1
2
Jaroslav Pecháček
OSTROV TISÍCE VŮNÍ
ALBATROS PRAHA
3
© Jaroslav Pecháček, 1978 © Illustrations Jindřich Kovařík, 1978 4
I NOVÝ DOMOV
5
1 V noci, při krátkém přistání v Charlestonu, prý nastoupil na loď nový pasažér. Mluvilo se o tom ráno v jídelně, kterou se členy posádky sdílelo několik cestujících, vesměs podřízených zaměstnanců společnosti Cuban Tobacco, jíž loď patřila. Mary je možná znala od svého muže, ale zřejmě příliš nestála o jejich společnost a oni to brali na vědomí s trochu posměšnou shovívavostí. Nebylo těžké pochopit její rozmrzelost a pocit ponížení pro tohle nuzácké, zdlouhavé cestování, kterým musila vzít zavděk z milosti manželových zaměstnavatelů. Petr měl ze své přísné sestry vždycky trochu strach, a nadto byl pořád ještě příliš zkrušen otcovou smrtí, pohřbem a skličujícím shonem dnů, které předcházely jejich odjezdu z Baltimoru. Ale hovory o novém cestujícím přece jen dráždily jeho zvědavost. Už tím, že „ten nový“ nesnídal s nimi, ale v kapitánově kajutě, kde bezpochyby také strávil zbytek noci. Patřil tedy zřejmě k lepší společnosti než ostatní pasažéři, a právě tím v nich probouzel nejrozmanitější závistivé dohady. Když v Charlestonu nastupoval, Petr už dávno spal a Mary považovala za sebe nedůstojné zmínit se o něm jen slovíčkem až do chvíle, kdy novinka už pro nikoho na lodi nebyla novinkou. Dlouho se také neměla k tomu, aby vyšla na palubu, kde včera strávila většinu dne nad knihou v melancholickém mlčení. A Petr se bez ní neodvažoval udělat po lodi ani krok. Teprve když se lehká říjnová mlha docela rozptýlila, zaujala své obvyklé místo na skládací židli pod kapitánským můstkem a Petr se opřel poblíž o zábradlí, aby ho měla na očích. Pořád ještě se nemohl nabažit sladkých měňavých barev a veselého jiskření moře, tak naprosto jiného než ocelová šeď Chasepeakského zálivu, v jehož nejzazším cípu v kouři a mlhách tone Baltimore, jeho dosavadní domov. Muž, který vzbudil tolik rozruchu dřív, než ho někdo z cestujících spatřil, se procházel po palubě a zřejmě už zbrousil kdekterý její kout a vyzpovídal kdekoho z členů posádky. Petr ho pozoroval po očku, a když se mladý muž přiblížil, smekl čepici a zdvořile pozdravil. Chlapík ho zřejmě teprv teď vzal na vědomí – mnohem víc zájmu 6
věnoval Mary, která se ovšem tvářila, že nemá tušení o jeho přítomnosti – a řekl příjemným hlubokým hlasem. „Dobrý den, chlapče. Hezké ráno – pravda?“ „Ano, je krásně,“ odpověděl Petr. „Docela jako v létě. Tady je všechno tak jiné než u nás na severu.“ Mladý muž přikývl a opřel se zády o zábradlí vedle Petra. „U vás na severu? Kde to, smím-li vědět.“ „V Baltimoru, pane. Dřív jsme bydleli několik let v New Yorku, ale na to se už skoro nepamatuji, byl jsem tenkrát ještě malý. A jinam jsem se vlastně nikdy nedostal.“ „Tohle je tedy tvůj první výlet na jih?“ V Petrových očích pohasl důvěřivý úsměv. „To není výlet, pane. Odjíždím z Baltimoru nadobro. Teď budu bydlit u sestry v Tampě, na Floridě. – Nevíte, prosím – je to už Florida, ten úzký šedivý proužek tamhle na západě?“ Mladý muž několikrát zatékal veselýma šedýma očima z chlapcovy tváře na Mariinu skloněnou hlavu, jako by srovnával. – „Ne, to ještě není Florida,“ řekl teprve po chvíli, „to je pořád ještě Carolina. Ale nezhorší-li se počasí, mohli bychom kvečeru tak kolem šesté být v Jacksonvillu. Tam tahle loď končí – to snad víš. Dál budeš cestovat vlakem?“ „Nevím, pane. Pravděpodobně. Sestra všechno zařídí – žije v Tampě už druhý rok.“ Zvědavý chlapík položil Petrovi velkou snědou ruku na rameno. „Ta hezká mladá dáma s knihou – to je tvoje sestra?“ Petr přikývl a bůhví proč se začervenal, jako by se přiznával k něčemu nedovolenému. „Tváří se tak vážně, tak přísně… Jako by ani nechtěla vidět, jak je kolem krásně.“ „Máme smutek, pane,“ řekl Petr a hlas mu trochu přeskočil. „Před týdnem nám umřel tatínek. Mám teď už jenom ji.“ Mladý muž mu soucitně pohlédl do tváře. „Ach – to je mi líto… Přijmi mou upřímnou soustrast. – Rád bych ji vyslovil i tvé sestře. Jedu náhodou taky do Tampy – snad bych vám mohl být cestou nějak prospěšný.“ 7
Petr nejisté pokrčil rameny, ale přikročil k sestře a zlehka se dotkl jejího lokte, „Mary, prosím tě…“ Zvedla prudce hlavu, jakoby dotčena, že ji ruší v četbě. Ale poznal hned, že slyšela celý jeho rozhovor se zajímavým cizincem, který už stál za jeho zády a zdvořile se ukláněl. „Promiňte, že si dovoluji rušit. Dal jsem se do řeči s vaším bratrem a dověděl se od něho o vašich potížích. Mé jméno je Norton – Richard Norton, novinář.“ Kývla odměřeně hlavou. „Těší mě, že vás poznávám, pane Nortone. Jmenuji se Mary Osbornová. O jakých potížích mluvíte, prosím?“ „Můj bože,“ řekl rozpačitě, „je to přece krutá rána, co vás potkalo. Čekají vás teď těžké starosti – o bratra… Vidím naštěstí, že je to statečný chlapec, skoro už dospělý. Jistě se brzy dokáže o sebe postarat sám.“ „Doufejme. Bude to ještě nějaký rok trvat – je mu teprve patnáct let. Ale mohu vás ujistit, že u mne a u mého muže najde opravdový domov. – Možná lepší, než měl tam…,“ dodala po chvíli, jakoby proti své vůli. Norton přikyvoval s výrazem hluboké účasti, ani mžiknutím nedal najevo překvapení nad její zmínkou o manželovi. Pak, když se neměla k další řeči, obrátil se znovu k Petrovi. „Budeš v Tampě pokračovat ve studiích?“ Petr se zamračil. „Sotva, pane. Nestudoval jsem ani v Baltimoru, i když by mě to třeba docela bavilo. Pracoval jsem jako pomocný dělník v textilní továrně. V tom asi tak nejspíš budu v Tampě pokračovat.“ Norton še usmál. „Konečně – proč ne. V zemi, jako je naše, má čilý a nadaný chlapec otevřeny všechny možnosti v kterémkoli zaměstnání.“ „To všechno se ještě uvidí,“ vpadla Mary mírně rozladěným hlasem „A od tebe, Petře, není hezké, že pana Nortona obtěžuješ starostmi, které stejně ponesu především já.“ „Petr,“ opakoval Norton, jako by to hezké jméno vážil na jazyku. „Vidíš, ještě jsi mi ani neřekl, že se jmenuješ Petr.“ „Petr Dvořák. – Promiňte, že jsem zapomněl, co se sluší.“ 8
Norton udiveně zvedl obočí. „Dvorak…? Jmenuješ se jako jeden český hudební skladatel, který od předloňska působí v New Yorku a má tam prý veliké úspěchy. – Jsi jeho krajan?“ „Ano – jsme Češi, pane,“ odpověděla Mary za bratra. „Překvapuje mě, že znáte česká jména,“ „Podceňujete znalosti amerického novináře,“ zasmál se Norton. „Abych si zasloužil svůj tvrdý chlebíček, musím být doma v každém prostředí, stýkat se neustále s lidmi všech vrstev, všech povolání – a taky všech národů, kteří v naší zemi našli druhý domov. S vašimi krajany jsem měl mnoho co dělat. Ovšem spíš tam nahoře – v Chicagu, v Clevelandu, v Milwaukee… Schopní lidé, pracovití, podnikaví – to mohu potvrdit. Ale řekl bych, že vy dva jste už ve všem všudy naši. Totiž – že jste se ve Státech už narodili.“ „Proč myslíte?“ „Mluvíte oba jako rození Yankeeové.1“ „Otec odjel do Států, když mně bylo devět a bratrovi sotva tři. Petr se už asi sotva pamatuje na starou vlast – já se rozpomínám ještě na ledacos… Dařilo se nám tam velmi špatně, ale pro mne je to přece jen pořád ten pravý, skutečný domov… Labe, Krkonoše, naše městečko, rozstrkané po kopcích… Ale proč vám to povídám – vy asi o naší zemi mnoho nevíte.“ Zatvářil se komicky dotčeně, ale hned zvážněl. „Pořád podceňujete – to od vás opravdu není hezké. Musím přece mnoho znát i o staré chudince Evropě – dokonce jsem ji už taky dvakrát navštívil. Ve vaší zemi jsem nebyl – ale byl jsem například ve Vídni. Můžete se divit, ale vím leccos o tom, jak se vám Čechům těžce žije v rakouské monarchii. A nejen od vašich zdejších krajanů – hodně taky z vlastního poznání.“ Pohlédla na něho vděčně. „Je od vás velmi hezké, že máte tolik porozumění pro osud nás Čechů. U zdejších lidí – promiňte – se člověk s něčím podobným příliš často nesetká.“ Norton vážně sklonil hlavu. „Snad našim lidem trochu křivdíte. Nemůžete se jim konečně divit. U nás už si málokdo umí představit, že jsou ještě někde ve světě státy, kde jeden národ utlačuje druhé národy. 1 Yankee (Jenkí) — přezdívka Američanů (Španělsky Yenquí)
9
Kde jsou lidem odpírány základní demokratické svobody, jaké jsou u nás samozřejmostí. Možná že právě tohle přinutilo vašeho otce, aby hledal lepší život za mořem.“ Mary sotva znatelně pokrčila rameny. „Možná. Byli jsme tehdy ještě příliš malí, abychom to dovedli pochopit. Ale dnes vím, že otce vyhnala z vlasti prostě bída, věčná starost, jak nás uživí. Pracoval jako tkadlec v textilce – pokud vůbec pracoval. Doma v Cechách – i tady, nejdřív v New Yorku, potom v Baltimoru. Ale mnoho jsme si nepolepšili, to mohu říci už z vlastní zkušenosti. Musila jsem od svých čtrnácti let taky dělat v továrně.“ Norton účastně pokyvoval hlavou. „Taky v textilce?“ „Zpočátku… Pak se mi zdálo, že si polepším, když si najdu jiné místo, protože v podniku, kde byl zaměstnán tatínek...“ Najednou, jako by ji zamrzelo, že je až příliš sdílná k cizímu člověku, dodala rychle a stroze. „Než jsem se vdala, pracovala jsem nějaký čas v Cuban Tobacco. Teď se nám daří přece trochu líp – manžel je ve filiálce v Tampě vedoucím účtárny…“ Petr nespouštěl oči ze sestřiny tváře a čím dál víc se mračil. Proč mu to všechno vykládáš, myslil si nespokojeně. Chceš na něho udělat dojem, že teď už nejsi obyčejná dělnice, ale paní? Měla by ses taky pochlubit, jaký je tvůj Tom vlastně pán. Čím tě tak okouzlil, žes mu dala přednost před tatínkovým nejlepším přítelem. „Váš choť je taky Čech?“ vyzvídal Norton. „Zpola..,“ odpověděla už zřejmě neochotně. „Jeho matka byla Češka. Otec pocházel z rodiny, která žila v Marylandu snad už před revolucí. Manžel je na to velmi hrdý. Oba zemřeli, než jsme se s Tomem poznali.“ Najednou si všimla, že cestující, kteří postávali opodál, je zvědavě okukují, jako by nemohli pochopit, že nový pasažér se tak rychle sblížil právě s touhle mlčelivou, nedružnou dvojicí. Lehce stáhla obočí a vstala. V té chvíli k nim přistoupil kapitán, který právě předal službu na velitelském můstku svému zástupci, a oslovil Nortona. „Poslyšte, Dicku madame promine, potřeboval bych s vámi projednat ještě nějakou maličkost. Mohl byste na chvíli zajít ke mně?“ Norton se omluvně usmál na Mary a vykročil za kapitánem. Mary se tvářila, jako by se jí jeho odchodem ulevilo, ale Petr měl dojem, že 10
by jí nebylo nijak proti mysli pokračovat v rozmluvě se sympatickým chlapíkem. Sám si musil přiznat, že se mu mladý novinář čím dál víc líbí. Kdypak se mu stane, aby se s ním dospělý, a k tomu tak vzdělaný, světa znalý člověk dal do řeči jako rovný s rovným. Mary znovu sklonila hlavu nad knihou a nezvedla ji, dokud nenastal čas odebrat se do společné jídelny k obědu. Petr jí s radostným překvapením stiskl loket, když tam uviděl Nortona. Vyčkával opodál stolu, z větší části už obsazeného, a nijak neskrýval, že čeká jen na ně dva. Vida, tentokrát tedy dal přednost společnému stolování před kapitánovým pohostinstvím. Tlustá ruměná panička, která od včerejška zahrnovala Mary projevy náklonnosti i zvědavosti, se rozplývala nadšením nad ctí, kterou „sympatický pán od novin“, jistě kapitánův důvěrný přítel, takto prokazuje „obyčejným“ cestujícím. Norton jí odpovídal s rozmarnou klukovskou nenuceností stejně jako druhým stolovníkům, kteří si jeden po druhém dodávali odvahy a zasypávali ho zvědavými otázkami. V hovoru však se vytrvale obracel především k Mary a ona to brala na vědomí s trochu potutelným úsměvem, který jako by říkal: Myslím, dámy a pánové, že tady byste se mohli učit, jak se chovat k ženě, jejíž společenské postavení není o nic horší než vaše. Po obědě, jako by se to už rozumělo samo sebou, se Norton zas přidružil k Mary, když se – tentokrát již bez knihy – vrátila na palubu. Procházeli se volně úzkým ochozem kolem skladišť a sálající strojovny a mluvili teď o všem možném, jenom ne o tom, co by mohlo Mary a Petrovi připomenout jejich nedávnou ztrátu. Mary se držela bratra pod paží, chvílemi na něm utkvěla dlouhým, zamyšleným pohledem a tu a tam se pokusila ho přimět k hovoru. Ale Petr se jen šťastně usmíval a dychtivě hltal každé Nortonovo slovo. Mladý muž dovedl báječně vyprávět o svém zaměstnání, které ho nutí neustále cestovat z místa na místo a zblízka poznávat lidi a události, které možná hýbou světem. Ukázalo se, že i v Tampě už nejednou pobýval a že tam má hodně známých mezi předními podnikateli. Obracel se teď střídavě k Mary i k Petrovi, upozorňoval na hru delfínů, kteří se vynořovali hned po pravém, hned po levém boku lodi a najednou rázem zmizeli, když sněžný pruh pěny za lodním kýlem proťala temná hřbetní ploutev žraloka. Slunce se sklánělo k západu, tenký proužek 11
pevniny v dálce chvílemi zazářil jako rozžhavený rapír, chvílemi se přibližoval, mohutněl a hned zase se vzdaloval a téměř mizel. Hladina, stále prudčeji se vlnící, směrem ke břehu hrála něžnými zlatovými a šeříkovými odstíny, směrem k obzoru byla tvrdě, temně modrá jako kalená ocel. Mary si zimomřivě přitáhla pléd kolem ramen a odevzdaně vzdychla. „Myslím, že pomalu bude čas připravit se k přistání. Pojd, Petře, pomůžeš mi se zavazadly. – Omluvíte nás, pane Nortone?“ „Není naspěch,“ řekl zvesela, ale přece jen s trochou lítosti, že by se chtěla tak brzy loučit. „V Jacksonvillu nebudeme dřív, než se docela sešeří.“ „Nechci to nechávat na poslední chvíli, pak budou v kabině zmatky – bydlíme všichni společně a to není nic příjemného. V každém případě vám velmi děkuji za všechno hezké a zajímavé, co jsme se od vás dověděli. Myslím, že Petr na vás bude dlouho vzpomínat.“ „Proč vzpomínat,“ zasmál se. „Jsem si jist, že se v Tampě budeme často setkávat – není to žádné velkoměsto. Zdržím se tam tentokrát dost dlouho, snad až do zimy. – Ostatně,“ dodal po chvilce s trochu hranou rozpačitostí, „Petr mi naznačil, že z Jacksonvillu budete patrně dál cestovat vlakem. Je to opravdu nejpřímější, nejvýhodnější cesta. Před půlnocí můžete být doma. – Byl bych šťasten, kdybych vám směl být k službám ještě těch několik zbývajících hodin…“ Mary stiskla rty a neklidně se ohlédla. Byla to zbytečná opatrnost – večerní chlad, stále citelnější, vyhnal už z paluby všechny zvědavce, kteří zřejmě od úsvitu číhali na příležitost, aby se mohli „sympatického pána od novin“ aspoň na chvíli zmocnit pro sebe. „Opravdu si netroufám zneužívat vaší laskavosti. Manžel nás patrně bude čekat už v Jacksonvillu.“ Petr při těch slovech posměšně zvedl oči k tmavnoucí obloze. To bych tedy opravdu rád viděl, pomyslil si. Ten – a obětovat jediný dolar, aby jel takový lán světa vítat švagra, na kterého se určitě hrozně těší.
2 12
Petr viděl Toma Osborna naposled před půldruhým rokem, ale byl si jist, že ho zná dost dobře, aby mu vyhlídka na shledání s ním jak náleží pokazila celý zbytek cesty. (Toma samozřejmě ani nenapadlo, aby jim přijel do Jacksonvillu naproti, a Mary nakonec přece svolila – Petr měl dojem, že docela ráda –, aby jim Norton dělal společníka i v rychlíku do Tampy.) Nestýkali se příliš často ani v Baltimoru. Do svého sňatku s Marií se Tom u nich doma ukazoval co nejméně. Bezpochyby ani Mary příliš netoužila pochlubit se svým snoubencem otci a bratrovi, dokud nebylo jisto, že Tom po patnácti letech věrné služby získá v Cuban Tobacco trochu lepší postavení, aby mohl založit vlastní domácnost. Podmínkou jeho povýšení ovšem bylo, že přijme místo ve filiálce v Tampě. Stěhovali se tam týden po svatbě – a nebožtík tatínek si tehdy nejednou potají vzdychl, že to vypadá, jako by Mary z otcovského domu utíkala… Teď, po půldruhém roce – a zejména po tatínkově pohřbu byly Petrovi důvody jejího spěchu mnohem jasnější než tenkrát. Když necelý měsíc před svatbou přivedla svého obstarožného ženicha poprvé domů, Petr ještě zdaleka neměl tušení o všech příčinách, které brzy nato způsobily její nepochopitelné odcizení otci i bratrovi. Později přičítal její stále častější rozmrzelost prostě výčitkám svědomí, že mohla „tomuhle kašparovi“ (jinak ho Petr od prvního setkání v duchu nenazval) dát přednost před takovým znamenitým chlapíkem, jako byl Lojza Šebek. Před mužem, který byl nejlepším kamarádem nejen tatínkovým – třebaže, pokud šlo o věk, mohl být jeho synem –, ale především jeho, Petrovým. O tom, že Lojza našel v Mary zalíbení a že jenom čeká, až bude trochu starší, aby ji požádal o ruku, se u Dvořáků nikdy nemluvilo, ale věděli to samozřejmě všichni. Věděla to zajisté i Mary a nikterak se nezdálo, že by jí to bylo proti mysli. Zpočátku dokonce ráda poslouchala Šebkovy bouřlivácké řeči o bídě a ústrcích, kterými trpí dělníci v téhle „zemi svobody“ zrovna tak, jako jimi trpěli ve staré vlasti. Ne-li ještě víc, protože zdejší mamutí podniky mají ovšem jinačí možnosti, jak s nespokojeným dělnictvem zatočit, než měli páni továrníci ve starém Rakousku. Tyhle rozumy, které si přinášel z 13
loděnic, kde pracoval, zprvu i otce Dvořáka trochu děsily. Ale Mary, které se zdálo hroznou křivdou, že jí otec po devíti letech pobytu ve Státech nedokázal připravit lepší úděl než bídně placenou práci v továrně, netajila, že jí Šebek mluví z duše. Aspoň do té doby, než se i tatínek nakazil Šebkovým bouřliváctvím natolik, že na to po jedné prohrané stávce v textilce doplatil vyhazovem. Po čase ho sice milostivě přijali zpátky – ovšem k práci mnohem hůře placené – ‚ale těch několik měsíců, kdy rodina byla odkázána jen na Mariin ubohý výdělek, bylo pro Petra nejkrušnější dobou jeho života. Nejkrušnější, protože nejhladovější – ale zároveň i plnou podivného rozjaření, náhle vzkypělé chlapecké touhy, aby se jednou vyrovnal takovým kurážným chlapíkům, jako byl Lojza Šebek. Čím ho Šebek tolik okouzloval, to by nedokázal povědět ještě ani dnes tím méně tehdy, jako školák sotva dvanáctiletý. Nejspíš právě tím, že se líbil Marii, kterou Petr přes všechno její komandování měl velmi rád a docela upřímně v ní viděl náhradu zemřelé, nikdy nepoznané maminky. A také tím, že ho nemálo vzrušovaly představy, co si asi povídají, když Lojza tu a tam vylákal Mary na nějaký mítink nebo protestní schůzi dělníků z loděnic a z oceláren, kam se i tatínek odvažoval jenom málokdy. Přestože k Šebkové socialistické víře měl blízko už ve staré vlasti – vždyť už tam pro ni zakusil tolik trpkosti, že nakonec jako mnozí jiní podlehl sladkým řečem agentů, verbujících mezi věčně nezaměstnanými tkalci a přadláky laciné pracovní síly do Ameriky. Otec se seznámil s Šebkem v jediném českém krajanském spolku, který v Baltimoru byl. Spřátelil se s ním přes rozdíl věku pevněji a hlouběji než s kýmkoli jiným z baltimorských Čechů. Ti se většinou báli socialistů jako čert kříže a ve svém sdružení dávali přednost všelijakým pěveckým akademiím, ochotnickému divadlu, poučným přednáškám o českých dějinách a vůbec všemožné péči, aby nikdo z krajanů nezapomínal na rodnou zem a na rodný jazyk. Šebek tyhle věci rozhodně nepodceňoval, třebaže, právě jako Petr, přišel do Států jako malý chlapec a o staré vlasti už mnoho nevěděl. Krom toho byl mezi baltimorskými Cechy tak trochu „cizí“ – přišel sem celkem nedávno ze severu, z Clevelandu, odkud musil zmizet právě pro svou 14
činnost v tamním dělnickém hnutí, dojista mohutnějším a radikálnějším než v Baltimoru. První jeho starostí bylo obnovit tu činnost v novém působišti – především mezi přistěhovalci z Čech. A pravě tím se jeho přátelství s otcem Dvořákem stále víc upevňovalo. Zpočátku se to zřejmě líbilo i Marii – ovšem jen do té doby, než otec ztratil zaměstnání v přádelně. Dařilo se jí dost dlouho před otcem i bratrem utajit, že vinu za tohle neštěstí přičítá právě Šebkovi. Jenom k němu citelně ochladla, najednou měla nejvíc práce a všelijakých pochůzek, zrovna když k nim přišel na besedu. A Lojzík se jen odevzdaně usmíval a nepříliš přesvědčivě se tvářil, že její odcizení ho ani tak tuze nepřekvapuje. Ale když zanedlouho poté ztratil zaměstnání i on – a když ho dokonce na několik měsíců zavřeli –, Mary vyčetla otci už otevřeně a velmi rozhořčeně, že byla od něho nepředloženost, že si s Šebkem vůbec kdy něco začal. Pravou příčinu jejího náhlého roztrpčení vůči člověku, v kterém si už zvykli vidět jejího příštího muže, poznali ovšem teprve později. Tou příčinou byl Tom Osborn, podružný úředník Cuban Tobacco Company, kde Mary po svém odchodu z textilky pracovala jako dělnice. Jak se poznali a sblížili, o tom Mary nikdy nemluvila, ale nebylo těžké si to domyslit. Tom se rozhodně v ničem nepodobal svým mladším kolegům z účtárny, veselým mládencům, kteří v každé volné chvíli zabrousili do dílen, aby se pobavili s hezkými děvčaty od strojů. Ale Mary bezpochyby poznal při podobné příležitosti a jednoho dne prostě usoudil, že je rozumnější než většina jejích kamarádek a že by nepochodil špatně, kdyby se chtěla stát jeho ženou. A z čeho jiného tak mohl usoudit, než že párkrát vyslechl, jak si kamarádkám stěžuje na otce dětinu, kterého bláhová důvěřivost vůči všelijakým samozvaným zastáncům dělnických zájmů připravila o zaměstnání. Pak už nepochybně stačilo občas pochválit její zdravý rozum a její oprávněnou nedůvěru vůči lidem, kteří si říkají socialisté, aby došla k názoru, že východisko ze svých nesnází najde jedině po jeho boku. V manželství s mužem, který ví, co je úcta k práci a k pořádku, úcta k penězům, ale hlavně úcta k nadřízeným – a který neuznává jiný smysl života než se co nejhorlivěji přičiňovat, aby získal jejich přízeň. 15
Tohle všechno tatínek určitě uhodl hned, když mu Mary zčistajasna představila Toma jako svého snoubence. Petrovi to trvalo mnohem déle – ale i tak mu byl nastávající švagr od prvního spatření z duše protivný. Nepochyboval ani dost málo, že Tomovy city k němu, k Petrovi, jsou přesně stejné a že podle toho jej Tom také po dvou letech v Tampě přivítá. Nehledě na to, že v něm teď musí vidět příživníka, nečekanou a nežádoucí zátěž rodinného rozpočtu, a určitě si neodpustí, aby mu to při první příležitosti nedal najevo. Tom je očekával na nádraží, třebaže už bylo hezky dlouho po půlnoci. Obřadně políbil Marii na obě tváře, pak se studeně usmál na Petra a podal mu ruku. „Vítám tě, hochu. Pánbůh tě potěš ve tvém neštěstí. Tvůj otec byl dobrý, poctivý člověk – třeba trochu nerozvážný. Doufám, že si zvolíš rozumnější životní dráhu, než si vybral on. Budu ti v tom pomáhat, jak budu moci.“ Petr únavou sotva stál na nohou a oči se mu klížily, jinak by se sotva ubránil, aby se švagrově uvítací řeči aspoň skrytě neušklíbl. Přece však mu neušlo, že Tom rázem ztratil svou důstojnou tvářnost, když za Mariinými zády spatřil cizího mladého muže, který, jako by se to rozumělo samo sebou, vynášel z vagónu její zavazadla. Načež smekl čapku a bodře se zazubil na Toma, jako by se shledával s nejdůvěrnějším dávným známým. „Pan Norton, novinář,“ představila ho Mary. „Můj manžel. Pan Norton byl tak laskav, že nám na lodi dělal společníka. Bez jeho zkušeností bych si při takovém nezvyklém cestování asi nevěděla rady.“ Tom upjatě přikývl. „Velmi vám děkuji, pane Nortone. Doufám, že vás to příliš neobtěžovalo. Cestování zřejmě patří k vašim novinářským povinnostem.“ „Jistě,“ řekl Norton nedbale. „K těm poměrně příjemným. Ty méně příjemné mě čekají tady. – Není vyloučeno, že při jejich plnění budu mít brzy potěšení se s vámi znovu setkat, pane Osborne.“ V Tomově kožené tváři se objevil jakýsi náznak znepokojení. „Bude mi ctí, ale přiznám se…“ „Přijel jsem totiž do Tampy – mimo jiné – tak trochu i z pověření baltimorské centrály Cuban Tobacco. Přesněji řečeno ve věci 16
společných zájmů vašich i mých chlebodárců. – Ale teď mi dovolte, abych se poroučel. Je už pozdě a vaše paní je jistě velmi unavena.“ Uklonil se, mušketýrsky mávl čepicí, Petrovi zlehka stiskl rameno. „Na shledanou, madame. Na shledanou, pane Osborne. Na shledanou, Petře – přeji ti hodně štěstí v novém domově.“ Odcházel, aniž se ohlédl, pohupuje v ruce elegantní koženou brašnou, svým jediným zavazadlem. Tom ho doprovázel ohromeným, nechápavým pohledem, který v Mariině tváři vyvolal sotva znatelný útrpný úsměv. Konečně se vzpamatoval, chopil se nejlehčího z manželčiných kufrů a nevlídně se obrátil k Petrovi. „Doufám, mladý muži, že mi pomůžeš. Výbavu sice nemáš zrovna skvělou, ale snad by ses o ni mohl postarat sám, nemyslíš?“ Petr se poslušně shýbl pro svůj proutěný koš a pomačkaný vak z voskovaného plátna, v nichž byl všechen jeho majetek. Jako ve snách se potácel podchodem z nástupiště za sestrou a švagrem, teprve na prostranství před nádražím se trochu vzpamatoval. Ale olověná dřímota ho znovu zmohla, jakmile se schoulil v koutě drožky, kterou Osborn najal. Jen jako v mrákotách ještě zaslechl švagrova slova. „Měla bys být opatrnější, Mary – na lodi bylo jistě plno lidí od naší firmy, kteří tě znají. Nedělá to dobrý dojem. – Ačkoli na druhé straně – ten Norton je svým způsobem… Novináři mívají všelijaké styky. Co myslíš, že mínil těmi řečmi o společných zájmech mých a svých zaměstnavatelů?“ Co mu Mary odpověděla, Petr už nezaslechl. Probral se teprve, když drožka zastavila před patrovým domem v tiché postranní ulici. Osborn odemkl domovní dveře, stroze pokynul Petrovi, aby se ujal zavazadel, a chvíli hartusivým polohlasem vyjednával s drožkářem, jehož požadavky se mu patrně zdály přehnané. Petr s kufry v obou rukou ztěžka vystupoval za sestrou po úzkém dřevěném schodišti, bídně osvětleném syčícím a prskajícím plynovým hořákem. Nahoře, v chodbě ještě temnější, do níž z obou stran ústily několikerý dveře, musili hezkou chvíli čekat, až se Tom dohodne s drožkářem a vpustí je do bytu. Mary, která až dosud rozmrzele mlčela, náhle přitiskla bratrovu hlavu k svému rameni a krátce, přidušeně vzlykla. 17
Vzápětí jako by se zastyděla za ten záchvat slabosti, ho odstrčila. Tom už stoupal po vrzajících schodech a něco si dopáleně bručel. Odemkl, vešel, pak bylo slyšet, jak otvírá nějaké dveře z předsíně, tonoucí v hluboké tmě. Za chvíli se vrátil s rozžatou petrolejovou lampou. „Tak konečně doma... Ještě jednou tě vítám, Mary, bylo mi tu bez tebe smutno. A ty nestůj mezi dveřmi, mladíku – máš nejvyšší čas do postele.“ Postel, to byla v té chvíli opravdu jediná věc, na kterou Petr byl schopen myslit. Nízká pohovka s bílým prostěradlem, jediným hubeným polštářem a nepovlečenou vlněnou přikrývkou byla také první, nač padl jeho zrak v nevelké místnosti s jediným oknem a dalšími skleněnými dveřmi naproti lůžku. „Tady budeš ode dneška spávat,“ řekl Tom. „Rychle se umyj – umyvadlo a všechno ostatní máš tamhle za zástěnou. Pospěš si, ráno nebude kdy na dlouhé vyspávání. Dobrou noc.“ Vešel do sousedního pokoje, ale dveře nechal otevřeny, aby nemusil rozžíhat druhou lampu. Mary s tichým, zamyšleným úsměvem vyčkávala, až se Petr umyje a odstrojí. Trochu se před ní styděl – najednou mu připadalo, že uplynula celá věčnost od doby, kdy jako školák se před ní svlékal docela bez rozpaků a ještě z lůžka rozjařeně zasahoval do jejích rozprav s tatínkem a Lojzou Šebkem... Když konečně vklouzl pod pokrývku, sklonila se nad ním, pohladila ho po vlasech a tiše řekla. „Dobrou noc, Petříku. Pěkně se vyspi v novém domově.“ Petříku… Tak mu i doma v Baltimoru říkávala velmi zřídka – a jenom když byl docela malý. Usnul okamžitě, ani neslyšel, když za ní posléze zapadly dveře, ani tlumený hovor, který v sousedním pokoji ještě dlouho pokračoval. 3 Probudil se, když otevřeným oknem už naplno proudilo do světnice sluneční světlo. Polekaně vyskočil. Určitě zaspal a Tom jistě neopomene ho důtklivě poučit, že něco takového napříště nehodlá trpět. Natáhl kalhoty a pospíchal se umýt. Zástěna, polepená vyrudlou lakovanou tapetou, rozdělovala místnost na kuchyňský kout a cosi 18
jako přijímací pokoj. Na sporáku stála konvice s čajem a pánvička s vejci a slaninou. Pro pána krále, zhrozil se Petr, to je určitě už nejmíň osm… Jak je možné, že mě nevzbudili? Chvíli se rozmýšlel, má-li zaklepat na dveře s matovanou skleněnou výplní, za nimiž patrně byla manželská ložnice. Neozýval se odtud ani hlásek. Pak zahlédl na stole uprostřed místnosti košíček s pečivem a vedle něho lístek se vzkazem: Nasnídej se, dej si věci do pořádku a ulož si je ve skříni. Můžeš taky trochu poklidit. Vrátím se brzy. M. To znamenalo, že Tom už odešel do úřadu – a nechal ho spát. Zdálo se mu to tak neuvěřitelné, že se bezděky rozesmál. Ale vzápětí znovu zatrnul úlekem, když objevil na nízké skříňce vedle okna plechový budík s malovaným ciferníkem. Ukazoval půl deváté! Zhltl snídani a horlivě začal plnit příkazy z Mariina lístku. Neodolal, aby přitom několikrát nevyhlédl oknem do ulice. Nezdála se mu teď tak pustá a smutná jako v noci. Z obou stran ji vroubily jednopatrové domy, navlas podobné tomu, v němž bude ode dneška jeho domov: Před každým vchodem několik kamenných stupňů, po obou stranách za železným plotem po úzkém pruhu povadlého trávníku. Mezi nimi v jízdní dráze, kterou jen chvílemi projel vrchovatě naložený vůz nebo drožka, se s křikem honily děti. Právě začínal s úklidem, když se vrátila Mary z nákupu. „Proč jste mě nevzbudili,“ vytkl jí zahanbeně. „Tom se jistě zlobil, že tak dlouho spím.“ „Pro jednou nebude zle,“ řekla skoro zvesela. „Musíš se napřed trochu rozkoukat po městě. Na to je dost času odpoledne. Teď se dáme do úklidu – a potom do vaření…“ Cekal stísněně, kdy ho začne kárat, že dosud nesplnil všechny její příkazy. Neměla se k tomu. Nezdálo se ani, že by ji příliš zajímalo, jak se mu líbí byt, do jehož dalších místností se ovšem odvážil vstoupit teprve s ní. Za manželskou ložnicí byl ještě jeden, světlejší a prostornější pokoj, cosi jako salón, jehož druhé dveře vedly do šeré předsíně. Nábytek, zrcadla, obrazy po stěnách, všelijaké trety porůznu rozestavěné měly zřejmě dodat bytu vzezření blahobytné měšťanské domácnosti. Ale i Petr poznal, že byly shromažďovány dlouho, po částech po všelijakých dražbách a laciných bazarech. Varoval se 19
ovšem prozradit tento svůj dojem – ostatně proti jeho dřívějšímu chudému baltimorskému domovu vyhlíželo obydlí manželů Osbornových přece jen neporovnatelně důstojněji. Jenom pořád nebyl s to se zbavit tísně z pomyšlení, že v tomhle prostředí teď bude žít bůhvíjak dlouho denně vídat Tomovu přísnou, nevlídnou tvář, denně poslouchat jeho kázání … Mary se trochu rozpovídala, teprv když skončili úklid a začali s přípravou oběda. Zatím jen pro ně dva – Tom ve všední den obědvá v tovární kantýně a domů se vrací až po šesté hodině. Byly už skoro tři, když konečně vyšli do města. Mary rozhodla, že kvečeru zajdou k tabákové továrně Tomovi naproti. Zatím Petra trochu obeznámí s obchody, kam teď bude místo ní chodit nakupovat – aspoň do té doby, než Tom pro něho najde přiměřené zaměstnání. Čtvrť, v níž Osbornovi bydlili, se rozkládala po mírném svahu na severovýchodním okraji města. K hlavní třídě, která vedla k přístavu, bylo odtud pár kroků. Petr s údivem zjišťoval, že Tampa, hlavní město státu Florida, se ani příliš neliší od městeček v okolí Baltimoru, kam si jednou nebo dvakrát za rok – jak už je tomu dávno – zajeli na výlet s českým krajanským spolkem. Velikostí určitě ne – zato však svým opravdu už jižním vzezřením. Na hlavním bulváru Petr poprvé v životě uviděl palmy – opravdové palmy, rostoucí ze země, a ne z dřevěných kádí jako v baltimorských parcích. Marii bratrův úžas zřejmě zalichotil. Petr měl dojem, že je na svůj domov docela hrdá – dokonce právě na mládí, na rychlý růst města, které prý ještě před dvaceti lety nemělo ani celý tisíc obyvatel. Ten rychlý, překotný růst si i on musil uvědomovat na každém kroku. Hlavně v centru, kde pyšně trčely k nebi honosné paláce bank a obchodních domů, zatímco uličky, které se odtud rozbíhaly do všech stran, vroubily dosud neladné shluky omšelých baráků, pozůstatků nedávné chudé minulosti floridské metropole. Hemžilo se tam polonahými dětmi a snědými, černovlasými ženami v roztodivných krojích, které se hlučně bavily před vraty domů v neznámé, lahodně znějící řeči. „To jsou Kubánci,“ vysvětlovala Mary, když procházeli jednou z těch starodávných uliček. „Je jich tu všude plno, dělají většinou v 20
tabákové továrně. Chudák Tom si s nimi užije. Ty se jim hled radši vyhnout, není radno si s nimi něco začínat.“ Neodvážil se ptát, proč by se těm lidem měl vyhýbat – jemu se docela líbili. Nejspíš právě proto, proč se nelíbili Tomovi. Tak tomu teď nepochybně bude se vším, co ho v novém domově čeká… Procházeli sem tam ulicemi obchodní čtvrti, Mary se co chvíli zastavovala u výkladních skříní, přeplněných zbožím, jaké mladé ženy obvykle uvádí v nadšení. Myslil, že se jí zavděčí, když bude nad těmi skvělými módními výtvory obdivné žasnout, ale Mary jen shovívavě pokrčila rameny a začala mluvit o něčem jiném. Oddechl si, když konečně usedli v parku, dosud hýřícím pestrými barvami podletního kvítí, odkud se otvíral pohled na moře a na přístav. Tohle koneckonců byla podívaná, po které od rána nejvíce dychtil. Tampský přístav podobně jako baltimorský vyplňoval nejzazší cíp hlubokého zálivu, ale širšího, otevřenějšího, ted zalitého medově zlatou září slunce, které se chýlilo k západu. Břehy, vroubené nedohlednou řadou skladišť, jeřábů a dřevěných ohrad, se rozvíraly jako kusadla obrovského brouka a ponenáhlu mizely v dálce v mlžném oparu. Petr na chvíli docela ztratil řeč nad tím kouzelným pohledem. „Je tu krásně, viď,“ řekla Mary. „Bude se ti u nás určitě líbit. Vidíš tamhle tu skupinu bílých domů s prejzovými střechami? To je továrna, kde Tom pracuje. Pomalu už bude čas, abychom mu šli naproti.“ A bylo rázem po okouzlení. Sestoupili parkem k přístavní čtvrti. Z hlavní budovy továrny už se po jednom po dvou trousili zaměstnanci kanceláří. (Práce jim zřejmě končila mnohem dřív než dělníkům.) Tom vyšel mezi posledními. Odměřeně kývl Marii, Petrův plachý pozdrav sotva vzal na vědomí. Ale neměl námitek, když Mary navrhla, aby se před večeří ještě trochu prošli po hlavním bulváru. Petr čekal, kdy ho začne peskovat, že ráno zaspal – a také, kdy začne rozvíjet plány o jeho budoucnosti, které určitě už měl připraveny do všech podrobností. Kráčel stísněně po sestřině boku, zatímco Tom, jak bylo bezpochyby jeho každodenním zvykem, zeširoka vykládal Marii, co ho od rána v práci potkalo. Náhle se zarazil a bezděky zvolnil krok. Petr postřehl dřív než Mary, co bylo příčinou jeho překvapení. V improvizované zahrádce 21
před kavárnou nejlepšího tampského hotelu seděl Richard Norton a zdaleka se usmíval vstříc manželům Osbornovým. Pak vida, že Tom se pořád nemůže rozhodnout, má-li toto nenadálé setkání považovat za příjemné nebo nepříjemné, sestoupil na chodník a vesele zamával kloboukem. „Dobrý večer, missis Osbornová. Jak se daří, pane Osborne? Buď zdráv, Petře. – Neříkal jsem, že se brzy zas uvidíme?“ ,,Abych se přiznal, tak brzy jsem to nečekal,“ řekl Tom, pokoušeje se udržet ve tváři výraz odměřené, chladné zdvořilosti. „Podle toho, co jste včera naznačil – o společných zájmech vašich a mých zaměstnavatelů…“ „Na to určitě taky dojde, buďte klidný,“ řekl Norton nedbale. „Ale takhle snad je to příjemnější. Pro mne aspoň určitě. Nechtěli byste mi udělat radost a chvilku se mnou posedět u skleničky?“ Tom se bránil, ale nepříliš přesvědčivě. Bylo snadné poznat, že se v něm těžce potýká zvědavost a znepokojení, které v něm stejnou měrou vyvolával tenhle hovorný, sebevědomý chlapík. Petr měl z toho nečekaně brzkého shledání s Nortonem upřímnou radost. A neušlo mu, že i Marii docela potěšilo. Tom si konečně dal říci a všichni čtyři usedli v zahrádce, vroubené okrasnou girlandou z barevných žárovek; hotel jako jedna z mála budov ve městě měl už elektrické osvětlení. Norton poručil přinést kávu a zmrzlinu pro Mary a Petra, Osbornovi bez ptaní nalil sklenku whisky z láhve, která stála před ním na stole. Tom pohoršené odmítl – před večeří zásadně nepije a whisky už vůbec ne –, ale Norton mu nedal domluvit. „Protentokrát uděláte výjimku,“ řekl se smíchem. „Pokusím se vás přesvědčit, že občas je docela příjemné vybočit z ustáleného pořádku“. Tom pokrčil rameny a zdráhavě pozvedl sklenku. „Tak tedy na vaše zdraví. Zdá se, že vy si na ustálený pořádek vůbec příliš nepotrpíte.“ Usrkl upejpavě a s výrazem špatně skrývané závisti se zahleděl do zářících oken restaurantu za svými zády. „To už bezpochyby s sebou přináší vaše světoběžnické povolání. – Ubytoval jste se v tomhle hotelu?“ „Ne,“ řekl Norton. „Takový luxus mi moje světoběžnické povolání přece jen zatím nedovoluje. Bydlím – jako obvykle, když mám co 22
dělat v Tampě – u svého příbuzného pana Collinse, ředitele zdejší banky Atlantic.“ Tom zamžikal a vrásky na čele se mu zavlnily ohromeným úžasem. „Pravděpodobně ho taky znáte,“ pokračoval Norton, jako by si toho vůbec nevšiml. „Jistě vám není tajno, že banka má důležité slovo v obchodních záležitostech Cuban Tobacco Company. A ještě mnoha jiných společností v řadě jižních Států. Mimo jiné také tiskového trustu, pro který mám čest pracovat. Někdy mi tahle závislost přece jen trochu vadí. Ale jinak musím přiznat, že příbuzenský vztah k řediteli Atlantic Bank mi přináší v zaměstnání jisté nezanedbatelné výhody.“ Tom významně pohlédl na Mary. ,,O tom nepochybuji. Myslím, že začínám chápat, co jste mínil svými slovy o společných zájmech…“ „Těch společných zájmů je mnoho,“ přerušil ho Norton se slabým náznakem netrpělivosti. „Zatím se mohu jen dohadovat, které z nich by se mohly týkat nás dvou. – A co náš čacký cestovatel?“ obrátil se k Petrovi, zřejmě aby umlčel Tomovu vzrůstající zvědavost. „Ještě jsi mi ani neřekl, jak se ti líbí v Tampě. Máš už nějakou představu o tom, jak se v ní zabydlíš – co bys chtěl dělat?“ „Na to je asi necelý jeden den příliš krátký,“ řekla Mary. „Vlastně jsme o tom ještě jaksepatří nemluvili.“ „Myslím, že to nebude tak velký problém,“ řekl Osborn. „Nemám v úmyslu ho nechat dlouho zahálet. Samozřejmě jsem se už informoval, jaké by měl možnosti u naší firmy.“ Norton s potutelným úsměvem pohlédl na Petra. „Jestli se nemýlím, zmiňoval ses, že jsi až dosud pracoval v textilce.“ Petr pokrčil rameny. „Ano – jako pomocný dělník. To mohu dělat v kterémkoli jiném podniku. Když pan Osborn rozhodl…“ „Neubylo by tě, kdybys řekl Tom,“ připomněla Mary dotčeně. „Je to teď tvůj jediný mužský příbuzný, nezapomínej na to. A myslí to s tebou stejně dobře jako já. Tady v Tampě není žádný větší textilní podnik – aspoň ne takový, v kterém bys mohl brzy slušně vydělávat.“ Norton se zamyslil. „Dost pochybuji, že by zrovna v tabákové továrně měl po téhle stránce lepší vyhlídky.“ 23
„Promiňte, pane Nortone,“ řekl Tom upjatě. „Připusťte laskavě, že o možnostech mladých lidí v našem podniku – samozřejmě pokud jsou to mladí lidé opravdu schopní a snaživí...“ „Připouštím,“ skočil mu Norton do řeči a v očích mu zas potutelně svitlo. „Přesto se osmělím vám nabídnout jiné řešení. Znám vašeho svěřence sotva osmačtyřicet hodin, ale jsem si jist, že je to bystrý, nadaný chlapec, kterého by bylo škoda…“ „Právě bystrý a nadaný chlapec – pokud jím Petr opravdu je…“ „Dovolte, prosím – zdá se, že jste jaksi přeslechl, co jsem říkal o
svých dobrých vztazích k mocnému náčelníku tampského Wall Streetu.“ 24
Osborn se zatvářil komicky polekaně a veselá jiskřička v Nortonových očích se hned živěji rozhořela. „Co byste soudil o tom, kdybych se pokusil získat pro Petra místo bankovního poslíčka? Je vám zajisté známo, že v naší zemi se tu a tam může stát milionář nebo prezident republiky třeba z kamelota nebo čističe bot. V čítankách se o tom dost píše. Řekl bych, že v tomhle ohledu jsou šance obratného mládence, který se včas naučí rozhlížet se ve světě velkého obchodu, přece trochu větší než šance pomocného dělníka v tabákové továrně.“ Petrovi ani nenapadlo, že by Norton mohl svůj návrh myslit doopravdy. V té chvíli mu docela stačilo vidět, jak Toma poděsilo pomyšlení, že by si z něho Norton, člověk s takovými styky, mohl dělat blázny. Ale ukázalo se, že Norton míní svůj nápad docela vážně. „Víte co, Osborne? Dejte Petrovi dva tři dny, aby si oddychl a vzpamatoval se z neštěstí, které ho potkalo. Víc nebudu potřebovat, abych strýčka Collinse zpracoval. Zatelefonuji vám do Cuban Tobacco – nebo případně, kdybych vás příliš neobtěžoval návštěvou ve vašem bytě…“ „Jistě, bylo by nám ctí,“ ujišťoval Tom a překotně začal hledat v náprsní tašce vizitku s adresou. „Opravdu nevím, čím si zasloužíme váš vzácný zájem. Věřte, že nemám jinou starost, než aby Petr začal svůj nový život co nejšťastněji. V každém případě bychom vám byli velice vděčni – já i moje paní… Petře, nemyslíš, že bys měl panu Nortonovi taky poděkovat?“ „Děkuji, pane,“ vydechl Petr, všecek zrudlý rozpaky i radostí. Co teď záleželo na tom, bude-li poslíčkem v bance nebo pomocným dělníkem v tabákové továrně. V té chvíli si byl jist, že v Nortonovi získal opravdového přítele – a to bylo poznání dojista cennější než vyhlídky na sebevýhodnější zaměstnání.
4
25
Norton splnil slovo – začátkem listopadu Petr nastoupil místo poslíčka v bance Atlantic. Cítil se zprvu velmi sklíčen přísnou nádherou svého nového pracoviště, tak naprosto odlišného od ponurých, uprášených hal baltimorské textilky, kde před rokem začínal svou cestu za chlebem. A také obavami, zda se svým nedostatečným vzděláním stačí na úkoly, které ho zde čekají. Představoval si je nesmírně složité a obtížné. Ale vpravil se do nich v několika dnech. V realitním oddělení, kam ho přidělili, vídal teď Nortona téměř denně. „Pašák
Dick“, jak mu říkali přátelé, jichž měl ve všech kancelářích banky nemálo, se při svých návštěvách nikdy neopomněl u něho zastavit, aby mu udělil pár dobrých rad a aby se přesvědčil, jaké dělá pokroky. Pan Bradford, starý, bručavý, ale dobromyslný šéf realitního oddělení si Petra celkem pochvaloval. A Norton se tvářil, že nic na světě ho nemůže víc potěšit, než bude-li moci Bradfordova slova uznání tlumočit váženému příteli Osbornovi a jeho choti. „Samozřejmě – o tu 26
mu šlo především. Petr už vůbec nepochyboval, že Norton se Marii dvoří, že je do ní patrně i trochu zamilován – a jemu, Petrovi, že věnuje tolik pozornosti jen proto, aby měl záminku co nejčastěji zajít k Osbornovým na návštěvu. Občas ho dokonce napadla nepříliš ušlechtilá myšlenka, že by Tomovi docela přál, kdyby i Mary byla trochu otevřenější ve svých projevech přízně k Nortonovi. (Zatím se úzkostlivě varovala, aby její radost z Dickových návštěv neprozrazovala víc než vděčnost, že jí a Tomovi tak vydatně ulehčil v jejich starostech o Petrovu budoucnost.) Ale koneckonců na tom všem Petrovi málo záleželo – hlavni věc, že mohl „pašáka Dicka“ teď i doma vídat nejméně jednou týdně. Že se mohl stále znovu dychtivě vyptávat na jeho cesty po světě, na pestrou a vzrušující, pro Petra stále trochu tajuplnou práci novináře. Ty besedy prostě pro něho byly svátkem už proto, že i Tom považoval za nutné při nich předstírat mimořádný zájem o Nortonovy výklady – a on, Petr, si tak aspoň čas od času mohl oddechnout od jeho věčného komandování. Jinak totiž večer co večer musil Tomovi skládat účty ze všeho, co přes den zažil v pisárně i na pochůzkách, a z každého centu, který utratil. Na to, že by si někdy po práci zašel mezi chlapce, s nimiž se skamarádil v zaměstnání, nesměl ani pomyslit. Tím méně na to, že by časem nalezl v městě jiné přátele svého věku. Tomova domácnost mu prostě byla vězením – a Mary se nikterak nesnažila, aby pro něho vymohla na manželovi aspoň trochu volnosti. Vedle Nortonových návštěv byly pro Petra jedinou úlevou, jediným potěšením pochůzky, které ovšem tvořily hlavní součást jeho služebních povinností. Za několik dní při nich křížem krážem prošel a poznal celé město. Nejen všechny velké firmy, které byly s bankou v obchodním spojení, ale postupně i končiny, kde „služebně“ neměl co dělat, ale které ho neodolatelně přitahovaly od první letmé procházky s Marií po příjezdu do Tampy. To znamená hlavně přístav a chudé dělnické čtvrti v jeho sousedství, od rána do večera hlaholící křikem a zpěvem. Černovlasí snědí Kubánci, jejich obyvatelé, se mu čím dál víc líbili a představa, jak by Tom asi vyváděl, kdyby ho tu někdy přistihl, znásobovala jeho rozkoš z těch krátkých, kradených chvilek volnosti. Okolí tabákové továrny, Tomova působiště, se ovšem při svých tajných toulkách zdaleka vyhýbal. Ale jednoho dne přece neušel 27
prozrazení. V zahrádce skrovné kavárničky poblíž přístavu třebaže listopad se už chýlil ke konci, dalo se stále ještě sedět venku pod stromy – znenadání uviděl Dicka Nortona. Hrklo v něm a honem hledal, kudy by se ztratil. Ale Dick měl oči všude a s komicky pohoršenou tváří na něho zakýval prstem jako soudce, který předvolává provinilce k výslechu. Přistoupil plný rozpaků, vyvolaných ne tak Dickovou hranou přísností, jako spíš zkoumavým pohledem muže, který s ním seděl u stolu. Byl to pohled vlídný a laskavý, ale jaksi až znepokojivě pronikavý. Muž, celý černě oblečený, měl klenuté čelo, zabíhající hluboko do prořídlých vlasů, mohutný tmavý knír a pod spodním rtem malou mušku. Petra napadlo, že je bezpochyby také Kubánec, přestože strohá elegance jeho úboru se ve všem všudy lišila od způsobu, jakým se oblékali zdejší kubánští šviháci. Bezděky se uctivě uklonil nejprve jemu – teprv teď si uvědomil, že ho patrně vyrušil z důležitého rozhovoru s Nortonem. Cizinec zlehka přikývl a sotva znatelně se usmál. Norton si přitáhl Petra za loket a káravě spustil. „Copak tu pohledáváš, mladíku? Zajímalo by mě, jaké obchodní zájmy může mít úctyhodná firma Atlantic zrovna v těchhle končinách.“ „Žádné,“ řekl Petr zkroušeně. „Já si sem jenom občas zajdu, když mi zbude pár minut – opravdu jen na chvilku, čestné slovo. Neřeknete o tom panu Bradfordovi?“ Norton pokrčil rameny. „Uvidíme. Ale podruhé radši nezneužívej jeho dobroty. A teď koukej, abys byl co nejdřív tam, kde máš být – než si to rozmyslím.“ „Jste shovívavý šéf,“ řekl muž v černém, stále s týmž klidným, zdrženlivým úsměvem. Norton se hlučně rozesmál. „Já jeho šéf? Ujišťuji vás, drahý pane, že kdybych byl jeho šéfem, dovedl bych ho jinak přidržet k pořádku. Jsem prostě dobrý známý jeho rodiny – a on toho, ničema, zneužívá.“ „Snad ne tak příliš,“ řekl jeho společník. Petr z něho nespouštěl oči, z kterých už docela zmizely rozpaky. Dick je opravdu pašák, pomyslil si vděčně. Ale tenhle zvláštní člověk… Najednou, bůhví proč, si byl jist, že laskavý muž v černém je pašák ještě větší a že by si velmi přál, aby ho mohl poznat trochu blíž. 28
Přitočil se k Nortonovi a řekl tlumeně. „A prosím vás – sestře taky nic…“ „Upaluj,“ rozkřikl se Norton. „Už ať tě nevidím.“ Petr tedy upaloval. Zamířil k příčné ulici, vedoucí nejkratším směrem ke středu města. Ještě se ohlédl, aby se přesvědčil, zda to Norton a jeho společník vzali na vědomí. Ale ti už si ho nevšímali, ponořeni znovu v živý – zdálo se, že prudký, vzrušený rozhovor. Neodolal, aby se ještě jednou nezastavil, ukryt za velkým, prázdným nákladním vozem, který stál při protějším chodníku. V té chvíli ze dveří kavárničky vyšel chlapec o rok o dva starší než Petr, uctivým obloukem obešel stůl, u něhož seděl Norton se svým společníkem, a hluboko smekl oškubané slaměné sombrero. Cizinec ho k sobě přivolal a chvíli s ním tiše hovořil. Chlapec horlivě přikyvoval, obličej se mu rozzářil – bylo zřejmé, že se tou krátkou rozmluvou cítí nesmírně vyznamenán. Pak si rozjařeně hvízdl a rozběhl se rovnou k prázdnému vozu, do něhož byli zapřaženi dva statní valaši. Petr, trochu poplašený, že ho tu snědý Kubánec přistihl na číhané, rozpačitě vztáhl ruku k šíji náručního koně. Mládenec si založil ruce do boků a ostře, hartusivě na něho spustil španělsky. „Nevyskakuj,“ ohradil se Petr. „Já ti stejně nerozumím.“ „Oh, Yenquí – to jsem si mohl myslit,“ řekl hoch anglicky s netajeným pohrdáním. „Koně nech na pokoji nezná tě, ještě by tě mohl kopnout.“ „Nevypadá na to. – A pro tebe nejsem žádný Yaenkee, pamatuj si to.“ „Jdi,“ ušklíbl se Kubánec. „A copak tedy jsi?“ „Jsem Čech. – Jenže kdybys ty věděl, že je vůbec někde na světě takový národ.“ Dopálený výraz v chlapcově tváři vystřídal dětsky udivený úsměv. „To tedy opravdu nevím... Někde tam – dole...?“ mávl neurčitě rukou k jihu, kde – bezpochyby velmi mlhavě tušil země Jižní Ameriky. „Co tě napadá. To je za mořem…,“ Petr stejně nejisté ukázal k východu, „za oceánem. V Evropě.“ 29
Mládenec vykulil velké tmavohnědé oči. „V Evropě? Tam někde, co jsou ti hnusní, mizerní Španěláci – ať je svatý Jakub a Panna Maria zatratí…“ „Snad – tam někde poblíž,“ připustil Petr váhavě. (Najednou si uvědomil, že o své rodné zemi neví vlastně o mnoho víc než tenhle černovlasý junák.) „Abys rozuměl, přistěhovali jsme se sem do Států, když jsem byl ještě docela malý. Ale tolik vím, že my češi nemáme se Španěly nic společného. A vůbec, proč jim nadáváš? Copak sám nejsi Španěl?“ Hoch si ho přeměřil zuřivým pohledem. „Já? Nechtěl bys jednu do zubů? Jsem Kubánec a žádný Španěl! To je ohromný rozdíl! – Vidíš,“ dodal zničehonic dětsky vyčítavě „mně se vyšklebuješ, že nic nevím o tvé zemi… A co ty víš o tom, jak to vypadá v mé zemi? Jak ji Španěláci nestydatě vykrádají, jak nás z ní vyhánějí – oni i naše velkostatkářské panstvo, které s nimi táhne za jeden provaz. Vidím, že vůbec ničemu nerozumíš. – Něco ti povím…“ Ztlumil hlas a tajemně se naklonil k Petrovu uchu – ale vtom si všiml, že Norton a muž v černém je pozorují z druhé strany ulice a zřejmě se baví jejich ohnivou rozpravou, i když z ní nemohli rozumět ani slovo. Začervenal se a náhle důvěrně vzal Petra pod paží. „Pojď radši – vysvětlím ti to cestou, musím se s nákladem ještě aspoň třikrát otočit. Svezu tě, jestli chceš.“ Petr se nedal dvakrát pobízet. Ještě jednou se prosebně usmál na Nortona (ale teď už si byl skoro jist, že žalovat nebude) a vyhoupl se vedle řečného Kubánce na kozlík. Takhle se ovšem dostane spíš zpátky k přístavu než do středu města. Na voze byla velká tabule s nápisem Cuban Tobacco Company – mládenec tedy zřejmě patřil k zaměstnancům továrny, které se na svých toulkách snažil zdaleka vyhnout. Ale v té chvíli byla jeho zvědavost silnější než obava, že by se někde v její blízkosti mohl střetnout se svým protivným švagrem. Vůz zahnul za roh, nezamířil však k přístavu, ale ještě hloub do uliček chudé dělnické čtvrti. „Když už jsem na vandru, stavím se ještě na minutku doma,“ vysvětloval Kubánec. „V továrně se nezblázní.“ „Něco jsi mi chtěl povědět,“ připomněl Petr. Hoch si koncem bičiště furiantsky posunul sombrero do týla. „Jen to, že u nás na Kubě máme Španěláků plné zuby. A že nás už dlouho týrat nebudou,“ dodal tlumeněji, blýskaje očima. 30
„U vás na Kubě? – Tak kde jsi vlastně doma – tady, nebo na Kubě?“ „Tady – to je právě to neštěstí. Naši se sem přistěhovali, když mi bylo pět let, protože doma už nebylo pomalu co jíst. Velkostatkáři a přivandrovalci ze Španělska zabírali pole největším chudákům, v cukrovarech a na tabákových plantážích propouštěli dělníky po stovkách. Tak se lidi od nás jako ovce začali hrnout sem na Floridu – Yenquís prý jinak rozumějí obchodu než ti naši bařtipáni, tady prý se najde živobytí pro každého. Pane – polepšili jsme si! Dnes většina našich vidí, že naletěli – aleje pozdě. Zpátky nemůžeme, tam je pořád ještě mnohem hůř, dokud tam poroučí španělská pakáž se svými vojáky a policajty. Ale dlouho už to tak nezůstane, tomu věř. Na Kubě už se lidi začínají zvedat, něco se proti Španělákům připravuje. Já tomu moc nerozumím – jen tak, co slyším u nás v továrně nebo doma od tátových přátel. A někdy taky od Učitele, když mezi nás zajde. Jenže to mě otec obyčejně honem žene pryč, abych nepřekážel. Jednou mu taky budu muset vysvětlit, že už nejsem malé dítě.“ „Kdo je to, Učitel?“ Mládenec si ho zkoumavě přeměřil. „Možná že bych ti to neměl říkat – ale co… Vidím, že se ti dá věřit, to já hned poznám. – Je to ten hodný pán, s kterým jsem prve mluvil v kavárně. Vlastně o něm taky nevím víc, než že mu naši říkají Učitel – nebo don José. Myslím, že jeho skutečné jméno nezná z našinců nikdo. Vím jen tolik, že je to ohromně vzdělaný pán od novin, že ti dovede vysvětlit všechno, co se kde ve světě šustne. A určitě taky patří k lidem, kteří mají prsty v tom, co se na Kubě připravuje – za to chci dát krk.“ „Učitel,“ opakoval Petr zamyšleně. Vzdělaný pán od novin – jako pašák Dick, dodal v duchu. Proto oni měli spolu tolik co povídat. Možná že Norton o něm ví něco víc. „A jak ty se vlastně jmenuješ?“ „Já? Manuel – Manuel Zorilla. A ty?“ „Petr Dvořák.“ Manuel se bujně rozesmál. „Dvorak – Dvorsak…? To všichni Češi mají taková legrační jména?“ „Není o nic legračnější než to tvoje.“ 31
Manuel mu dobrácky stiskl rameno. „Tak se nezlob, hombre, já tím nic zlého nemyslil. Budu ti říkat Pedro, po našem. – Povíš mi někdy něco o té zemi, kde ses narodil?“ „Třeba. Když budeš chtít se mnou kamarádit...“ „Kdybych nechtěl, nebudu ti tohle všechno vykládat. Tak platí – můžeš začít třeba hned. Tamhle bydlím,“ ukázal bičem k prkenné chajdě s plechovou střechou a nachýlenou verandou, úplně zarostlou narudlým popínavým houštím. „Pojď k nám – mama Inez tě ráda uvidí.“ „To je tvá maminka?“ „Ano. Všichni jí říkají mama Inez, tak jí taky tak říkám. Ona se nezlobí. Pojď – aspoň na chvíli. U nás je veselo.“ Petr se rozmýšlel – najednou si s hrůzou uvědomil, co času už zmařil a kolik důležitých pochůzek mu ještě před polednem zbývá vyřídit. Ale vtom už se zpod hustého loubí vyřítila velká tělnatá žena v tmavorudé plandavé sukni. Nahé paže, plné chřestících kostěných náramků, zvedala vysoko nad hlavu, jako by vítala ztraceného syna, kterého neviděla celou věčnost. Tak to aspoň na první pohled vypadalo, ale vzápětí se Petr dovtípil, že Manuelovi dává co proto, že si chodí domů, kdy se mu zachce, místo aby byl v práci. Manuel ji umlčel mlaskavou hubičkou a cosi jí pošeptal do ucha, ozdobeného obrovskou blýskavou náušnicí. Zarazila se, ale hned se stejně bouřlivě vrhla k Petrovi a přitiskla ho ke svým mocným ňadrům. Petr se úplně vyděsil z přívalu jejích něžností, dychtivých otázek a výkřiků nadšení, když ho oběma rukama táhla do stavení. „Vidíš,“ smál se Manuel, „stačilo říct, že jsi můj kamarád. Taková je ke každému, v kom pozná dobrého člověka. Nic si z toho nedělej, že jí nerozumíš – mama Inez se už do smrti nenaučí mluvit po vašem. Máš jít dál, uděláš jí velkou radost.“ „Ale vždyť já už musím jít, nebo strašně dostanu,“ zhrozil se Petr. „Řekni, že je hodná, že jí moc děkuju, ale teď nemohu – opravdu nemohu. Přijdu někdy jindy.“ „Čestné slovo?“ „Čestné slovo.“ Zarazil se a dodal sklíčeně. „Bude to ovšem dost těžké. Ve službě si takovéhle procházky nemohu dovolit příliš často – a večer po práci, to se už vůbec nesmím hnout z domova. Kdybys 32
věděl, jak mě naši hlídají, jako bych byl malý kluk. Kdepak, u vás je všechno docela jiné,“ vzdychl si z hloubi duše. Ale hned, jako by se polekal, že před novým přítelem prozradil příliš mnoho o svých trampotách, vyhrkl vzdorně. „A co – právě proto sem budu chodit, ať si říkají, co chtějí. Kašlu na ně. Teď vím, kde tě mám hledat – a ty si najdeš mne, když o to budeš stát. Pojď, máme oba nejvyšší čas.“ V té chvíli se naštěstí i mama Inez znovu rozpomněla, že v tuhle dobu nemá Manuel doma co hledat, a začala ho s křikem a spíláním strkat zpátky k vozu. Na synova přítele, který neumí španělsky, a ještě si ke všemu dovolí odmítnout její pozvání, jako by v tu ránu docela zapomněla. 5 Začátkem prosince musil Tom odcestovat do Tallahassee, kde byl další pobočný závod společnosti Cuban Tobacco. Petrovi těch několik dní švagrovy nepřítomnosti připadalo jako dovolená z vězení. S Mary se přece spíš dalo mluvit – tu a tam mu dovolila vyjít si na chvilku i večer po práci. Dick se u Osbornů objevil až asi za tři dny po Tomově odjezdu, o němž zřejmě neměl tušení. Mary ho uvítala s touž přesně odměřenou dávkou přátelské vlídnosti jako kdykoli jindy v manželově přítomnosti. Ale v Petrovi zatrnulo úlekem. Sotva spolu na chvilku osaměli v salóně, zatímco Mary v kuchyni připravovala pohoštění, přisedl si k Nortonovi a pokorně zaprosil. „Pane Nortone, nehněvejte se… Kdyby se vás Mary ptala, kdy jsem u vás byl naposled…“ Norton zvedl obočí s výrazem pohoršeného údivu. „Ty ničemo – copak tys u mne vůbec někdy byl? Vždyť ani nevíš, kde bydlím.“ „Vím, u pana Collinse – a tam bych se samozřejmě neopovážil … Jenže Mary myslí, že chodím k vám – totiž já…“ „…ji obelháváš, jak už je tvým ohavným zvykem…“ Petr nasadil nejzkroušenější kajícný výraz, jakého byl schopen. „Pane Dicku, kdybyste věděl, co to pro mne znamená, když je Osborn několik dní z domova. Dřív jsem nesměl večer ani na krok ven – teď mi Mary přece někdy dovolí. Jenže kdyby věděla…“ 33
„…že místo ke mně chodíš za děvčaty...“ „Ne, to určitě ne,“ ohradil se Petr. „Zajdu si někdy mezi chlapce, co se mnou dělají v Atlantiku...“ „Nebo třeba za tím kubánským klackem, s kterým ses tak raz dva skamarádil, když jsem tě viděl naposled.“ Řekl to zřejmě jen tak nazdařbůh, ale okamžitě uhodl, že trefil přesně do cíle, a káravě zakroutil hlavou. „Na tom snad není nic špatného,“ namítl Petr. „Vy se přece taky stýkáte s Kubánci.“ „A nemyslíš, že je přece jen nějaký rozdíl mezi mnou a tebou? Nezapomínej, že jsem novinář a že je mou povinností být u všeho, co se kde důležitého děje.“ „A co se děje na Kubě?“ Norton pokrčil rameny. „Pochybuji, že by ti bylo něco platné, i kdybych byl ochoten ti to vysvětlovat. Jenže nic takového ode mne nečekej. Přítel Osborn by mě určitě nepochválil, kdybych ti chtěl plést hlavu věcmi, na které máš ještě dávno dost času.“ „Mluvíte zrovna jako on,“ zamračil se Petr. „V tomhle s ním úplně souhlasím, ať se ti to líbí nebo ne. Ty teď potřebuješ především dokázat svým nadřízeným v Atlantiku, že jsi rozumný chlapec, který to chce v zaměstnání někam dotáhnout. O nic jiného se nemáš co starat. – Aby tedy měla duše pokoj… Pokud jde o mne, držím Kubáncům všechny palce, jestli se konečně chtějí zbavit Španělů, kteří by jim věčně chtěli vládnout stejnými středověkými metodami jako za Kolumba. Otázka je, co pro to mohou udělat tihle ubožáci, kteří žijí tady u nás. Co vůbec mohou vědět o tom, jak to na Kubě skutečně vypadá. Vždyť jsou to děti – zrovna jako ty… Mají o svobodě a o všech těch vznešených věcech, kterými se ohánějí, úplně směšné představy. V téhle době a v téhle zemi opravdu směšné, věř tomu.“ „Všichni třeba ne.“ Norton se zlehčivě zasmál. „Myslíš toho svého umouněného kamaráda?“ „Myslím toho pána, s kterým jste hovořil onehdy v kavárně. Manuel říká, že je novinář jako vy – a že je úžasně vzdělaný a moudrý.“ 34
„A ten tvůj Manuel ho zná?“ „Jménem asi ne. – Vy o něm víte možná něco víc.“ „V tom tě asi zklamu, kamaráde,“ řekl Norton suše, teď už se zjevnou rozmrzelostí. „Viděl jsem ho toho dne poprvé a dal jsem se s ním do řeči jen proto, že – to připouštím – dělá skutečně dojem velmi vzdělaného člověka. Ale pochybuji, že by byl doopravdy novinář. A jestliže je, má o novinářském řemesle představy, s kterými by to u nás ve Státech daleko nedotáhl. Já aspoň, kdybych se jimi měl řídit, byl bych za pár neděl u svých zaměstnavatelů vyřízen. – Víc o něm nevím – a taky mě celkem nezajímá.“ Lžeš, pomyslil si Petr. Víš o něm víc a zajímá tě víc, než chceš prozradit. To se rozumí, já ti za to nestojím. – Rostl v něm dopal na „pašáka Dicka“, který ho dnes poprvé dokonale zklamal. Nebyl si jist, zda ho zlobí víc, že v něm Norton pořád vidí kluka, s kterým se nedá rozumně hovořit – nebo spíš zlehčivý, pohrdavý tón, jakým mluvil o Učiteli. V té chvíli vešla Mary s čajem a zákusky a Norton si zřejmě oddychl, že bude mít od Petrových nepříjemných otázek pokoj. Hovor trochu vázl – Petr měl dokonce dojem, že tahle návštěva, při níž poprvé chyběla „hlava rodiny“, Nortona tísní víc než Mary, klidnou a zdrženlivě usměvavou jako kdykoli jindy. Norton se bez valného zájmu vyptával na Tomovy záležitosti v Tallahassee, ale o těchhle věcech mu Mary nemohla mnoho povědět. Poroučel se brzy, nebylo ještě ani osm hodin – a Mary mu kupodivu sama nabídla, že by ho Petr mohl doprovodit. Norton zdvořile odmítl – a Petr ani příliš neskrýval, že je tomu vlastně rád. Nebylo to od něho pěkné, to věděl – když nic jiného, měl by být Nortonovi vděčen, že se před Mary ani slůvkem nezmínil o jeho, Petrových, tajných návštěvách u Kubánců. Ale hned si furiantsky řekl, že mu vůbec nezáleží na tom, zda Norton ty návštěvy schvaluje či neschvaluje. A jestliže ho mrzí, že nežaloval dnes, ať si poslouží jindy… A Marie se už vůbec nebude ptát. Když ho nazítří po Tomově odjezdu Mary úplně ohromila svolením, že smí po práci ještě na hodinku ven, zamířil ovšem rovnou ke čtvrti Kubánců. Ale po pravdě řečeno vůbec si nebyl jist, že najde 35
odvahu vyhledat Manuelovo obydlí. Koneckonců za několik dní, které uplynuly od jejich seznámení, neměl ani jednou štěstí potkat Manuela na obvyklých toulkách, jimiž si tajně zpestřoval služební pochůzky. Což když na něho Manuel mezitím zapomněl? Při jeho zřejmě trochu potřeštěné povaze by na tom nebylo nic divného. Začal trochu bloudit, sotva ze zářících bulvárů městského centra zapadl do šerých uliček kubánské čtvrti. Chtěl se už vrátit, ale hudba a zpěv, zaznívající z otevřených oken a dvorků, ho vábily stále dál. Došel tak k nevelkému prostranství se zdupaným trávníkem, z něhož tu a tam trčel shluk zakrslých stromků. Uprostřed hořel oheň a kolem něho stála i seděla, na židlích i jen tak na zemi, skupina žen a dětí, naslouchajících táhlé, smutné písni, doprovázené drnkáním kytary. Zpěvačku nebylo vidět, ale její drsný, pronikavý, a přece podivně jímavý hlas připadal Petrovi povědomý. Přiblížil se nesměle – a tu ho kdosi zezadu sevřel silnými pažemi a přátelsky ho dloubl pěstí do boku. Ohlédl se. Za ním stál Manuel, obklopený hrstkou kluků a děvčat, kteří si Petra prohlíželi s neostyšnou zvědavostí. „Přece jsi přišel,“ zubil se radostně. „To je od tebe hezké. – Mama Inez zpívá..,“ ukázal očima do houfu ženských, které zpěvačku zakrývaly. „Umí to – co říkáš?“ „Opravdu,“ vydechl Petr. „Umí to báječně. – A o čem zpívá?“ „O Garcíovi, slavném zbojníkovi,“ řekl vážným chlapáckým hlasem kudrnatý klučina, podobný Manuelovi, jako by mu z oka vypadl. „Jdi, jdi,“ píchl ho Manuel prstem do hrudi. „Pedro se tě na nic neptal. – To je Juan, můj bratr,“ vysvětloval. „Musí se pochlubit, že taky umí mluvit po vašem. Naučil se u nás v továrně – už taky musí vydělávat – a je mu teprve třináct. A tohle je Angélica, Jacinto, Inez,“ – ukazoval po řadě – „tahle mrňavá je Conchita. Všichni Zorillovi. Je nás pěkná hromádka – samí budoucí bandoleros.“ „Co je to bandoleros?“ „Zbojníci – jako García... Manuel García, můj jmenovec,“ uhodil se pyšně pěstí do prsou. „Ale on není žádný sprostý lupič, abys nemyslel. Je to vůdce všech chudáků, z kterých Španěláci dřou kůži zaživa. Utíkají k němu po tisících a už řadu let dělají Španělákům pěkně těžkou hlavu. Až se k nim přidají generálové z tamté války, 36
kteří teď žijí ve vyhnanství,“ – Manuel tajuplně ztlumil hlas, „je se španělským panstvím na Kubě amen, za to ti ručím.“ „Z tamté války…?“ „Na Kubě už jednou bylo velké povstání, trvalo celých deset let. Nakonec je Španělé přece potlačili a pak bylo ještě hůř než předtím. Já o tom mnoho nevím, byl mi sotva rok, když válka skončila. Ale padre v té válce jistě taky bojoval. Myslím, že jen proto jsme se nakonec musili vystěhovat sem, aby ušel kriminálu. Takových byly tisíce.“ „Padre – to je tvůj otec?“ „Ano. Ten by mohl vyprávět, kdyby chtěl. Jenže on nechce. Ani mně a Juanovi – a jsme přece už oba dost velcí. Vždycky když se u nás sejdou mužští, kteří vědí, co se na Kubě připravuje, vyžene nás takhle ven i s mámou. Ale my se stejně všechno dovíme u nás v továrně. Až to tam doopravdy začne, utečeme ke Garcíovi oba – ať si padre říká, co chce.“ „To si ještě moc dobře rozmyslíš,“ zasmál se Petr přiškrceným hlasem. Přece jen mu z Manuelových řečí tak trochu běhal mráz po zádech, ale zároveň mu záviděl jeho bláznivou kuráž. Najednou velmi zatoužil poznat blíž otce Zorillu, starého bojovníka z „tamté války“ – ale na to teď ovšem nebylo pomyšlení. Měl ostatně už nejvyšší čas k návratu, chtěl-li si ušetřit jedno z Mariiných nekonečných kázání. Ušel mu jen tak tak – právě jen hloupou klukovskou lží (kterou si po celý následující den nepřestával vyčítat), že na procházce potkal Nortona a nemohl odmítnout, když ho Dick pozval k sobě.
37
Tentokrát Mary ještě uvěřila – a Petr, povzbuzen tím pochybným úspěchem, uháněl nazítří večer rovnou k Zorillům. Jejich domek, nepříliš vzdálený od místa, kde se včera konalo pěvecké vystoupení maminky Inez, našel snadno. Celá rodina seděla u
večeře na verandě pod hustým splývavým loubím. Petr se nejisté 38
zastavil opodál. Trvalo chvíli, než ho Manuel v šeru poznal a pozdravil ho rozjařeným zahalekáním. Ale první ho přiběhla uvítat malá Conchita. Popadla ho za ruku a slavnostně ho vedla ukázat mamince. Kmotra Inez spráskla ruce – kupodivu Petra také hned poznala – a vzápětí je rozpřáhla k bouřlivému objetí. Otec Zorilla, podsaditý chlapík s vážnou tváří a obrovským černým knírem – přesně takovým, jaký nosil Učitel –, jí v tom zabránil obřadným gestem. Pak vstal zpoza stolu a stejně obřadně podal Petrovi ruku. Nepochybně už i on věděl z vyprávění ostatních dětí, v kom jeho nejstarší našel zalíbení. Pozval Petra ke stolu a bez okolků se začal vyptávat, odkud pochází, jak dlouho se zná s Manuelem, jak se mu líbí v Tampě… Mluvil anglicky poněkud obtížněji než oba jeho nejstarší synové, zato však věděl zřejmě mnohem víc o jeho, Petrově, dřívějším baltimorském domově – a vůbec o poměrech v severnějších státech Unie. Dokonce i leccos o „staré chudince Evropě“, jak ji posměšně nazýval Dick Norton. Jen jméno Petrovy staré vlasti mu nic neříkalo – tím zaujatější byly jeho otázky. Když došlo v řeči i na Petrova zesnulého tatínka, na jeho neveselý osud, na zklamání, jehož se dožil ve vychvalované zemi za mořem, padre Zorilla jen chmurně zakýval hlavou. „S chudáky, kteří se nedovedou bránit, je to všude stejné – v Evropě jako tady v Americe,“ řekl po chvilce mlčení. ,,A nebude líp, dokud se to jednou doopravdy nenaučí.“ Ale Petr marně čekal, že ho ta myšlenka přiměje rozpovídat se trochu obšírněji o vlastních osudech, o tom, co jeho přinutilo opustit rodný ostrov. Dodal si posléze odvahy a začal se vyptávat sám. Zorilla se konečně rozhovořil, ale ne o sobě. Ponenáhlu se docela ponořil do vzpomínání na rodnou krajinu Pinar del Rio na západě Kuby – na věčné jaro, které panuje na svazích jejích přívětivých pobřežních hor – na přečetné přátele a příbuzné, které tam zanechal. Co naplat – při vší bídě je to pořád jeho, Zorillův, skutečný domov. Nebýt ženy a dětí, které už se většinou narodily tady a o tátově rodišti mnoho nevědí, hned by se tam vrátil… Děti i mama Inez naslouchaly otcovým vzpomínkám s dychtivou pozorností, třebaže je ovšem neslyšely poprvé – a děvčata možná ani příliš nerozuměla jeho kostrbaté angličtině. Mama Inez určitě vůbec 39
ne. Nicméně právě ona mu rozzářenýma očima přímo visela na rtech a každé známé jméno, které vyslovil, provázela hned rozjařeným, hned teskně roztouženým výkřikem. Její bouřlivé projevy citu otci Zorillovi konečně připomněly, že možná až příliš dokořán otvírá srdce před chlapcem, o němž vlastně nic neví. Ukončil odevzdaným mávnutím ruky své vyprávění a mlčky pokynul nejstarší dceři, aby podala kytaru. „Co ti mám vykládat, muchachito, radši si poslechni, jak se u nás zpívá. To ti o mé zemi poví víc než všechny řeči – i když slovům nebudeš rozumět.“ Mama Inez se chopila kytary, jednou nohou se opřela o nízkou stolici, zvrátila hlavu ke stropu, zabouřila prsty po strunách – a spustila. Petr poslouchal jako očarován. Malá Conchita se lokty opřela o jeho kolena a důvěrně se mu zadívala do rozzářené tváře. Manuel ho zezadu objal a zašeptal mu do ucha. „Tahle píseň se jmenuje Isla de mil olores – ostrov tisíce vůní. Je smutná, ale mama zná i veselé. A jak veselé – hombrecito! Sama je skládá.“ Mama Inez, jako by chtěla potvrdit synova slova, rázem přešla z táhlé melodie do veselého, hravého rytmu rumby. Děti, do té chvíle nábožně tiché, jedno přes druhé volaly olé – olé, mama! – kluci luskali prsty nad hlavou a rozjařeně podupávali. Dvanáctiletá Angélica s matčiným šátkem, rozestřeným za hlavou jako netopýří křídla, začala tenkýma snědýma nožkama kreslit po hliněné podlaze podivné, prudce se střídající obrazce, které Petr sotva stačil sledovat očima. Připadalo mu to všechno jako sen, šťastný, líbezný i rozsteskňující. Sen, z něhož nebyl s to se probrat po celou cestu domů – přes všechnu úzkost, jak ho Mary přivítá, protože tentokrát přetáhl dobu, kterou mu povolila k procházce, víc než o hodinu. Pospíchal, jak mohl, chvílemi utíkal, a v hlavě měl přitom jedinou myšlenku: Manuel, Juan, Angélica, Conchita – všichni, všichni mají opravdový domov, opravdovou rodinu… A já? Ať! Ode dneška to bude i moje rodina! S tím vzdorným odhodláním i usínal. A prožil s ním pak i celý příští den, v pisárně i na pochůzkách – dokud mu nenadálá večerní návštěva Dicka Nortona docela nepokazila vzpomínku na hezký domov kamaráda Manuela. 40
Toho dne už se z domova nedostal. Zašel k Zorillům zas až nazítří – a zdržel se tentokrát ještě déle, protože se zase zpívalo, zase tančilo a vyprávělo... Když odcházel, Manuel se nabídl, že ho doprovodí. Petr to uvítal, hlavně z obavy, co ho čeká doma. Jestliže mu Mary dvakrát prominula pozdní návrat, dnes se určitě strhne hromobití – a on už podruhé nenajde odvahu k hloupé lživé výmluvě, že byl navštívit Dicka Nortona. Manuel naneštěstí vůbec nevnímal kamarádovu úzkost, očividně vzrůstající, jak se přibližovali k Osbornovu obydlí. A Petr neměl srdce ho požádat, aby se raději už vrátil – protože, kdyby Mary náhodou napadlo mu vyjít naproti a kdyby ho uviděla v Manuelově společnosti, byl by poprask určitě ještě horší. A také byl! Jenže ho nezpůsobila Mary, ale sám Osborn, který se nečekaně objevil na rohu ulice od nádraží, s cestovním vakem v jedné a s bambusovou holí v druhé ruce. Vyhnout se mu už nebylo možno. Petr zkameněl leknutím – takhle brzy Toma nikdo nečekal. Manuel, do té chvíle rozjařeně halasící, až se to v ztichlé ulici rozléhalo, konečně také pochopil, že něco není v pořádku, a ztichl, jako když utne. Osborn se hrozivě přiblížil. „Co tohle má znamenat? Kdo ti dovolil toulat se v noci venku?“ Petr se bezděky přikrčil, jako by čekal ránu, ale když pohlédl na Manuela, najednou docela zmateného a rozpačitého, vzkypěl v něm vzdor. „Není ještě noc, je sotva půl deváté. Mary mi to dovolila. A netoulám se – byl jsem jen kousek doprovodit kamaráda.“ Tom se zatvářil jako člověk, který nevěří svému sluchu. „Tohle – tohle je tvůj kamarád?“ Upřel na Manuela pohled, který ho bezpochyby měl zdrtit – ale účinek byl právě opačný. Manuel zrudl hněvem nad Tomovým nesnesitelně urážlivým tónem a jeho rozpaky rázem zmizely. „Ano, já jsem Pedrův kamarád. Máte něco proti tomu, pane?“ „Pedro!“ zhrozil se Tom. „Jak to, že nějaký špinavý Kubánec ti říká Pedro?“ 41
„Já mu říkám Manuel – on mi říká Pedro. Nevím, co je na tom divného. A nic špinavého na něm nevidím.“ „To si taky myslím, pane,“ vyhrkl Manuel bojovně. „Takovéhle řeči si nechte zajít!“ Ale hlas mu přece jen citelně zakolísal – teprv teď zřejmě poznal v Tomovi jednoho z obávaných pánů z účtárny Cuban Tobacco, kteří podle jeho mínění neomezeně rozhodovali o výdělcích padre Zorilly, jeho synů a všech kubánských dělníků. A co horšího, zároveň si uvědomil, že i Osborn se začíná rozpomínat, odkud se znají. „Ty klacku,“ rozkřikl se – ale neopomněl se přitom opatrně rozhlédnout po sousedních domech, před nimiž ještě tu a tam postávali podvečerní besedníci. (Manuel byl na svá léta opravdu klacek, s nímž nebylo radno se potkat někde v ústraní a beze svědků.) „Ty drzý uličníku, s tebou nemám vůbec co mluvit! S tebou si zítra v továrně promluví jiní. – A ty,“ obrátil se k Petrovi, „koukej, ať jsi doma. Tam si to spolu vyřídíme, těš se.“ Petr vzdorně hodil rameny a podal Manuelovi ruku. „Dobrou noc. Radši už běž. A nic si z toho nedělej. Já to ted odnesu hůř – a taky si z toho nic nedělám.“ Zdálo se, že Toma v tu chvíli raní mrtvice. Neovládl se již a zvedl hůl – ale rána nedopadla. Manuel mu zezadu hůlku vytrhl, zlomil ji přes koleno a oba kusy odhodil daleko od sebe do jízdní dráhy. Pak se otočil a vítězně odcházel, doprovázen povzbudivým smíchem zvědavců, kterých mezitím ve vratech a v oknech sousedních domů povážlivě přibylo. Ten smích Toma Osborna konečně vzpamatoval. Vztekle postrčil Petra do dveří a vklouzl za ním s hlavou mezi rameny jako člověk, který pozdě pochopil, že ještě nazítří se bude celá ulice bavit na jeho účet.
