SVĚTY BEZ HRANIC ALBATROS PRAHA

1

2

Bertil Mårtensson

SVĚTY BEZ HRANIC ALBATROS PRAHA

3

PŘELOŽIL IVO ŽELEZNÝ © Bertil Mårtensson, 1968 Translation © Ivo Železný, 1982 Ilustrations © Vladimír Rocman, 1982

4

Památce mého otce

5

I V domě mého Otce je mnoho příbytků... NA KAMWARLU SE RYCHLE SNESL SOUMRAK. Slunce pojednou zmizelo za horami a vzduch v několika málo minutách zledověl. Vůně kupodivu zesílily, byly ve večerním poklidu takřka opojně aromatické a rozehřívaly téměř jako víno. Carli, přikrčený pod kamfovníky, se obrnil proti svodům přírody a napjal svaly, aby ho neomámily lákavé vůně květů, které se mu mazlivě ovíjely kolem polonahého těla, a neotupily jeho ostražitost. Prsty se mu sevřely kolem jílce dlouhého nože a oči se pátravě upíraly do houstnoucí noci. V dáli chraplavě vykřikl pták a z východu dostal odpověď. Zavyl pes. Měsíc se brzy vyhoupne nad rozeklaným horským masívem a rozprostře své matově stříbrné světlo do noci. Ale to už musí být všechno hotovo. 6

Hustými stíny, vytvářejícími propletence různě temných barevných odstínů, se opatrně plížil blíž k zámku, klouzal jako nehlučné zjevení lesem nehybných strašidel, jako pach potu a rozhodnosti mezi vůněmi pozdního léta a zrání. Tu a tam se zarazil a naslouchal s rukou připravenou vytrhnout nůž z pochvy. Ale byl ještě příliš daleko od zámku, než aby se k němu odtamtud mohly donést nějaké zvuky. Ticho k němu šeptalo šustěním listoví a varovalo ho výkřiky v dálce. On však neposlouchal. Jeho uši nepropouštěly zvuky, které se ho přímo netýkaly. Výkřiky zvířat v chladné noci, slepé vytí psů, šumivé poryvy větru v této chvíli nepatřily do jeho života. Ale kroky ve tmě... Vnořil se do stínu kamfovníku s rozložitými, stinnými větvemi a ležel pod ním nehybný a neviditelný. Kroky se přiblížily. Ztuhl, vytasil nůž, nezvučně se pozvedl na kolena a čekal, kdy se ze tmy kolem něj vydělí postava. Kroky výhružně ztichly. Po okamžiku ticha se znovu ozvaly. Zřetelně teď rozeznal, že to jsou dva muži. Rozdělili se a postupovali obezřetně v kruhu. Nemohl už doufat, že je překvapí, nebo že se mu podaří je umlčet tak rychle, aby nestačili zburcovat zámeckou stráž. Vtom se asi deset metrů od něj ozval silný praskot a kolem něj prolétla a zmizela do noci nejasná skvrna, tak blízko, že se mu kožešina s dlouhou srstí otřela o paži. Strážci museli zvíře vyplašit, snad to byl pes, který se přikradl k zámku, aby tam ukradl něco na zub. Ulehčeně se rozesmáli, když se ukázalo, že to není nic nebezpečnějšího, a kroky odezněly v dáli. Vydechl si. Počkal, až kroky zmizí z doslechu, a vydal se na další cestu. Čím blíž pronikl, tím větší si musel dávat pozor. Všechno závisí na tom, zda ho někdo nezpozoruje. Jestliže ho odhalí už teď, bude muset vzít nohy na ramena, a úkol nesplní. V těsné blízkosti zámku obcházely dvojice stráží, ozbrojených halapartnami. A měsíc vyjde co nevidět. 7

Člověk tmu nenávidí a bojí se jí. A přitom je tma jeho trpělivý ochránce. Ve tmě jsi v bezpečí. On si toho byl vědom. Věděl, Že tady venku, v hloubi noci, mu nic nehrozí. A přece vrhal toužebné pohledy k velkým oknům zámeckých síní, z nichž se šířilo zářivě žluté světlo na kamenné fasády a blízké koruny stromů. Kdyby to světlo padlo na něj, nežil by déle než několik vteřin. Jakmile zaslechl kroky, zkameněl v stín mezi stíny, vyčkal, až přejdou, a pokračoval v cestě. Stráže kráčely těžkým krokem, vědomy si vlastního významu. Ze všeho nejvíc jim záleželo na tom, aby dělaly dobrý dojem samy na sebe. Nehrozilo mu, že se k němu nepozorovaně přikradou, bylo je slyšet už z dálky. Velké ploché sekery, které strážci nosili ratištěm opřené zpředu o rameno, odrážely světelné záblesky, prořezávající listoví jako žhnoucí nože. On sám nebyl nic než praskot, stín, který rychle zmizel, stejně těžko zachytitelný jako poryv větru. Poryv, který by uměl rychle a s jistotou tnout, kdyby ho někdo chtěl zadržet, a znovu tiše zmizet. Za zámkem rostly stromy hustě vedle sebe až do těsné blízkosti fasády, která tu byla temnější, jen místy osvětlená září z ojedinělých rozsvícených okének a oken. Obešel budovu půlkruhem, vyhnul se dvěma strážím, které pochodovaly proti němu, a konečně stál ukrytý ve stínu stromu rostoucího pouhých několik málo metrů od vznosné budovy. Byl na místě. Zabralo mu to příliš mnoho času, a přitom je téměř na samém počátku svého poslání. Těžkosti, jaké musel překonat, aby se dostal až sem, nejsou nic proti těžkostem, které ho čekají teď. A nemá čas na rozvažování, na váhání. Jeho plán byl jednoduchý. O tom, zda bude mít úspěch a za jakou cenu, rozhodne náhoda. Napjatě naslouchal. Nikde nebylo slyšet kroky. Žádné světelné odrazy. Rychlý výskok podél kmene. Nůž se zabodl do tlusté kůry. Držel se ho a hledal nohama oporu, zapáčil rukou, aby se přesvědčil, zda nůž drží pevně, jednou rukou se na něm vzepřel a druhou šátral po větvi, na kterou by se mohl vytáhnout, našel 8

ji a o výdech později seděl v rozsoše, obklopen listím. Zastrčil nůž do pochvy a očima propátrával stěnu paláce, tyčící se k nebi, posetému hvězdami. Všechno záleží na tom, zda údaje, které se mu podařilo nashromáždit, jsou správné, a na tom, zda nikdo vůči zvídavému cizinci nepojal podezření. Může mít úspěch, jedině když využije momentu překvapení. Strom byl vysoký. Kmen se rozdělil do několika tlustých větví, ty se pnuly vzhůru, větvily se do slabších haluzí a vypínaly se ještě výš. Doufal, že dosahují dost vysoko a rostou v dostatečné blízkosti malého okénka, probleskujícího nad ním. Ze svého místa v rozsoše se spěšně rozhlédl po okolí. Nic nebylo vidět. Nic nebylo slyšet. Rychle a jistě, ale se zpocenýma rukama a bušícím srdcem, začal šplhat vzhůru. Kamfovníky mají husté, košaté koruny, obsypané velkými listy, a jako skrýš jsou ideální. Jen jednou zlomil větvičku. Ještě než ostré prasknutí stačilo doznít v temnotě, pevně se přitiskl k tlustému kmeni a čekal, kdy se ozve volání a dupot spěchajících nohou, čekal, že noc ozáří pochodně a blyštivé zbraně. Ale nic se nestalo. Šplhal dál, opatrně a obezřetně, dokud neusoudil, že nebezpečí pominulo, a pak opět rychleji. Měsíc je jeho nepřítel. Než vyjde, musí být ten tam. Koruna začala řídnout. Byl vysoko. Seděl obkročmo na silné větvi a pokoušel se zjistit, jestli některá z větví nedosahuje až k okénku, které teď zářilo ne víc než pět metrů nad jeho hlavou, a pokud ano, která z nich to může být. Připadalo mu, že jedna větev roste v nejtěsnější blízkosti, ale nebyl s to posoudit, jestli je to ta, na níž sedí, nebo nějaká jiná. Spolehl se tudíž na náhodu, jak to s úspěchem udělal tak často předtím, i když hluboko v nitru mu tenoučký hlásek našeptával zjevné, a nepříjemné pravdy. To, že mu náhoda napomohla v minulosti, nedává pražádnou záruku, že tomu bude stejně i napříště. Jednou ho může nechat na holičkách a pak... Nedopřál vnitřnímu hlasu sluchu a s pohledem upřeným na zářící obdélník se po větvi obkročmo sunul výš, blíž a blíž. Náhle okénko zhaslo. Tma se vrhla vpřed a zahalila celou stěnu, kam oko dohlédlo. Přišlo to tak nečekaně, že jenjen neztra9

til rovnováhu. Pak se usmál. Náhoda je na jeho straně i tuto noc. Nikdo ho neuvidí zdola, až se prosmekne do komnaty. A za několik minut ona tam uvnitř bude spát. Už o získaných údajích nepochyboval. Doposud šlo všechno příliš hladce na to, aby taková drobnost mohla zhatit jeho poslání. Větev se rozdvojila a vyslala přímo vzhůru tlustou odnož, téměř stejně silnou jako ona sama, a z ní opět vyrážela tenčící se slabší haluz směrem k okénku. Naštěstí se mateřská větev táhla jen několik málo metrů od něj, ale tenký výhonek by přesto neunesl ani jeho vlastní tíhu. Působilo to jako strašlivě rychlé napomenutí, jaké těžkosti ho ještě čekají, jak nebezpečné by bylo vydechnout si a myslet si, že to nejtěžší má za sebou. Poslání stále ještě stěží započalo. Na to nezapomínej! Když se k okénku přiblížil, nebyl to už jen malý obdélník, ale okno zvýši člověka, vsazené do výklenku dosti hlubokého na to, aby se v něm dalo postavit. Ale to by ho bylo jasně vidět proti obloze, kdyby někdo v místnosti náhodou vyhlédl ven. Pod výklenkem nebyla žádná opora, na niž by se mohl postavit nebo o niž by se mohl opřít. Zámecká stěna spadala pětadvacet metrů přímo dolů. Otočil se a pátravě se zadíval k horám, které se vypínaly temnější než noc proti obloze plné hvězd. Zatím se nejevily nijaké známky, že by měsíc měl záhy vyjít, ale bylo tomu tak. Stoupal tam v dáli neodvratně po své dráze, i když ho nebylo vidět. A od okamžiku, kdy se první světelný opar objeví nad horským hřebenem, zbývají pouhé tři minuty do chvíle, kdy jeho záře zaplaví zámek, okolní les a celé Kamwarlu. Nemá času nazbyt. Déle čekat nemůže. Měla by už spát. Musí už spát. Přišel ji sice zachránit, ale ona neví, že pro ni přijde, a nejspíš ani netuší, v jakém se ocitla nebezpečí. Neměli přirozeně sebemenší důvod, proč jí to věšet na nos. čím je oběť bezstarostnější, tím snadněji se dá ovládat.

10

Posunul se na slabou haluz, zkusmo se na ni položil celou vahou, připraven vymrštit se zpátky, kdyby začala praskat. Vydržela. Dál a dál. Nakonec mohl natáhnout ruku a dotknout se chladivého kamene a konečně pozvolna sklouzl do výklenku. Pracoval rychle. Prsty ohmatávaly okenní rám a hledaly způsob, jak by se okno dalo neslyšně otevřít zvenčí. Zachoval si chladnou hlavu, mučivě si uvědomoval, že ho snad už objevili a že by se mu mohlo stát — pakliže se mu nakrásně podaří okno otevřít —, že skočí přímo do rukou tuctu zalarmovaných mužů hradní stráže. V tom případě by ho čekal horší konec než nůž v hrdle. Kamwarlu nebylo nijak zvlášť věhlasné svou mučímou, ale stěží to bude tím, že by žádnou nemělo. Spíš to pramení z toho, že o mučírně nikdo rád nemluví, zvlášť ne před hosty, a ten, kdo ji zažil na vlastní kůži, většinou není s to o svých zkušenostech vyprávět. Okno se zvenčí podle všeho otevřít nedá. Ale na vnitřní straně musí někde být západka. Když bude mít jen trochu štěstí, bude... Opatrně zasunul nůž do štěrbiny mezi velké, těžké okno a studenou kamennou stěnu, až dole. Pamalu ho sunul vzhůru. Teď se nesmí prozradit jediným zvukem! Nůž brzy narazil na překážku. Pevně sevřel rukojeť a... vtom se uvnitř opět rozsvítilo. Zachránila ho jeho mrštnost. Vrhl se nazpět, přímo do tmy, směrem, kde věděl, že je silná větev. Jednou nohou přistál na. křehkém výhonku, odrazil se, zachytil se kmene a přitiskl se k němu na straně odvrácené od okna. Neměl čas na rozmyšlenou, prostě tam najednou visel ve tmě a zíral skrz listí na okno. Objevili ho? Za oknem byla dosti malá komnata, ale zařízená s veškerým přepychem, jaký se dal očekávat. Tlusté koberce v barvách rudé a zlaté pokrývající podlahu, stěny ověšené blýskavými brokáty a až vzadu v místnosti lože, celé v modré a červené, v barvách Kamwarlu. Ale dívka, která seděla na pelesti se 11

svíčkou v ruce, byla zahalená do zeleného pláště, závanu jara a tepla v celé té chladné nádheře. Jako očarován se tiskl k větvi a zapomněl na všechno kromě dlouhých vlasů, které jí spadaly V jemných kaštanových pramenech na ramena a na prsa — a na ladný pohyb, s jakým vstala a přistoupila k oknu. Pak si vzpomněl na nůž, který dosud trčel zaklíněn do štěrbiny mezi oknem a zdí, a hlavou se mu přehnal proud myšlenek, jak... Když však otevřela okno, nůž vypadl do výklenku, ale slabé cinknutí se smísilo s ostatními zvuky, jaké vydává při otevírání těžké zámecké okno, a dívka si ničeho nevšimla. Stejně tak si nevšimla ani třpytícího se nože. V jejích očích se zrcadlily pouze hvězdy, neviděla nic než myriády mlčenlivých očí, které nad ní odjakživa bdí. „Hvězdy, poraďte mi, co mám dělat?“ Její hlas byl jen příjemné, melodické zašeptání, a nemohly ho zaslechnout než hvězdy a on. „Už jsem tady na zámku v Kamwarlu na návštěvě dlouho, ale pokaždé, když přivedu řeč na návrat domů, odloží můj odjezd o dalších několik dní. Vždycky si najdou nějakou výmluvu, ples konaný na mou počest některým z velkovévodů, a jak se mám poděkovat, abych neurazila krále a královnu? Nemám právo o zdejších lidech smýšlet špatně, ale...“ Vypadalo to téměř, jako by napínala sluch a čekala na odpověď. „A také jsem si všimla, jak se na mě princ Gabal dívá, tak zvláštně, až mi mráz běhá po zádech, jako by věděl něco, co já nevím. Ale přece nemůžu urazit zdejšího krále, už kvůli otci. Kdybyste mi tak, hvězdy, dovedly povědět, co mám dělat.“ Pohlédla vzhůru a povzdechla si. Žádnou odpověď nečekala. Ale Carli z toho vyrozuměl, že se jí může dát poznat. Něco tuší, i když to ještě neví s jistotou, a neprozradí ho. „Prchni, princezno!“ zašeptal. „Prchni už kvůli svému otci! Jinak z tebe za několik dní bude choť prince Cabala a krásná Denetah se ocitne v nepřátelských rukou!“

12

13

Byla do svých neveselých myšlenek zabrána tak, že si nejdřív myslela, že to hvězdy jí daly odpověď. Ale pak objevila, že hlas nepřišel z výše, a poděšeně sklopila zrak. To už se vynořil z úkrytu a stál přikrčen na větvi, která rostla podél okna, výhružná temná postava, která se najednou zhmotnila z nicoty. „Neboj se, princezno!“ uklidňoval ji šeptem. „Přišel jsem, abych tě dovedl na zámek tvého otce v Denetě.“ Její hlas byl teď teninký, sotva slyšitelný. „Kdo jsi?“ „Jsem Carli,“ šeptal. „Neboj se, princezno, jsem tvůj přítel.“ „Carli...,“ opakovala. „Zhasni světlo, princezno, jinak by mě mohli uvidět, až skočím do komnaty.“ Krátké zaváhání. Pak světlo zhaslo. A téměř zároveň, když temnota znovu vyrazila vpřed, vklouzl podruhé do výklenku. Bylo slyšet jemné šustění látky, jak ustupovala od okna. Zasunul nůž do pochvy. Musí jednat rychle. Když proskakoval oknem dovnitř, zahlédl zřetelně nad horami světelný opar — a hvězdy začaly blednout. Měsíc už je nablízku. Nechtěl to udělat. Bylo mu z duše odporné takovým způsobem zneužít její důvěry. Ale všechno teď byla otázka minut. Než stačila znovu rozžehnout svíci, vyprázdnil do dlaně malý váček s jemně mletým práškem... a jeho ruce rychle našly ve tmě princeznino křehké tělo. Přitiskl jí dlaň na obličej. Kratičkou chvíli se bránila. Pak její pohyby zmalátněly a padla mu do náručí. Prášek tseni vyvolává těžké narkotické opojení. Udrží ji v polospánku po několik hodin. Navíc je naprosto neškodný, pokud se ho použije takovýmto způsobem, jen jednou jedinkrát. Zvedl ji — z doteku jejího poddajného, teplého těla a jejích vonných vlasů, které mu spadaly jako vlahý deštík přes obličej, ho až zamrazilo, protiklad po rezavém nočním chladu a napějí byl téměř nesnesitelný, ale silou vůle se ovládl a dotápal k lůžku, děkuje svému štěstí, že dívku alespoň nechali spát samotnou, aniž u sebe neustále měla komornou. Položil ji, přešel zpátky k oknu — venku se začalo znepokojivě rozsvětlovat —, našel svíčku, kterou upustila na podlahu, a zapálil ji sirkou. I když to byla otázka minut, během nichž musí zmizet z nejbližšího okolí zámku, zůstal stát a hleděl 14

na ležící dívku. Byla docela mladičká, nemohlo jí být víc než sedmnáct osmnáct let. Její obličej vyjadřoval veškerou neuvědomělou moudrost právě dospělé ženy. Rty měla pootevřené. Vypadalo to téměř, jako by se usmívala. „O čem se ti zdá, princezno?“ zeptal se jí šeptem. Až teď si všiml, že je bosá. To ho rychle vrátilo do skutečnosti. Přelétl zrakem komnatu. Nemůže ji vyvést do studené noci naboso. Zrak mu utkvěl na páru jemných jezdeckých bot. Jezdecké boty a noční košile. Pousmál se. Zběžně promnul v prstech látku pláště, do něhož se zahalila, když znovu vstala. Bude muset stačit. Není čas. Raději nachlazená než mrtvá. A raději mrtvá než provdaná proti vlastní vůli a vůli svého otce za prince Cabala. A teď— zhasnout! Když komnatu zahalila tma, uviděl, jak se už venku rozjasnilo. Rychle! S bezvládným dívčím tělem na zádech proklouzl oknem — srpek měsíce už vykukoval nad postříbřenou siluetou hor — opatrný skok! — měl teď volnou jen jednu ruku — pomalé, nekonečné sešplhávání korunou kamfovníku, jehož síť jemných větviček se jí zaplétala do vlasů, poslední vidlice. Chvatné pohledy na všechny strany. Nic nebylo vidět. Nic nebylo slyšet. Když přistál na zemi, málem se se svým břemenem převalil, ale rovnováhu udržel. Vteřinu tiše stál a napínal sluch. Když stále nic neslyšel, vnořil se mezi stíny. Měsíční světlo až sem dolů ještě nepronikalo. Neušel však ani deset kroků, když uslyšel v nejtěsnější blízkosti hlasy a těžké kročeje zámecké stráže. „Dal bych krk na to, že jsem něco slyšel,“ dušoval se jeden. Ve tmě se zablýskaly halapartny. „Něco se ti zdálo,“ opáčil druhý hlas. „Kdo by to mohl být? Někdo ti sem přišel krást princezny, co?“ Hrubé zachechtání. Ale pak... „I když trochu se porozhlédnout nemůže nikdy být na škodu. Vem to tamtudy, já půjdu tudy...“ Kroky se znovu rozdělily. Kousl se do rtu. Ne, nemá na vybranou. Nechal dívčí tělo sklouznout na zem, vytasil nůž a 15

neslyšně se odplížil za jedním ze světelných záblesků. Strážný nebyl nijak zvlášť podezřívavý. Nevěřil, že by tu teď v noci mohl být ještě někdo jiný kromě nich. To zpečetilo jeho osud. Právě když se chtěl obrátit na zpáteční cestu, vjel mu do hrdla nůž, tvrdá dlaň zdusila smrtelný výkřik a druhá ruka zadržela tělo v pádu, aby nic nebylo slyšet. Proplížil se nazpátek. Po své levici, tam, kde položil dívčí tělo, uviděl nový záblesk. Skokem se vrhl vpřed. Strážný ji objevil. Ohromeně na ležící dívku zíral, tak překvapeně, že nestačil reagovat tak rychle, jak by měl. A to se mu stalo osudným. Carli si otřel nůž o jeho plášť. Rozhlédl se, kam by se tělo dalo ukrýt, a pak ho zatáhl do hustého křoviska. Halapartnu položil pod ně, aby neodrazila nějaký zbloudilý světelný paprsek. Pak prokázal druhému tělu obdobnou službu. Bude-li mít štěstí, objeví těla až k ránu. Když bude mít smůlu, mohou na ně narazit, dřív než urazí padesát metrů. Zatraceně, proč k tomu muselo dojít! Ztratil příliš mnoho drahocenných minut. Když klouzal mezi kamfovníky dál od zámku, začalo měsíční světlo shlížet dolů listovím nad jeho hlavou a jednodivé paprsky tu a tam prorážely až na zem. Zatraceně. Doufal, že nebude muset zabíjet. Ty stráže za nic nemohly. Jejich jediným zločinem bylo, že se narodily v nesprávné zemi. Ale kdo si může vybrat vlastní rodiště? Kamfovníkový les, někde hustší, jinde řidší nebo i výjimečně přerušený pasekou, obepínal zámek do okruhu mnoha desítek kilometrů. Zámek, přepychová stavba, v níž král se svým dvorem dlel jen část roku, se vypínal v samém středu Kamwarlu a nebyl opevněn. Všemi směry ležely mohutné hrady, zajišťující obranu země. Všemi kromě jednoho: a tam se tyčily hory, masivní, obávané, neprostupné Marmery, přes něž se žádný nepřítel, ani ten nejtroufalejší, nemůže do země dostat. Občas se zastavil a zaposlouchal se. Jednou se otočil. To už se světla zámku zmenšila do mihotavých bodů, vybledlých v měsíčním světle, které ostře ozařovalo celou krajinu. Kdyby ho objevili tady venku, byl by ztracen. Ale nebezpečí se každým krokem zmenšovalo. 16

Má jedinou možnost úniku — hory. Všemi směry je země hustě obydlená a na to, aby prošel obrannou linií hradů, nemá pražádné vyhlídky. Přinejmenším ne s dívkou na zádech. Určitě pochopí, že prchá touto cestou, jakmile objeví, že princezna Denée zmizela, a najdou mrtvoly stráží. Proto musí mít náskok. Svého rychlonohého ferda, jezdecké zvíře podobající se koni, ale mnohem inteligentnější, ukryl několik kilometrů od zámku. Ferd by ho k horám měl donést za pár hodin. Bude-li mít štěstí, může tam dorazit ještě před svítáním a předtím, než vyjde oslepivé a spalující slunce. Odhadem už se dostal asi kilometr od zámku. Zastavil se a položil dívku na zem. Teď už nešlo o minuty. Kdyby teď objevili, že princezna zmizela, prvním opatřením by bylo uzavřít hranice, především směrem k horám, ke Kyeliskému průsmyku a k ostatním průsmykům, které do něho ústí. Musí si odpočinout, než půjde dál. Až teď, když si mohl dovolit chvíli oddechu, si uvědomil, v jak zničujícím nervovém vypětí žije. Položil se do trávy vedle spící dívky a upíral oči k obloze, kde mihotavé body hvězd bojovaly proti měsíčnímu svitu. Měsíc visel hodný kus nad horami, světlo, které se dřív soustředovalo do žlutobílého lemu na malé části hřebene, se rozdělilo po celém horském řetězu, tyčícím se jako pás matně stříbrných mračen na obzoru. Chvíli tak ležel —jak dlouho neměl nejmenší ponětí —, pak se naráz obrátil na bok a pohlédl na dívku. Měsíční světlo na ni padalo šikmo z výšky, odráželo se jí ve vlasech, třpytilo se na látce jejího pláště. Uchvátil ho prazvláštní pocit, když ji tam viděl ležet, tak bezbrannou, vydanou napospas jeho síle a chytrosti — nevědomou a ve svém nevědomí klidnou. Vzal její ruku do své dlaně, pozvedl ji ze země a prohlížel si ji. Pohnula se, téměř neznatelně, na okamžik ho napadlo, že se probouzí. Ale prášek tseni by měl působit ještě několik hodin. Klekl si, pevněji ji zavinul do pláště, opatrněji zvedl — a pokračoval v cestě. Měl by to snadnější, kdyby byla při vědomí. 17

Kdyby ji však teď násilím probudil z narkotického spánku, byla by tak omámená, že je lépe, když o sobě vůbec neví. Carli pokračoval se svým zeleně se třpytícím břemenem nocí, podivná, světélkující strašidelná postava, před níž se zvířata dávala na útěk a která by zahnala na útěk i leckterou prostou duši. Ale v noci žádné prosté duše lesem nebloudí. Prosté duše dřely celý den na svůj chléb a byly příliš unavené na to, aby v noci dělaly ještě něco jiného než spaly.

VŮNE KAMFOVNÍKŮ PŮSOBILA NA JEHO MYŠLENKY zvláštním způsobem. Jako by se od něj vydávaly na dlouhé objevitelské cesty do noci, vracely se a vyprávěly mu o věcech, jež se nedají vyjádřit slovy. Jeho smysl pro čas a vzdálenost se měnil a občas ho zcela opouštěl. Chvílemi jako by se probouzel k životu, a neměl potuchy, kolik času uplynulo od okamžiku, kdy byl naposledy při vědomí. Upadl do polospánku — spal a snil —, ale celou dobu šel. Někdy byl obrem kráčejícím sedmimílovými kroky přes hory a doly s maličkou princeznou usazenou na své obří dlani, jindy byl trpaslíčkem, který málem utonul ve vlahém moři něhy a jemných vůní. Probudil se k vědomí, když v těsné blízkosti, téměř přímo před sebou uslyšel štěkavý zvuk. Znovu. Znělo to důvěrně, radostně, téměř mazlivě. Jeho ferd. Když dorazil až k němu, zvíře do něj strkalo nosem, vyčítavě na něj upíralo velké, vlhké oči a povídalo si s ním svým osobitým způsobem. Někdy to znělo jako psí ňafání, chvílemi jako dětské žvatlání — ale většinou to působilo tak zvláštním dojmem, jako by to byla opravdová řeč, a skutečně se i vyprávělo že existují zvířata, která se naučila mluvit, ne papouškovat, skutečně používat určitou slovní zásobu a vést hovor. On sám si se zvířetem častokrát povídal a bylo mu divné, že se ho ještě nenaučilo napodobovat, když jinak dovede vydávat téměř lidské zvuky. Ferd patrně postrádá napodobovací pud. 18

Podezřívavě, téměř žárlivě upíral oči na bezvládnou dívčí postavu, natáhl k ní hlavu, ale pak se stáhl a zachovával povýšenou lhostejnost. Kontakt se zvířetem Carlimu pomohl osvobodit se ze snové nálady, do níž ho uvedl kamfovníkový les. Měsíc stál tak vysoko, kam až touto roční dobou mohl vystoupit. Snad dokonce začal neznatelně klesat. Za několik málo hodin se začne rozednívat. Rychle, ale vláčně, takřka s elegancí pantera, klouzal ferd stříbřitým lesem. Jakmile vyběhl, cestu volil sám, stačilo mu naznačit cíl a vést ho souhlasnými mlasknutími a lehkým přitlačením kolena do boku. Stromy tu rostly podstatně řidčeji. Místy působil les spíš dojmem savany s půlmetrovou suchou trávou a rozsetými shluky stromů, pak náhle znovu zhoustl, začaly ho přerušovat spletitější houštiny a stal se napohled neprostupným, ale ferd pokaždé dovedl najít pěšinu vedoucí houštinou k dalšímu volnému úseku. Hory nepozorovaně rostly, byly vyšší a tmavší. Měsíc klesal a hvězdy bledly. Husté lesní úseky byly stále zřídkavější. Na otevřených prostranstvích byla tráva řidší a nižší. Stromy se schoulily, byly seschlé a sukovité, terén začal stoupat. Ferd zpomalil, ať už to bylo únavou, nebo následkem řidšího vzduchu. Jen jednou se zastavil a napil se z pramene, který vyrážel mezi několika kameny — stávalo se stále častěji, že se skála drala na denní světlo —, vrhl na svého jezdce tázavý pohled a jednoduše se na chvíli uložil na zem k odpočinku. Carli se k němu naklonil, drbal ho na rozcuchané chlupaté hlavě a ferd mu odpovídal tím, že mu olizoval ruku svým zvláštně tmavomodrým, vlhkým jazykem. Když usoudil, že si už odpočinul sdostatek, vláčně se postavil a zvýšenou rychlostí pokračoval směrem k horám. V jednom okamžiku se dívka začala probouzet k vědomí. Carli jí dal znovu trochu nadýchat tseni a o minutu později spala opět hlubokým spánkem. Nemělo by smysl nechat ji probudit, dokud nebudou v bezpečí vysoko v horách. Teď už je neobklopoval ani les, ani savana. Projížděli stepí, polopouští, kde veškeré rostlinstvo leželo spálené a vysušené, 19

kamenitými úseky, a místy přímo po skále, třpytící se v měsíčním světle. Blížili se k průsmyku. Kyeliský průsmyk ležel přímo před nimi; byl to největší a nejbližší a pravděpodobně také první průsmyk, který nechají uzavřít, jakmile zjistí, co se na zámku zběhlo. Možná že ho kanrwarluští vojáci hlídají už teď. Nepodařilo se mu zjistit, jestli tomu tak je. Napravo leží Garnaleské údolí, na jehož svazích žijí jen nemnozí pastevci dobytka. Dále na sever po jeho levici leží Thremský průsmyk, nechvalně známý nečekanými poryvy vichru, které se mezi příkrými skalními stěnami stlačují a nabývají takové síly, že jsou schopné vyrvat jezdce ze sedla a mrštit jím přes vrcholky skal. Garnaleské údolí je obydlené, a stěží by se jim podařilo jím projet, aniž by je někdo zpozoroval. Thremský průsmyk je vzhledem k tomu, že jím vede nejkratší cesta do Denety, pravděpodobně střežen pohraničními jednotkami. Už předem se proto rozhodl, že zamíří do některého z četných neprozkoumaných průsmyků. Jeden z nich si vybral a ukryl si v něm v jedné jeskyni svoje věci. Vstup do průsmyku byl těžko přístupný, protože ho překrýval horský výběžek. Takových průsmyku je tu nepočítaně. Těžko ho v něm vyslídí... Jízda měla plavně klouzavý, muzikální rytmus, lehce synkopovaný klus po základním tónu prahorních skal, které se tu rozprostíraly jako kůže obrovitého, spícího pravěkého zvířete. Myšlenky se mu opět rozběhly vlastní cestou, neodolatelně kroužily kolem dřímající dívky v jeho náruči, ale jakmile se někdy dotkly zapovězené oblasti, stáhly se zpět. Ani nechtěl, ani by se nemohl, byť jen v myšlenkách, provinit na dívce, jež mu bezmocně spočívá v rukou. Hory rostoucí v měsíčním světle. Chlad. Slabounké náznaky svítání. Nejdřív se tyčily jako gigantická silueta na obzoru, ale když se k nim přiblížil, silueta se roztříštila. Jednotlivé hory se z ní vydělily a vystoupily do popředí, jiné zůstaly nehybné, nedotčené jeho postupem. Ferd měl jedinečný orientační smysl. Vypadalo to, jako by se celý život připravoval jen na to, aby tuto cestu urazil co nejrychleji a bez sebemenšího zaváhání. Jeli po úpatí hory, která se 20

vypínala přímo nad nimi a vrhala obrovitý černý stín do stepi. Úpatí obklopovala divoká a rozeklaná skaliska, ale ferd se jim nevyhýbal. Vrhal se pokaždé přímo do největší změti a vždycky se mu podařilo najít cestu skrz jako předtím křovisky. Měsíc opět visel až dole u země, velký žlutý kotouč, který stěží stačil osvítit sám sebe. Z hvězd zbývalo několik nejsilnějších, ale ty teď jen unaveně mrkaly na nadcházející den. Svítání bylo prozatím spíš jen pocit než soubor počitků. Stěží se začalo rozednívat. Na nebi nebylo vidět ani červánek. Ale noc už také nebyla. Země náležela úsvitu a očekávání. Rozhlédl se kolem, aby zjistil, jak velký kus cesty jim ještě zbývá. Přímo před nimi ležel horský hřeben, který se natahoval do nížiny jako tmavá, svraštělá ruka. Za ním... Ferd nečekaně změnil směr a zamířil přímo k horám. Carliho to překvapilo natolik, že mu trvalo několik okamžiků, než zareagoval, ale když se koleny pokusil vrátit zvíře do původního kursu, bylo to jako pokoušet se pohnout horou. Ferd navíc přidal na rychlosti a doslova letěl plání, jež se mezitím proměnila v mrtvou písečnou poušť. Carlimu svitlo. Otočil se... Daleko, daleko za sebou zřetelně rozeznal oblak zvířeného prachu. Byl tak vzdálený, že se nedalo rozeznat, kterým směrem se žene. Ale pohyboval se, a to mohlo znamenat jen jedno: pronásledují ho. Přímo před sebou zahlédl úžlabinu, která se zdála vést rovnou do nitra pohoří, ale jeho průsmyk to nebyl. Po pravé straně úžlabiny se horský masív tyčil do úctyhodné výše a vysílal prchajícím v ústrety dlouhý stín. Ferd zamířil se vší rozhodností do úžlabiny, ale jakmile stínem projel pár stovek metrů, změnil znovu směr a cválal k původnímu cíli. Carli pochopil, že to všechno byl jen úhybný manévr. To potvrzovalo jeho myšlenku, že zvíře musí být nesmírně inteligentní, ale zároveň ho trochu popouzelo mít zvíře, které myslí za něj. Ale mimo vší pochybnost to bylo vymyšleno dobře. Úhybný manévr je nestál o mnoho víc než deset minut času, a pokud se jim podařil, budou se pronásledovatelé domnívat, že zamířili do úžlabiny, a až si uvědomí, že se nechali svést na falešnou stopu, 21

zmizí uprchlíci dávno v horách, aniž by nějaká maličkost mohla pronásledovatelům poskytnout vodítko, kam se ztratili. Mezitímco ferd tryskem letěl dál, Carli přemítal, zda se mu někdy podaří zjistit, jak inteligentní ferd ve skutečnosti je. K žádnému výsledku se nedobral. Obrovitý stinný plášť hor je zahaloval celou cestu k vybíhajícímu horskému hřbetu. U něj se ferd zarazil a jak zvíře, tak Carli pátravě hleděli nazpátek a snažili se odhalit, zda jsou jim pronásledovatelé i nadále v patách, nebo zda zamířili do úžlabiny. Prozatím se to však nedalo odhadnout. Když ferd vyrazil na další cestu, vypadalo to, jako by se pokoušel zvedat tak málo prachu, jak jen to je možné, aby ho neobjevil hlouček jezdců za nimi, ale ještě když objížděli hrot skalního výběžku, nebylo jisté, do jaké míry se jim úhybný manévr zdařil. Šíralo. Stíny se rozplývaly a chladné světlo se začalo šířit vzduchem jako řídká mlha. Už jen jediná hvězda bojovala marný boj proti nadcházejícímu dni. Měsíc docela zmizel. Brzy začnou žhnout vrcholky hor a osamělá oblaka, plující vysoko nad nimi, zachvátí oheň, probudí se slabounký, ledově chladný ranní vánek. Blížili se k průsmyku. Dívka v Carliho náručí opět začala jevit známky procitání. Zahleděl se na ni a pocítil nevýslovný, divoký pocit vítězství. Dokázal to. Princ Cabal přišel o princeznu i o království. Podařilo se mu to díky momentu překvapení. Nikdo v Kamwarlu nemohl tušit, že se někdo odváží vkrást do samého středu země, a navíc se nejspíš domnívali, že jejich plány na nekrvavé ovládnutí sousední země nikdo neprohlédl. Téměř si přál vidět, jak se bude tvářit král a princ, až jim nějaký sloužící přijde oznámit, že princezna Denée beze stopy zmizela. Pohnula se mu v náručí, přestala pravidelně oddechovat a ve víčkách jí poškubávalo. Nakonec, právě když se ferd prosmekl uzounkou štěrbinou mezi dvěma skalisky do průsmyku, otevřela oči a pohlédla mu do usměvavého obličeje. 22

Stále ještě byla přiomámená práškem tseni. Snový svět narkotika vystřídal náhle nový a poněkud hmatatelnější snový svět, a malý okamžik jí trvalo, než pochopila, že je to skutečnost. Před chvílí byla ještě ve své ložnici na zámku v Kamwarlu, a teď spočívá v náručí neznámého muže a řítí se v sedle rychlonohého ferda pustou, studenou, skalnatou krajinou. Muž hleděl přímo před sebe, ne na ni, a spokojeně se usmíval. Mámivě pestrými cestičkami narkotických zážitků se na povrch prodrala vzpomínka... Vzpomněla si, že stála u okna a mluvila sama se sebou. Náhle všechno překryl obraz černé postavy v temné noci za oknem, pak kolem ní zavládla černočerná tma — zhasla snad svíčku? —, uchopila ji nějaká ruka a přitiskla se jí na obličej. Nepohnula se. Ležela strnule. Vzhlížela k němu. Konečně si jejího pohledu všiml a shlédl na ni. Byla v jeho rukou malá, vystrašená, ale oči měla jasné a pevné. Usmál se na ni, nepromluvil a řídil notně utrmácené zvíře změtí skalisek k jeskyni, která byla jejich cílem. O několik minut později stanuli před ní. Teprve když ferd zastavil před jeskyní, před temným otvorem, který vypadal, jako by mohl vést přímo do podsvětí, zeptala se: „Kde to jsme?“ Pomohl jí seskočit ze sedla. Zachvěla se, když ji jeho ruce uchopily v pase, ale nevzpírala se. „Hodný kus cesty od Kamwarlu,“ odpověděl. „Tohleto tady jsou Marmery.“ Rozhlédla se kolem sebe, jako by chtěla sama sebe přinutit vžít se do nové Situace. „Ale proč?“ „Chtěla ses přece vrátit domů, princezno. Dovedu tě do Denety, na hrad tvého otce.“ Prudce se otočila: „Tak přece je to pravda?!“ „Cože má být pravda?“ „Že jsem v Kamwarlu byla v nebezpečí...“ Napřáhl ruku a pohladil ferda po chřípí. 23

„Princ Gabal rozhodně neplesá radostí nad tím, že přišel o svou choť.“ „Choť?“ opakovala. „Ano, o princeznu Denée, dědičku Denety, jediné dítě denetského krále.“ Rázem všemu porozuměla. Řekla: „Ty jsi Carli. A já jsem Denée.“ Ledy se prolomily. Teprve teď si uvědomila, jak málo toho má na sobě, a tváře jí polil nach. Uchopil ji za ruku: „Pojď,“ řekl, „mám v jeskyni nějaké šaty. Můžeš se tam převléct.“ Zašli do tmavého, studeného otvoru. Ferd zvedl hlavu proti slunci, které se objevilo v sedle mezi dvěmy ostrými horskými vrcholky, pak ji znovu lhostejně sklonil a roztržitě uškubl chomáček trávy, deroucí se k světlu mezi dvěma kameny. Carli sám byl pořádně promrzlý. Když unášel dívku ze zámku, měl toho na sobě co nejméně, aby se mohl pohybovat a šplhat bez překážek. Při jízdě si přehodil přes ramena plášť, kterým předtím přikryl ferda, čekajícího ve večerním chladu — to bylo všechno a noc byla neobyčejně mrazivá. Jakmile dívka vyšla z jeskyně, oblečená do teplého koženého oděvu, který tam pro ni uschoval, vklouzl dovnitř i on sám a natáhl si podobné oblečení. Pak v jeskyni rozdělal oheň, ale dával přitom úzkostlivý pozor, aby je kouř neprozradil. I kdyby proti všem předpokladům jejich pronásledovatelé pronikli až sem, bylo by zhola nemožné uprchlíky ve zmatku roklí a soutěsek najít. Kdyby však zahlédli kouř, věděli by, kde hledat. Tady dole, na samém kraji průsmyku, nebyly hory tak úplně bez života. Tu a tam se prodíraly mezi kameny trsy trávy, které vypadaly podezřele čerstvě, a dokonce i nějaké keříky. Ty byly naopak suché jako troud a jejich větve se výborně hodily k rozdělání ohně.

24

Denée se mezitím vrátila k ferdovi, jenž zpočátku zachovával vznešený odstup, ale nakonec se s jejími pohlazeními nejenom smířil, ba dokonce mu byla očividně příjemná. Carli připravil skrovné jídlo ze zásob, které měl s sebou, na lov teď nebyl čas. Musejí se dostat co nejdál, a to co nejrychleji. Čerstvou vodu si však obstarat musejí. Může to také být poslední příležitost k doplnění zásob, která se jim naskytne během několika příštích dnů. Přítomnost rostlinstva před jeskyní svědčila o tom, že někde v nejbližším okolí musí být pramen. Na Denée bylo vidět, že o čemsi přemýšlí. Konečně přerušila mlčení: „Ale jestli jsme na cestě do Denety,“ pronesla váhavě, „tak to jedeme špatným směrem. Denetah leží na jih. A tenhle průsmyk vede k severu.“ Carli přikývl. „Ano, ale první, co Kamwarlu určitě udělá, je, že uzavře cestu do Denety. Já doufám, že se mi podaří najít novou cestu. Myslím, že tenhle průsmyk musí mít spojení s ostatními průsmyky dál na jih. A když ne — nezbude nám nic jiného než šplhat. Může to být dost těžké, nebo dokonce nebezpečné. Ale rozhodnout se musíš sama. Když si budeš přát, můžeš se...“ Překvapeně na něj pohlédla: „Vrátit se do Kamwarlu?“ Sklopila oči. „To radši umřu. Princ Cabal je tak... tak...“ Ticho, dlouhé ticho. Pak se znovu napřímila. Zkoumavě si ho prohlížela. Čekala. „Já jsem Denée,“ promluvila. „A ty jsi Carli. Ale kdo je to Carli?“ Mlčel. Odpovědět nemohl... Nakonec přece jen s nucenou lehkostí odpověděl: „Carli je... prostě Carli. Přítel.“ Prudce vstal a vyšel z jeskyně hledat pramen. Ale celou dobu cítil v zádech její přemítavý pohled. Pramen zurčel ze skály s bezstarostnou radostí, nestaral se o běh času, o podzim za dveřmi a o pusté okolí — ani ne padesát metrů od jeskyně. Kolem něj vyrostla miniaturní oáza, zakořenil 25

tu malý kamfovník a jeho květy, zmenšené kopie opravdových kamfovníkových květů, hrdinsky šířily matnou vůni, kterou neustále odnášely poryvy studeného větru. Rostly tu květiny a tráva tu byla vysoká a šťavnatá. Carli přinesl oba měchy na vodu a zapískal na ferda, který okamžitě přicválal, jako by tušil, že ho tu čeká zelená pastva. Nikdy mu nedal jméno a vždycky na něj myslel jenom jako na Ferda. Bylo to skoro, jako by to byla urážka nějak ho pokřtít — jako punc vlastnictví. A Ferd nebyl vlastnictvím. Měl zvláštní dojem, že zvíře je s ním, protože je mu s ním dobře, a že by u pána, který by mu nevyhovoval, nezůstalo ani pár minut. I Denée vyšla z jeskyně a lehkým krokem se vydala za nimi, jako by byla na jarní procházce v zámeckém parku. Podle všeho se rozhodla, že si nebude lámat hlavu šedivými mraky na obzoru a raději bude užívat nově nabyté svobody od dvorského ceremoniálu a úslužné družiny. Začalo se oteplovat. Vzduch byl stále ještě ledový, ale dokud nezafoukalo, nebylo to cítit. Velké a oslnivě bílé slunce viselo mezi horskými vrcholky, obloha ztratila růžový nádech a byla teď jasná a hluboce modrá. Počasí vypadalo nadějně, ale na druhé straně počasí v horách není co věřit — jednu chvíli se nad hlavou klene jasná obloha a je slunečno, vzápětí se na obzoru objeví mráček — a hned potom se přižene sněhová vichřice... Spěšně naplnil měch pramenitou vodou, zatímco Denée přihlížela a šimrala Ferda, který vybíravě uškubával nejčerstvější travičku, na chlupaté hlavě. Byl to kratičký idylický okamžik, malá oáza mezi skalisky. Ale kdo ví, jaké mraky se stahují za obzorem? Když bylo všechno hotovo a zavazadla naložena na Ferda, běžel Carli kus cesty nazpátek a pátravě pohlížel směrem k vstupu do průsmyku. Neuviděl nic než velkého ptáka, podobného orlu, jak krouží v dálce na široce rozepjatých křídlech — výstražné znamení, ale proti čemu? Žádné pronásledovatele vidět nebylo.

26

27

MRAČNA SE JEŠTĚ NEZAČALA KUPIT, a tak pokračovali dál cestou mezi skalními stěnami, které místy strměly kolmo vzhůru po obou stranách stezky, ale většinou byly roztříštěny do zubatých skalních útvarů, malých hor, které se pokoušely dorůst výše obrovitých masívů před sebou. Odpočatý Ferd nesl celý náklad a jela na něm i Denée, zatímco Carli lehce běžel po jeho boku. Dívka nejdřív protestovala a bylo jí zvířete líto, ale nakonec se dala přesvědčit Carliho argumenty. Musejí se dostat hluboko do hor co možná nejrychleji, jejich taktikou musí být nečekaně se vynořit odnikud a opět beze stopy zmizet — lov nazdařbůh končí rychleji než lov, při němž lovec nachází stopy po kořisti, a ví, že jede správně. Navíc ji ujistil, že se rozhodně nesmí vystavovat jakékoli námaze po tseniovém omámení. Když mermomocí bude chtít, dostane možností víc než dost, až se dostanou dál a nabere opět síly. Pro Ferda není žádným velkým břemenem navíc. Zvíře má neuvěřitelné zásoby sil a později si bude moct odpočinout. Carli litoval, že s sebou nevzal ještě jedno jezdecké zvíře, například malého čota, kterého by mohl pustit na svobodu, až terén začne být příliš neschůdný, a budou muset pokračovat pěšky. Běžel dál, a i když nemělo smysl něco si vyčítat, teď, když už je pozdě, byl z toho rozmrzelý. Byl na svůj jednoduchý plán celé akce tak hrdý, že nemínil mávnout rukou ani nad sebemenší chybičkou. Chvílemi se zastavoval a pátravě pohlížel za sebe. Po pronásledovatelích však nebylo ani vidu, ani slechu. Ačkoli pronikli jen malý kousek do průsmyku, který ani zdaleka nevedl až do ústřední části horského hřebenu, připadalo jim, jako by už dávno byli vysoko v horách, podle vzduchu i všeho ostatního. Vzduch byl nedefinovatelným způsobem průzračnější, studenější a žhavé sluneční paprsky zde byly ještě žhavější; když proti nim poryv větru nečekaně vyrazil z nějaké strže nebo se na ně tanečními obraty snesl podél skalního srázu, bylo jim, jako by je bičoval zároveň ohněm i ledem. Zvláštní pocit: horský. 28

Carli se brzy unavil, a musel se zastavovat a odpočívat stále častěji. Ferd jako .by si toho všiml, zpomalil, ale Carliho to podráždilo, a tak znovu přidal do kroku, přestože se tělo vzpíralo. Průsmyk se opět zúžil a příkré stěny se tyčily po obou stranách; někdy jim vzedmuté, místy zubaté skalní formace, podobné hřebenům vln, připomínaly šedivé, ztuhlé moře, kdysi navždycky rozpolcené rozkazujícím hlasem. Ale v tomto moři rozvalin si hrál čas. Čas byl kámen, který se kutálí dolů, sukovitý keřík, poryv větru, zvedající prach. Čas byl palčivý pocit na prsou, bolest v boku, pár stále více tuhnoucích nohou. A podél času cválala na zvířecím hřbetě dívka a téměř okouzlenýma očima pozorovala ten kamenně strašidelný sen šedi, černi a opět šedi. Nebo mu to jen tak připadalo, když k ní tu a tam vyslal kradmý pohled? Třeba je vystrašená, třeba je ve skutečnosti vystrašená tím neznámým cizincem, vystrašená novým, nejistým prostředím. Princezna z Denety, vysokohorské země na druhé straně Bouřného průsmyku, snad není stejnou měrou zhýčkané stvoření, uvyklé jedině životu u dvora, jako princezny z nížinatého Karnwarlu? Ale... Myšlenky se mu honily hlavou, střídaly se při každém kroku s bolestí v prsou, stoupaly a klesaly v nepravidelném rytmu stejně jako půda pod jeho nohama. Nakonec usoudil, že si musí odpočinout, že nemůže dál, že už nikdy v životě neuběhne byť jen jeden jediný krok navíc. Kdesi v nitru mu hlas našeptával, že se dostali dost daleko do hor, aby si mohli být jisti, že je nikdo neobjeví, a to už jeho vůle nemohla dál... Zastavil se na malé plošince vedle stezky, kterou dlouho sledovali podél propasti, tvořené jednou ze stěn průsmyku, zastavil se a svět se kolem něj začal točit v houstnoucím rudém oparu, který neměl začátek ani konec, ani... Uběhl nějaký čas. To bylo jediné, co věděl. To bylo jediné, co mělo nějaký význam. Čas...

