Zdeněk Mareš
SEHNI SE PRO KÁMEN
ALBATROS PRAHA
2
© Zdeněk Mareš, 1988 Illustrations © Zdeněk Kudělka, 1988
3
Kousek od místa, kde stál můj houfec, najeli na vozovou hradbu Durynčané, vedl je hrabě obrovité postavy, a mě, ač nejsem lekavý, v tu chvíli napadlo, že těžkooděnci za ním jsou taktéž obři. Zpod vozů svištěly střely z kuší, dva tři se zapotáceli, zpomalili, bránili v nájezdu zadním, ale proud naježený kopími se nezastavil, i když o kus dál děla prorážela uličky v útočících řadách. Durynčany míjely kule z hákovnic a píšťal. V plné rychlosti dojeli rytíři za korouhevním pánem k prostoru mezi vozy, smetli pavézníka a přetínali řetězy, spojující vozy. Pěchota dorážela statečně na nájezdníky, ale obrovitý pán se prodral až k zadním kolům a hrozilo, že Durynčané průrvu rozšíří a prosekají se k druhé vozové hradbě. Hejtman nad jízdou mi pokynul, abych je zatlačil zpět. To už bojovníkům na vozech těžkooděnci rozbíjeli hlavy bijáky a palcáty. Hrabě se oháněl sekyrou a rozséval smrt nalevo napravo. Ohlédl jsem se na své: Oči jim hořely nedočkavostí utkat se s Durynčany. Na rozjezd nebylo místo. Setníkem jsem od bitvy u Strauchova dvora, tedy přes tři roky, něco už pamatuji. Nevyrazil jsem s jezdci přímo, ve zmatku a ryku kolem to ani nešlo, spíše jako by nás někdo k tomu místu popostrčil z boku. Na pány s vlajícími chocholy mám spadeno. Snažil jsem se dostat za Durynčana, prohlédl však můj úmysl a točil se na černém hřebci tak, že pořád stál ke mně čelem. Dva mé jezdce ten zabiják zmrzačil. Tu střela z hákovnice narušila sevřenost Durynčanů a umožnila mi udeřit na pána. Po pravici se mě držel Vichřík, mladý bijec veselé mysli, avšak jeden z rytířů zachytil jeho úder mečem a vrhl ho zpět. Octl jsem se v chumlu Durynčanů. Srazil jsem korouhevníka. Ale k hraběti jsem se nepřiblížil ani o píď. Kryli ho dokonale. Rozmáchl jsem se k úderu — tlačil se na mě rytíř, jehož hledí se protahovalo do ostré špice — a tu mě zasáhl blesk. To je konec! letělo mi hlavou. Držel jsem se dál v sedle, ale levá paže po úderu zezadu mi 4
bezmocně visela a pravá pozbyla všecku sílu. Přesto nic z toho, co se dělo dál, mi neuniklo. Zpoza vozové hradby vyrazila práčata s dýkami. Zrzavý načepýřenec vklouzl pod břicho černého hřebce hraběte a vrazil dýku do nechráněného místa. Hřebec se vzepjal a práče bodlo podruhé, nestačilo však uskočit a hora železa je zavalila. Ještě jsem viděl, jak pána, jenž také uvízl pod hřebcem, dobíjeli sudličníci. Rytíři od vozové hradby ustoupili, ta se scelila a Vichřík mě podepřel ... „Setníku, krvácíš!“ Obestřela mě tma. Probral jsem se druhý den k večeru v Hrbovicích, nevelké vsi blízko Ústí. Ležel jsem na zápeklíčku překryt houní. Přišel jsem o levou ruku. Div jsem nezemřel. V rohu pece se bolestí kroutil mladý sudličník. V sednici polehávalo více našich a každého o něco zkrátili. Do setmění jich sedm dodýchalo, i můj soused na zápeklíčku. Vichřík za mnou zašel následujícího dne. Donesl mi kus pečené koniny a já se sytil, ač jsem neměl hlad; zkušenost z tažení polních vojsk mě poučila, že jídlo je v čase války vzácné a pohrdat jím je hřích. Zatímco jsem žvýkal koninu, vyprávěl mi o spoustě mrtvých německých pánů na kraji vsi, neboť ač meče vrazili do země na znamení, že se vzdávají, neušetřili je, poněvadž se tak smluvili před bitvou; o životy nás přišli připravit, životy jim nedarujeme. „Do jednoho je naši pobili, a správně!“ Pahýl levačky mi zavázali, jak se dalo. Bolest mě chvílemi až omračovala. Časem poleví, to jsem věděl, bolest také nebyla to, co mě trápilo. Nelitoval jsem povražděných hrabat. Třikrát víc tisíců zbrojných přivedli a vrhli se na nás, a my bychom je měli litovat? Zval je někdo do Čech? Žvýkal jsem koninu a naslouchal Větříkovu vyprávění o obrovské kořisti, o tom, jak jim, jezdcům, správce husitských vojsk Prokop Holý děkoval, že Durynčany zastavili, neboť dobře viděl, jak na tom místě naše k smrti tisknou. „Zvítězili jsme,“ posteskl jsem si, „a já dobojoval!“ Hejtmanovat se dá bez paže i oka, ale jednoruký setník svůj jízdní houf do boje vést nemůže. Po Větříkově odchodu mi 5
bolest zbraňovala usnout. Myslil jsem na práče, které se vrhlo pod kopyta černého hřebce. A spatřil jsem sebe. Své dětství, své zrání, své vítězné bitvy. Sudoměř. Vítkov. Český Brod. Chrudim. Kutná Hora. Hořice. Malešov. Ústí. Všechno se ke mně vracelo. To kvůli tomu práčeti. Sbíral jsem síly. Na zápeklíčku má jeden času nazbyt. Stálo vítězství za mou paži? přemýšlel jsem urputně. Stálo za život práčete? Stálo! odpověděl jsem si. Věděli jsme oba, do čeho jdeme, litovat nás není proč. Dlouho jsem si v Hrbovicích nepoležel. Naložili mě na vůz, jemuž velel Větřík. Cestou zpět k Táboru jsem svému mladému druhu vyprávěl, jak jsem se dostal do obce polem pracující, jak se z háděte, zlodějíčka, stal setník Štěpán Roubík, jehož si vážili takoví hejtmané, jako byl Jan Žižka, Jan Hvězda z Vícemilic zvaný Bzdinka, a konečně správce husitských vojsk Prokop Holý.
I BUDEŠ VISET! Jsem opuštěnec. Matka mě pohodila u kostelních vrat. Co ji k tomu dohnalo? Bída? A kdo byl můj otec? Králův voják, který se nezná ke svým činům? Dodnes to oběma nemůžu zapomenout. Pohozenec! Tvor, který se nezván vetřel na svět. Přitom mi osud vlastně přál. Ujala se mě žena bohatého patricije Roubíka. Šťastných nevědomých pět let! Po její smrti se Roubík znovu oženil a mě s několika stříbrňáky dal babce. „Narodí se mi syn!“ řekl mi. „Překážíš!“ Babka se ukláněla, dokud boháč meškal v její jizbičce, kamsi na venkov mě měla odvézt, ale jen se odporoučel, zavedla mě k Šilhavci. Roubík toužil po dědici, jemuž by odkázal dva domy na Starém Městě a statek na venkově. V dobrém rozmaru hovoříval i o zakoupení erbu. Půjčoval řemeslníkům, kteří se chtěli 6
zařídit pro sebe nebo začali stavět dům. Po léta mu platili kopu ročně, a chtěl-li se některý vykoupit, musel dát desetkrát tolik, než si půjčil. Kupodivu ho Bůh nepotrestal. Dva statné syny mu porodila mladá žena. Zbyla mi na něj jediná památka — jméno. Stalo se to v tu zimu, kdy král Václav čekal na příjezd francouzského poselstva. Pamatuji se na to proto tak přesně, že o tom můj hlídač mluvil, šilhavec byl až nezvykle mohutný a vysoký; nakláněl se stále kupředu, tyčkovitýma dlouhýma nohama připomínal čápa. V malém domku ukrýval děti, většinou děvčátka. Jeho družka nám míchala sladké kaše, takže jsme si nežili špatně. Děvčátka byla o dost starší a nepřátelila se s námi. Domnívám se — je to tak dávno a paměť klame — že tam věznili ještě dva chlapce. Nelenošili jsme, babka nás stále něčím zaměstnávala. Zvlášť děvčátkům nedovolila postát; napřed musela řádně poklidit, vypomáhat v kuchyni, přepírat si své hadérky, večer pak připravovat všechno ke spaní. Vedla je ke zkrášlování. „Musíte se líbit,“ říkala. Ludmila nebyla nejhezčí, avšak jediná mě vnímala. „Tumáš,“ uchvátila pro mě misku s kaší; jinak by se na mě nedostala. Tak žravá děvčátka jsem později už nepoznal. Cpala se, jen kynula. Dorážela na sebe, hašteřila se, babka je občas musela srovnat koštětem. Vždy začas přivedl Šilhavec na okouknutí tlusťocha v bohatě zdobeném tabardu; v bocích rozstřiženého pláště se břicho jakžtakž zakrylo. Sluhy nepotřeboval. Mě a mé druhy odbyl mávnutím. Zato děvčátko na službu většinou vybral. Hubené odmítal. To snad bylo Ludmilino štěstí, byla hubeňoučká a plochá jako já. „Neplač! Plakat nemá význam! Zase bude dobře!“ konej šila mě Ludmila a její dlaně byly hebké a teplé jako dlaně zvěčnělé paní patricije Roubíka. „Hlavně jez, Štěpánku! Abys přežil!“ Později si jeden kněžík na Táboře, znalý starých českých kronik, dobíral svatou Ludmilu, prý Němcům přála, a svatořečit že měli ne ji, ale její vražedkyni Drahomíru, její snachu, ale já 7
mu nevěřil, to pro tu maličkou Ludmilu, která mi na pár týdnů projasnila dětství. Však kněžík neslavně skončil. Pro bludy, jimž postupně propadal, dal ho hejtman Žižka s jinými bludaři upálit. „Matka se k tobě vrátí, Štěpánku!“ šeptala mi Ludmila na dobrou noc, a já jí věřil. Pak přišel zamračený břicháč a odvedl ji. Ještě téhož večera jsem využil ospalého podvečerního klidu a uprchl z Šilhavcova domku. Z tepla a hojnosti jsem vkročil do hladu a zimy. Nevím, jak se stalo, že jsem nezemřel. Skoro jsem nejedl a spal schoulen, kde se dalo. Až se nade mnou slitoval žebrák, kterému přezdívali Visatec. Nasytil mě a svolil, abych s ním na kostelních schodech sv. Klimenta na Poříčí prosebně zvedal ruce k věřícím. Oko mu vyteklo po sečné ráně, kdoví za čí stranu bojoval před lety na Litvě, věru na něho nebyl líbezný pohled, a dvakrát horší bylo to, co skrýval v nitru. Ač žil z milodarů u kostelních vrat, kouska úcty ke služebníkům božím v něm nebyla. „Vrazíš-li do kutňáka dýku, vykrvácí jako sele,“ hlásal. „Jsi hříšník!“ křižovali se žebráci. Ze strachu jsem dělal všechno, co přikázal. Kdo se s tebou podělí o vyžebranou skývu chleba a v mrazu roztrhne vejpůl svou přikrývku, aby ses i ty trošínečku zahřál, je přítel, byť by to byl sám satanáš. „Ať děláš co děláš, stejně budeš viset!“ tvrdíval. Ohrazoval jsem se. Proč bych měl viset? Věděl své. „Zhoupneš se na provaze, máš to napsáno na čele!“ uklidňoval mě. „Z něčeho tě obviní. Jedno z čeho. Vždycky uděláš něco, co se pánům zajídá.“ Visatec miloval temno sklípků a jemnou vůni uzenek a v měsíční záři porovnával moje uzoučká ramínka s úzkým černým otvorem; ohnout nebo vylomit mřížku pro něho bylo snadné. Pod pažemi mi obtočil tenký, ale pevný provaz a já do otvoru nejprve strčil hlavu a pravou ruku a škubavými pohyby jsem se sunul dovnitř, přičemž v pádu do neznáma mi zabránilo jeho zajištění; visel jsem krátce, napůl bezmocný, než jsem nohou 8
nahmátl výčnělek. Potom mi Visatec podal zapálenou loučku, která hořela slabě a jen tak dlouho, než jsem do pytle naházel ode všeho něco. Vykrást celý sklep Visatec odsuzoval; jenom vlastníka domu rozzuříš a přivoláš zlo na bratry v tísni. Visatec nebyl lakota a o lup se vždycky podělil s žebráky. „Když už máme viset,“ uchechtával se, „ať víme aspoň zač!“ Už prý se houpal, ale oprátka se pod ním utrhla. Ovšem to o něm říkali druzí žebráci, co pravdy na tom, ví bůh. Bývaly to divukrásné noci, kdy jsme si někde zalezlí naprali břicha uzeným! Co na tom, že kradeným? Visatec se pořád obnášel myšlenkou, že bychom měli vykrást Roubíka. „V domě se vyznáš poslepu,“ žďuchal do mě, ale já u otčíma krást nechtěl; vinil jsem ze svého neštěstí ne jeho, ale tu vetřelkyni, která teď vládla jím i majetkem. „Do toho domu nevkročím!“ Tak připadl Visatec na ďábelský nápad. Vykradem Protivu! Nařvaného faráře od sv. Klimenta žebrák nesnášel, odmítal v něm vidět dobrodince. „Je to stejný dareba jako ty nebo já, jenomže nám svírá žaludek hlad a jemu jej roztahuje tučná prebenda!“ Žebráci ho okřikovali, aby nehřešil. Odevždycky mě udivovalo, že právě nejubožejší z ubohých neochvějně věřili v posvěcenost kněží od venkovského plebána až po biskupa. V tom mi byl Visatec dobrým učitelem. Ne že bych později nepoznal opravdové kněze. Poznal, a ne jednoho! Protiva bez ustání zatracoval vezdejší svět, a ač si sám liboval v obžerství, chudé nabádal k střídmosti. Synka bohatého měšťana nikdy nezapomněl pohladit po vlasech a něco sladkého zašvitořit. „Vybereme ho,“ rozhodl Visatec, „a pak ať nás pověsí!“ Farářův sklep chránila zvenčí zídka a spánek měl Protiva tenoulinký, probouzel se zpocený z hrůzného snu, v němž ho navštěvovali dvounozí kopytnatci s rohy. Poctivě své ovečky strašil peklem, až jeho samého jako kdyby pekelné plameny začaly olizovat. To mu však nebránilo, aby kdekterého měšťana kolem nevyjídal. Byl to takový břichatý sámsepozval. 9
Visatec dlouho zpovzdáleči sledoval jeho toulky za dobrým soustem. V čase, kdy se ctnostný farář vydával na obchůzky, opouštěla faru i hospodyně. V časném odpoledni jsem se plížil za farářem až k domu měšťana Češíře, a když zašel, běžel jsem za Visatcem, který zase sledoval farářku. „Zapomněl se tam u pečínky!“ hlásil jsem mu, ale Visatec namítl, že Češíř více než dobrotami tělo živí duši učenými hovory, z nichž jeden naopak vyhládne. Abych uháněl zjistit, kam Protiva zamířil od Češíře. „Ohlídám tu rohatici,“ zašeptal. „Dneska se nacpem k prasknutí!“ Krást za bílého dne! Ale postav se Visatci! Živil mě a nezbývalo, než poslouchat. Jen jsem doběhl k domu bohatého měšťana, hosté se rozcházeli. Byli tři, ale jako by byli dva. Třetí totiž, obtloustlý čtyřicátník v rouchu kazatele, uklonil se hostiteli, zachrul se do kožichu a odcházel. Václav Češíř, louče se s knězi, bezmocně rozhodil ruce. Připlížil jsem se na doslech. „Slyšel jsi? Proti arcibiskupovi i proti papeži v Římě se staví!“ durdil se Protiva. „Učené německé mistry z Prahy vypudil! To on! Krále Václava poslušný!“ „Jeho Milost si vede opravdu ukrutně!“ přisvědčil. druhý kněz. „Pamatujete se, co v tomto domě řekl Hus na zprávu, že král dal zatknout preláta Puchníka a generálního vikáře Jana z Pomuku a že arcibiskup chce zakázat v Praze pobožnosti? Slyšeli jste, co Hus řekl? Veliká to věc, že jsou spoutáni! Proto by se mělo ustat od chvály boží?“ Protiva s druhým knězem odtáhl někam za jitrničkou a já spěchal za Visatcem. Hospodyně faru opustila. Skryti za zídkou jsme se snažili pohnout železem, zapuštěným do kamenů. „Aby do roka zlojovatěl v hrobě!“ Visatec lál faráři a rouhal se, potom někam odběhl. Znehybněl jsem za zídkou a třásl se zimou. Naštěstí se zakrátko žebrák přihnal s topůrkem z tvrdého dřeva, kde k 10
němu přišel, nevím, opřel se vší silou o železo, až se vyboulilo. „Spusť se dolů! Spěchej! Nebo se ta ježibaba vrátí!“ Žebrákovy oči se do mě zabodávaly jako dva ostré mečíky. Kupodivu snadno jsem se otvorem protáhl, a snad že mě ta snadnost zaskočila, spadl jsem nečekaně do hloubky a provaz, který mě v podpaží obepínal, sjel mi k pasu, a kdybych rychle nepřitáhl nohy k sobě, dopadl bych natvrdo. „Co vyvádíš?“ syčel Visatec. „Nic. Je tu hluboko,“ zašeptal jsem do světlého čtverce, jakmile jsem opět stál. Čekal jsem, kdy hodí pytel a podá mi zapálenou loučku, abych viděl. Namísto toho se nahoře ozvaly hrubé hlasy. Biřici! zastavilo se mi srdce leknutím. Kdoví jestli ho nesledovali od chvíle, kdy si na věčnou oplátku půjčil topůrko. Tu provaz, který jsem si předtím odvázal, vylétl prudce ke světlu. Přikrčen u chladné kamenné zdi jsem naslouchal zvukům z hořejška. Kdosi tam zadupal a odfrkl jako kůň. Pak ticho. Biřicům nedošlo, že Visatec může mít s sebou hádě. Udeřili na něho prudce, sebrali mu pytel a provaz — a hajdy k rychtáři. Nemohl jsem se dostat k vysokému okénku. Sklouzávaly mi nohy po příkré zdi, navíc jsem nemohl tušit, nečíhá-li někdo nahoře. Pozvolna jsem se rozkoukával. Na dřevěné tyčce visely čtyři šunky jako obrovští netopýři. Hladový žaludek bolel a bolel. Naposledy jsem něco pojedl včera vpodvečer. Strhl jsem krajní šunku a zahryzl se do ní. Měkoučká a voňavá se mi na jazyku jen rozplývala. Nepřesolili ji! Její jemná chuť mi přivolávala vidinu ztraceného domova: Úsměv měštky Roubíkové, k němuž mi zatarasili cestu. Zdalipak shlíží z nebes na ubohost svého Štěpána? Přestával jsem doufat, že se zčistajasna snese shůry anděl, zvěstovatel dobrých zpráv, a pokyne mi, abych se vrátil do tepla a přízně. Nezbývalo, než čekat, až mě farář vydá světské spravedlnosti. Sesul jsem se za jakýsi sud. Nikomu potřebný lidský červ. Zlodějíček. Spal jsem syt až do božího rána. 11
Vtom se doširoka rozevřela sklepní dvířka a nizoučkým vchodem se protáhla vyzáblá farářova hospodyně. Loučka v její kostnaté ruce osvětlila východ. Pátravě se rozhlížela. Volného prostůrku po šunce si nevšimla, s hrnci a džbánky nebylo hnuto. Zakousl jsem se do šunky, abych uvolnil ruce, a sehnut jsem prudce vyrazil. „Ježíši! Ježíši!“ zavřeštěla. Hnal jsem se kolem ní skoro po čtyřech. „Kššš! Kššš! Fuj, to jsem se lekla!“ ztumpachovatěla vyzáblice; nejspíš mě měla za velkého kocoura. Opláchl jsem se u Vltavy, kde si rozdělali ohýnek chudáci. Podělil jsem se s nimi o zbytek šunky a litovali jsme vespolek, že jsem nesundal ještě jednu. Byla by na každého vyšla dvě kousnutí. Dodnes nevím, zda Visatce napínali na žebřík a vykloubili mu ramena, aby pověděl i to, co neví, zda skončil na šibenici nebo zda mu při rvačce projela dýka věčně prázdným žaludkem. Zmizel z mého života jako tolik jiných předtím i potom, jak tomu běžně bývá ve vratkých dobách, kdy nejen nepřátelé, ale i druhové z nejbližších scházejí po desítkách mečem. To mi však Visatec stačil vnuknout: „Budeš viset!“ Dlouho, dlouho jsem se nedokázal vyrovnat s vědomím, že tak jako tak skončím špatně. *
*
12
*
13
Zůstal jsem sám. Hlava velká, krček tenký, tělíčko k pláči. Pronikl jsem ke sv. Máří pod řetězem, ale tamější prosebníci mě zaháněli kameny jako krysu. Johanitům žebrácká klání připadala nezajímavá: A jak by také, vždyť právě arcibiskupu Zbyňku Zajíci došla trpělivost s Husem a žaloval na něj u papežského dvora. Pozorovali jste někdy, jak se koťata batolí kolem kočky, jak štěňata drcají čumáčky do psice? Syté bezpečí koťat a štěňat bylo mi dopřáno tak krátko. „Táhni, odkud jsi přišel! Táhni!“ odháněli mě žebráci i od sv. Petra na Vyšehradě. Odevšad mne vyháněli. Až jsem si nakonec přál, abych se v mrazu proměnil v rampouch. V necelých pěti letech se snadno přivyká změně. Aspoň se to tvrdí. Jako až donedávna byly dvě hlavy křesťanstva, papež a král, teď i ve mně se potýkají dvě pravdy: Pravda o časech, kdy jsem se hřál v přízni své matky Kateřiny Roubíkové svaté paměti, a pravda žebráčka ze schodů kostela sv. Klimenta na Poříčí. Neboť já na těch schodech opět vzpínal prosebně ruce k věřícím. Překonal jsem strach z faráře Protivy, či jsem doufal v návrat Visatce? Spíš jsem neznal jiný druh obživy. Přilípl jsem se na slepého Jetřicha, který své žaly vykřikoval ostrým štěkavým hlasem a grošík se mu občas zakulatil v dlani. Vodil jsem slepce k domu za kostelem, který se stářím sesul a vlastník zřejmě schraňoval peníze na stavbu nového. Měli ho za potrhlého. Naslouchal kdysi, ještě vidoucí, Milíčovým kázáním u sv. Jiljí, a protože nedoslýchal, ostře a štěkavě žehral na žebravé mnichy, kteří kazateli ztrpčovali život. A žehral na Bonifáce IX. v Římě, že králi Václavovi nepřeje, a když se kolem smáli, že Bonifác je dávno na pravdě boží, ostře a štěkavě obviňoval z nepřátelství ke králi Václavovi Inocence VII. Žebráci se uhihňávali, i ten že je nebožtík! Tu se Jetřich opravdově rozčertil a mával rukama, aby zaplašil chichtot, sípal chraptivě, že je stejně jedno, kdo papežuje v Římě, protože pravý papež sídlí v Avignonu. Ztichali a zacpávali si uši, jako že nic neslyšeli. Měl jsem z těch papežů v hlavě zmatek. Jetřichovi se při cestě 14
k barabizně obvykle v hlavě rozjasnilo a hulákal do tmy, že předobře ví, že v Římě vládne Řehoř XII., ale že stejně to je na nic, protože i on je proti králi Václavovi. Ve sklepení, kam nefoukalo, načechrali jsme si slámu s peřím a přes to přehodili potrhané kusy látek, které jsme porůznu sbírali, a na měkku jsme v bázni boží přečkali zimu. „Štěpáne! Štěpáne! Už nevstanu . . .,“ přivolával mě Jetřich každičké ráno, ale vstal, snědl něco málo a belhali jsme se ke kostelu. Vaříval jsem mu lektvar z rostlin v pytlíčku od kořenářky, byl až bedně hořký, Jetřichovi však uvedl v chod vnitřnosti. Prý mu v Kovářské ulici patříval dům a pro něčí darebnost o něj přišel. Byl znalý písma a učíval mě, nesvírala-li mu zrovna bolest všechny klouby v těle; zakrátko jsa učenlivým svižně jsem počítal do sta. Díky slepci nejsem úplný nevědomec. Jetřichovi nějak prospěl císař Karel, proto si tolik oblíbil jeho syna. Kdeco podle něho bylo načichlé kněžourstvím, a klerikové, tvrdil, prahnou po knězovládě. „Čtvrtník je sežne jako žito,“ prorokoval. Nechápal jsem, proč právě čtvrtláník, chudý sedláček, měl by kněze mordovat, přesto jsem si uvědomoval, že mám s Jetřichem přece jen něco společného: Zchudl naráz jako já. Z jídla mi ponechával větší díl. „Rosteš a sílíš! Jez!“ Býval i zlostný a tu mě častoval bouchanci do zad. Neprotivil jsem se mu, v uších mi Stále znělo Visatcovo varovné: „Budeš viset!“ Tenkrát vtrhlo jaro do ulic Prahy, kdy se pominul dočista. Neblábolil už nesmysly, jen skuhral. Den před smrtí se k němu nakrátko vrátil rozum. „Štěpáne, až ztuhnu,“ chrčel do mého nastaveného ucha, „vyvleč mě na plácek, kde mě najdou dobří křesťané a postarají se, aby se mé tělo smísilo se zemí... Co najdeš za mým pasem . . ., je tvé . . .“ Proč se nepřiznat k slzám? Jetřich mě držel od zlého. Hřál jsem tu noc naposled jeho chladnoucí tělo. Nepromluvil. Před svítáním jsem vyskočil, abych mu jako jindy nachystal léčivý 15
lektvar. Nedýchal. Zatlačil jsem mu oči, kusem látky převázal ztuhlou bradu, aby neměl ústa dokořán, sáhl jsem k jeho bedrům a nahmátl kožený provázek s uzlíkem. Hmoždil jsem se s ním dlouho, než povolil a od Jetřicha odpadl měšec. Vysypal jsem groše na ušlapanou zem. Bylo jich přesně osmapadesát. Nechápal jsem, proč člověk, který u sebe nosil bez dvou grošů kopu, nedopřál si ani horké jelítko. Opatrně jsem grošíky uložil zpět do měšce, kožený provázek, na němž visel, jsem si připjal na holý bok, starce odtáhl kus od barabizny, aby si ho nemohl nepovšimnout první chodec, který tudy projde, a upaloval jsem co nejdál odtud. Víckrát jsem se nedostal do blízkosti kostela sv. Klimenta, to však jsem později zvěděl, že farář Protiva v Kostnici na Husa žaloval, jenže to už byly jiné časy. Vždyť léta Páně 1419 prchal z Prahy i bohatec Roubík před rozezlenými Pražany, s třemi plnými vozy, ale vyšacovali ho, a byl nakonec rád, že zachránil holé živobytí. Jeho dům prodali levně věrnému v Kristu. Tehdáž já zaměnil prak za řemdih, rozrážel jsem tou ostnatou železnou koulí na řetěze hlavy pánů podjednou, navždy se zřeknuv majetku, který člověka odvádí od spravedlivého boje. * * * Osmapadesát grošů! To je i pro muže majetek, natožpak pro dítě! Sedláček si něco přišetří a koupí kravku! K čemu mně by byla? Pro mne štěstí i blaho představoval sladký pletenec. Denně jsem se jím mohl cpát v Roubíkově domě! Zlátl mi před očima! Voněl! Také jsem první ze tří spolykal takřka bez kousání, takový jsem měl hlad, a když jsem nakousl druhý, abych tu lahodu jaksepatří vychutnal, stál u mě. Odkud mě sledoval, nevím. Najednou vedle mě stál. Nepoprosil: „Dej mi!“, ale utrhl větší díl pletence, a než jsem se z té drzosti vzpamatoval, dal se do něho. Sledoval mě modrýma neuhýbavýma očima a v koutcích úst nabíral k úšklebku. Zatímco já byl hubený a vytáhlý, kost a kůže, a slunce mě přismahlo, byl on kulaťoučký, nevysoký a světlý pořízek. Mohl být o něco starší, ne o moc. S drzostí až 16
zarážející hmátl mi za halenu pro třetí pletenec. Zakabousil se a roztrhl jej vejpůl. „Na!“ vrátil mi půlku — a šlapal jsem si to vedle něho nevěda kam. Tedy přesně:Já šlapal nevěda kam. Nezáleželo mi na tom. Přespával jsem, kde se dalo, a protože jsem si grošíky šetřil, doufal jsem, že potrvá dost dlouho, než budu muset opět prosebně zvedat ruce na schodech kostela sv. Klimenta. Vtom se bijánek zastavil. „Kam jdeš?“ uhodil na mne. „Nevím,“ doznal jsem. „Nemám kam jít.“ „Groš máš?“ Bál jsem se přiznat k svému bohatství. „Mám i nemám,“ pokrčil jsem rameny. „U sebe ne.“ „Kde máš?“ Zavedl jsem ho k úzké příčné uličce a přikázal mu, aby počkal. Ušel jsem tak daleko, aby mě nemohl špehovat, a vytáhl jsem groš z váčku u pasu. „Tady je,“ vrátil jsem se. Znovu jsem dal vydělat buchtaři. Až jsme sladké pečivo polykali přes moc. Seděli jsme pak na zemi a hekali. Díky své neodbytnosti octl jsem se v nízkém dřevěném domku poblíž Vltavy, kousek od hald odpadků, v rodině kameníka Václava Želízka. Kromě majitele slepenice tu žil jeho syn Odolen, vejskrabek, můj nový přítel, a Odolenova matka, celá jakoby vyschlá, nemluvná. Dva starší Odolenovi bratři zemřeli v dětství, třetí se poněmčil a odtáhl do Bavor za řemeslem, kterému v Praze odkvětalo. Želízko nebyl zahálčivec, jenom neměl pro koho otesávat kámen. „Co postavila Jeho královská Milost kromě kaple Božího těla? Ať mi to někdo poví. Na královském hradě nesídlí, vede si jako nějaký patricij, i mezi měšťany se ubytoval, a Vítův chrám chátrá, nedostavěn, i stavby započaté panem císařem Karlem nepostupují kupředu, peněz není, a pan král loví buď na Křivoklátě, nebo v okolí Týřova, namísto aby jako jeho otec velebil Boha velkými stavbami, to spíš holduje truňku a 17
šprýmům.“ „Pravdu mluv,“ utrhl se na Želízka kamenický tovaryš Matouš, který se u nich stavěl. „Vždyť ty nemáš dost sil bušit do kamene, zeslábl jsi, kašleš, chrchláš, proto tě stavebníci nechtějí. A ne že pan král nestaví!“ „To jeho otec, pan císař Karel, ten stavěl . . .“ „Stavěl, kdo tvrdí opak? I pan král staví! Neodkoupil snad palác od královského mincmistra a nepřestavěl jej do krásy a mohutnosti pro Pražské vysoké učení? Nebo . . .“ „Upadá obchod,“ rozkašlal se Želízko, „už dávno nejsme druhý Řím jako za časů císaře Karla, všude se teď mluví o Norimberku. Praha chudne, zato vzkvétá Lipsko, Budyšín, Vratislav . . .!“ Matouš patřil, jako většina řemeslníků, ke stoupencům krále Václava. Co mně bylo do krále? Hřál jsem se v přízni kameníkovy rodiny. Neptali se, odkud mě jejich syn přivedl. Přede mnou se kouřilo z dřevěné misky. Dřív než jsem v ní zalovil hubatkou, odepjal jsem kožený pásek od boku a položil na stůl váček s jedenapadesáti groši. Tolik mi jich zbylo. Jměníčko se kameníkovi sneslo na stůl v den, kdy rozvažoval, ne-měl-li by se vydat do ciziny za synem. Jenže už dávno nebyl mladý. „Za pana císaře Karla se nám dařilo,“ povzdychával. Přinesl jsem mu štěstí: Krátce nato opracovával kameny na stavbě nového měšťanského domu. Odolen zesílil v ramenech, pohubl a věděl, že bude dobrým kameníkem jako jeho otec. I já přičichl ke kamenickému řemeslu. Neboť to jsem poznal: Chudák ti spíš podá skývu chleba nežli bohatec. Přijali mě za svého, takže v následujících letech na mě lidé častěji volali: „Želízko!“ místo: „Roubíku!“ A já, který nebyl Želízko, ani Roubík, pilně jsem otesával žulové kvádry nebo jinak vypomáhal na stavbách. Předbíhám. To jaro, kdy mě Želízko přijal do rodiny, nemluvilo se mezi řemeslníky Nového Města takřka o ničem jiném nežli o třech papežích, o bídě, která zmáhá lid, o králi, který je hned dobrý a hned zlý, jak kdy, o mistru Janu Husovi. 18
Kameník patřil k jeho vyznavačům. V paměti se mi uchytla jedna událost. Koncem června léta Páně 1410 jsme s Odolenem uháněli ke kapli Betlémské. Prahou se řítila zvěst, že arcibiskup vydal zákaz kázání, že chce umlčet Husa, a lid odevšad se sbíhal k místu, kde Hus kázal, aby zvěděl, zda milovaný kazatel uposlechne Zbyňka Zajíce z Házmburka. Před námi mrskal tenoučkýma nohama punčochář Hatala, jehož jsme znali, a vykřikoval, aby už konečně Zajíc po zaječím způsobu uháněl polem, jinak že nějakou koupí. Na náměstíčku před kaplí se nakupila taková síla lidu, že už těžko kdo mohl protlačit se dovnitř. Jenže Odolen se nedal a já jakbysmet. Kličkovali jsme mezi nohama měšťanů a řemeslníků a utržili přitom nejednu herdu. Ty nohy byly jako les. Křivé i rovné i všelijak propletené. „Zadusím se!“ naříkal Odolen, když nás vlna těl přimáčkla k jirchářům. Prodrali jsme se co nejblíž ke kazatelně. Tu v náhlém ztišení vystoupil na ni nevysoký kazatel. „Odolene, toho znám!“ šeptal jsem vzrušeně příteli; loňské zimy jsem na příkaz Visatce sledoval až k domu měšťana Češíře faráře Protivu, a tam jsem jej spatřil — Byl jako jiní kněží, spíše tučný než hubený, ale ten první dojem okamžitě zmizel, jakmile promluvil. Zvonivými jasnými větami Hus těm pod sebou oznámil, že mu zapovídají kázat a že arcibiskup na něho žaluje u papežova dvora, jako na nějakého kacíře, a že on chce nadále stát v pravdě, kterou poznal, byť by ho čekaly těžké boje. Tisícihlasým chórem zaznělo v odpověď: „Kaž dál, mistře! Nedej se! Jsme při tobě!“ Když pak Zajíc na svém arcibiskupském dvoře krátce nato dal spálit bludařské knihy, zaduněl hlas těch vzpurníků z kaple Betlémské tuze mocně a zle, že arcibiskup proklev Husa spěšně ujel z Prahy. Shýbajíce se pro kameny jsme já a Odolen a stovky jiných vytloukali okna kanovníků.
19
20
II SRÁZY ŽIVOTA Kdo sjíždí řeku po loďce, musí v zátokách zabrat veslem, aby zdolal líný tok mezi útesy a víry, kdy se řítí hlava nehlava vpřed, nesmí si zlámat údy či se utopit; vůbec ne nebo jen maloučko si přitom uvědomuje, že právě v nejvzrušivějších chvílích žije naplno. I v životě národa uplynou desetiletí, kdy jako by podřimoval, pak po měsíce a mnohdy i po léta jde o bytí a nebytí. Dříve každý pán, ať kníže, nebo biskup, byl-li i zatížen smrtelným hříchem, mohl vykonávat svou moc. Najednou — že tomu tak není. Nekázal to sprostý lid, nýbrž mistři z univerzity, kazatelé, kněží. Jan Hus naprosto nebyl sám, kdo postupně dospíval k názoru, aby ten, kdo nepracuje, také nejedl. Pravdaže předtím i potom se hlásaly daleko nebezpečnější pravdy. Ohnivý řečník, o ty ve vznětlivých časech nikdy není nouze, dá se strhnout k lecjakému výroku, ale to je poulíc plácnutí do vody, to nerozbouří národ. Nebezpečná rada, aby ti, kdo nesejí ani nežnou, kdo nestavějí domy a nekopou studny, kdo tyjí z druhých, nebyli živeni, je známa z Písma, jenomže Hus a ti, kdo stojí v jeho pravdě, rozhodli se dovést ji až do konce tím, že ji uvedou ve skutek. K tomu je třeba odvahy, síly a štěstí. A zdálo se, že doba je přímo nabita odvážlivci, siláky a šťastlivci. To chápu teď, kdy se zmrzačen drkotám na válečném voze zpět k Táboru. Tenkrát však, kdy mě přijal kameník Želízko takřka za svého, lákala mě i Odolena na bouřích v ulicích Prahy kanovnická okna, jež jsme vytloukali. Dál než na špičku nosu jsem si neviděl. Ne že bych nevěděl o dvojím lidu; je patricij Roubík a farář Protiva a Šilhavec a břichatci v tabardech, loupící děvčátka, a je přesvatá nebožka, žena Roubíkova, a maličká Ludmila a Visatec a Jetřich a kameníci. O co jde Husovi v učených kněžských hádáních, neměl jsem ponětí. Mně, prosťáčkovi, to vysvětlil punčochář Hatala: Aby kněží byli chudí, jako chud byl Kristus, a 21
prostí aby se najedli dosyta. Aby zbylo víc pro všechny. Kdo se nehoní za majetkem a drží se svého řemesla, milý je Bohu. A konečně i lidem. Mnozí táboři, kteří kdysi na táborském rynku vhodili do kádě poslední stříbrňák, teď domy stavějí a odpadají od boží pravdy — a jsou mnohdy horší než ti podjednou, protože se nadále tváří jako věrní v Kristu. Podle jejich skutků je poznáte, to platilo a platí. Abych se o tom nemusel šířit a mohl příteli Větříkovi podle pravdy vypovědět, jak jsem se já, nalezenec, já, prosebník od sv. Klimenta na Poříčí, já, prostý kameník, octl v řadách táborů, tu svědčím, že celou svou pravdu spatřuji ve čtyřech kusech, tak řečených artikulích. Kněží se odjakživa hádají. Jenomže mně a Odolenovi a jiným bijcům na válečných vozech šlo více o tu druhou část Husovy pravdy, jak mi ji vyložil punčochář Hatala: Aby všeho, tedy i Boha opravdového a slitovného, kromě chleba a jiných potřebností zbylo pro nás víc. Do kněžských různic teprve Jan Žižka zavedl pořádek, a že ten pro pořádek horoval! Kněží v jeho vojsku museli mši sloužit jednotně! ,Bez kázně se daleko nedojde. Proto i já své vzpomínky na bouře našeho mládí chci vyprávět popořádku, aby v nich vládl lad a přiměřenost, a ne nelad a schválnosti; to však jsem povědět musel ke kněžským rozepřím, jsa setník, a ne filozof, a tak tedy poctivě vyznávám, že Žižkův vojenský řád a ty čtyři kusy jsou to jediné, aspoň pro mne a mé druhy, za co stojí žít i umírat. Amen. Už o tom ani slovo. Co pro jednoho smůla, pro druhého štěstí. Ač se v Praze stavělo poskrovnu, zrovna léta Páně 1412 odkoupil bohatý měšťan levně dům po německých mistrech, kteří před třemi roky nakvap opustili Čechy. anžto v jejich očích nenalezl milost králův dekret o Vysokém učení pražském, vydaný tehdáž na Horách Kutných. Až z Lipska, kam se uchýlili, poslali prostředníka, který za jejich dům a jiné nemovitosti sjednal náhradu. Díky tomu — neboť zdi domu, snad že nevětráno, zvlhly a zčernaly — přistoupil nový majitel k nákladné přestavbě a kameník Želízko mohl opět dřevěnou palicí bušit do dlátka. V Praze zatím bouře sledovala bouři, a proč nepřiznat, že 22
leckterého Pražana to znepokojovalo? Volání po pořádku sílilo zvlášť z řad patricijů. Želízko bohat nebyl, ale dostal práci a ta slibovala výdělek. „Budete se přidržovat mě a poctivého řemesla, aby se z vás nestali lotři schopní všeho,“ vedl ke mně a k Odolenovi dlouhou řeč v čase, kdy s květy jabloní vtrhl do Prahy papežský legát, pasovský děkan Václav Tiem, aby prodával za hlasitého bubnování odpustky. „Neboť kdo se v tom probůh má vyznat? Pan král tvrdí, že bohatí mají právo si kupovat za své hříchy odpuštění, a Hus zase, že je to náramná ne-mravnost. Jestli dva neprohlašují totéž, zlo číhá v koutku. Stůjme při tom, co máme dané. A od Boha je kámen, který otesáváme.“ „Copak nový papež Jan XXIII. vskutku může jako Bůh tu na zemi udělovat odpuštění hříchů?“ opakoval Odolen to, co se všeobecně povídalo. „Může nemůže, nám co do toho? My odpustky kupovat nepotřebujeme! Jaké jsou naše hříchy? Držme se kamene!“ Odolen si postranně stýskl: „O kámen, a ne o Boha a pravdu mu jde! Opatrník se z otce stal, běda!“ Neuposlechnout příkazu jsme se báli. Zrovna od jednoho prosebníčka od Matky boží v Týně jsme zvěděli, že tam svatokupci postavili truhlu na peníze a četným řemeslníkům a měšťanům že to proti mysli. Tehdáž se lid začal opět dělit na rozumbrady, kteří mrknutím oka rozpoznají pravdu a vědí, kdo stojí v pravdě, a na kousavou a nevděčnou sběř. To jak si lid kdo bral do úst. Na radnici konšelovali Němci, ti o řemeslnících a některých měšťanech nesmýšleli dobře, proto nás Želízko držel při sobě. Jakmile vytekla krev tří nevinných tovaryšů, kameník se zastyděl. „Stínat za pravdu se nemá,“ prohlásil. Presto nedovolil, abychom mrtvé doprovodili do Betléma, kde jim Jan Hus poskytl poslední útulek. Při ukládání ostatků těl mladých mučedníků do zdi kaple byla taková sláva a takové dojetí, že mnozí se od německých zbrojných dávali zjímat, aby se i oni mohli nadít takového chvalořečení, jenže němečtí konšelé o nové české světce nestáli 23
a v tichosti je v noci z radniční temnice vykopali. Visatec by o takových řekl: „Smrdí jim život!“ Odebrat se na nebesa se mně, ani Odolenovi nechtělo, nás mrzela každá chvilka, kterou jsme si nemohli užít. Proto jsme začali reptat: „Nechceme den promrhat koukáním, také nejsme hloupí, abychom do Němců šťourali klacíky a vysloužili si pár do boku, nic takového, jenom chceme občas lelkovat na rohu, jestli se někde poblíž něco nesemele.“ „A jestli semele?“ ptal se s vážnou tváří Želízko. V tom byla ta potíž. Jako z udělání se pořád něco dělo. Těsně předtím vyprávěl jeden kameník, že na hradě u kostela sv. Václava, kde také byla přikována truhla na vybírání peněz za odpustky, je veliké srocení lidu, jiný pak to popíral, že ne na hradě, nýbrž na Vyšehradě lid vyvádí u truhly výběrčích. Práce šla Želízkovi od ruky radost pohledět, honil se, ač by si kámen raději šetřil, aby mu vydržel do zimy, a snad proto tolik dřel, aby alespoň nakrátko zaplašil myšlenky na znesvářený svět venku. Zhořkla mu slova kazatelů? Zatímco jiní zhorlivěli, on slábl. My se zatím zcela vposlouchali v tu novou pravdu a málo dbali na opatrnost. Želízko přestával rozumět tomu, co se kolem hnalo jako vichřice. Bál se o nás. Nepotěšila ho ani lehkost, s jakou jsem já a Odolen zvládali kamenické řemeslo. „Doba je taková, že nevíme, co nám nachystá zítřek,“ staral se. „Ti tři popravení se do všeho moc hrnuli. Co vás čeká?' Byl to mírný dělný člověk a po pravdě řečeno příliš nevěřil v království boží tu na zemi. „Papež, král, patricijové mají oděnce! Začíná se stínat!“ Někteří kameníci mu přizvukovali. „Pan král až se rozzuří, až bude mít dost strkanic v ulicích, pozve cizí katany nebo požádá svého bratra, pana krále Zikmunda, aby zakročil, a úzko všem bude!“ „Však my je z Čech vyženeme!“ nedal se Matouš, ale starý kameník ho okřikl: „čím je vyženeš? Hubou? Ubryndáváte pravdu jako polívku! Žvaní se! Mudruje! Co pak, až Zikmund přiharcuje v čele vojska?“ „Uškrtíme je těmahle rukama!“ pozvedl Matouš zaťaté pěsti. 24
„Těma rukama si utřeš leda nudli u nosu!“ Stranili jsme Matoušovi, to dá rozum. Jenom ti, kdo nemají o co přijít, jsou ochotni se rvát. Rvát se o něco, z čeho nic nekouká. Během těch hádek jsme se doslechli, že papeženci usilují o Husovo bezživotí. Mistr z Prahy ujel, ale zakrátko se vrátil. Král Václav dlel na hradě Žebráku. „Teďka konšelé křiklouny spořádají,“ mínil starý kameník. Život ho znavil. Toužil po klidu. Odchodem betlémského kazatele nenastal však smír v ulicích. Právě naopak! Být Hus v Praze, nedošlo by nikdy k takovému zneuctění papeže. Nikdo menší než králův milec Vok z Valdštejna se propůjčil k té nectné podívané. Že se něco děje, dozvěděli jsme se cestou pro jídlo. Byla-li práce, bylo občas i maso, a tu, aby Želízka hlad neudolával u kamene, běželi jsme domů. Odolenova matka nám pokaždé odřízla kousky od kraje, pěkně propečené, a my si je pohazovali v pusách, aby ochladly. Nedoběhli jsme domů. Narazili jsme na ustrašence, na zmuchlaninu chlapa, který se bil do hlavy a bědoval: „Tohle jim už nesmí projít!“ Odkudsi se přiřítil rozčepýřený mladík, a že se ta veselíce odehrává na Malé Straně. Dostihli jsme průvod rozdováděných studentů zrovinka, když se blížil k arcibiskupovu dvoru. Na vyzdobeném voze seděl na bedně student převlečený za hříšnou ženštinu a na krku se mu klimbaly papežské buly. „Papež, prodejná nevěstka!“ zařehnil se kolozubý šašek a ukázal na převlečeného studenta, který se tvářil přísně a odmítavě jako opravdový římský pánbíček v okamžiku, kdy se rozhoduje panovat mečem jako král. Těch pištců, tajtrlíků a kejklířů, najatých panem Vokem, a zvědavců, seběhnuvších se odevšad, se snad nedalo dopočítat. Těch pobouřených kněží a patricijů, kvapem mizejících v bočních uličkách. „Papež, prodejná nevěstka!“ třeštili jsme naráz v rozjásaném průvodu, který táhl na most a přes něj se jako řeka rozlil do ulic Starého Města. Říman kupčící s odpustky byl znesvěcován jako nikdy 25
předtím, drahnou chvíli jsme táhli za vozem, řičíce s rozpustilci: „Papež, prodejná nevěstka! Papež, prodejná nevěstka!“ Teprve když rozjásaný průvod zahnul k Novému Městu, rozpomněl se Odolen: „Co jídlo pro otce?“ U toho jsme už nebyli, když studenti papežovy příkazy a zákazy, ty jeho buly, nakonec spálili na hranici. Rozesmátí jsme upalovali nazpátek. Odolenovu matku jsme doma nestihli, nás však více než její nepřítomnost udivila netknutá pečínka na pekáči. Vychládala. Odolen neodolal a uřízl sobě i mně okrajek. Tolik ta pečínka chroupala, že Odolen neodolal ani podruhé. „A dost!“ otřel si dlaní mastná ústa. „Nebo ji sami sníme!“ Uháněli jsme na stavbu těšíce se, jak budeme o taškařici vyprávět Matoušovi, ale shluk lidí u stavby nevěstil nic dobrého. Zřítilo se lešení. Dva pod ním zůstali — Želízko a mladý kameník. Už je vyprostili. Leželi vedle sebe nehnutě s očima zavřenýma jako spící. Odolen se rozeběhl k matce, která mlčky stála kousek od mrtvých. Jedinkrát jsme porušili Želízkův zákaz a tolik jsme na ten rozjařený den doplatili. Lešení se utrhlo dřív, než jsme se s jídlem mohli vrátit. Želízka stihl nemilosrdný osud, a přesto jsme si s Odolenem jeho smrt vyčítali. Kupodivu Vokovi z Valdštejna, královu milci, za tu kratochvíli v ulicích Prahy nezkřivili ani vlas, papeženci jako by ztráceli dech, ale mě a Odolena to zajímalo pramálo. Co dál? Odejít za Odolenovým bratrem do Bavor nebo do Saska? Upřímně se nám nechtělo. Po Želízkově pohřbu jsme ze soucitu mohli vypomáhat na stavbě za malý peníz; ani na umření to nebylo. Želízko měl i trochu štěstí, neboť zemřít o den později, postihla by ho klatba, již papež Jan XXIII. uvalil na Husa, a těžko by byl rozhorlenými faráři pohřben po křesťansku do země; byly zastaveny boží služby a kostely oněměly. Také se Němci pokusili rozbořit Betlémskou kapli, ale odrazili je. Vření venku k nám doléhalo jako ozvěna. Tu náhle tiše a nenápadně, jako žila, odebrala se na věčnost i Odolenova matka. Sklátila ji vnitřní nemoc. Jan Hus na přání krále Václava opustil Prahu, 26
aby měšťané nemuseli dále trpět klatbou. Do promrzlé země jsme ji uložili po bok jejího muže, jehož věru dlouho nepřežila. Znovu vyvstala naléhavá otázka: Kam jít? Kdo poznal, co je to žít bez blízkého člověka, dokáže si vážit pohlazení. Mých tmavých vlasů jako by se dnem i nocí dotýkala hebká Ludmilina dlaň. Léta Páně 1412 třeskutá zima doslova lámala kosti a my v tom domku na spadnutí buď jak buď žili v teple. „Kdoví kde je bratru konec, za ním nepůjdem, ale slyšel jsem o prosluněných krajích, tam se vypravíme,“ snil Odolen. „Tady i ohýnek je na úhyn.“ „Přihodíme dřívek a hned vzplane.“ Jen nepropadnout malomyslnosti. Koncem února léta Páně 1413, kdy jsme se napůl loučili se životem, jsem Odolenovi navrhl: „Co takhle pozotvírat cizí spíže?“ Odvahy se nám nedostávalo. Visatec jako by na mě svým jediným okem pomrkával: „Chceš viset?“ Tu se z ničeho nic objevil v domku tovaryš Matouš. „Kam byste putovali? Do království jeruzalémského nebo kam? Buďte rádi, že nocujete v suchu!“ Jakmile zastřešili stavbu, která stála Želízka život, vydal se Matouš na pouť po Čechách. Mířil k Ústí, v jehož okolí pobýval ve vyhnanství jeho milovaný kazatel. Cestou se však dostal do půtky s panskými pochopy nedaleko Konopiště a ti ho zle ztloukli. Páni se znovu ujišťovali, že na lid platí přísnost. Matouš by pošel jako zaběhlý pes, kdyby mu babka z nedaleké vsi neumožnila vylízat se z ran. Matouš by mohl být Odolenovým starším bratrem, byl statný a rozložitý i vlasy mu žloutly jako sláma v pozdním létě. Domek jsme podepřeli dvěma sloupy, aby nespadl, a ve třech jsme sháněli něco do úst. Do práce nás nikdo nutit nemusel a ruce jsme měli šikovné. „Kdybyste poctivě robotili, a ne se pořád míchali farářům do jejich záležitostí, vládl by tu pořádek tak jako dřív! Co vám do papežů? Co vám do krále? Srovnají se, jsou dobří, urození, vy si hleďte práce!“ Dřeli jsme pro toho dobráka do úpadu od svítání do setmění 27
a obdaroval nás bochníčkem. Když jsme jej večer lámali, vztekal se Matouš: „V příhodné chvíli tomu dobračisku vrazím do břicha dýku!“ Přitom se mýlil. Dobráček měšťan přežil jak papeže, tak i krále Václava a jistě přežije díky své štědrosti a dobrému spaní i krále Zikmunda, tu ryšavou lišku. * * * Naše spolužití s Matoušem neprobíhalo bez mráčků. Cepoval nás, neboť si potrpěl na pořádek; kdeco snědl a vypil a nedbal, jestli zbude i na nás; z přílišné pilnosti na něho občas dolehla lenost a prochrápal na hadrech den i dva. Nás to štvalo, domek byl přece naše zůstalost. Aspoň jsme se domnívali, že jej po rodičích zdědil Odolen. Na druhé straně je nutno přiznat, že nám společenství s Matoušem vyhovovalo; jen tak si na nás někdo netroufl. Až do chvíle, kdy jsme jednou po návratu z příležitostné práce zastihli v domku skřítka hospodáříčka. Pichlavá tmavá očka, pusinka droboulinká, vousiska naježená. Byl jen o maloučko větší než já a Odolen. „Co vy tady?“ obořil se na nás. „My jsme tu doma,“ odpověděl Matouš. „To spíše ty, človíčku, pověz, kde ses tu vzal?“ „Vaše chatrč stojí na pozemku mého pána!“ zakvákal. „Prokažte se kupní smlouvou nebo darovací listinou, čímkoli, co by dokazovalo, že tu bydlíte právem, ale nemáte-li takovou listinu, táhněte po větru!“ Václav Želízko své chatrné obydlí dostavěl šest měsíců před Odolenovým narozením, tenkrát tu od řeky studeně fičelo a chatrče nikomu nepřekážely, avšak za devět let se chatrče přiblížily k domům bohatců natolik, že bylo zřejmé, kudy dál potáhnou. Teď tu poskakoval kvakoš a kvak kvak předložte kupní smlouvy. „Copak domek nalepený na nás zprava a ten přilíplý zleva nestojí na svém?“ „Prokáží-li se řemeslníčkové v nich smlouvou, darovací či jinou listinou stvrzující, že pozemek je jejich, pak stojí na 28
svém.“ Skrze droboulinka ústa ukapávala strohá slova jako kapky z tajícího rampouchu; předobře znal toho, kdo dávno, dávno tu půdu tady levně koupil. „Chcete nás štvát do zimy?“ „Dřív než do jara se to stejně ať po dobrém, ať po zlém nevyřeší,“ odtušil. „Jste tu většinou kameníci a tesaři, ne?“ „To jsme,“ přikývl Matouš. „Tesaři sbijí lešení a kameníci otesají kámen pro stavbu domů.“ Vyhazuje nás a vede si přitom jako dobrodinec. „Pro nadělení boží tě zakuchnu!“ zdivočely Matoušovy oči a lesk jeho dýky se odrazil v kvakošových očkách. „Přijdou oděnci a sek — hlavička dole . . .“ Snad aby Matouše novými drzostmi neponoukl ke smrtelnému hříchu, vysvištěl kvakoš jako opravdový skřítek hospodáříček. Ukázalo se, že pronikl i do domků našich sousedů. „Kde bychom nabrali listin? Tady žijeme léta jenom my a krysy! Vyseděli jsme si tu právo bydlet!“ horlil Matouš. „Vzkazem panu králi, jak nás Němci derou!“ A že Němec skoupil půdu, o tom nikdo nepochyboval. Však se usadili pevně na německém rathauzu. „Ke králi tě tak pustí! Tebe, chudého řemeslníka! I kdyby pustili, víš ty, jestli na tebe pan král nepoštve psy? Prý na nebožku královnu, svou první ženu . . .“ „Zaraz! Řekneš něco, co tě pak bude jejda mrzet!“ „Husa z Prahy vyhnali! Ten tu být! Mistři Vysokého pražského učení ztichli! Bojí se, jak to řekl ten skřet Matoušovi: Sek — a hlavička je dole!“ Matouš rázným pohybem umlčel hlasy. „Když ne pan král, když ne Hus, pomůžeme si sami!“ a rozhodl, že o bezpráví nám činěném od Němců musí vědět řemeslníci povůkolí, aby se v potřebnou chvíli mohli seběhnout a postavit se s klacky škůdcům. Určil i hlídky, jež nás měly včas varovat. „Tak! Tak!“ volali mu sousedé vstříc. „Dát se jim nesmíme!“ Jenže zima minula a kvakoš se neukázal. Jedni obyvatelé domků pomrzli, druzí odtáhli jinam, třetí se dál rozkoukávali. A 29
chudli všichni. Hlídky se už nedržely. Každý se staral, čím nakrmí sebe i děti. Slunce vysoušelo mokrotu v uličkách, ubývalo smrtí, s jarem se navracela do těl síla. Já byl kost a kůže, kdežto Odolen, ač nejedl více než já, byl dál pěkně oplácaný. „Ty nevíš,“ holedbal se, „že kameníci mají kosti z křemene?“ Jedli jsme z jedné mísy, tedy půl na půl, ovšem Odolen jedl dvakrát rychleji; v tom to asi vězelo. Přitáhli k ránu, kdy se valila řiďounká mlha od řeky do uliček, a začali háky na dlouhých tyčích strhávat střechy. Odolen vyskočil první a zatřásl Matoušem. Ten spal tvrdým chlapským spánkem; tři dny se kdesi toulal a nedával o sobě vědět. „Dům se třese!“ cloumal s ním. Křik mě probudil. „Co se děje?“ mnul jsem si oči. „Koukej! Stěny se hýbají!“ volal zděšeně Odolen. Štípali jsme Matouše, tloukli ho po hlavě, až se probral k vědomí. „Vstávej! Nebo to na tebe spadne!“ Naráz byl na nohou. „Rychle ven!“ zařval. Před lepenicemi pobíhali sousedé v horckopech, širokých sukních, které se oblékají přes hlavu, i bez horckopů, jen tak, a jeden tam přešlapoval, jak ho pánbůh stvořil. Nikomu naháč nevadil. Všichni vyděšeně sledovali, jak jim bourají jejich obydlíčka. Kolik přitáhlo nočních rušitelů, nedalo se pro mlhu zjistit, ale bylo jich dost. Vyběhli jsme právě včas — zrovna nám strhli střechu. „Co to děláte?“ vrhl se Matouš po mužích s háky — ti, vidouce dýku v jeho ruce, začali kvapem ustupovat. A křičeli. Mohli ho snadno odrazit háky, ale najali je na práci, nebyli to žádní vrahouni. Proto křičeli. Náhle vystoupili z mlhy tři zbrojní. Jeden předskočil před Matouše a lákal ho na sebe, a Matouš, zaslepen vztekem, zaútočil. Nedoběhl k němu. Dvě kopí ho zblízka probodla. Nevím, kde Matouše zahrabali. Po jeho útoku nás zbrojní odehnali k hromadám odpadků, aby mohli hákovníci dokončit dílo zkázy. Častokrát jsem se pak v noci probouzel zpocený strachem. „Matouši! Matouši!“ volal jsem staršího druha. 30
Nejednou stál přede mnou jako živý. Jen kradí tu připomínám, že po tom velkém trysku, v kterém jsme my, táboři, s hejtmanem Žižkou v čele léta Páně 1420 přispěchali Praze na pomoc, a po boji s králem Zikmundem, jemuž jsme prvně ukázali, co jsme zač, pročež mu sklaplo, jsem já, už ne práče, ale bojovník s řemdihem přehozeným přes rameno navštívil místo u Vltavy, kde Němci zbořili domky chudých řemeslníků a zabili mého ochránce. Domy bohatců stály tam, kde v tom smutném roce, nepřiblížily se ani o dům k řece, zato lepenic přibylo. Spousta takových domků, v jakém žil Václav Želízko. Hromady odpadků vzrostly. Hřálo květnové slunce, po mlze ani památka, a já si říkal: Bratře Matouši, škoda že ses nedožil ostudného útěku té zrzavé lišky z Čech! * * * Dokud žil Matouš, jakžtakž jsme se protloukali, po jeho zavraždění nás k řemeslu nepustili. Mluvil-li jsem předtím o sobě a Odolenovi jako o kamenících, pak jedině z úcty k jeho otci Želízkovi, vždyť nám bylo všehovšudy okolo devíti. Co do kameníka bez tvrdých svalů? Na Želízka jeho druhové zapomněli, i na Matouše, jen jsme se přiblížili ke stavbě, syčeli jako hadi: „Běžte po svých, žebráčkové! Běžte! Běžte!“ Nu což, budem zase hrbit hřbet! Já byl pořád vychrtlík, zato Odolen i přes mocné kručení v břiše vyhlížel zdravě. Nedokázal bolestivě naříkat, dorážet na měšťany, poníženě děkovat. Mě vyučil v žebráckém řemesle Visatec a Jetřich, to byli nějací mistři v žebrání, svedli podojit i jalovou krávu. Taková obyčejnost: Nedokázal pokorně klopit oči. Zprvu jsme se zkoušeli vetřít se mezi žebráky u sv. Michala na Starém Městě, ale zahnali nás, nejinak se nám vedlo i u sv. Benedikta, opakovalo se totéž, až Odolen dostal nápad: „Ty žebráš a já tě chráním,“ navrhl. Společnými silami jsme si vybojovali místo u Panny Marie Sněžné, a možná, že ani tam bychom neuspěli, kdyby nám nepomohli dva karmelitáni. „Nechte maličkých přijíti ke mně,“ — to pravíce, usadili mě ti 31
dobří mníšci na nejvyšším schodě. Neboť jsem předstíral ochrnutí nohou a Odolen se dennodenně něco nadřel, nežli mne, chromce, dotáhl na výnosné místečko. Čas ovšem nestál. Prosebně jsem zvedal ruce k věřícím u Panny Marie Sněžné od října léta Páně 1414. Že právě v tom čase mistr Jan Hus opustil hrad Krakovec a vydal se do Kostnice, aby se zpovídal na sněmu papeži a prelátům, jsme netušili. Lekala nás blížící se zima. Co teplého jsme měli na sobě, vše proděravělo a potrhalo se, byl na nás dost bědný pohled. Za penízky ze žebroty jsme se najedli, mnohdy zbyl i grošík jako jistota na druhý den, kdyby se nad naší ubohostí nikdo neslitoval. Odolen těžko snášel vědomí, že on, kameník, žebrá při kostele. Tolik ho to trýznilo, soužilo a žralo, až onemocněl. „Jsem po otci řemeslník, ne žebrák!“ naříkal. Koupil jsem mu voňavý a měkoučký pletenec jako připomínku našeho sblížení. Přivoněl jen. Kolem úst mu vyrazily hnisavé vřídky. Svrběly. Rozdíral si je do krve. „Sněz si sám . . . ten pletenec,“ hudroval, „a nech mě zemřít!“ „Mám se ploužit po tom božím světě sám? Nemám nikoho kromě tebe!“ „Nech mě zemřít!“ opakoval zatvrzele. U zdi karmelitánského kláštera jsme objevili před časem malou jeskyňku, lezlo se do ní po čtyřech, uvnitř se nedalo postavit, jen kleknout. Vymetli jsme kamení a všelijakou nečistotu a nanosili slámu. Nezatékalo dovnitř a vchod jsme zakryli víkem od sudu. Trpím Jetřichovou nemocí. Občas odložím do koženého měšce, který mi zůstal po tom dobrém starci, grošík pro zlé časy a zapomenu na něj. I nyní, co dospělý muž, nosím při sobě váček s několika stříbrňáky— ne z chamtivosti, nýbrž pro případ nouze své nebo svých druhů.
32
33
Pět grošíků, ne více, v něm cinkalo. „Pravdaže mám, jakpak bych neměla, co bych to byla za kořenář-ku?“ vzala ode mne jeden grošík babka a poradila mi, jak mám to nechutné pití uvařit. Odolen zatnul zuby a vypoulil modré oči. Přidržel jsem ho pevně, zcela zeslábl, a vklínil mezi řezáky klacík. „Jestli se budeš dál vzpouzet, zacpu ti nos a zalkneš se!“ Na šest pití vyšly ty bylinky a vřídky se zacelily. Zbyly po nich jizvičky okolo úst; později zmizí ve vousu, utěšoval se Odolen. Ulevilo se mu, ale aby vstal, na to nebylo pomyšlení. Dva grošíky jsem proměnil v sladkosti. Jen se po nich zaprášilo, Odolen byl zase při chuti. Pozvedal jsem prosebně ruce na schodech u Panny Marie Sněžné a naříkavě vyl jako Jetřich a po očku jsem přitom sledoval bohabojné paní, vzácně slitovné, jak spěchají nakrmeny božími svátostmi v teplo bytelných domů; jednu vždy doprovázel její syn, takový tlouštík, ne zrovna tupý, ale jistě ne dvakrát chytrý. Jak mráz zbarvil paním ušní lalůčky do červena, vhuply do kožichů. I tlouštík se v něm hřál. Tenkrát jsem zapomněl, že vlastně nemůžu na nohy. Skryt jsem vyhlížel paní; obvykle si ráda s městkami popovídala právě kousek za kostelem. Místo bylo příhodné pro špatnost, kterou jsem zamýšlel; tři uličky se odtamtud rozbíhaly k Svatohavelské bráně. Jen skončily bohoslužby, měštky se zastavily kousek od mého úkrytu. Kývl jsem na tlouštíka, který se začínal nudit, jako že mu něco ukáži. Pomaloučku jsem couval a on s vyčkávavým úsměvem za mnou. Za rohem přiťapkal důvěřivě až na krok blízko. Tvrdě jsem ho udeřil mezi oči. Znehybněl z leknutí a ta chvilka mi stačila, abych ho vysvlékl z kožíšku a zmizel. Přes zimu jsme se v něm střídavě hřáli. Odolen se pozdravil. Mohl už na vzduch a nabíral sílu po hrstích. Na jaře jsme kožíškem, dost potrhaným od častého nošení, vystlali jeskyňku, od níž jsme nejednou museli odhánět psy. Kameníci u Vltavy, jak vyprávěl Odolen, občas nějakého chytli a opekli nad ohněm. 34
Jaro léta Páně 1415 prožili jsme hůř než jara předešlá, věčně hladoví, ne zvlášť zlí, ani kdovíjak dobří, dva žebráčkové na schodech Panny Marie Sněžné. Už jsme věděli, že se Jan Hus hájí před koncilem v Kostnici, ale ty zmrzačence a kostlivce to pramálo zajímalo, chyběl Jetřich, aby to s námi probral; a tak Odolen pracoval lokty a já obracel oči v sloup a klepal se jako stižený divým tancem, aby grošík padl do mé, a ne do sousedovy nastavené dlaně. Žebrota rodí neotesance a zloduchy, ne duše povznášející se ve vytržení k Bohu. Za jistý čas bych se zhoupl na šibenici, neboť mne nedržela při zemi pokora, tajil se ve mně vzdor, to, že tak podle ubili Matouše, i Odolenova duše pro tu vraždu nasákla nenávistí, a protože občas se mi v dlani zastříbřilo a my jedli málo, pokoutně, ne za přehnaný peníz, obstarali jsme si dýky od králova vojáka, který byl k ruce zbrojíři. „Neznám vás a nikdy jsem vás neviděl!“ rudl mu špičatý nos. „Ani my tebe!“ odpověděli jsme pevně jedním hlasem. Mohl bych říci: Tušili jsme, že se přibližuje chvíle veliké proměny Českého království, ale lhal bych. Dorůstá se nyní rychle, skokem se chlapec mění v muže. Chtěli jsme si připadat jako dospělí, proto jsme si pořídili dýky. „Ať se teďka po nás někdo rozmáchne klackem!“ pokyvoval Odolen světlou hlavou, když jsme je přibrušovali. Někdy už v září se zvedne nečekaně vítr a žene před sebou první spadané listí. Tak zprudka, se švihem, popostrkával před sebou hlouček křiklounů v zářijovém mrholení karmelitána. Nebyl to bosák, patřil k řádu obutých. A že odnikud nevyrazili branní, aby rozehnali rušitele pořádku, a že na nebožáka doráželi pěstmi, vytrhlo nás ze slastného nicnedělání. Ani žebrák nezvedá stále prosebně ruce k věřícím, rád se i povyráží, a my si právě tropili nedobré žerty z hlupáčka, který nebyl ťuklý jenom naoko jako my, nýbrž doopravdy, když se přihnal dav s karmelitánem. „Hus! Hus!“ neslo se k nám. Problesklo jen několik zpráv z Kostnice, zatím nic jistého, že mistra Jana upálili jako kacíře a jeho popel, aby z něho Čechům 35
nic nezůstalo, rozmetali do Rýna. Nic jistého, pravím, ale Praha už vřela. Připomněl jsem si toho pomenšího, dost obtloustlého kazatele s tonzurou jako měsíčkem v úplňku, a došlo mi to: Ti, kdo před sebou hnali karmelitána, Husa sotvakdy viděli, nanejvýš vyslechli jedno nebo dvě jeho kázání. Hus přece pobýval dost dlouho mimo Prahu a opravdové prostoty nabyl až pak, kdy v okolí hrádku Kozí a jinde, kde setrvával, kázal lidem po vesnicích u plotů. Pro ty křiklouny znamenal Hus jediné: Konečné zúčtování s papeži věrnými knězi a mnichy. Ať by si to Hus přál či nepřál, karmelitán klesal pod tvrdostí ran a nebylo nikoho, kdo by se toho obutého, dobře živeného mnicha zastal. „Něco se děje!“ zvětřil Odolen a pustil pačesatou hlavu hlupáčka. „Vidím také, že se něco děje! Ale co? Převrací se svět? To není jako vytloukat okna kanovníkům! Koukej, krvácí!“ Zkrvaveného mnicha dovlékli ke klášterním vratům, jež se pootevřela, a něčí ruka vtáhla nebožáka dovnitř. „Hus! Hus!“ křičel dav. „Štěpáne, pohleď!“ poodkryl Odolen halenu. „Můžem se k nim přidat beze strachu! Dost jsme se nažebrali!“ Zíral jsem jako omámen na tu tolik známou dýku. „Ne! Ne!“ zakryl jsem si dlaní oči. Visatcův stín na mě stále dopadal. „Pár nerozvážlivců se odvažuje . . .“ „Na co čekat? Přidáme se k nim!“ Zapomněl, kolik námahy stálo, abychom si den po dni uhájili dobré místo na schodech kostela? Bože můj! Věděl jsem lépe než Odolen, jak vypadá bohatcův prostřený stůl i jak chutná shnilá kůrka. „Tady máme své jisté!“ ..Co tu máme jistého? Jsem kameník, ne žebrák!“ Do Odolena jako by vstoupila Matoušova prudkost. „Škemrej dál! Ponižuj se! Odteď až po skonání světa!“ Rozeběhl se k uřvanému hloučku. „Počkej!“ vrhl jsem se za ním. Copak já byl vždycky žebrák? „Dýky neobnažíme! To slib!“ Nic neslíbil. Ale jako se křiklouni rychle seběhli dohromady, stejně rychle se rozpadli. Dělo se snad na různých místech 36
Prahy něco, u čeho nesměli chybět? „Všechno bude zase jako včera a jako předevčírem,“ řekl zklamaný Odolen, který naráz vzplanul a naráz vychládal; stálost mu nebyla dána. Zatím kněží a mniši, zavčas varováni, opouštěli po jednom i ve dvojicích Prahu. Ne všichni a ne hned tu první noc. Byli i takoví, kteří později zrozumovatěli a po mírném zdráhání přešli k bojovníkům za pravdu boží, jako sám pražský arcibiskup Konrád z Vechty. Zatím vládl nepokoj mezi augustiniány, kanovníky na Karlově, benediktýny na Slovanech i u sv. Ambrože, celestýny u sv. Michala pod Vyšehradem, karmelitány od Panny Marie Sněžné, servíty od Panny Marie Na slupi, strážci božího hrobu, celé Nové Město znělo jejich šepotem. Nejinak tomu bylo i za hradbami Starého Města, chvěli se cisterciáci z koleje sv. Bernarda a křižovníci s červeným srdcem od sv. Kříže Většího, dominikáni u sv. Klimenta a křižovníci u mostu, minoritě od sv. Jakuba i od sv. Františka, němečtí rytíři od sv. Benedikta, nepokoj zmáhal i na Malé Straně augustiniány, poustevníky u sv. Tomáše a johanity u Panny Marie pod řetězem. Kam se uchýlit? K premonstrátům na Strahov, nebo ke kartuziánům před Malou Stranou? Panuje tam klid, nebo i mnichům odtamtud hrozí nebezpečí? Uvážil papež a kardinálové, že vzplanou hranice v Cechách, upálí-li Husa? Světská moc se obrátila vniveč, král Václav se opíjí, zdali zastaví příval vroucí modlitby augustiniánek od sv. Kateřiny, benediktýnek od sv. Jiří na Hradě a od sv. Ducha, magdalenitek a klarisek? Nejen preláti se chvěli o svoje obročí, o svoje důchody, ale každý farář, který se přidržoval svaté římské církve, hrozil se časů, jež se blížily. Jak naříkal ten augustinián, poustevník zběhlý ze Sušice? „Pravdu má Svatý otec, pravdu má uherský král Zikmund, kacířství musí být vymýceno, ale proč právě my za tu očistu máme platit? Je-li pak to spravedlivé? Není-li bezpečnější být mníškem v Německu, nebo ve Francích?“ Po desítkách, po stovkách prchali římani z Čech. My však tu noc, po tom ztýrání karmelitána, nemohli vzrušením dospat. 37
„Se žebrotou je konec,“ trval na svém Odolen. „Jsem kameník . . .“ „To už jsem slyšel! Pověz, no pověz, z čeho budem živi?“ „Jako ptáci nebeští, kteří nesejí ani nežnou!“ I to jako bych už někde slyšel. Dá ti někdo za krásné postesknutí zadarmo teplý bochánek? Nevím, zda se zpráva o Husově upálení potvrdila druhý den nebo až den následující, nepamatuji se už, před mýma očima vyvstává jeden výjev: U sv. Michala nebo u sv. Martina ve zdi, v jednom z těch kostelů, jsme se s Odolenem tiskli k sobě a bez dechu naslouchali z kazatelny knězi, který hlasitě předčítal z Husova spisu: „Čechové jsou bídnější nežli psi a hadi, protože pes hájí lůžko, na němž leží, a kdyby jiný pes ho chtěl odehnati, bojoval by s ním a had taktéž; nás však Němci utiskují a zabírají úřady v Čechách, a my mlčíme. Čechové v Českém království podle zákonů, ano, podle zákona božího a podle přirozeného pudu mají býti první v úřadech jako Francouzi v Království francouzském a Němci v zemích svých, aby Čech dovedl říditi poddané své a Němec německé.“ My pod kazatelnou temně hlučeli, že tomu tak má být. Když se pak potvrdila zpráva o mučednické smrti Jana Husa, papeženci skučeli pod našimi ranami. Ať němečtí, ať naši. Běželi jsme s Odolenem ke sv. Klimentu, ale kde byl faráři Protivovi konec! Přidružili jsme se k tlupě tovaryšů, která divže neusmýkala jednoho papežence, ale vysmekl se jí jako kapřík a byl tentam. Zaútočili jsme pak na několik far věrných Římu a doráželi klacky na jejich pevné zdivo. Mnoho škod jsme nenadělali, také nebylo tuze moc zbitých farářů, dobře se poschovávali. Dostali jsme zálusk i na pana arcibiskupa, ale včas z Prahy ujel. Našemu řádění učinilo brzo přítrž setkání českých a moravských pánů a šlechticů. Věděli jsme, že se mají ujednotit proti Zikmundovi. Půtky a šarvátky v uličkách skončily a nešlo už beztrestně někomu natlouct.
