TEMNÉ BRATRSTVO. Luke Scull

TEMNÉ BRATRSTVO Luke Scull

Brno 2014

TEMNÉ BRATRSTVO Luke Scull

The Grim Company Luke Scull Copyright © 2013 by Luke Scull Cover art © Dorothea Bylica Translation © Ladislav Václavík, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-970-1 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-971-8 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-972-5 (Formát MobiPocket)

Yesice

Tyranova sázka

Na vlnách se pohupoval zakotvený válečný koráb; vlajka se stylizovaným písmenem M, vyšitým stříbrnou nití na černém po­ zadí, se hrdě třepotala na stěžni vlajkové lodi vítězné flotily Přístavu stínů. Válka, jež poslední půlrok barvila krví vody v kraji Trin, byla u konce. Dvě stě mil odtud, za Hromovým mořem, sčítala Dorminie škody, které utrpěla za opovážlivost, když se se svým námořnictvem postavila mocnějšímu dělostřelectvu lodí z  Města stínů. Tarn se díval, jak muži z lodi Svododa skáčou nadšeně do doků. Kvapně se sběhl dav lidí, aby je přivítal. Přístavištěm se rozléval jásavý smích a nekončící štěbetání hlasů. Nejedna uslzená tvář vzhlížela s  očima rozšířenýma obdivem k  milovaným navrátilcům a ke každému muži se tiskla jeho rodina a přátelé, pro něž se stal hrdinou. Tarn hleděl ještě chvíli na dění u lodi, pak se otočil a odplivl si do hluboké modré vody v přístavu. Díval se, jak se chrchel zoufale pohupuje na hladině, než ho neklidná voda roztrhala. Žena prochá­zející kolem na něj vrhla tvrdý pohled a pak se vmísila mezi vyloďující se vojáky. Když nepřátelství s Dorminií dosáhlo vrcholu, on jako první by skočil na palubu, jen kdyby mu to chromá noha dovolila. Na Hromovém moři, stejně jako kdekoli jinde, by nebyl k ničemu. Kotva stahující dolů každého, kdo by na něm byl závislý. 9

Ze zvyku se podíval na své ruce. Zíraly na něj strupaté jizvy a staré škrábance a on uhnul pohledem. Hanba vyvřela na povrch jako gejzír. Musí vidět Sáru. Musí se jí omluvit. Se skloněnou hlavou se Tarn pomalým, chromým krokem vydal k domovu. Když se Tarn proplétal labyrintem domů stojících hned za přístavem, přiblížil se soumrak. Ulice byly plné hýřilů. Na počest vítězství města ve válce o Nebeské ostrovy v Nekonečném oceánu daleko na západě vyhlásil lord Marius třídenní svátek. Tarn se zamračil a cítil, jak v něm kypí hněv. Marius byl skrz naskrz zkažený, jeho záliba v jídle a pití byla pověstná. Stejně jako Tyran z Dorminie a záhadná Bílá paní z Thelassy na východě byl i Marius Magelord, nesmrtelný kouzelník s obrovskou mocí, který společně s ostatními zavinil Dobu zmaru. Zpropadený Bohavrah. Dav sunoucí se k přístavu zmohutněl. Mezi lidmi mířícími k dokům bylo mnoho spoře oděných děvek, za nimiž se táhla vůně levného parfému a jež zoufale toužily vybrat vyloďujícím se námořníkům z měšců všechny peníze. Jedna taková vycítila prvního zákazníka a stoupla si před Tarna. Vypnula hruď a usmála se na něj. Zuby měla křivé, ale oči byly modré a veselé a její obličej rámovaný špinavými hnědými vlasy byl docela přitažlivý. „Žízeň, drahoušku? Mám skleničku, která ti svlaží jazyk jako žádná jiná,“ řekla a hbitě si přejela rukama dolů po stehnech. Nějak se jí přitom podařilo nadzvednout lem krátkých šatů. Její nohy poseté několika modřinami byly bledé, bílé jako sýr, který Přístav stínů vyvážel přes Hromové moře do Thelassy a dál. Ten pohled vyvolal nepříjemné vzpomínky. Tarn si odkašlal. „Nemám zájem. Doma na mě čeká žena.“ Ukázal na prostý prstýnek z levného stříbra a snažil se nemyslet na to, že je mírně promáčknutý. 10

Děvka sotva slyšitelně sykla zklamáním. Chtěla mu tím zalichotit, získat si jeho přízeň, když ale přejela pohledem přes jeho krabatý obličej, řídnoucí vlasy a vystupující břich, bylo nade vše jasné, že všechno jen předstírá. „Možná bych ti udělala zvláštní cenu, když máme tu slávu a tak. Co ženuška neví, to jí neublíží, no ne?“ V ženině hlasu nyní zazněl jakýsi nezájem, jako by se rozhodla, že její nabídka je dostatečná, ať už bude získaná odměna sebehubenější. Tarna rozzlobilo, že si něco takového vůbec může myslet, zvlášť proto, že měla pravdu. „Víš ty vůbec, jaký je to pocit, když tě má někdo rád? Když máš někoho, kdo bude stát pokaždé při tobě, i když uděláš sebevětší pitomost? Taková ženská si zaslouží, aby jí chlap zůstal věrný.“ „Jak chcete, pane. Dneska večír tudma projde hromada vám podobnejch. A sázím, že většina bude mít lepší náladu a naditější kapsy.“ A bez dalších řečí ho odstrčila stranou a odešla. Tarn si otráveně odfrkl. Začalo ho bolet levé koleno, po té jeho nehodě se mu to stávalo takřka neustále. Vydal se pomalým krokem domů. Světlo začalo slábnout. Během půlzvonu, než Tarn dorazil do průmyslové části známé jako Východní smola, vyrostly na obloze černé mraky a překryly zapadající slunce. Siluetu města, beztak už úplně zahalenou smogem, potáhly další vrstvou šedi. Uprostřed městských oslav byly kovářské výhně vyhaslé a bez života, ale z vše­ obec­ného veselí přitom proniklo do této části Přístavu stínů jen pramálo. Východní smola byla ponuré, skomírající místo. Pro Tarna to byl domov. Když mu kolenem projela ostrá bolest, proklel svou chromou nohu. Škubl sebou a uklouzl na podezřelé kaluži. K jeho uším dolehl krutý smích jakéhosi chlapce. „Viděls to, Tomazi? Ten vypasenej hajzl se málem vymáchal ve tvejch chcankách!“ „Možná je zas ožralej.“ 11

Tarn sevřel pěsti, vzedmula se v něm vlna vzteku. Bylo jich šest, místní výrostci. Odporná banda. Jeden z mladíků si to doštrádoval až k němu a odfrkl si. „Ten není ožralej.“ „Protentokrát. Čítám, že dneska jeho stará může bejt v klidu. Viděls ty modřiny, co jí udělal?“ „Jo. Ksicht měla žlutohnědej jak psí hovno.“ Kluk, který právě promluvil, už byl nyní zpátky mezi svými kumpány a vrhl na Tarna šibalský pohled. „Ale co, hoď jí přes hlavu pytel a vyjde to nastejno, chápeš, co myslím?“ Mladík vyšpulil rty a k velkému pobavení party zachrochtal. Tarn se začal třást po celém těle. Udělal krok dopředu, zuřivě svíral pěsti, obličej naběhlý vzteky. Během okamžiku přepnuli mladíci z ledabylého vtipkování do smrtelné vážnosti, zaťali do něj své kruté pohledy a rukama šátrali k opaskům. Tarn věděl, že proti nim nemá šanci, ale bylo mu to jedno. Chtěl jim prostě ublížit. V té chvíli se z oblohy spustily první dešťové kapky. Spolu s deštěm přišlo cosi neuchopitelného a neviditelného, splynutí obrovských sil, které všichni přítomní cítili, ale nebyli s to pojmenovat. „Sakra!“ řekl jeden z gangu a rozhlédl se po svých druzích. „Raděj se vraťme,“ řekl Tomaz. „Musím pustit Tyra domů. Nesnáší, když leje.“ Ostatní přikývli a vražedné myšlenky, jež ještě před okamžikem zaměstnávaly jejich mysl, vystřídaly obavy o osud kamarádova nebohého psa. Ještě než je pohltil sílící déšť, šlehlo několik z nich po Tarnovi zlověstným pohledem, nepadlo však již ani slovo. Tarn sklopil hlavu, neboť mu do obličeje stékal kyselý déšť, a nejistým krokem se kluzkými ulicemi vydal na cestu. Potřeboval se dostat domů, čeká tam na něj Sára. Zvedl se vítr a vmetával mu do očí ledovou vodu. Snažil se jí zbavit mrkáním. Na město padla noc jako deka. Nedělalo mu radost, co se z něj stalo, ale co mohl dělat? Pití ho zlomilo — zničilo ho stejně neodvolatelně, jako mu padající ná12

klad rozdrtil nohu. Všechny peníze, co si za posledních deset let uložil stranou, celých deset zlatek, padly na doktora, který mu sice nohu zachránil, ale on zůstal chromý a bez haléře v kapse. Sára si zasloužila něco lepšího. Byl už téměř doma. Co když se sebrala a odešla, dřív než dostal příležitost se omluvit? Byla mladší než on, ženská v nejlepších letech. Dítě mu sice nepovila, ale ve městě byli lékárníci, kteří by jí s tím mohli pomoct. O pokroku, jejž Přístav stínů na poli vědy v nedávné době zaznamenal, se v Trinu mluvilo již před válkou. Teď, když měl kapsy téměř prázdné, nebylo na nějakého lékár­ ní­ka ani pomyšlení. Přiblížil se ke dveřím do svého skromného příbytku. Uvnitř se nesvítilo. Všude vládlo ticho, až na vytrvalé bubnování deště, jenž se hrnul dolů po břidlicové střeše a cihlových zdech a s pleskotem končil na dlažebních kostkách. Tarna se na okamžik zmocnila panika. Najednou zablikalo světlo a v okně se objevil Sářin obličej. Dveře se otevřely. Stála tam před ním, v ruce svíčku, jež osvětlovala blednoucí modřiny na její tváři. Beze slova se otočila a odešla do kuchyně. Šel za ní. Na malém jídelním stole byly prostřené dvě misky. Posadil se; Sara před něj položila svíčku a odešla k železným kamnům. Vrátila se se starým otlučeným hrncem a sňala z něj hadr, jímž byl zakrytý. Nabrala mu na talíř štědrou porci teplého dušeného masa se zeleninou, sobě dala o trochu méně a položila na stůl dvě dřevěné lžíce. Pak si sedla naproti němu. Uplynul půlzvon. Sára se na něj téměř nepodívala. Jídla se skoro nedotkla. V lebce se mu začínala opět ozývat tupá bolest. Odstrčil talíř a hledal slova, která si předtím celou dobu rovnal v hlavě. „Sáro… Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Ty to víš. Jsem zatracený blázen. Zbytečný, bláznivý kripl. Je mi to tak —“ Těsně kolem hlavy mu proletěla miska, minula jej o necelý palec. S břinkotem se rozbila o stěnu za ním a po stole a po podlaze se 13

rozstříkly studené kusy masa se zeleninou. Sářin obličej byl jako chladná maska, ale ruce se jí třásly. „Ty hajzle,“ řekla. Vyhoupla se na nohy. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ „Nemohl jsem si pomoct, Sáro. Řekl jsem ti to. Vím, že by sis zasloužila lepší život.“ „Tak to si teda piš, že si zasloužím lepší život!“ V náhlém záchvatu vzteku se rozhlédla kolem sebe, strhla z kamen pánvičku a výhrůžně k němu vykročila. Tarn se svezl ze židle, ale zaklesl se kolenem o stůl a zaklel. Máchla prudce pánvičkou a udeřila jej do pravého spánku. „Áá!“ zařičel a oči mu zalil oslepující výbuch světla. Cítil, jak mu po tváři stéká krev a skapává mu po bradě. Pekelně to bolelo. Sára opět zvedla pánvičku. Chytil ji za ruku a pevně stiskl. Pánvička jí vyklouzla z ochabujícího sevření a břinkla o podlahu. Vztek, jenž v něm po celý den probublával, najednou vzkypěl. Lomcovala jím nezadržitelná, nesmyslná zuřivost. Stiskl ještě pevněji, až zalapala po dechu. Zvedl druhou, strupy pokrytou ruku a sevřel ji v pěst. Podívala se mu do očí. Sevřená pěst zakolísala. A pak to oba uslyšeli. Burácivý, dunivý hřmot, jako když se tisíc vln tříští o útes. Pleskání deště na střeše se změnilo v zuřivé bubnování. Zdálo se, jako by se zachvěl strop. Začínaly se objevovat pukliny, dovnitř se hrnuly potoky vody a lily se na stůl, podlahu a nábytek. Z ulice doléhal křik, sotva slyšitelný přes burácení a klokotání stříkající vody. Tarn pustil ženinu ruku. Oba dva se hnali úprkem ven. Nebe nad Soumračným zálivem vřelo a běsnilo sto stop nad městem a zahalovalo jeho siluetu přes celý obzor. Z oblohy visely miliardy tun vody zadržované jakousi nepředstavitelnou mocí a zkrápěly město pod sebou záplavou kapek. Na ulicích se rojily hloučky mužů i žen — někteří zůstali stát, zkamenělí hrůzou, druzí za se14

bou spěšně zamykali dveře. Několik stařešinů mělo zavřené oči a modlilo se k bohům, o nichž věděli, že je nemohou slyšet. Bohové byli už pět století mrtví. Byli vyvražděni během Války s bohy a jejich těla byla svržena z nebes Magelordy, kteří nyní vládli nad otřeseným světadílem. Tarn zíral na neskutečný, ohromující výjev nad sebou. Necítil strach. Ani lítost. Jeho mysl byla ochablá, nebyl schopen si uvědomit rozsah toho, co se právě dělo. Poblíž zuřivě štěkal nějaký pes a k smrti vyděšený běhal sem a tam. Jakýsi mladík na něj zavolal jménem — Tyro? —, schoulil se k vystrašenému psovi a objal ho. Tarn ucítil, jak se jeho podřených prstů dotýká jemná kůže čísi ruky. Něžně k sobě Sáru přivinul. „Je mi to líto,“ zašeptal a políbil ji na čelo. Sára mu položila hlavu na prsa. Stál tam, hladil ji po vlhkých vlasech a pomžikával po běsnícím vodním víru nad sebou. Smršť náhle na jeden jediný okamžik ustala v pohybu. Tarn zahlédl loď, jejíž příď a polovina paluby vyčnívaly z vody téměř přímo nad jeho hlavou. Svoboda. Nebesa se zřítila.

15

Anděl smrti Toho dne o něco dříve… Štiplavá voda jako by ho drtila silou obřího sevření a vymačkávala vzduch z plic. Divoce sebou zmítal a trhal hlavou ze strany na stranu s přáním, ať jeho tělo ještě chvíli vydrží. Hruď měl jako rozpálenou pec. Tohle zvládne. Tři minuty. Nic víc. Ještě pár vteřin a — Nešlo to. Davarus Cole se s obrovským nádechem vynořil z vody a lačnými doušky polykal vzduch. Vztekle praštil pěstmi o železný okraj vany, zaklel při každém ze třinácti zavražděných bohů, jejichž jména nosil v paměti, a proklínal Magelorda, jehož smrt se mu stala životním cílem. Salazar. Tyran, jenž tomuto městu vládne železnou rukou. Jednoho dne s ním zúčtujeme. Položil ruce na okraj vany a vyšvihl se nahoru. Chvíli jen tak stál a nechal vodu kapat z očí. Tak jako častokrát předtím zabloudil pohledem do rohu místnosti, kde bylo zrcátko. V Dorminii, kde si takový výstřelek mohla obyčejně dovolit jen šlechta, to byla vzácnost. Za jistý obnos mu jej pořídil Garrett, jeho učitel a nevlastní otec. Podle Colea to byl přepych, jaký si plně zasloužil. Koneckonců, pomyslel si, hrdina musí vypadat jako hrdina. Ze zrcadla na něj hledělo štíhlé, šlachovité tělo a na jeho bledé, lesknoucí se kůži se ostře vyjímaly černé vlasy splývající k ramenům a krátká bradka. Tělo měl už tak dost bledé a nyní, když z něj ledová voda vysála i poslední zbytky barvy, vypadal téměř jako duch. Anděl smrti. 16

Cole přimhouřil šedé oči a nějakou dobu žasl nad svým zlověstným vzezřením. Představoval si výraz na Salazarově starém vrásčitém obličeji, až do něj vrazí svůj meč Mageban, až si pozvolna uznale oddechne, zatímco Tyranovi vychrstne krev z úst a jeho tělo klesne bezvládně k zemi. Pamatuješ na mého otce, ty starý všiváku? A na to, cos mu udělal? Já jsem Davarus Cole a přišel jsem si pro to, co mi patří. Zamračil se. Co mu patří? Pomsta, jistě, ale to nebylo všechno. Nestálo za to kalit si chvíli vítězství pochybami o pravém významu jeho vznešených slov. Možná to ale Davara Colea dokonale vystihovalo. Záhadný muž. Hádanka opředená tajemstvím. To jeho uším znělo dobře. Zničehonic se Cole vzepjal, vymrštil se dozadu, udělal přemet a přistál v podřepu pár kroků od vany. Pomalu se napřímil a naposledy se otočil k zrcadlu, aby se na sebe obdivně podíval. Jeho mysl se nechala unést k výšinám nevyhnutelné slávy. Teď ne. Dnes ne. Ale už brzy. Zahloubal se, a přestože byl jindy tak bystrý, nyní zaslechl blížící se kroky, až když už se ozývaly téměř u dveří jeho bytu. S náhlým pocitem hrůzy si Cole uvědomil, že zapomněl zamknout. Ztuhl. Dveře se rozletěly a dovnitř se vehnala Saša. Nehnutě na sebe hleděli. Saša byla o pár let starší, vysoká a štíhlá, měla tmavohnědé vlasy, které jí splývaly k ramenům, a uhrančivé oči. Cole se stoupající panikou sledoval, jak mu pohledem sklouzává po nahém těle. Na Sašiných rtech se mihl přelud úsměvu, když řekla: „No, tomu tedy říkám úchvatný pohled. Myslela jsem, že vlastníš zbraň schopnou porazit kouzla a čáry a rozsekat Magelordy jako prasata. Nechce se mi uvěřit, že by takovýto nástroj zabil byť jen statkářovic holku.“ Cole se podíval na svoje schlíplé mužství. Rychle si je zakryl levou rukou a druhou ukázal na vanu. „To ta voda,“ zamumlal. „Je strašně studená.“ Saša se na něj chvíli dívala a její zvláštně rozšířené oči pobaveně jiskřily. „Možná by ses měl příště zamknout.“ Její úsměv se vytratil. 17

