R. L. Stine Stopy hrůzy 4 Tajná loţnice
TAJNÁ LOŽNICE R. L. Stine
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Josef Hlavnička, 1992 ISBN 80-85279-53-3 3
I. Lea Carsonová klopýtla a z rukou jí vylétl tác s obědem. Snaţila se udrţet rovnováhu a pozorovala, jak tác plachtí směrem k plně obsazenému stolu. Skoro jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak narazil do opěradla ţidle, na které sedělo nějaké děvče. A pak uţ bezmocně přihlíţela, jak z tácu vypadla miska s tmavým chilli a převrhla se na rukáv jejího bílého svetru. Děvče zaječelo, vyskočilo a rozpřáhlo ruce, které připomněly dva vyplašené ptáky, snaţící se uletět. Potřáslo rameny a pak si začalo ohmatávat rukáv a sundávat červené fazolky a kousky rajčete. Celá naštvaná se otočila na Leu. Také všichni ostatní u stolu se obrátili a zírali na ni, pár kluků překvapeně, jedno děvče se odmítavě mračilo. Lea cítila, jak jí hoří a rudnou tváře. Proč jsem si vybrala zrovna chilli, napadlo ji. Nemohla jsem si vzít třeba obloţený chlebíček? „Můj nový svetr!“ zaječelo děvče a pořád si popotahovalo a otíralo rukáv svetru. Měla rudé vlnité vlasy, zastřiţené nakrátko podle módy, a světle modrýma očima metalo blesky hned na Leu, hned zpátky na svetr. „Je mi to líto,“ vypravila ze sebe Lea. „Na podleze bylo něco rozlitého, uklouzla jsem.“ „Půjdu to spláchnout studenou vodou,“ prohlásilo děvče a ignorovalo Leinu omluvu a Leu vůbec. Udělalo čelem vzad a s okázalou přezíravostí prošlo kolem ní. „Je mi to fakt líto,“ volala Lea. S rukou na pobryndaném rukávu proběhlo děvče dveřmi jídelny, ani se neohlédlo. 4
Od jiného stolu zaslechla Lea smích a věděla, ţe patří jí. Shýbla se pro tác a cítila, ţe se všichni dívají jen na ni. Kdybych radši na místě umřela, napadlo ji. Jsem na téhle škole teprve dva týdny a uţ se takhle zesměšním. Pomyslela si, jak bylo těţké pro tak ostýchavého tvora jako je ona zvyknout si na novou střední školu, najít nové přátele a zabydlet se tu. Byla nesporně docela hezká. Roztomilá – to uznával kaţdý – s bystrýma zelenýma očima a tmavohnědými vlasy, sestřiţenými do uličnické fazónky, s ofinou skoro přes obočí. Kaţdý vţdycky říkal, ţe má krásný úsměv, takový, co rozsvítí celý její obličej. Ovšem na Shadysideské střední neměla moc důvodů k smíchu. Spoluţáci jí připadali strašně drzí a nafoukaní, a ke všemu teď uklouzla před očima poloviny školy a pokecala paprikovým salátem tu zrzku v bílém svetru. „Podívej,“ vytrhl čísi hlas Leu z myšlenek. „Tady máš ještě hromádku toho salátu.“ „No tohle.“ Byl to jeden z chlapců od toho stolu. Popadl Lein tác a shraboval na něj zbytky jejího oběda. „Díky,“ pípla Lea. Zazubil se na ni, kdyţ od něho brala tác. A zase cítila, jak jí hoří tváře. Je ohromně milý, napadlo ji. Nedá se říct krasavec, ale milý. Měl upřímnou, přátelskou tvář s hnědýma očima a kudrnaté hnědé vlasy. Byl pomenší, asi jako Lea, ţádný svalovec, spíš klukovský typ. Na sobě měl tričko v barvách Shadysideské střední, kaštanově hnědé a šedé, přetaţené přes vybledlé dţíny. Sebral z podlahy Lein příbor a poloţil ho na tác. „Podle všeho to bylo prima chilli,“ utrousil, a pořád se usmíval. Seděli na bobku pod stolem, Lea drţela tác a on na něj dál házel zbytky oběda. Lea si olízla rty, nervózní návyk, jehoţ se nedokázala zbavit. „Uklouzla jsem.“ Řekla. Co to jen plácám, pomyslela si. To je přece jasné. „Marcie to přejde,“ utěšoval ji. Ale vzápětí dodal: „Za nějakých sto let.“ Z jeho tváře se vyrazil úsměv. „Byla strašně naštvaná,“ poznamenala Lea. 5
To je přece taky jasné! Spraţila sama sebe. Proč plácáš takové nesmysly. „Je to zrzka,“ prohlásil, jako by se tím všechno vysvětlovalo. Oba vstali, On si otřel ruce do dţín a podíval se ke dveřím do jídelny. Marcie se ještě nevrátila. Ostatní kluci a děvčata od stolu uţ odešli. „Ty jsi tu nová?“ upřeně a zkoumavě se jí díval do očí. „Mhmm. Jsem tu druhý týden,“ řekla Lea a cítila se trapně s tácem v obou rukách. „Za týden uţ to asi bude lepší,“ dodala trpce. „Jak se jmenuješ?“ „Lea. Lea Carsonová.“ „Zatím neznám ţádnou Leu.“ Řekl a stahoval si cípy u trička přes štíhlé boky. „Já jsem Don Jacobs. Uţ jsi o mně moţná slyšela. Já jsem ten kluk, co sbírá salát z podlahy.“ Lea se zasmála. Čekal, ţe něco řekne, ale jí vůbec nic nenapadlo. Stydět se je hrozná věc. Prostě hrozná, pomyslela si. Znovu se podíval ke dveřím do jídelny, pak zase na Leu. „Chodíš do vyšší nebo do niţší?“ „Do niţší.“ „Kdo je tvůj třídní?“ Olízla si rty. Nemohla si vzpomenout, „Pan Rubbins.“ „Kde bydlíš?“ „Na Fear Street1,“ odpověděla Lea. „Pár ulic od starého hřbitova.“ „Na Fear Street?“ Lea si uţ zvykla na udivené reakce lidí, kdyţ slyšeli, kde bydlí. „Moji rodiče se prostě vyţívají, kdyţ můţou dávat do pořádku staré baráky,“ vysvětlovala. „Kdyţ otce přeloţili sem do Shadyside, tak koupili ten nejzpustlejší dům, který mohli najít. Léta ho budou zkrášlovat, a potom zase přeloţí.“ Lea si povzdechla a sklouzla pohledem ke stolu u zdi, kde u svého oběda seděla Deena Martinsonová a lehce jí kynula. Gesto následoval vykulený, překvapený pohled, kdyţ si všimla, s kým Lea stojí. Zatím byla Deena jediná, s kým se Lea v Shadyside skamarádila. „Kamarádka na mě mává.“ Řekla Donovi. „Je uţ pozdě. Měla bych si vzít jiný oběd a jít si k ní sednout.“ 1
Fear Street – ulice hrůzy, strachu, Hrůzná ulice.
6
Slyšel jsem, ţe to chilli je fakt výborné.“ Poznamenal s váţnou tváří. „Dík za pomoc,“ odpověděla Lea. Vykročila směrem k frontě na obědy, kdyţ tu Don natáhl ruku a zadrţel ji. „Jsi tu nová, a vůbec,“ řekl a šlehl pohledem ke dveřím. „Chci říct, jestli bys nešla v sobotu do kina, nebo tak něco?“ Prohrábl si kudrnaté hnědé vlasy a zasmál se tím nejpodmanivějším klukovským smíchem. Lea překvapením málem ztratila řeč, ale podařilo se jí vykoktat, ţe tedy ano. Stála a s rozpačitým úsměvem se snaţila přijít na to, co ještě by měla říct. „Tak fajn,“ odpověděl, ale v tom okamţiku se jeho výraz změnil. Lea sledovala jeho pohled ke dveřím, kde stála Marci, ruce zkříţené na prsou, a probodávala je pohledem. „Tak se rychle zařadila do fronty na jídlo. Dost moţná, ţe uţ tu nebudu tak sama, pomyslela si celá šťastná kdyţ s roztřesenýma rukama poloţila špinavý tác na hromadu a vzala si čistý. S myšlenkami na Dona, na to, jak komicky vypadal, kdyţ se plazil po podlaze a pomáhal jí posbírat zbytky oběda, si vybrala sendvič s tuňákem, krabici jablkového dţusu a pospíchala k Deeně. „O čem jste mluvili s Dome Jacobsem?“ zeptala se Deena a otírala si drobky z brady papírovým ubrouskem. „No , hlavně o tom, jak jsem vyklopila oběd na tu holku, co s ním stojí támhle u dveří.“ Odpověděla Lea a usadila se proti ní. „Ty jsi vyklopila oběd na Marci Hedryxovou a já u toho nebyla?“ vyjekla Deena s přehnaně zklamaným výrazem.Deena měla drobný, oválný obličej zarámovaný velice jemnými, světlými vlasy aţ na ramena. Pořád si stěţovala, jaká je bledule a jak se svými vlasy prostě nic nesvede, protoţe jsou tak strašně jemné, ale ve skutečnosti byla moc hezká. Ve vánočních hrách na základní škole asi pokaţdé hrála anděla, napadlo Leu, kdyţ ji uviděla poprvé. „Don mi připadá prima,“ poznamenala Lea, váhavě se zakousla do sendviče a rozhodovala se, jestli říct nebo neříct Deeně, ţe ji pozval na sobotu večer. Nakonec usoudila, ţe to prostě musí udělat. „Je moc prima,“ souhlasila Deena a přes Leina ramena sledovala, 7
jak u dveří do jídelny vzrušeně debatují Marci s Donem. „Dona má kaţdý rád, je to prostě sympaťák na první pohled. Má spoustu kamarádů.“ „A kamarádek?“ byla zvědavá Lea. „Jen Marcii,“ upřela Deena zase pohled na Leu. „Don a Marcii,“ řekla a ušklíbla se. „Ta ho tedy drţí pěkně zkrátka.“ „Jak to?“ Lea se málem zadusila sendvičem. „Co já vím, tak ti dva uţ spolu chodí odmalička,“ řekla Deena a znovu zalétla pohledem ke dveřím, právě včas, aby zahlédla, jak si to Marci ţene pryč a Don kluše za ní. „Pozval mě na schůzku,“ prozradila Lea tiše, přestoţe nablízku nikdo nebyl. „Kdo? Don?“ Lea přikývla, aţ jí ofina zavlála a zase spadla nazpátek do čela. „Zrovna teď?“ Deenina jemná ústa se zformovala do uţaslého O. „Ano, zrovna teď. Zrovna teď mě pozval na schůzku.“ Lea se musela zasmát, jak vykuleně se tvářila její nová kamarádka. Deena napřáhla ruku přes stůl a varovně poklepala Leu na zápěstí. „Pozor na Marci.“ „Ale Deeno, Don určitě…“ „Říkám ti, dej si na ni pozor.“ Váţně opakovala Deena. Lea se otočila, aby zkontrolovala dveře do jídelny. Několik ţáků právě odcházelo. Jídelna se vyprazdňovala. Kaţdou chvíli zazvoní na pátou hodinu. „Coţe jsi to na ni převrhla?“ zeptala se Deena, kdyţ odšoupla ţidli a vstala. „Chilli,“ opakovala Lea a cítila, jak zase upadá do hrozných rozpaků. „Na ten bílý kašmírový svetr, co má na sobě?“ K jejímu překvapení se Deena rozesmála. „To není legrace,“ hlesla Lea. „Já se mohla propadnout hanbou!“ „Je to legrace – kdyţ víš, kdo je Marci!“ Cestou ke skříňkám se Deena nepřestávala chichotat a kroutit hlavou, zatímco Lea myslela na Dona a uvaţovala, proč ji pozval, kdyţ tak dlouho chodí s Marci. „Zatím nashle,“ řekla Deena a namířila si to přes halu ke své třídě. 8
Ale Lea ji neslyšela. Uvaţovala o Marci a o tom, jak ji Deena varovala, aby si na ni dala pozor, a vrtalo jí hlavou, jestli si hned druhý týden na škole neudělala nepřítele.
9
II. Dům, kde Lea bydlela, se před ní vynořil jako temná nestvůra z filmového hororu. Odpoledne vypadá zrovna tak starý a děsivý jako v noci, uvědomila si Lea, přehodila si ruksáček z jednoho ramene na druhé a vyrazila po rozbitém kamenném chodníčku k domovním dveřím. Nad její hlavou zachytila dvě okna v prvním patře – okna její loţnice – záři odpoledního slunce, a jako by se rozsvítila. Jako dvě zlé oči, napadlo ji. Ten dům mě vidí, kdyţ se po vyučování vracím domů, a pozorně mě sleduje. A já teď vlezu do jeho dokořán otevřené černé tlamy. To chce klidnou hlavu, Leo, pokárala sama sebe. Nedramatizuj to. Dobrá, ten dům je ohromný, zchátralý, je to ruina. Ale to ještě neznamená, ţe v sobě skrývá něco zlého. I kdyţ stojí na Fear Street. Potýkala se se zámkem, s nímţ ještě nebyla obeznámená, odemkla přední dveře a vešla do tmavé vstupní haly. Na rozdíl od chladného podzimního povětří venku bylo uvnitř teplo a vlhko a páchlo to tu kyselou zatuchlinou, jak to v některých starých domech bývá. Co proboha otec a matka na takových starých barácích mají? Ptala se sama sebe. Pod nohama jí vrzala dřevěná podlaha, kdyţ pohodila na zem ruksáček a šla prázdným domem do kuchyně pro něco na zub. Seděla u stolu v malém jídelním koutě, květované tapety na stěnách kuchyně byly plné skvrn a odlupovaly se. Vybírala lţičkou jogurt z kelímku na misku a vzpomínala, jak před necelým měsícem přišla poprvé do toho domu. 10
Bylo zrovna takové odpoledne jako to dnešní, chladné a větrné, a přestoţe vysoko na obloze zářivě svítilo slunce, ve vzduchu uţ byl cítit podzim. Jako kdyby někdo vypnul světlo v okamţiku, kdy je realitní agentka zavedla do domu, a zavřel za ní dveře. Bylo to, jako kdyby někdo zhasil jasnou baterku, jako kdyby ten dům vypudil ven sluneční světlo, přibouchl před ním dveře, a zahalil je do teplé temnoty. Okamţitě ji vyděsila letitá špína na zdech, nános prachu na oknech, odtrhané lišty, prošlapané staré koberce na rozvrzaných podlahách. Ten prach. A vůbec ten pocit. Její rodiče, jak také jinak, se do toho domu okamţitě zamilovali. „Je prostě kouzelný, prohlásil pan Carson. „Jen povaţ, co všechno se tu dá dělat,“ odpověděla paní Carsonová. Paní Thomasová, realitní agentka, sympatická, stále se usmívající ţena ve velice elegantním tvídovém kostýmu, si povšimla nešťastného výrazu Leina obličeje. „Dovolte, abych vám ukázala loţnice v prvním poschodí,“ řekla a usmála se na Leu. „Potřebují úpravy, to je jasné, ale jsou velice prostorné. Druhá loţnice – předpokládám, ţe bude patřit tobě, Leo – je nejsvětlejší pokoj v domě. Obě okna vedou na pření stranu domu a do místnosti celý den svítí slunce.“ „Obývací pokoj je tak tmavý,“ stísněně poznamenala Lea. Chtěla poprosit rodiče, aby ten dům nebrali, ale věděla, ţe by to bylo beznadějné. V posledních sedmi letech bydleli ve třech různých domech, a všechny byly stejně zchátralé a podivné. „Aţ tu všude rozvedu světlo, nebude tmavý,“ prohlásil pan Carson, pozorně si prohlíţel strop obývacího pokoje a pak zkontroloval zásuvky podél podlahových lišt. „Pojďme nahoru,“ vyzvala paní Thomasová Leu. „Jen opatrně, zábradlí je trochu uvolněné.“ Lea ji následovala po schodech, které se pod jejich vahou houpaly a kaţdý jednotlivý stupeň jako by sténal na protest, kdyţ na něj šlápli. „Zpevnit zábradlí bude hračka,“ prohlásil pan Carson bezstarostně. 11
„Na schodiště poloţím běhoun,“ řekla paní Carsonová. „A protáhnu ho aţ sem na odpočívadlo, něco světlého. Tím se všechno projasní a bude to vypadat jako nové.“ „Hmm, to určitě,“ zamumlala Lea na půl úst. Věděla, ţe to zaslechnou, a doufala, ţe si uvědomí, jak je nešťastná. Hlavně nešťastná z toho, ţe se do Shadyside vůbec přistěhovali. Trvalo jí tak dlouho, neţ si v Daly City našla přátele a cítila se tam spokojená a šťastná. A právě kdyţ ji to tam začalo bavit, jejího otce přeloţili a ona musela do nové školy, čtyři týdny po začátku pololetí. „No podívej. Leo, jaký budeš mít velký pokoj,“ vykřikla matka, kdyţ vešli do velké čtvercové místnosti. Dvě velká okna v protější stěně byla prozářena ţlutým slunečním světlem. Na ošoupaném modrém koberci se rozprostřely hřejivé obdélníky. „Vidíš, s tím světlem jsem měla pravdu,“ poznamenala paní Thomasová, ruce v kapsách kabátku a trvalý úsměv na tváři. „A teď se podívej na šatnu, Leo.“ Lea poslušně přešla pokojem k šatně. „Nejdřív ze všeho poloţíme tvůj koberec,“ slíbil pan Carson. „A zbrousíme podlahu.“ Lea otevřela dveře do šatny a nahlíţela do rozsáhlé, černé dutiny za nimi. Náhle ji zamrazilo. Je to jako jeskyně, jako zvířecí doupě, napadlo ji. Jaké zvíře asi číhá v téhle tmavé jeskyni? „Uţ jsi někdy viděla tak velkou šatnu?“ zeptala se paní Thomasová triumfálně, postavila se za Leu a zlehka jí poloţila ruku na rameno. Byla cítit mentolem. Lea se zhluboka nadechla. Ta vůně byla tak sladká v tom zakyslém starém domě. „Je fakt ohromná,“ potvrdila Lea a její oči si pozvolna zvykaly na tmu. „Je velká jako nějaký pokoj.“ Zdálo se, ţe paní Thomasovou potěšilo, jak Lea zareagovala. „Je tam spousta místa na uloţení věcí,“ řekla. „Ty uţ letos chodíš do vyšší střední, Leo?“ „Ne, do niţší.“ „Moje dcera Suki také chodí na Shadesideskou, ale uţ do vyšší. Řeknu jí, aby se u tebe zastavila. Seznámíte se.“ „Díky, paní Thomasová,“ odpověděla Lea rozpačitě. „A teď vám ukáţu zbývající část prvního poschodí,“ prohlásila 12
paní Thomasová a zase se věnovala Leiným rodičům. „Je tu půvabný, zvláštní pokoj, který můţe poslouţit jako pokoj pro hosty nebo pracovna.“ Ještě poslední pohled na to, co měl být její pokoj, a Lea vyšla za nimi na chodbu. Paní Thomasová a její rodiče byli uţ skoro na jejím tmavém konci. Slyšela, jak paní Thomasová nadšeně švitoří o moţnostech, kde zařídit manţelskou loţnici. „Páni, co je tohle?“ Lea se zastavila u kovového ţebříku zasazeného do zdi hned vedle dveří do jejího pokoje. Pohled nahoru jí ukázal, ţe vedou k dřevěným padacím dveřím ve stropě. „Kam to vede?“ zeptala se. Trojice dospělých se vrátila k místu, kde stála Lea. Pan Carson vyzkoušel pevnost kovového ţebříku. „Určitě vede do mansardy,“ prohlásil a prohlíţel si poklop ve stropě. „Ano, tam nahoře je mansarda,“ potvrdila paní Thomasová, kdyţ si to ověřila v deskách s poznámkami. „Dokonce poměrně velká. Chcete ji vidět?“ „Ani ne, díky,“ pospíšila si Lea s odpovědí. „Ovšemţe ano,“ prohlásila paní Carsonová. „Já prostě miluju mansardy. Jako malá holka jsem byla v té naší doma pečená vařená a hrála jsem si tam se všemi moţnými poklady.“ „Hmmm, poklady,“ sarkasticky poznamenala Lea. „Pavouci, špína a netopýři.“ Paní Carsonová na ni vrhla nešťastný pohled. „Moc bych si přála, aby ses trochu víc snaţila.“ „Snaţila o co?“ odsekla Lea. „Projevit trošku pochopení. Trošku víc radosti. Aspoň trošku. Je to těţké pro nás pro všechny, pochop. Nejen pro tebe.“ Lea se cítila trapně. Paní Thomasová ji upřeně pozorovala a ona nesnášela, kdyţ jí někdo káral před cizími lidmi. Coţ to matka nikdy nepochopí?“ „Tak fajn, mrkneme se, co je v mansardě,“ prohlásila s předstíraným nadšením. Předešla otce a odstrčila ho z cesty, uchopila postranice šedého kovového ţebříku a začala šplhat nahoru. „Myslím, ţe stačí ty padací dveře odšoupnout,“ volala na ni paní Thomasová. „Jednoduše odsunout z toho otvoru.“ 13
Lea vylezla ke stropu a oběma rukama se opřela do poklopu. Dal se lehce zvednout. Odstrčila ho, vystoupila o několik příček výš a prostrčila hlavu do podkrovní místnosti. Bylo tam teplo, aspoň o deset stupňů tepleji neţ dole v domě. Mansardu tvořil jediný nečleněný prostor, dlouhý a nízký. Stěny z omítnutých dřevěných desek, popraskané a zaţloutlé. Strop sledoval sklon střechy. Celý prostor osvětlovalo jediné kulaté okénko. „Vylez nahoru, ať se také můţeme podívat,“ netrpělivě vykřikl otec. Lea se vysoukala do místnosti. Kdyţ se postavila, zbývalo jí nad hlavou jen pár centimetrů. Její otec, který měřil stopětaosmdesát, bude muset chodit ohnutý. „Je tu nááádherně!“ zavolala k nim dolů hlasem plným jízlivosti. „Já tu budu pečená vařená, se všemi těmi báječnými poklady.“ „No tak přestaň, Leo,“ napomenul ji otec, protáhl svoji mohutnou postavu úzkým otvorem a pak se narovnal, jak to jen šlo, aby si mansardu prohlédl. Za pár vteřin uţ s nimi v nízkém a dusném prostoru byly i Leina matka s paní Thomasovou. „Moc vzduchu tu není,“ postěţovala si poprvé za celý den paní Carsonová a ovívala se rukou. „Bude tu spousta místa na uskladnění věcí,“ poznamenala paní Thomasová a nervózně se poškrábala na krku. Mě tady taky všechno svrbí, pomyslela si trpce Lea. Přešla ke kulatému okénku. Prachem zaneseným sklem bylo vidět na příjezdovou cestu a na růţek předního dvora, zarostlého plevelem a vysokou trávou. Odpolední slunce klesalo za stromy. Pak prošla kolem dospělých ke stěně na protějším konci podkrovní místnosti. „Podívejte, co je tohle za dveře?“ vykřikla a její hlas zazněl v tom uzavřeném prostoru hlasitěji, neţ zamýšlela. Dřevěné dveře ve stěně byly napříč zatlučeny třemi prkny. Lea se pokusila otočil kulovou klikou. Dveře byly zamčené. „Co je tam? Proč jsou ty dveře zabedněné?“ chtěla vědět Lea. Také ostatní se k ní připojili. Pan Carson otočil knoflíkem a došel ke stejnému závěru jako Lea. Dveře byly zamčené. Prohlédl si prkna přibitá na dveřích. „Vypadá to, ţe ten pokoj někdo zabednil uţ dávno,“ poznamenal a pořádně zabušil na dveře. Podle zvuku byly 14
masivní a pevné. Paní Thomasová sevřela v rukou desky a pevně je přitiskla k hrudi. Poprvé za celé odpoledne se z její tváře vytratil úsměv. „Víte, k těm dveřím se váţe velice zajímavý příběh,“ pronesla poněkud váhavě. A pak rychle dodala: „Podle mého podávají tyhle záhadné historky domu zvláštní kouzlo, nemyslíte?“ Leou náhle projela vlna strachu. Měla pocit, ţe se stěny okolo ní svírají a strop na ni padá. Zhluboka se nadechla a očima zkoumala zamčené, zabedněné dveře. Její rodiče si vyměnili pohledy. Pan Carson, hlavu skloněnou kvůli nízkému stropu, se opřel zády o stěnu. „O jakou záhadnou historku se jedná?“ zeptala se paní Carsonová a v jejích tmavých očích svitl zájem. Paní Thomasová stále pevně tiskla ke klopám saka sloţku s lejstry. „Samozřejmě, k většině domů na Fear Street se váţou podobné historky,“ začala tichým hlasem. „Podle mě na nich nic není. Aspoň ne na všech.“ A upřeně se dívala přímo před sebe na mosazný knoflík na dveřích. „Chcete říct, ţe jde o nějaký strašidelný příběh?“ Paní Carsonová byla čím dál víc zaujatá. Lea nervózně přešlápla. „Bliţší podrobnosti neznám,“ odpověděla paní Thomasová. „Přece víte, jak se tyhle povídačky časem vytrácejí z paměti, nebo se zase nafukují. Všechno, co o tom vím, je, ţe za těmi dveřmi je pokoj a ţe v tom pokoji se odehrálo něco strašného.“ „Něco strašného?“ zeptala se Lea. „Stalo se to před sto lety. Nejméně před sto lety,“ pokračovala paní Thomasová a jak světlo za podkrovním okénkem postupně bledlo, ocitla se její tvář ve stínu. „Kdosi byl v tom pokoji zavraţděn. Aspoň se to povídá.“ „Nevíte kdo? Nebo proč?“ vyptávala se Lea, pohled upřený na dveře napříč zabedněné prkny. Paní Thomasová zavrtěla hlavou. „Prostě nějaká vraţda – víc o tom nevím. A ten pokoj je od té doby zavřený a zabedněný.“ Všichni přítomní ztichli, oči upřené na dveře. 15
Ticho přerušilo zakašlání paní Carsonové. „No, necháme to tak, jak to je.“ Navrhla a pohledem jako by ţádala Leina otce o podporu. „Ty nejsi zvědavá, co je za těmi dveřmi?“ zeptal se pan Carson. Sklonil se a znovu zaklepal hlasitě. Všichni naslouchali, jako by čekali, ţe někdo odpoví. Pak se rozesmáli. Nervózním smíchem. „Ne, já se těch dveří ani nedotknu.“ Rezolutně prohlásila paní Carsonová. „Dole máme práce nad hlavu.“ To je tedy pravda, pomyslela si Lea otráveně. „Lidé si tyhle historky vymýšlejí a člověk nechápe proč,“ prohodila paní Thomasová veselejším tónem. „A jak uţ jsem řekla, kaţdý dům na Fear Street má nějakou svoji hrůzyplnou báchorku. A přitom lidé, kteří tu bydlí a které znám, jsou naprosto normální.“ Pomalu se sunula nazpátek k padacím dveřím a neobratně, sloţku s papíry v jedné ruce, začala slézat po ţebříku. „Prosím, váţení, v kuchyni je pár zajímavostí, které jsem vám ještě nestihla předvést.“ Rodiče uţ zmizeli dole, ale Lea se ještě pozdrţela. Upřeně pozorovala dveře, které ji současně přitahovaly i odpuzovaly. Opravdu se v tomhle domě stala vraţda? V téhle mansardě? V tom pokoji za dveřmi? A i kdyţ tam došlo k vraţdě, proč je místnost zavřená a zabedněná – uţ sto let? Lea postupovala krůček za krůčkem, aţ stála těsně u dveří. Přitiskla dlaně na dřevo. Zamrazilo ji, přestoţe v mansardě bylo teplo. Vedená náhlým impulsem přitiskla ucho na dveře. Ach! Co to bylo za zvuk, který zaslechla? Co to bylo? Byl to něčí dech? Ne, to není moţné. To je absolutně vyloučené. To slyšela svůj vlastní dech. Opravdu tak těţce dýchá? Poodešla od dveří a připadala si jako hlupačka. Byl to můj vlastní dech, přesvědčovala sama sebe. Na druhé straně dveří bylo naprosté ticho. 16
Uvaţovala, jak asi vypadá místnost za těmi dveřmi, a cítila, jak ji k nim zase přitahuje jakási tajemná síla. Ne. Musím okamţitě dolů. Násilím se odvrátila od dveří. V uších pořád slyšela svůj vlastní vzrušený dech, kdyţ sestupovala úzkým obdélníkovým otvorem a pečlivě zasouvala padací dveře na jejich původní místo.
