes znovu podivně zavyl. Trny ji škrábaly. Protáhla se borovým porostem a uţ ho viděla. Pes stál u nějakého hrbolu pokrytého listím a hrabal v zemi. Zvedl hlavu a znovu zavyl. 8

Pak se zase sklonil a hrabal ještě usilovněji. Od pracek mu létala hlína. „Co magoříš?“ řekla Ellie. Chaz se ještě nikdy takhle nechoval. „Nech toho! Slyšíš! Nech toho!“ Popadla ho za obojek. Snaţila se toho velkého psa od hrbolu odtáhnout. Ale on neposlouchal. Začal vyhrabávat vlhkou zeminu. „Chazi! No tak! Chazi…“ Pes náhle přestal a sedl si na zadek. Znovu zavyl. A upřel na Ellii své černé oči. Podívala se do jámy, kterou vyhrabal. Dech se jí zastavil, prsty na obojku ztuhly. Z vlhké země něco vyčnívalo. Těţce polkla. Sklonila se a odhrnula hlínu. Vytřeštila oči. Chaz objevil něco strašného. II. Lidská ruka! Vlastně to, co z lidské ruky zbylo. Ellie vyjekla a odskočila. Ne, to není ţádná ruka, bránila se v duchu. A ani to nebyla holenní kost, co měl Chaz předtím. Je to zase jeden z těch mejch přeludů. Nebo si se mnou moje šílená představivost takhle zahrává, protoţe se smráká a jsem kousek od hřbitova. Chaz zakňučel. Ellie těkala očima z psa na kostlivcovu ruku a zpátky. Ne, nebyl to přelud. Zhluboka se nadechla. Znovu se sklonila a pečlivě si ty ostatky, které vypadaly jako ruka, prohlédla. Byla to ruka. Byla to pravda! Ellie si uvědomila, ţe stojí na hrobě. V lese někoho zahrabali! Vyjekla a dala se na útěk. Srdce jí děsně bušilo. Řítila se mezi borovicemi a duby jako šílená, jen pryč od toho strašného místa. Pryč z toho strašného lesa. Pryč od toho zahrabanýho kostlivce. Větve ji šlehaly do těla. Přeskočila potok. „Chazi! Rychle! Rychle!“ pobízela psa, který se za ní prodíral křovisky. 9

Vzala to na Fear street zkratkou přes hřbitov. Srdce jí bušilo aţ v hlavě, ve spáncích. Chaz vedle ní uháněl a vyděšeně štěkal, ocas staţený mezi nohama. Vidíš, co jsi udělal! kárala ho v duchu. Vyhrabal jsi něčí ruku! Uvědomuješ si to vůbec? Jen se ocitla na ulici, uviděla auťák. Byl to modrý ford Patty Jacquetové. Vedle seděl Frank Schuler. „Hej…!“ zařvala Ellie a zamávala, aby si jí všimli. Ford zajel k chodníku. Patty spustila sklo. „Ellie? Co se děje?“ Ozval se chichot. Na zadním sedadle se muckali Joel s Annou. „Nehodili byste mě na policii?“ zeptala se. Frank vykulil oči. „Na policii? Stalo se ti něco?“ „Asi jsem našla mrtvolu!“ Ellie vytrhla zadní dvířka a skočila s Chazem dovnitř. Frank se k ní otočil. „Mrtvo… co?“ zeptal se. Měl krátké blond vlasy a pomněnkové oči. „Mrtvolu na hřbitově?“ „To by se člověk moc nedivil,“ zasmála se Anna. Rýpla loktem do Joela, aby se laskavě scvrkl a udělal místo. „Já… já mluvím váţně!“ vykoktala Ellie. „Kostlivce. Teda… ruku kostlivce!“ křičela vyděšeně. „Zahrabanýho v lese za hřbitovem!“ Patty a Anna na ni koukaly jako na blázna. Ellie zrudla. Srdce jí pořád děsně bušilo. „To je strašný,“ řekla konečně Patty a odhodila si z čela melírovanou patku. „Nejspíš to bude nějakej starej hrob,“ řekl Frank. Ellie drţela Chaze za obojek. Všimla si Frankova posměšného tónu. Neměla jim to říkat. Vţdyť tyhle kluky a holky ani pořádně neznala. Ještě si o ní budou myslet, ţe je cvok. Jako si to mysleli kluci a holky v bývalé škole. „To je jedno. Prostě jsem našla mrtvolu,“ odsekla, „a takový věci se maj ohlásit na policii.“ „Jo, jasně,“ přisvědčila Patty a rozjela se. Ukázala před sebe. „Je to kousek.“ Mrkla na Ellii do zrcátka. „Jseš si jistá, ţe to nebylo nějaký zvíře?“ „No, teda…“ odpověděla Ellie a zavřela oči, „já nevím… já uţ si nejsem jistá ničím.“ 10

„Říkáš ruku?“ opakoval po ní serţant Frazier a významně pozvedl husté obočí. „Ano. Te… teda vypadalo to jako lidská ruka,“ odvětila Ellie nejistě. Podívala se na svou vlastní ruku, v které drţela Chazův obojek. Neţ na serţanta promluvila, pro jistotu se několikrát zhluboka nadechla. Nechtěla, aby si myslel, ţe plácá nesmysly. „A moţná taky holenní kost,“ dodala. Serţant Frazier ji pozorně sledoval. Prohrábl si husté černé vlasy. „Byly ty kosti s něčím spojené?“ „To nevím,“ odpověděla Ellie. „On je vlastně našel Chaz. Tady můj pes. Najednou začal hrabat a…“ Hlas se jí vytratil. Proč na mě tak kouká? Asi mi nevěří. „Oukej. Podíváme se na to,“ řekl policista a vytáhl ze stolu formulář. „Potřebuji osobní údaje do zápisu.“ „Ellie Andersonová, Raintree lane 1201.“ „Zaměstnání?“ „Jsem v posledním ročníku Shadysideský střední.“ Namířil jí do obličeje propisku. „Hele, není to zase nějaká ta vaše bláznivá hra? Nějaký studentský ţertík? Hele, já vás znám, mládeţi.“ Ellie zavrtěla hlavou. „Ne.“ Povzdychl si. „Dobrá. Teď půjdeš k poručíku Wilkinsovi. Ale jestli sis to vymyslela, tak to radši rovnou vyklop. Wilkins nemá zrovna smysl pro humor.“ Ellie těţce polkla. „Nevymyslela jsem si to. Bohuţel.“ Vešla do malé kanceláře. Okamţitě poručíka Wilkinse poznala. Byl to Sářin táta. Ellie zapomněla, ţe Sára má tátu poldu. Zdědila po něm výrazné hnědé oči a snědou pleť. Jediný rozdíl byl v tom, ţe poručík měl šedivé vlasy a obličej zbrázděný vráskami. „Ty jsi Ellie. Sářina kamarádka,“ řekl na uvítanou. Přikývla a posadila se. Chaz sebou plácl na zem, hlavu si poloţil na tlapy a zavřel oči. Wilkins nakoukl do hlášení, které mu serţant přinesl. „Lidské kosti?“ řekl a upřel na Ellii váţný pohled. „No, já myslím, ţe jo,“ odpověděla. „Chaz nejdřív přinesl dlouhou 11

kost. Pak mi utekl dál do lesa. Začal hrabat v nějaké haldě… nebo hrbolu, teda bylo to…“ hlas se jí zadrhl, „jako hrob.“ Wilkins pokýval hlavou. Věří mi, pomyslela si a pocítila úlevu. Poručík se zvedl. Byl vyšší, neţ si ho Ellie pamatovala. „Tak se tam podíváme. Vezmu si k ruce pár policistů. Je tma. Doufám, ţe to místo najdeš.“ „Myslím, ţe ano.“ Vyšli z kanceláře. Bude to tam ještě? napadlo ji najednou. Bude tam vůbec něco? Kdyţ policejní vůz zastavil na Fear street, pustila Chaze z vodítka. Pes proběhl hřbitovem a zmizel v lese. Ellie za ním klusala s poručíkem Wilkinsem a dvěma poldy – muţem a ţenou – kteří projíţděli zemi posetou spadaným listím baterkami. Nad šumícími stromy svítil bledý měsíc. Chladný, vlahý vánek voněl podzimem. Ellie bez problémů našla skálu, kde předtím seděla. „Tady mi Chaz přinesl tu kost.“ Otáčela se kolem dokola a hledala baterkou, kterou jí policistka půjčila, místo, kam pes kost upustil. „Tady je!“ Wilkins si ji prohlédl. „Ne, to není jelení kost,“ řekl chmurně. Otočil hlavu k poldovi, který mu nahlíţel přes rameno. „Zajistěte to jako důkaz.“ Znovu se narovnal a zeptal se Ellie: „Teď kudy?“ Tvářil se váţně. „Éééé…“ Ellie pohlédla směrem k potoku. „Myslím, ţe jsem šla támhle. Ale nevím to určitě. Není tu ţádná cesta.“ „Budeme hledat, dokud to místo nenajdeme.“ Poručík Wilkins se povzbudivě usmál sevřenými rty. Ellie šla k potoku a přeskočila ho. Po kmenech stromů tančily silné bílé kuţely baterek. Připadalo jí to, jako by les v tom chladném nočním vzduchu oţil. Nenajdu to, pomyslela si. Zachvěla se zimou. „Je to tady?“ zeptala se policistka, kdyţ se na okamţik zastavili. Poručík Wilkins zvedl ruku. „Ještě ne.“ „Co kdybyste ty baterky na chvíli zhasli,“ řekla Ellie. „Třeba to líp poznám.“ Poldové jí vyhověli. Kdyţ se v měsíčním světle rozkoukala, sedla si na bobek a zahleděla se do tmavého křoví. Našla větvičky, které předtím polámala. 12

„Tudy,“ vydechla a vešla do ostruţiní. Borový porost! Ellii se rozbušilo srdce. Šla pomalu a rozhlíţela se, uţuţ musela vidět jámu, kterou Chaz předtím vyhrabal. Ne, nebylo to mezi borovicemi? Půda se spadaným jehličím vypadala netknutě. Ţádný hrob pokrytý listím tam nebyl. Ţádné kosti. Ellii se sevřel ţaludek. Vyschlo jí v krku. Musel to být přelud. Nebyla to pravda. Jenom další vidina. Sklopila oči k zemi. Neodvaţovala se na Sářina tátu a na zbývající dva poldy podívat. Cítila za sebou jejich pochybovačné pohledy. Co jim teď měla říct? Sorry, ona se mi ta ruka jenom zdála? Co by si o ní pomysleli? Chaz najednou zaštěkal. Ellie sebou trhla a otočila se. A pak to uviděla. Jasně se to rýsovalo v měsíčním světle. Ze země se zvedala, vysouvala, tápala šedá ruka kostlivce. Kosti prstů se svíraly jako spáry. Kynuly jí, aby šla blíţ. III. „Támhle!“ vyrazila ze sebe Ellie. Ukázala dopředu. „Támhle je ta ruka!“ Poručík Wilkins na ni upřel zachmuřený pohled. Ellie uslyšela policistku, jak říká: „Co tam vidí?“ Poručík Wilkins zavrtěl hlavou. „Já nevidím vůbec nic.“ Ellie zamrkala. Ruka byla pryč. Ale ona ji viděla! Viděla ji! S divokým výkřikem se vrhla mezi stromy. Kde je? Kde? Kde je… Poručík Wilkins ji chytil za loket a přitáhl zpátky. „Ellie, přestaň. Co je s tebou? Co tam vidíš?“ Vyškubla se mu. „Ta ruka…“ zamumlala. Kde? Před chvíli ji jasně viděla. Kostlivec jí kynul. Kde? Zakopla o balvan. Upadla na kolena. Jak se zvedla zpátky na nohy, spatřila hromádku hlíny. „Tady je to!“ vykřikla a namířila prst. „Přímo tady!“ Zavedla poručíka Wilkinse s oběma poldy k nízkému hrbolu, pokrytému spadaným listím. Poldové znovu rozsvítili baterky. Na hrob dopadly kuţele jasného světla. Všichni tři mlčky hleděli na ruku. Na ruku kostlivce. 13

Poručík Wilkins poklekl a prohlédl si ji zblízka. „Boţe!“ vydechl. „Je to skutečně ruka.“ Otočil se k Ellii. „Jak jsi tak najednou věděla, kde ji hledat?“ Neţ stočila odpovědět, poručík se prudce zvedl. „Jacksone, běţte zpátky k vozu a ohlaste to. Ať sem pošlou naše techniky – ihned.“ „Ano, pane.“ Polda se rozběhl, škobrtl o kořen a zmizel ve tmě. Ellie se nehýbala. Zírala na ruku. Potom Wilkins oslovil policistku: „Barnettová! Tohle místo okamţitě zajistit!“ „Rozkaz!“ „Ellie.“ Poručík se k ní sklonil. Ale ona ho nevnímala. Dívala se na ruku kostlivce. Vystupovala ze země. Pohybovala se. Ukazovala na ni. Natahovala se k ní… „Ellie!“ Polekaně zvedla bradu. „A… ano?“ „Odvezeme tě domů,“ řekl poručík Wilkins mile. „My uţ se o to postaráme.“ „Ne!“ Prudce zavrtěla hlavou. „Já chci vidět… vidět…“ Co chci vidět? Najednou si nebyla jistá. „Budeme zajišťovat místo činu, prohledávat okolí, kopat,“ vysvětloval Wilkins. „Co tvoji rodiče? Copak o tebe nemají strach?“ Ellie okamţik mlčela. Pak řekla. „Já mám jenom tátu. Pracuje dlouho do noci.“ Wilkins pokrčil rameny. „No, tak tu zůstaň, kdyţ chceš. Ale musíš jít stranou. Tohle je místo činu. Vypadá to na hrob.“ Ještě jednou koukla na ruku kostlivce a ustoupila. Ruka trčela z hlíny. Nehýbala se. Ale Ellie ji předtím viděla. Určitě se hýbala. Ruka jí kynula, ukazovala, natahovala se k ní, jako by ji volala, jako by ji lákala do svého temného, příšerného hrobu. Ellie se zachvěla. Proč? ptala se sama sebe. Proč mě k sobě volala? „Ellie!“ Z chmurných myšlenek ji vytrhl Sářin hlas. Otočila se. Její nejlepší kamarádka se prodírala křovím. Přes pracovní kostýmek měla nataţený svetr. Za ní se vyhrnula parta kluků a holek, které znala ze školy. 14

„Co se stalo?“ zeptala se Sára s očima návrh hlavy. Kluci a holky ji obstoupili. Policistka Barnettová kolem hromady natáhla ţlutou pásku. Uvnitř se skláněli poručík Wilkins a polda Jackson s dvěma techniky. Všude se motali lidé. Někteří svítili baterkami. Dva poldové v civilu vzrušeně mluvili do mikrotelefonů. „Sáro, kde se tu bereš?“ vyjevila se Ellie. „No, Joel s Annou vlítli k nám do kafáče a vykládali, ţe jsi v lese za Fear street našla zavraţděnýho,“ vysvětlovala Sára. „A pak jsme zaslechli policejní sirény. Neţ jsem vypadla z práce, zavolala jsem tátovi. Serţant, co má sluţbu, mi řekl, ţe je tady. Tak mě napadlo, ţe tu asi budeš taky.“ Ellie sekla očima po poručíkovi Wilkinsovi, který dohlíţel na dva poldy u hrobu. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Sára. Kývla. „Jenom vymrzlá na kost.“ Kost! Zakryla si rukou pusu. „Proboha, Sáro, já jsem našla ruku“! Sára jí vzala kolem ramen. „Maj nějaký tušení, kdo to můţe bejt?“ „Ne. Tvůj táta říkal, ţe bude trvat celou noc, neţ to tělo vyhrabou. A kdovíjak dlouho jim bude trvat, neţ ho identifikujou.“ „Co kdyţ to nakonec bude sám Smrťák,“ uchichtla se Sára. To byla celá ona. Vysmívala se i váţným věcem. Ale bylo na ní vidět, ţe je pěkně nervózní. Nuceně se zasmála. „Ty si asi myslíš, ţe jsem na takový věci zvyklá, kdyţ mám tátu u policie?“ Hrob byl osvětlený reflektory. Poručík Wilkins a jeden z techniků místo ohledávali. Po straně byla hromada čerstvé hlíny. Sářin táta vzal foťák a několikrát to tam vyfotil. Ellie si najednou, v záři blesků, všimla kluka, který stál stranou od ostatních. Měl na hlavě čapku týmu Cubs staţenou do čela. Temné oči pod kšiltem hleděly na Ellii. Chvíli trvalo, neţ jí došlo, kdo to je. Brian Tanner! Ten kluk z kafáče, kde pracovala Sára. Rychle se otočil jinam. Ellie rýpla do Sáry loktem. „Hele,“ zašeptala. „Támhle je ten frajer. Ten Brian Tanner. Co tady dělá?“ 15

Sára pokrčila rameny. „Copak já vím? Vypadl hned po tobě. Dokonce se ani nenapil coly, kterou si objednal.“ Svraštila tvář a hodila k němu hlavou. „Pořád si říkám, odkud ho znám.“ „Třeba jsi ho viděla někde na mejdanu,“ řekla Ellie. „A kdyţ uţ je řeč o mejdanu…“ Rozhlédla se. Les byl plný lidí, kteří si tiše povídali a sledovali policejní práci. Anna, Joel, Frank, Patty… poznávala i další tváře. „Stačí sebrat tady ty lidi a hned by byl mejdan, co říkáš?“ „Mejdanů není nikdy dost,“ zasmála se Sára. „Ty jsi blázen,“ zasmála se Ellie a začala hladit Chaze po hlavě. Pak se znovu podívala přes ţlutou pásku. Brian Tanner byl pryč. To je divný. Z obehnaného prostoru se ozvaly vzrušené hlasy. Polda Jackson a jeden kriminalistický technik stáli v širokém výkopu. Oba měli gumové rukavice. „Něco jsme objevili!“ řekl Jackson. Ellie přestala dýchat. Sára se naklonila přes pásku, aby líp viděla. Lidi kolem ztichli. Technik roztáhl igelitový sáček. Jackson měl v ruce velkou pinzetu. Něco z výkopu vytáhl. Neţ to strčil do sáčku, Ellie si všimla, ţe je to kousek červené látky. Sára zalapala po dechu. Zničehonic zaťala Ellii nehty do kůţe. Poručík Wilkins pohlédl na dceru. V očích se mu zračila krutá bolest. „Sáro? Co se děje?“ zeptala se Ellie. Sára neodpovídala. Třeštila zrak na tátu. Nebyla schopná vypravit ze sebe slovo. Pak Sářin stisk povolil. A Sára se zaúpěním klesla k zemi. IV. „Sáro!“ vyjekla Ellie. Poklekla k ní. Sáře se obracely oči v sloup. „Sáro! Sáro!“ křičela zoufale. Nic. „Pusť mě k ní!“ ozval se Ellii za zády rozrušený hlas poručíka Wilkinse. Sklonil se ke své dceři. 16

„Ona… ona omdlela,“ vykoktala Ellie. Poručík zamával rukou a křikl: „Ke mně!“ Okamţik nato u Sáry klečel Jackson. „Nepřekáţej tady,“ řekl Ellii a naznačil ji, aby vypadla. Ellie se zvedla. Chaz zakňučel a přitulil se k ní. Zírala na Sářino nehybné tělo. Co se stalo? Proč se Sára najednou skácela? „Bude v pořádku,“ řekl Jackson poručíkovi Wilkinsovi. „Puls je normální. Vypadá to na malou nevolnost.“ Poručík pokýval hlavou. Sára zavrněla a pohnula víčky. Upřela oči na Ellii. Vypadala zmateně. „Budeš v pořádku,“ řekl jí táta konejšivě. Pak přistoupil k Ellii. Mračil se. Uchopil ji za ruku a řekl: „Vrať se domů, Ellie. Sára bude v pořádku. Postaráme se o ni.“ „Ne. Já ji tu nenechám,“ bránila se Ellie. „Klid. A domů, říkám,“ opakoval poručík Wilkins. Vzal ji ramena a otočil k sobě. „Je pozdě. Tvůj otec bude mít starost.“ Ohlédl se. „Barnettová! Řekněte ostatním policistům, aby to tady vyklidili. Nechci tu nikoho vidět. Odvezete slečnu Andersenovou domů.“ „Počkejte!“ Ellie mu stiskla paţi. „Co se Sáře stalo? Proč omdlela?“ Wilkins si povzdychl. „To nic není. Bude oukej. Jenom malá nevolnost…“ Ano, ale proč? ptala se Ellie. Pak pochopila, ţe jí poručík Wilkins uţ nic neřekne. „Pojď, Ellie,“ oslovila ji polic i sika. „Je pozdě. Rodiče se uţ o tebe určitě strachují.“ „Nestrachují,“ řekla Ellie a vykročila k potoku. Ostatní lidé se také rozcházeli. „Mám jenom tátu. Ještě není doma.“ Za potokem se ohlédla. Mezi stromy viděla ve světle reflektorů Sáru, jak se zvedá na nohy. Byli u ní dva poldové. Poručík Wilkins se vrátil za pásku k výkopu, aby si prohlédl červenou látku. Červenou látku. Sára zaúpěla, kdyţ ji spatřila, vzpomněla si Ellie. Proč? Co můţe mít kousek látky společnýho se Sářinou nevolností? Vyšla s policistkou Barnettovou z lesa na ulici. „Ellie! Haló! Ellie!“ 17