6
42
Opravdová bouřka se ovšem strhla teprve doma, za zavřenými dveřmi a zabedněnými okny. Vyvrcholila tím, že Petr nakonec přece neušel zpolíčkování. A ne od Toma, který se tvářil, že z Petrovy neuvěřitelné drzosti bude mít smrt – ale od Mary. Od vlastní sestry, od níž snad měl právo čekat, že se ho zastane, když ho Tom zahrnul nadávkami a urážkami. Místo toho považovala za nutné se takhle zastat svého úctyhodného manžela – jen proto, že Petr ovšem také nemlčel, a dokonce se ohnal rukou, když se Tom po něm začal sápat. Zdálo se mu, že se musí zalknout hanbou a lítostí. Tohle – tohle mně – sotva dva měsíce po tatínkově smrti… Šel spat bez večeře a teprve na loži, ve tmě, když se manželé zavřeli vedle v ložnici, se hořce rozplakal. Tohle ti nikdy nezapomenu, sestřičko! Ráno vstal časněji než jindy a pospíchal, jak mohl, aby byl co nejdřív Tomovi i sestře z očí. Tom ho při snídani prostě neviděl, na Mary bylo znát, že už lituje svého včerejšího unáhlení, ale bylo ovšem pod její důstojnost, aby se jediným slůvkem pokusila o smír. Bylo ostatně třeba dát Petrovi najevo – aspoň před manželem –, že jeho neslýchané proviněni není včerejškem vyřízeno, že ještě bude mít následky. V bance, v ruchu navyklé ranní práce přece trochu pozapomněl na křivdu, která ho mučila i v noci v neklidném spánku. Po deváté hodině ho pan Bradford zavolal k sobě. Petr si přehodil přes rameno brašnu a šel si pro rozkazy k dopoledním pochůzkám. Jeho nálada se přece trochu zvedla při pomyšlení, že snad mu zbude chvilka, aby se pokusil vyhledat Manuela. Ale pan Bradford ho úplně ohromil sdělením, že tentokrát na pochůzky nepůjde. Bude celý den pomáhat slečně Davisové – nejobávanější pedantce z celého oddělení a postrachu všech chlapců poslíčků – při pořádání kartotéky. „Zklamal jsi mě, chlapče,“ dodal mrazivě. „Považoval jsem tě za pilného, snaživého mladíka, který to jednou může v obchodě někam dotáhnout. Místo toho se dovídám, že maříš čas, který jsi povinen cele 43
věnovat zájmům firmy, trestuhodným potulováním v místech, kde nemáš co hledat.“ Bylo zbytečné se ptát, odkud to ví. Ovšem, pan švagr si pospíšil – telefonoval zřejmě hned po ránu, aby v bance věděli, jakého ničemu přijali do svých služeb. Vykoktal sotva slyšitelně, že se už nikdy nic takového nestane a že se vynasnaží, aby s ním byl pan Bradford spokojen. „To si budeš musit perně zasloužit, mladý muži,“ řekl pan Bradford ledově. „Nesnáším, když chlapec jako ty obelhává své představené a zneužívá jejich důvěry. Buď si jist, že ode dneška ti neprojde sebemenší nedbalost nebo opomenutí.“ Petr nepochyboval, že Bradford míní své varování smrtelně vážně. A také se o tom v příštích dnech přesvědčoval na každém kroku. Hlavně přičiněním staré slečny Davisové, která nenáviděla všechny mladé chlapce jenom pro jejich červené tváře, křiklavé hlasy a věčné hihňání. A právě na Petra si zasedla nejvíc, třebaže byl ze všech poslíčků nejskromnější, nejzdvořilejší a od svého konfliktu se šéfem také nejsnaživější. Po dvou dnech sice znovu směl do města, ale pan Bradford, když mu udílel příslušné pokyny, nikdy neopomněl přesně na vteřinu vypočítat, jak dlouho mu která pochůzka smí trvat. A běda, kdyby tento strohý časový rozvrh jenom o minutu přetáhl. Zprvu doufal, že snad aspoň u Nortona by mohl najít špetku shovívavosti, když už ne porozumění nebo soucitu pro křivdu, která ho postihla. A byla to přece křivda, zlá a palčivá křivda, protože – tím si byl jist – všichni najednou považují za neodpustitelné provinění ne to, že se tu a tam ve službě trochu zatoulal (to přece dělali všichni poslíčci), ale že se mu zalíbilo právě ve čtvrti kubánské chudiny. Což mezi klienty banky, s nimiž měl na pochůzkách denně co dělat, nebylo také dost Kubánců? Jistě – jenže to byli vesměs vážení, zámožní obchodníci, pro které americký byznysmen byl vzorem, jemuž se snažili podobat ve všem, v oblékání, mluvě, v obchodních praktikách – i v okázalém pohrdání svými chudými krajany. Tohle všechno Petr donedávna neviděl. Ale teď, kdy nebylo ani pomyšlení, že by se hned tak znovu shledal se Zorillovými a s přítelem Manuelem, začínal najednou rozumět lecčemu, co mu dřív prostě nestálo za přemýšlení. 44
Třeba i tomu, proč se ho Norton nezastane proti panu Bradfordovi a slečně Davisové, proč se ani trochu nesnaží, aby mu ulehčil v jeho soužení. Určitě by mohl, kdyby chtěl. Petr si byl jist, že je v kancelářích banky stejně častým hostem jako dřív, ale že si ke svým návštěvám záměrně volí hodiny, kdy ví, že on, Petr, je na pochůzkách. Čili že ho jeho „nadějný mladý přítel“ dokonale omrzel, že docela ztratil chuť pálit si pro něj prsty u jeho představených. A to určitě právě od toho dne, kdy se viděli naposled a kdy ho Petr zřejmě dopálil svým vyptáváním na Učitele – a na to, co si myslí o zneklidňujícím vření na Kubě, o němž se tou dobou hodně mluvilo už i mezi úředníky. Doma, u Osbornů, se Norton také už řadu dní neukázal. Pro Petra teď bylo jediným zadostiučiněním vidět, jak to náhlé ochladnutí Toma přece jen znepokojuje. Zřejmě stále v Nortonovi viděl člověka s významnými styky, jehož přátelství by nebylo radno ztratit. Jen Mary dokázala nepromluvit o Dickovi za celou tu dobu jediné slůvko. Horší ovšem bylo, že ani s Petrem teď skoro nemluvila, že ho večer co večer nechávala docela napospas Tomovu mentorování a otravným výslechům. Nezbývalo než jí splácet stejným a zarytě se uzavřít do sebe. Nevěřila svému sluchu, když ji Petr jednou – ovšem že v Tomově nepřítomnosti – zničehonic požádal, aby mu půjčila některou ze svých českých knížek. To už zbývaly necelé dvě neděle do vánoc a Mary nepochybně považovala bratrovu překvapující žádost za pokus o smír – jistě i ji už trápilo pomyšlení, že by v předvečer nejhezčích svátků v roce měli pořád kolem sebe chodit jako bubáci.Tím spíš, že to budou Petrovy i její první vánoce bez tatínka. Ochotně otevřela zásuvku prádelníku, v níž měla schovány dva tři romány Karolíny Světlé, Babičku, Zapovu Českou kroniku a nějaké prastaré kalendáře – většinou brožurky, které na špatném papíře a v nuzné úpravě vydávaly tiskárny českých časopisů tady ve Státech. Z domova, z Čech, pocházely snad jenom ty kalendáře, kdysi nejmilejší četba nebožtíka tatínka. Před Tomem Mary nikdy po těch knížkách nesáhla – považoval zřejmě za maření času číst cokoli jiného než Tampa News nebo nejvýš New York Times. S Petrem také před ním nikdy nemluvila česky – a i ve vzácných chvílích, kdy spolu bývali sami, vlastně čím dál řidčeji. 45
„Vyber si, kterou chceš – ale před Tomem je neukazuj. Stejně jsi mi udělal radost,“ zamlouvala honem ten nedůstojný projev respektu před manželem. „Někdy jsem už skoro měla dojem, že zapomínáš, kde ses narodil. To rozhodně nesmíš, Petře – právě proto, že tady v Tampě jsme my dva možná jediní Češi.“ „Neboj se, nezapomínám,“ ujišťoval chvatně, ale začervenal se přitom až po vlasy. Najednou měl zas po radosti… Zas už ji obelhává, zrovna teď, když se ukazuje, že by si přála, aby mezi nimi bylo zas všechno jako dřív. Po pravdě řečeno, když se po dlouhém váhání odhodlal požádat ji o nějaké české čtení, měl k tomu docela jiný důvod než výčitky, že zanedbává svůj mateřský jazyk. V těch krušných nedávných dnech, kdy se bez přestání zavile ujišťoval, že v tomhle městě nemá jediného přítele – krom Manuela, kterého nesmí vyhledat a o němž nemá nejmenší zprávy –,v těch smutných, ošklivých dnech se prostě rozhodl utéci… Dát vale Osbornově neutěšené domácnosti i protivné službě v bance – vrátit se zkrátka domů, do Baltimoru. Vrátit se k jedinému člověku, s kterým si po tatínkově smrti ještě může rozumět – k Lojzovi Šebkovi. Byl přesvědčen, že tenhle tatínkův nejlepší přítel mu jediný může potvrdit, co si začínal uvědomovat teprv odnedávna, ale co mu tím palčivěji vrtalo hlavou. Totiž zda křivdy a bezpráví, proti nimž Lojza kdysi horlíval, mají stejný původ, stejné příčiny jako ty, proti nimž se teď zvedá vlna hněvu na Kubě, na Manuelově ostrově tisíce vůní. Dick Norton mu odmítl odpověď na tuto vtíravou otázku – Šebek neodmítne. Jenže kde je teď Lojzovi konec! Což je-li dosud – nebo třeba zase znovu – ve vězení? Dobrá, ať je kde je, musí mu alespoň napsat. A to česky, aby s ním jeho prosby a žaloby jak náleží pohnuly. Vybral si z Mariiných knížek Zapovu Kroniku – a víc o nich nemluvili. Po dvou dnech Tom našel knihu pod matrací Petrova nuzného lože. Petr dávno věděl, že denně prohledává jeho kufr i kapsy jeho služebního stejnokroje, ale teď, když ho viděl vstupovat do jídelny – byl čas večeře – s potrhaným svazkem v jedné a se složeným papírem 46
v druhé ruce, docela ztratil dech. Leknutím i hněvem, nesnesitelným pocitem urážky. „Co má být tohle?“ spustil Tom hrozivě. Než se Petr zmohl na slovo, promluvila Mary. „Co by to bylo? Česká kniha. Moje česká kniha. – Je na tom něco zlého, že si chce trochu zopakovat českou řeč, než ji docela zapomene? V Baltimoru nemohl chodit ani do večerních kursů při našem českém spolku – a tady…“ „Taky by se bez toho obešel – zrovna jako ty,“ utrhl se Tom. „Snad máte oba vážnější starosti.“ Zamával zuřivě papírem, který zřejmě v knize našel. „Ptám se, co je tohle. A ptám se jeho – ne tebe.“ Mary zděšeně, nechápavě pohlédla na bratra. „Snad se uráčí odpovědět aspoň tobě, když já mu nestojím za slovo. Tumáš – přečti si to. Ať vidíš, jakého máš bratříčka – jak si dovede vážit tvé mateřské péče.“ Mary přelétla očima list, popsaný sotva zpoloviny kostrbatým písmem, prozrazujícím, že pisatel se musil dlouho rozmýšlet nad každým slovem. „Co to má znamenat? Komu to píšeš?“ Její pohled byl už zase ledový a zlověstný a Petr musil vynaložit všechnu sílu vůle, aby před ním neuhnul. „Panu Janákovi, mistru krejčovskému v Baltimoru. Je to tam napsáno.“ „Co mu chceš?“ „Pozdravovat ho – a všechny baltimorské Cechy. Snad si ještě vzpomeneš, že pan Janák byl předsedou našeho krajanského spolku. A že v něm vedl ochotnické divadlo, kde sis taky párkrát zahrála – s Lojzou Šebkovým. A jak vám to spolu slušelo.“ Zdálo se, že o Mary se pokoušejí mdloby. „Jsi drzý – jsi opravdu neslýchané drzý...!“ „Vidíš – tady to vidíš,“ soptil Tom. „To je jeho vděk za to, že se ho pořád proti mně zastáváš.“ „Co je na tom drzého?“ Petr zvedl hlas, ale rty se mu roztřásly jako v zimnici. „Žádal mě na tatínkově pohřbu, abych mu napsal, jak se mi daří v novém domově. Tak to teď dělám. A mám snad taky právo se 47
zeptat, jak se stará o tatínkův hrob, když nám to při loučení slíbil. Na to už jsi taky zapomněla?“ Tom se vztekle chytil za hlavu. „Ty lháři – ty ničemný lháři! Proč se tedy neptáš, jak se stará o tatínkův hrob – proč se ptáš na adresu toho – toho kriminálníka…?“ Zarazil se – pozdě si uvědomil, že prozradil něco, co v hloubi duše považoval za nejtemnější skvrnu na svém dobrém jméně. Že totiž vzdor svým starobylým marylandským předkům z otcovy strany ještě tak docela nezapomněl, že měl matku čéšku. A že rozumí česky docela dobře, když to musí být – to znamená, když to poslouží jeho slidičským choutkám. „Co mu vůbec chceš?“ vybafl, aby honem zamluvil svou nejapnost. Petr vzdorně hodil rameny. „Totéž, co panu Janákovi – pozdravovat ho. Byl to tatínkův nejlepší přítel. Případně ho poprosit, jestli by pro mne nevěděl o nějakém zaměstnání v Baltimoru – nebo prostě kdekoli, jenom co nejdál odtud. Protože tady – tady u vás – už mě to docela přestalo bavit.“ Mary vstala od stolu bledá jako papír, který drtila roztřesenými prsty. „Tak pro tohle – pro tohle jsi potřeboval české knížky… A já bláhová – já už měla radost... Že se nestydíš, takhle nás obelhávat. – Tak abys věděl – nedostaneš večeři, dokud neodprosíš.“ Petr také vstal a beze slova zamířil ke dveřím. „Kam jdeš?“ rozkřikl se Tom. „Spat. Slyšel jste, že nedostanu večeři.“ To už bylo víc, než Tom mohl snést. Odhodil židli a skočil po Petrovi – ale ten byl rychlejší. Uhnul, popadl překocenou židli a zvedl ji oběma rukama proti Tomovi jako cirkusový krotitel proti rozzuřenému lvu. „Opovažte se na mne sáhnout…! Stačí, když mě fackuje Mary – od vás si to líbit nenechám.“ Zdálo se mu, že slyší vlastní slova jakoby z nesmírné dálky. Zděsil se jich, připadalo mu neuvěřitelné, že něco takového vůbec mohl vyslovit – a zároveň v něm všechno hořelo dychtivostí, aby Tom konečně uhodil – aby mu to mohl oplatit. Před očima se mu roztančila černá kola, v uších mu hučelo, jako by padal do hluboké vody. 48
Nevěděl, jak se vymotal ze dveří – byl-li to vůbec on, kdo jimi práskl, až sklo zařinčelo. Vzápětí třeskla další hromová rána, jak za ním zapadly venkovní dveře bytu. Pádil ze schodů jako beze smyslů, jen ještě zaslechl, jak Mary za ním volá – Petře, zpátky! Okamžitě se vrať! – a vzápětí její podrážděné dohadování se sousedkou, kterou vyhnala na chodbu zvědavost, co se to zas u Osbornů děje – co ten hrozný kluk zase provedl… Vyrazil z domu a nazdařbůh se rozběhl temnou ulicí, kterou studený, pichlavý déšť docela vylidnil. Odbočil na nejbližším rohu a pak několikrát znovu a znovu, nemaje ponětí, kam vlastně utíká. V hlavě měl jedinou myšlenku – že se nemůže a nesmí vrátit… Zastavil se, teprv když si byl jist, že ho nikdo nepronásleduje a z řídkých pozdních chodců že si ho nikdo nevšímá. Stál na pokraji zanedbaného parčíku, jehož jediná osvětlená cesta vedla k nádraží. Bez rozmýšlení po ní vykročil, ale před vchodem do pusté, syrově nevlídné dvorany se znovu bezradně zarazil. Co se s ním,proboha,děje – co si chce počít… Ve zlomku vteřiny mu problesklo hlavou bláznivé pokušení vsednout do vlaku a ujet odtud – tak, jako je, prostovlasý, bez svrchníku, v chatrných letních střevících. Kamkoli třeba do některého blízkého města, na nějakou farmu nebo tabákovou plantáž, kde by se mohl několik dní ukrýt a třeba si vydělat na další cestu... Na to snad by mu těch pár centů, které nahmátl v kapse spropitné, které při pochůzkách tu a tam dostával – ještě stačilo… Jenže jaké je tady nejbližší město jak vůbec vypadá krajina okolo Tampy? Neměl tušení – nic, nic nevěděl – byl v tomhle prokletém městě od počátku jako prodaný. Sklesle, bez cíle vykročil podél železného plotu, který ohražoval nákladové kolejiště nádraží, plné odstavených, zahálejících vagónů. Snad by si tu někde mohl najít úkryt a přečkat v něm dvě nebo tři hodiny – jen co by Mary a Osbornovi jaksepatří nahnal strachu – a potom... Co jiného než se vrátit domů. Pak ať si ho Tom třeba umlátí. Mřížový plot po chvíli vystřídala dřevěná ohrada, tu a tam přerušená slepou zadní stěnou kůlny nebo skladiště. Pěšina posléze 49
končila příkrým hlinitým svahem, zarostlým akátovými křovisky, jimiž matně probleskovala hladina jakési bahnité louže. Vracel se, odkud přišel, docela už zdrcený beznadějí a procitajícím vědomím vlastní pitomosti. Po cestě proti němu se blížila temná postava. To mu ještě scházelo! Buď padnout do rukou nějakému pobudovi, nebo v nejlepším případě hlídači, který ho určitě nenechá jen tak projít a začne široce a dlouze vyšetřovat, co teď v noci pohledává v těchhle zakázaných končinách. Uhnout nebylo kam, ukrýt se nebylo kde. Zbývalo jediné – přidat do kroku, aby se s podezřelým chlapíkem minul v místech aspoň trochu osvětlených některou z plynových lamp, řídce roztroušených v blízkosti plotu. Nebyl to muž – byl to chlapec. Byl to Manuel Zorilla. „Pedro! Co tu hledáš? To je shledání! Jak dlouho vlastně jsme se neviděli? Celou věčnost…“ Petrovi trvalo chvíli, než se zmohl na slovo. „Ještě víc než věčnost. Kdybys věděl, co všechno jsem za tu dobu musil přestát. Čím jsem musil zaplatit za to, žes mému švagrovi div nepřerazil hřbet.“ Manuel vyjekl úžasem. „To byl tvůj švagr? Pan vrchní účetní z Cuban Tobacco je tvůj švagr? – To jsem měl vědět, byl bych mu ještě nějakou přidal.“ „Tobě se to směje. Kdybys ho znal, přešla by tě legrace.“ „Kdybych ho znal? Hombre 2, kdo ho může líp znát nežli já. Tak abys věděl – jeho přičiněním jsem hned druhý den potom, co jsme se chytli, vyletěl z továrny. To se konečně dalo čekat. Ale za týden pak vyhodili z práce i tátu. Možná kvůli mně – ale spíš asi proto, že moc mluvil. 2e pobuřoval dělníky, jak oni tomu říkají.“ „Osborn je mizera,“ procedil Petr mezi zuby. „Ale na tohle – na tohle je přece v továrně příliš malý pán.“ Manuel mávl rukou. „A co – na tom teď už celkem nezáleží. Malý pán nebo velký – Yenquís jsou všichni stejní. Ať to má na svědomí tvůj švagr nebo někdo jiný, jsme teď na tom hůř, než když jsme sem před lety přijeli. Padre zatím hledá práci v přístavu, ale čertví, jestli něco sežene. Kroutit doutníky šla místo něho máma – za poloviční 2 (ombre) — člověče
50
mzdu. A ještě co to stálo prošení. Angélica nejspíš bude muset taky do továrny, místo aby chodila do školy. A je jí teprve dvanáct.“ „A ty…?“ „Já už si nějak poradím.“ Náhle popadl Petra za rameno a horce mu dechl u samého ucha. „Utíkám k našim – však víš kam. Nějak se k nim musím dostat. Když už mám někomu zpřerážet hnáty, ať je to aspoň někdo, kdo si to zaslouží ještě víc než bařtipáni z Cuban Tobacco.“ Petrovi se divoce, splašeně rozbouchalo srdce. „Vaši o tom vědí?“ „Vědí, nevědí – na to radši nemyslím. Už jsem vykoumal, jak se šikovně dostat do některého nákladního vlaku, které jezdí k východnímu pobřeží. Každou noc jich odtud odjíždí několik. Stačí přelézt plot…“ Petr nebyl s to promluvit. Manuelova tvář jako by se mu rozplývala před očima – hruď jako by se mu už už měla roztrhnout… „Vezmi mne s sebou,“ vyhrkl náhle – a zas mu vlastní hlas zazněl, jako by vedle něho promluvil někdo cizí, neznámý. „Prosím tě, vezmi mne s sebou... Já… Já taky utíkám z domova…“ 7 Petr se prudce posadil a vytřeštil oči do tmy, prosycené mdlou, nasládlou vůní sena. Trvalo vteřinu, než si uvědomil, že zaúpění, které ho probudilo, se vydralo z jeho vlastních prsou. Divoký, zmatený sen, který je vyvolal, se v jeho vědomí okamžitě rozplynul, ale hrůza z něho mu dosud tiskla hruď jako balvan. Vyděšeně kolem sebe zatápal rukama. „Neplaš se,“ ozval se vedle něho mrzutý, rozespalý hlas. „Nic se neděje.“ Manuel… Vždyť je to Manuel – vždyť spolu utíkají… Ale kam? Manuel snad ví, kam – ale on, Petr, o tom nemá tušení. Ví jenom odkud, od čeho utíká – a že se nesmí a nemůže vrátit. „Něco se mi zdálo,“ vydechl. „Jak dlouho už jedeme? Ještě nebude ráno?“ 51
„Kde by se vzalo ráno. Zalezli jsme sem sotva před půlhodinou – a to podle všeho ještě ani nebyla půlnoc.“ Nespal tedy déle než patnáct dvacet minut. Ale teď mu připadalo, že od chvíle, kdy se jim šťastně podařilo vklouznout do téhle voňavé skrýše, uplynula celá věčnost. Ponenáhlu, útržkovitě, zpola ještě v mrákotách horečné dřímoty si začal vybavovat v paměti všechno, co předcházelo. Hodiny na vzdálené nádražní věži ukazovaly půl desáté, když se dírou v plotě vloudili do labyrintu nákladních vlaků v nejodlehlejší a nejtemnější části kolejiště. Manuel nelhal, když tvrdil, že má všechno předem dokonale promyšleno. Nebylo ostatně nic těžkého poznat, který z těch vlaků je připraven k odjezdu – právě podle toho, že všechny kryté vagóny už byly zavřeny a dostat se do některého z nich se ukázalo prostě nemožným. To byl kámen úrazu, na který Manuel ve svých výpočtech docela zapomněl. Petr už už podléhal zbabělému pokušení nechat všeho a ztratit se odtud. Zabránila mu v tom jen myšlenka, že pak by Manuela patrně už nikdy nespatřil. Myšlenka stejně nesnesitelná jako představa, co by ho čekalo, kdyby se teď, po všem, co se stalo, ještě odvážil sestře a Osbornovi na oči. Zpředu už bylo slyšet ostrý hvizd píšťalek a hulákání posunovačů, supění lokomotivy, která jako by se zlostně, neochotně probouzela ze spánku, třesk nárazníků, jak se nekonečný had ponenáhlu dával do pohybu, blížící se kroky a hlasy… Rozmýšlet se ještě minutu znamenalo úplnou prohru – v nejlepším případě pořádný výprask, až by je tu někdo z nádražních zřízenců nachytal. V poslední chvíli se Manuel přehoupl přes nízkou postranici jednoho z otevřených vagónů na konci vlaku. Petr jako v mrákotách ho následoval. Vagón byl prázdný, jen v jednom koutě se povalovalo několik tuhých dehtovaných plachet. Stačili tak tak se zamotat do jejich změti, když se vlak s pronikavým skřípěním pomaloučku rozjel. Ale trvalo pak ještě hotovou věčnost, než jeho trhaný, přerušovaný pohyb nabyl plynulosti, než si troufali uvěřit, že konečně opustil prostor nádraží a projíždí volnou krajinou. Vystrčit hlavu zpod hromady plachet, páchnoucích koňským potem a mrvou, se stále neodvažovali. Petr sklíčeně mlčel. Vědomí, že provedl něco zoufale 52
nesmyslného, nenapravitelného, na něj teprve teď dolehlo s ukrutnou, drtivou tíží. A zároveň v duchu proklínal vlak, že se vleče jako hlemýžď – že se snad nedočká chvíle, kdy budou tak daleko od Tampy, aby se už nemohl vrátit, i kdyby ho to zbabělé pokušení znovu přepadlo. Manuelovi patrně bylo nejinak, jistě i v něm se už začínalo probouzet špatné svědomí. Ale přiznat to před Petrem nemohl – tvářil se raději, že spí. Dvakrát nebo třikrát vlak ještě zpomalil, patrně projížděli stanicí – dalo se tak soudit podle tichého klinkání signálů a tlumených, nesrozumitelných lidských hlasů, které je okamžitě přinutily zahrabat se ještě hlouběji do svého smrdutého hnízda. Potom, možná po hodině, možná po několika minutách (Petr v mrákotné polodřímotě už docela ztratil pojem času) najednou zastavil. A stál pak dlouho, nekonečně dlouho v naprostém, hrobovém tichu. Petr se konečně odvážil vyhlédnout zpod plachty, a když se nikde nic nepohnulo, nic neozvalo, i přes nízkou postranici. V hluboké tmě byl s to rozeznat jen těžké, deštěm napité mraky, vlekoucí se nízko nad zemí – a teprve po chvíli i okraj zoraného lánu, který se táhl zřejmě donekonečna po obou stranách trati. Vlezlý chlad mu rázem pronikl do všech pórů těla, rozpáleného nedýchatelným dusnem pod tuhou plachtovinou. Takhle tedy vypadá zima na Floridě – v zemi věčného jara, jak mu ji líčila Mary, když se před dvěma měsíci loučili s Baltimorem. Tam, doma, teď možná padá sníh… „Do rána z nás budou rampouchy,“ ozval se vedle něho Manuelův chraptivý šepot. „Už teď necítím ruce ani nohy. Na co tady tak dlouho čekají, hijos de perra...?“ Na to mu ovšem Petr neuměl odpovědět. Zahrabali se znovu pod plachty a přitiskli se k sobě, aby se zahřáli. Teď už nebylo třeba mluvit. Snad dokonce i na chvíli usnuli, Petr aspoň vůbec nepostřehl, kdy se vlak dal znovu do pohybu. Zmatené, skličující myšlenky mu i v polospánku nepřestávaly vířit hlavou jako roj dotěrných komárů, které nemůže zahnat, protože není s to pohnout jediným údem. Najednou jejich ohavný bzukot ustal, jako když utne. – Vytřeštil oči, zima ho znovu roztřásla… 53
Vlak už zase stál nebo snad pořád ještě trčel na témž místě, v liduprázdné tmě, která jako by docela pohltila zem podle trati a navždy je uvěznila v bezedné prázdnotě. Ne – tentokrát stáli ve stanici. Petr opatrně vyhlédl zpod plachty. Do očí ho uhodil mihotavý svit, tančící po stěnách vagónu, jak vítr cloumal jeho neviditelným zdrojem. Manuel byl také vzhůru – bezpochyby už hezkou chvíli. Ležel na břiše, až po uši zahrabán do plachtoví, a tiskl oko ke škvíře mezi čelem vagónu a postranicí. „Jsme na nějaké křižovatce, tamhle vpředu vidím nádraží,“ šeptal. „Bezpochyby si tu zas půlhodiny nebo hodinu počkáme. Jestli nás až dosud nenačapali, může se to nejspíš stát zrovna teď. – Ale něco jsem objevil. Tady hned před námi je zavřený vůz a v něm jsou podle všeho koně. Možná že jim tady na chvíli otevřou – třeba budou krmit nebo napájet… Nebojíš se koní?“ S tebou se nebojím ničeho, blesklo Petrovi hlavou. Říkat to nebylo třeba – Manuel měl zřejmě už hotový plán a vůbec nepochyboval, že je i Petrovi dokonale jasný. Mátožné světlo lamp kolem vzdálené staniční budovy sem téměř nedoléhalo. Petr už už zvedal hlavu nad postranici, ale Manuel ho strhl zpátky. „Počkej – někdo jde…“ Těžké zasouvací dveře sousedního vozu táhle zaúpěly – právě na opačné straně, odvrácené od chabě osvětlené části kolejiště. Zaslechli zřetelněji tiché pofrkávání koní a vzápětí konejšivý hlas zřejmě nemladého muže, kterého však ze svého úkrytu nemohli vidět. Po chvíli zaskřípělo táhlo pumpy a proud vody dutě zazvonil o dno plechového vědra. „Ted,“ šeptem zavelel Manuel. „Bude mu chvíli trvat, než načerpá vodu…“ Přehoupl se přes postranici a v okamžiku zmizel pod vozem. Petr ho bez rozmýšlení následoval. Plazili se v horké dusné tmě přes pražce a kamení, bez dechu hrůzou, aby se vlak náhle nedal do pohybu a nerozdrtil je. Petrovi se zdálo, že vagón, který bylo nutno podlézt po celé délce, nemá konce. Ale Manuel už se zvedal na kolenou mezi nárazníky a netrpělivými posunky pobízel Petra, aby si pospíšil. „Všechno v pořádku – nemůže nás vidět. Teď do toho…“ Vyrazil do hustého přítmí na odvrácené straně vlaku, ale vzápětí strhl Petra, který přikrčen tápal k otevřeným dveřím pojízdné stáje, na 54
opačnou stranu. Dveře dalšího vozu byly také otevřeny! Zevnitř se neozýval ani hlásek, jen sladká vůně odtud proudila do chladné zimní noci jako vlahý dech léta. Ve vteřině byli oba uvnitř. Prostor vagónu byl skoro až ke stropu zarovnán balíky slisovaného sena. Nebylo pochyby, že muž, který měl na starosti koně, jej otevřel proto, aby zvířata nakrmil. Ale nebezpečí, že by zde mohl uprchlíky objevit, bylo dojista menší, než kdyby se ukryli přímo mezi jeho trpělivými svěřenci. Stačilo zalézt do nejzazšího kouta, kde bylo teplo a mile jako za pecí – kde bude možno spát, aspoň na chvíli zapomenout na všechno, co mají za sebou – i před sebou. Petr také usnul téměř okamžitě – vůbec neslyšel, jak dveře vagónu znovu zapadly, jak se vlak pomalu, pomaloučku rozjíždí… Děsivý sen, který ho vyburcoval, v něm rázem oživil drtivé vědomí, že provedl něco, se co nedá napravit. „Manueli – co teď s námi bude…?“ „Nebreč, všechno dobře dopadne,“ zavrčel Manuel, ale neznělo to příliš přesvědčivě. „Dostaneme se tam, kam se chceme dostat. Nejhorší máme za sebou – a do rána je daleko. Spi.“ „Ale já vůbec nevím, kam jsem chtěl. Říkal jsem si, že se musím nějak dostat na sever, do Marylandu – ke známým. Víš, k jediným přátelům, které ještě na světě mám. Ale teď vidím, že to byla hrozná pitomost. – Mám strach, člověče.“ Manuel pohrdlivě usykl. „Do Marylandu! Vždyť je to někde na konci světa.“ Pak konejšivě objal Petra kolem ramen. „Zatím ti musí stačit, když šťastně dojedeme aspoň do Jacksonvillu – a to už je teď skoro jisté. Pak uvidíš. – Ale řeknu ti, že by mě mrzelo, kdybychom se teď měli rozejít.“ „Myslíš, že mne ne? Nejradši bych zůstal už navždycky s tebou. Ale vždyť jsi mi ještě ani neřekl, kam vlastně máš namířeno.“ Manuel chvíli mlčel, pak nasupeně vyhrkl. „Jak to, že neřekl… K našim – na Kubu! – To znamená nejdřív do Fernandiny.“ „Fernandina? Co to je?“ „Takový malý přístav – z Jacksonvillu je tam prý docela blízko. Pojeď se mnou, když nemáš kam jít. Aspoň uvidíš, jak vypadá revoluce.“ 55
„V nějaké Fernandině? Tady – na Floridě…?“ „Proč ne? Tady na Floridě to začne – a na Kubě to skončí,“ horlil Manuel bezdechým šeptem. „Vítězně skončí – to ti přísahám! Abys tedy věděl všechno… Z Fernandiny má někdy v těchto dnech vyplout první oddíl dobrovolníků na pomoc povstání. Mají je vést generálové, kteří už před šestnácti lety Španělákům pěkně zatápěli. A já musím, musím být při tom…“ „Odkud to víš?“ „Chlapi, kteří jsou dnes na tom stejně jako táta, si o tom povídají už několik dní. Tajně, to se ví – ale já mám tenké uši.“ Petr se dlouho neodvážil promluvit, jen cítil, že mu srdce bije jako kladivo až v hrdle. „A myslíš… Ty vážně myslíš, že by tě vzali s sebou? Vždyť jsi ještě kluk.“ „Nevezmou tihle, vezmou jiní. Nebo se tam nějak dostanu sám. Tohle je teprve začátek – pak už všechno půjde ráz na ráz. A já chci vidět ten začátek. Chci být při tom, rozumíš – musím být při tom…“ „Kdybych tak já měl tvou kuráž,“ vzdychl Petr závistivě. Manuel neodpověděl, jen se tlumeně zasmál. „A co..,“ řekl konečně. „To, co tys provedl tomu skunkovi Osbornovi, je taky parádní kousek. Teď už nemůžeš zpátky – – a buď rád, že nemůžeš. Tak spi. Ráno bude všechno veselejší.“ 8 Prudké zacloumání vytrhlo Petra ze spánku a v témž okamžiku mu horká dlaň zakryla ústa. Zazmítal sebou zděšeně – ale hned pochopil. Neviděl kolem sebe nic než černou tmu, ale zároveň ucítil závan chladu. Dveře vozu byly zřejmě otevřeny. „Je zle, člověče,“ uslyšel u samé tváře Manuelův šepot. „Zdá se, že prohledávají vlak. Ani se nehni – snad nás nenajdou.“ Narudlé světlo lucerny zatančilo po stropě vagónu a pak bylo slyšet, jak kdosi uvnitř vztekle kopá do balíků sena a jakýsi nesrozumitelný hlas zvenčí se s ním mrzutě dohaduje. „Jménem zákona, vylezte,“ třeskl vzápětí hřímavý hlas. „Policie.“ 56
Manuel tlumeně zaklel, Petr zkameněl leknutím. Čekali skoro najisto, že dřív nebo později je chlapík od koní nebo někdo z železničních zřízenců objeví, v nejhorším případě jim napohlavkuje a vyhodí z vlaku – za víc mu patrně nebudou stát. To už mohou být hezky daleko od Tampy – a blízko cíli – Manuelovu cíli... Dál se nikdo z nich neodvažoval myslit. Ale policie, to bylo něco, s čím ani v nejčernějších obavách nepočítali. „Okamžitě vylezte – nebo budu střílet!“ „Polez,“ sykl Manuel. „Nedá se nic dělat. Čert je vem!“ Pomalu se vysoukal z úkrytu a Petr, polomrtvý hrůzou, se plazil za ním. Mezi dveřmi v mátožném světle lucerny stál kolohnát v širokém klobouku, s pistolí v ruce. Když spatřil dva vyděšené kluky v pomačkaných, provlhlých šatech, s vlasy plnými sena, spustil ruku s pistolí a vztekle si odplivl. Beze slova popadl Manuela za límec a vyhodil ho z vozu, přímo do náruče chlapíka, který držel lucernu. Petr nečekal a vyskočil za kamarádem, ale to už policista stál vedle něho a zuřivě ho chytil za rameno, jako by čekal, že bude utíkat. Petr na nic takového ani nepomyslil, jenom zděšeně těkal očima po skupině mužů, kteří je mezitím obklopili. V přízračném šeru začínajícího svítání stačil rozeznat, že dva nebo tři z nich mají na sobě vojenský stejnokroj. „Co tu děláte, darebáci?“ rozkřikl se kolohnát, zřejmě aby zakryl rozpaky před nezvanými diváky, kteří se škodolibě bavili jeho očividným zklamáním. „Jak jste se dostali do zavřeného vozu? Chtěli jste krást, co?“ „Sena bychom se asi nenajedli,“ řekl Manuel. „Chtěli jsme si jenom udělat výlet – ale bez peněz to jinak nešlo než takhle.“
57
„Však tě přejde drzost, špinavce,“ procedil hromotluk mezi zuby. „Tak hezky rychle vyklop, co máte na svědomí – před čím utíkáte!“ „Na svědomí nemáme nic a před ničím neutíkáme. Do vozu jsme vlezli jenom proto, že jsme ještě nikdy v životě nejeli vlakem. Chtěli jsme jen vědět, jaké to je.“ Policista ho umlčel pohlavkem a mávnutím ruky přivolal hranatého pořízka, který, zřejmě bezvýsledně, prohledával sousední otevřený vagón. „Jak to vypadá?“ „Nic,“ řekl druhý. „Zdá se, že jsme na špatné adrese.“ 58
Dlouhán zachmuřeně přikývl. „Vezměte zatím do parády tyhle dva klacky – já ted nemám kdy se s nimi vybavovat. Hleďte z nich vytáhnout, co vědí.“ Pořízek si přeměřil chlapce pohrdavým pohledem, který zřetelně říkal: Tihle? Ti nám toho asi povědí. – Mlčky ukázal bradou k jakési osamělé dřevěné boudě, snad skladišti, a doprovodil svou němou pobídku dvěma citelnými štulci. Manuel zuřivě zaprotestoval, Petr se jen přikrčil v očekávání další rány. Neodvažoval se rozhlédnout, ostatně každý pokus rozluštit nápis na postranní zdi staniční budovy by byl v předjitřním šeru marný. Nebylo však pochyby, že je to stanice velká, snad nějaká důležitá křižovatka – možná už Jacksonville. Marně se namáhal vybavit si v paměti podobu jacksonvillského nádraží z doby před dvěma měsíci, kdy odtud – také už v hluboké noci – nastupoval se sestrou a s Nortonem cestu do neznámého nového domova. Policista otevřel zasouvací dveře boudy a vstrčil chlapce dovnitř. Skladiště bylo skoro úplně prázdné, chabě osvětlené jedinou lampou u stropu. Muž se posadil na bednu vedle dveří a zhurta spustil. „Tak co jste zač – odkud jste – co tady hledáte… Hezky rychle – a pravdu, nebo bude zle!“ „Jak máme povědět, co tu hledáme,“ odbroukl Manuel, „když nemáme tušení, kde jsme.“ „Ty to dobře víš, neřáde,“ zavrčel pořízek, ale jaksi se nezdálo, že by ho zvlášť bavilo pouštět hrůzu na dva vyděšené kluky. „Kubánec, co? Nějak se vám najednou podezřele zalíbilo v tomhle městě, slézáte se sem jako švábi na pivo. To víš, že zrovna ty – zrovna ty tady budeš něco platný.“ „Třeba ano,“ řekl Manuel nevinně. „Třeba se tu pro mne najde nějaká práce. Doma jsme neměli co jíst.“ Chlapík se po něm zlostně ohnal, ale neuhodil. „Pojď sem – ty,“ kývl znechuceně na Petra. „Nevypadáš, že bys k nim taky patřil. Jak se jmenuješ? Odkud jsi?“ Petr zoufale pohlédl na Manuela. Muž ho chytil za bradu a neurvale obrátil jeho obličej k sobě, ale Petr přece stačil postřehnout, že kamarád varovně přivřel oči a sotva znatelně zavrtěl hlavou. Mohlo to znamenat jediné: Neznáme se! „Jmenuju se Petr Dvořák. Jedu z Tampy, ale jsem z Baltimoru…“ 59
„Čertovské jméno,“ usykl hranáč. „Proč utíkáš z domova – co jsi tátovi provedl?“ „Tátovi jsem neprovedl nic – protože už žádného nemám. Matku taky ne. A Tampa není můj domov. Žil jsem tam u lidí, kteří…,“ maličko zaváhal, ale pak urputně vyrazil – „kteří mě neměli rádi. Zacházeli se mnou špatně – proto jsem utekl. Chtěl jsem se nějak dostat zpátky do Baltimoru, tam mám příbuzné… Totiž – dobré známé – Čechy jako já...“ Chlapík si ho měřil, jako by ho chtěl sníst očima. „Uvidíme, jak dlouho vystačíš se svými pohádkami, až tě zmáčknou u nás na stanici. – Odkud znáš tohohle? To on tě navedl, abys s ním utekl?“ Manuel hlučně kýchl a vzápětí dostal pohlavek, až se mu hlava zatřepala. „Proč mě bijete, pane?“ vyjel bojovně. „Copak můžu za to, že jsem nastydl…“ „Neznám ho vůbec,“ hlesl Petr. „Byl už v tom vagóně, když jsem tam vlezl – to už bylo daleko za Tampou. Dřív to nešlo, jel jsem asi hodinu nebo dvě vzadu v otevřeném voze. Odkud je a kam se chce dostat, to mi nechtěl povědět. Ale když jsem řekl, kam mám namířeno, chtěl, abych ho vzal s sebou – že by si rád našel práci někde na severu. Tak jsem mu to slíbil. Pak jsme oba usnuli a probudili se až tady.“ „Pitomci,“ ulevil si pořízek. Vstal a otevřel zasouvací dveře. Venku už byl den, bezbarvý, šedivý deštěm, který se zas už naplno spustil. Rozblácenou cestou od nástupiště přijížděl velký tmavozelený vůz, podobný rakvi, tažený párem promoklých koní. Za ním se klátil zamračený čahoun, který je prve vyhodil z vlaku, s dalším policistou, neméně navztekaným. Nebylo těžko uhodnout příčinu jejich zuřivé nálady. Měli nepochybně spadeno na nějakou významnější kořist, než byli dva rozjívení zatoulaní kluci – a zřejmě jim sklaplo. Manuel tak tak stačil očima naznačit Petrovi své škodolibé uspokojení nad jejich nezdarem. Pořízek mlčky odemkl těžké kované dveře vozu a neurvale vstrčil oba provinilce dovnitř. Sám nastoupil za nimi, zatímco druzí dva zmizeli vpředu, v zabedněné kabině pro kočího. Rozvalil se na sedátku vedle dveří, které hned zase zamkl, a položil si pistoli na kolena. Na Manuela to zřejmě neudělalo valný dojem, ale Petrovi se teprv teď strašně sevřelo srdce – úzkostí i 60
hanbou. Co to provedl – co to jen provedl… Vezou ho policajti jako zločince – a čeká ho nepochybně kriminál. Až se tohle dozví Mary – a Tom – a Dick Norton… V pojízdné rakvi panovalo husté šero, které sotva stačil rozptýlit proužek denního světla ze zamřížovaného okénka v horní části dveří. Teprve když se trochu rozkoukal, rozeznal v protějším koutě dvě nebo tři mátožné postavy, zarytě mlčící. Měkký, mlaskavý zvuk rozmoklé hlíny pod koly po chvíli vystřídaly tvrdé nárazy kol po hrbolaté dlažbě. Pak zaslechli tlumený ruch probouzející se ulice, rachot vytahovaných rolet na obchodech, štěkot psů, křik a klení vozků, kteří musili policejnímu vozu uhýbat z cesty. A posléze rachotivý dusot, podobný zvuku krupobití, které dopadá na plechovou střechu. „Vojáci,“ zašeptal Manuel. „Už na nádraží bylo plno vojáků – viděls? Nedej svatý Jakub…“ „Hubu držet!“ houkl strážník u dveří.
61
Jeli dlouho a několikrát zahýbali – město zřejmě bylo veliké a rušné. Konečně policejní archa zastavila. Pak bylo slyšet rachot klíčů a odsouvání závor, skřípot těžkých veřejí, dutý, strašidelný ohlas koňských kopyt v průjezdu – a nakonec dunivá rána, jak vrata za nimi opět zapadla. Zamračený pořízek odemkl dveře vozu a vybídl nedobrovolné pasažéry, aby vystoupili. Dlouhán v širáku stál už venku, v ústí temné chodby, přepažené opodál dalšími mřížovými
62
dveřmi, a potichu udílel rozkazy uniformovanému strážnému. Pak zmizel v místnosti na začátku chodby, zatímco strážný vpouštěl zadržené jednoho po druhém za katr. Stroze zavelel, aby se postavili tváří ke zdi na pět kroků od sebe a neopovažovali se spolu mluvit, načež za nimi zas zamkl a začal je rozdělovat do cel po obou stranách chodby. Petrovi to všechno připadalo jako strašný sen, jako vstup zaživa do hrobu, z kterého už nikdy nevyjde. Zoufale upíral oči na
63
šedivou stěnu před sebou, neodvažuje se ohlédnout. Stačil si jen uvědomit, že Manuel stojí na opačném konci řady a že je nemožné se s ním dorozumět, byť i jen očima. Velký ramenatý muž s několikadenním strniskem na tváři, který stál vedle něho a chvílemi po něm střelil napůl pohrdavým, napůl útrpným pohledem, mu kamaráda docela zakrýval. A když posléze odvedli i jeho, Petr viděl, že stojí v ponuré chodbě docela sám.
64
Nemohl Manuelovi říci jediné slůvko na rozloučenou… Což když se už nikdy neshledají – což když se viděli naposled v životě? To pomyšlení mu sevřelo hruď tak ukrutně, že se mu zatmělo před očima a tak tak že se nerozplakal. Strážný – zřejmě v rozpacích, co s tímhle vyděšeným klukem, který se mezi zadržené dostal patrně nedopatřením – ho konečně vstrčil do nejbližší cely. Zámek zapadl, klíč zarachotil, a ten strašlivý zvuk projel Petrovi srdcem jako nůž. Chvíli mu trvalo, než se odvážil zvednout oči od špinavé podlahy a rozhlédnout se po místnosti. Byla kupodivu velká, osvětlená dvěma zamřížovanými okny u stropu, ze všech stran obestavěná sklápěcími lůžky po dvou nad sebou. Po koutech na zemi a na hrubé lavici u jediného stolu sedělo několik zamračených chlapů. Petr nebyl schopen odhadnout, kolik jich je, ale byl si téměř jist, že mezi nimi není nikdo z těch, které s ním přivezli v policejní arše z nádraží. Prohlíželi si ho s omrzelou lhostejností, nikdo neodpověděl na jeho sotva slyšitelný pozdrav. Po chvíli se zvedl od stolu mladý chlapík v umolousaném kostkovaném saku a s výsměšnou bodrostí plácl Petra dlaní po zádech. „Páni, takovéhle poupátko jsme ještě mezi sebou neměli! Vítám tě, mládenečku. Zač tě zabásli?“ „Za nic,“ vyhrkl Petr urputně. „Nic jsem neprovedl, jenom jsem vlezl do nákladního vlaku, abych se dostal k příbuzným v Marylandu. Neměl jsem peníze na cestu…“ Švihák pobaveně hvízdl. „Hrome, troufáš si – Maryland, to není zrovna za rohem. A odkud, smím-li se ptát?“ Jeho zvědavost nakazila posléze i ostatní vězně. Obklopili Petra a začali se vyptávat, ale když tvrdošíjně, pořád dokola opakoval svou povídačku o přátelích v Baltimoru a o nehodných lidech, kteří ho přinutili utéci z Tampy, jeden po druhém se od něho znechuceně odvraceli. Viděl, že mu nevěří – ale spíš asi že považují za sebe nedůstojné naslouchat hloupému klukovi, který se dá od poldů nachytat pro takovou pitomost. Uraženě se posadil na podlahu do kouta, co nejdál od ostatních, ale mládence v kostkovaném saku zřejmě dosud nepřešla zvědavost. Přisedl k němu a uznale mu poklepal na rameno. „Stejně jsi pašák. Začínáš brzy – dokonce dřív, než jsem začínal já. Můžeš to dotáhnout 65
daleko. – Jestlipak sis aspoň něco užil – za to, co ti v Tampě zůstalo za nehty?“ Petr zuřivě vyskočil, ale frajírek ho chytil za loket a přinutil ho znovu usednout. „Neplaš se, chlapečku – přece nemyslíš, že těm tvým pohádkám o zlých příbuzných někdo uvěří. Nic si z toho nedělej, že jsi v Tampě měl smůlu – tady v Jacksonvillu můžeš mít víc štěstí, až tě odtud pustí. A tebe pustí brzy – co by tu s takovým štěnětem dělali. Škoda že já to o sobě říct nemůžu. Docela rád bych tě vzal do učení, až odtud vypadnu.“ „Poslouchej, ty – nech ho na pokoji,“ ozvalo se z protějšího kouta. Frajer drze hodil rameny, ale nápadně rychle se klidil, když mluvčí pomalu vstal a udělal dva tři kroky k němu. Ostatní rázem ustali v tlumeném hovoru a pobaveně čekali, co se bude dít. Bylo zřejmé, že to není poprvé, co se tihle dva spolu chytli. Petr ustrašeně vzhlédl k muži, který se ho zastal. Byl nevelký, ale silný, ramenatý, černovlasý, s hustým srostlým obočím nad očima, které prozrazovaly, že není radno si ho rozhněvat. Zadíval se shovívavě na hromádku neštěstí u svých nohou, pak si přitáhl stoličku a usedl proti Petrovi. „S takovýma si nic nezačínej,“ hodil hlavou po kostkovaném, který se uraženě natáhl na lavici a tvářil se, že hodlá spát. „Jediné, co mu můžeš věřit, je, že si tě tu dlouho nenechají. Ale pak se hezky rychle koukej vrátit domů.“ „Ano,“ hlesl Petr, „jen kdybych věděl kam. Tampa není můj domov... A tohle je opravdu Jacksonville?“ „Tys to nevěděl?“ Petr zahanbeně doznal, že právě sem měl namířeno, ale nebyl si jist… Takhle je to přece lepší. Pustí-li ho odtud – a musí ho přece pustit, když nic zlého neudělal –, pokusí se dostat na některou loď, které odtud vyplouvají nahoru, na sever. Muž si ho mlčky měřil zpola přísným, zpola útrpným pohledem.,,A Fernandina…," zašeptal Petr. „Fernandina je daleko?“ Muž se zamračil. „To jsem si mohl myslit,“ zavrčel nevlídně. „Jestli ti někdo něco namluvil o Fernandině, hleď na to honem, ale honem zapomenout – hlavně před tamtěmi…“ Ukázal neurčitě kamsi nad hlavu, ale nebylo pochyby, že míní ty, kteří je teď mají v moci. 66
„Vidím, že jsi přece jen hloupý kluk. Tebe by tam tak zrovna mohli potřebovat! – Jsi vůbec náš člověk?“ Kubánec, blesklo Petrovi hlavou. Že mi to hned nenapadlo. – „Já…,“ začal koktat – „já opravdu jen tak…“ „Fernandinu pusť z hlavy,“ umlčel ho rázně černovlasý. „Tam už to nadobro skončilo – bez nás… Yenquís byli pohotovější. Tak je to vždycky. V novinách mají plno řečí o svém pochopení pro náš spravedlivý boj – tam jsou samá svoboda, samá demokracie – jak oni to dovedou. Ale Španěláky si samozřejmě nechtějí rozhněvat. Ti jsou pro ně pořád opravdoví páni – my jsme jen bezcenný plevel.“ Petr se rozpomněl na vojáky v jacksonvillských ulicích a hruď se mu sevřela divnou, nevysvětlitelnou úzkostí. Ví už o tom Manuel? Tohle je teprve začátek – říkal a já chci vidět ten začátek… Chci být při tom – musím být při tom… Kde je mu teď konec, dobráku Manuelovi – co s ním udělali v které díře tohohle strašného domu teď vězí…? „A vás,“ vydechl stísněně – „vás taky zavřeli proto…“ „Nestarej se,“ řekl muž skoro hrubě. „Až tě zavolají k výslechu, chraň tě bůh prozradit, že něco víš o Fernandině. To je to jediné, co můžeš udělat, abys odtud brzy vypadl. A před těmihle taky radši drž jazyk za zuby...“ Vstal a přistoupil ke stolu, kde dva spoluvězňové hráli dámu s kostkami z odrolených cihel a ostatní kibicovali. Petr se schoulil do klubka, objal kolena pažemi a položil na ně obličej, aby nikdo neviděl, že má slzy na krajíčku. Tváře mu sálaly horečkou, chvílemi mu tělem projel mrazivý záchvěv – a zároveň si teprv teď uvědomil, že má hlad, strašlivý hlad… V poledne přinesli „oběd“ – jakousi odpornou šlichtu z brambor a tuřínu. Zdálo se mu, že nedokáže pozřít ani sousto, ale pak vyškrabal misku do poslední mrtě. Zamračený Kubánec mu mlčky přisunul svou porci, skoro nedotčenou. Ale všechny Petrovy pokusy, projevit mu nějak svou vděčnost a dát se s ním znovu do řeči, odmítal mlčením. Asi za hodinu zavolali Petra k výslechu. Strážný ho odvedl po točitých železných schodech do patra a stanul před dveřmi, za nimiž se ozýval klapot psacího stroje a odměřený hlas, který něco diktoval. Zaklepal, otevřel a vpustil Petra do světlé místnosti se dvěma pokaňkanými 67
psacími stoly, plnými navršených spisů. U jednoho z nich seděl zavalitý muž středních let s prořídlými šedými vlasy, u druhého chlapík značně mladší, se skřipcem na nose. Vytáhl zpola popsaný papír ze stroje, zasunul nový a s tázavým výrazem vzhlédl k svému nadřízenému. Ten si chvíli měřil Petra omrzelým pohledem, jako by se cítil osobně dotčen, že má vyslýchat vyjeveného kluka, který nemá na svědomí nic jiného, než že utekl z domova – nepochybně před zaslouženým výpraskem. Hned z prvních jeho slov Petr poznal, že tohle je zatím všechno, co je o něm komisaři známo. Ale bylo zřejmě marné vyvozovat z toho nějaké naděje, že se s tím spokojí, že ho ušetří ukrutné hanby přiznat všechno do puntíku, jmenovat Mary i Osborna – povědět i o svém zaměstnání v bance Atlantic. Z toho měl právě největší hrůzu. Teprve nyní si doopravdy uvědomil, že to, co provedl, je strašná, do nebe volající pitomost, za kterou by se musil stydět desetiletý kluk, natož on, který se už považoval skoro za muže. A co horšího – že je to on, kdo sestře Mary neodpustitelně ukřivdil, nikoli naopak. Takhle, žalostnými, zbabělými výmluvami, že jen kvůli ní utíká z domova, se jí odvděčuje za všechny starosti, za všechno, co pro něho udělala od tatínkovy smrti! Ale nebylo zbytí. Komisař nekřičel, nepouštěl hrůzu jako policisté ráno na nádraží, ale nebylo pomyšlení, že by před ním mohl zatajit cokoli ze svých nejapných klukovských hříchů. Tak nakonec došlo i na pohoršení, které vzbudil u pana Bradforda a slečny Davisové svými trestuhodnými toulkami ve služebním čase. Tu však se zarazil a vzdorně, zarytě stiskl rty. Dobrá, ať ho potrestají, ať ho třeba zbijí za všechny hlouposti, které v posledních dnech natropil – za to, jak se krásně odvděčil sestře i svým úctyhodným představeným v bance. Nic jiného si nezaslouží... Ale jestli se teď komisař zeptá, s kým se na svých potulkách stýkal – jestli se začne vyptávat na chlapce, s kterým ho nachytali ráno ve vlaku a o němž tvrdil, že ho vůbec nezná… Jestli na něho uhodí, co ví o Fernandině a od koho to ví – co je mu známo o lidech, které policisté ráno doopravdy hledali v nákladním vlaku…
68
Ne, pak ať si ho třeba umlátí – bude mlčet jako hrob! Slíbil to Manuelovi i tomu hodnému člověku, který se ho zastal ráno v cele a který určitě je také jedním z nich. „No – a dál?“ pobídl ho komisař hlasem, který nesliboval nic dobrého. „Dál už nic,“ hlesl Petr. „To je všechno.“ „A co ten kluk, kterého s tebou načapali v zavřeném vagóně? Neradím ti, abys mi chtěl namluvit, že o něm nic nevíš. Jeho výpověď už máme – a běda ti, budeš-li tvrdit něco jiného než on.“ Petr zoufale zatékal očima kolem sebe. V té chvíli se pootevřely dveře sousední místnosti a ve škvíře se objevila hlava s tuhými, na ježka ostříhanými vlasy. „Promiňte, šéfe, že ruším – opravdu jen na okamžik...“ Komisař po něm hněvivě loupal očima, ale vetřelec pokrčil rameny, opatrně za sebou zavřel dveře a přistoupil ke stolu, jako by neviděl „šéfovu“ nevoli. „Je tu zas ten hrozný chlap od novin – ten Norton z Associated Press.“ Norton! Petr ztuhl leknutím – ale vzápětí se mu bláznivě rozbušilo srdce jako člověku, kterému v nejhlubším neštěstí nečekaně svitla jiskřička naděje. „Nedá se odbýt – chce mermomocí mluvit právě s vámi. Moje informace mu nestačí. Pořád mele svou – prý taková bomba jako Fernandina…“ „Mlčte, člověče!“ okřikl ho komisař. „Takovéhle řeči si teď nechte pro sebe.“ Petr vyskočil a úpěnlivě sepjal ruce. „Prosím vás – prosím vás, pane, řekněte mu, ať sem přijde. To je Richard Norton z Tampy – já ho znám. On mne taky zná. Potvrdí vám, že všechno, co jsem říkal, je svatá pravda.“ Komisař se chvíli tvářil, jako by mu chtěl utrhat uši, ale pak omrzele mávl rukou. – „Pusťte ho sem, chlapa protivného. Stejně se ho nezbavíme, dokud nebude docela po všem.“ Norton se objevil ve dveřích skoro v témže okamžiku, „Má řeč, vážený příznivce. Noviny chtějí své – proti tomu se nedá.“ 69
Vtom uviděl Petra a strnul, jako by spatřil oživlého nebožtíka, „člověče – Petře!‘’ vyrazil, když konečně popadl dech. „Kde se tu bereš, kluku nešťastná…?“ 9 Cesta vlakem zpátky do Tampy nebyla pro Petra o nic veselejší, než kdyby ho tam posílali postrkem, v policejním doprovodu jak mu tím komisař vyhrožoval, když ho na Nortonovu přímluvu propouštěl z vazby. (Zřejmě si nedokázal odepřít, aby mu aspoň v poslední chvíli nějak neosladil pomyšlení, že za svůj bláznivý kousek zaplatil až příliš lacino.) Teď se ovšem Norton tvářil, že nehodlá s Petrem jednat o nic vlídněji než policejní eskorta, jejíž úlohu převzal. Ale to bylo to poslední, čeho se Petr bál. Nortonovi se příliš špatně dařilo utajit před. ním radost, že si z Jacksonvillu odváží bohatou zásobu senzačních zpráv, jimiž určitě přetrumfne všechny soupeře z konkurenčních listů. Potřeboval ještě celé dva dny, aby tu zásobu doplnil o nejúžasnější a nejtajnější podrobnosti. Celou tu dobu Petr strávil v dalším vězení, sice nesrovnatelně přívětivějším, než bylo ono na jacksonvillské policejní stanici, ale neméně skličujícím. Totiž v hotelovém pokoji, Nortonově dočasném bydlišti, odkud se nesměl hnout ani na krok, zatímco Dick od rána do večera obcházel civilní i vojenské úřady a snažil se vetřít k výslechům Kubánců, které v posledních dnech tak nápadně přitahoval nedaleký přístav Fernandina. Ale teď, když spolu konečně seděli v tampském rychlíku, byla Nortonova strohá odměřenost, kterou považoval za nutné se ohradit proti Petrově zvědavosti, věru zbytečná. Petr nebyl schopen myslit na nic jiného, než že ho dělí už jen několik hodin od zahanbujícího shledání s Marií a Tomem. Naděje, že se ho Norton zastane proti sestřiným výčitkám a Osbornovým hrubostem, byla pramalá. Tím spíš, že Dick zřejmě až do ohromujícího setkání na policii neměl tušení o Petrově útěku z domova. Že nepochybně byl v Jacksonvillu dávno předtím, než tam na své strastiplné pouti dorazili oni dva, Petr a Manuel. 70
To znamená, že i o tajemném plánu Ferdinandina věděl mnohem dřív, než se o něm mohl doslechnout Manuel. Mít jenom sebemenší povědomost, co se s Manuelem stalo, co s ním udělali, jak dopadl při výslechu… Norton by mu to možná mohl říci. Určitě na komisaři vyzvěděl i to, v čí společnosti byl on, Petr, zadržen na jacksonvillském nádraží. A určitě je teď přesvědčen, že ho nemůže vytrestat citelněji, než bude-li o Manuelovi tvrdošíjně mlčet. Jenže tu radost mu Petr neudělá, aby se před ním ponižoval nějakým prosebným vyptáváním! Do Tampy dojeli pozdě odpoledne, už za úplné tmy. Od nádraží se Petr vlekl za Nortonem jako svázaný na rukou i nohou úzkostí i hanbou. Vůbec nebyl s to si uvědomit, že Dick, po celou cestu krajně nevlídný, po něm začíná pokukovat s jakýmsi pobaveným soucitem, když vystupovali pološerým schodištěm k Osbornovu bytu. Norton zazvonil, a když se ve dveřích objevila Mary, nenucené pozdravil, jako by ji viděl naposledy včera. „Dobrý večer, missis Osbornová. Doufám, že vás příliš nepohorším, když si dovolím vám nabídnout malý dárek k nadcházejícím vánocům…“ Mary slabě vykřikla, teprv teď poznala Petra, který se za Nortonovými zády tiskl ke zdi, jako by se do ní chtěl vnořit celým tělem. Bezděky si zakryl hlavu na obranu před políčky, když k němu vztáhla ruce – ale pak ty ruce uchopil a kajícně do nich zabořil obličej. „Prosím tě, Mary, odpusť mi, pro všechno na světě. Nevím, co mě to popadlo – už nikdy nic takového neudělám – přísahám, že ne! Všechno ti vynahradím.“ Cítil, že se všechna třese rozhořčením – trvalo chvíli, než ze sebe vypravila. „Pojďte dovnitř, Dicku – není třeba dělat tady sousedům divadlo. Už jsme s ním užili ostudy dost – s tím hrozným, nesnesitelným klukem…“ Hlas se jí zlomil, hněvivě postrčila Petra do bytu a ustoupila, aby Norton mohl vejít za ním. Ve dveřích jídelny se objevil Tom s tváří rozhněvaného boha, který v nejbližší vteřině začne dštít oheň a síru, „Halo, Osborne,“ zahlaholil Dick, „jak se vám daří? Netváříte se, že byste měl zrovna velkou radost, když po tak dlouhé době zas vidíte starého přítele.“
71
„Promiňte, Nortone,“ řekl Tom suše. „Vás ovšem upřímně vítám, ale napřed mi dovolte, abych uvítal tohohle darebáka, jak zaslouží. – Kdes byl, ničemo – kde ses toulal!!?“ Norton pobaveně sklouzl pohledem po Petrovi, který stál jako zkamenělý, neschopen zvednout oči od země. „Myslím, že mu chvilku potrvá, než bude schopen vám to přijatelně vysvětlit. Dovolte mi, abych to udělal za něj. – Ale nemohl byste mne pozvat na šálek čaje? Trochu jsme prochladli, venku je ohavně.“ Tom s trpitelským výrazem zvedl oči ke stropu, ale pak němým pokynem pozval Nortona do jídelny. Mary vešla za ním, Petr se protáhl dveřmi jako zbitý psík, který čeká, že ho okamžitě zas vyženou. Neodvážil se přistoupit ke stolu, ale Norton mu blahovolně přisunul židli a podal šálek čaje, jako by on tu byl hostitelem. „Nebudete věřit, kde jsem toho tuláka našel,“ spustil zvesela. Petr k němu zoufale vzhlédl, ale Norton pokračoval, jako by to neviděl. „V jacksonvillském přístavu! Bavil se s námořníky, okukoval lodi, mnoho bych za to nedal, že se pokoušel na některou z nich proklouznout. Já, jak snad víte, jsem tam měl v posledních dnech hodně co dělat – dějí se tam náramné věci, o tom vám ještě budu vyprávět. Uhodil jsem na něho, co má co dělat zrovna v Jacksonvillu. Přiznal se, že měl nějaké nedorozumění s představenými v bance a nevěděl si, hlupák, jiné rady než prásknout do bot. Nepochybuji, že se mu od vás dostane odměny, jakou zaslouží. Ale musím doznat, žernám na tomhle jeho hříchu taky kus viny.“ „Prosím vás, Nortone, nepokoušejte se…“ přerušil ho Tom. „Ne, prosím – je to skutečně tak. Představte si, že se zbláznil do mého řemesla, přiznal se mi, že by to chtěl taky zkusit. Jeho výlet do Jacksonvillu měl být nepochybně začátek. Já vím, je to pitomost – myslí, že novinařina není nic jiného než zábavné cestování po světě. Ale abych řekl pravdu, já byl v jeho věku zrovna takový janek. A kdoví, nemám-li právě tomu co děkovat, že dnes v novinařině něco dokážu.“ „Možná,“ řekla Mary chladně. „Vás ovšem nemusí zajímat, co s ním ted bude, když se svým darebáctvím připravil o zaměstnání – 72
jediné,“ zvýšila podrážděně hlas, když Norton chtěl něco namítat, „jediné, v kterém měl možnost se stát pořádným člověkem.“ „Křivdíte mi, paní Osbornová. Myslím na to stejně jako vy. Na důkaz toho vám slibuji, že hned zítra zajdu s Petrem do Atlantiku a pokusím se dát tu věc do pořádku. Něco tam snad pořád ještě znamenám.“ „Jste nenapravitelný optimista,“ ušklíbl se Tom. „Ale ujišťuji vás, když nepořídíte – jakože nepořídíte –, že já ses tím klackem dál zlobit nebudu. Půjde k nám do továrny, tam už si s ním budou vědět rady. Byl jsem od počátku přesvědčen, že pro nic lepšího se nehodí – teď se to potvrzuje.“ „Uvidíme,“ pokrčil Norton rameny. „Ale teď mi konečně dovolte říci, proč jsem byl v Jacksonvillu já – to bude určitě zábavnější povídání. Budete první, kdo se doví, co jsem tam viděl a zažil…“ Petr se po celou dobu neodvážil zvednout oči od jídla, které mu Mary podala jako žebrákovi, který nestojí za pohled, natož za slovo. Jenom si vděčně uvědomoval, jak každým Nortonovým slovem mu odpadá od srdce kus balvanu, který je drtil. Třebaže mu pořád bylo na duši prabídně, musil ocenit i to, jak zábavně Norton vykládá o svých zážitcích z Jacksonvillu, aniž pověděl něco bližšího o tom hlavním – totiž o událostech ve Fernandině. A hlavně, aniž se jediným slovem zmínil o Manuelovi a o kubánských dobrovolnících, kteří se tam možná ještě dnes sjíždějí ze všech končin Floridy. Zlatý Dick – je to přece jen opravdový přítel... Odvážil se konečně pokorně požádat, aby si směl jít lehnout. Tom, kupodivu zaujatý Nortonovým vyprávěním, ho vůbec neuznal za hodna odpovědi. Norton mu stiskl paži na dobrou noc a honem pokračoval, aby se Osborn snad nerozpomněl, že vlastně dosud neměl kdy promluvit kajícímu hříšníkovi jaksepatří do duše. Mary jen chvatně přikývla, ale když se její oči setkaly s Petrovýma, zahlédl v nich jiskřičku úlevy, že to nejhorší mají oba za sebou. Ulehl ve svém pokojíku tiše jako myška, ale nebylo pomyšlení, že se mu tak hned podaří usnout. Zítra ho čeká další cesta hanby, která určitě neskončí tak hladce, jako jeho dnešní kajícný návrat do lůna rodiny. Začínal dřímat, když ho vyrušily opatrné kroky v předsíni. 73
Mary vyprovázela hosta s rozžatou lampou, jejíž světlo chabě prosvítalo matovaným sklem ve dveřích Petrovy ložnice. „Děkuju vám, Dicku,“ zaslechl její tlumený hlas. „Já vím, že jste lhal jako kniha, že si Petr nezaslouží, abyste takhle kryl jeho darebáctví – ale přesto…“ „Ty si to zasloužíš, Mary! Myslíš, že bych se tak namáhal…“ Dalším slovům nebylo rozumět. Vzápětí světlo lampy zastřel stín Dickovy hlavy. Nebylo pochyby, že vyžaduje svou odměnu za službu, kterou missis Osbornové prokázal. „Ne, Dicku – proboha, tady ne – co myslíš… Až zítra – až jak pochodíš v bance…“ Srdce v něm na okamžik zledovatělo. Takhle to tedy vypadá mezi jeho přísnou sestrou a pašákem Dickem – odtud ta Dickova neúnavná péče o jeho, Petrovo dobro... A co netušil to snad už dávno? Ať se jakkoli v duchu ujišťoval, že by se za to měl stydět, nedokázal si zapřít, že Osbornovi to nadělení ze srdce přeje – za všechno, čím se ho až dosud natrápil, i za všechno, co ho teprv teď od něho čeká. S tím pomyšlením konečně usnul. Zítřejší křížová cesta s Nortonem do banky skončila, jak všichni očekávali. Pan Bradford hned při prvních slovech zarazil Petrův zajíkavý projev lítosti a vykázal ho zkrátka ze své kanceláře. Nortonovi pak chladně oznámil, že všechny jeho přímluvy jsou marné, tak trestuhodnou lehkomyslnost že banka u svých zaměstnanců trpět nebude a Petr že je na hodinu propuštěn. Dick podnikl poslední předem ztracený pokus, promluvit s ředitelem banky panem Collinsem. Ale ten ho prostě odmítl přijmout. A naděje, že se podaří obměkčit ho důvěrnou rozmluvou mezi čtyřma očima, rovněž vzápětí pohasla – teď se totiž teprve ukázalo, že s Dickovými příbuzenskými vztahy k panu Collinsovi je to všelijaké, a bezpochyby vůbec není pravda, že by Dick u něho bydlil a byl s ním tak báječně zadobře, jak Osbornovi namlouval. Norton se přes ten nezdar přenesl způsobem, jaký se od něho nejspíš dal čekat. „Tak chlapče, když už jsme prohráli všechno, bude nejlíp, když i tu poslední hořkou pilulku spolkneš hned jaképak odklady.“ – A zamířil se zdrceným Petrem rovnou do kanceláře Cuban 74
Tobacco, aby svou prohru oznámil nejprve Tomu Osbornovi. Paní Osbornová počká – s tou snad přece bude snazší pořízení. Tom triumfoval a hned byl připraven se nezdárnému švagrovi postarat o nějaké co možno nejtvrdší a nejšpinavější zaměstnání v továrních dílnách. Ale Dickově neúnavné výmluvnosti se podařilo, že své rozhodnutí přece ještě odložil – vzhledem k vánočním svátkům, které začínaly už pozítří. Petr ovšem nečekal, že by vánoce po tom, co provedl, byly pro něho jen trochu radostné. Spíš se mohl nadít, že Tomovi budou zvlášť vítanou příležitostí, aby mu dal pocítit svůj hněv a opovržení. Ve zbývajících dvou dnech na něho Tom vůbec nepromluvil a Mary se nechovala o nic přívětivěji. Ale to už Petr věděl, že k štědrovečerní večeři – po starodávném českém způsobu, to si Mary na manželovi rozhodně vymohla – je pozván také Norton. Zbývala tedy přece jiskřička naděje, že se o svátcích docela nezalkne cizotou, která teď na něho čišela z každého sestřina slova a pohledu. Na Štědrý večer se Norton dostavil ve slavnostním úboru a v báječné náladě. Způsobilo ji nejen „milé pozvání nejlepších přátel, jaké kdy v Tampě měl“, ale především uspokojení, že jeho reportáž o událostech ve Fernandině má být zlatým hřebem vánočního čísla New York Illustrated Rewiev a ve vybraných úryvcích i Tampa News. Může snad doufat, že ji Osbornovi také ocení… Tom se jen kysele usmíval Dickovu horování, které zřejmě nemělo jiný účel než zabránit mu, aby docela nepokazil vánoční pohodu nějakým kázáním, jež měl určitě pro Petra připraveno právě pro dnešní den. Nejiný účel měly i zábavné historky, které Norton po celou dobu večeře doslova chrlil – i dojatě uznalý obdiv, „jak si vy Češi dovedete udělat vánoce hezké a poetické“. Mary očividně tála v přívalu Dickových lichotek, ale také zásluhou skvělého punče, který nakonec odzbrojil i Toma. Zapomněla se dokonce tak, že jakoby v roztržitosti postavila sklenku i před Petra, který jediný se necítil při vánoční večeři o nic lépe než před třemi dny při svém žalostném návratu. Nakonec Norton vyrukoval se svými dárky. Tom, který samozřejmě byl podělen první, se marně pokoušel předstírat pohoršení nad Dickovou bláhovou marnotrantostí. Marii se zamžily 75
oči nad půvabnou starožitnou broží s pravými českými granáty. Poděkovala sotva slyšitelně, ale odměnila dárce úsměvem až nebezpečně výmluvným, kterému – kromě nich dvou – rozuměl naštěstí jen Petr. Sám ovšem nečekal, že by také mohl něco dostat, ale Dick nezapomněl ani na něho. „Tady máš, cestovateli,“ řekl, podávaje Petrovi pouzdro s plnicím perem, všemi kluky v Atlantiku obdivovanou senzační novinkou nedávné světové výstavy v Chicagu. „Abys měl něco do začátku, když se ti moje povolání tak zalíbilo.“ Petr sice nic nevěděl o tom, že by kdy zatoužil zrovna po novinářském řemesle, ale nad tím nečekaným darem docela ztratil řeč. Tom se zmohl na poslední pokus připomenout všem přítomným, že naprosto nemíní zapomenout na Petrův hřích. „Prosím vás, Nortone, kdybyste aspoň s touhle hloupostí už jednou přestal. Není dost na tom, co nám nadělal starostí a že nám teď bude bůhvíjak dlouho na obtíž. Ještě mu pleťte hlavu takovýmihle nesmysly!“ Dick mu konejšivě poklepal rukou na koleno. „A vy zas byste mohl aspoň dnes přestat se svým věčným škarohlídstvím. Opravdu, nesluší vám to.“ Najednou se přestal smát a řekl, dívaje se Tomovi upřeně do očí. „Když už nerozumíte žertu, povím vám něco, co míním docela vážně. Abyste nemyslil, že mi záleží méně než vám na tom, co teď s Petrem bude. Měl bych nápad, jak mu zajistit zaměstnání, které by pro něho určitě bylo vhodnější než bídně placená dřina v tabákové továrně.“ „Ach – ty vaše nápady…‘,“ ošil se Tom znechuceně. „Počkejte, prosím, až domluvím. – Tentokrát bych byl jeho zaměstnavatelem já sám – a to by vám snad mohlo být zárukou, že si víckrát nedovolí nic podobného jako ten bláznivý výlet do Jacksonvillu. Míním to takhle: Někdy po Novém roce mám jet asi na tři neděle do Havany za novou reportáží. Čtenáři budou chtít poznat také z druhé strany, co vězí za tou melou ve Fernandině. Je třeba je přesvědčit, že zákrok našich úřadů proti kubánským takzvaným generálům byl v nynější situaci jedině rozumný a zcela oprávněný. Potřeboval bych mít s sebou někoho, kdo by za mne obstarával všelijaké vedlejší práce, na které nebudu mít kdy – poštu, nákupy, pořádek v domácnosti… Jsem přesvědčen, že Petr by to uměl líp než 76
kdo jiný.“ Petr k němu vzhlédl téměř s úlekem, ale vzápětí se v něm srdce rozběhlo jako pacifický expres. Tom, neschopen slova, jenom obrátil oči ke stropu, Mary pohoršené spráskla ruce. „Prosím vás, Dicku, co jste si to zas vymyslil? Tohle – tohle mu má vyhnat z hlavy jeho nejapné světoběžnické choutky…?“ „Za to vám ručím,“ řekl Norton rozhodně. „Jestli mu popletly rozum nějaké bláhové povídačky o kubánské revoluci, tam aspoň pozná, jak to s ní opravdu vypadá. Podle mého je to jediný způsob, který ho může naučit dívat se na svět střízlivě, jako dospělý člověk. – Ostatně tohle je vedlejší. Jde mi hlavně o to, že takováhle služba by byla pro Petra nej lepší přípravou pro práci, kterou bych mu obstaral, až se vrátíme. Totiž pro zaměstnání v administraci Tampa News – nebo některého jiného listu, pro který pracuji. Snad je vám známo, že je jich celá řada. A můžete mi věřit, že v nich mám trochu významnější slovo než v bance Atlantic.“ Osborn při jeho řeči jen ohromeně vrtěl hlavou. „Vy jste se zbláznil, Nortone,“ vyhrkl konečně. „Vy jste se dočista zbláznil!“ Petr sklonil hlavu co nejhlouběji nad talíř, aby nikdo nepostřehl, jak mu hoří oči i tváře. Viděl bych Havanu – viděl bych Manuelův ostrov tisíce vůní... Viděl bych zemi, kde se narodila mama Inez – odkud má své překrásné písně… Proboha, ať Mary něco řekne – ať se na mne nedívá, jako by mě chtěla přimrazit očima. Ať se přimluví…!