17
III. „Ano, já vím. Bude tu kaţdou chvilku,“ řekla
Lea. Bezděčně si obtáčela telefonní šňůru kolem zápěstí a teď ji pracně rozmotávala. „Nějak jsem se zamotala,“ řekla Deeně a se sluchátkem zaklesnutým mezi ramenem a bradou volnou rukou odvíjela šňůru. „Ne, nejsem nervózní, vůbec ne,“ prohlásila se smíchem. Proč bych měla být nervózní, uvaţovala. Jen proto, ţe je sobota, osm hodin večer, a já mám schůzku s jedním z nejprímovějším mládenců na škole? Natáhla šňůru se sluchátekm tak daleko, jak to jen šlo, aby se mohla znovu podívat do oválného zrcadla nad prádelníkem, jak je učesaná. Neměla bych dát pryč tu nemoţnou ofinu? Uvaţovala. Nosím ji od deseti a kaţdý říká, ţe v ní vypadám jako roztomilá holčička. Ale co kdyţ uţ chci vypadat jako dospělá? Co kdyţ uţ potřebuji změnit typ? Neměla bych radši nosit afro a pořídit si náušnice s dlouhými přívěšky? To je ano? A dost moţná, ţe ještě o nějakých patnáct centimetrů vyrostu a nikoho ani nenapadne, ţe vypadám jako skřítek. Jako roztomilý skřítek… „Cos říkala, Deeno? Promiň, neposlouchala jsem,“ přiznala Lea. A zatímco Deena vzrušeně drmolila, Lea si popotahovala svetr a upravovala límeček. „Jo, jasně. Zítra ráno ti brnknu. Spolehni se.“ Lea si uvědomila, ţe uţ má zase telefonní šňůru omotanou kolem zápěstí. Klid, musím se uklidnit, přesvědčovala se. Nebo se mě bude uzlíček nervů, aţ přijde Don. Olízla si rty a snad uţ posté se podívala na hodiny na svém stole. 18
Osm deset. „Co říkáš, Deeno? Coţe děláš dnes večer?“ U Deeny se měla zastavit její kamarádka Jade Smithová, ţe si budou dělat vlasy. „Moment, počkej, mám dojem, ţe někdo zvoní,“ skočila jí do řeči Lea, celá rozčilená. Odtáhla sluchátko od ucha a naslouchala. Klamal ji sluch? „Tak ne, nebyl to zvonek,“ oznámila kamarádce. „V těchhle starých barácích je slyšet tolik všelijakých zvuků. Mhmm. Já vím. Koukni, Deeno, já uţ bych měla končit. Mhmm. Slyším, jak někdo zvoní. Brnknu zítra, můţu? Ţe pozdravuji Jade. Ne, zaboha si nestříhej vlasy. Podle mě bys je měla nosit ještě delší. Jasně. Tak pá.“ Poloţila sluchátko, mokré od zpocené ruky. Osuškou, kterou předtím pohodila na postel, si otřela lepkavé ruce a poslouchala, jestli neuslyší zvonek. Chvilku přecházela sem a tam, a kdykoli míjela oválné zrcadlo, letmo se vněm obhlédla. Stolní hodiny ukazovaly osm dvacet tři. Co je s ním? Sedla si na kraj postele, osušku hodila na podlahu a popadla Georgieho, plyšového tygra, uţ odmalička svoji oblíbenou hračku, a pevně ho k sobě přitiskla. „Co to dělám?“ zeptala se hlasitě sama sebe. Opatrně poloţila starého opelichaného tygra na polštář a sáhla po časopisu Sassy. Její pohled upoutal článek s titulem „Dvacet interesantních námětů k rozhovoru na první schůzce.“ Začala číst, ale byla uţ tak nervózní, ţe místo slov za chvilku viděla jen rozmazané skvrny. Zkusila jen nazdařbůh obracet listy a prohlíţet si jenom obrázky, ale ani na to neměla dost trpělivosti a soustředění. Časopis letěl na postel a Lea s hlasitým povzdechem vstala, pořád nerozhodnutá, co dál. „Leo?“ Volání matky zdola od schodů ji polekalo. „Leo?“ „Ano, maminko?“ zavolala mezi dveřmi svého pokoje. „Jdeš dnes večer někam?“ chtěla vědět matka. 19
Lea by ji nejradši zavraţdila. „Mami, uţ jsem ti řekla stokrát, ţe jdu ve!“ vykřikla celá naštvaná. „co je to s tebou, prosím tě?“ Brzdi, holka, napomenula sama sebe Lea. Nevyskakuj si na matku jen proto, ţe jsi rozčilená kvůli Donovi. „Asi se chvilku opozdil,“ Lea trochu zmírnila tón. Matka neodpověděla a podle šoupání bot a skřípání a vrzání dřevěné podlahy Lea odhadla, ţe se vzdaluje. Znova zkontrolovala hodiny. Osm třicet dva. „zavolám mu domů,“ prohlásila nahlas. Zhluboka se nadechla. Ale neznám jeho telefonní číslo, uvědomila si. Odplíţila se dolů pro telefonní seznam, který byl na polici v hale. Nechtěla, aby ji otec nebo matka viděli a ona jim musela vysvětlovat, jak to, ţe volá Donovi domů. To by jí bylo aţ moc trapné. S telefonním seznamem pod paţí vyběhla nazpátek po mrzutě sténajících dřevěných schodech. Za pár vteřin našla jeho číslo. Srdce jí divoce bušilo, kdyţ ho vyťukala a poslouchala. Jedno zazvonění. Druhé. „Haló?“ Ţenský hlas. Podle všeho Donova matka. „Dobrý večer. Je Don doma?“ Krátká pauza. „Ne, není. Kdo volá?“ „Tady Lea.“ „Lea?“ Na lince se ozvalo hlasité zapraskání. Statická elektřina. „Omlouvám se, ţe vás obtěţuji. Don se měl pro mě zastavit v osm a…“ „Ale Don je s Marci,“ přerušila ji ţena, která zřejmě nic nechápala. „Coţe?“ „Odešel asi před hodinou, drahoušku.“ „Ale to je vyloučené!“ vykřikla Lea. A vzápětí upadla do rozpaků. Víte určitě, ţe voláte správné číslo?“ zeptala se Donova matka. „Ne, víte, já… vypadá to tak… Promiňte.“ A rychle poloţila sluchátko. 20
Měla pocit, ţe všechno v pokoji na ni padá. Starý mahagonový prádelník, psací stůl se stahovací roletou, původně patřící jejímu otci, poloprázdné police s knihami, krabice narovnané u zdi, které nestačila vybalit. To všechno se šinulo k její posteli a obkličovalo ji ve stále se svírajícím kruhu. Zavřela oči. Kdyţ je otevřela, všechno bylo zase na svém místě. Donova matka se určitě zmýlila, našla si Lea vysvětlení. A co kdyţ jí Don řekl, ţe má schůzku s Marci, protoţe se mu nechtělo sáhodlouze vysvětlovat, kdo jsem. Ano. Určitě je to tak. Ale… kde tedy je? Ciferník hodin jako kdyby se rytmicky rozbušil a jasněji a ještě jasněji rozzářil, aţ ji to přinutilo odvrátit od něj oči. Osm čtyřicet sedm. Nebudu tu přece jen tak sedět a civět, aţ se z toho zcvoknu, rozhodla se Lea. Bez uvaţování otevřela shadysideský telefonní seznam. Třesoucím se prstem rychle proběhla písmeno H. „Hendryx, tři, čtyři, nula, dva. Canyon road,“ přečetla nahlas. Strnule seděla na okraji postele a skloněná nad noční stolek s telefonem vyťukala číslo tak rychle, aby si to nemohla rozmyslet. Kdosi zvedl sluchátko, ještě neţ skončilo první zazvonění. „Haló?“ Lea okamţitě rozeznala Marciin hlas. „Marci? Tady Lea Carsonová.“ „to snad není pravda,“ řekla Marci nikoli do telefonu, ale komusi vedle. „Lea?“ tentokrát do sluchátka. „Marci… je… no…“ Proč já jí volala? Zaúpěla Lea v duchu. To je přece trapas. Tohle snad nepřeţiju. Tohle ne. „Marci, je tam Don?“ V uchu jí explodoval Marciin krutý a bezcitný smích. „Marci…?“ Smích ustal, jako kdyţ utne. „Leo, já nechápu, jak jsi na to mohla naletět.“ Z Marciina rozmarného tónu čišela faleš. 21
„Coţe?“ „Přece jsi nevěřila tomu, ţe s tebou Don někam půjde, to snad ne?“ Marci byla rozjetá. „To byl jen takový fórek.“ „Ty, Marci, počkej…“ Lea cítila, jak v ní začíná vřít vztek a mizí rozpaky. „Ne, ty počkej!“ vztekle odsekla Marci. „Proč by měl Don jít s tebou na rande, to mi prozraď. Chodí přece se mnou. To všechno byl jen fórek, Leo. To já sama jsem ho navedla, aby tě pozval. Ale ani ve snu mě nenapadlo, ţe na to naletíš.“ Marci zakryla rukou mluvítko. Lea slyšela, jak tlumeným hlasem někomu něco říká. Asi Donovi. „Tohle tě odnaučí dolízat za mým klukem,“ zlým tónem prohlásila Marci. „Sladce se vyspi.“ A v telefonu to hlasitě cvaklo. Lea práskla sluchátkem, zaječela vztekem, padla na postel a zabořila obličej do polštáře. Tohle nemůţe být pravda, pomyslela si. Vtiskla tvář hlouběji do měkké tmy polštáře a potlačila nutkání znova zaječet. Chtělo se jí vřískat, skučet, výt. K čemu by to bylo dobré? Poloţila si otázku. Přiběhli by rodiče, nic jiného by se nestalo. A rodiče v ţádném případě nechtěla vidět. Nikoho nechtěla vidět. Uţ nikdy. Někam uteču, napadlo ji. Vezmu si auto a pojedu a pojedu… aţ na samý konec světa tam se zřítím… Ne. Pojedu a pojedu… dokud nepřejedu Marcii! Uvědomila si, ţe jí dochází dech, a odtáhla polštář z obličeje. Zůstala však leţet na posteli tváří dolů. A co kdyţ Marci lţe? Ano, lţe, je to lhářka, lhářka prolhaná. To nebyl jen nějaký fórek, kdyţ mě Don poţádal v jídelně o schůzku. Myslel to váţně. Opravdu se chtěl se mnou sejít. To Marci ho k tomuhle přinutila. Ano, je to tak. Marci se to dověděla a přinutila ho schůzku zrušit. To je jasné. A 22
teď lţe, kdyţ tvrdí, ţe všechno byla je legrace, ţe všechno vymyslela ona, ţe to byla jen pitomá provokace. Jasně, je to tak. Nebyla to legrace. Na něco takového je Don aţ moc správný kluk. Aţ moc správný… Lea si vzpomněla, jak byl sympatický, kdyţ jí pomáhal sbírat z podlahy zbytky oběda. Vzpomněla si, jak se plaše usmíval, kdyţ ji poţádal o schůzku. Jak znervózněl, jaké pohledy vrhal ke dveřím jídelny. „Ne, nebyla to legrace. To Marci přinutila Dona, aby tohle provedl. Lhářka, lhářka prolhaná. Kdyţ to ale myslel váţně, proč jí nezavolal? Mohl jí přece zavolat a všechno vysvětlit. Nebo se omluvit. Nezáleţí na tom, jak. Proč se podílel na Marciině kruté legraci? Měl z ní strach? Nebo… je zrovna tak krutý jako ona? Ne! Celá zmatená a plná zlosti a sebelítosti zvedla Lea svého plyšového tygra a pevně si ho přitiskla k bradě. Ty bys mě nikdy nezradil, viď, ţe ne, Georgie? S hlasitým povzdechem odkopla Lea přikrývku. Nemohla usnout, přestoţe se o to dlouho pokoušela. Opřena o lokty dívala se přes pokoj k oknům. Ještě na nich nebyly záclony a zalévalo je stříbřité měsíční světlo. Bledé a něţné, vnitřek pokoje se v něm mihotavě třpytil. Uţ nikdy neusnu, napadlo Leu. Myslela na Dona a Marci a uvaţovala, kde jsou v tuto chvíli, jestli pořád mluví o ní a pořád se baví na její účet. Nesmím na ně myslet, přesvědčovala sama sebe. Ale to se snadno řekne. Jakési vrzání ji vytrhlo z bezútěšných myšlenek. Poslouchala, zvuk se opakoval. Vypadalo to, ţe se ozývá přímo nad její hlavou. A znovu. A nebylo to vrzání, jaké vydává tenhle starý dům. Lea uţ začínala rozeznávat jeho charakteristické sténání a skřípění. 23
Tenhle zvuk byl příliš pravidelný, příliš rytmický. Natáhla se nazpátek na polštář, teď uţ ve střehu, a poslouchala pozorněji. A zase ten zvuk. Kroky? Ano. Znělo to jako zvuk kroků nad její hlavou. Ale to není moţné. S Georgiem v náručí napjatě poslouchala. Zvuk se vzdaloval a ztrácel. To si s ní zahrávala její představivost. Byla to jen hra…hra… obyčejná hra… Obyčejný fórek… obyčejná hra… pouhý klam… V duchu si opakovala tato slova, aţ upadla do těţkého, neklidného spánku.
24
IV. „Deeno,
kde hrome vězíš? Netrpělivě uvaţovala Lea, opřená o vykachlíkovanou stěnu na chodbě před jídelnou. Měly domluveno, ţe se v pondělí po čtvrté vyučovací hodině sejdou u oběda. Kolem proudili studenti, smáli se, hlasitě se bavili a hrnuli se k obědu, ale Deena nikde. A kdyţ sledovala, jak procházejí kolem, nemohla se zbavit pocitu, ţe to všichni vědí. Ţe všichni vědí o krutém ţertu, jehoţ obětí se stala, ţe všichni vědí, jak byla pošetilá a naivní. Všichni to vědí. A všichni se mi smějí. Uhýbala jejich pohledům, oči upřené dolů na vlastní tenisky. Marci tu historku roznesla po celé škole. Určitě to udělala. Uţ jen vrátit se do školy stálo Leu ohromné úsilí. Celou neděli chodila po domě jako tělo bez duše, naplněná pocitem poníţení, zklamání a nevýslovné hanby. A kdyţ Deena v neděli odpoledne zavolala, proč se Lea neozývá, zlostně ze sebe vychrlila, co se jí stalo. Deena se ji pokusila utěšit, ale Lea v jejím hlase rozeznala podtón „já ti to přece říkala“, a připadala si ještě hloupější a osamocenější. A teď tu tedy stojí u dveří jídelny, kolem ní prochází celá škola, všichni ji očumují, a kaţdý se jí posmívá. Všichni to vědí. „Chováš se jako cvok,“ pokárala se Lea, ale dál uhýbala jejich pohledům. Vtom do ní někdo pořádně razil. „Dávej pozor…“ vykřikla. „Promiň. On do mě strčil.“ Tmavovlasý kudrnatý pořízek se na ni zazubil a ukazoval na kluka vedle sebe. Poznala, ţe je z její třídy, 25
jmenoval se Ricky Schorr a v jednom kuse vyváděl nějaké pitominky. Oplatil kamarádovi šťouchance a cestou do jídelny dál vyváděli jako malí kluci. Všichni jsou tu tak nedospělí, pomyslela si Lea. Aţ na mne. Nejsem úplně dospělá, ale uţ nejsem nedospělá. Uţ chtěla čekání na Deenu vzdát, kdyţ její úvahy přerušil hlas. „Ahoj, Leo.“ Otočila se. Vedle ní stál don a tvářil se provinile. „Ahoj,“ odpověděla chladně a stálo ji značné úsilí neprojevil překvapení, ţe ho tu vidí, a nedat najevo ani špetku jakékoli emoce. „Já… já… já nevím, co bych řekl,“ zamumlal Don a upřeně se jí zadíval do očí. Ruce měl vraţené v kapsách dţín a rozpačitě se pohupoval dopředu a dozadu na podráţkách tenisek. Lea neodpovídala. Don se jí dál díval do očí. „Chtěl bych se ti… no prostě se omluvit.“ Lea přelétla očima dlouhou halu, v tu chvíli aţ na pár opozdilců prázdnou. „Chtěl jsem ti zavolat, říct ti to no.“ Don vytáhl jednu ruku z kapsy a podrbal se na zátylku. „Víš, Marci…ona je tak trochu ţárlivá. Chci říct…“ zarazil se, doufal, ţe Lea něco řekne, ţe mu pomůţe z té trapné situace. Ale Lea neřekla ani slovo. Podívala se na něj a nedávala najevo sebemenší zájem. Na čele mu vystaly kapky potu, přestoţe v hale bylo chladno. „Marci je báječná, fakt,“ pokračoval a dál se klátil dopředu a dozadu. „Ona je prostě strašně ţárlivá, v tom je celá ta potíţ.“ Odmlčel se, zhluboka se nadechl, vydechl a zavrtěl hlavou. „Neměl bych se omlouvat za ni, ale za sebe. Je mi to fakt líto, Leo,“ řekl a upřeně sledoval její tvář. „Díky za omluvu, Done,“ odpověděla tichým a pevným hlasem. „Minulý týden v jídelně,“ pokračoval poněkud méně rozpačitě, „kdyţ jsem tě viděl, tak mě napadlo.l“ Náhle se zarazil. Lea sledovala jeho pohled napříč halou. Za rohem se objevila Marci. 26
Leou projela vlna zlosti smíšené se strachem. „Víš, já uţ bych měl jít,“ ukončil don rychle rozhovor. „Omlouvám se, váţně. Věř mi.“ Otočil se, vyhnul se dvěma děvčatům mířícím do jídelny a odklusal, aby dostihl Marci. Lea zůstala opřená o zeď a chladně ty dva pozorovala. Don přiběhl k Marci, otočil ji k sobě a společně zmizeli za rohem. Páni, takhle to tedy je, pomyslela si Lea. Marci ho má ochočeného jako psíka. „Promiň, jdu pozdě.“ Za Leinými zády se vynořila Deena a popadla ji za rameno. Lea sebou překvapeně trhla. „To jsi ty? Ahoj.“ „Wagner mě zdrţel po hodině. Úplně jsem zvorala chemický pokus. Nenechal mě odejít, dokud se mi to nepovedlo.“ „To je v pořádku,“ odpověděla Lea zasmušile a následovala kamarádku do jídelny. „Stejně ani nemám hlad.“ „Pořád myslíš na dona a Marci?“ „Mhmm. Asi ano,“ pokrčila Lea rameny. „Kdybych si je tak dokázala vyhnat z hlavy, přibouchnout za nimi dveře, zamknout a zabednit je jako ten pokoj u nás v mansardě.“ „Pokoj u vás v mansardě?“ Deena nevěděla, co si má z toho vybrat. „To nic,“ řekla Lea a vzala si z hromady tác, jako obvykle celý rozpálený a vlhký. Po vyučování vyndala nějaké knihy ze své skříňky, nacpala si je do ruksáčku, zavřela skříňku a chtěla ji zamknout. V tu chvíli si uvědomila, ţe za ní stojí Marci. Krátké rezavé vlasy měla dokonale natupírované, na sobě přes černé punčocháče zelenou semišovou minisukni a zelený hedvábný vypasovaný kabátek, který zvýrazňoval plnost její postavy. Stačilo stát vedle ní a Lea si připadala maličká a spíš jako kluk. „Co chceš, Marci?“ V jejím hlase byla spíš nedůtklivost neţ zloba. „Chci se ti omluvit,“ řekla Marci tiše. „Coţe?“ Lea si hodila ruksáček na záda. „To já se postarala, ţe se ti Don omluvil, a teď to chci udělat za sebe.“ 27
Lea měla zčistajasna pocit, ţe se ocitla ve snu, ţe spí hlubokým spánkem a celá tahle scéna se odehrává kdesi v jejím podvědomí. Nedívala se proto na Marci, ale přelétal očima chodbu. Masivní zdi, kluci a holky u skříněk, to všechno svědčilo, ţe to není sen. Byla to skutečnost. „Ty ses postarala, aby se Don omluvil?“ Lea nedokázala potlačit překvapení a rozpaky. „Fakt jsem to přehnala,“ uznala Marci a upřeně se jí zadívala do očí. „Nejsem nějaká potvora. Teda normálně. Ale tentokrát jsem to opravdu přehnala. Po té sobotě jsem se cítila hrozně.“ „Já taky,“ trpce si postěţovala Lea. „Ráda bych ti to vynahradila,“ prohlásila Marci a zlehka jí poloţila ruku na rameno. „Zítra po vyučování máme schůzku dívčího spolku. Neměla bys zájem přijít a případně se k nám připojit?“ Lea si zkoumavě měřila Marci a snaţila se uhodnout její myšlenky. Myslí to upřímně? Opravdu stojí o to, aby k nim Lea vstoupila? Lea si vţdycky přála někam patřit, skutečně patřit, ale ať přišla kamkoli, všude byla outsider, ostýchavý outsider. „Já nevěděla, ţe… ţe na Shadysideské existují nějaké dívčí spolky,“ vykoktala. „Ale ovšemţe existují,“ s úsměvem potvrdila Marci. „Sejdeme se zítra po vyučování v místnosti 409. Prosím tě, přijď, Leo.“ Znovu jí poloţila ruku na rameno. „Fakt bych se ráda revanšovala za ten minulý víkend. Hrozně se stydím.“ Lea od ní zlostně odstoupila. „Ty, tak pitomá zase nejsem,“ vyštěkla a probodla Marci očima. „Tahle škola má jen tři patra. Ţádné číslo 409 tady není.“ Marci zaklonila hlavu a rozesmála se. „Kdyţ není, tak není!“ vykřikla posměšně. Otočila se a se smíchem odběhla. Takový debilní vtip! Pokusila se za ní vykřiknout Lea, ale z jejího hrdla nevyšlo ani slovíčko. Vztekle praštila pěstí do skříňky. Paţí jí aţ k ramenu projela bolest. „Au.“ Ještě ţe Marcii tenhle pitomý vtip nevyšel. Ještě ţe jí to zapálilo a uvědomila si, kolik pater má Shadysideská střední. 28
Jo, já jsem fakt chytrá holka, trpce konstatovala Lea. Fakt chytrá. Proč mě vlastně Marci chce týrat? Uvaţovala. Proč mě tak nenávidí? Ať si pro mě za mě má Dona. Já jí ho fakt neberu. Doufám, ţe budou spolu šťastni. Jen ať mě nechají na pokoji, já o nikoho nestojím. Vyšla ze dveří a podívala se vzhůru k obloze. Byla šedá, déšť na spadnutí. Prudký podzimní vítr ji šlehal do obličeje. Na chodníku pod schody uviděla Marci v debatě s hloučkem jiných holek. Kdyţ Lea sestoupila ze schodů, zmlkly a civěly na ni. Pak se daly do smíchu. Marci jim vyprávěla o mně, uvědomila si Lea. Zaplavila ji vlna vzteku, jaký dosud nepoznala. Musím se Marci pomstít.
29
V. Lea stiskla tlačítko Stop na dálkovém ovládání, pak Rew a video přístroj začal vzápětí s poslušným cvaknutím vracet filmový záznam. Byla sobota večer, ona byla sama doma, a vleţe na gauči v obýváku právě potřetí během tří měsíců zhlédla ducha. Dost moţná, ţe počtvrté, uţ ztratila přehled. Patrick Swayze je opravdu rozkošný, napadlo ji a ospale se protáhl. Ten mě můţe kdykoli přijít strašit. Zívla, podívala se na pendlovky v rohu pokoje, vedle krabic s nevybalenými knihami. Čtvrt na tři? V tu chvíli dočista zapomněla, ţe hodiny nejdou. Byl to jen další „drahocenný krám“, který její otec koupil s úmyslem, ţe ho příleţitostně opraví. Při pomyšlení na otce se usmála. Jako úředník v osobním oddělení firmy vyrábějící elektroniku nedělal rukama nic jiného, neţ ţe asi překládal lejstra z jednoho konce stolu na druhý. Ale sotva přišel domů, nepřestal je zaměstnávat nejrůznějšími pokusy, projekty, konstruováním, zkoumáním a opravami všeho druhu, jako kdyby jim chtěl nahradit všechen čas, který ve dne prozahálely. A její matka se vyţívala se stejným elánem v zařizování a zvelebování věcí, se stejnou energií malovala a tapetovala a vůbec vylepšovala svět. A aţ tady s tím budou hotovi, bude tahle halda krámů vypadat jako skutečný domov, o tom byla Lea přesvědčena. To uţ se ovšem budou zase stěhovat jinam. Aţ se vdám, usadím se na jednom místě a nikdy se odtamtud nehnu, umínila si, a při tom pomyšlení se usmála. Třeba si jenom 30
vyhrabu díru v zemi, skromnou, pohodlnou díru, tak akorát pro sebe a svou rodinu, a tam uţ jednou provţdy zůstanu, zapustím tam kořeny jako strom. Loudala se nahoru do svého pokoje a cestou zhasínala světla, jenom se přesvědčila, ţe nechala rozsvíceno pro rodiče na verandě u vchodu do domu. Ti byli na druhém konci města, na večírku, který pořádal otcův kolega z nového zaměstnání. Večírek na uvítanou, podle otce. Kdyby tak někdo uspořádal večírek na uvítanou pro mě, zatouţila Lea. Hodiny na jejím psacím stole ukazovaly půl dvanácté. Jsem unavená a půjdu spát, rozhodla se. Příští den, v neděli, měly s Deenou v plánu zahrát si tenis na krytých kurtech tenisového klubu ve čtvrti North Hills, kde byli Deenini rodiče členy. Aspoň něco, nač se můţu těšit, pomyslila si ospalá, zívající Lea. Odstrčila Georgieho do nohou postele, cvaknutím vypínače zhasla lampičku na nočním stolku a vklouzla pod přikrývku. Tma ji přikryla jako měkoučká deka. Za dvojitými okny mraky zastřely měsíc. Obloha byla šedivá a klidná. Lea si udělala v polštáři důlek pro hlavu a zadívala se do sametové černoty. Ještě ţe jsem prosadila, abych si s sebou mohla vzít svoji starou postel, uvaţovala spokojeně. Něco, nač jsem zvyklá, něco pohodlného… Na samém pokraji příjemného usínání znovu uslyšela ten hluk. Tentokrát jasněji. Přímo nad hlavou. Kroky. Určitě to byly kroky. Pokusila se nebrat zvuk na vědomí, pevně zavřela oči a okraje měkkého péřového polštáře si přetáhla přes uši. Ale přesto je slyšela. Kroky. Strop pod nimi sténal. Jeden. A druhý. Potom v opačném směru. Jako kdyby někdo přecházel nad její hlavou. Nahoře v mansardě. Ale jak? Kulaté podkrovní okénko bylo moc vysoko a moc malé, 31
neţ aby tudy mohl někdo vlézt dovnitř. A jiný vchod tam nebyl. Lea se v posteli posadila. Strop zaskřípěl přímo nad její hlavou. Kroky v botách na podlaze v podkroví. Klap. Klap. A nazpátek… klap, klap. A teď hlasitější. Ne! Lea odkopla přikrývku, vyskočila, srdce jí bušilo. „Héj!“ vykřikla, oči upřené k tmavému stropu. Mlčky naslouchala. Klapání na chvilku přestalo, pak se ozvalo znova. V tom na ni padl strach, rozsvítila lampičku a pak lustr. Přes pyţamo si navlékla hedvábný modrý ţupan a vyklouzla do vietnamek, které pouţívala jako slipry. Měla bych asi zavolat policii, napadlo ji. Jsem koneckonců docela sama v domě a nahoře určitě někdo chodí. Kdyţ tam ale prostě nikdo chodit nemůţe. A i kdyby se tam někdo dostal, tak proč by tam jen tak přecházel a nepokusil se slézt dolů? Jednoduše proto, ţe to všechno je jen výplod mé fantazie nebo podivné zvuky, které vydává kaţdý starý dům, ubezpečovala se Lea. Co kdyţ je to uvolněný šindel na střeše? Jasně, to je ono. Musí to být ono. Uvolněný šindel. A pokaţdé, kdyţ pod něj zafouká vítr, tak se zvedne a s klapnutím zapadne nazpátek. Lea se cítila trochu líp. Ale věděla, ţe se o tom musí doopravdy přesvědčit. S překvapením zjistila, ţe je na kovovém ţebříku za dveřmi svého pokoje. Jako by na chodbu vyšla náměsíčná. A uţ šplhala po ţebříku, i kdyţ měla hruď sevřenou strachem, zvedla a odstrčila padací dveře, povylezla ještě výš, dost vysoko, aby mohla nakouknout do dlouhé, nízké mansardy. „Je tu někdo?“ zavolala, udivená vlastní kuráţí. Tma byla neproniknutelná a chladná. A němá.