„Garrett nás chce všechny v Háku, odteďka za jeden zvon. Koukej přijít včas — mám za to, že je to vážný. Žádný jakýpak copak, Cole.“ „Jasný,“ řekl pokorně, zatímco se obrátila zpátky ke dveřím. Zarazila se. Aniž se k němu otočila, řekla: „Žádný strachy. Pokud jde o mě, seš pořád prvotřídní kláda.“ Uchichtla se a vyrazila ven z bytu. Většina obyvatel Trinu znala Dorminii coby Šedoměsto. Jméno bylo přiléhavé z více důvodů — téměř všechny budovy v Dorminii byly ze žuly vytěžené v Pekelných horách, jež se tyčily hned za severními hradbami města. V horách kdysi žily kmeny divokých horalů, ale nepředvídatelná otřesná kouzla a jiné hrůzy pustošící zemi od vypuknutí Války s bohy vyhnaly tyto kmeny na sever do Zlo­ země. Několik starých záznamů hovořilo o jakési dávné katastrofě, jež dala jméno Pekelným horám, avšak co přesně se tehdy událo, zůstávalo opředeno nejasnostmi. Mnohé ze světových dějin se v poválečném období plném pohrom a útrap nadobro ztratilo. Když Davarus Cole opustil svůj malý byt a  vydal se po Tyranově třídě, vanul divoký vítr. Široká dopravní tepna se mírně svažovala na jih k přístavu. Na severu protínala rozlehlé kruhové náměstí známé jako Hák a ještě dál potom Šlechtickou čtvrť, v níž ve jménu Magelorda Salazara vládla Dorminii hýčkaná hrstka privilegovaných. Cole viděl sotva špičku Obelisku, jenž na obzoru probodával siluetu města. Tento monolit magicky vyztužené žuly stojící uprostřed Šlechtické čtvrti se stal symbolem Salazarovy tyranie. Magelord, despotický vládce města, založil Dorminii před téměř pěti sty lety, krátce poté, co zkázonosná Válka s bohy změnila kraj k nepoznání. Umírající Malantis padl z nebes do Azurového moře a zvedl obrovskou vlnu, jež zaplavila království Andarr a zanechala po sobě nehostinné Utopené pobřeží táhnoucí se nyní stovky mil na jihozápadě Trinu. I když Salazar s ostatními Magelordy povraždili bohy, představovali jedinou ochranu, k níž se přeživší obyvatelé zpustošeného království museli přimknout, zatímco 18

zemi plenila zlá kouzla chaosu. Uprchli na sever a na východ do Thelassy, jež přestála povodeň bez úhony, a pomohli vystavět Přístav stínů a Dorminii. Život pod nadvládou čarodějů, byť to byli vrazi bohů, byl přijatelnější než jistá smrt. Během staletí po Válce s bohy vyrostl Trin v jedno z nejlidnatějších míst severně od Slunozemě. Pravda, vedle Konfederace vypadal Trin nicotně, ale toto sdružení národů, jež se po rozpadu Gharzianské říše přihlásily o nezávislost, bylo vzdálené měsíc cesty na východ za děsivě zpustošenými Zeměmi nikoho. Cole nikdy nevkročil dál než do osad daleko za městem, jež Dorminii dodávaly jídlo a jiné zásoby. Vzpomínal si, jak před třemi lety doprovázel Garretta na služební cestě do Malbreku a jak se tehdy příšerně nudil. Provincie byly domovem statkářů, horníků a jim podobných existencí, nic pro muže, jako byl on — muže osudem předurčeného k velikosti. Cestou nahoru po Tyranově třídě doprovázely Colea zurčící vody Rudobřiché řeky. Její koryto se táhlo téměř souběžně se silnicí, asi padesát yardů po jeho levici, a vinulo se z Pekelných hor dolů k přístavu. V tuhle roční dobu brázdilo říční vody jen málo plavidel; v ovzduší bylo stále citelné ledové zimní sevření a mrazivé počasí ještě nějaký čas potrvá. Také tu byla ta záležitost války s Přístavem stínů. To, co pro Dorminii začalo loni koncem podzimu jako spor o Nebeské ostrovy, nově objevené v Nekonečném oceánu stovky mil na západ, skončilo její potupnou porážkou. Cole byl přesvědčen, že jakýkoli úder zasazený Salazarovi byl vítězstvím pro obyvatele Dorminie, i když oni sami si to prozatím neuvědomovali. Neúspěch městského námořnictva byl důkazem toho, že Tyran z Dorminie není neomylný. Takový druh nezdaru — společně se snahami mužů jako Davarus Cole — uvolní Salazarovo sevření a lid Dorminie povstane, aby svého věčně vládnoucího nejvyššího pána konečně svrhl. Pokud ho dřív Cole nezabije. Při tom pomyšlení se usmál. Jednoho dne se o něm po celém severu bude mluvit jako o hrdinovi. 19

Vzduch proťal skřek a Cole znepokojeně vzhlédl k obloze. Nad hlavou se mu v širokých kruzích vznášel myslisup. Pozvolna potřásal svou stříbrnou hlavou a safírovýma očima pozoroval město pod sebou. Ženy a muži, kteří měli tu smůlu, že se nacházeli v jeho zorném poli, se dali okamžitě na útěk. Cole se k nim málem přidal. Pak si však vzpomněl na tabletku, kterou si vzal předtím, než odešel z bytu, a začalo se mu lépe dýchat. Lék působil jako uspávadlo, otupoval ty části mozku, které by mohly k černokněžnickým stvůrám nahoře na nebi neuváženě vysílat podvratné myšlenky. Zítra ráno ho bude bolet hlava, to však byla jen malá cena za to, že se vyhne černé loterii. Rudá stráž vybírala namátkou ty, kteří se provinili zrádným smýšlením, podrobovala je krutému mučení, posílala je do vězení nebo je v některých případech rovnou vraždila. Jeho pozornost upoutal jakýsi rozruch před ním na ulici. Blížili se k němu dva Strážníci a hnali před sebou vetchého starce. Jeden z rudě oděných vojáků do něj nevybíravě zezadu strčil, stařec klopýtl a padl na tvář. Když se muž opět postavil na nohy, Cole spatřil ošklivou odřeninu, jež se mu táhla přes celé čelo až k líci. Starý muž se otočil ke svým trýznitelům a začal si stěžovat, ale jeden ze Strážníků jej ranou pěstí poslal opět k zemi. Cole pokračoval dál v naprostém klidu. Události tohoto rázu nebyly ničím neobvyklým. Rudá stráž dávala okázale najevo, že Dorminii a jejím územím slouží jako stálá armáda a městská garda. Ve skutečnosti to ale byla jen banda gangsterů a rváčů, kteří terorizovali obyčejné lidi z příkazu městských radních a jejich nelítostného vládce v Obelisku. Zachoval by se rozumně, kdyby prostě zmizel a příliš na sebe neupozorňoval. Copak je Garrett nenabádal k opatrnosti? „Jedinec je míň než skupina,“ říkával mu vždy nevlastní otec. „Nemůžeme napravit každou křivdu. Zbrklé jednání vystavuje nebezpečí nás všechny. Vybírejte moudře, kdy bojovat, a mějte na paměti, že Střep pronikne nejhlouběji, když vyrazí ze tmy.“ 20

Cole se zamračil. Garettovo ponaučení se na něj určitě nevztahovalo. Bylo koneckonců zřejmé, že svými schopnostmi a bystrým úsudkem své vrstevníky vysoko převyšuje — a navíc, neříkal vždy Garrett, že jednoho dne se z něj stane velký hrdina, jako byl jeho skutečný otec? Muž jako on se nespravedlnosti postaví čelem a jeho kouzelná dýka a neobyčejný osud ho poženou kupředu se spravedlivým hněvem, jemuž nějaký druhořadý padouch nemůže vzdorovat. Když si Cole takto ujasnil myšlenky, vydal se směrem ke Strážníkům tak jistým krokem, jakého jen byl schopen. Nemohl si nevšimnout, že nepatrný dav se zcela vytratil. Teď tu byl sám, nikým nechráněn. Ucítil, jak mu zničehonic vyschlo v krku. Jakmile se Cole přiblížil, voják klečící na starci zvedl hlavu. Vrhl na kolegu tázavý pohled, oddálil meč od hrdla své oběti a narovnal se. „Co, do hajzlu, chceš?“ zeptal se chladně. Druhý Strážník přistoupil blíž ke Coleovi a spustil ruku k jílci u pasu. Hlas měl plný zášti. „Doufám, že máš dobrej důvod narušovat oficiální úkony Rudé stráže, chlape, jinak tě čapnem a pudeš smrdět do díry.“ „Tak dost!“ poručil Cole hlasem, z něhož, jak si snažně přál, měla znít autorita. Sáhl pod plášť a položil ruku na jílec Magebanu. Z nějakého důvodu se mu začaly třást ruce. S tím nepočítal. Pokračoval dál ve své lsti. „Pokud vám to, vy dva zkurvysyni, ještě nedocvaklo, mluvíte s Augmentorem. Tento muž má stanout v Obelisku. Předejte mi ho.“ Na čele mu začaly vystupovat kapičky potu. Snažil se je vůlí potlačit, ovšem neúspěšně. „Fakt, jo?“ Voják nalevo od Colea nevypadal, že by to na něj udělalo bůhvíjaký dojem. Byl to surově vyhlížející muž ve středních letech s poďobanými tvářemi a v malých očkách se mu zračilo opovržení. „Nebudeš se teda na nás zlobit, když tě požádáme o doklady.“ Čekal zvědav, co bude následovat. Cole těžce polkl, jediným svižným pohybem tasil Mageban a držel dlouhou dýku tak, aby jeho třesoucí se ruka zůstala z větší části skrytá před jejich pohledy. Kývl na zbraň. „Tohleto má 21

čarovnou moc. Vidíš, jak svítí? Nikdo kromě Augmetorů nesmí takovou zbraň vlastnit. Věřím, že tvá zvědavost je ukojena.“ Prosím, jen kývni a odejdi v pokoji, modlil se v duchu. Nahlas ovšem řekl: „Teď se mi, do prdele, kliď z očí, než ti tu dýku zarazím mezi nohy tak, až ti koule polezou krkem!“ Strážníci se podívali jeden na druhého a beze slova se dohodli. Poďobanec pokrčil rameny a plivl na potlučeného muže, jenž ležel na zemi. „Dobrá. Je tvůj. Přejem pěknej den.“ Oba muži pomalu prošli kolem Colea a pokračovali po ulici směrem na jih. Díval se na vzdalující se rudé uniformy vlající ve větru. Zaplavila jej euforie a samou radostí se musel usmát tomu, jak chytře a pohotově si počínal. Možná má lepší vzdělání než zbytek Střepů — vzbouřenců, které nazýval svými druhy —, ale klít umí stále stejně jako ti nejtvrdší z nich, když si to okolnosti žádají. Měl za to, že je zkrátka obyčejný člověk, schopný bez potíží soucítit jak s těmi nejurozenějšími, tak s těmi nejbezvýznamnějšími z lidí. Podíval se na muže, jenž mu sténal u nohou. Levou očnici měl ošklivě podřenou a na tváři a krku strupy sražené krve. „Můžete vstát?“ zeptal se Cole. „Eh…“ odpověděl muž. Pokusil se postavit, ale marně. Cole na­ jednou pocítil prudký nával netrpělivosti. „Copak jste vůbec neviděl, co se právě stalo? Zachránil jsem vám život. Zabili by vás.“ Ztlumil hlas a muži, jenž se s obtížemi stavěl na kolena, útěšně položil ruku na rameno. „Možná to teď tak nevypadá, ale osud tomu chtěl, abyste byl tady. Měl jste být svědkem této události. Jednoho dne se ohlédnete, budete se smát a ptát se sám sebe, jestli se dnes nezrodila legenda — co? Co se děje?“ Zornička v mužově zdravém oku se rozšířila, jako by viděl, že se ke Coleovi zezadu blíží cosi strašlivého. Mladý Střep se otočil. Stál tam Poďobanec se zlovolným úšklebkem ve tváři. Druhý Strážník svíral v rukou napřažený meč. Jako ve zpomaleném záběru sklouzl Cole pohledem napravo a zahlédl jílec dopadající na jeho 22

hlavu. Podařilo se mu uhnout dost rychle na to, aby rána dosedla jen na nos. Křup. Výbuch bolesti. Směšné bolesti. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zlomil a vyšlo z něj pouze cosi jako vykviknutí podsvinčete. Oslepilo jej bílé světlo. Když se mu zrak vrátil, viděl, že leží na tom starém šaškovi. Jak se tohle stalo? Lepkavá tekutina v ústech, co chutná po soli. Krev. Potřásl hlavou a zoufale se snažil zjistit, kde je a co se děje. Poďobanec stál nad ním. Na jeho zdviženém dlouhém meči se třpytilo sluneční světlo a odráželo se mu na drátěné košili. Cole se pokusil zaostřit. Na Strážníkově bílém rytířském plášti viděl Obelisk v rudém zapadajícím slunci. A také stopy od krve. Moje krev? Vzduchem zasvištěl vojákův dlouhý meč. Cole se stačil jen tak tak odvalit stranou. Meč proťal místo, kde Cole ještě před okamžikem ležel, a rozsekl starci hlavu vedví. Dlažební kostky potřísnily úlomky kostí a chuchvalce mozku. Se zaťatými zuby a s pronikavou bolestí v hlavě pozdvihl Cole svůj Mageban a bodl Strážníka do nohy. Zářící dýka po sobě zanechala mělkou ránu, voják zaklel a pozvedl svůj krví zbrocený meč k dalšímu úderu. Jeho druh postoupil kupředu, rovněž se zdviženým ostřím. Cole se drápal horečnatě pozpátku, když v tom se na něj Poďobanec vrhl divokou otočkou s mečem nad hlavou. Meč dopadal, najednou tu však byl Mageban a odrazil větší zbraň stranou jako pírko. Poďobanec napřáhl nohu a kopl Colea do prsou. Odporně to zadunělo a Cole se natáhl jak široký, tak dlouhý. Strážník zavrčel a skočil vpřed, aby souboj ukončil. Uklouzl však v tratolišti krve a jeho poraněná noha se pod ním podlomila. Dopadl těžce na zem a přitom ze sebe chrlil příval sprostých nadávek. Vstávej! Vstávej! Cole se přinutil postavit. Z nosu a po bradě mu tekla krev, ale přinejmenším ruce a nohy mu stále sloužily. Druhý Strážník se rychle blížil se zdviženým mečem. 23

Rozrušený Cole se zhluboka nadechl, aby se uklidil. Tak takhle to dopadlo. V souboji jeden na jednoho není schopen vojáka překonat — ne, když je zraněný a Strážník má na sobě silnější brnění. Zato jemu jeho kožený oděv poskytne jen nepatrnou ochranu. Pozvedl levici a připravil si Mageban, jako to již častokrát předtím dělal během výcviku. Nemůže minout. Osud to nedovolí. Právě v takovýchto chvílích konají hrdinové skutky, nad kterými žasnou dějepisci. Mrštil dýkou a sledoval, jak se Mageban ve vzduchu otáčí a míří neomylně k vojákově hlavě. Je to úžasný hod, přesně takový, jak si usmyslel. Cvičením k dokonalosti, zvláště v případě vrhače od přírody nadaného s čichem na — Dýka udeřila tupým koncem jílce Strážníka do pravého oka. Ten zařval vzteky a sáhl si na tvář, zatímco Mageban dopadl s řinkotem na zem. Jeho druh už opět stál na nohou a právě se belhal ke Coleovi, ústa zkřivená zuřivým šklebem. „Zab toho hajzla!“ křičel, až si slinami poprskal bradu. Cole zaskuhral a běžel jako o život. Byl již několik minut na útěku. V prsou jako by mu hořelo. Každé nadechnutí šíleně bolelo. Zakašlal a vyplivl krev. Slyšel, jak ho pronásledují křivolakými uličkami, jež vedly jihovýchodně od Háku. Odstrkával ramenem kaž­dého, kdo mu stál v cestě — v těchto slumech žila chudina a vyvrženci. Jednu starou ženu přitom povalil na hromadu odpadků a škubl sebou, když její křik upoutal pozornost pronásledujících vojáků. Dýchalo se mu stále hůř a hůř. Měl něco s plícemi. Zpomalil do kroku a pak úplně zastavil. U skladu páchnoucího hnijícími rybami klesl na kolena a poslouchal blížící se smrt. Po tváři mu stekla slza. Trpký konec, pomyslel si hořce.

24

Opět na útěku

Zatlačil vší silou, jakou byl schopen vyvinout. Bylo to jako zkoušet protlačit oblázek uchem jehly. Nebo jako ruku skrz jednu ze Šamanových proutěných klecí. Klyhory byly na hony daleko, zůstaly však vzpomínky, které člověk nemůže jen tak nechat být. Nehledě na to, jak daleko uteče. Brodar Kayne skousl a zasténal námahou. Držel si své mužství a velké, zjizvené ruce se mu třásly. Ta bolest se nedala vydržet. Zpropadení duchové, ta bolest byla pekelná. Slízl už nějaké ty šípy a bodnutí mečem do břicha, ale nic z toho nebolelo tolik jako tohle. Nebo si to alespoň myslel. To už tak s přibývajícími léty chodí. Pohrávala si s jeho myslí. Soustředit se. To bylo to hlavní. Vytěsnit ten šílený kravál z ulice a zaměřit se na stávající úkol. Daleko odtud v Klyhorách, kde byl neustálý šepot větru přerušován pouze vytím vlků či jiných šelem, to bylo jednodušší. Lidé tam měli ohledy na soukromí jiných, takže se mohl v klidu vymočit. Ovšem tady ve velkoměstě se mu snad do jeho nutné záležitosti hodlali míchat úplně všichni. Kupci mu házeli své zboží do tváře, jako by byl jen nějaká holka pro potěšení na náčelníkově válečné poradě. Člověk by se z toho zbláznil. Jednou nějakého takového udeřil tak, že málem ztratil vědomí. Kupec ho předtím chytil za ruku a zřejmě měl v úmyslu mu do ní strčit jakýsi kus látky. Když si Brodar Kayne uvědomil, že mu obchodník nechtěl ublížit, omluvil se mu. 25

Postupně cítil, jak tlak v močovém měchýři začíná povolovat. Zablokované ústrojí, jímž se tělo zbavuje nečistot, řekl mu lékař. Chtěl do něj jen malinko říznout a měl potom co dělat, aby uprchl, dřív než mu Kayne stihl to jeho kovové nářadíčko vrazit někam, kde to není příjemné. Kayne se nebude jen tak dívat, jak mu kolem těla šermují chlapi ostrými předměty, to už by dávno nežil. Deset, devět, osm, sedm… V duchu odpočítával v tichém rituá­ lu. Pokud se za ty dlouhé roky života něčemu naučil, pak tomu, jak je důležité, aby si lidské tělo v  boji proti pustošícímu času udržovalo svoje návyky. S pověrčivostí to nemělo co dělat. Ani se stárnutím. Pět… čtyři… tři… a vydechl si úlevou, jak bolest ustupovala a jeho měchýř se připravoval na vyprázdnění. Dva… jedna… „Do hajzlu.“ Zrovna když byl na prahu úlevy, vyrušily ho zvuky hlučného pronásledování. Pár kapek bezbarvé moči mu skáplo na nohu, než se mu penis zadřel jako znehybnělá hruď mrtvoly. Kayne zastrčil svůj proradný úd zpátky do kalhot a vykročil ven z postranní uličky, odhodlán zjistit, co měl všechen ten kravál znamenat. Někdo mu za to zaplatí. Kousek dál na ulici u zdi starého skladiště žuchl jakýsi mladík. Hlava mu spočívala na prsou, dýchal přerývaně, jako by měl nějaké vnitřní zranění, jež každé nadechnutí proměnilo ve strastiplný zápas. Ze dveří vykukovaly obličeje, a když se Brodar Kayne blížil k zuboženému tělu, hned opět zmizely. Vzal chlapce za vlasy ulepené potem a zaklonil mu hlavu. Krvavý plivanec minul jeho oko jen o vlásek. Jedna ruka mu zašátrala po noze a zoufale hledala zbraň, jen mu však bolestivě dloubla do slabin. Hbitě jako lasička ruku uchopil a zkroutil ji tak, až mladík vyjekl. Druhou rukou uštědřil drzému parchantovi takový pohlavek, že mladík od zdi za sebou dostal druhý. Sehnul se a postavil toho blázna na nohy. 26

„Vybral sis špatnej den, aby sis se mnou něco začínal,“ zavrčel do obličeje potřísněného krví. Kayne viděl, že je to chlapec starý asi dvacet zim, se světlou pletí jako většina obyvatel tohoto města. Jeho ocelově šedé oči se dívaly do neurčita a byly mírně vlhké, jako by plakal. Kayne znechuceně potřásl hlavou. „Když někomu vrazíš jednu výchovnou a von se ti rozpláče, dojde ti, že už seš moc starej. Ve tvým věku jsem měl na svědomí tolik chlapů, že už bych je ani nespočítal. Taky jsem schytal pár ran, který by jednoho zabily, ale to mně jenom prospělo. Čítám, že máš zlomený žebro a taky že ten fajnovej nos už nebude, co bejval. Ale co, na tohle neumřeš — teda pokud tě nechám naživu.“ Uslyšel za sebou šelestění drátěné vesty, pustil ze sevření chlapce z Nížiny, jenž se natotata sesunul k zemi, a otočil se. „Z cesty! Tohle je záležitost Rudé stráže,“ promluvil škaredý nedorostlý chlap s tváří poznamenanou morem. Za ním se táhla lesklá krvavá stopa. Druhý chlap se zdál mladší a poněkud širší, pořád však byl o půl hlavy menší než Kayne, jenž si všiml, že si Strážník pod pravým okem čerstvě udělal modřinu. Voják v rudé uniformě k němu nenávistně vzhlédl. „Ty seš Horal. Co děláš tak daleko na jihu? Chlap ve tvejch letech by se měl starat o kozy nebo vysedávat u ohně a blbejma povídačkama plíst hlavu nějaký buchtě, aby mu vyhulila péro — nebo já nevím, co vy lidi z hor vlastně děláte. Tady nejseš vítanej. Lord Salazar nechová Magelorda z Klyhor v lásce.“ Kayne pokrčil rameny. „To mu budu asi těžko vyčítat,“ odpověděl. „Mezi mnou a Šamanem je taky pár nesrovnalostí. Dost na to, aby pro starýho barbara přestal bejt zamrzlej sever bezpečným místem.“ Mladík u jeho nohou začal sténat. „Měl jsem tudy cestu. Napadlo mě, vokoukneš si památky ve městě. Řeknete mi, co ten kluk proved?“ „A co je ti po tom?“ řekl poďobaný chlap. „Provinil se zasahováním do výkonu zákona. Ten hajzl mě tady tímhle bodnul do nohy. 27

