FRANTIŠEK BĚHOUNEK
Kletba zlata
ALBATROS PRAHA 1977
Zlato, zlato! Kolik zla už napáchala touha po zlatě v lidských dějinách! Kolik lidí lačnících po snadném zbohatnutí propadlo kouzlu žlutého kovu, opustilo svou práci, rodinu i vlast, aby skončilo jako neúspěšní ztroskotanci bez domova! Kolik lidí oslepených vidinou zlata se dalo na cestu násilí, dobyvačných výprav a zločinu! Všude v dějinách hned za zlatou stopou následuje stopa krvavá. Vzpomeňme jen na vyvrácené Říše a vydrancované země Aztéků a Inků, na kořistnická tažení koloniálních vojsk, ale i na období zlatých horeček, které přitahovaly do zlatokopeckých oblastí zločineckou spodinu z celého světa. Soubor povídek Františka Běhounka, které v tomto svazku dostávají čtenáři do rukou znovu po 35 letech, se odehrává v různých staletích i na různých kontinentech. Ať už však jde o historii z prostředí podvodných alchymistů na dvoře císaře Rudolfa II., o tragickou vášeň slavného malíře Petra Brandla a jeho osudy v zlatohorním městě Jílovém, anebo o dramatické osudy dobrodružstvím posedlých i ziskuchtivých zlatokopů za čtyř zlatých horeček devatenáctého století (v Kalifornii, na Sibiři, v Austrálii a na Aljašce), všechny tyto příběhy spojuje jediný přízrak – KLETBA ZLATA.
MUŽ, KTERÝ DĚLAL ZLATO I Byl nevlídný podzimní den roku 1584. Slunce, které od rána zápasilo s těžkými šedými mraky, vzdalo se marného boje a skrylo se nadobro. Kraj s holými poli se táhl neutěšeně do dálky a rozmoklá silnice vroubená bezlistými stromy jako by neměla konce. Ujížděli po ní ku Praze dva jezdci, jejichž zevnějšek nesvědčil o žádném blahobytu. Neměli ani záložního koně, ani soumara se zavazadly, a veškerý jejich majetek byl uložen v nevelikém tlumoku přivázaném za sedlem. Oba byli ozbrojeni párem těžkých bambitek, jejichž rukojeti vyčnívaly ze sedlových pouzder. Jeden z nich, muž vysoké statné postavy, byl navíc ještě opásán důkladným končířem. Koně šli téměř krokem, ačkoliv je jezdci každou chvíli pobízeli ostruhami k rychlejšímu běhu. „Mrzutá věc, Kelley, nedojedeme před zavřením bran,“ přerušil starší muž mlčení. Seděl v sedle nahrble a celý jeho zevnějšek svědčil o velké únavě. Prošedlý vous mu spadal až na prsa a obličej rozrytý četnými vráskami prozrazoval, že muž nemá daleko k šedesátce. Jeho druh se postavil ve třmenech a pátravě si prohlížel silnici, která se táhla před nimi rovně jako přímka. „Nemůžeme už být daleko, doktore Dee, vidím před námi lidi,“ odvětil bezstarostně. Mluvil anglicky, stejně jako jeho společník, ale kdyby je byl někdo poslouchal, nebyl by se nad tím pozastavil. Dvůr císaře Rudolfa se hemžil cizími dobrodruhy, kteří mluvili nejrůznějšími jazyky. Doktor Dee potřásl nespokojeně hlavou. „Vám nic není daleko, Kelley,“ zamumlal. „Jste mladý a berete všechno na lehkou váhu.“ Kelley se spokojeně zasmál. Byl to hezký muž s pravidelným obličejem orámovaným hustým černým vlasem, který mu spadal v bohatých kadeřích až na široký límec jezdeckého kabátu. Tvář s malým knírkem a s bradkou zastřiženou podle tehdejší módy do špičky by byla docela příjemná, nebýt lstivých vrásek, prodlužujících koutky úst. „Je mi devětadvacet a beru věci tak, jak skutečně vypadají,“ prohodil Kelley. „Koně běží od úsvitu a urazili dnes už skoro padesát mil. Jsem rád, že vůbec ještě hýbají nohama!“ Poplácal svého vraníka po krku a zvíře pohodilo hlavou. Doktor Dee v duchu uznával, že jeho druh má pravdu, ale přesto nespokojeně bručel. Koně skutečně dokázali toho dne slušný výkon. Oba jezdci opustili Kutnou Horu před východem slunce, aby projížděli vidrholeckým lesem v pravé poledne. Měli také štěstí, že se mohli přidružit k početné skupině kupců provázených ozbrojenou čeledí, a tak projeli smutně proslulým lesem bez pohromy. V českých lesích se už dávno nemohlo procházet dítě se zlatou korunkou na hlavě
jako za krále Karla blahé paměti. Pražští biřici nalézali co chvíli ubité a oloupené lidi ve vinicích před samými branami města, ba v noci dokonce i na ulicích. „Koně si mohli dost odpočinout v té vesnici, co jsme obědvali. Nevím, jak se jmenovala, kroutí se mi jazyk, když mám vyslovit ta česká jména. Dali nám tam ostatně mizerný oběd,“ zahovořil po chvilce opět doktor Dee. „Jmenovala se Běchovice a oběd byl přiměřený naší kapse,“ odpovídal Kelley. Vyslovil jméno obce docela bez námahy. „A koně si tam moc neodpočali,“ pokračoval. „Nezapomeňte, doktore Dee, že už běží plných čtrnáct dní od té chvíle, co si papežský nuncius ve Varšavě usmyslel, že nás dá zavřít jako černokněžníky. Svatá inkvizice po nás užuž natahovala ruku. Já jsem na to ještě nezapomněl, přestože mi stále vytýkáte, že jsem bezstarostný.“ Starší muž se neklidně pohnul v sedle. „Nepříjemné věci nestojí za pamatování,“ zahučel. „Máte ty dopisy, co vám dal s sebou vévoda Laski?“ „Ovšemže mám, vždyť je to vlastně náš jediný majetek. Doporučující dopis na pana Viléma, vladaře rožmberského a velkého ochránce alchymistů. Bůh mu popřej tisíc životů a tisíckrát větší majetek,“ řekl Kelley posměšně. „A dopis na španělského vyslance Guillema de San Clemente je také dobře schovaný.“ Poklepal spokojeně na sedlovou brašnu. „A co je s dopisem na protomedika Českého království, císařova osobního lékaře?“ otázal se prudce Dee. „V pořádku, je tam taky,“ chlácholil ho Kelley. „Ačkoliv moc nechápu, čím nám ten Čecháček, pan Tadeáš Hájek z Hájku, může prospět,“ dodal posměšně. „Je dost věcí, které pan Eduard Kelley nechápe,“ řekl pohrdavě doktor Dee. Díval se upřeně na blátivou cestu před sebou, a neviděl proto nenávistný blesk, který se objevil v Kelleyho očích. „Protomedikovi císař Rudolf úplně a bezmezně důvěřuje.“ „Patrně neprovozuje alchymii a nechce po něm stále peníze,“ poznamenal ironický Kelley. „Císař si od něho dává prozkoušet každého nového adepta, který se přihlásí, dřív než ho vůbec přijme,“ pokračoval Dee, nevšímaje si Kelleyho poznámky. „Hájek je bezúhonný muž a velice učený. Ještě když jsem přednášel v Cambridgi, psal jsem mu o jeho metodu, jak pozorovat hvězdy v poledníku. Je to báječná věc!“ Dee mluvil zaníceně. Kelley se jenom pohrdavě zasmál. Chystal se cosi odpovědět, ale jeho pohled padl na táhlý vršek, který se vynořil mužům po levé ruce. Sevřel rty a z jeho osmahlé tváře vyprchala na okamžik všechna barva. Za hovoru se přiblížili Praze natolik, že se už dostali mezi vinice obklopující město. Po pravé ruce měli příkrý vrch zarostlý révou (Vrch Vítkov na Zižkově. Jižně od něho je návrší, které se jmenovalo Šibeniční vrch. Až do polovice minulého století zde byla popraviště Starého i Nového Města pražského.) a proti němu se tyčil nižší pahorek. Na jeho holém temeni byla podezdívka s velikou kruhovou šibenicí. Visela na ní dvě tichá těla v odraných šatech, s hlavou, kterou zlomený vaz přirazil k hrudi. Dee nevěnoval pražskému popravišti žádnou pozornost, ale Kelley si přitáhl plášť těsněji k tělu, jako by ho byl náhle ovanul mrazivý vítr. Mlčky tak projeli křižovatkou, kde odbočovala od kutnohorské silnice špatná cesta k vsi Olšanům, a vmísili se mezi lidi putující od města i k městu. O chvíli později minuli kapličku svatého Dismase a Kelley se po ní neklidně ohlédl, jako by tušil její význam (Odsouzenci k smrti konali před kapličkou svou poslední modlitbu. Kaplička byla zrušena za Josefa n. ar. 1845 byla rozbořena.). Brzy potom zmizeli oba jezdci pod nízkou klenbou Horské hrány.
II Před jedním z malých domků, vyplňujících kout nádvoří Pražského hradu asi tam, kde je dnes kaple svatého Kříže, zastavil jezdec. Seskočil ze sedla a hodil uzdu rejtarovi, který ho doprovázel… „Čekej tady, Jene!“ řekl stručně, uchopil měděné klepadlo a zabušil rázně na nízké duhové dveře. Čekal netrpělivě a podupával nohou, až jeho velké ostruhy řinčely. Konečně se ozvaly za dveřmi kroky a jezdec spokojeně zabručel. Posunul si pozlacený důstojnický bandalír, na němž visel pádný palaš, a chystal se vstoupit, ale muž za dveřmi se neměl k otvírání.
„Kdo jste a co si přejete?“ ozval se mrzutým hlasem. Důstojník se vesele zasmál. „Ale Petře, to už ti tak špatně slouží oči, že nepoznáš mladého pána?“ zvolal rozjařeně. „Bože na nebi, pan lajtnant Jiří! To bude mít pan protomedikus radost!“ zabreptal muž za dveřmi a vzápětí se ozval rachot několika závor, v největším spěchu odsunovaných. „Ale, vy se tady zamykáte jako v pevnosti!“ divil se upřímně mladý poručík. „Tolik závor nemáme namouduši ani tam dole u nás, v novozámeckém hradě!“ „Však je to také zapotřebí,“ tvrdil starý sluha. „Zrovna v noci na dnešek našel rychtář s ponůckou zamordovaného člověka pod samým palácem pana z Lobkovic.“ „Jakže, tady, uvnitř samotného Hradu?“ zvolal překvapený důstojník. „Nebylo to u paláce pana Zdeňka, ale pana Jiřího Popela, na náměstí,“ (Zdeněk z Lobkovic měl palác na Hradě poblíž Černé věže. Jiří Popel, z druhé větve tohoto rodu. byl tehdy majitelem nynějšího Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí.) vysvětloval sluha. „Však to stačí, je to odtud pár kroků. Ale teď už vás běžím ohlásit. Pan protomedikus je doma.“ O malou chvíli později se Jiří z Klenovic srdečně objal s doktorem Tadeášem Hájkem z Hájku, profesorem Vysokého učení pražského. Byl to sice jeho strýc, ale nebyli si podobní. Rejtarský důstojník byl nadprůměrné, statné postavy a měl zdravý, opálený obličej člověka, který větší část života tráví ve volné přírodě. Pan profesor a protomedikus byl malý, zavalitý a silně prošedivělý. Měl hustý krátký vous a čelo prodloužené téměř již k temeni. Pobledlý a přepadlý obličej svědčil o duševní práci prodlužované nad míru a na úkor zdraví. I nyní se protomedikus zvedl od stolu přeplněného pergameny a folianty. Synovcova návštěva ho velmi potěšila. Kdysi, když navštěvoval pražskou kolej, žil Jiří v jeho domě. Ale studium nedovedlo veselého mladíka nezkrotné a živé povahy trvale upoutat. Rozloučil se s ním velmi lehce, přes veliký zármutek strýce, který by z něho byl rád učinil svého nástupce. Potom se Jiří opásal mečem a šel sloužit do Uher pod panem Bastou. Nyní žil již třetí rok v pohraniční pevnosti v Nových Zámcích. „Máte dobré uherské víno,“ řekl uznale, nalévaje si z velkého cínového džbánu. „Ptáš se, proč jsem přijel? S poselstvím pana císařského generála hraběte Jiřího Basty. Nemáme děla, dvě švihovky (dlouhé lehké dělo) nám praskly letos v létě. Střelný prach si dovedeme udělat a koule také odlejeme, ale děla vyrobit nemůžeme. Pan Basta psal už třikrát Jeho císařské Milosti a čeká trpělivě celé dva roky. Teď se ale čekání nabažil a poslal mě pro peníze.“ „Ale nač potřebujete děla, když je hluboký mír?“ podivil se pan protomedikus. Mladý rejtar se hlučně zasmál. „Máš pravdu, strýčku,“ řekl vesele. „Mír je, či aspoň má být, aspoň vám tady stačí pergamen se sultánovým podpisem. Ale to je mír jen na papíře. My tam dole válčíme pořád, a ještě než jsem odjel, jsou to tři týdny, odrazili jsme krvavě celý prapor sultánových janičárů. Děla si u nás neodpočinou ani den!“ „Císař nebude rád, že chcete peníze na vojenské věci,“ prohodil zamyšleně protomedikus. Jiří z Klenovic se zamračil. „Rád věřím,“ řekl úsečně. „Ale jak tedy máme bránit tu jeho Horní zemi uherskou? A kam dává svoje peníze? Slyšel jsem, že má jen ze svých statků roční důchod přes půldruhého miliónu zlatých.“ Naklonil se k strýci a položil mu ruku na koleno. „Něco ti povím, strýčku,“ řekl s nečekanou vážností. „Přijel jsem Píseckou hranou a zastavil jsem se u slévárny děl pod Prašným mostem. Byla prázdná a temná. Ohně pod slévacími pecemi vyhasly, ale zato planou vesele pod kelímky alchymistů! A ty pohltí dost císařova zlata, ale žádné nevydají. Jestli ti lidé skutečně dovedou dělat zlato, proč ho sají pořád z císaře? Jen s desátou částí toho, co zmizelo v jejich bezedných kapsách, bychom už dávno Turka vyhnali! A nejen z Uher, ale i z Evropy!“ Hájek stáhl čelo. „Vyjadřuješ se lehce o věcech, kterým málo rozumíš,“ řekl přísně. „Alchymie je ušlechtilá věda a má vyšší cíle než pouhé hledání zlata!“ Důstojník pokrčil rameny. „Hledá pořád, a nenajde nic,“ prohodil pohrdavě.
„Jsi na velikém omylu!“ zvolal živě protomedikus. Prohrábl listiny na stole a vytáhl z nich pergamen, stářím již velmi zežloutlý. V jeho záhlaví byl had stočený do kruhu a hryzající svůj ocas. Listina byla popsána podivným písmem, které připomínalo spíše vzorek ozdobného vyšívání než písmo. Mladý muž se na pergamen zvědavě zahleděl. „Je to psáno arabsky, samotným velkým Džáhirem (celým jménem Abú Abdalláh Džábir ibn Hajján, arabský alchymista. Jeho existence i doba, ve které žil, jsou však sporné. Někteří jej kladou do 8. století, jiní do 9. nebo 10. století.),“ vysvětloval Hájek. „Had stočený do kruhu, uroboros, symbol celku, všechno souvisí, počátek splývá s koncem. Jednota ovládá všechnu hmotu. Ty roztodivné tvary a věci, co jich je na světě, hmoty, které snad ještě ani neznáme, to všechno vzniklo z jediné prahmoty. A filozofický kámen, elixír života, který všichni alchymisté hledají a na kterém pracovali už kněží pod pyramidami, to je ta ušlechtilá látka, která dovede obnovit jednotu všech věcí. Dokáže proměnit i obyčejné kovy v ušlechtilé, ve zlato a stříbro. Ale to má menší význam. Pro mě je důležitější, že je to také univerzální arkánum, všeobecný lék, který zhojí každou nemoc a prodlouží lidský věk.“ „Ale když tu máš předpis na papíře, tak proč si ten svůj elixír jednoduše nevyrobíš?“ zvolal Jiří s posměšným údivem. „Protože to není předpis jako ty, podle kterých tvoje matka připravuje pečeni s omáčkou,“ odvětil káravě Hájek. „Všechny listiny, které se nám dochovaly, jsou psány v náznacích, v jinotajích. A klíč k nim nám chybí. Ten je prý napsán na smaragdové tabuli a uložili ho prý do hrobu Herma Trismegista (Hermes Trismegistos neboli Třikrát nejvyšší, mystická osobnost, která patrně nikdy nežila a jejíž představa vznikla loučením egyptského boha moudrosti Thota a řeckého boha Herma. Jeho smaragdová tabule byla považována za základ alchymie a astrologie – hvězdopravectví.). Ale kde je ten hrob, to nikdo neví. Zrovna včera byl u mě anglický profesor John Dee. Tvrdí, že má opis smaragdové tabule. Je-li to pravda, zahrne ho císař zlatem.“ „A nám ho na nové švihovky nedá,“ řekl trpce důstojník. „Dee? To bude zas jeden z těch šarlatánů! Je prý jich teď na císařově dvoře jako much, jen alchymistů tu má být na dvě stě.“ „Jsi podivuhodně informovaný na člověka, který přichází z takové dálky,“ řekl kousavě Hájek. „Ale Dee je vážený člověk, učil v Cambridgi a má veliké znalosti.“ Jeho synovec se trochu začervenal. „Proč tedy nesedí v tom svém Cambridgi a potuluje se po světě?“ namítl vzdorně. Hájek si povzdechl. „Hledá, jako hledáme všichni,“ řekl zadumaně. Utkvěl pohledem na malém lístku, na němž byl namalován čtverec vepsaný do jiného čtverce tak, že z něho odřezával čtyři trojúhelníky. U vrcholu čtverců bylo vždy něco napsáno řeckým písmem. Hájek vzal lístek do ruky, chvilku ho prohlížel a pak ho přisunul k synovcovi. „Podívej se, nad tímhle přemýšlel už Aristoteles před dvěma tisíci lety. Ty nápisy u rohů vnějšího čtverce vyznačují čtyři základní živly, jak jdou po sobě. Oheň, vzduch, vodu a zemi. U rohů vnitřního čtverce j sou zase napsány čtyři základní vlastnosti prahmoty. Horká, mokrá, chladná a suchá. Živly mají společný původ, prahmotu, a proto se mohou měnit jeden v druhý. Od ohně přes vzduch a vodu k zemi to jde snadno, ale opačně je to těžké. Proč? To nevíme. A jak se od živlů dospěje k prahmotě, která je jejich matkou? Také nevíme. Hledáme a stále jen hledáme. A najde někdy někdo to pravé?“ Jiří sebou netrpělivě pohnul. Rozhovor se dostal do oblasti, která ho jen málo zajímala. „Přišel jsem k tobě, strýčku, také se žádostí,“ začal rozpačitě. „Máš u císaře velké slovo a budu ti povděčen, když použiješ svého vlivu, abych obdržel brzy slyšení,“ Hájek s úsměvem povstal. „Slovo mám, ale jen co se týče alchymistů. Uvádět k Jeho císařské Milosti posly generálů, kteří chtějí peníze na tak nicotné věci, jako jsou děla, zatímco císařské pokladny ukazují holé dno, k tomu nemám právo. To je věc některého pana komořího.“ Čelo mladého muže se zachmuřilo. „Ale počkej,“ zvolal náhle Hájek, který si dobře všiml synovcovy nelibosti. „Máš náhodou štěstí, dnes právě slouží
pan Popel z Lobkovic. Poslední dobou začíná dělat císaři, co si dovede vymyslet nejhoršího, a taková nepříjemná návštěva, jako je tvoje, to bude něco pro něho. Docela jistě tě k císaři uvede.“ „Myslíš, že bude moje návštěva císaři nemilá?“ otázal se Klenovic zamyšleně. „Stěží bych to nazval jinak,“ odvětil Hájek, snímaje z háku těžký plášť s límcem podšitým kuní kožešinou.
III Druhé nádvoří Pražského hradu je uzavřeno na severu, proti Prašnému mostu, křídlem, které dal vybudovat císař Ferdinand II. Bylo určeno k pořádání slavností, dvorních plesů a okázalých audiencí, ale Ferdinandův vnuk, císař Rudolf II., ho odcizil jeho poslání a proměnil křídlo v jedinou ohromnou sbírku uměleckých předmětů i naivních zvláštností, jaké dnes nalézáme jen mezi pouťovými atrakcemi. Na sta císařských agentů je shánělo po všech koutech světa a zámecké prostory jimi byly přeplněny. Dávno už nestačilo sedm komnat, původně pro sbírky vyhrazených. Obrazy, sochy, umělecké předměty, přístroje a přírodniny zaplavily všechna volná místa. Byly na chodbách a v galériích, na schodišti i na odpočívadlech schodů, opanovaly velký nový sál, jemuž daly jméno Síň umění, a slavily nakonec vítězný vpád i do Španělského sálu, který dlouho odolával jako jediné místo, kde ještě bylo možno pořádat dvorní plesy. Věci se všude kupily bez ladu a skladu. Vyplňovaly skříně odshora až dolů, bez ohledu na nějaké uspořádání. Obrazy už ani neměly místa k pověšení. Opíraly se o zdi chodeb i schodišť. Vlámští malíři vedle italských, malby na dřevě vedle pláten Correggiových, století třinácté vedle šestnáctého, chaos jmen, škol a věků, do něhož se nikdo nesnažil vnést nejmenší pořádek. Tato sbírka, jejíž obsah byl stejně podivuhodný jako její pozdější osud, (Rudolfovy sbírky, jejichž cena se při jeho úmrtí odhadovala na 17 miliónů tehdejších zlatých, se staly z velké části kořistí vojsk bavorských, saských a švédských, která postupně opanovala Prahu za třicetileté války. Byly sice později Rudolfovými nástupci znovu doplněny, ale nikdy již nedosáhly někdejšího rozsahu. Poslední ránu jim zasadil císař Josef II., který je zrušil a dal rozprodat kramářům či prostě naházet do Jeleního příkopu. Podivuhodnou nepřízní osudu se později ztratily i jejich seznamy, ještě před sto lety přístupné historikům.) stala se postupem let místem, kde Rudolf pobýval nejraději. Na počátku své vlády účastnil se císař ještě honů, her v míčovně a dvorních plesů, ale brzy začal věnovat všechen svůj čas jen sbírkám, tajným vědám, konírnám a zvěřinci u Jeleního příkopu. Tou měrou však, jakou se jeho duch zatemňoval, soustřeďoval se jeho zájem výhradně na sbírky. Vydržel se dívat celé hodiny na kamej vyrytou před tisíci lety antickým umělcem. A byl-li vyrušen, chápal se kordu a se zpěněnými ústy pronásledoval rušitele po celém zámku, dokud soucitná mdloba nezastřela jeho mysl, kterou duch opustil. Ve chvíli, kdy pan protomedikus Tadeáš Hájek z Hájku přiváděl málo vítaného posla císařského generála, seděl Rudolf II. před dlouhým stolem, který zaujímal střed sálu. Stůl byl přeplněn nejrůznějšími a zcela nesourodými předměty. Vedle velkých glóbusů země i nebe stály tři malé dalekohledy a pod nimi se v neladu kupily výšivky, miniatury na slonové kosti a drobné ukázky indiánského umění, hliněné sošky, dýmky, válečné sekery a toulce na šípy. Střed stolu, blíže místa, kde seděl císař, zaujímala velká sbírka krásně rytých polodrahokamů. Císař jim nevěnoval pozornost, ač byl sám velmi zručným rytcem i cizelérem. Pozoroval zamyšleně věcičku, kterou pan Jakub de Strada, dvorní antikvář a strážce pokladu, právě vybalil ze zásilky řeckého agenta. Připomínala jakousi zvláštní zkamenělinu a připojený lístek tvrdil s veškerou vážností, že je to chrup mořské panny nedávno vylovené z Egejského moře. Tichý zvuk otvíraných dveří císaře vyrušil. V zhlédl s nelibostí na prvního komorníka, který se blížil nehlučnými kroky ke stolu. „Co je, Makovský?“ tázal se nevrle. Makovský z Makové, důstojný příslušník řady zlodějských komorníků císaře Rudolfa II., se hluboce uklonil. „Pan nejvyšší komoří Popel z Lobkovic prosí, aby směl uvést posla z Uher, rytíře Jiřího z Klenovic. Pan
protomedikus Hájek je s nimi.“ Rudolf se zamračil a užuž zvedal odmítavě ruku, ale při zmínce o Hájkovi vyjasnil čelo. „Ať vejdou,“ řekl po krátkém rozmýšlení. Jiří z Klenovic přelétl sál jediným pohledem vojáka, zvyklým odhadovat rychle situaci. Císaře neviděl už několik let, ale neshledal na něm žádné velké změny. Tatáž menší zavalitá postava, tvář nezvyklá úsměvu, tlustý habsburský ret a výraz trpkosti v pokleslém pravém koutku úst. Jen čelo se mu poněkud zvýšilo a v temném vlase i v krátké bradce se objevily stříbrné nitky, ačkoliv bylo císaři teprve dvaatřicet. Jiřího netěšilo, že byl přijat ve sbírkách, které dovedly císařův zájem vydatně odvracet od jiných záležitostí, ale nedalo se nic dělat. Začal tedy plynně přednášet svou zprávu, ale císař ho zarazil už při třetí větě. „Jakže, pane,“ řekl nedůvěřivě, otvíraje doširoka oči, „vy mně tu vyprávíte o válce s Turky, ačkoliv sultán Murad III. s námi právě loni obnovil mír na osm let?“ Protože dává přednost vašim padesáti tisícům dukátů, které mu odvádíte rok co rok jako nedůstojný poplatek, myslel si v duchu důstojník, ale chránil se to vyslovit nahlas. „Bylo to obsaženo v relacích, které pan hrabě Basta už třikrát zaslal Vašemu Veličenstvu,“ odvětil s hlubokou úklonou. Císař takové zprávy nečetl. Přenechával je svým tajným radům, pánům Trautsonovi a Rumpfovi. Při zdvořilé odpovědi mladého vojáka odvrátil s nevolí zrak, ale mlčel. Klenovic toho využil k dokončení své zprávy. „Nuže, co se dá dělat, Strado?“ Rudolf vzhlédl bezmocně ke svému pokladníkovi. Muž, jehož podobu nám zachoval sám slavný Tizian, rozhodil rukama. „Vojenská pokladna je prázdná, Veličenstvo,“ řekl polohlasně. „Berně nestačí, bylo by potřebí požádat stavy, aby povolily nové.“ „Žádat, stále jen žádat, a tam, kde bych měl poroučet,“ šeptal si trpce císař španělsky. Sám se sebou mluvil vždy řečí svého mládí. V sále nastalo ticho. Pan nejvyšší komoří se vytratil již dříve, hned jak důstojník začal přednášet své poselství. Hájek si prohlížel nějaké listiny pohozené na stolku u okna. Klenovic vyčkával v pozoru císařovu odpověď a antikvář Strada poodstoupil do okenního výklenku, aby si přečetl dopis, který mu právě přineslo jedno z císařových pážat. Císař se díval chvíli bezmyšlenkovitě na chrup mořské panny a potom zvedl hlavu a zatěkal očima po sále. Čtoucí Strada ho upoutal jako vítaná odbočka od nemilého tématu. „Co to máte za zprávu, Strado?“ „Dopis našeho jednatele z Benátek, Veličenstvo.“ Císař sebou živě pohnul a v oku mu bleskl zájem. „Co píše?“ ptal se dychtivě. „Zajímavé věci, Veličenstvo. Dürerův obraz Růžencová slavnost opustil před čtrnácti dny Benátky a touto dobou musí být na cestě přes Alpy.“ „Opravdu? To je dobrá zpráva.“ V Rudolfově hlase byl radostný přízvuk. „Ale dorazí do Prahy bez pohromy?“ dodal náhle s neklidem. „Vaše Veličenstvo nemusí mít žádné obavy,“ konejšil ho Strada. „Obraz nesou čtyři nejzdatnější horalé, jaké bylo možno v Alpách za peníze opatřit. Ponesou ho až do Prahy, tak vzácnou věc nelze svěřit soumarům.“ Císař spokojeně přikývl. „A ještě je něco nového?“ Strada nahlédl do listu. „Věc neuvěřitelná, Vaše Veličenstvo, kdyby ji nepsal člověk tak spolehlivý, jako je benátský agent. U židovského antikváře v Římě objevili jeho lidé Ilionea, dílo řeckého sochaře Skopase.“ Rudolf vzrušením povstal. „Ilioneus!“ (Mramorová socha, nyní bezruké torzo, představující bránícího se muže. Její výklad i autor jsou sporní, ale socha přesto bývá považována za jeden z nejdokonalejších výtvorů antiky.) Hlas se mu zachvěl. „Je to pravda, Strado? Takový poklad antického umění? Vždyť ani zlato by ho nestačilo vyvážit!“ Klenovic pozoroval císaře s velkým údivem. To mluvil docela jiný člověk. Obvyklý pomalý způsob Rudolfovy řeči ustoupil rychlým a důrazným slovům, v řeči se objevil cit, který v ní dříve nebyl, a prázdný pohled oživl osobitým výrazem. Strada se hluboce uklonil.
„Bohužel římský antikvář zná cenu svého majetku a sdílí názor Vašeho Veličenstva. Žádá za sochu čtyřiatřicet tisíc dukátů.“ Rudolf mávl netrpělivě rukou. „Co na tom, Strado. Dostane je. Pokud nejsou peníze v mé soukromé pokladně, půjčí nám zatím Fuggerové. Pošlete okamžitě kurýra k benátskému jednateli!“ Klenovicovi unikl závistivý povzdech. Strada se uklonil a rychle odešel. Ve dveřích se setkal s komorníkem, který přišel ohlásit návštěvu španělského vyslance, vévody de San Clemente. „Prosí Vaše Veličenstvo o svolení, aby mu směl představit dva anglické mistry tajných věd, doktora Deeho a Eduarda Kelleyho,“ oznamoval prodejný služebník, jehož kapsu tížily španělské dublony. Rudolf měl stejně málo chuti přijmout španělského vyslance, jako posla z Uher, avšak zpráva o putujících adeptech tajných věd ho zaujala. Obrátil se k Hájkovi, který při hlášení Makovského postoupil blíže. „Znáte ty lidi, Hájku? Zkoušel jste je?“ „Mluvil jsem s nimi dlouho, Vaše císařská Milosti,“ odpověděl Hájek s úklonou. „Dee je muž velkých vědomostí, ale Kelley má spíš obratný jazyk než znalosti. Dee tvrdí, že zná obsah smaragdové tabule.“ Smaragdová tabule, klíč tajných věd! Ilioneus zmizel okamžitě v podvědomí a jeho místo zaujala stará touha po elixíru života, látce zlatodějné, prodlužující život a hojící všechny choroby. Touha, která s přibývajícími léty stále více rozněcovala obraznost tohoto předčasně zestárlého muže. Makovský odkvapil s rozkazem uvést neprodleně vévodu a oba alchymisty. Potom se císařův nepřítomný pohled zastavil na Klenovicovi, který stále čekal v pozoru na jeho odpověď. Zdálo se, že si teprve nyní uvědomil přítomnost neblahého posla i účel jeho návštěvy. Zvedl ruku na znamení, že může jít. „Naše rozhodnutí dostanete později,“ řekl roztržitě. Díval se netrpělivě ke dveřím, v nichž se objevil usměvavý obličej španělského vyslance a asketická tvář Deeova. Klenovic zaťal rty a s hlubokou úklonou odcházel. Ustupoval pozpátku podle dvorních předpisů a mezi dvojími dveřmi vrazil ramenem do někoho, kdo právě vcházel. Příchozí něco zahučel cizím jazykem a Klenovic uhodl, že to byla nadávka na jeho adresu. Byl už mimo dohled i doslech císařův a prudce se obrátil. „Nemám oči v zádech, pane!“ řekl nevlídně. Hleděl do osmahlé, zachmuřené tváře, která patřila Kelleymu. Angličan položil ruku významně na jílec kordu a Klenovic ho okamžitě napodobil. „Ale pánové!“ zvolal káravě nejvyšší komoří. „V císařově předsíni!“ „S nemotory se člověk setká všude,“ řekl posměšně Kelley dobrou němčinou. „Můžete se s nimi setkat třeba i na Špitálském poli,“ (Špitálské pole bylo v místech dnešní pražské čtvrti Karlín. V rudolfínské době bývalo oblíbeným místem šlechtických soubojů.) odsekl výhrůžně důstojník. „Pan alchymista Kelley k Jeho Veličenstvu císaři!“ ozval se za jeho zády ze sálu hlas komorníka Makovského. „Ó, pán je cestující adept alchymického umění,“ řekl pohrdavě Klenovic a spustil ruku z koše rapíru. „To ovšem mění situaci. Pán je zvyklý potýkat se s kelímky s dvojím dnem (Kelímek s dvojím dnem patřil mezi nejběžnější podvody alchymistů. Mezi obě dna se umístilo zlato a tenké horní dno se při provádění pokusu nenápadně rozbilo. Pak se ovšem na dolním dně objevilo zlato a prohlásilo se za výsledek pokusu o transmutaci čili proměnu obyčejného kovu ve zlato.) a bylo by mu věru zatěžko postavit se šlechtici. Pošlu pánovi svého sluhu, aby ho trochu učil způsobům.“ Pohodil opovržlivě hlavou a nevšímaje si dále alchymisty, který zrudl zlostí a hanbou, pozdravil dvorně pana Jiřího z Lobkovic a odcházel. Kelley za ním pokročil, ale pán z Lobkovic ho chopil pod paží a vedl přes jeho zdráhání do dveří, jejichž závěs držel Makovský po celou tu dobu nadzvednut. Klenovic čekal na nádvoří před zámeckým křídlem, které právě opustil, na svého strýce. Krátil si čas pozorováním drobných mezků, kteří obratně stoupali po vedlejším schodišti s nákladem vody pro nádržku nad Španělským sálem. Čas už valně pokročil, když se pan protomedikus objevil na schodech. Byl sám, Dee a Kelley zůstali u císaře. „Zdá se, že Jeho Veličenstvo našlo v anglických světoběžnících větší zálibu než v poslu svého generála,“ řekl trpce Klenovic. Hájek potřásl zamyšleně hlavou. „Ten Dee ukázal císaři zajímavou věc,“ odvětil s nepřítomným pohledem. „Měl křišťálovou kouli, uvnitř dutou, se
silnými stěnami. Tvrdí o ní, že by ji nevyměnil za nejkrásnější království. Prý v ní vidí svět, který zůstává ukryt očím ostatních lidí, a může prý s ním i rozmlouvat.“ „No a co jsi v té kouli viděl ty a jak ses s tím neviditelným světem pobavil?“ přerušil protomedika posměšně jeho synovec. „Neviděl jsem nic a Dee ostatně ani netvrdil, že by někdo jiný v jeho zázračném kameni, jak kouli nazýval, mohl něco vidět. Ale ukázal císaři ještě jinou věc, které říkal kouzelné zrcadlo (Toto Deeovo kouzelné zrcadlo se zachovalo až donedávna a ještě v roce 1845 bylo v jednom anglickém starožitnictví vydraženo za 12 liber a 12 šilinků. Byl to skutečně jen kus vybroušeného uhlí.). Vypadá jako kus uhlí, co se dobývá ze země, uhlazený a vybroušený do dutého tvaru a opatřený kovovou rukojetí. Kdo se do něho podívá, spatří prý v něm osobu, kterou si přeje vidět, může pozorovat, co právě dělá, a slyší ji i mluvit.“ „Podívejme se, to už je něco! Nám vojákům by se to náramně hodilo, nepotřebovali bychom posílat k nepříteli špióny,“ přerušil ho opět důstojník. „Něco na tom být musí,“ připustil váhavě Hájek. „Já sám jsem sice neviděl v zrcadle nic, zdálo se mi, jako by ho zahalovala mléčná mlha, ale císař byl krajně rozčilen a křičel jako nepříčetný, že vidí svého bratra, arcivévodu Matyáše, který je právě někde v Tyrolích.“ „To není možné,“ řekl nedůvěřivě Klenovic. „Císař nelže! Jestli řekl, že Matyáše viděl, pak ho skutečně viděl,“ trval na svém Hájek. „V tom případě ho alchymista nějak očaroval!“ „Možná,“ odvětil protomedikus zasněně. „Ale je-li tomu tak a může-li jeden člověk vzbudit v druhém představy, jaké si přeje, pak je to na mou věru mnohem podivuhodnější než celá transmutace obecných kovů v ušlechtilé zlato. Jaké možnosti by tu byly pro lékaře!“ Za řeči došli k Hájkovu domku. Jiří z Klenovic přijal strýcovo pozvání, aby se u něho ubytoval po dobu svého pobytu v Praze, a dal rozkazy rejtarovi, který na něho stále ještě čekal. Hájek sám uvedl synovce do světnice pro hosty, a když se chystal odejít, zadržel, ho Klenovic otázkou. „Oba zlatotvůrci tedy zůstanou na Hradě?“ „Jenom Dee,“ odpověděl lékař. „Císař mu okamžitě nabídl místo dvorního alchymisty s platem tisíc zlatých ročně.“ „Slušná sumička,“ řekl Klenovic bez závisti. „A co ten snědý chlapík, který šel s ním? Je to pořádný nevychovanec a slíbil jsem mu, že mu pošlu svého sluhu, aby ho trochu poučil o způsobech.“ „Zdá se, že je to dobrodruh nejtěžšího zrna. Ale s tím sluhou si to rozmysli, Jiří! „Kelley o sobě tvrdí, že je potomkem starého irského rytířského rodu Ymaimů z hrabství Conagshaku.“ „Dobrá, pak tedy má ten výprask schovaný u mě,“ podotkl klidně poručík. „Jenže k němu asi nebudeš mít příležitost,“ usmál se protomedikus. „Když Kelley viděl, že mu u císaře pšenice nekvete, rozhodl se hned odjet k panu Vilémovi z Rožmberka do Třeboně. Nevím, jestli víš, že má pan Vilém větší štáb alchymistů než sám císař.“ „Čili na dělání zlata je zlata dost!“ řekl posměšně mladý rejtar. „Není tohle zvrácený svět? A na vojsko císař peníze nemá, přestože ho bude možná jednou velice potřebovat.“ „Podívejme se, ty se stáváš prorokem budoucnosti!“ dobíral si Hájek synovce. „Nakazil jsem se,“ odpověděl Klenovic s úsměvem. „A je to nějaký div? Vždyť to tady proroky, mágy a alchymisty přímo přetéká. Člověk nemůže udělat krok, aby o některého z nich neklopýtl.“
IV Klenovic se vrátil do Uher s nepořízenou. Vojsko muselo se svými potřebami počkat, až se sejdou berně, povolované českými stavy pro hájení hranic „cizí“ země jen velmi neochotně. Odráželo zatím ustavičné drobné nájezdy nepřítele, jak se dalo, a celkem s úspěchem. Jiří se těchto potyček účastnil po pět let bez větších zranění a vysloužil si hodnost nadporučíka.
Časem se šarvátky proměnily v pravidelné tuhé boje, předzvěst dlouhotrvající války s Turky, která se měla rozpoutat v plné síle roku 1591. V jednom z těchto utkání, k němuž došlo v létě roku 1590, byl Klenovic těžce raněn do levého ramene křivou šavlí tureckého jezdce. Za horka a při špatném ošetřování se rána hojila jen pomalu, ustavičně přitom hnisala a Klenovic byl nucen vyžádat si delší dovolenou, aby se mohl řádně vyléčit. Odejel do Prahy, kde se obratnosti a péči jeho strýce, Tadeáše Hájka z Hájku, podařilo po několika týdnech zažehnat nebezpečí, že bude Jiřímu nutno ruku odejmout. Nadporučíkova levice se začala utěšeně pozdravovat, a ačkoliv ji stále ještě nosil v pásce, těšil se přece jen její majitel, že se bude moci brzy odebrat do Uher. Toužil už po návratu k svému pluku, který podle všech zpráv docházejících od tureckých hranic měl všechny vyhlídky na brzkou a tuhou práci. Ale náhoda, která tak často mění osudy lidí, provedla svou hru i s Klenovicem. Nádherný podzimní den ho vylákal do Královské zahrady, kde bylo za Rudolfa II. plno krásných cizokrajných stromů i zvířat. Postál chvíli u Jeleního příkopu a pozoroval stádo statných paroháčů, kteří se klidně pásli u potůčku v údolí, a pak se dal po pečlivě sypaných cestičkách směrem k zvěřinci. Slunce propůjčilo svůj lesk kouzelné paletě odumírajícího listí a mladý voják se díval na nádherné barvy usínající přírody s podivuhodným pocitem v duši. Byl spokojen sám se sebou i s celým světem a v této náladě se zastavil u zpívající fontány, kterou před lety na rozkaz císaře Ferdinanda I. odlila umná ruka brněnského mistra Jaroše. Obdivoval se podivným hlavám karyatid podpírajících vodní nádržku s dudákem a snažil se zachytit jemné tóny, jimiž zazníval kovový okraj vodojemu pod nárazy stříbrných proudů vody. Křik mnoha hlasů, který se náhle ozval od nedalekého zvěřince, z míst, kde byl Rudolfův pověstný Lví dvůr, ho vyrušil. V hlasech zněl úlek, který přiměl Klenovice, že se dal rychlým krokem ke zvěřinci. Ze zahrady vedly schůdky na galérii lvince, ale Klenovic. byl sotva v jejich polovici, když jediným pohledem zjistil, oč jde. Na galérii dlel právě císař s četným průvodem šlechticů svého dvora, kteří se tísnili u zábradlí, křičeli jeden přes druhého a dívali se dolů, do vyzděného výběhu, kde ležel Mohamed, nejstatnější zvíře z celé smečky lvů chované ve zvěřinci. Sám císař se nahýbal se zděšenou tváří přes mramorovou obrubeň galérie. Více než pokřik zaujal Klenovice malý španělský psík, oblíbenec císařův, který byl příčinou všeho toho hluku. Stál sotva dva sáhy od ohromné šelmy, na místě, kam spadl z císařovy náruče, ježil srst strachem a bojácně kňučel. V náladě, jakou právě měl, pocítil Klenovic s psíkem živou účast. Byl sice přesvědčen, že by se zvířátku do příchodu hlídačů lvince nic nestalo, ale přesto si umínil, že mu pomůže hned. Vzpomněl si na něco, čeho si všiml při své procházce zahradou, a potutelně se usmál. „To na ně udělá náramný dojem!“ řekl si polohlasně a bez váhání vystoupil na zeď výběhu, kterou právě v těchto místech schody šikmo křižovaly. Byla jen nízká, protože hned na jejím úpatí klesal skalnatý podklad lvince dosti příkře dolů, takže by lev neměl místo k rozběhu, i kdyby se tu chtěl pokusit o skok přes ohradu svého vězení. Na galérii se ozvaly výkřiky údivu, když se Klenovic přidržel zdravou rukou okraje zdi a vzápětí se spustil podle ní dolů. Na nerovné skále ‚se na okamžik zapotácel, ale hned zase nabyl rovnováhy a opíraje se o vytasený končíř, mrštně slézal do výběhu. Psík přestal kňučet, jako by chápal, že se pomoc blíží, ale i lev začal projevovat o vetřelce zájem. Až dosud ležel klidně a jen si líně olizoval pracky, avšak nyní zdvihl hlavu a zavrčel. Zvedl se na přední tlapy právě v okamžiku, kdy Klenovic bez velkého spěchu dorazil k psíkovi, zvedl ho ze země a umístil v pásce, v níž visela jeho levice. Klenovic ustupoval pomalu pozpátku, nespouštěje ze šelmy oči. Lev se postavil na všechny čtyři, zařval a pokročil kupředu. Ale v tomto okamžiku už byl mladý důstojník u zídky, bleskurychle se otočil – věděl dobře, že nesmí lvu ukazovat příliš dlouho záda –, vsadil špičku pravé nohy do otvoru, který zůstal ve zdi po vypadlém kameni, a dvěma skoky se vyšvihl nahoru. Zlostný řev Mohamedův zcela zanikl v bouři pochvaly, která zazněla z galérie. Klenovic se však o žádný z těchto projevů nestaral. Postavil psíka „na schody a popleskal ho po hlavě. „Tak si běž k pánovi!“ řekl spokojeně a vrátil se ke zpívající fontáně, která ho tolik zaujala. Galérie Lvího dvora se brzy nato vyprázdnila. Císař se vrátil tajnou chodbou do hradu a mladší členové jeho družiny se rozptýlili po zahradě hledat Jiřího, aby mu blahopřáli. Nalezli ho u zpívající fontány a utvořili kolem něho kruh.
„Ale pánové, vždyť to nic nebylo!“ bránil se Klenovic jejich projevům, z nichž jen malá část zněla upřímně. „Nepovídej!“ odporoval jeho spolužák ze studií na pražské koleji, Jiří Hunkler, nyní jeden z písařů kanceláře Jeho Veličenstva. „Slézt k té bestii Mohamedovi, který zrovna minulý týden potrhal svoje hlídače, to bych neudělal ani za všecko zlato, co prý vyrobí pan Kelley, alchymista Jeho císařské Milosti!“ Ostatní šlechtici se rozesmáli, jen Klenovic se ušklíbl. Kelleyho měl od jejich srážky v císařových komnatách stále v paměti, ale nenaskytla se mu za ta léta příležitost setkat se s ním tváří v tvář. Nyní byl Kelley na takovém výsluní. císařovy přízně, že dostal i rytířský titul a čeští stavové ho volky nevolky museli přijmout mezi sebe. Nahradil Deea, který se po dvou letech znemožnil, protože se jako protestant zamíchal do náboženských pletek ustavičně spřádaných na Rudolfově dvoře. Jestliže měl císař pro něco větší pochopení než pro alchymii, pak to byla nedotknutelnost jeho trůnu, a katolíkům nedalo velkou práci přesvědčit ho, že jedinou snahou protestantů je tento trůn podrýt. Kelley opustil pana Viléma z Rožmberka, který jeho odchodu velmi želel, přestože ho dva roky Angličanova pobytu přišly na 300 000 zlatých. (Dějepisci tvrdí, že Vilém z Rožmberka utratil v alchymii na osm miliónů zlatých. Jeho bratr a dědic Petr Vok musel po bratrově smrti prodat krumlovské panství, aby uhradil Vilémovy dluhy.) Získal si ještě větší přízeň císaře než jeho předchůdce, protože byl mužem uhlazených a dvorných způsobů, jakož i velmi obratného jazyka, který se nedíval na svět tak kysele jako Dee a vůbec většina alchymistů. Provedl také před Rudolfem několik transmutací, nad nimiž se důvěřivému panovníkovi tajil dech. Ukázal mu, jak lze měnit rtuť, stříbrolesklou nepokojnou tekutinu, primam materiam metallorum (matku kovů), jak ji nazýval, v tuhý červený prášek. Proměnil směs mědi, cínu a zinku ve zlato a dovedl ho vyloučit i na obyčejném železném hřebíku ponořeném do podivné modré tekutiny. Všechny tyhle báječné proměny prováděl ovšem za pomoci tajemného elixíru, kterého mě] jen velmi málo. Hledal ustavičně jeho složení a to byla práce tak nákladná, že každá kapka elixíru stála bezmála tolik, co dobrý rytířský statek. Naivní císař nad Kelleyho zázraky žasl. Byl špatným chemikem a nevěděl, že už staří Arabové dovedli v jedenáctém století vyrobit. červený prášek, kysličník rtuťnatý, spálením rtuti, a že už Aristoteles znal zlatolesklou slitinu mědi s cínem a zinkem, která je obyčejnou mosazí. Věčně nedůvěřivý Rudolf nebral k pokusům v alchymistické dílně nikoho z odborníků, takže měl Kelley lehkou práci. A když přece někdy poctivý Hájek poznal z císařovy řeči, že mu obratný šarlatán předvedl nějaký chemikům dávno již známý kousek a Rudolfa na to upozornil, dovedl se obratný Kelley vždy nějak vymluvit. Císař zahrnoval Angličana, známého po celé Praze pod přezdívkou Engelendr, penězi a hodnostmi. A tak si tento dobrodruh, který přijel do Prahy jen s tím, co měl na sobě, koupil ke dvěma statkům u Jílového, daru pana z Rožmberka, ještě řadu domů v tomto starobylém hornickém městě a krušil jeho poctivé obyvatelstvo, protože se zmocnil celého jílovského obchodu. Dovedl množit své vlastní zlato, které nepocházelo z alchymických kelímků, všemi způsoby, mino jiné i sňatkem s bohatou českou šlechtičnou. Snad by byl pokračoval v tomto příjemném zaměstnání ještě dlouhá léta, ať již na Rudolfově dvoře, nebo u některého jiného panovníka, nebýt nepatrné příhody, která by nestála ani za řeč, – nebýt několika hněvivých vět vyměněných se vznětlivým českým šlechticem, který do pana Kelleyho před šesti lety vrazil, když odcházel od císaře.
V „Opravdu na tom mém kousku ve lví kleci nic nebylo,“ řekl Jiří panu protomedikovi při večeři, nad ohromnou srnčí kýtou. „Procházel jsem se předtím po zahradě a všiml jsem si, že právě Mohameda krmí. Starý brach si dopřával jako teď já, a stará zkušenost učí, že každá nažraná šelma je líná a nerada se pouští do nějaké rvačky. Poněvadž ale já nejsem šelma a tvůj sluha Petr se asi potlouká někde venku, půjdu raději otevřít tomu nešťastníkovi, který buší už dobrou čtvrthodinu na dveře.“ Pan protomedikus se rozesmál, Jiří si otřel ruce – hlavní jídelní příbor oné doby – do ubrusu a odkvapil. Vrátil se za malou chvíli se svinutou listinou v ruce a s užaslým výrazem ve tváři.
„Tohle vypadá jako jedna z těch arabských pohádek o dobrotivém kalifovi, co se procházel v noci městem a odměňoval dobré a trestal zlé. Pak ať mi někdo vykládá, že císař nedovede rychle úřadovat! Jámu to vysvětlím ocelovou abecedou. Přečti si tohle!“ Podával svinutý pergamen Hájkovi, který s úžasem četl. „Srdečně ti blahopřeji, to je přece čest pro celý náš rod,“ řekl vřele, když skončil. „Císař tě jmenuje hejtmanem hradní stráže po panu z Vartenberka, který loni zemřel, a to je čest, po které touží každý šlechtic, vždyť jsou jen čtyři taková místa!“ „A to ani neví, že jsem tvůj synovec,“ přerušil ho vesele mladý důstojník. „Jinak by mě byl docela jistě jmenoval rovnou hradním purkrabím.“ „Děláš si ze všeho žerty, ale jisté je, že ti bude mnoho lidí závidět,“ řekl vážně Hájek. „Nebudou mít proč,“ odsekl Klenovic. „Ani mě nenapadne tohle místo přijmout, zatímco moji kamarádi tam dole u pluku, v Uhrách, si užívají zábavy s Turkem. Copak vlastně dělá takový hejtman? Chodí při parádě za císařem a zvedá mu kapesník, když mu náhodou upadne. A v noci kontroluje stráže před císařovou ložnicí, aby nespaly a nebudily Jeho Veličenstvo svým chrápáním. Ne, já jsem voják, a žádný sluha, to pro mě není.“ Protomedik se zasmál, ale hned zase zvážněl a pergamen složil. „Dělej, jak chceš, nebudu tě nutit,“ řekl s povzdechem. „Ale není to tak směšná služba, jak si myslíš. A císař by měl aspoň mezi tou prodejnou čeládkou, která ho ustavičně vysává, jednoho poctivého a spolehlivého člověka.“ Klenovic zvedl živě hlavu. „Vida, když tak mluvíš o čeládce, vzpomněl jsem si na toho mladšího anglického alchymistu, kterého j sem zahlédl před několika lety u císaře. Víš, tehdy, jak jsem přijel s poselstvím od Bašty. Mám paměť pro šibeniční tváře a dnes se mi zdálo, že jsem tu jeho viděl na galérii ve Lvím dvoře.“ Pan protomedikus mu stručně vylíčil Kelleyho zářivou kariéru a netajil se svým podezřením, že je to podvodník. „A proč to císaři neřekneš?“ divil se Jiří. Hájek pokrčil rameny. „To je těžká věc. Nedávno mi císař s nadšením vykládal, jak Kelley před jeho očima pokryl železný hřebík zlatem. Dal jsem si to popsat a poznal jsem hned, že je to švindl. Kelley prostě ponořil hřebík do roztoku modrého vitriolu a na hřebíku se vyloučila měď, která je ve vitriolu obsažená. Císař se v chemii moc nevyzná a podvod neprohlédl, ale tenhle zázrak znal už Albertus Magnáš (tj. Veliký, přezdívka německého biskupa Alberta z Bollstadtu. Žil ve 13. století a byl na svou dobu velmi učený. Napsal několik alchymických knih.), a možná i sám Džábir. Řekl jsem to císaři, ale nezdálo se mi, že bych ho byl přesvědčil. Člověk rád věří tomu, co si přeje, to už je tak v lidské povaze.“ „A co na to řekl Angličan?“ zajímal se Klenovic. „Nebyl při tom, a dovede se ostatně ze všeho vylhat. Snad by to něco pomohlo, kdybych ho mohl chytit přímo při podvodu, ale doposud jsem ho při práci ještě neviděl. Císař je chorobně nedůvěřivý a nebere s sebou do alchymistické dílny žádného odborníka. Dává se doprovázet jen komorníkem nebo některým důstojníkem tělesné stráže.“ Klenovic sebou pohnu! tak prudce, až ho nemocná ruka zabolela. „Podívejme se,“ zabručel s tváří staženou bolestí. „Jak dlouho to, myslíš, bude ještě trvat, než se mi ta zpropadená ruka vyhojí?“ Hájek potřásl hlavou. „Těžko povědět. Měsíc, dva, možná i víc, pokud budeš provádět takové věci jako dnes „ve lvinci.“ „Dobrá,“ prohodil zamyšleně Klenovic. „Myslím, že bych to s tím hejtmanstvím přece jen zkusil. Až mě to přestane bavit, vždycky bych mohl požádat císaře, aby mě pustil zpátky do Uher.“ Hájek se na něho překvapeně zahleděl. „Jak to, že jsi tak najednou změnil názor?“ tázal se udiveně. Klenovic se rozpačitě podíval stranou. „Myslím, že by mi byla dlouhá chvíle, když bude moje léčení trvat ještě tak dlouho, jak říkáš,“ vykládal neochotně. Večer už značně pokročil a na temném nebi vyskočily první hvězdy. Hájek se zvedl a pokročil k oknu. „Je jasná noc, půjdu na hvězdárnu,“ oznamoval. „A tobě bych radil jít spát, aby si ruka trochu odpočala.“
„To také udělám,“ sliboval synovec. Popřál Hájkovi dobré noci a odcházel s loučí, kterou si zažehl na svícnu. Ve dveřích se ještě jednou obrátil ke strýci, který si pořádal své papíry. „Víš čeho lituji?“ „Nevím. Snad toho, že k Mohamedovi nespadl Kelley místo císařova psíka?“ „Toho ani ne,“ usmál se důstojník. „Ale lituji, že jsem před lety neposlouchal trochu pozorněji tvoje chemické přednášky na koleji.“ „Podívejme se, co to znamená?“ zvedl protomedik překvapeně hlavu. „Chceš snad dělat konkurenci Kelleymu? Konečně na učení není nikdy pozdě a lítost je matkou nápravy.“ „Ba ne, u mě už je pozdě,“ povzdechl si Klenovic. „Peru se tak dlouho s Turky, že mi už všechna síla přešla z hlavy do rukou. Tak tedy dobrou noc.“ „Dobrou noc,“ opakoval Hájek, chystající se také k odchodu.
VI Přešla zima a nastalo jaro. Přestože ruka byla už dávno vyhojena, zůstával Klenovic nadále u císaře. Již několikrát ho chtěl požádat o svolení, aby se směl odebrat zpátky k svému pluku do Uher, kde s jarem vypukla válka v plné síle, ale nakonec od toho vždycky upustil. Časem začal mít osamělého císaře rád a nedovedl se odhodlat k tomu, aby od něho odešel. Nepokoušel se sice zkoumat příčinu své náklonnosti k neveselému a málomluvnému panovníkovi, ale kdyby to byl učinil, zjistil by, že podstatnou její součástí je lítost. Bylo mu srdečně líto tohoto nejmocnějšího panovníka mezi křesťany, který žil neradostný život, s jakým by se nespokojil ani poslední z jeho sluhů. Klenovic brzy poznal, že Rudolf, chorobně žárlivý na svou vladařskou moc, nedůvěřuje ani vlastním bratrům a že je uprostřed nádherného dvora opuštěným poustevníkem. Až na několik vzácných výjimek k němu nikdo nepřistupoval s čistou náklonností a bez postranních zištných úmyslů. A kdykoliv si to mladý hejtman uvědomil, vždy zas odložil svůj úmysl opustit ten nepatrný hlouček lidí císaři skutečně oddaných. Byla krásná květnová noc a Klenovic se posadil k otevřenému oknu arkýře, odkud viděl do zahrady jižního zámeckého příkopu, zalité jasnou září měsíce. Obešel právě hlídky a měl volno až do příštího střídání stráží. Díval se do zahrady, odkud zazněly tlumené tóny slavičího zpěvu, a vzpomínal na kamarády, kteří zrovna táboří někde u Dunaje za pochodu na Turka. Z myšlenek ho vytrhla ruka, která se mu položila na rameno. Patřila pážeti konajícímu noční službu v císařově předpokoji. „Jeho Veličenstvo si přeje, abyste šel s námi, pane hejtmane,“ vyřizoval hoch. Klenovic povstal a narovnal si pás s kordem. Hoch odkvapil a za okamžik se objevil znovu. Svítil pochodní císařovi, který kráčel za ním. Jiří z Klenovic mlčky uzavřel průvod a všichni tři se ubírali tichou chodbou k točitým schodům vedoucím k přízemní místnosti Bílé věže (Tato věž patřila k jižnímu zámeckému křídlu a stála nedaleko vchodu do třetího hradního nádvoří. Byla stavěna z opuky – odtud její jméno, a na jižní straně, směrem k hradnímu příkopu, měla orloj. Později byla věž snížena a přizpůsobena ostatní stavbě, takže v ní zamkla.). Císař nepromluvil slovo a jen řinčení Klenovicových ostruh rušilo hluboké noční ticho. Jiří znal tuto cestu velmi dohře, provázel na ní císaře již několikrát. V Bílé věži byla Kelleyho alchymická dílna a Klenovic zde strávil s císařem několik nocí, když přihlížel k pokusům, kterým nerozuměl. S Kelleym se k sobě chovali jako dva cizinci, kteří se neznají, a Angličan nedal nijak najevo, že ho důstojníkova přítomnost v jeho laboratoři netěší. Alchymista povstal od kamenného stolu přeplněného papíry, skleněnými křivulemi, podivnými přístroji, nálevkami a lahvemi s prášky i tekutinami nejrůznějších barev, a hluboce se císaři ukláněl. Rudolf mlčky pokynul hlavou a usadil se pohodlně do hlubokého křesla. Klenovic si stoupl za něho a páže zůstalo stát u dveří. Kromě hocha tahajícího měch, který rozdmychával oheň pod kelímky, nebyl s Kelleym nikdo. Místnost byla dosti prostorná a tak vysoká, že se její strop podpíraný renesančním žebrovím ztrácel ve tmě. Ze svorníku klenby visel dřevěný lustr s četnými svícemi, ozařujícími jasným kruhem střed místnosti. Stěna proti hradnímu příkopu byla proražena malým zamřížovaným oknem. Z postranní zdi, proti dveřím, vystupoval krb s dřevěným uhlím, na němž stálo několik kelímků různé velikosti. Uhlí planulo rudým
žárem a z kelímků stoupal dým, odváděný úzkým kamenným komínkem, který procházel otvorem ve zdi věže. Ze stropu visely železné háky, k nimž byly připoutány hedvábnými šňůrami rozličné předměty. Ruka mumie pokrytá barvami, které ani tisíce let nedovedly smazat, ohromný vycpaný netopýr s rozepjatými křídly, pergamenové sáčky s usušenými bylinami, váhy a přesýpací hodiny, z jejichž horní nádobky ustavičně tekl jemný proud písku jako zhmotnělé krůpěje času. „Dnešní noc, doufám, budu moci předvést Vašemu Veličenstvu první transmutaci, kterou jsem provedl se zdarem za pomoci malého elixíru,“ oznamoval slavnostně alchymista. „Jakže, Kelley, podařilo se vám už připravit malý elixír?“ zvolal Rudolf dychtivě. Naklonil se v křesle kupředu a upřeně se díval do Angličanovy usměvavé tváře. „Nebe je mé práci právě neobyčejně příznivé, Veličenstvo,“ odvětil dobrodruh s dvornou úklonou. „Merkur je ve spojení se Sluncem a obě tato blahodárná tělesa stojí zrovna v těchto dnech v nebeském domě, který vycházel při oné pro svět šťastné chvíli, kdy se narodilo Vaše Veličenstvo, nejslavnější a nejmocnější křesťanský panovník.“ Klenovic, který znal císaře a věděl, jak je přístupný lichocení, svraštil čelo. „A co mi hodláte ukázat?“ tázal se Rudolf, pohrávaje si zamyšleně s koulí ze slonoviny, pokrytou podivnými znaky. Neopouštěla nikdy Kelleyho při práci a její majitel o ní tvrdil, že ji objevil v egyptské pyramidě a že po mnohaleté námaze rozluštil tajemství jejího nápisu. „Dnes doufám, že předvedu Vašemu Veličenstvu transmutaci stříbra ve zlato. Později snad budu tak šťastný, že připravím ve větším množství i velký elixír, který mění ve zlato obyčejné kovy, ačkoliv se obávám, že to bude práce neobyčejně nákladná. I malý elixír, kterého mám jen několik kapek, mě přišel na deset tisíc dukátů. Jsou v něm součásti, které jsem musel dát přinést zvláštními posly až z daleké Indie, poněvadž se nenajdou pod našimi hvězdami.“ Klenovic se významně ušklíbl, ale alchymista zabraný do svých příprav si toho nevšiml. Rudolf mávl netrpělivě rukou. „Co na tom, kolik to stálo, Kelley,“ řekl rozhodně. „Dostanete těch deset tisíc dukátů hned zítra a ještě jednou tolik, pokud se vám dnešní pokus podaří!“ Kelley se uklonil s netajenou radostí. „Vaše Veličenstvo je jediný skutečný mecenáš tajných věd, kterého svět chová,“ prohlásil pochlebně. Odvážil rychle po trošce dvou různých prášků, z nichž jeden byl zelený a druhý modrý, a vsypal je do malého hliněného kelímku. Nato vyňal z kapsy tolar a Klenovic postoupil o krok kupředu, aby lépe viděl. „Zde je tolar, který byl ražen z čistého stříbra za požehnané vlády vznešeného otce Vašeho Veličenstva,“ pronesl pomalu Kelley, podávaje peníz na skleněné misce s úklonou císaři. Rudolf jej vzal a roztržitě se na něj podíval. „Ano, maxmiliánský tolar,“ přikývl. „Podívejte se také, Klenovici!“ Podával přes rameno stříbrnou minci důstojníkovi. Klenovic ji uchopil a pozorně si ji prohlížel. Kelley pokrčil rameny a kolem rtů mu zahrál prchavý úsměšek, ale přihlížel klidně, jak Klenovic porovnává tolar s jiným, který vyňal ze svého váčku. Hejtman by byl rád hodil tolarem na kamennou desku stolu, aby se přesvědčil o jeho zvuku, ale ta byla různými předměty tak pokryta, že na ní nezbývalo jediné volné místo. „No tak, pane hejtmane, jste s tolarem spokojen?“ tázal se Rudolf, který byl v neobvykle dobré náladě. „Je krásně ražený, jako by byl včera vyšel z mincovny,“ chválil Klenovic, podávaje peníz alchymistovi. Záměrně ho však nechal sklouznout z dlaně příliš brzy, tolar minul Kelleyho nataženou ruku a s lahodným cinknutím dopadl na pískovcové dlaždice místnosti. Byl to nepopíratelně zvuk ušlechtilého kovu a Klenovic mrzutě svraštil čelo, zatímco Kelley hbitě sebral peníz ze země. Vložil ho do kelímku, do něhož přidal ze skleněné, krásně broušené lahvičky několik kapek čiré tekutiny. Potom vzal kelímek do dlouhých železných kleští, postavil ho na uhlí a nařídil hochovi u měchu, aby oheň co nejvíce rozdmýchal. V laboratoři zavládlo hluboké ticho, rušené jen sténáním měchu a praskáním uhlí. Z rozžhaveného kelímku unikal tenký sloupek bělavého dýmu a alchymista pozorně sledoval pramének písku, odměřující čas v přesýpacích hodinách. „Bude to hotovo,“ prohlásil, když uplynula větší část hodiny. „Vaše Veličenstvo nechť se na mě neráčí horšit, jestli se pokus náhodou nepovedl. Omyl je společný všem lidem,
pochopitelně s výjimkou pomazaných hlav vyvolených bohem, aby řídily národy, a adept tajných věd je také jen člověkem.“ Císař pokynul k této zdařilé směsici pochlebenství a skromnosti mlčky hlavou a Kelley obratně přenesl žhoucí kelímek do kamenné výlevky s vodou. Ozvalo se pronikavé syčení, které však hned ztichlo, a Kelley postavil zchladlý kelímek před císaře. Vzal do ruky dlouhý mosazný štipec a opatrně odloupl bělavou hmotu, která se spekla dohromady na dně nádobky. Císař natáhl dychtivě krk a také Klenovic se nahnul přes rameno, aby dobře viděl. Byl si vědom, že nyní nastal choulostivý okamžik, kdy obratné ruce kejklíře mohou snadno zaměnit to, co se tavilo v kelímku, za něco jiného, co si předem připravily. Ale zdálo se, že Kelley čte v jeho mysli. Položil obsah kelímku před císaře a přisunul mu dlátko, kladívko, misku s těrkou a lahvičku se zažloutlou tekutinou. „Vaše Veličenstvo nechť se ráčí přesvědčit samo,“ prohlásil slavnostně a odstoupil od stolu. „Má vše, čeho je zapotřebí. V lahvičce je spiritus Salin (alchymický název kyseliny solné) k očištění penízku.“ Rudolf se nedal pobízet. Hbitou rukou zručného rytce kamení, jímž byl, oklepal bělavou hmotu, až se objevila mince s našedlým rubem i lícem, nakapal na kus látky trochu tekutiny z lahvičky a otřel rychle obě strany penízu. Z jeho hrdla se vydral udivený výkřik a Klenovic se musel velmi přemáhat, aby ho neopětoval. Před císařem ležel maxmiliánský tolar, ale mdlý lesk stříbra se proměnil v oslnivý, narudlý třpyt zlata. „Úžasné!“ vydechl císař, otáčeje mincí na všechny strany, zatímco se Kelley beze slova ukláněl. „Podívejte se na to, hejtmane!“ Klenovic vzal peníz dychtivě do ruky. Byl ještě teplý od žáru z pece a nebylo možno pochybovat, že je to týž peníz, který Kelley do kelímku vložil. Bystré oko Jiřího si dobře povšimlo malého vrypu, který byl na tolaru pod císařovým poprsím. Zlatý peníz, který teď držel v ruce, měl vryp přesně na stejném místě. V hlubokém zmatku položil minci na stůl, odkud ji vzal Rudolf opět do ruky. „Vaše Veličenstvo nechť se ráčí přesvědčit, že je to zlato stejně dobré jako to, z něhož se razí dublony Jeho katolického Veličenstva krále španělského,“ poznamenal Kelley a položil před Rudolfa černý prubířský kámen. Císař přejel po kameni španělským dukátem, který mu podal Klenovic, a druhý pruh udělal vedle Kelleyho penízem. Oba zlaté pruhy byly zcela stejné a Rudolfova tvář zrudla. „Skutečné zlato!“ řekl vzrušeně. Klenovic zachytil vítězný pohled alchymistův a pokrčil bezradně rameny. Viděl transmutaci na vlastní oči, nemohl ji popřít, a přesto se jeho zdravý rozum zdráhal uvěřit. Císař se díval zasněně před sebe a mlčel. Snad už viděl prázdné státní pokladny naplněné Kelleyho zlatem až po víka. Alchymistův hlas ho vyrušil ze zadumání. Kelley zatím smíchal v kelímku prášek vypadající jako písek se žlutou, odporně páchnoucí tekutinou a postavil to na oheň. „Podaří-li se mi další pokus, uvidí Vaše Veličenstvo něco mnohem podivuhodnějšího, než je transmutace kovů,“ oznamoval. Vzal měch z pomocníkových rukou a sám opatrně řídil proud vzduchu, dodávající ohni na palčivosti. Směs v kelímku se škvařila a vypouštěla bílý dým. Náhle Kelley vehnal do plamenů všechen vzduch, kolik ho měch mohl pojmout. Směs vzplanula rychle hasnoucí září a z kelímku se vyvalil tak dusivý dým, že se všichni rozkašlali. Pokus byl skončen. Alchymista kelímek ochladil a postavil na stůl, přímo pod lustr do jasného světla. „Vaše Veličenstvo nechť mi laskavě dovolí uhasit všechna světla,“ žádal Kelley. Rudolf netrpělivě přikývl. Na alchymistův pokyn spustil jeho pomocník lustr a zhasil svíčky jednu po druhé. Černá tma zalehla všechny kouty laboratoře, jen dohasínající uhlí na krbu ji rušilo svou rudou září, podobající se oku nějaké ohromné nestvůry. Světlo krbu však stačilo natolik, že se dalo rozeznat nejbližší okolí. „Vaše Veličenstvo nechť milostivě samo sejme víčko kelímku a podívá se,“ vyzýval Angličan císaře. Rudolf uposlechl. Víčko bylo zcela studené, a když ho císař sňal, vyskočil polekaně z křesla, neschopen tentokrát úžasem vyrazit ani hlásku. Klenovic, natahující se dychtivě přes jeho ramena, uhnul v poslední chvíli, aby se nesrazil s císařovou hlavou. To, co spatřil, učinilo na něho takový dojem, že se v prvním okamžiku požehnal křížem, aby zapudil ďábla, který alchymistovi nepochybně pomáhal, a snad ještě tudy obcházel. Z nitra kelímku se linula podivná namodralá záře, tak silná, že osvětlila tváře osob nahýbajících se nad stolem a propůjčila jim příšerný, zsinalý vzhled mrtvoly.