29

Prudce se posadil, rozhlédl se, ale chvíli mu trvalo, než sestavil všechno, co viděl, do jednoho obrazu. Ferd se pásl jen několik metrů od něj a tvářil se, jako by se ho nic netýkalo. Když zvíře uvidělo, že se Carli probudil, zdvihlo hlavu, letmo na něj pohlédlo a pokračovalo v pastvě, jako by teorie, o níž nikdy nikdo nepochyboval, konečně došla potvrzení. Carli klesl nazpět, ne únavou, ale proto že se mu točila hlava, a zjistil, že se dívá do páru neklidných dívčích očí. Opět se zvedl. Vyhledal její pohled. Oči měla jinak světlé, ale teď je pokrýval matný, tmavý lesk s osobitým, lákavým světélkem uprostřed. Uvědomil si, že jeho hlava spočívala v dívčině klíně, a začalo se v něm vzdouvat překvapení jako plnící se balón. Vzdouvalo se, vzdouvalo a vzdouvalo, a pak najednou nečekaně splasklo. „Kam to jedeme?“ zeptala se. Vytřeštil na ni oči. „Přece do Denety, do země tvého otce. Vždyť už jsem ti to říkal.“ Copak mu nevěří? „Proč jsi mě zachránil?“ Už zase ta otázka. „Chtělo se mi,“ odpověděl. „Prostě se mi chtělo.“ „Ví o tom všem otec?“ Položil hlavu zpátky do jejího klína a upřeně jí vzhlížel do obličeje. „Má podezření, že ti hrozí nějaké nebezpečí, to ano. Ale neví ještě, že jsi na cestě domů. Proto je důležité, aby ses dostala domů, dřív než podnikne něco nepředloženého. Než vyhlásí Kamwarlu válku, například. Toho by byl schopen, že?“ Musela přikývnout. Carli se znovu posadil. „Můžeme tu nějaký čas zůstat a odpočinout si. Ferd potřebuje odpočinek jako sůl. A pastvy tu má habaděj.“ Odvázal ze zvířete náklad a složil ho na jednu hromadu. Pak si lehl na záda a upřeně se zahleděl do oblak. Při krajích zorného pole měl nejasnou šedivou masu, ale přímo nad ním se otevírala třpytivá modrá propast, do které by se dalo střemhlav spadnout. 30

„V Kamwarlu budou určitě tvoje zmizení držet v tajnosti, princezno. Uzavřou všechny hranice, aby předpokládaný zločinec — na kterého by se hodil můj popis, kdyby mě někdo viděl — nemohl uniknout.“ Náhle ho něco napadlo. Co když ho někdo z lidí, kterých se vyptával, vyzradí? Co když si spojí neznámého, neukojitelně zvědavého cizince a hledaného? V tom případě by skutečně mohli rozšířit jeho popis. „A tvůj otec se nedoví, že jsi zmizela. Ale protože určitě za tvým prodlužovaným pobytem v Kamwarlu tuší zradu, je možné, že přijme opatření, aby tě dostal zpátky. A pak...“ Dlouhou chvíli ležel mlčky, princezna seděla vedle něj a Ferd, který mezitím spásl nejšťavnatější stébla trávy, se pohodlně natáhl na zem, aby si odpočinul po namáhavém dni. Následující otázka ho překvapila. „Proč nejsi takový jako ostatní, Carli?“ Obloha nad hlavou. Zmizel v ní, rozplynul se do nejasných pocitů únavy, studené země a mrazivého vzduchu, slunce. A sametového hlasu, který klade nezodpověditelné otázky. „Nejsem takový jako ostatní...,“ opakoval. „Jak to myslíš?“ Jen aby získal čas. I když jakkoli dlouhý čas by mu nemohl pomoct najít přijatelnou odpověd. „Nevím,“ odpověděla. „Ale jsi — jiný. Jaksi sem nepatříš. I když mluvíš naší řečí stejně dobře jako já a vůbec ne lámaně a i když...“ Zarazila se. Chvíli seděla mlčky. „A pak mi tykáš. Rozuměj mi dobře. Mně se to líbí. Ale nikoho v Denetě nebo v Kamwarlu by ani ve snu nenapadlo tykat princezně...“ Řídký mrak se sunul oblohou nepochopitelnou rychlostí, protože když člověk ležel takhle na zemi, nebylo vítr téměř vůbec cítit. Proplul kolem jako rychlá jachta, vyhnul se obratně všem útesům a zmizel za vrcholky hor. „Snad nejsem takový jako ostatní. Snad. To už mi říkalo víc lidí. Ale neboj se. Za týden budeš zpátky na hradě svého otce a budeš na to na všecko moct vzpomínat jako na zlý sen.“ Opět dlouhé ticho. Závan větru. Mračný závoj. 31

„Sen,“ pronesla tiše. „Třeba je to jen sen.“ Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že spal. Cítil to v celém těle, podle toho, jak mu ztuhly klouby. Viděl to na obloze, která ztmavla ne soumračnou, nýbrž odpolední temnotou, hlubší, hustší. Posadil se a Ferd zareagoval jako obvykle, zadíval se na něj svýma velkýma, nevyzpytatelnýma očima. Dívka spala. Ležela na zemi, ale protože na sobě měla kožený oblek, nehrozilo nebezpečí, že prochladne, alespoň prozatím ne. Vstal a pohladil Ferda po chřípí. Objevil se jazyk, jako obvykle přátelsky modrý. Byl čas vyrazit na průzkum. Muse jí zajít ještě kus dál do hor, než nastane noc. Nevzbudil ji. Ať klidně spí, dokud se nevrátí. Zašeptal Ferdovi: „Dej na ni pozor!“ a pak se rozhlédl, aby neztratil orientaci. Mohly být tak tři čtyři hodiny. Teď, když se průsmyk stočil, má západ téměř přímo před sebou. Jih teďy leží po jeho levici. Sledoval stezku několik set metrů kupředu. Tady někde by měla podle jeho propočtů vybíhat směrem na jih soutěska, odnož tohoto průsmyku, který podle všeho pokračuje přímo na západ. Nic však nenašel. Nejspíš nepostoupili dost daleko. Vrátil se. Když dorazil na cípek rovné půdy vedle stezky, stál Ferd nad Denée a strkal do ní nosem. Právě v okamžiku, kdy Carli došel až k ní, se posadila a zívla. Carli přivázal zavazadla na Ferdův hřbet a dívka vstala. „Musíme, dál,“ oznámil jí, „jestli chceme najít nějaké místo, kde bychom mohli přenocovat, než padne tma. Tady nahoře se stmívá rychle a už je dost pozdě. „Pojď,“ vybídl ji, „teď už smíš jít pěšky. Ferda to už určitě začíná zmáhat, a když to nevypadá, že by nám někdo byl v patách...“ Pohledem sjel k jejím nohám a uviděl, že stále ještě má na sobě jezdecké boty. „V těch botách bys ale daleko nedošla.“ Vytáhl pár měkce vypolštářovaných kožených střevíců. „Natáhni si tyhlety a vyrazíme.“ Vydali se na cestu. 32

Slunce před nimi zapadalo, ještě stejně hřejivé, ale už ne tak oslnivé. Horská úbočí pomalu tmavla a stíny se opět začaly hrozivě protahovat. Postupovali po stezce a připadalo jim, že se táhne do nekonečna přímo do soumraku. Propast po straně se prohloubila a místy byla stezka tak úzká, že Denée raději šla až těsně při skále. Skalní stěna po jejich levici začala být pozvolna stále vykotlanější, nejspíš se blížili k velkému krasovému systému. Carli se tu a tam zastavoval před jeskyněmi, mžoural do tmy, ale pak pokračoval v cestě, až konečně našel jeskyni, která mu připadala vhodná. „Tady můžeme zůstat, co říkáš, Ferde?“ Čtvernožec neprotestoval. Jeho citlivé nozdry by případného dravce, který by se mohl skrývat v hloubi jeskyně, objevily okamžitě. Carli opět složil náklad a jal se hledat dříví na oheň. Hlodaly v něm nepříjemné myšlenky. Vypadalo to, že průsmyk směrem na jih neexistuje. A oni nějaký průsmyk najít musejí. Pustit se s jejich vybavením do horských výstupů by se rovnalo sebevraždě. Budou muset pokračovat v cestě, dokud nenajdou nějaký přechod na jih. Nemají na vybranou. Dívce však o tom nic neřekl. Nemá smysl ji znepokojovat, dokud nebude najisto vědět, jaké mají vyhlídky. Ale vlastním myšlenkám bránit nemohl... Tak daleko v lůně hor nebylo nic těžkého najít suché keříky. Za půl hodiny se vrátil k jeskyni a rozdělal oheň. Denée vybalila zásoby jídla a dala se do přípravy skrovného pokrmu ze sušeného masa a tvrdého chleba. Z nevelké zásoby vody si uvařili kaiwový čaj. A pak seděli uvnitř jeskyně, jedli a pili, zatímco soumrak padal na Marmery jako těžká dlaň. Zamlklí. Zamyšlení. Zvláště ona. Zajímalo by ho, jestli vůbec věří tomu, co jí řekl. Třeba si myslí, že ji unesl z nějakého nízkého důvodu. Vypadá sice až překvapivě důvěřivá v čistě praktických záležitostech, ale v hloubi duše skrývá pocit číhavé nedůvěry. A nemá se nač spolehnout kromě jeho slova! To on jí řekl, že princ Cabal má v úmyslu 33

zmocnit se prostřednictvím vynuceného sňatku vlády nad Denetou, až se její otec odebere k svým předkům, což se v tomhle primitivním světě může přihodit dřív, než se naděje. A on ji unesl násilím, aniž se jí předem zeptal. Tak co si o tom měla myslet? Zvláště teď, kdy — alespoň zpočátku — postupují směrem, který je těžko může dovést blíž k Denetě. Pousmál se a všiml si, že jeho úsměv zahlédla, ale nic neřekl, čekal, až sama naváže nit rozhovoru. Seděla však mlčky. Když konečně promluvila, pronesla něco zcela jiného, než o čem si myslel, že přemítá. „Myslíš, že cesta do Denety bude nebezpečná?“ Vlastně vůbec ne bázlivě. Jen napjatě. A on odpověděl: „Může být. Nejspíš bude. Ale rozhodně nebude tak nebezpečná, abychom nedošli.“ Oheň praskal a vyzařoval proud teplého vzduchu, který vymršťoval jiskry směrem nahoru a ven do soumraku. Vrhal měnivé stíny, které jim olizovaly obličeje jako očouzené jazyky. Pak už nic neřekla. Zachumlala se do jedné z přikrývek, které měli s sebou, a kratičkou chvíli upřeně hleděla k ústí jeskyně, než konečně usnula. Venku vystupovaly hvězdy jedna po druhé, slabounce plály a mihotaly v proudu teplého vzduchu, prodírajícího se z jeskyně, tančily jako nemotorné bludičky mezi ostatními jiskrami. Carli ležel, pozoroval je hodnou chvíli a myšlenky se mu líně obracely v mozku jako papírové svitky, na nichž, jak se ukázalo, občas nebylo vůbec nic, ačkoli zvenčí vypadaly nesmírně slibně, ale v jednom okamžiku ho přinutily trhnout sebou a sevřít pěsti, aby se ovládl. Průchod na jih. Krasový systém přece vede jižním směrem! A s tou myšlenkou, hlasitě volající v jeho nitru, nakonec usnul i on. Před jeskyní Ferd, jenž odmítl zajít dovnitř a položil se na zem jako na stráž, zahnal odfrknutím jakousi havěť. Potom i on usnul. 34

Carli se probudil, ještě než slunce vyšlo. Hlas v něm nezmlkl, jeho volání jako by mu znělo nitrem po celou noc. Třásl se samou horlivostí, už aby prozkoumal, zda to skutečně je řešení jeho problému. Když viděl, že dívka ještě spí, a když zjistil, že i Ferd před jeskyní se ještě neprobudil, usoudil, že to je ten pravý okamžik. Dívka by se však mohla probudit, než se vrátí, a tak jí nechal kratičký vzkaz, napsaný ohořelou větví na kousku rovné stěny u východu z jeskyně. Vybral si několik dlouhých větví, jednu zapálil a vzal ji s sebou jako pochodeň. Za opasek si zastrčil ohořelou větvičku, aby si mohl dělat znamení, kdyby narazil na místo, kde se chodba rozvětvuje. Nemělo by smysl prozkoumávat všechny podzemní prostory. To by nakonec označil všechny chodby a neměl by žádné vodítko, podle kterého by se mohl vrátit. Zase všechno záleželo jen a jen na štěstí. Nebo na instinktu. Na intuici. Rozhodl se vyjít z jejich jeskyně. Šlo o to, zjistit, zda jeskyně vedou jedním směrem, případně zda se nesbíhají. Musí prozkoumat, jestli nenabude dojmu, že někam vedou - a správným směrem. Pokud ano, mohou to zkusit. Možná že jeskyně ústí do nějaké rokle na druhé straně hory. Možná že je hřeben právě tady neobyčejně úzký... Ale právě tak může být široký desítky kilometrů a jeskyně mohou vést přímo do podzemí. Pak by museli pokračovat kupředu a doufat v průsmyk odbočující na jih - a v nejhorším případě se pokusit přejít hory. To byla myšlenka, jíž se teď bál víc než čeho jiného. Poslední pohled na spící dívku, najejímž obličeji si začaly pohrávat paprsky jitřního světla. Zaposlouchal se do Ferdova klidného oddechování. Pak se s hořící větví nad hlavou odkradl do nitra jeskyně. Větev za sebou v temnu zanechávala červenou stopu, kterou rychle pohlcovala temnota za jeho zády, když postoupil tak daleko - a netrvalo mu to dlouho -, kam světlo od vchodu už nebylo s to proniknout. Stěny jeskyně byly místy dokonale hladké a odrážely světlo jako síň posetá nepravidelně sesazenými úlomky zrcadel. 35

Jindy se jeskyně scvrkla do temného jícnu a stěny spíš světlo pohlcovaly, místo aby ho odrážely. Během prvních kroků byl mrzutý. Jeskyně se prudce svažovala a vypadalo to, že brzy narazí na její konec. Možná že žádný souvislý krasový systém neexistuje. Možná že je skalní stěna rozpukaná množstvím jeskyní, které vedou jen pár desítek metrů do jejího nitra, ale pak končí, aniž by se spojily a někam vedly. Ale pokračoval dál. Dno jeskyně se opět zvedlo, zavedlo ho do velkého, matně se třpytícího sálu, ústícího do další chodby, která se každým krokem zužovala a zužovala... Až vyústila do další jeskyně! Zarazil se v otvoru a napínal oči do temnoty. Tak přece jenom jeskynní labyrint existuje! Ale vede někam? Vypočítal úhel, jaký nová jeskyně svírala k staré a převedl ho na světovou stpnu: jihozápad. Přibližně na jihozápad. Namaloval uhlem znamení na stěnu jeskyně, kterou přišel, na takové místo, kde si ho musí všimnout, a pokračoval do útrob hory novou jeskyní, povzbuzen úspěchem, celý rozpálený, když nacházel další a další jeskyně, tak rozpálený, že ztratil jakékoliv ponětí o čase na hezky dlouhou chvíli. Na jak dlouho nevěděl. Musí být pryč několik hodin. Dívka i Ferd se už určitě probudili a čekají na něj. Rozhodl se vrátit. Na zpáteční cestě však neušel víc než několik set metrů, když mu světlo najednou zhaslo. Větev, která mu sloužila za pochodeň, dohořela tak daleko, až oheň napadl jeho ruku, ta explodovala nesnesitelnou bolestí, oharek spadl na zem a zhasl. Tma se na něj zřítila s neslyšností ohlušující víc než dunění a hmatatelnější než zával. Teprve když vytáhl křesadlo, objevil, že nemá co zapálit. Poslední větev zapálil už před drahnou dobou, aniž si toho v roztržitosti všiml. Stál tam v temnotě, která ho s naprostou lhostejností vystavovala smrtelnému nebezpečí.

36

První reakcí byla zuřivost, pak se zlost rozplynula v beznaděj. Měnil směr víc než dvacetkrát a mnohokrát volil ze tří nebo více možností. A cestu si značil uhlem. Bylo to jeho vlastní opomenutí. Ale následky ponese nejen on. Jestliže se nevrátí, může si Denée zachránit život jediným způsobem, tím, že se na Ferdovi vrátí do Kamwarlu. Obával se však, že něco takového by nikdy neudělala. Sama se nikdy nedokáže dostat zpátky do Denety, ale pokusí se o to - a zahyne v horách. Dlouhou chvíli byl naprosto ochrnutý, myšlenky ho tiskly k zemi stejnou silou jako temnota v hloubi jeskyně. Pak se vzmužil, soustředil myšlenky do jediného rozhodného bodu a vydal se tápavě na zpáteční cestu, rukou hmataje po stěně napravo, v níž, jak věděl, je první odbočka. Vše ostatní potlačil. Kroky v temnotě. Záblesky myšlenek. Drsný pocit proti dlani a náhle všechny pocity zmizely. Jeskyně, první. Myšlenky. Měla by ležet po levici, příští jeskyně z dlouhé řady, ne, z žádné řady, nemysli na ně, už ti zbývá jen jedna jeskyně, jedna jediná, po několika stech metrech v téhle dosti úzké chodbě zahneš nalevo. Na čele mu vyrazil pot. Ještě jeden krok. Krok za krokem. Tma a pečlivě vymazávané útržky myšlenek. Ruka mu zmizela do neviditelného otvoru. Téměř klopýtl. Další odbočka. Zatím jde bez váhání, ale pak... Ne, nesmí na to myslet. Když jeho ruka příště nenahmatala drsnou skalní stěnu, dostal se - na to si jasně vzpomíná - do tří sálů. A pak ho čeká spleť vzájemně propojených jeskyň, které zahýbají a zapadají jedna do druhé. Doposud postupoval jedním směrem, šel přibližně na severovýchod, ale teď na sebe jeskyně budou navazovat v pravých úhlech. Jedny by ho mohly zavést k východu, zatímco jiné, které by zdánlivě měly vést stejným směrem, by ho svými pozvolnými zákruty ve skutečnosti zavedly zpátky do nitra hory. Po několika dalších hodinách si musel přiznat, že ztratil cestu, protože kdyby šel správně, byl by už dávno venku. Zabloudil. 37

Byly tu tisíce jeskyň, a on nevěděl, kde se v jejich systému nachází, kterým směrem jde, nevěděl nic. Šel a šel, neviditelný v temných útrobách toho kamenného tvora, putoval kupředu jako stín v začerněných mozkových závitech a doufal, že nechodí v kruhu, že vyjde ven, někdy, někde. Zahýbal doprava a doleva. Křičel, a neslyšel nic jiného než ozvěnu vlastního hlasu. Řval vzteky nad svou hloupostí i nad hloupostí toho horstva. Nad takovou nesmyslností, ztratit se v krasovém systému. Nad takovou nesmyslností, že ty jeskyně vůbec existují. Občas klesl, seděl na bobku ve tmě a pokoušel se vymyslet plán, ale myšlenky se nechtěly ukázat, jako by je tma zaháněla. Po chvíli se znovu zvedal a pokračoval ve své zoufalé odyseji v nitru hory a pocit porážky v něm rostl a rostl. Začal ve tmě, na okrajích zorného pole vidět věci, které mizely, když se tím směrem otočil. Beztvaré obličeje, číhavé postavy. Oči už dávno přestaly vnímat tmu jako černou, putoval vpřed mlhou tvořící stínové obrazy, které se pohybovaly, proplétaly a nabývaly bledých barev. Pod povrchem číhala panika. Věděl o tom a věděl také, že takové představy ji živí ještě víc. Se stále křečovitějším vypětím sil se pokoušel ovládnout. Nedovedl myslet na nic jiného než nato, že putuje jeskynním labyrintem v tmavé mlze a že jím bude putovat kolem dokola, dokud nepadne vysílením. Jeho tělo tu zůstane ležet a tlít, možná ho sežerou zvířata, která snad v jeskyních přebývají, a jeho kosti tu budou ležet celou věčnost, dokud se hory neprobudí a s duněním se nezačnou zvedat k oblakům. Carli už nebyl Carli a zapomněl na svou Denée. Carli byl beztvarou jednotkou prvotního strachu, která bloudí nekonečným bludištěm. Minulost přestala existovat. Budoucnost byla totéž co současnost. Nekonečné putování bez naděje. Když uviděl slabounký záblesk světla před sebou, myslel si, že přišel o rozum. Zastavil se a zíral na něj. Záblesk zůstal, kde byl, nezmizel. Prudce se otočil a podíval se přes rameno. 38

Záblesk zůstal na místě. Vyrazil proti němu jako žíznící za přeludem, a záblesk nezmizel, nerozplynul se. Zvětšil se, byl jasnější, zřetelnější. Otvor! Se smíchem a hysterickým křikem vyrazil Carli na sluneční světlo a koupal svou duši ve světle, světle, světle, světle. Obrátil se proti jeskyni a vysmál se jí. Jaká je bezmocná, ztuhlá ve vlastní temné spletitosti, vydaná na milost a nemilost vlastnímu nesmyslnému labyrintu. Ale po chvíli se mu vrátila schopnost uvažovat. Muselo se mu podařit projít horou na druhou stranu. Ale putoval půl dne — nebo víc — nazdařbůh, a nevěděl, kudy šel. Na druhé straně hory čekají Denée a Ferd, že se vrátí. A na druhou stranu vede jen jedna cesta, vrátit se jeskyní. Vrátit se jeskyní! Vrátit se do tmy. Ne, zpátky do tmy ne. Může si obstarat louče, nasbírat větve, zapalovat je a být opatrnější. Ale... Vrátit se do jeskyně... Nemá jiné volby. Musí. Má snad nějaké jiné východisko? Vyhledal nakonec keř a nalámal půl tuctu tlustých větví pomalu hořícího dřeva. Před jeskyní vykřesal oheň a jednu zapálil. Pak se vydal rychle, ale s rozmyslem na zpáteční cestu. Neurazil však ani padesát metrů do nitra jeskyně, když mu hlas v mozku přikázal: Zůstaň, kde jsi... ! Hlas to nebyl. Tón flétny, myšlenka s překypující řadou harmonických částkových tónů, nebyla to slova, která by se dala vyslovit. Jen pocit vůle zvenčí a vědomí, co si ta vůle přeje. Ne, hlas to nebyl. Byla to myšlenka. A zároveň silný, nesmírný pocit individuality, sebevědomí, radosti z toho, být osobností. Carli se zastavil. Cítil, že se k němu cosi rychle a bez jediného zaváhání blíží. Svým způsobem ho to vůbec nepřekvapilo, když se Ferd konečně objevil před ním. „Ferd,“ vydechl jen jako potvrzení skutečnosti. Myšlenka v jeho mozku se rozesmála, rozzurčela se radostí. 39

Ano. Nakonec se nedalo nic dělat a musel jsem s tebou navázat kontakt. Doufal jsem, že se tomu budu moct vyhnout. Bylo to zábavnější být s tebou, dokud jsi nic nevěděl. Ale nemohl jsem nečinně přihlížet, jak se řítíš do záhuby... Carli pohladil zpocené zvíře a zároveň cítil i on požitek, pocit štěstí, jaké jeho pohlazení u zvířete vyvolalo. Rozumné zvíře. Paradox. Rozumný tvor, který si doposud podržel zvířecí existenci, nevybudoval civilizaci, kulturu. V mozku se mu zformovala myšlenka a jiná, sametová myšlenka mu odpověděla, než ji stačil vyslovit. Děvče je ještě u vchodu jeskyně. Myslí si, že mě za tebou poslala ona. Opatrné jsem jí tu myšlenku nasadil do hlavy, a protože nezná moje schopnosti, nemohla tušit, že myšlenka přichází zvenčí. Čeká tam. Pojď, přivedeme ji. Byla to myšlenka umíněná jako šťastné dítě, které táhne člověka ke stánku se zmrzlinou. Rozumné, telepatické zvíře. Jakou moc by takový tvor mohl mít nad lidmi, kdyby chtěl! Myšlenka se znovu ozvala: Co znamená moc proti životu ? A pak: Tak pojď už... Carli vyskočil Ferdovi na hřbet. A zahoď tu větev, nebudeme ji potřebovat... Zahodil ji. Pak už jen vířivý pohyb ve tmě, který trval dlouho, dlouho. Carli nejasně vnímal, jak se zvíře soustřeďuje na úkol najít správnou cestu v kroutících se chodbách a slepých uličkách. Vypadalo to, že má neuvěřitelný orientační smysl, nebo to byla vlastnost příbuzná jeho telepatickým schopnostem. Zmýlilo se snad jedinkrát. Nakonec Ferd pomalým krokem zamířil k nejasnému světelnému bodu před nimi. Uvnitř bodu byla tmavá skvrnka, která se pohnula a vyběhla jim naproti. Carli seskočil z Ferda a spěchal jí v ústrety. 40

A bezmyšlenkovitě, jen s pocitem, že to tak musí být, ji vzal do náručí a pevněji k sobě přitiskl. Zatímco tak stáli, uběhly eóny. Nakonec se pustili a ona řekla: „Takže jsi přece jenom jen člověk.“ V hlase jí nezaznívala ironie, jen radost.

NA DRUHÉ STRANĚ HORY JE ČEKAL PRŮSMYK. Než však prošli pod vedením Ferda, který už opět byl své staré mlčenlivé já, jeskynním labyrintem, začal padat soumrak, a tak v jeskyni na druhé straně hory rozdělali oheň a přenocovali v ní. Ráno pokračovali v cestě, klesající po úbočí hory směrem k průsmyku, který nejasně tušili ve správném směru mezi šálivými skalními útvary. Nezbývalo jim než doufat, že jím projdou dostatečně daleko a že je nepřivede do rukou kamwarluských hlídek, které teď docela určitě pročesávají hory. Pokud Carli věděl, neměl tento průsmyk jméno. Dostali se sem naprosto nepravděpodobným způsobem a možnost, že by se případný pronásledovatel dal stejnou cestou jeskyněmi jako oni, byla mizivá. Přesto si dávali dobrý pozor, aby po sobě nenechávali stopy, a když příštího večera rozbili tábor, vybral Carli pečlivě místo v skalní rozsedlině, aby v noci nebylo jejich oheň z dálky vidět. Když si dívka povšimla, že se přibližují k Denetě, ztratila veškerou nedůvěru ke Carlimu a vztah mezi nimi nabyl takové otevřenosti, která je oba překvapovala, pokud brali v potaz okolnosti, za jakých se poprvé setkali. Horský vzduch byl čistý a průzračný, a protože slunce zářilo z matně modré oblohy, jak byl den dlouhý, nebyl studený, nýbrž tak čerstvý, že člověka povzbuzoval a nadnášel jeho kroky. Putovali klidně, beze spěchu, až Ferd, kráčející několik metrů před nimi, začal jevit netrpělivost, obracel se na ně a vyzývavě na ně hleděl. Ale kontakt s Carlim nenavázal. Éter byl tišší než kdy jindy. A Carli téměř postrádal sametový hlas myšlenky ve svém nitru. 41

Průsmyk měl podobu písmene V, u dna byl velice úzký a stěny měl srázné a drsné. Občas slyšeli příšerné výbuchy zvuků za sebou nebo před sebou, jako by obří ruce metaly hrstmi gigantické suti. Průsmykem nevedla žádná pěšina. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho lidé nepoužívají. Carlimu to uspořilo značnou část neklidu. Jinak však neustále dával pozor na laviny a vždycky pečlivě vybíral chráněná místa pro tábořiště, aby je ve spánku nepohřbily tuny řítícího se kamení. Čtvrtou noc rozbili tábor ve stínu obrovského skaliska, které nad nimi strmělo vodorovně do výšky a stálo mezi nimi a ostatním svahem jako paraván. Sušené maso a kaiwový čaj začaly být jednotvárné, a tak Carli vytáhl ze zavazadel luk a vydal se na lov. Ferd ulehl vedle ohně, ležel a brumlal si cosi svým osobitým způsobem a Denée krmila plameny suchými větvemi keřů, které rostly kolem dokola roztroušeny mezi kamením. Carli natáhl tětivu, naplnil toulec desítkou šípů a pomalu se vydal dolů údolím. Ještě se docela nesetmělo. Slunce ještě barvilo oblohu do ruda a vysoko na obloze kroužili nějací velcí ptáci; Byla to jediná možná kořist, kterou doposud v horách spatřil. Pomalu vyšplhal na svažitou skalní stěnu, která se dala zlézt bez větších potíží, a po jednom neúspěšném pokusu - šíp už nenalezl - se mu podařilo zasáhnout jednoho z ptáků, který se snesl k zemi jako zoufalý tmavý list a poslední jiskřička života z něj patrně vyprchala, teprve když padesát metrů od něj narazil na kamenitou zem s tupým žuchnutím, které se pochmurně neslo nocí. Carli opatrně sestupoval svahem, v těchto místech dosti srázným, ke své kořisti, nahrbený jako kočka. Ztratit oporu tady nahoře si rozhodně nemohl dovolit. Když už byl nějakých třicet metrů od mrtvého ptáka, uslyšel zaprskání a za skalní plošinkou se objevila silueta a namířila si to k ptákovi. Zaprskání mělo působit výstražně. Byla to výzva, aby se klidil. Carli se zarazil. Velké kočkovité zvíře se usadilo u ptáka, sedělo a upřeně ho pozorovalo, připravené ke skoku, kdyby se chtěl přiblížit. 42

Pták pro Carliho tolik neznamenal, mělo by se mu podařit sestřelit dalšího, ještě než tma definitivně zakryje oblohu, ale nechtěl ztratit druhý šíp. Pustil luk na zem, vytáhl nůž a se všemi svaly a nervy ve střehu šel blíž. Šelma nakrčila hřbet a prskla. Byla téměř stejně velká jako panter a měla hustou, vlně podobnou srst s velkými, nepravidelnými oranžovými skvrnami. „Ty zlodějko,“ cedil Carli mezi zuby. „To jsi tak líná, že se ti samotné nechce lovit?“ Když se přiblížil, zvíře zlostně zasyčelo. Carli počítal s tím, že skok může přijít kdykoli a s překvapivou rychlostí, ale neměl ani v nejmenším ochotu nechat se překvapit. Přišel. S ohromující tichostí se kočka vznesla do vzduchu a plachtila přímo proti němu. Carli okamžitě uskočil stranou, zvířecí drápy ho minuly, jak si propočítal. Ve skoku napřáhl pravici a ťal nožem proti zvířecímu hrdlu. Přirozeně se netrefil, ale vyryl kočce v hrudi šrám, který sice nešel dostatečně hluboko, aby ji zneškodnil, ale zato ji rozzuřil. S řevem dopadla na zem, ještě ve vzduchu se obrátila, odrazila se a už s široce otevřenou mordou letěla proti němu. Carli ji opět odrazil, tentokrát se o zlomek vteřiny opozdil, a jeden z drápů mu rozdrásal levé rameno. Zvíře se sbíralo k novému výpadu. Carli jen s námahou znovu získal rovnováhu, aby se nezřítil do čekající propasti, a uvědomoval si, že v boji zblízka by neměl nejmenší naději ubránit se delší dobu proti zvířeti, které je stavěné na to, aby zabíjelo. Potěžkal nůž v dlani a přesně v okamžiku, kdy se kočka odrazila od země a opět letěla proti němu večerním příšeřím jako silně koncentrovaná, planoucí zuřivost, trčel jí nůž pohřben hluboko v hrdle, a když zvíře dopadlo, stál Carli už několik metrů opodál a pozoroval, jak přistálo, jak si pravou tlapou rozdírá krk a jak umírá v posledním záchvěvu na samém kraji strže. Co kdyby ji minul? Nemíval ve zvyku se při hodu nožem netrefit, ale co kdyby. .. Mráz mu přeběhl po zádech. Neměl by ani jiskřičku naděje. Opatrně se k zvířeti přiblížil — mohlo být ještě živé, smrt jen předstírat, aby po něm mohlo seknout, až přijde těsně k němu. 43

44

Nebylo. Oči, zvláštně kulaté, vůbec ne kočičí, byly vyhaslé a v celém těle zavládlo jakési uvolnění, velice zřetelné, téměř jako pocit, jako pach ve vzduchu, pach smrti, smíření a míru. Carli se sklonil, vytáhl nůž — z krční tepny se vyvalila krev — a hlavou mu náhle proletěl nápad, když se díval na měkkou, krásnou kožešinu. Odtáhl s vypětím všech sil zvíře o kus dál a opatrně ho stáhl. Na ptáka téměř zapomněl. Než byl hotov, nastal večer a až tehdy objevil mrtvého ptáka, který zůstal ležet nedotčen během boje i následující práce, ale teď si na něj vzpomněl a vyrazil na zpáteční cestu do jejich přechodného tábora se sestřeleným dravcem v ruce a kůží šelmy přehozenou přes rameno, praobraz muže lovce na cestě ke své ženě; pokud odhlédneme od toho, že to vůbec nebyla jeho žena. Byl dlouho pryč. Když dorazil do tábora a vynořil se ze tmy do rozsedliny, kam jako obvykle skryl oheň, čekala ho Denéina úzkostlivá otázka: „Co se stalo?“ a hebký nos Ferda, který prozkoumal jeho břemena a posléze se stáhl zpátky a uklidněně pokračoval v roztržitém brumlání. „Nic,“ odpověděl Denée. „Zastřelil jsem ptáka a zabil pantera, jinak nic.“ Pak se zasmál, trochu ironicky, trochu ulehčeně, jako dítě, kterému se podařilo někoho překvapit. Konečně si Denée všimla kožešiny. „Ó. Ta je krásná,“ vydechla. „Smím si sáhnout?“ Carli se znovu zasmál. „Prosím, princezno. Je tvoje jako dar od ubohého chudého lovce, tvého obdivovatele.“ A s teatrálním gestem stáhl kůži z ramene a zahalil do ní princeznu, hebkou srstí dovnitř. Zasmála se jeho žertovně připomínce o společenském rozdílu mezi nimi, trochu se zachvěla při pomyšlení, co se muselo stát, než se z této kůže stala — pouhá kožešina, do které se může zahalit. Pak znovu zvážněla: „Doufám, že jsi nezabil to ubohé zvíře jen proto, abys mi tohleto mohl věnovat,“ řekla s nádechem sebevědomé výčitky. 45

„Ale kdepak,“ odpověděl Carli a rázem zničil celý dojem divoké velkoleposti, jakou se scénka zpočátku vyznačovala. „Nic jiného mi nezbývalo. To ubohé zvířátko mi nejdřív chtělo ukrást mou kořist, a když jsem mu to nechtěl dovolit, chtělo mě vidět proměněného v něco podstatně nepříjemnějšího než v teplou kožešinu.“ Sedl si na bobek, začal oškubávat uloveného ptáka a myslel na jeho druhy, kteří touto dobou stačili určitě do běla obrat kočičí kostru. Ztratili druha, ale získali pořádný kus žrádla. To druhé pro ně bylo nepochybně mnohem důležitější než to první. Denée se posadila k ohni, stále ještě zavinutá do kožešiny. Vypadala jako velká kočka, oheň jí hrál v očích a dodával jejímu matně se lesknoucímu obličeji nezbedný a uvolněný výraz. Najednou Carli upustil ptačí maso na zem a hravě do ní strčil až se svalila na záda, ale Denée vzápětí mrštně vyskočila s téměř stejnou rychlostí a ohebností jako nedávno kočka, i když její kožešina z ní z větší části sklouzla. Se smíchem ji následoval v pádu a chvíli se kočkovali jako dvě rozpustilé děti, zatímco Ferd si dál zaujatě pochrochtával a oheň praskal a vysílal do oblak záplavu jisker. Když si odreagovali napětí předchozích dnů v boji, který vypadal téměř jako bratrská hra, s oddychováním ji pustil a pokračoval v oškubávání ptáka. Denée zůstala ležet a dívala se na oblohu. Byla pátá hvězdnatá noc po sobě, ale teď začínala blednout vycházejícím měsícem, který během uplynulých nocí neznatelně zeštíhlel. „Ty nezdobo, nezdobná,“ řekla. Ucítil, jak ho její úsměv pálí v zádech. „Bude si princezna přát toho ptáka pečeného, vařeného nebo uzeného?“ „Uzeného. A k němu nějaké vhodné víno.“ „Tak dobře. Upečeme ho, když jinak nedáš. A k němu se bude podávat kaiwový čaj, pokud nějaký uvaříš.“ Povzdechla si. „Kdybych tak byla u dvora v Kamwarlu. Tam bych ho dostala uzeného a měli tam vybraná vína.“ 46

„Chceš se tam vrátit? Můžeš si půjčit Ferda. Trefí tam líp než já.“ „Ty nezdobo,“ zasmála se. Vyzkoušel různé způsoby, jak ptáka nad ohněm upéct, a nakonec zjistil, že bude nejlepší, když ho nechá péct tak dlouho, až úplně zčerná, a potom z něj stáhne nejhořejší, spálenou vrstvu. Pak byl vnitřek šťavnatý a křehký. Byl to velký pták a bylo na něm hodně masa. Budou mít dost jídla ještě na příští den. Jedli. „Proč nejsi jako ostatní, Denée?“ ozval se. „Ze nejsem jako ostatní?“ opakovala rozpustile. „Jak to?“ „Nevím,“ odpověděl. „Jsi nějak jiná. Žádné princezně z Kamwarlu by se třeba nelíbilo, kdyby jí někdo tykal, a u tebe mi připadá, že se ti to líbí. „ Trochu zvážněla. „My v Denetě takoví nejsme,“ řekla, „ale přirozeně by žádného denetského muže ani nenapadlo, že by mi mohl tykat. Ale mně se líbí, že ty mi tykáš, Carli. A nevím proč, opravdu.“ Vteřinku seděla mlčky, stvoření z divočiny s kouskem ptačího masa v ruce. „Ty nejsi muž z našeho národa, Carli. Můj otec není tvým králem. V tom je možná ten rozdíl. A princezny v Kamwarlu... Pokrčila nos. „Jedna z nich je v každém případě docela milá, Sarii se, . myslím, jmenuje,“ namítl Carli, aby ji pozlobil. „Myslí si tam, že žena je tím přitažlivější a ženštější, čím je hloupější a bezmocnější. Ty si to taky myslíš?“ Carli se usmál: „Ne.“ Pak mu hlavou bleskla myšlenka: „Ty nemáš žádné bratry?“ Zavrtěla hlavou, až jí vlasy náhle zatančily jako třpytící se oblak kolem obličeje. „Ne. Otec vždycky velice litoval, že nemá žádného syna. Chtěl, abych byla jako syn. Dostala jsem dost chlapeckou výchovu, když už jsem neměla bratry. Možná proto nejsem podobná princeznám z Kamwarlu, proto... jsem jiná. Ale proto snad ještě nejsem o nic méně ženská než ony?“ 47

Podíval se na ni. „To víš, že ne, ženskost ti rozhodně nechybí.“ Začervenala se. Dlouhou chvíli mlčeli. Měsíc pozdvihl svůj zářící srp a vytlačil hvězdy, ale měsíce se teď nemusí bát, jeho světlo už mu nepřipadalo hrozivé jako před čtyřmi nocemi, ale teplé a přátelské. I když jen takovým vzdáleným, lhostejným způsobem. Měsíc rozprostírá svoje světlo na všecko, měsíc je dárce, pro něhož je důležité, že dává, a ne komu dává. Měsíc je dárce, který rozdává ukradené světlo noci a lesklý odraz skalám, které jsou za dne šedé a bez lesku. Leželi u ohně a naslouchali Ferdovu stále ospalejšímu mumlání. „Proč si tak povídá?“-zeptala se Denée. „Nevím. Třeba o něčem přemýšlí.“ „Ty,“ řekla a opřela se o loket. „On ti udělal něco hrozně zvláštního, když jsi byl na lovu.“ „Co?“ „Najednou začal vypadat neklidně, vyskočil a rozběhl se pryč, ale po pár stech metrech se otočil a vrátil se zpátky, jako by se nic nestalo. Úplně jako by cítil, že jsi v nějakém nebezpečí.“ Carli se podíval na Ferda. Nebylo to potřeba, příteli, ale stejně ti děkuji, pomyslel si. Žádnou odpověď nedostal, ale byl si jist, že ho Ferd slyšel. Ze poslouchá všechny jejich myšlenky, i když si s nimi nepovídá a drží se stranou. „Ferd,“ začala a téměř jako by bylo slyšet počáteční písmeno, „je hrozně zvláštní zvíře. Když člověk s ferdy dobře zachází, jsou věrnější než psi. Ale když ne, zmizí a nedají se udržet ani násilím.“ „To je pravda,“ souhlasil Carli. „Ferda si člověk nekoupí. Spíš má člověk pocit, že si ho zvíře za pána vybírá. Já Ferda koupil od nějakého muže, který za mnou přišel a nabídl mi ho za směšně malou sumu. Mohl dostat dvakrát tolik od kohokoli, ale vybral si mě.“ Nebo... Vzpomněl si na tu sametovou myšlenku: „Nasadil jsem jí tu myšlenku do hlavy...“ Ale nic o tom Denée neřekl. Měl docela určitý pocit, že si to Ferd nepřeje. 48

Kdo koho nakonec vlastní? pomyslel si. Ty mě, nebo já tebe? Žádnou odpověd nedostal. Oheň začal skomírat a další topivo už neměli, ale než by se vydali do noci hledat suché keře, přitáhl Carli Denée blíž k sobě a rozprostřel přes ně přes oba velkou kůži. Bylo pozdní léto a noci začaly být chladnější, ale zase ne tak chladné, aby člověk musel zmrznout, alespoň ne v případě, když má společnost a kožich na přikrytí. Usnul s vůní jejích vlasů tak blízko, tak blízko... Ráno se jejich oči setkaly s jasně modrou oblohou, ale daleko na východě se ukázal černý proužek, hrozivě těžký, který vypadal, jako by drtil horské vrcholky na obzoru. Rychle zahladili stopy tábora a spěšně pokračovali v cestě, aby dorazili co nejdál, než nečas propukne. Proužek jim celou dobu visel nad hlavou jako ostrá sekera, ale bouře si dávala na čas. Měli štěstí. Dorazili na konec průsmyku, ještě než se nad nimi začaly vyplazovat mračné jazyky a než padla zlověstná tma. Průsmyk ústil do údolíčka, do malého kotle po všech stranách obklopeného příkrými horskými stěnami. Idyla uprostřed hor, protože údolí leželo téměř v jejich srdci. Večer se blížil a Denée vypadala po dlouhém pochodu naprosto vyčerpaná, a tak ji Carli mírným nátlakem přinutil usednout na Ferda. Bylo na čase hledat chráněné místo k přenocování. Ale kde v tomhle údolíčku? Nejsou tu žádná skaliska, mezi nimiž by se mohli schovat. Nejsou tu žádné jeskyně. Možná že se jim podaří údolí překřížit, než bouře propukne, a dorazit na nějaké chráněné místo v horách na druhé straně. Dali se do pravidelného, rychlého klusu. Náhle se Carli zarazil a zíral před sebe. Běžel s pohledem upřeným na zem těsně před sebou, ale když čirou náhodou zvedl zrak, uviděl chalupu, která neležela dál než nějakých pár set metrů před nimi. Zároveň se jim roztrhl mohutný třesk přímo nad hlavou a světelný záblesk osvětlil celé údolí jako výbuch bomby. Obloha byla zatažená souvislou černí. Nastala krátká přestávka a pak na ně spadl déšť jako olovo, jako by je bičoval kovovými kuličkami. Carlimu se v hlavě křižovaly chaotické myšlenky. Chalupa tady, uprostřed pustiny? Do 49

průsmyku, kterým přišli, se dalo vstoupit - alespoň jak jemu připadalo - jedině jeskyněmi. Údolí leží daleko od hlavních cest. Ale je tu chalupa. Kdo v ní může bydlet? Kdo by tady chtěl bydlet? Na samotě. Ale střechu nad hlavou mít musejí. Jenže... co když v Kamwarlu o téhle chalupě vědí ? Co když sem postavili stráže... Přál si, aby existovala ještě jedna možnost, aby hory neležely tak daleko, aby tu bylo ještě nějaké místo, kde by mohli rozdělat oheň. Protože by dívce nechtěl přivodit zápal plic tady nahoře, kde není na nějakou pomoc ani pomyšlení. Za několik málo minut dorazili k dřevěnému stavení, ale za těch pár minut byli také promočení až na kůži. Třeba bude zrovna neobydlená... Ale pak si všimj třepotavého záblesku světla v jednom z oken a pochopil, že uvnitř přece jenom někdo bude. Denée sklouzla z Ferda a stála vedle něj, když zabouchal na dveře. Nic se nestalo. Zabouchal znovu, silněji. Nic se nestalo. Vzal za dveře, ale byly zamčené zevnitř. Vtom se ve dveřích otevřelo okénko, kterého si předtím nevšimli, a objevil se pár očí. „Kdo je tam?“ zakrákoral stařecký hlas. „Dva pocestní, kteří hledají úkryt před nepohodou,“ odpověděl Carli. Oči šije zkoumavě prohlížely. Zastavily se u Denée. Přimhouřily se. „Dívka, tak to nebudete vojáci z Kamwarlu, co?“ „Ne,“ odpověděl Carli a vsadil všechno na jednu kartu. „Spíš před nimi utíkáme.“ „Proč jste to neřekli hned...“ Oči a hlas zmizely do temnoty světnice, skrz dveře a bubnové víření bičujícího deště byl slyšet skřípot odsunovaných závor, až se dveře konečně otevřely, a mohli vstoupit dovnitř. Vstoupili z temnoty do temnoty, ze řvoucí, ohlušující temnoty do prozářené, teplé temnoty. Zastavili se hned za dveřmi a rozhlédli se. Carli si vzpomněl na Ferda. 50

„Je tu někde trochu místa, kam by se mohl schovat náš ferd?“ zeptal se shrbené postavy před sebou. „Tak vy máte ferda,“ ujistil se hlas. „Chytrá zvířata. Kdysi jsem také jednoho měl a jeho stáj ještě stojí. Teď jezdím jen na malém čotovi, když někam potřebuji, ale místa je tam dost. Jen jděte dál, já vám zatím ferda opatřím.“ Staroch si natáhl odřený kožený plášť a zmizel venku. Denée a Carli vstoupili do světnice. Chalupa byla malá, ale i tak v ní podle všeho musely být nejmíň tři místnosti. Stáli v té, která bude největší. Uprostřed byl krb a kolem něho několik hrubých lavic, stůl a židle, nejspíš upletená z materiálu podobného vrbovému proutí. Ve stěně byly také dvoje dveře, které musí vést do zbývajících místností. Snad do kuchyně a do ložnice. Stařec si ostatně musí jídlo připravovat tady na ohništi. Druhé dveře spíš povedou do stáje nebo do špižírny. Voda z nich jen kapala a Denée splývaly promočené vlasy na ramena. Podívali se na sebe a rozesmáli se. Pak šli dál, blíž k ohni a hřáli se u jeho praskavých plamenů. Kouř do místnosti nešel, sbíral ho dýmník a odváděl špičatou střechou. Tah měl krb dobrý a teplo působilo téměř omamným dojmem. Bouchly dveře a jejich hostitel se vrátil. „Máte krásné zvíře,“ poznamenal, „ale těžko ho budete chtít prodat, co?“ Carli zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Ferd je něco jako starý přítel a starý přítel se neprodává.“ Přesně v okamžiku, kdy to vyslovil, ho napadlo, jestli to jsou jeho vlastní slova, nebo jestli mu tu myšlenku nevložil do mozku Ferd. Ne, Carli, byla to tvoje slova. Díky! Trhl sebou, když Ferd znovu přerušil mlčení. Nevypadalo to, že by si někdo z ostatních něčeho všiml. To znamená, že Ferd může směrovat přenos myšlenek tak, že je slyší jen on a nikdo jiný. Je to jednoduché, Carli. Stačí, když, vysílám na tvé frekvenci, a nikdo jiný to nemůže slyšet... 51

„Určitě se budete chtít převléknout a usušit si šaty,“ uvědomil si starý muž, který se začal chovat nesmírně srdečně, jakmile uslyšel, že mají s Kamwarlu nevyřízené účty. „Jestli se máte do čeho převléknout, jinak bych vám mohl...“ „Díky,“ odpověděl Carli, „ale máme ve vacích trochu šatstva na převlečení.“ „Jsem já to ale hlupák, že jsem je sem nepřinesl,“ uhodil se do čela stařík. „Můžu je přinést sám, když...“ „Stáj je hned za rohem, nalevo.“ Carli stiskl zuby a opět vykročil do kanoucí tmy, která byla jako tisícero mokrých, studených rukou. Proběhl kolem rohu a zapadl do dveří stáje. Uvnitř bylo teplo. Staroch postavil Ferda do prostorného stání a založil mu spousty krmení. Ferd zvedl hlavu, a když Carli vstoupil dovnitř, pozoroval ho svýma velkýma očima. Skrýval se v nich výsměšný záblesk, ale Ferd mlčení v éteru neporušil a Carli s ním nemohl navázat kontakt. Proč se v tom zvířeti nemůže vyznat... Staroch vak odepjal a položil ho vedle stání. Carli si ho přehodil přes rameno a s kývnutím na rozloučenou se vrátil do noci, která se dík nepohodě snesla o několik hodin dříve, a zpátky do tepla světnice. „Polož si to k ohni,“ vybídl ho staroch. „Já jsem mimochodem Baalim. Jak si říkáte vy?“ Carli složil vak na zem, a zatímco vytahoval součásti oděvu a zbytek pečeného ptačího masa, které uložil do koženého váčku, odpověděl. „Já jsem Carli. A to je Denée.“ Podal dívce hromádku šatů. Stála tam s nimi v náručí a vypadala celá zmatená. Baalim se skřehotavě zasmál a ukázal jí na jedny z dveří: „Běž se převléknout dovnitř.“ „Ptačí maso,“ dodal potom, „to může být dobrota. Neměl jsem v puse ani kousek od té doby, co mi začaly slábnout oči. Ty potvory jako by to věděly, jako by rozuměly, že se mě nemuse jí bát, a kolikrát si klidně sednou těsně vedle mě. I když vždycky tak, abych na ně nedosáhl.“ 52

„Když nám poskytuješ střechu nad hlavou a teplo, máš právo, abychom ti my nabídli kus pečínky,“ odpověděl Carli. Baalim se rozzářil. Denée'' brzy vyšla ze dveří, oblečená do koženého obleku navlas stejného, jaký měla předtím. I když tentokrát neměla kabátek, jenom svou tenkou blůzku. Ve světnici bylo teplo. Dívka si sedla na lavici u ohniště a začala si upravovat vlasy. Carli následoval jejího příkladu a šel se převléct. Za dveřmi byla malá komora s lůžkem. Carli za sebou zavřel dveře, zůstal stát a rozhlížel se kolem sebe. Na stěnách visely obrazy různých velikostí, pestrobarevná plátna v hrubě sroubených rámech, všechna signovaná Baalim a letopočtem. Část bylá velmi stará, jiná byla z pozdější doby. Stáhl si kazajku a košili, ale nepřestal si obrazy prohlížet. Rameno měl pokryté zaschlou krví, nicméně při bližším ohledání zjistil, že pod ní se povrchní rána už začala hojit. Nechtěl Denée prozradit, že utrpěl zranění. Jednak mu to nezpůsobilo nijaké zvláštní potíže, jednak nechtěl, aby se začala strachovat, že dostane strnutí šíje. Protože by jí přece nemohl vysvětlit, že on tetanus dostat nemůže. Vyvolalo by to příliš mnoho nezodpověditelných otázek, a ty, které už tu byly, mu bohatě stačily. Natáhl si čistou košili a špinavou pečlivě svinul, aby krvavé skvrny nebylo vidět. Pak si převlékl kožené nohavice, vrátil se do světnice a rozvěsil šaty, aby uschly. Baalim mezitím začal připravovat jídlo z pečeného ptačího masa a ovoce, a dokonce mohl jako zákusek nabídnout kantelové bobule se smetanou. Během jídla se z nich stařec opatrně snažil vytáhnout, co jsou zač a jak se mohli dostat do sporu s Kamwarlu, ale jejich vyhýbavé odpovědi ho přivedly k tomu, že se rozpovídal o vlastních životních osudech. „Baalim,“ vyprávěl, „dnes starý a zapomenutý, býval v mládí slavný věštec a skald. Jeho eposy se přednášely u všech velkých dvorů a mnozí vyhledávali jeho rady jako věštce. Přišel za ním i kamwarluský král, tehdejší král, zlovolný starý Vesaaki. Báli se ho tehdy všichni věštci, protože ho žádné proroctví nedovedlo 53

uspokojit. Buď mu dávali dobrá proroctví, která se nesplnila, nebo špatná, která se vyplnila. Král Vesaaki vyžadoval dobrá proroctví, která by se také vyplnila. Ale u takového muže to bylo většinou nemožné. Vesaaki se tenkrát hotovil k válečnému tažení proti Naborteh, mocné zemi s velkým a dobře vycvičeným vojskem, a obrátil se na Baalima, aby mu předpověděl, jaký bude výsledek jeho tažení. Baalim se ani nepotřeboval uchýlit k své věštecké schopnosti, aby mu řekl, že válka zemi uvrhne do zkázy, a také to králi řekl. Ten ho dal okamžitě zajmout a uvrhnout do okovů, protože jemu kladl za vinu, že je věštba nepříznivá, a ne svému nepředloženému rozhodnutí. Došlo k válce. Věštba se splnila. Naborteh porazila Kamwarlu a Vesaaki sám byl v boji zabit. Baalim se dostal na svobodu a uprchl do hor, pln nenávisti k lidskému bláznovství a zlobě. A od té doby tu žije ve stavení, které si sám postavil. V Kamwarlu už upadlo Baalimovo jméno v zapomnění. Jen vojáci údolí objevili a pokusili se ho přinutit platit daň nynějšímu kamwarluskému králi. Ale tohle údolí je Baalimova říše a žádný král neplatí daň jinému králi, dokud má kouska cti v těle...“ Staroch umlkl a upřeně hleděl do ohně. Jeho záře pronikala do temnoty ve světnici a zahalovala Baalimovu tvář do aury jemného světla, které jí dodávalo zvláStní, magický ráz. Carli a Denée seděli mlčky vedle sebe a pokoušeli se představit si, jaký to musel být pocit pro mladého muže na vrcholku životní dráhy, když s ním začali zacházet jako se zločincem, protože říkal pravdu, pokoušeli si představit nenávist, která ho zahnala vysoko do hor a přiměla ho k tomu, že tu od té doby žije, prorok bez posluchačů, básník bez publika, věštec, který nemá o čem prorokovat kromě počasí a větru. „V Kamwarlu teď usilují o znovuzískání někdejší moci,“ pronesl Carli tiše. „Proto utíkáme. Abychom zachránili Denetu před porobou a otevřenou válkou.“ Nad nimi zaburácel hrom jako divoké zvíře, které náhle rozervalo všechna pouta a pohltilo v zuřivosti samo sebe. Okno se rozzářilo bleskem, který v strnulém okamžiku přiměl údolí za oknem vystoupit v intenzívní ostrosti a v pouhých dvou barvách, v žluté a šedé. 54

55

Stařec neodpověděl. Seděl bez hnutí, ponořen do vzpomínek, mohl by být mrtev, nebýt dechu, téměř neznatelného, jako vánku z jiné části času. Nakonec něco neslyšného zamumlal a odešel do komory. Carli a Denée si rozložili na podlaze houni, zhasili světlo a po chvíli i oni usnuli.