38
III ABYCHOM SE ZBLÍZKA POZNALI Vyvstala před námi opětovně otázka: Co do úst? Rostli jsme, sílili a tělo se dožadovalo vydatné stravy. Při nedávných bouřích jsme vydrancovali faru papežence, poměli jsme se, což o to, ale farářovy zásoby množství hladovců v mžiku sluplo a druhý den nám v žaludku kručelo zase. Odolen odmítal prosebně zvedat ruce k věřícím. V Praze, tuším, zůstalo tenkrát ještě několik kostelů, kde se drželi latiníci. Nebylo jich ovšem kdovíkolik a hrdost nám bránila tam žebrat a u far, kde se jako za dob svatých apoštolů podávalo kromě chleba i víno z kalicha, žebrat jsme se styděli. Odteď lid houfně přijímal nejen tělo, ale i krev Páně; ač biskupové z Kostnice psali do Čech, aby se s tím okamžitě skončilo, nikdo příkazu ani rad nedbal, většina far už byla v rukou kališníků. Ještě v Čechách nenastaly doby, aby si někdo dal vzít něco dobrovolně. Hřmění za horami jsme těžko i jen zaslechli. Už nerozhodovalo, jestli jsi Čech, Němec nebo Polák, přestože Němci nám nadále nejvíc nepřáli, ale jak smýšlíš. A Čechové, naši nejkrutější nepřátelé, dali nás jiným nepřátelům v moc a ve vězení. Na tato Husova slova jsme myslili, když jsme otloukali českým papežencům hlavy. Nebylo už smíru v národě. „Pravda je jediná,“ kázal tehdy kališnický kněz. „Ta boží! Ta Husova! Ta naše!“ Kdo v toto neuvěří, věru je špatný bojovník. Co na to pan král? Nevědělo se pouze, zda loví jeleny či divokou v okolí Nižboru nebo Křivoklátu, zda popíjí víno na Týřově nebo v Jivnu, že je však ztracen v královských lesích okolo Berounky, se vědělo. Na rozdíl od Václava jeho bratr uherský král a římský císař Zikmund jako dědic české země už prohledal, jaké nerozvážnosti se dopustil, že si proti sobě poštval Čechy; psal z Anglie a Francie koncilu, aby bez jeho vůle Prahu nekacířovali. Jenže my na pana císaře, na tu lišku 39
zrádnou, zrzavou, už nic nedali, netušil ve své povýšenosti, že nám on a kardinálové v Kostnici umožnili, abychom se poznali zblízka a srotili se. Po těch bouřlivých dnech se mne a Odolena ujal tesař Marek, který míval na Novém Městě domek, ale přišel o něj i o ženu a děti boží ranou, jak říkal, a to prohlédnutí, zářivé a prudké jako blesk, vyvolalo v něm touhu po všelijakých pravdách, které postupně přicházely, aby zakrátko upadly v zapomnění, anebo na čas rozjitřily lid. „Štěpáne! Odolene! Nemusí být pravda vždy ta, která se právě káže,“ tvrdil léta Páně 1417. „Jakpak to? Copak je více pravd?“ divil se Odolen. „Pravd je nepřeberně!“ ujistil ho Marek. Jednou prohlásil, že očistec není, a tudíž že neplatí ani almužny a modlitby za mrtvé, podruhé že jsou chybné církevní obřady jako svěcení vody a soli, vykuřování kadidlem a kropení, jindy zase že klanění se obrazům světců je proti Písmu. Uhrančivým pohledem nutil druhé, aby klopili zraky; při řeči malinko zadrhával a nezřídka se, nemoha najít příslušného slova, plácal do stehen jako Mojžíš. Mistři z Vysokého učení pražského a ti kněží podobojí, kteří se usadili na farách po papežencích, nepřáli takovým myšlenkám a napadali bludné kazatele — tak kázal jeden proti druhému a pravda přicházela vepsí. My Markovi věřili. Farář od sv. Jindřicha ho sice veřejně označil za blázna, co nám však bylo po tom? Markovi nešla upřít jedna skvělá vlastnost: Shromažďoval posluchače z řad ne zrovna nejchudších. Učil totiž, že majetek už dosažený je svatý, nedotknutelný, hříšný je pouze nově nabytý; bohatým to znělo libě, udržet, co už drželi, hamonit se dá až pak, až v Čechách zavládne opět právo. Marka proto živili a nás, jeho učedníky, s ním. Také Marek svým věrným ohlašoval brzký příchod nebeského království, v němž nebudou chudí, ani bohatí, králové, ani poddaní, a všichni svorně usednou okolo hodovního stolu. 40
Mně se ta představa moc líbila, já přece už sedával u stolu plného jídel a pití, Odolenovi se to však nějak nezdálo. „Kdo nás bude obsluhovat? Nosit víno a pečenou zvěřinu? Sluhové přece budou také sedět a hodovat.“ „Odolene, hrubne ti hlas! Je tě slyšet! Tiše!“ napomínal ho otcovsky Marek. „Nemusíš kdekomu naše pravdy věšet na nos!“ „Kdo nás bude obsluhovat?“ dorážel na něho Odolen. „Kdo? Kdo? Papeženci!“ „Mniši? Kněží?“ „Nevstupuj tak zhurta do mých myšlenek! Záleží tolik na tom — kdo? Ty budeš hodovat! O víc se nestarej!“ Dával si záležet, aby nepopudil své chlebodárce, dozajista netoužili bohatci zasednout k jednomu stolu s řemeslníky a tovaryši. Marek občas míval vidění, kdy se ocital jakoby mimo svět. Jednou, zrovinka byl čas jít na pobožnost, stanul před ním, aniž my ho viděli, Ježíš Kristus. Marek se mu hluboce klaněl a oslovoval ho Pane!, a že je nedůstojné, aby s ním hovořil v prosté haleně. Začal se svlékat. Měšťané a různý lid Spěchající ke kazatelně, aby zvěděli, co zase obmýšlí římský císař a papež a možná i pan král Václav, sledovali pohoršené ten výjev. „Marku, probuď se!“ plácl ho přes zátylek Odolen, který skoro vyrostl do jeho výše. Stávalo se, že se tesař po políčku vzpamatoval. Teď však dál vytřeštěnýma očima zíral do tváří Novoměstských, kteří se shlukovali, viděl je i neviděl, a než jsme tomu mohli zabránit, stál vprostřed zvědavců dočista nahý. „Ježíši Kriste, obnažila se před tebou moje pravda jako mé tělo, ani nitečka ji nepřekrývá, čistá je jako při zrození.“ Za řadu let, kdy jsme se vraceli na Tábor po dobytí Berouna, žalovali starší města hejtmanu Žižkovi na naháče, kteří vyvádějí lotrovstva pod Příběnicemi. Žižka jako voják vyznával kázeň a řád, proto jsme naháče zjímali na jeho příkaz a dovlekli je do Klokot, vsi blízko Tábora. Kněží podobojí je vyzvali, aby odstoupili od bludů, ale ti zatvrzelci trvali na svém, a proto jsme je, muže i ženy, do jednoho upálili. Předtím i potom jsem se 41
setkal s mnoha bloudy, tesař Marek však byl první a já, přiznávám se, věřil jsem mu na slovo. Mně i Odolenovi v ten čas bylo okolo čtrnácti. Věřil jsem Markovi i těm pozdějším jen potud, pokud mluvili. Vesměs byli velmi výřeční. Pro učení čtvrtého jsem rychle zapomínal na nabádání třetího. Také jsem na vlastní uši slyšel na Táboře kněze Martínka tvrdit, že kněz nad kouskem chleba a hltem vína v kalichu kouzlí. Domnívá se, bláhovec, že může Ježíše Krista v chléb a ve víno vevábit jako rychlého a křepkého ptáčka. Správně Martínka upálili. Po tolika bojích tu vyznávám, že Bohu nejlépe slouží ten, kdo řemdihem, kropáčem nebo cepem rozráží hlavy nepřátel. V čase mého raného mládí nebyli Novoměstští na ledacos zvyklí a s hubami dokořán čekali, co bude dál. Až jedna babice vykřikla: „Styď se, špatný člověče, copak se ženám ukazuje mužství?“ Byla v hloučku, pravda, jedinou ženou, jinak výjevu přihlíželi muži, přesto to byla ona, jež je probudila z úleku. Hromotluk kovář z Dobytčího trhu sekl Marka přes zadek, až vypískl. A hned přikryl hanbu. Od snu do skutečnosti skákal tesař velice snadňounko. Blekotal: „Nevím . . ., co se dělo ... asi ďábel. . .“ Novoměstští mu neublížili, znali ho. Ubírali se pokojně na pobožnost, jako by se nic nestalo. Šli jsme s nimi. Tesař Marek nás zklamal. Učedník si musí vážit svého mistra. Doslechli jsme se později, že ho našli probodnutého kousek od kostela sv. Apolináře. * * * Zhrubly nám hlasy. Odolenovi vyrazily na tváři červené hnisavé pupínky. Rostl jako o překot, převýšil mě zakrátko o hlavu. Zmohutněl a vrůstal do podoby svého otce. Na rozdíl od Václava Želízka převládala v něm hrubá síla nad rozumem, neustále by se postrkoval a pral. Z ničeho nic mě povalil a vyválel v prachu. „Provedl jsem ti něco zlého?“ urazil jsem se. „Nic. To já jenom tak.“ Z čisté radosti se mnou znovu praštil. „Vstávej!“ dloubal mi palcem levé nohy do žeber. „Něco vydržíš! No tak! Vstávej!“ „Bude tě to dlouho bavit?“ sesbíral jsem své kosti a přesvědčil 42
se, že drží pohromadě. Zasmál se: „Praštím s tebou, kolikrát budu chtít!“ Světlé vlasy spadaly Odolenovi až pod nos, jeho modré oči na mě dobromyslně hleděly jako přes závoj, ale neustřihl by si je ani zanic. Pohazoval jimi a prsty je shraboval dozadu. „Jsi slaboučký, slaboučký,“ šťuchal do mě. Ten jeho pohled z výšky nijak neprospíval našemu přátelství. „Ty . . . kolohnáte, ty blumo, ty hrkavko, ty beraní rohu, ty fuku jeden, ty úřezku . . ., co . . . co si o sobě myslíš?“ Až jsem se ze vzteku a bezmoci rozkoktal. Nabídl mi ruku. „Nebudu s tebou už třískat o zem! Opravdu ne!“ Stiskl mi pravačku tak silně, že jsem se bolestí stočil do klubka. „To na dotvrzení,“ zasmál se — a víckrát mi nedokazoval svou sílu. Než jsme se jakžtakž srovnali, stačili léta Páně 1418 v Kostnici sesadit tři papeže a zvolit čtvrtého, už jako jediného, a to Martina V., my však proto chleba levněji nesehnali, a ač jsme se tomu vzpírali zuby nehty, hlad nás donutil opět prosebně vzpínat ruce k věřícím na schodech Panny Marie Sněžné. Papež Martin začal bez průtahů na nás sočit, jenže hřmotil za horami, také pan král Václav do jeho psaní a bul taktak nahlédl, jistotně jich nedbal, měl nejspíše toho poučování a napomínání odevšad dost, navíc byl popudlivý. „Už dlouho se nic neděje,“ litoval Odolen. Co by se také mělo dít? I v klášterním kostele Panny Marie Sněžné se podávalo podobojí, měšťané se domnívali, že dosáhli svého. Praha byla teď skrznaskrz kališnická, avšak na mém ani Odolenově životě se to nijak neprojevilo, leda snad, že paní podjednou bývaly k žebrákům štědřejší. Nestavělo se, o kameníky nikdo nestál. Dost jsme narostli a nemohli jsme se vtěsnat do jeskyňky. „Aby čert vzal tohle bídácké živobytí!“ kopal do mne z rozespalosti Odolen, hledaje kousíčku volného místa. „Pořád jako psi! Pojdem!“ 43
To nás hnětlo. A nejen nás. Proto přece prostý lid latiníky z far nevyhnal, aby dál žil jako zvěř. Na zimu, kdy vskutku začal boj o království boží na zemi, pamatuji se velmi přesně. Někdy začátkem února léta Páně 1419 se přehnala nad Prahou vichřice. Nejprve se obrovský černý mrak rozložil na špicích věží, pak zadul vichr a chumelenice v prudkých nárazech vymetala uličky. Vidět nebylo na krok. Najednou vichr ustal, nebe zmodralo a vysvitlo slunce. V prudkém vyjasnění uháněl od Svatohavelské brány krejčík a křičel jméno slavného mistra Vysokého učení pražského. Jeho královská Milost vykazuje toho učence z bran sídelního města. „Páni podjednou už zase zvedají hlavy!“ křičel. Tehdy začal u Panny Marie Sněžné kázat mnich ze želivského kláštera Jan, člověk dosud mladý, silný, vysoký, výřečný a nebojácný, za nímž se trousil lid různých řemesel i chudáci. „Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší.“ Jak známě mi zněla tato kazatelova slova. Naslouchalo mu takové množství prostých, až pamětníci tvrdili, že ani Jan Hus v Betlémě tolik posluchačů nemíval. Díky těm návalům aby Bůh zplakal nad naší almužnou; kdo nic nemá, nic nedá, to je nabíledni. A ten, kdo má málo, také se o to málo nepodělí. Tak jsme skončili se žebrotou. „Nějak budeme živi!“ zadoufal Odolen a my opravdu, ač je to k nevíře, zůstali naživu. Sotvakdy zvím, co Jan Želivský krejčíkovi pověděl, ale kvečeru téhož dne zjitřená Praha zvěděla, že z královy vůle mají být katolíkům vráceny odebrané kostely. Tedy všechny! „Kdyby raději král Václav u vínka podřimoval, než se do toho míchal,“ utrousil tenkrát kdosi. Pravdou bylo, že z královy nečinnosti jsme především my kališníci měli prospěch. Kupodivu samého pana krále nikdo ze zlého skutku přímo nevinil, to Zikmund, uherský král a římský císař, naléhá tvrdě na bratra, tak mínil lid, ale ať Václav sám, nebo svorně s bratrem by na nás udeřil, nemohli jsme dopustit, aby nás tiskli nehodní synové císaře Karla blahé paměti. 44
„Co se tu šmrdolíte? Chcete šňupku do nosu? Ať jste venku!“ pokoušel se nás z kostela vyhodit samozvaný hlídač. Jan Želivský se na nás usmál. „Počkejte u oratoře. Přijdu.“ V Praze je na sta kostelů a každý je nějak jiný, něčím zvláštní, v tomto však, věnovaném boží Matce, připadal jsem si vždy malý a nepatrný, tak je jeho klenba mohutná, přitom zdaleka není dostavěný. U oratoře, místa vyhrazeného panstvu, stáli jsme v plném světle z vysokých oken dlouho, až nám připadalo, že na nás kazatel pro jiné povinnosti zapomněl. „Zapomněl na nás,“ vyslovil to nahlas Odolen, a tu k nám už Želivský mířil rázným krokem. „Chcete se mnou mluvit? O čem?“ Nebyl jako jiní nám známí kněží, vždy drobátko nasládlí, vše chápající, jednou milostiví, jindy zase odmítaví, hotovi poskytnout rozhřešení stejně jako navěky zatratit, nic z toho v tomto sošném člověku nebylo; v jeho šedých očích se tajila kromě chladného nadhledu i rozvážnost. Škobrtavě se Odolen doznal ke své touze. „ . . . sloužit ti, oddaně a poctivě!“ „Sluhy nepotřebuji! Po přátelích usychám! Po bratrech prahnu! Satanáš obchází kolem našich stád jako vlk a chce vniknout dovnitř a vraždit! Ale chceš-li mi pomáhat, a ne sloužit, jsi vítán!“ Zvučný hlas Želivského vléval okamžitě do každého jistotu i důvěru, že on je ten, koho hledáme, člověk schopný nést odpovědnost za svoje rozhodnutí; později, už v polním vojsku, jsem takových poznal povícero, to pak byli ti, kdo řídili boj. Ze i mně jednou přijde velet menšímu jízdnímu houfci, to mi v tu chvíli, kdy jsme u oratoře poprvé hovořili se Želivským, nepřišlo ani na mysl.
45
46
„Dobře tedy, stůjte při mně! Až nastane příhodný čas, budete mi k ruce.“ Přivolal klerika, jakých je při velkém kostele nemálo, a přikázal mu, aby nás zaměstnal. To odpoledne jsme zametali zašlapanou podlahu a k jídlu dostali kus sýra s chlebem. Spali jsme pak v chladné místnůstce přístřešku, v němž se skladovaly různé kostelní potřeby. „Už nebudeme jen z dáli přihlížet, jak se psi rvou o kost,“ zrozšafněl Odolen. „Sami si hryznem!“ Vypadalo to však spíše, že se více nalokáme prachu, než si užijeme dobrodružství; co špíny řemeslníci, měšťané i chudáci nanosí na svatá místa, to si přejte vidět! Asi týden poté, co jsme se uvázali v tu práci za kus sýra a skývu chleba denně, kývl na mne Jan Želivský, abych ho následoval do sakristie. Odolen se hnal za mnou, ale kazatel ho mírně vyzval, aby setrval u té potřebné práce. „Znáš dobře Prahu?“ zeptal se mě Želivský. Zdali znám! Prosmejčil jsem každý kout! Tam jsem přespal, jinde žebral, o kus dál mě honili biřici. Všemi jejími branami jsem prošel! „Dobře,“ zarazil mě. „A víš, kde teď bytuje Jeho královská Milost?“ Abych nevěděl. „Ve velkém klášteře na Zderaze. U křižovníků.“ „Vyhledáš tam králova dveřníka jménem Jan řečeného Žižka, poznáš ho, je jednooký, a vyřídíš mu, že platí to, na čem jsme se smluvili. Kdyby tě chytli, a třebas i pálili, neřekni!“ „Neřeknu!“ pravil jsem odhodlaně. Odolen právě omýval od bláta znečistěnou stěnu u křitelnice, když jsem ho míjel. „Kampak?“ hnal se za mnou. „Jdu s tebou, Štěpáne!“ Mne, rychlonohého, těžko mohl doběhnout, a já upaloval jako povýprasku od rychtáře; nešlo by nesvěřit se mu se svým posláním. Ve dne nebylo zvlášť obtížné se dostat ke křižovníkům, přestože po dvojím králově zajetí, nejdříve Rožmberkem a později bratry Joštem a Zikmundem, dbala Jeho 47
Milost přece jenom více na svou bezpečnost. Od Panny Marie Sněžné je to pořád do vršíčku. A jak jsem se blížil, přibývalo oděnců. Kdo si však všímal chlapce? Ptal jsem se prvního mnicha, kde bych našel jednookého králova dveřníka Žižku, ale nedokázal mi poradit, hemžilo se to tam královými milci a služebníky, a kdoví zda bych se k Žižkovi prodral, kdyby mi nenapomohla náhoda. S velkou proutěnou klecí plnou skřivanů objevil se před vraty kláštera čižbář, vyzáblík s nezvykle dlouhýma rukama. Rádi jsme si čižbářů s Odolenem dobírali, zda lapají špačky, kvíčaly a křivonosky na lep, do oka nebo do sítí. S jarem vpadávali do Prahy s ptáčky zpěváčky a na podzim s ptáčky stěhováčky. Tenhle s dydluškami se dotěrně domáhal vstupu, chtěl dobře zpeněžit čas strávený u čihadla, ale stráž ho odmítala vpustit. Jektavě, jako by mu činilo potíž mluvit, se dožadoval, aby zavolali kuchaře, že ten jistojistě od něho odkoupí lahůdku pro pana krále. Vyzáblý čižbář mě zaujal natolik, že jsem dočista zapomněl na své poslání, když tu, přilákán tím rozeřvancem, stanul ve vratech nevysoký, zato sporý muž s černou páskou přes pravé oko. Přitočil jsem se šikovně k němu a zašeptal, že mě posílá Želivský. Šlehl po mně zdravým modrošedým okem, nedal však na sobě nic znát; stroze přikázal stráži, aby čižbáře zavedla za kuchařem — a jedním hmatem jeho pravé silné ruky jsem se octl na rozlehlém klášterním dvoře. Žižka nakrátko jako by zaváhal, má-li mě odvést k probošství nebo ke kostelu sv. Petra a Pavla, pak zvolil vzdálenější kostel sv. Václava. Tam, v kněžišti, kde na nás hleděli ze stěn svatí, z nichž já neklamně poznal sv. Josefa, a kde nás nikdo nemohl slyšet, vyzval mě Žižka, abych mluvil. Zatímco Želivský žil jakoby v stálém neklidu a připravenosti a doprovázel svá slova ráznými pohyby ruky, Žižka nejraději stál napůl rozkročen a pravačkou se opíral o jílec dlouhého meče. Sporé, šedivějící světlé vlasy, které mu svírala černá páska, překrývaly uši i část zvrásněného čela. Jeho tvář s mocným 48
nosem a bělošedým knírem, jehož konečky si v zamyšleni okusoval, byla tvař bojovníka, který prošel mnohými bitvami, a každá v ní zanechala stopu. Popošel k oknu. Stál tam dlouho obrácen ke mně zády, nedal na sobě nijak znát, zda ho zpráva zaujala, až já, netrpělivý, ho vyrušil, mám-li co knězi Janovi vyřídit. „Jenom žes vyřídil,“ obrátil se ke mně Žižka čelem. „Ty kdo jsi?“ „Věrný v Kristu Štěpán, po otčímu mi říkají Roubík, donedávna žebrák na schodech Panny Marie Sněžné, teď jsme s přítelem Odolenem k ruce knězi Janovi.“ Žižkovo chladné oko na mně zkoumavě spočinulo. „Zapamatuji si tě, Štěpáne,“ neuhnul pohledem. „Vrať se! Bohdá že se setkáme při dobrém díle!“ Prodíral jsem se zpět uličkami plnými halasných brtníků, kteří do kláštera nesli báně plné černého lesního medu, čepičářů a kloboučníků, mihl se tam i biret žáka nebo mistra Vysokého učení pražského, krejčík nohavičník, jsa od někoho lechtán, vyrážel ze sebe škrkavě vysoký ženský chichtot, o kus dál nabízel mydlář kolemjdoucím svíčky hromničky, prodíral jsem se ke kostelu Panny Marie Sněžné chumlem dělného lidu i dlouhoprsťáků, tím hemžícím se lidským mraveništěm, jež se zmnožuje vždy tam, kde se, byť na čas, usadí Jeho královská Milost. Duše se mi radostně vznášela k nebi jako dydluška, výš, výš a ještě výš, jako dydluška, kterou čižbář nelapil. Žaludek se scvrkl, přivyklý hladu, ale duše žíznila po pravdě. Ten jednooký králův dveřník, ten Žižka . . . Nedomyslil jsem. Něco rezavého, nejspíše kožená šňůrka, mi zadrhlo hrdlo. * * * K vědomí mě přivedla bodavá bolest za krkem, asi mě také bacili něčím tvrdým. Ležel jsem spoután v kumbálku bez okýnka. Bolest zvolna vytlačovala z mysli radost. Jsem živ! Živ! Ještě jsem se tu na zemi dost nenahopsal, ještě jsem si neodhřešil své! Zprudka jsem přitlačil paži k boku: Dýku mi neodebrali! 49
Bodejť by je napadlo, že i špinavec může být ozbrojen! Komu stál nepatrný kostelní sluha za to, aby mu ke krku přiložil škrtidlo? Nespletli si mě s někým? To sotva. Svázali mě ne příliš napevno, asi měli nachvat, takže po chvilce námahy jsem se uvolnil natolik, že jsem dosáhl k dýce. Podařilo se mi vklínit čepel do uzlu. Pomocí dýky jsem odsunul i dveřní závoru a octl jsem se před dřevěnými schody; světlo z okýnka je slabě osvětlovalo, neležel jsem tedy dlouho v bezvědomí. Téměř současně mě udeřila do nozder vůně pečených hus a zaskočily mě hlasy; kdosi bodal jehlicí do stehen a hrudí pernatců a dohadoval se, zda jsou dost propečené. Skrze venkovní dveře, na které jsem viděl, nebylo pro mě úniku, ostatně hlasy zesílily, někdo třetí, významnější, vešel do kuchyně. Využil jsem soustředěnosti těch tří nad husičkami a pronikl do patra. Taktak jsem se stačil přitlačit k výklenku. Ze dveří nalevo ode mě vyšel holohlavý čtyřicátník v červené dlouhé sukni. Stříbrný pás se zvonci stahoval k pravému boku meč. Zvnitřku se ozval čísi rozhodný hlas. Proč ta veselá společnost, která se tu sešla při hodokvasu, potřebovala přidusit poslíčka? Rozbřesklo se mi. Poslíček! Někdo se asi na mě nalepil při mém putování od Želivského k Žižkovi. Nezbýval čas na rozvažování. Stolovník v červené dlouhé sukni se vracel a já ze svého úkrytu zahlédl pouze jeho červené úzké střevíce s dlouhými špicemi. Teď! blesklo mi hlavou. Vyrazil jsem ke dveřím a opatrně, velice opatrně je pootevřel. Získat prostůrek pro své zvědavé oko a ještě zvědavější uši. Nebyla to hodovní síň. Tady bohaté měšťanstvo příjemně popíjelo, chystalo pro husí stehna a prsa lázeň v černém hustém pivu. Na úzkém hladkém křesle s vysokým opěradlem si hověl obtloustlý šlechtic v blýskavém brokátu, protkaném stříbrnými nitkami. Okolo něho postávalo šest nebo sedm patricijů z Nového Města. 50
Slovo držel stařešina rostlý jako smrk, který stál přímo proti křeslu. „ . . . a král Václav, sotva se jim tvrdě opřel, už zase couvá, tři kostely vrátil kališníkům, dva klášterní, Panny Marie Sněžné a sv. Ambrože, a jeden farní, myslím u sv. Benedikta na Starém Městě. Na rozhodnost Jeho Milosti není spoleh! Netiskl by kališníky, ustupoval by dál před nimi, jako až doposud, nebýt pana císaře . . .“ „Od toho nás Bůh ochraňuj!“ skočil stařešinovi do řeči holohlavec v červené sukni. „Zapomněl někdo z Pražanů, jak po vozech odvážel bohatství z Čech, zatímco bratra Václava věznil ve Vídni?“ „Máme na vybranou?“ ptal se stařešina. „Co králův rádce, to kališník!“ zahlučeli kolem. „Husa neměli pálit! A Jeronýma!“ trval holohlavec na svém. „Učení mistři by se mezi sebou hádali o tom a o onom, a protože by se na ničem nesjednotili, nic by se nedělo.“ „Divné je to, co říkáte!“ ohradil se jeden z patricijů. „Nic by se nedělo! Dělo! Dělo by se! Jak skončil arcibiskup, když se konečně odhodlal zasáhnout? Před kým z Prahy uprchl? Před královým hněvem, nebo před Husovými vyznavači?“ „Hus hořel právem! I Jeroným!“ přidal se druhý. „Copak svatí otcové v Kostnici mohli strpět, aby v Cechách byli týráni poctiví služebníci boží?“ „Co se stalo, stalo se,“ mírnil je šlechtic. „Nyní snad se s královou pomocí opět obrátí neřád v řád!“ „Snad! Snad!“ nedal se holohlavec. „Tři kostely dostali kališníci od krále zpět, teď se faráři perou s kališníky o žáky, a žáci katolíci s žáky podobojí si . . . rád bych řekl cum grano salis . . . nemůžu: Ne zcela doslovně, ale . . . doslovně si hlavy rozrážejí . . . Kam to povede? Tam žhnoucí nenávist, u nás pak . . . Běda! Faráři, kteří se do far vracejí, v ničem se nepoučili, chtějí se mstít, ne odpouštět, zapomněli, nebozí, že tu vytekla nejedna krev už pro dvojí víru!“ „Král se vzmuží, jen co ho zbavíme kališnických rádců . . .“ „Zbavíme? My? Zatím nás podřežou!“ 51
„Císař Zikmund nehrozí naplano, ani papež Martin V., vojáky prý sbírají . . . Pravdou je také, že kališníci nespí,“ promluvil znova stařešina. „Mikuláš z Pístného, purkrabí na Husi a Prachaticích, se otevřeně staví panu králi, králův dveřník Jan Žižka se smlouvá s
52
53
Želivským, s tím zběhlým mnichem, který proti nám káže u Panny Marie Sněžné. Jejich posel, až se probere, nám o jejich spřeženectví více poví . . .“ „Musíme vědět o jejich úmyslech,“ souhlasil šlechtic. „Až zatřepeme s tím malým běhúnem, vyklopí všechno!“ usmál se stařešina, nejspíše domácí pán. „Dokud císař nepřitáhne s vojskem . . ., s Uhry, Němci a jinými národy . . .“ Skřípot na schodišti mě donutil k spěšnému návratu do výklenku. Husy se propekly! S bílým žemlovým chlebem — ó, to bude pochoutka! Nepohrdl bych prosným chlebem i tím ze žaludů, a kdybych se dostal k pohankovému, i ten bych jenom uždiboval, aby mi vydržel co nejdéle. Nemýlil jsem se: Vznešená sešlost se ubírala k hodovní síni. Snadno jsem se dostal k půdním prostorům, kryl je pouze dřevěný příklop; stačilo u komína uvolnit díru, ne zbůhdarma jsem jako Visatcův učeň kdejakou prolézal, a než by vypršel písek z horní části malých přesýpacích hodin, dostihl jsem brány kostela Panny Marie Sněžné. * * * Sotva jsem Janu Želivskému pověděl, co se mi přihodilo, vyslal ke klášteru na Zderaze nového posla. Tentokrát měl Žižkovi vyřídit, že s ním kněz Jan musí nutně mluvit. „Dám si pozor, aby mě nikdo nesledoval,“ ujistil Odolen Želivského, „a vyhnu se domu, kde chytli Štěpána!“ Tak se ještě týž večer sešel v sakristii králův dveřník s knězem Janem a já znovu slovo za slovem všechno zopakoval. „Chystají se proti nám,“ prohlásil Želivský, „a s králem Václavem, byť teď byl na jejich straně, už nepočítají. Po císaři Zikmundovi pokukují.“ „Uhři si vzali za krále jestřába, a jestřáb je proto jestřáb, že útočí,“ přisvědčil Žižka. „Naštěstí jestřáb hnízdí daleko. A my mu kořist, Čechy, musíme sebrat dřív, než se vznese.“ Želivský namítl: „Zatím jsou Čechy naše stejně jako jeho, a spíše jeho, neboť jsou mu dány dědictvím!“ „V to dědictví neusedne!“ pronesl tvrdě Žižka. „Nepřijmeme 54
Zikmunda za krále! Napřed musíme v Praze vyhrát boj o kostely! V nich se srocuje lid.“ V tom se shodli, i když nebyli ve všem zajedno. Jan Žižka, snad že byl vladyka, uznával i pány, rozhodovalo u něho, zda ten, kdo třímá meč, je rozhodný bijec za boží věc, za tu velikou spravedlnost na zemi, kdežto Želivský myslil i na úděl chudých řemeslníků a chudáků bez přístřeší, jejichž roucho v zimě v létě je jediná žíně. „Zatím se musíme hledat, abychom, až udeří ta hodina, jeden o druhém věděli a všici jako jeden se mohli obořit na poněmčilce a svatokupce!“ řekl Žižka a Želivský přisvědčil: „Nepravost dojde odplaty! Nebude nadutců ani trýznitelů! Zatím, jak pravíš, po kouskách, ne šturmem!“ „Ještě dost nezeslábli!“ Kousek po kousku, ne šturmem, přesto s důrazem. Tak určil Žižka. Od mé pouti ke klášteru na Zderaze mi jak on, tak i Želivský plně důvěřovali. Jisté je, že události, k nimž došlo o posvícení na Starém Městě u kostela sv. Mikuláše, jsem spolu s pěti svými druhy řídil já. Pět přeskakujících hlasů na prostranství před kostelem začalo po-vykovat, že nám, Čechům, nebude kázat boží slovo přivandrovalec, a tovaryši, kteří ve sváteční den si bohatě dopřávali mladého světlého piva, odpovídali nám jako ozvěnou: „To ne! To ne! Němec nás nebude okřikovat a ponižovat!“ Jeden z nás vyskočil na pár prken, která tam volně ležela, a vykřikl, že farář nemravně žije s děvečkou, již má za milou i hospodyni. Posvícenský dav se k nám odevšad hrnul. Ozývalo se volání: „Hanba! Hanba! Hanba!“ Než mohlo pohoršení v tom výskotu a jásotu kolem zeslábnout, vynořil se ze shluku lidí kazatel, který předtím kázal u sv. Mikuláše pravé boží slovo, a vášnivým hlasem se dožadoval ticha. „Takoví budou zatraceni, kteří nezřízeně se pojímají, jakožto mladý starou bábu za peníze!“ To kazatel vyčetl z Husových kázání, která se hojně 55
opisovala, ale co na tom? Však ta slova neztratila nic na své platnosti. Tovaryši povykovali: „Živ je v hanbě! S bábou a pro peníze!“ „Na něj! Na Němce!“ vykřikl jsem, ale městská hotovost nám už spěchala v útoku zabránit. Možná že by faráře zahradila, jenže vtom sáhl Odolen do mošničky pro ostrý kámen a přesně mířenou ranou prakem srazil krajnímu ozbrojenci helmu. Možná že by se ani teď nic nedělo, dav rozjařených tovaryšů couvl, já však Odolenovi rychle podal svůj nabitý prak a ten druhou dobře mířenou ranou zasáhl zmateného vojáka mezi oči. Prudce se vzepjal, vyvalil bulvy, nakrátko v tom jakoby zvráceném postoji ustrnul, pak žuchl mrtev na kostelní schody. „Na ně! Na ně!“ zařval jsem, co mi dech stačil. Nezadržitelná síla posvícenského lidu se valila proti ustupujícím zbrojným, připlácla je ke kostelní zdi a hnala se s očima podlitýma krví po faráři, ale ten kamsi zalezl, i ta děvečka. „Je náš! Náš!“ vyskočil na předstupeň u oltáře jeden z útočníků. „Opět se tu bude podávat nejen tělo, ale i krev Páně!“ Nebylo nikoho, kdo by se ozval, že posvátné místo bylo znesvěceno krví ozbrojence, jehož přilbu si přisvojil Odolen, a krví dvou belhavců, kteří včas neuhnuli přívalu spravedlivých, jež se rozhodli dosadit na kazatelnu v kostele sv. Mikuláše svého duchovního správce, aby lil víru a bojovnost do jejich srdcí. „Náš! Náš!“ křičeli útočníci. „Náš až navěky!“ My však, kteří jsme viděli o ždibek dál, čekali jsme napjatě, jak se zachová Jeho královská Milost. Napadli jsme hrubě její svaté právo dosazovat faráře. Pan král neposlal vojáky, aby z kostela sv. Mikuláše vypudili stoupence podobojí. Jako tolikrát předtím Václav, toho jména Čtvrtý, nepodnikl nic. Tak jsme na papežence doráželi o to tvrději v ulicích a na ryncích, z čehož povstal i nejeden mord, jelikož na obou stranách se tasily dýky.
56
IV POVSTAŇ, BRATŘE!
Až doposavad ubíhal náš čas v jisté pravidelnosti, i když zdaleka ne tak přísně vyměřeně jako u měšťanských synků; byli jsme jako zaběhlá vlčata a přežít den stálo vždy hodně námahy. Díky nutnosti denně jíst jsme se otesali v důkladné neotesance, a nebýt Husa a bojů, které nás zařadily do zástupů jemu oddaných, ač jsme do hloubi mistrova učení zcela nepronikli, skončili bychom na šibenici. „Budeš viset!“ dobíral si mě často Odolen, kterému jsem vyprávěl o Visatci a Jetřichovi. Bída dělá z dětí lotry. Kdybychom nakrásně přežili, copak úděl kostelního žebráka je tak povznášející a všeuspokojující, že se vyplatí dožít se vrchovatě let? „Ale napřed si užijeme!“ opakoval jsem po Visatci. Události léta Páně 1419 se řítily s dravostí líté šelmy, která se lidu drápy zasekávala do masa. Ještě jsme z toho roku ani půlrok neodžili, a už jsme rozumu nabrali jako za předešlých pět let. Na co se myslí ve čtrnácti v patnácti? Na hezké panny! Pohříchu musím tu doznat, že my si dělali praky, namísto abychom pokukovali po líbezných pannách, a do záhuby nebo do spásy nás hnala ničivá vášeň pro pravdu, ne pro takovou tu obyčejnou, kterou mívá každý občas, ale pro tu jedinou pravdu, která ve dví půlí národy a pro niž se i vraždí. „Bratře! Bratře!“ objal jsem Odolena. „Jen tak se jim nedáme!“ „Hlavy jim rozsekáme!“ přikývl vážně Odolen. Že jde o všechno, uvědomovali jsme si nejen my, ale i pan král, šlechta a pražští patricijové. To už nebyla jen tu a tam šarvátka v temné uličce, dva tři nebožtíčkové v louži krve a úprk do tří stran. Celé Cechy vzplály v jediném ohni. Neslitovnost a krutost se na obou stranách srazily jako berani a lidé míru a 57
pokoje, jako byl král Václav, stáli naráz ve dvojím ohni. My si ale pana krále považovali, ač Lucemburk, byl náš, nepotrpěl si na kdovíjaký přepych a války, nesužoval lid daněmi, a proto jsme k němu vzhlíželi s láskou, i když byl bratrem Zikmundem donucen, v to jsme věřili, stavět se proti nám. Mikuláše z Husi vyhnal z Prahy, když ho prosil, aby kostely vrátil kališníkům. A nařídil, aby Pražané svoji zbroj pokorně odevzdali na Vyšehradě. „Jako ďáblové se plíží v noci při zdích zhoubci! Navrací se pokojný zádumčivec z veselého hodování a ejhle, je z něj zdechlina! Co udělal? Čím se provinil?“ řečnili měšťané. „Jak zítřka dožijeme beze zbraní? Pěkná to královská čtveračina! Máme se dát podřezat jako selata?“ Veliká skleslost dolehla na Pražany, neboť nechtěli panu králi odporovat, ale také si chtěli stůj co stůj ponechat zbraně. Tvořily se, ač je nikdo nesvolával, ozbrojené hloučky. Žižka, vida v očích Pražanů takovou lítost pro lásku ke králi Václavovi, postavil se jim v čelo vyzvav je, aby neskrývali dýky ani meče ani halapartny, naopak je bojovně pozvedli, že je povede k jeho Milosti. Šlapali jsme k Vyšehradu také, já po pravici Žižky, Odolen po jeho levici, a občas jsme se ohlédli, abychom se přesvědčili, zda Pražany neopouští pevné rozhodnutí. Neubývalo nás, naopak se roj ozbrojenců zmnohonásobil. Žižka podle šumu a supění za sebou jistě poznal, že průvod ozbrojenců roste, neohlédl se však, prostovlasý s černou páskou přes pravé oko bral se na Vyšehrad vojenským krokem, nezrychloval, ani nezpomaloval, a pouze drátěná košile pod šedou sukní, u pasu přepůlená pásem s mečem, mu chránila hruď. Velitel vyšehradské posádky nakročil pevně proti mlčenlivému davu a poznav Žižku, ptal se nezávazným hlasem, co znamená to shromáždění a ty zbraně, ty že měli dovézt zástupci pražských obcí, a ne sami Pražané. „Chceme mluvit s panem králem,“ řekl Žižka, a to s převahou a tak rozhodně, že si velitel netroufl odporovat. 58
Lucemburk dobře poznal už jako král, co je vězení i šalba, zrada přátel i zášť příbuzných, nedůvěřoval šlechtě, ani bratru Zikmundovi, vždyť od počátků jeho vlády svorně usilovali o jeho moc i život, kněžím dopřával sluchu pramálo, také nebyl žádný bázlivec. Už kráčel, sledován několika milci, vstříc Pražanům. Levá ruka mu bezvládně visela. Nezdobil ho zlatohlav, ani královský purpur, i když se v mladých letech rád halíval v nach, teď kryla jeho mohutná ramena a břich pijana a velkého jedlíka krátká suknice, vpředu rozstřižená, z jemného vlněného harasu. Statné nohy v červených nohavicích měly co nést. Kolébavě a neozbrojen a jen tak nalehko kráčel vstříc svému ozbrojenému lidu v hřejivém červnovém slunci. „Proč je přivádíš? Ty, můj služebník?“ Ochraptěl, nejspíše od nachlazení, vůbec bylo na králi znát, že se necítí nejlépe. Jako obluzen jsem zíral na panovníka ze vzdálenosti pěti šesti kroků, zabodl jsem se očima do jeho nateklé, červenými skvrnami poseté tváře, a ač jsem věděl, že dokáže být krutý a ve vzteku i vraždit, oblila mě až horkost z lásky k tomu svéhlavci, v tu ránu bych za něj položil život, a styděl jsem se za Odolena, který zíral na krále s otevřenou pusou. Žižka, jehož rozhodnost se mohla opřít o vztyčené zbraně za ním, usmál se na pana krále a mírně, s lišáckým úsměvem stále skrytým v bělošedém kníru, opáčil takřka rozverně, že jemu, králi, chce nadále věrně sloužit, a nejen on, jeho dveřník, ale všichni Pražané přikvačili proto v tak hojném počtu, aby obětovali majetky i životy položili v boji s nepřáteli království, jenom ať pan král na nepřátele ukáže, aby je mohli zbít. Královy oči, napůl skryté v tukových váčcích, se doširoka rozevřely. „Hrozíš?“ „K tvé obraně, pane králi, k obraně Českého království jsme hotovi!“ nespustil Žižka z Václava své jediné modrošedé oko.
59
60
„Tolik věrných měšťanů! Tolik zbraní! A nepřátelé kde jsou, pravíš?“ Králova tvář se náhle rozjasnila. „Je potěšující, že jste se v takovém ježatém houfu sešli,“ zvýšil hlas. „Děkuji za vaše zastání. Zbraně si ponechte. A věrnost, měšťané, chcete-li mi ji prokázat, prokažte klidem ve zdech Prahy, aby tu vládl pokoj jako dřív.“ Zprudka se otočiv, odkráčel Václav středem svých milců. Poprvé a také naposled jsem ho spatřil. Ještě týž den opustila Jeho Milost Vyšehrad a s malým vojenským doprovodem se uchýlila na svůj hrádek v kunratickém lese. Šumění v korunách borovic působilo hojivě na královu nemocnou duši. * * * Jistěže se Jan Žižka smělou řečí před králem připravil o své postavení u dvora, ale dávno se rozhodl. Copak on, Čech, mohl nečinně přihlížet, jak cizozemci haní, stíhají a týrají jeho národ? Že v Kostnici coby kacíře si dovolili upálit přední v Čechách, mistra Jana Husa a jeho žáka Jeronýma? Však oba dobře znal a slyšel je kázat. Lži nebylo v jejich slovech. A upálili je, jako by byli zločinci! To Žižku pobuřovalo a kalilo jako meč v ohni jeho vnitřní tvrdost. Po té řeči před králem uchýlil se nakrátko k Panně Marii Sněžné, dlouho se Želivským však nesetrval. I když se kněz Jan osvědčil později i jako vojevůdce, přece jen byl více kazatelem nežli vojákem. Jeho vyvoleným působištěm byla Praha. Hradištěm jeho víry kostel Panny Marie Sněžné. A jeho srdci byli blízcí Pražané, měšťané i řemeslníci, jejichž strasti poznával zblízka. A soucítil i s pražskou chudinou. Nebo nepozvedl na duchu mne a Odolena? Kdežto Žižka byl bojovník a pokládal za své příští bojiště nejen Prahu, ale celé Čechy, Moravu a Slezsko. Vládl velkým rozhledem, v Polsku, a kde všude jinde válčil, těžko si i jen vzpomínal, sbíral zkušenosti, a tolik to bylo bitev a i pouhých šarvátek od jarého mládí, kdy opověděl nepřátelství Rožmberkům a loupil jim sledě na cestách. V Trocnově nikdy nevladykařil, dávno prodal rodinnou usedlost. Rožmberkové mu spílali do lapků a nelítostně ho pronásledovali; v ty kraje, 61
kde vědmy mistrují svá kouzla a čáry, se vrátil zase už jako mstitel, aby posekal pány a vyvrátil jejich hrady. „Kdo udeří první, vyhraje!“ mínil Žižka. Nerozhodný stav v Praze, kdy kališníci sice zesílili, ale přitom neobsadili radnice, a kdy královští sice ustupovali, ale udržovali si moc, mohl trvat jen potud, pokud nepřiharcuje Zikmund s Němci a Uhry. Že udeřit je třeba dřív, než je ten uherský mordýř do jednoho pobije, v tom se oba shodli a od Želivského bylo uvážlivé, že svolil, aby den útoku stanovil zkušený Žižka. My zůstali s knězem Janem. Žižka našel útočiště u bohatého, kalichu oddaného měšťana na Starém Městě. Tu já, tu Odolen jsme k němu pílili se zprávou. Dávno jsme nespali v přístřešku, ale v komoře s knězem Janem. Ustlali nám na houních. Želivský dlouho po setmění uléhal na prosté tvrdé lůžko. Byl chudý a po tu dobu, co jsme byli s ním, nosil jediné roucho. Snad kromě několika latinských knih, které pořádkumilovně ležely srovnány na polici a v nichž si večer co večer čítal, mu nic nepatřilo a ani po ničem netoužil. Knížek by se ovšem nerad zřekl, jako bývalý premonstrát ze Želivského kláštera lnul k učenosti. Pohled na bídu pražské chudinv ho přiměl jít dál, než dospěl Hus: Bohatým je třeba násilím odejmout to, co nakradli, a podělit tím chudé. Kdo pohlédl v jeho vášnivé oči, ten zbledl. „Po dobrém se bohatec ani penízku nezřekne!“ zdůrazňoval. Osočovali ho, že je to proti Bohu i proti božím přikázáním i proti Písmu; a kdyby Hus žil, že by ho proklel. „Bůh pláče nad chudobou lidu,“ vmetal v tvář patricijům. Znenáviděli si ho nejen katolíci a Němci, ale i malý počet patricijů, kteří přijímali podobojí. A pomlouvali ho před Žižkou a štvali proti němu. Želivský byl k jídlu lhostejný. Z toho, co donesli jeho farníci, babka šustilka, jakých se při kostele ometá hojnost, vařila pro něho, kleriky a kostelní čeleď husté polévky, k nimž jsme zakusovali režný chléb, míchala medové kaše i opékala herynky, a když poživatin nebylo, žvýkali jsme sušené křížaly. „Dej křížaličku!“ loudíval na ní Odolen, kterého stále honila mlsná. 62
„Jíš jako nedovřený.“ mručela babka, ale dala. Odolen vyšel z rodu kameníků a ti sílí rychle. V patnácti mu rašily vousy, světlounké a hebké na dotek, také vyhlížel na sedmnáct; já, ač skoro stejně stár, povyrostl jsem málo, takový snědý skrček; teprve pak, jako voják, jsem se zčistajasna vytáhl, takže jsem stačil ve výšce ostatním. U žádné práce Odolen nevydržel. Chodbu, již měl zamést, nedometl, kalich, který měl vycídit, leskl se zpola. Pro boží pravdu by položil život bez váhání, ale jinak byl jedna hříšná myšlenka. „Všiml sis té panny s vlasy jako oheň?“ Nešlo si jí nepovšimnout. „Všiml, a co?“ „Co jí takhle nadzvednout sukni?“ Ne že by se mi nelíbila tu a tam nějaká panna, mnohdy i paní, jejíž tvář kryla rouška, poočku se jeden podívá tam i tam, ale copak člověk, který vyslechl byť i jen jediné Želivského ohnivé kázání, mohl pomýšlet na věci veskrze lidské? Však i já, zvítězíme-li, budu o své svatbě přihlížet, jak mé nevěstě vloží na klín chlapečka. Aby i nám se narodil syn! Všeho do času! Manželství je stav vysoký, od Boha v ráji ustanovený, učí mistr Hus, ale jinak je to stav velmi nejistý. Proč se hrnout někam, kde mne ještě nečekají? „Darmo tak mluvíš!“ zapýřil jsem se. „Nám třeba brousit dýky, strojit praky, cvičit, aby — „ „Ty mne uč!“ Jistě myslil na boj u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě. „Neptám se tě, Štěpáne, jak sestrojit prak nebo jak brousit dýku, ale jestli bys té ohnivé vlasatici zvedl sukni!“ „Nezvedl,“ přiznal jsem. „To proto, že jsi kameník jen zpola, ale já jsem jím po otci!“ Má mě za cudného, tak ať! Jsem, jaký jsem. Chléb se sní, pivo se vypije, ale běda, komu se žena nevyvede. Staré přísloví nelže. Jenže Odolen nepomýšlel na ženitbu, jak se na křesťana sluší, ale spíše na freje. Nejsem asi dalek pravdy, dím-li, že kdyby se naskytla příležitost, snad by panně skutečně sukni nadzvedl. Zatím v obžerství kvasí s neznabohy. Kvasiti! 63
Výstižné slovo pro činnost těch, kdo usrkávají pivo. V kádích uzrává, aby pak pěkně kvasilo s jinými čertovinami v útrobách hříšníků. V Odolenovi se zachytlo něco z Matoušovy bezstarostnosti, byl jako jeho mladší bratr, táž prudká povaha, táž lačnost po světských radovánkách. Už tenkrát mě zaráželo poznání: Ze služebníků štědrého pána se zřídkakdy stávali rebelové. A řemeslník, který na řemesle zbohatl a koupil si dům, nechtěl slyšet o Husovi ani Jeronýmovi. Napadlo mě dokonce, ta troufalost, zeptat se Želivského na vztah dostatku jídla a pití s větší či menší oddaností k poznané pravdě, ale odehnal jsem od sebe to myšlení nehodné věřícího. Také kněží, kteří se k Husovi přiklonili, nemívali fary. Zatímco já se zabýval vážnými otázkami, Odolen, jak mu začpěla u nosu chmelovina, mohl se ztrhat, aby v ní aspoň smočil sosák. „Až si povšimne nepřiměřeného lesku tvých očí kněz Jan,“ varoval jsem ho, „rozloučíme se navždy!“ „Pcha! Pcha!“ dloubl do mě. „Bůh nás snad sezdal jako manželata, abychom od sebe nemohli jít?“ Tak hrubě se rouhal, kvasil-li někde potajmu. Nepátral jsem raději po zdroji penízků, jimiž ťukal na okénko krčmy. Z jedné noční toulky — mizíval pokaždé, jak kněz Jan nabral poctivý, do prohlubně duše se nořící spánek — se vrátil se zubatým chlapiskem. To ráno přistihl vetřelce mladý klerik chrnět pod křtitelnicí. „Buď v pokoji,“ uklidnil Odolen klerika. „Je to prosebník. Žádný lotr.“ Mne Odolen neoklamal. „Odkud ho znáš?“ udeřil jsem na něho. „Odkud . . . odkud . . . Znám ho!“ Nezvanec byl o dost starší než my. Mezi věřícími jsem ho nikdy předtím nespatřil. Všichni jsme se tu navzájem znali. Pohled nekňuby občas narušil číhavý pohled do strany. Přesouval přes spodní ret veverčí zuby, takže to vypadalo, jako by se pořád smál, ale to opravdu jen tak vypadalo. Ten číhavec se mi nelíbil. 64
„Znáš ho! Znáš! Ale odkud?“ „Nedotírej! Nebo ti jednu plácnu! Od té doby, co tě spoutali, je z tebe bázlivá myš!“ „Z pout jsem se dostal bez tvé pomoci!“ nedal jsem se. „Povím knězi Janovi, že bereš pod ochranu poberty!“ „Pověz!“ Neprozradil jsem ho, avšak z vrtichvosta, který se měl k dílu i k jídlu, jako by posluhoval u Panny Marie Sněžné odjakživa, jsem nespustil oči, ač se na mne přátelsky zubil. „Sotva ti stačím, tak zručně si vedeš,“ lichotil mi, když jsme kostelní loď očišťovali po kázání. Zručně nezručně, myslil jsem si, dlouho se tu hřát nebudeš, hade! Tušení mě nezklamalo. Toho dne — těsně před kázáním — chtěl mě kněz Jan vyslat za Žižkou. Pamětliv toho snaživce, vymluvil jsem se na slabost, proto měl jít Odolen. Zrovna otvírali věřícím dveře kostela, aby ti nejdravější mohli stanout přímo pod kazatelnou. Slyšel jsem jejich dupot a šustění. Ovzduší plné nedočkavosti před kázáním Želivského mě vždy povznášelo na duchu. Tolik je nás a ještě mohutníme! Člověk se potřebuje stále utvrzovat o síle souvěrců, aby ve víře neochaboval. Nadšení, které se mě jindy rychle zmocňuje, teď naráz překryl strach. Zubatec se v té strkanici někam ztratil. Něco mi říkalo, že určitě chybí v tom množství nadšenců, spíše že číhá někde v skrytu. Bože můj! svitlo mi a můj strach stoupl nad únosnost. Prodral jsem se chumlem věřících až ke kostelním schodům a Odolena jsem zahlédl téměř u Svatohavelské brány. Něco ho přimělo, aby se ohlédl. „Odolene, vrať se!“ zařval jsem, co mi síly stačily. Šoural se nazpět až hrůza pomalu. „Co je?“ vyjel na mne. „Víš, kam jdu . . .“ „Vím. Ale tamten se kamsi propadl . . ., ten zlotřilec s vystouplými zuby . . . ten . . .“ „Veverčák mu říkají,“ napověděl mi. „Kdy už nabereš rozum? 65
Někde chrápe . . .“ „Kde? Teď . . ., v tom hluku . . . kněz Jan až vyjde bez ochránců ze své jizby . . . Odolene, odkud ho znáš?“ Snad můj vyděšený pohled nebo některé slovo Odolena vyplašilo. „Pojďme!“ stiskl mi bolestně paži — jako by mu došlo. Postranními dvířky u klášterní zdi jsme pronikli na dvorek, kde stál přístřešek, v němž jsme na počátku lehávali. Přes něj vedla Odolenova úniková cesta; rázem jsme se octli v předkostelí. Choulily se tam k sobě dřevěné hospodářské budovy a čeledník, síť chodeb a chodbiček, spíže a kuchyně, očím věřících skryté zázemí kostela. My se v něm vyznali. Než by ses třikrát poctivě nadýchl, stáli jsme před sakristií. Tudy musel po schůdkách od svého příbytku sejít Želivský. Také jsme ho už slyšeli: Hned si odchrchlával a hned jako by zlostně pobrumlával, aby si pročistil hlasivky. Odolen nečekal. Vpadával do všech tmavých zákoutí s napřaženou dýkou a vyrážel ven prskaje a ceně zuby jako rys. Želivský, zahloubán do sebe, dosáhl právě paty schodiště, když Odolen z jedné obliny vytáhl zubatce. „Ty padouchu,“ sípěl, „a já ti věřil!“ Ta snaživá putinka, ten oukropek se proměnil v ten ráz ve rváče, pravačkou zasáhl Odolenovo nekryté břicho a levou rukou mu vyrazil dýku a byl by ho možná utloukl, kdybych ho nezahákl zezadu loktem. Snažil se mě přehodit, ale přisál jsem se k jeho zádům jako pijavka a dusil jsem ho, až modraje v obličeji klesl na kolena. To už se vzpamatoval Odolen a sebral mu dýku. Byla o dost delší než ta moje a její koženou rukojeť zdobil stříbrný kříž. Odolen se právě napřahoval, chtěl to s ním ukončit jednou provždy, avšak vtom ho Želivský, který výjev pozoroval z posledního schůdku, mírně napomenul: „Tady ne.“ Neřekl: „Pusťte ho! Ať si běží!“ V tom se kněz Jan shodoval se Žižkou: Milosrdnost k nepříteli se vždy vymstí. Ale běda, stokrát 66
běda, promění-li se v nepřítele dávný přítel a spojenec. Naštěstí se pomlouvačům nepodařilo postavit Žižku proti kazateli z kostela Panny Marie Sněžné. Zato zlověstný hlásek našeptavač se ozval při náhlé Žižkově smrti u Přibyslavi. Nenamíchal někdo jedu slepému vojevůdci? Ještě na začátku tažení na Moravu byl zdráv a při síle! Některým dohadům bijec za boží pravdu nesmí dopřávat sluchu, chce-li vytrvat v boji. Janem Želivským pohled na vražedníka neotřásl; patřil k těm silným, kteří protivenstvími ještě zesílí, a byť si možná byl i vědom, že v sevření nepřátel skončí nedobře, nemohl nyní udělat nic jiného než sejít mezi věřící a posílit je na duchu. Když jsem se o mnoho let později dozvěděl, že ho radní Starého Města lstivě vlákali na radnici, aby ho dali stít, věděl jsem, že šel na smrt odvážně, jak odvážně žil. Odtáhli jsme přidušeného zubatce na dvorek a přirazili ho tvrdě ke klášterní zdi, až se z nárazu probral k vědomí. „Tohle ti neodpustí! Zabijí tě!“ zasyčel. „Až . . .“ „Ty mne na té krušné cestě předejdeš!“ Odolen ho umlčel jeho vlastní dýkou. Tak jako tak mi nemusel nic vysvětlovat. Nenápadná zubatcova přítomnost u Panny Marie Sněžné byl ten peníz, za který kvasil s hrdlořezy. Přesto řekl: „Děkuji ti, Štěpáne! Nikdy bych si neodpustil . . . Smrt kněze Jana jsem nechtěl. Věříš mi?“ „Věřím.“ Věřil jsem mu. Bohužel byl vrtkavé povahy, dnes se s tebou pobratří a zítra tě zamorduje, především se však mohl upřemýšlet, jak si co nejvíc zpříjemnit ten svůj poběhlický a plahočivý život. Pohodili jsme Veverčáka kousek od díry, o níž jsme se ještě před rokem dělívali se psy. Věru že jsme vyspívali rychle. Tak rychle a ve zmatcích, nejistotách i víře v lepší časy. Léta Páně 1419 jsme pochopili, že jsme dílkem té síly, která chce zvrátit svět. „Pozorují nás odněkud!“ Nemohl jsem se zbýt dojmu, že nás odněkud sledují čísi bdělé oči. 67
„Kdo nás pozoruje? Nebuď strašpytel! A i kdyby! Ať je zvědavec rád, že žije!“ mávl nad tím Odolen. I kdyby po nás nepásli ti, kdo by opět rádi vrátili církvi všechny kostely v Praze, i kdyby nás pustili ze svých drápů ti, kdo lokají krev a pot chudáků, nezbavím se až do smrti pocitu ohrožení. Od raného mládí bojuji, a ač vítězíme, mír a pokoj v Českém království je v nedodohlednu. Nešlo mi o zubatce. Dostal, co mu patřilo. Večer ho objeví světlonoši a někde s jinými oběťmi pouličních svárů ho zahrabou; nikdo nebude pátrat po vinících. Mne teď, kdy se jednoruký vracím na válečném voze po vítězné bitvě u Ústí na Tábor, nadmíru sužuje otázka viny a trestu. Hledám v sobě jistotu, kterou jsem měl jako prosťoučký kostelní služebník. Tehdy bylo všechno jasné a jakoby předem dané. Znali jsme své nepřátele. Čím jsme se provinili, že nám Bůh odejmul prvotní nadšení? Tak dlouho už boj trvá, rveme se udatně, ale často pro kořist než pro víru. I tolik potřebná jednota mezi obcemi věřících není. Větřík, můj mladý přítel, mě vybídne: „Co ses odmlčel? Vyprávěj! Našli zbrojní zubatce?“ Znovu se já, setník jízdy Štěpán Roubík, vracím v to vzrušivé léto, kdy všechno teprve bylo před námi, vracím se, abych nabral sílu k novému boji. „Nevím, nejspíš ho odnesly jednušky, stoupenci podjednou, kteří při mši. jak víš. přijímají pouze tělo, a ne krev Páně z kalicha jako my.“ Odolen o útočníkovu krásnou dýku nestál, proto jsem si ji přivlastnil; je užitečné mít namísto jedné dvě. * * * Se vzkazem za Janem Žižkou jsem spěchal já. Veverčákova hrozba mě lekala. Lehkomyslný Odolen někomu naletěl, svázal se s ním, a přestože jsme o tom už nemluvili, strach mi napovídal, že ten někdo se Odolenovi pomstí. Kdo si půjčuje a nevrací, bývá bit. Ostatně jsem k jednookému, v královu nemilost upadnuvšímu dveřníku spěchal rád. Ač se nepovyšoval, přesto na sebe strhával pozornost; málokdo jako on dovedl v pravý čas jednat. Želivský silněji nežli Žižka vnímal bídu řemeslníků, kteří ve zmatcích, jež nastaly, přicházeli o 68
práci a kvapem chudli, a dožadoval se pro ně většího podílu na moci. Ten podíl jim sice ani Žižka neupíral, jenomže mu bylo jasné, že sami Pražané neporazí Zikmundovy krvelačné hordy. Pokaždé, kdykoli mě za ním Želivský vyslal, zvláštním poškubnu-tím bělošedého kníru a mrknutím zdravého levého oka dal Žižka najevo, že mne vnímá. Ne jako bezejmenného posla, ale jako Štěpána Roubíka, kterého zná a o němž je přesvědčen, že je nadmíru horlivý v pravé víře. „Dnes přicházíš více než vhod!“ Král Václav svými rozhodnutími, činěnými natruc bratru Zikmundovi, podepřel nejednou věrné v Kristu. Tehdáž u kostela sv. Apolináře, kdy se na něho obrátil Mikuláš z Husi, aby vrátil kostely stoupencům podobojí, rozzuřil se král a svého rázného rádce vyhnal z Prahy. Tím převelice napomohl šíření Husových myšlenek na venkově. U Žižky jsem stihl pana Břeňka z Rýzmberka. Tento vysoký, tělnatý šlechtic a zkušený voják náležel k nejhorlivějším kališníkům. Teď ráznými, krátce dělenými větami vyprávěl o shromažďování domácích i přespolních u Sezimova Ústí, tam se na kopcích sešikovávají lidé jako k boji pod širým nebem, aby si vyslechli kázání kněží podobojí, kteří slouží sedláčkům podobně jako Jan Hus, jenž kázával při plotech. „Už nám nesmí jít jen o kostely! Ať si je jednušky ponechají!“ horlil pán z Rýzmberka. „Však ne nadlouho! Z kopce se dostane slova božího většímu počtu věrných, neboť svrchu se nese slovo hodně dodaleka!“ Žižka se usmál: „Věru je to skvělý nápad! I k Bohu je pod nebeskou klenbou blíž! Musíme vést lid k boji! Ten je před námi!“ „Císař zatím sedí pokojně v Budíně!“ „Asi se domnívá, že tu jeho dědictví ochrání páni podjednou! Povahou je Zikmund lev, nepustí kořist. A Cechy jsou tučné sousto!“ Pan Břeněk kývl na souhlas. „Ten nám pokoje nedá, ani my jemu. Na den sv. Maří Magdalény, kajícnice, je svoláno k Ústí 69
shromáždění lidu, zváni jsou lidé odevšad, tuším, že za tím vězí pan Mikuláš.“ Žižka se zeširoka rozkročil. „Musíme znát sílu tohoto lidu, zdali jej zpozadí opravdu řídí pan Mikuláš, a co pan Mikuláš očekává, že podnikneme my tu v Praze. Čas uzrává a nesmí nás zastihnout nepřipravené.“ „Vypravím se tam!“ nabídl se pán z Rýzmberka. „Chceš, aby tě konopišťští páni drželi co rukojmí? Ne, milý pane Břeňku! Dva naši věrní, tady Štěpán a s ním Odolen, kteří jsou při ruce knězi Janovi, vykonají zbožnou pouť k Ústí za tebe.“ „Kdy máme vyrazit?“ zeptal jsem se. „Vyřiď knězi Janovi, že po smráknutí za ním přijdu s pánem z Rýzmberka a vše dohodneme,“ propustil mě Žižka. Čas uzrává! Povstaň, bratře! plesalo, řvalo to ve mně. Nic než pustopustá nuzota byl doposavad můj život. Uši nám uřezávali, jazyky vytrhávali, boky nám propalovali ohněm, v kola vplétali, věšeli nás a hubili napořád. Povstaň, bratře! jásal ve mně slepý Jetřich. Prosťák sehne šíji, běda však, běda nastokrát velmožům, napřímí-li ji v čase bezvládí. Selští poddanci, všichni ti porobci, jejichž údělem je jediná plahočina, pod plachetkou skryjí dýky. A střež se, pane! Přiházívá se mi občas, že oheň v mé duši vzplane čistým plamenem, avšak zakrátko jej spoutá chladná úvaha, neboť nejsem uzpůsoben pro snění a zpěv při loutně a mé dny neprobíhají v sladké zahálčivosti, jež snům a písním prospívá stejně dobře jako uleželý hnůj hrachu a dýním. Žiji naplno dny, jež bezhlavě pádí vpřed na splašeném býku války. Že meč je můj osud, věděl jsem už tenkrát, když jsem pospíchal za knězem Janem. Odolen mě očekával. „Přinášíš povzbudivé zprávy?“ ptal se a já mu barvitě popsal vytáhlou hranatost pána z Rýzmberka, jeho ne-úsměvnou ráznost, i Žižkovo netajené potěšení ze vzruchu na jihu země. „Co nevidět se my dva budeme ubírat k okraji Českého království,“ plácl jsem ho přátelsky do ramene. „Možná že 70
zbude taktak čas narychlo si poskládat pár věcí na cestu.“ „Půjdeme dnes?“ „Dříve se Žižka, pán z Rýzmberka a kněz Jan musí poradit, abychom panu Mikuláši z Husi mohli přesně povědět, co a jak. Tedy sotva dnes poputujem k Sezimovu Ústí.“ Odolen nebyl žádný zchytralec, naopak vždy vítal, uvolil-li se někdo myslit za něho, také nikdy nebyl rýpavý, natož záludný, proto mi mělo být divné, že se uchechtl a utrousil: „Pán z Rýzmberka . . ., pan Mikuláš z Husi . . ., co kdyby ke všem těm pánům nový připánkoval . . ., třeba pan Štěpán Roubík . . .“ Mladičcí se rádi urážejí a mne, při troše štěstí, mohli sluhové oslovovat pane jako syna bohatého staroměstského patricije; pánů nyní šmahem přibývá a panstvo podjednou to má za troufalost proti Bohu; dnes i městský zbohatlík si jako král nebo arcibiskup činí nárok na milostivého pána, ač ve své neposvěcené ruce nesvírá meč a nevládne trestním právem, a dokonce se z ješitnosti utrhne na panoše nebo venkovského zemánka, který zbloudil ve spleti uliček Prahy, že ho při oslovení neuctil pánem jako kdovíjakého urozence. Nach urážky mě nenavztekal na Odolena. Buďsi! Dějí se pod širým nebem věci, nad nimiž nezbývá, nežli žasnout. Kdejaký hejhula bude vyžadovat, aby písař před jeho jméno psal znak důstojenství. „Hejle, hejlíčku, skloň zobák, jde pan Štěpán Roubík z Nemanic, sezením na Bídě!“ přehrál jsem to do žertu. * * * Se soumračnou hodinou večerní plížili se k Panně Marii Sněžné dva muži v šedých kapucích. Počasí v posledních dnech dost pošpatnělo a zlatorudá záplava na západě slibovala na zítřek vítr a déšť. Nemohl jsem se dočkat parných letních dnů, kdy se vzduch tetelí vedrem, zimy a chladu jsem si užil ažaž. Však léto už ťukalo na vrata. Pán z Rýzmberka více než o hlavu převyšoval Žižku, který byl spíše sporý a rozložitý. „Očekává vás,“ vystoupil jsem ze šera zídky. Tu je třeba něco vysvětlit: Nejenže jsem získal plnou důvěru 71
Jana Žižky i Jana Želivského, bez níž by se sotva udála ta čarovná proměna žebráčka hlupáčka v člověka oddaného poznané pravdě, ale na rozdíl od Odolena jsem začínal pronikat do tajů toho velikého pozdvižení lidu, jehož jsem byl svědkem i účastníkem. Bezesporu kdyby v Kostnici kardinálové neupálili Husa a Jeronýma, kdyby nám kutňáci nebránili žít čistě, nepropukaly by boje a šarvátky. Páni se cítili sebou moc jistí. Domnívali se, že stačí, aby se předvedli ve zbroji, a lid strachy zaleze do děr. Jenomže se jim nevzepřelo pár chudáků, ale města i venkov. To nechápali. Přesto šlechta nadále shromažďovala oděnce, aby řádně poučili neurozené chlapstvo, že je jenom kořenem stromu, v jehož nižších větvích sedí rytíři, o něco výš páni a na špici král a papež. Domnívali se, že pár potřeštěnců, kteří si přejí žít bezúhonně jako za časů svatých apoštolů a kteří si nepřejí být vysáváni pány až po dřeň kostí, posekají snadno jako cvičné kolíky, zastrkané zlehka do země, a také by je posekali, kdyby se rebelům nepostavilo do čela několik nečekaně schopných vůdců. Sadbu je třeba okopávat a zalévat, má-li s létem vydat hojnou úrodu. Tak je to i s lidmi. Co by bylo platno bouřit se, když král může v tom čase shromáždit silné vojsko? Tak jako boj proti rozmařilosti římské církve mohl vzplanout teprve, až zeslábla v trojpapežství. Prosťák si může myslit, že co se dělo, dělo se samo od sebe, aniž by události kdosi nepostrkával žádoucím směrem. Kdyby Žižka nebo Želivský nebo Mikuláš z Husi nedokázali včas stanovit, kdy si má lid kropáče a cepy a sudlice chystat, k čemu by byli? Pak by i řežba pohasla! To se bohdá hned tak nestane. Neboť jsme silní duchem a až bolestným prahnutím po spravedlnosti boží tu na zemi. Střežil jsem u dveří, když se Jan Žižka a pan Břeněk smlouvali se Želivským. Kněz Jan radil udeřit, dokud je císař Zikmund v Budíne zaneprázdněn Turky a dokud se král Václav na hrádku v kunratickém lese propadá do zádumčivosti. Žižka však mínil, a pan Břeněk ho v tom podporoval, že panstvo podjednou spolu s Němci a patriciátem by útok kališníků mohlo odrazit a získat vrch, především že je nutno jednuškv znepokojit v jejich 72
domovských državách, aby hlavně tam se nás báli a načas pustili ze zřetele hlavu Českého království, vždyť, jak Žižka s úsměvem dovodil, bližší vždy je člověku halena než třeba i dlouhá šuba se soboly, je-li ohrožen. „Strach je musí obcházet jako nečistý duch, který všude proniká.“ „Aby se báli víc o své hrady a panství než o osud království!“ doplnil Žižku pan Břeněk. , Jako když z malé ranky na palci zachvátí sněť celou paži, tak se král vyděsí, až ho dojdou zvěsti o nepokojích venku.“ „A zalituje, že nám neprávem odejmul kostely!“ „Jako my po právu je předtím odejmuli farářům,“ přikývl pan Břeněk a Želivský na něho zkoumavě pohlédl, zda nežertuje. Smích je nyní vzácný jako šafrán, kterým si jedině panstvo může ožlutit krmi; ani pánům není do smíchu. „Ano! Po právu! Neboť tak se páni ve své nadutosti zpovykali, že si i Pánaboha snažili podřídit, aby je po smrti co služebník provázel k slastnému žitíčku mezi anděly!“ Kněz Jan nedokázal v pánovi nevidět pána. Rovněž pan Břeněk dával najevo, že je-li ochoten řídit se dobrými radami Jana Žižky, Želivského uznává jen jako vynuceného spojence, ne za člověka sobě rovného. „Nemůžeme se lišit v názoru na to hlavní,“ zasáhl Žižka, „a hlavní teď je získat podporu venkova.“ „Smečka lovných psů uposlechne rozkazů lovčího, kdyby jí však jiné hlasy kázaly opak, motala by se v kruhu.“ „Správně, pane z Rýzmberka!“ přisvědčil Želivský. „Co navrhujete, je rozumné.“ „Víme, koho vyslat za panem Mikulášem,“ obrátil se ke mně Žižka. „Sdělíš mu, že my tu v Praze se chystáme povstat proti Němcům, královským a papežencům a že by bylo moc zlé, kdyby páni podjednou nám vpadli jako zemská hotovost do zad. Proto se venkované musí shlukovat a pokorně, a také s velkou odhodlaností, přijímat od svých kazatelů slovo boží. Proto se pokojný spánek vzdálí na hony od pánů. Však jsi slyšel, co jsem pravil o haleně a šubě se soboly?“ 73
„Slyšel.“ „To pověz panu Mikuláši. Sleduj bystře, co se venku děje, kolik lidstva se schází na horách, odkud všude dorazili, jaké je jejich odhodlání bít se za pravdu, kterou nám zjevil mistr Jan Hus a jiní karatelé církve nevěstky.“ „Nastražím sluch i oči.“ „Správně, i sluch! U ohně nebo při nabírání vody ze studně, nebo při brouzdání trávou se nejspíš dovíš, jak prosťák smýšlí, a i když víme o jeho touze po spravedlnosti, pak nevíme, nakolik má jejich odvaha tvrdost meče a neotupuje-li se. Jedno měj na mysli, Štěpáne: Cenu pro pravdu, za niž, přikáže-li Bůh, položíme životy, máš jedině jako živý. Páni nastražují pasti, musíš obejít jejich oka a propadliště. Jdi obezřetně, čas tě nestíhá. Kdyby tě oklopily hlídky pánů podjednou, neupozorňuj nijak na sebe, buď spíš pokorný a úslužný, a naskytne-li se ti možnost k útěku, ponech na Odolenovi, aby je pozdržel. Nesvěřuj příteli, co víš. Tak ani na mučidlech nepromluví.“ „Zítra vám kromě jídla na cestu dáme i pár penízků,“ položil mi Želivský ruku na rameno, „a vydáte se na pouť. Milostivý Bůh buď s vámi.“ Scházeje po dřevěných schůdcích jsem uvažoval, proč mi Jan Žižka důvěřuje víc než Odolenovi, ač Odolen si vedl vždy směleji a prokazoval věrnost kalichu. Přítele jsem kupodivu nezastihl v zákostelí, kde nejraději pobýval a kde nejsnáze přišel k dobrému soustu, nenašel jsem ho na dvorku ani v sakristii, nikde. Zděšen usedl jsem na schůdek u oltáře. S kým se Odolen stýkal po nocích? S kým kvasil? Co to pověděl Veverčák, než mu Odolenova dýka projela srdcem? „Tohle ti neodpustí! Zabijí tě! Až . . .“ Kdo jsou ti neznámí, od nichž mu hrozí smrt? Zapletl se s jednuškami? Ještě na jaře bych přísahal, že Odolen není něčeho podobného schopen, nyní jsem váhal. To by nemohl už pro památku svého otce, kameníka Želízka, pro Matoušovu památku, pro ostrý kámen, jímž přesnou trefou z praku zabil branného před kostelem sv. Mikuláše. Tak jsem se utěšoval, ale ve mně samém jako by se mi vysmíval Visatec: 74
Málo se vyznáš v lidech, Štěpáne! Jsi důvěřivec! Hlupák! Uplatili ho stříbrňáčkem a pivem! Neodolal! Najde se nejeden, jenž za kopu grošů pošle i bratra na nebesa! S pravdou ven, to jediné mi zbývalo. Smiluje se Jan Žižka nad zrádcem? Pochopí odpadlíka Želivský? Co naplat, že předtím poctivě sloužil pravdě. Ani já nebyl bez viny. Ve svém hlupství a důvěřivosti jsem Odolenovi vyzradil účel Žižkovy návštěvy. Tamti nejsou hloupí, snadno se podle vůně dovtípí, jaké koláčky se pečou u Panny Marie Sněžné. Viděl kdy Bůh většího pošetilce? kál jsem se na krajíčku schůdku u oltáře nemoha uvěřit, že by Odolen, druh mého dětství, mohl být tak podlý a mrzký hanebník. V koutku duše jsem mu stále důvěřoval. Ničemný, nízký člověk by se nedokázal přetvařovat. Proto jsem se nezvedl a nešel za Želivským. Když kněz Jan sám ke mně sešel a ptal se, zda se cítím sdostatek silen, abych urazil nelehkou cestu za bratry ve víře, uklidnil jsem ho, že tu sílu jsem dávno nabral díky vydatným polévkám babky šustilky. „I nad sytou polévku je vydatnější spánek,“ napomenul mě, „očišťuje hlavu, a hlavy teď především musíš používat!“ Jenom chvilenku si posedím, slíbil jsem, pak si s Odolenem dopřejem spánku. „Kde je Odolen?“ „To je ta potíž! Někde se cpe! I o půstu, Bůh uchovej, aspoň rybami se musí posilnit!“ Prvně jsem lhal knězi Janovi. Uspokojen odešel a já, jakmile v zášeří kostela dozněly jeho kroky, jsem se dostal ke klášterní zdi, vyšvihl jsem se dlouhým skokem k otvůrku po cihle a pak na střechu spíže, odkud jsem měl prostor před Svatohavelskou bránou jako na dlani. Už mě netrápilo pomyšlení, co povím zítra knězi Janovi. Spojil jsem svůj osud s Odolenem a nezbývalo mi, než doufat. Přes den se mračilo na déšť, ale červánky probraly oblohu a vítr, který přivolaly, zabránil, aby se rozdeštilo. Co bude prožít mně, sirotku? Tak nakrátko jsem se těšil z matčiny lásky. Navždy o 75
něco ošizený — jako žebrák, kterému sebrali almužnu. Ukrátí mi žití meč nebo šíp ze samostřílu? Špetička sebelítosti pročistí za hvězdné noci poctivými slzami zřítelnice. Zvrátil jsem hlavu v nadhlavník a přes slzavý závoj jsem pátral po znamení. Jestli zahvězděnou oblohou prolétne létavice, Odolen přijde! Hvězdy poblikávaly a kmitaly se, ale znamení naděje se neukázalo. Snažil jsem se objevit večernici a zdálo se mi, že je to jedno červené světýlko na západní straně, ale jist jsem si tím nebyl. Jako už ničím na světě. Odolen mi byl za bratra. Rozteskněný jsem odvrátil oči od hvězd. Tu od míst, kde jsme se kdysi dělili se psy o útulek, zaznělo něco jako kocouří mňouknutí. Nastražil jsem uši. Naříkavý táhlý zvuk se ozval znovu a tentokrát se podobal už více lidskému zasténání. I kočka dokáže tak mňoukat, jenže je ji slyšívat v březnu, kdy se mrouská, aby se v květnu narodila koťata, jež dobře chytají myši. A tak jsem věděl, že to není roztoužený kocour nebo kočka nebo oba vespolek, ale raněný nebo umírající zakuklenec. Nejspíš chtěl někoho přepadnout ze zálohy a sám byl zaskočen. Ze soupeření královských s kališníky těžili nájemní vrazi a všelijaká lidská havěť s černou duší, pro jejíž hrůzné činy není spásy na nebesích. Protože mě hned napadlo, že by to mohl být Odolen, skoro jsem nedýchal, abych se nevyzradil. Oči, přivyklé tmě, rozpoznávaly pohybující se stíny a k sluchu mi pronikl vzrušený šepot a supění vražedníků, a já bezpečně věděl, že ten, kdo má být doražen, je Odolen. V pravačce s dlouhou Veverčákovou dýkou s křížem a v levačce se starou kratší dýkou jsem se napřímil a s řevem, který se z mých rozevřených úst dral na vrch z hlubin útrob, pln strachu, a přesto ke všemu odhodlán, jsem skočil na kupku tlejícího loňského sena, již tam nahrnul Odolen, aby si ulehčil noční úniky za pivomilci.