II 77
OSADA DOS RIOS
1 Jestliže listopad v Tampě připomínal září na severu, leden v Havaně se podobal baltimorskému máji. Taková byla Petrova první myšlenka, když desátého dne po Novém roce 1895 sestupoval za Nortonem z paluby parníku Abraham 78
Lincoln na molo havanského přístavu. Vzápětí však mu ten přívětivý dojem pokazily kamenné obličeje španělských celníků a policistů; pod jejich přísnými pohledy trnul strachy, zda shledají v pořádku jeho doklady, které mu Norton opatřil na poslední chvíli – zda ho nakonec ještě nepošlou zpátky. Takhle tedy vypadají ti hrozní Španěláci, kterým Manuel Zorilla nemohl přijít na jméno! Oddychl si z hloubi duše, když měli nekonečný vstupní ceremoniál za sebou. Ve velké dvoraně je očekával blahobytně vyhlížející tělnatý pán ve světlém žaketu a s nízkým šedým cylindrem na hlavě. Nortona uvítal s halasnou bodrostí, Petra, který se za ním pachtil s dvěma těžkými kufry, sotva vzal na vědomí. Považoval ho zřejmě za posluhu, kterého si Norton v přístavu najal. Teprve když se spolu usadili v kočáře, který pán přivolal, a Dick se neměl k tomu, aby domnělého nosiče poslal pryč, přijal s přezíravým pokrčením ramen vysvětlení, co je Petr zač a proč Nortona doprovází. Petr se krčil na kozlíku vedle kočího, chvílemi se dychtivě rozhlížel, chvílemi se pokoušel zachytit něco z rozhovoru obou mužů za svými zády. Vyrozuměl z něho, že důstojný pán je šéf velkého komisionářství, které různým havanským i americkým firmám zprostředkovává obchody mezi Kubou a Spojenými Státy. Po dobu Nortonova pobytu v Havaně měl být pan Anthony Webster, zřejmě Dickův dávný známý, jeho hostitelem. O tom Petr už leccos věděl z obšírných výkladů, jimiž se Norton v předchozích dnech pokoušel zlomit Tomův a Mariin odpor proti svému záměru vzít jejich nezdárného svěřence do Havany s sebou. U Toma se mu to kupodivu podařilo dřív. Petr ovšem nepochyboval, že Tom nakonec svolil jen proto, aby se ho zbavil. Nebo ještě spíš aby předešel ostudě, když Petr docela vážně prohlásil, že by třeba „zatím“ u mohl zametat ulice nebo dělat čističe bot, aby nebyl doma na obtíž. Mary sice na něho za ten pokrytecký projev kajícnosti zas několik dní nemluvila, ale posléze Norton obměkčil i ji. A nebylo věru těžké si domyslit, jak toho dosáhl. Ne, na tyhle nejisté, skličující dny teď Petr rozhodně nechtěl vzpomínat. Nemusil se ani příliš namáhat, aby na ně zapomněl – cesta k sídlu firmy Webster & Co, jakkoli krátká, ho docela okouzlila. 79
Nádhera paláců na avenidě Teniente Rey, kterou projížděli, mu sice připadala už hodně omšelá, ale ve srovnání s překotně rozbujelou okázalostí tampské City vpravdě vznešená. Kočár co chvíli uvízl v proudu skvělých ekvipáží, v nichž si hověly krásné dámy v krajkových mantilách a po jejich boku kavalíři v širokých kordovských kloboucích nebo důstojníci bílými chocholy na čákách. Po chodnících, vroubených palmami, sem a tam proudily pestře vystrojené zástupy na bezstarostné podvečerní procházce. Kočár brzy odbočil do ulic obchodní čtvrti, jejíž celkový ráz – především obrovské reklamní tabule, pokrývající domy od přízemí až po střechu – na první pohled prozrazoval, že tady má „velký byznys“ Spojených Států naprostou převahu. Časný lednový soumrak poněkud utlumil ruch této blahobytné končiny, který jako by se mezitím přestěhoval z ulic za oslnivě zářící výklady a okna kanceláří. Před domem, který stál poněkud stranou v rohu nepravidelného náměstí, kočár zastavil. Tady byly kanceláře a sklady firmy Webster & Co. Nikoli však, jak se vzápětí ukázalo, páně Websterovo soukromé sídlo, o němž se Petr bláhově domníval, že teď bude domovem i Nortonovi a jemu. Dick zřejmě nic takového neočekával, naopak uvítal, že hostitel se rozhodl ubytovat je přímo v srdci svého podniku. Bude-li moci pro svou práci použít moderního vybavení páně Websterovy kanceláře, je to zajisté víc, než si mohl přát. Pokud jde o vlastní bydlení, spokojí se on i jeho pomocník s nejskromnějšími spartánskými podmínkami, jak se sluší na řadové vojáky novinářské armády. „Předpokládal jsem, že takhle vám to bude nejlíp vyhovovat,“ řekl pan Webster. „Ujišťuji vás, že i s ubytováním budete spokojen. Ale nejdřív dovolte, abych vás pozval na večeři – a samozřejmě taky ukázal své paní. Ráda vzpomíná na vaši poslední návštěvu v Havaně a velmi se na vás těší. Váš boy může zatím všechno připravit, byste mohl hned zítra začít.“ Pokynul jednomu z úředníků, aby Petrovi ukázal, kde bude pan Norton bydlit – načež, nestaraje se, zda s tím Dick souhlasí či nikoli, usadil ho znovu do kočáru a vzápětí zas oba odjeli. Tak začal a skončil Petrův první den v Havaně… Ve skličujícím osamění mezi lidmi, od nichž sotva mohl očekávat nějaký zájem o svou nicotnou osobu a málem o hladu… 80
V bytě, kam ho přihrblý kontorista dovedl byly to dva nevelké pokojíky v zadním traktu budovy –, zastihl snědou zavalitou ženu v pestrém šátku, ovinutém kolem hlavy jako turban, s balíkem ložního prádla v náručí. Zřejmě právě končila poslední úpravy skrovného obydlí. Zdála se poněkud zklamána, že z očekávaných hostů vidí jen jednoho, který ani trochu nevypadal na „pána od novin“. Ale pochopila dřív, než se Petr zmohl na nějaké vysvětlení, že ho jeho nadřízený nechal na holičkách, že se bezpochyby objeví až pozdě v noci a chlapec že se bez něho cítí v neznámém prostředí docela ztracen. Bez dlouhých řečí ho odvedla přes spoře osvětlený dvůr, obklopený ze všech stran skladišti a stájemi, do přízemního domku, kde bydlila se svým mužem, domovníkem, údržbářem a nočním hlídačem v jedné osobě. Nejprve bylo třeba sklíčeného, vyhladovělého mládenečka nakrmit – a hned poté ho důkladně vyzpovídat. Alonzo Barredo mluvil anglicky nevalně a jeho žena Joaquína ještě hůř, ale rozuměli si – a než uplynula hodina, Petr si byl jist, že od těchhle dobrých lidí ještě tak nejspíš může čekat pomoc při svých prvních krůčcích ve městě, na něž se tolik těšil a jež ho přijalo tak nepřívětivě. Sám si zatím netroufal se příliš vyptávat, ale o sobě a o Nortonovi ochotně pověděl všechno, nač byli zvědavi. Dům už byl dávno tichý a temný, kanceláře dávno zavřené, když se teprve rozpomněl, že dosud nevybalil zavazadla a neudělal nic, aby Norton po svém návratu shledal obydlí v takovém stavu, jaký pro svou práci potřeboval. Kmotru Joaquínu upřímně rozesmálo jeho leknutí. Času je určitě ještě víc než dost. Je samozřejmé, že Petrovi pomůže a třeba s ním i na pána počká, aby měla jistotu, že je se vším spokojen. Petr se neodvážil odmítnout. Dali spolu do pořádku, co ještě zbývalo, pak si sedli proti sobě do obstarožných kožených křesel a zvědavá Joaquína se znovu pokoušela přimět Petra k hovoru. Ale celkem bez úspěchu – Petr únavou usínal. Norton se vrátil nedlouho před půlnocí. Nedbale poděkoval Joaquíně i Barredovi, který ho s rozžatou lucernou doprovázel od domovních vrat, za jejich péči, ale naprosto neskrýval, že v tuhle hodinu nemá náladu na nějaké vítání nebo vyptávání. 81
„Promiň, kamaráde,“ řekl pak, když s Petrem osaměli. „Nezlob se, žes napoprvé takhle dopadl má vina to není. Ostatně, jak vidím, už sis poradil beze mne. Ted honem spat, zítra nám oběma začne vojna…“ Ráno byl Norton první na nohou. Mávl jen rukou, když se Petr začal nesměle vyptávat na své povinnosti. ,,S tím si zatím nelam hlavu. Nejdřív si zajdeme někam posnídat – pak se uvidí…“ Ale nebylo třeba nikam chodit. Joaquína už přinášela snídani a se zřejmým potěšením oznamovala, že pan Webster nařídil, aby krom úklidu jejich obydlí si vzala na starost i jejich denní stravování. Oběd bude připraven, kdy mister Norton poručí. Dick poděkoval, ale prohlásil, že aspoň v prvních dnech mu shánění materiálu pro novinářské články zabere příliš mnoho času, aby mohl pravidelně využívat její laskavosti. – „Zatím vám budu vděčen,“ dodal, „když věnujete svou péči mému mladému příteli. Případně, když ho trochu zasvětíte do vedení domácnosti, než pro něho najdu užitečnější zaměstnání.“ To znamenalo, že Dick mu nehodlá dopřát, aby ho při jeho pochůzkách „za materiálem“ směl doprovázet. Nedokázal skrýt své zklamání, ale Norton mu je vzápětí osladil. „Jen se neboj, že tě nechám dlouho zahálet. – Pro dnešek máš volno, můžeš se zatím trochu rozhlédnout po městě. A abych nezapomněl… Včera mě náš vzácný hostitel tak zaskočil, že jsem neměl kdy ti nechat pár pesos na osobní výdaje. Tady máš – a moc neutrácej.“ Petr se chtěl bránit, ale Norton ho nepřipustil ke slovu. Měl zřejmě naspěch, aby ho Petr příliš neobtěžoval zvědavostí, jak vypadá novinářova práce „v terénu“. Tohle Petr znal už z trpkých, pokořujících dnů v Jacksonvillu. Tehdy se poprvé přesvědčil, že mu Dick nedůvěřuje, že si nepřeje se s ním dělit o své poznatky – nebo dokonce o své názory na to, co se děje ve Fernandině i tady na Kubě. V Jacksonvillu se ovšem nesměl na krok vzdálit z hotelového pokoje – tady se, aspoň první den, bude moci podle chuti potoulat městem, o němž se mu poslední dobou noc co noc zdávalo. A na čem jiném mu teď koneckonců mohlo víc záležet? Netroufal si využít Dickovy blahovůle napoprvé jinak než v doprovodu mama Joaquíny. (Tak jí v duchu říkal od prvního setkání – při vzpomínce, co chvíli palčivě doléhající, na ztraceného přítele 82
Manuela a jeho báječnou maminku.) Nabídl se, že by jí pomohl s nákupy pro kuchyni – seňora Barredo totiž vyvarovala i pro některé Websterovy úředníky. Potěšilo ji to, ale když viděla, že hoří nedočkavostí, aby už byl venku, řekla, že by se s ní zbytečně zdržoval. Ať jen si jde sám, spíše se ve městě okouká a jistě také najde příjemnější zaneprázdnění. Poslechl trochu zahanbeně, ale s pocitem, že od seznámení s Manuelem a jeho rodinou je zas poprvé doopravdy šťasten. Pokusil se nejdřív najít ulici, kterou pokládal za nejkratší cestu k přístavu – avenidu Teniente Rey, kterou projížděli včera večer. Nepodařilo se mu to. Na každém rohu jej nějaká nová zajímavost lákala hloub a hloub do ulic nejstarší a nejvznešenější havanské čtvrti. Došel tak až na prostranství se starobylou katedrálou a s pochmurnou středověkou pevností, tyčící se opodál na návrší jako hrozící pěst. Nic takového v Baltimoru ani v Tampě nikdy neviděl. Tohle byla opravdu tvář dávných rytířských dob, o níž si až dosud netroufal věřit, že může existovat jinde než v pohádkách.
83
V té chvíli však ho nejvíc ze všeho uchvátil pohled na Havanskou zátoku, podobnou obrovské otevřené dlani, jejíž tři nestvůrné prsty jako by se hrabivě napřahovaly k jihu, do nitra země. Protější břeh úžiny, spojující záliv s širým mořem, se skoro ztrácel v mlžném oparu. Ocelově modrou hladinu zátoky bez přestání brázdily drobné převozní parníčky, směřující všemi směry k protilehlým městským čtvrtím. V 84
ústí průlivu se v mračnu kouře objevil velký záoceánský parník a s táhlým houkáním zamířil k jedné z přečetných přístavních hrází, které trčely z nábřeží jako zuby obrovského hřebenu. Dlouho nebyl s to odtrhnout oči od té úžasné podívané, až ho vytrhl břeskný hlas trubky. Ten zvuk okamžitě zvedl na nohy všechny zahaleče na schodišti katedrály a jako krysařova píšťalka přilákal všechny uličníky, kteří si hráli na schovávanou v kravinách kolem staré citadely. Ohlašoval, že nastává hodina střídání stráží před nedalekým místokrálovým palácem. Petr se vmísil do davu, který s hlukem a křikem doprovázel četu vojáků s puškami na ramenou a s dlouhými žíněnými střapci na blýskavých helmicích. Zástup se neustále přeléval z místa na místo jako zvířené vlny v jezeře – to jak se tu nebo tam z něho vynořil podezřelý chlapík s nasupenou komisní tváří. Petr se raději zas honem klidil – ani nevyčkal, až výměna stráží skončí. Co by asi takovéhle parádě říkal Manuel? Mohl ji vůbec někdy vidět? Sotva – bezpochyby se do Havany nikdy nedostal ani jako malý chlapec, ještě než se Zorillova rodina odtud vystěhovala na Floridu. Kdyby tak mohl tušit, že on, Petr, poznává teď na vlastní oči aspoň cípek, aspoň práh jeho vytouženého rodného ostrova – že jej proti všemu očekávání poznává dřív, než se to kdy poštěstí jemu, Manuelovi. Jak by mu asi záviděl… Uvědomil si konečně, že má nejvyšší čas k návratu. Trvalo mu víc než hodinu, než našel zpáteční cestu. Mama Joaquína přijala jeho zmatené omluvy s dobromyslným smíchem – hlavně že se mu na procházce líbilo… Co viděl, je sotva desetina toho, čím se Havana může pochlubit; ani dnešní den, ani zítřek a pozítřek mu nebudou stačit, aby se v městě aspoň trochu vyznal. Mister Norton si jistě nic jiného nepřeje. Uznal to víc než ochotně a celé odpoledne strávil zas na toulkách. Odvážil se tentokrát mnohem dál, až do nejsevernějších končin, na pobřežní promenádu de San Lázaro, odkud už bylo vidět nekonečný modrý oceán. Vrátil se uondán, vyhladovělý, ale šťastný a plný dojmů. Domníval se, že mu doba do Dickova návratu ani nepostačí, aby se o ně mohl podělit s manželi Barredovými. Ale Norton se objevil zas až po desáté, také pořádně unavený, ale zřejmě také velmi spokojený. 85
Petra hned poslal spat – vůbec se nezajímal, jak strávil den, co viděl a zažil. Sám se zavřel v menším z obou pokojů, zařízeném jako pracovna – dokonce s telefonem a psacím strojem –,a kdy odtud vyšel, o tom už Petr neměl tušení. Ráno Dickovi nesměle nabídl, že by mohl výsledek jeho noční práce opsat na stroji. (Naučil se na něm trochu ťukat už za své služby v bance.) Norton jen se smíchem zavrtěl hlavou. To by se patrně v New Yorku dočkali jeho první reportáže tak nejdřív za měsíc. Má přece dovoleno využít služeb některé z písařek páně Websterovy kanceláře, kdykoli to bude potřebovat. Petr ovšem uhodl, že Dickovi nevadí tolik jeho písařská neobratnost, jako spíš jeho špatně skrývaná zvědavost. Teď už si mohl být jist, že mu Norton ani dnes, ani v příštích dnech nehodlá dopřát, aby se dověděl, o čem píše. Měl zas celý den volno a využil ho opět k průzkumným toulkám po městě, ale dnes už ho tolik netěšily. Proč ho tedy Norton s sebou bral, když mu nevěří, když mu tolik vadí, že by se konečně chtěl dovědět, jak doopravdy vypadají vztahy mezi Kubánci a pyšným španělským panstvem, které jim vládne? – Vrátil se tentokrát mnohem dřív než včera a odpoledne strávil jen potloukáním po domě. To znamená po dvoře, kolem skladišť a stájí, protože do kanceláří v honosném předním traktu se ovšem nemohl odvážit. A také marnými pokusy dorozumět se nějak s povozníky a dělníky ze skladů, z nichž žádný neuměl ani trochu anglicky. Norton mu sice pro útěchu nechal učebnici španělštiny – uč se, bez téhle řeči bys mi tady nebyl mnoho platný –,ale z té si zatím stačil osvojit jen pozdravy a dvě nebo tři věty o počasí, které u chlapíků ve dvoře vyvolávaly jen smích či nedůvěřivé krčení ramen. Teprve třetí den se Norton uráčil svěřit mu úkol, který ho konečně jaksepatří zaujal. Upravili spolu těsnou místnůstku, která jim sloužila za umyvárnu, na temnou komoru – a Norton ve vzácných chvílích, kdy neměl co dělat ve městě nebo nepracoval na své reportáži, ho učil zpracovávat svou vzrůstající fotografickou kořist. Tohle tajuplné umění Petra dávno vábilo. Ovládl je ve dvou dnech a pak už se mu oddával s takovým zápalem, že ani příliš nepostrádal vzrušující toulky po městě. 86
Doufal, že se aspoň z těch obrázků doví, o čem Norton píše, čím hodlá nasytit zvědavost amerických čtenářů na neklidné poměry na Kubě. Ale nakonec se i v tomhle očekávání zklamal. To, co se před jeho nedočkavýma očima ponenáhlu vynořovalo z ustalovací lázně, nebylo nic jiného, než co mohl kdykoli vidět sám na svých potulkách: Výjevy ze skvělých promenád španělského panstva i z chudých okrajových čtvrtí – katedrála, staré pevnosti Castillo de la Fuerza a Castillo del Morro. Dámy v kočárech, vyšňoření důstojníci, vznešený pán ve vyšívaném fraku a s šerpou přes prsa, kynoucí z balkónu jakéhosi paláce…A hned zas rozchechtaná tlupa bosých otrhaných kluků, odpočinek přístavních dělníků, prodavač zmrzliny, okatá muchachita s košíkem květin… Tuhle vojenská přehlídka na Campo de Marte, tuhle nějaké předměstské divadélko – na pódiu mladá tanečnice, podobná ve svých bělostných nařasených šatech rozkvetlému karafiátu… Úctyhodná kořist, všechna čest – bylo zřejmé, že Norton na svých výpravách za náměty nepromarnil ani minutu… Jenže co mají tyhle krotce malebné, přívětivé obrázky říci čtenářům o skutečném životě v zemi, o níž ve Státech už půl roku proskakují nejrozmanitější senzační pověsti, že se připravuje k novému povstání proti španělským utiskovatelům? Nebo naopak nechtějí – či snad nesmějí nic takového říkat? 2 Někdy Petr mohl za celý den promluvit s Nortonem sotva pár slov. Pokud nepsal nebo nebyl na lovu nových námětů, Dick trávil dlouhé hodiny v pisárně firmy Webster & Co, kam Petr pořád neměl přístup. Jednak tím, že diktoval své články úslužným písařkám do stroje, jednak dlouhými rozhovory s panem Websterem, který se ovšem zdržoval v kanceláři nejvýš dvě tři hodiny denně. Všechno nasvědčovalo, že to, co se Norton doví od něho a od jeho obchodních přátel, má pro jeho práci větší cenu než zprávy, které získal ve městě nebo na americkém konzulátě. Nejiný účel měly dojista i jeho časté návštěvy v bytě pana Webstera, z kterých se obyčejně vracel v rozjařené náladě a hezky dlouho po půlnoci. 87
Poslední z těch návštěv, která se protáhla skoro do rána, ho přece jen očividně zmohla. Poprvé za celou dobu pobytu v Havaně prohlásil, když ho Petr ráno budil, že vstávat nebude a Petr ať jde k čertu. Nemá-li nic užitečnějšího na práci, může se zas jednou po chuti potoulat městem nebo třeba pomoci kmotře Joaquíně v kuchyni. Tuhle radu si Dick mohl ušetřit – přátelské tlachání s Joaquínou a ranní nákupy, při kterých ji skoro denně doprovázel, byly Petrovi od počátku jediným potěšením v jeho skličující samotě. Ten den, kdy se Dick rozhodl odpočívat, se Joaquína dala na tržišti do řeči s půvabnou mladou dívkou, která Petrovi připadala jaksi povědomá. Vysvětloval si to zprvu tím, že dvakrát nebo třikrát zaslechl z jejích úst Nortonovo jméno – snad ji tedy někdy viděl v jeho společnosti. Jenže kdy? Tušil, že Dick přes všechno pracovní přetížení nikterak nezanedbává havanská děvčata – ale on, Petr, ovšem nesměl o těchto jeho spádech nic vědět. A najednou mu svitlo. Vždyť je to ta krasavice, kterou si Dick vyfotografoval v tanečním postoji na scéně předměstského divadla. Mama Joaquína pokaždé, kdykoli v hovoru – samozřejmě španělském – padlo Nortonovo jméno, bleskla rozesmátýma očima po Petrovi, který rozpačitě přešlapoval opodál. „Slečna Juanita se ptá, proč se tvůj pán tak dlouho neukázal v Maripose,“ řekla konečně svou komickou angličtinou. „To je divadlo, kde seňorita hraje a tančí, abys rozuměl. Měl bys mu prý domluvit.“ Dívka pohoršené stáhla obočí a otočila se na podpatku, až jí silný černý cop šlehl po ramenou jako bič. Ale její jiskrné oči se dětsky upřímně smály. Ukázalo se, že mluví anglicky mnohem lépe Joaquína. (Naučila se tomu nejspíš od amerických námořníků, nejčastějších hostů kabaretu Mariposa.) „Nic takového jsem neřekla. Ale můžeš panu Nortonovi vyřídit, že musí vidět náš nový program. Musí, rozumíš! A že o něm musí něco hezkého napsat, jinak pro mne není správný novinář.“ „Ano – já mu to vyřídím,“ vyhrkl stísněně. Jeho rozpaky Juanitu už naplno rozesmály. „Chtěl bys vidět, jak umím tančit?“ zeptala se znenadání. „Za chvíli máme zkoušku – můžeš se podívat.“ Petr se nejisté ohlédl po Joaquíně. 88
„Jen si jdi, Pedrillo,“ přikývla blahovolně. „Myslím, že pan Norton tě tak hned nebude potřebovat – včera jaksepatří přebral. Něco uvidíš. Slečna Juanita by mohla vystupovat v opeře, kdyby Španěláci nebyli hloupí a rozuměli opravdovému umění.“ To bylo velké slovo. Mama Joaquína stejně jako její muž se o španělských vládcích Havany vyjadřovala vždycky náramně opatrně. Petr marně doufal, že by se časem od nich mohl dovědět něco o životě a smýšlení prostých kubánských lidí takových, k jakým patřil Manuel a jeho rodina. Manželé Barredovi se ovšem k „obyčejným“ Kubáncům nepočítali – sloužili přece Američanům a to pro ně byli páni ještě úctyhodnější než Španělé. Vykročil po boku slečny Juanity, pořád ještě plný rozpaků, ale hruď se mu přitom nadouvala hrdostí. Pane na nebi, kdyby teď viděl Norton, že dívka, s kterou si nepochybně zpříjemňoval večery po práci, mluví s ním, s Petrem, jako s opravdovým mužem – že si ho vede pod paží a krásně se na něho usmívá… A kdyby to tak mohla vidět Mary – nebo, pro všechny svaté, Tom Osborn...! Kabaret Mariposa byl pár kroků od tržiště, v úzké, ale živé a hlučné ulici k přístavu. V hledišti, které teď za dne vyhlíželo syrově a pustě, sedělo porůznu u stolů jen několik účinkujících, kteří právě odpočívali nebo teprve čekali na svůj výstup. Na pódiu se pitvořil starý komik v pomačkaném cylindru a s obrovskou papírovou kytkou v klopě fraku, jehož šosy se ploužily po podlaze. Jeho namáhání nespokojeně sledoval plešatý muž s dlouhým doutníkem v ústech, sedící obkročmo na židli v rohu jeviště. Když uviděl vcházet Juanitu, zhurta se na ni obořil – zřejmě jí dával co proto, že jde tak pozdě. Petr se až vyděsil, že si někdo troufá takhle mluvit s umělkyní, „která by mohla vystupovat v opeře“. Juanita ho odbyla velkopanským mávnutím ruky – bylo zřejmé, že si v tomhle podniku opravdu může dovolit víc než kterýkoli z ostatních artistů. Širokým gestem představila svého vyplašeného hosta přítomným, pokynula číšníkovi, aby mu přinesl sklenici limonády, a zmizela za jevištěm. Petrovi připadalo, že se v nejbližší vteřině musí propadnout pod zkoumavými pohledy odpočívajících umělců. Vtiskl se do nejtemnějšího kouta sálu, ani se neodvážil sáhnout po sklenici třtinové vody, kterou před něho číšník postavil. Komik skončil své vystoupení 89
a omrzele se odšoural do hlediště. Petr jediný se odvážil mu nesměle zatleskat. Chlapík se na něho vděčně usmál, přisedl k němu se svou sklenkou rumu a pokusil se zapříst rozhovor. Ale když viděl, že mladý Yenquí mu nerozumí, zapálil si zbytek doutníku a melancholicky se zadíval na jeviště, které zůstalo na chvíli prázdné. Plešatý patron sestoupil po schůdkách do sálu a uvolnil židli na rampě hubenému, černě oděnému mládenci s kytarou. Na patronův pokyn kytara zabouřila, za scénou jí odpověděl ostrý třaskavý zvuk jako tlumený výstřel – a vzápětí vplula na jeviště krásná dáma v tmavorudých šatech, s modrým šátkem zkříženým na prsou, s pažemi vztyčenými nad hlavou. Doslova vplula, protože její nohy vůbec nebylo vidět v záplavě nabíraných volánů, které v několika vlnách se vlekly za ní jako paví chvost. Zato však slyšet! Byla to opravdová nepřetržitá salva, kterou vydupávala neviditelnými podpatky, a zpod prstů zdvižených rukou jí odpovídal stejně závratně rychlý, stejně nepřetržitý třesk jakýchsi drobných tmavohnědých skořápek, zpola ukrytých v dlaních hezké tanečnice. Znělo to jako předení veliké kočky, hned sladce, lichotně a zas jakoby výhrůžné – hned zas jako výbuchy raket při slavnostním ohňostroji. Petr úžasem docela zapomněl dýchat. Trvalo mu chvíli, než v tanečnici poznal veselé a hovorné děvče, které ho sem přivedlo. Její královsky hrdou, vznešeně nehybnou tvář korunoval velký trs bílých karafiátů, bohatý cop měla ted svinutý v uzel, upevněný řadou drobných různobarevných hřebínků. Kroužila po jevišti v umných křivkách a smyčkách, jako by ji nesly neviditelné ruce, chvílemi se zastavovala s hlavou hluboko zvrácenou, s dříkem prohnutým jako luk… A hned se zas prudce vzpřímila, paže vzlétly nad hlavu a vzápětí se zavlnily kolem těla, jako by byly bez kostí. Předení kastanět přitom ani na chvíli neustalo. Petrovi bylo až trochu úzko z té podívané, podobné tajuplnému čarodějnickému obřadu. Ale zároveň tak krásně, tak blaženě jako tenkrát u Zorillů, když malá Angélica tančila rumbu při matčině písničce. Ne, mnohem, mnohem krásněji – protože to, co viděl nyní, by Angélica určitě nedokázala zanic na světě. Když tanečnice skončila hlubokou obřadnou poklonou, zapomněl na všechno kolem sebe, rozběhl se k jevišti a tleskal, až měl dlaně v 90
jednom ohni. Výbuch smíchu, který tím vyvolal u Juanitiných kolegů, ho vzpamatoval – honem se zas klidil do svého koutka. Dívka sestoupila z pódia, blahovolným kývnutím odpověděla na patronovo uznalé „Muy bien, Juanita, muy bien“3 – a zamířila rovnou k Petrovi. „Líbila jsem se ti, jovencito 4?“ „Úžasně,“ vydechl. „Jste velká umělkyně.“ Dotkla se rozmarně konečky prstů jeho rozpálených tváří. „Myslíš, že se budu líbit taky panu Nortonovi?“ „Určitě. Až mu budu vyprávět, jak krásně tancujete...“ „To on dávno ví,“ zasmála se. „Ale nedbá, ničema. Řekni mu, že pozítří máme premiéru, ať jistě přijde. Můžeš přijít s ním – večer to teprve bude s celou parádou.“ „Kdepak, večer mě pan Norton s sebou nikam nebere.“ „Pobrecito 5,“ řekla soucitně. „Ale nic si z toho nedělej, uvidíme se jindy. Seňora Barredo už ti poví, kdy mě tu najdeš.“ Zkouška pokračovala, ale Petr už se na jeviště nedíval. Stejně odtamtud bylo slyšet víc zlostný, nespokojený patronův hlas než slova kupletu, který zpívala nemladá žena v komickém úboru, v obrovském širokém klobouku, podobném rozkvetlé zahradě. „Buenos, Juanita…,“ ozval se za nimi tlumený mužský hlas. Ohlédla se, rozmrzele odpověděla na pozdrav a ukázala příchozímu na židli vedle sebe. „To je můj bratr Carlos,“ obrátila se k Petrovi s vysvětlením až nápadně chvatným. V hubené tváři mladého muže to vyvolalo sotva znatelný posměšný úšklebek. Chvíli spolu tiše hovořili španělsky – a nebylo těžké poznat, že je to rozhovor, který Juanitě není zrovna příjemný. Posléze vstala a s omluvným úsměvem stiskla Petrovi rameno. „Neodcházej ještě, vrátím se hned. – Ještě si popovídáme.“ Zašla za jeviště. Mladý muž upřel na Petra zkoumavý, nedůvěřivý pohled a zeptal se anglicky. „Ty jsi ze Států? Co děláš tady v Havaně?“
3 velmi dobře 4 (chovensíto) mládenečku
91
„Jsem tu s panem Nortonem, novinářem z Tampy. Je to dobrý přítel mých… mé rodiny. Vzal mě s sebou, abych mu obstarával domácnost, všelijaké pomocné práce – a tak…“ „Případně mu dělal poslíčka lásky.“ Petr dotčeně hodil rameny – ale vlastně si musil přiznat, že se mu Juanitin bratr docela líbí – skoro tak jako ona sama. Čímsi mu připomínal ztraceného přítele Manuela. „Když je potřeba…“odpověděl výbojně. „Hlavně zpracovávám
fotografie, které dělá pro své články. A vůbec se snažím od něho něco pochytit. Taky se učím španělsky.“ „Podívejme se,“ zasmál se Carlos. „A co už umíš?“ Petr se chtě nechtě taky dal do smíchu. „Moc ne. – Buenos dias – buenas tardes... Como está usted…“ 5 Náhle mu bleskla hlavou bláznivá myšlenka. Ztlumil hlas a dodal, dívaje se Carlosovi upřeně do očí. „Viva Cuba libre abajo con los tiranos espaňoles.“ 5 Dobrý den. Dobrý večer. Jak se máte?
92
Carlos zvážněl, v očích se mu najednou zle zatmělo. „To tě taky naučil mister Norton?“ „Ne. To jsem četl včera na zdi citadely.“ „Bobo…“, procedil mladý muž mezi zuby. „Víš vůbec, co to znamená?“ „Vím. Ať žije svobodná Kuba – pryč se španělskými tyrany.“ Carlos znechuceně odvrátil obličej. „Hloupě si zahráváš, hombre. Buď se španělskými policajty – a to by se ti mohlo prašpatně vyplatit. Nebo s lidmi, kteří takovýmhle slovům svatě věří. – To tě asi tak nejspíš učí tvůj patron – dělat si z nich blázny. Yenquís – hlavně ti od novin – nic jiného nedovedou.“ „Můj patron se mnou o těchhle věcech nemluví. A já se ho taky na ně neptám. Mám svoje oči – a svůj rozum…“ Carlos pokrčil rameny, ale zlý stín v jeho pohledu jako by se pomalu, neochotně rozplýval. V té chvíli se vrátila Juanita s lahví vína a skleničkami. Nalila bratrovi i sobě – nabídla i Petrovi, ale ten jenom plaše zavrtěl hlavou. Neušlo mu, že když podávala Car losovi pohár, vtiskla mu do dlaně několik zmačkaných bankovek. Zamžikal polekaně a honem začal předstírat, že ho zaujal výstup staršího muže a mladičké dívky, kteří si na jevišti úžasnou rychlostí přehazovali hořící pochodně. Carlos ráz na ráz do sebe obrátil dvě sklenky vína^a pak se spěšně rozloučil. Na Petra se už ani nepodíval. Juanita po jeho odchodu dlouho seděla mlčky, jen chvílemi zamyšleně zachrastila kastanětami v klíně. „Půjčte mi ty mušličky,“ zažadonil Petr. „Jak to děláte, že tak pěkně hrají?“ Podala mu půvabnou hračku a krátce se zasmála, když zpod jeho prstů vyšel jen žalostný křaplavý pazvuk. Ale její smích zněl najednou jaksi nevesele. „To by ses musil dlouho učit, niňo6. O čem jste mluvili s Carlosem?“ zeptala se po chvíli. „Tak… Ptal se mě na vašeho… na pana Nortona. Co tu dělá – co já tu dělám… –Jak to, že umí tak dobře anglicky?“ „Carlos umí leccos. A mohl by dokázat ještě víc, kdyby nebyl blázen. Býval námořníkem, tam se naučil vaší řeči. Ale vyhodili ho. 6 chlapečku
93
Má tvrdou hlavu – a ještě k tomu plnou všelijakých nebezpečných myšlenek. – Takhle, jak on si to představuje, se proti Španělům nic nepořídí.“ – Zvedla k Petrovi oči s dětinsky sebevědomým výrazem. „Na španělské oficíry a vysoké pány z místodržitelství se musí jinak – nejsou to jen samí nadutí pitomci, jak si Carlos myslí. Taky se z nich dá leccos vytáhnout, stačí je jen přivést trochu do nálady. A v tom bych se zas mohla vyznat já – co říkáš? Až jim pozítří předvedu v celé slávě, co jsem dnes ukázala tobě…“ „Byla jste báječná,“ vyhrkl Petr. Tváře mu hořely, ale hrdlo se mu najednou nepříjemně stáhlo. Jak je možné, že děvče, které před dvěma hodinami ještě neznal, zničehonic zrovna s ním zavádí takovéhle ošemetné hovory? Zdá se, že chce prostě „dělat dojem“, a je ovšem přesvědčena, že u hloupého kluka jako on se jí to ještě tak nejspíš podaří. „Co teď dělá váš bratr, když už není námořníkem?“ pokusil se nejisté odvést řeč jinam. „Všelicos – co se zrovna naskytne. Ještě tak nejčastěji najde práci v přístavu, při nakládání zboží. Ale většinou si tím nevydělá ani na pořádné jídlo. Tak si občas přijde pro výpomoc ke mně. Já mu to nevyčítám. Dokud jsem byla malá, staral se zase on o mne – a bylo to někdy hodně těžké. Rodiče už dávno nemáme, od mých deseti let jsme – sami na světě. Carlos je hodný hoch – jenom by mi pořád nemusil dávat najevo, že ničemu nerozumím. Že se nemám plést do toho, co dělá on a jeho compaňeros – kteří by odtud chtěli vyhánět Španěly holýma rukama. Ty peníze ode mne stejně dostanou zas oni – a já se ani nesmím dovědět, na co…“ Najednou, přes všechnu nádheru svého úboru, přes všechno, čím ho prve oslnila na jevišti, mu připadala zas jako dětsky vzdorovité prostoduché děvče, které pociťuje jako hroznou křivdu, že je druzí nechtějí brát vážně… Docela jako já, pomyslil si. Zachtělo se mu vzít ji za ruce a povědět jí něco hodně milého, povzbudivého. Ale neodvážil se. Hartusivý hlas muže, který řídil zkoušku, zvedl Juanitu od stolu. „Musím se převléknout – mám ještě jeden výstup. Počkáš? Tohle bude trochu jiné – veselé...“ 94
Měl tisíc chutí přikývnout, ale rozpomněl se, že mama Joaquína už by mohla být znepokojena jeho dlouhým zdržením. „Oh – ta ti hlavu neutrhne,“ rozesmála se. „Tak tedy adios, když jinak nedáš. Přijď zase brzy. A hlavně nezapomeň vyřídit Dickovi, že ho pozítří určitě čekám. Určitě! Moc bych se zlobila, kdyby nepřišel!“ „Ano, řeknu mu to – nezapomenu,“ ujišťoval horlivě. Ale zamrzelo ho, že se s ním loučí až příliš snadno, že se ani trochu nesnaží ho zdržovat. Začínalo mu svítat, že je k němu tak hodná, tak roztomilá právě jen proto, aby si v něm zajistila spolehlivého poslíčka lásky – jak říkal Carlos. 3 Norton, když mu Petr vyřizoval Juanitin vzkaz, se jen neurčitě usmál a neodpověděl. Petr se ovšem neodvážil ptát, zda do Mariposy opravdu šel a jak se mu líbil její nový program. Nebylo těžké poznat, že Dickovi není dvakrát příjemné jeho, Petrovo sblížení s hezkou tanečnicí. Že v něm vidí jen nový důvod, aby se měl ještě víc na pozoru před Petrovým nežádoucím zájmem o své záležitosti. Projevilo se to vzápětí i jinak: nápadně ubylo Petrových povinností – i svou fotografickou kořist ted Norton zpracovával většinou sám. A přibylo mu volna, které mu sice bylo docela příjemné, ale jehož stále nedokázal využít tak, jak si zpočátku sliboval. Smířil se už celkem s myšlenkou, že se od Nortona nedoví, co je pravdy na pověstech o připravovaném protišpanělském povstání. Ale ještě marnější, ještě bláhovější se ted čím dál víc ukazovaly naděje, že by se toho mohl nějak dopídit na vlastní pěst. Nejvíc si v tom ohledu sliboval od Carlose – jenže kde tomu byl konec. Několikrát se pokusil vyhledat Juanitu dopoledne v Maripose. A ne jenom proto, že mu mohla o svém bratrovi ještě tak nejspíš povědět. Hlavně proto, že měl dosud plnou hlavu okouzlení, které v něm vyvolala svým tanečním uměním, svým půvabem, svou kamarádskou důvěrností, kterou ho tak ohromila při prvním setkání. Ale divadélko nacházel při těch pokusech většinou zavřené. A když se mu konečně jednou podařilo Juanitu zastihnout, nijak netajila, 95
že z jeho návštěvy nemá zvláštní radost. Mluvila s ním roztržitě, skoro odměřeně, předstírala spěch, důležité jednání s ředitelem kabaretu – a Petrovi nezbývalo, než se co nejrychleji odporoučet. Nedovedl si její ochladnutí vysvětlit jinak, než že ji Norton nepochybně pokáral, proč si zadává s bláhovým všetečným klukem – pro umělkyni se to přece nesluší. Dobře mi tak, řekl si nakonec furiantsky – ale bylo mu přitom okolo srdce prabídně. Lítostí i studem, že mohl těch pár přívětivých slov a úsměvů, jimiž ho ve chvilce dobré nálady obšťastnila, považovat za víc než za chvilkový rozmar. Jak by se mu Manuel asi vysmál, kdyby mu teď mohl vidět do duše! Doba, kterou si Norton pro své úkoly v Havaně určil, se zřejmě chýlila ke konci – a Petr pořád ještě jaksepatří neznal ani obyčejnou, všední, každodenní podobu kubánské metropole. Natož aby se mu podařilo jen trochu nahlédnout pod její povrch – aspoň o krůček se přiblížit tajemství, které ho znepokojovalo tím palčivěji, čím víc se blížil den odjezdu. Carlos je jediný člověk, který mu v tom může pomoci. Musí ho stůj co stůj najít, kdyby měl prolézt všechny kouty rozlehlého přístavu – všechna místa, v nichž Carlos podle sestřina sdělení tu a tam nacházel příležitostný výdělek. Dostat se do přístavu bylo ovšem skoro nemožné. O tom se přesvědčil už několikrát předtím, dokud ho tam ještě nevábilo nic jiného než obyčejná klukovská zvědavost. Všechny vchody dnem i nocí střežily vojenské hlídky – a naděje, že by mohl Carlose náhodně zahlédnout mezi muži, kteří dlouhé hodiny vyčkávali u bran na sebemenší pracovní příležitost, byla mizivá. Leda že by nabídl svou pomoc některému z povozníků, kteří denně jezdili se zbožím ze skladů firmy Webster do přístavu a vraceli se odtud s novým nákladem. Nápad to nebyl špatný, dokonce už by si troufal jakžtakž se s nimi dorozumět v jejich řeči – těžší bylo zdolat jejich nedůvěru, kterou v nich budil od prvního dne prostě tím, že přišel ze Států a nebyl přitom „opravdový pán“ jako jejich šéf nebo úředníci z kanceláří. 96
Byl tu ovšem ještě otec Barredo. Petr věděl, že často musí za některého z povozníků zaskočit, jestliže odbavení zboží příliš spěchalo a lidí se nedostávalo. Stačilo počkat den nebo dva na podobnou příležitost. Barredo se trochu ošíval, ale na přímluvu mama Joaquíny přece jen svolil. Tak se jednoho dne Petr konečně ocitl za branou přístavu, na molu, vyhrazeném americké paroplavební společnosti a bezprostředně sousedícím s nákladovým nádražím Estación Terminal. Snažil se ze všech sil, aby si jak náleží zasloužil důvěru otce Barreda a jeho pomocníků. Pomáhal skládat těžké pytle a bedny k patě obrovského jeřábu, který je neúnavně hltal a jako hračky odnášel do útrob začouzeného lodního obra. Pot se z něho lil, hlava mu třeštila, ale neodvážil se ani na chvíli zvolnit tempo, aby se trochu rozhlédl. Ostatně naděje, že by mohl Carlose najít právě tady, se záhy ukázala stejně nesmyslná, jako by chtěl hledat jehlu v kupě sena. Padl jako podťatý na kamennou plošinu, když náklad byl konečně složen a otec Barredo zašel za kapitánem, aby vyřídil převzetí zboží. Dva závozníci, kteří se po celou dobu nepokrytě bavili Petrovým marným úsilím, aby jim při práci stačil, také někam zmizeli – nejspíš posílit se sklenkou rumu v nedaleké kantýně. Černá a červená kola mu tančila pod zavřenými víčky, ponenáhlu ho zmáhala dřímota. Co chvíli o něj kdosi s klením zakopl. Jeden z těch uspěchaných hrubiánů mu neomaleně zatřásl rameny. Otevřel oči, shledávaje v duchu všechny španělské nadávky, které už stačil pochytit. Ale vzápětí docela ztratil řeč. Nad ním se skláněla tvář, která přece nemohla patřit žádnému živému, skutečnému člověku – nejvýš nějaké nesmyslné vidině ze sna, který mu ve vteřině spoutal ruce i nohy. „Pedro! Ne – je to opravdu Pedro...“ „Manueli! Kde ses tady vzal?“ „Pedro v Havaně! Tohle přece není možné…!“ Tiskli se v náručí, váleli se po hrázi jako rozdováděná štěňata, jeden přes druhého chrlil dychtivé otázky – a jeden druhého vůbec neposlouchal. Manuel se konečně vzpamatoval. Posadil se a nataženýma rukama sevřel Petrova ramena, jako by se ještě jednou chtěl přesvědčit, že se mu to všechno jen nezdá. 97
„Ale teď po pořádku. – Jak jsi dopadl tenkrát v Jacksonvillu? Jak dlouho tě tam ti neřádi drželi?“ „Pustili mě hned týž den,“ přiznal Petr zahanbeně. Najednou měl pocit, jako by se tím na Manuelovi provinil. „Pomohl mi odtamtud jeden dobrý známý, novinář. Jmenuje se Norton. Ten, co mě teď vzal s sebou do Havany.“ Manuel nedůvěřivě zakroutil hlavou. „Odkdypak jsi tak zadobře s pány od novin?“ „Já? To spíš naši – tedy můj švagr je s ním zadobře. Můžeš si podle toho představit, jakou měl Norton radost, když mě natrefil v Jacksonvillu – zrovna když mě policajti měli v parádě. A jak mě pak doma uvítal Osborn a sestra. Nediv se, že jsem se chytil první příležitosti, jak jim co nejdřív zas zmizet z očí. A ta první příležitost, to byla právě Nortonova cesta sem. Vzal mě s sebou, abych mu dělal něco jako osobního sluhu... Žádná radost to není, to si můžeš představit. Ale přesto se mi nechce ani pomyslit, že za pár dní se vracíme zpátky do Tampy. – A ty...?“ „Počkej,“ přerušil ho Manuel. „Říkáš novinář… Není to ten, co tenkrát mluvil v kavárně s Učitelem – když jsme se my dva viděli poprvé?“ „Ten,“ kývl Petr. „Tak ti řeknu rovnou, že tahle tvoje známost se mi ani trochu nelíbí. Takové pány od yanquíských novin znám až moc dobře. Dovedu si představit, jak už tenkrát slídil mezi našinci v Tampě – a pak v Jacksonvillu, a hlavně asi ve Fernandině. A teď samozřejmě slídí tady. – A ty mu v tom pomáháš.“ Petr zděšeně popadl kamaráda za ruku. „Propána, Manueli, co myslíš? Tak to přece není, přísahám! Norton je docela hodný člověk, udělal pro mne už mnoho dobrého. A vám Kubáncům doopravdy přeje, abyste konečně dosáhli svobody – mnohokrát jsme o tom spolu mluvili. – Je pravda,“ dodal po chvíli váhavě, „že mi teď nechce povědět nic o tom, co už se tu dověděl a o čem píše. Budou to nejspíš takové povídačky, aby vypadaly tajemně a napínavě, a přitom dohromady nic neřekly – to už jsem poznal. Ale že by byl nějak proti vám – to ne, Manueli – věř mi, že ne…“ 98
„Tak proč tě posílá vyzvídat zrovna sem? Zrovna mezi lidi z přístavu, u kterých nejspíš sám nepochodil. Kteří s ním zkrátka nechtějí nic mít, protože dávno vědí, jaké pochopení mohou čekat od yenquíských novin.“ „Ale on mě sem přece neposlal,“ vybuchl Petr. „Norton vůbec neví, že tady jsem.“ „Tak co tu tedy hledáš?“ „Abys tedy věděl – hledám tady to, co mi Norton nechce nebo nemůže vysvětlit. Pravdu o tom, co se tady na Kubě chystá.“ Manuel se zamračil. „Mlč, člověče! Co je ti do toho?“ Petr se schoulil, jako by dostal ránu. „Vidíš, jaký jsi,“ řekl vyčítavě. „Teď mě okřikuješ – a byl jsi to přece zrovna ty – zrovna ty… Co ses mi navykládal o Garcíovi, o Fernandině, o generálech z tamté války…“ „Nezlob se,“ zabručel Manuel a opatrně se rozhlédl. „Ale s takovými věcmi nejsou žerty. Měl bys být rád, že se tě celkem netýkají.“ „Jak to, že netýkají? Týkají – zrovna jako tebe! Tenkrát v Jacksonvillu, kdyby nás policajti nebyli sebrali hned na nádraží, byl bych za tebou šel třeba do pekla. Do žádného Marylandu – s tebou – s tebou jsem chtěl jít – vidět na vlastní oči, co se tady děje – a třeba taky pomáhat...“ Manuel se mračil čím dál víc, pak náhle prudce přitiskl Petra k hrudi. „Tenkrát, když to vypadalo, že tě víckrát v životě neuvidím,“ horlil Petr zajíkavě, „tenkrát jsem teprve poznal, jak tě potřebuju. A když už se stal ten zázrak, že mě Norton vzal sem do Havany, hledám tu od prvního dne někoho, s kým bych si mohl rozumět tak jako s tebou. – Jednoho jsem už našel,“ dodal po chvíli váhavě. „Ale hned jsem ho zase ztratil. A právě toho tady hledám. Dělá prý občas v přístavu pomocného dělníka.“ „Jak se jmenuje?“ „Carlos.“ „Carlosů je v Havaně jako ryb v moři. Jak se jmenuje příjmením?“ „To kdybych věděl,“ vzdychl Petr zahanbeně. „Je to bratr jednoho děvčete, které si tu Norton namluvil – tanečnice z kabaretu Mariposa. 99
Tam jsem se s ním seznámil. Víc o něm nevím. – Ale co na tom teď záleží, když jsem našel tebe – tebe, amigo...“ „Kabaret Mariposa,“ opakoval Manuel, kousaje se do rtů. „Možná že ho znám – toho tvého Carlose. – Ale víš co? Pusť ho radši z hlavy.“ „Proč?“ naježil se Petr. „Snad nemyslíš...“ „Víc bys mu uškodil, než prospěl – a sobě nakonec taky. Věř mi – dneska jsem přece už o něco chytřejší než tenkrát, když jsme začali spolu kamarádit.“ „Vidím,“ řekl Petr uraženě. „To jen já jsem podle tebe pořád stejný hlupák. Snad by sis mohl vzpomenout, co jsi tenkrát říkal – že se mi dá věřit, že to hned poznáš... To platí pořád, Manueli.“ Manuel po něm úkosem střelil očima, ale hned jaksi nejistě odvrátil obličej. „Pro mne taky, Pedro.“ „Tak vidíš. – A teď povídej, jak ty ses tenkrát dostal z Jacksonvillu. A hlavně jak ses dostal sem, do Havany. Já tomu pořád nemůžu věřit.“ Manuel chvíli neodpovídal. „Až jindy, Pedro,“ řekl konečně. „Teď už se budeme muset rozloučit – nesmím se tady moc ukazovat. – Třeba zítra. Vyznáš se už trochu ve městě?“ „Trochu. – Zítra v devět dopoledne, ano? To budu mít určitě volno. U pevnosti de la Fuerza. Hodí se ti to?“ „Dobrá,“ řekl Manuel. Pomalu vstal a opatrně se rozhlédl. „Zítra v devět u pevnosti de la Fuerza.“ „Přijdeš určitě? Dej mi čestné slovo.“ Manuel mu shovívavě hrábl rukou do vlasů. „Čestné slovo. A teď adios… Ne, nechoď se mnou. Natáhni se a spi dál – radši ať si nikdo moc nevšímá, že patříme k sobě.“ Petr se poslušně schoulil za prázdným rezavým barelem a položil obličej na složené lokte. Ale kradmo, jedním okem sledoval Manuela, jak beze spěchu, nedbalým šviháckým krokem míří k řadě železničních vagónů, které se zvolna posunovaly sem a tam mezi molem a nádražím. Našel jsem Manuela – našel jsem Manuela..., opakoval si v duchu, jako by se musil znovu a znovu ujišťovat, že to není jenom sen. Náhle strnul leknutím. Manuel už už se mu ztrácel z dohledu, ale najednou prudce uskočil stranou, zakličkoval – a vrhl se rovnou mezi 100
rozjeté vagóny. „Ježišmarjá,“ vykřikl bezděky nahlas – „vždyť ho přejedou.“ Vyskočil a chtěl se rozběhnout k místu, kde Manuel zmizel. Ale v témž okamžiku pochopil, co Manuela tak vyděsilo: Zpoza jednoho z přístavních skladišť se vyřítil zavalitý brunátný chlapík, navlas podobný tomu, kterého Petr zahlédl v davu hned prvního dne při střídání stráží před místokrálovým palácem. Kolik takových už od té doby potkal – narážel na ně všude, kde jen se objevila větší skupina lidí, kteří určitě nepatřili k vládnoucímu španělskému panstvu. Rázem ho posedla smrtelná hrůza. Tomuhle se dostat do rukou – to by určitě dopadlo mnohem hůř, než když ho před měsícem američtí policajti nachytali na jacksonvillském nádraží. Přikrčil se a s hlavou mezi rameny se snažil co nejrychleji proklouznout k vozu, který před chvílí pomáhal vyložit. Ve svém zděšení viděl v té chvíli jedinou spásu v jeho prázdných útrobách – a v otci Barredovi. Ale po tom – i po jeho pomocnících – jako by se země slehla. Vtom ho přimrazil k zemi ostrý hvizd policejní píšťalky. Neodvážil se ohlédnout, ale byl si jist, že fízl už ho spatřil a v nejbližší vteřině ho popadne za krk. Určitě ho prve viděl mluvit s Manuelem, po kterém snad už bůhvíjak dlouho pase. Určitě si teď zchladí žáhu na něm, na Petrovi – bude ho bít, aby z něho vytloukl, co ví o buřičích, kteří se scházejí tady v přístavu – a k nimž jistě patří i Manuel. Teď už o tom nemohlo být pochyby. V hlavě se mu zatmělo, najednou nebyl schopen jediné rozumné myšlenky. Rozběhl se splašeně k dlouhému hadu posunovaných vagónů, ale na opačnou stranu, než prve zmizel Manuel. V té chvíli docela zapomněl na hrozné pomyšlení, že snad Manuel už nežije – vždyť prve skočil rovnou pod kola. Cítil jen, že policajti už už jsou mu v patách. Neviděl nosiče, kteří, jako by se nic nedělo, se hrnuli proti němu s nákladem na zádech a s klením nebo smíchem se po něm ohlíželi, když co chvíli do některého vrazil. Vůbec nebyl s to si uvědomit, že se mu pletou do cesty jakoby naschvál – možná zrovna proto, aby zadrželi jeho pronásledovatele… Ta myšlenka se v něm nesměle ozvala, teprv když bez dechu vpadl mezi vagóny, které se právě v tom okamžiku zastavily. Za nimi ve spleti všelijak se křížících kolejnic se plazil druhý nekonečný had – a 101
za ním další. Začínalo mu svítat, že za ním nikdo neběží, že dusot, který po celou dobu slyšel za zády, bylo jen divoké bušení vlastního srdce. Zastavil se na okamžik, aby nabral dechu. Chvílemi se v uličce mezi vlaky objevil chlapík s červeným praporkem a hned zase zmizel, chvílemi sem odkudsi zpředu dolehlo volání posunovačů a hvizd jejich píšťalek. Snad – snad se mu přece podařilo těm bestiím uniknout. Ale vzápětí ta svítající naděje v něm zhasla jako plamen svíčky, urvaný větrem. Vzdálenou rozpravu železničářských píšťalek přehlušil hvizd mnohem pronikavější, který Petra rázem znovu přimrazil k zemi. Zároveň na konci těsné uličky se objevil jeden z policistů, s klením a supěním se prodírající mezi nárazníky. A skoro v téže chvíli druhý – na opačné straně. Byl v pasti. Nebylo kdy na dlouhé rozmýšlení, dokud zbývala jiskřička naděje, že snad ho fízlové dosud nezahlédli. Skočil na schůdky nejbližšího vagónu, který se právě znovu rozjížděl, a přehoupl se přes vysokou postranici. Vagón byl až po okraj naložený uhlím. Přitiskl se celým tělem k sesouvající se černé hromadě, ale bylo marné doufat, že takto ho jeho pronásledovatelé neuvidí. V koutě pod vzpříčeným uhelným balvanem zahlédl úzkou prohlubeň, kterou prosvítala plechem pobitá podlaha vozu – a v mžiku se do ní vsoukal. Mohl v té těsné skrýši sotva vydechnout, oči měl zalité potem a zalepené čpícím mourem. Vagón už zase stál. Naslouchal s bušícím srdcem, snažil se rozeznat, zda se policisté nepřibližují, ale bylo slyšet zas už jen vzdálený hlas posunovačských píšťalek. Vtom se vagón s prudkým trhnutím dal znovu do pohybu. Petr narazil čelem na roh brzdařské budky, zděšeně vykřikl, před očima mu zavířil ohňostroj rudých jisker. Uhelný balvan nad jeho hlavou se nárazem uvolnil, celou vahou mu zalehl hruď a v téže chvíli se na něj sesul celý vršek nedbale nakupené uhelné hromady. Zoufale zalapal po dechu, chtěl volat o pomoc, ale nebyl s to vydat hlásek. Vzápětí docela utonul v dusivé černé záplavě a ztratil vědomí. 4 Probudil ho pocit, že k němu kdosi nepřetržitě promlouvá tichými, laskavými, ale naprosto nesrozumitelnými slovy. Pokusil se zvednout 102
víčka. Roj ohnivých jisker zažehnutých prudkou bolestí se mu roztančil před očima, ale rázem zas utonul ve tmě. Cosi vlhkého, studeného, protivně přilnavého mu leželo na obličeji. Vyděsil se, vztáhl ruku, aby tu dusivou tíži strhl, ale palčivá bolest mu znovu jako nůž projela všemi údy, až hlasitě zasténal. „No – konečně,“ ozval se za jeho hlavou hluboký mužský hlas. Vzápětí se nad ním sklonila tvář muže asi padesátiletého, tvrdá, hrubě zvrásněná, ale s jiskřičkou úsměvu v zapadlých bledě modrých očích. „Tak jak to s tebou vypadá, mládenče?“ Petr chvíli ohromeně civěl do té neznámé tváře, naprosto neschopen pochopit, co se s ním děje. Muž opakoval svou otázku španělsky. Opatrně, dvěma prsty uvolnil obklad, který dosud zpola zakrýval Petrovi oči. Jako by se dotkl jeho čela žhavým železem – Petr sebou škubl a prudce odvrátil obličej. A tu konečně pochopil, odkud vychází ten tichý, konejšivý šepot, který neustal ani na okamžik, zatímco chlapík trpělivě čekal, dostane-li se mu nějaké odpovědi. V zaoblené stěně nad sebou spatřil kulaté okénko, do něhož zvenčí pravidelně bily šedomodré vlny. Chomáče pěny, stékající po jeho vypouklém skle, hned zastíraly, hned zas uvolňovaly výhled, který konečně naplno zburcoval Petrovo zastřené vědomí. Vztyčil se na loktech, ale bolest ho hned zas zvrátila zpátky do podušek. „To je loď!“ vyjekl zděšeně. „Já jsem na lodi! Jak jsem se sem dostal?“ „To by mne taky zajímalo,“ řekl muž. Přitáhl si židli od nízkého stolku, plného map a navigačních přístrojů, sedl si proti Petrovi a pátravě se mu zadíval do očí. „Myslil jsem si hned, že jsi našinec. Kubánský kluk by si asi dovedl najít chytřejší způsob, jak upláchnout španělským fízlům, když je má v patách.“ „Ale já...,“ vyrazil Petr. „Já jsem přece nic neudělal!“ Muž mávl rukou. „Pro mne za mne… Nemusíš se bát, že tady bude někdo příliš zvědavý, co proti tobě mají. – Především – máš kosti v pořádku? Zdá se, že ano, ale pro jistotu – zkus se posadit. To víš, doktora na téhle arše nemáme – a moje felčarská dovednost má své meze.“ Petr se poslušně zvedl. Kupodivu to nebylo nemožné, třebaže přitom slyšel andělíčky zpívat. 103
Chlapík se suše zasmál. „Máš kočičí náturu, klacku. Je to zázrak, že jsi ještě celý. Kdyby ses byl viděl, když tě našli v kotelně pod hromadou uhlí – pomláceného, zpola zadušeného…“ Na zlomek vteřiny jako by Petrovi už už začínalo svítat, v chřípích jako by mu znovu začpělo odporným pachem uhelného mouru, bezděky znovu zalapal po dechu... Ale ať namáhal mozek sebevíc, dál než k okamžiku, kdy ho v železničním voze zasypala dusivá černá lavina, se v myšlenkách nedostal. „Našeho Sama jsi mohl mít na svědomí. Div že ho netrefil šlak, když viděl, že se mu po žlabu řítí do uhelny něco, co se po čertech podobalo mrtvole. Nebýt toho, že hned začal řvát, jak to dovedou jen negři, byl bys asi teď mrtvolou doopravdy. Našli jsme ho, jak nad tebou klečí a mlátí se pěstmi do hlavy – nejspíš myslil, že v přístavu někoho zavraždili a takhle se chtějí zbavit toho, co z něj zbylo. Jestlipak si to vůbec zasloužíš, uličníku. Dva dny se namáháme rozfoukat v tobě jiskřičku života, která v tobě zbývala, když jsme tě konečně vyhrabali.“ „Dva dny!“ vyděsil se Petr. „Dva dny – to přece není možné!“ Začal se splašeně hrabat zpod pokrývek, ačkoli každý pohyb mu dosud působil pekelnou bolest. „Myslím, že jsem už celkem v pořádku. Když už jste ke mně byli tak hodní, snad by mě někdo mohl doprovodit – aspoň z přístavu. Do města bych už nějak došel sám. Zlomeného snad nic nemám – těch pár škrábanců…“ Chlapík shovívavě zakroutil hlavou. „A do jakého města, mladý pane? Snad jsi nečekal, že kvůli tobě zůstaneme trčet v Havaně bůhvíjak dlouho, když jsme už včera měli být v Santiagu? Ještě jsi nevzal na vědomí, že máme Havanu už hezkých pár mil za zády?“ Petr mu zděšeně zíral do očí, jako by nerozuměl. „Chcete říct..,“ zmohl se konečně na slovo. „Ale to je strašné! To je přece strašné! Co si teď počnu! Musím stůj co stůj zpátky – pan Norton neví, co se se mnou stalo…“ „To je tvůj zaměstnavatel – či co?“ „Ne. Vlastně ano – ano… Je to prostě jediný člověk, kterého v Havaně mám – přijeli jsme spolu z Tampy na Floridě – jenom na pár dní. Musím k němu – měli jsme se už zítra nebo pozítří vrátit do Států. 104
Co teď Norton řekne našim – vždyť budou myslit, že jsem někde přišel o život.“ Kapitán pokrčil rameny. „Těžká věc. Nemůžeš na nás chtít, abychom se vraceli do Havany. – Neplaš se, nic není ztraceno. Doufejme, že tvůj pan Norton bude natolik rozumný, aby nepospíchal s odjezdem, když jsi mu vyvedl takovýhle kousek. Pošleš mu telegram, až tě vysadíme – nic jiného se nedá dělat.“ „A kdy – kdy mě vysadíte?“ „Až se nám to bude hodit,“ řekl kapitán suše. „Žádný strach – bude to ještě na Kubě. Můžeš-li se aspoň udržet na nohou – zdá se, že ano – bude to ještě dnes v noci.“ „V noci? Proč v noci? Teď je den – a snad ne tak pozdě. Nešlo by to dřív? – Vždyť já.“ „Řekl jsem v noci – tak v noci. A nejev se pořád, Kuba není žádná divočina, aby tě na prvním kroku sežral jaguár nebo krokodýl. Samozřejmě že tě vysadíme v nějaké civilizovanější končině. Tady na severním pobřeží je všude plno našinců, statkářů a obchodníků ze Států. S těmi se domluvíš. Za pár dní můžeš být zpátky v Havaně.“ „Za pár dní!“ zhrozil se Petr. „Možná taky za pár týdnů – to záleží na tobě. Zadarmo ti nikdo nic nedá, to si můžeš spočítat. Leda že bys měl nějaké vlastní peníze.“ „To tedy nemám,“ doznal Petr zničeně. „A šaty budou určitě nadranc...“ Teprv teď si začal sklíčeně prohlížet své tělo, polepené náplastmi a obalené obvazy jako velká, směšná motýlí kukla. „Nějak už tě vystrojíme. – Teď koukej spát, ať jsi do večera v pořádku. Tumáš – vypij tohle.“ Kapitán mu podal sklenici grogu, který chladl na jeho stole. Petr se otřásl odporem, ale poslušně vyprázdnil sklenku až do dna. „Jste ke mně tak hodný – a máte se mnou jen potíže. Jak já si to zasloužím. Ani nevím, kdo jste a kam plujete…,“ „Po tom ti taky nic není. Abychom si rozuměli: Mne nezajímá, co jsi zač a před kým ses musil schovávat ve vagóně s uhlím – tebe nemusí zajímat, kdo jsme my. Udělám pro tebe, co budu moci, aby ses dostal zpátky ke svým. O víc se nestarej, jinak bychom přestali být kamarády. Spi. Chceš ještě grog?“ 105
Petr neodpověděl. Hlava se mu začala motat jako roztočená káča, loď se najednou rozhoupala, jako by ji zničehonic zachvátilo bouřlivé vlnobití. Ale nebyl to vůbec nepříjemný ani strašný pocit. Dokonce ho popadla bláznivá chuť se smát – ale vtom mu zas olověná tíže padla na víčka a v několika vteřinách nevěděl o světě. Probudil se, když jediným okénkem nahlížela do kajuty neproniknutelná tma. Nad stolem se klimbala rozžatá acetylénová lampa, ale kapitán nikde. Sesunul se pomalu, opatrně z lůžka! Vida, bolesti polevily, jen hlava mu pořád ještě třeštila, a když se pokusil udělat krok, musil se zachytit židle. Přes opěradlo byly přehozeny široké, otřepané, zřejmě dávno doslouživší námořnické kalhoty a vytahaný svetr, vedle na podlaze pár okoralých bot. Trvalo mu chvíli, než pochopil, že ta výbava je uchystána pro něho. Musil se chtě nechtě zasmát, třebaže vědomí, v jakém postavení vězí – vědomí teprv teď naplno probuzené –, mu v téže chvíli sevřelo hruď jako železná obruč. Hekaje a vzdychaje začal na sebe navlékat tu směšnou parádu. Kapitán se po chvíli vrátil, doprovázen hranatým chlapíkem s hlavou dohola ostříhanou a s křivým boxerským nosem, který si Petra znechuceně přeměřil od hlavy k patě. Kapitán se na něho sotva podíval. Odemkl zásuvku stolu a s několika úsečnými slovy podal svému průvodci velkou zapečetěnou obálku. Mluvili španělsky – určitě jen proto, aby jim Petr nerozuměl. Jinak bylo na první pohled zřejmé, že muž s vyholenou hlavou je Yenquí zrovna jako kapitán – a jako bezpochyby celá posádka téhle podivné lodi. Všechno nasvědčovalo, že je to posádka nepříliš početná, ale rámusu v té chvíli nadělala jako regiment dragounů. Strop kajuty se otřásal těžkými chvatnými kroky a hluk a shon, svědčící, že loď se připravuje k přistání, sem doléhal i ze sousedních prostorů, snad kotelny a skladišť. Petr dychtivě vykročil ke dveřím, ale kapitán ho chytil za loket. „Zůstaneš tady, na palubě teď nemáš co hledat. Však už se dočkáš. Za chvíli přistáváme.“ Petr se jen ustrašeně schoulil a přikývl. Divná úzkost mu znovu a silněji stiskla hrdlo. Posadil se odevzdaně na kraj lůžka, ale obava, že snad podruhé už by se nedokázal postavit na nohy, ho hned zase zvedla. Oba muži opět vyšli – a vzápětí cvakl klíč v zámku. 106
Co to – proč ho zamykají…? Strach se v něm zvedl horkou, dusivou vlnou. Co to, proboha, všechno znamená? Proč nesmí nikoho vidět a s nikým promluvit? – Zachránili ho před smrtí – ale co když ho teď od nich čeká něco ještě horšího...? Nemohl už pochybovat, že s touhle lodí není něco v pořádku a že tím, jak neuvěřitelným způsobem se na ní ocitl, nevědomky zkřížil nějaké kapitánovy záměry, kterým denní světlo asi není příliš zdrávo. Začal namáhavě přecházet kajutou – spíš proto, aby udržel ty černé myšlenky co nejhlouběji na dně vědomí, než aby rozhýbal zmrtvělé údy. Shon v podpalubí ponenáhlu utichl, zato nad jeho hlavou se ještě vystupňoval. Bylo slyšet táhlé, kosti pronikající skřípění řetězů a kladek, pak zase křik, nadávky, vzteklé hulákání. Do toho nepřetržité tupé údery, které nemohly znamenat nic jiného než přesunování jakéhosi těžkého nákladu k jeřábu nebo na přístavní molo. Petr však se marně namáhal rozeznat v té směsici zvuků aspoň vzdálený náznak, který by svědčil, že loď kotví v přístavu nebo v jeho blízkosti. Kapitán se konečně objevil a mlčky pokynul Petrovi, aby šel za ním. Vyšli na palubu a Petr ohromen zjistil, že široko daleko nevidí nic než černou, líně se vzdouvající mořskou hladinu. Po nějaké jiné lodi, po něčem, co by se jen trochu podobalo obydlené končině, natož přístavu, nikde ani památky. Jen vzdálená, nepravidelně zvlněná čára obzoru, téměř nerozeznatelná od temných vodních spoust, napovídala blízkost pevniny. Zděšeně pohlédl na kapitána. V té chvíli sotva byl schopen si uvědomit, že je s ním na palubě zase téměř sám. Jen na zádi se dva nebo tři chlapi líně opírali o zábradlí a nahýbali si z baňaté láhve, jako by nic nevěděli o shonu, který ještě před chvílí otřásal všemi prostorami lodi. „Proč jste zakotvili tady? Říkal jste…“ „Jinak to nejde,“ odbyl ho kapitán tvrdě. „Na břeh tě dopraví člun s menším nákladem, který nestojí za to, abychom s ním zajížděli až do Mayarí. Na to prostě není kdy – máme kvůli tobě už tak velké zpoždění.“ Přistoupil k zábradlí. Teprv teď Petr uviděl nehluboko pod okrajem paluby připoutaný člun, vrchovatě naložený jakýmisi 107
bednami, pokrytými plachtovinou. Čtyři mlčeliví muži byli připraveni u vesel, pátý u kormidla, šestý s puškou, zavěšenou přes prsa, přidržoval krátký provazový žebřík. Petr v něm poznal muže s křivým nosem, s kterým kapitán před půlhodinou hovořil. „To je můj zástupce. Až vystoupíte na břeh, ukáže ti cestu do Mayarí. Je to odtud asi šest nebo sedm mil. Zabloudit nemůžeš, stačí, když se budeš stále držet břehu. Přitom, jak jsi zřízený, tam asi sotva dojdeš dřív než za svítání. Nějak už to musíš vydržet. Bát se nemáš čeho, se zdejšími lidmi se dá mluvit. V Mayarí vyhledáš tohohle pána…“ Kapitán podal Petrovi zapečetěný dopis. „Je to můj dobrý známý a krajan, majitel největšího obchodního domu v Mayarí. Píšu mu, co tě potkalo, a prosím ho, aby se o tebe postaral aspoň prvních pár dní, než se trochu sebereš. Nepochybuji, že mi to udělá kvůli. – Tak do člunu – a bůh tě provázej.“ Chvíli se rozmýšlel, pak podal Petrovi ruku a jaksi mimoděk se dotkl velkou hrubou dlaní jeho tváře. Otočil se a zmizel v podpalubí, než se Petr zmohl na několik zajíkavých slov díků. „Tak rychle, rychle, není kdy,“ houkl zdola ze člunu kapitánův zástupce. Petr bojácně položil nohu na první vratkou příčku provazového žebříku. Křivonosý jen vztekle zaklel, když chvíli nešikovně tápal po další, stále záludně unikající opoře. Neomaleně popadl Petra pod kyčlemi a zhurta ho složil na dno člunu. Petr taktak potlačil výkřik, jak mu probuzená bolest znovu projela celým tělem. „Čert nám tě byl dlužen,“ hudroval křivonosý. „Tuhle se skrč a ani nemukej. Ne tam – ne tam, pitomče – pod plachtou nemáš co hledat. Však nezmrzneš. – A uděláš moc dobře, když nebudeš nic vidět a slyšet, dokud tě nevysadíme. – Tak do toho, chlapci, ať jsme za hodinu zpátky.“ Vesla zabrala, člun se roztančil na vzdouvající se černé hladině jako ořechová skořápka. Petr se schoulil na přídi, kde jedině zbývalo kousek místa, teprve po chvíli se odvážil kradmo vyhlédnout přes okraj člunu. Předpotopní archa, která mu dva dny byla útulkem i vězením, se ponenáhlu měnila v beztvarý stín, až docela splynula s inkoustovou černí moře i oblohy. Břeh, který se prve z paluby dal aspoň vytušit, teď jako by se úplně ztratil. Nikdo z veslařů nepromluvil, strašidelné ticho rušilo jen ospalé pleskání vln o bok 108
lodice a chvílemi tlumené, úsečné povely muže u kormidla. Křivonosý se opíral zády o hromadu beden, přikrytých plachtou. Petr, třebaže se sotva odvážil tu a tam po něm střelit očima, nepochyboval, že chlapík hlídá každé jeho hnutí a že ústí pušky, kterou teď držel oběma rukama před sebou, míří rovnou na jeho hlavu. Vzápětí opravdu zazněl výstřel a Petr si zděšeně zakryl obličej rukama. Ale byla to jen raketa, kterou křivonosý vypálil. Snop oslnivě bílých jisker se rozprskl na všechny strany a v několika vteřinách opět pohasl. Kdesi, najednou nečekaně blízko, zaplála pochodeň a opsala proti černému nebi několik ohnivých smyček. V jejím kalně rudém přísvitu Petr konečně rozeznal břeh, zvlněný řadou nevysokých křovinatých pahorků – ale ten mátožný, rozkolísaný obraz hned zas utonul ve tmě. Blízkost břehu teď prozrazoval jen vzrůstající hukot příboje a stále silnější houpání lodice na vlnách. Za chvíli poté člun začal drhnout o písčité dno a posléze stanul. Voda však pořád ještě dosahovala až k 109
jeho krajům a Petr sotva byl s to zahlédnout vzdálenou, líně se vlnící bledou stuhu pěny, prozrazující začátek pobřežní písčiny. „Tak ven, ven – do vody – žádné rozmýšlení,“ pobídl ‚ho zhurta křivonosý. „Neubude tě, když se trochu zmáčíš. Koukej, ať jsi na břehu. Co máš dělat, víš – tak ať už tě nevidíme.“ Petr se poslušně sesunul přes kraj člunu do vody. Sahala mu až k hrudi a příboj, jakkoli se zdál u břehu už ochablý, tak tak že mu nepodrazil nohy. Zuby mu drkotaly hrůzou i chladem a zároveň ucítil pronikavou bolest, jak slaná mořská voda začínala rychle prosakovat obvazy do sotva zhojených ran. Na břeh se doplazil málem po čtyřech a teprve tam se odvážil ohlédnout. Veslaři stáli už také po pás ve vodě a tlačili člun dále na mělčinu. Křivonosý s puškou zdviženou vysoko nad hlavu se rozmáchlými klátivými pohyby dral příbojem k písčité pláži. „Běž, běž – neslyšels, co jsem poručil? Zmiz – tady už nemáš co okounět.“ „Kam mám jít,“ vykřikl Petr zoufale. ,,Nevidím na krok.“ Chlap zaklel, pak zavolal jednoho z lodníků, kteří mezitím odstrkali člun ke kraji pláže. „Doved ho k silnici – a pospěš si, ať jsi co nejdřív zpátky. Ručíš mi za to, že půjde hned svou cestou a nebude zbytečně zvědavý, nebo si s tebou patron promluví. Znáš ho.“ Petr se při těch slovech přikrčil, jako by už už cítil ústí pušky v zádech. Bez hlesu vykročil vedle muže, který ho mlčky popadl za loket a vlekl ho k balvanité, příkře stoupající pěšině, po několika krocích se ztrácející v křovinatém lese. Teprv ted si všiml, že i jeho průvodce drží v ruce krátkou karabinu. „Prosím vás,“ zaprosil tiše, „ne tak rychle… Já nemohu – jsem celý potlučený…“ Chlapík si zlostně odplivl a neodpověděl. Ale na chvíli přece stanul a Petr, sotva popadaje dech, se zchváceně přidržel křivolaké větve, trčící do cesty. V té krátké chvíli – snad proto, že v houští byla tma mnohem hustší – stačil úzkou mezerou mezi stromy ještě zahlédnout maličko světlejší plošinu pláže. A na ní – snad se mu to jen zdálo, protože hlava mu pořád ještě třeštila horečkou – na ní kolem člunu ted mnohem větší skupinu postav, než kolik jich před chvílí přistálo. Postav, které v podivných pytlovitých pláštích a 110
homolovitých kloboucích se podobaly spíš vidině z nějakého groteskního, strašidelného snu. Ten pohled ho tak vyděsil, že rychle zas tápavě vykročil kupředu, jen aby si jeho nerudný průvodce nevšiml, že viděl něco, co určitě vidět neměl. Nepromluvili pak už po celou cestu. Ale pěšina už aspoň tak příkře nestoupala a křoví kolem ponenáhlu řídlo. Dorazili konečně k silnici – pokud se tak dal nazvat pruh písčité, rozježděné půdy. Výhled k moři pořád ještě zastíral křovinatý les. Ale nebyla tu aspoň už tak strašná, skličující tma. „Běž – pořád kupředu,“ promluvil konečně jeho průvodce. „Tam,“ mávl nedbale rukou před sebe, „tam je Mayarí. Petr váhavě přešlápl, vykročil, ale znovu se zastavil. Bylo přece třeba poděkovat, rozloučit se… „Děkuji – děkuji vám, pane,“ vypravil ze sebe zajíkavě. „Nikdy nezapomenu, co jste pro mne udělali…“ „Jdi, jdi, máš nejvyšší čas,“ řekl muž chraptivě a sklonil hlaveň pušky pohybem, který nepřipouštěl pochyb, čím je odhodlán ho popohnat, kdyby chtěl ještě vteřinu otálet. 5 Mister Cowley nevěděl, má-li se zlobit nebo smát, když starý účetní konečně po dlouhém prošení vpustil zbědovaného poutníka do jeho kanceláře. Na Petra v námořnickém úboru, který předtím nosil člověk snad o stopu vyšší, byla vskutku podívaná pro bohy. Nemluvě o tom, čím jeho zevnějšek poznamenalo nekonečné klopotné noční putování. Do Mayarí dorazil ne za úsvitu, ale skoro v poledne, a to ho ještě jakýsi soucitný guajiro7 po ránu kus svezl ve své káře, tažené voly. Posléze však hněv a nedůvěra v Cowleyho tučné tváři nabyly vrchu. A nezdálo se, že by kapitánův dopis, který mu Petr zkroušeně podal, byl s to je rozptýlit. Cowley se při jeho čtení čím dál víc chmuřil a konečně zlostně vybafl.