PLÍSKANICE TRVALA CELÉ TŘI DNY s rostoucí silou a vyvrcholila v šílené orgii zběsilosti, obloha hořela, hory kolem maličkého údolí osvětlovala záplava světlometů, které ruka vedená šíleným mozkem bez ustání rozsvěcela a zhasínala, rozsvěcela a zhasínala v pravidelných intervalech; veškeré zvuky tonuly ve vytí bouře, déšť protínal vzduch jako vodopád jehel. Ani živá duše nevycházela z domu na dosah šílené ruky nepohody. V bouři byli v bezpečí a pronikavě si to uvědomovali. Kontrast mezi jejich dokonalým bezpečím a planoucí zběsilostí přírody jim připadal, jako by balancovali na kraji útesu, ne tak blízko, aby riskovali pád, ale dostatečně blízko na to, aby viděli propast pod sebou. Carli, Denée a Baalim. Jejich světem byla tři jména obklopená hromobitím. Pokaždé, když útok bouře otřásl stavením, zaplápolalo světlo z ohniště, jako by pokaždé zapomnělo, že tady pod střechou zhasínat nemusí. Chvílemi se nedalo ani rozmlouvat. A když pak hluk za okamžik odezněl, padlo na ně ticho tak ohlušující, že by to vyžadovalo cosi silnějšího než lidský hlas, co by se ho odvážilo porušit. První den se Baalim procházel po světnici, celý neklidný, jako by chtěl něco udělat, a nevěděl ještě s jistotou, jestli to půjde. Odpoledne konečně vytáhl štětce a hrubě sroubený stojan, na němž bylo připjaté plátno. Začal malovat. Denée a Carli nejdříve dělali, jako by to neviděli. Nepostavili se mu za záda a nenahlíželi mu přes rameno, nechtěli být dotěrní. Nakonec se však Denée už neudržela. Vstala, došla k oknu, vyhlédla ven, pak se rafinovaně nazdařbůh potulovala po světnici a - čirou náhodou přirozeně - se jí podařilo zahlédnout Baalimův obraz. 56

„Ó,“ neovládla se, „to je krása!“ Baalim se otočil. Vypadal rozpačitě, téměř stydlivě a měl potom zřetelné potíže, když měl znovu pozvednout ruku k plátnu. Když však Denée prošla kolem něj, stále ještě se strojenou lhostejností, i když s vypětím všech sil, aby se ovládla, pokračoval v práci pomalými, pečlivými tahy štětce. Carli se rozhodl, že počká s pokusem zahlédnout dílo až na pozdější dobu, a místo toho zašel do Baalimovy ložnice a dal se do studia jeho hotových děl, která zdobila stěny. Většina představovala horskou krajinu v nejrůznějších formacích a všechno jako by modelovalo a prozařovalo zvláštní vnitřní světlo. Snad si malíř bral inspiraci z okolních hor - ale nebyly to v žádném případě detailní portréty krajiny nebo přesné kopie, žádné zachycování přírody. Každý obraz jako by se zrodil ze stavu mysli. Bylo to duševní malířství, portrét duše ve všech jejích fázích, v naději, radosti, smutku a všech ostatních pocitech, pro něž chybějí slova. Carliho to beze zbytku uchvátilo. Ten muž je génius. O tom není nejmenší pochyby. Je neporobitelný. Když ho připravili o publikum, našel si nový způsob, jak se vyjádřit, obrazem. Recitátorovo umění okamžiku se změnilo v nadčasové malířství. Jeden z obrazů představoval hory viděné z vrcholku, který člověk zřetelně cítil pod nohama, když se nechal stáhnout do jeho světa, a vyzařoval tak opojné zanícení nad životem, že se na něj Carli díval — ani nevěděl jak dlouho. Měl pocit, že by se mohl vrhnout do vzduchu a letět do dáli nad vrcholky, které citlivý štětec zachytil přesně v okamžiku západu slunce, letět celou věčnost přes hory, za všechny obzory, k slunci. Jiný obraz zachycoval horský hřeben v dáli — v popředí se táhla pouštní krajina, obraz smrti bez hranic. Jeden představoval osamělou horu, která se zubatě tyčila k modře zářícímu, temnícímu se nebi, ohromující obraz tíhy, síly a vysokosti. Až nahoře se dal nejasně vytušit obrys hradu s průsvitnými cimbuřími a kupolemi, který splýval s horou a vyrůstal z ní, takže člověk nemohl s jistotou tvrdit, zda je to hrad, nebo pouze silueta hory, která vnuká zdání hradu. 57

„Denetah,“ vydechla Denée. Vstoupila tiše dovnitř a stála a dívala se na obraz za Carliho zády. Hlas měla tichý, unesený, jako by si uvědomila něco, co vlastně vždycky věděla, ale co doposud nebyla s to uchopit. Byly tu další, krajinky, výmluvná kresba kvetoucího kamfovníkového lesíka, tak živoucí, až člověk cítil vůni honosných květů, tak blízká, že by se mohl dotknout každičkého listu. Ale zvláště obrazy hor Carliho uchvacovaly. Jako by vyjadřovaly něco, co pro něj má nedocenitelný význam, něco, co se nedá vyjádřit slovy, co se nedá vyjádřit jinak než tak, jak to vyjádřil štětec světelnými efekty a barvami. Téměř malátný se vrátil do světnice, kde stařec seděl a maloval, ale nepřistoupil k němu, sedl si k ohni a díval se do plamenů, které rozčileně tančily za doprovodu řvoucího vichru. Náhle Baalim odložil štětec a promluvil: „Pojď sem!“ Právě v tom okamžiku se stavení otřáslo nárazem mocné ruky bouře a zvuk starcova hlasu utonul ve vytí orkánu, ale Carli mu na ústech četl slova tak přesně, že mu připadalo, že slyší, jak křehký hlas ta slova vyslovil. S otázkou v očích povstal. Když k starci přistoupil, stařec ukázal na právě dokončené plátno a jeho rty zřetelně vyslovily: „Kamwarlu...“ Carlimu přimrzly oči k obrazu. Byl to obraz kamwarluského zámku, ke kterému se plížil večer před několika dny, namalovaný zpaměti, ale se všemi podstatnými podrobnostmi: obraz zámku v lehkém příšeří, kdy všechna okna a okénka jsou osvětlená a fasáda se proměnila v lesknoucí se plochu v záři všech pochodní — obraz nádhery bez obsahu, mocichtivosti bez schopnosti snášet břímě moci, oslnivých plesových síní a prázdných srdcí. To vše vyjádřeno obrazem budovy a ledovým opovržením spočívajícím na zářícím zámku, vše vyjádřeno krásou, která bere dech a bere půdu pod nohama, krásou, která by člověka srazila k zemi, kdyby nebyl tak připoután k obrazu, že se vznáší kus nad ní. Krása a opovržení. Dva neslučitelné pojmy sloučené mistrovskou rukou do obrazu lidské velikosti a nesmyslnosti zároveň, 58

obrazu, který ukazoval, jak se nesmyslnost zdůrazňuje, když se velikost příliš zvětšila, příliš nafoukla — a zůstala prázdná. „Kamwarlu,“ zašeptala Denée, která rovněž přišla a postavila se starci po bok z druhé strany, aniž kdo z nich slyšel její hlas nebo si všiml její přítomnosti. „Pravda o Kamwarlu.“ Carli přikývl, ale v odpověď starci, a položil dlaň na schýlená záda jako gesto sympatie a porozumění. Pak odvrátil zrak, setkal se s Denéinýma jasnýma očima a na několik krátkých minut zavládlo v malém, bouří mučeném stavení intenzívní společenství kolem starcova díla, společenství mimo všechna slova a rozum.

PRAMATKA PORODILA MNOHO SYNŮ. Jedním z nich byl Marmer. Čelo měl zbrázděné vráskami hlubokými jako majestátní horské hřebeny a břicho a záda měl jako nepřehledné krajiny. Chlupy na prsou mu čněly do výše jako nebetyčný les. Poté, co opustil matku, vydal se Marmer na dlouhou pouť. Když byl na cestě dlouho, přepadla ho strašlivá únava a ulehl k spánku. Jeho spánek byl věčný, měřeno lidskými mírami. Lidé jeho obrovské tělo nazvali svět. Na Počátku byla Elohir, země bez hranic a zákonů, řízena jen lidskou dobrotou a pravdymilovností. Tehdy byl každý den jako věčnost a každá hodina požehnáním. Tehdy vládl král Tambul lidu, jenž nepotřeboval žádného vladaře, a král tomu byl rád a v duši měl převeliký pokoj. Ale trol Gir, jenž se zval pánem lesního lidu, uslyšel o štěstí panujícím mezi lidmi a rozhodl se učinit konec klidu a míru v Elohiru. Vyslal mnoho svých poddaných, aby zasévali nesvár v zemi lidí. A ti hlásali mnoho různých učení a každý z nich prohlašoval, že jedině ten, kdo následuje jeho učení, je dobrý. A učili, že pravé štěstí nemáme hledat na této zemi, ale v jiné zemi, která se jmenuje Nebe, a každý z nich hlásal, že jedině ten, kdo bude následovat jeho učení, se do té země dostane. Ale lidé je neposlouchali, protože žili příliš šťastně, aby se takovými řečmi zabývali. 59

Tehdy Gir vnukl králi Tambulovi sen, v kterém mu předpověděl, že všechna tato učení přivodí zkázu jeho říše. A když se Tambul probudil, byl pln strachu a okamžitě zakázal hlásání veškerých učení. Lidi však zachvátila nevole, že král rozhodl jejich jménem, jako by byli dětmi, a v zlobě nad zákazem se mnozí k novým učením připojili. Netrvalo dlouho a Tambul byl svržen a země roztříštěna na mnoho částí, které vyhlásily vlastní panovníky a vzájemně se znepřátelily. V kouři a plamenech se zrodila válka. Země se rodily, země zanikaly, města hořela. Lodi byly opatřeny děly - vězňové s rozdrásanýma rukama a krvavými zády budovali pevnosti - v rozhořčeném boji se rodily nové hranice. Tehdy se však probudil Marmer. Probudilo ho dunění děl, nářek žen a pláč dětí. Popadla ho zuřivost, jeho oči dštily oheň a čelo se svraštilo vzteky. Gir se zalekl a pomocí kouzla obra znovu pohroužil v spánek. Oheň v jeho očích vyhasl a obr opět sklesl k zemi... Tak spí podnes. Jednoho dne však Girova moc zakolísá. Tehdy se Marmer znovu probudí a v zlobě nad trolovým hanebným činem ho svýma ohnivýma očima spálí na popel. Pak opět upadne v spánek. Vrásky na jeho čele se vyhladí a znovu povstane země Elohir, a tentokrát bude trvat navěky... Bouře utichala a už den nepršelo. Dunění hromu zmizelo v dálce a na obloze se přestaly zažíhat blesky. Seděli ve světnici, naslouchali starcovu vyprávění a jeho křehký hlas jim připadal jako upomínka na dobu, kdy se všechno, o čem vyprávěl, stalo. Když došel na konec svého vyprávění, umlkl, ale i v tichu jim připadalo, že jeho hlas pokračuje ve vyprávění podivuhodných pověstí z prastarých dob, a cítili, že ten hlas už v nich nikdy neumlkne, bude v nich navždycky, když si dají čas si ho vyposlechnout. Jeho apokalyptická pohádková vize stvoření hor pro ně byla hmatatelnou skutečností. Seděli přece uprostřed hor, uprostřed záhybu na obrově svraštělém čele. Co kdyby se probudil... 60

Carli se snažil si představit, jak to asi vypadá, když se utváří horský hřeben, ale jeho myšlenky uhýbaly před žhnoucím peklem, jaké mu vnitřní zrak vykreslil. Denée se náhle rozhovořila. „Baalime, kdyby ti někdo nabídl, že můžeš přijít do jiné země a prožít v ní svoje poslední dny, místo abys žil sám uprostřed hor, jak bys odpověděl? Nenávist nevládne všem lidem a všem zemím. Určitě existuje mnoho dvorů, kde by si nade vše cenili tvého věšteckého umění stejně jako tvých obrazů.“ Stařec dlouho přemítal a cosi si pro sebe mumlal. Bylo vidět, že neví, jak má odpovědět. Otázka to byla nečekaná, a přece - tak to vycítil - tak významná, že na ni musí dát upřímnou odpověď. „Baalim je starý muž,“ promluvil nakonec opatrně. „Starý člověk se těžko stěhuje, ale je toho málo, co Baalima poutá k tomuto údolí. Jeho stará nenávist vybledla. Nesmiřitelnost mládí je mrtva. Ví, že boj mezi zlem a dobrem na tomto světě ještě není dobojován. Ale nikdy se nemůže vrátit do Kamwarlu. Protože vzpomínky by ho tam tížily víc než kdekoli jinde na světě. Ne, Baalim se do Kamwarlu nevrátí nikdy. Ani kdyby se někdy stalo, že by tam panoval moudrý král.“ Byla to nepřímá odpověď, ale dosti jasná. A Carli porozuměl, nač Denée myslela. Ještě jednu noc přespali v starcově domě a Denée snila neklidné sny o obrech, kteří se zvedají, a o horách, které planou rudým a žlutým ohněm jako pochodně a pokrývají oblohu černými sazemi jako vysokánské stromy, až slunce bledne. Ráno, když se probudili, byla bouřka ta tam, i když obloha se ještě docela nevyjasnila. Byla nicméně prosta těžkých bouřkových mračen a vál mírný a osvěžující vítr. Přišel čas vydat se na další cestu. Vojáci, kteří znají starocha a jeho stavení, už možná jsou na cestě sem, aby prozkoumali, zda u něj uprchlíci nevyhledali přístřeší. Časně zrána připjali vak na tichého, lhostejného Ferda, rozloučili se s Baalimem - slíbili mu tehdy, že se nevidí naposledy - a vydali se na cestu. Baalim za nimi hleděl, dokud nezmizeli. Neprozradili mu, kdo jsou, ale kdo byla ta dívka, věděl. Ne nadarmo byl věštec. 61

Ale kdo byl ten mladík, nemohl vyzkoumat ani jeho věštecký zrak. Když zmizeli v ranní mlze, zavřel za sebou dveře a začal pečlivě zahlazovat všechny stopy jejich pobytu. A když odpoledne dorazili k jeho stavení vojáci, byl to zase on, starý, rozdurděný Baalim, a přirozeně neviděl žádné uprchlé zločince.

Carli, Denée a Ferd putovali širokým obloukem a drželi se co nejdál od užívaných cest. Carli původně předpokládal, že do Baalimova údolí se dá vstoupit jen jednou cestou. Teď věděl, že údolí má ještě jeden vstup. Mířili k horám na druhé straně. Budou je muset překonat, aby se dostali do Bouřného průsmyku, jenž tvoří jedinou přístupovou cestu do Denety. Koleni poledního dorazili na druhý konec údolíčka. Hory jim v ústrety vysílaly zubaté výběžky jako výstrahu, aby se nepřibližovali. Ale oni pokračovali v cestě. Carliho zrak neustále propátrával krajinu před nimi a nazdařbůh zvolil cestu směřující k čemusi, co připomínalo náznak průsmyku, k nevelké průrvě ve svislé horské stěně, která se před nimi tyčila s vrcholky pokrytými sněhem, ztrácejícími se v mracích. Ferd mu nikterak nepomáhal, čtvernožec mlčel už několik dní a chvílemi si Carli namlouval, že tichý flétnový hlas v jeho nitru byla jen fantazie vyvolaná útrapami minulých dní. Carli byl stále zasmušilejší, když se blížili k horské stěně, která tentokrát nepraskala a nerozpadla se, naopak vypadala, jako by spíš byla jednolitější a jednolitější, čím víc se k ní blížili. Přál si mít mapu. Jenže žádné mapy této části hor neexistovaly, zmapována byla jen obydlená údolí a užívané průsmyky, a tak mu nezbývalo než se spolehnout na svůj instinkt. Cesta klesala. Půda se svažovala k temné, těsné soutěsce a těsně předtím, než k ní dorazili, začala opět prudce stoupat... Na hodinku si odpočinuli a rozdělali oheň. Carli sestřelil ptáka, který byl natolik neopatrný, že se spustil ze své nedosažitelné výšky, aby se na vetřelce podíval zblízka, a opekl ho nad ohněm. Tentokrát to byl jiný druh - Denée ho nazývala rah 62

a jeho maso je stačilo stěží jednou nasytit. Ale doplnili oběd studeným jídlem ze zásob a z toho mála, co jim Baalim vnutil na odchodnou, a záhy vyrazili na další cestu, odpočatí a posilnění jídlem. Když terén začal stoupat, Denée seskočila z Ferda a všichni tři zpomalili krok. Cesta však stoupala povlovně, a tak mohli normálně jít, nemuseli šplhat, s výjimkou jednoho místa, kde jim cestu zatarasil obrovský bludný balvan. Ale ani ten jim nezpůsobil nepřekonatelné obtíže. Den se přehoupl přes poledne a začalo se stmívat, když dorazili do průsmyku, pokud se té skulině tak dalo říkat. Utábořili se na noc vskrytu za vybíhajícím skaliskem a rozhodli se nechat bližší průzkum na příští den. Jestliže průsmyk pokračuje tímto směrem, mohli by během několika dní dorazit do Bouřného průsmyku. Avšak... Vždycky tolik možností. Nikdy žádná jistota. Možná, snad, pokud, ale, doufejme, jestliže. Nikdy nic nevědět jistě. Přesto Carli pociťoval zvlášťní klid a mír. Neplynulo to z toho, že by neměl žádné starosti, ale z pocitu, že ať se stane co se stane, budou se s tím moct vypořádat. Nejsou bezmocní, i když horami pohnout nesvedou. Byl to pocit nekonečných možností, rozsáhlých perspektiv, rozšířených obzorů. A byl to i pocit zcela jiného druhu... Zpočátku byl vztah mezi ním a Denée napjatý. Viditelně mu nedůvěřovala a on jí nechtěl prozradit víc, než bylo nezbytně nutné. Později, po jeho dobrodružství v jeskyni se všechno změnilo v pravý opak, v rozpustilou důvěrnost - a teď, teď byl vztah mezi nimi opět napjatý, ale jinak, ne nedůvěrou, nýbrž očekáváním. Když jí pomáhal na vrcholek bludného balvanu, jako by mezi jeho a jejíma rukama proudilo hřejivé teplo, před kterým oba ucukli a plaše se stáhli. A potom, když leželi vedle ohně pod skaliskem a upírali oči k obloze, která se opět začala vyjasňovat a nesměle, zkusmo třpytit, napětí mezi nimi zůstalo. Proud mezi nimi. Ležela několik metrů od něj, ale on si pronikavě uvědomoval, kde leží, jak leží, 63

každý její sebemenší pohyb, pokaždé, když jí vítr pohnul jediným vlasem, pocítil to jako náraz. A nejasně cítil, že pro ni je to stejné. Že i ona to tak cítí. Ležel tam v noci, cítil to všechno, ale nic neříkal a nic neudělal, a ona ležela tiše opodál a kus od nich ležel Ferd a ospale si brumlal. Nakonec všichni tři usnuli a probudili se do nového dne.

TATO VRÁSKA NA MARMEROVĚ ČELE BYLA uzounká. A často se do hloubi šedého masívu hor stáčela směry, které naprosto nevypadaly, že by je mohly přivést blíž k cíli. Někdy se rozšířila do průsmyku téměř stejně širokého jako ten, kterým přišli, ale většinu cesty měla tvar obráceného V a ponechávala v temném gotickém klenutí, které se tyčilo nad jejich hlavami, jen úzkou skulinu oblohy. Když se příštího večera zastavili k odpočinku, byli oba jak se patří unavení a pokleslí na duchu. Zdálo se jim, že se nikam nedostali. Carli rozdělal oheň, pojedli ze zásob a pak seděli, dívali se do horkých smyček plamenů a připadalo jim, že putují dál a dál do slepé uličky, protože nevidí žádné jiné východisko, nemají, kam by se jinam vrtli. Vítr šepotal kolem nich, sebevědomě se chechtal jako dítě, když fičel úzkým průsmykem, stlačený do slabounkého, prudkého pramínku, a Carli začal přemítat, jestli to není konec jejich cesty. Konec u nepřekonatelné šedivé skalní stěny. Možná že se - pokud se jim nepodaří přejít hory - budou muset vrátit a krást se obydlenými kraji, kde teď zcela jistě hlídkuje většina kamwarluských jednotek. Protože Kamwarlu si nemůže dovolit nechat je uniknout ze sítě. To by zhatilo všechny jejich plány. Lest, pomyslel si Carli, lest je jediná šance Kamwarlu naznovunabytí někdejší moci. To poučení si musejí vzít k srdci. 64

Je však také možné, že plány Kamwarlu špatně pochopil. Slyšel přece jenom náznaky v zámeckých chodbách, tlachy zasvěcených šlechticů. Násilím myšlenky zahnal. Ještě není všemu konec. Prozatím jsou ještě všechny možnosti otevřené. Zahnal obavy a vybídl Denée: „Vyprávěj mi o Denetě...“ Seděli opření zády o stejné skalisko. Drsným kamenem jako by cítil teplo jejího těla. „Je toho málo, co bych ti mohla vyprávět, pokud nechceš slyšet o historii země a o všech jejích králích. Denetah je jako velký hrad v horách, přičemž hory jsou jejími hradbami a skalní vrcholky věžemi. Je jako zelená oáza, protože samotné údolí leží hluboko mezi horami a je velice úrodné. Denetah je šťastná země. Má přirozené hranice a dá se lehce ubránit. Jediná cesta do ní vede Bouřným průsmykem a ten vojáci mého otce střeží ve dne v noci. V Kamwarlu musejí být u vlády blázni, když si myslí, že mohou naši zemi přemoct.“ Vyprávěla mu o svém životě v Denetě, jaké to bylo, když si vyjela časně na jaře v ranním větříku na projížďku po horských, stráních, jak zima postupně slézá z hor, snáší se jako velká bílá ruka z podzimní mlhy, která neustále zahaluje horské vrcholky. Udivovalo ho, že mu to všechno vypráví a neptá se ho na obdobné věci. Nejspíš se smířila s tím, že o sobě nechce mluvit, dívala se na to jako na zcela přirozenou věc, že je cizinec bez minulosti, že se náhle objevil a stal se jejím přítelem během několika převratných dní. „Dokud se mi nepřihodilo tohle, byla jsem dítě,“ řekla. „Když jsem dostala pozvání, abych přijela jako host do Kamwarlu, otec nechtěl, abych jela, ať už tušil léčku, či z jiných důvodů. Ale moje dětinskost mě vyhnala na cestu. Slyšela jsem o dvoře v Kamwarlu vyprávět. Moje dětinská zvědavost mi našeptávala, že život tam musí být krásnější a přitažlivější než doma. Děti se nikdy nedovedou spokojit s tím, co mají. Jiní mají vždycky něco mnohem lepšího. A tak jsem jela. Ale když jsem prožila v Kamwarlu několik týdnů, naráz jsem dospěla. Viděla jsem, jak málo to všechno znamená pro lidské štěstí, zlato, šperky 65

a velkolepé plesy, že dvůr není bohatší jen proto, že má více takových cetek... Nesmíš si myslet, že Denetah je ve srovnaní s Kamwarlu chudá,“ dodala náhle s marnivostí, která Carliho přesvědčila o tom, že v ní přece jenom ještě zůstal kus dítěte. „Ale takové věci u nás neznamenají všechno. Život v Kamwarlu je chudý, protože je příliš bohatý na vnější okázalost a chybí mu všechno, co takové vnější okázalosti dává smysl. Tenkrát jsem to jen cítila. Teď, tady v horách, tomu rozumím. Když pod nejrůznějšími záminkami znovu a znovu odkládali můj návrat domů a lákali mě, abych zůstala, pochopila jsem, že se za pozváním, které jsem dostala, musí něco skrývat. Snad čekali, že padnu Cabalovi do náručí, jakmile ho jen uvidím. Ale on byl tak...“ Zarazila se a hledala slova. „Když jsem nejevila pražádnou chuť to udělat, podle všeho se rozhodli, že nás spojí násilím. Jenom nechápu, jak by se jim to mohlo podařit.“ „Je mnoho prostředků, jak lidi přinutit, aby udělali něco, čeho pak trpce litují,“ odpověděl Carli tiše. Denée se otřásla. „A protože nemáš bratry,“ pokračoval Carli, „počítali s tím, že dobudou Denetu tak, že ji Cabal zdědí jako následník trůnu, po tvém otci. Ale strpěli by Deneťané cizí nadvládu jen proto, že... „Nemyslím,“ odpověděla Denée. „Stejně by museli sáhnout ke zbrani. V Kamwarlu musejí být blázni. Ale raději než bych uvrhla svůj lid do zkázy, raději než bych žila s... s tím, radši bych...“ Trhl sebou. „Takže jsi mi zachránil život,“ řekla tiše, jako by to byla docela obyčejná a samozřejmá věc. „Ale jak ses dověděl, co se mnou chtějí udělat, a proč jsi riskoval život, abys jejich plány překazil?“ Vážně se na něj zahleděla. Zaváhal. „Dostal jsem se jako zástupce své země na jeden ples konaný na tvou počest. Tam jsem tě zahlédl a zeptal jsem se, kdo jsi, a jeden opilý šlechtic mi prozradil, že jsi - aniž o tom sama víš - Cabalova nastávající choť. Začal jsem se opatrně vyptávat a 66

vytušil jsem, co se má stát, že se máš stát obětí znovu probuzených snů Kamwarlu o moci...“ Seděli mlčky. Kolem nich houstl soumrak. Oblaka byla těžká a výhružná. „Ale proč jsi to udělal?“ opakovala. „Viděl jsem tě přece,“ odpověděl tiše. Na to neexistovala odpověď. To bylo otevřené vyznání. Vedena náhlým popudem ho uchopila za ruku a stiskla ji. Dotek vyslal horké zachvění oběma těly. A padla noc a mlčení, protože vítr zmizel do dáli a ozýval se jen konejšivým tichým svištěním daleko od nich v klikatícím se průsmyku. Příštího dne si povšimli, že cesta začíná stoupat. K vrcholkům hor se nepřiblížili, protože i ty zvolna rostly do větší výše, ale půda tu začala být kamenitá a skalnatá a v některých úsecích museli šplhat. Carli se už dříve obával, že k tomu budou přinuceni, a bál se, jak si Ferd v takovém terénu poradí, ale v horách se Ferdovy pohyby staly plavnějšími a mrštnějšími, pohyboval se vpřed jako velký panter, měkce a jistě skákal z kamene na kámen a postupoval stejně dobře jako oni, i když museli šplhat po srázných balvanech. Jednu chvíli musel Carli vybalit ze zavazadel silný provaz, uvázat laso a zachytit ho za vyčnívající skálu. Tehdy Ferd ustoupil a s rozběhem několik desítek metrů dlouhým proletěl vzduchem, zakolísal, když přistál na vrcholku skály, ale udržel rovnováhu a stál nahoře, zatímco Carli vyšplhal po provaze a pak vytáhl Denée, kterou uvázal v pase. S takovým terénem si ještě dovedou poradit. Ale na skutečné horolezecké výkony vybaveni nebyli. Carli se spoléhal na to, že najdou průsmyky a rokle a projdou jimi. Zatím se jim to dařilo, ale co když... Cesta vedla nepřetržitě vzhůru mezi sráznými skalními stěnami. Museli teď dělat zastávky a odpočívat častěji, cesta byla pro každého z nich stále namáhavější a v sedle už se jet nedalo. Dlouhé úseky nesl Carli části nákladu na vlastních bedrech, aby zvířeti ulehčil, když postupovalo vpřed dlouhými, jistými skoky. 67

Jako by pomalu pronikali do jiné země. Chvílemi měl Carli podivný pocit, že tu nejsou sami, že jejich postup sledují neviditelné oči. Zahnal ho však jako příliš pošetilý nápad. Dokud jednoho dne nezahlédl na hřebenu hory dvě postavy, které sice rychle zmizely, ale přesto nemohl mávnout rukou a namluvit si, že jsou jen plodem jeho bohaté fantazie. Denée nic neřekl. Nejsme tu sami! Bud opatrný! V hlavě se mu nečekaně vynořila Ferdova myšlenka a posílila ho v jistotě, že se něco chystá. Ale co? Permoníci? Po kraji se vyprávělo, že vysoko v horách žijí divoké, člověku podobné bytosti, ale vždy je považoval za pouhý mýtus, za pohádku podobnou pověstem o lesních skřítcích a trolu Girovi. Ale teď... Neunikneme jim! Jsme obklíčeni! Kráčel a čekal, že se něco stane, ale až do večera se nepřihodilo nic. Rozbili tábor a noc uběhla v klidu. Druhý den ráno. Svítání. Východ slunce a klid, prozatím. Najedli se a pokračovali vzhůru klikatícími se rozsedlinami jako dřív. Ferd nesl největší část nákladu. Ve vzduchu se vznášelo napětí. Carli ho pociťoval, ale Denée nikoli, protože o ničem nevěděla. Proto byla tak ohromená a vyděšená, když zabočili za skalní útes a za ním na ně čekali permoníci. Podobali se člověku mnohem víc, než Carli očekával. To, že nepůsobili dokonale lidským dojmem, snad bylo způsobeno tím, že byli oblečeni v kůžích, že všichni měli plnovous a dlouhé rozcuchané vlasy. Denée se k němu přitiskla. Ferd stál hrdě vedle nich, stále ještě svým nenapodobitelným způsobem téměř lhostejný. Byl to okamžik, kdy všichni strnuli a nikdo ani nedýchal. Carli stál nepohnutě, vyčkával, pokoušel se rozluštit, jaká mezi nimi vládne nálada, jestli je to výhrůžka nebo jen cizost. Než však došel k nějakému závěru, jeden z divoké skupiny udělal panovačně 68

69

krok vpřed, ukázal na ně a vydal drsný rozkaz. Několik permoníků se oddělilo od skupinky a pomalu, hrozivě postupovalo vpřed. Carli náhle ucítil závan vzduchu po své pravici, a když se ohlédl, uviděl, jak se Ferd otočil na zadních a jako blesk mizí dolů roklí. Dole pod nimi se vynořila řada mužů, ale Ferd je přeletěl dlouhým skokem a zmizel za skálou, než se kdo stačil nadechnout. Jednomu z nich se podařilo utéct. Carli by měl mít radost, že Ferd unikl. Klesl však ještě více na mysli, chyběla mu opora, jakou našel ve Ferdově společnosti. Jistota. Sám neměl nejmenší možnost uniknout. Byli obklíčeni. A dívka... Podíval se na ni. Pohlédla mu do očí. Zračil se v nich údiv, zklamání a náznak strachu. Chlácholivě jí stiskl ruku, ale snažil se uklidnit především sám sebe. Permoníci dorazili až k nim. Obklopili je ze všech stran. Vanul z nich pach divoké zvěře, čpící v nosních dírkách. Připadali si, jako by vstoupili do stáje. Carli položil ruku na nůž. Kdyby tak jen byl sám. Kdyby byl sám, mohl by se pokusit o útěk, mohl by se postavit na odpor - ale v této situaci nemůže riskovat boj. Jestli však k němu dojde, bude připraven. V něčí ruce se objevil provaz. Ruce je uchopily, rozdělily je, provazy se utáhly. Rozladění vystřídal nával vzteku. Kdyby jen byl sám... Postrkovali je hlouběji do rokle. Slunce je pálilo do zad a hrubé provazy je dřely. Muži kolem nich páchli. Putování však nebylo dlouhé. Smýkli jimi do ústí jeskyně, které se otevřelo jako temná rána na kůži hor, a za zády jim zmizel poslední hřejivý sluneční paprsek. Tady dole byl zápach téměř k nesnesení. Přehlušoval všechny ostatní smyslové vjemy, zadusil pocit nerovného kamenného povrchu pod nohama, pocit vlhka a temna. Náhle se všichni zastavili. Hluk otevíraných dveří. Rozvázali ho a kdosi ho prudce strčil do zad. Rána, když dveře zapadly... Ticho. Klid. Oči si začaly zvykat na temnotu, objevil, že tma kolem něj není naprostá. Stěny jako by vydávaly nekonečně slabounké 70

světlo, takže mohl rozlišit obrysy kolem sebe, rozmazaně a strašidelně, jako myšlenku na smyslový vjem, jako tušení. Zjistil, že je v malé boční jeskyni, kterou oď hlavní chodby oddělují hrubě přitesané silné dřevěné dveře. Zjistil - že je sám. Rozdělili je! Vzplanul v něm divoký a šílený hněv a v záchvatu nepotlačitelné nenávisti pohroužil svůj dlouhý nůž s tupým prasknutím do dveří. Kam ji odvedli? Co s ní chtějí udělat? Docela zapomněl, že i on sám je vězeň, že jeho situace může být nebezpečná, osudová - že i on je v nebezpečí. I kdyby se mu podařilo prolomit dveře a dostat se ven, stejně by nenašel cestu labyrintem chodeb, které jistě protkávají horu, a stál by sám proti možná tisícům permoníku, kteří se tu všichni vyznají poslepu. Možná že dokonce ve tmě vidí stejně dobře jako ve dne. Jestliže tu žijí, a nepostarali se v chodbách o nějaké osvětlení, muse jí ve tmě vidět docela určitě. Možná že jim to slabounké světlo stačí ... Vytrhl nůž ze dveří a zarazil se. Co může horda divokých permoníků chtít mladé krásné dívce? Tělem mu proběhl záchvěv bezmocné zuřivosti. Copak to všechno musí skončit takovýmhle způsobem? Bezedná studna ponížení na ně výsměšně zela, a on nemohl dělat nic jiného než čekat. Čekat a zatím možná... Popadl ho tak nepřekonatelný pocit hnusu, že se mu z vlhkého vzduchu div neobrátil žaludek. V marném pokusu přijít na jiné myšlenky škrábl nožem do drsné skalní stěny, aby vyzkoumal, co to vydává takový přísvit. Musí to být něco jako mořský oheň, myriády mikroskopických tvorů, kteří se hemží po kamenných stěnách a vydávají světlo. Oči se mu mezitím přizpůsobily natolik, že jakž takž rozeznával okolí. Jeskyně byla pouhých několik metrů hluboká, strop jen o málo převyšoval výšku dospělého člověka a směrem dovnitř povlovně klesal. Carli se posadil do nejzazšího kouta jeskyně, zády ke stěně. S nožem v ruce seděl a čekal na chvíli, kdy se dveře otevřou. 71

TO SE KONEČNĚ TAKÉ STALO, ale jinak, než čekal. Uslyšel hluché žuchnuti za dveřmi a napůl zdušený, stěží slyšitelný zvuk jako by krev při posledním nadechnutí vystříkla z proříznutého hrdla. Carli vstal a zvedl ruku s nožem, který se neznatelně zatřpytil v přísvitu stěn jeskyně. Ale něco - nevěděl co - mu říkalo, že by neměl nůž bez váhání pohroužit do hrdla toho, kdo vstoupí. Něco, pocit ve vzduchu, předtucha, mu říkalo, že se jeho situace nečekaně změnila, a že by měl vyčkat. Závory na druhé straně dveří tichounce zaskřípěly. Okamžik ticha. Pak se těžké roubené dveře pomalu, s vrzáním otevřely a dovnitř opatrně vklouzla tmavá postava. Carli napjal svaly. Chraptivý hlas promluvil: „Pojď. Já tebe osvobodit! Zabít stráž u dveře!“ Slova byla pronesena v nářečí, kterému stěží rozuměl. „Kdo jsi?“ zeptal se Carli, stále ještě s nožem připraveným k ráně. „Ne čas mluvit! Pojď! Jinak objevovat...“ Carli se rychle rozhodl. Nevěděl, do čeho se pouští, ale rozhodně by se tím měly rozšířit jeho možnosti jednat podle vlastního uvážení. Kdyby zůstal trčet vjeskyni, nemohl by dělat nic. Když shrbená temná postava proklouzla dveřmi ven, Carli ji následoval s nožem v ruce a stisknutými zuby. Zatáhli mrtvého strážce do cely a zavřeli ji na závoru. Potom mu neznámý dal znamení a zmizel v chodbě, která se výhružně svažovala do nitra hory. Carli se vydal za ním a snažil se přitom co nejpečlivěji sledovat cestu. Musí se vyznat v jeskynním systému, pokud má mít nějakou šanci, nesmí propadnout panice jako tenkrát, když zabloudil na opačné straně Baalimova údolí. Palčivá touha osvobodit Denée, která jediná zaměstnávala jeho myšlení, mu pomáhala. Soustředil se na současnost, nemyslel na budoucnost, snažil se rozebírat každou jednotlivou možnost, která se mu v kterémkoli okamžiku naskytla, a vážit ji. 72

Teď, když se dostal ven, nemusí se na neznámého ohlížet. Může mu utéct a pokusit se dívku v jeskynním bludišti najít, osvobodit ji a... Měl však pocit, že to udělat nesmí. Musí neznámého následovat. Je tu příliš mnoho otázek, které si žádají odpověď. Proč ho osvobodil? Kdo ho osvobodil? Kam jdou? Jaké nové možnosti jednat podle vlastního uvážení mu nová situace může nabídnout? Prozatím mu toho moc neposkytla. Stále ještě byl loutka, nástroj osudu bez vlastní vůle. Plul s proudem. Osvobodili ho, nedostal se na svobodu vlastními silami. Nemá však čas, aby popustil uzdu hrdosti, musí se ovládnout a rozebrat situaci ze všech stran. Musí. Když přišli do podzemí, byl slepý jako kotě. Teď zjistil, že docela dobře vidí. Obrysy byly sice rozmazané, ale jinak dosti zřetelné. Sestupovali naprosto prázdnou chodbou, opatrně se kradli vpřed, aby ozvěna nezmnožila ozvuk jejich kroků. Jeskynní muž jako první, nejasná, nahrbená postava, za ním Carli, delší, váhavější v pohybech, s nožem v ruce. Je to ostatně podivné, že mu nůž nechali... Není to podivné. Je to nepřirozené! Podezřelé! Carli se snažil potlačit vzrušený dech. Není to všechno složitá past, není i tohle součástí ďábelského plánu... ? Ale... To nesouhlasí. Proč by si vymýšleli něco tak složitého a zbytečného, když ho měli ve své moci? A stejně... Někdo ho osvobodil. To znamená, že někdo může něco získat na tom, když ho osvobodí... Zabočili do nové chodby. ... někdo si myslí, že mu může přinést užitek. Zase má být nástrojem? Ne, usmál se nepřirozeně a nuceně, už ne. Teď pro změnu bude nástroje používat on. Ale věšet na nos jim to nemusí. Ať už je to, kdo je to. 73

Jeskyně se prudce svažovala, takže museli využívat nerovností na jejím dně jako schodů. Později se opět vyrovnala, rozdělila - a oni zabočili do temné chodby. Vzduch tu byl syrový a studený, skála pod nohama kluzká. Konečně dorazili do malé jeskyňky kupodivu s rovnými stěnami. Permoník Carlimu naznačil, že v ní má zůstat, a zmizel v chodbě nalevo. Carli váhavě tiskl nůž v ruce. Co se bude dít teď? Musel čekat hodnou chvíli, pak se v chodbě ozvaly kroky, kroky více osob. Carli napřáhl nůž, připraven na nejhorší. Když však uviděl, kdo přichází, ruka mu klesla a Carli jen beze slova zíral na příchozího. Byl to člověk jako on, žádný permoník - i když dva z nich mu stáli po boku, zřejmě jako jakýsi doprovod. Nebo jako stráže. Poslední myšlenku okamžitě vyvrátila mužova nepřehlédnutelná autorita. Poslal permoníky hrdelním zvukem pryč a přistoupil ke Carlimu. „Jmenuji se Athem,“ promluvil. Po krátké odmlce pokračoval : „Patrně tě překvapuje můj vzhled. Nejsem Marmer, i když jsem tady vyrostl. Kdysi dávno padli moji rodiče do zajetí stejně jako teď ty a ta dívka. Byl jsem s nimi. Rodiče zabili, ale mě z nějakého důvodu ušetřili a adoptovala mě Marmerka, které jsem říkal matko a o které jsem kdysi také věřil, že je mou matkou. Byly mi tenkrát teprve dva roky.“ Carli zastrčil nůž do pochvy a podal mu ruku na pozdrav. „Já se jmenuji Carli,“ představil se. Muž váhavě přijal nabízenou ruku. „Zvláštní způsob pozdravu. Marmerové plivají před sebe na zem, když se zdraví. Dřív jsem si myslel, že to tak má být. Ale potom, co jsem byl v Kamwarlu...“ „Tak proto teďy...“ „Proto mluvím tvou řečí, ano. Pobýval jsem v Kamwarlu deset let, utekl jsem odsud jako malý kluk - neptej se mě proč, nejspíš z touhy po dobrodružství -, jeden tesař mě vzal do učení, mysleli si tam, že jsem blázen, který ani neumí mluvit, ale pak 74

se o mě začal starat jeden kněz a hodně mě toho naučil. A potom jsem se rozhodl, že se vrátím a pokusím se Marmery změnit, svrhnout Nejvyšší, jejichž zvrácená vláda stála moje rodiče život, a udělám lidi z...“ Bezdůvodně zmlkl. Pak se znovu rozpovídal: „Nemysli si, že jsou to nějaké opice, i když tak vypadají. Někteří Marmerové jsou chytřejší než většina lidí. Moje... matka byla podle lidských hledisek ošklivá jako noc, ale já si ji pamatuji jako hodnou stařenku, která měla jedinou chybu příšerně mě rozmazlovala.“ „Předpokládám, že potřebuješ, abych ti pomohl s tou tvou revolucí,“ podotkl Carli a ironicky se pousmál. Athemův monolog byl odzbrojující, Carli přestal být ve střehu, a mohl se znovu pokusit posuzovat situaci s chladnou hlavou. „Chápeš rychle,“ řekl Athem a zabodl do něj oči. „To člověk musí, když chce přežít. Proč bych jinak byl tady místo v cele?“ „Vysvětlím ti to. Marmerům vládne snůška darebáků, kteří si říkají Nejvyšší, a pod jejich vládou žijí Marmerové už dlouhou dobu. Vládnou jim s pomocí strachu - zakořeněného strachu, který dokonce i já tu a tam pociťuji, protože jsem tu vyrostl. Ani pobyt v Kamwarlu mě od něj neosvobodil. Skrývá se hluboko...“ „Strach před čím?“ Athem se otřásl, téměř neznatelně. „To se brzy dovíš. Jeskyně se táhnou hluboko do hory. V hlubinách jsou ohromné prostory, část z nich je zaplněná vodou - a je v nich život.“ Vyslovil slovo „život“ takovým způsobem, že Carlimu přeběhl mráz po zádech. „V jedné z těch jeskyní,“ pokračoval, „žije Jeskynní netvor a Nejvyšší tvrdí, že je poslouchá, že ho dovedou přivolat, kdyby se jim někdo znelíbil. Všichni tu krmí děti povídačkami o Netvorovi a děti vyrůstají se strachem před ním v sobě. I mě - i když vím, že Netvor není nic než jakési zvíře, nad kterým nemají Nejvyšší větší moc než kdokoli jiný - i mě popadá hrůza, když na něj jenom pomyslím, tak hluboce je to ve mně zakořeněné. 75

Nemůžeme se osvobodit od Nejvyšších, dokud Jeskynní netvor nezemře.“ Tichý hlas v Carliho nitru mu začal našeptávat útržky pravdy, která nakonec vyrazila na povrch a téměř ho zadusila. „Tvoji rodiče... oni...“ „Ano.“ „To znamená, že mě...“ „Že tě obětují Netvorovi. Tebe a tu dívku. Každý rok touhle dobou někoho obětují, přinutí ho sestoupit dolů do jeskyně. Někdy se pořádají výpravy dolů do údolí, aby tam někoho chytili, jindy Nejvyšší vyberou někoho, kdo se jim znelíbil. Letos. ..“ „Jsem to teďy já.“ „Ano. Letos jsi to ty.“ Carli oněměl. Zoufale rozvažoval, zda nemá Athema bodnout a dát se na útěk, protože Athem zcela zjevně nemínil hnout ani prstem, aby oběti zabránil - doufal jenom, že mu to nějak napomůže uchvátit moc... Nůž v Athemově hrdle a pak rychlý útěk na povrch - NE! To by nemohl zachránit Denée. Neví přece, kde ji drží. Červená mlha o poznání zesvětlela. Musí vyčkat a vyzvědět více o Athemových plánech. „A tvůj plán... ?“ zeptal se nejistě. Athem se chabě pousmál. „Bohužel tě před Netvorem zachránit nemůžu,“ řekl. „Podařilo se mi ale přemluvit několik Marmerů, že Netvor musí zemřít, a mám plán. Dolů sejít musíš. Ale můžeš toho tvora zabít, když budeme mít štěstí. Až bude mrtvý, převezmeme moc a osvobodíme tě.“ „A jak mám toho Netvora zabít? Předpokládám, že mě zaženou do jeskyně beze zbraně.“ „Smíš si s sebou vzít nůž. Proto ti ho také nechali. Ale nůž ti moc nepomůže. Dělají to proto, aby dokázali, že nás zbraň před Netvorem neuchrání, jestliže ho Nejvyšší vyvolají z hlubin. Propagandistický trik, nic víc. Obyčejný nůž tě zachránit nemůže, ale ty s sebou nebudeš mít obyčejný nůž.“ „Jak to? Co je na mém noži tak neobyčejného?“ 76

„Nic, prozatím. Ale napustíme čepel jedem, který by porazil samotného Marmera. Jakmile narazíš na Netvora, hodíš po něm nožem tak, aby se zabodl do nějakého citlivého místa na jeho těle, a pak se pokusíš unikat tak dlouho, dokud jed nezačne působit.“ „Jak dlouho to potrvá?“ „Na člověka jed působí okamžitě. Ale anatomii Jeskynního netvora neznáme, takže nemůžeme s přesností říct, jak dlouho to potrvá. Rozhodně to nebude o moc víc než minuta, nanejvýš.“ Bylo to všechno holé šílenství. Carli měl pocit, že to snad ani není skutečnost. Ze stále ještě leží v Baalimově stavení a všechno se mu to jen zdá. To nemůže být pravda. Ale... „A co dívka? Pošlou ji dolů zároveň se mnou?“ Athem přikývl. „Půjdete spolu. A může se i stát, že dostanete ještě společnost.“ Řekl to se zvláštním přízvukem. Dodal: „Nejvyšší si určitě začali všímat mé činnosti, a je docela možné, že využijí příležitost, aby odstranili i mě. V každém případě je to moje poslední možnost je svrhnout.“ Napřáhl ruku. „Dej mi nůž.“ Carli nůž váhavě vytáhl a podal mu ho. Athem vyňal malý váček a kousek látky, namočil útržek ve váčku a pečlivě potíral čepel. Když Carlimu nůž vracel, upozornil ho: „Dávej si teď moc dobrý pozor, jak s nožem zacházíš. Malé škrábnutí stačí a oběť okamžitě padne mrtva k zemi. A - když budeme mít štěstí - Netvor také.“ „A co když nebudeme mít štěstí?“ Carli nedovedl odolat pokušení, aby se nezeptal. Athem ho zamyšleně pozoroval. „Tak budeme tam, kde jsme začali. A můžeme jenom doufat, že Netvor své oběti nejdřív zabije nebo omráčí, než se dá do žraní. Bylo by to o něco příjemnější.“ 77