32
Jasně ţe tu nikdo není, ujišťovala se. Vysoukala se na podlahu mansardy a tápala podél zdi, aţ našla vypínač. Jediná holá ţárovka, visící ze stropu, zalila místnost bledým naţloutlým světlem. Lea si prohlédla okno, pak se otočila a očima prozkoumala zabedněné dveře do druhé místnosti. Nikde nic. Nikde nikdo. Jen ticho. Tiše a s úlevou si oddechla a sáhla po vypínači, ţe zhasne. Vtom znovu zaslechla kroky. Docela blízko. Tři kroky jedním, dva opačným směrem. Lea se rozhlédla, zaposlouchala se a zadoufala, ţe zvuk přichází shora, ze střechy. Ţe se potvrdí její teorie o uvolněném šindeli. Ale to uţ věděla, odkud zvuky vycházejí. Z místnosti za zamčenými dveřmi. To je šílené, napadlo ji. Ale popošla ke dveřím a ještě si sundala šlapky, aby šla tišeji. Opřela se o jedno prkno a přitiskla ucho na dveře. To je šílené, to je absolutně šílené. Zvuky bylo slyšet dál. Ano, slyšela, ţe přicházejí z druhé strany dveří. To je šílenství, naprosté šílenství. Ta místnost je sto let zamčená. Určitě šílím. Začínám ztrácet rozum. Zamknutá a zatarasená sto let. „Haló! Slyšíte mě?“ zakřičela do dveří. Naklonila se, těsně přitiskla ucho ke starému dřevu a netrpělivě naslouchala. Teď z druhé strany neslyšela nic. Zvuky ustaly. Srdce jí prudce bušilo a celá se třásla. V matném ţlutavém světle vypadalo všechno neskutečně, jako by se ocitla ve vybledlém starém filmu. Zvuky přestaly, jako by reagovaly na její výkřik. „Haló!“ zavolala znovu přímo do dveří, ruce do trychtýře jako megafon. Na druhé straně bylo ticho. 33
Tíţivé ticho, jako kdyţ někdo poslouchá. Poslouchal, co udělá ona. A pak zaslechla tichý, ţbluňkavý zvuk dopadajících kapek. Zvedla hlavu právě včas, aby zahlédla tmavou tekutinu, která začala prosakovat škvírou nad horním okrajem dveří. Stékala rychle v jediné vlně rovnou na podlahu u dveří a rozlila se u Leiných nohou. Lea zaječela a uskočila nazpátek. Byla to hustá tmavá tekutina. Byla to krev. Krvavá opona. Valila se dolů po dveřích a na podlaze u jejích nohou utvořila tmavou, šířící se louţi. Přitiskla si ruce na obličej a nebyla schopna odtrhnout oči od toho krvavého vodopádu. Znovu zaječela. A znovu a znovu.
34
VI. „Deeno, prosím tě, pospěš si!“ Lea si ani neuvědomila, ţe do telefonu křičí. „Uklidni se, jen to zkus,“ chlácholila ji vyděšená Deena dna druhém konci linky. „Jsi hysterická, Leo. To, co říkáš, nedává ţádný smysl.“ „Ovšem to nedává ţádný smysl,“ zavřískala Lea, křečovitě tiskla sluchátko a lapala po dechu. „On v tom ţádný smysl není! Prosím tě, pospěš si.“ „No dobře. Jen co si vezmu něco na nohy,“ ujistila ji Deena. „Hned jsem tam. A vůbec, kde máš rodiče?“ „Nevím. Někde na návštěvě. Číslo mi tu nenechali,“ vyrazila ze sebe Lea jedním dechem, oči upřené na podlahu u dveří svého pokoje, jako by očekávala, ţe proud krve poteče za ní dolů. „Ta hnusná Fear Street,“ vykřikla Deena. „Proč musíš bydlet zrovna na Fear Street? Minulý rok jsem tam zaţila něco hrozného!“ „Dělej, Deeno, já jsem tu sama!“ ţadonila Lea. „dobře, tak nashle.“ Linka oněměla. Lea poloţila sluchátko, oči stále upřené na podlahu u dveří. To je pochopitelné, ţe moje historka nedává ţádný smysl, uvaţovala. Jak by také mohla? Kroky v místnosti uţ sto let zabedněné? Vodopád krve stékající po dveřích? S rukou na sluchátku klesla na kraj postele. Naslouchala. V domě bylo v tuto chvíli ticho. Takové ticho, ţe slyšela měkký tikot hodin ve svém pokoji. Takové ticho, ţe slyšela, jak v bezlistých korunách starých stromů na dvorku před domem 35
sviští vítr. Nahoře byl klid. Ale co ta krev? Ještě pořád teče? Zaplavila uţ mansardu? Uţ brzy prosákne stropem dolů na její postel? Vrhla zděšený pohled na strop. Ta ohromná okrouhlá skvrna kolem mosazného lustru… Byla tam uţ předtím? A co ty dlouhé, rovné praskliny v omítce? Také si nevzpomínala, ţe by je předtím viděla. Musím se odtud dostat, rozhodla se. Rozběhla se k šatně, otevřela dveře a trhnutím za šňůru rozsvítila. Všechny věci v šatně jí připadaly, jako by patřily někomu jinému. Byly její ty šaty pověšené na tyči, narovnané na policích, naházen na podlaze, ty hromádky punčoch a prádla, blůzy a trička, které ještě pořád čekaly na roztřídění a uloţení? Nic mi tu nepatří, pomyslela si a zmocnila se jí panika. Všechno v tomhle domě je mi cizí. Nic tu není, jak má být. Překotně ze sebe stáhla pyţamo, odkopla je stranou a popadal dţíny a zelený svetr s dlouhými rukávy. Kam bych měla jít? Kam můţu jít? Kdyby tu tak byli otec a matka! Ale co by si počali s tou krví, s tím proudem krve? Lea vyběhla ze svého pokoje, zarazila se ve dveřích, rozhlédla se na obě strany chodby, a teprve teď si uvědomila, ţe je bosa. „Kam chceš jít?“ zeptala se hlasitě sama sebe. Ve velkém starém domě zněl její hlas slaboučce a ustrašeně. „Nedokáţeš jasně uvaţovat.“ Pohledem k hornímu konci ţebříku se přesvědčila, ţe padací dveře jsou na svém místě. Ano, je to tak. Dokonce ani na zběsilém útěku před proudem krve, na útěku z mansardy, kdyţ celá šílená, roztřesená strachem, jaký ještě nezaţila, strachem předtím naprosto nepředstavitelným, sjela po ţebříku dolů, nezapomněla zašoupnout padací dveře. Ulehčilo se jí, kdyţ viděla, ţe jsou pořád na svém místě. A v domě ţe je klid. Ale co nahoře? Co se děje v mansardě? Zavolám policii, rozhodla se. Proč ji to nenapadlo dřív? To je přece jasné. Policie. 36
Běţela dolů, dřevěné schody ji studily do bosých nohu. Cestou do kuchyně rozsvítila všechna světla. Popadla sluchátko a vytočila 911. Neţ se na druhé straně ozvalo zvonění, byl na lince slyšet šum statické elektřiny. Za pár vteřin se ozval muţský hlas. „Serţant Barnett.“ „Haló… já… já potřebuju, abyste mi pomohli.“ „Jak vám můţu pomoci?“ zeptal se starostlivě. „Víte… víte… … je tam krev. V naší mansardě,“ vykoktala Lea a upřeně zírala kuchyňským oknem do noční tmy. „Prosím?“ „Přijeďte, prosím vás. Musím vám to ukázat. Je to krev. Teče dolů. Jsem tu sama.“ Lea si uvědomila, ţe to, co říká, nemá hlavu ani patu, ale v hlavě jí vířilo a slova byla nesouvislý blábol. Odvrátila se od okna a pohledem přeletěla dlouhou chodbu k hlavnímu vchodu, jako by čekala, ţe tam něco nebo někoho uvidí. Chodba však byla prázdná. Já fakt ztrácím rozum, napadlo ji. „Pospěšte si… buďte tak laskav,“ prosila do telefonu. „Hned k vám někoho pošlu,“ ujistil ji serţant. „Řekněte mi své jméno a adresu.“ Lea měla absolutně prázdnou hlavu. Jméno a adresu? Takhle to vypadá, kdyţ člověka posedne panika. Přestane ti to myslet, na všechno zapomeneš… na všechno, kromě strachu. Musím pryč odtud, rozhodla se. Ozval se zvonek u dveří. Deena! Vrátila se jí paměť. Řekla serţantovi své jméno a adresu. Zvonek u dveří se ozval podruhé, tentokrát déle a naléhavěji. „Ještě si ověřím, jestli jsem si to zapsal správně,“ poţádal serţant Barnett. Lea zaúpěla. „Pospěšte si, prosím vás.“ Serţant opakoval Leinu adresu. „Náš vůz tam bude za pět minut. Bude to stačit, co myslíte?“ „Snad ano,“ hlesla Lea a běţela po chodbě k domovním dveřím. 37
Otevřela, právě kdyţ Deena zazvonila potřetí. „Leo… ty jsi neotvírala. Měla jsem takový strach!“ Divoce rozcuchané blonďaté vlasy padaly Deeně do obličeje a cípy vlněného ponča vlály v prudkém větru. „Díky, ţes přišla. Pojď dál, rychle. Je hrozný vítr,“ vyhrkla Lea a očima zkontrolovala ulici v obou směrech. Po trávníku vířilo listí v divokém nekončícím tanci. Staré stromy se ohýbaly a kymácely. Jako kdyby celý přední dvůr oţivl, připadalo jí. Přibouchla dveře a celá se třásla. „Já ti… já ti…l mám takový strach,“ vydechla. „Já fakt nevím, oč jde,“ řekla Deena, strhla ze sebe pončo a přehodila je přes zábradlí. „Tak ty jsi šla do mansardy a viděla tam krev?“ Byla jsem ve svém pokoji,“ znovu vysvětlovala Lea. „Spala jsem. Ale probudila jsem se, protoţe jsem slyšela nahoře nějaké zvuky.“ „Nahoře v mansardě?“ „Ano. Kroky. Aspoň to vypadalo jako kroky. Já ale věděla, ţe to není moţné, a proto jsem tam nahoru vylezla a… a pak ty dveře… po těch dveřích začala stékat krev a…“ Deena poslouchala s otevřenými ústy a nedůvěřivě vytřeštěnýma očima. Vtom se výraz jejího obličeje změnil a významově si Leu změřila. „Leo, to se ti jen zdálo,“ poloţila jí konejšivě obě ruce na třesoucí se ramena. „Coţe?“ „Byl to sen. Určitě. Ty jsi spala, říkalas to tak, ne? A to ostatní se ti zdálo. A pak ses probudila ve svém pokoji a myslela sis, ţe se to opravdu stalo. A zavolala smě.“ Lea ucouvla a vysmekla se kamarádce z rukou. „Ty si myslíš, ţe jsem cvok, ţe si to myslíš?“ „Ale ne, jasně ţe ne,“ trpělivě ji ujišťovala Deena. „Některé sny můţou být hrozně ţivé. Já také takové mívám. Jako ze ţivota.“ „To nebyl sen,“ zlostně trvala na svém Lea. „Ta krev tekla dolů rovnou k mým nohám.“ Deena sklouzla pohledem na její nohy. „Umyla sis je?“ „Ne, ovšemţe ne. Neměla jsem čas,“ odpověděla Lea, a také se 38
podívala na své nohy. Nebyla na nich jediná krvavá skvrna. Ani stopa po krvi. Pozvedla hlavu. „Uskočila jsem. A potom jsem běţela dolů.“ „Leo…“ začala Deena. Ale Lea jí popadla za ruku a táhla ke schodům. „No tak, co to děláš?“ „Ukáţu ti to,“ prohlásila Lea. Deeniny ruce byly ještě pořád studené, jak přišla zvenku. „Tak pojď. Ukáţu ti, ţe to nebyl sen.“ „No tak počkej, Leo…“ zdráhala se Deena. „Snad bychom tam ani neměly chodit.“ „Proč se bojíš, kdyţ to byl jen sen?“ provokovala Lea kamarádku. „Já prostě…“ Deena potřásla hlavou, jako by s pokoušela uspořádat myšlenky. „Já prostě nemám ráda staré tmavé půdy.“ „Tak koukni,“ prohlásila Lea a vlekla ji dál, „ty jsi řekla, ţe jsem cvok, a tak…“ „Neřekla jsem, ţe jsi cvok. Já jen připustila, ţe se ti to mohlo zdát. Ţe jsi měla něco jako noční můru.“ „Ono to také je jako noční můra,“ povzdechla si Lea. „Jenomţe opravdová, Deeno. To všechno je pravda!“ Tak pojď.“ A vlekla ji s obnovenou silou. „Tak dobře, ale netahej mě!“ souhlasila Deena. „Sama nemůţu uvěřit tomu, co dělám.“ Pod ţebříkem u Leina pokoje zaváhaly. Obě se podívaly vzhůru k padacím dveřím a naslouchaly. Ticho. „Tak pojď,“ zašeptala Lea. Začala šplhat po ţebříku. „Jenom ti ukáţu tu krev a pak to zase zavřeme.“ „Mně se to fakt nelíbí.“ Deena stoupla na ţebřík a drţela se těsně za Leou. Lea zvedla a odsunula poklop. Obě mlčky zíraly do mlčenlivé tmy. „To je divné. Nechala jsem v mansardě rozsvíceno. Vím určitě, ţe jsem nezhasla,“ ţasla Lea a podívala se dolů na kamarádku. Deena jí pohled beze slova oplatila. A po chvíli poznamenala: „Co kdybychom si vzaly baterku nebo tak něco?“ 39
„Ne, já rozsvítím,“ trvala na svém Lea, protáhla se obdélníkovým otvorem a zmizela. „Leo, prosím tě…“ zavolala tiše Deena a její rozechvělý hlas prozrazoval strach. „Nechoď tam. Stůj!“ Pozdě. Lea uţ vstoupila na podlahu mansardy a Deena se vysoukala za ní. Nerovná prkna na podlaze studila Leu do bosých nohou. Tápavě nahmatala vypínač a otočila. Ţlutavé světlo zalilo dlouhou, nízkou mansardu. „Tamhle…“ vydechla Lea a ukázala. „Tamhle jsou ty dveře. A podívej…“ Obě děvčata se schoulila k sobě a matným ţlutým světlem pohlédla tím směrem. Ţádná nepromluvila. Na střeše nad jejich hlavami burácel vítr. První přerušila ticho Lea. „Já tomu nerozumím,“ hlesla a pevně si přitiskla ruce na obličej.
40
VII. „Žádná krev,“ řekla tiše Deena. „Ţádná krev,“ opakovala Lea. V ţlutavém světle vypadalo všechno nereálně jako ve snu. Dalo se snadno rozeznat, ţe dveře byly jako vţdycky neporušené, zamčené, zabedněné – a suché. „Tak to byl přece jen sen,“ zašeptala Lea a upřeně se dívala před sebe. „Mně se ti tak ulevilo,“ oddechla si Deena. Lea si uvědomila, ţe také ona by měla cítit úlevu, ale k vlastnímu překvapení ji přepadl větší strach neţ předtím. „Pojďme dolů,“ řekla rychle. Deena sestupovala první, aby Lea mohla zašoupnout padací dveře. Kdyţ šly po schodech dolů, ozval se zvonek u domovních dveří. „Policie!“ zavolal hlas zvenčí. „Ještě tohle!“ zaúpěla Lea a poloţila si ruku na čelo. „já zavolala policii. Co jim jenom řeknu?“ „Policie!“ opakoval hlas. Následovalo hlasité bušení na dveře. „Já nevím!“ vykřikla Deena. „Přece mu nemůţu říct, ţe se mi něco hrozného zdálo,“ naříkala Lea. Otevřela domovní dveře. Pod lucernou na verandě stál mladě vyhlíţející policista. V tmavomodré uniformě, jednu ruku na pouzdru s revolverem, druhou napřaţenou, ţe znovu zabuší. „Jmenuji se Beard a jsem od policie,“ představil se a zkoumavě si prohlédl nejdřív Leu, potom Deenu. „Tak jaké tu máte problémy?“ „No… všechno je vlastně v pořádku,“ hlesla Lea a pootevřela vnější dveře jen pár centimetrů. „V pořádku?“ Jeho malé, tmavé oči se podezřívavě zúţily. 41
„No… ano,“ vypravila ze sebe Lea, neschopná skrýt rozpaky. „Slyšela jsem nějaký hluk nahoře v mansardě. Chci říct, měla jsem dojem, ţe slyším hluk. Ale vlastně jsem nic neslyšela.“ „Jaký to byl hluk?“ zeptal se policista, viditelně se mu ulevilo a jeho ruka klesla dolů k boku. „Vlastně ţádný … Chci říct…“ Lea očima hledala pomoc u Deeny, ale ta jen pokrčila rameny. „Šla jsem nahoru do mansardy, ale nic tam nebylo,“ pokračovala Lea. „Dostal jsem tísňové volání na tři nula dva.“ Policista Beard se jí díval přímo do očí, jako by v nich pátral po pravdě. „Dovolte, abych šel dál a trošku se tam porozhlédl?“ „Ano, jen pojďte,“ váhavě souhlasila Lea. „ale váţně je všechno v pořádku. Fakt.“ Podrţela dveře a ostraţitý policista vešel dovnitř. Potom ho doprovázela na rychlé prohlídce domu. „Jsem rád, ţe nejsou ţádné problémy,“ prohlásil bez úsměvu, kdyţ se po prohlídce vracel na verandu. „Promiňte,“ upřímně se omlouvala Lea. „Měla jsem hrozný strach. Byla jsem docela sama doma a myslela jsem, ţe slyším bůhvíco. Fakt mi to promiňte.“ „Nic se nestalo,“ řekl policista, kdyţ uţ vyšel na chodník u domu a všiml si prázdných krabic naskládaných u postranní zdi. „Tahle končina můţe člověku nahnat hrůzu. Vidím, ţe jste se právě přistěhovali.“ „Ano,“ přisvědčila Lea. „Jen beze všeho zavolejte. Lepší mít jistotu, neţ pak litovat. Víte, jak to myslím?“ A v širokém úsměvu odhalil policista Beard dlouhé, křivé přední zuby. „Díky,“ řekla Lea s ulehčením. „Moc vám děkuju.“ Gestem opravdového filmového poldy se dotkl okraje čapky. Lea s Deenou sledovaly, jak kráčí po příjezdové cestě ke svému černobílému hlídkovému vozu. Potom Lea zavřela dveře a chystala se, ţe zamkne. „Ne, nezavírej, musím uţ taky jít,“ řekla Deena s pohledem na hodinky. „Jsi uţ v pořádku?“ „Jasně, uţ je to fajn.“ Ujistila jí Lea a zívla. „Teď uţ vím, ţe se mi 42
to všechno jen zdálo.“ „Jednou jsem byla v kině na hororu,“ začala vyprávět Deena, „a tam se nějaké holce v jednom kuse zdály příšerné sny, a pak byly ty sny pořád strašidelnější a strašidelnější a ona se nemohla probudit, a přitom věděla, ţe jestli se neprobudí, tak v tom snu jednou provţdy uvízne a ten sen bude jako její skutečný ţivot. Podle Jade to bylo ohromně zajímavé, ale na mně to ještě měsíc leţelo jako noční můra.“ „No tohle. Ještě ţe sis to nenechala pro sebe,“ poznamenala suše Lea. Obě se rozesmály. „Já uţ budu fakt dobrá,“ ujistila ji Lea. „Díky, ţes přišla. Jsi opravdová kamarádka.“ A objala Deenu. „Běţ spát, A ten zítřejší tenis pusť z hlavy. Pěkně tě to sebralo,“ loučila se Deena, natáhla na sebe pončo a vyšla z dveří. „Díky, kámoško.“ O pár vteřin později uţ byla Lea v posteli, aţ po bradu zachumlaná do pokrývky. Příkrov těţkých mraků se rozestoupil a okny se dovnitř linulo stříbřité měsíční světlo. Lea zahlédla zář reflektorů a měla dojem, ţe slyší, jak u domu zastavuje vůz jejích rodičů, ale bylo to nějaké jiné auto projíţdějící kolem. Ten večírek musí stát za to, pomyslela si. Rodiče normálně nezůstávají tak dlouho venku. Ale sotva začala usínat, uslyšela nad hlavou zvuky. Jednotvárný dusot. Nejdřív jedním směrem, potom nazpátek. Dusot bot na dřevěné podlaze. Ne, ne, ne. Zvuky tentokrát připomínaly údery prstů do bubnu, byly stále silnější. Vleţe naznak si Lea přetáhla přes uši cípy polštáře, který zvuky utlumil, pevně ho sevřela a usnula. „Víš určitě, ţe to nebylo takové to normální vrzání, co se ozývá v kaţdém domě?“ zeptal se jí u snídaně otec. Na jeho kníru ulpělo pár kapek mléka z vločkové kaše. Lea zavrtěla hlavou a podala mu papírový ubrousek z 43
plastikového zásobníku na stole. Seděli u malého stolku v koutku kuchyně, kde obyčejně snídali. Zaprášenými okny pronikalo dovnitř bodavé ranní slunce. „Ne, ne, ty zvuky tady uţ znám,“ protestovala Lea, jednu ruku pod bradou, druhou si zakrývala oči před dotěrným sluncem. „Musíme sem dát záclonky,“ podotkla matka a mhouřila oči. „Nechceš si se mnou vyměnit místo? Leo? Slunce ti svítí rovnou do očí.“ „Dost moţná, ţe tam nahoře je veverka nebo moţná párek,“ dostal nápad otec. Pozvedl misku k ústům, nahnul ji a vypil zbytek mléka. „Nesmíš být tak vyplašená,“ připojila se matka a pokoušela se odloupnout dílek z grapefruitu. „Myslím, jak jsi volal policii.“ „Mhmm, udělala jsem poplach,“ poznamenal Lea zamyšleně. Rozhodla se neříct jim o krvi stékající po dveřích. Hlavně proto, ţe ţádná krev po dveřích netekla. Uţ tak bylo dost zlé, kdyţ si Deena myslí, ţe mi přeskočilo. Nechtěla, aby si také rodiče dělali starosti. „Mohly to být veverky. Nebo dokonce mýval,“ prohlásil otec a upil kávy. Kdyţ oddálil šálek od úst, měl knír celý mokrý. Jak jen můţe nosit ten knír? Pomyslela si Lea, a sledovala, jak si jej osušuje papírovým ubrouskem. „Jak by se tam dostal mýval?“ byla zvědavá Lea. „Mýval je mazaný,“ odpověděl otec. „Dostane se všude, kam chce. Podívala ses někdy pozorně na mývalí tlapku?“ „ani ne,“ zasmála se Lea. „nevěřila bys, jak jsou šikovní.“ Obrátil ruku dlaní vzhůru, svinul ji a pohybem prstů předvedl mývalí tlapku. „Dost moţná, ţe to byl mýval,“ připustila Lea, upila z pomerančové šťávy a zatvářila se kysele. „Brr. Je v tom pucek.“ „Promiň,“ rychle reagovala matka. „Já vím, ţe ty duţinu nesnášíš, ale nedostala jsem tady ten druh, který ty ráda. Obchod je tu jinak zásobovaný.“ „To nevadí,“ řekla Lea a znovu se opatrně napila. „Potom tam nahoru zajdu,“ slíbil pan Carson. „Ale aţ podruhé uslyšíš nějaké zvuky tak si jich nevšímej, platí?“ Usmál se na ni, tmavé oči nad rezavě hnědým knírem. „Jen ţádnou paniku. To je naše heslo. Souhlas? 44
„Souhlas,“ řekla Lea a zase si představila krev stékající po dveřích. „To tedy byl sen!“ „Je nejvyšší čas pustit se do práce,“ prohlásila matka s pohledem na hodiny. „Dneska děláme koupelnu v přízemí.“ Oba rodiče vyskočili a odkvapili z místnosti. Lea ještě zůstala sedět u stolu, jen odšoupla ţidli, aby na ni nesvítilo slunce. „Jen ţádnou paniku,“ opičila se nahlas po otci. Jemu se to mluví. Večer seděla shrbená nad psacím stolem, pomalu se prokousávala nekonečnou kapitolou z občanské nauky a ignorovala škrábání a klepání nad hlavou. Také příští večer, kdyţ leţela v posteli a – navzdory svému nejpevnějšímu předsevzetí na něho nemyslet – myslela na Dona Jacobse, se zase přinutila nebrat ty zvuky na vědomí. Klap, klap, klap. Pak nazpátek, v opačném směru: klap, klap, klap. Pan Carson šel do podkroví, jak slíbil, a vrátil se s prázdnou. „Našel jsem tam nahoře jen pár chuchvalců prachu,“ oznámil jí se smíchem. „Moţná ţe v našem baráku máme strašně hlučné chuchvalce prachu.“ „Já ale včera večer zase ty zvuky slyšela,“ protestovala Lea. „Hlasité jako údery na buben. Nebo kroky.“ Otec se poškrábal na hlavě a v zamyšlení svraštil čelo. „Mohl to být uvolněný šindel,“ uvaţoval. „Nechám tu střechu prohlédnout. Moţná ještě tento týden.“ Lea se zabrala do domácího úkolu a snaţila se větším soustředěním vyhnat zvuky z hlavy. Pozdě v noci, kdyţ uţ byla v posteli a pozorovala kalné měsíční světlo prosakující novými záclonami, které matka právě pověsila, měla dojem, ţe slyší shora nějaký hlas, ţe někdo mluví přímo nad její hlavou. Prostě to ignoruj, instruovala sama sebe, a zvuk se opravdu hned ztratil. Příští noc se jí zdálo o místnosti naoře. Zdálo se jí, ţe leţí v posteli a hlasité, vytrvalé kroky jí nedovolují usnout. Podívala se ke stropu. Lustr se otřásal. Celý pokoj se začal 45
otřásat pod těmi těţkými kroky. Zdálo se jí, ţe její postel začala klouzat napříč pokojem, a tak vyskočila a v pyţamu vyběhla, na chodbu. Bylo tam chladno. Začala šplhat po ţebříku do mansardy. Měla hrozný strach, ale jiný neţ ve dne, takový, co člověka zavalí a zmocní se ho, takový, co ochromí jeho svaly a mozek – takový druh strachu, co existuje jenom ve snu. V mansardě byla tma a zima. Kdyţ cvakla vypínačem, tma ještě houstla. Přikradla se k zamčeným dveřím. V tomto okamţiku si uvědomovala, ţe je to se. Chtěla se probudit. Snaţila se probudit. Ale nedokázala to. Nemohla uniknout tomu, co se mělo stát vzápětí. Za zamčenými dveřmi uslyšela hlas. Byl to hlas děvčete, tichý a ustrašený, a přicházel odkudsi zdaleka. Lea naslouchala za dveřmi, slyšela hlas a potom začala odtrhávat těţká prkna blokující dveře. Překvapilo ji, ţe se dala odtrhnout tak snadno, jako kdyby byla z lepenky, a odpadla. Zaváhala, pak poloţila ruku na knoflík u dveří. Pálil jako oheň! Zaječela bolestí a ucukla rukou. Chci se probudit. Proboha, ať se z toho snu probudím. Skoro proti vlastní vůli její vlastní ruka znova sáhla po knoflíku, a bez ohledu na pálení jím otočila a otevřela dveře. Nahlédla do pokoje. Bylo v něm oslnivě jasné světlo. Kdosi byl v pokoji, ale Lea nedokázala rozeznat kdo. Světlo bylo příliš jasné. Musela si zastínit oči. Kdosi pokročil kupředu, mimo dosah světla, jakási tmavá postava bez tváře. „Kdo jsi?“ vykřikla Lea. Ani se nemusela dívat a věděla, ţe je to někdo – nebo něco – hrůzného. Něco odporného. Nějaké stvoření plné zloby, které jen čekalo, aţ bude puštěno ze řetězu. „Kdo jsi?“ opakovala a zvedla ruce jako na obranu. Jasné světlo zbledlo a tmavá postave se přiblíţila do zorného pole. „Ne!“ vyjekla Lea, kdyţ poznala smějící se postavu před sebou. Byla to Marci. Marci Hedryxová. Lea se probudila a posadila se v posteli, otřesená, rozechvělá a zalitá studeným potem. 46
Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Tento týden, její třetí na Shadesideské střední, se hrozně vlekl, a také se cítila osamělá. Rodiče měli plno práce s úpravami v domě a málo času pro ni. Deena chodila s novým klukem, vysokým blonďatým basketbalistou jménem Luke Appleman, a veškerý svůj čas trávila s ním. Lea měla snahu sblíţit se s Deeninou kamarádkou Jade. Avšak Jade byla nesmírně oblíbená a pořád v jednom kole, angaţovaná ve spoustě klubů a se spoustou přátel, a podle všeho neměla na Leu čas. Lea se pokoušela moc neuvaţovat o tom, jak je osamocená. To ale bylo zrovna tak snadné, jako nemyslet na Dona Jacobse. Během toho týdne ho několikrát zahlédla. Pokaţdé byl s Marci. Po kaţdé se na Leu podíval plachým, omluvným pohledem, aby vzápětí zase věnoval pozornost Marci. V sobotu večer byla Lea zase sama doma, otec s matkou odešli na jiný večírek. Původně s Deenou plánovaly, ţe půjdou do kina, ale Luke na poslední chvíli zavolal Deeně, ţe má dva lístky na rockový koncert ve velkém sále ve Waynesbridge. Deena se moc omlouvala a prosila Leu, aby to pochopila, a šla na koncert. Lea se chvilku dívala na televizi, mačkala dálkové ovládání, hned sledovala jeden program, hned druhý, ale nic ji moc nezaujalo. Napadlo ji, ţe by si měla udělat domácí úkol, ale usoudila, ţe by to bylo zrovna takové ubíjení času. Jít do biografu sama jí bylo také trapné, hlavně proto, ţe tam určitě budou kluci a holky z Shadysideské střední. Vypůjčím si kazetu s nějakým filmem, rozhodla se, vypnula televizi a přecházela sem a tam v obýváku po sešlapaném koberci, který rodiče ještě nevyměnili. Pak ten nápad zamítla. V sobotu večer v tuhle dobu uţ stejně budou všechny dobré filmy rozpůjčeny. Nakonec, chvilku po deváté, šla nahoru do svého pokoje, ţe si bude v posteli číst nový historický román, který si její matka vypůjčila v Shadysideské knihovně. To je zrovna, to co potřebuji. Utéct nazpátek do jiného století, řekla. Si. Přečetla jen pár stránek, kdyţ se nad její hlavou ozvaly ty zvuky. 47
Klap, klap. Klap, klap. Ţuch, ţuch. A zavrzání. Zkusila nevšímat si jich, obrátila stránku a četla dál. Ale zvuky byly silnější a naléhavější, jako kdyby ji vybízely, aby poslouchala a vynucovaly si její pozornost. A znovu měla dojem, ţe slyší nahoře nějaký hlas. Nebo hlasy. Klidné, apatické, měkké, jako šumění větru. Ale není to vítr. Určitě to není vítr. Lea odloţila knihu a vstala, oči upřené na strop. Ta zamčená místnost musí být přímo nad její hlavou. Ţuch, ţuch, ţuch. A zavrzání. Hlasy nahoře zesílily a zase zeslábly. Já z toho snad zešílím, pomyslela si Lea, a srdce jí divoce bušilo. Vzpomněla si na svůj sen. Nesmysl, Marci Hendryxová a uvězněná v tomto zabedněném pokoji. A na druhý sen, ten s krví stékající po dveřích, který byl tak skutečný. Štípla se do paţe. Pořádně… Jsem vzhůru. Není to sen. Tohle je skutečnost – ţádný sen. A zvuky nahoře se ozývaly dál. Jdu tam, rozhodla se. Kdyţ šplhala nahoru po kovovém ţebříku a snaţila se odšoupnout padací dveře z otvoru ve stropě, překvapilo ji, ţe tentokrát neměla tak velký strach. Byla jen naštvaná. A zvědavá. Co se to vlastně děje? Kdo – nebo co – dělá ten hluk? A proč? Jen proto, aby ji dohnal k šílenství? Otec má asi pravdu. Podle všeho je to uvolněný šindel ve střeše, namlouvala si, kdyţ se šátrala podél zdi a rozsvítila ţlutavé světlo. Vyskočil před ní její vlastní stín a vyděsil ji. Jen ţádnou paniku. Pozorným pohledem přelétla dlouhou nízkou mansardu a opatrně přešla k zabedněným dveřím. Kráčela pomalu a obezřetně a pozorně naslouchala. 48
Zastavila se u dveří a předklonila se. Zadrţovala dech. Ano. Bylo slyšet hlasy. Příliš tiché, neţ aby bylo rozumět slovům. Ale někdo byl uvnitř. Nějaké děvče. Byl to hlas děvčete. Znovu si připomněla svůj sen. Tentokrát jsem vzhůru, opakovala si. Jsem vzhůru. Jsem vzhůru. Přitiskla ucho na dveře. Pak si představila proud krve na dveřích, rozmyslela si to a zase odtáhla hlavu. Slyšela hlas, ale nemohla rozeznat ani jediné slovo. „Kdo je tam?“ vykřikla a nepoznávala vlastní hlas. Tak byl pronikavý. „Kdo je tam?“ Čekala na odpověď. Hlas na druhé straně dveří zmlkl. „Vím, ţe jsi tam. Slyšela jsem tě,“ zavolala, tak rozčilená, ţe ani necítila strach. Ticho. Dokonce i svištění větru zvenčí jako by ustalo. Rozluštím tu záhadu jednou provţdy, rozhodla se Lea. Ale jak? „Jsi tam?“ zavolala. Ticho. Oběma rukama zabušila na dveře. „Jsi tam? Slyšíš mě?“ Naslouchala. Ticho. Srdce jí bušilo jako splašené. Zrak se jí zamlţoval a hned zase zostřoval. Cítila, ţe nad sebou ztrácí kontrolu. Ale nemohla tomu nijak zabránit. Musí zjistit, kdo to tam chodí, hovoří, vydává ty zvuky. Uchopila jedno prkno a trhla. Pohnulo se. Je uvolněné, uvědomila si. Dá se utrhnout. Zapřela se a připravila se znovu zatáhnout. Ohlušující rachot – rána jako kdyţ vybouchne bomba – způsobil, ţe prkno upustila. Stála jako ochromená tím strašným hlukem, kdyţ tu ze dveří proti ní vystřelily ohromné, špičaté zelené bodce.