Pořád to krvácí a nechce to přestat.“ Ukázal na dýku u pasu a pak na svoji nohu. V jeho hlase se mihl náznak paniky. Kayne přeletěl očima po zbrani a povšiml si záře, jež mluvila sama za sebe. „Kouzelná, jestli se nepletu,“ řekl. „V těchhle věcech se já houby vyznám, ale čítám, že ta rána se sama vod sebe jen tak brzo nezahojí. Nejlíp když si seženete nějakýho slušnýho doktora.“ Založil ruce a upřel na oba vojáky jeden ze svých nejlepších nesmiřitelných pohledů. Mladší voják položil ruku na meč. „Bez tady toho hovnožrouta neodejdem. No tak dělej, uhni.“ Kayne si protáhl krk. Jemně to křuplo. Úlevně si vzdychl. „Ne.“ „Pak zemřeš spolu s ním. Merriku, bereš si levou stranu.“ Strážníci se pomalu přibližovali a jejich karmínové pláště se třepotaly ve vánku. Tak pojďte, říkal si v duchu a sahal dozadu po jílci svého širokého meče, který měl zavěšený na zádech. Ucítil v prstech dobře známou rukojeť. Ustoupil od chlapce svíjejícího se na zemi a věnoval mu poslední otrávený pohled. Tenhleten mi to teda neusnadní. Jeho protivníci přešlapovali v kruhu kolem něj. Voják po pravici nejdřív předstíral útok spodem a pak otočkou vyťal hrozivou ránu. Kayne uhnul boky dozadu a zatáhl hruď. Meč prosvištěl kolem a minul jej sotva o palec. Koutkem levého oka zachytil pohyb, otočil se a spustil se do dřepu. Hned jak ucítil, že mu ocel prolétla neškodně nad hlavou, vyletěl jeho pravý loket vzhůru, rozdrtil útočníkovi líci a ten se bezvládně skácel k zemi. Zatímco dokončoval otočku, druhou rukou vytasil z pochvy svůj široký meč a zvedl jej právě včas, aby odrazil následný útok druhého vojáka. Jeho soupeř o krok ustoupil a zamrkal. „Do hajzlu,“ řekl. „Jo,“ přitakal Brodar Kayne. „Skončeme to už. Chce se mi chcát.“ Široký meč se srazil s dlouhým. Kayne se téměř nepohnul, jen ledabyle odrážel Strážníkovy divoké výpady. Zoufalý rival se na­ 28

přáhl k ráně vedené přes hlavu, jíž chtěl Kaynovi rozpůlit lebku. Ten se úderu elegantně vyhnul a sám ťal mečem v úrovni pasu. Strážník zíral, jak mu ze zakrvácené kaše, jež bývala jeho břichem, vyhřezávají střeva. Odhodil meč a snažil se kluzké, hadovité spletence zadržet rukama, pak je však s odporem pustil. Když se stane tohle, je to vždycky zlý, pomyslel si Kayne soucitně. Zvedl meč a srazil vojákovi hlavu z ramen. Do rytířského pláště mrtvého si otřel čepel, zasunul meč do pochvy na zádech a pak vykročil ke druhému Strážníkovi, jenž se vrávoravě pokoušel postavit na nohy. Chytil vojáka za hlavu a čtyři­ krát, pětkrát, šestkrát jí udeřil do stěny skladiště. Jednou rukou si tělo přidržel, druhou vytáhl mrtvému protivníkovi zpoza opasku dýku a pustil ho k zemi. Točil dýkou v prstech. Byla to dost slušná zbraň. Jílec a kryt byly obyčejné, v hrušce však byl zasazen velký rubín a lehce zakřivená čepel vydávala jemně namodralý svit, jenž svědčil o nějakém druhu kouzla. Zasunul zbraň za pás a už už vyrážel na zpáteční cestu do krčmy, když jeho pozornost upoutalo zakašlání. „Málem bych na tebe zapomněl,“ zamručel na sténajícího chlapce. „Myslím, že bych ti měl poděkovat za tohle. Tady v Dorminii bude nejspíš pěkná fuška najít nějakýho kupce, co mě toho zbaví, ale jinde to vynese slušnej peníz.“ Na chvíli zaváhal, pak zvedl nohu a přišlápl chlapci krk. „Tohleto je mně líto,“ řekl. „Co nevidět se tu ukážou další z těch zavšivenejch parchantů. Jestli tě tu najdou, budeš si přát, abys byl už stokrát mrtvej, než skončí den. Dělám to pro tvý dobro.“ Chlapcův obličej zmodral — Kayne mu zatlačil botou na dýchací trubici. Mladíkovy ruce se ochable třásly, z úst se mu vydral žalostný chropot. Kayne se mu podíval do šedých očí, rozšířených smrtelnou hrůzou. Snažně ho prosily. Žadonily. Kayne odhlédl stranou. Vzpomněl si na tentýž pohled, oči podobného zbarvení na tváři téhož stáří. Vybavil si šílenou agónii, 29

když mu Mhaiřin divoký jekot pronikal lebkou a nos mu plnil strašlivý zápach spáleného masa, zatímco si o mříže, které odmítaly povolit, odíral ruce do krve. Podíval se na svá předloktí. Jizvy byly stále vidět, i když to už vůbec nic neznamenalo. Byly jiné, horší rány, které musí nést. Takové, které člověka změní nadosmrti. S hlubokým vzdychnutím sundal starý barbar botu z mladíkova krku, zvedl ho a přehodil si ho přes rameno s lehkostí, jež neodpovídala jeho věku. Ještě si naposledy odfrkl, otočil se a uháněl rychle pryč, jak jen mu to jeho staré rozlámané nohy dovolovaly. Vlk už měl něco popito, když se do umouněné krčmy poblíž slumů vpotácel Brodar Kayne. Když pak v zakouřené putyce hodil na pivem politou podlahu svoje naříkající břemeno, vrhali na něj štamgasti zvědavé pohledy. Záda ho bolela jako čert. Měknou mu svaly, to byla ta potíž. Touhle dobou už mohli být na cestě na východ do jednoho ze Svobodných měst. Pochyboval, že by se kterékoliv z nich mohlo rovnat tomuhle smradlavému, rozbujelému místu — ležely však bezpečně v Zemi nikoho, kde nevládl žádný z Magelordů a kde nebyl obchod s kouzly zakázaný, jako tomu bylo v Trinu. Dýka u pasu by mu u těch správných lidí vynesla pořádný ranec peněz. Jenže kdepak. Místo toho se tady plahočí s jakýmsi zatraceným bláznem, co se mu svíjí u nohou. To už si ho všiml Jerek. Hrbil se nad pivem v nejšpinavějším koutě krčmy a vrhal nevraživé pohledy na každého, kdo byl natolik nerozumný, že se mu podíval do očí. S lysou hlavou, od níž se odráželo světlo loučí, vypadal jako vzteky rozpálený doruda. Oči se mu zúžily ještě víc, když k němu napochodoval Kayne. „Čas vyrazit, Vlku. Zaplet jsem se s místníma úřadama. Do hodiny budou všude tady vokolo rozlezlí jako mšice.“ Netrpělivě vyčkával, zatímco jeho přítel pozvolna vyprázdnil sklenku a znovu si ji dolil ze džbánu uprostřed stolu. 30

Jerek se na něj krátce podíval. Pak zvedl sklenku a opět ji vypil do dna. „Kdo má ksakru bejt tamten?“ zeptal se drsným, chraptivým hlasem, praštil sklenkou o stůl a pokývl k mladíkovi ležícímu na druhé straně krčmy. Znělo to téměř odlehčeně a bezstarostně. To nevěstilo nic dobrého. Kayne si povzdychl. Tak ať už je to za náma. „Ten mladej? Chystali se ho odrovnat dva z těch parchantů v rudejch pláštích. Řekli mi, ať jdu stranou. Nijak zvlášť se mi nechtělo.“ Čekal trpělivě na výbuch, o kterém věděl, že přijde. Jerek zničehonic vstal. V porovnání s Horaly nebyl vysoký, nicméně ramenatý byl až až. Hleděl na chlapce a v tmavých očích mu tancoval oheň. Pohladil si krátký černý, tu a tam prošedivělý vous. Z hlazení se stalo tahání. Ústa se mu začala křivit. A je to tady, pomyslel si Kayne. „To se mi snad jenom zdá, do prdele!“ zahřměl Vlk. Praštil pěstmi o stůl, rozkýval přitom džbán, ten se převrhl přes okraj a rozlil se po podlaze. Sáhl za sebe a vytáhl dvě stejné ruční sekery. Levou z nich Vlk máchl směrem ke chlapci. „Ten smrad? Kdo je to? Nikdo. Nech ho zemřít. Co je nám po něm. Ale tys musel jít, ty ses musel do něčeho namočit, že jo? Já myslel, že se nám něco podařilo. Dostali jsme se sem živí. Těšil jsem se, jak si tu dneska večer popijem. Že si to zasloužím. Zasloužím, ne že ne, po všech těch pakárnách, co jsme zkusili. Chtěl jsem si dneska večer narazit nějakou kost, tos netušil, co? A nečum tak na mě, buď tak hodnej. Hrdina ve dne v noci, to seš celej ty. Já už těch sraček mám tak akorát. Já jsem, do hajzlu, unavenej.“ Kayne trpělivě počkal, až Jerek skončí svou tirádu. Možná že je tím nejzuřivějším člověkem, kterého na světě plném zuřivců v životě potkal, možná že zbrkle prolije krev tam, kde by si napjatá situace žádala klidného slova, možná že od sebe odpudil víceméně každého, kdo v jeho společnosti strávil více než pět minut, když se to ale vezme kolem a kolem, je to ten nejbližší přítel, kterého kdy měl. Jak říkával jeho otec, ber život takový, jaký je. 31

Jerek se na chvilku zastavil, aby se nadechl. Starý Horal se chopil příležitosti. „Jen klid, Vlku. Ukradnem pár koní a pojedem na východ do Země nikoho. Tam si několik dnů pobudem. Viděls tohle?“ Vytáhl svítící dýku zpoza pasu a podržel ji před sebou. „Kouzelná. Patřila támhle našemu příteli. Čítám, že za ni dostanem třicet zlatek. Možná i víc.“ Vtom ho něco napadlo. „Neříkals, že seš celej žhavej po ženský společnosti? Chlastals tu pomalu tři hodiny. Támhle v rohu máš spoustu děvek.“ Ukázal na opačný konec krčmy, kde se hlouček spoře oděných děv pokoušel nabízet své služby. Jerek se ušklíbl. „Chtěl jsem se nejdřív něčeho napít. To si chlap nemůže nalejt do tykve? Vymlaskl bych jim tu sklep s vínem a ještě z nich ze všech nadělal fašírku a ty to, do hajzlu, moc dobře víš, Kayne. Zpochybňovat moji sílu. Jdi se bodnout.“ Vlk stiskl pevněji svoje sekery, až mu klouby na prstech zbělaly. „Já to tak nemyslel,“ řekl urychleně Brodar Kayne. „To já jen, aby řeč nestála. Když dovolíš, ještě si trošku promluvím s majitelem tohohle pajzlu a padáme odsud.“ Přešel k pultu, kde na něj podezíravě civěl chlap s obrovským vředem na nose. Kayne prošmátral svůj měšec u  pasu a  vytáhl z něj dva stříbrňáky. Položil mince na bar. „Vidíte toho kluka, co se támhle kroutí na podlaze? Chci pro něho střechu nad hlavou tak dlouho, než se zase postaví na nohy. Má pár zlomených žeber a jeden dva dny bude mít hlavu jako střep, ale přežije to. Jestli se tu náhodou zastaví někdo z Rudý stráže, nikdy jste ho neviděl. Rozumíme si?“ Majitel krčmy sklouzl očima k mincím a pak k trpícímu mladíkovi. Zakroutil hlavou a peníze odstrčil. „Můj život stojí víc, než co si koupíte za ty vaše dva stříbrňáky, Horale. Jestli Stráž zjistí, že ukrývám banditu, lehne mi to tady popelem. Mám ženu a dceru —“ Zmlkl, neboť dveře od krčmy se rozletěly a do místnosti se vřítil obtloustlý muž v kovářské zástěře, jemuž po tváři černé od sazí stékaly potůčky potu. Mluvil vysoko posazeným hlasem, jenž byl v naprostém protikladu k jeho zevnějšku. 32

„Důležitá novina, chlapi! Dorminie je pod zámkem. Až do odvolání nesmí nikdo ven z města ani dovnitř. Rozkaz přišel přímo od samotnýho Salazara.“ Brodar Kayne se podíval na Jereka. Vlk se opět tahal za vousy. „Odkdy?“ zeptal se kováře. Cítil, jak se mu kazí nálada. „Právě od teďka,“ odpověděl muž svým dívčím hlasem. „Stalo se něco velkýho. Něco kolem Přístavu stínů a tý války o ty zatracený ostrovy.“ Poškrabal se v lesklých licousech, které mu rostly po stranách na tvářích. „Jižně odtud je skupina Strážníků. Někoho hledají. Vypadá to, že někdo odkrágloval hned dva strážnický parchanty jen kousek odtud.“ Do prdele, pomyslel si Kayne. Jak to, že tak rychle? Obrátil se na Jereka. „Půjdem do přístavu a někde se tam schováme.“ Ucítil, jak ho kdosi tahá za kalhoty. Byl to ten hoch a snažil se vytáhnout nahoru. Kayne se k němu sehnul a postavil ho na nohy. Chlapec se okamžitě předklonil, chytl se rukama kolem prsou a trhavými pohyby nabíral vzduch do plic. Pak se k všeobecnému úžasu napřímil. Na jeho zkrvaveném obličeji byla jasně patrná bolest, ale v těch ocelově zbarvených očích měl odhodlaný pohled. No teda. Takže v tobě přece jenom něco bude. Jerek přešel dlouhým krokem k mladíkovi a změřil si ho zlověstným pohledem. Chlapec se podíval Vlkovi do očí a neuhnul, což mu vyneslo uznání. „Jmenuju se Davarus Cole,“ řekl hlasem, jenž si přes viditelnou bolest udržel zvláštní sílu. Skoro jako by přeříkával nějakou předem připravenou řeč. „Vím o jednom místě na severozápad odsud, kde se můžeme před Rudou stráží skrýt. Budeme mezi přáteli.“ Zakašlal a vyplivl chuchvalec krve. Na vteřinu to vypadalo, že omdlí. Pak si zřejmě uvědomil, že se na něj oba Horalové dívají, a zpražil krvavý chrchel tvrdým pohledem. Kayne se podrbal na hlavě. Tenhleten dolňák byl teda číslo k pohledání. „Já jsem Brodar Kayne. Tohle je Jerek. Nemůžu říct, 33

že mám lepší plán, takže dáme na tvoje slovo. Co je?“ Všimnul si, že mu chlapec hledí k pasu na řemen. „A jo. Tohle. Já si tu dýku na chvilku nechám za to, že jsem ti zachránil život.“ Zdálo se, že Cole se chystá něco namítnout, ale Jerek po něm šlehl pohledem, jenž sliboval brutální vraždu, a tak okamžitě zmlkl. Kayne se k mladíkovi natáhl a poplácal ho po zádech, aby ho trochu povzbudil „Tak dobrá. Veď nás.“

34

Křižovatka

Když Davarus Cole vedl své společníky spletí křivolakých postranních uliček, vřelo město rušným děním. Naštěstí v davech chvátajících lidí nepotkali žádného Strážníka. Osud se na mě zase usmívá, pomyslel si Cole spokojeně. Hruď mu pulsovala a při každém kroku mu hlavou projela palčivá bolest, ale byl alespoň naživu. Rychle se ohlédl. Starší Horal na něj dělal svým vzrůstem dojem, byl téměř o hlavu vyšší než Cole sám. Vypadal tak na padesát. Navzdory pokročilému věku muž svými vyrýsovanými svaly dokazoval, že na síle nijak zvlášť neztratil. Jeho tvář s rozplácnutým nosem byla ošlehaná větrem a samá vráska. Těsně zpod levého oka se mu přes obličej táhla ošklivá jizva a sahala až pod líci. Šedivé vlasy Horalovi lehce ustoupily a na temeni trochu prořídly, ale jejich hříva mu i přesto působivě padala na ramena. Tváře mu pokrývalo stříbrné strniště, ale jeho hluboké modré oči s věkem nepotemněly. Když se to tak vezme, vypadal Brodar Kayne přesně tak, jak si Cole typického barbara z hor představoval — i když byl dobrý tucet let za vrcholem. Cole odhadoval, že ženám by se pořád líbil, viděly by v něm něco jako svého otce. Totéž nemohl říct o tiché postavě kráčející vedle něho. Cole soudil, že Jerek bude o něco mladší než Brodar Kayne, možná mu bylo čtyřicet a něco. Jerek, menší než jeho krajan, přesto ale stále o pár palců vyšší než Cole, byl statný muž s výrazem, který musel 35

děti pronásledovat i ve spaní. Ze zachmuřené tváře, již měl na pravé straně hrozivě spálenou, hleděly temné oči. Kromě krátkých vousů neměl na hlavě jediný chlup. Jerekovy oči se střetly s Coleovými a zabodly se do nich. „Problém?“ zavrčel na něj Horal. Jeho ruce se lehce posunuly směrem ke dvojici seker na zádech. Cole si odkašlal. Dorazili na Hák. „Už tam skoro jsme. Vidíte ten polorozpadlý barák na druhé straně náměstí?“ Brodar Kayne přivřel oči, jako by bylo obzvlášť obtížné rozeznat starou strážní věž tyčící se ani ne sto yardů před nimi. „Vidím. Na to, že je to tajný úkryt, vypadá dost na ráně.“ Zachmuřil se. „To jsou šibenice?“ Pokývl hlavou na klece visící z velkých dřevěných rámů na vyvýšené tribuně uprostřed náměstí. Během stmívání se zvedl vítr, klece se houpaly a narážely do sebe v hrůzném rytmickém řinkání. „Salazar jich má velkou zásobu,“ odpověděl Cole. Při pohledu na Brodarův obličej se zarazil. Kaynův výraz zkameněl. „Věž je součástí starého opuštěného chrámu zasvěceného Matce. Střepy se v něm scházejí jednou měsíčně. Vstupní hala se už dávno zhroutila, ale vzadu je tajný vchod.“ „Bohyně Matka,“ zachraptěl Jerek. „Ha. A kdo nás teď bude vo­ patrovat, co.“ Odplivl si na zem. Cole se rozhodl, že bude pokračovat v rozhovoru. „Obejdem Hák vnějškem. Cestou přes náměstí by mě někdo mohl poznat.“ Najednou si vzpomněl na starce, kterému Strážník mečem rozsekl hlavu. Připadlo mu, že na Tyranově třídě vidí temnou krvavou šmouhu. Zdálo se, že starcovo tělo už někdo odtáhl pryč a pravdě­ podobně obral o všechny cennosti. Takový byl život v Dorminii. Cole mávl na Horaly a vyrazili kupředu po okraji Háku. Zatímco si razili cestu okolo rozlehlého náměstí, jeho bystrý sluch za­chytil zlomky hovorů kolemjdoucích. Zdálo se, že se řeči soustřeďují na uzavření města a na to, co to pro obyvatele znamená. Cole si jen matně vzpomínal na poslední zámek, ke kterému došlo, 36

když byl ještě malý chlapec. Hradby Dorminie tehdy obléhala obrovská horda krakatonů, jejichž hrozbu nakonec rozprášil útvar Augmentorů. Ne všichni se pak vrátili. Zaslechl dvojici starých žen, jak spolu klábosí o počasí. Ukazovaly na obzor. Když Cole a jeho společníci procházeli kolem, ženy ztichly a on cítil, jak je sledují svými zvědavými pohledy až na opačný konec Háku. Horalové byli v Trinu neobyčejně vzácný úkaz. Jejich domovina hraničila se samým okrajem světa daleko na severu za zpustošenou Zlozemí, která byla kdysi domovem kočujících kmenů Yahanů a jejich koní. Cole se ohlédl po pochmurných postavách za sebou. Samotná skutečnost, že velice náročnou cestu tak daleko na jih vůbec přežili, hovořila sama za sebe. Tohle byli tvrdí chlapi. Možná téměř stejně tak tvrdí jako on. Blížili se k rozpadlé věži. Začaly padat první dešťové kapky. Cole viděl, jak se z jihozápadu valí temný pás mraků. Na chvíli se zastavil a zaklonil hlavu, aby si navlhčil tvář a trochu si očistil bradu od krve. Jerek ho dloubl do zad, až zavrávoral a žebry mu projela palčivá bolest. „Nepleť se mi ksakru pod nohy,“ zavrčel Horal. Coleovi spadla brada. Napůl očekával, že se mu Jerek omluví nebo přinejmenším prohlásí, že srážka byla náhodná. Chtěl muži za jeho drzost vyčinit, ale Horalův tón ho vyvedl z míry. Místo toho se mdle pousmál. „Jerek nemá rád déšť,“ řekl Brodar Kayne téměř laskavě. „Děsně ho z toho svěděj jizvy. Neber si to osobně.“ „Nic se neděje,“ odpověděl Cole jakoby nic, i když tomu parchantovi už v duchu pěstmi rozmlátil ksicht na kaši. „Už tam skoro jsme.“ Prošli kolem rozbořené věže a podél polorozpadlých zdí západního dvora a vstupní haly. Po kostře budovy se jako hadi obtočily šlahouny břečťanu. Cole je provedl k zadní části chrámu, kde zdi po­volily a prasklý fronton se nebezpečně nakláněl. Poblíž této části 37

