Bratrstvo. tajn ch. hrobû

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 1

Bratrstvo

tajn˘ch

hrobÛ

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 3

Lubo‰ Valerián / Viktorín ·ulc

Bratrstvo

tajn˘ch

hrobÛ

Nakladatelství Epocha

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 4

Copyright © Luboš Valerián, Viktorín Šulc, 2006, 2012 Cover © Andrea Dobrkovská, 2006, 2012 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2006, 2012 ISBN 978-80-7425-151-1

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 5

VICTIMA... Victima znamená oběť. Victima – tak se jmenuje i nová edice nakladatelství Epocha, zaměřená na populárně naučnou literaturu z oblasti kriminalistiky, kriminalistické historie i na memoáry těch, jejichž profese byla tím či oním způsobem spjata s objasňováním závažných zločinů, především vražd. Dobře víme, že podobná literatura se vždy těšila velkému čtenářskému zájmu. Nejde nám však o senzaci, o pohodlné surfování na vlně bulvárních prožitků. Naším přáním je, aby po titulech z edice Victima s chutí sáhl čtenář, zajímající se zběžně o problematiku, stejně jako student policejní školy nebo začínající kriminalista, toužící se dozvědět zajímavá fakta nad rámec oficiálních učebnic a skript. Proč nová edice dostala jméno Victima? Systém našeho trestního řádu a soudnictví je ve svých důsledcích bezohledný k oběti či její rodině. Všechna práva a nároky obžalovaného, jeho obhajoby, jsou náležitě opečovávány. Na své straně mají zločinci nezaslouženě i všelijaké obskurní spolky, velkodušně nabízející pochopení a odpuštění tam, kde je potřeba hovořit o vině a tvrdém trestu. Naopak zavražděný člověk je jen položkou, faktum bez vývoje. Jeho rodinný příslušník, přesně řečeno pozůstalý, má zase hodnotu jako případný svědek – jakmile skončí výpověď, nikoho už nezajímá. Je to nespravedlivé a je potřeba na to stále upozorňovat. Právě proto se naše edice jmenuje Victima. V Praze dne 17. dubna 2006 Viktorín Šulc editor 5

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 6

Věnuji své manželce Heleně, dcerám Soni, Šárce a vnoučatům Matějovi, Elišce, Lukášovi a Tereze Luboš Valerián

bratrstvo zlom

15.5.2006

KAPITOLA 1

9:08

Stránka 7

Odsouzen k doÏivotí

Byla hluboká noc. Jedno z oken tichého domku svítilo do tmy matnou modří. Obrazovka televize, už jen zrnící, bez programu, nezářila proto, že by neklidně spící mladík zapomněl před usnutím přístroj vypnout. Televize svítila schválně. Mladík se totiž bál tmy. Měl strach, že se před ním zjeví pomstychtivý duch zabitého muže. Muže, jehož tělo odpočívalo kdesi ve sklepě a mělo být jednou provždy zapomenuto. „Že vy jste ten kriminalista? Ten detektiv? Co mluvil v televizi o tý vraždě?“ Jo, je to tak. Občas člověk narazí na podobnou přitroublou otázku v obchodě nebo na ulici. Stačí se v souvislosti s nějakými případy párkrát ukázat na obrazovce – a rázem je z něj mediální „hvězda“! Nezbývá, než neurčitě přikývnout hlavou a raději zmizet. Tuším, jaká otázka by nejspíš následovala... Ale někdy se jí stejně nevyhnu. Často přednáším na různých odborných seminářích, většinou následuje diskuse. Taky mi volají novináři. Když jim nechci na kameru ani do telefonu sdělit horké novinky z toho či onoho falu, mívají zájem téma rozhovoru rozšířit. STALO SE NĚKDY NĚCO PODOBNÉHO? NA KTERÝ PŘÍPAD SI NEJČASTĚJI VZPOMENETE? Zajímavá otázka. V podstatě mi to zní jako parafráze slavné věty cimrmanologů, pánů Smoljaka a Svěráka: Můžete nám vyprávět nějakou veselou historku z natáčení? Přemýšlím. 7

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 8

Bratrstvo tajn˘ch hrobÛ

Znám spousty historek, ale ani jedna není veselá. Já a moji kolegové se při nich smějeme jenom proto, abychom zahnali i po letech nepříjemnou pachuť špíny a bolesti. Jejich poměr vůči humoru bych spočítal na takových 99:1 ... Ale smějeme se. NA KTERÝ PŘÍPAD SI NEJČASTĚJI VZPOMENETE? „Třeba na karvinské horké léto roku 1993,“ připouštím neochotně. „To byl nějakej případ? A proč zrovna ten vám utkvěl v hlavě?“ Proč? opakuji si v duchu. Proč? Že jsem byl o třináct let mladší a má kariéra u mordparty se začala rozjíždět na plné obrátky? Nebo, že se jednalo o mého prvního doživoťáka? „Co se vlastně tenkrát stalo?“ Tak na to si vzpomínám úplně přesně. Během šesti neděl došlo na relativně malém prostoru měst Karviná a Orlová ke třem vraždám, přičemž první oběť byla nalezena teprve dva měsíce od spáchání zločinu! Třebaže vraždy nebyly dílem stejného pachatele, jejich objasnění se proplétala ještě dlouho potom, co jsme oba podezřelé muže zadrželi a obvinili. 28. června 1993 jsme objevili 44letého muže, zastlaného v posteli a ubitého sekerou. Jen o dva dny později stáli naši lidé nad tělem 55leté ženy, ubodané asi patnácti ranami nožem. 8. července, při prohlídce domu dva měsíce nezvěstného muže, jsme našli jeho mrtvolu politou zkysaným vínem a zaházenou hadry. Kdosi mu rozmlátil obličej a rozdupal krk, na kterém jsme našli i sečné rány po sekeře. „Nojo,“ říkám. „To léto bylo tenkrát opravdu horký.“

1.

VraÏda bez motivu

Mohla paní Bendová něčím předejít kruté a odpudivé smrti, která na ni čekala na důvěrně známé cestě od zahrádky k autobusové zastávce? Zřejmě nikoliv, vždyť nebyl důvod k opatrnosti 8

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 9


a navíc paní Božena potkávala jen povědomé tváře. Určitě pospíchala, déšť bubnoval do jejího deštníku čím dál neodbytněji, také autobus měl co nevidět přijet na zastávku. Náhle ji kdosi bodl nožem. A znova. A znova! Rány jako by padaly na nešťastnou ženu ze všech stran! Na polní cestě v Orlové-Lazích, v okolí rybníka zvaného Kozí becírek, utrpěl 30. června kolem půl osmé večer náhodný chodec šok: „Šel jsem zkratkou, co vede k dolu Lazy. Najednou jsem uviděl pod stromem kupu hadrů. Podíval jsem se pozorněji a uvědomil si, že se jedná o ležící ženu. Přistoupil jsem blíž. Bylo patrné, že jí z ucha vytéká krev.“ Zhruba za hodinu už na místě otřesného nálezu pracovala výjezdová skupina kriminální služby. Nad tělem se skláněl jistý lékař z Karviné, pověstný tím, že ohledával a pitval mrtvoly zásadně bez rukavic. Holýma rukama sahal na tělo, sondoval prsty hloubku a směr bodných ran... Když skončil, zakrvácené ruce si ošplouchal v kaluži vody a šel se přátelsky rukypodáním pozdravit s právě příchozím prokurátorem... Sakryš, až mě při tom pohledu otřepalo! Zavražděná – o násilné smrti, zaviněné cizí osobou, jsme nemohli mít pochyb – u sebe neměla doklady. Její totožnost jsme v průběhu noci přece jen zjistili a to ve chvíli, kdy se u rybníka náhle objevili nějací lidé s nepokojem ve tváři. Byli to příbuzní mrtvé ženy. Přijeli se přesvědčit, proč se jejich manželka a maminka nevrátila ze zahrádky domů. Nic nezjistili, zahrádka byla zamčená, nikde nikdo... Ale samozřejmě, že nemohli přehlédnout světla majáčků policejních aut. Tak se šli zeptat, co se děje... Na ztotožnění mrtvé ženy si troufla dcera. Trvalo to jen chvíli a pak zdrceně přikývla. Pár rutinních otázek a poslali jsme je domů. Beztak bylo vidět, že zpod jejich šokovaných tváří se už začala proklubávat bolest. 9