76
77
Při dopadu jsem sjel zadkem po kupce, ale v mžiku jsem stál a oběma dýkami naráz jsem zaútočil na nejbližší stín. Vrahoun mi nastavil plášť, takže jsem nabodl vzduch. Zákeřníci by mě jistě udolali, vyznali se v zabijáckém řemesle dokonale, jenomže já řval strachy i bezhlavou odvahou tak mocně, že mě slyšeli snad až na Malé Straně. I můj druhý útok skončil nezdarem, a jen taktak jsem uhnul hlavou, jinak by mi zakuklencova dýka přeřízla krční tepnu. Ostrý hvizd z černoty útočníky odvolal. Mně se dál dral z hlubin těla drásavý řev, až nebožák, ležící při zdi, mne okřikl: „Neřvi! Už odtáhli!“ Vtom se prudce rozevřela zadní vrátka, vsazená do zídky, a houfec s loučemi a ušatými sudlicemi běžel nám na pomoc. „Támhle jsou!“ vykřikl jeden z farské čeledi, ale kde byl konec temným nočním silám. Od rozevřené branky kráčel k nám pevným krokem Želivský. „Proč ten sběh?“ ptal se — a já zalhal podruhé. „Poté co jsme spolu mluvili u oltáře, knězi Jene, vydal jsem se za Odolenem. Bloumal na střeše spíže. Pod hvězdami se tak dobře sedí ve dvou, proto jsem si k němu přisedl a bloumal do prázdna jako on. Tu jsme spatřili zlotřilce, něco chystali proti kostelu, a jak už je Odolen prudké povahy, vrhl se mezi ně a snažil se je rozehnat. Než jsem skočil ze stříšky za ním, takhle ho zřídili.“ Odolen byl při vědomí a slyšel, co říkám. „Měli jste mě probudit . . .,“ káral nás kněz Jan. „Měli,“ sklonil jsem v pokoře hlavu. To už nadzvedli Odolena a uložili ho na lavici před sakristií. Jeden ze služebníků, starý ranhojič, přikázal vysvléci ho do nahá a omyl řezné rány. Napočítal jich deset, byly však nehluboké. „Dobře ses bránil,“ pochválil ho ranhojič, starý voják. Zakrátko se vrátil z venku, kam odeběhl, s mazlavou hlínou promísenou popelem a naplácal ji do rány. Jen co se všichni uložili k spánku a já se natáhl na houni u lavice před sakristií, Odolen promluvil. 78
„Štěpáne, zachránil jsi mi život a také díky tobě jsem neupadl do opovržení, a vím, jak ti bylo, když jsi kvůli mně lhal knězi Janovi.“ „Bůh nedopustil, abys zradil!“ „Nezradil jsem, ani jsem zradit nechtěl. Kvasil jsem penízky nemaje. Našli se dobráci, kteří mi nalévali zadarmo. Stačilo jim, že věděli, kde sloužím. Nalévali mi husté pivo a pobízeli k pití. A jednou mě obklopili v kruhu, a abych zaplatil, co jsem prolil hrdlem. Tehdy mě předvedli před jednoho bohatého měšťana . . .“ „Na Starém Městě,“ přerušil jsem ho. „A já ho znám.“ „Znáš. Neřekl jsem Roubíkoví o tobě ani slovo.“ Roubík! Odíral řemeslníky a šel by proti nám do spolku nejen s Němci, ale třeba i se samým ďáblem. Když na podzim prchal z Prahy a vyšacovali ho, stačilo slůvko a neunikl by se syny a mladou ženou, ale já mu nedokázal ublížit pro památku matky Roubíkové. Ač to byl člověk zlý a hamižný. „Dobře jsi udělal, že jsi o mně mlčel,“ dotkl jsem se smířlivě Odolenovy ruky. „To on ti vnutil Veverčáka?“ „On. Že při kostele se bude komíhat co pokorný služebník. Já, hňup, naletěl. I to telátko, které saje mléko pod krávou, je chytřejší než já. Otevřel jsi mi oči. Přísahal jsem v duchu, že za zubatcem pošlu k ďáblu i toho brblu, toho Roubíka ... já věděl, kudy chodí, a propíchl bych ho stejně jako Veverčáka, tím si buď jist, kdyby má hňápa nešlápla, kam nemá. Zajišťuje se ten skrblík před smrtí, jak může, a ti dva, o nichž jsem nevěděl, vyrazili mi dýku a hnali se hned za mnou. Dobili by mě, kdybys zčistajasna nesletěl z výše a neproměnil svůj přeskakující hlas v nebeskou troubu.“ Zasmál se bůhvíčemu. Přátelé jsou tu proto, aby při sobě drželi. „Jsi chvástal a nedovtipa,“ peskoval jsem ho, „chňapáš po smrti jako pes po ocase, chmelíš a jsi vůbec nádoba plná nedobrých skutků, ale pro památku tvého otce, kterého jsem miloval, pro vzpomínku na našeho přítele Matouše chci ti být nadále bratrem.“ 79
„Já věděl . . .,“ pronesl tiše, ale co věděl, už neřekl. Usnul. K ránu začal hicovat a na čele a pod krkem mu vyrazil pot. „Zabiju ho! Zabiju!“ blouznil. Rány se mu zanítily. Položivý, s vytřeštěnýma očima ležel na lavici a třásl se. Bába kořenářka mu dala vypít jakýsi lektvar, po němž třes ustal, také ze zanícených ran hrajících dočervena sedřela hlínu, omyla je a přiložila listy jitrocele. Možná že to byla zaříkávačka, něco si pro sebe tichounce povídala, a možná, že jen spílala vojáku ranhojiči, který sklesle postával v rohu. „Pomočit se ty rány měly, pomočit,“ pokyvoval vážně hlavou. Odolenovi se po zásahu babky kořenářky znatelně ulehčilo, ale že by mě mohl doprovázet na jih Českého království, na to nebylo pomyšlení. „Půjdeš sám. O Odolena strach neměj, vylíže se z toho,“ odvedl mě k sobě kněz Jan. „Panu Mikuláši pověz, jak jsme se umluvili. Vrať se s dobrými zprávami, Štěpáne. Provázej tě Bůh.“ Naložili mi chléb a uzené maso, také sýr a perník; půl hrstě grošů jsem všude možně na sobě poschovával, aby mě nějaký nenechavec s dlouhými prsty neobral o všechno. Položil jsem na stůl svou starou dýku. „Až se Odolen uzdraví, dej mu ji,“ požádal jsem kněze Jana. „O svou přišel.“
V PUTOVÁNÍ NA HORY
Smuten jsem opouštěl Odolena. Bude mi chybět nejen jeho ráznost a rozhodnost, ale i jeho veselá mysl. Bral radosti i strasti napořád, jak přicházely, moc nepřemýšlel. Lepšího druha na cestu bych si nemohl vybrat. Navíc byl Odolen jako mé dvojče — stačil náznak a rozuměli jsme si. Ke všemu mě Žižka a Želivský neposílali na Vyšehrad nebo za někým, kdo žil na Malé Straně, ale do neznáma; já z Prahy co živ nevystrčil nos. Jímal mě 80
strach, proč to nepřiznat? Jeden přišlý z venku vykládal, že na poutníky čekají páni se zbrojnými a biči je mrskají a meči naplocho tlučou. Anžto nejen už z Čech, ale i z Moravy jako běsem jatí putují prosťáčci i lepší lidé za božím slovem lán světa a nedají se zadržet, tolik jsou chtiví pravdy. „A hlad je velký,“ dodal ten přišlý z venku. „Po pravdě i po chlebu!“ Pěkně si to pan král a jeho noví rádci ztížili. Odebrali kostely stoupencům podobojí — a co? Bůh je přítomen jak pod klenbou kostela, tak i pod klenbou nebes. Na každé vyvýšenince může kněz podobojí vlévat sílu i naději do srdcí utiskovaných. Kolem se sejde hojnost pravdychtivého lidu a z výše se Husova pravda šíří rychleji, neboť spravedlivé království není už jenom na nebi, ale tu na zemi je pro všechny takřka na dosah. Věru kdo tohle vymyslil, nebyl tupec. Na králově hrádku v kunratickém lese byli jednoho mínění: Že to veliké sbíhání sedláků a zemanů z pozadí řídí Mikuláš z Husi. Ať už za nitky tahal pan Mikuláš nebo za ně netahal nikdo, vždyť ta nová víra shazovala ze šíje chomout, robota byla zlá a jen padlý na hlavu nebo člověk dočista zlomený by se jí nechtěl zbavit, tedy ať už to bylo jakkoli, jisté bylo, že měšťané a řemeslníci z Prahy společně se sedláky a zemanstvem chtějí přísahat na tu pravdu: A to pro pana krále bylo moc zlé. Jak by se ti, kdo jsou sdíráni pány do krve, kdo pod tenkou plátenkou halí nahotu, neshromažďovali na horách, jak se začínalo říkat některým kopcům a vrškům skrytým v lesích, kde je rozechvívala slova kazatelů, slibujících kromě spásy na nebi, že si už za svého trpkého života občas pobryndají vousy od mastné polévky. Já jako malý pohozenec dlouze sníval o voňavé chlebové kůrce! Není radno však před úkolem, který na sebe vezmeš, připomínat si staré křivdy nebo prahnout po odvetě. To je dobré před bojem, kdy stojíš tváří v tvář nepříteli. Teď se můj nepřítel skrýval všude — a tedy nikde. Nejvíc na mě působí, udělá-li někdo něco, s čím nepočítám. 81
Tím naprosto nemyslím, že mi takový dobrodinec musí rozbít hlavu kamenem. Babka šustilka mi to ráno, kdy jsem se chystal na cestu, navařila řídkou kaši a pokapala ji silně medem. „Nacpi se!“ přistrčila mi plnou misku. A já se cpal. „Dones ji Odolenovi,“ odstrčil jsem druhou, ale řekla, že i jemu, mlsounovi, navaří kaši, až se postaví znovu na nohy, teď že bohabojně spí. „Cpi se! Jenom se cpi!“ pobízela mě, a tak jsem vyprázdnil i tu druhou. Kolikrát jsem si pak s řemdihem přes rameno vzpomněl na ty dvě misky medové kaše! Často se na nás, bijce na bojových vozidlech, i na jízdu, nedostane při rychlých přesunech ani miska něčím zahuštěné horké vody! Jídla ubývá, druhý rok je slabá úroda, také kdy má sedlák sít a kosit obilí, když stále válčí? Žižka mi radil: „Ptej se na Říčany a na Benešov a za Benešovem na Buchov. Městům, hradům a klášterům se vyhýbej. Jdi po mezích.“ Jít po mezích! Nejsem Žižka, který jako bojovník zbrázdil koňmo půl světa! Přesto si na své první střetnutí s okolím Prahy přesně pamatuji. Poté co mě naši v předjitřní hodině spustili po provaze z hradeb, pochyboval jsem, že jdu správným směrem, jak mi ukázali. Na východě ještě ani nesvětlilo, ale v hájku po mé pravé ruce se rozezpíval pták. Pozvolna jsem začínal tušit obrysy krajiny. A pak se nad nízkým lesíkem nevyhouplo slunce, jak jsem slýchával říkat, ale polehoučku se velká červená koule sunula výš a výš jako špehýř, který neví, jak bude uvítán. Až jsem si z té nádhery dřepl na zadek. Jak ta žhavá koule stoupala a ráno světlalo, zmocňovalo se mě zvláštní vytržení; není možné, aby mne, Štěpána Roubíka, někdo v tak krásném dni zamordoval. Ještě jsem nestačil zplna vychutnat povznášející pocit bezpečí a už nade mnou kdosi hartusil: „Co tu sedíš jako machomet se zkříženýma nohama? Copak nevíš, že za jitra stoupá od země chlad a nemoc?“ Pozvedl jsem oči k vousatému chlapisku v šedém plášti. 82
„Koukám, jak slunce vstává.“ „Ty vstaň!“ přikázal mi. „Jsi odtud?“ „Jdu k Říčanům.“ „Nejdeš do Říčan? Hádám správně? Nesluší se, abych vyzvídal,“ obrátil ke mně neznámý modré smavé oči. „Po léta jsem tu žil. Teď jenom procházím. Od Budyšína přes Zhořelec a Žitavu do české kotliny.“ Mluvil správně česky, přesto bylo znát, že je cizinec. „Déle, snad týden, si odpočinu v Horšovském Týně, tamější arcijáhen Jan Neustup ze Švamberka je můj příznivec, odtud poputuji k Neuenburku a dál.“ Jako by se znali léta, tak si počínal. Překročil dávno padesátku, avšak vyhlížel mladě a svěže, vyzařovala z něj smířlivost a veselost; jistě to nebyl chuďas, přesto na něm nic nepřipomínalo bohatství; v barvách se přizpůsobil šedi, která teď v Čechách převládala. Ani jediná veselá barva neupomínala na milovníka starých rozverných časů. „Projdeš pěkný kus světa,“ odpověděl jsem nezávazně; už jsme šlapali spolu. Slunce naplno promodralo oblohu. A my neušli daleko a spatřili jsme na kamenité cestě kotčí povoz; zpod plachty na obručích, zahalujících zboží, po nás zapátrala vousatá hlava šmejdíře. Přesvědčiv se, že při sobě nemáme kopí ani meče, zajel s hnědkou ke kraji a vyčkal, až dojdeme. „Kampak, kampak, poutníčkové?“ prozkoumával nás dál chytrýma zvídavýma očima. Nyní tito potulní kupci projíždějí Čechami pořídku, to jak bezpečnost upadá. Koho oloupení poženou na půhon, koho obžalují a před kým, když nevědí, zda soudce není podílníkem na kořisti? „Směřujeme odněkud někam stejně jako ty!“ odpověděl vousáč. „Co mi prodáš?“ „Máš za co nakupovat?“ zašklebil se lišácky ten odvaha. „Plátno, ani zbraně nechci, mne, abych se přiznal, spíše trýzní žízeň!“ Vysypal z měšce na dlaň hrst grošů, a bylo jich více než čtvrt kopy, více než patnáct grošů. „Dobrá ražba, stará, ne zlehčená! Víno vezeš?“ 83
„Vezu! A dobré! Jako tvoje stříbro!“ Lišáci se vždycky dohodnou. Zvesela vydloubne šmejdíř z hlubin vozu kožený vak, jakých se do náruče vejdou tři. Z Malty je, z daleka, přes tři moře plavené, z ostrova, kde jsou pány křesťanští rytíři, stateční obránci Kristovy víry. Vytáhl zátku, aby vousáč mohl ochutnat. „Z Malty, říkáš? Šmak má jako burgundské.“ „Ať mi uříznou nos i uši, jestli je z Burgund!“ Požadoval, že je křesťan, šest pražských grošů, kdy se ještě z hřivny razila kopa, a to prodělá, neboť to víno ukrádalo slunce nevěřícím, takže je dvakrát svaté. Po kratším dohadování se spokojil s lotem stříbra. Čtyři groše! lekal jsem se v duchu. Čtyři groše za víno! Šmejdíř nabídl vousáči dlouhého uzeného hada na provázku a mámil na něm dva groše. Dostal groš a tři denárky. Jakmile šmejdíř pobídl hnědku a sjel k úvozu, odfrkl jsem si: „Zloděj zlodějská!“ Vousáč se usmál. „Nesuď ho přísně! Strach, že ho za támhletím bukem přepadnou lapkové a podřežou ho jako husu, vyvažuje tím, že obírá křesťanstvo! Nabízí víno dvakrát svaté!“ Složili jsme se u remízku, odkud jsme viděli do všech stran. Odzátkoval vak a nalil si proudek do hrdla. „Burgundské!“ mlaskl spokojeně. „Není trpké, spíše nasládlé . . . Pij!“ Snažil jsem se vak naklonit tak, aby mi víno stékalo čůrečkem do hrdla, ale zakuckal jsem se a polil si bradu. „Vína je škoda,“ zavyčítal a znovu mi předvedl, nakolik mám vak zvednout nad ústa a naklonit jej. Vytáhl dýku, znamenanou křížem, a uřízl mi pořádný kus uzeného hada. „Plazy nejím!“ „Úhoř je ryba,“ poučil mě. Sáhl jsem pro Veverčákovu dýku a kousek nabodl. „Docela chutná, ta hadovitá ryba,“ uznal jsem a neušlo mi, že se vousáčovi při pohledu na kříž oči o poznání rozveselily. Lokl si důkladně vína a nabídl mi. Ale mně připadalo více trpké než nasládlé a odmítl jsem. 84
„Není to nic zvlášť chytrého, co vy, Češi, teď děláte,“ rozhovořil se. „Přivolávat na své území válku, to není zvlášť chytré. Zikmund měl být českým králem a Václav . . . třeba uherským nebo žádným, neboť jaký je to král, který pije a vzteká se nad svou neschopností, dává se zjímat od pánů a ustupuje před každým . . . Zikmund měl zdědit českou korunu! Lepší král tvrdý a rázný než král . . . nevím co.“ Žvýkal jsem uzeného úhoře a mlčel. Všiml si toho. „Mlčíš? Nemáte císaře Zikmunda v lásce? Je rozmařilý, po ženách jako divý, i panečnicí vezme zavděk, jinak je ale obratný vyjednávač, jako býval jeho děd král Jan. Včas by jako český král pokrotil Husa i arcibiskupa, přistřihl by perutě českému panstvu, provedl by Cechy úskalími. Je mazaný, mstivý a ví, jak na koho.“ „Loupil v Čechách . . .“ „Loupil by v Uhrách a jinde, ne ve své dědičné zemi. S Němci vyháníte z Čech vzdělanost. Zatvrzelí jste, a zatvrzelost je slepá.“ Dojedl úhoře, napil se znovu vydatně, odříhl si a dřív, než se stočil do klubka, zazátkoval vak, aby víno nezvětralo. A já, syt, složil jsem se vedle něho. Sluneční paprsky mě probudily k životu. Můj průvodce byl tentam. Jedině měch s několika loky vína zanechal. Vypláchl jsem si ústa a malinko i upil, abych se rozveselil. Jenže mě rozbolelo břicho. „Zikmunda za krále!“ vztekal jsem se. „To tak!“ * * * Zdříml jsem si vydatně. Dlouhá bdění u Odolenova lůžka mě dost vyčerpala. Dumal jsem, proč vousáč zmizel bez rozloučení. Ačkoli toho o sobě moc nenapovídal, neřekl nic podstatného, z čeho bych poznal, co je vlastně zač. Bůhví proč mi nedůvěřoval. Šlapaje dál v“po-ledním žáru k Říčanům, nebo ve směru, o němž jsem se domníval, že k nim vede, rozvažoval jsem o císaři Zikmundovi. Něco ve mně se vzpíralo představit si tu zrádnou ryšavou lišku na českém trůně. Jako český panovník by nás pokrotil, to vousáč vystihl přesně — a přátelská náklonnost, která ve mně k cizinci vznikla, rázem pominula. Jistotně slouží těm nedobrým silám, jež by rády mě a Odolena zahnaly zpět co 85
žebráky na kostelní schody. „Doputuj šťastně do Neuenburku, vousáči, ale svého císaře nám nevnucuj!“ Dlouho jsem nikoho nepotkal, dbal jsem Žižkovy rady a vyhýbal se cestám, tu a tam jsem zahlédl mužíčka pachtícího se na poli, samotného nebo s kravkou, teprve před setměním jsem spatřil pocestné, kteří mi ve chvíli zmizeli z očí. Jako by se v zem propadli. Opatrně jsem se přiblížil. Leželi v důlku a nehýbali se. „Co jste? Krtci?“ rozkročil jsem se nad nimi. Zvedli se a mě obešel strach z jejich výšky a rozložitosti, jako mouchu by mě rozmáčkli, jen chtít. „Jsi sám?“ odpověděl mi starší otázkou a oba se tak divně pochechtávali, jako bych je přistihl při něčem nekalém. Mladší hleděl v hroudu a něco žmolil v prstech; asi list z dubu na návrší, který nemohli minout. Uvědomiv si pokoru v jejich postoji, spustil jsem zhurta: „Utekli jste svému pánovi a ve vašich duších hospodaří strach! Třesete se, jako by vám oděnci byli v patách! Povězte, kam jste se vydali?“ „A ty,“ uchechtl se starší, „kam ty ses vydal? Nevypadáš na pána!“ „Vydal jsem se tam, kam všichni.“ „Všichni prahnou po slovech Páně,“ opáčil starší, , jak je vykládal prostým lidem Jan Hus svaté paměti a jak je vykládají teď lidu kněží podobojí.“ Páchli po sprostu. Jako vousáč po čichu poznal, že jsem jiného rodu i smýšlení, tak i já odhalil nyní v těch dvou běžence. „Víte o horách, na nichž se káže?“ „Jsme z Ládví a tomu místu se říká U křížku, tam jsme se prvně doslechli o brzkém příchodu nebeského království v Čechách, schází se tam přemíra lidu od nás, ze Zbraslavi i z dáli, a víme, že i na Blaníku se káže lidu. Předevčírem projel Ládvím jezdec, a že na jihu, někde u Sezimova Ústí, se má lid sejít v hojnosti a sloužit Bohu pod širým nebem.“ „Vydáme se tam ve třech,“ projevil jsem se konečně, neboť z 86
řeči toho robotníka tryskala opravdovost a vášnivé zanícení. „I ty, bratře?“ rozjasnila se mu tvář. Bratře! S tímto oslovením jsem se později střetával neustále; vyjadřovalo blízkost mezi těmi, kdo se dali novou cestou; ta by bez bratrství byla strmá a neschůdná, víra jednoho podpírala druhého, z ní vyvěrala jako životodárný pramen síla všech i jedince. Zatoužil jsem obejmout jeho široká ramena, ale sotva by se mi to podařilo. „Jdu z Prahy, abych se mohl ujistit stejně jako vy u Sezimova Ústí, že je nás hodně.“ „Hodně je nás,“ zvedl oči mladší. „I v Ládví jsme slyšeli o ohnivých kázáních kněze Želivského . . .“ „U Panny Marie Sněžné, kde káže Želivský, ale i v jiných pražských kostelích se Bohu neslouží po římsku,“ odvedl jsem řeč jinam, neboť jsem sebeméně netoužil zapojit je do svého poslání. Ten starší, jak jsme se opět obrátili k jihu, mi vykládal, co všechno zakusí věrní v Kristu, jak do nich najíždějí pacholci s železnými kapalíny na hlavách a v předních plátech, takže i když se najde smělec a topůrkem se ohání, těžko se jim přes všechno to železo dostane na kůži a je jim pro smích. Poválí ho v prachu, podupají kopyty koní, pročež vypustí duši dřív, než se i jen střetne s pravdou. Avšak stalo se, že se bratří semkli a odrazili nájezd. Většinou ozbrojení pacholci poutníky rozmetají jako sedlák lopatou plevy do větru. „V noci se jde nejbezpečněji,“ ujistil mě. U blízkého borového lesíka někdo zahoukal. Nebyl to výr, ale vůdce čtyřčlenné skupiny. Můj hovorný společník přiložil dlaně k ústům a vydal zvuk ne nepodobný houkání výra — a skupina vyšla z lesíka. Volali nám vstříc, že nic nežádají. Ke dvěma prosťáčkům z Kostelce se přidali dva uhlíři z kouřimských lesů. Přestalo je bavit pokrývat drnem, mechem a mourem narovnaná polena. A že měli dobrý mour z uhliště, kde soused donedávna pálil, i zajištěný odbyt. 87
„Pravda boží se nesmí jako oheň v milíři ani příliš vzmáhat, ani pohasínat, aby po uplynutí dvaceti dnů mohl se pilíř rozbourat a vydal po zchladnutí uhlí plné skrytého žáru jako ta pravda, jež zažíhá oheň v srdcích!“ řekl první uhlíř a druhý dodal: „Čekat ve své lesní chýši, až přijedou z Hor Kutných? K čemu jim uhlí, když stříbro se netaví a mince nerazí?“ Možná že více než touha po pravdě je z lesů vyhnalo dlouhé čekání na vozy stříbrotavičů. Dříve se neopožďovaly. Královská pokladna není nikdy dost plná. Václav oproti jiným králům nemořil svůj lid přílišnými daněmi — i to nejdražší víno vyjde levněji než válka. Dočista se ještě nezatemnělo, když jsme vyšlápli kopec se vzrostlými borovicemi a duby, který tu kdysi nasypali jako hranici něčího pozemku. Uhlíři vybalili tenoučký pás špeku, také já dal v plen všechno, čím mě zásobili, přesto jsme se všichni dosyta nenajedli, neboť čtyři z nás nepřispěli ani kůrkou. Pro příští dny mi zbývalo doufat, že mě jiní nakrmí za zaplaťpánbu. Už ve tmě se k nám přidal jeden hladovec. Často šli jen tak nazdařbůh a stávalo se, že večer motajíce se v kruhu došli k místu, odkud vyšli. Brzy však narazili na ty, kteří jakžtakž udržovali směr. Tak prý krysy stezičkou haraší z vyjedených měst do měst sytých, aspoň se to tvrdí. Co jiného než krysy byli pro pány? „Drž se!“ jako bych slyšel Odolena. Do uší se mi dralo supění chlapíka za mnou i zrychlený dech toho přede mnou, padal jsem do výhlubní, zakopával o krtince, vrážel čelem do osamělých stromů, vyšplíchával na druhé vodu z potoků, přes něž jsme se brodili, sám chladné cákance v tváři, ve vlasech i za halenou. Přes srpek měsíce hnal mraky severní vítr, který se nečekaně zvedl před půlnocí. Sevřel nás chlad. Nikdo si nepostěžoval. Nač také? Musím hodně povyrůst, abych se mohl vyrovnat těm dříčům, kteří stejně jako urputně se rvali o chléb, tak urputně postupovali vpřed. Svalil jsem se do popeliště, a než jsem se 88
oklepal, dost se vzdálili. Přece jen jsem nenahromadil tolik síly jako oni. Položivý jsem se doplížil k cípu lesa, kde uhlíři i ostatní klesli do trávy a jehličí. Nezvednu se! Nevstanu! projelo mi hlavou a už jsem spal. Stíny ranního šera se měnily v kmeny stromů, když jsem se prudce probral k vědomí. Zdálo se mi, že mí druzi potajmu zmizeli jako vousáč. Uštváni do tvrdého spánku tiskli se k sobě i ke keřům. Ztuhl jsem skoro do nehybnosti. S očima dokořán jsem pozoroval, jak se úsvit šíří nebem, jež severák vymetl do šedomodrého hladka. Bože, dej, ať vydržím! modlil jsem se. S hekáním se poutníci začali probouzet a chystat se k pochodu, aby ještě za zášeří urazili kus cesty. Nachytal jsem do dlaně rosu z kapradí a vytřel ospalky z očí. První vyrazili uhlíři, zvyklí drsnému životu v přírodě. Ploužil jsem se až docela vzadu a žaludek se hlásil o své. U Panny Marie Sněžné jsem odvykl hladu. V štípavém čerstvoučku se k nám přidal uprchlík z říčanského podhradí a podělil se s námi o jáhlový chléb. Mínili jsme po překročení Sázavy vyčkat někde v skrytu. Zbrojní pánů ze Šternberka nebo z Dubé nás mohli kdekoli napadnout. Neboť my nešli jako podle napnutého provazu, naše pouť byla samá zacházka a návrat. Kolik panských sídel nám tarasilo cestu! Mrač. Kozlí. Martinice. Šelmberk. Příběnice.. Nehledě na nebezpečně blízkého pána konopišťského hradu, jenž proti nám vystupoval nejbojovněji. Bohu i sobě přísahal, že tu roztoulanou chásku za svistotu biče opět nažene do poslušných stádců jediné svaté církve katolické. Zrovinka jsem přemýšlel, jak ve velkém společenství u Sezimova Ústí najdu Mikuláše z Husi, když v tom někdo vykřikl: „Konopišťští!“ Na okamžik jsme ustrnuli, špice kopí šesti nebo sedmi jezdců, kteří na nás najížděli od Sázavy, mířila k obloze. K lesu bylo daleko a daleko bylo i k řece. Budou nás po poli honit jako zajíce. „Bratři! Rozeběhnem se do stran! Sejdem se, dá-li Bůh, v lesích za řekou nebo až u Ústí!“ 89
Jen to starší z uhlířů dořekl, jezdci sklopili kopí a pobídli koně v cval. Rozeběhl jsem se ke skalce s břízkami, která osaměle trčela vprostřed svažitého pole. Běželo se mi lehce, táhl se tam pás ztvrdlého jílu, ale bohužel si právě můj směr vyvolili dva jezdci. Snažil jsem se zrychlit, ale koním jsem nestačil. Zchvácený jsem zastavil, a než mě spoutali, zahlédl jsem ještě bratry, kteří kličkovali a snažili se všelijak uniknout v děsivé honičce. *** Strach poutníků z pána na Konopišti způsoboval, že v každém ozbrojeném houfci spatřovali jeho branné. Na nás však zaútočil vojenský doprovod opata z Vilémova, který byl na cestě ke kladrubskému klášteru. Benediktýni se rozhodli přenocovat na říčanském hradě — a proto se zkřížili s námi. Znejistěl natolik stav v království, že mniši požádali o ochranu Žleby nebo Lichnici? Ulevilo se mi. Já, napůl kostelní dítě, jsem s duchovními osobami uměl jednat. Většinou nežádali nic než poslušnost. Jak se vzdaloval od mého zátylku dvouruční katovský meč, nabýval jsem jistoty, že z téhle pasti vyklouznu. Kromě mne dostali Žlebští nebo Lichničtí utečence z Říčan a toho staršího uhlíře. „Kdyby mi na jílu nepodjela noha, utekl bych jim!“ „Je to tu samý jíl,“ dal jsem mu za pravdu. Svedli nás k úžlabince, kde vyčkával opat s dvěma průvodci. Ti dva se pečlivě pásli na božích lukách, taktak že je unesly pokojné brůny, zato opata, štíhlého, tuhého, neklidného padesátníka se mstivýma očima, chránil pod pláštěm stříbřitý plát. „Kampak jsme se rozeběhli? Za blouznivci a pomatenci, kteří zrazují svatou pravdu a jedinou víru a houfují se jako vlci po lesích?“ Uhlíř mu chtěl odpovědět, ale předešel jsem ho.
90
91
„Co to pravíš, opate? O jakých blouznivcích a pomatencích mluvíš? Tak, rozeběhli jsme se, protože teď všichni někam utíkají, pálí je doma zadky.“ „Proč jste prchali, když jste nevinní?“ „Poraď nám, opate, komu dřív jsme měli povědět o své nevině,“ usmál jsem se, „kopytům rozjetých koní nebo napřaženým špicím kopí?“ „Umíš mluvit,“ zasvitlo mu ve lstivých očích, „a už proto jsi nebezpečný! Utíkáte tam, kam všichni. Za odpadlíky svaté církve, za nehodnými knězi! Na to jsi moc mladý, abys mne ošálil! Žeňte je k Říčanům!“ obrátil se ke svému doprovodu. „Počkám si, jakou povedeš na mučidlech! Žeňte je! Žeňte!“ pobídl svého šedáka do klusu. Visatec se nejvíc bál, že ho po dopadení natáhnou na žebříku a vymknou mu paže z kloubů, a já se zachvěl při opatové hrozbě. Meč, jednou vytažený z pochvy, si nevybírá. Tolik pokročilo bezvládí v Čechách, že i obyčejný představený kláštera, který by ještě před třemi roky klusal ke Kladrubům třeba i na oslíku, jist si svou bezpečností, nyní si najal hrdlořezy a jímá lid. Hnali nás svižně k Říčanům. Tak svižně, že jsme k sobě stačili pronést sotva pár povzbudivých slov. Říčanský zprvu sem tam kýchl, potom se rozkuckal a přepadl ho dusivý kašel; zrudl v tváři a z nosu mu ukapávaly soply. Kdo zná okolí říčanského hradu, ví, že je to tam samé z vršku do vršku. Zadýchali jsme se. Říčanský slzel a potil se snad strachem nebo pro horkost, již chytl. „To bude má smrt!“ vyhrkl, jakmile jsme zahlédli vysokou čtyřhrannou věž hradu na ostrohu; a k té věži, jež kryla vchod, nás popostrkávali jízdní kopími, a Říčanský, protože se opožďoval, dost zkusil a krvácel na několika místech. Ostatně byl dobrým prorokem. Diviš z Říčan si pospíšil uvítat benediktýnského opata, který namouvěru nečekal dlouho na hradním nádvoří, kde najednou bylo všem těsno. Krátce vyštěkával rozkazy hradní čeládce. Už koně sváděli ke konírnám, kde je odsedlají a nasypou jim ovsa. 92
A kdo nemá co dělat — do kuchyně! Hosté jsou ušlí, rádi se před hlavní krmí zchladí pivem. „Hrstka odrodilců nám vběhla do cesty,“ zaměřil se na nás opat. „Tři jsme chytli! Svaté víry, víry svých předků se odříkají!“ Podsaditý pán hradu náhle povyskočil, jako by ho bodlo šídlo. „Klame mě zrak? Ďábel našeptavač! Ponoukač k neposlušnostem! Rouhač proti panstvu daného mu Bohem! Namouduši, opate, nemohlo se mi dostat většího daru! Neutekl jsi daleko, ty spravedlivý! To on kázal v osadě u potoka o nebeském království, které je blízko a ve kterém pán, vladyka, man, nápravník, chuďas jsou si bratry!“ „Neprosil jsem Boha o takového bratra!“ „Ani já ne, opate! Ty,“ ukázal Diviš z Říčan na zdatného zbrojnoše, „vsedneš na koně a usmýkáš ho! Otlučeš mu pěkně domodra hlavu o kamení! Mrtvolu pak pohodíš v osadě! Ať lotři vidí, jak končí ten, kdo se vzepře!“ Říčanský stál nehnutě a já čekal, že něco poví. Polykal jsem naprázdno a z horečnatých očí spolu se slzami skapával strach. Slušelo se, aby se mu dostalo rozhřešení dřív, než ho odprovodí k Bohu, aby zahynul smířen s lidmi, ale kmán a opat nezvedali už oči ke stejným nebesům. „Boží spravedlnosti nikdo neunikne,“ pokývl hlavou opat. Smyčku dlouhého provazu utáhli Říčanskému pevně nad kotníky a opačný konec provazu uvázali k sedlu. Rozevřeli bránu. „Jeď!“ vyštěkl hradský pán. Jako podťat padl Říčanský. Slabounce vykvikl, jako když děcko ve snu zanaříká. Od kopyt koně vystřikovalo bláto. Kolikrát jsem pak byl svědkem mučení a vražd! Krutě si vedli nejen katolíci! Jednou, kdy jsme císaře Zikmunda jako už tolikrát předtím porazili na hlavu, zhubili jsme při pronásledování jeho vojska městečko, ač jednalo o vzdání, do jednoho jsme jeho obyvatele pobili. Sám Jan Žižka těch událostí vzpomínal jako výstrahy, odříkaje se takové ukrutnosti. Zhřešili jsme vraždou mnohokrát i pak, jakož i oni nás mordovali bez lítosti. Věřím napořád, že spravedlivý boží řád musí být 93
nastolen; proto, ač hřešíme, bijeme se dál tvrdě s tou liškou ryšavou, římským císařem, škůdcem české země. Kdybych nevěřil ve spravedlivý řád, k čemu by byl všecken ten boj? Neuhnul jsem očima. Proto je mám, aby svědčily, skrze ně vše se vrývá do paměti. Tento pán měl u mne od této chvíle vroubek; nebyl zdaleka první, po Roubíkoví více nečestných lidí zařízlo vroubků do mé vrubovky, takže den za dnem narůstala má nenávist k pánům podjednou. Diviš z Říčan, ani já jsme v té chvíli netušili, že neuplyne rok a naši poboří říčanský hrad. Když jsem se konečně očima odpoutal od prázdné brány, spatřil jsem vedle opata vousáče. I on mne poznal. Ale nedal to nijak najevo. * * * Vsadili nás do temnice ve čtverhranné věži, kde podle spousty myšinců a myších steziček donedávna skladovali obilí. V zatuchlém vzduchu bývalé sýpky se nezachovalo ani pár pšeničných zrnek, které bychom smetli dlaní jako peroutkou a sežvýkali je po vyfouknutí slupek. Sedl jsem si obkročmo na svalnatcova ramena a obsáhl pohledem ze střílny územíčko mezi dvěma hradbami napravo od vstupní brány. „Co vidíš?“ „Parkán. A kus nebe,“ sesmekl jsem se z jeho zad. Ve zdi zely dvě díry, do nichž se zasouvalo dřevěné stupátko, aby střelec s kuší měl výhled ve výši ramen — v trávě a pýru mezi hradbami nedováděl ani divoký králík. Co teď? I jako hádě bych se úzkým podlouhlým otvorem neprotáhl. Visatče, raď! stýskl jsem si v duchu. „Uvláčejí nás jako tamtoho!“ Silák si nestěžoval, jenom se smiřoval s nezbytností; na útěk ve dvou jsme nemohli pomyslit. „Tebe ušetří, jsi silný. Lid se jim rozebíhá, bude jim přede žněmi dobrá každá ruka.“ To jsem poznal při vodění slepého Jetřicha: Člověk se potřebuje stále něčím utěšovat. „Neuvažuješ hloupě!“ chytl se na lep. „Žně! Lid v pohybu a vojna blízko . . . Počkáme! Uvidíme!“ Já však věděl: Ani blízkost žní Říčanské nepřinutí, aby nás 94
uchránili. Utekli bychom z polí. Vždy se káže na nějaké hoře. A kázat se bude, dokud stoupencům podobojí nevrátí kostely. A ty jim nevrátí. „Potýrají nás hladem,“ vžíval se silák v naději. „Něco vydržíme! Co živ jsem, hladovím!“ „Naplníme si ještě žaludky uzeným s hrachem!“ Smál se. A já v hlavě převracel, zda vousáč je můj přítel, či můj nepřítel. Na hradním nádvoří mě nevyzradil. Mohl se domnívat, že jsem se přidal k poutníkům z hlouposti nebo že táhli ve směru mého putování. Což víceméně byla i pravda. Nic zlého jsem mu neprovedl, trhl se sám. „Neměli jsme možná utíkat od milířů. Sem tam se chytl do oka zajíc, a jednou, věř nebo nevěř, uštvali jsme srnu. Zasáhl ji do podbřišku pánův šíp, stejně by někde v křoví pošla.“ „Dopřávali jste si jako páni!“ „Jednou! I do kouřimských lesů je vidět!“ Ač kraj byl v podmraku a na větrem vymeteném kousíčku modravého nebe ve střílně jako by se zastavila beránková oblaka, která nepřinášejí déšť, uvnitř se hodně zešeřilo. Můj druh dlouze zívl. A když se zdálo, že mu povolí pusa v pantech, mrkl jsem jedním okem na ta beránčí oblaka, druhým na ospalce a poradil mu: „Zaspi hlad! Probudíš se do jasného dne!“ „Kéž by!“ Litoval, že mu nejspíš nebude dopřáno utvrdit se v poznané pravdě spolu s Bechyňskými na Bzí hoře nebo s Milevskými na hoře Tábor? Blíženectví pravdy a smrti mnohé zasáhlo až po upálení svatých mistrů Husa a Jeronýma, teď však pravda i smrt sestoupily na zem mezi prosté. Zdalipak si Říčanský v okamžiku konce řekl: Poznal jsem jen dílek pravdy, ale stálo to za to! Co si říká člověk v okamžiku smrti? Říčanský projevoval jen strach jako lapené zvíře. Na této pouti silněji nežli u Panny Marie Sněžné jsem si uvědomoval, že začít si něco s Husovým učením znamená zahrávat si se smrtí. Mně se v kobce říčanského hradu nechtělo zemřít, a proto jsem úporně věřil v zázrak. Otevřou se! Musí se otevřít! upíral jsem oči na dveře, zatímco 95
můj druh poctivě chrápal. Tu jsem nad nimi zaslechl šramot a vskutku se otevřely. Nestál v nich však vousáč, ale štíhlá panna s tmavými rozčesanými vlasy v modré sukni; nadýchaný živůtek s rukávy zdobilo jemné vyšívání. „Ludmilo, ty jsi přišla?“ Stála přede mnou moje ochránkyně z dob mého žalostného dětství, kdy jsme se oba octli v domě kuplíře. „Nejmenuji se Ludmila.“ Hleděla na mne zpříma a záblesk poznání v jejích očích chyběl. „Vzpomeň smutných dnů u báby v Praze! Vařívala nám sladké kaše, abychom přibrali!“ „Nikdy jsem nebyla v Praze,“ odtušila chladně. „Pojď. Čeká na tebe.“ Malinko ustoupila a já zahlédl ozbrojence. „Jsi Ludmila!“ řekl jsem ještě jednou, ale neodpověděla mi. Zavedla mě na hradní nádvoří. Malinko se uklonila a odešla v doprovodu ozbrojenců. „Zůstala ti tvoje dýka?“ vystoupil vousáč z přítmí arkýře. „Ano.“ „Neprohledali vás . . .! Ponech si ji! V tvém věku jsem navždy opustil matku. Hořce jsem rozloučení oplakal. Pro matčinu památku jsem ti u opata a pana Diviše z Říčan vyprosil svobodu.“ Provedl mě skrze několik branek až k vnější hradbě, kde u tajného východu hlídkoval zbrojný. „Tudy se dostaneš ven. Noc je přítel. Střež se mne znovu potkat. Podruhé bych ti nedaroval volnost.“ * * * Prchal jsem nocí ve směru pouze tušeném a těžko bych dnes našel místo, kde jsem klesl únavou. Probudiv se civěl jsem do rozjařeného rána jako zajíc březňák; také jsem se cítil jako zaječisko přešlé mrazem, jako polouch, ten poloviční ušák, který má do celosti daleko. Vousáč mě vypustil do volna a utíkej, vřešťáku! Kam? Kam utíkat? Doběhl jsem k nedalekým olšinkám. Chránily pramen 96
spolu s vrbou jívou. Jakési dobračisko zavěsilo na větev, z níž dávno opadaly kočičky, vědérko vydlabané z kmene mladého smrku. Tři jsem vyprázdnil, a teprve pak mě chladná studánková voda přivedla k životu. Ať už se ve vousáčově poutním plášti skrýval kdokoli, srdce mu dočista neokoralo; tomu, kdo nám podá v nouzi nejvyšší pomocnou ruku, nemůžeme být nikdy dost vděčni. Uhlíře ve věži říčanského hradu mi bylo líto, ale nikterak jsem se necítil vinen jeho osudem. Nepotkal cestou toho pravého, tak už to chodí, jeden má štěstí a druhý smůlu. Ať se probudí do jasného dne pan Diviš z Říčan! Ať udělá dobrý skutek pan opat! popřál jsem uhlíři v duchu. Snad i jeho propustí. Ubíraje se k jihu, přemýšlel jsem o panně, jež mě vyvedla z tmy. Otevřít dveře mohl ozbrojenec nebo sám vousáč, proč přišla ona? Jistě mě odněkud pozorovala, když nás přihnali jezdci. Přestože to dvakrát popřela, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to byla Ludmila, strážný anděl mého dětství. Její blízkosti tenkrát i nyní užil jsem si tak nakrátce. Ludmilo, lásko má, proč ses zapřela? naříkal ve mně malý opuštěnec. Z lesíka, který se táhl od paty kopce, vyrazilo několik poutníků a já se zastavil, abych se s nimi nestřetl. Tu zkušenost jsem udělal: Panští pacholci pronásledují houfce, jedince si nevšimnou. Musel jsem myslit na své poslání. Kdyby mě opět chytili, sotva by se naskytl druhý vousáč, jenž by se smiloval nad mým mládím. Štěstí je vrtkavé. Díky běžencům jsem se aspoň ujistil, že jdu správně. K polednímu jsem hladov šťastně minul Benešov, když jsem si předtím u brodu Sázavy dopřál krátkého spánku, a věřil jsem, že jsem zcela z dosahu konopišťského pána — a tu jsem narazil na kněze. Říkám: Narazil, neboť vskutku jsem netoužil setkat se s posvěcenou osobou; ohnut, takže mu vyčníval jen zadek, vydloubával kněz něco ze země. „Čichni si! Voní po pižmu?“ přistrčil mi k nosu velká bílá kvítka v množství zelených bobulek a lístků. 97
„Nevoní nijak.“ „Kdyby voněla, ta kvítka, nebyl by to sléz léčivý, ale jenom ten ozdobný,“ odhalil plný úsměv. „Ty, bezvousku, kampak ses vydal bez otce a matky?“ Jeho nasládle dobrovitý hlas mě neoklamal. V slaďoučkých tónech farářů se vyznám! „Matku nemám, ani otce,“ řekl jsem po pravdě. „V Benátkách si mě najal vousáč, který nebyl Čech, ač mluvil dobře česky. Jistě vznešený duchovní pán, ale neprojevil se mně, sluhovi. Z Budyšína říkal, že jde, někam k Neuenburku a dál, co já vím, to však je jisté, že je teď hostem na říčanském hradě. Mně přikázal, jelikož se hodlá zdržet, abych jel do Horšovského Týna a tamějšího arcijahna upozornil na jeho příjezd. Jenže za Ládvím mi zlí lidé sebrali koně, a tak se vláčím se svou zprávou po polích a mezích a nevím, zda včas dojdu.“ Knězova bystrá očka jako by na miskách vážila pravdu a lež a přiklonila se ke lži. „Jak víš, že tvůj pán dosáhl vyššího svěcení?“ „Náležel jistě k řádu dobrého srdce, neboť když viděl, že jsem zmožen, nalil mi vína z měchu na posílení ducha i těla. To prosťák neudělá. Dal mi zádavkem hrstičku penízků, které jsem si poschovával, takže dovolíš-li, ukáži ti je.“ „Ne, netřeba . . .,“ a už váhal. „Nezjevil ti své jméno, prosím, to pochopím, ale že nejmenoval ani svého příštího hostitele?“ „Kolik arcijáhnů může být v Horšovském Týně? Arciže jeden! A tím je Jan Neustup ze Švamberka.“ „Vzpomněl si!. . . Kůň, kterého ti tvůj pán koupil . . ., v Benátkách jsi říkal? . . . Byl bystrák, bujný ryzák nebo pstružák . . .“ „Líná křivonohá kobyla! Zato pán jel, jak jsi uhádl, na bystrém a bujném pstružáku, hnědé tečky na bílé srsti mu hrály jako stíny, celý se leskl, však jsem se mu věnoval.“ „Ptám se, že jsi uhnul trochu k západu . . ., kousek odtud je Chvojen, kde v kostele sv. Jakuba jsem léta farářem. Pojď, vyhládl jsi jistě, hospodyně tě nakrmí. Čas znejistěl. Naštěstí tady to příliš nepociťujeme, okolí Konopiště se neznabozi chválabohu vyhýbají . . . Léčím občas krom duše i tělo,“ zastrčil opatrně květ slézu do mošny. „I v našem kraji se urodil jeden 98
mudrc . . ., kdovíkde nabral rozum . . ., a že knězovo rozhřešení neplatí, žije-li kněz v hříchu ... I kdyby kněz žil v hříchu, ten, kdo od něho rozhřešení přijal, to nevěděl, proto by měl být o rozhřešení ošizen? Bůh hříšného kněze potrestá! Sloužím tu Bohu i farníkům přes třicet let. . .“ Do věroučných hovorů jsem se nechtěl pouštět. „Hřebelcuji koně, rozčesávám jim hřívy, snažím se, jak to umím nejlépe, sloužit pánovi . . .“ „Tak se má žít — v prostotě, ne v troufalosti,“ přikývl. Docela jsem věřil, že tento kněz v hříchu nežije, jeho hospodyně, stařenka, dobrá duše, nám předložila k jídlu kyselici. „Chutná?“ visela mi na rtech. „A jak!“ Z duše mi šlo to vyznání, však v ní bylo více smetany než syrovátky. Usmála se. A protože poznala, že bych ještě jedl, a kyselice už nebylo, kouřilo se za chvilku přede mnou z vaječné smaženky. Ustlali mi na půdě a farář mě vzbudil s prvním zakokrháním. „První kohout se už ohlašuje svým kykyryký,“ zatřásl se mnou, „musíš jít, abys nepohoršil svého pána!“ Hospodyně mi na cestu zabalila chléb a sýr a křížkem mi požehnala. Hodný farář, uvažoval jsem cestou, ale zdalipak by mě hostil, kdyby tušil, kdo jsem? Vydal by mě bez milosti Konopišťským. Znepokojující zjištění, že i na straně nepřítele můžou být slušní lidé a že jich může být ne zanedbatelný počet, provázelo mě až k Líšnu. Chvojenský plebán mi radil, abych se stahoval víc na západ, nemám-li minout Horšovský Týn, a mně připadalo, že Sezimovo Ústí je víc na východ. Teď mne ohrožovalo Líšno. Ne Líšno jako hrad, ale jako každé hrazené sídlo pánů. Od sedláka jsem se dozvěděl, že kousek odtud v louňovickém klášteře sídlí premonstrátky, které neodmítnou poutníku nocleh a jídlo, a také že tam je Blaník. To mě zaujalo. Nevím už, který z běženců před Říčany povídal, že na té hoře se káže lidu. 99
Avšak jakmile jsem zahlédl Louňovice, svitlo mi, že premonstrátky neuhostí kdejakého poutníka, ale jen poutníka své víry; nechtělo se mi opět něco předstírat, navíc jsem si šetřil chléb i sýr. Uhnízdil jsem se v ohbí říčky Blanice, kryt hustým vrbovím. Zakousl jsem něco málo a spal jako do vody hozený. Málem bych ve vodě skončil, kdyby mě neprobudilo zalechtání: Čísi ruka mi bloudila po těle. Zastavila se, jakmile jsem se pohnul. Zabručel jsem něco jako ze spánku. Ruka se sunula ke krku. Chňapl jsem po ní a skrze tu zlodějskou ruku si k sobě přitáhl zlodějíčka celého. „Che! Che! Che!“ Z mlhy, která stoupala od říčky, vytáhl jsem v žlutavém svítání z vrboví vodníka. Doširoka rozevřel modrá kukadla a kus nazelenalého plátna, jímž byl ovinut, dosvědčoval, že je to hastrmánek. Takovým je lépe se vyhnout! Stáhnou vás do hlubiny, nebo očarují. Hmátl jsem po dýce: Byla tam! „Che! Che! Che!“ smál se hrkavě a mně neušlo, že mne bedlivě hlídá. Nezdál jsem se, ale síly na svůj věk jsem měl dost, i když s Odolenem jsem se nemohl měřit. „Pusť! To bolí!“ zanaříkal — a to jsem mu malinko zkroutil ruku. „Ty mluvíš, strašidlo?“ vyválel jsem ho v mazlavé hlíně, a než nabral dech, zmocnil jsem se své dýky i zbytku jídla. Penízky nenašel. „Slyšel jsi o poutnících na hoře Blaník?“ oddělil jsem mu přesně půlku svých zásob. Polykal sousta bez kousání, jako by se o ně bál. „Pán z Vlašimi tu chátru rozehnal! Che! Che! Che! Ty jsi z nich?“ „Kdybych i byl?“ „Sekerami se po pánově družině oháněli. Ubili jednoho pacholka. Che! Che! Che! Tři zedrance posekal sám pán. Che! Che! Che! Nečekal, že se mu chátra postaví! Che! Che! Che! Vyhni se mu.“ 100
„Radíš mi dobře! Ty kdo jsi?“ „Che! Che! Che!“ „Bůh s tebou!“ mávl jsem na zeleného mužíčka, a jak jsem postupoval k jihu, chápal jsem obavy pána z Vlašimi — poutníků přibývalo a přibývalo i zbraní, které si nesli; i hlupák musel poznat, že stačí, aby se zástupcům postavil v čelo schopný vladyka — Proto páni žalovali králi Václavu a rušili ho v čase bohabojného zažívání. Proto král z bezmoci propadal záchvatům vzteku a hrozilo, že ho trefí šlak. Mnozí v to tajně doufali, neboť dědic české koruny Zikmund jim přirostl k srdci. Jak jsme se blížili k Sezimovu Ústí, vklínil se do proudu těch vášnivců nejeden zeman na koni nebo povoz s celou rodinou. Bratře! Sestro! ozývalo se odevšad a já si s úlevou uvědomil, že kdo pronikl až sem, unikl panskému právu. Kde se skrývají páni s houfy ozbrojených pacholků? Zalekli se té síly? Proč nenajíždějí do poutníků? Nebo tady snad nevládne pan král? Vidět tak uhlíř, hnijící v kobce říčanského hradu, to pozdvižení našeho lidu! Nevolal by v opojení jako ten sedláček vstříc blízkým z rodné vsi: Bratři! Bratři milí! Zdrávi došli! Rozháněli nás a bili, ale nepobili nás, ani nerozehnali! Došli jsme, doputovali, pánům navzdory! Přenocovali jsme naposled kousek od Kozího hrádku, kde kázával Jan Hus, a druhý den k poledni jsme stáli před cílem. Žena na košatince mi uřízla chleba, vůbec panovala mezi poutníky taková spravedlnost, že kdo co měl, o to se podělil s těmi, kdo neměli nic. Na hromadě kamení v kruhu přišlých stál statný padesátník v drátěné košili přes hnědou suknici a pravou rukou se opíral o meč. Chladné temně hnědé oči pod hustým obočím, téměř srostlým, hleděly přísně, a tu přísnost a odstup podtrhoval orlí nos, tenké zlostné rty a vysunutá bojovná brada.
101
102
„Ne my jim, oni nám hrozí mečem! Ať nám dopřejí klidu a pokoje, i my je ponecháme v klidu a pokoji. Odrazují ty, kdo s námi chtějí žít v míru. Kdo v dobrém vychází s kacíři, tvrdí, sám je kacíř! Nám velí rozum a svědomí, bratři a sestry, nedat se ujařmit! Nejde o majetek ani zboží, ale o to, aby se v Čechách po česku žilo i kázalo, ne jak se panu králi nebo panu papeži zazdá!“ „Ty pravíš!“ volali mu vzrušeně vstříc. „Zvedne-li císař a papež proti nám válku ve znamení svatého kříže, ať nedoufají, že se rozeběhneme jako zajíci polňáci po polích, spíše ať se chystají k smrtelnému boji, neboť my chceme stát při své pravdě až do krve vylití!“ „Tak jest!“ volali mu poutníci vzrušeně vstříc a pozvedali ruce s poutními holemi, nebo co v nich právě drželi. Vedle mne funělo takové rozkývané těžké chlapisko. „Kdo je to? Víš?“ Silák mi neodpověděl. Lapal jako manu nebeskou vůdcova slova. „Tak jest!“ zařval mocně a pozvedl do výše kyj, kterým by rozmašíroval ne jednoho, ale rovnou pět pánů podjednou. A já i bez něho věděl, že ohnivý řečník na hromadě kamení není nikdo jiný než Mikuláš z Husi.
VI NA NĚ! NA NĚ! Tušili jsme tenkrát, že nám bude vybíjet vražedné hordy Uhrů, Sasů a jiných pronárodů? Že sotva odrazíme jednu křížovou výpravu, přižene se na nás druhá? Že nepřítele nehodláme živit a že jen takový je dobrý, kterému krev z tepen crčí? Že hrady a města poboříme a že my, kteří jsme slynuli mírností, budeme pro strach světu? Že pod papežovou tiárou se zahnízdí děs z pravdy, jež neshořela s Husem a Jeronýmem na hranicích v Kostnici? Zdali to jsme vprostřed července léta Páně 103
1419 tušili? Jistěže muži znalí světa, jako byl Jan Žižka, leccos si mohli představit, však znali Zikmundovu moc i moc křesťanstva, ale že to bude boj tak lítý, nelítostný, hubící statisíce lidí na té i oné straně a rok od roku sílící, to si snad ani on nedovedl představit. Natož aby viděl dál donedávna žebráček na kostelních schodech! Já sice byl dalek věřit, že jen po božím příkazu se srocuje lid. Křivda a bezpráví děly se lidu po tisíciletí a dost si zvykl na příkon. Bůh odjakživa promlouval ústy kněží. Teprve když se kněžstvo rozdvojilo, přiklonil se lid ke straně, jež s ním soucítila. Nebo jako byli dva papežové, a později dokonce tři, tak i Bohové byli nejméně dva a ten náš měl málo společného s Bohem Jejich katolických Milostí. Náš Bůh byl starozákonně prostý a miloval měšťany a řemeslníky v šedých suknicích a kuklách, i sedláka si povšiml, ani nad chudákem ne-ohrnul nos, a velel svému lidu nebát se toho zbytnělého a zpupného Boha panské jednoty. Zdržel jsem se mezi poutníky tři dny a už v prvý den jsem pronikl do blízkosti Mikuláše z Husi a vyřídil mu Žižkův vzkaz. Pán z Husi byl Husovu učení vášnivě oddaný a dokázal ohnivým slovem strhávat posluchače jako Želivský, ale byl to i zkušený a lstivý vojevůdce jako Žižka. Já si dobře všiml, že u sebe přidržuje zemany a radí se s nimi, však také v odpověď Pražanům zdůraznil, že ke dni sv. Magdalény svolá velikou hromadu na vrch Burkovák u Nemějic, kam budou přicházet procesí s korouhvemi až z Moravy a kde budou podávat kněží podobojí večeři Páně. Síla toho shromáždění zasáhne samého pana krále. Pak důvěrně, když se zemané rozešli, mi řekl, abych Žižkovi vyřídil, že jádro toho lidu, bojovníci nejoddanější Husově pravdě, taktéž v bojích zkušení zemané se nemají rozejít anebo budou prodlévat nablízku, aby byli v pohotovosti, až vzplane boj. ,,To vojsko má hojnost zbraní a jeho síla, ač ne zjevná, dokáže odrazit jakýkoli útok!“ zdůraznil. „Nepochytá poutníky z Moravy i odjinud konopišťský pán,“ projevil jsem obavu, „i jiní páni, vždyť teď věrné v Kristu honí 104
po polích jako zajíce.“ „Znáš lovce, který pochytal všechny zajíce?“ opáčil otázkou. „Čas, kdy na nás můžou pořádat hony, nepotrvá dlouho. Věř, zakrátko budou oni před námi kličkovat jako ti dlouhoušáci!“ Na zpáteční cestě jsem postupoval rychle a bezpečně díky rozhodnosti pana Mikuláše. Nepřehlížel maličkosti a mne jako posla považoval za tak důležitého, že neopomněl nic, aby jeho spolubojovníci byli včas o všem zpraveni. Znal se s mnoha zemany i pány po celých Čechách, a tak já, sedě na zadku koně zajezdcem, kterého jsem se přidržoval u boku, spěl jsem rychle od místa k místu a bran Prahy jsem dosáhl nečekaně brzo. Ještě cestou nás stihla zpráva o přesunu poutníků od Sezimova Ústí k hoře Tábor, a nic už tedy nebránilo tomu, aby na den sv. Magdalény se konala ta slíbená veliká hromada lidu. Dřív než za knězem Janem jsem spěchal za Odolenem. Povaloval se v komoře pro služebníky, ne že by byl kdovíjak sláb, spíš z lenosti; rány se mu zacelily, ukázal mi je pyšně, a hned abych vyprávěl, jak se mi venku bez něho dařilo. „Chyběl jsi mi,“ doznal. „Všude jsi mi chyběl.“ „I ty mně,“ řekl jsem opravdově a svá dobrodružství jsem stačil sotva způli dovyprávět, když vstoupil Želivský. „Zdráv je! Zdráv! Jen jedna ruka jako by mu chyběla! Ta pravá!“ pohrozil přátelsky Odolenovi. „Pravá Odolenova ruka jsi ty, Štěpáne!“ dodal napůl vážně. „Pojď! Čekáme tě!“ V sedničce kněze Jana mě vskutku očekávali Jan Žižka a pán z Rýzmberka. Kněz Jan zahákoval dveře. Teprve pak mě Žižka vyzval, abych podrobně vypověděl vše, co jsem zažil cestou. „Vše! Nic nesmlč!“ Tolik byl Žižka lačný zpráv zvenčí. A já vyprávěl o poutnících, jež si panští ozbrojenci nadhánějí jako zaběhlá dobytčata, vězní je a i na životě trestají, o velikém bažení prostých po boží pravdě, jak ji kněží podobojí kážou na horách, o tajemném vousáči i dobrotivém chvojenském plebánovi. Úsměv na větry ošlehané tváři pána z Rýzmberka jsem vylákal vyprávěním o lechtivých prstech zeleného mužíčka. Jen o Ludmile jsem slůvka 105
neřekl. To byla dýka vražená do mého srdce, ne do jejich. „Udeříme hned po veliké hromadě na hoře Tábor! Až o ní dojde zvěst do Prahy!“ rozhodl Žižka. „Král se vyleká,“ přitakal pan Břeněk. „Jeho úleku a nerozhodnosti využijeme.“ „Sebrali nám kostely, a namísto abychom zeslábli, zesílili jsme,“ zatahal se Žižka za knír. „Nyní Jeho Milost osadila Novoměstskou radnici novým konšelstvem, a chystá se stoupenci podjednou osadit i Staroměstský rathauz. Zemský podkomoří pan Bechyně z Lažan přitom dovodil, že noví radní jistě pokrotí i tu sběř.“ „Rychtář Nyklásek se dal slyšet, že ten, kdo má moc a nejedná, je hlupák!“ přisvědčil Želivský. „Jdou do šturmu,“ vzkypěl pán z Rýzmberka, „a my máme v nečinnosti očekávat konec? Za co nás má pan král?“ „Chudák král Václav!“ Žižka nenáležel k těm, kdo rychle zapomínají na dobré skutky druhých. „Staví se proti nám! Proto pryč s ním!“ To Želivský tvrdě a nesmlouvavě vyslovil požadavek svých stoupenců. „Pryč s dosazenými novoměstskými konšely!“ řekl tvrdě a nesmlouvavě Žižka. „Král pochopí, že chybil.“ Zatím při různosti názorů nesahali naši vůdci po zbraních, byli si vědomi, že proti královským se musí postupovat jednotně, ale přál-li Jan Žižka české zemi silného panovníka, prosazoval Jan Želivský větší práva pro měšťany a řemeslníky — a ta práva musel každý nový silný panovník potlačit, a to v zájmu jednoty, neboť mnohokrát se později stávalo, že jak táboři, tak i orebité a pražané hájili výhradně své zájmy a jenom v nejvyšší nouzi, kdy Zikmund hnal proti nim nové hordy hrdlořezů, dokázali se nakrátko sjednotit. Želivský pohlédl dlouze na Žižku. „Král pochopí, že chybil,“ opakoval. „Anebo Jeho Milost pošle proti nám rovnou ozbrojence. Má teď nové rádce.“ „Proti komu je kdy poslal? Král dobrák! Na jeho slabost je více spolehnutí nežli na tisíc kopiníků!“ Žižka nezvýšil hlas, přesto jeho slova nabývala na důrazu. „Dokud na 106
Novoměstském rathauze nebudou pevně sedět věrní v Kristu, nemá význam uvažovat o tom, co podnikne pan král. Může poprosit bratra o pomoc. Jenže Zikmund je daleko.“ Želivský se Žižkově rozhodnosti podrobil, jako tolikrát předtím. To byla jeho silná stránka. V záležitostech, v nichž pokulhával, neprosazoval umíněně svůj názor. „Tedy kaž, co je třeba udělat, aby vláda jednušek na Novém Městě vzala rychle zasvé!“ * * * Právě v den, kdy jsem se vrátil, novoměstští konšelé vyhnali z farských škol žáky podobojí; při nových strkanicích nejednoho horlivce přikázali zavřít do věže, aby vychladl, „Časy, kdy se nám pohůnek stavěl, jsou chválabohu za námi!“ pochvaloval si rychtář Nyklásek. Vrchnost, chtíc se mstít, ztrácela přehled. Naráz vyplet býlí neposlušnosti! Tu psovinu! Aby otrhanci a zchudlí řemeslníčkové trnuli, kňourali strachy! Přitom patricijové zbytečně dráždili i váhavce z řad měšťanů — tak ti, kteří by jinak mlčeli, stavěli se proti. Městské právo musí zajistit, aby vše bylo jako za dob, kdy vládl pořádek, a pořádek na obou radnicích můžou zajistit jedině patricijové. „Stačí už jen povolat zpět Němce,“ bouřilo se měšťanstvo, „aby opravdu všechno bylo jako zastara!“ Se zpola uzdraveným Odolenem a ještě se dvěma výrostky, kteří si vedli horlivě ve věci Páně, přiblížili jsme se na doslech Novoměstské radnice, kde právě zasedalo konšelstvo, a spustili jsme: „Nerušte vůli pana krále! Nerušte vůli pana krále!“ Obecný lid, spěchající za dílem, hned vyzvídal, kterou z královských vůlí konšelstvo míní rušit. „Tu o rozdělení kostelů mezi podobojí a jednušky!“ vysvětlovali jsme. „Král Václav je spravedlivý! To tihle poněmčenci si vykládají po svém slova Jeho Milosti!“ „To že chtějí?“ zastavil se jeden a druhý a třetí. „To chtějí! Stavějí se proti panu králi!“ rozsévali jsme zlobu — král nikdy svou krutost a mstivost nevybíjel na prostých, nýbrž 107
na pánech, kteří ho podvakrát věznili, proto byl u lidu ve veliké vážnosti. „Proti panu králi? Ti poněmčenci?“ hrozili se. „Ti poněmčenci! Proti panu králi!“ kývali jsme na souhlas. Více kolemjdoucích kráčelo dál nevšímavě, aby se probůh do něčeho nezapletli, ale menšině byl rozruch vítaný, v povaze lidí je zdržovat se tam, kde se něco děje, a sejde-li se několik zvědavců, nejde pak už o to, co se křičí, ale jen a jen o to, že všichni po předříkávači můžou zplna hrdla něco volat a ulevit si jaksepatří. „Nerušte vůli pana krále! Nerušte vůli pana krále!“ hulákali do oken radnice. Zajisté konšely ani nenapadlo, aby těm rozeřvancům zdola odebírali kostely, ani k tomu nebyli oprávněni, dost dobře nevěděli, oč křiklounům jde, ale řevem si chtěli něco vynutit, a proto z brány radnice vyrazili zbrojnoši. To my čtyři se už stahovali do bezpečí. Pochopitelně že hlouček kopími rozehnali a tři zvlášť vzpurné řvouny zavřeli do věže. Temné kobky nabobtnávaly nespokojenci a radním činilo potíže uvězněné živit. Stínat je se přece jen báli. Přestat zavírat odpůrce také nemohli, neboť neklid neutuchal a síla je tu proto, aby byla použita. Přitom počty tak jednoduché by zvládl i nejtupější žák farské školy: Zavřeš-li jednoho, nejméně pět jeho blízkých si znepřátelíš! Hněv lidu rostl úměrně k tvrdosti městských žoldnéřů. Zatím vždy zjednali pořádek, ale jedno lijavcové mračno za druhým se hromadilo nad věžemi radnic. Jeden hlas šel úzkými uličkami Nového Města. „Pozabíjeli by nás nejraději! Abychom nebyli! Bůh je spravedlivý a ztrestá nehodné!“ V kostele Panny Marie Sněžné vyvolával Želivský před očima věřících děsivé obrazy zkázy. Země bude kvílet, zasmuší se nebe nahoře, protože prorok mluvil to, co si myslil, a nelituje toho, ani se od toho neodvrátí. Všecko pak uteče za město před hřmotem jezdců a těch, kteří střílejí. Děs vstupoval do posluchačů, neboť až moc jim Jeremiášova slova připomínala řádění novoměstských žoldnéřů. 108
„Věc užasnutí hodná a hrozná děje se v této zemi,“ hřímal Želivský a prudkým poklesem vztažených paží podtrhl žaluplnost svých předzvěstí, a pak jeho paže prudce vyletěly a mocný hlas, hlas proroka Jeremiáše před Jeruzalémem, nesl se k vysoké klenbě: „Slýcháš jejich utrpení, ó Hospodine, i o jejich úkladech proti mně! Dej jim odplatu, Hospodine, podle díla jejich rukou! Stíhej je v prchlivosti a vyhlaď je, ať více nejsou pod tvým nebem!“ „Tak staň se!“ zahřmělo mu v odpověď. Dvě zprávy den nato došly na kunratický hrádek. Pán z Rýzmberka to zvěděl od jednoho králova milce, který nám zůstal věrný. První Jeho Milosti tlumočil zemský podkomoří Jan Bechyně z Lažan. Novoměstský purkmistr Mikuláš z Podviní a také rychtář Nyklásek hlásili, že odpor Pražanů je zdolán a že v bludech setrvávají jen splašenci z okolí kostela Panny Marie Sněžné, a až to malé hnízdo odporu bude rozmetáno, po ztřeštěncích na Novém Městě nebude památky. Panovník tu zprávu netečně vyslechl. Zato druhá jej vzrušila: Na den sv. Magdalény se na hoře Tábor konala veliká hromada lidu podobojí a hlav obojího pohlaví se tam sešlo na padesát tisíc a králova kdysi milce Mikuláše z Husi hodlali prohlásit za krále. Zprávy z těch končin se rozcházely, podle jiné hlav nebylo na padesát, ale jen na čtyřicet tisíc, Mikuláši z Husi ani na mysl nepřišlo dát se provolat králem, vždyť král byl donedávna jeho velký ochránce, přesto Jeho Milost rozporuplné zprávy z jihu velmi rozrušily. „Proti mně! Proti mně!“ opakoval několikrát nemoha pochopit, proč se proti němu lid bouří. Toho obratem využil jeden z nových králových rádců a dožadoval se tvrdého postupu proti rušitelům pořádku. Král jako by neslyšel. „Proti mně! Proti mně!“ opakoval nevěřícně. Pan Břeněk dovozoval, že na pana krále padla veliká skleslost. Tehdy se v komůrce kněze Jana zúčastnil porady kromě pána z Rýzmberka i Jan Žižka. Já střežil zvenčí dveře. Na 109
čem se usnesli, nevím, pouze to jsem jen poznal, že pán z Rýzmberka vyrazil k hoře Tábor za Mikulášem z Husi, aby ho zasvětil do toho, co se v Praze chystá. * * * Než vylíčím hrůzné a převratné události konce července léta Páně 1419, smysl pro pravdu mi káže, abych nesmlčel nic o ne dost pevné víře druha mně z nejmilejších. Už při cestě na jih jsem si povšiml, že veselíc i radovánek ubývá, že přísnosti v mravech i oblékání se přidržuje jak zeman, tak i kmán, takže všude začínala převládat šeď. Běda těm, kteří pyšná roucha nosí pro chloubu, hrozil kdysi Jan Hus, běda těm, kdo se divně stříhají. Tak se stalo, že rozvášněný lid chytl v Kozí uličce našlechtěného panáčka, který si liboval v různých jemnůstkách, strhl mu z hlavy klobouk a rozšlapal jej a jemný kabátek z atlasu natrhl mu od ramen k zadku. Krejčí nohavičníci, kteří dokázali ušít nohavici různě pruhovanou nebo každou jiné barvy, aby šli po žebrotě! Mně to připadalo jako jedině správné: Sousedé nemají být mourovatí ani pruhovaní, nýbrž se mají oblékat do vážné barvy, vždyť i doba je vážná; roušku, jež halí vdanou ženu, nemá zdobit zlato, stříbro a drahokam, nýbrž prostou kuklou má pokrýt hlavu, krk i ramena, aby poodkrytá nahota nevyvolávala u mužů lačnost a ta zbytečná vyšperkovanost je neodváděla od boje za pravou víru, natožpak aby se poctivá křesťanka líčila barvičkami a všelijak se vylepšovala, připodobňujíc se frejířkám s lilíky, s těmi umně natočenými kadeřemi. To je proti Bohu i proti mistru Janu Husovi, jenž nepřál líčidlům, příčeskům a vůbec všemu, co kazí přirozenost — a proto pryč s tím! Mnohým se ovšem zdálo, pokud jde o ně, že je už pozdě se připodobnit všem; zoufale si chtěli podržet své staré libůstky a hříšky. Pro mnohé popití s přáteli znamenalo více než popluží. člověk se něco natrmácí, něco nasouží na tom světě, a i jen milé pohlédnutí na zdobnou dívčí krásu má mu být zapovězeno? „Copak jsem nějaké pohůnče?“ bublal dost hlasitě Odolen, ten věčný nevyspalec, který probrav se konečně do jasného dne 110
hned věděl, že je tu proto, aby se v jednom kuse obveseloval. Vážnost prostě neladila s jeho jménem. To ještě žil kameník Želízko, když si ho ten ne pán, jenom pánek při přestavbě domu na Starém Městě dobíral, že jeho syn má kadeřavé světlé vlasy jako ta hojná bylinka kozlík zvaná, jež roste na vlahých lukách a v lužních lesích, tu také prostý lid nazývá odolen, a Želízko tenkrát odpověděl, že jeho nejmladší dostal jméno po Polákovi, který provázel jeho staršího syna do Bavor. Po kom se opravdu jmenoval, Odolen nevěděl, a bylo mu to jedno. „Nejsem žádný plazivec, abych se kdekoho bál, nepitvořím se jako nějaké pážátko, nedám ani na plácaniny venkovského kněžíčka, který na každém prstě má pět pánbůžku a který na dálku páchne česnekem, kdepak, Roubíkův pastorku, já napiv se dobrého moku, chci si poctivě odříhnout.“ Rouhačská slova! Chopiv se jich nějaký poťouchlík, lehko by je mohl překroutit. „Nevidíš si ani do huby, ty synu Želízkův,“ oplatil jsem mu stejnou. „Kdo pravdu zvěstuje, neplácá, to si zapiš za uši! Ovanul tě neřestný dech krčem, kam se vytrácíš po nocích . . . Vím své! Nepolepšil ses!“ „Kdo tu mluví o polepšení? Ty!“ „Řvát budeš, až ti sevřou prsty v palečnici!“ „Strašíš? Je už taková doba, že jeden straší druhého! Já jako docela malý se hnal po svém oštěpisku! Kázat líp o naší pravdě nežli Želivský nesvedeš, tak nekaž! Vím, kde je moje místo! Jenom to nevím, proč bych se neměl napít dobrého piva, když mi chutná?“ Co jsem měl odpovědět svému věčně ochrnělému příteli? Ti venkovští kněžíčci, které tak nectně napadl, pomáhali tam u Tábora šikovat lid. Roubíkův pastorek slyšel jejich vášnivá kázání. To nebyli kutňáci bůhvíodkud, ale tamější služebníci Páně — a ti si mohli dát leda zdát o tučné prebendě! Byli chudí. V hlavě měl Odolen zmatek. „Pití tě odvádí od boje . . .“ „La! La! La!“ pitvorně se zašklebil. „V boji se budu dobře 111
ohánět tvou dýkou! Teď se nebojuje, jen hrozí, a mně vyschlo v krku. Dej penízek!“ Přítelovu nezřízenost v pití jsem podporoval jednak z příchylnosti k němu a také pro památku kameníka Želízka a Matouše. Z grošů, jimiž mě Želivský vybavil na pouť za Mikulášem z Husi, jsem jediný neutratil. Do jednoho je ze mě Odolen vytahal. „Dej penízek!“ škemral. „Nebo jak nebudu pít za své, napiju se za cizí, a znáš ty konce!“ „Groše byly sbírány pro dobrou věc, ne pro něčí žízeň!“ hudral jsem. V den, kdy jsem se vydal z posledního, ji přivlekl. Tu noc vytrvale pršelo. Já jako obvykle čekal v zákostelí na Odolenův návrat. „Mokla jako kočka,“ vyhoupl se na stříšku. „Kdo?“ „Tamta! Koukni se na ni!“ Seskočil jsem. Žebračka se tiskla ke zdi. Nebylo jí víc než čtrnáct. A já i přes déšť a tmu přímo cítil tlukoucí srdce v tom hubeňoučkém těle. „Čí jsi? Odkud ses tu vzala?“ Neodpověděla. Jen ty oči strachem rozšířené. „Jak se jmenuješ?“ Zase nic. „Jak ti říkají?“ „Ludmila.“ V prvé chvíli mě napadlo, že ji Odolen navedl. Ludmila! Znal můj příběh, i když ani jemu jsem nevyprávěl o setkání se svou první láskou na říčanském hradě. První, a bude kdy druhá? Sám jsem v to nevěřil. Opravdu se tak jmenovala. Matka jí zemřela při porodu třetího syna, který přišel na svět mrtvý, otce zapíchli při jedné potyčce a bratři se propadli kdovíkam. Neměla kde spát, ani co do úst. Opravdu se podobala zmoklé, zplihlé, hladové kočce. ,,U Panny Marie Sněžné být nemůže,“ řekl jsem. „Co kdybychom ji ukryli v jeskyňce, kde jsme kdysi spávali?“ „Aby ji očmuchávali psi? Aby se k ní dobýval kdejaký holomek?“ Zastyděl jsem se. „To nesmíme připustit!“ 112
Tak jsme upekli lež. My, jimž pravda sládne na jazyku. Strčili jsme Ludmilu do výklenku u spíže a ráno ji přivlékl Odolen před babku šustilku. Padl před ní na kolena. „Moje sestra Ludmila, ztracená a znovu nalezená, pozdní světýlko mého nebožtíka otce, zatoulaná duše rodu Želízku, pro boží smilování ji tu ponechte. Nebo bídně zajde v psotě venku.“ „Rodná sestra? A že jsi o ní nikdy nevyprávěl?“ Odolen býval u babky šustilky pečený vařený, lačný dobrot, spoustu věcí jí navykládal, bavil ji, a proto byl jejímu srdci milý. „Napřed ať se umyje!“ přikázala babka šustilka a přistoupila ke své truhle, chvilku se v ní přehrabovala, a potom vytáhla šedou sukni, bílý rubáš a modré zavití. Také škrpály pro ni našla. „Je panna, ne vdaná žena,“ namítl Odolen, „může chodit prostovlasá.“ Ludmila si svazovala dlouhé rovné světlé vlasy v uzlík. „Nazdobit si hlavu věncem z kvítí by neměla?“ šlehla po Odolenovi zkoumavým okem babka šustilka. „Chci věřit, že je to tvoje sestra!“ „Ty díš!“ zkrotl hned Odolen. Když se Ludmila omyla pod dohledem babky šustilky a oblékla do čistého, zjevila se před námi svěže nová. Nebyla plochá a hubená jako děvčátko Ludmila z mého dětství, ňadýrka se jí pěkně špičatila a i boky se jí už oblily jako ženě a pohled do modrých očí dával znát, že si je vědoma svého počínajícího ženství. „Na okukování tu nejsi! Hybaj do kuchyně!“ pobídla ji babka šustilka. * * * Nebyl čas myslit na dívčí rozpaky. Udělali jsme pro Ludmilu, co jsme mohli. Je-li životaschopná, postará se dál sama o sebe; péčí a pod dohledem hudravé babky šustilky teprve rozkvete do krásy i rozum nabere. Pro Odolena byla jen zmoklou kočkou, jíž se ujal — a čím se měla stát mně? Já slyšel vyzvánění zvonů. Zvaly k bohoslužbě, 113
ale duněly tak mocně, že spíš vyzývaly k boji. Aniž jsme museli kohokoli zvát, kostel Panny Marie Sněžné tu neděli praskal doslova ve zdech; a přesto ne všichni, kdo došli, vmáčkli se dovnitř. Tlačili se vchodu u zdi kláštera, a snad proto později všelijak byla kazatelova slova vykládána; to, že ne všichni dobře slyšeli, ač co do zvučnosti mohl hlas Želivského soupeřit i s burácením zvonů, které jako by bily na poplach. Také ne všichni na kazatele dobře viděli, proto tu svědčím, že si nepřipjal meč, jak později tvrdili zlolajníci, ani že nevyzýval posluchače, aby bojovně pozvedli zbraně, nýbrž se zeptal, zdali je mají při sobě; stál jsem přímo pod kazatelnou, tedy jsem dobře slyšel i viděl. Ani se na to ptát nemusel, jaksi se vžilo v těch nejistých časech, že vycházet ven bez dýky mohlo se stát jedinci osudným. Sotva se to zeptal, Želivský se odmlčel, aby dosáhl úplného ztišení. Přívalu vod se podobala jeho řeč. Stahoval do vírů vášně nejen lidi pod sebou, ale i sebe samého. „Bratři! Nechte se posilňovat v Pánu, a to v moci jeho síly. Oblečte se v plnou zbroj boží, abyste mohli čelit ďáblovým úkladům, neboť bojování naše není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížectvím a mocnostem, proti světovládcům této temnosti, proti zlým duchům v povětří. „Tak pravíš!“ zahučelo mu vstříc. „Ne já, ale svatý Pavel Apoštol k Efeským. Proto vezměte plnou zbroj boží, abyste mohli odolat v den zlý a vykonajíce všechno stát vítězně! Stůjte tedy pohotově jsouce na bedrech opásáni pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti . . .“ „Tak pravíš!“ přerušili ho mocným zvoláním. A potom, jak narůstal nepokojný šum, plamennými slovy líčil Želivský bídu prostých. Lépe své psíčky páni krmí než je, halíce se v křiklavý šat, a svatá církev a římský papež jen pro pány a bohaté měšťanstvo chystali ráj na nebi, a když svatí mučedníci Hus a Jeroným na tu nespravedlnost poukazovali, bezectně je upálili. A ti, kdo se přimkli k pravdě, jsou hubeni bez ustání. Berou jim kostely i školy, aby je mohli zmást a znovu uvrhnout do poroby. 114
„Dovolíme, aby nám vzali všechno? Nebo se jim postavíme?“ „To nedovolíme! Postavíme se jim!“ zahřmělo mu v odpověď. „Kostelů se zmocníme, aby se v nich po česku mohlo kázat! Veď nás! Veď nás!“ Tak útočně Želivský ještě nekázal jako v den umučení Abdona a Sennena. Ukřižovali ty dva věrné v Kristu Římani před tisíci sto devětašedesáti lety, nebo je jinak zahubili? V slávu ztrouchnivěla jejich jména. Tady se sešlo tolik věřících, že postupně naplňovali prostor před Svatohavelskou bránou, a přestože všichni si nějak říkali, byli pouze částečkou velké síly měšťanů a řemeslníků, a nepopřeje-li jim štěstí jako třem tovaryšům Martinu, Janovi a Staškovi, popraveným před sedmi lety rovněž v červenci, mezi mučedníky se těžko dostanou a lid k nim nebude vzhlížet co k svatým. Uvnitř nešlo skoro dýchat. Dopřej mi, Bože, ať se vyznamenám před tvou tváří! vzplálo ve mně vzrušení. „Dej pozor!“ dloubl mě bolestivě pod žebra Odolen. Rázem jsem si uvědomil, že i kdyby všichni propadli velikému nadšení, my dva si musíme uchovat hlavy svěží a bystré, neboť jsme byli Janem Žižkou ke kazatelově ochraně ustanoveni. „Nepřipusťte, aby se někdo přiblížil k jeho zádům,“ přikázal nám, když odcházel z tajné porady. „Je rozhodnuto!“ To Želivský už sestupoval z kazatelny. Uličkou, která se rychle utvořila, rázným krokem přistoupil k oltáři, kde čekali klerikové. Zastavili jsme se s Odolenem před prvním schůdkem. Vysoko Želivský pozvedl kalich. Mně se v té chvíli převtělil v svatého Pavla, jehož se dovolával na začátku kázání; vysoký, statný, v černé sutaně se podobal apoštolovi, který nejen kněžstvu, ale i prostým podával tělo i krev Páně. „Pojďme, bratři, a já odsloužím svatou mši v kostele, který nám papeženci neprávem odejmuli!“ Předav kalich klerikovi, bral se Želivský prostředkem zmlklých stoupenců. Tlačili se na něho a věru bylo nesnadno nedat se odrazit od jeho zad, ale pracovali jsme neurvale lokty. 115
Ti venku netušili, co se děje, proč kazatel vychází na schodiště, ale vítali ho slovy: „Veď nás! Veď nás!“, která se předtím ozývala zvnitřku kostela Panny Marie Sněžné. Oslnilo mě prudké slunce na svěže modrém nebi. A jas z jeho záře stoupal v moji duši. V dlani pod pláštěm jsem svíral dýku, připraven probodnout každého, kdo by se s vražednickým úmyslem přiblížil k Želivskému. Kdyby zahynul, věděli by ti kolem, co mají dělat? Také když ho o tři roky později zákeřně sťali na radnici Starého Města, běsnili jeho přívrženci po několik dní, aby se pak zklidnili a zposlušněli. V krátkém zastavení, než se klerikové s monstrancí seřadili před Želivského, vytrhl se z řady věřících udělaný chlap. Odolen užuž sahal po dýce, ale já v tom zarputilci poznal jednoho z uhlířů z kouřimských lesů, s nímž jsem putoval na jih. „Tak jsi přece jen dorazil na vrch Burkovák u Nemějic?“ zubil se na mě zeširoka. „Kam? Já šel k Ústí .. .“ „To my všichni! Ale ta veliká hromada se pak konala na Burkováku! Dorazil jsi tam?“ „Myslíš na horu Tábor?“ „Ne!“ rozčilil se. „Na vrch Burkovák!“ Snad se domníval, že si z něho střílím, ale nemohl jsem přesně určit místo, kde jsem na jihu pobýval, ostatně už na to nebyl čas, procesí se hnulo a mně bylo krýti záda Želivského, jenž kráčel s hlavou hrdě zvednutou za kleriky s monstrancí. Kdosi vzadu zanotoval prastaré V Ježíše doufání, mně se všechny písně slévaly v jednu, jelikož mi hlas přeskakoval, hned bručel a hned pištěl, takže smířen s tím jsem raději otvíral ústa naprázdno, abych táhlý zpěv nerušil: Vždyť mi zněl libě. Zbožný proud osadníků Nového Města se valil uličkami nahoru — část té cesty jsem nejednou proběhl se vzkazem Žižkovi na Zderaz — ale potom uhnul jako ke kostelu sv. Apolináře. Před námi v uctivé vzdálenosti poskakovalo několik výrostků v pestrých nohavicích. 116
„Táhnou viklefové! Táhnou husové!“ pokřikovali na nás. Odolen sahal do žebradla pro kámen, aby po nich střelil prakem, ale uklidnil jsem ho: „Nech je! Ať si zakřičí! Už jim nakrátko!“ Želivský má slova zaslechl a přikývl. Vedl nás k osadě Na rybníčku ke kostelu sv. Štěpána, kde se shromáždili spolčenci rozjívenců. Jen spatřili náš zbožný průvod, přirazili vrata. Křiklouni běželi dál k osadě, povykujíce a křepčíce jako šašci. „Táhnou viklefové k nám na vísku od blahoslavené Panny Na písku!“ Stává se v těchto časech, a nevím věru, zda se to stávalo i dřív, že se některým místům říká jednou tak a podruhé onak; snad že kostel, klášter i hřbitov karmelitánů nestál na skále, ale na písku, nazývali jej původně kostel Panny Na písku. Ale ať se nám pošklebovali jakkoli, my věděli, že patří nám. Spílejte nám sebevíc do viklefů, do husů, do chudáků, mysleli jsme si, víme, že náš čas nadchází. Stanuli jsme před zavřenými vraty kostela sv. Štěpána a Želivský vyzval faráře, aby nebránil službě Páně, ale vrata oněměla, a když se neotevřela ani na druhé vyzvání, vyrojili se naši před těmi železy pobitými vraty a rozrazili je. Želivský odsloužil mši a prostí přijímali z jeho rukou tělo i krev Pána Ježíše Krista. * * * A když jsme po jednom klekali a přijímali z rukou kněze Jana v pokoře tělo i krev Páně, zmocňovalo se nás nádherné, nikdy zatím nepoznané uvolnění, jako bychom byli osvobozeni z útrap a světského bědování, neboť zda byli jsme něčím více nežli tažnými voly pro pány? Zdaliž se nám až do té chvíle nenautínali dost rukou a nevyrvali nám dost jazyků z úst, a my jim za to nemohli uštědřit ani mordu do nosu? Nebo zda není jedno velké peklování ten náš život vezdejší? A tak když jsme vyšli opět na slunce, posilněni vírou nejen v Boha, ale i v sebe, vstoupila do nás nebývalá síla i zášť proti těm, kdo nám chystali 117
jen hlad a porobu a nekonečné bezpráví. Bůh Jákobův, Bůh Husův nás měl za své bojovníky a mstitele. Přetekla slzami číše naší trpělivosti. Pastýři, bij vlky! Jsou ohrožena tvoje stáda! Nebude-li jednou provždy vymýceno zlo, rozroste se a zadusí tě jako býlí vonnou květinu. Bratři se mlčky řadili za Želivského a kleriky s monstrancí, tisknouce na hrudích dýky a meče. Už ne jeden každý oplůtkoval nedůvěrou svoji duši, ale proměnili jsme se vjedno tělo, v jedno smýšlení, v jeden boží příkaz. Výrostci, kteří nám předtím spílali viklefů a husu, odeběhli kamsi, také několik měšťanů, zdálky pozorujících tu šedou masu, řadící se jako do útoku, vytratilo se spěšně a pouze hubený benediktýn, zapomenuvší se na okraji osady Na rybníčku, pozoroval dav mírnýma očima. Spěchej, černý mnichu, do kláštera, spěchej, je-li ti život milý! chtělo se mi na něho volat, a ač tam stál jako vtělená dobrota, připomněl jsem si jejich opata z Vilémova a pohled na toho dobrého mnicha ve mně vyvolal nenávist. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Želivský pokývl a monstrance se hnula. A já správně uhádl, že zacházkou přes Dobytčí trh se procesí vrátí k Panně Marii Sněžné. Jak jsme se postranní ulicí vlili na obrovský prostor, narušený porůznu shluky domků, dech věřících se zrychloval; tam, ano, tam je sídlo satanovo, odtamtud rychtář Nyklásek vyráží s pacholky, aby schytával nepoddajné, tam vězní naše ve věži.
