Případ pomalovaných lebek Vraždící kletba Bratrstvo ohně Neviditelný zabiják Pod kůži fextů Pekelné tajemství hradu Houska
FAKTA — ODHALENÍ
Mystery Film Ostrava 2009
Arnošt Vašíček: Záhady Strážce duší Mystery Film, Ostrava 2009, první vydání Copyright © Arnošt Vašíček Veškerá práva vyhrazena. (All rights reserved.) Tato kniha ani jakákoliv její část včetně fotografií nesmí být publikována, kopírována, elektronicky ani jiným způsobem šířena bez výslovného povolení. Vydal: Arnošt Vašíček – Mystery Film, Mánesova 20, Ostrava 2 Fotografie: ČTK, Jan R. Hrdina, Profimedia a Arnošt Vašíček Obálka, grafická úprava a sazba Daniel Janošec Vytiskla Tiskárna Oldřich Harok, 739 34 Šenov Mystery Film Ostrava 2009 ISBN 978-80-904190-1-8
OBSAH I. Bratrstvo ohně
Údolí suchých kostí – Pomalované lebky – Šifry mistra Eycka – Nerozluštěný rukopis – T jako tajemství – Tušení světla – Příliš mnoho otázek – V temném svitu Saturna
9
II. Pod knutou zázraků
57
III. Fexti a vlkodlaci
82
Na křídlech andělů? – Létající vůz – Krvavá stopa – Dvanáct stříbrných soch Mágové a světci – Prometheův syndrom – Neviditelný štít – Souboje s čaroději – V kůži vlka – Syndrom ozvěny – Vražedný jas úplňku – Hřbitovní záhada
IV. Neviditelný zabiják
125
V. Tajemství pekelného hradu
142
Předčasný pohřeb – Vražda na objednávku? – Kámen smrti – Prokletá hrobka Brána do neznáma – Co se skrývá pod podlahou – Rébusy na stěnách
5
„Nevěř tomu, čemu nerozumíš, ale nezavrhuj, cos neprozkoumal.“
Karel Čapek
I. Bratrstvo ohně Ten pohled byl úděsný a zároveň vyvolával nadšení. Ještě před okamžikem nikdo z nich nevěděl, co se nachází za zavaleným koncem úzké a velmi nízké větrací chodby. Pouze tušili, že podzemí chrámu skrývá další neznámé prostory. Konečně odstranili poslední kámen a překonali zbývajících pár metrů ke zčernalému otvoru. Jeden z nich posvítil dovnitř. Venku, vysoko nad jejich hlavami, svírala krajinu mrazivá únorová noc. Dole bylo o poznání tepleji, a navíc je spalovala objevitelská horečka. Do konce směny scházelo pouhých pět minut. Pouhých tři sta sekund, pak se měli vysoukat zpět na povrch, sbalit výstroj a odjet domů. Nečekali, že se zrovna v této chvíli stane něco tak výjimečného. Nyní dva muži a jedna žena udiveně zírali do necelých deset metrů dlouhé lichoběžníkové krypty. Její dno pokrývala vysoká vrstva lidských kostí. Kužely světla baterek klouzaly po strašidelné změti ostatků tam a zpět. Tohle rozhodně nebyla klasická hrobka. Těla nebožtíků nespočívala v rakvích a nehalily je rozpadající se rubáše. Hnáty a lebky ležely na sobě bez ladu a skladu; děsivá hromada, navršená neznámo kým a neznámo proč. 9
A skrývala se tu ještě jedna podivnost. Dvanáct černě pomalovaných lebek s velkým písmenem T na čele. Komu asi patřily? Kdo a čím byli lidé, jejichž ostatky kdosi takto vyzdobil? A co znamená symbol, který malbě dominuje? Jedinečný nález byl zaznamenán 9. února 1991 ve 21.25 hodin. Zasloužil se o něj brněnský Speleologický klub vedený Markem Šenkyříkem. Jeho členové se více než dva měsíce probíjeli náhodně objevenou chodbou pod chrámem Panny Marie ve Křtinách. Nevěděli, co je čeká na konci, ale oprávněně předpokládali, že zdejší podzemní prostory jsou mnohem větší a složitější, než by se zdálo. Možná dokonce navazují na ohromný systém až několik kilometrů dlouhých tajných chodeb, o nichž vyprávějí pověsti. Ještě na počátku minulého století prý děti ze sousední Habrůvky sestupovaly starým železným schodištěm do tunelu, kterým si krátily cestu do křtinské školy. Kdyby se vydaly na druhou stranu, dorazily by až do vzdáleného Nového hradu u Olomučan. Podle jiných zvěstí lze bočními větvemi chodeb vstoupit do některých krasových jeskyní Křtinského údolí nebo po hlavním tahu dojít až do zábrdovického kláštera. Další chodba snad míří k Bukovince a jiná k zámku. Jeskyňář Norbert Havlíček již v roce 1943 prošel křtinský chrám s virgulí v ruce a zaměřil v podzemí složitě rozvětvený labyrint chodeb a krypt. Svůj nález v době války nemohl ověřit. Podařilo se mu ale vyslechnout křtinského rodáka Antonína Cvilinka a zapsat jeho velmi zajímavé svědectví.
