1 Barbro Lindgrenová
Tajné Bratrstvo
BARBRO LINDGRENOVÁ
Tajné bratrstvo meander
4
5 Honzík Pižmovka
kluk ondatra neboli krysa pižmová, která připlula z Ruska
Slůňa plyšová slonice Starouš Méďa plešatý medvěd Špunt šampusový špunt Smrkáči smrkové šišky Drak gumový opičák Kukálek malá pletená kukačka Ruda děravý plyšový pes Hliněnka hliněná kulička Borováček borová šiška
6
7 Do Honzíkova království to není daleko. Vyjde se z domu ven, pak přes cestičku vysypanou štěrkem, skrz bránu porostlou psím vínem, potom kolem živého plotu z šeříkových keřů, šup dírou dovnitř – a už jste tam! Hned na štěrkové cestičce uslyšíte Pižmovkův žalostný hlas a Hliněnčino žuchání do trávy. Smrkáči celé dni halekají a v Honzíkově kapse leží Kukálek a kuká. V noci se po obloze zvolna koulí měsíc, hvězdy se rozsvěcují a zhasínají a tma se plní vzdechy a pištěním. Ale ve dne tu je všechno ostatní: moře, louky, písečná jáma a les. A tím vším protéká řeka Em, divoká a nádherná… Ruda vlastně ještě ležel v krabici a spal, když se v kočárku pro panenky přikodrcal Honzík. Pořád ještě bylo ráno, kapky rosy ulpívaly na stromech a slunce se za Slůninou borovicí pachtilo vzhůru. Za kočárkem horempádem uháněl Kukálek, tedy pádil tak rychle, jak to svede pletená bytůstka, u níž nezbylo dost vlny na dokončení křídel. Každopádně byli brzy u cíle a společnými silami zaklepali na Rudovu krabici. Honzík do ní bušil klackem a malý Kukálek skákal po víku. Jenže Ruda spal jako pařez. Zdálo se mu o neštěstích, o malých pejscích zapadlých do ohromných děr a o velkých hafanech, kteří zas uvízli v příliš malých dírách. Prudce oddechoval a chvílemi s sebou škubl tak, že Kukálek z víka málem spadl. Ruda už hodně zestárl, v poslední době vybledl a na několika místech se začal párat. Když si občas malinko povyskočil, odletovala z něj dřevitá vlna. Ale najednou se víko krabice odklopilo a nad okrajem se vynořil Rudův starý vyšisovaný čumák.
8 „Nespi! To je strašná nuda, když všichni pořád jen spí,“ vyčítal mu Honzík. Ruda vypadal, jako že je k smrti unavený, jedno oko mu zíralo nesoustředěně dolů do krabice, druhé bezradně koukalo někam k lesu. „Co se děje?“ zabrblal tiše. „Kukačka spadla z kopce a zabila se!“ křičel Kukálek. Jedno Rudovo ucho se zvolna vztyčilo. „Tady? Zrovna teď?“ „Ne, hrozně daleko a už moc dávno,“ odpověděl Kukálek. Rudovo ucho zase kleslo dolů. Zvolna se začal soukat z krabice ven. Za chvíli už byly vidět všechny skvrny a díry vyžrané od molů i záplaty, jimiž byl vyspraven.