Ellie stála ve škole v šatně u otevřené skříňky. Otočila se. Po chodbě klusal Frank Schuler. Prodíral se davem kluků a holek jako sevřenou fotbalovou obranou. Ellie upustila batůţek. Zírala. Frank na ni aţ do té chvíle kloudně nepromluvil. Co jí najednou mohl chtít? „To teda bylo šílený včera v noci.“ řekl. Usmál se a v pomněnkových očích mu vesele zahrálo. Měl na sobě propocenou kostkovanou košili vytaţenou přes plandavé, odřené dţíny s perfektními dírami na kolenou. „Víš, ţe jsi teďka něco jako hvězda?“ Ellie zavrtěla hlavou. „Hvězda? To teda nevím.“ Zkoumavě si ho prohlédla. „Tys mi nevěřil, co?“ řekla. „Kdyţ jsem vás tam u toho hřbitova zastavila, myslel sis, ţe jsem cvok, co?“ Frank zrudl. „Hele, vůbec ne.“ Opřel se o vedlejší skříňku. Ellie svou skříňku zaklapla a otočila klíčkem v zámku. „Uţ poldové zjistili, kdo to tam byl zakopanej?“ zeptal se jí. Zavrtěla hlavou. „Franku!“ ozvalo se z chodby. Ke skříňkám se přihnala Patty a okamţitě čapla Franka za ruku. Měla na sobě světlezelené tričko, dţínovou vestu a černé elasťáky. „Řekla ti něco?“ zeptala se Franka, jako by tam Ellie ani nebyla. „Ona nic neví.“ Patty se rozzářila. Mrskla hlavou a odhodila si z čela melírovou patku. „No, ale já vím! Vypátrala to Anna. Jestli sis nevšiml, tak Sára dneska není ve škole.“ Frank kývl. „To je fakt. Na dějáku sedí přede mnou.“ „Noooooo…“ protáhla Patty. Srovnala si vestu. Pak se naklonila blíţ a zahučela: „Pamatuješ na Melindu? Sářinu starší ségru?“ „Húúúú!“ vyjekla Ellie. „Sára má ségru?“ Patty ještě víc ztišila hlas. „Měla ségru,“ řekla. „Měla ségru?“ opakovala po ní Ellie. Nedokázala zamaskovat překvapení. „Melindu. A ta zmizela,“ šeptala Patty. „A prej tu noc, co se ztratila, měla na sobě červenou mikinu.“ „Aaaaaach,“ vydechla Ellie. Ta červená látka! Tak proto Sára omdlela! A proto měl její táta v očích takovej děsnej smutek! 18

Ale proč mi Sára nikdy neřekla, ţe měla ségru? Frank s Patty na Ellii civěli. „Není ti něco?“ zeptala se Patty. Ellie se sklonila a sebrala z podlahy batůţek. „To je dobrý,“ zalhala. „Musím pádit, nebo přijdu pozdě na hodinu.“ Ještě vydechla čau a uţ letěla chodbou k telefonnímu automatu u sborovny. Musela zavolat Sáře! Ruka se sluchátkem se jí třásla. Namačkala Sářino číslo. Nikdo to nebral. Otráveně zavěsila. Civěla do zdi vedle telefonu a zuřivě přemýšlela. Alespoň uţ tuším, co ta vidina měla znamenat, pomyslela si. Proč mi ta ruka kynula, proč mě lákala k tomu mělkýmu hrobu. Protoţe jsem Sářina nejlepší kamarádka. Byla tam určitě Sářina ségra Melinda. Chtěla, abych o ní Sáře řekla. Aby ji Sára našla. Ano, tak je to. Po škole běţela Ellie do práce. Zařazování knih do regálů v Shadysideské městské knihovně nebylo zrovna nejlíp placené místo, ale Ellie se líbilo. Milovala zvláštní vůni starých knih. A byl tam příjemný klid. Vzala první knihu a vytáhla se na špičky k vrchní přihrádce. Chladný vzduch jí pod zvednutým svetříkem ovál holé břicho. „Prosím vás,“ ozval se muţský hlas. „Kde bych našel něco o primitivních zbraních?“ „Moment,“ vydechla. Nacpala knihu do přihrádky. Ucítila, ţe si ji ten muţ prohlíţí, ţe jí sjíţdí zrakem od hlavy k patě. Rychle si stálila svetřík a ohlédla se. Byl to Brian Tanner. V obličeji měl pobavený úsměv. Na sobě denimovou košili a plandavé dţíny. „Primitivní zbraně? Myslíte šavle a meče a takové ty věci?“ zapištěla. Nervózně si odkašlala a ukázala do uličky. „To bude nejspíš pod číslem šest set.“ „Tam jsem hledal.“ Ellie se zatočila hlava. „No, mělo by to tam někde bejt. Díval jste se do počítače?“ Provinile se usmál. Kolem očí mu naskočily veselé vrásky. Oči 19

měl tmavé, ale zblízka bylo vidět, ţe má duhovky poseté zlatými skvrnkami. „Chtěl jsem se radši zeptat vás.“ Ellie pocítila, jak se jí rozpalují tváře. Nemohla si po moci, musela se taky usmát. Zjistila, ţe Brianovým očím se nedá jen tak odolat. „No, zkusím to. Ale nejsem ţádnej expert. Jenom tu vypomáhám po Škole,“ řekla a dodala: „Po střední škole, aby bylo jasno.“ „Opravdu? Já jsem na vejšce ve Waynesbridge.“ Kráčel za ní uličkou. „Určitě víš. Dvouletá státní přípravka.“ „Ach, to jsem nevěděla, ţe ve Waynesbridge je vejška,“ řekla Ellie. „Teprve nedávno jsme se sem s tátou přistěhovali.“ „To vím.“ Úsměv jí povadl. „Tady někde by to mohlo bejt,“ řekl. Natáhl se přes ni a ukázal na regál. „Jak to víš?“ „Protoţe maj všecky kníţky stejnou signaturu,“ odpověděl. „Ne,“ řekla Ellie. „Já myslím, jak víš, ţe jsem v Shadyside nová?“ „Ééééé… totiţ…“ Brianovi se v těch jeho černých očích podivně zablesklo. „Protoţe jsem tě tu ještě neviděl,“ vyhrkl. „A přitom vypadáš jako ty holky, co se pořád motaj v knihovnách.“ Ellii vyskočilo obočí. „Hele, to má bejt kompliment, nebo co? Jaký holky se pořád motaj v knihovnách?“ zeptala se. „No… takový ty inteligentní.“ Ellie se zasmála, kdyţ viděla, jak se zastyděl. Zřejmě to nebyl takový frajer, jak si původně myslela. Potěšilo ji to. Byl fakt roztomilej. Uţ dlouho se jí ţádný kluk takhle nelíbil. Otočila se a začala studovat regály. Zapomeň na něj, napomínala se. Chodí na vejšku. Chce kníţku. Aţ ji bude mít, zase odejde. „Tady je něco. Jmenuje se to přímo Primitivní zbraně.“ Vzala prstem za hřbet a vytáhla kníţku z přihrádky. Dech se jí zastavil v hrdle. Na přihrádce pod kníţkou leţel nůţ se stříbrnou rukojetí. Z lesklého ostří tekla krev. Na dřevě poličky se tvořila rudá kaluţ. Vyhrnula se přes okraj a začala kapat Ellii na boty a na podlahu kolem nich. 20

Nůţ se pohnul. Krvavé ostří zamířilo Ellii přímo na srdce. V. Ellie zaječela a uskočila. Narazila zády na protější regál. Kniha jí vypadla z ruky. „Hej! Co je s tebou?“ vyjevil se Brian. Ellie zalapala po dechu. Třeštila oči na přihrádku. Nic tam nebylo. Ţádná krev. Ţádný lesky nůţ. Je to pryč! Další vidina. „Sorry!“ vydechla. Věděla, ţe je rudá aţ za ušima. Brian ji drţel za paţi. Jemně se mu vykroutila. Dejchej zhluboka. Uklidni se, říkala si. Zavřela víčka. Byla to jenom vidina. Musíš to překonat, poručila si. Znovu otevřela oči a pokusila se o suverénní úsměv. „Nic se nestalo. Něco se tam mihlo, kdyţ jsem vytáhla tu kníţku. Myš nebo něco, nevím.“ Projel ji pohledem. Zasmál se. „Ty teda umíš ječet kvůli jedný myšce.“ „Dík. Jsem na ječení přebornice,“ odpověděla, aby situaci zlehčila. Sklonila se, zvedla kníţku a strčila mu ji do ruky. „Měj se,“ řekla mu a uhnula očima. Rozběhla se uličkou dozadu. Musí si o mně myslet, ţe jsem totální pako, úpěla v duchu. Ale, boţe, proč mám z něj takovej strach? Proč mám takovej divnej pocit, ţe bych si na něj měla dát pozor? „Ellie, počkej!“ ozvalo se za ní. Nepočkala. Protáhla se kolem ţidle u hlavního výpůjčního pultu a rychle zajela do kanceláře za dozorčím stolem. Zabouchla za sebou dveře. Konečně byla v bezpečí. Opřela se o dveře zády a zamyslela se nad tím noţem. Hruď se jí svírala hrůzou. Uţ mě to zase chytá, řekla si. Vidiny. Ty moje zvláštní schopnosti mě nechtěj nechat na pokoji. Ale proč? 21

Kvůli Brianovi? Protoţe se jí líbí? Protoţe ji přitahuje a zároveň děsí? Ne, to není moţný, usoudila. Bylo to tou knihou. Primitivní zbraně. Jasně, ţe jo! Proto jsem viděla nůţ. Název tý kníţky zapůsobil na moji představivost. Ulevilo se jí. Všechno bude oukej, pomyslela si. Brian Tanner s tou svojí kníţkou odejde a vidiny taky odejdou. „Ale… moment!“ vyhrkla nahlas. „Co se to tady děje?“ Kdyţ na mě Brian volal – volal mě jménem. Já jsem mu přece nikdy neřekla, jak se jmenuju. V šest večer z knihovny vypadla. Pohlédla na pošmournou oblohu. Fičel studený vítr. Větve stromů se ohýbaly a zasypávaly ulici a chodníky ţlutým listím. Po asfaltu strašidelně šustily pohozené noviny. Jako duch, pomyslela si Ellie a zachvěla se. Hodila si batůţek na rameno a zapnula bundu aţ ke krku. Sehnula se proti větru a vyrazila k Sářinu domu. Je to odsud pěkná dálka, povzdychla si. Ale musím k ní zajít, neţ půjdu domů. Vzala to po Park drive a pak na Fear street. Sledovala domovní čísla. Trvalo jí skoro půl hodiny, neţ došla na Sářinu adresu. Zastavila se a upřela zrak na temný domek. Bylo zhasnuto. Nesvítilo ani světlo nad vchodem. Kde mohla Sára a její táta být? Ţe by byli pryč? Hodila si batůţek na druhé rameno a vykročila po svaţitém trávníku k šedému singlovému domku. Napadlo ji, proč ji Sára ještě ani jednou nevzala k sobě domů. Vţdycky buď přišla k nim, nebo měly spicha u obchodního areálu. „Je to divný,“ zamumlala. Byly se Sárou nejlepší kamarádky, říkaly si hodně věcí, ale přece jen tu byla určitá hranice. Sára před Ellie určitě něco tajila. Jako například svoji mrtvou sestru. Proč mi Sára nikdy neřekla o Melindě? podivila se. Ţe by ji to její zmizení tak bolelo? Kdyţ se přiblíţila k domku, viděla, ţe je zanedbaný. Přední schody byly rozbité. Barva byla oprýskaná na holé dřevo. Stiskla zvonek a čekala. Nic. Uvnitř bylo ticho. Třeba Sára spí, usoudila. 22

Seběhla po schodech zpátky, zvedla hlavu a koukla do patra. V okně visely růţové záclony. Musel to být Sářin pokoj. Okno bylo pootevřené. Přiloţila si dlaně k puse a zavolala: „Sáro! Jsi tam?“ Nic. „Sáro, jsi tam? To jsem já!“ Ne. Nikdo nebyl doma. Uţ chtěla odejít, kdyţ vtom něco zahlédla. V okně se mihl stín. Záclona se zavlnila. Za záclonou se objevila hlava. Bílá, mrtvolná tvář. „Sáro?“ vykřikla Ellie. Proboha! Záclona se odhrnula a Ellie spatřila holou lebeční kost. Prázdné oční důlky. Krutý, bezzubý škleb. Z okna se na ni šklebila lebka kostlivce. VI. „Aaaaaach!“ Ellie ztuhla. Zavřela oči. Kdyţ jé znovu otevřela, byla lebka pryč. Ellie několikrát zamrkala. Viděla jenom tmavé okno s povlávající záclonou. Další vidina? Ano, určitě vidina, řekla si. Ale proč? Co to mělo znamenat? Ţe by tam Sára přece jen byla? Srdce jí děsně bušilo. Vyběhla na verandu a zabušila oběma rukama na dveře. „Sáro! Sáro!“ Znovu stiskla zvonek, drţela ho a naslouchala. „Sáro? Slyšíš mě?“ Nic. Pak toho nechala. „Ne, není doma.“ Rozšklebená lebka. Další vidina, pomyslela si trpce. Vidina smrti. Čí smrti? Vzpomněla na kafáč Alma’s, kam Sára chodila po škole prodávat. Touhle dobou by přece měla bejt v práci, došlo jí. No jasně. Sára je v bufáči! Do školy přijít nemusela, ale práci by určitě nevynechala. Potřebovala peníze. Zastrčila ruce do bundy, sklonila hlavu proti větru a vyrazila ke kafáči Alma’s. Musím se tam podívat. Táta stejně ještě není doma. 23

Musím zjistit, jestli se Sáře něco nestalo. Měla za sebou tři nebo čtyři bloky, kdyţ ji začal sledovat černý dţíp. Ellie přidala do kroku. Nikoho s černým dţípem neznala. Dţíp ji předjel. Z bočního okénka se vysunula hlava. „Hej, Ellie! To jsem já! Ten kluk z knihovny!“ Ellie se otočila. V dţípu seděl Brian Tanner! „Snad jsem tě nevyděsil?“ řekl a zasmál se. „Nesmysl,“ zalhala. „Nasedni,“ nabídl jí. „Kam to bude?“ „Alma’s,“ odpověděla. „Jenţe já si k cizím pánům do auta nesedám,“ dodala s provokativním úsměvem. „No, takţe ti nezbejvá nic jinýho, neţ nasednout a seznámit se se mnou,“ řekl a v očích se mu odrazilo světlo pouliční lucerny. „Pak uţ nebudu cizí pán.“ „Víš, co je mi divný? Ţe znáš moje jméno.“ Sestoupila z chodníku. „Přece jsem ti neřekla, jak se jmenuju.“ „A jo.“ Stiskl si bradu. „Ale to ti vysvětlím. Slyšel jsem, jak na tebe volala knihovnice.“ Ellie se ušklíbla. „Hele, nelţi. Ta mi neřekne jinak neţ slečno Andersonová.“ „Oukej, oukej, tak kecám. Řekla mi to ta tvoje kamarádka v kafáči.“ „A proč teda kecáš?“ řekla Ellie, aby se jí jen tak nevykroutil. Brian se zachechtal. Dokonce i trochu zrudl. Boţe, ten je sladkej! pomyslela si. „No tak, nasedni!“ Něco jí říkalo, aby to nedělala. Ukázala před sebe. „Já uţ to dojdu. Ale dík. Fakt dík.“ Neţ stačil něco dodat, rozběhla se a zmizela za rohem. Dţíp zaječel, jak Brian odrazil od chodníku. Třikrát zatroubil a odjel. Ellie vrazila do kafáče. Nade dveřmi zacinkal zvonek. Uvnitř bylo teplo. To ji uklidnilo. Zastavila se. Zuřivě dýchala. Proč jsem to udělala? ptala se sama sebe. Uţ potřetí před Brianem Tannerem utekla jako před nějakým monstrem. Bylo to proto, ţe jí lhal o jejím jméně, nebo proto, ţe 24

měla strach z další vidiny? Zavrtěla hlavou. Nevěděla, co si o tom myslet. Hodila batůţek na podlahu a posadila se na první stoličku od dveří. V Alma’s bylo skoro prázdno. V boxu seděl u kafe párek důchodců. Na opačném konci pultu dřepěl tlustý chlap v umaštěné pracovní kombinéze a konzumoval párky s fazolemi. Kde byla Sára? Ellie si mohla vykroutit krk, jak se snaţila prokouknout zamaštěné sklo kuchyně. Slyšela syčení roštu s hamburgery. Někdo tam musel být. Pohnuly se lítačky a z kuchyně vyšel Ernie Marks, majitel a kuchař v jedné osobě. Bylo mu přibliţně čtyřicet, byl skoro holohlavý a na očích měl brýle silné snad dva cenťáky. „Šťavnaté masíčko,“ zajódloval a poloţil talíř před chlapa v kombinéze. „Tak co, jaký jsou dneska párečky s fazolkama, co?“ „Stojej za starou bačkoru,“ zasmál se chlap. „Proto si je vţdycky dávám.“ Ernie si s chlapem chvíli povídal. Pak se sebral a přesunul se k Ellie. „A heleme se! Kde máš tu svoji kamarádku?“ zeptal se. Hrála si se stojánkem na ubrousky. „To jsem se právě přišla zeptat já vás,“ vydechla. Ernie si utřel ruce do upatlané zástěry. „Nepřišla,“ řekl. „Ani nezavolala.“ „To by Sára v ţivotě neudělala!“ Ernie vzdychl. „To mi povídej. Za celej rok nevynechala jedinej den.“ Ellie sklopila oči. Viděla, ţe jeden ubrousek roztrhala na drobné kousky. Hodila je na pult. „Slyšel jste, co se včera stalo? O tý mrtvole v lese?“ „Jo.“ Poškrábal se na pleši. „Prej to byla Sářina sestra,“ řekla Ellie a ztišila hlas. „Vy jste tu dlouho. Neslyšel jste něco o Sářině sestře? Ţe zmizela nebo tak? Mělo se to stát předloni. Nepamatujete se? Nevíte, proč se ztratila?“ Ernie zavrtěl hlavou. „Jenom co bylo v novinách.“ Chlap v kombinéze zvedl do výšky šálek a zvolal: „Ernie! Tahle břečka je podle tebe kafe?!“ 25

„Klídek,“ řekl Ernie a odebral se ke konvici s kávou. Ellie se opřela lokty na pult. „Promiň, je tu volno?“ ozvalo se. Trhlo to s ní, ţe málem spadla ze stoličky. Stál u ní Brian Tanner. „Obsazeno. Rezervé pro Lebkouny,“ zasmála se. Brian se taky zasmál. Ledabyle se posadil vedle ní. Vypadá, ţe má vymakaný svaly, usoudila Ellie. „Aţ Lebkouni přiletěj, tak to tady uvolním,“ řekl. „Co sis dala?“ „Co tu děláš? Přišel jsi na večeři?“ zeptala se a odhodila si vlasy z čela. „A ty?“ vrátil jí to Brian. Zavrtěla hlavou. „Já zrovna odcházím. Mám doma Chaze.“ „To je chlap nebo pes?“ „Nevíš?“ zeptala se. Brian zvedl ruce, jako by se vzdával. „Jo, ale radši se zeptám, ţe jo. Oukej, včera jsi ho měla v tom lese.“ Ellie se zamyslela. Pak řekla: „Jo. Měla jsem ho s sebou.“ Zadívala se mu do očí. „No? A co jsi v tom lese dělal ty?“ „To, co všichni. Byl jsem se podívat. Hledal jsem senzaci.“ Podepřel si bradu dlaní. „Prej jsi to byla ty, kdo tu mrtvolu našel.“ Ellie při té vzpomínce zamrazilo. „Jo, ale nechce se mi o tom mluvit. Fakt ne. Jsem z toho pořád špatná.“ Odmlčela se a dodala s úsměvem: „Jestli tam u vás ve Waynesbridge píšeš do školního časáku nebo něco, tak se mnou ztrácíš čas.“ Zavrtěl hlavou. „Nejsem ţádnej pisálek.“ Ellie se k němu přisunula. „Tak mi řekni, co děláš v Shadyside. Bydlíš tu?“ Brian znovu zavrtěl hlavou. „Ne. Bydlím ve Waynesbrigde u babičky. Hele, kdo je ta Alma, co je po ní pojmenovanej tenhle bufáč?“ „Ţádná Alma neexistuje,“ uchichtla se Ellie. „Někdo říkal, ţe je to jméno Ernieho kočky.“ Braun se zasmál. „Takţe hamburgery tady dělají z kočičího masa.“ „Pravděpodobně,“ uchichtla se znovu. Zakručelo jí v ţaludku. Zahanbeně si poloţila ruku na břicho. 26

