R. L. Stine Stopy hrůzy 77 Zlý měsíc
ZLÝ MĚSÍC R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1995 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-23-8 3
Úvod Ve
výloze supermarketu se odráţel měsíc. Automatické dveře se pohnuly a Daniela Veronová vešla do sámošky osvětlené řadami zářivek. Zachvěla se se zimou. Třela si dlaněmi holé paţe. Maj klimatizaci puštěnou na plný pecky! pomyslela si. Snad abych se ani nepřibliţovala k mrazákům s masem. Zahlédla se v nablýskané vitríně. Měla na sobě krátké modré tričko bez rukávů, těsné bílé šortky a sandály. Ušklíbla se na svůj hubený obličej s velkýma tmavýma očima a prohrábla si oběma rukama dlouhé kaštanové vlasy s blond melírem. Jsem děsná. Hubená a neforemná, pomyslela si. Vypadám spíš na dvacet neţ na osmnáct. Vtom ji něco udeřilo do zad, aţ to zabolelo. Prudce se otočila. „Cliffe, nemagoř!“ vyštěkla. „Hlavu máš na učení a ne na bouchání do svý ségry.“ Desetiletý Cliff se zatlemil. Zřejmě tímhle způsobem dával najevo svou lásku k sestře, kterou tak dlouho neviděl. „Hele, nemagoř, nebo z tebe zcvoknu!“ pokárala ho. „Ty jsi choulostivka,“ zasmál se Cliff. „Vţdyť jsem se tě ani nedotkl.“ „Skutečně toho nech, Cliffe,“ řekla teta Margaret, která přijela s vozíčkem. „Daniela se sotva vrátila domů. Je utahaná. Nemá na ty tvoje opičárny náladu.“ „Náhodou ji to baví,“ bránil se Cliff. Byl to kus kluka, celý táta – menší a buclatý, měl roztomilý kulatý obličej. Vlasy barvy slámy měl po stranách vylepané a nahoře dlouhé, ulízané dozadu. Teta Margaret mu hodila vozík. „Budeš asistovat,“ řekla a povzdychla si. „Ţádný vozík jim tu pořádně nejezdí. Kolečka jsou 4
zadřená.“ Cliff uchopil drţadlo a vyrazil. Řítil se mezi regály jako blázen, vozík před ním šmajdal ze strany na stranu. „Cliffe! Opatrně!“ okřikla ho teta. Otočila se k Daniele. „Je celý divý, ţe tě zase vidí,“ řekla. Daniela se usmála. „No, dává mi to najevo dost zvláštním stylem.“ Sledovaly Cliffa, jak dělá otočku a řítí se zpátky. „Není zvyklý, abys byla tak dlouho z domova,“ řekla teta a dodala: „Ani nevíš, holka, já jsem tak šťastná, ţe ti to vyšlo.“ Byla to menší, šlachovitá ţena s ostře řezanými rysy, ocelově šedýma očima, ptačím nosem a špičatou bradou. Vlasy měla odbarvené na zrzavo a na puse sytě rudou rtěnku. Daniela s Cliffem o ní říkali, ţe vypadá drsně. Tvrdě. Kdyţ jim před necelými třemi lety zemřeli rodiče, přistěhovala se z venkova, aby se o ně postarala. Daniela ji předtím neviděla celá léta, bála se, ţe jim to spolu nebude klapat. Ale ukázalo se, ţe teta Margaret je lepší, neţ si myslela, přímo senzační, byla fakt jako druhá máma. I Cliff si ji rychle oblíbil. Poloţila Daniele ruku na rameno. „Holka, ty jsi zmrzlá!“ Daniela pokrčila rameny. „Nějak mi nedošlo, ţe sem člověk musí chodit nabalenej jako na severní pól.“ Sunuly se pomalu mezi regály. Vlevo byla zelenina, vpravo ovoce. Na konci uličky ostřikovala prodavačka v plášti hlávky salátu, aby se leskly. Teta hodila Cliffovi do vozíčku sáček s karotkou a zeptala se Daniely: „Uţ máš jméno pro tu svoji kapelu?“ „Bič… mrkev!“ ošklíbl se Cliff. „Ještě ne,“ odpověděla. „Caroline vymyslela ‚Sílení hráči‘ a bylo to docela legrační, jenţe Billy řekl, ţe bysme se takovým jménem shazovali.“ „Billy je váš manaţer?“ zeptala se teta a utrhla mikrotenový sáček. Sklonila se a začala z nízké přepravky na podlaze vybírat stejně velké brambory na pečení. „Náhodou válíte,“ řekl Cliff odborně. Poklepal tetě Margaret na rameno. „Koupíš mi něco dobrýho?“ 5
„Ne,“ odbyla ho, ale hned si to rozmyslela. Napřímila se. Hodila brambory do vozíku. „Oukej, jdi napřed, Cliffe. Vyber si nějaké cukroví. Přijedu za tebou.“ „Super!“ zajásal. Znovu do Daniely praštil hlavou, aţ ji málem ji porazil, a odklusal k cukrovinkám. „To je hroznej kluk!“ zamumlala teta. Upřela na Danielu zkoumavý pohled. „Vypadáš unavená.“ Daniela si povzdychla. „Dva tejdny na šňůře. Dny a noci v auťáku. Hraní po všelijakejch zapadákovech.“ „Hlavně, ţe se vám daří,“ řekla teta. „Jsem ráda, ţe ses rozhodla zkusit to s kapelou, místo jít rovnou na vysokou. Potřebuješ na rok vypnout, ţít podle svého, cestovat a taky se trochu vyřádit, neţ zase zapadneš do školy.“ „No, řádíme teda pěkně!“ zasmála se Daniela. „A taky jsem se docela skamarádila s Carolinou.“ „Caroline je ta, co hraje na piáno?“ zeptala se teta. „Na keyboard, elektrický klávesy. A zpívá backup,“ odpověděla Daniela. „Člověk pozná nový lidi, je to fakt skvělý. Uţ máme dost příznivců. Jediný, co mi chybí, je domácí strava. V jednom kusé se cpu mastnejma hamburgerama…“ Teta se zasmála. Měla krátký, suchý smích, který spíš připomínal kuckání. „No, dneska večer si dáš,“ řekla. „Uvařím, na co máš největší chuť.“ „Mnnnnnno…“ Daniela přivřela víčka, přemýšlela. „Na co bych měla největší chuť?“ Oči se jí rozzářily. „Jasně, uţ vím. Na to tvoje speciální kuře. Víš přece – s ananasem. Po orientálsku, nebo jak tomu říkáš.“ „Oukej. Máš ho mít.“ „A bramborovou kaši,“ dodala. „Mně se o tvý bramborový kaši v jednom kuse zdálo.“ „Ty jsi blázínek,“ usmála se teta. „Ale máš pravdu, moje bramborová kaše nemá konkurenci.“ Kráčela uličkou a tlačila před sebou vozík na třech vrzajících kolečkách. Daniela se zachvěla. Co dělaj, ţe tu maj takovou zimu? zeptala se sama sebe. Myslej si, ţe budou mít lepší kšeft, kdyţ jim tu lidi zmrznou? 6
Odbočila do vedlejší uličky, aby se podívala po Cliffovi. Najednou měla pocit, ţe u regálu s drogerií vidí jednoho kluka z Shadysideské střední školy. Rozběhla se k němu a málem uţ na něj zavolala – kdyţ vtom se otočil. Neznala ho. Prošla kolem něj se sklopenou hlavou. Připadala si ztracená. Strohé světlo stropních zářivek zalévalo všechno kolem zelenavým nádechem. Regály se sklenicemi a konzervami, vitríny, zákazníci – všechno bylo takové nějaké jasnější, kontrastnější. Úplně neskutečné. Daniela kráčela mezi hromadami zboţí jako v mrákotách. Pulsující paprsky zářivek se jí zadíraly do očí. Znovu se zachvěla. Z mrazivého vzduchu jí naskočila husí kůţe. „Danielo! Danielo! Co blázníš?!“ vytrhl ji z mrákot Cliffův křik. „Co… co je?“ Podívala se na igelitový balíček, který někde sebrala. Mraţené hovězí. Z pultu s masem. Byl roztrţený. Daniela drţela v ruce ledové syrové maso. Měla ho i v puse. Ukusovala sousta a polykala je. To rudé, slizké maso jí klouzalo jícnem do ţaludku. „Danielo! Proč to jíš? Co blázníš?“ ječel Cliff. „Já… já nevím,“ vykoktala. Ucítila, ţe jí po bradě teče krev.
7
DÍL PRVNÍ
ZPÍVÁNÍ
I. ZE SRÁZU
„Joeyi! Nechtěl bys ject pomalejc?“ řekla Daniela. Vletěli do výmolu. Věci a nástroje vyskočily a narazily do střechy mikrobusu. „Pojedu pomalejc, aţ ke mně přelezeš a sedneš si mi na klín,“ řekl Joey. Daniela viděla ve zpětném zrcátku, jak se na ni tlemí. „Fakt, Joeyi,“ odsekla mu. „Přestaň blbnout, nebo zase vletíme do svodidel.“ Joey se zahihňal a sešlápl plyn k podlaze. Motor zařval a mikrobus vystřelil, aţ to s Danielou praštilo o sedadlo. „Joeyi…“ Boţe, to je magor! povzdychla si. Myslí, bůhví jakej není frajer, kdyţ jede rychle. Ten kluk snad v ţivotě nedostane rozum. Joey pobaveně zarţál. V otevřeném okénku mu vlála hustá černá vlnitá hříva. Přestoţe byla noc, měl na očích tmavé brýle. Daniela seděla uprostřed s Carolinou a Mary Beth. „Vzdávám to. Je úplně nemoţnej,“ řekla jim. „Holky, vy jste tam za mnou narvaný jako sardinky!“ křičel Joey proti větru. Vybral zatáčku a poplácal se po noze. „No tak! Která si mi sedne na klín?“ Ignorovaly ho. Jako vţdycky. V protisměru se objevily reflektory ohromného trucku. Daniela si 8
zastínila oči a Joey to sekl ostře vpravo. Hodilo to s ní, aţ vrazila do Caroliny. „Dávej pozor!“ okřikla Caroline Joeye. Zatahala ho za hřívu. „No né, Caroline! Ţe bys se mnou laškovala?“ uchichtl se Joey. „Omyl!“ odsekla a zasmála se. „Já laškuju jenom s jedincema svýho přírodovědnýho druhu!“ Daniela a Mary Beth se taky zasmály. Caroline měla vţdycky připravenou bleskurychlou a vtipnou odpověď. Na zadním sedadle za nimi spali dva kluci, Billy a Kit. Jak to na úzké silnici drncalo, bouchali hlavami do opěradla, ale neprobudilo je to. Daniela se otočila. Billy Dark byl manaţer. Byl nejstarší, bylo mu uţ dvaadvacet. Kit Kragen byl o dva roky mladší. Dělal u kapely bedňáka a staral se o techniku. A byl to děsně pěknej kluk. Holky na dýzách na něm mohly nechat oči. V dálce za svodidly se míhala temná farmářská stavení a sklizená pole. Otevřeným okénkem fičel do vozu horký, dusný vzduch. „Probírala jsem různý jména,“ řekla Caroline. „A napadlo mě, ţe bysme se třeba mohli jmenovat…“ „Je to pořád dokola, nic nevymyslíme,“ přerušila ji Mary Beth. Byla to malá, hezká holka s rovnými, nakrátko střiţenými zrzavými vlasy a měla zanícené zelené oči. Zanícené je moţná divné slovo, ale zato ji dokonale vystihovalo. Mary Beth brala všechno děsně váţně. Hrála ve skupině na bicí a dělala to perfektně – zaníceně – jako v ţivotě vůbec všechno. Caroline se uchichtla. „Napadlo mě, ţe bysme se mohli jmenovat Beatles a byl by pokoj.“ Daniela úplně zařvala. „Hele, počkej, nejmenovala se tak uţ někdy nějaká skupina?“ „Jo, a senzačně jí to šlapalo,“ odpověděla Caroline. „Takţe je to asi dobrý jméno, ne?“ Vpředu vedle Joeye se otočila Dee Watersová. „Holky, nechtěly byste uţ konečně mluvit váţně?“ ohradila se. Hlavu měla ověšenou pečlivě spletenými copánky „antilly“. Dlouhé jantarové náušnice krásně ladily s jejíma mandlovýma očima a hnědou pletí. 9
Dee byla většinou zticha, Daniela někdy zapomínala, ţe je s nimi ve voze. Zatímco ostatní holky nezavřely pusu, Dee jenom koukala z okna a nevšímala si jich. Skamarádí se se mnou vůbec někdy? ptala se Daniela sama sebe. Vyrovná se Dee někdy s tím, ţe uţ není ve skupině zpěvačkou číslo jedna? Vzpomněla si, jak přišla do kapely. Carolininy rodiče měli nad garáţí prázdnou místnost. Byla to perfektní zkušebna. Daniela se tam jednoho dne dostavila, aby ukázala, co umí. Přestoţe si byla vědomá, ţe má dobrý hlas, měla děsnou trému. A taky psala docela slušné písničky. Bála se, ţe se ostatním třeba nebude líbit. Uvítali ji skvěle. Billy byl obzvlášť sladkej. Představil jí kapelu a o kaţdém utrousil nějaký fór. „Na Kita si dej extra pozor,“ varoval ji se smíchem. „Holky se na něj lepej jako kyt.“ Kdyţ otvírala pouzdro a vytahovala kytaru, aby zazpívala písničku, kterou sloţila, třásla se. A ruce se jí třásly úplně děsně. Kluci a holky ji sledovali. Billy řekl: „Musíme na ni bejt hodný. Z Daniely jednou bude slavná skladatelka.“ V místnosti byly bedny, zesilovače, futrály s kytarami a hromady kabelů. Joey, zvukař, jí zapojil kytaru k zesilovači a povzbudivě na ni zvedl palec. Daniela usedla na vysokou stoličku a začala ladit. Všichni k ní byli hodní, přátelští. Všichni kromě Dee. Dee se opírala se o zeď a tvářila se nasupeně, tedy spíš nešťastně. A nikdy ji to nepřešlo. Kdyţ Daniela dozpívala první písničku, kluci a holky jí zatleskali. Dee se nepohnula. Upírala na Danielu oči, v obličeji měla smutný výraz. Po druhé písničce Daniele řekli, aby počkala venku. Rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat. Billy seběhl po schodech. „Jsi přijatá!“ zvolal a kamarádsky ji objal. „Budete s Dee hlavní zpěvačky. A tu druhou písničku nacvičíme a zařadíme do repertoáru. Je fakt senzační!“ Byl to pro Danielu jeden z nejšťastnějších dní v ţivotě. 10
Aţ na to, co jí udělala Dee. Kdyţ se venku loučili a Daniela nastupovala do svého auťáku, Dee něco zamumlala, ale Daniela ji dobře slyšela. „Ta se do naší kapely nehodí.“ Přesně tohle Dee řekla. Danielu z toho zamrazilo. Bylo to jako ledový vítr. „Ta se do naší kapely nehodí.“ Dee se rozhlédla po ostatních, zatlemila se a odešla. Daniela se s ní od té doby mnohokrát snaţila skamarádit. Ale Dee zůstala chladná, nepřátelská. „Nechápu, jak můţu zpívat s takovou kapelou,“ řekla Dee, kdyţ se otočila z předního sedadla mikrobusu. „Teda s kapelou, která nemá jméno. Kapela bez jména – to je fakt smutný.“ „Zpíváš s náma, protoţe mě miluješ,“ řekl Joey. Pustil volant a vzal Dee kolem ramen. „Co říkáte, holky?“ „Nesahej na mě!“ ušklíbla se Dee. Popadla ho za zápěstí a zkroutila mu ruku. „Nebo to s tebou dopadne tak, ţe budeš do smrti řídit jednou rukou.“ „Auuu!“ vykřikl Joey. „Tomuhle říkáš vyznávání lásky?!“ Dee si znechuceně povzdychla a pustila ho. Joey znovu sevřel volant. Pak se otočil k holkám za sebou. „Uţ vím, jak byste mohly jmenovat,“ zachechtal se. „Joey, prosím tě!“ okřikla ho Daniela. „Koukej na cestu. Jsme na kopci. Ještě spadneme!“ „Joeyovy buchty!“ řekl a zvrátil hlavu, aţ mu vlasy spadly přes opěradlo. A divoce zavyl. Ale vytí ho okamţitě přešlo, kdyţ si uvědomil, ţe zapomněl řídit. Daniela vykřikla. Joey zuřivě šlápl na brzdu. Gumy zaječely. Pozdě. Ozval se náraz kovu na kov a pak praskot, jak se mikrobus převalil přes svodidla. Daniela vykřikla ještě jednou. Letěli ze srázu.
11
II. CO JE TO SE MNOU?
Řítili se tmou po srázu dolů. Daniela ječela jako šílená. Dole pod nimi byly rozeklané skály. Ostré skalní útesy se v měsíčním světle leskly jako nabroušené bodce. Mikrobus se valil přímo na ně. Daniela se v posledním okamţiku schoulila pod sedadlo a zakryla rukama hlavu. Pak přišel prudký náraz. Děsné borcení kovu. Mikrobus se zastavil o skálu. Daniele odletěla hlava dozadu. Okna se vysypala. Do vozu vletěly střepy. To je konec, to je smrt, řekla si. Tohle nikdo z nás nepřeţije! „Zabijeme se!“ ječela na ostatní. „Danielo!“ „Ne!“ vykřikla a zakryla si oči. Mikrobus se převrátil. Rotoval vzduchem jako hračka. Kaţdým okamţikem je po nás, pomyslela si. Zaťala si nehty do očních víček, čekala, kdy nastane poslední, smrtelný úder. Pak ucítila na rameni ruku. Přívětivou, konejšivou ruku. Sevřely ji dlouhé prsty a lehce s ní zatřásly. „Danielo!“ Byla to Caroline. Daniela pomalu spustila ruce z očí. „Danielo, vţdyť se nic neděje,“ řekla Caroline. „Všechno je oukej.“ „Ale přece…“ Zarazila se. Pneumatiky svištěly po asfaltu. Mikrobusem to občas hodilo, jak Joey najel do výmolu. Zvedla hlavu a podívala se na přední sklo. Bylo celé. Nespadli jsme, řekla si. Vůbec nic se nestalo. Byla to jenom moje 12
představa. Děsná, šílená představa. Zhluboka se nadechla. Hrozně se třásla. Srdce jí bušilo. „Co je s tebou?“ zeptala se jí Caroline. „Něco se ti zdálo?“ „Spa… spadli jsme… letěli jsme vzduchem,“ vykoktala. „Joey ztratil kontrolu. Úplně jasně jsem viděla, jak letíme ze silnice. Úplně jasně jsem viděla, jak se sypou okna. Úplně jasně jsem cejtila, jak jsme to naprali do skály!“ „Tak proto jsi tak křičela,“ pronesla Mary Beth s úlevou. Daniela se rozhlédla kolem sebe. Billy s Kitem byli vzhůru a zírali na ni. Dee na ni také koukala a tvářila se otráveně. V zrcátku byly Joeyovy tmavé brýle. Joey se omluvně zatlemil. „Sony, Danny,“ řekl. „Nechtěl jsem tě vylekat.“ „Ty myslíš, ţe řekneš sorry a je to dobrý?“ rozkřikla se na něj Dee. „Můţeš mluvit o štěstí, ţes to vybral. Já uţ nás taky viděla dole.“ Pokrčil rameny. „Hele, co je? Řekl jsem sorry? Řekl. A vůbec, můţe za to měsíc.“ Zahihňal se a ukázal ven. „Úplněk, vidíš? Kdyţ je úplněk, tak jsem trochu divokej.“ Daniela se podívala na noční oblohu. Měsíc byl nízko a skoro v úplňku. Vypadá tak chladně, pomyslela si a zachvěla se. Jako kus ledu. Billy se vzadu uchichtl. „Hele, Joeyi, nekecej, ţe jsi divokej jenom proto, ţe svítí měsíc.“ „Přesně,“ zamumlala Dee. Joey se taky zahihňal a ještě víc na to šlápl. Billy se zeptal Daniely: „Uţ je ti líp?“ Daniela se ohlédla. Billy a Kit koukali zaraţeně. Kitovy tmavohnědé vlasy splývaly s temnou zádí mikrobusu. V očích orámovaných černými řasami se mu zračily obavy. Billy byl taky vytočený. Daniela to poznala podle výrazu jeho hnědých očí a vrásek na čele. Je to fakt hodnej kluk, pomyslela si. A hezkej. Blond vlasy, atletická postava, důlek ve tváři, kdyţ se usměje. „Uţ je to dobrý,“ řekla. „Kluci, nezlobte se na mě. Omlouvám se, ţe jsem vás vzbudila. Nechtěla jsem nikoho vyděsit.“ „Ale, vţdyť o nic nejde,“ řekl Billy. „Radši bych se budil tvým 13
křikem neţ něčím tak protivným, jako je budík.“ Zasmál se. „A kromě toho jsme rock-band, ne? Musíme bejt trochu praštěný.“ „Hele, to je dobrý, co kdybysme se tak jmenovali?“ řekla Caroline. „‚Trochu praštěný‘!“ Mary Beth zavrtěla hlavou. „Mně se to nelíbí.“ Caroline se zasmála. „Boţe, Mary Beth, to byl přece fór.“ „Hele, a co třeba ‚Nepojmenovatelní‘?“ ozval se Joey. „Co říkáš, Danielo?“ „Joeyi, koukej na cestu a neblábol kraviny,“ okřikl ho Billy. „Jasný?“ Naklonil se dopředu. „Joeye si nevšímej,“ pošeptal Daniele tak hlasitě, aby to všichni slyšeli. „Vzali jsme ho kvůli svalům, ne kvůli hlavě.“ „Co to slyším?!“ Joey dělal, jako ţe ho to popudilo. Daniela se nuceně zasmála. Chudáci, tolik se snaţili, aby ji rozveselili! Skoro se jim to povedlo. Ale úplně ne. Kdyby jí jenom nepřepadaly tyhle děsivé, úplně ţivé představy! Opřela se a zavřela oči. „Jak je?“ zeptala se jí Caroline. „Jakţ takţ,“ odpověděla. „Co se to se mnou děje? Nerozumím tomu. Jak to, ţe jsem měla takovou děsnou vidinu?“ „Za to můţe Joey,“ řekla Caroline a zastrčila si za ucho spadlý pramen dlouhých blond vlasů. „Jezdí jako blázen. Zapomíná, jak tě to drtí. A to je přece pravda, viď, Danielo? Teda… od tý doby, co jste měli v rodině tu bouračku.“ Daniele se vţdycky, kdyţ si vzpomněla na mámu a na tátu, sevřelo hrdlo. Před třemi roky se pan Verona a paní Veronová vraceli z předvolebního shromáţdění, nezvládli na kopci řízení, přeletěli svodidla a zřítili se ţ výšky pětadvaceti metrů na skalní útesy. Byla stejná noc jako dneska, pomyslela si Daniela. A stalo se to na podobný silnici jako tady. Prázdný a suchý. Za svitu luny. Jenţe tenkrát to nebyl přelud. Táta s mámou zemřeli. Vypadli z vozu. Jejich těla zůstala viset na skálách. 14
Ne! řekla si Daniela. Teta Margaret nikdy neříkala, ţe viseli na skalách. Nikdy nemluvila o podrobnostech. Jenom si to myslím. Prostě si to představuju horší, neţ to bylo. „Pořád na to myslím,“ pošeptala Caroline. „Stalo se to v noci. Táta byl zvyklý jezdit v noci. A jezdil fakt děsně opatrně, jako ţe třeba nikdy nepřekročil povolenou rychlost ani o kilometr. Dokonce jsem ho pošťuchovala, Ţe dostane pokutu za přehnanou opatrnost!“ Caroline smutně pokývala hlavou. „A od tý doby tě berou tyhle přeludy?“ Daniela kývla. Její halucinace byly jako zlý sen. Jenom s tím rozdílem, ţe nespala. Byla aţ moc vzhůru – a proţívala aţ moc velkou hrůzu. „Řekla jsi to dr. Moorovi?“ zeptala se Caroline. Daniela si povzdychla. „Spíš se mě zeptej, co jsem mu neřekla.“ Chodila k dr. Moorovi pravidelně. Byl to psychiatr. Snaţil se dobrat příčin jejích halucinací. „Jakmile zjistíme, co je vyvolává,“ řekl jí, „určitě přestanou.“ Jen aby měl pravdu, pomyslela si tenkrát Daniela. A aby to bylo brzo. Jenţe halucinace se zhoršovaly. Byly čím dál tím ţivější a děsivější. „Dr. Moore ti určitě pomůţe,“ řekla Caroline. „Musíš mu důvěřovat.“ „Snad jo,“ řekla Daniela. „Dává mi všelijaký divný otázky, ale asi to tak musí bejt. Myslím, ţe je dobrej. Říká, ţe zpívat s kapelou mi můţe jen prospět. Je to fakt. Nemít tuhle kapelu, tak to se mnou vezme špatnej konec!“ Caroline se zasmála. „Špatnej konec. To není špatný jméno, co říkáš?“ „Jo – docela dobrý,“ připustila Daniela. Pár minut nato zastavili před hotelem. „Konečná!“ oznámil Joey: „Luxusní hotel Midland! A naproti přes ulici – Rocket Club. Kaţdej večer na pódiu – Bezejmennej rock-band. Trochu ţivota do toho umírání, mládeţi!“ Vyhrabali se z vozu. Zívali a protahovali se. Daniela vykročila s Caroline k hotelu. Měsíc zaléval ulici 15
chladným světlem. Vyděsilo ji to. Sevřela v náručí bágl s věcmi a zachvěla se. Co se to děje? pomyslela si. Moje tělo – cejtím se nějak divně. Zima: Úplně cejtím, jak mým tělem prochází mrazivá vlna. Děje se se mnou něco divnýho. Něco… strašnýho. Podívala se na Carolinu. Caroline na ni třeštila oči. Byla v šoku. Caroline na mně něco vidí! řekla si Daniela. Vydechla: „Carolino! Co se děje? Co vidíš?“