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 10


Vždycky mívám v těchto chvílích pocit schizofrenie. Každý z nás, kdo pracujeme na objasňování násilné trestné činnosti, cítí tváří v tvář pozůstalým lítost, vnímá jejich zármutek. Jsou to lidsky kruté chvíle a patří k těm nejhorším záležitostem souvisejícím s naší prací. Na druhou stranu nemůžeme nepocítit uspokojení, že víme jméno oběti. Neznámá, přesně řečeno neztotožněná mrtvola je totiž velkou brzdou v dalším pátrání, pískem v kolejích, co brání rychlému stanovení správných vyšetřovacích verzí, možné nápovědě, kde nejspíš hledat vraha. V tomto případě jsme tedy věděli, že obětí je 55letá Božena Bendová z Havířova, která se vracela domů ze zahrádky. Co s tím? Naší snahou bylo co nejrychleji sestavit časový snímek posledních hodin života zavražděné a pohybu lidí kolem místa činu. Zřejmě nejdůležitější svědectví přinesl houbař, který kolem rybníka v inkriminovanou dobu procházel a navíc znal místní lidi: „Vracel jsem se z lesíka a u Kozího becírku jsem uviděl Margitu Hanákovou se synem a společně s nimi muže, který s Hanákovou žije. Toho znám jen od vidění. Prošel jsem kolem nich směrem k finským domkům a krátce na to jsem potkal starší ženu. Ani tu neznám podle jména, ale vím, která zahrádka jim patří. Žena směřovala k místu, kde předtím stála Margita a onen muž. Podle mě se nemohli minout.“ Znělo to jednoduše. Nebylo ani problémem zjistit totožnost Margitina přítele. Šlo o 23letého Slavomíra Kováče. Navíc jsme věděli, že na místě činu byl nalezen nůž s vypilovanými zuby, patřící do majetku rodiny Hanákovy, při ohledání širšího prostoru se nám zas podařilo zajistit části oděvu, podle všeho patřící Kováčovi. Jenomže co nám to bylo platné, když po Kováčovi i po 25leté Margitě se doslova slehla zem. Nebyli k nalezení! Po desítkách hodin napjatého čekání se Hanáková objevila – a sama! Její výpověď z 2. července 1993 pro nás znamenala výrazný posun ve vyšetřování: 10

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 11


„Se Slavou Kováčem žiji od dubna, nějaký čas bydlel u své sestřenice, která je zároveň mou švagrovou. Od 12. června žijeme spolu v domku mých rodičů. Chce si mě vzít a chce se starat i o mého nemanželského syna. Ve středu 30. června však došlo v odpoledních hodinách k ostré hádce mezi Kováčem a mou matkou, která mu vrazila facku. Slavu to rozzuřilo a rozhodl se, že od nás odejde. Byla jsem ho vyprovodit k rybníku. Začalo pršet. Domluvili jsme se, že dám syna spát a že se kolem sedmé hodiny večerní sejdeme v restauraci U Oldřicha.“ K setkání došlo podle dohody. Margitu však udivilo, když se Kováč objevil v jiném oblečení: „U rybníka měl na sobě bundu a košili, půjčené od mého bratra,“ uvedla dále do protokolu. „Nyní si oblékl věci, které měl předtím v černém diplomatickém kufříku, rovněž půjčeném od mého otce. Slavo ale neměl ani kufřík! Když jsem se ho ptala, kde věci jsou, odpověděl mi, že všechno zahodil, aby se mé matce nějak pomstil.“ Noc ze středy na čtvrtek strávila Margita s Kováčem v bytě své karvinské kamarádky. Ze čtvrtka na pátek přespali u bývalého Margitina přítele, jistého S. Ten jim hned po probuzení oznámil, že se ho brzy ráno vyptávali policisté, jestli neví o Kováčovi. Protože pan S. neměl policii rád, oba svoje nocležníky zapřel. Když Kováč uslyšel tuhle novinu, okamžitě prý prohlásil, že musí z Karviné zmizet. Skutečně také odjel autobusem do Ostravy, odkud zřejmě vycestoval na Slovensko, do Zvolena. Svůj úprk vysvětlil tím, že se před několika měsíci někde porval, proto prý ho policie shání. Když zmizel, řekl S. znalecky Margitě: „Kdepak, to nebude obyčejná rvačka. To bude něco většího!“ Kováče začala hledat Ústředna kriminální policie jako podezřelého ze spáchání závažného trestného činu. Mladíkova fotografie se několikrát objevila na obrazovce během pátracích relací, ale Kováč zůstal dlouhou řadu týdnů nezvěstný. 11

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 12


Využili jsme této doby, abychom o něm shromáždili co nejvíc informací: Jeho osud byl od dětství hodně smutný, neblahý. Pocházel ze Sebechleb na Zvolensku jako jedno ze sedmi dětí cikánské rodiny. Coby osmiletý byl svědkem toho, jak otec zavraždil matku. Kováč později tvrdil, že otec s těhotnou matkou po její smrti dokonce souložil! Fakt matčina zavraždění otcem byl ovšem nepopiratelný, potvrdili to i příbuzní, kteří si vzali malého Slavu na vychování: „Byl u nás do svých dvanácti let. Začínal být ale nezvládatelný, do školy odmítal chodit, nebo z ní utíkal. Byl surový k ostatním dětem... Navštěvovali jsme ho i v dětském domově. Tady ale začal páchat trestnou činnost. Dostal se do kriminálu. Po odpykání trestu jsme si pro něj přijeli. Vzali jsme ho domů, oblékli, dali mu najíst, ale taky jsme na něm chtěli, aby začal pracovat. Do čtrnácti dnů od nás utekl.“ V čem spočívala Kováčova trestná činnost? Jednak se Slavo vyznamenal jako lupič. Jako 16letý požádal 18letého vojáka o připálení cigarety. Když mu oslovený vyhověl, knokautoval ho pěstí a okradl. O deset dní později zas před hospodou zbil a oloupil podnapilého němého člověka. Neméně závažná byla i další násilná trestná činnost – společně s dalšími chovanci terorizoval slabší jedince. Ti byli nejen mláceni, ale dokonce nuceni k felaci pohlavního údu, včetně polykání ejakulátu. Kováč se stejného deliktu dopustil i ve vězení. Homosexualitu však vehementně popíral a později, už jako napravený, svých šest záznamů v trestním rejstříku označil za hříchy mládí. Kováč uměl každopádně pracovat na svém image. Zásluhu na tom měla jeho nepopíratelně kvalitní struktura intelektu, byť předchozím životem prakticky nerozvinutá. Po posledním propuštění z výkonu trestu požádal o pomoc misijní hnutí v Banské Bystrici. Zde mu v lednu 1993 zařídili azylové bydlení a nabídli mu i práci. Kováče jako by náhle někdo polil vodou, živou, nebo ještě spíše svěcenou. Podle vzpomínek zaměstnankyně misie Vlasty se Slavo jevil jako velmi snaživý a obětavý pracovník, se zájmem o náboženské 12

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 13


učení. Na Vlastu, třebaže o čtrnáct let starší, udělal takový dojem, že se stal jejím milencem. Koncem března se však magma Kováčovy nezvládnutelně vznětlivé povahy prodralo skrz tenkou slupku slušnosti a křesťanské pokory – rozbíjel předměty, vyhrožoval, lidé se ho začali bát... Koncem dubna odejel Kováč z Banské Bystrice na Ostravsko. Prý pracovat do dolů. Zde nevydržel ani tři směny... O to usilovněji si začal pěstovat novou osobnostní fasádu. Odbarvil si svoje černé kudrnaté vlasy paletou barev, sahající od světle žluté až do rudě červené. Zhotovil si nunčaky a meč katana, tedy zbraně asijského bojového umění, pořídil si útočný vrhací nástroj, tzv. šurikanovu hvězdici. Do občanského průkazu si nechal od kamaráda zapsat úřední záznam: „Zákaz provozu bojového umění. Přesáhl limit úderů o hmotnosti 200 kg, které způsobují smrt.“ Chtěl tedy vzbudit dojem chlapíka, jak se říká, co má na ruce zbrojní pas. Spolu s tělesnou zdatností posiloval údajně také intelekt: „Asijská filozofie je vyznáním, že člověk bez přírody a příroda bez člověka není ničím. Formuje povahu. Začal jsem o sobě přemýšlet. meditovat. Napsal jsem i třistastránkovou povídku Nebohá matka. Měla mít původně 600 stránek. Byl to velmi vyzrálý příběh, nic násilného. Rukopis se mi bohužel ztratil.“ Známosti s Margitou využil k natočení rozhlasového interview náboženského obsahu. Dívka mu nejprve přečetla z papíru Kováčem připravené otázky na magnetofonovou kazetu a Slavo pak na ně odpovídal. Někdy žoviálně, někdy s pochvalným překvapením: „To je ale otázka na tělo!“ O Kováčově hochštaplerství svědčí i jeho úvodní věta z pozdějšího psychologického vyšetření: „Pane doktore, tyhle testy jsem už dělal mockrát. Naposledy, když jsem dělal pilotní zkoušky! Co kdybychom si raději jen tak povídali!“ Prchlivosti se však rozhodně nikdy nezbavil. Jeho nevlastní sestřenice vzpomínala: 13

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 14


„Když přijel, byl zpočátku milý a hodný. Pak se ale změnil. Všechno ho rozčilovalo, byl až nepříčetný, úplně pěnil a dokázal se pro nic za nic pobít.“ Dalo se říct, že o Slavomíru Kováčovi už toho víme hodně. Ale stejně bylo všechno na pendrek! K podezřelému chlapíkovi jsme se nepřiblížili ani o krok... Až si jednou budeme s Kováčem povídat u nás, můžou být podobné informace dobrým vodítkem při stanovení taktiky výslechu. Ale teď? Stejně tak jsme nepokročili ani o fous s odpovědí na základní otázku: Proč by Kováč vraždil právě paní Bendovou? Sexuální motiv podle stavu oblečení oběti jsme zavrhli. Loupežné násilí taky nepřicházelo v úvahu, útočník logicky musel předpokládat, že žena u sebe nemá žádné cennosti... Jaký jiný motiv mohl mít vrah? Dozvíme se to právě od Kováče? A kdy?