118
119
„Na ně! Na ně!“ syčelo to zatím přidušeně vzadu a sílící tlak přinutil Želivského a kleriky s monstrancí o poznání zrychlit. Tu mě upozornil Odolen, že odzdola, od Vltavy, spěchá s několika halapartníky Žižka. Možná že s ním Želivského svedla dohromady na to jisté místo v ten jistý okamžik náhoda, Novoměstská radnice však oběma byla trnem v oku, proto jsem v náhodu příliš nevěřil. Králem nově jmenovaná městská rada se scházela ve spěchu, poplašená zprávou o vlomení se Želivského v kostel sv. Štěpána, zdálky jsme poznali vysokého purkmistra Jana Podvinského, něco volal na kulaťoučkého konšela Čeňka Patriarchu, snad aby si pospíšil, že vrata je třeba přirazit. Želivský také zahlédl radní i Žižku s ozbrojenci, slyšel tlumené volání odzadu: „Na ně! Na ně!“, už však neprodloužil krok, takže jsme v klidu a srovnáni došli před radnici. Kněz Jan postoupil o kus dopředu a vyzval novoměstské konšelstvo, aby propustilo neprávem vězněné. Jan Podvinský, který stál v okně, ozval se panovačným hlasem: Nikoho proti právu ve věži nedrží, jenom všelijaké lotry, a ty v ní drží z vůle a příkazu pana krále Václava. Z jeho sebejisté odpovědi vstříc té obrovské sešlosti lidu bylo znát, že stačil vypravit posla za Jeho Milostí a že doufá v rychlé rozehnání rušitelů pořádku královskými jezdci. „V pokoji se rozejděte! Vrata radniční bývají většinou bytelnější nežli vrata kostelní! Jděte, abyste nebyli trestáni za zlé činy!“ Než Jan Želivský stačil odpovědět, hodil kdosi kámen po monstranci. Později tvrdili pomlouvači, že jsme ten kámen sami hodili, strana radniční že neměla sebemenší důvod vydrážďovat věřící, že purkmistr Podvinský rozumně mluvil, já však už výše zaznamenal přítomnost výrostků v pestrých nohavicích, a ti že by, kdyby se naskytla příležitost, nehodili kamenem po svátosti nesené viklefy a husy? Kdo hodil, nevím, jisté však je, že kámen, odkudsi přilétnuvší, zapůsobil jako řacha z hákovnice. Na převrácený vozík vyzvedli Želivského, aby na něho bylo 120
odevšad vidět. „V pokoji jsme přišli vyprosit svobodu pro naše vězněné bratry,“ nesl se dodaleka kazatelův zvučný hlas, „a slyšeli jste: Za lotry má purkmistr věrné v Kristu!“ „Na ně! Na ně!“ ohlašovalo se znovu odzadu, a už ne přidušeně, už ne tlumeně, ale dravě a škrtivě, jako když se kamenná suť řítí do prohlubně. „Tolik si nás znenáviděli, že i svátost oltářní, námi nesenou, nezalekli se kamenovat!“ „Na ně! Na ně!“ zaskučel tisícihlavý rozohněný dav a nebyl nikdo, kdo by se mu postavil. „Na ně!“ zařval mi u ucha Odolen. Tak se stalo, že jsme dočista zapomněli na střežitelský úkol, jímž nás pověřil Žižka, a hnali se jako smyslů zbaveni proti radnici. Konšelé se nerozkvičeli strachy, ale vrhali na útočníky z oken všechno, co měli po ruce. Už když se ozval vrzavý zvuk, to se radniční vrata pohnula v pantech, Žižka za pomoci halapartníků vyprázdnil rychle prostor, aby biřici mohli hluboko proniknout v smrtící půlkruh. Tak jako sršeň netuše léčku vleze za sladkým do sršňáku. Rychtoval se k boji ten sršatec rychtář, připraven rozrazit hlavy neposluchů, aby z nich mozky vytekly, proto první vyrazil v holý prostor. Už Nyklásek nemohl sečkat, až ho doběhnou. Dorychtařil vzápětí svaliv se s probodeným břichem na zem. A ti, kdo se teprve chystali rychtářovat, z boku napadli jeho pacholky a pozabíjeli je. Odolen se mezi prvními hnal k nechráněným vratům. Minul schodiště a zatoulal se až k služebním komorám, kde hledal úkryt jeden z konšelů. Nastavil Odolenovi plášť, avšak Odolen, cvičený ve rvačkách, plášť strhl a tlouštík před ním stál náhle v celé své bezbrannosti. „Ne . . .!“ vztáhl prosebně ruce, ale v Odolenovi nebylo slitování: Konšelu zeskelnatěl zrak dřív, než se zmohl na sebemenší odpor. „Odolene, kde zůstal kněz Jan?“ rozpomenul jsem se na náš 121
úkol, ale přítel neslyšel. Civěl na mrtvého konšela. „Koukej, už se nehýbe . . .“ Sám jako by tím byl nejvíce překvapen. „Zabil jsi ho,“ pokývl jsem. „Musíme na rynk ... za knězem Janem . . .“ „Kde jsou . . .?“ S modrýma vykulenýma očima se Odolen hnal po schodech za ostatními. Těžko jsem se prodíral nazpět. A když jsem konečně stanul na místě, kde jsme Želivského opustili, kazatele jsem tam nezastihl. Co s námi bude, jestliže ho zabili? Želivský není bázlivec a neopustí bratry v tísni. My měli zabránit, aby se dostal do přímého střetu s nepřítelem. I po klericích jako by se slehla zem. To mi vracelo naději. Sotva by opustili monstranci. Vtom se otevřela okna radnice a naši z nich začali vyhazovat novoměstské konšele na ostré špice halaparten a dýk. Až ke mně se nesl jejich úděsný křik. Tu prorážeje hrudí bělouše uličku v rozběsněném davu supěl kolem jezdec. Koni stříkala pěna od udidel. Jezdec se ohlížel po tom, kdo ho vyslal na hlídku. Našel ho. Poznal jsem Žižku, který stál pod okny radnice, z nichž předtím vyházeli radní. Žižka, vůdce vždy obezřetný, vyslal zvěda do cesty královským. Už také šikoval bratry. „Královští! Královští se blíží!“ sděloval jeden druhému, ale beze strachu, a o překot se hnali k radnici, aby k ní zahradili přístup jízdě. „Kopiníci a halapartníci vpřed!“ bylo slyšet Žižkův rázný hlas. Kdosi do mě vrazil a já poslušen té síly, jež mě posunula k činu, pozpátku jsem ustupoval k radniční zdi. Vlastnil jsem jen dlouhou dýku s křížem. Proto mě odstrčili daleko vzad. Tam leželi s rukama na prsou zkříženýma a se vším svým stříbrem a šperky novoměstští konšelé. Poznal jsem purkmistra Jana Podvinského a Čeňka Patriarchu a také sty ranami probodené tělo zarputilého nepřítele kalicha Páně rychtáře 122
Nykláska. Jeho pravé mrtvé oko na mne záštiplně hledělo. Dostal jsi, o cos prosil! odvrátil jsem se. Ve směru, odkud se přihnal jezdec na bělouši, cválali královští. Bylo jich na tři sta, tedy náramná síla. Vpředu tančil na nepokojném hnědáku Jan Bechyně z Lažan. Však to on, zemský podkomoří, vsadil v konšelství ty zavražděné. Pokynem ruky zastavil jezdce. Bylo slyšet zaržání koně, takové ticho se rozhostilo. Stačil pokyn a ta síla by ve dví rozpůlila dav. Nebo co jiného jsme v tom čase byli? Proč váhal zemský podkomoří? Zalekl se kopí a halaparten? Nebo už zvěděl o hanebné smrti králových věrných? Ba to by teprve musel ztrestat vražedníky. Krotil nepokojného koně. A já, hledě do tváří bratrů po mé pravici a levici, poznal jsem důvod toho náhlého zastaveni. Pro kalich Pane byli všichni rozhodnuti rvát se jako vzteklinou posedlí psi, dokud poslední kapka ze žil nevyteče a dokud tělo neznehybní. Té naší rozhodnosti se zalekl Jan Bechyně z Lažan. Kdo se vynachází v stálé milosti krále, jen stěží nasadí život, vždyť k čemu je mrtvému veškerá královská přízeň? „Na ně! Na ně!“ začínalo se znovu ozývat zezadu. Žižka vztyčením paže však pozdržel své věrné. Už se zkáznili. „Zpátky! Zpátky!“ rozkázal Jan Bechyně z Lažan svým jezdcům. Tak namísto aby nás mocí ztrestal, obrátil se a v čele svého zbrojného doprovodu se hnal ke kunratickému hrádku, aby žaloval Jeho Milosti.
VII POVSTAŇ, POVSTAŇ,
VELIKÉ 123
MĚSTO PRAŽSKÉ! Přestože jsem na vlastní oči hleděl na zkrvavená těla konšelů v drahých rouchách se stříbrnými řetězy, jak ležela pod okny Novoměstské radnice, z duše bych lhal, kdybych tvrdil, že mi hned bylo jasné, k čemu vlastně došlo. Do té doby platilo, že uštědří-li vladyka pánovi políček, má mu být uťata ruka, ale udeří-li pán vladyku, může mu oplatit dvěma údery v nos. Málokdy však pánovi pršáček zmodral, vždyť vládl nad jezdci s kopími, nad katy i nad mučidly. Ejhle, teď jsme pozabíjeli hrstičku těch, kdo nás po staletí zavírali, mučili a popravovali. Štětí se pan král Václav a už diktuje písaři prosbu uherskému králi, tomu Nabuchodonosoru, římskému císaři malé cti a chvály, aby nás ztrestal mečem. Všecka je zlostí bez sebe Jeho Milost! Jenže Žižka a Želivský neprosili o slitování, ani se nevydali dobrovolně královskému právu. Spravedlivou odvetu nepovažovali za hřích a v tisknutí pánů, městských patricijů a kněží podjednou chtěli s náramnou potěchou pokračovat. Už je také jmenována nová novoměstská rada a jména nových konšelů jsou králi předložena k uvážení. „Král je dobrý, pochopí, kolik uhodilo,“ mínil Žižka, „a stvrdí bratry v úřadu!“ Želivský nevěřil. Král Václav psal Zikmundovi! Sám nejvyšší pán proti pánům nepůjde! Do boje je třeba volat řemeslníky a měšťany, jinak panstvo znovu zesílí a od popravčích špalků budou odpadávat hlavy věrných v Kristu! Stojím na stráži u sedničky kněze Jana, slyším hlasy, ale nevnímám je. Jiné strasti mi derou srdce. Odolen, ten hříšník, měl se k Ludmile jako k poběhlici. Stalo se to po tom velikém mordu. Odolen se chlubil, že nejen propíchl v Novoměstské radnici konšela, ale shodil z okna samého purkmistra. Možná že se nechlubil, ačkoli Jan Podvinský byl chlap nebojsa a Odolen sám by těžko na něho stačil. Spíše pomáhal. A jak už byl Odolen v ráži, využil chvilky, kdy se babka šustilka 124
vytratila z kuchyně, a pošťuchoval Ludmilu. Vyvřískávala a pištěla a také se uchichtávala, jako by se jí Odolenova dotěrnost ani příliš neprotivila. Vpadl jsem do kuchyně. „Co tu tropíš? Pusť ji!“ rozkatil jsem se. „Nedržím ji.“ Vskutku ji nedržel, jen do ní z odstupu píchal ukazovákem, tu pod žebra, tu do pupíku, jak se strefil. „Ludmila je sytá tvých pozorností!“ „Jak můžeš vědět, co se jí líbí, a co ne?“ usmál se. Cudná Ludmila utekla hned, jak jsem je přistihl při tom hříšném chování. „Dej penízek a nebudu ji lechtat!“ Ta drzost! Nejlépe věděl, kdo na mně vyloudil poslední groš! „Takové věci se dějí, a ty myslíš jenom na jedno!“ „Až se zase bude něco dít, určitě nebudu mimo!“ zasmál se znovu a zanotoval: „Půjdem-li do krčmy, nechtějí nám nalíti. Ach, kterak je nechutno z suché číše píti.“ Dělo-li se opravdu něco, nebylo nad něj. Jenom svatého zanícení jako by se mu nedostávalo. Nic mu nebylo do svobody kázání, nic do přijímání pod obojí způsobou, nic do majetku církve a do návratu kněží k původnímu apoštolskému životu, nic do veřejného trestání těžkých hříchů, to vše se valilo mimo něj, patřil k těm, jež nepřesvědčíš. Jsou sví za každého času. Svobodu vyznával, ale pouze tu svou, a hověl si v malých, těžko postižitelných hříšcích, a ne a ne se jich zbavit. Zatímco já se svým necvičeným mozkem pokoušel jsem se vyznat se aspoň trochu v tom, o co běží, jemu k spokojenosti stačil korbel piva, píseň, možnost občas se servat nebo píchnout holku prstem do pupíku, aby vyjukla. Nerozlišoval mezi premonstrátem a cisterciákem, mezi mnichem bílým a šedým, Jeho Milostí panem králem, Petrem ze Šternberka na Konopišti, to byli 125
nepřátelé a bylo třeba je hubit, a za přátele měl řemeslníky, zvlášť pak kameníky, z nichž vyšel. Neuhlídal, neudržel jsem ho. Příchylnost k truňku u něho převážila nad přátelstvím, a kdo měl být jeho srdci bližší nežli já? Komu požalovat na tu zradu. Ludmilu peskovala babka šustilka. Ať jsme vítězili v jménu Páně, nebo prohrávali, tělo si žádalo kromě hutné duchovní potravy i té prosté, tedy hrachovou kaši s uzeným, jelítka s kroupami či nudlí s mákem. Kolik já později poznal na polních taženích dobrých žen u vřících kotlů! Sytily nás, bojovníky! Hejtmané i cepníci jedli totéž! Ta rovnost v jídle se právě začínala prosazovat. V okolí kostela Panny Marie Sněžné se potulovalo mnoho hladovců. I je nasytit bylo úkolem babky šustilky. Proto tolik proháněla svou mladičkou pomocnici. Ludmila krájela zelí. Svižně, jen jí prsty od ostří nože odskakovaly. Až jsem se bál, aby si je neušmikla. „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl jsem se. Ochotně mi podala nůž. Mně to krájení nešlo tak hbitě od ruky jako jí. „Co stojíš? Dones vodu!“ obořila se babka šustilka na Ludmilu. „Stát! Koukat jako uhranutá! Kdo je její ujec? Víš?“ hučela. „Kdo strýc? Želízkové! Kde je pravda? Přivedou tulačku . . . Zčistajasna to vezme divný obrat . . .“ „Na co ty hned nemyslíš!?“ „Mám léta a vím, co je ostuda! Skončí ve špitálu pod Týnským kostelem! Mezi nuzáky! Ztracená sestra . . .! Co je to za mámu, která ztratí dítě?“ „Však Želízkovi jsou mrtvi! Byli to počestní lidé.“ „Není to Odolenova sestra! Není! Vím své! A mlčím.“ „Jsi dobrá žena.“ „Nejsem dobrá. Vůbec nejsem dobrá,“ odtušila babka hudrujíc a mračíc se na celý rozzářený svět. Zvenčí, jako varování, zazněla píseň. „Neb chlípnost rychle vítězí, 126
veškerý svět hříchy jen hoří, řád, pravda, víra potuchla, houfně jdou lidé do pekla.“ Tak tomu bylo za časů, Jane Husi, kdy jsi tu píseň skládal, ale nyní jsme pány na radnici Nového Města a tu, u Panny Marie Sněžné, je se mnou hubená panna s dlouhými rovnými světlými vlasy, které si váže v uzlík, je se mnou Ludmila, oživlý sen z mého dětství. Nerouhej se! okřikoval mě hlas rozumu. Nerouhej! Nejenže jsem se rouhal, navíc jsem vědomě mluvil nepravdu. Oživlý sen! Ludmila v kuchyni babky šustilky voněla po žensku, vůbec nebyla snem, ale pěkně skutečně se jí špičatila ňadýrka pod bílým rubášem, začínaly se jí oblit boky jako ženě a modré uhýbavé oči mě ujišťovaly, že jí naprosto nemusí být nemilé, šťouchá-li ji Odolen ukazovákem. „Vážně, odkudpak jsi?“ zeptal jsem se Ludmily, jak se vrátila s vodou. Zarazila se. „Nevím.“ „Jak to, že nevíš? Každý přece ví, odkud je. Já jsem Roubíkův, a také Želízkův. To podle toho. Copak si nepamatuješ na matku, otce, bratry?“ „Ne.“ Odmlčela se. „Pořád mě odněkud vyháněli. Nevím, čí jsem. Pamatuji si jen, že se mě ujaly klarisky od sv. Františka . . .“ „Mají klášter na Starém Městě, vím kde.“ „Potom . . . jak začaly strkanice v ulicích . . ., jsem z kláštera utekla, a žila tak . . .“ „Jak?“ „Jak se dalo.“ Žebrala. Žebravý neotesánek se spíš obživí a nedá se odbýt, je drzý, kdo to znal lépe než já a Odolen? Ze žebravého děvčete se časem vyklube hříšnice. Ludmilu jsme zachránili včas. Neboť dokud žebrala, byla dítě. „Nemluvme o tom. Je to za tebou. Teď spolu krájíme zelí.“ „Ty krájíš,“ opravila mě mile. 127
Dokázala jemně naznačit, že je jí se mnou dobře. I mně s ní bylo tuze milo. Odolen mi naprosto nechyběl. Vůbec bych se nehněval, kdyby se trochu zatoulal jako dřív. Jenže který krčmář mu bez groše nalije? Brzo se na mne znovu nalepil. „Nebudu ti překážet, bav se s Ludmilou, jak umíš, ale vydloubni ze zášivky ten poslední ukrytý groš! Sedíš-li však na něm jako na smrti, potom ji budu po libosti šťouchat prstem do pupíku. Já ji přived! Já ji našel, tu zmoklou kočku!je to má sestra, nebo snad ne? Na tebe z jejího vřískotu a pištění, jak už to taková vyžlata dělávají, dosedne pevně stesk jako noc do uličky.“ Odolen mě dokázal týrat. „Mně naprosto nepřekážíš,“ vytáčel jsem se, „ale pochop: Kde nic není, ani čert nebere! Všechny zášivky jsem rozpáral, jsem chud.“ „Sežeň, kde sežeň, ale jak neseženeš, každé žebírko na Ludmile rozchechtám a i kolínko jí stisknu!“ Zdrobněliny se nehodily k jeho už chlapsky vyklenuté hrudi a drsné tváři, také mi řádně pohnuly žlučí. „Ty žebírko kolenatý! Ty koleno žebírkový!“ vzkypěl jsem. „Lituji dne, kdy jsem zbědovaný vešel do domu kameníka Želízka!“ „Nikam jsi nevešel, ale vetřel ses, a že jsi byl zbědovaný, je pravda!“ „Ty pravíš!“ a obrátil jsem se k němu zády. Krátká je paměť nevděčníků. Zapomněl na Jetřichových jedenapadesát grošů? Rázem obrátil. „Počkej, Štěpáne! Neurážej se hned. Popros babku šustilku, aby ti ulila z knězova vína!“ Později jsem si toho častokrát všiml: Kdo holduje více než zdrávo vínu nebo pivu, mívá jako kočka ohebný hřbet. „Nebudeš na Ludmilu dorážet?“ „Nebudu! Jako že jsme bratři!“ Ne pokrevnými, ale svázáni volbou. Vždyť já bych za Odolena život položil a věřím, že ani on by mě v tísni neopustil. Přátelství k němu, ne strach o Ludmilu, mě přimělo, abych obalamutil tu hodnou starou ženu. Napovídal jsem jí, že mi 128
stydne krev v žilách a že mi na říčanském hradě tajemný vousáč, putující k Neuenburku, doporučil loknout si na noc několikrát po sobě dobrého vína. Loupalo jí v kostech, bolestmi, jak tvrdila, byla prolezlá skrz naskrz, jaký div, že cizí utrpení v ní nacházelo účastenství? „Třikrát ti uleji, aby ses zvetil, ne více! Však víš, v co se víno při mši proměňuje?“ „Vím.“ „Zatím je neposvěcené, proto je to jenom víno! Hříchu se dopustím! A abych lhala!“ „Tobě tu všichni věří.“ „Kéž by tolik nevěřili! Spíž kněze Jana není spíží arcibiskupa! Žijeme z darů. Kněz Jan by někdy ani nejedl, aby zbylo na ostatní, ale to já nedopustím. Jíst musí.“ To pro Odolena, pro jeho lačnost po víně, jsem ji klamal a vděku jsem se nedočkal. Odolen potřikrát svlažil ústa několika krátkými doušky a ohlížel se po dalších. „Kde jsi se tak rozpil?“ lekal jsem se. Zubil se. „Já z otcova vína ucucával jako docela malý. Dařilo-li se dílo, kameníci nasávali, juchali a brali jména svatých nadarmo. Zatímco ty jsi žebral na schodech sv. Klimenta na Poříčí.“ Vposledku mi často předhazoval moji minulost a neprávem se vyvyšoval, to jednak pro větší sílu, a jednak že si cosi namlouval o sobě, o otci Želízkovi a kamenících, jako by byli něco lepšího, ač nuzota jim koukala z vlčích očí. „Zdobí tě meč a halíš své hranaté tělo do aksamitu, drahocenné látky ze šesti nití?“ dobíral jsem si ho. „Vlastníš pět domů v Řeznické ulici, nebo v Kovářské?“ „Cha! Cha! Cha!“ smál se dobromyslně. „Jsi přítel nad přítele, proto vyškemráš na babce šustilce nové víno, krev v žilách ti pořád stydne, nebo budu tvoji Ludmilu píchat ukazovákem do pupíku a lechtat ji, až bude pištět.“ Tvoje Ludmila! „Škemrej o víno sám!“ odbyl jsem ho. „Dotkneš-li se i jen prstem Ludmily, zbiji tě!“ „Ty mne?“ 129
„Slyšel jsi dobře! Proto se kroť!“ zasršely mi hněvivě oči; pro Ludmilu jsem byl rozhodnut utkat se třeba i s Uhry císaře Zikmunda. „Chtěl by ses prát?“ užasl opravdově Odolen. Nedovedl bych povědět, co se dělo s mou vůlí po dobru a s mým toužením po spravedlnosti. To, co bylo náplní našeho života, přestávalo být důležité, zlo Říma mě přestávalo dráždit, ochaboval jsem, slábl. Jak se do toho všeho, co bylo ještě včera jasné, zamotala Ludmila, na níž bylo všechno mihotavé jako sen, z něhož vzešla? Náhle tu stála. Napřed zmoklá kočka, teď napůl panna. Mátla mě. To mi bylo silně proti mysli. V hříších jsme se my vyznali snad lépe než biskup! Ludmila byla ďábelské pokušení, byla zkouškou, kterou na mne a Odolena seslal Bůh. A pokušitel byl Odolen. Byl příčinou všeho, i obětí. Prohlédl jsem ďábla pokušitele i Odolena. Myslil jsem tak úporně, až jsem z toho měl v hlavě zmatek. Odolen na to neřekl nic, odskočil si k babce šustilce a vrátil se se džberem vody. A než mi došlo, k čemu tu vodu potřebuje, skočil po mně, srazil mě zprudka na kolena a ruce mi zkroutil dozadu. Pak mi hlavu strčil do vody, byla studená, a držel mě v ní dlouho, až jsem lapal po dechu. A malinko mi jen dovolil se nadýchat a už jsem měl hlavu znovu pod vodou. To opakoval čtyřikrát, až jsem z toho byl víc mrtvý nežli živý. „Jsem ještě ďábel pokušitel?“ ptal se. Že mi byl život milý, popřel jsem to. „Jsi Odolen,“ řekl jsem. „Stejně tě zbiji, až mě pustíš!!“ Pustil mě, ale nalokal jsem se tolik vody, že jí zbylo jen málo na dně džberu. „Příště tě zbiji!“ upřesnil jsem. Možná že bychom se opravdu servali, kdyby kostelem Panny Marie Sněžné neprolétla jako vichr zpráva o tom, že Jeho Milost ráčila uznat strohou skutečnost a stvrdila naši novoměstskou radu. Splnila se předpověď Jana Žižky. Ještě jsme tu až zarážející zprávu nestačili jaksepatří zažít, ještě nás nahlodávaly obavy: Co jestli. . .?, když nás udeřila jako blesk zpráva druhá, že pan král Václav, rozhněvav se pro něco nesmírně, skonal za velikého 130
řevu. * * * Vracím se na Tábor jako mrzák! Co je mi platno, že jsme opět slavně zvítězili? Zaúpím bolestí pokaždé, kdykoli kola vozu zapadnou do výmolu nebo najedou na balvan. Nadosmrti mě bitva u Ústí poznamená. Sbírám sílu k přežití. Větřík pro mě vyprosil ukořistěnou dlouhou šubu, podšitou sobolem, možná že se v tom krásném kožešinovém plášti hřál některý ze šlechticů saské kněžny Kateřiny, jež na nás to veliké vojsko seslala, a já se v šubě hřeji a přemýšlím o pomíjivosti lidského života. „ . . . to nám není možné, než podle klatby papežské napořád vše mordovati, ženy, starce, panny, děti.“ Zpozorním. Tak nám, věrným v Kristu, odpověděl u Ústí před bitvou vůdce katolíků na naši žádost o ochranu slabých a bezmocných. „Táboři bitvu začali, jako muži vpřed postupovali, kde pronikli sirotci, tekly krvavé potoky...“ „Slyšíš? To zpívají o nás!“ upozornil jsem Větříka. Pěvec jel na statné hnědce podél vozby a doprovázel se na loutnu. Fistulí kostelního zpěváčka, ač už v letech, pěl hrkavě tu sáhodlouhou píseň. „Čtrnáct hrabat a též pánů ze svých koní ssedalo dolů, meče své v zemi strkali a Čechy o milost prosili.
131
Oni na to nic nedbali, stříbrem, zlatem pohrdali, podle odpovědi jejich žádného neživili z nich.“ Zpěvák s vysokým, skoro až pištivým hlasem minul náš vůz. Taková je teď doba, že o našich rekovných činech se pěje dřív, než bratři polem pracující dorazí v tábor, dřív než vítěznému vojsku zapějí domácí v ústrety: „Již jsme se od Boha dočkali...“ Větřík se snažil zachytit slova vzdalující se písně, ale pěvec jel na statné hnědce podél vozů s cepníky a sudličníky a jezdců a všichni přikyvováním dosvědčovali, že tomu tak bylo. Kdo si rád nevyslechne oslavnou píseň na sebe? „Krásně a pravdivě zpívá,“ culil se Větřík. „Však nad šacunk je nám víra!“ Tak docela to už neplatí. Paseme po kořisti, po stříbře a zlatu, drahých kožišinách, to věčné křížení zbraní a ty mordy něco stojí. Kam se poděla všeobecná rovnost před Ježíšem Kristem a prostota, jako rovný a prostý byl Jan Hus, kam ta se poděla? Platívalo to, aspoň zpočátku, vždyť jsme na tom tenkrát byli téměř všichni stejně, sám jsem hodil pár penízků do kádě na Táboře. To nás ještě vedl Jan Žižka. „Povídej! Co se v Praze dělo po smrti krále Václava?“ vybídne mě Větřík, jakmile pomine vzrušení, vyvolané zpěvem toho kleštěnce. Tenkrát nám ještě nestál v čele Žižka, nebo nebyl jediný, kdo v Praze po smrti Jeho Milosti rozhodoval. Vím pouze, že smrt krále Václava jednookým zemanem z Trocnova otřásla. Dvojaký byl jeho vztah k panovníkovi, který, jak mínili ctnostní, neunikl osidlům špatnosti a smilství, který, jak mínil falckrabě Ruprecht, pro neužitečnost, lenost se stal úplně nevhodným jako držitel koruny římského císaře. Co vedlo kněze Jana k napadení mrtvého krále? Pijan. 132
Vztekloun. Lenoch. Násilník. Dneska tak a zítra onak. Král nula. To si nesměl dovolit říkat před Žižkou. „Kdyby na českém trůně seděl ryšavec Zikmund, Jan Hus by dlouho nekázal proti papežencům, a tebe, kněze Jene, by v tichosti v temné kobce uškrtil kat!“ Jen to kříslo. Oba byli příliš rozumní, než aby se rozkmotřili kvůli malátnému králi Václavu. Ledňáček vylétl z věníku, usedl někde na větev olše, ten tolik barevný rybařík, vyrazil pronikavě své tsí! tsí!, zatřepal křidélky ohniváček, šťasten z nabyté svobody, však tolik let mu bylo seděti v králově znaku. Před kostelem, kde jsme se srotili, vzpomněl kdosi Husových slov: „Každý král tohoto světa jest malý králík, nebo království tohoto světa králů jest maličké, nebo jest kus země; druhé, že na krátký čas má; třetí, že bezděky je ztrácí, a spíše, než se naděje.“ Zdaliž to, co říkal mistr Hus, byla lež? Z toho vyplývalo, aspoň my tomu tak rozuměli, že snesen z výše je král a papež a císař, že ne jich, smrtelných, je nutno bez odporu poslouchat, ale poslušní že máme být jedině pravdy. Nikoho ani nenapadlo provolat slávu královně Žofii, natožpak císaři Zikmundovi, každý, kdo měl všech pět pohromadě, uhádl hned z ticha, jež zavalilo Prahu, že se přiblížila hodina velkého účtování. Jako zanášivou kvokající slepici strčí sedlák několikrát do kádě s vodou, aby ji to kvok, kvok, kvok rychle přešlo, stejně tak i já po čtvrtém ponoření hlavy do studené vody ve džberu se odřekl toho krákorání o ďáblově pokušiteli. To Ludmila mi hlavu tak popletla. Zase jsme s Odolenem byli bratři. „Král je mrtev,“ řekl Odolen, „ale my žijeme!“ Dostal-li zálusk na patricije Roubíka, svého svůdce a mého otčíma, potom se klamal; chytří před drahným časem naslinili prst, poznali, odkud vane vítr a vzali včas nohy na ramena. Už jsem se o tom zmínil: Úprk chytrých a protřelých z Čech započal ve chvíli, kdy král Václav na Horách Kutných podepsal dekret o Vysokém učení pražském; hrnuli se ven houfně s kočáry 133
naplněnými majetkem, ale i pěšmo ve dvou ve třech a proud utečenců z království časem slábl, ale docela nezanikl. Nakonec v pasti zbyli váhavci a loudavci a smělci, z nichž nejeden věřil ve svou pravdu stejně vášnivě jako my v tu naši. Ve víře se člověk rodí a musí být značně silný, aby se neodřekl víry svého rodu. Tím chci povědět, že v Praze kromě kutňáků se nezdržovali jen bázlivci a smrďuchové. „My žijeme!“ křičel dav před kostelem Panny Marie Sněžné. „Protože král je mrtev, je nutno zvolit hejtmany. Musí je volit všichni, jeden každý, jak jsme tu! My žijeme! Proto v každé pražské obci si musí být všichni rovni! My žijeme! Proto se musí odstranit všechno, co nás odděluje, co z nás dělá vrahy a násilníky a stojí proti poznané pravdě! Musí být odstraněn majetek!“ „My žijeme!“ křičel Odolen. „Na nás je se mstít!“ Ti, co křičeli, i ti, co jim naslouchali, už neskrývali dýky pod plášti, ale pyšnili se veřejně meči a kopími a halapartnami; jako roj sršňů kroužili kolem, aby jako chvost v svištivém letu následovali vůdce. Kdo jím byl? Kdo vložil odvážná slova řečníkům do úst? Jan Žižka, vraceje se od kněze Jana, mračil se zle. Jednušky a bohaté Němce a smilníky je třeba vybít, to vyznával, nebo znovu zvednou drzá čela, a kdo stojí proti pravdě, nemá právo na život! Jenomže Žižka poznal v Polsku i jinde na vlastní kůži, co je válka, měl i svoje léta. Považoval za nerozumné, aby teď po smrti krále rozhodovali holobrádci, mávající zbraněmi. To řekl Želivskému. Ale knězi Janovi ten řev venku zní libě. Tady, na schodech kostela Panny Marie Sněžné, všem bylo všechno jasné, ale patricijové na Starém Městě teď už jistě zabedňují nejen vchody do svých domů, ale i svoje srdce. To není prozíravé, kdepak!, rozeštvat Pražany v okamžiku, kdy v Uhrách císař Zikmund, liška mazaná, hledá vhodný čas k úderu, aby se ujal dědictví po bratrovi. A teprve není chytré odstranit naráz veškerý majetek! Co je císařovo, dejte císaři! V Písmě se pánům neberou jejich statky! Nebo pak by už nebyli pány! Přes noc se z leckterých přátel stanou zavilí nepřátelé! Kolísaví se přikloní k 134
jednuškám! Vládnout v Cechách má snad chudina? Nebo kněz Jan? Žižka je pro silného krále! Čecha! Poláka! Kázeň! Sílu! Jednotu! Jednotu jak pánů, tak i řemeslníků a sedláků! Zná snad někdo věrnějšího Husova stoupence nad pána z Rýzmberka? Želivský snad v předtuše svého blízkého konce — že mu bohatci dlouhého žití nedopřejí, snadno si mohl spočítat — chtěl se podílet na vládě. Aby mohl něco dobrého prosadit pro měšťany, pro zchudlé řemeslníky, i pro ty, kdo nemají nic. Kdo jiný ho má podporovat na cestě k moci nežli ti, kdo mu po měsíce naslouchali? V pravdě jsou si všichni rovni a mocní a bohatí ty odspoda ovládají už příliš dlouho! Proč by měli čekat? Na co? Až je znovu uvrhne do poroby český nebo polský král? „Co to volá tvůj přítel?“ zeptal se mě znechuceně Žižka. Dobře slyšel, co vykřikoval Odolen. „Něco o pomstě! Rád opakuje slova, která poletují okolo jeho ucha! Je věrný! A pro strach má uděláno!“ Žižka na to neodpověděl tak ani tak. Těžkým krokem opustil kostel. A já přemýšlel o tom, jak je důležité vědět, kdo ovládá slova pravdy. Kdo pravdu mistruje. Lehko přelehko se do ní vlísá lež. Nepřemýšlel jsem však o tom dlouho, nejsem filozof, a navíc mne více než rozpory mezi vůdci zajímalo, kde vězí Ludmila. Zda v komoře u babky šustilky nebo kde vůbec. Přitom jsem koutkem oka sledoval Odolena, jak pozvedá moji dýku. Nevyměnil ji ani za meč, ani za kopí. Nejraději útočil zblízka. Před očima mi vyvstali pobití novoměstští konšelé. Ludmilo, lásko moje! To bych ze sebe nevysoukal ani za sto let! Právě prosívala žitnou mouku na chléb a co chvíli se zasnila a síto ustalo v krouživém pohybu. ,,Tu jsi!“ pravil jsem přísně. „Zastihuji tě při práci, to mě těší, ale kdyby něco, Ludmilo, prchni do nejzazší komory a zahákuj se!“ „A co něco?“ vyvalila na mě modrá kukadla. „Neslyšíš křik venku? Jsi hluchá? Já hleděl na rozbitou hlavu purkmistra Podvinského, na probodané tělo rychtáře Nykláska . 135
. .“ „To řvou naši,“ uklidnila mě. „Naši! Nenaši!Jsou chvíle, a já je zažil, kdy nesejde na tom, kdo řve. Vždycky ti jde o hlavu.“ Jak jsem jí měl povědět, že se o ni bojím? Ovšemže v blízkosti babky šustilky nehrozilo jí přímé nebezpečí, ale pokud šlo o moji náklonnost k ní, obával jsem se všeho. Ztratit ji, sotva jsem ji našel? „Slib mi, že se odtud nehneš!“ „Slíbím, proč bych neslíbila? Stejně se odtud hnout nemůžu, dokud neproseji mouku. Kukej, kopeček na platýnku je nizoučký! Musí o hodně vyrůst, než se budu smět odtud hnout.“ Trochu protahovala slova, jako by mluvila s někým, kdo těžko chápe. „Víš-li pak, Štěpáne, o čem přemýšlím?“ „To síto se zastaví. . .“ „Nic ti neujde!“ zazářily jí oči. „Myslím na svého bratra.“ „Ty máš bratra?“ „Odolena přece. Nebo nejsem jeho ztracenou a znovu nalezenou sestrou? Není snad tomu tak?“ Ošidný úsměv jí zahrál u úst. „Hruď . . ., všiml sis . . ., má rozklenutou, širokou, jakou mívají kameníci . . ., a jeho řeč je přímá . . .“ „To on ti vykládal o své široké hrudi? Nezapírej, znám ho! Víš, co je? Pořez jako dub drnák! Hotové dubisko je ten tvůj nalezený bratr Odolen! Řeči vede přímé, toť pravda, únavně drmolí o jednom, totiž jak by se dobral moku, ale tobě stačí, hloupá, aby táhle zabučel, a hned se ti jeví jako mladý býček!“ Nedokázal jsem se udržet. Vida, kvůli Odolenovi přestává prosívat mouku! „Kněz Jan mu ovšem cele nedůvěřuje, asi ví proč, a Jan Žižka by ho těžko mohl pověřit nesnadným úkolem!“ Zírala na mne jako ve vyjevení. „Ty Odolena nemiluješ?“ vypravila konečně ze sebe. „Miluji ho, však mi je opravdu za bratra, jak bych ho mohl nemilovat? Rve, škube, trhá mi však uši, slyším-li, že ho miluješ ty, Ludmilo!“ Nečekal jsem na odpověď. Zvábil mne řev před kostelem. Vpravdě jsem si přál být zabit v boji. 136
Na ten pocit mi bylo rychle zapomenout. Nejen před Pannou Marií Sněžnou, ale na všech ryncích se srocoval lid. Všude jako jeden hlas znělo: Člověk má právo řídit se ve věcech víry Písmem svatým a svým rozumem, římanů mu netřeba, sám prohledá, co pozlátko, co faleš, co hříšná ozdoba. Nebo klaníme se světcům, kteří ztýráni mřeli pro věc víry, nebo jejich obrazům a sochám? Zdaliž je papež božím náměstkem na zemi? Ne, člověk je, člověk chybující a mýlící se. Všude jako jeden hlas znělo: Odplata Antikristům! Konec nevěstkám a lazebnicím! Odplata farářům a mnichům, že nám brali kostely a bránili nám po česku sloužit Bohu. Odolena něco odlákalo z kostelních schodů a já, ač jsem znal mnoho srocenců jménem, patřili většinou k našim farníkům, jako bych je neznal; v tak vypjaté hodiny, do nichž je vržen nelítostně bezbožník stejně jako věřící, touží člověk po druhu nejbližším, aby se s ním mohl dělit o nebezpečenství. Pro Ludmilu jsem se na Odolena nehněval. Nebo se někdo může hněvat na řeku, že teče? Nevím, jakými kouzly dociloval, že si ho povšimla hnedka každá panna; přitom se nenakrucoval ani jinak nepitvořil. Silně mi chyběl pocit bezpečí, jež mě provázel vždycky v jeho blízkosti. A tak více nežli o Antikristy mi šlo o to, najít přítele. Díky usilovnému hledání jsem se přesvědčil, že tak obrovskou nenávist, jaká zmítala tolik horkých hlav na tolika místech Prahy, nemohl roznítit pouze kněz Jan — jak jsem se vzdaloval Panně Marii Sněžné, těžko ho mohli slyšet kázat tamější horlivci. „Na ne! Na ně!“ podněcovali se odbojníci navzájem a mně to volání znělo až příliš známě. Při běhu Prahou ode mě postupně odstupovala únava i strach, že při chystané mele doznám úhonu. Abych se jaksepatří rozehřál, připomněl jsem si zářezy na své vrubovce, kde ťal Roubík, kde benediktýnský opat, kde pán říčanského hradu, připomněl jsem si své mrtvé ochránce Visatce a slepého Jetřicha a Matouše a Václava Želízka, ty, jež bohatci měli za chudáky a zloděje, a už jsem cenil zuby jako vlk. „Na ně! Na ne!“ zařval jsem také a s dvaceti udýchanci jsem se 137
hnal kamsi tmavou uličkou, dnes si nevzpomenu kam, vím jedině, že to bylo někde na Starém Městě, však odtamtud na nás, kališníky, nejvíce sočili. Sochorem jsme vypáčili vrata nejbližšího kostela. Dřevo, i nejtvrdší, neodolá lidské nenávisti. Odkud se v mé ruce octl klacek, nevím, ale nějak ozbrojeni jsme byli všichni.Jen ta vrata povolila, zavalila nás burácivá hra na organum. Zastavili jsme se jako zasaženi bleskem. Jakýsi mrňavec na kůru rozehrál ten nevelký hudební nástroj do mnoha tónů, řadil je s umem a divou vášní, a ten, kdo se neviděn lopotil s měchy, vháněl vzduch do píšťal s tak mocným fukem, až vyjukávaly nadšením i valily se dunivě jako hrom po nebesích. Pidimužík vyrážel přitom nezřetelné zvuky, aby hře dodal na síle. Zarazil nás na okamžik. Blázen! pohlédli jsme jeden na druhého a více nás ten hráč na organum nezajímal. Hrnuli jsme se k sakristii. Kněze podjednou jsme nenašli, zato dveře byly všude zotvírané, jako by čekal hosty. Farář nás prohlédl. „Pane náš nebeský . . .,“ vydechli jsme při pohledu na šunky ve sklepě fary a na plné měchy; visely spořádaně na tyčích a stály srovnány v řadě jako kdysi ve spíži faráře od sv. Klimenta na Poříčí, toho Husova žalobce. Strhli jsme chtivýma rukama šunky z tyčí, krájeli si je a zapíjeli velká sousta červeným vínem z měchů. „Podívejme, jak se ten křeček stačil zásobit! Loni jsme ho s bratry odtud hnali tak svižně, že před námi uháněl s napůl holým zadkem! Tenkrát, Pán nám to odpusť, jsme se poměli! Pan král mu faru vrátil, přisupěl zpět až z Bavorska, koukal jako sto čertů a vedl si
138
139
znovu po římsku, jako by ho nezrodila česká máma. Ten říman si rozuměl spíše s Němci než s námi.“ Rozedranec pocházel z těch končin, napovídal toho hodně, ale kdo si to má pamatovat? Když jsme šunky ořezali na kost, když splaskly měchy, otřeli jsme si mastné ruce o haleny a skrze to husté červené víno vjela do nás znova svatá bojovnost. „Komu se klaněl ten říman? Bohu? Ne! Obrazům a sochám!“ křičeli jsme a kolébajíce se ze strany na stranu jsme cupitali po pěšince od fary ke kostelu, kde stále hřímalo organum. Ale my neměli uši pro tu farskou hudbu. S očima pozastřenýma vínem jsme klacky a sochory sráželi sochy z podstavců a tloukli do nich, dokud nepukly nebo se nerozlomily. A deskové obrazy jsme strhli a dupali po nich. Bylo nám jako Mojžíšovi, když přikázal rozbít zlaté tele, jemuž se začali klanět na sinajské poušti staří Izraelité. „Bohu se klaníme, ne obrazům, před Bohem klekáme, ne před sochami,“ volali jsme, „a Bůh je v nás, my prosazujeme jeho vůli, jsme jeho bojovníky!“ Ale něco jako by nám odpovídalo, něco jako by nás okřikovalo. „Hej ty, ztichni!“ volali jsme na hráče na organum. Hudba však nás nechtěla slyšet. Chtěla nám snad zabránit v ničení? Ve spravedlivém hněvu? Byla to hudba jednušek. „Slyšíš, ty malý? Ztichni!“ Skrček nás neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Proto nejsilnější z nás, jenž si nejvíc napral břich, přelezl kovanou mřížku a začal z nástroje odervávat píšťaly — jenže držely pevně a on, ač silný, do Samsona měl daleko. Tu se mu ostatní vrhli na pomoc. Hráč na organum jako by nemohl zprvu pochopit, proč hlasy píšťal umírají, pokoušel se hrát dál, ale to, co se ozývalo, byl jen praubohý pískot. Přišlo mi ho líto, i té jeho hry, která jako by pryštěla z jeho nitra, pramen čisté nábožné hudby, skrze níž rozmlouval s Bohem, a proto tak divoce, že předtím mu to nejspíš nebylo umožněno. 140
Naklonil se z kůru a něco křičel, ne slova, vycházely z něho nezřetelné zvuky, jimiž předtím provázel svou hru. „Spadneš!“ zavolal jsem na něho, ale on rozhorlen naším konáním prskal a vztekal se. Vyběhl jsem za nim po dřevěných točitých schodech. Ten podivín byl pro mě něčím stejně neskutečným jako onen zelený mužíček u řeky Blanice kousek od Louňovic. Zdali i z něho se vyklube obyčejný zloděj? „Hej, ty...!“ zavolal jsem, došlápnuv na poslední schůdek, a v tom mi něco rezavého, nejspíš kožená šňůra, zadrhlo hrdlo. * * * K vědomí mě přivedla bodavá bolest za krkem, ale neležel jsem spoután v temném kumbálku jako poprvé, kdy mě zbavili dechu, ale kousek od sedátka hráče na organum. Ten boží človíček se s děsem vytřeštěnýma očima vypínal opodál na špičky. Nevelký vzrůstem nadzvedal pravé rameno, takže se zdál vyšším; a já, civě na něho, odhalil jsem příčinu toho divného postoje — uvízl hrbem v průrvě dřevěné ohrádky. Slabounce kvičel a zíral kamsi za mne a nade mne. Odhadoval jsem, že to musí být řádně vysocí muži. Jsou to titíž, kteří mě přidusili na zpětné cestě od kláštera na Zderaze, kdy jsem spěchal se vzkazem od Jana Žižky, králova dveřníka? Zkušenost tolika měsíců, jež od té události uplynuly, mi napověděla, že škrtidlo svede nasadit každý tupec, vždyť v katovském řemesle se teď kdekdo usilovně cvičí. Zašmátral jsem po těle. „Snad nehledáš svoji dýku?“ stanul náhle přede mnou vousáč a na jeho otevřené dlani se zablýskla má strážkyně, štíhlá a nebezpečná, znamenaná křížem. „Už ne,“ pohlédl jsem zpříma do vousáčových modrých očí, které při našem prvním setkání díky burgundskému vínu byly tak smavé. Jako zdaleka se ke mně nesla hrozba: Střež se mne znovu potkat! Podruhé bych ti svobodu nedaroval! Kdo to vůbec je? Nekázal minulý čtvrtek Želivský o ďáblu, který oka nezamhouří a stále je hotov svádět dobré křesťany k smrtelnému hříchu? 141
„Už ne,“ opakoval jsem, „už našla svého pravého vlastníka!“ A protože jsem poučen, že křesťan nesmí před ďáblem dát najevo strach, pozeptal jsem se zdvořile, zda tenkrát na cestě do Neuenburku se poměl dobře u arcijáhna v Horšovském Týně. Neusmál se. „Vědět málo je někdy stejně nebezpečné, jako toho vědět hodně,“ odtušil a zastrčil moji dýku za pás. „Dlužíš mi život!“ Mezitím jeho společník, obtloustlý padesátník, postoupil kupředu. Hned mi byl něčím povědomý. „Pohleď dolů,“ zahřímal, „pohleď na dílo člověka!“ Naklonil jsem se z kůru a hleděl na povalené sochy svatých, podupané obrazy, zpřevrácené svícny. „Znesvětili kostel! Ty jsi se na té zkáze podílel, Štěpáne Roubíku! Tvá matka, zbožná žena, by tebou opovrhovala!“ Rázem jsem pochopil, odkud ho znám. Navštěvoval často dům mého otčíma. Vzpomenul-li mé zesnulé dobrodějky, pak znal i skryté zákruty mé duše. „Věru nedobré dílo!“ a myslil jsem to opravdově. Farářské červené víno zapůsobilo, že moji druzi se tak spustili. „Kde je císař, aby ztrestal viníky?“ lamentoval kupec; jistě mu patřil velký dům a možná i dva na Starém Městě. „Sedí si v Budíně a rokuje s panstvem, zda má dříve potřít Turky, a teprve pak pokrotit Čechy, anebo naopak. S nechutí naslouchá radám českých pánů . . .“ Vousáč mu rázně naznačil, aby šetřil slovy. Poodešli stranou a něco si šeptali. Hrbáč zatím vyklouzl ze svého sevření. Nepřirozeně dlouhýma rukama si třel bolavá ramena a slabounce kvílel. „Přistup blíž . . .,“ zašeptal jsem, a když přiskočil a ztichle naslouchal, zeptal jsem se ho, zda zná kostel Panny Marie Sněžné. Kývl. „Vyhledej v něm Odolena, mého bratra, a nezastihneš-li ho, pověz panně Ludmile, která pomáhá při vaření babce šustilce . . ., pověz jí, ať poví Odolenovi, mému bratru, že Veverčák ožil, že mne, Štěpána, má v moci . . .“ Hrbáčovy hluboko posazené hnědé oči, plné bolesti i 142
pochopení, překryla několikrát víčka. Dával mi tak znamení, že chápe? Tu přes jeho oči přešel stín děsu. „Co se tu pleteš, smrťolko!“ strčil do něho neurvale vousáč. A jak ten smutnílek letěl, nakopl ho kupec tak šikovně, že se skutálel po schůdkách dolů. Bál jsem se, že zůstane ležet. Ale oprášil si zadek a vzal do zaječích. Dřepěl jsem stále na podlaze ze sukovitých prken. Vousáč se přede mnou rozkročil. „Mohl bych tě na místě zabít!“ Rázný tón prozrazoval spíše šlechtice než kněze. „Avšak s mrtvolou bychom měli potíž! Pustit tě na svobodu nemůžu, nevěřím ti, a nevím, nakolik jsi zasvěcen do věcí, které by ti při tvém věku měly být na hony vzdálené.“ Bolelo mě za krkem, ale bolest vzal čert, ta pomine! Vyhledá hrbáč Odolena? To mě znepokojovalo. Bůhvíproč jsem věřil, že tak učiní, to pro ty jeho bolestiplné oči, také že je všemi opuštěn a u Panny Marie Sněžné se může nadít vlídného přijetí. Odkud mě zná ten bohatec? Že by si všiml před mnoha lety dítěte? Zvlášť když se Roubík oním dítětem nijak nechlubil? Věděl-li něco o mně, věděl to od Odolena. Víno rozvazuje jazyk. Neklamalo-li mě tušení, pak ti dva nemají daleko k těm, kteří využili Odolenovy prostomyslnosti a náchylnosti k trunku a s jeho pomocí protlačili Veverčáka do blízkosti kněze Jana. Když to mi došlo, pochopil jsem, že si odteď můžu být jist pouze jedním: I přes ujištění, že mi neusilují o život, může mi dlouhá, křížem znamenaná dýka, až se k jednomu nebo ke druhému otočím zády, projet pod lopatkou k srdci. „Kdo odolá našeptávání ďábla: Dnes můžeš všechno!?“ odpověděl jsem kormutlivě. Byl to tvrdý člověk, kamenáč, žádný zádumčivec, nebyly mu cizí světské svody, proto snad roztála jeho tvář v úsměvu. „Ptal ses, jak jsem se poměl u Jana Neustupa ze Švamberka? Pojedli jsme prostě, přesto vydatně, křupavou husičku, a potom, u příjemného hovoru, dopřáli jsme medovým koláčkům, aby se mohly zvolna rozplývat na jazyku. V Říčanech mě 143
pohostili dvěma pečenými rybami ne delšími než čtvrt lokte a k zakousnutí donesli perník, za který jsem poděkoval, takže jim zbyl pro příští vzácnou návštěvu.“ Kupec zatím hlídkoval u uvolněného šindele; odtud měl plácek před kostelem jako na dlani. „Rozutekli se,“ hlásil. „Pospěšme si! Vyšehrad drží královští, také královský hrad odolá útokům té sběře, anebo pryč z Prahy . . .“ „Musím mít možnost se sem kdykoli a rychle vrátit,“ namítl ostře vousáč. „Pupkatí dechu popadajíce se sotvinka vlečou, obtíženi zlatem a stříbrem! Zbyla jim chabá naděje, že královští je neoloupí! Povyšovali se, jako by nad ně nebylo, a teď je tu to nadělení! Na zlatě kdo sedí, bývá často vysvlečen do naha! Znáš cestu ke Kartouzům?“ obrátil se na mne. „Odtud tam vede jediná cesta přes řeku.“ „Povedeš nás! Nevyčkáme setmění, dnes tě spíš denní světlo ochrání nežli zrádná noc.“ Získal si mě nečekaným výpadem proti nabubřelým staroměstským patricijům. Vousáč nemarnil čas v Čechách jen pitím burgundského! Mniši v Kartouzích, většinou Němci, na nás, kališníky, útočili ze všech nejzuřivěji, zato k nim bylo daleko i blízko; daleko pro řádící hordy, blízko pro přítele. Oba se halili do šedých plášťů, a šeď byla teď nejbezpečnější barvou, jaksi všechny sjednocovala. Přitom venku rozpalovalo zdi srpnové slunce. „Jdi první,“ pobídl mě vousáč, „a pamatuj — „ Postupovali jsme svižně vpřed jako lidé pověření úkolem. Několikrát jsme zahlédli houfy ničitelů k službám božím určených ozdob, ale mihly se jenom a my ihned zrychlili, abychom se dostali mimo jejich dosah, pouze jedinkrát nám nezbylo, než se ukrýt v kostele. Jistě pod vlivem vousáče — a že na mě vliv měl, o tom nemůže být pochyb — jsem začínal vidět tu spoušť, již po sobě chudina zanechala. Kolik obrazů zničeno, kolik hlav světců sraženo, kolik oltářů zborceno. „Té škody! Té škody!“ lkal kupec. 144
„Sami jste na vině! Ani poddajní, ani pevní, nijací! Tamti vědí, co chtějí!“ okřikl ho vousáč. Maně mi přišla na mysl Husova slova: „Ke špatné vládě je třeba dvou, jednoho, kdo vládne, a druhého, kdo se dá ovládat. A ten, kdo si dá zlo líbit, je spoluodpověden.“ Utrousil jsem: „Moc toho nechtějí, nejvýš jedinkrát za den se dosyta najíst!“ „Váčkem napěchovaným groši že pohrdnou? Zlatými kříži? Stříbrnými nádobami? Loupí! Mlč, proklatče! Být po mém, nežil bys!“ „Možná ani my ne!“ usadil bohatce vousáč. „Cesta k záchraně pro nás tři vede úzkými, nebezpečnými uličkami!“ Teď si říkám: Věděl, jak na mne. Tenkrát kdyby Odolen napadl vousáče, bránil bych toho muže. Tak prudký zvrat se ve mně udál. Díky mé obezřetnosti a také znalosti zákoutí a dvorců, jež šly všelijak obejít a zkrátit tak náš ústup k Vltavě, stanuli jsme ještě před setměním u brány kláštera. Jen se ve špehýrce zjevila ježatá hlava růžolícího mnicha, spustil vousáč po německu a už tichounce vrzla postranní dvířka. Hned vousáče i jeho společníka vedli k převorovi, a mne hodili do temného sklepení. Doufal jsem, že pro službu, již jsem vousáči prokázal, zanedlouho mě vysvobodí, ale v pozvolném stmívání mi svitlo, že mě nejen nikdo nevyzvedne, ale že mi i chudou krmi odepřou. Kdyby aspoň misku se zahuštěným zelím mi podstrčili, anebo hrnek kyselého mléka se skrojkem ztvrdlého chleba! Co je troška hladu proti dýce v zádech? Však zemřít mě nenechají! A s tou povzbudivou myšlenkou jsem usnul. Probudil mě až za svítání jásavý zpěv kosa. Proti vřavě a nářkům, které pronikaly každou škvírou Starého Města, rozléhalo se tu ticho, rušené jen trylky toho roztouženého ptáka. Uzoučkým okénkem jsem nahlížel do rajské zahrady. Sem tam jako by se něco šustlo za pevnými dveřmi mého vězení, ale to byly jen kročeje mnichů, spěchajících odněkud někam. Potom jsem znovu usnul a probudil jsem se teprve, když slunce stálo nad rajskou zahradou. 145
Chtějí mě umořit hladem? Strach mi bránil zabušit, člověk nechce přivolat sám na sebe pohromu. Kdo věděl, že jsem tu vězněný? I kdyby hrbáč našel Odolena, podle čeho by Odolen mohl usoudit, že mě zavlékli do Kartouz? O, jak mi chutnala pohanková kaše, věděl-li jsem, že ji umíchala babka šustilka nebo Ludmila! Pro tu milou představu jsem tomu zvuku zpočátku nevěnoval pozornost. Teprve jak zesílil, zazdálo se mi, že vzdálené hřmění ohlašuje bouřku. Pak mi ten zvuk připomněl táhlý zpěv zbožného shromáždění, ale marně jsem se snažil zachytit nápěv písně. Zakrátko mi bylo jasné, že ten zvuk má daleko do zpěvu a že se na klášter žene opravdová bouře. Chodbou přešuměly rozrušené hlasy. Pochybil vousáč, hledal-li bezpečí u tohoto přísného řádu, nebo bezpečných míst pro naše nepřátele v Čechách kvapem ubývalo? Výskot, ryk, lání, syčení, to mnohohlasý chór nenávistníků obemkl klášter. Marně kartuziáni opřeli kůly do vrat! Jako vyhladovělí, přemnoživší se hlodavci drali se útočníci na zdi. Nebylo branných, aby je shazovali. Už obsadili dvůr. Okénkem jsem sledoval hemžení mnichů na rajské zahradě. Někteří se modlili. Vždyť ti, proti nimž kázali po léta, zmocní se co nevidět jejich životů. Už jsem nečekal. Tloukl jsem pěstmi do dveří. „Otevřte! Otevřte!“ Nikdo mě nespěchal osvobodit. Vousáč jistě hledá skulinu, kterou by se protáhl na svobodu, kartuziáni se připravují na mučednickou smrt a chudáky, kteří přelezli zeď, žene zatím jediná touha: Dosyta se najíst. „Otevřte! Otevřte!“ bil jsem zuřivě do dveří a odpovědí byl tu sílící, tu slábnoucí řev. „Vy nenajedenci jedni!“ křičel jsem. Přitom jsem si uvědomoval, že tak urážet by je neměl ten, kdo sám po léta hladověl, ale představa, že moji bratři minou dveře a zbůhdarma tu zemřu,, mě zbavovala soudnosti a ohlušen vlastními hrubými nadávkami bych nakonec vysílen klesl, kdyby ten dravý, útočný zvuk nenaplnil chodbu. Lidská zvědavost je neukojitelná. Co hledali? Nevím. Proto je 146
zaujaly zamčené dveře. Už je sekyry měnily v třísky. Byly bytelné a trvalo, než povolily. Stanul jsem náhle proti uvozhřenci, snad o rok dva staršímu, a hleděli jsme vyjeveně na sebe. Trvalo to krátce. „Zavřeli mě tu . . .,“ začal jsem, ale otočil se a běžel pryč. Proskočil jsem dírou v rozsekaných dveřích — a rovnou ke spíži. Hlad mi svíral žaludek. Dva hrombijci odtamtud vynášeli točité uzenky na tyči. Ti nejblíž se po nich hned sápali a já si ke kouřem z dubového dřeva provoněným uzenkám razil také lokty průchod, když tu se za mnou ozvalo radostné: „Štěpáne!“ Odolenova oblá tvář zčervenala z horka, a také že byl od přírody krevnatý. V ruce držel krásně prorostlý uzený špalíček. „Na!“ rozřízl dýkou kořist na půl. Opřeli jsme se zády o zídku a mlčíce jsme poctivě žvýkali. Už nikdy jsme pak neokusili takové dobroty! Kartuziáni a farářové a biskupové si plnili břicha den co den! Po staletí! Kde je spravedlnost? Nemodlíme se, ptal se Hus, chléb náš vezdejší dejž nám dnes? Dí náš, ne můj, protože máme toho chleba udílet chudým, a ne sami zvlášť jíst, poněvadž je společně náš, a ne zvlášť můj, nebo tvůj. Jakmile jsme sežvýkali poslední vlákýnko dobroučkého masa, Odolen mi stručně vypověděl, co předcházelo našemu nečekanému setkání. Hrbáč ho našel. Ovšem kde mne měl Odolen hledat? Spěchal na Staré Město, avšak vchod do domu, kde kvasili, svírala závora. Byl to dům bohatého kupce, Roubíkova přítele. Napiv se Odolen, vykládal, co mu slina na jazyk přinesla, o mně, o mé matce, o Želízkových, prostě o všech a o všem, takže se s tím břichatcem sblížil a pobratřil natolik, že slíbil protlačit co nejblíž k Želivskému tovaryše, jenž touží zblízka poznat ohnivého kazatele. V ústech měl ten bohatec Husa za svatého. Odolen ve své prostotě (a také že mu v tom domě hojně a zadarmo nalévali) přivedl do kostela Panny Marie Sněžné nového strávníka. Koho by napadlo, že Veverčák je úkladný vrah? Když mě Odolen na Starém Městě nenašel, poručil můj osud do rukou Boha a vybíjel dál sídla Antikristů. A 147
Bůh, neskonale moudrý, zavedl ho do Kartouz. Tak prostinká byla pravda a neměl jsem důvod Odolenovi nevěřit. „Napil ses dneska kartuziánského vína?“ „Nenapil, bratře,“ stýskl si. „Bratři mě předešli! Dřív pili, než jedli! Proto zbyl na nás špalíček!“ Ačkoli kartuziáni se zásobili dobře, brzo brzičko by ve spíži nenalezla myš pro sebe pokrmu, tak naši spíž vymetli. Z klášterního kostela Matky boží na Louži ozývaly se duté rány. To několik zuřivců rozmetávalo náhrobek někdejšího dvořenína krále Václava arcibiskupa Albíka, který zbaviv se nevděčného úřadu, bohabojně si nyní žil jako vyšehradský probošt. Jaká to zpupnost, jaká nadutost si ještě zaživa dát postavit mohutný náhrobek, jenž měl toho žrouta, tu nicku oslavovat navěky jako ochránce zbožných. Dobře ti tak, arcibiskupe! Dobře ti tak, probošte vyšehradský! Popadli jsme klacky a bili do kamene. Dokonavše to bořitelské dílo, vyhnali jsme mnichy z rajské zahrady a hnali je poklusem za strašlivého křiku k hradbám Prahy. Třásli se strachy ti vášniví karatelé zla. A zlo už nebylo v nedohlednu, ale pěkně zblízka na ně cenilo tesáky! Ubijeme je, nebo je poženem pěšky až do La Chartreuse? V té chvíli jsme to nevěděli my, ani oni. Neboť nás vedla pomsta: A ta bývá nevypočitatelná. Běžel jsem s Odolenem podél mnichů a snažil se pohlédnout každému do tváře. Dočkal jsem se. Uprostřed, zakrývajíce se kápěmi, šlapali vousáč a kupec. Stačilo, abych Odolenovi naznačil, kdo jsou ti dva, a jejich osud byl zpečetěn. Také vousáčovy modré oči na mně utkvěly. Vydržel jsem dlouhý pohled. Z očí mu vyzařoval ne strach, ale vzdor. Podvakrát ti zachránil život! připomněl mi můj vnitřní hlas. Zpomalil jsem. Odolen do mě strčil: „Koukej!“ Skupinka našich se zdržela v klášteře a z několika stran jej zapálila. Plameny už olizovaly vysoké zdi. Od osady Újezd několik sedláčků šlapalo v řadě hasit oheň a něčeho cenného se přitom z bájného bohatství kartuziánů v tichosti zmocnit. 148
VIII KDO JSTE BOŽÍ BOJOVNÍCI
Bouře nad Prahou se přehnala po třech dnech a její hřmění zaslechl jistě až v Budíně císař Zikmund. Vyhnáni byli z hlavy království faráři a mniši, zbořeny domy nevěstek a bohatcům naznačeno, co je čeká, nezamění-li rychle namyšlenost za pokoru a kříž za kalich. O řádění chudiny se ledacos povídalo, ale kdo ze soudných svědků toho výlevu lidského hněvu se později o dění těch zběsilých dnů vyjadřoval nebo i psal, musel přiznat, že majetku sice bylo poničeno mnoho, ale o život kupodivu nepřišel nikdo. Vždyť i kartuziáni ze Staroměstské radnice, kam jsme je přihnali za strašlivého ryku, byli nazítří přemístěni pod ochranou zbrojných do sedleckého kláštera. Moc radnice nabývala opět vrchu, také se staroměstští radní osmělili veřejně štít prosťáčka, který zpiv se do němoty v Kartouzích, šaškoval v kněžském rouchu. „Budu tě chránit!“ daroval mi Odolen dýku, kterou bůhvíkde ukořistil; neznamenal ji kříž, přestože byla stejně dlouhá a ostrá jako ta, jež se tiskla k vousáčově boku pod pláštěm kartuziána. „Měj se na pozoru, aby ti neprojela břichem!“ zažertoval jsem, šťasten z daru. Neunikl mi láskyplný pohled, kterým Ludmila vítala Odolena. I mne vítala hřejivým pohledem, zdaleka jsem však nepřehlédl, že pohled věnovaný Odolenovi byl o poznání láskyplnější a vřelejší. „Z tebe mám tak strach!“ odfrkl pohrdlivě Odolen. Ne já, já ne, ale Ludmila hledala cestičku ke sblížení. Naschvál jsem se jí vyhýbal a při setkání ji jen krátce pozdravil. Dával jsem si pozor, aby se jí ani lem mé haleny nedotkl. 149
„Co ti je?“ zahradila mi cestu. „Odtahuješ se, jako bych měla prašivinu! Nejsem slepá! . . . Tebe také miluji!“ „Přelétlo ti něco přes nos?“ stavěl jsem se nechápavým. „Nestojím o to, abys mě také milovala!“ „To mám Odolena nenávidět, aby Tvoje Milost ztratila se mnou dobré slovo? Sem mě přivedl Odolen, ne ty! Mám se zachovat jako nevděčnice?“ Jaké vznešené výrazy tu pochytla! Tvoje Milost! Dávno už to není ta hlupačka z prvních dnů u Panny Marie Sněžné. „O to strach nemám, že mu nejsi dost vděčná!“ „Co to říkáš?“ pohoršila se. „Styď se!“ Nasupeně odcházela, jako by hovorem se mnou marnila čas. Neobrátil jsem se moudře na druhou stranu a neodešel tam, kam jsem měl namířeno. Rozeběhl jsem se za ní a přerývaně, koktavě jsem vychrlil: „Netvař se jako nevinná! Všeho je schopen můj ... i tvůj bratr Odolen! To noční obcházení. . ., to časté krčmování ho přivedlo k nedobrému životu! Zamlouvalo by se mu vést těkavý život, tlouct se světem, a kde se dá, válet se po šenkovních domech ... a mít se k mandelenám, ženám k obecnímu použití, k těm prázdným ženkám . . .“ Snažil jsem se Ludmilu uchopit za ruku, ale vytrhla se mi. „Styď se! Styď!“ opakovala v pláči. Stulil jsem se do kouta u sakristie a bylo mi jako potulnému rybníkáři, kterého vedou na útrpné právo. Ničemný a zlý, hotový lotras, který by se měl sám potloukat světem! Neprávem jsem Odolena nařkl jako hodoválka, břichoplniče a ožerku. Po zneškodnění Veverčáka a po útoku mordýřské roty na něho se zdržoval hříšného života! Nikdo to nevěděl lépe než já! Proč by mi Ludmila měla dávat přednost? Proč by měla smutnět? Vedl jsem si zákeřně a podle, obviniv Odolena z tolika přečinů! Je dosud ve mně nebo už seschla veliká touha po lepším, světlejším světě, jak po nás, věrných v Kristu, požaduje Želivský? Jak se mám zasazovat o to, aby v české koruně byl Čech za hlavu, a ne za ocas, jak požadoval Hus, když se nedokáži oprostit od hříchu? Namísto abych plál svatou 150
nenávistí k Němcům a papežencům, dotírám hrubě na pannu. Ze skleslosti mě vytrhl Odolenův výsměšný, zvučný hlas: „Co se tu hrbíš jako prosebník? Máš jít ke knězi Janovi! Volá tě!“ Jindy bych uháněl jako zajíc tříčtvrťák, abych mohl neprodleně plnit příkazy Želivského, nyní jsem loudavě volil cestu oklikou přes kuchyň a jiná skrytá místa, ale buď Ludmila někde v koutku plakala, nebo se držela babky šustilky. Ta si Ludmilu moc oblíbila a skrze ni i mne a Odolena. Bál jsem se hospodářčiných vyčítavých očí. Jistě se jí Ludmila svěřovala. Vzdával jsem se naděje, že Ludmilu najdu, když tu z kouta něco proti mně vyrazilo. Sáhl jsem po dýce. Byl to hrbáč. Jeho hluboko posazené hnědé oči na mně chtivě visely a přímo prosily o přátelský úsměv. Stáhl jsem tvář v smíškovské dolíčky. „To jsi ty, co hraješ po koste-lích na organum? Kde se tu bereš?“ Hloupá otázka! Nevyslal jsem ho sám za Odolenem k Panně Marii Sněžné? „Čekám na tebe . . .“ Domníval jsem se, že je hluchoněmý, proto mé překvapení, že mluví, bylo opravdové, až bouřlivé. „Mluvíš? Ty mluvíš? Nejsi hluchý, ani němý?“ Klátil sebou, dlouhé ruce mu visely volně podle těla, jen oči měl radostně rozšířené. „Musím jít. Ale vrátím se. Zase bude dobře.“ Proč by nemělo být dobře? Prožíval snad něco zlého? Ludmila mi popletla hlavu. Probralo mě až hrbáčovo nečekané objevení. V komůrce kněze Jana jsem kromě pána z Rýzmberka a Jana Žižky zastihl i rozložitého válečníka, jímž byl pozdější můj táborský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic. Od okénka na mě upíral temně hnědé přísné oči padesátník statné postavy, jemuž pod téměř srostlým obočím trčel do prostoru orlí nos. „Ty?“ a tenké zlostné rty Mikuláše z Husi se nad bojovně vysunutou bradou zlomily v matný úsměv. Už to, že ten vypovězenec se mohl volně pohybovat po 151
Novém Městě, svědčilo o bezmoci vladařky Žofie i nejvyššího purkrabího; přítomnost tohoto vůdce nadobyčej v Praze proslulého sama o sobě mařila jejich snahu o dohodu s císařem. „Chválabohu já, pane Mikuláši!“ Žižka pohlédnuv na mě zdravým modrošedým okem pokračoval ve výkladu. Tábory dělného lidu se scházejí všude po Čechách, na hoře Beránek u Vožice, u Zachrasťan a jinde . . ., u Třebechovic . . ., města pak Ústí, Písek a Klatovy, Žatec, Louny, Slaný a Hradec Králové setrvávají při Husově pravdě, avšak nepodaří-li se využít svatého nadšení lidu k prosazení spravedlivých požadavků, odplyne bez užitku a páni podjednou se spojí s některými liknavými pány podobojí a Husova pravda bude umlčena. „Však pan Čeněk z Vartenberka hledá spolčence mezi patriciji Starého Města, posílá na námluvy k císaři,“ nezdržel se Mikuláš z Husi. „Boj o naši pravdu nesmí ani na chvíli ustát,“ usoudil Želivský. To věděli: Jak vladařka Žofie a nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, tak i mistři Vysokého učení pražského si nepřejí roztržku s římskou církví a s následníkem trůnu Zikmundem, naštěstí Řím ani císař nemíní přistoupit na přijímání podobojí, na chudobu kněží, natožpak aby přestali být kacířováni Hus a Jeroným. „Boj! Boj s Antikristem! Boj se Zikmundem!“ vybuchl Mikuláš z Husi. „Míru nám nedopřejí! Proto boj!“ Boj! Boj! zabouřilo to i v mém nitru. Dávno jsem pochopil, že útok na Kartouzy roztržku neukončil. Já i Odolen jsme přivykli potyčkám v temných zákoutích i vážnějším šarvátkám a dýka se stala naší přirozenou ochránkyní. „Boj!“ přikývl rozhodně pán z Rýzmberka. „Boj!“ zaduněl Jan Hvězda z Vícemilic, mezi svými zvaný Bzdinka. Mikuláš z Husi pozvedl ruku, aby přítomné ztišil. „Proto se já a Jan Žižka optáme mistrů Vysokého učení pražského, zdali pravdu Husovu, bude-li ohrožena, máme právo 152
a povinnost bránit mečem, a odpoví-li ano, a jinak než ano ani odpovědět nemůžou, vybudujeme vojenské oddíly a vycvičíme je k boji.“ „Svižně ti to myslí, bratře Mikuláši,“ uznal pán z Rýzmberka. „Protože by se mohlo stát, že radní ze Starého Města, zbylí Němci, faráři a mniši se pokusí znovu zavést svůj pořádek, neuškodí, umožníme-li bratrům z venku proniknout do Prahy, jsou plni svaté horlivosti i chuti pustit se do Antikristů!“ „Aby nebylo více ničeno kostelů!“ obával se pán z Rýzmberka. ,,Budou-li? Pak se vztahy mezi námi a panem Čeňkem z Vartenberka a jinými přeběhlíky vyjasní!“ mínil pan Mikuláš. Žižka mlčel, nepodpořil pána z Rýzmberka, zato Bzdinka, horlivý stoupenec Želivského, vladyka srostlý s Pražany, jenž nebyl prost lidských zlozvyků, vykřikl pohoršené: „Mají nás za chátru, ať tedy poznají, co chátra svede!“ Já přál Bzdinkovi, já mu přál a chtělo se mi volat: „Na ně! Ničit pány! Škodit jim všude v každé denní i noční hodině!“ Katoličtí páni, císař i strana královská, ti krotcí věrní v Kristu, stáli pro mě příliš vysoko; já vyznával to, co měšťané a řemeslníci v kostele Panny Marie Sněžné a co vyznávali všichni naši přední: Musíme se o svou víru posekat s Němci a jinými pronárody! Přece jen jsem se nezdržel a z úst mi vyletělo: „Boj! Boj! Boj!“ Mně ovšem příslušelo na radě starších držet jazyk za zuby, také Žižka šlehl po mně zlobně zdravým okem. Mikuláš z Husi odstoupil od okénka a vyvedl mě ven. „Vím, mám mlčet . . .“ Mávl odmítavě: „Správnější promluvil!“ a přitáhl si mne za ucho. „Stačí ti napovědět. Jsi chápavý. Dorazil-lis šťastně a včas na Burkovák, jistě včas a šťastně stihneš velikou hromadu u Ládví. Tam přijde i hlouček věrných v Kristu až z Plzně. Povede je kněz Koranda. Až ta veliká hromada skončí, bude pro poutníky daleko do Plzně a blízko do Prahy. Přivedeš plzeňské bratry k ohořelým zdem Kartouz. To aby je někdo nezavedl jinam, nebo aby nezbloudili. Tam na vás budu čekat.“ „Dobře,“ přikývl jsem. „Dovedu plzeňské bratry ke 153
Kartouzům.“ „Nechoď sám.“ Možná že Mikuláš z Husi slyšel o mně a Odolenovi, byli jsme u Panny Marie Sněžné známi jako nerozlučná dvojice, spíše však se obával, že jeho posel pro nějakou maličkost nesplní úkol. „Znám tu jednoho dobrého . . ., je hrbatý, ale ve zlé chvíli se osvědčil.“ „S tebou půjde. Ty mu musíš věřit.“ „Je náš!“ ujistil jsem Mikuláše z Husi. Cítil bych se rozhodně daleko jistější s Odolenem po boku, jenže já nějak musel odčinit urážku, jíž jsem se dopustil. Ludmila pochopí, že jí plně důvěřuji, že Odolena mám vskutku za spolubratřence a nebojím se ho nechat s ní o samotě. Jak lépe dokázat přátelství k Odolenovi než nevydat ho v nebezpečí? Zabijí-li mne, uvažoval jsem, ujme se Odolen Ludmily. V přesvědčení, že jednám čestně, zásobil jsem sebe i hrbáče nejnutnějšími věcmi na cestu, dostal jsem i něco málo penízků a pozdní odpoledne nás už zastihlo za kostelem Filipa a Jakuba, který obepínala osada Újezd. „Jakmile nás zahlédne pán na koni, padneme na kolena,“ radil jsem hrbáčovi. „Jsme žebráčkové ze Starého Města, letos pšenička nedozrála pro boží lidi, bědují, hlad je . . .“ „Kručí mi v břiše!“ Cpal by se napořád. „Nasytíme se, jak jen se uhnízdíme na noc.“ Obával jsem se, zda ohořelé zbytky kartuziánského kláštera neobsadil loupežník, přišlí z venku hlásili, že se po lesích sbíhají lapkové, ale rozlehlá stavba bez střechy i s oslepenými okny budila úctu, ač obrovitosti kostela Panny Marie Sněžné nedosahovala, přesto by se do ní vešlo tisíc lidí a netísnili by se. V hrbáčovi probouzelo staveniště hrůzu. „Skřítkové a diví mužíci se tam jistě už nastěhovali!“ „Leda ještěrky!“ uklidnil jsem ho. Vecpali jsme se do komůrky, přilepené k vyjedené spíži, která se jakžtakž zachovala v celku. 154
Uhnětli jsme si ze střídy chleba kuličky a šikovně si je házeli z výšky do úst, jednak že nás to bavilo, a pak nám chléb déle vydržel. Kůrkami jsme si potom čistili zuby. Hrbáč se mi svěřil se svými osudy. Jako nalezenec nikdy nepoznal ženu, jež by mu aspoň nakrátko nahradila matku, jako mně se stalo v Roubíkově patricijském domě. Ujali se ho jeptišky, nepamatoval si, zda to byly klarisky, nebo johanitky, a jedné z nich vypadl jako docela maličký z náruče — a od těch časů křivě rostl. Pro svůj hrb zakusil ústrků jako Job. Tvář mu hyzdily hnisavé vřídky. Honili ho a tloukli na potkání i po jejich zhojení. Tehdy ho, zbitého a hladového, našel mnich řádu maltézských rytířů, člověk dobrý a učený, navíc výtečný hráč na organum. Za stravu foukal do píšťal, dokud ho od měchů nevysvobodila náhoda. Přemluvil kuchtíka, který utekl řádovému bratru, majícímu dozor nad kuchyní, aby si zafoukal, a sám si zahrál. K jeho štěstí ho přitom nachytal maltézský rytíř. Cvičil ho dále ve hře a hrbáč se učil hravě, vždyť dar slyšení nebeských tónů měl od Boha. Netrvalo dlouho a zastal i svého učitele, ochuravěl-li nebo neměl-li náladu; k tomu docházelo často, jelikož toho dobráckého mnicha sužovala dna. V kostele Panny Marie pod řetězem zažil hrbáč své dny blaha; složil sám i píseň k oslavě rodičky Páně a jeho učitel, když mu skladbu přehrál, ho povzbudil: „K prvnímu schůdku nebeského trůnu doléhá tvá hra!“ Želbohu dobrého mnicha není více. Nový hráč na organum hrbáče vypudil; hrál toporně a přízemně, radost a zbožnost se neodrážela od klenby kostela, jen prostřednost a neladnost. Hrbáč zase zpustl, žebral i kradl, aby sehnal do úst. Toho dne, kdy chudáci, jako byl on, udeřili na Staré Město, pohrdl jídlem, které náhle bylo na dosah, vydral se v kostele k nástroji a hrál, hrál a hrál jako v těch propadnuvších se slastných dnech v kostele Panny Marie pod řetězem, kdy vedle něho stával mnich řádu maltézských rytířů a obdivně šeptal: „Panna Maria na nebesích tě uslyší!“ Hrál a nevnímal ničivý vichr v lodi kostela, až na kůr vnikli ti dva, vousáč a tlusťoch, zahnali chlapce, který se činil u měchů, a 155
jeho, hrbáče, za hrb vrazili do díry po velkém suku ve dřevě. Kvičel strachy, docela zapomněl mluvit, neboť odmala je skrčenec, slaboučké nic, hubená zadnice, vhodná ke kopnutí. Nevybral jsem si zrovna zdatného druha, ale nemohl-li mě provázet Odolen, potom měl hrbáč jednu nespornou přednost: Nemusel předstírat, že je neškodný, bázlivý žebrák, protože jím byl; vyzradit rovněž nic nemohl, nejsem hlupák, abych ho zasvěcoval do věcí víc, než je nezbytně nutno. Trmácíme se za lepším. To věděl a důvěřoval mi. Nelhal jsem mu: Co jiného člověk po celý svůj život dělá? Dost jsme si zašli. Nezbývalo, než uhnout hodně na východ, chceme-li do Kostelce nebo do Ládví — podle toho, z které strany se přiblížíme k lesům, jež chrání shromaždiště, tedy buď od Benešova, nebo od Prahy. Do konání tábora lidu tam Na křížkách zbývalo několik dní, ale jezdci budou dozajista chytat směrem od Prahy zbožné poutníky, anžto to shromáždění Na křížkách vešlo ve velikou známost díky sepsání, které zbožní poutníci složili před čtrnácti dny na Bzí hoře. Požadovali pouze svobodné přijímání svatosti těla i krve Pána Ježíše Krista, a aby všichni křesťané byli jednoho zákona, jedné víry, jednoho srdce a jediné duše a nedali se zmást falešnými proroky a Antikristy. Nové ovšem bylo, že o zásah v tom směru žádali krále, pány a rytíře, a navíc je vyzvali k pouti na tu horu Na křížkách. Kdo za tím dopisem stál? Nejspíše Mikuláš z Husi. Taková opovážlivost nemohla beztrestně projít. Zatímco v Bavorsku, v Sasku nebo v Uhrách a v celé římské říši musí se robotník držet hezky svého pána a bez jeho svolení se nesmí stěhovat, ani ženit, v Cechách právo krále a pánů má být kráceno? Mírnost k lidu doporučoval císař Karel IV. Jeho syn Václav, známý lenoch, odmítal tu služebnou sběř i potýrat, aby znala meze! To jsou bohulibé výsledky královské umírněnosti! Na papeže, na císaře si teď ti viklefové, ti husové troufají! Kdyby nás jízdní lapili na cestě od Prahy, zle by se nám vedlo. Proto jsem se rozhodl pořádně si zajít. Dvakrát jsem se potil strachy v díře, potřetí bych nemusel vyváznout živ! Měsíc září se nachyloval k svému konci. Dešťová mračna hnána severákem 156
měnila nebe v hustou černočerň. Třásli jsme se chladem, ale rozdělat oheň jsme se báli. Hrbáčovo kostnaté tělo vydávalo skrovně tepla. „Až tam doputujem, nevíš, zda na tom místě bude stát veliký kostel?“ „Kostel? K čemu ti je kostel, a k tomu veliký? Ptej se po jídle, to jestli tam bude.“ „V chudobném kostelíku nebývá žádný hudební nástroj.“ Připomněl jsem si, za jakých trudných událostí jsme se poznali. „Zdi kostela mají být holé a prosté,“ řekl jsem, „a my tenkrát zničili všechno, co je zdobilo nebo stálo poblíž.“ Zavřel oči. Činil tak vždy, kdykoli to, co říkal, mu šlo z duše. „V kostele je ticho.“ „Kdo rušil ticho svojí divokou hrou na organum? S mojí matkou Kateřinou svaté paměti jsem dvakrát či třikrát naslouchal hře na ten nástroj. To si pamatuji, že hráli tiše.“ Tu vzpomínku nezastřela léta utrpení. Ač jistě v přesnosti dost pokulhává. Znělo to, pamatuji se, jako vícehlasý zpěv, ale nebyl to zpěv, to člověk v tmavé říze vyhazoval ty zvuky na nástroji s dvěma řadami píšťal nad skříní s dvěma řadami kolíčků, které při hře stlačoval prsty. V mých dětských očích to byl velikánský nástroj, ale když jsem ho spatřil po letech v tom kostele, o hodně se zmenšil. Má matka Kateřina Roubíková k sobě ráda zvala hudebníky. A já s ní naslouchal hře na žaltář, na loutnu i na citeru. Oblíbila si krásné věci a obklopovala se jimi. Proto jsem v duchu souhlasil s pánem z Rýzmberka, že by věrní v Kristu neměli ničit ozdoby v kostelích a klášterech. „Nejsi latiník?“ zeptal jsem se. „Stoupenec těch podjednou?“ Zavrtěl hlavou. A mně připadalo, že netuší, o čem mluvím. „Konečně to pochop: Sám jsi pán! Neučí snad Hus: V modlitbě říkáme Otče náš, aby všichni lidé, císařové, papežové, králové a knížata nestyděli se za nejchudší a nejzavrženější, protože jsou jejich bratři, jim rovni v milosti a přirození. Pochopil jsi? To říká Hus. A Hus je pravda.“ „Hus je pravda,“ opakoval. 157
Pro většinu chudáků se stal Jan Hus novým svatým, který obětoval život za pravdu jako Ježíš Kristus. Vstaň, bídný! kázal. Jsi člověk, jako je člověk kníže nebo král. Všichni přece z téže země, týmž obyčejem vznikli od Adama, všichni týmž povětřím i týmž nebeským spravením jsou živi! Jak by neposlechli kněze takové víry, kázal-li jim: Bojujte s těmi, kdo vás o právo chtějí připravit! Jak by nepozvedli cepy, nepobili je hřeby a neudeřili jimi do helmic pánů, chystajících se je znovu uvrhnout v porobu? O půlnoci se spustil déšť. Nezeslábl ani k ránu a nezbývalo, než vylézt do mokra. Déšť nás chránil před jezdci — komu by se chtělo do psí sloty? — jenže nepříjemně studil. Hrbáč se co chvíli rozkašlal tak silně, že jsme se museli přitisknout ke kmeni stromu nebo k něčemu, co nás chránilo. „Jdi sám ... za štěstím . . .,“ vyrážel ze sebe hrbáč v dusivém kašli. ,,Ke štěstí je dlouhá pouť a tam, kam jdem, nás ještě nemusí potkat. Odplivni si a nadechni se svěžího vzduchu . . . Dojdeš!“ „Nedojdu,“ hořekoval: Víry v něm bylo pramálo. Příčilo se mi ponechat ho v lijavém dešti osudu; lpěl na mně s bezmeznou oddaností, a také jsem se těžko mohl obejít bez společníka, ledacos se mohlo se mnou stát a hrbáč se už osvědčil jako spolehlivý posel. „Dojdeš!“ zacloumal jsem jím. „Smůla smůloucí je ten prudký déšť, ale my dva, i kdyby se nebe protrhlo, na to strážiště Na křížkách dojdem, i kdyby satanáš to chtěl překazit, tak dojdem!“ „Neuhněteni chlebové kuličky?“ Zase ho přepadl hlad. „Chleba tolik nenesu, abychom si mohli dopřávat dvakrát denně! Copak tě neposílil spánek? Až zahlédnem lidské stavení, požádáme o něco k snědku. Pár penízků mám,“ přiznal jsem nerad. Po nekonečném ploužení v lijáku jsme konečně zahlédli obrys domu. Byla to napůl krčma a napůl hospodářské stavení; jedna bída podpírala druhou. Šindelová střecha se nakláněla dost ke 158
straně, hrozilo, že se posune, dřevo podpěr zešedlo a trouchnivělo, vůbec všechno volalo po obnově. Zabušil jsem na vrata. Čtvercové kukátko po nás hodilo nectným slovem: „Darmojedy neživíme!“ a přiklaplo. Zabušil jsem znovu a na dlani se mi zabělaly penízky. „Který čert vás sem nese?“ otevřel nám nerudný stařec. V předsíňce jsme se otřepali a usadili se u rohového stolu v temné a studené hostinské místnosti. Sehnutá babka přinesla horkou zelňačku a postavila před nás i pecen chleba, abychom si zakrojili. „Jak daleko je do Prahy?“ obrátil jsem se na starce. „Hradby Nového Města pražského jsou vidět z vršíčku nad námi! Bývalo tu rušno, nocovali tu . . . Darmo vzpomínat! Teď? . . . Tahanice v království, myši ve špižírně!“ Nevyhnul jsem se ve velikém oblouku pražské cestě, ale díky lijavci a neznalosti krajiny jsem po půldenním plahočení stanul přímo na ní. Už zase buch buch na vrata. „Jdu! Jdu!“ spěchal stařec vítat hosty. Deset se jich vevalilo dovnitř. Podle rozpínavosti jsem hned hádal na královské. Halapartny opřeli o stěnu. „Budeme tu strážit povůkolí,“ ohlásil jejich hromotlucký velitel a spatřiv nakyslý obličej hostinského dodal: „Neboj, starý! Jenom do neděle, pak odtáhnem! Platíme dobrým stříbrem!“ „Odlákáte mi hosty!“ hudral stařec. „Tyhlety?“ ukázal velitel na nás. „Mají čím platit!“ „Je taková rozběhaná doba! Od hory k hoře šlapají bosí i obutí, aby naslouchali blábolení těch bludařů! Tomu jejich pobíhání, tomu jejich slézání uděláme konec!“ Tak bezduše plácal ten nadutec v krunýři a přitom po nás pořád nepřátelsky pokukoval, takže mi došlo, že nemluví k starci, nýbrž že si brousí zuby na nás. Naštěstí před ně už babka kladla polévku. Rychle jsem ukrojil chleba sobě a hrbáčovi, aby jej hostinský mohl předat 159
oděncům. „Voní!“ přičichl velitel dlouze k bochníku. Krčmář se potěšené usmál a kývl na mne potajmu. Strčil jsem do hrbáče, který se bezstarostně cpal chlebem. „Jděte, jděte, dokud se ten kohout jak náleží nerozkohoutí!“ Venku mi z dlaně sebral peníz, druhý mi nechal. Co královským bránilo, aby nás spoutali? Vyslali je lapat poutníky! Raději jsme sešli z cesty a brodili se blátem. Pokud hrbáč žvýkal chleba, mlčel. „Moc pěkně se tam sedělo,“ rozpovídal se, jakmile měl prázdnou pusu. „My v tom božím dopuštění ... za lepším . . .“ „Jez a nemluv!“ vrazil jsem mu svůj sežmoulaný krajíc. „Pouť za lepším je samé protivenství . . ., to jsme si vysvětlili!“ Přímá cesta bývá často plná nástrah! Kde mám jistotu, že pan čeněk z Vartenberka nenastražil někde na své včerejší bratry v Kristu past? K čemu by byly Husovým stoupencům u Panny Marie Sněžné dvě mrtvoly? Váhal jsem, mám-li se odvážit na tvrdou cestu. Vtom jsem ztuhl leknutím, spatřiv obrysy zablácenců pod korunou mohutného dubu. Stáli tam dva se zdviženými kosami, třetí, nejmohutnější, přehazoval si z ruky do ruky palici, která by medvědovi na jeden ráz rozbila hlavu. „Hej, vy, odkudpak jste?“ zahulákal na nás hromotluk. „Z Nového Města pražského,“ křikl jsem. „A vy? Odkudpak vy jste?“ Vyrazili z Uhříněvsi, a čtvrtý, skrytý vzadu, nebyl muž, ale žena s děckem, uvázaným v plachetce. Ovšemže šli na tu horu Na křížkách. Po pravdě by se do Uhříněvsi raději nevraceli, nižádné štěstí je tam nečeká, jen panská zvůle. A ten silák byl kovář. Kovářka, která tiskla na hruď synka, byla docela malá ženuška. „Od rána prší,“ řekla. A řekla to tak, jako by nás to mělo překvapit.