„První krok k vyrobení kamene mudrců byl učiněn, Vaše Veličenstvo.“ Kelleyho hlas zněl Klenovicovi tmou jako z veliké dálky. V hlavě mu vířilo, nebyl s to sebrat myšlenky. „Toto je zázračná látka, schopná uchovat v sobě světlo a vracet ho opět člověku. Světlo pochází od slunce a slunce je dárcem života, jak věděli už staří Egypťané, kteří ho uctívali jako boha,“ pokračoval dobrodruh. Pomocník alchymistův zažehl na krbu světla. V jejich žluté záři přízrak zmizel, v kelímku byla opět jen šedivá hmota, beztvará a temná…
VII Týden – nato se ubíral Klenovic do císařské jízdárny a v temném průchodu zámecké brány k Prašnému mostu se téměř srazil se svým bývalým spolužákem Jiřím Hunklerem. „To jsem nevěděl, že písaři Jeho Milosti mají tak naspěch,“ řekl durdivě a posunul si do správné polohy bandalír, který mu náhlá srážka uvedla v nepořádek. „Vida, Klenovic!“ zvolal vesele Hunkler. „Co celé dny děláš? Není tě mezi námi vůbec vidět. Proč se někdy neukážeš?“ „Mám celý měsíc službu. Až mi skončí, přijdu mezi vás,“ sliboval Klenovic. „Přijď, povím ti něco zajímavého, co jsem nedávno viděl u toho anglického zlatotvůrce. Víš, že bydlím na Malé Straně právě proti jeho domu?“ Hunkler popadl přítele za přezku, ale důstojník se mu obratně vykroutil. „Nevím, nevyznám se v plánu Prahy, byl jsem léta pryč,“ smál se a chystal k odchodu. Hunkler však hořel touhou vyzpovídat se a znovu ho chytil. „Pověděl bych ti to nejraději hned, beztak jsem to ještě nikomu neříkal. Ty chodíš k tomu zlatému člověkovi s císařem, snad bys mi to mohl nějak vysvětlit.“ „Mohl, kdybych měl čas. Schovej si to, až budeme sedět u vína! Císař chce jet do obory a nebude přece čekat, až ty se vypovídáš. Sbohem a na shledanou!“ Tentokrát se spolužákovi rázně vytrhl a zmizel na Prašném mostě, nedbaje Hunklerova volání. Zklamaný písař okamžik postál a potom pokračoval v cestě do dvorské kanceláře, kam měl namířeno. Sotva opustil klenutý průjezd zámeckého vchodu, vystoupil z pootevřených vrat císařských koníren, do nichž se vcházelo přímo z průjezdu, vysoký muž v šlechtickém oděvu a pustil se chvatně za ním. Rudolf obědval s družinou ve svém letohrádku v Královské oboře (dnešní Stromovce) a vrátil se na Hrad až pozdě odpoledne. Klenovic si odskočil k strýci, u něhož bydlel, aby se převlékl, ale byl sotva hotov s mytím, když přispěchal císařův komorník Makovský se zprávou, že má jít okamžitě k císaři. „No no, to je mi nějaký spěch,“ řekl nedůvěřivě. „Vždyť jsem teď od jeho Milosti odešel!“ Prohnaný sluha pokrčil se sladkým úsměvem rameny. „Spěchá to skutečně.“ Nahnul se k důstojníkovi a tajemně šeptal. „Jeho Milost císař je tak rozčilený, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Pan Kelley prý probodl císařského písaře pana Hunklera na Špitálském poli v souboji.“ Klenovicův rapír zařinčel o zem, jak jej mladý muž údivem upustil. „Hunklera? Zbláznil jste se? Vždyť jsem s ním ještě mluvil, než jsme vyjeli do obory, a to je sotva půl dne.“ Makovský potřásl hlavou. „Za půl dne se může stát mnoho věcí,“ prohodil mudrcky. „Ale nejhorší je, že právě včera vydalo Jeho Veličenstvo nejpřísnější mandát proti soubojům. Však už bylo načase, vždyť to na Špitálsku vypadalo pomalu jako na bojišti.“ Klenovic ho poslouchal jen na půl ucha. Házel na sebe rychle zbytek oděvu a s lítostí vzpomínal na ubohého kamaráda. Před několika hodinami ještě plný života, a nyní je mrtev. Náhle mu projelo hlavou dopolední setkání s Hunklerem a to, co od něho slyšel. Hunkler u Kelleyho něco viděl, něco tak zajímavého, že byl s to zdržet kvůli tomu Klenovice od konání jeho povinnosti. Zmínil se o tom císaři, když vyslechl jeho rozkaz, aby si vzal četu jezdců a okamžitě se vydal stíhat Kelleyho. Rudolf, stále ještě bledý hněvem, mávl netrpělivě pravicí.
„To se od Kelleyho dozvíme, až se ho ujme útrpné právo. A ještě jiné věci,“ dodal tajemně. Klenovic se už nezdržoval. Vybral si v hradní stráži tucet vojáků a v konírnách nejlepší koně a zamířil se svou četou nejdříve ke Kelleyho domu. Byl už pod dohledem stráží, které tam dal postavit hradní purkrabí, ale zprávy o tom, kam alchymista uprchl, zde Klenovic žádné nedostal. Angličanova manželka to buď nevěděla, nebo nechtěla povědět a všichni jeho sluhové, počtem šest osob, prchli s ním. Jen starý vrátný, muž s poctivým obličejem, prozradil Klenovicovi, že jeho pán odjel asi před třemi hodinami. „Má pořádný náskok, a k tomu ještě bude brzy tma,“ řekl nevrle Klenovic k poručíkovi, s nímž se radil, jakým směrem mají Kelleyho stíhat. „Bude se chtít dostat co nejrychleji z Čech a to může udělat, jen když pojede na sever. Dal bych se silnicí k Mělníku!“ mínil poručík. Klenovic zamyšleně přikývl, ale jakmile přejeli Karlův most, velel četě zamířit nejkratší cestou na Koňský trh. „Tak se ale dostaneme právě na opačnou stranu, na benešovskou silnici, pane hejtmane,“ upozorňoval udivený poručík, domnívaje se, že jeho velitel nezná Prahu. „To právě chci,“ odvětil stručně Klenovic. Teprve když po bezúspěšném poptávání v hráně, zdali někdo neviděl uprchlíky, vyjeli na volnou silnici a po chvíli projeli nepatrnou vesnicí Krčí, dal se Jiří do vysvětlování. „Napadlo mě, že Kelley do Němec neuteče, protože i tam by ho mohla stíhat spravedlnost. Jeho Milost je přece císařem německým, jak víte. A vzpomněl jsem si, že před několika lety alchymistův kumpán Dee po vypovězení z Čech jednoduše utekl k panu Rožmherkovi a klidně si tam žil, jak mu bylo libo. Císař za ním sice dvakrát poslal dvorního profousa s přísnou výzvou k panu Vilémovi, aby Deea vyhostil, ale ten si z toho nic nedělal.“ „A myslíte, že Kelley bude hledat ochranu u pana z Rožmberka?“ pochyboval poručík. „Docela jistě,“ řekl rázně Klenovic a pobodl koně. Slunce zapadlo, ještě než projeli kunratickým lesem s pobořeným hrádkem krále Václava, ale Klenovic neměl nejmenší chuti za noci v stíhání ustat. Obloha byla jasná a hvězdy dávaly tolik světla, že bylo bílou silnici dobře vidět. Po půlnoci pak vyšel ubývající měsíc a ozářil krajinu tak jasně, že jezdci viděli na sto honů kolem. Kromě toho noc zmírnila květnové vedro a odpočatí koně ubíhali čile za příjemného chládku. Noční stíhání mělo ovšem nevýhodu, že na silnici nebylo vidět člověka a také všechny osady, kudy projížděli, byly pohříženy do hlubokého spánku, takže nebylo koho se vyptávat na uprchlíky. Na druhé straně však poskytovalo jedinou možnost vyrovnat náskok pronásledovaných. A tak ujížděla četa hradní stráže dále, chvílemi rychlým cvalem a chvílemi zase krokem, aby si koně trochu odpočali, až za svítání dorazila do probouzejícího se Benešova. Zde dostali první zprávy o uprchlících a Klenovic se dočkal uspokojení, že jeho předpoklad byl správný. Kelley zde se svými lidmi odpočíval asi dvě hodiny v zájezdním hostinci u Pražské brány. Chtěli si tu vyměnit koně, ale v noci to bylo nemožné, a tak odjeli na stejných zvířatech. Jak sděloval rozespalý podomek, vyrazili asi půldruhé hodiny před příjezdem císařské čety. Klenovic se rozhodl, že poskytne mužům krátký odpočinek. Zatímco se vojáci posilovali v téže hospodě, kde ještě nedávno seděl Kelley, odešel s poručíkem vyburcovat rychtáře. Vyzval ho jménem císaře, aby v nejkratší době sehnal čtrnáct nejlepších jízdních koní“ jaké se dají v Benešově opatřit, a vrátil se k vojákům. Dojídali právě studenou zvěřinu, jedinou snídani, jakou jim mohl krčmář v tak krátké době opatřit, když začali rychtářovi pacholci přivádět objednané koně. Vojáci chvatně přesedlali a o chvíli později měli už Benešov za zády. Voticemi projeli bez zastávky, poněvadž Klenovic usoudil, že sem dorazil Kelley ještě za tmy, ale v Miličíně zarazili a vojáci se rozjeli shánět zprávy. Ukázalo se, že to bylo moudré. Dozvěděli se velmi brzy, že zde dostali uprchlíci čerstvé koně. „Teď musíme jet ostře,“ obrátil se hejtman k vojákům, když projeli nízkou bránou opevněného městečka. „Nešetřit koně a kupředu!“ V Táboře se zdrželi jen malou chvíli, aby se vyptali na cestu, a měli při tom štěstí. Padli náhodou na městského mušketýra, který jim sdělil, že právě před půlhodinou ukazoval cestu sedmi jezdcům, kteří prý měli zrovna tak naspěch jako oni. „Dneska každý pospíchá, jako by už den neměl čtyřiadvacet hodin,“ bručel si pohodlný voják do prošedlých vousů. Klenovic mu hodil groš a vyrazil vpřed, následován svými lidmi. Ale za městem počali někteří koně ochabovat.
Hejtman se rychle rozhodl. Vybral vojáky. kteří měli koně nejlepší, a v jejich čele se vydal na další hon. Poručík měl jet se zbytkem jezdců pomaleji za nimi. Slunce už pomalu spělo k nejvyššímu bodu své denní dráhy, když spatřili v záhybu cesty soběslavské hradby. Po uprchlících nebylo však ani stopy a Jiřímu začala bušit zlostí krev ve spáncích. Nedostihnou-li Kelleyho v nejbližších minutách, je konec. Ze Soběslavi má alchymista do Jindřichova Hradce pouhý skok, sotva víc jak půl hodinky jízdy na neunaveném koni, a tam už budou uprchlíci v bezpečí na panství pana Viléma. Pak se mohou císařským jezdcům vysmát. Mají teď čerstvější koně než oni, poněvadž je vyměnili později, a urazí ten kousek cesty snadno. Vjeli po kostrbatém dláždění na veliké náměstí, když jeden z jezdců zajásal: „Tam jsou!“ Sotva tři hony před nimi klusal bezstarostně malý hlouček jezdců. Než si uvědomili nebezpečí, byli již obklopeni Klenovicovými vojáky, kteří v této poslední minutě vrazili koním ostruhy do těla až k opatku a přinutili ubohá zvířata k šílenému trysku. Sluhové neměli nejmenší chuti vzdorovat namířeným bambitkám, ale jejich pán ta sil kord. „Pojď si pro mě, císařský pochope, jestli máš odvahu!“ křičel zpupně na Klenovicovu výzvu, aby se vzdal. „Srazíme ho z koně plochou šavlí, pane hejtmane,“ nabízeli. se ochotně vojáci, ale Klenovic zrudlý hněvem odmítl. „Spoutejte sluhy, s pánem si to vyřídím sám,“ velel úsečně a s kordem v ruce se rozjel proti Angličanovi. Ze všech stran se sbíhali lidé přilákaní hlukem a utvořili kolem jezdců hustý kruh. „Tak co, pane alchymisto, poznáváte mě?“ tázal se posměšně Jiří, když odrazil Kelleyho zuřivý výpad. „Sliboval jsem vám před lety výprask od svého sluhy, ale když z vás zatím Jeho Milost císař udělal šlechtice, jsem ochoten vám ho udělit sám.“ Kelley zaklel a vedl proti jeho hlavě tak prudkou ránu, že ji hejtman odrazil jen s námahou a v poslední chvíli, tělem proti tělu. „Vida, pán se umí stejně dobře ohánět kordem jako čarovat s kelímky,“ řekl uznale. Začal se uklidňovat a dával teď dobrý pozor na každý protivníkův pohyb. Na Kelleyho měl však boj právě opačný účinek. Rozohnil se, přestával dbát opatrnosti a Klenovicovy poznámky ho rozdráždily tak, že zlostí skřípěl zuby. „Možná že pán je lepší šermíř než kouzelník,“ posmíval se Jiří. „Kdyby uměl doopravdy čarovat, udělal by se teď neviditelným a měl bych po radosti.“ Kelley znovu vyrazil kletbu v řeči, které Jiří nerozuměl, a bleskurychle sklonil kord, snaže se bodnout Klenovicova koně. Tato lest se mu stala osudnou. Kůň se v poslední chvíli trochu natočil a místo krkem projela ocel jeho hřívou. Angličan připravený na odpor neočekával, že jeho zbraň zajede do prázdna. Ztratil na malý okamžik rovnováhu a Klenovic toho bleskurychle využil. Plochá zbraň dopadla na nachýlenou hlavu a Kelley se v mrákotách zhroutil v sedle…
VIII V mučírně křivoklátského hradu si chystal kat své nástroje. Prohlédl provazy u skřipce, jsou-li v pořádku, a na zkoušku začal otáčet dolním hřídelem. Vyschlé dřevo pronikavě skřípělo, ale kat se neměl k tomu, aby ho utišil kolomazí. Nepříjemný zvuk, zařezávající se až do morku kostí, byl součástí útrpné otázky. Katův pomocník nalil ještě pro všechny případy do železného kotlíku olej, připravil pod kotlík dřevěné uhlí a zkusil dlouhé železné kleště, jsou-li jejich čelisti dost ostré. Potom se postavil s katem do temného kouta a oba mlčky vyčkávali příchodu soudní komise. Dvě pochodně zatknuté do železných kruhů házely mihotavé rudé světlo na zčernalé zdi nevelké klenuté místnosti a na podivné nástroje útrpného práva. Nedaleko nízkých dveří stál na vyvýšeném místě dlouhý úzký stůl s několika židlemi. Za malou chvíli po tom, co kat skončil své přípravy, vešel biřic a postavil na stůl svícen s několika svíčkami a zašlý zčernalý krucifix. Hned za ním přicházel krevní písař (zapisoval výpovědi vyšetřovaného při mučení. Byl u ostatního obyvatelstva v podobném opovržení jako sám kat.) s knihou práv mistra Kolína, položil silný svazek na stůl a připojil se ke katovi. „Dnes dostanete do rukou vzácného delikventa, mistře Hanuši,“ řekl vesele. Vzduch v místnosti byl sychravý a krevní písař přistoupil k pochodni, aby si na ní ohřál ruce. „Místní člověk, pane písaři?“ ptal se kat bez většího zájmu. Byl to staroměstský popravčí Jan Mydlář, muž zvěčněný historií, aristokrat mezi ostatními mistry ostrého meče. Přijel na Křivoklát jen proto, že jeho místní kolega
churavěl, a cesta ho nijak netěšila, ačkoliv za ni mohl čekat slušné peníze. „Něco mnohem vzácnějšího,“ usmíval se písař. Naklonil se ke katovi, ovšem natolik opatrně, aby se nedotkl ani jeho šatu, a tajemně zvěstoval: „Eduard Kelley, dvorní alchymista Jeho Milosti císaře.“ „Ten?“ podivil se Mydlář, zvaný Hanuš. „Myslel jsem, že už byl dávno v tichosti propuštěn.“ „To jste se důkladně zmýlil, mistře,“ odvětil písař, spokojený účinkem svých slov. „Orodovali za něho sice mocní páni, oba Rožmberkové i sama anglická královna Alžběta, ale Jeho Veličenstvo císař Rudolf,“ ztlumil hlas a pátravě se rozhlédl, „je, mezi námi řečeno, příliš dychtiv dozvědět se od Kelleyho jeho alchymická tajemství, než aby tak vzácného zajatce propustil.“ „To je ono,“ řekl s porozuměním Mydlář. „Však mi bylo divné, že by císař pro pouhé přestoupení mandátu proti soubojům pana Kelleyho tak přísně trestal. Vždyť už sedí v Huderce (Jedna z věží křivoklátského hradu, tehdy státní vězení, podobně jako věž Mihulka na Pražském hradě.) nejméně půl roku, není-liž pravda?“ Písař přikývl. „A proč ho tedy nevyslechli útrpným právem už dřív?“ divil se kat. Netoužil nikterak po cti napnout sám na skřipec tak vzácného vězně a myslel si, že nebylo třeba namáhat se až na Křivoklát, kdyby byli Kelleyho vyšetřovali, dokud byl zdejší kat zdráv. „Nešlo to. Ten chlapík řádil jako divoch a umínil si, že bude držet hladovku. Odmítal jídlo a přijímal jen vodu. Hradní hejtman, pan Prollhofer z Purkersdorfu, byl z toho celý zoufalý a psal do Prahy, co má dělat. Císař sem poslal svého tělesného lékaře, pana Guannoniho, a ten šikovný Vlach si věděl rady. Dal Kelleymu namíchat do vody jakousi tinkturu, po které dostal Engelendr tak hrozný hlad, že neodolal. Od té doby jí, ale trvalo to dlouho, než se sebral natolik, aby vám mohl přijít do rukou.“ Příchod soudní komise jejich hovor přerušil. Hradní hejtman a dva komisaři poslaní císařem přímo z Prahy zasedli za stůl a krevní písař odešel pro vězně. Kelley vstoupil sebevědomě a bez pozdravu. Ruce měl spoutané před tělem a dva biřici s halapartnami ho provázeli. Kat Mydlář si prohlédl zkušeným okem alchymistovu svalnatou postavu a řekl si v duchu, že s ním bude těžká práce. Jeden z císařských komisařů přečetl vězňovy personálie a potom mu začal klást otázky, které měl sepsány na zvláštní listině. Po každé otázce chvíli počkal na odpověď, ale Kelley zachovával houževnaté mlčení. Komisař skončil a řekl něco tiše hradnímu hejtmanovi, který dal přikývnutím najevo svůj souhlas. Komisař se znovu obrátil k alchymistovi. „Nechcete-li na mé otázky odpovídat dobrovolně, budete, Eduarde Kelley vyslýchán s použitím útrpného práva.“ Angličan se potupně usmál a pokrčil rameny. „Mistr popravčí vám nejdříve ukáže své nástroje a vysvětlí vám, jak jich bude na vás použito,“ pokračoval komisař. Vězeň otočil hlavu a zatěkal očima po ponuré místnosti. Přelétl jediným pohledem všechno to příšerné nářadí katovského řemesla, temný dubový žebřík skřipce, palečnice, španělské boty, kleště, soupravu nožů na dření řemenů z kůže, kotlík s připraveným olejem a různé drobné nástroje podivuhodných tvaru, které visely na stěně, a pak se zase obrátil k soudní komisi. „To je zbytečné,“ řekl klidně. Komisař na okamžik zaváhal. „Nuže dobrá,“ prohlásil s pokrčením ramen. „Jak chcete. Odevzdávám vám, mistře, delikventa, abyste na něm zkusil první stupeň útrpného práva.“ Kelley se dal klidně svléknout a sám si lehl na žebřík. Kat ho připoutal zápěstím rukou položených za hlavou k žebříku a na nohy mu přivázal lano od hřídele, jímž začal pomalu otáčet. Kelleyho údy se napnuly a alchymista musel pocítit krutou bolest, ale z jeho úst se nevydrala ani hláska. Oddechoval rychle a sípavě, až mu žebra vyvstávala, ale v pronikavém skřípání dřeva jeho chraptivý dech zanikl. Kat dosáhl napětí provazu předepsaného pro první stupeň a zastavil se. V nastalém tichu bylo slyšet jen hlasitý dech mučeného a skřípání písařova péra. Zapisoval do krevních knih, že delikvent přestál první stupeň útrpné otázky, aniž učinil doznání. „Druhý stupeň, mistře!“ vyzval komisař kata.
Tentokrát otočil Mydlář hřídelí tak prudce, že Kelley zařval bolestí. „Zadržte, budu mluvit!“ křičel. Na komisařův pokyn uvolnil kat poněkud provaz a podal Kelleymu sklenici vody. Přidržel mu ji k ústům a vězeň ji lačně vypil až do dna. „Ptejte se!“ řekl potom pevným hlasem. „Otázka první,“ začal komisař. „Co bylo příčinou vašeho souboje s panem Hunklerem, písařem kanceláře Jeho císařské Milosti?“ „Soukromá věc,“ odvětil ledabyle Kelley, hledící do temné klenby stropu. „Budiž, zatím se s tím spokojím,“ podotkl komisař a udělal si poznámku. „Další otázka. Ve vašem domě na Novém Městě pražském (Kelleymu patřil mimo jiné také dům proti zahradě kláštera Na Slovanech, zvaný Kopovský, kde měl laboratoře. Později byl na tomto pozemku postaven známý Faustův dům.) byly nalezeny čtyři libry tinktury, která je však zakalená a nelze jí použít. Jakým způsobem je možno tinkturu vyčistit a použít k výrobě drahokamů?“ „Nevím, nikdy jsem to nedělal. Tinktura byla čistá, když jsem opouštěl Prahu.“ „Jak se jí použije k výrobě drahokamů?“ trval na otázce komisař. „Žádná tinktura na světě nedokáže vyrobit drahokam,“ odpověděl Kelley upřímně. Komisař nahlédl do listiny. „Ale vždyť jste to sám tvrdil Jeho Milosti císaři, jak výslovně píše císařský komorník pan Hayden.“ „Lhal jsem.“ Dal jste také Jeho Veličenstvu ochutnat nápoj, o němž jste tvrdil, že je to aurum potahile, tekuté zlato, a po němž se Jeho Milost císař cítil velmi osvěžen.“ „Nebylo to žádné tekuté zlato, jen trochu cukru s čistým lihem,“ tvrdil Kelley. Od stolu soudní komise zazněly rozhořčené projevy. „Jaká to zatvrzelost ve lži!“ prohlásil pohoršeně komisař, který vedl výslech. „Mistře, přitáhněte provazy!“ Kat pootočil hřídelí napínající provaz přivázaný k alchymistovým nohám. Kelley zaúpěl bolestí, ale neřekl ani slovo. K dalšímu dotazu, co znamená tajemné písmo vyryté do kovových desek, které byly nalezeny v domě na Novém Městě odpověděl alchymista, že to byl jen podvod vymyšlený na oklamáni lehkověrných lidí. Dostal za to přísnou důtku od komisaře, který byl pohoršen, že vězeň mluví tímto způsobem o císaři. Za trest přitáhl kat skřipec, až Kelley zavyl bolestí. „Přiznáte se teď, že na deskách je předpis k výrobě malého elixíru, jak jste kdysi naznačil Jeho Veličenstvu?“ řekl přísně komisař. „Nemohu se přiznat k něčemu, co není pravda,“ odvětil Angličan zatínaje bolestí zuby. „Sám jste však elixír Jeho Milosti císaři ukázal, když jste před ním provedl transmutaci stříbra ve zlato a když jste připravil podivuhodnou hmotu, která zářila, ačkoliv byla studená. Je to potvrzeno přísežnou výpovědí hejtmana hradní stráže Jiřího z Klenovic a císařova pážete Oldřicha z Jenšic. Popřete i to?“ „Nebyl to žádný elixír, v lahvičce byla čistá voda,“ tvrdil Kelley. „Zapíráte, že jste provedl zmíněnou transmutaci?“ „Byl to klam, nic jiného!“ Na komisařův pokyn se kat chopil loukotí hřídele, která utahovala provaz, ale vězeň ho zarazil. „Počkejte, kate, nechte ten svůj ďábelský nástroj na pokoji!“ vzkřikl, „povím všechno věrně podle pravdy, jak to bylo.“ Mistr popravčí se zadíval tázavě na komisaře a ten přikývl, aby Kelleymu vyhověl. Alchymista začal nato líčit podvodný kousek s transmutací stříbra. Tolar, který ukázal císaři, nebyl stříbrný, nýbrž zlatý. Kelley si ho sám odlil ve své laboratoři na Malé Straně a při této práci ho zahlédl písař Hunkler. Kelley to usoudil z krátkého rozhovoru mezi Hunklerem a císařským hejtmanem, který náhodou vyslechl, skryt za dveřmi císařské konírny. Uvědomil si, jak by bylo pro něho nebezpečné, kdyby Hunkler vyprávěl o svém objevu právě hejtmanovi, který byl svědkem podvodné transmutace, a proto šel hned za písařem a urazil ho tak hrubě, že Hunklerovi nezbylo nic jiného než vyzvat ho okamžitě na souboj. Poněvadž Kelley sám zacházel výborně s kordem, věděl předem, že soupeře zabije, a to se mu také skutečně podařilo.
„Počkejte,“ přerušil ho nedůvěřivě komisař. „Tvrdíte, že tolar byl od začátku zlatý, ale podle výroku Jeho Milosti císaře i hejtmana jste jim ukázal skutečný stříbrný tolar císaře Maxmiliána. To, co nám vyprávíte, je nepochybně lež.“ „Je to čistá pravda,“ řekl důrazně alchymista. „Tolar vypadal jako stříbrný, ale nebyl. Máčel jsem ho dlouho ve rtuti, až se slila se zlatem a vytvořila na povrchu tolaru stříbrolesklý povlak. Každého to oklamalo. Kdo si tolar jen prohlížel a nezvážil ho, musel ho považovat za stříbrný. V žáru pece se rtuť vypařila a objevilo se zase čisté zlato (rtuť se spojuje se zlatem na amalgám bílé barvy, jehož obě součásti se od sebe zase oddělí teplem, jak správně líčil Kelley). To je celé. Voda, kterou jsem přidal, abych diváky oklamal, neměla na celý pokus nejmenší vliv.“ „A jak vysvětlíte přípravu látky, která vydávala světlo?“ tázal se nedůvěřivě komisař. „Budete také tvrdit, že to byl jenom klam?“ „Nebyl to klam, podařilo se mi skutečně takovou hmotu vyrobit,“ odpověděl pyšně alchymista. „Ale také jsem nepoužil žádného elixíru, smísil jsem prostě obyčejný písek s velbloudí močí a směs jsem zahřál.“ Výkřiky pohoršení ho přerušily. „Jakže, vy si myslíte, že budeme takovým báchorkám věřit?“ zvolal opovržlivě komisař. „Nemohu za to, že vaše mozky nejsou s to porozumět chemii,“ odsekl drze Angličan. (Kelley nelhal. To, co popisoval, byla výroba fosforu, látky, která světélkuje, byla-li předtím ozářena. Dá se vydestilovat z jakékoliv moči, která vždy obsahuje fosforečnany. Přípravu fosforu znali Arabové už ve 12. století a velmi pravděpodobně i různí alchymisté v 16. století, kteří ji však tajili pro své vlastní účely. Popsal ji teprve v r. 1669 hamburský alchymista Hennig Brand.) „Zavřete ústa, nebo vám je dám ucpat hruškou (dřevěná hruška s otvory pro dýchání, užívaná k ucpání úst, byla opatřena řemeny, jimiž sto přivazovala k hlavě)!“ zahřměl na něj komisař. „Pak ovšem nevím, jak vám budu odpovídat,“ poznamenal posměšně Kelley. „Přitáhněte provazy na třetí stupeň, mistře!“ velel pohněvaný komisař. Kat se obrátil v rozpacích k soudní komisi. „Jsem na konci provazu, milostiví pánové,“ oznamoval. „Delikvent už přestál třetí stupeň otázky. Mám ho podrobit dalším stupňům?“ Kelley se potupně zasmál, zatímco se komise tiše radila. Hradní hejtman na něco naléhal, ale komisař, který vedl výslech, vrtěl odmítavě hlavou. „Musím vyčkat nových rozkazů Jeho Milosti císaře,“ řekl hejtmanovi tlumeným hlasem. „Odvažte delikventa a biřic ať přivede ranhojiče,“ rozkazoval hlasitě. „Pro dnešek je výslech skončen.“ Kelley slezl ze žebříku bez cizí pomoci a přivolaný ranhojič nad ním kroutil v údivu hlavou. Muž, který právě přestál těžká muka na skřipci, měl jen vymknutou ruku z kloubu, což lékař hned napravil. „Dal jste mu opravdu všechny tři stupně, mistře?“ ptal se ranhojič nedůvěřivě Jana Mydláře. „Ano, všechny tři,“ odvětil stručně kat, chystající se už k odchodu. Jeden z biřiců odvádějících alchymistu zpět do cely jejich tichý rozhovor zaslechl. „Je to čaroděj, to si nedám vzít,“ bručel si do vousů. „Ještě nám z té Huderky zmizí a pošle na nás nějaká kouzla!“ Přehodil halapartnu do levé ruky a poznamenal se nábožně křížem.
IX Cela v Huderce byla okrouhlá a nízká. Vápenný nátěr stěn již dávno potemněl a nápisy vyškrabané do něho četnými vězni, kteří se zde vystřídali, zmizely pod nánosem prachu a špíny. Kelleyho nezajímaly. Procházel se neúnavně svým vězením jako šelma klecí. Pouhých deset kroků, ať šel kterýmkoliv směrem. A vždy zase zeď sáh tlustá, kterou nerozmělní žádná tinktura, co jich alchymisté vynalezli. Těžké duhové dveře, tak nízké, že musel hodně schýlit hlavu, když jimi procházel na mučení, byly pobity širokými břehy a ohromnými železnými petlicemi. Ne, tudy se uniknout nedalo, musel by dát pod ně sud střelného prachu, aby je vyvrátil z veřejí. A pak už; měla zeď jeho žaláře jen dva otvory. Malé okénko vedle dveří, tak těsné, že by jím neprolezlo ani dítě. Stačilo právě tak na misku s jídlem, kterou mu tudy podávali. Do jeho cely nesměl vstoupit nikdo,
sám císař to přísně zakázal. Jen jednou týdně ji přišel žalářník čistit, ale vždy byl přítomen hradní hejtman a zvláštní komisař císařův. Kelley o tom opět uvažoval. „Rudolf má strach, abych svoje tajemství někomu neprozradil,“ řekl sám k sobě a pohrdavě se zasmál. Přistoupil k okénku u dveří a znovu ho zkoumal, snad už po sté. Bylo uzavřeno jen dubovou okenicí, ale hradní lidé věděli dohře, proč k ní nepřidali mříže. Dospělá osoba by tudy stěží dokázala prostrčit hlavu. „Ne, to není cesta k volnosti,“ zašeptal si zklamaně alchymista. Skutečně, i kdyby nakrásně tudy unikl, kam se dostane? Do vnitřních prostor hradu, kde ustavičně procházeli lidé a stráže. Obrátil svou pozornost k třetímu a poslednímu místu, kde zeď měla otvor. Bylo to okno, sotva širší než střílna, půldruhé stopy do čtverce, a vnikalo jím do cely jediné denní světlo. Železná mříž okénko dělila na čtyři menší pole a zlatě rudé paprsky zapadajícího slunce právě promítly na strop jeho obraz, podivně pokřivený klenbou a proťatý temným křížem stínů silných tyčí. Kelley k němu pokročil. Bylo ve výši jeho ramen a dosti široké, aby skrze ně s námahou prošla. Slunce leželo právě na vrcholcích smrků protějšího lesa, jehož přední stromy sestupovaly až do hradního příkopu. Bylo vidět, že česká země přes sto let nepoznala války, jinak by byl dal hradní hejtman pečlivě vymýtit široký pás lesa podle příkopu, aby v něm případný nepřítel nenalezl ochranu. Zkušeným okem odhadoval Kelley, jak je asi toto okno, jediná cesta k svobodě, vysoko. Deset sáhů až k patě věže, víc to být nemohlo. A potom příkop, téměř vyschlý, toho si povšiml, když jej sem vezli. To je dalších pět sáhů, ale už po svahu. Provaz, jen provaz mít, ale kde si ho opatřit? Nedali mu ani ložní prádlo, aby si nemohl z něho provaz vyrobit! A potom ty mříže! Uchopil je a třásl jimi dnes už bůhví pokolikáté. Seděly pevně a byly na coul silné. Povzdechl si a odstoupil od okna. Stanul uprostřed cely v zamyšlení nad svým osudem. Tak nečekaně se vše změnilo – a jakou krutost prokázal ten zadumaný, málomluvný císař, který ještě před nedávnem důvěřoval každému jeho slovu a zahrnoval jej zlatem! Kelleyho zachvátil dravý pocit hněvu proti věrolomnému panovníkovi. Jen jednou ještě kdyby mu mohl podat pohár s nápojem! To už by nebylo aurum potahile prodlužující lidský věk! V šílené zlobě sevřel pěsti, až mu kotníky zbělely. Šramot ode dveří ho vyrušil. Otočil se a spatřil, jak se otvor, kudy mu podávali jídlo, otvírá. Objevila se v něm stará úzká miska a za ní nahlédla do cely zarostlá tvář žalářníkova. Kelley už na něho dávno přestal mluvit, nabažil se jeho strnulého obličeje s ústy věčně zavřenými přísným zákazem hovořit s vězněm. Tentokrát však se vězeň odchýlil od svého zvyku. Jediný pohled na misku znovu rozdmýchal jeho hněv. „Bídná chásko, lotři ničemní, zaprodanci krvelačné šelmy, chcete mě umořit hlady?“ Řval a burácel pěstmi na zavřenou okenici, až mu z kotníků prýštila krev. Jen ticho mu odpovídalo. Vzal misku, na které ležel pouze suchý chléb, příčina jeho hněvu, a mrštil s ní vztekle do kouta. Rozletěla se na sto střepů a chlebová šiška se odrazila od zdi s podivným zaduněním, které rázem vzbudilo Kelleyho zájem. Sehnul se a zvedl chléb ze země. Okamžik jej potěžkával a potom ho rozlomil. Chléb byl dutý a v úzké prostoře mezi kůrkami bylo vtěsnáno stočené lano, kalený pilník tenký jako list a svitek papíru. Kelley uchopil svitek a při svitu zhasínajícího dne ho začal číst. List byl od jeho choti a sděloval mu, že k útěku je vše připraveno. Od včerejška čeká spolehlivý sluha s koni v hájovně nedaleko hradu. Cesta k ní byla v dopise podrobně popsána, takže by ji Kelley musel najít i v noci, bude-li jen trochu jasno. Přerušil čtení a vyhlédl z okna. Obloha se barvila temnou modří bez jediného mráčku a úzký srpek měsíce se od ní počal zlatě odrážet. Nic lepšího si nemohl přát. Světla bude právě tolik, kolik ho bude potřebovat, a zase ne sdostatek, aby jej mohly zpozorovat stráže z hradeb. Dopis se zmiňoval o tom, že Rožmberkové prosili za Kelleyho u císaře a že i sám Dee se za něho přimlouval u anglické královny, která poslala Rudolfovi dopis. Vida, Dee tedy zapomněl na staré hádky, pomyslel si Kelley a prchavý pocit vděčnosti uvolnil na okamžik jeho
stažené čelo. Vzpomínka na bývalého společníka mu vybavila v mysli jiný obraz. Jak vjížděli před lety spolu do Prahy po kutnohorské silnici a míjeli popraviště s dvěma mrtvými těly. Obraz před ním vyvstal tak jasně a zřetelně, až se zachvěl. „Pryč odtud, za každou cenu,“ zahučel. Dal se okamžitě do práce. Do půlnoci přepiloval všechny čtyři tyče a vyňal kříž z okenního otvoru. Okno sestávalo z malých okrouhlých skel zasazených do olova a Kelley ho opatrně uvolnil i s rámem, když použil lžíce jako páčidla. Cesta k svobodě byla otevřena. Přitáhl tiše své lůžko pod okno a připevnil lano k jeho noze. Chvilku si provaz zkoumavě prohlížel, zdál se mu být tenký. Chléb ovšem byl tak malý, že se do něho těžko dalo směstnat něco silnějšího. Bylo by dobře provaz zkusit, uvažoval Kelley, ale v cele nebyl jediný hák, na který by jej mohl zavěsit. Litoval nyní, že si na to nevzpomněl dříve, dokud byla v okně mříž, na ni by se dal provaz uvázat. Ale po mříži nezbylo ani stopy, okno bylo tak malé, že ji musel upilovat těsně u samé zdi, aby mu zbytky tyčí nepřekážely při cestě úzkým otvorem. „Na tom konečně nezáleží,“ řekl si tiše, „Tak nebo tak, jinak se odtud nedostanu.“ Vystrčil opatrně hlavu z okna, rozhlédl se a byl spokojen. Měsíc už zašel. Temný les se sice odrážel od světlejší oblohy, zato však když se Kelley díval podle hradeb, neviděl ani na tucet sáhů. Ba i samo úpatí věže pod ním se jevilo jen jako nezřetelný stín. Prostrčil oknem pravou ruku, rameno a hlavu. Šlo to, ale když chtěl dostat ven i druhou ruku, zabránil mu v tom kabát, jehož ramena byla podle tehdejší módy vycpána celými polštáři. Kelley se vtáhl zpátky do cely a kabát shodil. Teď už se dostal ven po menší námaze celou horní polovinou těla, jen rukávy košile přitom roztrhal na cáry. Seděl v okně, zády ven, nad strmou zdí, provaz mezi zuby, držel se jen ohnutýma nohama a uvažoval, jak dál. Musí se na okně postavit, jinak se to provést nedá. Tápal tedy rukama po drsné zdi nad oknem a nahmatal skuliny mezi kameny. Zaťal do nich prsty, až ho nehty zabolely, a zkusil vysunout tělo ven. Ramena ho nesnesitelně bolela od mučení na skřipci a musel stisknout zuby, aby nezasténal. Jen pomalu, palec po palci, si troufal opustit bezpečný podklad okenní římsy. Ne, takhle to nepůjde. Síla mu prchala z údů, a to ještě nebyl ani celý venku z té proklaté cely. Slýchávalo tom, že lidé utekli z vězení oknem. Ale jak to jen dělali? Nikdy dříve ho nenapadlo o tom přemýšlet. Anebo snad měli vždy to štěstí, že jejich okno bylo široké a vysoké tak, že jím mohli pohodlně procházet? Snad to měl zkusit obráceně, nejdřív nohy ven. Ale jak? Byl by se musel postavit na hlavu a mít venku pomocníka, který by ho táhl za paty. Myšlenky mu prolétly hlavou rychlostí blesku, když visel na prstech s chabou spojkou zmrzačených ramen. Vsadil vše na jednu kartu. Zaryl prsty do otvorů zdi, až mu jejich špičky zdřevěněly, a jediným trhnutím těla se vyhoupl ven. Pochváleno buď nebe! Podařilo se to, nohy stojí na římse a podivný oblouk lidského těla je pojí ke zdi. Naštěstí je tma, nikdo Kelleyho nevidí a ani on sám nespatřil hlubinu pod sebou, která by ho vsála mrákotnou závratí. „Co teď?“ šeptal si unaveně. U chopit lano nakrátko oběma rukama a skočit s ním odvážně dolů. Vlastně to nebude nic těžkého, uklidňoval se, lano se zarazí o římsu okna a jeho skok bude sotva sáh hluboký. Nepočítal s oslabenými rameny, která budou muset držet celé tělo, dokud si nohy nenajdou na provaze oporu. Snad bylo dobře, že s tím nepočítal, jinak by se byl ke skoku nikdy neodvážil. Tak hroznou bolest ještě nikdy nezkusil katův skřipec byl proti tomu místem odpočinku. Neudržel se, sjel rázem o kus níž a sedřel si o lano kůži z rukou. Pálily nesnesitelně a užuž je chtěl rozevřít, když tápající nohy konečně nahmataly provaz a zoufale se k němu přimkly. Bolest v ramenou polevila, i ruce pálily méně a šinuly se nyní pomalu dolů. Kolik sáhů ještě zbývá? Chladný větřík z lesa pohladil rozpálené čelo a proměnil krůpěje potu v příjemný ledový obklad. Někde nad stromy zahoukala sova. Netopýr se mihl kolem v neslyšném letu a otřel své hedvábné křídlo o tvář člověka. A pak se to stalo, v okamžiku se pohyb úžasnou měrou zrychlil, ačkoliv se ruce i nohy zastavily na svém kousku lana v strnulé hrůze. To praskl poslední pramínek konopí rozdíraného ostrým kamenem okenní římsy… Kelley procitl. Byl to zlý sen, zdálo se mu, že prchá z Huderky, a že se s ním přetrhl provaz. Je dobře, že se
člověk z takového snu vždy s pádem probudí. Ale cožpak jeho slamník zkameněl? Vzpomínka mu šlehla hlavou jako oheň. Nebyl to sen, provaz se s ním opravdu na útěku přetrhl! Nu, konečně není tak zle, utěšoval se. Je aspoň dole a zdá se, že bez pohromy. Ohmatal si ruce. Nebylo na nich ran, jen ramena nesnesitelně bolela, ale to je od toho proklatého skřipce. A nohy má strnulé, jistě chladem, noc je studená. Krev se zase rozproudí a není tak pozdě, aby nemohl útěk dokončit. Hrad je tichý, nikdo netuší, že pan Kelley prchá. Východ ještě nezačal blednout, podzimní noc je dosti dlouhá. Poklekl a opřel se o zem pravou nohou. Šlo to dobře. Teď levá. Co to? Zhroutila se pod ním jako kus hadru a holeň ho začala pálit ostrou řezavou bolestí, jako by ji probodávalo tisíc jehel. Ohmatal ji a ucítil roztříštěnou kost pronikající kůží ven. Sedl si a sípavě oddychoval. Horká vlna ho zalila až k čelu. Zlomená noha! Musí si to promyslet. Zlomená noha, to je konec útěku. A kost je rozbita na třísky, které už nikdo nespojí dohromady… Natáhl se zády na holou skálu. Nad ním se tyčil mrtvý kámen věže a vysoko nad hlavou šly hvězdy lhostejně po své dráze. Napadla ho podivná myšlenka, že se Rudolf právě teď dívá na tatáž nebeská světla a hledá v nich svůj osud. Kdysi mu astrolog předpověděl, že zahyne rukou vlastního syna. Proto se císař neoženil a denně hvězdy zkoumal, jestli snad nezměnily svůj výrok. Na to Kelley myslel s očima upřenýma na nebe. Na sebe zapomněl, až ho hlodavá bolest zase vzpamatovala. Ne, on už horoskop nepotřebuje. Jeho konec nadešel. Snad by mu uřízli nohu dobře a možná, že by to i přežil, ačkoliv z deseti míval takové štěstí jen jeden zraněný. Ale co potom? Další muka a vězení až do smrti. Anebo provaz kolem krku. Vzpomněl si zas na ta dvě těla u Horské brány. Ale to je omyl, Kelley je šlechtic, a ti se stínají mečem! Trpce se zasmál. Pak chvíli hledal ve svých dlouhých vlasech. Vyprostil z nich nepatrnou lahvičku se zátkou zalitou voskem. Koupil ji kdysi v Polsku od šikmookého Tatara… „Efendi, můj jed je dobrý,“ ujišťoval ho pohan. „Usneš a tvoje duše se odloučí od těla s písní, jako pták, když opouští ráno hnízdo.“ Uvolnil zátku prsty, z nichž prýštila krev, a vysál hořký nápoj do poslední kapky…
POKLADY POD ZEMÍ Vidím vrch Jílový, tenť vám bude jako svět nový, tuť jest velká hojnost zlata, odkud bude země vaše svatá; to vám nezhyne, leč láska mezi vámi mine… (Libušino proroctví v Hájkově Kronice české)
I Prostorná nízká místnost zčernalých stěn hlučela hovorem. Pod klenutým stropem se převaloval hustý šedomodrý oblak kouře, v němž žluté plaménky hrubých svíček chvílemi téměř úplně zanikaly. Vzduch čpěl tahákem, pivem a potem četných lidí. Stoly byly obsazeny do posledního místečka, ačkoliv Zelená žába už dávno neměla tu pověst Jako za krále Václava IV. Bílé pivo se tu však dalo pít a někteří jeho milovníci sem za ním chodili až z Nového Města. Malíř Petr Brandl zapadl do staré krčmy onoho tříkrálového večera roku 1710 jen proto, že se venku sypal sníh v celých závějích. Setřásl jej mrzutě z baretu i z pláště, nedbaje hněvivých protestů těch, kteří byli postiženi studenou sprchou, a razil si bezohledně cestu k rohovému stolu, kde bylo volné místo. Sem tam se na něho někdo zadíval se zřejmou chutí nedat si líbit jeho hrubiánství, ale Brandl měl postavu rváče a jeho zamračený obličej vyjadřoval ochotu ke každému utkání. U Zelené žáby byl toho večera pokojný sousedský živel ve velké převaze a slavný malíř světců a světic došel proto k vyhlédnutému místu bez překážky. Dostal své pivo, ačkoliv „visel“ na krčmářově prkně už celou řadou nezaplacených holeb: opatrný šenkýř si zapsal místo jedné holby hned dvě, tu druhou jako úroky z prodlení. O Brandlovi se vědělo, že už je zase dlouho bez peněz, ale úvěr mu poskytl víceméně každý. Byl to hledaný malíř a ještě nedávno měl peněz dost. Maloval pro hraběte Michnu z Vacínova dva obrazy, Krista a Pannu Marii, na oltář karmelitánského kostela v Chýši. Pracoval na nich jen tři týdny, a dostal za ně devět set zlatých, částku, za kterou se dal koupit slušný malý dům kdekoliv v Praze. Z těch peněz už neměl Brandl ani trojník. Nyní nedělal nic, na štětec nesáhl, potloukal se po krčmách, svou rodinu už neviděl řadu měsíců, a pustl. Nikdo z jeho vrstevníků nedovedl vykouzlit na obraze z barevných kontrastů či střídáním světel a stínů tak účinný dojem jako Brandl. Zkušení staří mistři sice namítali, že Brandl nemá solidní techniku barev a že se po letech celá ta jeho báječná hra barvy a světla utopí v jednotvárné hnědi, takže si potomci budou muset oči vykoukat, aby poznali, co vlastně chtěl pan Brandl namalovat, ale malíř se tomu jen smál. U Zelené žáby se cítil dobře, mnohem lépe než v komnatách hraběcího zámku pana Michny. V takovéhle hospodě vyrostl, zařídil si ji jeho otec, když ho zklamala krejčovina. I dnes tu tedy popíjel své pivo a poslouchal jedním uchem hovor kolem stolu. „Tohle je jinačí mok než to, co jsem pil před dvěma dny v Benešově,“ pochvaloval si hubený dlouhán, který seděl proti Brandlovi. „Na vandru?“ ptal se jeho soused. Dlouhán přikývl. „Krejčí a toho času na vandru. Ale teď přes tu nepohodu se chci uchytit v Praze, aspoň do jara, než sejde sníh z cest.“ Jeho soused z druhé strany potřásl hlavou. „To bude těžká věc. Krejčích a ševců je v Praze nadbytek.“ „Mohl jsem zůstat v Jílovém, nabízeli mi tam práci,“ podotkl mrzutě cestující tovaryš. „Ale hrabat se pod zemí jako krtek a nevidět celý den boží slunce, to pro mě není.“ „Cožpak se v Jílovém ještě kutá?“ divil se jeho soused po levici. „Jak by ne! Na dvě hodiny cesty kolem města je to tu rozryté, jedna hromádka země vedle druhé. Ale teď, když to leží pod sněhem, neví člověk, co je staré a co nové. Hrabě Valdštejn pracuje na kocourském couku (rudná žíla, jako většina naších tehdejších hornických výrazů slovo německého původu) a v Žampachu u Sázavy si najal mlýn a
přeměnil ho na puchýrnu (místo, kde se vytěžený kámen s rudou drtí stoupami a plavením se z něho odděluje zlatonosný písek). Drtí v ní zlatou rudu šestatřiceti stoupami a ve městě si zřídil i šmelcovnu (huť, níž se ruda zbavená kamene taví a chemicky zpracovává, aby se od sebe oddělily různé kovy v rudě obsažené). A nepracuje v Jílovém sám, kverčoftů (těžařské družstvo pracující na určitém dole) je tam povícero,“ vykládal tovaryš. Brandl pocítil neobvyklý zájem a začal pozorně naslouchat. Zlato se dá tedy ještě vykopat ze země, není potřebí smolit se s obrazy podle zákazníkova přání. Oči mu zasvitly a v jeho hlavě začal klíčit nový záměr. Toho toulání po krčmách už měl dost, ale ani paleta ho nelákala. Co kdyby zkusil štěstí v Jílovém? „Ba, bylo tam kdysi zlata na vozy,“ přikývl jeden z mužů poslouchajících krejčíkovo vyprávění. „Hájek má o tom hodně povídání ve své kronice. Prý i mnoho domů na Starém Městě a sám Karlův most byly kdysi postaveny za jílovské zlato. Ale dnes už to bude asi všecko vybrané.“ „Jakpak vybrané!“ odporoval tovaryš. „Je tam dodnes, jen ho vykopat. Ukazovali mi handštán (kus kamene, který se dal unést jednou rukou) ne větší než ta holba, však nevážil víc jak deset liber. Ale zlatem byl prorostlý skrz naskrz a v kouskách velkých jako zázvor. Mistr z puchýrny odhadl ten kus na dva tisíce zlatých.“ „Dva tisíce zlatých za jedno kopnutí do země!“ Kolem stolu se ozývaly výkřiky úžasu i nedůvěry. Brandlovi šla hlava kolem. Musí ven, na čerstvý vzduch, promyslet si to. Odešel, aniž si ho někdo povšiml. Vítr mu hnal studený sníh do tváře, ale to mu bylo právě příjemné. Krev mu tloukla ve spáncích a srdce mu bušilo, jakoby handštán ryzího zlata ležel na dosah jeho ruky. Když mohli takový kus najít jiní, proč ne on? Peněz ovšem zapotřebí bude, nelze začít s holýma rukama, ale o ty neměl strach. Brandlovi jistě každý půjčí, a zvlášť na takový podnik. Vztyčil sebevědomě hlavu a zamířil ke Karlovu mostu. Navštíví přítele Steinfelse ještě ten večer. Nenašel ho doma a nadarmo bušil na nízké dveře malířova bytu. Bylo tak těžké čekat až do rána, nejraději by se rozběhl do Jílového hned. Uvědomil si, že to nejde, že musí nejdřív sehnat peníze a to dá práci, ale přesto nezamhouřil tu noc oka. Touha po zlatě jej zachvátila tak, že se tomu jednu chvíli sám podivil. Nebyl střádalem, a tím méně skrblíkem, zlato, které vydělal svým uměním, mu plynulo mezi prsty lehce jako písek, nikdy neznal jeho cenu. Odkud se nyní vzala ta nezdravá touha po žlutém kovu? Sám si to nedovedl vysvětlit. Usnul až k ránu, a když se probudil, stálo slunce vysoko na nebi. Vpadl k Steinfelsovi bez pozdravu a první se sháněl po Hájkově kronice. Pilný malíř, který si jako šlechtický predikát pozměnil své holandské jméno Steevens (jeho děd Petr Steevens, rovněž malíř, byl pozván císařem Rudolfem II. Z Nizozemí do Prahy, kde se trvale usadil) na Steinfels, stál už u plátna a hbitě pracoval. Brandlova otázka vzbudila jeho údiv. Odkdypak se Petr zajímá o českou historii? Hájkovu kroniku Steinfels opravdu měl, ačkoliv česky mluvil jen lámaně. Koupil ji kdysi u vetešníka, poněvadž se mu zalíbily její prostomyslné dřevoryty. Brandl ji otevřel namátkou, převrátil několik listů a u jednoho odstavce se zastavil. Četl pozorně, zápasil chvíli s některými staročeskými výrazy, ale nakonec porozuměl. Vyrazil spokojený výkřik a Steinfels se na něho ohlédl od svého pokrouceného anděla, kterému právě přimaloval jedno křídlo. „Dávej pozor, Hansi, abys tomu rozuměl, budu číst pomalu,“ vybízel, ho Brandl. „Roku toho kněz jeden od kostela svatého Víta, jemuž bylo jméno Reda a on byl oltářník kněžny Kedruty u oltáře Panny Marie Nanebevzetí, muž nábožný, maje věku svého let osmdesát, dne jednoho šel na Vyšehrad a předstúpiv před kníže a kněžnu, řekl jim: »Slyšte slova Pána Boha vašeho a Marie Panny, matky jeho, a příhodu, kteráž mi se stala dnes, když jsem svatou mši sloužil na oltáři Panny Marie, a po pozdvihování svátosti velebné stál jsem v tajemství«.“ „Počkej!“ přerušil ho Steinfels, který pozorně naslouchal, nepřestávaje přitom malovat. „Co to znamená, že stál v tajemství? Tomu nerozumím.“ „Copak já vím? Ale neruš mě, na slovíčku nezáleží,“ odsekl netrpělivě Brandl a četl dále. „I událo mi se pohleděti, ana na oltáři stojí krásná panna, jejíž krásy neumím vypraviti, a řka ke mně: »Jakž tuto svatou mši dokonáš, jdi a pověz Vladislavovi a manželce jeho, jakož jsou rozkázali na Jílovým vrchu důl udělati a v něm hledati zlata, kterémuž dolu říkají šachta v Chvoji, ať rychle káží pospíšiti na tu stranu k západu slunce, neb tu mají hojnost zlata naleznouti.«„
„Jílový vrch? Jak se to jmenuje německy a kde to je?“ ozval se Steinfels, který se začalo Brandlovo předčítání zajímat. „Eil nebo tak nějak, a je to asi půl dne cesty od Prahy, tam tím směrem.“ Brandl mávl rukou neurčitě někam do kouta ateliéru a pokračoval v Hájkovi. „Kníže a kněžna vyslyšavše, tomu uvěřili a hned toho dne poslavše na Jílovej, kázali se dělníkům na západ slunce obrátiti. To když oni učinili, osmého dne nalezli jsú velikú oblohu zlata samorostlého, kteréž kázal kníže pilně dobývati a na Vyšehrad je voziti a klásti do pokladnice. Kteréž když všecko v tom místě, kteréž nalezeno bylo, vybrali, kázal je kníže převážiti: čtyřiadvacet centnéřův vážilo. Kníže a kněžna toho daru Pánu Bohu veliké činili děkování a knězi Redovi za oznámení noviny dali hojné dary.“ Steinfels tentokráte Brandlovo čtení nepřerušoval, ačkoliv mu leccos nebylo jasné. Nadbytek vztažných zájmen ho pletl a co má dělat obloha (znamenalo sloj neboli rodnou vrstvu) ve zlatých dolech někde pod zemí, tomu vůbec nerozuměl. „Nu, a co dál?“ ozval se, když přítel skončil. „Chceš snad malovat zjevení Panny Marie na oltáři před tím knězem? To by nebyl špatný nápad.“ „Malovat! Vzal čert malování!“ vybuchl Brandl. „Chci najít v Jílovém tolik zlata jako kníže Vladislav, to chci!“ To vzrušilo i flegmatického Steinfelse. Odložil štětec a paletu a řekl Brandlovi se vším důrazem, že je blázen nebo opilý anebo že si dělá blázny z něho, ze Steinfelse. Brandl uraženě protestoval a chvilku se rozčileně hádali. Steinfels však brzy nabyl svůj obvyklý klid a vyzval Brandla, aby se podíval do kroniky, jak je to dávno, co kníže Vladislav těch čtyřiadvacet centnýřů (měl 56 kg) zlata v Jílovém našel. „Díval jsem se už,“ odsekl Brandl. „Bylo to v roce 1145. Počkej, já vím, co myslíš,“ zarazil přítele, který již otvíral ústa. „Že za těch šest set let to zlato už dávno z Jílového vybrali. Ale neměl bys pravdu. Mluvil jsem včera s jedním člověkem, který odtamtud přišel. Sám hrabě Valdštejn tam pracuje, a to je opatrný kavalír, který hned tak na něco nenaletí.“ Steinfels k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Petře, nebuď bláhový! Kdo dovede tak snadno měnit obyčejné barvy ve zlato, jako ty, ten se po něm nepotřebuje pachtit někde pod zemí. A jestli našel zlato Valdštejn, neznamená to ještě, že bys ho musel najít také ty.“ „To si ještě povíme,“ broukl malíř, střásaje netrpělivě přítelovu ruku ze svého ramene.
II Dalo to hodně práce a shánění, než si Brandl opatřil peníze potřebné k zakoupení těžařských podílů. Náhodou byl volný jeden důl, nazvaný po Panně Marii Vítězné. Ležel na horním konci kocourského couku a pražský arcibiskup, který v něm nechával kutat po léta, se ho už nabažil. „Ale vynáší ten důl něco?“ ptal se Brandl hofmistra Printze při návštěvě Jílového. To, co viděl kolem města, jej příliš nenadchlo a bylo potřebí velké důvěřivosti, aby jeho prvotní zápal neochladl. Té však měl Brandl dost, a proto nebyl zklamán, když mu ukázali bělavou křemenitou žilovinu, v níž jen sem tam se zableskl zlatý poprašek. Viděl také v puchýrně kusy, které zvedl s nadšením, jak byly posety zlatými skvrnami, ale mistr dohlížející na stoupování a plavení rudy mu řekl, že to žluté není zlato, nýbrž kyz, ovšem zlatonosný, jen se musí z něho v huti oddělit zlato od železa, a to dá trochu práce. Hofmistr Printz zvedl na jeho otázku obočí až k paruce. „Jak by nevynášel?“ odvětil pohoršeně. Dal si přinést tlustou knihu horní správy a chvilku v ní listoval. „Důl Sancta Maria de Victoria, tu to máme,“ řekl sytým nosovým hlasem. „Loni odvedl zlata za 2449 zlatých, předloni za 7116 zlatých a rok předtím za 4322 zlatých.“ Obrátil list, ale zase jej chvatně vrátil na předchozí stránku. Malíř nemusí vědět, že byla také léta, kdy tento důl zasvěcený bělohorské Madoně dal zlata jen za 113, ba dokonce za pouhých 55 zlatých! Brandl se dychtivě nahnul nad šedým papírem velikého formátu. Čísla zde byla zaznamenána tak, jak je Printz udal, a nad nimi spatřil zápis, nad nímž se mu zatajil dech. Okrouhlá částka 27000 zlatých byla napsána hned nahoře na listě, na první řádce. Nezkušený malíř nevěděl, že je to přenos z
předchozí strany a že to znamená úhrnný výnos za šest let, a hofmistr se chránil mu to vysvětlit. Ostatně pravda by nebyla tak zlá, znamenalo to přes čtyři tisíce zlatých za rok. V tu chvíli Brandla nenapadlo, že zlato žádá zase zlato, že ty číslice, které viděl, značí jen hrubý zisk, cenu všeho zlata, které se z dolu vyneslo na světlo boží a ze žiloviny vydobylo, o nákladech na práci tu nestálo nic, to byla starost kverčoftu. Vrátil se do Prahy s neztenčeným zápalem pro kutání v Jílovém a dovedl jím nakazit i jiné lidi. Jen málo z jeho přátel mu půjčovalo peníze pouze z příchylnosti k jeho osobě, většina jich sdílela jeho naděje a očekávala, že brzo poveze své podíly z Jílového na voze, jehož nápravy se budou lámat pod tíží ušlechtilého kovu. Peněz bylo zapotřebí hodně. Když byl Brandl v Jílovém u hofmistra Printze, dozvěděl se, že musí zakoupit všechny těžařské podíly či kuksy z dolu Panny Marie Vítězné, chce-li na něm úspěšně pracovat. Všech podílů bylo sto dvacet osm, a když se ptal malíř po ceně, řekl mu Printz, že jeden podíl stojí třicet zlatých. Brandl rychle počítal zpaměti a hlava se mu zatočila. Musí sehnat na čtyři tisíce zlatých, aby vůbec mohl zahájit práci! Printz ho pozoroval s úsměvem. Dal si přinést z horního úřadu jinou knihu, kde byly zaznamenány převody kuksů. „Vždyť je to levné, jen se podívejte!“ vybízel malíře. A ukázal mu zápis schůze jílovské městské rady, která se usnesla, „aby se ty dva kuksy kverčoftu dvořákovského, dolu svatého Michala, panu Janu von Menhardovi za 100 zlatých peněz a 4 vědra starého po 14 zlatých a 2 vědra mladého po 6 zlatých vína prodaly.“ „Pan Menhard to měl víc než dvakrát tak drahé,“ podotkl hofmistr Printz a Brandl se cítil spokojenější. Jakmile sehnal peníze, pustil se do práce. Nevadilo mu, že ji zahajuje na „nešťastné“ datum třináctého února. Kraj ležel pod sněhem a jen z vršku svaté Anny, který se mírně zvedal nedaleko dolu, svál vítr bílý příkrov a uvolnil cestu ke kapličce. Hofmistr Printz Brandla provázel, aby ho uvedl v jeho nové vlastnictví. Důl nebyl daleko od města, ležel od něho na polední stranu sotva čtvrt hodiny cesty, ale hlubokým sněhem se šlo špatně. Pod vrchem svaté Anny opustili vozovou cestu a brodili se závějemi po pěšině, která se vinula mezi nes četnými dolíky a hromádkami vykopané země. Hofmistr mávl rukou kolem sebe. „Samé zbytky starých rýžovišť, říká se tu také dodnes V rejžích.“ Brandl se díval se zájmem na bílé kupky pokryté sněhem. Připomínaly hroby opuštěného hřbitova, ale malíř měl na mysli jen zlato, které v nich staří havíři jistě zanechali, protože ho ještě nedovedli dobře oddělit od hlušiny. Řekl to také hofmistrovi, ale zkušený muž se usmál. „Jste na omylu, jestli myslíte, že tam ještě něco je,“ poznamenal. „Naši předchůdci dovedli právě tolik, co my. Vždyť už v roce 1536 navrhoval augsburský hutník Schultz amalgamaci (vylučování zlata z horniny rozpuštěním ve rtuti) zlata, jakou užíváme dnes pro šlich (nejbohatší zlatonosný písek, získaný posledním propráním zlatonosné horniny). A ty staré haldy hlušiny byly už ostatně víckrát probrány a znovu zpracovány. Každý těžař měl tutéž myšlenku jako vy. Naposledy před vámi dal všechny tyhle opuštěné hromady žiloviny znovu přezkoušet arcibiskup. Ale vyneslo mu to jen lot (asi 16 gramů) zlata týdně a práce se nevyplácela, tak toho zase nechal. Vedl Brandla neschůdnou stezkou, kde zapadali v závějích až nad kolena, do mělké úžlabiny. Ve svahu mírného úbočí zel nepravidelný černý otvor připomínající jeskyni. Vytékal z něho líný potůček, jehož voda rozpustila sníh kolem otvoru. „To je vaše dědičná štola (vodorovná chodba ražená v dole),“ upozorňoval hofmistr. „Tu musíte udržovat v dobrém stavu po celou dobu těžby, jinak vám voda zatopí důl.“ Brandl si prohlížel temný vchod do skály s novým zájmem. Stal se v jeho očích tajemnou bránou k pokladům, ale Printz mu způsobil opět zklamání. „Původně sledovala tahle štola zlatonosnou žílu, ale ta potom zmizela a hledala se novými překopy, hloubeními a komíny,“ vykládal. „Uvidíte to ostatně, až sestoupíte do šachty.“ „Nepůjdeme štolou?“ tázal se Brandl udiveně. „Nebylo by to pohodlné, je v ní dost vody,“ odvětil hofmistr a začal pomalu vystupovat po úbočí vzhůru. Asi sto kroků nad štolou se zvedala dřevěná krychlová stavba s jehlancovou střechou, kryt ústí šachty dolu Panny Marie Vítězné. Ozývalo se z ní jednotvárné skřípání, které bylo slyšet až dolů ke štole. Ještě než došli nahoru, poznal Brandl, že zvuk pochází od velikého kola, jímž otáčel pár koní chodících do kruhu jako u žentouru.