49
VIII. Lea
uskočila a bodce minuly cíl. S očima vytřeštěným hrůzou viděla, Jak zase zajely nazpátek do dveří a vzápětí úplně zmizely. Ale ten ohlušující rachot zněl dál a odráţel se od stěn nízké mansardy. Zkontrolovala, jestli není zraněná, nohy měla vratké a roztřesené a namáhavě oddechovala. „Jsem v pořádku,“ vyhrkla hlasitě. Je tohle skutečnost nebo ne? Ptala se sama sebe. Je to tentokrát skutečnost? Otočila se a pádila k padacím dveřím, skočila na ţebřík, málem spadla, a v poslední chvíli se zachytila oběma rukama za horní příčku. S divoce bušícím srdcem zatáhla poklop přes otvor a sjela po ţebříku na podlahu chodby. Tam dlouho stála, opřená o studený kov, oči pevně zavřené. Snaţila se popadnout dech a přinutit se k poslušnosti roztřesené nohy. V uších jí ještě doznívalo hučení, jako by ji pronásledovalo dolů po ţebříku. Zavrtěla hlavou, aby se ho zbavila, a v tom okamţiku si také uvědomila existenci jiného zvuku. Bylo to zvonění. Docela blízko. Teprve kdyţ se několikrát opakovalo, uvědomila si, ţe je to telefon. Zhluboka nadechla a vydechla, aby se uklidnila a zpomalila zběsilé bušení srdce. A pak rychlým krokem přešla do své loţnice, k telefonu na nočním stolku. Jak dlouho uţ zvonil? „Haló?“ ozvala se tenkým pronikavým hláskem jako myška v 50
kresleném filmu. „Haló, jsi to ty, Leo?“ Chlapecký hlas. Velice povědomý, ale nedokázala ho identifikovat. „Ano,“ odpověděla celá udýchaná. „Kdo volá?“ „Tady Don. Don Jacobs.“ Hlas měl plechový nádech a zněl jako z velké dálky. V pozadí Lea slyšela automobilový klakson a zvuky pouličního provozu. Začala hovořit, ale nevyšel z ní ani hlásek. Musím se uklidnit. Klid. Jen klid. Odkašlala si a zkusila to znovu. „Ahoj, Done.“ „Ty, Leo – mhmm, nechtěla by ses se mnou sejít? Jsem v obchodním centru na Divison Street.“ „Sejít se s tebou?“ Kdyby se tak dokázala zbavit toho hučení v uších. Řekl, ţe se s ní chce sejít? Klid. Jen klid. „Ano. Můţeš přijít?“ zeptal se Don. „Váţně bych to chtěl nějak odčinit. Tu nepodařenou schůzku minulou sobotu, víš… a vůbec.“ Nedělej to, radil jí jakýsi hlas. Ale Lea musela pryč z domu, pryč od toho hučení, od těch zvuků, dál od toho pokoje v mansardě. Klid. Jen klid. „Ano. Můţeš přijít?“ zeptal se Don. „Váţně bych to chtěl nějak odčinit. Tu nepodařenou schůzku minulou sobotu, víš… a vůbec.“ Nedělej to, radil jí jakýsi hlas. Ale Lea musela pryč z domu, pryč od toho hučení, od těch zvuků, dál od toho pokoje v mansardě. „Jistě. Sejdu se s tebou,“ vděčně uvítala nabídku. Ano! Pryč odtud! Pryč z toho podivného starého baráku! A zase uviděla bodce, ucítila bolest, která musela přijít, kdyby pronikly do jejího těla. Před pouhými několika minutami. „Kde jsi teď?“ zeptala se dychtivě a rukou si přihladila vlasy a urovnala ofinu. „Jako já? Volám z telefonní budky. Je tu strašný kravál,“ překřikoval automobilovou houkačku. „Kde se sejdeme?“ zakřičela do telefonu svoji otázku. „Vyhovovala by ti Petova pizzerie? Víš, kde to je?“ „Nevím, ale najdu to.“ 51
„to je báječné, Leo. Báječné. Pospěš si, fajn? Moţná ještě stihneme kino. Ještě není tak pozdě.“ „Fajn. Tak nashle, Done. Za chvilku jsem tam.“ Lea poloţila sluchátko a rozběhla se k šatně, pak zase zpátky k telefonu, a zase k šatně, aţ se nakonec zastavila uprostřed pokoje. Točí se ten pokoj nebo já? Uvaţovala. Sesula se na okraj postele, zavřela oči a těţce oddechovala. Zvedal se jí ţaludek. To hučení v uších pokračovalo a bylo tak hlasité, aţ ji znervózňovalo. Musím odtud, bylo to jediné, nač dokázala myslet. To je neuvěřitelné, ţe zavolal. A v pravou chvíli. Nakonec přece jen vytáhla z šatny něco na sebe, čisté hnědé manšestráky a nový ţlutý svetr od Benettona. Nějak se dokázala obléct a najít klíče od vozu, hodit na sebe bundu, zamknout domovní dveře a vycouvat s autem, malou, deset let starou Hondou civic, s kterou uţ jezdila převáţně ona, na příjezdovou cestu k domu. A nějak jela po tmavých, neznámých ulicích k obchodnímu centru. Kdyţ dojela na skoro prázdné parkoviště, začalo pršet. Většina obchodů zavírala v devět. Na jednom konci bylo ještě několik řad obsazených – nejspíš ty, co byly blíţ u kina, usoudila. Déšť bušil do malého vozu a stěrače s hlasitým vrzáním rozmazávaly vodu po předním skle, coţ spíš zhoršovalo výhled. Co já tu vůbec pohledávám, uvaţovala. Mám schůzku s Donem, odpovídala si. To myšlení ji povzbudilo. Zvuk deště jí konečně vyhnal z hlavy to hučení. Zaparkovala na konci první řady, zhasla motor a světla, stěrače hlučně sklouzly na svá místa. Potom přeběhla asfalt plný louţí k nejbliţšímu vchodu, budu přes hlavu jako kapuci. Skleněné dveře byly zamčené. S bundou nad hlavou a Lea rozhlédla a nalevo uviděla nápis označující kino. Rozběhla se tím směrem, vítr jí zalil obličej sprškou studeného deště a od tenisek jí cákalo. Cítila, jak studená voda promáčí manţety jejích kalhot. Já ale budu mít ránu, aţ tam konečně dorazím, pomyslela si a cítila se prabídně. Déšť trochu polevil. Dvoukřídlé dveře vedle kina se šesti promítacími plátny byly otevřené a Lea celá nedočkavá vešla 52
dovnitř. Spustila bundu na ramena a otřepala se jako pes, kdyţ vylezla z vody, aţ to cákalo na světlý vzorkovaný koberec. Petova pizzerie byla přímo proti kinosálu. Lea viděla, ţe je plná mládeţe. Smích a hlasitý hovor se nesl aţ ven, spolu s pikantní vůní sýra a kečupu. Rukou si přihladila vlasy a napůl šla, napůl běţela k restauraci. Cestou si svlékala bundu a popotahovala svetr. Sotva vkročila otevřenými dveřmi dovnitř, hlasy zesílily. Hned jak prošla kolem přední pokladny, uviděla Dona. Seděl v boxu uprostřed restaurace, přímo pro ní. Rychle mu pokynula, ale on jí podle všeho neviděl. „Ahoj, Done,“ zavolala celá šťastná, vešla do boxu a začala si svlékat bundu. A pak si všimla, ţe kdosi sedí u stolu proti němu. Marci! „Ach jo,“ tiše vyhrkla Lea a zůstala stát s otevřenou pusou. Marci se k ní otočila. „Co tu pohledáváš?“ zeptala se co nejprotivnějším tónem. „Já?“ Lea očima hledala pomoc u Dona, ale ten se jen začervenal, rychle a skoro neznatelně pokrčil rameny, a pak se rozpačitě otočil. „Jenom jsem vám chtěla říct ahoj.“ Vykoktala se Lea a cítila, jak jí rudnou tváře. Teď jí don dával očima znamení, zřejmě se jí snaţil naznačit, ţe tohle nebyl jeho nápad. Ţe sem Marci zrovna přišla. „Rádi tě vidíme.“ Řekla Marci posměšně. „Ale byli bychom s Donem radši sami.“ A přes stůl poloţila svou ruku na Donovu. Donovi to podle všeho bylo trapné, ale ruku neodtáhl. „Ty…Leo, nesedneš si k nám?“ zeptal se. Je to fakt slaboch, pomyslela si Lea. „Ne, díky, musím uţ jít.“ Snaţila se o lhostejný a klidný tón, ale hlas se jí třásl a prozrazoval, jak je nervózní. Poslepu se rozběhla ke dveřím – vrazila do servírky s tácem plným limonády. Ta zaječela a tác s řinkotem spadl na podlahu, kde se vzápětí rozlil hnědý proud. „Ach… promiňte mi to!“ vykřikla Lea mnohem hlasitěji, neţ měla v úmyslu. 53
Všichni se k ní otočili a civěli. Lea si všimla, ţe se na ní dívají i Marci s Donem. Marci si div nevykroutila krk, na tváři otevřený úsměšek. Zalykajíc se vztekem, vyběhla Lea s bundou v ruce do téměř prázdné haly, a pak ven, nazpátek do deště. Dokázala bych Marci zabít, napadlo ji. Zabít! Jak mi to jen mohl Don udělat? Vytrvalý déšť ji studil ve vlasech a na ramenou vodou nasáklým svetrem. Bundu si však neoblékla. Teď uţ šla pomalu jako omámená, dokonce si ani nebyla jistá, ţe jde správným směrem. Šumění deště přehlušilo všechny ostatní zvuky. Ale v uších jí zněl Marciin opovrţlivý hlas. „Ale byli bychom s Donem radši sami.“ Ještě nikdy mě nikdo tak neponíţil, pomyslela si Lea; po čele a po tvářích jí stékaly pramínky studeného deště. Pořád ještě s bundou v ruce se ani nenamáhala setřít vodu z tváře. Co jsem jí vlastně udělala? A jakou roli v tom hraje Don? To má z Marci tak hrozný strach? Nebo si ze mě udělal legraci schválně? Navedla ho ona, aby mě dnes večer zavolal? Byl to jeho nápad? Vypadat tak rozpačitě, tak nesvůj, kdyţ jsem přišla. To nemohl být jeho nápad, došlo k závěru. Marci určitě přišla aţ potom, co mě zavolal. Proč tam jen tak seděl? Proč neudělal nic, aby mi pomohl? Otevřela dvířka u vozu a hodila bundu na druhé sedadlo. Vklouzla za volant, promáčená na kůţi, celá roztřesená zimou, ale tak naštvaná, tak rozzuřená, ţe si toho ani nevšimla. To bylo naposled, umiňovala si, kdyţ šátrala v kapse bundy po klíčích od vozu. Tohle bylo naposled. Zpátky do toho ponurého, prázdného baráku. Nahoře ve své loţnici ze sebe stáhla promočený svetr. Pustila na sebe horkou sprchu, umyla si vlasy, ale necítila se ani o trochu líp. Nikdy bych tam nešla, kdybych neměla takový strach zůstat sama 54
doma, pomyslela si. Nikdy bych nesouhlasila, ţe se s ním sejdu, kdybych měla jasnou hlavu. Teď bude mít Marci další historku k lepšímu pro své přátelé, trpce uvaţovala Lea, kdyţ vklouzla do postele. A celý Shadyside se bude bavit na můj účet. Cítila, jak se jí oči zalévají slzami a úporně potlačovala pláč. Dokázala bych Marci zabít. Fakt bych to dokázala. Vtom se nad její hlavou ozvaly zvuky a přerušily její trpké myšlenky. Zase ty kroky. Ve stropě to skřípalo pod jejich vahou. Byly to kroky, o tom se nedalo pochybovat. Přímo nad její hlavou. Nejdřív jedním směrem. Potom nazpátek.
55
IX. Tentokrát
mě nic nezastaví, umínila si Lea. Zjistím, kdo to tam nahoře chodí – a nedám se odstrašit. Natáhla si ţupan a gumové šlapky a šplhala po ţebříku na chodbě vedle svého pokoje. Kolem světla na chodbě pomalu bzučela velká černá moucha, jedna z posledních toho podzimu. „Ty nevíš, ţe uţ máš být mrtvá?“ zavolala na ni Lea, jen aby slyšela svůj vlastní hlas. Zvedla padací dveře, odšoupla je stranou a překvapeně zamrkala, protoţe uvnitř svítilo světlo. Potom si uvědomila, ţe určitě nechala rozsvíceno, kdyţ předtím utíkala z mansardy. Tentokrát neuteču, pomyslela si a vysoukala se do ţlutavého světla v podkrovní místnosti, postavila se, těsněji se zahalila do ţupanu a pevněji si převázala pásek. „Tentokrát odhalím tvé tajemství,“ řekla směrem k zamknutým dveřím. Měla pocit, ţe má víc odvahy a energie, kdyţ mluví nahlas. Zastavila se kousek od dveří a pomalu je shora dolů zkoumala očima. Ani stopa po krvi, ţádné ţelezné bodce. Ţádné hučení. Udělala váhavý krok kupředu a pod jejíma nohama vzdorovitě zavrzala podlaha. Naklonila se, aby si ve zvláštním ţlutavém světle prohlédla dveře. Prkna na dveřích byla pokryta silnou vrstvou prachu, zbrázděná rýhami a prasklinami a pokroucená stářím a suchým vzduchem v mansardě. Hlavičky vyčnívajících hřebíků byly zrezavělé. Jedno prkno bylo uprostřed skoro prasklé a viselo jen na několik hřebech. 56
Dokonce i Lee, která měla pramalé ponětí o truhlařině, bylo jasné, ţe hřeby byly zatlučeny narychlo. Některé byly zkřivené a jejich hlavičky vyčnívaly v roztodivných úhlech. Některé byly zaraţeny jen napůl. Ať je zatloukal kdokoli, pomyslela si Lea, buďto jako řemeslník za moc nestál, nebo strašně pospíchal. Realitní agentka paní Thomasová se zmínila, ţe ty dveře byly zamknuté a zabedněné uţ víc neţ sto let. Prkna podle toho vypadala,usoudila Lea, ale vlastní dveře mohly být zasazený třeba včera. Dřevo bylo hladké a čisté. Nezdály se mi trochu zkroucené nebo popraskané. Ani mosazný knoflík nesvědčil o nějakém stáří. Byl jasný a lesklý, skoro jako by ho někdo pravidelně leštil. Kdyţ si důkladně a systematicky prostudovala dveře, její odvaha vzrostla. Přikročila aţ těsně k nim, přiloţila ucho na hladké dřev a naslouchala. Bleskově ustoupila. Jako kdyby na druhé straně dveří někdo plakal. Oběma rukama se opřela o dveře a se skloněnou hlavou znovu naslouchala. Ano, jako by tam byl nějaký mladý člověk. A ten člověk vzlykal. „Haló!“ vykřikla celá vzrušená. „Je tam někdo? Slyšíte mě?“ Poslouchala. Pláč ustal. Bylo ticho. A pak na Leu zavolal hlas nějakého děvčete, přitlumený silnými dveřmi, ale dost srozumitelný. „Otevři dveře! Prosím tě, otevři dveře!“ Lea překvapeně uskočila. „No tohle!“ Na druhé straně za zamčenými a zatlučenými dveřmi opravdu někdo byl. Ale bylo to vůbec moţné? Lea se zhluboka nadechla a znova se přiblíţila ke dveřím. „Kde jsi?“ hlasitě vykřikla. Ticho. A pak znovu zaprosil ten dívčí hlas, velice ustrašený a velice 57
nešťastný. „Otevři dveře. Prosím tě, otevři dveře.“ Lea zírala s otevřenou pusou. Má je otevřít?
58
X. „Prosím tě, otevři dveře.“ Děvče na druhé straně dveří opakovalo svoji zoufalou prosbu. „Prosím tě!“ Jako by ji zmrazil, nedokázala se Lea rozhodnout. Hlavou jí bleskla příšerná představa. Odporná obluda, ohnivé oči jí lezou z důlků, z tlamy plné tesáků odkapává zelený sliz. Obluda hrozivé vztyčená za dveřmi se hláskem vystrašeného děvčete snaţí Leu oklamat. Stačí otevřít dveře a ona zavrčí svým přirozeným odporný, děsivým hlasem – a skočí. Lea pevně zavřela oči a zapudila z mysli příšernou představu. „Prosím tě, otevři dveře!“ zavolal přidušený hlas, v tuto chvíli ještě ustrašenější a zoufalejší. „Hned se vrátím,“ odpověděla Lea. Uţ se rozhodla. Rozhodla se odemknout dveře. Dolů po ţebříku. Chodbou a po schodech do přízemí, srdce jí bušilo, v hlavě se honily šílené myšlenky a vytvářely divoké obrazy. Jak asi vypadá to děvče v tom pokoji? V komoře za kuchyní našla otcovu velkou kovovou skříňku s nářadím. Přehrabávala se v ní, ruce se jí jen míhaly, jak nazdařbůh odhazovala věci stranou, aţ našla největší kladivo s rozštěpeným koncem, jaké tam bylo. Za skříňkou našla ţeleznou paličku a tu popadla také. A pak, s nářadím v rukou nazpátek po schodech. Kdyţ procházela kuchyní, podívala se na hodiny na sporáku. Moc nechybělo do půlnoci. Rodiče budou doma co nevidět. Bude to pro ně překvapení, napadlo ji. 59
Bude to překvapení pro kaţdého. S těţkými nástroji v náručí Lea pracně vyšplhala po kovovém ţebříku a pospíchala k zamčeným dveřím v mansardě. „Ještě jsi tam?“ zavolala hlasitě a pustila paličku na podlahu. „Ano.“ Hlas byl tentokrát slabounký a vzdálený. „Budeš tak hodná a otevřeš dveře?“ „Zkusím to,“ nejistě odpověděla Lea. „Otevři ty dveře, prosím tě!“ „Pokusím se!“ opakovala Lea tak hlasitě, jak to jen dokázala. Hlas děvčete přicházel z takové dálky, ţe ho Lea sotva slyšela. Natáhla se a zatáhla za nejvyšší prkno. Nepatrně povolilo. Na začátek to nebylo špatné. Nemusí to být tak těţké, jak si myslela. Uchopila prkno jinak, pevně přidrţela a zatáhla. Bylo vyschlé a léty zetlelé. Prásklo a jeden konec se se zaskřípěním úplně uvolnil z rámu, němţ zůstaly jen hřebíky. Na druhý konec pouţila Lea kladivo a rychle, skoro bez námahy prkno vypáčila. Upustila je na podlahu a k nohám, pak se shýbla a odtáhla je stranou. Jedno je pryč, další dvě půjdou také, napadlo ji a měla sama ze sebe radost. Ta stará prkna jsou prakticky ztrouchnivělá, uvědomila si. Odtrhla zbývající dvě právě tak snadno, jako to první – dokonce ani nepotřebovala kladivo – odtáhla je doprostřed místnosti. „Haló, ty tam, jsi v pořádku?“ zavolala. Ticho. „Slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ „Prosím tě, otevři dveře,“ ozval se hlas. „Pokouším se!“ zavolala Lea. „uţ jsem odtrhla prkna, a teď musím přijít na to, jak ty dveře odemknout.“ „Prosím tě, pospěš si,“ volal ten dívčí hlas. Lea se shýbla, aby si prohlédla kliku a zámek pod ní. Ke svému úţasu zjistila, ţe v zámku je mosazný klíč. „Je tu klíč,“ ohlásila vzrušeným hlasem děvčeti za dveřmi. „Teď uţ je můţu odemknout.“ „Udělej to, prosím tě!“ ţadonil hlas. Po kratičkém váhání Lea uchopila kovový klíč. Ještě jednou si představila vztyčnou obludu, chlupatou a slizkou, netrpělivě 60
vyčkávající na druhé straně a mazaně imitující dívčí hlas. Leino váhání však trvalo jen vteřinku. Pak otočila klíčkem. V zámku to tiše cvaklo. Otočila knoflíkem a otevřela těţké dveře.