chrámu vyrostlo několik skladišť. Bezprostřední blízkost těchto stavení vytvořila téměř dokonale uzavřený prostor ukrytý před zvědavými pohledy. Davarus Cole se rychlým pohledem kolem sebe ujistil, že se nikdo nedívá, sehnul se a odhrnul tlustý břečťanový závoj. Za porostem se objevil otvor velký právě natolik, aby se jím dalo protáhnout. Prolezl jím dovnitř a pokynul Horalům, ať lezou za ním. Brodar Kayne to zvládl překvapivě snadno a jeho dlouhé končetiny prokázaly při prolézání otvorem působivou ohebnost. Jerek, jak se ukázalo, byl méně poddajný. Než se dírou konečně prodral, doprovodil jeho usilovné funění příval hrubých nadávek. „Jsme tu,“ řekl Cole. Hleděl upřeně dolů na kamenný průchod ke schodům vedoucím nahoru ke svatyni. Ostatní členové Střepů si tou dobou již nepochybně dělali starosti, kde je. Zachvěl se očekáváním. Utržil rány, které by slabšího člověka jistě ochromily, ale on je přesto tady a coby klidný a vyrovnaný hrdina vstupuje lehkým krokem s chrabrými druhy v závěsu. Nemohl se dočkat, až uvidí, jak se bude Saša tvářit… „Děje se něco?“ vytrhl ho ze snění Brodar Kayne. Cole jen potřásl hlavou. „Ty dveře vepředu vedou do svatyně. Budou tam Střepové. Nechte mě mluvit a všechno bude dobrý.“ Cole pomalu přešel na konec chodby, vystoupal po několika málo schodech a pak nahoře na dveřích vyklepal složitý signál. Hned za nimi zaslechl tlumené šeptání, a tak chvíli počkal. Konečně západka povolila a dveře se otevřely dokořán. „Cole!“ zvolala Saša. Bez jakéhokoli náznaku soucitu přelétla pohledem jeho potlučený obličej. „Koukej mazat dovnitř.“ Členové Střepů byli shromážděni kolem pozůstatků velkého oltáře, jenž kdysi hrdě stál v srdci Matčiny svatyně. Poslední bohynini uctívači se nakonec smířili s jejím skonem už před staletími, a než opustili chrám, vzali si s sebou zlaté sochy Matky v jejích 38

rozličných vypodobeních a také všechno ostatní, co mělo nějakou hodnotu. Místo bylo nyní prosté okras. Z velké trhliny ve stropě dovnitř zatékalo a dešťová voda vytvořila louži u paty oltáře. Dál pak pramínkem stékala do chrámové lodi a s sebou odnášela prach, krysí trus a jinou špínu. Aby byla urážka Matčiny památky dokonalá, sledoval Garrett blížícího se Colea opřený o oltář svou rozměrnou zadnicí. Na mladého Střepa pohlédlo dalších deset párů očí. Cole si v šeru nemohl být úplně jistý, ale nezdálo se, že by se v nich odrážel výraz hluboké úlevy, jak původně očekával. „Jdeš pozdě,“ řekl Garrett. Poklepal na kapesní hodinky, které držel v ruce. Byl to okázalý přístroj, nový vynález pocházející z Města stínů. Garrett je koupil od jednoho kupce z Přístavu stínů za přemrštěnou cenu těsně předtím, než se rozhořel střet s Dorminií. „Lepší pozdě než nikdy, ne?“ odpověděl Cole a usmál se tak žalostně, jak jen dovedl. „Měl jsem neplánovaný incident s našimi přáteli z Rudé stráže. Nic se mi nestalo.“ Ukázal si na tvář. „Až na nos. Žádné obavy, Sašo, to se zahojí.“ Někdo zakašlal. Saša potřásla hlavou a odvrátila pohled k podlaze. „Strážníci už ale takové štěstí neměli,“ pokračoval Cole. Teatrálně se odmlčel a pak lhostejně pokrčil rameny. „Jsou mrtví.“ Jeho slova se setkala s mlčením. Nakonec promluvil Garrett. Ztlumil hlas. „Co je to za tebou za slídily, Davare?“ Cole se ohlédl ke dveřím za sebou, kde ve stínu čekali oba Horalové. Začaly se mu potit dlaně. „Zrovna jsem se k tomu dostával. Potkal jsem je cestou sem. Jeden z nich mi, ehm, trochu pomohl se Strážníkama. Potřebovali se někde ukrýt, tak jsem myslel —“ „To snad není pravda, do prdele. Tadleta díra smrdí. Co, snad nechceš, abysme se tu schovávali? Co kdyby sis dal voraz. Tady já nezůstanu. Takhle by to teda nešlo.“ Jerek se vynořil na světlo a štěkal slova Coleovi přímo do tváře. Mladý Střep zavrávoral 39

a ustoupil z dosahu Horalova páchnoucího dechu. Brodar Kayne vystoupil z přítmí o chvilinku později a položil příteli ruku na rameno. Jako jeden muž sáhli Střepové ke zbraním. Na oba cizince vzápětí mířily pozdvižené kuše. Jerekovy ruce okamžitě zamířily k sekerám. Cole zavřel oči. Tohle se vůbec nevyvíjelo tak dobře, jak doufal. „To stačí,“ zavelel Garrett. „Odložte zbraně. Tihle muži nejsou od Stráže.“ „To si zatraceně pište, že nejsme,“ řekl Brodar Kayne. „Tadyhle tomu vašemu klukovi jsem zachránil život. Jednou z něho dost možná něco bude, ale zdá se, že mu ty štulce trochu popletly hlavu. Než jsem se do toho vložil, byl na odpis, kaput.“ „Je to pravda?“ zeptal se Garrett. Mluvil tónem, který v minulosti tak často používal, když mu jeho chráněnec nějakým svým činem způsobil zklamání. Cole sebou trhl. Stále se ještě snažil zachovat si tvář. „No, ano, ale já měl takový plán,“ odpověděl. Když si celou situa­ ci znovu vybavil, uvědomil si, že stačilo pouze odvést pozornost jednoho ze Strážníků, zmocnit se jeho zbraně a pak je oba dva zapíchnout. Přece jenom byl hrdina. Úspěch byl prakticky zaručený. Čelo starého Horala se začalo krabatit. Měl stejný výraz, jaký už Cole viděl předtím na náměstí. Ať už byl Kaynův krajan sebevíc agresivní, něco Coleovi říkalo, že rozlítit Brodara by bylo stejně nebezpečné jako provokovat Jereka. „Plán neplán, za pomoc jsem vděčný,“ dodal rychle. „Dobrá,“ řekl Brodar Kayne. Horal se zatvářil zadumaně a poškrábal se na čelisti. „Fakt je ten, že město je plné vojáků, co nás hledají, a my nemáme kam jít. Ne, dokud bude město pod zámkem. Mladej Cole říkal, že se tu na nějaký čas můžem schovat.“ Garrett najednou seskočil z oltáře, až se mu z kazajky vyvalil pupek a jeho dvojitá brada se zatřásla způsobem, který by Coleovi snad připadal legrační, nebýt vážnosti, s jakou pronesl svá slova. 40

„Řekni mi, Davare, žes těm Horalům dal uspávadlo, než jsi je sem přivedl.“ Cole ucítil náhlý záchvěv hrůzy, jako kdyby znovu dostal ránu jílcem Strážníkova meče. „Já myslel, že… Na obloze nebyli žádní mysli­supi…“ Před četnými páry očí, které do něj sborově zabodávaly vzteklé pohledy, mu selhal hlas. „Mohli Stráži prozradit, kde jsme,“ řekl Garrett tiše. „V tuto chvíli už by mohla být na cestě sem.“ „Nepravděpodobné,“ řekl Brodar Kayne. „V Klyhorách nebyl myslisup už roky. Zdá se, že my nevykecáme tajemství tak snadno jako vy lidi z Nížiny. Silnější vůle, čítám.“ „Naučili jste se skrývat myšlenky?“ zeptal se Garrett. Vypadal překvapeně. „Nemůžu říct, že bych vo tom něco věděl,“ odpověděl Kayne. „Na nás prostě tohle hrabání v hlavách neplatí. Šaman se svejch odpůrců zbavuje po starým.“ Hlas mu postupně slábl, až zcela utichl. Pozoruhodně modré oči starého bojovníka se najednou zakalily. Colea zalil pocit úlevy. Ohlédl se po Jerekovi, jenž stál se založenýma rukama, ve tváři zachmuřený škleb. „Dobrá tedy,“ řekl Garrett. Kupcův zděšený pohled vystřídal výraz pečlivého rozvažování. „To poněkud zmírňuje mé obavy. Jmenuji se Garrett a stojím v čele mužů a žen, které vidíte před sebou. Jsme Střepové, skupina vzbouřenců, kteří bojují proti Salazarově tyranské vládě.“ Jerek si odfrkl. Z jeho hlasu přímo odkapával posměch. „Skupina vzbouřenců. Za všechny prachy, ty vole. Nehodlám tu stát a poslouchat takový sračky.“ Bez dalších řečí seběhl hřmotný a rozezlený válečník dolů ze schodů do chrámové lodi a tam se jal zkoumat starobylé kamenné lavice. Jednu si vybral, na zem vedle ní odhodil svůj vak a pak si na ni lehl s rukama za hlavou. Několik členů skupiny mezitím opět pozvedlo kuše. Bratři Urichovi zrudli vzteky, v očích vražedný pohled. Garrett zběsile 41

posunkoval. Na jeho příkaz se malinko zklidnili, ale i nadále vrhali Jerekovým směrem běsnící zlé pohledy. Jeho krajan vypadal mírně na rozpacích. „Vlk je jenom trošku vznětlivý,“ řekl starý barbar na omluvu. „Má takový stavy, když je unavenej. Nechce tím nikoho urazit. Já jsem Brodar Kayne —“ Horala přerušil zahořklý hlas, jenž se nesl ozvěnou z chrámové lodi. „Teda, tomu říkám přepychovej kvartýrek jedna báseň. Po prdele, tomu říkám spravedlivá vodměna za to, že jsme se živí a zdraví dostali z toho nejnebezpečnějšího místa, o kterým kdy lidi slyšeli.“ „Pěkný to tu máte,“ dokončil Kayne. Odkašlal si. „Teď když jsme se seznámili, můžem dostat něco k snědku? Docela mi z toho virválu vyhládlo.“ Cole upřeně hleděl do plamenů a poslouchal, jak na zřícenou kupoli chrámu bubnuje déšť. Na místě, které nebylo příliš provlhlé, protože nad ním zůstala střecha téměř neporušená, se jim podařilo rozdělat malý oheň. Do praskání ohně a Jerekova chrápání se ozývala hlasitá burácení hromu přehlušující Garrettův drmolivý hlas, jímž Brodara Kayna seznamoval s dalšími podrobnostmi o jejich skupině. Napětí poněkud polevilo, i když některým z Garrettových společníků byla přítomnost dvou prošedivělých válečníků patrně stále nepříjemná. „— a tohle je Saša, z naší buřičské skupiny je ta nejlepší,“ pokračoval Garrett. „Svými podvratnými aktivitami podněcuje odpor proti Salazarovi a jeho Velké radě. Pohybuje se na tenkém ledě. Nenávist, stejně jako každá jiná emoce, je pro myslisupy jako vyšlehnutí plamene. Musíme být opatrní.“ Má strach udělat to, co je potřeba, pomyslel si Cole. Kdyby záleželo na Davarovi, Střepové by se Salazarem sváděli mnohem přímější boj. „Tady Vicard, náš alchymista, vyrábí přípravky, které nám umožňují ukrýt myšlenky před těmi magickými bestiemi na obloze. V příliš velkých dávkách mohou být léky nebezpečné — a pak, zdá se, že se nám zásoby poslední dobou ztenčují.“ 42

„Čím je náš odboj úspěšnější, tím větší je po nich poptávka,“ řekla Saša poněkud rozohněně. „O tom už jsme mluvili, Garrette.“ „Já vím,“ odpověděl Coleův učitel konejšivým hlasem. „Jen jsem konstatoval fakt. Přísady jsou čím dál dražší a je stále těžší si je opatřit. Obstarávám zásoby, jak jen to jde.“ „Našeho lékaře jste viděl při díle,“ pokračoval Garrett a ukázal na pohublého starce, jenž seděl naproti němu. Cole přimhouřil oči. Byl si jistý, že když mu Remy narovnával pochroumaný nos, působilo mu to zvrácenou rozkoš. To byl taky jediný důvod, proč Cole nekřičel bolestí, i když mu po tvářích stékaly slzy. Alespoň že žebra měl jen pohmožděná, a ne zlámaná. Remy ho varoval, ať se po následujících čtrnáct dní vyhýbá jakékoli tělesné námaze, ale Cole se v duchu rozhodl, že se touto radou řídit nebude. Hrdinové nevysedávají v koutě, než se jim vyhojí rány. Brodar Kayne na něj vycenil zuby v úsměvu. Proti své vůli mu Cole úsměv oplatil. Stejně jako on byl i starý barbar zcela zřejmě mužem činu. „A tihle dva urostlí chlapíci?“ zeptal se Kayne a pokynul hlavou přes oheň. Cole se zamračil. Bratry Urichovy neměl příliš v lásce, protože mu v době, kdy vyrůstal v Garrettově péči, zle zatápěli. „Aram a Garmst,“ odpověděl Garrett. „Dvojčata, pokud jste si už nevšiml. V naší skupině jsou to ti nejzuřivější bojovníci,“ dodal ke Coleově nelibosti. „Když je potřeba někoho vodrovnat, stačí říct,“ zavrčel Aram a střelil po Brodaru Kaynovi dalším planoucím pohledem. Cole už se neudržel. „Jenom po nich nechtějte nic složitějšího než do něčeho praštit,“ neodpustil si vtípek. „Slyšel jsem, že si každý ráno vzájemně kontrolujou kalhoty, jestli je nemaj zadkem dopředu.“ Zakřenil se na obličeje kolem ohně. Brodar Kayne se tlumeně uchechtl. Bratři Urichovi mu věnovali pohled, jenž sliboval temnou odplatu. Všichni ostatní na Colea hleděli chladně, kromě Saši, která se mírně usmívala. Cole z toho usoudil, že to stálo za to. 43

„Tak k věci,“ řekl Garrett. „Minulou noc jsem dostal zprávu. Zprávu, která nesnese odkladu. Salazar povolal do Obelisku svoje Aug­mentory. Všechny do jednoho.“ Cože? Cole nemohl uvěřit svým uším. „Augmentoři jsou Salazarovou elitní vojenskou silou,“ dodal v reakci na Kaynův nechápavý výraz. Garrett si poposedl, aby ho nebolel zadek, a pomalu vydechl. Vypadal jako prototyp bohatého a úspěšného obchodníka a jeho společníci z Kartelu Šedoměsta ho také za přesně takového pokládali. Žádného z jeho druhů-obchodníků by ani ve snu nenapadlo, že značnou část svého bohatství věnuje na podporu buřičské orga­ nizace odhodlané svrhnout dorminijského Tyrana. Cole choval ke svému nevlastnímu otci vřelou lásku, věděl však, že až nastane čas a on přebere otěže vedení ve skupině, dosáhne víc než jen pokoření několika městských soudců. Postará se o to, aby Magelord zemřel. „Porážkou našeho námořnictva válka o Nebeské ostrovy nekončí,“ říkal právě Garrett. Položil si ruku na břicho a zatvářil se podrážděně. „Politická situace v Trinu je více než vyhrocená. Marius z Přístavu stínů a Bílá paní z Thelassy vědí, že Dorminie je oslabená. Salazar se bude snažit úder vrátit, a to rychle. Nesmíří se s tím, že ho v Trinu odsunou do pozice vládce třetí kategorie.“ „Proč k sobě ale svolává všechny Augmentory?“ třel si Vicard nos. To dělá často, všiml si Cole. „Pracuje na velkém kouzlu. Na kouzlu takového rozsahu, o jaké se už roky nikdo nepokusil. Načerpává sílu.“ „Z Augmentorů?“ vykřikla Saša. „To je možné?“ Garrett přikývl. „Salazarovi slouží nejméně čtyřicet Augmentorů. Po desítky let shromažďuje surovou čarovnou moc a ukládá ji do mečů, kopí, štítů a helmic, které povyšují Augmenory nad obyčejné vojáky. S touto kouzelnou mocí je však stále ve spojení, může jí využít a přidat ke svým obrovským zásobám. Možná že pracuje na kouzlu, které by zpustošilo zemi v míře nevídané od dob Války 44

s bohy, kdy on a jeho společníci povraždili všechna božstva. Zabil dokonce i bohyni, v jejímž chrámu se teď skrýváme.“ Všichni se na chvíli odmlčeli. Nakonec promluvil Cole. „Salazarovi Augmentoři brání území Dorminie před krakatony a jinými hrozbami. Jestli vyplýtvá jejich kouzelnou moc, nebudou mu k ničemu. Nemůže si dovolit přijít o svoje ostrý hochy. Nebo jo?“ Najednou se ho zmocnila touha přivlastnit si opět Mageban. Podíval se na Brodara Kayna a kouzelnou dýku, kterou měl za pasem. Horal jako by mu četl myšlenky a položil ruku na zbraň. Druhou ruku, ve které držel svraštělé jablko, přiblížil k ústům, mocně se zakousl a do ohně vyplivl ohryzek, jen to zasyčelo. „Jak všichni víme, Salazar nemá špetku slitování. Udělá cokoli, jen aby dosáhl svého,“ řekl Garrett. Než pokračoval, poškrábal se opět na břiše. „Nebeské ostrovy jsou největším zdrojem surové kouzelné moci v celém známém světě. Zásoby, které Dorminie v současnosti má, do deseti let vyschnou. Magelord, jenž by měl Nebeské ostrovy ve své moci, se dokáže postarat o to, aby si na ta území všichni ostatní nechali zajít chuť po celá další staletí. Augmentory je možné nahradit, je možné vytvořit nové silové složky a ty použít k účelům, které bude Salazar považovat za vhodné.“ Saša se předklonila. Cole si nemohl nevšimnout, že její oči vypadaly ve světle plamenů obrovské. „Když jsou teď Augmentoři v Obelisku, je Salazarův majetek snadno napadnutelný,“ řekla. „To by mohla být naše šance. Šance na něco velkého.“ Garett se usmál na skupinu a těžký knír se mu zachvěl. „Průrva nářků,“ řekl. „Jediný aktivní důl, ve kterém se v Dorminii těží kouzelná moc, a tudíž má pro Magelorda velkou hodnotu. Obvykle ho hlídá nejmíň tucet Augmentorů. Podminujem ho.“ „Jenže město je pod zámkem,“ namítl Garmst. Jeho bratr moudře přikývl, jako by tento detail všem ostatním okolo ohniště unikl. „To nech na starosti mně,“ odpověděl Garrett. Obrátil se na Sašu. „Povedeš malou skupinu dolů do přístavu, kde na vás bude čekat 45

můj kontakt. Místo vám upřesním, až vám budu dávat další pokyny. Vicard půjde s váma. Remy, tvoje účast by se taky hodila.“ „Já nejdu,“ odpověděl rozmrzelý lékař. „Na dobrodružství mě neužije. A pak, večer musím k pacientovi, je to městský soudce. Nebude rád, když se u něho neukážu.“ Garrett si povzdychl a pak se otočil k Brodaru Kaynovi, jenž mezitím dojedl jablko a právě se pokoušel vydloubnout ze zadního zubu obzvláště dotěrné jadérko. Obchodník se zachmuřil. „Rád bych slyšel, co hodláte dál dělat, Horale. Vy a váš přítel teď víte dost na to, abyste nás všechny nechali pobít.“ Starý barbar zvedl obočí. „Zachránil jsem mladýmu Coleovi život. Čítám, že jsme si vysloužili vaši důvěru.“ Garrett nasadil onen chladně uvážlivý výraz, který u něho Cole zaznamenal pokaždé, když kupce doprovázel na obchodní jednání. „Vydělal jsem jmění na tom, že umím číst v lidech,“ řekl jeho nevlastní otec pomalu. „Unikne mi jen máloco. Všímám si například, že váš krajan dýchá o zlomek pomaleji — a že jeho ruce se nějakým záhadným způsobem posunuly k sekerám po jeho boku blíž, než tomu bylo ještě před malou chvilkou.“ Cole se překvapeně podíval na druhou stranu, zrovna včas, aby viděl, jak Jerek vytřeštil oči a potichu zamumlal do hajzlu. Najednou pocítil nával obdivu ke svému starému protřelému učiteli. Zdálo se, že to udělalo jistý dojem i na Brodara Kayna. „Máte mé slovo,“ řekl. „Svoje slovo jsem ještě nikdy neporušil, nebo vlastně jen jednou, a to za okolností, kdy by se každej zachoval stejně, jinak bych ho musel mít za zatracenýho blázna.“ Garrett přikývl. „Jak jsem řekl, živím se tím, že odhaduju, co v lidech je. Mám podezření, že i když jsme v přesile jedna ku pěti, vy dva byste tento chrám změnili v krvavou lázeň, kdyby na to přišlo.“ Lítostivě potřásl hlavou. „Ale dost těch řečí. Mám pro vás návrh.“ „Poslouchám.“ „Průrva je na samém okraji Trinu. Ze Zlozemě na severu tudy často přecházejí banditi. A oblast je zaplevelená krakatony.“ 46