„Takţe si je dáme, co říkáš?“ navrhl. Po půldruhé hodině mrkla Ellie na hodinky. Tak senzačně si s Brianem povídali, ţe úplně ztratila pojem o čase. „Boţe, sedm pryč! Táta uţ doma začíná šílet.“ „Zavolej mu,“ navrhl Brian. „Řekni mu, ţe tě za čtvrt hodinky přivezu.“ „Ale…“ zamyslela se. Zvonek nade dveřmi zacinkal, aţ se lekla. Vešel poručík Wilkins. „Pane Wilkinsi!“ vyjekla a seskočila ze stoličky. „Celej den hledám Sáru. Kam se ztratila?“ Vysoký polda na Ellie chvíli zíral, jako by ji nepoznával. Pak pokýval hlavou a řekl: „Nedělej si starosti. Odvezl jsem ji na pár dní k tetě. Právě to jdu říct Erniemu.“ „Ach, sláva! Já se bála, jestli se jí něco nestalo.“ Zakousla se do rtů. Děsně se poručíka Wilkinse chtěla zeptat na tu mrtvolu, ale on uţ byl u Ernieho. Ellie zastrčila ruce do zadních kapes dţínů a otočila se zpátky k Brianovi. Vytřeštila oči. Brian tam nebyl! Zírala. Kam zmizel? Na záchod? Poručík Wilkins byl s Erniem za chvíli hotov a vyrazil k východu. Kývl Ellii na pozdrav. Ellie za ním zavolala: „Prosím vás, řekněte Sáře, ať mi brnkne!“ Dopila colu s očima upřenýma k pánským záchodům. Ernie sáhl po prázdné sklence. „Tak co, krásko, dáš si dortíček?“ zeptal se. „Mám banánovej se šlehačkou. Vůbec se po něm netloustne.“ „Ne.“ Ellie zavrtěla hlavou. „Brian mě odveze domů.“ Ernie se zarazil. „Brian? Ten kluk, co tu s tebou seděl?“ Přikývla. Ernie hodil hlavou ke dveřím. „Ten uţ je pryč.“ Zalapala po vzduchu. „Pryč?“ „Jo. Zatímco ses vybavovala s poručíkem Wilkinsem, hodil na pult na peníze a vystřelil odsud jako namydlenej blesk.“ Kdyţ Ellie přišla domů, táta seděl v obýváku ve svém ošoupaném ušáku a četl noviny. Dala mu pusu do vlasů. „Čau, tati. Nezlob se, ţe 27

jdu pozdě. Uţ jsi večeřel?“ Něco zavrčel. Byl pohrouţený do čtení. Ellie mu nakoukla přes rameno. Těţce polkla. Z novin se šklebil titulek: V LESE ZA FEAR STREET NALEZENA NEZNÁMÁ MRTVOLA. Ještě s ním o té děsné události nemluvila. Kdyţ minulou noc přišel domů, byla uţ v posteli. A ani se jí nechtělo. Táta řeči o jejích zvláštních schopnostech nesnášel. Říkal, ţe má bujnou fantazii a vymýšlí si. Teď mu to ale musela říct. „To já jsem tu mrtvolu našla,“ vypravila ze sebe. Táta sklonil noviny. „Ty? A co jsi dělala v lese?“ „Vzala jsem Chaze ven. Vlastně on tu mrtvolu objevil.“ Táta vykulil oči. Úplně zíral. Pod víčky měl tmavé kruhy. Připadal jí najednou starý a unavený. „Kolikrát jsem ti říkal, ţe nemáš chodit v noci do lesa? Kolikrát ti mám opakovat…“ „Já vím, já vím,“ přerušila ho. Obešla křeslo a posadila se na gauč. „Jenţe kdyţ jsme šli s Chazem ven, bylo ještě světlo. Setmělo se, aţ kdyţ jsem byla ohlásit ten nález na policii.“ Tátovi se zablesklo v očích. Byl pěkně naštvanej. „Ty nemáš na policii co dělat, holčičko. Jsi na to ještě moc mladá!“ „Ale tati!“ Ellie nechápala, proč tak zuří. „Neposloucháš, co ti říkám? To já jsem našla tu mrtvolu. Přece po mně nemůţeš chtít, abych si to nechala pro sebe a neohlásila to?“ „Můţu. Jsem tvůj otec!“ „Můj otec!“ opakovala po něm. „To není ţádnej důvod. Pořád říkáš, ţe nemám dělat tohle a támhleto a vůbec, ale nikdy mi neřekneš proč.“ „Já ti nemusím nic vysvětlovat!“ zavrčel. „To není pravda,“ vyštěkla Ellie. „Brzy mi bude sedmnáct. Nejsem dítě!“ Sekla po něm chladným pohledem. „A teď ty tvoje řeči uţ vůbec nechápu.“ Táta měl v obličeji nečitelný výraz. Ramena mu poklesla. Odhodil noviny na zem a povzdychl si. „Ano, ano, já vím. Ale, prosím tě, nezaplétej se s policií. Nechci, abys dopadla jako tvoje máma.“ Chvíli mlčel. Pak si odkašlal. A pronesl smutným hlasem: „Není 28

pravda, co jsem ti vţdycky říkal, Ellie. Maminka neumřela v nemocnici. Byla zavraţděná.“ „Zavraţděná?“ vydechla Ellie a chytila se za pusu. „Co to povídáš? Máma přece měla zánět slepýho střeva!“ „Ach, Ellie.“ Táta se zvedl z křesla, přešel ke gauči a posadil se vedle ní. „Kdyţ se to stalo, byly ti dva roky. Ne, nechtěl jsem ti lhát – ani babička a dědeček – jenţe, jak jsme ti to měli říct?“ Pokýval hlavou. „A potom, kdyţ jsi byla větší a pochopila bys to, jsem zase nevěděl, jak ti to říct. Tedy vůbec… prostě se mi o tom nechtělo mluvit… uţ nikdy.“ Hlas se mu zlomil. „Bylo to hrozné.“ Ellii se vhrnuly do očí slzy. Byla v šoku. Celá léta si myslela, ţe máma umřela na zánět slepého střeva! Celá léta neznala pravdu. „Tati, jak se to stalo? Kdo mohl mámu zabít?“ zeptala se slabým hláskem. Táta odvrátil zrak. „Ztratila se malá holčička. Pak se ukázalo, ţe byla zavraţděná. Zabil ji šílenec – individuum, které se nemělo dostat z vězení. A ten chlap potom zabil i maminku.“ „Ale proč?“ naléhala Ellie. Zoufale chtěla vědět pravdu, i kdyţ cítila, ţe tátovi jitří staré rány. „Nevím to. Kladl jsem si tuhle otázku snad miliónkrát. Ale nevím to.“ Začal vzlykat. Ellie cítila, jak jí po těle naskakuje husí kůţe. Znovu a znovu. Třásla se. Nemohla přestat. Moje máma byla zavraţděná! Zvedl se jí ţaludek. Vstala. Nohy se jí podlomily. Měla je jako z gumy. Nějak se vyškrábala po schodech nahoru. Vpadla do koupelny. A začala zvracet. Po několika minutách zaklepal táta na dveře. „Ellie, jsi v pořádku?“ „Ano,“ zachrčela. „Ne, já…“ Děsně se rozbrečela. „Odpusť mi to, holčičko,“ volal táta za dveřmi. „Neměl jsem ti to říkat.“ „Ale, tati, já to přece musím vědět,“ vzlykala. „A jsem oukej. Opravdu. Musím se osprchovat.“ 29

„Jsi oukej?“ „Ano, neboj.“ Slyšela ho, jak sestupuje po schodech do obýváku. Odněkud z hlavy jí vystřelila tupá bolest. Temná, děsivá představa! Snaţila se ji potlačit, ale marně. Byla jako mátoha. Pomalu si stáhla věci. Pak pustila sprchu a počkala, aţ poteče horká voda. Sedla si do horkého proudu. Zavřela oči a snaţila se vybavit vzpomínky na matku. Moc se na ni nepamatovala. Věděla jenom, ţe máma měla dlouhé blond vlasy, zelené oči a krásný hlas. Její smích zvonil jako vánoční zvonečky. Otevřela oči. Táta se o ni celá ta léta staral, jak jen mohl. Ale Ellie přesto všechno cítila, ţe něco není v pořádku, ţe jí něco chybí. Jak ji mohl někdo zabít? Proč? Znovu zavřela oči. Zvedla hlavu, vystavila obličej horkému proudu. Zůstala tak dlouho, hodně dlouho, dokud se jakţ takţ nevzpamatovala. Otevřela oči. Otevřela oči a vyjekla. Nad ní na bílých kachlíčcích se leskl nůţ! Vykřikla a instinktivně vyskočila. Stříbrná rukojeť zářila, z ostří odkapávala krev. Ellie se podívala dolů. Vana byla plná krve. Krev jí sahala aţ ke kotníkům. Byla tak horká. Tak hustá! Nůţ zamířil na ni. Ellie si zakryla rukama obličej. Ječela jako šílená: „Neeeeeee!“ Ucukla a uklouzla. Upadla. Do horké krve. „Aúúúúúú!“ Narazila hlavou na okraj vany. Krev vycákla na obkládačky na zdi. Ellie byla celá od krve. Zoufale si rukama třela oči. Zalapala po dechu. Vyškrábala se na kolena. A pak uslyšela křik. Volání o pomoc, které se rozléhalo mezi zakrvácenými stěnami koupelny. Ellie ztuhla. Zděšeně naslouchala. Boţe, to je strašný křik! A 30

poznala hlas své matky! VII. „Mami!“ kvílela Ellie. „Mami – kde jsi!“ Slyšela jenom hukot puštěné sprchy. Křik ustal. „Mami – neeeeee! Neodcházej!“ sténala. „Nenechávej mě tady! Mami!“ „Ellie! Ellie…“ Další hlas. Tentokrát to byl táta. Volal z chodby: „Ellie, co tam děláš?“ Děsně se třásla. Chtěla odpovědět, ale nedokázala ze sebe vypravit slovo. Podívala se na sprchu. Zakrvácený nůţ zmizel. Obkládačky byly čisté. I vana byla čistá. Boţe, taková šílená vidina! Pomalu se zvedla na nohy a zavřela sprchu. Mami, jsi tu ještě? ptala se sama sebe. Já tě slyšela, mami. Slyšela jsem tě křičet. Prosím tě, nenechávej mě tu! Z hrozných myšlenek ji vytrhla tátova slova: „Ellie, ozvi se! Co je s tebou?“ Zhluboka dýchala. Pak ze sebe vypravila: „Neboj, tati. Jsem oukej! Neslyšela jsem tě. Měla jsem puštěnou sprchu. Ta voda…“ „Máš telefon!“ křičel přes dveře. „Nějaký Brian.“ „Coţe?“ Brian Tanner? Tak to teda ne! Ten oprsklej kluk jí neměl co volat! „Řekni mu, ţe uţ spím.“ „Opravdu?“ zeptal se táta. „Jasně.“ Vylezla z vany a osušila se. Natáhla na sebe starý froťák a podívala se do vlhkého zrcadla. Byla bledá, oči měla uřvané a prázdné. Jak to, ţe teprve po čtrnácti letech poprvé slyšela matčin hlas? Zírala do zrcadla, jako by v něm hledala odpověď. A proč se jí pořád zjevuje ten stříbrný nůţ? Nůţ, z kterého kape krev? Ţe by to nějak souviselo s Brianem Tannerem? S tou mrtvolou v lese? S mámou? Musela na to přijít. Musela! 31

Utáhla si pásek ţupanu a sešla po schodech dolů. Táta seděl v kuchyni a před sebou na stole měl velký hrnek kafe. Ellie se zarazila, kdyţ spatřila jeho oči. Byl uplakaný. „Tati?“ oslovila ho ve dveřích. Sklonil hlavu. Styděl se za slzy. „Tati, jak to bylo s tou máminou vraţdou?“ zeptala se tiše. Posadila se ke stolu naproti němu. Zavrtěl hlavou. „Uţ o tom nechci mluvit, Ellie. Je to čtrnáct let, ale teď mám pocit, jako by se to stalo včera. Nezlob se.“ Ellie ho vzala za ruku. Do očí se jí vhrnuly slzy. Neměla by mu říct, co se jí přihodilo ve vaně? Neměla by mu povědět, ţe viděla zakrvácený nůţ? Ţe slyšela matčin křik? Ne. Táta tyhle řeči nesnášel. Nikdy jí nevěřil. Její vidiny byly prostě nesmysly – a bašta! „Opravdu nemůţu,“ řekl, hlavu pořád skloněnou. „Uţ je to dávno.“ „Tak jo.“ Přijdu na to sama, rozhodla se. Ani další den nebyla Sára ve škole. Ellie se tomu nedivila. Čekala, ţe jí Sára zavolá. Děsně s ní potřebovala mluvit. Všech šest vyučovacích hodin proseděla jako v mlze. Musela myslet na mámu. Kdyţ zazvonilo, vyletěla ze školy a celou cestu do knihovny běţela. „Dobré odpoledne, slečno Andersonová,“ zahalekala hlavní knihovnice. „Dneska vás čeká dost práce.“ Ellie jí sotva kývla na pozdrav. „Perfektní,“ vyhrkla. „Ale nejdřív si musím vyhledat něco do školy. Bude to jenom pár minut.“ Ani nečekala, jak na to knihovnice zareaguje, a uţ letěla do čítárny. Zapadla k prohlíţečce mikrofilmů. Chvíli zkoumala cedulky na zásuvkách s filmy. Máma zemřela, kdyţ jí byly dva roky. Před čtrnácti lety. Jenţe kterej měsíc? Ellie se snaţila rozpomenout, co jí říkal táta. Vtom ji ovanul mrazivý vzduch. Ucítila zápach vlhké půdy. Zavřela oči a uvolnila ruce, musela se do té vidiny víc ponořit. 32

V mysli se jí zjevily stromy obsypané rudým, oranţovým a ţlutým listím. Pak spatřila strašidelnou lampu chystanou na Halloween. Říjen! Vytáhla zásuvku s cedulkou ZÁŘÍ – PROSINEC a vzala několik svitků filmu. Vloţila první svitek do prohlíţečky, zapnula ji a nastavila obraz. Na obrazovce se objevila titulní strana starých novin The Shadyside Beacon z úterý prvního října. O vraţdách se píše na titulní stránce, řekla si Ellie. Projíţděla svitek obrázek po obrázku. Tady! Osmnáctého října. ŢENA V SHADYSIDE PŘEPADENA A UBODÁNA K SMRTI Ubodaná! Ubodaná stříbrným noţem! Ellii se stálilo hrdlo. V puse měla sucho jako ve vyhaslém kotli. V spáncích jí pulzovala krev. Zírala na článek pod titulkem: Včera časně ráno došlo na Fear street k vraţednému útoku. Paní Louise Andersonová, bytem na Canyon road 128, utrpěla několik bodných ran. Na místo se neprodleně dostavila městská policie, přivolaná náhodně projíţdějícím motoristou. Oběti jiţ nebylo pomoci. Poblíţ byla nalezena dvouletá dcera paní Andersonové ve sportovním kočárku. Byla zděšená, plakala, nebylo však u ní zjištěno ţádné zranění. Neexistuje svědek, který… Ellie zvedla oči od obrazovky a padla na opěradlo. Víc nemohla číst. Z očí jí vytryskly slzy a zaplavily jí tváře. To jsem byla já! Byla jsem u toho! Musela jsem tu vraţdu vidět! Slzy na tvářích ji pálily. Civěla tupě před sebe. Slova byla rozplizlá jako nějaká mazanice. Jak tak seděla a civěla, dostával obraz v její mysli jasnější kontury. Ţena na chodníku. Jasné podzimní ráno. Ta ţena – jej í máma! Paní Andersonová vykřikla. Zvedla ruce. Chránila si obličej. 33

Ellie si zacpala pusu, aby taky nevykřikla. „Mami! Mami! Neeeeeeeee!“ Na okamţik zahlédla matčin zoufalý pohled. „Děťátko moje!“ zašeptala matka. A ona se dívala, jak před ní maminka pomalu klesá na chodník. VIII. Ellie se třásla. Brečela. Uţ chápala, proč táta o té vraţdě nechce mluvit. Věděla, ţe od téhle chvíle ji bude ten matčin nešťastný, zoufalý pohled pronásledovat aţ do smrti. Jedna věta z toho článku se jí v mysli neustále vracela. Neexistuje svědek… Aţ na dvouletou holčičku, pomyslela si Ellie. Aţ na mě. Šálila roztřesenou rukou na knoflík prohlíţečky. Přejela na titulní stránku z dalšího dne. DOMNĚLÝ VRAH DOPADEN Ellie četla, i kdyţ na to pro slzy sotva viděla. Podezřelý muţ byl ze Shadyside. V jeho domě byly nalezeny zakrvácené části oděvu. Nůţ objevila policie v popelnici. Spousta důkazů. Jediné, co chybělo, byl motiv. „Slečno Andersonová!“ Ze dveří vykoukla zamračená hlava knihovnice. „Máte ukládat knihy do regálů.“ „Uţ běţím!“ Ellie si utřela oči, vytáhla film a vypnula prohlíţečku. Kdyţ vracela svitky do zásuvky, byla ráda, ţe se dozvěděla alespoň něco. Ale proč se jí pořád zjevoval ten nůţ? Přestěhování zpátky do Shadyside – a objevení toho záhadného hrobu – oţivilo staré vzpomínky. Hrůzostrašné vzpomínky, které v sobě nosila celých čtrnáct let. A nevěděla o tom. Přiloţila prst na zvonek u Wilkinsů a stiskla. Vylez, vylez, ţadonila v duchu. Já vím, ţe tam jsi, Sáro. Předtím jí volala z knihovny. Někdo to zvedl. Drţel sluchátko. Chvíli poslouchal. A pak zavěsil. 34

Poručík Wilkins říkal, ţe Sára je u tety. Ale Ellie se z nějakého záhadného důvodu nemohla zbavit dojmu, ţe jí lhal, ţe Sára je pořád v Shadyside. Naštvaně zabušila na dveře. „Sáro! To jsem já, Ellie.“ Zalomcovala knoflíkem. A k jejímu nesmírnému překvapení se dveře otevřely. Nakoukla do tmavé předsíně. „Sáro?“ zavolala opatrně. V předsíni to páchlo plísní. Ellii ovanul chladný, zatuchlý vzduch. Vešla do domu. Panovalo tam hluboké ticho. Chvíli trvalo, neţ se rozkoukala. „Sáro?“ zavolala znovu. Nastraţila uši. Nic. „Sáro? Jsi tu? Jsi doma?“ Vstoupila na staré dřevěné schody. Pod kaţdým jejím krokem zapraskaly. Od bot se jí zvedal prach. Nahoře se zastavila. Byla poprvé u Sáry doma, Rozhlíţela se. Kde můţe mít pokoj? „Sáro?“ S tlukoucím srdcem zamířila k prvním dveřím. Byly pootevřené. Zastavila se. „Sáro? Jsi tam?“ Ticho. Ellie se zhluboka nadechla a zatlačila do dveří, aţ se otevřely naplno. Strčila hlavu dovnitř a rozhlédla se po zšeřelé místnosti. „Sáro? Ach, boţe, neeeee!“ Ellie zděšeně zaječela. Na posteli leţelo nehybné tělo. IX. Ellii se podlomila kolena. Musela se chytit zárubně. Poznala v tom matném světle Sářiny rovné černé vlasy. Sára byla na břiše, bezvládné ruce jí leţely podle boků. „Sáro! Sáro! Sáro…“ křičela jako šílená. Tělo se pohnulo. Sára se otočila, stálila si z čela vlasy a upřela na Ellii mdlé oči. „To jsi ty?“ zachrčela zmámeným hlasem. Ellie popošla k posteli. „Díky bohu!“ vydechla. „Já… já myslela…“ „Kde ses tu vzala?“ zeptala se Sára a s námahou se vytáhla do sedu. Ellie ji neposlouchala. „Sáro… co je to?“ rozkřikla se na ni. „Co se děje, Sáro?“ 35