16
III. BUDEŠ LITOVAT!
„Co vidíš?“ naléhala Daniela. „No tak, mluv!“ Caroline si zakryla pusu rukou. „Tvo… tvoje vlasy. Trčej ti vzhůru!“ „Coţe? Trčej vzhůru?“ Daniela upustila bágl a chytila se za hlavu. Nosila tupý sestřih k bradě, kaštanové vlasy jí na hlavě leţely jako nějaká helma. Teď ne. Teď jí trčely vzhůru, jako by na ně odspoda pustila silný fén. I na omak byly jiné. Nebyly jemné a hedvábné, ale tvrdé jako hřebíky. Stály jí na hlavě jako štětiny. „Nějakej vítr, nebo co?“ řekla Caroline. Nespouštěla z Daniely oči. Její vlastní vlasy – dlouhé blond vlasy – které nosila dlouhé na ramena, se ani nepohnuly. „Ţádnej vítr není!“ řekla Daniela. Tahala za ty děsné štětiny, snaţila si je přitlačit zpátky k hlavě, ale marně. „Nejdou dolů! To je k zbláznění!“ „Danielo, prosím tě, klid,“ utěšovala ji Caroline. „Vţdyť je to docela sranda. No co? Stojatý vlasy, to přece to není ţádná tragedie. Neblbni. Pojď dovnitř.“ Sranda, pomyslela si Daniela. Ne! Tohle není ţádná sranda. Je mi divně: Tohle není sranda. Z hrdla jí vyšel chrčivý zvuk, jaký u sebe ještě nikdy nezaţila. Nebyl to jej í hlas. „Hni se, holka. Jdeme do hotelu,“ pobídla ji Caroline a vzala jí bágl i kytaru. „Byla to dlouhá jízda. Trmáceli jsme se v autě. V hotelu si odpočineš.“ 17
Hotel Midland samozřejmě nebyl ţádný luxusní hotel. V malé recepci stála tři křesla a nízký, rozvrzaný stolek. Umělé květiny. Prošlapaný koberec. Jinak ale čisto. A teplo, pomyslela si Daniela, kdyţ vešly dovnitř. Pod stropem vrzal stropní ventilátor. Danielu ovanul teplý vánek. Na tvář se jí svezl pramen vlasů. Strčila si ho za ucho a vtom jí došlo, ţe uţ má vlasy zase normálně dole. A ten zvláštní pocit chladu byl taky pryč. Uţ se netřásla. Hlasitě si oddychla. „Je tu jak v sauně,“ ušklíbla se Dee. „Doufám, ţe maj na pokoji klimatizaci. Jinak se asi v ţivotě nevyspím.“ Rozespalý recepční po ní sekl nevrlým pohledem. „Kdyţ chceš klimatizaci, tak si jdi chrnět do Hiltonu,“ zahučel. „Tohle je levnej hotel. Máš snad na lepší?“ Dee se znovu ušklíbla a Caroline se zasmála. „Ne, na lepší nemáme,“ řekla recepčnímu. „Zatím. Neţ budeme slavný.“ „Koukám, ţe jste nějaká kapela,“ řekl recepční. „Na cestě za slávou, co?“ „Ano,“ odpověděla Mary Beth váţně. „Ctěte noviny.“ „A co se asi dočte?“ řekla Dee. „Jaký jméno má v novinách hledat, kdyţ ţádný nemáme.“ Do recepce vešel Billy. Mnul si ruce. „Oukej, poslouchej te mě všichni!“ zvolal. „Kit a Joey šli naproti do klubu. My ostatní se ubytujeme a půjdeme za nimi. Omrknout si plac.“ „Moudrá myšlenka,“ uchichtla se Dee. „Snad alespoň v tom klubu bude klimatizace.“ Caroline zašeptala Daniele: „To je celá Dee. Pořád jenom remcá.“ Ještě ţe s ní nemám pokoj, řekla si Daniela. Dee mě nemá ráda. Asi bysme se chytly dřív, neţ bysme zalezly do postele. Pokoj se od recepce příliš nelišil. Byl malý, neútulný a mizerně zařízený. „Hele, skvělý!“ zvolala Caroline, kdyţ sebou praštila na jednu stranu dvoulůţka. „Matrace nejsou proleţelý!“ Zasmála se. „Vzpomínáš na ten hotel posledně?“ 18
„Jo,“ povzdychla si Daniela a odloţila futrál s kytarou. „Měla jsem pocit, ţe spím na sadě golfovejch míčků,“ „Ţe by se na nás konečně začalo usmívat štěstí?“ Caroline vyskočila z postele a hodila tam bágl. „Tak padáme! Jsem zvědavá na ten Rocket Club.“ Vypakovaly si věci a sjely pomalým, skřípajícím výtahem do přízemí. Mary Beth a Dee uţ na ně netrpělivě čekaly v recepci. Caroline se s Mary Beth rozběhla ke dveřím. Dee zůstala stát. Popadla Danielu za paţi. „Musím s tebou mluvit,“ řekla jí naléhavě. Daniela ucukla. Dee jí zaťala nehty do kůţe. „Auuu! To bolí! Pusťme!“ Ale Dee ji stiskla ještě víc a upřela na ní zrak. „Budeš litovat!“ zachrčela. „Budeš hořce litovat!“
19
IV. PRVNÍ POLIBEK
„Co to povídáš?“ řekla Daniela. Dee přivřela víčka. Otevřela pusu, aby něco dodala, ale uţ to nestihla. „Tak hněte sebou, vy dvě!“ ozvala se od dveří Caroline. „Jde se!“ „Danielo…“ vyhrkla Dee. „Dee, nech mě na pokoji,“ odbyla ji Daniela. „Nevím, co máš za problémy, ale to tvoje věčný tlemení uţ mě přestává bavit.“ Vytrhla se jí a vykročila za Carolinou. Ruka ji bolela. Bylo to jasné – Dee ji nenáviděla. Caroline otevřela dveře a zeptala se: „Co se stalo?“ „Deeiny mouchy,“ odpověděla Daniela. „Je pořád naštvaná, ţe jsi v kapele?“ Daniela kývla. „Odteďka ty její provokace budu ignorovat. Vykašlem se na to, oukej?“ Na ulici se znovu roztřásla. Přidala do kroku, aby uţ byla na druhé straně, v Rocket Clubu. Za dveřmi čekal Billy. „To je senzační podnik!“ křičel v rachotu muziky z cédéček. „Vejde se sem přes sto lidí. Fakt největší dýza, v jaký jsme zatím hráli!“ Dee ho chytila za ruku. „Pojď. Dáme si taneček!“ Odtáhla ho na narvaný parket. Caroline šla s Mary Beth k barpultu na colu. Daniela stála u dveří a rozhlíţela se. Rocket Club byl plný rozesmátých, schvácených kluků a holek. Po stropě a na zdech blikaly paprsky zelených a červených reflektorů. Muzika Daniele duněla aţ v mozku. 20
Daniela obešla parket a našla prázdný stolek velikosti talířku od hrnku na kafe. Usedla na rozvrzanou ţidli a zadívala se k nízkému pódiu. Nebyl tam ţádný diskţokej. Kluci a holky tancovali při reprodukované hudbě. Zejtra to tady rozpálíme, pomyslela si s úsměvem. Děsně se těšila! „Hunu! Takovej krásnej úsměv!“ zavrčel jí někdo do ucha. Daniela ucukla. Joey! Na tváři ji zašimrala jeho vlnitá černá hříva. „Ty debile!“ vypískla. „Tys mě vyděsil! Co blbneš?!“ Joey se zahihňal a usedl obkročmo na vedlejší ţidli. „Takhle by ses měla usmívat pořád,“ řekl. Daniela na jeho kecy neměla náladu. „Jezdíš schválně rychle,“ řekla mu. „Chceš, abych se bála. Vím to.“ Joey si povytáhl tmavé brýle na čelo a upřel na ni své šedé oči. „No, a co mi dáš, kdyţ trochu zpomalím?“ řekl s potutelným úšklebkem. Daniela protáhla obličej. Joey se k ní s ţidlí přisunul blíţ. „Dáš mi šanci?“ zeptal se. „Zatancujeme si, oukej? Já nejsem špatnej kluk. Fakt ne.“ „Dík, Joeyi, nemám zájem. Jsem z tý tvý šílený jízdy úplně hotová.“ „Jo?“ uchichtl se. Přejel dlaní po opěradle její ţidle. Konečky prstů jí zavadil o holá ramena. „Myslím na zejtřek,“ řekla Daniela. „Hrát pro tolik lidí…“ Joey ji začal přejíţdět prsty po zádech. „Lepší neţ hrát jenom pro jednoho, ne?“ zasmál se. „To bysme mohli jít rovnou ke mně na pokoj a mohla bys hrát a zpívat pro mě.“ Daniela zavrtěla rameny, aby mu setřásla ruku. „Nech toho, Joeyi!“ Zahrála zívnutí. „Asi bude nejlepší, kdyţ se vrátím do hotelu a půjdu spát.“ Odsunula ţidli a vstala. Joey ji popadl za ruku. „Víš, co si myslím?“ vyhrkl. „Myslím, ţe se bojíš úplně zbytečně.“ Usmál se a zvedl obočí. „Nemáš se čeho bát, Danny. Já nekoušu. Tak pojď. Ničeho se neboj.“ „Já se nebojím, Joeyi,“ odsekla Daniela. „Jenom mi začínáš lízt na 21
nervy.“ Vtom se u stolku zjevil Billy. „Nějaký problémy?“ Joey rychle z Daniely spustil ruku. „Ţádný problémy,“ řekl. „Všechno skvělý.“ „Tak jo.“ Billy ho šťouchl palcem do zad. „Kit potřebuje na pódiu pomoct. Se šňůrama.“ Joey otráveně kývl. „Jasně,“ zasyčel a namířil na Danielu prst. „Mám u tebe taneček, oukej? Aţ nebudeš utahaná.“ „Jo,“ odpověděla a byla ráda, ţe má od něj pokoj. „Jde tvrdě na věc, co?“ poznamenal Billy a usedl na Joeyovo místo. Daniela zavrtěla hlavou. „Tvrdě není přesný. Jde na to debilně.“ „Taky si myslím,“ přikývl Billy. „Promluvím s ním.“ „Ne. Nech ho bejt,“ řekla Daniela. „Já si s ním poradím.“ Ale poradím si taky s Dee? napadlo ji. Billy se zamračil. „Řekni mi, kdyby tě zase otravoval. On dobře ví, ţe mě nesmí naštvat.“ „A kdo tě smí naštvat, Billy?“ rýpla si Daniela. „No, kašlem na Joeye,“ řekl a poklepal prstem na stolek. „Co říkáš klubu?“ „Je perfektní.“ Usmála se. „Neţ přišel Joey, představovala jsem si, jak stojím na podiu a zpívám před tolika lidma.“ „Ţe by tréma?“ řekl Billy. Na tváři mu naskočil důlek. „Vţdycky mám trému,“ přiznala se, „Snaţím se ji nemít, fakt snaţím, ale stejně ji mám.“ Naklonil se k ní, aby ho v tom randálu slyšela. „Ale není to na tobě vidět,“ řekl. „Na pódiu jsi suverénní. A jsi fakt dobrá zpěvačka. Kapela můţe bejt šťastná, ţe tě má.“ „Dík,“ řekla. „Šťastná jsem především já. V ţivotě by mě nenapadlo, ţe někdy budu zpívat na dýzách.“ Rozhlédla se po klubu. Usmívala se. Na opačné straně parketu zahlédla Dee. Oči se jí leskly zlostí. Dee uhnula pohledem na Billyho a hned se zase vrátila k Daniele. A hele! řekla si Daniela. Ţe by Dee měla s Billym nějaký úmysly? „Haló, lidi!“ ozvalo se do muziky. Daniela se ohlédla a spatřila modré oči Kita Kragena, bedňáka 22
kapely. Kit je fakt děsně hezkej, pomyslela si. Usmála se na něj. Byl vysoký, měl inteligentní obličej a energickou bradu. Tmavé – krásné tmavé vlasy. A úchvatné oči lemované dlouhými černými řásami. „Tak co, Kite?“ zeptal se Billy. „Uţ se ti to podařilo zapnout?“ Kit přikývl. „Problémy s proudem v bassboxu. Ta krabice ţere nějak moc šťávy. No, nakonec jsem ji zpacifikoval. Uţ je to dobrý.“ „Padáš do hotelu?“ zeptal se Billy. „Asi se nejdřív půjdu trochu projít.“ Kit se otočil k Daniele. „Kdyţ jsme sem přijíţděli, zahlídl jsem takovej malej park dva bloky odsud. Co ty na to? Nešla by ses projít se mnou?“ Daniela zírala. Kit si jí aţ dosud příliš nevšímal. Byl na ní milej, to jo, ale jinak se drţel zpátky. „No, co říkáš?“ zeptal se. Musela říct ano. Nemohla říct ne, kdyţ to taky chtěla. „Procházka je dobrej nápad,“ odpověděla. „Zvlášť po tý děsný cestě.“ Zvedla se. Kit se usmíval. Vůbec se nedivím, ţe holky ječej, kdyţ ho viděj, řekla si. Jestli Kit kouzlí nebo něco, tak to na mě taky zabírá. Hodila očima po Billym. Tvářil se kysele. Asi si říká, ţe se chovám jako nějaká bláznivá rocková fanynka, pomyslela si. Ale bylo jí to jedno. „Čau v hotelu,“ řekl Kit Billymu, vzal Danielu za ruku a protáhl ji parketem. U dveří narazili na Dee. Visela očima na Kitovi a vypadala děsně. Takţe ona nejede po Billovi, uvědomila si Daniela. Líbí se jí Kit. A nenávidí mě kvůli zpívání. A teď mě bude ještě víc nenávidět kvůli Kitovi. Dee na Kila civěla celou cestu ven, ale on si jí vůbec nevšímal. Mohl venku Danielu pustit, ale neudělal to. Tiskl jí ruku pevně, úplně zamilovaně. Dee se mohla zbláznit. Do Daniely se okamţitě dala zima. „Ty se klepeš,“ řekl Kit. „Trochu.“ Zvedla hlavu. Obloha byla jasná, svítil měsíc. Kit pustil její ruku a objal ji kolem ramen. „Nechceš si dojít pro svetr nebo tak?“ „Nechci,“ řekla. Ţádná zima není, řekla si. Ani nefouká vítr. Jde to ze mě. 23
Zašli v parku ke kamenné lavičce mezi stromy. Listnatými větvemi se prodíraly měsíční paprsky. „Je tu boţsky,“ řekla Daniela a snaţila se, aby to znělo, jako ţe je úplně uchvácená. „Je tu boţskej klid,“ zahihňal se Kit. „Asi bych měl dělat něco jinýho. Mám někdy toho bengálu plný zuby.“ Daniela se taky zahihňala. Připadala si trapně. Co se bude dít? ptala se sama sebe. Jsem sama s Kitem. V parku. Na lavičce. Měla bych z toho bejt celá Sílená. Místo toho jí bylo chladno. Chladno a divně. Zvedla ruku a sáhla si na vlasy. Vypadalo to, ţe se jí zase začínají jeţit. Ale Kit se jí na hlavu nedíval. Upíral své modré oči do jejích. Byl z ní úplně mimo. „Ani nevíš, jak dlouho jsem čekal, aţ spolu budeme takhle sami, Danielo,“ zašeptal. Sklonil se k ní. Daniela ho neposlouchala. Viděla jenom ty jeho nádherné oči. Přitiskl ji k sobě a políbil ji. Taky ho políbila. Vtom si uvědomila, ţe se netřese. Uţ je mi zase teplo, pomyslela si. Cítila, jak se jí vrací krev do ţil. Znovu Kita políbila. Silněji. Mocněji. Kita to udivilo, ale nebránil se. Zavřela oči a políbila ho úplně strašně. Kit vykřikl. Daniela ho kousla do rtu.
24
V. PRVNÍ KREV
Kit kvikl bolestí a vyskočil z lavičky. Lehce si konečky prstů sáhl na pusu. Co to dělám? lekla se Daniela a znovu se roztřásla. Proč jsem to udělala? Vykulila oči. Kitovi mezi prsty prosakovala krev. V měsíčních paprscích měla lesklou černou barvu. „Danielo!“ vydechl Kit. V očích měl údiv. „Proč jsi mě takhle…?“ „Prosím tě, odpusť mi to!“ zaštkala. Taky vyskočila z lavičky. Srdce se jí děsně rozbušilo. „Vůbec nevím, jak se to stalo. Fakt, odpusť.“ Kit chtěl říct, ţe to nic není, ale uţ to nestihl. Daniela se rozběhla a vmţiku byla pryč. Hnala se jako šílená v chladném, stříbřitém svitu luny zpátky k hotelu. Těţce polkla. Jednou. Dvakrát. Ucítila v puse Kitovu krev. Proč jsem to udělala? řekla si znovu. Proč jsem ho kousla? Proč? Proč? Pak jí to došlo. Otřásla se hrůzou. Protoţe se mi to líbilo. Chtěla jsem to. Musela jsem ho kousnout. A musela jsem mu prokousnout ret do krve! Bez dechu proletěla dveřmi. Recepční na ni vytřeštil oči. Zapadla do výtahu. Stiskla tlačítko a hřbetem ruky si otřela pusu. Měla na ní Kitovu krev. Znovu se otřásla. Neţ doběhla na pokoj, zaplavily jí obličej horké slzy. 25
„Danielo!“ zděsila se Caroline. Otočila se od skříně. „Co se ti stalo?“ Nemůţu jí to říct, pomyslela si Daniela. Copak jí můţu říct, ţe jsem ochutnala Kitovu krev a ţe mi to dělalo dobře? Caroline si v útlém pase stáhla froté ţupan a přistoupila k ní. „Co se ti stalo?“ opakovala a poloţila jí konejšivě ruku na rameno. „Jsi tak studená, Danny. A ty… ty brečíš!“ Daniela polkla. „Musím okamţitě za dr. Moorem,“ vypravila ze sebe slaboučkým hlasem. „Carolino, se mnou se děje něco hroznýho!“ Caroline na ni upřela starostlivý pohled. „Měla jsi zase halucinaci?“ „Tak něco.“ Daniela jí nedokázala říct pravdu. „Něco hroznýho?“ „Ano!“ vyhrkla Daniela. „Úplně to nejhorší ze všeho. Carolino, hned zejtra musím k dr, Moorovi. Jedině on mi můţe pomoct!“ „To teda musíš,“ řekla Caroline. „Poţádáme Billyho, aby tě tam zavezl. Nedělej si starosti. Billy je dobrej.“ „No jo, ale co zkouška?“ zeptala se Daniela. „Do osmi večer se nic neděje,“ řekla Caroline. „Budeš mít dost času doject do Shadyside a zpátky.“ Daniela jenom doufala, ţe ji Billy neodmítne. Musela mluvit s dr. Moorem. „Strašně se klepeš,“ řekla Caroline. „Zrovna jsem se chtěla osprchovat. Jdi radši první. Zahřeje tě to.“ Daniela si ve sprchovém koutě pustila horkou vodu, jak jen snesla. Dost to pálilo, ale Daniela se pořád chvěla. Děsila se toho, co provedla v parku. Co kdyţ provede ještě něco horšího, neţ se dostane k dr. Moorovi? Něco mnohem horšího? Vylezla ze sprchy a zabalila se do dlouhého ţlutého ţupanu. Koukla do zrcadla. Měla nezvykle velké oči, byla bledá. Rozechvělýma rukama uchopila kartáč a začala si rozčesávat vlasy. Caroline se sprchovala. Daniela začala přecházet po pokoji, ne a 26
ne se uklidnit. Srdce jí pořád děsně bušilo. Pohlédla na futrál s kytarou. Moţná by mi mohla pomoct muzika, napadlo ji. Vytáhla kytaru a posadila se na postel. Oknem na ni svítil měsíc. Kolečko ledu na černé obloze. Projela prsty po strunách. Neměla kytaru zapojenou do zesilovače, takţe to ani nebylo moc slyšet. Nezáleţelo na tom. Slyšela tóny jasně v hlavě a víc nepotřebovala. Brnkala. Nehrála ţádnou písničku, jenom nějaké akordy. Pak se podívala oknem na měsíc. A vtom ji napadla melodie. A nejen melodie – dokonce i text! Ani ta slova nemusela vymýšlet, nemusela hledat správné tóny, seděla a hrála a zpívala novou písničku: Zlej měsíc na mě zírá Zlej měsíc mě svírá Zlej měsíc Je tak zvláštní, tak zvláštní… Zlej měsíc na mě zírá Zlej měsíc mě svírá Zlej měsíc – hořím k tobě vraţednou vášní! To je divný, pomyslela si, kdyţ skončila. Takhle snadno jsem ještě nikdy nic nesloţila. Přišlo to jako zázrak. „Danielo, ta písnička je perfektní!“ ozvala se Caroline, která právě vyšla z koupelny. „Kdy jsi ji sloţila?“ „Teď,“ odpověděla Daniela. „Jen tak. Zničehonic. Vůbec jsem na ní nemusela makat. Fakt se ti líbila?“ „Líbila? To je slabý slovo. Je úplně skvělá! Je to nejlepší písnička, jakou jsi kdy sloţila!“ Zasmála se. „Zlej měsíc – zní to úplně… zvrhle!“ Zvrhle, pomyslela si Daniela. Přesně. V tom okamţiku pochopila, ţe je to měsíc, co v ní vyvolává ty zvláštní pocity. Mrazivé pocity. Ale proč? 27
Proč zrovna měsíc? „Zavolám lidi. Musej to slyšet. Musíš jim tu písničku zazpívat.“ Caroline si stáhla z hlavy mokrý ručník a zvedla telefon. Za pár minut byla na pokoji celá kapela. Dee na sobě měla ţupan, ostatní měli pořád ještě normální věci. Joey byl zválený, jako by na pokoji usnul oblečený. Zívl si a řekl: „Tys mi dala. Zrovna se mi zdál krásnej sen o dvou holkách, kdyţ jsi zavolala. Ty dvě holky se o mě v tom snu…“ „Joeyi, koho to zajímá?“ přerušil ho Billy. „Ticho! Soustřeďte se!“ okřikla je Caroline. „Pusť se do toho, Danielo! Hraj!“ Daniela brnkla úvodní akord a spustila. Kdyţ dozpívala, všichni jenom zírali, nikdo nemluvil. Pak Billy zatleskal a ostatní se přidali. Joey začal pískat a dupat do podlahy. Mary Beth zářily zelené oči obdivem. Jediná Dee stála, ani se nepohnula. Kit stiskl Daniele rameno. „Je to trhák,“ řekl. „Absolutní trhák!“ „Dík, Kite,“ zamumlala. Zvedla hlavu a spatřila na jeho rtech strup. Pocítila výčitky svědomí. Sklopila oči. Dee se Kita zeptala: „Kdo ti rozbil pusu? Nebo ses uţ zase pokoušel otevřít flašku piva zubama?“ „Řízl jsem se při holení,“ odpověděl klidně a ani se na Dee nepodíval. Dee se nedala jen tak odbýt. „Ty se holíš na noc?“ „Ráno jsem k tomu nedostal,“ odpověděl Kit. Lehce si promnul ret. Dee pochybovačně pokývala hlavou. Ach, boţe! zaúpěla Daniela v duchu. Dee je kvůli Katovi úplně vytočená. Má další důvod mě nenávidět. „Řekněme, ţe jsem levej,“ zasmál se Kit a teatrálně si povzdychl. „No a řekněme, ţe bysme se mohli jmenovat ‚Zlý měsíc‘!“ zvolala Caroline. „To by byl perfektní název pro naši kapelu – Zlý měsíc! Co tomu říkáte?“ „Je to trochu drsný,“ řekla Mary Beth a pozvedla obočí. Pak se zasmála. „Ale já to beru!“ „A co ty, Dee?“ zeptala se Caroline. 28
Dee se ušklíbla. „Zajímá někoho, co si myslím?“ povzdychla si a sklopila oči. Billy zajásal: „To je senzace! Máme jméno! Můţu jít a oznámit šéfovi Rocket Clubu, jak vás uvede.“ Louskl prsty a dodal: „Kdyţ uţ je řeč o klubu, dojednal jsem zkoušku na půl devátou. Kdyţ říkám na půl devátou, myslím tím ráno, ne večer, to je snad jasný. Takţe bysme tenhle mejdan mohli rozpustit a jít se vyspat.“ Začali se rozcházet. Caroline se ve dveřích otočila a řekla Daniele: „Hned jsem zpátky. Promluvím s Billym o tý zejtřejší cestě do Shadyside.“ Daniela na pokoji osaměla. Odloţila kytaru. Byla pořád vytočená. Pořád v sobě měla to divné, zvláštní napětí. Vlezla do postele a zavřela oči. Okamţitě se jí zjevil Kit, jak před ní stojí, krvácí z pusy a jeho krev má v záři luny lesklou černou barvu. Musím myslet na něco jinýho, řekla si. Na něco, jenom ne na tohle. Otočila se na břicho a zabořila hlavu do polštáře. Myslela na novou písničku. Zlej měsíc. Byla to záhada. Ještě nikdy se jí nic podobného nestalo. Ţe by to opravdu byl trhák, jak říkal Billy? Nelhali všichni, kdyţ říkali, ţe se jim to líbí? Usnula, ani nevěděla jak. Probudil ji děsný zvuk. Jako by naříkalo zvíře. Daniela otevřela oči. Ţe by se jí to jenom zdálo? Čekala. Špicovala uši. Poslouchala. „Aaaach.“ Nebyl to sen. Zatajila dech. Z venku za oknem se k ní doneslo další příšerné zavytí. „Co to je?“ vykřikla nahlas. „Co to můţe tak strašně skučet?“
29
VI. DRÁSÁNÍ KŘESLA
Ticho. A pak další zavytí, „Carolino?“ špitla Daniela. „Taky to slyšíš?“ Vedle na posteli se nic nehýbalo. Sáhla po budíku na nočním stolku. Půlnoc. Nespala ani půl hodiny. Ţe by Caroline pořád ještě dojednávala s Billym tu moji cestu? podivila se. Další skřek. Tentokrát děsně tklivý. Nářek nějaké šelmy. Tak blízko. Tak děsně blízko… Joey! napadlo ji. Ten kluk přece vţdycky zakláněl hlavu a vyl jako vlk. Vstala a přecupitala pokoj. Nadzvedla roletu a ustrašeně vykoukla z okna. Domy a ulice byly zalité chladnými měsíčními paprsky. Daniele naskočila husí kůţe. K svému vlastnímu překvapení pocítila silné nutkání rozběhnout se ven a přidat se k tomu vytí. Ne! uvědomila si s hrůzou. Boţe, co to mám za nápady?! Pustila roletu a zakryla okno. Zajela zpátky do postele, zachumlala se do deky a snaţila se ty hrozné skřeky ignorovat. Ozval se jiný zvuk. Daniela se posadila. Slaboučké, ale naléhavé zaklepání na dveře. „Danielo!“ Byla to Dee. Chraplavý šepot. „Danielo – musím s tebou mluvit. Slyšíš?!“ Daniela zadrţela dech a ještě víc se zachumlala do deky. V 30
ţádným případě, pomyslela si. V ţádným případě ji sem nepustím. Co mi asi tak můţe chtít? zeptala se sama sebe. Bude mi vykládat, jak děsně mě nenávidí za to, ţe jsem přišla do skupiny a stala se první zpěvačkou? Daniela věděla, ţe ji Dee nemůţe ani vystát. To jí nemusela říkat. „Danielo!“ ozvala se Dee znovu. „Já vím, ţe tam jsi.“ Zuřivě ťukala do dveří. „No tak, otevři, Danielo! Slyšíš?!“ Vypadni odsud! pomyslela si Daniela. Hlavně odsud vypadni! Dee ještě několikrát zaťukala a pak to vzdala. Na chodbě se rozhostilo ticho. Venku se do dusného letního vzduchu zařízlo další děsné zavytí. Daniela svírala volant půjčeného auta. Netrpělivě hodila očima po ukazateli u silnice. Do Shadyside šedesát kilometrů. Za necelou hodinu bude u dr. Moora. Caroline měla pravdu – Billy byl dobrej. Po zkoušce jí dal volno. Znal se s číšníkem z klubu a poprosil ho, aby jí půjčil auťák. Pokývala hlavou. Billy byl určitě rád, ţe vypadla. Byla na zkoušce úplně marná. Frázování jí nešlo a zpěv taky ne. Prsty na strunách ji neposlouchaly. Byly jako bláto. „Hele, netrap se tím,“ řekl Billy, kdyţ vyhlásil přestávku. „Špatná generálka znamená dobrou šou.“ „Tak to teda bude fantastická šou!“ zasmála se Daniela trpce. „Kdyţ je taille generálka takovej vejbuch!“ Dee si okamţitě přihřála polívčičku. „Co je s tebou?“ zeptala se jí. „Měla jsi divokou noc?“ „Ne, hned jsem usnula,“ odsekla Daniela. Nechtěla, aby Dee věděla, ţe ji slyšela klepat. A taky nechtěla mluvit o tom děsném vytí venku. Nikdo jiný z kapely to zřejmě neslyšel. Všichni vypadali vyspinkaní do růţova a odpočatí. „Jsou to jenom nervy. Večer budu oukej.“ Dee se ušklíbla a uţ nic neřekla. „Budeš lepší neţ oukej,“ řekl Kit, kdyţ jí odpojil kytaru od zesilovače. „Tvoje nová písnička bude bomba!“ Daniela cítila, jak rudne. Jak to, ţe k ní byl tak přívětivý po tom, co mu udělala? Ze všeho nejvíc by si přála všechno vrátit a vymazat to. 31
Kit se jí fakt děsně líbil. Sice se na ni pořád usmíval, ale o samotě uţ by s ní určitě být nechtěl. Daniela si v autě povzdychla. Teď nemysli na Kita, poručila si. Jedeš k dr. Moorovi. Pomůţe ti. Půl hodiny nato se zařadila do proudu vozidel na Division street v Shadyside. Projela kolem obchodů a dvoupatrových administrativních budov, odbočila na Park Drive a zamířila do North Hills. Napadalo ji zajet se podívat na bratříčka a na tetu, jenţe nebyl čas. Musela se od dr. Moora okamţitě vrátit do Midlandu. Dr. Moore měl ordinaci ve své honosné viktoriánské vile u řeky. Daniela zajela pod postranní sloupy, vyskočila z auta a vyběhla po schodech ke dveřím. Její příchod ohlásil zvoneček zavěšený nad dveřmi. Sekretářka dr. Moora nebyla na svém místě. Daniela se posadila do pohodlného čalouněného křesla a otevřela si časopis. A hned ho zase zavřela a zvedla se. Byla tak děsně nervózní, ţe nevydrţela sedět. Něco se se mnou děje, říkala si. Něco strašnýho. Musím vědět, co mě to postihlo. A proč. Přecházela po místnosti. „Danielo!“ vytrhl ji z myšlenek hluboký přívětivý hlas. Prudce se otočila. „Pane doktore!“ Dr. Moore stál ve dveřích ordinace. Byl to vysoký muţ s šedivým chmýřím na hlavě, huňatým obočím a jasnýma, modrýma očima. Šaty měl jako vţdy pomačkané a brýle jako vţdy upatlané. „Volala jsem vám, ale bylo obsazeno,“ vyhrkla Daniela. „Já vím, ţe máte objednaný pacienty, ale musíte mě vzít.“ Ječela, lapala po dechu, chtěla, aby na ní bylo vidět, jak je zoufalá. Dr. Moore jí pokynul. „Pojď dál, Danielo. Jeden pacient se naštěstí omluvil.“ Z ordinace bylo vysokými prosklenými dveřmi vidět na zahradu a na řeku. Uprostřed zahrady byl bazén. Zahrada byla od řeky oddělená stromořadím. Celou jednu stěnu tvořila knihovna. Na zbývajících stěnách visely plakáty s nádherně zbarvenými květinami. Proti psacímu stolu stála 32
dvě hluboká čalouněná křesla. Dr. Moore Daniele řekl, aby se posadila a sám si sedl na okraj psacího stolu. „Copak se přihodilo?“ zeptal se. Daniela mu pověděla o děsivé vidině, kterou měla v mikrobusu, o písničce, která ji tak rychle napadla, i o svém hrozném záţitku s Kitem v parku. „A tohle nebyla halucinace!“ řekla. „Já jsem ho opravdu kousla. Vytryskla mu krev!“ „Kit se ti líbí, viď?“ řekl dr. Moore. „Ano, ale…“ Doktor ji pohybem ruky zarazil. „A ty se líbíš jemu, viď?“ „Moţná ano. Teda… moţná jsem se mu líbila, dokud…“ Hlas ji opustil. Doktor se usmál. „Dva mladí lidé se líbají za svitu luny. To víš, někdy se do toho připletou zuby. Třeba Kit nečekaně pohnul hlavou.“ Srdce jí poskočilo nadějí. „Neřekl bych, ţe by se z tvé strany jednalo o projev krutosti,“ ujistil ji dr. Moore. „Moţná máte pravdu,“ přikývla a pak dodala: „Jenţe, co ty krutý přeludy, co mám? Jsou fakt krutý!“ „Mno, podíváme se na to,“ řekl doktor. „Dokáţeš se odpoutat?“ Daniela kývla a zavřela oči. Začal ji hypnotizovat. Uţ to s ní dělal mnohokrát. „Budeš odpočítávat od sta,“ řekl klidným hlasem. „Počítej a na nic jiného nemysli. S kaţdým číslem, které budeš mít za sebou, pocítíš úlevu.“ Daniela začala odpočítávat. „Sto… devadesát devět… devadesát osm…“ „Cítíš se mnohem lépe,“ pronesl doktor pomalu, téměř šeptem. „Tvůj dech je klidný a pravidelný.“ Jak Daniela počítala, bylo jí, jako by se propadala do měkké podušky. Ručeji nehybně spočívaly na opěradlech křesla. „Sedí se ti pohodlně, Danielo?“ zeptal se doktor. „Máš čistou hlavu?“ 33
„Ano,“ zamumlala. „Dobře. A teď nech své myšlenky volně plynout,“ přikázal. „A říkej, co vidíš.“ Daniela dlouze a zhluboka dýchala. „Měsíc,“ řekla. „Měsíc v úplňku. Svítí na mě.“ „Co cítíš?“ „Chlad. Mráz.“ Dech se jí zrychlil. „Běţím po poli. Prchám. Utíkám ode všech.“ „Proč utíkáš?“ zeptal se dr. Moore. „Utíkám, ale proč, to nevím,“ odpověděla. „Ne…“ Svaly na nohou se jí napnuly. Srdce se jí děsně rozbušilo. „Uţ vím. Pronásledujou mě. Někdo mě honí!“ „Jaký máš přitom pocit?“ zeptal se doktor klidně. „Zlost. Zuřivost!“ řekla. „Mám hroznej vztek! Otáčím se, chci se bránit. Peru se. S někým zápasím.“ Zuby se jí sevřely. „Bojuju tvrdě! Jsem strašně rozzuřená. Je tu spousta… krve. Bojuju a…“ Dr. Moore luskl prsty. Jednou. Dvakrát. Daniela otevřela oči. Spatřila knihovnu plnou knih. Slunce za oknem. Upřený pohled dr. Moora. „Bylo to… strašný!“ vydechla. „Víte, jak to myslím? Ty moje přeludy jsou čím dál tím horší. Úplně zlý.“ „Máš v sobě příliš mnoho zloby,“ poznamenal doktor. „A není divu. Ztratila jsi oba rodiče najednou. Ranilo tě to. Dostala jsi zlost. Na ně. Na celý svět.“ Daniela kývla. Snaţila se uklidnit. „Ze svých přeludů nemusíš mít strach. Osvobozuješ se jimi od nepříjemných pocitů, Danielo,“ řekl dr. Moore. „A jak se zbavuješ nepříjemných pocitů, tvoje zloba ustupuje.“ Je to moţný? zeptala se sama sebe. Ţe by ty moje strašný přeludy byly neškodný? Nebo dokonce zdravý? To je divný… Dr. Moore vykročil ke dveřím. Znamenalo to, ţe seance skončila. Daniela sevřela opěradla křesla a zvedla se. Podívala se na ně – a ztuhla. Světlehnědý potah byl roztrhaný na cucky. Podívala se na své ruce. Měla nehty plné nití a cárů látky. 34
Rozdrásala opěradla křesla na holé čalounění.