7 (guachiro) rolník, zemědělský dělník
111
„Co po mně ten člověk vlastně chce? Copak můj dům je nějaký útulek pro zatoulané jankovité kluky? Co s tebou mám dělat, člověče?“ „Pan kapitán…“ zakoktal Petr – „promiňte, prosím – neznám jeho jméno…“ „Taky ti po něm nic není,“ řekl Cowley nevrle. „Tak co pan kapitán...?“ „Říkal, že ho dobře znáte… Že snad budete tak laskav a dovolíte, abych u vás mohl den nebo dva zůstat – protože – protože… Prý vám píše, co mě potkalo. – A říkal také, že mi snad umožníte zatelegrafovat panu Nortonovi do Havany – to je můj dobrý známý…“ „K čertu s tvým panem Nortonem – co je mi po něm,“ utrhl se Cowley. Po chvilce se [zeptal: „Kde v Havaně bydlí?“ „Plaza Hernando Cortéz – u firmy Webster & Co. Tu zná v Havaně kdekdo.“ Cowley na něho pochybovačně pohlédl přes brýle. „S firmou Webster jsem v pravidelném obchodním spojení. Ten Norton je nějaký její úředník nebo co...?“ „Ne. Je to host pana Webstera – novinář z New Yorku. Přijel do Havany za reportáží – a co nejdřív se má zase vrátit do Států. Pan Webster si ho velmi váží.“ „A co ty jsi vlastně zač? Nevypadáš zrovna, že bys měl něco společného s lidmi, kterých si pan Webster váží.“ „Já – jsem u pana Nortona…,“ musil několikrát polknout, než ze sebe to ponižující slovo vypravil – „jsem jeho sluha. Musím rychle k němu, pan Norton mě velmi potřebuje. A vůbec neví, co se se mnou stalo. Musím se s ním vrátit na Floridu. Tam mám rodinu – a pan Norton se za mne zaručil…“ Cowley posměšně zakroutil hlavou. „Čím dál líp! A nechtěl bys mi konečně povědět, jak ses dostal sem, takový lán světa od Havany? To tě tvůj pán mlátil nebo co – žes před ním musil utíkat?“ „Ale já přece před ním neutíkám,“ vyhrkl Petr. „Proč bych to dělal? Pan Norton byl ke mně tak hodný jako nikdo jiný. Vůbec před nikým neutíkám. Dostal jsem se na loď…“ Zarazil se a teprve po chvíli vydechl sotva slyšitelně. „Myslil jsem, že pan kapitán vám všechno napsal.“ 112
„Z toho, co píše, se ještě tak nejspíš dá soudit, že jsi nějaký povedený darebák. Podle všeho ses zapletl do nějaké mely proti Španělům a pak jsi nevěděl nic chytřejšího, než se před policií schovat v první lodi, která se ti namanula. Jen nikomu nevykládej, že před nikým neutíkáš. Zasloužil bys, abych tě hezky rychle odtud vyprovodil.“ Petr úpěnlivě sepjal ruce. „Prosím vás – pošlete aspoň ten telegram do Havany. Udělal bych to sám, ale jsem úplně bez peněz. Odsloužím se vám, jak budu moci. Nechte mě tu jenom dva tři dny, než přijde odpověď. Byl jsem zaměstnán v bance jako poslíček – umím leccos, čím bych vám mohl být v obchodě platný.“ Cowley se rozchechtal. „Čím bys mi chtěl být platný v obchodě – takhle vystrojený!?“ Na to ovšem bylo zbytečné hledat odpověď. Majitel největšího obchodního domu v Mayarí si ho chvíli prohlížel zpola útrpně, zpola pobaveně – konečně mávl rukou a zazvonil. Uctivý obličej bělovlasého účetního se skoro v téže chvíli objevil ve dveřích. „Pošlete sem některého mládence, kterého zrovna moc nepotřebujete...“ Starý pán se s úklonou vzdálil a Cowley znechuceně ukázal Petrovi na židli u svého stolu. (Byl už nejvyšší čas – Petr se jen tak tak držel na nohou.) Přisunul mu blok a tužku a stroze zavelel. „Tak piš! A koukej, aby toho nebylo na půl stránky.“ Petr se stěží zmohl na několik zajíkavých slov díků. Sklonil se nad papír, ale najednou neviděl nic než šedivé skvrny, pobíhající sem a tam po bílé ploše jako roj ohyzdných brouků. Stačil ještě napsat adresu – ale pak jako by mu ten nečistý hmyz vletěl rovnou do očí, hlava se mu zatočila a padl čelem na stůl. Vzpamatoval se hned – a strašlivě se rozkašlal. Cowley stál nad ním, zlostně se pochechtával a přidržoval mu ke rtům skleničku s čímsi pekelně ostrým, ale rajsky voňavým. „To jsem si mohl myslit! Kdypak jsi naposled jedl? Tumáš zatím tohle, ať to nějak skoncuješ. Nemám chuť se s tebou dlouho zdržovat.“ Petr se hltavě zakousl do toastu se šunkou, zřejmě vlastní přesnídávky pana Cowleyeho, od níž ho svým nevítaným příchodem vyrušil. Nebyl s to poděkovat, nebyl s to promluvit, ruce se mu třásly – ale když po chvíli vešel asi dvacetiletý černovlasý mládenec s uctivým 113
dotazem, co si pan šéf přeje, byl s textem telegramu hotov jedna dvě. Cowley přelétl papír očima, připsal několik slov a podal jej mladíkovi, který si Petra zvědavě a potutelně prohlížel. „S tímhle na poštu – a s tímhle…,“ ukázal na Petra a chvíli se omrzele rozmýšlel. „Nejdřív ho odveďte k vám nahoru a někam ho uložte, než se nám tu docela sesype. A ať mu tam dají něco k jídlu.“ Snědý mládenec srazil paty jako voják před důstojníkem, nepříliš šetrně vzal Petra pod paží a vystrkal ho ze dveří. Prošli pisárnou, ale prodejním místnostem, kde se zřejmě prodávalo všechno možné od šatů a bot po konzervy, tabák a cukroví, se naštěstí vyhnuli. Po točitých železných schodech na konci šeré chodby vystoupili do podkroví a mládenec vpustil Petra do komory se šikmým stropem a dvěma maličkými okénky. „Člověče, ty vypadáš,“ spustil. „Co tě to potrefilo? A co máš s naším starým, že o tebe tak otcovsky pečuje? Skutky křesťanského milosrdenství – to není zrovna jeho zvláštní záliba.“ „To je dlouhá historie… Potom ti – potom vám ji povím. Teď jen kdybych si mohl trochu odpočinout – není mi dobře…“ Mladík posměšně zakýval hlavou. „Vidím, vidím. Lehni si zatím tuhle…,“ ukázal najeden z železných kavalců, seřazených podél stěn jako v kasárnách. „A klidně mi tykej. Říkají mi Pablo. A tobě?“ Petr pověděl. „Vida,“ zachechtal se Pablo, „dva svatí apoštolové se sešli. Jenže já nejsem zrovna svatý – a ty, jak koukám taky ne. Mohli bychom si spolu rozumět. Kluka ze Států už jsme tu dlouho neměli – a s těmihle,“ hodil pohrdavě očima po ostatních prázdných postelích, „není žádná řeč. No dobře, dobře – ten telegram – já vím… Vyřídím to a pak si popovídáme.“ Petr usnul jako zabitý, dřív než černovlasý hovorka vypadl ze dveří. Probudilo ho vtíravé, ostré sluneční světlo, plným proudem dopadající na jeho tvář. Bylo zřejmě už pozdní odpoledne. Vedle lůžka na židli uviděl talíř s namazanými chleby a sklenici mléka a dal se hltavě do jídla. Zpuchřelé dveře pronikavě zaskřípěly a ve štěrbině se objevila Pablova snědá tvář. „Všechno v pořádku – telegram jsem poslal. Na chvíli jsem se ještě ulil z krámu – starý se nezblázní. Ostatně mi u něj leccos projde, 114
protože ze všech zdejších lidí, které ráčil přijmout do svých služeb, umím nejlíp anglicky. A hlavně jsem se ze všech nejdřív dokázal naučit americkým manýrám – v obchodě i v životě. To na starého platí. – Tak vykládej! Odkud ho znáš? Odkud jsi sem vlastně přišel – takhle zřízený? Přepadli tě lupiči nebo co?“ Petr tedy vykládal… Zpočátku nepříliš ochotně, spíše jen proto, že tomuhle mluvkovi mohl ještě tak nejspíš vypovědět své neuvěřitelné dobrodružství hezky zeširoka – a přiznat se mu zároveň i ke svým úzkostem, co ho teď čeká. Nad touhle otázkou Pablo jen mávl rukou. Zajímalo ho především, jak se Petr dostal na loď, která ho vysadila zřejmě v nejpustší končině zálivu de Nipe, v jehož nejjižnějším cípu leží Mayarí. A právě tohle jediné před ním Petr zatajil. Cosi ho varovalo povědět Pablovi celou pravdu o tom, proč a před kým se schovával v tom nešťastném vagóně, který ho pak polomrtvého vyklopil do kotelny tajemného parníku. Vymyslil si raději, že si s havanskými kluky hrál v přístavu na schovávanou – a takhle to pak dopadlo. Pablo se tvářil, že jeho povídačce věří. Zaťukal si jen významně prstem na čelo a začal se dychtivě vyptávat na jméno lodi, na jméno jejího kapitána… Ale o tom Petr ovšem neměl ponětí. „Jsi jelito,“ řekl Pablo pohrdavě. „Na tvém místě bych právě na tyhle věci byl nejvíc zvědavý. Jestli tomu všemu dobře rozumím, potřebuješ si udržet šéfovu přízeň aspoň na těch pár dní, než tě odtud vyrazí. A k tomu by ti teď mohlo být náramně dobré, kdybys mu tu a tam připomněl, co víš o jeho vedlejších obchodech.“ Petr nechápavě vykulil oči. „O jakých obchodech?“ Pablo se chytil za hlavu. „Jsi opravdu tak pitomý – nebo se jenom tak stavíš? – To tě nenapadlo, proč tě vysadili zrovna v takové pustině – tak daleko od přístavu? A co asi bylo v těch bednách, které musili vláčet na břeh ve člunu – a k tomu v nejčernější noci?“ Petra to ovšem napadlo hned, když kradmo zahlédl záhadné muže, kteří na břehu přebírali náklad. A pak, za té hrozné, stokrát přerušované noční cesty neznámou krajinou, ještě mnohokrát. Ale teď si řekl, že asi udělá nejlíp, když se před tímhle vtíravým hovorkou bude dál tvářit jako jelimánek. 115
„Nesměl jsem si ničeho všímat. Měl jsem strach, že mi něco zlého udělají.“ „Moc by se asi nerozmýšleli,“ ušklíbl se Pablo. „S pašeráky zbraní nejsou špásy. Zvlášť když to nejsou Kubánci, ale lidi ze Států. Konečně právě jako krajani si nejspíš s naším starým tak báječně rozumějí, že mu mohou posílat na krk takové zříceniny jako ty.“ Petr ohromeně zavrtěl hlavou. „Co to povídáš? I kdyby opravdu pašovali zbraně – co s nimi pan Cowley může mít společného? Copak on prodává i takovéhle zboží?“ Pablo vzdychl jako člověk, který došel k názoru, že s hlupákem je zbytečno ztrácet čas. „Asi už ano!“ vybafl. „To víš, že ne tady v obchodě – a taky ne každému, kdo si vzpomene.“ „A komu tedy?“ „Zeptej se ho – možná že ti to řekne!“ Pablo stál už ve dveřích, ale ještě se obrátil. „Copak myslíš, že Cowleymu na tom vůbec záleží, komu prodává? Hlavně že prodává – a že mu to vynáší desetkrát víc než tenhle takzvaný obchodní dům. – A co – já být na jeho místě… Stejně to jednou musím dotáhnout tak daleko jako on – a ještě dál. V tomhle se my Kubánci musíme od tvých krajanů ještě moc učit – to se ví, pokud to nejsou takoví trulanti jako ty. – Radši si zas lehni a spi dál. Vidím, že s tebou taky není žádná řeč.“ Když není, tak není, řekl si Petr, když Pablo konečně vypadl. Nemysli si, že tak tuze stojím zrovna o tvoje rozumy. Pokoušel se znovu usnout, ale marně. Na Pablových slovech bylo asi přece jen zrnko pravdy, i když zřejmě neměla jiný účel než ukázat, oč i Kubánec může rozumem převyšovat hloupého Yenquího, který z abecedy velkého obchodu dosud nepochopil ani první písmena. Pokud jde o pana Cowleyeho, byla v nich nepochybně pravda celá... Ale neznamená to nakonec, že ve Spojených Státech – i mezi jejich zdejšími příslušníky – je dost a dost lidí, kteří sympatizují s připravovaným povstáním, kteří o něm vědí…Kteří je podporují. Není to zrovna veselé pomyšlení, že k nim patří i takoví Cowleyové, pro něž dodávky zbraní kubánským povstalcům jsou jen a jen obchodem. Ale není to zároveň důkaz – konečně nezvratný důkaz – že ti 116
bandoleros, o kterých s takovým zápalem vyprávěl Manuel Zorilla, opravdu existují? A on, Petr, že je jim v tomhle neznámém kraji najednou blíž, než o tom kdy mohl snít? Dick Norton se zbytečně namáhal, když mu tak tvrdošíjně bránil v poznání, co se na Kubě připravuje. A když se ve svých článcích všemožně snažil přesvědčit americké čtenáře, že se tu neděje dohromady nic, co by stálo za řeč. – Co jiného konečně mohl dělat? Je zřejmé, že nemůže napsat všechno, co by chtěl, má své směrnice, příkazy od svých nadřízených – možná od samotné vlády... A co když právě tahle Dickova zdrženlivost znamená, že i nejvyšší místa ve Státech přejí revoluci na Kubě, že se za ni jednoho dne postaví celou svou mocí – jen ještě nemohou považovat nynější situaci za vhodnou, nemohou dosud riskovat nepřátelství takové velmoci, jako je španělské království!? Najednou si byl skoro jist, že je tomu opravdu tak, a nejinak. A Dick že je opravdu pašák, že nelhal, když tvrdil, že kubánskému boji za svobodu „drží všechny palce…“ A že měl docela pravdu, když jeho, Petra, nemínil uznat za dost rozumného, aby mu honem a naplno vykládal všechno, co dělá a čemu slouží... Ano, tak je to – a já jsem hlupák a nevděčník, že jsem mu nevěřil. Tím palčivěji teď začínaly doléhat výčitky, jaké starosti Nortonovi způsobil – a zároveň úzkost, kdy, a zda vůbec se s ním opět shledá. Teď už bylo jisté, že u povídavého Pabla nemůže pro své obavy i naděje hledat pochopení, natož nějakou pomoc. A u Cowleyeho…? Radši na to nemyslet. Pablo se naštěstí zřejmě urazil, že u Petra našel tak málo porozumění pro svůj nejapný obdiv všeho, co pocházelo ze Států. Večer po zavření obchodu, když se ve společné ubytovně začali scházet ostatní příručí, vesměs Kubánci („opravdoví“ Američané bydleli ovšem jinde a zajisté lépe), tak tak že ještě ztratil s Petrem několik slov. A druzí sotva vzali nového spolunocležníka na vědomí. Pablo jim nepochybně pověděl už v krámě, co uznal za vhodné – a Petr nepochyboval, že to nebylo nic, co by mohlo nějak povzbudit jejich ochotu k sblížení. 117
Nejinak tomu bylo i nazítří. Petr, třebaže ho dosud všechno bolelo, byl první na nohou a horlivě začal s úklidem komory, ale nikdo se neměl k tomu, aby ocenil jeho snaživost. Když odešli, čekal hodinu dvě – samozřejmě bez snídaně –, zda se pan Cowley na něho rozpomene. Čekal marně. Odvážil se konečně sestoupit dolů a znovu poprosit důstojného účetního, aby ho zavedl k šéfovi. Pan Cowley se opravdu tvářil, jako by docela zapomněl, kdy naposled viděl tohohle žalostného otrhánka. Nakonec mrzutě poručil, aby Petra odvedli do skladu a dali mu tam nějakou práci. A aby se přitom ve starých neprodejných zásobách oděvů poohlédli po něčem, v čem by dělal obchodnímu domu Cowley trochu menší ostudu než ve svých námořnických hadrech. Po dva následující dny Petr vůbec nevytáhl paty ze skladu, uklízel, zametal, vyklepával zásoby šatů, připravoval zboží, které v krámě potřebovali. Tím se trochu sblížil aspoň s některými méně nadutými prodavači, s nimiž bydlil ve společné ubytovně a z jejichž milosti se také mohl třikrát denně najíst v malé kantýně pro zaměstnance. Pablo se k němu teď choval nevšímavěji, nevlídněji než všichni ostatní. (Nejspíš se poněkud opožděně rozpomněl, jak by mu pan Cowley asi srovnal hřbet, kdyby mu ten pitomý Yenquí prozradil, o čem spolu hovořili při prvním setkání.) Nebýt toho, byl by si Petr možná troufl Pabla požádat, aby ho někdy po zavření obchodu vzal s sebou na večerní toulku. Poprosit o to kohokoli z ostatních příručí se teprv neodvážil. A přece by si tolik přál prohlédnout si trochu blíže město, z jehož tvářnosti poznal při svém neslavném vstupu před dvěma dny právě jen několik okrajových ulic. Tehdy, třebaže jím procházel zpola v mrákotách, mu připadalo tak jiné, o tolik přívětivější a také zvláštnější, cizokrajnější než pyšná Havana… Třetího dne ho Cowley znenadání zavolal – a mlčky mu podal odpověď na jeho telegram. Byla samozřejmě adresována nikoli Petrovi, ale Cowleymu – a byla zdrcující. Sám pan Webster v ní oznamoval svému váženému obchodnímu příteli, že Richard Norton, novinář a donedávna jeho milý host, byl náhle odvolán do New Yorku a před pěti dny odcestoval. Kdy se vrátí a zda se vůbec vrátí, neráčil oznámit. 118
Zdálo se, že Cowley sám je poněkud přiveden z míry, když viděl, že Petr musí vynaložit všechny síly, aby se nad tou Jobovou zvěstí nerozbrečel jako malý kluk. „Tak vidíš, jak jsme dopadli – oba… To mám z toho, že chci vyhovět lidem, od kterých se jakživ nedočkám kouska vděku. Co si teď s tebou mám počít?“ Petrovi trvalo hezkou chvíli, než byl schopen ze sebe vypravit slovo. „Prosím vás, pane – kdybyste mohl – ještě několik dní… Pracuji ve skladě, jak jistě víte – páni příručí jsou se mnou spokojeni… Přičiním se ještě víc – jenom za ubytování a trochu jídla. Napsal bych zatím sestře a švagrovi do Tampy. Pošlou mi jistě peníze na cestu – pak už vás nebudu obtěžovat. Opravdu si nedovedu vysvětlit, jak pan Norton mohl... Je to prostě – prostě neuvěřitelné…“ Hlas mu selhal, prudce odvrátil obličej, ramena se mu roztřásla. Cowley si ho chvíli měřil znechuceným pohledem, pak řekl. „Napiš si, komu chceš, ale nepřej si mě, dopadne-li to zase tak jako s tím Nortonem. Zatím jsi mě ještě nepřesvědčil, že se ti vůbec dá věřit. Kdybys byl americký kluk jaksepatří, spoléhal bys především na sebe a hleděl by sis na cestu vydělat. – Mohu ti k tomu dát příležitost,“ dodal po chvíli. „Ale ne tady – v obchodě bys mi nebyl nic platný. Troufal by sis na práci v hospodářství, na farmě? Silný jsi dost – a těch pár modřin je snad už taky celkem v pořádku.“ Ukázalo se, že Cowley má v blízkosti Mayarí statek s plantážemi cukrové třtiny a kávy. Tam se tedy Petr hned nazítří vydal s šéfovým dopisem, s drtivým břemenem úzkosti v srdci, ale také s ožívající nadějí, že snad konečně uvidí kus opravdové Kuby – takové, jakou si vysnil podle vyprávění otce Zorilly a kouzelných písní maminky Inez. Přivítání, jehož se mu na farmě dostalo, nebylo o nic přívětivější než v Cowleyho domě v Mayarí. Správce Alvarez, Kubánec s tvrdou, surovou tváří, si jen vztekle odplivl nad Cowleyho vzkazem. Zřejmě naprosto nesdílel šéfovo mínění, že hubený, pobledlý výrostek, který před ním zkroušeně stanul, je „silný dost“, aby mu mohl být v hospodářství něco platný. Petr sice poznal hned z prvních jeho slov, že – podobně jako pro Pabla – americký boss8 je pro něho bohem a americké mravy v podnikání evangeliem… Zároveň však okamžitě 8 anglicky šéf, velitel
119
pochopil, že vypadá-li kluk ze Spojených Států tak uboze jako on, není pro správce žádným opravdovým Američanem a že s ním Alvarez nemíní jednat o nic vlídněji než s ostatními dělníky, skoro vesměs mulaty a černochy. Zvláště teď v polovině února, kdy sklizeň cukrové třtiny vrcholila a počet dělníků na farmě se nejméně ztrojnásobil. Zjevně odporovat bossově vůli se Alvarez ovšem neodvážil. Přidělil Petra starému míšenci Ramónovi, který měl na starosti stáje, hospodářské budovy a stroje. S několika desítkami sezónních dělníků Petr od prvního dne sdílel nocleh v obrovské ratejně s řadou hubených slamníků na tvrdé hliněné podlaze, s jediným ohništěm na přípravu jídla, bez stropu, kryté jen střechou z palmového listí. Petrovi připadala až strašidelně chmurná, mnohem nevlídnější než mládenecká noclehárna v Cowleyho obchodním domě. Zato přijetí, jehož se mu od dělníků na farmě dostalo, bylo neporovnatelně přátelštější, než s jakým se setkal u Pablových druhů v Mayarí. Chybou bylo jen, že nikdo z nich neuměl ani trochu anglicky – a Petrova španělština sotva stačila k tomu, aby jakž takž pochopil své povinnosti a naučil se je vykonávat aspoň tak, aby ho správce Alvarez od rána do večera nečastoval nadávkami a kopanci jako ty druhé, „barevné.“ Úpěnlivý dopis sestře a švagrovi do Tampy – a druhý manželům Barredovým do Havany – napsal ještě v předvečer svého rozloučení s Cowleoyho nehostinným domem. Ale odeslat je ovšem nemohl dříve, dokud nebude vědět, kam mají poslat odpověď. Teď, když to konečně věděl, nebylo pomyšlení, že by o vypravení dopisů mohl požádat starého Ramóna nebo někoho ze svých spoludělníků, natož nevlídného, věčně proklínajícího Alvareze. Musil čekat několik dní, než mu dopis vzal do Mayarí Cowleyho úředník Marshall, který jednou dvakrát týdně přijížděl na statek dohlédnout a vyřídit šéfovy rozkazy. A než se dočkal odpovědi – při vyčerpávající práci ve stájích, která mu nedovolovala ani trochu se rozhlédnout po okolí – uplynuly další dvě neděle. Švagr Tom ho ve svém dopise zahrnul nadávkami, sliboval nejtvrdší tresty za jeho nové darebáctví, které tentokrát už přesáhlo všechny meze – a kategoricky nařizoval, aby se okamžitě vrátil do 120
Tampy. Jak to má udělat, o tom se ovšem slovem nezmínil – poslat peníze na cestu ho ani nenapadlo. Jinou odpověď od něho Petr ani nečekal. Ale že Mary neuznala za vhodné připsat k Tomovu spílání jedinou větu, jediné slovíčko – to ho zdrtilo víc než zpráva o Nortonově náhlém odjezdu z Havany. Bylo víc než pravděpodobné, že Dick se po svém návratu do Států ani nezastavil v Tampě, aby manželům Osbornovým oznámil, že se mu Petr záhadně ztratil – a aby se spolu s nimi aspoň pokusil zjistit, co se s ním stalo. Od Barredových z Havany se odpovědi vůbec nedočkal. Jako by docela zapomněli, že kdy znali nějakého Pedrilla a že si ho oblíbili jako vlastního syna. 6 V první chvíli, v návalu lítosti nad tím krutým zklamáním se zařekl, že víckrát nechce vidět ani Osborna, ani Mary – a vůbec už ne falešníka Nortona. Že se jim už nikdy ani slůvkem neozve a nelze-li jinak, zůstane už navždy tady na Kubě, třeba i v ubohém postavení posledního čeledína na Cowleyho farmě. Konečně, oč to postavení bylo horší než úděl bídně placeného pomocného dělníka v baltimorské textilce nebo zaměstnání v tampské tabákové továrně, k němuž ho stůj co stůj chtěl přinutit pomstychtivý švagr Tom. Dohromady o nic – až na jednu maličkost: V tabákové továrně tam „doma“ – jak mu teď to slovo znělo hluše, nesmyslně. Měl by zaručen aspoň jakýs takýs skrovný výdělek. Kdežto tady dosud nepadla sebemenší zmínka, že by za tvrdou službu u jankovitých, kopavých mulů mohl krom jídla dostat také nějaký plat. Marně si spílal hlupáků a zbabělců ale začít o téhle otázce s Alvarezem, k tomu stále nenacházel odvahu. A přece, přes všechno vzdorné rozhořčení vůči sestře a švagrovi si musil přiznat, že ve skutečnosti mu záleží právě jen na tom, aby si brzy vydělal na cestu a hezky kajícně se vrátil ke svým, do Tampy. Jenže – vydělat si na cestu… Za těchto okolností to může trvat taky několik měsíců. Cowleyho pověřenec Marshall, kterého se konečně odvážil poprosit v té věci o radu, ho laskavě vyslechl, dokonce se 121
podivil, že se Petr o téhle důležité otázce nedohodl se šéfem nebo s Alvarezem hned zpočátku. Slíbil posléze, že s panem Cowleym promluví – ovšem Petr bude muset napřed prokázat, že jeho práce na farmě je opravdu k něčemu, nemluvě o nemalých výlohách, které s ním mister Cowley měl od prvního dne. (Čímž mínil patrně hadry, které mu Cowley milostivě daroval ze svých vyřazených neprodejných zásob.) Petrova skličující nejistota tedy trvala dál. A nejhorší bylo, že neměl s kým si o svých starostech pohovořit, komu si požalovat. Jeho noví druhové mu sice všemožně dávali najevo náklonnost a soucit, pomáhali mu, kde v práci nestačil, dělili se s ním o každé sousto... Ale dorozumět se s nimi v jejich řeči bylo pořád tuze těžké. A po čase, jak se únor chýlil ke konci a práce přibývalo, najednou jako by jejich prostosrdečná náklonnost k mladému Amerikánci zjevně ochladla. Dokonce jako by si teprv teď doopravdy uvědomili, za jakých podivných okolností se mezi nimi objevil, a začínali mu nedůvěřovat. V práci i večer před spaním se dělníci, hlavně ti mladí, shlukovali k tajemným tlumeným rozpravám – a správce Alvareze bral čert a jeho karabáč měl hody, kdykoli je takto přistihl. Nebylo těžké uhodnout příčinu správcovy den ze dne rostoucí zuřivosti: Právě když na třtinové plantáži bylo třeba každé ruky, počet dělníků na farmě se náhle začal nápadně zmenšovat. Jak se jaro stále žhavěji rozhořívalo, vytráceli se v noci, tajně a bez rozloučení – zprvu po jednom, po dvou – pak v stále početnějších skupinách... Co jiného to mohlo znamenat, než že je zvábily lesnaté hory, které se v dálce na východě prudce zvedaly z širokého údolí řeky Mayarí, jakoby vystlaného koberci kávových plantáží a lánů cukrové třtiny. Tam někde – o tom teď Petr už nepochyboval – se skrývají bandoleros legendárního ochránce kubánské chudiny Garcíi... A co když už začalo opravdové velké povstání – co když tam na východě nebojují už jen rozptýlené hloučky Gardových zbojníků-mstitelů, ale skutečné revoluční vojsko – jako před sedmnácti lety v slavné „desetileté válce“. Leccos tomu nasvědčovalo… Především podezřelé rojení ve dvorcích sousedních statkářů, většinou nových přistěhovalců ze Španělska, jejichž ozbrojené hlídky teď stále častěji pročesávaly 122
úrodné povodí řeky, ale dál do hor se zřejmě neodvažovaly. Petr už rozuměl španělsky aspoň tolik, aby z večerních hovorů v ratejně pochopil, jak jeho druhové nenávidí tyhle zpupné vetřelce, kteří několikrát vnikli dokonce i na pozemky Cowleyho farmy – pod záminkou, že pátrají po banditech a podněcovatelích povstání. Přiznat to ovšem nesměl – kdykoli se přiblížil k některému z těch tajemně šeptajících hloučků, rychle umlkali nebo ho nevlídně odháněli. Přesto nemohl neslyšet, že v jejich hovorech se stále znovu a častěji než jiná slova vrací jméno Sierra del Cristal – a jméno Bartolomé Masó.Pochopil snadno, že první je jméno těch věčně zelených hor, které tak přitahovaly jeho oči, kdykoli měl štěstí, že ho poslali za prací do polí. A druhé že nepochybně patří některému z předních velitelů povstaleckého vojska, které snad se tam kdesi šikuje ke konečnému rozhodnému útoku, k velkému „pochodu na západ“. Mezi dělníky na farmě měl jediného důvěrnějšího přítele, mladého mulata Baltazara, s nímž míval nejvíc co dělat při práci ve stájích i na třtinové plantáži. I jejich lůžka ve společné ubytovně sousedila – a Petr toho večer co večer využíval, aby si v kostrbatých rozpravách, které dobráka Baltazara upřímně rozesmávaly, ověřil své pokroky ve španělštině. Mluvili obyčejně o hloupostech, na něž Petrova skrovná slovní zásoba ještě tak nejspíš stačila. Jedné noci, když všichni ostatní už spali, si však Petr dodal odvahy a zaútočil přímo. „Baltazare, ty jsi můj nejlepší kamarád… Řekni – kdo je to Bartolomé Masó?“ Uhodl hned, že si k té otázce nemohl zvolit méně vhodnou chvíli. Už v průběhu dne Baltazar, obvykle družný a veselý, jako by se mu vyhýbal, častěji než jindy vyhledával společnost starších druhů a vzrušeně se s nimi dohadoval. Teď jenom cosi nevrle zabručel, obrátil se k Petrovi zády – a za chvíli spal. Ale Petr si byl jist, že to jen předstírá. Sám se dlouho marně pokoušel usnout, marně zaháněl dopal na sebe sama, že Baltazara zbytečně poplašil – i lítost, že s ním všichni pořád jednají jako s člověkem, který mezi ně nepatří. A když ho spánek konečně zmohl, zas se co chvíli probouzel a tísnivé představy mu znovu začaly vířit hlavou jako dotěrné mouchy. 123
Z neklidné dřímoty ho náhle vytrhlo vlastní zaúpění, vyvolané nějakým zmateným strašidelným snem. Vztyčil se na loktech – zatápal rukou po sousedním lůžku… Bylo prázdné. Všichni spali, pokud byl s to rozeznat jejich těla v šálivém měsíčním přísvitu, který se prodíral do komory úzkým vikýřem v doškové střeše. Posadil se a vytřeštil oči do šera. Vzápětí si uvědomil, že není prázdný jen Baltazarův pelech, ale i dva nebo tři další v jeho sousedství. Utekli! Utekli do hor, k povstalcům! Konečně – konečně se přece odhodlali. To byla Petrova první myšlenka, jasná jako blesk, bláznivě rozjařující. Ale hned pohasla, zahlušena pocitem těžké, palčivé křivdy. Utekli – a mne tu nechali! Najednou, v horečné polodřímotě, která mu dosud poutala údy, mu bylo zřejmější než kdykoli dříve, že tenhle bezvýhledný život už nemůže snášet ani hodinu. Že po všechny předchozí dny byl v nejskrytější hloubi duše přesvědčen, že i jeho místo je tam, v horách. Když pro nic jiného, tedy pro ohnivý slib věrnosti, který dal Manuelovi, když se viděli naposled. Chvatně, jako by se bál, že ho zaskočí zbabělá nedůvěra v pevnost vlastní vůle, sebral do náručí své rozedrané svršky a vplížil se na dvůr. Nebyl s to rozeznat, jak daleko už noc pokročila. Temně modré nebe jiskřilo hvězdami, ale umění vyčíst z nich běh času, si Petr dosud nestačil osvojit. Všude kolem hluboké ticho, v oknech správcova domu ani v okénkách nuzných dřevěných chatrčí, kde bydlili ženatí guajiros se svými rodinami, nebliklo jediné světélko. Dva velcí chundelatí psi k němu neslyšně přiběhli a začali se mu lichotně otírat o nohy. Za dne byli dobří přátelé, ale Petr věděl, že teď, uprostřed noci, při nejmenším pokusu přiblížit se k vratům by se okamžitě proměnili v zuřivé bestie. S rostoucím rozechvěním se přehraboval v jejich rousnaté srsti a přitom se pomalu, jakoby mimoděk přibližoval k pootevřeným dveřím stáje. Proti tomu psi neměli námitek, tam ho viděli vcházet a zas odtud vycházet mnohokrát za den. Jenom tlumeně zavrčeli, když konečně šťastně vklouzl dovnitř a přirazil jim dveře před čenichy. Chvíli nespokojeně, ale pořád bez hlesu škrabali drápy po zpuchřelém dřevě, pak bylo slyšet, jak se s rozmrzelým funěním zase vzdalují. 124
Už věděl, kudy jedině se může dostat ven, do polí. Ze stáje, která se z jedné strany táhla po celé délce dvora, vedla řada úzkých zamřížovaných okének do nehluboké křovinaté strže. Mříže většinou už byly rozežrané rzí, někde docela vypadlé. Nikdo se tím neznepokojoval – ani správce Alvarez, poslední dobou stále vzteklejší nad častými útěky, si zřejmě vůbec nepřipouštěl, že by uprchlíci mohli mizet právě tudy, že by se dospělý muž dokázal protáhnout štěrbinou, kterou zebu sotva prostrčí čenich. Ale on, kluk tenký jako tříska, to přece musí dokázat. Ti před ním – i ti, kteří se odhodlali k útěku právě dnes v noci – možná věděli o jiné, snadnější cestě. Ted bylo zbytečné o tom přemýšlet, připouštět si naději, že by mohl Baltazara a jeho kamarády ještě dostihnout. Nelze-li jinak, dostane se do hor i bez nich – ale dostat se tam musí děj se co děj. Trvalo celou věčnost, než se mu podařilo provléci úzkým okénkem hlavu a ramena. Ostatní už bylo snazší. Dopadl z výšky dobrých šesti stop na vztažené ruce, naštěstí do měkkého, na hromadu zetlelého listí. Všechny údy měl zhmožděné a podrápané, dlouho nemohl popadnout dech, hlava mu třeštila navalenou krví. Konečně se vzchopil, ale hned uklouzl po slizkém jílovitém svahu a prudce sjel po zadku na dno strže, rozbahněné mělkým potůčkem. S námahou, zapadaje po kotníky do bláta, se prodíral trnitým houštím. Věděl, že nedaleko odtud strž končí v neplodném bažinatém úhoru, v zemi nikoho, která v šířce asi půl míle oddělovala pozemky Cowleyho farmy od polí sousedních statkářů. A nepochyboval, že právě tudy se musil dát i Baltazar a jeho přátelé. Byla to nejkratší a nejspolehlivější cesta k řece, k nejbližšímu spásnému cíli. Ale také cesta nejnebezpečnější, protože právě v těchto pustých končinách se v noci nejčastěji potulovaly ozbrojené hlídky španělských přivandrovalců – nenávidění a obávaní voluntarios. Raději vůbec nemyslit na to, že by jim mohli padnout do rukou – vsadit všechno na milosrdnou náhodu… Brzy také rozeznal v rozměklé písčité půdě stopy bosých nohou, které nemohly patřit nikomu jinému než Baltazarovi a jeho druhům. V dálce, v mátožném světle tenkého měsíčního srpku, už chvílemi probleskla hladina řeky. Petr zahlédl čtyři přikrčené postavy, chvílemi 125
splývající s temnotou a znovu se z ní vynořující, plíživě přebíhající mezi řídce roztroušenými křovinatými hájky. Rázem zapomněl na opatrnost, a pokud blátivá půda dovolovala, dal se do běhu. Zmizeli okamžitě, jako by se do země propadli – neklamné znamení, že už ho také zpozorovali. Doběhl k nejbližšímu křovinatému ostrůvku a tlumeně zavolal. „Baltazar! Baltazar! Esto yo – Pedro…“ Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho. Náhle ho zezadu sevřely silné paže a drsná horká dlaň mu zakryla ústa. Zazmítal sebou divoce, zaryl nehty do ruky, která mu ukrádala dech, zuřivě kopl za sebe… Sevření povolilo, chlap tlumeně zaklel – a podle hlasu Petr poznal Baltazara. Prudce se obrátil, objal mulata oběma rukama a přitiskl tvář k jeho široké hrudi. „Baltazare – jsi to ty!? Chci jít taky do hor – chci jít s tebou – s vámi..“ Baltazar ho vztekle odstrčil, ale Petr^se mu pověsil na paži, nepřestávaje prosit, aby pro všechno na světě ho tady nenechávali, aby ho vzali s sebou. To už, jako by ze země vyrostli, ho obklopili Baltazarovi druhové. Jejich hrozivě skloněná ramena a napřažené ruce – v jedné z nich dokonce bleskla široká čepel mačety – prozrazovaly, že prostosrdečná náklonnost, s kterou ho přijali mezi sebe, je docela ta tam. Teď v něm mohou vidět jen nežádoucí přítěž, obtížného vetřelce, dokonce snad udavače, Alvarezova špeha… Z jejich zlostného dohadování pochopil jen tolik, že Baltazar s nimi nesouhlasí, že se nakonec přece jen přiklání na jeho stranu. Zlatý Baltazar – jediný opravdový kamarád, kterého mezi nimi má. Zřejmě se je snaží přesvědčit, že by teď bylo nebezpečnější a nesmyslnější než cokoli jiného, kdyby domnělého špeha chtěli hnát zpátky. Zrovna do drápů Alvarezovi, který už by z kluka dovedl vymlátit, kdy utekli a kam mají namířeno. Kdesi daleko vzadu zaštěkal pes – po chvíli se přidal druhý, třetí… Mohlo to znamenat, že na farmě už vědí o jejich útěku. Baltazar beze slova popadl Petra za ruku a na nic se už neohlížeje, rozběhl se přikrčen do tmy před sebou. Ostatní ho následovali. Křoví kolem houstlo, půda pod nohama se stále povážlivěji houpala, bylo už cítit bahnitý pach řeky i hořkou vůni rákosí, které je posléze docela pohltilo. Prodírali se jím v ponurém mlčení, chvílemi se zastavovali a 126
bez dechu naslouchali. Štěkot psů již nebylo slyšet, pohltila jej dálka a nepřetržité tiché šumění rákosové džungle. Konečně se objevila volná hladina řeky, protkaná úzkými, dlouhými písčitými jazyky. V šálivém světle nového měsíce se zdála mělká a skoro nehybná. Na druhém břehu se doširoka prostírala plochá krajina s lány cukrové třtiny, tu a tam s řídkou skupinou palem, jejichž načechrané koruny se vážně pohupovaly na pozadí temně modré oblohy. Vytoužené spásné hory jako by docela pohltila bezedná hlubina noci. Je vůbec možné, že by touhle otevřenou rovinou, nepochybně hustě obydlenou, mohli nepozorováni projít aspoň k úpatí hor? To pomyšlení na vteřinu stisklo Petrovu hruď beznadějnou úzkostí. Baltazar ho mlčky, nevrle postrčil před sebe a sám vzápětí vkročil do
127
vody. Sahala jim zprvu po pás, pak po krk, ale písčité dno co chvíli vystupovalo až k hladině a bylo celkem pevné, líný proud nepřekážel v rychlém postupu. A právě ve chvíli, kdy už už dosahovali protějšího břehu, psí štěkot za nimi se ozval znovu a hrozivě se přibližoval. Pak bylo slyšet, jak se smečka s dychtivým kňučením dere rákosovou houští – a vzápětí i lidské hlasy, které ji zuřivě povzbuzovaly. Baltazar už se soukal na břeh, v těch místech naneštěstí vysoký, kluzký a nepevný. Ke všemu ještě právě pod ním proud vymlel hlubokou tůň, takže nebylo možno se vzepřít nohama. Nicméně Baltazar byl první nahoře a leže na břiše, podával obě ruce Petrovi, který zoufale lapal po dechu, zatímco druzí hledali spásu dál po proudu, kde břeh byl přece o něco nižší a porostlý nízkými kravinami. Psi na druhé straně se znovu rozběsnili, už také byli ve vodě a rychle se přibližovali. Teď už bylo jisto, že to nejsou psi z Cowleyho farmy. Tohle nemohl být nikdo jiný než prokletí voluntarios. Vzápětí, jako na potvrzenou toho drtivého poznání, prásklo z protějšího břehu několik výstřelů. Kule jedovatě zahvízdaly, na hladině řadou vyskočily drobné gejzíry jako dětské žabky. Petr zděšeně vykřikl, ale to už k Baltazarovi plíživými přískoky doběhli jeho druhové a společnými silami konečně vytáhli chlapce z vody. V posledním okamžiku – právě než se mu psí tesáky zahryzly do nohou. Stačily mu jen natrhnout kůži na lýtku – ale to už se rozlícený hafan s pronikavým vřeskem svalil zpátky do vířící tůně, zasažen mačetou rovnou mezi oči. Petr, polomrtvý hrůzou i palčivou bolestí v noze, se svalil opodál na rozpukanou zem a oběma rukama si zakryl hlavu. Tohle je určitě jeho poslední hodina. Jen jako v mrákotách slyšel, jak střelba stále sílí, přibližuje se… Ale najednou jako by výstřely i bojovný pokřik zaznívaly spíš z opačné strany, za jeho zády. Odvážil se konečně otevřít oči. Zdálo se to nemožné, neuvěřitelné – snad už smrt po něm sahá a zažíhá v jeho hlavě nesmyslné horečné vidiny –, ale že mužských postav kolem něho je najednou mnohem víc a že vypadají docela jinak než ti, kterým se před hodinou pověsil na paty, o tom přece nemohlo být pochyby. 128
Nejsou, nemohou to být nepřátelé – vždyť pálí zrovna tam, odkud se uprchlíkům sotva podařilo vyváznout, na protější břeh. Střelba a psí halas z druhé strany už také ponenáhlu dchly, až docela umlkly. Pronásledovatelé, patrně nepříliš početní, se zřejmě dali na ústup. Ne, tohle nebyli nepřátelé – to nemohl být nikdo jiný než mambises, hrdinové hor – bojovníci tajemného Bartoloméa Masóa…Vydechl úlevou a znovu zavřel oči. Kdosi se nad ním sklonil a lehce, jakoby zkoumavě se dotkl jeho zraněné nohy. Petr sykl bolestí a prudce se vztyčil na loktech. Chvíli nebyl s to v chabém měsíčním přísvitu rozeznat na postavě muže, který klečel vedle něho, víc než temný obrys tváře a houšť rozcuchaných vousů, které ji věnčily. První, co si uvědomil, bylo, že to není nikdo z Baltazarovy družiny. A druhé – že chlapíka, který mu ovíjel obvazem zraněné lýtko, odkudsi zná. Že ho určitě už kdesi viděl – docela nedávno… „Carlos!“ vykřikl náhle a oběma rukama se pověsil zarostlému samaritánovi na krk. „Jsi to opravdu ty? Já tě tolik hledal!“ Muž se s nevrlým zaklením vymanil z Petrova objetí a zblízka mu pohlédl do tváře. „Co jsi zač, člověče? Co tu vůbec děláš? Ty přece nejsi našinec.“ „Carlosi, cožpak mě nepoznáváš? Nevzpomínáš si? Havana – divadlo Mariposa – tvá sestra Juanita, krásná tanečnice…“ Pak, když chlapík nepřestával nechápavě vrtět hlavou, zahulákal, až se to černou nocí rozlehlo. „Viva Cuba libře – abajo con los tiranos espaňoles!“ Vousáč se uhodil pěstmi do kolen a dopáleně ho odstrčil. „Bobo,“ zavrčel – zrovna jako tenkrát… To bylo neklamné znamení, že Petra konečně poznal. 7 Oddíl, kterému Carlos velel, se vydal na zpáteční cestu k horám. Dvorcům statkářů a řídce roztroušeným vesnicím se vyhýbali, ale Petr záhy poznal, že si přitom nepočínají zvlášť ostražité. Úzkostlivě se po celou cestu držel Carlose. Blažila ho vousáčova samaritánská péče o jeho zranění, které už skoro necítil. Hlavně však vědomí, že tak nečekaně, ve chvíli, kdy se už už loučil se životem, nalezl člověka, 129
který rozumí jeho řeči a jemuž konečně může vypovědět všechno, co prožil ode dne, kdy se v Havaně setkali poprvé a naposled. A Carlos, třebaže při jeho vyprávění nepřestával dopálené klít, kupodivu nic nenamítal proti tomu, že s ním Petr mluví jako s kamarádem, kterého zná léta a který musí chápat všechny jeho ztřeštěnosti. I tu největší ze všech, totiž umíněné odhodlání dostat se stůj co stůj k povstalcům a udělat všechno, aby ho přijali mezi sebe. Sám odpovídal jen skoupě na Petrovy dychtivé otázky, jak vypadá život v povstaleckém táboře, kdy už tam dorazí – kdo je Bartolomé Masó… „Všechno záleží na tom,“ promluvil konečně, „co řekne náš kapitán, až mu přivedeme takového pomocníka, jako jsi ty. Ještě k tomu Yenquího – ty on má rád jako sůl v očích. Nedivil bych se, kdyby tě poslal rovnou do horoucích pekel. – Měli jsme to udělat sami, hned jak jsi nám padl do rány.“ „Tak proč jste to neudělali?“ vyjel Petr výbojně. Carlos ho neuznal za hodna odpovědi. To už dorazili k prvním zalesněným pahorkům Sierry a chvíli odpočívali v mělké, ze všech stran uzavřené travnaté kotlině. Petr si teprv teď naplno uvědomil, že muži Carlosovy čety zřejmě nesouhlasí s velitelovým rozhodnutím, tahat s sebou kluka, který ani neumí mluvit jejich řečí – a kdoví, nemá-li za lubem nějakou záludnost. Pokukovali po něm nedůvěřivě, nepřátelsky, a Petra najednou posedl strach, že ho ještě teď mohou hnát, odkud přišel. Cožpak jim aspoň Baltazar a jeho druhové nemohli cestou vysvětlit, co o něm vědí – proč ho na útěku brali s sebou…? A proč to až dosud neudělal Carlos, jejich velitel? „Tihle tě nesnědí, neboj se,“ řekl konečně Carlos, jako by četl jeho myšlenky. „Snad jsi nečekal, že tě nechají tam, těm lotrům napospas. Byli by se tě ujali, i kdybych se k tomu nenatrefil zrovna já. Tady pod horami už je všude dost lidí, kteří vědí, co jsme zač – a hodně už nám taky pomáhají. Ti chudí proto, že jsme jejich jedinou nadějí – a statkáři ze strachu. Tohle je naše území, sem se voluntarios neodváží.“ To bylo konečně vysvětlení, proč je od přestřelky na řece nikdo neznepokojoval. Carlosovi lidé zřejmě nic takového ani nečekali. Podobné noční výpravy do kraje – možná za proviantem, ale hlavně asi proto, aby ukázali španělským přivandrovalcům, že s nimi nejsou žerty – podnikali nepochybně noc co noc. 130
Začínalo svítat. Carlos dal rozkaz k dalšímu pochodu. Les kolem byl stále vyšší a hustší, údolí se očividně zužovalo a stále příkřeji stoupalo, stezku, vroubenou obrovskými stromovitými kapradinami, co chvíli přerval divoký proud bystřiny. Kdesi daleko, vysoko nad temeny hor snad už vycházelo slunce, ale do dusného příšeří lesa pronikaly jeho paprsky jen tenkými praménky, podobnými strašidelným šedivým mátohám. Příchod dne ohlašoval jen ohlušivý křik ptáků, kteří jako by se probudili všichni najednou, naráz, jako na povel. Petr sotva popadal dech, bolest v noze znovu začínala dotírat. Ale teď nebyl s to vnímat nic jiného než záplavu barev, každým okamžikem jasnějších a pestřejších, halas neviditelných ptáků, směsici hořkých, kořenitých vůní i hnilobných pachů, které ze všech stran útočily na jeho smysly. Tohle – tohle je konečně opravdová Kuba, skutečný ostrov tisíce vůní, jak si ho představoval při písních maminky Inez. Jak kolem přibývalo světla, mohl si konečně lépe prohlédnout i muže Carlosova oddílu. Nebylo jich – i s Baltazarem a druhými „nováčky“ – více než patnáct. Oblečeni byli všelijak, většinou v potrhaných bavlněných halenách, někteří s homolovitými klobouky, někteří jen s pestrými šátky na hlavách, někteří s pásy nábojů, zkříženými na prsou – ale všichni vyzbrojení puškami, které teď nesli v rukou a chvílemi při prudkém stoupání se o ně opírali. Stezka, kterou zřejmě znali jen oni, náhle odbočila z údolí a táhlými zákruty začala šplhat do příkrého svahu. Musili teď postupovat jen jeden za druhým a co chvíli se namáhavě prodírat spletí nízkých větví a vyvstalých kořenů. Výstup trval asi hodinu, ale Petrovi se zdál nekonečný. Vzpamatovala ho teprv záplava světla a prudký vítr, zvěstující, že konečně dosáhli horského hřebene. Les jako by rázem ustoupil, před nimi se otevřelo široké travnaté sedlo, jen tu a tam zvlněné skupinou balvanů nebo nízkým trnitým křoviskem. Oddíl znovu zalehl k odpočinku. Carlos jediný zůstal stát. Petr se ostýchavě k němu přiblížil, ale pak oběma rukama sevřel jeho paži. Carlos se krátce zasmál a zlehka ho odstrčil. „Co – kuráž tě ještě nepřešla? Šetři s ní, máme za sebou sotva polovinu cesty. Co dělá noha? Ukaž, podívám se…“ 131
„To je v pořádku,“ vyhrkl Petr. „Než dojdeme, nebudu o ničem vědět.“ Rozpřáhl ruce, jako by chtěl obejmout celý sluncem zalitý obzor, celé to široširé moře kadeřavých lesů, klesajících táhlými vlnami k vzdálené nížině, z níž jen chvílemi mlžným oparem probleskla hladina řeky Mayarí. „Tohle tedy je váš život…“ „Co?“ zeptal se Carlos. „Tohle všechno – hory – lesy – to úžasné modré nebe nad hlavou... Volnost – svoboda…“ Carlos pokrčil rameny. „Tys jí užil tak málo, že pro ni najednou tak hoříš? U vás ve Státech je přece svobody tolik, že byste ji mohli rozdávat. Aspoň vaši politikové a vaše noviny to věčně vytrubují do světa. – Co ty můžeš vědět, jak vypadá nesvoboda.“ „Vím už ledacos,“ ohradil se Petr. „A chtěl bych vědět ještě víc. Ty mi teď musíš vysvětlit všechno o téhle zemi, o vašem boji, o desetileté válce… Manuel se mi o těch věcech něco navykládal – ale myslím, že toho sám mnoho nevěděl.“ „Jaký Manuel?“ „Přece jsem ti o něm vyprávěl už v noci. Je to můj nejlepší kamarád – ještě z Tampy. Co bych za to dal, kdybych věděl, kde teď je. – Když jsem ho v Havaně viděl naposled,“ dodal po chvíli, „říkal, že tě možná zná. Nepamatuješ se? Je asi o rok starší než já – velký, silný, kudrnatý... Jistě už tenkrát v Havaně měl něco společného s lidmi, kteří tam připravovali půdu pro povstání. A ty přece taky – tvá sestra to říkala…“ Carlos mávl rukou a zlehka se zamračil. „Ach – Juanita – chudák holka… Odjakživa měla plnou hlavu všelijakých bláhových nápadů. A ten tvůj Manuel bezpochyby nebyl o nic lepší. Takových kluků s horkými hlavami se tenkrát mezi námi pletlo – kdo by si je měl všechny pamatovat. Stejně to všechno byla jenom zkouška – nadšené řeči, letáky, tajné schůzky... Tady – tady už jde do tuhého. A teprve půjde. Myslím, že ještě rád budeš hledat cestu zpátky, až ten náš perný vojácký život uvidíš zblízka.“ „Čím dřív to bude, tím líp,“ řekl Petr umíněně. „Kdyby byl nevímjak perný, mne se už nezbavíte.“ 132
Carlos neodpověděl. Bylo načase pokračovat v cestě. Vnořili se znovu do lesa na opačném svahu hřebene. Sestup nebyl o nic rychlejší a méně namáhavý než výstup. Les byl v těch místech ještě hustší a divočejší, stezku chvílemi přerušovaly široké pruhy sesouvající se kamenné drti nebo hluboké strže, které musili daleko obcházet. Konečně zelenou záplavou, která jako by se každým krokem propadala hloub a hloub do nedohledna, problesklo zdola jezírko jasnějšího světla. Svah se ponenáhlu stával povlovnějším, stezka schůdnější a zřetelnější, ale dno údolí pořád ještě zakrývala trčící skaliska. Pak náhle z houští proti nim vystoupil muž s puškou hrozivě napřaženou, ale hned, poznav Carlose a jeho družinu, s nedbalým pohybem ruky k čelu uvolnil cestu. Mezi řídnoucími stromy se posléze objevil široký, mírně se svažující úval s několika sruby a skupinou stanů, které je kruhem obklopovaly. Zpod otevřené kůlny opodál tenkými modravými pramínky vystupoval voňavý dým, mezi stany na zdupané trávě polehávali odpočívající vojáci, někteří se myli nebo prali košile v tůňkách bystrého kamenitého potoka. Jakmile se Carlos se svými objevil, seběhli se kolem nich, halasně se s nimi vítali, zvědavě i podezíravě si prohlíželi nově příchozí. Především Petra, který ze všech nejméně vypadal jako člověk, jehož by mohli považovat za platný přírůstek svého bojového oddílu. Připadal si pod jejich nevlídnými pohledy jako na pranýři, popadl ho strach, že ho zahrnou posměšky a urážkami. Ale Carlos jim k tomu nedopřál času. Stroze pokynul Baltazarovi a jeho druhům, aby ho následovali, Petra ochranitelsky vzal za rameno a zamířil s nimi k nejbližší a nejvzhlednější z dřevěných chatrčí, v níž zřejmě bylo velitelství tábora. Velitel, mohutný chlap s krevnatou tváří a kníry výbojně nakroucenými – jenom on měl na sobě cosi podobného vojenskému stejnokroji – zamračeně vyslechl Carlosovo hlášení, patrně nepříliš spokojen, že jediným výsledkem průzkumné výpravy je těchhle pár otrhanců, hořících touhou, aby je přijal mezi své junáky. Nepotřeboval se dlouho vyptávat, co jsou zač a odkud přicházejí – s takovými jako oni měl dojista co dělat téměř denně. Jednomu po druhém povzbudivě poklepal na rameno – a tím byl „odvod“ skončen. Starost o jejich zařazení nechal Carlosovi, který, jak všechno nasvědčovalo, byl čímsi 133
jako jeho pobočníkem. Petra si nechal nakonec. Dlouho si ho zachmuřeně prohlížel, jako by nebyl s to pochopit, co má takové vyžle co hledat tady, v povstaleckém ležení. A jeho nevrlost okamžitě vzrostla, když poznal, že Petr sotva rozumí jeho otázkám. Carlos, nečekaje na dovolení – na „subordinad“ se tu zřejmě příliš nehledělo –, krátce vysvětlil, kde Petra našel, jak ho v poslední chvíli zachránil před španělskými milicionáři. A dále, jak ho před dvěma měsíci poznal v Havaně, co se o něm už tehdy dověděl od havanských přátel – a ještě teď, cestou, od Baltazara a druhých uprchlíků, s nimiž chlapec pracoval na farmě nějakého amerického vydřiducha. Je to Yenquí, pravda, ale se svými krajany má bezpochyby už z dřívějška špatné zkušenosti, není se co divit, že od nich utíká. Nebude-li nám zpočátku mnoho platný, nebezpečný rozhodně být nemůže – leda svou klukovskou ztřeštěností. A s tou už si on, Carlos, dokáže poradit. Těmhle Carlosovým slovům Petr rozuměl dojista lépe než kapitánovým otázkám. Především proto, že si z celé duše přál jim právě takto rozumět. Carlos ovšem trochu přeháněl – tím spíš by ho teď vděčností nejraději zlíbal. Věří-li mu on – musí, musí mu věřit i všichni ostatní. I tenhle strašný kapitán, který se při Carlosově řeči chytal za hlavu, co chvíli ho přerušoval zlostnými i posměšnými výkřiky – a nakonec Petra, Baltazara i jeho druhy vykázal ze dveří. Trvalo dost dlouho, než konečně vyšel i Carlos. Petr se k němu dychtivě rozběhl. „Co říkal kapitán? Nechá mě tady?“ „Zatím tě určil k ruce našemu felčarovi. Máme už dost raněných a nemocných – a brzy jich asi ještě přibude. Aspoň si mezi nimi zvykneš na krev. Budeš to potřebovat.“ A bez dlouhých okolků – zatímco Baltazara a jeho druhů se ujali ostatní vojáci – zamířil k dlouhému baráku, kde leželi nemocní. „Ten kapitán,“ osmělil se konečně Petr, „to je Bartolomé Masó?“ „Jak jsi na to přišel?“ zasmál se Carlos. „Masó je hlavní velitel celé téhle horské oblasti od Mayarí až k východnímu pobřeží. Takových oddílů jako náš je tady v horách plno. Náš kapitán se jmenuje Julio Nuňez. Rád pouští hrůzu, ale bát se ho nemusíš. Ostatně teď asi na tebe vůbec nebude mít kdy… Stěhujeme se pořád z místa na místo, musíme být všude, kde jsou voluntarios příliš drzí. A taky všude, kde se statkáři dosud rozmýšlejí, mají-li se přidat k nám nebo hledat 134
ochranu u Španělů. Je nejvyšší čas je přivést k rozumu. Všechno nasvědčuje, že další velké stěhování nás čeká v nejbližších dnech. Pak teprve uvidíš, kolik vojáků má revoluční Kuba.“ Pak uvidím… opakoval si Petr v duchu. Jen ať už je to brzy –
hodně brzy! 135
„A kam potáhneme?“ zeptal se přece jen trochu stísněně. „Já pořád ještě nevím, v které končině Kuby vlastně jsem.“ „Tohle je provincie Oriente – největší a nejhornatější. Tady odjakživa začínala všechna protišpanělská povstání. Sever drží Masó a jeho partyzánské vojsko – jih mají pořád ještě v moci Španělé. Až se na Kubě vylodí Gómez a Marti ze Santo Dominga a Maceo z Kostariky, bude třeba nejdřív ze všeho odříznout španělskou posádku v Santiagu a spojit se s našinci, kteří operují v horách Sierry Maestry a Del Cobre na jihozápadě.“ Petr dychtivě hltal všechna ta krásně, tajemně znějící jména hor a měst, která slyšel poprvé. Ale především jména Gómez, Marti, Maceo, která Carlos vyslovoval s obzvláštní úctou. Zatím mu pořád nic neříkala, ale teď už vůbec nepochyboval, že právě to jsou oni legendární „generálové z tamté války“, o kterých mluvíval Manuel Zorilla. Možná právě ti, za nimiž se už loni v prosinci vydal na dobrodružnou pouť do Fernandiny… Všechno v něm hořelo pýchou, že Carlos – týž Carlos, který před třemi měsíci v Plavané s ním jednal tak odměřeně, málem pohrdavě – teď s ním najednou mluví jako se sobě rovným. Že nepovažuje za zbytečné, sebe nedůstojné hovořit s ním o věcech, které mu až dosud nikdo nedovedl vysvětlit. Což to samo o sobě není důkaz, že je mnohem zkušenější v revoluční práci, než byl ochoten přiznat tehdy v Havaně? Zeptat se ho na to přímo se ovšem neodvážil. A v následujících dnech už k tomu vůbec neměl příležitost. Carlos byl stále na cestách – a jistě to nebyly jen namátkové průzkumné výpravy jako ona, která je tak zázračně svedla dohromady v přestřelce na řece Mayarí. Odcházel většinou sám, bez vojenského doprovodu – už to potvrzovalo Petrovu domněnku, že ho velitel Nuňez pověřuje úkoly, které nemůže svěřit nikomu jinému: zprávami pro štáb vrchního velitele a zprostředkováním Masóových rozkazů pro dílčí bojové akce Nuňezova oddílu. Kde ten štáb sídlí, o tom Petr stále neměl tušení. A nemohl čekat, že se to doví právě od Carlose, i kdyby jeho uctívaný přítel pro něj teď vůbec kdy našel volnou chvilku. Tím horlivěji se pokoušej vyzvídat na svém bezprostředním nadřízeném Jacintu Rojovi, který měl na starosti 136
ošetřovnu. Byl to naštěstí člověk, který si rád popovídal, rád se pochlubil svou pestrou a krušnou minulostí. A v Petrovi našel už prvního dne ochotnějšího posluchače, než byli jeho zubožení svěřenci. Oblíbil si ho ostatně už pro horlivost a obratnost, kterou Petr osvědčoval při ošetřování raněných – třebaže zpočátku se o něj nejednou pokoušely mdloby při pohledu na ošklivé hnisavé rány a vyzáblá, zimnicí vysušená těla pacientů. Nemluvě o návalech malomyslnosti, které ho přepadaly, kdykoli si naplno uvědomil žalostné vybavení „lazaretu“ a praskrovné lékařské umění dobráka Jacinta. Spávali spolu v koutě dlouhé komory, připomínající nevlídnou ratejnu na Gowleyho farmě. A ve vzácných chvílích klidu, kdy i nemocní usínali a přestávali blouznit v horečkách, si šeptem vyprávěli svoje osudy. Petrova zásoba španělských slov a vět den ze dne vzrůstala, dokázal vyjádřit už skoro všechno a v těch nočních rozpravách toho pilně využíval. Tak se dověděl, že Jacinto Rojo býval vojenským felčarem u jednoho ze španělských pluků v Santiagu, ale dezertoval, sotva do města dolehly zprávy o povstaleckých oddílech v severních horách. V líčení útrap a nebezpečí, které musil překonat, než konečně zakotvil v táboře kapitána Nuňeze, nepochybně trochu přeháněl, ale Petr mu věřil na slovo. A zároveň si tak ponenáhlu vytvářel stále určitější představu kraje, který si už zvykl považovat za svůj opravdový domov. Tu a tam mu Rojo dovolil, aby si zašel za Baltazarem a za ostatními chlapci, s nimiž utekl z Cowleyho robotárny. Stali se z nich zatím opravdoví vojáci, měli za sebou už několik výprav do kraje za proviantem a několik menších přestřelek s milicí španělských přivandrovalců. Na někdejší nedůvěru k amerikánskému výrostkovi, který se mezi nimi ocitl za tak podivných okolností, dávno zapomněli. Někdy, měl-li jejich kaprál zvlášť dobrou náladu, směl se Petr dokonce zúčastnit jejich výcviku v okolních kopcích a zastřílet si z Baltazarovy pušky. Carlose teď zas celé dny neviděl – o tom, jaké noviny a jaké rozkazy přináší ze štábu vrchního velitele Masóa, se dovídal zas jen z neurčitých dohadů felčara Jacinta. 137
A pak jednoho dne v polovině dubna, který se přihlásil vydatnými vytrvalými dešti, dal kapitán rozkaz k shromáždění všeho mužstva na volném prostranství uprostřed tábora.
„Vojáci revoluce,“ promluvil k nim. „Konečně nadešel čas velkého, dlouho očekávaného pochodu na jih, společného nástupu všech dosud rozptýlených povstaleckých sil proti odvěkému nepříteli. Náš hlavní velitel Bartolomé Masó uvítal na půdě Kuby generály Maxima Gómeze a Antonia Macea – a předního politického vůdce povstání José Martího. Před třemi dny se vylodili na východním pobřeží s vydatnými posilami, s novými, dobře vyzbrojenými 138
skupinami dobrovolníků z řad našich zahraničních krajanů. Mužové, kteří už před lety stáli v čele revoluce, kteří v desetileté válce dosáhli mnohých významných úspěchů vojenských i politických, kteří po celou dlouhou dobu obnovené španělské nadvlády neustávali v zahraničí usilovat o její svržení – tito velcí mužové se tedy nyní znovu ujímají vrchního velení našich revolučních vojsk. Vzhůru do posledního, rozhodného zápasu, vzhůru ke konečnému vítězství! Viva Maximo Gómez – viva Antonio Maceo viva José Marti! Viva Cuba libře!“ Výbuchy nadšení z mnoha desítek hrdel provázely každou kapitánovu větu, každé z těch slavných jmen, které vyslovil. Všichni je znali, všichni věděli, jakou posilu pro věc revoluce znamená návrat nejuctívanějších hrdinů desetileté války do vlasti. Jen Petr o nich pořád nevěděl víc, než co si stačil zapamatovat z vyprávění kamaráda Manuela ještě z dob, kdy býval hostem v jeho hezkém domově v Tampě. O Maximu Gómezovi a Antoniu Maceovi Manuel mluvíval, jenže tenkrát bezpochyby měl ještě o jejich skutečném významu, o jejich skutečné úloze představy stejně mlhavé a klukovsky bláhové jako teď on, Petr. A o muži se zvláštním jménem José Marti se určitě nezmiňoval vůbec. Když kapitán zakončil svůj projev rozkazem, že do večera musí být oddíl připraven k odchodu na nové stanoviště, rozběhl se nedočkavě za Carlosem. Zanic teď nesměl propást příležitost vyzvědět na něm, co jen bude možno, dřív než ho zas na kdovíjak dlouho ztratí z očí. „Tys neslyšel rozkaz?“ odbyl ho Carlos. „Tebe se taky týká. Nemocné a raněné musíme vzít s sebou. Rojo ti poví všechno ostatní – já teď na tebe nemám kdy.“ „Ano – hned… Kdybys mi jen ještě mohl povědět… Tys viděl ty generály na vlastní oči?“ „Viděl. A když se budeš chovat jako voják, a ne jako hloupý všetečný kluk, uvidíš je možná brzy taky.“ „A ten Marti…? Jaký on je generál?“ „Marti?“ opakoval Carlos. Najednou jako by docela zapomněl na přísnost i chvat. „Marti není generál – aspoň ne takový, který vodí 139
armády do války a umí řídit bitvy. Zato dokáže něco, co je dnes možná mnohem cennější: vést naše lidi k rozumu, k svobodě ducha, k vědomí vlastních práv a vlastní síly. Pracuje pro revoluci už léta – jako novinář, jako básník a spisovatel – jako vůdce Revoluční kubánské strany – jako hlavní tvůrce politického programu budoucí republiky…“ „Odkud to všechno víš?“ vydechl Petr obdivné. „Dokud jsem sloužil na americké lodi, měl jsem štěstí se s ním několikrát setkat ve Státech, kde donedávna žil. Je to určitě nejmoudřejší, nejprozíravější ze všech vůdců revoluce, i když není voják. Kubánští emigranti na Floridě mu říkali Učitel – byl pro ně vtělením všech jejich nadějí…“ V Petrovi jako by se v té chvíli zastavil dech i srdce. „Učitel,“ opakoval jako ve snách. Najednou mu s úžasnou přesností ožila před očima vážná tvář s hlubokou lysinou nad čelem, s mohutným černým knírem, s laskavým a zároveň znepokojivě pronikavým pohledem, který se upírá přímo na něho, na Petra. Tvář muže, který loni v listopadu rozmlouval v kavárně na předměstí Tampy s Dickem Nortonem. A v téže chvíli neméně jasně se mu vynořil v paměti kamarád Manuel, jak s rozzářeným obličejem, s kloboukem v ruce stojí před Učitelem a uctivě naslouchá jakémusi jeho vzkazu pro kubánské dělníky z tampské tabákové továrny. Tohle tedy byl José Marti! „Vždyť já jsem ho taky už viděl,“ vyhrkl náhle, jako by mu v hlavě přeskočilo. „Jednou před půlrokem v Tampě – docela zblízka… Takhle – jako teď vidím tebe…“ Carlos pochybovačně zakroutil hlavou. „Přísahám, že je to pravda. Díval jsem se mu do očí zrovna ‚„jako teď tobě.“ „A on? Co ti říkal?“ „Nic – jen se na mne usmíval. Ale určitě, určitě to byl on – Učitel.“ „Dobrá,“ řekl Carlos a se smíchem ho pleskl dlaní po zádech. „Až bude víc pokdy, povíš mi o tom víc. Teď koukej, ať jsi tam, kde máš být. Poklusem.“
8 140
Cesta z hor byla dlouhá, často přerušovaná, ztížená vytrvalými lijáky a povodněmi horských řek. Povstalecká vojska Bartoloméa Masóa mířila zprvu k jižním svahům Sierra del Cristalu, aby se tam spojila s oddíly, kterým donedávna velel černošský rek Gulliermo Moncado, jeden z nejuctívanějších předáků revoluce. Moncado zemřel na souchotiny už počátkem dubna, aniž se dočkal vylodění nejvyšších velitelů Gómeze a Macea. Ale jeho bojovníci nepřestávali znepokojovat okolí města Guantánama na jižním úpatí Sierry a svedli už řadu bitev s předsunutými oddíly španělské posádky ze Santiaga. Už v první polovině května se však ukázalo, že tohoto prvotního cíle, spojení Moncadových a Masóových vojsk, se sotva podaří dosáhnout včas – aspoň ne v blízkosti Guantánama. Průzkumné hlídky, které Masó rozesílal na všechny strany – často je opět vedl Carlos a Petr ho zas na celé dny ztrácel z očí –, přinášely znepokojivé zprávy, že zbytky Moncadových oddílů ustupují na západ, nepochybně s cílem obejít dalekým obloukem Santiago a dosáhnout Sierry de Cobre na jižním pobřeží, kde byla možnost získat nové posily a pevnější opěrné body pro zadržení španělského náporu. Masó tedy rozhodl vydat se nejkratší cestou za stejným cílem. Tak ostatně zněl i rozkaz generálů Gómeze a Macea, jejichž prozatímní hlavní stan byl nyní v jednom z odlehlých údolí Sierry de Nipe, v osadě La Mejorana. Dosáhnout nejkratší cestou Sierry de Cobre – to byl ovšem úkol, který se zdál nad lidské síly. Znamenalo to projít širokým, otevřeným, hojně obydleným úvalem mezi jižními svahy pohoří del Cristal a de Nipe – a překročit hlavní železniční trať, vedoucí ze Santiaga k hranicím sousední provincie Camagiiey. A samozřejmě ji také co nejvíc poničit, učinit ji nezpůsobilou k dopravě španělských posil hlouběji do nitra provincie Oriente – pokud nebyla naděje, že by ji povstalecká vojska mohla trvale ovládnout a použít jí pro vlastní přesuny. První etapu pochodu se podařilo zvládnout bez vážnějších srážek s rozptýlenými, nepočetnými oddíly Španělů – dík vytrvalým dešťům, které ovšem na druhé straně krutě decimovaly i Masóovo mužstvo a každým dnem rozmnožovaly počet nemocných. 141
Druhý úkol – překročit trať ze Santiaga na západ, případně zmocnit se některé z jejích nejdůležitějších křižovatek – se ukázal neporovnatelně obtížnějším. Takovým zvlášť významným železničním uzlem bylo město Palma Soriano, v němž se sbíhaly trati od jihu ze Santiaga a od východu z Guantánama. Ve městě i mimo ně, v osadách a osamělých usedlostech v jeho okolí, se našlo dost lidí, ochotných zásobovat povstalecké oddíly zprávami o síle zdejší španělské posádky. Ale jejich údaje byly kusé a nepříliš spolehlivé, hned až bláhově optimistické, hned zas poplašné a varující. Maso posléze rozhodl vyhnout se přímému útoku a překročit trať dále na východ mezi městy Palma Soriano a San Luis. A podaří-li se podél horního toku řeky Cauto dosáhnout bez úhony severních svahů Sierry de Cobre, zaútočit odtamtud, s horami v zádech, případně s posilou povstaleckých skupin, které ovládaly obě nejjižnější, nejvyšší a nejdivočejší pohoří provincie. Přechod trati ve zvoleném úseku, v rovné a nebezpečně otevřené krajině, se měl uskutečnit po etapách v noci z patnáctého na šestnáctý květen. A tehdy se Petr poprvé ocitl v ohni skutečné bitvy. Ode dne, kdy na odchodu ze severních hor se spojily všechny dosud rozptýlené Masóovy oddíly, byl přidělen větší sanitní skupině, které velel dokonce opravdový lékař. Předtím prý krátce působil v nemocnici v Cuetu nedaleko Mayarí. K povstaleckému vojsku se připojil teprve po vylodění „velké trojice“ v polovině dubna. Byl ještě mladý, spíš nadšený než zkušený – jak v lékařském umění, tak pokud šlo o schopnosti bojové a velitelské. U svých podřízených neměl valnou autoritu. I Petr, třebaže mu doktor byl od počátku sympatický, se stále spíš držel zkušeností ostříleného felčara Roja. A ne pouze pokud šlo o povinnosti saniťáka, den ze dne těžší a svízelnější. V Rojovi stále viděl jediného člověka, jemuž by se snad odhodlal svěřit s občasnými návaly strachu, že další útrapy pochodu už nesnese. Ale až dosud se vždycky dokázal tomu pokušení ubránit. Aniž si uvědomoval jak, rychle uvykal nutnosti dívat se denně tváří v tvář lidskému utrpení, jaké si ještě nedávno neuměl představit. A to byla nakonec jeho jediná záchrana – že prostě neměl kdy myslit na sebe sama, na 142
vlastní strádání a smrtelnou únavu, na nepochopitelný zázrak, že sám dosud nepodlehl malárii nebo žluté zimnici – že je vůbec ještě živ… Den se mu měnil v noc a noc v den, jako by se náhle ocitl v jiném, mimozemském světě. Ve vzácných chvílích oddechu okamžitě usínal jako zabitý na místě, kam právě došel – třeba na holé rozblácené zemi, zřídka na slámě v některé odlehlé chudé vesnici, kde se partyzánské oddíly mohly aspoň nakrátko cítit v bezpečí před nenadálým nepřátelským útokem. V jaké neuvěřitelně daleké minulosti se teď ztrácely dny, kdy mu připadalo hrozným ponížením, že musí spát na podlaze rátej ny v Cowleyho farmě. Nemluvě o tom, co předcházelo jeho dobrodružné cestě podloudnickou lodí z Havany do Mayarí. Tampa, Norton, sestra a Tom Osborn – kamarád Manuel. Baltimore a tatínkův pohřeb… To všechno snad nikdy ani nebyla pravda. Ten tehdejší Petr, to vůbec nemohl být on – teď poslední, nejpodřízenější kmán, ale přece jen opravdový voják povstalecké armády. Voják, který dokonce už směl nosit pušku… Žil teď stále jako v mrákotách, jen přítomné chvíli. Vyčerpávající péče o nemocné a umírající, půtky s ustrašenými vesničany o vozy a potahy, bezmocná zuřivost nad nedostatkem léků a zdravotnického materiálu – to teď naplňovalo jeho vědomí po okraj, nedopřávalo v něm prostě místa myšlenkám na nejbližší budoucnost. Až k oné noci, kdy Masóovy oddíly měly překročit železniční trať východně od Palma Soriana. Tehdy Petr konečně zas uviděl Carlose, kterého v předchozích dnech nejvíce postrádal. Carlos velel skupině asi padesáti mužů, pověřených ochranou sanitního oddílu, pro nějž byl přechod trati úkolem zvláště obtížným. To nečekané setkání znamenalo pro Petra nesmírnou posilu. Ale zároveň v něm oživilo strach, který až dosud neměl kdy si uvědomit – strach, že dnes možná pozná tvář smrti v jiné podobě, než jakou mu až dosud ukazovala. Až dosud lidé kolem něho hynuli nemocemi a vyčerpáním dnes snad poprvé uvidí, jak vypadá smrt v boji… A což když i on sám – třeba zrovna dnes…? Předsunutým jednotkám už se přechod podařil a spojky přinášely zprávy, že postupují podél pravého břehu Cauta k severním výběžkům 143
Sierry de Cobre. Největší část vojska zůstala vzadu, aby zabezpečila nejobtížnější úsek celé operace. Z roviny na severu bylo už slyšet střelbu, stále intenzivnější a stále bližší. Španělské jednotky, o jejichž síle zatím nebylo zpráv, začínaly útočit zřejmě z několika stran. A tu na sklonku noci, když oddíl měl trať konečně za zády a těžkopádný průvod sanitních a zásobovacích vozů se mohl rychleji rozjet k spásným jižním horám, se mezi mužstvem rozletěla zvěst, že od severu nenadále zasáhly další posily. Možná rozptýlené bojůvky Moncadovy, probíjející se od Gauntánama, s nimiž se po všechny předchozí dny nepodařilo navázat spojení. Ale možná čerstvé, odpočaté síly, vyslané na pomoc z oblasti Sierry de Nipe, kde byl nyní hlavní stan povstalecké armády. Rojo to aspoň tvrdil s naprostou jistotou. V nejtěžší hodině, kdy se už už zdálo, že útočníci prorazí obranu v týle, že každým okamžikem udeří přímo na sanitní oddíl, jako by z něho rázem spadla únava a tíže zuřivé bezmoci. Byl všude, kde potřebovali jeho zásahu – nakazil svým činorodým rozjařením všechny kolem sebe, i mladého doktora. A nakonec i v Petrovi vědomí, že ještě nikdy nebyl smrti tak blízko, jako právě teď, rozdmýchalo jakousi zavilou energii, která docela ovládla všechno jeho myšlení a proměnila ho ve stroj, rychle a přesně vykonávající Rojový i doktorovy rozkazy. Ale pak, když už bylo jisto, že přímému bitevnímu ohni tentokrát ještě unikli, jako by v něm znovu všechno odumřelo. Vláčel se rozblácenou cestou vedle vozu, v němž tiše naříkali „jeho“ ranění, zas už jako v mrákotách, usínaje v chůzi. Sotva si stačil uvědomit, že střelba a ryk boje za ním dávno utichly – v hlavě měl už jen jedinou chabě doutnající myšlenku: Rojo zanic na světě na něm nesmí poznat, že je se silami u konce. Neúnavný felčar ho nakonec musil donutit, aby si vlezl do vozu a trochu se prospal. Nejtěžší úkol, jak dopravit raněné neschůdnými stezkami hlouběji do hor, je teprve čeká – je třeba, aby do té doby byli zas všichni v pořádku. Rojovo hartusení Petr vnímal už jen zbytečkem vědomí – usnul okamžitě, sotva dopadl na páchnoucí slámu mezi natěsnaná, horečkou sálající bezvládná těla. 144
Kdosi mu zatřásl ramenem. Vytřeštil oči, zdálo se mu, že spal sotva několik minut. Ale bylo už jitro – kalné, šedivé… Bahnité břehy rozvodněného Cauta zůstaly kdesi za nimi. Mléčnou mlhou sotva prosvítaly příkré křovinaté svahy, obklopující ze všech stran nevelkou proláklinu, v níž truchlivý průvod uvízl. Byl to Carlos, který ho tak neomaleně probudil. Ted měl zřejmě zas hlavní slovo on a muži jeho ochranné čety. Kolem vozů, stěsnaných na úzkém balvanitém prostranství, se hemžili lidé, kteří pomáhali na nohy lehčeji raněným a ostatní, neschopné pohybu, ukládali na nosítka. Petr zahanbeně vyskočil, aby se spolu s nimi chopil díla. První, co si stačil uvědomit, bylo, že klopotná cesta vozové kolony tady nepochybně končí, že dál po úzkých, klikatých horských stezkách už nemůže pokračovat. A druhé – že najednou kolem sebe vidí spoustu tváří dosud neznámých, které nepatřily nikomu z Rojových ani Carlosových lidí. Mnozí snad ani nebyli vojáci, spíš obyvatelé odlehlých horských vesnic, nakvap zverbovaní, aby pomohli sanitnímu oddílu odklidit raněné do bezpečí. Byly mezi nimi dokonce i ženy. A vojáci, kteří je hartusivě pobízeli ke spěchu, zcela nepochybně patřili k oddílům, které v průběhu noční bitky kryly ústup a mezitím už také dorazily k úpatí hor. Nemohlo to znamenat nic jiného, než že noční nepřátelský útok, podniknutý patrně bez přípravy a s nevelkými silami, byl úspěšně odražen. A že místo, které Masó zvolil za opěrný bod pro chystaný protiútok, pro pokus o dobytí železniční křižovatky Palma Soriano, je snad už na dosah. Bylo tomu vskutku tak, jenže cesta, kterou by byl pěší oddíl zdolal ve dvou hodinách, trvala s raněnými a nemocnými dlouho přes poledne. Skončila v mělkém protáhlém úvalu, v jehož nejširším místě se podél rozvodněného potoka mezi kamenitými políčky kupila hrstka polorozpadlých chalup. Zdupané prostranství mezi nimi vřelo spěchem a shonem. Uprostřed kolem dřevěného kříže smutně, se svěšenými hlavami postávali trpělivé muly, s jejichž pomocí jedině bylo možné dopravit truchlivý náklad do srdce hor. Petr se horlivě hrnul mezi vesničany, kteří odnášeli zbědované lidské trosky do otevřených vrat jakési stodoly, přeměněné v nouzový lazaret. Nejprve 145
bylo třeba vybalit chudičké zásoby léků a obvazů. A pak být ve všem všudy k ruce mladému doktorovi, který horečně přebíhal mezi nakvap upravenými lůžky, aby ošetřil nejhůře postižené. A tu si Petr s údivem uvědomil, že je přítomen ještě druhý lékař, kterého viděl poprvé. Starší, zřejmě zkušenější – na první pohled ostřílený voják. Dva muži v důstojnických stejnokrojích – něco podobného uniformě bylo v povstaleckém vojsku pořád ještě vzácností – postávali opodál, jen chvílemi se sklonili nad některým sténajícím ubožákem, aby ho potěšili aspoň laskavým slovem. Jedním z nich byl sám vrchní velitel Bartolomé Masó. Petr ho v průběhu tažení zahlédl sotva dvakrát nebo třikrát a hodně zpovzdáli, ale jeho podoba mu už navždy utkvěla v paměti. Druhého neznal, ale jeho tvář, špatně zřetelná v přítmí nouzové nemocnice, mu připadala povědomá. Určitě se s ním už někdy setkal – někdy dávno a také v docela jiném prostředí, které nemělo nic společného s hrůzami války, s útrapami vyčerpávajících pochodů… Neměl ovšem kdy si neznámého dlouho prohlížet. Byl to určitě muž zvláště významný, snad dokonce někdo z Gómezova štábu. (Teď už kdekdo věděl, že pověsti o nenadálém nočním zásahu vojska ze severních hor nebyly plané – koneckonců to potvrzovala i přítomnost nového lékaře.) I sám Masó s ním hovořil se zřejmou úctou… A náhle se Petrovi v hlavě rozsvítilo jako bleskem. Učitel, Maestro! Určitě je to on! – Je to José Marti! Ruce se mu roztřásly, bezděky se neopatrně dotkl otevřené rány na boku zarostlého chlapíka, kterému právě vyměňoval obvaz, a raněný hlasitě vykřikl. Důstojník se ohlédl a sklonil se nad proklínajícím vojákem. „Tiše, tiše, kamaráde – jiní jsou na tom hůř. – Dovol, chlapče – pomohu ti...“ „Ne ne, Maestro – já sám…,“ zakoktal Petr. „Pro vás se to nehodí.“ Důstojník na něho pohlédl pozorněji. „Maestro – tohle oslovení jsem už dlouho neslyšel. Tak mi říkali naši lidé na Floridě. Ty jsi odtamtud?“ „Ano, z Tampy,“ přisvědčil Petr, nezvedaje oči od raněného, který se pod jeho rukama pomalu uklidňoval. „Ale Kubánec nejsi. Naše řeč ti ještě jaksi nejde.“ 146
„Ne, pane.“ Konečně se odvážil zvednout rozpálenou tvář k Učiteli, zatímco raněný s výrazem úlevy tiskl jeho ruku k prsům a cosi vděčně blábolil. „Ale Yenquí taky ne. Jsem Cech – americký Cech.“ Učitel překvapené zvedl obočí. „Jak ses dostal sem? A zrovna k revolučnímu vojsku…,“ zeptal se anglicky. „Měl jsem v Tampě kamaráda – ten si už před půlrokem umínil, že uteče sem na Kubu – pomáhat povstání. A já si hned řekl, že půjdu s ním. Setkali jsme se naposled v Havaně, ale pak jsem ho zase ztratil.“ Vstal a dodal zajíkavé. ,,Vy ho taky znáte, done José. Jmenuje se Zorilla – Manuel Zorilla. To od něho vím, že vám říkají Učitel.“ „Já?“ podivil se Marti. Ale vzápětí se rozpomněl. „Zorilla… Ovšem, znal jsem v Tampě nějakého Zorillu dělnického předáka z tampské Cuban Tobacco.“ „To byl Manuelův otec. – Vás jsem viděl poprvé loni v listopadu, když jste mu posílal po Manuelovi nějaký vzkaz. Od té doby na vás pořád myslím – ale vlastně teprve nedávno jsem se dověděl, kdo jste, co všechno už jste vykonal pro revoluci. Na dnešní den budu vzpomínat celý život.“ „Jdi,“ zasmál se Marti. „Ale počkej – vždyť já si už i na tebe vzpomínám. Mluvil jsi tehdy s jedním kolegou od amerických novin – ano, s tím Nortonem, který nám ted dělá tak báječnou reklamu v listech Associated Press. Zajímavý chlapík, opravdu, chytrý… Až příliš chytrý. Několikrát jsme se pak spolu ještě sešli, ale mnoho jsme si nerozuměli. Jeho představy o poslání novináře a moje... Nu, dnes už na tom nezáleží.“ Několikrát se pak ještě sešli, opakoval Petr v duchu. A mně Norton tvrdil, že tohohle skvělého člověka dohromady nezná, že ho „celkem nezajímá“. Lhář! Od začátku obelhával kdekoho – své čtenáře – sestru Mary – Osborna. A nejvíc mne, hlupáka. „S Nortonem už nic nemám a nechci mít,“ vyhrkl urputně. „Byl to jen známý mé rodiny, nic víc. A mně hodně ublížil…“ Učitel mu konejšivě položil ruku na rameno. „Dobrá, někdy mi to všechno povíš – teď nemáš kdy a já taky ne. Pokud nás teď Španělé aspoň pár dní nechají na pokoji, budeme se snad vídat častěji. Dnes večer mám promluvit k vojákům. Budeš-li mít volněji, přijď si mne poslechnout.“ 147
Ještě jednou stiskl Petrovi rameno a vykročil za plukovníkem Masóem, který už stál v otevřených dveřích špitálu a netrpělivě se po něm ohlížel. Petr se za ním díval jako ve snách, neschopen slova. „Přijdu!“ vykřikl konečně, když už ho Učitel nemohl slyšet. „Určitě přijdu, kdyby mne Rojo třeba uvázal na řetězu.“ Dios mio9 – až povím Carlosovi, že jsem mluvil s Martím, s Učitelem! A on že mluvil se mnou! 9 Mezi stany, které do večera zaplnily kdejaký kout volného prostoru kolem osady, hořel oheň. Tenký pruh dýmu stoupal k temně modré obloze, konečně zas po mnoha dnech úmorných dešťů čisté, plné hvězd. Marti stál uprostřed na plochém balvanu a klidným, zvučným hlasem promlouval k vojákům, nakupeným kolem hranice. Chvílemi jakoby mimoděk nahlédl do listiny, kterou držel v ruce. V neklidné, hned pohasínající a hned zas ožívající záři ohně sotva mohl něco přečíst – ale zřejmě toho neměl zapotřebí. Petr, který se s Carlosem prodral co nejblíž k řečníkovi, měl dojem, že většina posluchačů zná obsah listiny zpaměti. Carlos určitě. Byl to nepochybně slavný Manifest z Montecristi, který prý Marti vypracoval koncem února – právě ve dnech, kdy povstání propuklo – s generálem Gómezem ještě v Santo Domingu100, kde Gómez tehdy žil. Petr už o Manifestu nejednou slyšel, nejednou už viděl jeho potrhaný, ušmudlaný výtisk v ruce některého z Masóových vojáků. Ale jediný, kdo by mu mohl podrobně vysvětlit jeho obsah a smysl, totiž Carlos, měl pro něho v předchozích strastiplných dnech tak málo, tak žalostně málo času… Teď už to Petr nepotřeboval. Hruď se mu vzdouvala pýchou, že mu skoro vůbec nedělá potíže pochopit Učitelův výklad Manifestu, jednotlivých článků programu Revoluční strany, které Marti probíral bod za bodem. Pokud tu a tam neporozuměl některému slovu nebo větě – tehdy se s němou prosbou obracel ke Carlosovi a ten trpělivě 9 bože můj 10 Stát na ostrově Haiti, kde Gómez žil v emigraci.
148
překládal –, o tom hlavním, o tom, zač všichni tihle lidé jednomyslně povstali k boji, měl najednou docela jasno. V té chvíli aspoň si tím byl jist. Teď kdyby mě viděl Manuel, opakoval si v duchu, kdykoli výbuch nadšení na chvíli přerušil Učitelova slova. Troufal by si ještě tvrdit, že tohle všechno se mne netýká, jako tehdy v havanském přístavu? 2e mohu být rád, když s tím vším nemusím mít nic společného? Dnes bych mu uměl jinak odpovědět jen kdyby teď stál tady, vedle mne. Co bych za to dal! Učitel skončil – na jeho místo vystoupil Bartolomé Masó. Bylo třeba oživit v myslích jeho vojáků obraz světlé budoucnosti, za niž se rozhodli bojovat – a to jistě dovedl nejlíp právě José Marti. Teď však je stejně nezbytné jim připomenout tvrdou přítomnost – těžké úkoly, které je na cestě za velkým cílem čekají v nejbližších dnech. Možná už zítra. „První pokus nepřátel rozrazit a zničit naše oddíly byl šťastně odražen,“ začal Masó. „Přispěli k tomu nejvydatněji vaši druhové, které nám poslal na pomoc generál Gómez – a s nimiž mezi nás přišel i můj drahý přítel José Marti. Sláva a díky jim! Teď nesmíme a nebudeme čekat, až budou Španělé svůj pokus opakovat. Musíme je předejít. Až dosud jsme jen ustupovali a shromažďovali síly – teď musíme útočit, útočit a znovu útočit. Nařizuji přísnou pohotovost – bližší se dovíte od svých velitelů. Rozchod!“ Ale nebylo možno zabránit – a Masó se o to ani nepokoušel –, aby se vojáci vzápětí nenahrnuli kolem Učitele s přívalem otázek a ohnivých projevů oddanosti. Tlačili se k němu ze všech stran jako rozjařené děti, aby se mohli aspoň dotknout jeho ruky, ulovit pohled jeho moudrých očí aspoň na okamžik pro sebe. Petrovi se to už nepodařilo, marně zuřivě bojoval lokty i rameny. Nakonec mohl jen bezmocně přihlížet, jak chlapi zvedli Učitele na ramena a odnášeli ho ke stavení, v němž se usídlil Masó se svým štábem. Ani nazítří se mu nepodařilo Martího jen zpovzdáli zahlédnout. Neměl ani kdy se o to pokoušet – přísná pohotovost platila i pro něho a pro všechno mužstvo sanitní skupiny. Bylo zřejmé, že Učitel skoro vůbec nevychází z domu vrchního velitele, že je spolu s ním plně zaměstnán přípravami k útoku na Palma Soriano, který nebylo radno 149
odkládat. Nasvědčoval tomu i očividně vzrůstající počet vojska v táboře každou hodinu rozmnožovaného o nové oddíly, které přicházely z lesů Sierry de Cobre a Sierra Maestry. Vesnice Dos Rios – teprv teď se Petr dověděl její jméno – už jim zdaleka nestačila. Bylo třeba budovat nová a nová ležení na každém jen trochu vhodném místě v jejím okolí. Některé oddíly už podle plánu zaujímaly postavení na níže položených svazích, spadajících do údolí řeky Cauto. V tom překotném shonu nebylo pomyšlení, že by se Petr mohl mezi nově příchozími aspoň trochu rozhlédnout. A byl by si to tolik přál. Což kdyby – vracela se mu stále znovu jediná bláhová myšlenka – což kdyby mezi nimi byl Manuel! Není přece možné, že by si také už nenašel cestu k povstaleckému vojsku – teď, když v jeho čele stanuli nejvyšší a nejslavnější vůdci „z tamté války“. I kdyby ho tenkrát v Havaně španělští policajti byli chytili – a to se určitě, určitě nestalo… Manuel dokáže vyklouznout z každé pasti. Ale ani na tyhle pošetilé naděje neměl kdy myslit. Nesměl se ani na chvíli vzdálit od svých raněných – teď teprve bylo možno doopravdy zjistit, kolik jich v nedávné přestřelce přibylo. Doktor, který se tu objevil zároveň s Martím, brzy poznal, že Petr si při jejich ošetřování počíná obratněji než ostatní saniťáci, a po celý den mu nedopřál ani chvilku oddechu. A v noci nebylo o nic líp – teprve skoro za svítání si Petr mohl na chvilenku zdřímnout.
150
Probudil ho břeskný hlas polnice. Poplach! Španělé začali útočit, letělo táborem. Přece nás předešli, hijos de perra. Domnívají se, že nás předešli – ale nevyjde jim to – nesmí jim to vyjít! Dostane se jim přivítání, jaké zaslouží!