Brodar Kayne pozvedl obočí. „Banditi a krakatoni? Čítám, že s nima mám víc zkušeností než kdo jinej.“ Garrett přitakal. „Saša s Vicardem k sobě budou potřebovat nějaké svaly. Poslal bych bratry Urichovy, ale ty potřebujeme jinde. Co byste řekli na deset zlatých?“ Starý Horal se na chvíli přestal šťourat v zubech. „Mně se zdá, že tady ta kouzelná dýka je férová odměna za záchranu vašeho kluka. Čítám, že v Zemi nikoho bych za ni dostal nejmíň dvacet zlatek.“ Garrett zavrtěl hlavou. „Uvidíte, že Mageban vám k ničemu není, vám a téměř ani nikomu jinému, kdo se s ním pokusí bojovat.“ Brodar Kayne se zatvářil zmateně. „A to proč?“ I když byl Cole čím dál otrávenější, musel se usmát. Znal odpověď na tuto otázku. „Kouzlo Magebanu působí jen u toho, komu v žilách koluje krev opravdového hrdiny,“ odpověděl Garrett. Nepatrně se ošíval, když mluvil, jako by ho ta slova mírně uváděla do rozpaků. Brodar Kayne se poškrábal na nose a pak se zazubil. „Tak to jsem ze hry. Nikdy jsem se za žádnýho hrdinu nepovažoval. A kde mám záruku, že mi neodmítnete zaplatit, až splním svou část dohody? Není zrovna pravděpodobný, že bych vás v tomhle městě moh znova najít.“ Vůdce Střepů stáhl rty a nic neříkal. V následném tichu slyšel, jak Garrettovi v kapse tik tak tik tak tiká časostrojek. „Tu dýku si prozatím nechám,“ řekl nakonec Kayne. „Až vyřídíme tu záležitost v Průrvě, předám ji zpátky tady klukovi. Hned jak dostanu těch třicet zlatejch, který se mi chystáte nabídnout. Patnáct pro nás oba, pro mě i pro Vlka, čítám.“ Garrett přivřel oči. „Smlouváte jako nějaký kupec,“ posteskl si. „Dobrá. Plácneme si. Jen na tu dýku dávejte pozor, ať se jí nic nestane. Její cena se nedá vyčíslit. Je to jediná věc, která může zneškodnit kouzelnou moc Magelorda.“ „Oka z ní nespustím,“ řekl Brodar Kayne. 47

Cole už toho měl právě tak dost. Vztekle se postavil. „Vypadá to, že si budu muset najít jinou zbraň. Kdy vyrážíme?“ „Ty nikam nejdeš, Davare.“ Cole se zarazil. Co to ten Garrett povídá? „Podívej, žebra mám v pořádku,“ řekl zoufale. „Jsem sice zraněnej, ale pořád jsem rychlejší než kdokoliv tady.“ Vyzývavě přejel pohledem po shromážděných členech skupiny, jestli se mu někdo opováží odporovat. „Nejde o to, jestli jsi zraněný.“ Garrettův hlas byl ztěžklý únavou. „Dnes ses nechal málem zabít. Neuposlechls můj výslovný rozkaz a téměř jsi nám všem přivodil katastrofu.“ Mírně ztlumil hlas a posmutněl. „Vychovávám tě od tvých osmi let. Mám tě rád jako vlastního syna, Davare. Ty ale odmítáš dělat to, oč tě žádám. Myslíš jen na sebe a vlastní slávu. Musíš se naučit jednat jako součást skupiny, než ti budu moct zase důvěřovat.“ Cole nemohl uvěřit tomu, co slyší. Cítil se, jako by mu vrazili nůž do břicha. „Vždyť je to k smíchu,“ namítal. „Já jsem pro tenhle úkol ten nejlepší! Jsem a ty to víš! Pro tohle jsem se narodil!“ „Je mi líto, Davare,“ řekl Garrett. Cole se rozhlédl kolem sebe v zoufalé snaze najít oporu. Nikdo se mu nepodíval do očí, až na starého Horala, a ten nic neříkal. „Já jsem Davarus Cole!“ zařval vztekle. „Můj otec neměl sobě rovného! Klidně se tu všichni krčte a dělejte se, jak jste důležitý. Já nebudu jen tak přihlížet, jak na ulici vražděj nevinnýho!“ Sáhl si pod koženou vestu a vytáhl zelený křemen, který mu dal Garrett k jeho osmnáctým jmeninám, kdy složil slib a stal se oficiálně členem Střepů. Visel pouze na kožené šňůrce. Prudce jím škubl a šňůrku kolem krku přetrhl. Chvíli se na kámen, jenž mu spočíval v dlani, bez hnutí díval. Vzpomněl si, jak byl hrdý, když mu ho Garrett dával. Dvanáct let byl ten člověk jako jeho otec. Víc než polovinu života. A takhle on bude jednat se svým zázračným nevlastním synem? Cole znechuceně potřásl hlavou a za sborového úleku všech, kdo seděli kolem ohniště, mrštil křemenem do plamenů. Pak vy­ 48

běhl jako uragán ven z Matčina chrámu do smrdutého nočního deště, v němž právě v tu chvíli, dvě stě mil na jih odtud, mizel z povrchu země Přístav stínů.

49

Neúprosná zbraň

„Můžeš vstát.“ Barandas, šokovaný tím, jak vyčerpaně zněl ten starý hlas, konal dle rozkazu. Svrchovaný vládce Dorminie a pravděpodobně také nejmocnější muž severu ještě nikdy nepůsobil tak sešle. To bylo znepokojivé odhalení, dokonce i  pro Nejvyššího Augmentora ve městě. Když se napřimoval, pokradmu na muže před sebou pohlédl. Lord Salazar seděl v  předklonu zhroucený na svém obsidiánovém trůnu a rukama posetýma stařeckými skvrnami mačkal opěrky. Bohatě nabíraný, temně šarlatový plášť, jejž stále nosil, mu splýval kolem těla jako rubáš. Tvrdé rysy Magelordova potemnělého obličeje prohlubovala únava a  oči, rámované kruhy černými téměř tolik jako trůn, na němž seděl, měl vpadlé hlouběji než jindy. Dokonce i  vous a  knír, které si podle prastaré gharzianské tradice tak úzkostlivě udržoval dobře naolejované, se zdály schlíplé únavou. Naopak Nejvyšší radní Timerus sedící po Salazarově levici přímo sálal spokojeností. Stejně jako vládce města, ani Timerus neměl andarranské kořeny. I když se v Dorminii narodil, sdílel Nejvyšší radní nezaměnitelné rysy s muži a ženami z Isharu na východě. Hlavní správce městských záležitostí si položil dlouhý ukazováček ke svému jestřábímu nosu a uznale na Barandase pohlédl. Po Magelordově druhém boku seděl s rukama v klíně tělnatý maršál Halendorf z Rudé stráže a neznatelně se usmíval. 50

Posmívejte se mi, jen do toho, říkal si duchu Barandas. Však vás ten smích přejde, až Bílá paní zjistí, že vojenské síly Augmentorů ve městě jsou v troskách. „Věřím, že jste se dostatečně zotavil,“ řekl nakonec Salazar. Popravdě řečeno, Barandas se stále cítil slabý, ale nic takového by nikdy nepřiznal. Ne před Magelordem a dvěma nejmocnějšími radními města. „Jsem v pořádku, můj pane. Ovšem s lítostí vám oznamuji, že dvacet jedna Augmentorů ztratilo svou kouzelnou moc. Naštěstí při tom nikdo z nich nepřišel o život.“ Salazar semkl své tenké rty. „Více než polovina mých Augmentorů,“ prohlásil s náznakem mrzutosti v hlase. Barandas se zachvěl v letmé předtuše. Možná že dorminijský Tyran je vyčerpaný, jen jen se sesypat z trůnu, mohl však ve vteřině sprovodit ze světa kohokoli v této místnosti — a také by to udělal, pokud by mu k tomu někdo zavdal příčinu. Osud Přístavu stínů toho byl důkazem. „Ano, můj pane. Většinou noví a nezkušení. Přišli jsme o jedno­ ho či dva veterány, ale jádro vašich Augmentorů zůstává silné.“ Timerus se naklonil dopředu. „Očekávám, že vaši někdejší dru­hové budou potřebovat něco na zmírnění svých útrap. Chápu, že být zbaven kouzelné moci může být traumatizující zážitek.“ V pich­lavém pohledu Nejvyššího radního se zračil výsměch. Vůči Nejvyššímu Augmentorovi necítil nic než nenávist a pohrdání. Jejich pocity byly vzájemné. „Týden nebo dva budou trpět. Většina z nich to přežije,“ odpověděl Barandas. „Až budou z nejhoršího venku, byl bych rád, kdyby byli převeleni jinam. Jsem si jistý, že svými dovednostmi by byli užiteční Rudé stráži.“ Vrhl na Halendorfa ostrý pohled. „Zvážím to,“ řekl maršál. „Domnívám se však, že Rudá stráž nemá zapotřebí lidí, kteří jsou na něčem závislí.“ „Právě z toho důvodu nebudou směňovat kouzlo za narkotika,“ odpověděl Barandas a přivřenýma očima sledoval Timera. Nejvyšší radní nic neřekl, jen se usmíval svým ještěrčím úsměvem. 51

Salazar zvedl ruku a umlčel je. „Uděláte, o co vás Nejvyšší Augmentor žádá, maršále. Další diskuzi na toto téma nepřipustím.“ Luskl prsty a přicupitalo k němu děvče se zlatým pohárem Magelordova oblíbeného červeného vína. Duchem nepřítomen míchal nápoj barvy krve a hleděl do hlubin kalichu, jako by v nich viděl místa a události dávno minulé. „Přístav stínů patří minulosti,“ řekl. „Nebudu nicméně Maria považovat za mrtvého, dokud neuvidím jeho tělo. Býval to vždy skvělý stratég, úklady splétal jedny s druhými. Jeho bystrá mysl nám dobře posloužila v době, kdy Kongregace zahájila čistky mezi lidmi nadanými darem.“ Usrkl si vína a zavřel oči. Barandas si na okamžik myslel, že Salazar upadl do dřímoty. Pak však prudce otevřel oči a jeho hlas zněl opět železnou autoritou, na kterou byli všichni zvyklí. „Teď když je Přístav stínů vymazán z mapy, Bílá paní jistojistě vyrazí proti mně. Pro Thelassu nebude nikdy příhodnější doba upevnit si moc v Trinu.“ Maršál Halendorf si nervózně odkašlal. „Můj pane, je válka s Městem věží opravdu nevyhnutelná? Po tom, co se stalo Přístavu stínů, má Bílá paní dobrý důvod být opatrná.“ V  Salazarově hlasu se mihl náznak rozmrzelosti. „Zničení Města stínů nebyla žádná maličkost, maršále. Rituál trval více než měsíc — měsíc, během něhož jsem nezamhouřil oka. Stál mě polovinu Augmentorů a také všechno surové kouzlo, které jsme nastřádali za poslední tři roky. Moje osobní zásoby jsou vyčerpané. Pokud nebudu mít surové kouzlo z čeho čerpat, bude trvat měsíce, než opět nabudu síly, kterou jsem kdysi vládl.“ Velitel městských vojsk vypadal všecek nesvůj. Přesto dál trval na svém. „Ale, můj pane, Nebeské ostrovy… nelze je rozdělit mezi oba městské státy? Bílá paní by vstupem do války proti nám podstoupila příliš velké riziko. Jsou ty ostrovy tak důležité?“ Barandase tím mírně zaujal. Halendorf byl velmi statečný, pokud mluvil ke svým podřízeným a měl přitom za zády svoje 52

kapitány a poručíky, když ale přišlo na to sdělit svůj názor hrozivě vyhlížejícímu Magelordovi, byl si sám sebou jistý mnohem méně. Tentokrát se Salazarovy oči nebezpečně zablýskly. „Nebeské ostrovy jsou zlomkem samotných nebes. V těch ostrovech je víc kouzla než kdekoliv východně od Zmizemě. Navrhuješ, abych Bílou paní nadal dostatečnou mocí k  dobytí Trinu a  dalších území.“ Halendorf seděl vzpřímeně na židli, bledý ve tváři. Salazar znovu upil trochu vína. Barandas a oba dva radové za­ drželi dech. „Potřebujeme více Augmentorů,“ řekl Magelord nako­ nec. Nyní se samými rozpaky zase zavrtěl Timerus. „Lorde Salazare,“ začal, „naše těžební činnost v Průrvě nářků pokračuje tak rychle, jak je to jen možné. Nemůžeme ji nijak urychlit —“ „Ticho,“ rozkázal Salazar Nejvyššímu radnímu, jemuž se úzké čelo okamžitě orosilo potem. „Budeme hledat jinde. Tři dny plavby odtud, na okraji Hromového moře, je ložisko kouzla, ze kterého dočerpám sílu — s její pomocí vytvořím nové Augmentory a ubráním město, až konečně Bílá paní odkryje své karty.“ Maršál Halendorf těžce polkl. „Můj pane, máte na mysli Moře­ lam?“ Při posledním slově se mu zlomil hlas. „Ano,“ odpověděl Magelord chladně. „Informujte admirála Kramera, že má jedinečnou příležitost napravit si svou pověst. Bude velet jedné posádce na lodi plující k Mořelamu. Na místě dohlédne na novou těžební operaci.“ Timerus si olízl rty. „Můj pane, právě kvůli Mořelamu se nyní Azurovému moři říká Hromové. Dokonce i ve smrti trestá Pán Hlubin ty, kteří naruší místo jeho odpočinku. Nikdo, kdo je při zdravém rozumu, se neodváží k  Mořelamu jen přiblížit, ani za všechno zlato Dorminie.“ Salazar se zachmuřil. „Potom tedy vyšleme blázny, zoufalce a odsouzence na smrt. Věřím, že mě nezklamete, Vrchní rado.“ 53

Timerus sklonil poslušně hlavu. Moudrý muž, pomyslel si Barandas. „Nemějte obavy, Nejvyšší Augmentore,“ pokračoval Magelord. „Dohlédneme na to, aby vaše síly byly doplněny. Pro tuto chvíli je tu ovšem jiná záležitost, jež vyžaduje vaši pozornost. Nejvyšší radní vám vysvětlí podrobnosti.“ Magelord vratkým pohybem vstal z trůnu. „Nyní musím odpočívat. Zajistěte, ať nejsem rušen.“ Poté, co vypil poslední zbytky vína, se odebral šouravým krokem do svých komnat. Barandas vyšel z Obelisku v brzkých ranních hodinách. Stále řádila prudká bouře, která mu přilepila světlé vlasy na tvář a divoce zmítala jeho šarlatovým pláštěm. Po pozlaceném brnění mu stéka­ ly dešťové kapky a nakonec si našly cestu do bot. Přitáhl si plášť k tělu tak těsně, jak jen to šlo, a sklonil hlavu před prudkým deštěm. Když si pospíší, stihne si ještě před svítáním na pár hodin zdřímnout. Zítřejší den bude perný, a navíc na něj čeká Lena. Vybavil si vůni jejích vlasů, a i když bylo počasí odporné a v botách mu čvachtala voda, usmál se. Barandas nebyl slepý k utrpení těch, kteří neměli takové štěstí jako on, a věděl, že život ve městě může být pro mnohé tvrdý, město však alespoň fungovalo. Kdysi dávno ho Salazar naučil, že silný muž dělá to, co je potřeba, a ne vždy to, co je správné. Barandas o tom celé ty roky přemýšlel. Došel k závěru, že Magelord se jako obvykle nemýlil. Kdo může porozumět nezbytnosti náročných úkolů tak dobře jako muž, který svrhl samotné bohy? Myslisupi, černá loterie, nové postupy používané k získávání informací od možných povstalců a zrádců… to všechno bylo politováníhodné, ale jak jinak má město přežít a prosperovat tváří v tvář vnějším i vnitřním hrozbám? Obyvatelstvo bez víry, prohlásil jednou Salazar, je jako list ve vánku, hned se točí, hned se obrací, kamkoliv ho vítr žene. Mohou se rodit zvláštní názory a ty se potom šíří rychlostí blesku. 54

Bez přítomnosti bohů hledá duše svou stravu jinde a za takových okolností stačilo, aby se objevil nějaký odhodlaný demagog, a lid se vzbouří. Je lepší zajistit si poslušnost strachem než se dívat, jak se Dorminie rozpadá na kusy. Když bylo potřeba, aby ruka spravedlnosti lorda Salazara dopadla na ty, kteří chtěli městu ublížit, Nejvyšší Augmentor byl její neúprosnou zbraní. Barandas se přiblížil ke svému rozlehlému obydlí v jihovýchod­ ní části Šlechtické čtvrti a pokývl hlavou na vrátného, jenž se schovával na verandě. Muž kvapně zasalutoval a odemkl zdobené vstupní dveře. Barandas vkročil do haly, dal se po točitém schodišti nahoru a nevěnoval žádnou pozornost tomu, že za sebou na novém koberci zanechává blátivé stopy. Pode dveřmi na konci chodby se mihotalo slabé světlo. Šel blíž a zlehka zaklepal, neboť nechtěl Lenu polekat, pokud by spala. Nemusel si dělat starosti. Dveře se téměř vzápětí otevřely, v nich před ním stanula ona a tvářila se znepokojeně. Zatáhla ho dovnitř a objala jej. „Měla jsem hrozný strach, Rane,“ zašeptala mu na hrudi. „Kyla mi řekla, co se stalo. Jak jsi s tím mohl souhlasit? Pro tebe je to něco jiného. Mohls umřít!“ Barandas jí zajel prsty do vlasů. Voněly jasmínem, jako vždy. „Neměl jsem na vybranou. Co bych to byl za velitele, kdybych stál stranou, zatímco moji muži se vystavují nebezpečí?“ Vykroutil ruce z Lenina objetí, sáhl za sebe a odepnul si přezky, jimiž měl připevněn náprsní krunýř. Lena jej sňala, opatrně položila na podlahu a pak mu pomohla z vycpané vesty, kterou nosil pod brněním. Chvíli se dívala na jeho obnaženou hruď a prstem sjížděla po rozeklané jizvě, která začínala těsně pod klíční kostí a roztínala svalnatý trup až k dolní části hrudní kosti. Pak ruku odtáhla, jako by se bála, že mu nedopatřením snad ublíží. Barandas se na ni usmál. „Jsem v pořádku, opravdu,“ řekl něžně. Sklonil hlavu a dlouze ji políbil. Její ústa chutnala po švestkovém 55

víně. Podíval se k posteli na komodu, kde svíce osvětlovala džbánek a vedle něj stojící poloprázdnou sklenku. „Tys na mě celou tu dobu čekala?“ zeptal se. „To víš, že čekala,“ odpověděla. „Snažila jsem se dokončit tu báseň, pracuju na ní už týden, ale zbytečně. Měla jsem hlavu plnou starostí o tebe.“ Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Její tvář zvážněla. „Řekni mi, Rane, je to pravda? To o Přístavu stínů?“ Barandas zachmuřeně přikývl. „Byli to naši nepřátelé,“ řekl, když viděl její otřesený výraz. „Je lepší to ukončit teď, než aby umírali ještě další vojáci Dorminie.“ Nezdálo se, že by Lenu přesvědčil, ale přikývla a pomohla mu ze zbývajícího brnění. „Zítra mě čeká náročný den,“ řekl. „Ale najdeme si čas jeden na druhého, slibuju. Miluju tě, Leno,“ dodal a díval se, jak se svléká. „To, co dělám, dělám pro tebe.“ „Já vím,“ odpověděla. „Taky tě miluju.“ Sfoukla dohořívající svíčku a vklouzla za ním pod přikrývku. Cítil, jak k němu přitiskla své teplé tělo. Muž koná, co je potřeba. Pro svého pána. Pro město. Pro lásku.