ODSTRANILI STRÁŽCOVU MRTVOLU a jeden z Athemových mužů zaujal jeho místo. Před ceremonií na to nikdo nepřijde. Když byl Carli zpátky v cele, opatrně vytáhl nůž a prohlížel si čepel, která se v bledé záři stěn olejovitě blýskala. Myšlenky měl malátné a zmatené. Jeskynní netvor... Pokoušel se představit si, co to může být za živočicha, a před vnitřním zrakem mu vyrostl obraz tvora s mnoha očima na dlouhých stopkách a s chobotnicovitými chapadly. Měl příšernou představu, jak se chapadla ovíjejí kolem Denée a nesou její křehké tělo blíž a blíž k tlamě se spoustou kusadel... V nitru mu opět vzplanula nenávist a potlačila hnus. Rozhodl se, že zabije tolik z Nejvyšších, kolik jen bude moct. Opájel se myšlenkou, jak se jeho nůž bude nořit do jejich bídných hrdel, pohřbil veškerý strach a odpor v mocném přívalu čiré, primitivní nenávisti. Byl jako samec bojující o svou samici. Ale aspoň ji ještě jednou uvidí. Bude o ni moct bojovat. Při tom pomyšlení nenávist nahradila divoká radost a v takovém rozpoložení konečně usnul. Zdálo se mu, jak šplhá na sráznou horu u vytržení nad svou silou a mládím. Byl už pánem světa a teď se stane i pánem přírody, jakmile jen tu horu pokoří. Pod ním se rozkládaly země jako usmívající se obličej, s vodními toky, lučinami a lesy a brzy i hora bude jeho. Pociťoval požitek ze síly svých rukou a paží. Vytahoval se nahoru, výš a výš, a konečně zahlédl až nahoře vrcholek, ohnivě červený v záři slunce, jako vítěznou hranici, jako výzvu své síle. Brzy bude skoro nahoře. Vrcholek bude zanedlouho v dosahu jeho rukou. Zarazil cepín do hory, vzpíral se vzhůru, vzhůru, a v divoké, vítězné závrati se smál z plných plic. TEĎ! Naposled. Rozmáchl se a zarazil cepín do skály, vytáhl se vzhůru - ale právě v okamžiku, kdy se chtěl zachytit za rozeklané skalisko a vystoupit na vrcholek, cepín sklouzl, kámen povolil a on padal v mračnu kamení, padal..., padal... Padal dlouho a divil se, že“ už dávno nedopadl na zem, ale pak porozuměl, že se to muselo stát už dávno a že teď musí být 78

mrtvý. Cítil přece, jak ho Smrtka uchopila do svých spárů a cloumala jím... Mlhami procitání vplul do světa obrysů až příliš jasných. Zatřásl hlavou. Nad ním stáli dva permoníci. Když spatřili, že je vzhůru, poodstoupili. Posadil se. „Vítáme tě v naší zemi, cizinče.“ Pozdrav byl pronesen s jasně patrným cizím přízvukem. Otočil se ke dveřím. V nich stál další příslušník tohoto prazvláštního národa, ale... tentokrát oblečený zcela jinak než ostatní, v panteří kůži, která v tlumeném světle jeskyně nádherně zářila, téměř jako by sama vydávala světlo.. . jako stěny... To musí být — jeden z Nejvyšších. „Nůž ti necháme, cizince. Vypadáš jako bojovník. Brzo ho budeš potřebovat.“ Carli mimoděk sevřel jeho rukojeť. „Vybrali jsme tě a zúčastníš se - soutěže, kterou pořádáme každý rok. Pakliže zvítězíš, povolíme ti volný odchod z naší země. Pokud budeš poražen, nikdy víc ji neopustíš...“ „Soutěže? Jaké soutěže?“ Musí hrát nevědomého. „Dostaneš možnost změřit síly s opravdovým protivníkem. Ty a tvoje dívka sestoupíte do jeskyní tady pod námi. Oba budete mít nůž. Vrátíte-li se - jste svobodni..., jestli ne...“ Úsměv měl nemilosrdný a zvrácený. „Obřad započne dnes odpoledne. Nepůjdete dolů sami, dostanete společnost - dalšího - člověka...“ Athem teďy měl pravdu. Carli vzdorovitě hleděl Nejvyššímu do očí a nehnul ani brvou. Marmer se otočil a odešel z cely. Jeho průvod vycouval za ním, opatrně, nechtěli riskovat, že by je Carli překvapil. Dřevěné dveře s hlasitým bouchnutím zapadly. Carli byl opět sám. Sám. V zajetí. Pod zámkem. Jak velkou mám naději? Jak velké jsou proměnné? Myslel na Denée... 79

ZNOVU JI SPATŘIT. Už tam v matně se lesknoucí jeskyni stála mezi dvěma Marmery ozbrojenými meči, když ho přivedli s kopím přitisknutým ke krku, aby nemohl využít toho, že mu nechali nůž. Také na okamžik pomýšlel na to, že by mohl vyrazit, pokusit se zmocnit jednoho z Nejvyšších jako rukojmí a tímto způsobem si vynutit volný odchod, místo aby se staral o Athemův plán, který mu připadal plný slabin. Vypadalo to, jako by téměř dovedli číst jeho myšlenky. Na všechno zapomněl, jakmile ji uviděl. Všechno na dlouhý okamžik ustoupilo v jeho mysli do pozadí a na několik vteřin jako by spolu byli opět sami dva. Kdosi ho prudce postrčil směrem k ní, kruh kolem dívky se otevřel a propustil ho. Poté se znovu uzavřel. Náhle stáli opět těsně vedle sebe, obklíčeni oštěpy a čepelemi mečů. Nepodíval se jí do očí, neodvážil se dovolit svým očím, aby vyzradily, jak je nejistý. Stiskl jí ruku a pokoušel se chovat tak důvěryhodně a sebejistě, jak jen to bylo možné. Když ucítil její ruku ve své, když pocítil odpověď jejích prstů, které jako by mu říkaly: bojím se, Carli, ale jsem připravená ti pomoct, jakmile se rozhodneš jednat, bylo to, jako by se mu do svalů vlila nová síla. Nebyl sám. Byli dva. Nebyla pouhým bezbranným břemenem, které potřebuje ochranu, ale druhem připraveným přispěchat mu na pomoc. Pustil její ruku a rozhlédl se. Jeskyně byla velká téměř jako síň, její hladké stěny odrážely vlastní světlo s podivným, příšerným mihotáním. Vedly do ní dvě chodby. Kromě nich tu byla ještě velká brána, která zabírala většinu jedné z delších stěn. Byla jasně patrná, protože byla z temnějšího materiálu než okolní stěna, ale jen proto. Carli nebyl s to rozeznat, že by mezi veřejemi a stěnou byla nějaká spára, a také nedovedl přijít na to, jak je brána zavěšená. To dokazuje, že Marmeři nejsou tak primitivní národ, jak se domníval, a podle všeho mají i jisté technické schopnosti. Čekali. Zdálo se, že mihotavá záře stěn proniká vším, jako obarvená tekutina zvolna vsakuje do porézního materiálu 80

a pomalu mění jeho barvu. Carli měl dojem, že ho někdo pozoruje. Rozhlédl se kolem sebe, ale nenašel žádné oči, které by ho sledovaly. Bylo to světlo. Právě jako by bylo živoucí. Jako by tady dole vládlo vlastně ono. Tiše. Nepřemožitelně, nelítostně. Vytrhl se z myšlenek, když vešel Athem - přišel stejně jako on sám: s houpajícím se nožem po boku (i ten je otrávený?), s kopím namířeným na krk. Dopadlo to tedy, jak Athem předpověděl při jejich setkání. Ale když už stál vedle něj, všiml si Carli, že Athem je bílý jako stěna. Ne strachy. Spíš obrovským překvapením: jako by se něco, čeho se v hloubi duše obával - ale co nechtěl přijmout jako reálnou možnost -, náhle neočekávaně potvrdilo. Athem byl bledý. Rozhlédl se, jako by odmítal pochopit, kde se to octl, chytil se za hlavu a najednou Carli porozuměl. Athem nemyslel to, co mu řekl, vážně. Byla to lest, aby získal jeho důvěru? Ale ať to bylo co to bylo, teď tu stojí. Vteřiny uplývaly. Carli se s ostatními pokusil vyměnit pár slov, ale meče se okamžitě výhružně zvedly a chraplavý hlas cosi zařval. Prohlížel si kamennou bránu. Tudy, tudy mají sestoupit do hlubin, o tom nepochyboval. Netvor. Ale jak takový netvor vypadá? A jak se člověk má připravit na setkání s Netvorem, když ví, že nebude při tom setkání mít v ruce nic než nůž: nepřipravuje se vůbec nijak. Snaží se na nic nemyslet. Snažil se, ale nemohl. A myšlenky roztříštily jeho já na střepy. Je to nesmyslné. Je to směšné. Je to groteskní. To nemůže být pravda! (Ale co je to pravda? To, co se děje. A tohleto se děje...) Pravda musí být krásná, pomyslel si. Pravda musí být něco čistého a světlého. Pravda musí být průzračný modrý vzduch a mihotavé hory...

81

Ne temné světlo. Kolik pravd existuje? Vše, co se může stát, je přece pravda. A tohle se stát může. Teď. Carli cítil, jak se jeho osobnost začíná rozplývat. Už není co není? Podíval se na Denée. Stála vedle něj, a byla daleko, chtěl natáhnout ruku, ale nemohl na ni dosáhnout... Cesta. Jen jediná cesta. Teď na tomto místě existuje jediná cesta, kterou může jít. Dolů do temnot. Tady je temnota pravdou. Protože jaká jiná cesta odsud vede? Pohrával si s myšlenkou využít momentu překvapení. Do myšlenek se mu vloudil otrávený nůž. Kdyby ho nepozorovaně vytáhl, nepozorovaně, tiše škrábl jednoho ze strážců... Možná že by se mu podařilo jich několik zabít, vyvolat paniku, uchopit Denée za ruku a vyrazit některou z chodeb..., zmizet... Ale brána ho pozorovala a světlo šeptalo: nemáš na vybranou. Tady je pravdou temnota. Ozvaly se hlasy a kroky. Do sálu vstoupilo procesí. Nejvyšší. A v patách za nimi: jeskynní lidé, muži, ženy, děti... - děti, které s hrůzou a nechápavě zíraly na představení, nová generace, vychovávaná v strachu a temnotě... A on je pouhopouhý nástroj. A ona... Pozornost vojáků se zaměřila na Nejvyšší. Nepozorovaně udělal krok k Denée. Jeden z Nejvyšších začal mluvit. Důstojně, arogantně a výhružně. Masa zaúpěla, vzdechla. Hrdelní řeč vytvořila nerytmický doprovod k jeho vlastním myšlenkám. Vojáci napínali pozornost. Jeden, mnozí se roztřásli strachy. Stiskl Denée ruku. „Víš, co...“ „Ano,“ zašeptala, „jeden z nich mě navštívil, než...“ „Neboj se. Mám plán..., možná budeme moct...“ Sebeklam. Temnota čekala a žádné plány neschvalovala. Temnota je sama sobě pravdou. Cestou k větší temnotě, do středu sebe samotné. .. 82

Najednou nebyl Carlim. Ztroskotaly plány? Propočty pravděpodobnosti, plány Ústředí ztroskotaly? To se nemůže stát. Nikdy předtím se to nestalo. Ale mně se to přirozeně stát musí. Strach a nenávist a pocit uzavřeného prostoru se smísily v něco, co ho nade vše povýšilo. Uchvátil ho pocit neskutečnosti, našeptával mu, že to všechno je jen sen a že ve snu žádná pravda neexistuje. (Ale v tom případě ve snu neexistuje ani dobro...) Pohlédl na Denée. Stála klidně, vypadala, jako by se jí to netýkalo. Nač myslí? Nejvyšší se náhle otočil k zajatcům a hrdelním hlasem se otázal: „Jste připraveni?“ Carliho nečekaně strhl nával nepokořitelné nenávisti. Zařval z plných plic: „TÁHNĚTE VŠICHNI K ČERTU!“ Zazdálo se mu, že se Denée po jeho boku zachichotala, ale nestačil se přesvědčit, zda tomu opravdu tak bylo. Několik vybraných Marmerů začalo vysouvat bránu. Přes svou obrovskou váhu se bez jediného zvuku začala sunout vzhůru. Stráže na ně namířily kopí a zatlačovaly je k otvoru... „Brána se znovu otevře, jakmile písek v hodinách potřetí propadne. Budete-li tou dobou ještě naživu, dostanete právo volného odchodu z naší země...“ Stáli za branou. Brána začala opět klesat. V Carliho nitru cosi puklo, Carli vytasil nůž a vrhl se po Nejvyšším, jenž stál s přezíravým úsměvem u vchodu do podzemí, aby ho pohroužil do jeho prsou - ale brána byla rychlejší. Zařinčení oceli o vyhlazený povrch kamene. Athemovo zasupění. A tma. Žádné mihotání ze stěn. Absolutní, černočerná tma, která se rychle proměnila v beztvarou rudošedou mlhu. Vládl tu ledový chlad: vlhká zima, zatuchlá zima. „Denée,“ zašeptal Carli. Tápal ve tmě, dokud ji nenašel a nepřitáhl k sobě, jako by mu její teplo mohlo dát světlo a možnost přemýšlet. Jak má vzdorovat hrozbě, když neuvidí, kdy se přiblíží a jaká hrozba to je? Athem kvílel v jejich těsné blízkosti. „Buď zticha,“ zašeptal Carli, „bud zticha, proboha tě prosím, a připrav si nůž...“ 83

Uvědomovalo si obrovský hlad a vzpomínky na chvíle, kdy bylo schopno svůj hlad ukojit. Leželo, dřímalo a čekalo. Žádnou inteligenci nemělo. Jeho jedinou myšlenkou byla POTRAVA!

84

Čekalo. Dlouho. Mezi potravou byly dlouhé intervaly. Čekalo. Jeho mozkem se táhly útržky představ, jaká je POTRAVA na dotek, jak je POTRAVA cítit, jak POTRAVA chutná. Někdy byl některý z těchto snových obrazů tak živý, že se zvedlo a zavětřilo, ale když vzduch stále chutnal jedině vlhkem a chladem, opět skleslo do čekání... Až.. . Vůně byla silná. Tak silná a nenadálá, že se tvor probudil k životu jako bodnut kopím. Neexistovala pro něj žádná hranice mezi vědomím a nevědomím. Zvedl se a začal se sunout tmou, kterou nikdy neviděl: neměl oči. Skládal se jen z hladu, klepet, tlamy. Rychle... Čekali. Nic jiného dělat nemohli. Stáli mlčky v zatuchlé tmě a čekali na zvuk, který musí přijít a který nejspíš bude to poslední, co v životě uslyší. Kdybych tak jen viděl... To není důstojné člověka. Potkat svůj osud jako slepec. Jít temnou cestou, a slepě. Naslouchal, ale sluch mu odmítal cokoli říct. Slepý... Kdybych tak jen viděl... Vzpomínka na světlo je tak daleko. Existuje vůbec někde světlo? Nebo se mu to jenom zdálo? Je toto skutečnost? Kdybych tak jen viděl... Ale vždyť vidíš, vidíš, zašeptal náhle hlas v jeho nitru, sametový hlas s mnoha částkovými tóny. Vždyť vidíš... A byla to pravda. VIDĚL! Nebylo to stejné jako skutečné vidění. Nevypadalo to, jako když se díval očima. Bylo to spíš vědomí než zrakový vjem, vědomí tak ostré, že připomínalo zrakový vjem. Ale jak...? FERD! vykřikl tiše v duchu. Znám jen jednoho, kdo je schopen něco takového způsobit. FERDE!? JSI TO TY? Žádná odpověď. Nitro měl naprosto prázdné. Ale stále viděl. FERDE! skučela jeho mysl. Pro boha živého, nehraj si se mnou! Jestli jsi to ty, tak. . . 85

Samozřejmě, že jsem to já, Carli. Já si pořád hraju. To je jediné rozumné, co se v téhle existenci dá podnikat... Ale... jak...? Nevím. Jak to děláš ty, když myslíš? Víš to? Odpověz! Nebo jednou zkus jít a zároveň si uvědomovat,jak to děláš. Uvidíš, že brzy nebudeš moct udělat ani krok... Ale... jak to, že můžeš být tady? zeptal se Carli. Docela zapomněl, v jakém je nebezpečí. Já můžu být všude. Rozuměj - já nejsem tak beznadějné závislý na svém hostitelském zvířeti jako ty... Hostitelském zvířeti? Takže ferd — nejsi ty? Ne, ty sis to myslel? Ano, to je vlastně pravda. Ty to nevíš. Ne, já nejsem ferd. Já jsem všichni ferdové. Jsem Ferd... Proč jsi utekl..., myslím jako... tvoje hostitelské zvíře... ? Zapomeň na to s hostitelským zvířetem, jestli to pro tebe je jednodušší. Proč jsem utekl? Kdybych neutekl, porazili by mě a snědli. A já do jisté míry pečuji o svá hostitelská zvířata. Kde jsi teď? Jako ve skutečnosti, tedy. .. U tebe, Carli. Dneska sdílím hostitelské zvíře s tebou. Máš něco proti tomu ? Ale vždyť přece tohleto není žádné hostitelské zvíře. Tohleto jsem já, tohle všecko. Když myslíš. Ale zapomeň, co jsem ti řekl. Nechci ti zničit tvůj bezpečný a omezený světový názor. Radši mysli na to, jak teď přežít... Ano, zatímco se odehrála bleskurychlá výměna informací mezi oběma intimně spojenými já, Carli docela zapomněl, že stojí v jeskyni, předhozen netvorovi, který ho brzy zabije... Proč zabije? Přece teď vidíš... Ale... Ano, přece vidí... „Denée,“ zašeptal. „Až ti řeknu, poběžíš zpátky nahoru ke kamenné bráně a budeš tam čekat. Mám plán. Možná že se z toho dostaneme. Zůstaň nahoře, dokud tě nezavolám. Kdybys slyšela, že někdo přichází, a nebyl to Athem nebo já, tak...“ „Mám nůž.“ 86

„Výborně! A kdyby to nedopadlo dobře, Denée, tak.. .víš, co k tobě cítím?“ „Ano, Carli. A já...“ Hrdlo se jí stáhlo. Objal ji. „No tak,“ uklidňoval ji. „Buď klidná. Určitě to dobře dopadne...“ Pustil ji. čekal. V dálce bylo slyšet zvuk, zprvu slabý, velice slabý, pak silnější, blíž... „Utíkej!“ zašeptal a vnitřním zrakem viděl, jak pospíchá nazpátek s nožem v ruce. Pak se obrátil. Nejdřív viděl tvora jen jako stín, který se sunul proti němu. Pak spatřil obrovská klepeta, chlupaté tělo, nestvůrné čelisti. Athem, vzpomněl si náhle. Postrčil ho nazpátek směrem k bráně. Neměl čas se podívat, jestli pochopil. Tvor zpomalil. Tykadly propátrával vzduch před sebou. Carli si mlhavě uvědomoval, že se dívá na něco, co by za normálních podmínek nemohl vidět a zároveň zůstat při smyslech. Cosi v něm - Ferd? - potlačilo citové reakce, proměnilo ho v robota, jeho reakce zautomatizovalo, řídilo je. Tvor prozkoumal terén a opět vyrazil vpřed. Carli čekal na pravý okamžik. -TEĎ! Vyvážil nůž v dlani a o zlomek vteřiny později zasvištěl nůž vzduchem a zabořil se do tvorovy široce rozevřené tlamy, kde mu způsobil lehké poranění v měkkém mase za čelistmi. Tvor nezareagoval hned, přibližoval se zvýšenou rychlostí — a Carli couvl. Pak se však tvor zarazil a klesl k zemi. Vůně POTRAVY teď byly blízko a byly silné. Tvor se zastavil a zatápal tykadly, aby přesněji určil zdroj vůní, a pak pokračoval vpřed s široce rozevřenou tlamou. Nečekaně zaznamenal píchnutí v tlamě, ale vůně byly příliš silné, aby ho něco takového mohlo rozptýlit. Náhle však pod ním zmizely nohy. Nemohl se pohybovat. Tvoru chyběla schopnost rozvažovat nad faktem, že se už nemůže pohybovat. Kdyby měl centrální nervový systém, zemřel by okamžitě, protože by mu dýchací orgán ochrnul a srdce by se mu zastavilo. 87

Srdce však neměl. Jeho ganglie byly široce rozvětvené. Prozatím jen jednu jedinou zasáhl jed. Vůně byly tak blízko a tak silné. Klepeta jed nezasáhl. Prohmatávala tmu. Čelisti pracovaly... POTRAVA. Carli si prohlížel tvora bez jakýchkoli pocitů, upřeně hleděl na masité výrůstky na hlavě, porostlé srstí, které snad kdysi zastávaly funkci očí. Tykadla tápala směrem k němu. Carli! Víš, o čem teď Athem přemýšlí? Ne, jak bych mohl... .. .zprostředkuji ti to! Poslouchej! Proud útržkovitých myšlenek a obrazů: Muselo se mu přece jenom podařit netvora zabít. .. - jed musel účinkovat... -, muselo se mu to podařit, přestože nevidíme..., teď můžu svrhnout Nejvyšší bez problémů..., ale nejdřív MUSÍM ZABÍT JEHO, bude to jednoduché, stačí škrábnutí do kůže. .., jeho nůž vězí nikde v netvorovi, je bezbranný..., stačí škrábnutí a dívka je moje..., neměl jsem lidskou dívku už tolik let.. ., zbláznil jsem se do ní, jen co jsem ji uviděl..., musím ho ZABÍT..., ZABÍT... Carli se prudce otočil. Athem stál několik metrů od něj. V ruce držel nůž, připraven zasadit osudné malé škrábnutí. Pomalu scházel chodbou, postupoval středem s rukama rozpaženýma, aby neminul Carliho, který stál níže. Athem však nevěděl, že Carli je připraven. Nevěděl, že Carli vidí. Počítal s tím, že svou oběť překvapí. Když ho Athem míjel, Carli se skrčil a přitiskl ke stěně jeskyně. Athemova paže mu prošla těsně nad hlavou. Athem šel dál. Nic zlého netušil. Carli si najednou uvědomil, co se stane. Chtěl křiknout varování, i když ho ten druhý chtěl zabít, ale ústa měl uzamčená, němě stál, když Athem s rukama rozpaženýma jako na přivítanou vkročil přímo do tlamy hladového tvora... Pak všechno potemnělo. Pomalu se probíral k plnému vědomí. Jeho schopnost vidět zmizela. Kolem dokola nebylo nic než tma. V nitru pocítil 88

stesk. Ferd zmizel. Udělal několik kroků, orientoval se podle sklonu chodby a pospíšil si k bráně. „Denée,“ zavolal. - „Denée.“ Čekala. Se zády přitisknutými k studené kamenné bráně čekala. Hluboko v jeskyni slyšela zvuky. Příšerné zvuky. Pak všechno náhle ztichlo. Zabil netvora? Pamatovala si kočku, kterou zabil. Jak přišel s velkou kůží na zádech. Snad se mu podařilo zabít i netvora. Proč ale nepřichází, jak slíbil? Měl přece přijít a zavolat ji jménem. Stiskla nůž. Neslyšela něco tam dole? Neblíží se to k ní? Zabilo to jeho i Athema. Teď se to blíží k ní! Křečovitě stiskla rukojeť nože a čekala. Už nebylo slyšet ani jediný zvuk. Ve tmě, v rudošedé, neurčité tmě jí před očima tancovalo množství strašidelných přeludů. Je mrtev. Určitě je mrtvý. Nejlíp bude, když i ona. .., pozvedla ruku s nožem.. ., znovu ji spustila... Čekala. Proč nepřichází? Určitě netvora zabil. „Pojď,“ zašeptala. „Pojď!“ Ale nikdo nepřicházel. Sestoupila několik kroků chodbou, pak se pozpátku vrátila. Řekl jí přece, že tu má zůstat, dokud nepřijde. Ale on nepřišel. Kolik času mohlo uběhnout? Hodina? Dvě? Ne, určitě je mrtvý. Musí být mrtvý. Možná že je mrtvý on i netvor. A ten druhý... Netvor je zabil oba, teď třeba leží a tráví, pak přijde na řadu ona... Zachvátil ji divoký strach. Zazdálo se jí, že se jí země zahoupala pod nohama. Upadla, pod sebou tušila obrovský chřtán, jícen vroubený svíjejícími se chapadly. Vykřikla. Pak všechno potemnělo. „Denée!“ zavolal Carli. Dorazil k bráně. Tu jeho noha narazila do něčeho měkkého. Byla to ona. Musela omdlít.

89

Možná že to tak bylo nejlepší. Posadil se vedle ní, nahmatal její hlavu. Ztratila vědomí a padla na zem. Opatrně ji vzal do náručí. Pak dlouhou chvíli seděl a držel ji, dokud. .. Pomalu se jí začalo vracet vědomí. Pamatovala si, že omdlela, a téměř okamžitě si uvědomila, že leží v jeho náručí, ale chvíli jí trvalo, než to doopravdy pochopila. „Carli,“ zašeptala po chvíli. „Ty žiješ!“ „Ano,“ zašeptal. „Žiju. Žijeme oba dva. Přežili jsme. Ale Athem...“ Neřekl jí, co se stalo. Jaký to teď mělo význam? Řekl jí jen, že Athem nepřežil. Ne proč. Opět mlčeli. „Carli,“ zeptala se posléze šeptem. „Myslels to vážně, cos mi řekl, než...“ „Co jsem řekl?“ zeptal se, ale pak se rozpomněl. Mlčel. Pomyslela si: nemyslel to vážně, teď mlčí a přemýšlí, jak by se z toho vykroutil... Ale pak přišla jeho odpověď. Nadzdvihl ji a prudce ji políbil, až ztratila dech a musela se vyprostit. „Ano,“ řekl potom. „Ano. Myslel jsem to vážně.“ Najednou měl ruce hrozně horké, objaly ji a přitiskly. Znovu se políbili. A ještě jednou. Zatuchlý jeskynní vzduch se změnil ve zvláštní požitek. Naplnil ji sladký pocit, který hrozil, že ji roztrhne. Vtom začala brána nekonečně pomalu klouzat vzhůru.

VRCHOLKY HOR HOŘELY OHNIVOU ČERVENÍ, nebe bylo okrově rudé a zbytek horského masívu zabarvený do neurčité fialové. Tady dole na dně průsmyku měl člověk pocit, že stojí mezi dvěma skalními stěnami, které hrozí, že se každým okamžikem zřítí. Při tom pomyšlení sebou trhl. Karman pozoroval klesající ostře červenou skvrnu slunce. Brzy zmizí mezi horskými vrcholky. Padne tma. 90

A ve tmě se může téměř kdokoli proplížit jejich liniemi, zvláště ten, kdo se odvážil proniknout do středu země a ze zámku, kde sídlí samotný vládce celé říše, unést záruku její budoucí moci a pomsty za minulá příkoří: princezničku s dlouhými plavými vlasy, melancholickýma očima a nádhernou postavou. Karman opět ucítil píchnutí žárlivosti, které vystřídala radost nad tím, že to dopadlo, jak to dopadlo. To jim pořádně zamíchalo plány. Ale otázka je, zda to nezamíchalo plány k lepšímu. Šli na to příliš hr hr. Teď mají čas se patřičně připravit. Je to nesmysl, přemítal. Králův plán byl jaksepatří debilní — copak si myslel, že se Denetah poddá, jakmile z Cabala udělají manžela té holky? Válka je nevyhnutelná. A válka vypukne. Ale ne dřív, dokud nechytí tu holku a jejího zachránce. Karman k němu pociťoval jistý obdiv. Téměř se s ním ztotožňoval. Navrhl, že by měli především hlídkovat tady, v Bouřném průsmyku. Nemá to význam - pro plán -, ale má to význam pro něj. A konečně možná přece jenom i pro plán. Stejně hrajeme na krále habaďůru. Ceká na hlášení - a my se zatím organizujeme. A především to má význam pro mě. Holka patří mně. Vojsko bude brzy v mých rukou... Nejlepší by pochopitelně bylo, kdybychom ji našli teď. Jestli se dostane do Denety, bude je varovat. A my je musíme zastihnout nepřipravené. Cabalovi vlastnoručně setnu hlavu, přemítal dál. Její neznámý zachránce musí zemřít také, ale ten si zaslouží zemřít bezbolestně... Myslel na dívku a na vlastní budoucnost a na okamžik mu připadalo, že slunce vychází, a ne zapadá. Jsou to blázni, dumal. Odvedou svou práci a pak svěří vojsko do mých rukou. Brzy v Kamwarlu nastoupí na trůn nový rod. MŮJ! Ale uprchlíci nám nesmějí uniknout ze sítí. Uslyšel za sebou kroky. „Veliteli, denní hlídky se vrátily a noční hlídky vyrazily. Pátrání ve dne nepřineslo žádný výsledek.“ Karman zavrčel. Ne, dneska ne. A zítra také ne. Ale jeho chvíle se blíží, cítí to. Brzo... 91

UŽ! NEČEKALI, že k tomu dojde tak brzo. Museli ztratit ponětí o čase a proležet bez hnutí víc než hodinu. Brána se pozvolna zdvíhala. Stačili jen taktak vstát, a už na ně dopadlo světlo z jeskyně, samo o sobě matné, ale pro ně po černočerné tmě podsvětí jasné jako den. Za branou stáli shromážděni všichni Marmeři a Nejvyšší, kteří očekávali nové potvrzení své moci. Chodba měla být prázdná. Lid měl vykřiknout hrůzou. Měly být proneseny nové řeči o trestu a moc měla být znovu a nadlouho zajištěna. Ale dopadlo to jinak. Poprvé nebyla chodba prázdná. Carliho pohled se setkal s Denéiným. Odvrátila se. Najednou z nich po citovém opojení byli zase dva navzájem cizí lidé. Ale nastala chvíle zúčtování. Carli vyšel jako první. Nejvyšší na něj zírali, jako by uviděli strašidlo, a dav jednohlasně vyjekl, jako by ven vyšel netvor, a ne člověk. „Ano, vrátili jsme se,“ vzkřikl Carli. Náhle nastalo naprosté ticho. Oči všech se zaměřily na Nejvyšší v očekávání, co udělají. Carliho zachvátil nečekaný strach, že jejich mocenská pozice je tak pevná a že děs poddaných může být tak hluboce zakořeněný, že se nad ním nedá zvítězit. V tom případě by byl jejich osud zpečetěn. Ten z Nejvyšších, který řídil obřad, se vzpamatoval jako první. Chraplavě zavelel a z masy diváků se oddělilo několik vojáků. Váhali. Nechtěli. Ohlíželi se, jako by u ostatních hledali oporu, aby se odvážili vzepřít. Carli využil příležitosti. Ukázal na Nejvyšší a pak se otočil a pokynul dolů do tmavého ústí chodby. Vojáci se zarazili. Davem se začal šířit rostoucí neklid. Ozvaly se hlasy a někteří začali ukazovat na Nejvyšší a na ústí chodby. Několik vojáků se k nim přiblížilo se sklopenými kopími. Carli se vypjal a pokoušel se působit co nejdůstojnějším dojmem. Měl situaci v rukou, a nesměl teď povolit. Opět pokynul. Další vojáci postoupili k Nejvyšším. Několik z nich vytasilo zbraně. Další a další z davu se přidávali k vojákům. Nakonec 92

tam Nejvyšší stáli v obklíčení velkého oddílu vojáků a nenávistných poddaných, kteří přestali být poddanými. Byli nepřáteli, požadovali pomstu - a jaká to má být pomsta, to jim Carli už naznačil svým gestem. Vítězně začali postrkovat své bývalé utlačovatele k ústí chodby. Někteří z Nejvyšších ječeli a rvali si vlasy. Jiní zůstali apatičtí, nechápali, co se to s nimi děje. Carli se na tento okamžik těšil, ale teď, když k němu konečně došlo, mu představení připadalo příliš hrůzyplné a zároveň groteskní, než aby mu mohlo přinést uspokojení. Nedalo se nic dělat. Nejdřív musel odstranit Nejvyšší, aby s Denée mohl opustit tuhle pomatenou jeskynní zemi. Na pomstu už neměl téměř ani pomyšlení. Necítil nic než únavu a přál si, aby to všechno skončilo co nejdřív. Za žebronění o milost, které se mísilo s proklínáním a jásotem lidu, byl konečně poslední tyran zahnán do hlubin. Brána začala pomalu klouzat dolů. Brzy se zavřela. Bylo po všem. A teď... Jeden z Marmerů přistoupil ke Carlimu a padl před ním na kolena. Podle všeho mu Carli naháněl větší strach než dříve Nejvyšší. Carli přece zabil Jeskynního netvora, zosobnění vší hrůzy. „Pane,“ vykoktal, „umím mluvit řečí lidí. Co poroučíš? Seděli v jeskyni s Marmerem, který uměl mluvit lidskou řečí, a proto se stal mluvčím svého lidu. Najedli se, napili a několik hodin si odpočinuli. Cítili se v přítomnosti uctivého Marmera jako malí bohové. Kontrast s hrůzami uplynulého dne byl ohromující. Jejich problémy se vyřešily. Dostanou dva Marmery jako průvodce a ti je zkratkami dovedou do Denety. Carli z nepochopitelných důvodů cítil cosi jako - zklamání. Po vší námaze, vší nejistotě se na ně sesypalo tohleto všecko. Za pár dní budou v Denetě. Jeho úkol je splněn. Poslední myšlenku zahnal. Marmer cosi zahuhlal, potom zvýšil hlas. Oni dva se vrátili. Ale dolů šli přece tři. 93

„Ach tak,“ vyhrkl Carli. „Athem...“ Připadalo mu to, jako by se to všechno udalo před celou věčností. A přitom uplynulo jen pár hodin. „Ne!“ odpověděl. „Athem se nevrátí. A je to dobře. Athem byl zlý člověk. Chtěl svrhnout Nejvyšší jen proto, aby se sám stal vládcem. A zabilo ho jeho vlastní bláznovství. Ale teď jste svobodní. Nemusíte se už ničeho bát, když je brána do podzemí zapečetěná. Jste svobodní.“ „Svobodní. ..,“ vykoktal Marmer, jako by to pro něj bylo zcela nové slovo. Pak se rozzářil, jako by z čistá jasná pochopil, co to znamená. „Vy jste. .. přátelé,“ pokračoval nejistě. „Ano,“ odpověděl Carli. „Jen - přátelé.“ „Žijete tu osamoceně v horách,“ ozvala se Denée. „Vyhýbáte se lidem a možná jste správně dělali, protože je mnoho zlých lidí..., ale ne všichni lidé jsou zlí. V mé zemi, v Denetě, žijeme v míru a rádi bychom získali vaše přátelství. Váš lid a můj lid by spolu mohli obchodovat. Lidé mají mnoho věcí, které vy nemáte, a vy byste nám výměnou mohli dávat věci, které potřebujeme my. Nemohli byste vybrat posly a vyslat je do naší země? Promluvím se svým otcem, který je králem mé země, a dostane se vám přátelského přijetí.“ Marmer seděl jako omráčený. „Obchodovat,“ opakoval potom. „Ano, slyšeli jsme, že v zemi lidí je mnoho krásných věcí. Uděláme, jak říkáš. Budeme přáteli se zemí Denetah.“ Jako by se náhle v jeskyni rozsvítilo. „Dva muži, Cill a Kwam, vás dovedou zkratkami do Denety. Ale ještě předtím mi dovolte vyjádřit naši vděčnost za to, co jste učinili, a přijměte dárky.“ Uchopil kožený váček, který mu visel po boku. „Slyšeli jsme, že svítivé kameny, kterých je v našich jeskyních dost a dost, mají v zemi lidí velkou cenu, a že po nich lidé velice touží. Přijali byste tyto kameny na důkaz našeho přátelství?“ Rozvázal váček. Vytáhl dva velké třpytivé předměty a podal je Carlimu. Carlimu se až zatočila hlava. Nebyly to obyčejné kameny. 94

Byly to diamanty větší než pěsti. Matné světlo jeskyně se v nich odráželo a lámalo se na jejich nepravidelném povrchu do měňavých barevných vzorů. Bylo to jako třímat v ruce hvězdu.

OSTRÉ DENNÍ SVĚTLO V HORÁCH se jim po slabounkém mihotavém přísvitu v jeskyních, jemuž se přizpůsobili, zařízlo do očí, a když vystoupili z ústí jeskyně, jak Carli, tak Denée vyjekli a ucouvli, jako by dostali ránu, a neviděli, jak je jejich průvodci Cill a Kwam překvapeně pozorují. Oči permoníků měly schopnost okamžitě se přizpůsobit dennímu nebo jeskynnímu světlu, a obyvatelé hor podle všeho nedovedli pochopit, že takovou schopnost nemají všichni. Oči pozvolna přivykaly, takže zpod přimhouřených víček dokázali rozlišit okolí jako zářivé obrysy, ale trvalo jim přes půl hodiny, než začali vidět bez toho, že by je oči bolely. Nevyšli stejnou cestou, kterou se do jeskynního labyrintu dostali, a tak byli bezvýhradně odkázáni na Cilla a Kwama. Permoníci rychle přešli do pravidelného poklusu, který na ně působil téměř hypnoticky omamně. Sestupovali po stěží rozeznatelné stezce, vedoucí po rozlehlém, hladkém úbočí, a pak sešplhali skalnatou stěnou do uzounké úžlabiny. Po dně úžlabiny vedla jiná stezka, kterou sledovali po zbytek dne, s krátkými přestávkami na odpočinek a jídlo. Permoníci se podle všeho vyznali v krajině stejně dobře, jako se dovedli orientovat v jeskynním chaosu. Úžlabina místy mizela, ale nějakým způsobem se do ní vždycky vrátili. Postupovali rychle, ale klidným tempem, které je příliš neunavovalo. Padla noc. Zároveň, jako by všechno bylo narežírované, došli k jeskyni. Kwam pokračoval dál, nechal je za sebou, ale brzy se vrátil s náručí plnou dřeva a rozdělal velký, jiskřící oheň. Jakmile se najedli, permoníci zalezli, jak nejhlouběji mohli, do jeskyně a usnuli se stejnou rychlou rozhodností, která byla příznačná pro všechno, co dělali. 95

Carli a Denée zůstali ještě chvíli sedět u ohně, kradmo se na sebe dívali, když se domnívali, že o tom ten druhý neví, ale mlčeli.

96

Nakonec Carli zamumlal cosi, co by se snad dalo považovat za „dobrou noc“, a natáhl se s rancem pod hlavou. Denée ještě chvíli seděla. Pak přešla k němu a lehla si vedle něho. Tiše leželi vedle sebe. Konečně natáhl ruku a přitáhl ji k sobě, rty se lehce dotkl její tváře, ale pak je oba přemohla únava a usnuli si v náručí. Následujícího dne opustili úžlabinu, vyšplhali na nové horské úbočí, dostali se do jiné úžlabiny, kterou sledovali několik hodin, až i ji nechali za sebou - a tak postupovali celé tři dny. Blížili se k Denetě, ale nedalo se tvrdit, že by Carli byl rád. Před dívkou to však skrýval, namlouval jí, jak je na její zemi zvědavý. „Země, která rodí takové dívky, jako jsi ty, musí být nádherná,“ prohlašoval. A ona se usmívala a červenala. Konečně stanuli před dlouhým horským hřebenem, který se v záři zapadajícího slunce třpytil střídavě červeně a stříbrně. „Tam nahoře,“ promluvil Cill. „Denetah.“ Přenocovali a následujícího dne zahájili dlouhý, namáhavý výstup. Byl to největší nápor na jejich síly za celou dosavadní cestu. Šplhali a šplhali, až za žádnou cenu nemohli dál, zaťali zuby a zlezli ještě jednou tak dlouhý úsek, a když se zastavili a pohlédli k vrcholku, měli k němu stále stejně daleko. Přenocovali vyčerpaní, s rozedřenýma rukama a obolavělýma nohama a ráno se probudili celí ztuhlí, šplhali celý další den, ale připadalo jim, že se stále ještě nikam nedostali. Ale pak přišel zvrat. Začali stoupat rychleji. Dlouhé úseky nemuseli šplhat, mohli bez obtíží jít, vypadalo to spíš, jako by kráčeli po prudce se svažující cestě. Třetí den od chvíle, kdy začali šplhat na horský hřeben, dosáhli jako zázrakem vrcholu a pod nimi se rozvinul Bouřný průsmyk jako zubatý, kroutící se had. Kwam ukázal směrem k horní části průsmyku. „Tam nahoře Denetah. Bojíme jít dál. Za víc západy slunce naši poslové k vám. Ano?“ „Ano,“ odpověděla Denée. „Budou vítáni.“ „Dobře. Lehká cesta. Žádné nebezpečí. Den po zítra vy tam.“ „Sbohem,“ rozloučili se Carli a Denée. 97

Permoníci se otočili a vraceli se stejnou cestou, kterou přišli, stejným jistým a rychlým tempem. Carli se zamyslel. „Potřebujeme si odpočinout, než vyrazíme na další cestu. Navrhuji, abychom dnes odpočívali a pokračovali v cestě zítra brzy ráno, takže budeme dole moct udržovat rychlejší tempo. „Nebo,“ pokračoval, „už pospícháš domů?“ Energicky zavrtěla hlavou. „Teď už ne.“ Hřeben tvořila neuvěřitelná změť rozeklaných skalisek. O chráněná zákoutí tu nebyla nouze. Jedno z nich si vybrali za tábořiště. „Čím ale rozděláme oheň,“ ozvala se Denée. To byla pravda. Tady nahoře žádné keře nerostly, nebyla tu ani známka života kromě jediného ptáka, kroužícího nad hlubinou. Den byl teplý, protože horský hřeben nebyl vlastně tak vysoko, ale noc bude ledová. „Ne,“ rozhodl Carli. „Musíme pokračovat v cestě a snažit se dostat do večera tak daleko, abychom mohli rozdělat oheň. Jinak zmrzneme nebo přinejmenším dostaneme zápal plic... Doufejme, že to stihneme,“ dodal. Pohlédl dolů po hladké skalní stěně, která na ně čekala. Nevypadalo to právě nadějně. Ale pokusit se o to musí... Pak se podíval na Denée a viděl, jak je unavená a zničená. „Ale nejdřív uděláme přestávku,“ usoudil. „Pojď si ke mně sednout a chvilku si odpočineš.“ Sedl si zády ke skalisku a ona se mu schoulila do náručí. Vzal její obličej do dlaní a zasmál se: „Krásnější jsi už byla, dívenko moje, ale roztomilejší jsem tě namouduši neviděl. Ta bledost ti tak sluší a ty modré stíny kolem očí jen vyzdvihují, jak jemnou máš pleť.“ Zasmála se a cvrnkla, ho do nosu. „Ty jsi taky docela milý,“ odpověděla. „Takový mužně ošlehaný a pohublý. Kolikpak jsi dneska zachránil princezen, strýčku?“ Políbili se. 98

Na chvilku zapomněli, kde jsou a kdo jsou, okoušeli chuť svých rtů, lehounce se laskali a hráli si. Po několika okamžicích začala dýchat pravidelně. Usnula. Carli cítil, jak i jemu ve víčcích poškubává. Ale donutil se udržet oči otevřené. Kdyby teď usnul, neprobudil by se, dokud by nezmrzl. Při tom pomyšlení se usmál. Usmál se, ačkoli jeho nitro bylo jedinou změtí starostí. Musejí mít oheň. To znamená, že jim nezbývá než pokračovat v sestupu. Ale to ona nevydrží a zapochyboval i o svých vlastních silách... Ferde, zavolal v duchu. Nemohl by ses tu ještě jednou zázrakem, objevit tentokrát s velkou otepí dřeva? Ale přirozeně nedostal žádnou odpověď. Cítil se prachmizerně. Permoníci musejí přeceňovat schopnost lidí postarat se o sebe, když je tady nechali. Nebo mají opravdu nějakou možnost se z takové situace dostat a jeskynní mužové o tom věděli. TLUMOK! Ani se do něj nepodíval, do toho velkého tlumoku, který dostali s sebou na cestu z říše Marmerů - živili se zásobami z Cillova a Kwamova batohu, a svůj nikdy neotevřeli. Pomalu položil spící Denée na zem a začal se prohrabovat tlumokem, který odložil na zem v skalní rozsedlině. Bylo v něm jídlo a nejrůznější zásoby. Ale nic... Vyskládal proviant na dno jeskyňky a zamyslel se. V hlavě měl myšlenku a čekal, až si najde cestu ven. Najednou... Rozbalil tlumok a — ten se proměnil v kožený spací pytel. To je ono. Tlumok byl ušit ze silné kožešiny a Carli se upamatoval, že mu to připadalo divné. Teď tomu rozuměl. Má fungovat i jako spací pytel. Když ho rozbalí, pohodlně se do něj vejdou dvě osoby, i když příliš místa nazbyt v něm nezbude. Je to vlastně geniální. Tak geniální, že kvůli tomu málem přišli o život, ale teď může problém hodit za hlavu. Vzbudil Denée a poněkud nesouvisle jí vyprávěl o svém objevu. Když se probudila natolik, že pochopila, o čem je řeč, dlouho se na tlumok - spací pytel dívala. Pak poznamenala: 99

„Bude v něm dost těsno.“ A najednou zčervenala jako pivoňka. Okamžitě pochopil, jak to myslí. „Neboj se,“ zamumlal zmateně, „ani se tě nedotknu...“ Umlkl. I ona mlčela. Mlčeli oba. Dokud nepromluvila: „Nejlepší bude, když půjdeme rovnou na kutě, o to čilejší budeme ráno. Začíná se stmívat.“ Začala se svlékat jako první. Odvrátil se a začal se potýkat s vlastním oděvem. „V tomhle pytli proti molům tedy moc místa nezbývá,“ zašeptala. „Ale tepla je tu dost.“ To znamená, že už je hotová. Rychle si stáhl tričko a kalhoty a roztřesený zimou vklouzl do tepla vedle ní. Bylo to jako naplnění čehosi, co v něm v poslední době postupně zrálo. Na té situaci nebylo nic nepravděpodobného. Bylo to nevyhnutelné. Muselo se to stát teď a muselo se to stát právě zde a právě tímto způsobem. Teplem vyprchala z jejich těl únava. Nikdy nevyšplhali na horský hřeben. Vždycky leželi tady. Vždycky tu budou ležet. Na toto se vždycky těšili a navždycky to v nich zůstane živé. Jeho rty se dotkly jejího krku. Bylo to všechno tak neskutečné. Jako kdyby oba byli postavami z obrazu. Baalimovy obrazy se mu nečekaně vynořily v nitru a naplnily ho žhnoucími barvami. Skála pod nimi zmizela stejně jako spací pytel. Vznášeli se kdesi vysoko v oblacích, vláčný pohyb, pomalé chvění, zvuk varhan. Šeptala mu do ucha cosi nesmyslného. Tón zesílil, akord byl plnější. Její vlasy byly mořem křišťálově čisté vody, kterou mu příliv ve vlnách přinášel proti obličeji, a ona byla zároveň nekonečně blízko a tak daleko. Byla vším, co existuje, a on byl její součástí. Všehomír se skládal z nich dvou, nic kromě nich neexistovalo, dva zvuky, které se dělily, splývaly, dělily, splývaly. Teď to byl jediný pulsující tón, který stoupal a změnil barvu v jednu jedinou a nakonec se roztříštil v kaskádách oslepujícího světla, které v nekonečném okamžiku prosvítilo vše. Beztížně padali tmavnoucím oceánem, hnali se jako křečovitě pulsující medúza vysilujícími proudy - až nakonec nalezli sami 100

sebe na skalisku v Marmerách. Znovu zavřel oči a uvědomoval si jen obrovskou tíži, jako kdyby ležel pod horským hřebenem, a ne na něm. Jeho rty nalezly její a to byl poslední vjem, který si uvědomil, než upadl v spánek...

V NESMÍRNÉ DÁLCE SE TŘPYTILA HVĚZDA. Byla nekonečně daleko, ale on měl celou věčnost času, a určitě ji dosáhne. Letěl nicotou, jednou jako tělo, jindy jako vřetenovitá loď a jindy zase jako průzračný duch — a během té téměř nekonečné cesty snil o cíli, o hvězdě. Viděna odsud byla nesmírně malá, ale to může znamenat jenom to, že musí být gigantická, až k ní doletí. Věčnost uběhla a nová věčnost započala, ale hvězda byla tak nekonečně daleko, že se viditelně nezvětšila během této věčnosti. Musí být obrovská. Žhnoucí těleso tak ohromné, že před jeho velikostí bledne i věčnost. Když v myšlenkách došel až sem, dorazil k hvězdě... Nebyla tak daleko, jak věřil. Byla docela malinká. Byla to jen matová kulička na jeho dlani...

LEŽEL A DLOUHO POZOROVAL SLUNEČNÍ PAPRSEK, který spadal do rozsedliny, než si uvědomil, že se probudil. Hlavou mu vířila podivuhodná, vzdálená vzpomínka na to, jak se vznášel nesmírnou temnotou - pak něco držel v dlani a stále ještě v něm nevyhaslo zklamání. Nevěděl však nad čím, a když spatřil sluneční paprsek, jak dopadá na zem jako potůček tekoucího stříbra, a když viděl, jak modrá je obloha venku - zapomněl na to. Ležel vedle krásné dívky. I to se podobalo snu, ale musel to být zvláštní sen, když se proměnil v skutečnost. Pohrával si s kadeří vlasů. Pohnul se. Budoucnost byla stále ještě hrozně daleko. Každý den, který jim spolu zbývá, je věčností.