151
Oddíly se kvapně řadily na prostranství mezi stany. Bartolomé Masó stál uprostřed – na témže místě, z něhož první večer José Marti promlouval k vojákům – a udílel poslední rozkazy velitelům setnin. Petr však marně vyhlížel Učitele po jeho boku. Oba doktoři rozdělovali muže sanitního oddílu k jednotkám, které vzápětí v ponurém mlčení mizely v prosyceném předjitřním šeru, aby co nejrychleji zaujaly vykázané pozice. Petr byl zařazen k setnině kapitána Nuňeze, který ho před dvěma měsíci tak nevlídně přijímal mezi své junáky v severních horách. Přičinil se o to nejspíš jeho bezprostřední nadřízený, ranhojič Rojo. A pravděpodobně i Carlos, teď už zas kapitánova nepostradatelná pravá ruka. Petr ho sotva letmo zahlédl, když se oddíl řadil k odchodu. A hned ho zas ztratil z očí, když mlčenlivý průvod husím pochodem vykročil úzkou, sotva viditelnou stezkou – nikoli dolů, odkud se nejspíš dal čekat nepřátelský útok, ale ještě výš do hor. Neodvažoval se ptát Roja, který stoupal za ním, co to znamená. Srdce mu bušilo a dech vázl v hrdle – ne tak námahou, jako vzrůstající úzkostí. Zaháněl ji usilovně pomyšlením, že Carlos je tu určitě s nimi – snad někde vpředu, snad vzadu – co na tom teď záleželo! Křečovitě svíral v ruce pušku, z níž dosud ani jednou nevystřelil, ale kterou po všechny předchozí dny, při největším shonu s nemocnými, musil mít stále aspoň na očích – s kterou i spal… Ona a Carlos – jenom od těch dvou si teď mohl slibovat, že ho docela nepohltí hrůza ze smrti, která se mu neodbytně plížila v patách. Předjitřní mlha ponenáhlu řídla. Obloha, která chvílemi prosvitla mezi korunami stromů a ještě před chvílí byla poseta hvězdami, začínala zářit čirým stříbrným blankytem. Les se rázem rozhlaholil ptačím křikem – zrovna jako tenkrát, když vystupoval s Carlosem a jeho lidmi, svými zachránci, k povstaleckému hnízdu v severních horách. Teprve teď si uvědomil, jak dlouho v předchozích deštivých dnech neslyšel tuhle radostnou polnici procitajícího dne. Pak se náhle před nimi vyhoupl ze zelené záplavy holý skalnatý hřeben, zrůžovělý paprsky vycházejícího slunce. Oddíl se rychle začal rozmísťovat po jeho délce v průrvách mezi kamennými zuby, které vytvářely znamenitou přírodní hradbu. Nehluboko pod ní na druhé 152
straně se otvíralo širší údolí se schůdnější cestou, stoupající podél rozvodněného potoka. Pokusí-li se nepřítel proniknout tudy do týla povstaleckého ležení, nemá nejmenší naději, že se mu to podaří. Petr si nemohl dát ujít příležitost, aby se o tom nepřesvědčil na vlastní oči. Teprv teď znovu uviděl Carlose – ale ten ho vzápětí zahnal zpátky do prolákliny na kraji lesa. Tam je jeho místo, u Jacinta Roja a jeho mužů – v přední linii nemá co hledat. Bylo mu hned lehčeji, veseleji, když měl konečně jistotu, že jeho moudrý přítel je nablízku. Ponenáhlu v stále sílícím jitřním jasu rozeznával i jiné známé tváře mezi vojáky, kteří s puškami v pohotovosti leželi u balvanitých přírodních střílen. Všichni jako by oněměli, ale jejich mlčení teď nebylo chmurné a zlověstné jako při nočním pochodu, ale plné napjatého, dychtivého očekávání. Neprojdou – tudy Španěláci neprojdou! Zmeškali svou chvíli. Když nezaútočili v noci, teď za dne se budou marně namáhat. Pro nás je Sierra spojencem, pro ně nejhorším nepřítelem. Kapitán Nuňez skloněn přebíhal od jedné skupiny k druhé, aby se naposled přesvědčil, že ve střeleckém řetězu nezůstala jediná mezera. Za ním druhý důstojník s revolverem u pasu a s puškou v ruce. Petr zděšeně popadl felčara za ruku. „Jacinto – to je přece Marti! Co ten tu dělá? Tady přece není…“ „Neplaš se,“ sykl Rojo zlostně. „Starej se, oč se máš starat. Cožpak jsi nevěděl, že je tady s námi?“ „Ale on přece není voják! Jeho úkoly jsou jiné – jeho místo je jinde... Nesmí se vydávat nebezpečí – velitel to neměl připustit.“ „Mlč! Ty jsi poslední, kdo může určovat, je-li Marti voják nebo ne.“ Petr zahanbeně zmlkl, ale nespouštěl z Učitele oči plné úzkosti. Pocit úlevy a bojového rozjaření, které v něm na chvíli vyvolala jistota, že Carlos i Baltazar jsou tady, nablízku, byl rázem ten tam. Učitel posléze zachytil jeho pohled, slabě se usmál, zvedl ruku na pozdrav… Poznal ho! Slunce začínalo pálit, les tiše, konejšivě šuměl, ptáci přestali halasit. Zelené moře před nimi i za nimi dýchalo klamnou pohodou, 153
sladce uspávajícím klidem, který jen chvílemi porušilo cosi jako vzdálené zahřmění. Nikdo nepochyboval, co to znamená. Hlavní oddíly, rozmístěné hluboko pod nimi po severních svazích, byly už zřejmě v ohni. Ale střelba se nepřibližovala, její vzdálený ohlas chvílemi docela pohlcoval nepřetržitý šum lesa. Pak náhle prásklo několik ojedinělých výstřelů v nečekané blízkosti. A jakoby z docela jiného směru, než odkud čekali první nápor – jakoby ještě výš nad nimi – snad z protějšího, povlovnějšího břehu údolí. Přece jen je ti psí synové objevili a pokoušejí se je obejít. Petr se zalykal bezmocným vztekem, že ze svého nuceného úkrytu nemůže vidět, co se děje za skalnatou hradbou. Vyskočil, ale Rojo jej strhl zpátky. „Lež, hlupáku – ani se nehni! Tebe by tam teď zrovna mohli potřebovat.“ Kapitán Nuňez se celým tělem tiskl k úzké štěrbině v mechovatém skalisku. Všichni v napjatém tichu ulpívali očima na šavli v jeho polozdvižené ruce – dřív, než jí mávne nad hlavou, nesmí se ozvat jediný hlas, jediný výstřel. Ale pak se útočníkům naráz dostane přivítání, které nikdo z nich nepřežije. Zdálo se, že velitel dosud neobjevil, odkud střelba přichází. Mohlo to znamenat, že útočníků není mnoho, že jde jen o hrstku desperátů, kteří se odvážili příliš daleko a teď střílejí nazdařbůh, bez cíle, jen aby zahnali vlastní strach. Nebo také proto, aby přinutili protivníka předčasně odhalit své pozice – a tím i své síly. To se jim zanic na světě nesmí podařit! Petr se mohl jen domýšlet, o čem se šeptem dohaduje kapitán s Martím, který v té chvíli stanul vedle něho. Měl je teď přímo nad sebou, ale marně se snažil zachytit aspoň slůvko z jejich rozpravy. Nepochybně už oba věděli, kde se nepřítel skrývá. Věděla o tom zřejmě už i většina vojáků, zalehlých u svých střílen. Tu a tam už se z jejich řad ozval zlobný, nespokojený repot.
154
Kapitán spustil ruku s šavlí ještě níž. Nikdo ať se neopováží ani hnout! Všechno teď záleží na tom, které z obou stran dříve selžou
155
nervy. My to být nesmíme. Ti lotři teď nemají nic jiného na vybranou, než buď se pokusit o přímý útok, nebo se dát na ústup. Ať tak či onak,
156
v každém případě jsou ztraceni. Marti se přikrčil a s puškou u líce zalehl mezi obránce sousední skalní průrvy. Střelba na druhé straně údolí docela utichla – několik nekonečných minut mrtvého ticha zas všechny zavalilo jako balvan. A tu kdosi na levém křídle už nesnesl mučivé napětí a vypálil. Snad se mu zdálo, že kdesi v houští zahlédl svůj cíl. Teď však bylo jisto, že tím jen poskytl útočníkovi příležitost, na kterou čekal. Střelba zdola se rázem rozburácela znovu, s mnohem větší silou a větší soustředěností. Bylo už zřetelně slyšet jedovatý hvizd kulek nad hlavami obránců, co chvíli ze skalní hradby vytryskl gejzír kamenné tříště, její úlomky několikrát citelně zasáhly i Petra. Vjel si divoce rukama do vlasů – v té chvíli byl s to si uvědomit jen jediné: Stalo se, čemu kapitán Nuňez do poslední chvíle usiloval zabránit – první rána rázem strhla všechny ostatní. Celý řetěz vojáků, rozložených podél skalního hřebene, začal najednou pálit jako beze smyslů – nikdo se už neohlížel na běsnícího velitele. Někteří se dokonce už už zvedali a drali se mezi balvany na vnější svah, aby se pustili za nepřítelem, který snad konečně začal ustupovat. Ale spíš to jen předstíral, aby obránce vylákal z bezpečného úkrytu. Nedočkavci také vzápětí těžce doplatili na svou splašenost. První ranění už se s bezmocným chroptěním zmítali v trávě povlovné stráně, oddělující skalní hradbu od stanoviště sanitní čety. Rojo se svými pomocníky měl rázem práce nad hlavu. Teprv ted bylo všem zřejmé, jak je jich žalostně málo a jak nedostatečné jsou prostředky, které měly ubožákům poskytnout úlevu. Někteří už to ani nepotřebovali. Už dobojovali. Zatím se nedalo dělat nic jiného, než co nejrychleji snést raněné dolů, do chladivého stínu lesa. Kapitánovi se zatím podařilo obnovit pořádek v přední linii. Vojáci, zahanbení panikou, kterou rozpoutali jejich nedočkaví druhové, znovu zaléhali, aby obnovili soustředěnou palbu na nepřítele. Jeho útočnost posléze přece jen začala ochabovat. Španělům zřejmě opravdu nešlo o nic jiného než přinutit povstalecký oddíl, aby prozradil své postavení – a teď ustupovali, aby přivedli posily. Jejich palba ponenáhlu slábla –, zdola se ozývaly už jen rozptýlené, ojedinělé výstřely. Rojo a jeho muži se tak konečně mohli odvážit pro ty raněné, kteří zůstali ležet nejvýše, na vysunutých balvanech skalního hřebene. 157
Zoufalý výkřik náhle přerušil vřavu, kterou se obránci pozdě a marně pokoušeli zmírnit katastrofální následky své neukázněnosti. Rojo se rozběhl k Petrovi, který klečel nad tělem padlého bojovníka a kolenem mu podpíral zkrvavenou hlavu. Zvedl k felčarovi oči, z nichž najednou jako by vyprchal všechen rozum, křečovitě vzlykal, neschopen ze sebe vypravit slovo... Bylo by to stejně zbytečné. Rojo okamžitě poznal tu mramorově bílou tvář, zalitou krví, která prýštila z malé kulaté rány uprostřed čela. Toho krásného klenutého čela, které zabíhalo hluboko do tmavých vlasů, jako by nemělo dost místa pro velké, vznešené myšlenky, jež se pod ním rodily. Byl to José Marti. Krev, zalévající jeho nehybný obličej, ponenáhlu tuhla, černala… Petr ustal v marných pokusech zbavit Učitelovu tvář toho ohavného škraloupu, zazmítal sebou, jako by nebyl s to popadnout dech – z hrdla se mu konečně vydralo cosi, co se podobalo spíš zavytí než lidskému hlasu. „Není mrtev… Jacinto, řekni, že není mrtev! On přece nesmí zemřít!“ „Je mrtev,“ řekl Rojo sotva slyšitelně. Sesul se na kolena vedle padlého a sepjatýma rukama si zakryl obličej. Shora už sem chvátal kapitán Nuňez. Petr vyskočil a jako bez rozumu se rozběhl proti němu. Už už se zdálo, že se na něho vrhne, že ho zahrne proklínáním, jak mohl připustit tohle strašné neštěstí – jak mohl dovolit, aby ho Marti doprovázel sem, na tak ohrožené místo. Ale Petr jako slepý minul ohromeného kapitána, skočil mezi obránce, nejbližšímu vytrhl pušku a začal nepříčetně pálit ránu za ranou do houští stromových kapradin na protějším svahu. Jejich nepřetržité chvění prozrazovalo, že útočník ustupuje právě tudy – jinak už se odtamtud neozval ani hlásek. Aspoň jednoho – aspoň jednoho z těch krvavých katů musím dostat – aspoň jeden mi musí zaplatit za Učitelovu smrt! Ani ho nenapadlo se krýt – vůbec nebyl s to si uvědomit, že si počíná stejně šíleně a trestuhodně jako ten, který před chvílí předčasně prozradil nepříteli postavení oddílu. Napadený voják se konečně vzpamatoval a s pustým zaklením strhl Petra za nohu zpátky. 158
V téže chvíli Petr ucítil prudkou ránu do ramene, jako by ho kdosi udeřil železnou palicí. Krvavé mžitky, které se mu roztančily před očima v okamžiku jeho běsovského záchvatu, se rázem slily v jedinou rudou záplavu – a Petr se propadl do její bezedné hlubiny.
159
III Z VÝCHODU NA ZÁPAD
1 160
Rána nebyla smrtelná – vlastně ani příliš nebezpečná. Kulka projela Petrovi pod ramenem pravou stranu hrudi, pochroumala několik žeber, ale hlouběji nepronikla. Ztratil však mnoho krve a jeho oslabené tělo jako by si teprv teď chtělo vynahradit, že tak dlouho odolávalo útrapám předchozích vysilujících pochodů. Nevěděl, jak se dostal z místa osudné bitky, probudil se až v nouzovém špitále v horské vsi Dos Rios, která šťastně odolala španělskému náporu a v následujících dnech žila jen přípravami k odvetnému útoku. Jeho úděl byl teď stejný jako úděl těch, které ještě nedávno sám ošetřoval. Ale i tohle skličující vědomí se v něm probouzelo vždy jen na několik okamžiků mezi návaly blouznění – a pokaždé, když dospělo k mučivé vzpomínce na Učitelovu zkrvavenou hlavu, spočívající v jeho klíně, hned zas milosrdně pohasínalo. Doktor Ribera – týž, který se objevil v táboře současně s Martím – mu v několika dnech pomohl z nejhoršího. Každou svou volnou chvilku mu věnovali i Rojo a Carlos. Všichni zřejmě považovali za nejlepší lék, který v Petrovi mohl posílit vůli k uzdravení, nadějné zprávy, že Španělé ustupují na celé čáře. Že povstalecké vojsko na všech úsecích přechází do protiútoku a kus po kuse, z jihu i ze severu osvobozuje území mezi Sierrou de Ñipe a Sierrou de Cobre. Že vesnice a města v srdci nejvýchodnější kubánské provincie jedno po druhém povstávají a přecházejí na stranu revoluce. Petr, pokud vůbec dokázal ty zprávy vnímat, je přijímal vděčně, ale jejich skutečný dosah pořád nebyl s to plně pochopit. A pak, když rána už byla celkem v pořádku, se dostavily komplikace, zimnice ho zmohla, stavy bezvědomí se prodlužovaly z hodin na celé dny. Probouzel se z nich stále řidčeji – a pokaždé na jiném místě. Bylo to znamení, že oddíly plukovníka Masóa konečně opustily obranné postavení v horách a začínají obsazovat kraj kolem horního toku řeky Cauto. Ale k Petrovu vědomí ten potěšující poznatek stále nebyl s to proniknout horečnatou mlhou, která je nepřetržitě zastírala. Začínal červen, doba nejkrutějších veder, kdy malárie a žlutá zimnice kosily po desítkách statnější a odolnější chlapíky, než byl on. A přece právě v tomto vražedném období nastal den, kdy doktor Ribera si nad Petrovým zuboženým tělem konečně mohl říci, že 161
nebezpečí smrti je nadobro zažehnáno. Poprvé po mnoha dnech pacient zřejmě poznal jeho tvář a slabounce, vděčně se usmál. A co doktora už úplně rozveselilo – poprvé projevil zvědavost, kde se to ocitl – úžas, že lůžko, na němž spočívá, je čisté a suché, že leží v prostorné světlé místnosti, která má opravdová okna, a ne jen úzké štěrbiny v doškové střeše. Ten úžas a zvědavost prozrazoval zatím jen jeho kalný, zamžený pohled – jazyk pořád ještě zůstával nehybný. Teprve když doktor přivolal felčara Roj a, Petr sotva srozumitelně zablábolil. „Jacinto, jsi to ty? Kde jsi byl tak dlouho? Kde to vlastně jsem?“ „V lazaretu – v opravdovém vojenském lazaretu,“ pochechtával se Rojo. „Vzmáháme se, hombrecito. Takový neměli ani Španěláci v Santiagu, když jsem u nich ještě sloužil – bůh mi to odpusť.“ „Ale kde – kde…? Pořád ještě v Dos Rios?“ „Jsme v Baraguá. V městě, které si vybral za hlavní stan náš nejvyšší velitel, generál Gómez. Kdybys nebyl ospalec, kterému není rovno, mohl jsi ho včera vidět na vlastní oči. Přišel se podívat, jak tady křísíme z hrobu takové lazary jako ty.“ „Baraguá…“, opakoval Petr. Nikdy o takovém městě neslyšel. A slavný vojevůdce Gómez je tady – Jacinto říká, že by ho byl včera mohl vidět na vlastní oči. Jak by si to byl kdysi přál. Jak po tom ohnivě zatoužil hned v první chvíli, kdy se z úst kapitána Nuňeze dověděl o přistání „velké trojice“ kdesi na východním pobřeží… Kdo jsou generálové Gómez a Maceo, o tom už tehdy měl jakési ponětí – jen o tom třetím tenkrát ještě nic nevěděl – netušil, že on a milovaný Učitel floridských Kubánců je jedna a táž osoba. Znovu zemdleně zavřel oči, zpod víček se mu vyhrnuly slzy. Rojo se polekal, že snad svou halasnou bodrostí nemocnému nechtě ublížil. Ale doktor mu konejšivě stiskl rameno a potichu ho odvedl od Petrova lůžka. Nebylo těžké poznat, že tahle bolest je blahodárná, byť jakkoli krutá. Že je neklamným znakem pacientovy ožívající schopnosti myslit, vnímat, uvědomovat si sama sebe i všechno, co předcházelo – ožívající vůle žít, nevzdávat se… Petr znovu usnul. A poprvé po mnoha dnech to byl opravdový, posilující spánek bez děsivých horečnatých snů. Když se probudil, byl zase den, zřejmě už hodně pokročilé jitro. Pokusil se zvednout, ale 162
dokázal sotva pohnout rukou, sotva otočit hlavu. Z tváří, které viděl na sousedních lůžkách, nepoznával ani jedinou. Samí cizí, neznámí lidé. Ale všichni se na něho usmívali jako na dávného přítele. Ti, kteří byli schopni vstát nebo přecházet, se nahrnuli kolem něho, tiskli mu ruce, bledé a hubené jako hůlky. Druh přes druha se vyptával, co je zač, kde ho to „takhle sebralo“ – druh přes druha mu chtěl honem vypovědět, kde on přišel ke svému zranění. V jejich překotném vyprávění padala jména, která nikdy neslyšel, jména míst, kde povstalecká vojska v posledních týdnech svedla řadu bojů, vesměs vítězných. Jediné, co z toho všeho dokázal pochopit, bylo, že revoluční armáda ve dnech, kdy jeho život visel na vlásku, ovládla rozsáhlé území, odkud ji Španělé tak hned nevypudí. O čemž koneckonců nejvýmluvněji svědčilo, že právě tohle město s podivným jménem Baraguá si zvolil za sídlo svého štábu generál Maximo Gómez… Víc zatím vědět nepotřeboval. Jeho duch se zotavoval přece jen pomaleji než jeho tělo. Nicméně za dva dny už mohl vstát – a třetí den mu doktor Ribera dovolil vyjít na chvíli před stavení, které felčar Rojo pyšně nazýval lazaretem, na jaký se ani Španěláci nezmohou. Přeháněl ovšem jaksepatří. K opravdové nemocnici měl tenhle dřevěný barák – donedávna nepochybně sídlo některého z malých místních cukrovarníků – hodně daleko. Stál na pokraji města, které snad bylo dost velké a výstavné – to zatím Petr nemohl odhadnout. Okolní prostranství s kostelem uprostřed kypělo mravenčím shonem, z něhož se Petrovi docela zatočila hlava. Kdejaký kousek místa mezi dřevěnými domy i na přilehlých křovinatých svazích zaplňovaly kolonie stanů, pyramidy pušek, dlouhé řady jezdeckých i tažných koní – dokonce i děla, opravdová děla… Skupiny vojáků, vracejících se z cvičení nebo snad z nějaké průzkumné výpravy, se hlučně zdravily s jinými, které odcházely za podobným úkolem, s křikem se proplétaly tou pestrou změtí, v níž nechyběly ani ženské a všudypřítomné otrhané děti, vítaly se s těmi, kteří odpočívali ve stínu štíhlých vysokých palem, napájeli koně, hemžili se kolem dýmajících polních kuchyní. Rojo za chvíli přišel pro Petra, znepokojen, že palčivé vedro a mračna zvířeného prachu by mohly nemocnému přitížit. Petr se poslušně zvedl z lavičky, opřel se o něho – ale najednou vytřeštil oči a 163
zaryl prsty do felčarových ramen. „Jacinto, prosím tě – běž – běž rychle – tamhle za tím vojákem! Přiveď ho sem! Křič – křič – já nemohu… Jmenuje se Zorilla – Manuel Zorilla.“ Jacinto nechápavě zavrtěl hlavou, ale když viděl, že Petr se všecek roztřásl, bez řečí se rozběhl za statným mládencem, který už už mizel za rohem kostela. Přiváděl ho, rozpačitě rozkládaje rukama, zatímco voják, dopálený, že ho felčar zbytečně zdržuje, nepřestával mrzutě hudrovat. Zastavil se před Petrem a zamračeně si ho prohlížel. „Manueli,“ vydechl Petr. „Ty mě nepoznáváš? To jsem přece já, Pedro.“ Jacinto jen bezmocně spráskl ruce, když mladý voják se náhle vrhl k nemocnému a sevřel ho v náručí, jako by ho chtěl rozmačkat. „Kroť se – kroť se, člověče! Nevidíš, že je jako pápěra?“ Ale Petr ani Manuel ho nevnímali. Chvíli se smáli, jako by jim přeskočilo, chvíli se dychtivě vpíjeli druh druhu do očí – jen mluvit jako by v tu chvíli docela zapomněli. „Pedro – Pedrillo…“ vyhrkl konečně Manuel. „Nezlob se, že jsem tě hned nepoznal. Ty ses změnil, hombrecito.“ „Byl jsem nemocný. Dlouho – sám ani nevím jak dlouho. Ale teď, když jsi u mne, jsem zas docela v pořádku. – Já věděl, že tě musím najít. Řekni, kde jinde jsem tě měl hledat než mezi mambises?“ „Ale kde ty se mezi nimi bereš? To přece není možné!“ „Proč ne? Když můžeš ty, proč bych nemohl já? – Abys věděl, byl jsem už taky v opravdové bitvě. A byl jsem raněn. – Zrovna tam – zrovna tam…“ Najednou nemohl dál, padl čelem Manuelovi na rameno a křečovitě zavzlykal. „Tam – u Dos Rios… Snad už víš, kdo tam taky bojoval – a padl,“ Manuel zasmušile přikývl. „Vím. José Marti. Učitel.“ „Dva dny předtím jsem s ním ještě mluvil. Představ si, že si ještě pamatoval, jak tenkrát v Tampě debatoval s Nortonem – a já byl při tom. Víš – tenkrát, když jsme se my dva skamarádili. I na tebe se pamatoval – i na tvého otce – na dělníky z Cuban Tobacco…“ „To ti závidím,“ řekl Manuel smutně. „Já jsem ho od té doby už nikdy neviděl. A teprve tady jsem se o něm dověděl všechno, co jsem tehdy sotva tušil – všechno, co už léta předtím dělal pro revoluci.“ 164
„Zrovna jako já…“ Dlouho mlčeli, jen se drželi za ruce a hleděli před sebe do prázdna. „Vidíš,“ promluvil zas Petr, „jsou tomu sotva čtyři měsíce, co jsme se v Havaně viděli naposled. A co všechno se za tu krátkou dobu změnilo! To snad už ani nejsme my... Ty už jsi hotový mužský – a já, já snad taky i když dnes vypadám takhle…“ Zadíval se na své hůlkovité ruce a zajíkavě se zasmál. „Počkej, až ti budu vypravovat, co všechno jsem za tu dobu zažil. – Ale nejdřív musíš ty. Pamatuješ? Tenkrát jsme si dali schůzku u pevnosti de la Fuerza – a shledáváme se teprve tady. Tak honem povídej.‘“ „Nepřehánějte to, mládenci,“ zakročil posléze Jacinto. „Pedro si musí zas odpočinout. A ty, vojáku, můžeš u něho chvíli posedět, když jste se tak dlouho neviděli. Ale opravdu jen chvíli. Něco si nechte na zítřek.“ Ale ta chvíle se nakonec stejně protáhla skoro do večera. Tak se Petr konečně dověděl, co se s Manuelem dělo ode dne, kdy je jacksonvillští policajti od sebe odtrhli při neslavném konci jejich výpravy do Fernandiny. V jacksonvillském policejním vězení si samozřejmě pobyl mnohem déle než Petr. A musil také perně, několikerým výpraskem zaplatit za to, že ho konečně přece pustili. Chtěli ho nejprve poslat postrkem zpátky do Tampy, ale pak nad ním mávli rukou – měli bezpochyby příliš mnoho starostí s těmi, kteří v „akci Fernandina“ hráli důležitější roli než nějaký potřeštěný tampský výrostek. A Manuel tedy šel – tehdy přece jen už lépe věděl, kde hledat pomoc. Fernandině se ovšem zdaleka vyhnul, tam byla po zabavení lodí, které měly dopravit na Kubu první dobrovolnické oddíly, pořád ještě příliš horká půda. Zamířil podle pobřeží hlouběji na jih – už ve vězení se od stejně postižených krajanů dověděl o lidech, kteří převážejí na Kubu nejtvrdošíjnější revoluční nadšence na malých rybářských lodicích. Stálo ho ještě hodně bloudění a strádání, než jednoho takového dobrodince našel. Ale koncem ledna se mu přece jen podařilo přistát v provincii Pinar del Rio – v otcově rodném kraji. Doptal se posléze i na vesnici, odkud otec pocházel – i na příbuzné, žijící porůznu v okolí měst Santa Lucia a Cabaňás. Přijímali ho víceméně přátelsky, dali mu najíst, nechali ho den nebo dva přespat, ale opravdu doma se mezi 165
nimi necítil – příbuzenské svazky byly přece jen dávno zpřetrhány. O připravovaném povstání nevěděli nebo nechtěli vědět – a někteří ani příliš neskrývali, že se jim ulevilo, když šel raději zas po svých. Zato se v Cabaňás sblížil s několika mladými lidmi, studenty a dělníky z přístavu, kteří věděli o snahách kubánských revolučních předáků přece o něco víc. Mezi nimi také poznal mladého studenta práv z Havany, který často zajížděl do nejzápadnější kubánské provincie agitovat, rozněcovat mezi dělníky a chudými guajiros vůli k odporu, vysvětlovat jim cíle připravovaného povstání. Ten ho také později vzal s sebou do hlavního města – a tam se Manuel teprve mohl cítit ve svém pravém živlu. Přijali ho do kroužku, který vedl novinář Julio Sanguilly, směl pomáhat při tisku tajných protišpanělských novin, roznášet letáky mezi dělníky havanských továren a přístavními nádeníky… Vlastně se tomu všemu teprve začínal učit, když se tenkrát v havanském přístavu tak nečekaně shledali. „Vidíš,“ vzdychl Petr závistivě, „tys to měl přece jen snazší – věděl jsi od počátku, za čím jdeš. – Doufám, že tě fízlové tenkrát nedostali?“ „O tom nepochybuj. Na mne jsou krátcí. – Jenže z Havany jsem pak musil honem zmizet. Konečně, jenom nějaké tajné schůzky a letáky, to mi nestačilo. Já hledal cestu mezi opravdové chlapy, kteří bojují proti Španělům zbraní, ne jenom knížkami…“ „… mezi bandoleros Manuela Garcíi,“ řekl Petr s úsměvem. „Jdi – to mi radši nepřipomínej. Co chceš, tehdy v Tampě jsme my kluci viděli v Garcíovi jediného spasitele, nikoho z opravdových revolucionářů jsme ještě neznali. Ostatně García zemřel, ještě než to doopravdy začalo. – A stejně to byl chlap jaksepatří, to si nedám vzít. Jeho bandoleros pak většinou přešli k povstaleckým vojskům. Koneckonců nebýt jich, nebylo by se povstání tak rychle rozhořelo ani v Santa Claře a v Camagúey, kde jsou Španěláci pořád ještě silnější, než tady v Oriente. – Abys věděl, já jsem přišel zrovna odtamtud – a jedině s jejich pomocí. – A vůbec,“ dodal po chvíli, ,,u mne se rozumělo samo sebou, že buď se dostanu do opravdové revoluční armády – nebo někde zajdu. Ale ty! Říkej si co chceš, já tomu pořád 166
nemohu věřit. – Šel jsi tenkrát aspoň na tu schůzku u pevnosti de la Fuerza? „A byl jsi tam tehdy ty?“ opáčil Petr. „Asi sotva. Tak vidíš – nemáme si co vyčítat. Nevím, jak a za jak dlouho jsi vypadl z Havany ty, ale kdybych ti měl vyprávět, jak jsem se odtamtud dostal já – za půl hodiny potom, co jsme se rozloučili! ^nebudeš mi stejně věřit…“ Ve skutečnosti ovšem hořel dychtivostí, aby mohl Manuelovi vypovědět všechna ta neuvěřitelná dobrodružství, která začala na lodi pašeráků zbraní a skončila v bitvě u Dos Rios. (O tom, co se s ním dělo dál, zatím sám věděl pramálo.) Manuel se při jeho vyprávění zprvu smál nebo zas zlostně usykával – to zejména, když Petr líčil, jak ho mister Cowley přijal ve svém obchodním domě v Mayarí a co si potom užil na Cowleyho haciendě. Kdepak, Yenquís jsou všichni stejní – to přece on, Manuel, říkal odjakživa. Ale když pak došlo i na útrapy velkého pochodu ze severních hor až k úpatí Sierry de Cobre, na nečekané shledání s Učitelem, na boj u Dos Rios, kde Marti padl, smích se z Manuelovy tváře rychle vytrácel. Jeho pohled, po celou dobu nehybně upřený na Petrův žlutý, vyzáblý obličej, se ponenáhlu rozsvěcel obdivem. „Chlapík!“ vyhrkl nadšeně, když Petr skončil. „Chlapík Pedro! Vidím, že už jsi ve všem všudy náš. Jestli jsem o tom kdy pochyboval, odpusť mi to. – I mluvit ses už naučil po našem.“ „Co mi zbývalo? Tři měsíce žiju mezi lidmi, kteří jinou řeč neznají. Anglicky jsem za tu dobu mohl promluvit jenom těch pár slov s Učitelem, na která nikdy nezapomenu. A pak ještě s Carlosem Peňou. Ale i s tím jenom ze začátku…“ „Kdo je to Carlos Peňa?“ „Neříkej, že ho neznáš. Tenkrát v havanském přístavu jsme o něm mluvili, nevzpomínáš si? Bratr jedné moc hezké tanečnice z kabaretu Mariposa. – Tenkrát jsem ještě neznal jeho příjmení, ale tys asi stejně uhodl, o koho jde. Jenže tenkrát jsem ti ještě nestál za to, abys to přiznal.“ „Ano – už vím,“ řekl Manuel provinile. „Nehněvej se. Ostatně ani já jsem tehdy ještě neznal jeho skutečné jméno. Patřil taky k lidem okolo Julia Sanguillyho – určitě jsme spolu mívali co dělat. Ale 167
myslím, že se na mne díval trochu spatra, podle něho jsem se míchal do věcí, kterým jsem ještě nemohl rozumět. A on je teď tady?“ „Ano. Totiž…“ Petr se náhle obrátil k Rojovi, který nespokojeně kroužil kolem lůžka jako kvočna, jejímž kuřátkům hrozí nebezpečí. „Jacinto, kde je vlastně Carlos Peňa? Vždyť se na mne vůbec nepřišel podívat od té doby, co už jsem zdravý.“ „Nejsi ještě zdravý – a měl bys na to pamatovat,“ zavrčel Jacinto. „Carlos je také tady v Baraguá – i náš kapitán – celý náš oddíl ze severních hor… Nemusíš se bát, že na tebe zapomněl. Ale teď zrovna je zas někde na cestách. – Náš nejvyšší velitel se chystá za pár dní vytáhnout do Camagúey. Carlose poslali, aby se svými lidmi zjistil, kde je nepřítel – jak je silný – zkrátka, co se od něho dá čekat.“ „To znamená, že se zas budeme stěhovat?“ „Ty určitě ne… A já taky ne. Generál Maceo s většinou vojska zůstává tady v Baraguá. Gómezovo tažení do Camagúey to má být spíš taková demonstrační výprava k povzbuzení tamních našich přívrženců.“ Petr se znepokojeně ohlédl po Manuelovi. Nemusil ani nic říkat – Manuel porozuměl a odevzdané přikývl. „Jdu s nimi. Patřím k pluku, který má generála Gómeze doprovázet. – Ale buď klidný – nebude to ani zítra, ani pozítří. Do té doby se ještě mnohokrát uvidíme.“ „Jistě,“ vpadl Jacinto rozhodně. „A teď už radši běž, hrdino nebo budeš mít kamaráda na svědomí. Zítra je taky den,“
2 Radost ze shledání netrvala dlouho. Manuel přicházel za nemocným kamarádem v každé volné chvilce, jenže těch volných chvil bylo poskrovnu. A za necelý týden se musili nadobro rozloučit, když oddíly určené pro tažení do Camagiiey jedné černé noci opustily město. Ale těch několik krátkých setkání stačilo, aby se Petrovi rychle začalo vracet zdraví. Hodně k tomu přispěl i Carlosův návrat z 168
poslední průzkumné výpravy. Teď, když ztratil Manuela, byl Garlos Petrovi zase nejbližším přítelem. Na návštěvy v lazaretu mu ovšem mnoho času nezbývalo. Vlastně čím dál méně. Jeho vojenské schopnosti, rozhled, revoluční zkušenosti, které získal ještě v Havaně, zřejmě ocenili už i vyšší velitelé než kapitán Nuňez. Carlose nikdy nenapadlo, aby se tím před Petrem pochlubil, ale Rojo, kde jenom mohl, začínal řeč o tom, jak si Carlose považuje i plukovník Masó, ba i sám generál Maceo, teď, po Gómezově odchodu nejvyšší velitel povstaleckých vojsk v Baraguá. Petrův obdiv pro muže, který pro něho udělal už tolik dobrého, tím den ze dne vzrůstal. Ale zároveň, jak se mu rychle vracely síly, rostly i jeho obavy, co teď bude s ním. Bude-li moci i nadále zůstat mezi těmihle drsnými chlapy, mezi nimiž se teď jedině mohl cítit jako mezi svými – přesto, že většinou se na něho pořád dívali jako na zeleného kloučka, který má do opravdového vojáka daleko. Začal naléhat na Jacinta, aby se mohl znovu ujmout práce v lazaretu, ale ten ho zkrátka odbyl. Jen ať nemyslí, že je s ním už všechno v pořádku. Ať je rád, že si konečně může trochu oddechnout. Španěláci se načas stáhli, ale určitě jen proto, aby nabrali sil k novému náporu. Až to doopravdy začne, budou mít všichni, i Petr, práce s raněnými nad hlavu. Petrovi nedalo, aby si několikrát nepostěžoval Carlosovi, jak si v neutuchajícím shonu příprav k nastávajícím bojům připadá zbytečný. (Teď už musil sám vyhledávat příležitost, aby s ním mohl občas promluvit několik slov – Carlosovy návštěvy ve špitále nadobro ustaly. Ale měl tak aspoň možnost ponenáhlu poznat město, které se rozkládalo v širokém úvalu na severním úpatí Sierry de Nipe, a udělat si představu o síle povstaleckého vojska, které se tu soustředilo.) Carlos ho odbýval stejně jako Rojo a doktor Ribera. Ale pak jednou – bezpochyby jen proto, aby se zbavil jeho stálého dotírání – ho ohromil sdělením, že o něm mluvil s plukovníkem Masóem. Plukovník prý znenadání projevil zvědavost, kdo je ten mládeneček, kterého jednou nebo dvakrát viděl hovořit s Martím – odkud prý může Martího znát… „Ty si vymýšlíš,“ vyhrkl Petr, ale zčervenal přitom jako rekrut, kterému vysoký důstojník pochvalně poklepal na rameno. „S Martím, 169
pokud byl mezi námi, se pokoušel promluvit aspoň slovíčko kdekdo – všichni to považovali za nejvyšší vyznamenání. Jak by si plukovník mohl pamatovat zrovna mne.“ „Zajímalo ho, jak ses ty, Yenquí, mezi nás vůbec dostal.“ „Kolikrát už jsem ti říkal, že nejsem žádný Yenquí, ale Čech. Nebožtík tatínek se mi něco navyprávěl, co jsme my Češi ve staré vlasti zakusili od rakušáckého panstva – zrovna jako vy od Španělů. Což když mě mezi vás přivedlo zrovna tohle?“ „A ty se na to tak dobře pamatuješ?“ řekl Carlos pochybovačně. „Kolik ti bylo, když jste se vystěhovali do Států?“ Ale neznělo to vůbec jako posměšek. Spíš jako výčitka, že jemu, Carlosovi, Petr až dosud mnoho nepověděl o svém původu a o tom, jak žijí američtí Češi. Za dva dny nato Carlos vyhledal Petra sám. „Něco bych pro tebe měl. Plukovník Masó potřebuje vojenského sluhu. Myslím, že hledá někoho, kdo by dovedl víc než starat se o jeho koně a o pořádek v jeho bytě. Hlavně někoho, kdo umí dobře anglicky.“ „To přece umíš ty taky,“ vyhrkl Petr, úplně ohromený tak nečekanou a tak lákavou vyhlídkou. „Snad. Ale pro mne má plukovník jiné úkoly. – Tys přece chodil ve Státech do školy?“ „Učil jsem se dobře. Kdyby nebyl tatínek věčně bez práce, byl by mě možná nechal studovat. A v Tampě jsem dělal poslíčka v bance…,“ chrlil ze sebe Petr v náhlé obavě, aby si Carlos svou neuvěřitelnou nabídku ještě nerozmyslil. „Tak vidíš…“, zasmál se Carlos. „Masó rád vidí kolem sebe lidi, kteří mají nejen kuráž, ale taky něco v hlavě. Sám je velmi vzdělaný člověk, stejně zkušený v politice jako ve vojenském umění. Říká se, že úkoly, které měl ve vládě kubánské republiky plnit José Marti, převezme teď nejspíš on. – Nevím, co od tebe bude chtít – ale v každém případě by sis k takové službě mohl jen blahopřát.“ O tom Petr ani dost málo nepochyboval. Nicméně v něm byla malá dušička, když za půlhodiny poté stanul před velitelem, jehož jméno pro něho bylo ještě nedávno symbolem horoucí vůle dostat se stůj co stůj k povstalcům v horách. Zrovna jako pro Baltazara a jeho kamarády, které mezitím už docela ztratil z očí. 170
Plukovník Masó poněkud zchladil jeho naděje. Zblízka působil přísněji, odměřeněji, než když ho Petr tu a tam zpovzdáli zahlédl při slavném tažení k jižním horám nebo při svém ohromujícím shledání s Martím ve špitále v Dos Rios. A zdál se i zklamán, když uviděl výrostka hubeného jako lunt, s obličejem dosud chorobně žlutým, byť překypujícím předstíranou odvahou. Takový mu jako důstojnický sluha asi nebude mnoho platný. Ale nakonec se potvrdilo, co Carlos napověděl – že totiž plukovníka zajímá především Petrův původ a podivuhodná klikatá cesta, která ho přivedla do řad povstalců. Věděl i o jeho práci v sanitním oddíle – i o jeho zranění v bitce u Dos Rios. Věděl dokonce i to, že přišel na Kubu s americkým novinářem, jehož články o kubánsko-španělských konfliktech zřejmě už měly v revolučním štábu svou pověst, určitě nikterak příznivou. A od koho jiného to mohl vědět než od Učitele? Marti tedy na něho nezapomněl – mluvil o něm s jedním z nejpřednějších velitelů revoluční armády – a možná že ne pouze jednou… Nad tím se Petrovo srdce rozbušilo blaženou pýchou. Ale vzápětí se zas sevřelo obavou, vystačí-li rozumem a schopnostmi na všechno, co od něho plukovník bude požadovat. Nakonec byl přece jen trochu zklamán, když zatím zůstalo jen u nejběžnějších povinností důstojnického sluhy, které hravě zvládl v několika dnech. Bartolomé Masó bydlil v domě jednoho z místních statkářů, kterého porážka protišpanělského odboje v desetileté válce a hospodářský rozvrat, který po ní nastal, přivedly málem na mizinu. Jako většina někdejší statkářské elity v Baraguá – pro niž dobou největšího rozkvětu byly staré „zlaté časy“ otroctví, zrušeného teprv před devíti lety – se teď chtě nechtě, s předstíraným nadšením hlásil k přívržencům nového povstání. Svého vzácného hosta aspoň o tom nepřestával ujišťovat, zahrnovat ho projevy ponížené úcty, které zřejmě byly plukovníkovi z duše protivné. Věděl bezpochyby své o „revolučním smýšlení“ takových pánů, jako byl don Diego Duarte, jeho hostitel. Setkával se s podobným pokrytectvím patrně ve všech statkářských domech, v nichž se usídlila jednotlivá velitelství hlavní povstalecké armády. A vyhýbal se donu Diegovi, jak jenom mohl. 171
Duarte tudíž přenesl svou vtíravou přízeň na plukovníkova sluhu. Lichotil se, žertoval, ujišťoval, že mladého hrdinu, který v nedávných těžkých bojích málem obětoval život za svobodu Kuby, musí co nejdřív jaksepatří vykrmit, aby se zas líbil děvčatům. Žasl, když se dověděl, že Petr není Kubánec, ale příslušník mocného vyspělého státu, od něhož se Kuba možná nakonec dočká vytoužené svobody dřív než od povstalců, s jejichž představami o budoucnosti země přece jen nelze tak docela souhlasit. S Masóem a ostatními důstojníky by se určitě tak mluvit neodvážil. Ale pokud šlo o Petra, byl zřejmě přesvědčen, že u něho najde pro své obavy i naděje plné porozumění. A tak si Petr po třech nedělích služby, která ho nikterak nepřetěžovala, mohl říci, že je zas o něco moudřejší. Takhle tedy vypadají páni, o nichž Manuel kdysi mluvíval se stejným pohrdáním jako o nenáviděných Španělácích – ti, kteří především měli na svědomí hromadné vystěhovalectví kubánské chudiny do Spojených Států – z jedné bídy do druhé. Spíš si rozuměl se statkářovou čeledí, ostatně už hodně prořídlou; skoro všichni muži z Duartova služebnictva, pokud nepřešli k povstaleckému vojsku už dříve, vstoupili do jeho řad i nyní. Ti zbylí nikterak neskrývali, že je nynější nesnáze a úzkosti ‚Dona Diega ani trochu nermoutí – spíše naopak. Od nich se také po troškách dovídal, jak tomu ve dvorcích kubánských statkářů bývalo dříve, dokud ještě každý z nich měl svůj malý ‚cukrovar a vládl nejen své čeledi, ale i chudým bezzemkům ‚v okolí jako skutečný středověký despota. A co se nedověděl od nich, řekl mu Carlos, s nímž se teď mohl vídat přece jen častěji než před svou nemocí. Končil červenec – vrcholilo druhé, ještě úpornější období velkých lijáků. To bylo bezpochyby hlavní příčinou, že v povstaleckém ležení u Baraguá byl nyní takřka mírový klid. Že Španělé o sobě téměř nedávali vědět, krom nevýznamných přestřelek, k nimž nejčastěji docházelo na vzdálené západní hranici území, které měla armáda generála Macea už pevně v moci. Carlos se jich už nezúčastňoval, měl teď nepochybně důležitější úkoly přímo ve štábu vrchního velitele. Jenže právě o těch nehodlal Petrovi nic prozradit a Petr po několika marných pokusech nechal zbytečného vyzvídání. 172
Vídali se vždy jen nakrátko, když jeho uctívaný přítel zašel za plukovníkem Masóem s nějakým spěšným poselstvím. Také plukovníka teď mnohdy neviděl od rána do noci. Přesto si mohl být den ze dne jistější, že Masó je s ním docela spokojen – dokonce jako by si ho svým strohým vojáckým způsobem i oblíbil. V řídkých chvílích oddychu – nejčastěji hodně pozdě večer – se s ním dával do řeči, znovu a znovu se vyptával na jeho původ, na jeho dětská a chlapecká léta v Baltimoru a v Tampě, na jeho styky s tampskými Kubánci, na to, kdy a jak poznal Martího. Ale nejčastěji na Nortona, na jejich společnou cestu do Havany, na celý řetěz neuvěřitelných náhod, který Petra přivedl z Havany až sem, do nejvýchodnějších končin ostrova. Mluvil s ním v takových chvílích výhradně anglicky, třebaže Petr dělal všechno možné, aby ho přesvědčil, že španělština mu už vůbec nedělá potíže. Petrovi trvalo dost dlouho, než se dovtípil, proč si plukovník najednou tolik libuje v anglické konverzaci. Určitě ne proto, že by se v ní sám potřeboval pocvičit. Spíš možná proto, že takhle mohl nejlépe posoudit, v čem je Petr pořád ještě „Yenquí“, nakolik od chlapeckých let nasákl americkým způsobem života a myšlení – co z toho všeho v něm dodneška zůstalo. Tohle tedy byl důvod, proč se Masó zajímal právě o jeho angličtinu, když ho přijímal za sluhu. Jakou tenhle průzkum může mít pro plukovníka cenu, to ovšem pořád ještě netušil. Vysvětlení se mu dostalo brzy. Jednoho dne v polovině srpna, když byl Carlos opět u plukovníka s obvyklým raportem, Masó si Petra zavolal (nikdy dříve se nestávalo, že by směl být jejich rozmluvám přítomen – a řekl. „Chtěli bychom ti svěřit zvláštní úkol – budeš-li si na něj troufat. Seržant Peňa ti vysvětlí, oč jde.“ Petr ohromeně zamžikal a vypjal se jako struna. „Víš, kde je Holguín?“ začal Carlos bez dlouhých okolků. Petr přisvědčil. Ve chvílích plukovníkovy nepřítomnosti samozřejmě prozkoumal kdejakou mapu v jeho pracovně a dávno znal zpaměti všechna místa, která měla zvláštní význam pro obranu 173
povstaleckého území nebo představovala její slabší, nejvíce ohrožené úseky. O městě Holguínu, vzdáleném asi sedmdesát kilometrů odtud na severozápad, věděl, že je sídlem velké španělské posádky, po Santiagu nejsilnější v provincii Oriente. „V Holguínu je mnoho amerických obchodníků a podnikatelů, jako vůbec na celém severním pobřeží. Jeden nebo dva další Yenquís by se mezi nimi snadno ztratili. – Jedním z nich mám být z rozhodnutí generála Macea já. Pokud jde o řeč a vystupování, mohu si snad na takový úkol docela dobře troufat. S mým zevnějškem už by to asi bylo horší, i kdybych se sebelíp vystrojil podle americké módy a shodil tuhle parádu…“ Carlos se dotkl svého mohutného plnovousu. „Bylo by dobře, kdyby mě doprovázel někdo, na kom se okamžitě pozná, že přijel rovnou ze Států a na Kubě je poprvé v životě. Bude-li to navíc zelený kluk, který se teprv začíná rozkoukávat po světě, tím líp. – Navrhl jsem tebe – a seňor coronel 111 souhlasí.“ Petrovi zajiskřilo v očích, už už chtěl Carlose nadšeně obejmout, ale včas si uvědomil plukovníkovu přítomnost a řízně po vojensku odpověděl. „Rozumím, seňor sargento 122. Považoval bych to za vyznamenání.“ „Může to být docela zábavný výlet, i když při něm pravděpodobně půjde o krk. Jeho účel ti snad nemusím vysvětlovat.“ „Naprosto ne, seňor sargento.“
11 (koronel) plukovník 12 (sarchento) seržant
174
„Špatně. Souhlasíš-li, nejsem od této chvíle pro tebe seňor sargento, ale středně zámožný obchodník z Karolíny nebo z Virgínie, který se přijel na Kubu poohlédnout, do čeho by mohl výhodně vložit svůj těžce nashromážděný kapitál. A ty jsi můj nadějný mladší bratr, který velice rád poznává cizí země. To znamená, že především musíš úplně zapomenout, že jsi tady někdy uměl trochu španělsky.“ „Ano, Charlie,“ odpověděl Petr s rozzářenou tváří. „Rozumím – a tisíckrát děkuju. Jsi nejlepší bratr, jakého jsem kdy měl.“ 3 V kočáře jel Petr všeho všudy jednou v životě – tenkrát, když pan Anthony Webster odvážel Nortona z havanského přístavu do vykázaného bytu ve svém obchodním domě. Tehdy se krčil na kozlíku vedle kočího jako všemi přezíraný Dickův „boy“ – teď se vezl na měkkém čalouněném sedadle jako pán, pěkně ustrojený, v parádní košili, se světlým širokým kloboukem podle chlapácké americké módy. Marně se snažil před Carlosem skrýt, jak se sám sobě líbí – 175
vždyť od chvíle, kdy ho na podloudnické lodi vyhrabali polomrtvého zpod hromady uhlí, neměl na sobě kus pořádného oblečení. Ostatně Carlos, který si hověl vedle něho stejně vyšňořený, a k tomu bezvadně vyholený, jen s malým šviháckým knírkem, se mu líbil neméně. Kočár poskytl don Diego Duarte, Masóův hostitel. Nabízel i svého nejlepšího kočího, ale plukovníkovi se zdálo jistější, aby tuto úlohu převzal jeden z vojáků Carlosovy výzvědné čety, který také uměl trochu anglicky. A nadto byl dost chytrý a obratný, aby dokázal přesvědčivě sehrát před Španěláky vyděšeného jelimánka, kterému jeho pán, americký statkář z Cueta, poručil doprovodit vzácné hosty ze Států do největšího města na severu provincie. Vyjeli v noci, aby jejich odjezd vzbudil v táboře co nejméně rozruchu, a zamířili nejprve k městu Cueto. Ale vyhnuli se mu zdaleka – bylo jen pro všechny případy nutno vzbudit dojem, že jejich cesta začala právě tam. Za svítání kočár s podřimujícími „turisty“ projížděl zemí nikoho řídce zalesněnou pahorkatinou, kde nejčastěji docházelo k menším přestřelkám mezi průzkumnými oddíly povstalců a španělské posádky v Holguínu. Po poledni je zastavila povstalecká jízdní hlídka, jejíž velitel si počínal velmi neomaleně. Vojáci bezohledně prohledávali vůz i zavazadla, zatímco Carlos, teď zámožný farmář Fred Allen z Virgínie, rozhořčeně protestoval střídavě anglicky a lámanou španělštinou. Petr, teď jeho mladší bratr James, dokonce stržil několik pohlavků, když se pokoušel pěstmi bránit čest uraženého amerického občana. To ovšem byla jen součást smluvené hry. Hlídka je sledovala skrytými lesními stezkami od prvního rozbřesku a vystoupila proti nim, teprv když na vzdáleném holém návrší se objevila asi patnáctičlenná jezdecká skupina vládního vojska. Načež se dala na zmatený útěk, dřív než se Španěláci přiblížili na dostřel. Dvojice krajně pohoršených amerických turistů se rozběhla vstříc svým „osvoboditelům“, zatímco kočí s hlavou ve dlaních seděl na stupátku a zoufale naříkal nad spoustami, které drzí mambises po sobě zanechali. Na velitele španělské hlídky neudělala tahle komedie valný dojem. Bylo zřejmé, že naduté panstvo ze Států nevidí v těchto končinách o nic raději než ty, pro které neměl jiné jméno než bandité. Jejich doklady však shledal v pořádku. (V té době měl povstalecký 176
štáb v Baraguá už i na tyhle věci spolehlivé odborníky.) S odměřenou zdvořilostí se vyptal na účel jejich návštěvy v Holguínu, jen se skrytě uškleboval nad Carlosovou kostrbatou španělštinou. Dokonce se nabídl, že ho oddíl kus cesty doprovodí – ačkoli, jak ujišťoval, toto území je plně v moci vládního vojska a señores se naprosto nemusí obávat nového přepadu banditů. Petr se nepřestával tvářit jako uražené božstvo, ale byla v něm přece jen malá dušička. Od doby krátkého pobytu v Havaně to bylo vlastně poprvé, co viděl hrozné Španěláky takto zblízka – co je viděl jinak než zastřené mlhou zuřivosti a bitevního ohně jako tenkrát u Dos Rios, kde si vysloužil své první válečné zranění. Přece jenom ho tísnila obava, zda dokáže dohrát clo konce ošemetnou hru, k níž se s takovým nadšením nabídl, ale jejíž nebezpečí si začínal uvědomovat vlastně teprv teď. Ale pak, když se jejich ochránce s nimi konečně rozloučil a když v každé vesnici, kterou projížděli, je znovu stavěly španělské hlídky a Petr nepřestával žasnout, s jakou velkopanskou svrchovaností si s nimi Carlos dovede poradit, ponenáhlu v něm zas nabývaly vrchu klukovská zvědavost a rozjaření. Do Holguínu dorazili před večerem a ubytovali se ve skromném, ale solidním předměstském hotelu. Měli den, nejvýš dva na to, aby se ve městě nenápadně zabydlili. To znamená, aby především ve vědomí vtíravě uctivého majitele hotelu utvrdili dojem, že jediným účelem jejich příjezdu do Holguínu jsou obchodní jednání se zdejšími americkými firmami – nic jiného že je v městě nezajímá. Zdvořilostním návštěvám u krajanů pak také věnovali celý následující den. Carlos se odvolával na doporučení předních amerických podnikatelů z Havany, z Matanzas a dalších velkých měst kubánského severu a Petr nepřestával žasnout, co všechno o nich ví. Poslední etapa jejich cesty, jak tvrdil, začala v Banes, kam přijel s bratrem lodí z Matanzas před třemi dny. Nejpozději za týden se hodlá vrátit do Virgínie, aby se mohl poradit se svou rodinou a s konečnou platností rozhodnout, má-li vyzkoušet svou podnikavost v novém lákavém prostředí. Získal už několik slibných tipů, nákupní podmínky jsou velmi výhodné, ale – aby se přiznal – trochu mu přece jen vzalo kuráž nebezpečné vření tady v Oriente. Při svém odjezdu ze Států je 177
podceňoval, ale právě na cestě z Banes přes Cueto – územím, které ovládají povstalci – zažili s bratrem několik ošklivých příhod, které silně otřásly jejich odhodláním usadit se zrovna v těchto končinách. Hostitelé se těm obavám většinou zlehčivě usmívali. Je pravda, že nás, Yenquís, tady rádi nevidí ani Španělé, ani povstalci. Ale stejně pravda je, že ti i oni mají víc než dost důvodů, aby hleděli být s námi zadobře. Pomýšlí-li mister Allen zakoupit na Kubě nějakou usedlost, mohou mu rozhodně spíš doporučit některou ze západních provincií, kde je pořád ještě klid. Ale osobně, jako američtí občané na zábavné cestě, se pánové mohou cítit zcela bezpeční i tady v Holguínu. Stačí jen, když se budou co nejméně zajímat o politické záležitosti a věnují pozornost spíš historickým památkám, případně zábavním podnikům, kde mohou nejspíše poznat, jak se na Kubě pořád ještě vesele žije. To druhé mohou upřímně doporučit mistru Allenovi – první spíš mladému pánovi, který, jak zřejmo, hoří touhou po vzdělání, po poznání pohnuté a pestré kubánské historie. Takovéhle „rozvržení úloh“ musili shledat docela účelným pro své skutečné záměry. A v následujících dnech se také podle něho zařídili. Carlos-Allen pilně navštěvoval tančírny a kabarety, kde se to jen hemžilo španělskými důstojníky, i pokoutní krčmy, kde se scházeli prostí vojáci. Petr-James zatím horlivě vymetal kostely, malebná zákoutí a tržiště, obdivoval starodávné paláce – a kreslil, pilně kreslil. Sám se náramně bavil touhle turistickou zálibou, podle níž se na první pohled rozezná Yenquí od kubánského starousedlíka a kterou v sobě nenadále objevil teprve tady. Mezitím nepřestávali navštěvovat své nově získané americké přátele a Petrovy obrázky sklízely u hostitelů a jejich dětí nemalý obdiv. Album, které si pro své pokusy koupil, bylo záhy plné veršíčků, které způsobné dívenky vpisovaly pod jeho kresby, aby měl po nich památku. Mister Allen zářil pýchou na výtvory svého nadaného bratra – ale opravdový zájem jim věnoval teprve večer, když se v bezpečném ústraní hotelového pokoje zas proměnil v Carlose Peňu. Do Petrových čmáranic se daly vpašovat všelijaké nenápadné značky, které jim měly sloužit jako opora paměti, protože cokoli si zapisovat měli přísně zakázáno. A stejný účel měly adresy amerických obchodníků v Havaně a v Matanzas, hospodářské úvahy, burzovní zprávy a články o 178
moderních zemědělských metodách, které si mister Allen pilně vystřihoval z amerických novin a vlepoval do svého zápisníku. Až se vrátí ke svým, dá se z těch útržků sestavit docela obstojný přehled o rozložení vojenských útvarů v Holguínu, o jejich složení, výzbroji a síle – o náladě obyvatelstva, o jeho vztazích k vojákům, o tom, jak a jakými cestami se městu dostává nových posil ze západních provincií. Větší a důležitější část těchto zpráv získával Carlos na svých večerních výpravách za poznáním, „jak se na Kubě vesele žije“. A nemusil se ani v bodegách133 a tančírnách s nikým dávat do řeči, stačilo jen mít oči a uši otevřené, když některý španělský oficír v podnapilosti zatoužil pochlubit se svým hrdinstvím nebo strategickou moudrostí. Petrova úloha nadšence pro stavitelské a historické památky byla podstatně lehčí. Ale i tak mohl vyslechnout leccos zajímavého od zevlounů, kteří se nad ním zastavovali, když kreslil, a bavili se docela volně, jisti, že jim mladý Yenquí nemůže rozumět. Většinou to ovšem byly jen hloučky holquínských uličníků, z jejichž řečí mohl ještě tak nejspíš vyrozumět, jak jsou jim jeho výtvory k smíchu. A pokud se tu a tam u něho zastavil někdo, kdo nevypadal zrovna na prodavače pomerančů nebo třtinové limonády, Petr raději hleděl co nejrychleji skončit své dílo a zmizet. Jednoho dne však se mu to přece nepodařilo včas. Muž, který si k němu přisedl v parčíku před starým polorozpadlým kostelíkem, mlčky pozoroval jeho práci, jen tu a tam utrousil pochvalnou poznámku. Ale po chvilce mu nedalo, aby neprojevil podivení, že mladý umělec dal svému obrázku jiné pozadí, než jaké vskutku vidí před sebou. Totiž vojenské cvičiště, které se prostíralo za kapličkou a na němž hulákající poddůstojníci proháněli eskadronu unavených jezdeckých nováčků. Což si při svém zjevném nadání na takové malebné motivy dosud netroufá? Nebo snad ho nezajímají? Petr plaše vzhlédl k zvědavému pánovi a pokrčil rameny. Pán opakoval otázku anglicky. „Je to pro mne ještě příliš těžké,“ odpověděl Petr, cítě, že bledne. Teprv teď si uvědomil, že hejno zvědavců kolem něho náhle zmizelo, jako když se propadne. 13 krčma
179
Muž s porozuměním přikývl. „Vidím, že vás zajímají hlavně umělecké památky. Chcete se patrně pochlubit rodičům a přátelům ve Státech, jak jste byl pilný. Mohl bych vidět, co všechno už jste nakreslil?“ Petr mu podal své album a zvědavý chlapík v něm začal pozorně listovat. „Nadaný chlapec – opravdu… A dokonce i básník podívejme se.“ „To nejsou moje verše,“ řekl Petr skromně. „To mi napsaly na památku dcerušky mých zdejších krajanů.“ „Vašich hostitelů?“ Petr nejisté přikývl. „Totiž musím je občas ze zdvořilosti navštívit. Jsem tu jen na pár dnů a zítra zas odjíždím.“ Z mužova upřeného pohledu se rychle vytrácel bodře přívětivý výraz. „Kam smím-li se ptát.“ „Do Havany,“ vyhrkl Petr nazdařbůh. „A pak hned domů do Států. Je to poprvé, co mě rodiče pustili za hranice.“ „A zrovna na Kubu,“ řekl nevítaný společník. „Podnikavý mládenec, jen co je pravda. Kolikpak je vám let?“ „Patnáct…“ Znělo to dost pravděpodobně – nedávno přestálá nemoc byla na Petrově zevnějšku ještě hodně znát. Chlapík pomalu zakýval hlavou: „Ukažte mi svoje cestovní doklady,“ zavelel tónem, z něhož se přátelská vlídnost už docela vytratila. „Tady jsi, člověče,“ ozval se náhle za nimi hlas, který způsobil, že v Petrovi se na vteřinu zastavil dech. „Sháním tě celé odpoledne. Zapomněl jsi, že máme nejvyšší čas balit?“ Petr se obrátil, jako by čekal, že se v tu ránu promění v kámen. Za ním s rukama v kapsách a s krajně rozmrzelým výrazem stál – Dick Norton. „Toho čmárání snad bys už jednou mohl mít dost. Stejně to k ničemu není.“ Zvědavý chlapík důstojně vstal a přeměřil si vetřelce od hlavy k patě. „Ten mládenec patří k vám, pane?“ „Ano,“ odpověděl Norton nenucené. „Proč vás to zajímá?“ Muž s hrozivým zábleskem v očích vytáhl z kapsy policejní odznak. 180
Norton se uklonil a uctivě smekl klobouk. „Oh – promiňte… Velmi mě mrzí, že jsem vás vyrušil při výkonu služby. Provedl snad můj boy* něco, co se příčí zdejším zákonům?“ „Zatím ne… Jen jeho kreslířská záliba ve vojenských námětech se mi nějak nechce líbit. Tvrdíte, že jste jeho zaměstnavatel?“ „Jak se to vezme… Jeho rodiče mi ho svěřili, aby mi pomohl v mých novinářských povinnostech – a přitom se trochu porozhlédl po světě. Jak vidíte, snaží se.“ „Tak tedy novinář? Můžete mi ukázat povolení k pobytu a činnosti v tomto městě?“ Norton sáhl do náprsní kapsy a mlčky podal přísnému pánovi obálku s požadovanými doklady. Policista v nich chvíli zamračeně listoval, pak se obrátil k Petrovi. „Jak se jmenuje ten pán?“ „Richard Norton,“ řekl Petr. (Musil vynaložit všechnu sílu vůle, aby se mu nezatřásl hlas.) „Pracuje pro tiskový koncern Associated Press v New Yorku.“ „Máš štěstí, umělce,“ zavrčel policista, vraceje Nortonovi jeho papíry. „A jak se jmenuješ ty? Pokud se nemýlím, žádal jsem tě před chvílí, abys mi ukázal svoje doklady.“ „Promiňte,“ vmísil se Norton s omluvným úsměvem, „nosím pro jistotu jeho doklady taky u sebe. Jemu není radno takové věci svěřovat – každou chvíli něco ztratí. – Prosím.“ Petr v té chvíli byl přesvědčen, že sní nějaký nesmyslný sen, z něhož se v nejbližším okamžiku musí probudit. Pas, který Norton policistovi podával, byl nepochybně pravý – zcela určitě týž, který mu „pašák Dick“ obstaral, když se počátkem ledna chystali k odjezdu z Tampy. Fízl jej prohlížel ještě déle než prve Dickův, se zuřivým výrazem lovce, který cítí, že mu kořist uniká. „Neslyšels, nač jsem se ptal?“ vybafl konečně. „Jak se jmenuješ?“ „Petr Dvorak… Bydliště Tampa ve státě Florida, Jeffersonova ulice číslo 27.“ (anglicky chlapec zde ve smyslu sluha) Policista chvíli vztekle poťukával pasem o kotníky svých tlustých červených prstů, pak jej vrátil Nortonovi. „Můžete jít. – A velmi vám doporučuji, vážený pane, 181
abyste napříště dával na svého svěřence lepší pozor,“ dodal ještě, zřejmě jen proto, aby před podezřelou dvojicí nevypadal jako člověk, který se vzdává příliš lacino. „Neměl byste připustit, aby se sám potloukal po ulicích v cizím městě.“ „Ujišťuji vás, že už k tomu nebude mít příležitost. Jak jste slyšel, zítra ráno odjíždíme do Havany.“ „Čím dřív, tím líp,“ zabručel fízl, dotkl se dvěma prsty klobouku a důstojně odcházel. Petr v té chvíli vypadal, jako by už už chtěl vzít nohy na ramena, ale Norton mu sevřel paži a zuřivě sykl. „Ani se nehni – a mlč… A nekoukej, jako bys spadl z měsíce. Teď půjdeš hezky rychle se mnou, než si to ten idiot ještě rozmyslí. – Můžeš vzít jed na to, že zítra skutečně odjíždíme do Havany – v tom jsi měl náhodou pravdu. A chraň tě bůh, aby ses pokoušel utíkat.“ 4 Cestou k hotelu, kde Norton bydlil, skoro nepromluvili. Dick se tvářil jako člověk, který v nenadálém shledání nevidí vůbec nic mimořádného a považuje za zbytečné se na cokoli vyptávat. A Petr se všemožně snažil ho v tom napodobit. Jednak ze vzdoru, hlavně však proto, že nic jiného mu nezbývalo. Nemohlo být pochyby, že Dick míní naprosto vážně své varování, aby se nepokoušel utíkat. Zatím tedy mohl jen usilovně spřádat v duchu nějakou povídačku, kterou by zdůvodnil svou neuvěřitelnou přítomnost v Holguínu, až Norton začne s vyšetřováním doopravdy. Dick s tím nepospíchal ani pak, když spolu osaměli v hotelovém pokoji. Jen se trochu zlomyslně ušklíbl, když viděl, jak Petra zarazil pohled na dva mohutné kufry, do nichž se zřejmě už přestěhovaly všechny jeho svršky. „Jak vidíš, ušetřil jsem ti práci s balením. Aspoň si budeme moci hodinku nebo dvě popovídat, než půjdeme spat. Ráno v půl šesté odjíždí dostavník do Gibary. Do Havany pojedeme z Puerto Gibary lodí, totiž vy pojedete …“ „Ty taky, kamaráde. Leda že by ti bylo milejší, pobýt si nějaký čas v některém zavšiveném táboře pro obtížné cizince nebo pro lidi 182
podezřelé ze styků s povstalci. Rostou kolem města jako houby po dešti – předpokládám, že to už jsi na svých uměleckých toulkách taky zjistil. A že sis stačil udělat představu, jak to v takovém táboře vypadá. – Mimochodem, tvoje kreslířské záliby mě opravdu překvapily.“ „Bavím se, jak umím. To přece nemůže být pro nějakého pitomého fízla důvod…“ Norton útrpně zavrtěl hlavou. Vyhlédl ze dveří a požádal černého sluhu, který lelkoval na schodišti, aby mu poslali do pokoje večeři pro dvě osoby, načež nenucené pokračoval. „Vidím, že s rozumem nejsi o nic dál, než když ses mi před půlrokem tak záhadně ztratil. Přece jen jsem tě asi přecenil. Myslil jsem, když už ses jednou vydal na vlastní pěst poznávat kubánské poměry, že za tu dobu přece líp pochopíš, co španělští mocipáni dovedou.“ Petr zarytě mlčel, jen prudce zavrtěl hlavou, když mu Norton nabídl sklenku whisky „na šťastné shledání“. „Vida, ani pít ses ještě nenaučil jako opravdový mužský. To mě udivuje. – Ačkoli na druhé straně se zdá, že ses za těch pár měsíců přiučil lecčemu jinému. Žiješ si, jak vidím. Takhle vymóděný jsi nechodíval ani tenkrát, když jsi v tampské bance začínal dráhu budoucího milionáře. To tě tak vystrojil tvůj dočasný hostitel pan Cowley v Mayarí? Rozhodně nevypadal na takovou štědrost, když jsem ho před časem navštívil – na tvůj úpěnlivý telegram firmě Webster do Havany.“ Petr po něm zuřivě loupl očima. „Zajímalo by mě, kdy jste Cowlyho navštívil. Trvalo vám to hezky dlouho, jen co je pravda. Tenkrát, když mi bylo opravdu zle, vás ani nenapadlo se zajímat, co se se mnou stalo. Odjel jste si klidně do New Yorku – a nestál jsem vám ani za to, abyste se aspoň stavil v Tampě a pověděl sestře…“ Norton pokrčil rameny. „Lituji toho – a omlouvám se ti. Ale nic jiného jsem nemohl dělat. Snad připustíš, že to, proč mě tenkrát nakvap volali do New Yorku, bylo přednější. Tvou sestru a švagra jsem navštívil hned, jak to bylo možné. To už měli tvůj dopis. Jakou z něho měli radost – a co jsem od nich musil vyslechnout, že jsem na tebe nedával lepší pozor, to si snad umíš představit.“
183
„Náramně dobře. Už podle toho, že pan Osborn pro mě neměl jinou odpověď než nadávky a výhrůžky a Mary jsem vůbec nestál za jediné slovo. Poslat mi peníze na zpáteční cestu je ani nenapadlo.“ „Nejspíš spoléhali, že si na ni vyděláš sám. V tom tě kupodivu nepodceňovali. Vydělávat ses tu zřejmě naučil docela slušně. Ovšem kde a jak to je mi pořád záhadou. Jako zemědělský dělník na farmě pana Cowleyho asi sotva.“ Petr nasupeně hodil hlavou. „Když už jste tak báječně o všem informován, bezpochyby taky víte, že jsem se na Cowleyho farmě dlouho nezdržel.“ „Jistě. A to mě právě nejvíc zajímá kam jsi odešel a co jsi dělal potom.“ „Nemám chuť se vám z toho zpovídat.“ „Nepospíchám,“ zasmál se Norton. „Můžeme si o tom pohovořit, až budeš v lepší náladě. Třeba zítra na lodi případně až v Havaně.“ „Ještě nevíte, jestli s vámi vůbec pojedu.“ Ozvalo se zaklepání a vstoupil číšník s večeří. Norton poděkoval a krátce mu oznámil, že zde přítomný mladý muž příbuzný ze Států, s nímž měl tady v Holguínu sjednanou schůzku – přespí dnešní noc v tomto pokoji. Zítra časně ráno spolu odjíždějí. Přijímací formality vyřídí v recepci hotelu dodatečně. Číšník se s úklonou vzdálil a Norton se spokojeně posadil k prostřenému stolu. „Přeji ti dobrou chuť – doufám, že nepohrdneš. – Na tvoje pochyby, zda se mnou pojedeš nebo ne, považuji za zbytečné odpovídat. Samozřejmě pojedeš – a ještě rád. – Co se týče tvých zážitků po odchodu z Cowleyho farmy, můžeš si je nechat třeba vůbec pro sebe. Dlouho to nevydržíš, za to chci dát krk. – Začínám věřit, že jsi vzal doopravdy, co jsem tenkrát plácl při vánoční večeři u vás – totiž že v tobě dříme novinářský talent. Teď mi třeba budeš chtít dělat konkurenci. Nic proti tomu – nejsem z těch, kteří nadaným začínajícím kolegům nepřejí trochu úspěchu. Ovšem kdyby ses se mnou chtěl podělit o své poznatky, mohu ti slíbit slušný podíl na svých honorářích. A ty jsou teď podstatně vydatnější, než když jsem psal o Fernandině.“ „Věřím,“ ušklíbl se Petr. „Leccos už jsem od vás za tu dobu taky četl.“ 184
„No a?“ „Nic. Jenom že byste o své úspěchy asi brzy přišel, kdybyste si chtěl vypůjčovat rozumy od takového hlupáka, jako jsem já. Radši si necháme své poznatky každý pro sebe.“ „Jak myslíš. Napadlo mě jen, jak by asi tvůj tyran Osborn padl na zadek, až by ses před ním objevil jako úspěšný reportér. To by se ti přece líbilo či ne?“ „Na tom mi moc málo záleží. Pan Osborn mě víckrát v životě neuvidí.“ „Kamaráde, to záleží na mně – ne na tobě. Když už jsi takový necita, že vůbec nemyslíš na svou nešťastnou sestru, neměl bys aspoň zapomínat, že Osborn je pořád ještě tvůj poručník. – Můžeš o tom chvíli uvažovat – já zatím dojdu dolů zařídit, abys tu dnes mohl přespat. Nebylo by dobře, abych tě zároveň omluvil u tvých dosavadních holguínských hostitelů? Aby o tebe neměli starost.“ „Není třeba,“ odbroukl Petr. „To už si zařídím sám.“ „Bojím se, že už k tomu nebudeš mít příležitost,“ řekl Norton mezi dveřmi. „Konečně – nejspíš se už taky přesvědčili, jaký jsi nezdvořák a nevděčník. Utíkat svým dobrodincům bez rozloučení a bez poděkování to je zřejmě tvůj oblíbený způsob. Vyšel a zamkl za sebou. Petr zuřivě vyskočil, ale pak jen mávl rukou. Z Holguínu se jinak nedostane než v Nortonově doprovodu. A že k tomu má nejvyšší čas, o tom ho Dick nemusil přesvědčovat. Zmizí mu někde cestou – nejspíš v Gibaře… Tak jako tak měli s Carlosem do tří dnů odjet z Holguínu – a také přes Gibaru. Také lodí ovšem ne parníkem některé španělské nebo americké společnosti – a vůbec už ne do Havany. Bylo smluveno, že v Puerto Gibaře je bude čekat nenápadná rybářská plachetnice a ta je dopraví do některého z malých přístavů na nejvýchodnějším pobřeží, které už je pevně v moci povstalců. Chybou bylo jen, že v Gibaře budou očekáváni ne zítra, ale až o dva dny později… Zbývalo jediné: Stůj co stůj dát nějak Carlosovi zprávu, co ho potkalo – a přimět ho, aby se do Gibary vypravil hned, neprodleně. Tam už Petr musí Nortonovi nějak upláchnout – a bude-li mít trochu štěstí, snad se mu podaří se s Carlosem sejít. V nic jiného už doufat nemohl. 185
Vytrhl čistý list ze svého alba a ve chvatu napsal dopis pro pana Freda Allena, farmáře z Virgínie, bytem v hotelu Vega de Oro. V prázdné zásuvce stolu našel pohozenou zapomenutou obálku. Pečlivě zalepil dopis a schoval jej do peněženky. Byly v ní ještě tři dolary a něco přes dvacet pesos. Čtvrtina postačí jako úplatek nočnímu vrátnému, aby dopis odeslal pokud možno ještě v noci a nebyl příliš zvědavý, co obsahuje. Teď jen, aby se mu podařilo vyklouznout z pokoje a domluvit se s vrátným, až Norton bude spát. Chvíli ještě listoval v albu – přemýšlel, neměl-li by je zničit, spálit. Ale nebylo kde – a také času už nezbývalo. Ostatně co z těch čmáranic může Norton vyčíst, jestliže zatouží se jimi pokochat? Některé údaje, které v nich byly zašifrovány, přijdou ovšem nazmar. Ale ty nejcennější a nejdůležitější má stejně Carlos ve svém „přehledu burzovních zpráv“ – a především v paměti. Tam jsou koneckonců ukryty nejbezpečněji. Ano, Carlos svou úlohu splní, o tom není třeba pochybovat. Ale on, Petr…? Pomyšlení, že zklamal důvěru plukovníka Masóa, že ho teď, jestliže se s Carlosem už nesetká, všichni budou považovat za zrádce nebo v nejlepším případě za zbabělce, který v poslední chvíli couvl před úkolem příliš obtížným – to pomyšlení ho skličovalo víc než nejistota, co ho čeká v nejbližších hodinách. Norton se vrátil a spokojeně prohlásil. „Všechno v pořádku – pro dnešní noc jsi mým hostem. Tuhle na divanu se vyspíš královsky. – Vida, děláš bilanci své umělecké činnosti. Ukaž…“ „Opravdu, na začátečníka to není špatné,“ zasmál se, když mu Petr podal své album. „Ale fotografování ti šlo líp. To jsi tady nezkoušel?“ „Ne,“ zavrčel Petr. „Na fotografické vybavení jsem se ještě nezmohl.“ „Vidíš – ještě žes mi připomněl... Tohle album přece není tvůj jediný majetek. Co to ostatní?“ „Nedělejte si starosti. Můj majetek je to, co mám na sobě – a pár kousků prádla v kufříku, který zůstal u jednoho z mých zdejších hostitelů. Napíši mu z Havany nebo třeba až z Tampy – na to je času dost.“ ,,U jednoho z tvých zdejších hostitelů,“ opakoval Norton s posměšným obdivem. „To už jsi tady získal tolik přátel mezi krajany? 186
– Konečně čemu se divím – vypadá to, že jsi udělal dojem především na jejich slečny dcery. Těch krásných veršíčků, co ti napsaly na památku. Alice Campbellová – Maud Ferberová – Gladys Hopkinsová... Některé z těch úctyhodných rodin už jsem měl taky čest navštívit. – A tuhle vidím i věnování. Ty si teď říkáš James Allen?“ „To je mé umělecké jméno,“ ušklíbl se Petr. V té chvíli by si byl nejradši napohlavkoval – jak mohl zapomenout, že tahle jména určitě nebudou Nortonovi neznámá. A že toho nepochybně využije, aby se pokusil vyzvědět aspoň něco z toho, co mu on, Petr, odmítl povědět. Zbývala jediná naděje – že na to prostě už nebude mít kdy. Je docela možné, že i jemu už v Holguínu hoří koudel. Že má k tak nápadně spěšnému odjezdu z města i jiné příčiny než jenom starost, aby svého nezdárného svěřence co nejdřív dopravil zpátky do lůna Osbornovy rodiny. „Víte, co mě překvapuje?“ zamlouval rychle svůj úlek. „Že po takové době pořád ještě u sebe nosíte můj pas.“ „To tě vůbec nemusí překvapovat. Je samozřejmé, že jsem ho musil mít stále pohotově, když jsem se na úpěnlivé prosby tvé sestry vydal po tvých stopách do Mayarí. Že ho uplatním až tady v Holguínu, to jsem ovšem čekat nemohl. To byla zázračná náhoda, za kterou bys měl pánubohu na kolenou děkovat.“ „Uznávám,“ řekl Petr. „Určitě vám to nikdy nezapomenu. – A jak jste se měl po celý ten čas? Kdy jste se vrátil do Havany?“ „Zrovna když se to tady v Oriente začalo vařit. To byla taky hlavní příčina, že jsem se v Havaně ani neohřál a hleděl se rychle dostat sem, co nejblíž čackým bojovníkům za svobodu Kuby. Samozřejmě vedle naděje, že tě asi nejspíš natrefím někde tady. – Ale víš co? Když ty jsi takový tajnůstkář, budu já taky. Až tě tvé hloupé trucování přejde, můžeme si o svých zkušenostech popovídat důkladněji. Třeba až doma v Tampě – času dost. Teď bude nejlíp, když půjdeme spat. Vstávat musíme nejpozději v půl páté.“ Petr souhlasil. Ale v noci marně čekal, až Dick konečně usne, aby se mohl vykrást z pokoje a pokusit se propašovat vrátnému dopis pro Carlose. Kdykoli se jen pohnul, ozvalo se z vedlejšího lůžka. „Nespíš? Měl by ses snažit, ať jsi ráno v pořádku. Čeká nás dlouhá únavná cesta.“ 187
Nesnažil se – ale spánek ho nakonec přece zmohl. Probudil se, když už za okny začínalo svítat. Norton polooblečený, s namydlenou tváří a s břitvou v ruce, mu netrpělivě třásl ramenem a pobízel ke spěchu. 5 Těsně před odjezdem, zatímco Norton vyrovnával účet, se Petrovi přece podařilo uplatit černého nosiče zavazadel, aby ještě za svítání donesl jeho dopis do hotelu Vega de Oro. Zbývala už jen nepatrná jiskřička naděje, že Carlos dostane jeho zprávu včas, aby se ještě téhož dne vydal do Gibary. Bylo možno doufat už jen v jediné: Že cesta dostavníkem se co nejvíc protáhne, že se nevyhnou všelijakým opletačkám se španělskými hlídkami v průjezdních stanicích – že zmeškají loď a budou muset den nebo dva čekat na další. Jenže totéž samozřejmě čeká i Carlose, i když se nakrásně bez prodlení pustí po jejich stopě. Není těžké si představit, že pro něj by takové tahanice byly mnohem nebezpečnější – že by mohly nakonec ohrozit i to, za čím se do Holguínu vypravil. A pak by vůbec nebylo divu, kdyby raději obětoval jeho, Petra, a hleděl co nejrychleji zmizet z Holguínu jinou, bezpečnější cestou. Co jiného si konečně od něho zaslouží za to, že v první zkoušce svých vyzvědačských schopností selhal na celé čáře. Raději všechno nechat osudu teď už nic nenapraví, kdyby si lámal hlavu sebevíc. Schoulil se v koutě přeplněného dostavníku a předstíral, že hodlá celou cestu spát. Ať se teď stará Norton, říkal si zarytě – v Gibaře mu stejně uteču. Do Puerto Gibary dorazili vskutku až kvečeru. Loď vyplouvala za svítání, ale Norton nepřipustil, aby se v přístavu zdrželi jen o minutu déle, než vyžadovaly nutné cestovní formality. Nastoupili, ještě než se docela setmělo a pak se Petr už nesměl ani na chvíli vzdálit z kabiny. Naděje, že by se Dickovi mohl ztratit tady v Gibaře, zhasla nadobro. A podaří-li se mu to v Havaně, co mu to bude platné? Co mu pomůže potloukat se s falešnými doklady a povážlivě ztenčenou peněžní hotovostí po městě, v němž jsou Španělé dosud neomezenými pány? I kdyby se mu nakrásně podařilo z Havany nějak vyklouznout – a to teď 188
jistě bude mnohem obtížnější než před půlrokem kam by se mohl obrátit, u koho hledat pomoc? Nedovedl si vůbec představit, jak daleko je z Havany do provincie Camagiiey, kam snad se mezitím už probila část revolučního vojska pod velením generála Gómeze. Tím méně, že by dokázal na vlastní pěst najít nějakou cestu, která by ho znovu dovedla „ke svým“. Při pomyšlení, že všechno, co prodělal od svého útěku z Cowleyho farmy, je teď ztraceno, k ničemu, byl by si nejraději rozbil hlavu. Ale zanic na světě nesměl své zdrcení prozradit před Nortonem, který jen s potutelným úsměvem vyčkával, až ho vztek přejde a konečně zatouží se vyzpovídat. Usnout se mu nepodařilo skoro celou noc. Teprve k ránu ho zmohl neklidný spánek, plný divokých snů. Když se probudil, loď už zřejmě byla na širém moři. Norton, již oblečený, seděl na kraji lůžka a na kolenou cosi zapisoval do svého novinářského bloku. „Dobré jitro,“ řekl zvesela. „Doufám, že ses tentokrát vyspal trochu líp než poslední noc v Holguínu. Měli jsme oba namále – teď ti to konečně mohu prozradit. Pospěš si, ať nejsme u snídaně poslední.“ Petr se mlčky ustrojil a následoval Nortona do jídelny. Loď Castilia se příliš nelišila od parníku společnosti Cuban Tobacco, kterým se plavil loni v říjnu z Baltimoru na Floridu. Sloužila také spíš nákladní než osobní dopravě, ale kabin pro cestující měla bezpochyby několik, ne pouze jednu společnou. Těsná jídelna, zařízená s omšelou starodávnou elegancí, zůstala po dobu snídaně poloprázdná. Většina cestujících, jak se zdálo, nastoupila teprve ráno před vyplutím. Neukazovali se příliš ani na palubě. A nebylo to zřejmě jen nevlídné počasí, co jim vzalo chuť k ranní procházce. Tři nebo čtyři osamělí muži, mlčky pohlížející na tesklivě šedou mořskou hladinu, vypadali spíš jako lidé, kteří mají plnou hlavu starostí. Po zkušenostech z Baraguá Petr snadno poznal, že jsou to vesměs příslušníci starousedlé statkářské vrstvy, kteří necestují za obchodem nebo pro zábavu, ale podle všeho s úmyslem hledat v některé západní provincii nový, klidnější domov. Norton je škodolibě pozoroval – pravděpodobně si o nich myslil totéž. Řekl to posléze naplno – možná proto, aby se Petrovi zavděčil a konečně ho trochu rozpovídal. Ale Petr se tvářil, že ho nesnáze 189
takovýchhle pánů naprosto nezajímají. Díval se zarytě do mlhy, z níž se jen chvílemi v dálce vynořil cípek rovné písčiny téměř bez porostu a hned zase zmizel. Norton jakoby mimochodem podotkl, že jsou to korálové ostrůvky, které po celé délce vroubí severní pobřeží provincie Camagüey. „To už jsme tak daleko?“ zeptal se Petr. „Kdy asi můžeme být v Havaně?“ „V nejlepším případě zítra ráno. Tyhle starodávné archy si dávají načas. Doufejme, že nemají v úmyslu nikde zastavovat…“ Petr zatajil dech. Už už měl na jazyku otázku, kde, v kterém přístavu by se taková zastávka dala čekat, ale včas ji udržel za zuby. Dick byl zřejmě pořád ve střehu. „Zdá se, že se přece jen už těšíš domů,“ řekl Norton s potutelným úsměvem. Petr rozmrzele hodil rameny. „Domů ani ne – pokud myslíte Tampu a domácnost pana Osborna. Ale Havanu zas po čase docela rád uvidím. Doufám, že odtamtud nebudete tolik pospíchat.“ „Uvidíme... Přijde na to, co mě tam čeká. Sám bych třeba zvlášť nepospíchal – ale s tebou…“ V té chvíli k nim přistoupil zavalitý pán, oblečený s trochu komickou starokubánskou elegancí, a s omluvným úsměvem smekl klobouk. „Pánové dovolí,“ řekl španělsky. „Slyším anglický hovor – pánové zřejmě pocházejí s Estados Unidos. Řekl jsem si, že bych se snad mohl dovědět, jak se tam smýšlí o tom, co se poslední dobou děje na Kubě. Pokud ovšem señores prominou, že neovládám jejich řeč – a pokud neobtěžuji...“ „Naprosto ne. Myslím, že vzájemné porozumění mezi vaším a naším národem bude teď žádoucnější než kdy v minulosti.“ Petr se lhostejně odvrátil, aby skryl své překvapení nad Nortonovou bezvadnou španělštinou. Ale především – Dick zanic na světě nesmí poznat, že jeho „zajatec“ mu rozumí. Vyklonil se přes zábradlí, začal si pohvizdovat Yankee Doodle144 a tvářil se jako člověk, jehož takovéhle cestování k smrti otravuje. Zdvořilý pán také vzápětí zapomněl na jeho přítomnost. Norton po něm chvílemi střelil 14 (jenkí důdl) veselá revoluční písnička z let 1775— 1783