160
161
V šesti jsme si troufli na cestu. Brzo jsme dohnali povoz s košatinkou. Tulila se v ní k sobě početná rodina, ale pro kovářku se našlo místečko. Míjeli jsme další skupinky i jezdce. Tohleto slévání dvojic i trojic poutníků v hloučky jsem znal už ze svého prvního putování na Burkovák, jenomže tehdy táhli neozbrojení věřící, kdežto nyní se k nám v dešti připojovali další a další s cepy a kosami, až jsme se rozježili zbraněmi, a ten kovář — ne že by ho někdo určil, ale protože všechny převyšoval nejméně o hlavu — táhl první a těžkou palici si jako kus měkkého dřeva přehazoval z ruky do ruky. Ještě před setměním nás pohltily lesy obklopující koldokola tu horu Na křížkách; na jedné mýtince jsme se střetli se silným houfem plzeňských poutníků, jež vedl kněz Koranda. „Bratři, bratři,“ volali, „zdali to je už ta hora Na křížkách?“ Táhli se ženami i dětmi a dost se vyčerpali. Když jsme je ujistili, že téměř dosáhli cíle, rozvykládali se vzrušeně o střetu s Rokycanskými, jež se po nich ohnali zbraněmi, i jak je moudře obešli. Oči jsem nespustil z Korandy. Svou statností i vojenským držením těla připomínal Želivského i nynějšího nejvyššího hejtmana polních vojsk Prokopa Holého. Všichni tři, ač kněží, byli nadmíru statnými bojovníky. Však Želivský vedl později vítězně pražany v nejeden boj a Koranda v tom čase dopomohl lstí coby zajatec Rožmberka na Příběnicích ke vzetí toho mocného hradu. Teď rázně kráčel v čele svého houfu. Držel jsem se co nejblíž. Však najdu vhodnou chvíli, kdy mu vyřídím vzkaz Mikuláše z Husi. * * * Ve vypjatých chvílích národa dochází ke zcela zákonitému prohlédnutí, kdy jako by všem v ten ráz došlo, že nastal čas se buď stáhnout, nebo zaútočit. Jisté je, že vladařka Žofie, vdova po králi Václavovi, i pan Čeněk z Vartenberka podporovali klid v království, stejně jako je jisté, že věrní v Kristu nepřáli zklidnění. Ač tam Na křížkách se požadovalo přibližně totéž, co na jiných táborech v Čechách a na Moravě, ač si poutníci smluvili místo, kde se znovu sejdou, přesto se další pouť hned 162
nekonala, jelikož po tom. co následovalo, nemohl nikdo doufat v pokojné řešení. Čeňkovi z Vartenberka i vladařce nezbylo, než ujet za Zikmundem, a poté, co se Bzdinka připojil k Želivskému, pochopil jak Jan Žižka, tak i Mikuláš z Husi, že boj o pravdu musí být veden a možná i rozhodnut mimo hlavu království. Zatím to na odchod z Prahy nijak nevypadalo. Právě naopak. I přes déšť, který naštěstí v noci ustal, dostavilo se na vyvýšeninu zvanou Na křížkách tolik Husových stoupenců, že se mohlo s přijímáním podobojí začít dokonce o den dřív. Později se tvrdilo, že tam Koranda měl prohlásit: „Vinice Páně pěkně rozkvetla, ale kozlové se blíží, chtějíce ji ožrat, proto napříště nechoďte jen s poutnickou holí!“ Nic takového jsem neslyšel, navíc nemělo smyslu to říkat, protože většina poutníků už dávno byla ozbrojena. „Sežnem pány jako oves a jako žito!“ mával kovář kyjem. I ostatní poutníci byli plni bojového odhodlání. Jenže páni se stáhli. Koranda byl mnou a ještě jedním poslem, nezávazně na mně vyslaným Mikulášem z Husi, zpraven o tom, co se od něho očekává, a projevil v tom směru velikou horlivost. Hned navrhl: Plzeňští doprovodí své pražské bratry. Kdo zajistil slepost vyšehradské posádky? Člověk, který mě očekával v sutinách kartuziánského kláštera, naznačil, že tak smluveno. Pražané uvítali průvod zvoněním zvonů a pochodněmi a poutníci jako velká voda zaplavili náměstí i náměstíčka, já však nesetrval při tom bouřlivém vítání a spěchal jsem k Panně Marii Sněžné. Zdálo se mi, že jsem se dost očistil jak v Odolenových očích, tak i v očích Ludmily. Odolena jsem nestihl, jak by mohl chybět při tom plesání, zato v kuchyni u babky šustilky jsem zastal Ludmilu přebírat hrách. „Ty ses vrátil?“ Pronesla to radostně, ale také jako by bylo něco divného na tom, že jsem v pořádku zpátky. V ten čas, kdy tam Na křížkách bylo rozhodnuto, že Plzeňští i bratři odjinud zaplní Prahu, opustil jsem hrbáče a vracel se spěšně ke Kartouzům a odtud nazpět naproti poutníkům, kteří navečer vyrazili k Vyšehradu — a přitom pomyšlení na 163
královské, kteří mohli nečekaně vyrazit ze zálohy, mi vráželo slabost do lýtek. Neženu se střemhlav do nebezpečí jako Odolen, často mi před bojem našeptává vystrašený hlásek; Uteč, Štěpáne Roubíku! Uteč! Jde ti o krk! Něco silnějšího ve mně mi káže nehnout se z místa. I přes velký strach z těch zabijáků v krunýřích jsem běžel, a co chvíli jako bych zahlédl ozbrojence, ale pokaždé se nebezpečí proměnilo v keř nebo skálu, běžel jsem neznaje oddechu, abych splnil příkaz Mikuláše z Husi — a vítá mě napůl chladné: Ty ses vrátil? „Vrátil!“ odsekl jsem a promíchal hubatkou hustou polévku, kterou mi přistrčila babka šustilka. Ludmila mě poočku sledovala, netroufajíc si mě oslovit před hospodyní. Hned jak odšustila její strážkyně, zeptala se nesměle: „Chutná?“ Být v péči matky Roubíkové, rozplakal bych se. Měnil jsem se v muže, i když ne tak překotně jako Odolen, jemuž co nevidět obroste brada světlounkým vousem. Holedbá se, že tomu bude už za měsíc, nejvýš za dva. Uvědomoval jsem si plně svou proměnu, jenomže, jistě neprávem, se mi jevilo, jako bych nikdy neměl tolik vyspět jako můj bratr, který před očima všech mužněl a náramně vzrostl za tu dobu, co ho znám. Překonával mě ve všem všudy. To mě sráželo. Přestože jsme s Ludmilou osaměli, hmoždil jsem se s polévkou, ani zrak jsem nepozvedl. „Chutná, no chutná,“ zabručel jsem. „Ty jsi vařila?“ „Já krájela zelí.“ Vida: zase zelňačka! Zelí se navaří. Ačkoli ne tolik jako hrách. Přitom stejně jako hrách vyvolává pocit sytosti v žaludku. Tak jsem uvažoval a nevole vůči Odolenovi a Ludmile ve mně narůstala. Vnímal jsem Odolena tak silně, jako by byl uvnitř a přikazoval Ludmile, co smí a co nesmí. „Všude mne jím cpou!“ odstrčil jsem prázdnou misku. „Ukrojím ti kousek uzeného, vím, kde visí . . .“ Musela by uprosit babku šustilku, ta střeží spíž, ale byl jsem pevný, ani Ludmilina dobrota mě neobměkčila. „Uzené, které někde visí, není určeno mně, proto je tam nech 164
viset! Zelňačka zažene hlad. Nejsme tu proto, abychom se cpali.“ Mluvil jsem, abych mluvil. A také abych s ní mohl být. Přitom mě zneklidňoval pátravý pohled jejích modrých očí. Jako by odhalovaly moji nejistotu, již jsem zastíral obhroublostí. „Nejsi raněn?“ lekla se nečekaně. „Raněn? Proč myslíš, že jsem raněn?“ „Sedíš toporně, jako by ti hruď svíraly plechy.“ Dobírala si mne? „Děkuji za polévku,“ zvedl jsem se a odkráčel vzpřímen — Kam? Leda starostlivost koukala Ludmile z očí, ne posměch. To jsem pochopil dřív, než jsem vyšel před kostel Panny Marie Sněžné. Přesto jsem si vydechl, jako bych unikl ze spárů ďábla. Také mi nepřipadalo, že jsem mluvil hloupě. Docela rozumně jsem s Ludmilou mluvil. Mohla mi říci: „Tolik jsem ráda, že ses vrátil!“ Anebo — neubylo by jí — mohla trochu zadýchaně, trochu rozechvěle zvolat: „Tolik jsem ráda, že ses mi vrátil!“ Stačilo slůvko a byl bych nejšťastnějším člověkem široko daleko. Venkoncem bych si to i zasloužil. Noc postoupila. Poslední nocležníci, kteří v kostele nacházeli skromné živobytí, vrátili se už z vítání venkenských bratrů. Zatímco jsem se sám nad sebou rozlítostňoval, bouchla kostelní vrata, a tím zanikla i naděje, že Ludmila se půjde po mně poohlédnout. Plížil jsem se podél zdí. Nikde živého tvora, jen u Svatohavelské brány se rozštěkal pes. Naslouchal jsem, zda neuslyším kroky osamělého chodce. Nikdo se neblížil. Unaven a ušlý jsem se stulil do vypoukliny v měšťanském domě. K ránu mne chlad postavil na nohy. Prvý říjnový den léta Páně 1419 mě vítal ostrým třpytem hvězd, jež — jak předpovídali hvězdáři — svým seskupením na nebeské báni hrozí lidstvu zkázou. Nevím, co se pak se mnou dělo. Pravděpodobně jsem klesl slabostí a znovu usnul. Probral jsem se za jasného dne. Kupodivu jsem se nezatoulal daleko od Panny Marie Sněžné. Všichni mě míjeli bez povšimnutí. Otrhánek chrápající u zdi nikoho nezajímal. 165
Vtom mě plácl do ramene vousatý chlap s odkrytou chlupatou hrudí, jehož jsem odněkud znal, nedokázal jsem si však vybavit odkud, a abych s ním běžel k Svatohavelské bráně za Ohnivcem. Běžel jsem. Co bych neběžel? A opravdu kousek za bránou vykřikoval něco vzrušeně před nepatrným hloučkem skřet s velkou načervenalou hlavou na tenounkém krčku. „ ... to bude konec světa, bratr povstane proti bratru, město proti městu, království proti království,“ pištěl ženským hláskem. „Jako bylo pět měst v Egyptě, přísahajících skrze Hospodina zástupů, jež nebylo zničeno, tak i v Čechách pět měst bude zachráněno, a jejich jména jsou Plzeň, Žatec, Louny, Slaný a Klatovy.“ Vida toho pokušitele, jak si namáhá hlasivky, vzpomněl jsem si na chudáka tesaře Marka. V uších mi zněl postesk proroka Izaiáše: Kde jsou, kde, ti moudří tvoji? Pod kostelem sv. Apolináře Marka zbavili života. Tenhle věštec skončí obdobně. Jedno jsem věděl: Hus konec světa neohlašoval. Začínal jsem chápat, že v čase zmatků vylézají z děr kromě hadů a štírů i nečistí duchové a blázni. „Copak se bude dít s námi, až ta města budou hořet?“ lekala se upřímně tlustá měštka, která se náhodně zastavila. Skřet jí neodpověděl, přivykl výkřikům úžasu i hrůzy, ba strach posluchačů ho přiváděl do vytržení. „Nebudeš se více veselit, ale útisk pocítíš, panno, dcero sidonská!“ ječel — bál se žen, od nichž si vyzkusil mnoho ústrků. Mne však nudil, navíc mi žaludek svíral hlad, proto jsem spěchal ke klášteru sv. Ambrože, kde usadila městská obec venkovské poutníky a kde snad pobýval hrbáč. Také jsem chtěl co nejrychleji zapadnout někam, kde je ruch a kde by mě netížilo pomyšlení na Ludmilu; jako úderem blesku mě zmrazilo poznání, že jsem si včera v hovoru s ní nevedl moudře, nýbrž že jsem si vedl jako hlupák. Nikdy se nevrátím k Panně Marii Sněžné! rozhodl jsem se a s myšlenkou na to, jaký jsem hňup, uháněl jsem za svými. Na klášterním dvoře byla hlava na hlavě. Nosiči právě přinesli pecny měkkého chleba. Urval jsem pořádný kus a skulil 166
se pod jakýsi přístřešek. Sežvýkal jsem tu nebeskou manu do poslední kůrčičky. Seděl jsem dlouho na chladné zemi, nabíraje síly k žití. Na vůz, zatlačený do protějšího rohu, vystoupil kazatel v černém prostém rouchu. „Kdo jste boží bojovníci a zákona jeho . . .,“ doléhal ke mně kazatelův nosný hlas, ale slabost mě zmáhala natolik, že jsem hnedle upadl do mrákot, jenom začátek té zvonivé věty mi utkvěl v paměti a stále se ke mně vracel. Boží bojovník! Jistě tak kazatel neoslovil mne, ale zanícené a ve víře pevné plzeňské bratry. Co mně bylo do hvězdářů, ohnivých kazatelů, falešných proroků a konce světa? Učarovaly mi ty Ludmiliny modré oči jako dvě holubice pod závojem, dlouhé rovné světlé vlasy plné krůpějí noci, třeštil jsem po tom, co mi nikdy nebude dovoleno hladit. „Jsem hlupák! Hlupák! Hlupák!“ naříkal jsem. Povšimla si vůbec Ludmila, že mě není vídat u Panny Marie Sněžné? O tom jediném jsem v ty dny přemýšlel. Určitě si nevšimla. Proč také? Co jsem proti Odolenovi? Mátožně, jako duchem mimo jsem žil. Pražané hostili poutníky v klášteře sv. Ambrože a pohostinnost žadoní o vděčnost. Jak ale mohli poutníci děkovat za dary, když pláli svatým ohněm víry, jež tu pohasínal? Přišli zadout do přidušeného ohniště nadšení. Živit oheň přišli, ne jíst! Nevím, zda se to sběhlo druhý nebo třetí den po jejich příchodu, kdy se, jako posedlí ďáblem, vrhli do ničivého díla. Jako v poryvech větru nesl se před nimi hlas: „Bůh si nepřeje, abychom se klaněli obrazům a sochám, ani abychom ctili podobenství věcí, které jsou na nebi a na zemi, ani těch, které jsou ve vodách podzemí.“ Hrubí, neotesaní venkované hnali se s vytím, poslušní toho hlasu, uličkami Starého Města. To vytáhli slabí proti nesmírné moci. Těžko bylo tomu nepropadnout. Tak jsem znovu běžel. Náhoda mě zavedla do kostela sv. Michala — v něm roztloukal přímo v kněžišti uhříněveský kovář světcovu sochu. 167
Rozbil by ji napadrť, kdyby proti němu od křtitelnice nevystoupil kněz malé postavy. „Ustaň! Ustaň, hříšníku! Jsi v božím domě, vzpamatuj se!“ Poznal jsem faráře od sv. Michala, byl jím mistr Křišťan z Prachatic, k němuž a k ostatním mistrům Vysokého učení pražského vznesli dotaz Jan Žižka a Mikuláš z Husi, zda se sluší bít se za boží pravdu. Mistrovi vystoupila pleš vysoko, skoro až k temeni, zato po stranách mu vlály bujné světlé vlasy. „Víš ty vůbec, kdo před tebou stojí?“ obořil jsem se také na kováře. „Modlář!“ „Přítel mistra Jana Husa a mistr Vysokého učení pražského! Kdo jsi ty, že tu řádíš jako Samson mezi stany Filištínců?“ Samsonova síla se tajila ve vousu a vlasech a mistrovi povlávaly kolem uší kadeře jako křídla ptáka, proto jsem si vzpomněl na toho starozákonního bijce, a také jsem si vybavil v mysli drobnou kovářku, která by asi sotva jako Dalila oholila lví hřívu svého muže, a tím ho vydala na smrt. Kovář spustil mírumilovně palici a bezelstně se usmál. „Tebe znám!“ „Spolu jsme v dešti putovali na tu horu Na křížkách, spolu jsme tam přijali tělo i krev Páně, proto mi věř, že kazit náš kostel je hřích!“ „Náš! Náš! Co ty sochy? Co ty obrazy?“ „Odevždycky nebyl náš! Jako všechny kostely v Čechách sloužil kněžím podjednou! Kde mají naši kazatelé sloužit Bohu, jestliže všecko rozbiješ?“ „Podél plotů jako mistr Jan svaté paměti!“ vybuchl kovář, ale pohlédnuv shovívavě na mistra Křišťana, dodal: „Už jdu! Přesto si myslím, že když ten kostel je náš, neměl by být nazdobený!“ „To by neměl.“ Bohužel naprázdno vyšel můj povzdech: Jako by se vichřice přehnala přes zporážené sochy a zničené obrazy svatých. Mistr Křišťan otřesen opustil kostel. „Prostota ducha! Prostota ducha!“ naříkal. „A my s ní ve spojení! Zdaliž tohle jsme chtěli?“ 168
Řádění venkovských poutníků trvalo několik dní. Tehdy se vladařka Žofie spojila se staroměstskými konšely, preláty a všemi, kdo chtěli od českého národa jednak odvrátit nařčení z kacířství, a pak nepřijít k značným škodám, v bojovou jednotu. Čas tápání a vyčkávání se naplnil až po okraj. Tenkrát také došla odpověď mistrů Vysokého učení pražského na otázku Jana Žižky a Mikuláše z Husi, zda mají právo čelit brannou mocí útokům na svobodu božího slova. Bohoslovci odpověděli vyhýbavě, přesto natolik v té jediné věci určitě a přesně, že totiž kdyby ukrutný nepřítel chtěl vyhladit věrné křesťany, tu že se nejen dovoluje bránit mečem pravdu, ale že se to i přímo nařizuje. * * * Při návratu od vítězné bitvy u Ústí k Táboru, kdy na dně řady bojových vozů ležela tarasnice, srubnice nebo houfnice, aby ta děla podle svého určení bořila valy a náspy, srážela sruby narychlo sbité či rozrážela houfy útočících křižáků, kdy je vojsko vpředu, vzadu i po stranách zajištěno před nečekaným přepadem ztracenci, rychlými jízdními hlídkami, kdy se v čele na siváku natřásá tělnatý Prokop Holý a za ním polní hejtmané kdy drtivá síla věrných v Kristu budí až děs, musím myslit na nelehké počátky těch bojů. Větřík dychtivě naslouchá mému vyprávění. Ač bolest po odříznuté paži se mi přesouvá z ramene do zad, takže nemůžu už ani v klidu sedět, ač se ta má rána probolela až k srdci, neboť tohle zajisté je má poslední bojová výprava, hledám útěchu ve vzpomínkách — v těch letitých bojích my zráli i stárli nadmíru rychle. I dříve ledaskdo zahynul násilnou smrtí. Zabili Matouše i tesaře Marka. Ale to byli jedinci. V klášteře sv. Ambrože, kde jsem trávil čas s venkovskými poutníky, čekaje bláhově na cosi — přesněji na příchod Ludmily — opravdu jsem netušil, ani tušit nemohl, že krví z bojů za Husovu pravdu by se naplnilo koryto řeky. Zatím po Čechách Husovi stoupenci svolávali na 11. listopad novou hromadu do Prahy, jak bylo domluveno tam Na křížkách. Ovšem poté, co plzeňští horlivci očistili další pražské kostely od 169
relikvií a jiných zbytečností, rozdvojila se přízeň Pražanů; jedni, většinou Novoměstští, jim nadále přáli, neboť smýšleli stejně, druzí by je viděli nejraději za hradbami. Počet opatrných převyšoval, navíc vladařka Žofie, podněcována císařem Zikmundem, obsadila královský hrad, kláštery i jiné městské budovy ozbrojenci, jež spěšně najímala za hranicemi Českého království. „Strahovský klášter je už přeplněný zbrojnými, také klášter sv. Tomáše na Malé Straně, a ti brebentí po německu! Komu se chystá asi Žofie zatnout tipec?“ ozýval se halasně jeden z plzeňských bratrů, který by rád spolu se všemi tady setrval u sv. Ambrože až do podzimu. Jaký by to mělo smysl, trmácet se sem znovu od Plzně, vždyť by se taktak otočili? „Proti komu asi? Proti nám!“ „Zahnat ty Sasy, ty Bavory tam, odkud přitáhli, to je třeba!“ „Zapomněla paní královna na mistra Husa? Vždyť se za nás tolikrát brala, přála nám — a najednou?“ žalovali, stýskali si, hrozili věrní plzeňští bratři. Malinko mi otrnulo. Nakonec jsem usoudil, že nepřijde-li Ludmila za mnou, nezbude mi, než jít za ní. Ostřeji jsem začal vnímat řečníky. To je nutno povědět, že v tom čase řečnil kdekdo. Zdraví na duchu i pomatenci. A chyběl Jan Hus, aby řekl: To platí a to neplatí. Poté, co jsem opět zbystřel, zahlédl jsem proplétat se shluky poutníků hrbáče. Hádal jsem správně, přiživoval se v klášteře. „Nehlásíš se ke mně? Už nejsme bratry?“ srazil jsem ho zezadu. Dopadl natvrdo, neboť se při pádu dostal do vývrtky, jak se otáčel po zákeřníkovi. „Ou! Ou! Ou!“ naříkal. Podal jsem mu ruku. „Zvedni se! Vidím, že jsi se nezměnil!“ Ztratil jsem se mu. Toulal se po kostelích a pátral, kde by si potajmu mohl zahrát na organum. Byl tím přímo posedlý. „Musím hrát, nebo zemřu!“ žehral, ale já mu nevěřil: Na tklivé hlasy píšťal se neumírá. „Asi nezemřu. Máš pravdu,“ řekl mi, když jsem zpochybnil nebezpečí, jemuž je vystaven. „Musím 170
hrát, abych vůbec mohl žít!“ Starší byl sice o tři roky, ale rozumu nabral pomálu. „Nestlačuješ kolíčky dvěma nebo čtyřmi prsty u té skříně, která fouká do píšťal, a přesto žiješ! Jako já žiji bez Ludmily. Proto mi věř: Na zamilovanost ani na kněžské hraní se neumírá.“ „Umřu! Umřu! Umřu!“ tloukl se do hlavy. „Záhy si zahraješ na organum, už záhy,“ utěšil jsem ho, „jako mě osud svede s Ludmilou!“ Tou nadějí jsem se kojil. Zatím události až uspěchaně spěly k válce. Ve chvíli, kdy královští začali na malostranském předměstí budovat nové sruby, ve snaze zabránit útoku na sídlo vladařky, ve chvíli, kdy se proslechlo, že Žofie nařídila purkrabím na svých hradech, aby schytávali poutníky na cestě ku Praze, objevil se v klášteře sv. Ambrože Jan Želivský, provázen Žižkou a Korandou. Ze všech stran je obklopili. A na vůz, který dosud stál v rohu klášterního dvora, je vyzvedli, aby mohli mluvit. Stál jsem dost daleko s hrbáčem a trvalo chvilku, než jsem se propracoval dopředu a zaslechl Želivského: „ . . . táž královna, jejímž zpovědníkem byl Jan Hus, táž královna si přizvala Němce, aby nás, Husovy následovníky, bili mečem!“ Kněz Jan jako vždy na počátku kázal tiše a nevzrušivě, aby si zjednal ticho, potom však jako by do něho vstoupil Bůh, jako vstupoval do Mojžíše a Izaiáše, hrozný Bůh pomsty a žalu, jenž ovládá srdce proroků. „To připustíme?“ kladl naléhavě otázku, a když burácivé: „Ne! To nepřipustíme!“ zaznělo v odpověď, přidal se i Želivský k mínění všech: „To nepřipustíme! Cizozemec, který tu s vámi přebývá, vzrostl nad vás, a vy abyste se před ním ponižovali! Břicha si plní tučnými voly a tučnými ovcemi — a vy čím? Nemastnou kaší živi jste! Chlebem! Zdaliž to je přání Hospodinovo? Zdaliž to je jeho zákon?“ „Hospodin, Bůh náš!“ zahřmělo mu v odpověď. „Vám, kteří střežíte jeho příkazy, dal sklizně obilí a vína, i 171
pastvu pro váš dobytek, a slíbil, že jíst budete do sytosti! A vy hladovíte! Pokáceli jste sochy svatých a neušetřili jste ani jiná zpodobení lidské zpupnosti a nadutosti, proto vás nenávidí modloslužebníci! K boji s vámi se šikují doufajíce, že se zaleknete těch Sasíků a že se od nich dáte bez odporu podřezat jako boží hovádka!“ „Na ně! Na ně!“ odráželo se od stěn kláštera hrozivé volání lidu. Až doposavad silní vždy chytře vyčkávali, až vzbouřivší se chudáci zeslábnou a rozhádají se. Vždy se ti slabší uondali a rozkmotřili se navzájem, aby pak zalezli se shrbenými zády opět za humna. Lid je třeba občas pokrotit, hlásají králové, aby ho ani nenapadlo pomýšlet na neposlušnost. Nitro se mi mohlo roztrhnout obdivem i láskou k Želivskému, Žižkovi a Korandovi, k těm, jež jsem toužil následovat jako slepý mezi slepými — nepřál jsem si přemýšlet a soudit, ale jen a jen plnit jejich rozkazy. „Kdo z vás je bázlivý a lekavého srdce, ať odejde v pokoji, aby strachem nenakazil své bratry!“ Nikdo se nepohnul. ..Na ně! Na ně!“ znělo znovu a napořád. Konečně se poutníci ztišili. Žižka, postoupiv o krok před Želivského, je stručnými slovy vyzval, aby se srovnali v šiky podle druhů zbraní, které vlastní, halapartníci zvlášť a zvlášť ti s kosami, cepy a sekyrami, a ti s pouhou dýkou nebo neozbrojenci také zvlášť. K těm naposled jmenovaným jsem patřil já a hrbáč. „Co zmůžu s holýma rukama, navíc s hrbem?“ „Neslyšel jsi? Ti s lekavým srdcem, straširypkové a baby, mají v pokoji odejít!“ „Zůstanu!“ Rozkašlal se tak silně, až se dusil a plival kolem nahnědlé chrchle, takže se každému protivil. „Nadechni se!“ radil jsem mu. „Jak . . . jak se mám nádech . . . nout. . .,“ vyrážel ze sebe v slzách, jež mu zaplavily oči, pak se o málo zklidnil, aby si nevysloužil kopanec. Želivský se odebral k Novoměstským, shromážděným pod 172
klášterem, a Žižka s Korandou sestoupili z vozu mezi Plzeňské. Netlačil jsem se ve zbytkovém houfu kupředu, přesto si mne Žižkovo bystré levé oko povšimlo. „Ty, Štěpáne?“ a záblesk pousmání přešel po jeho rozhodné tváři. „Po návratu od Ládví. . .,“ pokusil jsem se mu zeširoka vysvětlit, jak jsem se octl mezi Plzeňskými, ale stroze mě přerušil: „Vím!“ a pravačkou v železné rukavici mě vytáhl z tlačenice. Dál rovnal ty zubožence v bojový šik. Bezpečně rozpoznával rváče s nesmlouvavým postojem ve věci Husovy pravdy, snad že jim ta vášnivá zanícenost až kalila zrak. Vybral si tak ne více než dvacet bojovníků, chrchlal hrbáč zůstal nepovšimnut, zato po mé levici trčel jako skála uhříněveský kovář. „Ty?“ Těžko mohl ten kolohnát chápat, jak se mezi vybranými ocitá bezvousý mladíček. „Tebe znám!“ ujistil jsem ho stejně jako on mne v kostele sv. Michala. Už se vědělo — táhnem na Vyšehrad. Na jeden z nejmocnějších hradů, chránících vstup do Prahy. Však se k němu nehrnem prvněkrát. I tehdy vedl ozbrojence Žižka. Jenže tenkráte v něm pobýval král Václav, který dobře znal svého dveřníka; teď opevnění držela silná královská posádka. Uklidňovalo jedině, že mezi obránce nestačil Čeněk z Vartenberka vklínit Němce, že to byli titíž královští, kteří znali Žižku a kteří před nedávnem jako neviděli plzeňské poutníky. „Známe se!“ odhalil dobromyslný kovář žluté nerovné zuby. Mdlé říjnové slunce vystoupilo zpod mraku nad našimi hlavami. Žižka však nemeškal, k výspě královských bylo jednak daleko, a pak nám mohli Němci zahradit cestu; špehýři se to v Praze jen hemžilo a připadalo nám, jako by každý náš pohyb sledovaly čísi nepřátelské oči. Hned po spojení s Novoměstskými vyrazily zpevněné řady věrných nehlučně k Vltavě. Sešlo se nás ne více než čtyři sta a z toho nejvýš sto bylo opravdu bojeschopných. Nenesli jsme žebříky ani provazy, 173
kterými bychom se přitahovali ke skále. Kdo zná Vyšehrad, pozná hned, že hrstka zanícenců, byť sebeodvážnějších, nemá naději hrad obsadit; k tomu poznání dospěje každý, kdo zezdola pohlédne k hradbám až skoro u nebes. „To je síla!“ žasl opravdově kovář. Překvapit a zaskočit nepřítele — to naši hejtmané uměli, a Žižka z nich byl nejobmyslnější, nejzáludnější, nejsveřepější. V tom vězela moc věrných — to jest, že myslili dřív, než jednali — a přestože se nejednou této zásadě zpronevěřili, většinou jim zdravý rozum včas napověděl, jak postupovat. To musím podotknout, abych o tom dál nemusil mluvit, že v Čechách v našich časech není město, v němž by se zdržovali buď věrní v Kristu, nebo ti podjednou; pravda je taková, že v Novém Městě převažují kališníci a ve Starém Městě jednušky, a vždy v hrazených městech jako je Písek nebo Hradec, a často i na hradech jsou skrytí stoupenci těch, jež by se rádi města či hradu zmocnili. Tak snadno jedna moc střídá druhou. A často ze dne na den. Kdo by nevěděl, jak bohatí kutnohorští měšťané shazovali stoupence podobojí do šachet, a i my, proč si to nepřiznat, jsme nejednou zahnali ty podjednou do stodol, obalili roubení ze všech stran slámou a tu zapálili. Mrtvý proti tobě nezvedne meč. Žižka ze všech hejtmanů vedl si nejobezřetněji. Panstvo i kněží podjednou pohrdlivě o něm mluví, že Rožmberkovi loupil při cestách herynky, že byl lapka na slovo vzatý, od židovek v Budějovicích že si zamlada půjčoval na vysoký úrok a kdovíco ještě; páni vždy pravdu překroutí, pro ně byl Žižka zemánek, který prohýřil i svůj stateček v Trocnově. Kdo jaký kdy byl, není rozhodující, rozhodující je, jaký kdo je teď. Pro římské preláty se proměnil v šelmu lačnou krve. Kde je pravda? Za tu rozhodnost všech jsme zahájili tento boj. Králové a mocní tohoto světa cpou se lanýži. A naší krmí je vtipná kaše. Proto až doposavad ty z horních větví na hlavu porážíme. Žižka úmyslně zvolňoval krok, abychom se příliš neroztáhli. Zaměnil drátěnou košili za krunýř, který překrýval šedou sukni, 174
u pasu přepůlenou pásem s mečem. Tak jsem ho vídal po léta. Krunýř ani zádový plát nezdobily výjevy z bitev, zato byly vytepány na míru a dobře přiléhaly k jeho široké hrudi a zádům. Také spodní část jeho těla chránil šorc, krátká druhá sukně z navzájem propojených kovových kroužků. Odmítal nosit kovové boty, vybíhající do ostré špice, rád se pohyboval volně a i přes svou váhu lehce, rovněž si nenasazoval ani před bojem přilbu, snad že si nepřál, aby jeho jedinému oku cokoli bránilo v rozhledu. Provázel ho Koranda, Želivský s Novoměstskými ho následoval ve druhém sledu. Jako by Žižka vycítil, že nespouštím zrak z jeho zad, otočil se a kývl na mne. „Za hradbami Vyšehradu je několik našich bratrů pevných ve víře, znám je,“ usekával slova. „Avšak včera na hrad zajel Vartenberk, vyplatil žold a ujistil se jejich věrností vladařce Žofii. Nešetřil sliby. Purkrabí se do včerejška přidržoval Husova učení. Kdo ví, jak smýšlí teď.“ „Dokud nešlo o krk a majetek, mnozí při nás stáli,“ dosvědčil Žižkovi Koranda. „Zvlčilec krk a majetek staví nad boží při!“ „Nejen zvlčilci, ale i dobří odpadají!“ Narážel Jan Žižka na pana Václava z Dubé, nyní královského podkomořího, či měl na mysli Mikeše Divůčka z Jemniště, nyní nejvyššího mincmistra na Horách Kutných, kdysi důvěrné přátele Husovy a nyní naše nejzapřísáhlejší nepřátele? Nepostavil se proti nám i pan Lefl z Lažan, kdysi Husův hostitel a ochránce? „I dobří se dají koupit!“ „Opravdového Husova stoupence za stříbro nekoupíš! Přesto . . .,“ odmlčel se nakrátko Žižka, „ . . . přesto opatrnosti není nikdy dost! K tajnému vchodu, jímž nás bratři chtějí vpustit, postoupím já s těmi, které jsem určil, ty se zbytkem zůstaneš v záloze a ustoupíš, nebude-li se nám dařit. Škoda je lidí,“ obrátil se ke Korandovi. Ten kývl, že rozuměl. „Vydaří-li se dílo, vpadnete vichrem za námi a v patách vám půjdou Novoměstští.“ To už jsme se dostali pod Vyšehrad. Pán z Vartenberka mohl zhatit domluvu věrných s královskými, Žižka nejvyššího 175
purkrabího nepodceňoval, vždyť nejvražedněji si počíná často právě odpadnuvší spojenec. Úmyslně rozptýlil bojovníky, aby se mohli nepozorovaně přikrást k hradbám. Pokud platila dohoda, ze střílen a ochozů by se neměl ozývat vrzot při napínání tětiv samostřílů. Vzdálenost mezi námi a Korandou se zvětšovala. Uhříněveský kovář, prodírající se keři a skalisky za mnou, supěl námahou. Konečně jsme se vydrápali k místu, kde byl tajný vchod, zarostlý keři. Žižka bojovníkům naznačil, aby si připravili zbraně a přitiskli se ke skále. Pak zřetelně zahoukal jako sýček. Znělo to jako půjď, půjď. Ohlásil se několikrát po sobě. Napodobovat ptáky se asi naučil za dnů své mladosti, kdy škodil mocnému Rožmberkovi. Skuhrot nočního lovce v této denní době zbystřil jistě pozornost strážců. Vzápětí se ozvala odpověď. Ten, kdo za hradbami sýčka napodoboval, spíše hýkal, nevyrostl na venku jako většina těch kolem mne, snad právě proto Žižka znepokojeně svraštil čelo. „Štěpáne, slyšíš?“ ptal se mě šeptem. „Nejsem si však jist, nakolik jsou to naši!“ Tolikrát hleděl do očí zradě! Tolikrát o chloupek unikl smrti! „Nemusí to být naši!“ „Právě že nemusí,“ zdůraznil. „Jdi první. Bude-li vše, jak smluveno, najdeš tam Janka Otrapovice. Poznáš ho podle jizvy na tváři, táhne se mu od levého oka až k bradě. V Polsku ho poznamenal křižák. Je-li tam Otrapovic, je vše v pořádku. Ať dvakrát zahouká. Nenajdeš-li ho tam — „ Žižka větu nedokončil. Nesetkám-li se s Otrapovicem, nečeká mě ani tma kobky. Odešlou mě kvapem na nebesa. Nevysmíval jsem se hrbáči, že je lekavého srdce? „Dobře,“ souhlasil jsem. „Dvakrát zahouká . . . jako sýček . . .“
176
177
Otvorem, prosekaným ve zdivu, jsem se snadno protáhl. Hnedka jsem narazil na tři schůdky, které stoupaly ostře nahoru. Odstavili kamennou desku. Na prostranstvíčku poblíž stájí mi podal pomocnou ruku Janko Otrapovic. „Kde je Žižka?“ byla jeho první slova. „Čeká u vchodu, až znovu dvakrát zahoukáš. Ví, že tu včera Vartenberk poutal k sobě královské stříbrem a sliby.“ Otrapovic a pět jeho druhů zneklidnělo. „V měšcích všech cinká stříbro,“ přisvědčil, „a pro vojáka je pánem ten, kdo platí.“ Bál se zahoukat. Purkrabího Vartenberk nezviklal. Poslal je sem vstříc Žižkovi. Mohla to však být také past. Možná něčí uši někde poblíž bedlivě naslouchají, až sýček znovu zakuvíká. Otrapovicovi nezbývalo, než našpulit rty k zahoukání. Živý sýček by asi pohoršené poskočil na větvi smrku ze zvuků, jež vycházely z Otrapovicova hrdla, postačily však těm na číhané, aby se vyřítili z úkrytů. Hnali se od stájí s meči a kopími, šestapůlkrát jich bylo více než nás, také jich několik běželo od nízké protáhlé budovy, obývané sloužícími, tři hrdlořezové se nečekaně objevili i čelně proti nám, a všechny tři skupiny zpomalily postup ve snaze nás pevně sevřít jako lis hrozny vína, aby pozvolna vykapala naše krev na neplodnou kamenitou zem. „Zády k sobě!“ zavelel Otrapovic. Zahradili mne štíty. Neboť já se kromě dýky neměl čím bránit. Číhavé oči útočníků pátraly po naší slabině, jak nejsnáz rozrazit pevný kruh. Zpomalili. Tak to přečasto bývá, že v domnění, že času máme nazbyt, promrháme příležitost k vítězství, jelikož pozdě seznáme, že právě rychlost byla jedinou naší nadějí. Netušili, že Žižka je blízko, věřili v blahém doufání, že lapají jeho posla. Točili se kolem — a už se z otvoru vyšvihl první Žižkův bitec, za ním druhý, třetí, čtvrtý, takže dříve, než se královští z toho našeho náhlého rozmnožení vzpamatovali, převyšovali nás počtem jen čtyřiapůlkrát. „Na ně!“ zařval Janko Otrapovic. Rozvinovali jsme se jakoby ve třech vlnách, první, v níž jsem 178
byl i já, vrhla se bez prodlení do boje, druhá, už vzdutá, valila se za námi, třetí se tvořila, jak bojovníci po jednom vyskakovali z otvoru tajného vchodu. Klopýtal jsem za Jankem, vyvrkl jsem si nohu, nešikovně jsem šlápl na kámen, dva kroky jsem se držel za ním, když hodil kopí a minul. Napravo od nás se uhříněveský kovář oháněl cepem pobitým hřeby a bil královské jako Samson Filištíny. Vtom tři královští sevřeli Otrapovice mezi své plechy, a když odstoupili, klesl probodnut na kolena. Kopí . . ., musím se zmocnit kopí . . ., leželo mi myslí. Otrapovicovo kopí leželo daleko. S dýkou jsem se hnal proti třem napřaženým mečům. Horká bolest mi projela bokem. Obstoupila mne milosrdná tma.
IX CHORÁL
Probíral jsem se k vědomí neuspěchaně, setrvávaje dlouhý čas v libém polospánku. Žiji! Žiji! vychutnával jsem jistotu, že se obratem neodeberu k Pánu. Brumlavý hlas babky šustilky mi zněl mile a lahodně, jako dávná nabádání mé matky Roubíkové. Jsem v bezpečí kostela Panny Marie Sněžné. Kdosi mě obracel na pravý bok. „Drž ho! Drž!“ ozval se mužsky zhrublý Odolenův hlas. Podkládali pode mě něco měkkého a teplého. Setrval bych v polobdění, jak nejdéle bych mohl, slastné bylo vědomí, že o mne blízcí pečují s láskou; docela maloučko jsem nadzvedl víčko, abych si prohlédl své blízké. „Kouká! On kouká!“ odhalil mne Odolen. Nezbylo mi, než otevřít oči. Zamračený holohlavec se mi šťoural v levém boku. Každá válka kromě bojovníků rodí i 179
ranhojiče. Mají v prstech cit pro bolest druhých. V čase dlouhého míru za vlády císaře Karla a jeho syna Václava takoví radili ženám při porodu rozplétat vlasy a příbuzným rodičky uvolnit všechny uzle u řemínků a otevřít zámky v domě, také vařili z bylinek všelijaké dryáky, které člověku urvou vnitřnosti. V čase bojů vkládají mezi dvě plochá dřívka zlámané údy, nebo bez zamlknutí uřezávají roztříštěné končetiny a umně zbytkem kůže zašijí vystouplý lesklý kloub. Nejinak to se mnou dopadlo u Ústí. Nemluva mi uřízl zbytek paže, zašil, převázal — a šel ořezat dalšího bojovníka. Většina z těch, které zkrátil tu o nohu, tu o ruku, stejně nepřežila. Já měl štěstí. Žiji. A vzpomínám. Holohlavec u Panny Marie Sněžné měl chladné příjemné prsty. Dotýkal se rány až něžně, hladil ji spíše, než promačkával. Odolen sledoval každý jeho pohyb. Babka šustilka se tvářila, jako by měla hodně co na práci, ale také ho sledovala. „Naliji ti plnou misku horké zelňačky,“ hučela do holohlavce, „ale sprav ho, ať běhá.“ Ranhojič prohrabal svoje léčidla v plátěném uzlíku a našel, co hledal. Otevřel misku s jakousi tmavou mastí a drobet ji smíchal s kouskem provlhlé hlíny, prohnětl směs a připlácí mi ji na ránu. „Měl jsi štěstí,“ řekl konečně, „meč tě zasáhl povrchově.“ Kdo srazil útočníkovu ruku? To se nikdy nedozvím. Odolen mi vylíčil, co následovalo. Táhl ve třetím sledu s Novoměstskými. Pronikl tajným vchodem na Vyšehrad hned za knězem Janem. To už kališníci zatlačili královské na nádvoří. Ne všichni obránci setrvali ve věrnosti pánovi z Vartenberka, takže znejistělá posádka se brzo vzdala. Odolen se dopustil stejné chyby jako při útoku na Novoměstskou radnici. Měl krýt záda Želivského, ale spatřiv mě nehybně ležet, zapomněl na své poslání. Vyteklo mi dost krve. Ucpal mi ránu urvaným kouskem haleny a donesl mě položivého na rameni až sem. „Čekal jsem, až ožiješ! Zřejmě ses toho vražedníka lekl — a omdlel strachy,“ stáhl Odolen koutky úst v jízlivý pošklebek. „Venku se bojuje! Nemůžu tu s tebou ztrácet čas!“ 180
Opravdu — u boku mu visel meč s vytepanou rukojetí. „Kořist!“ zazubil se. Žižka zmocniv se Vyšehradu dorážel teď tvrdě na Němce. Přišlo mi líto, že nemůžu jít s Odolenem. Boj o Husovu pravdu mne strhával, jako všechny. Později jsem vícekrát slyšel opakovat Jana Žižku, že musíme zvítězit, neboť stojíme za věcí dobrou a spravedlivou. Smutné je pomyslit na mrtvého Janka Otrapovice, a kolik chybělo, aby i mě narychlo zahrabali? Pevně doufám, že je daleko doba, kdy kolem smrtelného lože budou nosit hromniční svíce! Zemřu-li na loži! Padnu-li v boji, ani mě do umrlčí plachty nezavinou! Z trudnomyslnosti mě vytrhla Ludmila. Nesla mi zelňačku. „Bolí tě to hodně?“ ptala se účastně. Ležel jsem na pravém zdravém boku a nic mě nebolelo. Anebo docela nepatrně. Co nevidět se mi rána zacelí. Neklid ve mně probouzelo vědomí, že jsem si nepočínal správně. Kdybych neutekl od Panny Marie Sněžné jako třeštidlo, šel bych v řadě s Novoměstskými a vzetí Vyšehradu bych přežil bez zranění. Nejspíš. Mně však nešlo o tu ránu. Krátký boj po boku Otrapovice mne přesvědčil, že i bojovat se musí člověk trpělivě učit, jako se kdysi učil chodit a mluvit. Teď přede mnou stála Ludmila a jedno jsem věděl: Utéci není kam. Z čeho jsem ji vinil? Že projevovala stejnou hřejivost mně i Odolenovi? „Nebolí. Ztratil jsem dost krve, to je všechno,“ pohlédl jsem zpříma do jejích modrých očí. „Zelňačka mi vrátí sílu!“ „Dva vozy vrchovaté zelím dovezli, a ještě dovezou! Hlady přes zimu nepomřem!“ Zalovil jsem hubatkou v polévce, zda v ní neplave maso. A plavalo. Hned tři kusy. „Kdo dovezl zelí, dovezl i ovci,“ usmála se na mě potěšené; počínal jsem si jako hladový strávník, a ne jako hlupák, jehož je nezbytno křápnout něčím po hlavě nebo mu zvochlovat záda. Třebaže ji babka šustilka v chvályhodné snaze chránit její počestnost před chlípnými mužskými zraky zahalila do jednoho kusu splývavé šedé suknice, dost široké i volné, aby zakryla všechny znaky ženství, ohromilo mě hned, jak vstoupila se 181
zelňačkou, radostné zjištění, jak i za tu kratičkou dobu zpěkněla. Tentam byl neohrabanec z jejích prvních dní u Panny Marie Sněžné. Už ne žebračka, ale ctná panna. Tu změnu si plně uvědomovala. Naznačoval to její neodhadnutelný, a přitom dost sebejistý úsměv. I v tom, jak si foukala na zkřehlé prsty — venku se ochladilo — projevovala dost panenského probuzení, ofukovala si totiž každý prst zvlášť, aby jí ta činnost dlouho vydržela, přinejmenším než dojím polévku. „Zelí hodně vydá, je dobře se jím zásobit.“ „Hodně se navaří,“ přikývla. Nic jsem z našeho rozhovoru nevypustil, ani nic nepřidal, a přestože by nezasvěcenec těžko nalezl něco, co by v něm mohlo probudit nadšení, já se nadšením až zalykal. Dokázal jsem — Bůh je svědek! — po tom ztřeštěném útěku mluvit s Ludmilou bez zadrhávání o naprosto vážných věcech. Vždyť zelí živí národy! Odcházela, aby byla k ruce babce šustilce, a zase vcházela, ne aby mi něco donesla nebo mě ošetřovala, leželo se mi pohodlně na měkkém a slabá bolest mě udržovala v příjemné bdělosti, nýbrž aby se mnou prohodila několik slov spíš o ničem než o něčem. „Štěpáne, požádej kněze Jana o teplé nohavice, podlepím ti je tuhými podešvemi, tvé jsou tak děravé, že už nejdou sešít,“ řekla. Nebo: „Tvůj pláštík je také samá díra, vyspravím ti jej.“ Anebo: „Jsi samá kost, Štěpáne, měl bys více jíst.“ Něco měla ze sebe, něco z babky šustilky. Nemám čím zaplatit kabátníka ani nohavičníka! Navíc bych nenosil barevné nohavice, jež se každá zvlášť uvazuje u pasu, neboť je to proti Bohu. Neříkal mistr Jan Hus: V tom takměř celý svět bloudí, že více váží si člověka bohatého, oděného než pokorného, chudého. Mé proděravělé špinavé cáry, které nosím a které se na mně nerozpadnou jen z božího příkazu, jsou mou korouhví; neb v pokoře a v neskonalém poslušenství klekám já, chudý, před Husem a Jeronýmem a před našimi svatými, jež ti bohatí, ti odění zbili. Těžko se mnou, chudákem, může pán sedat u jednoho stolu. Vzpomněl jsem si na rozhovor Žižky s Korandou pod Vyšehradem. Císař je, pány, ani kupovat nemusí, spokojí se se 182
sliby. Zikmund je jim bližší než my. S ním si rozumějí. Proto odpadl Vartenberk. A jiní. Začínalo se mezi patriciji a vzdělanci říkat: Kdyby Hus žil, proklel by kališníky! A já věřím, kdyby Hus žil, že by šel s námi. Káral by nás, ale nikdy by nás neopustil. Co mně však teď bylo do pánů? Z Ludmilina domlouvání pokaždé zavanula rozkvetlá réva a z její suknice se šířila vůně květin snad z celých Čech. Nevím, jak voní hena a nard a krokus a myrha a aloe, všechny ty vůně Libanonu, jež omamovaly srdce krále Davida, mně však, spatřiv jen mžikem Ludmilu, bylo jako bych okusil medových plástů. Ludmila, má světice! Sládla mi na ústech! Topila se v mých očích! Do uší se mi kradmo vplížil každý její pohyb! Mezitím' co se mé srdce snivě ubíralo po nivách lásky, v Praze i venku zuřil boj. Vladařka Žofie a pan Čeněk z Vartenberka se činili, seč byli, aby zabránili srazu věrných v Praze, na 11. listopad smluveného už tam Na křížkách, neboť právem se obávali takové hromady ozbrojenců, jenže hordy poutníků se od jihu a jihozápadu valily jedna po druhé. Marně se jim stavěli do cesty žoldnéři z Hor Kutných i odjinud, marně zlostně popojížděl na hřebci jablečňáku vladařčin válečník nejtvrdší, pan Petr Konopišťský ze Šternberka, záplava zbrojného lidu se drala dravě vpřed jako dřenice korytem řeky, ničím nezastavitelná, a aby nástup božích bojovníků byl jako průchod ledových ker plynulý, nad tím bděl důmyslný a rozhodný pán z Rýzmberka. Knín se myslím zve to místo, kde pan Petr povraždiv značnou sílu poutníků z Ústí nad Orlicí a zajav jich bez čtyř sto, ustoupil kvapem před klatovskými, domažlickými a sušickými poutníky, jež v čele s panem Břeňkem spěchali Ústeckým na pomoc. To jsme se od posla dozvěděli o něco dřív, než pán z Rýzmberka se svým lidem dorazil do Prahy. Zvony novoměstské i staroměstské se rozhoupaly. V tom zvonů vyzvánění zaútočili Mikuláš z Husi a Jan Žižka s množstvím Pražanů na Malou Stranu, kterou drželi Němci. Ač ti do věrných v Kristu šili z děl, brzy byli z úkrytů vypuzeni a naši dobyvše kláštera sv. Tomáše, 183
hnali útokem na královský hrad, z něhož Husova ctitelka a ochránkyně, česká vladařka Žofie, prchala ve zmatku. A měla nalézt bezpečí až u císaře Zikmunda, hořce žalujíc ryšavci na nevděk Čechů! Ó, Pane, ty znáš naše nepřátele! Dopusť, ať si hnáty zpřerážejí Čeněk z Vartenberka a Ptáček z Pirkštejna, ať pojdou pánové z Kolovrat a krutý Půta z Častolovic, znič to naduté panstvo, tu ďábelskou pýchu, anebo svol, ať je zkrátíme o život my, ať jejich statky a zboží vypálíme, rozmetáme a zmaříme, aby nadutci přestali být vředem na zemi. Aby nikdo více netrpěl hladem ducha i těla! Neboť neříká Hus, že za časů apoštolů a jiných obrácených křesťanů všechny věci k potřebě byly každému potřebnému dostupné, náležely všem? Ta slova chceme obrátit ve skutek! Kostel Panny Marie Sněžné se proměnil v špitál; neustále přinášeli nové a nové posekané bratry, neboť Malou Stranu dobývali dům od domu, takže mrtvých a pomlácených byla hojnost. A ti, kdo přežili celí, modlili se vroucně za vítězství nad Antikristem. Ludmila už na mě neměla čas. S babkou šustilkou pomáhaly ranhojiči. Proběhla-li Ludmila přesto zadními prostory, stačil jsem se taktak zeptat, zda mezi raněnými není Odolen, nebo nedozvěděla-li se od nosičů mrtvých, zda neleží v hromadách těl. . Vrtěla hlavou. Moc se ven nedostane. Spěchá. Obával jsem se, zda .Odolen pro svou neuváženost a prchlivost nepadl mezi prvními. „Odolene! Bratře! Musíš žít!“ opakoval jsem zarputile — a vtom ke mně do komory dotáhli raněného. Můj ty bože! Poznal jsem pána z Rýzmberka! U Knína se po něm Konopišťský ohnal mečem, malinko, jen ostřím mu sjel po paži; byl spíš vyčerpán než vážně raněn. Ten stav jsem dobře znal.Však panu Břeňkovi tu pouť z obce Žinkovy, kde se v ten prvý listopadový den s houfem věrných sešli i rytíři Kunáš a Chval Řepičtí a farář z rozestavěného plzeňského kostela sv. Bartoloměje Václav Koranda, bylo ujít pěšky. V komoře se stavěl Koranda, provázen Želivským, a věru že 184
na plzeňském knězi nebyla znát únava; oba kněží vynikali duchem i tělesnou zdatností, vždyť Koranda kázal v okolí Plzně, šel k prostým; to on vedl věřící na horu Bzí, které se také říká Velká Skála, to on — stále ho vidím před očima! — vedl poutníky na to slavné shromáždění tam Na křížkách, člověk rozdychtěný boží pravdou, neústupný, stále v pohybu a činnosti; i teď, aniž si oddychl, zasáhl se svým houfcem do boje pod královským hradem. „Nic nezůstaneme dlužni tomu císařovu lichometníku!“ dotkl se Koranda raněné paže pana Břeňka. „Je ze Zikmundových náhončích nejsveřepější!“ připojil Želivský svůj názor na Petra Šternberka. „Bral do zaječích, pán nepán!“ Jedinou noc jsem pobyl o samotě s jedním z mála velkých pánů, kteří neodpadli od Husa poté, co jim už nekynul zisk ze zabírání klášterního majetku. Pan Břeněk pocházel ze starobylého rodu, jehož původ sahal až k Drslavicům. Na Plzeňsku žije hodně příslušníků toho rodu, většinou to jsou nepřátelé kalicha, a někteří z bratří si je dokonce pletou. On je Břeněk Švihovský z Rýzmberka na Dolanech a jeho příbuzný Břeněk Švihovský z Rýzmberka na Skále je ten opovědník krále Václava IV. Nelíbilo se mu, že král volá ke královské radě kmány, jak říkal, takže ho musel Václav léta Páně 1396 obléhat na jeho hradě Skále. Dobrák král přistoupil na příměří a jmenoval Břeňka královským soudcem. Ale když se Břeňkův syn Puta spřáhl proti němu se Švamberky, obsadil král po tuhém boji hrad Skálu, ale pak, jak už to bylo ve Václavově povaze, Švihovským odpustil. „Falešníci jsou to, ne blízcí!“ řekl pán z Rýzmberka. Přirostl-li mu někdo odtamtud k srdci, potom rozložitý, dýchavičný probošt Sulek, také z rodu Rýzmberků, u něho v chotěšovském klášteře trávil dny mladosti. Sulek zachoval věrnost králi Václavu IV. až do smrti. „Co jim na Jeho Milosti vadí víc?“ ptával se. „Že pohrdla císařskou korunou, nebo že si ráda přihne? To, ani ono,“ odpovídal si. „Že měkká je Jeho Milost na prostý lid. To jim vadí.“ Když pak léta Páně 1406 vtrhlo nečekaně do království vojsko Ruprechta Falckého, 185
sebral probošt Sulek sedm tisíc pěších a tři tisíce jezdců, přes pět set vozů do toho nepočítaje, a zahnal ve jménu pana krále Ruprechta za kopce. Myslil-li pán z Rýzmberka na statečného převora, vybavilo se mu před očima lučinaté údolí řeky Radbuzy a jeho mládí. „Potkáš-li se s pravdou a uvěříš v ni, nikdy ji nezraď!“ Proboštova slova se hluboko vryla v chlapcovo srdce. O Husovi zaslechl pan Břeněk prvně na tvrzi v Kasejovicích, s otcem tam pobýval na návštěvě u pana Petra Zmrzlíka, to bylo léta Páně 1411, tehdy se ten učený pán z rozhodnutí krále Václava IV. ujímal úřadu nejvyššího mincmistra a chystal se přesídlit na Orlík. On i jeho žena Anna se hlásili k Husovi a Anna ve prospěch kostnického mučedníka mluvila i před králem. „Když je tolik pánů a mají takovou moc, můžeme vůbec zvítězit?“ Pán z Rýzmberka byl člověk vážný, málokdy se usmál. Mluvil i dost suše a věcně. Teprve po chvilce mi odpověděl: „Jakmile se pánova hlava oddělí od trupu, pán nežije.“ Dávno po slavné smrti pana Břeňka jsme my, táborité, nejednou pronikli v hájemství plzeňského landfrídu, té panské jednoty, v níž se uvázali Švamberkově a jiní páni léta Páně 1417 proti králi Václavu IV., a zbořili a vypálili jsme cisterciácký klášter pod Zelenou Horou a klášter v Teslicích a vyhnali jsme benediktýny, ty Jidáše, z Kladrub a ztekli hradby Vlčtejna a Krasíkova a zajali vůdce landfrídu pana Bohuslava ze Švamberka, a zbořili hrad Třemšín a na Libštejně tak perně jsme ostřelovali Kolovraty a před jejich zraky pálili jejich zboží v Královicích a povůkolí, až pokorně slíbili, že budou stát při čtyřech artikulích, a když nás páni zaskočili při ústupu od Krasíkova a my před jejich obrovskou přesilou ustupovali ke Žlutícím, tu jsme se opevnili vozy na hoře zvané Vladař, hladoví a zmoření, bičováni větrem a sněhem, takže naše porážka byla jistá, a tu jsme se nečekaně pro ně vrhli do útoku, prorazili klín v obklíčení a se vším vozatajstvem jsme se v pořádku a kázni druhý den spojili se žateckými houfy, takže nakonec jsme z boží vůle zesílili a stali se stonásobně nebezpečnými plzeňské šlechtě. „Ač jsem jeden z nich, ač pán z Rýzmberka, Švihovský, mezi pány z Rýzmberka, mezi Švihovskými, jist nejsem si životem, to 186
pro pravdu Husovu,“ stýskl si. „Zdaž tady jsem v bezpečí?“ Právem se pán z Rýzmberka domníval, že mu kněz Jan plně nedůvěřuje. Bylť pánem, navíc z rodu Husových nejzarytějších nepřátel. Včera se kvůli němu dostali div ne do sporu Želivský se Žižkou. „Opravdový bojovník za boží pravdu je chudák, protože nemá co pozbýt!“ Otevřenost Želivského slov se nelíbila Žižkovi. Uvažoval o radě pánů, rytířů a robotníků, také ji později ve svém vojsku prosadil, neboť pouze s chudými nelze sjednotit všechny spravedlivé v odporu proti císaři. „Potom já, kněze Jene, nejsem opravdový bojovník za pravdu boží, protože já mám co pozbýt!“ Jistě. Žižka nebyl bohat jako Vartenberk. Ale zase nebyl chůd jako žebrák u kostelních vrat. „Tak jsem to nemyslil!“ „Ale řekl jsi to!“ Za Želivským stáli pevně novoměstští měšťané a řemeslníci, ti právě boji v zemi strašně chudli. Kolik času uplyne a pozvednuté meče v Praze je osekají na kost? „Řekl jsem, že ten, kdo nic nemá, bojuje statečně!“ „Proto ať jen páni o vše oberou sedláka, o vše zemana, o vše měšťana! Projeví tak páni jen svoji tupost! Ať věší Husovy vyznavače, ať je topí, ať je shazují do šachet! Potřebujeme hodně statečných a nenávistí slepých bojovníků, abychom pobili pány podjednou, preláty a mnichy!“ Samozřejmě že pánovi z Rýzmberka u Panny Marie Sněžné žádné nebezpečí nehrozilo. Přál jednotě. A Želivský si ho opravdově vážil. Ostatně druhý den po poledni došlo k události, jež nás oba rázem postavila na nohy. * * * Zrada! Vladařka Žofie sice opustila královský hrad, avšak její průvodce pan Oldřich z Rožmberka postranně lákal Pražany k příměří, zvlášť do srdcí staroměstských konšelů se vemlouval; ti 187
bohatci se nemohli dočkat, až ta lůza — jak se jeden z nich dal slyšet — bude opět zahnána vně hradeb a páni ji zkázní. Přitom Čeněk z Vartenberka dál najímal cizozemské zbrojnoše, aby se s námi jednou provždy srovnal, města Čáslav, Hory Kutné, Kouřim a Kolín vypověděla dokonce Pražanům válku, aspoň v tom smyslu z těch čtyř měst došla poselství, také pan Mikuláš z Hasenburka a více než sto jiných pánů a rytířů se chystá na ně šturmovat, bít věrné v Kristu chtějí tu i onde, a místo aby se těm povýšeneckým zajícům prchajících před chrty ukázalo, kudy vede v plotě díra, smlouvat se s nimi bude! Zrada! Nic než zrada je to! Hlas Mikuláše z Husi se chvěl rozhořčením. „Chtějí-li vejít v dohodu s těmi machometány, nás tu netřeba!“ Stál jsem u pootevřených dveří komory kněze Jana, ne že by mě někdo povolal v radu, ale že obvykle jsem tam stával, připraven splnit jakýkoli rozkaz; to místo důvěry jsem si tak říkaje vystál, vysloužil si je a nebyl jsem ochoten je komukoli postoupit, zvlášť když jsem bolest v boku téměř už nepociťoval. Proti mně, u okénka, opíral se Jan Žižka pravou rukou o meč, jak měl ve zvyku. Napravo od něho se mračil Václav Koranda. Zrada Staroměstských ho zasáhla neméně než Mikuláše z Husi. Pán z Rýzmberka, pobledlý v tváři, seděl na okraji prostého lůžka kněze Jana. Dále tam kromě Želivského byli rytíři Chval Řepický a Jan Hvězda z Vícemilic. „Teď, právě teď, kdy hoří Malá Strana, kdy naši útočí na královský hrad a za den, možná za dva jej dobudou, teď chtějí vyjednávat! Aby se páni podjednou i podobojí mohli dohodnout, jak na nás!“ pohoršoval se Chval. „Zatím pan Čeněk najme nové Šváby!“ dodal Jan Hvězda. „Spojí-li se Staroměstští proti nám s královskými, neubráníme se!“ vyslovil naplno krutou pravdu Želivský. „Sesaďme konšely!“ navrhl Jan Hvězda, ale kněz Jan mínil, že teď na to není vhodná chvíle, protože ti se cítí silni podporou pánů zvenčí. I Jan Žižka soudil, že zrádné příměří se uskuteční. „Jsme jim 188
trnem v oku!“ „Odtáhnu se svými lidmi z toho babylónu! Praha je farářská kuběna!“ Marně prudkého Mikuláše z Husi přemlouvali, aby postupoval zajedno s nimi, aby vyčkal, na čem se smluví. „Příměří je ohrada, a my máme být ovce, které do ní zaženou, aby je snáze mohli podřezat!“ prolomil Chval ticho po odchodu pána z Husi. „Zaplatí za tu zradu! Přijde čas a sesadíme i staroměstské konšely, i na pány dojde!“ Nejednou jsem uvažoval, zda Želivský nebyl nadán prorockým duchem nebo zda ve svých předpovědích vycházel ze znalostí poměrů v království i lidí, což mu spolu s pevnou vírou v boží spravedlnost umožňovalo správně odhadovat budoucí děje. Ať tak či onak, konšely kněz Jan vskutku začas sesadil a pány o dva roky později poslal Zikmund, ten osel, na hrot v boji pod Vyšehradem, šetře svá Němčata, svá Uhřata, pročež na poli vykrvácel výkvět české a moravské šlechty, ducha tam vypustili pánové Lefl z Lažan a Petr ze Šternberka na Konopišti, a veliký počet dalších pánů a rytířů a k jejich chvále budiž řečeno: Ať byli jací byli, rvát se uměli. „V Praze déle čas ztrácet nemůžeme!“ Žižka ta slova pronesl těžce, přesto rozhodně; vážil postavení hlavy království v pozdějších bojích. Tu jako jedněmi ústy navrhli pán z Rýzmberka a farář Koranda: „Táhněme do Plzně! Je jako pevnost! A zpevníme-li navíc její hradby, stěží ji páni dobudou!“ Chval se k nim přidal: „A to co nejrychleji, tedy hned!“ „Ty, kněže Jene?“ obrátil se Žižka na Želivského. „Srdce mi nedovolí odejít od Panny Marie Sněžné,“ vyznal Želivský. „Neopustím Novoměstské, bratry a sestry, věrné Pražany.“ „I já zůstanu,“ připojil se k Želivskému Jan Hvězda z Vícemilic. „Bůh s vámi i s námi,“ uzavřel poradu Žižka. „Tu svědčíme, že v Husově pravdě pevni, rozcházíme se v dobrém.“ 189
Plzeň! Město vyvolené! Město Slunce! Nebo nekázali horlitelé boží po Čechách, že tam vládnout bude Pán? Nastal čas kruté volby. Kostel Panny Marie Sněžné stal se mi domovem. Obrovský, zdaleka patrný, a protože bez věží, které mniši nestačili vztyčit, připadal mi jako šedý balvan vložený mezi domky trpaslíků; ve své přízemní mohutnosti převyšoval i blízkou Svatohavelskou bránu. Zvláštní pocit povznesenosti a svaté blouznivosti prožívali v tomto božím stánku všichni. Později, kdy jsem už velel jízdnímu doprovodu Jana Hvězdy z Vícemilic, který po Žižkově smrti vedl tábority, vyslal mne Bzdinka se vzkazem k Pražanům, a já splniv úkol zašel jsem si v místa, kde jsem coby žebrák na kostelních schodech silně prahl po životě. Vešel jsem i do ztichlého, jakoby odloženého kostela a z příšeří uvnitř se zvolna začínaly ozývat hlasy, to vraceli se bratři padlí v slávě u Německého Brodu a Hořic a Skalice a Malešova a Tachova, já je slyšel, valili se houfem dovnitř, a z kazatelny se už rozléhalo nosné, do několika mocných vzepětí rozložené kázání, z očí Želivského sršel oheň a nebeští jezdci, andělé zhoubci, vstupovali skrze něj a jeho slova v nás, takže sehnuvše se pro kámen nebo popadnuvše dýku, byla-li po ruce, hnali jsme se jako oslepení plnit vůli kněze Jana i boží. „V nouzi všechny věci mají být obecné, jako je Pán Bůh obecný i zlým lidem, i dobrým, dávaje jim i slunce, i déšť.“ Těchto Husových slov se držel Želivský doposledka, proto ho staroměstští konšelé sťali. Mně teď přišlo volit mezi Želivským a Korandou. Plzeňský farář kázal ohnivě i věcně, ale vždy jsem věděl, že je to kněz Koranda, člověk, kterého blízce znám, ale přes Želivského vstoupil Bůh zástupů, Bůh mstitel, podoben plameni, do mého srdce, aby v něm setrval až do smrti. Avšak já, Pražan, poznal i venek. Táhlo mne to za hradby. Za nimi se prostíral svět plný pravdy i poznání. Cítil jsem se vojákem, ne laikem kazatelem, proto mě k sobě poutal Žižka. To on mne vytáhl z řady jist si mou věrností. Já toužil bojovat, bojovat, bojovat! S Odolenem jsem se setkal to ráno, kdy příměří vešlo v 190
platnost. Žižkovi věrní se kvapem stahovali z Malé Strany a Starého Města a v tom hemžení před kostelem Panny Marie Sněžné jsem ho zahlédl. Neptal se mě na zranění. Stál jsem na nohou, tedy jsem byl zdráv. „Zůstanem, nebo potáhnem?“ ptal se. Znamenalo to: Odejdeme se Žižkou a opustíme Želivského, náš kostel a Ludmilu, nebo setrváme s Novoměstskými? Znamenalo to: Kam ty, tam i já! „Táhnem k Plzni,“ rozhodl jsem. Pán z Rýzmberka ještě něco smlouval se Želivským a věrnými Pražany, takže zbrojné uváděl v jakýs takýs pořádek rytíř Chval. Byl to sukovitý zemánek, většinou doprovázený svým mlčenlivým, o hlavu vyšším bratrem Kunešem, takový malý vztekloun, o němž jsi bezpečně věděl, že tě zabije, neposlechneš-li, proto ses rychle podřizoval jeho rozkazům. Věru nesnadné bylo zkázňovat ten chatrný lid, donedávna ještě hromadu všelijakých šibalů, srovnat v bojové šiky roty padouchů, jak o nás mluvil obmyslný pán z Rožmberka, dodat té sebrance odevšad, jak se o houfech věrných vyjadřoval pán na Konopišti, bojového ducha, vštípit jí kázeň, vnuknout jí víru v konečné vítězství Husovy pravdy, přetvořit ji, přetavit v železné voje božích bojovníků. „Vojna není kázání na hoře, slyšíte, vy tam? Vojna je kázeň a neustálá hotovost k boji!“ rozkřikl se Chval na neukázněný hlouček až rouhačsky. „Vojna není putování a ztrácení se a znovunalézání a zmatek, ale pochod a výdrž! Na korouhev hleďte! Jí se držte! Nerozutíkejte se! Slyšíte, vy tam? K vám mluvím! No, k vám! Koukat na korouhev! A stát!“ Dobré sestry od Panny Marie Sněžné ji vyšily: Nachový kalich na černém plátně! Vyztužena dřívkem nehybně trčela korouhev u tří vozů, jež napěchovány ranci, ženami i dětmi v pokoře vyčkávaly okamžik, kdy se pod tou tíhou rozpadnou.