Údolí suchých kostí „Právě před padesáti lety, tedy roku 1893, se opravovala venkovní fasáda křtinského kostela. Bylo mi tehdy sedmnáct let. V pracovní partě, do které jsem byl zařazen, byl také můj kamarád, nějaký František Trégl, stejně starý jako já, 10
a dva starší dělníci (asi 40 roků) Antonín Bartoň a Antonín Špička. Jednoho dne jsme se domluvili, že se podíváme do krypty pod kostelem. V polední přestávce jsme si vzali ze skladu nářadí dva velké železné sochory a vešli jsme do kostela zadním vchodem u sakristie. Hlavní kostelní dveře byly uzavřeny. Nikdo ze spoludělníků o naší výpravě nic nevěděl. Ze stojanu bočního oltáře jsme si vzali menší zbytky svíček, každý jeden. Železné sochory jsme provlékli kruhy v uzavírací desce, a přestože deska měla pořádnou váhu, podařilo se nám ji pozvednout a odsunout natolik, abychom se protáhli dovnitř. Zapálili jsme každý svoji svíčku a sestoupili po schodech dolů. Bylo asi půl jedné odpoledne. Jakmile jsme byli dole, začali jsme se rozhlížet. Všude kolem nás byly samé rakve a chodby. Někde byly rakve jen jednou řadou, jinde dvěma řadami proti sobě. V kryptě byl docela čistý vzduch a z toho jsme usoudili, že někde musí být větráky, ale žádné jsme nikde neviděli a nenašli. Chodby v kryptě jsou klenuté, stavěné z červených cihel, zdivo neomítnuté a tak zachovalé, že se zdá, jako by stavba byla dokončena teprve nedávno. Chodili jsme sem a tam a prohlíželi rakve, které byly všude uloženy přímo na zemi. U některých jsme ze zvědavosti zvedli víka. Mrtvoly byly oblečeny do rubášů, které se však pod dotekem ruky rozpadaly v prach a zůstala jenom kostra. Pokud se pamatuji, jsou rakve dřevěné, stářím již zpuchřelé, a u každé je na zdi umístěna dřevěná cedulka se jménem, kdo je tam uložen. Na žádné ze jmen se již nepamatuji. Jsou zde též pohřbeny jeptišky v hábitech, některé docela mladé dle úplně zachovalého chrupu. Pamatuji se, že na straně směrem ,ke staré poště‘ leží nějaký církevní hodnostář, který měl zachovalý ornát s velkou lesklou sponou a ve zkřížených rukávech velký křížek. I jinde jsme viděli mnoho kovových věcí, prsteny, spony, křížky, které vypadaly dle vzhledu jako zlaté, žádného z těchto předmětů jsme se však nedotkli. 11
Při prohlídce čas ubíhal a zapomněli jsme úplně na to, že máme jít pracovat, a že nám vlastně již svíčky také dohořívají. Byla chyba, že jsme rozsvítili všechny čtyři svíčky, byla by nám dobře stačila jen jedna. A teď nám na zpáteční cestu také jen jedna, ta nejdelší, zůstala. Při světle jedné svíčky se však šlo špatně dopředu, všude jen rakve, pilíře, chodby a rakve, ztratili jsme již dávno orientaci, kde je východ. První kamarád nesl svíčku a druzí se ho drželi jeden za druhým v řadě za sebou. Točili jsme se kolem pilířů, vráželi do nich při špatném světle a východ ne a ne najít. Konečně jsme byli zcela bezradní a dostávali jsme strach, že nám poslední svíčka dohoří a potmě nebude možné jít. Ze strachu vznikla hotová panika. Ve snaze dostat se co nejrychleji ven, snažil se každý z nás být vpředu. Zakopávali jsme o rakve a šlapali do nich ve tmě, jen abychom již byli venku. Zpuchřelé rakve křupěly, jako když se šlape do umrzlého sněhu, jejich obsah se rozprašoval, takže jsme za chvíli byli pokryti vrstvou špíny a prachu. V největším zoufalství a strachu jsme slyšeli najednou políra (stavbyvedoucího), jak píská na píšťalku, a