61
XI. Lea si uvědomila, ţe nahlíţí do krásné vybavené, staromódní dívčí loţnice. Pokoj byl osvětlen svíčkami. Dvě stály na vysokém, mahagonovém prádelníku a jejich plaménky se třepotaly proti zadní stěně, a jedna ve svícnu pod skleněnou cylindrem na nízkém stolku v rohu. Na stěnách byly tmavě kaštanové tapety, strukturou připomínající plsť. Velká postel s nebesy, růţová a saténová, s těţkou prošívanou přikrývkou, zabírala prakticky celý pokoj. A na posteli s nebesy, s rukama sloţenýma na klíně, seděla dívka. Byla asi v Leině věku a staromódním způsobem velmi krásná. Její vlasy, to byla záplava zlatých lokýnek bez pěšinky, zlaté prstýnky jí spadaly do čela a rámovaly její dokonalý oválný obličej. V týle je měla ovázané černou sametovou stuţkou. Děvče mělo bílou pleť, která jako kdyby nikdy nepoznala slunce, jemné rysy, malé modré oči, dokonale rovný nosík a malá ústa. Na sobě bílou blůzu s vysokým límečkem, zřejmě naškrobeným a nepohodlným. Vepředu zdobily blůzu volánky, rukávy měla dlouhé a bohatě nabírané. Dlouhá černá vlněná sukně zakrývala střevíčky. Působila těţce a nemotorně. Vypadá jako viktoriánská panenka, pomyslela si Lea, kdyţ s ji prohlíţela od dveří. Je dokonce ještě menší neţ Deena, a ještě víc připomíná andílka. Obě děvčata se dlouho a mlčky vzájemně pozorovala. Dívka na posteli seděla velmi zpříma, s rukama na klíně. Kromě mihotavých stínů od světla svíček se nic nepohnulo. Konečně se Lea vzpamatovala natolik, ţe ticho přerušila. „Kdo jsi?“ zeptala se. Pořád ještě stála s jednou rukou na dveřích. 62
„Tohle je můj dům.“ Řeklo děvče. Její ústa se roztáhla do úsměvu a oči zajiskřily ve světle svíček. „Coţe?“ Lea ještě pevněji stiskla dveře. „Tohle je můj dům. Ţiju tady,“ opakoval děvče. Mluvilo tenkým, dětským hláskem. „Ale jak ses sem dostala?“ naléhala Lea. „Myslím sem nahoru? Tady do toho pokoje.“ „Líbí se ti můj pokoj?“ zeptalo se děvče dychtivě. Odhrnulo růţovou přikrývku, stouplo si a gestem ruky předvedlo svůj pokoj. Její ruka se zatřepetala v dlouhých stínech od světla svíček jako malá bílá holubice. „Je moc hezký,“ řekla Lea nejistě a cítila, jak se v ní probouzí plíţivý strach. „Ale já tomu fakt nerozumím.“ „cítím se tak sama,“ řeklo děvče a naklonilo hlavu na stranu, aţ se jí sešinuly i její zlaté lokny. „Tak strašně sama uţ tolik let.“ Je to duch, uvědomila si Lea a vykulenýma očima sledovala, jak dívka s podivným úsměvem na rtech vykročila směrem k ní. Přízrak. Ale to není moţné. – To přece ne? „Cítím se tak sama,“ řekla dívka a napřáhla k ní ruce. Tvářila se tak prosebně, tak dychtivě. Postava děvčete se tetelila ve světle svíček, její podoba se ztrácela ve stínech a znovu se zostřovala, kdyţ na ní padlo světlo. Je to duch, pomyslela si Lea. Blíţí se ke mně s rozpřaţenýma rukama. „Ne!“ Lea si dokonce ani neuvědomila, ţe vykřikla. Začala ustupovat do bezpečí mansardy. „Neodcházej, prosím tě,“ ţadonilo děvče tenkým hláskem. „Ty jsi duch,“ mumlala Lea a ustoupila o další krok. Padl na ni strach, těţké závaţí strachu, které se jí pověsilo na nohy a s nímţ zápasila o kaţdý krok. „Cítím se tak sama,“ řeklo děvče a našpulilo rty jako malé dítě. „Můţu si na tebe sáhnout? Můţu si sáhnout na tvé vlasy?“ „Ne!“ Znovu zaječela Lea od strachu vysokým a chraptivým 63
hlasem. „Prosím tě, ne!“ „Neublíţím ti,“ řeklo děvče, ruce stále napřaţené. Její obličej zářil v matném světle svíček, oči jiskřily jako bledé drahokamy. „Ne!“ Lea zabouchla dveře, jen s námahou přinutila roztřesenou ruku k poslušnosti a otočila klíčem v zámku. Potom zůstala stát a s vytřeštěnýma očima pozorovala hladké dřevo dveří, olizovala si rty, s obtíţemi naprázdno polykala, v ústech měla sucho, hrdlo sevřené strachem, a neodvaţovala se ani dýchat. Co mě to jen napadlo odtrhnout ta prkna. Co mě to jen napadlo otvírat ty dveře, opakovala si. „Neodcházej, prosím tě,“ volal tenký hlásek za zamčenými dveřmi. „Cítím se tak sama. Chci si jen sáhnout na tvé lasy.“ „Tohle nemůţe být pravda,“ řekla nahlas Lea. Otočila se a běţela k ţebříku. Druhý den ráno ji probudil a vyděsil vítr, který lomcoval dvojitými okny v její loţnici. Posadila se v posteli. V pokoji bylo chladno. Ranní obloha za okny byly šedivá a hrozivá. Z přikrývek byla zchumlaná hromádka v nohou postele a Lea si domyslela, ţe je tam musela v noci odkopnout. Kdyţ se mi zdál ten sen, usoudila. Byl to přece sen – nebo ne? Lea si nevzpomínala, jak se dostala z mansardy, kdyţ uviděla ten přízrak. Nepamatovala si, ţe by tam zhasla, zasunula padací dveře, vracela se do svého pokoje a lehla si do postele. Musel to být sen, přesvědčovala sama sebe. Strašně sugestivní a děsivá noční můra. Tak reálná, s tolika detaily. Ale stejně jen sen. Při snídani se rozhodla nezatěţovat s tím rodiče. Otec uţ předtím zašel do skladu dříví, kde se kvůli lidem jako on otvíralo v neděli časně ráno, a právě vedli s matkou vzrušenou debatu o programu na dnešní den – o adaptaci zasklené verandy u boční stěny domu. Ti jsou tak zabraní do svých plánů, ţe ani nevědí, ţe jsem tady, usoudila Lea. Jejich dětské nadšení jí připadalo legrační, ale zároveň se cítila trochu uraţená a odstrčená. 64
Kdyţ dojídala lívance a vytírala z talíře poslední kapku tmavého sirupu, zazvonil telefon. Volala Deena a chtěla vědět, jestli by si Lea nezahrála pár setů na krytých kurtech tenisového klubu. Leu pozvání potěšilo a rychle se oblékla. Při pohledu na stále hrozivější oblohu za okny loţnice si natáhla lehké, šedé tepláky a vhodné tričko. Potom zapátrala ve svém prádelníku po patřičném tenisovém oblečení, do něhoţ by se v klubu převlékla. Trochu pohybu mi udělá dobře, pomyslela si. A také budu mít moţnost povědět Deeně o tom fantastickém snu. Deena přijela pro Leu kombíkem svých rodičů. Kdyţ projíţděly zašedlými ulicemi, začal zlehka popadávat vlhký sníh a Deena vykládala o Lukovi, svém novém příteli. Rozpovídala se o koncertu, kam ji včera večer pozval, a pokud to Lea dokázala posoudit, nevynechala sebemenší detail. Pod vyklenutou střechou tenisové haly bylo teplo a plno světla a přestoţe byla neděle ráno, většina kurtů byla obsazena. A hned při rozehrávání bylo jasné, ţe Deena je lepší hráčka. Chvilku trénovaly a pak si daly set. „Fakt potřebuju novou raketu, omlouvala se Lea, kdyţ minula dva Deeniny servisy za sebou. Je to komické, jak si kaţdý prohlíţí svou raketu, kdyţ se netrefí do míčku nebo ho zkazí, napadlo Leu. Jako kdyby za to mohla raketa a ne ruka, která ji ovládá. Deena zahrála slabší servis a hra pokračovala. „Máš docela dobrý bekhend,“ uznala Deena, kdyţ se potom převlékly do vycházkového. „Šetřila jsi mě,“ odpověděla Lea trochu rozpačitě. „Trošku ano,“ připustila Deena. „Ale zas ne tak moc.“ Obě se rozesmály. Venku mezitím přestal padat sníh, ale obloha byla pořád šedivá a hrozivá a chodníky dost mokré. Cestou k vozu začala Lea vyprávět, co se jí zdálo, jak odtrhla prkna ze dveří, o starosvětsky zařízené loţnici a o děvčeti za dveřmi. A jak hovořila, stoupaly jí od úst obláčky bílé páry. Jako nějací duchové, napadlo ji. Jako duchové, kteří se vznesou a zmizí. „A potom jsem se probudila a pamatovala si kaţdý detail toho snu,“ dodala Lea, kdyţ si upevnila bezpečnostní pás a Deena odstartovala od chodníku. „Já si ti dokonce pamatuju pach té loţnice. 65
Vonělo to tam dřevem, něčím jako borovicí, ale všechno bylo tak nějak zatuchlé, staré.“ „To je fantastické,“ prohlásila Deena, oči upřené na cestu. „Byla to hrůza,“ svěřila se Lea. „Jednak proto, ţe všechno bylo tak opravdové. A jednak proto, ţe ta holka ti vypadala tak uboze a tak zoufale stála o to, abych neodcházela.“ Deena chvilku řídila mlčky a zpomalila, kdyţ zahýbala do Fear Street, kde bydlela Lea. „Víš, já se nikdy nestěhovala,“ promluvila konečně, letmo pohlédla na Leu a hned zase nazpátek na cestu. „Celý ţivot bydlím ve stejném domě tady v Shadyside, a tak váţně nevím, jaké to je. Myslím zaţít to, cos právě zaţila ty. Přistěhovat se do nového města, do nového domu, změnit prostředí. Musí to být dost velké peklo. Zvlášť kdyţ bydlíš na Fear Street,“ dodala po krátké úvaze. „Mhmm, taky mi to tak připadá,“ přiznala Lea. „Ale tohle není moje první stěhování.“ „A měla jsi taky ty hrozné sny, kdyţ jsi se stěhovala předtím?“ Uvaţovala Deena dál. „Ne. Vlastně ano. Já ti nevím. Fakt si nepamatuji,“ odpověděla Lea a pozorovala staré domy na Fear Street, které míjely, ponuré a hrozivé pod stále temnější oblohou. „Aţ se tu zabydlíš, chci říct, aţ si zvykneš na nový dům a na to ostatní, tak ty noční můry určitě zmizí, nemyslíš?“ pokračovala Deena. „Asi ano,“ váhavě připustila Lea. „Proţíváš teď tolik stresových situací, ţe se to muselo nějak projevit,“ dodala Deena a zajela k domu, kde bydlela Lea. „Ano, asi máš pravdu,“ odpověděla Lea a pevně sevřela tenisovou raketu na klíně. „Tak tedy dík za radu, paní doktorko.“ Deena se zasmála. „Šek mi můţeš poslat potom.“ Lea sáhla po klice, ale Deena ji chytila za paţi. Z její tváře se vytratil úsměv. „Poslyš, něco bych ti měla říct,“ řekla váţně, ruku na rukávu Leina saka. „A co?“ pustila Lea kliku. „Víš, nechci tě ještě víc rozčilovat,“ řekla Deena a dívala se předním sklem. 66
„Co mi chceš říct, Deeno?“ zeptala se Lea netrpělivě. „No, víš, hrozně sis proti sobě poštvala Marci Hendryxovou.“ „To mi říkáš novinku,“ trpce odsekla Lea a znovu sáhla po klice. „Počkej, poslouchej mě,“ řekla Deena důrazněji. „Marci o tobě po celé škole roznáší samé takové pitomé drby. Jako ţe dolézáš za Donem a on ţe tě lituje. A některým děckám také říkala, ţe jsi to samé vyváděla uţ na dřívější škole.“ Lea utrápeně povzdechla. „Takový podraz.“ „No, víš, drţ se od ní radši dál. A od Dona taky. Marci je všeho schopná, aby si ho udrţela. A o nepřátele, jako je ona, není co stát. Nechtěla jsem ti to říkat, ale…“ „Jsem ráda, ţes to udělala,“ odpověděla Lea. Stiskla Deeně ruku a otevřela dvířka u auta. „Fakt ti děkuji.“ A vyklouzla z vozu. „Pak si ještě pokecáme,“ zavolala za ní Deena. Lea sledovala, jak couvá po příjezdové cestě, pak se podívala vzhůru k obloze, tmavé, jako by se uţ šeřilo. Vzduch byl obtěţkaný sněhem. Starý dům se nad ní tyčil jako strašidelný obr. Lea přelétla pohledem přes vybledlý šindel na střeše k dvěma oknům své loţnice. Kdo ji to pozoruje z levého okna? Ne, nikdo tam není. Byl to jen odraz nějakého stromu v okenním skle. Vzchop se, holka, napomenula se celá rozechvělá. Dům jako by se vysmíval její pošetilosti vysokým, kvílivým smíchem. Teprve za pár vteřin si uvědomila, ţe ten zvuk vydává otcova elektrická pila. Viděla, ţe opravuje stěnu verandy. Zavolala na něj, ale pila začala znovu kvílet a přehlušila její hlas. Celé odpoledne otci pomáhala. Obvykle trval na tom, ţe na všechno stačí sám, ale tentokrát ji nechal vyměřovat a označoval prkna a dokonce, kdyţ si udělal pauzu na šálek čaje, jí nerad dovolil zatloukat hřebíky. Stál jí za zády a zaujatě sledoval kaţdé mávnutí kladivem, aţ musela přestat a ţertem ho odstrčit. Bylo to poprvé, co Lea zaţila v novém domě nějakou legraci. Ta ovšem trvala pouhých pár hodin, neţ se vrátila matka, která koupila sedmery ţaluzie a trvala na tom, ţe se musí okamţitě namontovat do 67
loţnice v přízemí. Ten večer rodiče odpočívali po celodenním zvelebovacím úsilí, dívali se v obýváku na televizi, na nějaký přírodní snímek ze ţivota goril. „Kaţdý týden ukazují stejné gorily,“ namítala Lea. „Tyhle jsou jiné,“ s váţnou tváří prohlásil otec. Lea šla do svého pokoje, odhodlaná dorazit kapitolu z občanské nauky, kterou se měla naučit uţ před několika dny. Začalo hřát topení. Radiátor u zdi vydával příjemné, bublavé zvuky. Je tu tak teplo a útulno, doufám, ţe neusnu, pomyslela si Lea a nastavila si lampu nad učebnici. Několik minut četla, pak se natáhla, a jak předpokládala, teplo v pokoji ji začalo uspávat. A pak nad hlavou uslyšela tiché dusání. Zavřela učebnici. Jsem vzhůru, ujišťovala se. Nebo nejsem? Skoro celý den se jí dařilo vyhnat z hlavy veškeré myšlenky na pokoj v podkroví, ale v tuto chvíli, kdyţ vstala a odstrčila ţidli, si uvědomila, ţe se musí do mansardy vrátit. Musí znát pravdu. Musí vědět, jestli to všechno byla jen sugestivní, děsivá noční můra nebo ne. Na chodbě bylo slyšet tichý šum televize zdola. Bylo tu chladněji. Měla pocit, ţe je čilá jako rybička. Zhluboka se nadechla, uchopila postranice ţebříku a začala šplhat nahoru. Dveře budou zamčeny a zabedněny právě tak, jako byly nějakých sto let, ujišťovala sama sebe. Zrovna tak, jako kdyţ jsem minulou sobotu večer vytáhla nahoru Deenu. Deena si určitě myslí, ţe jsem cvok. A co kdyţ jsem? Padací dveře se daly lehce odsunout. Lea se přidrţela za okraje otvoru a vytáhla se do mansardy. K jejímu překvapení ţárovka svítila a vrhala bledě ţluté světlo na úzký nízký prostor. Chvilku trvalo, neţ se vzpamatovala. Pak sklonila hlavu pod nízkým stropem a obrátila se k tajnému pokoji. „Ach!“ Bezděčně vykřikla, kdyţ viděla prkna leţet na podlaze. 68
Právě tak, jak je tam nechala ve snu. Který nebyl snem. Popošla kupředu a sáhla si na jedno jen proto, aby se přesvědčila, ţe je skutečné a pevné. Bylo. Bez dalšího rozmýšlení přistoupila ke dveřím a třesoucí se rukou otočila klíčem v zámku a otevřela dveře. Pokoj byl přesně takový, jak si jej pamatovala.
69
XII. Lea pevně sevřela knoflík u dveří. Najednou měla pocit, ţe se jí točí hlava, začínají třást kolena, a ţe se nemůţe udrţet na vratkých nohách. „Neboj se,“ řeklo děvče. „Já ti neublíţím. Opravdu ne.“ Stálo u prádelníku na vzdálenějším konci pokoje a volně svěšenýma rukama si uhlazovalo dlouhou, černou sukni . Lea na ni zírala vyjeveně, s podvědomou touhou, aby zmizelo. Postava děvčete měla mihotavé obrysy, na okamţik se zdálo, ţe se ztrácí a chvěje v blikotavém světle svíček. Vţdyť ona je průsvitná, pomyslela si Lea, fascinovaná i zděšená současně. „Jmenuji se Catherina,“ řeklo děvče a plaše sklopilo oči. Lea hlasitě vydechla. Najednou si uvědomila, ţe zapomněla dýchat. Catherina ji napjatě pozorovala a čekala na odpověď. Ale Lea byla příliš vystrašená, neţ aby Catherině řekla své jméno, příliš ohromená, neţ aby vedla zdvořilou konverzaci. Přála si, aby Catherina byla jen sen. Přála si, aby pokoj byl zase zamknutý a zabedněný prkny. Přála si být dole, v bezpečí svého pokoje. „Prosím,“ začala Catherina dýchavičným hláskem malé holčičky. „Ty jsi duch?“ vyhrkla Lea a ani se nepohnula od dveří, ruku na klice. „Ano,“ bez váhání odpověděla Catherina. Pak posmutně dodala: „Trvalo mi strašně dlouho, neţ jsem to zjistila. Spoustu let, neţ jsem se s tím smířila. Ale teď uţ jsem se s tím vyrovnala. Vlastně nemám jinou moţnost, ţe ne?“ A svýma maličkýma ručkama udělala 70
bezmocné gesto. A teď mě budeš strašit?“ doţadovala se odpovědi Lea. V nejasném světle se dalo těţko rozeznat,jestli se Catherina tváří rozpačitě nebo dotčeně. Celá její postava ztmavla, aţ byla vidět jen silueta, mlţnatý obláček. Potom její obličej začal znovu nabývat dřívější plnosti. Chvilku pozorně Leu zkoumala a pak řekla: „Promiň, nechápu, co tím chceš říct?“ „Jak ses sem dostala? Co tu děláš?“ chtěla vědět Lea. „Uţ jsem ti to řekla. Tohle je můj dům.“ „to není pravda,“ ztrácela Lea trpělivost. „Není to tvůj, ale můj dům!“ „Pojď dál a sedni si,prosím tě,“ naléhala Catherina a pokynula k okraji postele s nebesy. „Slibuji, ţe ti neublíţím. Jsem tak sama uţ tolik let. Chci si jen popovídat.“ Lea zdráhavě pustila kliku, přesvědčila se, ţe dveře jsou dokořán, a udělala pár kroků do pokoje. Jestli udělá jediný pohyb, budu venku na to šup, ubezpečovala se. Musela ale uznat, ţe Catherina vypadá docela neškodně. A ţe je opravdu smutná a osamocená. Je jako malá smutná holčička, která se při hraní převlékla do těch staromódních šatů, pro ni příliš velkých, pomyslela si Lea. „Jak dlouho uţ jsi přízrak?“ zeptala se a zůstala stát uprostřed pokoje, ruce zkříţené jako na obranu. „Já opravdu nevím,“ odpověděla Catherina, otočila se a upřeně se zahleděla na svíčku, která stála na prádelníku. „Ztratila jsem veškeré ponětí o čase. Byla jsem docela odloučená od vnějšího světa. Strašně dlouho jsem měla pocit, ţe se jakoby vznáším. Nebyla jsem v tomto pokoji, ani nikde jinde. Prostě jsem se vznášela.“ Zatímco mluvila, její vlasy, vodopád lokýnek, se rozzářily do zlatova a svítivě zarámovaly dokonalé rysy jejího obličeje. S tváří strnulou smutkem odplula Catherina k dřevěné ţidli s vysokým opěradlem vedle postele s nebesy a usedla na ni. „Nejdřív jsem si myslela, ţe to všechno je sen, dlouhý, podivný sen,“ pokračovala Catherina. „Ale časem jsem pochopila, ţe je to pravda. Ţe jsem mrtvá. Ţe jsem zemřela ve svém vlastním domě. Ţe jsem teď duch, přízrak. Pouhý přízrak.“ 71
Bledýma bílýma rukama si zakryla tvář. Lea nedokázala rozeznat, jestli pláče nebo ne. Celé Catherinino tělo se náhle rozechvělo a prolnulo do nejasného šedého oparu. Kdyţ se za chvilku znovu objevila, byl její obličej klidný a vyrovnaný. „Ty jsi v tomhle domě umřela?“ zeptala se Lea. Děvče jí připadalo tak drobné, tak smutné a bezmocné, ţe se sama trochu přestávala bát. Nesměle usedla na krajíček postele, zabořila se do měkké růţové prošívané přikrývky a naklonila se ke Catherině, aby vyslechla její příběh. „Byla jsem v tomhle domě zavraţděná.“ Catherina hovořila svým tichým, nevýrazným hlasem, beze stopy dojetí. Lehké chvění brady bylo jedinou známkou, ţe za slovy se skrývá cit. „Zavraţděná?“ Třebaţe v podkrovním pokoji bylo teplo, Leu náhle zamrazilo. Měla pocit, ţe příjemná vůně vosku z hořících svíček nápadně zeslábla a ţe ji můţe udusit. „Říkali mi, ţe přináším zlo,“ zašeptala Catherina, jako by prozrazovala dávné tajemství. „Celý ţivot, od chvíle, kdy jsem se narodila, jsem byla jejich hrůzné tajemství.“ „Ale proč?“ zeptala se Lea. „Cos provedla?“ „Co jsem provedla?“ Catherina se zasmála vysokým dětským smíchem. Smích přešel v pohrdavý posměch, pak rázem ztichl a Catherinin obličej potemněl. „Narodila jsem se. To jsem provedla. Narodila jsem se dřív, neţ se vzali.“ „Chápu,“ tiše poznamenala Lea. „A tak jsem se stala jejich hrůzným tajemstvím. Po celý můj ţivot mě tu věznili. Báli se, ţe pravda vyjde najevo, a ţe zničí jejich skvělou pověst!“ Catherina se postupně rozplývala, aţ z ní zůstala jen křídově bílá silueta, vznášející se nad vysokým límečkem bílé blůzy. Kdyţ zase zviditelnila, její pohled se vpaloval do Leiných očí. „Umíš si představit tu hrůzu?“ zeptala se. „Proţít celý ţivot tady v tom maličkém pokojíku, mezi těmihle čtyřmi stěnami, pod tímhle nízkým stropem? Tento pokoj byl mé vězení. Moje klec. A to všechno kvůli něčemu, co jsem nemohla ovlivnit – kvůli tomu, ţe jsem se narodila.“ 72
„To oni byli zlo. Ne já,“ pokračovala hlasitěji a s větším důrazem. „to oni byli zlí, tak zlí, ţe chtěli drţet dítě v kleci jako nějaké zvíře.“ Na okamţik se odmlčela a povzdechla si, její uslzené oči se v příšeří vlhce leskly, ruce měla sloţené na klíně a skryté v záhybech černé sukně. „Pokusila jsem se utéct,“ pokračovala. „Zabalila jsem si pár věcí. Celé měsíce jsem se učila, jak si poradit se zámkem u dveří. Postupovala jsem plánovitě. Nevěděla jsem nic o světě na druhé straně dveří. Nikdy jsem nebyla venku, ale slyšela jsem odtud hlasy, zvuky koňských kopyt a jedoucích vozů. Zdola jsem slyšela rodiče a jejich přátele. Věděla jsem, ţe svět je víc, neţ můj pokojík. Věděla jsem, ţe musím utéct!“ „A udělal jsi to?“ zeptala se Lea a naklonila se kupředu, bradu zapřenou v dlaních, zabraná do tragického příběhu. „Rodiče mě přistihli, kdyţ jsem vycházela z domu. Prala jsem se s nimi. A oni mě zabili.“ Její hlas byl náhle zase bezvýrazný a beze stopy vzrušení. Oči pohasly a celá její postava potemněla. „Zabili mě a odnesli nazpátek do tohoto pokoje, do mého vězení, do mé klece. A z té klece potom se stala moje hrobka.“ Lea odvrátila pohled k blikajícím svíčkám na prádelníku. Sledovat Catherinin zármutek, zradu, jejíţ obětí se stala, bylo pro ni nesnesitelné. Chvilku se obě odmlčely. První prolomila mlčení Catherina. „Časem jsem se s tím začala smiřovat,“ vyprávěla tichým hlasem. „Začala jsem se smiřovat s faktem, ţe uţ neţiju, ţe uţ nejsem z masa a krve. Ţe se vznáším, ţe pluji časem, přízračný odlesk sebe sama. Podívej, dokáţu se postupně vytrácet a zmizet.“ Catherina se změnila v tmavý opar, který se rozplynul. „A dokáţu se zjevit a rozzářit jasněji, neţ kterákoli ţivoucí bytost.“ Během těchto slov, přicházejících odkudsi z prostoru, se Catherina zase objevila a její zjev byl stále zářivější a zářivější, aţ její zlaté vlasy ţhnuly jako slunce a Lea si musela zakrýt oči. Catherina se zasmála hořkým smíchem. „Jedinou věc jsem nedokázala. Opustit tenhle pokoj.“ Lea prudce vyskočila. „Ne! Promiň, ale já tomu nevěřím. Ničemu z toho nevěřím. To všechno je neskutečné.“ Lea to říkala víc sama 73
sobě neţ Catherině. „Musíš mi věřit,“ trval na svém přízrak. „Musíš, slyšíš mě?“ „Promiň, to nejde. Musím uţ jít,“ vyhrkla Lea a cítila, jak se zalyká strachem, který jako by jí stoupal ze ţaludku. „promiň, tohle nemůţe být pravda.“ Obrátila se k otevřeným dveřím. „Prosím tě!“ vykřikla Catherina. Musím pryč odtud, pryč z tohoto hrůzného snu, horečně uvaţovala Lea. Vyrazila ke dveřím. „Prosím – jsem tu tak sama,“ udýchaně prosila Catherina. „Jenom dovol, abych si na tebe sáhla. Abych si sáhla na tvé vlasy.“ A jak se Lea blíţila ke dveřím, ucítila, jak ji někdo popadl za vlasy. Cítila, jak ji rvou za vlasy ledově chladné, drobné, ale silné, strašně silné prsty. „Takové krásné vlasy!“ vykřikla Catherina, její stisk byl teď pevnější, táhla Leu za vlasy nazpátek a otočila ji, aţ stály tváří v tvář. Catehrininy oči se v měsíčním světle leskly jako kaluţe oleje. „Takové krásné vlasy!“ „Pusť mě!“ vyjekla Lea. „Pusť. To bolí!“ Catherina se zasmála a táhla ještě silněji. „Takové krásné vlasy. Z nás dvou budou báječné kamarádky, viď?“ „Pusť mé vlasy!“ křičela Lea. „Prosím tě, pusť mé vlasy!“
74
XIII. „Pusť mě!“ Lea zaječela hrůzou a nakonec se přece jen vytrhla z Catherinina pevného sevření a poslepu vyběhla z pokoje. Do tvrdého světla mansardy, v patách změť rozmazaných stínů. Lapal po dechu, v hlavě jí hučelo a ještě pořád cítila bolest, jak jí ledové prsty trvaly vlasy. Dovrávorala k ţebříku. Těţce oddychující klesla na kolena, vrhla se na ţebřík a sklouzla dolů na chodbu. „Ach!“ Uvědomila si, ţe zapomněla přiklopit padací dveře. Ztuhla strachem a s roztřesenými koleny znovu vyšplhala po ţebříku, zatáhla padací dveře na místo a zase sklouzla dolů a běţela do svého pokoje. Zabouchla dveře, opřela se o ně a se zavřenýma očima čekala, aţ se její dech zklidní, aţ přestane bolest v hlavě, aţ poleví strach. Je to dobré, jsem v pořádku. Opakovala ta slova pořád dokola, aţ ztratila jakýkoli smysl. Ještě pořád celá rozechvělá přeběhla pokoj a vrhla se na postel. Je to dobré, jsem v pořádku. Zabořila obličej do měkké přikrývky. Pak ale zvedla hlavu a slabě vykřikla. Zavřela jsem dveře toho tajného pokoje? Zamkla jsem? Nebo jsem umoţnila přízraku, aby se dostal ven? Sledovala by mě sem dolů? Najednou ji přepadl pocit, ţe ji někdo pozoruje. Klekla si na posteli a horečně se rozhlíţela po pokoji. Ne, nikde ani stopy po Catherině. Nikde ţádná temná, přízračná 75
mlţina. Ţádné zářivě světlé vlasy. Nikde křídově bledá tvář s očima upřenýma na ni. Ale co ty dveře, dveře v mansardě? Musím je zamknout, rozhodla se Lea. Přece jsem je nenechala otevřené – nebo snad ano? Vstala. Věděla, ţe nemá na vybranou. Musí se vrátit do mansardy a přesvědčit se, ţe dveře jsou zavřené. Věděla, ţe neusne, ţe nemůţe zůstat ve svém pokoji, v tomhle domě, jestli nechala dveře otevřené – jestli je Catherina venku, jestli je venku přízrak a můţe ji pronásledovat. Zhluboka nadechla a zase vydechla. Zahlédla se v oválném zrcadle nad prádelníkem a zastavila se. Třesoucíma se rukama si prohrábla a upravila vlasy. Pak otevřela dveře svého pokoje a vyšla na chodbu. Dole ještě stále hrála televize a šum hlasů a hudby se linul vzhůru schodištěm. Pod ţebříkem zaváhala. Byla v pokušení seběhnout dolů a povědět rodičům, co provedla a co našla v mansardě. Povědět jim všechno. Ale ne, nejdřív se musí přesvědčit, ţe dveře nahoře jsou zavřené. Musí se přesvědčit, ţe nikomu nehrozí nebezpečí. Šplhala vzhůru po ţebříku. Jako by měla na kaţdé noze cent, ale donutila se vylézt nahoru. Odšoupla dřevěný poklop ve stropě a protáhla se vzhůru. Světlo. Ţlutavé světlo. Nevzpomínala si, jestli předtím zhasla. Postavila se a otočila k tajné loţnici. Hrůzou z toho, co věděla, ţe tam uvidí, se v ní zatajil dech. Ale s úlevou zjistila, ţe dveře jsou zavřené. Zavřené – jsou ale zamčené? Rychle přešla k pokojíku a cestou klopýtla o prkna leţící na podlaze. Ţe já se jich kdy jen dotkla, pomyslela si, a její lítost byla upřímná. Ţe mě kdy napadlo odtrhnout je a odemknout dveře. Klíč byl v zámku. Dveře byly zamknuté. Lea váhala a pozorně naslouchala. Ticho. Trochu se jí ulevilo a rychle zamířila pryč. Tentokrát si zapamatovala, ţe zhasíná. Mansarda jako by docela 76
zmizela v černé tmě. Ano. Zmizela, napadlo ji. Prostě zmizela. Sestoupila kousek po ţebříku a vrátila poklop, kam patřil. Chvíli pro uklidnění přecházela sem a tam, stará podlaha jí hlasitě vrzala pod nohama. Konečně se začala cítit trochu normálněji. Došla k posteli, vzala Georgieho, svého plyšového tygříka, a přitiskla ho k sobě. „Mám strach.“ Vtom strnula, protoţe tygrovy oči začaly zářit – rudě, ruději a ještě ruději – aţ se celá jeho tvář rozzářila rudým, démonickým zlem. Upustila plyšového tygra na podlahu a začala vřískat.