101

Opatrně se vysoukal ze spacího pytle - bylo to jako skočit po hlavě do ledově studené vody. Vzduch byl příšerně studený a průzračný, a naházet na sebe šaty mu trvalo jen pár vteřin. Vyšel z jeskyňky. Venku, ve světle oslnivě ostrých slunečních paprsků bylo teplo. Vzduch byl studený, ale slunce hřálo. Hřálo ze všech sil. Na okamžik se zastavil a mžoural do ostrého světla. Po jedné straně se táhla část horského hřebene, který během své cesty přetli. Daleko za nimi zůstalo Baalimovo údolí. Ať namáhal zrak sebevíc, nepodařilo se mu rozlišit nic, co by mu ho připomínalo. Bylo to přece jenom docela malé táhlé údolí, skryté mezi vysokými horami. Na druhé straně - Bouřný průsmyk. Drsný, kamenitý horský svah, který prudce klesal až k úzké, klikatící se stezce na dně údolí. Nechvalně známý nečekanými poryvy větru, které jím tu a tam prosvištěly, stlačené takovou silou, že dovedly vymrštit ferda i s jezdcem stovky metrů do vzduchu a roztříštit člověka o skály. Mohlo uběhnout půl roku, kdy průsmyk nepostihla jediná bouře, ale stejně dobře mohla přijít dlouhá období, kdy jím neprošla ani živá duše. Nejhorší na tom všem bylo, že nikdo nedovedl předpovědět, kdy k takovému poryvu dojde. Prostě k nim docházelo. Carli stál a rozhlížel se po horách. Zachvátil ho téměř nábožný pocit. Díval se opět na hory jako na obrovskou dřímající bytost. Jako na bytost, která doposud byla jeho přítelem. Ale hory jsou vrtošivý přítel. Nedá se mu důvěřovat. Mnoho úzkých údolí postihovaly nečekané bouře. Bouřný průsmyk podle nich dokonce získal své jméno; jiný nechvalně proslavený průsmyk byl Thremský, ale v jeho případě to nebylo jen kvůli bouřím. Už jednou je nečas překvapil, a může se to přihodit znovu. Teď je obloha čistá jako sklo a slunce hřeje. Ale za několik málo hodin se může rozpoutat nepohoda. Nejdřív se ukáže proužek mraků na obzoru, rychle se rozšíří, pak přijde vítr, mračna se přiženou a zakryjí oblohu, začne padat sníh nebo kroupy - být v takovém nečase na vrcholku hory se rovná jisté smrti. 102

Tenkrát, když narazili na Baalimovo stavení, měli štěstí. Příště, pokud k něčemu takovému dojde, by takové štěstí mít nemuseli. To znamená, že se odsud musejí dostat co nejdříve. Carli naposledy pohlédl na jiskřivé panoráma, pak zašel do jeskyně a vzbudil Denée. Než vyrazili na další cestu, pokusil se Carli odhadnout, kolik jim ještě zbývá. Podle Kwama už asi jen jeden denní pochod. Zeptal se Denée, zda neví, jestli Denetah vysílá nějaké průzkumné hlídky tak daleko, ale Denée nic přesnějšího nevěděla. „Myslím, že ano,“ odpověděla. „Ale nevím jistě, jak daleko se pouštějí. Je možné, že teď hlídky zesílili. Otec už musel pochopit, že něco není v pořádku. Jen aby nevyhlásil válku.“ „Když to neudělá on, bude k tomu donuceno Kamwarlu,“ podotkl Carli. „V Kamwarlu se pevně rozhodli, že si vás všemi prostředky a za každou cenu podrobí. Nepřekvapovalo by mě, kdyby tady v průsmyku měli hlídky. Dokonce je pravděpodobné, že v současné době soustředili pátrání do téhle oblasti.“ „Musíme být opatrní.“ „To musíme. Nejlepší bude, když tak daleko od Denety ani nesestoupíme dolů do průsmyku. Doufejme, že tenhle hřbet je dost rovný, aby se po něm dalo přejít.“ „Za nejbližším zákrutem průsmyku máme vojenskou posádku. Když se dostaneme až tam, dají nám na zbytek cesty doprovod. Copak se asi stalo s Ferdem? Stýská se mi po něm.“ „To se nejspíš nedovíme nikdy,“ zalhal Carli, protože se rozhodl respektovat Ferdovo tajemství. Ušli po hřebeni téměř kilometr, než narazili na první vážnější překážku. Na hlubokou rozsedlinu. Ale podél skalní stěny se táhla úzká římsa a po nervy drásající půlhodině a s pomocí silného provazu jako zajišťovacího lana se dostali na druhou stranu. Potom překonali bez obtíží dalších několik set metrů, než narazili na další překážku. Tentokrát to byla příkrá skalní stěna, ne víc než deset metrů vysoká, ale dokonale hladká a nepřekonatelná. Udělali přestávku a pojedli ze zásob. „Budeme se teď přece jenom muset spustit do údolí,“ usoudil Carli. „Až dolů se dneska nedostaneme, ostatně by to byla 103

hloupost,, sestoupit do průsmyku, dokud nebudeme co nejblíž posádky.“ Denée ukázala rukou. „Vidíš ten zákrut? Myslím, že za ním je naše posádka. Ale s jistotou to říct nemůžu, protože odsud jsem se nikdy nedívala.'* Napínala oči a přemítala. „Ale ano,“ dodala pak. „Musí to být tenhle zákrut.“ Se sluncem v zádech začali sešplhávat do údolí. Bylo to obtížnější, než když se museli dostat z druhé strany na vrcholek. Přece jenom však klesali, i když se pohybovali víc vpřed než dolů. Slunce zmizelo za horským hřbetem, který se teď tyčil nad nimi. Ochladilo se. Začala být strašná zima. Větřík jim profukoval šaty a kradl jim teplo. Setmělo se. Pokračovali houstnoucím soumrakem, až se jim podařilo najít místo v závětří. Carli vyprázdnil batoh a po několika nahých vteřinách v chladu leželi opět spolu. Brzy jim bylo i teplo, ale tentokrát je přemohla únava, a usnuli téměř okamžitě. Když se probudili, byl už bílý den. „Dobré jitro, spanilá princezno,“ zahuhlal Carli. „Dobré jitro, sličný cizinče.“ „Doufám, že Vaše Výsost měla klidnou noc.“ Rozesmála se a kousla ho do ramene, až vykřikl. Rychle ze spacího pytle, rychle do šatů, studených jako smrt. Poskakovali a poplácávali se po nadloktích celých dvacet minut, než jim začalo být opět jakžtakž teplo. Carli se podíval do uzounkého údolí. Nepochopím, jak si permoníci mohli myslet, že nám zbývá už jen něco víc než denní pochod. Pravda, postupujeme teď pomaleji, přemítal, ale zase ne o tolik pomaleji, aby to vysvětlovalo... Možná že znají zkratku. Ale proč nám ji teďy neukázali? Nebo se báli vydat do končin obývaných lidmi?

104

Tyhle končiny ale patří spíš zimě a větru. Pátravě pohlížel směrem k zákrutu, který teď byl mnohem blíž. Nanejvýš za dva dny se tam dostaneme. A pak.. . Náhle mu došlo, co to znamená. Obloha jako švihnutím kouzelného proutku ztratila barvu a hory rázem odporně zešedly. Mlčky složil zavazadlo. Sestupovali dolů, šlo to snadněji, čím níž se dostávali, úbočí už nebylo tak rozeklané a příkré, bylo čím dál povlovnější. Najednou však narazili na další srázný úsek. Stěny průsmyku byly kromě několika málo míst téměř svislé. Jedno takové místo bylo v dálce u zákrutu. Postupovali svahem několik kilometrů, tu a tam museli jít po samém kraji srázu, pak se cesta začala pozvolna svažovat, a bez větší námahy se dalo sestoupit až na samo dno průsmyku. Během celého putování nepromluvili ani slovo. Carli nemohl nic říct, protože si připadal, jako by nebyl nic víc než tenounká slupka, která hrozí puknout každou vteřinou, stiskl zuby, aby se nerozsypal. Teď jí to říct nemůže. Přál si, aby měl větší herecké nadání. Určitě si musela všimnout, že ho něco tíží. Viděl to na ní, viděl jí to na očích, cítil to, o tom nemůže být pochyb. Když přišel soumrak, stanuli v místě asi sto metrů nad nejnižším bodem průsmyku a možná půl kilometru od prudkého zákrutu. Za zákrutem je denetská posádka. Hodina, možná dvě hodiny cesty. „Zůstaneme tady,“ rozhodl úsečně. „Potřebujeme si odpočinout. Oba. Ráno budeš zpátky ve své zemi.“ S otázkou v očích se k němu obrátila, ale neprotestovala. Když zalezli do spacího pytle, objal ji tak prudce, až jí vzal dech. Ráno je probudil nešetrný kopanec.

KARMAN BY NEBYL S TO Z HLAVY ŘÍCT, kolik večerů tu tak prostál, když čekal, až se denní hlídky vrátí. A vždycky přišly se stejným hlášením. „Žádné stopy.“ - „Bezvýsledně.“

105

Jak ubíhaly dny, ztrácel čím dál tím víc náladu a jeho dřívější pocit zpupné nadřazenosti a hrdé plány se v chladivém horském vzduchu vypařovaly stále víc a víc. Scenérie zůstala stejná. Ohnivě červená obloha, planoucí barevná skvrna těsně nad vrcholky hor, hořící červeně a žlutě. Barvy vypadaly, jako by stékaly po úbočích jako láva. Pátravě si prohlížel horskou stěnu; byla teď nejasná v obrysech, modrá a zelená, spíš šedivá a modročerná. Barvy splývaly a měnily se, jak slunce zapadalo, takže se jen stěží dalo něco rozlišit. Hlídky se vracely jedna za druhou. Podávaly hlášení. „Žádné stopy.“ Nové rozkazy. „Zítra budete pokračovat stejným způsobem.“ Noční hlídky vyrážely na cestu. Nechodily daleko, hlídkovaly jen na úbočích a dole v samém průsmyku, aby nikdo nemohl jen tak lehce proklouznout. Karman opustil svou vyhlídku a vrátil se do stanu. Něco se musí stát, a to brzy. Posádce sdělili, že kamwarluské jednotky hledají dva uprchlé zločince - v Denetě ještě o kamwarluských plánech nevědí a netuší, že princezna uprchlá -, ale určitě pojmou podezření, když se princezna nevrátí z návštěvy v sousední říši. Možná že dostanou rozkaz hlídkovat níže v průsmyku. A odtud už je jen krok k otevřené válce. Ale to se ještě nesmí stát. Prozatím ne. Karman mlčky zalezl do stanu. Natáhl se na plédu a usnul. Spal neklidně. Měl sen. Několikrát se probudil. K ránu upadl do těžkého polospánku. Jeho zástupce musel vynaložit nemalé úsilí, než ho konečně vzbudil. „Veliteli,“ volal a třásl jím. „Veliteli! Chytili jsme je. Noční hlídka je našla dneska ráno. Veliteli!“ Karman se prodral hustým mrakem šedožluté mlhy. Jakýsi hlas na něj cosi nesmyslného volal. Smysl sdělení se postupně vyjasňoval víc a víc. Mlhy se rozplynuly. Vyletěl z lůžka. „COŽE?“ „Našli je. Noční hlídka číslo dvě je našla nahoře na úbočí, ve spacím pytli, společně...“ „Co to melete, chlape? Našli je?“ „Ano. Copak mi nerozumíte, veliteli? Leželi spolu.“ Karman si dlaní přejel čelo. Takže se to podařilo. Cítil se svobodný. Může začít uskutečňovat své plány. Ale - ta poslední slova. 106

„Opakuj to poslední.“ „Leželi spolu. Neměli na sobě ani nitku. Ve spacím pytli.“ Vyvstala v něm nezkrotná zuřivost. Snažil se, seč mohl, aby na něm nic nebylo znát. Tak takhle to bylo, ten... „Kdo je ten chlap?“ „Nikdo z nás neví, veliteli. Vy ho snad budete znát. Máme je tady, hned vedle stanu.“ Karman už byl venku. Byli teď samozřejmě oblečení. Ale stáli nenuceně vedle sebe, jako by si navzájem patřili a nestyděli se za to před celým světem. Karman nejdřív mlčel. Pozoroval... jeho. Byl to docela mladý muž. Ale poznal ho. Kde ten obličej jenom viděl. Na zámku byl velký ples, jistý mladý šlechtic, z... kdyby si tak jen mohl vzpomenout. „Identifikuj se,“ přikázal krátce. ;,To nemohu. Ale jmenuji se Carli.“ „Jaké národnosti?“ „Jsem ze země Kathir, to je malé království daleko od krajin známých v zemi Kamwarlu. Co to má znamenat? Nemá snad svobodný muž právo cestovat jako svobodný muž se svobodnou ženou?“ „Drž hubu,“ okřikl ho Karman. „Nikdo nemá právo uloupit princeznu jejímu snoubenci.“ „Ale ano, pokud princezna sama chce.“ Karman ho uhodil do tváře. Carlimu v tváři škubl sval. Neřekl ani slovo. „Nechte ho na pokoji,“ řekla Denée. Hlas měla sametový, takřka kočkovitě výhružný. „Nejste ve své zemi nikterak velký muž, veliteli. A kdybych se nakonec přece jen musela za Cabala provdat, věděla bych už, jak ho přemluvit, aby...“ „Princezno. Není ani zdaleka tak jisté, že si vezmete Cabala. O tu čest se uchází více zájemců!“ Z tónu, jakým to řekl, nemohl být nikdo na pochybách, koho má na mysli. Denée zbledla jako stěna. „Ty prašivče,“ ucedil Carli. „Ty zhýralý starý darebáku. Tak vy chystáte zradu. To jsem si mohl myslet. A tohleto je tvoje jediná možnost, jak si vysloužit vavříny a slávu. Co jsi nebyl schopen získat vlastní obratností, chceš získat na úkor jiných.“ 107

Karman si ho povýšeně prohlížel. „Bavíš mě, mladý muži. Můžu si dovolit tě nechat, abys mě urážel. Jen do toho. Nejdřív jsme tě chtěli popravit na místě, ale když teď slyším tvoje krásná slova, tak počítám, že s tím detailem počkáme, dokud se nevrátíme domů do Kamwarlu. Tam máme větší možnosti osladit ti poslední hodinku. Jsi mladý a na první pohled i silný. Určitě vydržíš dlouho. A třeba se nám podaří přemluvit i naši princeznu, aby se na tu ceremonii přišla podívat...“ Pak dokonale změnil hlas. „Rozdělte je! Vsaďte ho do želez a postavte k princezně dva muže na nepřetržitou hlídku. Za půl hodiny vyrazíme.“ Seděl v chladném ránu na kameni. Ruce měl svázané za zády. Nemohl jimi pohnout ani o milimetr. Je tohleto konec? Ptal se tak už dřív, v jeskyni, když zabloudil, u jeskynních lidí. Ale nikdy dřív mu konec nepřipadal tak na dosah, blízký a nevyhnutelný. Jejich jediná naděje je, že Denetah má někde v okolí průzkumnou hlídku. Ale jak silná bude? Viděl, jak se vrátila poslední noční hlídka. Muži byli unavení, ale rozzářili se, když se dozvěděli, že vyrážejí na zpáteční cestu k domovu. Jestliže rovnováha závisí na tak nicotných příhodách, jako je tato, mohlo by to znamenat konec celého světa, který znal. Malá trhlinka v předivu. Člunek, který nedorazil k cíli. Výsledek: chaos. Chaos nebo něco ještě horšího. A přece - nějakým způsobem mu bylo zatěžko dívat se na tuto příhodu v pravých souvislostech. Nebylo to jen něco strašného, viděno ve vztahu k většímu celku. Byla to katastrofa ve všem všudy. Denée bezmocná v rukou velitele, pokud se mu podaří provést plánovanou vzpouru. Jinak v Cabalových rukou. A on sám několik hodin mučení, dokud nepřestane dýchat. Možná několik dní prodlužovaných muk. Ale nejhorší z toho všeho - Denée. Kdyby jí tak mohl nějak pomoct vyváznout. Ale jak? Horečně hloubal, ale žádné řešení nenalezl. Protože žádné neexistovalo. 108

109

Ocitl se v bezvýchodné situaci. Vojáci svinovali stany, balili torny, nakládali na malé čoty tolik, až vypadali pod hromadami nákladu jako mravenci. Slunce stoupalo a oteplilo se. Dva muži byli vyděleni, aby hlídali Carliho podobně jako Denée. Denée však nesvázali - byla přece princezna, a on jen anonymní šlechtic ve světě, v kterém urození tvoří třetinu obyvatelstva. Na dané znamení ho odvlekli a vyzvedli na ferda. Pečlivě mu svázali nohy pod břichem zvířete a... FERD! Carliho zalil příval pocitů. Díval se na zvíře pod sebou s rostoucí radostí a něhou. Dali ferdovi uzdu, ale on sám ho řídit nebude. Karavana se seřadila. Daleko vpředu několik ozbrojených průzkumníků, pak Karman, za ním Denée, bez pout, ale obklopená jezdci ze všech stran, a za ní Carli, svázaný a stejně jako ona pro jistotu v obklíčení. Za nimi jel zbytek jednotky, nakonec nákladní zvířata se svými opatrovníky. Se sluncem v zádech opustila dlouhá karavana tábořiště. Splnili úkol. Karman nikdy dřív nezažil podobný pocit vítězství. Denée nikdy nezažila podobné ponížení, aby s ní zacházeli jako s kusem choulostivého masa bez vlastní vůle nebo s vůlí - pokud by nějakou přece jen měla -, která nic neznamená. Carli čekal. Bylo to ráno plné protikladů. Vítězství a porážka, oslepivá obloha a šedavé hory, zoufalství a očekávání. Ferdovy plavné pohyby pod ním. Teplo v zádech. Průzračný vzduch. Najednou se cítil jako po osvěžující koupeli, jako znovuzrozený. Misky vah se teď o poznání převážily na jednu stranu. Usmál se nad tím paradoxem. Nerovnováha, která má zachránit rovnováhu. Při pohledu z výšky vypadala karavana jako uzounká stuha až na dně propasti. Pohybovala se nekonečně pomalu. Ve skutečnosti však jeli rychle, aby se dostali z Denetské domény. Průsmyk byl dnes klidný. Byl klidný už dlouho. Žádné náhlé poryvy větru. Ale byla to smutná krajina a doma čekal triumf. Rychlá jízda brzy 110

zjednotvární, zvláště když se kolem rozprostírá jednotvárná krajina. Pozornost se otupuje. Stalo se to i Carlimu, přestože byl naplněn očekáváním. A tak když se to konečně stalo, překvapilo ho to stejně jako kamwarluské vojáky. Najednou ferd po Carliho levici zpomalil. Jeho vlastní zvíře prudce trhlo hlavou a vytrhlo se jezdci, který ho držel za otěže. Pak ohromným skokem proletělo skulinou, která se vytvořila po jeho levé straně, ještě než jezdec - nebo kdokoli jiný - na té straně stačil zareagovat, a o několik vteřin později už se ferd s Carlim na hřbetě hnal s větrem o závod zpátky do průsmyku. Carli se mu přitiskl do hřívy a tiše zašeptal: „Díky, Ferde...“ Ale jeho šeptání utonulo ve svištícím větru. Ferd je nesmírně rychlé zvíře a běžel teď ze všech sil. Carli vrhl pohled nazpět a viděl, že ho Denée následuje na svém ferdu o několik desítek metrů zpátky. Dorazili k úbočí. Tam se zvířata zastavila a otočila, jako by chtěla říct: Podívejte se... Carli a Denée spatřili, jak se ostatní ferdové v karavaně prudkým vyhazováním zbavili jezdců a rozprchli se. Část se vydala za uprchlíky a část vyrazila dolů průsmykem a brzy zmizela. Carli se usmál a přál si vidět, jak se asi Karman tváří, když se celý svět obrátil proti němu. Mužům z Kamwarlu nezbývalo nic jiného než namáhavé, dlouhé putování. Ne všichni dojdou až domů. A Carlimu a Denée nezbývalo než urazit zbývající kus cesty k denetské posádce, kde dostanou průvod na zbytek cesty do vlasti. Denée seskočila ze svého zvířete a rozvázala Carlimu pouta na nohou. Pak nastoupili pomalou jízdu, následováni několika ferdy, kteří se k nim z nevyzpytatelných důvodů připojili. Já o svá hostitelská zvířata pečuji, Carli. Vím, že jim v Denetě bude dobře... Pomohl jsi nám víc než jednou. Nikdy bychom to nedokázali, kdyby tě nebylo, myslel si Carli. Udělals to z přátelství, nebo proto, abys udržel rovnováhu..., nebo jen proto, že tě to bavilo. .. 111

Nejspíš v tom bylo od každého trochu. Jsi zajímavý. Studoval jsem tě.Vlastně toho teď o tobě vím víc než ty sám. Ale stěží kvůli tomu, abych udržoval nějakou rovnováhu. Pokud ano, tak jenom místné. Nechci, aby moje zvířata někdo užíval v boji. Nechci, aby mocichtivost a zlo zvítězily. Přirozeně. Ale hlavně jsem to samozřejmé dělal proto, že mé to bavilo. Netvor v jeskyni byl anachronismus. Celý jeho život byl jediné utrpení. Nejvyšší ho krmili jen v nejmenší možné míře, aby neupadl do letargie, která je jinak příznačná pro tak primitivního tvora. Cabalovu psýchu jsem jednou studoval a ve srovnání s ním je netvor docela sympatické zvíře. Neexistuje mnoho výslovné nesympatických lidí, ale Cabal je jedním z nich. Bylo to prostě nevyhnutelné, musel jsem ti pomoct. A bylo to svým způsobem docela zajímavé. Já.... Nemusíš cítit žádnou vděčnost. Pomohl jsem ti, protože mě to bavilo.Takže jsem do stejné míry zavázán já tobě jako ty mně. Stačí, když mě budeš považovat za přítele, víc si nežádám. A pak byl najednou zase pryč. Jeli průsmykem. Carliho opět zahalila šeď jeho postavení. Má jí to říct? Ne, ještě ne. Ještě ne. Dlouho jeli mlčky. Pak se otázala, jako by mu četla myšlenky : „Co s námi bude teď?“ „Nevím,“ zamumlal hořce, aby získal čas. „Nevím, co chceš, Carli. Ale já chci tebe. I kdyby to mělo znamenat, že bych musela opustit Denetu a odejít do Kathiru... „To nemůžeš. Jsi přece dědička trůnu v Denetě.“ „Ach..., ale pak...“ Nejlépe bude, když jí to řekne. „Musím se vrátit,“ oznámil. „Ty mě nechceš?“ „Chci!“ vyhrkl. „Ale stejně se musím vrátit. Nezáleží to na mně, ale na něčem, co nemá s námi dvěma nic společného.“ „Vrátíš se někdy ke mně?“ Zalhal. Řekl: „Pokusím se.“ Znělo to falešně, průhledně, nepřesvědčivě. A ona jako by poznala, že to není pravda. Že se nikdy nebude moct vrátit. 112

Mlčeli po celý zbytek cesty.

HRAD V DENETĚ LEŽEL UPROSTŘED ÚDOLÍ jako ústřední pahorek v obrovitém měsíčním kráteru. Ale byl to kráter s usměvavými loukami, rozsáhlými pastvinami a úrodnými poli. Svahy v dálce byly šedozelené, pozvolna přecházely do šedivé, až konečně na vrcholcích zbělaly. Hory, které obklopovaly Denetu, patřily k nejvyšším v celém horském hřebeni a dostat se do údolí jinudy než Bouřným průsmykem bylo nemožné. Tento průsmyk spojoval Denetu s menším, neobydleným údolím, kam vedla cesta jedině Thremským průsmykem. Horské vrcholky byly tak daleko, že se daly rozeznat jen jako mlžné obrysy. Snad bylo údolí skutečně gigantický kráter, který se utvořil v době, kdy se hory zrodily. Ale to už je dávno. K žádné sopečné činnosti teď v těchto končinách nedocházelo. Na dálku vypadal hrad jako obrázek z pohádkové knihy, jeho cimbuří slabounce žhnula v umírajícím slunečním světle, zatímco hrad pod nimi byl masivně černý. Když přijeli blíž, uviděl Carli, že hrad obklopuje široký vodní příkop. Padací most byl zdvižen. Kdyby nepřítel pronikl do údolí, určitě by v něm mohlo najít útočiště veškeré obyvatelstvo Denety. „A to všechno bude tvoje,“ řekl Denée, která jela po jeho boku. Přikývla. „Ale snad jsi už nějaké hrady v životě viděl,“ bodla ho výsměšně. „Copak v Kathiru žádné hrady nejsou?“ Nemohl jí říct, že nepřišel z Kathiru, že je to lež, že Kathir neexistuje. Jednou, když se ho zeptala, odkud přišel, jí nemohl lhát. Tenkrát mlčel. Teď jí už jednou zalhal a pokaždé, kdy to udělal znovu, to bylo s větší lehkostí a s většími výčitkami svědomí. „Ale ano,“ odpověděl, „ale žádný takový, jako je tenhle.“

113

Okouzleně se zasmála. Najednou byla jako proměněná. Jakmile se dostali do údolí, jako by jí napětí a nebezpečí uplynulých týdnů zmizelo z vědomí. Byla jen na několikadenní projížďce. Kamwarlu bylo daleko. Dny v jeskyních byly jen jako dávný zlý sen. Přemítal: Mám pravdu? Cítí to tak? Nebo jsou to jen moje vlastní pocity, které mě svádějí, abych si to myslel? A pak: Jak bez ní budu moct žít? Zaplašil bolestné myšlenky a prohlížel si hrad, který se stále přibližoval, vyrůstal jako sen z houstnoucího soumraku, jako jeho součást. Byli už tak blízko, že se dala rozeznat malá svítící okénka ve věžích zakončených cimbuřími, a osvětlená okna ve vlastní zámecké budově za všemi hradbami. Carlimu přišel na mysl zámek v Kamwarlu. Zvláštní, že neopevněný zámek v Kamwarlu se mu zdál symbolizovat válku a zlo, zatímco napohled válečnický hrad v Denetě je pro něj symbolem míru. Věci samy o sobě nic neznamenají, to naše asociace jim dávají život. Hory jsou jen mrtvá ruda, ale v mém nitru je to dřímající obr. Jak mrtvý by byl život, kdybychom neměli tuto schopnost! Jsou však lidé, kteří ji nemají. Konečně dorazili k příkopu. Byl značně široký, vyplňovala ho řeka stojaté černé vody, která odrážela záblesky světla z hradu a poslední sluneční paprsky. Jeden voják z jejich doprovodu vytáhl malou trubku a její zvuk zazněl do noci a zmizel do údolí. Možná že neslyšnou ozvěnu o chvíli později horské stěny vrhnou nazpátek. Z hradu se ozvala odpověď. Chvíle čekání. Pak se padací most, velký, těžký a černý, začal nesmírně pomalu spouštět. Carli se pokoušel vypočítat jeho délku a váhu. Bylo to nemožné. Spustit tak obrovský padací most, to by byla práce pro stovku mužů. Jak to dělají? Když přes něj přejeli a projeli ohromnou branou, zahlédl v noční tmě obrovskou protiváhu a složitý systém ozubených kol. To je zajímavé. Nic podobného v Kamwarlu neviděl. 114

Projeli ještě jednou branou. Dorazili na nádvoříčko před hlavním hradním nádvořím. Sesedli a jejich průvodci se postarali o zvířata. Denée vzala Carliho za ruku. „Pojď tudy.“ Jejich příjezd nebyl nečekaný. Z posádky vyslali ke králi posla s Denéiným dopisem téměř okamžitě po jejich příchodu. Minuli první nádvoří a prošli nízkou brankou. V půli cesty přes hlavní nádvoří narazili na temnou postavu nevysokého muže, který pospíchal opačným směrem. Málem do Carliho v běhu vrazil. „Slyšel jsem trubku,“ vyrazil zadýchaně. „To přijeli oni?“ „Ano, otče,“ odpověděla Denée. „To jsme my.“

CARLI VĚNOVAL VEČER TOMU, ŽE VYPRÁVĚL králi Tabkahrovi upravenou verzi jejich zážitků. Teď stál s Denée na zámecké terase. Byl soumrak. Vůně kamfovníků jim rozvázala jazyky. Lehce se dalo vyslovit víc, než člověk zamýšlel. Vůně omamovala. „Jaké je to ve tvé vlasti?“ zeptala se. Pořád se ho vyptávala na jeho vlast. A on jí přece nemohl říct, že žádnou vlast nemá, že jeho vlast leží mimo prostor a čas, v jiné dimenzi. „Ale,“ snažil se tvářit co nejlhostejněji. „Nepobývám tam tak často. Vypadá, jak už země vypadají. Jsou v ní krásné končiny a méně krásné končiny, jako všude...“ Nebyla s jeho odpovědí spokojená. „Je v ní hodně hor nebo lesů?“ „Nějaké hory a hodně lesů,“ odpověděl. Natáhl ruku, omotal si kolem prstu pramínek vlasů a trošku zatáhl. Zašklebila se, jako by ji to kdovíjak bolelo. „Ty nezdobo.“ To bylo její zvláštní škádlivé něžné slovíčko. Přitáhl ji k sobě. „Denée,“ zašeptal. „Denée...“ Vyvinula se mu z objetí. „Proč nechceš o své vlasti mluvit?“ 115

Něco v něm puklo. Bylo to jeho zoufalství, byly to vůně, byla to jistota, že se brzy muse jí rozloučit. Už jí nemohl lhát. „Protože žádnou vlast nemám,“ odpověděl. „Kathir je jen sen, něco, co jsem si vymyslel, abych měl nějakou odpověď.“ Pohledem mu pronikala do hloubi duše. „Nějakou vlast mít musíš,“ řekla. „Někde ses narodil.“ Povzdechl si. „Ano, ale ta země je tak daleko, že sám stěží věřím, že existuje.“ Ukázal vzhůru. „Vidíš ty hvězdy? Moje vlast je ještě dál než hvězdy... ještě... dál...“ Náhle se nečekaně usmála. „Já ti rozumím. Už se tě nebudu ptát. Je pozdě.“ Rozloučili se. Ona odešla do svých pokojů a on do svých. Její pokoje byly v zámeckém křídle. Světla v oknech zhasla. Jen ve věžích kolem dokola se ještě svítilo. Seděl u okna a čekal. Konečně zhaslo světlo i u ní. Vyklouzl z drahocenného šatu, kterým ho král poctil, oblékl se stejně lehce jako první noci, kdy k ní přišel. Opatrně otevřel okno. Poslouchal. Bylo ticho. Vítr utichl. Vyklouzl ven. Noční vzduch byl chladný, ještě studenější než v Kamwarlu, ale i tady byly vůně omamující a hřejivé, soustředěné v stojatém vzduchu zámeckého parku. Přímo pod oknem se táhla uzounká římsa. Ale stěnu pokrýval porost silné popínavé rostliny, připomínající břečťan. Přidržoval se jejích pokroucených šlahounů a pomalu, krok za krokem postupoval po římse. Když pohlédl dolů, pocítil lehkou závrať, ale nepodíval se tam víc než jednou. O čtvrthodinku později stál před jejím oknem. Bylo otevřené. Nahlédl dovnitř, ale viděl jen tmu. Opatrně vlezl do komnaty. Právě v okamžiku, kdy došlápl na obě nohy, přikryla mu čísi ruka obličej, až ztratil dech, ruka mu zakryla nos. Ucítil silnou vůni. Byl to rozdrcený list kamfovníku. 116

Tápal kolem sebe rukama, narazil na něco měkkého a pružného a přitáhl to k sobě. Byla to ona. Její ruka zmizela. Ucítil ji na zádech. Políbili se. Její prsa se mu přitiskla k hrudi. Leželi tiše vedle sebe. Carli měl obličej ponořený do jejích vlasů. „Ty se mi nikdy nevrátíš,“ zašeptala. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování. Když přišlo jitro, upadla do dřímoty. Do pokoje oknem padlo světlo a pohrávalo si na jejím těle. Stál nehnutě a prohlížel si ji. Bylo to, jako by už byla stovky kilometrů od něj. Natáhl ruku a dotkl se jí, ale ten pocit byl hrozně vzdálený. Už tu nebyl. Přišla jeho chvíle. „Sbohem,“ zašeptal. „Sbohem.“ Pohnula se ve spánku a něco zamumlala. Hory začaly růžovět. Cítil jako cosi mimo svou vůli, jak přichází změna. Všechno bylo najednou průhledné, jako by to bylo míň a míň skutečné. Okamžik se vznášel na hranici nemožnosti, pak všechno prasklo a zčernalo. Po temnotě přišel sladký zápach a jiná tma. Když se Denée o několik minut později probudila, byla sama. Carli byl pryč.

117

II TMA NEBYLA NAPROSTÁ. Tu a tam ji osvětlovaly záblesky světla, které odeznívaly a mizely. Nejasné pocity, že někde leží. Zvuky pronikající bariérou, která odfiltrovává jejich význam. Po tmě nepřišlo nic. Pak kdesi ležel v polospánku se zavřenýma očima. Myšlenky měl nesouvislé a rozespalé. Pocity a vzpomínky na pocity se mísily v mlhavý chaos. Vší silou se snažil orientovat. Co je to tu? Někde byl, ale teď se vrátil a leží tu a čeká. Nač? A kde byl? Myšlenková nit se přetrhla. Pocítil píchnutí. Do nadloktí? Najednou v něm vytryskl pramen. Dostal zrakový vjem místnosti a spící dívky. Kdo to byl? Milovali se. To věděl. Pak se vrátil. Ale proč? Křečovitě tápal po něčem pevném, nač by mohl navěsit myšlenky. Po myšlenkové větvi. Po myšlenkové plošině, na které by se mohl postavit. Najednou věděl, kdo byla ta dívka. A věděl, proč on je tady, proč ji opustil a proč se vrátil. Splnil úkol. A po splněném úkolu se přirozeně vrátit musel. Přirozeně. Věděl už, nač čeká. Někdo mu dá injekci a on se probudí s konečnou platností. Pak podá hlášení Šéfovi. Šéf. Musí okamžitě podat hlášení. Napjal všechny svaly, ale byly naprosto mrtvé, jako by zapomněly, že vůbec existují. Námaha vyvolala nové období tmy. Pak se mu myšlenky opět spletly do jednoho provazce. Znovu před ním vyvstal obraz dřímající dívky. Byl živoucí a pronikavý. Ležel a pozoroval ho jako něco mimo sebe. Teď se pohnula. Padlo na ni slunce a ve víčkách jí zaškubalo. Pozoroval její důvěrně známý obličej a objal ho podivuhodný pocit smutku. Zívla, otevřela oči, chvilku zůstala ležet a jen se dívala do stropu. 118

Pak něco řekla. Ale odpověď nedostala. Nebylo nikoho, kdo by jí mohl odpovědět. Protože on už tam přece nebyl. Odešel od ní. Opustil ji. Najednou sám sebe nenáviděl. Vstala a rozhlédla se. Ale pokoj byl prázdný. Chtěl na ni zavolat: „Jsem tady! Jsem tady!“, ale myšlenka až k ní dosáhnout nemůže. Vždyť je nekonečně daleko. Vrátil se přece po splněném úkolu. Když však uviděl, jakou má v očích bolest, najednou pro něj úkol ztratil smysl. Nenáviděl sám sebe i to, čím je. Časové ústředí mu může být ukradené... Časové ústředí? Nový záblesk světla: tak tady teď je. Vrátil se po splnění úkolu do časového ústředí. Podrobil se rutinní prohlídce a teď čeká. Spatřil v jejím obličeji slzy. Pochopila už, že zmizel navždycky a že se nikdy nevrátí. Plul v moři odporu. Takové to bylo vždycky. Po návratu to bylo vždycky stejné. Nikomu se nechtělo opustit svět, v kterém jednou pracoval. Rány se nezacelily, dokud člověk nedostal nový úkol a nevyrazil. Musím co nejdřív podat hlášení Šéfovi, abych hned dostal nový úkol a zbavil se jejích slz... Myšlenky už měl docela jasné. Odpor a nenávist ho očistily od mlžných závojů. Byl časovým agentem a věděl o tom. Jeho úkolem je dohlížet, aby se uzavřel jistý řetězec událostí v jistém světě, aby se ve vesmíru udržovala rovnováha. Cestoval časem silou vůle. Byla to jeho práce, a on ji nenáviděl. A jeho úkol ve světě, který opustil, je u konce a on ho už nikdy v životě neuvidí. Kdyby mohl sám na sebe naplivat, udělal by to. Vzpomínal si už na všechno. Jak ji unesl ze zámku. Jak putovali přes hory. Pamatoval si osamělého starce - Baalima? - a pamatoval si, co se přihodilo v jeskyni hluboko pod zemí. Pamatoval se na Ferda a pamatoval si hrad v Denetě jako siluetu na sluncem zrudlém pozadí. Ale teď je všechno totam. Je to pryč. 119

Vzpomínky vyblednou, jako vybledly vždycky. Bude se mu pozvolna vytrácet z mysli a on se bude po celou tu dobu nenávidět, dokud sám nezapomene, proč se vlastně nenávidí. Tak to bylo vždycky. „ Tak to vždycky bude. , Je to jeho život. Věděl, že už teď může otevřít oči, kdykoli se mu zachce. Věděl, že leží na lůžku nebo na lehátku. Ale nechtěl. Chtěl setrvat v mlžném světě alespoň o chvilku déle. Ale nakonec musel. Otevřel oči. Strop byl natřen pastelovou barvou. Uvědomil si, že myšlenky má ještě zamlžené, protože zpočátku nebyl s to rozlišit, jaká barva to je - pak uviděl, že je to zelená. Pastelově zelená. Uslyšel kroky. Nějaký hlas pronesl: „Zdá se, že 341-109 se už probudil, pane doktore.“ Mužský hlas odpověděl. Co řekl, neslyšel. Kroky se přiblížily. Mužské. Těžké. Někdo se nad ním nahnul a on se zoufale snažil zaostřit zrak. „Dáme mu psychovitin, sestro.“ Nové kroky. Někdo ho uchopil za paži a opět ucítil píchnutí. Něco teplého? studeného? sladkého? se mu šířilo tělem. Když to dospělo až ke krční tepně, působilo to jako nezměrné teplo. Pak jako by mu někdo vyměnil oči za nové. Naráz viděl ostře a jasně. Otočil hlavu. „Tak co, jak se ti líbil první sen?“ Co to má znamenat? „Sen?“ vypravil ze sebe chraplavě. „Jaký sen?“ Muž v bílém si ho pátravě prohlížel. „Podejte mi jeho kartu! Ach tak! Zase jeden z tamtěch. Chvilku to potrvá, než se nám znovu zorientuje. Necháme ho, ať si ještě poleží.“ Kroky odezněly. Nastalo ticho. Do vědomí se mu prodral nemocniční pach. Je nemocný? Byl nemocný? Byly to všechno jen horečné fantazie? Ne, nemoci jsou něco, co existuje jen ve starých knihách. Horečku teď nikdo nemůže dostat. Proč mu to připadá tak těžké, když má vidět 120

věci v pravém světle? Odkud se berou všechny ty rozumem nepochopitelné myšlenky? SEN! Co to slovo mělo znamenat? Co tím doktor myslel? Doktor... přece nemůže být obyčejný lékař, ale - něco jiného... Hluboko na dně vědomí se mu pohnulo cosi vlnivého. Bylo to jako černá blána, která se jemně zavlnila a vypouklá pod tlakem všeho toho, co se skrývá pod ní. Jeho vědomí o okolním světě znovu zmizelo. Opět se vznášel v mlhách, blána se napínala pod vzrůstajícím tlakem a v hloubi duše cítil bolest. Napínaly se, vytahovala, brzy už nebude s to déle odolávat, praskne a dn se utopí ve všem tom, co se vyvalí z hlubin. Sténal, svíjel se a bránil se tomu. Pojednou bolest ustala. Ale strach zůstal. Strach! Divoký, hysterický strach. Napjal síly a bránil se. Bojoval o své vzpomínky a svou identitu, ale věděl už, že je to marný boj. Blána praskla. Nejdřív byla všude kolem naprostá tma, pak vyplavaly trosky jeho já a shlukly se jako trosky ztroskotavší lodi na liduprázdném moři. A v okamžiku sžíravého světla věděl.

BYLA TO TRADICE. Po ukončení se všichni seřadili do průvodu a šli ke Klinice. Tak kdysi pochodovali jeho rodiče (někdy na své biologické předky myslel tímto starodávným afektovaným způsobem), tak má kráčet on sám a jeho - děti. Ale v hloubi duše pociťoval odpor. Nechtěl tam táhnout s průvodem. Chtěl jít sám, až sám bude chtít, až bude mít chuť, a ne táhnout jako neutrum ve stádu dobytčat. Byl to jen dětinský vzdor, a pokoušel se kvůli tomu sám sebou pohrdat. Ale nešlo to. Dostal svou kartu. Je plnoletý. Smí si dělat, co chce, ale tlak konvencí je silný. Musí vymyslet nějaké rádobyrozumné vysvětlení. Naposledy stál na toaletě, cítil se mokrý a vlhký po celém těle. Dokonce ho i trochu bolela hlava. To je ono. Bolí ho hlava, může to pár dní počkat. Byla to špatná a absurdní výmluva, protože si mohl vzít pilulku a zbavit se bolesti během několika vteřin. Ale musí to stačit. Stejně omluvu vymyslel jen pro vlastní potřebu. Nemínil se jít dolů k ostatním. Počká tady, 121

dokud nebude mít jistotu, že odešli. Nevšimnou si, že s nimi není. Jeho přátelé by si všimli, ale ti nepatří do jeho skupiny. Pozoroval se v zrcadle. „Proč jsi tak zatraceně hloupý,“ brblal. „Proč musíš být vždycky jiný než ostatní?“ Bytost na druhé straně zrcadla si ho výsměšně prohlížela a pochopitelně neodpověděla. Čekal. A čekal. Nakonec se opatrně vykradl ven, sešel dolů schodištěm, které vede do auly, připraven vzít nohy na ramena, kdyby uslyšel nějaké hlasy. Ale chodby byly dneska prázdné. Škola skončila a čekala na nový ročník. Vyrazili už ostatní na pochod a nevšimli si, že chybí? Nic nebylo slyšet. Opatrně, po špičkách se vkradl do obrovské auly, která vypadala jako kopie římské arény, ale teď byla liduprázdná a nekonečně tichá. Kroky se k němu vracely od vzdálených stěn, sbíhajících se do kupole. Nikdy předtím neviděl aulu liduprázdnou. Tiše našlapoval jednou z uliček a cítil na bedrech tlak prázdnoty. Jednou viděl v knižním filmu rekonstrukci starověké římské arény s ječícími lidmi a na dně s obětí. V knižním filmu to byla mladá křesťanka. Mříž vyjela nahoru. Vyšel lev. Otřásl se. Jaké nezasloužené štěstí má, že se narodil v době, kdy něco takového je jen historie a filmová rekonstrukce. Stál až dole na okrouhlé podlaze v samém středu. Rozhlédl se kolem sebe. Kolem něj stály jen řady a řady prázdných lavic ve stoupavé nekonečnosti, stále výš a výš. Kolik tisíc lidí se vlastně do auly vejde? Najednou si uvědomil, jak je tu nekrytý. Někdo může přijít a on tu stojí uprostřed sálu jako ve středu terče. Rychle se řadami lavic odkradl zpátky nahoru. Co tu má dole co pohledávat? Když dorazil nahoru, ohlédl se, jako by se roztržitě loučil. Představy vížící se k té obrovité místnosti zmizely. Chodby byly stále ještě prázdné. Sestoupil jednou z nich. Výtah stál v tomto poschodí a čekal na něj. Dveře se pohostinně otevřely, jakmile se k nim přiblížil. Vstoupil dovnitř a poručil jak otrokovi: „Do přízemí.“ 122

Závratný pocit v žaludku, když pod ním podlaha začala padat. Pak měkké zabrždění. Byl dole. Dveře se otevřely.

Nasedl do kapsle a jel do bytu, který mu přidělili. Během následujícího týdne je jeho. Během tohoto týdne - pokud možno co nejdříve - se má ohlásit na Klinice a příští týden byt převezme třeba někdo, kdo právě Kliniku opustil. Má týden času. Ten týden je jeho. Byt byl situován v jedné z vyšších rovin města, a jakmile vyťukal jeho souřadnice na číselníku před sebou, kapsle se plavně rozjela. Opřel se a uvolnil. Ještě nedávno mu připadalo, že žije pod neustálým tlakem, téměř jako štvanec, a teď je z čistá jasná svobodný. Pozoroval poblikávající panel před sebou a cítil se naprosto uvolněně. Je svobodný. Je na cestě k vlastnímu bytu. Že bude jeho jen na týden a že není svobodný, nýbrž zařazený do gigantického systému - to ovšem věděl. Ale pro něj to nic neznamenalo. Právě teď to pro něj nebyla skutečnost. To bylo v jiném světě. Takové prudké změny nálad byly pro něj typické. Přispívaly k pocitu odcizení, který ho nikdy neopouštěl. Nejčastěji se z ničehož nic cítil nešťastný, ačkoli neměl nejmenší důvod být cokoliv jiného než šťastný. Ne, nešťastný ne - spíš jako by stál stranou. Teď ale ne. Teď je v maličké bublině svobody, izolovaný od zbytku světa. Seděl v malé laminátové bublině, která bleskurychle a bez váhání klouzala městskými tepnami, vzhůru rovinami. Konečně zastavila. Zastavila a praskla jako vajíčko. Vystoupil a rozhlédl se. Před ním se všemi směry táhly široké chodby - „ulice“. Vrhl pohled na svou kartu a přečetl si cestu, kterou se má dát. Pak naskočil na pohyblivý chodník a pomalu odplul mezi hladké stěny, které tu a tam osvětloval světelný vzor v barvách, které na sebe narážely a splývaly. Celou dobu sledoval označení sekcí. TEĎ. Sekce QSL-2. Tu a tam směřovaly chodby do jejího nitra. Jeho pokoj nebo malý byt má ležet na jedné z nich. Znovu se podíval na kartu, našel správnou chodbu a zabočil do ní. Byl dospělý. Byl na cestě do vlastního pokoje. 123

124

Dveře se otevřely, jakmile přitiskl kartu na průhledné políčko na zdi vedle čísla bytu. Číslo bytu. Neříkej pořád „pokoj“, nakázal si. Už nejsi ve škole.. Ve škole jsi měl jenom pokoj. Tady máš byt. Jsi dospělý. Dveře se otevřely, vešel. V bytě bylo přítmí. Už se schýlilo k večeru. Došel k oknu a vyhlédl ven. Výhled byl nádherný louky, lesy a v dálce na obzoru hory, nad nimiž ohnivě červený proužek prozrazoval, že slunce právě zapadlo. Všechno to přirozeně byl jen osvětlený trojrozměrný obraz, zasazený do tenounké stěny z plastiku, na jejíž druhé straně leží jiný byt nebo chodba nebo cokoli, jen ne nedotčená příroda. Ale žádné lidské oko by nebylo s to rozeznat obraz od skutečnosti a kromě toho jeho oči nikdy nespatřily takovou krajinu ve skutečnosti. Několikrát navštívil zoo, obrovité zařízení, kde - v několika sektorech - byly vytvořeny kopie různých přírodních prostředí, jaká kdysi existovala na Zemi, a kde ještě žily poslední zbytky její někdejší fauny. Ale i v zoo bylo hodně věcí jen zdání. Jediné, co tam je skutečné, je vegetace a zvířata. V mnoha případech by ho zajímalo, jestli i ona nejsou jen zázraky mechaniky, tak podivná mu připadala. Rozhlédl se po svém bytě. Takový velikánský byt. Celé dva pokoje.

Jaký to všechno má smysl? Proč musí jít na Kliniku? Proč? Tu otázku si kladl vždycky, ale nikdy se neodvážil ji položit někomu jinému. Mysleli by si, že se zbláznil. Přirozeně, že musí jít na Kliniku, když skončil školu. Chodí tam přece všichni. Společnost je přece tak zařízená. Společenská mašinérie už dávno lidi nepotřebuje. Všechno je zautomatizováno. Komplikovaný mechanismus se zpětnou vazbou, jakým je lidská civilizace, už nepoužívá tak nespolehlivé servomechanismy, jako jsou lidé. Všechno spočívá ve spolehlivých 125

rukách strojů, výroba i kontrola výroby. V celé mašinérii je potřebný jen zlomek lidstva. Zbytek tráví většinu života na Klinice. Zbytek tráví své životy ve snovém světě. Kdyby jen mohl přijít na to, proč k tomu cítí takový odpor. Nevybrali ho mezi specialisty. To znamená, že postrádá ony zvláštní schopnosti, kterých je stále ještě zapotřebí. To znamená, že jakmile dospěje, musí odejít na Kliniku. Všechno to bylo velmi logické a velmi racionální, ale z jakéhosi nejasného důvodu to neodpovídalo na jeho otázku. „Proč?“ mumlal si pro sebe. Najednou našel odpověď. Nebo část odpovědi. Chce žít, a ne snít! Chce žít skutečný život, ne snový. Nikdy ho nedovedli přesvědčit, že se Sen nedá odlišit od skutečného života a že by Snu - vzhledem k tomu, že je šitý na míru podle psychiky každého jedince - měl vlastně dávat přednost před skutečným životem, nad jehož předpoklady a podmínkami nemá žádnou moc. Cítil k myšlence, že by měl strávit život v neskutečném snovém světě, takový odpor, až mu to bránilo rozumně zvážit fakta v této při, fakta, která ostatně všechna ukazovala jedním směrem. Chybným směrem. Směrem ke Klinice. Protože jaký život mu tento svět může nabídnout? Jestliže nemá žádné zvláštní schopnosti, není nic jiného než příživník. Není pro něj žádná práce. A on bez práce žít nemůže. Seděl v měkkém křesílku, které se kolem něj příjemně zformovalo. Seděl a pokoušel se uvažovat. Ale myšlenky, skutečné, závažné myšlenky, které by vyřešily jeho problém, byly skryté za šedivou, tvrdou plastikovou blánou.

Druhý den ráno nasedl do kapsle a nazdařbůh vyťukal nějaké souřadnice. Kapsle ho zanesla do krevního oběhu města, do komplikované sítě, která protkává celou civilizovanou povrchovou vrstvu Země. Cílevědomě, nevědouc, že jeho cíl je nesmyslný, klouzalo malé vozidlo plastikovými tunely, aniž zpomalovalo nebo zastavovalo. Veškerý provoz řídila z jednoho ústředí soustava počítačů, a srážky byly vyloučeny. Plul kapilárami města ve 126

své miniaturní krvince a pokoušel se zapomenout. Ale čím víc se snažil na něj zapomenout, vymazat ho, tím jasnější a ostřejší v obrysech jeho problém byl. Měl problém, který podle všech logických způsobů nahlížení žádný problém nebyl. A právě to byla podstata jeho problému. Jelikož problém neexistuje, neexistuje ani řešení. Ale on nedovedl být racionální. Být logický v tomto případě znamenalo přijmout logiku někoho jiného. Neměl žádnou vlastní logiku, kterou by mohl nabídnout jako alternativu, ale musí to nutně znamenat, že žádná jiná alternativa neexistuje? Slabounký bzučivý zvuk v kapsli se bezmála stal součástí jeho myšlenek, a když kapsle náhle zastavila, připadalo mu, jako by ustala i jeho myšlenková činnost, a trvalo mu několik vteřin, než se znovu vpravil do skutečnosti. Kapsle praskla, Carli vystoupil a rozhlédl se kolem sebe. Zastavila ve velké hale. Stěny byly vyzdobené stejným typem světelných vzorců, které se měnily do všech myslitelných nuancí, jako jiné části města, ano, celé Země. Programované vzory, pečlivě vybrané podle rovnic, ke kterým počítačoví psychologové kdysi dávno došli, tenkrát, kdy v psychologii ještě existoval základní výzkum, kdy všechny problémy ještě nebyly rozřešeny. Vzory, které se rozvíjely, vrcholily a rozplývaly, pastelové výbuchy světla. Kde to je? Množství chodeb s bílými (!) stěnami, směřující dovnitř. U jedné z krátkých stěn byla recepce. Stálo před ní asi deset lidí. V mozku se mu dala do pohybu myšlenka. Naskočil na pohyblivý chodník a pomalu plul k recepci. Když přijel o něco blíž, uviděl, že jeho podvědomí už se rozhodlo. Zvolil souřadnice namátkou, ale jeho podvědomí ho přelstilo. Vymačkal souřadnice, které znal, které viděl na kartičce, kterou dostal. Protože tohleto byla Klinika.