Před budovou šachty stálo šest havířů v kytlích, udržovací mužstvo, které nechal arcibiskup na dole, aby ho voda nezničila. Jeden z mužů pokročil příchozím vstříc a v Brandlovi se při pohledu na jeho rázovitou starou tvář, rozrytou hlubokými vráskami a orámovanou stříbrným vousem, probudil na okamžik malíř. „Hlava proroka ze Starého zákona,“ napadlo ho a umínil si, že si havíře později naskicuje. „To je důlní mistr Šimon Petráš. A zde vám přivádím vašeho nového pána, Petra Jana Brandla, mistra malířského cechu z Prahy,“ představoval Printz muže navzájem. Havíři provolali Brandlovi zdař bůh a malíř stiskl tvrdou ruku starého důlního mistra. „Doufám, že spolu najdeme hodně zlata,“ řekl přívětivě a staroch se usmál. Nový pán se mu zalíbil na první pohled. Vycítil v něm muže z lidu, který se nebude stydět sám se chopit dláta a kladiva a rvát se s hluchou skálou. Přál mu ze srdce, aby našel zlata hodně, ačkoliv sám by na tom nic nezískal. Neměl mnoho naděje, že se novému majiteli, bude dařit dobře, důl Panny Marie Vítězné byl rozmarný a žíla v něm mizela a zase se objevovala, jak ji napadlo. Ale chránil se to Brandlovi říci a otřásat jeho důvěrou. Potom se hofmistr s Brandlem rozloučil, slézání do tmavého a vlhkého dolu ho nevábilo. Šimon přinesl Brandlovi olejový kahan, kytli a starý plstěný klobouk. „Musíte si to vzít, milostivý pane,“ řekl malíři, který se díval štítivě na hlínou umazanou halenu z režného plátna. „Dole teče ze všech stropů, za chvilku by vás to promočilo!“ „Ale nechám si aspoň svůj baret,“ namítl malíř, jemuž se nechtělo vsadit si na hlavu ošumělý, propocený klobouk. „Jen si ho vezměte, milostpane,“ naléhal mistr. „Váš baret je měkký, neuchrání vám hlavu, až narazíte na kámen. Stropy jsou nízké, tady pod zemí neděláme chodby jako v zámku, odlámeme jen tolik kamene, kolik je zapotřebí, aby člověk prošel.“ Brand se již nezdráhal, a když se oblékl, pustil se dychtivě za důlním mistrem po žebříku dolů. Chvěl se potlačovanou touhou spatřit svoje zlato a byl by sestoupil do šachty třeba nahý, kdyby to bylo potřebí. Žebřík byl vlhký a kluzký, Brandl se těžko držel příček, jak mu Šimon důtklivě radil. Divil se starému muži, který přes svůj značný věk lezl obratně jako mladík a svítil si přitom kahanem zavěšeným na palci. Brandl držel kahan celou rukou ve stále obavě, aby mu průvan nezhasil mihotavý plamínek a neponechal ho ve tmě. Druhá ruka mu klouzala po slizké postranici žebříku a chvílemi musel vynaložit všechnu sílu, aby se nezvrátil dolů, do temné jámy. Konečně stanul na nárazišti (rovné místo vylámané v hornině kolem svislé šachty na každém patře neboli obzoru. Zde se shromažďuje vyrubaná hornina k dopravě na povrch) prvního patra zpocen a udýchán. „To je jen začátek,“ řekl si v duchu. „Později polezu stejně rychle jako Šimon, vždyť je mi teprve dvaačtyřicet.“ Zadíval se nahoru a spatřil nad hlavou bělavý kruh denního světla dopadajícího otvorem jámy. Připadalo mu, že jsou kdovíjak hluboko pod zemí, a podivil se, když mu Šimon řekl, že sestoupili jen o deset sáhů (asi 1,8 m). Skála kolem nich byla vyrubána, takže vznikl volný prostor, veliký jako menší komnata. Napravo i nalevo se černala ústí vodorovných chodeb. Stěny se ve svitu lamp leskly, jak po nich stékala voda, vzduch byl vlhký a syrový. Brandla začal mrazit pot na zádech. Právě se chtěl otázat starého mistra, kde je žíla se zlatem, když Šimon pozvedl kahan nad hlavu a ukázal rukou na silné dřevěné táhlo, které běželo rovnoběžně se žebříkem, pravidelně stoupající a klesající. „To je čep od pumpy, pohánějí ho koně,“ vysvětloval. „Voda se čerpá šesti pumpami z nejhlubších míst dolu do štoly a odtamtud pak teče sama ven. Každá pumpa je pět sáhů vysoká, vyčerpá vždycky vodu do koryta, z toho ji zvedne zase další pumpa, a tak to jde po stupních nad sebou až ke štole, však to milostpán ještě uvidí.“ „A kde je zlatonosná žíla?“ ptal se Brandl dychtivě. Staroch se usmál. „Na tomhle patře už ruda dávno není, jdeme za ní do hloubky.“ jsme už padesát sáhů pod zemí. Ukážu milostpánovi, co jsme zatím našli.“ Brandl se ještě rozhlédl po pochmurně šedavých stěnách prázdné skály a následoval havíře. Další patro tvořilo úroveň dědičné štoly a Šimon Brandla upozornil, že tudy lze v případě nouze vyjít z dolu štolou ven. „Kdyby, nedej bůh, vypukl v dole oheň,“ dodal. „Ale před vodou se tudy ujít nedá, ta se žene nejdříve štolou ven, a teprve když ji celou naplní, zaplaví jámu.“ „A stane se to často?“ tázal se malíř, který se při klidných slovech starého havíře zachvěl. Stáli právě na prkně přehozeném přes náraziště štoly, pod nímž tiše šuměl vodní proud, odrážející třaslavě žluté plamínky kahanů.
Simon se zbožně pokřižoval. „Líp o tom nemluvit, milostpane,“ řekl pověrčivě. „Voda je největší nepřítel havíře, a zvláště tady. Vždycky, když se lidé po svízelné práci dostali na bohatý couk a děkovali bohu, že teď budou mít ovoce za svoji dřinu, přihnala se voda a zaplavila jim celé dílo. To bylo už. za císaře Karla blahé paměti, když ještě těžil staroměstský měšťan pan Rotlev na šlojířském couku, potom v roce 1496, když u Poděbrad havíře stínali, to byla povodeň po celých Čechách a tady to zatopilo důl Radlík i jiná díla, a mnohokrát jindy, člověk to ani všechno v hlavě nemůže nosit.“ Starý havíř se na chvíli odmlčel. „A těch peněz co to pak stálo, dostat zase zatopená díla na sucho! Za Ferdinanda I. už se podařilo dostat vodu hezky ven, když přišla válka s Turkem, všechny koně od čerpacích strojů vzali a voda měla zase zvůli. To bylo v roce 1566. A hrabata z Oettingenů pak v té vodě utopili na čtyřicet tisíc tolarů, a nedostali ji pořádně ani z radlického dolu. Dvanáct let na tom dali dělat, a pak toho nechali.“ Brandlovi se stáhlo úzkostí hrdlo. Čtyřicet tisíc tolarů, to bylo velké jmění, a zvlášť tehdy, před sto lety, kdy měly peníze větší cenu. V jeho mysli se začala rýsovat nejasná obava, že i jeho by mohlo něco takového potkat. Zapudil ji násilím a vyzval mistra, aby jej vedl k žíle. Museli sestoupit až na poslední patro a světlý otvor šachty se přitom zúžil nad jejich hlavami v kroužek velikosti halíře. Zde čekalo Brandla první velké zklamání. Přes zkušenost z puchýrny si ještě představoval, že uvidí zlatý pruh ve skále, silný nejméně jako ruka, a místo toho mu Šimon ukázal bělavé, sotva prst široké žilky světlého křemene, které se jen místy klikatily v temné hornině. Byly krátké a rychle se zužovaly, až zanikly v okolní skále. Ať se Brandl namáhal jak chtěl, neviděl v nich ani zrníčko zlata, ani nejmenší žlutý prášek. „Snad žíla brzy zesílí a dostane přímrak (odžilky zesilující hlavní žílu. Byly zpravidla silně zlatonosné), pak bude zlata dost, milostpane,“ těšil ho havíř, jemuž bylo Brandla líto. „Pokud pracujeme v téhle skále, je nám.dobře, je to břidla a láme se snadno. Ale nedej Bůh, abychom narazili na celinu (celistvý kámen, který se špatně lámal). Pak se musí skála pálit ohněm, aby zkřehla, a ještě je tak tvrdá, že šest mužů pošine čelbu (skalní stěna uzavírající raženou chodbu) za den sotva o čtvrt sáhu. To se potom zlato spíš zakopává, než aby se dobývalo.“ A vysvětlil Brandlovi, že celinu tvoří v jílovských dolech šedozelená skála tvrdá jako sklo (jde o porfyr, který kolem Jílového a Radlíku na mnoha místech vystupuje na povrch), na níž se dláto rychle otupí. „A co kdyby se odstřílela?“ navrhoval Brandl. Staroch svraštil čelo a mávl pohrdavě rukou. „Dělá se to, dělá, ale nic po tom není,“ řekl odmítavě. Brandl za ním vystupoval po žebřících mlčky a zamyšleně. Uvědomoval si, že ho čeká tuhá práce a různé překážky, ale to ho ani v nejmenším nezastrašilo. Touha vyrvat zemi její poklady, které tak dobře před lidmi skryla, v něm ještě vzrostla. „Přijednejte havířů, kolik bude k práci potřebí. Zítra hned zrána začneme!“ loučil se s důlním mistrem. „S pomocí boží a Panny Marie,“ odvětil zbožný horník a pokřižoval se.
III Hazardním hráčům často popřeje štěstí zpočátku malou výhru, aby je později připravilo o mnohem více. Něco podobného potkalo i Brandla v jeho zlatém dole. Hned druhý den po zahájení práce uhodili havíři na malou kapsu naplněnou zlatem a vysekali z ní handštán prorostlý drahocenným kovem tak, že vypadal jako jediná zlatá hrouda. Zkušený Šimon Petráš jej odhadl na sto dvacet dukátů a blahopřál Brandlovi upřímně k jeho štěstí. Havíři nyní pracovali s novou chutí, ale hned následující den lámali už zase jen jalový kámen. Když koncem týdne odvezl Šimon křemennou žilovinu, posbíranou takřka jen po hrstích, do puchýrny, vytáhli z celé hyle (staročeská míra, měla 16 centnýřů, to je asi 900 kg) kamene sotva kvintlík (byl čtvrtina lotu, to je něco přes 4 gramy) zlata. Byl to velmi hubený výtěžek a ty, které přišly po něm, byly jen o málo vydatnější. Zato začal důl hltat peníze jako nenasytný netvor. Výdřeva byla zpuchřelá a sledná střída (vodorovná chodba, která přímo sleduje rudnou žílu nebo její domnělé místo, jde kolmo na překopy.) se musela hodně vyztužovat, hornina tu byla zvětralá. Brandl byl nucen nakoupit nové
dříví z velkostatku pražského arcibiskupa za celých dvě stě zlatých. Zůstal dlužen, ale dali mu dřevo přesto ochotně. „Nevadí,“ řekl přívětivě správce, „mistr si to může odmalovat.“ Brandl se kysele ušklíbl. Kdyby byl chtěl malovat, nepotřeboval by dříví. „Nic si z toho nedělejte, milostpane,“ těšil ho Šimon, když před ním huboval na drahé dříví. „Lepší je hodně dřevit, a pracovat přitom v měkké skále, než se dřít na celině, která sice dříví nepotřebuje, ale zato udělá z havíře šneka.“ Brandl to uznal a pracoval s nezlomnou vírou dále. Dřel se s lidmi jako poslední z nich a brzy mu ztvrdla kůže na dlaních od dláta a kladiva na roh. Čím chudší byla skála, tím silněji cítil touhu prorazit dál, mít už všechna ta prokletá jalová místa za zády a padnout na žílu, která se potáhne na sta sáhů daleko, přeplněna zlatem. Když měsíce míjely a Brandl ve své snaze nepovoloval, začali žasnout i ti malířovi přátelé, kteří brali jeho nápad se zlatým dolem jako chvilkové a rychle přecházející poblouznění. Jezdil do Prahy jen v neděli a ještě k tomu nerad, nejraději by byl i v ten den pracoval, ale cechovní pořádky to přísně zakazovaly. „Pověz mi, Petře,“ řekl mu jednou Steinfels v upřímném úžasu, „co tě to vlastně posedlo? Nikdy jsi nebyl mamonář a žádný z nás nedovedl utrácet peníze s tak lehkým srdcem jako ty.“ „Být svým vlastním pánem, samostatným, bohatým,“ odsekával Brandl zamyšleně slova, „nezáviset na nikom a malovat si, co člověk sám chce, anebo nemalovat třeba celý boží rok.“ „Žvást!“ ušklíbil se Steinfels. „Jako by sis nikdy nemaloval, jak se ti líbilo. A co ten kolínský obraz?“ Brandl se potěšeně usmál. Na kolínský obraz Umučení svatého Bartoloměje rád vzpomínal. Ani ne tak proto, že to bylo jeho první plátno, které maloval jako dvacetiletý hoch, jako spíš pro podařený žertík, jaký si tehdy dovolil s kolínskými konšely. Dali mu za obraz žebráckou mzdu třicet zlatých a on je za to zvěčnil v podobách katanů, kteří dřou ze svatého Bartoloměje řemeny. Měli tenkrát po celém kraji tolik ostudy, že by ji ani za tři sta zlatých nepořídil. Brzy Brandl přestal do Prahy jezdit vůbec. Jeho podílníci pozbývali trpělivosti a hlásili se o své peníze. Jakýsi starý hejtman na odpočinku, který si koupil čtvrtinu všech podílů, sháněl se po zisku. Když mu Brandl řekl, že dosud žádný není, vyhrožoval, že ho připíchne na zeď jako chrousta. Chtěl své peníze zpátky a Brandl mu musel dát dlužní úpis. Získal tak hejtmanovy kuksy, ale věděl dobře, že zatím mají jen cenu papíru potištěného pestrým obrázkem. Země byla stále hluchá a zlato nevydala, zato dluhy se hromadily utěšeně. Havířům však musel zaplatit, vem kde vem, a tak nezbylo nic jiného než jít si vypůjčit do Prahy k lichvářům. V této peněžní tísni neunikl Brandl stálým svodům jílovského faráře, aby vymaloval nějaký důstojný obraz pro městský chrám svatého Vojtěcha. Tak vznikla Panna Maria Bolestná, která visí v jílovském kostele dodnes. Brandl ji doslova namazal v rekordním čase a styděl se obraz vůbec podepsat. Když si však prohlédl ostatní obrazovou výzdobu kostela, řekl si, že jeho dílo není o nic horší. Ačkoliv mu to vyneslo nějaké peníze, vyhýbal se ale od té doby minoritskému klášteru, který spravoval jílovskou faru, jako čert kříži. Ani město samé, poprvé poničené husity a podruhé třicetiletou válkou a jen zvolna se sbírající, ačkoliv v okolních dolech pracovalo už na tři tisíce lidí, jej nikterak nelákalo. Bydlel tam sice, ale když měl chvíli volnou, potuloval se po kraji a díval se na Jílové nejraději zdálky. Pletl si při tom čtverhrannou věž radnice s věží kostelní a zlobilo ho to. Byly si na dálku velmi podobné a měly i stejnou měděnou báň korunovanou císařským orlem, který nesl v zlatém štítě na prsou český znak. Jen jeden dům v Jílovém upoutal Brandlovu pozornost trvaleji. Stál na náměstí šikmo proti kostelu a nazývali ho Mince. Řekli Brandlovi, že je to nejstarší dům v celém městě, který jediný přečkal spolu s kostelem a radniční věží zkázu města husity v roce 1422, a že zde sídlíval úředník, podřízený nejvyššímu královskému mincmistrovi, jenž měl za úkol skupovat od kverčoftů zlato pro královskou komoru. To však Brandla nezajímalo, měl k ponurému, masivnímu domu tlustých zdí jiný vztah. Dozvěděl se totiž, že patřil před sto třiceti lety císařskému alchymistovi Eduardu Kelleymu, a to malíře podivuhodně zaujalo. Postával někdy v myšlenkách před domem, hlavně zvečera, kdy si byl jist, že ho nikdo ze sousedního kláštera nespatří a nepoštve na něho faráře; bodrý duchovní číhal na Brandla jako pavouk na mouchu, protože chtěl přítomnosti tak slavného umělce využít ke cti a okrase místního chrámu. Divná věc, že Kelley, který o sobě tvrdil, že dovede vyrábět zlato, se zakoupil právě v Jílovém, v středisku dolů, dumal často Brandl. Ale ať se namáhal, jak chtěl, nepodařilo se mu vypátrat, že by byl Kelley přímo vlastnil některý důl v okolí. Zato se dočetl v
obecních zápisech mnoho stesků na tohoto prohnaného „Engelendra“, který kromě domu Mince vlastnil i pivovar, mlýn, dvůr Fumberk, dvanáct jiných domů a tvrz Hrádek za městem a utiskoval tyransky pokojné měšťany. Krčmám se Brandl v Jílovém vyhýbal. Nezvyklá práce ho namáhala tak, že večer toužil jen po spánku a usínal, sotva ulehl. Nedělní večery trávil zpravidla u svého důlního mistra Šimona Petráše. Staroch byl živou kronikou jílovských dolů a znal všechny pověsti, které se připínaly ke zdejšímu zlatu, nazpaměť. Jeho předkové byli havíři snad již od prvních dob, kdy se začalo v jílovských horách kutat, a Šimon je měl zapsány v rodinné bibli až do desátého kolena dozadu, do doby, kdy se císař Zikmund pokoušel jílovské báně, zpustošené husity, znovu pozdvihnout. Žádný z Petrášů nežil dlouho, havíři umírají mladí, a Šimon, jemuž táhl již šestý křížek, patřil mezi několik málo výjimek z řady deseti generací. Bydlel se svou rodinou ve starém domku za městem, na rozcestí k vršku svaté Anny. Domek s ním obýval jeho syn se ženou a s dětmi, havíř Jan, který také pracoval na dole Panny Marie Vítězné. Měl pět dětí, samé kluky, od sedmi do třinácti let. Tvrdili o sobě, že budou havíři jako otec a dědeček, kdykoliv se jich Brandl ptal, co budou dělat, až vyrostou. Podmračeného malíře měli hoši rádi, maloval jim obrázky, když byl v dobré náladě, což bývalo ovšem zřídka. Zato ale dědeček vyprávěl vždycky zajímavé věci, kdykoliv pán z Prahy přišel na besedu. Janova žena byla mírná a mlčenlivá, předčasně zestárlá starostmi o četnou rodinu. Brandl ji vídával někdy i na dole, kam přinášela tchánovi a muži oběd. Šimon ji nikdy nepustil pod zem, vždy musel Jan vyfárat nahoru a košík s jídlem od ní převzít. „Ženská do dolu nepatří, nese tam smůlu,“ tvrdil staroch, ačkoliv se mu Brandl smál. Zjistil brzy, jaký jsou havíři pověrčivý nárůdek, staří i mladí. Jednou i jeho samotného Šimon ostře zakřikl, když si začal při práci pohvizdovat nějaký popěvek. „Přivoláte důlního skřítka, ten nemá zpěv a pískání rád,“ mrzel se a dal si od Brandla slíbit, že už to víckrát neudělá. Podivné bylo, že lehkomyslný malíř, který zrušil už tolik slibů daných matce, ženě a přátelům, tento slib zachovával. Jednou se Brandl Šimona ptal, kde je důl v Chvoji. Utkvělo mu v hlavě jméno báječného dolu, jak o něm četl v Hájkově kronice. Mistr znal pověst o zlatě, které prý v Chvoji našel kníže Vladislav II., měl ostatně Hájkovu kroniku také, a dovedl dokonce udat zpaměti stránky, na nichž se o jílovských dolech psalo. „Kde je chvojský důl, to nikdo pořádně neví,“ odpověděl Brendlovi na jeho otázku. „Jedni tvrdí, že tamhle,“ mávl rukou na sever, směrem k městu, „a dokonce tomu místu tak říkají, ale já myslím, že si to pletou s Rotlevkou, šachtou, kde staroměstský měšťan Rotlev vytěžil za císaře Karla tolik zlata. Jiní zas říkají, že je Chvoj mnohem dál na sever, až nad radlickým rybníčkem. Nahledala se toho dolu už síla lidí,“ dodal s úsměvem. „A proč?“ divil se malíř. „Vždyť kníže Vladislav ho už jistě důkladně vyprázdnil.“ „Povídá se, že prý je tam schován městský a kostelní poklad, který jílovští ukryli, když se blížili husité. Ale jsou také lidé, kteří tvrdí, že je ten poklad schován v kapli Božího těla.“ „To není moc chytré,“ podotkl Brandl pohrdavě. „Přece by si ten poklad po válce zase vyzvedli, ne?“ Simon potřásl hlavou. „Není to tak jisté milostpane,“ řekl rozvážně. „Tehdy se válčilo léta a celá města se vylidnila, jejich obyvatelé přišli o život nebo se rozprchli tak, že se už víc nevrátili. Kdoví, jestli ti, kdo věděli, kam byl poklad schován, a kterých bylo jistě jen málo, právě nezahynuli do posledního?“ Nasadil tím Brandlovi do hlavy novou myšlenku. Několik dalších neděl bloudil potom malíř kolem míst, která mu Šimon označil. Vlezl do každého otvoru, kterých tu bylo na tucty, poněvadž celé okolí města bylo rozryto štolami, brodil se po kolena v bahně a při světle svíčky hledal poklad v sesutých chodbách. Zpravidla se nedostal daleko, už po několika krocích narazil na zřícené balvany uzavírající další cestu. Někdy se hmoždil do úpadu s jejich odstraňováním, jindy zase div nezahynul pod náhlým přívalem štěrku a hlíny, který se na něj zřítil z rozpadlého stropu, a nikdy nic nenašel. Jednou pátral Brandl blízko města nad potokem, v mělkém dolíku, který dělal dojem zasypané staré šachty. Narazil špičkou hole na něco tvrdého a běžel bláznivě do svého dolu pro krumpáč, který si schoval pod plášť, aby ho lidé nepomluvili, že pracuje i v neděli, a ještě k tomu na cizím. Odkopával pozorně zem a zanedlouho se dostal na okrouhlou hliněnou nádobu ozdobenou vytlačeným ornamentem. Kolem ní byl narovnán do kruhu křemen s
drobounkými žilkami zlata a nedaleko ležela železná hlavice krumpáče, který se nápadně podobal tvarem jeho vlastnímu nástroji. Byla prožrána rezem a téměř se mu rozpadla v ruce. Místo pokladu vykopal hrob předvěkého havíře a nález jej podivně dojal. Prach ze spáleného těla sice už z nádoby dávno zmizel, ale Brandl viděl před sebou ve své umělecké představivosti živého člověka, pohana z doby některého Boleslava, jak láme ze skály zlatonosný křemen. „Osm set let a snad ještě víc tu už lidé hledají zlato,“ řekl si tiše, „kolik toho mohlo zbýt na nás?“ Potom se vzdal dalšího hledání chvojenské šachty a vypravil se jedné neděle se Šimonem do kaple Božího těla. Stála asi pět set kroků od krajních domů města směrem na západ a byla prastará, ještě z doby románské. O jejím původu nikdo nic nevěděl, jen pověst se držela mezi Jílovskými velmi houževnatě, že kdysi bylo jejich město tak veliké, že kaple stála uprostřed něho na náměstí. U zdi kaple se krčilo několik opuštěných hrobů a Šimon upozornil Brandla, že jsou pokryty štěrkem z nějaké staré haldy. „Kolem dokola není nic než takový štěrk, kámen, který staří vyrubali a odhodili. Kdyby chtěli dát na hroby hlínu, museli by ji přivézt zdaleka,“ vykládal. Díval se shovívavě na Brandla, když začal v liduprázdném kostelíku oklepávat zdi. Zněly plně a podobný zvuk se ozval, i když malíř proklepával dlaždice. Jen jedno místo před oltářem, u lavic pro ženy, se zdálo mít dutější zvuk, ale Šimon tvrdil, že je tam nepochybně kostelní krypta, a Brandl to neochotně připustil. „Mají prý tu být někde za oltářem zasypané schody,“ rozpomínal se stařec a Brandl se dychtivě vrhl na novou stopu. Zklamala jej i ta, po schodech nebylo ani památky. Vyšel ven a ještě jednou neveliký kostelík obešel. Zeď u presbytáře upoutala jeho pozornost. Vypadala jinak na jižní straně než na severní. Brandl ji prohlížel zrakem zvyklým na měření vzdáleností a usoudil, že je na jižní straně skoro o dvě stopy silnější než na severní. „Tady poklad zazdili!“ vykřikl vzrušeně a začal bušit na bílé zdivo. Šimon vrtěl nedůvěřivě hlavou. „Sotva asi měli čas zabývat se zedničinou, když jim husité házeli ohnivé věnce na střechy,“ bručel. „A jak by se sem také dostali, když bylo město obleženo a oni se bránili ve farním kostele?“ „Mohli to sem ukrýt, hned jak se dověděli, že se vojsko blíží,“ tvrdil přesvědčivě malíř. „To asi sotva, tatík Žižka uměl překvapovat a jistě jim nedal předem zprávu,“ pochyboval staroch. Přesto však se dal rozčileným Brandlem přemluvit a klusal domů pro železné pruty s ostrým hrotem. Vráželi je potom do zdi z obou stran, jakmile se setmělo a nikdo nemohl jejich podivné dílo pozorovat. Ale ani na jediném místě nevniklo ostré železo do prázdna, všude se setkávalo s týmž odporem zdiva několik loktů silného. Zklamán zanechal Brandl práce, když už stál měsíc vysoko na nebi. „Nezbývá nám než najít zlato v našem dole,“ podotkl k Šimonovi, když se vraceli domů. „Zdař bůh!“ odvětil havíř starým hornickým pozdravem.
IV Měsíce míjely. Brandl byl už v Jílovém rok a čtvrt, a důl Panny Marie Vítězné nevynášel ani tolik, aby byli havíři jisti, že dostanou každou sobotu svou mzdu. Tehdy pojal Brandl smělý plán a přemluvil starého důlního mistra do té míry, že s ním po delším zdráhání projevil souhlas. Umínil si, že se prokopají pod zemí do šlojířské žíly, ze které kdysi Rotlev těžil tolik zlata, dokud ho z ní voda nevyhnala. Na první pohled to vypadalo zcela beznadějně ze dvou důvodů, které Šimon malíři hned řekl, ale Brandl mu uměl na oba odpovědět. „Je to odtud příliš daleko,“ tvrdil starý havíř. „Podle povrchové čáry, kde je vidět červenavou horninu šlojířského pásma, bychom museli razit překop dobrých pět set sáhů na západ, aby se nafáral Šlojíř.“ „A to je právě omyl,“ zvolal Brandl. „Půjdeme z nejhlubšího patra a překop bude mnohem kratší, protože šlojířské pásmo je šikmé a upadá skoro o polovinu pravého úhlu směrem na východ. Jde nám tedy naproti, a jak jsem to propočítal, bude překop sotva delší než dvě stě sáhů!“ Šimon uznal, že je to správná odpověď, a okamžik mlčel, ale
pak se vytasil s novou námitkou. „Jenže šlojířské dílo je zatopeno a dostaneme se do vody!“ „Nedostaneme,“ tvrdil přesvědčivě malíř. „Podívejte se, Šimone. My jsme padesát sáhů hluboko a poženeme překop vodorovně na západ. Nad námi ale povrch stoupá, a právě směrem k bývalé Rotlevce. Odhaduji to celkem asi na třicet sáhů od naší šachty k Rotlevově a vezmeme-li v úvahu poloviční vzdálenost, kam se asi s naším překopem dostaneme, než narazíme na šlojířskou žílu, dělá to pořád nějakých patnáct sáhů.“ Maloval přitom chvatně uhlem na kus papíru. „Připočtěte k tomu našich padesát sáhů a máte pětašedesát sáhů, hloubku, kam stan jistě nepronikli a tím pádem se tam také nedostala voda. Vody se tedy nehojím!“ Šimon prohlížel výkres a přikyvoval. „Nikdo pořádně neví, kam až se dostali staří před námi,“ podotkl zamyšleně. To však byla jeho poslední námitka a Brandl jej už snadno přemluvil. Hned nato opustili dosavadní směr a začali kopat chodbu právě kolmo k němu. Brandl pracoval s ostatními s novou chutí. Rval skálu a každý úder špičáku mu připadal jako nový krok kupředu v cestě za pokladem. Rotlev, který z jílovských dolů tak báječně zbohatl, býval od počátku častým předmětem jeho besed se Šimonem. Staroch mu ukázal v Hájkově kronice záznam, že v roce 1363 vynesl jen dvaatřicátý díl z dolu Šlojíř za jediné čtvrtletí padesát tisíc dukátů. Počítali, kolik to muselo činit pro celý důl, a hlava se jim nad tím bohatstvím zatočila. Přes sto centnýřů zlata to bylo. Sám starý Šimon pojal k Hájkovu záznamu nedůvěru. „Snad se spletl o nulu,“ nadhodil. „Nemohl se splést o nulu, vždyť to vypisuje římskými číslicemi!“ odsekl nakvašeně Brandl. Úžasné bohatství Rotlevova dolu mu nešlo z hlavy. I pověst sama, jak Dotlev na zlatou žílu přišel, jej mocně zaujala, připadala mu tak podobná jeho vlastnímu osudu. V Jílovém ji znal kdekdo, každé malé dítě. Jak Rotlev kopal po léta nadarmo a všechen svůj veliký majetek v tom utratil. Pak už nebylo kde vzít peněz a půjčit nechtěl nikdo. Tehdy sebral svatební závoj své ženy, zastavil jej a nakoupil lůj, který uložil ve štole, kde právě kopali. A jednoho rána přišel a spatřil hejno myší, které tuk požíraly. Pln hněvu hodil po nich želízkem se slovy: „Chcete mě připravit i o to poslední?“ Želízko se přitom zabodlo ostrým koncem do štěrbiny ve skále. Chtěl ho vytrhnout, táhl vší silou, a v poslední chvíli uskočil před balvanem, který přitom vyrval ze skály. V otvoru se zaleskla mocná zlatá žíla, a ta potom po léta nezmizela. Rotlev ji pojmenoval Šlojíř podle závoje své ženy, který se stal jeho poslední záchranou (To je jeden výklad jména Šlojíř, ale existují i názory jiné. Může jít o pouhou zkomoleninu slova sloj, není také vyloučeno, že jde o pozměněné osobní jméno anebo o výraz značící určitou havířskou funkci. Správný výklad asi nikdy nebude podán. neboť všechny horní záznamy z předhusitské doby byly zničeny.). „Proč by se zázrak nemohl opakovat znovu?“ myslel si Brandl a sháněl zoufale peníze, kde jen se dalo, aby nemusel zastavit práci. Dluhy už ani nepočítal. Jeho jedinou myšlenkou bylo kopat, neustále kopat, hnát se kupředu k oné pohádkové žíle dávného pražského měšťana. Sám opatrný Šimon připouštěl, že v Rotlevově dole může být zlata ještě dost, majitelé jej neopustili sami, vyhnala je z něho voda, dřív než mohli zlatý kov vybrat. A dostanou-li se oni šťastně pod zatopenou část na netknutou žílu, může se karta rázem obrátit, zlata bude nadbytek a dluhy se zaplatí jednou rukou. Každý den Brandl úzkostlivě počítal, o kolik se dostali kupředu. Chtěl razit jen nízký a úzký překop, aby šli rychleji, a pohádal se o to se Šimonem. „To nejde, nebude tam dost vzduchu, důl se přece musí větrat,“ vykládal starý zkušený muž. „Měl byste vlastně hnát dva rovnoběžné překopy současně a spojovat je v určitých vzdálenostech příčnými chodbicemi, aby v díle koloval vzduch.“ „Vy jste se zbláznil!“ lomil rukama Brandl. „Měl bych hnát dva překopy, a nemám peníze ani na jeden!“ Nedal si říci a razil jen úzkou chodbu, tak nízkou, že se musel sám shýbnout, aby mohl projít, ačkoliv byl jen prostřední postavy. Ale když prorazili dvacet sáhů, začal být vzduch u čelby zcela nedýchatelný a Brandl musel s těžkým srdcem povolit. Rozšířili dosavadní chodbu a nadále ji už kopali tak, aby byla vzdušnější. Důlní mistr ustavičně hlídal vodu prosakující ze stropu a stěn nové chodby. Voda, to byl nepřítel, kterého se nikdy za ta dlouhá léta práce pod zemí nepřestával obávat. Celé jílovské podzemí bylo rozryto staletou prací. Staří sice hleděli zaplnit vyrubané podzemní prostory hlušinou, aby nevznikly přirozené nádrže vody, která by se pak mohla
nečekaně provalit do čerstvého díla, ale čert tomu věř. Na něco mohli zapomenout, a mnohdy také museli práci opustit nečekaně, nakvap. A tak dával Šimon několikrát denně měřit vodu, která odtékala z nového položení stružkami po obou stranách chodby do společné jímky v šachtě. Nebylo jí mnoho, pumpy ji snadno zmohly, a starý mistr byl zatím spokojen. Ani při dlouhých podzimních deštích roku 1711 nestoupla voda v jímce na dně šachty natolik, aby museli díla zanechat. To už pracovali půl roku a v poddajné, zbřidličnatělé hornině postupovali dosti rychle. Byli už sto padesát sáhů od šachty; ale po červenavé skále obklopující šlojířskou žílu nebylo ještě ani potuchy.
V Říjnový pondělek začínal kalným a nevlídným jitrem. Šimon odešel na šachtu ještě za tmy, nedalo mu to. V sobotu ráno vyrazil totiž u čelby na levé straně pramínek vody. Byl, pravda, úzký jen jako malík a hned také štěrbinu ucpali a zazdili, ale starému mistrovi to přece jen nedalo spát. Sfáral do dolu v neděli dvakrát a napomínal důtklivě havíře na hlídce, aby dával dobrý pozor, jestli zeď na štěrbině nemokvá. Brandl to bral na lehkou váhu a dal čelbu hnát bezstarostně dál, ale co tomu takový malíř z Prahy rozumí! Ještě nebyl čas do práce a důl byl téměř opuštěn. Jen koně pohánějící čerpací kolo chodili ospale do kruhu, aniž je někdo pobízel. Znali už svou práci nazpaměť a věděli docela přesně, kdy mají právo se zastavit a čekat na obrok a jak dlouho smějí odpočívat. „Co dělá voda?“ ptal se Šimon důlní hlídky, když spolu vyměnili zdař bůh. „V pořádku, nic jsem nezpozoroval,“ zíval mladý havíř, čekající už toužebně, až ho vystřídají, aby se mohl jít domů vyspat. Šimon něco zabručel a slezl dolů. Došel k zazděné štěrbině a starostlivě ohmatával zdivo. Bylo trochu vlhké, ale to mohlo být od malty, která ještě řádně neproschla. V tak dlouhém překopu bez větrání to nebyl ostatně žádný div a staroch si něco zlobně bručel o lidech, kteří nerozumějí havířskému řemeslu, a přece se do něho pletou. Vyfáral zase nahoru a čekal na denní směnu. Za chvíli se rozklinkal zvonek nad šachtou, znamení do práce, a havíři se jeden po druhém trousili. Jan nešel a Šimon se začal zase zlobit. Týden mu začínal špatně, samou mrzutostí. Mužstvo už bylo ustrojeno a seřazeno před jámou s rozžatými kahany, připraveno sfárat, když se pod těžní budovou ozval Janův hlas, bezstarostně prozpěvující: „Již dozněl zvonku hlas, jenž k práci volá nás, buď sbohem milko moje, já vrátím se zas k tobě, nás chrání horstva duch, zdař bůh, zdař bůh, zdař bůh!“ „Na tebe je ten náš zvonek slabý, ty bys potřeboval takhle Zikmunda ze svatovítské věže, aby tě probudil,“ vítal ho mrzutě Šimon. „Ale tatínku, vždyť je pondělek,“ namítl vesele Jan, natahující si rychle kytli. „Pondělek, modrý pondělek,“ durdil se staroch, „ten drží jen ševci. Pořádnému havířovi stačí neděle. Ostatně nejsem žádný tatínek, tady je práce!“ „Dobrá, pane mistře,“ odvětil Jan se strojenou vážností. „Ale dovoluji si zdvořile upozornit, že v sobotu nařizoval pan Brandl, abychom nezačínali bez něho. A poněvadž pan Brandl včera seděl v pivovaře a poněvadž pan starý načínal právě novou várku, zdržel se náš pán i po zavření hospody, takže sotva asi…“ Neměl čas dokončit. Nízká prkenná dvířka se rázně otevřela a vešel Brandl. Byl nevyspalý a zamračený, sotva poděkoval havířům za pozdrav. Pomalu se převlékl, roztržitě vzal od Šimona rozžatý kahan a šel za ním k žebříku. Hlava mu ještě hučela a oči se mu
zavíraly, seděli s panem starým až do rána. Bodrý sládek hostil malíře, který mu slíbil, že vymaluje jeho dcerku Alenku. Teď měl na sebe Brandl zlost, že něco takového slíbil, znal se dobře a věděl, že slib nedodrží. Zde v Jílovém mu kupodivu záleželo na pověsti. Sžil se už s havíři, poznal jejich těžkou dřinu v podzemí, a vážil si jich. Nechtěl, aby o něm jednou říkali, že je lump, který nestojí ve slově. Lidé u čelby pracovali mlčky, svlečeni až po pás. Kamení se sypalo pod údery kladiva bušícího na želízko a dva muži ho téměř nestačili vynášet v putnách na náraziště. „Jde to až moc rychle,“ poznamenal starostlivě Šimon k Brandlovi, který toho dne většinou zamyšleně postával před čelbou a jen chvílemi pomáhal rovnat vyrubanou horninu do chodby. „Měli bychom začít dřevit,“ dodal mistr a malíř přikývl. Už chtěl dát Šimon lidem rozkaz, aby přestali rubat a přinesli dříví, když se ozval Janův radostný výkřik. „Červený kámen, jsme na šlojířské hornině!“ Všichni se kolem něho vzrušeně seskupili. Kámen, veliký jako dvě pěsti, šel z ruky do ruky. Nahoře, u stropu čelby, se táhl klikatý, červenavý pruh, asi tři prsty široký a loket dlouhý. Šimon vzal od Brandla kámen a pozorně si jej prohlížel. „Může to být šlojířská skála, ale také nemusí, je v tom trochu moc vápna,“ prohlásil zamyšleně. Zadíval se k místu, odkud jeho syn kámen odrubal, a svraštil čelo. Nelíbilo se mu, bylo kolem něho příliš mnoho trhlin. „Musíme okamžitě čelbu vyztužit…“ začal, ale neměl čas dokončit. Strop překopu se náhle hrozivě snížil přímo nad jeho hlavu. Brandl ho v poslední chvíli strhl zpět, a pak se ozval temný rachot, ve skalách to hluše zadunělo a celá sprška drobného kamení zasypala malou skupinu lidí strnulých v němé hrůze. Neproniknutelný oblak prachu zalehl všechno kolem nich a utopil v sobě bledé plamínky kahanů zavěšených na stěně chodby. Na okamžik nastalo ticho, ale hned potom se ozvaly zděšené výkřiky a dupání prchajících. Utíkali ve tmě, vrážejíce do sebe i do skály, jen starý Šimon nepozbyl rozvahy. Popaměti tápal rukou po skále, kde visely kahany, nahmatal jeden z nich a chopil se ho. Pak teprve se dal za ostatními, jak nejrychleji mohl, dotýkaje se rozpřaženýma rukama stěn chodby, aby do nich nevrazil. Za malou chvíli se však zastavil a pozorně naslouchal. U čelby zavládlo již zase ticho, padání kamene ustalo. Jen zpředu k němu dutě zaznívalo dusání uprchlíků, ale pojednou utichlo i to. Havíři si uvědomili, že se za nimi nic neděje, a zastavili se. Strach je přešel a poněvadž kolem nich byla tma, začali na sebe volat a spočítali se. Shledali, že Brandl, Šimon a jeho syn nejsou s nimi. Ozval se v nich pocit soudržnosti, který je u havířů vyvinut mnohem více než u lidí pracujících na denním světle a dali se okamžitě na zpáteční cestu, na pomoc těm, kteří zůstali vzadu. Na Brandla narazili, sotva udělali pár tuctů kroků. Nebylo mu nic, jen se ve tmě několikrát uhodil o skálu do hlavy. Sháněl se po Šimonovi a dozvěděl se, že mezi horníky není ani starý Petráš, ani jeho syn. Chystal se právě dát rozkaz, aby někdo došel na náraziště pro náhradní kahany, když za jejich zády zablesklo světlo. Šimonovi se podařilo rozkřesat oheň a zapálit kahan. V malé chvíli se kolem něho seskupili a Brandl se ho ptal, kde má syna. „Cožpak není s vámi?“ zvolal mistr polekaně. Vrtěli hlavami, ale Brandla napadlo, že snad mladý Petráš utíkal napřed a je už nyní někde na nárazišti. Řekl svou myšlenku nahlas, ale starší havíř, který řídil vynášení vyrubané horniny z překopu, prohlásil, že to není možné. Když se začala skála řítit, byl on sám nejdále od čelby a utíkal v čele prchajícího hloučku. Nikdo nepřeběhl podle něho, tím si byl jist, byl by do něho musel v tak úzké chodbě vrazit. Šimonův obličej se stáhl zoufalou úzkostí. Obrátil se okamžitě ke konci chodby, kde se stále ještě vznášel neprůhledný mrak hnědého prachu. Jan tam asi ležel, možná už mrtev, rozdrcen balvany, ale možná také jen v bezvědomí, jestli jej zasáhl větší kus kamene do hlavy. Udělal několik kroků, následován ostatními, ale náhle se zastavil. Před nimi to začalo šumět, pak zvuk zesílil v temné hučení a současně se půda kolem nich v záři kahanu zaleskla. „Voda, zachraň se, kdo můžeš!“ křikl některý z havířů a nastal zoufalý útěk. Brandl prchal poslední, nestačil ostatním, a když udělal několik skoků, ohlédl se. Šimon s nimi neutíkal, držel kahan vysoko nad hlavou a snažil se proniknout k čelbě. Něco volal, ale hučení vody pohltilo jeho hlas a Brandl jen vytušil, že starý havíř volá svého syna. Rozmýšlel se jen zlomek vteřiny a potom se obrátil za Šimonem.
„Vraťte se, Šimone, je to marné, zachraňte se aspoň sám!“ volal ze všech sil. Ale stařec ho buď neslyšel, nebo jeho hlasu nedbal. Brandl si byl vědom, že je šílenstvím hledat Janovo tělo. Muselo už dávno zmizet pod vodou, jestliže leželo na zemi, jak se dalo předpokládat. Voda se řítila do překopu s ohromnou silou, vířila dravě mezi stěnami úzké chodby a hnala se pak prudce jako horská bystřina překopem do šachty. Malíř jí měl až ke kolenům, sotva udělal několik kroků za Šimonem, a musel napnout všechny síly, aby ho proud nesrazil k zemi. Byl od starce jen několik sáhů daleko, když kahan náhle zhasl, sfouknut průvanem, který se dral do chodby. „Šimone, hej, Šimone!“ křičel Brandl, div mu hrdlo neprasklo, ale řev vodního přívalu pohltil každý zvuk. Tápal rukou kolem sebe, v neproniknutelné tmě, ale sahal jen do prázdna a do vody. Zastavil se a opřelo skálu, aby ho voda neporazila. Nohy mu začaly tuhnout chladem, a teprve tento pocit jej vzpamatoval. Uvědomoval si, že chladno je od vody, která mu za tu krátkou chvíli stoupla až k pasu. Šlehlo mu hlavou, že voda vyplňuje už polovinu překopu mezi zemí a stropem, že jí závratnou rychlostí ustavičně přibývá a že náraziště, kde mohl očekávat záchranu, je skoro sto padesát sáhů daleko. Za jak dlouho se to dá uběhnout? A nestoupne zatím voda až ke stropu překopu a nevezme mu všechen vzduch? Ledová dlaň hrůzy mu stiskla vyprahlé hrdlo. Obrátil se, napřáhl ruce před sebe a dal se na zoufalý útěk. Běžel o život. Rozdíral si ruce o skálu, do které ustavičně vrážel, a divoký proud mu podrážel nohy. Ale běžel stále, s hlavou nachýlenou, aby si ji nerozbil o strop. Měl přece jen poslechnout Šimona a udělat ten překop vyšší, napadlo jej. A pak si pomyslel, že ten prokletý překop neměl dělat vůbec. Měl nechat všeho, když důl nic nevynášel. Zase jednou zlato utonulo pod vodou, jako už tolikrát za ta dlouhá staletí. Běžel stále, ale náhle mu začala chybět půda pod nohama. V první chvíli měl dojem, že padá do nějaké propasti, a podlehl divokému zmatku ale pak se mu podařilo nabýt zase trochu rozvahy. Běžel přece správným směrem, to je jisté, řekl si. A na jejich překopu nebylo žádné hloubení, nemohl tedy padat do propasti. Náhle vrazil hlavou tak prudce do stropu, že se mu před očima roztančily rudé jiskry. Nyní věděl, co to je. Vody je už tolik, že ho nese, proto už necítí půdu pod nohama. Stále ještě mohl dýchat, jen ta odporná tma kdyby se už rozjasnila! Vůbec je divné, že nevidí před sebou světla z náraziště. Buď zhasla, nebo má k ústí překopu ještě hodně daleko. Voda ho nesla do šachty rychle, ale kdo ví, dostane-li se tam včas. Stoupala ustavičně. Brandlovi začalo hučet v uších. Na strop překopu teď narážel neustále a něco teplého mu stékalo z čela na tváře. Byla to krev, ale to si neuvědomil. Začal dělat tempa, aby se dostal rychleji kupředu, ale hned toho nechal, otloukal si při tom hlavu o skálu, až křičel bolestí. Potom ho voda vynesla až ke stropu a přitiskla mu temeno hlavy na skálu. Nečekal, až mu stoupne nad ústa, nabral si do plic dechu, co mu žebra stačila, a ponořil se. Voda mu zalehla do nosu a do uší, ale pomáhala mu kupředu. Přikrčil se a se zatajeným dechem plaval pod vodou, jak to jen šlo. Krev hltala vzduch z plic úžasnou rychlostí. Začalo ho nesnesitelně bolet na prsou a pokusil se vynořit, musí už přece být venku z toho proklatého překopu! Náraz na strop byl tak prudký, že div nepozbyl vědomí. Bezmocně začal bít rukama kolem sebe. Pak ucítil, jak se jeho tělo nadneslo, a v příštím okamžiku mu zavanul do tváře ztuchlý vzduch. Vdechl zhluboka, až ho v plících zabolelo. Hlava se mu pomalu rozjasňovala. Otevřel oči a spatřil nad sebou matné žluté světlo. Pronikalo sem z některého vyššího obzoru a padala z něho dolů jen slabá záře, ale přesto poznal, kde je. Byl v šachtě naplněné vodou, která ustavičně stoupala a nesla ho na své hladině vzhůru. Začal plavat ke skále, hledaje žebřík. V tom se objevil na rozvířené hladině roj poskakujících hvězd, odrazy plamínků hornických kahanců. Byla to světla záchranné čety, která fárala do zatopeného dolu po žebřících i po lanech.
ZLATÁ HOREČKA I Přišlo to zcela náhle a nečekaně. Rozšířilo se to po celém světě a zachvátilo to všechny lidi bez rozdílu jako zhoubná nemoc, větší část podlehla, menšina se pozdravila a byla potom silnější než před nemocí. Dlouho trvalo, než se lidé vrátili k svému obvyklému zaměstnání a než zapomněli na to, co je po léta vzrušovalo a vyhánělo z domova. Ta podivná smršť, která prolétla světem a strhla s sebou všechno, co jí stálo v cestě, byla zpráva o nesmírném zlatém bohatství kalifornských řek. Kalifornie byla země až na konci světa, mexická provincie roztažená jako jazyk netvora podle břehů Tichého oceánu. Už její jméno je podivnou předpovědí jejího osudu. Stará španělská píseň ho vymyslela a přiřkla pohádkovému ostrovu zlatých pokladů. A kterýsi literárně vzdělaný důstojník španělského dobyvatele Corteze dal potom toto jméno nekonečně dlouhému zálivu Jižního moře či Tichého oceánu, u jehož břehů stanul kolem roku 1528. Drsní španělští dobrodruzi, přicházející s mečem v jedné a s křížem v druhé ruce, hledali zlato všude, a právě Kalifornie je zklamala. Našli zde jen chudé Indiány, palmy na jihu a sněhem pokryté hory na severu. Obrátili se k ní tedy zády a vydali se loupit zlaté poklady Aztéků a Inků. Země se vrátila k svému zahálčivému snění. Později přišli mniši a začali budovat podél pobřeží své misie. Zděné kostely s cibulovou barokní střechou a stinné kláštery podobající se hradům. Místa, kde se usadili, křtili podle kalendáře, právě tak, jako se ještě někde křtí dítě: San Diego, Santa Anna, Santa Barbara, Santa Dolores, tak to jde ustavičně od nejjižnějšího kalifornského výběžku na obratníku Raka až nahoru k osmatřicáté rovnoběžce. Až zde na severu stanuli v roce 1776 lidé utýraní kurdějemi a jejich radost byla nemalá, když tu našli blahodárnou bylinku, která je vyléčila. Z vděčnosti nazvali svou osadu u mořského břehu Yerba Buena, dobrá bylina. Ale potom se rozpomněli na povinnost dobrého křesťana a aspoň krásný záliv, jímž se zde Tichý oceán zařezává do skal, pojmenovali Bahia San Francisco, záliv svatého Františka. Toto jméno zůstalo dodnes, na dobrou bylinu se zapomnělo. Yerba Buena měla asi dvě stě obyvatel, když u ní přistály jednoho dne roku 1839 dva malé škunery kapitána Johna Suttera. Sutter byl původem Švýcar, ale považoval se za Američana. Přicházel s trochou peněz, zbraní a nářadí a s neobyčejnou dávkou průkopnické energie. Nebyl sám. V jeho družině kolonistů byl jeden Němec, čtyři další běloši, jejichž národnost nám historie nezachovala, a osm Kanaků, domorodců z tichomořských ostrovů. Nelze říci, že by byl don Alvarado, desátý kalifornský guvernér, podřízený ústřední vládě v Mexiku, Sutterovým příchodem nějak nadšen. Mexická vláda měla s Yankeei, americkými přistěhovalci, smutnou zkušenost. Nejdříve přicházeli po jednom, potom v četách semknutých kolem ohromných vozů tažených volským šestispřežím, a nakonec v davech. Usadili se, kde se jim líbilo, a potom takové území docela pohltili. Tak už odtrhli od Mexika úrodný Texas a udělali z něho jednu z hvězd na praporech Unie. Ústřední vláda v Mexiku posílala do Kalifornie rozkaz za rozkazem, že přistěhovalci nejsou vítáni, že je potřebí nepouštět je přes hranice, a ty, kteří se již v zemi usadili, vypovědět. Jejím ideálem byl stav z roku 1819, kdy v celé Kalifornii bylo jen třináct bílých cizinců nešpanělského původu. Ubozí kalifornští guvernéři dumali nad přípisy ústřední vlády a předčasně šedivěli starostmi. Podívejte se na mapu a poznáte, co je tížilo! Kalifornské hranice jsou nekonečně dlouhé, půldruha tisíce mil moře na západě a právě tolik země na východě. Jak je hájit s hrstkou vojáků? Na východě, pravda, bylo pohoří jen s několika průsmyky a potom kus pouště. Ale kudy a jak dovážet zásoby mužům, kteří by projevili neočekávanou ochotu, že se usadí jako strážci hranic v těchto bohem i lidmi opuštěných místech? A koneckonců by to bylo stejně málo platné, protože na pobřeží se dalo přistát kdekoliv, jako to učinil nyní kapitán Sutter daleko na severu, v opuštěné osadě Yerba Buena. Co si s ním počít? Podnikavý švýcarský Američan měl s sebou tři malá děla. Kdyby byl chtěl, mohl dobýt Kalifornii celou. Proto si guvernér Alvarado řekl, že bude lepšÍ vyřešit to smírně. Dal mu právo usadit se „někde
uvnitř země“. Čím dál od břehů, kudy mu mohla přijít nejspíše pomoc, tím líp, myslel si ustaraný guvernér. A byl ochoten dát mu lénem území v rozloze jedenácti tisíc plošných leguí, „nezcizitelné a neprodejné, dědičné v jeho rodě,“ jak zněla důkladná smlouva opatřená ohromnou pečetí. Jedenáct tisíc plošných leguí, to je na čtyři tisíce čtverečních kilometrů. Několik našich okresů by se z toho dalo pohodlně vykrájet.. John Sutter zastrčil smlouvu spokojeně do kapsy a plavil se dál. Přes krásný záliv Svatého Františka do ústí řeky San Sacramento, sycené sněhovou vodou z vrcholů Sierry Nevady, a po řece vzhůru. Kroutila se četnými oblouky, místy se rozlévala do bažin, ale byla splavná“ a tak se Sutterovy škunery i malá šalupa, kterou si zbudoval, po dvou dnech dostaly na pěkné místo. Zalíbilo se Sutterovi na první pohled. Kraj byl ještě rovný, jen mírně zvlněný, půda úrodná, pokrytá hustou trávou a listnatými lesy. Na východě se tyčila bílá temena Sierry Nevady, posílající do nížiny příjemný chládek, a z pravé strany vtékala do San Sacramenta neširoká řeka, kterou Sutter vlastenecky pokřtil na American River (Americká řeka). Zde se usadil. U stoku řek vybudoval z těžkých kmenů pořádnou pevnost s příkopem, hradbami a čtverhrannými baštami. Vlál nad ni hvězdnatý prapor Unie a chránil ji zanedlouho tucet děj a četná posádka. Sutter si založil malé království a byl jeho absolutním pánem. Měl své vojáky, lovce i pastevce, vydával pasy, vládl v okruhu padesáti mil a jeho slovo bylo zákonem, který jeho lidé na místě prováděli. Protkal svoje území sítí zavodňovacích průplavů, půdu osel a osázel, a dokázal dokonce věc až dosud považovanou za nemožnou, naučil zdejší Indiány soustavně pracovat. Na jeho území se páslo přes čtyři tisíce kusů hovězího dobytka, na dva tisíce koní a právě tolik ovcí. Jeho ruka byla štědrá, takže k jeho stolu usedl bez ptaní každý poutník, který šel mimo. Mnohý z nich se také ve Fort Sutteru, jak se tvrz nazývala, usadil navždy. Úřady byly proti tomuto nezákonnému přistěhovalectví bezmocné. Sutter sice přijal mexické občanství, ale nenahradil přitom vlajku USA pestrým praporem Mexika a dále si jako kalifornský občan osoboval právo dělat, co je mu libo. Proměnil pustý kraj v kvetoucí zahradu, která poskytla obživu dvěma tisícům lidí, a měl své vojsko. Guvernéři si toho byli vědomi a nechávali jej na pokoji. Měli plno jiných starostí, nač si tedy ještě nepřátelit tak mocného člověka, když se jinak choval klidně? Yankeeové však začali Kalifornii pomalu pohlcovat. Nejdříve uspořádali malou komickou revoluci, nazvanou Bear Flag Revolution (Revoluce medvědího praporu). Měla jméno od revolučního praporu, na nějž nějaký amatér namaloval jahodovou šťávou medvěda. Obsadili několik osad, jejichž jedinou ozbrojenou mocí byl místní policajt. Potom dobrodruh Frémont vpadl do země s takzvanou „výzkumnou výpravou“, četou lidí stejně odvážných, jako byl sám, ale menší fantazie. A američtí kapitáni lodí začali vyvěšovat vlajku Unie, kde jim napadlo. Ústřední vláda v Mexiku se polekala. Poslala sem nějaké posily, ale Američané učinili totéž. Svedlo se několik operetních bitev, při kterých se největší armáda dala počítat do pěti set mužů. Nakonec slabší podlehl a Unie od Mexika severní část Kalifornie, 410 142 čtverečních kilometrů, odkoupila. Cenu si ovšem určila sama: dala za tento druhý největší stát svého území (první je Texas, který také ukrojila z mexického bochníku) všeho všudy patnáct miliónů dolarů. Rychlý počtář by si řekl, že je to dost slušná suma za pusté území. Vždyť jeden čtvereční kilometr přišel Unii skoro na čtyřicet dolaru. Unie však dostala své peníze mnohokrát zpátky. Koupi provedla v únoru 1848. Měsíc předtím – památného 24. ledna – našli první zlato v řece San Sacramento. A v příštích deseti letech se narýžovalo zlata za 600 miliónů dolaru. Ale Kalifornie nemá jen zlato, v jejích útrobách jsou i jiné nerosty a její půda je úrodná a plodná. Zář zlata dávno vybledla, avšak kalifornské zemědělství a průmysl vynášejí ročně miliardy, které obchod ještě násobí. Jeho cesta do světa začíná skalnatým vjezdem zálivu Svatého Františka, městem San Franciskem. A tento vjezd má symbolické jméno Golden Gate, Zlatá hrána.
II Posměšek osudu tomu chtěl, aby se první zlato našlo na území člověka, který byl nejvíce ohrožen jeho kletbou. Jednoho lednového dne roku 1848 řídil Sutterův předák James Marshall stavbu nové pily na březích Sacramenta. Bylo potřebí trochu vybrat říční dno a lopata vynesla z vody podivné těžké valounky, zlatá zrna uzavřená v kamenné slupce. Sutter stáhl zamračeně čelo, když mu předák svůj nález ukázal. Uvědomil si okamžitě, co ho čeká. Nález zlata se utají stejně těžko jako zločin. Do jeho kvetoucího území se přižene nesčetný zástup dobrodruhů, lidé poctiví i spodina. Zaplaví pole i pastviny a strhnou s sebou i jeho vlastní lidi. Nikdo nebude chtít okopávat zemi a čekat, až uzraje zlatý klas, když může rýpat zlato rovnou ze země. Jeho malé království zpustne, hladový dobytek se rozběhne do kraje, bahno zanese zavodňovací strouhy a z polí se stane suchopár. A to všechno pro kus ničemného, neplodného kovu, který ho tížil na dlani. „Říkáš, že je tam toho hodně?“ obrátil se Sutter k předákovi, který jej mlčky pozoroval. Marshall beze slova přikývl. Pochopil, co se děje v duši jeho pána, a bylo mu ho líto. „Musíme to hledět udržet v mezích,“ poznamenal Sutter. „Utajit se to nedá.“ Ne, utajit se to nedalo. Dělníci viděli předáka, jak rýpe nožem do valounků, a po jeho odchodu si jich nabrali plné kapsy. Prospektovali (prospektováním se označuje v angličtině hornická práce, hledání a těžba nerostů) potom trochu na vlastní pěst a zlato si měnili v Sutterově storu (Store, anglicky obchod, krám) za zboží. Ale i tak se to udrželo na pár měsíců v snesitelných mezích, dokud se do věci nevložil tisk. Dějiny nám zachovaly jméno redaktora, který dal světu první injekci zlaté horečky. Byl to jeden z těch podnikavých chlapíků, jimiž tehdy veliký kotel Unie přetékal: Samuel Branna. Toho času se uchytil v někdejší Yerbě Bueně, která se. už pod vlajkou Unie překřtila podle zálivu na San Francisco. Redigoval zde malý časopisek, Store (anglicky obchod, krám), který měl mnohem víc kupců mezi námořníky přijíždějících lodí než mezi místním obyvatelstvem, z osmi set lidí se ovšem mnoho předplatitelů nezíská. Brannan náhodou přijel do Sutterovy tvrze a viděl ve storu vážit zlatý prach a nugetty, zlaté rudky. Zornice se mu rozšířily jako kočce. „Odkud to máte?“ ptal se vzrušeně a hlas se mu třásl. „Tam od řeky!“ Prodavač mávl lhostejně rukou přes rameno a klepl do jazýčku vah, aby se už konečně ustálil. Brannan šel tedy k řece. Rýpl si trochu do jejího dna, nenašel ovšem nic. Ale jeden z diváků byl ochoten vyměnit mu jeho špinavé bankovky za ušlechtilý kov. Novinář se s ním vrátil do Friska, jak se San Francisku začalo stručně říkat. Jel jeho rodícími se ulicemi, sáček se zlatým prachem v jedné a jiný s nugety ve druhé ruce. Byl to člověk nezištný, neměl v úmyslu naleziště tajit. „Lidi, zlato ze San Sacramenta!“ křičel na své spoluobčany. „A funny joke of Sam (pěkný Samův žertík),“ smáli se střízliví Yankeeové a šli dál po své práci. Příští číslo Brannanova listu přineslo důkladnou zprávu o nových diggins (doly). Čtenáři usoudili uznale, že si Sam dovede vymyslet hezké příběhy, a tím to bylo odbyto – aspoň prozatím. Sutterovo malé království dostalo lhůtu z milosti, ještě několik měsíců. Ale několika lidem z Friska přece jenom Brannanova zpráva ležela v hlavě. Nemohli ji dobře strávit a rozhodli se, že se na to podívají osobně. Konečně Fort Sutter nebyl tak daleko, v kánoi se tam po Sacramentu dopádlovalo pohodlně za pět dní. Přišli a přesvědčili se, že Brannan si tentokrát nic nevymyslel. Zlato v Sacramentu bylo a bylo i ve všech jeho přítocích. Někde se dokonce našlo pod kořeny křovisk, jinde vystupovalo až na povrch skály a dalo se vyrýpnout obyčejným nožem. Za několik týdnů byly v San Francisku podrobnější zprávy a s nimi první zlatý prach. Teď už se nedal nikdo udržet a město se v jediném dni vylidnilo. Lidé putovali proti proudu Sacramenta pěšky, nebo jeli po jeho vlnách ve všem, co bylo schopno plout. Spolu s nimi šlo na sta zběhů z lodí kotvících v přístavu. Kapitáni chvilku kleli, chvilku přemýšleli, co dělat, a pak se sebrali a uháněli za svými námořníky, aby se zavčas dostali k nějakému tučnému placeru (ložisko zlata). Tento první příliv diggerů byl ještě posílen kovboji, kteří utekli od stád, vysloužilci z nedávné války a vojenskými dezertéry. Brannan, který byl příčinou toho všeho, si rval vlasy nad opuštěnou tiskárnou i redakcí.