„Všechno,“ odpověděla a zasténala. Sebrala z postele plyšového medvídka a přitiskla si ho na prsa. Měla na sobě pořád stejný pracovní kostým a svetr, v kterém tu noc byla v lese. Povlečení s dekou leţelo zmuchlané na podlaze. Ellie se rozhlédla. Sára v pokoji neměla ţádný obrázek ani plakát, prostě vůbec nic. „Sáro, já… já se o tebe tak bála,“ řekla jí. „Tvůj táta říkal, ţe tě odvezl k tetě, ale…“ Sára se podivila. „K tetě?“ Pak vyštěkla: „Já ţádnou tetu nemám!“ Otočila se s medvídkem v náruči ke zdi. Ellie se k ní posadila na pelest. „Tak o co tady jde? Prosím tě, řekni mi to, abych ti mohla pomoci.“ „Mně nepomůţeš. Ale řeknu ti to. V tom hrobě byla moje ségra.“ Rozplakala se. Ellie ji poloţila ruku na ramena. Takţe to byla pravda. „Táta se z toho zbláznil. Od tý noci, co jsme ji našli, se mnou vůbec nemluví. Přijde domů, nají se a zase odejde. Neřekne slovo. Vůbec nic. Ani to, ţe to byla moje sestra!“ Sára vzlykala, aţ se třásla. Zakryla si medvídkem obličej. „Ach, Sáro,“ zašeptala Ellie a pohladila ji po hlavě. Sára se ne a ne vzpamatovat. Seděly vedle sebe a nemluvily. Bylo to dusné, mrazivé, nesnesitelné ticho. Najednou Sára medvídka upustila a ruce se jí svezly na postel. Usnula, řekla si Ellie. Vzala z podlahy deku a přikryla svoji nejlepší kamarádku a vyšla po špičkách z místnosti. Chudák Sára, pomyslela si. Je to tak strašný! Nevím, jak bych jí pomohla. Nemůţu ji tady přece nechat samotnou. Ale co kdyţ se její táta vrátí domů a najde mě tady? Mohlo by ho to rozrušit… Moţná bych mu mohla pozdějc zavolat a říct, ţe Sáru vezmu k nám domů. Na chodbě se Ellie zastavila. Dveře naproti byly taky pootevřené. Ellie nějakým záhadným způsobem poznala, ţe je to starý Melindin pokoj. Nejdřív se chtěla otočit a zmizet, ale zvědavost ji přemohla. Strčila do dveří a vešla. Na zdech visely obrázky. Postel byla 36

zakrytá květovaným přehozem a ozdobená nabíranými polštáři. Nikde nebylo ani smítko prachu. Na skleněné toaletce byly srovnané kartáče, hřebeny, parfémy a make-upy. Byl to dokonalý, čisťounký pokojíček. Jako by v něm Melinda pořád ještě bydlela. Ellie si všimla rámečku na prádelníku. Vzala ho do ruky. Školní fotka. Usmívající se holka. Ta holka vypadala jako Sára, jenom oči měla jiné – modré. A taky měla delší vlasy. Aţ někam na lopatky. Jak umřela? napadlo Ellii. Kdo ji zahrabal v tom hrozném, temném lese? Proč k ní Melinda z toho hrobu natahovala ruku? Proč po tak dlouhé době chtěla, aby ji našli? Ellie fotku zkoumala, přemýšlela. Byla to krásná holka. Musela mít spoustu kamarádek. Musela být ve třídě oblíbená. Určitě se dobře učila. Ne, tahle holka neměla umřít! Fotka se začala Ellii před očima měnit. Melindin úsměv zmizel. Tmavé rty se pohnuly. Ellie zamrkala. Co se to děje? Co to vidím? Melinda otevřela pusu. V očích se jí zajiskřilo a panenky se jí rozšířily, jako by se dívala na něco strašného. Upírala ty velké oči na Ellii. Začala křičet. A křičela čím dál tím víc. Byl to děsivý, mlčenlivý křik. Rámeček vypadl Ellii z ruky. Sklo se na zemi roztříštilo. Ellie se otočila a utekla pokoje. Vrhla se na schodiště. Brala to po dvou schodech najednou. Dole zakopla a přistála aţ u domovních dveří. S přidušeným výkřikem chňapla po dveřním knoflíku. Dveře se rozletěly. Nadechla se čerstvého vzduchu a rozběhla se jako šílená ulicí. Takhle rychle snad ještě nikdy v ţivotě neběţela. Zpočátku si nevšimla, ţe ji někdo pronásleduje. Přehlušovala vlastním dusotem ostatní zvuky. Kdyţ na to přišla, bylo pozdě. Běţela parkem. Ohlédla se, kdo to je. Zakopla o spadlou větev a 37

přistála na břiše. Na záda se jí zřítila těţká postava a vyrazila jí dech. Ellie zalapala po vzduchu a převalila se na záda. Vytřeštila oči. Zase on. „Ty?!“ zachrčela. X. „Kdo jinej?“ zeptal se Brian Tanner. Zvedl se na ruce a vyskočil na nohy. Oprášil si z černých dţínů hlínu a suché listí. „Pro… promiň,“ vykoktala Ellie. Byl to fakt. Kdo jiný to mohl být? „Prostě jsem zpanikařila, znáš to,“ usmála se. „Nejsem zvyklá, aby se za mnou někdo hnal přes park.“ Brian si sáhl na rozbitý ret. „Neslyšela jsi?“ řekl. „Volal jsem na tebe.“ „Proč za mnou pořád lezeš?“ rozkřikla se. Posadila se. Zebra ji bolela. Natloukla si koleno. „Jsi můj tělesnej stráţce, nebo co?“. Brian si tiskl ránu na puse. „No, kdybys sis mě najala…“ ušklíbl se. „Ale po tom včerejšku se ani nedivím, ţe přede mnou utíkáš…“ Hlas se mu zadrhl. „Vypadl jsi z Alma’s jako duch.“ Ellie se snaţila vypadat naštvaně. „Co to jako mělo znamenat?“ Pokrčil rameny. „Ale taková rychlovka. Sorry.“ Vytáhl ze zadní kapsy červený kovbojský šátek a přiloţil si ho na rty. „No, kam ses tak hnala?“ zeptal se. „Ale…“ Ellie nevěděla, co říct. Bylo lepší mlčet, neţ plácnout nějakou pitomost. Objala si rukama kolena. Kdyţ jí Brian utekl z kafáče, byla naštvaná a dokonce i uraţená. Ale přestoţe se to stalo teprve včera, najednou jí to připadalo jako děsně dávno. Zvedla k němu oči. „Kdyţ ti to řeknu, budeš si o mně myslet, ţe jsem cvok.“ „Zkus to.“ Sedl si vedle ní do trávy. Sundal jí z vlasů suchý lísteček a zahodil ho. „Tak mluv. Ţádný strachy.“ Zhluboka se nadechla. „Utíkám od Wilkinsonů. Byla jsem za Sárou.“ Brian pokýval hlavou. „Volal jsem ti domů. Kdyţ to nikdo nebral, 38

domyslel jsem si, ţe jsi šla za tou svojí kamarádkou. Tady jsem tě uviděl a vyrazil za tebou.“ Naklonil se blíţ a zahleděl se jí do očí. „No, co se stalo u Sáry? Něco zlýho?“ „Sára tam byla v úplný tmě. Vypadala, jako by totálně zcvokla. Ře… řekla mi, ţe to byla její ségra. Ta zahrabaná v lese. Sára je z toho fakt úplně mimo.“ Jak mluvila, bezděky vytrhla chomáč trávy. „Nevěděla jsem, o čem s ní mám mluvit,“ řekla Brianovi. „Tak jsem jenom seděla. Sára byla hotová. Úplně na dně. Usnula a já v tom baráku byla sama a…“ Zachvěla se. „Měla jsem nějaký halucinace nebo co.“ Zamyšleněji sledoval. Nedalo se poznat, co si myslí. „No, a teď bych se já měla na něco zeptat tebe,“ řekla. „Proč jsi mě sháněl?“ Sáhl si na pusu. Ret uţ nekrvácel. „Chtěl jsem se ti omluvit. Víš, kvůli tomu včerejšku.“ „Tak do toho.“ Sklopil oči, nervózně se šťoural dvěma prsty pod nehtem palce. „Musel jsem se vypařit. Jak jsem viděl vejít do Alma’s toho poldu… tak jsem… teda… prostě mi došlo, ţe jsem nechal svůj dţíp na zákazu zastavení. Bál jsem se, ţe si toho ten polda všimne a napaří mi pokutu. Uţ si nemůţu dovolit platit další pokuty. Tak jsem vylít, abych se zdekoval. Kdyţ jsem se vrátil, byla jsi pryč.“ „Další pokuty?“ nechápala Ellie. Rozpačitě se usmál. „Byl jsem párkrát zkasírovanej v kampusu.“ „Hmmm.“ Ellie mu to moc nevěřila. Ale znělo to hezky. A on byl tak sladkej. Pocítila najednou děsnou touhu přivinout se k němu a políbit ho. „Volal jsem, abych ti to vysvětlil, ale asi bys mě neposlouchala, co? Jsi naštvaná?“ zeptal se klidně. „Snaţím se nebejt.“ Zasmála se. „Senzace!“ Podal jí ruku, aby jí pomohl na nohy. Vzala to. Vstala a oprášila si dţíny. Podívala se k chodníku a zeptala se: „A co teď?“ „No, já bych věděl,“ odpověděl Brian tak trochu stydlivě. „Víš… co třeba zajít do kina, nebo tak něco?“ 39

Znovu se zasmála. On mě normálně balí, pomyslela si. Chtěla být šťastná, moc chtěla, ale něco jí v tom bránilo. Pocit. Nějaký divný pocit. Bylo to něco, čemu nerozuměla. „Já nevím… já nemůţu, Briane.“ „Co? Nemůţeš?“ zaloţil si ruce na prsou. „Řekni mi, prosím tě, jeden dobrej důvod.“ „Já… já nemám ţádnej dobrej důvod. Nemám dokonce ani špatnej důvod. Je to prostě tak… teda… dějou se takový divný věci.“ Zakousla se do rtu. „Myslíš tu mrtvolu v tom lese? Neboje to kvůli tomu, co bylo předtím? S tvým bejvalým klukem?“ Ellie zalapala po vzduchu. Vytřeštila oči. „Co to povídáš?“ zaječela. Přece není moţný, aby věděl něco o Tommym Wheatonovi, řekla si. Jak na to přišel? Pokrčil rameny. „Nic,“ zamumlal. „Nic jsem tím nemyslel. Fakt ne.“ „Nekecej. Řekni pravdu,“ vyštěkla. „Proč jsi říkal to o mým bejvalým klukovi?“ Upřela na něj kamenný pohled, aby ho přiměla mluvit. Brian zrudl. „Víš… totiţ… domyslel jsem si, ţe máš problémy š klukama… teda jako kvůli někomu, kdo ti nějak blbě ublíţil. To je celý.“ Jo, kdyby to bylo tak jednoduchý, posteskla si v duchu. Brian jí dal ruku kolem ramen a vedl ji k chodníku. „Neříkej nic. Zejtra je sobota. Má bejt pěkně a teplo. Jako na jaře. Bude to moţná poslední pěknej den letošního podzimu. Uděláme si piknik. U Fearova jezera. Jenom ty a já.“ Ellie chtěla říct ne. Otevřela pusu a hned ji zase zavřela. Piknik ji lákal. Mohla být zábava. A ona se děsně potřebovala bavit. Přijít na jiné myšlenky. Aby nemusela pořád myslet na smrt své matky. A na ubohou Sáru a její mrtvou ségru Melindu. „Chtěla by ses projet na kánoi?“ zeptal se Brian. Kývla, i kdyţ nerada. „Půjčovna loděk bude určitě pořád ještě otevřená. Mohli bychom si půjčit kánoi. Uţ jsi někdy byla na Fearově 40

ostrově?“ Fearův ostrov bylo takové nic uprostřed jezera za lesem u Fear street. Lidé ze Shadyside tam v létě jezdili na pikniky. Teď na podzim musel být ostrov opuštěný. Brian řekl: „A můţeš si sebou vzít Chaze. Jako svýho tělesnýho stráţce.“ Zasmál se. Ellie se taky zasmála. Nedalo se nic dělat. Nemohla odolat. Rande s takovým pěkným klukem – na tom něco bylo. A kdyţ s sebou bude mít tělesného stráţce… Co se mi můţe stát? zeptala se sama sebe. Co se mi můţe stát? XI. V sobotu ráno jedla Ellie ovesnou kaši u staré přenosné televize. Chaz jí leţel u nohou a hryzal „kost“ ze surové kůţe. Do kuchyně se prodíralo slunce. Kuchyň byla nejsvětlejší, nejpříjemnější místnost v celém baráku. Zprávy o počasí předpovídaly teplý slunečný podzimní den. Pak se na obrazovce objevil moderátor a řekl: „Vrátíme se opět k naší úvodní zprávě – nálezu těla mladé ţeny ve městě Shadyside.“ Ellii se zastavilo srdce. Vyskočila ze ţidle a zesílila to. Kamera najela na nějakou budovu. Ellie poznala shadysideskou policejní stanici. Na schodech před vchodem stála drobná ţena. V ruce měla mikrofon. „Před dvěma lety,“ spustila, „postihla jednoho z nejlepších shadysideských policejních vyšetřovatelů rodinná tragédie. Dospívající dcera poručíka Jacka Wilkinse zmizela a nezanechala po sobě ţádnou zprávu. Policie právě s konečnou platností identifikovala tělo nalezené předevčírem v noci v mělkém lesním hrobě jako pozůstatky Melindy Wilkinsové.“ Na obrazovce se objevila Melindina školní fotografie. Potom ukázali shadysideský hřbitov a místo v lese, kde Ellie našla hrob. Ellie se znovu chopila lţíce. Byla však tak zaujatá zprávami, ţe stejně nejedla. Obraz se vrátil před policejní stanici. Ze dveří za reportérkou vyšel poručík Wilkins v tmavém obleku. Reportérka se k němu rozběhla po schodech. „Pane poručíku,“ 41

oslovila ho. „Kdyţ se vaše dcera přede dvěma lety ztratila, mluvilo se o útěku.“ Poručík Wilkins přikývl a pokračoval po schodech dolů. Reportérka musela klusat, aby mu stačila. „Vy osobně jste tehdy vyslovil podezření, ţe došlo k násilnému činu. Jak je moţné, ţe tomu nikdo nevěnoval pozornost?“ Poručík se zastavil a prohrábl si vlasy. Měl unavený, zastřený hlas. „Neměl jsem pro své tvrzení ţádný pozitivní důkaz. A kromě toho spoluţačky mé dcery při vyšetřování uvedly, ţe Melinda plánovala útěk se svým chlapcem. Z toho důvodu bylo její zmizení zaregistrováno jako útěk.“ „Našli jste toho chlapce? Byl předveden?“ „Ne, on zmizel s ní. Všechny pokusy o jeho nalezení selhaly. Osobně jsem přesvědčen, ţe byl také zavraţděn.“ Poručík Wilkins se otočil k reportérce. „A teď mě laskavě omluvte.“ Pokračoval v chůzi. Reportérka za ním běţela na chodník a volala: „Poručíku, jak vaše dcera zemřela?“ Poručík Wilkins nasedl do černého auta vedle řidiče a zabouchl dvířka. Reportérka se otočila zpátky do kamery. „To byl náš exkluzivní rozhovor s poručíkem Wilkinsem, otcem Melindy. Shadysideská policie má nyní případ vraţdy. Bylo zahájeno pátrání po tehdejším chlapci Melindy Wilkinsové. Jmenuje se Brett Hawkins. Z důvěryhodných zdrojů jsme se dozvěděli, ţe do akce byla zapojena nejmodernější počítačová technika. Kdokoli by něco věděl o pobytu Bretta Hawkinse, nechť se přihlásí na nejbliţší policejní stanici.“ Tak oni hledají jejího kluka! Nějakýho Bretta Hawkinse. Z poručíkova výrazu byl jasné, ţe po Melindině vrahovi pátrá ve dne v noci. Napadlo ji, ţe by měl taky udělat něco pro Sáru. Jak ji můţe nechávat pořád zavřenou doma? Natáhla ruku po telefonu a namačkala Sářino číslo. Nechala to dlouho zvonit. Nikdo se neozval. Nešťastně si povzdychla. Pokoušela se k Sáře dovolat uţ večer. Volala i poručíkovi 42

Wilkinsovi do sluţby. Proč to Sára nebrala? A proč s ní poručík Wilkins nechtěl mluvit? Proč mu tak záleţelo na tom, aby si Ellie myslela, ţe je Sára u tety? Mrkla na hodiny nad sporákem. Devět pryč. Nebyl čas. Brian se pro ni měl zastavit v deset. Nebyla šance zaběhnout k Wilkinsům a podívat se na Sáru. Přeběhl jí mráz po zádech. Vzpomněla si na Melindinu fotku. Melinda vyuţila mejch schopností a přilákala mě k svýmu hrobu, pomyslela si. Ale proč na mě taky křičela z tý fotky na prádelníku? Chtěla mi ještě něco říct? Vtom ji napadlo něco strašného. Ruka toho kostlivce, která na mě kynula! Ten krvavý nůţ! Co kdyţ to bylo varování? Znamenaly ty vidiny, ţe jí hrozí nebezpečí? Rychle tu myšlenku zavrhla a řekla Chazovi: „Dneska se budeme bavit.“ Zavrtěl ocasem, jako by jí rozuměl. Ellie se tvářila nejistě. „Jsi nervózní?“ zeptal se Brian. Vypnul motor a vytáhl klíček. „Ale nejsem. Proč myslíš?“ vyhrkla. Hodil hlavou k prstům, kterými si ťukala do stehna. „Málem sis do těch dţínů vyškrábala díru.“ „Ach.“ Ellie spustila ruce k tělu. „Sorry.“ Otevřela dvířka dţípu. Chaz okamţitě vyletěl ze zadního sedadla a málem ji porazil. Les za Fear street hrál všemi barvami. Na pozadí jasné modré oblohy se třepotalo ţluté a rudé listí. Ptáci štěbetali jako na jaře. Ellie se zhluboka nadechla. Vzduch byl svěţí, voněl smolou. „To je krásně!“ vydechla, kdyţ vešli do lesa. Mezi stromy se rýsovala hladina jezera a leskla se jako křišťál. Na břehu stála bouda půjčovny loděk s narovnanými kánoemi. „Jdu vypůjčit kánoi,“ řekl Brian a poloţil na zem piknikový košík. „Jasně,“ řekla Ellie. Sledovala ho, jak kluše k vodě. Měl pravdu. Byla nervózní. Chtěla se bavit. Ale něco jí to v tom bránilo. Cítila pořád nějaké zvláštní napětí. Dívala se na něj a říkala si, jak mu to sekne. Měl na sobě khaki safari kalhoty, modrou flanelovou košili a pod ní bílé tričko a na hlavě modročervenou čapku Cubs, z které mu 43

čouhaly kaštanové vlasy. A vezl s sebou hostinu. Z piknikového koše se linula vůně smaţeného kuřete. Kdyby se Ellie alespoň dokázala zbavit toho napětí, kdyţ s ním byla! Kdyby alespoň neměla ten hrozný pocit, ţe by se od něj měla drţet co nejdál. „Mám ji!“ volal Brian. Přiklusal se dvěma pádly a záchrannými vestami. „A co záchranná vesta pro Chaze?“ zeptala se. Brian se zarazil. „Počkej… ten pes neumí plavat?“ Ellie vyprskla smíchy. „To byl fór!“ „Hele. Ty se fakt krásně směješ,“ řekl. „Ještě jsem tě neslyšel smát se.“ „Dík,“ odpověděla Ellie trapácky. „A taky se mi líbí, ţe máš ohon,“ pokračoval. „Vypadáš s ním jako…“ Zaváhal. „Jako kobyla?“ řekla a zvedla z trávy piknikový koš. Brian se zasmál. „No, chtěl jsem říct něco jinýho, ale uţ jsem zapomněl co.“ Zamyšleně si ji prohlédl. „Víš, Ellie, ty jsi úplně jiná neţ ostatní holky.“ „Ale?“ Ellie se rozbušilo srdce. Ostatní Brianovy holky ji vůbec nezajímaly. Chaz běţel napřed, očichával stromy a spadané listí. Brian zváţněl. „Jo. Jsi mnohem klidnější. Ostatní holky si pořád chtěj o něčem povídat. A taky jsi vyšší.“ „Dík.“ Ellie protáhla obličej. To je teda kompliment! Šli pěšinou k přístavnímu můstku na jezeře. Nikde nikdo, pomyslela si Ellie. Zastínila si rukou oči a rozhlédla se po břehu. O kus dál vytahoval osamělý rybář z vody velkou lesklou rybu. Ellie se otočila k Brianovi. Nějak divně si ji prohlíţel. Upustil pádla a vesty a popadl ji za ramena. Jemně ji políbil na pusu – tak jemně, ţe se jejich rty sotva dotkly. Ellie se úplně zamotala. Ach, ten je něţný. Do takového kluka se nešlo nezamilovat. Brian se usmál. „Počkej, ta ostuda, aţ mě uvidíš pádlovat.“ Střídali se v pádlování. Kánoe vesele klouzala po klidné hladině 44

jezera. Za chvíli byli u Fearova ostrova. Navedli loďku k nenápadné zátoce s malou písečnou pláţí, kde se povalovaly kusy spáleného dřeva. V létě jezdily na ostrov na piknik spousty lidí. Ellie přirazila kanoi ke břehu. Chaz byl okamţitě ve vodě. Vyskočila do mokrého písku a Brian se za ní přepotácel ze zádi na příď. Podal jí košík s dobrotami. Slunce pálilo jako v létě. Kuře bylo hezky propečené a šťavnaté, přesně jak to Ellie měla ráda. Kdyţ se najedli, Ellie se natáhla na deku. Chaz opodál očichával křoviska. Brian se taky natáhl, zaloţil si ruce pod hlavu a oči si zakryl čapkou týmu Cubs. Povídali si a smáli se snad hodinu. Ellie nechápala, jak mohla být tak nervózní. Najednou si uvědomila, ţe touţí po tom, aby ji Brian políbil. Zkusí jí dát zase pusu? Fakt to chtěla. Brian se zvedl na loket a sáhl do koše. „Chceš jablko?“ „Jasně.“ Ellie se posadila. „Ty myslíš na všechno.“ Usmál se a vyndal jablko. „Budeme jako Adam a Eva,“ řekl mile. Nejistě se zasmála. Proč to říká? Co tím sleduje? zeptala se sama sebe. Brian otřel jablko o tričko. „Chceš ho oloupaný?“ zeptal se. „Jasně.“ Znovu sáhl do košíku a vytáhl nůţ. Ellie se zastavil dech v hrdle. Měla co dělat, aby nevykřikla. Nemohla se na ten nůţ dívat. Odvrátila se. Brian loupal jablko. Do krvavě rudé slupky zajíţděla čepel se stříbřitou rukojetí. Se stejnou rukojetí jako měl ten strašný nůţ v jejích vidinách. XII. Ellie vyskočila na nohy. Brian zíral. Nůţ se vznášel ve vzduchu. Z ostří odkapávala šťáva. „Co se děje?“ zeptal se. „Ale…“ Ellie stočila vyděšené oči k lesu na ostrově. Klídek, klídek, opakovala si. Hlavně ať na tobě nepozná, jak jsi vyplašená. Ještě si bude myslet, ţe jsi blázen! „Ten nůţ…“ vyhrkla. 45