35
VII. ÚTĚK ZA SVITU LUNY
„Zlej měsíc! Zlej měsíc.“ Kluci a holky na parketu Rocket Clubu tleskali, pískali a křičeli, domáhali se opakování. „Zlej měsíc! Zlej měsíc…“ skandovali. „Ještě jednou! Ještě jednou… Zlej měsíc!“ Daniela byla splavená potem. Šaty – krátké červené šaty posázené flitry – na ní visely jako mokrý hadr. Na jednom prstu jí naskočil puchýř. Bylo jí boţsky. Mohla bych zpívat celou noc, pomyslela si. „Zlej měsíc! O-pa-ko-vat!“ křičelo publikum. „Zlej měsíc!“ Daniela se radostně rozhlédla po ostatních. Caroline si shodila z obličeje dlouhé blond vlasy a zapumpovala sevřenou pěstí. Mary Beth za bicími se smála. A dokonce i Dee vypadala šťastně a spokojeně. Dokud se jejich oči nestřetly. Dee okamţitě ztuhly rysy. V očích se jí zablesklo nenávistí. Daniela si z toho nic nedělala. Jsme jedničky! řekla si. Lidi nás milujou. Milujou moji písničku. Chtějí ji slyšet ještě jednou. „Tak do toho, Danielo!“ zvolal Billy za scénou. A Joey, který stál vedle něj, na ni povzbudivě zvedl palec. Daniela se podívala do publika. Hodila hlavou ke Caroline a ta na keyboardu vyjela úvodní tóny. Mary Beth se opřela do bicích. Daniela se nadechla a spustila „Zlej měsíc“. Lidé křičeli a někteří dokonce zpívali s ní. 36
Zlej měsíc na mě zírá Zlej měsíc mě svírá Zlej měsíc… Najednou si na parketě někoho všimla. Lišil se od ostatních tím, ţe netleskal, ani nezpíval. Stál naprosto nehnutě a upíral na ni oči. Kit! Kdyţ hráli, byl obvykle za scénou. Nejspíš sešel na parket, aby mě viděl, řekla si Daniela. Modré oči mu zářily obdivem. Ne, Kit neobdivoval jenom její zpěv. Obdivoval ji – celou Danielu! Dr. Moore měl o tom líbání pravdu, usoudila. Kit by na ni takhle nekoukal, kdyby mu to kousnutí vadilo. Vědomí, ţe se na ni Kit dívá, ji ještě víc povzbudilo. Zpívala s ještě větší vervou – dokonce by řekla s láskou. Zlej měsíc mě svírá Zlej měsíc – umírám vraţednou vášní! „To se musí oslavit!“ zvolal Joey. Měl pořád na nose sluneční brýle. „To se musí šíleně oslavit!“ Byla jedna hodina po půlnoci, v klubu se zavíralo. Ale nikdo nechtěl jít spát. „Zlý měsíc“ – písnička i kapela – byl to obrovský úspěch. „Musíme to oslavit!“ opakoval Joey. Popadl Dee v pase a přetancoval s ní pódium. „Dej ze mě ty pracky pryč!“ smála se Dee a tlačila ho od sebe. Joey ji pustil a skočil po Mary Betli. K Danielinu úţasu se s ním Mary Beth vesele pustila do tance. No, kdyţ uţ i Mary Beth tancuje s Joeyem, řekla si, tak to jsme asi opravdu jedničky! „Tak jak je?“ zeptal se Billy, kdyţ si Daniela ukládala kytaru. „Jsem z toho úplně hotová,“ řekla Daniela. „Bylo to fantastický!“ Billy se usmál, na tváři mu naskočil důlek. „Vydala jsi ze sebe všechno, Danielo. Fakt ţe jo. Ale to ti nemusím říkat, viď?“ „Jen to říkej,“ odpověděla Daniela. „Hezky se to poslouchá.“ 37
„Tak co bude?“ zeptala se Caroline. „Chceme slavit!“ Billy si prohrábl blond vlasy. „Je to smutný, ale kdyţ zavřou klub, zbejvá v tomhle městě akorát restaurant v hotelu.“ Caroline pokrčila rameny. „A co? Dneska jsem ochotná slavit všude! Jsme děsně vytočený!“ Daniela zahlédla na opačné straně pódia Kita. Stáčel kabely a na rukou pod černým trikem mu hrály svaly. Nemohla zapomenout na jeho oči, jak se na ni díval, kdyţ zpívala. Chtěla by je vidět pořád. Vykročila k němu, ale došla jenom do poloviny pódia. Najednou po ní hmátly silné ruce a otočily ji. „Joeyi! Ty debile!“ „Pojď ke mně, lásko má!“ vydechl. Objal ji a přitiskl, k sobě. Neţ mu v tom stačila zabránit, políbil ji na pusu. Prudce se mu vytrhla a odvrátila hlavu. „Tohle nedělej, Joeyi!“ řekla mu. „Ale, ale, Danny…“ řekl s potměšilým úšklebkem. „Přece mě miluješ.“ „Ţe o tom nevím!“ odsekla. Koutkem oka sledovala Kita na konci pódia. Vypadal znechuceně. Sebral stočené kabely a odešel. To je dobrý, řekla si Daniela. Kit si ještě bude myslet, ţe po Joey o vi jedu! „Pozor, všichni!“ ozval se Billy. Mával nad hlavou nějakým papírkem. „Právě jsem dostal šek. No, milionáři z nás ještě nejsou, ale na pár hamburgerů s hranolkama to bude.“ Všichni si se smíchem sebrali věci a vyšli z klubu ven. Daniela najednou pocítila, ţe se jí nechce sedět s ostatními a klábosit. Chtělo se jí utíkat. Najednou to na ni přišlo a bylo to. Utíkat, utíkat na chladném nočním vzduchu. Úplně zdrhat. Třeba deset kilometrů. Letět jako pták. „Jsem děsně vytočená,“ řekla Caroline, kdyţ přešli ulicí k hotelu. „Potřebuju se provětrat. Objednej mi sejrovej burgr. Málo propečenej.“ A v tu ránu vyrazila po chodníku pryč. Proběhla kolem zavřených obchodů a nízkých administrativních budov. Ocitla se na konci 38
města. Vzala to podle polí zarostlých býlím. Krajina se v měsíčním světle třpytila stříbřitou šedí. Daniela zvedla hlavu k úplňku. „Dál! Jen dál!“ zašeptala si. Pokračovala polní cestou, dusala nohama hlínu, vrhala do té stříbřité šedi černý stín. Křoviska ji bolestivě šlehala do nohou, ale Daniela si toho nevšímala. Ještě víc přidala. To ten měsíc, pomyslela si. Působí na mě. Cejtím se tak divně… jako bych byla někdo jinej. Vtom se před ní něco vynořilo. Ţelezný plot. Kamenné základy s kovanými mříţemi. Byl vysoký nejmíň půldruhého metru. Stůj! řekla si. Zastav se! Nemohla. Vrhla se proti plotu. Cítila, jak se jí napínají svaly na nohou a hned zase povolují, vynášejí ji vzhůru. Vznesla se ze země. Vznesla se do vzduchu. Přeskočila mříţe. Boţe, jak to bylo snadné! Přeletěla je jako pes. Jako kůň. Přistála na všechny čtyři. Jak jsem to dokázala? Zuřivě dýchala. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Poznala to místo. Byla v parku, kde se předtím líbala s Kitem. Pochopila, ţe oběhla město, aţ se dostala k parku. Připadala si neuvěřitelně lehká. Opřela se dlaněmi o zem. Začala se zvedat na nohy. Spatřila v záři luny svoje ruce. Ale… tohle přece nebyly její ruce! Moje nehty! vykřikla v duchu. Byly najednou nepřirozeně dlouhé – silné, hrubé a zatočené jako drápy. Zvedla ruce, dívala se na ty strašné, mocné drápy v mlčenlivě hrůze. Zlej měsíc na mě zírá, zlej měsíc mě svírá… Něco se ozvalo. Z pole. Šelest. Dýchání. Kroky. 39
Někdo tuje! Vyskočila na nohy a zvedla ty strašné drápy před sebe. „Joeyi!“ vykřikla. „Co tady děláš?!“
40
VIII. TĚLO V PARKU
„Neviděl někdo Joeye?“ zeptal se druhý den ráno Billy. Seděl s Danielou, Dee, Mary Betli a Carolinou na snídani v hotelovém restaurantu. Mary Beth zívla a prohrábla si zrzavé vlasy. „Asi bude ještě na pokoji,“ odpověděla. „Jasně,“ řekl Billy a vyskočil od stolu. „Kdo si objednal omeletu?“ zeptala se servírka. „Já. A kaţdýmu kafe,“ řekla Mary Betli. Měla tmavé kruhy pod očima. „Hektolitr kafe.“ Servírka před ni poloţila talíř a odkráčela ke kávovaru. „Ještě ţe dneska nehrajem,“ zamumlala Mary Betli. „Asi bych při první písničce padla.“ „Co, lidi, jak dlouho jste strašili?“ zeptala se Daniela. „No furt,“ zachroptěla Caroline a zastrčila si blond vlasy za uši. „Nejradši bych zapadla do auťáku a spala celou cestu aţ do Shadyside.“ „Káva.“ Servírka postavila na stůl šálky a nalila ze skleněné konvice horkou černou kávu. Daniela vzala šálek a vtom si všimla čerstvé rány na ukazováčku. Prasklý puchýř? „Co se s tebou dělo včera v noci?“ zeptala se Dee. „Vůbec ses v restaurantu neukázala.“ „To je takt.“ Daniela si pamatovala jenom to, ţe byla venku. Nic víc. „Asi jsem byla ztahanější, neţ jsem si myslela. Úplně jsem zkolabovala.“ 41
„Ani mi to nepřipomínej!“ Caroline protáhla obličej. „Uţ jsem se bála, ţe nás kvůli tomu tvýmu chrápání vyhoděj na ulici.“ Billy se vrátil a spolu s ním přišel i Kit. „Joey se neobjevil?“ zeptal se Billy. „Měl by přistavit mikrobus, abysme se mohli sbalit.“ „Prostě spí, to je normální,“ řekla Caroline. „Joey je největší ochrnělec, jakýho jsem kdy zaţila. Chrní i za volantem!“ Kit zavrtěl hlavou. „Ne, nespí. Kdyţ jsem se probudil, uţ nebyl na pokoji.“ Billy se otočil k Daniele. „Vypařil se v noci hned po tobě. Nebyli jste čirou náhodou někde spolu, co?“ Daniela se ušklíbla. „To určitě! Vůbec jsem ho neviděla.“ Dee praštila sklenicí s dţusem na stůl. „Nekecej!“ vyštěkla na ni. „Joey mluvil o tobě a najednou byl pryč.“ „O mně?“ Dee začala ubrouskem zuřivě utírat stůl. Děsně se jí třásla ruka. „Jsi oukej, Dee?“ zeptal se Billy. „Jo.“ Sekla pohledem po Daniele a pak sklopila oči. „Jsem úplně oukej.“ „Mluvili jsme o Joeyovi,“ připomněl jim Kit. „No, třeba šel pro něco do klubu,“ namítla Caroline. „To je moţný,“ řekl Billy. „Manaţeři!“ povzdychla si Mary Beth. „Jsou přesvědčený, ţe muzikanti nemaj mozek.“ „To je fakt.“ Caroline se zasmála a mávnutím ruky Billymu a Kitovi naznačila, ţe si mají dát odchod. „Pánové, hledejte si Joeye a nechte nás v klidu nasnídat, jo?“ Mary Betli nabrala na vidličku šunku s vejci. „Ty nejíš, Danielo?“ zeptala se. „Včera v klubu jsi ze sebe vydala všechno. Do posledního. A pak jsi šla spát. Musíš se najíst. Budeš slabá, a to přece…“ „Nechci,“ odsekla Daniela. „Prostě nemám hlad.“ Ale je to divný, pomyslela si Daniela. Ráno po vystoupení mám vţdycky hlad jako vlk. Spala jsem tak dlouho. A jsem pořád jako mátoha, řekla si. Bylo jí, jako by uběhla dvacet kilometrů. Kaţdý sval ji bolel. Pohlédla přes stůl na Dee. Dee se okamţitě odvrátila. Proč je tak 42
nervózní? pomyslela si Daniela. Má výčitky z toho, jak se ke mně chová, usoudila. Třeba taky chce, abysme byly kamarádky. Holky dojedly snídani a pak se všechny čtyři sešly v recepci s Billem a Kitem. Kluci svezli výtahem zavazadla. „Našli jste Joeye?“ zeptala se Dee. Billy zavrtěl hlavou. „V klubu není. Na pokoji taky ne. Radil bych mu, aby se co nejdřív objevil – jestli nechce dostat padáka.“ Daniela se podívala k výtahu, kde si Kit něco šeptal s Carolinou. Hruď se jí sevřela. Co si ti dva mají co šeptat?! Ţe by spolu něco měli? Ještě to tak! Kit Danielu přitahoval jako magnet. „No nic, sbalíme se a pojedem,“ rozhodl Billy. „Moţná cestou na Joeye narazíme… třeba se naštval nebo tak něco a šel pěšky.“ „Nebo třeba něco horšího,“ pronesla Dee popuzeně. Danielou to trhlo. Co tím Dee myslela? Neţ stačil Billy zareagovat, popadla Dee bágl a vyběhla ze dveří. „Zbláznila se, nebo co?“ řekla Daniela. „Jindy nemůţe Joeye vystát, a najednou je kvůli němu nervózní jako… já fakt nevím.“ Billy řekl: „Já taky nevím.“ Otočil se ke Kitovi a Caroline. „Oukej, lidi, padáme odsud!“ Kluci připevnili nástroje a ostatní věci na střechu mikrobusu. Holky si dovnitř hodily bágly. Uţ chtěli nasednout, kdyţ se ozvaly sirény. Kolem hotelu projel policejní auťák. A za ním další. Zvuk sirén připomínal řev raněné šelmy. Pak se objevila kvílející sanitka. Kit si zastínil oči a sledoval auta, aţ se mu ztratily z dohledu. „Jedou do parku!“ řekl. „Pojďte. Podíváme se, co se tam stalo.“ Zamkl mikrobus a rozběhl se k parku. Daniela a ostatní klusali za ním. Dvě policejní auta a sanitka, podivila se Daniela. A jak děsně spěchaly! Určitě se stalo něco strašnýho! Ukázalo se, ţe nejsou první, kdo je zvědavý, co se stalo. V parku byl dav, nejmíň třicet místních lidí. Strkali se, tlačili se dopředu a zahrnovali policisty otázkami. Dva zachmuření poldové je 43
všemi silami udrţovali v patřičné vzdálenosti, ale moc se jim to nedařilo. Dee přidala do kroku a připojila se ke Kitovi. Daniela je sledovala, jak se prodírají davem. „Ustupte! Ustupte!“ hulákal jeden z poldů. „Dál uţ ani krok!“ Vtom se ozval děsný výkřik. „To je Dee!“ vyhrkla Daniela. „Co tam vidí?“ Srdce se jí sevřelo zlou předtuchou. Mary Beth řekla: „Já… já tam nepůjdu.“ Zůstala stát několik metrů od davu. „Podívejte se na ty lidi. Musí tam bejt něco strašnýho!“ Caroline se taky zastavila. Byla bledá jako sníh. Nervózně se zakousla do spodního rtu. Daniela kráčela dál jako v mrákotách. „Všichni ustupte! Došlo tu ke zločinu!“ přikazoval rozčilený policista. „Uvolněte prostor!“ Daniela se prodrala davem. Otevřel se jí výhled. Uţ věděla, proč Dee tak strašně vykřikla. Na zemi leţelo tělo. Lidské tělo. V úděsném stavu. Šaty – i kůţe a maso – všechno bylo roztrhané. Rozdrásané. Někoho tu roztrhala nějaká děsná šelma, pomyslela si Daniela. A pak spatřila obličej. Byl to Joey!
44
DÍL DRUHÝ
KŘIK
IX. PÍSNIČKA PRO DEE
„Já vím, ţe jsem to neudělala,“ bránila se Daniela. „Něco takovýho bych přece nikdy nemohla udělat.“ „Mě nemusíš přesvědčovat, Danielo,“ pronesl Dr. Moore klidně. „Proč se pořád obviňuješ? Jak si, proboha, vůbec můţeš myslet, ţe bys mohla Joeye zabít?“ Daniela v ordinaci dr. Moora nervózně poposedávala na okraji křesla. Nový křeslo, všimla si, kdyţ vešla. Dr. Moore se ani slovem nezmínil o tom, ţe mu to staré roztrhala. Ale Daniela si to pamatovala. Drţela ruce na klíně a neklidně si kroutila prsty. „Danielo?“ pokračoval dr. Moore. „Proč myslíš, ţe bys mohla mít něco společného s Joeyovou smrtí?“ „Přece vám to říkám,“ odpověděla nešťastně. „Ty moje děsný, krutý přeludy. Co kdyţ se začínaj vyplňovat?“ „Měla jsi halucinace, v kterých figuroval Joey?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale Billy říkal, ţe Joey potom, co jsem se šla proběhnout, vypadl z hotelu. A Dee říkala, ţe mluvil o mně. Ţe prej se mnou musí mluvit nebo co.“ Dr. Moore ťukal propiskou do stolu. „To ještě neznamená, ţe jste se té noci museli sejít,“ zdůraznil. „Já vím, ţe… ale…“ Těţce polkla. Pak vyhrkla: „Jenţe já si vůbec nic nepamatuju! Mám totální okno. Nevím nic!“ 45
Dotkla se opěradel nového křesla, ale rychle zase stáhla ruce zpátky na klín. „Proč si nic nepamatuji?“ zeptala se. „Pravděpodobně proto, ţe si nemáš co pamatovat.“ Dr. Moore si něco poznamenal do zápisníku. „Vystoupení skončilo. Byla jsi ‚vytočená‘, jak to nazýváš, a napadlo tě jít se projít. Šla jsi, nebo utíkala, abys to rozrušení ze sebe setřásla. Byla jsi vyčerpaná, Danielo. Stává se, ţe si lidé nepamatují, co ve stavu značného vyčerpání dělali.“ Asi to tak bude, pomyslela si Daniela. „Ty nejsi typ člověka, který své přeludy uskutečňuje, Danielo,“ pokračoval doktor. „Prostě ses nevyrovnala s tím, ţe jsi tak náhle ztratila oba rodiče. Honí se ti hlavou kruté představy.“ Naklonil se k ní a upřel na ni přes brýle své pronikavé modré oči. „To ovšem neznamená, ţe bys musela páchat násilné činy.“ Daniela se podívala na své ruce. Měla pocit, jako by jí nepatřily, jako by měly svůj vlastní ţivot. Kroutily se jí na klíně, škubaly sebou směrem k opěradlům, nemohla s tím nic dělat. Neposlouchaly ji. „Jsi hrozně nervózní,“ řekl dr. Moore. „Potřebuješ se uvolnit, odpoutat mysl. Zkusíme to? Uklidníš se.“ Obešel stůl a posadil se na okraj desky. „Začni odpočítávat, Danielo,“ řekl klidně. „S kaţdým číslem, které budeš mít za sebou, pocítíš úlevu.“ Daniela se v křesle opřela a začala odpočítat od sta. Mikrobus uháněl krajinou. Vítr čechral Daniele vlasy. Další venkovský hotel! Další přepálené hamburgry v restaurantu! A další aplaus nadšeného publika! Daniela se uţ nemohla dočkat. Bylo jí skvěle, věděla, ţe zase zazáří. Seance u dr. Moora jí pomohla. Zvedla hlavu a zahlédla v zrcátku Kitovy oči. Ţertovně na ni zamrkal. Usmála se. Byla ráda, ţe si jí všiml. „Nemůţu uvěřit, ţe klidně jedeme na další vystoupení, jako by se nic nestalo,“ pronesla hořce Dee. „Joey je mrtvej. Byl zavraţděnej. Roztrhanej. Zapomněli jste na to? Je vám to úplně jedno?“ 46
Ticho. Daniele se v mysli vybavilo Joeyovo tělo. Krvavé cáry. Zatřepala hlavou, aby se té představy zbavila. „Není nám to jedno, Dee,“ ozval se konečně Billy. „To přece dobře víš. Kaţdej jenom…“ Hlas se mu zlomil. „Ţivot jde dál a ţít se musí,“ vloţila se do toho Caroline: „Nemůţeme prostě zalízt a nic nedělat, to je snad jasný.“ „Můţeme to vystoupení zrušit,“ prohlásila Dee. „Nemůţeme, Dee,“ přidal se Kit. „Porušili bysme smlouvu. A to by Joey určitě nechtěl.“ Dee něco zadrmolila. Je nešťastná, pomyslela si Daniela. Natáhla se za sedadlo a vyndala z futrálu kytaru. „Sloţila jsem další písničku,“ oznámila. Zahrála akord. „Další písničku?“ podivila se Caroline. „Danny, ty teda jedeš!“ „Jestli je tak dobrá jako předtím Zlej měsíc, tak bys ji měla zejtra večer zahrát před lidma,“ řekl Billy. „Hrajeme na nějaký dýze v Hastingsu. Jmenuje se to Roadhouse Club.“ „Je to takovej druhej Zlej měsíc,“ zasmála se Daniela. „Ale řekla bych, ţe má větší drive. Něco pro Dee. Měla by ji zpívat ona.“ Dee se na sedadle otočila a vykulila oči. Daniela se usmála. Třeba nás to konečně usmíří, pomyslela si. „Tak spusť!“ pobídl ji Kit. Daniela odklepla na dřevě kytary čtyři, pak hrábla do strun a začala zpívat: Ach ne, uţ ne! Jééé, jééé, jééé… Zlý měsíci, hlídej mě Dnem i temnou nocí Chraň mě, drţ mě od něho. Caroline házela hlavou do rytmu, blond vlasy se jí třepotaly. Mary Beth klepala prsty na opěradlo před sebou. Dee pozorně poslouchala, upírala na Danielu své hnědé oči.
47
Ach ne, uţ ne! Jééé, jééé, jééé… Zlý měsíci, hlídej mě Svou chladnou mocí Abych uţ nezabila jiného. Po závěrečném verši se v autě rozhostilo ticho. Daniela byla zmatená, v rozpacích, do tváří se jí hrnula krev. Takhle to předtím v té písničce nebylo! Billy si odkašlal. Pak řekl: „Teda, to je síla!“ Chtěl ještě něco dodat, ale Dee mu skočila řeči: „Abych uţ nezabila jiného?!“ vyvalila na Danielu oči. „Tohle chceš, abych zpívala?! Co to má znamenat?“ Daniela zavrtěla hlavou. „Já… já nevím. Vůbec to nechápu. Začala jsem zpívat a najednou…“ „Já jsem Joeye nezabila! Ty jsi ho zabila!“ zaječela Dee. S děsným výkřikem vyskočila ze svého místa a vrhla se na Danielu. Neţ se Daniela stačila vzpamatovat, sevřela jí svými silnými, dlouhými prsty krk a začala škrtit.
48
X. JAKO PES
„Ty jsi ho zabila!“ ječela Dee. „Ty jsi to byla!“. Ještě víc sevřela Daniele krk. Dee má sílu, pomyslela si Daniela. Nevěděla jsem, ţe má takovou sílu. Popadla ji oběma rukama za zápěstí a snaţila se její silné prsty od sebe odtrhnout. Dee ječela. Uţ nic neříkala. Jenom zuřivě ječela. Daniela se zoufale bránila, ale Dee nepovolila. Danielu zachvátila panika. Nemůţu dejchat! pomyslela si. Ona mě uškrtí! Popadla jeden z Deeiných prstů a začala jí ho ohýbat a lámat. Dee vyjekla bolestí a pustila se. Mikrobus zajel ke straně a zastavil. Daniela ucítila, jak jí do plic vnikl nový vzduch. Zhluboka se nadechla, opřela se koleny o sedadlo a odstrčila Dee od sebe. Ta se na ni znovu vrhla. „Tak dost!“ ozval se Billyho ostrý hlas. „Okamţitě toho nech, Dee! Slyšíš?!“ Daniela se zaštítila paţemi, aby se jí Dee nedostala ke krku. „Já jsem to nebyla! Já jsem to nebyla…“ vyráţela z bolavého hrdla. „Honem, Kite. Odtrhneme je!“ zavolal Billy vrhl se na Danielu. Kit zase popadl Dee. Daniela zírala. Dee se začala v úzké uličce mikrobusu s Kitem prát. Ale proti jeho silným paţím neměla šanci. „Tak písnička pro mě, jo?!“ řvala vztekle. „Promiň. Ty slova se mi tam nějak dostaly samy!“ řekla Daniela. 49
„Nechápu, jak je to moţný. Nic jsem tím nemyslela, Dee. Nechtěla jsem tě napadat. Chtěla jsem jenom zazpívat novou písničku!“ „Uţ toho nechte!“ křičel se Kit. Drţel Dee za ramena a třepal sní. „Slyšíš?!“ Daniela se zklidnila. Billy ji pustil. Smířlivěji poplácal po zádech. Kit řekl: „Zejtra hrajeme. Jo, všichni jsme pořád ještě vytočený z toho, co se stalo Joeyovi, ale to vystoupení si nemůţeme si dovolit zkazit. Musíme se podle toho chovat! Klídek, jo? Klídek.“ Dee zuřivě dejchala. Nespouštěla z Daniely oči. Ona si fakt myslí, ţe jsem Joeye zabila, řekla si Daniela. Pořád to na mě vykřikuje. Ale proč? Z jakýho důvodu mě obviňuje? Mnula si bolavý krk. Protáhla obličej a odvrátila se od Dee k Mary Beth. Mary Beth koukala váţně. Zelené oči jí v šeru mikrobusu svítily jako kočce. Zračil se v nich strach. Ţe by se Mary Beth bála Dee? napadlo Danielu. Nebo se bojí mě? Oblohu ozářil blesk. Zahřměl hrom jako rána z děla. Všichni sebou trhli. Kit pustil Dee a řekl: „Kaţdou chvíli začne lejt. Jedem!“ Pak uţ nikdo nepromluvil. Bouřka je pronásledovala sto padesát kilometrů aţ do Hastingsu. Oblohu křiţovaly blesky, hromy burácely tak strašně, ţe se ve voze otřásala skla. Kdyţ zastavili před hotelem, doslova padaly trakaře. „Budeme s Billym potřebovat pár ochotnejch rukou na vyloţení!“ řval Kit v hukotu vody. „Nejdřív sundáme věci ze střechy!“ Odtáhl zašupovací dvířka a vyskočil na chodník. Po něm šel Billy, pak Dee, Mary Beth a Caroline, nakonec Daniela. Danielu to spláchlo, vlasy se jí přilepily k hlavě jako helma. Stáhla si je z čela a nastavila obličej proti obloze. „Danielo, dělej,“ křikla na ni Caroline. „Chceš bejt durch?“ Daniela cítila, ţe musí utíkat. Zatouţila po té bouřce. Chtěla ji proţít. Chtěla mít ten vítr, ten hustý déšť na své kůţi. Sehnula se proti padající vodě a rozběhla se ulicí. 50
„Danny!“ volala za ní Caroline. „Kam letíš? Musíme vyloţit věci!“ „Jen ji nech,“ slyšela, jak na Carolinu křičí Kit. „Pomůţe jí to.“ Pomůţe? pomyslela si. Můţe mi vůbec ještě něco pomoct? Vrhla se do vodních spoust valících se z protrţené oblohy. Od nohou jí vystřikovaly gejzíry. Padala do kaluţí. Padala a zase se zvedala. Co se to se mnou děje? ptala se sama sebe. Nemůţu se zastavit. Nemám své tělo ve své moci! Kdyţ se nakonec zastavila, uţ nepršelo. Obloha byla čistá. Nejdřív zvolnila do klusu a pak do kroku. Píchalo jí V boku. Stála a zuřivě dýchala. Nohy měla jako z gumy. Ucítila horkost v puse. Mám děsnou ţízeň, uvědomila si. Děsnou. Musím pít. Klesla uprostřed ulice na všechny čtyři. Sklonila hlavu ke kaluţi, vyplázla dlouhý jazyk a začala chlemtat dešťovou vodu.