191
192
Hledal jsem známé tváře. Vida: Tam se kýval jako mladý dub ve větru obrovitý uhříněveský kovář. Než jsme se k němu mohli připojit, popadlo mě za ruku nějaké chuďátko a nedalo se odbýt, takže jsem si jej musel všimnout. Ouha! Ten vychrtlík mi byl povědomý! „Kde jsi tak sešel?“ užasl jsem. Hrbatý hráč na organum vrhl na mne psí pohled. „Ludmila vás hledá! Chce jít s námi!“ vyrazil ze sebe v dusivém kašli. Ve spěchu a shonu kolem jsme na Ludmilu já i Odolen dočista zapomněli. Teď po letech připadá mi to neuvěřitelné, neřkuli trestuhodné, avšak tam na shromaždišti před kostelem Panny Marie Sněžné v nás už plálo svaté odhodlání a nic víc se nevešlo do našich srdcí. Také pan Čeněk z Vartenberka mohl využít našeho oslabení a pokusit se nás zničit dřív, než opět zesílíme. „Kde je?“ vzpamatoval se první Odolen. Chvěla se v mlhavém ránu na schodišti. Babka šustilka jí upevňovala pláštík z vlčího, šedého sukna. Šedá suknice jí zakrývala i plátěné škrpály. „Jdeš?“ a Ludmila na mou otázku rozhodně kývla. Želivský v doprovodu pána z Rýzmberka, faráře Korandy a Jana Žižky scházel k Plzeňským. „Živi doputujte!“ zdravil se s těmi, s kterými se stačil sblížit. „Pojď!“ popadl jsem Ludmilin chuďoučký šedý raneček. Pro babku šustilku jsme se ani nenamáhali najít dobrého slova. Ona jistě za námi dlouho hleděla a doufala, že se otočíme a zamáváme jí. Ani po knězi Janovi jsme se neohlédli. Oba jsme ho už neměli spatřit, člověk si, většinou pozdě, uvědomuje nezastupitelnost některých lidí, kteří ho v nelehkém období dospívání provázeli, chránili a učili. O kus dál, až se to na něho, hlupáka, začne sypat zprava zleva, až pozná, že na mnohé nestačí, uvědomí si kajícně roli těch nezištných provázečů životem. * * * Pro Odolena a Ludmilu znamenal venkov jedno velké 193
překvapení, dosud nikdy nepronikli za hradby, jejich život utvářely kostely a ulice Nového Města pražského. Na podzim je příroda nejštědřejší. Těch barev všude! Zvedne se vítr a obsype tě krásně tesanými listy dubu nebo lípy. A toho křiku snášejícího se shůry! Krákot houfujících se vran nezřídka překříží letka divokých kachen a káč, káč vedoucího kačera je slyšet i potom, kdy se ti chutní ptáci promění v tečky na bělofialové obloze. „Nechte je letět!“ přikázal pán z Rýzmberka, ale když se blížil zvlášť velký houf divokých hus, sundal kuši a jistou ranou sestřelil husici. Jednušky a Němci nás rádi ztotožňují s husami, kreslí je a ječí přitom Hus! Hus! Hus! a mnozí z nás se kvůli tomu čertí, mně však to přirovnání nepřipadá hanlivé a urážlivé, i když nás chce hanět a urážet. Jediný jezdec jel za pánem z Rýzmberka, Žižkou a bratry Chvalem a Kunešem z Řepic na herce, která patřila zemánkovi, jenž se k nám přidal hned poté, co jsme opustili Prahu. Ten zemánek chytl nějakou nemoc a skonal. Žižku však i ten jediný kůň potěšil. „To už je jízda, když máme ztracence!“ usmál se. Také ho hned hnal kupředu. Žižka nás vedl, i když v čele jel pán z Rýzmberka. To jednak proto, že stále ještě pociťoval slabost, také že poutníci většinou pocházeli z Plzeňska a tu pouť z Prahy do Plzně už vykonali jednou nebo dvakrát a znali místa, kde mohli být napadeni. Páni po nás šli nelítostně jako naše nasliněné prsty po blechách. Vychytat nás! To chtěli. Však němečtí zazobanci z Hor Kutných ne nadarmo platili za každého věrného Čecha po pěti kopách pražských grošů a dopřávali si té radosti, že schytané shazovali do šachet. Kdo by nechtěl rychle zbohatnout? Našli se nedobří rytíři, sluhové stříbra, pochopové, kteří na nás pořádali štvanice jako na srnce a laně. „Zurputněli naši nepřátelé! Tesáky do nás! Jsme pro ně zavrženci a zatvrzelci! Staň se jejich vůle! My, zavržení, se zatvrďme! Bůh pak rozsoudí, kdo je mu milý, a kdo ne! Byťsi 194
zavšivenci, byťsi husové a viklefové, tu z božího příkazu zatvrzele stojíme, strážci božího zákona, a nepohnou s námi křivověrci a mistři-fistři z Vysokého učení pražského. Kdo se Zikmundem se chce smlouvat, je náš vrah, byť by si ještě včera říkal bratr! Plytcí jsou, jaloví a mělcí ti obžerníci, a minul čas, kdy ti, kteří ulakomit se můžou, skromně nám odměřovali života i radosti.“ Zvonovina Korandova hlasu zaplňovala naše hlavy i srdce už na první zastávce a mělo tomu tak být napořád, neboť nám nedovolil zemdlet, nebyl tišitelem našeho hoře, ale vyzývatelem k odporu; o takovém dobrém knězi, jako byl on, řekl Hus, že je jak pracovitý volek, jenž oře zemi. „Moří mě hlad!“ zakručelo v břiše hrbáčovi jako prvnímu. Ukamenovali jsme dva zajíce a tak pro tři kotle zbylo po kuse masa. Díky Odolenově bystrosti (a také protřelosti, přiznejme si!) náš zajíc byl věru kus vedle svého bratříčka březňáčka a hubené husice s namodralou kůží. Ludmila se dostala ke kotli, u něhož vařila uhříněveská kovářka. Kam se poděl její synek? Neptal jsem se. Nic mi do toho nebylo. Kovář se ke mě znal jako ke starému druhovi, záhy se však sblížil s Odolenem, to pro rozhodnost a beraní umíněnost, jež je oba určovala; mne se držel naproti tomu úpěnlivě potuchlý, ochablý hrbáč, ten brebta a nestatečný odchovanec kněží. Zatímco rytíř Chval a Žižka rozestavovali stráže okolo čtyř vozů — o dva jsme se rozrostli, také náš počet se zdvojnásobil a přibyla i statná hnědka — , zatímco pán z Rýzmberka stranou o čemsi rokoval s Korandou, svalil jsem se do trávy a opřel se zády o kolo vozu. „Zase někam jdeme,“ dopadl vedle mne hrbáč. „Co jsem s tebou, pořád někam jdeme.“ „Jdeme,“ přisvědčil jsem. „Ale pořád stejným směrem. Pořád za pravdou.“ „Jak chutná, ta pravda?“ Hrbáč sledoval s obavou rytíře Chvala, který se blížil. „Nepřejíš se jí.“ 195
Utábořili jsme se na kopci, kde na nás sice odevšad bylo vidět, ale odkud jsme i my měli dokonalý přehled o dění v krajině. Vozy jsme srovnali tak, že proti straně s mírným stoupáním tvořily hradbu. „Každý se bude držet u svého šiku, setrvá u svého vozu, a kdyby ti nevlídní mizerové na nás najeli, uchopí každý pevně svou zbraň a neustoupí ani o krok,“ rozléhal se dunivý hlas malého rytíře. „Každý ať hledí na svého velitele, neuhýbá očima do stran, aby nechytl zaječí nemoc, a až velitel zvedne paži, vzkřikne Bůh, Pán náš! a vrhne se jako lítá šelma na ty bezectné mrchy, na ty výry a trubce!“ Neozvalo se: Na ně! Hrrr na ně!, všichni učenlivě naslouchali, ale každý jednotlivě už stál proti pánům a v očích všech zlobně zablýsklo při pomyšlení na opancéřovaná knížátka a na papežátka, jež si vyklonila, vyklekala tučná obročí. Kolem vše potichlo. Hroužil jsem se v spánek. Vzdálili jsme se o hodně Praze v prudkém pochodu. Věděli jsme, že pan Petr z Konopiště někde poblíž rajtuje se svými drabanty, těmi loupežníky, a z duše rád by napravil ostudu, kterou utržil u Knína, kde ho zahnal pan Břeněk na útěk. „Slyšíš, co říká? Máme ochraňovat jeden druhého!“ dloubl do mě hrbáč. „Naochraňoval jsem se tě dost! Necítím nohy! Chci spát!“ „Hladovím!“ zanaříkal. „V Plzni se dosyta najíme! Sečkej!“ „Hladovím teď! Do Plzně je daleko!“ Z kotlů se kouřilo — a on unavuje. „Myslíš také na něco jiného než na žvanec?“ „Na ticho v kostele . . .“ Byl jsem zvědav, jestli mě Řepický vyzve na stráž, ale v očích rytíře Chvala jsem byl práče, ne zralý bojovník, proto mě šetřil a spolu se mnou Odolena a několik dalších výrostků. Znovu jsem zadříml. Když do mě hrbáč dloubl podruhé, kouřilo se z misky přede mnou a z polévky vykukoval kus zaječího hřbetu — a Ludmila odnášejíc s kovářkou kotel, mile se na mě usmála a usmívala se na mě pokaždé, kdykoli mi 196
naplňovala misku, načež mi horká strava zahřívala nejen útroby v tom plískavém podzimu, ale i duši, a já Se nakvap zotavoval jako pán z Rýzmberka. „Říkáš, že v Plzni, až doputujem, bude všechno?“ S plným žaludkem se hrbáčovi vrátila i chuť k hovorům. „Všechno, ale ne hned . . ., kousek po kousku, rozumíš . . .?“ Nešlo mi, a myslím že ani jemu ne, mít najednou všechno, natolik jsme oba věděli, co je a co není možné, ale toužili jsme aspoň snít o dnech, kdy všeho bude hojnost. „Kousek po kousku . . . tedy nikdy,“ mudroval. „Tobě vybrali hřbet zajíce a mně pár kostiček k ohryzání . . .“ „Jak to padne na misku . . .,“ zastyděl jsem se, neboť si dobře povšiml Ludmilina úsměvu. „Některým na ni padá maso, jiným kosti,“ bručel ten stýskal — a já opětovně upadal v dřímotu. Kolem někam spěchal rytíř Chval, uhříněveský kovář něco pošeptmu sděloval své ženušce, jež si vyhloubila v rancích na prvním voze důlek — Zatřásli se mnou dřív, než začalo šednout ráno. Spáče pokryl vodnatý snížek. Padal řiďounce a nešel uhníst v kouli. Za rozbřesknutí jsme vyrazili. Kola přetížených vozů se bořila, musel jsem co chvíli podkládat roští, aby tahouni s vozem hnuli. Vedle mě se více potácel, nežli šel, hrbáč. Kašlal. „To přejde . . ., vždycky po ránu . . . mě . . . mě to dusí. . .,“ stíral si sliny, které mu vlhčily rty i bradu. Ještě než přestalo sněžit, minuli jsme v dálce Pražskou i Plzeňskou bránu Berouna. Mohli na nás najet zbrojní od Křivoklátu, Karlštejna nebo Točníku. Odevšad hrozila zkáza. Naše naděje spočívala ve víře, že pánům se nebude chtít do psí sloty. Kdoví: Třeba zmoudřeli, poučili se? „Rychle! Rychle!“ popojížděl podél vozů Žižka na hnědce. Chval pomáhal vyprošťovat zapadlá kola, také Koranda nezahálel. Pán z Rýzmberka vyrážel kupředu, aby zjistil, nešikuje-li se poblíž nepřítel. Hrbáč už nemohl. Věšel se na mne. „Nech mě ležet,“ vyrážel ze sebe chrčivě. „Nemůžu . . . nemůžu . . .“ 197
„Můžeš!“ okřikl jsem ho. Dovláčeli jsme se, zmořeni, ke vsi s tvrzí a kostelíkem, jméno jsem už zapomněl. Tvrz stála na vyvýšenině na východní straně vsi, jež k ní patřila. Už nesněžilo, ale obloha po krátkém vyjasnění začala jako by splývat se zemí, zkracovala se viditelnost a poměrně blízko před námi se sesedala mlha. Pán z Rýzmberka, který do vsi vjel provázen dvěma jezdci, vbrzku se vrátil a hlásil, že v tvrzi je vdova po zemanovi a její dcera a obě jsou nakloněny pravé víře. Žižka se jen stěží dal přemluvit Chvalem a pánem z Rýzmberka, aby tu přenocovali. Bylo teprve krátce po poledni, ale nejen ženy a děti, ale i muži se sotva drželi na nohou. „Mlha nás bude provázet až do Plzně,“ ujišťoval pan Břeněk. Po dlouhém čase jsme se najedli. Paní nám darovala dvě tučné ovce, které jsme opekli. Jeden z těch, jenž se k nám přidal cestou, odloupl od masa kus rozteklého loje, pohazoval horkým kouskem a chechtal se, že to je ten motýl, ten škvarek, ta modla. Bujaře si posměváček dobíral mešního chleba, hostie, toho, co pro ozbrojence u ohně představovalo kněze podjednou. „Nechci to vidět!“ zakrýval si hrbáč oči. Domníval se, že by se dotkl památky toho dobrého mnicha řádu maltézských rytířů, který ho naučil hře na organum, kdyby se smál s ostatními? Zúčastnil jsem se všech tažení polních vojsk a vždy jsem stál tam, kde určil můj hejtman, a to vím, že Jan Žižka nebyl milovníkem novot; zvlášť kněží ve své horlivosti zacházeli dál než Jan Hus, někteří tolik pohrdali majetkem, až se zhostili i šatů a všelijak hřešili proti přírodě, a Žižka neznabohy, naháče a vůbec podšitce, pohrdavce, posměvače, potrhlíky hubil ustavičně, odděloval koukol od pšenice, aby se podle pravé víry každého jara svěže zazelenala. Ten radostníček u ohně s dvěma opékajícími se ovcemi nebyl ovšem člověk učený, jenom takové boží nebožátko, ale právě tací se dají lehko svést k nepravostem; ne každý jako já měl štěstí na vlastní oči spatřit mistra Jana Husa, odírat si hřbet v žebrácké haleně, užít si života pohozence, a nakonec se utvrdit 198
v nenávisti k pánům u Panny Marie Sněžné. Postaral jsem se, aby hrbáči zakrojili pořádně z místy zuhelnatělého masa, a sám jsem s mladickou chutí spořádal svůj díl. To pozdní odpoledne padlo rozhodnutí setrvat ve tvrzi ještě den a noc — a čas perně využít k vojenskému cvičení, k božím službám i k odpočinku. Žižku zřejmě přesvědčil pán z Rýzmberka, který tvrdil, že by bylo nemoudré předstoupit před Plzeňany jako horda nevycvičenců a křiklounů. Té námitky Žižka nemohl nedbat. Ač nás vedl pán z Rýzmberka — spatřovali jsme v něm vůdce proto, že jel v čele — přesto se Žižka i Chval Řepický odpočátku natolik prosadili, že ve skutečnosti nám veleli tři; bylo to vedení naštěstí shodné, neboť Žižkovi jak pán z Rýzmberka, tak i Řepický přirostli k srdci. Naprosto to nešlo tvrdit o Korandovi. Žižka, ač tvrdý voják, znal slitování, vždyť později uchránil před smrtí synovce pána z Rýzmberka, kteří mu za to zle oplatili. Avšak Koranda stejně jako Želivský měl před očima bídu chudých a smilování neznal. Tu noc jsem měl navštívení ve snu: Zjevila se mi matka Roubíková jako už několikrát a s přísnou tváří ke mně vedla dlouhou řeč. Náhle vytrhnuv se ze spánku máloco jsem si pamatoval. To vím, že mi řekla na závěr: „Pamatuj, že ti stojím po boku! Živ projdeš mnoha protivenstvími!“ Tohoto jejího slibu se dovolávám před každou bitvou. Když jsem se probral, zavalil mě stesk po matce, který léty neslábl, a přestože jsem se bránil dojetí, slzy mi zaplavily oči. Vtom jsem zaslechl tlumené zvuky píšťal. Bylo teprve z kraje rána a bděly pouze stráže. Snad bych se zase pohroužil do tesknoty, hlad po blízkém člověku se dokáže prohrýzt až touze po nebytí, tu mě však čímsi zaujal nápěv, velmi složitý a členitý, a neustále se ten nápěv vracel, jako by hráč na organum zadrhl u jednoho místa a byl nucen je opakovat znovu a znovu. Kdosi venku zalomozil. Asi ho také probudila ta hra. Až pak mi došlo, že hrbáč už vedle mne neleží. Napřímil jsem se. Jeden vedle druhého v prostorné stodole spali bratři. 199
Vyrazil jsem ven. Obrovitá postava se odzadu hnala ke kostelíku. „Kováři! Kam spěcháš tak nahněván v ranním chladu?“ „Jednušky řádí v kostele!“ Doběhl jsem ho. „To hraje hrbáč na organum. Ty hned . . . jednušky! Kaplan uprchl, neslyšel jsi paní? Ale říkala, že to byl dobrý člověk a křesťan a že nebožtík její muž, zdejší zeman, rád naslouchal jeho hře na organum. Tolik si zeman ten hudební nástroj zamiloval, že jím vybavil kostelík! Ženeš se . . .! Nebuď jako Samson, nepoval všechno.“ „V čase předjitřním se někdy i hráč na organum počertí!“ „Znáš hrbáče! Pořád se třese ... a chrchlá . . .“ Zadní dvířka, kudy vcházíval kaplan, ani nepřirazili. Vítr jimi nehlučně házel sem a tam. Vzadu poblikávala lojová svíčka. Nebylo to kdovíjaké organum, jakými se honosí velké kostely, jen takové docela malé, i tak to musela být pro zemana značná zátěž: Vychovali ho v městě, tvrz zdědil po strýci a toho přepychu se nechtěl vzdát. Skryt za dřevěným přepažením naháněl vzduch do měchů Odolen. Kde ten se tu vzal? Zatím složitý a členitý nápěv písně o ždibek postoupil vpřed, stálým opakováním se nám vrýval do paměti, a kostnaté dlouhé hrbáčovy prsty stlačovaly kolíky, rvaly se s tím nápěvem, který bezesporu byl zbožný, ač se v ničem nepodobal zbožným zpěvům, které jsme znali, ano, sluchem jsem už rozpoznával v tom nápěvu, ano, ano, rozpoznával jsem dusot božích bojovníků při útoku na Malou Stranu, poznovu v ní byl Vyšehrad, i odchod věrných v Kristu nyní k Plzni se v něm odrážel. Uhříněveský kovář něco zabručel, ale zasykl jsem: „Mlč!“ Hrbáčova tvář v chabé záři lojové svíčky, sama o sobě bledá, dočista zbělela, stíny prohloubily důlky u jeho očí, nehnutě trčících před sebe. Jak se nápěv opakoval, aby vždy postoupil o ptačí pípnutí, kostel se plnil rozespalci. To už vystřídal Odolena u měchů kovář a jeho silou i píseň nabírala dech a se stoupající 200
mohutností nápěvu rodila se i prvá slova. Kdo jsou boží bojovníci a zákona jeho . . . To jako by vstal z mrtvých Hus a stál tu bos a jen v prostém rouchu mezi svými, v samém jejich středu, a slova, jež vycházela z bez-krevných rtů hrbáče a jež mu přihrávali nejblíže stojící, nezněla nově, naopak velmi známě zněla, slýchávali je v kázáních Želivského a Korandy, srovnávali je jimi v bojový řád Žižka a Chval a Mikuláš z Husi a pán z Rýzmberka. Konečně, konečně složitý, členitý nápěv té písně se dobral ke konci první sloky. A tomu, kdo ji naplno teď pěl, i kdo ji probudiv se v chladné jitro slyšel prvně, chtělo se podrchat, potisknout nepřítele pravé víry, ty naháněče peněz pro papeže, kteří si při tom svatém činění, jak řekl Hus, rádi i pro sebe nadrali majetek na chudině. Byť tisíckrát zavrženi, byť prokleti, teď tu chudí stáli, v rukách pevně svírali kopí a cepy a kosy, už otroctví a nuzota jim nehrbily hřbet, hrubými hlasy pěli tu píseň, a možná že i tušili, že až ji papeženci třebas i zdálky uslyší, budou bez sebe strachy. Kdo jsou boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte. * * * Den se rozsvětlíval zpolehoučka a kohout kokrhal přiškrceně, ne naplno, jako by si nebyl zcela jist, že je opravdu čas budit spáče po humnech. Kdepak aby se ukázalo slunce v husté mlze! Poutníci se po vyškrábnutí ospalků z očí měnili v hladové jedlíky. Uživit více než sto krků byla pro držitelku tvrze nemalá potíž, vždyť ovcí se popásalo na zbytcích trávy všehovšudy sedm. Pro lásku boží odsypala bratřím několik 201
měřic prosa a navršila pro ně pěknou hromádku zelí, ale dala znát, že její náklonnost má omezené možnosti. Také ji hnětlo, že se někteří bratři pohybovali po vsi i po tvrzi tak, jako by žili na svém. Už se rázně ozýval Chval Řepický: „Pobíháte hned sem a hned tam jako hovádka boží! Jen oči proloupnete, máte běžet ke svému praporci, ke svému vozu, ke svému šiku! Bratr, který ti stál včera po levici, dnes opět bude stát po tvé levé straně! Hledej ho, najdi, pomoz mu!“ Jeden z nových, vousatý zavalitec, šoural se ospale kolem, aby si někde u plůtku odlehčil, když tu ho ten malý vztekloun popadl za paži a trhl jím tak, že ho obrátil čelem k sobě. „Zapomněl jsi, kde máš stát? Kam se valíš? Koukáš na mě jako sova ve dne! Ke svému vozu . . .! Slyšíš?“ Tvrdě musel Řepický pořádat venkovany, kteří si nemohli a nemohli zvyknout na to, že už nemusí orat a sít obilí ani vykydávat hnůj ze stájí, zato že je jejich povinností cvičit jako branní. Konečně stovka věrných v Kristu obklopila své vozy, aby vyslechla příkazy velitelů, než se v kotlích uvaří kyselo. Po mé levici stál Odolen a po pravici uhříněveský kovář. Otáčel jsem se po hrbáčovi. „Kde je?“ zeptal jsem se Odolena, jako by i bez jména musel vědět, o koho jde. „Vím já?“ zívl. V popůlnočním čase ho probudil hrbáč. Se mnou nehnul. A aby šel mačkat měchy, boční dveře kostelíka jsou prý otevřené. Nevěděl, má-li ho klepnout nebo rovnou zabít. Troufalost hrbáčovy prosby ho omráčila, a proto ho poslechl. Než nám kyselo zahřálo žaludky, kázal Koranda — nemáme se lekat těch, kteří nás chtějí zamordovat, neboť Bůh nám tak jako tak velí položit životy pro lásku bližních, smrt za pravdu je vykoupení a spása, na smrt nemáme hledět, ani na množství nepřátel a ve jménu Ježíše Krista jen a jen ty papežence hubit. Ženy právě naházely zbytek pokrájeného starého zelí ze soudků do kotlů, aby kyselo zhoustlo, když se to stalo: Muži u 202
vozů nevyzpívanými hlasy načali tu píseň z noci, tu se složitým nápěvem, jež vytryskla jako živý pramen ze zraněné hrbáčovy duše, a jak ji táhle pěli, pozoroval jsem neklid mezi vůdci, zbystřel Koranda i Žižka, pán z Rýzmberka a Chval Řepický; vše, oč usilovali, v co věřili, stálo v slovech té písně, jež byla jako krok vojáka jdoucího podél bojového vozu, jako rozvážný krok sedláka jdoucího po poli a konečně jako nástup rozjitřené chudiny ke střetu s panskou železnou jízdou. „Kde se tu vzala?“ Poprvé jsme hleděli do rozradostněné Žižkovy tváře. „Odkud přilétla ta píseň?“ Dozpívali a ztichli. Kde se ta píseň vzala? Nevěděli. A ti, co věděli, účastníci tajného ponocování, nevzpomněli hráče na organum. Koneckonců pouze doprovázel jejich zpěv, chudák Bohem postižený, kde mu vůbec byl konec? Potom nás cvičili. Hlouček vyobcovaných z církve se měnil v polní vojsko. Chval Řepický, který procvičoval osádky dvou prvních vozů, mohl z nás sedřít kůži. Vyráželi jsme jakoby do útoku proti našim potlačovatelům — a byly to jen proutěné koše. Místo odpočinku jsem hledal hrbáče. Chyběl u cvičení a chyběl i u kotlů. Konečně — také mě to mohlo hned napadnout! — jsem vnikl bočním vchodem do kostelíka. Ležel zhroucen u té skříňky s píšťalami. Z úst mu tekla krev. Ale žil. Zasténal, když jsem se ho pokusil narovnat. „Ta píseň . . ., ta moje . . . píseň . . .“ „Mlč! Nenamáhej se! Zpívali ji po kázání! Všichni! Opři se! Přinesu ti něco k jídlu.“ Poprosil jsem Ludmilu o krajíc chleba. Kyselo nezbylo. A polévka z čerstvého zelí, které ženy krájely, se teprve chystala. „Je pro hrbáče . . ., tak zeslábl, že nevstane . . .“ Nezastihl jsem ho živého. Sesul se na dřevěnou podlahu, neskonale malý a drobný i ve smrti. Vyhloubili jsme s Odolenem a uhříněveským kovářem jámu blízko staré jabloně. Zastiňovala nepatrný vršíček u vrat tvrze. „Je to suché místo . . ., dole samý jíl, voda ho nerozloží. . .,“ řekl kovář, když jsme hrbáče zahrabali v rubáši, který nám 203
darovala vdova po zemanovi. Malinko jsme si polítostnili, potesknili u čerstvého hrobu. Že by se slušelo navršit nad tím nešťastníkem mohylu z hlíny, nás ani nenapadlo! Teprve o hodně později, kdy jsme s jeho písní nastupovali do všech svých vítězných bitev, kdy se před ní chvěla mohutná bojová seskupení nepřátel, ba i na útěk se před ní dávala, teprve pak jsem pochopil, kolik v tom všemi opovrhovaném, všemi přehlíženém bratru bylo smělosti! A já ho měl za ulekance! Jak je nesnadné vyznat se v člověku! Dávno se propadl rov u staré jabloně blízko vrat tvrze, avšak ta táhlá píseň i po tolika letech vrací do našich srdcí prvotní zápal a pravou víru, jež nás ovládala na té dlouhé pouti z Prahy do Plzně, kdy jsme chtěli vybudovat království boží na zemi.
X MĚSTO SLUNCE Odchýlili jsme se k Táboru tu noc poté, co se od nás odpojili po vítězné bitvě u Ústí pražané i sirotci a krátce před setměním jsme sepnuli řetězy na malém návrší bojové vozy v kruhovou obranu; odnikud nehrozil útok, ale ví jeden, co se může vylíhnout v něčí choré hlavě, nebo zda si někdo nechce zradou proklestit stezičku k Zikmundovi? Nikdo neví, co druhému tane na mysli, kdo se uvázal v lotrovství, proto správce polních vojsk Prokop Holý objíždí v doprovodu hejtmanů vozovou hradbu, aby se osobně přesvědčil o její pevnosti. „Vyprávěj!“ pobízí mě Větřík. „Jak jste pronikli do Plzně? A proč jste ji pak ve spěchu opustili? Dvojité hradby, které okolo Plzně zvedl Žižka, odolávají nám dodnes!“ „Hradby tam stály, Plzeň je a byla pevností, Žižka hradby místy zvedl, místy je zdvojil a zesílil a uvedl v řád, neboť stranil pořádku a kázni, a proč jsme z města, kde mělo započít nové kralování . . .“ 204
Věta mě zmohla, nedokončil jsem ji. Žižka, vyznavač střízlivého rozumu, stavěl se proti těm předpovědím, ale prostí prorokům věřili a počítali dny, kdy bude nastoleno Kristovo pozemské vladaření. I největší válečník těžko může dát postínat, zardousit nebo utopit proroky a snivce, bez jejich ohnivých kázání by poklesla ve vojsku bojová nálada. Žižka doufal v Korandovu soudnost, mimoto zpevňoval hradby, a to tak důkladně, že naše pozdější snahy zmocnit se znovu Plzně vycházely nazmar. „Pevnost se neopouští, pevnost se vzdává,“ slyším Větříka. Jako by některé naše činy zpozadí řídil sám Antikrist! Teď válčíme i pro kořist, teď někteří z nás se i smlouvat chtějí s papeženci, na mnohé doléhá i tíha mnohaleté války. Ochabla víra ve čtyři boží pravdy! Stavějíce se ostře proti hříchu, nejednoho těžkého hříchu jsme se za těch dvanáct let bojů sami dopustili, nedodržovali jsme slovo a chytračili, takže i uvnitř bratrstev narůstá zášť, nedůvěra převažuje mezi pražany na jedné straně a námi a sirotky na druhé. Věřím, že nám, táboritům, jde spolu se sirotky o obecné dobré. Čert ale věř pražanům a Zikmundovi! Proto objíždí Prokop Holý vozovou hradbu. „Pevnost se vzdává . . .,“ opakuji po Větříkovi. Vítr, který nečekaně zaduje do korouhví táborského vojska, navrátí mě do blahých časů našich počátků. Tenkrát se bodavý vítr od severu opíral do několika vozů, pokradmu se plížících k Plzni. Dvakrát jsme si na postupu od tvrze zapěli tu novou zbožnou píseň, která nám tak žádoucně dodávala víru v náš boj i v sebe, potřetí ji zapět nám však pán z Rýzmberka nedovolil — vpadávali jsme do samého středu plzeňského landfrídu, do hájemství pánů Kolovratů, Švamberků a Švihovských. Vyčkávali jsme smráknutí chráněni pásem starých bříz a osik na táhlé vyvýšenině a pod námi se rozkládala Plzeň — lekala představa, že my, chabě ozbrojení, máme vejít v to mocné město. „To je napůl Praha!“ žasl Odolen. „Taktak čtvrt Prahy,“ usoudil jsem, ale i ta čtvrtka na nás 205
stačila. Vtom nás dva k sobě volal Žižka. Spočíval sedě na bobku s bradou na rukojeti o zem opřeného meče a zdravým okem odhadoval sílu města; později, už v čele polních vojsk, opíral se rád bradou o palcát, jako by ho dotek chladného kovu vracel k rozvaze. Zpěčoval se dát na radu Korandy, aby vkráčeli v ty hradby se zbožným zpěvem na rtech a vírou v srdcích. „Nezvedne se před námi nečekaně padací most a nenapadnou nás ze stran jezdci? Projdeme-li i šťastně bránou, kde je záruka, že za námi nespustí brány a nepovraždí nás dřív, než proniknem do ulic a na rynk?“ „Uvnitř jsou bratři a sestry . . .“ „Odkud bereš, kněže, jistotu, že žijí? Podceňuješ Švamberka! Podceňuješ plecháče! Švamberk je schopný vojevůdce!“ Plecháči pro nás byli kněží podjednou, to pro vyholené kolečko na temeni, pro tonzuru, pro tu plešku vzadu ve vlasech. Dobrý kněz se neholí, nevěří v očistec, o nějakém očistci se v bibli nepíše, neuznává půst a nevezme peníz za zádušní mši. Však také Korandova tvář hustě a černě obrostla. „Najdu věrné! Najdu je!“ vzkypěl. „Těm pak věř!“ Žižka zviklal i pána z Rýzmberka. „Stát se může ledacos! Číhat v záloze . . ., to by mohli . . . Švamberk opravdu není hlupák!“ „Nepochybuji o věrnosti Plzeňanů! Jenže od chvíle, kdy jste odtud odešli, odteklo dost vody v Radbuze a Mži.“ ,,I v Úhlavě a Úslavě!“ přistoupil pán z Rýzmberka na smířlivý tón. „O věrnosti druhých se musí člověk stále přesvědčovat!“ vyšvihl se Žižka na nohy. „Tihle jsou věrní!“ ukázal na nás. „Vzkaz po Odolenovi nebo Štěpánovi, zda jsme očekáváni. Bůh nedopusť, ať pomine jisté. Zima se ohlašuje.“ Díky mlze jsme bezpečně přitáhli až sem, včera přes den se vyčasilo a s výhledem do daleka se ohlásil mrazík. Plzeň se přiblížila skoro na dosah! Spořádali jsme žvanec, který nám Ludmila plácla do misky; nevypadal vábně, páchl zatuchlinou, 206
ale došlo zelí i proso, zítra nebude čím živit věrné, neboť jsme se cestou od tvrze opět rozrostli o dobrých sto hlav. „Možná že o nás už vědí,“ varoval Korandu Chval Řepický z Machovic. „Nepadněte do léčky!“ „Jsem zdejší!“ odbyl ho stroze Koranda. Vyrazili jsme bez prodlení, stmívá se rychle a farář od sv. Bartoloměje chtěl dostihnout za světla domy na předměstí. Urostlý, o hlavu všechny převyšující, a navíc rozhodný Plzeňan těžko snášel malého rytíře vznětlivé povahy. Řepice! Co je zapadlá víska nebo tvrz někde na jihu proti městu sevřenému Mží a Radbuzou! Plzeň! Město nad jiné milé! V něm řádil s rozjívenci o výročních trzích osm dní před sv. Bartolomějem a osm dní po sv. Bartoloměji. Miloval to město, město Bohem vyvolené, stačilo mu přivřít oči a dozrávaly hrozny vína na pahorcích k severu, stačilo zavětřit a do nozder se mu drala štiplavá vůně chmelových paliček, jež sám Karel IV. roztíral v dlani a přičichával k nim. Včerejší událost Korandu popudila, proto se stavěl hejtmanům. Kaplánek od sv. Markéty, jeden z nejvěrnějších, který spolu s ním a jinými plzeňskými bratry zahnali za hradby německého faráře i probošta německého řádu od špitálu sv. Maří Magdalény, takže se Plzeň počeštila a v konšelstvu převládli Češi, ten statečný bratr dostal horkou nemoc právě v čase, kdy Koranda vedl věrné na to slavné setkání tam Na křížkách. Užuž se kaplánek loučil se světem, pozdravil se však a napůl v malátném stavu, vysílen, zhublý na kost prošel lesem, který dělí město od kostela sv. Mikuláše, a předevčírem se s nimi setkal. Líto bylo kaplánkovi, že s nimi nemohl jít do Prahy. Koranda okřál na duchu, když ho nečekaně spatřil. Neuzdravil se docela, to bylo hned patrné. Neměl nikoho, kdo by se o něho staral. „Bratře, ty hoříš!“ dotkl se Koranda jeho čela. „Hořím pravdou!“ rozjasnila se kaplánkova téměř dětská tvář. Vždycky byl trochu blouznivec a to ráno, kdy se mlha rozptýlila, s očima horečně planoucíma ohlašoval na svatvečer 207
narození Páně sestup Ježíše Krista z nebe mezi věrné. „Brzo, brzo sestoupí Pán tu na plzeňský rynk a spasí nás!“ zvedal vysoko ruce ve vytržení. „Uzříte ho v slávě!“ Někteří bratři a sestry začali také vysoko zvedat ruce a volat: „Přijď, Pane! Veď nás!“ Chval, který se zdržoval poblíž, okřikl ty poblouzněnce. Rouhačství a bludy jsou to a matení lidu! Ani mistr Jan Hus, ani mistr Jeroným, ani mistři Vysokého učení pražského nekázali a nekáží o příchodu Ježíše Krista! Odkudpak on, kněžík, ví o jeho sestupu právě mezi Plzeňany? Někteří ztichli, jen několik sedláčků a robotníků zprvu tiše, pak hlasitě začalo brojit proti Řepickému, vtom se už k hloučku dostavili Žižka a pán z Rýzmberka a pan Břeněk řízně podepřel Chvala, nejsou novověrci, ale nápravci, bojují za očistu církve, aby se kněží a preláti vrátili k prostotě a chudobě z dob apoštolů. Žižka dlouho mlčel. Nerad řečnil. Ale všichni patřili na něho. Jsme bojovníci za čtyři boží pravdy, odděloval Žižka kuse slova, proti nám zvednou válku papež a císař Zikmund, násilník paní a panen, po bok tomu mordýři se postaví Němci a Uhři a čeští páni, nepřipochodovali jsme k Plzni proto, abychom vyslechli kázání, nýbrž abychom město proměnili ve věrnou obec, koldokola jsou naši nejsveřepější nepřátelé, a máme-li nad nimi zvítězit, pak musí každý držet své místo v řadě a poslouchat své hejtmany, a kněz musí bojový lid posilovat v Husově pravdě, a ne jej mást, a propadne-li kněz bludům, kacířství nebo neznabožství, bude upálen. Kaplánek od sv. Markéty stál opodál se spuštěnýma rukama a horkost jím cloumala. Koranda doběhl právě včas. „Blouzní náš bratr v Kristu!“ řekl Chvalovi. „Svádí lid na nepravou cestu!“ Chval byl voják a věřil, že každý z bratrů se musí jako voják i chovat. „Jinak — hranice!“ Upálit! Upálit! Já znal ty bloudy a potřeštěnce, tesaře Marka, skřeta od Svatohavelské brány, vojsko kazí, proto smrt, ne slitování, znesvářili by nás. Kaplánka od sv. Markéty Žižka ušetřil — vysílený namáhavou poutí ležel v jednom z vozů — propříště však odpadlíky svěřoval ohni. 208
Teď se Koranda bral zamračen k městu jako jelen po prochozené cestě k napajedlu, držel se stále dva tři kroky před námi. Měl zlost na Chvala! I když s tím, co řekl Žižka, souhlasil. Sám nedopřával sluchu falešným prorokům, ale toho poblouzněného kaplánka od sv. Markéty miloval. K městu jsme se prodrali před svečeřením. „Vyčkáme,“ svolil Koranda k oddechu. „Měsíc je druh špehýřů.“ Na zapřenou jít nemohl, přespříliš v Plzni proslul a snadno by se mohl stát obětí ničemného člověka, proto také dal na Žižkovu radu. Skryli jsme se v bukovině. Poodešli jsme s Odolenem k potůčku, který bublal skryt pod nánosem listí. Sedli jsme si na mechem obrostlý plochý balvan. „Pozoroval jsem. Ludmila ti přidává.“ Nenadálý Odolenův útok mě ohromil. Úmorně se vlekoucí tažení od Prahy mě vyčerpalo. K denním pochodům se přidávala cvičení vpodvečer, i uhříněveský kovář sebou po setmění sekl někam na jakžtakž suché místo a v tu ránu spal. Z čeho mě to Odolen viní? Nikdy jsem nepátral, zda kopička kaše na mé misce je větší než jeho. Také mě zkrušila hrbáčova smrt, ani poláteřit si nad zlým osudem nešlo. Šlapalo se pořád dál, dál, v mokru a v mlze. Nerozuměl jsem mu. Podezírá mě, že chodím za Ludmilou vybečet si ždibínek jídla navíc? „Co říkáš?“ vydechl jsem úžasem. „Říkám, co říkám! A co říkám, je pravda! Přidává ti!“ Kdoví zda nakonec to nebyla pravda? Co jestli opravdu pro mě Ludmila pokaždé nabrala více z kotle? Křivé nařčení vystřídala kratičká radost. Projevovala mi tak přízeň? Ne! Ne! Nejspíš jsem jí připadal vyzáblejší a slabší než Odolen, který lehko snášel útrapy, a přilepšovala mi z útrpnosti! „Stál jsem vždy za tebou! A všechno viděl!“ „Patrně ti ušlo, že přidávala tobě. Hleděl jsi pořád na mou, a ne na svoji misku! Šidit tě nechci. Už proto ne, že mi jeden čas říkávali Želízko. Až nás zavolají ke kotlům, dám ti tu svou plnou. Tak se srovnáme.“ 209
Vytrhl dýku a já ucítil její chlad u krční tepny. Vědomě jsem ho ranil. Vydržel by hladovět déle než já. „Proč ses zarazil? Řízni!“ dráždil jsem ho. „Anebo se bojíš, že bys přišel o mou misku prosné kaše?“ „Nepřibližuj se k Ludmile! Nebo zapomenu — „ Zašustilo listí. Blížil se Koranda. Odolen spěšně zasunul dýku. „Než dorazíme k bratřím, je tma,“ pobídl nás. Vlastníku nevelkého dvorce ohlásili naši přítomnost psi. Mohli se uštěkat. V tu ránu jsme se zastavili, abychom umožnili nás prozkoumat očím pátračů za nízkou obílenou zdí. Za námi zprudka klesala stráň k bukovině a holý prostor před vraty s dvěmi obrovitými lípami ožlutil měsíc v úplňku; mne, utkvělo mi to v paměti, tenkrát udivilo, že zdi ponechal její oslnivou bělost. „Kdo jste?“ „Nepoznáváš mě, Petře Kopiníku? Koranda, pokorný sluha Páně, a dva bratři.“ Kopiník náležel do kruhu nejvěrnějších plzeňských bratrů, k nimž se už léta Páně 1411 obracel Hus, padesát a možná i více let se přehnalo přes jeho oblá záda, postavou nijak nevynikal, byl spíš menší než větší, spíš kulatý než tenký, sám v žertu nejednou prohodil, že s mistrem Janem svaté paměti ho spojuje nejen společná víra, ale i podoba. Vrata zapraskala v pantech. V štěkotu psů se ozývalo radostné: „Vítejte! Vítejte!“ U Kopiníka se sešli věrní, doslechli se, že na Třemšín přijel Půta Švihovský v doprovodu pána ze Švamberka a že k hradu míří i jiní členové plzeňského landfrídu; bylo nasnadě — a člověk nemusel být ani moc chytrý, aby to pochopil — , že se chystají šturmem vzít Plzeň. Mne a Odolena se ujala paní Kateřina. Šlo o vzácnou paní, jak jsem poznal z úcty, jíž jí projevoval jak Koranda, tak i Kopiník. Rovněž její tmavá sukně, ač prostě šitá a bez premování, byla z drahocenné látky, podšitá 210
kožišinou. Před námi zavoněl chléb a uzené a perník. „Jezte! Jste vyhládlí!“ pobízela nás paní Kateřina. Cpali jsme se jako nedovření. Odolen i chlebové drobty shrnul do dlaně a nasypal si je do úst, a zatímco jsme si plnili žaludky, dospěli bratři k rozhodnutí a my popadnuvše každý svůj perník spěchali jsme nocí k našim. Tolik jsme se museli soustředit na cestu, že o kopičce prosné kaše navíc na misce jednoho nebo druhého jsme nemluvili, avšak jakmile jsme narazili na naše a vyřídili Korandův vzkaz panu z Rýzmberka, který velel strážím, vyhledali jsme Ludmilu, jež se ženou uhříněveského kováře podřimovala u prvního vozu, a oba najednou jsme jí dali perník. „Tumáš!“ „Tumáš!“ Ludmila zprvu zaraženě mlčela, jako by tušila, že oba čekáme na slova díků a hádáme, komu poděkuje dřív, naštěstí kovářka jí pomohla z rozpaků. „Perník! A měkký!“ ohmatala můj kousek — a pak se obě pustily do sladkostí, pročež jsme znovu nepoznali, komu z nás dává přednost. Chval už cloumal se spáči. „V boj! Hotovte se v boj!“ Měli jsme ke Kopiníkovu dvorci přivést silný houf, který by do města vnikl brankou, skrze níž chodili Plzeňané k městským lázním; ji střežil Kopiník s několika bratry, zatímco Koranda pospíchal uvědomit dva z konšelů, jejichž věrností si byl jist. Předvoj vedl Chval. Kopiník hlídal vchod, jak smluveno. A tak než se začal projasňovat chladný den v půli listopadu léta Páně 1419, obsadili naši v tichosti severní Maličkou bránu, na západě Škvrňanskou a Litickou na jihu. Východní pak bránou, tak řečenou Pražskou, vchumelil se zbytek našich bojovníků do uliček Plzně a za nimi po spuštěném mostě překodrcaly vozy se ženami a dětmi. * * * Jistěže je Plzeň město vyvolené, sám Jan Hus jako by mířil 211
ukazovákem na plzeňský rynk a kázal: Vybudujeme tu věrnou obec! Mimoto má Plzeň výhodnou polohu, kdo ji ovládá, ovládá západní oblasti Českého království, navíc je těžko dobyvatelná, o čemž se bratrstvo už třikrát přesvědčilo. Jenomže správce táborských vojsk Prokop Holý nemůže dovolit, aby se tudy k nám prošmikávala ta liška zrzavá Zikmund, a bohdá přilehneme znovu k městu a přehoupneme se přes dvojité hradby, jež jsme sami zvedli do síly a mohutnosti. Po letech, když Koranda uvažoval o tom, proč Plzeňané, kteří nám zpočátku přáli, tolik si nás znenáviděli, přičítal všechno ďáblu marnivosti a plzeňskému patriciátu. „Přikováni jsou duší k majetku!“ bouřil. Byl to pán z Rýzmberka, který varoval před těmi, kdo všechno chtějí naráz. Boha i chleba, spravedlnosti i pravdy. A nedokážou čekat. Jeho varující hlas byl hlasem volajícího v poušti. Tak se stalo, že zdejším připadalo, jako by už do obecných věcí neměli co mluvit. „Čeští králové se neodvážili obrat nás o naše práva,“ ozývali se členové bohatých rodů Fegalů a Rudolfů. „My jsme odjakživa byli město! Najednou máme být méně než nic?“ Pravdaže po našem vstupu do města Bohem vyvoleného prchali ve zmatku a strachu Němci a ti podjednou, nikdo je nezdržoval, i měšťané to vítali, uprchlíci nestačili pobrat všecken majetek, leckdo si i přilepšil, v skrytu se loupilo, a co se děje pokoutně a v noci, tvář nepoškaredí. Jelikož ti ctihodní poctivci měli jak náleží nahnáno z plzeňského landfrídu, uvítali i zřízení silného jízdního houfu, který pročišťoval nejbližší okolí Plzně; koně, které Chval Řepický, velitel té jízdy, zabavil, patřili povětšině utečencům. S pánem z Rýzmberka, který držel obranu města, dalo se přinejmenším jednat: Vždyť byl krajan! Navíc z rodu Švihovských! Co kdyby . . .? prozkoumávali ti bázlivci každou skulinku k přežití. Zato s Korandou se od prvního dne Plzeňané shodnout nemohli — hned napoprvé pozvedl v kázání hlas proti ztučnělým srdcím nadutců. Nadutci? To jako mají být oni? Nestáli věrně při 212
Lucemburcích? To je vděk za to, že se postavili Švamberkům a Kolovratům? Nicméně jim Václav IV. snížil za tu věrnost plat z nemovitostí každoročně placený z 260 na 200 hřiven! Já si říkal: Strefil jsi se, bratře Korando, husa zakejhala! Pyšné tváře patricijů Starého Města pražského se leskly mastnotou, krutost a zavilost koukala z očí mého otčíma Roubíka! Žižky se báli. Zvěst o člověku letí někdy rychlostí vystřeleného šípu. Jeho zdravé oko na nich dlouho spočívalo a pod tvrdým pohledem klopili zraky. Ani nešpitli, když jsme třetího dne vtrhli do klášterů dominikánů a františkánů, vyhnali odtamtud pár zbylých mnichů a pobořili budovy. Svízel nastala po Žižkově rozhodnutí srovnat se zemí kostely, domy i dvorce na předměstích, aby se nepřítel neměl kde uchytit; těžko, za velkých ztrát, nastupuje se po holé pláni proti opevnění, ježícímu se střelci. Tehdy zakolísala i paní Kateřina. Byla bezdětnou vdovou z mocného patricijského rodu Pabiánků, jehož byl její muž posledním mužským výhonkem; náležela jí i štěnovická tvrz nad zákrutem Úhlavy; dříve než její silný, zdravý muž padl z ničeho nic mrtev, stačil pozvednout kolem tvrze obranný val. Milovala Pabiánka. Jako jeden z prvních se přihlásil k Husovi; držením těla připomínal vojáka, ale duší byl hloubavec. Smrt nejbližšího druha způsobila proměnu — z kdysi mlčenlivé, pozorně naslouchající ženy vysoké statné postavy se po nedlouhém pobytu v ústraní stala žena bojovná, hotová pro pravdu a víru obětovat majetek i život. Nabídla Žižkovi pohostinství. Vědělo se sice, že má bratra a sestru, ale ti dleli kdovíkde, a vojevůdce se rád ubytoval u paní Kateřiny. Jaksi samo sebou jsem já, Odolen a uhříněveský kovář zůstali při něm. Možná že to nebylo tak zcela samo sebou, nýbrž na tichý pokyn pána z Rýzmberka; někdy postačí zavraždit silného jedince a město se poddá. Mne potěšilo, a bezpochyby i Odolena, že s kovářkou šla Ludmila vypomoci do kuchyně stařičké tetě paní Kateřiny. Teď ta pohostinná paní nemohla uvěřit v Žižkův rozkaz. 213
„Zbořit stavení na předměstích? Tam ponejvíce žijí naši bratři! Ti nejchudší! Ti nejvěrnější! Mají rozmnožit žebráky od špitálu sv. Maří Magdalény?“ „Vskutku věrný bratr nelpí na několika zdech! Potřebuji bijce, opěšalé jezdce!“ Ranní mrazíky ostříbřily trávu jinovatkou. Paní Kateřina rozdala bratrům všecko, co zbylo z ošacení jejího muže, ale na většinu se stejně nedostalo. Třásl jsem se zimou. Koně jízdního houfu rytíře Chvala prorážely led na kalužích. Jezdci na předměstích měli zabránit, aby někdo neuposlechl rozkazu. Nikdo se nevzpíral. Já ještě s několika bratry jsem dorazil k dvorci Petra Kopiníka. Tady jeho rod žil od nepaměti. Kolikrát cizí vojsko vyplenilo dvorec, kolikrát jeho předkové hledali útočiště za hradbami. Kopiník nám vyšel vstříc jako tu noc, kdy nás přivedl Koranda. Plačící ženy nakládaly na vůz vše potřebné. „Dejte se do bourání!“ odvrátil se ten malý, tlustý muž. Uhříněveský kovář se první rozeběhl proti vratům. Udeřil do nich kladivem, ale sotva se zakymácela. Teprve když jsme se na ně vrhli všichni, skácela se i s kusy postranního zdiva. Než napadl první sníh, podařilo se Chvalovi zahnat jednušky do uctivé vzdálenosti, avšak zatím nepomýšlel na výpad proti sídlům pánů z plzeňského landfrídu. Nepřítel nikdy nespí, to vyznával, a pana Bohuslava ze Švamberka stejně jako Žižka nikterak nepodceňoval. Ostatně ten dravý šlechtic dal o sobě brzo vědět. Tehdy došlo do Plzně psaní od Mikuláše z Husi, že s nevelkým houfem věrných přitrhl k Zelené Hoře, obsadil ji a začíná na ní budovat opevnění, a tu horu, dosud nazývanou Zelenou pro množství lesů kolem, přezval na Olivetskou, to pro větší slávu Páně. Žižkovi zasvitlo v oku. Druhý opevněný bod v kraji by Plzeň jen posílil. Než postačil Mikuláši z Husi vyslat na pomoc jízdu Chvala Řepického, prudkým náporem smetl pan Bohuslav věrné ze Zelené Hory a v rychlosti ji začal opevňovat. A to tak mocně, že o rok později, kdy v ty kraje znovu zavítal Mikuláš z Husi se silnou jízdou, na obranu Zelené Hory 214
nezaútočil, zato zbořil pod ní se rozkládající cisterciácký klášter. * * * Zatímco bratři v sněhové vánici nelitujíce sebe zpevňovali hradby Plzně, zatímco kameníci opracovávali kámen, aby odolal střelbě z tarasnic, já, hříšník, myslil na Ludmilu. Neboť poté, co jsme zpřehledněn prostory před hradbami, zdržoval jsem se povětšinou v domě paní Kateřiny. Bylo stále co dělat. Nejen Žižka, ale i pán z Rýzmberka mě využíval jako rychlého posla. To Odolen, který v sobě nemohl zapřít Želízka, bil palicí do dláta. Mně občas nezbylo, než tlouci špačky, stal jsem se v domě jaksi přebytečným, a ne že bych si to namířil rovnou do kuchyně, ale pokaždé jsem v ní skončil. Doběhl jsem s vědrem pro vodu, nebo vynesl zbytky. Také jsem vzpomínal na babku šustilku, Jana Želivského a jiné bratry a sestry od Panny Marie Sněžné. Kovářka mi přála, snažila se, seč byla, abychom s Ludmilou byli aspoň chvilku sami, jenomže Ludmila se hned točila kolem paní Kateřiny a nedovolila mi pronést jediné důvěrnější slůvko. Mám kvůli ní znovu prchat do noci? Plzeňské noci jsou jiné, mrazivější a drsnější, než bývaly ty na Novém Městě pražském. Tam jsem byl jedním z nocležníků u Panny Marie Sněžné, nesešlo na mně, tady Jan Žižka musí v každé hodině vědět, kde se nachází Štěpán Roubík! Může mě potřebovat. Musí si být jist, že mě najde tam, kde mám být. Ludmila právě kolem mě nevšímavě přešustila, ale postačil jsem ji chytit za loket. „Co zlého jsem ti udělal? Proč se mě straníš?“ „Nic zlého jsi mi neudělal a nestraním se tě, mám jenom práci,“ loupla po mně modrýma nevinnýma očima. „Tolik práce, že nemám čas na plané řeči.“ „Můžeme si povídat o vážných věcech.“ Stála. A mlčela. Tak divně na mě přitom pohlédla, jako bych ji něčím upoutal, ale ne něčím závažným, to spíš naopak; připadalo mi, jako by v tu chvíli byla o něco starší než já, ač byla mladší; ne posměšně, to ne, posměšně na mne nepohlédla, ale s 215
jistou nadřazeností, což mě rozhněvalo. „Co mlčíš?“ vyjel jsem na ni. „Chceš se mnou mluvit o vážných věcech. Tak mluv.“ Co je — vážná věc? Ze bohatí plzeňští měšťané v skrytu hudrají na Žižku? Ze výbušný Mikuláš z Husi při útoku římanů na Zelenou Horu jen o vlásek unikl smrti? Že kdosi zrádně, zezadu, probodl Petra Kopiníka? „Nevíš, co je vážnost, proto s tebou o vážných věcech nemůžu mluvit.“ „Zůstaň si tedy vážný,“ vytrhla se mi. Dával jsem si pozor, zda nevyznamenává Odolena. Plácla mu na misku více hrachové kaše nežli mně, ale to bylo v pořádku, to jsem vítal, jinak si ho však nehleděla. Zedřený Odolen sebou praštil do kouta a usnul hned, jak si přetáhl houni přes hlavu. Přemýšlel jsem, čím si Ludmilu naklonit. Obdarovat ji? Neměl jsem ani na korbel piva! Chuť jsem měl, což o to, pivo, jak známo, sytí, a kolikrát já si je dopřál? To jedině výběrčí daní, jak říkal Jan Hus, ukrutněji nežli zloděj dokáže vyškrábnout poslední halířek babičce ze šlojířku! Mně nemělo ve váčku co cinkat, proto jsem ani váček neměl. Upřemýšlet jsem se mohl, čím Ludmilu zaujmout, když tu mne sama zaskočila. „Vím, co je vážnost,“ pousmála se, jako by na mě kdovíjak vyzrála; naplňoval jsem zrovna káď vodou. „Proto se mnou klidně mluv.“
216
217
„A co je vážnost?“ „Vážnost je, řekla paní Kateřina, aby nikdo nad prospěch všech nevážil prospěch svůj. Optala jsem se jí na to. Teď to tedy vím,“ přitom se pro něco shýbla, dost si podkasala šedou sukni, takže jsem spatřil její štíhlé nohy, ovšem jen na oka mžiknutí, hned sukni spustila a způsobně si ji uhladila. Dál jsme o vážných věcech nemluvili, jelikož si ji žádala kovářka v kuchyni; ta ženuška věděla, že ten její kovář má velkou spotřebu jídla, však také živit takové mohutné tělo, ojojoj, musí se dít napříkoř všech, proto mu odkládala, aby se mohl u ní dosytit, neboť z kotle ujedl jen tolik, co ostatní bratři. Také já se nemohl zdržet, žádal si mě pán z Rýzmberka. Plzeňané se zmýlili, domnívali-li se, že se s ním lehko smluví, protože je z rodu Švihovských. Stál věrně při pravdě, tudíž stál věrně při Žižkovi. Pana Břeňka znepokojilo zavraždění Petra Kopiníka. Co jestli Kopiník někoho cizího poznal, pro jisté lidi ve městě se stal nebezpečným, a proto ho odstranili? „Nepotlouká se po rynku nějaký cizí člověk?“ „Pro mě jsou tu všichni cizí,“ pokrčil jsem rameny. „Do domu nikdo cizí nevstoupil.“ „Venku se na Žižku zaútočit neodváží... Šli by na jistou smrt. Ale tady . . ., čtyři ženy . . ., ty . . .“ Zprostil Odolena povinnosti otesávat kámen a zakázal nás dva využívat jako posly. „Přijde!“ varoval nás. Po pravdě povězeno, nijak zvlášť jsem nevítal toto rozhodnutí. „Pro jednoho tu není práce, natožpak pro dva,“ hudral jsem. Odolen si přibrousil dýku, zkusil ostří a proti světlu si prohlédl špici. „Ať přijde!“ Zprvu jsme hlídali poctivě, ale najatý vrah se k domu Pabiánků nepřiblížil, a jak odplývaly dny, zmáhala nás nečinnost, neboť ne vždy Žižka nocoval v domě; vyrážel s průzkumnými jízdami rytíře Chvala nebo zůstal na noc u pána z 218
Rýzmberka, v jeho hostitelském domě. Paní Kateřina péči o dům ponechala zcela své tetě. I ona se občas vracívala pozdě. Jak přituhlo, ztěžkl život měšťanů, navíc věrní v Kristu spolu s chudinou z vypálených předměstí téměř zdvojnásobili počet obyvatel; tato skutečnost sama o sobě vyvolávala představu hladu, neboť zásob kvapem ubývalo. Ač paní Kateřina Plzeňany přesvědčovala, že se musí občas uskrovnit, aby Husova pravda i v Plzni zdomácněla, stala se každodenním chlebem, našli se tací, a nebylo jich zase tak málo, kteří nad vážnost, nad pravdu stavěli svůj prospěch a nijak neskrývali, že by rádi té přivandrovalé pravdě hleděli do zad. Ať mrzlo, až praštělo, ať bratry šlehal vítr sněhem do očí, mohutné dvojité hradby okolo Plzně se den za dnem zvedaly výš pro strach nepřátel. Nedalo se ovšem tvrdit, že by Odolena mrzelo, že nemůže bít do kamene. Docela rychle přivykl teplu. Rád se pral, toulal, hýřil, holdoval pivu i vínu, a ne že by nebyl cele oddán pravdě, ale moc nepřemýšlel a ve vzteku se neznal. Také jako přítel nebyl kdovíjaký. „Pěkně ses tu vyhříval, zatímco nám umrzaly prsty!“ Zdaliž tohle říká bratr bratru? Inu, Želízko! Špičkování bych vydržel, horší bylo, že si začal hledět Ludmily. Ne že by jí nadbíhal. Spíš s ní hrubě laškoval. Nesla mísu s nakrájenou dýní, hotovil jsem se jí pomoci, vtom ji Odolen sekl přes zadek, až vykvikla. „Nech ji! Říkám ti, nech ji!“ postavil jsem se mu, jen Ludmila zmizela v kuchyni. „Dělám jí něco?“ zasmál se. Nic jí nedělal. Jenom ji sem tam praštil. Ludmila mého zastání nepotřebovala, hodila hned po něm něco nebo ho tím, co držela právě v ruce, vzala po hlavě nebo po loktech. Odolen se smál. „Dej jí pokoj!“ varoval jsem ho znovu. „Panna se má otloukat, aby dostala tenký hlásek jako píšťala z vrbového proutku. Neslyšel jsi o tom?“ „Jenomže ty starostlivost o její hlas přeháníš!“ V noci se mi Ludmila zjevovala ve snu. Ne prostovlasá, ne s 219
věnečkem z kvítí, ani jako klášterní panna, ale vlasy měla v zavití jako vdaná žena, já před ní nestál v potrhaném pláštíku a děravých nohavicích, stál jsem před ní v kožešinové čapce a v suknici z černého aksamitu, takto vyzdoben jsem před ní stál a mlčel jsem. Pak paní Kateřina přinášela na velké míse kaši ze semence, uprostřed plavalo vejce a všechno pěkně ožlutil šafrán. Ludmila byla jako nevěsta a vedl ji starosvat, podobný pánovi z Rýzmberka, vložil její ruku do mé a starosvatka podobná mé matce zahalila Ludmile hlavu — Ráno plné zmatených snů mě zmohlo, ležel bych dál, avšak po ránu bývá v kuchyni nejvíc co dělat, i když Žižka vstává časně a už za tmy je mezi svými. Proto jsem si poležel jen tak na čtyři obrácení z boku na bok a vyhrabal jsem se z houní hned, jak se ozvaly hlasy. Paní Kateřina se nikdy se svojí tetou nepřela, ustupovala jí ve všem, jenomže stará městka měla ne zrovna malé výhrady proti životu, který její neteř vedla. „Místo abys jako počestná vdova seděla u okna, aby všichni viděli, že truchlíš po muži, místo aby sis hleděla domácnosti, grošíky střežila, vnucuješ se mužům!“ To báby drchty neřádné tak paní Kateřinu pomlouvaly! „Nevnucuji se nikomu,“ zaslechl jsem její klidnou odpověď, „můžu-li však vykonat dobro, vykonám je.“ Na dvorku jsem si hrst sněhu rozetřel v obličeji. I přesto jsem byl jen napůl vzhůru. Uplácal jsem si sněhovou placku a položil ji na rozehřátý pupek — „Aj! Ajajajaj!“ poskakoval jsem jako šašek ruče ožilý. Uháněl jsem do kuchyně poptat se, zda nepotřebují nanosit vodu nebo dříví, také abych něco teplého spolkl, co by mě znovu zahřálo, a hlavně a především, abych se potěšil pohledem na Ludmilu. O tom pomateném snu jsem jí vyprávět nehodlal, příliš vycházel vstříc mým nadějím. Chtěl jsem ji opravdu jen vidět, vidět ji, jak se chová, není-li pozorována. Naprosto jsem nechtěl slídit. Cestou jsem musel minout spíž, od níž měla klíče teta paní Kateřiny. Přešel jsem kolem, ale upoutaly mě zvuky zvnitřku. 220
Snad probůh kovářka neschraňuje takto nepěkně pokrm pro muže? Proč by to dělala? pokáral jsem se za svou podezíravost. Nikdo nemá nic proti tomu, aby pro něho vždy díl z jídla oddělila. Přikradl jsem se k nedovřeným dveřím. Uvnitř jako by někdo s někým zápasil. Už jsem se chystal vrazit dovnitř, když tu se ozval tlumený smích. „Pusť! Nech toho! Pusť!“ Srdce mi zmrtvělo. Ten smích, ten hlas patřil Ludmile. „Počkej! Nebuď taková!“ dorážel na ni drzý, troufalý hlas Odolenův. „Přestaň!“ Odplížil jsem se jako spráskaný pes, a kdo viděl psa kňučícího po výprasku nebo kdo sám dostal napráskáno jako pes, ten asi tuší, jak mi bylo. Neodsuzoval jsem Odolena. Usiloval o Ludmilu a vyhrál. Ani Ludmilu jsem neodsuzoval za to, že dala přednost lepšímu. Jenom mi bylo tak smutno u duše. Copak jsem v životě zkusil málo? Copak je veškeré utrpení na světě vyhrazeno jen pro mne? zoufal jsem si. Věřím, věřím, že tam na nebesích sleduje svého sebránka má matka Roubíková — ne ta první, ta pravá matka, která mě počala někde v kopřivách, pročež na mě tolikrát pokřikovali parchante, kopřivčici! — pro tu na nebesích jsem nebyl sebranec, ale syn, milovaný a jediný, syn, syn, syn. Ty to vidíš!? Ty to dopustíš!? volal jsem k ní v bezmoci. Zalezl jsem do podpůdí a okénkem sledoval ruch na plzeňském rynku. Nejraději bych poprosil tetu paní Kateřiny, která po večerech ráda upíjela horký čaj z bylinek, o lektvar; vždy si uvařila něco zvláštního, zkoušela na sobě to i ono; v Plzni se stala proslulou svými lektvary, svými dryáky proti všemožným nemocem. Poprosil bych ji, aby mi v moždíři stloukla lékořici a zázvor a hřebíček a kmín a muškátový oříšek a směs smíchala s medem a uhnětla mi kuličku. Ale něco mi napovídalo, že by mi tohle léčení stejně nepomohlo. Ludmilo, proč jsi mi to udělala? Čím jsem si vysloužil tvoji lhostejnost? Byla jsi jako zmoklá kočka tam v předkostelí Panny 221
Marie Sněžné, a pečovali jsme o tebe dva, nejenom Odolen! Jsem o tolik horší než on? Nehýřím. Nepiji. Hříchu se snažím vystříhat. Proto snad? Pozoroval jsem netečně smrtelníky pod sebou, pracovité a pilné, zaháleče a bubláky, ty, kteří denně zhojňují majetek, i ty, kdo hoří pro pravdu jako já, ano, táhli tam v šplíchancích odraní, chtěl jsem pohledem na ně přehlušit bol v sobě, chatrnou podpěrkou mi měl být ten pohled, útěk od snu do skutečna — a vtom jsem ho spatřil. * * * V kuchyni teta paní Kateřiny plísnila za cosi kovářku. Brala nás jako služebnictvo. Navykla si dělit lidi ne na ty podjednou a na ty podobojí, nýbrž na bohaté a sluhy, těžko jí kdo mohl v jejím pokročilém věku rozmluvit, že co bylo od počátků, nemusí být napořád. Mimochodem: Na sestup Ježíše Krista na plzeňský rynk nevěřila, a protože míjely dny, kdy měl přijít mezi své věrné, a stále nepřicházel, nějak se na to pro jiné starosti pozapomínalo, až se na to zapomnělo dočista. Ludmila v kuchyni nebyla, zato Odolen se brzo přihnal celý rozčepýřený a červený v tváři. „Musím s tebou mluvit!“ odvedl jsem ho stranou. Posměšně na mě koukl. „O čempak?“ „Přišel.“ „Kdo?“ „Ten, na něhož čekáme. Poznal jsem ho.“ Odolen chvilku přemýšlel. Nebo se aspoň tak tvářil. Čekal jsem, na co moudrého připadne. „Poznal jsi ho jistě?“ „Tak jistě, jako poznám tebe.“ Stručně jsem mu vypověděl, kde a jak jsem se setkal s tajemným vousáčem. Mihl se jen mezi lidičkami na rynku, pouhý okamžik mi dopřál ho zahlédnout, ale byl to on, nespletl jsem se. „Musíme to oznámit pánovi z Rýzmberka!“ Výslovně nám to přikázal. „Vzkažte, zpozorujete-li něco podezřelého.“ Tohle bylo víc než podezření. To byla jistota. 222
„Pán z Rýzmberka postaví stráže — a vousáč unikne. Tamti si Žižky cení, neposlali žádného sprostého vrahouna. Ani my nejsme hloupí. Unikne a počká si na Žižku jinde, v jiný čas. Ne, Štěpáne! Musíme ho dostat.“ „Nepřelstí nás? Nezavraždí nakonec Žižku? Nemusí být sám.“ „Neposlali dva. Dva jsou nápadní a jsou i zranitelnější nežli jeden. Svěřili to zkušenému. Zná česky, říkáš. Víš ty, kolikrát už pobýval v Plzni? U koho se skrývá? Vyleká-li se, uteče. Anebo — „ „Anebo co?“ „Anebo všechno urychlí. Nemá času nazbyt. Může být poznán. Pan Břeněk správně vytušil, proč zabili Petra Kopiníka! Znal vousáče! Potom jsou v Plzni bratři, kteří ho můžou poznat. Ukázal-li se na rynku, šel si prohlédnout dům Pabiánků. Před ním na Žižku zaútočit nemůže, vždy hejtmana někdo doprovází, zbývá mu noc.“ Odolen byl líný přemýšlet o čtyřech božích pravdách, to je věc kazatelů, říkal, ale jak šlo o lotrovství nebo o boj nebo jak někoho doběhnout, uvažoval chytře, však zkušenosti sbíral v pražských krčmách, jež jsou líhněmi Veverčáků. „Stejně bych se svěřil pánovi z Rýzmberka. Může tu na vousáče čekat více ozbrojenců v skrytu.“ „Víš ty, odkud nás sledují? Vousáč ví o každém hnutí zde. Tím si buď jist. Ode dneška se nehneš z domu. Nesmí tě vidět. Přece tě dobře zná! Vousáč ví: Čtyři ženy, dva nedospělí . . .“ Vyštěkl ten přívlastek. My — a nedospělí? Věkem snad, ale zkušenostmi? Co tu vůbec pohledává? Kdo sem vousáče zval? Nezapomněl jsem mu, jak zavěsil hrbáče za hrb do díry ve dřevě! Náš účet byl srovnán! Zachránil mi. . . možná . . . dvakrát život, mohl mě dát zabít jak na říčanském hradě, tak v Kartouzích, ale i já ho chránil! Ať ten škůdce je třebas i velký pán, je to nepřítel a úkladný vrah! „Dostanem ho!“ přisvědčil jsem mu. Od té chvíle jsme já a Odolen byli zase jedno tělo a jedna mysl, bratři Želízkové, jak nám kdysi říkali kameníci. Odolen přestal dorážet na Ludmilu. Přišlo jí to divné, po kočičím 223
způsobu se k němu lísala, ale jako by nebyla. Stáhla se do sebe. Mně jí líto ani trochu nebylo. Jenom se protrp k poznání, myslil jsem si, že ranit druhého je snadné. Střídali jsme se v hlídání. Nebo přesněji: Já hlídal u okénka, zatímco Odolen chrápal kousek ode mě v podpůdí. Dokázal by snad prospat život. Víčka se mi klížila. „Stane se, a brzo, že zadřímnu,“ varoval jsem ho, ,,a vousáč se vkrade do domu!“ „Dneska určitě přijde, času mu moc nezbývá . . .“ Toho dne nepřišel, ani den následující, ale zjevil se třetího dne; zimní slunce, které nakrátko vykouklo, teprve nastupovalo pouť k západu. Málem jsem ho propásl. Nesl docela obyčejný nevelký koš. Oblečen byl dost po sprostu. Prošel by do domu nepoznán, kdyby mě něco neupoutalo. Kdo je s košem sžitý, přirazí ucho koše levou rukou k boku a pravou má volnou, vousáč si koš opíral o břicho a držel jej oběma rukama; přitom nenesl nic — vykračoval si svižně — což by vyžadovalo velkou námahu. Držel se rovně. Jako pán. „Je tu!“ šťouchl jsem do Odolena. „Nese koš. Proutěný koš a v něm něco. Mohl by být teď na dvorku nebo na cestě ke kuchyni, ale jistotně je v domě!“ „Žižka se před setměním nevrací. Počkej tady.“ Nezdržel se dlouho. „Koš se válí v průjezdě. Prázdný. Nejspíš je vousáč na půdě. V kuchyni o nějakém prodavači nic nevědí. Nevymyslil si to špatně.“ ,,Z koše si vzal jídlo a pití, aby vydržel čekat den i dva. Proto koš tak opatrně a přitom tak lehce nesl.“ Prostorný dům Pabiánků měl vjezd pro povozy a dovnitř se vcházelo brankou ve vratech. Po stranách průjezdu byla dvířka. Stojící člověk na voze k nim dosáhl a jiný, uvnitř, převzal od něho snadno náklad. Dvířka chránila závora zevnitř, ale pro spojence vousáče nebylo tak nemožné je předem otevřít — dobré srdce paní Kateřiny přivádělo do domu spoustu prosebníků a já, kdysi žebrák od kostelních vrat, věděl, kolik darebů se mezi opravdu potřebné dokáže vetřít. „Je uvnitř a ví, že se Žižka vrací potmě. Musí tedy vniknout do 224
domu dřív ...“ Teď se vousáč raduje, že zdárně překonal nejnebezpečnější úsek na své zločinné cestě. Toho se Odolen rozhodl využít. V Praze promrhával čas nad vrhcáby. Házet kostky o štěstí, to bylo jeho. Dost mu chybělo, že mezi věrnými se musí odříkat této vášně. Vsadit všechno na jeden hod! I teď v sobě Odolen nezapřel vrhcábníka. „Zkusíme jedno . . .,“ ztišil hlas. Když mi vyložil svůj záměr, podivil jsem se: „Hraješ o můj život!“ Nepopřel to. Stejně jako já i on věděl, že nezáleží na jednotlivci, jde-li o všechno, vždyť blaze každému, kdo na pravdě sejde; hůř jsou na tom ti, co se v mrazu, v dešti musí potýkat se zrádným ryšavcem Zikmundem, škůdcem české země. „Čekej!“ odevzdal jsem mu svoji dýku. Donesl jsem si žebřík a přirazil jej k prvním dvířkám — Povolila. Zvolil jsem tedy správně. Posunul jsem je o kousek, abych se mohl vsunout dovnitř, a hlasitě jsem zavolal: „Pane, to jsem já . . . Štěpán Roubík . . ., člověk vám tolik vděčný za záchranu tam na říčanském hradě ...“ Pruh světla dopadl na čerstvé šlápoty. Kdosi tam rozsypal mouku a ta se smísila s prachem. Šlápoty směřovaly k průduchům. Nadechl jsem se a vsunul se dovnitř. Chvilku jsem se nehýbal, dopřával jsem vousáči dostatek času si mě prohlédnout. „Pane . . ., jsem Štěpán Roubík . . ., vzpomeň si . . ., putoval jsi tenkrát do Horšovského Týna za arcijáhnem Janem Nepomukem ze Švamberka . . ., na té pouti jsme pili burgundské víno . . ., ten vykutálený kupec říkal, že je až z Malty!“ Nenápadně jsem se zvedl a jako náhodou jsem se otočil k trámoví, za nímž se skrýval. Tu jsem ho spatřil, nebo spíše vytušil, že v tom místě opravdu stojí. 225
„Jsem Štěpán Roubík . . .,“ spustil jsem, ale zarazil mě: „Kdo tě posílá?“ „Nikdo, pane. Stál jsem vedle toho, kdo tě zahlédl . . . sloužím u paní Kateřiny, pane . . ., a druhý sluha hned běžel za pánem z Rýzmberka . . ., přivede ozbrojence . . . Vzpomněl jsem si na tvůj šlechetný čin na říčanském hradě . . .“ „Kdo tě viděl?“ „Lézt sem? Nikdo. Ten druhý běžel pro zbrojné pána z Rýzmberka ... V domě jsou jen ženy . . ., vděčím ti za život, proto jsem . . .“ „Mlč!“ vystoupil ze šera. „Nikoho jsem neviděl . . .,“ zašátral mi po tele, hledaje zbraň. „Okénko dole s mříží jsi asi přehlédl, pane . . ., z něho jsme koukali, tak ... z nudy, a povídali jsme si . . ., vtom . . .“ „Pleteš jedno přes druhé! Vrata ten druhý nezamkl . . .?“ Zneklidněl. Slyšel jsem jeho dech. „Ani nemohl. Nemá klíč. Běžel pro zbrojné pána z Rýzmberka . . .“ „Lez první!“ přikázal mi. Lehko mi na duši nebylo. Musí se mě zbavit, protože jsem ho viděl. Protože ho znám. Protože Odolen zná mne. Proto mi sjely nohy po příčkách a žuchl jsem sebou zprudka na udusanou zem. Odkutálel jsem se dost daleko od vrat, abych mu znemožnil bodnout mě zezadu. „Pane, lez!“ zasténal jsem, jako bych se uhodil. Neslézal. Nejspíš naslouchal, neuslyší-li podezřelý zvuk. Tu já, malý přičinlivec, zavolal jsem snaživě do temného otvoru: „Pospěš si, pane! Nebo vyjde Ludmila . . . nebo kovářka, co pomáhá tetě paní Kateřiny . . ., spustí povyk . . . Zbrojní pána z Rýzmberka můžou dorazit každou chvíli . . .“ Nejprve se ukázaly nohy. Pak bok. Pak hruď. A pak oči, číhavé, vlčí, a ty oči mě hledaly. „Tady jsem, pane,“ ohlásil jsem se. „Prchni! Na rynku se mezi tolika lidmi ztratíš . . .“ Seskočil. „Vzpomínám si . . ., připletl ses tenkrát mezi křiklouny . . . na hradě v Říčanech . . . Ano, dobře si vzpomínám. 226
Dluh se má splácet. To tě ctí. Ani já nechci zůstat dlužníkem, bůhvíkdy se setkáme . . .“ Odmotal od opasku váček. „Zlato má všude stejnou cenu!“ usmál se, ale nehodil mi jej. „To z lásky k tobě, ne pro zlato . . .,“ zdráhal jsem se. Nemohl jsem ustoupit na dvorek, jediná pro mne spásná cesta vedla k vratům. Stál u žebříku — to mi usnadnilo, abych se několika skoky podél protější stěny dostal ke dvířkům. , Jsou otevřená,“ vydechl jsem si. „Pane, kyne ti svoboda! Zlato si ponech, to všechno z lásky k tobě . . .“ „Díky! . . . Život za život . . .,“ vyrazil náhle s dýkou proti mně — nedoběhl, skácel se a Odolen, který ho, skryt u vnitřního vchodu, chytl za krk do smyčky, zalehl jeho zmítající se tělo. Mrtvolu jsme skryli v přístřešku na dvorku a v noci ji pohodili na rynku. Jako oni zatáhli do strouhy zavražděného Petra Kopiníka. Zlato jsme vousáči nesebrali. K čemu by nám bylo? * * * Napětí v Plzni stoupalo. Janu Žižkovi a pánovi z Rýzmberka se sice díky jízdě rytíře Chvala podařilo zahnat katolíky daleko od bran, den ze dne posilovali opevnění města, ale páni z plzeňského landfrídu sevřeli kolem hradeb neproniknutelný kruh; vozy s potravinami a pící podle dohod uzavřených dávno před příchodem věrných nedorazily, a jak se to jevilo, sotvakdy dorazí. Ze všech potíží vinili měšťané věrné: Čert jim je byl dlužen i s tím jejich Husem! Zvlášť Koranda Plzeňany rozčiloval. Přímo ztělesňoval všechno, co si znenáviděli. Vášnivý pohled jeho černých očí a tvář napůl skrytá v černém vousu — nevyhlíží tak ďábel? U všech rohatých! Ďábel! Antikrist! Leccos z toho, co věrní hlásali, začínalo se obracet proti nim. „Vtáhli jste sem jako hltaví vlci a dávíte pravdu, obracíte naruby víru našich otců, novotáři jste, bludaři a kacíři!“ křičeli na něho Hakkenové, Zebničtí, Nuesslové, Ebrzvínové, Račičtí, Miloslavové, ti, kteří vlastnili domy nejen uvnitř hradeb, ale i statky mimo město, kteří udržovali styk s Norimberkem a Chebem, namyšlenci, jež už Jan Hus nabádal, aby pro malý zisk 227
tohoto světa neohrozili svůj život věčný. „Nám spíláte do hladových vlků, bludařů a kacířů?“ postavil se jim neohroženě Koranda. „Napravit pokažené a pokřivené chceme, to není zavrženíhodné, neboť nejsme v rozporu s Písmem, zavrženíhodný je papež, jenž je kacíř! Zdaž není prokleté vybírání peněz svatokupectvím? Neprodávají bohatí preláti úřady a milosti? Nejsme rozvratníky a buřiči, nás netřeba před lidskými obličeji upalovat, ale je, ty kacíře, prodejné kněze, je třeba svěřit očistnému ohni! Oni jsou kacíři, ne my!“ „Papež lže, nazývá-li vás kacíři?“ „Lže! Neříká Hus, že není těžšího nařčení než bližního nazvat kacířem? Přestupujeme papežské zákony, jež jsou lživé, ne boží! Kdo přestupuje papežské zákony, je, podle papeže, kacíř! Každý, kdo brojí proti kupčení s odpustky, je kacíř! Každý, kdo papeže neuznává za neomylného zástupce Boha na zemi, je kacíř!“ „O víru, o majetek nás chcete připravit! Nebo nehlásáš, že všechno má patřit všem, že jeden nemá hladovět a druhý žít v nadbytku?“ „Hlásám. A není to pravda?“ „Máme tedy dědictví po našich předcích a všechno, co jsme sami pilnou prací dosáhli, odevzdat lenochům a hříšným lidem? Máme se o své zásoby podělit s hladovci, kteří sem přišli kdovíodkud?“ „Nejsou to hladovci, ale vaši potřební bratři! Bojují za boží pravdu, zatímco vy bráníte zděděné jako syslové!“ , Jen proto, že se sami pojmenovali našimi sestrami a bratry, máme je živit a napouštět pro ně dehtem prošívanice, aby se jim bezpečněji válčilo? Obrat nás chcete, a navíc si máme dát dobrovolně vycvrnkávat z mysli všelijaké nepravosti? Co je nepravost, a co ne, stanovíte vy!“ „Polatinštit byste chtěli opět prostý lid! Vštipte si v paměť: Péct v ohni se budete jako kacíři!“ Často ti bohatí Fegalové, Rudolfové, Kralovičtí tak znectili Korandu, že říkal slova, jež měla zůstat hluboko zasunuta v 228
jeho srdci. Žižka nerad viděl ty pře. Jenomže věrní, zvlášť z Plzeňska, na svém knězi lpěli. Nemohl si dovolit proti vášnivci zasáhnout. Rozcházel se s Korandou i jinak. Nespatřoval budoucnost království ve vládě chudiny, nýbrž v nastolení silného krále. Nemínil se, ani nemohl dohadovat se s Korandou o tom, co bude. Zatím proti mocným hradům, obklopujícím koldokola Plzeň, mohl nasadit koncem chladného listopadu léta Páně 1419 jedině lehkou jízdu Chvala Řepického. Tehdy si Žižka vzpomněl na Tatary, které přizval polský král k boji s křižáky. Ti používali při ústupu lehké vozy jako záštitu, za níž část vojáků zadržovala postup nepřítele. Poté, co jsme s Odolenem vyřídili vražedníka, styděli jsme se dál využívat tepla v domě paní Kateřiny. Také pán z Rýzmberka pro jiné úkoly zapomněl, čím nás pověřil. Právě v ten čas lapili posla plzeňského landfrídu a ten vyzradil, že patricij Motler smlouvá za těch více než dva tisíce bohatých v městě, což byla mírně počítáno polovina všech Plzeňanů, spojenectví se šlechtou, že se proto sešel s Hynkem ze Švamberka, a také že se panstvo ujednotilo, že nebude dál nečinně přihlížet, jak narůstá moc věrných. Odpor se zvedal ve chvíli, kdy díky přelidnění hrozil hlad, kdy takřka neuplynul den, aby nezmrzl někdo z chabě oděných, chabě živených nešťastníků — ne každý mohl vzít do ruky sudlici nebo kro-páč, většinu tvořili ženy, děti, starci a mrzáci. Žižka se s úpornou houževnatostí pustil do stavby válečných vozů. To už nebyly ty skořápky, v nichž jsme se dokodrcali do Plzně. Na vysokých pevných vozech se zesílenými bočnicemi visely fošnové desky, zavěšené ve směru případného útoku. Kola chránila pevná prkna se střílnami. Průchody mezi jednotlivými vozy zajišťovaly štíty s opěrkou a průzorem, které šly odsunout. Začátkem listopadu postavil Žižka první vůz, koncem měsíce stálo jich v kůlně sedm, jeden jako druhý, a u žlabů žvýkalo seno čtrnáct tahounů. Pamatuji jako dnes na prvý prosincový den, kdy jsme poprvé projeli Pražskou bránou. Perníkáři, sladovníci, rybáři, krejčí, 229
bečváři, mečíři, hrnčíři, smraďaři, též koželuzi zvaní, všichni s údivem zírali na ta obrovitá hřmotná tělesa; však i my na těch vozech měli se co držet, házelo to s námi, neboť vozatajové v sedlech, po jednom u každého páru tahounů, švihali bičíky, aby se hned napoprvé předvedli. S Odolenem jsme se svezli, abychom si užili toho natřásání, ale brzy jsme toho měli dost; uvolnilo se jedno z děl, připoutané k trámu, a málem rozdrtilo Odolenovi nohu. Plzeňští zbrojíři nadělali těch lehko přenosných děl dost, také koulí ulili dostatek. Než bychom se dali zbůhdarma pomlátit, šlapali jsme raději s Odolenem podél vozu s cepníky a sudličníky. Na placu před Pražskou bránou jsme znovu a znovu nacvičovali, kde, má každý stát, až se vozy srazí v hradbu před útočícím nepřítelem. Uhříněveský kovář zaujal místo přímo ve voze, protože měl velikou sílu v pažích a kopím s hákem si mohl snadno útočníka přitáhnout k fošně. Odolen a já jsme zalezli pod kola vozu; zbrojíř nás vybavil válečnými sekerami, jež jsme si zasunuli zezadu za pás, ovšem naši hlavní výzbroj tvořily jako předtím prak a kopice ostrých kamenů, ty jsme dokázali prudce vrhat na značnou vzdálenost. „Koukej, vidíš toho hnípajícího havrana?“ ukázal Odolen na černý bod ve větvích vzdálené jabloně. „Vidím.“ „Má po hnípání, černý pták!“ A měl. Přesnou trefu nezískal Odolen přes noc, už jako kamenický střapatec srážel bezpečně všechny nepotřebné věci ze zdí, mně k přesné trefě chyběla šikovnost i síla. „Je po něm!“ uznal jsem. Odolen, můj bratr, ten vykutálený ptáček s modrýma přísnýma očima, ten pěkně oplácaný, nevysoký, světlý pořízek, můj šťastný osud i mé soužení, můj bratr Odolen se smál. „Je po něm!“ poskakoval radostně jako kozlík. „Je po něm!“
230
XI NEDAT SE
Havrani! Havrani! Den nato těch sedm bojových vozů vyrazilo ztrestat Hynka z Nekmíře. Než jsme se seřadili, než vozatajové srovnali čtyřspřeží a branný lid zaujal stanovená místa, sledovali jsme s Odolenem, jak havrani nalétávají na zajíce pelášícího po zasněženém poli. Proti bolestivým úderům jejich zobanů zdánlivě neměl naději, avšak úporně napínal běhy a dostihl spásného šípkového keře. Stejně nelítostně jako havrani na zajíce začali na nás dotírat páni. O chloupek unikl rytíř Chval z pasti, již mu nastražili. Kolik chybělo a porubali by jeho jezdce! Nejen mocní Švamberkové, Kolovratové a Švihovští odevšad najímali proti nám lotry, hrozbami nešetřili ani majitelé tvrzí, ti povýšenečtí nicnemánkové, jimž se lepívá hnůj na prošlapané škrpály, ti mani nápravníci se zapřísáhávali ve znamení kříže, že nás budou hubit statečně a stále. „Bodejť by nás nehubili!“ zahrozil pěstí uhříněveský kovář. Jenže když někdo druhému hrozí, musí na to mít. Křížem nás statečně i stále přežehnával Hynek z Nekmíře. Vyzradil mu někdo náš úmysl překazit mu to nadnášení se a vychloubání, nebo zdálky zaslechl rachot bojových vozů? Utekl. Nicméně nám ten třasořitka vzkázal po pacholkovi, že se vrátí s mečem a nebude nás šetřit. Odkudpak přišustí? Z předpeklí? Ze záhrobí? Docela nás pobavila ta hrozba. Vyhnali jsme jeho čeleď, odvedli dobytek a zbořili tvrz. Ať mluvkovi pomůžou páni z plzeňského landfrídu nebo plzeňští skřečkové, srázovitý, ubožácký život mu přijde vést za to spílání. Proradností, jež mu všeptává některý ze sto kněží podjednou, které jsme vypudili z Plzně, báli jsme se pramálo.