tak ve směru zvuku jsme se dostali přece jen ke schodišti, které vedlo z krypty do kostela. Nebýt políra, nevím, co by se tenkrát přihodilo. Polír nás totiž přece jen za nějakou dobu po polední přestávce postrádal na stavbě, a když nás nikde venku nenašel, zašel do kostela. Zde uviděl odsunutou náhrobní desku a hned ho napadlo, že jsme asi dole. Sestoupil tedy po schodech, pískal vytrvale, až jsme se ozvali, a tím nás zachránil, sám nevím od čeho. Když jsme vyšli z krypty, bylo přesně třičtvrtě na čtyři. To si pamatuji jako dnes.“ Antonín Cvilink a jeho parťáci pobyli dole více než tři hodiny. Jak velké a složité asi musí být toto sklepení, když v něm dokázali zabloudit? Podaří se ho někdy celé důkladně prozkoumat a najít i zmiňované chodby, vedoucí kamsi do neznáma? 12
Původní vchod v podlaze chrámu byl na počátku 20. století překryt novou dlažbou. Nikdo už neví, kde přesně se nacházel. Na základě nových měření speleologové zatím odhalili menší část podzemí. Jedinečný objev se jim podařil pod chrámovou věží.
Pomalované lebky V lichoběžníkové kryptě spočívaly ostatky téměř tisíce osob. Odkud se tak ohromné množství kostí vzalo? Chrám Panny Marie byl vybudován v první polovině 18. století na místě, kde dřív stály dva středověké kostely a hřbitov, na němž se pohřbívalo přes pět set let. Předpokládá se, že právě kostry ze zrušených hrobů skončily na jedné velké hromadě. Jak je možné, že se mezi nimi nacházelo i dvanáct pomalovaných lebek? Ty rozhodně nemohly být uloženy v zemi. Kresba, vytvořená směsí dřevěného uhlí a živočišného tuku, by to nepřečkala. Lebky musely původně ležet na dobře chráněném, suchém a chladném místě, snad v samostatné hrobce nebo ve sklepení původního kostela. Šlo tedy o příslušníky nějakého šlechtického rodu, opaty, faráře, nebo jiné významné osoby? „Téměř shodný způsob označení všech dvanácti lebek svědčí o tom, že v tomto případě nebyla totožnost mrtvých důležitá. Kresba snad spíše symbolizuje nějaký zvláštní povahový rys nebo možná osud společný všem dvanácti zemřelým. Evidentně byly takto označeny kosterní pozůstatky lidí nějakým způsobem výjimečných. Je dokonce možné, že by se mohlo jednat o lebky mučedníků. Historikové se shodují v názoru, že kresby podle svého charakteru pocházejí ze 17. století. Je obecně známo, že v době pobělohorské u nás dochází ke vzkříšení památky katolických mučedníků, a byly to právě Křtiny, které v té době prosluly 13
jako jedno z významných center rekatolizačního hnutí na Moravě.“ Hypotéza antropoložky Ladislavy Horáčkové, která nalezené kosterní ostatky dlouho zkoumala, má ale háček. Proč pomalované lebky nebyly vystaveny na čestném místě přímo v chrámu a skončily na hromadě jiných starých kostí? Takové zacházení s ostatky katolických mučedníků by kněz jistě nepřipustil. Spíše se zdá, že nikdo netušil, komu lebky patřily a co znamená malba, kterou jsou ozdobeny. U nás nikdy nic podobného nebylo zaznamenáno. Ale na rakouském venkově se ještě ve druhé polovině minulého století dochoval zvyk vybírat lebky z hrobů, vybělit je a pomalovat. Okolo skrání se táhly větvičky vinné révy, dubu, buku, oleandru nebo břečťanu. Ostatky dětí, svobodných dívek a šestinedělek zdobily růže. Na čelo se psalo jméno, povolání nebo alespoň iniciály a datum úmrtí, aby se dal nebožtík spolehlivě identifikovat. Nic z toho ale na lebkách z Křtin nenajdeme. „Možná, že by se podařilo trochu poodhrnout roušku tajemství dvanácti dekorovaných lebek, kdybychom dokázali vysvětlit symboliku kresby, především písmene T uprostřed čelní krajiny. Je možné, že se jedná o poslední písmeno hebrejské abecedy – tav – a byly takto označeny lebky osob, které měly být spaseny.