„Pěknej zabiják, viď?“ zasmál se Brian a zamával jím před sebou. „Byl mýho dědečka. Dal mi ho, kdyţ jsem byl na gymplu. Vţdycky se mi líbil.“ Ellie při kaţdém pohledu na nůţ přejel mráz po zádech. Nemohla se tomu ubránit. Musím odsud pryč. Pryč od toho noţe – jinak se asi doopravdy zblázním! „Chaz se ztratil,“ řekla. „Nikde ho nevidím. Musím se po něm podívat.“ Brian se uchichtl a pokračoval v loupání. „Oukej. Kdyţ se nevrátíš do dvaceti minut, vyšlu záchrannou četu.“ „Já… hned jsem zpátky,“ vykoktala. Otočila se na patě a zmizela v lese. Chodila mezi stromy a volala. Za chvíli Chaz vyběhl z křoví. Ellie se zastavila, lapala po dechu. Novofoundlanďan na ni začal doráţet. Popadla ho za kůţi na krku a zabořila obličej do jeho příjemného koţichu. Boţe, Ellie, přestaň panikařit. Mysli! No tak ten nůţ vypadal jako z tý tvý vidiny, a co? Copak je na celým světě jenom jeden nůţ se stříbřitou střenkou? Rychle se zklidnila. Chaz jí seděl u nohou a kňučel. Zkusil jí olíznout tvář. Vţdyť uţ i ta němá tvář si o mně myslí, ţe jsem cvok, povzdychla si. Nemůţu přece pořád dělat ty samý chyby. Potkám kluka. Vidím, ţe se mi líbí. A pak začnu mít vidiny a úplně se splaším a podezírám ho. Jsem cvok. Normální cvok. Vydala se zpátky k pláţi. Moţná bych o těch svejch vidinách měla Brianovi říct. Nějak cejtím, ţe mě pochopí. Přece říkal, ţe se mu líbím, protoţe jsem jiná. Jenom neví, v Čem jsem jiná. Zastrčila si košili a upravila ohůnek. Povím mu o svejch schopnostech, říkala si. Nesmím dopustit, abych ho ztratila, jako jsem ztratila Tommyho. Brian mi uvěří. Pochopí mě. Vím to. Ještě jednou se zastavila a muckala se s Chazem. Potřebovala si 46

uklidnit srdce. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala v cestě na pláţ rozhodnutá říct Brianovi všechno. Vynořila se z lesa a zavolala: „Briane!“ Nic. „Briane?“ Stála a civěla s otevřenou pusou na pláţ. Brian zmizel. XIII. Ellie několikrát zamrkala, nevěřila svým očím. Prázdná pláţ se zlatavě třpytila v slunečním ţáru. Piknikový košík byl pryč. Pryč byla i deka a její bunda. I kánoe! Ellii zachvátila panika. Chaz se po pláţi rozběhl za hejnem špačků. Ţe by se Brian vypařil stejným stylem, jako se vypařil z kafáče? Nechal ji jako trosečnici na opuštěném ostrově? „Ellie! Haló, Ellie!“ Byl to jeho hlas. Ellie sebou škubla. Odkud volal? Z lesa? Vyrazila za tím hlasem – ale hned se zase zastavila. Ne. Zpátky do lesa nepůjdu. Počkám hezky tady, na břehu. Kdybych šla zpátky do lesa, tak… Tak co? Ještě před pěti minutami se chtěla Brianovi svěřit se svým tajemstvím. A teď by se měla bát jít za ním do lesa? Vzpamatuj se, Ellie, mluvila k sobě. Přece se nebudeš celej ţivot jenom bát? Nadechla se a pokračovala k lesu. Za okamţik zahlédla příď kánoe. Vynořila se na vodě z lesního příkrovu. „Ellie!“ Brian seděl na zádi. Stáhl si čapku a mával, aby si ho všimla. „Tady jsem!“ Ellie si odfrkla. Rozběhla se po břehu a volala: „Hej! Co tam děláš?“ „Hledám tě. Spakoval jsem věci, a kdyţ jsi nešla, říkal jsem si, kam ses poděla. Pak jsem uslyšel Chaze. Myslel jsem, ţe budeš někde tady u týhle zátoky.“ „Boţe!“ Ellie si připadala jako praštěná polenem. Vběhla do vody a popadla provaz na přídi. Zavolala na Chaze. Novofoundlanďan skočil do loďky. Packy plné písku mu na dně ujely. „Sedni!“ poručila Ellie. Vzala záchrannou vestu a chtěla si ji obléct. Vázání však bylo zašmodrchané. Otráveně s ní zase mrskla na 47

dno kánoe a usadila se na přídi bez vesty. Vypluli na jezero. Brian hleděl před sebe a usilovně pádloval. Připadal Ellii naštvanej. Něco vytušil, usoudila. Není slepej. Viděl, jak jsem před ním utekla do lesa, jako by byl nakaţlivej. Sevřela pádlo a taky pořádně zabrala. Kánoe klouzala po čisťounké třpytivé hladině. Jednotvárné mlaskání pádel ji uklidňovalo. Sluníčko příjemně hřálo a snad i opalovalo tváře. „Ellie,“ zašeptal Brian. Přestal pádlovat, uvědomila si. Kánoe se točila ve velkém oblouku. Naskočila jí husí kůţe. Dostala strach. „Ellie.“ Brianův hlas šeptal silněji, naléhavěji. Pevně zavřela oči. Ne, pomyslela si. Nechci slyšet, co mi chce říct. Určitě mi řekne, ţe uţ mu nemám víckrát lízt na oči. Řekne mi, ţe jsem jiná neţ ostatní, ale aţ moc jiná. Bylo to šílené. Cítila v zádech jeho upřený pohled. Ţár očí, kterýma jí říkal, aby se k němu otočila. „Hej, Ellie!“ Trhla sebou a napůl se zvedla. Chaz ze sebe vyrazil postrašené haf! a skočil na ni. „Ale…“ vykřikla Ellie. Ztratila rovnováhu. Pes zavrávoral. Kánoe se zhoupla ke straně – a Ellie přepadla do vody. Rozplácla se na hladině jako ţába. Začala se topit, polykat vodu. Voda v jezeře byla studená. Ledová. Byla tak ledová, ţe jí tuhly svaly. Ne! Musíš plavat! Musíš nahoru! Pokusila se plavat. Snaţila se překonat šok z pádu do ledové vody. Šílená strachem mrskala rukama nad hlavou. Šlapala vodu. V tom ucítila ránu. Narazila rukou na něco tvrdého. Kánoe! Švihla rukou a zachytila se loďky. Zalapala po vzduchu. „Neee!“ zaječela hrůzou. Kolem levého kotníku se jí ovinuly chladné prsty. A táhly ji dolů. Ellie zoufale chňapala po hladkém boku kánoe, hledala něco, čeho by se mohla zachytit. Ale mocná ruka, která jí svírala kotník, ji táhla dolů, dolů… 48

Ellie zoufale kopala. Mamě. Klesala, klesala… Měla pocit, ţe jí kaţdým okamţikem prasknou plíce. Utopím se, pomyslela si. XIV. Ne! Proboha ne! Já nechci umřít! Nechci navţdy zmizet v tý strašný, ledový vodě! Z posledních sil ještě jednou kopla – sevření na noze povolilo. Zabrala rukama nahoru, k hladině. Ano. Ano! Rychle vzhůru. Otevřela ve vodě oči. Hladina uţ byla na dosah. Jakmile vyplavala, lačně nabrala do plic vzduch. Roztřásla se v záchvatu kašle. Měla nad sebou kánoi. V loďce stál Chaz a zuřivě štěkal. Ellie se rukou zachytila okraje. Lapala po dechu. Kde je Brian? Nikde nebyl. Do obličeje jí šplouchala voda. Ellie nahlédla přes okraj do loďky. Leţela tam Brianova modročervená čepice Cubs. Chaz po ní šlapal a štěkal. Kde byl Brian? Hrdlo se jí sevřelo hrůzou. Rychle si otřela oči, stáhla si z obličeje vlasy a rozhlédla se po jezeře. Odněkud zaslechla volání. Ohlédla se a spatřila pramici, která se rychle blíţila. Byl to rybář, kterého předtím viděli s rybou. Zuřivě vesloval, spěchal na pomoc. Ale kde byl Brian? „Briane! Briane!“ Ellie šlapala vodu, otáčela se kolem své osy a vykřikovala jeho jméno. Pustila se pár metrů od kánoe, dávala pozor, aby neplavala příliš daleko. Kdyţ ho spatřila, srdce se jí sevřelo. Leţel na hladině obličejem dolů, ruce mu bezvládně visely podle těla. Rychle k němu doplavala. Přetočila ho na záda a nasadila mu záchranný chvat. Dýchá? Boţe, dýchá?! Ano! Oči měl zavřené a tvář mrtvolně bledou. 49

Rybář objel kánoi a vesloval směrem k nim. „Sem!“ křičela Ellie. „Rychle! Sem!“ „Uţ jsem u vás!“ křičel rybář. „Vy jste tomu dali!“ Ellie klečela na zemi a skláněla se nad Brianem. „Jsi oukej? Uţ vypadáš líp. Vrací se ti barva.“ Brian se rozkašlal. „Jo, dobrý… jsem jako pitomej. A je… mi zima.“ Třásl se jako osika, i kdyţ přes něj rybář, který se představil jako Raphe, přehodil nepromokavý plášť. „Mně je taky zima,“ řekla Ellie. „Kde je Raphe?“ zeptal se Brian. „Šel pro svou dodávku. Odveze nás domů.“ „To nám to první rande dopadlo!“ zamumlal Brian. „Byl jsi jako mrtvej. Pěkně dlouho,“ řekla Ellie. „Ale Raphe tě vzkřísil.“ „Zachránil mi ţivot,“ vydechl Brian. Oči měl prázdné, jako by pořád ještě zápasil se smrtí. „Ve skutečnosti nás oba zachránil Chaz,“ řekla mu Ellie. „Štěkal jako blázen, Raphe ho slyšel a pochopil, ţe se něco děje.“ „Co… co se stalo?“ zaúpěl Brian. Třásl se pod nepromokavým pláštěm zimou. „Teda, viděl jsem tě padat…“ Hlas se mu vytratil. „Nevím přesně,“ odpověděla Ellie rozechvělým hlasem. „Jsem docela dobrá plavkyně. Ale něco…“ „Já se tak lekl,“ přerušil ji Brian. „Spadla jsi a zmizela pod vodou. Zpanikařil jsem. Skočil jsem za tebou.“ Znovu se rozkašlal a zavřel oči, dokud nepřestal. „Voda byla strašně studená. A tmavá. Nic jsem neviděl. Myslel jsem, ţe jsem hluboko. Ně… něčeho jsem se zachytil. Chtěl jsem se vytáhnout nahoru.“ Tak to byl on, kdo mě táhl za nohu, pochopila Ellie. Neví o tom a přitom mě málem utopil. „Trochu moc jsem se nalokal,“ pokračoval chrčivým hlasem. Malátně hmátl Ellii po ruce. Oba měli ruce jako led. „Nic jsem neviděl. Vyplaval jsem na hladinu. Myslel, ţe tě tam uvidím. Chtěl jsem tě vytáhnout. Ale… ztratil jsem vědomí nebo co. A pak jsi mě zachránila.“. Dívala se na něj. Třásla se. 50

Sevřel jí ledovou dlaň. Vytáhl se do sedu a přitiskl jí rty na tvář. Ellie pootočila hlavu, aby ho taky políbila. Měl rty měkké. Měkké a chladné. Klesl zpátky na zem. „Holka, já jsem vyřízenej,“ vydechl a víčka mu klesla. „Dík, ţes mě zachránila, Ellie,“ dodal znaveně. „I kdyţ správně mám já zachraňovat tebe.“ „Coţe? Zachraňovat mě?!“ Ellie vykulila oči. „Jak to myslíš, Briane?“ Neodpověděl. „Jak to myslíš?“ ječela. „Co myslíš tím, ţe mě máš zachraňovat?“ Usnul. Ellie si prohlíţela jeho obličej. Dýchal klidně a pravidelně. Vypadal jako malý chlapeček. Spal jako zařezaný. Jsme oukej, zaplesala v duchu. Oba jsme oukej! „Hummm!“ vydechl a usmál se ze spaní. Ellie se k němu sklonila a políbila ho lehce na tvář. Malinko pootevřel rty. „Melindo,“ zašeptal. XV. Ellie přestala dýchat. Melindo. Řekl mi Melindo? Ano. Zašeptal to jméno hlasem plným něhy. Ale proč? Ţe by znal Melindu Wilkinsovou? Melinda není moc běţný jméno, pomyslela si Ellie. Jak to, ţe ze spaní volal Melindu? Vymanila se z Brianova stisku. Ruka mu bezvládně klesla na zem. Pevně se objala kolem těla, aby se jakţ takţ zahřála. Slunce zapadlo za velký mrak. Obloha potemněla. A Elliiny myšlenky potemněly také. Upřela na Briana znepokojený pohled. Znal Melindu Wilkinsovou? Proč vyslovil její jméno? Proč si zrovna teď vzpomněl na nějakou Melindu? Uvědomila si, jak bleskurychle zmizel z kafáče Alma’s, kdyţ vešel poručík Wilkins. Opravdu se bál pokuty? Nebo se bál, ţe ho poručík Wilkins pozná? Myslela na tu scénu z jezera. Věděl, ţe ji stahuje pod vodu? Říkal, ţe se pod vodou něčeho zachytil. Ţe nic neviděl, nevěděl, co to bylo. Znělo to tak nevinně. Ale co kdyţ dobře věděl, ţe to byl její kotník? 51

‚ Co kdyţ jenom předstíral, ţe se topí? Kdyby se neobjevil rybář, třeba by ji opravdu stálil dolů… Boţe, já mám myšlenky! povzdychla si. Takový hnusný, zbabělý myšlenky! Jsem blázen. Měli by mě izolovat. Brian skočil do vody, aby mě vytáhl. Riskoval kvůli mně ţivot. A já si o něm myslím takový hnusný věci. Je to senzační kluk. Fantastickej kluk. A určitě je do mě zamilovanej. Tak proč mám z něj pořád takovej strach? Proč mám ty děsný vidiny, kdyţ jsem s ním? Co tady dělám? ptala se Ellie sama sebe. Seděla na lavici s rukama opřenýma o kolena a koukala na prázdné kachlíčky na stěnách dlouhé chodby. Z přilehlé místnosti byly slyšet hluboké hlasy policistů a cvakání počítačové klávesnice. Kručelo jí v ţaludku. Nevečeřela. Neměla na jídlo ani pomyšlení. Kdyţ ji Raphe odvezl domů, dala si horkou sprchu, převlékla se do teplého pyţama, zachumlala se do deky a upadla do hlubokého spánku. Probudila se aţ pozdě odpoledne. Okamţitě zkusila zavolat Sáře. Bez úspěchu. Hodila na sebe věci, dţíny a šedivou mikinu. Potom, po řád ještě utahaná a vyjukaná po tom děsném dobrodruţství na jezeře, skočila na autobus a rozjela se k shadysideské policejní stanici. Poposedávala na tvrdé dřevěné lavici v jasně osvětlené čekárně a rovnala si v hlavě, co řekne Sářinu tátovi. Konečně se objevil polda, který měl sluţbu, a zavedl ji do kanceláře. Poručík Wilkins pomalu zvedl hlavu od papírů na stole. Ellie málem vyjekla, kdyţ ho viděla. Vyšetřovatel Wilkins přes noc zestárl nejmíň o deset let! Měl strhané oči a propadlé tváře. Kravatu měl špinavou, visela mu volně z límečku pomuchlané košile. „Já vím, Ellie,“ řekl dřív, neţ stačila otevřít pusu. „Děláš si starosti kvůli Sáře. Chtělas ji vzít přes víkend k sobě. Řekl jsem ti, ţe je u tety, protoţe jsem se domníval, ţe potřebuje klid. Včera v noci potřebovala…“ Hlas ho opustil. „Proč nebere telefon, kdyţ jí volám?“ zeptala se Ellie. „Volám a 52

volám a nic.“ „Je hrozně rozrušená,“ odpověděl poručík nešťastně. Zavřel oči a znaveně si palcem a ukazováčkem promnul kořen nosu. „Bylo to velice těţké – pro nás oba.“ Ellie okamţik mlčela. Pak ze sebe vychrlila další věc, kterou měla na srdci. „Chci se zeptat na Melindina kluka.“ Wilkins otevřel oči a upřel na Ellii tvrdý pohled. „Na Bretta Hawkinse?“ „Ano. Zapomněla jsem jeho jméno.“ Poručík Wilkins se chvíli ani nepohnul. Díval se na ni a mračil se. Pak ukázal na dřevěnou ţidli naproti sobě. „Posad se a pověz mi, o co ti jde. Proč ses přišla zeptat na Hawkinse?“ Ellie se váhavě posadila a sevřela rukama opěradla. Odkašlala si. Nevěděla, jak začít. Měla poručíkovi Wilkinsovi říct, ţe Brian zašeptal Melindino jméno? Ţe má nůţ se stříbrnou rukojetí, která se jí zjevuje ve vidinách? Ţe na ni poručíkova mrtvá dcera křičela z fotky? Ach, boţe, ne, pomyslela si. Kdybych mu něco takovýho řekla, myslel by si, ţe jsem se zbláznila. Co jsem to udělala? ptala se sama sebe. Proč jsem sem lezla? „No tak, Ellie? Co je s tebou?“ zeptal se Wilkins přívětivým tónem. „Chceš colu nebo něco?“ Zavrtěla hlavou a sklopila oči. „Brett Hawkins,“ zamumlal poručík. „Asi je taky mrtvý. Nenašli jsme ho. A pátráme po něm uţ dva roky.“ Povzdychl si, pokýval hlavou. „Moţná ho někdy najdeme v tom lese za Fear street. Jako jsme našli Melindu.“ Hlas se mu zlomil. Ellie zoufale přemýšlela, co má říkat. „Hawkins byl poslední, kdo Melindu viděl – ţivou,“ pokračoval. „Ten, kdo zabil Melindu, zabil s největší pravděpodobností i jeho.“ Ellie se dělalo mdlo. Měla pocit, ţe se kaţdým okamţikem pozvrací. „Nevíte, jestli Melinda neznala kluka, kterej by se jmenoval Brian Tanner?“ zeptala se tichým hlasem, tak tichým, ţe ji poručík Wilkins musel vyzvat, aby mu tu otázku zopakovala. Zamyšleně si promnul bradu. „Tanner? Tanner? Je to někdo ze 53

Shadyside?“ Ellie zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekl nakonec. „Nevzpomínám si.“ Ellie si oddychla. Kdyby Brian Melindu znal, policie by ho určitě uţ dávno vyslýchala. A poručík Wilkins o něm v ţivotě neslyšel. To znamenalo, ţe Brian mluvil o nějaké jiné Melindě. Znamenalo to, ţe její bláznivé obavy jsou vyloţeně k smíchu. „No, nevím, co bych vám ještě pověděla,“ řekla a zvedla se. „Omlouvám se, ţe jsem vás zdrţela od práce. Já jenom…“ „Počkej. Ještě se podívej na Hawkinsovu fotku,“ zarazil ji poručík. Vytáhl ze sloţky na stole malou fotografii. „Není zrovna nejlepší. Kdyţ Melinda zmizela, našel jsem ji v jejích věcech. Rozeslali jsme kopie na všechny strany, ale bez úspěchu.“ Natáhl se přes stůl a podal jí fotku. Ellie se třásly ruce. Pečlivě si ji prohlédla. Byla to parta kluků a holek před motorkou. Jeden kluk drţel kolem krku holku, která měla poloţenou hlavu na jeho rameni. Ellie poznala Melindu. Pak se zadívala na toho kluka. Měl lesklé černé vlasy staţené do ohonu. Na sobě měl vypasované dţíny, černou koţenou bundu a kovbojské boty. Jeho úsměv byl okouzlující. A jeho oči… Ellii se sevřelo srdce. Vyschlo jí v hrdle. Ty oči by poznala mezi miliónem jiných. Byly to Brianovy oči. Brian Tanner byl Brett Hawkins! XVI, Ellie civěla na fotku a zuřivě dýchala. Brian Tanner, ruku kolem Melindina krku, se usmíval přímo na ni. Pak se jí jeho tvář rozmazala. Celá fotka se rozmazala. Ellie zvedla oči. Stěny kanceláře se začaly ztrácet v mlze. Slyšela před sebou poručíka Wilkinse. Ale byl tak daleko, někde za tou mlhou, vůbec nerozuměla, co jí říká. Chytila se ţidle. Fotka jí vypadla na zem. Koberec na podlaze 54

taky zmizel. Ellie měla na nohou spadané hnědé listí. Co se to dělo? Z mlhy se vyklubaly tmavé obrysy stromu. Ellie ucítila tlející listí a vlhkou hlínu. Vidina ji vedla někam dovnitř, pod kořeny toho stromu, do černé díry. Dolů, dolů… Co to tam bylo? Co to v té černé díře leţelo? Bylo to zašpiněné a zrezivělé. Ellie k tomu klesala blíţ. Dolů. Dolů do jílovité půdy. A pak se jí to zjevilo úplně jasně. Nůţ se stříbrnou střenkou. Natáhla po něm ruku. Nůţ se ztratil ve tmě. Sevřela v dlani vzduch. Do díry pronikal hlas poručíka Wilkinse. „Melinda byla zabita bodnou zbraní,“ říkal z hrozné dálky. Ellie se vracela. Vracela se do bílé mlhy. Mlhou se nesl poručíkův zlomený hlas: „Kdo mohl zabít moji holčičku?“ Zamrkala. Byla zase v kanceláři policejního vyšetřovatele. Sehnula se a zvedla z podlahy fotku. „Myslím, ţe bych vám mohla pomoci,“ vydechla. Wilkins vyskočil z křesla a upřel na ni zkoumavý pohled. „Co říkáš? Co jsi zjistila?“ vyhrkl. Oběhl stůl. „Mluv!“ Ellie ho viděla pořád ještě napůl ve své vidině, napůl v mlze. Poručík ji popadl za ramena a zatřásl s ní. „Mluv! Ellie, musíš mi to říct! Musím dopadnout tu zrůdu, která zavraţdila moji dceru!“ „Myslím, ţe vím, kde je vraţedná zbraň.“ Poručík Wilkins se na ni rozkřikl: „Jak jsi na to přišla?“ „Stejně jako jsem přišla na to místo, kde byla Melinda.“ Zahleděla se poručíkovi do očí. Nezbývalo jí, neţ informovat ho o svých vidinách. „Mám vidiny,“ pronesla tichým hlasem. „Vidiny? Myslíš sny?“ „Tak něco. Aţ na to, ţe jsem vzhůru. Ale jako kdyţ spíte a nemůţete si říct, ţe se vám nebude nic zdát, tak já si zase nemůţu říct, ţe ty vidiny nechci mít. Vidím obrazy a vidím je úplně jasně. Je to něco jako poselství od…“ 55