51
XI. KITOVA SMRT
Druhý den si ozkoušeli sál. Roadhouse Club nebyl tak velký jako Rocket, majitelé se ovšem znali a první dal druhému echo: „Skupinu Zlý měsíc ber – je to trhák!“ Kdyţ si projeli polovinu písniček a vyhlásili přestávku, šéf klubu řekl Billymu: „Večer tu bude pěknej blázinec. Uţ jsem instruoval vyhazovače. Budou mít co dělat s lidma, který se budou chtít dostat dovnitř.“ Billy se usmál. „Hej, lidi? Slyšeli jste?“ zvolal. „Dneska večer tu bude rachot!“ Šéf zvedl na Danielu palec. „Ty táhneš, hvězdo,“ řekl jí. „Dave z Rocket Clubu říkal, ţe jsi kasovní bomba!“ Daniela pokrčila rameny. Natáhla si na kytaru novou strunu. Caroline zvedla oči k nebi. „Prej ‚hvězdo‘!“ vyjekla. „‚Kasovní bomba‘!“ dodala Daniela a obě se rozesmály. Dee na druhé straně pódia zatleskala. „Tak snad, abychom popojeli,“ řekla netrpělivě. Billy přikývl. „Jasně, Dee. Kdyţ chceš pracovat, tak musíme pracovat.“ „Přesně tak.“ Dee uchopila kytaru a sekla po Daniele naštvaným pohledem. Pořád si myslí, ţe jsem tu písničku sloţila, abych ji obvinila z Joeyovy smrti, pomyslela si Daniela. Ne, my dvě se nikdy nespřátelíme. V ţivotě ne. Uţ není šance. Nikdo jí neřekl, aby tu novou písničku zařadila do programu. A o tom, co se stalo ve voze, se uţ taky nemluvilo. 52
Jenţe Daniela pořád viděla, jak se na ni Dee vrhla. Jak jí sevřela krk a škrtila a škrtila… Chtěla ji zabít? A já? Ne, já jsem se jenom nebránila, řekla si Daniela. Chtěla jsem ji zabít! Hrozné myšlenky – prý po tom, co se stalo s jejími rodiči. Dr. Moore říkal, ţe jsou to jenom představy, které nedokáţe uskutečnit. Daniela však byla čím dál tím víc na pochybách, ţe to dr. Moore myslel váţně. Přemýšlela o tom, jak se po incidentu s Dee vrhla do deště. Jsem blázen! Pila jsem ze špinavé kaluţe. Chlemtala jsem vodu jako ţíznivý pes. Co se to se mnou děje? podivila se. Něco se mnou manipuluje a já proti tomu nemůţu nic dělat. „Danielo, pojedem?“ vytrhl ji z těch chmurných myšlenek Billyho hlas. Cukla sebou. „Jo, jasně, Billy. Promiň.“ Posunula se s kytarou na pódiu dopředu. „Není ti něco?“ zeptal se Kit. V modrých očích se mu zračily obavy. „Vypadáš, jako by tě něco trápilo.“ Daniela pokrčila rameny. Přece mu nebude vykládat, co ji zrovna trápí. Přece neřekne klukovi, který se jí tak děsně líbí, ţe je šílená, ţe je blázen, cvok. „To je dobrý,“ řekla. „Moţná jsem trochu utahaná.“ „Oukej!“ zvolal Billy, kdyţ zaujala místo. „Sjedem si Zlej měsíc. Ať to frčí!“ Daniela se poddala muzice. Na pár minut přišla na jiné myšlenky a uklidnila se. Škoda, ţe ta písnička netrvala věčně. „Vem si zase ty červený šaty,“ radila Caroline Daniele večer na pokoji. „Měla jsi je na sobě v Midlandu a byl to hit.“ „Danny by spíš slušela černá,“ vloţila se do toho Mary Beth. „Ty vypasovaný černý kalhoty a to krátký tričko s těma stříbříčkama nahoře, co vypadaj jako malý měsíčky – perfektně by to sedlo k našemu názvu.“ 53
„Kalhoty mě nebavěj,“ řekla Daniela. „Kdyţ si je mám natáhnout, musím si lehnout. A pak abych pořád myslela na to, aby mi na zadku nepraskly.“ „To by byl teprve ten správnej úplněk!“ zasmála se Caroline. Mary Beth se taky zasmála a hodila po ní roličku ponoţek. Caroline hodila ponoţky zpátky, ale Daniela je v letu zachytila a znovu s nimi šlehla po Caroline. Házely po sobě ponoţkami a řičely jako blázni, aţ někdo zabouchal na dveře. „Hej! To jsem já. Otevřte!“ ozval se Billy. Caroline otevřela. „Co se děje?“ „Nemůţu nikde najít Kita,“ řekl Billy a shodil si z čela blonďatou patku. „Musí se připravit na vystoupení. Za hodinu a půl začínáme. Ví o něm někdo?“ „Naposled jsem ho viděla někdy ve tři, kdyţ jsme šli ze zkoušky,“ řekla Mary Beth. „Šel někam s Dee.“ „S Dee?“ opakovala Daniela. Trochu jí zatrnulo. Mary Beth kývla. „Hádali se, nebo co. Neslyšela jsem, co si říkaj, ale bylo to docela ostrý.“ Daniela zírala. O čem by se Dee mohla s Kitem hádat? Billy se podíval na hodinky. „Musíme je najít. Podíváme se po městě. Nebude to trvat dlouho. Mary Beth, ty půjdeš se mnou,“ přikázal. „Vezmeme to podle řeky a pak doleva. Daniela s Carolinou půjdou doprava.“ Daniela si obula tenisky a vyšla spolu s ostatními z hotelu. Zastrčila ruce do dţínů s ustřiţenými nohavicemi a řekla: „Kde můţou bejt? Kit by přece hodinu a půl před začátkem vystoupení jen tak neutekl.“ „Jasně,“ řekla Caroline. „To k němu nesedí. A vůbec mi k němu nesedí, ţe by se s někým hádal. Kit je absolutně klídkovej. Viděla jsem ho rozčilenýho jenom jednou v ţivotě, kdyţ mu Joey odpálil zesilovač.“ Daniela s Carolinou obešly roh a vzaly to postranní uličkou mezi starými cihlovými baráky. Z popraskaného chodníku rašila tráva. „Dee je od tý doby, co zemřel Joey, fakt děsně divná,“ řekla Caroline zamyšleně. „Místo, aby se bavila, je pořád naštvaná a protivná.“ 54
„To jo.“ Daniela si sáhla na krk. Pořád ještě ji po té rvačce s Dee bolel. Najednou se jí rozbušilo srdce. Začala mít zlé tušení. O čem se mohli Dee a Kit hádat? O čem? „Danielo, počkej!“ ozvala se za ní Caroline. „Kam se řítíš? Myslíš si, ţe s tebou budu závodit?“ „Musíme je rychle najít!“ odpověděla. „Něco se stalo. Něco strašnýho!“ Doběhla na konec bloku. Po pravé straně stál opuštěný barák se zabedněnými okny. Daniela se podívala na druhou stranu. Prázdná parcela. Po zemi se válely rozbité tabule skla. Za rezavým plotem poletovaly ve větru sáčky od hamburgerů a kuřat a zaţloutlé noviny. V trávě prorostlé vysokým býlím se mihlo něco barevného. Daniela seskočila z chodníku a přeběhla ulici – a vytřeštila oči hrůzou. Na parcele leţel Kit. Obličej měl bledý. Oči doširoka otevřené, plné strachu, tričko na rameni roztrţené. A nad ním – ruce zaloţené na prsou – stála Dee. Kit byl na zádech, zoufale se snaţil přetočit a vyhrabat na nohy. „Dee,“ úpěl. „Prosím tě – ne!“ Dee ho neposlouchala. S očima zběsile přivřenýma udělala krok vpřed, sklonila se, nohy se jí v kolenou pokrčily. Ruce se jí svíraly jako by místo nehtů měla drápy. Rty se jí zkřivily zlostným šklebem. Zuřivě dýchala. Funěla. Hnědé oči se jí třpytily divokým leskem. „Ne!“ Daniela zalomcovala rezavým plotem. „Ne!“ vykřikla. „Kite! Dee! Neeeeee!“ Pozdě. Dee zařvala jako zvíře, zvedla drápy do vzduchu a vrhla se na Kita. A začala ho trhat na kusy.
55
XII. ŠOK VE SKŘÍNI
„Neeeeeeeee!“ ječela Daniela a lomcovala plotem. „Danielo – co děláš?“ ozvala se Caroline. Přeběhla ulici. „Co je s tebou?!“ „Kite! Kite!“ Daniela škubla plotem jako šílená. „Dee, přestaň!“ křičela. „Carolino – ona ho zabije!“ Caroline popadla Danielu za ruku a prudčeji k sobě otočila. „Co to vykládáš? To není Kit a Dee! Jsou to děti. Copak je nevidíš?!“ Daniela zamrkala. Zpoza plotu na ni civěli dva černovlasí klučinové. Mohlo jim být tak devět let. Jeden z nich řekl: „Víte… my jenom tak zápasíme.“ „Nic jsme neprovedli,“ řekl druhý klučina slaboučkým, ustrašeným hlasem. „Ach… sorry,“ zamumlala Daniela. Kluci na její omluvu nečekali. Vyrazili na opačnou stranu parcely, prolezli dírou v plotě a zmizeli. Dvě děti, pomyslela si Daniela. Tak ne Kit a Dee! Dva kluci. Z hrdla se jí vydral přidušený sten. Zase měla halucinaci! Krutou halucinaci. A děsně ţivou. Děsně skutečnou. Caroline se zeptala: „Co se stalo? Vykřikovala jsi jména Kita a Dee. Něco jsi viděla?“ Daniela se vzpamatovala ze svých hrozných myšlenek a kývla. „Co jsi viděla?“ „Vţdyť je to jedno!“ povzdychla si Daniela. „Copak na tom záleţí? Byla to jenom halucinace!“ „Pojď,“ řekla Caroline a vzala ji kolem ramen. „Vrátíme se do 56
hotelu. Mluvila jsi s dr. Moorem. Co říkal?“ „Říkal, ţe mám krutý představy, protoţe mi táta s mámou zahynuli při nehodě.“ „No, to zní logicky. Teda aspoň myslím,“ řekla Caroline. Vedla Danielu zpátky k hotelu. Vtom se Daniele zjevil v mysli obraz. Nebyla to halucinace. Bylo to něco mnohem, mnohem strašnějšího. Viděla v duchu bouračku táty a mámy. Auto letící vzduchem. Těla zachycená na ostrých skalních výčnělcích. Daniela těla svých rodičů neviděla. Ani na pohřbu. A nikdo jí neřekl, ţe dopadli na skálu a zůstali viset na skalních výčnělcích. Byla to jenom její představa. Proč? řekla si a ruce se jí sevřely. Proč na to pořád myslím? Proč se toho nemůţu zbavit? Dlouze se nadechla. Caroline na ni upřela modré oči. „Uţ je ti líp?“ zeptala se. „Neměla bych říct Billymu, aby…“ „Ne!“ přerušila ji Daniela. „Neříkej Billymu, ţe to na mě zase přišlo. Uţ tak si myslí, ţe jsem blázen. Určitě lituje, ţe mě vůbec vzal do kapely.“ „Ale to ne,“ vyhrkla Caroline. „Říká o tobě, ţe jsi skvělá! Jenţe, Danielo, Billy by měl vědět, co se v kapele děje. Zvlášť takový závaţný věci.“ „Prosím tě, neříkej mu nic,“ ţadonila Daniela. „Do vystoupení budu v absolutním pořádku. Prosím tě, Carolino, slib mi, ţe o tom nebudeš mluvit.“ „Oukej,“ řekla Caroline. Za pár minut došly k hotelu. Daniele se nesmírně ulevilo. V malé recepci uţ na ně všichni čekali. I Kit a Dee. „Já nechápu, jak jste se mohli jen tak kliďánko sebrat a zmizet,“ vyčítal jim Billy. Poklepal si na hodinky. „Ani ne za hodinu hrajeme, jestli vás to zajímá!“ „My jsme nezmizeli!“ odsekla Dee. „Jsme tu? Jsme! Tak co?“ „Jo, sorry, fakt,“ omlouval se Billovi Kit. „Potkal jsem nějaký známý a zakecal jsem se. Zapomněl jsem, kolik je hodin. Uţ letím na pódium. Hned začnu makat. Ţádnej problém.“ 57
Kit vyrazil z hotelu, a kdyţ běţel kolem Daniely, šťouchl ji ţertovně do ramene. „A co ty Dee?“ zeptala se Mary Beth. „Kde ty jsi byla?“ Dee se ušklíbla. „Venku.“ Mary Betli se ušklíbla. „To je kde, venku?“ „Hele – jsi snad nějaká moje chůva?“ odsekla Dee. „Tak dost!“ vloţil se do toho Billy. „Musíme se připravit. Sup šup! Kaţdej ví, co má dělat!“ Daniela hrála v červených šatech s flitry. Tyhle šaty mi přinášej štěstí, řekla si, kdyţ kluci a holky začali tleskat a dupat, doţadovat se opakování „Zlýho měsíce“. „Hele, lidi! Nemáte ve vašem městě zákaz vycházení pro mladistvý?“ zaprovokovala si. „Kdyţ budeme hrát dál, skončí kaţdý občan mladší jedenadvaceti let v base!“ „Ne-va-dí! Ne-va-dí…“ skandoval dav. Daniela se zasmála. Otočila se k ostatním. „Co říkáte? Uděláme jim průšvih?“ Mary Beth vy drtila bubnové sólo. Caroline a Dee zahrály úvodní akordy a Daniela zvolala do publika: „Kdyţ to chcete, máte to mít!“ Odpověděl jí hurónský řev. „Zlej měsíc“ je chytil. „Bum, bum, bomba v Hastingsu!“ zapěl Billy, kdyţ koncert skončil. „Jsme bomba v Hastingsu, bum, bum!“ „Boţe, snad se taky nepokoušíš sloţit písničku,“ smála se Caroline. „Musím tě varovat – mohl by to bejt další hit.“ Billy se zatlemil. „Klídek. Na skládání je tady Daniela. Já si zpívám radostí!“ řekl a vyrazil za Kitem, aby mu pomohl sbalit věci. „Radost po celej večer!“ dodala Mary Beth. „Bylo to fantastický!“ Billy stočil kabel a vysekl pár srandovních tanečních figur. „Hele, mládeţí, co kdybysme se trochu provětrali. Menší noční procházka neuškodí,“ navrhl. „Schválně, jestli bude průšvih. Já jsem vytočenej, ještě se mi nechce do postele.“ „To beru,“ odpověděl Kit a rozmontoval stojan s extra mikrákem. „Naháţeme věci do mikrobusu a půjdem se podívat k řece.“ Pustili se do toho a za čtvrt hodiny měli všechno ve voze. 58
Daniela zvedla hlavu. Zvečera bylo pod mrakem, ale teď se vyjasnilo. Svítil měsíc. Bledý, chladný úplněk. „Jo, procházka je přesně, co potřebujeme. Teda po těch hodinách v klubu,“ řekl Kit. Poloţil Daniele ruku kolem ramen. „Copak? Studuješ měsíc?“ Daniela se k němu přitiskla. „Je… krásnej,“ vydechla. Krásnej – a zlej, pomyslela si. Zachvěla se. Musím si dávat na měsíc pozor, řekla si. Uţ nechci zlej měsíc. Polekala se té myšlenky. Zachvěla se. Bojím se měsíce. Bojím se zlého měsíce. Bojím se toho, co se mnou provádí. Billy zabouchl dvířka mikrobusu. „Tak jde se, nebo co?“ zeptal se. Daniela se Kitovi vymanila z náruče. „Já nejdu,“ řekla a doufala, ţe to zní normálně. „Coţe? Co je ti?“ vyhrkla Mary Beth. „Taková krásná noc, jako stvořená k procházce u řeky.“ „Jasně, Danielo, neblbni,“ přidala se Caroline. „Co se s tebou děje? Jsme z toho hraní vytočený. Potřebujeme se odreagovat.“ „Já vím,“ řekla Daniela. Zuřivě vymýšlela přijatelnou výmluvu. „Tak neblbni a pojď,“ řekl Billy. „Těmahle kecama akorát ztrácíme čas,“ ušklíbla se Dee. „Jdu napřed. Čau u vody.“ A vyrazila. „My tě dohoníme,“ zavolal za ní Kit. Pak se otočil k Daniele a řekl mile: „Chtěl bych, abys šla s námi.“ Daniela zaváhala. Kit měl v očích světlo. Milé, vroucí světlo. Ale měsíc byl chladný. Chladný a zlý. „Sorry, lidi,“ bránila se. Snaţila se o klidný tón. „Napadá mě nová písnička, nový slova. Kdyţ na tom nezačnu hned makat, zapomenu to.“ Kluci a holky jí moc nevěřili, ale uţ nenaléhali. Co taky mohli dělat. Věděli, jakou dá za fušku sloţit novou písničku. Člověk nesmí zaváhat, kdyţ ho políbí múza. Daniela si vzala z auta kytaru a zamávala jim na dobrou noc. 59
Utíkala na pokoj. Ani se nenamáhala rozsvěcet a padla na proleţelou postel. Třásla se jako osika. Snad by se opravdu měla pokusit napsat písničku. Mohla by vzít melodii písničky „Ach ne“, kterou sloţila pro Dee, a vymyslet nová, lepší slova. Měla kytaru opřenou o skříň. Zvedla se z postele a vykročila ke skříni. Vtom se zastavila. Něco zaslechla. Šramot. Zakašlání. Někdo tu je! usoudila. Někdo se tu schoval! Tělo se jí napnulo jako struna. Začala od skříně couvat. Skříň se s hlasitým vrznutím otevřela. V šeru se zjevila temná postava. V hnědých očích měla zlostné plamínky. „Neutíkej přede mnou. Uţ ne!“ zašeptala Dee.
60
XIII. ZASTAV TO!
„Co tady děláš?“ vypravila ze sebe Daniela přiškrceným hlasem. „Šla jsi přece k vodě… napřed!“ „Jo, to jo,“ zamumlala Dee. Rozsvítila lustr. „Utíkáš přede mnou, Danielo. Ale neutíkej. Teď ne. Musím s tebou mluvit.“ „Ne!“ vykřikla Daniela. Plamenný pohled Deeiných očí ji děsil. „Vypadni odsud!“ „Poslouchej mě!“ řekla Dee a vykročila k ní. „Vím, jak to bylo s Joeyem!“ „Coţe? O čem to mluvíš?“ Daniela kolem ní proběhla ke dveřím a otevřela je. Ukázala do chodby. „Uţ o tom nechci nic slyšet! Vypadni! Vypadni odsud!“ „Nejdřív si promluvíme!“ řekla Dee. Vrhla se k ní. Daniela vykřikla a dala se na útěk. Na chodbě stál Kit. „Kite!“ Popadla ho za rameno. „Co tady…? Ale na tom nezáleţí! Jsem tak ráda, ţe tě vidím!“ Kit vešel do dveří. Spatřil Dee. „Co tu děláš? Přece máš bejt s ostatníma…“ Plamenný pohled jí pohasl. „Rozmyslela jsem si to,“ zamumlala. „No a… byla jsem Daniele popřát dobrou noc. Tak čau, vy dva. Jdu spát.“ Sklopila oči a protáhla se na chodbu. Kit se Daniely zeptal: „O co šlo?“ Vtáhl ji za ruku do pokoje. „Vypadáš vyděšeně.“ „To taky jsem!“ vyhrkla Daniela. „Kite, ona byla úplně nepříčetná! Uţ jsem myslela, ţe mě bude zase škrtit. Říkala něco, 61
jako ţe ví, jak to bylo s Joeyem!“ „Já ti nerozumím,“ Kit málem ječel. „Coţe říkala?“ „Nechtěla jsem ji poslouchat.“ Zhluboka se nadechla. Hlas se jí třásl. „Přece jsi slyšel, z čeho mě obvinila ve voze.“ „No tak, uklidni se,“ konejšil ji Kit. Odtáhl ji k oknu. „Joeyova smrt ji vzala a ona…“ „Všimla jsem si,“ přerušila ho Daniela. Kit přikývl. „Víš, asi bych ti to neměl říkat…“ Povzdychl si. „Ale dobře. Podle mě to Dee tak nemyslí. Byla do Joeye zamilovaná…“ „Nebyla,“ skočila mu Daniela znovu do řeči. „Teda… alespoň se tak nechovala.“ „Některý lidi neuměj dávat najevo city,“ řekl Kit. Poloţil jí ruku kolem ramen a přivinul ji k sobě. „Já k nim nepatřím,“ dodal. Daniela se usmála a vydechla: „To je dobře.“ Sklonil se k ní a dal jí pusu. Zavřela oči a taky mu dala pusu. Úplně se jí zatočila hlava. Otevřeným oknem vanul do pokoje teplý vítr, ale Daniela se chvěla. Otevřela oči. Svítil měsíc a zaléval je oba chladnými, ledovými paprsky. Nesmím si toho všímat, řekla si. Líbání s Kitem je tak krásný! Stiskla v dlaních Kitovu hlavu a znovu zavřela oči. A hned je zase otevřela. Úplně děsně sebou škubla. Ozvalo se táhlé, ţalostné zavytí. Děsně blízko. Přímo u hotelu. Daniela vyjekla a odskočila od okna. Další zavytí. Pustila Kita a přitiskla si dlaně na uši. „Zastav to!“ vykřikla. „Kite, prosím tě, zastav to!“ Kit na ni vykulil oči. „Co říkáš, Danielo? Co mám zastavit?“
62
XIV. SMRT BILLYHO
Kit zavrtěl hlavou. „Ty něco slyšíš?“ „Já…“ Daniela se zarazila. Nemůţu mu to říct, pomyslela si. Teď ne. Řekl by, ţe jsem se zbláznila. Ţe jsem cvok. „No, Danielo?“ „Ne,“ odpověděla. „Teda chci říct jo. Slyšela jsem něco. Asi náklaďák. Víš? Velkej truck. Jel tady někde.“ „Já nic neslyšel.“ Znovu ji k sobě přivinul. „Hele, Kite, proč jsi nešel s ostatníma k řece?“ zeptala se. Kit se tvářil zklamaně. Nebo zmateně? „Danielo, jsi fakt oukej?“ zeptal se. „Jasně. Jsem v pořádku.“ Vzala ho kolem pasu a táhla ke dveřím. „Jsem ráda, ţe jsem tě viděla, Kite, ale musím makat na písničce.“ „Taky jsem rád, ţe jsem tě viděl.“ Sklonil hlavu a dal jí ještě jednu pusu. „Čau zejtra. A na Dee uţ nemysli. Bude to dobrý.“ Jasně, pomyslela si Daniela, kdyţ za ním zapadly dveře. Proč bych měla myslet na Dee? Mám dost starostí sama se sebou. Ty moje přeludy! Bouračka táty a mámy! To divný vytí, který nikdo jinej neslyší, jenom já. Měsíc. Zlej měsíc… Zatáhla na okně roletu, aby měsíční paprsky nesvítily do pokoje. Sundala si červené šaty a hodila na sebe děsně velké, otahané modré triko, v kterém se jí nejlíp spalo. Vytí přestalo. Snad se jí podaří usnout – a alespoň na chvíli na všechno zapomenout. 63
Zalezla do postele, přetáhla si deku přes hlavu a zavřela oči. Ozvalo se to znovu. Neposlouchej to, říkala si. Neexistuje to. Je to jenom tvoje fantazie. Ne, není! Je to pravda! Zacpala si uši polštářem, aby ty děsné zvuky nevnímala. Upadla do sladkého, hlubokého spánku. Ale krátce po druhé hodině ji něco vzbudilo. Caroline? Ne. Ještě nepřišla. Kde můţe bejt tak dlouho? Daniela celá vyděšená vyskočila z postele. Vezmu si z automatu na konci chodby colu, rozhodla se. A pak bych třeba mohla opravdu zkusit sloţit nějakou novou písničku. Vyhrabala z tašky drobné a vyšla na chodbu. Vtom ztuhla. Na prošlapaném běhounu uprostřed chodby někdo le – Leţel na zádech a nehýbal se. Blond vlasy. Pevně zavřené oči. Pootevřené rty. Ne, neusmíval se. Neměl na tváři důlek. Neusmíval se. Neusmíval se. Neusmíval se… Ne! Billy se neusmíval. Billy byl mrtvý!