56

Radostný smích

Brodara Kayna bolelo koleno. Z pobořeného chrámu vyrazili krátce po půlnoci a naznali, že bouře nepolevila. Za hodinu, během níž se brodili rozmáčenými ulicemi, ho ve vlhkém koženém oblečení začaly svědit všechny jeho staré rány, a aby toho nepohodlí nebylo málo, k protestům se přidaly i kosti. A bude ještě hůř, pomyslel si zkroušeně. Alespoň že Jerek se po tom svém extempore zklidnil a stáhl do trucovitého mlčení. Rozmrzele se čvachtal na konci skupiny, čas od času si něco zabručel pod vousy a vrhl na svět kolem sebe zlověstný pohled. Ulice, po kterých kráčeli směrem k přístavu, se mírně svažovaly. Procházeli kolem čnějících trsů budov, které se vynořovaly ze tmy jako obrovská zvířata. Noční oblohu tu a tam rozzářilo šlehnutí blesku a proměnilo jednotlivé budovy v přízračné černobílé duchy. V těsné blízkosti koželužen viděl skladiště, v sousedství bednářských dílen nastrkaná hokynářství a krámky lékárníků hned vedle domů, které byly od pohledu nepochybně nevěstinci. Nikdy předtím neviděl na tak malém prostoru tolik různých řemesel. Když se přiblížili k dokům, ukázal alchymista Vicard na svůj obchod, ale Kayne viděl leda tak starou belu. Viděl totiž špatně a bylo to horší a horší. Alchymista byl nyní hned před ním, neboť mírně zaostal za dívkou v čele jejich žalostné skupinky. Nos měl jako děravou cisternu a po dlouhých rukávech mu teklo stejně tolik hlenu jako dešťové 57

vody. Vicard byl ten typ člověka, ke kterému by Jerek okamžitě pocítil odpor, a tak se Kayne snažil jít mezi alchymistou a svým bojechtivým přítelem a držet je od sebe. Najednou se objevily obrysy lodí a přes nepolevující bubnování deště bylo slyšet moře. Dívka — jak že se jmenovala? Saša? — zpomalila a Kayne viděl, jak se z přítmí vynořila nějaká zahalená postava. Skupinka zastavila. Nepatrně se posunul, aby dosáhl snadněji na svůj meč, bude-li ho potřebovat. Pořád se vyplácelo mít se na pozoru. Neznámý si sňal kápi a odhalil tvář šokující svou nevýrazností. Vypadal na pětadvacet let, byl středně vysoký i stavěný, avšak kromě těchto několika detailů měl Kayne co dělat, aby na tom muži zaznamenal jedno jediné rozpoznávací znamení. Saša postoupila o krok dopředu. „Noc je temná,“ řekla opatrně. „Přesto v temnotách hoří naděje. Víš, kde najdeme pomoc?“ Udělala složitý pohyb, při němž všemožně kroutila prsty, až si nakonec pevně propletla ruce před hrudí. Muž se tvářil zmateně. „Jste tu kvůli mistrovi?“ zeptal se. „Řekl mi, že se tu mám setkat s nějakými hosty. Vlastně nepoužil přímo slovo ‚hosty‘, ale má špatnou náladu, opět ho totiž trápí hemoroidy, tak mu to prosím nemějte za zlé.“ Saša chvíli tiše pohybovala rty. „Kupec Garrett. Váš mistr ho zná?“ podařilo se jí nakonec říct. Všedně vyhlížející chlap se na chvíli zamyslel a pak přikývl. „Ten tlusťoch? Párkrát tu byl. Eremul pokaždé říká, že by z něho dostal pakostnici, jen se na něho podívá. Nebo taky, kdyby snad… no, vždyť víte.“ Kayne už měl těch řečí dost. „Ne že bych byl nějakej kverulant,“ řekl, „ale leje, že by se z toho jeden potento, a nezdá se, že by todle povídání mělo hned tak skončit. Nemoh byste nás k tomu Eremulovi třeba zavést, co?“ Muž zamrkal a pak se chabě usmál. „Samozřejmě,“ řekl. „Ve skladišti je trochu nepořádek, ale to je moje chyba. Ještě jsem ne58

měl čas dát všechno na svoje místo. Pojďme.“ Natáhl si přes hlavu kápi a vyrazil západním směrem podél doků. Kayne se rozhlédl kolem sebe po ostatních, pokrčil rameny a vykročil za ním. „Vážně, Izáku. Já nevím, proč ti to tvoje fušerství pořád trpím. Přisámbůh, ty jsi vředem na prdeli lidstva. Kdyby nebylo tak zábavné tě sledovat, když se tu motáš jako slepec v nevěstinci, proměnil bych tě už před léty v kámen a nechal tě hodit v přístavu do vody.“ Kayne hleděl užasle na muže, jenž seděl naproti nim a chrlil jednu jedovatou urážku za druhou. Měl tmavé vlasy, olivově zbarvenou pokožku a nevypadal nijak zvlášť starší než jeho sluha, až na to, že pohled měl stejně cynický jako ten druhý veselý. Izák nebral valící se proud nadávek na vědomí, usmíval se a dál každému rozléval z velké konvice horký čaj. „Možná že si moje znamení špatně vyložil,“ řekla Saša, usrkávala ze šálku a obezřetně jejich spojku sledovala. „Byla tma a hustě pršelo. Nevyčítala bych —“ „Nesmysl,“ skočil jí do řeči muž sedící za stolem. „Izák je kretén nejvyšší kategorie. Kdybych neměl všech pět pohromadě, řekl bych, že byl vržen do této končiny smrtelníků jen proto, aby mi pil krev.“ Když domluvil, ušklíbl se a  rozpačitě sebou zavrtěl na židli. Kayne se díval, jak Saša zvedá obočí. Už chápu, proč má pro tebe ten mladej Cole takovou slabost, po­ myslel si. Seš pohledná holčina, i když na můj vkus příliš vostrá. A moc mladá, dodal v duchu rychle s jistým pocitem viny. „Garrett říkal, že byste nám mohl pomoct dostat se do Průrvy nářků,“ řekla Saša. „Dorminie je pod zámkem. Jak nás hodláte dostat ven?“ „Pro většinu města jsem prostě Eremul, vcelku nudný chlápek vysazený na sbírání knih,“ odpověděl muž a na stůl položil 59

obzvláště objemný svazek. Celý vnitřek budovy plnily komíny knih a stohy papíru. Nekonečné police byly plné svazků různé velikosti a tloušťky a pokrývaly téměř celý prostor podlahy. „Pro hrstku vybraných,“ pokračoval, „jsem znám coby Mág Eremul.“ „Chcete říct Polomág,“ opravil ho vlídně Izák. „Říkají vám Polo­ mág.“ Eremul ztuhl. „Zřetelně si pamatuji, že jsem tě žádal, abys mě tak neoslovoval, ty šašku.“ „Vy jste čaroděj?“ zalapala Saša po dechu. „To je nemožné. Salazar by ve městě dalšího čaroděje nepřipustil. Ne po Vyhlazení. Každý s kouzelným nadáním byl tehdy usmrcen.“ Eremul se protivně ušklíbl a zkřivil své tenké rty. Hlas měl tichý, ale rozhořčení v něm bylo téměř hmatatelné. „Byl jsem písařem v Obelisku, když Salazar vydal ten příkaz. Byl jsem mladý a nadaný. Troufám si tvrdit, že si mě jeho lordstvo oblíbilo. Zřejmě si myslel, že bych mu ještě mohl být užitečný, když mě laskavě ponechal při životě.“ Položil ruce na okraj stolu a zatlačil. Všichni, kdo seděli okolo, vydechli úžasem, až na Jereka, který si jen pobaveně odfrkl. K Eremulově židli byla vespod připevněna velká kola, jež mu umožňovala poodjet bez obtíží dozadu a odhalit mága v jeho plné slávě — či spíše poloslávě. Eremul měl těsně nad kolenem amputované nohy. Jeho tmavě zelený šat mu zkrátili tak, aby mu sahal těsně pod pahýly. Polomág se jízlivě ušklíbl na obličeje, které na něj užasle zíraly. „Nikdo nemůže tvrdit, že náš dobromyslný pán nemá slitování. Salazar mě zařízl pouze napůl, což je o polovinu méně, než dostali všichni ostatní čarodějové v Dorminii. Dal mi dost prachů na to, abych si tu zařídil sklad. Dokud budu členům městské rady poskytovat jisté informace, když o ně požádají, nechají mě na pokoji. Jsem zřejmě dítě štěstěny,“ dodal zatrpkle. Vicard sebou cukl a podrbal se na nose. „Vy… Vy byste se opovážil pomoct Salazarovým nepřátelům i přesto, co vám udělal?“ zakoktal. 60

„Myslel si, že mě zlomil,“ odpověděl Eremus. Poklepal si na hla­vu. „Ale já mám pořád všech pět pohromadě a nějakou tu kouzelnou moc… byť je směšná ve srovnání s Magelordem. Ale hlavně,“ pokračoval, „mám svoji nenávist. Nebudu mít klid, dokud mi Salazarovo tělo nepřivážou tady pod tu židli a já mu nebudu moct po zbytek věčnosti srát do ksichtu.“ Zničehonic se zajíkavě rozchechtal. „Myslíte si, že se bojím, co mi udělají? Mně nemůžou nic. Podívejte se na mě. Já jsem Polomág!“ K čarodějovu přerývavému chechtotu se přidal další zvuk a Brodar Kayne si uvědomil, že se směje i Jerek — jeho chraplavé štěkání dotvářelo duet tragického veselí. Saša a Vicard vypadali, že je jim to velice trapné. Dokonce i Izák se tvářil rozpačitě. „No dobrá,“ řekl pomalu Kayne ve snaze znovu v místnosti navodit ovzduší zdravého rozumu. „Zpátky k naší záležitosti. Za sebe nemůžu říct, že by mě kouzla a čáry nějak braly, ale jestli nás můžete dostat ven z Dorminie tak, aby nás nikdo neviděl, čítám, že už to nějak přenesu přes srdce.“ Eremul se náhle přestal smát, či přinejmenším vydávat zvuk, jímž dával veselí najevo. „Poplujete podél pobřeží šedesát mil na východ do Mrtvého průlivu. Až v dálce uvidíte Náhrobek, přirazíte ke břehu. Odtamtud je Průrva pár hodin chůze na sever.“ Vicard nevypadal, že se mu taková vyhlídka zamlouvá. „V tom­ hle počasí?“ namítal. „Vždyť nás to moře spláchne! A jak se dostaneme z přístavu? Všude hlídkujou lodě.“ Eremul zpražil alchymistu pohrdavým pohledem. „Vaše plavidlo jsem začaroval, takže je nemožné, aby se potopilo,“ řekl. „Pokud jde o hlídkující čluny, vaše loď je také nadána kouzlem, díky němuž bude během plavby neviditelná. Kouzlo vydrží do doby, než se vrátíte, tedy pokud vás něco nezdrží. Moje osobní zásoby kouzelné moci jsou malé a žádné surové kouzlo k načerpání nemám.“ Brodar Kayne si poodsedl a vzdychl. Zase venku na dešti, až na to, že tentokrát budou v malém člunu na neklidném moři a na 61

hladině je nebude držet nic než kouzlo jakéhosi potřeštěnce. A bude jenom hůř. „Sbal si věci, Izáku,“ řekl Eremul svému sluhovi. Zkřivil ústa do posměšného úšklebku. „Jdeš taky.“ I když měl Kayne jisté pochyby o jeho zdravém rozumu, ukázalo se, že Eremul měl pravdu. Plachetnice, na kterou se nalodili v docích, bezpečně proplula obřím galérám střežícím přístav přímo pod nosem. Další půlhodina a byli v Mrtvém průlivu, při jehož pobřeží se drželi s podivnou důsledností. Brodar Kayne se ptal sám sebe, jestli Polomág jejich malé šalupě nepřidal nějaké to kouzlo navíc, aby udržovala správný směr. Dál na ně dorážel prudký déšť. Saša s Vicardem se choulili na zádi s hlavou na vacích, které předtím natřeli voskem, aby je ochránili před živly. Izák stál poblíž u kormidla a díval se na míjející pobřeží. Je to podivín, pomyslel si Kayne. Nestěžoval si, že ho poslali na tak nebezpečnou výpravu. Vlastně se zdálo, že ho vyhlídka na dobrodružství matně vzrušuje. Jeho nadšení připomnělo starému Horalovi kluka, kterého zachránil ze spárů Stráže. Trochu s mladíkem v chrámu soucítil, ale tatík rozhodl a Kayne tu není od toho, aby se vměšoval do věcí, do kterých mu nic není. Jistěže Davarus Cole prokázal na obyvatele Nížiny neobyčejnou odvahu — i když bylo jasné, že chce být slavný a že je tím přímo posedlý. Kayne mu to nemohl mít za zlé. Také byl kdysi mladý. Měl sice podobné pohnutky, ale jeho činy nebyly ani zdaleka tak vznešené. Přišoural se k němu Vlk a posadil se vedle něj. „Z toho zkurvenýho počasí mám hlavu na sračky,“ stěžoval si. „Vlhčí než děvka lačná po zlatu a stejně tak svinský.“ Odplivl si přes okraj lodě. Chvíli bylo ticho. „Tohle je skoro sranda ve srovnání s tím, co jsme zkusili na útěku z Klyhor,“ řekl Kayne. „Tady dole vypadá svět o dost menší. Teda když si vodmyslím všechny ty lidi. Čítám, že 62

kdybys vzal Šedoměsto a celej tenhle kraj a všechno to vrazil do Východní oblasti, ještě by ti nějaký místo zbylo. Nenapadá tě, jak to v tý Průrvě provedem?“ Jerek si odfrkl. „Vletíme tam, koho pude, zabijem, rozmlátíme ten důl na prach a  dobijem každýho, kdo se nám připlete pod nohy.“ Drbal se ve vousech a potichu vrčel. „Ten alchymista mně nevoní,“ řekl. Kayne si tiše povzdychl, i když ho ta slova nijak nepřekvapila. Znal Jereka už dlouho. „Něco mně na něm neštymuje,“ pokračoval Vlk. „Furt si hraje s nosem. Čítám, že je nejspíš přihřátej či co. Raděj ať na mě nekoulí těma svýma vočičkama, nebo mu ten raťafák urvu. Kretén.“ „Nejlíp, když si ho nebudeš všímat,“ odpověděl starý barbar. „Jeho alchymii budem pozděj potřebovat. Koukej, abys nedělal nějaký problémy.“ Jerek pokrčil rameny. Kayne přemýšlel, že by ještě něco řekl, ale rozhodl se, že to nestojí za to. Když jde do tuhého, může se na Vlka spolehnout. Dívka vstala a šla k nim. Jakmile ji Vlk uviděl, vstal, otočil se zády, přešel stranou a opřel se o stěžeň. Kayne potřásl hlavou. Vlk se k ženským chová prapodivně. „Už tam budem,“ řekla Saša. Pěkné hnědé vlasy měla deštěm úplně promáčené, ale zdálo se, že je v lepší náladě než na začátku plavby. Její tmavé oči se ve světle louče, kterou nesla, zdály široké. „Víte něco o dějinách Průrvy nářků?“ zeptala se. „Neřek bych,“ odpověděl. „Já na knížky nikdy nebyl, i když teda číst umím, to zas jo. Ne každej Horal může říct to samý.“ „Průrva vznikla za Války s bohy,“ vysvětlovala Saša. „Menší bohyně zvaná Alundra byla svržena z nebes a při dopadu na zem vytvořila obrovskou trhlinu. Z jejího mrtvého těla stále uniká divoké kouzlo. Něco z něj krystalizuje do okolní horniny, kterou těží horníci a převážejí do Dorminie. To, co nezkrystalizuje… No, ne náhodou je v dole takové množství Augmentorů. Krakatoni 63

jsou ztělesněním chaotické magické energie. Objevují se kdykoliv, kdekoliv a bez varování.“ Kayne přikývl. „Tam u nás v Klyhorách jsem si s nima přišel na svý. Taky s démonama — jak šly roky, bylo jich víc a víc. Hrnou se z Ďáblovýho hřbetu a zabíjejí bez lítosti, dokud je někdo nezabije.“ „Démoni?“ zeptala se Saša. „Já myslela, že žijou jenom v legendách.“ „Možná že v těchto končinách jo. Na severu jsou stejně tak skutečný jako meč, co nosím na zádech.“ Na chvíli se pohroužil do tichých vzpomínek. „Tenhleten důl, kam plujem. Vodkaď přišel k takovýmu jménu?“ „Ukázalo se, že bohům trvá velmi dlouho, než umřou. Čas od času Alundra ve smrtelné agónii vykřikne. Vypadá to, že je ji slyšet hodně daleko.“ Starý Horal se zahleděl do dálky. „Svět je plnej divů,“ řekl. „Nebo spíš děsů, co nám z dálky připadají úžasný.“ Saša se na něho překvapeně podívala. „Co jste vůbec vy dva v Dorminii pohledávali? Co se stalo v Klyhorách?“ Povzdychl si. Strašný věci, holka. Takový, že kdybych ti vo nich řek, litovala bys, že ses na ně vůbec ptala. Už se chystal odpovědět, když se k nim zničehonic přitočil Izák a ukázal na jihozápad. Jeho nevýrazný obličej byl na okamžik o něco zajímavější svým silně ustaraným výrazem. „Co je to?“ zeptal se. Kayne se otočil směrem, kterým muž ukazoval, přimhouřil oči a namáhal zrak ve snaze ujasnit si, co má ta rozmazaná, nejasná noční můra před ním znamenat. Zdálo se, jako by se obzor jaksi vzedmul — a dál rostl. „Sakra,“ zaklel. Také Jerek neobvyklý pohyb zaznamenal. Vrhl jeden pohled na pohromu, která k nim mířila, a zvedl ruce na znamení naprostého znechucení nad tím, jaký neočekávaný obrat události nabíraly. „To je v prdeli,“ řekl. „Hned to, hned vono. To snad, do prdele, není mož—“ 64

Přerušila ho vodní stěna, která se vyřítila na šalupu, vynesla ji do vzduchu a s děsivou rychlostí jí smýkla proti pobřeží, které jí spěchalo naproti.