127

KDYŽ UKÁZAL SVOU KARTU AUTOMATICKÉMU OKU v recepci, ze štěrbiny vedle něho vypadl bez jediné vteřiny zaváhání červený lístek. Vzal ho do ruky a pohnul se vpřed jako ostatní. Podíval se na svůj lísteček. Věděl, co to je. Tato formalita přirozeně nemohla chybět v kursu na Škole; věděl, že lístek obsahuje další informace, kam má jít, založené na testu, který všichni museli prodělat během jednoho z posledních dnů na Škole. Nejdřív označení chodby, kterou se má dát. Byla to C-12 vpravo. Nastoupil na pás a pomalu vplynul do bílé chodby. Všiml si - a poněkud mu to zkazilo náladu -, že z celé desítky jedině on zamířil do této chodby. Byl zcela sám na dlouhém pásu, který nevzrušeně plynul mezi bílými stěnami. Měl projet chodbou až ke Q4. Pak. Uvolni se, řekl si v duchu. Jsi napjatý, jako by ti šlo o život, ber to s klidem a nevzrušuj se. Chovej se podle pokynů a pořád nemysli. Pás plynul vpřed jako šedivá plastická řeka a chodba byla hrozně dlouhá. Nemysli. Nemysli. Nemysli. Jsi nepřizpůsobivý, pomyslel si. Nereaguješ normálně. Máš nějakou chybu. Ale to je nemožné. Jak by se to mohlo stát? Jsi přece produktem konečné civilizace, světa dokonalosti. Dokonalý svět přece může produkovat jedině dokonalé lidi. Nebo snad...? Pás plynul vpřed jako šedivá plastická řeka a chodba byla hrozně dlouhá. Stěny byly bílé a hladké, neosvětlovaly je žádné psychologicky propočítané světelné vzory. Bylo to jako nový svět. A také to nový svět byl. Svět ve světě. Klinika. Podíval se chodbou před sebe a spatřil její konec. Chodba končila před velkou bránou. Žádná jiná možnost tu nebyla. Jen velká brána s označením Q4, která se rozevřela, jakmile se přiblížil. Ukázalo se, že jsou to dveře velkého výtahu. 128

Když do něj vstoupil, dveře se neslyšně zavřely a stejně neslyšně a povlovně začala podlaha padat dolů neustále se zvyšující rychlostí. Pak se všechno ustálilo. Dlouhou chvíli mohl výtah stejně dobře nehnutě stát, ačkoli ve skutečnosti se vysokou rychlostí řítil do podzemí. Pak začalo brždění, stejně neslyšné a povlovné, až se výtah konečně zastavil. Zároveň se dveře tiše otevřely. Čekal další dlouhou, holou chodbu. Vystoupil však do hemžení lidí, chodeb a pohyblivých chodníků, které je převážely různými směry. Podíval se na svůj lístek. D-19. Rozhlédl se. D-19 byla jedna chodba a jeden pas z mnoha. Naskočil. Tady alespoň nebyl sám. Teď má podle lístku vystoupit v sekci 5 a znovu ukázat svou kartu v nové recepci. Sekce 5? To je přece tady! Seskočil z pásu, nešikovně se srazil s někým, kdo mu náhodou stál v cestě, a zamumlal zmateně cosi na omluvu. Kde je recepce? Nalezl ji, zamířil k ní, ukázal svou kartu velkému automatickému oku a dostal nový lístek. Na lístku stálo: Místnost 10. Laskavě vyčkejte.

V místnosti číslo deset nebyl sám. Když vstoupil, čekalo tam už kolem dvaceti lidí. Podle všeho se navzájem neznali. Nikdo nemluvil. Ticho bylo jednolité. Cítil se jako vetřelec. Postavil se ke zdi a čekal. Dlouho.

Byl jedním z posledních, koho zavolali. Vyvolali jeho číslo, nikoli jméno, a on pocítil nejasný, nepříjemný pocit, stejný pocit ztráty identity, jaký zažíval, když číslo používali k identifikaci ve škole. I to bylo nenormální. Existují přece logické 129

důvody, proč se v úředním styku užívá rodné číslo. Proč jeho abnormální myšlenky nikdo neobjevil v tom množství psychologických testů, jimiž prošel? Nebo je snad objevili? Ale v takovém případě..., proč ho nevyléčili? „980912- 5676.“ Trhl sebou. To jsem přece já! Přešel čekárnou, dveře se před ním otevřely a za jeho zády zavřely. Octl se v maíé místnosti. Připomínala mu ordinaci na škole. Muž v bílém si ho rutinovaným pohledem prohlédl, jakmile vstoupil. V ruce držel kartu. „980912-5676,“ pronesl, jako by čekal na námitky. Když se žádné neobjevily, „Carl Brand, čerstvý absolvent, C-l 1, 67H...“ Předrmolil řadu písmen a čísel, která pro něj samého určitě měla nějaký význam a obsah, ale Carlovi připadala spíš jako zaklínadlo z nějakého dobrodružného filmu, odehrávajícího se v primitivním prostředí. (Viděl jich ve volném čase na Škole spousty. Proč si tak často vybíral primitivní prostředí? Bylo to kvůli co největšímu protikladu ke skutečnosti, v níž žije?) „Vítám tě,“ řekl konečně lékař s nečekanou srdečností. „Tak ty jsi tady poprvé. Musíš si tu připadat trošičku nesvůj, i když jsi určitě tím nejpodstatnějším prošel už na Škole, ano, ano. Tuto místnost používáme k testu, který doplňuje test, jemuž jste se podrobili, než jste opustili Školu. Polož se sem.“ Carl se natáhl. Na testy byl zvyklý. Už se tak nesvůj necítil. Lékař mu připevnil na hlavu dvě kovové destičky, jednu na čelo, jednu na zátylek. „Budu ti teď přeříkávat řadu slov a čísel. Pokus se nemyslet, chceme dostat odpověď od podvědomí, uvědomělé asociace nepatří do našeho oddělení.“ Chvilková přestávka. Pak v rychlém sledu: „Barva... dvě a dvě jsou čtyři... plášť... strach... vůle... identita... tři a dvě je šest...“ Hlas mlel půl minuty. Carl přehodil své myšlenky na volnoběh a vůbec se nesnažil vědomě poslouchat, zatímco mapovali jeho nervový systém na primární úrovni. Kdysi mohli lidé pozorovat Měsíc jen pouhým okem - tehdy jim připadal jako obličej, 130

jehož nejhrubší podrobnosti se dají na dálku rozeznat. Pak dostali dalekohled a byli s to proniknout za tajuplnou tvář, studovat horské formace, krátery, moře - a nakonec na něm přistáli a prozkoumali jeho povrch do nejmenších podrobností, a dokonce pronikli i pod něj. Stejně tomu bylo s psychikou. Dřív ji lidé byli schopni studovat jen zvenčí, ale teď jsou s to do ní proniknout a studovat funkci každé jednotlivé buňky, zmapovat různé úrovně vědomí a zakreslit kompletní křivku osobnosti. A to všechno, pomyslel si, to všechno mi nepomohlo. „A teď,“ řekl lékař, „projdeš tamhletěmi dveřmi, to je poslední zastávka...“ Carl vstal a šel ke dveřím. Dveře se otevřely a propustily ho. Vstoupil do velkého sálu. Bylo v něm na padesát postelí - ne obyčejných - a každé u hlav stál podivný stroj. Bylo to cosi, co vyrůstalo z podlahy a vrcholilo v přílbě, která se dala zvedat a spouštět. Somnografy. Tady jeho psychika projde posledním testem. Ne, test to vlastně není. Testy má za sebou. Je to prohlídka - prohlídka jeho nejtajnějších snů a nadějí, obav, radostí. Lehne si, usne a somnograf prozkoumá jeho sny. Potom je předá počítači, který na jejich podkladě vytvoří jeho první sen. V tom snu prožije - přesně, jako by to bylo ve skutečnosti - to, co v hloubi duše ze všeho nejvíc toužil prožít. Během té doby bude jeho tělo uloženo v pouzdře, stejně jako byl plod kdysi uchováván v děloze. Někde si tu lehne. Až se probudí, bude ve snovém světě. Ale nebude to vědět. Bude věřit, že to všechno je skutečnost, dokud sen potrvá. Cítil se zároveň napjatý i klidný, lhostejný i zvědavý. Vyvolali jeho číslo. Nechal se dovést k lůžku a natáhl se na ně. Přílba se snesla a hlava mu do ní vklouzla. „Uvolněte se,“ přikázal čísi hlas. Pomalu si uvědomil, jak se mu chce spát. Bylo to děsivé, protože proti tomu nic nemohl dělat, ale zároveň i příjemné. Mlha... 131

Obrysy se rozplývají. Pocit něčeho, co se mu hrabe hluboko, hluboko v nitru. Tma. Okamžitě zapomenutý pocit, že uběhl čas. Pocit řídnutí, jako by se něco rozplynulo a odteklo a místo toho něco zhoustlo a zaujalo původní místo. Pak opět tma. Ale přirozená tma. Hřejivé přítmí snu....

SLUNEČNÍ PAPRSEK PADL OKNEM DO MÍSTNOSTI a zalechtal ho na očích. Probudil se. Carli se rozespale protáhl. Postel byla měkká a široká, jako dělaná pro dva. Ale on v ní ležel sám. Byl sám i v nevelké komnatě s třpytivými brokáty a oknem vedoucím do nádherného zámeckého parku, do moře honosných kamfovníku, jejichž vůně téměř pronikaly okenním sklem. Opřel se o loket. Vyhlédl oknem. Věděl, co venku uvidí, docela jako by to už jednou viděl. Docela tak, jako by to nebylo poprvé, co se probudil v této komnatě. Ale bylo to poprvé. Jako vždycky to bylo těžké orientovat se mezi skutečnými a falešnými vzpomínkami, znovu najít svou pravou osobnost v převleku, v němž je právě v tom okamžiku ukrytá. Byl mladý šlechtic ze země Kathir, který přibyl jako vyslanec do země Kamwarlu, kde teď dlí na královském zámku. Má se zúčastnit svatby princezny Denée z Denety a mladého následníka kamwarluskéko trůnu, prince Cabala. Byl časovým agentem, kterého teleportovali do světa ve vesmíru, který existuje paralelně s nekonečnou řadou jiných vesmírů, a jeho úkolem je dohlédnout na to, aby se jistý řetězec událostí uskutečnil. Jaký řetězec, to nevěděl. Přišel z Ústředí, které je umístěno kdesi mimo prostor a čas. Vybavili ho falešnou osobností a přesunuli ho sem. Hlavou mu vířily myšlenky. Obě osobnosti spolu bojovaly, až nakonec splynuly. Byl Carli, vyslanec z Kathiru. Ale zároveň 132

si byl vědom i své druhé identity. Odpočívala v jeho nitru. Mohl by ji vyvolat k životu, kdyby chtěl. Pokolikáté za sebou si pomyslel: Kdyby nám alespoň něco dali vědět předem! Nechat se jen tak kamsi postavit jako šachová figurka, o jejíchž dalších osudech rozhodnou pravidla hry... Až přijde jeho čas, porozumí, jaký tentokrát dostal úkol. A to bude brzy. Postavili ho do klíčové pozice, on sám je klíč, klíč k tomu, co se stane. Musí něco dovršit nebo něčemu zabránit, aby historický vývoj v tomto světě souhlasil s plány Ústředí. Na splnění těchto plánů závisí Rovnováha, vesmírná rovnováha. Udržovat ji je úkol jeho a ostatních časových agentů. Má to něco společného s entropií a následnou tepelnou smrtí vesmíru, ale ani on, ani jeho kolegové ve sboru agentů, který je mimochodem nekonečně početný, stejně jako je v zásadě nekonečné Ústředí a jeho archív, nedostali nějaké podrobné poučení. Nejspíš to nikdo nepovažoval za důležité. Jediné, co potřebovali vědět, je, že Rovnováhu je zapotřebí za každou cenu udržet - že je to otázka bytí a nebytí vesmíru -, a oni jsou jen nástroji. Třebaže jemnými a přesnými. Přehlédl své falešné vzpomínky. Byly dosti obsáhlé. Našel v nich obraz Kathiru, celou spoustu zážitků a dobrodružství, fond, z kterého může čerpat, kdyby ho někdo požádal, aby vyprávěl o své vlasti. Osobnost dostal příjemnou. Sympatický mladý šlechtic z malé, ale nikoli bezvýznamné země, která leží dost daleko na to, aby někdo zapochyboval o jeho tvrzeních, jež ostatně jsou až do nejmenších podrobností správná. Ústředí je v tomhle pečlivost sama. Posadil se na posteli. Bylo mu příjemně. Všechno tu bylo příjemné. Slunce, které mu olizovalo obličej, bylo příjemné. Vyhlídka na zámecký park byla příjemná. Rozhodně to nebude nějaký nepříjemný úkol. (Tichý hlas v mozku mu našeptával: ale tak je to přece vždycky. Přece ti uzpůsobili psychiku podle místního prostředí...) 133

O chvíli později už byl oblečený. Zvědavě mnul jemnou látku své tuniky mezi prsty. Falešné vzpomínky se mu snažily namluvit, že v takových šatech vyrůstal, ale ještě si ho nestačily docela podmanit. Něco mu říkalo, že se jim to ani nepodaří, že tentokrát zůstane sám sebou víc než obvykle. Přešel k oknu a otevřel ho. Proti němu vyrazila sladká vůně. Byla to vůně kamfovníků, silná, téměř opojná, ale ne dusivá. Dole přecházela stráž, vždy po dvou mužích. Strážní nosili halapartny na dlouhých ratištích, opřených o rameno. Ploché čepele v slunci jiskřily, jako by byly udělané z pozlátka. Slunce pálilo plnou silou. Bylo už dost pozdní dopoledne. Co teď má dělat? Zapátral v nitru. Nasnídat se, přirozeně, ale co pak? V hlavě měl prázdno. Nejspíš má jednat podle vlastního uvážení. Proč by se třeba neprojel na ferdovi do města? Zámek leží - jak věděl - ve velkém kamfovníkovém parku, téměř lesíku vonných stromů na okraji hlavního města Kamwarlu, které nese stejné jméno jako celá říše. Z jedné strany leží město. Na druhé straně, snad den jízdy vzdálené, se rozkládají hory. Co je na tom tak významného, že tu informaci má ve vzpomínkách? Ne, na tom nic zvláštního není. Zvláštní je, že se na to tak upnul. Když opouštěl komnatu, měl mozek přeplněný bizarními úvahami o povaze svého úkolu. Kolem poledního vyjel ze zámku. Ve stáji mu ochotně půjčili jezdecké zvíře a on zjistil, že se ho bez nejmenších potíží naučil ovládat. Zvíře se jmenovalo ferd. To mu říkaly vzpomínky. Ujistily ho rovněž, že v Kathiru se ferd vyskytuje jen zřídka. Kdyby si někdo nakrásně všiml, že na něm není zvyklý jezdit jako obvykle byl velmi, nechceme-li rovnou říct zbytečně podezřívavý -, mělo by to tudíž jednoduché vysvětlení. Všechno do sebe dokonale zapadalo, jako ostatně vždycky. Tento svět je skládanka a on je chybějícím posledním kamínkem. A navíc je to pestrobarevná a líbezná skládanka. Zámek byla přepychová stavba, neopevněná, protože ležel uprostřed země, střežen jen palácovými strážemi, které ho neustále obcházely. Dovedl si představit, že dvorské intriky a nájemné 134

135

vraždy nejsou v tomto světě nic zvlášť neobvyklého. Král potřebuje ochranu i uprostřed vlastní říše. Když vyjel ze zámeckého parku na cestu vedoucí dolů do města, vůně kamfovníků zeslábla. Ale přesto v ní zbylo něco povznášejícího, ovládal ho lehce opojný, blažený pocit. Zvíře se pohybovalo plavnými, mrštnými pohyby a poslouchalo i na nejlehčí tlak paty. Ostruhy by byly vůči takovému zvířeti urážkou. A bylo rychlé. Rychlejší než kůň. Když přidalo na rychlosti, nabyly jeho pohyby kočičí mrštnosti. Za několik málo minut byl ve městě v podzámčí. Vládl tu pestrý ruch. Byl právě tržní den. Z okolních vesnic přijeli sedláci prodávat své zboží a jaksepatří se opít v pravé městské krčmě. Prodej probíhal na několika rozsáhlých otevřených prostranstvích. Látky zářivých barev, jejichž krásu výmluvně vyzdvihovalo samo slunce, jatečná zvířata, bylo tu všechno, co vysoce vyvinutá zemědělská kultura může nabídnout. Je to primitivní, pomyslel si. Ale je to zjemnělá primitivita. Kultura, která dala přednost tomu, zůstat na určitém stupni vývoje a rozvinout ho k dokonalosti, místo aby se hnala dál. Úvahy jeho skutečného já a myšlenky nového já tvořily disharmonickou směsici, z níž a ze žhnoucího vzduchu a všech vyvolávajících hlasů kolem něho mu začala třeštit hlava. Sesedl a skryl se ve stínu jakéhosi domu. Byl to příjemný pocit, přijít ze slunečního úpalu na okamžik do stínu. Vývěsní štít prozrazoval, že hned vedle je hostinec. Zapátral v paměti, jestli si jako mladý šlechtic smí dovolit navštívit obyčejnou hospodu. Žádný zákaz nenašel. Fajn.

A že tomu tak skutečně je, potvrzoval fakt že nebyl jediným mužem v lokále, který měl na sobě oděv svědčící o příslušnosti k vládnoucí třídě. Hospodský si nového hosta okamžitě všiml, zvědavě si prohlédl jeho šaty, jejichž barvy prozrazovaly, že je v zemi cizincem, ale zase ne tak zvědavě, aby hosta obtěžoval, a přispěchal k němu. Bude si snad lord přát láhev vína, aby svlažil 136

hrdlo po dlouhé cestě? Nebo by snad raději ochutnal místní pivo? Nejlepší ve městě. Hospodský přimhouřil oči v předstíraném požitku, jako by sám do sebe právě obrátil plný džbánek. Carli dal přednost láhvi vína. Usadil se k jednomu z kulatých dřevěných stolků. Hostinec byl asi z poloviny plný. Několik hostů byli lordi - nebo snad dokonce princové. V takové zemi - a v takovou dobu, jako je teď - se to princi ze sousedních ministátečků určitě jen hemží. Víno bylo výtečné. Upil a zamyslel se. Jaký úkol jen může mít v takovémhle světě? Jeho „vzpomínky“ o tom jako obyčejně mlčely. Pokrčil rameny. Ať bude jednat jakkoli, bude jednat správným způsobem. V tak pokročilém stádiu už žádné proměnné neexistují. Jaký je jeho úkol, to se zavčas ukáže. Ale pak jde o to, aby ho dostal pod střechu. Mohlo to být horší. Je snad na obzoru válka? Ale Kamwarlu by snad nepřipravovalo válku, když chystá svatbu? Vyhlédl oknem. Venku stál pod stromem jeho ferd a čekal. Opodál stálo několik budov a nad vším se tyčily hory. Marmery. Jméno se mu náhle vynořilo v mysli. Mají něco společného s jeho úkolem? Ale co? Ať dumal, jak dumal, nedospěl ani k náznaku řešení této hádanky. Zvolna projížděl městem, a hlavou se mu nepřestaly honit myšlenky. Ještě když se pozdě odpoledně vracel na zámek, měl nitro plné nejasných úvah, ale žádná z nich se nezdála pravděpodobnější než jiná.

137

NÁSLEDUJÍCÍHO DNE SE NA ZÁMKU KONAL velkolepý ples. Se setměním přijížděli hosté koňmo i ve vozech. Většina však - stejně jako Carli - bydlela na zámku. Napadlo ho, jak je jeho postavení vlastně směšné. Nikdy na zámek nepřijel. Prostě se v něm probudil, čím si to vysvětlovali? Nemohl se přece otázat někoho ze sloužících nebo z dvořanů: co jsem dělal předevčírem? Nebo: jak jsem sem přijel? Nejspíš mají v paměti zřetelný obrázek, jak jednoho večera dorazil na zámek jako zástupce cizího dvora a byl uveden do své komnaty. Ale jak se tam ten obraz dostal? Zhypnotizovalo Ústředí všechny lidi na zámku? Nevyzpytatelné jsou cesty Ústředí, říkávali časoví agenti. A souhlasilo to. Jenže, přemýšlel dál, jestliže existuje nekonečně mnoho vesmírů, pak je přirozeně nevyhnutelné, že někde musí existovat jeden (a nekonečně mnoho vesmírů), kde se časový agent probudí na zámku, kam nikdy nepřijel. Nesmyslné. Ano, ale v nekonečnosti je přece možné všecko. Jinak by nebyla nekonečná. A zvyknout si na všechny paradoxy, které z toho vyplývají, nebylo nikterak jednoduché. Carli si nikdy nedovedl odpustit, aby se alespoň nepokusil najít logické vysvětlení. Zámek se třpytil v soumraku jako klenot, všechna okna zářila do noci; fasádu osvětlovaly mohutné pochodně, halapartny zámeckých stráží, oděvy hostí a šperky žen - to všechno bylo oslepující. Všechno bylo přenádherné. Až příliš nádherné. Tak nádherné, že v té naleštěné nádheře tonula krása. Celá hlavní zámecká budova se změnila v dlouhou řadu velkolepých plesových sálů. Carli jimi beze spěchu procházel, dokud nenadešel čas obřadného zahájení plesu. Zámek byl veliký, veliký a starý, pozůstatek z časů, kdy i lidský duch byl v této zemi velký. Teď měl dojem - z čeho, to by nedovedl určit -, že tu panuje jistý úpadek. Země žije ze vzpomínek na to, čím kdysi byla. Pořádají se velkolepé plesy, Kamwarlu má nepochybně silné vojsko, zaznívají velká slova, ale... Stačí tohle všechno k velikosti? Celou dobu se za tím vším jako podtón opakovala otázka: Jaký tu mám úkol? Co mám dělat? Jak velké mám šance? 138

Sály se plnily. Nádhera oděvů byla nepopsatelná, všechno záři lo modrou a rudou u členů dvora, u hostí se střídaly všechny ostatní barevné kombinace, modrá se zelenou, červená se zlatou. .. Carli usedl v největším ze sálů a čekal, až se objeví nejvýše postavení členové kamwarluského dvora. Zatím vypil džbán vína a pokusil se zapříst rozhovor s několika vrstevníky. Náhle ho jako blesk z čistého nebe zasáhla myšlenka: Ví, že se brzy bude konat svatba prince Cabala s princeznou Denée. Je to součást jeho vzpomínek. Předpokládal, že je tu jako zástupce Kathiru, pozvaný na svatbu. Ale zatím neslyšel o svatbě ani slovo, což je nadmíru podivné už vzhledem k tomu, že do svatby zbývá jen pár dní. Původně na to chtěl přivést řeč, když rozebíral s mladým šlechticem přednosti dívek v sále, ale z nicoty se napřáhla ruka a umlčela ho. Věděl to a uvědomoval si, že to ve skutečnosti je strašlivé tajemství. A v tajnosti to musí i zůstat. Kdyby taková věc jako sňatek mezi dědici dvou trůnů byla veřejně ohlášena, určitě by o ní kdekdo mluvil. Ničím neporušené mlčení o takové události by rozhodně bylo něčím nemyslitelným. Jeho mozek si to všechno podvědomě spojil s jeho posláním. Musí to pro jeho poslání mít význam. Jestliže ví něco, co ostatní hosté nevědí, musí to pro jeho poslání mít značný význam. Opět se mu před vnitřním zrakem roztančilo několik možných alternativ. Ale byly to pouhopouhé nápady. Ještě nic s jistotou nevěděl. Ale něco mu říkalo, že se to dozví, a brzy...

Náhle všichni zmlkli. Očekávání se v silné vrstvě rozlilo sálem. Oči všech se upřely na velké dveře. Dvě trubky spustily perlivou fanfáru. V dlouhém zástupu vstupovali vybraní členové dvora, následováni vůdčími osobnostmi říše, členy jejího kabinetu, králem a královnou, po nich přicházel urostlý mladý muž s povýšeným výrazem ve tváři, doprovázející mladičkou dívku, která krásou daleko předčila vše, co Carli dosud viděl. Průvod pak pokračoval 139

nižšími i vyššími hodnostáři. O ně se Carli už nestaral. Očima sledoval jen a jen dívku. Mladý šlechtic, s kterým Carli dříve rozmlouval, stál ještě stále po jeho boku. Pošťouchl Carliho loktem. „A to se narodila jen v Denetě,“ zašeptal. Carli sebou trhl. Tak je to tedy... princezna Denée. A tušení, které se rozrostlo v jistotu, mu napovídalo, že její průvodce je princ Cabal. NE! Děvče, jak jsi jen mohlo... No ano, samozřejmě, že to musí být princ Cabal. Samozřejmě že nastávající nevěstu doprovází nastávající ženich. Jako poslední v průvodu přicházely místní, kamwarluské princezny. Věnoval jim letmý pohled. Ano, byly hezké, některé z nich, ale... Pohledem opět vyhledal princeznu Denée. Král pronesl krátkou řeč. Tento ples se koná na počest princezny Denée, spanilého hosta, který dlí v zemi už nějaký čas. Chvíli se šířil o nadobyčej přátelských vztazích mezi Kamwarlu a Denetou a pak prohlásil ples za zahájený. O nějaké svatbě ani slovo.

Carliho „vzpomínky“ obsahovaly i povědomí o tanci, který se tančívá na dvorních plesech v Kamwarlu - a patrně i na jiných dvorech. Byl to párový tanec, ale velice obřadný, se složitými obraty, během nichž člověk svou partnerku sotva zahlédl. Tanečník si partnerku mohl svobodně zvolit. (Carli si pohrával s myšlenkou požádat o tanec princeznu Denée, ale uvědomoval si, že by se to rovnalo sebevraždě. Cabalovo vzezření mu připadlo čím dál odpudivější. Ošklivý nebyl, ale na pohled chladný a tvrdý, nelítostný. Když se usmál, byla v úsměvu patrná krutost, která celé jeho osobnosti propůjčovala charakter.) Většinu večera tančil Carli s jednou mladičkou princeznou, která se vůbec netajila radostí nad jeho pozorností. Byla docela roztomilá, ale myšlenkami byl stejně většinou docela jinde. 140

Princezna Denée dlí v Kamwarlu jako host. Tak to král vyjádřil. Nic víc a nic míň. Kdyby však byla svatba přede dveřmi, přece by se o ní nějak zmínil? Pokud by neexistovaly důvody, proč ji držet v tajnosti. Ale jaké důvody by to mohly být? Po několika hodinách tanec skončil. Princezna zmizela. Carli se procházel, popíjel víno, tu a tam prohodil několik slov s ostatními hosty a pohledem pátral po nějakém nižším hodnostáři ode dvora, z něhož by se snad dalo něco vytáhnout. Ale vypadalo to beznadějně. Dokud se náhodou nedal do řeči s mladým šlechticem oděným do barev Kamwarlu a viditelně podroušeným. Carli kroužil kolem tématu, velebil zemi pro její krásné dívky, s jejichž jednou zástupkyní měl tu čest ten večer tančit, až jejich rozhovor postupně nabyl důvěrnějšího rázu. Protřepali všechny dívky ve své blízkosti, zvážili jejich přednosti a chyby, až se Carlimu podařilo převést rozhovor na princeznu Denée. Šlechtic se na ni zadíval. „Jo ta,“ zamumlal nejasně jazykem, který už ne tak docela ovládal. „Jo ta...“ „Slyšel jsem, že se Cabalovi podařilo získat její náklonnost,“ nadhodil Carli opatrně. „Má tak někdo štěstí...“ Šlechtic mu okamžitě sedl na vějičku. Rozhlédl se, jako by se mu zdálo, že je poslouchají nepovolané uši, a pak Carlimu zašeptal do ucha: „Mno, náklonnost..., ani bych neřekl. Těžko říct, jestli Cabal vůbec kdy byl schopen získat si něčí náklonnost, ale docela určitě ne její. Ale stejně si ho, chuděra, bude muset vzít. Vezmou se. Všechno už je připravené. Ale ona o tom ještě neví. Můžu ti to klidně říct - jsi přece z neutrální země a stejně by ses těžko dostal k příležitosti, kdy bys to holce mohl vyžvanit. Ona si myslí, že je tu jen na neoficiální návštěvě. Ale ve skutečnosti je to jen jeden článek velkého plánu.“ V hlase mu zazněla vítězosláva. „Kamwarlu je znovu na cestě za svým starým postavením. Tenhle sňatek je jedním z prvních kroků. Škoda jenom, že trůn má zdědit Cabal. Mezi námi, je to darebák...“ 141

Carli se snažil tvářit co nejlhostejněji. Přišel ostatně ze vzdálené země a nikdo od něj nemohl očekávat, že se bude zajímat o místní politické intriky. Ale v nitru mu plál velký bílý oheň. Věděl, jaký je jeho úkol. Teď to věděl. Zbytek večera strávil tím, že shromažďoval informace tak, že si připíjel na bratrství se stále opilejšími kamwarluskými šlechtici, kteří většinou o spiknutí věděli a považovali to za chytré a správné. Naslouchal dvorským pomluvám, ale o mnoho víc už nezjistil. To, co věděl, stačilo, aby měl jistotu. Díval se na princeznu Denée a připadalo mu, že už rozumí jejím trochu posmutnělým očím. Nepřipadala mu právě šťastná. Zrovna jako by něco tušila. Ale tu myšlenku zahnal. Jak by mohla něco tušit? V mysli už začal rozvažovat, co udělá, začal pomalu sestavovat plán, odvážný, jednoduchý. Ale musí toho vědět ještě mnohem víc, než si bude moct být jistý úspěchem. Když usoudil, že víc informací už nenasbírá, aniž by projevil nepokrytou zvědavost, uchýlil se do své komnaty, padl na širokou postel a uvažoval. Obraz dívky se mu vryl do paměti. Překrýval mu všechny myšlenky, musel ho zahánět a snažit se uvažovat s chladnou hlavou. Už svou identitu nepotřeboval. Musí se jí co nejrychleji zbavit. A zahájit přípravy. Vstal, stál u okna a díval se směrem k horám. Teď už věděl, proč jsou tak důležité.

PŘÍŠTÍHO DNE OZNÁMIL JEDNOMU ZE ZÁMECKÝCH sloužících, že dostal zprávu z domova, a musí se okamžitě vydat na zpáteční cestu. Byl jen jedním z mnoha šlechticů, a navíc ještě ze vzdálené země, takže stěží bude někomu podezřelé, když odjede. Jelikož neměl vlastní jezdecké zvíře – tento fakt mu připadal jako důvod k vážným pochybám nad pečlivostí Ústředí -, musel jít do 142

města pěšky. Na ferdovi mu cesta zabrala několik málo minut, ale takto mu to trvalo hezkou chvíli. Navíc cítil jako potupu, když se kolem něho přehnal jezdec. Kdyby ho někdo z nich viděl, určitě by jim skutečnost, že šlechtic chodí pěšky, připadala nanejvýš nápadná, ale spoléhal se na to, že si ho nikdo nevšimne. A podle všeho si ho také nikdo nevšiml. Celé odpoledne strávil ve městě. Musel se zbavit šlechtického oděvu. Musel si obstarat jezdecké zvíře. Měl na vybranou mezi několika druhy, ale oblíbil si ferda, obstará si ferda. Určitě je to tady nejrychlejší zvíře. A právě takové on potřebuje. Vyhledal obchodníka šatstvem a dotázal se ho, jestli by ho nemohl vybavit vhodným oděvem na dlouhou loveckou vyjížďku do hor. Muž si ho pochybovačně prohlédl - podle všeho takové lovecké vyjíždky do hor nepatřily k obvyklým zábavám -, ale přikývl. Pojedeme dva, pokračoval Carli. Takže bych potřeboval dvojí kompletní výstroj i s věcmi na převlečení. Počítáme, že zůstaneme v horách dosti dlouho. V mé zemi není právě mnoho loveckých revírů, pokračoval přátelsky, ale poněkud shovívavě, jak se na zjemnělého šlechtice od zjemnělého dvora sluší, když hovoří o primitivnějších krajích - a pro větši věrohodnost se ještě kupce vyptal, jaká zvěř se v horách dá ulovit. Svou roli hrál očividně dobře. Kupec nabyl dojmu, že jeho zákazník je nezkušený floutek, a když se Carli zeptal na cenu, využil příležitosti a řekl si přehnaně vysokou sumu. Dohodli se, že Carli k němu zajde za dva dny a kupec mezitím všechno připraví. Ještě štěstí, že ho Ústředí vybavilo pořádnou částkou - ale kdyby někdo pojal podezření a sledoval ho až sem, vyplatí se, když si ho kupec bude pamatovat jako hloupého, a tudíž nikoli nebezpečného mladého šlechtice. Vydal se na největší tržiště. Právě když k němu dorazil, zavolal na něj muž, který vedl na uzdě ferda, krásné zvíře. Hledal kupce a cena byla - nakolik Carli mohl posoudit – směšně nízká. Všechno šlo jako po másle. Považoval to za důkaz, že jeho úsudek o povaze úkolu byl správný. V tomto stadiu, na samém počátku, bylo proměnných vždycky málo. Ale přibývalo jich víc a víc, čím dál se dostával od výchozího bodu, a rozhodující 143

část musí vždycky zvládnout sám. Ústředí pomáhalo vždycky jen na počátku akce. Na svém zvířeti - cítil téměř dětinskou hrdost, když vyjížděl z města - nechal poslední stavení za zády a vyrazil směrem k horám, kolem zámku, který stačil v jeho očích nabýt nepřátelského vzezření. Musí mít odhad, jak je to tam daleko a jak rychle ho tam zvíře donese. Po několika hodinách jízdy byl daleko za městem. Seskočil z ferda a zahleděl se k horskému masívu. Ještě několik hodin jízdy by ho dovedlo až k němu, ale dál nepokračoval. Posadil se na velký kámen a zamyslel se. Musí si opatřit mapu. Existují v tomto světě mapy? O tom jeho „vzpomínky“ nevěděly nic. Povídal si se zvířetem a to mu odpovídalo prazvláštním mumláním, které znělo téměř jako jakási řeč. Pohladil ho po nozdrách a zvíře mu olízlo ruku modrým jazykem. Náhle měl pocit, jako by tu seděl ve společnosti starého přítele. Najednou objevil, že žádnou mapu nepotřebuje. Měl ji v sobě, sice poněkud nejasnou, ale dostačující, aby se podle ní mohl orientovat. Ano, usuzoval správně. Ústředí je se mnou, pomyslel si. Uchopila ho pevná paže rozhodnosti, vstal a vyrazil nazpět do města. O několik dní později byly všechny přípravy hotovy. Jednoho večera stál skrytý ve vzdáleném koutu zámeckého parku, přikrčená socha mezi stíny a vzrušujícími pachy kamfovníků. Na Kamwarlu se rychle snesl soumrak...

SEDĚL VZPŘÍMENĚ A DÍVAL SE PŘÍMO PŘED SEBE, ale nic neviděl, nic neslyšel, neuvědomoval si ani vlastní existenci, uvědomoval si jedinou věc: Byl to jen sen. Iluze. Přelud. Zážitek, po kterém prahl ve svém krátkém životě, byl, jak se ukázalo, pouhý přelud, rozplynul se v mlhu. Připadalo mu už, že všechno ztratilo punc skutečnosti, jako když se člověk probudí ze sna, vyklouzne z jeho světa do jiného, a nerozumí přitom, co se vlastně děje, když se snové 144

myšlenky zčistajasna rozplynou a odhalí nedostatek logiky a souvislostí. Bylo to jako nečekaně objevit, že se z vás stal docela jiný člověk. Pamatujete si ještě, ale vzpomínky vám nepatří, mohly by stejně dobře být něčím, co jste někde četli, někde slyšeli vypravovat, viděli ve filmu. Sen. Halucinace, uměle vytvořená počítačem, založená na jeho nejniternějších snech a nadějích. Nebyl s to přemýšlet, nedovedl pochopit, byl v stavu, ve statickém stavu, z něhož se nedovedl vymanit a z něhož by se ani nechtěl vymanit, kdyby měl nějakou vůli. Bylo to jako sedět a dívat se na obraz, a přitom nerozumět, co představuje, ale s hlodavým, příšerným pocitem, že by to měl vědět, že je to ve skutečnosti hrozně jednoduché, že je nenormální, nemocný, když nerozumí. Díval se sám na sebe jako na žertovný obrázek se skrytými obličeji, které má objevit. Bylo to to jediné, čeho byl schopen. Přitom o tom nevěděl. Nevěděl nic. Nebyl nic. Základy jeho vlastního bytí se ukázaly být ničím jiným než prachem, a on tam seděl na poušti, podobný seschlému poustevníkovi, který nevědomky dosáhl nirvány. Sen. Ve světě mimo něj si ho všimla bíle oblečená žena, odkudsi vykouzlila malou krabičku, došla k němu a cosi mu vstrčila do úst, maličkou tabletku. Tabletka se mu rozpustila na jazyku a on mimovolně polkl. Odešla. Za chvíli se probudil. Přišlo to jen postupně. Nejdřív si uvědomil, že sedí. Přemítal o tom, jako by to bylo něco světoborného. Pak objevil, že vidí, a to mu rovněž stálo za chvíli uvažování. Sklopil oči a objevil své ruce. Ležely ochable před ním. Bylo to, jako by byly desítky kilometrů od něho. Pohnul jedním prstem a daleko, daleko od sebe uviděl, jak se jeden z prstů nepozorovatelně pohnul. Tělesná strnulost - seděl napjatý a vzpřímený - ho najednou zabolela. Uvolnil se. Najednou věděl, kdo je a kde je, i když mu to připadalo nezajímavé a triviální. Věděl, že tu nemůže zůstat sedět dlouho, že postel potřebují pro někoho jiného, a tak z ní vylezl. 145

Žena se vrátila. „980912-5676?“ zeptala se. Nevšímal si jí. Byla v jeho zorném poli, ale byla mu ještě lhostejnější než jeho vlastní existence. Pokrčila rameny, položila šaty, které přinesla, na postel a opět odešla. Podíval se na šaty. Pak si je natáhl, cílevědomě, jako řízený čímsi mimo sebe. Žena přišla ještě jednou. Vsunula mu do ruky kartičku. Podíval se na ni a uviděl množství čísel a symbolů. A datum. Zastrčil kartičku do kapsy. Co je mu po ní? Pak odešel, jako by ho to místo už nudilo, prošel chodbou a nastoupil na pohyblivý chodník. V paměti měl číslo a označení sekce bytu, který mu přidělili na dobu dvou týdnů, a automaticky se udaným směrem vydal. Konečně se dostal z područí Kliniky, našel prázdnou kapsli a obsadil ji. Tlačítky zvolil souřadnice a opřel se do křesla. Vědomí se mu víc a víc vracelo, ale stále ještě vzdáleně. Neměl žádné pocity, a když si to uvědomil, popadlo ho cosi, čemu by se dalo říkat zájem, a začal studovat sám sebe a své nitro, jako by to byly dvě rozdílné věci. Myšlení, které už bylo jasné, mu říkalo, že dostal pilulku, která utlumila jeho citové reakce, a vážil si toho, protože si byl vědom, že kdyby teď nějaké pocity měl, určitě by nebyly nejpříjemnější. Aha, tak on to byl jen sen? Je to zvláštní, když se nad tím zamyslí. Připadalo mu to tak skutečné, když se to dělo. Jenom sen? Bylo to hrozně zvláštní, ale jeho podiv byl čistě rozumový, pokoušel se vyšetřit, jaký mechanismus se za tím vším skrývá.

O půl hodiny později opustil kapsli a vytáhl kartičku, aby si osvěžil paměť ohledně svého bytu. Rychle - protože jeho mozku nebránily žádné obavy, žádné mimorozumové pocity neblokovaly jeho dráhy - se orientoval a za další půlhodinu se před ním otevřely dveře bytu. 146

Vešel dovnitř a posadil se do křesla. Co teď bude dělat? Má dva týdny času, než se bude muset příště dostavit na Kliniku, jak vyčetl z kartičky, kterou dostal. Pohled mu padl na postel. Bylo to nelogické, ale přesto mu připadalo naprosto přirozené, že si lehne a vyspí se. Přitom se před krátkou chvílí probudil. Cítil lehkou ospalost. Možná že preparát, který dostal, má i pomalu působící uspávači účinek. V takovém případě si přirozeně musí jít lehnout. O pár minut později spal jako zabitý a naprosto omámen spal hluboce plných dvanáct hodin. Když se probudil, měl tak dobrou náladu, že mu trvalo několik hodin, než si uvědomil, v jaké situaci se octl.

MUSÍM S NĚKÝM PROMLUVIT, pomyslel si zoufale. Nemůžu tady zůstat sedět. Jenže nikoho, s kým by mohl promluvit, přece nemá. Nemůže přece jen tak jít ven, zastavit někoho na pohyblivém chodníku a říct: „Promiňte, ale nemohl bych si s vámi na chvíli promluvit?“ Ani nevím, o čem bych mluvil... Mohl bych, to se rozumí, prohlásit: „Jsem nemocný. Mám duševní poruchu. Pomozte mi!“ A oni by mi okamžitě pomohli na Kliniku na vyšetření. Jako by tohle byla nějaká pomoc. Tak, a tady vidíš celou šíři své nemoci, pomyslel si. Nedíváš se na Kliniku jako na útočiště, ale jako na nepřítele, kterému se musíš vyhýbat. Jsi nemocný, a straníš se lékaře. A děláš to naprosto vědomě a necítíš nad tím žádné výčitky svědomí. Nebo snad ano? Nevěděl. Byla to další věc, kterou nevěděl. Pouhý detail v rozsáhlém, složitém předivu, v jehož spleti zabloudil. Jaký je to pocit, když se člověk zblázní? 147

Zůstal na téhle planetě jeden jediný člověk, který ví, jaké to je se zbláznit? Nebo já jsem ten jediný... Je to pravda? Začínám šílet? Může se člověk zbláznit, a přitom se cítit rozumný a rozvážný, a vědět o tom? Neboje to jen další symptom? Přecházel bytem sem a tam. Jeho mozek bylo bitevní pole, kde myšlenky - jedna ztřeštěnější než druhá - bojovaly o nadvládu. Byl davem lidí zachvácených panikou. Hořel a v slepé hrůze pádil, aby se dostal z hořící budovy, z vlastního těla. Jeho myšlenky přebíhaly sem a tam podél zdí rozumu a byly čím dál divočejší a paničtější. Je tohleto šílenství? Posadil se. Vstal. Přecházel sem a tam. Posadil se. Pokoušel se myslet na něco jiného, ale jeho mozek byl jako počítač naprogramovaný na jedinou myšlenku. A nebyl ještě zralý, aby ji přijal nebo aby jí porozuměl. A přece měl veškeré zábavní prostředky pozemské civilizace na dosah ruky. Stačilo jen říct, co by chtěl - film, hudbu, knihu - a během necelé minuty mohl dostat, co si jen bude přát. Měl přístup k celému kulturnímu dědictví lidstva. Ale nevěděl, co by si měl vybrat. Nevěděl ani, jestli si něco chce vybrat. Stejně by mu to nepomohlo. Nic mu nemůže pomoct. „Chci knihu,“ pronesl náhle. „Opravdovou knihu.“ S bezděčnou ironií mu hlas odpověděl: „Knih je mnoho, laskavě upřesněte!“ Vyzývavě, ale ne nepřátelsky. Úslužně, a přece ne podlézavě. Co má odpovědět? Neví přece. .. „To je fuk,“ řekl, „seber prostě jednu z hromady.“ Počítač na takovou odpověď nebyl naprogramován. Usoudil, že se bude tvářit, jako by výrok nikdy nikdo nevyřkl. Ticho. Proč je to ve mně pořád skutečnější a skutečnější? Brzy se budu bát jít si lehnout. Nevím, kde se probudím. Kamwarlu, Marmery, Denetah... Denée. 148

NE! Nesmíš na to myslet. „Antologii staré poezie,“ řekl. „Hodně staré. Z čeho si můžu vybrat?“ Hlas začal bez rozmyšlení vypočítávat spoustu jmen: Konstantinos Kephalas, Palgrave, Serensen, Kirij, Amis... Na řadu jmen si vzpomínal ze Školy. Jiná nikdy předtím neslyšel. A hlas mlel do omrzení. Kdyby ho nezarazil, vypočítal by každičkou antologii staré poezie, která se zachovala, a jeho definice, co je staré, je podle všeho velice široká. Kirij například vydal sbírku moderní asijské lyriky v roce 2342, pokud se dobře pamatuje, Kephalas je o víc než tisíc let starší... „Dost,“ řekl unaveně. „Chci antologii, která obsahuje básně ze všech dob. Výběr ze všech zemí.“ Hlas mlčel. Skoro jako by byl rozmrzelý nad tím, že ho přerušil v jeho parádním mnemotechnickém čísle. Pak se ozval: „Ústřední knihovna může promítnout všechny básně ze svého archívu. Vybírat můžete podle první sloky, prvního písmena, autora, roku vzniku... A,“ pokračoval hlas, jako by mu dělal kdovíjakou milost, „je také dovoleno listovat v libovolném období...“ Téměř ho neposlouchal. Ano, myslel si, musím být blázen, jinak už bych před kolika dny šel na Kliniku, kde by mě prohlédli a vyléčili. Pokud mě někdo může vyléčit... Proč moji nemoc nikdy neobjevili při testech? Testy jsou přece bezchybné. To jsme se učili ve Škole. „Budu listovat,“ řekl roztržitě. Jeho rozrušení se na chvíli uklidnilo. Ale může kdykoli znovu vzplát. Řekl letopočet a písmeno a jedna ze stěn ožila a matově se rozzářila. Letopočet byl vyznačen černými čísly. Pak se objevilo písmeno: F. Bylo velké, zaplňovalo takřka celou stěnu. Ale jsem vůbec nemocný? Celou dobu myslel na svou situaci jako na svou „nemoc“, ale věděl, že v hloubi duše se za nemocného nepovažuje. Byla to jen jedna z forem sebeklamu. Zbývá mi deset dnů, pomyslel si. Deset dnů. 149

150

Během nich musíš najít řešení. Musíš. Stěna listovala. Básně ji naplňovaly, mizely a nahrazovaly je jiné v nikdy nevysychajícím proudu, seřazeném podle abecedy. Malátně ho sledoval, skoro příjemně vyčerpaný po prudkém vybití citů před chvílí. Najednou sebou trhl. „Stop!“ vykřikl. Nevěděl vlastně proč. „Ne,“ řekl, „tuhle sloku ne, tu předtím.“ Písmena poslušně zmizela. Objevila se nová. Hle, měsíc vzchází zas a hledá nás – Jak často v úplňku a nový zas nás ještě přijde hledat v tento sad, však jednoho z nás hledat marně as! * Nestaral se, co je to za báseň. Dlouho seděl a díval se na ta písmena. Vycházela ze stěny a zmocňovala se ho. Řádky byly napsány ve starobylém dialektu mrtvého jazyka. Ale on se ve Škole přirozeně musel naučit všechny staré kulturní jazyky. Ve světě s hypnotickým vyučováním to byla téměř samozřejmost. Deset dní. Musíš najít řešení, myslel si. Musíš najít řešení, musíš najít řešení, musíš najít... Básně ti nepomůžou... Přesto se mu v mozku vynořil útržek básně: Co nazýváme začátkem, je často konec. A ukončit, to značí začít. Konec je tam, kde začínáme.** ___________________________________________________ * Rubáiját Omara Chajjáma, hvězdáře — básníka perského, z anglické verze EdwardaFitzgeralda přeložil Dr. Josef Štýbr, Praha 1928, str. 45. ** T. S. Elliot, Čtyři kvartety, přeložil Jiří Valja, Praha 1967.

151

Stejný starobylý jazyk. Jen z trochu pozdější doby. Ale co to pro něj znamená? Konec je íam, kde začínáme. Ale na konci se dostal na zámek v Denetě. To mu neskýtalo žádnou pomoc. Co nazýváme začátkem... A začátek, ten začátek, který znovu prožil tak intenzívně, hned jakmile se probudil, jak ten by mu mohl pomoct? Co nazýváme měsíc v úplňku, je často konec. Posměšně se ušklíbl nad tou směsicí. To byla přesná formulace. Ale: Konec je tam, kde začínáme. Měl neuchopitelný pocit, že problém už je vyřešen, ale že řešení nebude rozumět, ani kdyby mu ho sdělili. Řešení je v něm samém, ale kde? Jsem tolik různých směrů. Kde má člověk začít hledat sám v sobě? A je hledání nejjistější známkou šílenství? Protože tady něco nesouhlasí. Bud je chyba ve mně, nebo ve světě. Ale tohleto je vrchol civilizace. Tohleto je utopie. To nás učili. To mi vždycky vštěpovali. Ale chybná utopie je paradox. Utopie musí být dokonalá. Takže chyba je ve mně. Nebo - ani si netroufal myšlenku domyslet do konce - nebo nám lhali, nebo tohleto není utopie...