64
XV. ZAČÍNÁM MÍT STRACH
Billy, ne! vykřikla Daniela v duchu. Billy, prosím tě, ne! Je to halucinace, usoudila. Roztřásla se po celém těle. Další krutý přelud! Pevně stiskla víčka. Aţ je otevřu, bude to pryč. Otevřu oči a to tělo na podlaze zmizí. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Billy tam leţel pořád. Srdce jí bušilo aţ ve spáncích. Udělala krok. Pak další. A ještě jeden. Čtvrtý, pátý… Ţluté tričko, které měl Billy na sobě, se mu na prsou vzdouvalo. Dýchal! Daniela pocítila úlevu. Vrhla se k němu a poklekla. Ovanul ji nepříjemný zápach. Zápach alkoholu. Všimla si plechovky, kterou měl v ruce. Pivo! „Billy?“ špitla a zatahala ho za ruku. „Billy!“ Zachrčel, ale nepohnul se. Billy nepil, to Daniela dobře věděla. Občas si dal jedno pivo. Nikdy ho neviděla opilého. Ale kolik toho musel vypít dneska v noci, kdyţ takhle zkolaboval v hotelu na chodbě! Proč? zeptala se sama sebe. Jak se mohl tak disciplinovaný kluk jako Billy takhle zřídit? Znovu ho zatahala za ruku. „Billy, prober se!“ Zachrčel. Cukl hlavou, pomalu polkl a otevřel oči. „Danielo? Kde… kde to jsem?“ vypravil ze sebe chraplavým hlasem. „Teda… mně je strašně.“ 65
„Usnul jsi na chodbě,“ řekla. „Zvedni se. Odvedu tě do postele.“ Pomohla mu na nohy a táhla ho na pokoj. Billy se rozhlíţel po chodbě, vypadal zmateně. Plechovka od piva mu vypadla z ruky a odkutálela se po koberci pryč. „Co se stalo?“ zeptala se Daniela. „Oslavovali jste náš úspěch, nebo co?“ Billy zavrtěl hlavou. „Je toho na mě moc.“ „Čeho je na tebe moc?“ Neodpověděl. Zastavili se u jeho pokoje. Billy se opřel o dveře. Zíral na Danielu, snaţil se pochopit, co se s ním děje. Najednou ji popadl a pevně objal. Daniela zavřela oči. Potěšilo jí to. S jeho paţemi kolem těla a jeho tváří na své hlavě se cítila dobře. „Tobě se něco stalo, Billy,“ vydechla. „Pověz mi, co se stalo, Billy.“ „Já… já nemůţu.“ „Proč ne?“ zeptala se. „Je to tak špatný?“ Ještě víc ji sevřel. Pak zvedl hlavu a odtlačil ji od sebe. „Kdyby jenom špatný,“ řekl. „Je to strašný… mnohem horší, neţ si vůbec dovedeš představit.“ „Pověz mi to,“ naléhala. „Třeba bych ti mohla pomoct.“ „Rád bych, ale…“ Zarazil a zavrtěl hlavou. Oči mu potemněly. „Ne, ty mi nemůţeš pomoct, Danielo. Necháme toho, oukej?“ „Ale…“ „Řekl jsem, ţe toho necháme!“ odsekl. Daniela zírala. Co to do něj najednou vjelo? Zamumlal dobrou noc a zapadl na pokoj. Daniela stála na chodbě a hleděla na zavřené dveře, přemýšlela o tom, co jí Billy řekl. Bylo to divné, hrozivé… Venku se znovu ozvalo zavytí. Daniela se zachvěla a rozběhla se zpátky k svému pokoji. Zejtra, řekla si, kdyţ za sebou zabouchla dveře a pečlivě je zamkla, Zejtra budu doma. U tety Margaret. Zejtra budu v bezpečí. „Jsi neuvěřitelně klidná, Danielo,“ poznamenala teta Margaret druhý den po obědě. „Jasně. Máte úspěch, ségra, co? Ha, ha!“ zahihňal se Cliff a hodil 66
po ní zmuchlaný ubrousek. „Ha, ha, Cliffíčku!“ Daniela chytila ubrousek ve vzduchu, vyskočila ze ţidle a nacpala mu ho za tričko. „Ty debile!“ vykřikl. Sáhl si za krk, snaţil se ubrousek vylovit. Teta Margaret to udělala za něj. „Cliffe – zklidni se!“ okřikla ho a protáhla na Danielu obličej. „Běţ na zahradu a něco dělej, aby tě ty roupy přešly. Chci si s Danielou popovídat.“ „Jo, jenţe co? Co tam asi můţu dělat?“ zavrněl Cliff. Teta si povzdychla. „Včera sis postavil z krabic pevnost nebo hrad, nebo co to je. Uţ tě to přestalo bavit?“ „Jo, jasně – moje pevnost!“ rozzářil se Cliff. „To je ono! Uţ letím.“ Běţel ke dveřím a dělal pusou palbu z těţkého kulometu. Daniela sebrala prázdné talíře a naskládala je do myčky. Byla ráda, ţe je zase doma. Ze všeho nejradši se zdrţovala v kuchyni. Milovala tu velkou, čtvercovou místnost s podlahou z krémově bílých dlaţdic, kulatým dubovým stolem a květinami v okně nad dřezem. „No tak,“ spustila teta Margaret, zatímco si nalévala kávu, „povíš mi, co tě trápí?“ Daniela nasypala do myčky prášek. „Je mi pořád divně,“ řekla. „Mám pořád krutý halucinace – jak se lidi zabíjej, jak se trhaj na kusy. Hrozný věci!“ Zasunula myčku a zapnula ji. „Jsem šťastná, ţe jsem v kapele a nechci tím ostatní ničit. Asi budu muset odejít.“ Teta Margaret povytáhla silně obtaţené obočí. „Danielo, ty nejsi z těch, kteří odcházejí.“ „Já vím!“ řekla Daniela. „Ale někdy si říkám, kdybych bejvala šla na vejšku uţ teď místo aţ za rok, mohlo bejt moţná všechno jinak.“ Teta zafoukala do šálku s kávou a napila se. Na šálku zůstal jasně červený otisk jejích rtů. „Víš, co si myslím?“ řekla. „Musíš to nějak překousnout. Alespoň prozatím. Kdy máte další vystoupení?“ „Za pár dní.“ „Dobře. Odpočineš si, uklidníš se, vyčistíš si mozek,“ pokračovala teta. „Budeš samozřejmě chodit na zkoušky. Ale nebudeš nikam jezdit. Choď nakupovat, zajdi si do kina, spi třeba do oběda, jestli to potřebuješ. Uvidíš, jak si odpočineš.“ 67
„To je na nic!“ odeskla Daniela. „Víš, jak mi je? Bojím se… vlastně ne, nebojím se – jsem úplně hrůzou bez sebe! Teto, ty moje halucinace jsou čím dál tím děsivější. Pořád myslím na mámu a na tátu. Strašně na ně myslím.“ „Neřekl ti dr. Moore, ţe je to přirozená reakce?“ namítla teta. „Ţe to chce čas? Ono nějakou dobu trvá, neţ se z toho dostaneš.“ „Jo, jenţe u mě to trvá uţ moc dlouho,“ řekla Daniela. „Není to jenom tím, ţe se mi stejská po mámě a po tátovi. To by se ještě dalo vydrţet. Ale já je pořád vidím – vidím auťák, jak letí ze skály. Proč na to musím pořád myslet?“ Teta se zachmuřila a pokývala hlavou. „Teto, pověz mi ještě jednou o tý bouračce,“ poprosila ji Daniela. „Musím přesně vědět, jak to tenkrát bylo. Musím znát kaţdej detail. Třeba to potřebuju slyšet pořád dokola, aţ se toho přesytím, nevím.“ Teta Margaret nešťastně mlaskla. „Nemá smysl pořád o tom mluvit. Ničemu to nepomůţe.“ „Ale…“ „Ţádné ale.“ Přistoupila k ní a vzala ji kolem ramen. „Já nejsem ţádný expert, ale pochybuju, ţe by ti věčné připomínání toho, jak táta a mámou zahynuli, nějak pomohlo.“ Daniela mlčela. Nevěděla, co na to říct. Moţná měla teta Margaret pravdu. Ale nepřipomínání té hrozné události taky nepomáhalo. Nedokázala na to nemyslet, i kdyţ se snaţila úplně strašně. „Boţe, podívej, kolik je hodin!“ zvolala teta. „Dvě pryč. A já ještě musím sloţit prádlo a rozvést ho!“ „Já ti ho sloţím,“ nabídla se Daniela. „To nepřichází v úvahu! Ty musíš odpočívat. Přijít na jiné myšlenky.“ Stiskla Daniele rameno. „Dej na mě. Pomůţe ti to.“ „Jen aby,“ povzdychla si Daniela. „Ale jistě, mladá dámo,“ řekla teta rázně. „Moment. Neříkala jsi, ţe jdete večer s Carolinou do kina?“ Daniela kývla. „No vidíš,“ řekla teta. „Teď jdi hezky na zahradu a odpočívej.“ Odhodila si z čela na zrzavo odbarvené vlasy a vyběhla z kuchyně. Daniela opláchla hrnek od kávy a otřela stůl. Podívala se z okna. Bylo hezky a teplo, ale na vysedávání v zahradě neměla náladu. 68
Neměla náladu ani na kino. Caroline to pochopí. Věděla přece, co Daniela proţívá. Otřela si ruce do utěrky na nádobí a zvedla telefon na zdi u lednice. Na druhém aparátu mluvila teta Margaret. Daniela se uţuţ chtěla omluvit, ţe jí skočila do hovoru, ale hned viděla, ţe si toho teta nevšimla. Vtom zaslechla svoje jméno. „Ano, Daniela,“ vykládala teta někomu. „Začínám mít strach. Velký strach!“ Pauza. A pak se ozval druhý hlas. „Ihned ke mně přijeďte. Musíme se o ní poradit.“ Znělo to naléhavě. „Mám také určité podezření.“ Daniela zírala na sluchátko, které měla v ruce. Ten hlas patřil dr. Moorovi.
69
XVI. VELKÉ TAJEMSTVÍ
„Přijeďte ihned ke mně,“ řekl dr. Moore. „Jsem tam za čtvrt hodinky,“ odvětila teta Margaret. V telefonu to cvaklo. Teta zavěsila. Daniela taky zavěsila. Byla v šoku. Civěla na zeď a hlavou se jí honily zmatené myšlenky. Neměla nejmenší tušení, ţe se teta Margaret s dr. Moorem zná. Z toho rozhovoru se dalo usoudit, ţe jsou ve styku snad celou dobu, co k němu Daniela chodí. Hovořili spolu jako staří známí. Tak teta je přesvědčená, ţe se můj stav zhoršuje! pomyslela si trpce. V předsíni se ozval klapot podpatků. Odskočila od telefonu. Kdyţ teta vešla do kuchyně, stála uţ Daniela u otevřené chladničky a koukala dovnitř. Teta Margaret nešťastně mlaskla. „Holka, přece jsem ti řekla, ţe máš jí ven, na sluníčko, a hezky odpočívat.“ „Jo, já odpočívám. Jdu si jenom pro něco k pití.“ Popadla colu a otočila se. Teta byla na odchodu. Na rameni měla zavěšenou velkou kabelku, pusu měla čerstvě přemalovanou. Je nervózní, řekla si Daniela. „Sloţila jsi to prádlo?“ zeptala se jí schválně. „Prádlo počká,“ odpověděla teta. „Napadlo mě zajít na ten výprodej bílého zboţí u Bradyho. Moţná uţ bude všechno rozebrané, ale třeba budu mít štěstí.“ „Dobře,“ zamumlala Daniela. „Tak zatím ahoj.“ Teta vykročila z kuchyně a ještě se ohlédla a řekla: „A ty 70
odpočívej.“ Kdyţ bouchly venkovní dveře, Daniela se sesypala na nejbliţší ţidli. Musela zavřít oči. Místnost se s ní točila. Bylo jí strašně. Teta Margaret jí lhala! Po smrti táty a mámy se teta přistěhovala z venkova, aby se o Danielu a Cliffa postarala. A starala se vzorně. Daniela si na ni nemohla v nejmenším stěţovat. Absolutně jí věřila. Aţ doteď. Teta Margaret před ní tajila, ţe je ve styku s dr. Moorem! Ţe ho informuje o jejím zdravotním stavu! Tajila toho víc? Kdyţ se Daniela jakţ takţ zklidnila, vstala od stolu a vykoukla z okna. Cliff si dole na zahradě hrál s kamarádem na boj o krabicovou pevnost. Ten se jen tak brzy nevrátí, usoudila. Byla v baráku sama. Nejlepší příleţitost, abych se podívala, jestli teta přede mnou netají ještě něco jiného. Strčila colu zpátky do chladničky a vyběhla z kuchyně a po schodech nahoru. Tetin pokoj měl okno v průčelí domu. Dveře byly zavřené. Asi bych to neměla dělat, pomyslela si Daniela ustrašeně. Je to tetino soukromí. Jenţe musím vědět, jestli jí můţu věřit. Otočila knoflíkem a otevřela dveře. Byla to malá místnost, které se dřív říkalo pokoj pro hosty. Teta byla ohleduplná, odmítla spát v loţnici po tátovi a mámě, a to se na ní Daniele líbilo. Daniela přešla k oknu a začala s psacím stolem. V horním šuplíčku byly tuţky a propisky, nůţky a všelijaké gumičky. V druhém leţely šeky, zaplacené účtenky a krabička s kancelářskými drobnostmi. Pak vytáhla velkou spodní zásuvku. Byla nacpaná tlustými sloţkami. Daniela jednu sloţku vytáhla a otevřela. Staré, zaţloutlé recepty z novin a časopisů. V další sloţce byly čisté papíry do stroje. Třetí obsahovala články o počítačích vystříhané z „Rádce spotřebitele“. Daniela si 71
vzpomněla, ţe Cliff měl k narozeninám dostat počítač. Teta Margareta byla opatrná, jistě mu chtěla koupit kvalitní výrobek. Postupně se prohrabala všemi sloţkami, které v zásuvce byly, ale nenašla nic tajného ani podezřelého. No, dobrý, řekla si. Teď to zase hezky naskládej zpátky, jak to bylo, a vypadni, neţ to praskne. Chtěla sloţky srovnat zpátky a vtom si všimla na dně zásuvky malé obálky. Vida, tajná obálka! pomyslela si. Odloţila sloţky a vytáhla ji. Uvnitř byly pomuchlané výstřiţky z novin s datem dva dny po bouračce táty a mámy. Danielu okamţitě zarazil titulek: ZÁHADNÁ SMRT MANŢELŮ ZE SHADYSIDE NEOBJASNĚNA! Záhadná smrt? Daniele se děsně roztřásly ruce, měla strach, ţe ten starý novinový papír potrhá. Smrt jejích rodičů přece nebyla záhadná! Zabili se v autě! Nebo ne…? Bylo to další tajemství? Další leţ tety Margaret? Usedla do houpacího křesla. Bránila se přečíst si článek celý, ale věděla, ţe musí. Musela se dozvědět, co se s tátou a mámou skutečně stalo. Nakonec ten pomačkaný papír uhladila na stehně a pustila se do čtení: Ve středu ráno byla ve skalách dvacet mil za městem nalezena těla shadysideských občanů Michaela a Abigail Veronových, kteří se ve svém voze vraceli domů a uţ nedojeli. Všechno nasvědčuje tomu, ţe v těch odlehlých místech zastavili kvůli výměně prázdného kola. Co se však stalo potom, zůstává záhadou. Víme jen, ţe byli roztrháni, jejich těla byla rozdrásaná. Ţádné stopy se nenašly. Člen silniční hlídky, která je objevila, našemu zpravodaji řekl: „Vypadá to, jako by byli napadeni nějakou lítou šelmou.“
72
DÍL TŘETÍ
VYTÍ VLKŮ
XVII. MUSÍŠ VYPADNOUT
„Proč mi teta lţe, pane doktore?“ zeptala se Daniela příštího dne. „Proč mi neřekla pravdu?“ „Zalhala ti, aby tě ochránila, Danielo,“ odpověděl dr. Moore přívětivě. „Tajila před tebou bolestnou pravdu, protoţe nechtěla, abys trpěla víc, neţ uţ jsi trpěla.“ „Já… já jsem z toho úplně zničená,“ vykoktala Daniela. „Zničená a znechucená. Celý ty roky! Já… myslela jsem, ţe můţu tetě věřit.“ „Můţeš jí…“ začal dr. Moore. Daniela mu skočila do řeči: „Nemusela mi líčit, jak strašně táta s mámou zemřeli, hned, ale po určitý době mi to říct mohla. Měla mi to říct!“ Dr. Moore se k ní v křesle naklonil. „Včera jsme s tvou tetou měli dlouhou diskuzi…“ „To vím,“ přerušila ho. „Chtěla jsem si zavolat a zvedla jsem telefon a slyšela vás spolu mluvit. Proč jste mi neřekli, ţe o mně diskutujete uţ dávno?“ Doktor zavrtěl hlavou. „Protoţe to není pravda,“ řekl. „Danielo, své tetě můţeš věřit. Ujišťuju tě. Včera o tebe měla hrozný strach, a tak mi zavolala – poprvé od té doby, co ke mně chodíš.“ Včera, pomyslela si. Zatínala ruce do opěradla křesla, na kterém seděla. Aţ do včerejška věřila, ţe táta s mámou zahynuli při bouračce. V jednom to sedělo, jejich těla byla roztrhaná, ale 73
neroztrhala se o skály, jak si myslela. Bylo to jinak. Roztrhala je divá zvěř. Daniela se zachvěla. „Teta vám volala, protoţe se o mně bála,“ řekla dr. Moorovi. „A v telefonu jsem slyšela, jak říkáte, ţe se o mně taky strachujete. Pane doktore, řekněte mi pravdu – bylo to s našima horší, neţ jsem si myslela?“ „Nechci ti lhát, Danielo,“ odpověděl dr. Moore tichým hlasem. „Musím přiznat, ţe ano.“ Daniele se zastavilo srdce. Úplně se jí z toho udělalo mdlo. „Jak uţ jsem ti říkal, přeludy, kterými trpíš, jsou obvyklou reakcí,“ pokračoval doktor. „Ale čím víc se tím budeš trápit, tím déle bude trvat, neţ se jich zbavíš. A právě to mě znepokojuje.“ „Takţe – já sama si to zhoršuju?“ zeptala se Daniela. „Ne, ty na tom nemáš vinu,“ vyhrkl doktor. „Je to můj problém. Já jsem ten, kdo má s tvou fobií bojovat, a musím uznat, ţe se mi to nedaří.“ Odmlčel se a dodal s úsměvem: „Zatím.“ Daniela se taky chtěla usmát, ale nešlo jí to. Dr. Moore vstal a posadil se na okraj stolu. „Dáme se do práce, Danielo. Chci, aby ses uvolnila a soustředila se na počítání.“ Daniela začala číslem sto a pomalu odpočítávala. Obvykle se uvolnila na devadesátce. Slova dr. Moora k ní přicházela jakoby z dálky. „Cítíš se líp, Danielo?“ zeptal se. „Jsi klidnější?“ „Ano,“ zamumlala. „Dobře. A teď mi řekni, co vidíš.“ To, co uviděla, ji znovu zneklidnilo. „Dee!“ řekla. „Jsem s Dee!“ „Jaké to v tobě vyvolává pocity?“ „Zlost. Bolest. Ona mě nenávidí.“ „Proč tě nenávidí?“ „Ţárlí,“ odpověděla Daniela. „Ţárlí na moje zpívání. A na Kita. Chce mít Kita jenom pro sebe.“ Dech se jí začal zrychlovat. „Co proţíváš teď?“ zeptal se doktor. Daniela rychle dýchala. „Utíkám,“ vyhrkla. „Utíkáš před Dee?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, jsme na atletické dráze. Běţíme vedle sebe.“ Ušklíbla se. „Ne, Dee neběţí. Ona se mnou závodí. A…“ „A co?“ 74
„Běţím za ní! Chci ji dostihnout. Dobíhám ji!“ „Předstihuješ ji?“ zeptal se dr. Moore. „Ne! Ona mě drţí!“ vyhrkla. „Je děsně rozzuřená. Chce vyhrát. Zabije mě, aby mě zastavila.“ Zvedla ruce. Prsty se jí zkřivily jako spáry. „Ale ne, Dee mě nezabije. Nedovolím jí to. Zabiju ji první!“ Svaly se jí napnuly. Dýchala ještě rychleji neţ předtím. „Pereme se spolu. Válíme se po zemi. Dee je silná, ale já jsem silnější.“ Z hrdla se jí vydralo temné zachrčení. „Tahá mě za vlasy, ale já ji drţím za krk! Chci ji…“ Ozvalo se lusknutí prstů. Jednou, dvakrát. Dr. Moore ukončil seanci. Daniela ucítila, jak jí ruce a nohy povolují. Vidina hrozného zápasu zmizela. Sesypala se do křesla. Dech se jí zpomalil. „Jak se cítíš?“ zeptal se doktor. „Já… já nevím,“ vykoktala. „Bohuţel, pane doktore. Nepomohlo to. Prostě nevím, co mám dělat. Říkám si, ţe bych měla odejít z kapely.“ Doktor pokýval hlavou. „V tom ti samozřejmě nemohu bránit. Ale jsem stoprocentně přesvědčen, ţe hraní s tou skupinou je pro tebe důleţité, Danielo. Dává tvému snaţení smysl. Máš pro co ţít.“ „Jo, to je pravda,“ povzdychla si. „Nemít kapelu, tak si uţ dávno hodím mašli.“ „No, to bys tomu dala. Ty – takový talent!“ usmál se dr. Moore. „Ale to se spraví, Danielo. Uvidíš. Musíš ke mně chodit častěji.“ Daniela kývla, a kdyţ se doktor podíval na hodiny na stole, vstala. Musela jít, i kdyţ se jí nechtělo. Cítila se v ordinaci dr. Moora bezpečně. „Čeká na tebe kamarádka?“ zeptal se doktor, neţ vyšla ze dveří. „Ano. Caroline. Má venku auťák,“ odpověděla. „Jedeme nakupovat.“ „Ach, ano, utrácení peněz je prý skvělá terapie,“ zasmál se doktor. „Alespoň jsem to někde četl.“ Daniela se přinutila k úsměvu a řekla na shledanou. Jakmile za ní zapadly dveře, znovu se jí zmocnila nervozita. Klídek! Hlavu vzhůru! poručila si. Nemůţeš se nadosmrti 75
nastěhovat k dr. Moorovi. „Oukej, Carolino, jsem…“ Zarazila se. Vykulila oči. Zmateně se rozhlédla. Kde je Caroline? „Promiňte,“ obrátila se na paní Wilkinsovou, sekretářku dr. Moora. „Čekala tu na mě kamarádka – dlouhý blond vlasy, dţíny a krátká červená halenka. Nevíte, kam zmizela?“ Paní Wilkinsová ťukala do počítačové klávesnice. „Ano, viděla jsem ji s tebou přicházet. Ale byla jsem bohuţel zabraná do práce, nevšimla jsem si, kdy odešla.“ Daniela usoudila, ţe Carolinu přestaly bavit připitomělé časáky v čekárně a vypadla na vzduch. Určitě čeká venku. Vyběhla z vily na štěrkové parkoviště. „Carolino!“ volala. „Uţ jsem hotová. Můţeme vyrazit!“ Carolinin auťák byl prázdný. Vtom se za ní ozvaly kroky. Daniela se otočila. „Carolino?“ Ne. Byla to Dee. Z jantarových očí jí šlehaly blesky. „Co tu děláš?“ zeptala se. „Kde je Caroline?“ Dee řekla: „Danielo, musíš vypadnout z kapely. Posloucháš mě, co ti říkám? Musíš vypadnout z kapely!“
76
XVIII. ZABIJU JI
„Co
to blábolíš? Já se tě ptám, kde je Caroline,“ rozkřikla se Daniela. Dee zůstala stát. „Musela odejít.“ „Odejít?“ Daniela sekla očima po Carolinině auťáku. „Hele, co se tady děje? Proč by měla odcházet, Dee? Já ti nerozumím. Kde je?“ „Na tom nesejde.“ řekla Dee. „Potřebuju s tebou mluvit.“ Skvělý! ušklíbla se Daniela v duchu. Po ničem jiným netouţím. „Hele, Dee, teď nemám čas. A kromě toho…“ „Poslouchej mě!“ skočila ji Dee do řeči. „Jestli nevypadneš z kapely, tak teprve nebudeš mít čas, to uvidíš!“ Daniela se opřela zády o auťák a zaloţila si ruce na prsou. „Dee, já z kapely neodejdu. A tvoje názory mě vůbec nezajímaj. Mrzí mě, ţe uţ nejsi první zpěvačka. A taky mě mrzí, ţe ţárlíš na mě a na Kita. Fakt mě to mrzí. Ale dok tor si myslí, ţe hraní se skupinou je pro mě to nejlepší. A kromě toho…“ „Odejdi!“ vyhrkla Dee. „Varuju tě…“ Daniela se napřímila, ruce se jí sevřely v pěst. Cloumala s ní zlost. Co se to se mnou děje? podivila se v duchu. Já… nedokáţu se ovládat! Divoce zachrčela a skočila. Prsty se jí zkřivily jako drápy. Sápala se Dee na hrdlo. Dee vykřikla a začala se s Danielou prát. Popadla ji za vlasy a zatáhla, aţ Daniele vytryskly slzy. Zařvala bolestí. Prodrala se Dee jednou rukou pod bradu a začala ji škrtit. Dee lapala po dechu. Vrávorala. Daniela ji zasadila ránu kolenem. Dee se skácela. 77
Boţe, co to dělám? Co se to se mnou děje? Zařvala jako zvíře a přišpendlila jí k zemi. Do rukou se jí zařezával štěrk, ale Daniela si toho nevšímala. Myslela jenom na vítězství. Musela Dee pokořit! Dee leţela obličejem ve štěrku. Ječela bolestí. Krev! Daniela viděla krev! Úplněji cítila na jazyku. Zatouţila po ní. Zatouţila po krvi. Chtěla ji mít v puse. Slanou, hustou, lahodnou krev! Slyšela se, jak zavyla. Skučela touhou po krvi jako divé zvíře. Zvíře! Co se s ní dělo? S temným vrčením zaťala Dee prsty do hrdla. Je to jako v té vidině u doktora, pomyslela si. Ale tohle není vidina. Tohle je pravda. Teď ji zabiju! Zabiju ji!
78
XIX. ŢÍZEŇ
Daniela cítila krev! Pulz se jí zrychloval, srdce děsně bušilo. Musím ji ochutnat! Musím ji okamţitě ochutnat! Z hrdla se jí vydral zlý, brutální řev. Otevřela pusu a vrhla se Dee po krku. Dee se zuřivě bránila. Zasadila Daniele ránu do břicha. „Dee! Danny! Nechte toho!“ ozval se Carolinin křik. Dee se podařilo vymanit ze sevření a převalit se na Danielu. Musím ji ochutnat! Musím ji ochutnat! opakovala si Daniela v duchu. Chrčela ţízní. Musím se napít krve! „Nechte toho!“ ječela Caroline. „Holky, co blázníte?! Zešílely jste? Chcete se zabít?“ Deeino sevření povolilo. Obě se vyškrábaly na nohy. „Co vyvádíte?“ rozkřikla se na ně Caroline, modré oči vykulené hrůzou a zlostí. Popadla Dee za ruce. „Co se stalo?“ „Na to se zeptej jí!“ vykřikla Dee. Děsně funěla. „Chtěla jsem si s ní promluvit a ona se na mě vrhla jako… jako… já nevím co!“ Jako zvíře, domyslela si Daniela. Stála v předklonu, opírala se rukama o kolena. Lapala po dechu. Caroline si Dee zkoumavě prohlédla. „Kaţdej o tobě ví, ţe nemůţeš Daniele přijít na jméno. Cos jí řekla?“ „Nic,“ zamumlala Dee. Rozhodila rukama. „Vůbec nic. Vykašlem se na to.“ Ještě jednou sekla po Daniele zlostným pohledem, otočila se a upalovala z parkoviště pryč. 79
„Húúú! To bylo strašný!“ řekla Caroline. „Jsi v pořádku?“ Daniela přikývla. Pořád prudce oddychovala. „Ka… kam jsi zmizela?“ „Nějak mě to v tý čekárně nebavilo, tak jsem se šla podívat k řece.“ Poloţila Daniele ruku kolem ramen. „Určitě se ti nic nestalo? Co ti Dee řekla?“ „Přišla a spustila na mě, ţe mám vypadnout z kapely, a já…“ Daniela se musela nadechnout. „Prostě jsem na ni skočila… to ti teda řekla pravdu.“ „Vykašli se na ni. Nenech se naštvat. To je všechno.“ „Naštvat?“ Daniela prudce zavrtěla hlavou. „Se mnou se děje něco horšího. Já… chtěla jsem ji zabít!“ „Víš, ţe se ti ani nedivím?“ řekla Caroline. „Ona ti nemá co vykládat, abys vypadla z kapely. Správně by měla…“ Zmlkla. Zakousla se do rtu. „Co by měla?“ „Především by neměla kapelu poškozovat,“ dořekla Caroline rychle. „Nějak se přestává ovládat.“ „Ne, to bys jí křivdila,“ vyhrkla Daniela. „Já se přestávám ovládat. Fakt jsem ji chtěla zabít! Kdyţ jsem viděla, ţe jí teče krev, úplně mě to vytočilo! Co se to se mnou děje, Carolino? Je to všechno tak divný!“ „Nic se neděje. Uklidni se,“ řekla Caroline. Poplácala ji po zádech. „Na ten nákup se uţ vykašlem. Pojď, hodím tě domů.“ Caroline nevěří, ţe jsem vytočená, pomyslela si Daniela, kdyţ nasedly a vyjely z parkoviště. Jak můţe říct, ţe se nic neděje? Podívala se na ni. Měla váţný výraz. Nervózně si okusovala spodní ret. Svírala volant, aţ jí na rukou zbělaly klouby. Dobře ví, ţe se něco děje. Něco strašnýho, usoudila Daniela. A má strach. Moţná má strach ze mě. „Dostala jsem tě! Jsi vyřízenej!“ Daniela se skrčila a zatajila dech. Nic. Kde je? Vtom zaslechla šoupání nohou. Dýchání. Přinutila se ke klidu. Dýchání sílilo. Kroky se přibliţovaly. Konečně za velkou 80
papírovou krabicí vykoukla blonďatá hlava. Daniela se usmála a namířila stříkací pistoli. „Zásah!“ zvolala a postříkala bráchu vodou. Cliff padl na kolena. Pokoušel se zachytit vodu pusou. „Pomoc! Topím se!“ Daniela se zasmála, natáhla pistoli a znovu ho postříkala. Po tom děsném včerejším konfliktu s Dee byla ráda, ţe se baví, ţe se můţe s mladším bratříčkem vzadu na dvorku vyřádit do zblbnutí. „Jak jsi mě objevila?“ zeptal se Cliff, kdyţ Daniela pistoli vystříkala. Oklepával si zmáčené tričko. Daniela se zasmála. „To bylo fakt děsně těţký.“ Šli spolu k baráku, aby si z kohoutku na zdi doplnili pistole. „Jsi nenápadnej jako slon, Cliffe. A děsně funíš. Je tě slyšet na sto honů.“ „Ty mluvíš jako teta Margaret,“ řekl Cliff. „Taky říká, ţe funím, a prej, ţe kdyţ budu pořád dejchat pusou, tak mi do ní vletí moucha a bude to.“ „No, já bych se na tvým místě bála a dejchala bych radši nosem,“ pronesla Daniela moudře. „Tak jo,“ odvětil Cliff a utřel si ruce. „Jdeme na to. Tentokrát dostanu já tebe.“ Rozběhli se kaţdý na jinou stranu papírové pevnosti a schovali se. Daniela viděla, ţe kartony uţ jsou dost promáčené. „Cliffe!“ zavolala. „Jestli tu tvoji pevnost budeme pořád zalejvat, tak se ti sesype. Měl by sis sehnat nějaký dřeva a postavit novou.“ Cliff něco zahulákal. Daniela mu nerozuměla. Teď alespoň vím, kde je, pomyslela si. Vţdycky mi na tenhle trik naletí. Ozvalo se tupé duc! Daniela protáhla obličej a obešla pevnost. Brácha se krčil na zemi. „Další zásah!“ zvolala Daniela a namířila pistoli. „Beru si time-out!“ řekl Cliff. „Říznul jsem se.“ Daniela se ušklíbla. „Nezkoušej to na mě, Cliffe!“ „Fakt! Spadl jsem a roztrhl jsem si o jednu krabici ruku. Netušil jsem, ţe pitomý papírový krabice můţou bejt tak ostrý!“ Zvedl se a ukázal paţi. „Vidíš? Teče mi krev.“ Daniela vzala bráchovu paţi do dlaní, aby se podívala. Byla to 81
trhlinka, sotva dva centimetry dlouhá, ale krvácela slušně. Pevně tu paţi sevřela a začala si ji zvedat ke rtům. „Co děláš?!“ vyhrkl Cliff a chtěl se jí vytrhnout. Daniela stiskla paţi ještě víc. „Au, to bolí! Pusť mě, slyšíš!“ Cliffovy protesty jí zněly v hlavě jako bzučení hmyzu. Slova jí nic neříkala. Vnímala jenom trhlinku. Rudou, lákavou, krvácející ranku. Přitiskla na Cliffovu jemnou kůţi rty a lačně, ţíznivě se přisála.
82
XX. NOČNÍ HOST
V noci Daniela odtáhla ve svém pokoji závěsy na okně a vykoukla na dvorek. Nízko nad stříbřitými siluetami stromů visel úplněk a zaléval Cliffovu pevnost jasným světlem. Daniela se otočila od okna. Boţe, co jsem to udělala, pomyslela si a sáhla si konečky prstů na rty. Jak jen jsem mohla pít Cliffovu krev? Musím myslet na něco jiného, rozhodla se. Na písničku. Napíšu novou písničku. Nesmím myslet na to, co se stalo odpoledne. Poloţila se na postel, zvedla nohy a opřela si je o parapet. Zavřela oči a nechala myšlenky volně plynout. Často takhle skládala, bez kytary. Vymyslela vţdycky nejdřív slova, seřadila je do veršů, a pak se soustředila na melodii. Po chvíli se jí v mysli začal vybavovat text: U okna stojím a vyju na měsíc pro lásku svou jedinou. Chci jít za tebou. Vyju a vyju, vyju pro lásku svou drápy se deru, 83
a šílím. Musím za tebou. To je šílený, pomyslela si. Vyju pro lásku svou? Drápy se deru za tebou? Je to úplně děsně šílený. Děsivý! Co mě to napadá za písničky? O drápech a vytí. A zabíjení! Otevřela oči a posadila se. Měsíc jí najednou připadal jasnější neţ předtím. Zachvěla se a sáhla po závěsu. Vtom strnula. Stín na Cliffově pevnosti! Byl tam uţ předtím? Sledovala, jak se stín posunuje přes potrhané krabice. Na plochu osvětlenou studenými měsíčními paprsky vystoupila záhadná postava. Někdo vlezl na dvorek a pozoroval okno jejího pokoje!