Pak to však všechno zavřel a vydal se za svými spoluobčany. První nápor diggerů zaplavil pozemky kapitána Suttera, rozlezl se po řece a jejích přítocích a bezohledně deptal těžkými botami úrodu. Sutter k tomu musel bezmocně přihlížet. Jeho lovce, vojáky a kovboje strhla lidská lavina s sebou. Nebylo rukou k sklízení žně, nebylo nikoho, kdo by krmil dobytek řvoucí hlady. Okolí tvrze se proměnilo v ohromné jatky, jeden kus padal za druhým a zlatokopové ochotně kupovali Sutterovo hovězí a skopové. Tenhle první rush (shon, nápor) nebyl ještě tak zlý. Tvořili jej převážně lidé, kteří patřili k nejstarším kalifornským průkopníkům. Byli to drsní chlapi v pravém slova smyslu, ale poctiví, s velkou dávkou humoru a ne bez citu. Dovedli pořádně zbičovat zloděje zlatého prachu a pak mezi sebou uspořádat sbírku jako náhradu za košili, kterou mu při tom. roztrhali. Tehdy se ještě pro krádež nevěšelo, a na druhé straně zase lidský život neměl dosud tak malou cenu, aby k prominutí vraždy stačilo dokázat, že odstřelený sok se poněkud zpozdil při tasení koltu. Měly však přijít mnohem horší chvíle a vyhnat Suttera z jeho srubu s žebráckou holí. Brannanova zpráva pronikla i do východních států Unie. Ne ovšem po pevnině, jak bychom si mysleli, telegraf ještě čekal na lidi, kteří zarazí jeho tyče od moře k moři, a se železničními kolejemi tomu bylo také tak. A cesta pevninou byla těžká a dlouhá. Stalo se však, že jeden námořní kapitán, který opustil Frisco zavčas, než mu lidé zběhli, vzal s sebou nějaké číslo Californian Star, Brannanova časopisu, se zprávou o zlatě. Jeho loď byla pohodlná plachetnice konající důstojným tempem svou cestu na Sandwichovy ostrovy. Tam se setkala s rychlým kliprem z Bostonu a ten dovezl do svého přístavu zprávu o zlatě o několik týdnů dříve, než se přiloudala pomalá plachetnice z Friska. Brannanův literární výtvor tehdy objel takřka celý svět a přes tři oceány – Tichý, Indický a Atlantský – se konečně dostal asi za půl roku do pokročilých východních států. Jakýsi baltimorský deník třetího řádu ho přetiskl. Lidé si to přečetli a pokrčili nedůvěřivě rameny. Takových zprávo zlatě už viděli! A vždycky se nakonec ukázalo, že to byly jen ojedinělé skalní kapsy se zlatem, které zlomyslná příroda sem tam rozhodila, aby člověka povodila za nos. Ale potom přišla jiná zpráva, tentokráte úřední. Psal ji sám kalifornský guvernér, starý zkušený voják, generál Mason, a adresoval ji přímo na War Department, ministerstvo války USA. Byla vojensky stručná. „V krajích, které svlažuje San Sacramento a San Joaquin, je více zlata, než kolik činí stonásobek výdajů na válku s Mexikem,“ psal guvernér. To byla jiskra do sudu střelného prachu. Za několik dní se podobaly USA mraveništi rozšťouranému dětským proutkem. Lidská obrazotvornost se rozpálila do bílého žáru. Dvě jména svatých, jména řek, se zlatou svatozáří! Mysli začaly pracovat a noviny je udržovaly v ustavičném žáru novými zprávami. Za týden prý vyrýžoval jeden člověk zlata za třicet tisíc dolarů, a to prý nebyl žádný zvláštní výkon. Náhodou to byla pravda, ale pověst dělala z výjimek pravidlo. Jakýsi chlapík, který se kryl skromným pseudonymem H. J. Simpson, dokázal dokonce vytěžit z Kalifornie zlato, aniž se hnul z New Yorku. Napsal knihu Three Weeks in the Gold Mines, Tři týdny ve zlatých dolech, a lidé se o ni rvali. Vždyť to v ní stálo černé na bílém právě tak, jak si to sami představovali. Autor skromně přiznával, že vlastně jen deset dní z těch tří týdnů strávil v diggins. Za tu dobu si prý narýpal perořízkem ze skály zlata za padesát tisíc dolarů a poněvadž je nenáročný, spokojil se s tím. A zbývajících jedenáct dni prý užil k cestování, „ježto miluje cizí kraje“. Kniha přímo křičela svou věrohodností. Vyšla ve statisícovém nákladu a zbohatl z ní nejen nakladatel, nýbrž i autor. K novinám a ke knize se přidružila píseň. Šlágry, které si po několik neděl zpívají tisíce lidí, nejsou vynálezem naší doby. Zlatá horečka kalifornská zrodila píseň Oh, Zuzanko!, která zanedlouho zněla po celé pevnině, od moře k moři, přestože neexistoval gramofon, a tím méně rádio: Slyš Kalifornie hlas, jak zve nás, Zuzanko, utři slzy! Jdu za ním sám a sám, jen mísu mám,
se zlatem jsem tu brzy. Vyrvu ho řece ze hlubin, otevřu skály temný klín, kde v přírody je skryto tvrzi. Autor písničky byl rozhodně poctivější než spisovatel knihy. Jeho digger byl ochoten se trochu namáhat se zlatokopeckou mísou, vysušit řeku a oškrábat skálu dohola. Horečka sílila každým dnem a přeskočila i do Evropy a do Austrálie. Nastalo nové stěhování národů, tentokrát horší než to, které poznal starověk. Do Kalifornie odcházeli nejen lidé zkrachovaní a bankrotáři života, ale i lidé se zajištěnou existencí, ha i lidé s úsporami. Zlato je zmámilo. Kdo neměl nic, snil o palácích, kdo něco měl, chtěl přidat ke své chrobáčí hromádce ještě horu zlata. Rolník utíkal od pluhu, řemeslník pokládal nástroje a opouštěl dílnu, úředník zahazoval pero, lékaři věšeli na své ordinace tabulku K pronajmutí, i sluhové boží svlékali ornáty a natahovali si červenou zlatokopeckou košili. Kupodivu bylo mezi diggery málo advokátů, ale to není nic divného, člověk neopustí tak snadno jistý zlatý důl pro důl nejistý, který je ještě k tomu někde na konci světa. A na konci světa Kalifornie skutečně byla. Obyvatel východních Států Unie tam měl tři tisíce mil, Evropan a Australan třikrát tolik. To však nevadilo. Cesta do „země zlata“ se našla, a hned trojí. První vedla po pevnině. Byl to starý trail, stezka objevitelů a průkopníků. Ta byla však jen pro lidi neochvějných srdcí a tvrdých svalů. Historie ovšem vypráví, že po ní převezli i devadesátiletou slepou babičku, ale to jí nijak neubírá na její zlé pověsti. Vedla zprvu prérií, kde byl až na nějaký ten indiánský nájezd rajský život. Mládež tančila večer na trávě při měsíčku a ve dne mladí lovci stříleli na všechno, co lítalo a běhalo, od stepního krocana až po majestátního losího paroháče. Potom však přišla skála a vyprahlá poušť s alkalickým prachem. Prach ucpal hrdla člověku i zvířeti a písně zmlkly. Kdo neměl schopného průvodce, který znal krajinu jako svou dlaň, byl rád, když odtud vynesl sám sebe. Tento úsek cesty vroubily kostry dobytčat i lidí a trosky zničených vozů, „prérijních škunerů“. Za zemdlenou výpravou se plížili domorodci, odháněli zesláblý dobytek a nehlučnými šípy odstřelovali lidi, kteří se vlekli pozadu. Solné jezero vítaly tyto lidské stíny jako vysvobození, ačkoliv zde padli do hrabivých rukou sekty mormonů. Tito „svatí posledního dne“ byli znamenitými obchodníky. Kupovali od vystěhovalců jejich věci za osminu ceny a prodávali jim libru mouky za dolar, čímž svůj zisk velmi čiperně znásobili. Jezero znamenalo polovinu celé cesty. V její druhé polovině ležela Sierra Nevada se svým věčně bílým hřbetem. Lidé se otřásali jen při pouhém vyslovení toho jména, jako by cítili chlad jejích sněhů. Přede dvěma lety tam totiž sníh nenadále uzavřel celou Donnerovu výpravu. Lidé se tenkrát pojedli navzájem a jen dva pološílení ubožáci dorazili na nejbližší kalifornský ranč. Přes to všechno šlo touto cestou napříč kontinentem na jaře roku 1849 na padesát tisíc lidí. Mnoho dalších se připojit nemohlo, cholera je zkosila hned na začátku, ve společném shromaždišti u řeky Mississippi. A neprominula nic ani těm, kteří odešli. Pověsila se jim na paty a cestou jich vyhubila dobrých pět tisíc. Teprve sněhy Sierry Nevady ji přinutily k ústupu. Tito lidé, kteří šli pevninskou cestou, většinou ani nedorazili do Friska: zlatonosný kraj je vsákl, hned jak sestoupili z úbočí hor. Celá cesta jim trvala pět měsíců. Druhá a třetí cesta vedly po moři. Jedna z nich se vinula kolem obou Amerik jako stříbrná stuha a byla tak snadná, že se k ní historie obrací opovržlivě zády. Jedinou potíží zde byl nedostatek pohodlí. Nával na lodi byl totiž tak ohromný, že podnikaví Yankeeové neváhali svěřit vlnám všechno, co za den nenabralo víc jak stopu vody. A do těchto „plavidel“ napěchovali lidi po vybrání pohádkových obnosů za přepravu. Stalo se ovšem někdy, že
uhodilo bezvětří a že nepříjemný mořský proud zanesl loď daleko od pevniny. Potrava došla velmi brzy a voda ještě dříve. Potom se z těchto lodí novodobých argonautů staly plující hroby, ale v době plachetnic konečně skrývala toto riziko každá zámořská cesta. Třetí proud zlatokopů směřoval přes panamskou šíji, onen úzký most mezi oběma Amerikami. Loďmi po Atlantiku, pak člunem po panamské řece Chagres a na hřbetě mezků dále do Panamy, k druhému oceánu. Zde se pak hromadil tisícový zástup lidí rvoucích se o místo na lodích, jichž bylo na Pacifiku daleko méně než na Atlantiku. Na panamské šíji byli domorodci mírní, ale zato zde číhala cholera, malárie a žlutá zimnice, ta hrozná nemoc, která o padesát let později hubila dělníky, kopající Panamský průplav, po tisících. Cestu přes šíji však volilo nejvíce lidí, poněvadž byla ze všech nejrychlejší. Všechny lodi vykládaly svůj lidský náklad ve Frisku, které rostlo jako houba po dešti. Za první polovinu roku 1849 přišlo do města s původními 800 obyvateli 10000 lidí, za druhou polovinu téhož roku 30 000 lidí. Je pravda, že většina jich zase odešla do diggins, ale mnoho jich zde už zůstalo, protože z nich cestovní útrapy vysály všechnu odvahu, a ještě víc zklamaných se sem vrátilo ze zlatých polí. Ale koneckonců i ty, kteří jen procházeli, bylo nutno nakrmit, napojit, uložit na noc a opatřit výzbrojí do dolů. A tak se, Frisco proměnilo v ohromný tábor stanů a prkenných kůlen, z nichž čněly staré zděné budovy ze španělských dob jako ostrovy z oceánu. A jeho ulice, křižující se v pravém úhlu, se staly dostaveníčkem lidí všech ras a všech jazyků, lidí ustavičně spěchajících, poněvadž výrok, že čas jsou peníze, přestával být v tomto městě příslovím a měnil se v holou skutečnost v plném smyslu slova.
III „Kupte si losy, pánové a dámy, kus za dvacet sous, tah bude za hodinu!“ Prodavač vyrážel svou výzvu ochraptělým hlasem do hustého zástupu, který se tísnil kolem jeho stánku na Medicejské křižovatce, pod pozlacenými mřížemi Lucemburské zahrady. Krámek tohoto zástupce štěstěny byl velmi jednoduchý: tvořila jej nůše, stojící na okraji chodníku dnem vzhůru, a papírová krabice s losy. Dvě laťky, přibité po stranách k nůši, podpíraly ceduli s pyšným nápisem Loterie de l‘ ingot d’or, loterie zlaté hroudy. „Nic víc než dvacet sous, a kalifornské poklady jsou vaše!“ povzbuzoval prodavač váhající obecenstvo. To zapůsobilo. Losy začaly z papírové schránky mizet a za malou chvíli oznamoval podnikavý muž, že mu jich zbývá již jen tucet. Nyní se zájem diváků zdvojnásobil a za několik minut strhl spokojený majitel krámku ceduli, přehodil si nůši přes záda a proklestil si cestu davem do blízké kavárničky, aby zalil vyprahlé hrdlo. Dav se však nerozešel, naopak, semkl se ještě těsněji, čekaje na tah, který se měl za chvíli konat. Loterní kancelář byla ve starém domě proti Lucemburské zahradě, nedaleko místa, kde ještě před chvílí stál prodavač. Bylo však bezúčelné snažit se tam proniknout. Zatímco se u zahradní mříže kupovaly poslední losy, zaplnil Medicejskou křižovatku hustý dav lidí, kteří si svou poukázku na štěstí zaopatřili už dříve. Ti všichni teď vyčkávali, až se ve výkladní skříni kanceláře objeví šťastné číslo vytažené z osudí. Nikdo z nich by nebyl postoupil své místo ani panu prezidentovi Napoleonovi, ačkoliv byl v té době ještě velmi oblíben. Zástup hlučel, zmítal se a bil svými krajními řadami o zeď domu a uzamčené dveře loterní kanceláře. Náhle strnul v nehybném tichu: za sklem výkladu se objevila ruka s kusem bílé lepenky. Zavěsila lepenku na háček a zmizela zase uvnitř. Zástup se zavinil a rozezvučel zklamanými výkřiky. Na desce se černalo podivuhodné číslo 33333. „Švindl!“ usoudil opovržlivě přitloustlý menší mužík, pekař. na odpočinku. Zdálo se, že většina jeho druhů v klamání s ním souhlasí. Lidé odhazovali s nechutí podlouhlé kousky papíru, z nichž se rázem staly bezcenné cáry, zakoupené za dobrou stříbrnou minci. Byli přesvědčeni, že je loterní, ředitelství doběhlo a že prostě žádný los s takovým podivným číslem do prodeje dán nebyl. Měli se však záhy přesvědčit, že jsou na omylu. Od mříže Lucemburské zahrady se dral jakýsi hranatý mladík přímo ke dveřím kanceláře. Zástup byl stále ještě dosti hustý a mladý muž s rozčilenou, rudou tváří si jím klestil bezohledně cestu silnými lokty. „Pusťte mě!“ křičel na ty, kteří nebyli ochotni udělat mu místo.
„Já jsem vyhrál zlatou hroudu!“ Ti, kdož jej slyšeli, prohlíželi si ho se značnou nedůvěrou, ačkoliv jeho obličej vypadal velmi přesvědčivě. Neochotně mu uvolňovali cestu a provázeli ho závistivými výkřiky. „Má ale kliku ten chlapík!“ durdil se pekař na odpočinku, jehož noha se na okamžik octla pod těžkým podpatkem šťastného výherce. Přisvědčovala mu ruměná prodavačka z tržnice, muchlající v ruce celý svazek losů, který si zakoupila v pevné důvěře, že jeden z nich určitě vyhraje. Ale mladík se nestaralo to, co se kolem něho mluví. Protlačil se až ke dveřím kanceláře, spokojeně nabral dech a rázně vpadl dovnitř. Položil svůj los na pult před úředníka a vesele se na něho zašklebil. „Jdu si pro tu zlatou hroudu!“ prohlásil a složil ruce pohodlně na pult, rozhlížeje se zvědavě po malé a tmavé místnosti, kde asi to zlato mají. I úředník, zkoumající pečlivě předložený los, zdvihl překvapeně hlavu. „Pán se mýlí,“ řekl a lehce pokrčil rameny. „Nemáme žádnou zlatou hroudu, pro tu si musí pán dojít do Kalifornie.“ Mladík se zamračil. Sevřel významně své ohromné pěsti a nahnul se hrozivě přes pult k úředníkovi. „Co mi to tu povídáte! Porovnejte si můj los s vaším číslem a zlato sem!“ Úředník přelétl jediným pohledem jeho statnou postavu a polekaně ucouvl. Byl to slabý, malý mužík, který měl už mládí dávno za sebou. Necítil nejmenší chuti měřit své svaly s kýmkoliv, tím méně s tímto mladým hromotlukem, jehož bezvousá tvář vypadala velmi vážně. Odhadl návštěvníka ihned a nebylo k tomu zapotřebí ani zvláštního ostrovtipu. Prostý oblek a mozolné ruce svědčily o tělesné práci. Hladká tvář s modrýma očima pod plavým, krátce zastřiženým vlasem měla měkké rysy a prozrazovala cizince, ačkoliv mladík mluvil bezvadně francouzsky s pařížským přízvukem. Za obyčejných okolností mohl výherce vypadat velmi dobrodušně, ale bystrý mužík si byl vědom, že člověk, který čeká zlatou hroudu a nedostane ji, není ochoten považovat to za obyčejnou okolnost. „Ať se pán nerozčiluje a přečte si podmínky loterního plánu,“ řekl úředník konejšivě a nastavil před něho arch papíru podlepený kusem kartónu.. Mladík jej vzal nedůvěřivě do ruky a dal se pracně do čtení. Četl nahlas jako všichni, k jejichž dennímu zaměstnání četba nepatří. Úředník před něho zatím vyrovnal na pult několik pestrobarevných lístků. Byl už klidný: znal lidi a byl si jist, že rozčilený mladík nepatří k násilníkům, které nelze přesvědčit. „Tak je to tedy,“ řekl zklamaně mladý muž, když odložil výherní plán. „Člověk vlastně vyhraje jen jízdní lístek do Kalifornie, a tam si musí tu zlatou hroudu vykopat ze země sám.“ „Ano, pane, jízdní lístek první třídy přes panamskou šíji,“ přisvědčil mužík za pultem. „Přes Atlantik parníkem Prince Bonaparte, potom s cestovní družinou dopravní kanceláře Adam a Cook napříč panamskou šíjí, a nakonec zase po vodě parníkem Abraham Lincoln do San Franciska. Tam už se pán musí starat o sebe sám.“ „A za tohle jsem dal celý frank,“ hučel nespokojeně mladík. „Ty lístky ale mají cenu tisíc franků, pane,“ namítl úředník. „Zajišťují vám kabinu první třídy a vybranou stravu po celou dobu cesty.“ „Ale nezajišťují mi, že to zlato skutečně najdu,“ namítl výherce. „Ale to je přece samozřejmá věc, cožpak pán nečte noviny?“ V mužíkových očích to dychtivě blesklo. „Koupím to od vás okamžitě za pět set franků,“ nabízel. „Podívejme se!“ řekl překvapeně mladík, „A co s tím budete dělat? Půjdete kopat zlato sám?“ Úředník mlčel a mladý muž chvilku uvažoval. „Ještě si to rozmyslím,“ prohlásil, sbíraje z pultu jízdní lístky. Úředník si zklamaně vzdychl a namočil pero do kalamáře. „Musím si zapsat vaše jméno a bydliště.“ „Proč ne? Josef Bartoň, deset, Royer-Collard,“ diktoval mladík. Naklonil se přes pult a pozoroval, jak úředník píše příjmení Bartogne. Vytrhl mu rázně brk z ruky, škrtl písmena g a e ve svém jméně a udělal nad n hranatý háček. „Takhle se to píše,“ řekl spokojeně, vraceje překvapenému úředníkovi pero. „To je česky, rozumíte?“ Úředník
němě přikývl. Komické jméno, myslel si, ale při pohledu na cizincova široká ramena si rozmyslel říci to nahlas.
IV Josef Bartoň přišel s rodiči do Paříže, když mu bylo dvanáct let. Otec, zručný kožešník, dostal místo u velkého závodu a malé rodině se dařilo po nějaký čas velmi slušně. Potom však přišla epidemie cholery a Josef ztratil v krátké době otce i matku. To mu bylo necelých čtrnáct a měl jít po prázdninách do učení k známému pařížskému výrobci zbraní Leclerkovi. Na to ovšem po smrti rodičů nebylo ani pomyšlení. Kdo by za něho zaplatil těch několik set franků, obnos na tehdejší poměry dosti značný, které mistr Leclerc požadoval? Tak se stal Josef Bartoň jedním z četných sirotků, které po sobě cholera v hlavním městě Francie zanechala. Měl štěstí, že mu jeho sousedka, švadlena Chardonová, poskytla útulek. Víc pro něho udělat nemohla. Měla sama čtyři děti, samé kluky, ve stáří od pěti do deseti let. Dokud žil její muž, který byl tesařem, nevedlo se jim celkem špatně, ale když ho zhoubná epidemie připojila k svým obětem, dostavila se nouze. Vdova šila u krejčího, který pracoval pro vojsko, a při nejpilnější práci nevydělala denně víc jak tři franky. To bylo ovšem pro pět hladových úst málo a nebylo z toho možno ještě prokazovat dobrodiní. A tak Josef Bartoň mohl sice zdarma sdílet těsnou podkrovní světnici se čtyřmi malými Chardony, ale jinak se o sebe musel postarat sám. Nutno přiznat, že se o to přičiňoval ze všech sil. Byl zdravý, na svá léta velmi silný a nevyhýbal se žádné práci. Obstarával posílky, pomáhal při stěhovat a zkoušel pracovat v nejrůznějších závodech a dílnách. Naučit se při tom sice nemohl pořádně ničemu, poněvadž nikde k tomu nedostal plnou příležitost, ale byl bystrý a chápavý a odkoukal svým zaměstnavatelům mnoho z jejich řemesla. Dovedl obstojně tesařit i truhlařit, než mu bylo sedmnáct, uměl zacházet se zednickou lžící a pochytil i základy zámečnického umění. Přesto nemohl dostat nikde trvalé místo, aby se doučil aspoň jednomu z četných řemesel, s nimiž se běžně seznámil, bez peněz to nešlo. Jeho touhou ovšem bylo vyučit se zbrojířství, jak mu to ještě otec slíbil. Střádal si měděné sous, až z nich byl stříbrný frank, a podařilo se mu časem uložit si i několik pětifranků, ale jeho malé poklady neměly nikdy dlouhého trvání. Rodina Chardonových měla častého a nevítaného hosta v podobě nemoci a její nouze se pak proměnila v bídu. Bartoň nedovedl přenést před srdce, aby ubohé rodině nevypomohl svými úsporami, ačkoliv jí pravidelně něčím přispíval na nájemné. Byli k němu všichni vlídní a měl je rád. Vdova Chardonová sice tvrdila, že může přijmout jeho peníze jen jako půjčku a že mu je zase vrátí, jakmile to poměry dovolí, ale Bartoň věděl dohře, že na to není ani pomyšlení. Ubohá rodina žila vždy z ruky do úst, i když nejstarší Pierre dorostl a byl přijat bývalým zaměstnavatelem svého otce zdarma do učení. Tak uplynulo několik let a Josefovi šlo už na dvacátý rok, aniž někde pevně zakotvil. Stálé politické vření, které vyvrcholilo bouřlivým rokem osmačtyřicátým, poskytovalo ovšem málo podmínek ke klidnému vývoji řemesel a živností. Rok osmačtyřicátý vynesl Josefovi nějaký výdělek za stavění barikád na pařížských ulicích, jehož se zúčastnil ne proto, že by něco měl proti vládě Jeho Veličenstva Ludvíka Filipa, ale poněvadž revoluční agenti za stavbu barikád proti králově gardě slušně platili. Stejně přičinlivě se Josef Bartoň později účastnil lepení plakátů řádné vlády proti teroristům. Politika ho nezajímala ani za mák, toužil jen po tom dostat dobré místo, kde by se řádnou prací uživil. Když se vracel z loterní kanceláře do úzké a křivé ulice Royera Collarda, kde bydleli Chardonovi, spílal si celou cestu hlupáků a marnotratníků za to, že obětoval svůj dobrý frank za několik kousků papíru. V nejlepším případě se dostane s jejich pomocí někam na konec světa mezi neznámé lidi, jejichž jazyk nezná, a co potom? Bartoň zdědil po rodičích střízlivý mozek jihočeského venkovana a ani mu nenapadlo snít o zlatých pokladech, které se vykopnou jediným mávnutím motyky ze země. Úředníkův zájem o lístky ho sice na chvilku zviklal, ale ještě než došel k temnému průjezdu svého domova, rozhodl se už napevno, že se vrátí a lístky mu prodá. „Ale napřed to ukážu Chardonovým, když už jsem vlastně doma,“ řekl si a vystoupil po příkrých a tmavých schodech do nejvyššího patra, kde bylo jejich společné obydlí. Velmi se podivil, jaké nadšení jeho zpráva o výhře jízdního lístku do Kalifornie způsobila. Vznětliví Francouzi posuzovali zlatokopecké vyhlídky zcela jinak než on a oči jim zářily, jako by už odrážely lesk zlata, které silná ruka Josefa Bartoně vyrve ze zemských útrob.
Nejstarší Pierre hořel touhou zahodit širočinu a jít s ním. Na to ovšem nebylo ani pomyšlení, ale dokonce sama matka Chardonová, ačkoliv svého prvorozence ostře zkrotila, se rozhovořila o kalifornském zlatě velmi plynně. Ukázalo se, že se v J aminově závodě, kde šila, už po týdny o ničem jiném nemluví. Majitel závodu měl z toho malou radost. Z jeho šesti mužských tovaryšů jich už pět zběhlo do „země zlata“ a šestý zůstal v místě jen proto, že kulhal a byl chatrného zdraví. „Takové štěstí, jako máš ty, že jsi vyhrál jízdu až tam, potká málokterého člověka, Josefe!“ tvrdila matka Chardonová. Spojenému nadšení celé rodiny nedovedl Josef odolat. Konečně, co může ztratit? Peníze neměl, a tedy o ně nepřijde. Místo neměl také, nemůže ho tedy pozbýt. Mladý byl a času měl dost. Poznat cizí země a něčemu se naučit, to je vždycky dobrá věc. Vždyť i jeho otec, jihočeský Blaťák, se pustil do světa a nedařilo se mu tam špatně. Josef sice neznal řeč, kterou se v Kalifornii mluví, měl jen nejasný dojem, že je to angličtina, ale na tom koneckonců nesejde naučí se ji, jako se naučil francouzsky. Proč by tedy do Kalifornie nešel? Uvažoval takto v duchu sám pro sebe, zatímco všech pět Chardonů, matku v to počítaje, hovořilo nepřetržitě o kalifornském zlatě. Měl však ještě zbytek pochybností. „Vy tomu skutečně věříte, matko Chardonová, že je tam tolik zlata?“ ptal se. Chardonová jen mávla rázně rukou. „Já neberu všechno doslova, Josefe, však mě znáš. Noviny tvrdí, že není nic těžkého narýpat si tam za den zlata za dva tisíce franků. No, oni v novinách vždycky přepínají, ale i když si z toho vybereš jen desátou část a té se držíš, tak je to pořád dvě stě franků za den. Já jsem skromná, mně by to stačilo.“ Josef se smál a nejstarší ze čtyř Chardonů, který už znal cenu peněz, mu přizvukoval. Jak by ne. Vždyť libra chleba stála jen pět sous (jeden frank měl tehdy 20 sous neboli 100 centimů) a člověk, který mohl utratit za den deset franků jen pro svou osobu, byl hotovým boháčem a nepotřeboval už vůbec nic dělat.
V Po čtrnáctidenní jízdě dorazil Prince Bonaparte k malé domorodé osadě Chagres, rozložené na východním pobřeží panamské šíje. Tři sta jeho cestujících se tísnilo u zábradlí, tlumoky v rukou, všichni připraveni vrhnout se na břeh a zajistit si nejbližší člun. Až dosud byli přáteli, kteří si krátili zdlouhavou cestu srdečnými hovory o nastávajícím bohatství. To však rázem pominulo, jakmile se ukázal na obzoru nízký bahnitý břeh se špinavými rákosovými chýšemi. Nyní jednal každý na vlastní pěst a neznal přítele. Josef Bartoň této náhlé proměny velmi želel. Byl družné povahy a rád se s lidmi přátelil. Nedovedl pochopit, proč se náhle všichni obratem změnili. Měl tomu však porozumět brzy, jakmile si pohovořil s jednatelem cestovní společnosti Adam and Cook. Vyschlý Yankee s dlouhými licousy, ochraptělý od ustavičného opakováni neochotnému a pobouřenému davu, že společnost opatří čluny k plavbě do Gatunu v nejbližší době, si unaveně vzdychl, když mu tutéž otázku položil i Bartoň. „Zase jeden keskydýs (Keskydýs, americká přezdívka pro fracouzské zlatokopy. Vznikla z výslovnosti výrazu Qu’est-ce-qu’ils disent, tj. Co říkají? Obvyklé otázky Francouzů, kteří neuměli anglicky.),“ zasténal a vysvětlil potom Bartoňovi lámanou franštinou, že musí počkat, až budou čluny. „Ale člunů je na řece dost, jsou vidět až odtud,“ trval na svém Bartoň. „Jenže veslaři nejsou, pane,“ opakoval zoufale jednatel. „Musíte počkat, až se vrátí z Gorgony!“ Bartoň se však nedal odbýt tak snadno. „Vždyť je tu lidí dost, kteří by mohli veslovat!“ tvrdil. „Nedělají nic, jen kouří cigára a povalují se v bahně před těmi svými doupaty.“ „Pane, přimějte je k práci a společnost vám ochotně vyplatí do]ar za každého nového veslaře, kterého získáte. Vy neznáte středoamerické Indiány!“ Bartoň připustil, že je nezná, ale chtěl aspoň vědět, co má zatím dělat. Jednatel mu
doporučil hotel Crescent City, a když ho ujistil, že tam bude báječně zaopatřen, obrátil se k jinému nespokojenci. Hotel byl jedinou prkennou stavbou v celé osadě, takže v tomto směru skutečně tvořil místní pozoruhodnost, ale kromě špinavého noclehu za nestydatou cenu jednoho dolaru za noc nebyl s to poskytnout hostovi ani doušek čisté vody. Bartoňovi to nevadilo, neměl stejně v úmyslu hledat přístřeší v hotelu. Jeho pokladní hotovost činila všeho všudy padesát franků, a že ji vůbec měl a kromě nich ještě pořádné šaty a boty na sobě i něco nezbytných věcí v malém tlumoku, za to vděčil jen zkušené matce Chardonové. „Nač potřebuješ jezdit první třídou?“ namítla rozšafná vdova, když si posteskl, že nemá peníze, aby se na cestu vypravil. Na její radu si vyměnil své lístky za místo v podpalubí a získal tím rázem slušnou částku tří set franků. Matka Chardonová toho věděla z hovorů od Jamina o poměrech v Kalifornii tolik – ostatně denní tisk o ní psal ustavičně –, že by byla mohla od minuty sestavit velmi obšírné desatero rad pro nováčky zlatokopy. Tvrdila, že je v zemi zlata hrozná drahota, a přiměla Josefa, aby si koupil vše, co potřebuje, v Paříži. Sama s ním zašla k vetešníkům a Bartoň žasl, co vše se dá v jejich krámcích opatřit. Především ohromné námořnické boty, sahající nad kolena, „naprosto nepromokavé“, jak tvrdil prodavač. Bartoň byl přesvědčen, že v nich nedokáže udělat ani krok, ale později si na ně zvykl veJmi brzy. K tomu černé kožené kalhoty a pás z téže kůže. „Tyhle kalhoty pán neroztrhá, i kdyby jezdil celý život na bizonu,“ vyjádřil se prodavač, poučený o cíli Josefovy cesty. Měl svérázné představy o způsobu života v Novém světě, a Bartoň mu neodporoval. Poněvadž nemínil jezdit na bizonu, byl ochoten věřit, že kalhoty skutečně tak brzy neroztrhá. Tyto součásti jeho oděvu doplnila matka Chardonová přesně podle vylíčení denního tisku, jak má vypadat zlatokop: červenou flanelovou košilí, krátkou silnou kazajkou z husté bavlny a ohromným kloboukem se širokou svislou střechou. Josef nesl klobouk domů raději v ruce, aby za ním neběželi všichni uličníci, jimiž starobylá čtvrť vetešníků oplývala. Jen jednu věc k své velké lítosti v krámku nedostal, byl to šestiranný revolver, který podle tvrzení listu, z něhož matka Chardonová čerpala své vědomosti, nesměl žádnému zlatokopovi chybět. „Ty nemá ani Leclerc,“ tvrdil vetešník. A mluvil pravdu, revolvery byly americkým vynálezem, který si teprve zvolna razil cestu do Starého světa, a prodávaly se zde za nehorázné ceny. Josef byl nakonec ostatně rád, že revolver nedostali. Když po dlouhém smlouvání, v němž matka Chardonová uplatnila všechen svůj bohatý dar řeči a znalost pařížských předměstí, zaplatili, seschla se jeho hotovost na pouhých padesát franků. „A ty si musíš nechat, abys měl peníze pro ten první čas, než si nakopáš zlato!“ rozhodla rázně Chardonová. Při tom zůstalo, i když později zjistili, že Josefovi chybí nejdůležitější část zlatokopecké výstroje, totiž mísa, na které se zlato vypírá z písku. Matka Chardonová mu místo ní věnovala svoji největší pánev na pečení omelet a vydrhla ji tak pečlivě, že měděná nádoba zářila, jako by byla skutečně ze zlata. Josef se ubíral od jednatelova pultu rozvážným krokem k řece, kde byla řada prázdných kánoí připoutaných ke břehu. Jediný z celého ohromného zástupu nespěchal. Kolem něho se valili lidé, kteří chvátali, buď aby dostali místo v hotelu, anebo aby si zajistili místo ve člunech, o nichž věřili, že vyplují ještě téhož dne. Jednoho ze spěchajících mužů Bartoň oslovil. Byl to jeho soused z lodi, jakýsi drobný obchodník z Nantes, který prodal svůj krámek a šel hledat rychlé bohatství za moře. Na parníku se spolu často přátelsky bavili, ale nyní bývalý obchodník jen něco nesrozumitelného zahučel a přidal do kroku. Když za ním Bartoň došel k řece, viděl, jak se jeho bývalý přítel z lodi pohodlně zařizuje ještě s pěti jinými krajany v kánoi. V člunu bylo ještě dobře místo pro dalšího, ale nikoho z nich nenapadlo Bartoně pozvat, ačkoliv ho všichni znali z parníku. Bartoň chvilku mlčky postál, prohlížeje si ostatní čluny, vesměs již obsazené,a potom se dal beze slova na cestu zpět. Rozmyslel si, co udělá, a byl přesvědčen, že se do člunu nakonec dostane. Prošel mezi chýšemi domorodců, kde hnily u prahů zbytky ryb, kosti a odřezky masa, a došel až k okraji bujného tropického lesa. Začínal hned za vesnicí a přístup k němu byl dost obtížný pro husté bláto, přecházející v úplný močál. Josefovo bystré oko zpozorovalo z dálky, že v lese jsou oranžovníky se zralým ovocem a kromě nich také stromy s ohromnými listy a podlouhlými zlatožlutými plody, kterých si povšiml v rukou polonahých domorodých dětí. Byly to banány, což
Bartoň nevěděl, soudil jen, že se plody dají jíst, když se do nich čokoládoví občánkové z Chagres s takovou chutí zakusují. Natrhal si pomeranče i banány a natáhl se do bujné trávy na pokraji lesa. Měl ještě velký kus soleného masa, který si ušetřil na lodi ze svého přídělu potravy, a hrst sucharů. Pojedl v klidu, který rušil jen křik papoušků a štěbetání opic, a místo aby svou hostinu zapil podezřele vypadající vodou, uhasil žízeň několika pomeranči. Jeho tlumok byl daleko větší, než bylo zapotřebí k uschování jeho skrovného majetku, a Bartoň jej nyní doplnil ovocem. Odpočíval pohodlně v trávě až do setmění, přestože ho komáři a mouchy nemilosrdně štípali, a pak se dal na cestu k řece. Když tam přišel, shledal, že se ve svém očekávání nezklamal. Zlatokopové vydrželi ve člunech bez veslařů dlouho, ale nakonec je z nich hlad vypudil. Poněvadž si navzájem nedůvěřovali, chyběla jim jakákoliv soudržnost, nenapadlo je, že by stačilo, aby jen někteří z nich odešli na břeh opatřit potravu pro všechny, zatímco by jim druzí hlídali jejich místa ve člunech. A tak odešli všichni a Bartoň si mohl vybrat loď, která se mu líbila nejvíce. Uvelebil se pohodlně v jednom z člunů a nic si nedělal z výhrůžných řečí muže, jenž se později vrátil a dožadoval se svého místa zpět. Bartoň nebyl sice ozbrojen těžkým revolverem jako většina mužů kolem něho, ba neměl ani dlouhý křivý nůž bowie-knife, který nechyběl žádnému Amerikánovi, ale když sevřel pěsti a zamračil se, jeho protivník zmlkl a odešel jinam. Neměl chuti utkat se na pěsti s tímto hromotlukem, který přečníval drobné a vychrtlé Francouze o dobrou hlavu a silou svalů jistě v ničem nezadal obrovitým skandinávským námořníkům z amerických lodí. Bartoň čekal ve svém člunu trpělivě ještě ve společnosti pěti jiných zlatokopů. Tři z nich byli Francouzi a dva Angličané z východních amerických států. Mladý Čech lovil dychtivě drob ty jejich rozmluvy a snažil se jí porozumět. Chtěl se rychle naučit anglicky, ale hovor obou Yankeeů, vedený v podivném podřečí velkoměsta, byl k učení málo vhodný. Přesto však pochytil několik slova cestou si je stále opakoval, aby je nezapomněl, přidávaje k nim nová. Když se později vylodil v San Francisku, znal už několik tuctů anglických výrazů a těšil se, že to, co nebude umět říci, nahradí posuňkovou řečí, která je všude táž. Ostatně mezi přistěhovalci bylo velmi mnoho Francouzů a Bartoň spoléhal, že v nejhorším mu některý z nich svou zásobou angličtiny vypomůže. Po dvou dnech čekání se vrátili veslaři z opačné strany, po dalším dnu, který věnovali svému odpočinku, obsadili čluny přecpané zlatokopy a eskadra malých plavidel se dala na cestu. Přestože veslaři pádlovali zoufale pomalu, dorazili do Gatunu, nejbližší zastávky, vzdálené od Chagresu jen asi dvanáct mil, ještě týž den. Řeka, zpočátku úzká a vroubená krásnými tropickými lesy, se zde rozšiřovala v jezero obklopené horami, z nichž vanul příjemný větřík odhánějící dotěrný hmyz. Tato část cesty připadala Bartoňovi jako sen. Nádherné palmy, sykomory, mangrovníky, banánovníky, oranže a četné jiné stromy zrcadlily svou svěží zeleň v klidné hladině, sestupovaly z nízkých úbočí až k samému břehu řeky, na němž se pestřily květy nejrůznějších barev, sněžně bílé, žluté, modré, fialové a všech odstínů červeně, od jemně růžového nádechu až po oslnivý nach. Připomínalo to Bartoňovi královský skleník v tuillerijské zahradě, ale ten se panamské nádheře květů přece jen nevyrovnal. A potom, zde oživovali rostlinnou pohádku ptáci a hmyz, jejichž barva v ničem nezadala barvě květin. Bartoň nestačil obdivovat zelené a rudé peří papoušků, drobné kolibříky poletující rychlostí šípů, podobné oživeným drahokamům, a nes četné motýly všech možných velikostí a tak pestrých křídel, až oči přecházely. Zapomínal přitom na dotěrné komáry, kteří nenechali na jeho obnažené kůži jediné místečko bez bolestného kousnutí, z něhož prýštila krev. Ostatně jeho spolucestující trpěli stejně a jen Indiáni, jejichž těla kryla páchnoucí vrstva hlíny a loje, měli od krvežíznivého hmyzu pokoj. Jezero tvořilo většinou jen ohromnou mělkou lagunu s četnými písečnými výspami, na nichž se líně válela hejna krokodýlů. Byla to statná zvířata dosahující délky až pěti metrů. Jejich chování Bartoně zklamalo. Podle líčení knížek, které kdysi četl, očekával, že se netvorové krvežíznivě vrhnou na čluny, aby se zmocnili lidí. Nic takového se však nestalo. Zvířata si jich ani nevšimla a vyhřívala se klidně dále na palčivém slunci, podobajíce se ohromným nevinným ještěrkám.
VI V Gatunu se přenocovalo, a kdo mohl usnout, spal. Většina cestujících však bděla, o což pečovali nejen komáři, ale i psi, kteří se přicházeli dotěrně třít o těla ležících lidí. Hluk tropili také domorodci. Seděli kolem ohňů rozdělaných bezstarostně v bambusových chýších, pili, zpívali, kouřili a prohrávali své mimořádné výdělky v hazardní hře v karty. Před půlnocí přišel liják, tak prudký, že pronikl chatrnou střechou chýše, kde spal Bartoň se svými druhy ze člunu. Bartoň si z deště celkem nic nedělal, ačkoliv mu promočil pokrývku tak, že ji musel ráno ždímat, a pronikl mu až na kůži. Zato jeden z jeho společníků, jménem Jean Picot, nezamhouřil oka a třásl se celou noc zimou. Ráno sice vysušilo slunce velmi rychle všechnu vlhkost z půdy a zahalilo ves i jezero v mléčnou, páchnoucí mlhu, ale Jean Picot cítil stále silné mrazení po celém těle. Nebyl sám, v ostatních člunech byly tucty lidí jektajících zuby. „Jak je vám?“ tázal se Picota osmahlý suchý muž, bývalý námořník. „Jsem jako přelámaný,“ stěžoval si ubožák. „Mám nesnesitelnou žízeň, bolí mě hlava, roce, v kříži, za očima, po celém těle!“ Oči mu prudce slzely a jejich bělmo bylo zalité krví. Bartoňovi ho bylo líto a nabídl mu jeden z posledních pomerančů, které měl ještě ve svém vaku. Picot se do něho lačně zakousl, ale zvrátil hned první sousto. Námořník zakýval vážně hlavou a nahnul se k Bartoňovi. „Žlutá horečka, znám to,“ řekl přidušeně. „Když jsme před lety kotvili u Sierry Leone, pomřely nám za tři týdny tři čtvrtiny posádky.“ Bartoň se polekal. „Myslíte, že Picot nevydrží?“ Námořník se místo odpovědi obrátil k veliteli veslařů, který mluvil trochu anglicky, a ptal se ho, za jak dlouho dorazí do nejbližší zastávky. „Gorgona, dva dny,“ odpověděl líně domorodec. „Nedovezeme ho živého,“ prohlásil námořník s určitostí. „Ale to je přece nemoc ve Francii neznámá! Jak k ní mohl přijít Picot, který měl krejčovský krám v Saint Martinu a nikdy před touhle cestou ho neopustil?“ divil se Bartoň. Jeho společník se usmál. „Tady z toho nezdravého vzduchu to má (Žlutou horečku, správně žlutou zimnici, přenášejí komáři.),“řekl přesvědčivě. „Žlutá horečka vás chytí rychle, viděl jsem kamarády na lodi, kteří ji dostali už třetí den po tom, co jsme přistáli na africkém pobřeží.“ Jeho předpověď se splnila. Ještě odpoledne téhož dne začal Picot blouznit a v noci, kterou trávili ve člunech, zemřel. Picotova smrt Bartoně velmi sklíčila. Uvědomil si živě, že ubohý krejčí jel do Kalifornie s nejkrásnější nadějí na bohatství, a místo aby ho dosáhl, nalezl smrt daleko od domova a od své rodiny, mezi cizími a lhostejnými lidmi. „Musíme ho pořádně pohřbít,“ naléhal na námořníka. „A taky bude potřebí udělat něco s jeho věcmi, odevzdat je úřadům v Gorgoně.“ Námořník začal vyjednávat s hlavním veslařem. Muž kroutil hlavou a ukazoval výmluvně rukou na vodu. Bartoňovi přeběhl mráz po zádech. Pochopil, že veslař radí pohřbít Picota do laguny. Ani námořník nebyl s návrhem spokojen a usilovně domorodce přemlouval, ale nakonec se vzdal. „Nedá se nic dělat,“prohlásil k ostatním bělochům. „Chlapík tvrdí, že se v tomhle horku rozkládá mrtvola už za několik hodin, v čemž mu dávám ostatně zapravdu. A hrozí, že přirazí ke břehu a nebudou veslovat dál, jestli nepohřbíme Picota okamžitě.“ Evropané protestovali, ale nezbylo nic jiného, než se podřídit. Ostatně Picot nebyl sám, kdo podlehl zákeřné zimnici. Nebylo člunu, aby nepozbyl aspoň jednoho cestujícího, a do vody bylo v krátké chvíli vhozeno čtyřicet těl. Sotva první z nich zmizelo pod hladinou, vjel do nehybných ještěrů, povalujících se na písku, život. Ze všech stran plavali rychle k místu, kde se mrtvola ponořila, zanechávajíce za sebou úzkou rýhu zčeřené vody. Bartoň zavřel oči před hrůzným pohledem na roztrhaná lidská těla. Námořník mu však položil ruku na rameno. „Nebojte se, teď ještě nic neuvidíte,“ řekl chlácholivě. „Krokodýl nežere čerstvou mrtvolu, tu si uschová do bahna a přichází si pro ni, teprve když začne hnít.“ Námořník, Bartoň a ještě zbývající dva cestující ve člunu se usnesli, že
odevzdají nebožtíkův majetek panamským úřadům. Nebylo toho mnoho, jen náhradní oblek, něco prádla, bowiový nůž, revolver s náboji, pokrývka a zlatokopecká výzbroj. Kromě toho měl zesnulý ještě své osobní doklady, zápisník a na hotovosti asi tři sta franků. Ukázalo se však, že tento úmysl nelze provést. Hlavní veslař sdělil námořníkovi, že kolumbijská vláda (území dnešní Panamy patřilo tehdy republice Kolumbii) nemá žádného úředníka ani v Gorgoně, ani v městě Panamě. „Tak co máme dělat?“ obrátil se námořník na své druhy. „Do Chagres se vracet nemůžeme, a tam jsou ostatně jen američtí agenti, kteří nám řeknou, že jim do toho nic není. A necháme-li to na starost domorodcům, tak to určitě prodají a prohrají v monte.“ Jeden z mužů navrhl, aby se o Picotovy svršky rozdělili, a jen peníze, zápisník a doklady aby někdo z nich poslal jeho rodičům, jejichž adresa byla v zápisníku. Na žádost ostatních přislíbil námořník, že se o to postará. Bartoň si nechtěl z Picotových věcí vzít nic, ale námořník mu vnutil obě jeho zbraně, nůž i revolver. „Nebuďte bláhový, mladý muži,“ řekl přesvědčivě, „my ostatní všichni zbraně máme, jen vy jste neozbrojen. Můžete potřebovat revolver i nůž jako sůl a jsem si jist, že nebožtík Picot tam nahoře naše rozhodnutí schvaluje.“ Bartoň si nakonec obě zbraně váhavě připjal k opasku a druhům poděkoval. K večeru dojeli do Gorgony, místa přeplněného lidmi a mouchami. Než dal Bartoň sousto do úst, pokryly ho mouchy tak hustě, že se nedalo pozřít. Teprve když nastala noc, uchýlil se odporný hmyz do svých úkrytů a mladý zlatokop se mohl v klidu najíst. Tropická příroda se mu rázem přestala líbit. Poznal podle těch čtyřiceti, kteří zahynuli cestou, že krásný zevnějšek kraje je klamavý a že skrývá různá nebezpečÍ. Viděl sice už kdysi smrt zblízka, když mu zemřeli oba rodiče, ale s léty vzpomínka na to vybledla, a proto jej Picotův osud velmi dojal. Když se rozednilo, shledal, že jeho okolí nevypadá nijak útěšně. Chýše byly přeplněny cestujícími, kteří onemocněli cholerou, malárií nebo žlutou zimnicí. A neminulo chvíle, aby nevynášeli z některé chaty mrtvé tělo. Pohřeb byl krátký, bažina za vesnicí otvírala nebožákům ochotně svou měkkou náruč. Kdo z nemocných měl ještě sílu, pospíchal odtud na pobřeží, na čerstvý mořský vzduch. Další cesta se konala po suché zemi, na hřbetě mezků, o něž se sváděly hotové bitvy. Bartoň zjistil dotazem u jednatele dopravní společnosti Adam and Cook, že by musel na mezka čekat nejméně týden. Když mu jednatel řekl, že do Panamy je necelých čtyřicet mil, rozhodl se jít pěšky. Opustil Gorgonu ještě dopoledne téhož dne. Neměl, s kým by se loučil. Pouto, které na okamžik vytvořila Picotova smrt mezi ním a jeho společníky ve člunu, se okamžitě uvolnilo, jakmile v Gorgoně vystoupili. Každý hleděl urvat jízdní zvíře, nestaraje se o druhého, jen aby se dostal co nejdříve z této zamořené krajiny do země zlata. „Necelých čtyřicet mil,“ opakoval si Bartoň. „Když bude cesta jen trochu slušná, urazím to za jediný den!“ Uřízl si pořádnou větev, udělal z ní hůl, připevnil i tlumok řemeny důkladně na záda a vyrazil. Cesta ho přivedla hned za vesnicí do hlubokého temného lesa, kde mu nohy stále ujížděly na rozmočeném jílu. Byla zpočátku dost rovná, ale později se objevily první výběžky hor a Bartoňovi nastalo namáhavé lezení po úbočích srázných roklí. Díval se však bez závisti na šťastnější druhy, kteří se po týdenním pobytu v Gorgoně dočkali mezků. Jejich drobná zvířata kráčela po horských stezkách tak jistě, jako by to byly dobré evropské silnice. Horské hřbety nebyly největší překážkou, která na cestovatele čekala. Za lesem, táhnoucím se do délky pěti mil, se objevila bažina hustě zarostlá křovím a rákosím. Zde šlo o život. Pevná stezka byla jen úzká a mezkové vedení Indiány se jí drželi většinou velmi svědomitě. Ti z nich, kteří uskočili náhodou stranou, byli bez milosti ztraceni a jezdec měl co dělat, aby se dostal zavčas z jejich hřbetu. Ubohá zvířata klesala beznadějně do bahna, které je nakonec zadusilo. Místy čněla z močálu i hlava mezka, jehož nozdry ucpalo bláto. Jinde bylo vidět zase jen hřbet zvířete, ale ne nadlouho. Za malou chvíli zmizelo maso v zobácích odporně krákorajících supů a z tmavého bláta trčely jen bílé kosti. Bartoň se úzkostlivě držel jízdní stezky, ale po několika hodinách zjistil, že i ta se začíná kazit. Mezci totiž kladli kopyta svědomitě do stop, které zbyly po předchozích zvířatech, a postupně tak vytvořili v poddajné hlíně hluboké díry naplněné vodou. Mladý Čech stoupl náhodou do jedné z nich a zapadl rázem až do polovice stehna. Měl co dělat, aby se dostal zase ven, a.snad by se mu to ani nebylo podařilo, kdyby nepřišel na šťastný nápad chopit se ocasu mezka, který kráčel právě kolem. Od té chvíle si vyhledával na stezce jen neporušená místa, jak to ostatně
činili i Indiáni, kteří šli za ním, pro sebe i pro svá zvířata. Vyskytla se však nová překážka. Mnoho mezků se nedalo přimět k tomu, aby nechodili ve stopách svých předchůdců, a tak zapadali do hlíny až po břicha a stezka se začala měnit ve stejné bahniště, jaké bylo po obou jejích stranách. Kolem zvířat uvázlých v bahně nastal chaos. Jezdec i Indián se snažili vytáhnout mezka zase na pevnou zem, ale podařilo se jim to jen zřídka. „Půjde-li to takhle dál, bude tu za chvíli dlažba z mezků,“ prohodil Bartoň k jinému pěšákovi, který pocházel z Francie a cestou se k němu přidružil. „Jen z koster, kamaráde,“ smál se muž. „Supové z nich nenechají ani kousek masa, pokud se k němu dostanou.“ Při tak svízelném pochodu bylo vyloučeno, že by došli do Panamy před setměním. Nezbylo než přenocovat pod širým nebem, za tmy nebylo ani pomyšlení na další cestu bažinou. Bartoň a jeho druh si nařezali otýpky rákosí a upravili si z nich lože na místě, kde se pevná cesta trochu rozšiřovala. Unavený mladík pojedl několik soust z masa, které mu ještě zbývalo. Sice už trochu zavánělo, ale Bartoň měl zdravý žaludek a nehorázný hlad. Zajedl svoji skrovnou večeři banánem, napolo už shnilým, a usnul, sotva dal svému společníkovi dobrou noc. Probudil se náhle, s pocitem, že se ho někdo dotýká. Rázně se posadil a v jasném třpytu hvězd spatřil nad sebou nakloněnou postavu svého druha. Ospalost z něho rázem spadla, když pocítil chladno na prsou a zjistil, že má rozepnutý kabát i košili. „Podívejme se!“ řekl prudce. „Copak se to děje? A kdo mi to rozepjal kabát?“ „Slyšel jsem, jak v noci sténáte, a chtěl jsem vám trochu uvolnit šaty,“ koktal rozpačitě muž. „Vida, tohle mi matka Chardonová nikdy neřekla, že sténám ze spaní,“ řekl posměšně Bartoň. Uvědomil si hned, co jeho společník zamýšlel. „To asi proto, že spím na zádech,“ poznamenal. „Tak si lehněte na bok,“ radil mu lhostejně jeho druh, který se zatím už vzpamatoval a znovu se natáhl na svou otýpku rákosu. „Ba ne, to by nebylo moudré,“ odporoval Bartoň. „Já totiž nosím peníze v zadní kapse u kalhot, a proto na nich spím, aby mi je někdo v noci nevyfoukl.“ Muž něco zabručel a předstíral, že usíná. Ráno se od něho Bartoň odloučil s krátkým přáním šťastné cesty a šel už dále sám. Před polednem si všiml, že Indiáni, kteří vedli mezky, si myjí nohy v děrách s blátivou vodou a natahují si kalhoty. Až dosud nesli tuto důležitou část oděvu přes záda, aby si ji při stálém zapadání do bahna nezablátili. Bartoň z jejich náhlého záchvatu marnivosti usoudil, že cíl cesty musí být už nedaleko. Skutečně se také nemýlil. Krátce po poledni se objevila na obzoru nekonečná šedomodrá pláň Tichého oceánu a o hodinu později procházel Bartoň blátivými uličkami Panamy.
VII Jestliže byla situace v místech, kudy mladý zlatokop až dosud prošel, zlá, v Panamě byla přímo zoufalá. Na tisíc zdravých lidí zde čekalo na lodi, jichž bylo daleko méně než na druhé straně šíje, a k nim se družily stovky ubožáků postižených cholerou, malárií nebo žlutou zimnicí. Malé městečko naprosto nestačilo tuto lidskou záplavu pojmout. Tábořilo se všude, na ulicích, na pobřeží, v lese i na okraji močálu. Jen málokterý zlatokop měl s sebou stan, většina jich spala pod širým nebem, a k nim se přidružil i Bartoň. Ve dne je spalovalo slunce, v noci je zalévaly přívaly deště. V panamském přístavu nebylo po lodích ani památky. Kapitáni tvrdili, že u břehů jsou mělčiny, a kotvili severně od města, dobrých deset mil daleko. Byla to ovšem jen výmluva. Kapitáni se báli, že rozzuřený dav vezme jejich lodi útokem, jestliže zakotví u města, a že jim zběhne posádka a přidruží se ke zlatokopům. Tolik jí platit nemohli, kolik zlata slibovaly přehnané pověsti. A tak každý kapitán střehl své námořníky jako kvočna kuřátka a dával hlídat lodní čluny spolehlivými poddůstojníky a důstojníky, ozbrojenými revolvery. Bartoň si z čekání tak mnoho nedělal, ale zlé bylo, že neměl do čeho kousnout. Jeho zásoby mu došly a ovoce v lesích už dávno otrhali ti, kteří přišli před ním. Celá jeho peněžní hotovost činila jen padesát franků, a na ty sáhnout nechtěl. Když však už nejedl druhý den, rozhodl se s těžkým srdcem, že si koupí od domorodců kus sušené ryby. Ale k jeho velkému zklamání hnědý Indián odmítl přijmout peníz s profilem tučné tváře krále Ludvíka Filipa. Neznal tuto minci a neměl k ni důvěru. Pochopil z bělochových posuňků jeho dotaz, co za rybu chce a vytáhl z kapsy rozedraných
spodků stříbrný mexický dolar. Byl dokonce tak vlídný, že zavedl Bartoně k jedné chýši, v níž byl krámek vyzáblého penězoměnce. Zde si Bartoň vyměnil s náležitou ztrátou. polovinu svých franků za mexické peníze. Dostal jen tři dolary a trochu drobných měděných mincí. Domorodec žádal za rybu půl dolaru a Bartoň se zhrozil. Dal za půl dolaru sedm franků, a oběd v nejdražší pařížské restauraci, jak věděl z vyvěšených jídelních lístků, které v dobách hladu se zálibou pročítal, nestál ani polovinu této částky! Ale hlad jej trápil tak krutě, že se dlouho nerozmýšlel. Snědl rybu i s drobnými kostmi, jen páteř zahodil, a přesto utišil hlad jen napolovic. Potom v duchu rychle počítal a vyšlo mu, že bude hotov s penězi za čtrnáct dní, i když bude jíst jen jednu rybu denně. A kalifornské zlato bylo ještě tisíce mil daleko. Musí se odtud dostat za každou cenu! Agent cestovní kanceláře ho potěšil týž večer sdělením“ že klipr Abraham Lincoln přibude ještě v noci. „Ale ne až sem,“ podotkl s úsměvem a mávl rukou někam k moři. „Bude kotvit asi pět mil na sever odtud.“ „A jak se tam dostanu?“ ptal se mrzutě Bartoň. Agent pokrčil rameny. Jako ti druzí.“ Bartoň věděl dobře, jak to dělají druzí, ale neměl naděje, že by se mu to tak snadno podařilo. Zlatokopové prostě přepláceli domorodé čluny, které ovšem byly málo způsobilé k plavbě po vysokém moři. Stalo se už nejednou, že vzedmuté vlny takovou kocábku převrátily jako dětskou hračku a nikdo z její posádky se už nad vodou neukázal. To však Bartoně nezastrašovalo. Byl by dal pět let svého života za místo v takovém člunu, jenže nikdo o tuto cenu bohužel nestál. Chodil mrzutě podél pobřeží a přemýšlel, jak by se dostal na palubu Ahrahama Lincolna. „Nebyla by to žádná velká práce, jen mít něco pevného pod nohama,“ bručel si sám k sobě při pohledu na větve a kousky dřeva, unášené mořským proudem právě k místu, kde měly lodi kotvit. Náhle mu svitlo v očích a celý jeho obličej se vyjasnil. „Vida, tady je to, jen se toho chopit,“ zvolal radostně. Na plochém břehu ležely kmeny stromů, které vichřice vyvrátila někde v pobřežních lesích a moře vyvrhlo na pevninu. Udělat z nich prám nepřipadalo Bartoňovi nic těžkého. Provazy neměl, ale v blízkém lesíku sykomor a platanů byla spousta lián, o jejichž pevnosti se již přesvědčil. Rychle se tam vydal a za hodinu byl zpět s náručí těchto popínavých rostlin, které si co do pevnosti mnoho nezadají s konopím, z něhož se splétají provazy. Dal se s chutí do práce a svalil první kmen do vody, když ho předtím přivázal k velkému balvanu, aby mu neuplaval. Musel sestavit vor přímo na vodě, jinak by jej sám na hladinu nedostal. Pracoval sotva půl hodiny, když se za jeho zády ozvalo francouzsky: „No to je dobrý nápad!“ Obrátil se po hlase a spatřil statného, usměvavého chlapíka, který si ho se zájmem prohlížel. „Pojďte pomáhat a vezmu vás s sebou!“ vybídl ho okamžitě a cizinec bez váhání přijal. Měl se čile k dílu a za dvě hodiny byli s vorem hotovi. Bartoňův pomocník byl Francouz z města Tours a jeho parník Shenandoah měl vlastně už být pryč, ale pro potíže s opatřením pitné vody dosud kotvil u pobřeží. Francouz neměl obav, že by ho parník s sebou nevzal, ačkoliv mu Bartoň namítl, že loď už bude jistě přecpána cestujícími. „Když se tam vejde tolik lidí, tak už jeden navíc na věci nic nemění,“ tvrdil veselý rodák z Tours. „Hlavní je dostat se tam!“ To se jim naštěstí podařilo. Malý vor, řízený jediným veslem upevněným vzadu, jímž se dal i pohánět, zachytil dobře mořský proud, takže se za úplného bezvětří dostali ke kotvišti lodí za tři hodiny. Shenandoah kotvila mezi prvními loděmi, které míjeli, a z jejího komínu se už kouřilo, znamení, že je připravena k vyplutí. Ne bez lítostI se Bartoň loučil s veselým Francouzem, v jehož společnosti strávil jen několik hodin, a vesloval potom k Ahrahamu Lincolnovi, který kotvil dosti daleko od ostatních lodí. Vyšplhal po provazovém žebříku na palubu, nestaraje se už o svůj vor, který mořský proud pomalu hnal od břehů na širý oceán, a s pocitem úlevy si našel místo v podpalubí. Uložil si jen své věci a hned šel vyhledat lodního správce, aby se u něho přihlásil o jídlo. Dostal notný kus soleného vepřového masa s boby a za několik minut vyprázdnil mísu s chutí zostřenou dvoudenním půstem
do dna.
VIII O tři týdny později vjížděl Abraham Lincoln Zlatou bránou do sanfranciského přístavu. Před zraky cestujících se otevřelo nádherné panoráma hor a jednoho z nejkrásnějších měst světa se skalnatým ostrůvkem Alcatraz, korunovaným starou španělskou pevnůstkou, ale málokdo věnoval jedinečné kráse zálivu pozornost. Všechny pohledy se upíraly k městu nesčetných stanů a prkenných bud, které se rozkládalo mezi písečnými pahorky. Visel nad ním nehybný mrak prachu a vrhal svůj stín na lidské mraveniště, hemžící se na přístavních hrázích i v nedlážděných ulicích. Loď přistála a cestující se vyhrnuli na prkennou hráz přeplněnou lidmi. Hned potom začali lodníci a nosiči vykládat náklad se spěchem, který byl odůvodněn jen tím, že jeden den strávený u hráze přišel kapitána lodi na dvě stě dolarů. Bartoň se octl v hustém davu, který jím zmítal sem a tam. Proklestil si cestu lokty, na klidnějším místě se zastavil a s úžasem se díval na ruch, který panoval kolem něho. Pobřeží z tmavého písku bylo ploché. Nyní bylo poseto zavazadly cestujících, u nichž seděli jejich sklíčení majitelé, čekající, až se naskytne nějaký nosič. Bartoň si povšiml staršího muže s prošedlým plnovousem, který něco vyjednával s jakýmsi výrostkem. Pochopil, že si muž přeje, aby mu hoch odnesl zavazadlo, a povšiml si, že mu za to nabízí půl dolaru. Půl dolaru, celé tři franky! Bartoňovi se zatajil dech nad tím obnosem, ale v příštím okamžiku spatřil něco, čím se jeho úžas zdvojnásobil. Výrostek se ušklíbl, sáhl do kapsy, vytáhl z ní dolar a podával jej cizinci s posuňkem, který byl tak výmluvný, že i Bartoň pochopil, co tím míní, ačkoliv jeho řeči nerozuměl. Drzý klacek nabízel mužovi dolar, jestliže si své zavazadlo odnese sám! Bartoň se rázem rozhodl. Svůj tlumok nesl na zádech a ruce měl volné. Odstrčil kluka stranou a zdvihl cizincovo zavazadlo. „Odnesu vám to. Kam chcete jít?“ tázal se. Muž mu sice nerozuměl, ale pochopil, že se zde naskýtá ochotný nosič, a jeho tvář se rozjasnila. Řekl něco a dali se na pochod. Nebylo snadné razit si cestu pestrým davem, který tvořili příslušníci všech možných národů světa, od šikmookých Číňanů s dlouhými copy až po kučeravé Polynésany, jejichž kůže měla barvu třísla, ale Bartoň měl silná ramena a nakonec se z lidské záplavy vypletli. Zamířili do nejbližší ulice, kde zapadli do prachu až po kolena. Zde bylo sice volněji, ale přesto proudily ulicí oběma směry zástupy tak husté, jaké vídal Bartoň v Paříži jen v neděli na největším bulváru. Všichni ti lidé tak spěchali, že se mladík v prvé chvíli domníval, že utíkají k požáru, který někde vypukl. Ale nadarmo se ohlížel po kouři, a tak nakonec usoudil, že to, co vidí, je ukázka přirozené chůze obyvatelů San Franciska. Majitel zavazadla se snažil zapříst s Bartoněm hovor, ale když zjistil, že jeho nosič anglicky neumí, zmlkl a oba si prohlíželi ulici, kterou šli. Poskytovala velmi zajímavý pohled, přestože ji z obou stran tvořily jen stany a prkenné boudy. Teprve na konci ulice bylo vidět několik zděných stavení, jejichž zevnějšek prozrazoval, že pocházejí z doby, kdy nad San Franciskem vlál ještě španělský prapor. Ve stanech a v boudách byly téměř výhradně jen krámy a kanceláře. Prodávalo se tu všechno možné za ceny, nad nimiž se Bartoňovi tajil dech. Druh zboží i jeho cena byly vyznačeny velkými nápisy na plátěných štítech napjatých mezi dvěma tyčemi, a tak Bartoň zjistil, že krajíc chleba stojí 50 centů neboli půl dolaru, zlatokopecký špičák nebo lopata 15 až 20 dolarů, pár dobrých bot sto dolarů a obnošené kalhoty 50 dolarů. Hlava mu šla nad tím kolem. Teprve při pohledu na krám se špičáky a s lopatami si uvědomil, že mu tyto dva nezbytné nástroje zcela chybí. A jak tak o věci uvažoval, kráčeje za mužem, jehož zavazadlo nesl, přišel k názoru, že kdo chce zlato dobývat, musí nejdříve sám nějaké zlato mít. Ačkoliv byl vlastně na prahu zlatých dolů, připadaly mu pojednou mnohem vzdálenější, než když o nich mluvil s Chardonovými v Paříži. Uvědomil si, že jeho výzbroj je nedostatečná, že nemá peníze, aby ji doplnil, a že nemá ani na potraviny, kterých
musí vzít s sebou větší zásobu. Bude-li kopat zlato, nemůže se starat o shánění jídla. A panuje-li v San Francisku taková drahota, jak to bude teprve vypadat v diggins, kam se musí vše dopravovat, čímž se to nezbytně ještě zdraží? Cizincův kufr ho náhle začal tížit, jak na něho dolehly starosti. Hlučná hudba plechových nástrojů jej vytrhla z trudných myšlenek. Zvedl hlavu a spatřil před sebou zástup lidí tísnících se kolem dřevěného pultu s nějakým zbožím. Nad pultem se třepetalo plátno s pestrým nápisem a za pultem stál prodavač, živě rozkládající rukama, a tři muži, kteří foukali ze všech sil na trubky. Když zmlkli, aby nabrali dech, uplatnil se prodavačův hlas, hlučně vyvolávající: „Dražba, dražba, dámy a pánové!“ V zástupu nebyla sice ani jedna žena. San Francisko bylo v té době městem mužů –, ale zdvořilý prodavač nicméně oslovoval dámy na prvém místě. Náhodou měl k tomu příčinu, poněvadž to, co na svém pultě dražil, byly dámské klobouky, které poslal nějaký podnikavý obchodník z východu, neznající místní poměry, s lodním nákladem. Zlatokopové přišlí z diggins, jejichž váčky oplývaly zlatým prachem, je ochotně kupovali za různých žertů. Proti kalifornskému palčivému slunci je ochrání dámský klobouk se širokou střechou ještě lépe než pánský, až budou zase pracovat na svých placerech. Bartoň zaslechl v davu i mnoho slov francouzských a potěšilo jej, že se tu setká s lidmi, s nimiž bude moci promluvit. Nadarmo však napínal sluch, pátraje po nějakém českém slově. Zdálo se, že Češi v této pestré směsici národů chybějí. Než došli na konec ulice, narazili ještě na několik podobných míst, kde se s hudbou vydražovaly málo prodejné předměty. Na jednom z nich to byly dětské kočárky, na jiném kalamáře bez inkoustu a bez per, a třetí krámek, improvizovaný jen pro tu chvíli na kraji ulice, nabízel smetáky všech velikostí. Ale všude byli lidé, kteří kupovali; zdálo se, že v tomto městě je peněz nadbytek a že ti, kteří přišli načas z dolů do Friska se sáčky nabitými zlatým prachem, nemají žádnou jinou starost, než co nejrychleji své zlato zase utratit. Konečně dorazili na konec ulice, k jednopatrovému kamennému domu s nápisem Bank of San Francisko. Zde se cizinec i Bartoň jako na povel zastavili. Za širokým oknem, jehož skleněná tabule nebyla ničím chráněna, zářila na černém sametovém polštářku hrouda zlata, velká jako dětská hlava. Před ní ležela malá cedulka, na níž bylo perem napsáno: „Placer U tří skal, řeka San Joaquin. Čistá váha zlata 52 liber 3,5 unce (Americká libra má 454 gramů, unce 31 gramů).“ „My Goodness!“ („Můj ty bože!“) vyrazil ze sebe cizinec a Bartoň pochopil, že je to projev zbožného údivu. Sám třeštil oči na žlutý kov a krev se mu rozproudila. Cítil, jak ho zlato přitahuje, a něco jej nutkalo, aby rozbil sklo a zmocnil se ho. Kolem nich stál malý zástup lidí tisknoucích tváře na okenní tabuli. Zněly z něho žádostivé výkřiky a Bartoň vytušil, že celý ten dav ovládá táž nenasytná touha, která se zmocnila i jeho. „Pojďme,“ řekl cizinec, obraceje se k výkladní skříni zády. Bartoň se za ním potácel jako ve snách. Až dosud uvažovalo zlatě zcela střízlivě, jen o kovu, za který se dostane hodně peněz. Nadšení, s jakým všichni Chardonové hovořili o kalifornských pokladech jej spíše bavilo, než aby ho sdílel. Ale nyní podlehl jedinému pohledu na tajemný kov, který už popletl hlavu mnoha lidem pevnější vůle, než byla jeho. Zlatá horečka se ho zmocnila náhle a docela. Musí najít zlato, hodně zlata, ať to trvá jak chce dlouho a ať to stojí jakoukoliv námahu, umiňoval si. Našli zlato jiní, a nebyli o nic silnější nebo chytřejší než on, proč by se to tedy nemělo podařit jemu? V Kalifornii jsou ještě celé tuny zlata, kdyby tu nebyly, proč by se sem hrnuli všichni ti lidé? Za těchto myšlenek došli k cíli cizincovy cesty. Byl to veliký stan podepřený stožáry; Bartoňovi připomínal cirkusové šapitó. Dlouhý pruh plátna zavěšený nad vchodem hlásal, že je tu Boardinghouse Kreton (Penzion Kreton). Cizinec si vzal svůj kufr a vtiskl Bartoňovi do dlaně celý dolar. Zmizel za záclonou zastírající vchod, ale mladík si ještě prohlížel nápis, jehož druhá řádka ohlašovala s americkou stručností: 1 lůžko, 1 noc, 1 dolar. Za jediný nocleh dolar, to je plných šest franků! A podle toho, co spatřil, když nahlédl za cizincem, byla to jen pryčna ve společném stanu, kde leželi lidé ve dvou řadách nad sebou a těsně jeden vedle druhého. Potřásl hlavou a vydal se zase na cestu. Nocleh ve stanu si dopřát nemohl a jídlo raději odloží na zítřek. Obědval důkladně na lodi, ale tentokrát mu nezbylo nic s sebou, ani suchar. Ahraham Lincoln se cestou opozdil a správce musel snížit dávky jídla i pití. Pít se však Bartoňovi chtělo, slunce dosud pražilo, ačkoliv se už schýlilo hodně k
západu. Ohlížel se po nějaké kašně nebo pumpě, ale nadarmo. Zdálo se, že voda, nápoj, jehož bylo doma všude do sytosti a zdarma, v městě zlata zcela chybí. Mořská voda k pití nebyla, to už Bartoň věděl. Unaven a žízniv docházel už na okraj města, když spatřil stan, před nímž bylo přivázáno k břevnu několik koní. Ze stanu právě vyšel černoch s putýnkou vody, kterou nalil koním do žlabu. Sotva zase zmizel, vrhl se Bartoň ke žlabu, odstrčil měkký koňský čenich stranou, nabral si plný klobouk zažloutlé teplé vody a pil hltavě dlouhými doušky.