65

Kouřové stropy

Nenadálý, nelibě znějící zvířecí chropot a funění zvenčí jí prozradily, že dorazili Bratři. Yllandris spěšně vstala a setřásla popel z purpurové hedvábné šály, kterou měla natěsno ovázanou kolem prsou. Bronzová kůže se jí orosila potem, který jí v kapkách stékal po dokonale plochém břichu. Vlasy tmavé tak, až se zdály téměř purpurové, ladily s fia­ lo­vou barvou, kterou si nanesla na rty a pod oči. Potřásla hlavou a dlouhé kadeře jí spadly až k pasu, její působivá hříva připomínala horského lva z Vysočiny — královské, ladné stvoření, které se však měnilo v lítou bestii, pokud jej někdo vydráždil. Yllandris se usmála a odhalila dokonale bílé zuby. Královská, ladná a smrtící, přesně těmi slovy by se sama popsala. Na žhavé uhlíky dohořívajícího ohně nahrnula nohou hlínu. Skromná dřevěná chatrč, která jí byla domovem, se jí hnusila, ale dlouho už tu trpět nebude. Yllandris byla oblíbenkyní Magnara, krále z Klyhor, a pokud jí budou duchové nakloněni, bude do konce roku sedět vedle něho ve Velké síni jako jeho královna a choť. Bylo časně zrána, když odhrnula medvědí kůži u vchodu do chatrče a vyšla ven. Do tváře ji okamžitě udeřil ledový vítr a na kůži, která se ještě před okamžikem potila, nanesl sněhové vločky, až mravenčila. Město Kamenné srdce leželo pod sněhovou pokrývkou, kam až oko dohlédlo. Hlavní a zároveň největší město Klyhor připomínalo bílé moře zvlněné vyvýšeninami a kopečky, které z chatrčí a domů vytvořily noční přívaly sněhu. Z husté mlhy, za 66

níž se nezřetelně rýsovalo zamrzlé Dragurské jezero, hrozivě čněla vysoká dřevěná hradba, jíž bylo město obehnáno. Yllandris ucítila na obnažených nohách vlhký chlad. Sníh pohltil její vysoké boty a sahal jí nyní až ke kolenům. Nevšímala si toho — byla čarodějkou a dcerou lidu z Vysočiny. Ti změkčilí padavkové z Nížiny by se při takovém strádání třásli hrůzou, jenže ona je z jiného, tvrdšího těsta. A pak, nebude se před Bratry ukazovat jako nějaká slaboška. Bylo jich osm. Tento lov vedl Gaern. Seděl na svém velkém zadku před zbytkem tlupy a těžce oddychoval. U čumáku měl přimrzlou krev, ale Yllandris si nebyla jistá, jestli patřila jemu, nebo někomu jinému. Přimhouřila oči. Na zemi leželo s hlavou ve sněhu mohutné divoké prase-stříbrňák. Zvíře přerývavě dýchalo a vespod na boku se mu po celé délce táhla zející rána. Vypadalo to na hluboký zásah. Malý zázrak, že se vůbec dostal zpátky do Kamenného srdce. Chvilku jí trvalo, než si vzpomněla na jméno zvířete. Thorne. S Bratry už to táhl dvacet let. Měl šediny, už když se tenkrát pře­ vtělil, byl starý i ve srovnání s těmi nejprokvetlejšími válečníky z Klyhor. Na divočáka, se kterým tento Horal během šamanského rituá­lu splynul, byl rozhodně starý až až. „Co se ti stalo?“ zavrčela. Od špičky čumáku až po ocas měřil Thorne osm stop a vážil takřka půl tuny. Na tak hrůznou bestii by se neodvážila zaútočit ani smečka horských lvů — zvlášť když v jejím pronikavém pohledu větřili lidskou inteligenci. Yllandris položila ruku na Thornovu balvanovitou hlavu. Pokoušet se u Horalů o čtení mysli bylo téměř zbytečné, ale Bratři už lidmi nebyli. Přirozená obrana proti vnějším vlivům působícím na mysl, kterou byl její lid nadán, se okamžikem převtělení vytratila. V mysli jí vyskakovaly obrazy. Viděla obry, ošklivá zavalitá stvoření, kterým lidé sahali sotva po pás, jak máchají hrubě otesanými palicemi a dřevěnými a kamennými sekerami. Bratři na ně narazili 67

na horském hřebenu nad údolím, jež se zelenalo borovicovými háji. Přestože byli obři větší i silnější, jejich mazaní nepřátelé byli v početní výhodě a hbitě nad nimi vítězili. Viděla Gaerna, jak dostal palicí do tváře, jak s burácivým řevem vstává a obra, jenž ho udeřil, svírá v náručí. Převtělený medvěd skousl obrovskými čelistmi obrovi krk a v záplavě krve z něj vytrhl kus masa. Někteří z Bratrů utržili lehká zranění, ale jinak byl pro ně střet s obry pouze zábavným povyražením. Nebyli na jejich lovu. Yllandris se soustředěně nořila hlouběji do jeho mysli. Před očima se jí vynořovaly zlomkovité vzpomínky — sněhem zapadlá údolí a zamrzlé potoky; stádo losů, kteří se poděšeně rozprchli, když Bratři procházeli kolem. Pak toho tvora spatřila a úžasem se zajíkla. Byl neskutečně veliký, strměl dokonce i nad Gaernem — mrštný, obludný plaz s černou kůží, netopýřími křídly a čelistmi, které připomínaly břit kosy. Přepadl je ze zálohy, když přecházeli přes zamrzlé jezero, snesl se střemhlav z oblohy a svými obrovskými pařáty rozpáral Thorna. Ostatní démona okamžitě obstoupili, ale ten jejich výpadům uhýbal s děsivou rychlostí. Jeden člen smečky, jí neznámá bílá puma, skočil zrůdě na záda a zahryzl se jí do šupinaté kůže. Příšera mávnutím křídel opět vzlétla, stáhla převtělenou pumu ze zad a rozpárala jí břicho, zatímco ostatní ze země jen přihlíželi. Poté se Bratři stáhli. Tohle byl boj, ve kterém nemohli pomýšlet na vítězství. Thorne nějakým způsobem dokázal držet krok s ostatními, zanechával ale za sebou lepkavou krvavou stopu, která se za ním táhla celé míle. Nyní mu ovšem síly docela došly. Jeho skomírající mysl se kalila, obrazy už nebylo možno rozeznat. Yllandris rychle odtáhla ruku a poslouchala, jak se z rozložité hrudi derou poslední chrčivé výdechy. Ztratili dva spolubratry. Musí o tom zpravit krále. Otočila se a zjistila, že se tu mezitím shromáždil hlouček lidí, kteří se na umírajícího přišli podívat. Muži a ženy odění v kožešinách, všichni mnohem bledší než ona, opětovali její strnulý pohled. 68

Muži měli dlouhé, rozpuštěné vlasy a ve vousech chomáče sněhu. Ženy si spletly vlasy do copů. Mnoho z nich nosilo kolem krku a na zápěstí malé kostěné či měděné tretky. Nemalý počet z nich na ni pohlížel se sotva skrývaným nepřátelstvím. No tak, jen si mě nenáviďte, pomyslela si a oplatila jim pohrda­ vým úsměvem. Jsem mladá a krásná, jsem čarodějka, která se těší králově velké přízni. Ve chvilce bych mohla mít v posteli kteréhokoli z vašich manžílků a vy to všechny víte. Bude ze mě královna. Žádná z vás to nikdy nikam nedotáhne, vy zakyslé čubčí držky. „Sežeňte léčitele,“ přikázala muži s prošedivělým vousem, který stál nejblíže. „A vy ostatní přineste slamník. Thorna je třeba přenést do Velké síně. A hněte kostrou, než vám s ní zachrastím.“ Odkráčela ven z davu směrem k Velké síni a věděla, že její rozkazy budou splněny. Mnoho ze shromážděných Horalů po ní snad touží nebo jí opovrhují podle toho, co mají mezi nohama, ale ještě více se jí bojí. Krom toho byli Bratři jejich posvátnými ochránci. Nikdo by se neopovážil některou ze šelem zneuctít a přivolat tak na sebe Šamanův hněv. Nepřestávalo sněžit. Yllandris se přesvědčila, že se nikdo nedívá, a pak si tenký šál přitáhla pevněji kolem ramen. Velká síň, obrovská a rozlehlá budova, byla v příkrém protikladu k velké většině domů v Kamenném srdci. Rozkládala se ve středu města, kde vyčnívala nad všemi ostatními stavbami a shlížela na svoje výsostné území jako jeden z velkých alfawargů kroužících nad nejvyššími vrcholky hor. Věděla, že Šaman bude tam nahoře, pokud tedy neodešel na lov. Jejich Magelord se stále víc a víc stranil světa lidí, a pokud už mezi ně zavítal, prodléval raději o samotě pod hvězdami. Dávná tragédie, ať už byla jakákoli, vyhloubila mezi ním a ostatními lidmi hlubokou propast a pozvolna jej připravovala o zbytky lidskosti. Než Yllandris vstoupila, na chvíli se zastavila a  podívala se vzhůru na Velkou síň. Pokaždé když se k masivní stavbě přiblížila, 69

zachvěla se vzrušením. Tady mezi jejím lidem v odlehlé severní části světa představovala ta budova vrchol moci. Síle se vždy obdivovala. V té chvíli, kdy klopýtla o potlučené matčino tělo natažené na podlaze v jejich chatrči, kdy spatřila otcův pohled a viděla, čeho se dopustil, v tom hrůzném, nezvratném okamžiku, kdy věci došly jeho přičiněním příliš daleko, se zapřisáhla, že si dobude moc, ať to stojí co to stojí. Na ničem jiném jí nezáleželo. Za svůj zločin se její otec dočkal vyhnanství. Jako nalezenec se prala o  zbytky jídla a  o  přístřeší, pokud někde nějaké našla. Klyhory byly tvrdý, nemilosrdný kraj a její život se mohl ubírat mnohem temnějšími cestami, nebýt kouzelné moci, která se u ní projevila krátce poté, co začala poprvé krvácet. Skupina čarodějek v  Kamenném srdci si povšimla jejích schopností a  vzala ji pod svá křídla. Bylo to hejno zahořklých a jízlivých starých slepic, ale ukázalo se, že jejich učení bylo neocenitelné. Neuvědomily si však, že jednoho dne se z jejich zázračně nadané dcerky stane královna a  jejich drahocenná hierarchie se octne vzhůru nohama. Statný bojovník stojící venku u vchodu do Velké síně pokývl hlavou, když se přiblížila, a pokynul jí, ať vstoupí dovnitř. Prošla kolem něho obrovskou branou a vdechla vzduch nasycený ostrým pachem starobylého tmavého dřeva, kouře, kožešiny a kůže. Nebude to dlouho trvat a tohle bude vůně domova. Pokračovala rozlehlou vstupní halou dozadu směrem k trůnnímu sálu a na mužích, kteří stáli po stranách na stráži, si procvičovala úsměv královny. Šestice mužů, kteří složili slib, že budou krále chránit vlastním životem, patřila k nejskvělejším bojovníkům v Kamenném srdci. Na stěnách z temného dřeva visely zbraně a štíty legendárních Horalů a blýskaly se v čadivém světle loučí vsazených do nástěnných svícnů po celé délce síně. Jednoho dne bude mít syny a jejich zbroj si mezi zbraněmi dávných hrdinů bezpochyby najde své hrdé místo. 70

Těsně předtím, než vstoupila do trůnního sálu, se zastavila a ještě naposled si upravila šál. Kývla na obě stráže po stranách a sebevědomě vkráčela do vysokých dvojitých dveří. Magnar, král Klyhor, ji sledoval ze svého velkolepého dubového trůnu, jenž v čele dlouhého stolu vévodil celé místnosti. Osm z deseti menších trůnů umístněných podél stolu bylo prázdných. Bezprostředně po králově pravici seděl Kyklop Krazka, zvaný Řezník z Beregundy, a vrhal na ni hladové pohledy. Orgrim Kladivoch po Magnarově levici se ušklíbl a na převislém pupku zkřížil své macaté pracky. Yllandris zvolnila krok. Nečekala, že Magnar bude mít společnost. V každém případě ne tyhlety dva. Krazka a Orgrim byli nejmocnější náčelníci vládnoucí deseti sáhům, které spadaly pod krále, jenž se zase zodpovídal Šamanovi — pokud se Magelord vůbec obtěžoval do státních záležitostí zapojovat. „Yllandris,“ pronesl Magnar svým rozvláčným, kultivovaným hlasem. „Co tě sem přivádí?“ „Ženská?“ přerušil ho Orgrim se slyšitelným znechucením. Praštil pěstí do stolu. „Máme tu spolu mluvit o válce!“ Krazka si olízl rty. Yllandris si nebyla jistá, co je jí nepříjemnější — jestli ten vilný pohled v surové tváři vpravo nebo mrtvolná, bezbarvá, mdle civící zřítelnice vlevo. „To je ta, vo kterýs nám vykládal, Magnare? Tvoje malá čarodějka, že? Žádnej div, že ji chceš mít po ruce.“ Král jí pokynul, ať jde blíž. Ve srovnání s náčelníky byl mladý, jen pár let po dvacáté zimě. Byl svalnatý, výjimečně vysoký a oči, kterými ji sledoval, měly barvu oceli. Říkalo se, že svou zručností v ovládání meče se Magnar vyrovná kterémukoli z Šestky, své elitní ochranky. Za krátkou dobu svého panování se ukázal jako protřelý vládce. Skvělý muž. Takový si zaslouží ženu sobě rovnou. Mírně se před ním uklonila. „Můj králi, před chvílí se vrátila smečka Bratrů. Byli napadeni démonem, jakého jsem nikdy předtím neviděla. 71

Dva ze smečky přišli o život: Thorne a jedna bílá puma, jejíž jméno neznám.“ „To jsou znepokojivé zprávy,“ řekl král. Byl to vzdělaný muž, pro některé jeho náčelníky možná vzdělaný až příliš. Svou osobní chrabrostí a krutou bezohledností, kterou během svého panování prokázal, si zajistil, že jejich nespokojenost nepronikla na veřejnost, ale Yllandris věděla, že někteří z nich mají na Magnara spadeno, a to nejen kvůli jeho sečtělosti. „Popiš mi toho démona,“ přikázal král. „Byl neobyčejně vysoký a černý jak noc. K letu používá křídla široká téměř jako tato síň. Pařáty jako dlouhé meče jsou schopné přetnout člověka vedví jediným švihnutím. Tohle všechno jsem odečetla z Thornovy mysli, než vydechl naposled.“ „Ten Ďáblův hřbet nám nedá pokoj a furt bude srát,“ zavrčel Orgrim. „To zpropadený místo vyplivne každej den několik démonů. Kolik Bratrů jsme ztratili jenom za poslední rok? Jestli to tahle půjde dál, úplně to tady zamořej.“ Krazka konečně odtrhl pohled od její hrudi. Hřbetem ruky si protřel slzící mrtvé oko, které na pokožce zanechalo lepkavou, slizkou stopu. „Problém nejsou jenom ti démoni, co se plazej z Ďáb­ lovýho hřbetu. Vyháněj vocaď obry a wargy a já nevím, do prde­le, co ještě. Tenhleten poslední útok, to je jenom špička ledovce.“ Král se zamračil a naklonil se dopředu. „Tohle se stalo v nevhodnou dobu. Za několik málo dní zamýšlíme vytáhnout na Ledohrad. Měl jsem v úmyslu vyslat Bratry s našimi hlavními silami. Se Šamanovým svolením, samozřejmě.“ Yllandris nevěděla, co si o tom má myslet. Ledohrad? To bylo nejdůležitější město v Severním sáhu, vládl v něm Mehmon, jeden z nejstarších a nejuznávanějších náčelníků Klyhor. Proč by měli vytáhnout právě tam? Král si všiml jejího zmateného výrazu. „Mehmon vyhlásil nezávislost,“ řekl. „Již si dál nepřeje ctít Dohodu, protože prý jeho vlastní lid trpí hlady. Pokud dovolíme, aby tahle vzpoura zůstala 72

bez trestu, přidají se k němu i ostatní sáhy. Mehmon musí být pohnán před soud a Ledohrad potrestán silou jako varovný příklad pro ostatní. Orgrim a Krazka se zakrátko vrátí do svých sáhů a připraví své muže.“ Yllandris si povšimla lačného pohledu na Krazkově obličeji. Řezník z Beregundy si svoji pověst vysloužil před třemi lety, kdy stál v čele vojsk, která nemilosrdně povraždila obyvatele stejnojmenného města. V Zeleném sáhu tehdy vypuklo povstání a obyvatelé Beregundy byli do jednoho pobiti. Bezpochyby se těšil, až si krvavý podnik, jímž se napříč Klyhorami neslavně zapsal, zopakuje. „Ten démon zaseje chaos, jestli ho nezastavíme,“ řekla. „Je schopný zničit celé vesnice.“ Magnar přikývl. „Pak tedy Bratry rozdělím. Polovina doprovodí válečný sbor do Ledohradu, zatímco druhá půlka uštve tu stvůru —“ „Ne,“ řekl hluboký hlas z temného kouta síně. Do světla loučí vkročil Šaman. Jeho snědé tělo oděné pouze do roztrhaných krátkých hnědých kalhot se zatetelilo v oranžovém žhnoucím světle. Ve srovnání s muži v síni nebyl vysoký, byl však neuvěřitelně rozložitý, tři sta liber svalů napěchovaných do postavy měřící ani ne šest stop. Jeho vyboulené bicepsy, dmoucí se hruď a ramena prorůstaly spletence tlustých žil. Rozevláté černé vlasy mu sahaly k pasu, jenž jako by byl vytesán z kamene. Vypadal jako nějaký bůh či hrdina z legendy. Není jedno ani druhé. Měl podíl na vyvraždění bohů a nastolení Doby zmaru. V duchu se ptala, jak dlouho už v síni byl. Magelord mohl do místnosti kdykoliv nepozorovaně proklouznout v převtělení za jakékoli z  nesčetných stvoření — mohl to být dokonce i hmyz. Říkalo se, že na světě není většího Převtělovače, než je Šaman. „Tu stvůru ulovím a zahubím,“ zavrčel Šaman svým hlubokým, dunivým hlasem. „Pošlete Bratry do Ledohradu. Budete je potřebovat.“ 73

„Jak poroučíš,“ řekl Magnar. Když Yllandris viděla, jak lehce se poddal, pocítila cosi jako zklamání. Šaman se do vládnutí v Klyhorách zapojoval zřídkakdy, kromě případů, kdy na trůn dosazoval nového krále po smrti toho předchozího. Magnarova poslušnost jí připomněla, že ať už vystoupá sebevýš, její ambice vždy narazí na nějaký strop. Králova vůle bude pokaždé na druhém místě za vůlí Bohavraha stojícího před ní. Žádný smrtelník, který si v kraji nárokoval nadvládu, Magelorda nepředčil. Šaman zkřížil své obrovské ruce. Vedle jeho mohutné postavy vypadal malý dokonce i Orgrim Kladivoch. „Ledohradský kruh je mocný. Vyšli tolik čarodějek, kolik jen můžeš.“ „Tady v Kamenném srdci jich je sedm, včetně Yllandris,“ odpověděl Král. „Když počítáme kruhy z Východního a Jezerního sáhu, máme jich dohromady patnáct.“ Vrhl pohled na náčelníky sedící po obou stranách. Souhlasně přikývli. „Postačující,“ řekl Šaman. Podíval se ke stropu a zvedl své mohutné paže. „Prohledejte Klyhory. Najděte každého, kdo je nadán byť jen špetkou kouzelné moci, a přiveďte ho sem. Dotvořím další Bratry.“ Domluvil a začal se mihotat, jeho tělo jako by se natahovalo a prodlužovalo. Zničehonic jeho měnlivá postava vybuchla a zhustila se tak, že z ní zbyla jen malinká kulička světla vznášející se nad podlahou. Záře pohasla a v jejím stínu se nad zemí vynořil velký černý krkavec. Převtělený Šaman jednou zakrákoral, vznesl se do výše a zmizel kouřovým otvorem v dřevěném stropě nad jejich hlavami. Magnar, král Klyhor, se podíval na Yllandris a stáhl rty. „Bude nejlépe, když se připravíš na cestu. Ostatním ze svého kruhu řekni, ať udělají totéž. Severní sáh je vzdálen přinejmenším deset dní odsud a cesta je to obtížná. Přijdu za tebou, až se vrátíš.“ Yllandris tiše zaklela a na pobavené obličeje Krazka a Orgrima vrhala jedovaté pohledy. „Ano, můj králi,“ řekla poněkud příliš sladce. Přimhouřil oči. Na jeho nelibost však nedbala, ledabyle se uklonila, otočila se a vykráčela z trůnního sálu. 74

Předpokládala, že tou dobou už bude v jeho posteli, jak měla během posledních měsíců ve zvyku. Místo toho se musí chystat na nepříjemný pobyt v zamrzlém Severním sáhu a postavit se proti nepřátelskému kruhu. Jednu věc ale věděla. Až Yllandris a král Magnar z Klyhor dovrší své pouto a stanou se manželi, nebude jen tak potichu sedět na trůnu a poslouchat rozkazy nějakého pološíleného nesmrtelníka. Magelord může zemřít jako každý jiný muž, tím si byla jista.