2.

MuÏ se sekerov˘m syndromem

„Na dotaz vyšetřovatele, co se může stát člověku v případě, že mu někdo dupne na krk, uvádím, že je mi zcela jasné, že ten člověk může umřít. To samé platí a je mi to jasné, že když někoho seknu sekerou do krku, tak ho s velkou pravděpodobností zabiju.“ V té době jsme si lámali hlavu i s další vraždou, která se odehrála v osadě finských domků v Karviné. Jak to všechno začalo? Docela obyčejně... Ve svém bydlišti se už řadu dní nezdržoval 44letý Michal Kovařík. O slepice se mu zatím staral hodný soused, kterému neušlo, že v domku se občas pohybuje mladý cikán, přijíždějící na Kovaříkově bicyklu s prázdnými taškami. Nazpět se vracel s plnými – a postupně tak z domku mizelo nejen nářadí, ale taky kuchyňské potřeby a proviant. 14

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 15


„Zavolal jsem na něho, co je s Kovaříkem. Mladík mi jen řekl: On teď bydlí u mě! a odjel. Už se neukázal,“ vypověděl soused. Po svém si vyložila Kovaříkovo údajné přestěhování jeho známost. Napadlo ji, že bydlí u nějaké jiné ženy a cítila se být zhrzená. V domku zanechala neláskyplný dopis, v němž mimo jiné uvedla: „Neumíš říci pravdu, ke které cigánce-cundře se stěhuješ... Jsi lhář, podvodník a dnes i kurevník... Tak si užívej, takový život jsi chtěl. To je to, co ti chybělo ke štěstí.“ Šlo o výčitky zcela neoprávněné. Kovařík ležel celou dobu jen o pár metrů dál v posteli, jenomže mrtvý a zastlaný dekami. 28. června se stalo, co se stát muselo – zápach z domku byl už pro okolní obyvatele nesnesitelný. Sousedův syn s kamarádem nejdřív prohledali ledničku: „Tam nic zkaženého nebylo. Po smradu jsme šli až do pokoje k posteli. Byla tam hromada polštářů a dek. Když jsem jednu poodhrnul a začaly létat mouchy, dostal jsem strach. Nakonec jsme ještě odhrnuli dvě deky. Uviděli jsme larvy a taky vyčouhla noha, skoro černá a opuchlá... Utekli jsme radši pryč a zavolali policii.“ Vyčouhlá noha, černá a opuchlá... Nález Kovaříkova těla mi dal nečekaně zabrat! Nikdy jsem neměl problémy chodit k pitvám, ani když šlo o tělo v pokročilém rozkladu, beru to jako samozřejmou součást naší práce. Taky vím, že mám vyvinutější čich než ostatní kolegové, například při kopání v zemině dřív než oni poznám, jestli je dole pod námi mrtvola nebo není... Ale tenkrát mi ten mrtvolný odér prostě nesedl a já nevěděl, jak si poradit! Nastříkal jsem si pod respirační roušku dámskou voňavku, ale pocit dávení až zvracení byl silnější. Tak jsem zkusil rumový „parfém“ – jenomže děsivý smrad pořád všechno přehlušoval. Nakonec jsem si pod roušku dal několik lístků libečku. Má silnou vůni, 15

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 16


podobnou maggi a to mi pomohlo vydržet na místě činu v těsné blízkosti mrtvoly. Přes pokročilou hnilobu nám soudní lékaři dokázali určit příčinu smrti – několik úderů sečným nástrojem, nejspíš sekerou, do obličeje a do hrudníku. Co se týče vražedné zbraně, našli jsme na verandě sekeru, schovanou za hromadou starého nábytku a dalšího domácího haraburdí. Co jsme si nedokázali vysvětlit, byly zvláštní malé dírky v nízkém stropě místnosti, defekty ve tvaru trojúhelníčků, nacházející se přímo nad postelí, přesněji řečeno nad mrtvolou. Podle výpovědí svědků jsme byli schopni upřesnit jako nejpravděpodobnější datum Kovaříkovy smrti na 15. červen. Přirozeně, že nás nejvíc zajímal onen cikánský mladík, který několikrát navštívil domácnost už po vraždě. Naštěstí nešlo o příslovečnou jehlu v kupce sena, pátrání po něm skončilo úspěchem po dvanácti dnech. Řada poznatků se totiž začala sbíhat k jakémusi Jirkovi, příjmením snad Kučerovi, který jezdil po Karviné na kole, nápadně připomínajícím Kovaříkův velociped. Prodával po hospodách řadu věcí, jinými zas obdaroval známé. Nakonec se nám podařilo zajistit kolo! Mladík je prodal za 400 Kč jistému panu S., který byl natolik prozíravý – „To kdyby s tím kolem byly nějaké problémy!“ – že si opsal z mladíkova občanského průkazu jméno, rodné číslo a přechodné bydliště! Adresa patřila dalšímu finskému domku. Bydlel tu 53letý Štefan Suchánek. Nezaměstnaný, na podpoře, před časem si vzal do podnájmu svého synovce Juraje Kučeráka. Jenomže dům byl prázdný a v okolních domech jsme se dozvěděli, že majitel měl asi před šesti týdny odcestovat na Slovensko. Začali jsme dům prohledávat s jakýmsi neblahým tušením. Nečekali jsme, že tu najdeme schovaného Kučeráka, spíš schovaného strejdu... 16

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 17


Dveře do sklepa byly výmluvně zatlučené hřebíky. To už se naše tušení změnilo takřka v jistotu. Do sklepní šachty nevedly schody, ale krátký žebřík. Sestoupit po něm dolů představovalo notnou dávku otrlosti... Proč? Mrtvola byla pod hromadou starých hadrů a naházených odpadků, už shnilé tělo navíc někdo zalil domácím vínem z demižonu! Bylo velmi složité mrtvolu prvotně ohledat, ještě větší problém měli pohřebáci dostat tělo ven. S mrtvolou se v takových prostorách vždycky těžko manipuluje, navíc byl Suchánek velký a těžký chlap. Mrtvola měla na nohou i na rukou utažené řemeny, jak se později ukázalo, opasky sloužily k lepšímu tažení těla po podlaze. Totožnost mrtvoly jsme mohli zatím jenom předpokládat. Že jde skutečně o Suchánka určili až později soudní lékaři podle zubní protézy, která ležela ve sklepě mimo těla. Podle výsledků pitvy ho kdosi podupal a zmasakroval. Mimo jiné sekerou. Kučeráka jsme zadrželi 10. července 1993. Neměl se už kde schovat, nevěděl, kam utíkat, a tak to zkusil – vrátil se do strýcova domu. Jenomže baráček i jeho okolí jsme pořád hlídali a Kučerák nám doslova vběhnul do náruče. Výslech proběhl prakticky vzápětí a podezřelý, vlastně už obviněný muž se nijak nevytáčel. Smrt strýce Suchánka se prý udála 14. května. Kučerák si to datum pamatoval především kvůli tomu, že bral podporu: „Strejda mi řekl: Ukaž, to jsou ty nový peníze? a vyškubnul mi z ruky tisícovku. Že už mi ji nedá a že půjdeme do hospody. Souhlasil jsem.“ Byla to jízda bohatýrů! V restauraci Kulturní dům vypili oba pánové čtyři dvanáctky a čtyři rumy. Po 23. hodině, cestou domů, koupili v bufetu šachty 1. MÁJ dvě placatky vodky. „Načali jsme první. Strýc začal vzpomínat na svou ženu. Že nechce být sám, že si někoho najde... Začal se hádat a bylo vidět, 17

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 18


že má chuť se bít.“ A taky pít, dodávám, protože podle Kučerákovy výpovědi vytáhl Suchánek z kuchyňského sekretáře postupně dvě lahve fernetu a jednu flašku likéru, zvaného Korzár. „Bylo vidět, že strýc je už opilý. Během té doby jsme nic nejedli, já už taky pociťoval opilost, ale na průběh všeho se pamatuji dobře,“ vysvětloval skromně Kučerák. Brali jsme ovšem tyto údaje jako silně nadhodnocené, což později potvrdili soudní znalci. Ti vyloučili, že by člověk – přes nepochybnou trénovanost vypovídajícího – mohl zkonzumovat takové množství lihovin. Hladina alkoholu v Kučerákově krvi by během činu totiž musela být 6,83, což je hodnota těžké otravy alkoholem, většinou neslučitelné se životem... Pro úplnost uvedu, že Kučerák po celou dobu přípravného řízení i během soudu trval na svém. Ale zpět k popisu vraždy Suchánka: „Strýc mi začal nadávat do chuligánů, tvrdil, že je mnohem lepší než já, abych se vůbec neopovážil nás srovnávat. Chytal mě za vlasy, chtěl mě škrtit, pak rozbil lahev a oháněl se po mně střepem. Dal jsem mu facku, až upadnul. Tak jsem ho nadzdvihl za košili a asi osmkrát ho pravačkou udeřil do obličeje. Tekla mu z pusy krev, hýbal rukama, jak se chtěl bránit. Pak už ležel bez hnutí na zádech. Vzal jsem židli a tou jsem ho asi šestkrát praštil do hlavy. Pak jsem mu silně dupnul pravou nohou na krk. Bylo slyšet takový vzdech nebo zachroptění. Bylo mi jasné, že už je po něm. Už proto, že mu z nosu a úst vyšplíchla další krev, až jsem si umazal tenisky.“ Potom – prý už byly asi tři hodiny ráno – seděl Kučerák v kuchyni u stolu. Kouřil a se strachem promýšlel, kam tělo schová. Než strýce odtáhl, zašel do šopy pro sekeru a sekl s ní strýce do krku... Výslech vedl kolega major Miroslav Knížátek, který položil Kučerákovi logickou otázku, na kterou obviněný neméně „logicky“ odpověděl: „Proč jsem strýce sekl ještě sekerou, když už ležel na podlaze bez známek života? Udělal jsem to proto, že jsem ho nesnášel.“ 18