IX Bartoň se vyspal pod širým nebem za městem a probudil se dosti pozdě. Měl hlad i žízeň a když vytřepal písek z pokrývky, začal se shánět po nějaké vodě. Po delším hledání nalezl čistý pramínek vyvěrající z písečného pahorku, napil se dosyta a potom se umyl. Voda ho občerstvila, takže na hlad pro tu chvíli zapomněl. Začal uvažovat, co by měl podniknout. Potřebuje nutně peníze, aby si mohl opatřit vše, co mu chybí, než se vydá do zlatonosného území. Peníze se daly získat jen prací, a o tu, jak se včera přesvědčil, nebyla naštěstí v San Francisku žádná nouze. I kdyby nosil jen zavazadla, vydělá si za den slušný obnos. Musí si ovšem najít nejdřív nějaký útulek, kde by aspoň mohl nechat své věci – s tlumokem na zádech nelze chodit po práci. Náhle si připomněl, že je právě neděle, den málo vhodný pro hledání práce. Ale nějaké laciné přístřeší by se dalo najít i v neděli. Připjal si tlumok na záda a dlouhým krokem zamířil do města. Ulice San Franciska měly sváteční ráz. Nebyly tu dnes příležitostné krámky pro nahodilé dražby zboží a také stálé obchody měly uzavřené okenice a těžké visací zámky na dveřích, doklad, že i obyvatelé tohoto rušného města ctí slova bible: „Šest dní budeš pracovati a sedmý den odpočívati.“ Bezedným prachem nedlážděných ulic se procházeli svátečně vyšňoření občané; zlatokopové s hedvábnými šerpami kolem opasku, zatíženého po straně těžkým revolverem, a s širokými klobouky, na nichž se leskly zlaté přezky, tvořili v pestrém davu většinu. Byl krásný den, slunce hřálo ze všech sil na obloze bez mráčku, a i prašný oblak, ustavičně se vznášející nad městem, se tentokráte zmenšil na snesitelnou míru. Lidé byli v dobré náladě, hlučně se bavili a smáli, dávali najevo radost, že tento den mohou věnovat své vlastní zábavě a že mohou pustit z mysli všechny starosti. Bartoň právě došel na velké čtyřhranné náměstí, když se z jedné boční ulice ozvala hlučná hudba. Procházející se lidé na náměstí se začali zastavovat a kupit do hloučků, pohlížejíce zvědavě směrem, odkud se blížila hudba. Za okamžik se vynořil na náměstí dlouhý průvod, v jehož čele kráčelo šest mužů s prapory. Za nimi se objevily tři řady trubačů a bubeníků, kteří tropili svými nástroji ohlušující rámus. Za hudebníky se ubíral veliký zástup mužů v nejrůznějších oděvech a vesměs dobře ozbrojených. Diváci se před průvodem rozestupovali, strkali se a hlučeli. Lidé ze zadních řad se hleděli dostat dopředu, aby lépe viděli, a přitom nastal zmatek. Z davu se ozývaly hněvivé výkřiky, které zanikaly v hlučné hudbě. Před Bartoněm se tlačil těsně semknutÝm hloučkem malý muž snědé pleti, s černým knírkem a s bradkou zastřiženou do špičky. Prodíral se zpočátku lidským chumlem dosti obratně, ale když už se dostal hodně dopředu, narazil na široká záda nějakého muže, který stál v první řadě. Muž, podle obleku námořník, se hněvivě obrátil, a nedbaje toho, že se mu nešťastný drobný občan omlouvá hned ve dvou řečech, francouzsky a anglicky, uchopil rušitele svého klidu za rameno a surově mu ho stiskl. Mužík zezelenal a vykřikl bolestí. Bartoň se octl dvěma kroky u nich a položil námořníkovi ruku na rameno. „Podívejte se, pusťte toho občana, vždyť se vám slušně omluvil!“ řekl zvolna. Námořník k němu obrátil rozzlobený obličej a nepouštěje svou oběť, prohodil něco, čemu se okolo stojící muži začali smát. Bartoňovi se nahrnula krev do tváře. Sevřel námořníkovo rameno tak silně, že muž zasténal a okamžitě upustil od své kořisti. Zdvihl proti Bartoňovi zaťatou pěst, ale dříve než ji mohl spustit na jeho hlavu, mladík ji pohotově odrazil, a uchopiv napřaženou ruku, zkroutil ji takovou silou, že se muž zapotácel. Lidé, kteří stáli okolo, se počali rozestupovat v dychtivém očekávání, že dojde k zápasu na pěsti, ale zklamali se. Námořník neměl nejmenší chuti čelit ohromným pěstím zamračeného mladíka. Uvolnil se mocným trhnutím ze svěráku, který mu ležel na rameni, a se sklopenou hlavou se rychle tlačil pryč, provázen opovržlivými výkřiky diváků.
Bartoň chopil svého chráněnce pod paží a zavedl ho do první řady, což mu ostatně nepůsobilo žádnou námahu. Ti, kdo stáli okolo, byli svědky jeho zákroku proti námořníkovi a ustupovali mu z cesty s náležitou úctou k síle jeho svalů. „Děkuji vám vřele, pane,“ vydechl mužík, utíraje si pot z čela. „Jsem Paul Barois z Montpellieru, k vašim službám,“ představoval se zdvořile. Bartoň mu řekl své jméno a srdečně stiskl podávanou ruku. Právě kolem nich procházela poslední četa průvodu, sestávající z mužů velmi mladých a nápadně vyšňořených. Bartoň se svého souseda zvědavě tázal, co to bylo za průvod, a mužík se zatvářil kysele. „Říkají si regulátoři,“ začal přitlumeně, „a tvrdí o sobě, že utvořili spolek na ochranu slabých a potlačovaných proti silným a zlým, poněvadž prý tu není žádná policie.“ „A je to pravda?“ přerušil ho udiveně Bartoň. „S tou policií? To je pravda. Tady má každý plnou hlavu svých vlastních zájmů a ani ho nenapadne hájit zájmy někoho jiného. Však kdyby tu nějaká policie byla, seděli by tihle chlapíci z průvodu většinou ve vězení a zbytek by se houpal někde na pořádných větvích. Ale pojďme odtud, tady je příliš mnoho všetečných uší a stejně tu už není na co se dívat!“ Vzal Bartoně za ruku a táhl ho do úzké a poměrně opuštěné ulice, která vedla od náměstí k zátoce. „Jsou to pěkní regulátoři,“ zahájil opět hovor, když byli sami. „Jejich jádro tvoří trestanci propuštění z australské vězeňské kolonie v Sydney. Však se jim tady také říká Sydney ducks, vévodové ze Sydney. A ještě jednu přezdívku má ten jejich slavný spolek: Hounds – Ohaři. Však také mají čich jako honicí psi a dovedou vyslídit zlato na dálku. Ne ovšem v zemi, aby si ho poctivě nakopali, ale v kapsách diggerů. Kdysi řádili v diggins, ale tam jsou ostří hoši, ti s nimi krátce zatočili a podle soudce Lynche je pověsili na nejbližší větev. Teď tam mají od nich pokoj, ale zato sužují Ohaři bezbranné lidi tady ve Frisku. Ale on jim brzy to jejich čisté řemeslo někdo zatrhne.“ Povšiml si údivu v Bartoňově tváři a spokojeně se zasmál. „Greenhorn, nováček, že? Nedávno přišel? Teprve včera? Myslel jsem si to. Tady uvidíte, milý příteli, dost věcí, nad kterými budete otvírat oči, protože by tam, ve Starém světě, nebyly možné. Ale proč se vláčíte v neděli s tím krámem na zádech?“ Bartoň mu vyložil, jak na tom je, a mužík zvážněl. „Od včerejšího oběda nejedl, a navíc bez přístřeší,“ řekl soucitně. „To první se dá snadno napravit, pojďte se mnou!“ Bartoň zčervenal rozpaky. „Děkuji vám, mám peníze a nechci vám být na obtíž,“ odmítal. „Ta, ta, ta,“ posmíval se Barois a chopil ho pevně pod paží. „Když pozve krajan krajana na oběd, není to žádná obtíž. Nemyslete, že se vám chci odměňovat za to, že jste se mě ujal, kusem žvance. Zvu vás prostě k přátelskému pohovoru nad talířem, jako se to dělá tam doma u nás. Příště zase pozvete vy mě. A vlastně to ani nebude hovor nad talířem, protože žádné nemám. Kdo by mi je také myl? Sám na to čas nemám. Podívejte se, tohle je můj krám!“ Ukazoval Bartoňovi prkennou boudu, jen o málo větší než zahradní altán, kolem níž právě šli. Plátěná cedule nad boudou oznamovala skromně, že je to Store for all things (Krám, kde lze dostat všechno) … „Platím z toho nájem tři tisíce dolarů měsíčně,“ prohodil mužík nedbale. „Tři tisíce dolarů, osmnáct tisíc franků!“ vyrazil užasle Bartoň. „Je to možné?“ „A k tomu ještě předem,“ řekl vesele Francouz. „Divíte se, co? U nás v Paříži by si zato mohl člověk najmout na půl roku rohanský zámek. Ale je to ještě dost nízké nájemné. Vidíte tam ten veliký stan s nápisem Eldorado?“ Ukazoval do postranní ulice, která právě přetínala uličku, kudy šli, a byla o hodně širší. „To je herna. Její nájemce platí měsíčně 40 000 dolarů činže, na čtvrt miliónu franků. To je peněz, co? Ale on vydělá mnohem víc.“ Za řeči, kterou udržoval hlavně živý a velmi povídavý Barois, dorazili k posledním městským obydlím a sestupovali nyní po příkře klesající stezce k moři. Byla to východní část pobřeží, lemující Zátoku svatého Františka, a Bartoň shledal, že je u ní zakotveno na sta lodí. Jejich paluby však byly vesměs opuštěné a stožáry s holými ráhny bez plachet čněly nad nimi téměř strašidelně, jako les podivných ohromných křížů. „Tak, tady bydlím,“ prohlásil mužík spokojeně, když stanuli pod vyklenutými boky brigy zakotvené zádí u břehu. Její paluba strměla nad nimi do výše nejméně pěti metrů a mladý Čech byl zvědav, jak se jeho nový přítel dostane
nahoru. Barois vyskočil a uchopil téměř neviditelný konec provazu, který stáhl dolů. Vzápětí projel otvorem v zábradlí provazový žebřík tak rychle, že před ním Bartoň s největším spěchem zachránil hlavu. „Prosím mnohokrát za prominutí,“ omlouval se Francouz. „To je můj vynález. Žebřík je jedním koncem pevně přivázaný k palubě a na druhém konci má dva provazy. Jeden visí z lodi ven po této straně a druhý zase na opačné straně. Když sestoupím, vytáhnu žebřík zase z druhé strany provazem nahoru. Je vám to jasné?“ Bartoňovi to příliš jasné nebylo, ale pochválil svému společníkovi jeho nápad. Provazy byly skutečně tak nenápadné, že je mohl nalézt jen ten, kdo o nich věděl. A poněvadž z obou stran brigy bylo volno a nekotvila tam žádná loď, byl Francouzův útulek poměrně zabezpečen proti vetřelcům. „To je vaše loď?“ ptal se Bartoň, když se vyšplhali na palubu. „Moje?“ Barois se dal do smíchu. „Bůh chraň, tolik peněz ještě nemám. Je to jedna ze tří nebo čtyř set lodí, jejichž posádka zběhla do diggins. Kapitánům nezbylo, než jít za ní, a tak to jsou zatím lodi bez pána a mnohé z nich už nepochybně zůstanou bez pána navždycky. Mužstvo neseženete ani za největší peníze, a kdo tedy má loď vyvést z přístavu? Mohlo by se tu pohodlně ubytovat na tisíce osob, ale lidem je to příliš daleko. Já nejsem líný, mně malá procházka ráno a večer nevadí. A teď buďte srdečně vítán v mém obydlí, na palubě Kansas City.“
X Barois zavedl svého hosta do prostorné důstojnické jídelny a nabídl mu místo v pohodlném širokém křesle, v němž patrně kdysi sedával sám kapitán. „Ten tlumok si hoďte někam do kouta a udělejte si u nás pohodlí!“ vybídl ho dobrácky. Z mahagonové skříně připevněné na stěně vyňal několik plechovek, otevřel je nožem a postavil na stůl. Sedl si proti Bartoňovi a začal ho přátelsky pobízet k jídlu. „V téhle konzervě jsou zavařená rajská jablíčka, v té větší sekané hovězí a v tamté kalifornské broskve. A abych nezapomněl, tady je chleba,“ otevřel zásuvku stolu a vyňal z ní velkou šišku pšeničného chleba. „Musím tu mít všechno uzavřené, jinak by mi to sežraly krysy. Příbory nemám, ale nůž a deset prstů vám postačí. A teď si nechte chutnat.“ Sám jedl jen skrovně, ale pozoroval s patrnou radostí, jak v Bartoňovi mizí mohutná sousta. Oběd svlažili ovocnou šťávou, kterou Bartoň pil z jediné Baroisovy sklenice a jeho hostitel přímo z láhve. Když se nasytili, vyprávěl Bartoň své dosavadní příhody a jaké záměry má do budoucnosti. „Tedy do diggins chcete, to jsem si mohl myslet,“ kýval hlavou Francouz. „Nikdo tomu neodolá a já sám jsem tam byl jeden z prvních. Povím vám hned, jak to tam vypadá a co jsem sám zažil, ale nejdřív si promluvíme o vaší práci. Co vlastně umíte?“ „Všechno a nic,“ přiznal poctivě Bartoň. Mužík se vesele zasmál. „To jste právě člověk, jakého je tady zapotřebí. Počkejte, něco vám ukážu.“ Odešel z kajuty a za malou chvíli se vrátil. Nesl v ruce jakýsi podivný, nemotorný předmět zhotovený ze dřeva, tak široký, že ho úzkými dveřmi kabiny jen stěží provlékl. „Podívejte se na tohle!“ vybídl Bartoně, když věc postavil na zem. Bartoň si ji pozorně prohlížel. Vypadalo to jako dětská kolébka, jejíž postranice byly šikmo seříznuty, takže na jedné straně končila jen příčnou lištou s četnými otvory. Na druhém konci kolébky, nahoře, bylo hrubé síto. A když ji mladý zlatokop obrátil, shledal, že má soukenné dno, vyztužené uvnitř několika příčnými lištami, které však byly slabší než koncová lišta s otvory. „Troufal byste si něco takového sám udělat, kdybyste měl dřevo, sukno, hřebíky a nástroje?“ ptal se dychtivě malý krajan. Bartoň se sebevědomě usmál. „To bych toho uměl málo! Tohleto vám spíchnu dohromady za den, i když si budu muset postranice sám přiřezat z obyčejných prken.“ Baroisovi zasvitlo v očích. Natáhl proti hostovi otevřenou ruku dlaní navrch. „Plácněte sem!“ vybídl ho hlučně. „Beru vás za slovo a slibuji vám za každou takovou kolíbku dvacet dolarů, sto
dvacet franků!“ Bartoň nebyl úžasem schopen slova. „Je vám to málo?“ ptal se starostlivě mužík. „Dávám vám čestné slovo, že víc platit nemohu, ačkoliv sám tuhle věc prodávám po dvou stech dolarech za kus. Slyšel jste, co platím za krám, a dovedete si představit, jakou mám ukrutnou režii. Ale budete mít k tomu ještě zdarma byt tady na lodi, kajut je tu dost, můžete si vybrat, a v neděli jste vždycky u oběda mým hostem. Tak si plácněme, a smlouva je hotová!“ Bartoň váhavě uposlechl. „Není mi to málo,“ přiznal se poctivě. „Naopak, zatočila se mi nad tou ohromnou částkou hlava.“ Barois se potěšeně zasmál. „Je vidět, že jste tu teprve den, mladý příteli. Tady je nejmenším obnosem pětadvacet centů, půl druhého franku, ale kdybyste ho dal černému číšníkovi v jídelně jako spropitné, hodí vám ho pod nohy. Je zvyklý dostávat půl dolaru, i když přinese hostovi jen skleničku whisky. Ostatně je to docela přiměřené, poněvadž taková sklenička stojí pět dolarů i víc. Jak tu je draho, to jste snad už sám poznal.“ Za řeči uklízel stůl tím jednoduchým způsobem, že prázdné plechovky vyhodil otevřeným oknem do moře. Na to přinesl krabici doutníků, nabídl hostovi, a když Bartoň s díky odmítl, zapálil si sám jeden a posadil se pohodlně na pohovku za stolem. „Ale to se tu dají vydělat krásné peníze!“ řekl mladý Čech s údivem. „Dají, i když je tu živobytí drahé. Jste-li skromný, vystačíte s deseti dolary denně, pokud nemusíte platit byt. Prádlo si tu pere každý sám, jenom největší šviháci si ho posílají do prádelen, které jsou až na Havajských ostrovech. Jestli si troufáte hned ze začátku vyrobit jednu tuhle věc za den,“ ukázal na kolébku, „pak dokážete brzy udělat denně dvě nebo tři. Odečtěte si výdaje na jídlo a vyjde vám slušný obnos.“ Bartoň si rychle z hlavy vypočetl, že by si tak mohl denně ušetřit až tři sta franků. Ve Francii to byl celoměsíční plat vysokého úředníka. Šlehlo mu hlavou, že vlastně nemá smysl pachtit se po nejistém zlatě někde v pustině, když si ho člověk může v klidu vydělat poctivou prací tady. Ale vzápětí si vzpomněl na hroudu zlata z bankovního výkladu a dech se mu zrychlil. Vykopat jedinou ranou motyky takový poklad a být jeho majitelem, to je přece jen něco docela jiného. Ne, je rozhodnut. Zůstane u Baroise jen tak dlouho, dokud si nevydělá na zakoupení toho, co mu chybí. Potom půjde zkusit štěstí. Nepodnikal přece celou tu namáhavou a svízelnou cestu jen proto, aby teď seděl na samém prahu zlatých polí a robil nějaké podivné, hloupé kolíbky. „Tady leží peníze na ulici, stačí se pro ně shýbnout. Jen blázen jde do diggins,“ prohodil Barois, jako by četl myšlenky svého mladého hosta. „Ale nedivím se vám, že tam chcete jít, já sám jsem byl také takový blázen, jak hned uslyšíte. Ale dřív vám ještě povím, co to vlastně budete dělat. Tahleta podivná kolíbka je důležitý pomocník zlatokopa a říká se jí cradle (Cradle, anglicky kolébka). nebo taky rocker (Z angl. slovesa to rock, třást, kolébat). Tím sítem se do ní sype zlatonosný písek a zároveň se tam lije ustavičně voda. To obstarává jeden muž, zatímco druhý pohybuje kolíbkou neustále sem a tam na dvou kulatých břevnech, kterými je podložena. Jedno břevno je silnější, takže kolíbka stojí šikmo a kal stéká po jejím dně. Na něm se zachytí jemný zlatý prach, poněvadž je to sukno s drsným povrchem a větší zrna i hrudky se zadrží u příčných lišt, popřípadě až u té poslední, kudy teče voda ven.“ „Ale já jsem myslel, že se zlato vypírá z písku jen na míse!“ podotkl udivený Bartoň. Barois se dal do smíchu. „Ó jé, kamaráde, nemáte tušení, kolik je na světě vynálezů na rýžování zlata. Co toho už sem lidi natahali, a pak to nechali zrezavět nebo shnít rovnou na břehu, jak jim to vyložili z lodi! Mísa je to nejjednodušší, ale i při velmi pilné práci na ní nedokáže jeden člověk vyprat za den víc než čtyři sta kilo zlatonosného písku. Cradle zpracuje za den až půl druhé tuny, a sluice, to je dlouhatánský dřevěný žlab, jakýsi velký příbuzný téhle kolébky čili cradlu, dokáže vyprat za den na dvacet tun materiálu.“ (Všechny tyto primitivní přístroje byly velmi nehospodárné a přes polovinu zlata z nich unikalo s vodou. Dnes se těží zlato daleko účinnějším a úspornějším způsobem, např. amalgamací, tj. tím, že se přímo vypírá rtutí, která zlato rozpustí a z ní se potom získá odpařením rtuti. Tak se dají s malými ztrátami zpracovat i horniny na zlato velmi chudé, které zlatokopové dříve opomíjeli, poněvadž se těženi zlata z nich nevyplácelo. Kromě toho existuje ještě celá řada jiných metod, chemických i hutnických, jimiž lze oddělit zlato od horniny velmi dokonale, takže zbude skutečně už jen hluchý kámen.) Zatímco si Bartoň prohlížel svou nastávající práci s novým zájmem, zapálil si jeho hostitel“ další doutník, vyrazil labužnicky několik bafů a začal vyprávět.
„Já jsem měl ovšem také jen kuchyňskou pánev, když jsem začal prát zlato, a bylo to konečně docela přirozené. Byl jsem kuchařem na lodi Jolantě, majitel a kapitán Mathias Cabaroque, domovský přístav Marseille, a pánev patřila k nástrojům mého povolání, asi jako u vojáka puška. Vozili jsme jihofrancouzské víno do Spojených států, jednou na východní břeh a podruhé zase na západní. A šťastnou či nešťastnou náhodou jsme přijeli sem do Friska, zrovna když se vrátili první muži, kteří měli štěstí tam nahoře, v diggins na American River. Viděl j sem zlatý prach i nugety a hlava mi šla z toho kolem. Neměl jsem žádné stání, praštil jsem okamžitě pánvemi a vařečkou a dal jsem Jolantě shohem. Sám a jediný, pravda, ostatní byli ženatí a vydrželi, ale kapitána to strašně rozzuřilo. To víte, když z lodi uteče kuchař a já jsem nebyl špatný kuchař, i když se nechci vychloubat, vždyť vařím už pětadvacet let –, tak je to zlá věc. Dozvěděl jsem se později, že mě kapitán proklel. Do očí mi to povědět nemohl, poněvadž jsem prostě utekl. Ale ta jeho kletba se mi zavěsila na paty a držela se mě tak dlouho, dokud jsem nezahodil motyku a lopatu a neobrátil se k diggins zády.“ Nalil Bartoňovi novou skleničku ovocné šťávy, napil se zhluboka z láhve a pokračoval. „Vlastně zpočátku jsem měl štěstÍ. Usadil jsem se na takovém malém potoce, který vtéká do Americké řeky už přímo z výběžků Sierry Nevady a je zatraceně studený. Našel jsem si náhodou dobrého partnera, byl to krajan, ale až z druhého konce Francie. Jmenoval se Yvonnec a byl málomluvný jako všichni Bretonci, ale poctivý až na kost. Že nemluvil, mi nevadilo, o to víc jsem zase povídal já, jak už je to zvykem lidí z Jižní Francie. Zpočátku jsme vypírali denně jen pár uncí zlata, ale potom jsme padli na kapsu v korytě říčky a po každém praní se lesklo celé dno mísy zlatem. Za několik neděl jsme měli každý po plném vaku prachu a nuggetů, každý asi nějakých padesát kilo zlata, přes sto tisíc franků.“ Bartoň vzrušeně vydechl a Francouz se usmál. „Zatím už nastal podzim, přišel sníh a člověku bylo zima nejen ve vodě, ale i na vzduchu. Všichni kolem nás už práce nechali a jen jednou denně podle předpisu vyprali svoji povinnou mísu. Tam nahoře, v diggins, je totiž nepsaným zákonem, že placer přestává být vaším majetkem, jakmile se na něm tři po sobě jdoucí dny nepracujete. Pak se na něm může usadit kdokoliv. Ovšem stačí, jak jsem už řekl, abyste jen hodil hrst písku jednou do mísy a trochu s ní zatřásl, a předpisu je vyhověno. Všichni už tedy nechali práce, jen já a Yvonnec ne. Zlato nás omámilo, a tak jsme stáli po kolena v ledové vodě a jektali zuby, ale prát písek jsme nepřestali. Následky se dostavily brzy. Yvonnec dostal zápal plic a za týden byl v pánu. Já jsem mu ani nemohl jít na pohřeb, těžká dna mě srazila na lůžko a držela mě tam celou zimu, až do jara. A v diggins je, kamaráde, stonání ta nejhorší věc na světě. Když náhodou zavítá do campu kočovný lékař, vezme za jednu prohlídku unci zlata, nějakých sto franků. To ještě ujde, i když vám přitom prodá nějakou obarvenou vodičku místo léku a za pár kapek si řekne tři dolary. Ale já jsem si volal doktora až z Fort Sutteru, to bylo třicet mil daleko, a doktor s tím strávil půldruhého dne. Musel jsem mu nahradit ušlý zisk a jedna návštěva mě přišla na kilo zlata. „ Bartoň vykřikl úžasem a Barois se zachechtal. „Až budete žít v diggins týden, kamaráde, poznáte, že tam bohatnou jen lékaři, obchodníci, spekulanti s placery a podvodní hráči. Ale ze sta zlatokopů jich devadesát vydělává jen na živobytí a ze zbývajících deseti si devět ušetří za rok tvrdé práce, která jim obyčejně podryje zdraví, jen tolik, co by si tady uložili bez námahy za měsíc. Ten stý má štěstí, a to je vaše naděje a pravděpodobnost: jedna ke stu!“ Bartoň se zatvářil nedůvěřivě a mužík mu přátelsky poklepal na rameno. „Ovšemže mi neuvěříte, to musíte poznat na vlastní oči, jako jsem to udělal já a tisíce jiných. Ale abych to dopovídal. Obsluhu jsem žádnou neměl, tím mým brlohem z neloupaných kmenů se střechou z kůry mi fičel vítr i sníh, a tak jsem se s těžkým srdcem dal přenést do Fort Sutteru. Placer byl ovšem už dávno u čerta, hodný soused na něj skočil hned třetí den, když předtím rozbil hlavu sousedovi z druhé strany, který si na můj claim také brousil zuby. Doprava do Fort Sutteru zase pořádně odlehčila mým zásobám zlata. Vlastně to už byl Yvonnecův podíl, který jsem načínal. Partner neměl příbuzné, a tak jsem po něm dědil. Nu a ve Fort Sutteru se se mnou rozloučil i ten zbytek zlata, a když jsem se vybelhalo berlích na jarní sluníčko, neměl jsem vůbec nic.“ „A vrátil jste se do dolů,“ přerušil ho dychtivě Bartoň. Francouz zvedl ruku výmluvně k bradě.
„Ani mě nenapadlo, měl jsem toho až semhle! Zdraví je největší poklad člověka a diggins by mě o zdraví docela připravily. Co mi bude platné zlato, jestli si už nikdy nevyjdu pěšky na procházku? A nejen to, obličej mrtvého Yvonneca s černou tváří a se zuby zaťatými do fialových rtů se mi zjevoval ve spaní. Ne, pro mě za mě může být celá Sierra Nevada ze zlata, já si tam pro zlato nepůjdu!“ „Ale vždyť se vám daří dobře, můžete platit tři tisíce dolarů měsíčně nájemného,“ namítl Bartoň. Francouz zaklepal pověrčivě na stůl, aby si nezakřikl štěstí. „Má-li člověk něco v hlavě, nikdy se ve světě neztratí,“ prohlásil samolibě. „Prodal jsem svoji zlatokopeckou výzbroj lacino jednomu spekulantovi, který ji pak za desateronásobnou cenu prodal jakémusi nováčkovi, najal jsem si místo ve člunu a plul jsem po Sacramentu dolů do Friska. Ještě než jsme dorazili k zátoce, míjeli jsme místo, kterému se říká Happy Valley, Šťastné údolí. Štěstí mi také skutečně přineslo. Vypadalo to tam, jako když si Pařížané vyjdou v neděli do bouloňského lesíka. Samé papíry, hrnečky od zavařenin a prázdné láhve. A v tom jsem dostal nápad. V člunu jsem už byl z cestujících sám, ostatní vystoupili cestou, a jeho majitel, dobrácký míšenec, neměl nic proti tomu, abych si těch prázdných nádob naložil, kolik jsem chtěl. Vybral jsem si ty celé, naložil jsem jich na dvě stě a ještě cestou jsem je vymyl. Když jsme přijeli do Friska, kotvila tam náhodou loď s octem a jiná, která měla tolik okurek, že uspořádala výprodej. Koupil jsem obojí, naložil jsem okurky do octa, dal jsem to do nádob, které jsem si cestou nasbíral, a vyprodal jsem to všecko za dvě hodiny. Získal jsem čistých třicet dolarů a to byl můj základní kapitál. Pak jsem koupil při jednom výprodeji lulky, dva dny nato jsem je prodal, a zase mi to vyneslo peníze, tentokrát sto padesát dolarů.“ „To je neuvěřitelné!“ zvolal upřímně Bartoň. Barois se zasmál. „Vůbec ne, poznáte to, až tu budete necelý týden. Tady lidé vydělávají na všem možném a padesát dolarů považují za základní kapitál, který stačí pro jakýkoliv obchod. Jeden přistěhovalec si přivezl staré noviny na halení, a prodal je po dvou dolarech za číslo. Nač to lidé kupovali, sám bůh ví. Jiný chodil ke každému poštovnímu parníku, vždycky hezky brzy, aby byl jeden z prvých v řadě. A potom svoje místo ve frontě čekajícím prodával, za dolar, za dva i za tři, podle poptávky. Opravdu, peníze tu leží na ulici, jen se pro ně shýbnout, jak už jsem řekl.“ „Ale vykopat zlatou hroudu ze skály nebo vyprat z písku zlatá zrna, to je přece jenom něco jiného,“ řekl zaníceně Bartoň a jeho hostitel jen pokrčil rameny. XI O tři měsíce později, v prvých srpnových dnech roku 1849, ubíral se údolím creeku Jackson osamělý muž, který vedl za uzdu mezka obtíženého náklady. Zvíře i jeho pán, Josef Bartoň, měli za sebou namáhavou cestu a oba již toužili po odpočinku. Údolí zarostlé svěží trávou nebylo široké a panoval v něm chládek, který přišel za horkého dne muži i zvířeti velmi vhod. Slunce se už začalo sklánět za pravý břeh pahorků ohraničujících údolí, přímých to odnoží Sierry Nevady, když se Bartoň rozhodl rozbít tábor. Za těch několik týdnů už znal svého Honzu, jak říkal mezkovi, dostatečně, a proto jej nejdřív upoutal na dlouhý řemen ke kolíku, který zarazil do země. Potom mu teprve sňal náklad i sedlo, vztyčil stan a odešel shánět nějaké suché větve na táborák. O dříví nebyla nouze, za chvíli se Bartoň vrátil ke stanu s celou náručí paliva a rozdělal oheň. Tím jeho přípravy k táboření skončily. Honza měl kolem sebe k jídlu prostřeno a jeho řemen byl tak dlouhý, že se mohl pohodlně napít z potoka. Bartoň neodolal, popadl pánev a za posledních čtrnáct dní již posté ji naplnil pískem, který vyrýpal lopatkou ze dna potoka. Držel pánev jednou rukou pod hladinou, přičemž s ní ustavičně točil, aby ji voda proplachovala, a prsty druhé ruky pískem míchal. Největší oblázky vyhodil hned na začátku, potom přišel na řadu hrubší písek, a konečně procházela skrz prsty už jen měkká kaše. Potom vyndal pánev z vody, trochu ji naklonil a opatrně nechal odtéci zbytek kalné tekutiny. Prohlížel pozorně dno a zklamaně si vzdychl. Třpytily se na něm drobné zlaté tečky jako hvězdy na nočním nebi. Ale to bylo málo, takový výtěžek by ho ani neuživil, to už Bartoň věděl. Vrátil se k pohasínajícímu táboráku, přihodil větve na oheň a začal se zabývat přípravou večeře. Mezek docupital až k němu a olízl mu tvář jazykem.
„Chutná ti, Honzo, viď?“ oslovil ho Bartoň. Navykl si za těch posledních deset dnů, co putoval sám a sám krajem téměř úplně pustým, bavit se s mezkem, jako by to byl člověk. „Tak jsem zase nic nenašel,“ pokračoval, vytíraje pánev hrstí trávy. Odřízl z velkého kusu slaniny několik tenkých plátků a položil je zatím na kámen tak daleko, aby k nim mezek nemohl. Honza nespokojeně zafuněl a Bartoň se zasmál. „Ty máš všude kolem jídla, co hrdlo ráčí, a mně bys nepřál večeři, styď se, Honzo!“ Z pytle s moukou nabral dvě hrsti, nasypal je do pánve, smísil s vodou a uhnětl z nich placku. Podložil ji slaninou a držel potom pánev nad ohněm za opatrného otáčení, aby se její obsah řádně upekl. Škvařící se slanina vydávala příjemnou vůni a Honza škubal řemenem, aby se dostal blíže k ohni. Náhle se přestal namáhat, zastříhal ušima a začal nepokojně frkat. Bartoň okamžitě postavil pánev na zem a chopil se revolveru, který předtím položil do trávy vedle sebe. Byl v kraji, o jehož bezpečnost nepečoval žádný strážník a žádný četník, v kraji, kde se každý musel starat sám o svoji kůži. Rozhlížel se bystře na všechny strany, ale nikde neviděl nic nápadného. Chtěl se už zase chopit pánve, domníval se, že si s ním Honza jen zažertoval, když jeho pohled padl na blízké křoví divokých ostružin. Pod ním čněly z vysoké trávy dlouhé uši stepního zajíce, a právě když Bartoň potichu vytáhl zbraň z pouzdra, objevila se i hnědá hlava s párem temných očí, které si zvědavě prohlížely malou skupinu u planoucího ohně. Cíl to byl malý a vzdálenost značná, téměř padesát metrů, ale Bartoň nejedl maso od té doby, co opustil Fort Sutter, a nerozmýšlel se obětovat náboj. Kolt zapraskal dvakrát po sobě, zajíc vyskočil, udělal dlouhý přemet a zůstal nehnutě ležet. Bartoň radostně vykřikl a běžel si pro kořist. Vrátil se k ohni se statným ušákem právě včas, aby byl svědkem, jak Honza hltá poslední sousta z nehlídané pánve. Zatahal ho pořádně za ucho, ale mezek si z toho nic nedělal a jen si olizoval mlsně tlamu. „Na tebe je ale spolehnutí, ty žroute nenasytný!“ huboval ho vesele Bartoň. „Až jednou nebudeš mít trávu, sníš klidně svého pána!“ Mezek se na něho významně podíval, jako by chtěl říci: Co mi to tu povídáš! Neopatřil jsem ti něco lepšího, než je trochu připáleného těsta? Věděl bys o tom zajíci, kdybych tě já neupozornil? Bartoň svou kořist okamžitě stáhl a vyvrhl. Nato protáhl ušákovým tělem dlouhou a ostrou větev místo rožně, opřel její konce o větve zkřížené do vidlice a začal zajíce opékat. Z opatrnosti však, ještě než sňal svou pečeni z rožně, zabodl kolík, k němuž byl uvázán Honza, o několik metrů dál, aby se jeho čtyřnohý společník nemohl opět pozvat sám k večeři. Honza se k němu obrátil uraženě zády a Bartoň se pustil se smíchem do jídla. Nesnědl ani polovinu statného zvířete, zbytek si schoval na zítřek. Napil se dosyta vody z potoka, vymyl pánev a potom se natáhl na záda do měkké trávy. Hlavu si podložil rukama a díval se přímo do nebe, které se počalo barvit temnou modří, v níž se tu a tam zaleskla hvězda. Vzpomínal na všechno, co zažil od chvíle, kdy přistál v San Francisku, až po dnešní večer, a zejména na bodrého Provensálce, Paula Baroise. Za těch deset neděl, které spolu strávili, velmi ke svému novému známému přilnul, ale přesto se od něho nedal zdržet, ačkoliv mu Barois často opakoval staré známé přísloví. „Josi,“ tak mu zkráceně říkal, když se blíže poznali, „řemeslo má zlaté dno, držte se jeho zlata a pusťte z hlavy to, které leží bůhvíkde v útrobách matky země! Nechte sedět holuba na střeše, stejně ho nechytíte, a držte tučného vrabce v hrsti!“ Snad by ho byl Bartoň poslechl, kdyby se nebyl denně setkával se svým svůdcem, těžkým žlutým kovem, jehož lesk ho přitahoval kouzelnou silou. Den co den vídal zlatokopy, kteří po hrstích a s okázalou lhostejností házeli zlatý prach a nugety na misky vah u obchodníka nebo na kartu v hernách. Stalo se mu, že se díval jednou v herně Eldorado – kam měl každý volný přístup – na hru monte, při níž byly karty pokryty hracími známkami po tisíci dolarech. Jakýsi zlatokop právě prohrál poslední známku a neměl chuť obtěžovat se znovu k pokladníkovi, aby si u něho vyměnil zlato za známky. „Pro takovou maličkost se přece nebudu obtěžovat, ne, Jacku?“ řekl usměvavě k bankéřovi. „Zahrajeme si o tohle!“ A hodil na svou kartu velký měšec z kozí kůže, napěchovaný zlatým prachem tak, že byl tvrdý jako kámen. Obrátil kartu – a prohrál. „No, tak si to zvažte!“ řekl lhostejně, vstávaje od stolu. Ruční vážky, na nichž se odvažoval zlatý prach, byly příliš slabé, a tak bankéř přinesl váhy z kuchyně. Měšec měl osmnáct kilo a bylo v něm zlata za devět tisíc dolarů. Bartoň projevil hlasitě údiv nad tak velkou sázkou, ale bankéř podotkl s úsměvem, že už viděl kartu obsazenou hracími
známkami v ceně dvaceti tisíc dolarů. Nad tím se Bartoňovi zatočila hlava. Sto dvacet tisíc franků, celé jmění! Kdo tohle může pozbýt jediným obrácením karty, ten si musí být jist, že v diggins získá mnohonásobnou náhradu, usuzoval. Jindy si šel koupit bochník chleba a musel čekat u pultu, až prodavač obslouží jakéhosi staršího zlatokopa. Muž právě schovával do kapsy sáček se zlatem a přitom mu z něho vypadlo malé zlaté zrno. Zakutálelo se zrovna k Bartoňovým nohám a mladý Čech se po něm vrhl jako ostříž. Jen na okamžik byl na váhách, má-li je vrátit jeho majiteli, který ztrátu vůbec nezpozoroval, ale hned se rozhodl. „Něco jste ztratil,“ řekl a zatahal zlatokopa, který stál k němu zády, za rukáv. Muž se rychle obrátil, podíval se letmo na podávané zlato a potom na Bartoňův obličej, zasmál se a něco řekl. „Well, stranger, you are really a curiosity!“ („Vy jste, cizinče, opravdu zvláštnost!“) opakoval, když zjistil, že mu Bartoň neporozuměl. Potom vzal od něho zrno, otevřel mu ruku, vložil mu zlato do dlaně a zase mu ruku zavřel. „Take that lump for a sample, please!“ („Nechte si ten kousek jako vzorek, prosím!“ – Příběh je, stejně jako všechny ostatní v této povídce, pravdivý. S. E. White jej zaznamenal ve své kalifornské historii The Forty-Niners, Devětačtyřicátníci.) řekl s úsměvem, dotkl se na pozdrav prstem okraje klobouku a odešel. Od té doby nosil Bartoň zlaté zrno, jehož cenu Barois odhadl na tři dolary, ustavičně s sebou jako talisman. Nyní si zlato při vzpomínce na celý příběh vyndal z kapsy a zamyšleně prohlížel. Až dosud nenašel nic, co by se mu velikostí vyrovnalo. Skutečně, zdálo se, že zlato má ve Frisku stejně malou cenu jako lidský život. Bartoň byl svědkem, jak jeden hráč zastřelil chladnokrevně druhého, který jej obvinil z falešné hry. Mrtvolu uklidili někam do komory a hrálo se klidně až do příchodu šerifa, jenž si dal sice hodně načas, ale zato byl s výkonem spravedlnosti tím rychleji hotov. Stačilo svědectví dvou spoluhráčů, že mrtvý sáhl první na pažbu své zbraně. „Tedy zákonitá sebeobrana.“ Těmito slovy dal šerif vrahovi rozhřešení a celá událost byla vyřízena. Krátce před svým odchodem z Friska zažil Bartoň noční útok Hounds na ubohou chilskou čtvrť. Ohaři se vrátili z nedělního výletu přes zátoku, při němž se vyráželi vyloupením několika rančů. V dobré náladě hodlali důstojně zakončit den odpočinku a nájezd na stanovou čtvrť, kde bydleli převážně přistěhovalci z Chile, se jim zdál být vhodným podnikem. Uloupili i to málo, co si jihoameričtí chudáci ještě uschovali, muži, kteří se nebránili, odnesli to jen výpraskem až do ztráty vědomí, avšak ti, kteří se postavili na odpor, byli odstřeleni. Střelbu bylo slyšet po celém městě a nejlépe na opuštěných lodích. Bartoň se nedal zdržet domluvami rozvážnějšího Baroise, chopil se svého koltu a spěchal napadeným na pomoc. Vrátil se až k ránu, velmi spokojen, poněvadž se mu podařilo zastřelit dva Ohaře a vyprostit rodinu jednoho přistěhovalce z největší tísně. Tentokráte došla obyvatelům Zlatého města trpělivost. A jako by si řekli, nechali v pondělí práce a uspořádali na náměstí schůzi. Vyslechli plamennou řeč redaktora a zlatokopa Sama Brannana a hned nato se vydal ozbrojený průvod několika tisíc mužů do hlavního stanu Ohařů. Bartoň byl mezi nimi a vrátil se k ustaranému Baroisovi až pozdě večer s prostřelenou rukou, ale s vědomím, že vykonal dobrou práci. Většina Ohařů byla příliš zbabělá, aby se postavila ozbrojencům na odpor, a uprchla do diggins. Zbytek se po krátkém boji vzdal a byl uvězněn na opuštěné lodi, kterou vítězové vytáhli na břeh a proměnili v první žalář města San Franciska. Tím byl vyřízen hlavní stan Hounds, ale ve městě jich bylo poschováváno ještě příliš mnoho a ozbrojení ochránci zákona měli pořádnou práci, než je všechny pochytali. Ukázalo se, že jedna loď na vězení nestačí, a proto se na Brannanův návrh konal ihned soud. Byl to podivný obraz, jaký nyní vyvstal v Bartoňových vzpomínkách v celé své živosti. Loď bez plachet, kolem zástup vězňů obklíčený ozbrojenci s namířenými puškami a revolvery, dvanáctičlenná porota vybraná z lidu, procesí svědků z chilské čtvrti a nad tím vším mihotavá rudá záře planoucích pochodní. Stačilo, když dvě osoby označily některého vězně jako účastníka nočního přepadení, a porota po krátké poradě vyřkla rozsudek, který byl na místě proveden. Za dvě hodiny byla ráhna vězeňské lodi ověšena lidskými těly jako strom ovocem a Brannan si liboval, jak se jim v žaláři uvolnilo. Bartoň nad takovým soudem žasl, ale musel uznat, že mimořádné poměry vyžadují i mimořádné prostředky. Zraněná ruka jej zdržela od práce jen dva dny, potom se dal znovu do díla. Jeho úspory rostly. Po deseti týdnech
strávených u Baroise, v dílně umístěné v bývalé místnosti pro mužstvo na Kansas City, měl ušetřeno téměř dva tisíce dolarů. Pak už neměl ve Frisku žádné stání, ačkoliv jej Barois přemlouval, seč byl, aby neodcházel. Dobrosrdečný Provensálec ke svému dělníkovi velmi přilnul a také Bartoň ho měl rád, ale jeho touha po zlatě byla přece jen daleko silnější. S Baroisovou pomocí získal nakonec levně mezka, koupil si lopatu, špičák, stan, zásobu mouky a slaniny i nějaké náboje do svého koltu, který zdědil po mrtvém Picotovi, a tím byla jeho hotovost téměř vyčerpána. „Nemůžete jít do diggins jen tak bez peněz, kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než padnete na nějaké zlato,“ prohlásil Barois a vnutil mu dvě stě dolarů jako půjčku, kterou zaplatí, až se vrátí do Friska se zlatem. „A pamatujte si, Josi, že u mě máte dveře vždycky otevřené,“ řekl Barois. „Vlastně, abych mluvil podle pravdy, žebřík je pro vás vždycky přichystaný, stačí jen zatáhnout za provaz,“ opravil se s úsměvem a srdečně stiskl Bartoňovi ruku s přáním šťastné cesty a množství zlata. Bartoň na něj vzpomínal s vděčností – po matce Chardonové to byl jediný člověk, který mu kdy prokázal opravdové dobrodiní. Baroisovo přání se bohužel nechtělo splňovat. Bartoň jel s mezkem Honzou po člunu do Fort Sutteru, kde tábořilo na zpustošených polích kapitána Suttera na deset tisíc zlatokopů, jádro obyvatelstva rodícího se města Sacramenta. Ze záplavy stanů a prkenných baráků čněla mohutná Sutterova pevnost jako vrak opuštěné lodi. Obýval ji jen Sutter se svým starým předákem Marshallem, který byl bezděčným původcem zkázy svého pána, a s několika Indiány lhostejnými vůči zlatu. Statečný Švýcar se ještě nevzdával. Denně se díval střílnami své pevnosti na lidské mraveniště, které zaplavilo jeho malé království. „Snad zase odejdou, až vyberou všechno zlato,“ říkal svému předákovi s nadějí v hlase. „Snad tu zase budeme sít obilí.“ Tato naděje se však neměla vyplnit. Na opuštěných claimech začalo růst město, sevřelo starou tvrz mnohonásobným poutem domů a ulic a udusilo ji ve svém náručí. Po dvou letech odcházel Sutter na východ jako žebrák. Za půdu, kterou dostal od Španělů lénem, mu nedal nikdo ani cent. Bartoň zde nadarmo hledal volné místo, kde by mohl rýžovat. Každá stopa tekoucí vody měla svého pána a stejně tomu bylo i na všech přítocích řeky American River (Americká řeka). Po několika dnech se obrátil k přeplněnému kraji zády a šel s Honzou na východ. Procházel územím, kde sice nebyli lidé, ale také ani zlato. Šel pomalu, protože ho zdržela každá tekoucí voda a každý nový řetěz pahorků. Všude se zastavil a bral písek vyrýpaný z vody anebo útočil na skálu špičákem. Ale vždy to dopadlo jako dnes. Kámen skal byl hluchý a z písku zbyl na dně pánve jen zlatý poprašek, který by stěží stačil na pozlacení vánočního ořechu. Tak překročil řeku Cosummes, přítok San Joaquina, a Dry Creek, který se do ní vlévá od východu a jeho řečiště v této roční době bylo téměř vyschlé. Dnes narazil na přítok Dry Creeku, creek Jackson, a umínil si, že půjde po něm, vzhůru proti proudu. Nastala noc, z níž rudě žhnuly oharky dohasínajícího dříví. Honza se pohodlně rozvalil do trávy a oddával se spánku. „Je čas jít spát,“ řekl si tiše Bartoň. Zahleděl se ještě do nebe, kde planula zlatá světla, rozsetá po obou stranách mohutného oblouku Mléčné dráhy. Vzpomněl si na Chardonovy, jak podle jejich představ bylo snadné nakopat si v Kalifornii zlato. „Někde tady v zemi pode mnou je,“ povzdechl si, když za sebou zavazoval vchod do stanu. „Ale vypadá to, že mám k němu stejně daleko jako k těm hvězdám tam nahoře.“
XII V Pine Wood Campu, malém zlatokopeckém táboře, který vyrostl jednoho dne jako houba po dešti nedaleko pramene Jacksonova potoka pod svahem s nádhernými rudými borovicemi, zavládl neobvyklý ruch. Muži se kupili kolem úzké štěrbiny, vylámané špičáky do úpatí skály s borovým lesem, hlučeli a mávali rukama. Konečně si jeden z nich, který převyšoval ostatní téměř o hlavu, zjednal ticho. „Chlapi, přestaňte se hádat jako baby na trhu!“ volal mohutným hlasem. „Je to Joeova věc, jestli to chce odstřílet tak a ne jinak!“ Byl náčelníkem osady a jeho hlas došel uznání.
„Donovan má pravdu,“ ozvalo se kolem něho. „Ale ať už si to Joe odstřílí tak, nebo tak, jen ať se už do toho pustí, ať víme, kolik zlata v té zatracené skále je!“ „Udělám to hned, jen co půjdete trošku z cesty, aby vám ta skála nespadla na hlavu,“ smál se Josef Bartoň, zvaný v táboře jen křestním jménem Joe, který byl původcem celého toho zmatku. Usadil se s Honzou v Pine Wood Campu právě před pěti týdny, ačkoliv zjistil, že břehy creeku Jackson jsou na svém horním toku obsazeny po obou stranách až k prameni. Měl už putování za zlatem dost. Zde rýžovali diggerové pět až třicet uncí zlatého prachu denně. Zlato tedy v potoce bylo, a zdálo se, že ho voda uložila hlavně na místě, které leželo asi míli od pramene. Bartoň se však přesto nevzdával naděje, že najde něco i v jeho březích. Svolení, aby se směl v campu usadit, obdržel bez překážek. Postavil si boudu z větví a kůry na pravém břehu potoka, proti stráni s borovicovým lesem. Stála pod mírným svahem zarostlým tvrdou modrou trávou a křovím a Honza si tu liboval. Méně už byl spokojen jeho pán, když začal kopat díry do země a musel se držet podle předpisu nejméně patnáct stop od hranic claimů na potoce. Potřeboval vodu k vypírání hlíny, ale muži jej pouštěli k potoku ochotně, jen když nechal na pokoji jeho dno. Pracoval jako otrok, dřel se od rána do noci a jen v poledne práci na chvíli přerušil, aby si něco rychle uvařil. Ale jak zhltl oběd, chápal se zase rýče a lopaty. Honza se za ním vyčítavě díval, postrádal svou každodenní zábavu. Jeho pán pro něj neměl nyní vůbec čas. Rval se se zemí, trhal jí útroby a odnášel si stopy jejího objetí v podobě mastného jílu, který mu zůstal lpět na obličeji, na šatech i na rukou. Byl by nejraději pracoval i v neděli, ale to nešlo. Musel se podrobit všeobecnému řádu, platnému ve všech zlatokopeckých táborech Kalifornie, který velel. neděle světit. Neděle byla věnována zábavě. Muži se shromažďovali kolem soudku s pálenkou, kterou čepoval chromý Bob, majitel jediného krámu v táboře. A když si svlažili hrdla a přezpívali všechny písně, které znali, dali se do tance. Tančili všichni vášnivě rádi, i když přitom jejich medvědí postavy vyhlížely velmi směšně. Ženy tu samozřejmě nebyly, ale muži je nahradili. Tanečnice zastupovali šviháci, kteří měli vzadu na kalhotech záplatu, čímž se lišili od tanečníků, majitelů nespravovaných kalhot. Jeden digger hrál na rákosovou píšťalu, a když se ukázalo, že Bartoň dovede dobře foukat na harmoniku a je s to opakovat každou písničku, kterou mu dvakrát přezpívali, stoupla obliba mladého Čecha ještě víc. Od té doby mu začali družně říkat jen křestním jménem Joe a někdo k tomu připojil přívlastek Busy, Pilný. Předtím ho znali jen pod přezdívkou Keskydýs, kterou mu udělili, když zjistili, že mluví francouzsky. Marně jim vysvětloval, že je Čech. „Bohemia, hm!“ opakovali na jeho četná ohrazení a kroutili zamyšleně hlavami. Nevěděli, kde ta Bohemia leží, pro ně to byla stejně tajemná země jako nitro Asie. Za čtrnáct dní provrtal Joe celý pravý břeh creeku v okolí své chaty v délce nejméně dvou mil. Kopal jámu za jámou, jednu od druhé dvacet yardů daleko, a pral hlínu, až mu tuhly prsty křečí. Výsledek se prakticky rovnal nule. Vypadalo to, jako by příroda zahrabala své zlato jen do dna potoka a uzavřela ho mezi břehy jako v nedobytné pokladně. Ale Bartoň se ještě nevzdal. Přeskočil potok a s neúmornou pílí začal zpracovávat jeho levý břeh, nedbaje dobráckých i obhroublých žertů svých kamarádů z campu. Nic a zase nic! Sem tam se objevilo na dně pánve souhvězdí zlatých teček, které zůstávaly Bartoňovi lpět na prstech, když je chtěl sebrat. Tak uběhly opět dva týdny a Busy Joe se už blížil k prameni. Mezitím lilo většinu dní jako z konve a diggerové, kteří byli dříve ve vodě jen po pás, měli nyní mokré celé tělo až k temeni hlavy. Joe musel vždycky nejdřív vyházet ze své jámy vodu džberem, než se mohl dát do práce– jinak by se byl v jámě málem utopil. Potom zavál od Sierry pořádný vichr a odnesl mu téměř celou střechu. Ačkoliv ho to velmi mrzelo, musel přerušit hledání zlata a starat se o svůj příbytek. Střechu obnovil brzy, v borovém lese bylo hodně polomů a kůry si z nich mohl naloupat, kolik potřeboval. Ale neměl chuti nechat se připravit o střechu ještě jednou, a proto se začal ohlížet po nějakém kamení, kterým by ji zatížil. Ukázalo se však, že v pinewoodském campu je o takovou věc nouze. V korytě creeku byl jen štěrk a oblázky, málo vhodná přítěž pro střechu z lehké kůry. Nezbylo než si kámen nalámat ze skály a Bartoň si vyhledal místo na úpatí borovicového vrchu, které se zdálo být k takovému účelu nejvhodnější.
A zde učiní! svůj velký objev. Když odlomil s velkou potíží ze skály třetí kámen, narazil na zlatonosný křemen. Zpočátku ho byla jen žilka prst široká, ale když s obnovenou silou horečně na kámen útočil, shledal, že se žíla rychle rozšiřuje. Vylámal ji ze skály v délce jednoho yardu a křemen prostoupený zlatem byl nyní tři prsty široký. Jeho nález vzbudil v táboře velký rozruch. Nikdo se až dosud o skálu nestaral, a nyní si každý pospíchal zajistit u zlatonosné hory svůj dílec. Joeův křemen nebyl ovšem žádné ryzí zlato, musel se nejdříve rozdrtit ve stoupě a pak se teprve mohlo oddělit zlato od křemene obvyklým rýžováním vodou, ale na to bylo dost času. Dick Calbertson, nejstarší digger v campu, jenž měl ze všech mužů největší zkušenosti, odhadl, že v Joeově křemeni je nejméně půl unce zlata na libru. To byl ovšem velmi bohatý materiál, a jestliže se žíla brzy neztratí, bude Bartoň v krátké době boháčem. Nyní šlo v prvé řadě o to, prozkoumat Bartoňovu zlatonosnou žílu, jak sahá hluboko do skály a zda se větví i na strany. Na tom měli pochopitelný zájem všichni a nutili Bartoně, aby takový průzkum provedl. Šťastný objevitel nepotřeboval jejich vybízení, měl na prozkoumání žíly sám největší zájem. Ale jak to provést co nejrychleji? Naštěstí měl majitel storu větší zásobu střelného prachu a tu mu diggerové odkoupili. Každý přispěl na nákup rovným dílem. Získali tak dva soudky střelného prachu po padesáti librách a to už stačilo na podkop. Pomohli Bartoňovi vykopat do skály dutinu a uložit nálož. V okamžiku, kdy všichni hlučeli kolem podkopu, připevňoval Joe doutnák, který měl hořet deset až patnáct minut, a na Donovanovu výzvu se právě přestali hádat, jestli je doba správně dlouhá. Chystali se už kvapně odejít na druhý břeh potoka do přiměřené vzdálenosti od podkopu a Joe Bartoň již škrtal sirkou o podrážku, když ho uchopil Dick Calbertson za ruku. „Počkejte, boys, ještě okamžik!“ zvolal, obrácen k hloučku mužů. „No tak, co je zas, Dicku? Nezdržuj to!“ řekl netrpělivě Donovan, náčelník tábora. „Mám námitky proti podkopu vůbec. Podívejte se nahoru, na ten les! Borovice jsou nakloněné směrem do údolí, a když jsme sem přišli, stály rovně, jako by je vyměřil olovnicí. Víte, co to znamená?“ „Co by? Že je ohnul ten vítr, který odnesl Joeovu střechu!“ „Vítr s tím nemá co dělat, to by byly vyvrácené z kořenů. Celá hora se pomalu sesouvá! Les roste na jílovém podkladě, za dlouhých dešťů pronikla voda mezi jíl a skálu a uvolnila je od sebe. Jílová podložka teď klouže i s lesem dolů, a jestli otřesete skálou svým podkopem, pomůžete celému lesu okamžitě do údolí.“ „Nesmysl! Hlouposti! Dick maluje čerta na zeď! Podíval se moc hluboko do sklenice s whisky! Ať si zacpe uši, když se bojí rány!“ Nespokojené výkřiky zněly ze všech stran. Donovan se zasmál. „Ale Dicku, nebuď blázen! Opatrnost je hezká věc, jen se nesmí přehánět!“ prohlásil. „Podívej se na ty borovice! To jsou kmeny aspoň sto let staré. A když jim sto let nevadily všechny lijáky a tání sněhu, proč by je měl najednou ohrozit ten déšť, který koneckonců, to musíš sám uznat, nebylo nic silnější než jiné, co jsme tu zažiti!“ Calbertson nato již mlčel, ale z jeho tváře nezmizel výraz obavy. Šel za ostatními muži k potoku. Bartoň zanítil doutnák novou sirkou a pospíchal za nimi. Zastavili se na druhém břehu pod svahem, asi padesát yardů od podkopu, a tiše vyčkávali, až nastane výbuch. Doutnák mohl hořet deset až patnáct minut a Donovan s hodinkami v ruce právě oznamoval, že už uběhlo osm minut od okamžiku, kdy Joe doutnák zapálil, když si Bartoň vzpomněl na Honzu. Navykl si v campu nepřivazovat ho a Honza se také dosud nikdy z údolí nevzdálil. Ale nyní se mohl snadno polekat hlučné rány, splašit se a utéci. Mohlo by se pak stát, že by zabloudil, a v horách kolem byly celé smečky vlků. „Musím ho jít honem uvázat,“ řekl Bartoň Donovanovi a ukázal na mezka. Náčelník přikývl, nespouštěje oči z číselníku hodinek. Bartoň se dal poklusem k mezkovi. Honza stál hlavou proti němu a neklidně stříhal ušima. Náhle se vzepjal k útěku a Bartoň jej v poslední chvíli chytil za ohlávku. Chtěl ho zavést k chýši, ale mezek se vzpíral ze všech sil. „Co to do tebe vjelo?“ divil se jeho pán. Honza míval záchvaty vzpurnosti jen zřídka, ačkoliv je to vlastnost mezi rodem mezků dosti rozšířená. Nahrazoval si ji zato jinými nectnostmi. Škubal hlavou, jak se snažil utéci na svah za chýší, a Bartoň ho stěží udržel. Ohlušující výbuch odvrátil jeho
pozornost od mezka k podkopu. S napětím se tam zahleděl, nepouštěje uzdu z ruky. Skála byla v místě výbuchu zahalena oblakem čpavého dýmu a prachu a před ní, téměř u břehů potoka, ležela kupa kamenů různé velikosti, vyrvaných účinkem střelného prachu. Z hloučku mužů shromážděných na témže břehu, kde stál Bartoň, a asi šedesát metrů od něho, zazněly náhle polekané výkřiky. Bartoň se k ním zadíval a spatřil, jak si ukazují nahoru na borový les. Obrátil zrak stejným směrem a strnul hrůzou. Les se začal pohybovat, přední řada stromů sestoupila již o tucet yardů níže, a náhle bez jakéhokoliv přechodu se celý les řítil úžasnou rychlostí do údolí, vysílaje před sebou lavinu kamení. Ta dopadla s hromovým rachotem do hloučku mužů a zahalila je neprůhledným oblakem žlutého prachu. Víc už Bartoň neviděl. Mezek se dal na šílený útěk a smýkal mladíka, jenž měl otočenu jeho ohlávku kolem zápěstí, za sebou. Pádil vzhůru do svahu cestou necestou, jako by ani necítil břemeno, které za sebou vlekl, a Bartoň byl proti němu zcela bezmocný. Mohl si jen chránit volnou rukou obličej před trním, které mu rvalo oděv na cáry, a modlit se, aby ho nezabil některý z balvanů létajících z protější stráně. Na hřebeni se zchvácené zvíře zastavilo, hlučně oddychovalo a třáslo se na všech údech. Bartoň se vztyčil, sténaje bolestí, a upřel zrak do údolí. Leželo pod jeho nohama, vyplněno celé žlutým prachem, jako kalná řeka. Nerozeznal v něm vůbec nic. Začal tedy volat a volal tak dlouho, dokud mu neselhal hlas. Ale z údolí se neozvala žádná odpověď kromě rachotu kamení, které stále ještě padalo ze skály, třebas již v delších přestávkách. Ačkoliv byl pohmožděn na celém těle a každý krok mu působil nesnesitelnou bolest, vydal se Bartoň na cestu do údolí. Když však sestoupil o sto kroků, dostal se do prašného závoje, který byl tak neprůhledný, že neviděl ani na metr před sebe. Pojal jej strach, že by mohl zabloudit, a vrátil se zase na hřeben stráně, kde ho přivítal mezek radostným hýkáním. Honza mi vlastně zachránil život, napadlo Bartoně, ale hned na to zase zapomněl a myslel jen na své druhy. Co se s nimi stalo? Kdo z nich se zachránil? Na zlato vůbec nevzpomněl. Větřík, který se zvedl při západu slunce, rozptýlil prach údolí a odkryl Bartoňovu pohledu hrůzný obraz. V délce čtvrt mile bylo údolí zavaleno balvany, hlínou a roztříštěnými kmeny borovic, celý camp se vším všudy zmizel beze stopy pod touto ohromnou sutinou. Kupila se do výše mnoha metrů a utvořila neproniknutelný val, před nímž se hromadily vody horního toku Jacksonova potoka a vytvořily už malé jezero. Dlouho do noci pátral Bartoň s pochodní v ruce, zda někdo z jeho druhů přežil katastrofu. Jeho žal byl tak drtivý, že zcela zapomínal na tělesnou bolest. Rozdíral si ruce do krve, jak odstraňoval balvany z místa, kde stáli diggerové před výbuchem podkopu, a snažil se odtáhnout i staleté borovice. Napínal všechny svaly, ale byla to marná námaha. Celý prapor zákopníků by nestačil odstranit tu nesmírnou spoustu kamení, země a dřeva. Východ už bledl novým jitrem, když se Bartoň zhroutil. Klesl do trávy, skrývaje tvář v dlaních. „Šestatřicet lidí,“ opakoval si ustavičně „šestatřicet životů!“ Podzim se chýlil ku konci a dny se vůčihledně krátily, ale přesto byly teplé a slunné, jak tomu bývá, když nastane „indiánské léto“. Údolím řeky San Joaquin se ubíral osamělý muž. Šel stále na západ, po proudu, a vedl za uzdu mezka, s nímž ustavičně hovořil. Zvíře sice neneslo žádný náklad, ale jeho majitele přesto nenapadlo se na mezka posadit, k velkému údivu všech lidí, kteří je potkávali. Byl oblečen v cáry a vypadal jako žebrák, ale přesto vždy rozhodně zavrtěl hlavou, když mu některý digger nabízel, že odkoupí jeho společníka za slušné peníze. „Není na prodej!“ odvětil pokaždé a spěchal pryč, nepouštěje uzdu zvířete z ruky. Ještě než došel k ústí řeky San Joaquin do sanfranciského zálivu, rozlétla se pověst o něm po všech claimech roztroušených podle řeky. Pracoval občas cestou v diggins, ale nikde se dlouho nezdržel. Jakmile si vydělal na živobytí na několik dní, odcházel. Nikomu se však nepodařilo přimět jej, aby rýžoval zlatonosný písek, a kromě hovorů, které vedl se svým mezkem v nějaké nesrozumitelné řeči, projevovalo se jeho podivínství také tím, že odmítal přijmout zlatý prach jako mzdu za svou práci. Když zaměstnavatel neměl mince nebo bankovky, spokojil se osamělý poutník kusem chleba nebo sáčkem mouky. Po pěti týdnech putování stanuli muž i zvíře u cíle své cesty, na písečném pobřeží San Franciska, v místě, kde
kotvily opuštěné lodi. Muž zastavil mezka pod jednou z nich, která se opírala zádí o břeh. Za díval se nahoru, jako by něco hledal, a potom potřásl hlavou. „Kdybych byl sám, Honzo,“ zahovořil k mezkovi, „zatáhl bych prostě za provaz a v minutě bych byl nahoře. Ale ty bohužel neumíš lézt po žebříku, a tak musíme počkat, až přijde pan Barois.“ Čekali trpělivě až do večera. Muž seděl na písku a mezek se od něho nehnul ani na krok. Potom se vynořila na stezce drobná postava blížící se od města. Příchozí poznal čekajícího už zdálky a radostně na něho mával, ale když přišel blíže, klesly mu údivem ruce. Jak muž vstal a zdvihl na pozdrav klobouk, objevily se jeho vlasy, bílé jako sníh… LOVEC
ZLATA I Počátkem září roku 1857 plápolal na pravém břehu Dawsonovy řeky v australské provincii Queenslandu malý táborový oheň. Dnes se na tomto místě rozkládá městečko Taroom a zde také překročuje řeku telegrafická linka, vinoucí se jako ohromný, tisíce kilometrů dlouhý měděný had od Brisbane, hlavního města Queenslandu, které, leží na východním pobřeží Austrálie, až ke Carpentarskému zálivu, jímž se Indický oceán zakusuje do severních břehů tohoto světadílu. U táboráku seděl jediný muž a pekl si nad ohněm kus masa nabodnutý na drát. Byl dosti drobné postavy, měl mladou tvář, hladce oholenou a sežehnutou sluncem do bronzova, a pár šedých bystrých očí. Oblečen byl v temně hnědé šaty zhotovené z oné nezničitelné látky, které se lidově říká čertova kůže, a na nohou měl důkladné boty, sahající až pod kolena. Na australské podnebí byl oblečen poměrně teple, ale nezdálo se, že by mu bylo v jeho šatě horko. Jaro ostatně teprve nastávalo, a hornatý kraj, jímž teče Dawsonova řeka, má sám o sobě dosti ostrý vzduch. Ohromné horské pásmo, které se táhne v délce tří tisíc kilometrů po celém východním pobřeží Austrálie,. se zde již sice tříští v celou řadu řetězů probíhajících všemi směry, ale přesto ještě vydatně zadržuje teplý vzduch vanoucí ustavičně do. Tichého oceánu. Nedaleko ohně ležela na zemi zavazadla a blízko nich se pásl na skrovné trávě, vyrážející v úzkém pruhu podle řeky, malý baculatý poník širokého hřbetu. Chvílemi zdvihal hlavu a díval se k ohni, jako by čekal, že bude pozván na něco lepšího. Hříva mu spadala jako. ofina až k malým, vesele blýskajícím očkám, dodávajíc jeho pohledu šelmovský výraz. Se svou poměrně dlouhou srstí vypadal stejně teple oblečen jako jeho pán. Znalec koní by podle ní bezpečně uhodl jeho původ a podivil by se, kde se vzal mandžuský poník v australských horách. Stejně nezvykle se v tomto zemědílu, známém svými horky, vyjímal druhý čtvernohý společník tábořícího muže, ohromný sibiřský pes s hustým šedým kožichem. Ležel vedle muže a čenichal dychtivě k pekoucímu se masu, které vydávalo příjemnou vůni. „Však se dočkáš, Vanko, ještě chvilku strpení,“ hovořil muž k psovi, foukaje na maso. „A ty, Dicku, nemysli si, že něco dostaneš!“ obrátil se přísně k poníkovi. „Pro tebe je všude trávy dost, a my máme s Vankou tohohle jeřába na kdovíjak dlouho.“ Zdálo se, že mu poník rozumí. Potřásl mrzutě hlavou a krátce zařehtal. Potom se obrátil okázale zády k ohni a opět začal škubat trávu. Jeho pán se vesele zasmál. Vytáhl z pochvy tesák a seřízl maso z kosti, kterou hodil psovi. Byl s jídlem hotov téměř stejně rychle jako Vanka, jenž k němu obracel žádostivě čenich. „Pro dnešek dost, Vanko!“ řekl mladý muž rozhodně. „Já bych také ještě jedl, ale musíme myslet na zítřek. Kdoví, jestli tady v těch horách něco ulovíme.“ Pes nespokojeně zaštěkal a líně vstal. Šel k řece za svým pánem, který si nabíral vodu do cínového pohárku. Ačkoliv australské řeky mívají počátkem jara vody ještě dost, byla v těchto místech Dawsonova řeka pouhým horským potokem a tekla nepříliš rychle údolím, jež se mírně svažovalo k severu. Bylo mělké a tvořily ho nevysoké žulové hřbety, spoře zarostlé ojedinělými zakrnělými gumovníky a menšími lesíky akácií. Od místa, kde osamělý muž tábořil, odbočovalo směrem k východu úzké údolí, téměř rokle se sráznými stěnami. Vanka se právě chystal napodobit svého pána a schyloval již pysky k průzračné vodě, když ho náhle něco zaujalo. Vztyčil prudce hlavu, otočil ji k bočnímu údolí a napřímil uši. Potom začal temně vrčet a popošel o několik kroků zpět, okamžik ještě nasával hlučně vzduch nozdrami, a pak se prudce rozštěkal. Hned při prvých známkách psova nepokoje odhodil muž kotlík a několika skoky se octl u své opakovačky, která ležela v trávě blízko ohně. Popadl ji a přesvědčil se hmatem, že je její zásobník plný. Byla to moderní lehká zbraň posledního modelu. Pod její hlavní se táhlo úzké pouzdro, zásobník s patnácti náboji, které bylo lze vystřílet jeden za druhým bez nabíjení. Nebyla to jediná mužova zbraň. Měl ještě Coltův bubínkový revolver, ale ten pro tu chvíli nebyl po ruce. Než začal péci maso, odložil je cestovatel i s těžkým nábojovým pásem k zavazadlům a neměl čas ho nyní hledat. „Tiše, Vanko!“ okřikl muž tlumeně psa a sevřel mu rukou čenich.