VŽDYŤ JE TO TAK JEDNODUCHÉ. Zdál se mu sen a teď svůj sen nechce opustit. Chce v něm zůstat navždycky a být tím, kým byl v snovém světě. Ale sny jsou jen sny. Napadl ho paradox: nejsou to často nejjednodušší problémy, které vyžadují nejsložitější řešení? Co má udělat, aby se ze sna stala skutečnost? Zavřít oči a pokusit se vzpomenout. Zavřel oči. 152

Tma. Otevřel je. Co to má za smysl podvádět sám sebe? Za opakovanou vzpomínku, v okamžiku, kdy se probudil, vděčí šoku. Věděl už, jak ji znovu přivolat. Novým šokem. To by snad mělo být jednoduché? Napadl ho nový paradox: řešení všech problémů jsou jednoduchá. Těžké je jejich uskutečňování. Ne, to není žádný paradox. To je vousaté tvrzení. Řešení: proměnit sen ve skutečnost! Uskutečnění: nemožné! Devět dní. Dny ubíhají, a ty jenom dumáš, dumáš a dumáš, až se cítíš jako spousta mravenců ve shnilém stromu. Devět. Pak osm. Pak sedm... A nakonec... Ale já nechci, aby mě vyléčili, vzkřikla jeho myšlenka. A zároveň se rozhovořila spousta hlasů, omílaly a omílaly nekonečné samomluvy... Může se někdo zamilovat do snu? Může někdo miloyat někoho, koho potkal jen ve snu? Někoho, kdo neexistuje... Zavřel oči a najednou byla u něj a on seděl, ani nedýchal, a neodvažoval se pohnout, aby se obraz nepolekal a nezmizel. Nakonec musel vydechnout, obraz se rozvlnil jako rostoucí kruh soustředných prstenců, a byla pryč. Díval se do hluboké vody a viděl jen svůj vlastní obraz. Řekl: „Chci poslouchat hudbu.“ Citlivé, neviditelné mikrofony předaly jeho hlas malé nervové uzlině, která se probudila k životu a čekala, až bude moct předat rozkaz Počítačovému ústředí. Ale příkaz nepřicházel. 153

Chci slyšet něco starého, myslel si. S opravdovými, starými nástroji. Snový svět v tónech. Jeho paměť se probírala hypnotickým kursem dějin hudby. Směřoval kolem Brennana a Hagena dolů staletími, kolem Kyho a Vasije a Weberna a Stravinského. Snový svět v tónech. Pohádku. POHÁDKU. Pronesl to nahlas a udal časové období, aby nedošlo k nedorozumění. Miniaturní bytový mozek redukoval jeho slova do kódu a odeslal je dál Počítačovému ústředí. Neuvěřitelně složitý systém, v kterém nebyly žádné pohyblivé součástky, se zapojil, hudba vyrazila rychlostí světla vedením a pouhých několik vteřin poté, co rozkaz vyslovil, zazněla do místnosti. A on se ponořil do zadumání, pokoušel se využít hypnotickou sílu hudby, aby nemožné učinil na kratičkou chvíli možným. V mysli mu pomalu vyplula na povrch myšlenka, převratná a nepotlačitelná myšlenka: Co kdyby napsal knihu... Zachytil svůj sen písmem... Určitě to udělám dobře, myslel si. Přece jsem to prožil jako skutečnost. Hudbu už neslyšel. Jak má začít v takovém případě? Tím, že se probudil na zámku v Kamwarlu? To mu nepřipadalo jako správný začátek..., ne, už věděl, kde začít. Věděl, kdy to doopravdy začalo.

NA KAMWARLU SE RYCHLE SNESL SOUMRAK. Slunce pojednou zmizelo za horami a vzduch v několika málo minutách zledověl. Vůně kupodivu zesílily, byly ve večerním poklidu takřka opojně aromatické a rozchřívaly téměř jako víno. Carli, přikrčený pod kamfovníky, se obrnil proti svodům přírody a napjal svaly, aby ho neomámily lákavé vůně květů, které se mu mazlivě ovíjely kolem polonahého těla, a neotupily jeho 154

ostražitost. Prsty se mu sevřely kolem rukojeti dlouhého nože a oči se pátravě upíraly do houstnoucí noci. V dáli chraplavě vykřikl pták a z východu dostal odpověď. Zavyl pes. Měsíc se brzy vyhoupne nad rozeklaným horským masívem a rozprostře své matově stříbrné světlo do noci. Ale to už musí být všechno hotovo...

Řekl: „Chci psát.“ Hlas mu odpověděl: „Diktafony jsou k dispozici. Mám jeden objednat? Dodací lhůta potrubní poštou je přibližně půl hodiny...“ Skutečně řekl „mám“. Jako by to nebyl jen stroj. „Ano,“ souhlasil Carl. „Objednej ho.“ A diktafon dorazil, Carl ho postavil na stůl, posadil se před něj, sebral myšlenky a snažil se soustředit na jisté místo ve svém snu... A teď vytáhl napůl popsaný arch papíru ze stroje a prohlížel si výsledek. Ano, to souhlasí. Dostal tam všechno. Takhle to bylo, přesně takhle. Ale... Přece jenom ne tak docela. Něco chybělo, něco se mu tam dostat nepodařilo. Ale co? Tiše si to pro sebe přečetl. Pak arch odložil a snažil se přemýšlet. Co je tam špatně? Dostal tam přece všechno. Byl dokonce trochu hrdý na to, že si vzpomněl na toho ptáka. A přece... Zahnal pochyby. Jak má pokračovat? Přemýšlel, snažil se proniknout co nejhlouběji do sebe sama. Ale nitro měl prázdné.

155

Přece to nemohl zapomenout? Vzpomínky měl přece pořád jasnější a jasnější. A přece - teď jsou pryč. Pomalu si ještě jednou přečetl, co nadiktoval, a založil papír zpátky do plochého přístroje. Najednou jako by uslyšel neviditelnou hudbu a rychle a bez váhání pokračoval v diktátu: Hustými stíny, vytvářejícími propletence různě temných barevných odstínů, se opatrně plížil blíž k zámku, klouzal jako nehlučné zjevení lesem nehybných strašidel, pach potu a rozhodnosti mezi vůněmi pozdního léta a zrání... Byl tam. Všechno, co zažil, mu zapadlo v mozku na své místo a jemu stačilo jen zapisovat, co neviditelný hlas diktoval. Psal celou noc a než přišlo ráno, měl první kapitolu hotovou. Ulehl k spánku s pocitem uspokojení, jaký ještě nikdy nezažil. Takhle se cítí spisovatelé? V nitru se mu převalovaly otázky. Píší se ještě knihy? Nebo jsem jediný člověk na světě, který teď pracuje na knize? Cítili se takhle staří klasikové, když psali svá díla? Prožívali stejné opojení, stejný pocit moci? A přece, napadlo ho. Jsou větší než já. Protože oni vymýšleli. Já jenom zaznamenávám. Jeho jediným problémem bylo, zda se mu podaří dokončit knihu během těch několika málo dní, které mu zbývají. Musí pracovat ve dne v noci. Nebo že by požádal o odklad? Ne, pomyslel si. Já nejsem blázen. Jsem zdravější než kterýkoli jiný člověk...

DRŽEL V RUCE MALIČKOU PERLU a z jakéhosi důvodu byl hrozně smutný, že je tak maličká. Zrovna jako by čekal, že bude veliká a oslnivá. Ale leskla se jen matně. Držel ji v ruce a smutně si ji prohlížel jako malý kluk, který našel krásný kamínek, a neví, jestli si ho má nechat a považovat ho za poklad, nebo ho zahodit a 156

zapomenout na něj. Matně se mu leskla na dlani, a kdyby kolem něj nebyla naprostá tma, byl by její lesk sotva patrný. Stál, ani se nepohnul, a díval se na ni. Vtom se přihodila ta zvláštní věc. Perla začala růst. Nebo ho snad jen oklamal zrak... ? Ne..., roste..., je větší..., už mu plní dlaň... a začíná žhnout, takže ji musí pustit..., ale na zem nedopadla (protože žádná zem není)..., zůstala viset před ním, stejně velká jako on sám..., roste rychleji a rychleji ..., cítí její teplo proti obličeji jako oheň..., je už větší než on, mnohem větší..., je obrovská..., její světlo hooslepuje... A pln nepopsatelného pocitu, směsice zármutku a vítězoslávy, visel v nicotě a díval se na zářící hvězdu...

KDYŽ SE PROBUDIL, měl nejasný pocit, že se mu něco zdálo, ale nedovedl si vzpomenout, co to bylo. A ani ho to nezajímalo. Sny jsou přece jenom sny. A to pomyšlení ho poprvé nenaplnilo smutkem, nýbrž jiným pocitem, určitou odevzdaností. Byl unaven. Cítil se nesmírně unavený. Mozek měl prázdný. Nebyla v něm jediná myšlenka, která by stála za řeč. Podíval se na malý svazeček papíru a pocítil neurčitou nechuť, když se ho chtěl dotknout. Jako kdyby - v případě, že by se jím zabýval - musel přijmout myšlenku, kterou nemůže vystát. Kam zmizelo jeho včerejší nadšení? Včera se cítil jako génius. A teď... Vstal a postavil se vedle stolku, na němž svazeček ležel, shlédl na něj. Sny jsou jenom sny. A slova jsou jen slova. To, co včera vytvořil, už nebylo něco okouzlujícího, podněcujícího, kouzelného. Byl to jen dlouhý sled slov. Slov, která se sama skládají z písmen. 157

To přece nic není. Jen... slova. Hned měl pochopit, že to není žádné řešení jeho problému. Jak by mohl vyvolat svou milovanou ze světa snů s pomocí slov? Slova nemohou zachytit ani zlomek její bytosti, tak, jak ji zažil. Ať použije slov, kolik chce, jakkoliv zevrubněji popíše, to všechno nezůstane ničím jiným než souborem slov na papíře. A slova na papíře nikdo milovat nemůže. Jenže dnes není stejný člověk, jakým byl včera. Je něčím jiným. A i kdyby knihu dopsal a podíval se na ni nezaujatě. Nikdo by z ní neměl žádnou radost kromě něho. Ne, ani on by z ní neměl radost. A byla by to přece směšná kniha. Kniha o mladém hrdinovi, jehož prvním hrdinským činem bylo, že zabloudil v jeskyni, a který by svůj podnik ani zdárně neukončil, kdyby se pokaždé, když se ocitl v nebezpečí, nevynořila nadlidská inteligence a nezachránila ho. Díval se teď na svůj sen poprvé nezaujatě. A připadal mu prázdný. Pouhý sen. A přece mu tak nepřipadal, když ho prožíval. Neměl vůbec charakter snu. Připadal mu tak skutečny. A najednou byla jeho nezaujatost ta tam. Jsem blázen, pomyslel si. Ty prudké výkyvy v náladě jsou důkazem, že se mnou něco není v pořádku. Kdybych tak jenom věděl, co se mnou není v pořádku. Jestli jsem nemocný, tak jsem byl nemocný vždycky, a nevěděl jsem o tom. Nepatřím sem. Ocitl jsem se ve špatném světě. Měl jsem se narodit ve světě snů.

UTOPIE. Kdyby to vyslovil nahlas, zazněl by v jeho hlase výsměch. Ale seděl v křesle a přemýšlel. 158

Sedm dní. Týden. Byl naprosto klidný. Zvažoval svou situaci, jako by to byla matematická úloha. Aspoň si to myslel. Země snů. Představovali si lidé utopii takhle, tenkrát ve starověku, kdy si ten termín kdosi vymyslel? Svět, kde roboti a stroje obstarávají všechno, aby lidé mohli strávit životy ve snu, v němž prožívají neuvěřitelná dobrodružství na cizích světech. V nekonečné řadě snových světů. Světů bez hranic. Něco v něm selhalo. Ale nevěděl proč. Odhodil první kapitolu zamýšlené knihy a trávil teď dny čtením, posloucháním hudby, přemýšlením. Přemýšlel neustále, ve dne v noci, dokonce i tehdy, kdy si nebyl vědom toho, že přemýšlí. A nevěděl přitom víc, než že se mu v hlavě občas vynořují prapodivné útržky, které mu narušují myšlenkovou skládanku. Hledal smysl. Jaký to má smysl strávit život ve snovém stavu? Je to život, opravdový život? Smysl života. Otázka, na niž hledali odpověď ve všech dobách. Otázka, kterou si každý musí zodpovědět sám. Řešení, které platí pro někoho jiného, nemusí přece platit pro něj. A teď dospěl k východisku: Už ze zásady ber všechno v potaz! Ničemu nevěř! Nic nepřijímej jako fakt, pokud necítíš, že je to správné! Nech se vést intuicí a kriticky zkoumej materiál, kterým tě intuice zásobuje! Především: pochybuj o všem, co ses naučil ve škole! Cítil, že teď má všechna vodítka, šlo už jen o to, najít konec, aby mohl klubko začít rozmotávat. Měl už do skládanky všechny kousky, které potřeboval. Šlo jen o to, najít dva kousky, které by se k sobě hodily, pak už to 159

bude lehčí najít třetí a s každým kouskem, který zapadne na místo, to půjde rychleji, až nakonec vytuší celý obraz. Jeden kousek skládanky: může se nám zdát, že se nám něco zdá? Může se nám ve snu něco zdát? Kam se hodí? Nikam. Když chtěl vstát z křesla, hnaný nevyzpytatelným popudem, uvědomil si, jak je napjatý. Skoro ani jít nemohl.

KDYŽ MU ZBÝVALO PĚT DNÍ, probudil se ráno tím, že mu v hlavě na poplach bila myšlenka. Bylo to cosi, nač myslel ve snu, cosi, co nejasně souviselo s tím, o čem přemýšlel před několika dny. Nic než výraz, slovní obrat, který se okamžitě spojil s něčím v jeho snu, a tím nabyl nesmírného významu. I když význam nechápal, v mysli mu znělo: Světy bez hranic. Snové světy bez hranic. Ale tak to přece bylo ve snu. Tam si myslel, že je agentem jakéhosi Ústředí, jehož úkolem je zachovávat rovnováhu v řadě - světů bez hranic. V tomto výrazu dostaly jeho skutečný svět a jeho snový svět něco společného, byl mezi nimi zřízen spojovací článek. Ale co to znamená? V hlavě se mu vynořilo staré tvrzení: Skutečnost předčí nejbujnější výmysl. Ale v našem světě je to obráceně, pomyslel si. Obráceně. Výmysl předčí nejbujnější skutečnost. Co nazýváme začátkem, je často konec. A ukončit, to značí začít. Konec je tam, kde začínáme... Co nazýváme skutečností, je často sen. A vysnít, to značí uskutečnit. Sen je naše východisko... Sny bez hranic. Světy bez hranic. 160

Kdybych jenom rozuměl, co to všechno znamená. Dva kousky skládanky. Ale kde je třetí?

To přece chceš. Udělat ze svého snu skutečnost. Ale slovní hříčka nemůže nemožnost udělat možnou. Pokud to ovšem není možné. Jenže jak?

Myšlenka se zarazila a couvla. Udělala několik kroků po cestě, která podle všeho, co se kdy naučil, vede k šílenství. Ale je snad víc cest, z kterých by si mohl vybrat? Má vůbec na vybranou? A nerozhodl se, že bude všechno brát v potaz? Ta cesta možná vede k vysvětlení a pravdě. To nemůžeš vědět, dokud na ni nevkročíš a nedojdeš k cíli. Ležel v posteli a upíral oči do stropu. Ale jak by to mohlo být možné? Já snad brzy začnu slyšet i hlasy, pomyslel si. Pak se hlasitě a nekontrolované rozesmál. Když smích opustil jeho rty, nebyl už jeho. Myšlenka se rozlétla. Byl někde jinde. Vzpomínal. Ještě jednou se probudil na zámku v Kamwarlu. A zároveň se zkoumáním vzpomínek pátrala chladná ruka po něčem, k čemu by je mohla přiřadit. Začal rozlišovat vzor. Stále více kousků skládanky do sebe zapadalo. Světy bez hranic. Sny bez hranic. Snové světy bez hranic. Sen je tam, kde začínáme. To, co dřív nebylo nic než hra se slovy, dostalo smysl. Vysnít, to značí uskutečnit. Sen předčí nejbujnější skutečnost. NE! pomyslel si. To nemůže být pravda! Netroufám si... 161

Jenže všechny kousky skládanky tam ležely a zapadaly do sebe jen jedním způsobem. Udělat nemožnost možnou... Nemožnost je naše východisko... Ale jak? Ne! pomyslel si. To musejí být jen výplody mé fantazie. Teď jsem se doopravdy zbláznil. Brzy začnu slyšet hlasy a vidět duchy. Potil se, bylo mu horko i zima, byl pln strachu i očekávání. Mozek měl z hudby a tělo z olova. Stál a byl sto metrů vysoký a shlížel na podlahu, jako by byla tisíc kilometrů daleko. Co je skutečnost? Přemýšlel. To, co je. Ale co je to „to, co je?“ Seděl teď, a neuvědomoval si, kde sedí, ani jak se tam dostal, stěží si uvědomoval, že vůbec sedí. Myšlenky mu kroužily hlavou, ale celou tu dobu se vracela stejná struktura jako něco nevyhnutelného, něco samozřejmého. Nakonec začala být i logická. Seděl tam, bral kousky jeden po druhém, ukládal je na místa a prohlížel si hotovou skládanku, hotový obraz. Už se nesnažil uniknout. Pokoušel se ho vstřebat, pochopit ho v celém rozsahu. Ale nemohl. Jeho myšlenky byly zamčeny v malé černé komoře a nemohly se dostat ven. Rozumím, myslel si, ale nedovedu to pochopit. A to nebyla slovní hříčka. Slova už nebyla nic než — slova. Sny už nebyly nic než — sny. Skutečnost předčí nejbujnější výmysl. Ale všechny výmysly jsou přece skutečnost. Veškerá skutečnost je přece výmysl. Nemožné je možné, protože nic není nemožné. Jak samozřejmé to teď bylo! Nosil to v sobě celou tu dobu, ale neviděl to, protože se celou dobu díval jiným směrem. Něco v něm puklo. Teď se mohl otevřít. Už se nemusel nutit zapomenout. Vyvolal si před sebou její obraz. 162

Zavřel oči a ona tam stála. „Hudbu,“ křikl. Nervová uzlina jeho bytu se opět probudila. Ale žádný další rozkaz nepřišel. Hudba, která zněla pokojem, byla tichounká. Sestávala z dvou slov, obsahujících veškerý smutek a touhu, které propukly v radost: Ona existuje! Ona je!

TIŠE. V DÁLCE. POHYB V BÍLÉ MLZE, která bez ustání tančí kolem dokola v strnulém tanci - za náznakovou strukturou pomalu vyrůstá a mění tvar město z čar a ploch, plochy se střetávají, čáry jsou silová pole, která spolu bojují a spojují se za vším se dá tušit vůle, kdosi, kdo hledá, kdosi, kdo se probírá nekonečným materiálem forem a zvuků - ale co hledá? - to neví, je slepý, jeho rukama jsou oči, ale ty jsou tak němé a všechno je tak beztvaré - modrá čára se tyčí na zářícím pozadí, až se zhroutí v kaskádě slonovinového prachu - v pulsujícím, nedostižném rytmu - vyzývavém - vzpurném - já jsem odpověď, ale mlčím v labyrintu oscilujících krystalů - teď padám do hlubin, nechávám se zachytit, měňavé mraky mě opět vynášejí nahoru vířícími čarami - všechno je znenáhla zmrzlý klid, ale vynucený - ruka hledající teplo však nachází jen dvourozměrnou plochu, která ji v sobě uzavře - plochy kolem dokola tmavnou, teď je všechno černé - existuje jen jeden jediný bod, malý, zářící bod, který putuje nicotou; bezedné, všerozměrné prázdno; neformulovaná myšlenka, která zůstává viset jako v nenadálém ohnisku, zatímco vše ostatní bledne a ztrácí se a puls podkladového rytmu tuhne - dozvuk ticha... Seděl bez hnutí. Proč kousky mé skutečnosti zapadají do struktury, když jiné do ní nezapadají, nehodí se tam? Hudba, řádky básní — vysněné myšlenky... 163

Ale kolem stojí skutečnost a nechce se mnou srůst, stojí mimo. Nechal, sobě doznívat očistné tóny Colmanovy třetí symfonie. Vypíraly jeho pocity, jeho tělo, jeho já, proměňovaly ho v čistou myšlenku. Čekal. Když budu čekat dostatečně dlouho, najdu řešení. Musíš mít trpělivost, čekat. Ještě tři dny smíš čekat. Tři dlouhé dny. O čem to přemýšlel, když byl na zámku v Kamwarlu? V nekonečnu je možné všechno. Je to pravda? Nemůžeme si představit omezenou nekonečnost? Nekonečnost ze samých jedniček? Vstal, došel k oknu a vyhlédl ven. Ven. Umělým trojrozměrným obrazem. Všechno tady ve skutečnosti je umělé, pomyslel si. Když vyhlédneme oknem, díváme se na osvětlený trojrozměrný obraz, na ztuhlý sen. Když jíme, je to jídlo připravené v automatizovaných kuchyních, které nikdy neuvidíme, a když se někam potřebujeme dostat, jedeme v automatickém vejci nebo se necháme unášet automatickými pohyblivými chodníky. Tak to ve světě nevypadalo, dřív. Dřív si lidé připravovali jídlo sami, a když se podívali z okna, viděli skutečnost, a ne umělý sen. Formuloval jsem snad problém špatně? Není snovým světem tento svět? Protože ten svět, o kterém jsem si myslel, že je snový, byl přece -je přece - mnohem skutečnější než tento. Ano, tohleto je snový svět. Ale jak se vrátím do skutečnosti? Jeho myšlenky se pokusily nazdařbůh načrtnout myšlenkovou strukturu, ale ztroskotaly. Byl jsem si tak jistý. Věřil jsem, že se mi podařilo problém rozřešit. Ale pak jsem zjistil, že řešení, které jsem našel, přináší jen další, nové problémy. A jak mohu mít jistotu, že je to pravda? Jak si mohu být tak jistý? A přece jsem si jistý. Pochybuji, a přitom nepochybuji, protože jsem si jistý, a přece ne tak úplně jistý. 164

165

Soustřeď se! nakázal si v duchu. Pokus se najít vodítko jako předtím! Začni od začátku! Narodíme se. Vyrosteme. Projdeme testy. Začneme chodit do školy. Projdeme testy. Proděláme hypnotické kursy dějin, dějin kultury, dějin hudby, dějin literatury... Vždycky - dějin. Jako kdyby dějiny skončily. Jako kdyby se všechno zastavilo. Jako kdyby čas ztuhl do jediného okamžiku, z něhož můžeme hledět jedině nazpátek, na události, které kdysi byly. Vychodíme školu. A ti, kteří nebyli vybráni při testech - těch několik málo, kteří prostě zmizí - kam? -, skončí Školu a musí se ohlásit na Klinice a projít dalšími testy a pak se nechají uspat a stráví zbytek života sněním, prožíváním pomyslných zážitků. Mohou prožít to, o čem v hloubi duše vždycky snili. Jsou šťastní. Ve svých snových světech. Jak neuvěřitelně nesmyslná je taková existence? Vždycky jsem si to myslel, ale nikdy jsem se to nikomu neodvážil říct. A cítil jsem se osamělý a nenormální. Ale třeba ostatní měli stejný pocit. A ani oni se neodvážili něco říct. Možná že mnozí začali vnímat nesmyslnost bytí, které ani není skutečné bytí, jenom zdánlivé bytí, i když zdánlivě je stejně skutečné jako skutečnost sama. Ale nikdo se neodvážil to říct nahlas, a tak to všechno pokračovalo dál, rok za rokem, pokolení za pokolením. Je to prostě tak — sny jsou skutečnost. To je tvůj objev. To je tvoje řešení. Lidé svoje sny nesní, oni je prožívají. Klinika není nic než obrovský podvod. Ale proč? Jak je to možné? Objevila se myšlenka: ale v nekonečnu je přece možné všechno, i to, co je protismyslné, nelogické, ne.. . Třásl se po celém těle. 166

ALE TO PŘECE NENÍ ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ! křičelo jeho nitro. Existuje nekonečné množství světů a v nekonečnu nic není nemožné, a proto nemá smysl hledat logická vysvětlení. To je možná pravda, ale nemohu to přijmout. Odpověď, která dává sama sobě za pravdu, není žádná odpověď. A co když - co když je přání jen otcem myšlenky. Co když snový svět je přece jen pouhá iluze, uměle vytvořená trojrozměrná televize, v níž můžeš prožívat všechno, co sis vždycky přál. Co když všechno, co ses naučil ve škole, je pravda. Co když je tvoje řešení jen - vzdušný zámek, přelud, představa. A za pár dní půjdeš znovu na Kliniku, dostaneš nový sen, zapomeneš starý a. .. Kousl se do rtu. Světy bez hranic.. ., nekonečné množství vedle sebe existujících vesmírů, mezi nimiž se dá cestovat a v nichž se stalo skutečností všechno, všechno myslitelné i nemyslitelné, rozumné i nerozumné. Utopie. Vize. Myšlenka, kterou si přinesl ze sna a kterou nemohl, kterou se neodvažoval opustit, protože znamenala, že kdesi je jeho sen skutečností, kdesi... Ale jak by mohl takový obraz sloučit se skutečností, která ho obklopuje? Jak by mohl dokázat jeho skutečnou existenci? Protože důkaz mít musí. Můžeš věřit, můžeš snít, ale za dva dny musíš být na Klinice, a to už musíš mít odpověď.

STOJÍŠ PŘED ZDÍ, která ti v jednom okamžiku připadá neproniknutelná a tvrdá, ale tu a tam se jaksi rozplývá a odhaluje nádhernou krajinu za sebou - a ty tam chceš, chceš do ní za sluncem, teplem a trávou -, jenže mezi tebou a krajinou stojí zeď a ty si ji prohlížíš, pokoušíš se ji provrtat pohledem, ale ona se nerozplyne, zůstane stát, kde je, mění se mezi skutečností a neskutečností - neviditelná zeď, která tě odděluje od ráje - a ty si nejsi jist, že existuje, že je skutečná - pokoušíš se sám sobě namluvit, že je to jenom klam - a přitom víš, že jediný způsob, jak 167

ověřit její skutečnou existenci, je vyrazit přímo proti ní, slepě se řítit vpřed, a jestli tě pak zarazí prudká rána, která ti rozbije nos do krve a naplní ti hlavu duněním jako při zemětřesení - pak budeš vědět, že zdí nikdy neprojdeš, že je velice reálná, a vždycky ti bude bránit v dosažení tvého ráje, ale - pokud není skutečná, pak ji necháš za sebou jako třpytivý písek a v ústrety ti vyrazí chuť skutečné země a teplo skutečného slunce a vůně skutečných květin... Nečekej! Čekáním nic nezískáš! Utíkej! Utíkej...

Když se druhý den ráno probudil, měl pocit podivné váhavosti, čehosi, co mu bzučelo v celém těle. Seděl na pelesti postele s hlavou v dlaních, cítil, jak mu krev tepe ve spáncích, jak mu srdce bije, pociťoval svůj dech jako něco nejasného, prázdného a nepravidelného. Byl unaven. Jako by jeho mozek celou noc pracoval. Všechno kolem něj proklouzávalo, myšlenky měl hrozně daleko, a nemohl je přivolat. Světy bez hranic..., sny..., měsíc v úplňku. . ., Denée.. . Stála přece před ním. V očích měla otázku. Ty ke mně nechceš přijít? ptala se. Ty nechceš... ? Ale ona je jen přelud, namlouval mu jakýsi hlas. Je to jen klamný sen, který ti zprostředkuje počítač. Skutečnost je toto. Mít byt. Chodit v pravidelných intervalech na Kliniku a dostávat sny. Prožít tisíc zdánlivých životů během jednoho jediného. To je štěstí. Je to utopie. Jen si pomysli, kolik zážitků se dá stlačit do jednoho života s pomocí snových strojů! Co na tom, že je to jen zdání, když takové zdání nedokážeš odlišit od skutečnosti? Co na tom, že jsi jen příživník na technické civilizaci, dokud s tebou ta civilizace počítá a činí tě šťastným? Copak to není štěstí? Prožít tisíc životů namísto jednoho? Proč ke mně nechceš přijít? Proč otálíš... ? Zeď před ním. Zeď v něm samém. Strach. V snovém světě se nebojíš. Protože ten svět je tvůj, v něm jsi samovládce. 168

Ale já se bál. Bál jsem se, když jsem zabloudil. Bál jsem se, když jsem stál v temné, vlhké jeskyni, bál jsem se, když mě jednou v chladném ránu probudil kopanec a drsní vojáci se na nás dívali, jako bychom byli. .. Proč nechceš přijít? Ty se bojíš? Nemusíš se bát, Carli. Jsi statečný. Zabil jsi velikánskou kočku. Zabil jsi netvora. Zachránil jsi mě a mou zemi. Přece se nebojíš? Kdo jsem? Carl, nebo Carli? A čeho se bojím? Použij svého rozumu, našeptával mu hlas. Naučil ses přece ve Škole, jak svět funguje. To všechno by měla být lež? Proč? Abys z toho byl nešťastný? Myslíš si, že jsi tak význačná osobnost? NE! vykřikl. MLČ! Nech mě přemýšlet. . . Ale ty neumíš přemýšlet. .. Umíš jen dumat a vymýšlet si. . ., přemýšlet neumíš. . . Naráz vstal. Oblékl se. Mechanicky. Postavil se doprostřed . . -místnosti a řekl: „Chci informaci!“. „ . Hlas robota odpověděl: „ Laskavě upřesněte!“ „Chci si mezi čtyřma očima promluvit s šéfem Kliniky v tomto sektoru. Neznám jeho titul. Myslím tím nejvyššího úředníka v tomto sektoru.“ „V jaké záležitosti?“ „To nemohu říct.“ „Požadované souřadnice jsou. ..“ Seděl v kapsli. Jeho únava byla tatam. Jak se do kapsle dostal, neměl ponětí;' Věděl však, kam směřuje, a srdce měl jako kus ledu. Jsi na cestě, abys zjistil, jestli je zeď skutečná. Bylo to, jako by vzal drogu, která tisícinásobně rozšířila jeho vědomí. Mozek mu pracoval ve stovce různých rovin zároveň. Kdyby mu někdo předložil problém, s kterým si věda marně lámala hlavu pět set let, rozřešil by ho jen tak mimochodem, aniž by mu věnoval jedinou myšlenku. Hlavní část jeho myšlenkové činnosti 169

bylo tvrdé, nepředpojaté sebezpytování. Proč chceš zpátky? Je to snad proto, že ji miluješ? Nebo ji miluješ proto, že chceš zpátky? Jsi si jistý, že chceš zpátky, že toho nebudeš litovat? A stovky počítačů, které tvořily jeho já, zpracovávaly problémy a ve zlomku vteřiny dávaly odpovědi, složité odpovědi, které by se nedaly vyjádřit jinak než snad matematicky. A malá vejčitá kapsle se řítila složitou sítí plastikových rour, která protkavala celé obrovité město, v něž se povrch Země a prostor nad ním proměnil za tisíciletí civilizace pod tlakem stále rostoucího počtu obyvatelstva. Co vlastně víš o světě? Víš všechno o Keatsovi, Konfuciovi, Colmanovi a kterékoli jiné kulturní osobnosti, ale jediné, co víš o svém vlastním světě, je řada vzorců chování, které ti vštípili a které jsi přijal jako základní pravdu, o jaké se nediskutuje, ne, nepřijal jsi je, ale mohl jsi je přijmout. Protože ty jsi je nikdy nepřijal. Nikdy jsi nic nedovedl přijmout. Jedině snový svět.. . A snový svět a ty jste jedno... Nedáte se rozloučit. Proč nepřicházíš, Carli? Ale já jsem tady. Jsem u tebe, vždycky. Ty jsi já a já jsem ty. Tvůj svět existuje ve mně. Kapsle zastavila. Ledový krunýř kolem jeho mozku ještě více ztvrdl. Vystoupil a stál v chodbě... Žádný pohyblivý chodník. Jen chodba. A dveře do místnosti. Váhal. Pak se mu led rozšířil do všech údů, šel ke dveřím, otevřely se, propustily ho a opět se za ním zavřely.

MÍSTNOST. STŮL. MUŽ, KTERÝ VZHLÉDL. Nevěděl, co má říct. Ale veškeré napětí, které se v něm nashromáždilo, se vybilo v jediném dlouhém a prchlivém monologu: „Já to vím,“ prohlásil, „vím to. Podvádíte nás. Je to lež. Myslíme si, že se nám to zdá, ale to, o čem si myslíme, že je sen, je 170

skutečnost. Klinika není to, co nám tvrdíte. Je to něco jiného. Já to vím. A mám požadavek. Dopravíte mě do světa, který jsem opustil. Uděláte to. Jinak prozradím váš podvod celému světu. Všude to rozhlásím. Jestli ne...“ „Sedněte si, prosím!“ Mužův klidný hlas na něj dopadl jako popravčí sekyra. Zmlkl. Takřka ani nevěděl, co řekl. Kde to je? Posadil se na židli. „Je mi líto,“ řekl muž, naprosto beze smyslu, jako by byl blázen. „Je mi líto.“ Pak se odmlčel. Carl se rozhlédl. Místnost byla poměrně malá. Byl v ní stůl s diktafonem a dalšími přístroji, trojrozměrné okno, dvě židle, jeden muž. Muž byl starší než on. Asi o deset let. Možná o víc. Zkoumavě si Carla prohlížel. Carl se pojednou cítil jako malé zvířátko v bludišti, jako pokusné zvíře, poháněné spletí chodeb vůní nějaké dobroty, kterou kamsi umístili, aby ho lákala, jako pokusné zvíře v laboratoři. Neměl, co by ještě řekl. Víc říct nemohl. Jeho jistota měla mezery. Vsadil zoufale všechno na jednu kartu. Teď ho mohou někam zavřít. Vzít ho do nemocnice, prozkoumat ho a udělat s ním, co se jim zlíbí. Narazil do zdi. „Tak ty to víš,“ ozval se muž najednou. „Říkáš, že to víš. Ale jak to víš?“ Carl mlčel. Co měl odpovědět? „To má všechno, celý svět, být podvod? Ale čí podvod? A za jakým účelem?“ Muž seděl opět mlčky a prohlížel si ho. Všechno to v sobě mělo samozřejmou snovou neskutečnost. Docela jako by muž čekal, že přijde. Ale jak to? „Ale máš naprostou pravdu. Je to podvod.“ Carl na něj zíral. Takové drzé přiznání. „Klinika není to, co ses učil že je. Sny jsou skutečnost.“ Snažil se uklidnit a přemýšlet. „Ale,“ vypravil ze sebe, „jak? A proč? Já...“ Muž se na něj ostře zahleděl. 171

„Odpověz mi,“ řekl. „Jaká je tvoje nejstarší vzpomínka? Když jsi byl ještě hodně malý. Kdes byl, co se s tebou stalo?“ „Já... školka,“ odpověděl. „Byl jsem ve školce. A byl jsem hodně malý.“ „Ale co se stalo pak?“ „Dělali s námi testy...“ „A…“ „Pak jsem šel do Školy.“ „A pak?“ „Pak jsem byl ve Škole, dokud jsem nebyl dospělý.“ „Zamysli se. Co se stalo druhý rok?“ „Á, nic... dělali s námi testy...“ „A pak...“ Carl přemýšlel. V mozku se mu začalo cosi nejasně rýsovat. „Hm, přešel jsem na jinou Školu. Ale to bylo později. .,“ „Takže jsi přišel na novou Školu.“ „Ale to nebyla žádná nová Škola. Byla stejná. To bylo jen kvůli tomu, že měli nadbytek... aspoň mi to říkali...“ „No, co si ještě pamatuješ? Prošli jste více testy.“ „Ano... o pár let později...“ „A zakrátko nato...“ ., „Znovu jsem přešel na jinou školu!“ vybuchl Carl. „Už začínáš rozumět. Prošel jsi testem. Pak tě převedli na novou školu. A pak jsi prošel dalším testem? A znovu tě převedli na novou školu.“ „Nikdy jsem. .. nikdy jsem se na to tak nedíval...“ „Ne, a taky ses na to tak neměl dívat. Ale teď už to můžeš vědět. Teď se smíš dovědět všechno. Teď už to nehraje žádnou roli. Prodělal jsi poslední test.“ Kousky skládanky. Ale žádný obraz. „Poslední test?“ opakoval, jako by chtěl ze slov vymačkat všechen jejich skrytý, utajený význam. Muž se usmál. „Zamysli se nad tím,“ pobídl ho. „Odhalils nás. Ale jak? Opravdu si myslíš, že bys toho byl schopen sám jen s pomocí toho, co ses naučil ve Škole?“ Přemýšlel. Na povrch vyplula myšlenka z minula: Přece ti uzpůsobili psychiku... 172

„Byla to... byla to... byla to jedna myšlenka ze snu. Myšlenka o světech bez hranic, a tak nějak - nevím jak - mi připadalo přirozené spojit. .. a všechno, o čem jsem přemýšlel..., všechno se složilo do vzorce... nemohl jsem...“ „Věděl jsi jenom, žes něco objevil. Nevěděl jsi ani jak, ani proč. Prostě se to jen tak přihodilo.“ „Ano... nejspíš to tak bylo...“ Vůbec mu to nepřipadalo zvláštní, sedět tady a bavit se o svých soukromých myšlenkách s cizím člověkem, s mužem, o němž ani nevěděl, jak se jmenuje. Bylo to spíš jako vést vnitřní dialog sám se sebou. Ten druhý vyslovoval myšlenky, které ležely skryté v něm samém. Jenom je neviděl. A najednou se cítil hloupý a bezmocný, protože jim nerozuměl.. . Věděl, že toho bylo nekonečně víc, nač měl přijít, ale že na to nepřišel, dokud to ten druhý, co sedí před ním, neřekl nahlas. . . „Udělal jsi první krok. Ale pak jsi zůstal stát. Mohl jsi udělat těch kroků víc. Ale neudělal jsi je. Posledním testem jsi neprošel.“ „Posledním.. .“ „Ano, posledním. Vložili jsme ti do hlavy všechna potřebná fakta. Bylo tam všechno. Ale měl jsi tou cestou projít sám. A ty ses zastavil.“ „Šel jsem chybnou cestou. ..“ Začal tomu rozumět. Zeď existovala v jeho nitru. Ale on si myslel, že je to něco jiného. Když se domníval, že běží proti zdi, ve skutečnosti před ní prchal. Rozuměl. Ale jeho porozumění nebylo nic než pocit, předtucha. Nevěděl to s jistotou, zatím to nevěděl. „Podrobovali jste mě testům. .. pořád... celou dobu. ..“ „Ano.“ „Ale proč? Nejsem nic zvláštního. Snad trochu zvláštní, trochu mimo normu, ale ne...“ Carl zmlkl. „Trochu zvláštní? Trochu? To je typické. Vždycky se považujete za trochu zvláštní. Stupeň své zvláštnosti nikdy sami nepochopíte.“ „Ale co teďy jsem?“ 173

„Vysvětlím ti to. Nemá to smysl. Testem jsi neprošel. Nemůžeme tě potřebovat. Ale vysvětlím ti to. Kdybys sem přišel a prohlásil: ,Vím, že svět, tak jak mi ho popsali, je lež. Ale proč? Jaký smysl se za tím skrývá?' Pak bys testem prošel. Víc nebylo zapotřebí. Nikdo po tobě nechtěl, abys vyřešil všechny problémy na vlastní pěst. Nic než aby sis uvědomil, že nevíš. Aby ses ptal. Ale ty jsi sem přišel a prohlásil: ,Musíte mě dopravit do světa, který jsem opustil. Jinak vás odhalím.' „ „Ale. .. vždyť jsem skoro ani nevěděl, co říkám...“ „Právě proto. Právě spontánní reakce má význam, té jsme chtěli dosáhnout. Učil ses, ve své... Škole, že psychologické testy byly dovedeny k dokonalosti před mnoha sty lety, že se psychika dá naprosto spolehlivě analyzovat a že se lidská psychika dá dokonale popsat. Učil ses, že se tudíž reakce člověka na jakékoli vnější popudy dají předpokládat s pomocí osobnostní křivky a rovnic, ke kterým se dospělo. Je to zčásti pravda, ale ne úplná pravda. Lidské vědomí se nedá beze zbytku analyzovat. Stejně jako se chování elementární částice dá popsat jen za pomoci počtu pravděpodobnosti, ani lidské reakce se nedají popsat dokonale. Ve hře je vždycky faktor nejistoty. A ten je od osoby k osobě různý. U jisté skupiny lidí je tak velký, že se jejich reakce předvídat nedají. Ty jsi jedním z nich.“ „Testy...“ „Ano, testy. Jejich úkolem není zjistit, jaké mají lidé nadání, i když faktor inteligence v nich hraje svou roli. Jejich úkolem je odhalit ty - nepředvídatelné. A ti - je vás málo, míň, než bys věřil se vytřiďují a celou dobu přesunují -, aby si nevšimli, že jsou zvlášť vybraní.“ „To znamená, že všichni ostatní ve Škole...“ „Ano.“ „Ale - já se vždycky cítil jiný než oni, vždycky jsem stál mimo. A přitom byli stejní... jako já...“ „Všichni jste se cítili odlišní. Ale přirozeně jste to jeden druhému neprozradili. Všichni jste byli příliš zaujatí sami sebou, než abyste si všimli vlastních symptomů u jiných...“ Chvíle ticha. V Carlově mozku to hučelo. Chtěl by zajít do nějaké malé místnůstky a tam si o samotě dlouho přemýšlet, cítil, 174

že teď už má všechna vodítka. Ale ten druhý neúprosně pokračoval, a on za ním vždycky zůstával krok pozadu. „Postavili jsme tě před volbu. A ty sis vybral sen. Vybral sis špatně. Nemohl jsi dělat nic jiného. Ale vybral sis špatně. Teď tomu nemůžeš rozumět. Jednou si to snad uvědomíš. Nemohli jsme tvou reakci, tvou volbu předvídat. Proto jsme tě museli prověřit tímto testem. Je to kruté, vím to. Ale nevyhnutelné. V posledních dnech jsi musel prožít pěkné peklo. Proč jsi volil tak, jak jsi volil? Víš to? Proč sis zvolil sen...“ „Byl jsem tam šťastný. Nikde jinde jsem šťastný nebyl.“ „Šťastný? A ty si myslíš, že budeš znovu šťastný, když se tam vrátíš?“ „Ano!“ Muž ho pozoroval, díval se skrz něj, Carl cítil, jak se pod pohledem chladných očí rozpouští. „Ty nebudeš nikdy šťastný, ať budeš kdekoli. To je privilegium, kterého se ti dostalo, cena, kterou musíš zaplatit za to, že patříš - k elitě.“ „Jak to můžete vědět? Řekl jste přece, že moje reakce nemůžete předvídat. Sám si odporujete.“ „Ne, vůbec ne. Tvoje reakce předvídat nemohu. Ale nemůžeš je předvídat ani ty sám. Jsi naprosto a docela v moci svých popudů. A právě proto nikdy nemůžeš být šťastný. Chvilkové štěstí, snad. Ale rozhodně ne nějaké trvalé štěstí.“ „Blbost.“ Muž neodpověděl. Jeho mlčení bylo výmluvné samo o sobě. „Ale jaký pak tohle všechno mělo smysl ? Co by se se mnou stalo, kdybych prošel vaším - konečným testem? Jak tenhle svět funguje - skutečně funguje -, jaký to má smysl namlouvat lidem, že se jim jen zdají věci, které ve skutečnosti prožívají?“ „Smysl? To je slovo, které se lehko vyřkne. Stal by ses součástí. .., stal by ses členem nového lidstva. Proč si myslíš, že vynakládáme tak velkou námahu, abychom vás našli a podrobili testům? Ano - právě nevypočitatelní ve všech dobách vedli svět kupředu. Dav je následoval jako věrné ovčí stádo. Ale bez těch, kterým já říkám nevypočitatelní, bychom stále ještě žili v jeskyních.“ 175

Ale, napadlo Carla... „Právě jeden z nevypočitatelných vytvořil první nástroj, právě jeden z nevypočitatelných nám otevřel přístup do snových světů. Rozuměj, jsou dva druhy nevypočitatelných. Jedni jsou konstruktivní, a druzí jsou nekonstruktivní.“ „Já teďy patřím do druhé skupiny.“ „To není tak jisté.“ „Nerozumím.“ „Mezi skupinami se nedá vytyčit nějaká konečná hranice. Dokud jedinec neskončí svůj život, dokud se nesečte, co udělal a co neudělal, dotud se nedá rozhodnout, kam patří. Hranice se mění.“ „A přece jste mě vyřadili.“ „Ano.“ Carl potřásl hlavou. Je to jako mluvit do zdi. „Proč?“ zeptal se. „Vyjádřil bych to takto: my jsme tě nevyřadili. Zvolil jsi sám. Jsi nezvratně přesvědčen, že můžeš být šťasten jedině ve svém snovém světě, a nic, co tu řeknu nebo udělám, tě nemůže přesvědčit o opaku. Abychom tě mohli potřebovat, museli bychom ti změnit psychiku. A zmanipulovanou psychiku nemůžeme potřebovat. Ale ty ses ptal na smysl. Přiblížím ti to tak, jak to vidím já sám...“ „Poslouchám.“ „Ve všech dobách lidé přemýšleli o vesmíru. Je věčný a nekonečný, nebo je omezený a konečný? Nakonec dospěli k obrazu zároveň nekonečného i konečného vesmíru, vesmíru zakřiveného do sebe. K představě gigantické čtyřrozměrné koule. A věřili, že našli řešení. Ale našli ho opravdu? Co vlastně myslíme slovem vesmír?“ Udělal přestávku. Carli mu odpověděl: „Souhrn všeho, co existuje.“ „Ano. Ale co je to to, co existuje? Jak definujeme pojem existence?“ Znovu udělal přestávku. Podle všeho jen těžko shromažďoval myšlenky, aby popsal něco, co pro něj musí být naprosto 176

samozřejmé, co nejjednoduššími slovy, když se to dá - snad vyjádřit jedině řečí matematických vzorců. „Odpradávna lidé hloubali nad tím, jestli by nemohly existovat jiné vesmíry, a už tenkrát opustili tvou definici pojmu vesmír. Neexistují snad mimo náš vesmír jiné vesmíry? A pokud ano, jaké jsou povahy?“ Další přestávka. „Jsou zákony, které platí v našem vesmíru, platné i pro tyto jiné, potencionální vesmíry? Byla to čistě hypotetická otázka. Téměř řečnická otázka. A takovýmito spekulacemi se nezabývali rozvážní a střízliví vědci, nýbrž fantastové a snílci. Spisovatelé.“ „Nevypočitatelní,“ doplnil ho Carl tak trochu zlomyslně. „Mimo jiné, ano.“ Carl se zamyslel. Kam chce dojít? Všechna ta mlhavost, všechno to chození okolo horké kaše... „Ale nechápali, že problém byl špatně formulován. Jiné vesmíry opravdu existují, ale nikoli mimo náš vesmír, nýbrž - paralelně. Musím se teď dopustit něčeho, co se vlastně nemá, musím popsat slovy, co se slovy, popsat nedá. Ale tys nedostal vzdělání, aby ses mohl vyjadřovat matematicky. Co je hmota? Odpověď: hmota se skládá z atomů, většinou seřazených do molekul. Co je to atom? Odpověď: atom se skládá z jádra a z částic, o kterých si lidé dřív představovali, že kolem jádra krouží přibližně jako planety kolem slunce. Ale - co je to částice? Co je to jádro? Tady už pro svůj popis nemohu použít slov, protože slova najednou začínají být - bezobsažná, částice se například někdy chová jako ,částice', jindy se chová způsobem pro hmotnou částici nemyslitelným. Může se vyskytovat na dvou místech zároveň, měnit polohu, aniž se přesune z jednoho místa na druhé, a tak dále. Ale co je to? Z čeho se skládá? Co je to existence? Klíčovým slovem je: možnost.“ Opět mlčení. „Byl jeden geniální matematik a ten měl vizi. A nevzdal se, dokud tuto vizi nevyjádřil matematicky. Jiní se pokusili jeho práci dovést do konce, ale ztroskotali. Celou dobu měli chybné východisko. Ale představ si to takto: máme surovinu, jejíž podstatu známe jen nedokonale. Je beztvará, nedosažitelná, a když 177

178

ji zkoumáme, rozplývá se do paradoxů. Nemůžeme říct ani to, že existuje. Pojem existence je bezobsažný. Víme, že náš vesmír se skládá z této suroviny. Výslednicí nepochopitelných rovnic tohoto génia bylo, že stejná surovina může zároveň s tím, že tvoří náš vesmír, tvořit nekonečné množství dalších vesmírů. A poněvadž se tato surovina neřídí zákony, které bychom dovedli přesně formulovat, nemůžeme se vyslovit, zda pro tyto jiné vesmíry platí stejné zákony jako pro náš. Slovo existence má význam jen jako odkaz na něco jiného. Můžeme říct, že vesmír existuje - jako funkce pralátky. Nemůžeme říct, že tato pralátka existuje, můžeme to celé jedině obrátit naruby a říct, že existuje ve vztahu k našemu vesmíru. Jedna se rovná jedné. Ale to nedokazuje, že , jedna' existuje. Bylo tu tedy východisko, kterým byla možná existence nekonečné řady vesmírů, takříkajíc paralelních s naším. Ale jak by se dalo dokázat, že tomu tak je? A přece...“ „A přece to někdo dokázal?“ „Ano.“ „Jak?“ „V otázce samé se skrývá řešení odpovědi. Ale nám není dáno, abychom se s takovými odpověďmi spokojili. My chceme mít své vědění zakotveno v něčem objektivním. Vývoj vědy je paradoxní. Na počátku byl vědec a filozof jeden člověk. Pak se rozdělili. A čím byla věda pokročilejší, tím víc se tříštila do jednotlivých odvětví, která se sama opět dál štěpila, a v jednom odvětví netušili, co se děje v ostatních. Ale když pronikli dostatečně hluboko, objevili, že se vlastně zabývají stejnou věcí - jen z různých aspektů. Odvětví splynula. Vznikla nová věda, syntetická věda,která měla spojit všechny detailní obrázky do jednoho celkového obrazu - a jejím nástrojem se stala matematika a počítače. Tak se stalo, že psychický výzkum ověřil — pokud smím použít takové slovo - teorii, kterou nastolil matematik a fyzik. Objevili, že existuje možnost přemisťovat se mezi těmito paralelními vesmíry. Podařilo se konkrétně dokázat jejich existenci tím, že jsme je navštívili. A protože počet vesmírů je nekonečný, je i počet myslitelných vesmírů nekonečný a počet nemyslitelných vesmírů rovněž nekonečný. Jeden starý filozof shrnul svůj pohled 179

na bytí slovy, panta rhei‘- všechno plyne. Měl říct: ,panta esti' – všechno existuje.“ „Světy bez hranic,“ mumlal si Carl. Snové světy bez hranic. Sen a skutečnost. Konflikt, který neexistuje. Vysnít, to značí uskutečnit. Jenže to není pravda. Sen už je skutečný, vždycky byl skutečný. Druhý teď seděl mlčky. „Pralátka, prvek, nedosažitelné. Už nejstarší filozofové si něco takového představovali. Ano, bytí je podivné. Měli svým způsobem pravdu. Anaximandros se svým ,neohraničeným'. Panteisté se svou vizí boha a vesmíu jako jednoty. Možná že pralátkóu je ,bůh'. Kdo ví. Stále ještě nevíme, co to je. Ještě pokračujeme ve výzkumu, ale máme jen nepatrnou naději, že se to někdy dovíme.“ „My?“ zeptal se Carl. „Kdo je to my? A proč celá tahle mašinérie, která lidem namlouvá, že to je jen sen, když jejich zážitky jsou stejně skutečné jako oni sami?“ „My... to jsou nevypočitatelní.. . ti, kdo projdou posledním testem. Ti, kteří se chtějí zúčastnit naší obrovské práce, kteří chtějí vytvořit nové lidstvo a pokračovat ve zkoumání povahy bytí. Protože my přece nemůžeme nikdy říct, že jsme dospěli ke konci; Nikdy si ničím nemůžeme být jisti. Musíme neustále dál... a dál...“ Dlouhou chvíli seděli beze slova. V Carlově mysli se rozplynuly všechny úvahy minulých dní a bylo mu, jako by se pěnící odliv stáhl a nechal ho nehybného na pláži. Dlouho tam nehnutě ležel jako vyplavený kmen stromu, ale pak se probudil, pohlédl na pevninu a tam se rozkládaly kvetoucí louky a lesy a obloha byla modrá a on slyšel křik ptáků. .. „Ale tebe,“ prolomil druhý mlčení, „tebe to nezajímá. Čistě intelektuální potenciál ti nechybí, ale nejsi citově zainteresován. Snad pociťuješ určitou zvědavost, ale mezi nás nepatříš. Jsi zakřivený sám do sebe, jediné, co pro tebe existuje, je snový svět - který ve své podstatě je antiintelektuální. Přirozeně že vím, co jsi ve svém snu zažil - mám tady rovnice -, a přece nechápu, co tě tam tak uchvátilo... jsme dva cizinci, kteří si navzájem nemohou rozumět...“ 180