77
XIV. „Víte, ţe zavolala Dona, Bylo pro mě něco nepředstavitelného,“ vykládala Marci a při řeči si odhrnovala dozadu své krátké vlasy barvy mědi. „Ale kdyţ si s ním dávala rande, to uţ na mě bylo moc.“ Hlouček děvčat kolem Marci propukl v posměšný smích. „A já celou tu dobu poslouchala u dona na přípojce! Já celou tu konverzaci vyslechla!“ Marci zvýšeným hlasem jaksepatří zdůraznila pointu svého vyprávění, načeţ se srdečně rozesmála a v jejích bledých modrých očích zajiskřilo potěšení, protoţe její historka sklidila smích a souhlas kamarádek. Lea stála hned za rohem, skrytá za dvířky své skříňky, celou tu dobu poslouchala a třásla se zlostí a hanbou. Ta Marci je váţně nemocná, pomyslela si. Uţ se nemohla dočkat, aţ svým kamarádkám vyţvaní všechny ty řeči o mně. Kdyby aspoň tak hnusně nelhala! Proč mi to dělá? Uvaţovala Lea. Vţdyť uţ má vyhráno. Má Dona, který se nechal docela zotročit a udělá všechno, co jí na očích vidí. Sotva ji uvidí, uţ pobíhá a panáčkuje jako psík. A mě absolutně znemoţnila. Shodila mě před Donem a před svými kamarádkami. Její zásluhou se mi teď směje celá škola. Má vyhráno, tak proč mě nenechá na pokoji? To, co dělá, je chorobné. Prostě chorobné, uzavřela svoji úvahu. Zabouchla dvířka skříňky a otočila zámkem na heslo. Nadhodila si na ramenou ruksáček, zahnula za roh a zamířila chodbou k hlavnímu vchodu. Dvě děvčata, která si u svých skříněk oblékala prošívané bundy, 78
se hlasitě zahihňala, kdyţ Lea kolem nich procházela. Lea cítila, jak celá rudne. Kamarádky Marci, pomyslela si trpce a otočila se ke zdi, aby se na ně nemusela dívat. Zlostně vrazila ruce do kapes dţín a šla dál. To není fér. Marci mě ničí. Prostě ničí. A já jí nic zlého neudělala. Kdybych tak přišla na to, jak se jí pomstít! Napadlo ji, kdyţ se opřela do hlavních dveří a vyšla do jasného, větrného dne. Pak by mě moţná nechala na pokoji. Celou cestu domů, nejdřív v autobuse, a pak kdyţ pokračovala pěšky proti prudkému větru, pozorovala Lea, jak kolem ní víří listí, vdechovala nakysle sladký podzimní vzduch a vymýšlela, jak se nejlépe pomstít. Ale ţádný způsob nebyl ten pravý. Neměl by to být nějaký slabomyslný kanadský ţertík, rozhodla se. Chci, aby jí bylo opravdu mizerně, aby byla vyřízená. Znemoţněná. Ne. Chci, aby zaţila opravdový strach. Ano, Lea chtěla Marci vyděsit. Kdyţ zahnula do Fear Street, rozlil se po její tváři úsměv. Před ní, vysoko nad ulicí kolem hřbitova napravo ve svahu, kde stály všelijak pokřivené náhrobní kameny jako mlčenlivé, šeré stráţe, zavířil trychtýřovitý mrak hnědého listí. Ano, chci Marci nahnat strach, ujasnila si Lea tak zabraná do svých plánů, ţe vůbec nevnímala veverky, hopkající přímo před ní ke starému hřbitovu hledat ţaludy. Chci, aby měla takový strach, jaký jsem zaţila já včera večer. Včera večer. Ano. Zřejmě to byl dobrý nápad, protoţe neţ odemkla zadní vchod, pečlivě si otřela mokré podráţky tenisek o rohoţku a komorou prošla do kuchyně, uţ věděla, jak a co podnikne. Sama dostala ze svého nápadu strach, ale jen docela malý. Marci bude mít daleko větší, došla k závěru. Pohodila ruksáčkem na kuchyňský pult a zkontrolovala, jestli nemá na dvířkách chladničky nějaký vzkaz. Nic tam nebylo. To je zvláštní pomyslela si Lea. Matka pro ni vţdycky měla 79
nějaké naléhavé příkazy nebo zprávy. Cestou do vstupní haly si svlékla kabát a přehodila ho přes zábradlí. Potom vyběhla nahoru po vrzajících schodech potěšena vlastním plánem a její chuť pomstít se Marci byla větší neţ strach, který, jak si uvědomovala, by měla mít. Ničí mi ţivot. Ano, ničí. Ta slova jí neustále probíhala hlavou, kdyţ přecházela loţnicí sem a tam a promýšlela svůj plán, který jí naháněl husí kůţi a současně ji vzrušoval. Přestaň o tom uvaţovat a prostě to udělej, nakonec vybídla sama sebe. Vyšla na chodbu, rychle vylezla po ţebříku a odsunula padací dveře. Vkročila do mansardy a vskrytu duše doufala, ţe najde pokoj zamknutý a dveře zabedněné a ţe její setkání z minulého večera není nic jiného neţ ţivoucí záhadný sen. Ale prkna stále leţela na podlaze. A hladké dřevěné dveře byly odkryté a vybízely ke vstupu. Znovu se ozval strach. Navzdory vzrušení, navzdory všem plánům na pomstu se znovu ozvala úzkost. Lea cítila, jak se jí svírá hrdlo, jak jí tuhnou všechny svaly, kdyţ se blíţila ke dveřím. Jakýsi vnitřní hlas, hlas jejího vědomí, realistický hlas rozumu jí radil vrátit se. Odejít odtud. Nechat ty dveře na pokoji. Nechat přízrak na pokoji. Ten hlas jí radil zavřít mansardu a uţ se tam nevracet. A všechno říct rodičům. Říct jim o Catherině. Nechat je, ať si s tím poradí sami. Ať se sami vypořádají s veškerou tou hrůzou. Ale hlas rozumu byl příliš slabý. Byl přehlušen hlasem mnohem pronikavějším, mnohem silnějším, mnohem podmanivějším – hlasem volajícím po pomstě. „Otevři dveře!“ volala Catherine z tajné loţnice. „Prosím tě – otevři dveře a pojď dál!“ Lea otočila klíčem, bez váhání přeslechla hlas svého rozumu, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
80
XV. „Nechtěla
jsem ti včera ublíţit,“ řekla Catherina nervózně, ruce sepjaté u pasu. Stála uprostřed pokoje, oblečená jako předtím v nabírané bílé blůze s vysokým límečkem a v černé těţké sukni. Na malém stolku a na prádelníku svítily stejné svíčky. Lea si najednou uvědomila, ţe svíčky v tomto pokoji hoří, ale neubývají. „Nechtěla jsem ti ublíţit,“ váţně a s omluvou opakovala Catherina. „Víš, kdyţ já se tak dlouho nikoho nedotkla. Já… já… zapomněla jsem se.“ „To je v pořádku,“ nejistě odpověděla Lea. „Myslím, ţe já jsem to přehnala. Chci říct, ţe jsem se lekla a…“ „Uţ to neudělám,“ přerušila ji Catherina. „Jmenuji se Lea,“ představila se Lea a pomalu postoupila do pokoje. „To je hezké jméno,“ řekla Catherina tichým, nesmělým hlasem. „Jsi moc hezká. Líbí se mi tvoje vlasy. Zajímavý účes.“ „Ofina a zajímavá?“ vykřikla Lea. „Vţdycky jsem chtěla mít tmavé vlasy,“ poznamenala Catherine a sedla si na dřevěnou ţidli s vysokým tvrdým opěradlem, přistavenou ke stolku. „Vţdyť máš krásné vlasy,“ trvala na svém Lea. „Podívej, co s nimi dokáţu,“ prohlásila Catherina a v očích jí zableskla jiskřička humoru. A Lea se směsí uznání a strachu sledovala, jak Catherininy světlé vlasy dostávají jasnější a jasnější tón, aţ z jejích zlatých lokýnek vychází oslňující, pulzující záře a vysílá vířivé světelné paprsky po celém pokoji. Potom, zrovna tak rychle, její vlasy ztmavly a pohasly, 81
aţ byly tmavé jako její černá sametová stuha. A ona sama byla stále temnější a přízračnější jako pouhá silueta, nejasný stín jakési postavy. „Vrať se,“ prosila Lea. Catherina, viditelně potěšena sama sebou, se znovu objevila. „Být přízrakem má jisté výhody.,“ poznamenala s úsměvem. „některé věci se dají provést, i kdyţ nemáš tělo. A pak jsou zase věci…“ Její hlas jako by se vytratil. „Nechtěla by sis vyjít ven?“ Lea svoji otázku vyhrkal jako jediné slovo. Věděla, ţe kdyby o ní začala uvaţovat, vůbec by ji nepoloţila. „Coţe?“ Na hezké tvářičce Catheriny se objevilo překvapení. „Nechtěla bys odejít tady z toho pokoje? Vyjít si se mnou ven? Zeptala se s bušícím srdcem Lea. Úsměv proměnil Catherininu tvář. Radostně poskočila a vykřikla. „Ano! Ano! Děkuji ti, Leo! Nevím, jak ti poděkovat! Ty věříš, ţe existují, viď?“ „Jako co myslíš?“ Tentokrát byla otázkou zaskočena Lea. „Ţe věřím, ţe existuješ?“ „Věříš přece, ţe jsem přízrak? A ţe ti neublíţím?“ zeptala se dychtivě Catherina. „Mhmm, myslím, ţe ano.“ Lea o tom vlastně ani nechtěla uvaţovat. Ve skutečnosti nechtěla uvaţovat o ničem. Chtěla jednat. Věděla, ţe kdyby o tom přemýšlela, všechno by odvolala. Na to uţ ale bylo pozdě. „Tak kam půjdeme?“ zeptala se Catherina celá vzrušená a zatleskala ručkama. „Kam mě vezmeš?“ „K jedné přítelkyni,“ odpověděla Lea. „K přítelkyni?“ „Víš, ona je to vlastně spíš nepřítelkyně.“ Na Catherinině tváři se objevil úţas. „Jmenuje se Marci,“ začala Lea, rozhodnutá říct Catherině všechno předem. „Chci si z ní udělat legraci, trošku ji vystrašit.“ „Trošku?“ „Hodně!“ opravila se Lea. Obě děvčata se rozesmála. „Začínám tomu rozumět,“ řekla Catherina a nervózně si pohrávala 82
s tuhým límečkem své blůzy. „Ty chceš, abych Marci vystrašila já.“ „Dokáţeš způsobit, aby se věci vznášely?“ zeptala se Lea. „Dokáţu se sama vznášet,“ odpověděla Catehrina. „To jsi měla na mysli?“ „Ne. Myslím, kdybys jako zmizela a zvedla tamhleten svícen,“ upřesnila Lea. „Myslíš takhle?“ Catherina zmizela a za několik vteřin se svícen zdánlivě sám zvedl z prádelníku a nesl se vzduchem tam, kde stála Lea. „Ano, to je ono!“ vykřikla Lea celá šťastná. „To je super!“ Catehrina se s tichým zasyčením zhmotnila a se svícnem v ruce stanula vedle Ley. „Mohla by to být legrace,“ řekla se smíchem. „Ještě nikdy jsem nikoho nestrašila.“ „Chci přesvědčit Marci, ţe vládnu temnými silami,“ prohlásila Lea a její úsměšek prozradil, jak se těší. „Ten nápad jsem promyslela cestou ze školy. Ta holka se ke mně zachovala přímo hnusně. Chci jí to oplatit, aby mě nechala na pokoji.“ „Hrozně ráda ti pomůţu,“ ujistila ji Catherina a odplula přes pokoj vrátit na místo svícen. „Musíš jenom postupovat podle mých pokynů,“ poţádala ji Lea celá vzrušená. „Aby to vypadalo, ţe jsem to já, kdo provádí všechny ty podivné kousky. Chci Marci šíleně vystrašit. Chci ji tak vyděsit, aby si uţ nikdy netroufla urazit mě.“ „Ta uţ tě nikdy neurazí,“ opakovala Catherina tiše sama pro sebe. Vzala Leu za ruku a jemně ji stiskla. Lea cítila, jak je Catherinina ruka chladná. Chladná jako smrt, napadlo ji. Ale ovládla se a nedala to na sobě znát. Nechtěla Catherinu urazit. „Ani se mi nechce věřit, ţe mě vezmeš s sebou ven,“ prohlásila Catherina a radostně poletovala nad zemí. „Kdy uţ půjdeme?“ Lea se podívala na hodiny. „Je tři čtvrtě na pět. Marci je asi zrovna teď doma. Jdeme na to hned, Catherino.“ „Ano!“ vykřikla Catherina, radostí celá bez sebe. „Ano. Hned teď. Ta uţ tě nikdy neurazí. Nikdy!“ Catherina zmizela, coţ Leu vyděsilo. Rozhlíţela se po místnosti a pátrala, kde je. 83
„Catherino? Kam jsi zmizela?“ Najednou měla divný pocit. Nejdříve jakousi závrať, která pak přešla do zvláštního tlaku na temeni hlavy, jako kdyby tam měla nějaké těţké závaţí. „Catherino?“ Lea cítila, jak tíţivě postupuje dolů, z hlavy na ramena a na prsa, a dál, na celé tělo, níţ a níţ. Jako bych váţila pět metráků, pomyslela si. Ale pak najednou cítila, jak se tíţe zvedá a měla pocit takové lehkosti, ţe se klidně mohla vznést a odletět. Vzápětí cítila, ţe nad sebou ztrácí vládu, ţe nad sebou absolutně ztrácí kontrolu. „Catherino? Co se to děje?“ vykřikla. „Ach, pomoc! Catherino? Přestaň! Prosím tě, přestaň! Catherino… co to se mnou provádíš?“
84
XVI. „Uvolni se, Leo,“ nabádal neslyšitelný hlas v její hlavě. „Jsi celá napjatá, cítím to.“ „Catherino – kde jsi? Cos mi to provedla?“ vykřikla Lea. „Bude to hezké, uvidíš,“ tajemně naznačil hlas v její hlavě. „Ty jsi – ty jsi ve mně!“ uvědomila si Lea s hrůzou. „V mém mozku!“ Pořád ještě stála v podkrovním pokojíku. Aspoň si myslela, ţe tam stojí. Uvědomila si, ţe necítí nohy. A ruce. Ţe vůbec nic necítí. Catherina zabrala celé mé tělo, pomyslela si Lea. Já jsem ještě pořád v něm – ale uţ ho neovládám. „Bude to hezké, uvidíš,“ opakoval Catherina. Tentokrát však ta slova vyslovila Leina ústa a Lein hlas! „Catherino – prosím tě!“ prosila Lea. „Já se bojím. Já mám takový divný pocit.“ „Já se také bojím,“ odpověděla Catherina Leiným hlasem. „Ještě nikdy předtím jsem nebyla venku. Neublíţím ti, Leo, slibuji ti to. A zase z tebe odejdu, aţ dorazíme k Marci. Nebolí tě to, ţe ne?“ „Nebolí,“ přiznala Lea. „Mám jen takový divný pocit. Cítím se tak lehká, tak slabá. Nemám nad sebou kontrolu.“ „Je mi líto, ţe se bojíš, ale jinak se nemohu pohybovat,“ vysvětlila Catherina tiše Leinými ústy. „Spotřebovalo by to veškerou moji energii. Nejsem dost silná, abych se pohybovala sama na jakoukoli vzdálenost.“ „A slibuješ, ţe opustíš mé tělo, aţ příjdeme k Marci?“ zeptala se opatrně Lea. „Samozřejmě,“ znovu ji ujistila Catherina. „Budu ti navěky 85
zavázaná, Leo. Jsi moc hodná, ţe mě vezmeš s sebou ven. Nechci, aby ses bála.“ Její slova Leu uklidnila. Během několika vteřin sestupovala po ţebříku, pasaţér ve vlastním těle. A za pár vteřin si oblékla svoji prošívanou bundu a kráčela směrem k domu, kde bydlela Marci. „Marci bydlí na Hawthorne Drive, všehovšudy pár ulic odtud,“ informovala Lea Catherinu. „Je tu tak krásně,“ řekla Catherina. Pod Leinýma nohama šelestil koberec hnědého listí, který pokrýval zem i chodník. Slunce uţ zapadlo a na šedivějící obloze po něm zůstaly jen nepatrné stopy růţové a šarlatové. Lein nos zaznamenal sladké a čpavé aroma hořícího dřeva. Kdosi v ulici zapálil oheň. „Všechno je prostě kouzelné, krásnější, neţ jsem si představovala,“ prohlásila Catherina. Lea cítila, jak jí po tvářích stékají horké slzy. „Myslím, ţe to normálně beru jako samozřejmost.“ Přiznala se Lea. Zahnuly na Hawthorne Drive. Marci bydlela v jednom domě kousek dál v ulici se stromořadím. Domy byly staré a nepravidelně rozmístěné, stylem se příliš nelišily od domů na Fear Street, byly jen lépe udrţované, trávníky pečlivě sestřiţené a listí shrabané. „Je to ohromně vzrušující být zase jednou ve skutečném těle!“ Vykřikla Catherina. „Cítit vítr ve tváři. Cítit chlad. Prostě cítit.“ „To jsem ráda.“ Lea projevila menší nadšení, neţ měla v úmyslu. Jestli se Catherině v mém těle tak líbí, bude ochotná je opustit, aţ přijdeme k Marci? Uvaţovala Lea a zase dostávala strach. Dodrţí, co slíbila? Co si počnu, kdyţ odmítne odejít? „A jsme na místě,“ konstatovala Lea, kdyţ kráčely po štěrkové příjezdové cestě. Stěny domu, kde bydlela Marci, byly obloţené bílým šindelem, nedávno natřeným, otevřené černé okenice rámovaly okna, šikmá střecha byla červená. Sotva vstoupily na verandu u vchodu, začala se Lea zase cítit divně. Na okamţik jako by váţila metrák, a vzápětí měla pocit, ţe se ta váha nadlehčuje, zvedá a odlétá z jejího těla. 86
Zvedla paţi. Uţ zase měla nad sebou kontrolu. Cítila se naprosto normálně. „Catherino?“ šeptla. „Jsem hned vedle tebe,“ stejným šeptem odpověděla neviditelná Catherina. „Jsem z toho tak rozčílená, Leo. Tohle je nejšťastnější den v mém ţivotě.“ Catherina dodrţela svůj slib, pomyslela si s ulehčením Lea. Zdá se, ţe jí opravdu můţu důvěřovat. Stiskla zvonek. „Teď se uvidí, jestli také my dokáţeme zkazit Marci den,“ zašeptala. Do její vzrušené nálady se najednou vkradla pochybnost. Co tu vlastně dělám? Napadlo ji. Je to ztřeštěný, šílený nápad. Nechala jsem se unést zlostí. Vůbec jsem neuvaţovala. Tohle se nemůţe podařit. Ale pak si připomněla, jak se Marci chovala ve škole, jaké historky si o ní vymýšlí, a vzpomněla si, jak se ty dvě holky ušklíbly, kdyţ šla okolo nich. To odsunulo její pochybnosti do pozadí. Lea zazvonila podruhé. Slyšela, jak se uvnitř přibliţují rychlé kroky. Světlo na verandě nad její hlavou se rozsvítilo. Pak se pootevřely dveře, Marci vystrčila hlavu a na její tváři se objevilo překvapení. „Co tu děláš?“ zeptala se ledovým tónem a od úst jí vylétl do večerního vzduchu obláček páry. „Chtěla bych – chtěla bych s tebou mluvit,“ vykoktala Lea. Marciino chladné přivítání a očividná nenávist na ni zapůsobily tak, ţe by se nejradši propadla hluboko do země. „Mám spoustu práce.“ Prohlásila Marci a s naprosto odmítavým výrazem si měřila Leu shora dolů a opačně. „Jen na pár minut,“ nedala se odradit Lea. Zase se v ní probudila zlost, která jí pomohla znovu získat sebedůvěru. „Myslím, ţe je pár věcí, o kterých bychom si měli pohovořit.“ „Heleď, dej mi to písemně,“ odsekla Marci a opřela se do dveří, aby je zabouchla. Jenomţe dveře se nezabouchly, Zůstala malá škvíra. Marci se do nich opírala, ale dveře ne a ne se zavřít. 87
Zkontrolovala, jestli je Lea nezablokovala nohou, ale ta stála půl metru od nich. „Hele, co to má znamenat?“ bezradně vykřikla Marci. „Ty dveře se zasekly.“ Catherina uţ funguje přímo báječně, pomyslela si Lea s vnitřním potěšením. Prodrala se kolem Marci a vešla do haly bez ohledu na Marciiny nepřátelské, podezíravé pohledy. „Není to ţádná náhoda, ţe bydlím na Fear Street,“ pronesla Lea výhruţným tónem a upřeně se zadívala Marci do očí. Tu větu si zkoušela celou cestu ze školy. „Co tím chceš říct?“ zeptala se Marci. Za Marci se zabouchly domovní dveře. Nadskočila, jak ji ten zvuk polekal. „Co je to s těmi pitomými dveřmi?“ Lea se zasmála nervózním smíchem, který měl působit zlověstně. „Chci, abys o mně přestala roznášet lţi,“ oznámila a upřeně se dívala Marci do bledých, modrých očí. „Coţe? Ty mně přece nestojíš za jediné slovo,“ přezíravě odsekla Marci. „Co ty jsi vůbec zač?“ „Slyšela jsem tě,“ prohlásila Lea s překvapujícím klidem. „Nevím, co proti mně máš, ale chci, abys toho nechala.“ „Heleď, běţ se pěkně vyspat, cestu ven znáš!“ řekla Marci a vzdalovala se. Kdyţ míjela stůl s vysokou, modře glazovanou vázou, ta se náhle vznesla do vzduchu. „No tohle!“ vykřikla Marci, prudce se zastavila zády ke zdi a zvedla paţe na obranu před vznášející se vázou. „Řekla jsem ti, ţe na Fear Street nebydlím náhodou,“ vychutnávala Lea Marciin strach. „Co tím chceš říct?“ vyjekla Marci a sledovala, jak modrá váza dosedla nazpátek na své místo na stole. „Prostě mám určité schopnosti,“ konstatovala Lea. „Vybrala sis za nepřítele nesprávnou osobu, Marci.“ „Ty, poslouchej…“ začala Marci. Ale v tu chvíli se za ní najednou otevřela skříň na kabáty a za ní vytančil khaki plášť do deště, rychle se otáčel a mával rukávy. „Ne!“ zaječela Marci. „Přestaň!“ 88
„Já chci, abys přestala ty,“ pronesla klidným hlasem Lea a snaţila se tvářit, jako by o nic nešlo. Catherina jako strašidlo je prostě báječná, pomyslela si. „To všechno jsou imbecilní fórky,“ namítla Marci nejistě. Plášť do deště se jako bez ţivota sesunul na podlahu k Marciiným nohám. „Vypadni odtud, Leo. No tak, vypadni,“ tvrdošíjně vyţadovala rozzlobená Marci, pořád zády ke zdi, a ukazovala prstem ke dveřím. „Uuhh!“ Marci poklesla brada a zděšeně vykřikla, protoţe její nohy náhle ztratily kontakt s podlahou a ona se vznesla nějakých pět deset centimetrů nahoru. Páni, s obdivem si pomyslela Lea. Na tak malou holku má Catherina fakt páru! Marci kopala nohama oháněla se. „Pusť mě!“ vřískala, obličej jasně rudý a oči rozšířené hrůzou. Zmítala se a lokty se oháněla proti neviditelnému vězniteli, aţ se vyprostila a ztěţka dopadla na podlahu. S námahou se zvedla a lapala po dechu. „Mami!“ ječela a proletěla kolem Ley ke schodišti. „Maminko – pomoz mi!“ Ještě tohle, pomyslela si Lea. A co kdyţ to Catherina přehnala? Co kdyţ zvednout Marci nebyl ten správný nápad? „Marci, počkej!“ zavolala. Ale Marci uţ pádila nahoru, brala dva schody najednou, hystericky ječela a volala na matku. Lea zdola pozorovala, jak Marci doběhla na odpočívadlo v prvním patře, na úzký balkónek s nízkým zábradlím, který se táhl po celé délce domu. Kdesi nablízku se otevřely dveře. Marci se rozběhla po balkóně. „Mami!“ křičela. Z jedné loţnice vyšla Marciina matka, „Marci, co proboha…!“ Marci pádila k matce, kdyţ tu náhle s hlasitým výkřikem klopýtla, zavrávorala a chňapla po dřevěném zábradlí, na které padala. Zábradlí s odporným zapraštěním povolilo. Marciina matka i Lea vykřikly hrůzou, kdyţ Marci padala po hlavě z balkónu, ve snaze něčeho se zachytit chňapala zoufale 89
rukama do vzduchu, do prázdna, aby se o vteřinu později, o vteřinu, která jí musela připadat jako věčnost, zřítila dolů na podlahu. Bylo slyšet hlasité prasknutí, jako kdyţ se rozbíjí vejce.