84
XXI. ŠPATNÉ ZPRÁVY
Daniela zapadla za závěs. Zoufale se snaţila popadnout dech. Kdyţ se jakţ takţ uklidnila, znovu opatrně vykoukla ven. Hleděla na ni muţská tvář. Billy! Daniela se vyklonila z okna. „Billy!“ zavolala na něj šeptem. „Co tady dě… počkej! Půjdu dolů.“ Nechtěla budit tetu a Cliffa. Seběhla po špičkách dolů a zabočila do kuchyně. Odemkla zadní dveře a otevřela je. Billy vklouzl dovnitř. V měsíčním světle, které spolu s ním proniklo do domu, viděla, ţe je nervózní. Těkal hnědýma očima po kuchyni, vyhýbal se Danielinu pohledu. Ruce měl hluboko v kapsách odřených dţínů s ustřiţenými nohavicemi. Muselo se stát něco váţného. „Co blázníš?“ řekla mu Daniela. „Proč se plíţíš po dvoře jako lupič? Kdybys věděl, jak jsi mě vylekal!“ „Sony. Já…“ Billy sjel pohledem na kuchyňské dveře. „Šel jsem normálně zpředu, ale nikde se nesvítilo a nechtěl jsem budit tvojí tetu.“ „Co se děje?“ „Co by se dělo? Nic.“ Znovu se rozhlédl po kuchyni. „Já… teda… totiţ chtěl jsem se jenom podívat, jestli jsi v pořádku… to víš, kvůli tomu zejtřejšímu vystoupení.“ Daniela se na něj pozorně zadívala. Billy by se k ní přece neplíţil o půlnoci přes dvorek jenom proto, aby se ujistil, jestli s ní můţe zítra počítat. „Billy…“ 85
„Hrajeme tady v Shadyside,“ skočil jí do řeči. „Bude to o hodně jednodušší, co říkáš? Ţádný zavazadla, ţádný cestování, ţádný děsný hotely.“ „Jo,“ řekla Daniela a nespouštěla z něj zrak. Co to plácá? ptala se sama sebe. „Je dobře, ţe hrajeme před domácím publikem,“ pokračoval. „Šéf diskotéky říkal, ţe uţ maj vyprodáno.“ „To je skvělý!“ Billy vyndal ruce z kapes, otřel si je o boky a zase je zasunul zpátky. Civěl do země. „Billy, co se děje?“ zeptala se. „Jsi tak nervózní. Úplně mě děsíš.“ Konečně zvedl hlavu a zadíval se na ni. Daniela před jeho pohledem uhnula. Oči! V jeho hnědých očích se zračilo hluboké zoufalství! Billy si olízl rty a udělal krok. Pak další. Posouval se k Daniele. „Danielo, musím ti…“ „Co říkáš?“ vyjekla. Ustupovala před ním, aţ narazila na kuchyňskou ţidli. „O co jde? Tak mluv uţ konečně!“ Posunul se k ní ještě víc. „Špatný zprávy,“ vydechl. „Mam dost špatný zprávy.“
86
XXII. NA LOV
„Špatný zprávy?“ Daniela obešla ţidli
a sekla očima po dveřích vedoucích na chodbu. Koukala, kudy by utekla. Co nejrychleji. „O co jde?“ „O Dee,“ odpověděl. „O Dee?“ Zarazila se. „Co je s Dee?“ „Odešla z kapely.“ Daniela vykulila oči. „Odešla?“ Pokýval hlavou. „Moţná bych jí to vymluvil, ale ona mi to neřekla. Napsala mi to.“ „Napsala ti taky proč?“ „Nic konkrétního,“ odpověděl. „Napsala jenom, ţe uţ to nehodlá snášet.“ „To myslela mě. Vím to!“ zvolala Daniela. „Nenávidí mě, nedokáţe se vyrovnat s tím, ţe uţ není jednička a…“ „Ne!“ zarazil ji Billy. „Není to kvůli tobě, Danielo.“ Přisunul se k ní na dotek. „Vím, ţe to není kvůli tobě.“ „Tak proč?“ zeptala se Daniela. V skrytu duše se jí ulevilo. Konečně na mě nebude pořád tak pitomě civět, pomyslela si. „Proč by jinak odcházela?“ „Já…“ Billymu se zlomil hlas. Nervózně si odkašlal. „Ale na tom nezáleţí,“ řekl. „Víš co, radši půjdu. Sorry, ţe jsem tě vystrašil. Čau zejtra na zkoušce.“ Pootevřel průhledové dveře, protáhl se ven a zmizel v příšeří zadní verandy. Daniela se ho nesnaţila zadrţet. Zabouchla vnitřní dveře a 87
zasunula zástrčku. Byla ráda, ţe je sama. Fuj, úplně se z toho třesu, pomyslela si. Billy mě vyděsil. Byl fakt divnej. Neřekl mi všechno. Něco přede mnou tají. Ale co přede mnou tají? Kdyţ se vrátila do pokoje, zatáhla závěs a skácela se na postel. Uţ nemělo cenu pokoušet se něco skládat. Přemýšlela o té záhadné noční návštěvě. O Billym. A o Dee. Co jí chtěl říct o Dee? Určitě něco tajil. Pak se znovu zvedla a začala po pokoji přecházet. Měla strach a bylo o to horší, ţe byla sama. Potřebovala s někým mluvit, potřebovala někoho slyšet. Zvedla telefon, který měla u postele, a několik vteřin poslouchala oznamovací tón. Komu by měla zavolat? Caroline? Ne. Kitovi! Kitovi, klukovi s klídkovýma, hlubokýma očima a děsně milým úsměvem. Kitovi, klukovi, kterýmu se líbila. Kit měl garsonku na sídlišti North Hills. Bylo dost pozdě. Určitě uţ spal. Ale Daniela si z toho nedělala vrásky. Musela ho slyšet. Vzal to na třetí zazvonění. „Kite?“ „Danielo,“ vydechl. „Jsem tak rád, ţe mi voláš!“ Daniela se usmála, byla šťastná, ţe slyší jeho hlas. „Já taky.“ „Co se děje?“ „Nic. Teda…“ Odmlčela se. „Jenom jsem někoho potřebovala slyšet. Tebe například.“ „No, tak mě slyšíš. Ale mám dojem, ţe jsi vyděšená,“ řekl Kit. „Stalo se ti něco?“ „Ne, fakt ne. Vlastně… moţná jo,“ připustila. „Byl tu Billy. Odešel před pěti minutama.“ Kit vyhrkl: „Coţe? Co chtěl?“ „Ani pořádně nevím,“ odpověděla. „Říkal, ţe Dee odchází z kapely.“ „To vím. Večer mi volal.“ Kit měl naštvaný hlas. „To se jí povedlo! Ještě štěstí, ţe nám to napsala.“ 88
„Řekl ti Billy, co napsala?“ zeptala se Daniela. „Jo, ale nejsem z toho moc chytrej.“ Kit si povzdychl. „Hele, říkala jsi, ţe nevíš, proč za tebou Billy přišel. Jak jsi to myslela?“ „No, nevím. Mluvil o Dee. Ale mám takovej dojem, ţe mi chtěl říct ještě něco jinýho.“ Zachvěla se, kdyţ si vzpomněla, jak divně se Billy choval. „Byl nervózní, nebo co.“ „Jo, má spoustu starostí a teď ještě tohle s Dee,“ řekl Kit. „Normálně všechno zvládá, ale tohle ho asi zaskočilo. Hele, Danielo, s Billem se netrap. Je to dobrej kluk.“ Dobrej kluk? zarazila se Daniela. Taky si to myslela. Dobrej kluk. Fakt ţe jo. Ale teď si najednou nebyla jistá. Něco se jí na něm nezdálo. „Danielo? Jsi tam ještě?“ „Jo,“ řekla. „Ně… nějak se v tom nevyznám.“ Kit nešťastně mlaskl. „No, takhle ti asi nebudu moc platnej. Nechceš, abych k tobě zaskočil?“ „To bys byl hodnej,“ vyhrkla Daniela. „Jestli na tebe není pozdě…“ „Děláš si srandu? Čím pozdějc, tím líp,“ zasmál se. „Jsem noční šelma, na to nezapomeň.“ „Senzace!“ Daniela se zamyslela. „Ale nechoď k baráku, oukej? Teta spí. Počkám na tebe venku. Projdeme se.“ „Jasně. Jsem tam za deset minut.“ Osm minut na to se Daniela vykradla z domu. Převlékla se z utahaného trika do nové modré halenky, projela si vlasy kartáčem a trochu si přemázla pusu. Nedokázala se zbavit nervozity z Billyho návštěvy. To ale neznamenalo, ţe půjde na spicha s Kitem jako strašidlo. Za chvilku se objevil. Vypnul motor bílého mustanga a zajel potichu k chodníku. „Vypadáš skvěle,“ pochválil ji, kdyţ vystoupil z vozu. „Dík.“ Daniela se usmála. Bylo jí s Kitem dobře. „Ty taky.“ Kit se na sebe podíval. Přijel v odřených dţínách a rozdrbaných teniskách. Usmál se a vzal ji za ruku. „Tak pojď,“ řekl. Chvíli spolu kráčeli mlčky. Měsíc tu a tam vykukoval z roztroušených mraků. 89
Daniela těţce polkla. Jako by na ni najednou ten bílý, studený kotouč nepůsobil, nevyvolával v ní ţádné zvláštní pocity. Je to divný, pomyslela si. Normálně bych se měla klepat. Cítit se jinak. Bát se. Ale nic takovýho se neděje. Musí to bejt tím, ţe je se mnou Kit, usoudila a otočila k němu hlavu. Cejtím se s ním dobře a bezpečně. Kit se usmál. „Tak co? Uţ nejsi nervózní?“ zeptal se. „Chtěla jsi mi povědět o Billym.“ Ušklíbla se. „Původně jsem chtěla, ale uţ nechci.“ „No, jak myslíš,“ řekl Kit. „Myslel jsem, ţe tě vystrašil a ţe se chceš svěřit.“ „Nechci,“ opakovala. „Chci na to zapomenout.“ Pustil její ruku a vzal ji kolem ramen. Daniela ho setřásla. Dívala se na měsíc. Pocítila náhlý příval energie. „Víš, co chci?“ řekla. „Chci utíkat. Pojď, Kite, poběţíme!“ Nečekala, co na to Kit řekne, a rozběhla se po Fear street. Slyšela za sebou, jak na ni volá. Ale nezastavila se, ani nezpomalila. Chechtala se jako šílená. Přidala do kroku. „Hej! Danielo! Co děláš?“ křičel Kit. „Nestačím ti. Počkej na mě!“ „Chyť si mě!“ odpověděla a ještě víc přidala. Vítr jí ovíval tváře a vlasy. Srdce jí děsně bušilo. Tenisky mlaskaly – mlask mlask, mlask mlask… Rychleji! pobízela se. Rychleji! „Danielo!“ nesl se za ní z dálky Kitův hlas. Ale ona se nezastavila. Nechtěla se zastavit. Nemohla! Co to dělám? ptala se sama sebe. Jak to, ţe tu uprostřed noci takhle letím jako blázen? Nevěděla. A nedalo se nic dělat. Tělo ji neposlouchalo. Daniela nemohla dělat nic jiného, neţ utíkat, řítit se vpřed jako splašený kůň. Jako divé zvíře. „Danielo!“ Uţ Kita sotva slyšela. V ţivotě ji nemohl dohonit. Něco bylo ve vzduchu. Zavětřila. Oči se jí zúţily do štěrbinek. Zastavila se. Stála nehnutě, naslouchala. Bylo to blízko. Zvíře. Nějaké malé zvíře. Daniela slyšela, jak mu jeho drobounké srdéčko tluče úzkostí. Cítila to. 90
Támhle! Na dvorku jednoho domu! Králík. Králíček s jemňoučkým masíčkem. Daniele se začaly sbíhat sliny. Jediný skok, jediné zakousnutí – a bude mít v puse jeho krev! S maximální obezřetností se přehoupla přes nízký ţivý plot a rozběhla se po dvorku. Králík na zlomek vteřiny ztuhl. A vyrazil na útěk. Daniela sklonila hlavu, hnala se za králíkem jako šílená. Chytím ho! ujišťovala se. Vím, ţe ho chytím! Napiju se jeho krve!
91
XXIII. PŘEKVAPENÍ V KUFRU
„Hele, co je?“ zarval Billy. „Nezapomněli jste náhodou, ţe večer hrajem? Neměli byste radši zkoušet, neţ ţvanit o blbostech?“ Mary Beth se ušklíbla. „My zkoušíme, Billy. Právě máme přestávku. Klídek, jo?“ „Klídek? Tak to teda ne!“ utrhl se na ni Billy. „Kdyţ se budeme flákat, tak si nezahrajeme ani na nějaký pitomý svatbě!“ Významně se podíval na hodinky. „Pět minut!“ zahulákal a odkráčel z pódia. „Co je…“ ušklíbla se Caroline a řekla Daniele: „Co se mu stalo?“ Daniela pokrčila rameny. Billy v sobě něco dusil. V noci za ní přišel, ale nedostal to ze sebe. Co to můţe být? přemýšlela. Neměla nejmenší tušení. „On se uklidní,“ zavrčela Mary Beth. „Večer to musí frčet – Zlý měsíc hraje doma v Shadyside a tak dále, no, a Billy je z toho nervózní.“ Mary Beth má pravdu, usoudila Daniela. Všichni měli trému. Děsně se na vystoupení v Shadyside těšili. A co víc, hrálo se v klubu Red Heat, nejpopulárnější dýze ve městě. Bylo vyprodáno. Red Heat vznikl z bývalého skladu, takţe „vyprodáno“ znamenalo, ţe přijde přes dvě stě lidí. Kdyţ se sjeli do klubu na zkoušku, byli všichni úplně děsně naţhavení. Ale Billy je svými kyselými ksichtíky rychle zmrazil. Co se mu stalo? Danielu vytrhl ze zamyšlení chraplavý hlas. „Hele, to je Billy vţdycky takhle protivnej?“ 92
Shawna Davidsonová, která přišla místo Dee, si odhodila z tváře rovné černé vlasy. Do kapely ji přivedl Kit. Shawna málem padla, kdyţ jí řekl, ţe bude zpívat se Zlým měsícem. Byla to vysoká, štíhlá, bezstarostná holka s jiskrnýma hnědýma očima a perfektním smyslem pro humor. Chování manaţera skupiny ji udivilo. „To první hraní se mi fakt líbilo. Podle mě jsme zněly skvěle,“ řekla. „Ale nemám zájem hned první den u skupiny snášet nějaký blbý tlemení.“ „Billy je normálně úplně jinej,“ ujistila ji Daniela. „Nevím, co mu přelítlo přes nos, Shawno. Věř mi, s naším hraním to nemá nic společnýho.“ Shawna se mrkla na hodinky. „Ještě tři minuty. No, radši se půjdu připravit.“ Daniela se otočila a vrazila do Kita, který klečel u jednoho zesilovače. „Výborně! Jdeš mi akorát do rány,“ usmál se Kit. „Hele, nepodrţela bys mi tady ten kabel?“ „Jistě.“ Daniela drţela tlustý kabel a Kit ho omotával izolací. Najednou se svými prsty dotkl jejích. Ucukla. Kit zvedl hlavu. „Udělal jsem ti něco?“ zeptal se. „Promiň.“ Odřízl izolaci a zvedl se z podlahy. „Zavadil jsem ti o ruku a ty jsi ucukla,“ pokračoval. „A kdyţ jsem za tebou v noci přijel, utekla jsi. Danielo, řekl jsem ti něco? Nebo udělal? Nebo proč jsi na mě naštvaná?“ „Ne! Nejsem,“ vyhrkla. „A neutekla jsem ti, Kite. Já jenom… prostě jsem utíkala, to je všechno.“ Bylo to zvláštní. Daniela si pamatovala, ţe utíkala, ale nepamatovala si kam. Ani proč. Nervózně se zasmála. „Asi jsem byla trochu vytočená z Billyho,“ řekla Kitovi. „Je fakt divnej.“ „To je,“ ušklíbl se Kit. „Rád bych věděl proč.“ Já taky, pomyslela si Daniela. Určitě to souvisí s Dee, fakt ţe jo. Asi ho ten její náhlej odchod pěkně zdrtil. „Tak šup, šup, kočičky!“ ozval se Billy a vykročil rázně k pódiu. 93
„Povalování skončilo. Do práce! Šup, šup!“ Holky popadly nástroje a rychle zaujaly svá místa. Daniela upravila text písničky, kterou v noci sloţila. Zahrála úvodní tóny a začala zpívat: U okna stojím a kvílím na měsíc pro lásku svou jedinou. Chci jít za tebou. Shawna se přidala na refrén: Kvílím a kvílím, pláču pro lásku svou plazím se za ní a šílím. Musím za tebou. Skvěle se doplňovaly – Daniela měla vysoký, čistý hlas, Shawna nízký a chraplavý. Daniela byla spokojená, ale Mary Beth řekla, ţe je to ufňukaný. „Něco tomu chybí,“ prohlásila. Daniela se zasmála. „Měla bys slyšet první verzi. Místo ‚kvílím na měsíc‘ jsem tam měla ‚vyju na měsíc‘. A místo ‚plazím se za ní‘ to bylo ‚drápy se deru‘.“ Zelené oči se Mary Beth rozzářily. „To je ono!“ zvolala. „Zkusíme to takhle.“ Zpívat písničku s původními slovy se Daniele moc nezamlouvalo, ale kdyţ se Shawnou skončily, Caroline a Mary Beth k nim uznale zvedly palce. Daniela se kysele usmála a pokrčila rameny. Musela v sobě potlačit nepříjemné pocity. Pak si projely zbývající repertoár a zakončily zkoušku „Zlým měsícem“. „Perfektní!“ zvolala Caroline. „Shadyside se dneska večer 94
zachvěje v základech!“ „Válíš, Shawno,“ pochválila Mary Beth novou zpěvačku. „Řekla bych, ţe jsme lepší neţ předtím.“ Billy se k průběhu zkoušky nevyjádřil. „Začínáme v devět,“ řekl jenom. „Takţe v osm budou všichni na místě!“ Dvě a půl hodiny času. Daniela měla v plánu zaskočit domů, osprchovat se a najíst. A třeba si i trochu schrupnout. Ale ještě předtím chtěla mluvit s Billym. Zjistit, co ho trápí. Kdyţ odcházeli, chytila ho na parketu. „Billy!“ Zastavil se a ohlédl. Netvářil se zrovna nadšeně. Daniela polkla a zhluboka se nadechla. Pak vyhrkla: „Billy, já vím, ţe máš spoustu starostí – ale… co se děje? Tváříš se pořád naštvaně! Včera v noci jsi byl úplně vytočenej, úplně hotovej.“ Hleděl na ni doširoka otevřenýma očima, v kterých se mu odráţelo rudomodré osvětlení předělaného skladu. Olízl si rty a těţce polkl. Neodpověděl. Nevysoukal ze sebe jediné slovo. Sklopil hlavu a vyběhl ze dveří. Daniela dorazila do Red Heatu pět minut před osmou. Billy stál na pódiu s Kitem. O něčem se dohadovali. Caroline a Mary Beth sjíţděly úvodní tóny jedné písničky. „Čau!“ zvolala Daniela cestou přes parket. „Myslela jsem, ţe tu budu dřív, ale teď koukám, lidi, ţe se vám po mně ani moc nestejskalo.“ Kit se zasmál. Mary Beth s Carolinou taky. Billy po ní sekl pohledem a odvrátil se. „Ví někdo, kde je Shawna?“ zeptal se. „Tady jsem!“ Bouchly hlavní dveře. Shawna se rozběhla k pódiu. „Dobrý,“ řekl Billy. „Caroline a Mary Beth si s tebou chtěj něco project.“ „Jasně.“ Shawna lapala po dechu. „Mám basovku nahoře. Dojdu si tam.“ „Já ti ji přinesu,“ řekla Daniela. Ukázala ramínko s červenými šaty v igelitu. „Stejně si tam musím dát věci.“ „Dík. Je v takovým velkým kufru,“ řekla Shawna. 95
„Hned jsem zpátky.“ Vyběhla po točitých ţelezných schodech na půdu. V úzké chodbě pod nízkou, rovnou střechou bývalé skladové budovy byly dvě šatny. Kolem se povalovala rezervní světla, kabely a spousta dalších krámů. Daniela rozsvítila a zamířila k první šatně. Pověsila šaty na věšák a začala se rozhlíţet po Shawnině kytaře. Velkej kufr. Projíţděla očima temné kouty, aţ objevila tři staré loďáky. Dva z nich stály u zdi a byly pokryté prachem. Musí to bejt ten první, usoudila. Nejdřív si ho okoukla. Byl to černý loďák na výšku s třemi mohutnými záklopkami. Daniela se do nich pustila. Šlo to špatně. Uf! Já se tu snad uvařím, vydechla. Otřela si rukou zcela kapičky potu. Kufr byl zavalený krabicemi a kupou rozkládacích kovových ţidlí. Daniela popadla ucho a pokusila se ho vytáhnout. Nešlo to. Co to tam Shawna s tou basovkou skladuje? Cihly, nebo co? Musela odstrčit krabice, v kterých byly naskládané barevné slídy do reflektorů. Kdyţ se konečně dostala k záklopkám, povedlo se jí kufr otevřít. Podívala se dovnitř. „Neeeeee!“ vydralo se jí z hrdla. Z kufru na ni vypadlo tělo. Dee! Roztrhaná.
96
XXIV. BILLY NĚCO VÍ
Deeino tělo se sesypalo na podlahu. Daniela uskočila. Otevřela pusu, chtěla křičet, ale uţ ze sebe nedostala nejslabší zvuk. Deeino tričko a dţíny byly prosáklé krví, rozdrásané na cáry. Dee měla na paţích dlouhé, hluboké rány. Ještě hlubší rány měla na krku. Jako by se jí nějaké zvíře chtělo prodrat do hrdla. Daniela, obličej v dlaních, ustupovala, aţ narazila do stojanu na mikrofon. Stojan se silným cvaknutím spadl na podlahu. Nevnímala to. Srdce jí děsně bušilo. Hučelo jí v hlavě. Pevně stiskla víčka a s námahou je znovu otevřela. V tom hrůzném okamţiku si vzpomněla na svou vizi u dr. Moora, na to, jak utíká s Dee po běţecké dráze. Jak ji dohání. Jak se na ni vrhá. Znovu se jí vybavil incident před domem dr. Moora. Jak se s Dee prala na štěrku. Jak přitom vrčela. Jak se jí sápala po krku. Chtěla ji zabít. Chtěla ji trhat na kusy. A teď ji měla u nohou. Roztrhanou – přesně jako v té kruté vizi. Roztrhanou zvířecími spáry. Stejně jako byl Joey. Nejdřív Joey a teď Dee! Udělala jsem to já? Zavraţdila jsem Dee? Byly to děsné myšlenky. Zatřepala hlavou. Ne, já jsem je přece nezavraţdila. Já přece nejsem ţádnej vrah! 97
Horší bylo, ţe si nevěděla, co se dělo té noci, kdyţ byla s Joeyem v parku. A co Dee? Nic nevěděla. Na nic se nepamatovala. Dr. Moore ji ujistil, ţe jsou to jenom kruté představy, které nemají s realitou nic společného. Co kdyţ se mýlil? Otřásla se. Musím odsud pryč, napadlo ji. Pryč odsud – rychle! Zakopla o spadlý stojan a přistála na podlaze. Narazila si koleno, ale neměla čas na to myslet. Zalapala po dechu, vyškrábala se zpátky na nohy a vyrazila úzkou chodbou k točitému schodišti. U schodiště někdo byl. „Billy!“ vykřikla a prudce se zastavila. Stál, koukal a nic neříkal. Daniela kulila oči. Uţ nic nechápala. Kdyţ za ní v noci přišel, aby jí řekl, ţe Dee odešla z kapely, choval se fakt divně. Skrýval se na zahradě, vyděsil ji. Něco přední tajil? Deeinu vraţdu? Byla uţ Dee mrtvá, kdyţ s ním Daniela v noci mluvila? Věděl to, a proto se choval tak divně? Zavraţdil ji? Proč? Proč by to dělal? Billy jí zastoupil cestu a zahleděl se jí do očí. Ví to, pomyslela si. Ví, ţe jsem objevila Deeino tělo! Musím utýct! Musím se zachránit! „Pusť mě odsud!“ rozkřikla se na něj. Nepohnul se. Blokoval jí cestu ke schodišti. „Pusť mě!“ ječela. „Pusť mě odsud!“ „Ne, Danielo.“ Natáhl k ní ruku. „Lituju. Nemůţu tě pustit.“
98
XXV. VYTÍ V LESE
Danielu zachvátila panika. Boţe, co mám dělat? Co? Utíkat zpátky? Schovat se tu někde? Ne, byla bych v pasti! Neunikla bych. Civěla na Billyho. Strach ji najednou přešel. Dostala vztek. On mě tady nebude drţet! To teda ne! „Danielo!“ „Ne!“ zařvala jako zvíře a vrhla se na něj. Billy jí chytil za ruku a stiskl, aţ to zabolelo. „Ne!“ Ohnala se po něm druhou rukou a zasáhla ho pěstí do hlavy. Billy vyjekl. Prsty mu povolily. S divokým řevem se mu vyškubla, odstrčila ho a vrhla se na schodiště. Daleko se nedostala. Uvízla sandálem v ţelezných příčlích. Vykřikla. Uţ se viděla, jak letí po hlavě dolů. Výkřik se rozlehl skladištní budovou. „Danielo!“ ozvala se zezdola Caroline. „Dávej pozor! Chceš se zabít?“ Daniela skopla z obou nohou sandály a skočila. Nahoře zaduněly kroky. Billy se blíţil. Letěla po schodech dolů. Rychle! pobízela se. Rychle pryč! Nesmí mě chytit! Poslední tři schody vzala jedním skokem. Při dopadu zavrávorala, ale naštěstí neupadla. Sklonila hlavu a vyrazila ke dveřím. Koutkem oka zahlédla Kitův vykulený obličej. Viděla i Shawnu. Slyšela Carolinu a Mary Beth, jak na ni volají. 99
Profrčela halou a rozrazila rukama dveře. K svému autu nemohla. Neměla u sebe klíčky. Namířila přes parkoviště, plácala bosýma nohama do asfaltu. Tam, na druhou stranu! Přes ulici! řekla si. Ozvalo se troubení. Zakvílely brzdy. Řidiči vykřikovali nadávky. Daniela si toho nevšímala. V lomozu a troubení slyšela za sebou křik. „Chce zdrhnout! Chyťte ji!“ Přidej, Danielo! pobízela se. Přidej! Na obloze svítil měsíc jako jasná ledová koule. Zaléval jí chladnými paprsky hlavu a ramena. Daniela to jasně cítila. Bylo to strašné. Děsné. Ledové. Hrozivé… Řítila se nezadrţitelně vpřed. Srdce jí bušilo aţ v krku. Nechala za sebou poslední ulici města a vrhla se do černého lesa. Křik zanikl v dálce. Daniela utíkala lesem. Do bosých nohou ji bodalo jehličí, do tváří a rukou šlehaly větvičky, zachytávaly se jí do vlasů. Po tom děsném úprku ulicemi města ji píchalo v boku. Chodidla pálila. Zpomalila, ale nezastavila se. Nechtěla se zastavit. Nemohla. Do vlasů se jí zamotaly stonky popínavých rostlin. Ještě víc zpomalila. Pak před sebou něco zaslechla. Zastavila se. Zuřivě naslouchala. Zurčení vody. Byla u řeky. Znala to v tom lese. Věděla, kudy si to zkrátit, aby se dostala do ulice kousek od jejich baráku. Vydechla úlevou. Pocítila další příval energie. Vytrhla si z vlasů popínavé rostliny a znovu se rozběhla. Jak před sebou rozráţela větve, zaleskl se tu a tam v houštinách před ní bledý kotouč měsíce. Uţ jsem skoro z lesa venku, zajásala v duchu. Ohlédla se. Nikde ani ţiváčka. Domů, řekla si. Musím domů. Bylo to přes les skoro pět kilometrů. Daniela je uběhla, ani 100
nevěděla jak. Dokázala to. Billy ví, kde bydlím, připomněla si. Co kdyţ na mě čeká? Bylo by to pro něj jednodušší, neţ se za mnou hnát do lesa. Teď si s tím nemohla lámat hlavu. Musela domů, neměla jinou moţnost. Po pravé straně něco zapraskalo. Na okamţik se jí zastavilo srdce. Stála, naslouchala, upírala oči do tmy. Nic. Veverka nebo mýval, usoudila. Musím dál. Konečně byla z lesa venku. Rozhrnula poslední větve a ucítila pod nohama měkkou, čistou travnatou půdu. Kudy teď? Neţ se stačila rozhodnout, vystoupila z houští temná postava a uchopila ji za rameno. Daniela vykřikla hrůzou. „Danielo! Neboj. To jsem já.“ Caroline! Daniela si oddychla. „Pomoz mi, Carolino!“ zaúpěla. „Musíš mi pomoct – nebo mě zabije!“ Děsně poškrábaná a vyčerpaná, Daniela se Caroline doslova sesypala do náruče. „Uţ… uţ nemůţu. Prosím tě, Carolino, pomoz mi! On mě zabije! jsem na řadě!“ Caroline ji vzala kolem ramen a pevně ji k sobě přitiskla. „Pojď, Danny. To víš, ţe ti pomůţu,“ zamumlala. „Musím domů,“ vypravila ze sebe Daniela. „Mohl… mohl by něco udělat tetě Margaretě a Cliffovi!“ „Za chvíli budeš oukej. Vydejchej se. Uklidni se,“ řekla Caroline. „Odvedu tě domů.“ Daniela se jí chytila kolem krku. Rychle se uklidnila. Přestala se třást. Měsíc je zaléval chladnými paprsky. Daniele z toho úplně zatrnulo. „Pojď! Rychle!“ vyhrkla. „Pojď odsud pryč!“ „Vydejchej se,“ opakovala Caroline. Měla najednou jiný hlas – hluboký a chraplavý. „Musíme odsud. Rychle!“ ţadonila Daniela. „Nesmíme ztrácet čas.“ Caroline mlčela, ruce pevně kolem Danieliných ramen. Z hloubi těla jí vycházelo temné, podráţděné mručení. Danielu to vylekalo. „Není ti něco?“ zeptala se. 101
Co to tady smrdí? podivila se. Natáhla do nosu vzduch. Byl to děsný, kyselý zápach. Jako by objímala psa, který léta neviděl vodu. Znovu se zachvěla. „Carolino?“ špitla. Odtáhla se a pohlédla na ni. „Ne! Ne! To není moţný!“ Z tváře porostlé šedou, štětinatou srstí na ni hleděly modré oči. Stejnou srst měla Caroline na rukou i na nohou. Caroline s temným zavrčením rozevřela rudé pysky a vycenila ţluté tesáky. Tesáky zvlhlé slinami. Tesáky, které se chystaly zakousnut do masa a trhat. Svítil měsíc. Caroline zaklonila strašnou, chlupatou, zvířecí hlavu a táhle zavyla.