„Co mě tam tak uchvátilo... nevím... ale žít život, skutečný život, milovat...“ Znovu seděli mlčky. „Ale neodpověděl jsi mi na mou otázku. Proč celá ta obrovská mašinérie, která má před lidmi ukrýt, že jejich zážitky jsou skutečné, že ve snu prožívají skutečné události, jakkoli jim připadají fantastické?“ „Zamysli se nad tím. Kdybychom lidem prozradili, že jejich sny jsou skutečné, reagovali by jako ty. Chtěli by se navždycky usadit ve světě, který se jim nejvíc líbí. Naše Země by se úplně - téměř úplně - vylidnila. Máš vůbec představu, kolik má Země obyvatel? Většina obyvatelstva se přece většinu života nachází mimo Zemi. Máme statisticky propočítáno, kolik obyvatelstva může Země přijmout v daném okamžiku - větší část jsou děti - zbytek jsou lidé, kteří odpočívají mezi dvěma sny. Země není nic než jediná velká chovná stanice. My potřebujeme lidi, potřebujeme jejich děti a snažíme se, aby ani jedna jediná pohlavní buňka nepřišla nazmar. Čím víc lidí, čím větší obyvatelská základna, tím větší je šance na šťastnou náhodu v genetice. A to je to, co potřebujeme.- pro naše nové lidstvo.“ „Jednou mě napadlo,“ řekl Carl, „jestli se umělecký a vědecký vývoj nezastavil. Ve škole se přece neučíme nic než historii. A čím víc se blížíme k naší současnosti, tím řidší jsou informace.“ „Ne, my v něm pokračujeme, ale s tvými zkušenostmi bys prostě vůbec nepochopil, co se teď v umění - ve vědě - děje, jsme nové plemeno, našli jsme nové výrazové prostředky. K tomu všemu ses obrátil zády, když jsi požadoval návrat do svého snového světa...“ Carl se ohradil. „Nahlížíte na mě jen na základě několika neuvážených slov, která mi ulétla v... napůl nepřítomném stavu.“ „To byla právě spontánní reakce, kterou naše testy nemohly předpovědět. Za deset let bude možná všechno jinak. Za deset let možná budeš dostatečně zralý, aby ses stal jedním z nás. Kdo ví? Tvou budoucnost předvídat nedovedeme. Dovedeme říct jedině, jaký jsi teď, a ty - když se nad tím zamyslíš - přese 181

všecko, co jsem tu řekl, nechceš být jedním z nás. Stále ještě se chceš vrátit...“ Opřel se, zavřel oči a jeho mozek byl opět jedinou směsicí myšlenek. Ale z chaosu se oddělil obličej a hlas, který řekl: „Ty se ke mně nechceš vrátit?“ A on odpověděl: „Chci. Chci se vrátit. Chci se vrátit.“ Druhý mlčel, avšak jeho mlčení jako by říkalo: Tak to vidíš... Chvíli seděli mlčky, ale pak se Carlovi vrátila rozhodnost. Rozhodl se, ale ještě musel položit několik otázek... „Ale jakým způsobem se mezi těmito... vesmíry dá cestovat?“ „Hm, jak jsem už řekl... psychický výzkum... lidská psychika disponuje většími zdroji, než užíváme v denním životě, většími zdroji, než jakých jsme si sami vědomi. Telepatie například je jedním z těchto zdrojů. Telepatů máme poměrně hodně. Ale u většiny lidí jsou tyto síly latentní, jejich projevy, pokud k nim vůbec dochází, jsou spontánní, nekontroluje je uvědomělá vůle. Pravděpodobně se tím dají vysvětlit mnohé prastaré pověry: čarodějnice, vědmy, postavy spasitelů - to všechno byli lidé, kteří ovládali tyto síly ve větším stupni, než bylo mezi lidmi běžné, aniž chápali jejich pravou podstatu. A přes intenzívní výzkum nemůžeme ještě s jistotou prohlásit, že jsme vyčerpali všechny zdroje své psychiky. Jednou z těchto latentních sil - je schopnost přemisťovat se mezi různými možnostmi. Jako u většiny převratných objevů došlo k jejímu odhalení čirou náhodou, a dodnes nemáme žádnou definitivní teorii, jak to všechno ve skutečnosti funguje, jako netušíme, jak funguje ,duše', ale čistě prakticky jsme schopni efekt vyvolat. Jde o to, být s to si něco představit před svým vnitřním zrakem tak intenzívně, že se nám to stane skutečností. A už jsme tam. Ale ta schopnost je latentní. S pomocí somnografu nejdříve provedeme hloubkovou psychologickou analýzu a pak uvedeme toho, kdo má být odeslán, do hypnotického polospánku. Je to analýza - přesně jak ses to učil jeho nejniternějších snů a nadějí. Potom ho hypnotickou cestou zbavíme vzpomínek a vybavíme snovou identitou, která odpovídá jeho podvědomému snovému světu - tvůj případ byl poněkud 182

zvláštní - obyčejní... vypočitatelní... nedostávají tak složité osobnosti jako vy ostatní. Pro vás je totiž identita článkem závěrečného testu. Pak se povzbudí jistá mozková centra, čímž se jeho představivost zvyšuje, on si spontánně představí svět, který odpovídá ideálnímu světu, který v sobě nosí ve formě podvědomých psychických symbolů... a najednou je tam. Je to vlastně velice jednoduchý proces, který teď od a až do zet obstarávají počítače. Všichni dostanou hypnotický příkaz vrátit se sem do našeho světa. Někdy se nevrátí. Asi by se to dalo vysvětlit tím, že pudové směřování k smrti v nich nabylo převahy. Zvolili si svět, kde jsou odsouzeni k zániku. To není nic nepřirozeného. Docela jednoduše jsme jenom probudili něco, co v člověku nečinně odpočívalo ve všech dobách – schopnost přeměnit sen ve skutečnost. Musíš tomu rozumět - my je klameme - ale přitom je činíme šťastnými - tohleto JE utopie, člověk z našeho světa je imunní vůči všem nemocem, rány se mu hojí rychleji a žije mnohem déle, než člověk žil dřív, když žil přirozeným životem. A všimni si jedné věci: většina se nikdy nevrací do stejného snového světa dvakrát. Neustále se měníme - i vypočitatelní - a tím se mění i naše sny, naše přání. Proto ti mohu říct, že ve svém světě nebudeš šťastný, trvale šťastný.“ Carl se nad posledními slovy matně ušklíbl. Jak to může tak skálopevně tvrdit? To je směšné. Zároveň se podivoval nad tím, kolik vědění vstřebal za poslední — byla to hodina, dvě, tři... ? hodiny, podivoval se nad tím, že v něm neutonul. Ale vsál to všechno do sebe jako houba a necítil se ani v nejmenším změněný. Bylo to, jako by se mu dostalo potvrzení něčeho, co dlouho věděl, něčeho, co se skrývalo v něm samém. „Světy bez hranic.. .,“ opakoval si tiše pro sebe. „Pošleme tě zpátky do tvého světa. Sem nepatříš. Nepatříš nikam. Ale uděláme, co je naší povinností. V poslední řadě to závisí jen na tobě.“ Carl se zeptal: „Kdo vlastně jsi?“ Druhý se usmál. „Nemám v té části našeho světa, kde jsi doposud pobýval, žádné oficiální postavení. Někteří z nás ho mají. Možná že jeden z lékařů, které jsi viděl, když ses probudil, byl jedním z nás. Ale ne všichni k nám patří. Většina personálu, 183

který se stará o všechno, co roboti dělat nemohou, jsou zvlášť vybraní, emocionálně velice stabilní jedinci. Jsou - vypočitatelní, ale vědí. A někdy si i oni dopřejí sen, jako dovolenou, jako odpočinek. Je mi - jak jsem říkal - je mi líto, že to muselo dopadnout takhle...“ „Tobě je to líto, a já jsem šťastný,“ řekl Carl. „Kdo z nás dvou na to má větší právo, se ještě uvidí... A ještě něco,“ pokračoval, „nechci, abyste mi měnili psychiku, až mě - chci zůstat tím, kým jsem teď..., s nedotčenými vzpomínkami...“ „Předpokládal jsem to. Tady máš kartičku. Máš na ní koordináty. Máme zvláštní malé oddělení pro takové, jako jsi ty...“ Náhle je oddělila průhledná stěna. Carl vstal. Ale svým způsobem jsme stejně bratři, pomyslel si. Napřáhl ruku stěnou, druhý mu podal svou a ruce se setkaly nad propastí - pocit teplé, opocené ruky v jeho vlastní ruce Carla opět utvrdil v tom, že ten druhý je přese všecko jen člověk jako on.. . „Sbohem,“ rozloučil se. Druhý podržel jeho ruku v pevném stisku. Žádná stěna už neexistovala. Jen oni dva a nekonečno. „Jsi blázen, nezralý hlupák — ale mnoho štěstí.“ „Dík.“ Jejich ruce se rozdělily. Stěna neslyšně spadla. Carl se prudce otočil a odcházel, a když se za ním dveře zavřely, tiše se rozloučil se světem, který mu patřil tolik roků. Konec je tam, kde začínáme... „Už jdu,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Už jsem na cestě. . .“

SNOVÁ NÁLADA, která se ho tu a tam zmocňovala, ho pomalu a nepozorovaně začínala uchvacovat do svých tenat. Všechno se pomalu měnilo v sen, bylo to, jako by svět pokryla voda, která rozmazala jeho obrysy a způsobila, že vlastní pohyby se člověku zdály podivné a cizí a že při tom všem má navíc sucho v puse, mu připadalo ještě podivnější. Dorazil kapslí na místo 184

určené souřadnicemi na kartičce. Nikde nebylo ani človíčka. Vystoupil z kapsle a pomalu plynul ke dveřím, i tady byly jen jedny dveře. O chvíli později ležel natažený na čemsi, na hlavu se mu snášela přílba a on myslel na Denée na Denetu, a neviděl soucitný pohled, který mu uštědřil muž v bílém plášti. Chvíli to trvalo, a pak byla postel najednou prázdná. Muž potřásl hlavou, napůl smutně, napůl vyčítavě - než opět zvedl přílbu a posadil se, aby čekal na dalšího.

185

III PROBUDIL SE VE TMĚ. Pod sebou měl vlhkou studenou trávu a tvrdou zem a nad ním se klenula obloha jako jiskřivá kupole. Hvězdy byly krásně jasné, naprosto klidné - a kolem vládlo tak dokonalé ticho, že se téměř cítil jako vetřelec na posvátné půdě. Když tak ležel natažený na zemi, necítil vůbec vítr a v blízkosti nerostl jediný strom, v jehož větvích by vítr mohl zpívat. Klouzal nad ním, neviditelný a neslyšný. Pomalu, nekonečně pomalu si uvědomil, kdo je a kde je. Objevil, že ví, kdo je, ale že neví, kde je. Jen že tráva je chladná a že je teď vítr slabě slyšet jako táhlý vzdech nahoře mezi hvězdami a že by mohl najít srpek měsíce, kdyby pootočil hlavu. Měsíc visel mezi horami, které zachycovaly většinu jeho světla a ponechávaly jen lehounký opar nebi a nekonečně jemňounký třpyt trávě. Už se tak jednou probudil. Jenže tenkrát ležel v posteli na zámku a nebyl tím, kým je teď. Vzpomínky se na něj okamžitě vrhly. Vzpomínky na rozhovor. Útržek repliky: hypnoticky je zbavíme vzpomínek, opatříme je falešnými vzpomínkami a snovou identitou a pak... Probudil se a myslel si, že je někdo jiný, než kým ve skutečnosti byl. Vštípili mu spoustu představ o jakémsi Ústředí a o tom, že je časový agent. A na znamení toho, že je - proměněný, mu pozměnili i jméno. Ale teď je sám sebou, pomyslel si. Já jsem já. Tentokrát mě nezměnili. Zůstaly mi vzpomínky, moje pravé vzpomínky, moje pravá osobnost. .. Ale tenkrát poprvé, když ses probudil, sis také myslel, že ti zůstala pravá osobnost. Měl jsi dvě osobnosti, a žádná z nich nebyla pravá. Měl jsi dva soubory vzpomínek a o jednom sis myslel, že je falešný, a o druhém, že je pravý. A falešné byly oba. Takže jak teď můžeš vědét s jistotou,že nejsi změněný i tentokrát, že tvoje osobnost zůstala nedotčena, že přicházíš z místa, o kterém si pamatuješ, žes ho - opustil... 186

Hlas našeptávače v jeho nitru. Vzhlédl ke hvězdám a připadalo mu, že na něj shlížejí, jako by čekaly na odpověď. Možná, pomyslel si, že moje vzpomínky jsou falešné a moje já není moje skutečné já. Ale jak bych se v takovém případě dověděl, co je moje... skutečné já? Jak si může kdokoli být vůbec kdy jistý, že je tím, kým si myslí, že je? Já jsem já. Moje vzpomínky jsou moje vzpomínky - musím vycházet z toho, že to jsou moje skutečné vzpomínky. .., protože z ničeho jiného vyvycházet nemohu. Ale hvězdy s jeho myšlenkou nesouhlasily. Zíraly na něj, jako by ho neslyšely. Vzpomínky... nějaký hlas... „Co si představí, se stane skutečností... kde se všechna jejich nejniternější přání mohou splnit, a najednou – jsou tam...“ Jsem tady, pomyslel si. Ale kde to je — tady? Znovu uslyšel hlas: „Většina se nikdy nevrací do stejného světa dvakrát..., neustále se měníme... a tím se mění i naše sny... v poslední řadě to závisí jen na tobě...“ KDE TO JSEM? Prudce se posadil. Tráva..., hvězdy..., měsíc..., hory - to může být kdekoli. Přemýšlej - dostal ses tam, kam si tvoje nejniternější sny přály, aby ses dostal..., kam ses chtěl dostat? Sedět v trávě a sám sobě klást hloupé otázky. To je přece jasné, ujišťoval se v myšlenkách. Přece vím, kam jsem se chtěl dostat, zpátky do světa, kde jsem byl předtím... Jsi si tím jist? Neslyšel jsi, co ti říkal hlas? Většina se nevrací dvakrát do stejného světa... A je to neuvědomělý proces. Přinesla tě sem tvoje neuvědomělá přání. Znáš svoje vlastní nitro? Víš, co si v hloubi duše přeješ? Jednou rukou popadl chomáč trávy a zatáhl za něj, jako by chtěl vytáhnout odpověď z temné země. Vyškubl několik stébel a držel je v ruce. Většina. . . Najednou se v něm vyvalila vzdorovitá sebevědomá myšlenka: 187

Ale já nejsem jako... většina. Já jsem nevypočitatelný. Já se nevměstnám do statistiky. Počet pravděpodobnosti a testy osobnosti se mnou nic nesvedou. Já nejsem jako... většina. A i když sám sebe neznám, vím, že jsem někde, kde budu šťastný. Vítr se snesl z třpytivého prostoru a pohladil ho jako chladivý, zvědavý jazyk. A hlasy v paměti se vrátily. „Ty nebudeš nikdy šťastný, ať budeš kdekoli... pudové směřování k smrti v nich nabylo převahy... zvolili si svět, kde jsou odsouzeni k zániku...“ NE! Kolik důkazů ještě chceš? Copak nevidíš hory? Ale jsou to stejné hory? Upřeně zíral na siluetu hor. Tyčily se jako gigantické pravěké obludy a vysílaly neslyšný, příšerný řev ke hvězdám. Ale hvězdy ani nezamžikaly. A vítr se smál jejich zkamenělé zběsilosti. Stejné hory... Stejný svět... Ale nekonečno... přece obsahuje všechno. Musí tudíž obsahovat i nekonečné množství stejných světů. Nekonečno sestává nejenom z jedné jediné nekonečné řady čísel 12 3 4 5 6..., nýbrž i z nekonečného množství jedniček, dvojek, trojek... Které z nich je stejné? Slova už přece nic neznamenají. A musí existovat nekonečné množství světů, které se podobají tomu, v kterém jsi byl, ale v nějakém ohledu se od něho liší. A tím rozdílem může být doslova cokoli. Jsi vydán na milost a nemilost svému podvědomí. Brát věci takové, jaké jsou. Musíš se naučit brát věci takové, jaké jsou. Hory tu přece jsou. Nepochybuj zbytečně. Nepochybuj, dokud k tomu nebudeš mít důvod. Vstal. Najednou... Šaty! Co máš na sobě?

188

Rukama si začal horečně bloudit po těle. Kůže. Odřená kůže. Stejný oděv, který měl na sobě, když..., na omak jsou přesně stejné... A stojí na svahu. Na úbočí obrovitého údolí. To souhlasí, pomyslel si. Až sem to všechno souhlasí. Vyčkej. Dočkej času a uvidíš. Pomalu sestupoval dolů. Svah byl velmi povlovný. Vychází měsíc, nebo zapadá? Je večer, nebo se užuž začíná rozednívat? Dočkej času a uvidíš. Brzy se ukáže. Napjal zrak a pokoušel se jím proniknout dolů svahem. Ale v třpytivém svitu hvězd se všechno zahalilo mlžným oparem. Všichni dostanou hypnotický příkaz v jistém časovém termínu se vrátit. Ale mně řekl, že mě sem pošlou navždycky. Můžeš se na jeho slovo spolehnout? Bylo to, co ti vyprávěl, pravda? Celá pravda? Nebo jenom část pravdy? A vzpomeň si - aby se člověk mohl přesunout do jiné možnosti, musí se jeho mozek nějakým způsobem povzbudit, aby se zvýšila představivost. Ale když se vrací, nemá přece po ruce žádný přístroj! Vrátit se může sám - i když na hypnoticky vštípený příkaz... Má povzbuzení mozku dlouhodobé účinky? Nebo... Kolik z toho dělá člověk a kolik přístroj ? Latentní schopnost. Telepatie je latentní, neuvědomělá schopnost. Ale existují telepati, kteří jsou s to svou schopnost ovládat. To přiznal. Třeba je možné, že... Možná že jsem jeden z těch, kteří..., možná že bych sám mohl... Zahnal tu myšlenku. Pošetilé spekulace. Ale v nekonečnu přece fádná ne neexistují. Zadusil zkušenou námitku, ještě než ji v sobě vyslovil. Uč se brát věci takové, jaké jsou. Dočkej času a uvidíš. Zjisti nejdřív, jestli tohleto je správný svět. .. Kdyby se ukázalo, že není, můžeš se o to vždycky pokusit - mnohokrát pokusit. .. 189

Svah byl strmější. Tráva klouzala. Tenhle svět jsi ty. Jsou to tvoje nejniternější přání zhmotněná ve skutečnost. Musíš se naučit ten svět brát takový, jaký je, ať už je, jaký chce, musíš se naučit brát sám sebe takového, jaký jsi. Kdybych jen mohl. .. Nezačíná se rozednívat... ? Přece sám sebe neznám. Jak můžu něco brát takové, jaké to je, když to neznám? Měsíc postoupil na své dráze k horám..., pobledl..., svit hvězd je matnější... Sestupoval po travnatém svahu. Hory mezitím začaly pomalu žhnout, nejdřív neznatelně, pak matně, potom neoblomně se stále větší a větší silou. Pociťoval sluneční teplo jako příslib. Nauč se znát tenhle svět, pomyslel si, a naučíš se zároveň znát sám sebe. Tenhle svět jsem já. Je i on - nevypočitatelný? Neocitl jsem se ve vesmíru, který se neřídí zákony, na které jsem zvyklý? Připrav se na všecko. Všecko je možné. Šel a pocítil ospalost. Putuje už dlouho, a mohl by se někam na chvíli posadit a odpočinout si... Sedl si. Klesl na zem. Země byla studená, ale vzduch už začal teplat a prosvětlovat se a jemu vůbec nevadilo, že země je studená, natáhl se a za pár minut už nevěděl, v jakém snovém světě právě je. Spal.

KDYŽ SE PROBUDIL, bylo to tím, že ho stéblo trávy šimralo v nose, a bylo teplo, ne horko, ne parno, ale právě takové teplo, aby to bylo příjemné. Osvěžující, čerstvé teplo. Převalil se na záda a zahleděl se do nebe, které se ve své nevyzpytatelné modři rozkládalo tam nahoře. Když ho člověk viděl takhle, nedovedl pochopit, že je to stejná obloha, která v noci byla černá a posetá hvězdami, třpytivá propast. Nedovedl pochopit, že ta modř je 190

jen iluze, úkaz vyvolaný lomem světla, a že tam ta propast stále ještě je, a temnota a hvězdy. Obloha je modrá myšlenka, která obklopuje svět. Obloha je nevyzpytatelná hudba... Nevstal, zůstal ležet a ospale přemýšlel. Ještě se docela neprobudil. Oči se mu probudily. Viděl. Ale horečně přemítavý stav, v jehož moci se tak dlouho zmítal, byl ten tam. Vzdáleně si ho uvědomoval a vychutnával chvilkové osvobození... Co to má za smysl lámat si hlavu? Obloha je přece modrá. „Ahoj,“ pronesl nějaký hlas. „Už jsi vzhůru?“ „Ano,“ zamumlal a posadil se. Několik metrů za ním stálo velké zvíře a uškubávalo trávu. Ani v nejmenším si ho nevšímalo. „Ferde. ..,“ zašeptal. Sametový, flétnový hlas v něm dozníval. Beze slova, rozpustile, vesele, ironicky ho vítal. „Ty víš...,“ řekl nahlas. Jak jsem už jednou řekl, vím toho o tobě trochu víc než ty sám. Samozřejmě - věděl jsem to celou tu dobu. Čekal jsem na tebe... Prohlížel si zvíře. Věděl, že nemluví se zvířetem, ale s podivnou kolektivní bytostí, v níž toto zvíře tvoří jen jedinou buňku. V mysli se mu utvořila otázka... „Je tohleto...“ Ne, to není to zvíře, které s vámi putovalo přes hory. Ale brzy se s ním setkáš... „Co jsi?“ Jsem... Ferd? Jsem - já. Chceš, abych popsal sám sebe? Ty jsi zábavný. Jinak odpovědět nemůžu. Co je to já? Sbírka vzpomínek a vlastností. .., mohl bych se tě zeptat na totéž. Kdo jsi ty? Co bys mi na to odpověděl? Seděl a neřekl ani slovo. Cítil se jako okřiknuté dítě. Co je to „já“ - to je otázka, která obsahuje všechny ostatní otázky. Nedá se na ni odpovědět. Co je to bytí? „Na tuhle otázku se lidé snaží najít odpověď ve světě, který jsem opustil,“ odpověděl Carl. Usmál se. Aspoň mají co dělat. 191

192

„Ale jednou jsi mi řekl, že jsem zajímavý. Jsem pořád ještě zajímavý?“ To že jsem řekl? Dejme tomu. To víš, že jsi zajímavý. Všechno je zajímavé. To je to jediné, co se dá říct o bytí - že je zajímavé. Carl vstal. Došel ke zvířeti. Když se k němu přiblížil, zvedlo hlavu a nevyzpytatelným pohledem si ho prohlíželo. Natáhl ruku a pohladil ho, pohladil ho po pružném hřbetě a zvíře si cosi zabrumlalo. Líbíš se mu. A najednou jako by kolem něho vzniklo vzduchoprázdno. Ferd byl opět pryč. Kde? Vyšvihl se zvířeti na hřbet, a aniž ho musel pobízet, zvíře tiše klouzalo travnatým svahem. Za jízdy přemýšlel o světě, který opustil. Stalo se to přece ani ne před celým dnem. Ale připadalo mu to jako hotová věčnost. Nedovedl prostě pochopit, že to byl svět, v kterém vyrostl a prožil větší část svého života. A vlastně nebylo divu. Protože přísně vzato, ačkoli to byl „jeho“ svět - znal ho méně než tento svět, který je také jeho. Jakou část pravdy mi prozradili? A proč mi vůbec něco prozrazovali? Přece mi nemuseli vysvětlovat vůbec nic. Když mě svým testem vyřadili, mohli mě přece jednoduše odeslat a nic mi neříkat. A přece... Možná že to bylo ze sounáležitosti. Protože já k nim svým způsobem patřím. Jsme stejného druhu. A podobnost mezi námi je větší než rozdíly. Možná. S tvými zkušenostmi bys prostě vůbec nepochopil, co se právě teď v umění - ve vědě - děje... S mými zkušenostmi! Dověděl ses pravdu? Nebo to byl jen opis, abys dovedl vytušit pravdu, pro niž ti chybí zkušenosti, abys ji mohl pochopit? Ve Škole jsme se učili jen velmi základní matematiku a fyziku. Proč? Protože kdybych měl jiné vědomosti, reagoval bych snad jinak na jejich „test“? Rytmus jízdy dodával jeho myšlenkám prazvláštní, houpavý puls. Myšlenky přicházely do taktu s krokem zvířete. 193

Najednou se vynořila odpověď na jeho otázku: Neodvážili se nás toho víc naučit. Protože kdyby nás toho naučili víc, možná že bychom si spočítali, jak se věci mají, na vlastní pěst. Nevědí, kde nás mají. Byli jsme všichni iracionální faktory. Nemohli se na nás spolehnout, nedovedli si spočíst, jak budeme jednat. Všichni jsme ještě byli neotestovaní. Báli se nás. Jednali správně? ptal se v myšlenkách. Udělali správně? Posoudili mě správně? Ty nebudeš nikdy šťastný, ať budeš kdekoli. Jsi nevypočitatelný. Ale kdo ví, jaký bych byl, kdybych prošel hypnotickými kursy jejich matematiky, jejich fyziky, jejich psychologie? Jsi obětí vlastních popudů... Kdo ví, jaké bych potom měl popudy? A nevyhnutelně, děsivě před ním vyvstala otázka: Zvolil jsem správně? Jedna jeho část odpovídala bezvýhradným ano, zatímco druhá část o odpovědi pochybovala. Když se nad tím zamyslel, měl v sobě jen velice nejasný obraz světa, který opustil. Od samého počátku nebyl nic než pokusný králík, směl se dovědět jen to, co se mu odvážili prozradit. Smysl, napadlo ho. Hledal jsem smysl. A smysl v tom byl. Shromáždil veškeré své vědomosti o svém bývalém světě, pokoušel si ho představit jako celek. A objevil se před ním obraz, ale na jeho mapě bylo mnoho bílých míst. Podivný svět. Cizí svět... A přece ten svět je jen jednou z možností v nekonečném množství jiných možností. Všechny světy, kterým nerozumí, jsou cizí. Posoudili mě správně? Kolik z pravdy mi prozradili? Žádný člověk není ostrov... Ne, pomyslel si. Každý člověk je svět. 194

A co je správné v jednom světě, nemusí být nutně správné v jiném. Každý svět je poslušen svých vlastních zákonů. Žádný zákon není univerzální. Panta rhei, pomyslel si. Panta esti. A pak se rozhlédl, pohledem přelétl veliké údolí. Obrovský šedozelený kráter. A v dálce dole nejasný bod. Jeho cíl. Ferd jako by zachytil jeho myšlenku, přidal do kroku a rozletěl se jako rychlý paprsek dolů. Carl se pevně chytil jeho krku a zachvátilo ho divoké opojení. Vítr se mu v obličeji třepetal jako plachta. Slunce v zádech. Rychlý tep jízdy. A tam dole... Vybuchl. Přitiskl se ke zvířeti, aby nevyletěl do oblak jako balón a neztratil se v modři... Studený vítr ho nemohl připravit o nekonečnou radost, která mu naplňovala tělo. Tohle jsem já, myslel si. Tohleto jsem já. Svah už nepokrývala jen a jen tráva. Nejdřív kolem něho proletěly suché keříky, schoulené až u země jako šediví permoníci. Pak malé stromky, větší stromy, lesíky... Zarazil zvíře. Jak to udělal, nevěděl. Věděl jenom, že chtěl, aby se zastavilo, a ferd okamžitě zpomalil. Pomalu klusali dolů vysokou šťavnatou trávou. Rozhlížel se a nasával do sebe osvěžující vzduch. Stromy měly pokroucené šedohnědé kmeny, které se rozdělovaly a vzpínaly vzhůru jako listím porostlé ruce. Hnaný nepochopitelným popudem, zastavil ferda docela, sklouzl z něho, až mu stál po boku. Pak pomalu pokračoval v cestě vpřed, dolů a zvíře ho, těsně v patách následovalo. Prošel kolem stromu, nejvyššího, jaký dosud viděl, a na okrajích zorného pole zaznamenal, že tady nahoře na svahu není sám. Kousek níž jel jiný jezdec, pomalu, očividně bez cíle. Zaostřil zrak, ale byl to jen bod, snad o kilometr, snad o dva níž. Opět se vyšvihl na své zvíře a zamířil k bodu. Podvědomě. Přibližovali se. Objevil ho snad ten druhý? Přinejmenším nezměnil směr jízdy. Slunce stálo v nadhlavníku. Carl mhouřil oči. 195

Bod už byl větší. A podle způsobu, jak se pohyboval, to nemohlo být nic jiného. Byl to jiný ferd. Dělilo je už jen několik stovek metrů. Druhý jezdec ho také objevil. Jeli proti sobě... Mlžný opar. Sluneční třpyt, oslnivý... Zvláštní pocit, že... Zvířata se svými jezdci se přibližovala. Teď už je rozdělovalo pouhých deset metrů. Teď už zvířata stála nozdrami proti sobě a vypadala, jako by spolu rozmlouvala. Ale jejich jezdci mlčeli. Dívala se na něho, jako by byl zjevení. Nejdřív zbledla, pak zčervenala jako pivoňka. Nic neříkala. Bylo to, jako by se potkali poprvé v životě. On měl naráz mozek jako vyprázdněný. Co má říct? Co má udělat? V puse měl sucho. S pocitem, že musí něco udělat, sklouzl z ferda a stál na zemi. Po chvíli - po minutě nebo po několika hodinách - udělala totéž. Desítku metrů od nich se tyčil strom, jehož stín dosahoval téměř až k nim. Vykročil ke stromu a ona ho následovala, i zvířata se k nim připojila, dokud nezašla do stínu, pak se zastavila. Ale on pokračoval až pod větvoví, do jeskyňky, kterou větve vytvářely, do hebkého přítmí, které zabraňovalo slunci ve vstupu. Když dorazil ke stromu, otočil se a čekal, a ona k němu pomalu přicházela. Listoví propustilo k zemi záblesk světla, který jí vzplál ve vlasech jako rychlá jiskra. „Ty ses vrátil.“ Její hlas ho přiměl zapomenout na všechno ostatní. „Ano...“ Přišla blíž a posadili se na zem vedle sebe. „Jak dlouho je to, co jsem zmizel?“ zeptal se. A jí ta otázka nepřipadala podivná, jednoduše odpověděla: „Tři týdny...“ Klid. Vítr je ovíval a hrál na strom jako na velikou lyru. Nečekaně se k němu obrátila a zeptala se: „Co jsi?“ Její ruka ležela nehybně v trávě vedle něho. Uchopil ji, zvedl ji a zkoumavě si ji prohlížel. Zachvěla se. 196

„Nevím,“ odpověděl. „Nevím.“ A najednou mu připadalo, že v těch slovech je obsažen celý jeho život. „Naháníš mi strach,“ řekla. „Nevím...“ Přiblížil ruku ke svým rtům, nechal je, aby se jí letmo dotkly. Skutečnost, sen. Měsíc v úplňku... Ne, to se mi všechno jenom zdá, pomyslel si. Podíval se na ni. Byla oblečená do bílého oděvu, jakési krátké tógy. V horách byla docela jiná. V o poznání větším koženém obleku. V obličeji dohněda opálená, chlapecká, skoro nezbedná. A teď. .. Očima sjížděl po její postavě, aniž věděl, co dělá, natáhl ruku a položil jí ji na koleno. Znovu se zachvěla. Jak mě vidí? napadlo ho. Jak vypadám v jejích očích? „Byls tam, odkud pocházíš?“ zašeptala. Přikývl. „Ano.“ „Ale vrátil ses...“ Jako by to nedovedla pochopit. Pak seděli mlčky. Jeho prsty se dotkly látky, pustil její ruku a přitáhl si ji k sobě. Vzhlížela k němu s nekonečným překvapením a zákmitem strachu a on se pokoušel usmát, ale uvědomil si, že se mu to nepodařilo. Opatrně se dotkl jejích vlasů, pohladil ji po tváři. Pak se lehce dotkl svými rty jejích a cítil, jak se kolem něho ovinula paže. Poprvé se znovu políbili, a jejich rty byly jako cizinci, ztuhlé. „Miluješ mě?“ zeptala se. Jeho mozek hučel a zpíval jako moře a příboj utopil jeho odpověď: „Ano, miluji tě.“ A po chvilce mlčení: „Proč si myslíš, že bych se jinak vracel?“ „Je tvůj svět... hodně jiný než tenhle?“ „Ano,“ odpověděl, „je hodně jiný. Ale už to není můj svět. Tohleto je teď můj svět.“ A když ji znovu políbil, napadlo ho: Líbám nekonečno. Pocítil, jak se uvolnila. „Ještě se mě bojíš?“ zašeptal jí do ucha. „Nevím. Trochu. Jsi takový... takový jiný...“ 197

Přikývl. „Ano, jsem, jiný. Hodně - jiný. Ale víš, ty jsi taky jiná.“ Usmála se. „Tak to se musíme znovu poznat.“ Začínáme se znovu nalézat, pomyslel si. Tak to má být. A pak přišla nová myšlenka: Poznám ji vůbec někdy? Patří k vypočitatelným, nebo k nevypočitatelným? „Budeme se snažit,“ řekl. Leželi vedle sebe a dívali se nahoru do měňavého listoví. „Co se přihodilo od té doby, co jsem... zmizel... ?“ zeptal se. „Pořád jenom čekáme, že se něco stane. Ale víš...“ Otočila se k němu. „Den po tom, co jsi zmizel, se objevil Ferd. A pořád ještě měl na zádech naše staré zavazadlo. Pamatuješ si... kůže.. .“ „To přišel až sem? A sám?“ „Ano...“ Ukázala. „Tamhle stojí.“ Sledoval její prst zrakem a spočinul jím na dvou zvířatech, která stála těsně vedle sebe a pásla se. Nedovedl rozlišit, které je které. Vzpomínky ho zaplavily. Stalo se to opravdu? „A pak,“ pokračovala, „pak jsme poslali malý oddíl pro Baalima, aby se sem přestěhoval. Čekáme, že tu budou každou chvíli. A ti jeskynní lidé tu také byli. Tak hrozně se nás báli...“ Zvonivě se rozesmála. Pak znovu zvážněla. „Je to jisté? Už mi nikdy nezmizíš?“ „Ne,“ odpověděl, „už nikdy.“ „To nemůže být pravda,“ řekla. „Mně se to jenom zdá. Nemůžeš mi rozumět. Byla jsem tak osamělá... vždycky... ale nevěděla jsem o tom, dokud jsem nepotkala tebe... a pak jsi přišel ty... a pak jsi byl pryč... a teď jsi tu zase zpátky... Jsi skutečný? Nebo se mi to jenom zdá... ?“ „Skutečný,“ opakoval. „Jsem skutečný? Jsi ty skutečná? Je vůbec něco skutečné? Není všechno pouhopouhý sen?“ Daleko, daleko od nich vykřikl pták a jeho výkřik se rozšířil vzduchem jako chvění, záblesk červeného světla, který vyletěl 198

jako raketa a rozprskl se vysoko na obloze a jeho střepiny se několik minut tiše snášely do údolí. „Ale, ty jsi pořád princezna,“ řekl, „a já nejsem v tvém světě nic. „Ale ano,“ odporovala mu. „Jsi princ ze země Kathir. To ostatní - to zůstane jen mezi námi... a zachránils mě před...“ Znovu se k němu otočila. „Nevěřím, že tě někdy budu doopravdy znát,“ řekla. „Nikdy si nebudu jistá, že tu ještě budeš, až se probudím. Máš v sobě něco, co...“ Měl pocit, jako by ho prohlédla. „Ale. .. v tom je i něco dobrého,“ řekl on. „Nikdy nemít jistotu, každým okamžikem se dávat překvapit... nacházet jistotu v nejistotě...“ Kdybych tomu tak mohl sám véřit, pomyslel si. Jen kdybych tomu mohl věřit… „Ale už se tě nebojím,“ zašeptala. „Aspoň ne tolik, jsi...“ „Jsem to já,“ přerušil ji. „Já jsem vždycky já. A ať se stane co se stane, nedá se na tom nic změnit.“ „Rozumím ti?“ zeptala se ho. „Budu vůbec někdy vědět, jestli ti rozumím?“ Ve velké dálce se znovu ozval pták. Ale byl to jiný pták. Jeho hlas k nim dorazil jako poselství beze slov odkudsi mimo prostor a čas a na okamžik se údolí naplnilo jeho nekonečnou radostí a jeho nekonečnou lítostí a jeho nekonečným smutkem, dokud nedozněl a nerozplynul se a nebyl zapomenut. O chvíli později se dva body pomalu pohnuly ke středu údolí. Slunce už začalo klesat.

KRÁL TABKAHR BYL MUŽ NEVYSOKÉ POSTAVY, malý pták s ostrým pohledem a rychlou myšlenkou. Jednal okamžitě a teď mu poslové pravidelně přinášeli zprávy o situaci v Kamwarlu. Jakmile by kamwarluské oddíly vyrazily na pochod proti Denetě, zmobilizoval by k obraně všechny zdroje svého údolí. Ale prozatím se nic nestalo. 199

Nic než to, že ti z příslušníků Karmanových jednotek, kteří přežili, se vrátili domů. Kamwarlu teďy vědělo, že je Denetah připravená. Možná že se ani nic nestane. Protože údolí se dá ubránit se zlomkem jednotek, kterých by bylo zapotřebí k jeho dobytí. Útok proti Denetě byl předem odsouzen k neúspěchu, pokud by nepřišel jako překvapení. A i když nepřítel jeho lidi v Kamwarlu neodhalil, musel si být vědom toho, že se Denetah dovtípila, co se chystá. „Zatím se nic nestalo,“ říkal Tabkahr Carlovi. „A také si nemyslím, že by se něco stalo, ale jsme připraveni na všechno... „Především je dobře,“ odpověděl Carl, „že máme na své straně jeskynní národ. Znají hory skrznaskrz. Kdyby nepřítel začal postupovat vzhůru průsmykem, můžou permoníci převést naše jednotky jeskyněmi na druhou stranu. Vpadneme jim do zad, než si něčeho všimnou. Budeme je moct obklíčit a rozehnat...“ „Ne, velkou šanci nemají,“ odpověděl Tabkahr. „Doufám, že budou mít dost rozumu, aby si to uvědomili...“ „Já si myslím, že král Kamwarlu si toho je vědom. Podle jejich původního plánu se měli pokusit ovládnout Denetu bez použití násilí, sňatkem mezi Cabalem a princeznou. Ale...“ „Ano, jestli dojde ke vzpouře... v Kamwarlu, jak si myslíš... „Mužové, jako je Karman, jsou určitě nezvratně přesvědčeni, že jejich oddíly jsou nepřemožitelné. Takoví lidé jsou nemocní a jedním z hlavních příznaků jejich nemoci je, že jim chybí úsudek. Jestli dojde ke vzpouře, nedá na sebe čekat ani útok...“ „Moji lidé bohužel mohou pozorovat jen vnější události, shromažďování jednotek a takové věci. Možná že teď právě v tichosti probíhá mocenský boj...“ „Uvidíme... vyčkáme a uvidíme...“ Stáli na zámecké terase a dívali se do parku. Byl jako stinná, vonící oáza mezi vysokými, přísnými budovami hradu. Zasazený mezi nimi, stejně jako byla Denetah zasazená do vysokých hor. Přijal mě, pomyslel si Carl. Na nic se mě neptal. Chová se ke mně jako k synovi. .. Jejich rozhovor se rozplynul a vypařil ve večerním vzduchu. Tabkahr odešel do svých komnat a Carl zůstal na terase sám. 200

Tentokrát je to jiné, napadlo ho. Je to hodně jiné. Proč? Hledal odpověď a odpověď vzápětí přišla. Je to proto, protože jsem se sám změnil. Tentokrát jsem sám sebou, mám svou vlastní osobnost. Ale je to jenom tím? Měl příšernou schopnost klást otázky, na které se nedá jednoznačně odpovědět. Jsem sám sebou, přemítal. Já jsem já. Bylo to jako zaklínadlo, které vyslovoval proti všem svým pochybám, proti nejistotě. .. A najednou byl myšlenkami zpátky ve světě, který opustil. Opustil ho dobrovolně, ale teď ho nedovedl pustit. Tolik otázek... Vychovali mě jako anachronismus, myslel si. Jako cizince ve vlastním světě. Pak ho napadlo: je to pravda? Procházel jsi testy, přeřazovali tě, znovu jsi procházel testy... Nebudeš nikdy šťastný, ať budeš kdekoli. Jsem cizinec někdy i tady, napadlo ho. Někdy se cítím cizí i tady, ve světě, který je já. Prudce se otočil a zašel do zámku, procházel sály, schodišti a chodbami, osvětlenými pochodněmi. Když dorazil před dveře, které vedly do její komnaty, zaváhal, a pak vešel. Sám otevírat dveře, pomyslel si. Je to nádhera... Stála u okna a nejdřív si nevšimla, že vstoupil. Došel k ní, postavil se vedle ní, ona k němu otočila obličej a po tváři jí přelétl úsměv. Stáli mlčky vedle sebe. Díval se na ni. Ona je já, pomyslel si, je součástí mě samého. A já ji neznám. Ale je to chyba? Byl bych šťastnější, kdybych ji znal? Musíš tomu rozumět, řekl tichý hlas v jeho nitru. Jestli jsi šťastný, nebo nejsi, to záleží na tobě. Jen na tobě a na nikom jiném. Příčiny jsou nakonec vždycky v tobě. .. Natáhl ruku, dotkl se jí a ona se zachvěla. Přitáhl ji k sobě, políbili se a stáli pak přitisknuti jeden k druhému. Její ruka ho hladila po zádech. „Ano,“ šeptala, „jsi skutečný, existuješ...“ 201

Vnímá mě, teďy existuji. Pak ho pustila. „Pojď,“ zašeptala. Kůže kočkovité šelmy, kterou zabil, teď ležela vydělaná na zemi jako koberec. Postavila se na ni. Potom, o několik hodin později, ležel po jejím boku a naslouchal jejímu pravidelnému oddechování. Lehounce ji pohladil po prsou a dotkl se její tváře, jejích vlasů. Druhá ruka mu spočívala nehnutě podél boku na kožešině. Jak je měkoučká... Jak se do takové hebkosti mohla vejít taková síla a chuť zabíjet? Otočil se na břicho. Měsíční světlo prolétlo oknem a ozářilo malou skvrnku kožešiny a on na ni dlouho upíral oči, než objevil, v čem je chyba. Kočka, kterou zabil, měla skvrnitý kožich. Tahle kožešina byla zlatistá a jednobarevná.

K JEDNÉ Z JEJÍCH KOMNAT PATŘIL balkónek, na který se nevešly víc než dvě osoby. O několik večerů později na něm stál a vyhlížel do parku a na tmavé fasády budov. Z Kamwarlu dorazil rychlý posel. Král byl sesazen. Cabal popraven. Denetah se musí připravit na válku. Stál tam a opíral se o zábradlí před sebou. Kameny byly chladné a vlhké, ostrý kontrast proti sametovému vzduchu... Nikdy se nevrátí, zvolili si svět, kde jsou odsouzeni k zániku. Pudové směřování k smrti v nich nabylo převahy. Schylovalo se k válce. Bojíš se? Ne, pomyslel si, nebojím se, jsem… Dlouhou chvíli tam stál a nemyslel na nic. Chci žít dál? Mohu na tu otázku odpovědět? Nový proud myšlenek přišel překvapivě, nečekaně. Ale pak si vzpomněl na tu, která leží uvnitř a čeká na něj, a naplnil ho nepotlačitelný vzdor, který vyzařoval do noci, odrážel se od tmavých zdí hradu, vracel se k němu a naplňoval ho znovu a znovu... 202

Chci žít, myslel si. A budu žít. Vždycky. A to je přece pravda. Budu žít vždycky. Budu vždycky stát na tomto místě, vždycky budu u ní. A ona bude vždycky u mě, protože jsme utkáni z nekonečna. .. Zaplavil ho pocit, který byl jako nesmírně křehké sklo. Vzhlédl ke hvězdám. Nebe bylo jasné, měsíc se ještě nevyhoupl nad hory, hory byly nekonečné a on přemýšlel, že každá hvězda je jedno nekonečno, které obsahuje další nekonečno a tato nekonečna v sobě obsahují všechno... Nic není nemožné. Všechno myslitelné, nemyslitelné, nerozumné i rozumné — existuje... někde. Slabounký opar nad horami. Měsíc brzy vyjde. Měsíc v úplňku... Ale ta slova už mu nic neříkala. Vynořila se mrtvá myšlenka z minulosti, slovo. Rovnováha... Ale jaká rovnováha? Může nekonečné utrpení vyvážit nekonečné štěstí? Proč tady stojím? Měl bych jít dovnitř, čeká na mě. Ale zůstal stát. 203

Znovu se zamyslel nad světem, který opustil. Dějiny. Učili jsme se jen dějiny. A jaké dějiny... Zamyslel se nad všemi kritickými obdobími ve světovém vývoji, nad všemi dobami, kdy na vážkách proti sobě ležela zkáza a přežití, na dlouhou dobu, kdy v moci člověka bylo zničit vlastní svět, a na mnohé případy, kdy mu v tom zabránil jedině zázrak. A pomyslel si: to všechno se stalo. Vodíkové bomby kdesi skutečně zničily můj svět, kdesi v nekonečnu právě teď krouží zářením rozdrásané světy kolem lhostejné hvězdy. Kdesi existuje nekonečné množství světů, kde ve válkách zvítězili tyrani, a ne svobodné národy. Všechny myslitelné hanebné činy, kolik se jich jen vejde do dějin mého světa, se někde uskutečnily, uskutečňují se právě teď, vždycky se budou uskutečňovat. Protože v nekonečnu existuje všechno. Nejenom všechno dobré, ale také všechno zlé. Já tady stojím, pomyslel si, ale někde jinde kohosi, kdo je také já, nelidsky mučí. ' Myšlenka ho rozřezala na kousky a on cítil, jak se štěpí do nekonečného množství úlomků a v jednom jediném okamžiku zároveň prožíval veškeré utrpení, veškerý zármutek, veškerou radost, veškerý smutek. Bylo to, jako by se nekonečno najednou zaostřilo na jeho nitro. Život. Smrt. Válka. Mír. Láska. Mučení. Všechno existuje. Jde jen o to, narodit se do správného světa, člověk musí mít štěstí, pomyslel si. A přece je všechno, co se děje, nevyhnutelné. Já jsem já a můžu být jenom já a narodit se ve světě, v kterém jsem se narodil. Jeho pohled znovu začal vnímat myriády hvězd. Nekonečnost světů. A to je jen jedna nekonečnost v nekonečnosti. Světy bez hranic... Měsíc se odloupl od hor, jeho světlo ho zalévalo a prozařovalo ho, jako by nebyl skutečný, jako by byl pouhý sen. Tentokrát se proti tomu pocitu nesnažil bojovat. Byl to jeho pocit a už vždycky bude jeho. Ale za sebou cítil jiné světlo a v tom světle je skutečný, to světlo mu dává obrysy, pocit, že existuje. Pomalu se otočil a šel za ní. 204

OBSAH

I Na Kamwarlu se rychle snesl soumrak . . Vůně kamfovníků působila na jeho myšlenky Mračna se ještě nezačala kupit .... Na druhé straně hory je čekal průsmyk Plískanice trvala celé tři dny .... Pramatka porodila mnoho synů/ ... Tato vráska na Marmerově čele byla uzounká To se konečně také stalo Odstranili strážcovu mrtvolu .... Znovu ji spatřit Vrcholky hor hořely ohnivou červení . . Už! Nečekali Ostré denní světlo v horách V nesmírné dálce se třpytila hvězda . . Ležel a dlouho pozoroval sluneční paprsek . Karman by nebyl s to z hlavy říct . . . Hrad v Denetě ležel uprostřed údolí . . Carli věnoval večer tomu, že vyprávěl . .

4 16 26 39 54 57 62 70 76 78 88 90 93 99 99 103 111 113

II Tma nebyla naprostá Byla to tradice Když ukázal svou kartu automatickému oku Sluneční paprsek padl oknem do místnosti Následujícího dne se na zámku konal velkolepý ples Příštího dne oznámil jednomu ze zámeckých sloužících Seděl vzpřímeně a díval se přímo před sebe Musím s někým promluvit Vždyť je to takjednoduché . . . . . Na Kamwarlu se rychle snesl soumrak . . Držel v ruce maličkou perlu . . . . Když se probudil ........ 205

116 119 126 130 136 140 142 145 150 152 154 155

Utopie Když mu zbývalo pět dní Tiše. V dálce. Pohyb v bílé mlze . . Stojíš před zdí Místnost. Stůl. Muž, který vzhlédl ... Snová nálada

.

156 158 161 165 168 182

III Probudil se ve tmě Když se probudil Král Tabkahr byl muž nevysoké postavy K jedné z jejích komnat patřil . . . .

206

184 188 197 200

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 158 Bertil Mårtensson SVĚTY BEZ HRANIC

Ilustroval Vladimír Rocman. Ze švédského originálu Detta ar verkligheten, vydaného nakladatelstvím Albert Bonniers Forlag ve Stockholmu roku 1968, přeložil Ivo Železný. Vydal jako svou 6275. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1982. Odpovědná redaktorka Tamara Sýkorová. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technickáredaktorka Zoe Blahová.

Ze sazby písma Baskerville vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku. 13,13 AÁ (text 11,21, ilustr. 1,92), 13,23 VA. Náklad 45 000 výtisků. 1. vydání. 13-748-82 14/55 Vázaný výtisk 23, — Kčs

207