Zarazila se. Nedalo se to normálně vysvětlit. Poručík zíral, v obličeji se mu nepohnula ani brva. „Poselství od jiných lidí?“ zeptal se temným hlasem. „Z onoho světa? Jako od mé dcery?“ Váţně přikývla. „Nevím, jak je to moţný, ale Melinda vyuţila těch mejch schopností, aby mě přivedla k svýmu hrobu,“ vysvětlovala. „Chtěla bejt nalezená.“ Wilkinsovi se zkřivila tvář bolestí. Chvíli vypadal, jako by zapomněl, ţe je Ellie u něj v kanceláři. Pak se vzpamatoval. „Říkáš, ţe víš, kde je vraţedná zbraň. To jsi taky viděla v těch svých vidinách?“ Přikývla. „Ano. Právě teď. Kdyţ jsem na fotce poznala…“ zarazila se. Ještě o Brianu Tannerovi nechtěla mluvit. „Bretta Hawkinse. Viděla jsem v jedny hluboký díře nůţ.“ Poručík Wilkins ji popadl za ruku. „Nůţ? Jaký nůţ? Můţeš mě k té díře zavést?“ Ellie ustupovala. Úplně jí drtil zápěstí. „Myslím, ţe bych to našla,“ řekla. „Bude to tam, co leţela Melinda.“ Poručík Wilkins popadl z opěradla křesla sako a otevřel dveře. Vyvedl Ellii z kanceláře a prohodil k serţantovi za přijímacím pultem: „Jsem tu za půl hodinky. Jedu k místu nálezu. Kdyby něco, budu na příjmu.“ Kdyţ zastavili u hřbitova, slunce právě zapadalo. Obzor byl zbarvený do růţova. Vzduch byl vlhký, dusný. Ellie vystoupila z neoznačeného policejního vozu. Měla nohy jako z gumy. To je nekonečnej den, povzdychla si. Je moţný, ţe to bylo teprve dneska ráno, co jsme byli s Brianem na jezeře? Vydala se s poručíkem Wilkinsem po zřetelné stezce. Policisté a zvědavci to tam docela hezky prošlapali. Na místě, kde leţela Melinda, byla hromada hlíny a prázdný výkop. Ellie pohlédla na výkop. Ţaludek se jí sevřel. „Přemýšlej, Ellie,“ nabádal ji poručík. „Nebo na chvíli vypni… nebo vlastně dělej, co uznáš za vhodné, ale hlavně najdi tu vraţednou zbraň. Můţe to být naše jediná naděje na dopadení Melindina vraha.“ „Oukej.“ Pomalu obcházela výkop, aby si na vzduchu vyčistila mozek. 56

Růţová barva nad obzorem přešla do fialové. Obloha potemněla. Vzduch se ochladil. Ellie si vybavovala detaily své vidiny. Velký strom. Pokroucené, sukovité kořeny. Rozhlédla se. Na okraji borového porostu stál dub. Vypínal se do výše, jako by se chtěl větvemi dotknout nebes. Ellie sjela očima na spodní část kmene. Kořeny byly úplně stejné jako v její vidině. „To je ten strom,“ vydechla. Poručík Wilkins se k ní rozběhl. Ellie usedla na bobek. Odhrabala rukama listí a trochu hlíny. Objevil se otvor, do kterého se tak akorát vešla její ruka. Pohlédla na poručíka. Klečel vedle ní na zemi. Hleděl na tu černou noru. Ellie řekla: „Podle mě je tam uvnitř.“ „Dobře.“ Kolem úst se mu udělaly starostlivé vrásky. „Já mám moc tlustou ruku, abych ji tam dostal. Mohla bys tam sáhnout ty, Ellie?“ Kývla. „Můţe to být důleţitý doličný předmět. Musíš mít rukavice,“ instruoval ji. Vytáhl z kapsy saka pár gumových rukavic. „Cokoli najdeš, uloţíme do igelitového sáčku. Aby se nesmazaly otisky prstů.“ Ellie si natáhla rukavice. Poručík bedlivě sledoval kaţdý její pohyb. Strčila do nory pravou ruku. Hrabala prsty, aby pronikla hlínou a zetlelým listím, které se uvnitř nahromadilo. Tápala… tápala… A pak v prstech ucítila něco dlouhého a hladkého. Zadrţela dech. Sevřela to v dlani. A pak to pomalu, opatrně vytáhla ven. Nůţ. Zašpiněný a zrezivělý. Podrţela ho mezi prsty a ukázala poručíku Wilkinsovi. Poručík zíral. Zíral na ten nůţ děsně dlouho. Nakonec se mu z hrdla vydral bolestný povzdech. „Znám ho,“ pronesl rozechvělým hlasem. „Znám ho. Brett Hawkins se s ním všude chlubil.“ „Ne!“ vyhrkla Ellie. Nůţ jí málem upadl na zem. Poručík Wilkins se odvrátil. Oči mu zvlhly. „Ano, namlouval jsem si, ţe je Hawkins mrtvý,“ řekl dojatým hlasem. „Nechtěl jsem uvěřit, ţe Melindu zabil. Ale tohle je jeho nůţ. Hawkinsův nůţ.“ 57

Chvíli mlčel. Pak rozevřel igelitový sáček. Ellie pustila nůţ dovnitř. „Nemám tušení, proč Melindu zabil,“ zamumlal spíš pro sebe. „Vţdycky jsem si o něm myslel, ţe je to syčák. Ale ne zločinec. A celé dva roky jsem byl přesvědčen, ţe je mrtvý. Zřejmě jsem se mýlil.“ Ellie padla zády na kmen dubu. „Vím, kde je,“ řekla. Wilkins na ni vykulil oči. „Coţe? Co to povídáš? Jak víš, kde je? Další vidina?“ Ellie zavrtěla hlavou. „Ne.“ Kdyţ konečně poznala pravdu, rozhodla se s tím vším rázně skoncovat. „Seznámila jsem se s ním v knihovně. Říkal, ţe se jmenuje Brian Tanner. Byl tak milej. Připadal mi úplně super. Ale teď si říkám, ţe se kolem mě motal, aby se dozvěděl něco o Melindě. Věděl, ţe se kamarádím se Sárou.“ Brian mě vůbec nemiluje, přiznala si hořce. Všechno, co říká, nebo dělá, dokonce i ty jeho něţný polibky – to všechno je leţ. Wilkins zalapal po dechu. I kdyţ uţ se zšeřilo, bylo na něm vidět, jak děsně zbledl. „Takţe Brian Tanner! Ukáţeš mi, kde bydlí?“ „Já nevím, kde bydlí,“ odpověděla Ellie. „Říkal, ţe bydlí u babičky ve Waynesbridge. Ale třeba si to taky vymyslel.“ Poručík pokýval hlavou. „Poskytla jsi nám víc informací, neţ jsme shromáţdili za celé dva roky. Mockrát ti děkuju, Ellie.“ Uznale jí stiskl ruku. Sevřel igelitový sáček a vyrazil z lesa. Ellie se rozběhla za ním. Kdyţ došli k vozu, ohlásil zprávu o nálezu na stanici. Ellie ho neposlouchala. Chtěla jít domů a pustit si na plné pecky nějakou muziku, aby v sobě přehlušila ty hrozné, kruté myšlenky, které se jí honily hlavou. Poručík Wilkins jí naznačil, aby nasedla. Ellie zavrtěla hlavou. „Půjdu pěšky,“ řekla. „Potřebuju se projít.“ „Brian si tě můţe někde vyčíhat,“ varoval ji. „Netuší, ţe něco vím,“ odpověděla Ellie. „Kdyby ti náhodou volal, zkus z něj dostat adresu,“ instruoval ji. „A jakmile ho zase uvidíš, okamţitě mi zavolej. Rozumíš, co ti povídám?“ Ellie kývla. Řekla dobrou noc a vyrazila po Fear street k domovu. 58

Po chvíli před ní zašustilo křoví. Ellie se zarazila. „Hej! Kdo je tam? Je tu někdo?“ zavolala. Na těle jí naskočila husí kůţe. „Ellie!“ ozvalo se od jednoho stromu. Vytřeštila oči. Byla to Sára Wilkinsová. Černé vlasy měla rozcuchané a slepené špínou. Na sobě měla potrhaný ţupan. Ellie ve tmě zamţourala dolů k zemi a viděla, ţe je bosa. „Sáro? Co tady děláš?“ zeptala se. Sára ji popadla za ruku. „Hledám tátu. Kde je?“ „Proč? Co se stalo? Co to máš na sobě? Takhle tu přece nemůţeš chodit…“ „Volala jsem na stanici,“ přerušila ji Sára. „Serţant říkal, ţe táta v tom případu zjistil něco novýho, převratnýho.“ Upřela na Ellii šílené oči a vyhrkla: „Víš o tom něco? Zjistila jsi něco novýho o mý ségře?“ Ellie poloţila Sáře ruku na rameno, snaţila se jí uklidnit. „Jo. A všechno se teď uvede na pravou míru.“ Sára jí sevřela ruku. „Jak to myslíš?“ Ellie váhala. Nebyla si jistá, co všechno můţe své nejlepší kamarádce prozradit. Pak řekla: „Hele, vzpomínáš na toho kluka, jak byl tenkrát v Alma’s? Brian Tanner. Tak on je ve skutečnosti Brett Hawkins. Melinda s ním chodila. Tvůj táta si myslí, ţe to on tvoji ségru zabil!“ „Coţe?“ Sára málem upadla. Rozhodila ruce, aby vybrala rovnováhu. Ellie ji zachytila, bála se, ţe kaţdým okamţikem omdlí. „Ale, Sáro, copak mě neposloucháš? To je dobrá zpráva. Policie konečně dopadne vraha tvý ségry!“ „Ne! Ne!“ křičela Sára. Mrskala hlavou ze strany na stranu. Ellie zírala, co se to se Sárou děje? „Sáro!“ Pevněji k sobě přitiskla. „Co blázníš?“ „Neeeee!“ křičela Sára. Snaţila se z Elliina objetí vymanit. „Jdi pryč!“ chrčela. „Nech mě bejt! Jdi pryč! Ty tomu nerozumíš! Nemůţeš tomu rozumět! Nikdo tomu nemůţe rozumět!“ Otočila se a rozběhla se ulicí. „Sáro!“ volala za ní Ellie. 59

Sára uháněla prostředkem jízdní dráhy, bosýma nohama plácala do dlaţby, ţupan za ní vlál jako křídla. Je mi líto, Sáro. Nebudu tě honit, pomyslela si Ellie. Sama toho měla dost. Uţ nemám sílu. Chudák Sára! Nedokáţe se s tím vyrovnat. Šla pomalu domů. Drţela se okraje chodníku. Kdyţ zahnula na Park drive, projel kolem ní poručík Wilkins. Ani nezpomalil. Zřejměji vůbec neviděl. Ellie ho zahlédla v okénku. Zíral přímo před sebe, seděl strnule, mírně nakloněný dopředu, obě ruce na volantu. Cesta domů byla nekonečná. Před barákem vytáhla Ellie klíče a odemkla. Jen otevřela hlavní dveře, vyskočil ze tmy Chaz. Hlasitě kňučel a divoce vrtěl ocasem. „Ahoj, tati! Jsi doma?“ zavolala. Nejspíš v tom svým ušáku usnul, usoudila. Zabouchla venkovní dveře a vešla do potemnělého obýváku. Někdo seděl na pohovce. „Ahoj, tati. Proč si nerozsvítíš?“ Náhle se pohnul, vyskočil a jedním skokem byl u ní. Nebyl to táta. Byl to on. „Briane!“ vyjekla. „Ty jsi mě vyděsil. Jak ses sem dostal?“ Brian její otázku ignoroval. Upřel na ni nepříjemný, zkoumavý pohled. „Ellie,“ pronesl se špatně maskovaným klidem. „Proč jsi mu ukázala ten nůţ?“ XVII. Ellie zalapala po dechu. „Proč, Ellie?“ zeptal se Brian znovu. Na místě se otočila a vyrazila zpátky ke dveřím. Brian po ní chňapl. Málem upadla na podlahu. Chtěla křičet, ale Brian jí zacpal pusu. Narazil ji na zeď. Skoro se jí dotýkal obličejem. „Proč, Ellie? Proč?“ Cítila na tváři jeho horký dech. Přestala se bránit. Byl na ni moc silný. Nemohla mu uniknout. „Kdyţ ti sundám tu ruku z pusy, slibuješ, ţe nebudeš křičet?“ 60

vyštěkl. Kývla. Pomalu ji pustil. Zalapala po vzduchu. „Nevím, o jakým noţi to mluvíš,“ vydechla. Hrála o čas. „Myslíš ten nůţ, jak jsi měl na pikniku?“ Zavrtěl hlavou, obličej se mu zkřivil zlostí. V temných očích se mu zablýsklo. „Ten nůţ, co byl schovaný pod dubem,“ zasyčel. „Ach!“ Ellie děsně zaječela. Jak mohl o té zahrabané zbrani vědět? Jedině tak, ţe ji tam zahrabal sám. Poručil, aby se nehýbala, a zamkl dveře a otočil bezpečnostním zámkem. Jsem v pasti, pomyslela si Ellie. „Ty jsi ji zavraţdil!“ zaječela. „A nůţ jsi zahrabal pod dub!“ Křičela jako pominutá. Ani si neuvědomovala, co říká. Zlostný výraz ho přešel. Překvapeně vykulil oči. „Tomu snad nevěříš,“ vydechl. Zmlkla. Dívala se na něj. Řekla jsem, co jsem neměla, polekala se. Je to vrah. Zabil Melindu. A teď zabije i mě. „Ellie…“ řekl. Zvedla ruce a vší silou ho udeřila. Brian odletěl po zádech na servírovací stolek. Profrčela kolem něj k zadním dveřím. Ale nedostala se dál neţ do kuchyně. Brian skočil a chytil ji za zápěstí a hodil ji na pohovku. Ellie přeletěla přes opěradlo. Dopadla na matračky. Brian temně zachrčel a vrhl se na ni celou svou vahou. Přišpendlil ji k pohovce. „Ţádný cukání, Ellie,“ zafuněl. „Nejdřív si poslechneš, co ti řeknu. Pak tě pustím.“ „Nechci nic slyšet!“ bránila se zoufale. „Já uţ nechci poslouchat ty tvoje lţi! Celou dobu jsi mi jenom lhal. Ty nejsi Brian Tanner. Jsi Brett Hawkins! Chodil jsi s Melindou. A zabils ji!“ Švihla po něm pěstí. „Ellie, neblázni!“ Kryl si rukama obličej. „Přestaň! Všechno ti řeknu. Copak to nechceš vědět?“ Přestala se vzpouzet. „Oukej,“ řekla. Brian z ní pomalu slezl. Okamţitě se posadila a prohrábla si rozcuchané vlasy. Nabrala do 61

plic vzduch a pomalu ho vypustila. Čekala, aţ se jí zklidní rozbušené srdce. Brian se strnule posadil vedle ní a sklopil hlavu. Kaštanové vlasy mu spadly do očí. Ani se nenamáhal, aby si je stáhl. „Máš pravdu,“ zavrčel. „Lhal jsem ti. Jsem Brett Hawkins. Před dvěma lety Melinda a já… teda… to je těţký vysvětlování. Chodili jsme spolu a děsně jsme jeden druhýho milovali. Ona… chtěla se mnou utýct. Zmizet ze Shadyside. Jenţe…“ „Jenţe si to rozmyslela a tys ji zabil!“ skočila mu do řeči. „Hele, nech toho, Briane. Nebo Brette. Nebo jak se vlastně jmenuješ. Prosím tě, uţ mi nelţi.“ „Ellie…“ zaúpěl. Ellie běsnila. „Zneuţils mě k tomu, abys zjistil, co všechno Wilkins ví,“ křičela. „O mě ti vůbec nešlo! Ty mi vůbec nechceš říct pravdu. Jde ti jenom o to, aby tě nechytili!“ Chtěl protestovat, ale zarazil ho Chazův štěkot. Brian vyskočil z pohovky. Ozvaly se rány na dveře. „Policie. Otevřte!“ Ellie zaječela: „Já jsem tady!“ „Buď zticha! To je Wilkins!“ okřikl ji Brian. Chtěl jí zacpat pusu, ale Ellie se mu vysmekla a utekla do kuchyně. Chaz divoce doráţel na hlavní dveře. Brian ji znovu dohonil. „Ne!“ zaúpěla. Vší silou se ohnala loktem a zasadila mu ránu do hrdla. Zachrčel bolestí. Chytil se za krk. Ellie se vrhla ke kuchyňským dveřím. Škubala roztřesenými prsty knoflíkem, snaţila se jím otočit. Brian se za ní svíjel, sípal a lapal po dechu. Konečně se jí podařilo dveře otevřít. Vyběhla na zadní verandu. A padla rovnou do náruče poručíka Wilkinse. „Kde je?“ vyhrkl na ni. „Kde je Hawkins?“ „Uvnitř,“ zaúpěla a ukázala k obýváku. Brian se vypotácel ze dveří. Drţel se za krk. „Ellie, ne!“ vypravil ze sebe. Nepokoušel se utíkat. Neměl sílu. 62

Poručík Wilkins vytáhl pistoli. „Tak na tuhle chvíli jsem čekal hezky dlouho,“ pronesl rozrušeným hlasem. „Jsi zatčen, Hawkinsi.“ „Jak… jak jste věděl, ţe je tady?“ vykoktala Ellie. Poručík ukázal na vedlejší barák. „Sousedka zaslechla křik. Měla dojem, ţe se tu děje něco nezákonného. Zavolala na stanici. Jak jsem slyšel tvoji adresu, hned mi bylo jasné, kolik uhodilo.“ A s pistolí namířenou na Bretta dodal: „Moc jsi nám pomohla, Ellie. Jsem ti moc vděčný. Jsi, doufám, v pořádku.“ Přikývla. „Tak jdeme, Hawkinsi,“ řekl poručík Wilkins. „My… myslel jsem, ţe budu mít radost, aţ tě dopadnu. Ale nějak ji nemám. Spíš se mi z tebe dělá špatně.“ Popadl volnou rukou Bretta za rameno a vytáhl ho na příjezdovku. Brett se nevzpouzel. Jak ho poručík cpal do vozu, pořád se ohlíţel po Ellii. A pak se na ni díval okénkem, dokud auto nezajelo za roh. Vyčerpaná, roztřesená po celém těle, posadila se Ellie na horní schod zadní verandy a zabořila hlavu do dlaní. „Je konec,“ pronesla nahlas. „Zaplať pánbu, ţe je konec.“ Kolem desáté hodiny večer si Ellie řekla, ţe si dá pořádnou sprchu a zaleze do postele. Vtom dole zazvonil telefon. Táta zvedl sluchátko a představil se. Ellie se ve dveřích koupelny zastavila. Čekala, kdo to můţe být. Třeba mi volá Sára, napadlo ji. „Ellie!“ zavolal táta nahoru. Přesunula se ke schodům. „To byl poručík Wilkins,“ řekl s ustaraným obličejem. „Prý mám s tebou okamţitě přijet do města na stanici. Mají problém.“ „Coţe maj?“ vyjevila se Ellie. „Problém?“ Táta přikývl. „Jo. Brett Hawkins uprchl. Jde ti o ţivot.“ XVIII. „Ne!“ vykřikla Ellie. „Jak je to moţný? Teda – vysvětlil ti to Wilkins?“ Sešla ze schodů. „Odvezl ho do soudní budovy k registraci,“ řekl pan Anderson. „A kdyţ ho potom převáţel do cely, Hawkins se nějak zbavil pout a jakmile Wilkins otevřel dvířka auta, srazil ho a dal se na útěk. 63