231
232
Kutňáci mu zdi tvrze znovu nepostavějí! Lehko se to vysloví — zbořili jsme tvrz! Vyvrátit ji z kamene dalo zabrat všem třem stům bojovníků. Postávala tam taková nijaká ženuška s děckem v plachetce, chvěla se zimou a pozorovala nás. ,,Čí dítě máš v hejčadle?“ zeptal se jí uhříněveský kovář. „Pánovo.“ A zaplakala. Nejspíš to v hlavě neměla v pořádku, možná že ani nehýčkala dítě. „Půjč mi je pomuchlat!“ zaprosil kovář. Odběhla. Já si na tu nedůležitou, naveskrz zanedbatelnou událost přesto často vzpomenu. Jako by u zbořeniště nekmířské tvrze lkala má pravá matka. Vzpomenu si na nedobrý pocit, který mě v té chvíli přepadl. Zatoužil jsem vložit ostrý kámen do praku a strefit se jí mezi oči. Přitom jsem si uvědomoval: Ať ta chuděra chovala v náruči dítě či ne, neodložila je, bylo-li to dítě, v noci na kostelních schodech. Zabil bych nevinnou a dopustil se smrtelného hříchu. Jen zpola jsme pokročili v rušení tvrze, když tu se přihnal na zpěněném koni ztracenec. Žižka při postupu zajišťoval hlavní voj vpředu, vzadu i po stranách hlídkami; vybíral nejzkušenější a nejbystřejší jezdce, na jejich rychlosti a úsudku víceméně závisela bezpečnost všech. Žižka se nacházel u posledního vozu, uvolnil se řetěz k sepnutí s druhým vozem a uhříněveský kovář se už hmoždil se železným očkem. Voják pozná, nevím jak, ale pozná, že je něco ve větru, tak jako přes holubici přeletí napřed stín jestřába, než se do ní zasekne jeho dráp. Hejtman stál rozkročen u vozu, pravou ruku si opíral o jílec meče, a svůj známý postoj neopustil ani po ztracencově hlášení. „Jeď,“ přikázal mu, ,,a sleduj je!“ Sundal si kožešinovou čapku a vítr rozcuchal jeho sporé, šedivějící světlé vlasy. Zdravé levé modrošedé oko, plné chladu a rozvahy, se zabodlo do kůlu, který tam kdosi zapustil do země, a spočinulo na něm. Teprve za hodně dlouho se Žižka otočil k svému lidu. „Hynek z Nekmíře dodržel slovo, bratři, přivádí své 233
spolčence, pány podjednou!“ Mluvil zřetelně, ač ne příliš nahlas, přesto ho všichni slyšeli. „Hotovit se k boji! K vozům!“ zavelel. Vtom dojel druhý ztracenec. Nemuseli jsme ani příliš hádat, co se děje. Obkličovali nás. A byla jich síla. Nevedl je ustrašený Hynek z Nekmíře, ale bijec Švamberk. Tomu to myslí. Zahradil nám ústupovou cestu. Jeho voj se bezpečně položil i v opačném směru. Nám, prostým, nepříslušelo hloubat, jak se probít z obklíčení. Zaznělo: ,,K vozům!“ a běžel jsem s Odolenem k přední postranici prvního vozu. Strach jsem nepociťoval. I kdyby jich na nás najíždělo tisíc tisíců, rozmetáme je, protože s námi je Bůh, Hus a pravda. V Odolenově tváři se zračila radostná nedočkavost. Rubat je, pány! Rubat! Palcem přejel po ostří sekyry a vycenil zuby. „Ukaž se, Švamberku! Ukažte se, Kolovratové!“ zahrozil. „Vpřed!“ zavelel Žižka — a bojové vozy se odtrhly zprudka k Tatiné a Ledci. Švamberk pomýšlel lapit ptáčka v hnízdě, vrhnout se na něj a utlouci ho. To byl pravý úmysl toho bijáckého hubitele věrných a dozajista počítal i s tím, že se Žižka pokusí prorazit k Plzni. Teď Žižka, natřásaje se na statné hnědce, hnal nás přímo proti mohutné síle rytířstva. K Tatiné jsme běželi za praskotu bičů a pořvávání vozatajů. Od těžkých kol odskakovaly kameny. Na obzoru za Nekmíří se objevily jízdní hlídky nepřítele a jako ve zmatku před námi ustupovaly. „Zrychlit postup!“ popojížděl Žižka podél vozů a my se řítili k Tatiné, kam Švamberk svolával roztroušené družiny pánů podjednou. „Vypustím Bohu duši!“ hekal uhříněveský kovář. „Silák, a zadýchává se!“ posmíval se mu Odolen. Běžel lehce jako srnec, kromě sekyry a mošny s ostrými kameny nic nenesl, v očích měl stále ten bojový žár; i mně se kmitaly nohy jako běžci se zprávou králi o vítězné bitvě. Ale k Tatiné bylo ještě daleko. Vtom Žižka zvedl hejtmanský palcát a strhl proud válečných vozů k táhlému návrší napravo. Stačilo mu jednou jedinkrát 234
projet krajinou a navždy si zapamatoval místa vhodná k boji. „Hejá! Hejá!“ práskali vozatajové biči. Naštěstí se těžké vozy nezačaly propadat do zmrzlé země. Odpočatí tahouni v prudkém náporu vytáhli tu tíhu až na sám vršek, který z druhé strany kolmo spadal dolů. Den jsme měli na nácvik! Proto i Žižku udivilo, s jakou rychlostí jsme vozy zaklesli do sebe a spojili je řetězy, takže tvořily polokruhovou hradbu, za níž jsme ukryli tahouny. „Očekávají nás u Tatiné!“ zahrál Žižkovi úsměv v bělošedém kníru. „Potrvá, než se seřadí! Klid, bratři! Počkáme si tu na ně!“ Vedle nás už zakryli mezeru pavézou a v prostoru mezi ní a zádí vozu usazovali dělo. Rovnali také kule do kupy. „Bez povelu nestřílejte!“ objížděl Žižka naše postavení. „Rytíři v plné zbroji se nejede lehko do kopce, zpomalí, také koně ztýrá, než se od Tatiné dobere sem! Usnadněte mu to! Ať se přiblíží, ať se ujistí, že nás není více než tři sta! Na jejich brnění a meče nehleďte, nedejte se vylekat jejich počtem! Na ně, na papežence, vzkřikněte, a bijte je!“ Západní vítr poháněl před sebou sněhový poprašek, ofukoval ztvrdlou zem směrem od Tatiné a Plzně a smazával stopy koní i vozů. Ten mírný vítr nám prospíval: Aspoň pány z plzeňského landfrídu včas zaslechneme. Jenomže Švamberk o sobě nedával vědět. „Vykopne-li mi koňské kopyto život z těla, postarej se o Ludmilu!“ vrhl na mě Odolen žahavý pohled. „Kde bereš jistotu, že přežiji?“ „Tebe chrání Bůh!“ Co mi naznačoval? Že nesvedu bojovat statečně jako on? „Meč si nevybírá! Sekne-li mne, pak se postarej o Ludmilu ty!“ Odolen neodpověděl. Otáčeli jsme se po vojevůdci. „Přižene se pan Bohuslav!“ ohlašoval Žižka, popojížděje podél vozové hradby; jako by uhadoval naše myšlenky. Žižka v pánovi ze Švamberka ctil smělce a chytrou hlavu, a ač mnoho věrných v Kristu pomordoval, ušetřil ho po dobytí hradu Krasíkova o dva roky později. Tvrdilo se, a já slyšel ty hlasy, že vůdce plzeňského landfrídu k táboritům přešel proto, že císař 235
otálel s vyplacením výkupného; patrně i to ovlivnilo Švamberkovo rozhodnutí — Zikmund, ten lstivý ryšavec, vlastnil zlata pomálu, přestože všude v Čechách nezřízeně kradl — leč více než císařovo škudlictví ovlivnila pana Bohuslava výřečnost našich kněží; a skrze tu jejich přesvědčivou výmluvnost osvítil ho Pán a ukázal mu, na čí straně je pravda. Po Žižkově smrti jezdíval v čele našich vojsk, a nebýt osudného obklíčení města Retze v Dolních Rakousích léta Páně 1425, kde skonal po těžké sečné ráně, vedl by nás dodnes. Teď pán ze Švamberka váhal. Utočit? Neútočit? „Hrstička je jich, těch odranců,“ volal ohnivě Hynek z Nekmíře. „Nás je sedmkrát víc! Sedm rytířů na jednoho sedláčka! A ty, pane, váháš?“ Pan Bohuslav u Tatiné přemýšlel, proč se vyznavači kalicha zastavili, proč se nepokusili probít k Plzni. Zalekli se ho? Žižkovo vyklouznutí z vražedného sevření u nekmířské tvrze ho varovalo, ale páni a rytíři, zvlášť Hynek z Nekmíře, ho uprošovali, aby nedovolil upláchnout těm zplozencům pekla, těm lidem poběhlým, těm ležákům. „Bij je, pane! Bij!“ křičel Hynek z Nekmíře. Nás zatím roztřásal chlad a v nastalém tichu jenom mírný západní vítr zahlazoval sněhovým popraškem stopy po kolech našich vozů. „Ať už se ukáží, ti plesnivci!“ volal uhříněveský kovář, kterému otrnulo. Tu od Tatiné, trochu jako z boku, v točivém sněžném víru se blížilo cosi stříbřitého, nehlučně se ten přízračný úkaz vevalil do roviny, zprvu jsme nerozpoznávali koně ani jezdce, sunulo se to vpřed a kroutilo jako obludně velký had, až se, jak v nás stoupalo napětí k neunesení, začínalo to stříbřité vlnění rozestupovat, dělit a tříbit a my už rozeznávali jezdce s odkrytým hledím, ba i štítonoše a pěší, kteří se proplétali mezi koňmi. Ohlédl jsem se: Žižka se právě vyhoupl na vůz vprostředku. „Klid! Klid!“ přikázal jsem si. Roztáhlé řady jezdců se blížily k místu, kde jsme uhnuli. 236
Nezbývalo jim, než se stočit čelem k nám. Ovšem krajní jezdci, ti blíž k Tatiné, nezpomalili, zuřivě vyrazili proti svahu, pročež se jezdci blíž k Nekmíři značně opozdili; pozorovali jsme to z výše, jak se bortí jejich řady, i jak pan Bohuslav jede napříč před útočícím rytířstvem, aby unáhlence pozdržel. Mečem mával, něco křičel, a divže se nesrazil s panem Hanušem z Kolovrat; už jsme rozeznávali i erby jednotlivých pánů. Kde jsi, Hynku z Nekmíře! chtělo se mi křičet. Odolen vložil kámen do praku. Do uší se nám zařízl pobízivý křik útočníků, supění koní — a Žižka otálel s povelem ke střelbě. „Palte!“ zazněl vtom jeho sytý hlas — a děla nacházela sroceniny jezdců a porážela je. Zadrnčely střely ze samostřílů, kámen vržený Odolenem srazil helmu halapartníkovi. Vozová hradba se rozježila kosami, trdly, cepy a sídly. Zdaleka se ještě rytířstvo nepřilíplo k vozové hradbě, když jejich sevření znovu proděravěla děla. Přesto dál, dál si ti zarputilci klestili uličky k vozové hradbě, dobíjejíce kopyty vlastní zraněné bojovníky. Prošmikli jsme se s Odolenem před prkna se střílnami a snažili si v tom chumlu krýt si navzájem záda, jak jsme se předem smluvili; jenomže vzápětí mi přišlo odrazit zuřivý útok divouse, a jak se supě námahou chystal na mne opět vrhnout, zrak mu zeskelnatěl a padl mrtev — šíp mu projel hrdlem. Po mé levici, kryt svými, dral se urputně k vozové hradbě Jan z Opočna, mohl jsem oči nechat na jeho černém oři od nozder až po ocas pokrytém stříbrnými pláty; korouhevník na sedáku třímal vzpřímeně dřevec s korouhví, aby si snad pana z Opočna nespletl někdo se zchudlým vladykou. Stál jsem civě na to tupě, až se mi ten obraz vtiskl do paměti, vtom mne zezadu popostrčili k té sevřené skupině, a nevím jak, octl jsem se na zemi a sedák korouhevníka mě obkročil. Já mu za tu ohleduplnost vrazil dýku do slabin. Chudák kůň se vzepjal a shodil korouhevníka. Nežli se ten panoš službou povinný pánovi z Opočna vzpamatoval z pádu, ťal jsem ho sekyrou. Byl mladý, jedva o tři roky starší než já. V úžasu jsem nehleděl na mrtvého, 237
horečně rychle jsem přivykal smrti, ale sledoval jsem, snadný cíl pro tesák nebo samostříl, Jana z Opočna, který se pravým bokem přirazil k vozové hradbě; nemohl se proto krýt štítem, zato hroznou ranou mečem takřka rozpůlil uhříněveského kováře, jenž si právě halapartnou přitahoval jiného jezdce. Na pána z Opočna se hned obořili bratři sudlicemi a kopími, ale zkušený bijec unikl z jejich dosahu. Tu jako bych ohluchl. Asi mě někdo bacil do hlavy; nenosil jsem helmici, jen kuklu, ta málo chrání, motal jsem se zmateně v té vřavě, půl živý, půl mrtvý, náhle se mi sluch vrátil a já slyšel volat bratry na bojových vozech: „Na ně! Na ně, papežence!“ To už se páni podjednou kvapem stahovali. My také zalézali spěšně za vozovou hradbu. Naši totiž do ustupujícího rytířstva stříleli z píšťal a hákovnic a ohně vyšlehávaly i z děl. Více než kule, jež většinou přelétávaly, kosil těžkou jízdu strach — — strach z nás, bědných, jež jsme je, neporazitelné, hnali z mírného návrší jako stádo beranů. * * * Několik set jsme jich zmrzačili a pobili, našich padlo ne více než třicet; být s námi jízda rytíře Chvala, rozbili bychom je napadrť. Takto se panu Bohuslavovi podařilo zbytek rytířstva provést Tatinou, jíž jsme se my obloukem vyhnuli, a minuvše šťastně i Ledeč stanuli jsme před Plzní. Na rynku, žalujíce Bohu, složili jsme své mrtvé. Kovářka se vrhla se srdceryvným nářkem na zkrvavenou hruď svého muže — nerad si to připomínám, i když najisto vím, že neuplyne moc vody v plzeňských řekách a já se s uhříněveským kovářem setkám na pravdě boží. Uvítat mě přijde Hus a Jeroným. „Bojoval jsi udatně, vítej, bratře!“ Tu víru mám, že se setkám se všemi, jež mi k srdci přirostli, i svou matkou Kateřinou Roubíkovou, s tou především.
238
239
„Jsi to ty, můj syn? Ty, jednoruký, s duší plnou žalu?“ „Jsem tvůj syn!“ přitisknu ji, sladkou a milovanou, na své okoralé, po lásce prahnoucí srdce. Ne, nechci si připomínat mrtvého druha, ani jeho ženušku, jež se kamsi propadla v těch splašených letech. Zít a bojovat se musí dál, to pro pravdu Husovu, pro ty čtyři artikule a jejich naplnění, a že živ je dosud arcikacíř Zikmund! Odražením útoku rytířstva u Nekmíře by měl nadlouho vládnout klid, v tom však byli všichni jednoho mínění, vždyť komu z pánů by se znovu chtělo v nečase nastavovat život? Na hradech plzeňského landfrídu se sčítaly ztráty a ty byly značné. Císař soptil vzteky dozvěděv se o trapném neúspěchu svých stoupenců. V manifestu ohlašoval, že se brzo uváže v dědictví po bratru Václavovi, a současně vyzýval křesťany věrné Římu k neposkytování pomoci odbojným městům Plzni, Písku a Hradci Králové. Ze za pravdu Husovu se postavil Hradec Králové, jsme věděli, ale že postavení věrných v Kristu posílil teď i Písek, těžko dobyvatelné město na Otavě, nás rozradostnilo. „Císař daleko, Bůh blízko!“ Žižka důvěřivcům nevěřil. „Daleko je Zikmund, ale blízko jeho páni! Pan Bohuslav nepatří k lekavcům, toho nezdolá jedna porážka!“ Dál zpevňoval hradby a dál stavěl válečné vozy. Také Chval Řepický mínil, že plzeňský landfríd se zakrátko vzchopí a dá o sobě vědět. I pán z Rýzmberka varoval před uspokojením. „Ti se nevzdají, znám je, ani se nemůžou vzdát!“ Kdo jásal, kdo hlasitě děkoval Bohu za potření nepřátel, byl Koranda. „Pobiti jsou páni! Sraženi ve své pýše! Nalokat se chtěli naší krve, teď se zalykají ve vlastní!“ Farářova radost pohoršovala Plzeňany. „Panovat nám mají chudáci?“ děsili se. „Užívat nebeských darů by chtěli jen tak pronic zanic?“ Koranda jim horlivě přitakal: „Ano, radovat se chtějí! Moudrý Matěj z Janova řekl: Vždyť chudí na tomto světě jsou bohatí vírou, protože na tomto světě nemají život, ba pro tento svět jsou mrtvi! Třeste se, až chudí ožijí!“ 240
Tehdáž pronikl do Plzně jeden z vypuzených františkánů, suchý lysavec s mírňoučkým úsměvem na dobrotivé tváři. Ten přiučiv se pilně u svých nepřátel, jež posměšně nazýval husity, oponoval jim slovy Písma na tajném sezení v patricijském domě. „Jestliže vyjdu na pole ven, vidím jen těla pobitá mečem, a když se do města vracím, vidím, jak všechno schne všude hlady.“ Hlad! Císař nehrozil naplano. Ani zrnko ovsa pro koně, ani ječmen pro mlynáře, ani mouka pro pekaře, nic, nic neprošlo skrze sevření města pány. Mně k zahnání hladu stačil ždibek jídla, zato Odolen byl náramný jedlík, napořád by se něčím cpal, nejraději masem, nepohrdl však ani skrojkem chleba. Zesílil natolik, že i pošťuchovat se s ním bylo nebezpečné. Když tvrdil, že u Nekmíře sám odrovnal dva pacholky a rytíře, ani jsem nedutl. Nakonec se nemusel chlubit. Mou nelibost vzbudilo něco jiného. „Zase začínáš?“ udeřil jsem na něho. Opět nás usadili u paní Kateřiny. Jednak pro bezpečnost Jana Žižky, jenž u té vzácné paní stále hostoval, jednak že samu paní Kateřinu, jak ubývalo zásob v městě, napadali bohatí měšťané. Znelíbila se jim proto, že chtěla stejně jako Koranda, aby v Plzni vládla všecka obec, v ní aby byli nejen bohatí, ale i ti, kdo pracují. Ta veliká obec, o níž Koranda tak horlil, odpuzovala od paní Kateřiny patricije. „Ty, patricijka, s tovaryši chceš sedat u poradního stolu?“ napadl ji veřejně Ebrzvín. Želbohu zapomněl Odolen na všechna dobrá předsevzetí. Zabili jsme vousáče, přežili bitvu u Nekmíře — proč by se tedy neměl znovu radovat? „Začínám? Jak začínám?“ divil se. „Dorážíš na Ludmilu!“ „Nedorazím. Ale zachce-li se mi na ni dorážet, tebe mám prosit o dovolení?“ Nevzal ji nečekaně za ruku v masných krámech, pro 241
nedostatek masa zavřených, to Ludmila hladce vkloubila svou dlaň v jeho. Nesmál se hlasitě v průjezdu, kde zadusil vousáče, z prosté radosti, ale že ho rozlechtala. „Není řeholnice, ale panna! Mníšky chovali na svých řádových školách zdejší dominikáni, a ty bys ji rád jako černí mniši ty chudé, po vsích sesbírané bosáky sevřel pásem cudnosti!“ Panna si věnčí vlasy kvítím na znamení, že je cudná! Jak se Odolen odvažuje srovnávat Ludmilinu čistotu s noviciátem dominikánských mníšků? O hýřilkách a frejířkách, kterým za hříšný peníz lásky požívali zlatníci věnce ze zlata a stříbra perlami a drahokamy, mohl Odolen leda slyšet v pražských krčmách! „Je cudná, protože je panna!“ Zasmál se. „Vyďobni se ze své cudnosti, Štěpáne!“ Zatímco Odolen ramenatěl a chlapštěl, já byl stále vyzáblík, noháč a velký nezkušenec. Ne že bych se v běhu dní nevyznal. Já od chvíle, kdy mi zpravdivěl svět, kdy vzkvetla má láska k Husovi, toužil po spravedlivém uspořádání prostých věcí, z nichž nejprostší byl můj život. Nemusím se dát usmýkat k smrti, nemusím nuzačit. Já, věčný ospalec, probral jsem se u Panny Marie Sněžné do krásného snu, a nic, nic nemohlo zpochybnit mou víru v cudnost a spravedlnost všeho, co podnikáme my, věrní v Kristu. „Zůstanu takový, jaký jsem! Ty se prober!“ Mně na zlost začal Odolen Ludmile nadbíhat. Hrubě, neotesaně jí dával znát, že se mu líbí. Jako dřív jí jeho něžnosti působily spíš bolest než potěšení. Kde mohl, tam se po ní ohnal. Ludmila pištěla a chichotala se, a vůbec nic jako by jí nebylo do svízelného postavení, v němž se octla Plzeň. Hlad je zlý našeptavač. Jako nás, věrné, vpustil do města Petr Kopiník, tak patricijové protlačili dovnitř dominikány. Ti nám nemohli odpustit násilný vlom do jejich kláštera. Však ta stavba, byť pobořená, vysoko na severozápadě města převyšovala své okolí; byli sem nasazeni na rozdíl od žebravých františkánů minoritu 242
pány z rodu Hroznatoviců a Drslavici, cítili se srostlí více s královskými odbojníky z plzeňského landfrídu nežli s měšťany, proto tak ostře vystupovali proti, spílajíce nám ničitelů a nezvanců. Domohli se dary a odkazy značného bohatství. Příjmy z dvorů v Doubravce, Hradišti u Černic, Mostišti, ve Volduchách i odjinud učinily z těch nejvýše jedenácti černých mnichů mocnou oporu našich sveřepých nepřátel. Však konvent měl co hájit! „Jako volka vás podříznou, dříve však vám uloupí domy a vyberou truhlice plné cenností! Zneuctí vaše ženy a dcery, neboť jim vše bude společné.“ Stařeny šeplaly modlitby, tváře svraštělé stářím se pokryly slzami, jejich strach souzněl, souzvučel s bujnou myslí mladších, až se rozhořel v odporu. Sečkat máme, a na koho, zmrtvýchvstání se nedočkáme, na nás je rozklovnout ořech sváru, hlučeli nespokojení patricijové a Žižka a pán z Rýzmberka se marně snažili zabránit roztržce. Vždy po ránu začínali věrní nacházet mrtvé s prořízlými hrdly nebo s bodnými ranami; byli to Plzeňané, kteří odmítli odstoupit od Husa. Nezřídka si i nerozvážný bezvousek zunkl vína a zvečera na rynku vybízel sousedy, aby poblázněnou hlavu pána z Rýzmberka otloukli o kameny. I Žižka, vraceje se za tmy v doprovodu svých do domu paní Kateřiny, narazil na zakuklence, kteří vprostřed uličky zaujali výhružný postoj. Zatím se nerozvážlivci dávali na útěk, jak se sáhlo po meči, ale Žižka věděl, že je to pouze otázka času, kdy se odváží víc. V půli února vyjel už s dvanácti válečnými vozy a s jízdou Chvala Řepického před Plzeň — ne že by se Švamberk chystal zaútočit, chtěli pouze Plzeňanům předvést svou sílu. Také se patricijové načas stáhli. „Jde o to, přečkat dva hladové měsíce!“ chlácholil měšťany pán z Rýzmberka a sliboval pomoc. Od koho? Z které strany přijede? stahovaly se nevěřícně jejich tváře. Zdánlivě se měšťané dali ukonejšit. Také bdělost otupěla. Více jsem si hleděl Ludmily, dává-li najevo přízeň Odolenovi, 243
než bezpečí paní Kateřiny. Právě na tu statnou odvážnou ženu se soustředila nenávist patricijů. V přízni tolik nestálý Odolen byl v nenávisti až nebezpečně stálý. Jestli někoho nenáviděl, pak plzeňské patricije. Zato si vážil paní Kateřiny. Ne proto, že nás živila. Ale protože statečnější ženu nad ni nepoznal. „Nedopustíme, aby se jí ti nařvanci pošklebovali jako mandeleně, ženě poběhlé!“ řekl, a pak vyjevil, co ví. Myši, myšičky pobíhají po své stokrát očmuchané stezičce a stejně tak i jednušky se ubírají snaživě po svých stezkách, a vposledku jak to myší, tak i lidské pobíhání sem tam zesílilo. Slídě po důvodech toho spěchu stanul pod oknem Ebrzvína. Našpičatělé uši zachytly žalmozvuké mručení. Nebylo pochyb. Pěkně v teplíčku si tam žalmují ti, kdo by rádi bratry v Kristu žalářovali. „Víš, Štěpáne, jak se vybírají ptačí hnízda?“ Má první myšlenka byla: Pustí-li se Odolen do patricije Ebrzvína, dá pokoj Ludmile. Taková spodní myšlenka by pro mne měla být nepřijatelná, ale bylo tomu tak. „A jak se vybírají?“ povzbudil jsem ho. „Posečkej nedlouho, uvidíš!“ Věru jsem nečekal dlouho. Asi za dva tři dny — krátce před smráknutím — si dva výrostci spolu s drzým Ebrzvínovým synem vyčíhali paní Kateřinu a hrubě ji uráželi. Ba stavěli se jí do cesty, jako by ji chtěli odvléci. „Ty husitská nevěstko, potrápíme tě na tom místě, skrze něž hřešíš!“ To Odolen stačil ještě zaslechnout, než zahnal na útěk výrostky s mladým tlustým Ebrzvínem. Paní Kateřina, vždy tak statečná, se rozplakala. „Vybereme je!“ rozhodl se Odolen, jen co rozrušená paní Kateřina usnula. V plížení ve tmě získal Odolen neocenitelné zkušenosti u Panny Marie Sněžné. Domy patricijů k sobě přiléhaly, opravdu jsem si nedovedl představit, jak chce vniknout do jednoho z nich. „Ukrývají tam mnicha! Chytnem ho! Pán z Rýzmberka nám 244
poděkuje! Varoval Plzeňany, aby nepodlehli ďáblovým námluvám!“ „Jak chceš mnicha chytit?“ znepokojil jsem se. „Nestarej se!“ Ebrzvínův dům dělil od sousedního domu zahrazený prostor, snad po zbouraném domě. „Kryj mě tam uvnitř! Lez první!“ opřel se zády o zeď. „Vyberem je, uvidíš!“ Vyhoupl jsem se mu na ramena a překulil se na Ebrzvínův dvorek. Nepočítal jsem, že to bude tak snadné. Odolen si zřejmě stačil vnitřek okoukat. V okně kmitalo světlo. Patricij se cítil na svém bezpečný, proto jsme bez potíží pronikli dovnitř. „Vidíš?“ zasyčel Odolen. Vskutku tam do Ebrzvínů vléval naději i sílu dominikán. Stál k nám tváří, a ta holá tvář byla stejně rozhodná a neústupná jako tváře našich bradatců. Jeho hlas krotila i burcovala vášeň. „Pamatuj, láskyplná Panno Maria, že nikdy nebylo slýcháno, abys opustila toho, kdo se utíkal pod tvou ochranu, kdo vzýval tvou moc, kdo prosil o tvou přímluvu. V této důvěře se také já k tobě utíkám —“ Dominikán vzýval Pannu Marii ústy sv. Bernarda, zatímco já a Odolen jsme z přítmí hleděli do tučných zad patricije Ebrzvína a jeho syna, do oblících se zad patricijky Ebrzvínové. „Ty už nikam neutečeš!“ vrhl se vtom Odolen do mnichovy modlitby. Někdo skrytý ho musel kopnout do nohy, takže sice letěl po hlavě dopředu, ale dopadl mimo svou oběť. V té chvíli mi kdosi zkroutil ruce bolestivě dozadu. „ — k tobě utíkám, Panno Maria a Matko. K tobě přicházím, před tebou stojím, já, kající hříšník. Dobrá matko Slova, neodvracej se od mých slov, ale slyš je a vyslyš.“ Shodili nás spoutané do sklepení. „Se vším jsi počítal, Odolene, jenom na Ebrzvínovy pacholky jsi zapomněl!“ zavyčítal jsem. „Už jsem ho skoro držel, toho černého mnicha!“ Ničeho jiného nelitoval. Když jsem mu připomněl Ludmilu, zasmál se: „Bůh je spravedlivý, Štěpáne! Nebude tvá, ani má.“ 245
Rozhodl-li se Ebrzvín umořit nás hladem, potom ovšem hlady zemřeme, a nebudeme jediní. Nedocenili jsme patricije. Zajíždíval až do Norimberka, znal svět. K čemu by byla dvě hladem umořená práčata? Po rozednění nás vytáhli na dvorek. Uvolnili nám nohy, zato pevněji nás připoutali za ruce k dlouhému provazu. Dostavili se dva další patricijové. „Pak že neusilují o naše životy!“ křenil se potěšené nahrbený, velkému skřetu se podobající Fegal. „Jiní loupí! Ne všechny se podaří lapit, jako tobě, Ebrzvíne!“ mnul si promrzlé ruce Miloslav. Pochopil jsem, kam nás pacholci chtějí dostrkat, a hanbou bych se nejraději propadl. „Předvedou nám, Odolene, jak se vybírají ptačí hnízda!“ Odolen pochopil jedno: Neumoří ho hladem, ani mu nenasadí škrtidlo. Drze se šklebil. Jako by říkal: Neuniklo ti, Štěpáne, že zatím není všem našim dnům konec? Když nás přitáhli před pána z Rýzmberka a srazili na kolena, položil před něj Ebrzvín naše dýky a žaloval, že nás nachytal ve svém domě u toho mála, co mu zbylo k obživě rodiny. „Možná i vraždit chtěli! Dovoláváme se tvé spravedlnosti, pane z Rýzmberka! Ztrestej je!“ „Mám je trestat na hrdle, že z hladu kradli? To žádáš, Ebrzvíne? Neztloustli z toho, oč tě obrali! Jste tu, Fegale, a žádáte spravedlnost! A tvrdost, Miloslave!“ Pán z Rýzmberka se toho rána dobře vyspal. ,,S kupcem z daleka vždy něco směníš, Ebrzvíne! I ty jsi zvědav na kupcovo zboží, Fegale! Něco za něco! Nabídnu — a vy berte!“ Zvědavost patricijů vystřídal úlek, jakmile předvedli mladého Hakkera, syna předního z nich. „Ucpali jsme díru, kterou sem převáděli ty z druhé strany! Tohohle jsme přitom dostali!“ Patricijům sklaplo. „Odveďte si ho,“ řekl pán z Rýzmberka a sám nám svou dýkou rozřízl pouta. Chtěl jsem mu povědět, jakým nedopatřením jsme se octli v zajetí, ale odmítl mi naslouchat. 246
„Víckrát si tak nepočínejte!“ řekl jen. * * * Mrzelo mě, že mi pán z Rýzmberka nedovolil se obhájit. Vždyť všechno zavinila Odolenova lehkovážnost. Odolen to způsobil. Mýlil by se však ten, kdo by se domníval, že ho to mrzí. Právě naopak! Nespokojoval se už s obhroublým laškováním a vedl si k Ludmile jako k nějaké povětrné lazebnici. Jako by litoval, že jsou tytam hříšné časy za krále Václava! Teta paní Kateřiny poslala Ludmilu pro med do spíže a panně nezbylo, než pro něj vystoupit po žebříčku až k nejvyšší polici. Odolen se hned za ní vytratil a já, sečkav chvilku, vytratil jsem se tam také. Nerad bych, aby mě někdo měl za slídila. Nesešlo mi na tom, zda si Odolen uřízne ze šunky nebo vydloubne hubatkou med. Šlo mi, to chci zdůraznit, o čistotu a panenskost Ludmilinu; vůbec ne o Odolena a jeho mlsný jazyk. Pohled, který se mi naskytl, mě nanejvýš pohoršil. Ludmila se natahovala po nádobě s medem, přičemž stála na čtvrté příčce a Odolen na první. Podpíral ji, ne však proto, aby nespadla. Nejvíce mě pobouřilo, že Ludmila naklánějíc se pro med setrvávala dlouho v tom nepohodlném vzepnutí, a navíc se tvářila nevšímavě a nijak nespěchala slézt dolů. „Necháš ji!“ skočil jsem po Odolenovi. Ludmila vypískla leknutím a málem spadla i s nádobou. Nestalo se tak jedině díky Odolenově chladnokrevnosti. Přestože jsem ho táhl ven, udržoval rovnováhu, ačkoli jsem s ním zprudka cloumal. Kdovíjak dlouho bych do něho bušil, nebýt Ludmily, jež Odolena přiměla sestoupit. „Nevím, co děláš, Štěpáne, ale tvou vinou jsem mohla rozbít nádobu s medem,“ vytkla mi, když slezla ze žebříčku, „a je to poslední med, víc ho není.“ Vyhnala nás ze spíže a zamkla ji. „Že jsi mi nadělal modřin, ti odpustím, i že jsi mě poškrabal na krku,“ zahradil mi Odolen cestu ke kuchyni, kam odeběhla Ludmila, „člověk občas hmátne vedle, to se i mně stává, odpustím ti, že jsi do mě bil jako sedlák cepem do obilí, ale 247
kvůli tvému slídilství mohla Ludmila padnout a zranit se, a to ti odpustit nemůžu a dám ti na pamětnou!“ „Chytneme se spolu!“ neustoupil jsem ani o píď. „Nazýváš-li mě však slídilem, v hrdlo lžeš! Mně jde o Ludmilinu čistotu!“ „O ni ti jde! Namlouváš si něco! Jak panna doroste zralosti, obdaří ji Bůh potřebnou schopností rozeznat muže od bezvousého dvounožce!“ „Knírek ti teprve raší!“ „Závidíš mi jej! Proto slídíš! Zasluhuješ připlácnout ke zdi. . .“ Zbil by mě, o tom nemohlo být pochyb, i já bych mu nejednu uštědřil, vtom však vběhl do domu jeden z přátel Petra Kopiníka a halasně vykřikoval, že na rynku vraždí paní Kateřinu. * * * Nevraždili ji. Tak daleko to v půli ledna léta Páně 1420 v Plzni ještě nedošlo, aby se patricijové odvážili za bílého dne tělesně ohrozit naši ochránkyni. Zase šlo o zastrašování. Přesto povyk spustil ten dobrý člověk právem. Tři zahálčivci, tři vypasení božídárkové, ji obstoupili a doráželi na ni. Vzali nohy na ramena hned, jak jsme se s Odolenem objevili. Nehrdinní synové patricijů! V Praze na nás také pořvávali zdálky. „Poperem se jindy,“ odložil náš spor Odolen. Mezitímco jsem si lámal hlavu, vedl-li mě k napadení Odolena strach o Ludmilinu čistotu nebo — o čemž pochybuji — závist, že Ludmila přeje víc jemu nežli mně, pronikl do Plzně posel ze Sezimova Ústí. V dopise, který Žižkovi a pánu z Rýzmberka předal, oznamovali věrní v Kristu Jan z Ústí, Mikuláš z Husi a Zbyněk z Buchova, že se zmocnili mečem Hradištka, napůl zpustlého města a hradu, jež proti právu držel Prokop z Ústí, bratr věrného v Kristu Jana z Ústí. A že na rozlehlé náhorní plošině, kterou vody obeplouvají jako poloostrov, začali stavět město, jež pojmenovali Tábor. A že lstivec Rožmberk i jiní četní nepřátelé kalicha zle je při tom díle tisknou. Žižka dobře znal jak Mikuláše z Husi, tak i Zbyňka z Buchova — ti by zbůhdarma o pomoc neprosili. Písek sice drželi věrní, 248
ale nová pevnost tam na jihu království by je před rozhodným střetem se Zikmundem neposílila. Mikuláš z Husi byl vášnivý člověk, blízký cítěním Želivskému a Korandovi, člověk prudký a leckdy i nerozvážný, ale ve smělosti se mu těžko kdo mohl rovnat. Žižka k panu Mikuláši nepřirostl srdcem jako k panu Břeňkovi nebo k rytíři Chvalovi, to více si vážil bystrého Zbyňka z Buchova, co v hejtmanovi převažovalo, byla stará rodová nenávist zemanů z Trocnova k Rožmberkům. Mají snad mocní pánové z Růže proměnit Tábor dřív, než rozkvete v pravdě, v jediné žároviště? „Měli bychom jim pomoci,“ podmínil svůj návrh. ,,Vyšleme-li Táboru na pomoc jízdu, oslabíme Plzeň,“ prohlásil pán z Rýzmberka, jenž toho večera spolu s Chvalem Řepickým navštívil Žižku v domě paní Kateřiny. ,,Nepošleme-li jízdu, svrhne Rožmberk bratry z té hory Tábor jako před časem svrhl ze Zelené Hory Mikuláše z Husi pan Bohuslav.“ Paní Kateřina, jež se ráda zúčastňovala sněmování mužů, přidala se na stranu pána z Rýzmberka: „Ohrozit jisté pro nejisté?“ Nevysoký sporý Chval Řepický však mlčel. Tíhl k Žižkovi neméně než pan Břeněk, ne zcela padesátiletý, jako voják uznával kázeň a poslušnost. V tom si byli blízcí všichni tři. Odmala on, chudý rytíř, žíznil po pravdě, a když se mu jí dostalo, nic na světě ho nemohlo od ní odtrhnout. V trojici plzeňských hejtmanů nebyl první ani druhý a uvědomoval si to. Proto mlčel. Z duše si však přál, aby se jeho druzi rozhodli pro pomoc jihočeským bratřím. Vnitřně neklidný miloval změnu. Nečinné čekání na plzeňské jaro ho zmáhalo. „Co míníš ty, Chvale?“ obrátil se na něho Žižka. „Pomoci?“ „Pomoci!“ přisvědčil rozhodně Chval Řepický. Hlídal jsem jako obvykle u dveří, a kdyby se mne zeptali, odpověděl bych bez váhání: Je cenný každý kousek země, kde se uchytí Husova pravda! Jenže na mém mínění nesešlo. „Plzeňanům narostou křídla! Leccos zažijeme! Ale co! Pomůžeme!“ přiklonil se k Žižkovi pan Břeněk. 249
Žižka si byl vědom, že svým postojem zvrátil rozhodnutí v prospěch Tábora. Později mu vyčítali, že neměl připustit oslabení Plzně a že Tábor by se udržel proti Rožmberkovi tak jako tak. Kdo ví? To jakoby prosvícené, jiskrné únorové ráno, kdy jízda v čele s rytířem Chvalem opouštěla Plzeň, zanechalo ve mně smutek; pálivá trýzeň konce mě šlehla jako kopřiva; už jsem věděl, že takovíto lidé, jako byl Chval, lidé čistého srdce, jsou vzácní, jako nevídaný a vzácný člověk byl Jetřich a hrbáč a Želivský, že opouštějí-li nás, byť nakrátko, se strachujeme, že napříště budem ochuzeni o dobro. Takovíto lidé nám nedovolují zmalátnět. Vedle mě stála Ludmila a chvěla se zimou. „Už ho neuvidím!“ zachvěl se mi hlas. „Kolikrát jízda vyjela z hradeb, tolikrát se vrátila!“ Nedovedl bych Ludmile povědět, že nedokáži setřást ze sebe strastiplný zážitek odloženého tvorečka. Ač si na to nemůžu pamatovat, přesto o tom vím a znovu a znovu to prožívám: strach opuštěného dítěte je ve mně a sotvakdy pomine. Odtud i má obava, že se s blízkými, jichž ubývá, vícekrát neshledám. „Tentokrát se jízda sotva vrátí,“ řekl jsem Ludmile. Ji to nijak zvlášť nezajímalo. Nepostavila se vedle mě jen tak. „Odolen mě zachránil,“ vyslovila to konečně. „Jsem mu za to vděčná!“ „Přivedl tě jako zatoulané kotě k Panně Marii Sněžné . . .“ „Zachránil mě,“ trvala na svém. „Matka mi zemřela dřív, než jsem nabrala rozum, otce mi zabili a moji bratři — kam ti se poděli? To ti je o mně známo. Netušíš však, kde mě Odolen sebral. Mokla jsem . . . jako kočka . . . u kopice zbytků, co měšťané vyhodili. Odolen u mě stanul a řekl mi: ,Pojď!‘, Šla jsem. U Panny Marie Sněžné mě babka šustilka naučila žít tak, jako žijí jiní. Jsem panna a o mou čistotu se nemusíš bát. Vděčna jsem Odolenovi, ne tobě, protože mě mohl nevšímavě minout jako ti, kteří mě po léta míjeli, ale on mi řekl: ,Pojď!‘“ „Jednou tě píchá ukazovákem, podruhé se zamotá do tvé suknice . . .“ 250
„Ne ty, Štěpáne, ale on mi řekl: ,Pojď!‘, když jsem hladověla a mokla.“ „Potkat tě, také bych ti řekl: ,Pojď!‘“ „Ty jsi mě nalézt nemohl, protože se takovým místům vyhýbáš.“ Kolikrát, kolikrát jsem od ní Odolena vyháněl! Teď se dovídám, že Odolen může skoro všechno, protože ji sebral na smetišti! Představuje si Ludmila, že bych váhal, rozmýšlel bych se říci jí: ,Pojď!‘? Přivedl ji — a víc o ni nedbal a skrze mou lásku k ní ždímal ze mě grošíky, aby mohl kvasit! Dobrák Odolen! Ale ne já, on jí řekl: ,Pojď!‘ „Vyhýbám se krčmám, to jsi správně řekla, těm místům se vyhýbají i všichni věrní v Kristu!“ Nechtěl jsem Ludmilu urazit. Bůh je mi svědkem, že nechtěl. Odcházela kvapně v pláči. Rozeběhl jsem se za ní, ale nedala se zadržet. „Ani mne nebylo v krčmách vídat!“ Obrátila má slova proti mně. Z ničeho takového jsem ji nevinil. Mám brát jako samozřejmost, že s ní Odolen hrubě zachází — a to jen proto, že jí kdysi řekl: ,Pojď!‘? „Nevím o nikom, kdo by tě kdy zahlédl v krčmě, přesto nejsi taková, za jakou jsem tě měl!“ , Jaká jsem?“ zastavila se. Odolen v jednom nelhal. Vyzrávala v ženu. Hleděla na mě jakoby z nějaké vyvýšeninky, ačkoli jsem ji o hlavu a něco převyšoval. „Jsi . . . jiná . . .“ Ne Ludmila z mého dětství, malá ochránkyně, kterou mi z nebes seslala má matka Roubíková. Ani ta zmoklá žebračka u zdi Panny Marie Sněžné. Tato Ludmila po hrstích nabírala sebevědomí, to proto, že shlížejíc se v nezčeřených hladinách Radbuzy a Mže, zjišťovala, že je líbezně krásná. Jako Panna Maria v kostelích jednušek! To byl hřích, veliký hřích! My ty dřevěné desky pošlapali! Ale rozraz mečem obraz na hladině řeky? Kruhy se vzdalují od místa úderu, slábnou, vytrácejí se, až se voda zacelí docela a 251
krásná tvář panny se v ní opět může vzhlížet. Vědomí, že proti některým věcem jsem bezmocný, ještě mi nebrání řádně žít. Hus řekl: Řádně žije ten, kdo si je vědom, že se nezrodil jen sobě, ale celému světu. A Hus je pravda. „Jiná? Jak jiná? Jsem pořád stejná, Štěpáne! Mám tě ráda. I Odolena. V čem jsem tedy jiná?“ Hleděl jsem do jejích pomněnkově modrých očí, zalitých slzami — a bylo mi nevýslovně smutno. „Ať tě Odolen píchá ukazovákem, ať se zamotává do tvé suknice, slovem se tě nezastanu!“ To jsem Ludmile řekl v to chladné únorové ráno, kdy skvělá lehká jízda rytíře Chvala odcválala. Zvěst o tom letěla po hradech plzeňského landfrídu rychlostí vichřice. Chval Řepický ještě k Táboru nedorazil, když se u hradeb Plzně začaly objevovat nevelké skupinky jezdců. Pánů podjednou přibývalo den ze dne, nocovali mimo dosah děl a kromě toho, že se předváděli, nijak zatím nenarušovali chod města. * * * Jako zručný bečvář obručemi sud sepnul plzeňský landfríd město vojskem, nikudy nemohla protéci jediná zprávička, tak surově nás začali dusit Švamberk, Jan z Opočna, Kolovratové. Majíce blízko obilnice, mohli si dovolit proležet březen pod hradbami. V Plzni už postihoval hlad nejen chudé, ale i řemeslníky a ti dříve pokojní barvíři, postřihovači, soukeníci, nožíři, řezníci, mečíři, sedláři se přes noc měnili ve vlky. Žižka s pánem z Rýzmberka sledovali z hradeb tu panskou sjednocenost. „Neodváží se zaútočit,“ mínil pán z Rýzmberka. „Proč by útočili? Vyhladoví nás.“ Den předtím lapili správce komendy řádu německých rytířů, stiskli ho a vyděšený mnich se rozpovídal. Přesně věděl, kde jeho řád ukryl zásoby, a tak se věrným v Kristu dostala do rukou hojnost uzeného, sušených ryb, hrachu, cibule, zelí, řepy, sýra i oleje, navíc dobrého piva pro rytíře i horšího pro čeleď, z doslechu, snad od samého komtura řádu, ten ustrašenec věděl o několika františkánech, kteří se ukrývají po domech patricijů, i 252
o dominikánech, a že domy bohatců jsou dobře zajištěny proti zimě jídlem i otopem. Šlo o to, zvážit, nakolik by patricije pobouřilo, kdyby je donutili, aby se o své zásoby podělili s potřebnými. Kdyby pak rozvážně hospodařili se zásobami, kdyby polapili mnichy a vyměnili je za vozy se senem, potom se Švamberk ještě v květnu nevyšplhá na hradby. Bylo to lákavé, a zároveň nebezpečné. „Kdybychom jim vyčistili spíže, nevrhne se na nás celé město?“ vyslovil to naplno pán z Rýzmberka. „Měli jsme komendátora, toho syslíka, chytit koncem února!“ Žižku velmi pobouřilo předvčerejší Korandovo kázání. Odvolával se na Husa, podle něhož bídné světa zboží zalehlo Kristovu cestu a všechny zmatky rozplodilo v duchovenstvu. Kdyby Koranda tepal nehodné kněze, nešť, ale nezdržel se a v zápalu se vrhl nelítostně na plzeňské chtivce, jako by z nich chtěl vyhryznout kousek soucitu s trpícími, ale se zlou se potázal, octl se v menšině se svými věrnými, a taktak že z té řvanice vyvázl zdráv. Snažit se hrozbami vpečetit svou víru druhým, zdali to má naději na úspěch v obleženém hladovějícím městě? Žižkova nevůle stoupala. Spojil svůj osud s ujařmenci ne proto, aby mu nějaký farář kazil dílo. Křehké, dohodami nepodepřené, leč jsoucí příměří mezi měšťanstvem a jím je jediným nesmyslným kázáním narušeno. „Tedy je pozdě?“ zeptal se pán z Rýzmberka — a já, který tam držel hlídku od noci, pochopil, že je pozdě na nové rozdělování zásob potravin. Včera se výrazně oteplilo a slabý teplý závan od jihovýchodu rozčechral náznak červánků, předtím prorážely rudé pásy, nyní, kdy se už zcela rozednilo, obloha zešedla a v dálce jako by se pokojně ukládala na zem. Studivý březen se ohlásil lijáky. Lidé houfně umírali. I teta paní Kateřiny skonala. Potajmu — aby se probůh nepřivolal — mluvilo se o moru. Také o blížícím se konci světa se mluvilo. Než stačil Žižka odpovědět panu Břeňkovi, vypukl v táboře obléhatelů jásot. Jakýsi nebojsa na bělouši přiharcoval téměř na 253
dostřel a křičel proti hradbám, že vladařka Žofie a pan Čeněk z Vartenberka vyslali na pomoc plzeňskému landfrídu silné vojsko v čele s panem Václavem z Dubé. „Je pozdě!“ přikývl Žižka. „Drž hradby! Jdu k vozům!“ Následoval jsem ho, protože můj čas vypršel. Už nejeden hrdopýšek, ale pět jiných křičelo proti hradbám, ze všech stran se dovídali Plzeňané o příchodu královských; dlaně ti trubadúrové přikládali k ústům, aby zvěst doletěla snad až do Jericha. Bylo to jako povel ke vzpouře. Plzeň ožívala. Žižka kráčel stejnoměrným krokem, dotýkaje se pravačkou jílce meče. „Budeme předbíhat i zajíce!“ Úsměv Žižkovi ztvrdl v bělošedém kníru. „Zajíc má naději na přežití jedině v poli!“ řekl jsem. „Přesně tak, Štěpáne!“ Měšťané, vynořující se v uličkách, poznávali hejtmana, proto pouze ze slušné vzdálenosti syčeli jako hadi, aby táhli k ďasu hadráři a ubožáci, kteří si chtějí podmanit Plzeňany, zotročit je chtějí, nabažili se řečí o veliké obci, vzbouřit se, vzbouřit se proti násilí je třeba Tu třaslavý kmet se odvážil zastoupit nám cestu. „Ať se vrátí naši duchovní pastýři, kteří nás od věku vedli k lásce ke Kristu a k poslušenství, ať táhne Koranda a jiná čertem křtěná lidská havěť!“ Fouknout do něho, upadl by. „Zemři v pokoji!“ obešel ho Žižka. Bratry jsme zastihli v pilné práci a zakrátko, dříve než by písek v přesýpacích hodinách sotva zpoloviny protekl hrdélkem, vrhly se bojové vozy na rynk; a namířili jsme, sevřeni v kruhové obraně, menší děla do oken patricijů. Odolen na mě zamával od prvního vozu, ale mně Žižka přikázal, abych se ho držel. Šum v uličkách napovídal, že nedočkaví měšťané se sťukli dohromady a obsazují dům po domu, přičemž vyhánějí věrné. A bijí je. Už první zbití se protáhli otvory u pavéz. Žižka přikázal, aby vystřelili na pozdrav pánubohu, a než to zaznělo z 254
hákovnic a píšťal, sebral malý houf. „Několik křivohubých smělců musíme chytit!“ prohlásil Žižka a Odolen stanul po mém boku, jelikož byl vždy vybírán k náhlým přepadům. To patricijové nečekali. Cítili se být už vládci města. Střelby se báli víc než Antikrista. Také jsme ulovili ne zrovna malé ryby. Mladý širokoboký Ebrzvín a šišlavý Fegal nám vběhli do náručí. Teď tedy stanuli tváří v tvář šiřiteli bezpráví, jak hovořili postranně o Žižkovi, a šklebil-li se břicháč Ebrzvín, o nic méně se škaredil šišloun Fegal. „Pokřikuj na nás hezky zblízka, Ebrzvíne! Spusť!“ dobíral si ustrašence Odolen. Žižka si sedl na oj vozu. Dlouho pozoroval ty dva roztřesence. „Pošťuchovat se vám zachtělo, bít naše . . .“ Ebrzvínové prosluli jako velcí skrblíci. Také nabobtnali majetkem víc než Nuesslové, víc než Zebničtí, a tento nařvanec byl jediným dědicem. „Žádej od našich šacunk . . .,“ zablekotal, ale Žižka jen houkl: „Nestojím o výkupné!“ „Nezabíjej mne!“ prosil mladý Ebrzvín. Šišlal si třel krk, Odolen ho přes něj pořádně vzal. „My . . . my zaplatíme . . .,“ zaškobrtal. „Zalézt někam do strniska byste měli, a ani nedutat — být chytří!“ zahřímal Žižka. „Mlátit věrné se ti zachtělo, Ebrzvíne? Zůstaneš tu jako rukojmí! Ty, Fegale, ty ohyzdo, který máš sklepení plné šunek, vyřídíš těm podělancům, že kromě Ebrzvína jsme zachytili i správce komendy řádu německých rytířů a že domy na rynku rozstřílím, jestli někdo zkřiví vlas jedinému bratru! Kdo s námi chce stát ve víře, toho propustí se vším všudy!“ Žižka si sundal kožešinovou čapku. Sporé, šedivějící světlé vlasy, stažené páskou, zplihle polehávaly na vojevůdcově hlavě; i bělošedý knír malinko poklesl. „Jdi!“ houkl na Fegala. „Pověz to těm svým!“ Dojista palba z hákovnic a píšťal vyplašila obléhatele. Nechce 255
Žižka, ten mordýř dobře známý, pomordovat Plzeňany? Proto skoro v téže chvíli, kdy se spěšně vrátil Fegal s ujištěním měšťanstva, provázen patriciji Hakkerem a Miloslavem, že zdržovat nebudou jediného věrného v Kristu, ani jinak, a to i v budoucnu, škodit komukoli z našich nehodlají, skoro v ten ráz se ohlásil hlasatel královských před Pražskou bránou, že pan podkomoří Václav z Dube je připraven vyjednávat. * * * Zdálo by se, že za stavu, kdy se nevelký počet věrných octl v kleštích vnitřního i vnějšího nepřítele, musím já, Štěpán Roubík, myslit výhradně na to, jak pevně držet místo, které mi zvolil hejtman. Lidská mysl je ale tak podivně uzpůsobena, že i v nejhorších chvílích se dokáže zabývat nicotnostmi. Sobecky jsem myslil na Ludmilu, na její několikrát opakovaná slova: A ŘEKL MI: ,POJĎ!‘ Neviděl jsem ji ani paní Kateřinu mezi bratry a sestrami. Žižka právě domlouval s přispěchavším pánem z Rýzmberka další postup, když jsem se k němu přitočil. „Paní Kateřina tu není . . .,“ ohlásil jsem, jakmile si mě všiml. Žižka loupl zdravým okem po Fegalovi, Miloslavovi, Hakkerovi a mladém Ebrzvínovi, ale minul přehlíživě čtveřici patricijů a zahleděl se dlouze na Odolena, který postával u prvního bojového vozu. „Toho si vezmi!“ kývl hlavou směrem k němu. „Přiveďte ji!“ Kdyby vytáhl někoho jiného — ale Odolena? Osvobodíme-li Ludmilu ze sevření znepřátelených měšťanů, čí zásluha to bude? Na nezáludného, přímočarého Odolena je v tísni spolehnutí, to ví Žižka stejně jako Ludmila, a že občas kvasí s hříšníky? Je věrný! Proto ho vybral Žižka, a proto on znovu vyzve Ludmilu: ,Pojď!‘ Krev mi v žilách tuhla nad tou nespravedlností, ale nešlo neuposlechnout. „Máme zachránit paní Kateřinu děj co se děj!“ oznámil jsem mu stroze. Odolen ani nemrkl. „Jdeme!“ Honosný dům Pabiánků stál na rynku, i do jeho oken mířily naše hákovnice a píšťaly. Ovšem statečnou paní a Ludmilu jsme v něm nezastihli. Také stařičký podomek, kdysi sluha jejího 256
zemřelého manžela, o nich nevěděl. „Odešly, jak to začalo bouchat. . . To je ten ohlášený konec světa?“ žvatlal. „Nebožíček můj, dožít se toho! Co jsme komu udělali?“ Co přimělo paní Kateřinu a Ludmilu opustit bezpečný dům? Za kým pospíchaly? V životě se mi vícekrát přihodilo, a vousáč toho byl zářivým příkladem, že mi z nesnází pomohl člověk opačné víry. Teď to byl Hakker, podivínský příslušník vlivného patricijského rodu, strýc toho Hakkera, jenž dlel coby zajatec uvnitř naší vozby, a ten starý Hakker ctil Husa a pro jeho svatou památku nás, dvojici práčat poletujících zmateně uličkami, vtáhl nečekaně do zákoutí, a aniž jsme stačili ceknout, vyhrkl na nás, že nejspíš hledáme paní Kateřinu Pabiánkovou. Přikývli jsme a tu řekl, že zášť nerozumů se obrátila proti bývalému faráři od sv. Bartoloměje, toho zaníceného božího služebníka zaskočili poblíž minoritského kláštera. Ohradil se v kostele sv. Panny Marie a při něm je i paní Kateřina. Že Koranda kdysi farářoval ve farním kostele na rynku, jsme také zaslechli, to však nebylo důležité; čím kdo dříve býval, nikoho nezajímalo, vždyť i Ježíš Kristus se neodklonil od lotra přivázaného na kříži po své pravici; rozhodovalo, zda v přítomné chvíli je ten nebo onen hotov obětovat život za čtyři artikule. Koranda byl udata a jen letmo tu připomínám na dosvědčení jeho srdnatosti, že o několik měsíců později byl záludně jat Rožmberskými a vsazen do želez ve věži mohutného hradu Příběnice. Nejenže se sám dostal z okovů a osvobodil spoluvězně, ale vzkázal tajně na Tábor Zbyňkovi z Buchova, aby nelenil a přitáhl s vojskem. Pan Oldřich z Rožmberka utrpěl tak nenahraditelnou škodu pozbyv Příběnice i druhý hrad na protějším pravém břehu Lužnice — na zpitomělé obránce pršelo kamení z jejich vlastní věže, zatímco bratři s mocným: „Tábor! Hrrr, Tábor!“ hnali útokem. Poděkovali jsme starému Hakkerovi a utíkali k minoritům. Koranda se ani trochu nezalekl hloučku patricijských synků, kteří u kostela sv. Panny Marie nazdařbůh metali kamení a spílali mu bludařů. S tím běhavým urozenstvem, s těmi 257
potměšilci jsme si užili bídně málo radosti! Zdatně uměli nadávat i zdatně utíkat, až se jim sádýlko nad pupky natřásalo. „Doběhni pro posilu!“ navrhl jsem ne zcela nezištně Odolenovi. Nedopřál mi, abych se blýskl před Ludmilou. Na ty ubrečence stačíme sami!“ zavrčel, vložil valounek do praku, zatočil jím zprudka, až zahvízdal a málem ucvrnkl ucho jednomu svatouškovi. Jeho druh se ohlédl, co se děje — a špičatý křemen se mu zabodl do čela. Odolen vrhal kámen za kamenem a já se také pěkně rozházel. Nářek obléhatelů oblažil srdce skrytých v kostele sv. Panny Marie — a najednou to o hlavy podšívků brnkalo ze dvou stran. To pohůnčí, nestatečné pokrevenstvo zazobanců, hledalo naříkavě stezky úniku z kamenné smršti. „Bratři!“ zabušil Odolen na kostelní vrata. To se už ve spěchu dostavilo několik Plzeňanů, přejících ujednáním. V městě žel sílí strana, jež si chce narychlo vyrovnávat účty s věrnými v Kristu, ponejvíce s těmi, kdo odmítají zříci se Husa, a že těm zloduchům vůbec nesejde na Hakkenovi a Ebrzvínovi — ať je Žižka o hlavu zkrátí, když se dali zajmout! „Horké hlavy vychládají teprve léty!“ uklidňovali nás měšťané. „Anebo tuhnou náhle!“ odpověděl Odolen jednomu z nich — ten nepopřel, že čím blíž hradeb a čím dál od rynku obsazují ukvapenci domy věrných Plzeňanů a netrpělivě je pobízejí, aby se klidili. Trvalo dost dlouho, než ti uvnitř odstranili zátaras. Z jasného dne jsme vpadli v příšeří. Tu se ozvalo z jednoho kouta: „Odolene, tady jsem!“ Za vyvráceným oltářem našlo úkryt několik sester a stařec. Dva bratři nám uvolnili vrata a na lešeníčku u vytlučeného okna stál Koranda a paní Kateřina — to oni šili kameny do těch pozemských ctností. Pro nic z toho jsem neměl oči. Cele je zaplnila Ludmila, jež 258
radostně běžela vstříc Odolenovi, svému zachránci. * * * Královský podkomoří Václav z Dubé, člověk rozvážný a chytrý, necítil se zvlášť příjemně ve společnosti pánů z plzeňského landfrídu; tito opovědníci královi zůstali v jeho očích chamtivým panstvem, ničím více; donedávna spolu válčili. Musel je k jednání přizvat! Panu Čeňkovi z Vartenberka byl teď dobrý každý spojenec! Jan z Opočna se odvážil pána z Dubé poučovat. „Zemdleli a jsou sevřeni jako na kládě s mučidly,“ řekl pan Jan. „Dobijeme je!“ Královský podkomoří ho usadil. Kdo Žižkovi zabrání, aby, bude-li k tomu dohnán, nepovraždil dva tisíce bohatců a kněží skrytých v městě a se svými vojáky a s tisícovkou věrných Plzeňanů neobsadil zpevněné, místy až trojité hradby? Na nich pak mají pro větší slávu pána z Opočna královští vykrvácet? „Uzavřít s kališníky dohodu!“ řekl. „A dodržet ji!“ Poté, co si vyměnili rukojmí (za plzeňský landfríd pana Bohuslava ze Švamberka a Hanuše z Kolovrat, za bratry pána z Rýzmberka a neohroženého Jana Valkouna z Adlar), sešli se k rokování na plácku před Pražskou bránou. Žižku provázel Hakker, plzeňský purkmistr — a já. Na praporci, který jsem nesl, vlál červený kalich na černém pozadí. Vyšila jej v poklidných dnech paní Kateřina a Žižkovi udělal praporec velikou radost. Královského podkomořího sledoval Jan z Opočna, který směle připojil svůj praporec ke královským. Václav z Dubé dal nachystat pouze dvě křesla, takže ostatním nezbývalo, než se držet v pozadí. „Zdráva je paní vladařka? Zdráv je pan Čeněk z Vartenberka? Pan císař se zhurta nechystá do Čech?“ „O svém zdraví se mnou paní vladařka ani pan Čeněk nemluvili, a do císařových úmyslů nejsem zasvěcen.“ Z toho, jak to řekl, Žižka poznal, že pánovi z Dubé může věřit. I mně se líbil ten širokoplecí šlechtic. Už proto, že donutil stát pána z Opočna; nikdy mu nezapomenu, že zabil 259
uhříněveského kováře, i když se tak stalo v boji. „Odkud čekáš pomoc?“ zeptal se rovnou pán z Dubé. „Odnikud.“ Dobře se znali, oba odevždy věrní straníci zvěčnělého krále. „Jak se vám podařilo během několika zimních měsíců si tolik znepřátelit město, které jste vzývali jako Bohem vyvolené?“ Žižka by mohl odpovědět: Příliš mnoho mudrlantských kněží, Husova smrt — nebo nekázal ve zdech Plzně Prokop Holý a Mikuláš, tak řečený Biskupec, o němž v těch časech mluvili Plzeňané jako o obludném a mylném člověku, kacířský Martínek, Blažek Šeplavý, Kániš a Kvirín, Matěj Vlk, Abraham Houska a řada jiných? Kdyby se vyplnilo to, co předpovězeno, kdyby se bohatci necítili ohroženi na svém majetku, pak snad — „Hladový pes přičichnul k šunce zištných měšťanů, proto se měšťané štíří a cení zuby, aby psa odehnali!“ „Požaduj něco a všichni, bůhsuď, postaví se nabroušeně proti tobě!“ Pán z Dubé se otočil po purkmistrovi a Hakkerovi. „Ti ziskulační hrubci opravdu někdy nevědí, co je slušnost!“ Čelo vůdce královských se zkrabatilo. Učinil zadost zdvořilosti, nezapřel bývalého dveřníka krále Václava, jenže teď proti sobe stáli co protivníci.