“ Úvaha doktorky Horáčkové vychází z vize biblického proroka Ezechiela. „I zavolal na mne mocným hlasem: ,Blíží se ti, kteří budou trestat město; každý se svou zkázonosnou zbraní v ruce.‘ A hle, šest mužů přichází cestou od Horní brány, obrácené k severu, každý se svou ničivou zbraní v ruce. Jeden z nich je oděn lněným šatem a má na bedrech písařský kalamář. Když přišli, postavili se u bronzového oltáře. Tu se přenesla sláva Boha Izraele z cheruba, na němž spočívala, k prahu domu. Hospodin zavolal oděného lně14
Po obvodu každé z dvanácti křtinských lebek se táhne černě namalovaný vavřínový věnec. Na čele je umístěn znak ve tvaru písmene T. ným šatem a poručil mu: ,Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.‘ A slyšel jsem, jak ostatním poručil: ,Procházejte městem za ním a bijte bez lítosti a bez soucitu. Starce, mladíka, pannu, děti i ženy zabíjejte, šiřte zkázu, nepřistupujte však k nikomu z těch, na nichž je znamení.‘“ (Ez 9, 1–6) Toto znamení mělo ve starokanaánském písmu podobu písmene tav, které se psalo ve tvaru křížku. Mohli bychom tedy spekulovat, že dvanáct osob, kterým patřily pomalované lebky, se nechtělo smířit s náboženskými poměry své doby. 15
Tisíc let před Ezechielem mělo krví psané znamení ve tvaru písmene T ochraňovat příbytky židů v noci, kdy měl v Egyptě udeřit Zhoubce a zabít všechny prvorozené. Možná jen kritizovali, a možná se pokusili o změnu. Každopádně neuspěli a za svůj postoj zaplatili životem. Ostatky potom kdosi označil symbolem, který upozorňuje na jejich společný odpor. Pod vlivem této představy se zrodila teorie, že se ve Křtinách podařilo nalézt ztracené lebky českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. Dvanáct z nich bylo přece setnuto mečem. „Přesně pět hodin od skončení poprav, tedy o půl třetí odpoledne 21. června 1621, dochází k trpké tečce za oním národním neštěstím. Kat Jan Mydlář, obtěžkán dvěma putnami, vynáší dvanáct hlav těch největších provinilců na Staroměstskou mosteckou věž. Zde je pak jednu po druhé nabodne na dlouhé železné pruty tak, aby byly všechny zdola dobře viditelné. Výstražně se šklebící. Ptactvem ohlodávané. Ponížené,“ píše David Halatka v History revue. 16
Ilustrace z dobového letáku představuje mosteckou věž s vystavenými lebkami. „Záhada, která se k useknutým hlavám váže, se ale zrodila až o deset let později. Na podzim roku 1631 se do české kotliny opět navracejí protestanti, vyhnaní po Bílé hoře. V neděli 30. listopadu, ve dvě hodiny po obědě, se dav Pražanů schází pod Staroměstskou mosteckou věží. Zde pak – snad až s úzkostlivě obřadnou péčí – dochází k sejmutí lebek z místa, kde po dlouhých deset let děsily a zároveň cosi neblahého připomínaly. Velkou roli při následném pietním aktu sehraje muž, kterému byl den po 21. červnu 1621 17