Wilkins po něm několikrát vypálil. Ale ten zločinec mu upláchl.“ „Húúúú!“ Ellie klesla na gauč a zavrtěla hlavou. Nemohla tomu uvěřit. Táta se posadil vedle ní. „Řekl jsem, ţe na ţádnou stanici nepojedeš. Wilkins mě informoval o tom, co jsi udělala. Uţ jsi jim pomohla dost, řekl bych.“ „Ale já tam musím, tati,“ bránila se Ellie. „Musím jim ho pomoct najít. Neţ… neţ přijde sem!“ „Ellie!“ zarazil ji ostře. „Nikam nepůjdeš! Nebudeš jim pomáhat. Policajtům! Uţ jsi riskovala ţivot. A to stačilo.“ „Ale na stanici budu v bezpečí,“ namítla Ellie. Pan Anderson vyskočil z gauče. Ruce se mu svíraly zlostí. „Budeš poslouchat, co ti říkám?!“ okřikl ji nezvykle silně. „Nechci, abys dopadla jako tvoje matka!“ Ellie vykulila oči. „Matka? Co matka?“ „Ano, neřekl jsem ti o matčině smrti všechno.“ Do tváří se mu nahrnula krev. Začal před Ellii přecházet sem tam. „Zemřela, protoţe pomáhala policii s případem vraţdy.“ „S případem vraţdy?“ opakovala Ellie. Přikývl. „Ta malá holčička, co byla tenkrát zabitá – byla dcera našich sousedů. Tvojí mámě se o té vraţdě zdálo. Viděla ve snu chlapa v červené flanelové košili, A dokonce se jí tu noc zjevila i jeho podoba.“ Tak máma měla taky vidiny! zjistila Ellie. Táta přecházel po pokoji a uhýbal před jejím pohledem. „Usoudila, ţe by o tom měla policajty informovat. Nesouhlasil jsem s tím, ale nakonec jsem svolil.“ Těţce polkl. „Den nato zatkli strýce té holčičky. Vypadal přesně jako ten muţ z mámina snu. Jenţe policii se proti němu nepodařilo shromáţdit dostatek důkazů. Museli ho pustit.“ Pan Anderson se k Ellii otočil. V očích se mu zračila hluboká bolest. „A hned druhý den ten chlap mámu přepadl, kdyţ byla s tebou venku. Bodal ji… bodal… a bodal…“ Ellie vyskočila na nohy. Vzala tátu kolem krku a přitiskla se k němu. Děsně se chvěl. „Neměl jsem ji za těmi policajty pouštět,“ zašeptal. „Proč… proč 64

jsem to jen udělal?“ „Ale ona musela jít,“ odpověděla Ellie tiše. „Nemohl jsi jí v tom bránit.“ Povzdychl si. „A já musím jít taky,“ řekla Ellie. Pan Anderson se od ní odtáhl a zavrtěl hlavou. „Jak jim ještě chceš pomoci, holčičko? Uţ jsi udělala všechno, co bylo v tvých silách.“ „Ty víš jak,“ odpověděla. „Máma měla sny. Já mám taky sny. A vidiny. Ty to dobře víš. Jenom si to nechceš připustit.“ „Uţ nevím, čemu mám věřit,“ pronesl táta smutně. Sáhl do kapsy a vyndal klíčky od auta. „Na. Jdi zahřát motor. Já přijdu za tebou.“ „Oukej,“ řekla. Dala mu pusu na čelo a rozběhla se obléci. Pár minut nato vyšla z domu do chladné noci. Tátova dvoudveřová corolla stála na příjezdovce. Ellie se na verandě zarazila. Co kdyţ uţ tam Brett někde byl? Schovaný ve stínu. Číhající. Zuřivý pomstou za to, ţe ho vydala policii. V zeleném křoví před domem se něco pohnulo. Ţe by se tam ukrýval? A čekal, aţ se Ellie objeví, a pak na ni skočil? Ellie se zachvěla. Přitáhla si bundu ke krku a sestoupila na chodník. Byla necelý metr od auta, kdyţ z křoví vyskočilo něco temného a s děsným zavrčením se to na ni vrhlo. XIX. „Chazi!“ vyjekla Ellie. „Mazej domů! Mazej domů!“ Pes jí zablácenými tlapkami umazal bundu. Spustil se na všechny čtyři, divoce vrtěl ocasem. „Táta tě pustil ven a zapomněl na tebe, viď?“ řekla a oběma rukama si oklepala bláto. Odvedla Chaze po schodech na verandu, otevřela hlavní dveře a zahnala ho do domu. Pak se vrátila k autu. Poručík Wilkins ji na stanici uvítal s omluvami. „Nezlob se, ţe tě 65

sem tahám takhle pozdě v noci, Ellie,“ řekl a zavedl ji samotnou do své malé kanceláře, kde měl jako obvykle nepořádek. Obličej měl strhaný, oči zarudlé a vlhké. „Nechápu, jak se to mohlo stát. Jsem z toho úplně vyřízený.“ Ellie nevěděla, co na to říct. Potřeboval by se pořádně vyspat, usoudila a posadila se na dřevenou ţidli. Poručík s hekáním usedl za stůl. Pak řekl: „Hawkins mě doběhl. Myslel jsem jenom na to, ţe uţ ho mám, a zapomněl jsem na ostraţitost.“ „Můţu vám nějak pomoct?“ zeptala se Ellie. Netrpělivě na ţidli poposedávala. Poručík se k ní naklonil. „Myslel, ţe by sis třeba mohla na něco vzpomenout. Na něco, z čeho by se dalo usoudit, kam se mohl vypařit.“ „Já… já nevím,“ vykoktala. Wilkins na ni upřel znavené oči a začal ze sebe sypat jednu otázku za druhou. „Setkala ses někdy s nějakými jeho přáteli? Neříkal ti, jak vypadá dům té jeho údajné babičky? V jakém jezdil autě? Nevíš číslo?“ Ellie by poručíkovi ráda vyhověla, ale jak tak přemýšlela, došlo jí, ţe toho o Brettovi Hawkinsovi moc neví. Pokrčila rameny. Poručík Wilkins si v křesle zklamaně povzdychl. „A co ta tvoje vidění, nebo jak bychom to nazvali?“ zeptal se. Ellie těţce polkla. „Já přece nemám vidiny, kdy se mi zachce!“ řekla. „Já si fakt nemyslím…“ „Podívej se na tohle,“ přerušil ji a zalovil ve sloţce na stole. Podal jí fotografii. „Tohle uţ ti jednou pomohlo. Co kdybys to zkusila ještě jednou, oukej? Ellie, jsem v zoufalé situaci. Musím toho chlapa chytit. Nesmím dovolit, aby vrah mé dcery unikl spravedlnosti!“ Byla to stejná fotka, co uţ jednou měla v ruce. Melinda a Brett Hawkins s kamarády před motorkou. Brett se na fotce usmíval. Vypadal šťastně. I Melinda vypadala šťastně. Ellie si smutně povzdychla. „Já… já nemůţu.“ „Zkus to. Prosím tě, zkus to,“ přesvědčoval ji poručík. „Pomůţe nám kaţdá maličkost. Kaţdá maličkost.“ Ellie si fotku prohlíţela. Dívala se na rozesmáté obličeje. A dívala 66

se na ně tak dlouho, aţ se jí před očima rozmazaly. Aţ se rozmazala celá fotka. Barvy začaly blednout. Změnily se v třpytivou ţlutou skvrnu. Jako slunce. Ellie se na tu skvrnu dívala, aţ ji rozbolely oči. Pak si poloţila fotku na klín a zvedla hlavu. „No?“ zeptal se poručík Wilkins netrpělivě. „Viděla jsi něco?“ „Jenom barevnou skvrnu,“ odpověděla rozechvělým hlasem. „Ţlutou barvu. Nebo zlatou. Třpytila se jako zlato. To je všecko. Je mi líto. Je mi fakt líto.“ Poručík se na ni zkoumavě zadíval. „Zlato? Nic víc? Jenom zlato? Co by to mohlo znamenat?“ „Nevím. Je mi líto,“ řekla Ellie. „Je mi to fakt líto.“ Kdyţ se vracela s tátou domů, ulice byly prázdné. V Shadyside se v noci nic moc nedělo. Lidé chodili brzy spát. Za sklem auta se míhaly temné domky a zahrádky. Doma zalezla rovnou do postele. Zachumlala se do deky a zavřela oči. Uţ skoro usínala, kdyţ se jí v duchu zjevila Sářina tvář. Sára! Chudinka Sára. Nešťastná Sára. Sára něco ví, napadlo ji. Chová se tak divně. Jako by se zbláznila. Nevychází z domu. Nebere telefon. Je to proto, ţe něco ví? Musím s ní mluvit, rozhodla se Ellie. Vyskočila z postele, rychle se oblékla a seběhla po schodech dolů. Táta uţ spal. Skvělý! Sebrala ze stolu klíčky od auta a vykradla se z domu. Pár minut nato zastavila na příjezdovce u Wilkinsových. Vypnula světla a motor a rozběhla se k temnému domu. Co víš, Sáro? ptala se sama sebe. Za chvíli mi to řekneš. Jak se blíţila ke dveřím, po zádech jí přeběhl mráz. Co kdyţ se tam někde skrývá Brett? A čeká? A skočí na ni! Abych se do smrti bála vytáhnout paty z baráku, pomyslela si smutně. Zazvonila. Zabušila na dveře. Zavolala do Sářina okna. Nic. Vrátila se ke dveřím a vzala za knoflík. Bylo odemčeno. Vklouzla dovnitř. V temné předsíni zavolala: „Sáro? Jsi nahoře? Nespíš?“ 67

Chytila se dřevěného zábradlí a vyšla nahoru. Špatně viděla. Do domu dopadalo jen matné světlo z noční ulice. Přiblíţila se k Sářině pokoji a zastavila se před pootevřenými dveřmi. „Sáro? Hej, Sáro! To jsem já! Prober se!“ Zase nic. Z protějšího pokoje se ozvalo zasténání. Z Melindina pokoje. „Sáro!“ Otočila knoflíkem. Dveře byly zamčené. Zabušila. „To jsem já, Ellie.“ Ticho. Přitiskla na dveře ucho. Jasně slyšela, jak tam Sára dýchá. „Sáro. Otevři! Musím s tebou mluvit. Uţ vím všechno.“ „Ne, nic nevíš. Ty jsi ji našla. Ty jsi všechno zničila!“ Ellie se odtáhla od dveří. „Sáro, co to povídáš?“ Do dveří něco prásklo. Bylo slyšet tříštící se sklo. „Vypadni, Ellie!“ Ellie o krok ustoupila. Sára byla úplně nepříčetná. Musela se dostat dovnitř. Musela s ní mluvit. Neţ vyvede něco hrozného. Zvedla pravou nohu a vší silou do dveří kopla. Vyrazila zámek. Dveře se rozletěly. Všude po zemi se válely kníţky, obrázky a kusy oděvu. Sára klečela na posteli, v levé ruce drţela polštář. Ellie se k ní vrhla. „Musím s tebou mluvit. O Brettu Hawkinsovi. O Melindě.“ „Ne! Ne…“ Sára ječela, aţ nemohla. Nakonec se vydýchala a dlouze zívla. „Ne, Ellie, nebudu s tebou mluvit.“ „Ale já ti chci pomoct,“ řekla Ellie. „Jenom mi, prosím tě, řekni všechno, co víš. Já…“ „Ne!“ řvala Sára jako šílená. „Ne a ne a ne…“ „Ale no tak, Sáro…“ naléhala Ellie. „Copak to nechápeš?“ křičela a stahovala se před Ellii k čelu postele. „Všechno zničíš!“ „Coţe?“ Ellie na ni zírala. „Co to pořád meleš?“ „Nikdo se tě neprosil, abys tu mrtvolu našla. Nikdo se tě neprosil, aby ses do toho motala!“ ječela Sára. „Nikdo se tě o nic neprosil.“ „Boţe, Sáro,“ vydechla Ellie. Hučelo jí v hlavě. „Me linda byla tvoje sestra. Copak nechceš vědět, jak to bylo? Kdo ji zabil? Nechceš, aby toho vraha dopadli?“ „Ne!“ vyhrkla. Upřela na Ellii oči. „Ne! Ne! Ne!“ „Já… já to nechápu,“ řekla Ellie. 68

„Jasně, ţe to nechápeš,“ pronesla Sára hořce. „Nechápeš vůbec nic. Nemáš ponětí, jak jsem Melindu nenáviděla. Nenáviděla jsem ji. Nenáviděla!“ „Coţe?“ Ellie zalapala po vzduchu. „Tak strašně jsem ji nenáviděla, aţ jsem ji zabila!“ křičela Sára. „Byla jsem to já, Ellie. To já jsem zabila Melindu!“ XX. Sára čekala, co na to Ellie řekne. Ta ale byla v takovém šoku, tak zděšená, ţe ze sebe nedokázala vypravit slovo. V místnosti se rozhostilo děsivé ticho. Za oknem zavřeštěla kočka. Bylo to jako lidský zvuk, Ellie myslela, ţe je to dítě. Kočka zavřeštěla znovu. Holky mlčely. Sára na sebe prozradila všechno. Uţ nebylo o čem mluvit. Nakonec Sára řekla sama: „Je pravda, co jsem ti řekla. O tom, ţe jsem Melindu nenáviděla.“ „Ale přece jsi ji taky musela mít ráda,“ pronesla Ellie tichým hlasem. „Nevím. Takovou holku je těţký mít ráda. Melinda měla všechno. Byla krásná, chytrá, měla mraky kamarádů a kamarádek a…“ Hlas se jí třásl. „A táta ji měl rád nejvíc na světě. Měl ji radši neţ mě.“ Ellie sklopila oči. „Tebe nemá rád?“ Sára zavrtěla hlavou. „Tak jako Melindu ne. Všechno se točilo jenom kolem ní. Celej svět. Děsně jsem se snaţila. Kdyţ umřela máma, vařila jsem, uklízela, chodila nakupovat. Bylo mi teprve čtrnáct a starala jsem se o celej barák.“ „To muselo bejt fakt těţký,“ vydechla Ellie. Sára pokývala hlavou. Do očí se jí vhrnuly slzy. „Jeho to vůbec nezajímalo. Přišel ze sluţby, prošel kolem mě, jako bych neexistovala, ani neřekl ahoj a uţ cupital za Melindou. A pak to přišlo. Kdyţ začala chodit s Brettem Hawkinsem.“ „Co přišlo? Brett Hawkins se tátovi nelíbil?“ Sára protáhla obličej. Po tvářích se jí koulely slzy. „Táta se s Melindou strašně chytil. Nařídil jí, ţe se s Hawkinsem nesmí stýkat. No, a tak se to stalo. Melinda se rozhodla, ţe s Brettem uteče.“ 69

Opřela si hlavu o čelo postele a vzdychla. „Je to hrozný, ale já z toho měla radost. Byla jsem najednou šťastná. Úplně jsem šílela. Myslela jsem, ţe kdyţ vypadne z domu, táta si mě začne víc všímat. Tak jsem Melindě řekla, ţe jí v tom útěku pomůţu, jak jen to půjde…“ Ellie ji přerušila: „Jak to, ţe jsi Briana… totiţ Bretta Hawkinse nepoznala tenkrát u vás v kafáči, kdyţ se tam objevil?“ Sára pokrčila rameny. „Ty blázne, on dneska vypadá úplně jinak. Ten Brett, co jsem ho znala, nosil dlouhý černý vlasy a ocvokovanej harleyáckej křivák. Jak jsem říkala, táta ho nenáviděl, takţe se našemu baráku na hony vyhejbal. Viděla jsem ho jenom párkrát.“ Ellie se vrátila k tématu. „Pomohla jsi Melindě utýct z domova?“ „Jo. Kryla jsem ji před tátou a dokonce jsem jí dala peníze, který jsem měla ve spořitelně. Melinda si ten útěk naplánovala na večer, kdyţ měl táta dlouhou sluţbu. Nebyl tenkrát ještě vyšetřovatel, ale jenom hlavní serţant. Byla s Brettem domluvená, ţe se sejdou v osm hodin před obchodním areálem na Division street.“ „A co bylo potom, Sáro?“ zeptala se Ellie. „Sešli se?“ Zavrtěla hlavou. „Táta volal z hlídkovýho vozu, ţe přijde domů dřív. Chtěl nás vzít na pizzu. Tím se to Melindě zkomplikovalo. Volala Brettovi, ale on to nebral. Pak zpanikařila a začala si pakovat věci.“ Sára se ještě víc rozbrečela. Ellie se na ni přívětivě usmívala, jen aby nepřestala vyprávět. Byla úplně šílená, musela se dozvědět, jak to dopadlo. „Řekla jsem jí, ţe za Brettem zajdu a řeknu mu, ţe nemůţe k areálu přijít. Aby na ni počkal u nás za barákem. Tak by si mohla spakovat všechno, co potřebuje, a vykrást se z domu. Letěla jsem k obchodnímu areálu,“ pokračovala Sára se zavřenýma očima. „Brett tam čekal. Řekla jsem mu, ţe se táta vrací domů. Vysvětlila jsem mu, kam má pro Melindu zajet. Poděkoval mi a skočil do auťáku. Neţ jsem se vrátila domů, byla Melinda a její věci pryč.“ Začal jí vynechávat hlas. Vysmrkala se a upřela na Ellii oči. „Uţ jsem ji nikdy nespatřila.“ Ellie se zakousla do rtů. „Počkej, Sáro, tomu nerozumím. Přece jsi 70

říkala, ţe jsi ji zabila!“ „Copak ti to není jasný?“ vzlykala. „Táta měl pravdu. Brett byl horší, neţ se zdál. Byl to vrah. A já jsem mu pomáhala. Tak děsně jsem touţila, aby byla Melinda z domu, ţe jsem ji poslala na smrt. Kdybych jí tenkrát ten večer nepomohla, byla by dneska tady… doma. Byla by ţivá!“ Ellii se děsně ulevilo. „Ach, Sáro!“ vyhrkla. „Ty jsi ji nezabila. Nemáš na tom nejmenší vinu.“ Taky se rozbrečela. Muselo to být pro Sáru strašné. Celé dva roky ţít v nejistotě. Nevědět, co se s Melindou stalo. Doufat, ţe ţije. A neustále si to vyčítat, obviňovat se. Jedna věc nešla Ellii do hlavy. Proč Brett Hawkins Melindu zabil? Rozmyslela si to na poslední chvíli? A jeho to rozzuřilo k nepříčetnosti? Došlo mezi nimi ke konfliktu? Nebo měl tu vraţdu dávno naplánovanou? Proč? Ellii zamrazilo. Roztřásla se. Sevřela si paţemi tělo. Sára vzala z postele deku a přehodila ji kamarádce přes ramena. Světlo se rozplizlo. Pokojík zahalilo šero. Z podlahy začal stoupat zápach syrové půdy. Ellie zamrkala. Co se to děje? Sára se proměnila v temný obláček. Ellie cítila, ţe klesá někam dolů, do matrace. Seshora na ni dopadla hlína. Hustá, mokrá hlína. Otevřela pusu, chtěla křičet. Mokrá hlína jí pronikla do hrdla, dusila ji, nedovolila jí křičet. Tápala rukama nad sebou, zoufale zatínala nehty do vlhké půdy. Ucítila v prstech něco tvrdého, nějaký kulatý kov. Hlína jí zacpala nosní dírky i oči. Zasypávala ji. Drtila ji. Nemůţu dejchat! vykřikla Ellie v duchu. Pohřbívají mě zaţiva! XXI. Ellie křičela. Ucítila na ramenou ruce, které s ní lomcovaly. „Ellie! Ellie!“ Byla to Sára. Její hlas. Přicházel z nesmírné dálky. 71

Ellie bojovala, prodírala se hustou hlínou, drala se vzhůru. Otevřela oči a zjistila, ţe leţí na zádech na dece na zemi. Sára se nad ní skláněla z postele, v očích měla strach a zmatek. „Ellie? Co je s tebou?“ Ellie se zvedla. „Zdálo se mi, ţe mě zahrabávají do hrobu – zaţiva.“ „Coţe?“ Sára spustila nohy z postele. Ellie se snaţila uklidnit. Svírala něco v pravé dlani. Něco tvrdého a hladkého. Pomalu rozevřela pěst. Nic tam neměla. Ale předtím určitě něco drţela. Něco důleţitého. „Zahrabávají do hrobu?“ opakovala Sára. „Myslíš jako do Melindina hrobu?“ Ellie s očima upřenýma na prázdnou dlaň přikývla. „Ano. V tom hrobě něco je. Něco, co tvoje ségra chce, abych našla.“ „Co to povídáš?“ vyjevila se Sára. „Copak k tobě Melinda mluví?“ „Mluví. Tak nějak.“ Ellie zvedla hlavu. „Ach, Sáro já vím, ţe je to šílený, ale tvoje ségra se mnou komunikuje. Prostřednictvím vidin. Tak jsem taky předtím objevila ten její hrob.“ Sáře poklesla čelist. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ „Protoţe bys mi nevěřila,“ odpověděla Ellie. „A protoţe jsem o tom nechtěla říkat nikomu. Neţ jsme se přistěhovali do Shadyside, měla jsem s těma svejma vidinama problémy. Myslela jsem, ţe uţ to přešlo, ţe uţ je mít nebudu.“ „Húúú!“ vydechla Sára. „Tak teď je mi to jasný! Kdyţ táta říkal, ţe jsi jim pomohla při pátrání, nechápala jsem, jak můţeš vědět tolik věcí.“ „Jo, je to divný,“ pokračovala Ellie. „Mám vidiny, kdyţ si někoho oblíbím, kdyţ se s někým spřátelím. Jako například s tebou. Kdyţ se z nás staly kamarádky, nic se nedělo a já jsem si uţ začínala myslet, ţe budu mít pokoj. Jenţe pak jsem objevila tvoji ségru.“ „A co Brett?“ zeptala se Sára. „Co bylo, kdyţ ses seznámila s ním?“ Ellie vzdychla. „Začal se mi zjevovat nůţ. Zakrvácenej nůţ. Myslela jsem, ţe to souvisí s mojí mámou. Kdyţ mi byly dva roky, ubodali moji mámu k smrti.“ 72