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 19


Na to, jak velká poranění Suchánek měl, jsme našli příliš málo krve. Jistě, Kučerák vypověděl, že stopy zápasu a strýcova umírání smyl vodou... Ale když nám ukázal, že v závěru bitky ležela mrtvola mezi kuchyní a obývákem, zkusili jsme odkrýt linoleum v okolí prahu, zhruba tam, kde ležela Suchánkova hlava. A skutečně jsme našli zateklou krev! Potěšilo nás to, měli jsme další důkaz o pravdivosti Kučerákovy výpovědi... Laikovi může tenhle okamžik připadat jako drobnost, jako nadbytečný ornament na celkovém spontánním doznání. Jenomže laik si nedokáže představit, jak často inovují obvinění svou výpověď – třeba i několikrát a samozřejmě ve svůj prospěch – a je na nás, abychom dokázali, že TEĎ lže, zatímco PŘEDTÍM vypovídal pravdu. Zbytek Kučerákovy výpovědi k Suchánkově vraždě byla zvláštní směs hlouposti a naivní protřelosti: Tělo polil zkyslým vínem demižonu, aby přehlušil budoucí mrtvolný zápach. Dveře do sklepa zatloukl hřebíky, do komínové šachtice zahodil strýcovu štětku na holení, žiletky a další věci... „Mělo to všechno vypadat, že strejda někam odcestoval.“ S druhou obětí, tedy Kovaříkem, se Kučerák seznámil v nonstop podniku Naděje u parkoviště dolu JINDŘIŠKA. Kovařík tu po pětikoruně prodával lístečky ke zdejší loterii Kolo štěstí. K ránu, už cestou z restaurace, se oba skamarádili. „Chválil mě, jak hezky zpívám V Hodoníně za vojáčka mě vzali a chtěl, abych mu to pořád zpíval. Pozval mě k sobě, usmažil mi vajíčka a říkal, že kdybych si vyběhal zdravotnický průkaz, mohli bychom přes léto prodávat na pláži v Heřmanicích občerstvení. Pořád mě chválil, připadal mi jako buzerant.“ Asi za týden seděl Kučerák v domě strýce Suchánka. Hrála televize – ta teď vlastně běžela nepřetržitě, mladík se bál, že ho přijde strašit duch zavražděného strejdy. Kučerák přemýšlel nad svou nevalnou finanční situací. Čtyři stovky, které utržil za sběr hliníku a mědi, se už rozkutálely... 19

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 20


Co takhle jít vykrást Kovaříka? Od myšlenky nebylo daleko k činům! „Čekal jsem před finským domkem asi deset minut. Pak zhaslo světlo. Ještě jsem chvíli čekal. Zašel jsem mezitím do kůlny a vzal z ní sekeru. Proč jsem ji vzal, nedokážu vysvětlit. Opravdu jsem chtěl jenom peníze.“ V celém domku byla tma. Kovaříkovo hlasité chrápání ale posloužilo jako spolehlivý navigační bod. „Ležel na gauči, byla mu vidět jen hlava a vlasy. Jak jsem v tu chvíli nad ním stál, ani nevím jak, nijak jsem o tom nepřemýšlel, jsem uchopil sekeru oběma rukama a ostřím asi třikrát nebo čtyřikrát vzal Kovaříka po hlavě. Nijak nereagoval. Pak jsem ho udeřil asi osmkrát tupou hranou sekery, opět do hlavy.“ Proběhla rekonstrukce a my si mohli konečně ujasnit, jak na nízkém stropě vznikly už zmiňované trojúhelníčkovité defekty – vždycky když Kučerák napřáhl sekerou nad figurínou v posteli, udeřil hranou sekery o strop... To byla pro nás pozitivní informace, potvrzující průběh vražedného děje i relativní pravdivost Kučerákova doznání. Rekonstrukce probíhala hodně dlouho. Já ji coby vyšetřovatel vedl, technik dokumentoval videokamerou, přítomen byl i prokurátor JUDr. Kubiczek. Stejně jako já objasňováním násilné trestné činnosti doslova žil, což se bohužel později projevilo na jeho zdraví. Už tenkrát jsem nenosil hodinky, takže pokaždé na úvod vyšetřovacího úkonu – kdy je potřeba oznámit nahlas datum a čas, musel mi dr. Kubiczek napovídat, kolik je hodin. Bylo horko, zatímco já s technikem pracoval, ostatní to „jistili“ u lahvového piva. Když jsem rekonstrukci ukončil, zeptal jsem se, zda přítomní nemají otázky. Bylo ticho. Zeptal jsem se, kde je doktor Kubiczek? „Šel ti pro pivo,“ zněla odpověď. Ano, zatímco ostatní příhodně doplňovali tekutiny, on jediný na mě myslel. Ale zase mi chy20

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 21


běla jeho přítomnost kvůli časovému údaji po skončení rekonstrukce! Závěr výslechu velmi dobře ilustroval způsob vrahova uvažování: „Po tom, co jsem Kovaříka několikrát udeřil sekerou do hlavy, zašel jsem do kuchyně a rozsvítil. Na stole ležela peněženka. Napadlo mě, že kdybych viděl ty peníze dřív, asi bych ho nezabil. Jenomže do bytu jsem se vkradl potmě a peněženku jsem neviděl. Proto jsem Kovaříka zabil, abych mohl ty peníze hledat... Co jsem měl dělat?“ Bylo ticho, na pár vteřin se všechna slova zdála zbytečná. Kučerák vycítil atmosféru a podrážděně vyštěkl: „No co jsem měl dělat? Měl jsem ho hladit?“ Juraj Kučerák, muž s IQ 76, vysoký 170 cm a vážící cca 55 kg, znal zřejmě jedinou životní jistotu, možná i životní sílu – ostří sekery. Bezpochyby nejvíc se na jeho osudu podepsalo dětství. Do šesti let vyrůstal v cikánské kolonii v Gemerskej Polomi poblíž Rožňavy na jihovýchodním Slovensku. Otec pak odešel od rodiny, matka se o děti starala pramálo. Soudním výrokem byl předán do péče dětských domovů, kde zůstal až do plnoletosti. Ne, že by se mu tam líbilo, patřil k nejčastějím útěkářům. Přesto vychodil čtyři ročníky zvláštní školy. Naučil se tzv. triviu: tedy umění číst, psát a počítat. Nedoučil se zahradníkem. První zaměstnání nastoupil, když se přestěhoval za příbuznými na Karvinsko. Ale taky žádná sláva. Zkoušel to celkem třikrát, ale pokaždé ho vyhodili pro neomluvené směny. Koncem roku 1992 byl na podpoře, čítající 1.360 korun. Nepoznal, co je to cit... Pro někoho otřepaná fráze, pro Kučeráka životní úděl. A vrchovatou měrou. „Máma mě v děcáku navštěvovala, ale bylo mi to jedno. Tátu jsem taky viděl. Teď je natrvalo v blázinci.“ Nikdy k někomu dospělému nenavázal citový vztah. Kamaráda měl jen jednoho: „Srazil ho ale vlak a zmrzačil, už jsme se pak neviděli.“ A co období dospívání, prvních lásek a erotických prožitků? 21

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 22


„Byl jsem sám pro sebe. Nikoho jsem nepotřeboval.“ Pokud se zapojil do kolektivu, byly to pitralonové či okenové dýchánky. Patřil k těm fyzicky slabším, ale svoje práva uměl hájit: „Když mě někdo naštval, hned jsem na něho vzal židli.“ Neměl vztah ani ke zvířatům. „Nemám je rád. Když začne pes štěkat, leze mi to na nervy. Už jsem jich hodně zabil. Praštím je do hlavy a pak zaškrtím. Kočky? Ty taky nemám rád. Zabíjím je tak, že s nimi praštím o zeď.“ Jen o jednom člověku hovořil s láskou: „Mám děvče. Mám ji moc rád. Na celý život ji mám rád, až do smrti. Až budu v zemi, tak ji budu mít pořád rád.“ Krásně se to poslouchá... Jenomže se jednalo o šestnáctiletou žačku zvláštní školy, jejíž surové napadení Kučerákem bylo vedle vražd Suchánka a Kovaříka dalším bodem obvinění i obžaloby! 16. dubna 1993, necelé tři měsíce před svým zatčením, totiž Kučerák vylákal tuto dívku do opuštěného domu, vymáhal na ní neúspěšně soulož a tvrdil, že ji zabije. Když ho kousla do ruky, mlátil jí hlavou do krve o vodovodní kohoutek ve zdi... Taková to byla velká láska! V průběhu vazby vyhlásil Kučerák asi desetkrát hladovku, která ovšem nejčastěji trvala jen dva, nejdéle čtyři dny. Neustále vyhrožoval sebevraždou: „Chci zemřít, špatně spím, v noci mě chodí strašit zabitej strejda.“ 9. září 1993 zapálil roztrhaným vězeňským prádlem vězeňskou celu, jindy si zas lehal na zem a kopal nohama kolem sebe. Ve snaze upoutat pozornost si někdy i protiřečil. Když líčil své rozpoložení při vraždě strýce, uváděl, že měl dobrou náladu: „Já když někomu ubližuju, tak se přitom směju.“ Jindy se svěřoval, že mu vadí pohled na krev. „Nesnáším ji. Kdybych ji viděl u strýce víc, musel bych ho rozsekat.“ Objemnost psychiatricko-psychologického posudku (více než padesát stran) souvisela s tím, že si pražský Vrchní soud vyžádal doplnění, které by potvrdilo nebo vyloučilo, zda Kučerák vraždil 22