Pes uposlechl a přestal štěkat, ale vrčel hrozivě dále. Se zbraní připravenou k výstřelu pokročil muž k rokli. Slunce se už chystalo zmizet za vrchy na druhé straně údolí a jeho šikmé paprsky padaly právě do rokle. Vchod do ní byl téměř úplně zarostlý lentyškovými keři, které bránily v rozhledu. Cestovatel okamžik naslouchal, než vkročil do křoví, ale neslyšel nic podezřelého. V rokli panovalo ticho a muž usoudil, že jeho pes patrně zvětřil nějaké zvíře, které zatím již tiše zmizelo. Chtěl už se zase vrátit k svému ohni, pokládaje prohlídku rokle za zbytečnou, když se ozval za křovím ryk četných hrdel a zoufalé výkřiky člověka volajícího anglicky o pomoc. Muž se již nerozmýšlel a vřítil se do křoví, následován psem. Rozhrnoval chvatně puškou hustě spletené větve a za malou chvíli se octl na volné prostoře zarostlé vysokou trávou, z níž čněly tu a tam ojedinělé balvany. U jednoho většího kamene stál běloch, kryl si jím záda a rozháněl se zoufale puškou proti hloučku domorodců, kteří na něho útočili oštěpy. Neměl patrně náboje, neboť užíval své zbraně jen jako kyje a držel ji přitom za hlaveň. U jeho nohou ležel bez pohnutí, tváří k zemi, další muž oblečený jako běloch. Zápasící skupina byla od příchozího vzdálena sice jen několik desítek sáhů, ale přesto nemohl účinně zasáhnout do boje. Domorodci obklopovali oba bělochy tak těsně, že se bál střílet, aby jeho rány neublížily právě těm, jimž chtěl pomoci. „Držte se, pomoc je tady!“ křikl na osamělého zápasníka a vypálil rychle třikrát za sebou tak, aby kulky letěly těsně nad hlavou domorodců. Mohl být s účinkem střelby spokojen. Černoši okamžitě uvolnili kruh kolem bílých mužů, na okamžik stanuli nehybně, dívajíce se polekaně na střelce, a potom se dali na útěk. Muž sklonil zbraň, neměl v úmyslu dále za nimi střílet, ale právě v tom okamžiku se jeden z prchajících zastavil a zdánlivě beze všeho míření po něm něčím hodil, načež utíkal za ostatními. Cestovatel uskočil v pravý čas. V příštím okamžiku prolétl předmět svištivě kolem něho, stoupaje po táhlé křivce, na zlomek vteřiny se ve vzduchu zastavil a potom se vracel zase zpět k místu, odkud jej domorodec hodil, přičemž opsal ve vzduchu uzavřenou smyčku. „No tohle!“ řekl pohoršeně střelec. Zavolal zpět Vanku, jenž se mu pletl do rány, a pečlivě zamířil. Divoch, který po něm hodil, byl už nejméně dvě stě kroků daleko, ale střela malé ráže jej nicméně zasáhla do lýtka, přesně tam, kam ji majitel opakovačky poslal. Muž zděšeně vykřikl a klesl k zemi, ale dva jeho druhové se k němu vrátili, popadli ho za ruce a zmizeli i s ním v příští vteřině v akáciovém lesíku. Vanka měl sice tisíc chutí pustit se tam za nimi, ale jeho pán na něj zavolal hlasem, který nestrpěl odmluvy. Vracel se jen neochotně zpět, stále se ohlížel a nespokojeně vrčel. „Měl jste je postřílet všechny, bestie!“ zvolal běloch, lapaje namáhavě po dechu. Opíral se o pušku a krvácel z několika tržných ran na čele a na obličeji. Jeho zachránce zdvihl nespokojeně obočí, ale neodpověděl. Poklekl na zem vedle ležícího muže a snažil se ho obrátit na záda. Druhý muž mu pomáhal, potlačoval jen stěží své pohnutí a oči se mu leskly slzami. „Ubohý Petře, tys to musel zaplatit!“ řekl tiše. „Vida, Holanďan!“ zvolal překvapeně jeho zachránce, nepřestávaje se zabývat nehybnou postavou. „Kde se tu berete?“ „Vy jste krajan?“ vyrazil překvapeně druhý muž. Na okamžik zapomněl na svůj zármutek. „Búr z Pretorie,“ odvětil stručně střelec, rozepínající ležícímu kabátec. Nachýlil ucho k jeho hrudi a chvilku naslouchal, dávaje svému společníkovi rukou znamení, aby byl tiše. „Není mrtev!“ řekl spokojeně a rychle, jemně ohmatával mužovu hlavu. Jeho prsty se zastavily na jednom místě, které lehce stiskly. Muž bolestně zasténal a otevřel na okamžik oči. „Tady je to!“ podotkl zachránce. „Dostal ji bumerangem a ztratil vědomí. Má na hlavě bouli jako slepičí vejce. A co dělají vaše rány?“ „To nic není, pouhá škrábnutí oštěpem!“ odvětil Holanďan radostně. „Jen když bratr je živ!“ Zatěkal očima neklidně k lesíku, v němž zmizeli domorodci. „Nevrátí se ale ti tam zpátky?“ tázal se s obavou. Střelec zavrtěl hlavou. „Zatím ne, a nejspíš ani později. Bojí se střelné zbraně, a ostatně nebývají zpravidla vůbec útoční. Jak jste se s nimi dostali do křížku?“ Díval se Holanďanovi ostře do očí a muž odvrátil v rozpacích hlavu. „Nebylo to mou vinou, povím vám to pravdivě, a až Petr procitne, řekne vám jistě totéž.“ Búr mávl odmítavě
rukou. „Nechme toho zatím, nejdřív přeneseme vašeho bratra k vodě. Jeto malý kousek cesty odtud a mám tam svůj tábor. Vezměte si věci, pomůžete mi bratra nést!“ Holanďan si přehodil prázdnou pušku přes záda, a sbíral v trávě jejich skrovný majetek, který odhodili při útoku. Nebylo toho mnoho, dva hubené tlumoky zabalené do pokrývky a převázané řemeny. Hodil si přes každé rameno jeden a chopil se pak bratrových nohou. Búr z Pretorie vyzvedl bezvědomého Petra za ramena a ačkoliv na něho připadalo mnohem větší břemeno než na jeho společníka, nesl bezvládné tělo jen jednou rukou, svíraje v druhé opakovačku připravenou k výstřelu. Vanka průvod uzavíral, nesl pyšně v zubech věc, kterou mrštil Australan po jeho pánovi.
II Dosáhli nerušeně malého tábora u řeky a Búr začal bezvědomého muže ihned křísit, což se mu pomocí studené vody za chvíli podařilo. Petr se namáhavě posadil a rozhlížel se překvapeně kolem sebe. Byl svému bratru velmi podobný, měl tutéž statnou postavu, převyšující jejich zachránce nejméně o hlavu, jasně modré oči a plavé vlasy. Obličeje obou bratří vypadaly dobrácky a v dobrých dobách asi byly červené a kulaté. Nyní jevily neklamné stopy strádání a rezavý, štětinatý vous je zarůstal téměř až k očím. „Dovolte, abych vám poděkoval z celého srdce za sebe i za bratra!“ řekl trhaně Petr, který byl z obou starší. Natahoval k Búrovi vděčně ruku a muž ji srdečně stiskl. „Ještě jsem vám ani neřekl, kdo jsme,“ ozval se mladší Holanďan rozpačitě. „Naše příjmení je Doorn, já jsem Pavel a je mi dvacet let. Petr je o dva roky starší a oba pocházíme z Vlissingenu v Holandsku.“ „Crane,“ řekl Búr stručně. „Ale to není búrské jméno!“ namítl překvapeně Pavel Doorn. Muž se usmál. „Matka byla Búrka, otec Angličan. Celé moje jméno zní James Henderson Crane.“ „James Henderson Crane!“ vyrazil překvapeně Petr Doorn. „To vy jste zakládal před sedmi lety Ofir (středisko zlatých dolů v Novém Jižním Walesu v Austrálii, asi 200 km severozápadně od města Sydney. Dostalo jméno podle biblického místa, v němž prý byly zlaté doly krále Šalomouna) na Summerhill Creeku? Na George Street v Sydney byla minulý měsíc vystavena hrouda zlata, kterou prý jste našel někde v západním distriktu Nového Jižního Walesu. Byl u ní lístek, že váží sto padesát liber a že stojí šest tisíc liber šterlinku…“ Zarazil se, unaven řečí. „Souhlasí,“ usmál se Crane. „Byl jsem jedním z devětadvaceti prvních australských zlatokopů. Začali jsme na Andersonově potoce v létě roku 1851 a o vánocích už nás bylo dvacet tisíc. Příliš mnoho lidí pro mě, proto jsem šel pryč. Ta hrouda zlata je od Sandhurstu, ale mohu vás ujistit, že jsem za ni šest tisíc liber nedostal. Potřeboval jsem výzbroj na novou výpravu a prodal jsem ji na místě za čtyři stovky.“ Oba Holanďané se dívali na Cranea se zbožným údivem, který ho nutil k úsměvu. Povstal a hledal okamžik ve svých zavazadlech, načež se vrátil k ohni s půlkou staženého syrového ptáka dosti velkých rozměrů. Bratři se zadívali na maso chtivým pohledem lidí, kteří už dlouho nejedli. „Je to jediná věc, kterou vám mohu nabídnout,“ omlouval se Crane. „Střelil jsem ho ráno a schoval jsem si ho půlku na zítřek, ale snad něco ulovíme. Upečené to bude brzy, zatím by mi mohl pan Pavel Doorn vyprávět, jak jste se tu octli a proč vás domorodci přepadli. Ovšem není-li příliš unaven.“ „Tak unavený nejsem, abych nemohl mluvit,“ usmál se Pavel Doorn. „Ale nemohou se divoši vrátit, neměli bychom se raději někam schovat?“ „Vrátit se mohou, ale můj pes je zvětří zdaleka a upozorní nás, nemusíte mít obavy. A na noc si vybereme k táboření jiné místo, lépe chráněné. Teď je ještě dobře vidět a nejdříve se musíte trochu posilnit, především váš bratr to potřebuje,“ prohlásil Crane, otáčeje maso nad ohněm. „Dobrá,“ souhlasil Pavel Doorn. „Povím vám tedy, jak to s námi bylo, a snad bude nejlépe, když začnu hezky z kraje. Jak jsem už řekl, pocházíme z holandského Vlissingenu. Otec byl rybářem a já s Petrem jsme mu pomáhali,
sotva jsme vychodili školu. Jiné sourozence jsme neměli, a tak se nám dařilo dosti slušně, až potom přišla na matku nemoc. Začalo ji soužit srdce a brzy musela ulehnout. Stonala dlouhá léta, bylo potřebí zjednat výpomoc v domácnosti a také lékař k ní často chodil a předepisoval jeden lék za druhým. To všechno stálo peníze, brzy bylo po úsporách a otec musel začít dělat dluhy. Ještě ke všemu ubohé matce nebylo pomoci. Otec se staral, jak mohl, i my jsme mu už dost pomáhali. Nutili jsme se vyjíždět na moře za každého počasí, jen abychom něco ulovili a do domu zas přišlo trochu peněz. Staří lidé v přístavu otce varovali, aby nepokoušel pána boha, ale nedal si říci. A konečně na jejich slova došlo. Vypluli jsme jednoho rána za šera, už při ostrém větru od severozápadu, ale otec byl přesvědčen, že se počasí během dne zlepší. Sotva jsme však byli několik mil od země, přeskočil vítr na západ a brzy se proměnil v úplný orkán. Otec nejdřív řídil náš kutr po větru, ale když viděl, že mu bouře urve všechny plachty, natočil ho proti větru a zkusil to s hnací kotvou (Hnací neboli vlečná kotva se závěsem na přídi a plave pod vodou, čímž se loď udržuje ve stálém směru proti větru. Dá se použít jen u malých plavidel a pouze tehdy, když se směr větru nemění. Přestane-li kotva účinkovat, stočí vlny okamžitě plavidlo tak, že na loď narážejí z boku, zaplaví ji a převrhnou.). Chvíli to šlo, dařilo se nám držet kutr proti větru a poměrně v suchu, ale potom začal vítr skákat a rozbičoval moře tak, že se vlny valily všemi směry. Zmítali jsme se ze strany na stranu, nabírali jsme vodu oběma boky a najednou se nám loď položila dnem vzhůru. Já s bratrem jsme vyplavali, ale otec se už neukázal. Ztratil nepochybně vědomí, když se kutr převrátil, snad ho něco udeřilo do hlavy. Jinak si to nedovedu vysvětlit, poněvadž otec byl výborný plavec. Doplavali jsme s bratrem k převrácené lodi a drželi jsme se křečovitě jejího kýlu, ale brzy nás vlny smetly a myslel jsem, že už nastává moje poslední chvíle. Síly mi docházely, nebylo mi tehdy ještě ani osmnáct a nevydržel jsem tolik, co dnes. Jak to však často bývá, nastala právě v tom okamžiku v bouři malá přestávka, a když už nás zmáhala křeč, ukázal se docela nablízku poštovní parník. Hlídka na palubě nás zpozorovala a kapitán se odvážil vysadit člun. Podařilo se jim po velké námaze nás vylovit, a sotva vytáhli zase člun na palubu, začala bouře řádit s novou silou. Byli jsme sice jen deset mil od přístavu, ale parník potřeboval plné čtyři hodiny, než se tam dostal. Trosky kutru vyplavilo moře o týden později, ale otec zmizel navždy. Matce to dodalo, za čtrnáct dní jsme ji nesli na hřbitov.“ Ustal a setřel si slzu. Petr si podpíral hlavu oběma rukama a díval se zasmušile do ohně. Crane pocítil s oběma mladíky živou soustrast. „Nechte teď smutných vzpomínek a najezte se!“ řekl. Sňal maso z rožně a rozkrojil ho na dvě stejné části. Díval se s potěšením, jak rychle mizí velká sousta v hladových ústech, a sám došel potom oběma pro vodu. „To dělá člověku dobře!“ podotkl vděčně starší Doorn, když se najedli. „První pořádný pokrm za poslední tři dny! Dopovím vám teď náš příběh sám. Po matčině smrti se na nás sesypali věřitelé, prodali nám domek, nábytek, sítě a kde co bylo, a ani se ještě všechno nezaplatilo. A pak už jsme neměli doma stání. Nějaký čas jsme ještě pomáhali sousedům při lovu, ale potom přišel agent, který sháněl pracovní síly do Austrálie. Vykládal nám, jak jsou tady dělníci placeni, a my jsme mu věřili na slovo.“ „Ale to nelhal,“ přerušil Petra Crane. „Dokud se nenašlo zlato, platilo se řemeslníkům 5 až 6 šilinků denně, a to už bylo slušné proti evropským poměrům. Dnes ale dostane řemeslník denně 12 až 14 šilinků, a ještě za to nechce pracovat a nepodepíše delší smlouvu jak na týden. Všechno to utíká do zlatých dolů, domy zůstávají nedostavěné, ulice nedlážděné, pole neobdělaná. Prokleté zlato!“ Bratří Doornové se na Cranea zahleděli s údivem. Takový výrok o zlatě z úst člověka, o jehož prospektorském štěstí se vyprávěly u táborových ohňů zlatokopů již tehdy legendy, je neobyčejně překvapil. Crane to vyčetl z jejich tváří a usmál se. „Připadá vám divné, že se takhle o zlatě vyjadřuji právě já, kterého lidé nazvali lovcem zlata, že ano? Ale když si to rozmyslíte, poznáte, že to mé přezdívce neodporuje. Znal jsem muže, kteří vášnivě rádi lovili medvědy, ale proto ještě je ani nenapadlo prohlašovat, že je medvěd nejužitečnější zvíře na světě. A já mám stejný poměr k zlatu. K smrti rád ho hledám, ale když ho najdu, přestane mě zajímat a jdu ho zase hledat jinam. A viděl jsem tady i na Sibiři, jak dovede ten žlutý kov lidi pomátnout. Pro Austrálii není žádným požehnáním, třebaže pomohl k jejímu rychlejšímu osídlení. Lidé po něm třeští jako v horečce a ženou se za ním bez rozumu v tisících. Loni se rozkřiklo, že ve Victorii
(území v jižní Austrálii s hlavním městem Melhournem) je daleko víc zlata než v celém Novém Jižním Walesu. A během několika měsíců přešlo hraniční čáru mezi oběma provinciemi 26 000 lidí. To není rozhodně zdravé, to mi věřte. Ostatně teď právě se děje něco podobného, co může ještě velmi špatně dopadnout. Ale já jsem vás přerušil, příteli, promiňte. Dokončete své vyprávění a pak se přestěhujeme o kus níže po proudu.“ „Řekl jste, že agent nelhal, když tvrdil, že řemeslníci jsou zde dobře placeni, a máte pravdu,“ pokračoval Petr. „Ale my bohužel žádné řemeslo neznáme, dovedeme jen rybařit. A tak jsme se dali najmout na dva roky za ovčáky a dostali jsme hotově na ruku za celé ty dva roky každý dvaadvacet liber. K tomu nám měl dát farmář ještě byt a stravu, týdně deset liber masa, deset liber mouky, dvě libry cukru a čtvrt libry čaje nebo zelené kávy. To nám také farmář ve Wentworthu, na stoku Murayovy a Darlingovy řeky, kde jsme pásli ovce, poctivě dával.“ „Ale jak je to možné, že jste měli tak malý plat?“ přerušil Petra nedůvěřivě Crane. „Ovčáci tu dostávají přece nejméně 36 až 50 liber ročně kromě celého zaopatření. „To je pravda,“ přisvědčoval Petr, „ale jen na volném pracovním trhu. A pak nezapomeňte, že kapitánovi naší lodi jsme zaplatili za převoz každý 18 liber a že i agent měl z nás výdělek.“ Crane přikývl a Petr vyprávěl dále. „Jakmile naše dva roky skončily, nedali jsme se ničím zdržet a odešli jsme, ačkoliv nám farmář nabízel po padesáti librách ročně.“ „Hledat zlato!“ usmál se Crane. „Ano. Prošli jsme za půl roku většinu waleských dolů, Alexandrovu horu, Castlemine, Ballarat a Sandhurst. Trochu těch peněz, co jsme měli ušetřeno, jsme utratili velmi brzy. Většina padla na licence (povolení k dolování na určitém pozemku), zbytek za stravu, která je, jak víte, v zlatých dolech velmi drahá. Byt nás přišel levně, spávali jsme ponejvíc pod širým nebem, byli jsme na to zvyklí. Štěstí jsme neměli, zlata jsme našli velmi málo, všechny lepší claimy už byly obsazeny. Když už jsme si nemohli koupit licenci na nový claim, zkoušeli jsme štěstí v dumpingu (jestliže majitel kutiska – claimu nepracoval 24 hodin, neděle a velké svátky nepočítaje, stávalo se kutisko volným a každý se ho mohl ujmout. Takovému způsobu těžení zlata se říkalo dumping.). Nebylo to o nic lepší a krom toho jsme se co chvíli utkali s lidmi, kteří si vyhlédli právě náš díl. Pavel dostal jednu ránu nožem mezi žebra a poležel si tři týdny, já mám průstřel v levém boltci, podívejte se!“ Odhrnul dlouhé vlasy a ukázal Craneovi jizvu. „A potom se roznesla zpráva o nálezu zlata na severovýchodním pobřeží, na Fitzroyově řece,“ převzal slovo Pavel, který jevil stále větší neklid, jak tma rostla, a toužil se dostat z tohoto místa někam, kde bude bezpečněji. „A tak jsme se sebrali a pustili jsme se tam.“ „Po pevnině?“ namítl s úžasem Crane, který projevil při zmínce o Fitzroyově řece živý zájem. „Ale to byla úžasná neopatrnost!“ „Nebyli jsme sami,“ poznamenal rozpačitě starší Doorn. „Připojili jsme se k četě osmi jiných mužů a měli jsme pušku, náboje a nějaké zásoby jídla. Také ostatní byli slušně ozbrojeni a měli zásob na několik týdnů.“ „Ale jak vás to jen mohlo napadnout?“ nepřestával se Crane divit. „Vždyť ze západních waleských zlatých dolů je na Fitzroyovu řeku jen vzdušnou čarou na dvanáct set mil a většina té cesty vede pustým krajem. Mnohem pohodlnější bylo plout lodí z Melbournu nebo Sydney do Korálového moře k ústí Fitzroyovy řeky a potom proti proudu do Rockhamptonu, řeka je splavná až tam!“ „To všechno jsme uvážili,“ odpověděl Petr Doorn, „ale za prvé jsme neměli peníze na dopravu lodí, a potom…“ Rozpačitě zmlkl, ale jeho bratr se okamžitě ujal slova. „Proč se s tím tajíš? Krátce, zažili jsme při cestě z Holandska do Austrálie tak smutné příhody, že se Petr zapřísáhl, že už nikdy na loď nevkročí, nebude-li mít dost peněz na kajutu první třídy.“ „Podívejme se,“ usmál se pobaveně Crane. „Bylo to opravdu hrozné,“ ujišťoval ho horlivě mladší Doorn. „Vy jste nikdy necestoval v podpalubí?“ „Před lety jsem byl plavčíkem, pak lodním kuchařem a potom námořníkem,“ vypočítával s úsměvem Crane. „Ale sloužil jsem vždy jen na nákladních lodích a přiznávám, že s cestovními loděmi nemám velké zkušenosti. V podpalubí jsem nejel vlastně nikdy.“
„Buďte rád,“ ozval se Petr. „Povím vám to stručně. Opustili jsme tehdy vlast s Helvetií, škunerovou bárkou, která měla stěží dvě stě tun nosnosti. Přesto nás bylo napěchováno v podpalubí dvě stě čtyřicet, samí vystěhovalci. Byli jsme rozděleni po osmi do kójí, kam by se stěží vešel váš kůň. Kóje měla šest stop na šířku a právě tolik na délku, čtyři jsme spali dole a čtyři na pryčně nahoře. Dovedete si představit, jak jsme byli stěsnaní. Ke všemu ještě větrání nebylo téměř žádné, okénko muselo být většinu cesty zavřeno, protože leželo těsně nad čárou ponoru, loď byla silně přetížena. Tak jsme jeli plné čtyři měsíce. Pitná voda mizerná, a ještě jí bylo málo, na osobu připadlo v druhé polovině cesty jen půl pinty (pinta má 0,57 litru) denně, a to jsme pluli tropickým mořem, kde bylo nesnesitelné horko. K tomu ještě jeden sud se slanečky tekl a lák z něho kapal přímo do nádrže s vodou na vaření. Vařilo se z ní ovšem klidně dál, vždyť vody bylo hrozně málo, a nakonec jsme i tuhle špatnou vodu museli míchat s mořskou, aby nám vystačila pro kuchyni.“ „To byla arci nepříjemná cesta,“ souhlasil Crane. „Ó, to ještě všechno nic nebylo,“ skočil bratrovi do řeči netrpělivý Pavel. „Po čtyřech týdnech nám snížil kapitán dávku jídla na polovinu a po dalších čtyřech týdnech na čtvrtinu. Hlad na lodi byl takový, že děti sbíraly zrní, které vypadlo z posady drůbeže. Ale to všechno by se ještě dalo vydržet, kdyby nevypukl na lodi tyfus. To se stalo, když jsme překročili rovník, a pak neminulo takřka dne bez pohřbu. Než jsme zakotvili v Melbournu, pochovali jsme třicet pět cestujících a pět námořníků.“ „Ale cožpak nebyl na lodi lékař?“ tázal se Crane s údivem. „Byl tam jakýsi člověk, který si tak říkal, ale nepochybně to byl nějaký lazebník,“ pokračoval Petr. „My jsme ho ostatně viděli jen zřídka, válel se většinu dne ve své kajutě a byl ustavičně opilý. Říkával, že alkohol je nejlepší prostředek na předcházení nemocem, a pečoval o své zdraví vydatně.“ „A vy jste také onemocněli?“ „Naštěstí ne. Ale viděli jsme takové výjevy, že už bych to víckrát nechtěl spatřit,“ povzdychl si Petr Doorn. „Rodiče, kterým zemřely děti, děti, které cestou osiřely, a jakousi ženu, kterou by byli málem pohřbili za živa. Lékař nechodil ani ohledat mrtvoly, a tak kdo ležel a nehýbal se, byl prostě prohlášen za nebožtíka, zašit do své rohože a hozen s dělovou koulí přivázanou k nohám do moře. Tu ubožačku už měli napolovic zašitou, když procitla a ptala se, co to s ní dělají. Tak zase rohož rozpárali a nechali tu ženu bez pomoci ležet. Večer zemřela skutečně.“ „Hrozné,“ otřásl se Crane. „Ano, hrozné to bylo,“ přisvědčil Petr. „Dovedete si představit, jaký dojem tenhle případ udělal na ostatní cestující! Šíleli hrůzou, že mnozí byli pohřbení za živa. Kdo se mohl hýbat, běžel na kapitána. Vyhrožovali mu tak, že dal rozdělit mezi lodníky zbraně, obával se vzpoury.“ Odmlčel se a také Crane se díval beze slova do ohně. „Nu, pak, se vám nedivím, že jste na lodi zanevřeli,“ ozval se po chvíli. „Ale nicméně to byl šílený nápad jít od Sandhurstu pěšky na Fitzroyovu řeku. Víte snad, že Austrálii ještě nikdo nepřešel od jihu k severu nebo naopak (O dva roky později, r. 1860, se o to pokusil irský důstojník Robert O’Hara Bourke. Vyrazil se svými druhy z Adelaide, držel se přibližně 140. poledníku, šel stále na sever a po půl roce dospěl k ohromným bažinám u Carpentarského zálivu na severním pobřeží Austrálie, ale moře nespatřil. Na zpáteční cestě zahynul se dvěma druhy, čtvrtý z nich byl zajat domorodci a později vysvobozen pomocnou výpravou. O půl roku později opakoval jeho pokus Skot John Mac Doualle Stuart a podařilo se mu přejít celou Austrálií od jihu k severu a zpět. Sledoval přibližně 133. poledník a cesta na sever mu trvala tři čtvrtě roku. Vyšel rovněž z Adelaide a dosáhl severních břehů Austrálie východně od nynějšího města Port Darwin dne 25. července 1862.).“ „Ale vy jste se vydal na cestu docela sám!“ namítal Pavel. „Ó, se mnou je to něco jiného,“ odpověděl s úsměvem Crane. „Za prvé znám východní pobřeží Austrálie velmi dohře, a za druhé nejdu od hraníc Viktorie, nýbrž až z Brisbane, a to je značně blíže.“ „Byl to od nás nerozum a od těch druhých také,“ přiznal upřímně Petr Doorn. „Však na to ubožáci doplatili. Drželi
jsme se nejdřív Darlingovy řeky a potom jejího severního přítoku Warega. Po něm jsme šli stále vzhůru až k prameni a na to jsme se pustili přes hory, kde je rozvodí řek tekoucích na jih a na sever. Chtěli jsme projít Roperovým průsmykem k řece Comet a podle ní dosáhnout Mackenziovy řeky, která je severním přítokem řeky Fitzroyovy, na níž mají být nové zlaté doly. Tak nám to navrhl náš vedoucí, který se poněkud vyznal na východním pobřeží.“ „To nebylo špatně vymyšleno,“ uznal Crane. „Ale špatně to dopadlo,“ povzdychl si Petr. „V horách jsme zabloudili a potrava nám došla dávno předtím. Dokud jsme se drželi řek, byly aspoň sem tam ryby a vodní rostliny, jejichž kořínky se daly v nejhorším jíst. Ale pak jsme jen občas zastřelili nějakou vačici, a co to bylo na deset hladových žaludků? Konečně jsme narazili na větší oddíl domorodců, který se stěhoval někam na jih. Měli s sebou sušené maso a my jsme je žádali, aby nám nějaké prodali, ale nechtěli o tom ani slyšet. Byli ochotni vyměnit něco za nástroje nebo zbraně, a to zase jsme nemohli my udělat, poněvadž jsme měli právě jen tu nejnutnější výzbroj.“ Odmlčel se v rozpacích a Crane svraštil čelo. „Tak jste jim to maso ukradli!“ řekl přísně. Petr Doorn se zarděl a svěsil zahanbeně hlavu. „Nedovedli jsme se přemoci, měli jsme hrozný hlad, tři dny před tím jsme snědli poslední sousto,“ řekl tiše. Crane potřásl beze slova hlavou. „Však nám to přišlo draho,“ pokračoval Petr. „Domorodci se pustili za námi, došlo k přestřelce a na místě padli dva z nás. Ale oni měli větší ztráty a stáhli se zpátky. Pak nás sledovali tajně a vraždili nás ze zálohy, většinou bumerangy. Za týden jsme zbyli jen my dva, a nebýt vaší pomoci v poslední chvíli, byl s námi konec. Zachránil jste nám životy a nikdy vám to nezapomeneme!“ Crane mávl odmítavě rukou. „To bylo samozřejmé,“ prohlásil. „Ale nemohl jsem vyhovět žádosti vašeho bratra, abych ty chudáky postřílel!“ „Vždyť to nejsou žádní lidé, jsou to jen opice,“ skočil mu do řeči horkokrevný Doorn mladší. Crane se zachmuřil. „Tohle je, bohužel, názor většiny přistěhovalců, v prvé řadě Angličanů,“ pravil rozhořčeně. „Neviděl jsem ovšem dosud opice, které by dovedly vymyslet a používat něco tak důmyslného, jako je bumerang, s nímž se seznámila hlava vašeho bratra. A jsou-li to opice, pak máte tím větší ostudu, že jste před nimi utíkali!“ „Nezlobte se na bratra, pane Crane, on je trochu prudký a nerozvážný,“ prosil Petr. Crane přikývl. „Dobrá, nebudeme už o tom mluvit. Ale máme-li se stát přáteli, musí váš bratr své názory trochu změnit. Ať si připomene, že tahle země a všechny ostrovy kolem ní patřily ještě před nějakými sedmdesáti lety jen domorodcům. Pak sem začali Angličané vozit nejtěžší trestance a nastalo pronásledování Australanů. Hubili je jako králíky, bez nejmenší výčitky svědomí. Deportace trestanců sice nedávno ustala, ale osud domorodců se nezlepšil ani za mák. Co se sem stěhuje z Evropy – neberte mi to za zlé, nemíním to na vás –, jsou většinou odpadky lidské společnosti, a tito lidé nezacházejí s domorodci o nic lépe. Ještě před deseti lety jich žilo na Tasmánii tisíce, a dnes jich tam jsou sotva stovky. (Když Angličané založili r. 1803 na Tasmánii trestaneckou osadu, žilo zde na 5000 domorodců do r. 1866 byli vyhubeni do posledního.). Zanedlouho nezbude z Australanů ani jediný.“ Doornové zahanbeně mlčeli. Zatím se již silně setmělo a Crane vstal, aby provedl přípravy k přestěhování tábora. Pavel mu pomáhal a brzy byl poník osedlán a naložen zavazadly. Na Craneovu výzvu se na něj posadil Petr, který byl dosud tak sláb, že nemohl rychle jít. Crane kráčel napřed s puškou v ruce, Pavel vedl poníka za uzdu a ostražitý Vanka průvod uzavíral. Byla již skoro úplná tma, když se zastavili na místě, kde se Dawsonova řeka přiblížila náhlým zákrutem tak těsně k horskému hřebenu, který ohraničoval údolí na západě, že vznikla malá plošina, chráněná téměř ze všech stran skalami a řekou. Zde strávili nerušeně noc a za ranního úsvitu vyrazili společně na další cestu k zlatonosné řece, která byla i Craneovým cílem.
III Crane si byl vědom, že nemůže ponechat oba nezkušené mladíky jejich osudu v těchto opuštěných horách, kde nebylo žádné obydlí bělochů, a třebaže mu byli velmi na obtíž, vyzval je přátelsky, aby zůstali V jeho společnosti tak
dlouho, dokud nedojdou do tábora zlatokopů na Fitzroyově řece. Oba Holanďané přijali jeho nabídku s velkou radostí, a tak putovali nyní všichni tři k severu, držíce se ustavičně toku Dawsonovy řeky. Od domorodců měli sice pokoj a také vody bylo nadbytek, ale často uléhali s hladovými žaludky. Crane měl s sebou jen něco mouky a několik kilo slaniny, to však třem zdravým a mladým lidem, konajícím nadto ještě dosti namáhavý pochod, nestačilo na dlouho. Někdy se podařilo Craneovi zastřelit vačici a několikrát ulovil i ježuru, podivného obyvatele australských lesů, jehož tělo připomíná ježka a jazyk mravenečníka. Vanka dovedl ježury velmi obratně plašit z jejich nor a nebál se ostrých drápů, jimiž mají ozbrojeny zadní nohy. Bylo však potřebí dávat na něj dobrý pozor, aby nezhltl kořist na úkor oběda svých společníků. O to pečoval Pavel, jehož povinností bylo okamžitě přivázat Vanku na řemen, jakmile se někde ozvalo tiché chrochtání ježur. Maso těchto drobných zvířátek nebylo nijak chutné, čpělo silně mravenčí kyselinou, ale cestovatelé byli rádi, že je mají, a přáli si jen, aby ježura byla aspoň tak velká jako ovce. Nepozbývali dobré mysli, i když někdy museli být celý den živi z jediného skalního holuba, kterého se podařilo Craneovi zastřelit. Později se jejich zásobování zlepšilo, poněvadž se v Dawsonově řece objevily ryby, ale předtím často vyzýval Crane žertem Vanku, aby se raději držel trochu stranou, aby ho z hladu někdo omylem nenabodl na rožeň. Pes na ty řeči zpravidla odpovídal mrzutým vrčením. Sdílel hlad svého pána a boky mu pomalu zapadly tak, že na nich kůže dělala hluboké záhyby. Ve svém psím mozku nepochybně záviděl Dickovi, který měl všude trávy dost a nepotřeboval se nijak omezovat. Cestou měli Doornové příležitost poznat lépe Cranea a velmi si jej oblíbili. Byl asi o deset let starší než Petr a měl za sebou bohaté životní zkušenosti. Stejně jako Doornové ztratil rodiče velmi záhy, ale ujal se ho potom strýc pastor, který byl dosti zámožný. Hoch však měl v žilách neklidnou, tuláckou krev, toužil po dobrodružství, a když mu bylo šestnáct let, opustil za jedné noci tajně pastorův pohostinný dům. Měl nějaké malé úspory ze strýcových darů, které občas dostával, a ty mu vystačily na cestu do Kapského Města. Tento jihoafrický přístav byl vždy bránou do světa a zůstal jí dodnes. Zde kotvily v každou roční dobu lodi s neúplnou posádkou, jejichž kapitánům se hodil každý pár zdravých rukou, bez ohledu na to, zdali jejich majitel něco znal z námořnického řemesla či nikoliv. Kapitán lodi Jason byl ochoten přijmout Jamese H. Cranea za plavčíka, na víc se mu jeho drobná postava nezdála, ale časem si o něm opravil mínění. Hoch byl vytrvalý, houževnatý a odhodlaný, nebál se žádné námahy a jeho svaly záhy ztuhly. Postoupil brzy na kuchařova pomocníka, ale kapitán uznal zanedlouho, že je ho do kuchyně škoda, a povýšil ho na námořníka. Crane byl chápavý, rychle si osvojil trochu těch plavebních vědomostí, které tehdy potřeboval kormidelník, a kapitán Jasonu mu nakonec toto místo nabídl. To už se spolu plavili pět let po všech možných mořích a Jason právě kotvil u východoasijského pobřeží v ústí řeky Amuru, kde mělo později vzniknout město Nikolajevsk. Crane řekl, že si to rozmyslí, ale rozhodl se zcela jinak, než si bodrý Yankee představoval. Jeho smlouva s kapitánem, uzavřená na pět let, právě prošla, a Cranea se zmocnila neodolatelná touha podívat se trochu do nitra neznámé Sibiře. Rozloučil se s posádkou Jasona, odmítl všechny kapitánovy svody a připojil se k obchodní karavaně, která putovala po staré cestě řek Amuru a Šilky přes Čitu, kde byla tehdy ještě jen skromná ves s kozáckou stanicí na ochranu obchodníků, do Verchního Udinska na řece Selenze, jihovýchodním přítoku ohromného Bajkalského jezera. Zde se rozloučil s karavanou a zůstal u ruských rybářů lovících jesetery a lososy v Selenze a v Bajkalském jezeře. Jejich prostý život a práce často hodně nebezpečná, když jezero rozbouřil prudký vichr ze stepi a zvedal jeho vody, nemající kam uniknout, do vln tak vysokých, jaké Crane zřídka viděl i na moři, jej upoutaly do té míry, že zde setrval téměř rok. Potom však se roznesla po kraji zpráva o bohatých ložiskách zlata, objevených na řekách Vitimu a Olekmě, pravých přítocích lenského veletoku, a Crane už neměl na březích Bajkalu žádné stání. Dva roky kopal zlato v náplavech Vitimu i Olekmy a našel nejméně tucet dobrých míst, nikdy však na žádném dlouho nesetrval. Prodal svůj nález za pár rublů a šel zase dál, až konečně jej omrzel i drsný život mezi zlatokopy, kteří byli většinou
primitivní lidé, sice dobrého srdce, ale nepatrného životního rozhledu. Přestala jej zajímat i Sibiř se svými nesnesitelnými horky v létě a krutými mrazy v zimě a rozhodl se, že jí ukáže záda. Vytěžil svůj poslední důl poněkud důkladněji než všechny předchozí, aby měl dost peněz na cestu, a než nastal podzim roku 1850, táhl už zase s karavanou zpět k moři, toutéž cestou, kudy přišel. U ústí Amuru musel čekat několik měsíců, než se dočkal lodi. První přijel australský parník ze Sydney, ale světoběžníku Craneovi bylo jedno, kam pojede. Austrálii neznal, a proto mu loď přišla právě vhod. Nikdy neslyšel, že by se v tomto nejmladším dílu světa dolovalo zlato, ale chtěl se pokusit o štěstí i tam. Hon za zlatem se mu stal nejvíce vzrušujícím požitkem – ne pro kov sám, tomu přikládal jen nepatrnou cenu a těžil jej vždy jen tolik, kolik ho právě potřeboval, ale pro objevitelskou vášeň. Ze Sibiře se nevracel sám. Vezl s sebou malé štěně, z něhož záhy vyrostl statný pes Vanka, a hříbě mandžuského poníka, tehdy jen rok staré, které si kupodivu zvyklo na australská horka a sucha. V srpnu roku 1851 už pracoval na Andersonově potoce v Novém Jižním Walesu jako jeden z prvých zlatokopů Austrálie. Prošel potom všechna zlatá kopaniska v západním Walesu, zatoulal se i do Viktorie a měnil místa svého pobytu tak rychle jako kočovník putující se svými stády za novou trávou. Zanedlouho se pověst o něm rozletěla po všech australských diggins. Vyprávěly se úplné legendy o jeho štěstí a všichni se shodovali v názorech, že James Henderson Crane je podivuhodný muž, který si neváží zlata. To mu vyneslo nevítanou pozornost četných jednatelů různých velkých těžařských společností, jako byly Golden Company Ltd., Digger’s General Office, Nuggets Union a jiné, kteří ho obletovali jako sup zdechlinu, předstihujíce se v nabídkách a ochotni poskytnout mu jakoukoliv zálohu předem na jeho příští důl. Cestoval potom pod přijatým jménem, a jakmile bylo jeho inkognito prozrazeno, což se stalo zpravidla dosti rychle, ježto jeho čtyřnozí průvodci byli nápadní, prchal tajně pryč. Cestou na Fitzroyovu řeku dal se častěji oběma bratry pohnout k vyprávění svých životních příhod, když seděli u táboráku po dobrém soustu, ale řeči o zlatě se houževnatě vyhýbal. A přece to bylo to, co si Doornové přáli slyšet nejtoužebněji. „Povězte mi, co byste dělali, kdybyste našli hodně zlata?“ ptal se Crane, když ho jednou zahnal Petr do úzkých přímou otázkou, kolik zlatých dolů už v životě objevil. Zapaloval si nedbale lulku, ale zpod přivřených víček se na staršího Doorna ostře díval. „Ó jé,“ zvolal Petr, „to by nás nepřivedlo do rozpaků. Máme to s Pavlem už dávno rozmyšleno. Vrátili bychom se domů a koupili bychom si pořádný statek s dobrými pastvinami a aspoň sto krav k tomu.“ „Podívejme se!“ smál se Crane. „To by stálo skoro za pokus,“ dodal záhadně. Bratři se na něho nechápavě zahleděli, ale Crane hodnou chvíli mlčel a kouřil. „Mohu vám říci,“ ujal se opět slova, „že jsem viděl lidi provádět s jejich zlatem podivuhodné kousky, ale sotva jeden ze sta si počínal rozumně. Jeden poměrně nejméně výstřední si koupil krásný dům ve Vitimu a dal si za ohromné peníze dovézt až z Německa nejlepší stříkačky, jaké tehdy existovaly. Pak si vycvičil čeleď jako hasiče a netrpělivě čekal, až začne někde hořet, aby se uplatnil. Náhodou měl smůlu a toho léta nehořelo ve Vitimu ani jednou, ačkoliv to byl skoro zázrak. To ho tak dopálilo, že zapálil vlastní dům a potom ho hasil.“ Holanďané se smáli, ale Crane byl úplně vážný. „To ještě není nic zvláštního, viděl jsem daleko výstřednější kousky,“ pokračoval. „Jakýsi chlapík měl vztek na poštmistra, a když měl dost zlata na pokuty, začal ho prohánět. Posílal mu noc co noc každou půlhodinu doporučené dopisy, prázdné obálky samozřejmě. Poštmistr ale musel vstávat a zanášet je do seznamu, nakonec si stěžoval a policejní náčelník mu vyhověl. Uložil zlatokopovi pokutu, nejdřív malou, ale pak ji stupňoval. Majiteli zlatého dolu to však nevadilo, a tak tímhle způsobem utratil dvacet tisíc rublů.“ Na chvíli se Crane odmlčel, ale pak se zase rozhovořil. Byl krásný večer, velmi teplý, s nebem posetým hvězdami, a mladý světoběžník měl neobvykle sdílnou náladu. „Za peníze jste mohli dělat, co se vám líbilo. Jakýsi úspěšný digger cpal vysokému. úředníkovi bankovky do
otevřených úst, a onen muž trpělivě držel. Jiný si najal venkovana na celý den s právem dát mu kdykoliv políček. Jeho kamarád ho chtěl překonat a vyjednal si políčkování přímo s jedním vládním úředníkem. Jemu to ovšem přišlo o moc dráž, každý políček stál dům. Hrálo se také nezřízeně v karty. A pilo se až do bezvědomí nejdražší francouzské šampaňské.“ Bratři se překonávali v projevech údivu. „Ba, kdyby neexistovalo přísloví lehce nabyl, lehce pozbyl, muselo by se vymyslet právě pro zlatokopy,“ začal vyprávět znovu Crane. „Znal jsem muže, kterému patřil nejlepší claim na Olekmě, zlatý náplav 30 aršínů hluboký, což činí asi 23 yardů (Aršín má 71 cm, yard 91 cm). Jednoho dne tam našli hroudu čistého zlata jedenáct liber těžkou, načež se majitel dolu začal radostí válet v bahně a dal přitom na sebe lít od svého sluhy šampaňské. »Polej mě důkladně«, křičel na něj, »udělám z tebe šlechtice!« Jediný rozumný čin, který vykonal za celou tu dobu, co jsme se znali, spočíval v tom, že dal svému kmotřenci 25 000 stříbrných rublů za první zoubek. Zlato se v diggins rozhazovalo plnýma rukama, ale nemyslete si, že to dělali jen páni. Obyčejný dělník nebývalo nic lepší. Jen málokterý měl tolik rozumu, aby pamatoval na úspory, ačkoliv byli velmi dobře placeni. O dělníky byla nouze veliká.“ „Zlato dovede zaslepit a zmámit lidi bez rozdílu původu a vzdělání,“ pokračoval Crane. „Viděl jsem u Ballaratu chlapíka, který se půl roku plahočil nadarmo, potom vykopal nugget veliký jako pěst. Začal řvát nadšením, strhal ze sebe šaty, až byl celý nahý, a metal potom kotrmelce jako malý kluk. Museli ho polít studenou vodou, aby se vzpamatoval. Ten muž býval dřív advokátem někde v Sussexu v Anglii. A nemyslete si, že si angličtí diggerové počínají lépe než jejich ruští kolegové. Povím vám jen o dvou případech, které jsem viděl na vlastní oči, abyste si mohli udělat o tom svůj úsudek. Jednou jsem jel poštovním dostavníkem ze Sandhurstu do Castlemainu a cestou jsme přepřahali na stanici, jejíž jméno jsem už zapomněl. Jeli se mnou dva Irčané s kapsami nabitými zlatem. Majitel hostince na stanici byl také Irčan, a když ho diggerové uslyšeli, upadli v ohromné nadšení. »Vy jste Irčan a my jsme Irčané, to se musíme napít na zdraví společné vlasti!« prohlásil jeden z nich a objednal padesát lahví šampaňského. Kdy je chtěli vypít, ví bůh sám. Byli hotovi sotva se dvěmi, když postilion strčil dovnitř hlavu a volal: »Hotovo pánové, jede se dál!« Diggerové vyskočili, hnali se do vozu a nechali hostinskému čtyřicet osm netknutých lahví šampaňského, za které zaplatili po deseti librách.“ „Že lidé mohou takhle hříšně vyhazovat peníze!“ zlobil se Petr. „To ještě není tak zlé a dá se to také omluvit výbuchem špatně chápaného vlastenectví, ale byl jsem svědkem daleko nesmyslnějšího a nadutějšího výjevu,“ pokračoval Crane. „Stalo se to v jedné skromné hm,půdce na obvodu Melbournu. Seděl jsem tam právě u snídaně, když vešel jakýsi muž, oděný s přehnanou nádherou, a žádal hostinskou, aby mu připravila snídani v ceně 10 liber šterlingů. Melbourne není Sandhurst nebo Ballarat, ceny jsou tam daleko mírnější a úřady dohlížejí mnohem ostřeji, aby se také dodržovaly. Ubohá žena se snažila ze všech sil, aby diggerovi vyhověla, ale ať dělala co chtěla, nemohl jí účet stále vyjít na víc než na nějaké tři libry, ačkoliv mu snesla ty nejdražší věci, které měla po ruce. Nato se zlatem oplývající digger nafoukl, vzal sendvič, strčil mezi oba chlebíčky desetilibrovou bankovku, snědl to a vítězně se ohlédl po nás ostatních, kteří jsme tam seděli, se slovy: »That’s what I call a ten-pounds breakfast!« („Tomuhle říkám desetilibrová snídaně!“) Tu noc spal Petr Doorn velmi neklidně. Zdálo se mu, že našel celou vrstvu zlata, ale jakmile ji nabral lopatou, zatopil mu ji příval šampaňského. Sotva znovu usnul, snil o velké zlaté hroudě, kterou spolkl pes Vanka dřív, než se jí mohl chopit. Stejně divoké byly i jeho další sny, takže uvítal první paprsky nového dne se skutečnou radostí.
IV Ve své severní části sestává východoaustralské pohoří většinou jen z mírných zaoblených hřebenů, které zřídka dosahují nadmořské výše 1000 metrů. Tři poutníci za zlatem měli proto snadnou cestu, jejíž největší obtíží bylo úmorné denní vedro, které vzrůstalo tou měrou, jakou se blížili k obratníku Kozoroha a jak se s pokračujícím létem jižní polokoule blížilo pomyslné čáře i slunce. Šli pěšky všichni tři, ježto Petr Doorn se již zcela zotavil ze svého
zranění bumerangem, a poník Dick nesl jen jejich společná zavazadla. Nedostatkem jídla nyní, kdy denně nachytali v Dawsonově řece množství menších ryb podobných okounům a velmi chutných, netrpěli, ale jednotvárná strava, připravovaná nadto ještě beze všeho omastku, se jim nakonec přejedla. I Vanka toužil už po nějaké pořádné kosti, a proto všichni uvítali s velkou radostí malé stádo kazuárů, které se jednoho dne objevilo na pravém břehu řeky, kudy právě kráčeli. Obrovští ptáci podobní pštrosům, jejichž lysý krk nesl malou hlavu s kostnatou přílbou, se klidně pásli ve vzdálenosti necelých sto yardů od cestovatelů. Craneovi se podařilo v poslední chvíli zadržet Vanku, když se už už chystal vrhnout se na neočekávanou kořist. „To bys tomu dal!“ řekl mu tiše, stisknuv mu rukou čenich. „Nechytil bys je ani za rok a ani kdybys měl náskok tři sta yardů, ti jsou na tebe moc rychlí.“ Svěřil psa Petrovi a sám se plížil sehnut až k zemi k pasoucímu se stádu, aby si zajistil spolehlivou ránu z menší vzdálenosti. Štěstí mu přálo, slabý vítr vál právě proti nim, a tak se mu podařilo přiblížit se k ptákům na pouhých padesát yardů. Právě když veliký kazuár, který se pásl opodál a nepochybně vedl ostatní ptáky, začal jevit neklid, vztyčil se Crane a vypálil rychle za sebou tři rány z opakovačky. Dvě zvířata klesla ihned a více se již nepohnula, ostatní se dala na rychlý útěk a zmizela v okamžiku mezi rozptýlenými křovisky, až na jediné, které Crane zranil na křídle. Kazuár zůstal pozadu za svými druhy a Vanka, jejž Petr uvolnil, ho snadno dostihl. Crane přišel právě včas, aby mu zabránil kořist na místě uklízet do žaludku. „Nebuď takový nenasytný!“ káral ho. „Neber nám maso, my ti také neujídáme kosti!“ Vanka nevrle vrčel, ale nakonec si dal říci. Posadil se potom přímo proti ohni, a čekal netrpělivě, až bude pečeně hotova. „Tohle je přece jenom jiné jídlo než ty věčné ryby,“ prohlásil Pavel mlsně plnými ústy, obíraje ohromné kazuáří křídlo. Petr a Crane jen přikývli na souhlas, zaměstnáni plně jídlem. Mezi Vankovými silnými zuby praštěly drcené kosti jako doklad, že i pes souhlasí s názorem ostatních a že je se svým obědem plně spokojen. „Třeba tu také někde najdeme kazuáří vejce,“ podotkl Crane, nacpávaje si po obědě lulku. Velká vejce tohoto bratrance pštrosů se v žlutém písku snadno hledají, protože mají zelenou, hrubě zrnitou skořápku a jsou zdaleka viditelná. Chutnají velmi dohře a Crane se rozhodl, že se po nich poohlédne, jakmile si vykouří svou lulku. Vedro bylo nesnesitelné a bratři dali přednost odpočinku ve stínu hustého křoví trnovníků. Crane si připjal pás s revolverem, hvízdl na Vanku a pustil se po proudu směrem, kudy utíkali kazuáři. Údolí se stáčelo k východu a za lesnatým chlumem se náhle objevila říčka, vtékající do Dawsonovy řeky z pravé strany. Nebylo v ní mnoho vody a Crane ji snadno přešel po kamenech čnějících z mělkého koryta. Břeh říčky byl na druhé straně pokryt jemným pískem, kde našel Crane snadno několik nehlubokých důlků, v nichž bylo po dvou až třech vejcích. Ptáky nebylo nikde vidět a Crane se rozhodl, že nechá vejce zatím ležet. Chtěl prozkoumat krajinu ještě poněkud dále ve směru, kudy se budou potom ubírat, a přešel neširoký pruh písku, rozhlížeje se na všechny strany. Hned za písčitým hřebenem začala půda stoupat. Byla porostlá trávou, která byla zpočátku jen řídká a krátká, ale brzy zhoustla a její stébla se prodloužila tak, že z ní Vankovi vyčnívala pouze hlava. „To bude něco pro Dicka,“ pomyslil si Crane, kráčeje vysokým travnatým kobercem. Dostal se brzy mezi porost mladých gumovníků a musel si razit cestu tesákem. Chtěl se už obrátit a vrátit se, když hájek začal řídnout a potom náhle končil. Bez jakéhokoliv jiného přechodu, kromě úzkého pruhu zežloutlé trávy, se objevila holá žulová skála, příkře stoupající a rozervaná četnými roklemi. Crane se zastavil a překvapeně se rozhlížel. Po jeho pravé ruce se tyčil skalní výběžek několik desítek yardů vysoký, podobající se psí hlavě. „Tady před lety zkameněl nějaký tvůj praotec, Vanko!“ řekl Crane žertem svému průvodci, který se líně vlekl za ním. Pes krátce zaštěkal, ale podivný skalní útvar jej zajímal daleko méně než jeho pána. Okraje skalního výběžku byly silně zvětralé, jak se kámen rozpukal účinkem tropického slunce a vody z nebe. Crane šel opatrně, ježto některé menší kusy skály hrozily zřícením. Prohlížel si pozorně holé boky vrchu, jejichž temná, černošedá barva místy přecházela ve světlejší šeď. Náhle spatřil úzkou bílou žilku, která se klikatila zcela nízko nad zemí, ubýbala za roh skály a pokračovala potom v hluboké trhlině, stáje mohutníc, až z ní byl pruh stopu široký, ostře se odrážející od temně šedé skály. Oči mu zaplály vzrušením. Vytáhl z kožené pochvy tesák a začal rýpat v bílém pruhu kamene. Na povrchu to šlo
snadno, neboť kámen byl silně zvětralý a drolil se, ale když nůž pronikl asi palec hluboko, narazil na křemen tvrdý jako sklo a Crane ustal. To, co odrýpal ze skály, mu jako vzorek stačilo. Vystoupil ze skalního stínu na ostré sluneční světlo a prohlížel si drobné kousky kamene lupou. Dva vzorky, které odloupl přímo z povrchu žilky, pozůstávaly z křemene téměř celistvého, jen nepatrně zrnitého, v němž bylo vidět sem tam drobné žluté tečky. „Nejméně unce (31 gramů) zlata na tunu,“ řekl si tiše Crane. Třetí vzorek, který pracně vyrýpl už z nitra skály, mu rozehnal krev prudčeji žilami. Byla to drúza drobných krystalů, křemene, sotva větší než nehet, ale tak prorostlá zlatými nitkami, že šestiboké krystalky vypadaly, jako by je někdo uměle zlatem orámoval. Crane přemohl své rozčilení a schoval všechny tři vzorky kamene do kapsy. Začal potom skálu obcházet, což se mu dařilo jen s obtíží, poněvadž země byla poseta kameny různé velikosti. Trvalo delší dobu, než pronikl k západnímu úbočí hory, které se svažovalo k Dawsonově řece. Zde se objevila křemenná žíla znovu, ale ačkoliv byla stejně bohatá zlatem jako na prvém místě, nemohl Crane tvrdit, že by to byla tatáž žíla, kterou objevil u Psí hlavy, jak nazval místo, kde nalezl první zlato. Nebylo to sice vyloučeno, ale potom by žíla prorůstala větší částí hory, od jejího jižního svahu k západnímu. „Byla by to doslova zlatá hora,“ poznamenal Crane k Vankovi, který zvědavě přihlížel, jak jeho pán kupí na sebe kameny. Crane se snažil zakrýt obě žíly, jak nejlépe dovedl. Nebylo sice pravděpodobné, že by je někdo objevil po něm, ježto kraj byl zcela opuštěný a po celou cestu nespatřili ani domorodce, ale zkušený digger se chtěl zajistit. Den už valně pokročil, než Crane skončil svou práci, a bylo načase vrátit se do tábora, aby o něj druhové neměli obavy. Cestou sebral Crane kazuáří vejce a brzy potom dorazil k místu jejich odpočinku. „Už jsme měli strach, že se vám něco stalo, a chtěli jsme vás jít hledat,“ řekl Petr. Z jeho hlasu zněl upřímný přízvuk radosti nad Craneovým návratem, který se samotářského zlatokopa podivně dotkl. Na okamžik byl na váhách, má-li Holanďanům prozradit, že našel zlato, ale pak se vrátil k původnímu rozhodnutí, že jim prozatím nic neřekne. „To jste nemuseli,“ odvětil s úsměvem. „Kdyby mě bylo potkalo něco zlého, byl by už dávno pro vás Vanka přiběhl. Zdržel jsem se hledáním kazuářích vajec, ale zato jich nesu celý mandel.“ „Doufejme, že v nich ještě nejsou mláďata,“ smál se Pavel, chystaje žhavý popel, aby v něm vejce uvařil natvrdo. Jeho naděje se také splnila. Vejce byla vesměs dobrá a měla tak značný objem, že dvě z nich stačila úplně k večeři i Pavlovi, pořádnému jedlíkovi. „Zítra je den taky,“ prohlásil Petr, schovávaje pečlivě zbylá vejce i maso do tlumoku, který uklidil do bezpečí před Vankovou žravostí. „Co nám chybí?“ řekl Pavel, rozvalující se blaženě po večeři v měkké trávě. „Dnes jsme měli dokonalé hody a na zítřek je také jídla dost!“ „Jen pořádná zlatá bonanza (bohaté zlaté ložisko, slovo je španělského původu a znamená štěstí)!“ odvětil Petr. Ležel na zádech vedle bratra, dívaje se do nebe, na němž vyskakovaly první hvězdy. „Najdeme jistě i tu!“ tvrdil důvěřivě jeho bratr. Crane naslouchal jejich spokojenému hovoru a mlčky pokuřoval.