„To je hrozný!“ Sára sklopila oči. „Ta vidina s noţem byla varování. Varovala mě před Brettem. A já tomu nerozuměla. A teď zase něco cítím. Něco je v tom hrobě.“ „Chceš říct, ţe je něco v tom výkopu, kam Brett zahrabal moji ségru?“ zeptala se Sára. „Něco, co by nám mohlo říct, kde ho hledat?“ Přikývla. Sára vyskočila na nohy. „Tak se tam jdeme podívat!“ „Fakt to chceš?“ zeptala se Ellie. „Dluţím to Melindě,“ odpověděla s váţnou tváří. Rychle se oblékla. Hodila na sebe šedou mikinu a obula si perfektní modré martensky. Pak si přelízla kartáčem své krátké černé vlasy. Ellie za ní klusala dolů. Sára sundala z věšáku u dveří modrou bundu. Rozsvítila lampu a vešla do obýváku. Ellie ji sledovala, jak otvírá zásuvku starého stolu. Úplně v ní hrklo, kdyţ viděla, co z té zásuvky vytáhla. Krátký lesklý revolver! Pomalu ho zvedla a natáhla palcem úderník. „Sáro!“ vykřikla Ellie zděšeně. XXII. „To je tátova rezervní bouchačka,“ řekla Sára. „Vezmu ji s sebou pro případ, kdyby se objevil Brett Hawkins.“ Pustila úderník zpátky a strčila si pistoli do bundy. „Budeme na něj připravený.“ Při pohledu na zbraň Ellii zamrazilo. No, jestli se Brett opravdu objeví, budu ještě ráda, ţe ji máme, pomyslela si. Vyšly ze dveří. Obešly dům. Sára vzala z garáţe lopatu a baterku. V lese Sára projela baterkou tajemné, tiché stromy. Pak posvítila na zem. Světlo dopadlo na hromadu hlíny. „Co hledáme?“ zeptala se šeptem. „Já nevím,“ řekla Ellie a obešla hrob. „Neviděla jsem to. Jenom jsem to cejtila v ruce.“ A zase se jí vybavila představa, jak ji zaţiva 73

pohřbívají. Co kdyţ ta vidina byla varování? napadlo ji. Varování, abych sem nechodila? Ne, řekla si nakonec. Muselo to bejt poselství od Melindy. Chtěla, abych tu něco našla. „Bylo to strašně malý. A kulatý,“ řekla Sáře. Zasekla lopatu do měkké hlíny a zabrala. Kdyţ vyhodila první hroudu, Sára zasténala. Ellie po ní sekla očima. „Je ti něco?“ Sára zavrtěla hlavou. „Ne.“ Zakryla si rukama obličej. „Já… já nemůţu. Totiţ… Brett Hawkins tady zahrabal moji ségru. Je to… hrozný!“ „Zmákneme to rychle,“ uklidňovala ji Ellie. „A pak odsud vypadneme. Hlavně drţ pořádně tu baterku, oukej?“ Sára kývla. Sevřela baterku oběma rukama. Ellie se oháněla lopatou, vyhazovala z výkopu hlínu. Ve větvích stromů ševelil vítr. K zemi se tiše snášelo suché listí. Seskočila do jámy a začala prosévat hlínu mezi prsty. Sára se k ní sklonila a posvítila jí na ruce. „Jeee!“ vyjekla Ellie. Ucítila v prstech něco vlhkého a měkkého. Je to jenom ţíţala, oddychla si. Pak zase vyjekla Sára. „Boţe! Ellie!“ Rozklepala se. Baterka jí v roztřesené ruce začala divoce poskakovat. „Co je? Co se stalo?“ zeptala se Ellie. Sára ukazovala do výkopu, oči vykulené hrůzou. „Kost! Lidská kost!“ Ellie spatřila něco malého, šedého. Opatrně se natáhla a dotkla se toho konečkem prstu. Bylo to studené a tvrdé. Kámen. Dlouze si odfrkla. „To je kámen, Sáro.“ Podala jí z výkopu lopatu. „Co kdybys mě na chvíli vystřídala?“ Sára se pustila do práce. Vyhazovala hlínu a Ellie ji jednou rukou prohmatávala a druhou Sáře svítila. Baterka začala skomírat. „Asi docházej monočlánky.“ Sára kývla. „Musíme si pospíšit.“ Ellie prohmatávala hlínu, pečlivě ji prosévala mezi prsty. Zarazila se. Ucítila v prstech malý hladký předmět. 74

„Co jsi objevila?“ zeptala Sára. Odhodila lopatu a naklonila se k ní. Ellie ten drobný předmět očistila o bundu. Sára jí sebrala baterku a posvítila na něj. Ruka se jí pořád děsně třásla. Knoflík. Zlatý knoflík. „Co to je?“ vyjekla Sára. Nedokázala zamaskovat své zklamání. „Jak nám to můţe pomoct?“ „Já nevím,“ odpověděla Ellie. Civěla na kulatý knoflík lesknoucí se v skomírajícím světle baterky. „Třeba upadl tomu, kdo tu Melindu zahrabal.“ „To jo,“ pronesla Sára otráveně. „Jenţe je to uţ dva roky. Jak chceš dneska zjistit, jestli Brett před dvěma roky nosil něco se zlatejma knoflíkama?“ „No…“ Ellie se zamyslela. „Kdyby třeba policie u něj prohledala skříň a našla…“ Zarazila se. Něco zapraskalo. Suchá větvička. Blízko. „Kdo je tam?“ vykřikla Ellie. Úplně ji polila hrůza. Mezi stromy se objevila temná postava. „Brette!“ vyjekly obě holky najednou. Brett se rychle blíţil, oči upřené na Ellii. „Copak to máš?“ vyštěkl. „Našla jsi knoflík?“ XXIII. Zná ten knoflík, pomyslela si Ellie polomrtvá strachy, co s nimi Brett udělá. Ví, ţe tu noc, co zavraţdil Melindu, ztratil knoflík. Brett měl své kaštanové vlasy spadlé do čela, mastné a rozcuchané. Dţínovou bundu měl špinavou a zmačkanou. Na kolenou měl velké vlhké skvrny. Skrejvá se v lese, usoudila Ellie. Pohlédla mu do očí. Uviděla v nich něco, co by se dalo nazvat zábleskem strachu. Uţ nemůţe dál. Bojí se, pomyslela si. Skrejvá se dva roky. Jenom se skrejvá a utíká. A teď je u konce sil. Zachvátila ji děsivá myšlenka: Udělá nám něco strašnýho! 75

Brett nastavil ruku. „Ukaţ, Ellie!“ Ellie předním uskočila a narazila do Sáry. Sára zděšeně vykřikla. „Nech nás, Brette!“ pronesla roztřeseným hlasem, napůl schovaná za Ellii. „Táta tu bude kaţdou chvíli. Měl bys zmizet.“ Brett si toho nevšímal. Drţel nastavenou ruku Ellii pod bradou. „Ten knoflík. Ukaţ.“ „Jakej knoflík?“ zeptala se Ellie, jako by mu nerozuměla. Svírala ho v pravé pěsti. „Jde sem můj táta,“ lhala Sára. „Měl bys zmizet, Brette. Uteč!“ „Chci ten knoflík,“ řekl Brett tvrdým, chladným tónem. Koukal na Ellii jako vrah. On ví, ţe ho mám, pomyslela si Ellie. Radši mu ho dám. Zvedla ruku a rozevřela pěst. Na dlani jí leţel zlatý knoflík. Sklopila k němu oči. Knoflík se zatřpytil. Dlaň jí ţhnula zlatým světlem. Jako sluníčko. Světlo bylo čím dál tím větší a jasnější, aţ se tmavé stromy i fialová noční obloha i země posetá spadlým listím – všechno se najednou koupalo v jasné zlatavé záři. Zanikalo to v ní, mizelo… Pak se v té ţluti zablesklo něco červeného. Červená skvrna. Houstla a zvětšovala se. A nakonec se proměnila v červenou mikinu. V Melindinu červenou mikinu. Ellie viděla Melindu. Melindiny rty se rozevřely v mlčenlivém výkřiku. S někým zápasila. Krk jí svíraly silné ruce. Kdo to je? Je to Brett? Chce ji povalit? ptala se Ellie sama sebe. Upírala do té zlaté záře oči, snaţila se vidět víc. Ale viděla jenom paţe, které s Melindou zmítaly. Vi děla toho násilníka zezadu. Viděla Melindin obličej zkřivený strachem a hrůzou. Melinda se začala ztrácet. Ještě jednou vykřikla. Ellie viděla ubývající zlatou skvrnu. Viděla, jak jí před očima mizí, mizí, mizí… Znovu se objevila dlaň a knoflík. Kulatý kovový knoflík. Zvedla hlavu k Brettovi. „Ten knoflík, Ellie,“ řekl Brett tichým, skoro vyčerpaným hlasem. „Ukaţ ten knoflík.“ Hrábl jí do dlaně. Příliš prudce. Zlatý knoflík spadl na zem, do hlíny. Sára se sehnula a zvedla ho. A pečlivě si ho prohlédla. Ellie ji 76

slyšela, jak tiše vyjekla. „Tenhle knoflík…“ zaúpěla. „Dej ho sem,“ opakoval Brett a znovu nastavil dlaň. „Ty víš, ţes ho tady ztratil? Tenkrát v noci?“ zeptala se Ellie. Zlostně se mu zablýsklo v očích. Otevřel pusu, chtěl něco vykřiknout. Zarazil ho mocný hlas. „Nikdo ani hnout! Zůstaňte, kde jste!“ Brett spustil ruku a prudce se otočil. Ellie se ulevilo. Ze tmy mezi stromy vystoupil poručík Wilkins. Sára ji chytila za rameno. „Tati!“ vyhrkla překvapeně. „Jak jsi věděl…?“ „Jel tudy jeden z našich lidí. Viděl vás vcházet do lesa. Okamţitě mi zavolal.“ Poručík Wilkins mluvil k Sáře, ale díval se přitom na Bretta Hawkinse. Sáhl k holstru a vytáhl revolver. „Neeee!“ vykřikl Brett. Okamţitě zvedl ruce, ţe se vzdává. „Uţ jednou jsi mi zdrhnul,“ pronesl poručík chladným, nelítostným hlasem. „Tentokrát uţ nezdrhneš.“ „Pane Wilkinsi!“ řekla Ellie a vykročila vpřed. „Našli jsme knoflík. V Melindině hrobě.“ „Ustup!“ okřikl ji poručík varovně. Máchl bouchačkou do strany. „Obě dvě. Ustupte! Je to nebezpečné individuum!“ „Ale, tati…“ vyhrkla Sára. „Mazejte do vozu!“ křičel poručík Wilkins netrpělivě. „Okamţitě! Vypadněte odsud! Mazejte do vozu!“ Ellie se Sárou váhaly. Ellie viděla, jak Brett třeští oči hrůzou. Začal s rukama nad hlavou ustupovat. „Mazejte do vozu! Okamţitě!“ křičel poručík Wilkins. Brett ustupoval. Wilkins na něj znovu zamířil. „Tentokrát uţ nezdrhneš!“ zvolal. „Utíkejte, holky! Utíkejte! Rychle! Mazejte odsud!“ „Ne! Tati!“ odsekla Sára. Ellie zírala na Bretta Hawkinse. „Prosím vás, nestřílejte!“ zachrčel Brett. Pořád ustupoval. „Uţ nemáš šanci! Je konec!“ oznámil mu Wilkins a zamířil. „Prosím vás, ne!“ ţadonil Brett. „Zabil jsi mi dceru, Hawkinsi! Myslíš, ţe tě nechám naţivu?“ 77

Poručík Wilkins pevně sevřel revolver. „Počkejte…!“ zaječel Brett. Zahřměl výstřel a rozlehl se po lese. XXIV. Ellie se zhrozila. Zírala na Bretta, čekala, ţe se kaţdým okamţikem skácí k zemi. Brett byl v šoku. Ruce mu klesly k bokům. Kolena se mu podlomila. Ale neklesl, ani nezaúpěl bolestí. K Elliině překvapení, zaúpěl poručík Wilkins. Chytil se za rameno. Rukáv uniformy se mu zbarvil temnou krví. Otevřel ústa, jako by se chtěl na něco zeptat. Ellie stočila oči k Sáře. Sára stála za poručíkem Wilkinsem a v obou rukou svírala krátký revolver. Mířila tátovi na záda. Wilkins znovu zaúpěl bolestí a pomalu se k dceři otočil. „Sáro… proč?“ vydechl. Sára z něj nespouštěla oči. „Uţ jsem to pochopila, táto,“ odpověděla bezbarvým hlasem. Měla vyčítavý pohled, ale nic jiného se z jejího výrazu vyčíst nedalo. „Sáro… ty jsi na mě vystřelila!“ pronesl poručík Wilkins s dlaní na prostřeleném rameni. Mezi prsty se mu řinula krev a vsakovala se do látky jeho saka. „Pochopila jsem to, táto,“ opakovala chladně. „Kdyţ jsem viděla ten knoflík, vzpomněla jsem si. Poznala jsem ho, tati. Zlatej knoflík z tvý uniformy. Byl jsi z toho tu noc, co se Melinda ztratila, pěkně nervózní.“ „Ale, Sáro…“ zachrčel poručík Wilkins. Sára ho neposlouchala. „Melinda zmizela,“ pokračovala, „a ty jsi měl největší starost o ztracenej knoflík z uniformy. Já jsem z toho byla tak vytočená, ţe jsem se tě na ten knoflík ani neptala. Ale teď, dneska v noci, jsem si vzpomněla. Všechno mi to došlo. Pochopila jsem. To ty jsi zabil Melindu!“ „Byla to nešťastná náhoda!“ zachrčel poručík Wilkins. Úpěl bolestí. Klesl na kolena do hlíny vedle výkopu. „Zabil jsi svou vlastní dceru,“ řekla Sára. Ellie byla v takovém šoku, ţe snad ani nedýchala. Brett se k ní 78

přesunul. Oba se dívali na poručíka Wilkinse. „Byla to nešťastná náhoda,“ opakoval poručík. „Nechtěl jsem, aby Melinda odešla, aby nám ji odvedl!“ Pohlédl na Bretta Hawkinse s nenávistí v očích. „Chtěl jsem ji zadrţet. Prala se se mnou. Nějak se stalo, ţe jsem do ní strčil. Upadla a praštila se do hlavy. Nešťastná náhoda. Musíš mi věřit, Sáro! Já jsem ji měl rád. Miloval jsem ji jako nic jiného na celém světě!“ „Já vím,“ pronesla Sára hořce. „A pak jsi to sehrál tak, aby to vypadalo, ţe byla zabitá noţem. A zahrabal jsi ji v lese. A zahrabal jsi i Brettův nůţ. Aby si lidi mysleli, ţe ji zabil on. A začal jsi ho hledat.“ „Zničil mi ţivot! Moji rodinu!“ křičel poručík Wilkins. „Proč by za to neměl pykat? On to zavinil – ne já! Zničil moji rodinu!“ „Chtěl jste mě zastřelit!“ ozval se Brett a poloţil Ellii ruku kolem pasu. Snaţil se uklidnit. „Proto jste mě dneska odpoledne nechal utýct! Nechtěl jste mě vidět ve vězení. Chtěl jste mě zabít!“ Poručík Wilkins vyštěkl: „Ty jsi mi zničil rodinu! Zaslouţíš si smrt.“ Ellie vyjekla. Wilkins znovu pozvedl revolver. Uchopil ho pevně oběma rukama a zamířil Brettovi na srdce. A stiskl spoušť. XXV. Lesem se znovu rozlehl výstřel. Ellie skočila k Brettovi. „Zasáhl…“ vydechla. Hned poznala, ţe výstřel šel mimo. Brett udělal skok a vykopl poručíkovi bouchačku z ruky. „Celý dva roky jste mě štval jako zvěř!“ křičel. „Dva roky utíkám a schovávám se! A přitom jsem to nebyl já. A co moje rodina, pane poručíku? Co moje rodina?“ Poručík Wilkins zachrčel bolestí. Znovu se chytil za rameno a padl na zem. „Sáro… zavolej pomoc,“ zamumlal. Sára odhodila pistoli do trávy a vyrazila směrem k Fear street. „Umím zacházet s policejním telefonem v autě!“ křičela v běhu. „Zavolám sanitku!“ Ellie se za Sárou dívala, aţ jí zmizela z dohledu. Pak si všimla, ţe ji Brett znovu drţí kolem pasu. Dlouze si vydechla úlevou, poloţila 79

mu hlavu na prsa a zavřela oči. „Tak jak ti mám říkat – Briane nebo Brette?“ „Říkej mi Brette,“ odpověděl po chvilce přemýšlení. „Uţ nemusím být Brian. Ţádný Brian neexistoval. Uţ jsem to zase já.“ Seděli spolu u Ellie v obýváku na gauči. Brett jí tiskl obě ruce. Zatímco si povídali, Chaz se na koberci schoulil a usnul Ellii u nohou. „Je ještě spousta věcí, který nechápu,“ řekla Ellie. „Jak jsi věděl, ţe musíš utýct? Jak jsi mohl vědět, ţe Wilkins na tebe chce shodit Melindinu smrt?“ Brett zavřel oči, vzpomínal. „Tu noc… tu noc, co Melinda zemřela, jsem jel k jejímu domu, abych ji odvezl. Jenţe v baráku byla tma. Nikdo tam nebyl. Napadlo mě, ţe si ten útěk rozmyslela.“ „A Wilkins ji zatím zahrabával v lese,“ poznamenala Ellie smutně. Brett kývl. Pak pokračoval: „Byl jsem z toho úplně vedle. Asi hodinu jsem jen tak jezdil. Kdyţ jsem se vrátil domů, máma uţ na mě čekala. Byla zoufalá, vyděšená. Říkala, ţe u nás byl Wilkins. Ţe mě chtěl zatknout. Namluvil jí, ţe jsem zabil jeho dceru.“ „Ach, boţe!“ vydechla Ellie. „A co jsi udělal?“ „Přísahal jsem matce, ţe jsem to neudělal. A pak jsem utekl. Byl jsem v šoku, měl jsem strach. To víš, měl jsem s poldama nějaký potíţe uţ předtím. Bylo mi jasný, ţe mi nikdo nebude věřit. A tak jsem utekl. Jel jsem, ani jsem nevěděl kam. Nemohl jsem uvěřit, ţe je Melinda mrtvá. Byl jsem z toho úplně mimo.“ „A celý ty dva roky?“ zeptala se Ellie. „Plácal jsem se po příbuznejch. Pořád jsem se skrejval. Měnil jsem místa. Měnil jsem podobu. A změnil jsem si i jméno. Věděl jsem, ţe kdybych se vrátil dómů, Wilkins mě dostane.“ Vzdychl. „Bylo to strašný, Ellie. Jako nějakej zlej sen.“ Pustila mu ruce. Seděli vedle sebe na gauči. Chaz ze spaní hlasitě zakňučel. „A proč ses nakonec do Shadyside vrátil?“ zeptala se Ellie po chvilce. „Přece jsi věděl, ţe si tím zkomplikuješ ţivot. Proč ses, proboha, vracel, Brette?“ 80

Zahleděl se jí do očí. „Kvůli tobě,“ řekl. Ellii se zastavil dech. „Coţe? Kvůli mně? Vţdyť jsi mě vůbec neznal!“ „Viděl jsem tě ve svejch vidinách,“ odpověděl Brett.

81

XXVI. Ellie zírala. „Jsem něco jako čtenář myšlenek,“ vysvětloval Brett. „Mám vidiny. Sny. Akorát s tím rozdílem, ţe nespím.“ „Ty taky?“ vyhrkla Ellie. „To… to není moţný!“ „Je to tak,“ pokračoval. „Zdálo se mi o Melindě. Viděl jsem ji v lese, měla na sobě červenou mikinu, byla zaházená listím. Chtěla, abych se vrátil a pomohl jí. Prosila mě. Byla strašně smutná. A pak jsem viděl tebe. Neměl jsem tušení, kdo jsi. Ale byla jsi fakt krásná. Stála jsi vedle Melindy. A připadala jsi mi děsně silná… teda statečná.“ Ellie nechápavě kroutila hlavou. Tak on má taky vidiny, ţasla. Jak to, ţe mě to nikdy nenapadlo? Jak to, ţe jsem to nepoznala? „Po tom zjevení,“ řekl Brett, „jsem se rozhodl vrátit do Shadyside. Musel jsem zjistit pravdu o tom, co se s Melindou stalo. A musel jsem tě chránit.“ „A tak ses vrátil…“ řekla Ellie a znovu ho vzala za ruku. „A našel jsem tě,“ usmál se Brett. „A ty jsi našla v lese Melindin hrob. Přesně jako v tom mým snu.“ Zarazil se. „Chceš slyšet něco ještě šílenějšího?“ „Ano,“ vydechla Ellie. „Kdyţ jsem tě poprvé spatřil, hned jsem věděl, ţe máš taky zvláštní schopnosti jako já. A pochopil jsem, ţe spolu přijdeme tý záhadě na kloub.“ Ellie zavrtěla hlavou. „Nechápu, proč jsem z tebe měla takovej strach,“ řekla. „Měla jsem děsivou vidinu o noţi se stříbrnou střenkou. A tenkrát na Fearově ostrově, kdyţ jsi vytáhl ten nůţ a 82

začal loupat jablko…“ „Řekl jsem ti přece, ţe to byl nůţ mýho dědečka,“ přerušil ji Brett. „Můj děda byl polda. Je to určitej druh policejního noţe.“ „Tak proto vypadal jako ten nůţ, co poručík Wilkins zahrabal u Melindina hrobu!“ pochopila. „On měl úplně stejnej.“ Chaz se převrátil na záda. Ellie se sklonila a podrbala ho na břiše. Pes ze spaní spokojeně zavrčel. „A ten zlatej knoflík?“ zeptala se, kdyţ se zase opřela vedle Bretta. „Jak jsi věděl, ţe jsme ho se Sárou našly? Další vidina?“ Brett kývl. „Jasně. Znovu se mi zjevila Melinda. Drţela v ruce zlatej knoflík. Ukazovala mi ho. Nevěděl jsem proč. Ale cejtil jsem, ţe je to něco děsně důleţitýho. Cejtil jsem, ţe ten zlatej knoflík je klíčem k celý tý záhadě. Proto jsem se v noci přihnal do toho lesa. Něco mi říkalo, ţe tam uvidím ten knoflík a všechno se rozřeší!“ „Naštěstí to rozřešila Sára – v poslední chvíli,“ řekla Ellie. Otřásla se při té vzpomínce hrůzou. Poloţila mu hlavu na rameno. Chvíli seděli v tichém souzvuku duší a nemluvili. Rušilo je jenom Chazovo chrápání. Pak Ellie řekla: „Moje máma taky měla vidiny. Asi jsem po ní tyhle schopnosti zdědila.“ „Já je mám uţ od dětství,“ dodal Brett. Narovnal se a usmál se. „Abys věděla, zrovna teď mám taky jednu vidinu.“ Ellie na něj vykulila oči. „Coţe?“ Potutelně se usmál a pokýval hlavou. „Ano. Čtu tvoje myšlenky. Vsaď se, ţe vím, na co právě myslíš!“ „No tak, na co právě myslím?“ pobídla ho. Brett se k ní sklonil a dlouze, něţně ji políbil. „Máš pravdu,“ řekla.

83

R. L. Stine

ČTENÁŘ MYŠLENEK Z anglického originálu The Mind Reader, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 33. publikaci, Brno 1997 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-15-7

84

85