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 23


pod vlivem sexuální úchylky. Falopletyzmografické zkoumání totiž u obžalovaného objevilo homosexualitu, zaměřenou na dospělé muže! Tím byla opět připomenuta stará historka z listopadu 1991, kdy se strýc a synovec poprvé servali a svůj prolog měla také osudná sekera: Kučerák totiž sekl Suchánka do hrudníku, druhou ranou mu uťal levý ušní boltec v délce 5 cm. Jen náhodou nedošlo k těžké újmě na zdraví nebo ke smrti. Suchánek později prohlašoval, že ho chtěl synovec osouložit. Kučerák ovšem homosexualitu tvrdě popíral a nepřipouštěl ji ani ve vazbě: „Buzeranti v kriminále mi lezou na nervy.“ Znalci nakonec vyloučili, že by vražda Suchánka nebo Kovaříka měla sexuálně sadistický motiv. „Odsouzený trpí syndromem sekery. Útočil vždy na obličej, krk a hrudník svých obětí sekerou, a to jejím ostrým i tupým koncem,“ stálo ve znaleckém posudku. „Juraj Kučerák je nadprůměrně agresivní člověk, navíc bez morálních zábran. Nelze vyloučit, že se znovu nebude dopouštět násilných trestných činů. Vždyť lidé jsou pro něho zajímaví pouze jako zdroj uspokojování vlastních potřeb. Nad rámec této užitečnosti jsou vnímáni jako rušivý a znervózňující element.“ Laicky řečeno: Tahle slova nevěstila pro Kučeráka nic, ale vůbec nic dobrého!

3.

Setkání v cele

„Nevím, jak jsem začal. Nevím, jak jsem skončil. Náhle se mi zvedl žaludek! Když jsem se podíval oběti do tváře, viděl jsem neznámou ženu. Zachvátila mě příšerná úzkost. Co jsem to udělal?!?“ Přirozeně, že jsme nezapomněli na Slavomíra Kováče, důvodně podezřelého z vraždy paní Bendové. 23

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 24


Pátrání po něm bylo neúspěšné, zmizel někde na Slovensku, zřejmě přežíval v některé z cikánských osad nebo městských sídlišť. Ale věděli jsme, že čas hraje spíš pro nás. Život na útěku, ať už na Slovensku nebo kdekoli na světě, není jednoduchý, zejména pro člověka v Kováčově finanční situaci. Jeho možnosti, kde přespat a kde se najíst, se neustále tenčily. Na sever Moravy se vrátil 9. srpna 1993. Zaklepal v Karviné kolem půlnoci na dveře jedné známé, ta ho však odmítla u sebe nechat: „Pátrali po tobě v televizi a po Karviné se říká, že jsi vrah!“ Protože si dotyčná nenechala informaci o noční návštěvě pro sebe, zakrátko jsme Kováče zadrželi. Bral to takřka sportovně, věděl, že jeho návrat do Karviné musel jednou takhle skončit. Byl ale na podobnou situaci velmi dobře připraven... Během celého přípravného řízení, ani později před soudem, se k vraždě Boženy Bendové nepřiznal a odmítal s ní mít cokoli společného: „Nikoho jsem nezavraždil! Neměl jsem žádný motiv. Tak mi řekněte, proč bych zabíjel ženu, kterou jsem vůbec neznal?“ Což byl dobrý argument, pádná otázka, na kterou jsme zatím marně hledali odpověď. Kováčovi nesporně nahrávala situace, že proti němu neexistoval jediný přímý důkaz, přesně řečeno, že nikdy nebyl nalezen svědek vraždy. Shromažďovali jsme proto jako pilné včeličky všechny důkazy nepřímé: – v době vraždy na místě činu Kováč byl; – po odchodu z místa činu, ještě před setkáním s Margitou v restauraci, se celý převlékl; – za nehty oběti se našlo vlákno, druhově shodné s bundou, kterou měl Kováč původně na sobě; – vedle těla ležel domácky zhotovený nůž se zuby, který patřil Margitinu otci. Ten ho používal při řezání kopřiv pro drůbež. My jsme dokonce věděli, že po hádce s Margitinou matkou Kováč sebral nůž na dvorku a uložil do svého kufříku... Pozoro24

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 25


vala ho přitom přes plot ze sousedního pozemku 14letá dívka. Její výpověď potvrdil vyšetřovací pokus, děvče mělo detailní výhled! Jak už jsem řekl, Kováč byl všechno možné, jenom ne hlupák a tak si svou obhajobu sesumíroval vskutku dobře: Nepopíral svou přítomnost na místě činu v době vraždy, to by ani nešlo. Řekl, že cestou náhle zaslechl ženské výkřiky. Když se chtěl podívat, co se děje, napadli ho tři neznámí muži. Jen tak tak se jim ubránil, během rvačky ztratil kufřík. Převlékl si pak zakrvácené šaty, Margitu ovšem nechtěl znepokojovat, a tak se jí vymluvil po svém. Jak může Kováč dokázat, že vypovídá pravdu? Ale můžu, kýval horlivě hlavou obviněný. Velice dobře můžu... Já totiž znám totožnost jednoho z vrahů! Jmenuje se Juraj Kučerák, jsme teď dokonce spolu v jedné cele! Že by nám obviněný z vraždy vypátral skutečného vraha? To znělo až příliš senzačně! Určitě by šlo o dobrý námět na detektivku, jenomže kriminalistický život se drží mnohem víc při zemi. Brzy jsme pochopili Kováčovu hru. Byl na tom fyzicky mnohem líp než Kučerák, a tak začal slabšího vězně všemi způsoby přesvědčovat, aby se přiznal i k vraždě Boženy Bendové: Cožpak to není jedno, bude-li Kučerák odsouzen za dva, nebo za tři spáchané mordy??? Pod Kováčovým tvrdým dozorem Kučerák sepsal doznání ke spolupachatelství na vraždě u Kozího becírku, dokonce nakreslil plánek okolí místa činu. Ale s něčím podobným se čas od času setkáváme a víme, jak si poradit... Vyslechli jsme ostatní vězně z cely, dobře se na dohadování mezi Kováčem a Kučerákem pamatovali. Užitečný byl i druhý tah, požádali jsme totiž vedení vazební věznice, aby Kučerák s Kováčem neobývali jednu celu... Kučerák brzy své doznání viny na smrti paní Bendové odvolal. 25

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 26


Přesto odcházel Kováč od první soudní instance v dubnu 1995 jako vítěz. Senát Krajského soudu v Ostravě ho pro nedostatek důkazů zprostil obžaloby. Nepřímé indicie prý netvoří ucelený kruh, jinými slovy nejde zcela vyloučit, že Boženu Bendovou přece jen nezabil někdo jiný. Znalec z oboru soudního lékařství totiž připustil, že charakter bodných zranění na těle oběti mohlo způsobit více lidí více nástroji. Obhajoba navíc disponovala svědkem, který vypověděl, že nedaleko místa činu se pohybovaly v inkriminovanou dobu další osoby. Co teď? Co dál? Lze teoreticky říci, že práce každého vyšetřovatele na případu končí ve chvíli, kdy ukončí spis a vypracuje návrh na podání obžaloby. Skutečnost je jiná, většina z nás s profesionálním, někdy i lidským zájmem sleduje další vývoj kauzy až do vyhlášení pravomocného rozsudku. V Kováčově případě jsme byli já i moji kolegové stoprocentně přesvědčeni, že obžalovaný skutečně vraždil! Nicméně soud byl v tu chvíli jiného mínění... Zásluhou odvolání státního zástupce zůstal Kováč ve vazbě. Vrchní soud v Praze rozsudek nižší instance zrušil a nařídil nové líčení. K tomu došlo v prosinci 1995 opět v Ostravě. Senát – v pozměněném složení – uznal Kováče vinným a odsoudil ho na 18 let do věznice s nejpřísnějším režimem. Vysvětlení motivu v rozsudku se opíralo o názor znalce z odvětví klinické psychologie PhDr. Petra Vavříka: „Za psychologicky nezanedbatelnou skutečnost lze mít fakt zlobného vyladění obžalovaného, který těžce nesl ponížení v podobě inzultace, jehož se mu dostalo nedlouho před událostí od matky své milenky. Tato skutečnost mohla u obžalovaného s jeho vysokým prestižním cítěním a nízkou frustrační tolerancí přispět k razanci útoku vůči oběti, ve smyslu odreagování nevybité agrese z předchozího incidentu.“ Kováč se odvolal, navíc předsedovi senátu Krajského soudu Miroslavu Muchovi zaslal hrubý a výhrůžný dopis. Vrchní soud 26