V Až do bláznivého náporu tisícových davů, které se vydaly v září 1858 na Fitzroyovu řeku hledat zlato, jehož prý tam byly celé náklady, byl Rockhampton takřka jen pouhým zeměpisným pojmem místa ležícího na klikaté Fitzroyově řece, těsně nad žhoucím obratníkem kozoroha. Stála zde jediná prkenná budova, která byla obydlím tříčlenné hlídky domorodých policistů a bílého seržanta, jejího velitele. Náhodný objev zlata, které vypral z písku řeky jakýsi námořník z vládního dělového člunu přivážejícího jednou za půl roku ztracené hlídce zásoby živobytí a střeliva, sem obrátil pozornost osadníků z Walesu a z Viktorie. Hned nato propuklo úplné šílení. V Sydney i v Melbournu utíkali řemeslníci od své práce a úředníci z kanceláří. Ulice se hemžily zástupy zlatokopů čekajících na loď, která by je odvezla do Rockhamptonu. Kdejaké plavidlo bylo okamžitě zabráno, nakvap podnikavými jednotlivci vystrojeno a proměněno v „cestovní loď“. Z obou přístavů plula plachetnice za plachetnicí, a kdo by se byl mohl na celý ten shon podívat z ptačí perspektivy, byl by měl dojem jediné ohromné regaty, pořádané podle východních břehů Austrálie na dráze dva tisíce
mil dlouhé. Lodi byly nemožně přeplněny přes všechna přísná opatření přístavních úřadů. Lidé se tísnili v úzkých podpalubích, vyhřátých tropickým sluncem na žhavou pec, ale všechno nepohodlí čtrnáctidenní cesty snášeli tito lovci štěstěny velmi trpělivě. Lodi vjížděly do ústí Fitzroyovy řeky, vykládajíce svůj obsah přímo u drobné policejní stanice, a oba břehy se proměnily v ohromné lidské mraveniště. Zlatokopů bylo v prvých dnech na sta, o týden později na tisíce, ale jejich příliv neustával. Lodi chrlily stále nový lidský náklad na žhoucí písek, ale zásob přivážely jen poskrovnu. Už za čtrnáct dní po přistání prvých dobrodruhů se platily za skývu chleba fantastické obnosy. Policejní seržant si rval vlasy zoufalstvím a posílal do hlavního stanu v Sydney jednu prosbu za druhou o posilu. Lidská záplava hrozila, že jej zcela pohltí i s jeho třemi pomocníky, jedinými představiteli zákona a pořádku v této bohem opuštěné končině, vzdálené tisíce mil od civilizace. Ta troška zlatého písku, která ležela v korytě Fitzroyovy řeky asi míli nad stanicí, byla vybrána se závratnou rychlostí a stejně rychle zmizela v kapsách obchodníků s potravinami. Nespokojení zlatokopové se rozptýlili po kraji, ale daleko jít nemohli, byli odkázáni na rockhamptonské zásobování, a majitelé nečetných obchodů s potravinami se houževnatě drželi okolí policejní stanice. Seržant s jeho třemi černými policisty byli sice bezmocní proti tisícům drsných a ke všemu odhodlaných mužů, ale přece jen byli aspoň symbolem zákona a pořádku. Koncem září byly oba břehy Fitzroyovy řeky posety stany a prkennými boudami na tři míle proti proudu. Lidský dav dosáhl svého největšího počtu, na 10 000 mužů obracelo zoufale písek a štěrk v korytě řeky a bušilo do okolních vršků. Do toho všeho pražilo nelítostné slunce, které se každé poledne vysunulo téměř až k nadhlavníku. Na příjezd lodí číhaly stovky hladových lidí čekajících na zásoby. Seržant dostal posilu jednoho tuctu mužů. Přijeli s policejním poručíkem, jenž se ujal velení nad stanicí. A již prvý den museli odrazit útok hladového davu na zásoby, které loď vyložila pro ně samotné. Několik desítek lidí, kteří měli ještě v hlavě špetku zdravého rozumu a v kapse tolik peněz, kolik stačilo na cestu zpátky, se vrátilo na jih, když zjistili, že v řece už žádné zlato není. Ale to bylo jen pár kapek odčerpaných z lidského moře. Ty tisíce ostatních se plahočily dále v ukrutném žáru, dokud jejich ruce udržely špičák a lopatu. Zlatá horečka je svírala příliš silně ve svém objetí, a teprve když jim hladem změkly svaly, počala se vytrácet z jejich hlav. Týden po objevu zlata v žulové skále dorazil Crane se svými společníky do Rockhamptonu. V posledních dnech už nesledovali Dawsonovu řeku, která tvořila četné okliky, a Crane vedl své druhy přes nízké pásmo pahorků přímo na severovýchod k místu, kde stála policejní stanice. Den se právě schyloval k večeru, když stanuli na táhlém úbočí spadajícím k Rockhamptonu a dívali se s úžasem na ohromný tábor. „Můj bože, těch je!“ řekl sklesle Petr a i důvěřivý Pavel zesmutněl. „Tady asi těžko něco najdeme!“ řekl truchlivě. „No no! Jen neházet flintu předem do žita!“ káral ho napolo vážně a napolo žertem Crane. „Zdrávi jste, lopatu, špičák a mísu máte, tak proč byste se nepokusili?“ „To je pravda,“ řekl nadějně Pavel, který se dovedl vždy z každého pohnutí mysli rychle vzpamatovat. Sestoupili k velkému stanu, jehož nápis hlásal, že je uvnitř store a výčep lihových nápojů. Posilnili se po dlouhé cestě pivem a Crane si zároveň s majitelem závodu projednal koupi nějakých zásob potravin. Prodavač je začal ihned balit a na Craneův návrh šli si s ním Holanďané zatím prohlédnout rýžování zlata v řece. Ačkoliv v té době už bylo jisté, že práce na Fitzroyově řece je bez jakýchkoliv vyhlídek, byly přesto její břehy i mělká místa v říčním korytě zaplaveny zlatokopy. Propírali do úpadu písek narýpaný ze dna řeky v nejrůznějších mísách, pánvích a někteří prostě jen na sítích z vrbového proutí, které drželi nad hrncem na vaření. Crane k tomu chvilku přihlížel a nespokojeně vrtěl hlavou. „Je to jalový písek a není v něm ani grain (Grain váží 0,065 gramu) zlata na libru,“ řekl – Doornům, kteří dychtivě pozorovali plahočení diggerů vysvlečených až po pás. „I kdyby v tom zlato bylo, takhle by jim ho většina utekla pryč s vodou,“ vykládal Crane. „Viděl jsem u řeky Leny opakovat pokusy, které dělali Rusové na Urale už patnáct let předtím. Proprali nejdříve písek takovýmhle primitivním způsobem, jako to dělají ti lidé zde, a dostali zlata jen za půl penny váhy (Pennyweight je dvacetina unce a má 24 grainů, váží 1,555 gramu.) na celou tunu.“
„To se ovšem nemohlo vůbec vyplácet a jistě toho nechali,“ přerušil Cranea Petr, který se zájmem poslouchal. „Ani je nenapadlo,“ smál se Crane. „Zkusili to proprat opatrněji, na menších pračkách, ale výtěžek jim stoupl jen asi o třetinu. Potom tavili písek ve vysoké peci a dostali osmadvacetkrát větší výtěžek než při obyčejném praní, na to použili k tavení malých kelímků a vyzískali pětadevadesátkrát víc zlata než praním, a poslední vzorek zlatonosného materiálu, který zpracovali chemicky tím způsobem, že z něho zlato vyluhovali lučavkou královskou a potom ho z ní srazili zelenou skalicí, dal stojednatřicetkrát tolik, co prosté praní na míse.“ „Takže praním se nevytáhne z písku ani setina zlata, které v něm je!“ podotkl užasle Petr. „Není to u každého písku stejné, ale vždycky je takové obyčejné praní spojeno s velkou ztrátou zlata,“ přisvědčil Crane. „Jednotlivec ovšem nemůže zpravidla postavit nákladné hutní zařízení na těžení zlata, to dokážou jen větší společnosti, které mají po ruce potřebný kapitál. Ty pak těží zlato daleko hospodárněji než obyčejný digger, který vlastně zlatem plýtvá, poněvadž si ho většinu nechá utéci s vodou. Takové hutní společnosti pracují pak se ziskem na materiálu tak chudém, že by si ho žádný zlatokop nepovšiml.“ Tento rozhovor byl na Pavla příliš učený a valně ho nezajímal. Mladý Holanďan se zatím rozhlížel po pestré směsici lidí, z nichž jedna polovina usilovně pracovala, a druhá těkala a pobíhala sem a tam, většinou beze všeho účelu. Povšiml si při tom svalnatého, vysokého muže s tváří zarostlou černým plnovousem, který stál nedaleko nich. Hovořil s jakýmsi menším, vychrtlým mužíkem, ale přesto nespustil s Cranea oka. „Ne, neznám ho,“ řekl tiše Crane, když ho Pavel na vousáče nenápadně upozornil. „Docela možné, že je to jednatel nějaké důlní společnosti, který mě poznal podle Vanky. Ale to nevadí, stejně odtud odejdeme, jakmile nám připraví zásoby, tady se nedá vůbec nic podniknout.“ Opustili Rockhampton za tmy tak nepozorovaně, že si jich nepovšimla ani stráž, kterou Ted Royce, muž s plnovousem, trestanec. uprchlý ze sydneyských lomů, postavil u storu. Utábořili se asi tři míle severně od řeky a strávili noc nerušeně. Druhý den postupovali podle malého creeku, který stékal z hor od západu do Fitzroyovy řeky. Crane se u něho zastavil a vypral na zkoušku hrst písku z jeho dna. Na dně pánve se objevilo několik sporých zlatých teček. „Jestli ještě něčemu rozumím a jestli vůbec kdy ve Fitzroyově řece nějaké zlato bylo, pak ho tam musely naplavit vody stékající tam z toho západního hřebene,“ prohlásil. „Zkuste zde své štěstí, nechám vám tu nějaké zásoby a za krátký čas se u vás zase stavím,“ sliboval Doornům. Dal jim pytlík fazolí, několik velkých kusů slaniny, trochu střelného prachu a olova, načež se s nimi rozloučil, odmítnuv krátce jejich překotné díky. Zamířil k severu, potuloval se asi čtrnáct dní kolem velikého ohbí, které tvoří Fitzroyova řeka čtyřicet mil severně od Rockhamptonu, našel v místech, kde je dnes stálá zlatokopecká osada Canoona, na třech potocích zlato, ale nebyl s nálezy nijak spokojen a vracel se zase podle svého slibu ke creeku, kde pracovali oba Holanďané. Projížděl právě roklí vzdálenou od tábora Doornů asi jednu míli, když třeskla rána z pušky a hned za ní druhá. Byla to záloha nastražená Roycem, jehož jeden společník v posledních dnech objevil tábor bratří Doornů. Crane zakolísal v sedle, pustil otěže a klesl těžce k zemi, zůstávaje jednou nohou viset ve třmenu. Vedle něho ležel v posledním tažení Vanka s roztříštěnou lebkou.
VI „Není-li mrtev, pak mu k tomu už mnoho nechybí,“ prohlásil zkušeně policejní seržant, skláněje se nad Craneovým tělem. Projížděl se šestičlennou hlídkou širším okolím rockhamptonské stanice, odkud přicházelo v posledních dnech stále více stížností osamělých diggerů na tlupu lupičů potulujících se po kraji. „Škoda toho krásného psa,“ řekl lítostivě domorodý policista, který se zajímal jen nepatrně o těžce zraněného bělocha. Seržant zatím prohlížel šetrně mužovy kapsy, ale nenalezl v nich vůbec nic. Byly zcela prázdné, a jejich nedbale zastrčená podšívka svědčila o tom, že už je někdo jiný před ním velmi chvatně prohlížel. „Dostal ji do levého ramene a asi vykrvácel,“ prohodil seržant. „Z rány už neteče skoro nic, ale na ze.mi je toho plno.“ Sáhl prstem do kaluže krve a zjistil, že není ještě zcela sedlá. Usoudil z toho, že se vražda musela stát nedávno, snad asi jen před půlhodinou. Bylo zbytečné shánět se po
nějakých stopách, půda kolem byla jen tvrdá skála. „Co s ním?“ škrábal se seržant v rozpacích za uchem. „Pohřbít ho nemůžeme, poněvadž není ještě mrtev, čekat u něho, až zemře, také nejde, protože mám rozkazy objet do večera ještě okruh dvaceti mil. A odnést ho do Rockhamptonu je vyloučeno, ostatně by dopravu ani nesnesl,“ uvažoval nahlas. „Necelou míli odtud je potok, dva muži tam rýžují,“ rozpomněl se náhle jeden z policistů. „Snad by ho tam nechali u sebe a pohřbili, až umře.“ Craneův pohřeb ležel zřejmě nejen seržantovi, který byl pravověrným protestantem po rodičích, ale i nedávno pokřtěným domorodcům velmi na srdci. „To je nápad!“ rozjasnil seržant čelo. „Bobe a Jime, chopte se ho a položte ho Samovi přes sedlo, jeho kůň je nejklidnější!“ Když Crane otevřel oči, spatřil nad sebou jakousi šedou plochu, která se mu zdála být nekonečně veliká. Trvalo chvíli, než si zvykl zase trochu na vzdálenosti a než rozpoznal, že je to šikmá stěna stanu. Pak se nad ním sklonila hezká tvář mladé ošetřovatelky, jejíž čelo stínil bílý čepeček. „To bude mít doktor Kennedy radost, že jste se konečně probudil,“ prohlásila dívka a odešla dříve, než se jí mohl na něco zeptat. Zdvihl namáhavě hlavu a rozhlédl se na obě strany. Byl ve velikém stanu, V němž stály dvě řady lůžek. Lůžka byla většinou prázdná a jen na některých leželi muži, jejichž tváře byly vyzáblé až na kost. Craneův pohled sklouzl na jeho vlastní tělo. Spatřil ohromný bílý obvaz ovinutý kolem hrudi až ke krku a teprve potom si uvědomil nezvyklou tíži na prsou. Sbíral namáhavě myšlenky a došel ve vzpomínkách až k okamžiku, kdy jej něco tupě udeřilo zezadu do plecí. Pozbyl tehdy okamžitě vědomí, takže ani nezaslechl střelnou ránu, jejíž zvuk byl pomalejší než kulka. Nyní vytušil, že ho někdo střelil ze zálohy. „Nu vida, pacient se má zase k životu,“ ozval se veselý hlas nad jeho hlavou. Zdvihl oči a spatřil mladou, hladce vyholenou tvář, která se přívětivě usmívala. „Já jsem doktor Kennedy a vy jste můj nejzajímavější případ v tomto mizerném táboře, který právě vláda likviduje,“ prohlašoval mladý chirurg, zatímco obratně uvolňoval Cranovi obvaz, aby mu mohl vložit pod paždí lékařský teploměr. Sedl si k němu na lůžko a zapálil si doutník „Nikterak nepřeháním,“ pokračoval. „To ostatní je pár tyfusů a jinak samé kurděje z podvýživy, úplná nuda pro lékaře. Ale vy jste měl krásný čistý průstřel levého horního hrotu plic s nadprůměrnou ztrátou krve, s těžkými horečkami a s oboustrannou pneumonií,“ pokračoval nadšeně a Crane se neubránil úsměvu. „Jsem rád, že jsem vás uspokojil,“ řekl tiše. Dech mu chrčel v průduškách a jícen vyprahlý horečkou ho bolel, jako by mu jej někdo dřel struhadlem. „Zvolna, zvolna, pane Crane, mluvit ještě nesmíte, i když máte už jen sedmatřicet dvě,“ varoval lékař, dívaje se na teploměr. Na jeho pokyn podala ošetřovatelka Craneovi sklenici s vodou a Crane hltavě pil. Ve stanu bylo dusno a nemocnému se perlil na čele hojný pot. „Odkud znáte mé jméno?“ tázal se přes zákaz lékařův. „Od jednoho z těch dvou holandských mladíků, kteří vás sem donesli a denně na mě doléhají nejméně desetkrát s otázkou, kdy už se proberete k vědomí,“ vykládal lékař, který zřejmě nebyl nepřítelem slova. „Doornové?“ zašeptal Crane, na jehož tváři se objevil letmý úsměv. „Oni jsou tu?“ „To bych řekl,“ odvětil rozmrzele doktor. „Před chvílí jsem je viděl, jak se tlačí ve frontě u vládního stanu, kde se rozděluje zdarma polévka. Policejní hlídka vás našla nedaleko jejich tábora a odnesla vás k nim. Oba nechali okamžitě rýžování a rozběhli se s vámi sem. Jak vás sem dopravili, ví sám Bůh, ale museli vás asi nést v náruči jako nemluvně, poněvadž vás sem dopravili živého.“ Crane se chtěl ještě ptát po Vankovi a po Dickovi, ale náhle se jej zmocnila nesmírná únava a oči se mu zavřely. Když zase procitl, spatřil oba Doorny sedící tiše u jeho postele. „Bůh buď pochválen, že vás zachoval na životě,“ řekl zbožně Petr Doorn a oči mu podezřele mrkaly. Pavel tiskl bláznivě Craneovu ruku vyčnívající z obvazu a zářil radostí. Crane se cítil spánkem velmi osvěžen, a když přispěchala ošetřovatelka přivolaná Pavlem, dožadoval se energicky
a hlasem již hezky slyšitelným, aby směl vstát. To mu sice doktor Kennedy nedovolil, ale dal mu přinést silnou polévku a neměl nic proti tomu, aby si Crane trochu pohovořil se svými přáteli. Od nich se dozvěděl některé podrobnosti a také to, že ubohý Vanka byl nalezen s roztříštěnou hlavou vedle jeho nehybného těla a že poník Dick zmizel a s ním i všechen Craneův majetek. Později přišel také policejní poručík a podrobil Cranea stručnému výslechu. „Útok na vás spáchal nepochybně uprchlý trestanec Ted Roycese svou tlupou,“ podotkl po zakončení výslechu. „Soudím tak podle toho, co mi řekli vaši partneři o muži s černým plnovousem, který vás tak nápadně pozoroval, když jste přišli poprvé do Rockhamptonu. Chlap svému osudu neujde, poněvadž na koni nebo pěšky se odtud nikam nedostane a příchod k lodím máme obsazený my.“ Poručík se nemýlil. O týden později došlo k přestřelce mezi policií a tlupou trestanců, z nichž většina padla. Mezi nimi byl i jejich náčelník Ted Royce, u něhož se našly Craneovy osobní průkazy i větší část peněz, které mu byly uloupeny. Nález peněz jej daleko méně potěšil než objevení se Dicka. Byl ukořistěn policií a přiveden Pavlem. Doornem div ne až do nemocničního stanu. „Mohl by si vám klidně lehnout do postele jako pacient, podívejte se na něj, jak je chudinka vyhublý, až mu lezou žebra,“ bránil se Pavel ošetřovatelce, která hubovala, že kůň nepatří k nemocným. Za několik dnů nato chodil už Crane o holi. „Zbytečně tu se mnou maříte čas, hoši,“ prohlásil k bratřím Doornům. „Vraťte se zase na svůj creek a držte se ho!“ Věděl už od Petra, že začínali mít právě velmi slušné výtěžky ‚když ho policisté přinesli do jejich tábora… „Dost času, creek neuteče,“ ozval se rozpačitě Petr. Crane se na něj ostře zahleděl. „Copak je?“ tázal se důrazně. „Ven s tím, a pravdu!“ „Nu, Pavel se tam onehdy zaskočil podívat a zjistil, že už se tam usadili dva jiní!“ přiznával pomalu Petr. „Takové to tedy je,“ řekl zamyšleně Crane. Cítil se Doornům zavázán víc, než jim mohl svými díky naznačit, poněvadž je měl rád. „Dobrá, hoši, netrapte se pro to, povím vám o něčem lepším,“ začal zvolna. „Pamatujete se na místo, kde jsem zastřelil kazuáry? Je to asi týden pochodu odtud na jihozápad.“ „Jak by ne!“ zvolal Petr, jehož žaludek právě kručel po hubené vládní polévce, která byla celým jejich obědem, o čemž Crane ani nevěděl. „Tam byly tenkrát hody!“ „Můžete si brzy pomoci k lepším,“ usmál se Crane a popsal jim podrobně místo, kde je skryta zlatá žíla pod skalkou podobající se psí hlavě. Opustil potom Doorny, jejich tváře, zářily štěstím, a vyhledal doktora Kennedyho. „Můžete klidně odjet za týden poslední vládní lodí, kterou jedu i já,“ ujistil jej lékař a Crane byl spokojen. Rozhlížel se po opuštěných březích Fitzroyovy řeky, jež se počínala hroužit do své původní osamělosti. Tisíce vyhladovělých diggeru bylo odvezeno na vládní útraty zpět na jih a na březích řeky zbyly jen nesčetné odpadky a střepy, které zůstávají vždy na místech, kde tábořilo mnoho lidí. „Vládu ta záchranná akce přišla na hezké peníze. A bankovky, které opustily přítmí vládních pokladen, byly také jediným pokladem, který rockhamptonský rush vynesl na světlo boží,“ prohlásil filozoficky lékař. „I moje ošetření jde na vládní útraty?“ usmál se Crane. „Dokonce i můj lékařský honorář za vás,“ odvětil vesele doktor. „Ó, ten vás nemine,“ pravil Crane. „Doufám ale, že mi uděláte slušnou cenu!“ „Jako v Melhournu,“ tvrdil lékař. „Všeho všudy dvacet liber.“ „Podívejte, doktore, chci si odnést z Rockhamptonu také nějaký výdělek,“ začal Crane s líčenou vážností. „Dáte mi sedmnáct liber, právě tolik dělá cena jízdního lístku odtud do Sydney za mě a za Dicka. Budu vám potom dlužen celkem třicet sedm liber a za to vám povím o bonanze.“ Doktor zamžikal překvapeně očima, ale sáhl okamžitě do kapsy a odpočítal rychle bankovky. „Říkají vám lovec zlata a já na vás sázím,“ prohlásil slavnostně.
„Sem s bonanzou!“ A Crane mu popsal druhou zlatou žílu, kterou našel na západním úbočí téže hory, na jejímž jižním svahu byl placer věnovaný Doornům. (Hora byla později nazvána horou Morganovou) O týden později se loučil s Holanďany, kteří jej nechtěli opustit, dokud neodjede. Vnutil jim ještě větší peněžní obnos, aby si mohli koupit zásoby na nejbližší dobu, a loučil se s nimi nezvykle dojat. „Kdy vás zase uvidíme?“ ptal se smutně Petr Doorn. „Až přijedu do Evropy, navštívím vás na vašem velkostatku,“ sliboval Crane s úsměvem. James Henderson Crane zemřel v Adelaide teprve v roce 1927, stár přes sto let. Zanechal po sobě jen velmi skromný majetek. Z placeru doktora Kennedyho, který založil důlní společnost a odkoupil později od Doornů za slušné peníze i jejich důl, se těží dodnes.
OPUŠTĚNÁ ZEMĚ I Severní Amerika se téměř dotýká Asie poloostrovem, jehož rozměry zcela odpovídají ohromné rozloze Nového světa, daly by se z něho pohodlně vykrájet dva Pyrenejské poloostrovy a ještě by zbyl pořádný kus země. Už samo jméno svědčí o jeho velikosti, zní Aljaška, což je vlastně zkomolenina slova alašak, které v jazyce domorodých Aleutů znamená pevninu. Západní břehy poloostrova jsou rozdrobeny na řadu ostrovů malých i velkých, kryjících pevninu jako její přední stráž, a severní jeho břehy jsou téměř celý rok cílem náporu plujícího ledu, který se k nim ustavičně valí od točny. Konečně je zde i zbytek spojení se Starým světem, řada Aleutských ostrovů, táhnoucích se v oblouku od aljašských břehů k Asii jako pilíře obrovského mostu, který se propadl do vln oceánu dávno před potopou světa. Jako ohromná páteř probíhá aljašským poloostrovem yukonský veletok, jen o třetinu menší než Otec vod, mocná Mississippi. Kozák Děžňov spatřil Aljašku právě v onom roce 1648, kdy Evropa, unavená třicetiletou válkou, pracně lepila vestfálský mír. Rusové si potom Aljašku přisvojili, aniž je napadlo nějak omezit své nové panství přesnou hranicí na východě, proti Kanadě, kterou brzy nato urvali Angličané Francouzům. Carové měli na Aljašce malý zájem, vždyť to byla země na samém konci jejich světa. Vlastně přítěž pro vládu, v míru aby se tam investovaly peníze a za války posílaly lodi, které by musely nejdříve obeplout celý svět, než by se tam dostaly. Ruští samovládci proto přenechali tuto zemi ochotně obchodním společnostem; carevna Kateřina Veliká jim k tomu dokonce bezúročně půjčila ještě 200 000 rublů a byla ráda, že z toho vyšla levně. Společnosti si založily roku 1790 obchodní stanici Sitku na ostrově u západních břehů Aljašky, který zdvořile nazvaly Baranovým podle svého prezidenta, a začaly provozovat rybolov a obchod s kožešinami. Dostaly na dvacet let právo dělat si s Aljaškou, co jim je libo, ovšem s podmínkou, že to půjde všechno na jejich útraty a že uznávají carovu svrchovanost. To bylo roku 1799, ale po dvaceti letech jim nový car ochotně tuto smlouvu prodloužil zase na dalších dvacet let, a když i tato lhůta prošla, projevil nemenší ochotu. Tak Rusko-americká společnost kolonizovala Aljašku po svém, ostatně velmi bídně, a když uběhlo 50 let, přestalo se jí to líbit. Měla stálé schodky, a poněvadž ze schodků nelze vyplácet dividendy, byli akcionáři této společnosti velmi smutní. V té neutěšené situaci dostali vedoucí členové společnosti dobrý nápad, nabídnout vládě, aby sama převzala na Aljašce administrativu. Ale vláda se zdvořile poděkovala, věděla velmi dobře, nač taková administrativa přijde. A začala se ohlížet po nějakém kupci, ježto Rusko-americká společnost prohlásila, že se své další činnosti na Aljašce za těchto okolností vzdává. Anglie měla na Aljašku velkou chuť, by]o by jí to hezky zcelilo její kanadskou državu. Nešťastnou náhodou se však zapletla do války s Ruskem, a navíc ho, za podpory mnoha jiných, porazila. Potom ovšem nechtěl car o nějakém obchodě s Anglií ani slyšet a jeho zástupci obrátili pozornost k USA, Spojeným státům severoamerickým, které odedávna jevily nezřízenou touhu růst na všechny strany. Začalo se jednat, jednalo se pilně hezkých pár let, a nakonec zástupce USA, pan W. H. Seward – po němž pak byla pojmenována na Aljašce spousta míst – uzavřel 30. března 1867 s carskou vládou předběžnou kupní smlouvu. Za 7 200 000 dolarů měly USA získat území o rozloze 1376 280 čtverečních kilometrů s 30 000 Indiány a Eskymáky. „Je to úžasně levné!“ tvrdil pan Sumner, senátor za Massachussets, když se sešel kongres, aby kupní smlouvu ratifikoval. „Jeden akr nestojí ani dva centy!“ (Akr jsou čtyři desetiny hektaru. Cent je setina dolaru.) „Ale jen blázen by ho koupil,“ namítl senátor za Virgínii. „Za takovou Sewardovu ledničku chcete vyhodit milióny!“ rozčiloval se zástupce Texasu. Zasedání se stávalo bouřlivým. a novináři stenografovali ostošest, až jim pot smáčel naškrobené límce. Ale pan Sumner měl svou látku v malíku. Začal mluvit důtklivě a zeširoka o přírodním bohatství této země, o jejích lesích –
někteří senátoři měli zájem na dřevě –, o její kožešinové zvěři – to zas zaujalo jiné členy, kteří se zabývali tímto odvětvím obchodu, – a o jejím rybolovu. To získalo všechny. Kdo by neznal aljašského lososa, jehož růžové maso se rozplyne na jazyku, který v něm neucítí ani jedinou kostičku! Tato obratná zmínka vyvolala představu blízkého oběda a touhu skončit zasedání co nejdříve, takže závěr senátorovy řeči se těšil už jen malé pozornosti. „Posledním, ač jistě ne nejposlednějším zdrojem bohatství nového teritoria,“ končil senátor svou dlouhou řeč, „bude nepřeberné bohatství rud skrytých v jeho útrobách, zlata, stříbra…“ „A drahých kamenů!“ skočil mu posměšně do řeči jakýsi opozičník, ale vzbudil jen nepatrný smích několika méně unavených členů senátu. Nato se hlasovalo a návrh senátora Sumnera byl přijat značnou většinou hlasů. Kupní smlouva s Ruskem byla ratifikována. To se stalo 26. května roku 1867 a noviny potom otiskovaly vášnivé polemiky zastánců a odpůrců koupě. Brzy na to však došlo k vyvrcholení občanské války, na které měly USA silný zájem, nešťastný císař Maxmilián, všemi opuštěný snílek, padl pod střelami popravčí čety a noviny se přestaly o Aljašku zajímat.
II C. T. R. Brown byl nejmladším členem redakčního sboru sanfranciských novin, které sluly Daily Evening Bulletin a patřily mezi nejstarší listy této metropole západu. Měly slavnou tradici – jejich zakladatel, James King of Wiliam, byl ohnivým. bojovníkem proti zlořádům bujícím v San Francisku v prvních letech po zlatém rushi a položil za své přesvědčení život. Jednoho krásného dne ho odstřelil James P. Casey, muž, který se podvodnou volbou dostal mezi městské úředníky a o jehož někdejším pobytu v Sing Singu (vězení pro těžké zločince nedaleko New Yorku) přinesl Daily Evening Bulletin zcela stručný a neosobní záznam. Nato následovaly pohnuté dny takzvaných vigilantů, kteří vzali spravedlnost do svých rukou, zřídili si celou malou armádu s lazaretem, polními kuchyněmi a veškerým příslušenstvím a vzdorovali tak dlouho vládním orgánům – víceméně zaprodaným nebo neschopným –, dokud neočistili město od špatných živlů. Na tuto část historie San Franciska je každý jeho starousedlík hrdý a Joshua Irwing, který byl hlavním redaktorem a zástupcem vydavatele Daily Evening Bulletinu na sklonku století, patřil mezi ně. „Minulost zavazuje,“ říkával chladně C. T. R. Brownovi, když přišel s některým svým návrhem na reformu listu. „Ale DEB nemůže žít jen z tradice,“ odporoval vždy C. T. R. Brown, a tím jejich rozhovor zpravidla končil. DEB, nevážná zkratka jména jejich listu, kterou zavedl mladý Brown, uváděla starého redaktora v zuřivost. „Zmizte!“ říkával, neschopen delší řeči, a Brown mu vždy ochotně vyhověl. Vydavatel listu Mr. Braine byl snad ještě starší než jeho zástupce Joshua Irwing – aspoň o sobě říkával, že měl víc rozumu než C. T. R. Brown už onoho památného roku 1855, kdy k smrti bledý vrah zakladatele listu vystoupil 8 oprátkou na krku na balkón hlavního stanu vigilantů –, ale k nápadům nejmladšího člena svého redakčního sboru projevoval značnou shovívavost. „Je mladý, Joshuo,“ říkávalo Brownovi omluvně, kdykoliv si jeho zástupce přišel stěžovat. „Pamatujete se, jací jsme byli my tehdy, když osmnáct vigilantů přišlo požádat o vydání městské věznice, kterou hájil celý sbor milice?“ Načež zvětralá tvář starého redaktora roztála příjemnou vzpomínkou a Brownův přečin utonul v hovoru o minulosti. C. T. R. Brown byl opravdu mlád. Chybělo mu ještě několik měsíců do třiadvacítky, což je věk, kdy duše mladých mužů trapně pociťuje, že je jí každý prostor těsný. A jestliže to nepociťuje, pak to jsou špatní mladí muži. Rozpínavá duše C. T. R. Browna byla uvězněna v těle, jehož výška byla sice jen prostřední, ale svaly velmi zdatné. Brown byl držitelem městského rekordu v běhu na sto yardů a patřil mezi nejlepší sanfranciské sportovce. Jinak vypadal zcela nenápadně a jeho obličej s všetečným nosem orámovaný nahoře krátkými nazrzlými vlasy vyčesanými do ježka mu propůjčoval velmi mladistvé vzezření a budil neomezenou důvěru všech lidí, které jeho majitel přicházel obtěžovat všetečnými otázkami. Oborem Brownovy činnosti u Daily Evening Bulletinu bylo psaní krátkých příběhů z denního života. Vydavatel trpělivě poslouchal Brownovo časté rozhořčené ohražování, že takové příběhy zapáchají kalendářem a že neskýtají schopnému reportérovi příležitost, aby se uplatnil.
„Nejdříve mi toho schopného reportéra musíte přivést,“ odpovídal pan Braine přívětivě na Brownovy nářky. Mladý muž měl přítele a konkurenta v Billovi Mulliganovi, který byl jen o půl roku starší než on a zastával v redakci Daily Chronicle of San Francisco podobné místo, jaké měl Brown v DEBu, ale s daleko větší volností námětu. Daily Chronicle byl moderně řízený list s velkým okruhem čtenářů a přímo vyžadoval od svých zpravodajů zajímavé příspěvky. Mezi Billem Mulliganem, mladíkem statné a vysoké postavy, s hustým černým vlasem a podlouhlým obličejem, jehož protáhlý nos téměř sestupoval na čtverhrannou energickou bradu, a C. T. R. Brownem panovalo sice přátelství, ale přitom také čistě profesionální řevnivost. Snahou obou bylo přetrumfnout druha v denní reportáži, a poněvadž Bill měl mnohem větší svobodu psaní než Brown, docházelo zpravidla k jednostranným vítězstvím, která Browna velmi hnětla.
III Jedné červencové neděle roku 1897 zatoulal se Brown na odpolední procházce k přístavišti. Díval se zadumaně přes klidnou hladinu ozářenou sluncem k ostrovu se starou španělskou pevností a jeho pohled zaujal menší parník, který právě proplul nedaleko ostrova. Zpomalil chod a zamířil táhlým obloukem k přístavní hrázi. V nedostatku jiného zaměstnání se Brown rozhodl, že se půjde podívat na přistání, a loudal se líně k nábřeží. Parník se jmenoval Excelsior a spouštěl právě můstek na hráz, když se na ní Brown s rukama v kapsách zastavil. Po lávce se začal hrnout dolů zástup mužů, jejichž zvětralé a nepohodou ošlehané tváře svědčily o životě pod širým nebem. Každý z nich nesl na zádech nebo v obou rukou zavazadla, která se zdála být hodně těžká, ačkoliv to byly většinou jen kožené pytle malých rozměrů. První z mužů se něco ptal jednoho z hotelových zřízenců, kteří se okamžitě seběhli kolem lávky, a Brown natáhl uši. „Státní mincovna, pane?“ odpovídal zřízenec udiveně. „Ta je přece v neděli zavřená a nikdo tam není!“ „Pěkný úřad, když má v neděli zavřeno!“ durdil se tazatel, hromotluk oděný špinavými vlněnými šaty, které byly stejně zchátralé jako úbory jeho druhů. Brown pocítil náhlý zájem a protlačil se hloučkem hotelových zřízenců. „Snad by vám mohl posloužit někdo jiný, pane,“ řekl k nespokojenci, dotýkaje se rukou klobouku na pozdrav. „Povězte mi, oč jde. Já jsem Brown z redakce Daily Evening Bulletinu,“ představoval se. Muž položil kožený vak na zem a natáhl k mladíkovi ohromnou pravici. Brown zavčas semkl prsty, ale i tak jej stisk tvrdé ruky pořádně zabolel. „Well, to mě těší,“ děl hromotluk přívětivě. „A já jsem Tom Carmack, zlatokop od Klondike, a tohle jsou moji kamarádi!“ Kývl hlavou dozadu na skupinu dvaceti mužů, kteří netrpělivě přešlapovali na nábřeží, těšíce se pro svůj zchátralý zevnějšek jen nepatrné pozornosti hotelových zřízenců. Nábřeží bylo jinak až na ně a celníky opuštěno, obyvatelé San Franciska měli pro své nedělní vycházky vděčnější cíle, než je přístav. „Vezeme zlato, které jsme nakopali na Aljašce, a rádi bychom ho na noc uklidili, abychom se mohli trochu rozhlédnout po městě. Člověk neviděl pořádnou ulici už tři roky,“ vysvětloval sdílně digger. Browna zachvátilo profesionální vzrušení. Čichal zajímavou historku, něco docela jiného než jeho „příběhy z denního života“. „Ale to je snadná pomoc,“ odvětil rychle, „kterákoliv soukromá banka vám to uloží, ty mají službu i v neděli. Jestli chcete, zavedu vás do Selbyho banky, je odtud nejblíž,“ nabízel se ochotně a muži z Aljašky rádi jeho návrh přijali. Celní formality nebyly žádné, ježto vláda USA neměla námitek proti dovozu zlata, tím spíše, když to bylo zlato vytěžené na jejím vlastním území, a hlouček zlatokopů vedený Brownem se pomalu ubíral do banky. Budil cestou jen malý zájem řídkých chodců, kteří netušili, jaké poklady je právě míjejí. Po pravdě řečeno to netušil ani Brown, a když o chvíli později počali mužové od Klondiku prázdnit svá zavazadla na stůj v bance, nestačil se mladý reportér divit. Jen někteří z mužů měli zlato v pořádných vacích, vlastnoručně
vyrobených z jelení kůže, většina z nich ho sypala z nejrůznějších nádob, z plechových konvic, ze sklenic na marmeládu, zavázaných nahoře jen papírem, a z plechovek od konzerv, jejichž víko bylo pracně narovnáno a utěsněno kusy starých novin. „Můj ty světe!“ opakoval si Brown v bezmezném úžase, když se na pultě se zvýšenými okraji začala hromadit jedna zlatá kupa za druhou, připomínající zralou kukuřici. I úředník Selbyho banky, který byl zvyklý na dodávky kalifornského zlata, pozbyl svou obvyklou lhostejnost a ruce se mu třásly, když odvažoval zlatý prach smíšený s malými hrudami. „Odkud je to, pánové?“ tázal se dychtivě. Tom Carmack, který byl patrně vedoucím celého hloučku, trhl rukou a ukázal palcem někam přes rameno. „Od Klondiku,“ řekl stručně. „Neznám,“ potřásl hlavou úředník. „Rád věřím,“ bručel zlatokop. „Donedávna to neznal nikdo, ale brzy se o tom budou vyprávět pohádky. Pravý přítok Yukonu, už za kanadskou hranicí.“ „A zlata je tam hodně?“ Úředníkovi se třásl vzrušením hlas. „Sudy!“ Bodrý digger zřejmě nebyl nakloněn hovoru. C. T. R. Brown se uvnitř tetelil. Zde byl pro DEB skutečný „šlágr“, něco, co bude křičet palcovými písmeny z první stránky. „Tak to bychom tedy měli,“ prohodil spokojeně vedoucí diggern, ukládaje pečlivě do nejvnitřnější kapsy potvrzenku na zlato. Jeho společníci jej napodobili a za jiných okolností by bylo C. T. R. Browna bavilo pozorovat, co všechno tito samorostlí hosté z ledového severu považují za spolehlivý úkryt. Nyní však pro to neměl pochopení a všechen jeho zájem se soustředil jen na to, aby mu Tom Carmack neunikl. „A co byste říkal malému dobrému drinku?“ ptal se ho digger, přimhouřiv přívětivě oči. C. T. R. Brown se toho chopil jako kotvy spásy. Znal nedaleko odtud saloon (americký výčep), kde se člověk mohl za střídmé peníze napít opravdu znamenité whisky a ještě lepšího ginu. Diggerové projevili s jeho informací bouřlivý souhlas a o chvíli později seděli všichni kolem společného stolu, mladý reportér vedle Toma, který se vesele šklebil. „Vidím vám to na nose, že chcete od nás něco slyšet,“ prohodil, šťouchaje Browna ukazovákem přátelsky do prsou. „Rozum dá, že pořádný reportér, a to vy docela jistě jste, se neudrží, když vidí, jak lidé zastrkují do kapsy potvrzenky na pětapadesát až sto třicet tisíc dolarů, všechno za poctivé, ryzí zlato!“ C. T. R. Brown se netajil, že digger hádá správně. Vytáhl z kapsy blok a tužku a začal rychle psát Tomovu zprávu o velikém klondickém nálezu. Digger se pohodlně posadil, svlažil si hrdlo notným douškem ginu a začal vyprávět od samého začátku. Předeslal, že zlato se nedoluje v Aljašce od včerejška. Už před dvaceti lety, přesně řečeno roku 1878, se tam začali trousit první zlatokopové, nespokojení s ubývajícím zlatem v Kalifornii. Šli přes Dyeu nebo Skagway, což jsou dva přístavy na počátku Lynnova průlivu na jižním břehu Aljašky, sto mil severně od Sitky. „Ale říkám-li přístavy, nemyslete hned nějaká města, ba ani ne vesnici!“ varoval zlatokop reportéra. „V Skagwayi je pouze srub kapitána Billa Moora a nic jiného a Dyea je jen o trochu větší. Healy a Wilson tam mají store a pak tam jsou dva saloony. Ale přesto se oběma hnízdům může říkat přístav, poněvadž tam lodi mohou přistát, že hoši?“ Jeho druhové kvitovali vtip hlučným smíchem a Tom se spokojeně napil. Z obou těch míst se dá jít nahoru přes hory svatého Eliáše na jezera, kde pramení Yukon, a potom po řece, kam člověk chce, ovšem cesta po zemi a částečně i po vodě je hezky namáhavá. Dá se také obeplout větší část Aljašky námořní lodí, v přístavu Svatého Michala, což je tentokrát opravdová osada u ústí Yukonu, přesednout na říční loď a plavit se proti proudu. Je to ale cesta o 2500 mil delší než ta první, je volná jen několik měsíců v roce, a ještě si tam často sedne parník na mělčinu, kterých je v širokém Yukonu plno, anebo ho prorazí nějaký bludný kmen zavrtaný jedním koncem do dna a druhým koncem zvednutý pod hladinu, právě tak hlub oko, aby ho nebylo vidět, ale aby ještě stačil nabodnout loď pod čárou ponoru. „Ovšem pro cheechakos, jak tam nahoře říkáme po indiánsku nováčkům, je tahle cesta nejvhodnější, poněvadž není vůbec namáhavá,“ poznamenal Tom. „Dejme tomu kdybyste tam chtěl jet vy,“ zamžoural na Browna vesele očima a mladý muž zvedl hlavu. „Proč právě já?“ zvolal překvapeně, ale v tom okamžiku dostal nápad.
Tom pokračoval ve vyprávění a řekl Brownovi, že vlastně až do dneška je zlatokopů v celé Aljašce jen pár set. Nějaké zlato se našlo v Juneau, což je osada na jižním konci Lynnova průlivu, vlastně teprve na prahu Aljašky, a později na řece Lewisově, která je vlastně horním tokem Yukonu. Ale to nebylo příliš značné a teprve v roce 1881 byly objeveny některé větší placery na Big Salmon River (Velké lososí řece), pravém horním přítoku Yukonu. Nebylo jich však mnoho, a také nález zlata na Forty Mile Creeku (potok U čtyřicáté míle), k němuž došlo o pět let později, právě tak stačil uživit několik set zlatokopů, kteří si založili osadu nazvanou podle potoka. „Kde to vlastně je?“ ptal se C. T. R. Brown, jehož znalosti místopisu byly jen velmi nedokonalé, jako u každého průměrného Američana. Ukázalo se však, že Forty Mile Creek ústí do Yukonu už za kanadskými hranicemi, takže osada Forty Milé, zbudovaná u jeho ústí asi 15 mil východně od hranic a 30 mil nad 64. rovnoběžkou, je už na kanadském území. Zato Circle City, Město polárního kruhu, v podstatě zlatokopecký tábor s dvěma ulicemi dřevěných srubů, postavený přímo na Yukonu, ležel už na území USA, asi 40 mil pod polárním kruhem. „Musí tam být pořádné zimy!“ poznamenal C. T. R. Brown. „To si pište, že jsou,“ přisvědčil digger. „Taky sedmdesát i osmdesát pod nulou (míněny jsou stupně Fahrenheitova teploměru, 70 až 80 stupňů odpovídá asi 57 až 62 stupňům Celsia pod nulou), když začne foukat od točny, a to bývá průměrně tak po celý únor. Ale zato v létě neznám krásnější zemi,“ dodal s nadšením a Brown se na něho překvapeně zahleděl. Byl velmi udiven, když slyšel, že v létě slunce nezmizí také někdy celých dvacet hodin z nebe a že dovede vyhnat rtuť v teploměru až devadesát pět stupňů (95 stupňů F nad nulou odpovídá 35 stupňům tepla podle Celsia) nad nulu. „Na severu je, pravda, i v létě jen zahnědlá tundra s mechem a s nízkou trávou, v ní se bělá sem tam nějaký odbarvený květ a u říček rostou jen zakrnělé břízky a vrbičky. Ale zato v srdci Aljašky a trochu jižněji, nad jezery, tam jsou palouky s trávou hustou a vysokou nad kolena a na nich je pestrého kvítí, až oči přecházejí. Červený čapí nůsek, rudá a zlatá čemeřice, žluté pryskyřníky a mnoho jiných a jiných rostlin, které ani nedovedu pojmenovat. Tisíce kusů dobytka by se tam uživily, a nejen to, vsadím se, že půda je úrodná jako kdekoliv jinde na jihu a že bych tam vypěstoval lepší obilí, než roste někde v Kentucky nebo v Tennessee,“ horoval Tom Carmack o plodnosti Aljašky. C. T. R. Brown však od zemědělských poměrů obrátil zase řeč k velikému nálezu na Klondiku, o němž vlastně dosud nepadlo ani slovo. „Dobrá, hned jsem u toho,“ souhlasil Tom. „Tak tedy jsme se potulovali my Carmackové – je nás celkem šest a bratranec Georgie je z nás najstarší – kolem Yukonu a po Forty Mile Creeku a těžili jsme v dobrých dobách každý na sto dolarů denně, ale většinou mnohem méně, tak kolem patnácti dolarů. To se nám moc nelíbilo a bratranec jednou navrhl, abychom se pustili trochu dál na kanadskou stranu. Udělali jsme to a vydali jsme se vzhůru podle starého dobrého Yukonu. To bylo vloni někdy touhle dobou. Cestou jsme prali vzorky u každého ústí řeky nebo potoka a tam, kde vtéká do Yukonu Klondike, jsme narazili na dost slušný štěrk. George trval na tom, abychom šli proti Klondiku, a my jsme ho poslechli. Asi čtyři mile od stoku Klondiku s Yukonem ústil do řeky creek tak zarostlý vrbičkami, mechem a křovím, že bychom ho byli málem přešli. Povšiml si ho jeden z Indiánů, kteří nás doprovázeli, a George si umínil, že si tu na zkoušku zakopáme. Bylo sice už plné léto, ale půda byla přesto zmrzlá na kost a dalo nám dost práce, než jsme ji ohněm rozměkčili natolik, aby se v ní dalo kopat. Byli jsme ale za námahu bohatě odměněni. Už první pánev dala za dvacet dolarů zlata, mírně odhadnuto. »Tohle je hotová bonanza,« prohlásil George a na jeho návrh jsme potok pojmenovali Bonanza Creek. Šli jsme vzhůru podle klikatého toku a výtěžek byl ještě lepší. To nám stačilo. Teď jsme si ještě vykolíkovali claimy, každý dva, jak je právem diggera, který otvírá nové doly. Litovali jsme, že kanadské zákony dovolují těžbu jen bělochům – jinak bychom zabrali ještě další podíly jménem svých indiánských průvodců. No, a pak jsme honem pospíchali do Forty Mile, kde je kanadský horní úřad, dát si to zaknihovat. Každý zaplatil po pěti dolarech za jeden clain, a zlato bylo naše, jen ho dobýt z půdy. To jsme ovšem museli odložit až na podzim, kdy řeky zamrznou, v létě se kopat hlouběji nedá, voda by jámu zaplavila. V létě se jen pere zlatonosný materiál, který se nakopal na podzim a na jaře. Někteří chamtivci dokonce pracují i za nejtužší zimy, ale my to neděláme, není si s čím hrát. Člověku namrznou plíce, než se naděje, a za pár dní je u Abraháma. Tak to by
asi bylo všechno!“ Brown s tímto názorem nesouhlasil, toužil ještě po dalších podrobnostech, a digger mu je ochotně sdělil. Dozvěděl se, že každý claim smí být nejvýš 250 stop dlouhý, počítáno podle toku creeku nebo řeky, a 1000 stop široký, po 500 stop na každou stranu potoka. U řeky se širokým korytem je dovoleno ohraničit si claim jen po jednom břehu, digger se s ním nesmí roztáhnout i na druhý břeh u potoka. „Tak teď vám patří celá zlatá řeka,“ poznamenal Brown, když Tom skončil své vysvětlivky. „Celá řeka?“ otevřel digger nechápavě oči. „Myslíte jako Bonanza Creek? A to ne, mladý příteli. Potok je skoro třicet mil dlouhý a je na něm 300 claimů. Dovedete si představit, že se takový nález nedá utajit a my ostatně jsme ani nebyli takoví sobci, abychom mlčeli. Sotva jsme si dali claimy zapsat, vylidnil se okamžitě celý Forty Mile. Všech 350 mužů, kteří bydleli tam nebo v okolí, se vyřítilo na Klondike, honem zabírat claimy. Ve Forty Mile nezůstala ani noha a už za krutého mrazu se přihrnuli diggerové z amerického Circle City, taky asi 300 nebo 400 chlapíků. Pro ty už Bonanza Creek nestačil, a tak se rozlezli podle Klondiku, ale nelitovali. Tam je zlata tolik, že můžete kopat kdekoliv a všude na něco přijdete. Nepřeháním, když říkám, že je tam roztroušené na ploše nejméně jednoho tisíce čtverečních mil.“ Náhle uhodil pěstí na stůl a hlučně se rozesmál. „Povím vám historku pro ty vaše noviny. Nebudete jí věřit, a přesto je do posledního písmene pravdivá. Můžete ji nadepsat Odměněný lenoch nebo tak nějak. Hoši pamatujete se na Lazy Jacka (líný Jakub)?“ Odpověděl mu hlučný smích kolem stolu. „Tak tedy Lazy Jack byl harkeeper (majitel výčepu) ve Forty Mile a nikdo ho neznal jinak než podle jeho přezdívky. Samozřejmě že když celé Forty Mile odešlo na Bonanza Creek, Lazy Jack nečinil výjimku. A komu by taky naléval ty své břečky? Leda mývalům. Poněvadž to byl lenoch, zvyklý snadno vydělávat peníze, které z nás vydíral za své ohavné nápoje, bylo mu zatěžko jít proti creeku až nahoru, kde byly ještě volné díly. Když ušel asi 14 mil proti proudu, napadlo ho, že uhne na malinký přítok Bonanzy. A co byste řekl! Ten líný chlap tam padl na hotovou zlatou pokladnu, kterou matka příroda přichystala zvlášť pro něho, aby se nemusel moc namáhat. Věříte, že tam. vy těžil za ten rok zlata za půltřetího miliónu dolarů?“ C. T. R. Brown se zatvářil nedůvěřivě a přestal psát. „Hoši, je to pravda, nebo ne?“ zval Tom své kamarády za svědky a kolem stolu se ozvaly bouřlivé projevy souhlasu. „Však také Jack nazval ten svůj potůček Eldorado,“ připomněl jeden z diggerů. „Správně,“ potvrzoval Tom. „Říkám vám, mladý příteli, že až se zpráva o aljašském zlatě rozkřikne, a to už se vlastně děje, poněvadž takových lodí se zlatem jako Excelsior vyplulo ze Svatého Michala několik, některé sem do starého Friska a jiné nahoru do Seattlu, pak nastane rush do Aljašky, jaký tu nebyl od kalifornských dnů z roku devětačtyřicet. Něco proniklo ven už v předchozí zimě a pár chlapíků mělo odvahu pustit se ze Států do Dawsonu časně na jaře, než sešel sníh s chilcootského průsmyku, ale byla jich jen hrstka. Pravá vločka sněhu proti lavině, která se přihrne za několik týdnů. No a,“ přimhouřil šelmovsky levé oko, „neměl byste chuť taky se zúčastnit?“ C. T. R. Brown se trochu začervenal. „Co to je Dawson?“ uhnul diggerovi otázkou. „Dawson, to je nastávající velkoměsto severu,“ řekl pyšně Tom. Carmack. „Je to tábor, který jsme zarazili na stoku Klondike s Yukonem a pojmenovali jsme ho po jednom z nás, po doktoru Dawsonovi. Zatím je tam jen jedna ulice srubů a kupa stanů, ale napřesrok to bude město s celým příslušenstvím, s bankami, s hotely, se saloony, samozřejmě s hernami a s pořádnou tramvají, o telegrafu a telefonu ani nemluvě. A ovšem s nějakými čtyřiceti tisíci obyvateli.
IV „Vy jste se zbláznil!“ řekl urážlivě ustaraný noční redaktor, chystající pondělní číslo Daily Evening Bulletinu, když mu C. T. R. Brown odevzdal svůj článek, který skromně nadepsal The Big Story of the Gold (Velký příběh o zlatě). „Kam myslíte, že to nacpu? Vždyť je toho nejmíň na dva sloupce! Chodil jste vůbec někam do školy? Víte, že papír se liší od gumy také tím, že se nedá libovolně roztahovat, aby se na něj vešly bláznivé příběhy dlouhé jako mořský
had?“ C. T. R. Brown naslouchal námitkám s povýšeným klidem. „Vyhoďte ze sazby zprávu o tom mítinku farmářů v Kansas City, beztak si tam nikdo DEB nepředplácí,“ radil. „Á, to je ta bláznivá historie o zlatě na Aljašce,“ řekl opovržlivě redaktor, nahlédnuv do článku. „Dostali jsme to už před několika dny od tiskové kanceláře podle zprávy seattleského Post-Intelligenceru, který to přinesl už sedmnáctého. Hlásil, že parník Portland přivezl do Seattlu zlatokopy z Aljašky s miliónem. Ale starý Joshmi mi poručil vyhodit to z kartáče (v redakční hantýrce první otisk novin, zvaný kartáčový, v němž se ještě provádějí potřebné úpravy článků),říkal, že je to bluf.“ „Opovažte se vyhodit tohle!“ varoval ho Brown. „Starý o tom ví a přeje si, aby to bylo už v zítřejším čísle, aby to měl DEB první,“ lhal nestoudně. „Vydavatel o tom ví?“ pochyboval redaktor. „Můžete mu zazvonit,“ odrazil C. T. R. Brown jeho nedůvěru. Jestli věděl něco jistě, tedy to, že redaktora ani nenapadne bouřit telefonem v této pozdní hodině starého vydavatele listu, který dlel ostatně mimo město na svém letohrádku. Netroufal by si to sám, ačkoliv meze jeho odvahy byly hodně široké. A tak se hryzal netrpělivostí až do tána v přestávkách mezi spaním, a ráno ovšem zaspal. Vypůjčil si koně, aby dorazil co nejdřív na venkovské sídlo svého chlebodárce, který měl neblahý zvyk trávit mimo město sobotní odpoledne s celou nedělí i pondělkem. Dorazil k přívětivé přímořské vilce těsně před desátou, ušklíbl se nad jejím zlatým: nápisem The Forty-Niner (Devětačtyřicátník. Míněn účastník roku 1849, na čemž si obyvatelé San Franciska velmi zakládají.) a hodil uzdu černochovi, který chvatně přiběhl, když uslyšel dusání kopyt na pečlivě upravené stezce před vchodem. „Kde je náčelník?“ ptal se lehkovážně. „Massa Braine tam, loví kraby,“ mávl sluha majestátně k modrému, moři, kde se hemžilo asi tucet člunů s mírumilovnými amatérskými lovci drobné mořské zvěře. „Tak, to je hezké,“ řekl mrzutě C. T. R. „A kdy se massa Braine vrátí?“ „Až je lunch, pak massa Braine je tu,“ sděloval sluha s neochvějným klidem. „Výborně, proroku, a kdy je lunch?“ zlobil se mladý muž. Černoch vytáhl z veliké kapsy krátké kazajky ohromné stříbrné hodinky a dumal chvilku nad jejich číselníkem. Potom ukázal Brownovi, kde bývá malá ručička v čas pánova obědu. „U Joviše! Až v jednu hodinu!“ zasténal C. T. R. Brown. Měl v úmyslu najmout si člun a pustit se za vydavatelem na moře, ale černoch ho od toho důtklivě zrazoval. „Massa Braine je moc mrzutý, když ruší u krab,“ tvrdil a Brown se svého záměru vzdal. Chodil netrpělivě před vilou, proklínaje zvyky starých lidí vstávat o to dřív, oč se jde dřív spát, ale nakonec se svého zaměstnavatele dočkal. Starý pán se vracel ve výborné náladě, ježto chytil dva humry, z nichž jeden byl asi půl stopy dlouhý a druhý skoro celou stopu. C. T. R. odhadl tento úlovek znalecky na čtvrt dolaru, ale rozplýval se v licoměrné chvále. Braine s ním zacházel velmi vlídně a pozval ho na lunch. Četl už jeho článek – který vyšel po menších škrtech, jež v něm nadělal noční redaktor, milovník úsporného psaní –, nad nímž ještě touto dobou zuřil Joshua Irwing v redakci Daily Evening Bulletinu po bezúčelných pokusech přivolat jeho autora. „Tak náš C. T. R. se nepochybně vrhne na diggerské řemeslo,“ žertoval starý pán nad svým talířem. Brown ze sebe rozpačitě vyklopil svůj záměr, příčinu svého vpádu do útulné vily. Starému pánovi zasvitlo v očích, ale k velkému údivu mladého reportéra nepřerušil své jídlo ani na zlomek vteřiny. „Podívejme se, to je přece novina!“ pravil klidně. „Tak vy byste se chtěl vydat na Aljašku za senzační reportáží očitého svědka nového rushe. Titul reportáže už zcela nepochybně máte?“ Mluvil vážně, ale v očích mu hrálo potlačované veselí. „To také mám,“ přiznal se bez rozpaků C. T. R. „Bude seto jmenovat Zlato polárního kruhu.“ „Moc hezký titul,“ přisvědčil vydavatel. „Ale jak se na tu Aljašku chcete dostat?“ „Myslel jsem… domníval jsem se… doufal jsem…“ koktal rozpačitě Brown, který ztratil pod bádavým pohledem starého pána své obvyklé sebevědomí. „Že vás tam pošleme na útraty listu,“ doplnil klidně Mr. Braine.
„Ano,“ hlesl mladík. „Uvědomuji si ovšem, že by to bylo příliš nákladné, a tak nevím…“ Nedokončil a starý muž ho k tomu nevybízel. Vydavatel mávl odmítavě rukou. „To by nerozhodovalo,“ pronesl a Brownovi poskočilo srdce radostí. Věděl, že to jeho šéf myslí upřímně. Braine byl bezdětným vdovcem a měl veliký majetek. Na svém listu nechtěl vydělávat, byl jeho koníčkem a láskou jeho starého života. Zakládal si na tom, že udržuje list s tak slavnou průkopnickou tradicí a ochotně hradil z vlastní kapsy příležitostné schodky v pokladně Daily Evening Bulletinu. „Ne, to by opravdu nerozhodovalo,“ opakoval zamyšleně, „ale je to veliká zodpovědnost!“ C. T. R. Brown na něj nechápavě vykulil své šedomodré oči. „Vůči vám,“ prohlásil starý muž vážně. „Ne že by vás potkala nehoda nebo že byste tam mohl zahynout,“ dodával rychle. „To patří k řemeslu dobrého žurnalisty, reportér je jako voják. Ale že by se z vás mohl stát ničema a ztracený člověk. Víte, co to znamená dívat se na mísy zlata, které se jen tak vypere z řeky? To je horší než hazardní hra. Co pořádných lidí už na tomhle ztroskotalo!“ C. T. R. opravdu nevěděl, co to znamená dívat se na mísy vlastního zlata. Jeho měsíční plat mu byl vyplácen v bankovkách a byl právě tak dostatečný, aby z něho mohl být nenáročný mladý muž slušně živ. Zasmušil zklamaně čelo a díval se zarytě do talíře. „A ten váš digger tvrdil, že to bude druhý rush z roku devětačtyřicet?“ ozval se nedůvěřivě starý pán po chvilce oboustranného mlčení. „Kolikpak mu vlastně je?“ „Asi pětatřicet, sotva víc,“ hádal Brown. „To jsem si myslel,“ prohodil Braine opovržlivě. „Ten může povídat o kalifornském rushi, když byl tenkrát ještě na nebeských paloucích!“ C. T. R. se pohnu! tak prudce, až jeho příbor zachrastil. Dostal nápad. „Nu, co je?“ vzhlédl k němu starý pán. „A co kdybych se vám písemně zavázal,“ začal slavnostně mladík, „že po celou dobu svého pobytu na Aljašce ani nesáhnu na pánev, kolébku či jak se ty všechny krámy na praní zlata jmenují, a že ani přímo, ani nepřímo se nezúčastním dobývání zlata?“ „Ejhle, nápad!“ vydechl užasle Mr. Brame. „Myslíte to vážně? A může se vašemu slibu věřit?“ „Pane!“ C. T. R. vypjal uraženě hruď. „No, no, no!“ třepal rukou Braine. „Snad mě nevyzvete na souboj? Myslete si, že to řekl váš dědeček, a zapomeňte na to!“ Vztáhl k němu přes stůl ruku. „Platí!“ řekl slavnostně. „A napíšeme si o tom smlouvu hned tady vedle!“ Když vycházeli z pracovny, popadl starý pán Browna za knoflík u kabátu a vesele zamžikal očima. „Představte si, jaký to bude hezký podtitul k vaší reportáži: Zlato polárního kruhu. Očima muže, který se ho nikdy nedotkl.“
V Ze San Franciska do Skagwaye nebo Dyei je dva tisíce mil. Parníček Generál Grant z nich už měl dobrých devatenáct set za sebou, ale přesto se nezdál být v dobré náladě. Potácel se zlob ně na neklidném moři, do něhož se z nebe proudem lila další voda, a jeho stroj mrzutě kašlal, chroptěl, sténal, hvízdal a pouštěl chuchvalce černého dýmu nad Lynnův průplav, který se krásou vyrovná norským fjordům. C. T. R. Brown byl jedním ze čtyř set cestujících, které podnikavý. kapitán namačkal, kam to šlo, div ne i do komína. Nyní stál v hloučku nedočkavců vyhlížejících přístav, konec námořní pouti, a nedbajících deště dopadajícího na jejich hlavy v úplném přívalu. Vzduch byl prosycen vodní párou, z níž čněly po pravé ruce vysoké zalesněné hory. V dáli, před přídí a téměř už u obzoru, se matně bělaly čapky ledovců. Břeh byl opuštěný a po nějakém přístavišti nebylo ještě ani potuchy. Z útulné vily starého Brama nebyl na palubu dýchavičného parníčku jediný krok. C. T. R. musel překonat ještě různé potíže a jeho radost z triumfu nad starým Joshuou, kterého zdrtil zprávou o své cestě, velmi brzy vyprchala.
Začalo to hned v dopravní kanceláři, kde si chtěl Brown zajistit místo na některém parníku plujícím do Svatého Michala. Když zatáčel k přístavu, div neporazil přítele Billa Mulligana. „Halló, C. T. R. Jak se vede?“ zvolal nenuceně Bill. To bylo špatné znamení. Podle všech předpokladů se měl tvářit mrzutě, poněvadž ranní Daily Chronicle měly o Excelsioru jen dvě suché řádky v rubrice lodí, které přistály v San Francisku v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách. O pokladu z Klondiku tam nebylo ani slova. „Zpropadeně pěkný článek ten tvůj o aljašském zlatě!“ chválil srdečně Bill Mulligan. „Mému starému,“ tím mínil hlavního redaktora, „se velmi líbil a děsně mi vycinkal, že jsem to propásl. No, člověk nemůže mít uši všude, ne?“ Díval se vlídně na přítele, jemuž přecházel zrak i sluch. „A kampak si to ženeš?“ ptal se sdílně. „Jen tak něco vyřídit,“ kroutil se C. T. R. „Já taky jen tak,“ kýval hlavou BilI. „Tak buď zdráv a podruhé všechno nevypij sám a nech taky něco na přítele!“ Odcházel, vesele si hvízdaje písničku, jejíž nápěv byl Brownovi nějak povědomý. „Rád bych jedno místo v kabině první třídy,“ začal C. T. R. o chvíli později. Úředník otevřel znuděně velkou knihu a namočil pero do kalamáře, ale zavřel foliant a odložil pero, ještě než Brown pořádně dokončil. „Na St. Michael všechno obsazeno,“ hlásil vesele. „Dovolte pane, copak tam odjíždí jenom jedna lodička?“ začal se rozčilovat C. T. R. Úředník se vlídně usmál. „Ze San Franciska šest. První je Cleveland, která opouští náš přístav 23. července, o dva dny později vyjíždí Excelsior, posledního července zdvihá kotvy Politofski, 11. srpna Eliza Anderson, 13. srpna Mumholdt…“ Zasypal nebohého reportéra daty, která citoval obdivuhodně zpaměti. Nahídl Brownovi, že mu podá okamžitě telegrafický dotaz do Seattlu, zdali by tam neměli volné místo. „Ale jak se dostanu do Seattlu?“ namítl zoufalý Brown a úředník pokrčil rameny. Pobřežní železnice nebyla tehdy ještě dokončena. Brown však byl odhodlán třeba zbytek cesty přeplavat, jen když jej v Seattlu vezmou na palubu, a požádal o telegram. Počkal si na odpověď, která byla záporná. „Nikdy jsme neměli tak dobré obchody na Yukon jako teď. Hádám, že tam v nejbližších pěti týdnech odjíždí na dvacet tisíc lidí,“ liboval si úředník. Mnul si spokojeně ruce a v oku C. T. R. Browna se objevil vražedný záblesk. Vypotácel se z kanceláře, ale když byl na ulici, vzpomněl si na něco a vrátil se ještě zpět. „Můžete mi laskavě říci, kdy jste prodali poslední lístek a komu?“ žádal zdvořile. Úředník okamžitě hledal v knize. „Poslední volné místo bylo na Oregonu, který vyjíždí 15. srpna. Dostal ho před půlhodinou pan William Mulligan z redakce Daily Chronicle,“ hlásil. „Nějaký přítel?“ ptal se sdílně, povšimnuv si změněné tváře mladého muže. Brownovi se zatmělo před očima. Chraptivě poděkoval a popaměti vyšel ven, vrážeje do lidí. Najednou se mu v hlavě ozvala melodie Billovy písničky a okamžitě se rozpomněl na slova. Byl to oblíbený popěvek malých dětí a jeho začátek zněl: Here I’m upon Tom Tiddler’s ground, picking up gold and silver… (Na poli Toma Tiddlera sbírám si zlato a stříbro…) Trudné chvíle, které mu potom nastaly, povždy zůstaly vryty v mysli C. T. R. Browna nevyhladitelným písmem. Kdyby jej byl tehdy někdo obžaloval ze zločinu vraždy, nebyl by býval s to udat, kde se zdržoval v určitou denní dobu po celé ty tři týdny, které následovaly po onom nešťastném pondělku, kdy se dozvěděl, že všechna místa na Yukon jsou zadána až do konce plavební sezóny toho roku. Zpočátku se ještě poražen necítil. Dobrá, místa na Yukon jsou zadána, ale vždyť je tu ještě jedna cesta, o které mluvil zlatokop, a dokonce kratší. Cesta přes Skagway nebo Dyeu a po Yukonu dolů, tedy opačným směrem, než jeli ti, kteří volili cestu přes Svatého Michala. Mohl by se dostat do zlatých polí stejně rychle jako Bill, a možná ještě rychleji. Koneckonců na tom ani tak moc nezáleželo, jestli přijde první, či druhý, hlavní bylo dostat se do Klondike, než nastane zima. Na jaře by pak byl se svou reportáží zpátky, takže měl stále ještě naději, že vyhraje druhé a hlavní – kolo proti Billovi, když už to první
prohrál. Mulligan jede do Aljašky také za reportáží, to bylo jasné. Nyní šlo o to, čí list přinese svou reportáž první. C. T. R. považoval za věc cti a životního zájmu, aby to byl DEB. Starý Braine se s pochopením usmíval, když mu nešťastný mladík líčil své záměry a naděje, a Joshua se zlomyslně radoval nad jeho potížemi. A ty byly nemalé. Sotva začal Brown shánět místo na lodi plující do Lynnova průlivu, zjistil, že to není o nic lepší než s jízdním lístkem na Yukon. Všechno bylo obsazeno, dokonce i místa na nemožně malých pobřežních parnících, které normálně konaly jen krátké plavby několika set mil podle kalifornských břehů a nyní byly ziskuchtivými majiteli, dravci konjunktury, jak je reportér nazval, klidně vypraveny na dlouhou cestu bez ohledu na bezpečnost cestujících a posádky. Brown nevycházel z údivu nad tím neobvyklým návalem a jeho starý šéf se divil s ním. Jednou spolu počítali, kolik lidí se to žene za zlatem Aljašky, a došli k číslu, které nebylo daleko od čtyřiceti tisíc. „Ale pak měl pravdu ten váš digger, že je to druhý rush z roku devětačtyřicátého!“ prohlásil s úžasem starý muž. Jen jedno nechápal: jak se mohly všechny ty lodi, jichž letos plulo na sever neobvykle mnoho, tak rázem zaplnit. Zpráva seattleského listu Post-Intelligencer vyšla jen o týden dříve než Brownův článek a Braine, který si dal práci pátrat po podrobnostech, zjistil, že většina míst na Yukon byla zadána už předtím. „Muselo to proniknout ven jinými cestami, snad edmontonským trailem (stezka, cesta) na kanadskou pacifickou dráhu a po ní na východ!“ usoudil majitel listu nakonec, a později se přesvědčil, že měl pravdu. Zachvátilo ho to stejně jako Browna. Byl dalek toho, aby ho nějak brzdil, podněcoval jej naopak všemožně, aby si hleděl opatřit stůj co stůj nějaké místo na lodi do Lynnova průlivu. „Nešetřte penězi!“ vybízel ho. „Vy se ještě zblázníte a pojedete s ním!“ říkával kysele Joshua, který si po třicetileté spolupráci navykl mluvit se svým chlebodárcem trochu neuctivě. „Jel bych hned, Joshuo, kdyby mně bylo aspoň o dvacet let míň,“ odpovídal bujaře starý pán. „Kterýpak plnokrevný novinář tomuhle odolá?“ „Pak já jsem docela jistě chudokrevný,“ brumlal mrzutě Joshua a tím jejich rozhovor zpravidla končil. Peníze sice nerozhodovaly, ale Brown poznal, že stejně nebyly nic platné. Prolézal jednu námořnickou krčmu za druhou, sháněl se po majitelích menších pobřežních lodí, bratřil se s mořskými vlky a hostil je na útraty DEB, ale všechno bylo marné. Buď byly lodi již obsazeny do posledního místečka a kapitáni si netroufali přidat ještě jednoho muže – ačkoliv se je C. T. R. snažil přesvědčit, že kam se vejde dvacet lidí, vejde se tam i jedenadvacátý –, anebo je ani nenapadlo riskovat své lodice na tak dalekou cestu. C. T. R. byl ochoten jet v čemkoliv, třeba v neckách, ale sám to ovšem podniknout nemohl. Tak míjel zoufale den za dnem, odplul i Oregon s pyšným Billem Mulliganem na palubě a C. T. R. trčel stále ještě ve Frisku. V tomto trápení přivedla prozřetelnost do cesty bodrého diggera od Bonanza Creeku, Toma Carmacka. Tom si oblíbil reportéra už při jejich první schůzce a nyní vyslechl s velkou účastí líčení jeho nesnází. „Ale to je lehká pomoc!“ řekl přívětivě a plácl ho svou medvědí tlapou tak upřímně do zad, až se C. T. R. prohnu! „Bratr Hany se tam za týden vrací na palubě Generála Granta a má kabinu první třídy. Vezme vás prostě s sebou!“ C. T. R. se div neudusil překotnými díky. Ale ukázalo se, že tak prosté, jak si to Tom představoval, to přece jen není. Hany sice ochotně souhlasil, aby jej Brown provázel, a byl svolný vzít jej s sebou i přes chilcootský průsmyk až na Bonanzu, ale neočekávané potíže se vynořily, když to přišli oznámit kapitánovi lodi. Hranatý námořník tvrdošíjně odmítal svolit, aby C. T. R. sdílel Harryho kabinu. Tom chvilku poslouchal jeho vývody a potom jej chladně požádal, aby mu bratrovu kabinu ukázal. Po této jednoduché žádosti upadl kapitán do velkých rozpaků a všelijak se vytáčel, ale digger byl neodbytný, a když kapitán nejevil ochotu jeho přání vyhovět, zamířil jednoduše k průvlace, kterou se sestupovalo pod člunovou palubu. C. T. R. a kapitán, který náhle ztichl, jej následovali. Dole se velmi rychle vysvětlilo, proč se kapitán zdráhal kabinu ukázat. Kabina prostě neexistovala, na parníčku nebyla žádná první ani druhá třída, celé podlodí bylo rozděleno čerstvě postavenými přepážkami na velké společné kóje. „Takové to tedy je!“ poznamenal klidně Tom. „Podívejte se, pane Jak se jmenujete, buď tady toho mladého muže vezmete s sebou, anebo vás okamžitě udám u dozorce přístavu, že prodáváte místa na lodi za přemrštěné ceny pod falešným označením.“ Nato už neměl kapitán proti přítomnosti C. T. R. Browna žádných námitek.