190
nedůvěřivým pohledem, ale ponenáhlu – zřejmě polichocen pánovým uctivým podivem, když se mu představil jako novinář – se rozpovídal jako člověk, který se náramně rád poslouchá. Docela tak, pomyslil si Petr, jako tehdy při plavbě do Jacksonvillu, když se chtěl zalíbit mé drahé sestřičce… Na tohohle tlouštíka ovšem Dick naprosto netoužil „udělat dojem“ – spíš se trochu pobavit na jeho účet. Chvíli zlomyslně uhýbal jeho neobratně zastřeným nedočkavým pokusům vyzvědět, komu je nakloněno veřejné mínění ve Státech – zda povstalcům nebo španělské vládě… Ale pak, když zvědavý seňor váhavě přiznal, že on osobně považuje revoluci za předčasnou a obává se, aby nepřinesla víc zla než prospěchu, Norton náhle změnil tón a řekl odměřeně. „Chápu vás, na vašem místě bych měl nepochybně stejné obavy. Ale jako občan svobodné demokratické země se dívám na kubánské poměry poněkud jinak. Mluvím pochopitelně jen za sebe – ale řekl bych, že většina mých spoluobčanů smýšlí stejně. Osobně jsem přesvědčen, že revoluce přijít musila – a že španělské panství na Kubě už dlouho nepotrvá.“ Petr měl co dělat, aby odolal pokušení přesvědčit se aspoň kradmým pohledem, jak se tlustý pán nad Dickovou odpovědí tváří. Dovedl si to ostatně velmi dobře představit – podle toho, že mu trvalo hezky dlouho, než se zmohl na slovo. „Ujišťuji vás, vážený pane,“ řekl konečně – „ujišťuji vás, že jsem stejného mínění. Způsob, jakým madridská vláda brzdí naše podnikání, jak omezuje naše práva na svobodný zahraniční obchod, je skutečně neudržitelný. Jak vidíte, nejsem zrovna mladík – zažil jsem ještě desetiletou válku. A hlavně všechny marné pokusy domluvit se se Španěly po dobrém, když válka skončila pro nás tak neblaze. Už tehdy lidé z mých vrstev – a lidé mnohem vlivnější a politicky zkušenější než já – byli přesvědčeni, že jsou to jedině Spojené Státy, od nichž Kuba může čekat ochranu proti nesmyslné politice Madridu“. „Míníte patrně velkostatkářské předáky Hospodářského hnutí,“ řekl Norton. „Obávám se, že ti už za posledních deset let hodně ztratili na politickém vlivu. Poměry se za tu dobu dost změnily. Řekl bych, že kubánský lid dnes mnohem víc věří těm představitelům protišpanělské 191
opozice, kteří s programem Hospodářského hnutí naprosto nesouhlasili.“ „Myslíte samozřejmě ty, kteří jsou dnes v čele povstání… Gómeze – Macea… Dovolte, abych vám připomněl, že Maceo pochází z jedné z předních starokubánských statkářských rodin. A Gómez má v národě především autoritu rozeného vojáka. Proto taky věřím, že přes všechny dílčí neshody mají k nám – k jádru národa, kteří vytváříme jeho bohatství – pořád nejblíže. Především doufám, že jako vojáci dokáží udržet na uzdě všelijaké nesmyslné revoluční choutky lidí pochybného původu, z nichž zatím musí vytvářet svou armádu.“ „Pokud v nich ty revoluční choutky sami nepodněcují,“ řekl Norton suše. „Jinak by asi sotva mohli v tak krátké době dosáhnout tak překvapivých vojenských úspěchů.“ „Promiňte, vážený pane, tomu nevěřím. Pokud si někdo z předáků povstání takhle nebezpečně zahrával s náladami nevzdělané lůzy, byl to nejspíš José Marti. Básník, spisovatel – člověk bez jmění a bez domova – čemu ten může v politice rozumět. Osobně si nesmírně vážím hrdinství, s jakým obětoval život v boji. Ale jsem přesvědčen, že teprv teď, po jeho smrti, se revoluce bude rozvíjet rozumným a žádoucím směrem.“ Ty kryso, pomyslil si Petr. Jsi zrovna taková veš příživnická jako starý Duarte – ještě horší. Však na tebe dojde! „Dovolte otázku,“ řekl Norton. „Znal jste Martího? Viděl jste ho někdy?“ „Neměl jsem tu čest.“ „Vidíte – já ano. Ve Spojených Státech jsme se stýkali často a velmi přátelsky. Řeknu otevřeně, že jsem nepoznal mezi vašimi krajany člověka, který by se mu vyrovnal vzděláním a politickým rozhledem. Jeho smrt je pro revoluci jistě nejtěžší ztrátou.“ Ted už Petr jen stěží odolal, aby se po něm zuřivě neohlédl. Ty pokrytče… Jak je tomu dlouho, co byl Marti pro tebe člověkem, který to v novinářské práci nikdy nikam nepřivede – kterého „dohromady neznáš“ – který tě „celkem nezajímá“. Živému ses poškleboval – mrtvému se klaníš. „Snad máte pravdu,“ připustil statkář váhavě. „A že jste ho znal, to vám upřímně závidím. Nepochybně má nemalé zásluhy o to, že vaše velká, slavná, svobodná země se stále zřejměji 192
staví za naše zájmy. Vy jako občan Spojených Států o tom zajisté víte víc než my – ubožáci, které se španělská vláda všemožně snaží udržet v nevědomosti. Dovolil byste, abych vás představil svým přátelům? Byli bychom vám všichni nesmírně vděčni za podrobnější informace. Snad vás nepohorším, když vás pozvu na malou přesnídávku. Vás i mladého pána – snad bratra, nemýlím-li se.“ „Synovce,“ řekl Norton zkrátka. „Nerad bych vás urazil, ale u nás ve Státech jsme zvyklí jíst skromněji a méně často. Raději bych počkal až do oběda.“ „Oběd se dnes asi opozdí. Někdy k večeru přistáváme v Matanzas – a zdržíme se tam možná několik hodin. Denní pořádek na lodi to patrně trochu naruší.“ Petr zatajil dech. Nemohl se ani koutkem oka přesvědčit, jak se Norton tváří nad tou novinou. Ale že je to pro něho novina – určitě nikterak příjemná –, prozrazovalo jeho nápadně dlouhé odmlčení. „Dobrá, přijímám,“ odpověděl konečně. – „Pojď, Petře,“ řekl anglicky. „Pán nás zve na lunch. Nebylo by zdvořilé odmítnout.“ Petr se obrátil, jako by se právě probral z hlubokého zasnění, a rozpačitě zamumlal. „Děkuji, pane. Jste velmi laskav.“ Norton nespokojeně zakroutil hlavou. „Aspoň děkovat ses snad už mohl naučit španělsky.“ „Muchas gracias, seňor,“ hlesl Petr a zvedl k Dickovi provinilý pohled školáka, který nezvládl uloženou lekci. „Como… Como está usted?“ Pán se bodře rozesmál a pochvalně mu poklepal na rameno. „Muy bien, muchachito, muy bien. Milý chlapec,“ obrátil se znovu k Nortonovi. „Zdá se, že na rozdíl od vás je na Kubě poprvé. A pravděpodobně nepříliš dlouho.“ „Jen několik dní,“ řekl Norton. „Vracíme se hned zas domů na Floridu, jen co si v Havaně vyřídím nějaké nutné záležitosti.“ Bleskl po Petrovi podezíravým] pohledem, který prozrazoval, že začíná pochybovat o jeho nedostatečných znalostech španělštiny. Petr se potají ušklíbl. Nicméně i pak, když s přáteli pohostinného seňora usedli v jídelně, považoval za nutné předstírat, že ho rozhovor v cizí řeči nesmírně nudí. A dalo mu to hodně práce – druzí pánové byli ve svých dotazech na Nortona mnohem otevřenější a neodbytnější. Ale 193
Dick odpovídal už jen vyhýbavě, odměřeně. A na otázku, co ví o tom, že vojska generála Gómeze překročila západní hranice provincie Gamaguey a pronikají do sousední provincie Santa Clara, jen pochybovačně pokrčil rameny. Jde pravděpodobně o přehnané pověsti – tak rychlý postup při všech úspěších povstaleckých vojsk sotva lze očekávat. Petra najednou omrzelo jen mlčky koukat do prázdna a předstírat, že nerozumí. Dotkl se plaše Nortonovy ruky a stísněně zašeptal. „Dicku, nezlobte se… Nějak mi není dobře, myslím, že se o mne pokouší mořská nemoc. Potřeboval bych si na chvilku lehnout.“ Dick se zamračil, spěšně přikývl a Petr jako v mrákotách se vypotácel z jídelny. V kajutě se natáhl oblečený na lůžko a zakryl si obličej rukama. Útržky hovorů, které před chvílí vyslechl, mu vířily hlavou jako smetí ve větru. Hruď měl jako v kleštích – a zároveň jako by se mu měla rozskočit prudce ožívající bláznivou nadějí, kterou však zanic na světě nesmí nechat pohasnout. Matanzas! Přistáváme v Matanzas! A možná na několik hodin... A Dick to nevěděl – a nepočítal s tím… Ta myšlenka stále znovu dotírala, stále znovu se vynořovala z víru ostatních, které se marně snažil srovnat v jakýs takýs pořádek. Měl celkem přesné ponětí o poloze přístavu Matanzas – nadarmo neprostudoval kdejakou mapu v pracovně plukovníka Masóa, dokud byl u něho vojenským sluhou. Věděl, že odtud je do Havany už docela blízko. Ale věděl také, že provincie, nesoucí jméno tohoto velkého města, sousedí na západě i na jihu s provincií Santa Clara… A tam už se povstání snad také rozhořívá – i tam už pronikají vojska generála Gómeze. Vystrašení pánové, kteří se prve sesypali na Nortona jako vosy, o tom přece mluvili. Možná jen proto, že chtěli, aby jim vyvrátil jejich obavy. Ale strach bývá někdy skutečnosti blíž než naděje, než toužebné očekávání…Ať je tomu jakkoli, ať je na té zprávě jen zrnéčko pravdy – tohle je příležitost, kterou si Petr nesmí nechat uniknout. Dostat se z hlavního města provincie Matanzas do vnitrozemí – kamkoli, prostě mezi obyčejné lidi, z dosahu španělských vojáků a policajtů – nebude možná o mnoho snazší než z Havany. Ale o něco snad přece… Takové lidské mraveniště jako Havana Matanzas snad 194
není. Horší bude, jak se dostat tam, jenom do přístavu – jak nepozorovaně vyklouznout z lodi, kterou Dick určitě nehodlá ani na okamžik opustit. A samozřejmě to nedovolí ani jemu, Petrovi. Jenže teď se ho nesmí – a taky nebude ptát. Když se mu nepodařilo utéci v Gibaře, musí se mu to podařit tady. Jak – to si zatím ani nezkoušel představit. Nezbývá než spolehnout na šťastnou náhodu, na nějaký okamžitý spásný nápad, jaké mu už nejednou pomohly, když byl s rozumem v koncích. Čas se k zoufání vlekl. Kdyby aspoň dokázal usnout – je sotva poledne a loď má do Matanzas dorazit někdy kvečeru. Namočil kapesník zbytkem vody z láhve, upevněné drátěným okem na stěně kajuty, přikryl si jím obličej a znovu ulehl. Norton asi po hodině nahlédl do kabiny, ale hned se zas potichu vzdálil, když z lůžka zaslechl jen sípavé oddychování spáče, trýzněného nějakým těžkým, děsivým snem. Nakonec se Petrovi přece jen podařilo usnout doopravdy. Probudil ho temný neurčitý hluk, tvrdé nárazy, promísené změtí chraplavých mužských hlasů. Trvalo mu chvíli, než si uvědomil, že jeho zdroj je kdesi docela blízko, přímo za stěnou kajuty. Rázem byl na nohou. Konečně… Konečně loď kotví v přístavu! Těsnou místnůstku naplňovalo již husté šero, ale bylo těžké poznat, zda jeho příčinou je nadcházející noc nebo hustý liják, který zas už vytrvale bil do okénka a docela je oslepoval. Pokrývky na sousedním lůžku byly rozházené. Dick si bezpochyby nakonec také nevěděl jiné rady než zahnat spánkem únavu a dopal nad vtíravostí svých nežádoucích společníků. A možná i kocovinu z jejich bohatého pohoštěni. Ale ted zřejmě ho ruch a shon při vykládání zboží znovu vylákaly na palubu. Dobrá – teď, nebo nikdy! Petr se po špičkách přikradl ke dveřím kajuty a potichounku otevřel. Div přitom nevrazil do mohutného chlapíka, který se proti němu hrnul s těžkým nákladem na zádech. Jeho hruď a hlava docela mizely pod hrubou kápí z pytloviny, kterou se zřejmě chránil před prašným a ohavně čpícím obsahem žoku na svém hřbetě. Zaklel bohapustě, trochu se zapotácel, ale hned zas spěšně vykročil, protože za ním se valil další zakuklenec – a v patách za ním třetí… Petr se 195
kolem nich provlékl jako had a přikrčen vklouzl do otevřených zasouvacích dveří skladiště, odkud se jeden po druhém vynořovali jako průvod bílých neforemných strašidel. Skladiště, chabě osvětlené jedinou acetylénovou lampou u stropu, zůstalo za posledním lidským soumarem na chvíli prázdné. Jistě jen na kratičkou chvilku. Ti, kteří se už kdesi venku zbavili svého břemene, se s křikem a smíchem vraceli pro další dávku. Pravděpodobně poslední – v koutě zbývalo už jen několik pytlů té odporně páchnoucí práškovité hmoty – snad guana nebo kterého čerta… Zato kolem po podlaze jí bylo naváto jako sněhu o vánocích. Teď nebylo radno ztratit ani vteřinu. Popadl jeden z prázdných pytlů, které se v té bílé závěji sem tam povalovaly, přehodil si jej přes hlavu, vyhrnul si nohavice vysoko nad kolena – v okamžiku byl jako sněhulák a smradem se div nezalkl. Vzápětí ucítil na zádech ukrutnou tíhu. Kterýsi z nosičů, rozjařený chvilkou úlevy, se postaral, aby se nemusil namáhat zvedáním břemene z podlahy – bůhví, jak by to bylo dopadlo… Zdálo se mu, že se nedokáže pohnout z místa, před oslepenýma očima se mu roztančily mžitky, čelo měl rázem zalité potem. Zaťal zuby, tápavě vykročil – vida, po dvou třech krocích našel rovnováhu. Teď jen vydržet, stůj co stůj vydržet – nemyslit na nic jiného, než aby neztratil z očí bosé nohy svého předchůdce, ztěžka vykračující po úzkém prkně, které spojovalo okraj paluby s kamennou hrází. Dokáže-li zdolat i tuhle poslední překážku a nespadne-li přitom do vody i se svým ohavným nákladem, bude to zázrak. V té chvíli už skoro o sobě nevěděl – vzpamatoval se teprve, když náhle uklouzl po hladkém dláždění mola, které liják proměnil v jezero. Ale neztratil rovnováhu, neupadl – podařilo se mu ještě z posledních sil se dopotácet do otevřených vrat přístavního skladiště a konečně, konečně shodit tíži ze hřbetu. A v příštím okamžiku zmizet v úzké uličce mezi pytli a bednami, které naplňovaly ohromnou pološerou místnost až ke stropu. 6
196
Nadzvedl pokradmu plachtu a pokoušel se rozeznat, kudy vůz projíždí. Všechno teď záleželo na tom, zda se mu podaří přesně odhadnout okamžik, kdy bude moci opustit svůj úkryt mezi sudy, bednami a pytli stejně nepozorovaně, jako do něho vklouzl. Vůz se ve všem všudy podobal těm, které denně od rána do večera pendlovaly mezi přístavem a sklady pana Webstera, Nortonova havanského hostitele. Nebylo pochyby, že slouží stejnému účelu. Když se Petr propletl labyrintem skladiště k protějším otevřeným vratům, poznal okamžitě, že ze všech vozů, které tam stály, právě jen tenhle jediný je připraven k odjezdu. To rozhodlo. Ve vteřině byl pod plachtou. Nikdo ho nezahlédl, tím si mohl být jist. Kočí byli poschovávaní – déšť se lil z nízkých mraků hotovými proudy a měnil večerní šero v půlnoční temnotu. Trvalo hezky dlouho, než zvenčí znovu zaslechl lidské hlasy – a než se obrovitá archa konečně dala do pohybu. Teprv pak byl zase schopen přemýšlet. Jestliže vůz patří podobnému podniku, jako byla havanská firma Webster & Co, je pravděpodobné, že jeho cesta skončí až příliš brzy – v některé obchodní čtvrti, kde ani v tomhle nečase nebude tak docela liduprázdno. A pak by mohlo být pozdě na útěk. Se zatajeným dechem tiskl oko ke škvíře mezi plachtou a postranicí, připraven okamžitě vyskočit, jakmile spřežení odbočí z široké osvětlené avenidy clo některé temnější ulice. Dusot těžkých valachů a hrčení kol konečně přitlumila rozblácená písčitá cesta jakéhosi parku. Přehoupl se přes postranici, dopadl na všechny čtyři a přikrčen vběhl do blízkého křoví. Chvíli s bušícím srdcem vyčkával, pak se rozběhl přes trávník a obloukem se vrátil k hlavní aleji. Nikde nebylo živé duše. Co teď – kam se obrátit, aby se co nejrychleji dostal z města, o jehož rozloze nebyl s to si udělat představu? Zatím si nevěděl jiné rady než zamířit zpátky k ulici, kterou vůz před chvílí projel. Byla jako vymetená, ale výklady obchodů a okna kaváren dosud zářily – do noci bylo zřejmě ještě daleko. Odbočil na nejbližším rohu a pak nazdařbůh ještě několikrát, poháněn jedinou myšlenkou: Vzdálit se co nejdřív z těchto končin, které zřejmě pořád ještě patřily k městskému centru – najít nějaký odlehlejší kout, kde by se ve svých poničených šatech spíš mohl odvážit mezi lidi. 197
Zastavil se konečně před hospodou, která slibovala, že mezi jejími hosty nevzbudí jeho žalostný zevnějšek zvláštní pozornost. Vteřinu se ještě rozmýšlel – ale vtom se dveře rozlétly, zevnitř se vyvalil mrak tabákového dýmu – a vzápětí vypadl hubený, otrhaný mladý muž s řídkým plnovousem, s poloprázdným pytlem na rameni. Zmačkaná hučka mu spadla do bláta. Zvedl ji, se zuřivým proklínáním si ji znovu narazil na hlavu a bojovně vykročil proti zavřeným dveřím – ale pak si jen odplivl a mávl rukou. Udělal několik potácivých kroků k vychrtlému koníkovi, který trpělivě vyčkával opodál, zapřažen do vozíku s dvěma vysokými koly. Opřel se lokty o koníkův hřbet, složil na ně hlavu a strnul v poloze člověka, který nemůže pochopit, jak je svět špatný a nepřející. Petr se plaše dotkl jeho ramene. „Proč tě vyhodili, kamaráde? Neměl jsi peníze na útratu? Kdybys dovolil, zaplatil bych ti skleničku… Sám se taky potřebuju posilnit.“ Chlapík zvedl hlavu a chvíli si ho prohlížel kalným pohledem. Pak furiantsky hodil rameny, vrazil obě ruce do kapes a výmluvně jimi zatřásl. Cosi v nich kovově zachrastilo – zřejmě celé jeho bohatství. „Na to, co vypiju, si vždycky vydělám,“ houkl uraženě. „Jsem poctivý obchodník jako každý jiný. Jenže právě moje zboží jim nevoní, psím synům. Abych prý s takovou ohavností neobtěžoval pořádné hosty. Blbci – nevědí, jakou to má cenu. V nóbl čtvrtích za takové věci platí velké peníze – jenže tam se našinec zatím nesmí odvážit. Zatím! Ale jen počkej, až se trochu zavedu. Hrábl pod plachtu káry, kam prve odhodil svůj pytel, a vytáhl svrasklou, špatně vydělanou krokodýlí kůži. Petr se otřásl odporem, ale hned zvědavě vyhrkl. „Kde jsi k tomu přišel?“ „Nachytal. Vlastnoručně jsem tyhle bestie nachytal.“ Stiskl prsty špičatou aligátoří tlamu, zaklapal jejími strašnými zuby a bláznivě se rozchechtal. „A co se vůbec vyptáváš – stejně nekoupíš. Jsi na tom asi stejně jako já, viď, pobrecito. Když se potřebuješ napít, zavedu tě někam, kde nad chudákem neohrnují nos. – A hostím já tebe, rozumíš? Za to, že máš pro našince pochopení…“ Petr chtěl odmítnout, třebaže jeho hotovost se od nešťastného posledního dne v Holguínu povážlivě scvrkla. Ale rozhodlo, že místem, kde „nad chudákem neohrnují nos“, mínil tenhle směšný 198
človíček bezpochyby nějakou vzdálenější předměstskou končinu. Odtamtud snad už bude snazší najít nejkratší cestu z města bez dlouhého bloudění a vyptávání. Ať už ta cesta vede kamkoli. Co si počne dál, na to zatím raději nemyslit. Usadil se na předku káry vedle podivného kramáře, který mu s náhle probuzenou otcovskou starostlivostí přetáhl plachtu přes hlavu. Mlaskl jazykem, trhl opratěmi – a koník pomalu vykročil. Dobromyslný skrček – teprv teď se dalo poznat, že má v sobě notnou dávku černošské krve – nebyl vlastně ani příliš opilý. Právě jen tolik, že ve své překypující sdílnosti nebyl s to myslit na nic jiného než na urážku, která ho před chvílí postihla – a jaksi zapomněl se zajímat, co je Petr zač a co v těchto končinách hledá. Déšť ponenáhlu ustával, ale ulice, jimiž projížděli, byly stále stejně liduprázdné. Domy kolem byly stále nižší, stále řidčeji roztroušené. Mulat konečně zastavil před přízemním stavením, daleko široko jediným, jehož zchátralými okenicemi dosud pronikalo kalné žlutavé světlo. Zevnitř bylo slyšet ospalé drnkání kytary a chraptivý zpěv dvou tří mužských hlasů. Dveře byly zabedněné a trvalo hezkou chvíli, než na kramářovo neurvalé zabušení se pootevřely a ve škvíře se objevil mrzutý obličej s mohutnými prošedivělými kníry. „No no – snad nehoří. Nejsem tady jen pro tebe. – Koho to vedeš?“ „Hosta – dobrého člověka. Povečeří se mnou, napije se se mnou – a když bude chtít, taky tu se mnou přespí.“ Krčmář si podezíravě přeměřil mládence,‘ který přes všechnu ubohost svého zevnějšku se až příliš lišil od jeho obvyklých hostů. „Má peníze?“ „Když nemá on, mám já – nestarej se. Co budeš pít, kamaráde – jak ti říkají…?“ „Pedro. A tobě?“ „Nicolás.“ „Nicolás Zapatero15,“ doplnil ho se smíchem kytarista, sundal dlouhé nohy ze stolu a strčil do svého souseda, který klímal s hlavou na složených loktech, aby udělal nově příchozím místo vedle sebe. „Ale boty si k němu spravovat nedávej. My mu jen tak říkáme, protože 15 zapato (sapato) — střevíc; zapatero — švec
199
sem přitáhl až ze Zapata – z těch smradlavých močálů. Blázen – myslí, že zrovna tady udělá štěstí.“ Petr okamžitě zbystřil pozornost. Kradmo pohlédl na svého komického společníka, který zatím hlučně vyjednával s krčmářem o „něco pro zahřátí“. – Pochází ze Zapata! Tak se jmenuje poloostrov, svým tvarem vskutku podobný obrovskému střevíci, přivěšený k jižnímu pobřeží Kuby zrovna v místech, kde je ostrov nejužší. Tohle Petr dávno věděl z veliké mapy, kterou vídal na stěně Masóovy pracovny. Zároveň však se mu jako bleskem vybavila v paměti jiná, v této chvíli mnohem významnější skutečnost, kterou rovněž vyčetl z plukovníkovy mapy: Poloostrov Zapato už nepatří k provincii Matanzas, třebaže leží přímo na jih od jejího hlavního města, ale k sousední provincii Santa Clara, která jako by jej vystrčila ze svého břicha daleko dopředu, na západ. A na území Santa Clary přece už začínají pronikat povstalecká vojska – pánové na parníku to aspoň tvrdili… Což když tihle podroušení chlapi o tom vědí něco víc? A když ne oni, tedy upovídaný Nicolás, o němž si teprv ted začínal být jist, že mu ho poslala do cesty nejšťastnější náhoda, v jakou ve svém ošemetném postavení mohl doufat. Nebylo ovšem radno se hned začít vyptávat – ba jenom prozradit, jak ho ta náhle probuzená myšlenka vzrušila. Zatím může být jen rád, že jsou všichni příliš zmoženi rumem, aby byli zvlášť zvědavi na jeho osobu a na to, odkud přichází. Předstíral horlivě, že ho nezajímá nic jiného než nuzná večeře a sklenka horkého grogu – a Nicolásovi přátelé si ho posléze přestali všímat. Čekal však marně, že posměšky, jimiž prve uvítali potulného kramáře, v nich znovu podnítí chuť k opilému klábosení, z něhož by se snad přece mohl něco dovědět. Usínali jeden po druhém nad nedopitou sklenicí – a krčmář jednoho po druhém vyváděl za límec ze dveří. Nakonec zůstali v nízké zakouřené světnici docela sami. Nicolás najednou vypadal střízlivěji, než když se před hodinou setkali. „Pojď, jdeme taky spat,“ vybídl Petra. „Máme toho pro dnešek oba dost.“ Považoval už za samozřejmé, že jeho nový přítel tady přespí s ním. A Petr vlastně také. Jednak proto, že už byl k smrti unaven, hlavně 200
však proto, že v této chvíli viděl v bláznivém prodavači krokodýlích kůží svou jedinou spásu. Člověka, kterého se teď chtě nechtě musí držet aspoň tak dlouho, než se v tomhle městě trochu rozkouká – a než se mu podaří odtud bez úrazu vyváznout. Nemluvě o tom, že od Nicoláse ještě tak nejspíš mohl čekat odpověď na neodbytné otázky, které mu nepřestávaly vířit hlavou od chvíle, kdy poprvé zaslechl jméno Zapato. Nesměl ovšem pospíchat s vyptáváním ani pak, když spolu osaměli v dřevěné kůlně za stavením, v níž Nicolás bezpochyby pravidelně přespával. Usnul ostatně jako zabitý, sotva dopadl na hromadu slámy vedle mulatova vychrtlého koníka. Když se probudil, Nicolás už byl vzhůru a vyváděl koně na dvorek. Rychle se oblékl – jen smutným pohledem přeměřil své krásné americké šaty, teď beznadějně poničené smrdutým nákladem, s jehož pomocí unikl z lodi a z Nortonova dohledu. Váhavě se přiloudal za Nicolásem, aby mu pomohl zapřáhnout. Přece jenom ho tísnila obava, bude-li mulat, když se vyspal z opice, ještě ochoten v něm vidět kamaráda. Ale mulat ho uvítal širokým dobráckým úsměvem jako člověka, který k němu už samozřejmě patří. To mu dodalo odvahy k otázce, kam se teď hodlá obrátit. Vrátí se znovu do města, třeba zkusit štěstí v některé jiné čtvrti, kde lidé mohou spíše ocenit jeho podivné zboží? „Nemá to cenu,“ řekl Nicolás. „Tady je našinec každému jen pro smích. Na venkově je líp. – Co ty teď budeš dělat?“ „Hledám nějakou práci – nejspíš tady někde na vesnici. Kdybys chtěl, jel bych třeba s tebou…“ Řekl to dost stísněně, přece jen se strachem, aby se Nicolás teprv teď nezačal zajímat o jeho původ a minulost, když se k tomu neměl včera celý večer. Ale mulata jeho nabídka vůbec nepřekvapila – přijal ji s upřímnou radostí jako něco, co se po včerejšku rozumí samo sebou. Ještě za svítání vyjeli z města. Nepršelo už, ale obloha byla stále zatažena nízkými šedivými mraky. Předměstí se zdálo nekonečné. Podél výpadové silnice se tu a tam objevovaly vysoké pochmurné budovy cukrovarů, obklopené nuznými dělnickými koloniemi. Zdálo se, že Nicoláse ta nevlídná kulisa přímo straší – tohle určitě nebylo prostředí, v kterém by se mohl cítit doma. Svou včerejší povídavost 201
našel teprve, když je konečně obklopila volná krajina, i v tom nevlídném počasí veselá a přívětivá, s nekonečnými lány nově vzcházející cukrové třtiny, v nichž občas zasvítila červená prejzová střecha haciendy. Petrovi nepřestávalo vrtat hlavou, proč si Nicolás slibuje, že by na venkově mohl mít se svým podivným zbožím větší úspěch než ve městě, kde si lidé spíše potrpí na všelijaké bláznivé zvláštnosti. Ale ukázalo se, že ty krokodýlí kůže jsou vlastně cosi jako dryáčnická reklama, docela hodná tohohle potřeštěného dobrotiska. A že skutečným předmětem jeho obchodů je všelijaká veteš – hliněné hrnce a pekáče, domácí nářadí, obnošené šaty a boty, které ve městech lacino nakupoval a po vesnicích s nepatrným ziskem prodával. Na to, aby se jednou dvakrát denně najedl a v noci vyspal – pokaždé někde jinde –, mu jeho skrovné výdělky stačí. Petrovi se Nicolásova veselá bezstarostnost docela zamlouvala. Nabídl se, že mu při obchodování pomůže. Nicolás přijal, ale prvního dne se nijak neměl k tomu, aby poskytl Petrovi příležitost osvědčit svou dobrou vůli. Bylo čím dál zřejmější, že se vyhýbá nejen městům a bohatým statkářským usedlostem, ale i lidnatějším vesnicím, kde podle svého tvrzení nejčastěji nacházel zákazníky. Za celý den se zastavili jenom dvakrát, na oběd a na nocleh – pokaždé v nuzné, nevábné krčmě na rozcestí, kde široko daleko nebylo jiné lidské obydlí. I tady Nicoláse zřejmě dobře znali a vítali jako člověka, na jehož účet je možno se dobře pobavit. Nicolás snášel posměšky nepočetných hostů s dobráckou trpělivostí a ještě je podněcoval – jako by i jeho pošetilé řeči byly zbožím, které se dá výhodně zpeněžit. Aspoň o zaplacení útraty za sebe i za Petra se vůbec nemusil starat. A když pak s jedním ze svých náhodných hostitelů vyšel na dvorek a vrátil, se teprve za hodnou chvíli – a sám – Petr okamžitě poznal z jeho spokojené tváře, že udělal obchod, jehož výtěžek mu postačí zas na několik dní volného tuláckého živobytí. Toho večera se v Petrovi poprvé silněji ozvalo tušení, že Nicolás není takový šašek, jakého ze sebe dělá. A že má na prodej i cennější zboží, které nepotřebuje vozit ve své rozvrzané káře – protože je nosí spíš v hlavě… Zatím tohle tušení mohlo být jen důvodem, aby se svou vzrůstající zvědavost ještě víc snažil udržet na uzdě. Časně ráno znovu vyrazili a 202
Nicolás se stále neměl k tomu, aby Petrovi prozradil, kam vlastně směřuje. Petr se mohl jen dohadovat, že jedou stále k jihu – a to mu ovšem bylo vítáno, čím hlouběji na jih, tím blíže k řídce obydlené bažinaté krajině, která z poloostrova Zapato vybíhá daleko na sever a zabírá značnou část jižního území provincie Matanzas. A ze všeho, co si stačil zapamatovat z Masóových map, mu teď právě tato skutečnost ožívala v paměti stále častěji, dotírala stále neodbytněji… Tam, těmi jižními pustinami bude jistě nejsnazší se dostat do sousední provincie Santa Clara – zas o krůček blíže „ke svým“. A kdož ví – kdož ví, zda i Nicolás nemá podobné úmysly. V duchu se zapřísáhl, že se ho na to nesmí zeptat dřív, než se přiblíží bažinatému jihu aspoň na dohled. Zatím nic nenasvědčovalo, že by Nicolás nějak zvlášť toužil po svém rodném kraji. Neustále měnil směr – zdánlivě proto, aby stačil objet co nejvíc odlehlých vesnic, kde měl jakous takous naději, že něco prodá. Ve skutečnosti spíše proto, aby mohl rychle zmizet z dohledu, jakmile cestou jen zpovzdáli zahlédl pochodující oddíl vojska nebo hlouček pestře vystrojených chlapů s puškami, v kterých nebylo těžké na dálku poznat nenáviděné voluntarios, všeho schopnou milici nových statkářů, přistěhovalců ze Španělska. Tady v Matanzas jich určitě bylo mnohem víc než v kotlině řeky Mayarí, kde se s nimi Petr setkal poprvé. A byl opravdový zázrak, že se Nicolás až do večera dokázal vyhnout přímému střetnutí s tímhle postrachem kraje. Na sklonku druhého dne dorazili k osamělé chatrči, kde se Nicolás rozhodl požádat o nocleh. Bylo to zřejmě obydlí jednoho z těch chuďasů, kteří se živí pálením dřevěného uhlí v milířích – jediný způsob obživy, který skýtaly řídké křovinaté lesíky, jež znenáhla vystřídaly třtinová a tabáková pole severnějších končin. (Nicolás se o tom několikrát letmo zmínil už cestou – příležitostně rozvážel po vsích na severu i výrobky těchhle vyděděnců.) Petr v duchu zajásal. Což to nebylo znamení, že kraj, kudy se nejspíš může dostat dál na východ, k povstaleckým vojskům v Santa Claře, je už docela blízko? Nicolás šel najisto. Všechno nasvědčovalo, že i majitel chatrče, chorobně vyhlížející nemladý mulat, patří k jeho dávným známým. Uvedl je do světnice téměř bez nábytku, s udupanou hliněnou podlahou, s jediným maličkým okénkem a s nízkým přístřeškem, kde 203
bylo ohniště. V koutě na rohoži se krčila uhlířova žena, černoška, a vyzáblý výrostek asi o rok nebo o dva mladší než Petr. Žena vstala a s pokorně skloněnou tváří se chystala znovu rozžehnout oheň, aby uctila pozdní hosty aspoň trochou polévky. Ale Nicolás nepřipustil – hostitelem teď bude on a tuhle jeho nový pomocník. Rozložil po stole svazek cibule, několik placek kukuřičného chleba, proužek slaniny a hliněnou láhev s pálenkou – hody, jaké tahle světnice určitě neviděla celou věčnost. Černý chlapec byl rázem na nohou, ale neodvážil se přiblížit – jen bojácně kulil svá obrovská blýskavá bělma na Petra, který ve svých amerických šatech, byť špinavých a poničených, mu jistě připadal jako zjevení z jiného světa. Petr mu podal plátek slaniny a zeptal se, jak se jmenuje. Hoch popadl jídlo jako hladový vlček a bez odpovědi se zas odplížil do svého kouta. Žena jen plaše zavrtěla hlavou, když ji Nicolás zval ke stolu, ale kousek masa přijala. Usedla s ním opodál na zem, rvala je bílými zuby a nespouštěla z Nicoláse pohled, plný němé úpěnlivé prosby. Muž jí mlčky pokynul, aby hostům nalila kořalky. Okamžitě nechala jídla a s pokorným výrazem tvora, zvyklého poslouchat na jediné mžiknutí, podala misku z vydlabané dýně nejprve Nicolásovi. Petrovi neušlo, že se přitom kradmo, bojácně dotkla Nicolásovy paže. V jejím prosebném pohledu bylo tolik úzkosti, že bezděky odvrátil oči, jako by byl svědkem něčeho, co snad nemá právo vidět. Napil se také, aby jí udělal radost, ale otřásl se odporem a tak tak že nevyplivl páchnoucí tekutinu na zem. „Myslím, že pro dnešek toho máš právě dost,“ řekl Nicolás se shovívavým úšklebkem. „Jdi spát – Conchita ti ukáže. Přijdu hned za tebou – potřebuju si jen ještě chvilku pohovořit s hospodářem.“
204
Petr bez odmluvy poslechl. Bylo čím dál zřejmější, že mlčenlivému hostiteli není ani trochu vítán. Nevěří mu – po celou dobu večeře jako by ho neviděl. Je bezpochyby zklamán, že mu Nicolás přivedl někoho
jiného, než koho čekal. I Nicolás byl najednou jako proměněný – tak zamlklého a zasmušilého jej Petr neviděl za celé dva dny jejich společného putování. Žena vystoupila po žebříku v rohu světnice, odsunula prkno, které zakrývalo díru v nízkém laťkovém stropě, zas sestoupila a poprvé tichounce promluvila. „Dobrou noc, pane. Děkuju vám – jste tak hodný – tak hodný…“ 205
Divná úzkost mu znovu a silněji sevřela srdce. Proč to ubohé stvoření děkuje jemu, a ne Nicolásovi? Co si od něho slibuje – jaké naděje v ní probouzí snad jenom svým oblečením nebo svou světlejší pletí…? Zmateně se od ní odvrátil, rychle vystoupil po žebříku, zasunul za sebou prkno a po hmatu se doplížil k hromádce suché trávy, kterou ještě stačil zahlédnout v koutku podstřešní komůrky. Mezerami v laťkovém stropě prosvítal tu a tam zdola slabý proužek světla z olejové lampičky. Přitiskl k štěrbině ucho. Muži mluvili šeptem, jen hostitel chvílemi jakoby hněvivě nebo zas naříkavě zvýšil hlas, ale Petr se marně namáhal zachytit jediné srozumitelnější slovo. Tak, v krajně nepohodlné poloze, s obličejem přimáčknutým k holé podlaze, konečně usnul. Probudilo ho zprvu tiché, pak stále naléhavější klepání na zpuchřelou okenici. Vyjekl a poplašeně zatápal kolem sebe. Nicolás ho popadl za ruku a tlumeně sykl: „Tiše – ani se nehni! Hospodář má další návštěvu. Vypadá to, že odtud budeme muset hezky rychle vypadnout.“ Hovor, jehož útržky k nim doléhaly zdola, byl teď mnohem hlasitější, vzrušenější. Bylo v něm možno rozeznat už i ženin hlas, překypující touž prosebnou úpěnlivostí jako prve její pokorný pohled – ale najednou jako by se v něm ozývala i radost, štěstí, kterému si netroufá uvěřit. Petr nic nechápal, jen srdce se mu divoce rozbušilo. Nicolás odklonil hlavu od štěrbiny mezi plaňkami a mlčky postrčil Petra, aby se taky podíval. Uprostřed světnice, osvětlené hořící loučí, stál muž, kterému nebylo vidět do obličeje, ale z jeho roztodivného oblečení Petr okamžitě poznal, že patří k nim! K mambises! Hospodář v blaženém zmatku těkal po světnici a snášel zbytky večerní hostiny, aby pozdního návštěvníka uctil, ale stále znovu se k němu vracel a rozechvěle mu tiskl ramena. Žena klečela před hostem, oběma pažemi mu objímala kolena a s pláčem mu líbala ruce. „Co se děje?“ vydechl Petr. „Hospodář má syna u povstalců,“ zašeptal Nicolás. „Tenhle chlap tvrdí, že jim od něho přinesl vzkaz – že se spolu brzy shledají… Pojď, pospěš si – máme nejvyšší čas zmizet!“ 206
„Ani mě nenapadne.“ Petr to téměř vykřikl – a ještě stačil postřehnout, že neznámý muž od sebe odstrčil klečící ženu a prudce zvedl oči ke stropu. „Tohle – tohle je můj člověk, abys věděl! Musím…“ Nicolás mu zacpal ústa dlaní. „Mlč, mlč, por díos…“ Rozhrnul došky a s opičí hbitostí se vysoukal dírou na střechu. „Za mnou, rychle! Nebo si tu třeba zůstaň, když je ti milejší přijít o krk. Čert mi tě byl dlužen.“ Petrovi jako by najednou všechno zkamenělo. Začínal chápat – ale bylo pozdě. Zaslechl ještě suché praštění došků, jak po nich Nicolás sjížděl po zadku, pak dutý pád a vzápětí tlumený vzteklý výkřik. Pozdní host skočil k žebříku, vystoupil, popadl Petra za nohu a strhl jej dolů na hliněnou podlahu. Ve zlomku vteřiny, než se na něho sneslo krupobití ran, Petr ještě zahlédl jeho brunátnou zuřivou tvář, která se ani trochu nepodobala tvářím, jaké kolem sebe vídal v Baraguá a v zelených horách Oriente. V téže chvíli se dveře rozletěly a dovnitř se nahrnulo půl tuctu chlapů s napřaženými puškami. Jeden z nich před sebou strkal Nicoláse se zkrvavenou tváří a s rukama spoutanýma za zády. Druhý se vrhl k ohromenému uhlíři a srazil ho pěstí k zemi, třetí svazoval ruce zoufale bědující ženě – další vyvlékal z pelechu černého chlapce, který ho divoce kopal, škrábal a kousal do chlupatých pazourů. Petra, který se svíjel na zemi zpola ve mdlobách, si nechali nakonec. U toho už vůbec nebylo třeba se obávat, že by se pokoušel o útěk.
7 Za tři dny se Petr ocitl zas tam, odkud se mu s Nicolásovou pomocí tak tak podařilo vyváznout: v městě Matanzas. Jenže z něho při svém nedobrovolném návratu poznal ještě méně, než když po útěku z lodi bloudil nazdařbůh jeho temnými ulicemi, aby je co nejdřív měl za zády. 207
Vlastně jen velikou podzemní celu, kam zajatce nahnali uprostřed noci z krytých vozů, které jim v posledním úseku cesty byly pojízdným vězením. Vozy i potahy poskytli španělští statkáři, když žalostný
průvod, v každé vesnici vzrůstající, dorazil do hustě obydlených končin na severu provincie. Tam už bylo nutno dbát, aby lidé z měst a osad kolem statkářských usedlostí nebyli příliš zvědaví, jaký náklad veze ponurá karavana, střežená tlupou ozbrojených jezdců. Do té doby 208
milicionáři hnali zajatce pěšky, připoutané po dvou, po třech k sedlům svých koní. Vždy jenom v noci, cestou necestou, v blátě a v neutuchajícím lijáku. Přes den musili zůstat ukryti ve sklepě zpustlého starobylého cukrovaru, jehož majitel patrně uprchl před španělskými přivandrovalci. Voluntarios jim ani při tomto nuceném oddechu nesňali pouta, ale jejich ostražitost byla zbytečná. Zajatí okamžitě padali na zem jako mrtví, sotvaže je strážci nahnali do podzemní díry, plné výkalů – zřejmě to nebylo poprvé, co takto posloužila za přechodné vězení. A po setmění, když bylo třeba nastoupit další pochod, někteří už nevstali – smrt je vysvobodila. Jejich útrapy se trochu zmírnily, když je posléze naložili do vozů a když v úloze strážců vystřídali milicionářské surovce vojáci matanzaské posádky. Ale to už byl i Petr docela u konce sil, zcela přestal vnímat, co se s ním děje. Trochu se probral až ve sklepním vězení v Matanzas, kde kruté třídenní putování zatím skončilo. Zatím – to byla jeho první, nikterak povzbuzující myšlenka. Teprv pak se začal nejasně, stále jakoby v horečném snu rozpomínat na všechno, co předcházelo. „Nicolás! – Jsi tady…?“ chtěl zavolat, ale z hrdla se mu vydralo jen nesrozumitelné chraptivé zasténání. Nicolás k němu naklonil obličej, plný krvavých šrámů. „Sláva Panně Marii – už jsem myslil, že je nadobro po tobě. Dopracovali jsme to, kamaráde. Dostal jsem tě do pěkné bryndy.“ „Ty za nic nemůžeš,“ vydechl Petr. „A kde to vůbec jsme?“ „Nevím... V nějaké pevnosti – nebo kasárnách…“ „A tamti…? Jsou tu taky? Víš – ten uhlíř – tvůj přítel…“ Nicolás truchlivě zavrtěl hlavou. „Bůhví, co se s nimi stalo – snad je vstrčili do jiné díry. Ty teď mysli především na sebe. Nakonec tě nejspíš může zachránit, že jsi Yenquí. Toho se drž, až tě začnou vyslýchat.“ Tak tedy Nicolás poznal, co je zač – neošálil ho. Ta myšlenka Petra skoro polekala – ale pak jen horce, vděčně přilnul tváří k mulatově vyzáblé ruce. Prohlédl ho – a přece mu důvěřoval. Na nic se neptal – a přece, jak se zdálo, uhodl víc, než byl Petr ochoten prozradit. Znovu ho napadlo: Tenhle černý chlapík má v hlavě něco víc, než jenom své směšné obchody. Zámek ve dveřích zarachotil. Někteří z vězňů, 209
polehávajících v tupé odevzdanosti na zbytcích zdupané slámy, se ustrašeně pokoušeli vstát, někteří sotva otočili hlavu. Vešel strážný ve špinavé vojenské uniformě. „Jaime16 Allen! K výslechu!“ Nikdo se neozval. „Allen! Který z vás to je?“ Nicolás šťouchl loktem do Petra a zašeptal. „Nějaký Allen… Nejsi to náhodou ty, Pedro?“ Petr ztuhl úlekem. Opravdu – jak mohl zapomenout! Jaime – James… James Allen… Chvatně se sbíral ze země, ale zapotácel se jako opilý. „Tady, pane. Já jsem James Allen.“ Voják se rozmáchl k ráně – ale pak ho jen se vzteklým zaklením chytil za loket a smýkl jím ke dveřím. „Neumíš se ozvat? Nejsem ti pro legraci, neřáde.“ Ale venku, v šeré klenuté chodbě, v níž každý krok vyvolával strašidelnou dutou ozvěnu, nechal hromování, jen štulcem postrčil Petra k mřížovým dveřím, oddělujícím sklepní labyrint od nevysokého schodiště. Petrovi se hned citelně ulevilo, když vystoupili do přízemí a jeho čela se dotkl závan čerstvějšího vzduchu. Vládlo tu stejné ponuré ticho jako dole, ale zamřížovanými okénky sem přece vydatněji proudilo kalné denní světlo a kreslilo mátožné obrazce na dlažbě koridoru, vroubeného řadou tmavých dveří. Strážný zamířil k nej bližším, otevřel, vstrčil Petra dovnitř a řízně ohlásil předvedení vězně. Místnost, dlouhou a úzkou jako rakev, osvětlovalo jediné okno. Pod ním u stolů, sražených čely k sobě, seděli dva muži v uniformách vojenské policie. Poručík s černým knírem a nezdravě odulým obličejem a seržant s lhostejnou tváří člověka, který ve vojenské službě zešedivěl. Přeměřil si vězně od hlavy k patě, pak zalovil v papírech na svém stole a podal důstojníkovi zpřelámanou tenkou knížku, v níž Petr okamžitě poznal svůj pas. Svůj falešný pas, s kterým se ještě před deseti dny procházel po Holguínu jako podnikavý americký mládenec na zábavné turistické 16 (Chaime) španělsky Jakub, tedy obdoba anglického James
210
cestě. Srdce se v něm na vteřinu zastavilo. Jak se sem ten prokletý hadr dostal? Patrně mu jej sebrali hned, když ho polomrtvého odvlékali z vozu do podzemní kobky. Bezděky zatápal rukama po kapsách kabátu, z něhož teď zbývaly jen špinavé cáry. Ovšem, to se dalo čekat. Všechno pryč – i poslední pesos, které si schovával pro nejtěžší dny v bláhové naději, že se stůj co stůj musí nějak dostat „ke svým“. Poručík s pobaveným úšklebkem sledoval jeho počínání – jen mávnutím ruky umlčel strážného, který se na Petra rozkřikl, aby se choval jaksepatří, když stojí před důstojníkem španělské armády. „Ty jsi James Allen?“ „Ano, pane…“ Sám sebe sotva slyšel, jakkoli se namáhal ze všech sil, aby jeho hlas zněl pevně a klidně. „James Allen z Charlestonu ve státě Virgínie.“ „Jak dlouho jsi na Kubě?“ Petr zoufale zalovil v paměti po nějaké nitce, které by se mohl držet alespoň pár chvil, než se ve svých výpovědích nadobro zaplete. „Asi… Necelých čtrnáct dní. Ano – dvaadvacátého srpna jsme s bratrem přijeli do Havany a zdrželi jsme se tam dva nebo tři dny. Pak jsme odjeli do Matanzas. Bratr má v úmyslu zakoupit na Kubě nějakou hospodářskou usedlost. V Havaně mu řekli, že nejspíš může pochodit v téhle provincii. – Potom. „Kde je teď tvůj bratr?“ přerušil ho důstojník. „Nevím. Vypravil se někam dál po pobřeží, podle adres, které dostal ještě v Havaně. Ale mne nechtěl vzít s sebou. Trochu jsme se nepohodli – mne to táhlo spíš dolů – na jih. Je tam prý hodně divoká krajina – bažiny – krokodýli… Tak jsem se tam vydal sám – jen tak – bez bratrova vědomí…“ Domníval se, že musí mluvit a mluvit, ale najednou nevěděl, jak dál – cítil, že co nevidět bude s rozumem v koncích. Důstojník se zlověstným úsměvem zavrtěl hlavou. „Tomu říkám odvaha. Docela sám – takový lán světa v cizí zemi. Nebo tě někdo doprovázel?“ „Ne… Vlastně ano. Několikrát jsem se kus cesty svezl s lidmi, kteří tam snad hledali práci – aspoň to říkali. Šli prostě od statku ke statku.“ 211
„Podívejme se. Zrovna tam hledali práci – zrovna v těch bažinách – mezi krokodýly. Nenapadlo tě, že to mohli být spíš lidé, kteří utíkají před zákonem? Nebyli to nakonec oni, kdo tě takhle zřídil? Takhle špinavý a otrhaný přece nechodí chlapec z dobré americké rodiny.“ Však ty víš dobře, kdo mě takhle zřídil, blesklo Petrovi hlavou. Rty se mu roztřásly, začal zoufale koktat. „Ne, to… To už jsem byl zase sám. Zabloudil jsem, spadl jsem do nějaké jámy. Udělalo se mi najednou špatně – myslím, že jsem omdlel...“ „A zachránil tě zrovna ten černý dobytek, u kterého tě naši lidé chytili,“ řekl důstojník a hrozivě vstal. „A teď dost pohádek. Jak ses k němu dostal? Kdo tě k němu poslal? Nebyl to náhodou zrovna jeho syn, ten špinavý lotr, který utekl k banditům? Samozřejmě byl! A ty k nim taky patříš! Nikomu nevykládej, že jsi na Kubě čtrnáct dní. Na člověka, který sem přijel rovnou ze Států – a k tomu poprvé –, mluvíš až moc dobře španělsky.“ „Učil jsem se už doma. Přísahám, že všechno…“ Dostal z každé strany políček, až padl na kolena. Před očima se mu zatmělo, ale ještě se pokoušel vstát. Seržant, který až dosud naslouchal na půl ucha, přebíraje se v papírech na stole, k němu pomalu přistoupil – teprv teď se ukázalo, že je to chlap jako hora. Chytil Petra pod rameny, aby mu pomohl na nohy, a Petrova zvetšelá košile přitom praskla od krku až k pasu. Seržant s vítězným zábleskem v očích ukázal poručíkovi dlouhou zahnědlou jizvu pod Petrovým pravým ramenem. Důstojník překvapeně hvízdl. „Vida – copak je tohle? Kde jsi k tomu přišel? „To – to nic není,“ zablábolil Petr. „Postřelili mě – nešťastnou náhodou – u nás doma na honu.“ „Tohle není po ráně z lovecké pušky,“ řekl seržant. „Nemusíte mě poučovat, sargento. – Začínáš se pěkně vybarvovat, mládenečku. Už jsem skoro začínal věřit, že ses dal k banditům jen z hloupé klukovské romantiky – aby ses doma mohl pochlubit, žes je viděl zblízka. Ale ukazuje se, že sis chtěl zasloužit jejich přízně tak říkajíc se zbraní v ruce. – Jestlipak víš, že na takové věci je oprátka?“
212
„Nemáte právo...,“ vykřikl Petr z posledních sil. „Jsem občan Spojených Států. Bratr mě už jistě hledá. Až se doví, jak se mnou zacházíte, bude si stěžovat na našem konzulátě.“ „Vidíš, ještě žes mi připomněl,“ zachechtal se poručík. „Budeme si muset pospíšit, aby nás nepředešel. Ale hrozně bych se divil, kdyby tam o nějakém panu Allenovi z Virgínie a o jeho nezdárném bratrovi něco věděli. To počká. – Nás především zajímá, kde dovedou tak znamenitě dělat takové falešné americké pasy jako tenhle tvůj. – A ty nám to teď hezky rychle povíš.“ O Petra se pokoušely mdloby, ale ještě se nechtěl vzdát. „Nevím, o čem mluvíte. Můj pas je pravý. A kde se takové věci dostanou, to ví každé malé…“ Nová rána dopadla na jeho tvář. Ale seržant ho tentokrát zachytil dřív, než se zhroutil na zem. Najednou, aniž věděl jak, se ocitl v jiné místnosti, docela prázdné, s holými bílými stěnami a maličkým okénkem u stropu, s hladkou podlahou, plnou krvavých kaluží. Vnímal to všechno jen jakoby závojem kalné mlhy, která vzápětí zhoustla v černorudou tmu. Teprve po chvíli trochu polevila ukrutná bolest ve vyvrácených kloubech paží, jimiž byl za zády připoután k hrubému kamennému sloupu. Z rudé tmy se znovu vynořila odulá tvář poručíka, který zapáleným doutníkem dával znamení komusi neviditelnému v pozadí, kdy má povolit, kdy přitáhnout… Seržant stál vedle něho s obuškem v ruce a mlčky čekal na rozkaz, aby se ujal katovského díla. „Podívej se dobře kolem sebe,“ promluvil konečně důstojník. „Před hodinou odtud odnesli toho odporného chlapa, kterému jsi přinesl vzkaz od syna bandity. Nepřej si vypadat tak, jak vypadal on, než jsme z něho vytloukli, co věděl. Ty toho budeš vědět víc. Tak hezky po pořádku… Jak se doopravdy jmenuješ a odkud jsi?“ „James Allen z Virgínie.“ „Kde je teď banda, která tě poslala?“ „Doufám, že už hodně blízko – aby vám tohle všechno.. To byla poslední slova, která dokázal ze sebe vypravit. Hromotluk seržant přehnal svou horlivost – ukončil výslech předčasně – hned první ranou. O těch dalších už Petr nevěděl. Záblesk vědomí, který se v něm na zlomek vteřiny probudil, když mu vychrstli 213
do obličeje vědro špinavé vody, okamžitě zas pohasl. Pak už nic neviděl – neslyšel – necítil... Z hluboké mdloby ho vytrhla strašná bolest, jako by! mu kdosi rval údy na kusy. První, co si dokázal uvědomit, bylo, že kolem je ticho a tma, že leží na tvrdé, ale suché podlaze a že už nemá ruce svázané za zády. Pokusil se jimi pohnout, ale zůstaly nehybné, ztuhlé, jako z olova. „Nechte mě – nic nevím – nic neřeknu…,“ chtěl vykřiknout, ale i hrdlo měl jakoby stažené oprátkou, neschopné vydat sebeslabší zvuk. Chladná ruka se konejšivě dotkla jeho čela. „Klid, chlapče – lež a nehýbej se. Nikdo ti neubližuje. Nejhorší máš za sebou. Teď uděláš nejlíp, když se pokusíš zas usnout.“ „To jsi ty, Nicolási?“ dokázal konečně ze sebe vypravit. „Tady není žádný Nicolás. Ale jsi tu mezi dobrými lidmi. Musíš nám věřit a hledět se sebrat. Přinesli tě před polednem – vypadalo to, že se už nevzpamatuješ.“ „A kdo jste vy? Kde to vlastně jsem?“ „V cele, odkud občas posílají na práci vězně, z kterých už nemohou nic vymlátit. Když tě hodili mezi nás, máš zpoloviny vyhráno. Na nic jiného teď nemysli.“ Petr poslušně umlkl, ale nebylo pomyšlení, že by se mu podařilo usnout. Chvílemi upadal do mrákotného polovědomí, v němž mu však beztvaré útržky předchozích pekelných prožitků dál vířily hlavou jako roj rozvzteklených sršňů. Pocit rdousivého strachu v něm stále znovu zaléval horkými vlnami myšlenky už už procitající, ale jeho příčinu pořád nebyl s to si uvědomit – a tahle bezmocná trýzeň byla tisíckrát hroznější než bolest tělesná, ani na vteřinu neutuchající. Otevřel oči. Domníval se, že probděl celý zbytek noci od chvíle, kdy po výslechu poprvé nakrátko nabyl vědomí. Ale teď byl den, úzkým zamřížovaným okénkem pronikalo do cely kalné světlo – a první, co v něm Petr dokázal rozpoznat, byla nemladá, vyhublá mužská tvář, která se nad ním skláněla s výrazem starostlivého napětí. „To jste vy…“zamumlal. „To vy jste ke mně byl v noci tak hodný?“ „Všichni se snažíme být k tobě hodní – v kriminále to jinak nejde. Střídáme se u tebe celou noc. Stejně jsi nám nedal spát. Něco jsi pořád 214
vykřikoval – volal jsi nějakého Manuela – pak zas nějakého Dicka a Mary…“ Strach, který ho v polospánku mučil celou noc a po probuzení jako by se rozplynul, mu rázem znovu sevřel hruď. Teď teprve si naplno uvědomil jeho příčinu. „A co – co jsem ještě říkal?“ „Co jsi blábolil tady před námi, to tě nemusí trápit. Stejně tomu nikdo nerozuměl. – Zdá se, že máš strach, jestli jsi něco neprozradil tamtěm, když tě mučili.“ Petr prudce hnul hlavou, aby unikl mužovu zkoumavému pohledu. „Doufejme, že ne… Konečně, co ty můžeš mít na svědomí. Někdo ti popletl hlavu povídačkami o kubánském povstání – a ty sis zamanul, že je musíš vidět na vlastní oči. Nejsi první Yenquí, který takhle doplatil na zbytečnou zvědavost. Máš rodinu ve Státech – nebo mezi zdejšími Američany?“ „Ve Virgínii. Jmenuju se James Allen. Přijeli jsme s bratrem teprve před dvěma týdny…“ Poznal hned, že jeho šedovlasý ošetřovatel mu příliš nevěří, a zahanbeně odvrátil oči. To už se kolem něho nakupili ostatní vězňové. Jejich počet nebyl s to odhadnout. Uvědomil si jen, že je jich víc, než maličká cela stačí pojmout – a že vypadají přece jen méně zbědované než vesničtí chudáci v podzemní díře, odkud ho včera odvedli k výslechu. „Nemusíš nám nic vykládat, když nechceš,“ řekl zas šedovlasý. „Dohodli jsme se, že bude nejlíp, když jeden o druhém budeme vědět co nejméně. Většina z nás má už nejhorší za sebou. Doufejme, že to platí i o tobě. Skoro to vypadá, že se nakonec přece jen polekali, že takhle zřídili člověka ze Států – před vašimi lidmi mají pořád ještě respekt. Jinak by tě asi sotva vstrčili sem mezi vyřízené.“ „Vyřízené?“ „Nu – mezi ty, které snad už nečeká žádný další výslech. Že by nás postavili před soud, na to asi nepomýšlejí. Žádný z nás nemá na svědomí nic horšího, než že si tu a tam nedal pozor na jazyk a prozradil, že přeje povstalcům. Já například jsem měl v Cabezas malý obchod a celý můj zločin je v tom, že jsem v něm vedle kořalky a tabáku prodával taky knihy a noviny. A že jsem se pokoušel učit číst 215
dělníky z tamního cukrovaru. Něco takového se neodpouští, kubánský chuďas nemá podle nich právo nic vědět o světě. – Jednou dvakrát za týden sem přivedou několik nových, stejně zřízených jako teď ty. A pár těch, kteří jsou na tom o trochu líp, zas odvedou. Nesmíme se samozřejmě dovědět kam. Ale dovíme se to – s některými strážnými starými mazáky, kteří už mají vojny po krk, se dá mluvit. Odtud prý posílají lidi do dolů, na vysoušení bažin – nebo na stavbu nových opevnění. Nejspíš pěkné peklo, ale pořád je to lepší než shnít tady zaživa. – Tebe to patrně taky čeká, tak hled, aby ses brzy trochu sebral... Nebo to aspoň předstírej, jak nejlíp umíš, až tě znovu zavolají.“ Mělo to zřejmě být povzbuzení, ale v Petrovi ta slova jen ještě víc rozdmýchala strach, že až se „trochu sebere“ a až ho znovu zavolají, mučení a bití začne znovu. Snažil se ze všech sil, aby před tímhle dobrým člověkem svou úzkost utajil – ničím jiným se mu nemohl odvděčit za jeho neúnavnou péči. Otec Vicente, jak mu ostatní říkali, ji osvědčoval bez ustání. Hned nazítří na dalším přírůstku a v následujících dnech pak ještě mnohokrát. Ukázalo se, že ve svém obchůdku prodával nejen kořalku a tabák, ale i všelijaké dryáky a koření – a že se vyzná v léčení ran a zhmožděnin jako zkušený felčar. Tady ovšem neměl pro svou samaritánskou práci nic než kbelík zteplalé vody, která musila postačit i k pití, a trochu zedraných hadrů, které ze zbytků svého ošacení poskytli ostatní vězňové. A Petr, sotvaže se dokázal udržet na nohou, se rychle rozpomínal na své zkušenosti ze sanitního oddílu Jacinta Roj a – a otec Vicente v něm po třech dnech našel obratného pomocníka. Vlastně jen téhle činnosti mohl děkovat, že v cele, jejíž osazenstvo se stále měnilo, přečkal řadu dní a nocí, aniž se zalkl beznadějí a hrůzou z věcí příštích. Ponenáhlu v něm ožívala naděje, kterou otec Vicente všemožně povzbuzoval, že k dalším výslechům snad už nedojde. Že vyšetřovatelé na něj zapomněli – možná úmyslně –, protože si s ním jako s příslušníkem Spojených Států prostě nechtěli dál pálit prsty. Tak se v neustálém střídání mučivého strachu a tupé odevzdanosti dočkal chvíle, kdy ho strážní uprostřed noci vyburcovali ze spánku a ještě s pěti jinými – starý Vicente byl mezi nimi – vyhnali na dvůr, kde 216
už čekal zástup vězňů z druhých cel, obklopený šikem dragounů s napřaženými karabinami. Znovu jim svázali ruce za zády, znovu je po dvou připoutali k sedlům svých koní – a žalostný průvod lidských mátoh, sotva se držících na nohou, se vyhrnul z brány pevnosti – neznámo kam... Snad do jiné mučírny, protože v téhle už bezpochyby nebylo místo – snad někam na nucené práce – snad na popravu… V té strašné, mrtvé noční hodině byl Petr nakloněn věřit i tomu poslednímu a docela se přestal bránit myšlence, že by i smrt uvítal jako vysvobození. 8 Polohu tábora, v němž po dvou dnech skončil hladový pochod trestanecké kolony, nedovedl určit nikdo z Petrových spolutrpitelů. Mohli se jen dohadovat, že od města Matanzas není příliš vzdálen. Vojáci hnali vězně dalekými oklikami a zas jen po nocích, aby jim znemožnili jakýkoli styk s místním obyvatelstvem. Tábor tvořilo několik dřevěných baráků na dně hlubokého kamenolomu. Baráky obklopovala hradba z ostnatého drátu a podobná, ale dvojnásobná vroubila i horní křivolaký okraj tohoto otevřeného hrobu. Z jeho hloubi mohli zahlédnout jen strážní věže, trčící každých sto kroků nad ostnatou hradbu, a střechu zděného domu, v němž byl ubytován strážní oddíl. A pak už jen oblohu, která teď, na sklonku velkého období dešťů, střídavě zalévala tábor přívaly vod a vzápětí zas vražedným dusným žárem. Jinak nikde ani cípek zeleně, ani keříček nebo chomáč trávy, jen tmavošedé skály, rozryté těžními chodbami, hromady balvanů, bláto a prach. Jak říkal otec Vicente, bylo to peklo, ale pořád lepší než hnití zaživa v matanzasské pevnosti. Tady byla aspoň ta obloha… Vězňové pracovali od úsvitu do noci, vyváželi kámen na vozících z těžních slojí k primitivním výtahům, které jej dopravovaly k horní plošině lomu, železnými sochory rozbíjeli velké balvany a opracovávali je v pravidelné stavební kvádry. Vlastní těžbu a odvoz kamene neznámo kam obstarávali dělníci z okolí, většinou o nic méně zbědovaní než ti, kteří si zde odpykávali své „zločiny“ proti španělské 217
vládě. Při práci ovšem nebylo možno zabránit styku s nimi, ale za každé slovo, které by se týkalo něčeho jiného než plnění jejich pokynů, byl příliš zvědavý nebo příliš družný vězeň zbit do bezvědomí a strávil den ve tmě a o hladu v podzemní díře, která sloužila jako bunkr pro zvláštní provinilce. Petr noc co noc usínal s přesvědčením, že tuhle úmornou dřinu nedokáže snášet už ani o den déle – a zároveň s hrůzou, že by jednou mohla skončit jeho odesláním zpátky do Matanzas, k novým výslechům, nebo do nějakého jiného pekla, určitě ještě strašnějšího. Stávalo se to až příliš často – jednoho dne takto zmizel bez rozloučení i dobrý tatík Vicente. Stejně často však přicházeli noví vězňové. Mezi nimi se přece tu a tam našel smělec, který přes všechny zákazy a bití se dokázal dorozumět s dělníky z okolních vesnic, vyžebrat na nich kousek jídla a vyzvědět, co se děje „venku“. Tak posléze přestalo být pro trestance tajemstvím, kde se nacházejí: Je prý odtud nedaleko k městu Coliseo – a kámen se odváží na opravu starých opevnění, vybudovaných v jeho blízkosti za desetileté války. Ale také na stavbu nových – ještě dál na východ – ještě blíž k hranicím sousední provincie Santa Clara. Co jiného to mohlo znamenat, než že i v Santa Claře je už povstání v proudu a španělské vojenské velení se začíná vážně znepokojovat, že se dřív nebo později rozhoří i tady v Matanzas. Počátkem října se s novými přírůstky objevilo v táboře i několik mužů, kteří s Petrem byli už ve společném vězení v matanzaské pevnosti, v oné podzemní kobce, odkud byl odveden k prvnímu výslechu. Petr se ovšem na nikoho z nich nepamatoval, byl tehdy víc mrtev nežli živ, neschopný vnímat, co se kolem něho děje. Ale jeden z nově příchozích se k němu přihlásil hned prvního jitra na pracovišti. Dokonce ho oslovil jménem Jaime Allen, které Petr v táboře slyšel poprvé a naposledy, když ho velitel stráže přijímal „do stavu“. Trochu ho tím vylekal. Jak to, že zrovna tenhle člověk si zapamatoval jeho falešné jméno, které už i jemu se málem vytratilo z paměti? Ale vzápětí dychtivě vyhrkl. „Kdo všechno s tebou přišel? Je tu taky ten černý chlapík – byl to podomní obchodník nebo tak něco – 218
říkal si Nicolás… Staral se o mne jako nejlepší přítel, když mi bylo nejhůř, ačkoli jsme se skoro neznali.“ Muž zavrtěl hlavou. „Toho už neuvidíš. Zavolali ho k výslechu za chvíli po tobě, a když ho přinesli zpátky, byl tak zmlácený, že do rána zemřel.“ Petr k němu zděšeně vzhlédl, brada se mu roztřásla, ale muž jen truchlivě pokrčil rameny. „Což – má to za sebou… Tenkrát jsem byl přesvědčen, že ty jsi dopadl stejně. Už když tě přivedli, všichni jsme čekali, že se rána nedožiješ. – Stejně je mi záhadou, jak ses vůbec mezi nás dostal, když nejsi náš člověk.“ „Možná že jsem. Všichni Yenquís nejsou stejní.“ „Nu, zpovídat tě nebudu. Dost času, až se líp poznáme. Bát se mne nemusíš.“ „Proč bych se tě bál,“ hlesl Petr. „Jsem rád, že ses ke mně přihlásil. – Pozor, strážný už po nás číhá. Tady nesmíme spolu zbytečně mluvit ani při práci, jinak hned lítají facky a kopance. A večer každý padne jako zabitý, nikomu není do řeči. Žijeme tu jako zvířata.“ „To je zlé,“ procedil muž mezi sevřenými zuby. Opřel se o vrchovatě naložený vůz, s kterým Petr sotva dokázal pohnout – přes všechnu zbědovanost jeho zevnějšku se dalo poznat, že kdysi býval statný, silný chlapík. Nevypadal ani o mnoho starší než Carlos Peňa a lecčím ho Petrovi připomínal. „Ztrácet naději a jenom čekat, až mě smrt vysvobodí – to je horší než bití, vši a hlad. Mně můžeš věřit – tohle není první kriminál, kterým jsem prošel. A s těmihle,“ hodil hlavou po strážném, když mu na chvíli zmizeli z dohledu pod lešením výtahu – ,,s těmi si taky časem poradíš. Najdou se mezi nimi takoví, kteří si aspoň občas dokážou uvědomit, že jsou vlastně stejní otroci jako my.“ Brzy je zas od sebe odtrhli – chlapíka, kterému jeho druhové říkali Benito, poslali na jinou práci. V Petrovi se pak po celý zbytek dne střídal strach, není-li to člověk, před nímž by se měl mít na pozoru – a naděje, že snad konečně našel někoho, kdo by mu mohl být přítelem a posilou jako kdysi otec Vicente. Večer, když se trestanci ukládali k spánku, Benito si vybral místo vedle Petra, jako by odjakživa patřili k sobě. Neobešlo se to bez hádek a křiku – v těsné smrduté komoře už tak nebylo k hnutí. Ale Benito si 219
brzy získal mezi „starousedlíky“ respekt ohromující zprávou, kterou přinesl z matanzaské pevnosti: Právě tu noc předtím, než měli nastoupit cestu sem, do tábora u Golisea, jim kdosi hodil okénkem do cely kus zmačkaného papíru – útržek z havanských novin. Zdálo se to neuvěřitelné, ale ti, kteří přišli s Benitem, se zapřísahali, že mluví pravdu. Z útržku se dalo přečíst jen několik vět, ale jejich obsah mluvil za celé stránky. Kdesi v provincii Camaguey, v městečku Jimaguaú, se prý v polovině září sešli přední představitelé odboje, aby vypracovali prozatímní ústavu budoucí Kubánské nezávislé republiky. Pro pisatele článku to ovšem byla jen „takzvaná“ ústava – „takzvaná“ nezávislá republika. Namáhal se všemožně, aby svou zprávu co nejvíc prošpikoval pohrdavým výsměchem, ale každým jeho slovem prosakovala špatně skrývaná zuřivost. A právě jenom to, nic jiného z ní teď slyšeli Benitovi dychtiví posluchači – i když jim Benito mohl obsah článku jen přibližně opakovat, protože jej ovšem musil okamžitě zničit. Nikoho v té chvíli nenapadlo pochybovat o pravdivosti té úžasné noviny. Nikoho nenapadlo, že by Benito mohl být provokatér, který z návodu španělských tyranů má takto z uvězněných vytáhnout, co se z nich nepodařilo vytlouci bitím a mučením. Nikdo se aspoň k podobnému podezření nepřiznal. Jenom v Petrovi doutnalo od první chvíle – a ještě mnoho dní poté ho nepřestávalo trápit, i když si to v duchu vyčítal. Benito se k němu od prvního setkání choval jako člověk, který považuje za svou povinnost se o něho starat, chránit ho, pomáhat mu v těžké dřině, kdykoli se zdálo, že už už musí padnout. Ať už k tomu měl důvody jakékoli (možná že jediným důvodem bylo právě jen Petrovo mládí), jeho otcovská péče přece nemohla být falešná, předstíraná. Vždyť pak by už vůbec nestálo za to žít. Vždyť Petr tolik potřeboval najít oporu, jakou mu v nejtěžších bojích v Oriente býval nezapomenutelný Carlos Peňa. A Benito se Carlosovi opravdu ve všem podobal... Zpráva o ustavení prozatímní republikánské vlády se hned nazítří rozletěla mezi trestanci. Nebylo ovšem možno se přesvědčit, co je na ní pravdy, ale naděje, které probudila, den ze dne sílily už jenom tím, že po příchodu Benita a jeho druhů se v táboře celkem nic nezměnilo k 220
horšímu. Nikoho nevyslýchali, nikoho odtud náhle neposlali neznámo kam, jako se to stávalo ještě donedávna – bití a týrání sice neubylo, ale také ho nepřibylo. Spíš se od jisté doby nápadně často měnilo osazenstvo strážního oddílu. Jeden po druhém z něho mizeli mladí a statní chlapi, kteří se vězňů nejvíc natýrali. Ponenáhlu je vystřídali starší muži, poznamenaní nějakým zraněním z předchozích bojů, ale nejčastěji nemocemi, jimiž nakvap zverbované vojáky z Evropy decimovalo nezvyklé kubánské podnebí. „Melou z posledního,“ ujišťoval Benito, kterého si ponenáhlu i největší nedůvěřivci zvykli považovat za nejchytřejšího a nejkurážnějšího chlapíka, jakého jim osud mohl poslat. „Začínají mít nouzi o opravdové vojáky – každý, kdo ještě unese hlavu na ramenou, je jim teď dobrý na frontě. A ta se blíží, compañeros – tohle jejich hemžení je toho nejlepším důkazem.“ „Jenže než se fronta přiblíží až sem, bůhví co bude s námi, do jaké další mučírny nás zatím zaženou…“ „Nedočkáš-li se zrovna ty nebo tvůj kamarád,“ odpovídal Benito, „dočkají se jiní. Kolik je nás tady proti těm, kteří čekají venku, v městech a na vesnicích stejně dychtivě jako my.“ Ne všichni byli s to přijmout tuhle smutnou útěchu jako něco, co by jim pomohlo snášet další útrapy. Bylo třeba je znovu a znovu přesvědčovat, že ani tady nejsou tak docela bezmocní. Že nejen mohou, ale jsou povinni udělat všechno, aby uspíšili úsvit svobody, i když se jí sami nedožijí. Třeba jenom tím, že se přestanou bát hovořit s dělníky, s nimiž se musí denně stýkat při práci. Což to nejsou naši bratři v utrpení, což nežijí stejnými nadějemi jako my – a přitom snad mají přece víc možností se dovědět, co se děje za hranicemi provincie. – A nejeden z těch, kteří se nebáli nám předávat zprávy zvenčí, bezpochyby už také hnije v některé jiné španělácké lidomorně. Neváhali udělat, co bylo v jejich silách – a my se nesmíme od nich dát zahanbit. Benito sám se odvažoval ještě smělejších podniků. Tu a tam se mu podařilo naklonit si písničkou nebo žertem některého strážného a přimět ho k několika lidštějším slovům. A jeho druhové nepřestávali žasnout, jak neomylně si dovedl mezi hlídkujícími veterány 221
vyhlédnout vždy takového, který nedokázal potlačit svůj stesk po vzdálené rodině kdesi v Kastilii nebo Aragonii ani před „zločincem“ z tábora rebelů. Znamenalo to den co den strkat hlavu do smyčky, ale Benito se nevzdával. Začínal listopad, první suché a slunné dny přívětivého kubánského podzimu. A tu náhle Benitovy nebezpečné pokusy rázem skoncovala pohroma, které se všichni nejvíc obávali: Z Matanzas přišel rozkaz tábor ve dvou dnech vyklidit a vězně hromadně přesunout jinam, do jiného vězení nebo do jiné robotárny. Cekal je tedy další zničující pochod s neznámým* cílem. Jediné, čím si mohli být jisti, bylo, že většina z nich k tomu cíli nedojde. Pro Benita a jeho nejhorlivější pomahače bylo teď nekonečně těžší udržovat v malověrných naději, že osvobození se blíží. Což právě tyhle zmatky s náhlou likvidací tábora nejsou důkazem, že válečné štěstí začíná jejich tyrany opouštět? Je jim určitě už hodně zle, když jim přestává záležet na tom, jak budou pokračovat práce na nových opevněních, až odsud vyženou otroky, kteří je pomáhali budovat. Jenže kdo teď dokázal myslit na něco jiného než na strach, kam je poženou. Kamkoli – kamkoli – jenom ne zpátky do Matanzas – to byla teď Petrova jediná myšlenka. Jenom ne zpátky do pevnosti, kde začala jeho cesta utrpení. Tam by se určitě brzy rozpomněli, že z něho dosud nevytloukli všechno, co mohl vědět – a to by po všech předchozích útrapách už jistě nepřežil. Cesta do neznáma byla tentokrát mnohem delší než ona první z Matanzas do lomu u Colisea. Jen její směr se neustále měnil stejně jako tenkrát. Bylo však zřejmé, že příčinou těch nesmyslných oklik nejsou obavy jejich trýznitelů, aby strašidelný průvod nebudil nežádoucí pozornost venkovského obyvatelstva. Teď už jako by na tom nikomu nezáleželo. Vojáci strážního oddílu, samí noví lidé, s nimiž nebylo radno se pokoušet o nějaké dorozumění, hnali trestance bezohledně cestou necestou, ve dne i v noci. Jedině větším městům se vyhýbali – ve vsích si mohli být jisti, že se nikdo neodváží vystrčit hlavu, jakmile se karavana trestanců jenom objeví na obzoru. Pro krátká nezbytná přerušení cesty vyhledávali osamělé usedlosti 222
přivandrovalců ze Španělska, podobné vojenským pevnostem. Dojista proto, že v „osobní gardě“ toho kterého statkářského samovládce nacházeli vojáci nejzuřivější hlídací psy, nejhorlivější pomocníky při střežení vězňů. Po týdnu bloudění si ti, kteří ještě vůbec byli schopni myslit a vnímat, mohli být jisti jediným: že se neustále vzdalují od východní hranice provincie, že jejich křížová cesta přes všechny okliky směřuje převážně k jihozápadu. Benito – sám pocházel z Camagiiey, ale v předchozích letech zřejmě křížem krážem prošel celou zemi – dokonce ujišťoval, že mají Matanzas už za sebou, že se už nacházejí na území provincie Havana. Což se potvrdilo při následujícím zastavení ve dvorci španělského velmože, který s rodinou pobýval většinou v hlavním městě. Zřejmě se mohl dokonale spolehnout na hordu voluntarios, které pověřil správou zdejší usedlosti. Správce, jejich pohlavár, nabídl veliteli strážního oddílu, že si jeho vojáci mohou na statku několik dní oddechnout od svých vyčerpávajících povinností. Trestance zatím zapřáhne do práce při vysoušení bažin, které zasahují od jihu do obrovských pastvin dobytkářské farmy a znehodnocují pánův majetek. Jeho vlastní lidé na tuhle prokletou robotu nestačí, hromadně utíkají – a těchhle vyvrhelů nebude škoda, když jich v bažinách zase pár vezme čert. Jeho ,,muchachos“ už se o to přičiní. „Tohle je horší bestie než všichni, kteří nám dodneška pili krev,“ šeptali si vězňové, když první noc uléhali v polorozpadlé kůlně, ze všech stran obklopené močálem – což byla nejjistější záruka, že se nikdo z nich nepokusí o útěk. „Možná že není. Myslím, že se vyplatí počkat, jak se dál vybarví,“ odpovídal Benito záhadně. „Ještě není všem dnům konec.“ Čekat, čekat – stále jen čekat – když není jisto, zda se dožijeme zítřka. Zbývalo už opravdu pramálo těch, kteří Benitovým útěchám ještě věřili. Jen Petr na něm pořád visel celou duší. A jemu jedinému se Benito také po několika dnech svěřil, že správce zná už z dřívějška. Není takový nelida a surovec, jakým se tváří. Musí se tak tvářit, aby si zasloužil důvěru svého pána – a nejen jeho – protože není Španěl jako ostatní statkářovi pochopi, ale rozený Kubánec. A nezapomíná na to... 223
„Ano – i takhle je možno sloužit naší věci, kamaráde … Můžeš si o tom myslit, co chceš.“ Znělo to tak nemožně, tak neuvěřitelně, že Petr se vůbec nezmohl na odpověď, jen hlodavá úzkost, která mu bez přestání svírala hruď, v té chvíli ještě vzrostla. Ale víc se pak už od Benita nedověděl. Když po několika dnech práce na statku skončila, Benito už mezi trestanci nebyl. Snad ho voluntarios utloukli při robotě v bažinách – snad se prozradily jeho nebezpečné pokusy o dorozumění se správcem… Ten aspoň se vůbec neukázal, když průvod vězňů, zřejmě na čísi nenadálý rozkaz, se vydával na další pochod. Vůbec neuznal za potřebné se rozloučit s velitelem strážního oddílu a poděkovat mu za blahovůli, s jakou obětoval poslední síly svého otrockého stáda pro blaho jeho pána. Jediné, co v následujících dnech drželo hnance při životě, byla vzrůstající jistota, že vojáci strážního oddílu vědí o konečném cíli jejich cesty stejně málo jako oni sami. Skoro to vypadalo, že páni od vojenské policie v Matanzas či v Havaně už docela ztratili přehled, kolik tisíc takovýchhle živých mrtvol se potlouká od jednoho přeplněného pracovního tábora k druhému – a nikde už o ně nemají zájem. Že už přestali počítat s nějakým jejich „užitečným“ uplatněním a nechávají docela na vůli svým podřízeným, jak a za jak dlouho se dokáží zbavit svého obtížného břemene. Tak posléze jednoho prosincového odpoledne, po vyčerpávajícím celodenním a celonočním pochodu, trestanecká kolona dorazila k branám věznice nevelkého města na jihu provincie Havana. Po několika marných pokusech v předchozích stanicích tady konečně projevili ochotu přijmout ty vyvržence lidské společnosti pod svou střechu – a převzít od vojáků starost o jejich konečné zlikvidování. Nikdo z vězňů nevěděl, jaké je to město, jak se jmenuje – nikdo se o to ani nezajímal. Jako těla bez duše stáli před rozeřvaným velitelem věznice na těsném dvoře, který na třech stranách ohraničovaly ponuré budovy z neomítnutých cihel, na čtvrté vysoká zeď, zježená na hřebeni několikanásobným pruhem ostnatého drátu. Zeď přečnívalo nejvyšší patro jiné, stejně ohyzdné vězeňské budovy. 224
Několik trestanců, kteří padli vysílením při velitelově uvítacím proslovu, zůstalo ležet na dlažbě a nikdo si jich už nevšímal. Ostatní po hloučcích odváděli do cel. V té chvíli Petr, který po celou dobu přijímací ceremonie se zázrakem dokázal udržet na nohou, náhle zaslechl své jméno – své skutečné jméno. Byl to ženský hlas, který je zavolal – tak hlasitě, tak úpěnlivě, že přehlušil i hulákání strážných, jímž se dvůr rozléhal. Ten hlas vycházel z kteréhosi zamřížovaného okénka v budově za zdí, kde bylo zřejmě ženské oddělení věznice. Nemohla to být skutečnost – bylo to určitě mámení smyslů – neklamné znamení, že rozum mu už nadobro vypovídá službu. Platilo to volání vůbec jemu? Kolik asi je Pedrů mezi těmi, kteří s ním po tolika útrapách došli až sem a které většinou ani neznal jmény…? Dveře cely zapadly a řev strážných vystřídaly obvyklé, tolikrát už zažité hádky mezi jejími starými obyvateli a nově příchozími o kousek místa ke spaní. Ale ten hlas, který určitě už kdysi dávno slyšel, nepřestával znít v Petrově hlavě po celý zbytek dne, dokud tma nezalila přeplněnou kobku a vády konečně neutichly. Ani pak, když konečně upadl do horečného spánku, tísněn ze všech stran vychrtlými mužskými těly, která páchla potem a věkovitou špínou. Zburcovalo ho bezohledné rýpnutí loktem do boku. „Neřvi, pitomče! Té své Juanity se nedovoláš – to víš, zrovna tady… Každý z nás někde ve světě nechal nějakou Juanitu, kterou víckrát v životě neuvidí.“ Vyjekl poděšeně a vytřeštil oči do tmy. V té chvíli znovu, docela zřetelně uslyšel ten záhadný ženský hlas. Jenže teď nebyl zoufalý, ale milý a přívětivý jako tichounké zvonění lesního pramene – veselý jako snědá dívčí tváře, která se před okamžikem nad ním skláněla ve snu s rozmarnou otázkou. Líbila jsem se ti, jovencito? 9 Klíč v zámku zaskřípěl, závory zarachotily, dveře se otevřely dokořán. Ale muž, který v nich stanul, zůstal obklopen tmou. Neřval, 225
nekopal do spáčů, kteří leželi nejblíže, jen tlumeně zavelel. „Všichni ven! Rychle! A nikdo ani nehlesne!“ Z natěsnané změti těl se začala zvedat vlna ustrašeného i vzteklého reptání, ale černý stín je rázně umlčel. „Ani slovo – a ven! Rychle ven! Kdo není baba, může ještě dnes být svobodný člověk.“ Naráz, všichni najednou se nahrnuli do dveří, lokty i pěstmi se drali o přednost, ale ten zápas probíhal v naprostém mlčení jako němý nesmyslný sen. Petr se prodral ven mezi posledními. Zapotácel se, tak tak že znovu nepadl na zem. Kdosi ho zachytil a neurvale ho postrčil k ostatním, kteří se jako splašené stádo zmítali sem tam chodbou, ve tmě klopýtali druh před druha, tiskli se ke zdem, jako by je sotva svítající naděje náhle poděsila víc než vyhlídka na hromadnou smrt. Nikdo nic nechápal, slyšeli jen, jak se otvírají další a další cely a jak se z nich hrnou další vězňové. „Bratři, kamarádi,“ ozval se znovu tlumený, naléhavý hlas. „Podařilo se nám přemoci a spoutat stráže dole v podzemí a zmocnit se klíčů. Mohli bychom otevřít i bránu do dvora, ale v téhle situaci by to byla hromadná sebevražda. Je nás mnoho, ale většina z nás je u konce svých sil. Tady uvnitř se můžeme ubránit několik hodin. A musíme to dokázat – než přijde pomoc zvenčí.“
226
Muž, který takto mluvil, teď stanul pod jedním z nízkých zamřížovaných okének na vnější straně chodby. Slabý odlesk měsíčního světla padl na jeho tvář – a Petrovi se na vteřinu zazdálo, že poznává Benita. Bylo to neuvěřitelné pomyšlení, ale přesto, jakoby proti své vůli vyslovil hlasitě to jméno, které ho po dlouhé týdny strádání jediné drželo při životě. „Ano, říkají mi Benito,“ řekl muž. „Někteří z vás mě znají.