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 27


v Olomouci rozhodl 19. března 1996 s definitivní platností: Potvrdil jak Kováčovu vinu, tak výši trestu. Jako epilog mohu nabídnout citáty a úryvky z dalšího, sedmnáctistránkového dopisu, který Slavomír Kováč napsal JUDr. Muchovi v červenci 1996, už z výkonu trestu ve Valdicích: Kováč se v něm soudci omluvil za předchozí urážky a spontánně se doznal k vraždě Boženy Bendové: „Chci vám říct, že jsem onen trestní čin spáchal já. Jen já! Žádný jiný člověk není oním vrahem než já!!!“ Dále vylíčil, jak poblíž Kozího becírku potkal ženu. Kvůli rozloženému deštníku jí neviděl do obličeje, ale oblečení mu připomnělo Margitinu matku. Kováč se domníval, že jde za svým manželem na šachtu, aby ho informovala o hádce s nastávajícím zetěm. Vzpomněl si, jak ho potupila fackou, vzpomněl si na její slovní urážky – a plný pomsty se za ní vydal. „Padl nejeden úder kufříkem. Samou nenávistí k Hanákové starší. A než jsem se ze svého debilního a mrzkého jednání vzpamatoval, držel jsem v ruce kus úlomku toho sviňského nože. Nevím, jak jsem začal. Nevím, jak jsem skončil. Náhle se mi zvedl žaludek! Bylo mi zle. Poznal jsem, že to Hanáková starší nebyla! Zachvátila mě příšerná úzkost. Co jsem to udělal! Co? Koho jsem to zabil?“ Poslední slova Kováčova dopisu jsou výmluvným, snad upřímně myšleným zvoláním: „Odpusťte mi!“ Jednodušší byl soudní vývoj kauzy Juraje Kučeráka. Na sklonku téhož roku, přesně 18. prosince 1996, vyřkli soudci definitivní a právoplatný ortel – doživotí! Tvrdý, ale v podstatě jediný možný trest pro muže se sekerovým syndromem, vraha, který nelítostně a zavrženíhodně dobil dvě už bezbranné oběti... V souladu s psychologickým posudkem označili soudci obžalovaného za nebezpečného pro společnost, s důležitým podotknutím, že naděje na jeho převýchovu není téměř žádná. Pokud by se ale přece jen dostal po odpykání dvaceti let na svobodu, bude jako Slovák z České republiky vyhoštěn. 27

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 28


Když dostal Kučerák slovo, šeptl se slzami v očích: „Lituji toho.“ Příliš pozdě... Brzy putoval na Mírov, do zvláštního oddělení doživotních odsouzenců. Zda se tak stalo jednou provždy, nebo odejde na svobodu po dvacetiletém výkonu trestu – jak umožňuje zákon – ukáže teprve čas.

4.

Pﬁíbûh darebáka

„A odsuzuje se k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí do věznice se zvýšenou ostrahou...“ V okamžiku, kdy si šestadvacetiletý Vladimír Bayer z Moravského Berouna vyslechl rozsudek, v jeho obličeji to lehce zaškubalo. Snad překvapením, snad lítostí. Jistěže lítostí nad sebou samým, nikoliv nad obětmi. „Jsem nevinen!“ vedl dál svou. „Já nikoho nezabil!“ Ale dobře cítil, že nikdo mu nechce věřit. Vždyť i vlastní matka na něj u soudu zakřičela: „Zrůdo!“ Z novinářských titulků na něho zas dopadá obecné opovržení. K tomu všemu trpí smrtelnou, nevyléčitelnou nemocí... Trochu příliš na tak mladý život, chtělo by se říct. Doživotní verdikt pro Kučeráka, ale i výjimečný trest pro Kováče znamenal pro nás všechny úspěch. A taky povzbuzení do další práce. Nemá cenu si namlouvat, že tomu tak není – každý výjimečný trest, natož pachatelovo doživotní odnětí svobody znamená pro kriminalistu symbolický zářez do pažby. Kvalitní práce policie znamená buď vyloučit vinu podezřelého člověka, nebo naopak důvodně podezřelého obvinit a obklíčit ho co největším množstvím důkazů. To v konečném důsledku ovlivňuje konstatování soudu o vině obžalovaného, nepřímo pak může napomoci stanovit délku trestu. 28

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 29


Typický takový případ byla kauza Vladimíra Bayera, která vzrušila veřejnost nejen bestialitou pachatelova činu. Stejně tak položila – po kolikáté už! – otázku, zda některé projevy humánnosti vůči mladistvým pachatelům nejsou kontraproduktivní. (Bohužel, nedávná novela zákona týkající se trestné činnosti mladistvých a nezletilých, jenom dokázala, že většina těch, kteří podobné zákony připravují a těch, kteří je potom schvalují, je prostě nepoučitelná.) Také osobně vnímám kauzu Bayer v rámci své profesionální dráhy za zcela výjimečnou. Setkal jsem se totiž v jejím průběhu s pachatelem trestného činu vraždy dvakrát, přesně řečeno opětovně, a to v rozpětí devíti let. Jinak řečeno: Šlo o recidivu vraždy. Jak by asi vypadal začátek pomyslného Bayerova životopisu? „Můj pravý otec, po kterém jsem se kdysi jmenoval, byl alkoholik, psychopat a několikrát pobýval v psychiatrické léčebně. Moje matka se třikrát vdala, mám tři sourozence. Jako dítě jsem prý byl hodně zamlklý a uzavřený. Matka říká, že kam mě postavila, tam jsem zůstal stát.“ V první třídě byl přeřazen do zvláštní školy. Později se učil zámečníkem, ale neuspěl. Zkoušel různě pracovat, za moc to nestálo, nechal se živit matkou. V partě vrstevníků se od března 1992 dopouštěl různých zlodějen a vloupaček. Na podzim 1992 se trio výtečníků v čele s Bayerem – dva mladiství a jeden nezletilec – soustředilo na 67letého Josefa Holuba, osaměle bydlícího důchodce. Nejdřív, 22. září, vnikli do jeho bytu za pomoci krumpáče a ukradli tu čtyřista korun. 13. října ho zmlátili a zkopali, vyžadovali po něm další peníze, nakonec mu sebrali dvoje hodinky. Pan Holub si přestal být jist svým majetkem. Uschoval si proto zbytek důchodu u prodavačky v blízkém nádražním bufetu, kde ostatně trávil významnou část dne... Určitě si pomyslel, že je to skvělá finta. Určitě si nepomyslel, že si tím podepsal rozsudek smrti. 29

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 30


Jak se dostat ke zbytku peněz(?), lámali si hlavu mladí darebáci. Nezletilý Tibor nejprve ukradl Holubcův občanský průkaz, společně pak napsali lístek, ve kterém jako by důchodce žádal prodavačku o vydání peněz. Finta vyšla a vynesla rovných 900 Kč. To se stalo 15. října dopoledne. Co ale s dědkem? Co když prozradí, že jsme ho zmlátili? Co když nás půjde udat? Umlčíme ho! Vnikli znovu do jeho bytu. Vladimír Bayer nejprve udeřil důchodce silnou ranou pěsti do krku. Po jeho pádu na postel se mu snažil kroucením a trhnutím hlavy zlomit vaz. Potom ho všichni – Vladimír, Pavel i Tibor – opakovaně kopali do hrudníku a mlátili do obličeje. Pitevní soupis všech zranění, který mám před sebou, obsahuje 29 položek a je delší než půl druhé stránky formátu A4! „Nápadné prosáknutí a zduření obličeje následkem mnohočetných a rozsáhlých až splývajících ložisek zhmoždění, se splývajícími podkožními krevními podlitinami... zlomenina kosti hrudní uprostřed těla kosti... sériové otevřené zlomeniny žeber... trhlina hlavního kmene plícnice, trhlina horní duté žíly... zborcení kostry chrupavky štítné následkem mnohačetných zlomenin, rozlomení jazylky... trhliny jater,“ stojí ve znaleckém posudku soudních lékařů. Dále můžeme číst: „Poranění způsobilo násilí velké intenzity, kterým mohly být jak opakované četné prudké rány sevřenou pěstí rozmachem horní končetiny, tak i opakované kopance obutou nohou, ale i opakované pády na tvrdou nerovnou podložku. Pachatelé dále připouštějí další mechanizmus našlápnutí nebo dupnutí obutou nohou na hrudník poškozeného ze přední strany.“ Jinak řečeno, tělo oběti posloužilo mladíkům jako trampolína! Příčinou smrti bylo zhmoždění při četných sériových otevřených zlomeninách žeber, kosti hrudní a trhlině horní duté žíly s krevním výronem do srdce a hrudní dutiny. Ještě dodám, že pachatelé během jednotlivých útoků prohledávali byt, ze kterého nakonec odnesli šest korun... Krutá smrt pana Holubce přirozeně neznamenala, že se podařilo zakrýt podvod 30