90
XVII. „Ach ne! Ne! Ne!“ nepřestávala křičet paní Hendryxová. Lea doběhla k Marci první. Ta leţela na zádech a s očima široce otevřenýma mrtvě zírala na strop. Její hlava byla stočena v podivném úhlu. Jedna noha byla zkroucená za jejími zády a nepřirozeně ohnutá. Lea se nad ní sklonila, snaţila se nahmatat puls a poslouchala, jestli jí tluče srdce. Pak přitiskla ruku k Marciinu nosu, aby se přesvědčila, jestli dýchá. „Paní Hendryxová – mně se zdá, ţe nedýchá!“ vyjekla. „Ach ne! Ne! Ne!“ Paní Hendryxová, neustále vyráţejíc zděšené výkřiky, klesla na kolena vedle Marci a drţela její hlavu na klíně. „Zavolej sanitku! Zavolej sanitku!“ volala úpěnlivě. Lea běţela k telefonu a třesoucíma se rukama vyťukala 911. „Ne! Ne! Ne!“ Paní Hendryxová seděla na podlaze, kolébala se dopředu a dozadu, hlavu své dcery na klíně. Jedna Marciina noha byla stále zkroucena za jejím tělem, ohnutá tak, jak by ţádná noha neměla být. „Ona je mrtvá. Má holčička je mrtvá!“ Ještě pořád se kolébala s Marci v náručí, kdyţ o deset minut později dorazili čtyři zdravotníci a dva mladí policisté. „Byla to hrozná nehoda, hrozná nehoda,“ to bylo všechno, co dokázala paní Hendryxová říct, neţ se v slzách sesula na podlahu. Saniťáci se dali do práce, vytáhli ze svých kabel potřebné vybavení a horečně se snaţili Marci vzkřísit. Všechno bylo marné. Byla mrtvá. „Viděla jste, jak spadla?“ ptal se jeden z policajtů a rychle čmáral do svého zápisníku. 91
„Ano,“ potvrdila mu Lea a potlačovala pláč. „Běţela nahoru po schodech. Myslím, ţe zakopla. Upadla na zábradlí a… to se zlomilo. A ona spadla sem dolů.“ Oba policisté si prohlíţeli tělo mrtvé Marci, ale Lea se na ni nedokázala podívat. Dorazili další muţi v uniformách. Tělo bylo přikryto plachtovinou a konečně přišel ohledavač mrtvol. Padaly další a další otázky. Dál se horečně zapisovalo do zápisníku. Dorazil lékař, aby se postaral o paní Hendryxovou. „Strašlivá nehoda,“ šeptala, obličej ušpiněný a opuchlý od pláče. Kdyţ ji lékař odváděl do jejího pokoje, podívala se na Leu. „hrozná nehoda.“ Byla to nehoda? Uvaţovala Lea, kdyţ sledovala, jak odvádějí Marciinu matku nahoru po schodech. Byla to nehoda? Nebo Catherina Marci zavraţdila? To nebylo moţné – nebo snad ano? „Slečno, ptal jsem se vás, jestli nechcete, abychom vás odvezli domů,“ ptal se netrpělivě jeden z policistů. „Promiňte, prosím.“ Lea měla plnou hlavu svých myšlenek a neslyšela ho. „Ano, děkuji.“ „Pojďte se mnou,“ řekl a zamířil k domovním dveřím. Kdyţ ho chtěla následovat, dostala zase ten pocit tíţe. Působila od temene hlavy a klesala dolů, od hrudi k nohám, aţ zaplnila celé její tělo. Catherina se do ní vrátila. Catherino, potřebuji s tebou mluvit, myslela si Lea, zatímco ona sama měla pocit, ţe téměř nic neváţí. Catherino, zavraţdila jsi Marci? Její myšlenka zůstala bez odpovědi. Catherina byla přítomna, ale mlčela. Viď, ţe to byla nehoda, Catherino? Nenáviděla jsem Marci, ale nikdy jsem nechtěla, aby zemřela. Prosím tě, Catherino, řekni mi, ţe to všechno byla jen hrozná nehoda. Ticho. Téměř holé stromy se míhaly proti bezmračné temné obloze. Za pár minut jí policisté pomáhali vystoupit ze zadního 92
sedadla jejich černobílého hlídkového vozu a doprovázeli ji ke vchodu do domu. Světlo na verandě se rozsvítilo a vzápětí se otevřely dveře. „Leo, co se stalo?“ zeptal se otec. Lea se mu vrhla s pláčem do náruče. „Ach, tatínku, stalo se něco hrozného. Jedno známé děvče – ona zemřela! Ona zemřela!“ Lea, zmoţená hrůzami toho odpoledne najednou cítila, jak na okamţik celá ztěţkla, a potom jak tíţe stoupá jejím tělem vzhůru, prochází hlavou a mizí. Catherina ji opustila, patrně proto, aby se vrátila do tajné loţnice v mansardě. Pan Carson s Leou v náručí pátravě zkoumal tváře policisty. „Vaše dcera je v pořádku,“ řekl mu jeden z nich. „Stala se nehoda. Její kamarádka přepadla přes zábradlí. Musel to být pro vaši dceru hrozný šok.“ Lea se nechala otcem odvést do příjemného tepla domu. Slyšela, jak se za oběma policisty zavírají domovní dveře, a potom zvuk odjíţdějícího vozu. „Leo – proboha!“ vykřikla matka. „Byla to nehoda,“ vyhrkla Lea a nedokázala zadrţet slzy, které jí proudem stékaly po tvářích. „Byla to prostě hrozná nehoda.“ Pokusila se sníst večeři, ale studené kuře jí vázlo v krku a bramborová kaše chutnala jako lepidlo. „Nikdy ses přede mnou o té Marci nezmínila,“ řekla matka. Seděla u stolu proti ní a v očích měla soucit. „Prostě se jen tak známe. Chci říct, znaly jsme se.“ Odpověděla Lea. „Zaţila jsi hrozné věci,“ utěšovala ji matka a vzala ji za ruku. „Můţeš se najíst později. Nechceš jít teď nahoru do svého pokoje a na chvilku si lehnout?“ „Díky, maminko,“ vděčně odpověděla Lea. Odstrčila ţidli a zamířila ke schodům. Do svého pokoje však nešla. Chvíli poslouchala na chodbě, a kdyţ se přesvědčila, ţe ji rodiče nepozorují, tiše vylezla po ţebříku do mansardy. Musím to vědět, umínila si a odsunula padací dveře ve stropě. 93
Musím vědět, ţe to byla nehoda, ţe Marci nezavraţdila Catherina. Protoţe jestli ji zavraţdila, tak za to nesu odpovědnost já. Jestli Marci zavraţdila ona… Lea se neodváţila tuto myšlenku dokončit. V mansardě bylo mrazivé chladno. Cítila se mizerně, kdyţ rozsvítila ţlutavé světlo a zamířila ke dveřím tajné loţnice. Dveře byly zavřené. Bez ohlášení otočila klíčem a otevřel. Catherina seděla na posteli, ruce sloţené na klíně, jako by Leu očekávala. Na její tváři se mihl radostný úsměv. „Catherino – strčila jsi do Marci?“ zeptala se Lea místo pozdravu. S váţnou tváří vstoupila do pokoje, přešla k posteli a zastavila se nad Catherinou. Úsměv z Catherininy tváře nezmizel. Uličnicky mrkla na Leu, ale neodpověděla. „Odpověz, Catherino,“ poţadovala Lea s rukama v bok. „Vrazila jsi do ní? Zavraţdila jsi ji?“ Catherina zavrtěla hlavou plnou zlatých lokýnek. „Byla to hrozná nehoda,“ prohlásila a usmívala se na Leu. „Tragická nehoda.“ „Nevěřím ti,“ reagovala zlostně Lea. „Tys do ní vrazila, ţe je to tak?“ „Nemáš ţádný důvod tvrdit něco takového,“ odpověděla Catherina škádlivým tónem malé holčičky. „Neviděla jsi mě.“ „Protoţe jsi byla neviditelná. Chci znát pravdu, Catherino.“ „Říkám ti pravdu,“ trvala na svém Catherina a uhnula pohledem k otevřeným dveřím. „Ne, myslím, ţe ne,“ odporovala Lea. „Jsem přesvědčena, ţe ses vznesla nahoru po schodech a vrazila do Marci.“ Catherina vstala, poodešla k prádelníku u zadní stěny a pak se otočila. „Vyšlo ti to dokonale, co říkáš, milá Leo?“ Její chladný, tvrdý tón Leu šokoval. A výraz jejího obličeje odpovídal tónu hlasu. Uţ to nebyl mladý andílek. Najednou byla strašně stará. „Tak co? Přiznej si to, Leo. Vyšlo ti to dokonale. A já jsem ti pomohla.“ „Ty ţes mi pomohla?“ Lea zpozorněla, překvapena její proměnou. 94
„Ano, pomohla jsem ti. A teď přišel čas, abys pomohla ty mně,“ prohlásila Catherina. Její obličej byl skrytý ve stínu. „Abych já pomohla tobě?“ Lea o krok ucouvla. „Počkej, Catherino, já nechápu…“ Catherina odplula od prádelníku napříč pokojem a teď se vznášela nad Leou. „Ovšem. Teď pomůţeš ty mně,“ řekla a její hlas byl tvrdý, pohled mrazivý, tvář opovrţlivá maska. „Nikdy!“ vyjekla Lea a dala se na útěk. Ale dveře se prudce zavřely. Rychle s otočila a tváří v tvář Catherině vykřikla. „Tak co chceš?“ Co chci?“ Catherina pohodila hlavou a zasmála se opovrţlivým, řezavým smíchem. „Chci zase oţivnout.“ „Ale Catherino –“ „Chci se zase dotýkat věcí ţivým tělem, Leo. Chci chodit, cítit, jak voní vzduch.“ „Ale to já pro tebe nemůţu udělat!“ zaúpěla Lea. „Ovšem ţe můţeš, prohlásila Catherina a upřela na Leu prosebný, ţádostivý pohled. „Teď musíš svolit, abych vstoupila do tvého těla.“ „Coţe?“ Lea opravdu nevěděla, jestli má věřit svým uším. „Teď musíš dovolit, abych do tebe vstoupila,“ opakovala Catherina a vznášela se nad Leou. „Já ti pomohla dnes odpoledne a teď je řada na tobě.“ Lea se podívala na rameno ke dveřím. Byly pevně zavřené. Catherina se o to postarala. Dost moţná, ţe je zamkla. Nemělo smysl pokoušet se o útěk. Tak co tedy můţe dělat? „Musíš mě do sebe vpustit,“ řekla tiše Catherina a v jejím hlase byla nezakrytá výhruţka. „Vstupují do tebe natrvalo!“ „Ne!“ prosila Lea. „Catherino, prosím tě –“ Ale Catherina zmizela. A vzápětí ucítila Lea tlak na temeni hlavy a uvědomila si, ţe Catherina je uvnitř jejího těla.
95
XVIII. Kdyţ se v ní Catherina usadila poprvé, Lea netušila, oč jde. Cítila tíţi sestupující jejím tělem, cítila přítomnost někoho jiného, a pak zas pocit lehkosti, avšak zároveň ztráty kontroly nad vlastním tělem. Ale ten záţitek byl tak nezvyklý, tak hrůzostrašný, tak naprosto ohromující, ţe byla schopna jen pasivně stát a snášet ho, ať se dělo cokoliv. Ale teď, kdyţ cítila, jak jí těţkne hlava a tlak začíná sestupovat po zádech dolů, uţ věděla, ţe do ní Catherina proniká. A pokusila se ze všech sil vzdorovat. „Vypadni! Vypadni! Ven! Ven!“ ječela. A soustředila veškerou svoji energii a vůli, aby Catherině zabránila vstoupit do svého těla a ovládat ho. „Ven, ven – vypadni!“ křičela, oči pevně zavřené. Soustřeď se. Soustřeď se. K jejímu překvapení to začalo působit. Cítila, jak se tíţe zvedá a tlak polevuje. V hlavě se jí vyjasnilo. S očima stále zavřenýma se ještě pevněji, ještě energičtěji soustředila. „Pusť mě do sebe, Leo,“ šeptala někde blízko neviditelná Catherina. „Dluţíš mi to. Pusť mě do sebe.“ „Ne!“ zaječela Lea, otevřela oči a rozběhla se ke dveřím. „Pusť mě do sebe. Marně se mi bráníš. Jdu k tobě.“ Ale Lea uţ otočila knoflíkem a opřela se do dveří. K jejímu údivu se lehce otevřely. Prudce vyrazila do mansardy, zabouchla dveře a otočila klíčem v zámku. 96
Dokázala jsem to, pomyslela si. Ubránila jsem se Catherině. Vyhnala jsem ji. Sklouzla po ţebříku dolů do prvního patra ještě dřív, neţ si uvědomila, ţe se celá třese, ţe se třese, aţ jí cvakají zuby. Jen klid, jen klid, jen klid. Ale nebyla schopna ten třas zastavit. „Maminko!“ křičela a celá zoufalá pádila po schodech dolů. Mami! Tati! Prosím vás, pomozte mi!“ Vyběhli z obývacího pokoje, ústa dokořán, tváře ustarané a plné strachu. „Musíte mi pomoct!“ křičela Lea, neschopná ovládnout třesavku. Matka sevřela Leu do náruče. „Leo, co se děje,“ „Duch. Přízrak, mami!“ mumlala Lea a zabořila tvář do měkkého svetru na matčině rameni. „Přízrak.“ „Odveď ji do obýváku,“ poradil pan Carson manţelce. „Leo, pojď a lehni si na gauč.“ „Ne!“ Lea se vytrhla. „Nechci si lehnout! Nemůţu! V domě je přízrak. Zavraţdil Marci a já ho pustila ven!“ „No tak, Leo…“ prosila matka s utrápenou tváří. „Jsi velice rozrušená, Leo,“ uklidňoval ji otec. „Zaţila jsi hrozné věci. No ta, pojď do obýváku a…“ „Ne – nechci si lehnout!“ postavila si hlavu Lea. Věděla, ţe se neovládá, ale nebyla schopna proti tomu něco udělat. „Tak si s námi aspoň pojď sednout a pohovořit,“ trpělivě navrhl otec. „Lea si povzdechla. „Tak dobře.“ Šla s nimi do obývacího pokoje a sedla si na kraj hnědého koţeného gauče. Otec vypnul televizi, zatímco matka stála ve dveřích a rukama se opírala na obou stranách zárubně. „Co je s tebou?“ zeptal se pan Carson a sedl si na gauč vedle své dcery. „Nahoře je duch,“ začala Lea a snaţila se hovořit klidně, poručit svému hlasu, aby zněl normálně. „Přízrak děvčete. V mansardě. V tom pokojíku za dveřmi.“ „Uţ není zamknutá,“ přiznávala se Lea, pohled upřený na chlupatou předloţku u svých nohou. „Odtrhla jsem prkna a odemkla 97
ho.“ „To ţe jsi udělala? A kdy?“ zeptal se otec a přisedl blíţ. „Jednou večer, uţ je to několik dní. Zdálo se mi, ţe je někdo uvnitř, a tak jsem prkna odtrhla. Odemkla jsem a uvnitř jsem našla přízrak. Děvčete, které bylo v tomhle domě zavraţděno. Před sto lety. Pustila jsem ji ven a ona úmyslně postrčila Marci přes zábradlí. A ona teď… ona chce…“ Přeskočil jí hlas a nebyla schopna pokračovat. Zírala na koberec. „Dneska jsi zaţila hrozné věci,“ opakoval otec. „Není divu, ţe jsi rozrušená. Ale musíme se snaţit zachovat si smysl pro skutečnost.“ „Ty mi nevěříš?“ vykřikla Lea a vyskočila. Oba rodiče si vyměnili významné, ustrašené pohledy. „Holka, ty se celá třeseš. Dojdu pro doktora,“ řekla matka. „Ne!“ rozkřičela se Lea. „Chci říct, ţe nepotřebuji doktora. Nejsem nemocná.“ „Ale miláčku,“ chlácholila ji paní Carsonová, „to, co říkáš, nedává smysl!“ „jsem přesvědčen, ţe si jen potřebuješ odpočinout, Leo,“ uklidňoval ji otec a pokynul, aby si zase sedla. „Jsem přesvědčen, ţe potřebuješ jen trochu času, aby ses vyrovnala s tím, co jsi viděla. Byla to koneckonců jen nehoda.“ „Vţdyť se ti to zrovna snaţím vysvětlit,“ křičela Lea a z pocitu bezmocnosti si rvala vlasy. „To nebyla nehoda. To Catherina zavraţdila Marci!“ „Catherina?“ zeptal se otec a bezradně svraštil čelo. „No ten přízrak!“ ječela Lea. „Přízrak z podkrovního pokoje.“ „Posaď se, Leo,“ řekl otec pevným hlasem, stoupl si a ukázal na gauč. „Teď uţ mám váţně dost těch řečí o nějakém přízraku.“ „Dovol, abych zavolala doktora,“ ţádala paní Carsonová a hryzala si palec jako vţdycky, kdyţ byla nervózní. Otočila se, ţe odejde z obýváku. „Tak dobře, já vám to dokáţu,“ prohlásila Lea, pořád celá roztřesená. Popadla otce za ruku a táhla ho ven. „Tak pojďte. Oba dva.“ „To nás chceš táhnout do mansardy?“ chtěl vědět matka a váhavě je následovala. 98
„Ukáţu vám tu tajnou loţnici,“ tvrdila Lea. „Dokáţu vám, ţe jsem se nezbláznila. Ţe tam nahoře je duch.“ Vystoupili nahoru po schodech, prošli kolem Leina pokoje, zastavili se u kovového ţebříku a všichni tři se podívali vzhůru k padacím dveřím ve stropě. „A kdyţ tam ţádný přízrak nebude dovolíš, abych zavolala lékaře?“ zeptala se opatrně paní Carsonová. „Povídám, ţe tam je duch,“ trvala na svém Lea. Vyšplhala po ţebříku tak, jak to udělala tolikrát za poslední dva týdny, odstrčila dřevěný poklop a vysoukala se do tmavé mansardy. Rodiče ji následovali. Nejdřív paní Carsonová,potom její muţ. „Uh. Tady nahoře je pěkná zima,“ postěţovala si paní Carsonová. Za pár vteřin našla Lea vypínač, stiskla ho a ţluté světlo zalilo dlouhou úzkou místnost. Těţce oddychujíc šla první k tajné loţnici. A pak se prudce zastavila a hlasitě vyjekla nevěříc svým očím. Dveře byly zavřené a zamčené. Prkna byla na svém místě a blokovala vchod, pevně přibitá napříč přes dveře. Všechno bylo netknuté. Všechno vypadalo právě tak jak toho dne, kdy se sem nastěhovali.
99
XIX. Doktor Harrison zaklapl svoji brašnu, urovnal přikrývku a očima za bifokálními brýlemi se usmál na Leu. „Bude to dobré,“ prohlásil s profesionální věcností a s bezvýraznou tváří. „Máš pořádnou horečku, ale my si s ní poradíme. Zůstaneš pár dní v posteli, souhlasíš? Aspoň neţ ustoupí teplota.“ Lea, celá zmalátnělá horečkou, doktorovi poděkovala. Obrátila se obličejem do polštáře. Oni nevěří tomu, co říkám o Catherině, uvědomila si trpce. Myslí si, ţe mám halucinace z horečky. Na druhé straně pokoje bubnoval déšť do dvojitých oken. Silný vítr hnal proti skleněným tabulkám přívaly vody, aţ se okenní rámy třásly. Lea slyšela, jak venku na chodbě mluví doktor Harrison s jejími rodič. Zvedla hlavu z polštáře a pokoušela se rozumět tomu, co říká. Mluvil ale moc tiše. Krátce potom slyšela, jak všichni tři jdou dolů po schodech. Slyšela, jak se domovní dveře zavírají, kdyţ doktor odcházel. Podle nich jsi to všechno vymýšlím. A co kdyţ je to tak… Zvedla hlavu a uviděla rodiče vcházet do pokoje, tiše, skoro po špičkách. „Ještě nespíš?“ zašeptal otec. Jsem tak ospalá,“ hlesla Lea a zívla. „Doktor Harrison říká, ţe horečka začíná klesat,“ řekla matka, sklonila se nad Leu, pátravě si ji prohlíţela, jako by ji viděla poprvé, a přitom si nervózně hryzala palec. „Přestaň si mě tak prohlíţet.“ Sama byla překvapena, jak 100
chraptivý má hlas. „Potřebuješ jen zůstat pár dní v posteli, abys věděla. Pořádně si odpočinout,“ přidal se otec. „Mám pocit, ţe bych prospala celý týden,“ odpověděla Lea. Matka se sklonila a políbila ji na čelo. Voněla po pomerančích. Lea se usmála a zavřela oči. Po silném náraz větru do oken je zase otevřela. Rodiče uţ odešli dolů. Sebrala Georgieho z nohou postele a přitiskla ho k sobě. „Oni si myslí, ţe jsem cvok, Georgie,“ oslovila plyšového tygra. Jako odpověď se Georgieho oči rozzářily jasně rudým světlem. „Ne!“ zašeptala Lea a mrštila tygrem na podlahu. Kdyţ zvedla oči, stála vedle postele Catherina, zalitá stejně ostrým rudým světlem, jako vycházelo z Georgieho. „Catherino… co tu děláš?“ zeptala se a cítila se jako mátoha. „Jak ses dostala sem dolů?“ „Tohle je můj pokoj,“ odpověděla Catherina a usmála se na leţící Leu. Rudé světlo bledlo. A jako by také vybledly všechny barvy v pokoji, aţ zůstaly jenom ty dva krouţky rudého světla, zářivě rudého světla, vycházejícího z Catherininých očí. „Tvůj pokoj? Jak to myslíš?“ Lea se na posteli posadila a opřela se o záhlaví. „Tohle je můj pokoj,“ opakovala Catherina a nepřestávala se usmívat. „V tomhle pokoji jsem byla celou tu dobu.“ „A co ten pokoj nahoře? Ta tajná loţnice začala Lea. „tohle je ta tajná loţnice,“ odpověděla Catherina, sedla si na kraj postele a její oči pořád svítily. Tohle je má loţnice. V tom pokoji nahoře jsi nikdy nebyla, Leo.“ „Nikdy?“ Lea zavřela oči a zatočila se jí hlava. Jsem asi opravdu cvok, napadlo ji. Déšť bušil do oken. Lea cítila na obličeji závan studeného vzduchu, průvan od okna. Přitáhla si přikrývku aţ k bradě a drţela ji pevně, jako kdyby ji to mohlo ochránit před Catherinou, před tím, co od ní slyšela. „V tom zavřeném pokoji jsi nikdy nebyla,“ vysvětlovala jí Catherina svým hláskem malé holčičky. „Nikdy jsi nebyla v tom 101
pokojíku nahoře – protoţe já tam nikdy nebyla. Protoţe já nikdy neopustila tenhle pokoj.“ „Tomu nerozumím,“ vydechla Lea a uţ zase s otevřenýma očima vyjeveně zírala na bledý dívčí přízrak. „Pronikla jsem do tvé duše, Leo.“ Vysvětlovala Catherina bezvýrazným tónem bez špetky citu. „To já jsem vyvolala tvé vidiny. To já tě přesvědčila, ţe jsi byla nahoře v tajné loţnici. Ta však byla celou tu dobu zabedněná a ty jsi vůbec nevytáhla paty ze svého pokoje.“ „Ale proč?“ Proč?“ ptala se Lea. Ani přikrývka, kterou si přidrţovala aţ u brady, ji nedokázala uchránit před mrazením, před mrazivým strachem, který projíţděl celým jejím tělem. „V tom pokoji nahoře je skryté zlo,“ pokračovala Catherina a při těch slovech její oči zářily jasnou červení. Vznesla se nad postel a světlo z jejích očí pálilo Leu do tváří. Lea se odvrátila. Catherina se zase usadila na kraj postele. „Je to zlo. Já sama jsem ten pokoj zabednila. Před sto lety. To já udělala. A ty dveře uţ zůstanou navţdy zavřené.“ Lea neodpovídala. Cítila strašnou ospalost. Bylo tak obtíţné soustředit se na to, co říkala Catherina. Bylo tak obtíţné pochopit to. „Viděla jsem tě, jak jdeš poprvé nahoru do mansardy,“ vykládala Catherina. „Viděla jsem, jak se blíţíš k těm zavřeným dveřím. Jak u nich nasloucháš. Nejdřív jsem se pokusila odstrašit tě.“ „Chceš říct…?“ Lea si připomněla první výpravy do mansardy, které ji tak vyděsily. „Právě. Ta tekoucí krev a kovové bodce. To byla moje práce,“ prozradila Catherina. „Musela jsem tě postrašit. Zabránit ti, abys vstoupila do pokoje, v němţ je uzavřeno zlo. Ale nestačilo to. Kdyţ jsem viděla, ţe jsi rozhodnutá dveře otevřít, pronikla jsem do tvé duše a ovlivnila tvé myšlení. Domnívala ses, ţe jsi byla nahoře a ţes ty dveře otevřela, a zatím jsi byla celou tu dobu tady ve své loţnici.“ Catherina se rozesmála vysokým hihňavým smíchem, aţ se její zlaté lokýnky natřásaly a poletovaly kolem hlavy. Bylo zřejmé, ţe se chlubí, ţe má radost ze sebe, z kousku, který provedla Lee. „Ale proč sis s tím dala tolik práce?“ zeptala se Lea chraptivým 102
hlasem. „Proč jsem si měla myslet, ţe jsem byla nahoře?“ „Aby ses nebála ve své vlastní loţnici,“ odpověděla Catherina, jako by šlo o samozřejmost. „Potřebovala jsem, abys mi důvěřovala.“ Lea se neklidně zavrtěla a oběma rukama sevřela přikrývku ještě pevněji. Byla jí zima, taková zima, ţe se aţ rozklepala. „Co se stane teď, Catherino? Zeptala se a zuby jí drkotaly. „Teď budeme společně bydlet v tomhle pokoji. A v tvém těle,“ oznámila jí Catherina a naklonila se blíţ. „Ne!“ Lea se pokoušela vykřiknout, ale byla příliš slabá,příliš ospalá, a točila se jí hlava. „Teď patříš mně!“ zaslechla ještě vykřiknout Catherinu. A potom cítila tlak na hlavě, nesmírnou tíhu sestupující jejím tělem dolů. Nemírnou tíhu. Věděla, ţe do ní vstupuje Catherina a ţe se jí zmocňuje. Ale byla příliš slabá, příliš ospalá, neţ aby se bránila. Za pouhých několik vteřin se jí Catherina zcela zmocnila. „to je báječné!“ zavolala celá šťastná Leiným hlasem.