Považovali jste mě patrně už za mrtvého. Teď nemohu vysvětlovat, jak to, že najednou jsem zas mezi vámi. Musíte mi prostě věřit. Za 227
chvíli se strhne poplach, stráže sem vpadnou a začne boj na život a na smrt. Jediné, co můžeme dělat, je zabarikádovat všechny dveře do pater, ale především hlavní vchod ze dvora. Vším, co kde najdeme. Barikádu musíme udržet stůj co stůj aspoň do rána. Stráží uvnitř věznice není tak mnoho – to víme od těch, kteří teď místo nás leží svázáni dole ve sklepě. A ti, kteří se potloukají někde venku, u svých holek nebo po hospodách, se už zpátky nedostanou.“ „Jak to můžeš tvrdit?“ ozval se pochybovačný hlas ze zástupu. „Jak to mohu tvrdit? Myslíte, že bychom začali takovýhle šílený podnik, kdybychom si nebyli jisti, že naši jsou už blízko? Neslyšíte dělostřelbu? Do rána mohou být tady. Teď žádné rozmýšlení, žádné vyptávání – nikdo nesmí zůstat stranou.“ Benitovi nejbližší, kteří spolu s ním vyvolali vzpouru, zřejmě už dokázali zapřáhnout do práce vězně z dolního patra. Rachot vytrhávaných dlaždic a stupňů schodiště, skřípění kádí s výkaly, nakvap přesunovaných k zamčeným vratům ze dvora, se mísilo s řevem strážných, kteří se zvenčí pokoušeli je prolomit. Padlo už také několik ojedinělých výstřelů. Ale ten pekelný halas co chvíli přehlušilo dlouho doznívající temné zahřmění jako poryv blížící se bouře. Nemohlo být pochyby, že kdesi za hradbami věznice – a určitě ne příliš daleko – zuří opravdová bitva. To vědomí ve všech naráz rozptýlilo pochyby a ohromený zmatek. Ti, kteří na tom se silami byli nejhůře, si podávali řadou z ruky do ruky zbytky zařízení v celách, lavice, trosky dávno doslouživších kavalců, aby jimi posílili barikádu dole pod schody. Z těch, kteří ji v několika minutách navršili až ke stropu, Benito vybíral její obránce. „Máme všeho všudy dvě pistole a tři pušky. Pistoli si nechám já a tady kamarád, který je se mnou ukořistil. Pušky dostanou jen nejlepší střelci – chlapi, kteří už prošli ohněm.“ Petr se prodral k Benitovi a dychtivě ho popadl za paži. „Benito, já – prosím tě, já. Umím střílet – bojoval jsem v Orientě – u Dos Rios.“ Benito ho beze slova odstrčil. Vybral tři muže, nejméně poznamenané dlouhým žalářováním, a rozmístil je k oknům obráceným do dvora. „Nestřílet zbytečně – ani jedna rána nesmí chybit. Nábojů je málo.“ Teprve pak vzal Petra na vědomí. „Utíkej 228
nahoru a hleď zjistit, co se děje venku za hradbami. Naši útočí na město. Musíme věřit, že na nás nezapomenou.“ „Ano, veliteli,“ vyhrkl Petr a rozběhl se po rozkotaném schodišti do nejvyššího patra. Až sem už co chvíli pronikl kalný rudý záblesk hranice, kterou obléhatelé zažehli dole ve dvoře, aby zabarikádované vzbouřence vykouřili z jejich úkrytu. Vpadl nejprve do jedné z prázdných cel a chvíli se marně pokoušel dosáhnout zamřížovaného okénka, zejícího v hladké zdi u samého stropu. Tak jako tak by sotva mohl co uvidět – vnější hradba určitě převyšovala i nejvyšší patro budovy, aby nedovolila vězňům zahlédnout ani cípek oblohy. Ale nebylo pochyby, že bitevní ryk venku každým okamžikem sílí – a že se blíží. Vyběhl znovu do chodby a opatrně vyhlédl okénkem do dvora. V dýmu hranice, jejíž plameny už zachvacovaly i barikádu za hlavními vraty – ta teď ležela vyvrácená opodál – stěží rozeznal několik mátožných postav, které zřejmě už nechaly marného obléhání. Plíživými přískoky se pokoušely přeběhnout na protější stranu k nízké brance ve zdi, oddělující mužské a ženské oddělení věznice. Dvěma z nich se to už nepodařilo – Benitovi střelci měli dobrou mušku. Několik mrtvých už také leželo porůznu na dlažbě. Vtom se z protější budovy rozlehl pronikavý křik, který rázem přehlušil vřavu na nádvoří. Vzápětí se z branky vyhrnul zástup otrhaných žen. Strážní – teď už jich zbývala opravdu jen hrstka – kryti jejich těly, je hnali k doutnající barikádě. Když se jim nepodařilo dobýt ji útokem, chtěli zřejmě přinutit plačící ženské, aby jim prorazily cestu. „Střílejte, chlapi – střílejte!“ vykřikla ze všech sil mladá žena v čele zástupu. Ten hlas – zase ten kosti pronikající hlas, který Petr noc co noc slýchal ve spánku. Juanitin hlas! Tentokrát už o tom nemohlo být pochyby. „Střílejte – nerozmýšlejte se! Madona nás ochrání! A když ne, radši smrt než…“ Jeden z pochopů zapomněl na opatrnost, strhl ji za vlasy k zemi a začal do ní zběsile kopat. Nikdo z Benitových mužů u střílen se neodvážil uposlechnout její výzvy. Ale v příští vteřině přerval 229
ohromené, zděšené ticho výstřel z pistole a zuřivec s rozpaženýma rukama se skácel naznak. Byla to mistrovská rána. V té chvíli by byl Petr přísahal, že ten, kdo se odvážil ji vypálit, nemohl být nikdo jiný než Benito. Ženské se s vřískotem rozprchly do všech koutů – nejkurážnější se vrhly k hranici před barikádou a rvaly z ní hořící polena na obranu proti svým trýznitelům. Ti už se nezmohli na víc než na zmatený ústup k otevřené brance v přehradní zdi. Ale sotva dvěma třem se podařilo k ní doběhnout, ostatní skosily pušky obránců, kterým teď už nic nebránilo vybírat si neomylně své cíle. Nikdo nepochyboval, že prchající mají v úmyslu zchladit si zuřivost z porážky na ženách, kterých v protějším domě zůstala jistě většina. Nebylo radno ztrácet ani vteřinu. Doutnající barikáda se rázem stala nepotřebnou. Desítky rukou, mužských i ženských, zevnitř i zvenčí ji v několika minutách rozebraly a rozmetaly po dvoře. Zástup vzbouřenců vyrazil z budovy, která jim po dlouhé měsíce byla mučírnou a v posledních několika hodinách obrannou pevností. Petr se zmítal v tom divokém přívalu jako list ve větru a křičel, co měl sil. „Juanito! Kde jste! Juanito!?“ Nikdo ho nevnímal. Všechny, které náhle získaná volnost docela nepomátla, čekal teď poslední, nejnebezpečnější úkol: stůj co stůj zabránit krveprolití, jež se poražení chystají rozpoutat ve věznici žen. V první řadě běželi střelci s puškami a Benito s pistolí. Po jeho boku Petr zahlédl muže – rovněž s pistolí v ruce –, který nepochybně byl spolu s ním strůjcem a vůdcem vzpoury. Bojový předvoj mu v okamžiku zmizel v brance přehradní zdi. Ale v tom jediném okamžiku si Petr stačil uvědomit, že i toho druhého určitě zná, že ho určitě už viděl – a docela nedávno – a ne mezi vězni… Byl to nad všechnu pochybnost správce farmy, kde vyhnanci z lomu u Colisea ještě před několika dny živořili při práci v bažinách a třásli se před zabijáky, kterým velel. Ale teď nebylo kdy žasnout nad zjištěním tak neuvěřitelným. Teď měl v hlavě jednu jedinou myšlenku.
230
Záplavou kouře se k němu prodrala rozedraná bosá žena a popadla ho kolem krku. „Tady nejsou žádné slečny, Pedro. Tady jsou jen samé takovéhle – bývalé ženské...“ Sevřel ji ze všech sil v náručí – ani si neuvědomil, že jí vrací polibky, kterými zasypávala jeho tváře i ústa. „Vy – vy jste mě poznala…,“ jektal jako pomatený. „Pamatujete se na mne – po takové době…“ „Poznala jsem tě hned, jak vás přivedli. Můžeš si představit, jak mi přitom bylo.“ Konečně se trochu uklidnila a oběma rukama oddálila jeho tvář, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Tak ty už jsi taky voják, jovencito. A tenkrát jsi byl takový klouček – takový legrační vyplašený klouček...“ Uhnul zahanbeně pohledem a plaše se pokusil uvolnit její obětí. „To jsem pořád… Ale voják jsem opravdu byl – a zase budu. Už jenom proto, abych jim mohl splatit, že se vás tolik natrápili.“ „Tys jistě zkusil víc, pobrecito. Se mnou to ještě nebylo tak strašné. Aspoň mám klidné svědomí, že jsem proti nim udělala všechno, co jsem mohla a uměla.“ Najednou si oba uvědomili, že zůstali na nádvoří skoro sami. A zatím snad uvnitř ženské budovy se pořád ještě vraždí. Rozběhli se ruku v ruce k spojovací brance, ale to už z ní vítězové vyháněli poslední hrstku poražených, odzbrojených strážců. Rozlícený zástup na ně pomstychtivě dotíral ze všech stran. Benito je marně rozháněl, zatímco jeho střelci hlavněmi pušek strkali zuřící, vzpírající se pochopy k hlavní bráně. Mezi nimi se potácel i velitel věznice, kterého našli bůhvíkde zalezlého, a v jeho roztřesené ruce chrastil obrovský svazek klíčů. Poslední mříž, poslední kovaná vrata se konečně rozlétla a svobodou opilí vzbouřenci se jako povodeň začali hrnout z brány. Ale vzápětí je jiný^mnohohlavý zástup zatlačil zase zpátky. Panika z pomyšlení, že byli v poslední chvíli zaskočeni, zrazeni, že jejich katům přišla posila, trvala jen vteřinu. Uprostřed davu, který s vítězným křikem vtrhl do nádvoří, cválala skupina jezdců s tasenými šavlemi a zdviženými karabinami. Vousatý prostovlasý junák v jejich čele, mávaje rozstříleným praporem nad hlavou, rozjařeně halekal. 231
„Pozdě, kamarádi – přišli jsme pozdě! Pomohli si bez nás, junáci! Chlapi jaksepatří – sláva jim!“ V okamžiku jezdce obklopil jásající dav, muži se sápali po jejich rukou, ženské jim s pláčem objímaly a líbaly kolena. „Ne pozdě – v pravý čas! V nejvyšší čas!“ „Sláva osvoboditelům – sláva hrdinům revoluce!“ „Viva Cuba libre!“ 10 Město Guira de Melena – teprv teď Petr zvěděl jeho jméno – na mnoha místech hořelo, v dálce za obzorem, zahaleným mračny dýmu, dosud hřímala děla. Část vězňů se rozprchla, jakmile po týdnech hladovění poprvé dostali najíst. Ostatní v houfech obléhali oddíly povstalecké armády, které od rána do večera proudily městem, aby pokračovaly v pronásledování poraženého nepřítele. Na své naléhání, aby byli hned zařazeni do vojska, však dostávali stále stejnou odpověď: Potrvá ještě hezky dlouho, než se z přestálých útrap vzpamatují natolik, aby se mohli zúčastnit dalších tvrdých bojů, jichž bylo včerejší vítězství teprve začátkem. Zatím tedy pomáhali prořídlým obyvatelům při hašení požárů, při odklízení trosek, při pohřbívání mrtvých a ošetřování raněných. V domě kteréhosi španělského naboba, který uprchl bezpochyby ještě dřív, než se fronta přiblížila k městu, byl nakvap zřízen polní lazaret – a Petr se hned přihlásil se svými saniťáckými zkušenostmi z bojů v Oriente. Ve čtvrti městské honorace nebyl snad jediný dům, který by při překotném ústupu Španělů nezůstal prázdný. V jednom z nich se usídlil se svým štábem sám generál Gómez, který prý osobně řídil včerejší vítěznou bitvu. Petr se slavného vítání nejvyššího velitele nezúčastnil – v přívalu práce s raněnými na to nesměl ani pomyslit. K večeru, když už se únavou sotva držel na nohou, se ve špitále objevil Benito. Přivedl skupinu žen-vězeňkyň, které se rovněž hlásily k ošetřovatelské službě. Byla mezi nimi i Juanita, kterou Petr od 232
časného rána neviděl. Nebyla už bosa, špinavá a otrhaná jako ve chvíli, kdy si poprvé padli do náručí. Černé vlasy měla zas spleteny v bohatý cop, cáry nahradila červená sukně a květovaný šátek, na nohou měla hezké střevíčky – jistě z kořisti, za kterou se ženské rozběhly po opuštěných domech boháčů, sotvaže jim trochu otrnulo. Skoro se zas podobala krásné tanečnici z havanského kabaretu, kterou měl ve dne v noci před očima od okamžiku, kdy zaslechl její hlas z vězeňského okna. Mohl na ní nechat oči – a Juanita ani trochu neskrývala, jak ji to těší. „Stýskalo se mi po tobě, jovencito,“ přiznala bez rozpaků. „Budu ti ode dneška pomáhat – uvidíš, že se v tom vyznám. Ale teď by sis měl
konečně odpočinout. Pojď, projdeme se – děvčata tě pro dnešní noc nahradí.“ Lékař, náčelník lazaretu, neměl námitek – Petr ho bezpochyby už trochu unavoval neustálým vyptáváním, neví-li něco o plukovníku 233
Masóovi, o doktoru Riberovi a seržantu Peňovi, kteří pod ním kdysi sloužili v Orientě. „Musíš mi přece povědět, co všechno jsi zažil za celý ten dlouhý rok,“ řekla, když spolu vyšli do ulic. „Opravdu, už je to rok, co jsme se v Havaně viděli poprvé. A jako by to bylo včera. Mezi pobořenými domy a ožehlými stromy se v jedné směsici sem tam přeléval rozjařený dav – vojáci, kteří právě měli chvíli oddechu před dalším pochodem, obyvatelé města i osvobození vězňové. Kolem dýmajících polních kuchyní a otevřených ohňů se zpívalo, hrálo a tančilo. Usedli trochu stranou pod stromy – a Petr začal vyprávět. Všechno od začátku – o lodi pašeráků zbraní, o práci na plantáži mistra Cowleyho – o svém útěku do hor – o bitvách u Palma Soriano a u Dos Rios – o smrti José Martího… A hlavně ovšem o Carlosovi. O jejich společné výzvědné výpravě do Holguínu i o tom, jak pro něho neslavně skončila – zásluhou Dicka Nortona, jejího někdejšího kavalíra… Juanita po celou dobu nespouštěla oči z Petrovy tváře, ale při zmínce o Nortonovi se zamračila a zakryla mu ústa dlaní. „Mlč – o něm nemluv… O něm už do smrti nechci slyšet. – Nortonovi mohu děkovat jen za jediné: ž e mi umožnil poznat tebe.“ Ovinula mu paže kolem krku a lichotně přilnula čelem k jeho čelu. „A povídej ještě o Carlosovi – všechno, všechno, nač si vzpomeneš. Vždyť já jsem ho už skoro oplakala. – A zatím – kdoví, není-li zrovna teď někde tady, mezi námi.“ „Kdybyste tak měla pravdu,“ povzdechl si. „Já na to taky pořád myslím. Ptal jsem se už některých vojáků – i raněných u nás ve špitále – ‚ale nikdo o něm neví. Masóovy oddíly prý se nezúčastnily včerejší bitvy. Možná že Carlos se svými je už bůhvíkde vpředu. Říká se, že hlavní nápor směřuje dál na západ – do Pinar del Ria.“ „Asi to tak bude,“ řekla a položila mu hlavu na rameno. „Mne jenom mrzí, že ho nemůžu vidět zrovna teď – že mu nemůžu poděkovat za všechno, co pro tebe udělal. – A taky za to, že mě nakonec dostal do kriminálu,“ dodala se smíchem. „Jdi, neškubej sebou, samozřejmě že to nemyslím vážně. Ale trochu viny na tom přece má. Pořád se mi vysmíval, že se chci plést do věcí, na které mi 234
nestačí ani rozum, ani kuráž. Tak tedy, když se mi najednou ztratil, chtěla jsem dokázat aspoň sobě samé, že mi křivdil – že dovedu totéž, co tehdy dělal on a jeho compaňeros. Tak dlouho jsem zkoušela tahat rozumy z oficírů a panáků z místodržitelství, kteří chodili k nám do Mariposy, až to prasklo. Naštěstí tomu nejsou ani dva měsíce, co mne zavřeli. Vymetli se mnou kdejaký kriminál – až jsem skončila v téhle hnusné díře. Ale víc než všechno, co jsem od nich za tu dobu zkusila, mě mrzí, že celé to moje vyzvědačství nebylo k ničemu. Samé hlouposti – samé obyčejné věci o pohybech povstalců, o jejich postupu a španělských protiútocích – samé ‚noviny‘, o kterých si v té době už v Havaně zpívali vrabci na střeše. Carlos by se mi asi dnes vysmál stejně jako tenkrát.“ „Kdyby tě viděl teď,“ vyhrkl, ale hned se opravil…, „kdyby vás viděl teď…“ Umlčela ho polibkem. „Ne, Pedro – přece mi nebudeš říkat pořád slečno a – vy. Dnes jsme si ve všem rovni – ty jsi opravdový voják a já už dávno nejsem tím, čím jsem bývala v Havaně. A nelituji toho, věř mi, že ne.“ „Právě – právě,“ horlil zajíkavě. „Kdyby tě byl viděl v noci, když vás ti lotři hnali proti puškám našich chlapů – kdyby tě byl v té chvíli slyšel – byl by na tebe hrdý. – To já mám spíš důvod se bát, co mi řekne, až se zas shledáme,“ dodal po chvíli. „Jak mi poděkuje za to, že jsem to v Holguínu prohrál na celé čáře. Jestli potom ještě bude ochoten ve mně vidět opravdového vojáka.“ „Za to ti ručím,“ řekla vesele a vstala. „O to už se postarám jen kdybychom ho konečně našli. – Pojď, zatančíme si.“ „V životě jsem to nezkoušel. Tancuj sama – víš, tak jako tenkrát v Maripose. Pro mne to bylo hotové zjevení – už tenkrát bych byl za tebe dal duši.“ „Dobrá – tak tedy jen pro tebe.“ Ale stejně to nebylo jen pro Petra. V okamžiku se kolem ní vytvořil kruh diváků, kytarista přichvátal a obřadně před ní poklekl do prachu – ostatní tleskali do taktu a rozjařeně provolávali: Olé – olé – niňa hermosa.17
17 (niňa ermosa) krásné dítě
235
Z vířícího shluku se vynořil Benito a natáhl se vedle Petra do trávy. „To je tvoje děvče? Pospíšil sis, všechna čest.“ Petr rozpačitě uhnul očima. „Co tě napadá, vždyť jsem proti ní kluk – není mi ještě celých sedmnáct.“ „Nezdá se, že by jí to tak tuze vadilo.“ Poprvé ode dne, kdy se poznali v lomu u Colisea, Petr zaslechl v Benitově hlase cosi podobného smíchu. Juanita si po chvíli přišla k nim odpočinout. Po dvou měsících týrání a hladu byl tenhle taneční výstup přece jen ještě nad její síly. „Buenas, Benito.“ V průběhu dne se zřejmě už stačila sblížit kde s kým, kdo měl nějaký podíl na nočním vzbouření vězňů. „Co máš nového?“ „Novinek dost – ale všechny vlastně už staré,“ řekl Benito. „Skutečnost byla rychlejší než všechna naše přání a výpočty. Na té farmě u bažin,“ obrátil se k Petrovi „tehdy, když jste už všichni čekali, že se nedožijete zítřka – bylo mou poslední novinkou, že Španělé utrpěli těžkou porážku u Colisea. Tam, co jsme lámali kámen na stavbu nových opevnění. Proto nás tak nahonem odtamtud hnali.“ Petrovi se náhle sevřela hrud, najednou nebyl s to pohlédnout Benitovi do očí. „To ti řekl ten – ten člověk, co nám sliboval, že nás jeho muchachos všechny postřílejí?“ „Ten,“ řekl Benito zkrátka. „Jenže pak jsem už nestačil vám to povědět. V noci si pro něho přišlo zvláštní komando – a mne sebrali s ním, zrovna když jsme se spolu domlouvali. Hnali nás nejdřív někam na sever, nejspíš do Havany, ale cestou je zaskočil nějaký předsunutý oddíl našich. Tak honem obrátili a zahnali nás sem. Strčili nás oba do nejhnusnější díry v podzemí – každého zvlášť, to se rozumí. Ale nakonec to bylo naše štěstí – a vaše vlastně taky. Domluvit jsme se nestačili, ale nebylo to ani zapotřebí. Každý na svou pěst si podal jednoho z těch hrdlořezů, kterým se zachtělo nás v noci potýrat, aby jim služba líp utekla. – Ostatní už víš.“ Petr neodpovídal, jen zamyšleně hladil Juanitu po tváři, unaveně spočívající na jeho hrudi. „Je to stejně všechno divné – divné…,“ řekl konečně. 236
„V revoluci zažiješ všelijaká překvapení, chlapče. Říkal jsem ti hned tenkrát, že je to náš člověk – nechtěls mi věřit.“ Petr mu kajícně stiskl ruku. „Ne, Benito, ne – tobě jsem věřil od prvního dne. – Ale proč se potom už neukázal? Najednou se ztratil, jako když se propadne. Od chvíle, kdy jsme vypadli z toho pekla, ho nikdo neviděl.“ „Přijaly ho hned první oddíly, které míří dál na západ,“ řekl Benito. „Nediv se, že měl tolik naspěch. Nemohl čekat, až se všechno vysvětlí – do té doby ho naši chlapi, kterým se tehdy na farmě tak krásně představil, mohli desetkrát oběsit nebo umlátit. Chuť k tomu jim určitě nechyběla.“ Petr nepřestával stísněně, nevěřícně vrtět hlavou, teprve po chvíli se zmohl na slovo. „A co ted bude s námi, nevíš?“ „Každý, kdo o to požádá, bude přijat do vojska. Většina to považuje za samozřejmé – aspoň ti, kteří nebyli v kriminále za zlodějinu, ale za poctivou práci pro naši věc. Ty druhé ať vezme čert. Zařadí nás nejspíš do hlavního voje, který směřuje do Pinar del Ria. Vede ho generál Maceo.“ „Myslil jsem, že hlavní nápor se teď obrátí proti Havaně.“ „Proti Havaně mají zaútočit vybrané pluky, kterým velí sám Gómez. Ale to je jen manévr na oklamání nepřítele. Předstíraný útok, který má umožnit Maceově armádě, aby co nejdřív dorazila po jižním pobřeží do Pinar del Ria. Dobýt Havany bychom přes všechny úspěchy zatím nestačili. Až budeme mít Havanu a Matanzas v kleštích ze všech stran, z východu, z jihu i ze západu, teprve to začne doopravdy.“ „Už aby to bylo,“ řekl Petr. – „Jednou bych se chtěl dovědět,“ dodal po chvilce mlčení, „co všechno jsi dělal, než tě Španěláci dostali. A jak jsi dokázal, že jim to trvalo tak dlouho.“ Benito pokrčil rameny. „Někdy si o tom pohovoříme, až bude spíš pokdy. Však tys mi taky ještě o sobě neřekl všechno. – Víte co, niňos? Pojďme spat – máme toho všichni po dnešku tak právě dost. Možná že už zítra nebo pozítří nás čeká další velký pochod.“ Ohně dohasínaly, zpěv umlkal, besedníci se pomalu rozcházeli. K velkému pochodu však zatím nedošlo ani nazítří, ani v dalších dnech. 237
Juanita měla ještě víc než dost příležitostí dokázat, že se v samaritánském díle vyzná stejně dobře jako Petr. A že považuje za samozřejmé zůstat té práci věrna i nadále stejně jako většina bývalých vězeňkyň. Nejenom tady, ale i pak, v dalších taženích, v dalších tvrdých bojích, které čekají Maceovu armádu při obsazování nejzápadnější kubánské provincie. Městem stále ještě procházely pěší i jízdní oddíly, do té doby nepochybně zaměstnané „čištěním“ kraje od zbytků poraženého nepřátelského vojska. Některé na západ – některé na sever, k Havaně. Také polní nemocnice se posléze začala připravovat k velkému stěhování. Bylo rozhodnuto, že těžce ranění zůstanou zde – s posádkou, která měla město bránit proti případným pokusům Španělů dobýt ho zpět. Ostatní část po části, spolu s nej nutnějším lazaretním vybavením a ženami ošetřovatelkami, odvážely kolony vozů, zverbovaných po okolí, dále na západ. S ženami odjížděla i Juanita. Loučení bylo těžké, slzavé. Petr – sám měl přijít na řadu až mezi posledními – by se byl nejradši rozběhl vedle vozu, který odvážel jeho nejmilejší, ale na to teď nebylo pomyšlení. Práce s evakuací se nesměly zastavit ani na minutu. Mohl se jen smutně dívat za vzdalující se karavanou, volat a mávat, vracet Juanitě vzdušné polibky, dokud mu docela nezmizela z očí. V té chvíli míjel budovu špitálu nevelký jezdecký oddíl a mračnem prachu, zvířeného koňskými kopyty, Petr jako plavým závojem zahlédl známou tvář. Rázem zapomněl na své povinnosti, na hartusení felčarů, na všechno kolem sebe – a rozběhl se za eskadronou. „Manueli! Kamaráde! Manueli!!“ Mladý jezdec v první řadě se konečně ohlédl, vztyčil se ve třmenech, pak strhl čapku a rozjařeně jí zamával nad hlavou. „Pedro! Vidím tě, Pedro! Buď zdráv, hombrecito!“ „Kam – kam jedete…?“ volal Petr v běhu, sotva popadaje dech. Ale jezdcům, cválajícím stále rychleji, nemohl stačit. Zastavil se, zchváceně se opřel o strom u silnice, jen ještě zahlédl, jak se Manuel vyklání z řady a ukazuje kamsi kupředu – ne na západ, ale na sever… Tak tedy k Havaně – s Gómezem k Havaně. A my zas, kdož ví kam, na jinou stranu… 238
Sotva jsme se po takové době shledali, už se zas loučíme. A bůhví na kolik dlouhých, nekonečných měsíců. Ani ruce jsme si nemohli podat.
239
IV VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ
1 240
Dvorek předměstské hospody byl plný do posledního místečka. Petrovi a Juanitě se sotva podařilo prodrat se k Manuelovi, který na ně zdaleka mával a halekal jako na lesy. Stál přitom na lavici a jeho „paioma18„ ho se smíchem objímala v pase, jako by se bála, aby nespadl. Oba měli zřejmě už trochu v hlavě. „Dáváte si načas,“ hartusil Manuel. „A my tu zatím musíme bojovat jako na frontě, abychom vám udrželi kousek místa u stolu.“ Petr ho konejšivě poplácal po zádech, Juanita se vítala s kamarádkou Mercedes, která s ní sloužila ve vojenském lazaretě. Dny, kdy se mohli všichni čtyři takto sejít a společně vyrazit za trochou zábavy, byly tuze vzácné. „Napijte se zatím od nás, než se tu objeví někdo z těch psích synů s vínem,“ pobízel Manuel. Juanita maličko usrkla z podávané sklenice a usedla zády ke kapele, která právě začala hrát. Na pódium vystoupila snědá mulatka v bílých šatech a začala tančit guajiru. Petr si přitáhl Juanitinu hlavu na rameno a lichotivě jí pošeptal. „Nic neumí. Měla bys jí ukázat, jak má vypadat opravdový tanec.“ „Dnes už bych jí toho moc neukázala,“ řekla mrzutě. „A ty nedělej, jako by ti to bylo bůhvíjak líto. Co ses mi navyčítal, když jsem to chtěla aspoň občas zkusit, dokud ještě byla příležitost.“ „A dnes už není?“ „To bys měl vědět líp než já.“ Petr odevzdaně vzdychl a kajícně přitiskl její dlaň ke rtům. Takhle teď vypadají jejich něžné rozpravy pokaždé, kdykoli jim osud dopřeje, aby po dlouhých měsících odloučení mohli být pár dní spolu. A kdo z nich na tom má větší vinu – ona, nebo on? Jistěže on – jistě… Vždycky všechno musí pokazit. Ale cožpak není dnes už přece o něco moudřejší než před dvěma lety v Pinar del Riu? Což nedělá všechno, aby ji přesvědčil, že už dávno není kluk, který se věčně užírá žárlivostí – a zároveň dětinským strachem, že jeho láska k děvčeti o pět let staršímu musí být kdekomu z jeho kamarádů k smíchu? Ovšem, dnes má Juanita právo mu při každé příležitosti dávat najevo, jak i ona za ty dva roky zmoudřela. Tenkrát, když Maceova 18 holubička — obvyklé oslovení milované dívky
241
armáda téměř bez boje ovládla nejzápadnější kubánskou provincii, jí zdaleka tolik nezáleželo na tom, aby před ním vypadala jako žena, která celou duší chce sloužit revoluci. Samaritánské úkoly se jí znelíbily brzy poté, kdy i Petr povýšil ze saniťáka na řadového vojína jednoho z Maceových pluků, které koncem ledna 1896 obsadily město Mantua na nejzápadnějším pobřeží ostrova. Tam totiž vítězného generála teprv dostihl oddíl, který se vytvořil z osvobozených vězňů z Guiry de Melena. Tam také se Petr s Juanitou po třech nedělích znovu shledali. A brzy nato, kdy Maceo se svým štábem přesídlil do hlavního města provincie, Juanita Petrovi oznámila, že nadále hodlá pečovat o blaho a potěšení vojáků zas jen jako tanečnice. „Co chceš,“ smála se, když přece jen nedokázal skrýt, jak ho toto její rozhodnutí znepokojilo. „Sám ses nemohl dočkat, až budeš moci zaměnit povinnosti saniťáka za pušku. A mně bys chtěl vyčítat, že se vracím k tomu, co umím nejlíp? Vždyť už je skoro mír. Západ je náš – východ je náš – jak dlouho ještě může trvat, než budou Španělé v Havaně a v Matanzas docela na hromadě?“ Ano, tenkrát v hlavním městě nejzápadnější kubánské provincie kdekdo byl přesvědčen, že se španělským panstvím na Kubě je amen. Petr se dost dlouho bránil těmto šálivým nadějím. Ale koho tehdy zajímalo, co zrovna on si myslí, čemu věří a o čem pochybuje? Kdo z jeho nových kamarádů byl vůbec ochoten uznat sedmnáctiletého výrostka za skutečného vojáka, i když konečně směl nosit zbraň? Sám nejlépe věděl, že na dně všech těch pochyb je praobyčejná, směšná klukovská žárlivost, stále znovu dotírající vědomí, že by byl hotový zázrak, kdyby Juanita dřív nebo později nedala přednost některému ostřílenějšímu junákovi, kteří se kolem ní rojili jako mlsné vosy. Zatím nic nesvědčilo, že by se v ní jen vzdáleně ozývalo pokušení najít si místo Petra jiného milence. A ozvalo-li se, byl tu ted někdo, kdo je dokázal udržet hezky zkrátka na uzdě. Totiž její bratr Carlos. Objevili ho teprve tady v Pinar del Riu. Byl už poručíkem a plnil v podstatě tytéž úkoly jako kdysi v horách Oriente a pak v Baraguá – úkoly rozvědčíka. Jenže teď už přímo ve štábu generála Macea. 242
Benito, Petrův ochránce z vězeňského tábora u Colisea, sice doprovázel oddíl, utvořený z osvobozených vězňů v městě Guira de Melena, až do Mantuy, ale tam se Petrovi už nadobro ztratil. Zbýval mu tedy z bývalých kamarádů zase jen Carlos. Jenže toho si teď už skoro netroufal považovat za kamaráda. A nejen pro jeho důstojnickou hodnost nebo proto, že měl před ním pořád špatné svědomí pro svůj nezdar při výzvědné výpravě do Holguínu. Nad tímhle jeho hříchem Carlos jen mávl rukou – v jeho očích byla Petrova vina dávno smyta tím, čím za ni pak musil zaplatit ve španělských žalářích. Neměl pro něho prostě kdy – a nejméně už ho zajímalo Petrovo trápení s Juanitou. „Co sis nadrobil, to máš – na mne s takovými hloupostmi nechoď. Mohl sis spočítat, co tě čeká, když sis chtěl namlouvat holku, kterou neuhlídá ani deset čertů.“ Pro Juanitu si ovšem Carlos vždycky čas našel – tu dovedl ohlídat lépe než desetkrát deset čertů. Brzy se ukázalo, že ke konečnému vítězství revoluce je pořád ještě hodně daleko. Vrchní velitel španělských vojsk na Kubě, generál Martínez Campos, po řadě porážek, které utrpěl v průběhu Maceova slavného tažení, podal demisi. Ale už v únoru, krátce poté, co Maceovy oddíly vtáhly do Pinar del Ria, byl vystřídán generálem Valerianem Weylerem. Mužem, který byl zřejmě odhodlán potlačit povstání nejkrvavějšími prostředky. Záhy se mu také ve všech končinách země jinak neřeklo než řezník Weyler. Tak se karta v několika dnech obrátila. Jestliže donedávna leccos nasvědčovalo, že stačí jen málo, aby se kleště kolem Havany a Matanzas docela sevřely, teď naopak se málem ocitla v obklíčení Maceova vojska v Pinar del Riu. Bylo zřejmé, že v generálu Weylerovi vyvstal revoluci protivník, který povstaleckým vojskům nedopřeje ani chvíli oddechu. Vrchní velitel Gómez ovšem nepřestával po celou tu dobu znepokojovat Havanu náhlými nájezdy hned z jihu, hned z východu. Ale pro Maceova vojska v Pinar del Riu bylo nyní čím dál obtížnější, aby s Gómezem udržela styk a ubránila se úplnému odříznutí od osvobozených území v Santa Claře a Camagiiey. Klamné iluze o míru, který už už je na dohled, se rychle rozplývaly. Teprve nyní si Petr začínal doopravdy uvědomovat, co to 243
znamená, být vojákem revoluce. A čím si teprve nyní musí tu čest zasloužit. Především to znamenalo, že se brzy musí znovu rozloučit s Juanitou. Ta bolestná nezbytnost sice způsobila, že Juanita rázem zapomněla na všechno, čím se svého „jovencita“ až dosud natrápila. Že aspoň ve chvíli loučení si konečně mohl být jist, že má ráda jen jeho a nikoho jiného. Ale co to bylo platné, když nebylo možno se ubránit úzkostem, které se jeden před druhým marně snažili utajit: 2e se možná vidí v životě naposled… Petr byl zařazen k oddílu, kterému velel kapitán Juan Delgado a v němž neměl ani jediného známého z loňských bojů v Oriente. Úkolem oddílu bylo udržovat spojení s jednotkami generála Gómeze, které se Španělům stále nedařilo vytlačit z provincie Havana podporovat je aspoň drobnými partyzánskými výpady... A hlavně stůj co stůj držet řídce osídlené jižní pobřeží provincie Havana a zajistit tak ústupovou cestu Maceově armádě pro případ, že by byla nucena vyklidit Pinar del Rio a přesunout se zpátky na východ. Tak Petr konečně poznal pusté bažinaté končiny na jihu provincie Matanzas, kam se loni v srpnu marně snažil proniknout ve společnosti nešťastného Nicoláse Zapatera – v bláhové naději, že jedině tudy se může dostat zpátky ke svým. A tam také byl jeho oddíl posléze odříznut od jádra armády, které velel generál Gómez, i od svého zázemí v nejzápadnější kubánské provincii. Zbývalo jediné: Probít se stůj co stůj vlastními silami dále na východ, dřív než i tato poslední cesta k záchraně bude nepřátelským náporem na Santa Claru uzavřena. Ústupové boje následujících dnů byly pro Petra nejtěžší, nejstrašnější ze všech zkoušek, které až dosud byl nucen podstoupit. Četné drobné šarvátky s dotírajícími španělskými jednotkami přežil vesměs ve zdraví. Spíš mohl mluvit o zázraku, že při postupu bažinami znovu nepodlehl zimnici, která ho před rokem po bitvě u Dos Rios div nesklátila do hrobu. Naštěstí tohle peklo bylo Delgadovým vojákům zároveň jedinou spásou, protože nahánělo náležitý respekt i nepříteli. Jak se labyrintem močálů prodírali dále k východu, španělské útoky ponenáhlu slábly, až ustaly úplně. Jen tomu mohl Petr děkovat, že vydržel útrapy mnohadenního pochodu až do končin, kde Antonio Maceo na svém loňském tažení 244
svedl jednu ze svých nejslavnějších bitev – bitvu u Mal Tiempo. Tento kraj dosud ovládaly oddíly, které zde Maceo tehdy zanechal. Udržely dokonce po celou tu dobu i přístavní město Cienfuegos – a tam si zbědovaní Delgadovi vojáci mohli konečně trochu vydechnout. Musilo k tomu stačit několik dní. Zbytky povstaleckých vojsk na jižním pobřeží provincie Santa Clara čekaly vzápětí další úkoly. Nejnaléhavějším z nich bylo zabránit „řezníku“ Weylerovi v dalším postupu na východ. Ale to už se vědělo, že na území Santa Clary soustřeďuje generál Gómez své hlavní síly, spěšně přesunuté od Matanzas a od Havany. Tak na sklonku léta 1896 konečně došlo k setkání a spojení obou hlavních povstaleckých proudů v horách Sierra de Trinidad. A tehdy se Petr zas po mnoha měsících shledal s Manuelem Zorillou, který jako voják jednoho z Gómezových jezdeckých pluků prošel všemi bitvami kolem Havany a Matanzas. V horách vrchní velitel nově zorganizoval a z místního obyvatelstva doplnil své pluky. Jejich větší část zůstávala v provincii Santa Clara s úkolem poutat zde co nejdéle hlavní Weylerovy síly. Menší část se měla po etapách přesunout do sousední provincie Camaguey, kde postavení revolučních vojsk bylo až dosud nejméně narušené hrozivým zvratem událostí po Weylerově nástupu. A připravit tam podmínky, aby i hlavní jádro Gómezovy armády mohlo včas ustoupit do Camaguey, ukáže-li se to nezbytným. Manuel, v předchozích bojích dvakrát raněný, byl při té reorganizaci uznán neschopným další služby u jízdy a zařazen k pěchotě. A zrovna k oddílu kapitána Delgada. Manuela tahle „degradace“ zprvu zdrtila, ale Petr jí skrytě i nahlas blahořečil. Pro něho znamenala jediné: Že teď ho s nejmilejším kamarádem už nic nerozloučí. Ostatně i Manuela brzy přešel vztek a pocit ponížení. Měl teď, za pochodu přes hranice Camagúey, aspoň víc příležitosti potěšit se občas s děvčetem, které si zamiloval. Velké skupiny žen patřily v té době už samozřejmě k doprovodu povstaleckých oddílů. Některé se k nim připojily prostě proto, aby vojákům nahradily ztracené rodiny, většina pracovala jako ošetřovatelky raněných. Byly to skoro vesměs osvobozené vězenkyně z táborů, do nichž Weyler v provinciích Havana a Matanzas poručil nahnat ženy a děti mužů, kteří za Maceova 245
tažení napříč Kubou houfně odcházeli k povstalcům. Říkalo se tomu rekoncentrace a byl to dojista nejsurovější, nejnelidštější ze všech prostředků, jimiž „řezník“ Weyler chtěl stůj co stůj srazit povstání na kolena. Takovým táborem prošla i Manuelova milá Mercedes. Byl také z prvních, které se Gómezovým vojskům podařilo osvobodit ještě v době, kdy v provincii Matanzas byla v ofenzívě. Mercedes teď měla na světě jen Manuela, její otec a bratři byli nezvěstní, možná mrtví. Pro ni byl skutečným osvoboditelem právě jen on, Manuel, protože právě on ji vynesl na rukou z hořícího tábora – a právě přitom si vysloužil své druhé válečné zranění. Ošetřovala ho pak dnem i nocí za těžkých ústupových pochodů – a samaritánským povinnostem pak zůstala věrna i nadále, když už to dávno nebyl jenom on, kdo je potřeboval. Zůstávala jim věrna i potom, za ústupu „východní skupiny“ na území provincie Camagúey. A Petr se mohl jen trápit skrývanou závistí a steskem, když přes všechny útrapy pochodu si Mercedes vždycky dovedla najít příležitost, aby mohla se svým nejmilejším aspoň chvíli pobýt. Kdy on se bude moci takto potěšit se svou Juanitou? Uvidí ji vůbec ještě někdy? Pohraniční opevnění mezi provinciemi Santa Clara a Camagúey nemohlo být už pro postup jejich oddílu vážnější překážkou. A když je měli konečně za zády, v Petrovi rychle ožívala naděje, že šťastné dny, které prožíval po obsazení Pinar del Ria, se tady v Camagúey budou opakovat: Na každém kroku, ve všech městech, jimiž procházeli, nalézal důkazy, že síly revoluce zde zůstaly téměř neotřeseny, že obyvatelstvo provincie stojí za vůdci povstání tak pevně jako nikde jinde. Vždyť i prozatímní revoluční vláda pobývá určitě někde tady, v téhle provincii, i když se musí skrývat a neustále měnit své sídlo. To všechno vyhlíželo velmi nadějně, ale tehdy už si Petr uvědomoval, že není radno se oddávat předčasnému optimismu. Právě teď ne – právě když ze všech stran docházely znepokojivé zvěsti, že v ostatních krajích země Weylerova vojska stále zřejměji přecházejí do ofenzívy. Nejdrtivěji zapůsobila koncem prosince 1896 zpráva, že nečekaně zemřel druhý nejvyšší velitel revolučních armád Antonio Maceo. 246
Generál Gómez se sice stále ještě držel s jádrem revolučních vojsk v provincii Santa Clara, ale bylo čím dál zjevnější, že se mu nepodaří dlouho odolávat sílícím útokům Španělů. Mohl jim čelit jen rozdělením vojska v menší skupiny, které po partyzánském způsobu ničily nepřítele rychlými nečekanými nájezdy. V těch bojích se mohl zas častěji uplatnit i pluk, k němuž nyní patřil i Petr a Manuel. Na jaře 1897 měl svou základnu v městě Ciego de Avilla na západě provincie Camaguey. A tam se také Petr více než po roce opět shledal s Carlosem Peňou – a s Juanitou. Carlos v době nejzuřivějšího španělského náporu na Santa Claru velel jednomu z menších oddílů Gómezovy armády, který operoval při východních hranicích provincie. Byl však nepřítelem zaskočen, odříznut od svých a přinucen ustoupit na území Camaguey. Nebylo kdy na vysvětlování, jakými klikatými cestami se do těchto končin dostala i Juanita. Než ji s raněnými, kterým teď zas věnovala všechny své síly, odsunuli do hlavního města provincie, si toho s Petrem mnoho říci nemohli. Jen tolik, že za ústupu z Pinar del Ria – jistě nekonečně obtížného a strastiplnějšího, než byl kdysi Petrův – ji Carlos ani na okamžik neopustil. A tohle kratičké setkání docela stačilo, aby Petr rychle zapomněl na všechny dosavadní útrapy. Především v něm teď už nic nemohlo umlčet jistotu, že se brzy setkají znovu, v klidnějších podmínkách a snad i na delší dobu. Ale musil pak čekat další nekonečnou řadu měsíců. K vytouženému novému shledání došlo až na sklonku léta v městě Camaguey, kam byl jeho pluk posléze odvelen, aby si odpočal a byl doplněn novými posilami.
247
Tehdy už se naděje v brzký mír začínaly znovu rozhořívat z příčin zcela nečekaných: Ve Španělsku došlo k převratu, dosavadní
diktátorský ministerský předseda byl vystřídán novým, liberálnějším – a ten záhy nato konečně odvolal „řezníka“ Weylera z funkce vojenského guvernéra Kuby. Místo něho nastoupil generál Ramón Blanco, kterého už z jeho předchozího působiště na Filipínách předcházela pověst člověka, s nímž je možno „se domluvit po dobrém“. Ovšem jen nejbláhovější důvěřivci se mohli domnívat, že tahle změna znamená začátek konce španělského panství na Kubě. Pravda, generál Blanco zahájil svou vládu vyjednáváním – jenže ne s 248
představiteli revoluční armády nebo republikánské Vládní rady. Přijel s hotovým plánem nastolit na Kubě Španělsku nakloněnou, jakž takž „svobodnou“ vládu, jejíž hlavou by ovšem byl nadále on jako královský guvernér. Nová „koloniální ústava“ slibovala řadu ústupků především kubánským velkostatkářům-starousedlíkům, kteří kdysi, za desetileté války, měli v protišpanělském odboji hlavní slovo, ale od té doby dávno ztratili důvěru širokých lidových vrstev. Blankovy pozdní pokusy o reformu také nikdo v povstaleckém vojsku nebral vážně. Důstojníci Gómezova vrchního velitelství (které se po těžkých ztrátách v Santa Claře načas přesunulo do hlavního města provincie Camagúey) nepřestávali varovat. Nepřestávali přesvědčovat řadové vojáky, zmatené vyhlídkou na blízký mír, že tímhle zdánlivým obratem k lepšímu revoluce nekončí – nesmí končit... Za takovouhle almužnu od španělských tyranů dva roky neprolévali krev… Petr v té době šálivého „klidu zbraní“ měl plnou hlavu Juanity, kterou konečně po mnoha měsících mohl zas vídat téměř denně. Častěji se teď také setkávali s Carlosem, který zas působil v Camagiiey jako jeden z pracovníků Gómezova štábu. Tu a tam si našel chvilku, aby s nimi poseděl v některé zastrčené hospůdce a vysvětlil jim, co znamenají nenadálé změny po nástupu nového guvernéra: Zdá se, že i sám vrchní velitel si začíná slibovat víc, než je zdrávo, od toho, co se poslední dobou děje ve Spojených Státech. Od stále silnějšího nátlaku mocných finančnických a průmyslnických kruhů na prezidenta Mc Kinleye, aby Spojené Státy konečně zakročily na Kubě i vojensky. Jistě i Gómezovi je jasné, že těmhle kruhům naprosto nejde o nezištnou pomoc kubánské revoluci, nýbrž jen o posílení americké hospodářské moci na Kubě, pro niž tvrdošíjně zpátečnická politika madridské vlády je překážkou stále nesnesitelnější. Otázkou však je, komu tahle pomoc, které by ovšem bylo bláhové se zříkat, doopravdy prospěje. Už koncem roku 1897, který přinesl tolik převratných změn, se stal po zemřelém Maceovi druhým předním vojevůdcem revoluce generál Calixto Garcia. Všeobecně se vědělo, že stoupenci vojenské intervence ve Státech vidí právě v Garciovi „svého muže“. Těžiště bojů se nyní znovu přesunulo do provincie Oriente, kde povstání před 249
třemi lety začalo. A právě tam Calixto Garcia dosahoval nejvýznamnějších vojenských úspěchů. Tím významnějších, že i v dobách nejslibnějších výbojů revolučních sil si Španělé dokázali udržet vojenskou převahu v oblastech kolem tří tamních největších měst – Santiaga, Manzanilla a Holguínu. Zkrátka počátkem roku 1898 už bylo zřejmé, že Garciovy operace v Oriente jsou začátkem příprav k vojenské intervenci Spojených Států. V Camaguey byl v té době celkem klid. Stejně klamný jako v těch několika šťastných dnech po Maceově vítězném vpádu do Pinar del Ria, jenže mnohem delší – snad až znepokojivě dlouhý. Kázeň v posádce hlavního města se uvolňovala, většina mužstva se až příliš ochotně poddávala nadějím, že ať už „ti nahoře“ mezi sebou dohodnou cokoli, konec války je na obzoru. 2e si snad konečně oddechnou od válečných útrap, hladu, nemocí, ustavičného nebezpečí smrti. Generál Garcia už „to nějak dodělá“ za ně – i za starého, nemocného a unaveného generalissima Gómeze. Petr se těm nebezpečným nadějím bránil, jak mohl. Ale bylo to mnohdy opravdu těžké – teď když měl Juanitu zas nablízku, když při nejlepší vůli nemohl myslit na nic jiného než na nesmírné štěstí, že ji zas může skoro denně vídat. Jenže Juanita si právě nyní zamanula mu dokázat, oč je přece jen rozumnější než on. Oč lépe je si vědoma, že „opravdový voják revoluce“ právě v téhle době, plné nenadálých zvratů, nesmí zapomínat na úkoly, které ho teprv teď čekají. Ve všem, ve všem jí dával za pravdu – ale v skrytu duše se přece jen cítil uražen, že v něm pořád vidí nezralého kloučka jako kdysi v Havaně. Přesto, že už je statný a urostlý mladý muž, že už mu rostou vousy, že jeho tělo je poznamenáno mnoha dalšími jizvami – nejen tou, kterou stržil kdysi u Dos Rios. Například zrovna teď... Co by jí udělalo, kdyby ukázala tomu nemehlu na pódiu, jak má vypadat tanec hodný toho jména. Myslí snad, že by jí to nepřál – že by žárlil a tajně se trápil jako kdysi v Pinar del Riu? To už ho dávno přešlo. Ale Juanitu zřejmě baví předstírat, že jeho zmužnění dosud nestačila vzít na vědomí. 250
„To jste celí vy,“ hudroval Manuel. „Pořád se musíte škorpit, místo abyste byli rádi, že jednou za čas můžete v klidu posedět u vína.“ „Tomu ty nerozumíš,“ odbyla ho Juanita. „Copak ho nesmím občas trochu pozlobit? Však ho neubude.“ Objala Petra a přitiskla tvář k jeho tváři. „Musím mu přece nahradit Carlosovu otcovskou péči, když můj moudrý bratr pro něho nemá kdy.“ „Pořád ve mně vidíš dítě,“ mračil se. „Vidím,“ zašeptala mu do ucha. „A právě proto tě mám ráda. Právě jen proto. Cožpak jsi to pořád ještě nepochopil, mi corazón19?“ „Tak zatancuj. Víš – tak jako tenkrát v Maripose. Pro mne to bylo něco, nač budu vzpomínat celý život.“ „Ne, Pedrillo,“ řekla zas už vážně. „To už nikdy. To byl jejich tanec, z té jejich cikánské Andaluzie nebo odkud. Naučila jsem se mu, abych se jim zalichotila, abych na nich mohla vyzvídat… A sám jsi viděl, co mi to nakonec bylo platné.“ „Tak něco po našem – čaču, guajiru – cokoli… Takovou věčnost už jsem tě neviděl tancovat.“ Pokrčila shovívavě rameny, ale pak vstala, upravila si šátek na ramenou, vetkla si do vlasů květ tamaryšku ze sklenice, která stála před ní na stole... Vtom vešla do dvorka trojice vojáků – služba z kasáren, kde byl ubytován Petrův a Manuelův pluk. Desátník s přísnou, zachmuřenou tváří začal procházet mezi lavicemi. Nemusil ani nic říkat. Manuel vztekle uhodil pohárem o stůl, vstal, utáhl si opasek, furiantsky si narazil čapku. „Pohotovost, mládenci – nedá se nic dělat,“ houkl desátník. „Chvíli zábava – chvíli povinnost. Vypadá to, že nejpozději zítra ráno zas povandrujeme dál. Tak poklusem ke svým útvarům – nechci slyšet žádné řeči!“ U okolních stolů už také vstávali Petrovi a Manuelovi kamarádi od pluku a s tlumeným i hlasitým reptáním se měli k odchodu.
19 (mi korasón) mé srdce
251
Mercedes se rozplakala. Juanita chvíli stála jako kamenný sloup, jen se kousala do rtů a vzdorně blýskala očima. Pak náhle se pověsila Petrovi na krk a skryla tvář na jeho hrudi. „Nic si z toho nedělej,“ pokoušel se ji utěšit. „Za pár dní se můžeme shledat zas někde jinde – i když tam třeba nebude tak veselo jako tady. Kam nás v téhle podělané době ještě mohou poslat? Nejvýš do nějakého Zapadákova – dělat velkému Garciovi služebníčky…“ Byla to ubohá útěcha – ale v té chvíli se opravdu nezmohl na nějakou lepší. 2 Po svahu nad tratí se přibližoval černý stín. Petr ustoupil za kmen mangovníku a zvedl pušku, ale hned ji zas spustil k noze. V slabém měsíčním svitu poznal Manuela. „Co – už je čas střídat?“ „Ne. Přišel jsem si jen trochu popovídat. Nemůžu spát.“ Usedl pod strom k Petrovým nohám a zapálil si doutník. „Jako velitel hlídky bys měl vědět, že na stráži se nekouří,“ připomněl Petr. „Vždyť se nic neděje. – Dva měsíce už se tady nic neděje. Radši bych byl tam…“ „Zpátky v Camagiiey?“ popíchl Petr. „Stejská se ti po děvčatech?“ „Ještě řekni, že tobě ne… Hlavně se mi stejská po nějaké pořádné rvačce. V Oriente už se to jistě zas mele – tam bychom určitě byli víc platní než tady. Ale zdá se, že Garcia nemůže potřebovat, aby mu Gómez mluvil do jeho plánů.“ Petr s puškou mezi koleny se posadil vedle kamaráda. „Jen buď klidný – dočkáme se možná dřív, než nám bude milé. Já aspoň nijak zvlášť netoužím pomáhat Garciovi připravovat cestu Američanům.“ „Netěšíš se, že budeš na Kubě vítat krajany-osvoboditele…?“ „Jsou to zrovna tak moji krajané jako tvoji. Myslím, že si dovedeme oba stejně dobře představit, jak asi bude vypadat ta jejich svoboda. Užili jsme si jí nad hlavu ještě tam – v Tampě.“ Manuel si odplivl a dopáleně se zasmál. „Děláš pokroky, hombre. Když si 252
vzpomenu, že jsi svoje první rozumy o kubánské revoluci chytal od toho chytráka z amerických novin, který tě přivedl do Havany…“ Petr ho rýpl pěstí do boku. „Své první rozumy o kubánské revoluci jsem chytal od tebe. A ty nebyly o mnoho chytřejší než Nortonovy. – Stejně – jestlipak nám nebylo líp, když jsme spolu cestovali v dobytčím vagóně do Fernandiny na pomoc povstání. Nic jsme nevěděli, ničemu jsme nerozuměli, ale všechno se nám zdálo jasné jako den – předem vyhrané… A teď je najednou všechno zamotanější než na začátku.“ Bylo pravda, že tady v Guaímaru se už nikdo nestaral, aby vojákům vysvětlil, co se děje za obzorem jejich odlehlého tábora. Mohli se jen dohadovat, že je sem, na samu hranici sousední provincie, poslali proto, aby jejich pluk udržoval spojení s Garciovými vojsky v Oriente. Calixto Garcia už loni na podzim dobyl dva významné španělské opevněné body v západní části Oriente – města Victoria de las Tunas a nedlouho později i pevnosti Guisa na severním úpatí Sierra Maestry. Dalo se předpokládat, že jeho hlavní síly se teď pohybují někde v povodí řeky Cauto. Že se v těch končinách snaží udržet a rozšířit klín mezi dvěma tamními největšími městy – Holguinem na severu a Manzanillem na západě – v nichž byly nejsilnější španělské posádky. Ale existuje-li vskutku takové spojení s Garciovými oddíly – a probíhá-li právě tudy, městečkem Guaímaro, v němž se usídlilo velitelství Petrova a Manuelova pluku –, o tom jeho řadoví vojáci mnoho nevěděli. Navenek bylo jejich hlavním úkolem střežit zbytky železniční trati, která v mírových dobách spojovala Santiago a Havanu. Teď z ní byl jakžtakž schopný provozu jen nedlouhý úsek z města Camaguey k východní hranici provincie – a ještě kratší na druhou stranu, do nitra Oriente. Ten však sotva dosahoval až k městu Victoria de las Tunas, kde možná v té době byl Garciův hlavní stan. Zpočátku měli čas od času co dělat s nevelkými bojůvkami, které podnikaly výpady do těchto končin, aby se pokusili poničit úsek trati, ovládaný povstalci. Šlo patrně spíš o tlupy voluntarios než o jednotky pravidelné španělské armády. S těmi už si dokázali snáze poradit. A koncem února jejich útoky ustaly nadobro. 253
Klid zbraní, který Manuela tak dopaloval, souvisel zcela nepochybně s událostí, k níž došlo krátce předtím v rejdě havanského přístavu. Výbuchem, jehož příčiny se dodnes nepodařilo zjistit, tam byla potopena americká válečná loď Maine, vyslaná ke kubánským břehům prý „na přátelskou návštěvu“. Ohlas té senzace, hodně zkreslený a zmatený, dolehl až sem, do Guaímara. A musil vyburcovat z omrzelé lhostejnosti i ty, kteří už se ani nepokoušeli tajit, že konečné cíle povstání jsou jim čím dál méně jasné. Jen o jednom byli přesvědčeni všichni bez rozdílu: že zkázu své bitevní lodi si Yenquís přivodili sami, aby získali záminku vypovědět Španělsku válku. Pánbůh s nimi, musí-li si pomáhat i takovýmihle prostředky, aby dosáhli svých cílů… Však už se taky ukazuje, že španělského guvernéra Blanka tím jak náleží vyděsili. Najednou se tváří jako anděl míru, najednou zas začíná překotně vyjednávat kde s kým – s Američany, s ožívající velkostatkářskou opozicí i s vůdci povstání, aby oddálil svůj pád. Ať dělá, co umí, stejně mu to nebude nic platné. Ať mu nakonec šlápne na krk Garcia nebo Američané, nám už to může být jedno – hlavně ať už je konečně po válce. Manuela nad takovýmihle řečmi bral čert, ale rozumnými důvody se jim opřít neuměl. A Petrovi se už vůbec nechtělo do nějakých debat na tohle ošemetné téma. Oběma tady prostě nejvíc chyběl Carlos – neocenitelný Carlos, který jediný by jim dokázal vysvětlit, čemu z nynějších zmatků pořád nebyli s to porozumět. A důstojníci jejich pluku už se o něco podobného vůbec nepokoušeli. V Camagúey bylo všechno jiné. Tam byly nejen schůze, tábory a rozpravy důstojníků s vojáky – ale i noviny. I americké noviny. Jenže vykládat zrovna Manuelovi, co se tenkrát v Camagúey dočetl třeba v newyorském Worldu o rostoucím protišpanělském pobouření ve Spojených Státech…? K něčemu takovému Petr neměl ani špetku chuti. A vzpomínat na děvčata, která zanechali v Camagúey, přiznat druh před druhem, jak se jim stýská – to už teprve nemá smysl. Dlouho mlčeli. Manuel si po chvíli začal polohlasem broukat písničku – o ostrově tisíce vůní. Písničku maminky Inez. 254
Což když teď myslí ne na svou veselou „palomu“, ale na mámu, které před lety utekl do světa jako kluk před výpraskem a kterou patrně už nikdy neuvidí…? Na lesní pěšině, křižující v těch místech železniční trať, se ozval dusot kopyt. Rázem byli oba na nohou. „Stůj!“ křikl Petr. „Heslo!“ „Neznám,“ řekl jezdec. Zastavil těsně před ústím napřažené hlavně, jako by vůbec nepovažoval za potřebněji brát na vědomí. „Zato myslím, že znám tebe, vojáku.“ „Poručík Peňa!“ vyhrkl Petr ohromeně. „Hlásím, že všechno. „…je v pořádku. Děkuju. Může mě někdo z vás dovést k veliteli pluku?“ „Pošlu s vámi někoho ze strážní čety,“ řekl Manuel. „Do města není daleko.“ „Dobrá, pojďme. – Buď zdráv, Pedro.“ Díval se za nimi, dokud je tma nepohltila. Všechno v něm kypělo radostí z nečekaného shledání – s Carlosem mluvil naposled před třemi měsíci v Camagiiey. Ale tu radost kalil pocit tísně a zklamání, že po takové době nestál Carlosovi za jediné přátelské slovo. Ovšem, doby, kdy směl poručíka Peňu považovat za důvěrného kamaráda stejně jako Manuela, byly dávno ty tam. Uctivý odstup, který v posledních měsících vůči němu musil zachovávat, považoval za samozřejmý. Ale přece – kdyby se ho byl aspoň směl zeptat na Juanitu… Za celý svůj pobyt v tomhle zapadlém hnízdě od ní nedostal jediný vzkaz, jedinou zprávu. A příležitostí přece bylo dost… Ostatně přijíždí teď Carlos vůbec odtamtud, z Camaguey? Skoro to vypadá, že měl co dělat spíš na druhé straně, v Oriente u generála Calixta Garcii. Manuel jeho domněnku potvrdil, když se po půlhodině vrátil s mužem, který měl Petra na hlídce vystřídat. Ale jaké poselství z Garciova hlavního stanu přináší, o tom zřejmě Carlos nehodlal s Manuelem mluvit. Bylo ostatně snadné si to domyslit: Možná že už v nej bližších dnech bude třeba se hnout zas dále na východ – posílit Garciovy pluky. Možná že v této chvíli jsou už Spojené Státy se Španělskem ve válce. 255
Konečně se snad začíná něco dít – konečně je na obzoru zas nějaká „pořádná rvačka“. Ale najednou měl Petr tísnivý dojem, že tahle vyhlídka Manuela ani trochu netěší. Mohli jen doufat, že se dovědí něco určitějšího, až jim noční strážní služba skončí. Petr si marně zapíral, že ani tolik nedychtí po zprávách, které Carlos přinesl z východní fronty, jako po tom, aby si s ním zas jednou mohl pohovořit důvěrněji – přesvědčit se, je-li mu pořád ještě přítelem. A hlavně zeptat se na Juanitu... Poprosit ho, aby jí připomněl, že tady v Guaímaru je někdo, kdo na ni myslí ve dne v noci. Jenže to ovšem byla v nynější situaci úplná bláhovost. Carlose pak zahlédl už jen letmo, zdálky, když ve zchátralé železniční stanici nastupoval na lokomotivu nákladního vlaku, který odtud občas odvážel zásoby na pomoc hladovějícímu hlavnímu městu nebo materiál na opravu trati. Doprovázel ho velitel pluku a jeho pobočník. Dlouho ještě spolu hovořili a jejich rozprava byla zřejmě velmi pohnutá. Nebylo prostě pomyšlení, že by se v této chvíli mohl Carlosovi přiblížit. Poslové z obou stran – od Gómeze z Camagúey i od Garcii z Oriente – si v následujících dnech na velitelství pluku podávali dveře. A pak – to už se ohlašovalo nové období dešťů – začaly postupně rozmnožovat posádku městečka nové oddíly ze západu provincie. Počátkem dubna posléze i Petrův a Manuelův pluk dostal rozkaz k přemístění dále na východ. Nikdo nepochyboval, že den, na který všichni tak dlouho čekali, konečně nadešel. Calixto Garcia nás očekává – tak tedy kupředu, pomáhat jeho armádě připravovat cestu Američanům. Že jde vskutku o poslední, rozhodující nápor, jehož cílem je spojení hlavních revolučních sil z Camaguey i z Oriente, potvrdil i slavnostní proslov, který velitel pluku pronesl k vojákům na rozloučenou s jejich dosavadním působištěm. Byl vzletný, plný ohnivých slov o svobodě, za niž tři roky prolévali krev a která konečně je na dosah, o čtyřsetleté španělské tyranii, jejíž nevyhnutelný pád je teď už jen otázkou několika týdnů. Jen o tom, co si většina mužstva nejdychtivěji přála zvědět – totiž zda 256
Spojené Státy už opravdu vypověděly Španělsku válku – nepadla v plukovníkově řeči jediná zmínka. 3 Gejzír oslnivě bílých světel vystříkl k obloze a v několika vteřinách zas pohasl. Vzápětí se na pobřežní písčině rozhořely připravené hranice. V jejich narudlé záři se vynořila nad obzor temná, protáhlá zubatá hradba. Řetěz lodí se ponenáhlu rozvíjel podél nepostřehnutelné čáry, oddělující nebe a moře, a kolem nich se zarojilo čluny, obsazenými námořní pěchotou. Od pobřeží jim vyplula vstříc skupina rybářských bárek, zverbovaných i s posádkami v nedalekém městečku Daiquirí.
Bylo třeba provést výsadková plavidla bludištěm korálových útesů, dovléci ke břehu ploché prámy s děly a vozy s municí, pomoci při převádění potahů přes pobřežní mělčinu. Hulákání amerických důstojníků, rozezlených, že Kubánci neplní dost rychle jejich rozkazy, 257
se mísilo s křikem a vzájemným spíláním vojáků obou stran, skřípěním kol, řinčením řetězů a ržáním koní, vyděšených hučícím příbojem. Ve vší té vřavě nepadl jediný výstřel ani z moře, ani z pevniny. Nepřítel byl daleko, nebylo třeba se obávat, že by se pokusil mařit vyloďovací manévr. Dělové čluny, které na obou koncích uzavíraly řetěz dopravních lodí, neměly příčinu k zákroku. Jejich reflektory jen chvílemi líně zakroužily nad pobřežní křovinatou pahorkatinou a hned zas pohasly. Byl to zřejmě jen zlomek americké eskadry, která v té chvíli už nepochybně blokovala přístav Santiago, vzdálený odtud asi třicet kilometrů na západ. Předmostí u Daiquirí, které mělo americkým pozemním silám umožnit obklíčení Santiaga i z pevniny, připravily předsunuté oddíly Garciova vojska už v předchozích dnech. Jejich větší část teď střežila území kolem santiažské zátoky ze severu i ze západu. Jen několika setninám se dostalo cti uvítat americké spojence na kubánské půdě a zabezpečit jejich postup do nitra země. Poručík Peňa jako jeden z mála povstaleckých důstojníků, schopných dělat při invazi tlumočníky, byl pro ten úkol určen už za bojů, které v minulých dnech probíhaly v horách severně od Santiaga. Tam také se s ním Petr a Manuel poprvé od krátkého setkání v Guaímaru znovu shledali. A tehdy se Carlos rozpomněl, že i oni žili od dětství ve Státech, a vymohl si, aby byli přiděleni k jeho oddílu. Teď se Petr všemožně snažil, aby své tlumočnické schopnosti uplatnil co nejvydatněji. Ale rozeřvaným americkým poddůstojníkům nestál za pozornost. Pro ně byl pořád jen jedním z ubohých kubánských otrhanců, které není třeba považovat za opravdové vojáky – nejvýš za soumary, dobré právě jen pro nejtěžší dřinu při dopravování nákladu na břeh. Promáčený, vysílený, zalykající se vztekem, nechal konečně marných pokusů dorozumět se aspoň s řadovými vojáky, kteří se k němu nechovali o nic přívětivěji. Neměl ani kdy, aby se ohlédl po Manuelovi, jemuž se bezpochyby dařilo stejně. Našel ho teprve za úsvitu, když první etapa vyloďování skončila a nastala krátká chvíle oddechu. Stál opřený o strom opodál skupiny 258
amerických pěšáků, kteří se hřáli kolem dohasínající hranice, kouřili a posilňovali se z polních lahví. Někteří spali, někteří se zvědavě rozhlíželi kolem sebe, zřejmě spíš sklíčeni než okouzleni neznámou krajinou, jejíž zneklidňující tvářnost poznávali teprv teď, za denního světla. „Tak jsme se dočkali,“ řekl Manuel. „Co říkáš spojencům? Máš radost?“ Petr pokrčil rameny. „Nevím. Uvidíme, jak se vybarví dál. Zatím to nevypadá, že by byli do boje zrovna žhaví.“ Jeden z vojáků na ně přátelsky zakýval, a nabídl doušek z polní lahve. „Děkujeme,“ řekl Manuel anglicky. „Máme svoje – a lepší.“ Vojáček, na první pohled ne starší než oni dva, udiveně vykulil oči. „Hele – krajani! Jak jste se dostali mezi povstalce? Nemohli jste se dočkat, až vás sem naše vojenská vrchnost nakomanduje? Jste kabrňáci – my bychom byli docela rádi ještě nějaký čas počkali.“ „Zádní krajani – odjakživa Kubánci,“ zavrčel Manuel a zatvářil se, jako by chtěl odejít. Ale Petr ho zadržel. „Žili jsme před revolucí v Tampě na Floridě,“ řekl na vysvětlenou. „Tam je hodně kubánských vystěhovalců. Když to tady začalo, považovali jsme oba za svou povinnost jít na pomoc.“ „Tampa,“ opakoval mladý Yenquí. „Slyšíte, kamarádi, říká, že jsou z Tampy.“ Přistoupil k Petrovi a bodře ho poplácal po zádech. „V Tampě jsme leželi přes měsíc, než nás nahnali na lodi – a hurá proti tyranům kubánského lidu,“ halasil rozjařeně. „Dnes byste, hoši, svoje hnízdo nepoznali. Celá US Armysi tam dala dostaveníčko. Na jednu tampskou holku připadá deset fešáků v uniformě.“ To už se kolem nich nakupili i ostatní vojáci s přívalem otázek, o překot nabízeli cigarety, konzervy, balíčky tabáku… Manuel tvrdošíjně odmítal, Petr jen se smíchem vrtěl hlavou. Však vás přejde rozdávání, až poznáte, co to je – takový pochod sierrou nebo bažinami. Pak vám možná budeme zase my dobří. Zápasil s pokušením zeptat se, jak dnes vypadá Tampa, co je tam nového, neměl-li náhodou někdo z nich příležitost poznat někoho z jeho někdejších tampských známých. Jenže – kolik jich tam vůbec kdy měl? A přiznat, že on, dnes Kubánec tělem i duší, má něco společného 259
s jakýmsi účetním z tampské tabákové továrny a jeho manželkou..? To už by si radši jazyk ukousl. Pak si najednou všiml, že Manuel odvedl stranou mládence, který prve začal tuhle družnou besedu, tiskne mu paži a lačnýma očima visí na jeho tváři. „Zorilla?“ smál se vojáček. „Člověče, nás tam den co den hostili jinačí páni než tvoji krajané. Nic ve zlém, ale ti spíš koukali trhnout něco od nás. – Leda že bys tam nechal hezkou sestru – nebo třeba milou, která teď za tebe hledá náhradu. Kdo by si měl pamatovat jména všech děvčat, která nás v Tampě poctila svou přízní. Já měl každý den jinou – kamaráde, to byly časy! Jsem zvědav, jak to bude tady.“ „Bobo,“ procedil Manuel mezi zuby, obrátil se k hovorkovi zády a šel zase po svých. Petr vykročil za ním, ale pak jen mávl rukou. Bylo zřejmé, že teď s kamarádem nejméně hodinu nebude kloudná řeč. Rázem ho přešla chuť k dalším sbližovacím pokusům. Krátký rast ostatně končil, na všech stranách se rozhlaholily polnice, svolávající Yenquís i Kubánce pod prapory. Teprv teď se naplno ukazovalo, jak se povstalecké jednotky ztrácejí v záplavě americké pěchoty i dělostřelectva, jak ubohá je jejich výstroj i výzbroj proti tomu, čím se mohli pochlubit jejich bohatí spojenci. Ale stačil jediný pohled na zamračenou tvář poručíka Peni, aby mužstvo jeho setniny pochopilo, že zanic na světě nesmí dát najevo úžas – nebo dokonce závist či vědomí méněcennosti. Teď potřebují oni nás, ne myje. Tady na pobřeží, pod ochranou torpédoborců a dělových člunů se mohou vytahovat. Uvidíme, jak dlouho jim vydrží kuráž, až je pohltí neprostupné mangrove20, které se prostírá na míle odtud k severu i k západu. Dalo se čekat, že někudy tím směrem, k úpatí horského masivu Gran Piedra, kde povstalci v předchozích dnech sváděli nejurputnější boje o zdejší předmostí, povede v nejbližších hodinách i jejich zpáteční cesta. Společná cesta – se společným cílem, uzavřít obklíčení Santiaga z pevniny, spojit se v dobytém koridoru s hlavními 20 hustý porost vodomilných stromů kořenovníků
260
povstaleckými silami, na nichž ted spočívala největší tíha úkolu, mařit všemi prostředky přísun posil a zásob po souši do Santiaga. A pak, pravděpodobně už zítra nebo pozítří, společně zaútočit proti španělským pevnůstkám El Caney a San Juan, střežícím hlavní přístupové cesty k santiažské zátoce. Poručík Peňa, když se před polednem vrátil z porady amerických a povstaleckých velitelů, ty dohady potvrdil. Krátce oznámil, že jeho průzkumná skupina byla určena k doprovodu smíšené americké brigády, která má neprodleně zahájit postup směrem k pevnosti San Juan. Na další průběh vyloďovacích akcí, které mají pokračovat celý zbytek dne a následující noc, se čekat nebude. „Od této chvíle přísná pohotovost, chlapci – žádné zbytečné bratříčkování s Amerikány. Obešli jsme se bez jejich pomoci tři roky – ať vidí, že se bez ní dokážeme obejít i dnes.“ „Ted jenom jestli se oni dokáží obejít bez nás,“ brumlal Manuel. „Vojáci pro ně zřejmě nejsme, ale jako otroci na tahání kanónů z bahna jim možná budeme dobří.“ Všechno nasvědčovalo, že se ve svých chmurných předpovědích nemýlí. Část Peňova oddílu postupovala v čele a mačetami prosekávala cestu houštím všudypřítomných kořenovníků, kaktusů a opuncií. Koně u děl a zásobovacích vozů se děsili té trnité hradby, tvrdošíjně se vzpírali dalšímu pochodu. Co chvíli bylo třeba je vypřáhnout, provést je schůdnějšími stezkami napřed a do děl zapřáhnout lidi. Což byl samozřejmě úkol pro druhou, větší část Carlosova mužstva – zatímco američtí pěšáci, vyčerpaní vedrem a sklíčeni podivnou, nepřátelskou krajinou, se několika proudy ploužili za nimi, usínali v chůzi a při každé nucené zastávce padali na zem jako zabití. Cesta k nepříliš vzdálené náhorní plošině, určené za východisko útoku na pevnost San Juan, trvala od samého poledne do noci. Carlos se za pochodu svým lidem sotva ukázal, po celou tu dobu musil být neustále k službám americkým velitelům. Objevil se teprve, když v nakvap vybudovaném táboře bylo třeba určit stanoviště a úkoly jeho skupiny. Doprovázela ho četa amerických pěšáků se svým velitelem, mladým poručíkem. Oddíl s Carlosem v čele, doplněný nejzkušenějšími rozvědčíky jeho mužstva, měl neprodleně vyrazit k 261
výzvědné výpravě. Pokusit se proniknout co nejblíž k pevnosti, zjistit sílu a připravenost nepřítele a prozkoumat nejvhodnější směry útoku, jehož zahájení bylo určeno na třetí hodinu ranní. Petr a Manuel byli mezi vybranými dobrovolníky. Oba se v předchozích dnech zúčastnili bojů o přístupové cesty k mořskému pobřeží a v jejich průběhu si stačili utvořit jakýs takýs obraz terénu kolem Santiaga, třebaže za celé tři roky války to bylo poprvé, co se dostali do jeho blízkosti. Oddíl postupoval mělkým údolím jakési říčky, ted, na sklonku období nejúmornějších veder, docela vyschlé. Oba důstojníci v čele, Carlosovi muži se prodírali houštím v jejich sledu, američtí vojáci se opatrně drželi vyschlého řečiště, plného balvanů a vymletých písčitých dolíků. Co chvíli do nich zapadali po kolena a zuřivým klením zaháněli tíseň z neproniknutelné tmy a ticha, rušeného jen občas tesklivým skřekem nočního ptáka nebo šelestem sesouvající se kamenné drti. Mrtvou tišinou náhle zahučelo cosi jako vzdálené zahřmění. Na okamžik umlklo, ale hned se ozvalo znovu, silněji a posléze se změnilo v nepřetržité temné dunění, které jako by vycházelo z hlubin země. Vzápětí se rozehřměla děla v pevnůstce – ukázalo se, že jsou jí po nedlouhém pochodu blíže, než čekali. Třesklo i několik ojedinělých výstřelů z pušek, v té náhle vzkypělé vřavě sotva postřehnutelných. Americký velitel se udýchaně dral kamenitým řečištěm zpátky ke svým, Carlos v patách za ním. „Vypadá to, že v pevnosti už o nás vědí,“ chrlil ze sebe mladý Yenquí. „Ale žádný strach, hoši, teď budou mít jiné starosti než nás. Ta kanonáda nemůže znamenat nic jiného, než že naše eskadra zahájila útok proti Santiagu z moře. Náš úkol skončil trochu dřív a snáze, než jsme čekali, ale litovat toho nemusíme. Nařizuji rychlý ústup, v naprostém tichu, v naprostém pořádku, žádnou paniku. Není třeba se bát, že by nás chtěli pronásledovat.“ „Tak docela bych na to nespoléhal, poručíku,“ řekl Carlos. „Děla v pevnosti se snad pokoušejí zasáhnout proti vašemu loďstvu v zálivu, ačkoli je to nesmysl. Ale ta střelba z pušek platila nám. Vraťte se se 262
svým mužstvem do tábora. Kdyby si Španělé přece jen chtěli něco začít, moji chlapci vám budou krýt záda.“ Američan souhlasil až nápadně ochotně. Jeho boys už vůbec nečekali na další rozkazy, v několika vteřinách je temno křovinatého lesa znovu pohltilo. Palba z pušek na chvíli utichla, ale vzápětí se ozvala znovu, hrozivě blízko. Španělé zřejmě podnikli výpad z pevnosti. Bylo možno rozeznat už i zášlehy jednotlivých výstřelů, dvě tři zbloudilé kulky zazpívaly Carlosovým junákům nad hlavami. „Do křoví,“ zavelel Carlos. „Rozdělit se, ale udržovat mezi sebou spojení. Střílet jen v případě bezprostředního ohrožení. V táboře už jistě také zaslechli kanonádu – dá se čekat, že útok začne dřív, než jsme předpokládali. Španělé se ze svého doupěte daleko neodváží.“ Hrstka rozvědčíků v okamžiku zmizela v houští. Nepřátelská palba, byť řídká a rozptýlená, neustávala – nepřibližovala se, ale ani nevzdalovala. „Střílejí pánubohu do oken,“ zaslechl Petr za sebou Manuelův hlas, zastřený námahou i rozčilením. „Je vidět, že už jsou docela…“ Poslední slova zanikla v pronikavém, vzteklém výkřiku. „Bestie! Musí si vybrat zrovna mne…“ Bylo slyšet praskání větví, jak se jich při pádu snažil zachytit – pak už jen slábnoucí sténání a rachot kamenů, jak se bezvládné tělo pomalu sesouvalo po písčitém břehu. Petr, bez dechu zděšením, se po hmatu plazil k raněnému. „Co je mu, veliteli? Je to zlé?“ „Nestarej se,“ zavrčel Manuel, ale zuby mu cvakaly bolestí. „Dostal jsem ji do nohy – botu mám plnou krve. Lotři – vrahové – ať je svatý Jakub…“ „Mlč, lež klidně,“ okřikl ho Carlos. Rozřízl nohavici, nahmatal ránu – Manuel jen zuřivě zasykl – vytáhl obvaz z příruční brašny a ovázal nohu pod kolenem. „Má štěstí – zdá se, že to byla jen kulka odražená od skály. Kost je snad celá, ale střela zůstala v ráně. Seber dva chlapy a odnesete ho do tábora,“ poručil Petrovi. „Nějakou chvíli ještě stačíme Španěláky zadržet.“ „Vykašlete se na mne,“ sípěl Manuel. „Ještě tady kvůli mně zkapete všichni. Někam zalezu – naši už si mě najdou, až to ráno začne doopravdy.“ 263
Carlos jen nevrle mávl rukou, vztyčil se a naslouchal. Zdálo se, že Španěly už přešla chuť k pronásledování. Výstřely z pušek se ozývaly stále řidčeji – teď už zřejmě opravdu jen pánubohu do oken. Znenadání však se palba rozehřměla znovu a naplno. Jenže z opačné strany. „K zemi,“ křikl Carlos na muže, kteří zatím už pomáhali Petrovi sroubit nosítka z větví, trávy a všech součástí své nuzné výstroje, které mohli postrádat. Ostatní se mezi balvany vyschlého řečiště plazili zpátky k svému veliteli. „Viva Cuba libre!“ ozvalo se znenadání přímo nad jejich hlavami. „Abajo con los tiranos españoles! Viva nuestro general Calixto Garcia!“ „Naši!“ vykřikl Carlos a rázem byl na nohou. Přiložil dlaně k ústům a houkl, až ozvěna jako prásknutí biče švihla o protější svah. „Viva Maximo Gómez! – Sem, přátelé – sem…“ „Co jsem říkal,“ chrčel Manuel, zvedaje se na loktech. „Našli si mě dřív, než jste stačili...“ Víc ze sebe nedostal – najednou byl v limbu. Carlos už se objímal s velitelem skupiny, která jim tak nečekaně přispěchala na pomoc. Vlastně ne jim. To jenom, jak se vzápětí ukázalo, náhle vzplanuvší přestřelka je svedla z určené cesty. Byl to předsunutý oddíl, vyslaný hlavním velitelstvím povstaleckých sil, které držely frontu severozápadně od Santiaga a v průběhu noci se měli spojit s Američany k chystanému útoku na pevnost San Juan. Když zaslechli dělostřelbu, domnívali se, že generální útok už začal – dřív než se předpokládalo –, a bez nich... Velitel skupiny byl teď trochu znepokojen, že snad svou splašenou akcí ohrozil přípravy k společné velké ofenzívě – že Španěly v pevnosti předčasně vyburcoval k ostražitosti. Ale Carlos ho uklidnil. Tak jako tak už o nás vědí – a stejně jim to nebude nic platné. Bylo by ovšem bláhové se domnívat, že dobytí pevnosti bude hračkou – i pro Američany s jejich děly a výzbrojí, o jaké se povstaleckým vojskům ani nesnilo. Byly dvě hodiny s půlnoci, když se rozvědka se svými z nebe spadlými zachránci – a s jediným raněným – vrátila do tábora. Zastihli jej už v plné bojové pohotovosti. Povstalecké oddíly vpředu, připraveny prorážet cestu americké pěchotě a dělostřelectvu, 264
zajišťovat mezi nimi spojení a řídit jejich pohyby v neznámém, záludném terénu. Ze všech stran hřímaly povely amerických i povstaleckých velitelů, spojky jako černé mátohy přebíhaly od jednotky k jednotce s posledními rozkazy. Celý tábor se dosud stápěl v předjitřní mlze, jen na dvou třech místech slabě řeřavěly ohně, tlumené syrovými větvemi a navršenou zemí. I v jejich mátožném přísvitu však se dalo poznat, že počet povstaleckých jednotek v táboře se nejméně ztrojnásobil, než se Carlosovi rozvědčíci vrátili z výpravy. Spojení, které měli obstarat jejich nečekaní zachránci, se zřejmě mezitím uskutečnilo i bez nich. Carlos odběhl podat hlášení o výsledku noční akce a vyžádat si další rozkazy. Manuela, který se zatím probral ze mdloby, odnesl Petr s druhým samaritánem k americkému polnímu lazaretu, ukrytému stranou tábora v mělké kotlině, obrostlé houštím zakrslých divokých pomerančovníků. Skupina prostorných stanů s červeným křížem byla už ze všech stran obležena nosítky s raněnými. Mezi nimi přecházel hubený lysý muž v zakrváceném bílém plášti, nedbale přehozeném přes majorskou uniformu, a stroze určoval, kdo z nich potřebuje ošetření neprodleně a kdo musí počkat. Manuel zuřivě klel mezi zuby, rozjektanými bolestí. „Kdo musí počkat… To se rozumí – zas jen my, sprostá kubánská pakáž. Yenquís musí mít i tady přednost – našinec může zhebnout.“ „Mlčte, člověče,“ řekl jeden z dvojice lékařů, kteří majora doprovázeli. „Kdyby na tom všichni byli jako vy. Všichni tihle ranění jsou Kubánci. Američané, pokud vím, dosud neměli příležitost zasáhnout do boje.“ Řekl to španělsky. Manuel patrně vůbec nebyl s to, aby v tom shledal něco podivného, ale Petr užasle vzhlédl. V denním světle, které náhle, téměř naráz vystřídalo noční temnotu, poznal mladého lékaře z Cueta, pod nímž kdysi na začátku povstání sloužil jako saniťák v oddíle kapitána Nuňeze. „Doktore, jste to opravdu vy? – Nepoznáváte mě? Nevzpomínáte si? Palma Soriano – Sierra de Cobre – Dos Rios, kde vás vystřídal doktor Ribera – kde padl José Marti…“ Mladý muž si unaveně protřel oči, zarudlé nevyspáním, a zvolna zavrtěl hlavou. „Ano, byl jsem tam, ale je to už tak dávno. Nemějte mi za zlé – prošel jsem od té doby tolika bojišti. Teď naposled – právě s 265
těmihle – při obkličování Santiaga, když nás Garcia poslal Američanům na pomoc.“ Pak se znovu sklonil nad Manuelem. „Zdá se, že je to váš dobrý přítel,“ řekl vlídněji. „Pojďte – postarám se, aby ho major Wood vzal pod nůž hned. Zranění je celkem lehké, ale kulka uvázla ve svalstvu – takové věci není radno zanedbávat.“ Petr tak tak že si neposkočil jako kluk. Rozjařeně kývl na svého pomocníka, který rovněž nevycházel z údivu, že nejen všichni ranění, ale jak se zdá i většina saniťáků v tomhle lazaretě jsou Kubánci. A dokonce převážně ženy. Za deset minut už Manuel, bílý jako papír a s obličejem ztuhlým bolestí, ležel na majorově nouzovém operačním stole. Petr, stejně ohromený tolika ženskými tvářemi, kterých by se tu byl nadál méně než smrti, se jako v mátohách pletl mezi lůžky, až ho jedna z ošetřovatelek rázně popadla za rukáv a vystrčila ze stanu. „Ven! Zdraví tu nemají co hledat.“ „Jistě, jistě,“ zakoktal – „nehněvej se, srdíčko. Jenom mi řekni – jsi opravdu Kubánka?“ „Co bych byla jiného? Co by si tu počali bez ženských, které s našimi vojáky prošli celou zemí od východu k západu a zpátky. Vypadni a nezdržuj!“ Chytil ji za ramena a stiskl, až zrudla hněvem a už už zvedala ruku k ráně. Ale pak se rozesmála a odstrčila ho od sebe. „Pro takovéhle věci tady nejsme. Na objímání a hubičkování si musíš najít nějakou jinou.“ Sepjal ruce a zatvářil se tak, že ji rázem přešla zlost i smích. „Tu právě hledám, holubičko. Právě jenom tu – jedinou na světě! Není tu mezi vámi Juanita Peňa? Juanita – vzpomeň si. Taky ošetřovatelka – naposled sloužila ve špitále v Camaguey – před třemi měsíci…“ „Neznám. Žádná Juanita Peňa tady není,“ řekla drsně, obrátila se k němu zády a zmizela ve stanu. „Juanita už dávno není v Camaguey,“ ozvalo se za ním. Otočil se. Carlos mu zpola soucitně, zpola posměšně hleděl do tváře, pak ho uhodil dlaní po rameni a ukázal očima, aby šel po svých. „Nebyla tam, už když jsem tam naposledy nesl poselství od východní armády. Doufal jsem, že už vydrží v zázemí do konce. Ale znáš ji stejně dobře 266
jako já – dnes možná ještě líp. Patrně si vymohla, že ji poslali s prvním transportem na frontu, když začalo tažení do Oriente. Jestli to všechno přežila ve zdraví, můžeme se s ní brzy zas shledat – třeba už ve svobodném Santiagu.“ „Jestli to všechno přežila…,“ opakoval Petr sklíčeně. „Běž si lehnout,“ řekl Carlos. „Zůstáváme zatím tady – v záloze. Všichni si už potřebujeme odpočinout. Teď je řada na Amerikánech, aby ukázali, co dovedou.“ 4 Santiago se vzdalo teprve 16. července 1898. Dva týdny poté, co americké oddíly, vysazené u Daiquirí, dobyly pevností San Juan a El Caney. A dvanáct dní poté, co byla loďstvem admirála Sampsona zničena španělská eskadra, hledající v poslední chvíli spásu v útěku ze santiažské zátoky na širé moře. A teprve za další týden také Petrův pluk mohl vstoupit do města. Aspoň na jeho okraj. Byl ubytován na nejodlehlejším předměstí ve starých kasárnách, z nichž teprve krátce předtím odtáhly zbytky odzbrojené španělské posádky. K přístavu a do městského centra byl povstaleckým vojákům zatím přístup zakázán. Když reptali, dostalo se jim od Carlose Peni strohého vysvětlení: „Ve městě bychom nebyli vítáni, compaňeros – tam jsou teď pány Američané. Doufejme, že až nás zase budou potřebovat, snad nám milostivě dovolí seznámit se s městem blíž. Může to být docela brzy – v nejbližších dnech se patrně vyrazí dál k severu.“ Jen Petrovi Carlos mezi čtyřma očima prozradil, co se mezi důstojníky pluku zatím jen šeptalo a o čem před mužstvem mluvit nesměli: Před dvěma dny prý přijel do Santiaga generál Calixto Garcia a byl přijat vítězným admirálem Sampsonem s nejvyššími poctami. Ale nápadně rychle zas město opustil. Proslýchalo se, že s ním přijeli i někteří představitelé republikánské Vládní rady, ale s těmi prý admirál Sampson už vůbec odmítl jednat. Těžko říci, co je pravdy na pověstech, že tak učinil na základě důvěrné úmluvy s dosavadním španělským velitelem Santiaga, když přijímal jeho kapitulaci. Ale podobné by jim to bylo – těm i oněm. Yenquís i Španělé mají dojista 267
stejné důvody k obavám, aby si kubánská revoluční vláda nechtěla osobovat právo převzít správu města do vlastních rukou. V tomhle si obě „nepřátelské“ strany určitě dokonale porozuměly. Zkrátka potvrzuje se, co se dalo tušit už před půlrokem v Camaguey, když začaly námluvy Američanů u Garcii – a když Garcia začal odsouvat na vedlejší kolej stařičkého generalissima Gómeze. Potvrzuje se to možná trochu dřív, než jsme se nadáli – ale koneckonců budeme teď aspoň lépe připraveni na další podobná překvapení. Petr měl tedy o čem přemýšlet po celou dobu, než zákaz vycházet do města byl konečně odvolán. Aspoň pro ty, kteří se v bojích o předmostí u Daiquirí a v následující bitvě o pevnost San Juan „zvláště vyznamenali“. Ve snu by ho nebylo napadlo, aby se k těm vyvoleným taky počítal. Ale k první vycházce mu pomohla náhoda, která mu byla nakonec stokrát milejší než čest být považován za příkladného hrdinu: Carlos ho pověřil, aby doprovodil do amerického špitálu ve vnitřním městě Manuela Zorillu, který se nedávno odtamtud vrátil – celkem už v pořádku, ale s příkazem, aby se za tři dny dostavil k prohlídce. Manuela spolu s ostatními povstaleckými vojáky, zraněnými v bojích o pevnosti San Juan a El Caney, vzal s sebou americký sanitní oddíl hned, jakmile po kapitulaci Santiaga mohl přesídlit z nouzového tábora v lese do španělského lazaretu ve městě. Dohromady se tam ani neohřál – jeho zranění opravdu „nestálo za řeč“. A hlavně, nemohl se už dočkat, až se zas bude moci vrátit mezi své. Byl by se nyní při své, jak doufal, poslední návštěvě v nemocnici klidně mohl obejít bez doprovodu. Ale že s ním poslali zrovna Petra, to ovšem uvítal. Mohli si aspoň konečně jaksepatří pohovořit o všem, co je poslední dobou nejvíc tlačilo na srdci. Od Manuelova návratu k pluku k tomu nebylo mnoho příležitosti. Petr šel v těch dnech ze stráže do stráže, ze služby do služby, a Manuelovi se zřejmě příliš nechtělo chlubit se kamarádům svými zkušenostmi s americkými doktory a saniťáky. 11 Teď také nijak nepospíchali. Yenquís se nezblázní, když je nechají hodinku nebo dvě čekat. Manuel se belhal o holi, hekal a nadával, co 268
chvíli musil odpočívat. A Petr přes všechnu tíseň z neveselých vyhlídek, které mu otevřel Carlos svými zprávami, nebyl s to potlačit klukovské rozjaření, že po tolika měsících frontových útrap konečně zas jednou vidí velké město. Hlučné avenidy, kavárny a obchody, byť prázdné, vyjedené do poslední mrtě, náměstí a parky, byť zohyzděné kupami odpadků, které za obležení nebylo kam odklízet. Město, které ještě nedávno bylo pyšnou baštou nepřátel, ale teď kypí jako přetopený kotel vítězným halasem dobyvatelů. V sadech a na náměstích vyhrávaly vojenské kapely, ulicemi promenovali američtí vojáci a námořníci a vyzpěvovali, až se třásla zabedněná okna paláců, za nimiž se skrývala vyděšená městská smetánka. Zato kolem polních kuchyní se tlačily zástupy chudých, kteří neměli proč se Amerikánů bát. Kuchaři hlučně vyvolávali jako pouťoví kramáři, chechtali se té strkanicí, ale štědře nalévali guláš a polévku do misek, které se k nim vztahovaly ze všech stran. Děvčata s vřískotem na oko odmítala dvornosti amerických šviháků, ale dávala se ochotně hostit, když se neodbytný Yenquí vytasil s balíčkem čokolády nebo s lahví bacardi21, ukořistěnou ve sklepě některého španělského boháče. „Pojď, nemůžu se na to dívat,“ hudroval Manuel. „Divadýlko – na to jich užije! Jenom oni jsou vítězi, jen oni jsou osvoboditelé… Nám musí stačit čest, že jsme se směli tři roky mlátit po frontách a kapat jako mouchy, aby oni mohli přijít k hotovému.“ Najednou měl naspěch, aby měl tenhle mumraj za zády. Zamračené se proplétal postranními uličkami, jako by teprv teď dostal strach, že v nemocnici dostane jaksepatří vynadáno za své zpoždění. Petr, zahanbený, že před ním nedokázal potlačit svou dětskou dychtivost po pestré podívané, mu sotva stačil. Španělský lazaret, který teď sloužil vítězným Američanům, stál uprostřed zanedbaného parku na východním kraji města. Od brány s vlajícím hvězdnatým praporem Petr zamířil rovnou k nejbližší dvoupatrové budově, ale Manuel ho zastavil. „Počkej – tam leží Amerikánci. Povstalecké pakáži musí stačit tamhlety dřevěné baráky.