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 31


s vylákanými penězi. Bylo jen otázkou času, kdy dojde k prozrazení vraždy. Kluci nejdřív bezcílně bloumali městem, nakonec rezignovaně zamířili ke svým domovům. Vladimír řekl matce, co dělali a ta okamžitě informovala policii. Krajský soud vynesl v září 1994 rozsudek: Vladimír Bayer 7 roků, Pavel D. a nezletilý Tibor R. vystupovali vzhledem ke svému věku jen v roli svědků. V průběhu řízení doznával Bayer jen neochotně svou dominantní roli, snažil se vinu svalit na spolupachatele, ale též na oběť: „Hádal se s námi, křičel na nás. Já jsem nervák. Když má na mě někdo blbé řeči, dovedu se rozčílit. Původně jsme ho jen trochu zbili, pak jsme ho chtěli zastrašit.“ Zastrašit? Proč tedy tolik agresivity?, zeptal se jeden z mužů v talárech. „Přehnali jsme to,“ pokrčil rameny Bayer. Vrchní soud v lednu 1995 rozsudek potvrdil. „Z psychiatrického hlediska není Bayerův pobyt na svobodě nebezpečný pro společnost,“ zněl znalecký posudek opírající se o fakt, že Bayer není sadistický deviant ani nepříčetný: „Nejsou důvody pro ochranné léčení. Možnosti resocializace jsou problematické, ale v zásadě možné.“ To všechno byla pravda. Přesně řečeno, jedna strana pravdy. Zeptat se totiž můžeme taky jinak: Převáží označení PROBLEMATICKÉ, nebo V ZÁSADĚ MOŽNÉ? Monika Pavlicová – příští Bayerova oběť – měla tou dobou jeden rok a jeden měsíc věku. Před sebou pak už jen pouhých šest let života.

5.

Zorro s IQ 82

Měl zhoubný nádor na plicích a říkal, že jeho dny jsou sečteny. Smutný způsob existence. Sám, opuštěný, v čím dál zpustlejším 31

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 32


bytě, bez životních vyhlídek. Od pocitu beznaděje není nikdy daleko k myšlenkám o nenávisti a pomstě. Bayerův pobyt ve vězení skončil předčasně, podmínečným propuštěním v srpnu 1997. Proč nedat mladému muži šanci? Jenomže: Šanci k čemu? Bayer nikde nepracoval, pobíral podporu, finančně mu opět vypomáhala matka. Zato si našel družku a narodil se jim syn Vladimír. V říjnu 2000 ho však družka opustila. „Občas jsem jí nafackoval,“ připustil opuštěný mladý muž. Uměl taky vyhrožovat: „Jestli si najdeš jiného chlapa, podřežu tě, až budeš spát!“ Postupně bývalé družce napsal tři lítostivé dopisy – podepsal je však jiným jménem. Zvláštní zvyk, který u Bayera brzy nabude doslova patologických rozměrů. Samota. Chudoba. Nicota. K tomu vážná nemoc, Vladimír chodil na ozařování a dokázal si domyslet, že mu jde o všechno. Všechno jako by se proti němu spiklo. Ale on zná cestu, jak nejlépe oplatit! V úterý 16. ledna 2001 odešla Bayerova sedmiletá neteř Monika v obvyklou ranní dobu z domova do školy. Mezi spolužáky se už ale neukázala, nepřišla ani domů po vyučování. Pohřešování nezletilé oznámila její babička, znepokojená dopisem, který odpoledne našla u dveří svého bytu. Na obálce bylo napsáno dětskou rukou BABIČCE. Dopis byl psán podle všeho Moniččiným písmem (pozdější expertíza to potvrdila), na první pohled bilo do očí, v jakém psychickém vypětí ho musela holčička psát. Z obsahu vyplývalo, že Monika Pavlicová je v moci jakéhosi Zorana: Mami musela jsem to napsat protoše mi vyhrožovaly šepry kdyš Zoran nema uctu k nam a zenuctil nas tak si uděláme pořádek sami. Doufám žesi stoho nebudete dělat srandu, poděkujte jenom Zoranovi, tak nezapomente jenom 3 dny, babi pomošmi. Máte na 32

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 33


to jenom 3 dny abi se dali dohromady inak Vám Vaši vnučku nevrátíme. kdiš ne tak zabijem všechny babičko pomošmi kdiš nemaj rosum rajsovci (rodina bývalé Bayerovy družky – poznámka autora) tak doufam šeho budete mít vy. K dopisu byly přiloženy dvě Moniččiny vlasové spony... Obsah dopisu jasně napovídal, že jde o vydírání rodiny pohřešovaného dítěte – pravděpodobně kvůli tomu, že se od Bayera odstěhovala družka s dítětem a navázala poměr s novým partnerem. Krátce na to jsme získali informaci, že Moniku viděli ráno kolem půl osmé před vyučováním s mužem, který žádal ostatní děti, aby Moniku ve škole omluvily. Jeho popis rozhodně nevylučoval Bayera, spíše naopak! Proběhla prohlídka Bayerova bytu, Monika v něm ovšem nebyla. Naše podezření, že ve zmizení dítěte má prsty jeho strýc, ale zesílilo, když se během osobní prodlídky, v zadní kapse Bayerových kalhot, našel další dopis, tentokrát napsaný jeho vlastní rukou. S tím předchozím měl podobný obsah, dokonce i stejné obraty: Když nemaj rozum R. a dělaj si z toho dopisu srandu tak to zkusíme u vás stým vaším synem smeto trochu přehnaly ale teť vám dáváme poslední šanci když Zoran na nás udělal takový podraz a zneuctil nás, tak vám teť dáváme tři dny na to, aby se Zdena vrátila k bývalému a Zoran k mojí dceři inak to už nebude pychnuti, ale nechám je zabýt a na to se spolehněte poslední tři dny a děláte funus Tak tři dny a konec! Podrazy se nedělají. S pozdravem Váš popravčí. Co znamená to pychnutí a s vaším synem smeto trochu přehnaly? Bayer měl kolem břicha obvaz a tvrdil, že ho den předtím napadli a pobodali nějací cikáni. Podle lékařů se ale jednalo jen o povrchové zranění. Dál už podezřelý Bayer jenom kličkoval. Zoufale a marně... Tvrdil, že ráno před žádnou školou nemohl být, poněvadž se teprve kolem poledne vrátil z Olomouce. Dokázali jsme mu, že lže, že se celý den zdržoval v Moravském Berouně. Tak si vymyslel, že 33

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 34


jemu neznámé osoby odvezly během dopoledne Moniku do Opavy, prý k nějaké slušné rodině, kde je o ni postaráno. Chtěl tím urovnat svoje vztahy s družkou Rajsovou, proto taky nadiktoval Monice dopis. Jak se podařilo Bayerovi získat k dívčině únosu osoby, které nezná? Na tuto otázku podezřelý chvíli mlčel a pak řekl, že Monika byla u něho v bytě a později ji odvezl do zahradní chatky v Ondrášově u rybníka Bahňák... Ani to nebyla pravda, když Bayer v doprovodu policistů na zmíněné místo dojel, Monika nikde nebyla, navíc ve sněhu kolem chaty nebyly žádné šlápoty dospělého ani dítěte. Tak se jelo zas zpátky, do Bayerova bytu... Když to takhle vyprávím, vypadá to jako zajímavá šachová partie. Jenomže na naše nervy silně brnkala neodbytná otázka: JE MONIKA JEŠTĚ NAŽIVU? „Monika je tam,“ řekl Bayer a ukázal na jednu kůlnu na dveře. O tom, že k bytu patří nějaká kůlna, neměl nikdo z nás sebemenší tušení. Bayer zkoušel odemknout visací fabku, ale v zámku byl nějaký předmět. Tak dveře vyrazil násilím. Kůlna byla prázdná, po Monice žádná stopa... „To se divím, to se fakt divím,“ vrtěl Bayer hlavou. „Ještě dopoledne tady holka byla!“ Po návratu do bytu – atmosféra byla už skutečně hustá – nastal zlom. Bayer ukázal další klíč. „Řeknu vám pravdu. Monika je v té druhé kůlně. Běžte tam sami, já zůstanu tady.“ Zatímco Bayera hlídali dva z policistů, tři další vyrazili znovu na dvůr. Kromě dřeva na topení tu byla převrácená lednice, dveřmi ke zdi, na ní stála pračka. Když se nadporučík Gazda dostal do lednice, našel uvnitř mrtvého psa... Ale také zavázaný jutový pytel. Gazda ho zkusmo ohmatal. „Cítím něco jako prsty,“ řekl. 34