102
XXVI. KOMU VĚŘIT?
Tichou
nocí se neslo ţalostné, táhlé vytí. Nakonec zaniklo v hrůzostrašném, brutálním vrčení. Caroline upírala oči k obloze, lačně se vpíjela do stříbřitého světla luny. Z pusy jí vytékaly husté sliny a zachytávaly se v srsti na bradě: Rudé pysky se ještě víc rozevřely. „Carolino!“ křičela Daniela. „To jsem já. Tvoje nejlepší kamarádka. Prosím tě, Carolino!“ Caroline zvedla chlupaté tlapy. Nehty měla dlouhé a silné, zakřivené do strašlivých ţlutých drápů. Drápů, které měly trhat a drásat. Z jejího nitra vycházelo hrozné, nelidské mručení. Pak těmi svými drápy Danielu uchvátila. A stiskla. „Carolino!“ vřískala Daniela. „To jsem já! Přece mě znáš! Já jsem Daniela! Carolino, prosím tě!“ Jediné, co ještě připomínalo Carolinu, byly její modré oči. Zbytek bylo vrčící, slintající monstrum. Vlk? Vlkodlak! Daniela, polomrtvá hrůzou, se snaţila vymanit z té vraţedné náruče. Ale Caroline ji k sobě tiskla nadlidskou, brutální silou. Vtom se v dálce objevila světla. Reflektory, řekla si Daniela. Auto. Někdo mi jede na pomoc. Nabrala dech do plic a zařvala, jak nejvíc uměla: „Pomoc! Sem, ke mně! Pomoc!“ Uţ byl slyšet motor. Světla se blíţila. 103
Caroline zděšeně vyjekla a prudce otočila hlavu. Sevření povolilo. Daniela se jí vytrhla a rozběhla se k poskakujícím světlům. „Haló!“ křičela a mávala rukou nad hlavou. „Tady jsem! Pomozte mi!“ Záře reflektorů ji na okamţik oslnila. Pak se svezla stranou a objevilo se auto. Ne, nebylo to auto. Byl to mikrobus. Mikrobus jejich kapely! Uvnitř seděli Billy a Mary Beth. Billy prudce zabrzdil a vyskočil ven. Mary Beth těsně za ním. Rozběhli se k Daniele. „Tam ne! Zpátky!“ křičela na ně Daniela. „Nechoďte tam! Musíme odsud rychle pryč!“ Zdálo se, ţe ji nevnímají. Jak vyběhli ze stínu stromů na otevřenou plochu, zalily je měsíční paprsky. Tváře jim rázem zhrubly a porostly srstí. Oči se jim ve světle luny divoce zaleskly. Z ohrnutých pysků se vysunuly ostré, krvelačné tesáky. Daniela sledovala, jak jim na rukou a na nohou vyráţejí dlouhé, šedé štětiny. Vlkodlaci! pochopila. Billy, Mary Beth, Caroline – jsou vlkodlaci! Děsně zařvala a dala se na útěk. Caroline se za ní rozběhla po čtyřech. Z vlčí tlamy jí vycházelo temné vrčení, z tesáků odkapávaly sliny. Opodál Billy a Mary Beth zakláněli hlavy k obloze a vyluzovali strašlivé zvuky. Neuteču jim! pomyslela si Daniela. Srdce jí děsně bušilo, v spáncích pulzovala krev. „Nechte mě!“ ječela. „Prosím vás! Prosím vás – nezabíjejte mě!“ Všichni tři vlci ji předběhli a zastoupili jí cestu. Začali ji obcházet. Cenili tesáky a vrčeli. Vzduch se naplnil kyselým zápachem. Cvakali čelistmi. Kruh se uzavíral. Krouţili kolem ní, krouţili a krouţili… Najednou jí od nohou vystříkla voda. Daniela vyjekla. Vlci ji zatlačili do mělkého říčního koryta. Co s ní chtěli udělat? Utopit? A pak roztrhat? Roztrhat ji jako Joeye? Jako Dee? 104
Šlápla ve vodě bosou nohou na hladký, kluzký kámen. Upadla. Rozstříkla kolem sebe ledovou vodu. Prosila ty strašlivé vlky o slitování. Vyhrabala se zpátky na nohy. Zahlédla mikrobus. Byl docela blízko. Dostane se k němu, neţ vlci zaútočí? Bude u něj dřív neţ oni? Nic jiného jí nezbývalo. Zhluboka se nadechla a vyrazila z řeky. Jako šílená plácala mokrýma nohama do země. Klouzalo to. Klopýtala, padala a zase vstávala. Musela se dostat k mikrobusu, musela se zachránit! Vrčení najednou ustalo. Daniela se ohlédla. Nikde vlky neviděla. Ţe by to vzdali? Neviděla nic. Na les se snesla tma. Měsíc zmizel za velkým, černým mrakem. „Danny!“ ozvala se Caroline. „Uţ je to dobrý. Uţ před náma nemusíš utíkat.“ Měla zase normální hlas. „Je to tak, Danielo!“ přidala se Mary Beth. „Uţ se nemusíš bát,“ řekl Billy. „Nic ti neuděláme.“ Daniela zaváhala. Tolik si přála, aby to byla pravda. Ale uţ věděla, co se děje. Měsíc je proměnil ve vlky. Zlej měsíc. Kdyţ zalezl za mrak, vrátila se jim lidská podoba. Jenţe jakmile se mrak přeţene, řekla si, budou z nich zase vlci a roztrhají mě! „Ne!“ vykřikla. Vtom se za ní ozvalo: „Danielo.“ Poznala ho. Zaplavil jí pocit úlevy. Kit! „Křte!“ zvolala. Rozběhla se měkkou hlínou za jeho hlasem. „Pomoz mi!“ „Rychle, Danielo!“ křičel Kit a natahoval k ní ruku. „Mám tady auťák. Rychle!“ „Mikrobus je blíţ!“ vydechla. „Nemám klíčky. Dělej, Danielo! Rychle!“ Daniela chtěla, moc chtěla, ale nohy jí vypovídaly sluţbu. Byly jako z kamene. Nedokázala se pohnout. „Kite, pomoz mi!“ Zezadu se ozval Billy: „Danielo, nechoď k němu!“ křičel. „On ti nepomůţe. Je jedním z nás!“ Daniela stála jako socha. Nehýbala se, nedýchala. „Marná snaha, Billy,“ rozkřikl se Kit zuřivě. „Neposlouchej ho, 105
Danielo. On lţe. Billy ti lţe.“ „Kit ti nepomůţe!“ opakoval Billy zoufale. „Ne k němu, k nám pojď, Danielo!“ Daniela se v panice rozhlíţela kolem sebe, nevěděla, co si má vybrat. „Billy je šéf kapely – a je to taky jejich šéf, Danielo!“ přesvědčoval ji Kit. „Pojď ke mně. Odvezu tě odsud.“ Kit se k ní blíţil, podával jí ruku. „Pojď, pojď, Danielo,“ opakoval. Z druhé strany přicházel Billy, Caroline a Mary Beth. Ti tři ji zase lákali k sobě. Co mám dělat? ptala se Daniela sama sebe. Komu mám věřit? Komu?
106
XXVII. BEZNADĚJNÁ SITUACE
„Danielo, věř mi,“ šeptal Kit. „Nevěř mu,“ vyštěkl Billy. „My jsme tvoji kamarádi, Danielo. Pojď k nám – prosím tě, pojď k nám.“ Daniela zuřivě dýchala, přejíţděla pohledem z jednoho na druhého. Billy a Kit se navzájem probodávali očima. Musím něco udělat, rozhodla se. Musím si vybrat. Podívala se na Caroline a pak na Mary Beth. Obě netrpělivě sledovaly oblohu. Čekají, aţ se ten mrak přeţene, pomyslela si Daniela. Čekají na měsíční paprsky, aby se zase mohly proměnit ve vlky. Chtějí mě roztrhat. „Kite!“ vykřikla. Rozběhla se k němu. Popadl ji za ruku. „Rychle pryč! Za chvíli vyleze měsíc!“ Rozběhli se k lesu. Daniela zajásala. Povedlo se! Stromy před nimi začaly vystupovat ze tmy. Měsíc vylez, pochopila Daniela. Zlej měsíc se vrátil. Cítím ho na ramenou – cítím jeho ledové paprsky! „Neohlíţej se!“ nařídil jí Kit. Kousek za nimi se ozvalo táhlé vlčí zavytí. Daniela zakopla a málem Kita strhla s sebou. Kit ji popadl v pase a vytáhl zpátky na nohy. „Vvvrrrrrraaaauuuch!“ Daniela ztuhla. Zběsilé vlčí zavrčení. Uskočila a v tom okamţiku dopadl Billy s vyceněnými tesáky na Kitova záda. Billy vrčel a cvakal čelistmi. Srazil Kita na zem. „Danielo, 107
utíkej!“ vykřikl Kit zoufale. „Zachraň se, dokud můţeš!“ Billy funěl a vrčel, zápasil s Kitem v trávě. Kit se statečně bránil. Ale na silného, rozzuřeného vlka nestačil. Daniela se podívala po Mary Beth a Caroline. Byly na všech čtyřech. Plíţily se k ní. Musím Kita zachránit! napadlo ji v nejvyšším zoufalství. Ale s třema vlkodlakama nemůţu bojovat. Musím sehnat pomoc. Musím se zmocnit mikrobusu! Kit a Billy sebou tloukli po holé zemi v urputném zápase, aţ hlína odlétala vysoko do vzduchu. Zbývající dva vlci se plíţili k Daniele. Daniela se sehnula a nabrala do rukou hlínu. Vlci vrčeli, z tesáků v otevřených mordách jim odkapávaly husté sliny. Vyskočila a mrskla jim hlínu do očí – a okamţitě se rozběhla k mikrobusu. Mikrobus stál bokem, předkem proti lesu. Dvířka u řidiče byla otevřená. Uvnitř se něco lesklo. Klíčky! zajásala. V zapalování jsou klíčky! Děsně zařvala a obrovitým skokem přistála na sedadle. Zabouchla dveře a zamkla je. Caroline a Mary Beth se s divokým vrčením vrhly na dveře, aţ se mikrobus nebezpečně zhoupl. Daniela se třásla po celém těle. Měla co dělat, aby nahmatala klíčky. Konečně! Otočila jimi. Motor naskočil, zakašlal a zhasl.
108
XXVIII. PŘEKVAPENÍ DOMA
Reflektory osvětlovaly stromy. Ţe by se vybila baterka? Daniela, polomrtvá hrůzou, zhasla světla a zkusila znovu nastartovat. Mary Beth a Caroline doráţely na bok vozu, hrozilo, ţe ho svými těţkými těly převrátí. Klíčky Daniele prokluzovaly ve zpocených prstech. Mary Beth přitiskla vlčí hlavu s vytřeštěnýma očima na okénko a začala do něj zuřivě mlátit tlapami. Drápy skřípaly po skle. Daniela otočila klíčkem. Motor zakašlal a nic. Přicucla benzín a zkusila to znovu. Konečně! Konečně to chytilo! Zařadila zpátečku a sešlápla plyn. Gumy se v měkké hlíně protáčely. „Jeď!“ křičela. Mikrobus poskočil dozadu. „To je ono!“ Mary Beth se zakousla do postranního zrcátka. Daniela zabrzdila a přeřadila. Pak vyrazila dopředu. Jak to s vozem hodilo, Mary Beth odletěla a dopadla na svůj chlupatý hřbet. Bezmocně zahrabala tlapama do vzduchu. Daniela, bosou nohu na plynu, ujíţděla z toho hrozného místa pryč a v zrcátku sledovala, jak se za ní oba vlci – Mary Beth a Caroline – ţenou s vyceněnými tesáky. Sešlápla plyn k podlaze, a jak nabírala rychlost, úplně řvala štěstím. Vlci jí nemohli stačit. „Dokázala jsem to! Dokázala jsem to…“ křičela nahlas. Jenţe co bude s Kitem? Prosím tě, Kite – prosím tě, braň se! Vydrţ! Vrátím se pro tebe! 109
Přejela rozvrzaný dřevěný most a byla ve městě. Zhluboka se nadechla. Uklidnila se. Začala přemýšlet. Billy je šéf. Znamená to, ţe on zabil Joeye a Dee? Proboha, proč? Vtom si vzpomněla na to příšerné vytí, které slyšela za oknem hotelového pokoje. Vlčí vytí. Moji takzvaní kamarádi. Vyli na měsíc. Vzpomněla si taky na to, jak ochutnala Cliffovu krev. Jak chtěla zabít Dee. Chtěli ze mě taky udělat vlkodlaka, řekla si a zachvěla se. Nepovedlo se jim to. Jsem to pořád já. Nejsem vlk. Nepovedlo. Uţ na to nemysli, poručila si, kdyţ zatočila do Fear street, kde bydlela. Musíš sehnat pomoc. Podívala se ustrašeně do zrcátka. Nic, jenom tma. Nikdo ji nepronásledoval. Srdce se jí na okamţik sevřelo. Co kdyţ uţ bylo pozdě? Co kdyţ policie najde z Kitova těla uţ jenom krvavé cáry? Vlkodlaci ho roztrhají jako Joeye a Dee! „Vydrţ, Kite!“ zvolala. Konečně před sebou uviděla barák. Ještě ani nebyla u chodníku a uţ měla otevřená dvířka. Přeletěla chodník a vrhla se na dřevěné schody. Zakopla. Zadřela si do ruky třísku. Potlačila v sobě bolest a znovu se vyškrábala na nohy. Domovní dveře byly zamčené. „Teto Margaret!“ vyjekla a zabušila na dveře. „Teto Margaret! Otevři! Rychle!“ Nic. Zabušila po druhé, silněji. „Teto Margaret! To jsem já, Daniela! Rychle! Otevři!“ V dálce něco zavylo. Pes? Nebo vlk? „Teto Margaret! Cliffe!“ Bušila do dveří jako šílená. „Rychle!“ Uţuţ chtěla oběhnout barák dozadu, kdyţ na chodbě zaslechla kroky. Rozsvítilo se venkovní světlo a cvakl zámek. Dveře se otevřely. Daniela vletěla dovnitř, ţe tetu málem porazila. Teta na sobě měla lehký světlemodrý ţupánek. Zrzavé vlasy měla prošpikované natáčkami. Byla rozespalá, ţe sotva koukala. „Danielo? Co se děje?“ zeptala se. 110
Daniela se zastavila. „Teď ti to nemůţu vysvětlovat. Musím zavolat policii!“ Chtěla se rozběhnout do kuchyně, ale teta ji chytila za ruku. „Zavolat policii?“ opakovala po ní. „Proč? Stalo se něco na koncertu? Holka, ty vypadáš, jako by ses poprala!“ „Taky ţe jo!“ „A jsi zraněná,“ pokračovala teta. „Pojď do koupelny. Opláchneme ty škrábance.“ „Ne!“ vykřikla Daniela. „Mně nic není. Musíme zachránit Kita! Oni ho zabijou!“ „Coţe? Kdo koho zabije? Danielo, uklidni se a řekni mi to hezky popořádku.“ „Billy! A Mary Beth a Caroline!“ vyhrkla. „Teto, oni jsou vlkodlaci!“ Teta Margaret vykulila oči. „Mě taky chtěli zabít, ale utekla jsem. Ale Kit tam zůstal – a oni ho zabijou!“ Vytrhla se tetě a proběhla chodbou do kuchyně. Narazila do ţidle, odkopla ji stranou a popadla telefon. V kuchyni se rozsvítilo. „Danielo!“ okřikla ji teta. Daniela ji neposlouchala. Mohla si představit, ţe jí teta něco tak šíleného nebude věřit. Ale uvěří, aţ pozná pravdu. Začala vyťukávat 911. Teta Margaret natáhla ruku a zaklapla telefon. „Co děláš?!“ ječela Daniela. „Teto, hele, já vím, ţe to zní šíleně, ale je to pravda. Oni jsou vlkodlaci a zabíjejí Kita – právě teď ho zabíjejí!“ Vrhla se tetě na ruku a vší silou se snaţila odtáhnout ji od telefonu. „Proč to děláš? Ty mi nevěříš? Myslíš si, ţe si vymejšlím, ţe jsem blázen, cvok, magor…“ Teta Margaret zavrtěla hlavou. „Ne, zlato, vůbec si nemyslím, ţe jsi blázen. Já vím, ţe nejsi blázen.“ „Tak proč…?“ „Je mi líto, Danielo, ale na policii volat nebudeš. Nedovolím ti to.“ Tetě Margaret se mihl tváří podivný úsměv. „Musíš se vrátit k 111
ostatním, zlato. Dalo nám to všem spoustu práce. Teď to nesmíš překazit. Nesmíš překazit náš plán.“
112
XXIX. ŠÍLENÝ PLÁN
Já
snad špatně slyším nebo co, pomyslela si Daniela. Co to teta povídá? Co je to za nesmysly? Teta Margaret Daniele vytáhla sluchátko jemně z ruky a pověsila ho na místo. „Musíš se k nim vrátit, Danielo,“ opakovala. „Oni tě nenechají zmizet. Radši tě zabijí.“ Ne! zděsila se Daniela. Tohle přece teta nemůţe říkat! Je to zase nějaká moje halucinace. Klid, jenom klid, za chvíli to přejde. Teta jí poloţila ruku na rameno. Daniela ztuhla. „Danielo!“ Zatvářila se ztrápeně. „Neboj se. Pojď, posaď se, udělám ti čaj.“ Daniela zatřepala rameny a setřásla ze sebe tetinu ruku. „Někdo musí Kitovi pomoct!“ Teta si povzdychla. „Nemysli na to, holčičko. Prosím tě, poslouchej, co ti říkám. Danielo, nesmíš zničit náš plán. Pracujeme na tom uţ hrozně dlouho.“ Daniela se rozhlédla po kuchyni. Hodiny normálně tikaly. Chladnička hučela. Kytky se tetelily v průvanu z pootevřeného okna. Musíš vydrţet. Všechno je normální, řekla si. Tohle všechno se opravdu děje. A… a… teta Margaret je jednou z nich! Zvedla hlavu. Podívala se na ni. Těţce polkla. „Jsi moje teta!“ vyhrkla. „Jak jim můţeš pomáhat?!“ Teta Margaret zavrtěla hlavou. „Nejsem tvoje skutečná teta, Danielo.“ 113
„Coţe? Co to povídáš?“ rozječela se Daniela. „Znám tě přece odjakţiva! Jasně, ţe jsi moje teta!“ „Svou pravou tetu jsi naposledy viděla, kdyţ jsi byla ještě takhle maličká.“ Teta Margaret nastavila dlaň kousek od země. „Ale… ale…“ vykoktala Daniela. „Vydávám se za ni,“ přiznala teta Margaret. „A… a co se stalo s mojí vlastní tetou?“ zeptala se Daniela v šoku. Ţena si odhrnula z obličeje spadlý pramen vlasů a znovu si povzdychla. „To nemusíš vědět, Danielo. Čím méně toho víš, tím lépe budeš snášet, aţ…“ „Řekni mi to!“ trvala Daniela na svém. „Tvoje skutečná teta je mrtvá,“ odpověděla teta Margaret upřímně. „Jako táta s mámou. Všichni zemřeli stejně.“ „O čem to mluvíš? Ţádná moje teta přece při tom, jak zahynuli táta s mámou, nebyla!“ „Ne, samozřejmě, ţe nebyla,“ připustila teta Margaret. „Ale taky ji zabili. Zabili ji stejným způsobem jako tátu s mámou.“ „Zabili ji stejně jako…“ Daniela se zarazila. Byla v šoku. Vzpomněla si na novinový článek, který našla u tety v pokoji. Táta a máma byli roztrhaní neznámými zvířaty. Něco takového se přece nedá dlouho utajovat. Daniela celou dobu věděla, ţe to bylo jinak! A teď to bylo venku. Zvířata, která zabila tátu a mámu, zabila i její vlastní tetu! Vlkodlaci. Byli to vlkodlaci. Teta Margaret pokračovala: „Všechno je součástí plánu. Museli jsme tvoje rodiče odstranit, abych mohla zaujmout jejich místo. Postarat se o tebe. Řádně tě připravit.“ „Připravit – na co?“ „Na svatbu!“ Teta Margaret se k ní sklonila blíţ. Měla najednou jiné oči – oči fanatika. „Můţeš se bránit, jak chceš. Nic nesvedeš,“ zašeptala. „Neunikneš. Uţ jsi skoro připravená. Brzy se staneš jeho ţenou!“ „Ţenou? Čí ţenou?“ křičela Daniela. „O čem to, proboha, mluvíš?“ 114
„Ţenou vlkodlaka.“ Teta Margaret se triumfálně zasmála. „Našeho pána. Chce se oţenit, Danielo, a vybral si tebe.“ Billy! pomyslela si Daniela a po zádech jí přeběhl mráz. Oni si myslí, ţe si vezmu za muţe takový monstrum? Chtěla se od té ţeny odtáhnout, ale teta Margaret po ní chňapla a pevně jí sevřela ramena. Měla malou postavu, ale její stisk byl mocný. „Pusťte mě, paní!“ rozkřikla se Daniela. „Já s těma vašima šílenejma plánama nemám nic společnýho! Nechte mě na pokoji!“ „Uţ je to zařízeno,“ usmála se teta Margaret. „Pracujeme na tom celá léta.“ Daniela znovu projela kuchyni očima. Jak se odsud dostat? Jak se tý babizny zbavit? „Nemysli na hlouposti,“ varovala ji teta Margaret. „Je to zbytečné, Danielo. Já tě nepustím. Nedovolím, abys všechno pokazila.“ Daniela se jí pokoušela vytrhnout. „Tohle nedělej!“ okřikla ji teta Margaret přísně. „Jenom si to ztěţuješ.“ „Co se tady děje?“ ozval se vysoký hlásek. „Cliffe!“ zvolala Daniela. Bratříček stál ve dveřích v pyţamu s obrázkem Power Rangers na prsou a mţoural do světla. „Stalo se něco?“ zeptal se a mocně zívl, „Vy tady křičíte a já nemůţu spát.“ „To nic, Cliffe,“ řekla rychle teta Margaret. „Běţ zpátky do postele.“ Cliff se nehnul. „Hádáte se, nebo co?“ „Ne!“ rozkřikla se na něj teta Margaret. „Koukej, ať uţ jsi v posteli!“ Cliff se zatlemil. „Oukej. Jenom jsem se přišel zeptat…“ „Poslouchej, co ti teď řeknu, Cliffe!“ vloţila se do toho Daniela. „Utíkej nahoru a zavolej policii! Ať sem okamţitě přijedou. Číslo 911.“ „Policii?“ Cliff vykulil oči. „To nás jako vykradli, nebo co?“ Teta Margaret se kysele zasmála. „Sestra si z tebe utahuje, ty troubo. Vţdyť ji znáš.“ „Ne!“ křičela Daniela. „Neutahuju si z tebe, Cliffe! Prosím tě, utíkej a zavolej policii!“ 115
Cliff zíral. Přejíţděl zmateným pohledem z tety na sestru a zpátky. „Cliffe, slyšíš, co ti povídám? Koukej mazat do postele!“ přikázala teta Margaret. Pohnula se směrem k němu a přitom zapomněla, ţe drţí Danielu. Daniela děsně zařvala a vytrhla se jí. Vší silou do ní strčila. Ţena zavrávorala, narazila do Cliffa a strhla ho s sebou na podlahu. Daniela si nevšímala jejich křiku, vrhla se k zadním dveřím, otočila zámkem a otevřela je. Venku stál Billy. Upřel na ni zlostný pohled. „Kam chceš utýct?“ zeptal se.