přibit jazyk ke sloupu šibenice, bývalý purkmistrovský písař Mikuláš Diviš – jediný pamětník, jediný kdo věděl, které lebky nesly zaživa čí podobu. ,Mistr Diviš pojmenoval každou z hlav a posléze ji vložil do příslušné schránky,‘ hovoří dochované prameny a pokračují: ,Všem jedenácti vzácným ostatkům (hlava hraběte Šlika byla rok po popravě vydána jeho manželce – pozn. aut.) dostalo se uložení do společné rakve, jež se poté za zpěvu zvonů vydala v ta nejsvětější místa Týnského chrámu, vstříc velkému pohřebnímu obřadu.‘“ Smuteční slavnost trvala až do devíti večer. Pak byli hosté nápadně rychle vykázáni ven. Rakev s ostatky byla svěřena „důvěryhodným mužům“. Kde ji asi uložili? Přímo v Týnském chrámu? Naznačují to dvě okolnosti. Týn byl v té době jediný kostel, který mohli protestanti využívat. Když se tam v roce 1766 kopaly základy pro nový oltář Panny Marie, dělníci objevili rakev s dvanácti lebkami. Proč jich nebylo jen jedenáct? Tato nesrovnalost by se snad dala vysvětlit tak, že k původně popraveným byla později uložena i hlava jejich druha, písaře Mikuláše Diviše. Zprávu o nálezu ostatků zapsal tehdejší pražský topograf Jaroslav Schaller. Nezmínil se ale, zda byla rakev ponechána na místě, nebo přestěhována jinam. Žádné další historické prameny se o této události nezmiňují. To by spíš naznačovalo, že lebky zůstaly ve svém původním hrobě. Nebo je absence jiných svědectví důkazem, že si Schaller pouze vymýšlel? Časopis Lumír nabídl v roce 1862 jinou variantu. V knihovně Národního muzea je uložen spis z 18. století Historie o těžkých protivenstvích církve české. V textu je zmínka o hlavách popravených českých pánů, které „… pohřbeny byly v místě takovém, jehož by se žádný nepřítel dozvědíti nemohl“. Vedle je ručně psaná poznámka „N. B. v pavlánu pod věží“. Autor článku v Lumíru to přeložil jako 18
„u paulánů pod věží“. A „u paulánů“ bylo dobové pojmenování proslulého luteránského kostela svatého Salvátora poblíž Pařížské ulice. Byly lebky přeneseny právě tam a uloženy někde poblíž již dříve pochovaného hraběte Šlika? Potíž je v tom, že v knihovně Národního muzea se sice nacházejí dvě různá vydání zmíněné knihy z roku 1663 a 1756, ale ani v jednom uvedená pasáž není. „V roce 1910 byly sice u Salvátora při kopání základů k novému chrámovému portálu nalezeny dvě lebky, což vzbudilo určité naděje, ale už žádná další. Mohly pocházet z těch zmiňovaných jedenácti, které zde byly údajně uschovány? A pokud ano, proč byly jen dvě?“ ptá se Jan Bauer v knize Záhady českých dějin a upozorňuje ještě na jednu možnost: „Po ztracených hlavách předáků stavovského povstání pátrali už komisaři, když saské vojsko a spolu s ním i čeští exulanti museli v květnu 1632 opustit Prahu. V roce 1636 se jim podařilo zadržet evangelického kněze Matěje Krocinovského, který 30. listopadu 1631 asistoval Samuelu Martinovi z Dražova při pietním obřadu v Týnském chrámu. S odpovědí na otázku, co se stalo s ,lebkami popravených pánů českých‘, váhal a všelijak se vykrucoval. Když mu komisaři řekli, že vědí, že byly původně uloženy v kapli, od které měl klíče, a pohrozili mučením, přece jen se rozpovídal. Přiznal, že v kapli Týnského kostela hlavy skutečně byly, pak je kdosi odnesl do Karolina a od té doby o nich nikdo neslyšel. Snažil se Krocinovský záměrně mást vyšetřovatele, nebo tady máme další stopu?“ A aby rozporuplných informací nebylo málo, týnský farář Jan Florian Hammerschmidt vydal v roce 1723 spis Prodromus gloriae Pragenae, v němž uvedl, že hlavy byly odvezeny mimo Prahu. Mohly skončit v katolických Křtinách? Buď jako netradiční kořist, nebo proto, že by je tam nikdo nehledal? A proč 19