21 nejjemnější druh proslulého kubánského rumu
269
Nemusíš se mnou chodit. Zbytečně by sis kazil náladu. Počkej tady, doufám, že mě vyřídí brzy. S našinci tady nedělají žádné ciráty.“ Petr jen stísněně přikývl a posadil se na lavičku. Ale najednou vyskočil jako střelený a rozběhl se k dřevěnému pavilónu, z něhož právě vycházela mladá žena s podnosem, plným prázdných plechových šálků od oběda. Podnos třeskl o zem – Manuel jediný se v tom okamžiku zmohl na ohromený výkřik. „Juanita! No tohle... Kde se tady bereš, ženská?“ Trvalo hezkou chvíli, než se Petrovi podařilo uvolnit dívčino objetí a obrátit k němu obličej, ztuhlý jako v křeči a zmáčený slzami – jejími i svými. „Ještě řekni, žes to nevěděl, uličníku! To mělo být pro mne překvapení?“ „Přísahám, že jsem neměl tušení…“ „Nemohl to vědět,“ hlesla Juanita s tváří zabořenou do Petrova ramene. Konečně se trochu vzpamatovala. „Jsem tady teprve od rána. Naši sanitní četu sem přemístili od El Caney včera v noci. Mne poslali sem, protože jediná ze všech děvčat umím anglicky.“ „Aha – k službám jejich milostem Amerikánům,“ ušklíbl se Manuel. „Děláš kariéru, mi hermana22.“ „K službám každému, kdo to potřebuje,“ odsekla, ale oči už jí zas jiskřily smíchem. „Jsem tady proto, abych sloužila raněným – co na tom teď záleží, zda Američanům nebo našim. – A co je s tebou, hrdino? Co máš s nohou?“ „Dohromady nic,“ zahučel zahanbeně. „Pozvali mě sem, aby mě ještě trochu potýrali, to je všechno.“ Nepřestával drtit její ruku ve své, ale najednou nebyl s to zvednout k ní oči a vypravit ze sebe otázku, která ho zřejmě pálila na jazyku. Petr ji konečně musil vyslovit za něho. „Mercedes je tu také?“ Zavrtěla pomalu hlavou. „Mercedes jsem viděla naposled v Guise, kde byl před dvěma měsíci Garciův hlavní stan. Když začalo tažení na Santiago, přihlásila jsem se na frontu – Mercedes zůstala v Guise. Kolem Bayama se tehdy ještě hodně bojovalo, sanita měla i v zázemí
22 (mi ermána) sestřičko moje
270
práce nad hlavu. – Nemusíš se o ni bát, dnes už je tam prý celkem klid. Určitě se taky brzy shledáte.“ Přikyvoval mlčky, jen se pochybovačně usmíval a urputně hleděl stranou. „Pojď, doprovodím tě,“ řekla Juanita. „U koho se máš hlásit?“ „Není třeba,“ odmítl skoro hrubě. „Vyznám se tu líp než ty. Chcete-li, počkejte tu na mne – máte si co povídat…“ Vykročila nejisté za ním, ale Petr ji znovu přivinul k sobě. „Počkej – teď ho nech. To víš, že mu není lehko, když takhle vidí nás. Doufám, že je to pravda, co jsi říkala o Mercedes?“ „Pravda je, že byla živa a zdráva, když jsme se loučily. A od té doby… Možná že zatím je už zase zpátky v Gamagiiey. Vždyť už je vlastně po vojně.“ Přitiskla hlavu k jeho rameni, ale hned zas oběma rukama oddálila jeho obličej, jako by se stále znovu musila přesvědčovat, že je to skutečně on. „Carlos je tu taky,“ rozpomněl se. „Ano, slyšela jsem… Je tu hodně raněných od vašeho pluku. To víš, že od rána nedělám nic jiného, než že běhám od jednoho k druhému a vyptávám se…“ „Tady máš jistě jiné starosti,“ mumlal blaženě mezi polibky. „To bys nesměla být ty, abys kvůli zdravým zapomínala na nemocné. – Kolik už se jich do tebe zamilovalo za tu věčnost, co jsme se neviděli?“ „Nezačínej zas,“ zamračila se. „Můžeš se o tom přesvědčit – ty i Carlos… Snad se teď zas budeme vídat častěji všichni tři. Musíš mi povědět všechno, všechno, co jsi prožil. A já zas tobě. Počkej, budeš vyvalovat oči. Už jsem taky byla přímo v první linii – už jsem i střílela…“Ve dveřích pavilónu se objevil hubený, plešatý vojenský doktor, nespokojeně si je přeměřil – pak jen mávl rukou a zase zmizel. Petr poznal amerického majora, který v lesním lazaretu u San Juanu se první ujal raněného Manuela. „Musím jít,“ řekla Juanita. „S majorem Woodem nejsou špásy. Ale kdyby všichni Yenquís byli jako on. Ten nedělá žádné rozdíly mezi svými a našinci. Čekej – za chvíli jsem zpátky.“ 271
Odběhla. Teprv teď Petr stačil vzít na vědomí smích a poťouchlé poznámky pacientů, kteří posedávali kolem na lavičkách. Zřejmě se náramně bavili pohledem na zamilovaný párek, pro nějž na pár minut přestal existovat celý okolní svět. Podle řeči i podle uniforem to byli vesměs Američané. Raději předstíral, že jim nerozumí. Poodešel – nepříliš daleko, aby neztratil z očí vchod do baráku, v němž před chvíli zmizeli Manuel a Juanita. Chtěl se schovat posměváčkům za keř, plný velkých oranžových květů, ale hned ucouvl. Seděl tu ještě jeden Yenquí – docela sám, zřejmě také nijak nestál o hlučnou společnost kamarádů. Pravou paži, až po rameno zafačovanou, měl zavěšenu na pásce. Mrzutě hleděl před sebe do prázdna, chvílemi si zdravou rukou přejel prořídlé vlasy, pak beze spěchu zatápal po kapsách blůzy a vylovil cigaretu. Petr přiskočil, aby mu připálil – ale najednou strnul s krabičkou v jedné a se zápalkou v druhé ruce. Srdce se mu bláznivě rozbušilo, cítil, že mu tváře kamení a zároveň že se po nich rozlévá dětsky ohromený úsměv. „Tě bůh, Lojzo,“ vydechl přiškrceným hlasem. Poprvé skoro po čtyřech letech promluvil česky. Yenquí si ho přeměřil od hlavy k patě, pokrčil rameny a nechápavě zavrtěl hlavou. „Jsi přece Lojza Šebek? Nepoznáváš mě? Petr – Petr Dvořáků z Baltimoru. Chodíval jsi k nám – nevzpomínáš si…?“
272
„ Člověče…,“ vyhrkl konečně voják – taky česky. Vstal, trochu se zapotácel, popadl Petra za paži a křečovitě stiskl. „Petr – Petřík Dvořáků… Ty kluku! Byl jsi takovýhle, když jsem tě viděl
273
naposled…,“ ukázal dlaní do poloviny prsou. „A už jsi taky chlap – a voják… Dokonce kubánský voják!“ „Jak vidíš,“ smál se Petr, ale hlas mu přeskakoval, jako by měl hrdlo
274
plné oblázků. „Pokud se rozezná kubánský voják od kubánského trhana. To víš, nás povstalce naši generálové nedokázali za tři roky tak vystrojit, jako vás ti vaši.“ „Jaký ty jsi povstalec, prosím tě… Ačkoli dnes je zřejmě možné všechno. Když už i já jsem se dal navléknout do těchhle hadrů…,“ třepí rukou po své uválené uniformě. „A k tomu dobrovolně – abych se zas jednou mohl nadechnout jiného vzduchu než toho kriminálního. Ale co – to je teď vedlejší... Sedni si a povídej. Jak dlouho jsi vůbec odtamtud ? Co dělá…“ „Tatínek umřel před čtyřmi lety,“ řekl Petr zajikle. „To snad víš.“ Šebek zasmušile přikývl. „Mary se vdala – to taky víš... Po tatínkově smrti jsem žil nějaký čas u ní – a u toho jejího – v Tampě na Floridě. Dlouho jsem u nich nevydržel. Mají vlastně taky svou zásluhu na tom, že jsem tady.“ Lojza se zamračil a mávl rukou, jako by zaháněl dotěrnou mouchu. „Myslil jsem – co dělají baltimorští Češi. Ale vypadá to, že jsi s nimi ztratil spojení dřív než já. Mně to přece jen nedalo, abych si jednou nebo dvakrát za nimi nezajel – mezi dvěma aresty.“ „Pořád ještě pobuřuješ americké dělnictvo?“ řekl Petr s nepovedeným úsměvem. „A co bych měl podle tebe dělat? Jednou jsem si vybral tohle sakramentské řemeslo – a už při něm zůstanu do konce života.“ Petr mu oběma rukama stiskl zdravou levici. „Nezlob se. Nemysli, že jsem tohle tvé řemeslo neuměl ocenit už tenkrát, i když jsem byl smrkáč. Tehdy mi stačilo, že tatínek ti věřil jako písmu svatému. Ale od té doby… Když se to tak vezme, je to i tvoje zásluha, že jsem se zapletl do kubánského povstání. Teprve dnes je mi to jasné.“ Šebek pochybovačně zakroutil hlavou. „Tady jde o něco jiného, Petře. Tohle povstání, to je pro Kubu teprve začátek opravdové revoluce. Takové, o jakou už půl století usiluje dělnictvo v Evropě i ve Státech. – Až tu Američané dosáhnou svého. „Až zvítězí Gómez – a Garcia – a kubánská revoluční vláda…,“ vpadl Petr umíněně. „Pokud jim to Američané dovolí… Už teď se tu cítí jedinými pány. Můžeš si představit, jak teprve budou na koni, až se Španělsko úplně zhroutí a začne žebrat o mír. Dlouho to už trvat nebude. Pak Spojené 275
Státy teprve ukáží vaší revoluční vládě, jak si představují demokratický pořádek na Kubě – za jakou svobodu sem přišli bojovat. Pokud vůbec uznají za potřebné s ní jednat.“ Petr zasmušile sklonil hlavu. „Vypadá to tak… Jenže pak mi vysvětli, proč zrovna ty – zrovna ty – který tohle všechno musil vědět dávno před válkou…“ Šebek mu shovívavě stiskl rameno. „Už jsem ti to jednou řekl. To víš, že nasazovat krk za naše dolarové krále jsem na Kubu nepřišel. – Jenže, kamaráde, i socialistická revoluce bude jednou potřebovat lidi, kteří dovedou bojovat taky zbraní – nejenom stávkami a pobuřováním dělnictva, jak ty tomu říkáš. Pro mne tohle byla jediná možnost, jak vůbec dostat flintu do ruky a naučit se s ní zacházet.“ „Vlastně…,“ řekl Petr nejisté. „Vlastně u mne to bylo zrovna tak.“ „U tebe, chlapče, to bylo asi přece trochu jinak,“ zasmál se Šebek. „Klukovská romantika, to si umím představit. Ale nemysli, že se ti chci posmívat – já byl v šestnácti letech taky takový.“ „Když myslíš, tak tedy klukovská romantika,“ připustil Petr přece jen trochu dotčeně. „Ale hlavně to, že už se mi nechtělo snášet Osbornovo sekýrování. To je sestřin muž, jestli to nevíš – dali mi ho za poručníka. Blbec, že mu není rovno. V Tampě jsem se skamarádil s jedním klukem, Kubáncem – ten měl už tehdy revoluce plnou hlavu – ještě ani nezačala. Za chvíli ho taky poznáš, ležel v téhle nemocnici s prostřelenou nohou. Je už celkem v pořádku a zpátky u pluku, dnes přišel jen na kontrolu. Cekám tu na něj.“ „A ten ti zamotal hlavu, že ses s ním honem rozjel sem, pomáhat povstání…“ „S ním ne. S ním se mi to ještě nepodařilo, ačkoli jsem měl už tenkrát tisíc chutí. Než jsme se stačili domluvit, vzal mě s sebou do Havany jeden Osbornův známý, novinář. Poslali ho sem za reportáží – potřeboval někoho, kdo by mu dělal poskoka, obstarával poštu, kuchyni a tak… Můžeš si představit, že bych s ním byl jel třeba jako čistič bot. Myslil jsem, hlupák, že když mi Manuel neuměl jaksepatří vysvětlit, co se tady chystá, že se to dovím od mistra Nortona.“ „A dověděl ses?“ ušklíbl se Šebek. „Že se ptáš. Jako bys neznal pány od amerických novin – užil sis s nimi jistě taky svoje. Na kubánské revoluci jim houby záleží – byla 276
pro ně jen senzací, na které se dá znamenitě vydělat. Tak jsem Nortonovi nakonec taky utekl – a v březnu před třemi lety už jsem byl mezi povstalci v horách. Tady v Oriente – jenže na severu.“ „Hergot,“ ulevil si Lojza. „Vzal jsi to hezky rychle, člověče. Kolik ti vlastně bylo? Sedmnáct – osmnáct…“ „Šestnáct – na tom snad nezáleží. Tenkrát jsem vlastně ještě nebyl žádný voják… To až potom – za tři roky jsem si užil vojny nad hlavu. A taky španěláckých kriminálů – a hladu – a nemocí… Začalo to v Baraguá – to je odtud asi tak den pochodu na sever. Tam, jak snad víš, začal generál Maceo své slavné tažení napříč Kubou. V Baraguá jsem se taky skoro po roce zas shledal s Manuelem, s tím kamarádem z Tampy. Pak jsme se, ani nevím kolikrát, musili zas rozloučit – a zas jsme se sešli... Teprv od začátku letošního roku to zas táhneme spolu – až sem – vítat americké osvoboditele…“ Šebek naslouchal mlčky, jen chvílemi střelil po Petrovi zpola shovívavým, zpola závistivým pohledem. „Tak vida. Jsi vlastně starší a zkušenější voják než já,“ řekl konečně. „Já jsem si k flintě sotva přičichl – a už je ze mne invalida.“ „Je to zlé?“ vydechl Petr soucitně. „Nic vážného. Dostal jsem ji do ramene u El Caney před čtrnácti dny. Snad mě už brzy odtud pustí.“ „Pedro – kde vězíš?“ ozval se v té chvíli za keřem Juanitin hlas. Petr vyskočil. „Tady – tady, mi paloma. Snad jsi nemyslila, že jsem ti utekl.“ Rozběhla se k němu, Manuel se belhal za ní s nějakými papíry v ruce. Oba se zarazili, když spatřili vedle něho raněného amerického pěšáka, který se s nejistým, rozpačitým úsměvem namáhavě zvedal z lavice. „Představte si, koho jsem tu našel. Krajana – krajana z Baltimoru, tátova nejlepšího přítele! Čecha jako já! Víte, co to je – po tolika letech…,“ hlaholil rozjařeně, tak tak sev poslední chvíli rozpomněl, že musí mluvit anglicky, aby mu všichni tři rozuměli. „Tohle je Manuel Zorilla – ten kamarád z Tampy, s kterým se už tři roky tlučeme po kubánských horách a močálech. Nic si z toho nedělej, že kouká jako bubák – pro něho jsi zkrátka Yenquí a ty on má rád jako škvora v uchu. Však ho to přejde, až tě jaksepatří pozná…“ 277
„A tohle,“ dodal pyšně a přitáhl vzpouzející se Juanitu na prsa – „to je seňorita Peňa, moje nevěsta.“ 5 Do začátku srpna se v obsazeném Santiagu celkem nic nezměnilo. Některé americké pluky město již opustily, ale přicházely jiné. Všechno nasvědčovalo, že dobytím Santiaga válka vlastně skončila. Po zkáze obou válečných eskader – atlantické v santiažském zálivu a tichomořské u Filipín – španělská armáda na Kubě ztratila spojení s mateřskou zemí a velká posádková města v Oriente se postupně vzdávala Američanům. Všude se už mluvilo o tom, že koncem července předal francouzský vyslanec ve Washingtonu vládě Spojených Států španělskou žádost, aby bylo zahájeno jednání o mír. Pro Petra a Manuela byl teď zas hlavním pramenem těch zpráv Carlos Peňa. Už dávno ne přísný velitel, vůči němuž je třeba zachovávat uctivý odstup, ale zas kamarád, s nímž jediným si teď mohou doopravdy rozumět. Povstalecký pluk, k němuž všichni tři náleželi, zůstával v Santiagu nadále, přes všechny změny a přesuny, které se týkaly většinou jen amerických vojsk. Zpočátku, při dobývání pevností, které chránily santiažskou zátoku, a hlavně ovšem při vítězném vstupu do města Američanům zřejmě nejvíc záleželo na tom, aby účast Kubánců na těchto operacích byla co nejskrovnější. Teď naopak se čím dál zřetelněji ukazovalo, že Yenquís nemíní dovolit odchod ze Santiaga ani těm nepočetným povstaleckým jednotkám, kterým se dostalo cti podílet se na jeho okupaci. Další pronikání do nitra provincie bylo teď výhradně záležitostí Američanů. Kubánci se měli nadále spokojovat podřadnými úkoly při „udržování pořádku“ ve městě, strážní službou u bezvýznamných vojenských objektů, které Španělé vyklidili, otrockou dřinou při uvolňování přístavu od trosek zničené španělské eskadry. Byli zapřaženi od rána do noci. Petrovi se všeho všudy jednou podařilo uvolnit se na půl dne, aby mohl zajít do lazaretu za Juanitou a za Šebkem. Juanitě se nevedlo o nic lépe, měla zrovna tak práce nad 278
hlavu. Šebka zastihl jen tak tak, byl už celkem zdráv a na odchodu k svému útvaru. Byla však naděje, že i on si pobude v městě ještě hezky dlouho. Pověst člověka „politicky nespolehlivého“ jej bezpochyby provázela i sem, na Kubu – při dalších operacích Američanů byla prostě jeho účast nežádoucí. A Lojza ovšem neprotestoval. Stačili si ještě umluvit další schůzku, ale Petrovi se pak dlouho nedařilo se s ním znovu sejít. Pokaždé mu v tom v poslední chvíli něco zabránilo – a pak nezbývalo než poprosit Carlose, aby zašel za Šebkem místo něho. Carlos, který jako důstojník měl přece víc volnosti, to dělal docela rád. Jistě především kvůli Juanitě, o jejíž přítomnosti v Santiagu mu Petr samozřejmě pověděl hned, jakmile se s Manuelem vrátil z ošetřovny. Ale později, jak se zdálo, i kvůli Šebkovi samotnému. O nečekaném, neuvěřitelném setkání s krajanem Cechem, o tom, čím mu Šebek býval v dětství v Baltimoru a čím mu určitě bude teď znovu, vyprávěl Petr Carlosovi stejně vzrušeně jako o shledání s Juanitou. A co mu nestačil povědět on, doplnila jistě Juanita, která se s Lojzou za jeho pobytu ve špitále zřejmě důvěrně spřátelila. Tentokrát Petra ani nenapadlo žárlit, jako ještě donedávna při sebemenším podezření, že se jeho milá sblížila s některým svým pacientem víc, než přikazovaly její ošetřovatelské povinnosti. Žárlit na Šebka, to by byl přece úplný nesmysl. Naopak, teď ho naplňovalo šťastnou hrdostí, že si Juanita rozumí právě s člověkem, který zasvětil svůj život revoluci dávno předtím, než pro ni Carlosovým přičiněním zahořela ona. Že je tomu vskutku tak, to mu stále znovu potvrzoval právě Carlos. Sám – o tom už Petr vůbec nepochyboval – si v těchto věcech s Šebkem rozuměl ještě lépe. Přesvědčil se o tom, když se konečně i jemu podařilo Šebka a Juanitu znovu uvidět. Tentokrát se šťastně sešli všichni. I Carlos, i Manuel, který od chvíle, kdy si s Šebkem poprvé podali ruce, nepřestával Petra zasypávat otázkami, co je ten jeho divný krajan vlastně zač, co má za sebou – proč vůbec slouží Američanům, když je u nich tak špatně zapsán. „Uvidíš,“ odbýval ho Petr. „Lojza ti to poví líp než já.“ 279
Sám si teprve nyní zahanbeně uvědomoval, jak málo ví o Šebkové minulosti, o jeho činnosti mezi dělníky clevelandských oceláren a baltimorských doků, o jeho věčných konfliktech s americkou policií… Ode dne, kdy se s Lojzou v Baltimoru rozloučil, nikdy tolik nedychtil poznat a pochopit jeho „sakramentské řemeslo“, jako právě nyní. Jenže pak, když všichni společně zasedli v tiché předměstské hospůdce, málem zas na všechny ty jitřivé otázky zapomněl. Zas měl oči i myšlení jen pro Juanitu – a ona pro něho. Manuel, kupodivu mlčelivý, jen zamračeně klouzal pohledem z Šebka na Carlose a stísněně naslouchal jejich rozpravě, která se točila zas hlavně kolem starostí, co je všechny čeká, až mezi Spojenými Státy a Španělskem bude uzavřeno příměří. Šebek si konečně všiml jeho pochybovačného pohledu a shovívavě mu stiskl ruku. „Zdá se, kamaráde, že mi pořád ještě nevěříš. Nemusíš vůbec pochybovat, že až celá tahle komedie skončí, nebudu na tom o nic líp než ty nebo poručík Peňa. Nebo třeba tuhle Petr – a jeho nevěsta.“ Juanita se při posledním slově jen smutně usmála a odvrátila hlavu. „O nic líp, věř mi,“ pokračoval Šebek. „Nejvýš o to, že až mě pustí z armády, až se vrátím do Států, začnu zase tam, kde jsem před vojnou přestal. Že půjdu dál cestou, kterou jsem si vybral už jako kluk. Kdežto vy, až vám tu Yenquís zavedou svůj pořádek, budete muset tu cestu teprv těžce hledat. – Pokud ovšem se nesmíříte s tím, že vám sebrali vítězství před nosem, a nehodíte flintu do žita.“ „Já jistě ne,“ vybuchl Manuel. „A poručík Peňa určitě taky ne. – Pedro to možná bude mít snazší. Vezme si Juanitu, vrátí se s tebou do Států…“ „Nech toho, prosím tě,“ řekla Juanita a prudce se vymanila z Petrova objetí. Pohlédl na ni polekané, pokusil se ji políbit, ale zamračila se a odvrátila tvář. Radost ze shledání jako by se najednou rozplynula, na chvíli zavládlo kolem stolu stísněné mlčení. „Něco o té vaší cestě už taky víme, příteli,“ promluvil konečně Carlos. „A jsme na ni připraveni. Aspoň o sobě to snad mohu říci. Měl 280
jsem příležitost poznat socialistické učení dost zblízka, dokud jsem sloužil v americkém obchodním loďstvu – prošel jsem tehdy řadu velkých průmyslových měst na celém atlantickém pobřeží Unie. Několikrát jsem se taky setkal s Josém Martím.“ Petr k němu dychtivě vzhlédl. „Marti snad nám socialistům rozuměl ještě tak nejlíp ze všech vůdců kubánské revoluce,“ řekl Šebek. „Já, abych se přiznal, o něm mnoho nevím. V době jeho pobytu ve Státech jsem mohl sledovat jeho činnost jen z novin.“ „Škoda,“ řekl Carlos. „Možná že Marti měl o socialismu trochu odlišné představy než vy. Ale určitě k němu měl blízko.“ Chvíli seděl mlčky se skloněnou hlavou, pak se rozpovídal… Vlastně i on, Carlos, se důkladněji seznámil s Martího životem a prací, teprve když ztratil zaměstnání na americké lodi a musil se vrátit do Havany. Po vypuknutí povstání měl už pramálo příležitostí se mu přiblížit – toho bude do smrti litovat. Ale dnes ví, že Marti zasvětil život revoluci od časného mládí. Už na začátku desetileté války, jako šestnáctiletý student, se zapojil do protišpanělského odboje a byl pak dva roky vězněn. Jako osmnáctiletý byl deportován do Španělska – naštěstí právě v době, kdy padla monarchie a byla nakrátko nastolena republikánská vláda. Jenom dík tomu mohl dokončit vysokoškolská studia… Ale především se už tam, ve Španělsku, věnoval novinářské a politické práci. Pokračoval v ní po dokončení studií v Mexiku, pak v Quatemale – a od roku 1878, po skončení desetileté války, znovu na Kubě. Nemohl se smířit s porážkou revoluce, pokoušel se ji znovu rozdmýchat – byl znovu zatčen, znovu vypovězen do Španělska a tam znovu vězněn… „To byla zatraceně tvrdá škola, věřte tomu, kamaráde,“ končil Carlos své vyprávění. „Právě když se Martímu podařilo podruhé uprchnout ze Španělska do Spojených Států, měl jsem štěstí poznat ho osobně. Přesvědčil jsem se na vlastní oči, co znamenalo jeho působení právě pro kubánské vystěhovalce ve Státech. A především pro kubánské dělnictvo. Tehdy už se socialistické učení začínalo ujímat i mezi kubánskou emigrací na Floridě. A Martího činnost v kubánských dělnických kroužcích měla o to hlavní zásluhu.“ 281
„O tom by mohl vyprávět můj táta v Tampě,“ vpadl Manuel. „Jako kluk jsem dělal Martímu spojku k našim lidem v tampské Cuban Tobacco. A přitom jsem ani nevěděl, kdo to vlastně je – jak se opravdu jmenuje.“ Petr pohlédl na kamaráda a kradmo mu stiskl ruku. Proč jen mi Carlos tohle všechno nepověděl už dávno – za ty tři roky přece k tomu měl víc než dost příležitostí... „Nehněvejte se, příteli,“ promluvil znovu Carlos, „nevěřím, že byste toho o Martího tehdejším působení věděl tak málo. Když nic jiného, určitě jste slyšel o založení Revoluční kubánské strany v dubnu dvaadevadesátého roku. To byl jistě Martího nejvýznamnější politický čin. V programu jeho strany – hlavně v tom, jak si Marti představoval vývoj Kuby po svržení španělského panství – bylo už hodně socialistických prvků.“ „O tom nepochybuju,“ řekl Šebek. „Pochopil jsem to ovšem až s jistým zpožděním… V té době totiž jsem byl zrovna v Clevelandu v kriminále. Teprve potom, v Baltimoru, jsem si mohl trochu srovnat v hlavě, co mi ve vězení uteklo.“ „O tomhle jsi tehdy u nás nemluvíval,“ připomněl Petr vyčítavě. „S tebou ne, Petře, to už mi musíš odpustit. Vždyť jsi byl ještě kluk. Ale s tvým otcem jsme si rozuměli. I o Kubě, i o Martím jsme mluvívali. Zpočátku to vypadalo, že i s tvou sestrou… No, nechrne toho. Teď si to vynahradíme.“ „Měl bys už zůstat tady, až válka skončí. Pomáhat nám na té další cestě…“ „Komu vám?“ zeptal se Šebek s úsměvem. „Vidím, že už se taky považuješ spíš za Kubánce než za občana Spojených Států.“ „Na tom snad nezáleží,“ řekl Petr. „Chtěl bych prostě dělat to, co děláš ty... A Carlos jistě taky – a Manuel taky. Právě proto, že jsme ve Státech žili a umíme si představit, jak to tady bude vypadat, až si Yenquís začnou z Kuby dělat dojnou krávu.“ „Proti tomu je třeba bojovat především tam – u nich… Já aspoň to už nikdy nepřestanu považovat za svou povinnost. Jakmile to tady skončí, vrátím se do Států – a znova do roboty… A ty by ses tam měl vrátit se mnou. – Pokud ovšem myslíš doopravdy, co jsi teď říkal…“ 282
„To je samozřejmé, že Pedro půjde s tebou,“ zabručel Manuel. „Já věděl, že to takhle dopadne – hned jak jsem vás dva prvně viděl spolu.“ „Nic ještě nedopadlo,“ utrhl se Petr. „Jsi pěkný kamarád, když by ses honem chtěl loučit – a ještě ani nevíš, co s námi bude třeba za měsíc.“ Vztáhl plaše ruku k Juanitě, která po celou dobu seděla s hlavou hluboko skloněnou, jako by vůbec nevnímala, o čem se hovoří. „Vrátím se s Lojzou do Států, když se mnou půjde i Juanita. Jinak ne.“ Nebránila se už, když znovu přitáhl její tvář ke své, jen sotva slyšitelně hlesla. „Co bych tam dělala. Tady jsem se narodila – tady je můj domov. Nikde jinde bych žít nemohla.“ „Tak zůstanu s tebou. Kde je tvůj domov, je i můj.“ Pokrčila rameny a tichounce se zasmála, ale v očích se jí náhle zaleskly slzy. Rychle ukryla tvář na Petrově rameni, aby je skryla. „Jsi dítě... Jsi pořád stejné dítě jako tenkrát v Havaně.“ Carlos se zamračil. „Nechte toho je to všechno nesmysl. Pořád ještě jsme všichni vojáci. Nezapomínejte, že Yenquís teď budou mít pro povstaleckou armádu jiné úkoly než dosud – pokud vůbec ještě budou trpět její existenci. Musí si nás hlídat, dokud nás revoluční choutky nadobro nepřejdou.“ „Yenquís mi nemají co poroučet,“ vybuchl Manuel. „To radši zběhnu, než bych jim dělal četníka – proti vlastním lidem.“ Carlos mávl rukou. „Tak jednoduché to asi nebude, kamaráde. – A vůbec, mluvme o něčem veselejším.“ 6 Na prostranství před budovou námořního velitelství vyhrávala vojenská kapela na rozloučenou s posledními oddíly povstaleckého vojska, které zůstaly v Santiagu až do druhé poloviny srpna. Petrův pluk od časného jitra vyčkával na molu jižního přístavu, až budou připraveny americké lodi, které je měly dopravit do Manzanilla. Ale Yenquís si dávali načas. Bylo zřejmé, že se nevypluje dřív než po poledni. Celé město se přišlo se „svými chlapci“ rozloučit. Aspoň všechno jeho chudé obyvatelstvo, dělníci z doků a skladů kávy, drobní 283
řemeslníci – prostě všichni ti, kteří za měsíc okupace Santiaga dokonale pochopili, že tohle jsou jejich skuteční osvoboditelé, i když slávu vítězů musili přenechat Američanům. Oddíly, které ráno nastoupily ve vzorném pořádku, se rozpadly a promíchaly. Vojáci mrzutě posedávali a polehávali na molu mezi pyramidami pušek a kupami výstroje – ti šťastnější se objímali se svými děvčaty nebo připíjeli s přáteli, pokud za nedlouhého pobytu v městě stačili nějaké získat. Důstojníci se většinou kamsi vytratili – snad projednat s velitelstvím přístavu poslední náležitosti odsunu. Nikdo ani jaksepatří nevěděl, je-li Manzanillo konečným cílem či jenom delší nebo kratší zastávkou na jejich cestě za novými úkoly. Zato o rázu těch nových úkolů byly všechny dohady zbytečné: Jediné, o čem americké velení uznalo za vhodné jednat s revoluční Vládní radou, byla nutnost „udržet pořádek mezi obyvatelstvem“. O to se nyní mělo starat povstalecké vojsko, dokud i tuhle úlohu nepřevezmou čerstvé okupační síly ze Států. Jinak představitelé republikánské prozatímní vlády přestali pro americké vítěze existovat. Většina vojáků se už ani příliš nezajímala, kde se Vládní rada a nejvyšší velitelé revolučního vojska v té době zdržují. Jisto bylo jen tolik, že o výsledcích války a o nejbližší budoucnosti Kuby hodlají Američané jednat výhradně se zástupci poraženého Španělska a zprostředkujících evropských mocností na připravované mírové konferenci,“ na niž vedoucí osobnosti povstání nebudou patrně vůbec pozváni. Tohle všechno bylo někdejším mambises už dávno známo. A podle toho také vypadala jejich nálada při loučení s městem, do něhož – přes všechna dřívější zklamání – před měsícem vstupovali s tolika nadějemi. S Petrem se přišla rozloučit jen Juanita – Lojza Šebek se vůbec neukázal. Zřejmě se nesměl ani na krok vzdálit z kasáren. Stáli v objetí na samém konci mola. Manuel, vzteklý a zamračený, bloumal vlnícím se zástupem a zarytě se tvářil, že o nich neví. Juanita s hlavou na Petrově rameni tiše plakala. „Tak už přestaň,“ domlouval jí. „Kolikrát jsme se už musili loučit – a na delší dobu. Ani jsme nevěděli, zda se vůbec ještě někdy shledáme. Teď je to přece jiné. Brzy oba dosloužíme – brzy si budeme 284
moci sami vybrat, kde se sejdeme. Nikdo už nám nebude mít co poroučet. Pak už zůstaneme navždycky spolu.“ Neodpovídala, bylo to zbytečné. Oba věděli, že vyhlídky, které před nimi otevřel rychlý konec války, jsou mnohem chmurnější, nejistější, než když je od sebe na dlouhé měsíce vzdalovaly nepřetržité přesuny front. Ale právě tyhle obavy nesměli teď zanic na světě jeden druhému přiznat. „Napíši ti hned, jakmile budu mít jistotu, kam nás pošlou. Doufejme, že už zůstaneme do konce v Manzanillu. Je to blízko, budeš moci za mnou dojíždět.“ Náhle umlkl a rychle odvrátil obličej. Rozvlněným zástupem se k němu prodíral americký poručík – daleko široko jediný Yenquí v uniformě, kterého bylo možno na molu zahlédnout. Norton! Richard Norton už také ve stejnokroji vítězů! „Haló, Petře,“ volal zdaleka. „To je překvapení – Petr Dvorak mezi hrdinnými mambises. Když už, byl bych tě hledal spíš …“ Rázem mu došla řeč. Juanita se prudce obrátila a přeměřila si ho pohledem, který mu zmrazil smích na rtech. „Hrome – tohle tady je překvapení ještě úžasnější,“ uklonil se s rukou na srdci. „Ale snad mi nezazlíte, že se k vám hlásím v tak pohnuté chvíli. Kdo by to byl čekal! Petře, člověče – po takové době – po třech letech války…Jak se vám daří, Juanito?“ „Nestěžuji si,“ řekla ledově. „A tobě, Petře?“ Petr neodpověděl. Dick sklonil hlavu a rozpačitě pleskl rukavicí po kyčli. „Dobrá – uznávám, že máte oba dost příčin se na mne hněvat. Ale nemyslíš, Petře, že aspoň my dva si nemáme spolu tak mnoho co vyčítat? Způsobil jsi mi taky hodně nesnází – ten tvůj poslední husarský kousek v Matanzas se ti zvlášť povedl… Vidíš, a mne dnes ani nenapadne na tvoje blázniviny vzpomínat ve zlém.“ „Beru s potěšením na vědomí,“ promluvil Petr chraptivě. „Ale bylo by mi milejší, kdybyste na mne už zapomněl nadobro. Nevěděl jste o mně tři roky – nemusíte se ke mně hlásit ani teď.“ „To jsi celý ty,“ zasmál se Norton nucené. „Kdo z nás nechal druhého v bryndě v nejzatracenější situaci – dokonce dvakrát za sebou? Já tebe, nebo ty mne? – Nemluvě o tom, že jsi mi přebral 285
děvče, které jsem měl doopravdy rád,“ dodal s potutelným kosým pohledem. „A ona, pokud se pamatuji, o mne taky docela stála...“ „Dokud nepoznala, že je vám jen pro blázny,“ řekla Juanita. Norton pokrčil rameny. „Spíš asi dokud se jí nezachtělo dělat si blázny ze mne. – Začínám věřit, niňos, že jste se domluvili za mými zády už tenkrát v Havaně. Petr byl odjakživa čipera – ale že by už jako šestnáctiletý klouček dokázal odloudit muži v dobrém postavení a s nejlepšími úmysly jeho vyvolenou – to tedy – všechna čest...“ „Vyvolenou,“ vybuchla Juanita a oči jí hněvivě zajiskřily. „Vyvolenou k tomu, abyste si z ní mohl dělat vějičku pro španělské oficíry.Aby na nich vyzvídala všelijaké senzace pro vaše noviny – a přitom si myslila, že slouží revoluci. V Maripose jste se mi dvořil – a na ulici, když jsem vás potkala s některou slečnou z bohaté španělské rodiny – pokaždé jinou – Jste mě neznal. Před nimi jsem pro vás byla jen potřeštěná kubánská holka, s kterou se vzdělaný pán z dobré společnosti nemůže zahazovat.“ „Přeháníte, Juanito,“ řekl shovívavě. „Přeháníte – jako jste přeháněla vždycky a ve všem. Koneckonců právě pro tuhle vaši svéráznou povahu jsem vás měl rád. – Ale nebylo by poctivější, kdybyste přiznala, že už tehdy se vám zalíbil víc Petr – přece jen mladší a hezčí, i když na milostné románky ještě trochu nezralý. Potřebovala jste prostě záminku, abyste mě mohla poslat k čertu. Řekněte to rovnou – a jsme vyrovnáni.“ „Pane poručíku,“ vpadl Petr zuřivě, „nenuťte mě, abych zapomněl na povinnou úctu k nadřízenému…“ „Jdi, jdi, člověče,“ zasmál se Norton. „Jakýpak já jsem pro tebe nadřízený. Do tohohle mundůru jsem se dal navléknout jen proto, že to podle názoru mých chlebodárců může nejlíp posloužit mé novinářské práci. A ta, jak snad víš, je mi nadevšechno. – Jsem zrovna takový důstojník, jako ty jsi revolucionář.“ Petr nakvašeně popadl Juanitu pod paží a měl se k odchodu, ale Norton mu zastoupil cestu. „Neblázni, Petře! Smažme, co jsme si udělali – máme toho na svědomí oba asi stejně. Máte-li se s Juanitou rádi, já jsem poslední, kdo by vám to nepřál. Chápu docela dobře, proč ti dala přednost přede mnou – věř mi, teď mluvím docela vážně. Ale copak ti po takové době opravdu nestojím za jediné dobré slovo? 286
Copak nejsi ani trochu zvědav, co dělají vaši v Tampě – co dělá tvá sestra…“ „Pochybuji, že jste s ní vůbec mluvil od té doby, co jsme se v Matanzas rozloučili.“ „Chceš říci – co jsi mi utekl jako uličník, protože ti život mezi kubánskými dobrodruhy… A nejež se pořád, prosím tě! Dobrá, měl jsi svoje důvody se domnívat, že jenom mezi nimi je tvoje místo – a já ty důvody respektuji. Ale jak můžeš chtít, aby je pochopila taky tvá sestra? Mluvil jsem s ní od té doby mnohokrát, abys věděl. Přál bych ti vidět, jak je kvůli tobě nešťastná.“ „Teď snad konečně bude možno jí napsat. A až bude čas, přijedu ji třeba někdy navštívit. Zatím to ještě musí beze mne vydržet. Aspoň do té doby, než si její manžel přestane myslit, že má právo o mně rozhodovat.“ „Dětino,“ ušklíbl se Norton. „Jsou tu jinačí páni, kteří mají právo o tobě rozhodovat. Dřív nebo později tě pošlou zpátky do Států a nebudou se ptát, zdaje ti to vhod nebo ne. Jednou jsi americký příslušník, který nemá mezi kubánskými povstalci co hledat. Když už jsi tak lačný vojenské slávy, je tvoje místo v americké armádě.“ „Chcete se mi o to postarat?“ „To záleží na tobě. Kdyby s tebou byla rozumná řeč, snad bych dokázal zařídit, abys mohl na Kubě zůstat dál – když bez ní nemůžeš žít. – Už kvůli Juanitě. Té by se asi do Států moc
287
nechtělo…“
288
289
„To vás nemusí zajímat,“ odsekla Juanita. „Pojd, Pedro – s tímhle pánem už nemáme co mluvit.“ „Rozmyslete si to, amigos,“ řekl Norton. „Především ty, Petře. Počítej s tím, že povstalecká vojska budou nejpozději do dvou měsíců rozpuštěna. Pořádek, jaký teď po všech válečných útrapách bude Kuba nejvíc potřebovat, by vaše samozvaná vláda zajistit nedokázala – ani s vámi, ani bez vás. A postarat se, aby se Kubánci konečně zařadili mezi civilizované národy a začali ve své zemi rozumně hospodařit – to už teprv ne.“ „Samozřejmě – tomu je mohou naučit jedině vaši krajané.“ „Moji zrovna tak jako tvoji. Kdybys vzal konečně rozum do hrsti, přestal by ses hloupě vyšklebovat a hleděl bys být při tom taky nějak užitečný. Spojené Státy vezmou teď kubánské hospodářství teprv jaksepatří do ruky, ať se to vašim generálům a vaší vládě líbí nebo ne. Na severu už to začalo. Tam byli našinci vždycky silní. Pro svržení španělského panství udělali od desetileté války tisíckrát víc než celé tyhle zbytečné tříleté jatky. Ty bys teď měl hledat své místo především mezi nimi. Začít zkrátka tam, kde jsi v Tampě přestal. Chytrý jsi na to dost…“ Petr naslouchal mlčky, zlehka se usmíval, ale všechno se v něm vařilo. „A co bys chtěl dělat jiného, člověče?“ dopálil se Norton. „Ted vás posílají do Manzanilla – za týden jinam – a za další týden zase jinam… Pomaloučku vás rozptýlí po všelijakých zastrčených hnízdech – odzbrojí vás – a nakonec vás nechají osudu. Na tvém místě bych na to nečekal.“ „Buďte jist, že na to čekat nebudu.“ „Podívej se, Petře. Já se v nejbližších dnech vrátím do Havany a zůstanu tam nejméně do podepsání mírové smlouvy. A té se asi nedočkáme dřív než za půl roku. Chceš-li, mohu zařídit, aby tě demobilizovali hned – a můžeš jet se mnou. Tam už bych se ti o zaměstnání postaral – tobě i Juanitě. Stejně se zas nakonec vrátí k svému tancování.“ Juanita už vůbec přestala Nortona poslouchat. Obrátila se k němu zády, dívala se zarytě na kalnou hladinu přístavu, už se ani nepokoušela setřít slzy, které jí stékaly po tvářích. 290
„Pojďme, Pedro,“ řekla konečně. „Máš nejvyšší čas – vaše loď už je připravena.“ „Nepospíchej – ještě se nic neděje.. „Čím dřív, tím líp. Nač to ještě prodlužovat – když nás tvůj dobrodinec ani nenechá se rozloučit.“ Norton lítostivě zavrtěl hlavou, pak přiložil ruku k vojenskému širáku a beze slova se obrátil k odchodu. V té chvíli k nim přistoupil Manuel. Zuřivě loupl očima po odcházejícím poručíkovi – nepochybně tušil, kdo to je, ale zanic na světě by se teď nezeptal, co s ním jeho přátelé mají. „Za chvíli začne nástup, Pedro. – Buď zdráva, Juanito. Kdyby ses někdy – náhodou – ještě setkala s Mercedes…“ Ozval se hlas polnice, vojáci se překotně zvedali ze země a začínali se řadit do setnin, poddůstojníci s klením vytlačovali z mola civilisty, kteří se přišli rozloučit... Juanita podala ruku Manuelovi, druhou ovinula Petrovi kolem krku a nastavila ústa k poslednímu polibku. „Sbohem – sbohem, Pedrillo. Budu na tebe vzpomínat celý život.“ Vyděsil se, znovu ji sevřel v objetí, jako by v té chvíli se za ní otevřela zem. „Co to mluvíš, děvče? Vždyť se zas uvidíme – určitě se co nejdřív zas uvidíme.“ „Nevím,“ zašeptala, odvracejíc obličej. „Bojím se…“ „Přece nemyslíš, že bych něco dal na Nortonovy řeči. To víš, že mu moc dobře rozumím. Zařídíme si život podle svého.“ „Vrátíš se do Států. Slíbil jsi to.“ „Komu? Nortonovi? – To mě tak špatně znáš?“ „Slíbil jsi to svému kamarádu Čechovi.“ „Dobrá – snad…,“ zakoktal. „Jednou to možná udělám, právě jen kvůli němu. Ale jen s tebou. To jsme si přece zas slíbili my dva.“ „Ne, Pedro. Nic jsem ti neslíbila – a klamat tě nechci. V tom, co tě čeká tam, bych ti už nestačila.“ „Ale to je přece nesmysl – úplný nesmysl!“ „Skončete to – skončete to, lidi,“ zahulákal nasupený seržant a neomaleně zacloumal Petrovi ramenem. „Na loučení jste měli dost času od rána.“ 291
Juanita se prudce vymanila z Petrova objetí a zakryla si oči oběma rukama. Hudba spustila ryčný pochod, vojáci se proudem hrnuli po můstku na palubu a hned se zas druh přes druha tlačili k zábradlí, aby naposled zamávali přátelům, které tu nechávali. Voda pod zádí parníku začala vřít, siréna táhle, pronikavě zahoukala, loď se pomalu odpoutávala od přístavní hráze. „Adios – adios, Pedrillo!“ zavolala Juanita. „Adios – niňo!“ „Na shledanou!“ vykřikl, co měl sil. „Brzy na shledanou! Budu psát – slyšíš mě? Napíšu hned, jak dorazíme.“ V té chvíli se na hrázi objevil Lojza Šebek. Doběhl k Juanitě, vzal ji konejšivě pod paží, druhou rukou si strhl klobouk a zamával. Cosi volal, ale tomu už Petr nemohl rozumět. 7 Dvanáctého října po půlnoci vyplula z gibarské zátoky jednostěžňová rybářská plachetnice Eugenia. Až do svítání se držela severního pobřeží provincie Oriente, po východu slunce nabrala kurs na severozápad, na širé moře. Petr ani Manuel po celý zbytek noci neulehli. Pokoušeli se zpočátku být nějak užiteční posádce (i s kapitánem všeho všudy šestičlenné), ale lodníci o jejich pomoc nestáli. Patrně jim tolik nevadilo, že bývalí mambises nemají o obsluze lodi ponětí. Spíš jim bylo proti mysli, že jen kvůli těm dvěma podezřelým chlapíkům a jedné ženské je patron Torres nutí k nejisté daleké plavbě, při níž záludy moře nejsou zdaleka jediným nebezpečím, které jim hrozí. Bylo sice zřejmo, že takovou plavbu nepodnikají poprvé, ale až dosud patrně vždy za odměnu, která podstatně převyšovala výnos poklidného pobřežního rybolovu. Jenže jakou odměnu si mohou slibovat od tří tuláků, kteří ještě ke všemu mají bůhvíco na svědomí, že musí volit takovouhle nezákonnou cestu, aby se dostali z Kuby na Floridu? Nebylo prostě radno se kolem nich plést nebo dráždit jejich mlčelivého, zamračeného velitele zbytečným vyptáváním. Mercedes se od vstupu na loď bojácně krčila na zádi mezi svazky lan a kupami 292
zahálejících rybářských sítí. Ani za svítání se neodvážila vystrčit hlavu. Manuel posléze také usoudil, že bude nejlíp se odklidit posádce z očí, a schoulil se vedle ní. Jen Petr mlčky setrvával poblíž kormidelníka a zachmuřeně pohlížel na temně modrou vzdouvající se hladinu. S kapitánem Torresem ho před třemi dny seznámil Carlos Peňa v Holguínu, teď už také obsazeném Američany. Ukázalo se, že Torres je týž člověk, s kterým před třemi lety při nešťastné výzvědné výpravě do Holguínu Carlos ujednal, že je po skončení akce odveze zpátky ke svým na východní pobřeží. Carlos pak také vskutku využil jeho služeb – ovšem sám, bez Petra, kterého při tom předčasném návratu nepochybně proklel do horoucích pekel. Možná že Torres ani neví, že tenkrát se všechno tak nešťastně popletlo právě jen jeho, Petrovou vinou. Dívá-li se teď na něho a jeho společníky tak nevlídně, je to dojista spíš proto, že odměnu, kterou mu musili vyplatit za nezákonnou a nebezpečnou přepravu do Států, považuje za nedostatečnou. Pro Petra a Manuela však to bylo skutečné jmění – teď se vraceli „domů“ jako hotoví žebráci. Musili dát dohromady celý svůj žold, který jim byl po dlouhých měsících vyplacen teprve v Santiagu. A ani to by patrně nebylo stačilo, nebýt jakýchsi záhadných starých účtů mezi Carlosem Peňou a Torresem ještě z počátků povstání, které kapitána konečně přiměly k povolnosti. Jak Norton při loučení v Santiagu předvídal, úloha „strážců veřejného pořádku“, které se zbytkům povstaleckých vojsk dostalo z milosti Američanů a které se Manuel tolik naproklínal, pomalu končila. A jak se tehdy Nortonovi zapřísáhl, Petr naprosto nemínil čekat, až skončí úplně. V Holguínu, v poslední stanici, kam pokořená Vládní rada poslala své prořídlé jednotky „udržovat pořádek“, Petr s Manuelem prostě zběhli. Petr se k tomu odhodlával už dlouho předtím. Už v Manzanillu, kde se pluk vskutku zdržel sotva týden. Vlastně už v Santiagu, při posledním setkání s Lojzou Šebkem. Jenže tehdy se ještě v hloubi duše vzpíral si to přiznat – kvůli Juanitě… 293
Teprve v Manzanillu došel k názoru, že mu nic jiného nezbude, nechce-li dopadnout tak, jak mu Norton při loučení v Santiagu prorokoval. Carlos dorazil teprve s několikadenním zpožděním do Manzanilla za troskami pluku, který hned po svém vylodění se po malých skupinách začal rozptylovat po vsích a městečkách západního pobřeží Oriente. Svůj oddíl, v němž byl Petr a Manuel, tam však ještě zastihl. Přijel s rozkazem vyrazit s ním neprodleně hloub do vnitrozemí k Bayamu – k městu, odkud v červnu vyrazila Garciova vojska k poslední velké ofenzívě, která měla umožnit Američanům vylodění u Daiquirí. Od té doby uplynuly sotva tři měsíce a jak se to teď zdálo dávno, nekonečně dávno. Ani vševědoucí Carlos nevěděl víc, než že už i v Bayamu jsou Američané. A že jeho prořídlý oddíl se patrně ani tam dlouho nezdrží. Yenquís už se o to postarají. Tahle takzvaná pořádková služba, kterou svým bývalým spojencům přisoudili, zřejmě nemá jiný účel než co nejvíc rozptýlit jejich síly po nejzapadlejších koutech provincie – a tak je ponenáhlu, v tichosti likvidovat. Docela tak, jak o tom v Santiagu hovořil Dick Norton. Teprve při nočním odpočinku za pochodu k Bayamu Carlos vyhledal Petra, aby si s ním důvěrně promluvil. Až dosud se takovému setkání mezi čtyřma očima zřejmě vyhýbal, třebaže mu Petr všemožně nadbíhal od první chvíle, kdy se v Manzanillu objevil. „Juanita tě pozdravuje,“ řekl zkrátka. ,,A tohle ti posílá.“ Petr v kalné záři ohně dychtivě přelétl dopis očima. Pak si zakryl obličej rukama, ramena se mu roztřásla. Dlouho nedokázal promluvit. „Nic jiného jsi nemohl čekat,“ řekl konečně Carlos. „Juanitu už neuvidíš. A čím dřív ses tím smíříš, tím líp pro tebe – i pro ni.“ „To ty – to ty jsi ji k tomu přemluvil!“ vybuchl Petr. „Nesmysl. Juanita má svou hlavu – a tohle je jedno z mála rozumných rozhodnutí, na které se kdy zmohla. Její místo je tady – a tvoje tam. Řekla ti to dost jasně už tenkrát, když jsme v Santiagu naposled mluvili s tvým kamarádem Čechem.“ „Moje místo je tam, kde je ona.“ „To si jen namlouváš. Compaňero Šebek ví líp než ty, k čemu ti budou dobré ty tři perné roky na Kubě, až se vrátíš do Států. A ty se tam vrátíš – Šebek s tím určitě počítá.“ 294
„Ještě jsi s ním mluvil – od té doby?“ zeptal se Petr zajikle. „Nejednou. A doufám, že ne naposled. Brzy i já dosloužím. A pak bude má první starost, abych se s ním co nejdřív sešel znovu. Musíme si ještě mnoho věcí navzájem ujasnit. Jemu asi potrvá mnohem déle, než ho propustí z armády a bude se moci vrátit tam, kde ho nejvíc potřebují. Ale ty bys to měl udělat hned – nečekat...“ Petr se ohromeně dotkl pohledem jeho tváře a hned plaše odvrátil oči. Najednou si byl jist, že i Carlos je už pevně odhodlán nečekat. Ani nepostřehli, že Manuel se tiše přiblížil, ulehl k ohni vedle nich a už chvíli zachmuřeně naslouchá jejich rozmluvě. „Abych nezapomněl,“ promluvil znovu Carlos. „Od Šebka jsem ti taky přinesl psaní. Dřív nebyla příležitost ti je odevzdat – snad mi to promineš.“ Dopis byl dlouhý, mnohem delší než Juanitin. Ale v tomhle rozpoložení Petr naprosto nebyl schopen přečíst si jej slovo za slovem – opravdu pochopit, co mu Šebek vzkazuje. Bylo toho příliš mnoho – a on by teď nedokázal myslit na nic jiného, než že Juanitu už nikdy neuvidí. „Tohle jsem čekal od první chvíle, co se ten tvůj Loysa mezi námi objevil,“ ozval se konečně Manuel. „Teď už nemusím vůbec pochybovat, že za pár dní se i my dva rozloučíme.“ Ale za pár dní se všechno rozhodlo docela jinak – i pro Manuela. Jak se dalo čekat, ani v Bayamu se oddíl dlouho nezdržel. Carlos možná doufal, že v oblasti kolem Bayama, kde v posledních týdnech před invazí Američanů probíhaly nejtvrdší boje Gardových vojsk, může najít povstalecké síly ještě poměrně nejcelistvější, nejméně narušené. Snad si dokonce sliboval, že tu někde nalezne i samotného Garciu. Ale v Bayamu tou dobou už o Garciově pobytu nikdo nic určitého nevěděl. Mluvilo se o tom, že generál Garcia posílá do Washingtonu poselstvo, které má co nejrozhodněji protestovat u vlády Spojených Států proti přezíravému jednání amerického velitelství vůči nedávným spojencům. Někteří tvrdili, že se té mise osobně zúčastní, jiní to popírali. Stejně zmatené a vzájemně si odporující pověsti tu kolovaly o pobytu generalissima Gómeze a republikánské Vládní rady, o jejich protestech u amerického prezidenta, o vleklém jednání zástupců povstaleckých vojsk, kteří prý se sešli kdesi v Camagiiey, 295
aby připravili úplnou kapitulaci před Američany. V Bayamu to prostě v oněch dnech vypadalo stejně neutěšeně jako v Santiagu – i tam už zbývaly z Gardových oddílů jen trosky, jejichž řadové příslušníky ani příliš nezajímalo, co se od nich dál bude požadovat. Pořádkovou službu v městě a přilehlém kraji mezi řekou Cauto a pohořím Sierra Maestra tu stejně obstarávali převážně Yenquís. Ti také zřejmě už převzali správu všech vojenských zařízení v městě, mimo jiné i zdejšího lazaretu. Tam Carlos jednoho dne při svém vytrvalém pátrání po nových zdrojích zpráv nečekaně objevil Manuelovu milou Mercedes, která zde dosud sloužila jako ošetřovatelka. Znal ji dost povrchně ještě z Camagúey, z doby klamného klidu zbraní, která na sklonku minulého roku předcházela velké ofenzívě generála Garcii v Oriente. Ale přihlásila se k němu sama jako k člověku, o němž dávno věděla, jak ho Manuel obdivuje, a který jediný jí teď může něco povědět o ztraceném milenci. Přivedl ji do tábora za městem a Manuel div nepadl do mdlob radostí ze shledání, v které už docela přestal doufat. Ale když ji pak, už hezky pozdě v noci, chtěl doprovodit zpátky do města, prohlásila rozhodně, že do služby v americkém špitále se už nevrátí, kdyby ji měli za „zběhnutí“ odstřelit. Teď, když konečně našla svého hrdinu, už ji nic na světě od něho neodloučí. A Manuel ovšem její rozhodnutí nadšeně schválil. Připadalo mu samozřejmé a docela snadné, že Mercedes potáhne s nimi dál, ať už je pošlou kamkoli. Při první vhodné příležitosti stejně od téhle ohavné policajtské služby zdrhnou všichni – nejen on, Mercedes a Petr, ale nakonec určitě i jejich velitel. Poprvé tak otevřeně dal před Carlosem najevo, o čem byl nepochybně dávno přesvědčen. Carlos se od něho pohoršené odvrátil. „Moc si dovoluješ, chlape – zasloužil bys…“ Ale pak jen omrzele mávl rukou. „Co bys chtěl dělat, až nás naše slavné velitelství, pokud vůbec ještě existuje, nadobro pošle k čertu?“ „Totéž, co vy, poručíku. Neříkal jste nedávno, že až dosloužíte, bude vaší první starostí vyhledat Petrova kamaráda Čecha? Máte docela pravdu – zdá se, že od něho se nejspíš můžete něčemu přiučit pro tu novou cestu, která nás čeká. A já půjdu s vámi. Budu nějaké 296
takové poučení zatraceně potřebovat.“ Carlos se zamračil. „Umíš si vůbec představit, oč ta nová cesta bude těžší – a hlavně delší než ta, kterou máme za sebou? A co tvoje děvče? Myslíš, že bude ochotna tě na ní doprovázet? Nebo by ses s ní chtěl zas honem loučit, sotva jste se shledali?“ „Kam půjdu já, půjde i Mercedes,“ řekl Manuel sebevědomě. „Co by mohla dělat jiného? Nemá už na světě nikoho než mne.“ Mercedes mlčky přikývla. Petr šel raději zas po svých. Příliš ho bolelo srdce, když viděl, jak pro ně je najednou všechno jasné a snadné, protože jsou spolu. A on je sám – sám… Ale v noci se Manuel k němu přikradl – jeho jistota byla najednou ta tam. „Co ty tomu všemu říkáš? Bojím se, že Carlos nemá mnoho chuti mě tahat s sebou – zvlášť ne se ženskou. Nevěří, že by můj ubohý rozoumek stačil na to, do čeho se pouští. Asi má pravdu. S tvým přítelem Čechem by třeba spíš byla řeč.“ „Nech mě spát,“ řekl Petr mrzutě. „Všechno je ještě ve hvězdách. Kde bys ho vůbec chtěl hledat – v tomhle zmatku…?“ „Carlos určitě ví, kde ho hledat. Ty teď budeš mít všechno snazší. Vrátíš se do Států a počkáš si na něho tam. Nemysli, že nevím, že už dávno máte spolu všechno domluveno. – Víš co?“ vyhrkl náhle a prudce stiskl Petrovi rameno. „Když o mne nebude stát Carlos, vrátím se do Tampy s tebou – počkám si na tvého kamaráda tam... A dáme se do toho všichni tři.“ „Mluvíš jako malý kluk,“ odbroukl Petr. „Jak vůbec víš, že se chci vrátit do Tampy?“ „A ne snad? Kam jinam bys šel? V Tampě máš rodinu…“ „Rodinu…“opakoval Petr hořce. „Rodinu tam máš ty – a nechtěj mi namluvit, že tě tam táhne něco jiného. A nemysli si, že bych ti to chtěl vyčítat. Já kdybych měl takového otce – takovou matku… Když ti tedy pořád vrtá hlavou, co máme s Šebkem domluveno, tak ti to povím: Vrátím se do Států, ano – ale do Baltimoru, mezi krajany Čechy. Snad mi pomohou najít tam zatím nějakou práci, nějak se uchytit… Tam se máme s Šebkem znovu sejít, až ho pustí z armády. – Ovšem jak dlouho to ještě bude trvat…“ Pak už o svých záměrech a nadějích nemluvili – ani v Bayamu, ani za dalšího pochodu, o němž pořád nikdo nevěděl, kde vlastně skončí. 297
Petr se Manuelovi vyhýbal, aby nemusil prozradit, jak mu ukrutně závidí. A Manuelovi bylo před Petrem jaksi stydno přiznat, že od té noční rozmluvy nemyslí na nic jiného, než až bude moci představit svou nevěstu otci Zorillovi a mamince Inez – jsou-li ještě naživu. Jediné, o čem Petr vůbec nepochyboval, bylo, že i Mercedes o Manuelově náhle probuzené touze po tampském domově ví a že je ochotna se jí podřídit. Pro ni prostě nebylo tak nemožné jako pro Juanitu opustit rodnou zem třeba navždycky. Kde je doma Manuel, tam bude doma i ona. Ale otevřeně si to všichni tři přiznali až v Holguínu, když už byl nejvyšší čas se rozhodnout. Když už ani Carlos nepovažoval za potřebné skrývat, že ví o jejich úmyslu rozloučit se nadobro s rozpadajícím se povstaleckým vojskem. A že pokládá za zbytečné jim ten úmysl rozmlouvat. Což dokázal právě tím, že jednoho dne počátkem října je znenadání pozval na schůzku s mužem, který by byl ochoten je převést na Floridu – rybářskou bárkou. Tím mužem byl kapitán Ramón Torres, který měl s takovými podniky dávné a bohaté zkušenosti. Jednak z předválečných dob, kdy si k své rybařině občas přivydělal pašováním zakázaného zboží ze Států – jednak z let povstání, jemuž čas od času považoval za nutné také posloužit. Carlos je zkrátka postavil před hotovou věc: 2ádné zbytečné vyptávání, žádné dlouhé vysvětlování – bud se chopíte příležitosti, která se vám tak hned nenaskytne, nebo se o sebe postarejte, jak umíte. Jednání s patronem Torresem bylo krátké a stručné. Do tábora se už nevrátili – nebyli ostatně první ani poslední zběhové, o něž byl Carlosův oddíl chudší, ještě než dorazil z Bayama do Holguínu. Do Gibary se vydali téže noci. Cesta jim trvala do poledne příštího dne – a po půlnoci Torresova Eugenia v tichosti vyplula ze skrytého zálivu, dvě nebo tři míle vzdáleného od nepříliš rušného gibarského přístavu. Neznámo kam… Cíl byl prostě Florida – na kterém odlehlém místě jejího pobřeží je bude moci vysadit, to patron Torres bezpochyby sám nevěděl. A nebylo radno se ho na cokoli vyptávat. Především ne na to, za jak dlouho doplují – a zda vůbec doplují. Čeká je patrně cesta nejméně třikrát delší než Petrova plavba s Nortonem z Gibary do Matanzas před třemi lety. A k tomu vodami, 298
které se teď přímo hemží americkými válečnými a dopravními plavidly. Válka skončila americká okupace Kuby začíná. Budou moci mluvit o zázraku, když je některá z amerických lodí nezastaví, nezačne vyšetřovat, co má rybářská kocábka co hledat tak daleko od kubánských břehů – a nepřinutí je nakonec k návratu. Ovšem, Manuel a Mercedes teď určitě myslí na všechno jiné než na sterá nebezpečí, která je cestou mohou zaskočit. Šťastný Manuel – šťastná Mercedes. Šťastná mama Inez, dočká-li se po nekonečných čtyřech letech přece jen návratu ztraceného syna. Jak asi uvítá synovu nevěstu – do bídy, která za ten čas pravděpodobně ještě vzrostla. Jak asi uvítá bratrovu vyvolenou miloučká Angélica, dnes už možná taky krasavice na vdávání. Chvílemi se po nich kradmo ohlédl, ale hned se zas chmurně zahleděl na šedomodrou hladinu, jako by v její nekonečnosti hledal odpověď na skličující otázky, které mu vířily hlavou. Bylo jich tolik – tolik… A na žádnou z nich nebyl schopen najít odpověď. Především – i když se mu nakrásně podaří přistát kdesi na Floridě a ujít všem nástrahám, které mu hrozí při nezákonném vstupu na americkou půdu – co si tam počne bez dokladů, skoro bez peněz, v hadrech, které nejsou ani uniformou, ani slušným civilním oblečením, ale určitě musí vzbudit nedůvěru v každém, na koho by se odvážil obrátit o pomoc? Jak se chce dostat z Floridy tak daleko na sever, až do Baltimoru? Může vůbec doufat, že tam najde někoho, kdo se na něho ještě upamatuje? Ale dostat se tam musí – kdyby měl cestou žebrat. Do Tampy se nevrátí zanic na světě. Sestra a švagr ho neuvidí, dokud před ně nebude moci předstoupit jako dospělý muž, o němž už nebudou mít právo rozhodovat. Schoulil se v koutku za kormidlem a znovu, snad už posté, začal číst Šebkův dopis, který mu Carlos opožděně předal za pochodu k Bayamu. Kdyby ho teď Lojza mohl vidět! Zřejmě si vůbec nepřipouštěl, že by se Petr mohl zpronevěřit slibu, který si dali při posledním setkání v Santiagu – třebaže si tehdy ještě netroufali vyslovit ten slib otevřeně, naplno. Ale rozuměli mu určitě oba stejně. A právě tak mu jistě 299
rozuměl i Carlos – i Manuel… I Juanita. Šebek psal nejprve o tom, co je v Santiagu nového ode dne, kdy je opustily poslední povstalecké jednotky. Co se mezi lidmi povídá o mírovém jednání v Paříži, které začalo před dvěma měsíci a bůhví kdy a bůhvíjak skončí. Jisto je zatím jen jediné: Že k němu nebyl a nebude připuštěn nikdo z čelných představitelů kubánské revoluce. Že cíle, za které povstalci tři roky krváceli, vítězové prostě nehodlají brát na vědomí, natož respektovat. Kubu nepochybně čeká několikaletá americká okupace – a co bude dál, je zatím ve hvězdách. Nejsou to nikterak růžové vyhlídky ani pro něho, pro Šebka. Především to znamená, že tak hned nevyklouzne z chomoutu, do něhož se dal navléknout. Zpátky do Států se sotva dostane dříve než za rok. Může se jen utěšovat, že ho tu čeká i jiná práce, než jen dělat Kubáncům četníka z vůle Američanů. Na tom už se s poručíkem Peňou dohodli. Lze doufat, že se brzy znovu setkají a pustí se do té práce společně. Co se týče Petra, udělá nejlíp, když se co nejdřív vrátí do Států. Nejlépe rovnou do Baltimoru u tamních krajanů nejspíš může najít pomoc pro první dny. Tam se dřív nebo později shledají – Petr prostě musí mít ještě nějaký čas trpělivost. Nakonec jmenoval dva tři nejdůvěrnější baltimorské přátele, od nichž lze nejspíše čekat, že se Petra pro začátek ujmou. Zatím ať je Petr nastotisíckrát pozdravuje. Trvalo mu dost dlouho, než si dokázal vybavit v paměti jejich podoby, léty zasuté. Byli to vesměs dělníci z baltimorských loděnic, které Šebek občas přivedl k Dvořákům na besedu a s nimiž si i nebožtík tatínek patrně rozuměl líp, než se tehdy odvážil přiznat před synem školákem. Dočetl, odevzdaně vzdychl, na chvíli zabořil hlavu do dlaní. Díky, Lojzo, díky, kamaráde, aspoň za tuhle nejistou naději. Ale snad jsi přece mohl pamatovat nějakým srdečnějším slůvkem taky na mne. Což si neumíš představit, jak to právě teď potřebuju? Jenže co bych chtěl – v tomhle jsi docela jako Carlos. S tím si teď jistě budeš rozumět líp než se mnou. Teď, kdy Američané začínají na Kubě zavádět pořádek, s kterým ses tolikrát porval v jejich vlastní zemi, budete mít oba jiné starosti. A Juanita bezpochyby s vámi. – Proto – jen proto jsem se s ní musil 300
rozloučit…Vzhlédl k modrému nebi, po němž s křikem kroužilo hejno racků kolem stožáru s třepotající se americkou vlajkou. Pak váhavě sáhl do kapsy pro Juanitin dopis. „Buď zdráv, Pedrillo,“ začínal její list. „Ještě jednou se s tebou loučím. Snad ne navždycky, ale jistě nadlouho. Neměj mi za zlé moje rozhodnutí, ale opravdu na něm nemohu nic měnit. Sám jsi přece nevěřil, že budeme moci zůstat navždy spolu. Nejprve musíme oba doopravdy zmoudřet – a sami to nedokážeme. Ty k tomu teď budeš potřebovat především pomoc svého statečného kamaráda Čecha – já zas Carlosovu. Dnes už o tom vím něco víc než tenkrát, když jsme v Santiagu naposled seděli všichni pohromadě. Já se téhle smutné služby v lazaretu asi tak hned nezbavím, ale jestli se mi to přece jednou podaří, půjdu tam, kam půjde Carlos. A budu až do konce života sloužit tomu, čemu chce sloužit on. Ale stejně tak do konce života budu myslit na tebe, mi querido23 jovencito. Vzpomínej na mne v dobrém a věř, že jsem nikdy nikoho neměla tak ráda jako tebe. Pozdravuj Manuela. Adios, tisíckrát adios, duše mé duše.“ Kradmo se ohlédl, zda se Manuel nedívá, a přitiskl Juanitin dopis ke rtům. V té chvíli se v dálce ozvalo táhlé zavytí lodní sirény. Polekaně vyhlédl přes okraj trouchnivého brlení. I Manuel vyskočil a dychtivě se rozhlížel. Patron nevrle dával rukou znamení, aby se neukazovali. Lodníci chvatně svinovali plachty a rozestírali sítě, které od rána zahálely, a až pomine nebezpečí, budou nepochybně zahálet dál – až do nejistého, nedohledného cíle. Daleko na obzoru se líně ploužil konvoj amerických dopravních lodí a pomalu, pomaloučku zas mizel, jako by pohlcován nekonečnými vodními spoustami. Jen potrhané cáry černého dýmu ještě chvíli povlávaly nad temně modrým okrajem mořské hladiny. Petrovi připadaly jako pochmurná smuteční vlajka, kterou mu kdosi mává na rozloučenou se zemí, kde nechával čtyři nejtvrdší, nejkrušnější – a nejkrásnější léta svého mládí. 23 (kerido) milovaný
301
302
303
OBSAH:
Nový domov Osada Dos Rios Z východu na západ Vítězové a poražení
5 76 158 238
304
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 146
Jaroslav Pecháček OSTROV TISÍCE VŮNÍ Ilustroval Jindřich Kovařík. Vydal jako svou 5480. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1978. Odpovědný redaktor Jan Petr Velkoborský. Výtvarný redaktor Zdeněk Kudělka. Technická redaktorka Zoe Blahová. Ze sazby písma Baskerville vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 3, Český Těšín. 19,61 AA (text 17,15, ilustrace 2,46), 19,64 VA. Náklad 40 000 výtisků. 1. vydání. 13-776-78 14/65 Vázaný výtisk 26,– Kč
305
306