116
XXX. POMOC
„Kam chceš utýct?“ opakoval Billy. „Co nejdál od tebe!“ zařvala Daniela. Neţ stačil zareagovat, zasadila mu ránu oběma rukama do prsou a shodila ho ze zadních schodů. Billy zalapal rukou ve vzduchu. Snaţil se ji zadrţet. Přeskočila ho. Dopadla tvrdě na ruce a na kolena. Okamţitě se zvedla a zmizela za rohem domu. „Nesmí utéci!“ zaslechla křičet v kuchyni tetu Margaret. A pak se ozval Cliffův poděšený vřískot. Mohla by teta Margaret Cliffovi něco udělat? Ne, řekla si Daniela. Vlkodlaci se o Cliffa nezajímají. Chtějí nevěstu pro Billyho. Nevěstu pro pána vlkodlaků. Zaslechla za sebou ostrý dusot. Billy! Vzala to děsnou rychlostí přes přední trávník a skočila do mikrobusu. Celá se klepala, i prsty se jí klepaly, kdyţ vytahovala z šortek klíčky. Upadly jí. Shýbla se a začala šátrat po temné podlaze. Vtom se objevil Billy a skočil na mikrobus. „Danielo!“ křičel. „Neutíkej!“ Konečně našla klíčky a šoupla je do zapalování. Billy se konečky prstů zachytil okénka. „Danielo, otevři ten auťák!“ ječel. „Nesmíš odjet! Nemáš šanci. Tohle nemůţeš vyhrát!“ Ale můţu, pomyslela si zlostně. Přicucla benzín a a otočila 117
klíčkem. Billy škrábal nehty na sklo. „Vypadni!“ zařvala Daniela. Motor zařval. Daniela vyrazila jako šílená od chodníku. Billy v posledním okamţiku seskočil a rozběhl se na ní. Viděla ho v zrcátku. Stiskla plyn aţ k podlaze a rozpálila to po prázdné Fear street. Řízla to kolem rohu na Mill road, aţ se mikrobus děsně naklonil a gumy zaječely. Billyho uţ nebylo nikde vidět. Jsem z toho venku, pomyslela si. Alespoň zatím. Lehce povolila nohu na pedálu. Byl čas se zamyslet. Kam mám ject? Kdo mi pomůţe? Mohla bych to vzít na policii. Ale co kdyţ mi nebudou věřit? Odvezou mě zpátky k tý tetě Margaret. Podruhy uţ neuteču. Komu můţu věřit? Kdo mi můţe pomoct? Jak uháněla po Mill road k severu, zjevila se jí v duchu přívětivá tvář. Dr. Moore! Řekl jí, ţe za ním můţe přijít kdykoli, i v noci, kdyby ho naléhavě potřebovala. No, a teď ho opravdu naléhavě potřebovala. Otočila mikrobus a zamířila do obchodní části Shadyside. Obchody a administrativní budovy byly v noci prázdné a tmavé. Na střechy a stěny domů svítil měsíc. Zlý měsíc. Zlý měsíc, v jehoţ paprscích se Billy a ostatní měnili ve vlky. A ze mě taky málem udělal monstrum, povzdychla si Daniela. Ano, ale jak je to moţný? Přece se v ţivotě tolikrát procházela za svitu luny a nikdy nic zvláštního, nic podobně krutého nezaţila. Dokud nezačala zpívat s kapelou. Billy musí mít nějakou zvláštní moc, usoudila. Ulice potemněly. Daniela se podívala přes přední sklo na oblohu. Od západu se valily husté, černé mraky. Fajn, řekla si. Moţná je dobře, kdyţ bude měsíc schovanej, neţ s dr. Moorem něco vymyslíme. Konečně před sebou spatřila doktorovu viktoriánskou vilu. Ať je doma. Boţe, ať je doma, modlila se v duchu. 118
Švihla to na štěrkové parkoviště a zabrzdila, aţ to zaskřípělo. Vyskočila z mikrobusu a rozběhla se k domu. Musela zatnout zuby, jak ji štěrk bodal do bosých chodidel. Bylo to děsné. Zabušila pěstmi na dveře. „Dr. Moore!“ křičela. „Prosím vás, jsem zoufalá! Potřebuju naléhavou pomoc. Jsem v nebezpečí! Otevřte!“ Ve vile byla tma a ticho. Daniela hmátla po zvonku a stiskla tlačítko. Zvonila jako šílená, znovu a znovu. Slyšela, jak to uvnitř bzučí. Jednu ruku drţela na zvonku a druhou mydlila do dveří. Konečně se v hale rozsvítilo. Zachrastil řetízek, cvakl zámek a dveře se otevřely. Dr. Moore na Danielu zíral, jako by ji v ţivotě neviděl. Měl na sobě pomačkané kalhoty a vytahanou mikinu. Šedé vlasy mu na hlavě trčely do všech stran. „Díky bohu!“ vydechla Daniela a zajela dovnitř. „Uţ jsem se lekla, ţe nejste doma.“ Dr. Moore si promnul strniště na tváři. „Četl jsem si na gauči a usnul jsem,“ řekl. „Copak je, Danielo? Co se stalo?“ Zabouchla za sebou dveře. „Snad Billyho nenapadne, ţe bych jela sem,“ vypravila ze sebe rozechvělým hlasem. Otočila bezpečnostním zámkem a zahákla řetízek. „Ale jistá si bejt nemůţu, pane doktore. On má nějakou zvláštní moc!“ Doktor zíral. „Co to říkáš? Někdo tě honí, či co?“ zeptal se. Jeho výraz se změnil. „Danielo, jsi zraněná. Máš v obličeji škrábance a modřiny. Pojď, podíváme se na to.“ „To je dobrý,“ řekla. Doktor ji zavedl do ordinace. „Na pár škrábancích nezáleţí.“ Pak vyhrkla: „Pane doktore, prosím vás, hrozí mi děsný nebezpečí! A vám taky – jestli zjistěj, kam jsem utekla, tak je konec!“ „Klid, hlavně klid,“ konejšil ji dr. Moore. „Potom mi to vysvětlíš. Nejdřív se musím přesvědčit, jestli jsou všechna okna a dveře dobře zavřená.“ Vyběhl z ordinace. Konečně jsem v bezpečí, pomyslela si. Cítila, jak se jí ulevilo. Jenţe, co teď bude? Dokáţeme se my dva, dr. Moore a já, ubránit před vlkodlaky? 119
Doktor byl za chviličku zpátky. „Všechno je zamčené,“ oznámil jí a důkladně za sebou zavřel dveře. „Poplašné zařízení je zapnuté. Nikdo se sem nedostane.“ „Oni se nezastaví před ničím,“ řekla Daniela. „Vy je neznáte. A i kdyby se sem nedostali, budeme tu jako ve vězení. Budou čekat. Uţ nikdy nebudeme moct vyjít ven.“ „Danielo.“ Dr. Moore měl na čele starostlivé vrásky. „Teď se uklidni a pěkně pomalu mi řekni, co se stalo.“ „Nemůţu se uklidnit!“ vykřikla. Pobíhala jako šílená po místnosti sem a tam. „Nemáte ponětí, co se děje, pane doktore. Vůbec nic nevíte!“ „Ne, to opravdu nevím,“ řekl doktor. „Musíš mi to povědět, Danielo.“ „Oni jsou vlkodlaci!“ vyletělo z ní. „Já vím, ţe to zní šíleně, ale je to pravda. Billy a Caroline a Mary Beth – jsou vlkodlaci. A teta Margaret taky… teda ona není moje pravá teta. Ona je…“ Dr. Moore ji pohybem ruky zarazil. „Plácáš páté přes deváté. Promiň. Prosím tě, Danielo, pomalu se nadechni, uklidni se a pověz mi to znovu a pěkně popořádku.“ Daniela se snaţila ovládnout. Zůstala stát, dlouze, rozechvěle se nadechla a zaloţila si ruce na prsou. Pak spustila. Řekla doktorovi všechno, doufala, ţe uţ to má hlavu a patu. Mluvila pomalu a tiše, krotila svůj hlas, jen aby si nemyslel, ţe se zbláznila. Dr. Moore ji poslouchal, v obličeji se mu nepohnul ani sval. Kdyţ domluvila, přešel k malé chladničce v rohu ordinace a vyndal krabici pomerančového dţusu. „Napij se,“ řekl a podal jí krabici. „Jsi v šoku.“ „Ne – nejsem v ţádným šoku,“ vyhrkla. „Vy mi nevěříte, ale já si nevymejšlím! Vůbec nic si nevymejšlím! Já jsem opravdu…“ „Nic takového jsem neřekl,“ zarazil ji doktor. „Jenom jsi příliš rychle spálila příliš mnoho energie. Tvé tělo potřebuje cukr. Kdyţ budeš souhlasit, píchnu ti uklidňující injekci.“ „Ne!“ Daniela popadla krabici a lokla si dţusu. „Musím být ve střehu.“ Doktor pokýval hlavou. „Jak myslíš. Chci ti pomoct, Danielo. 120
Snad by ses mohla alespoň posadit. Potřebuješ si odpočinout.“ Daniela zavrtěla hlavou. „Co kdyţ Billy zjistí, ţe jsem tady? Musíme vymyslet něco, jak je přelstít.“ „Myslíš, vlákat je do pasti?“ „Ano.“ Znovu si lokla pomerančového dţusu. „Musíme je dostat dovnitř. Kdyţ jsou venku a svítí měsíc, proměňujou se ve vlky. Pak bysme proti nim neměli šanci.“ „Ano, máš pravdu.“ „Mám pravdu?“ vyjekla Daniela radostně. „Takţe mi… věříte?“ Doktor řekl s váţným výrazem: „Věřím ti.“ „Díky bohu!“ Daniela v duchu zajásala. Byla najednou taková nějaká silnější. „Oukej. Takţe co myslíte? Mohli bychom je vlákat do pasti?“ Vtom někdo zaťukal na dveře ordinace. Daniela se tak děsně lekla, ţe upustila krabici na zem. Dţus jí vycákl na nohy. „Táto?“ ozvalo se z haly. „Kde je? Je u tebe?“ Daniela ten hlas okamţitě poznala. Kit! Srdce se jí děsně rozbušilo. Kit ţil! „Ano, Kite, tvoje nevěsta uţ na tebe čeká,“ odpověděl doktor a odemkl dveře. „Jak to, ţe jste ji nechali utéci?“
121
XXXI. NEMÁŠ ŠANCI
Kit vešel do ordinace. „Dík, táto,“ řekl s napjatým výrazem ve tváři. Nasadil milý úsměv a řekl Daniele: „Vítej u nás.“ Daniela cítila, jak se jí z obličeje vytrácí krev. Myslela, ţe padne. Všechno jsem zvorala, pomyslela si. Spletla jsem se. Není to Billy. Je to Kit. Oni chtějí, abych si vzala Kita! „Kite, laskavě mi vysvětli, jak jste se mohli dopustit takové chyby!“ pokáral ho dr. Moore a zavrtěl hlavou. „Máš štěstí, ţe přišla za mnou. Uvědomuješ si, ţe se nám taky mohla dočista ztratit?“ „Omlouvám se, táto. Uţ se stalo,“ řekl Kit a znovu se na Danielu usmál. „Ale teď je tady. Takţe je všechno oukej.“ Vykročil k ní. „Ne!“ zachrčela Daniela a skočila za psací stůl. „Nepřibliţuj se ke mně!“ „Danielo, poslouchej…“ začal. Dr. Moore ho přerušil. „Teď jí nic nevysvětluj, Kite,“ přikázal. „Proţila dneska večer několik šoků najednou. Musí se zklidnit.“ Kit přikývl. „Ţádnej problém,“ zamumlal a posadil se do hlubokého křesla naproti stolu. Daniela se na něj rozkřikla: „Jak jsi utekl Billymu a ostatním?“ Pokrčil rameny. „Normálně. Kdyţ jsi zmizela s naším mikrobusem, vylezl měsíc a dal mi sílu. Billy a ostatní… nikdo proti mně nemá šanci.“ „Jsi jedním z nich,“ řekla smutně. „Celou dobu jsi byl jako oni.“ 122
Podívala se na dr. Moora. „A vy jste Kitův táta, takţe k nim taky patříte.“ Dr. Moore strnule přikývl. „Ne, Danielo, nejsem jedním z nich,“ řekl Kit. Naklonil se k ní v křesle. „Já jsem vůdce smečky!“ „Myslela jsem, ţe Billy…“ „Billy!“ Kit mávl rukou, jako by od sebe odháněl mouchu. „Billy dělá, co mu řeknu. Víš, proč jsem ho ustanovil manaţerem kapely? Abys mě neodhalila, Danielo. Aby tě to ani nenapadlo. Pravda je taková, ţe on a Caroline a Mary Beth – mě poslouchají na slovo.“ „A ty uţ taky brzy budeš,“ pronesl dr. Moore klidně. Daniela zatřepala hlavou. „Vy jste se oba zbláznili! Nic takovýho se vám nepovede. Jestli si myslíte, ţe vás budu poslouchat, tak to se teda děsně pletete!“ „Nemáš na vybranou,“ řekl Kit. „Můj syn má pravdu,“ dodal dr. Moore. „Rozčiluješ se úplně zbytečně. Máme tě plně pod kontrolou.“ „Coţe? Co to povídáte?“ zaječela Daniela. „Tvoje terapie,“ odpověděl jí Kit. „Tvoje seance s mým tátou.“ Daniela upřela oči na doktora. „Je to velice prosté,“ řekl dr. Moore. „Já jsem tě samozřejmě vůbec neléčil. Kdyţ jsem tě hypnotizoval, předával jsem ti instrukce. Nazývá se to sugesce. Implantované podněty, aby tvůj organizmus dokázal reagovat na působení lunárních sil.“ „Aby ses změnila, k tomu potřebuješ měsíční paprsky,“ pokračoval Kit. „To ovšem není všechno. Ty se zároveň musíš chtít změnit. Alespoň zpočátku. A můj táta v tobě tuhle touhu vyvolával.“ Doktor se zahihňal. „Hypnóza je zajímavá věcička. Implantoval jsem ti do mysli i ty tvoje písničky, Danielo.“ Písničky, pomyslela si Daniela. Šílený slova o zabíjení a vytí a drásání a umírání. Uţ chápala, proč ji napadaly takové věci. „Víš, Danielo,“ řekl Kit. „Máme tě perfektně pod kontrolou. Manipulujeme s tebou uţ tři roky.“ „Lţeš!“ vyhrkla Daniela. „Před třema lety jsem tě vůbec neznala.“ „Ale já jsem znal tebe,“ řekl Kit. „Moţná si vzpomeneš, před třema lety jsi byla v parku na rockovým koncertě. Vystupovala tam 123
tenkrát spousta kapel.“ Daniela si na ten koncert pamatovala. Ne pro to, co se tam hrálo, ale protoţe jí tři dny nato zahynuli táta a máma. „Já jsem byl s jednou z těch kapel,“ pokračoval Kit. „Muzikanti se střídali, ale bedňák byl pořád stejnej – já. Kdyţ koncert skončil, všiml jsem si tě mezi lidma, který čekali na autogramy. A v tý chvíli jsem pochopil.“ „Co jsi pochopil?“ Kitovi se podivně zaleskly oči. „Ţe jedině ty můţeš bejt mojí ţenou,“ řekl. Daniela se zachvěla. Jak se mi ty jeho modrý oči vůbec někdy mohly líbit? ptala se sama sebe. Jsou tak chladný, tak… mrtvý. „Jakmile jsem to pochopil, začal jsem přemejšlet, jak to udělat, aby sis mě vzala,“ pokračoval. „Nejdřív jsem tě samozřejmě musel izolovat. Musela jsi být sama.“ Izolovat. To slovo na Danielu dopadlo jako úder kladivem. Bylo jí jasné, co tím Kit myslí. „Máma a táta!“ vydechla hlasem plným nenávisti. „Ty jsi zavraţdil moje rodiče!“ Musela se drţet, aby po něm neskočila. Škrábat ho, kopat do něj, kousat! Aby to cítil, aby mu došlo, jak strašně jí ublíţil. Kit přikývl. „A taky tvoji tetu. Musel jsem je odstranit. Jinak bych svůj plán nemohl provést.“ „Stejně se ti to nikdy nepovede!“ zařvala. „To ti přísahám. Zavraţdil jsi…“ Kit znovu přikývl, jako by věděl, co mu chce říct. „Myslíš Joeye a Dee? Jo, ty jsem taky odstranil, Danielo.“ Hlavou jí blesklo, jak vypadala jejich těla. Rozdrásaná, roztrhaná. Rychle ten strašný obraz v mysli zapudila a znovu pohlédla na Kita. „Proč?“ zeptala se. „Hráli v kapele. Tak proč jsi je, proboha, zabil?“ „Joey věděl, ţe patříš mně, a klidně po tobě vyjíţděl. Varoval jsem ho, aby to nezkoušel. Ale nedal si říct. Nemohl jsem to tak nechat. Musel jsem ho odstranit.“ „A co Dee? Co ta ti udělala? Málo ti lezla do zadku?“ zaječela Daniela. Kitem to zacloumalo, ruce se mu sevřely. 124
„Kite,“ ozval se dr. Moore. „Nedej se vyprovokovat. Jsme skoro u cíle, synu.“ „Ano.“ Kit povolil pěsti. Pomalu se přesunul ke stolu. Daniela se zděsila. Ale jenom kolem ní přešel k chladničce. Vytáhl láhev s colou a napil se. „Dee tě přede mnou chránila,“ řekl, jako by vůbec nepřerušil řeč. „Zradila mě. Varovala tě nepřímo. Dělala všechno pro to, aby tě dostala z kapely.“ Daniela zavřela oči. Dee mě chtěla zachránit, došlo jí. Já myslela, ţe mě nenávidí. A ona se mě zatím celou dobu snaţila varovat. A Kit ji za to zavraţdil. „Uţ je ti to jasný, Danielo?“ zeptal se Kit. „Nemohl jsem dovolit, aby tě varovala. Tohle všechno mi dalo strašně moc práce. Nemohl jsem připustit, aby moje dílo zničila.“ Daniela smutně pokývala hlavou. Kit si povzdychl. „A Billy tě taky chtěl zachránit.“ „Billy?“ Daniela vykulila oči. „Já myslela, ţe Billy je s tebou.“ „Jo, je to můj sluţebník. Stejně jako Mary Beth a Caroline,“ připustil. „Je těţké udrţovat vlčí smečku pod stoprocentní kontrolou. Zvlášť ve dne. Billy měl svý vlastní představy. Dneska večer u toho lesa tě opravdu chtěl zachránit. No, naštěstí sis vybrala mě.“ „Chudák Billy,“ zamumlal dr. Moore. „Ano, taky jsem mu věřil,“ řekl Kit. „Zemře za to, ţe se tě pokusil zachránit, Danielo.“ „Ty jsi cvok!“ vykřikla. „Co z toho budeš mít, kdyţ ho zabiješ? Co blázníš? Nech ho bejt!“ Kitovi ztuhly rysy. „Nikdo mě nesmí zradit. Nikdo.“ Daniela se při pohledu do jeho ledových očí ještě víc zachvěla. „Tak mě budeš muset taky zabít.“ „To ne,“ vydechl Kit. „Tebe nikdy nezabiju.“ „Vlkodlakova nevěsta je plně v moci svého pána,“ vloţil se do toho dr. Moore. „Jakmile budete vy dva oddáni, uţ nebudeš chtít proti svému pánu nic podniknout.“ „Všechno zapomeneš. Budeš jenom vědět, ţe mě miluješ,“ dodal Kit. Odvrátila hlavu. Nemohla se na Kita dívat. Jak jsem ho vůbec 125
někdy mohla nechat, aby se mě dotýkal? pomyslela si s odporem. Kit si znovu povzdychl. „Jen počkej, ještě budeš ráda,“ řekl. „Uvidíš, ţe budeš. Budeš, Danielo.“ Nikdy, pomyslela si Daniela. Nikdy nebudu ráda, protoţe se to nikdy nestane! Chtěla z toho hrozného domu utéci. Nepohnula hlavou, ale zpod přivřených víček si nenápadně omrkla situaci. Doktor stál u dveří, Kit u stolu. Jsem v pasti, řekla si. Nebo přece jen byla šance? Za psacím stolem byly vysoké prosklené dveře, které se otvíraly na terasu. Pod terasou se rozprostírala zahrada, která končila na břehu řeky. Rozbít ty dveře, řekla si Daniela. Popadnout křeslo u stolu a mrštit jím do dveří. A pak utíkat a utíkat. Jenţe křeslo za stolem bylo velké, koţené. V ţivotě ho neuzvedne. Ale mělo kolečka. Kdyby s ním do těch dveří najela, mohlo by to vyjít. „Je čas,“ prohlásil Kit. „Pojď, otče. Vykonáš obřad. Oddáš nás s Danielou na zahradě. Pod tváří luny.“ Kit s otcem vykročili. Daniela s děsným výkřikem popadla se stolu sešívačku a hodila ji na Kita. Kit se sklonil a sešívačka dopadla na zeď. Daniela se chopila křesla. Neţ s ním stačila pohnout, Kit udělal skok a sevřel jí ruce. Zahleděl se jí zblízka do očí. „Nemáš šanci,“ zachrčel a vyšel z něj tak odporný dech, ţe málem padla. Otočila se, popadla ho za vlasy a vší silou zatáhla. Kit vykřikl. Cloumala s ním, doslova mu rvala vlasy z hlavy. Vtom jí na rameno dopadla mocná paţe. „Jenom si to ztěţuješ,“ řekl dr. Moore. „Kite, otevři dveře na terasu.“ „Jdeme, Danielo,“ řekl Kit a usmál se. „Přišel tvůj čas. Za okamţik budeš vdaná. Jdeme.“ Nemám šanci, zhrozila se Daniela. Uţ neuteču.
126
XXXII. NOČNÍ SVATBA
Vytáhli ji prosklenými dveřmi na terasu. Daniela se zuřivě bránila. Házela sebou, svíjela se, padala, museli ji táhnout. Dr. Moore a jeho syn ji společnými silami odvlekli přes verandu na zahradu. „Vidíš, Danielo?“ řekl Kit. „Vidíš hosty, který přišli na naši svatbu?“ Daniela se zoufale rozhlédla. Na zahradě stáli Caroline, Mary Beth, teta Margaret a Billy. „Billy!“ vykřikla. „Carolino! Zastavte to! Proboha, pomozte mi!“ Caroline nervózně přešlapovala. Klopila hlavu, uhýbala před jejíma očima. „Billy, pomoz mi!“ prosila Daniela. Billy na ni civěl. Daniela zaúpěla. Měl v obličeji zbabělý, zkroušený výraz. „On se tě chystá zabít, Billy. Ještě ti to nedošlo?“ křičela. „Kit tě chce zabít, protoţe sis dovolil jít proti němu. Budeš tady jen tak stát a čekat?“ „Nevěřím ti,“ odpověděl Billy. „To by můj pán nikdy neudělal.“ „Vidíš, Danielo?“ pošeptal jí Kit. „Takoví jsou členové mé smečky. Důvěřují mi, vědí, ţe pro ně chci jenom to nejlepší.“ Daniela upřela na hosty zlostný pohled. Caroline se na ni ještě nepodívala. Mary Beth vyhlíţela tupě a odevzdaně. Teta Margaret se oddaně usmívala na dr. Moora. „Podívejte se na sebe!“ ječela Daniela. „Jak jste patetický! Jak jste 127
směšný! Jak můţete Kita nechat, aby s váma takhle manipuloval?“ „Tyhle řeči nemají ţádný účinek,“ řekl jí dr. Moore: „Pochop, ţe uţ nic nezmůţeš, Danielo.“ Sekla po něm očima. Měl pravdu. Nemohla nic dělat. Byla v pasti. Doktor zatleskal jako nějaký hlavní ceremoniář. „Začneme!“ zvolal. Hosté na zahradě Kita a Danielu obstoupili. Daniela si ještě nikdy předtím nepřipadala tak zrazená a opuštěná. Kit ji vzal za ruku. „Neţ nás můj otec oddá, zazpíváš nám, Danielo.“ Vykulila oči. Nemohla tomu uvěřit. „Ty jsi snad…“ Hlas se jí zlomil. Jen do toho, zpívej, řekla si. Udělej všechno, čím můţeš uhrát čas. Třeba tě přitom napadne něco, jak se odsud dostat. „Co mám zazpívat?“ zeptala se. „Zlej měsíc.“ Kit se zahihňal. „Povaţuju to za naši hymnu.“ Stiskl jí ruku. Daniele se z jeho doteku zvedal ţaludek. „Dobře,“ řekla klidně. Odkašlala si, zhluboka se nadechla a začala zpívat vysokým, slabým hlasem: Zlej měsíc na mě zírá Zlej měsíc mě svírá… Hlas se jí chvěl. Nedokáţu to, pomyslela si. Podívala se na Kita a jeho otce. Pozorně ji sledovali. Kit měl v obličeji tuhý úsměv, dr. Moore si nervózně okusoval spodní ret. „Zpívej, Danielo,“ řekl. „Kite, ona to protahuje.“ „Ale ne. Má jenom trému. Vdává se poprvé. Viď, Danielo?“ ušklíbl se Kit. Daniela přikývla. Je zoufalá, měl spíš říct. Srdce jí bušilo, jako by se jí chtělo probít z těla ven. „Přemýšlí, jak zdrhnout,“ řekl dr. Moore. Kit pokrčil rameny. „To klidně můţe, stejně jí to nebude k ničemu. Nemá šanci. Uţ ne. Buď bez starosti, otče.“ 128
Ovládá i svého tátu, řekla si Daniela. „Tak zpívej, Danielo,“ pobídl ji. „Nestarej se, jak ti to zní.“ Daniela si znovu odkašlala. Znovu z ní vyšel slabý, přidušený hlas. Rozkašlala se. „Potřebovala bych se napít,“ zamumlala. Dr. Moore netrpělivě zavrtěl hlavou. „Ona nechce napít, Kite. Ať dokončí písničku a dáme se do toho.“ Kit zvedl hlavu. Daniela se taky podívala k obloze. Měsíc byl za mraky jako předtím. Ale mraky uţ začínaly ustupovat. „Je nejvyšší čas,“ řekl Kit. „Ale já jsem si přál mít na své svatbě naši píseň. Aspoň ji zabroukej, kdyţ ti nejde zpěv.“ Daniela pohlédla na hosty. „Dělej!“ rozkřikl se Kit. „Zabroukej melodii!“ Spustila. Skoro se sama neslyšela. Obcházela přitom kruh hostů a u kaţdého se na okamţik zastavila a zadívala se mu do očí. Nikdo z nich se neřídí vlastní vůlí, pochopila. Jedině Kit. Kromě něj jsem tady jediná, kdo ještě dokáţe samostatně myslet. Melodie se chýlila ke konci a Danielu nenapadlo nic, co by jí dalo naději na únik. S melodií na rtech došla k Billymu a upřela na něj oči. Udělej něco, Billy! poručila mu v duchu. Nenechávej mě v tom! Billy pootevřel rty. „Chtěl jsem se tě zachránit, Danielo,“ zašeptal. „Ale ty jsi utekla.“ Daniela pocítila jiskřičku naděje. Billy promluvil! Byl to pořád on, Billy, který ji tajně miluje. „Chtěl jsem,“ zašeptal znovu. „Ale teď uţ nemůţu. Musíš si pomoct sama.“ Daniela mu špitla: „Pomoct si sama? Co mám udělat?“ „Zvedni oči k zlýmu měsíci,“ odpověděl Billy. „Chovej se normálně. Uvidíš, co se stane.“ „Ale… já nemůţu!“ bránila se Daniela. „Musíš,“ zašeptal Billy. „Měsíc ti pomůţe. Poznáš, co máš udělat.“ Daniela se od něj otočila, zuřivě přemýšlela. Byl to opravdu on, Billy, který ji tajně miluje? Nebo Billy – Kitův sluţebník? Má ho poslechnout? Nebo je to od něj jenom uskok? 129
Kdyby to byl uskok, všechno by bylo ztraceno… ale co v téhle situaci ještě mohla ztratit? Dokončila píseň. „Výborně!“ zvolal Kit. „A teď budeme oddáni. Otče začni s obřadem!“ Uchopil ji za ruku. Jeho dotek se jí hnusil, ale ovládla se. Musím rozptýlit jeho pozornost, pomyslela si. Dr. Moore slavnostně předstoupil. Daniela se znovu podívala na oblohu. Mraky mizely. Objevily se první měsíční paprsky. Okraje mraků se zaskvěly světlými konturami. Zvedni oči k zlýmu měsíci, řekl jí Billy. Co se stane, kdyţ ho poslechnu? ptala se sama sebe. Co se stane? „Přátelé!“ začal dr. Moore. „Podejme si ruce, neboť jsme svědky velké události, posvátného spojení dvou mladých lidí, sňatku, na který jsme tak dlouho čekali…“ Hosté natáhli ruce jeden k druhému a sevřeli si dlaně. Kruh se zúţil. Daniela otočila hlavu ke Kitovi. Zatímco dr. Moore hovořil, všimla si, jak se v Kitových tmavých vlasech zaleskly měsíční paprsky. Má Billymu věřit? Můţe mu věřit? Pomalu zvedla oči k nebi. Mraky byly pryč. Shlíţel na ni bledý, ledový měsíc. Daniela se zachvěla, ale vydrţela. Dívala se upřeně na zlý měsíc. A čekala.
130
XXXIII. ZLÝ MĚSÍC
Čas plynul. Zahradou se rozléhal hlas dr. Moora. Cítila, jak jí Kit děsně mačká dlaň. A pak poznala, ţe se její tělo začíná měnit. Byla jako v ohni. Pálilo to a svědilo. Hrdlo se jí sevřelo. Rozkašlala se. Temně zachrčela. Cítila, jak jí na rukou a na paţích vyrůstá srst. Hustá, štětinatá srst. Sevřela volnou dlaň. Do kůţe se jí zabořily drápy. Cítila, ţe se jí zvrásňuje obličej, cítila, ţe se jí nos mění v čenich a pusa v tlamu, cítila, ţe se jí ohrnují pysky, ţe cení zuby, slyšela v sobě zvířecí mručení. „Aţ tě měsíc změní, poznáš, co máš udělat.“ Billy měl pravdu, pomyslela si. Uţ vím, co udělám. Posunula se ke Kitovi blíţ. Odněkud z břicha jí vyrazilo temné vrčení, projelo celým trupem a vyšlo z tlamy jako děsný řev. Daniela rozevřela mocné čelisti a zakousla se tesáky Kitovi do hrdla. Slyšela, jak zaúpěl bolestí. Slyšela přidušené výkřiky ostatních. Viděla, ţe ustupují. Viděla, jak si teta Margaret v hrůze zakrývá dlaněmi ústa. Viděla vytřeštěné oči dr. Moora, viděla, jak se mu podlamují kolena. Stiskla čelisti k sobě. Drţela. Drţela pevně. Cítila, jak její tesáky pronikají do Kitova hrdla. Vycházely z něj 131
pištivé zvuky. Zuřivě házel hlavou. Daniela byla vyčerpaná. Ale drţela. Drţela pevně. Pištění se změnilo v bolestné kvílení. Kit byl zbrocený krví. Klesl na kolena. Daniela, tesáky v Kitově hrdle, klesla s ním, chrčela, sípala, temně vrčela… Kitovi se obrátily oči v sloup. Bezmocně se zhroutil do trávy. Daniela povolila stisk. Slyšela kolem sebe zděšený křik. Zvedla vlčí hlavu k obloze. K měsíci. K bledému, chladnému měsíci. K zlému měsíci, který uţ zase začínal mizet za mraky. Světlo sláblo. Sláblo… Tělo jí pálilo a svědilo, vracelo se do lidské podoby. Daniela stiskla víčka a čekala, aţ bolest přejde. Kdyţ znovu otevřela oči, spatřila dr. Moora klečícího na kolenou. Děsně se třásl. A třásl se čím dál tím víc, jako by proţíval nějaké své soukromé zemětřesení. Ruce mu vyletěly do vzduchu. Uţ doslova vibroval jako šejkr. Začal se rozpadat. Daniela s hrůzou přihlíţela, jak se mu odtrhávají údy od těla. Paţe odletěly. Z vibrující hlavy odletěly uši a pak se utrhla i hlava a s temným ţuchnutím dopadla na zem. Daniela si zakryla pusu dlaněmi. Otočila se. Z ţeny, která se vydávala za tetu Margaret, zbyly jen kusy masa a kostí. I Kit se rozpadl. V trávě leţely lebky a končetiny, roztrhané trupy. „Aaaach! Aaaaach! Aaaaach ne!“ Z hrdla se jí vydraly přidušené výkřiky. Pak k ní přiběhli Billy, Caroline a Mary Beth. Billy zářil obdivem. „Dokázala jsi to, Danielo. A vysvobodila jsi i nás!“ „Zachránila jsi nás!“ Caroline plakala štěstím. Objala Danielu a přitiskla ji k sobě. „Děkujeme ti, Danielo.“ „Kit nás pomocí měsíčních paprsků udrţoval v otroctví,“ řekla Mary Beth. „Sami bychom se z toho prokletí nikdy nedokázali vymanit.“ V zelených očích se jí zračilo dojetí a vděk. „Děkujeme ti, 132
Danielo. Temné síly ztratily svou moc. Vrátila jsi nám ţivot.“ Všichni tři se o ni doslova přetahovali, radostně ji objímali a líbali. Kdyţ se konečně z jejich šťastných náručí vyprostila, rozběhla se do vily a zavolala domů. Cliff byl v pořádku. Ani ho nenapadlo, ţe by se mohlo dít něco neobvyklého. Dokonce jí vynadal, ţe ho budí. Daniela svého bratříčka politovala. Uţ nikoho neměl. Jenom ji. A ona věděla, ţe se o něj dokáţe dobře postarat. Vţdyť bojovala s vlkodlaky – a zvítězila! Nic uţ ji nemohlo překvapit. Řekla Cliffovi, ţe bude za chvíli doma, a vrátila se ke kamarádům. Caroline a Mary Beth seděly na schodech terasy a dívaly se na oblohu, která se znovu vyjasnila. Dívaly se na měsíc, jako by ho v ţivotě neviděly. Kochaly se jeho bledou, očistnou září. Billy poloţil Daniele ruku kolem ramen. „Uţ nemusíme mít z měsíce strach,“ řekl. „Díky tobě.“ Daniela se k němu přivinula. „Já uţ se na měsíc nemůţu ani podívat.“ Povzdechla si. „Víš, na co se těším?“ řekla. „Na co?“ zeptal se Billy. Daniela se usmála. „Na sluníčko.“
133
R. L. Stine
ZLÝ MĚSÍC Z anglického originálu Bad Moonlight, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 35. publikaci, Brno 1997 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-23-8
134
135