9 A pak se šli projít. Pustili se k Tichému oceánu, protože tohle moře leželo ze všech nejblíž, a už z dálky viděli na slunci zářit Drakovu plechovku od čokoládového nápoje v prášku. A když hodně dlouho štěkali a házeli klacky, vyrazil překvapený Drak s rámusem z plechovky ven, až se to rozléhalo všude kolem. „Radši mě nebuďte,“ prohlásil. „Spím.“ Oči měl pro jistotu zavřené. Ani za normálních okolností se nedaly dobře otevírat, byly gumové jako celý Drak i motorka a všechno, co k němu patřilo. „Vždyť mluvíš,“ namítl Honzík. „Jo, mluvím, ale ze spaní,“ odpověděl Drak. „Nemohl bych si do motorky trochu hryznout, strašně mě svědí zuby,“ poprosil Ruda zdvořile. „Zbláznil ses, vždyť bys mi mohl píchnout kolo,“ osopil se na něj Drak. Nakonec se Drak ale stejně probudil natolik, že jedno oko pootevřel, a rozjel se s nimi na procházku. Za starých dobrých psích časů by za ním Ruda běžel a štěkal ostošest, ale to už teď nezvládal. Moc daleko se nedostali, když se k nim náhle po svahu přikoulela poskakující Hliněnka. „Zastavte mě, zastavte mě,“ vřískala hliněná kulička až do chvíle, kdy se v plné rychlosti srazila s motorkou a celá tumpachová zůstala ležet v mechu. Celou noc se někde kutálela, a co na tom všem bylo divné, celou dobu jen a jen z kopce. Nikde ani kousínek do kopce! Nakonec se jí z toho tak strašně zamotala hlava, že o nějaké ranní procházce nemohlo být řeči. „Položte mě kamkoliv do nějakého důlku,“ prosila je.
10 Položili ji do přiměřeně velkého důlku kamkoliv, naházeli na ni pár listů a jeli dál. Čím výš slunce stoupalo na oblohu, tím víc se probouzeli. Zakrátko se dostali až k mrňavému Černému moři. Tam seděl na kameni ve vodě hned u břehu Pižmovka s bizamovou čapkou na hlavě a zpíval velmi tklivou ruskou píseň. Na tomhle místě vůbec nechtěl být, vlastně se sem dostal úplným omylem. Jednou před dávnou dobou seděl u jiného černého moře v opravdovém Rusku. Seděl na ruském břehu a nepřemýšlel o ničem. Ale když se naklonil nad hladinu, aby se podíval, jak se mu na hlavě vyjímá bizamová čepice, co čert nechtěl, žbluňkl do vody. Proud ho unášel dny a noci, měsíce a roky, až ho nakonec jednou ráno náhodou vyplavila zrovna řeka Em a zachránil ho Ruda, protože ten tenkrát ještě nebyl tak děravý, aby se neudržel nad vodou. Vytáhl Pižmovku z vody nasáklého jako houbu. Crčela z něj voda Černého moře, Tichého oceánu a všemožných jiných moří a stékala do řeky Em a Pižmovka sám se naopak scvrkával a byl pořád menší a menší. „Dobré ráno, Pižmovko,“ pozdravil Ruda vlídně. Pižmovka zavzlykal. „Pojď se s námi projít,“ zval ho Ruda. Ale Pižmovka zavrtěl hlavou, zrovna psal báseň a dosud stihl napsat jen tohle: ŽALOSTNĚ ÚPÍ STARÁ ONDA…, když se s řevem přihnal Drak na motorce a úplně ho vyvedl z rovnováhy. „Zas bude dobře, drahý Pižmovko,“ konejšil ho Ruda a hned se raději vydal dál. Chvílemi z něj vypadlo trochu dřevité vlny, a kdykoli zakopl o kořen stromu, jedno oko se mu prudce rozhoupalo. V písečné jámě bylo ticho a klid. Všechny výmoly po dopadech Drakovy motorky i stopy
11