260
261
„Žádej splnitelné,“ obrátil se pán z Dubé na Žižku. „Svobodný odchod na Tábor všech našich s bojovými vozy a děly!“ „Stáhnu se s vojskem do příslušné vzdálenosti,“ souhlasil. „Svobodu přijímání z kalicha v Plzni!“ Pán z Dubé pohlédl na měšťany a purkmistr i Hakker horlivě kývali. „Oni se zaručují, já se s vojskem vracím do Prahy!“ Tušil Žižka, že ho měšťané oklamou? Jistěže. Také hned po našem odchodu přispěchali zpět dominikáni, františkáni i příslušníci řádu německých rytířů a ruče předělávali mysl Plzeňanů podle svých představ, takže když o rok později Žižka s Chvalem Řepickým oblehl Plzeň a zle dělostřelbou narušil hradby a městu hrozil pád, tu znovu se měšťané zaručovali Žižkovi za svobodu vyznání. Jen Žižka odtáhl, vyspravili hradby a stáli ještě věrněji při Zikmundovi než předtím. Nemohl jsem pochopit — zúčastnil jsem se toho tažení — proč Žižka nedorazil to zrádné město. Říkalo se pak, jaksi na hejtmanovu omluvu, že podlehl nátlaku umírněných vůdců pražských kališníků, jež mu spolu se žateckými a klatovskými houfy přitáhli na pomoc. Nejspíš se mu nedostávalo vojenské síly k poslednímu, rozhodnému útoku. Když se obě strany dohodly na podmínkách vydání města, nebyl důvod déle prodlévat u Pražské brány; tam Žižka, očekávaje propuštění Jana Valkouna z Adlar a Břeňka Švihovského, chvilku nečinně postával. „Teď nám vzácná každá hodina!“ pronesl zostra k opozdivším se druhům. „Zdržela mne přízeň . . .,“ zašklebil se pán z Rýzmberka. „Slibovali! Dej na sliby Švihovských!“ Vzápětí poté, co Hakker, Ebrzvín a koktavý Fegal rozhlásili, co sjednáno, propukl v okrajových uličkách jásot. Tolik jsme těm zištníkům leželi v žaludku! Zase budou moci hromadit majetek, skrblit o něj, říhat z přesycenosti! Plzeňští bratři, kteří nemohli pro tu zradu dál žít v rodném městě, snesli to málo, co vlastnili, na rynk, naházeli všechno na kopici a tu zapálili. 262
Kouř plašil tahouny a vozatajové měli co dělat, aby je zklidnili. „Hanba vám, farizejové! Hanba vám!“ hrozila proti zatmělým oknům patricijských domů Kateřina Pabiánková. Pátral jsem po Ludmile, ale neviděl jsem ji. Nejspíš našla bezpečí v hloučku žen s dětmi. Předav praporec opět jsem zaujal své místo vedle Odolena u prvního bojového vozu. Žižka na statné hnědce dojel k několika jezdcům. Něco říkal Valkounovi z Adlar, který velel ztracencům. Pak zvedl palcát a bojové vozy se hnuly k bráně.
XII AČ MRTVI, NEZEMŘELI Bezoddyšný čas na nás doléhá tolik let! Je-li nám už souzeno zcepenět, uštváni věčnými boji se Zikmundem, tou liškou ryšavou, i rozepřemi a hádanicemi našich kněží a hejtmanů, potom ať naposled je mi umožněn návrat v časy, kdy všechno všecinko, i naše duše a víra, vyvěrala v čirý pramen, prostý vší nečistoty. V pahýlu levé ruky mi bolestivě škube, jak neuměle sešitá rána srůstá. I tentokrát jsme cizí pány hnali od hranic Českého království. Prchali před námi, uboze malí, jako předtím od Hor Kutných, jako od Hořic, jako od Malešova! Platili jsme mrtvými za ta velká vítězství! Oddíly věrných v Kristu nejsou nepřeberné. Kolem cválá Prokop Holý v doprovodu hejtmana Přibíka z Klenové. „Na Plzeň je nutno zaútočit! Na Plzeň! Z Bavorska nám hrozí vpád, dokud to zrádné město stojí!“ Přibík z Klenové se ve Stříbře cítí ohrožen. „Doplatíme na Plzeň, nepokoříme-li ji! Žádná ujednání, žádná příměří! Jednat, balamutit, křivě si vést, to umějí, a zrazovat! Útok! Zmocnit se města!“ 263
„Útok! Plzeň je klín, vražený —,“ vytrácí se hlas správce polních vojsk. Přejeli. Nedočkavý Větřík na mě naléhá: „Proč jste uhnuli od Plzně jako do strany, proč jste netáhli rovnou k Táboru?“ Plzeň! Jako teď vidím to mohutné hrazené město v soutoku Radbuzy a Mže! Slyším vdovu Pabiánkovou, tu statnou a statečnou ženu, hrozit Plzeňanům: „Hanba vám! Hanba vám, farizejové!“ Město opustilo ne více než čtyři sta věrných a bezpečnost nejen bojovníků, ale i žen a dětí zajišťovalo šest ztracenců, po dvou vpředu a vzadu, po jednom po stranách; každému, a nemusel to být ani Bohuslav ze Švamberka nebo Jan z Opočna, bylo jasné, že pro rytířstvo ve volném prostoru jsou snadnou kořistí. Těžká kola bojových vozů, zatížená děly, zapadala do rozbahněné země; vyprošťovat je z jam a prohlubní stálo hladem zesláblé Plzeňany — většina z nich pocházela přímo z města nebo z nejbližšího okolí — spoustu sil. Připomněl jsem si Žižkův výrok: „Budeme předbíhat i zajíce!“ Nepřesunovali jsme se jako řádné vojsko jinam, vojsko jisté svou údernou silou, prchali jsme a kličkovali směrem k Písku, který drželi naši. Žižka sice důvěřoval pánovi z Dubé, ale znal svět; královský podkomoří vůbec nemusí proti němu nic podniknout, dokonce ani o úkladech pánů podjednou nemusí ani vědět, a přesto se jezdectvo plzeňského landfrídu dá v pohyb. Chybné by bylo také spoléhat na liknavost pana Bohuslava, chytrý Švamberk dávno své seřadil a dal i vědět pánům na jihu, že se k nim hrne slabá hotovost bláznů v Kristu. „Rozloží se silou před Březnicí,“ řekl Žižka pánovi z Rýzmberka. „Někde tam na nás budou číhat. Táhneme přece na Tábor.“ „A netáhneme?“ O tom se pan Břeněk stokrát přesvědčil: Žižka se nejvíc osvědčoval v tísni. „K Táboru vedou různé cesty. A jedna, byť oklikou, k němu směřuje přes Písek.“ Pán z Rýzmberka o dost převyšoval rozložitého Žižku. Také 264
nadzvedl sám kolo, takovou měl sílu, jenže na tohle jeho představivost nestačila. A síla mu byla k ničemu. „Proklouznout mezi jejich hrady . . .“ „Na hradech vědí, že táhnem jinudy, navíc jejich osádky nás očekávají jinde.“ Nečekaně jsme v té slotě, ke všemu se rozpršelo, strhli vozy z předvídaného směru a vnořili se mezi hrady Lopata a Radyně a ve vrzotu kol a funění koní se přibližovali k Vlčtejnu a Skále. Doufali jsme se Žižkou, že zbrojní z těchto hradů a ti sesbíraní z Gutštejna, Krasíkova, Bezduřic, Libštejna a všemožných horoucích pekel, ta nakupenina železa, kamene a svaté nenávisti, chystající se nás rozmáčknout jako nehet palce štěnici, ta vražedná moc že teď zahálí někde před Březnicí. V tichosti jsme se za Štěnovicemi přebrodili, to se už snášela noc a my byli uhnáni téměř k zhynutí. Nezbývalo, než se na nepatrném kopci ohradit bojovými vozy a položeni jako špalek masa pro rysa mezi Úslavu a Úhlavu doufat, že nás dravec nerozsápe. Svalil jsem se pod vůz, ale nemohl jsem usnout, ačkoli jsem nevládl rukama ani nohama. Mrazivé chvění, které mě v mokru přepadlo, vytřásalo ze mě drobivý smích: Tolik pánů nechtě střeží můj spánek. „Čemu se řehoníš?“ přisunul se ke mně Odolen. „Jak se chladem třesu, sype se ze mne smích.“ Odolen si překryl hlavu potrhaným pláštěm. „Spi,“ vyzvají mě mírně. Jenže já ne a ne usnout. Kaluže se roztěkaly do šíře. Vyškrabal jsem se výš k suššímu místu poblíž voje. Sál jsem ostrý pach kobylinců. Tahouni pocukávali hlavami a žvýkali seno. Kůže se jim svítivě leskla. Spatřil jsem paní Kateřinu, jak hledá matku zatoulánka. Šustot, radostné tlachání, ticho. Paní Kateřina se zasunula pod pátý vůz. S ní nejspíš pobývala Ludmila. Přikázal jsem si, že se Ludmile vnucovat nebudu, ale stále jí musím být nablízku, abych jí mohl v čase potřeby pomoci. Od Plzně jsme nejedli a s prázdnými žaludky jsme i ulehli, zásob jsme vezli s sebou jen poskrovnu, jenom co jsme 265
pobrali řádu německých rytířů. Najednou, nucen jakýmsi neodbytným nutkáním, vylezl jsem po čtyřech zpod vozu a plížil se k místu, kde Ludmila spala. Povíš jí, že v čase potřeby se na tebe může spolehnout, nic víc!, předl mírňounce ten hlas — skutečně jsem jej slyšel. Ludmila si opírala hlavu o kotel obrácený dnem vzhůru. Spala na kraji. Za ní se k sobě tulily dvě ženy a děcko. Slabě jsem Ludmilou zatřásl. Vyskočila ulekaně a hleděla na mě nevidomýma očima. „Ludmilo, kdyby něco . . ., kdyby něco . . .,“ šeptal jsem vzrušeně, „spolehni se na mě . . ., budu nablízku . . .“ „To jsi ty, Štěpáne?“ probudila se načisto. „Kdyby něco . . ., spolehni se . . ., nevzdálím se od tebe . . .,“ a sunul jsem se v dešti nazpátek k prvnímu bojovému vozu, pod nímž spal poctivým spánkem můj bratr Odolen. * * * Déšť ustal kolem druhé hodiny ranní. Ještě dlouho pak krápalo z větví, na nichž nabobtnávaly pupence; postačí několik slunných dni a buky a duby se zazelenají. O tom, kdy přestalo pršet, věděl jsem přesně, zrovna tíkl pták, vyrušený letící sovou, stráže se poblíž setkaly a bavily se o té sově, také že je daleko do rozednění — Probral mě pleskot nohou. Dva klučíci se čvachtali v louži. Starší dlouze zíval. Možná že to byl ten předpůlnoční zatoulanec. „Vstávej! Vstávej!“ kopl do mě přátelsky Odolen, jenž se už točil okolo kotlů. „Najíme se! Ta polévka,“ smál se, „není ani hrachová, ani zelná, ani masová, ale je ode všeho trochu.“ Na ploché skalce, bojovně rozkročen, kázal Koranda na slova Jana Husa: Psi se o kost hryžou — vezmi kost, a přestanou! Ta kost, vysvětloval Koranda, je zlato v truhlách pánů a patricijů! Nad zlato je však život spravedlivého, který se pídí po pravdě! Pravda je poznání! Pravda je kázeň! Pravda je dobro! Jestli kdo tak hloupý na světě by nechtěl být dobrým sedláčkem než zlým biskupem? Musel by být blázen, osleplý od ďábla, aby nepoznal, co je lepší. 266
Stál na skalce vysoký a hranatý, černý vous mu takřka zakrýval tvář. Černé oči, planoucí vášní a vírou, probíjely se v oči bojovníků. Nesál jsem všemi smysly knězova slova jako jindy, já, bídný, se trápil vzpomínkou na to noční plížení. Určitě se Ludmila domnívá, že jsem se jí chtěl vnucovat! V polospánku člověk vyvádí ztřeštěnosti, nebo co jiného než veliká ztřeštěnost bylo to mé noční ujišťování o pomoci — Ludmila promíchávala polévku, aby se nepřismahla, a když se naše oči setkaly, nevyjadřovaly ty její nic: Nezdálo se mi to nakonec? Horká polévka nás vzpružila. Paní Kateřina, snad že mě a Odolena znala, kývla, abychom si přišli vyhrábnout spečeninu z kotle. Odolenův žaludek se zdál bezedný. „Pro život věčný je lepší být dobrým sedláčkem, leč pro ten vezdejší není nadto být zlým biskupem!“ Ne darmo se lekám, že Odolen není prosáklý vírou jako ostatní bratři. „Rouháš se!“ okřikl jsem ho. „Mlč!“ „On smí mluvit,“ žasl naoko, „a mně kážeš mlčet?“ Odolen se nikdy nedostal do svatého vytržení, nedokázal jako já v mysli i v oku uskutečnit tu velikou proměnu Želivského v proroka Izaiáše. Vír kypícího života u Panny Marie Sněžné ho nestrhl. Zhola nic se v něm neuchytlo z pravd mistra Jana z Husince. Pro něho nebyl nikdo nedotknutelný, nikdo vyvýšen nad soud prostých. Ani naše strastiplné, hledačské trmácení za pravdou v něm nedokázalo udolat, umořit protřelého zloděje a žebráka z Nového Města pražského, jemuž nic není posvátné. „Ó, být zlým biskupem,“ vedl dál svou, „obíral bych zaječí hřbety, z opečených selat si ukrajoval, pivem zapíjel tu dobrotu! Být biskupem zlým! Takto, jsa chuďas, mám nadýmání z hrachové kaše!“ „Jseš pokřivenec!“ „Nejsem pokřivenec, rozesmávají mě panny, které si přišly k 267
řece poštěbetat, ožiji ve rvačce, a zaplaťpánbůh nejsem zestárlý chytrák, který si chutným pokrmem poprskává vous!“ Odvrátil jsem se od něho, hřích v něm rozvil v pálivý květ, rozbujela se nadmíru jeho pozemská lačnost a chtivost, jako často bývá u nevšímavců, jimž pravda nezposvátněla. Vděčíš mi za život! připomenul jsem mu v duchu. Těžko se bojové vozy odtrhávaly z hustého bahna. Žižka spěchal. Pán z Rýzmberka radil zdolat Úhlavu ještě před Vlčtejnem. Co potom, objeví-li se byť jen zatoulaný jezdec ze Švihova nebo odjinud a spustí povyk? Žižka důvěřoval znalostem místních a vozataj čtvrtého bojového vozu věděl o brodu kus před Nepomukem. Tudy ani ne před měsícem táhl Mikuláš z Husi a vypálil cisterciácký klášter. „Je tu těsno, samý strom, těžko by se tu rozvinula do šíře těžká jízda, k tomu ten pleskot kol v břečce . . .“ Vytáhlá hranatost pána z Rýzmberka se vždy prosadila, i jeho neúsměvná vážnost. Popřemýšlel si o Žižkově nápadu, sám pak vyzdvihl jeho přednosti a postavil se za něj. Dost podivně se vedle obrovitého pána vyjímal Jan Valkoun z Adlar, který byl dokonce o chloupek menší než Chval Řepický, navíc zesílil v bocích a ač věrný Husův stoupenec, přece jen by nemohl zapřít, že dostat se k pečínce, slupl by ji na posezení. „Což hrábnout pod suknici opatovi, vrátil-li se na spáleniště lkát nad zkaženým sídlem řádu?“ navrhl. „Švamberk už ví, že jsme proklouzli, po čichu i sluchu po nás pátrá, a mniši, když je pálíš, víc hlasitě kvílejí a naříkají, než mumlají modlitby.“ Žižka si liboval v obhroublém vojáckém žertu. „Jako lasice se protáhnem kolem zbytků kláštera cisterciáků, potichounku, ne vyzývavě, aby se jejich rozeběhli kohouti nerozkokrhali.“ „Kuropění jsme propásli,“ usmál se Valkoun. I mně, jemuž se zvědavostí špičatily uši, byl by vítanější útok než útěk. Mikuláš z Husi ušetřil Nepomuk, doslechl se včas, že Švamberk vyrazil věrné ztrestat, zato o rok později Žižka vrátiv se na západ vyhnal cisterciáky z Plasů i benediktýny z Kladrub; mniši, ať bílí, ať šedí, ať černí, jsou naši odpůrci nejzběsilejší. 268
Polnosti a plné sýpky zalehly jejich ztučnělá srdce. Nelhal-li manětínský křižovník řádu sv. Jana, jehož jsme se zmocnili na té pozdější výpravě na západ, potom každý, kdo z kněží a mnichů hromadí grošíky, přijde do pekla; možná že tak rozumně mluvil ze strachu, stejně jsme ho svěřili ohni, aby pekelné pece nevyhasly. Na dobytí Nepomuku nebylo pomyšlení. „Švamberk, jediný z nich, nás může najít!“ varoval Žižka. U brodu nás dostihla hrozná zpráva. Ztracenci chytili posla z Blatné. Tamější pán ho vyslal na hrad Skálu s nezajímavým vzkazem, ale jak z toho vrtichvosta tahali rozumy, dozvěděli se mimochodem, že Písku se dravým útokem zmocnili krutí nepřátelé věrných Petr ze Šternberka a Mikeš Divůček z Jemniště a že zle se vede Píseckým, jež se teď nelítostným pánům v pokoře zpovídají, proč v srpnu loňského roku hnali dominikány z města svinským krokem. Královští táhli k Plzni na pomoc pánovi z Dubé a cestou překvapili Písecké! Ouzko, přeouzko je měšťanům! Kdo si začne s pány, tomu zmáčknou prsty v palečnici! Svět se zpřevrátil, snad že by pravdy něco bylo na povídačkách o konci světa? Tolik jezdců potkal, štvali koně jako šílení. Stavěl se hloupým, nebo byl hloupý? Žižkovi to vycházelo nastejně. „Kdybychom ti my drtili prsty namísto pánů, pověděl bys toho víc?“ změřil si přísně tlachala; tomu se hned projasnila tvář, jako by prozřel. „Odkud a kam ti jezdci jeli?“ „Všemi směry . . .“ „Všemi směry, říkáš?“ zahrál Žižkovi úsměv v bělošedém kníru. „Seberte mu šimlu! Ať má namířeno ke Skále nebo jinam, pěšky všude přijde pozdě.“ Sesedali z koní a dali hlavy dohromady, pán z Rýzmberka a Žižka. Je ten prostoduchý posel s nicneříkajícím vzkazem pro pána hradu Skála něco jako pro hladové vlky nastražený páchnoucí kozel nad propadlištěm? Zleva Švamberk, zprava královští, nevybereš si. Proč se dát chytit na vějičku? 269
„Tedy dolů, k jihu?“ ujišťoval se pan Břeněk. „Musíme řeku přebrodit ještě před setměním! Tam Otava není tak hluboká. Znám ta místa.“ Žižka vystoupil na pařez, aby na něho bylo odevšad vidět. „Bratři! Pán ze Šternberka, sezením na Konopišti, zmocnil se Písku, zdali to lež, nevím, a pán ze Švamberka, sezením na Boru, chystá na nás léčku před Milevskem nebo Březnicí nebo u Orlíka, rád by nás i naši bojovou výzbroj utopil v hluboké vodě Vltavy! Znáte je, pány! Pan Petr nás vraždil u Knína, pan Bohuslav v čele panstva plzeňského landfrídu svíral nás doposledka! Smíme dopustit, aby pravdu udusili v krvi?“ „Veď nás na ně! Veď nás!“ volali jako jedněmi ústy bratři. „Pronásledovaná liška musí běžet rychle a zametat za sebou stopy ohonem, jinak ji psí smečka rozsápe! Pánům jde o naše bezžití!“ Žižka se ztěžka vyhoupl v sedlo hnedky. „Přímá cesta je každému známa! Proto k Písku! K Otavě! Vpřed, bratři!“ Utíkali jsme ne ze strachu, ale právě naopak: Aby posílena byla pravda! Jaký to nerozum, dát se zbytečně ubít! Žít v pravdě! učil Hus. Žít především! Teprve pak, z nezbytí, zahynout v boji! V rachotu bojových vozů jsme se vedrali v mírně zvlněnou krajinu mezi Blatnou a Borem Menším a nešetříce sebe ani koní jsme spěchali o překot k Otavě. * * * Před polednem prorazilo nakrátko slunce šedavou oblohou. Urazili jsme velký kus cesty v otevřené a zalidněné zemi, v níž se nedala utajit naše hřmotná přítomnost; za kopečkem jsme tu a tam spatřili jezdce, páni podjednou nás už sledovali a naše přežití záviselo na jediném — že bojovný Švamberk se nepostačí s těžkou jízdou včas přesunout z míst, kde na nás číhal. Jenže dřív, než jsme dostihli Štěkně, tahouni zpomalili. Marně je vozatajové bičovali. Už z nich vymáčkli všechnu sílu. Také bratři popadali dech. Nejvíc trpěly ženy a děti. Aby se odlehčilo vozům, musely vysednout. „Nevydrží! Padnou!“ zastala se jich paní Kateřina. Žižka se rozhlížel koldokola: rovinatá pole a luka v modrém věnci vzdálených lesů. 270
„Tady se zdržet nemůžeme!“ „Než se děti najedí, než se koně napojí. . .“ „Děti hladem nepomrou,“ okřikl ji hněvivě Žižka, „a koně se napojí z řeky! Dál! Zastavit se znamená smrt!“ Poslední dny v Plzni jsem něco málo snědl k večeru, abych se dožil rána, mé svaly nebyly tuhé a pevné jako Odolenovy, letitá podvýživa chrčivě bzinkala v mém hrdle a z hladu mě obcházely mdloby; buďto bych posedával, nebo se loudavě vlekl a snad bych i spokojeně a navždy ulehl a nevstal, taková lhostejnost mě přepadla. Kdepak abych já teď burcoval druhé! Ať si je mi královský popravce v patách! „Co je s tebou?“ strčil do mne Odolen. „Ani si nepípnu . . .“ „Vidím!“ upřel na mne modré buličí oči. „Neslyšel jsi? Táhneme dál! Jdeme! Jdeme!“ Seděl jsem na kameni, do něhož vyryli kříž. Byl zpola opracovaný, kdysi dávno sloužil jako mezní znamení. Vzpomněl jsem si na dýku se znamením kříže, kterou jsme odejmuli Veverčákovi. Před mýma očima se táhly vrchy a po jejich hřebenech letěl orel, snášel se nad pahorky a náspy, klouzal nad nánosy a roklemi, strouhami a chrastinami, plul nad hrázemi a háji, nad řekami a potoky. A ten orel byla má duše, vězněná v hrudi upachtěné bytůstky, již kamsi hnali, v hrudi syna něžné Kateřiny Roubíkové. „Jdeme! Jdeme!“ rval mě Odolen. „Nemůžu . . .“ Vůz, za jehož opěrku jsem se zachytl, cukl a hnul se a já tažen jím jsem na vratkých nohách poskakoval kupředu jako kuře s vyškubaným peřím. Nohy se mi podlamovaly a klesl bych, kdyby ke mně nepřispěchala paní Kateřina a nedala mi napít z měchu. Rozpustila ve vodě něco z lektvarů své tety a loknuv si důkladně přestal jsem se motat jako chcípáček holokrček; navrátila se mi síla i jasné vidění. Ludmila nesla v náruči ubrečenečka. Svalil se přípřežní kůň u třetího vozu, muži ho odtáhli stranou a do jeho postroje zavedli šimlu toho posla z 271
Blatné. Vysíleni, na pokraji sil, sestoupili jsme mezi Řepicemi a tvrzí v Kestřanech k Otavě. Opustil jsem své místo u bojového vozu a vnořil svou horkou hlavu v chladivý proud. I druzí se nezdrželi, v běhu strhávali kukly a postřikovali si vlasy a tváře, aby smyli pot. „Zpátky k vozům! Napojit koně!“ vybízel je pán z Rýzmberka. „Rychle! Rychle!“ Žižka v doprovodu Valkouna z Adlar vyjel na nízké návrší a rozhlížel se. Kopcovitá krajina se začínala vytrácet; chomáčky mlhy se pokládaly do dolin, prostupovaly stromy a keře, batolily se jim jakoby vstříc. „Cha! Cha! Cha!“ Bůhvíproč mě rozesmávalo všechno kolem, nahnědlá, mírně plynoucí voda, šedá obloha, odrážející se v ní, kořání podemleté vrby, v němž se udržel proužek ledu, všechno, i ta předzvěst husté ranní mlhy, jež nás učiní neviditelnými pro Švamberka. „Cha! Cha! Cha!“ Zahlédl jsem Ludmilu. Dítě, které nesla, někam odložila. Capkala v rozedrané šedé suknici k břehu. Jaktěživo — od dětství tísněna zdmi domů — nedostala se do volné přírody. Hejno potápek přelétlo nízko nad hladinou a přistálo pod blízkým vrbovím. ,,Cha! Cha! Cha!“ smál jsem se uvolněně, až se po mně začali bratři ohlížet a smích se mi zadrhl v hrdle. „Ludmilo!“ zavolal jsem, ale neslyšela mě. Nejen já byl utahán k smrti. Zastyděl jsem se za svou slabost. Copak je na světě jedině Štěpán Roubík, záleží výhradně na tom, jak on se cítí? Jestli trpí? To jsem chtěl být Ludmile k ochraně! Taktak jsem se zmátořený dovlékl k řece ! Člověk nemá slibovat, dokud nedosáhne hranice svých mezních kamenů. Aby je označil: Sem až můžu. Žižka ještě nesjel k bojovým vozům, když se přihnal první ztracenec. Těžká jízda pána ze Švamberka, pýcha plzeňského landfrídu, spojila se s čeledí mistra strakonických křižovníků Jindřicha z Hradce, a jsou několik mil odtud. „Čertův chlapík!“ zvolal Žižka; ctil v panu Bohuslavovi schopného vojevůdce. ,,K vozům! Přes řeku! Nebo zaútočí!“ 272
„Jak se říká té vsi na druhé straně?“ ptal se pán z Rýzmberka. Vykukovala z ní jen věž kostelíka. „Sudoměř,“ odpověděl mu kdosi. Sotva jsme se převalili přes nehluboké dno Otavy, přiřítil se druhý ztracenec. Opancéřovaná jízda pana Petra ze Šternberka a Mikeše Divůčka sem míří od Písku. „Peří jim pocucháme!“ zahrozil Valkoun z Adlar. Petr ze Šternberka tak ještě rozprášit hlouček zbožných poutníků! Mikeš Divůček tak ještě shazovat věrné zaživa do šachet na Horách Kutných! Pánovi z Rýzmberka se ta chlubivá řeč nelíbila. „Na pět tisíc je jich skromně počítáno! Samí dobří, v plátech a brnění! Dvakrát více než u Nekmíře! Nás je stejně jako tenkrát, ne-li méně, u Nekmíře jsme s sebou neměli děti a ženy! Téměř jedenáct pánů, rytířů a manů na jednoho prostého cepníka nebo práče! Ne z jedné, ze dvou stran se na nás tlačí! Kdyby nás ničím nebili, jenom tlačili koňmi, na kopytech nás rozeberou!“ „Jsou to zabijáci!“ připustil Valkoun z Adlar. „Ale nevytáhli jsme do pole proto, abychom před nimi strachy padali na nos!“ „Už nás poznali! Už jsou opatrnější!“ Sotva jsme vytlačili těžké vozy na druhý břeh, objevil se jejich předvoj, vedený Janem z Opočna. Zastaviv se u břehu, hrozil nám mečem. Ztracenec, který se pozdržel v osikách, hlásil pak, že se k němu zakrátko připojil Hanuš z Kolovrat se svými lidmi, ale překročit řeku se neodvážili. Leccos nám docházelo: Proto Švamberk a Kolovrat se nabídli jako rukojmí při jednání před plzeňskou Pražskou bránou, ač se Žižkou jednal vůdce královských pán z Dubé, a ne panstvo plzeňského landfrídu, proto pána z Dubé provázel pán z Opočna — aby odvrátili podezření, že chtějí zmařit dohodu. Zatímco se jednalo, rytířstvo vyrazilo k jihu, neboť zamordovat Žižku přímo pod Plzní nemohli, to by bylo zneuctěno slovo královských. Nesešlo na tom, stalo-li se tak s vědomím nebo bez vědomí pána z Dube; ať tak či onak, ten nedobrý počin zkalil později vztahy mezi královskými vůdci. Strůjcem té šalby byl zřejmě 273
pan Bohuslav, na něho čekali pánové u řeky, ač při sobě měli víc než dost ozbrojenců a mohli nás rozmetat. V rovině bychom se jim stěží ubránili. Jenže pan Hanuš byl zádumčivec a pan Jan nemyslící bijec. „Ta mlha, ta mlha kdyby se chtěla spojit!“ zadoufal pán z Rýzmberka. Mlžné řídké chuchvalce ojediněle polehávaly mezi shluky keřů, jež zabíraly kdejaký kopeček a obklopeny hradbou nasbíraných kamenů, zbraňovaly v rozhledu. Neúrodná půda kolem přála jezírkům a bahniskám, přecházejících místy v močál; tu a tam se ukázala políčka, z ornice však vyčnívaly světlé hroudy jílu, tráva tu rostla hořká, ani na pastviska nešla proměnit. Častí hosté těchto nevlídných končin, širokokřídlí čápi, ještě nekroužili ve výšce, pátrajíce po svých loňských hnízdištích. Jen pětice divokých kachen se poplašeně vznesla kousek před nimi. Nepostupovali jsme v mokřině tak rychle, jak si přáli naši hejtmané, nešlo to, dvakrát hrozilo, že se vozy převrátí, také tahouni padali. Bolestné zaskučení: „Pro Ježíše Krista!“ a noha střelce, jež se dostala pod kolo, proměnila se v tříšť; nebožák se skutálel za srdce drásajícího řevu do jámy; nikdo mu nemohl pomoci, i když všichni věděli, že tam vykrvácí. Ztracenci se začali stahovat, to jak se uzavíral kruh pánů podjednou a královských. Dva nejméně vyčerpané vyslal Žižka s prosbou o pomoc k Táboru. „Potáhnem k hradu Újezdci, co stojí nad Vltavou,“ slyšel jsem hejtmana, ,,ať jízdu vyšlou!“ Sotva se obrysy ztracenců rozplynuly v mlžném oparu, zahlédl nepřítele Valkoun z Adlar, jedoucí vpředu s třemi jezdci. Mincmistr na Horách Kutných, náš krvežíznivý odpůrce, cválal s konopišťským pánem, jenž v lačnosti po naší krvi v ničem za ním nezaostával, v čele silně opancéřované jízdy. „Je jich jako kobylek . . .,“ zvážněl Valkoun. „Dobrých tisíc kopavých, kousavých hřebců nese všechno to v ohni dvakrát kalené železo!“ Pán z Rýzmberka dokázal s 274
chladnou myslí zvážit nebezpečí. „Švamberka máme v zádech!“ Valkoun také v duchu počítal. „Tolik velkých pánů! Považují si nás!“ Žižka mlčel. V dohledu nikde větší kopec, na němž by se ohradili. Nikde skála, o níž by se opřeli. Švamberk vzadu ho znepokojuje více než nablýskaní královští rytíři, nespěchavě se hřížící v celé své nádheře k Sudoměři. „Vpřed! Nezastavovat se! Vpřed!“ namířil Žižka palcát k nejbližšímu návrší. S pánem z Rýzmberka nás o něco předjeli. Zastavili se na nejvyšším místě. Po dnech dešťů rozmoklá louka tu prudce spadala k několika rybníkům, jež jako by stříbrnými oky potáhly zdejší blata; ty rybníky, byly čtyři, tak se k sobě choulily, že dva z nich dělila pouze hráz. Na ni ukázal pán z Rýzmberka. „Tam se zastavíme!“ Žižkovo zdravé šedomodré oko vtiskávalo si v paměť každý bod v sníženině. „Zná to tu někdo?“ obrátil se k nám. Od třetího vozu se odtrhl svalnatý, trochu přisražený chlap s kuší. Je z Dobeve, řekl. Pátý syn Dobše odtamtud. Tady zamlada chodíval do Drahonic. Tam, na tvrzi, sloužil pak co pacholek v družině syna Jaroše ze Štěkně. To rychle vypověděv nadechl se. Ten velký rybník, jim nejbližší, zove se Markovec, menší, přes hráz, Škaredý, nalevo pak Šilhavý a ten vzadu Prostřední. Tady železní páni přicházeli o přednosti roviny; rybníky bránily jízdě v rozvinutí, v nabrání rychlosti, také ji roztrhávaly a dělily na nesourodé celky lesíky a háje kolem. Odzadu hlásili, že Švamberk překročil Otavu. Žižka musel volit. Místo střetu, jež vybral pán z Rýzmberka, chránilo je především před bočními nájezdy. „Vpřed, bratři!“ dal Žižka za pravdu panu Břeňkovi. „Na té hrázi se jim postavíme!“ * * * Sto bitvami jsem zdráv prošel pod hejtmany Janem Žižkou a Janem Hvězdou z Vícemilic, posekal jsem se s nepřáteli kalicha v ne-jedné řeži, když hejtmanil Bohuslav ze Švamberka, týž, 275
který nás u sudoměřských rybníků dostihl s jezdci plzeňského landfrídu, čtyřikrát proti nám pozvedl kříž papež a císař Zikmund, aby naši pravdu navěky sprovodili ze světa, a vždy jsem harcoval v řadách těch, co mlátili křižáky, naposled teď u Ústí pod vedením správce polních vojsk Prokopa Holého. Krve i věčného potýkání jsem syt! Všechny ty půtky, srážky a střetnutí se mi v hlavě pletou! Nevzpomenu si přesně, zda k té či oné události došlo u Hořic nebo u Skalice! Paměť mi vynechává! Zato ale, snad že stárnu, pamatuji si každý okamžik z toho zasmušilého pozdního březnového odpoledne léta Páně 1420, kdy se panská jízda užuž dotýkala naší slabé zálohy, našeho zbytného houfu a meče rytířů takměř dosahovaly na naše lehkooděnce. Od zapálených šípů se vzňal pícní vůz. Dva z vozníků, kteří nestihli ten úprk k hrázi, ubili rytíři. Tlačil jsem tak, že mi žíla na krku mohla prasknout. Také Odolen napínal svaly. Pokaždé jsme málem vypustili duši, než jsme kolo, obalené bahnem, vyrvali z mlaskavého, lepkavého zajetí. Kousek od náš podpírala paní Kateřina ženu. Padla vysílením a skončila by, nebýt té dobré duše, pod kopyty hřebců. „Pro smilování boží! Pro smilování boží!“ mlela ta pomatená. Pán z Rýzmberka tryskem vyrazil k hrázi a přiměl náš první bojový vůz, který se tam ztěžka dokolébal, dokola objet to místo, aby fošnovou deskou stál proti útočícím. Než cepníci, kopiníci a sudličníci obsadili korbu, než pavézníci postavili krytí průchodů, než naplnili dělostřelci harcovnice a houfnice střelným prachem, než střelci opřeli hákovnice a píšťaly, aby jim po výstřelu zpětným odrazem nevyrazily zuby, sepjal se s námi řetězy druhý bojový vůz a vzápětí třetí; čtvrtý, pátý a šestý bojový vůz projel, aby zahradil opačný vjezd na hráz; zbývajících šest bojových vozů se opět spojilo s našimi třemi, už k boji nachystanými a vytvořily polokruh, za nímž nalezli bezpečí tahouni, jezdci, ženy a děti. Pozoroval jsem Odolena, který si hned dřepl na bobek pod vozem. Zkusil nejprve ostří sekyry a dýky, potom přerovnal 276
obroušené placáky a hranaté křemeny v mošně. Markovec se táhl až k olšinám, za nimiž se stékala a sdružovala síla rytířstva; však jim také bylo postupovat bažinou; v té zrcadlině se zatím neskvěly jejich praporce, jen šedavé nebe. Viděl jsem na vytažené stavidlo, menší rybník, Škaredý, ležící níž, byl vypuštěný; prostředkem tekla stružka, neboť menší rybník byl potokem spojen se Šilhavým, a v lovišti, nejhlubším místě té žabárny, svítila jezírka. Možná že v tišině žila zapomenutá ryba. Ačkoli se to pravdě nepodobalo. To jen mně připadalo, že v tůňkách se uchytí život. Páchlo to tam tak jarně. Tím tlením kolem, tím vlhkem se prodírala žlutá kvítka, ovinutá světle zelenými, lesklými, v ostrůvcích až průsvitnými listy na dlouhých stoncích. Šlachovitý sedláček z podhradí Třemšína, jenž odtamtud zběhl poté, co se jeho pán přidal k panské jednotě (znal jsem toho poctivce už od památné pouti k Ládví), naklonil se ke mně a řekl mi, že je to babí pysk, blyskáček, tam pod Třemšínem mu jinak neřeknou než mastná kytka, hlízky jsou jedlé, i když ne zvlášť chutné. Znal brtníka, bručavce ubručeného, jinak celého sladkého od medu, vybíraného divokým včelám, který té žluté kytce nadával orsej a tvrdil, že je jedovatá. Neví. Možná že je. Jedl hlízky a je živ. „Kytka jako kytka,“ vložil se do toho Odolen, „a na kytkách si pochutná leda kráva, ne člověk!“ ,,Z hladu pozřeš kdeco!“ usoudil sedláček. Každý věděl, co má dělat, každý také měl co činit buď s panem Petrem ze Šternberka, nebo s panem Bohuslavem ze Švamberka. To si ale pamatuji, že jak Visatci zatékalo do nohavic, s potěchou vykládal o všeličem. Jan Žižka i pán z Rýzmberka nás o chování před bojem poučili už dávno, teď hejtmané z hráze mlčky sledovali ruch v nepřátelském táboře. „Pamatuješ, co jsme si slíbili?“ naklonil jsem se k Odolenovi. „Ten, kdo přežije, postará se o Ludmilu . . .“ „Ta se o sebe umí dobře postarat!“ vyjel na mne. „Ovšem ty . . ., jestli mě zabijí, se jí rád ujmeš! Šlechetnost z tebe čouhá jako sláma z došek!“ 277
Dotklo se mě to. Vždycky byl hrubec. „Křivě ti to myslí, Štěpáne! Doufáš, že přežiješ! A se svědomím čirým jak voda z lesní studánky se budeš starat o Ludmilu! Vždyť ti ji svěřil tvůj bratr Odolen!“ „Tobě to myslí křivě, ne mně!“ „Neboj se, Štěpáne! Slyšíš . . ., už se řadí! Volně nám projít nedovolí! Neboj se . . . Mne nezabijí! Protože já budu zabíjet je! Rozumíš? Já je!“ Nestačil jsem ho přesvědčit, že se ve mně klame. Mohutně, jako příval vod, chystalo se rytířstvo zaplavit ústí hráze. Zpupný pán z Opočna na svém stříbřitě oplátovaném černém oři o celou koňskou délku předstihoval to dunivé, vzdálenému hřmění ne nepodobné vichření zloby a nenávisti. Ačkoli právě pan Bohuslav udělal s námi zlou zkušenost u Nekmíře, bezhlavě, na jeden ráz, chtěl smést našich devět vozů. Plzeňský landfríd ve své nadutosti ani nevyčkal, až při-harcují k rybníkům jejich královští spřeženci, sám nás chtěl roznést na kopytech. „Bij je, Štěpáne! Bij! Buď oni, nebo my! Ne porazit, povraždit nás chtějí!“ křičel Odolen. Žižka z třetího vozu nehnutě hleděl na řítící se zkázu. Už rytířstvo, rozlité do šíře, začalo se srážet, zamotávat se do sebe, jankovatět. Zvedl palcát a hned první střelba z děl je vrhla zpět. Na place před námi, aniž se jediný rytíř probil k vozům, zmítalo se několik koní a lidí; ranění leželi zprvu nehnutě, to jak se jejich druzi v nájezdu zastavili; ne nám, ale jim byla kopyta vlastních koní nebezpečná. Část se jich pak začala plížit dozadu. Koně na tom byli hůř, mřeli v blízkosti tří nadobro zabitých pěších. „Zlotřili páni, ti znesvěcovatelé pravdy! Bůh jim teď zlořečí!“ pozvedl Koranda ruce v mocném díkůvzdání a popadl na druhém voze cep co rovný mezi cepníky, ba čněl nad ně ve své vzrostlosti. „Nezmalomyslněli jste, bratři, proto se páni před naší odhodlaností dali na útěk!“ „Bít je! Bít je!“ zaznělo hromově z vozů. Koranda nezhášel nadšení, spíše je rozněcoval, přesto Žižka hned zapochyboval, že zlomoc je navždy zlomena, jak vzápětí 278
kněz ohlásil. „Zopakují útok dřív, než se snese mlha!“ Ta se snese co nevidět! Moc času páni nemají! zauvažoval jsem jako všichni. Mlha je náš spojenec! Vtom propukl v táboře obléhatelů jásot. Znamenal jediné: Petr ze Šternberka dorazil s posilami od Písku. Před jeho nadháněči jsem prchal na své pouti za Mikulášem z Husi. Vraždil hledače pravdy nelítostně, stejně jako mincmistr na Horách Kutných. A křižovnický mistr ze Strakonic sotva znal slitování. Jaképak také mazleni s chudáky, kteří se vzepřeli svým Bohem daným pánům! Mlžinné mraky se jako tenoulinká, zpola průhledná krásná látka vlnily na východě i západě, a otočil-li jsem se směrem východním nebo západním, řasily se tam také, podobny nachvat přivolaným spásonosným nebeským andělům. Mnozí pokašlávali. Snadno se prostydne v lezavém počasí, kdy mizející zimu ještě nepostačilo vystřídat rozkvetlé jaro. Byl jsem na-křehlý, potížemi jsem však netrpěl, i únava z cesty byla tatam. Kývl na mne Žižka. „Potřebuji tě, Štěpáne,“ přitáhl mě k sobě: „Kněží káží o konci světa, ale blížil-li by se opravdu, nebylo by proč bojovat, mstít křivdy, šířit Husovu pravdu! Pohleď na osiky na druhé straně rybníka, rozhýbané v bezvětří! Tam je ta mnohost darebných pánů a nabubřelého mnišstva! Pokusí se o obchvat! Mnoho-li věrných? Dobře volil pan Břeněk, tady nás lehko neudolají! Ač nás jistě sevřou ze dvou nebo tří stran! Tady jsem potřebný! Ale musím vědět, co se děje na druhé straně hráze! Budeš hned tu, hned tam. Chápeš, v čem spočívá tvůj úkol? Zaútočí na nás ze všech stran a s veškerou svojí silou! Čelní útok povede Švamberk na mne! Mají tu víc prostoru k rozvinutí! Ať se drží! Běž a zprav o tom pána z Rýzmberka!“ Hráz se kdovíjak netáhla, byla spíše úzká, sotva by jeden vůz projel, a letitá, zpevněná mohutnými duby. Blíž k břehu u vypuštěného rybníka Škaredého, nejmenšího z těch čtyř, držela 279
se voda; zdálky to vypadalo, jako by tam byly rozprostřeny bleskné bílé roušky a plátýnka, ale to byl zrakový klam. Na jednom místě, kde se udržel spodní vír, bublalo blátíčko jako kaše v kotli; z toho bublání, slyšel jsem to kdysi vyprávět, vyskočí z ničeho nic bledničková žínka, bludička, jako malý čmoud, čmoudek se natáhne chapadýlky po křesťanu a ten, nepostačiv ani vykřiknout, je bledničkou vtažen v zemskou horkost. Bůh ochraňuj! Pán z Rýzmberka se ohradil třemi bojovými vozy; nástupišti k němu se vskutku nedostával velký prostor jako na Žižkově straně hráze, navíc v proláklince vzniklo po deštích vícero nebeských rybníčků a v nich by těžká jízda mohla uváznout. Také pan Břeněk soudil, že v jeho směru půjde spíše o klamný útok. „Leda by je zuřivost popíchla!“ Švamberk se sotva odváží tady je stisknou. Možná Šternberk! „Ale kudy? Přes mokřiska? Uvízne v té mokřadi!“ Mokřiny jsou naše záchrana, aspoň mně se to tak jevilo. Opodál paní Kateřina trhala se ženami plátno na dlouhé tenké pásy. Však zakrátko jich bude třeba. Kdo přežije? Věděl to kdo? Také se tam mihla Ludmila. Nezavolal jsem na ni. Aby si Odolen nemyslil, že se jí předčasně ujímám. „Vyřiď, že je čekám. Ale na něho, na Žižku, se vrhnou jako ďasi!“ vyslal mě nazpátek pán z Rýzmberka. Halas za osikami na druhé straně sílil. V tom kouřmu pánům opravdu mnoho času nezbývalo, museli útočit, i když i oni měli za sebou únavné tažení v rozmokvané půdě.
280
281
Měl jsem před očima Ludmilu. Mohl jsem ji ubezpečit, že já i Odolen jsme dosud naživu. Už proto, abych ji uslyšel. Uviděl její milý úsměv. Silné je v člověku bažení po pravdě, stejně jako po hříšných lákadlech, jež svádějí na bezcestí, neboť člověk ve své rozporuplnosti lační jak po věčném životě na nebesích, tak i po radovánkách tu na zemi, ale nekázal nedávno Koranda, že právě ta dvojakost v něm plodí smilstvo a hřích? Na boj mysli! Na Švamberka! Ne na Ludmilu! přikázal jsem si ostře. * * * Náhlý ovan severovýchodního větru rozčeřil hladinu Markovce. Zachvěl jsem se. Letos se zimy nezbavíme. Ledový pofuk se ozval jako vzpomínka na severák, který do nás pral po odchodu z Plzně. Pán z Rýzmberka má pravdu: Ti zlovolníci mají daleko do divočáků, aby se jim chtělo bahnit se v kalužích a brodištích. Uháněl jsem po hrázi zpět k Žižkovi a rachotivý nástup panstva mě zastihl v půli. Výskok, zachycení větve — a kraloval jsem jako jestřáb v koruně dubu. Rozevlátí páni s otevřenými hledími kopyty svých hřebců bili do rozbředlé země, přilnavé bláto zaplácávalo těla i tváře pěších, skrývajících se za zadky koní, poskakovaly praporce, to jak jejich nosiči zapadali do břečky a vyskakovali z ní, přední drželi řadu, nenarušovali ji, štít o štít se opírajíce, a vprostřed té hromady jel na statném jablečňáku pán ze Švamberka. Tentokrát nedopustil, aby se řady rozpadly jako u Nekmíře. Jenže čím blíž k hrázi, úžil se přístup k ní, i mně bylo jasné, že se rytířstvo opět začne navzájem srážet, nedojde-li k zázraku: Totiž že se ta bahniska rozšíří z vůle boží. Ze by ten neurvalec, samý úklad a úskok, věřil na zázraky? Ty se dějí ve Svaté zemi, v okolí Jeruzaléma, ne tady! Chybělo málo, aby rytíři opětovně začali padat, když tu se od pana Bohuslava a strakonických křižovníků odpojili královští, jako by jejich krátké spolužití skončilo. Začala se vyplňovat Žižkova předpověď: Zaslepeni nenávistí vjeli královští na dno Škaredého. Rybník vypustili jistě hned po 282
výlovu, tedy na podzim, bahno mělo tedy čas ztuhnout, snad i zarůst trávou, takže k mému zděšení se královští nepropadali a postupovali nakoso k hrázi sice zvolna, zato nezadržitelně: Ten úsek bránilo sotva sedmdesát bojovníků. A to většinou slabých, raněných a vyčerpaných. Všechno záviselo na tom, zda se pánovi z Rýzmberka poštěstí přemístit děla. S útokem středem vypuštěného rybníka nepočítal ani Žižka. V čí hlavě se zrodil ten sebevražedný nápad? Kdo asi Mikeše Divůčka a Petra ze Šternberka přiměl k tomu bláznovství? Ale vyjde-li jim to? Ďábel je pán ze Švamberka! Sklouzl jsem ze svého posadu a běžel k našim. Děla zabouřila. „Na ně! Na ně!“ kříslo z vozů. Vyšplhal jsem se na Žižkův vůz. „Pán z Rýzmberka je hotov odrazit královské, ale útočí přes rybník . . .“ „Teď už je vše v rukou božích,“ řekl Žižka, aniž se ke mně otočil. „Ty zůstaň!“ Rytířstvo, zpola zastavené palbou, opět se zcelilo a postupovalo se svrchovanou jistotou vstříc druhé salvě z děl. Ta rozevřela ohnivé chřtány přímo proti jejím hledím, nejednoho skosila, ale tu šturmující nenávist nezastavila; zášť pudila rytířstvo přenášet se přes mrtvé stejnověrce a drtivě přilehnout k bednění. Bojové vozy zaskřípaly pod tím nárazem, ale vydržely jej, neroztrhly se. Sudličník vedle mě klesl zasažen šípem. „Na ně! Na ně!“ zaryčel jsem a rozbíjel sudlicí hlavy pod sebou. Bratři kolem pány mlátili tak, že z těl zabitých katolíků a koní se vytvořil můstek, po němž noví a noví útočníci stoupali, a nic, zhola nic jako by je nemohlo zastavit. Zvlášť pán z Opočna rozséval dlouhým mečem smrt mezi našimi. „Na ně! Na ně!“ zaburácelo co chvíli na vozech, ale volání tu sláblo, jak bratři zemdlévali, tu sílilo, když do obránců vjelo znovu bojové nadšení. Udatně si vedl malý Valkoun z Adlar. Podnikl s Korandou výpad a donutil k ústupu pána z Opočna. 283
To už zprava najížděl pan Jindřich z Hradce, na bílém plášti mu povlával červený maltézský kříž, a jako včelí roj se za ním vlnily kříže na bílém pozadí; převaha víry pravé, katolické, tu svorně svědčila o své neúchylnosti a pevnosti řádových rytířů, byla jako oštěp vražený do srdce rozvratníka. Zpod vozu se vyplížila tři práčata — a já poznal Odolena! Ničím nekryt, sledován svými druhy, vrhl se proti mistrovu hnědákovi a kopím s hákem nerozmýšleje se strhl pana Jindřicha. Jako vosy, jako rozdrážděné vosy máchali maltézští rytíři křídlatý-mi bílými plášti a ubodali mladé útočníky, aby mohli odtáhnout z řeže zakrvácené tělo strakonického mistra. Později sám Žižka přiznal, že smrtelné zranění Jindřicha z Hradce a odstoupení křižovníků z boje výrazně oslabilo pány podjednou, jejich nájezdy zeslábly, spíše jen útok naznačovali, než vskutku útočili. Vnímal jsem jediné: Můj bratr Odolen je mrtev! Vtom si mě všiml Žižka: Zaplňoval hluchá místa po padlých bojovnících svou poslední zálohou. „Běž k pánovi z Rýzmberka! Šternberk útočí přes rybník . . .“ Nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem seskočil z dubu, ale nesmrákalo se, proto nemohla uplynout dlouhá doba, mně se však do toho kratičkého časového úseku vtěsnala smrt mého bratra, mně ten čas připadal jako věčnost. Přitom jsem si uvědomoval: Žižka na tebe mluví! „Ať se drží! Odtud nemůžu vzít jediného bojovníka! Ať mi pán z Rýzmberka nevpustí Šternberka do zad! Běž! Běž!“ Běžel jsem, poslušen toho hlasu. * * * Zatímco útoky pana Bohuslava zpomalovaly nakupeniny mrtvých koní a jeho souvěrců v úzkém hrdle hráze, pán ze Šternberka se mohl dostat k dubové aleji v kterémkoli místě. Pánovi z Rýzmberka nezbývalo, než osadit bojovníky téměř celý dlouhý úsek. Ušlo mu přitom, že mezi rytíři chybí Mikeš Divůček. Ten objel s nepatrným houfem rybník Škaredý a čelně zaútočil na malou vozovou hradbu. Odrazili ho děly, ale ta teď 284
chyběla pánu z Rýzmberka, nemohl ostřelovat královské, prodírající se k němu přes vypuštěný rybník, protože mincmistr z Hor Kutných mohl útok na tři bojové vozy kdykoli obnovit, třeba jen aby odlákal jeho pozornost. Žižku vázal Švamberk, to Konopišťský věděl, znal i úlohu Mikeše Divůčka, byl si jistý, že tentokrát plzeňské poutníky dostane! Už ho nedoběhnou jako tenkrát u Knína! Avšak zdálo se, že Jan Hus, shlížející na věrné, nedopustí, aby jedovatý had uštkl pravdu. Počáteční rychlý postup rytířů po dnu vypuštěného rybníka uvázl. Koně se ztuha prošlapávali k hrázi; to svítivé, co královské už od břehu mátlo, co připomínalo závoje panen, šlojíře, byla voda. Taková všivá zrcadýlka! Ďábelské mámení! Šlak mohl pana Petra ze Šternberka trefit! Chyběl mu kousek k hrázi, hleděli si pěkně z očí do očí s těmi ošumělci, jenže jablečňák se bořil až po kolena do mazlaviny, zabahnil si nejen stříbřité pláty na plecích, ale bahnem poplískal i sedlo, nad únosnost ztěžkl. Do hrbolů vyrvaného bláta zapadal pěší doprovod. Jako svázáni na rukou, jako spoutáni na nohách šourali se královští tím rmutem. Z hráze do nich bušili z hákovnic. Jak přejícně zněly obráncům ty cachtavé zvuky! „Pojďte! Pojďte si pro šňupku!“ vybízeli zabahněné rytíře. V tom všudepřítomném řevu a jekotu, v tom běsnění smrti i života běžel jsem s jedinou utkvělou myšlenkou: Šternberk nesmí vpadnout Žižkovi do zad. Přitom mi jako ozvěnou znělo v uších: Odolen je mrtev! Odolen je mrtev! Pána z Rýzmberka jsem stihl u pavézníka, jemuž se porouchal samostříl. „Lezou! Vidíš? Lezou jako žáby!“ ukázal na pány, kterým nezbylo, než sesednout z koní. Pořád měli daleko k hrázi. „Nemáš je, pane, vpustit . . .“ Nevím, jak k tomu došlo. Poznal Švamberk, že čelem neprorazí? Také viděl, v jaké svízeli se octli královští. Posílil proto jízdu Mikeše Divůčka, sám mincmistr z Hor Kutných nemohl způsobit tu vichřici. Zatímco rytíři v bahně rybníka Škaredého naříkali, že jejich kopí věrné v Kristu nebodá, meč je 285
neseká a samostříl je šípy nezasahuje, zatímco se chystali s hanbou se stáhnout, Mikeš Divůček drtivým náporem prorazil vozovou hradbu a ubil obránce na vozech. Než pán z Rýzmberka postačil stáhnout své bojovníky od dubů, jež jim skýtaly kryt při střelbě po rytířích v rybníce, povraždil Mikeš Divůček několik žen a dětí. Střelbou z hákovnice se podařilo pánovi z Rýzmberka rozjezd jízdy zastavit. Tiskla se k sobě, však hráz byla tak úzká, a co jízda získala rychlostí, nyní v nehybnosti ztrácela. Také rychle se snášela mlha. Už se zdálo, že i Mikeš Divůček ustoupí. Jen potrhlec může hnát jízdu na úzkém pruhu země do útoku. Ale viděl nás krvavýma očima. „Bijte je! Bijte!“ hřímal. Rozestoupili jsme se, aby nás nesmetli, a bili je vším, co nám padlo do rukou. Na ničem mi nezáleželo. Odolen byl mrtev! Jediné, co jsem si přál, bylo bít je, ty pány, ty papežence! Dva jsem dostal, to vím, prvního strhl můj soused hákem a já mu sekyrou rozpůlil hlavu, z níž sletěla helmice, druhý vykrvácel po ráně dýkou, jež hluboko uvízla v jeho boku. Část se jich probila do půl hráze, ale v postupu jim bránili jak bratři, tak i rychlé stmívání. Couvali kůň na kůň a vzali s sebou asi třicet našich. Dlouho jsem se povaloval v blátě. Kopyto hřebce mi vyrazilo dech. Šmátral jsem kolem sebe, hledaje dýku. Pak mě ta marná činnost přešla. Co mi bylo do dýky? Všude se povalovalo zbraní — Odolen padl! navrátilo se mi vědomí.
286
287
V tratolištích krve leželi mrtví bratři. Nic jsem neslyšel. Až tu se ozvaly hlasy zprava. Bylo po řeži. Udrželi jsme se na hrázi. Švamberk se stáhl, stáhl se i Šternberk a Mikeš Divůček a strakoničtí křižovníci. Ranění se opírali o kmeny dubů. Hleděli vytřeštěně před sebe. Silněji jsem začal vnímat okolí. Bolest na prsou se ohlašovala jen při mocnějším nadechnutí. Skupinka našich — jim patřili hlasy, které jsem zaslechl — vytahovala položivé bratry z kupy mrtvol. „Žiješ?“ zatřásla se mnou paní Kateřina. Zíral jsem na ni s očima navrch. Jako bych zhloupl. Žiji! zachtělo se mi odpovědět. „Nemůžu popadnou dech . . .,“ vyrazil jsem konečně ze sebe. Paní Kateřina se už věnovala druhému. „Žiješ? Žiješ, bratře?“ třásla s ním. Nežil. Zemřel v pravdě. Jako tolik jiných toho večera. Vzchopil jsem se, abych také byl k užitku. Setmělo se dost, přesto ještě viděl bratr na bratra. Valkoun z Adlar, sám raněn, vysvobozoval s knězem Korandou z množství pobitých nepřátel obrovité tělo pána z Rýzmberka. „Nestůj! Pomáhej!“ vybídl mě kdosi, ale já nevydržel pohled na mrtvého pana Břeňka; vždyť uplynulo maloučko času, co byl živ a myslil a vedl nás. To on zadržel nájezd Mikeše Divůčka. Nevpadl Žižkovi do zad mincmistr z Hor Kutných! Všem jsem překážel, člověk nepotřebný, ještě ne muž a už ne chlapec, nedochůdče na vratkých nohách, zmatenec. Bože můj? Za co? Za co? dralo se mi z hrdla. U břehu Markovce se ve společné smrti objímaly ženy a děti, po-vražděné jezdci Mikeše Divůčka (který, dávno tomu, hostíval mistra Jana Husa!). Jedna přes druhou tam ležely sestry, chráníce těly doposledka maličké. V uschlém rákosí ležela Ludmila a pod levým ňadýrkem se jí na šedé haleně rozlila krev jako květ máku. Proč? Proč? zalomil jsem rukama. Tak krásná byla a čistá, plná, plničká života a smíchu, její štědré srdce dělilo přízeň spravedlivě jako chleba, pro sebe nežádala nic, nic, rozdávat se jen chtěla, a teď ta, jež mi byla 288
sestrou, zasažena smrtonošem tu bezmocně leží. Stojí-li ta pravda za takovou oběť? Komu co zlého Ludmila udělala? A Mikeš Divůček je živ! Vyvázl zdráv! Bolest, mísící se s nenávistí, zaplňovala mi srdce. Má touto smrtí zplanět, zprázdnět můj život? Nebo co jsem já, Štěpán Roubík? Jeden z řady, nijak výjimečný, kdykoli nahraditelný jiným. Můžu pouze tu vraždu pomstít. Mrtev je pán z Rýzmberka, ale padl s mečem v ruce, kdežto ženy, panny a děti na břehu Markovce ubili páni z nenávisti — proto ať je stíhá nenávist až za hrob! Zesvětlal mi obraz Ludmily, a vzdávám-li za něco dík Bohu, pak že mi dopřál být jí po krátký čas jejího žití nablízku. Zcela se setmělo, než jsme své mrtvé srovnali. Na Žižkův rozkaz jsme za svitu loučí na nízkém táhlém kopci, z něhož na nás najížděl pan Bohuslav, vyhloubili jámu a v ní uložili věrné v Kristu k věčnému spánku. Tam na tom táhlém vršíčku ulehli pospolu pán z Rýzmberka, Odolen, Ludmila, bratři a sestry. Našla tam věčný odpočinek i dvě neznámá práčata, jež se s Odolenem vrhla na mistra strakonických křižovníků. „Kdo v boji za pravdu sejde krutou smrtí, živ je navěky!“ Tu větu jsem si zapamatoval z krátkého Korandova proslovu; a věru že pro mne dál žijí Ludmila, panensky čistá a smělá, a Odolen, můj bratr, jenž sice měl jen mlhavé ponětí o Husově pravdě a byl lačný radovánek, leč v rozhodné chvíli nezaváhal a za čtyři artikule položil život. Té noci jsem si jako svoji zbraň vyvolil řemdih. Také jsem poprvé strážil jako muž. Ztracenci hlásili, že věrolomné panstvo plzeňského landfrídu zkroušeně odtáhlo, že se vzdálil se sraženým hřebínkem i Petr ze Šternberka a v baldachýnu žalmů že doprovodili křižovníci do nedalekých Strakonic svého těžce raněného mistra. Za svěžího ranního pochládku — pro mlhu nebylo vidět na krok — jsme opustili bojiště. Několik těžce raněných jsme poschovávali u dobrých lidí v Sudoměři. Zbylo nás na osmi bojových vozech něco přes sto. Zprvu jsme se vlekli úvozem tiše, skoro až sklesle, ač se brzo 289
začala mlha rozplývat. To díky jižnímu větru, poledníčku, který vysouší mokřiny. Kdosi zapěl tu píseň, kterou hrbáč složil na cestě z Prahy do Plzně. Kdo jsou boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně vždycky s ním zvítězíte. K osamělému zpěvákovi se přidali hrubými hlasy dva tři, a když tu táhlou píseň hlouček předzpěváků, klátících se za vozy, spustil podruhé, připojili se i ostatní. Ještě před hradem Újezdcem nás zastihla táborská jízda Chvala Řepického. Té radosti na Táboře, jehož hradby se teprve zvedaly. Toho žalu na Táboře, když zvěděli o smrti pana Břeňka Švihovského z Rýzmberka na Dolanech. „Brzo brzičko uzříme pana Břeňka zmrtvýchvstalého i mistra Jana Husa!“ vzývali plzeňského bratra jako světce bradatí táborští kněží. Na druhý den veliká obec táborská postavila si v čelo čtyři hejtmany — Jana Žižku, Mikuláše z Husi, Chvala Řepického a Zbyňka z Buchova. Vzápětí ta veliká obec se s veškerou silou vrhla na město Ústí, rozbořila je a v tvrzi Sedlci dostihla pana Oldřicha z Ústí a jeho bojovníky a zmarnila je. V ten samý čas pán ze Švamberka překonal vysoký obranný val štěnovické tvrze nad zákrutem řeky Úhlavy, jež byla zbožím vdovy Kateřiny Pabiánkové, a pomordoval šedesát bratrů v Kristu, bránících se zoufale přesile. „Však mi mu tu vraždu dlužni nezůstaneme!“ zahrozil Mikuláš z Husi a jeho chladné temně modré oči pod hustým, tmavým, téměř srostlým obočím metaly blesky. „My pana Bohuslava srovnáme!“ a orlí nos nad tenkými zlostnými rty jako by už nasával kouř spálenišť panských sídel. Žižka nehrozil. 290
Tu noc jsme se my z plzeňského houfu připlížili k Vožicím, v tichosti vylámali plaňky obepínající městečko a bez hlesu, s očima zalitýma nenávistí, udeřili na hotovost Mikeše Divůčka, jenž se tam po bitvě u Sudoměře vylizoval z ran. Na dva tisíce pánů a manů s hořícími zadnicemi prchalo v děsu na blízký hrad, neboť my městečko ze všech stran zapálili; při té honičce jsme mnoho pánů ubili, také hodně jich zmrzačili a kopu zjímali, přičemž jsme se zmocnili jejich vypasených koní a výzbroje. „Pravdu má Mikuláš z Husi,“ zahrál úsměv v bělošedém kníru Jana Žižky. „Nepřátele Páně je třeba srovnat!“ A vsadil své věrné do panských sedel a vytáhl s nimi v boj za tu velikou pravdu. Předtím ovšem vyměnil zajaté pány za třicet našich, jež vrah náš nejlítější Mikeš Divůček v předčasné radosti dal hnát do Hor Kutných, aby je pro své povyražení mohl zaživa svrhávat do šachet. Tak započalo to krvavé vraždění. A trvá podnes. Usazeny v kámen vypínají se pyšně do výše hradby, bašty i věže Tábora. Rožmberk se třese, zjeví-li se mu ve snu. Ruší spánek i ryšavci Zikmundovi. Tolik let na nás pan císař vrhá statisícová vojska, v jeho žoldu si na nás zkoušejí odvahu Uhři a Chorvati a Valachové a Rusíni a Korutanci a Rakušané a Bavoři a Francouzi a Aragonci a Brabantští a Sasíci a Durynčané a vůbec jaké lidské plémě chodí po zemi a množí se, též Frankové a Švábové a Vestfálci nás chtějí v císařově žoldu potřít, konečně i naši statní čeští a moravští páni nás po léta hubí, aby se tomu smilnému oslu zavděčili — a ne a ne nás vybít. K Táboru, k Písku, k Hradci Králové, všude tam, kde Husova pravda je domovem, neodváží se císařovi pochlebníci ani přiblížit. Už nás nehoní, teď honíme my je. „Toto je jinačí vítání, než jak tu vítali vás, poutníky z Plzně, koncem března léta Páně 1420!“ Dotknou se mě Větříkova slova. Moc času na vítání tenkrát nebylo, ale zato bylo z duše upřímné, nenacvičené a prosté jakékoli zištnosti. 291
Teď táborští osadníci pokradmu očiskami mžourají po vozech, zda zbytněly kořistí, zda stádo hřebců a klisen nakohoutěných knížátek ze Saska, Durynska a Lužice je dostatečně velké. Skřivánčí hlásky košiláčků zpěváčků jdou v ústrety polnímu vojsku. Již jsme se od Boha dočkali, co jsme od našich bratrů žádali, proto, bratři milí, vítejte, vítejte, vítejte! Po vítězství nad nepřáteli vítejte, bratři milí. Mne nikdo nečeká. Nikdo nevítá. I tady na Táboře je to jako všude jinde: Mrzáka politují, potěší vlídným slovem a běží za svými radostmi i stesky. Větřík se kamsi vytratil. Už ho nezajímá ta stará historie. Pro mne je ale živá. Až bolestně živá. Mrtev je Jan Žižka a Mikuláš z Husi. Mrtev je Chval Řepický i Zbyněk z Buchova. Mrtev je pan Bohuslav ze Švamberka. Na věčnost vynesen je pán z Rýzmberka. Mrtev je usměvavý Valkoun z Adlar. Dohejtmanovali. Nekáže u Panny Marie Sněžné Jan Želivský. Mrtva je vdova Kateřina Pabiánková. Na hoře Vítkově, kdy vtrhl Zikmund prvně s náramným vojskem do Čech, bránila udatně spolu se Žižkou sruby, bila cepem útočící Němce bez zaváhání, dokud jí meč Míšňana neproklál srdce. Jdu rozjásaným Táborem. Táborem vítězným a vítězícím. Táborem bohatnoucím z kořistí. A líto mi, ó Bože, jak líto mi, že se dnešní slávy nedožili moji blízcí. Tenkrát na táhlém návršíčku u Sudoměře, hledě do černé jámy, v níž vedle sebe leželi Odolen a Ludmila, jsem doufal, že brzo brzičko je uzřím, snad už po příští bitvě že se shledám se všemi mně blízkými, se slepým Jetřichem, kameníkem Želízkem a Matoušem, s mou matkou Kateřinou Roubíkovou. Nebo pro koho jsem se měl v boji šetřit? 292
Osud rozhodl jinak. Žiji. Zmučen sice na těle i na duši, nadosmrti blíženec těch odešlých, ale přesto žiji. Prodírám se výskajícím, juchajícím Táborem. Skoro nikoho tu neznám. Ač léty mladý, jsem pamětníkem, a moji vrstevníci leží většinou ubiti v cizích krajích. Na výboje myslí nyní včerejší odbojníci pánů, jejichž černé praporce zdobí červený kalich. Ten sošný člověk přede mnou v černé kněžské sutaně — „Kněže Korando!“ zavolám. Tvář vklíněna v černý divoký vous a černé oči, o kterých se Plzeňané domnívali, že skrze ně k nim vstupuje ďábel, Antikrist — Zkoumají mne oči vášnivce. „Štěpán Roubík . . .,“ rozpomene se: Má zázračnou paměť. „Osekali mě tam u Ústí . . .,“ pozvednu pahýl levé ruky. „Koho neosekali? Koho neubili? Styď se, bratře, za svou slabost! Mrtvi a zmrzačeni jsou naši druzi, ale pravda, Husova pravda je živa!“ Nezlomili ho. Žižka ho nesnášel. To proto, že přál až příliš chudině jako Jan Želivský. To proto, že se stavěl proti králi, ať by přisel z Polska nebo odkudkoli. Proto ho nyní nesnášejí ani táborští měšťané, kteří bohatnou válkou. Ostře jim to vytýká. Však neuplyne mnoho času a i jim bude připadat jako ďábel, Antikrist — „Zrádci na Starém Městě pražském sťali Želivského, protože byl smrtelný. Ale pravdu sťít nemůžou. Je věčná. Třeba při ní stát věrně a oddaně. A třeba by nás i pálili, neodstoupit od ní.“ „Bojovat . . . s jednou rukou?“ „I s jednou rukou! Pořád je to ruka věrného v Kristu! Ta umí udeřit! My přece věděli, že cesta za nápravu neřádstva v církvi a vůbec zla ve světě nebude schůdná. Tam u Knína jsme to prvně pocítili . . . Petr ze Šternberka chtěl věrné poučit, kde je jejich místo! Padl, snaživec, pod Vyšehradem na císařův rozkaz ...! I oni ztrácejí! Kdo získává, kdo vítězí, je pravda! Tak tomu bude do skonání věků, dokud od pravdy neodpadneme!“ Víra toho osamělce přechází i na mne. Nezradit! Nezoufat si! 293
Bít dál pány! To pro památku těch, kteří ten velký boj za pravdu zvedli.
294
OBSAH I BUDEŠ VISET! ....................................................................... 6 II SRÁZY ŽIVOTA .................................................................... 21 III ABYCHOM SE ZBLÍZKA POZNALI ....................................39 IV POVSTAŇ, BRATŘE!........................................................... 57 V PUTOVÁNÍ NA HORY ........................................................ 80 VI NA NĚ! NA NĚ!................................................................... 103 VII POVSTAŇ, POVSTAŇ,VELIKÉ MĚSTO PRAŽSKÉ!............123 VIII KDO JSTE BOŽÍ BOJOVNÍCI........................................... 149 IX CHORÁL ........................................................................... 179 X MĚSTO SLUNCE................................................................204 XI NEDAT SE ..........................................................................231 XII AČ MRTVI, NEZEMŘELI .................................................. 263
295
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Jarmila Rosíková Svazek 179
Zdeněk Mareš
SEHNI SE PRO KÁMEN Ilustroval a graficky upravil Zdeněk Kudělka. Vydal jako svou 7548. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1988. Odpovědná redaktorka Hana Krubnerová. Výtvarný redaktor Jiří Fixl. Technická redaktorka Jaroslava Pavlíčková Ze sazby písma Baskerville vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 3, Opletalova 3, Praha 1. 18,45 AA (16,06 text, 2,39 ilustrace), 18,73 VA. Náklad 31 000 výtisků. 1. vydání 13-749-88 14/64 Vázaný výtisk 25,— Kč Pro čtenáře od 12 let
296