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 35


Po rozvázání pytle uviděl kriminalista hlavu dítěte, které mělo kolem krku šňůru. Bylo jasné, že holčičce už není pomoci, že je dávno po smrti... Když se Gazda s ostatními kolegy vrátili do bytu, Bayer měl už v igelitce sbalené propriety do vazby jako kartáček na zuby, mýdlo a podobně. „Je konec. Je mi jasný, co bude dál.“ Natáhl ruce a dostal na ně želízka. Pro Bayera konec, pro nás vlastně začátek... Podle fotografie ze školy byla Monika moc hezká, dobře se učila... Jenom se domýšlím, co v posledních hodinách svého života musela chuděrka prožít! Nechala se vylákat, zřejmě na sušenky – zbytek a obal jsme později našli v Bayerově bytě – od člověka, kterému neměla zatím důvod nevěřit. Jak mohla tušit, co ji čeká, jak krutý zlom nastane v jejím životě vinou blízkého příbuzného? Soudní pitva určila jako příčinu smrti udušení z uškrcení. Podle soudních lékařů pachatel nejprve zastrčil dítěti hluboko do úst roubík z pánského kapesníku a utáhl kolem krku provaz, vyrobený z tkaničky od bot a silonového motouzu. Pak obtočil Monice přes ústa plastovou samolepící pásku. Smrt bohužel nenastala okamžitě, dítě po řadu minut trpělo. Případ dostal na starost kolega z tehdejšího Krajského úřadu vyšetřování major Pavel Varga. Protože Bayer po obvinění svou výpověď změnil a popíral jakoukoli vinu – vůbec nevěděl, že mrtvola Moniky leží v kůlně, k doznání, že ji zavraždil, ho donutila policie násilím – musel jít vyšetřovatel cestou trpělivého shromažďování důkazů. – Jak může Bayer vysvětlit, že policisté věděli, že tělo dívky je v kůlně? – Jak se mrtvolka do kůlny, bez porušení zámku, dostala, když klíče má jediný Bayer? 35

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 36


– Jak je možné, že v kamnech jeho bytu jsme našli část spálené školní aktovky, kovové části štětečků, dětských nůžek a kovových druků? – Čím si vysvětluje, že jsme v bytě našli modrý silonový provaz a průhlednou izolepu, druhově shodné s věcmi použitými při vraždě? – Jak to, že jeho matka potvrdila, že povlečení, ve kterém mrtvé tělíčko leželo, patří Bayerovi? Na nic z toho neznal obviněný muž kloudnou odpověď, která by přežila do další otázky. Z výpovědi jeho matky navíc vyplynula i pravděpodobná doba činu: „Přinesla jsem synovi 16. ledna, krátce po 10. hodině dopolední, vyprané prádlo. Nejdřív jsem musela čekat za dveřmi asi pět minut. Potom, co mně syn odemkl a pustil mě dovnitř, pustil nahlas televizi. Postavil se ke dveřím druhého pokoje, že tam prý spí nějaký Michal a že je nahý. Vladimír mi říkal, že se právě vrátil z nemocnice v Olomouci, kde byl na onkologii na ozařování. V bytě jsem vykouřila asi jednu cigaretu, Vladimír stál celou dobu u dveří do pokoje.“ Můžeme brát jako velmi pravděpodobné, že Monika tou dobou v druhé místnosti umírala a zvuk hrající televize měl přehlušit její chropot! Rád dodám, že Vladimír Bayer sám přispěl ke svému usvědčení vydatnou měrou. Napsal totiž ještě další dva dopisy: První měl být údajným dílem jeho bratra, který se k vraždě doznal pod vahou svědomí, za tíživých výčitek, že je nevinný Vladimír místo něho za mřížemi. Druhý byl adresován soudkyni, která na Bayera uvalila vazbu. Podepsaný Zoro Neporažený, jinak také Zoran Mirga uvedl, že Moniku Pavlicovou zavraždil on. Dále vyhrožoval teroristickými činy vůči obyvatelstvu, například otrávením pitné vody, pokud se neprávem žalářovaný Bayer nedostane na svobodu. Zmíněné písemné materiály dostala do rukou expertka na ruční písmo a jazykovou expertízu. Potvrdila náš předpoklad, že auto36

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 37


rem obou dopisů byl Vladimír Bayer. Navíc obě písemnosti obsahovaly podrobnosti, které nemohl znát nikdo jiný než vrah. Mohli jsme tak s potěšením konstatovat, že Bayer chytračí přesně na úrovni svého podprůměrného inteligenčního kvocientu ve výši 82 bodů – a usnadňuje práci nám i soudcům. Bayer byl ovšem nepoučitelný a v průběhu přípravného řízení napsal za jinou osobu další dopis – tentokrát požádal jako svoje matka o milost prezidenta republiky. Ale podvod byl velice brzy odhalen. Krajský soud měl dost důkazů, aby 19. října 2000 odsoudil Bayera k doživotnímu trestu odnětí svobody. K nejvyššímu možnému verdiktu přispělo, že Bayer vraždil v krátké době už podruhé. Po bezmocném důchodci si našel i tentokrát snadnou oběť, tj. dítě, které mu navíc jako příbuznému důvěřovalo. Podle posudku soudně lékařských expertů měl způsob usmrcení dívenky likvidační, doslova brutální charakter, nedával dítěti nejmenší šanci na přežití. „Už vlastní vložení roubíku do úst a přelepení úst lepící páskou muselo v dítěti vyvolat těžkou dechovou tíseň. Poškozená si musela uvědomovat i přes svůj nízký věk bezprostřední ohrožení života,“ stojí ve zprávě. Podle znalců z odvětví psychiatrie a psychologie zas obžalovaný věděl naprosto dobře, čeho se dopouští a mohl své jednání ovládnout. Netrpí duševní chorobou, ale poruchou osobnosti. Je psychopat s minimální schopností morální reflexe, zato se zvýšenou agresivitou. Bayer má nekritické sebehodnocení, je u něho patrný masivní egoismus, chudé a lhostejné vztahy k lidem, minimální schopnosti morální reflexe vlastních skutků a výrazný deficit sociálního cítění a empatie. Psychologické předpoklady k převýchově jsou nulové. „Použil jste děvčátka, aby pro vás napsalo dopis pro příbuzné, a pak jste je odhodil jako nějakou už nepotřebnou věc,“ konstato37

bratrstvo zlom

15.5.2006

9:08

Stránka 38


val předseda senátu JUDr. Tomáš Tkačík při zdůvodňování přísného, ale spravedlivého rozsudku. „Moniku jsem nezabil. Jsem nevinný!“ trval na svém Bayer. Neuvěřil mu ani odvolací Vrchní soud v Olomouci, který v lednu 2002 trest doživotního odnětí svobody potvrdil. Jediným otazníkem zůstal tak pachatelův motiv k vraždě. Mně osobně se zdá nepravděpodobné, že by Bayer, navzdory svému nízkému IQ a hlupáckým kouskům, které předváděl s psaním dopisů, mohl věřit, že únosem dívky získá návrat bývalé družky. Navíc vražda se odehrála tak brzy, že nikdo z rodiny oběti a z rodiny R. by ani při nejlepší vůli nestihl na podmínky ve vyděračském dopise reagovat. Určitou možnost naznačuje vysvlečené tělo oběti. Jednalo se snad o umlčení svědka nějakých sexuálních manipulací, z různých důvodů neuskutečněných? Soudní lékaři nás na tuto svou zkušenost z praxe upozornili, nahou mrtvolku usmrceného dítěte provází prakticky vždy nějaký sexuálně-deviantní exces. Nebo snad šlo o pomstu všem zrádným ženám, i těm malým, co teprve do svých nevěr a podrazů dorostou? Nebo o pomstu celému světu, za vlastní zpackaný život a prakticky nevyléčitelnou nemoc? Vezme si své tajemství Bayer do cely, nebo ještě spíš do hrobu, nad kterým vinou své choroby prakticky neustále balancuje? Zatím ovšem žije. Božská, v jeho případě spíš pekelná spravedlnost si ho dosud nenašla. Napíše odsouzený muž ještě nějaký dopis k případu zavražděné neteře? Možná ano. V tom případě se ovšem musím zeptat: Jak ho Bayer podepíše?

38

bratrstvo zlom

15.5.2006

KAPITOLA 2

9:08

Stránka 39

Devatenáct kilo Ïeny

„Pojďte dál.“ Mladý muž se choval zcela klidně, přítomnost dvou kriminalistů v bytě pro něho evidentně nepředstavovala nic, co by ho mělo rozrušit. „Ano. Pošťačka u mě předevčírem byla. Platil jsem jí inkaso, protože matka nebyla doma.“ „Můžete nám útržek inkasa ukázat?“ Mladík přikývl a začal hledat ve svém pokoji mezi písemnostmi. Špatný krok, náhodný pohyb... Každopádně se vrzavě pootevřelo jedno křídlo dveří od skříně. Jéžíšmarjá, přece se mi to nezdá, řekl si užasle jeden z kriminalistů. Vždyť já v té škvíře vidím pytel s rozřezaným lidským tělem! A konkrétně TO navrchu jsou ženská prsa! Obecně řečeno: Tak jako se nelze stát během jediného okamžiku hráčem prvoligového fotbalového týmu, nemůže nikdo zničehonic vstoupit do takzvané mordparty. Jedním dechem dodávám, že je na čase, abych trochu zvolnil v rychlých otáčkách vzpomínek a věnoval se svým kriminalistickým začátkům. Zvídaví kladeči otázek jako by najednou zatápali... Začátky? Sáhodlouhé vzpomínky na učňovská léta? Bublající potůčky sentimentu? Nebylo by třeba lepší, kdybych vyprávěl o té vraždě, jak...? Možná bylo, ale všechno má svůj čas. Kladeči otázek v takovou chvíli potřesou trpně hlavou a zdvořile vyladí svůj obličej v očekávání povinné nudy. 39

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading .

Bratrstvo. tajn ch. hrobû

Recommend Documents