12 po smycích z předchozího dne tu zůstaly. V kastrolu ale ležel někdo, kdo tam včera nebyl. A protože přes okraj kastrolu visel chobot, hned jim bylo jasné, že to je stará Slůňa. „Co děláš v mém kastrolu?“ zeptal se Honzík přísně a vylil slonici tak rychle, že spadla po hlavě do písku. Skoro ani pohnout se nemohla, kolik písku do sebe nabrala. Společně s ní pořádně třásli, až byla zase nějak moc lehká, že by ji i vítr odfoukl. Po několika vteřinách ztratila rovnováhu a převrátila se zpátky do kastrolu. „Vylej ji! Vylej ji ven!“ pištěl Kukálek. Ale Rudovi připadalo, že by ji měli nechat být. „Přijde den, kdy i vy zestárnete a s radostí se uložíte do kastrolu,“ napomenul je vážně a pak pokračovali dál. Teprve v té chvíli se Drak doopravdy probral. Vytřeštil obě oči a vytúroval motor do vysokých otáček. Nejvyšší rychlostí a s ohlušujícím řevem se pak prohnal kolem pastviny smrkáčů, ale ti si ho nevšímali, protože lítali v kruhu jako pomatení kolem čehosi uprostřed. Smrkáči běhali pořád dokola a uprostřed ležel malý Borováček a plakal. „Blbečkové!“ rozkřikl se Honzík a začal vyhazovat smrkáče do výšky, až ječeli strachy a nožičky ze sirek jim odletovaly do všech stran. „Jestli chceš, tak já je rozdupu!“ „Ne, ne,“ vzlykal Borováček. Mezitím už se smrkáči znovu začali plazit dokolečka na místě, kam dopadli. Mozky měli malé jako šupinky, a tak jim vždycky hodně dlouho trvalo, než pochopili, že někdo přišel nebo odešel. Honzík pohladil Borováka po drsné tvářičce. „Proč se chovají tak hnusně?“ Borováček se zhluboka a ještě celý rozechvělý nadechl.
13
14 „Prý jsou krásnější, že jsou smrkáči a já jen borovák.“ „Tak já je tedy stejně rozdupu,“ rozhodl Honzík. Ale Borováček ho prosil, ať je nechá být, a smrkáči postupně zvolnili tempo. Těm jejich malým mozečkům hodně pomalu docházelo, že Borováček už uprostřed neleží, a začínali tušit, že přišli o nohy, protože se při běhu nikam nedostali. Krucipísek, za čím jsme se tu vlastně honili? říkali si. Nebylo tu něco, kolem čeho jsme běhali? A zmateně pokukovali jeden na druhého a potom na svoje odpadlé nožky. „Nohy vám nasadím zas někdy jindy, ha ha,“ řekl Honzík a šli dál.
15 Není Snadné Říct, kde Kukálek vlastně bydlí. Nemá krabici jako Ruda ani žádný důlek kdekoliv jako Hliněnka. Vlastně má jen misku na mýdlo, kde v noci spí, nebo leží v Honzíkově kapse, tedy pokud někde nepobíhá na svých vlastních flanelových nožkách. Teď je ale s pobíháním konec, protože nastal čas začít s výukou v Rudově škole. Do Rudovy školy musí chodit všichni kromě Honzíka, protože ten je ještě malý. Rudova škola se otevírá, jak se to zrovna hodí. Někdy je zavřená spoustu dní, protože Ruda je ospalý, jindy je naopak otevřená celé noci, to když Ruda několik dní prospal. Ale zrovna teď je škola otevřená a Ruda už sedí v krabici s ukazovátkem v pacce. Má ohromnou radost, že Kukálek začne chodit do krabicové školy a naučí se tam psím kouskům. Jenže Kukálek má svěšenou hlavu, radši by se naučil nějaké kukaččí kousky. Ale Ruda už je zkrátka takový, že učí jen psí kousky, nebo nic. První hodina byla docela těžká. Ještě štěstí, že se přikutálela Hliněnka, a tak nemusel být Kukálek ve třídě sám. Ze všeho nejdřív se měli naučit sedět a ležet a nehýbat se při tom. „Sedni!“ poručil Ruda. Hliněnka ležela dál tam, kde byla. Kukálek se snažil sedět, ale pořád se kácel dozadu, protože jeho nohy se nedají uprostřed ohnout. „Lehni!“ poručil Ruda. Kukálek si lehl na záda a Hliněnka dál ležela tam, kde ležela. V tom okamžiku na ně Ruda zapomněl, sám se uložil do stínu pod stromek poblíž a usnul. A tak tam oba úplně zapomenutí zůstali ležet a cvičili se v ležeckém umění. Nebylo to obzvlášť těžké, ale hrozně nudné a navíc to už dávno uměli.