Tom ještě poradil novinářovi, jak se má na cestu vyzbrojit, co si má koupit ještě zde a co až v Juneau, kde parník stavil. Hlavně mu kladl na srdce, aby se nezapomněl zásobit potravinami na půl roku, že v Dawsonu bude veliká nouze, poněvadž všechny ty parníky plující k ústí Yukonu vezou s sebou kromě cestujících sice nejrůznější věci, ale jen málo takových, kterých je tam nahoře opravdu zapotřebí, a ještě méně potravin. Siréna parníčku začala táhle bručet a malé plavidlo zamířilo k pobřeží. Za dešťovou clonou se vynořil holý, plochý břeh a voláni „Skagway!“ se rozlehlo po palubě. O chvíli později spustil Generál Grant kotvy asi čtvrt míle od břehu, který se přes panující liják černal zástupem lidí. Ať se C. T. R. namáhal, jak chtěl, nespatřil na pobřeží kromě malého sešlého srubu žádné stavení. Nadarmo také pátral po přístavní hrázi a byl zvědav, jak kapitán vylodí stádo krav, které se tísnily na zadní palubě, a tucet statných koní uzavřených v těsných příhradách na přídi. „Kde ti všichni lidé bydlí?“ divil se a Harry Carmack, stojící vedle něho, ukázal nahoru po svahu, k temné stěně jehličnatého lesa. Podle ní se táhla dlouhá, ale úzká řada stanů všech velikostí a barev, bělavých, šedých a hnědých. Krajní. stany byly nejméně půl mile od mOře, ač pobřeží stoupalo k lesu velmi mírným svahem. Brown nemohl pochopit, proč si dočasní i trvalí obyvatelé Skagwaye postavili svá obydlí tak daleko od vody. „Kvůli přílivu,“ vysvětloval Harry. „Moře při něm stoupá až osmnáct stop vysoko, a protože břeh je hodně plochý, zaplavuje ho na půl míle daleko.“ Zatím odrazily od břehu indiánské čluny přijíždějící pro cestující a Brown si pospíšil pro své věci. Trvalo to chvíli, než je sehnal mezi ostatními zavazadly, a byla jich slušná hromada, zásoby potravin a cestovní výzbroj, celkem náklad nějakých dvou set liber, nad čímž si bezradně lámal hlavu, jak jej dostane přes neschůdný chilcootský průsmyk. Než se dočkal s Harrym člunu, měl příležitost pozorovat, jakým jednoduchým způsobem vyloďuje kapitán Generála Granta čtyřnožce: zvířatům se navlékly široké břišní pásy opatřené nahoře hákem, který se zavěsil na lodní jeřáb, mohutné rameno stroje je zvedlo do výše, kde krávy i koně bezmocně třepali nohama, a nato je spustilo na hladinu. Poněvadž každý čtyřnožec dovede plavat, aniž se to kdy učil, dostala se zvířata z parníku vlastní silou na břeh o hodně dříve než lidé, kteří div nesvedli mezi sebou boj o těch několik člunů obstarávajících vylodění.
VI Bylo štěstím pro C. T. R. Browna, že měl s sebou Harryho Carmacka, z něhož se vyklubal nejen příjemný a hovorný společník, ale i zkušený muž, který podnikal nebezpečnou cestu přes chilcootský průsmyk už po čtvrté. Harry byl menší postavy, ale velmi statný a silák,jak se C. T. R. brzy přesvědčil, když si s ním jednou na zkoušku zaboxoval. Bylo sedm let starší než C. T. R. – kterého si navykl jmenovat počátečními písmeny jeho tří křestních jmen, jež mladý muž kladl před své rodové jméno, poněvadž Brownů je v USA aspoň milion –, ale měl stejný sklon k dobrodružství jako jeho mladší společník. „Tady ovšem nezůstanem,“ vykládal reportérovi, sotva vynesl své četné tlumoky na břeh. „Odtud se dá sice jít také na horní Yukon a zdejší trail, který se spojuje s chilcootským u Bennetova jezera, je dokonce schůdný i pro koně, ale cesta je zatím proražena jen zčásti a jsou na ní ošklivé močály. Chilcootský trail je už dávno vyšlapán od Indiánů a my se ho také přidržíme.“ „A jak je vlastně k Bennetovu jezeru daleko?“ ptal se Brown, zatímco čekali na indiánskou kánoi, která je měla převézt podle pobřeží do Dyei, pouze čtyři míle vzdálené. „Skagwayským trailem asi čtyřicet mil a chilcootským o deset méně,“ odvětil Harry. „To uděláme za den!“ tvrdil důvěřivě C. T. R. a Harry se usmál. „Budeme rádi, když to dokážeme za týden,“ prohlásil. „Chilcootskému průsmyku se říká také Poor Man’s Pass (průsmyk chudých), poněvadž si v nejhorším může člověk přes něj přenést svá zavazadla sám. Viděl jsem skutečně lidi, kteří to dokázali, ale nechtěl bych se o to pokoušet. Ti lidé byli ovšem běloši, Indián samozřejmě je zvyklý přenést tamtudy třeba pohovku.“ Dyea, kam je člun za velmi slušné převozné dopravil o dvě hodiny později, až na sklonku dne, byla ještě přeplněnější lidmi než Skagway ale zato působila dojmem skutečné osady. K původnímu jedinému storu se za několik měsíců přidružilo nejméně šest dalších a oba saloony, které tu byly od prvopočátku,
získaly silnou konkurenci v četných jiných podnicích toho druhu a v několika hernách, v nichž bylo živo od večera do rána. Na všech stranách se stavělo, ovšem jen ze dřeva, stavební kámen nebyl nikde po ruce, a „domy“ rostly jako houby po dešti, řadíce se do přímých a pravoúhle se křižujících ulic. Přesto nebylo lehké sehnat nocleh, neboť bylo v Dyei natěsnáno na 4 000 lidí čekajících na chvíli, až budou moci nastoupit další cestu přes Chilcoot, v čemž byli většinou odkázáni na indiánské nosiče. Díky Harryho osobní známosti s majitelem jednoho z obou starých saloonů našli oba muži útulek v těsném pokojíku, který byl vlastně ložnicí majitele a jeho choti. „Žena je právě na návštěvě u příbuzných v Juneau, tak si můžete lehnout do její postele,“ nabízel vlídně Harrymu Mr. Keeler. „A vlastně si můžete lehnout do obou postelí, já mám tolik práce, že vůbec nespím.“ Jak C. T. R. brzy zjistil, nebylo to žádné přehánění. Mr. Keeler si zcela nedávno zřídil zastavárnu a ta byla přeplněna nejrůznějšími předměty, od kožešinových rukavic a kotlíků na vaření až do posledního modelu winchestrovky, vesměs věcmi, které zastavili budoucí diggerové, přinucení neočekávaně dlouhým pobytem v Dyei vyčerpat celou svou cestovní hotovost. „Rádi bychom brzy zase dál, Jamesi, můžeš nám sehnat nosiče?“ žádal Harry a Mr. Keeler prodloužil tvář. „Výborného nosiče, který pracuje s celou tlupou soukmenovce. Skúkum Jima, znáš ho?“ pravil po chvilce přemýšlení. „Skúkum, to je v činúckém jazyce silný, ne?“ tázal se Hany se zájmem. „Tak jest,“ přisvědčil barkeeper. „Jim unese přes průsmyk na zádech najednou dvě stě liber. Poptám se, kdy bude volný, má tu stan se svým tatíkem.“ K velké mrzutosti obou cestovatelů se ukázalo, že Jim je na trail, že se má sice za dva dny vrátit, ale potom je už zadán pro jinou družinu zlatokopů. Museli by na něj čekat nejméně čtrnáct dní a Hany si umínil, že se bude shánět po jiných nosičích. Obezřetně však pro ně Jima se třemi pomocníky zamluvil a zaplatil také zálohu. „Ale jak se dostanou všichni ti lidé na Yukon?“ divil se C. T. R., když počítal od oka, kolik mužů se chystá z Dyei na pochod. „Tolik nosičů přece není ani na celé Aljašce!“ „Však také si z těch nováčků většina nese svůj náklad sama, na nosiče jim nezbývá,“ usmál se Harry. „Víte, kolik budeme platit za každou libru zavazadel odtud k Bennetovu jezeru? Půl dolaru!“ Znamenalo to 100 dolarů jen za Brownova zavazadla, ale mladý mUŽ byl Brainem, slušně zásoben penězi. Carmackovi se nepodařilo opatřit jiné nosiče, a tak nezbylo než čekat. Měli zatím příležitost pozorovat rušný život v Dyei, o níž se náhodný návštěvník, inspektor od kanadské jízdní policie, vyjádřil, že je jen trochu lepší než peklo na zemi. V rychle rostoucí osadě se shromáždila spodina ze západoamerických států, jejíž nejslušnější část tvořili falešní hráči. Nebylo tu žádné řádné policie; která by jejich řádění kladla přítrž. První marshall (policejní úředník volený občany), jménem Rowan, vyslaný sem ze státu Washington, byl odstřelen barkeeperem Fayem, který nebyl za svůj zločin vůbec potrestán. Nato se druhý marshall začal starat sám o sebe, a aby uchránil vlastní kůži, připojil se k zločinným živlům Dyei a Skagwaye. Později, když už se tento bezprávný stav stal neudržitelný, byl odvezen četou vojáků v poutech do Sitky. „Největší lump z té sebranky je Soapy Smith, pravým jménem Jefferson R. Smith,“ informoval poctivý Keeler své hosty. „Má po městě aspoň půl tuctu hráčských doupat, kde dovedou svlíknout diggera od Yukonu za půl hodiny do naha. Hraje se tam všechno možné, ale nejvíc skořápky.“ „A proč mu říkají Soapy (mýdlový. Tento ganster padl v červenci příštího roku při přestřelce s ozbrojenou četou, kterou pořádné živly v Dyei zřídily ze svého středu na ochranu zákona. Jeho gang byl potom rozehnán.)?“ tázal se C. T. R. Brown, který na rozdíl od Harryho Carmacka při jejich pobytu v Dyei nezahálel, nalézaje vděčnou látku pro svou reportáž. „Protože se kdysi živil v západních státech mýdlovou loterií,“ vysvětloval Keeler. „Znáte to, že? Zaplatíte dolar a můžete si za něj vybrat kterýkoliv kus mýdla v ceně čtvrt dolaru. Máte-li štěstí, padnete na šťastný kus, zabalený do pětidolarové bankovky. Tak to ovšem praktikují poctiví, a nemusím snad podotýkat, že mezi Soapyho mýdly nebylo ani jediné v pětidolarovém obalu.“ Harry Carmack se netajil svou netrpělivostí nad dlouhým čekáním. Září už skončilo, minul první týden října, a všude byl znát blízký příchod zimy. Dny se velmi zkrátily a v noci už
citelně mrzlo. „Mráz by nám nevadil, aspoň zpevní bažiny, a horní tok Yukonu je tak rychlý, že ještě dlouho nezamrzne, ale sněhu se bojím,“ opakoval Harry Brownovi. Na jeho dotaz mu vysvětlil, že v této roční době bývá ještě slunce v poledne dosti silné, takže rozmáčí sníh, který pak často vytváří nebezpečné laviny. Dva dny před návratem Silného Jima skutečně také sníh napadl a celé okolí Dyei, s mořem po jedné straně a s hřebeny hor svatého Eliáše po straně druhé, tím získalo krásný vzhled. V poledne se slunce tak oslnivě odráželo od prašného sněhu, který jiskřil tisíci drobounkými krystalky, že si Brown musel opatřit sněžné brýle, aby mu ostré světlo nepřivodilo nebezpečný zánět očí. Toužebně očekávaní činúčtí Indiáni s Jimem v čele se vrátili 15. října a po jednodenním odpočinku vyrazili s Harrym a s C. T. R. na Chilcoot. Mráz nebyl ještě příliš silný, ale oba běloŠi se přesto oblékli velmi teple. Měli na sobě vysoké boty, uvnitř s vložkou z beránčí srsti, silné vlněné kalhoty, krátké kazajky podšité vlčí kožešinou a přes obyčejnou čapku ještě vlněnou kápi s podšívkou z beránčí srsti, která se dala přehrnout přes uši i krk a kryla i nos. Na Harryho radu si Brown opatřil silný vlněný šátek, který se nosí kolem krku a při ledovém větru se váže tak, aby kryl ústa a chránil plíce před přímým dýcháním mrazivého vzduchu. Ozbrojeni byli oba dobře. Každý měl sedmiranovou winchestrovku, těžký kolt a silný lovecký nůž s koženou pochvou, zavěšený u pasu vedle revolVeru. Jejich cestovní potřeby doplňovaly lyže, sněžnice, silný stan pro dva a lihová kamínka. Kromě Silného Jima šli s nimi ještě tři Indiáni, stejně mlčenliví jako jejich náčelník. Byli to mužové širokých ramen a nízké, přihnuté postavy, odění vlčími kožešinami, jejich obuv sestávala z nízkých mokasínů zhotovených z měkké sobí kůže a vycpaných ostřicí. Carmack ujišťoval Browna, že je mnohem teplejší než to, co mají oni sami na nohou. „Ale na dlouhý pochod po ostrém kamení se vůbec nehodí, brzy se roztrhá,“ tvrdil. Malá četa šesti mužů opustila Dyeu za ranního šera, když se Harry a Brown rozloučili s přívětivým Keelerem, který jim přál šťastnou cestu, a zamířila přímo k severu.
VII Cesta začala stoupat, sotva se vzdálili od Dyei na půl mile, a Harry upozornil Browna, že to bude čím dál tím horší. Po pravé ruce se zvedal horský hřbet oddělující dyeský trail, od Bkagvayského a vlevo dosti příkře stoupal zasněžený svah měnící se v řetěz nepravidelných pahorků, přední stráž západní vysočiny, korunované chilcootskými ledovci. Zpočátku měl trail opravdu podobu stezky a byl schůdný i pro koně a muly, čehož využili Indiáni, naloživše náklad obou bělochů na záda jediného mezka. Zvíře neslo přes čtyři sta liber, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášť namáhalo. Sněhu leželo všude na stopu vysoko a zatažené nebe slibovalo brzy nový. Harry a Brown šli na lyžích, poněvadž se sníh bořil, a Indiáni si připjali sněžnice. Necelou míli za obcí přešli řeku Dyeu po železném můstku a její tok je neopustil až k chilcootskému průsmyku. Řeka měla celou řadu přítoků, pobočních krátkých creeků, přicházejících většinou od západu. Někde byly překlenuty chatrnými dřevěnými můstky, po nichž kráčel mezek s nákladem jen váhavě, a jinde bylo nutno přebrodit je na místech na dvě stopy hlubokých, kde voda sahala lidem až ke kolenům. Tyto creeky nebyly největší překážkou, horším zlem byly bažiny, jimiž vedla cesta na četných místech. Silný Jim na nich sám převáděl mezka, jehož náklad obezřetně připoutal k provazům, které si Indiáni uvázali druhým koncem kolem ramenou. Kdyby se zvíře probořilo tak, že by nebylo možno ho zachránit, byla zde aspoň jistota, že v močále nezmizí také jeho náklad. Mráz nebyl ještě tak silný, aby se řídké bláto proměnilo v pevný most, a Harry s Brownem přejížděli nejistá místa, na něž je Jim upozornil, rychle na lyžích, aby váha jejich těla na nich spočívala co nejkratší dobu. Indiáni přebíhali třesoucí se povrch bahniska lehce jako vlci a mezek se snažil, aby za nimi nezůstal pozadu. Snad cítil pod sněhovou pokrývkou kosti svých příbuzných, kteří zde zahynuli za podzimních dešťů a stali se vítaným soustem vlčích smeček, jimiž oba traily oplývaly. „Zde by se těžko dalo zabloudit,“ prohodil Brown, ukazuje na četné hloučky cestujících roztroušené po stezce. „Teď ještě ne, a zejména dokud je jasno,“ přisvědčil Carmack, „ale později stezka úplně zmizí a jde se jen po
horském svahu, kde člověk za vánice snadno ztratí orientaci a sejde z cesty, kterou pak už nenajde. Takových případů se tu stalo mnoho.“ Odpočívali právě pod zakrslými smrčky, vaříce si k studenému masu a chlebu horký čaj. Bylo poledne a několik hloučků nastávajících zlatokopů se usadilo blízko nich k chvatnému obědu u planoucích táboráků. Dříví bylo zatím dost, ježto trail vedl dosud podrostem a jehličnatými lesíky. Kolem odpočívajících putovali ti, kteří odkládali oběd na pozdější dobu. Šli jednotlivě, po dvou, po třech, v celých hloučcích i četách, a byli mezi nimi také lidé barevní, černoši, Číňani a Japonci, tvořící vždy uzavřenou společnost, v níž nebylo vidět bělocha. A i na několik málo žen a dětí – nad jejichž přítomností se C. T. R. zachvěl, vzpomínaje na potíže cesty, jak mu je Harrypoctivě vylíčil – to byli vesměs muži nejrůznějšího stáří a patrně i nejrůznějších společenských tříd a povolání, jak hádal Brown z jejich vzezření. „Máte pravdu,“ potvrdil Harry jeho domněnku, „mezi diggery najdete kdekoho. Od kněze, lékaře, advokáta, zkrachovalého bankéře, zchudlého šlechtice a jiných osob, které kdysi stály hezky vysoko na společenském žebříčku, až ke cowboyům a nádeníkům. Včera mi říkal Keeler, že v Seattlu přestaly jezdit tramvaje, poněvadž téměř všichni řidiči a průvodčí utekli sem nahoru. A k nim prý se připojila i polovina městské policie.“ C. T. R. musel rychle skončit své zápisky, které si začal dělat po obědě, poněvadž Silný Jim naléhal, aby vyrazili co nejdříve, že hrozí sníh. Učinili mu po vůli a plahočili se zvolna po stezce, která byla stále strmější. Kolem třetí hodiny začalo sněžit a kraj podivuhodně ztichl, Zima nebyla velká, ježto vál jen slabý větřík, ale sníh, nepříjemně vnikající do všech otvorů oděvu, nutil zabalit se co nejlépe. Cesta se tím stala nepříjemnou a C. T. R. byl prvým dnem pochodu tak unaven ačkoliv vůbec nic nenesl a i pušku, pečlivě zabalenou, přidal k nákladu –, že byl velmi rád, když se Silný Jim zastavil za můstkem, po němž přešli toho dne již asi po sedmé řeku Dyeu, se slovy: „Tu Ovčí tábor, tu zůstane přes noc!“ „To je moudrá řeč,“ pochvaloval si C. T. R., zatímco Indiáni stavěli do skalní rozsedliny stan pro bělochy, spokojivše se sami kusem plachty přehozené přes zkřížené suché větve. Ačkoliv byl poslední částí pochodu, který vedl skalním kaňonem s velmi nerovným dnem, hrozně utýrán, nedal se C. T. R. zahanbit ostatními a šel pomoci Carmackovi nasbírat dříví na táborák. „Poslední dříví až za průsmyk,“ prohodil Carmack, když pátrali pod čerstvým sněhem po suchých větvích. Brown se rozhlížel po okolí které již malý kus odtud přecházelo v holou skálu. „A proč se tomu říká Ovčí tábor?“ tázal se. Harry pokrčil rameny. „Opravdu nevím. Snad tu kdysi byly horské ovce, ale teď tu neuvidíte žádnou, jsou velmi plaché a přítomnost lidí je zaplašila. Zato se můžeme připravit na vlky.“ Tato předpověď se splnila a za noci slyšeli vytí vlčích smeček několikrát. Kterýsi horkokrevný muž z čety, která se utábořila nedaleko nich, začal střílet do noční tmy z rychlopalné pušky – aniž ovšem něco zasáhl – dokud, mu jeho rozumnější druhové toto rušení nočního klidu nepřekazili. Ráno se cítil C. T. R. jako rozlámán a nevěřil Harryho ujišťování, že včera urazili jen devět mil. „Žertujete,“ odporoval. „Vždyť jsme byli na pochodu plných devět hodin, dobře jsem to počítal.“ „Míle (Anglická míle 1609 metrů) za hodinu to je v horách dobrý průměr,“ usmál se Harry. „Připravte se na pomalejší cestu. Chilcootský průsmyk je teď už jen pět či šest mil daleko a jeho vrchol leží 3500 stop (asi 30 cm) nad mořem. My jsme zatím vystoupili od Dyei sotva tisíc stop, dovedete si tedy spočítat, jak příkré to bude dnes.“ Nebylo ani zapotřebí počítat, C. T. R. se o tom přesvědčil na vlastní oči. O stezce se již nedalo mluvit, skalní svah rozrývaly četné trhliny vyhlodané jarními bystřinami a sněhu ještě nebylo tolik, aby je vyplnil až k okraji a cestu zarovnal. Ale třebaže to nebyla cesta v obvyklém slova smyslu, bylo vyloučeno, že by mohl někdo zabloudit. Kam člověk pohlédl, všude ležely věci odhozené unavenými diggery. Kamínka, láhve, hrnce na vaření, tlumoky, sekery, kusy stanu a nejrůznější součásti výzbroje, jejichž tvar i účel mohl C. T. R. pod nánosem sněhu, jenž je z větší části kryl, jen tušit. Co ho velmi udivilo byl stav, v němž se tyto předměty nalézaly. Ani jeden nebyl celý nebo nepoškozený, ani jednoho nemohl použít nálezce, který by byl ochoten se s ním vléci dále. „To je zvrácenost lidské povahy,“ poznamenal Harry. „Ti, kdo se už s něčím nemohou nést, raději to před odhozením zničí podle zásady: Když to nemám já, ať to nemáš ani ty!“ Ten den míjeli mnoho mužů schvácených pochodem tak, že se zhroutili do
sněhu a seděli, tupě hledíce před sebe. Ostatní šli kolem lhostejně, nikdo neposkytoval pomoc a nikdo ji také nežádal. Byli v zemi železných zákonů diktovaných přírodou a tato země patřila jen mužům silných svalů a nebojácných srdcí. Brownovi působilo, velkou potíž, aby udržel krok s Indiány, ale nestěžoval si. Zaťal zuby a trmácel se kupředu, napolo schvácen, a když rozbili tábor k nočnímu odpočinku, klesl na zem s hlasitým povzdechem ulehčení. Štěstí mu přálo. Sníh, který přes den ustal, začal padat v noci s takovou silou, že na další pochod nebylo ani pomyšlení. Chilcootský průsmyk strměl před nimi sotva dvě míle daleko a zdál se být na dosah ruky, ale za vánice, kdy nebylo vidět ani na pět kroků před sebe, by bylo šílenstvím pouštět se na cestu, a tak odpočívali. Lihová kamínka vyhřála malý stan, že v něm bylo příjemné teplo, a C. T. R., zaměstnaný psaním svých cestovních zážitků, se blaženě povaloval ve spacím vaku, sbíraje síly k dalšímu pochodu. Druhou noc zažili překvapení. C. T. R. se náhle vzbudil z nejlepšího spánku zvukem, který se ozval před stanem. Ležel u vchodu a zdálo se mu, že někdo tápe rukou a klepe na mrazem ztuhlé plátno. „Někdo se sem dobývá!“ řekl tiše Harrymu, jenž procitl, když se jeho druh pohnul. Zvenčí zazněl sípavý dech a po něm podivný zvuk, který nebyl ani lidským, ani zvířecím hlasem. Pod plachtou Indiánů, utábořených za stanem bělochů, nastal mírný ruch. „Někdo s pořádným kožichem,“ odvětil Harry, sahaje po pušce. „Je to grizzly!“ „Grizzly,“ vyrazil vzrušeně C. T. R. „Prosím vás, nechte mě vystřelit!“ prosil a Harry mu beze slova podal pušku. C. T. R. rozvazoval tkanici u vchodu rukou, která se třásla mysliveckou horečkou. Grizzly venku byl stále netrpělivější a sotva mladík uvolnil plátno, vytáhla mu ho mocná tlapa z ruky a vzápětí mu zavál do nosu čpavý zápach šelmy. Chystal se vylézt ven, strkaje pušku před sebou, ale nedostalo se mu k tomu času. Něco měkkého, ale nesmírně těžkého mu padlo na hlavu a hned potom pozbyl vědomí. Procitl s pocitem, že leží pod sněhem a že jej něco studí do obličeje. Byla to hrouda sněhu, kterou ho Harry usilovně třel, aby ho přivedl k vědomí. „Chvála bohu!“ oddechl si upřímně digger. „Už jsem myslel, že vás nevzbudím. Jak je vám?“ Vnitřek stanu byl ozářen svíčkou a C. T. R. ospale mžikal vičky. „Převaluje se mi v hlavě mlýnské kolo, ale jinak je to v pořádku,“ bručel, sbíraje namáhavě myšlenky. „A co je s grizzlym?“ rozpomněl se náhle a prudce se posadil. Carmack se dal do smíchu. „Málem by vás byl dostal, má pádné rány. Ale naštěstí jste měl na hlavě kapuci, a tak vám ani kůži nenatrhl. Medvěd je v pořádku. Jim mu vrazil tesák až po střenku do žeber a grizzly to nepřežil. Ráno si pochutnáme na tlapách.“ To také udělali a celé dopoledne bylo ve znamení nezřízených hodů. Grizzly byl statný chlapík, a jak ležel roztažen na sněhu, kde jej Indiáni zručně stáhli a vyvrhli, měřil nejméně osm stop od čenichu k ocasu. Ačkoliv byl dosti vyhublý, měl přesto pod kůží na tři prsty sádla a Silný Jim se nad ním velmi radoval. „Co s tím sádlem budete dělat?“ tázal se ho C. T. R. a Indián mu vysvětlil, že vrstva sádla na kůži je nejlepší ochranou proti krvelačným moskytům, kteří zamořují celou Aljašku od chvíle, kdy sníh roztaje, až zase k prvním mrazům. Silný Jim si uschoval stříbrošedou kožešinu grizzlyho i jeho maso pod balvany ve skalní trhlině, aby si je vzal na zpáteční cestě do Dyei, a poněvadž sníh už přestal padat a na krásně modré obloze se objevilo slunce, vyrazili o poledni kupředu. Za soumraku se zastavili u kamenné chýše plně obsazené zlatokopy, kterou postavili průkopníci těchto krajů před léty přímo pod průsmykem. „To jsou takzvané Schody,“ hlásil Hany, mávnuv rukou k příkrému svahu průsmyku. Svítil před nimi v hustém šeru a připadal Brownovi strmý jako zeď. Začali jej ztékat hned časně zrána, a byla to cesta, na kterou Brown nikdy neměl zapomenout. Drápali se přes hluboké výmoly, boříce se do sněhu až po kyčle, skákali z kamene na kámen a postupovali nekonečně pomalu po strmé skále, přičemž měl C. T. R. dojem, že jsou ubohými lidskými mouchami, které lezou po zdi bez konce. Každý sval ho bolel námahou, pot se mu lil z čela potokem a slunce mu připalovalo kůži. Žasl nad Indiány, kteří lezli s těžkými zavazadly na zádech mezka nechali u hlídače kamenného domu – pravidelně a zdánlivě bez námahy.
Přesvědčil se také, že Jimova přezdívka nepřehání. Silný Indián nesl na zádech sám téměř polovinu jejich zavazadel, zatímco jeho lidé nesli každý sotva sto liber. Díval se zoufale nahoru, kdy už bude konec této trýzně, ale vrchol průsmyku ustupoval někam dozadu a nebylo jej vidět. Odpočívali právě u malého shluku balvanů, poněkud stranou od své dosavadní cesty, když náhle Silný Jim polekaně vykřikl a ukazoval na něco nahoře, na okraji svahu. C. T. R. se tam zahleděl a strnul hrůzou. Ohromná sněhová stěna se pohybovala dolů, přímo na ně. Také jiní zpozorovali nebezpečí. Po svahu vzhůru putovala právě silná četa diggerů, kteří se zastavili, a poděšeně křičeli. Asi dva nebo tři se rozběhli směrem k balvanům, u nichž odpočívala Harryho družina, ale ostatní stáli nehybně, ochromeni úlekem. „Rychle, skrčte se za ty balvany, lehněte si přímo do sněhu!“ zařval Harry na Browna, pak jej přímo strhl na zem. Byl nejvyšší čas. S hřmotem připomínajícím dunění vzdálené bouře se řítila lavina dolů, přehnala se nad nimi, zavalivši je ohromnými kusy sněhu, a potom její hlas dozněl někde dole pod horou. C. T. R. cítil nesnesitelnou tíži na prsou, která jej zbavovala dechu. Kolem něho byla hluboká tma. Zmítal se zoufale, aby se dostal ven, než se udusí, a někdo mu vydatně pomáhal. Konečně se kolem něho rozsvětlilo a mohl se nalapat vzduchu. Vytřel si sníh z očí a rozhlédl se chvatně kolem sebe. Jejich malá četa byla bez pohromy, lavina je zasáhla pouze svým okrajem. Indiáni s Harrym pomáhali ze sněhu dvěma diggerům, kteří odbočili zavčas z cesty. Byli jediní z čety padesáti osmi mužů, kdo se zachránili, ostatní smetla lavina do propasti a těla některých z nich se našla až příští léto, když sníh roztál.
VIII „Konečně!“ oddychl si C. T. R., když stanuli šestý den pochodu na nejvyšším bodu Chilcootského průsmyku. Vlevo dole, hluboko pod nimi, se zelenala čirá hladina Kráterového jezera, prvého z řady jezer, jimiž se sytí horní tok Yukonu. Průsmyk klesal na této straně místy velmi prudce, ale z toho si C. T. R. nic nedělal. Jezdil na lyžích znamenitě, ačkoliv tento sport byl tehdy u obyvatel měst v pouhých počátcích, a Harry, vycvičený praxí na sněžných pláních kolem Yukonu, nezůstával za ním pozadu. Indiáni lyže sice neměli, ale uháněli na svých sněžnicích stejně rychle jako jejich bílí průvodci. Teprve nyní poznal Brown, proč s sebou Činúkové vlekli od Ovčího ležení hole, které si zrobili z tenkých smrkových kmínků. Za pomoci řemenů z nich vyrobili lehké dlouhé saně, naložili na ně všechna zavazadla a důkladně je k nim připoutali. Svah byl tak příkrý, že museli saně spouštět před sebou. Místy se jim stavěly v cestu hluboké strže, které zpomalily pochod, ale přesto se mužům podařilo ještě týž den obejít Dlouhé jezero, jehož klikatých břehů se drželi po dvě míle cesty, načež přešli po kamenech jeho spojku s Hlubokým jezerem a utábořili se ve skalách nad horním cípem jezera. Našli zde dutinu, která vypadala, jako by byla pro ně připravena, a Harry, když si ji lépe prohlédl, prohlásil, že ji patrně vylámal nějaký zkušený digger dynamitem. Strávili dosti studenou noc v příjemném teple spacího vaku ze sobí kůže, a jak se rozednilo, vyrazili k Lindemannovu jezem, které dostihli po hodinovém pochodu. Na jižním konci jezera byly četné tábory zlatokopů, čekajících až je Indiáni přepraví přes jezero šest mil dlouhé. Indiánů zde sídlil v kožených stanech celý houf a dělali výborné obchody. Naši cestovatelé se nemuseli zdržovat. Silný Jim měl v úschově u jednoho soukmenovce velkou kánoi, nalodil oba bělochy i své lidi se zavazadly a kánoe poháněná pádly uháněla bystře k severu, v čemž jí vydatně napomáhal dosti silný proud. „Takhle jet až do Yukonu by nebyla špatná věc,“ prohlásil C. T. R., prohlížeje si spokojeně zalesněné svahy kolem jezera, porostlé břízami a borovicemi. „Také se toho dočkáte, jenže to bude ještě chvíli trvat,“ smál se Carmack. „A jak je daleko ještě do Dawsonu?“ zajímal se C. T. R. Zarmoutil se, když uslyšel, že z Dyei je ke stoku Klondike s Yukonem téměř čtyři sta mil, a z toho že jich mají za sebou teprve asi třicet. „Ale později to půjde rychleji,“ těšil ho digger. Nejeli po jezeře sami, jeho hladina byla oživena nejen kánoemi indiánských převozníků, nýbrž i četnými vory, jež si diggerové zhotovili z dříví zakoupeného v malé pile, kterou jakýsi podnikavý Yaukee zbudoval u přítoku od
Hlubokého jezera. Mnoho diggerů také putovalo pěšky podle jezera. Po plavbě trvající jen hodinu dorazila Harryho četa k severnímu konci jezera a opustila kánoi. Carmack upozornil Browna na stopy četných chodců, kteří přicházeli k jezem přímo od východu. „To je spojka skagwayského trailu s chilcootským. Odtud už oba splývají,“ oznamoval. Ale přicházelo tímto směrem jen málo lidí. Indiáni si naposled naložili zavazadla na záda, aby je po krátkém pochodu odevzdali jejich majitelům. To už se před nimi zaleskla hladina Bennettova jezera a na jeho levém břehu se vynořily dva sruby. Menší z nich byl stanicí pohraniční dozorčí služby, větší patřil pile, jejíž svištění bylo slyšet zdaleka. Kanadský policista v šarlatovém kabátci se zlatými knoflíky zkontroloval průkazy obou bělochů – Indiánů si nevšiml – a vrátil jim je s vlídným pozdravem, načež malý hlouček odešel k pile. Zde byla na vodách jezera úplná loděnice, v níž pracoval celý zástup tesařů. Na břehu se prostíral veliký stanový tábor těch, kteří čekali, až bude hotova jejich kánoe. Harry se okamžitě odebral do kanceláře objednat kánoi pro sebe a pro Browna, ale vrátil se za chvíli s tváří velmi zasmušilou. „Vypadá to beznadějně,“ sděloval Brownovi. „Zapsali si nás ochotně, ale museli bychom čekat nejméně čtrnáct dní, než na nás přijde řada, a bojím se, že nám zatím Yukon zamrzne!“ Silný Jim, který byl sice už vyplacen, ale dosud lelkoval u zavazadel, odpočíval a kouřil z dýmky, zaslechl jeho stížnost. Indiáni, s nimiž byli Harry i Brown po celou cestu velmi spokojeni, dostali neočekávaně velké zpropitné a dali nad ním nepokrytě najevo svou radost. Harry a Brown se měli nyní přesvědčit, že dobrý čin se také někdy, ač jen velmi zřídka – vyplácí. Činúk se zvedl a svou lámanou angličtinou nabídl Harrymu, že mu sežene kánoi pro dva na Lindemannově jezeře a že ji jeho lidé přinesou na Bennettovo jezero, ještě než nastane večer. Tato nabídka byla ovšem s velkou radostí přijata, za několik hodin měli kánoi na místě a o cenu se běloši s Indiánem rychle dohodli. Rozloučili se pak se siláckým Jimem velmi srdečně, a poněvadž nebyla ještě tma, rozhodl se Harry, že pojedou o kus výše a utáboří se na druhém břehu jezera, kam nedoléhal hluk ze stanového města. „Hádejte, kolik plavidel tudy projelo za minulé dva měsíce!“ vyzval Browna, když pádlovali přes jezero. „Dám se poddat,“ odpověděl lenivě C. T. R., který se už těšil, že si před večeří trochu zarybaří. V průzračné vodě bylo dobře vidět temné stíny statných ryb a opravdu, naděje reportérova nebyla zklamána. Než později postavil Harry stan, nachytal C. T. R. na dvojí ponoření sítě tolik lososů, že jich dobré dvě třetiny museli hodit zpátky do vody. „Přes dva tisíce plavidel všech velikostí,“ odpovídal Harry. „Kánoe, pramice i plachetní čluny. Něco ovšem přinesli už hotové přes průsmyk, ale to bylo jen pár lehkých lodiček, všechno ostatní vyrobili až tady!“ Dva dny se plavili, zprvu po jezeře Bennettově ve tvaru ohromného písmene M, jehož levá nožička měří třicet mil, a potom po jezeře Marshově. Když dospěli k severnímu konci tohoto značně menšího jezera, zúžila se náhle voda v skalní řeku asi sto stop širokou, která se zařezávala do Velikého kaňonu. Vlny se zde valily velmi prudce a oba veslaři měli plné ruce práce, aby se kánoe nepřekotila. Potom dorazili k místu, kde se voda řítila do klesajícího koryta v podobě ohromné peřeje, míli dlouhé. Nezbylo nic jiného než zamířit ke břehu a přenést náklad i člun po suché zemi. Museli vykonat celkem šest cest tam a zpět, než přenesli všechno, nejtěžší byla kánoe, ačkoliv byla jen z březové kůry. Trvalo celý den, než byli hotovi, a o dva dny později, když dospěli k peřejím Bílého koně, nastala jim tato práce znovu. Mnozí cestující sice tyto peřeje sjíždějí, ale Harry se rozhodl, že je raději obejdou. „Říká se jim Hrob diggerů,“ poznamenal, „a já bych nerad, aby se to na nás potvrdilo!“ C. T. R. chtěl sice odporovat, ale když se zahleděl do kotliny, v níž hučela divoce řeka, stříkajíc na všechny strany bílou pěnu, rozmyslel si to a chopil se bez námitek svého břemene. Ještě než přenesli všechno, stali se svědky dvou nehod. Jedna z nich dopadla celkem dobře, ačkoliv čtyři muži, jejichž kánoe se převrátila, přišli ve vodě o všechen majetek. Při druhé nehodě zamířili kánoisté příliš brzy k levému břehu, vír je strhl a rozbil jim křehkou lodici o skálu. Dva ze tří mužů se již neobjevili na hladině, ačkoliv jim Harry i C. T. R., kteří byli právě na témže břehu, přispěli ze všech sil na pomoc, nasazujíce vlastní život. „Cesta za zlatem je velmi svízelná,“ prohlásil filozoficky o chvíli později C. T. R., když se hřál mezi dvěma velikými
ohni a sušil promočené šaty. „To ještě nic není proti dřině, která čeká diggera tam nahoře,“ usmál se Harry. „Však to uvidíte brzy sám!“ Krásné Labergeovo jezero s velmi klidnou vodou, po němž pluli den nato, je odškodnilo za předchozí námahy. Z něho vjeli do řeky, kde se ani nemuseli namáhat veslováním, neboť je proud nesl rychlostí nejméně tří mil za hodinu. Potom se octli ve Velké lososí řece a po ní dospěli na Malou lososí řeku, plavíce se celkem klidně a v nečetné společnosti jiných kánoí. Všechny útrapy neměli sice ještě za sebou a před vjezdem na Lewisovu řeku je čekaly ještě troje peřeje, Pět prstů, Shon a Skluzavka, ale Harry si je troufal přejet. Na poslední z nich, Skluzavce, by byli málem přišli o celý náklad. Zavinil to, ač nerad, C. T. R., který zlomil pádlo o kámen zrádně ukrytý pod bílou pěnou. Člun poháněný jen po jedné straně se okamžitě stočil, voda nadzvedla vysoko špičatou příď a byla by je již převrhla, nebýt Browna, jenž se duchapřítomně vrhl celým tělem dopředu. Podařilo se mu sice člun vyrovnat, ale nabrali tolik vody, že Harry musel okamžitě pádlovat ke břehu, do klidnějších míst. Odnesly to naštěstí jen jejich ručnice, s nimiž se pak čistili celý večer. Za peřejí Skluzavky vpluli do klidných vod horního Yukonu. Zde byla již řeka oživena četnými menšími plavidly, jež sem dopravili podnikaví lidé z Dawsonu k převezení diggerů, kteří došli do těchto končin pěšky. „Tohle je vlastně lepší způsob, jak získat zlato, než kterýkoliv jiný,“ prohlásil C. T. R., když se dozvěděl, kolik ti lidé žádají za čtyřdenní jízdu odtud do Dawsonu. „A mnohem pohodlnější,“ přisvědčil se smíchem Harry, „poněvadž se zlato přitom dobývá z lidských kapes místo ze zmrzlé skály.“ Oba byli rádi, že už jsou na konci své cesty. Nastal listopad, noci byly velmi chladné a po řece plula i ve dne ledová tříšť. Yukon byl nyní nejméně půl míle široký a jeho břehy zarostlé jehličnatými lesy se téměř ztrácely v podzimních mlhách. Konečně pětadvacátý den po tom, co opustili Dyeu, se objevil po jejich pravé ruce klikatý Klondike a u jeho ústí do Yukonu spatřili Dawson, cíl své svízelné pouti. IX Zima přešla, polární jaro se nesměle blížilo a C. T. R. netrpělivě čekal, až se uvolní Yukon a propustí první parníky po své hladině. Tentokráte se moudře zajistil hned po příjezdu do Dawsonu a zamluvil si místo jednak na yukonském kolovém parníčku Alici, jednak na námořní parolodi Oregon, která byla hlášena mezi prvními loděmi, jež měly dorazit do Sv. Michala počátkem plavební sezóny. Aby jeho dojmy byly úplné, chtěl konat zpáteční cestu po Yukonu dolů, čímž by uzavřel ohromný okruh po Aljašce, přes čtyři tisíce mil dlouhý. Jeho veliká reportáž byla již v podstatě hotova a chyběl jí jen tento závěr. Bylanahita různými pestrými zážitky a C. T. R. ji piloval za nudných a tmou oplývajících zimních dnů, kdy vzduch byl přeplněn praskáním ledu na Yukonu, kdy se na nebi třepetal ohňostroj severní záře a v bídné světnici bez okenních tabulí, za kterou reportér platil dva dolary denně, mrzl inkoust v kalamáři. Brown nestačil žehnat Tomu Carmackovi za jeho radu, aby se zásobil potravinami na půl roku, a nelitoval už námahy, s jakou je vlekl z Dyei na Yukon. Všechny jeho peníze by nebyly stačily, aby se tu uživil. Tucet vajec, stál dvacet dolarů v prosinci a padesát v únoru, kdy v Dawsonu, v jehož bezprostředním okolí se tísnilo na 15 000 lidí, začal řádit hlad. Stejně stoupla libra brambor z pěti dolarů na dvacet a táž váha masa se platila třiceti dolary. V jiných zlatokopeckých táborech na tom nebyli lépe. Příliv lidí byl neúměrný k dovezenému množství potravin, a k dovršení nouze ještě celá řada parníků uvázla nad osadou Yukonem na mělčině a musela zde vyložit většinu svého nákladu, aby si odlehčila. Převézt nadbytek potravin z Yukon City saněmi se psy dolů do postižených táborů bylo za padesátistupňového mrazu nemožné. V Cirle City sáhli diggerové k svépomoci. Když viděli, že místo objednaných a předem zaplacených zásob jim parníky přivážejí jen další hladová ústa, zmocnili se dvou lodí a zabavili jejich potraviny. Orgány USA byly vůči tomu bezmocné a ani na kanadské straně nebyli ochránci bezpečnosti o mnoho silnější. V Dawsonu sice udržovali červenokabátníci pořádek, ale už míli za městem zažil C. T. R., když se tam za mírnějších mrazů potloukal aby poznal život v diggins, různé příhody. Jednou byl svědkem „soudce Lynche“, kdy se tucet zlatokopů z jistého campu sestoupil v samozvanou porotu. Šlo o vraždu muže, který našel bohatý placer, a jehož naivní vrah si ponechal se zlatem své oběti i její váček, na němž byla začáteční písmena jména. Muž se celkem ani nebránil.
Polykal rychle, když mu porota sdělila po krátké poradě, že je vinen, ale neřekl ani slovo. Potom mu hodili smyčku kolem krku a za třicetistupňového mrazu ho vytáhli na větev. Nato jako na povel začali všichni muži střílet do těla, které znehybnělo, až něčí koule přetrhla provaz. Nebožtík dopadl na zmrzlou zem a zůstal zde ležet, dokud se vlci nepostarali o jeho pohřeb. Jindy šel C. T. R. z Dawsonu do Klondike City, které začalo rychle vyrůstat na druhém břehu Klondiku, a náhle zaslechl, jak na něj někdo křičí, aby uhnul stranou. Poslechl mechanicky a spatřil, že uprostřed cesty stojí proti sobě dva muži a zahajují vzájemnou střelbu. Padla řada ran a jeden z mužů zůstal mrtev ležet na místě. C. T. R. nikdy neslyšel, že by z toho měl jeho protivník a vrah nějaké potíže. V Dawsonu samotném byly sice násilnosti řídkým jevem, ale zato se zde jen hemžilo podvodnými hráči. Policie je v dobách nouze vyhostila, americké občany poslala za hranice, vzdálené jen patnáct mil, a svým příslušníkům dala štípat dříví v okolí města. Dawson Browna celkem zklamal. Čekal nějaké město, a místo toho spatřil jen jeho zárodek s jedinou ulicí dřevěných srubů a domečků nejrůznější velikosti, dlouhou téměř míli. Rušno však zde bylo velmi, a draho ještě víc. V městě se tísnilo na pět tisíc lidí a ubytování vypadalo podle toho. Ale bylo tu vše potřebné, policejní stanice a banka, kostel a radnice, přečetné saloony a tančírny, nechyběly ani noviny, honosně nazvané Nugget. Už na podzim se začala budovat telegrafická linka na Ashcroft, který je stanicí Kanadské pacifické dráhy. Byl to úctyhodný podnik, natáhnout měděného hada dva tisíce mil daleko přes skály Yukonu a Britské Kolumbie. Zima toto dílo, budované v několika úsecích, přerušila, ale blížilo se již svému konci. Samozřejmě že Bill Mulligan byl mezi prvními, s nimiž se C. T. R. v Dawsonu sešel. Stiskli si sportovně pravici a mluvili spolu velmi vlídně. „Jsem rád, že jsi se sem dostal,“ prohlásil srdečně Bill a C. T. R. ho ujistil, že všechna radost je na jeho straně. Spolu se potom potulovali po okolí a spolu také navštívili slavnou Bonanzu, kde byl C. T. R. velmi vlídně uvítán početnou rodinou Carmacků, k nimž se jeho společník z cesty, Harry, připojil hned po příchodu do Dawsonu. Tito bodří lidé však velmi užasli, když C. T. R. rázně odmítl jejich srdečnou nabídku, aby zkusil vyprat jednu pánev písku. „Odstup, satane!“ děl slavnostně při vzpomínce na znění své smlouvy se starým Brainem, majitelem a vydavatelem Daily Evening Bulletinu. Přenechal toto potěšení Billovi a později si činil výčitky ostatně zcela zbytečné –, že tím uvedl přítele na dráhu zla. Přihlížel s velkým zájmem, jak voda, zvlášť připravená rozehřátím ledu na praní zkoušek, odplavuje písek, a když odtekla poslední kalná břečka, vykřikl úžasem stejně jako Bill. Dno pánve se celé lesklo zlatem a byly v něm i nugety velikosti fazole. Zkušený George Carmack odhadl tuto pánev na osm set dolarů a řekl Billovi, že má šťastnou ruku. Mladého reportéra z Daily Chronicle to přimělo k účasti na těžbě v jednom volném claimu za dlouhé zimy. Prodělal zde všechny své peníze a C. T. R. ho potom sytil z vlastních zásob po celý měsíc, až si Bill šťastnou hrou v ruletě pomohl k několika stům dolarů, které vložil do podílnictví na novém claimu. Tentokrát mu štěstí přálo, než odjel, vytěžil ze svého podílu na pět tisíc dolarů, a za jiných pět tisíc jej pak prodal. C. T. R. mu tyto peníze nezáviděl, ba přímo mu řekl, že by nechtěl provozovat takovou dřinu jako on, aby si je vydělal. Za třicetistupňového i čtyřicetistupňového mrazu kopal Bill s jinými diggery štěrk a zem zmrzlou na kost. Kolem nich planuly hranice, které pomáhaly zahnat mráz jen napolovic. Jiného ohně bylo zapotřebí, aby půda rozměkla natolik, aby se na ní ocel špičáku nezlomila. Tak se kopalo do hloubky za střídavého ohřívání země, až vznikla jáma několik yardů hluboká. Lidé přitom pracovali do úpadu, poněvadž oheň rozměkčil půdu vždy jen do hloubky několika palců, ostatní musely dokázat lidské svaly. Potom nadejde okamžik, kdy se zjistí, že podložní skála je už nedaleko, jen několik stop. Nyní se pracuje s napětím. Všechen vykopaný štěrk s hlínou se hází na haldu, kde zůstane ležet do jara, až roztaje led a poskytne vodu k jeho proprání. Posledních několik coulů uvádí diggery do nejvyššího vzrušení, to je nejbohatší vrstva, zde příroda nahromadila stálým propíráním horních vrstev půdy deštěm zlata nejvíce. Nebývá silná tato zlatá vrstva, stěží dosahuje dvaceti palců tloušťky, a digger se s ní přímo mazlí, nedbaje mrazu, který jím prolézá až ke kořínkům vlasů a usazuje při tom zákeřnou dnu ve všech jeho kostech. Na Klondiku bylo sice již vidět první bagry důlních společností, šetřící člověka od této zákeřné práce v mrazu a vlhku, ale
většina diggerů přece jen stále pracovala starým způsobem a četné bezejmenné hroby v okolí Dawsonu svědčily o tom, že je to způsob velmi nezdravý.
X Slunce opisovalo na obloze stále větší dráhy, v poledne už hřálo velmi citelně a led na Yukonu se začal hýbat. Přitom zněly kolem Dawsonu ustavičné rány, jako by tucet baterií těžkého dělostřelectva konal celodenní cvičení, až konečně přišel okamžik, kdy se mohutný veletok začal rozlévat ze svých hřebů a zaplavovat do daleka okolní pláně. To už byl počátek května a rush se obnovil s novou silou. Zkušení lidé sice varovali před časným výjezdem parníků, ale majitelé si nedali říci, vždyť tentokrát čas znamenal mnohem více peněz než kdy jindy. V západních městech Unie se kupil materiál připravený k odeslání na Yukon a lovci zlata obléhali kanceláře dopravních společností. A tak první parníky vyjely právě na 1. května. Na jednom z nich byl C. T. R. – to byl malý kolový parník Alice – a na druhém, ještě menším a pojmenovaném P. B. Weare, se plavil Bill s ostatními žurnalisty. C. T. R. a jeho přítel nebyli totiž jedinými dopisovateli, kteří dleli v Dawsonu za prvního období rushe. I velké americké listy sem vyslaly reportéry, byli zde zkušení veteráni tisku z New Yorku a z Chicaga, a dokonce i dopisovatel anglického Manchester Guardianu, jenž připravil pro svůj list kabelogram, který jej přijde na pět set dolarů. Stalo se to asi dvě míle za Citcle City, v místě, kde se Yukon rozlévá víc, než je jeho korytu zdrávo, a obnažuje neostýchavě své dno. P. B. Weare Wadce projel, a větší Alice, která se hnala asi čtvrt míle za ním, uvízla s pronikavým skřípáním na mělčině. Pokoušeli se ji vytáhnout pomocí kotvy a vlečným člunem, ale seděla důkladně a ani ji nenapadlo se hnout. C. T. R. tancoval rozčileně po palubě a zasypával kormidelníka výčitkami i otázkami. „Dejte mi víc vody a hneme se!“ odpovídal s neochvějným klidem, muž od Yukonu. Víc vody, to se řekne, ale v praxi to znamenalo počkat, až rozmrznou přítoky a nasytí hlavní proud. To bylo k zbláznění. Kdyby byl aspoň P. B. Weare uvízl také, ale ten prokletý Bill měl opět štěstí. Zoufalství Brownovo dosáhlo vrcholu, když jakýsi parník, který jel kolem nich proti proudu, hlásil, že P. B. Weare bez pohromy minul i poslední mělčiny nad Yukon City. Počítal, kdy odrazí námořní Oregon od aljašských břehů. Mělo se to stát 10 května, a do té doby chybělo jen pět dní. Do Sv. Michala bylo lodí ještě tři dny, jen kdyby nějaká plula kolem, donutil by kapitána, aby ho vzal s sebou, i kdyby měl skočit do Yukonu! Ale za nimi nebyl nikdo, když Alice uvázla ještě se dvěma jinými loďmi, rozmysleli si kapitáni ostatních plavidel opustit kotviště. Ukázalo se brzy, že to bylo velmi moudré. V noci na osmého uhodil tak silný mráz, že Yukon okamžitě zamrzl po celé šířce. Byl to sice jen slabší led, který stěží unesl saně se psy, ale jako překážka plavby postačil, yukonské parníčky nebyly žádné ledoborce. V této „tmě beznaděje“, jak se o tom později vyjádřil vzletně C. T. R., svitlo náhle malé světélko. Zpočátku jen blikalo před Brownovým duševním zrakem, ale pojednou vzrostlo v oslňující zář ohnivých písmen, splétajících se v jediné slovo: TELEGRAF! Stavěla se přece linka z Dawsonu do Ashcroftu na Kanadské pacifické, odkud je připojení po celé Americe. A Circle City bylo už dříve spojeno s Dawsonem telegrafním drátem. C. T. R. si naložil celý svůj skromný majetek na záda a opustil loď, která se zpronevěřila svému účelu. Ty dvě míle do Circle City urazil po zamrzlé řece dosti rychle a brzy nato seděl v kanceláři policejního kapitána Raye, sympatického muže, který sám jediný zlikvidoval „hladovou vzpouru“ circleských zlatokopů v právě uplynulé zimě. Vyslechl s porozuměním Brownovy stesky. „Tak vy byste chtěl mít první ze všech svou reportáž v tisku,“ usmál se sportovně. „Jak daleko jsou s tím telegrafem, to vám nemohu říci, ale zeptáme se.“ Trvalo větší část dne, než zjistili, že poslední úsek linky se právě buduje někde v okolí Fort Selkirku, ale jak daleko pokročil, nedovedl jim říci nikdo. „Do Fort Selkirku je z Dawsonu asi dvě stě mil, leží na malém přítoku Lewisovy řeky,“ informoval kapitán žurnalistu. „A odtud do Dawsonu je také asi dvě stě mil,“ dodal malomyslně C. T. R., ale rychle se vzpružil. „Mám naději jedna ke stu, že to najdu v takovém stavu, aby se dalo telegrafovat, ale musím se o to pokusit,“ prohlásil a kapitán mu věnoval veškerou pomoc. Našel mu kanadského míšence zvučného jména Face rouge, Rudá tvář, který
měl dosti odvahy či smělosti pokusit se se svým spřežením o pochybnou cestu po novém ledě na Yukonu. Kapitán Ray šel ještě dále. Jako pravý Yankee měl vášeň pro všechny hazardní podniky vybízející k sázkám a nabídl Brownovi peníze na cestu, aby jeho podnik umožnil. Ale C. T. R. měl ještě peněz dost a ctnostně odmítl. A potom šílená jízda začala. Face rouge měl smečku sedmi psů, vtělených ďáblů, kteří se ustavičně mezi sebou rvali, dokud nezakročil pánův bič, ale zato táhli saně tak dlouho, dokud nepadli únavou. Naložili zásoby jídla pro sebe a pro psy a vyjeli. Muži běželi na lyžích, Face rouge prošlapával čerstvě napadlý sníh před saněmi a C. T. R. řídil vzadu jejich vysoké držadlo. Přenocovali na břehu v opuštěných chýších, kde nacházeli zásobu paliva a primitivní krb uplácaný z hlíny. Led se pod nimi za jízdy místy houpal jako půda při zemětřesení a psi skučeli strachem, ale ostrá žíla míšencova přejela jejich hřbety a pohnala je k šílenému trysku, takže vždy šťastně přejeli. Tak to šlo až k Dawsonu, který minuli třetí den. Třicet mil za městem je překvapila náhlá obleva, podařilo se jim však zachránit sebe i saně na jedné větší kře a dopravili se s nekonečnou potíží přes ledovou tříšť na pevný břeh. Vymáchali se přitom všichni, lidé i psi, v mrazivém proudu a sušili se pak celý den v malém srubu, který bystré oko Face rouge objevilo v březovém lesíku. Den nato vyrazili, tentokráte po zemi, na níž rychle tály poslední stopy sněhu. Byla to pekelná cesta a ještě dlouho potom strašila C. T. R. ve snách. Bořili se do sněhu, vody a bahna místy až po pás, bojovali ustavičně proti psí revoltě a spotřebovali své potraviny tři dny před cílem, poněvadž se cesta nečekaně prodloužila. Potom zastřelil Face rouge vyhublého soba, který byl sněden lidmi a psy do posledního sousta, takže z něho zbyla jen kůže. A nakonec narazili na četu telegrafního mužstva, pracující dvě mile nad Fort Selkirkem. To bylo dvacátý den po odjezdu ze Circle City. C. T. R. přednesl svou žádost vedoucímu inženýrovi, ještě než se posilnil v táborové kantýně. Inženýr byl Nor, který se tak sžil se svou prací, že se postavou podobal telegrafní tyči. Byl strašidelně vytáhlý, měl pískově žluté vlasy a pár nejjasnějších modrých očí, jaké kdy C. T. R. ve svém, nedlouhém životě spatřil. Vyslechl žurnalistu s nehybnou tváří a mlčel tak dlouho, že se už zoufalý mladík domníval, že mu nerozuměl. Chystal se již opakovat všechno ještě jednou, když dlouhán promluvil. „Neměl bych nic proti tomu a mohli bychom to poslat do Ashcroftu z polní stanice,“ začal hlubokým hrdelním hlasem. „Ale nejde to,“ zarazil vzápětí stavidla Brownova nadšení a vysvětlil mu, že jim chybí ještě třímílový úsek a že čekají na tyče, které mají přijet po Yukonu. Po řece se ale v tu dobu ještě honil divoce led naplavený četnými přítoky a ani jedna pramice necítila touhu se mezi něj odvážit. Nato dostal C. T. R. nový nápad a domlouval inženýrovi tak dlouho, až ho přemluvil. Natáhnou provizorní vedení přes tyčky, které právě tak postačí, aby unesly drát s izolátory. „Vyzkoušíte si aspoň ostatní vedení,“ lákal C. T. R. flegmatického Nora a ten posléze povolil. Brown pracoval s dělníky jako poslední z nich a za tři dny byla linka doplněna. Potom přišel napínavý okamžik, kdy se v inženýrově stanu konal první pokus o spojení s jižním vedením do Ashcroftu. Inženýr kouřil lhostejně z lulky, zatímco si C. T. R. hryzal netrpělivostí ruce a lačně poslouchal telegrafní klíč klepající v taktu morseovky. Telegrafista odklepal hlášení a C. T. R. se díval jako očarován na přístroj, z jehož mosazného kotouče se odvíjel had papírové pásky. Kladívko elektromagnetu bylo chvíli klidné jako skála a C. T. R. už si začal zoufat, ale náhle se zachvělo a pak začalo ťukat a rýt značky do papíru. „Ashcroft se hlásí, sir,“ oznamoval telegrafista inženýrovi, který spokojeně zafuněl. „Podejte pánovu depeši,“ nařídil inženýr a vyšel ze stanu na sluníčko. „Platíte vy, nebo doručitel?“ tázal se věcně telegrafista. „Doručitel,“ řekl rychle C. T. R. Potom začal diktovat a jeho reportáž letěla do San Franciska rychlostí elektřiny a oklikou deseti tisíc mil. O týden později se rozloučil C. T. R. s telegrafním oddílem i s Face rouge a jeho psy, kteří čekali, až bude Yukon volný, aby se přeplavili do Circle City. Sám se přidružil ve Fort Selkirku k malé cestovní společnosti lovců kožešin, najal si společně s nimi kánoi a vracel se proti proudu stejnou cestou, kudy přišel. U Bennettova jezera se rozhodl pro skagwayský trail, stejně jako lovci, kteří vezli náklad kožešin a museli jít cestou schůdnou pro koně. Trail byl sice o deset mil delší než chilcootský, ale poněvadž jaro už hodně pokročilo a slunce vysušilo půdu, přešli jej jen s malými potížemi za tři dny. Dvě míle nad Skagwayí narazili na pracovní čety mužstva, které stavělo železnici
ze Skagwaye k vodopádům Bílého koně. Už zdálky spatřili mohutný chochol dýmu, nejdříve se domnívali, že vypukl lesní požár, ale to jen dělníci pálili koňské zdechliny, které posbírali, aby očistili místo, kudy povede trať. Zdechlin bylo na dva tisíce a bylo potřebí sta sudů petroleje, aby se tato ohromná kupa shnilého masa a kostí proměnila v prach a popel. Zápach z hořící hranice pronásledoval C. T. R. až do Skagwaye, kterou ani nepoznal, za těch deset měsíců vyrostlo 400 domů s 2 000 obyvateli na místě, kde stával jen jediný malý srub. Zde zastihl vedoucího inženýra stavby E. C. Hawkinse, kterého okamžitě interviewoval. Inženýr byl starší pán se smyslem pro humor. „Tahle železnice se staví za anglické peníze na americkém území a bude hodně drahá,“ sděloval Brownovi otevřeně a jeho předpověď se splnila dokonale. V některých úsecích stavby přišla míle na čtvrt miliónu dolarů a celá dráha, dlouhá jen 112 mil a postavená za rok, pohltila pět miliónů dolarů. Ale technicky to byl úctyhodný výkon, což uznal i neodborník C. T. R. Příští diggerové měli desetkrát snazší cestu za zlatem než jejich předvoj, tím spíše, že už v létě 1898 jezdily i na horním Yukonu parníčky. Trail plný překážek, kde dříve číhala smrt na poutníka za každou mílí, se proměnil v zajímavou horskou partii. O tři týdny později tiskl C. T. R. ruku nadšeného starého pána, vydavatele Daily Evening Bulletinu, a dozvěděl se, že tento úctyhodný list byl po jeho reportáži vyprodán do posledního čísla a ještě tiskl zvláštní vydání – přes tuhý odpor Joshuy Irwinga –, které bylo rovněž rozebráno. „Poprvé od občanské války,“ děl slavnostně Mr. Braine. Odevzdal mladému reportérovi jako odměnu šek se třemi nulami, které mu zarazily na okamžik dech. Brzy potom potkal C. T. R. Billa Mulligana. „Milost přemoženým,“ řekl vlídně, obraceje na hlavu výrok galského nájezdníka. Bill mu stiskl kysele pravici. „Povedlo se ti to,“ souhlasil po chvíli, když ho přešla první vlna znovu rozbouřeného zklamání. „Ale abys věděl, že jsem tvůj přítel, dám ti tip. Zrovna teď jsem si koupil akcie zlatého dolu Klondike Mining Co. za ty peníze, co jsem si přivezl z Aljašky.“ Stáli právě před širokým oknem banky, za níž byl vyložen seznam kursů akcií, a C. T. R. po něm zamyšleně sklouzl okem. „Já na zlato nesázím,“ prohlásil a Bill na něj nechápavě vytřeštil oči. „Jsi blázen,“ řekl pohoršeně Bill Mulligan. „To mi říká Joshua Irwing každý den, takže jsem si už na to zvykl,“ odvětil klidně C. T. R. O půl roku později Klondike překročil zenit své slávy. Z Dawsonu se postupně stala opět skromná zlatokopecká osada a jeho obyvatelstvo se scvrklo z 30 000 duší, které hostil v době největšího rozkvětu, na necelých 900 osob zaměstnaných na těch několika málo dolech, které zde zbyly, když se bohaté placery rychle vyčerpaly. „Prodělal jsem na tom zlatě všechny peníze,“ bědoval Bill Mulligan, když se později sešel s Brownem. Držel se svých akcií houževnatě, doufaje stále v jejich vzestup, až jejich hodnota klesla na cenu pestrých nálepek. „Nemohl jsi žádné peníze prodělat, poněvadž jsi nikdy žádné poctivě vydělané neměl,“ pravil opovržlivě C. T. R. „Vyhrál jsi je a vyrýpal ze země, a přísloví praví, že špatně získaný majetek nepřináší nikdy štěstí,“ dodal ctnostně a hned se mrštně uhnul ráně, kterou Bill vedl pěstí na jeho bradu.
OBSAH MUŽ, KTERÝ DĚLAL ZLATO POKLADY POD ZEMÍ
ZLATÁ HOREČKA LOVEC ZLATA OPUŠTĚNÁ ZEMĚ