103
XX. Catherina
Leu ovládla. Během několika příštích dní, kdy ještě zůstala doma, neţ jí zase klesne horečka, si Lea připadala jako host ve svém vlastním těle. Byla při smyslech. Jasně si uvědomovala, co se děje, ale neměla kontrolu nad tím, co říká nebo co dělá. Nemohla do ničeho mluvit. Mohla jen myslet. Ještě pořád měla vůli, ale nemohla ji uplatnit. Lea se s ní hádala, pokoušela se přesvědčit ji, aby ji nechala být, ale Catherina její mlčenlivé prosby ignorovala. Jako by Lea neexistovala. Občas, bez upozornění, Lea cítila, jak Catherina její tělo opouští. V takových chvílích vţdycky pocítila naději a úlevu. Chtělo se jí brečet nebo skákat radostí, kdyţ byla znovu pánem svého těla. Ale příliš vyděšená. A potom, coţ nikdy netrvalo dlouho, cítila, jak se do ní Catherina vrací, jak se jí znova zmocňuje. A Lea zase upadla do strašlivé situace mlčenlivého partnera, mlčenlivého společníka ve vlastním těle. Kde se Catherina zdrţovala, kdyţ opustila její tělo? Lea se nikdy nezeptala. A Catherina by nejspíš její otázku ignorovala. Catherina směla klást otázky. Jednou ráno, kdyţ Catherina na malou chvíli zmizela, Lea málem prozradila matce, co se s ní děje, ale včas se zarazila. Kdyţ jí řeknu, ţe jsem v moci ducha, který rozhoduje o všem, co říkám a co dělám, strávím zbytek svého ţivota zavřená někde v ústavu, uvědomila si. Proto překonala pokušení a krátce nato se Catherina vrátila. „Co 104
kdybychom si dnes vyšly ven.“ Zeptala se jí. „Dost moţná, ţe uţ jsme konečně dost silné, abychom si vyšly na procházku. Víš, Leo, já mám s námi ohromné plány. Musíme udělat pár ohromně důleţitých věcí.“ Lea se zeptala, co má Catherina v úmyslu, a současně měla hrůzu z toho, co uslyší. Ale její nevyslovená otázka zůstala bez odpovědi. „Mám dojem, ţe uţ je to s tebou lepší,“ prohlásila radostně Leina matka, kdyţ vpadla do pokoje a rozhrnula záclony na oknech, za nimiţ se ukázal jasný, sluneční den. „Proč si dnes nevyjdeš na procházku nebo někam? Ven tady z toho zatuchlého baráku.“ „Júúú!“ radostně vyjekla Catherina Leiným hlasem. Odkopla přikrývky a vyskočila z postele. „No tak, nepřeháněj to,“ usměrnila ji paní Carsonová a otevřela dokořán jedno okno. Do pokoje začal proudit chladný, čerstvý vítr. „Nebudu, „ slíbila Catherina. „Je tak nádherný den, půjdu jen a malou procházku.“ Ale slib mi, ţe to nepřeţeneš,“ projevila starost paní Carsonová. „Zastonala sis pořádně, mladá dámo.“ „Cítím se báječně,“ ujistila ji Catherina. Kdyţ paní Carsonová sestoupila po schodech do přízemí, natáhla si Lea černé bavlněné kalhoty a hnědošedé tričko Shadysideské střední a začala se prohrabávat v hromadách věcí dole v šatně. „Co to děláš?“ mlčky se zeptala Lea. „Co hledáš, Catherino?“ Catherina neodpovídala a dál hledala Leinýma rukama, aţ konečně prohlásila: „Mám ohromné plány, Aha! Tady je to!“ Vynořila se ze šatny s kusem pevné šňůry, kterou byla převázána poslední krabice, kdyţ ji Lea konečně vybalila. „Catherino, co s tím budeš dělat?“ chtěla vědět Lea. „Snad co s tím budeme dělat,“ opravila ji se zlomyslným úšklebkem Catherina. „Pořídíme si trošku legrace.“ Lea byla bezmocná. Cítila, jak proti své vůli napíná šňůru a pak s ní trhne. „Dáme malou lekci Donovi Jacobsovi,“ oznámila jí Catherina. „Coţe?“ Lea si nebyla jistá, ţe dobře slyšela. „Donovi?“ „Marci a on k sobě přece patřili, nebo ne?“ zeptala se Catherina, ale nebyla to vlastně otázka. „Všechno jsem slyšela, Leo. Slyšela 105
jsem, jak jsi to všechno vykládala Deeně do telefonu. Vzpomínáš si přece, ţe jsem byla celou tu dobu ve tvém pokoji?“ „Ale Don –“ začala Lea. „Don také potřebuje dostat lekci,“ chladně prohlásila Catherina. „No tak, jdeme na to, Leo. Uvidíme, co dokáţeš!“
106
XXI. Don bydlel v čtvercovém domě z červených cihel v Canyon Road. Komusi určitě trvalo celé dopoledne, neţ shrabal spadané listí, uvědomila si Lea, kdyţ viděla ohromnou kupu uprostřed předního dvora. „Báječná procházka,“ projevila vnitřním hlasem spokojenost Catherina. „Ten vzduch – tak svěţí a sladký. Řekla bych, ţe podzim mám ze všeho nejradši.“ Lea zareagovala pochmurným mlčením. Celou cestu k Donovu domu se s Catherinou hádala a snaţila se ji odradit od záměrů, které měla s Donem. „Ale já to přece dělám pro tebe, milá Leo,“ byla jediná odpověď, které se od Catheriny dočkala. Načeţ se rozhodla nebrat Leu vůbec na vědomí. Kdyţ dorazily do sousední ulice, vyvinula Lea poslední zoufalé úsilí získat nazpátek vládu nad svým tělem. Soustředěné úsilí vypudit Catherinu, zastavit ji. Byla však příliš slabá a Catherina ji pevně ovládala. Ať se Lea jakkoli snaţila, nohy ji nesly kupředu, energicky kráčela dál po chodnících posetých listím ke Canyon Road a k domu, kde bydlel don. „Nemá smysl vzdorovat mi,“ řekla jí Catherina, kdyţ šly po asfaltové příjezdové cestě. „Dělám to pro tebe. Don byl Marciin poskok. Nikdy se tě nezastal.“ „Prosím tě, Catherino…“ ţadonila Lea. Ale Catherina uţ tiskla zvonek. Prosím tě, nebuď doma, zapřísahala Lea Dona. Prosím tě, nebuď 107
doma. Kroky uvnitř. Otevřely se bílé domovní dveře a v nich sál don. Zatvářil se polekaně: „Leo.“ „Ahoj, Done,“ pronesla Catherina Leiným hlasem. „Jak se máš?“ „Leo… a jak ty?“ zeptal se a přidrţoval otevřené venkovní dveře. „Slyšel jsem, ţes byla nemocná.“ „Uţ je to dobré.“ Vešla do malé předsíňky. V domě to vonělo pečeným kuřetem. Slyšela, jak někde nahoře rámusí metalová hudba. „Překvapila jsi mě,“ řekl Don a utíral si ruce o tričko. „Zrovna jsem shrabal listí. Zastaví se tu pro mě pár kluků a…“ „Zaskočila jsem jen tak,“ pokračovala v rozpačitém rozhovoru. „Chtěla jsem vědět, jak jsi na tom. Myslím, ţe tě to určitě pořádně sebralo. To s Marci.“ Don sklonil hlavu a uhnul očima. „Mhmm,“ zamumlal. Chvilku bylo ticho, jen shora bylo slyšet hudbu. „Bylo to dost těţké,“ řekl nakonec a pořád uhýbal před jejím pohledem. „Takový šok. Chci říct, taková nesmyslná nehoda. Bylo to… tak neuvěřitelné.“ „Ano. Tak neuvěřitelné,“ opakovala tiše. Lea bezmocně poslouchala, jak se rozvíjí konverzace, jak soucitně mluví Catherina s Donem, který, chudák, vůbec nic netuší. Kdybych tak mohla něco udělat, zoufale uvaţovala Lea. Nějak Catherinu zastavit. Byla však bezmocná. Bezmocný divák. „Ty jsi tam byla,“ připomněl Don. „Muselo to být pro tebe hrozné.“ Pořád ještě rozpačitě postávala v předsíňce u vchodu, don s rukama v kapsách dţín. „Ano, to bylo,“ řekla tiše a potřásla hlavou. „Nevím… nevím, jestli se z toho někdy vzpamatuju:“ „Připadám si teď sám, fakt,“ přiznal don a jednou rukou si prohrábl kudrnaté hnědé vlasy. „No, to bys neměl,“ významně podotkla Lea. Don se na ni chvilku upřeně díval. Pak najednou otevřel pusu, jak si na něco vzpomněl. „Kuře! Matka šla ven a já slíbil, ţe vypnu troubu.“ 108
Otočil se a běţel do kuchyně. Sotva byl z dohledu, sáhla Lea do kapsy a vytáhla šňůru. Drţela ji v rukou a rozmotávala ji. „Catherino… co chceš dělat?“ ţádala vysvětlení Lea. Ţádná odpověď. Lea cítila, jak její tělo kráčí směrem ke kuchyni. „Stůj, Catherino! Co chceš udělat?“ Ţádná odpověď. Lea se tiše vkradla do kuchyně. Rychle zezadu přikročila k Donovi, který byl skloněn u trouby a kontroloval kuře. Napnula šňůru a zvedla ji nad jeho hlavu. S neslyšitelným povzdechem hrůzy si Lea uvědomila, ţe se chystá Dona uškrtit.
109
XXII. Lea se předklonila, aţ byla těsně za Donovými zády, a zvedla ruce se šňůrou nad jeho hlavu, připravena ovinout mu ji kolem hrdla a zardousit ho. Ozval se zvonek u dveří. Don vstal a narovnal se. Lea rychle ucouvla, povolila šňůru a upustila ji na podlahu. „Páni…“ vykřikl Don a otočil se. „Neslyšel jsem tě přicházet.“ „Promiň,“ omlouvala se Lea. To bylo o vlas, s ohromnou úlevou si pomyslela Lea, bezmocná ve vlastním těle. A pak si celá rozechvělá strachem uvědomila, ţe to neznamená Catherininu poráţku. Jen odklad. Ţe to Catherina zkus znova. A vrahem bude Lea. Skutečným vrahem. Don vypnul troubu a běţel k domovním dveřím. Lea se zastavila, aby zvedla šňůru, rychle ji nacpala do kapsy svých dţín a šla za Donem do předsíně. „Ahoj, kluci,“ přivítal je Don. „Uţ jsem hotov, jen si vezmu klíče.“ Dva chlapci, Lea je oba znala ze školy, Cory Brooks a Gary Brandt, vešli do domu. Oba měli na sobě dţíny a saka s iniciálami Shadysideské střední. „Leu znáte, ţe?“ zeptal se don a zašel do obývacího pokoje. „Leo, to jsou Cory a Gary,“ volal odtud. „Ahoj,“ pozdravila je Lea plaše. „Jak se máš?“ zeptal se Cory. „Viděl jsem tě ve škole,“ řekl Gary. „Ty jsi v Hunterově chemické třídě, viď?“ 110
„Mhmm,“ přisvědčila Lea. „Je to pár týdnů, co jsem tu začala.“ „Tak jdeme,“ přiblíţil se don. Za těch pár vteřin, co byl pryč, si vykartáčoval vlasy. „Můţeme tě někam svézt, Leo?“ „Ne, díky,“ odmítla Lea. „Půjdu pěšky.“ Vyšla z domovních dveří. „Brzy nashle. Dej na sebe pozor, Done.“ To je neuvěřitelné, pomyslela si Lea. Catherina se ho nejdřív pokusí uškrtit a pak mu řekne, aby na sebe dal pozor. „Prima, ţe jsem vás viděla, kluci,“ zavolala Lea nazpátek na Garyho a Coryho a pak klusem vyběhla na příjezdovou cestu, kolem jejich vozu, otlučeného Forda Fiesty, vzadu celého olepeného plakáty rozhlasové stanice, a potom po Canyon Road. Klusala proti větru, chladnému a voňavému, který ji štípal do tváře. „Tak jaká byla procházka, holčičko? Doufám, ţe pěkná,“ volala paní Carsonová, kdyţ slyšela, ţe se Lea vrací. „Moc hezká,“ odpověděla Lea. „Začínám se cítit daleko líp, mami.“ „No to jsem ráda,“ řekla paní Carsonová kdyţ vstoupila do pokoje a osušovala si ruce utěrkou na nádobí. „Moc se omlouvám,“ prohlásila Lea, „víš za všechny ty bláznivé povídačky o strašidlech, co jsem naţvanila. Určitě jsi s tím měla spoustu starostí, mami.“ Lea to poslouchala, naprosto bezmocná, a zmohla se jen na mlčenlivou prosbu: Mami, prosím tě, mami. Copak to nepoznáš? Copak nepoznáš, ţe to nejsem já?“ „Měli jsme s otce trochu starost. Zřejmě jsi měla něco jako halucinace z té horečky, Leo,“ přiznala paní Carsonová. „Ale teď se fakt cítím prima,“ vesele zašveholila Lea. „Jako předtím.“ Zamířila vzhůru po schodech do svého pokoje. „Catherino, tohle mi nemůţeš udělat,“ vykřikla Lea tichou zoufalou prosbou. „Příště zemře,“ zašeptala Catherina zlým, výhruţným hlasem. „Don zemře a s ním jeho kamarádi, co se tak idiotsky šklebí. Ti také umřou. Všichni umřou.“
111
Temnota jako by se rozestoupila a za ní byla ještě větší tma. Pak se do zorného pole dostaly dva šedé obdélníky. Dvě okna na protějším konci pokoje. Kdyţ se vířící černé stíny zvedly a její pokoj se ustálil na svém místě, Lea se posadila. Měla podivný, neklidný pocit. „Catherino?“ zašeptala. Ţádná odpověď. Lea si uvědomila, ţe Catherina zase opustila její tělo. „Catherino?“ Lea neměla ani tušení, jak dlouho bude Cahterina pryč. Někdy odešla na několik hodin, jindy jen na pár minut. Kam chodí? Uvaţovala Lea. Otočila se ve svém bílém hedvábném pyţamu a spustila nohy na podlahu. Pohybuju se o své vůli, uvaţovala. Pohybuju nohama, tělem. Jsem schopna sama uvaţovat. Ovládám sama sebe. Byl to krásný pocit, kdyţ jen nakrátko. Musím něco podniknout, rozhodla se Lea. Musím se zbavit Cahteriny. Dřív neţ zabije Dona. Ale jak? Co můţu dělat? Najednou se cítila velice osamělá. Nemám nikoho, pomyslela si celá nešťastná. Nemám, komu bych to pověděla. Na koho bych se obrátila. Kdyţ se svěřím rodičům, zavolají doktora a zbytek ţivota strávím někde v ústavu. Kdybych to řekla Deeně… ne, ta by mi také nevěřila. Nikdo by mi nevěřil. Jsem docela sama a sama si také musím poradit s Catherinou. Ale jak? A pak dostala nápad. Ten zamčený pokoj. Ten zabedněný pokoj v mansardě. Klíč k tomu tajemství musí být nahoře, rozhodla se Lea. Proč by mi jinak Catherina tak zoufale bránila, abych tam šla? Proč na mě pouţila všechny ty úskoky, proč ve mně vyvolala všechny ty vidiny, abych si myslela, ţe jsem byla v tom pokoji, proč dělala všechno moţné, aby mě tam nepustila? 112
Lea si vzpomněla, jak Catherina řekla, ţe ona sama zabednila ten pokoj a ţe chtěla, aby zůstal navţdycky zavřený. Proč? V té místnosti je něco, co Catherina nechtěla prozradit. Nějaké tajemství. Tajemství, které Catherinu děsí. Musím zjistit, co to je, rozhodla se Lea. Musím zjistit, co je za zamčenými dveřmi v mansardě.
113
XXIII. V mansardě bylo ticho a chladno, v dusném vzduchu se jen těţce dýchalo. Lea div nezalkla kyselým, páchnoucím, zatuchlým prachem, který ji vnikal do nosu. Cvakla vypínačem a rychle vykročila v měkkých gumových vietnamkách po vrzající podlaze k zabedněným dveřím. Kdy se vrátí Catherina? Uvaţovala a při tomto pomyšlení ji zamrazilo v zádech. „Catherino?“ zavolala. Ţádná odpověď. Kdy se vrátí? Musím si pospíšit. Musím se dovědět tajemství tohoto pokoje dřív, neţ přijde Catherina, dřív neţ mě zastaví, neţ znova vstoupí do mého těla. Bez dalšího váhání uchopila hořejší prkno a zatáhla. Ani se nehnulo. Zatáhla znovu. Bylo pevně přibité. Předtím ta prkna povolila tak snadno, vzpomněla si. Ovšem to byla pouhá představa, pouhý sen. Kladivo. Potřebuje kladivo. Má na to ale čas? Lea neměla na vybranou. Dolů po ţebříku, potom po schodech do přízemí. Plíţila se tmavým, tichým domem, oči si zvykaly na noční šero, známé předměty okolo ní byly zvláštní a tajemné v černých stínech. Chvíli jí trvalo, neţ našla otcovu skříňku s nářadím, a ještě déle, neţ ji potmě tiše prohrabala a našla kladivo s výřezem na vytahování hřebů. 114
A pak nazpátek do mansardy. Catherina? Kde jen můţe být? Je připravena vrátit se? Vrznout se na ni? Zastavit ji dřív, neţ odhalí tajemství skrytého pokoje, jediné tajemství, které ji snad můţe zachránit? Nazpátek do mrazivé mansardy, do té dusivé, prašné zatuchlosti. A teď uţ horečně zasadila kladivo jako klín mezi dveřní rám a prkna, tlačila a páčila ze všech sil. Horečné, zoufalé pohyby. Byla vyděšená. Uši nastraţené na kaţdý zvuk, na kaţdé znamení, ţe se vrací Catherina. První prkno zasténalo jako na protest a spadlo na podlahu. Začalo pracovat na druhém, ztěţka dýchala, dusný vzduch plný prachu ji nutil ke kašli, co chvíli přestávala a poslouchala, nervy napjaté k prasknutí, a hned zase páčila kladivem další prkno. S měkkým ţuchnutím opadlo i to druhé a při dopadu zvířilo oblak prachu. Zbývalo jediné prkno. A pak bude moci otevřít dveře. „Catherino?“ Ţádná odpověď. Ještě tu není. Snad ještě zbývá trocha času. Snad to dokáţe. Třetí deska vzdorovala veškerému úsilí. Lea pod ni zaklínila kladivo a zabrala. Ozvalo se zaskřípění, zasténání, ale deska se ani nepohnula. Lea se koupala v chladném nepříjemném potu. Ale nepřestávala pracovat v horečném tempu. Aţ odpadlo i třetí prkno a spadlo k jejím nohám. V okamţiku, kdy sahala po klíči, aby jím otočila v zámku, vykřikl jakýsi hlas těsně vedle ní. „Leo, co to děláš?“ Catherina se vznášela vedle ní, oči jí rudě plály vztekem, její jemné rysy byly zkřivené zuřivostí a zlaté lokýnky jí divoce vlály kolem hlavy. „Co to děláš? Jdi pryč od těch dveří!“ Lea předstírala, ţe ji neslyší a sáhla po klíči. Ale Catherina ji s úţasnou silou popadla za rameno a začala ji odtahovat nazpátek. „Ne!“ ječela Lea. „Mě nezastavíš!“ 115
Ucukla, vytrhla se z Catherinina chladného sevření a doklopýtala se ke dveřím. Pak uchopila klíč a začala jím otáčet. Ale Catherina byla hbitá. Vznesla se nad Leu a zmizela. A Lea ucítila tlak na temeni hlavy, ucítila, ţe do ní Catherina začíná vnikat, cítila, jak tíţe začíná sestupovat do jejího těla. Opřela se o dveře, pevně zavřela oči a soustředila se. Uţ jednou jsem ji dostala ven, uvědomila si. Podařilo se mi to jednou, dokáţu to znova. Ale musím být silná… silná… silná… Tlak se však stupňoval, divţe jí hlava nepraskla. Catherina se drala dovnitř, odhodlaná Leu zastavit, ale Lea byla rozhodnuta znovu získat vládu sama nad sebou. Ne, ne, ne! Lea soustředila veškerou svoji vůli, aby přízrak zadrţela. Tíha se začala zvedat, tlak polevoval. Je to tak! Dokázala to. „Neotvírej ty dveře!“ zaječela neviditelná Catherina odkudsi mimo Leu. „Neotvírej!“ Vyhnala jsem ji, uvědomila si Lea s bušícím srdcem. Vyhnala jsem ji. „Leo – neotvírej!“ Lea otočila klíčem a otevřela dveře. Nahlédla do pokoje, dlaněmi si zakryla tvář… a začala ječet.
116
XXIV. Ukázalo
se, ţe loţnice vypadá zrovna tak, jak si ji Lea představovala – tmavé stěny, blikající svíčky, postel s nebesy. Avšak na posteli seděli muţ a ţena. Nebo, jak si Lea teď všimla, hrůzné pozůstatky muţe a ţeny. Byli oblečeni celí v černém, a proto těţko k rozeznání v nejasném světle. Ţena měla na sobě dlouhé, splývavé šaty s vysokým límečkem, muţ černý oblek a bílou košili s tvrdým límcem. Jejich oblečení bylo v dobrém stavu a čisté, ale plandalo na nich, o mnoho čísel větší. Při pozorném pohledu do tmavého pokoje Lea zjistila, proč tomu tak je. Jejich těla se uţ rozpadávala, uţ to byly pouhé kostry potaţené kůţí. Bezmasé ruce s prsty jako kolíky visely z otvorů v rukávech. Také jejich obličeje byly tváře kostlivců, na nichţ ustrnuly odporné vyceněné škleby. Maličké ţmolky zeleného zetlelého masa stále ulpívaly v dutinách lebek. Jedno oko muţe bylo na svém místě, tam, kde mělo být druhé, zel prázdný oční důlek. Ţena neměla vůbec ţádný obličej. Prameny černých pavoučích vlasů se plazily z temene ţloutnoucí lebeční kosti. Z očního důlku vylezl ohromný černý červ a spadl na náprsenku blůzy. Kdyţ začala Lea ječet, oba kostlivci vyskočili a jejich kosti přitom zachrastily. S napřaţenýma rukama vrávorali ke dveřím, kde stála Lea. Lea znovu zaječela. A ucítila, jak Catherina vklouzla do jejího těla. 117
Lea, jejíţ pozornost byla rozptýlena strašlivými zjevy, které se k ní blíţily, ztratila koncentraci právě na tak dlouho, kolik stačilo Catherině, aby do ní vnikla. A v tomto okamţiku ucítila známou tíhu, váhu Catheriny, která klesala jejím tělem dolů. Zase byla bezmocná. Catherina ji zase ovládla. „Ty ses zbláznila!“ vztekle ječela Catherina. „Ty ses zbláznila.“ Oba chrastící kostlivci uţ se blíţili, zakopávali o své plandavé šaty, ruce rozpřaţené, a oba na ni s obviňujícím gestem ukazovali dlouhými prsty. „Já tě varovala, abys ty dveře neotvírala!“ křičela Catherina. „To jsou moji rodiče!“ „Tak tady tě máme, ty zlý spratku!“ Šepot ţeny zněl jako suché svištění větru. „Zpátky, vy příšery!“ zaječela Catherina Leiným hlasem. Ale kostlivci vyrazili s udivující hbitostí. Muţova ruka se vymrštila a vysušené, kostnaté prsty se jako hadi otočili kolem Leina hrdla.
118
XXV. „Ty zlý spratku!“ vykřikla ţena pisklavým hlasem, vycházejícím z otevřeného hrdla. Lea nemohla dýchat nosem, protoţe se zalykala odporným zápachem hnijícího masa. Bylo jí na zvracení, kdyţ muţovy ruce sevřely její krk. Pokusila se odtáhnout od těch ohavných rozšklebených lebek s prázdnými očními důlky, ale teď uţ ji drţeli oba. Jejich mrtvolné paţe ji pevně svíraly, dusily ji v té tmě, zalykala se kyselým pachem mrtvých. Slyšela jejich vítězoslavný smích, sípavý, bezhlasý chechot, který fičel z jejich rozšklebených čelistí. Chtějí mě zhltnout, napadlo Leu. Chtějí ze mě udělat to, co jsou oni. A při této představě, kdyţ uţ podléhala kostnatým příšerám, které se ji pokoušely zardousit, cítila Lea, ţe ji Catherina opouští. Já teď zemřu, pomyslela si, ale Catherina se mnou neumře. Její rodiče mě zabijí, ale Catherina přeţije. Před očima se jí začala míhat a vířit rudé záblesky, stále jasnější a jasnější, jak sílilo sevření kostlivců, které ji bralo dech. A v tom okamţiku uviděla vedle sebe Catherinu. Její oči zářily rudě jako dva uhlíky, ústa zkřivená vztekem, a s obviňujícím gestem prstem ukazovala na dvojici, která napadla Leu. „To oni mě kdysi zavraţdili!“ vykřikla Catherina. „A teď mě chtějí zabít znova.“ „Ty hnusná lhářko!“ s chladnou zuřivostí zavřískla ţena. A kostlivci pustili Leu ze svého smrtelného sevření. Lea vyrazila slabý výkřik, klesla na kolena a zoufale lapala po dechu. 119
„Ty hnusná lhářko,“ opakovala ţena a otočila svoji zaţloutlou nevidomou lebku na Catherinu. „To tys nás zavraţdila a navěky zavřela v tomhle pokoji. Ale my tu na tebe celá ta léta čekali… Přísahali jsme, ţe nespočineme v klidu dokud neučiníme přítrţ tvým zločinům.“ Catherina pohodila hlavou, její oči zasvítily ještě pronikavěji a rozesmála se. Její smích však rázem ustal, kdyţ se na ni chřestíce kostmi vrhli oba její rodiče. Jejich smrduté, plandavé hadry se kolem ní ovinuly, stoupal z nich oblak hnilobného zápachu, a jak okolo ní rejdili, kousek po kousku se rozpadávali a jejich kosti se sypaly na podlahu. Catherina zmizela v tomto odporném, vraţedném objetí. A Lea strnulá hrůzou vyjeveně zírala, jak pomstychtiví netvoři objímají svoji dceru, ovíjejí ji stále těsněji a zuřivěji a rdousí ji. „Pomoz mi! Prosím tě, pomoz mi!“ volala Catherina na Leu. Jej bledá ruka vylétla z dusivého objetí rodičů, ale kostnatý spár ji popadl, s prudkým trhnutím ukroutil a pohodil na podlahu. Catherina a Lea zaječely současně. Lea si zacpala uši a zavřela oči. Ale nemohla neslyšet Catherinino poslední zaječení – zaječení zvířete lapeného do smrtelné pasti. Kdyţ doznělo, otevřela Lea oči a s ústy dokořán sledovala, jak se všechny tři přízračné postavy slily v jedinou ohnivou kouli, která se rozplynula v dusivém oblaku ţlutého, sirného kouře. Vzlykajíc hrůzou a lapajíc po dechu sledovala Lea hustý ţlutý oblak, stoupající ke stropu mansardy. Pak všechno zrudlo. A potom zčernalo. Cítila, jak klesá na podlahu, ale nebyla schopna proti tomu něco udělat.
120
XXVI. Kdyţ otevřela oči, viděla kolem sebe jen bílo. Jsem snad v nebi? Pomyslela si. Chvíli jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe se dívá na strop. A pak do jejího zorného pole vplula matčina tvář. „Jsi vzhůru, Leo?“ V koutcích matčiných očí byly slzy a při pohledu na Leu se jí chvěla brada. „Jsi vzhůru?“ opakovala. A potom odněkud zblízka uslyšela Lea hlas svého otce. „Počkej chvilku. Nech ji, ať se vzpamatuje.“ „Já ţiju?“ zeptala se Lea celá zmatená. Cítila se tak slabá. „To víš, ţe ţiješ, miláčku,“ ujistila ji matka a prstem si utírala slzy. Lea si uvědomila, ţe leţí na zádech. Podívala se dolů a viděla, ţe je na cizí posteli, přikrytá prostěradlem a světlemodrou přikrývkou. „Kde to jsem?“ „V Shadysideské všeobecné,“ odpověděl otec a přistoupil blíţ. „Jsi velice nemocná. Leo.“ „Opravdu?“ „Máš vysoké horečky. Tři dny jsi měla jednačtyřicítky.“ Hlas paní Carsonové se chvěl. „Jak dlouho jsem tady?“ zeptala se Lea a zavřela oči. Bolely ji od jasného světla odráţejícího se od stropu. „Uţ skoro týden,“ měkce jí sdělil otec a rychle dodal: „Ale budeš zase v pořádku.“ 121
„Chceš říct, ţe to všechno byl jen sen?“ zeptala se Lea, otevřela oči a otočila se k rodičů. V hlavě jí bušilo, kdyţ s ní pohnula. „Sen?“ Paní Carsonová byla očividně v rozpacích. „Zdálo se ti toho moc?“ zvídal pan Carson opatrně. „Vysoké horečky bývají někdy doprovázeny kuriózními a ţivými sny.“ „To všechno byl jen sen z vysoké horečky?“ chtěla vědět Lea. Zkusila se posadit, ale celé její tělo se vzepřelo. Zasténala a klesla nazpátek na polštář. „Budeš zase v pořádku,“ opakoval pan Carson. „Jsi jen slabá, protoţe tak dlouho leţíš.“ Brzy půjdeš domů,“ oznámila jí paní Carsonová. „A Deena slíbila, ţe zorganizuje doučování tak, abys všechno dohnala.“ „Deeno,“ zaúpěla Lea, „to ti tedy pěkně děkuju!“ Pan Carson se rozesmál! „Řekl bych, ţe uţ se zase dostáváš do staré formy.“ „Nějaký mládenec se na tebe vyptává. Kaţdý den,“ informovala ji matka. „Don Jacobs. Zdá se, ţe má o tebe starost.“ Lea se usmála. Bylo těţké soustředit se. „Pořád nemůţu uvěřit, ţe to všechno byl jenom sen,“ prohlásila a zase usnula. Kdyţ se za tři dny vrátila domů, chtěla nejdřív ze všeho vylézt nahoru do mansardy a zkontrolovat zavřený pokoj. Ale rodiče naléhali, aby ještě pár dní zůstala v posteli, a neustále a bedlivě na ni dohlíţeli. Prostě se nemohla odkrást tam nahoru. Konečně uţ nemohla déle čekat. V sobotu ráno se vzbudila dřív, neţ vstali rodiče, vylezla z postele, natáhla si ţupan a gumové vietnamky, a ve vší tichosti se vydala do podkroví. Kulatým oknem pronikalo bledé ranní světlo a prkna v podlaze vrzala pod jejími kroky jako normálně. A opravdu, tajná loţnice byla pořád zamknutá a zabedněná. Všechno to byl sen, pomyslela si Lea. Chvíli stála v tom tichu a snaţila se utřídit své pocity. Nemohla se rozhodnout, jestli se jí ulevilo, nebo jestli byla zklamaná. Pořád se cítila zesláblá a proto se otočila, slezla dolů a vrátila se do své loţnice. Cestou nazpátek do postele se na sebe podívala do oválného zrcadla nad prádelníkem. Uţ se fakt potřebuju dát ostříhat. Ofina mi padá do očí. Vypadám 122
jako zanedbaný foxteriér. A pak upoutalo její pozornost něco, co leţelo vedle lampy na prádelníku. Černá stuha. Třesoucí se rukou ji zvedla. Okamţitě poznala, co to je. Byla to černá stuha do vlasů, kterou nosila Catherina. Drţela ji pevně v jedné ruce a prsty druhé ruky přejela po hladkém sametu. Catherina a zlo, které představovala, přece jen existovaly. A v pokoji nad Leinou loţnicí byli rodiče Catheriny a sto let čekali, aby se pomstili své dceři. Při pohledu na černou stuţku pocítila Lea nový záchvat hrůzy. Marci. Chudák Marci, pomyslela si. Marci byla poslední obětí Catherininy zloby. A Lea na tom má svůj podíl viny. Přepadla ji lítost. Lítost a smutek. Věděla, ţe s tím pocitem bude muset ţít dlouho, velmi dlouho. Hrála si se stuhou, uvazovala si ji kolem ruky a hned zase rozvazovala. Tajná loţnice musí zůstat tajemstvím. Další tajemství Fear Street, ulice plné hrůzy. Odloţila stuhu a šla dolů připravit si snídani.
123
R. L. Stine
TAJNÁ LOŽNICE Z anglického originálu The Secret Bedroom, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţil Josef Hlavnička. Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99. Vydalo Studio dobré nálady nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 18. publikaci. Praha 1992. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum. Vytiskl Tisk, s. p., Brno. 1. vydání. Cena 25 Kčs ISBN 80-85279-53-3
124
125