75

Hrdinovo putování

Cole se probudil něco po desátém zvonu. Hlava mu třeštila a v ústech cítil odpornou chuť. Pohled na podlahu stísněné ložnice, kde se válelo pozvracené oblečení, jen potvrdil jeho nejhorší obavy. Kolik bylo hodin, když odcházel z Gorgony a v dešti se odpotácel domů? Na krátkou cestu pěšky zpátky do svého skromného příbytku si nevzpomínal. Vybavoval si jen zlomky posledních zhruba čtyř hodin, které strávil tím, že se opíjel do němoty. Když to vezme kolem a kolem, měl vlastně obrovské štěstí, že se dostal domů ve zdraví. Čtvrť zvaná Úl patřila k nejnebezpečnějším ve městě a osamělý opilec šinoucí si to noční ulicí představoval pro zloděje a hrdlořezy lákavý cíl. Neměl v úmyslu se takhle zřídit. Po svém dramatickém odchodu z Matčina chrámu si Cole chvíli pohrával se smělou myšlenkou, že okrade některého z dorminijských mocných radních a za svými zahanbenými druhy se vrátí coby triumfující vítěz. „Hleďte!“ prohlásil by. „Královské výkupné ve zlatě a špercích, dost peněz na úder v samém srdci Salazarovy moci!“ Ve skutečnosti ho však několik stovek yardů od chrámu začala mučivě bolet žebra a on se rozhodl, že chrabrý čin bude muset počkat na někdy jindy. Odebral se domů, avšak z cesty tam se nechal záhadně svést. Cole se zamračil. Někde v zamlžených zákoutích jeho mysli se začaly vynořovat zlomky vzpomínek: dvě ženy, které se mu smály; laskavý stařík, jenž ho jednou rukou objímal, oslovoval ho „chlapče“ 76

a říkal mu, že všechno bude v pořádku. Znovu se podíval na svoje šaty. Doufal, že si někde neutrhl ostudu. Cole odhodil přikrývku a polehoučku spustil nohy ze slamníku. Vrávoravě se postavil a zůstal nepohnutě stát. Pokoj plaval kolem něj a zvedající se žaludek hrozil, že zle potrápí bolavá žebra. Chvíli zhluboka dýchal, než ho ten pocit přešel. Z kamrlíku, ve kterém spával, vyšel do pokoje, kde v zrcadle opřeném v rohu zahlédl svůj odraz. Při pohledu na sebe se Cole zděsil. Nos mu ohyzdně natekl a od můstku až ke kořeni byl ošklivě zarudlý. Pod pravým okem měl velkou purpurovou modřinu, líce měl poškrábané a pokryté strupy, jak sebou během včerejšího hrdinského počínání házel po zemi. Zachvátil ho vztek. Čím si tohle zasloužil? Sáhl po Magebanu už už rozhodnutý, že jím po odporné tváři, která na něj civěla ze zrcadla, mrští. Příliš pozdě si uvědomil, že zbraň už nemá. To ho jen rozezlilo ještě víc. Rozběhl se k nástěnné skříni naproti zrcadlu, rychle si vybral nějaké čisté oblečení a natáhl je na sebe. Pak přešel do protějšího rohu místnosti, poklekl a nahmatal uvolněnou podlahovou desku. Nepatrně prkno přizvedl, aby pod něj dostal prsty a mohl je odstranit. Prohlédl si svoji tajnou skrýš. Vybral si obyčejnou dýku, hrst měďáků a stříbrňáků a všechno si to nacpal do kalhot. Malá krabička v nejzazším místě nehlubokého úkrytu obsahovala tucet bledě zelených pilulek. Jednu si strčil do úst a spolkl. Zrovna se chystal vrátit prkno na své místo, když si všiml koženého váčku, do kterého často ukládal svůj přívěsek. Náhle pocítil svíravou lítost, že ho včera večer hodil do ohně. I když s ním jednali tak ostudně, pořád ještě byl jedním z nich. V náhlém záchvatu shovívavé blahosklonnosti se Cole rozhodl, že až na trhu nakoupí potřebné věci, vyhledá Garretta a dá mu šanci omluvit se mu. Jiní by mu to snad zazlívali, on však ne. Na to měl prostě příliš velké srdce. 77

Naposledy vrhl Davarus Cole žalostný pohled na potlučený obličej v zrcadle, vyšel ze svého domu v západní části města a vydal se na jih směrem k tržišti. Slunce stálo vysoko na obloze a on dorazil k Bazaru, shluku stánků a prodejních pultů, kde se po celý rok scházeli lidé ze všech koutů Trinu, aby zde poměrně nerušeně klábosili, prodávali či nakupovali. Zboží z Přístavu stínů bylo v současnosti zakázáno, stejně jako byli z trhu vykázáni tamní kupci. Dva takové za posledních čtrnáct dní přistihli a odvlekli na Hák. Tam teď visí v klíckách na šibenici a jejich vypasené břichy jen prodlužují jejich útrapy. Dlouhá chůze Coleovi umožnila pročistit si hlavu. Uklidnil se, promyslel situaci ze všech úhlů a došel k závěru, že za nepříjemnosti včerejšího večera vlastně nese vinu pouze jedna jediná osoba. Brodar Kayne. Ten Horal mu ukradl Mageban, jeho draho­ cenný rodinný klenot. Nestačilo mu, že podkopal vážnost a úctu, které se Cole mezi svými těšil, a ještě si tam jen tak v klidu vysedával, zatímco Garrett oznamoval, že pro něj na výpravě není místo. Očekával, že se za něj starý válečník postaví a veřejně prohlásí, že navzdory svému mládí je Cole přesně tím odvážným mužem, jakého při stávajícím úkolu budou potřebovat. Místo toho bude jenom civět do ohně a dál se šťárat v zubech. A jakým právem si ten cizácký barbar vůbec dovolil byť jen sáhnout na zbraň, jako je Mageban? Nebyl to žádný hrdina, na rozdíl od Davara Colea, kterému dýku předal jeho legendární otec, když umíral. Mladý Střep se smutně pousmál jako už tolikrát, když vzpomínal na otcovu tragickou smrt. Illarius Cole býval velkým vůdcem buřičů a bylo zapotřebí tří Magelordových nejlepších Augmentorů, aby ho po dlouhém a lítém boji přemohli. Dva z nich Illarius zabil, než smrtelně raněný uprchl, setkal se s mladým Davarem a vyřkl svá poslední slova. 78

„Vezmi si tu zbraň,“ zalykal se otec krví. „Jednoho dne dovedeš město ke svobodě. Viděl jsem v tobě tu jiskru. Poslouchej Garretta a snaž se být lepším —“ Illarius zemřel dřív, než větu dokončil, ale Cole zbytek slyšet nepotřeboval. Věděl, že Garrett není dokonalý. Měl svého učitele rád a choval k němu úctu, nemohl však popřít, že otcovo přání, aby byl lepším než Garrett, bylo moudré. Jakkoli byl kupec vynalézavý a schopný organizátor, chyběla mu ambice dosáhnout pro Střepy opravdu významného vítězství. Cole se snažil svému nevlastnímu otci nic nevyčítat. Konečně velikost, to byl dar, kterého se dostávalo jen nemnohým, a Garrett dělal, co bylo v jeho silách. Bylo na Davaru Coleovi, aby Střepy přivedl k novým výšinám, až nastane ta pravá chvíle. Slyšel, jak mu kručí v břiše, a jeho myšlenky na budoucí slávu náhle zkrušil hlad. Přímo před ním nabízel své zboží jakýsi prodavač jídla. Cole mu dal čtyři měďáky, za které dostal kus bílého kozího sýra, ztvrdlou chlebovou kůrku a přezrálou hrušku. Zakousl se do ovoce a málem se pozvracel, když viděl, jak sebou uvnitř mrská trojice bílých červíků. Švihl shnilou hruškou o  zem před prodavačovým stánkem a roz­dupl ji. Pak v náhlém hnutí mysli vzal velký koš, ve kterém měl prodavač vyložené všechno své ovoce, a vysypal ho na ulici. Budiž to pro tebe ponaučením, pomyslel si. Spokojen se svým počínáním se vydal sebejistě úzkou uličkou pryč, zatímco rozlícený prodavač na něj chrlil příval nadávek. Nyní byl lépe naladěn. Mraky, které poslední týden halily Dorminii do stínu, se konečně protrhaly a vysvitlo slunce. Na pozdně jarní ráno bylo vlastně neobvykle teplo. Když si odmyslel tu hrušku, tak mu narychlo zhltaná snídaně zklidnila žaludek. Ze všeho nejdůležitější bylo, že měl nějaký cíl. V tom vězel úděl hrdiny. Když schytáš ránu, hned se zase postavíš a jsi zpátky, o ránu silnější. 79

Vzduch náhle protrhl křik zvoníka přicházející odkudsi z druhé strany Bazaru. „Pozor pozor, dobří lidé dorminijští. Váš slavný vládce svrhl zrádného Maria a očistil jeho město od hříchu samotnými vodami Hromového moře. Válka je skončena. Všichni chvalte lorda Salazara!“ Chvíli trvalo, než si Cole uvědomil, co zvoníkova slova znamenají. Pak se k němu co nejrychleji rozběhl. Kolem hlasatele se již shlukoval dav lidí a ze všech stran ho zasypával přívalem otázek, on si jich ale nevšímal a jen dál opakoval své hlášení. „To nemůže být pravda,“ říkal otupěle jakýsi bezzubý sedlák, když Cole přistoupil blíž. „Mám v Přístavu stínů dceru. Co má na mysli tím ‚očistil‘? Už aby ten zatracenej zámek taky skončil.“ Cole se neobtěžoval odpovídat. Odstrčil muže ramenem stranou a tlačil se hlouběji do nemyté masy občanů, kteří se znepokojením novinku probírali. Obzvláště jedna žena vypadala, že chce stůj co stůj rozhlásit svůj názor mezi největší možný počet lidí. Chvíli se na ni díval. Nakonec se jejich pohledy setkaly a ona si to namířila přímo k němu. Už už se otáčel, jako že má někde nějaké zařizování, když si všiml jejích kroutících se boků. Přestože měla na sobě jen ošuntělé šaty dobré hospodyňky, její ňadra vypadala naprosto úchvatně. Přibližovala se a Cole viděl, že není tak stará, jak si původně myslel. Světle zrzavé vlasy jí na slunci půvabně zářily. Vlastně na ni byl docela pěkný pohled. Minutku svého času jí snad věnovat můžu, domníval se, i když jeho modřiny v něm chtě nechtě budily trapné rozpaky. „Předpokládám, že už jste to slyšel,“ řekla a postavila se tak, že rýha mezi jejími ňadry neodolatelnou silou stahovala jeho pohled. „Přístav stínů už neexistuje. Město stínů zničil sám Salazar.“ Tón jejího hlasu se mírně změnil, vkradl se do něj náznak sarkasmu. „Zvláštní, že s tím čekal, teprve až naše flotila utrpí drtivou porážku.“ 80

Cole nic neříkal a místo toho jen nezaujatě pokrčil rameny. Nebude se nahlas uprostřed zalidněného tržiště vyslovovat proti Tyranovi. Není přece hloupý. Žena se naklonila blíž k němu a zašeptala: „Přišla jsem o muže v černé loterii, čtyři roky to jsou, víte. Byl to statečnej chlap.“ Do očí se jí nahrnuly slzy. „Takovýho dneska aby pohledal. Chlapa s názorem, připravenýho konat.“ Cole nadmul prsa a útěšně jí položil ruku na rameno. Kdybys jenom věděla, pomyslel si. Kdybys jenom věděla. „Vaší ztráty je mi líto,“ zalhal. „Jsem si jistý, že váš manžel a já bychom měli hodně společného.“ Podmanivě se na ni usmál a ona se za odměnu stydlivě zapýřila. „Jak jste přišel k těm modřinám?“ položila mu něžně ruku na tvář. Cítil, jak na ni jeho tělo reaguje, a znepokojeně ucukl. „Řekněme, že já a Stráž si ne vždy úplně rozumíme,“ odpověděl. Neudržel se a spiklenecky na ni mrkl. Zatvářila se zamyšleně a sklonila hlavu. Koutkem oka zahlédl prudký pohyb. Jednoho z obchodníků, se kterým žena předtím mluvila, najednou kdosi zezadu popadl. Na zlomek vteřiny, dřív než zmizel za shlukem lidí, byl vidět jeho překvapený obličej. Ozval se výkřik, jenž ustal stejně rychle, jako se ozval, a z davu násilím vyvlekli jakousi mladou ženu, která kolem sebe rozhazovala rukama a pak se ztratila z dohledu. Znepokojeným zástupem se šířil šepot. Lidé se ohlíželi nalevo, napravo, za sebe. Z davu byli náhle vytaženi další dva lidé — jakási stará žena a muž ve středních letech. Colea se zmocnila temná předtucha. Upřeně se zahleděl na ženu před sebou. Mračila se, jako by se snažila rozluštit nějakou záhadu. Její pohled se změnil. Slzy byly ty tam stejně jako stopy po něžném vzpomínání a vážně míněné touze. Byly nyní tvrdé jako žula. „Tohohle nějak nedokážu rozlousknout,“ řekla a Coleovi vteřinu trvalo, než si uvědomil, že svoje slova adresovala někomu za ním. 81

Otočil se. Nad ním se tyčil prostě oděný urostlý muž a chystal se ho popadnout za ruce. Už už sahal pro dýku ukrytou v rukávu, když ucítil bodnutí v zátylku a jeho tělo jej náhle odmítalo poslouchat. Byl zcela ochromený. Dokonce ani hruď nechtěla nabírat vzduch do plic. Cole poslouchal pískání vzduchu, jenž mu nosem proudil do těla. Žena se zatím postavila přímo před něho. V jedné ruce drže­ la sponu do vlasů, jejíž hrot se leskl krví. Druhou rukou si z ucha sundala náušnici, kterou měla ukrytou pod vlasy. Obě okrasy vyzařovaly matné světlo. „Kouzlo!“ pokusil se vykřiknout, ale z jeho zamrzlých úst se vydral pouze nesrozumitelný sten. „Co s ním uděláme, Goodlady Cyreeno?“ zeptal se statný muž. Žena se dívala na Colea, jako by byl nějaký hmyz provádějící zajímavé kejkle. „Moje náušnice nepřečetla jeho myšlenky,“ řekla. „Něco takového se ještě nestalo. Odneste ho do domu bezpečnosti v Krakenově ulici. Mám chuť dělat pokusy.“ Davarus Cole se bránil ze všech sil, ale jediné, co zvládl, bylo zavřít oči. Den zničehonic nabral špatný směr. „Podívej se na mě. Dělej, nebo ti utrhnu péro a narvu ti ho do huby.“ Cole maličko pootevřel jedno víčko. Z toho, jak si ho ten maskovaný ranař přehodil přes rameno jako pytel brambor, ho bolelo celé tělo. Vypadalo to, že leží na kamenném stole v nějakém opuštěném skladě. Plápolala tam jedna malá louč. Goodlady Cyreena, žena, která zosnovala jeho únos, stála u stolu, na němž leželo vyskládané nepěkně vypadající kovové náčiní. Její tvář byla chladná jako smrt. Dívala se na něj nemilosrdnýma očima. Je na nich cosi neurčitě povědomého, pomyslel si, nemohl se ale vůbec dopátrat, co to je. „Cítíš, jak se ti do svalů pomaličku vrací cit?“ zeptala se. „Bude trvat hodiny, než budeš sám schopný alespoň chodit. Na útěk zapomeň.“ 82

Cole se snažil pohnout ústy a zjistil, že jazyk se mu uvolnil dost na to, aby utvořil alespoň zkomolená slova. „Proč to děláte?“ zeptal se. „Jsem nevinný!“ Goodlady Cyreena si shrnula vlasy z čela a odhalila stříbrnou náušnici, která se jí tlumeně blýskala v uchu. „Slov nebylo třeba,“ řekla. „Podle toho, jak jsi reagoval na vystoupení mého herce, jsem poznala, že přede mnou skrýváš zrádné choutky. Moje vázaná kouzelná moc,“ poklepala si na žhnoucí kov v uchu, „obyčejně potvrdí záměr těch, které podezírám ze zrady.“ Přešla k němu a položila mu hladkou ruku na čelo. „Ty jsi však odmítl cokoliv prozradit. Vůbec žádné myšlenky. To by nemělo být možné. Vysvětlíš mi, proč nemůžu číst tvou mysl?“ Netrpělivě se na něj podívala. „Já nevím,“ zamumlal Cole. „Včera večer jsem pil. Možná —“ Žena tyčící se nad ním ho chňapla za vlasy a udeřila mu hlavou o stůl. „Řekneš mi, čím to, že jsi proti čtení myšlenek imunní,“ řekla Augmentorka poklidně, „nebo ti udělám díru do hlavy.“ Vrátila se zpátky ke stolu a zvedla strašlivě vyhlížející skalpel. „Část tvého mozku můžu poslat na rozbor,“ řekla. „Takový zákrok bys nepřežil. Nebo máš druhou možnost — řekneš mi pravdu a oba nás tak ušetříš nepříjemností.“ Cole se cítil jako omráčený, obracel se mu žaludek a v ústech měl najednou sucho jako na poušti. Trochu zachrchlal, aby se zbavil suchého pocitu v ústech. „Vzal jsem si něco na spaní,“ podařilo se mu říct. „Dal mi to jeden kamarád.“ Goodlady Cyreena chvíli nic neříkala. Nakonec pokývala hlavou. „To si vyžádá vzorek moči.“ „Ano,“ odpověděl spěšně Cole. „Budu potřebovat pomoc s…“ Umlkl, když viděl, jak žena sahá ke stolu a zvedá dlouhou jehlici s trubicí připevněnou ke zvířecímu močovému měchýři. Přešla k němu, rozepnula mu kalhoty a stáhla mu je přes boty a kotníky. Podruhé za dva dny bylo Coleovo ochablé mužství podrobeno ponižující prohlídce. 83

Augmentorka našpulila rty. „Zdám se ti přitažlivá?“ zeptala se. Její obličej neprozrazoval žádné city. Čekala jednoduše na odpověď. Jenom to místo, co máš přesně mezi očima, pomyslel si Cole. Kdyby tak měl po ruce Mageban. Ne že by mu tedy k něčemu byl, když nemůže ani pohnout rukou. „Ano, velmi,“ řekl. Nervózně si olízl rty. Její tvář roztála do úsměvu. Odpověděl jí pozvednutými koutky. Možná že je Augmentorka a dost možná taky sadistka, když ale přijde na věc, žena je žena a on je Davarus — „Au!“ zařičel, když mu její sevřená pěst dopadla drtivě přímo mezi nohy. Celé jeho tělo explodovalo návalem bolesti. Utrpení bylo tak velké, že sotva dýchal. Udeřila ho znovu, ještě silněji, a před očima se mu roztancovala světélka. Chtěl se schoulit a umřít, ale jeho tělo prostě nespolupracovalo. Byl bezmocný. Goodlady zvedla neskutečně dlouhou jehlici a přiblížila ji těsně nad jeho slabiny. Zmocnila se ho náhlá hrůza. „Počkejte!“ zalapal po dechu. „To není třeba! Můžu —“ Bílá, pronikavě mučivá bolest, když Augmentorka pronikla jeh­ licí přes kůži hluboko do měchýře, změnila jeho slova ve skučení. Po lících mu stékaly slzy a on se zoufale modlil, aby do místnosti vtrhl Garrett se Střepy a zachránili ho. Kdykoli se v minulosti dostal do potíží, ten starý tlustý kupec ho z nich pokaždé vysekal. „Bolí to?“ zeptala se Goodlady Cyreena pohrdavým tónem. Neurčitě se usmívala, zatímco mu z těla nevzrušeně odebírala moč a poslouchala jeho kvílení. „Říkej si, že máš štěstí. Na tomhle stole nezemřeš. Lord Salazar teď zdravé mladé muže potřebuje.“ Když Augmentorka konečně jehlici k jeho velké úlevě vytáhla, dál těžce oddechoval. „A je to,“ řekla. „Teď si odpočiň. Máš před sebou namáhavou cestu.“ Její poslední slova jako by k němu připlouvala z obrovské dálky. „Dnes večer vyplouváš na Mořelam…“

84

Srdce ze železa

Barandas si ještě naposledy upravil meč a přelétl pohledem ulici před sebou. Když spolu s ostatními Augmentory stanuli na severním okraji Háku, náměstí se téměř okamžitě vyprázdnilo. K východní bráně, směrem k jedné z farem či vesnic, kterými byl poset úrodný pruh země za Dorminií, se kodrcal koňský potah. Kvůli zámku, jenž byl na město uvalen, však majitel povozu jen tak rychle nikam neodjede. Podél Tyranovy třídy na ně hleděly hloučky lidí a mladým stejně jako starým se na tvářích svářil strach se zvědavostí. Vcelku vzato to bylo příjemné ráno. Bouře během noci ustala a zanechala za sebou na ulicích vlhkou vůni. Ve vzduchu však bylo ještě něco jiného — tedy kromě kyselého, mírně zahnívajícího puchu, jenž byl přítomen všude za branami Šlechtické čtvrti. Byl to pach smrti. Podíval se nahoru. Klece uprostřed náměstí zasmušile visely z trámů a jejich obyvatelé v nich prodlévali v rozličném stavu zoufalství, šílenství či rozkladu. Jedna z klecí byla prázdná — admirál Kramer byl toho rána Rudou stráží propuštěn a Barandase takový vývoj tajně potěšil. Bývalého admirála dorminijského námořnictva, loajálního a otevřeného, byť poněkud upjatého muže, choval vždy v úctě. Kramer bude potřebovat všechny své zkušenosti, aby zvládl posádku složenou hlavně z odsouzených zločinců, obzvlášť když míří na Mořelam. Vody v těch obávaných končinách Hromového moře zkazila mrtvola boha Malantise. Dobývání kouzla v tomto kraji v sobě skrývalo taková nebezpečí, že se o to v minulosti nikdo 85

ani vážně nepokoušel. Zoufalá doba si ovšem žádá zoufalá opatření. Barandas si pomyslel, že cokoli je lepší než umírat zavěšený v kleci. Otočil se ke třem mužům, které si vybral jako doprovod pro svůj krvavý úkol. Popravdě nebylo příliš z čeho vybírat. Většina Augmentorů se stále zotavovala ze ztráty kouzelné moci. Good­ lady Cyreena představovala pozoruhodnou výjimku, jenže se svými dovednostmi nehodila pro druh černé práce, kterou se oni čtyři chystali vykonat. Odkašlal si. „Víte, proč jsme tu. Jeden z nejmocnějších obchodníků ve městě po dobu více než deseti let tajně podporoval jednu teroristickou skupinu. Nadešel čas pro spravedlnost.“ Díval se přes ulici na polorozpadlý starý chrám. Ať už tu buřičskou skupinu vedl kdokoli, podařilo se mu unikat odhalení více než dlouho. Musel se obdivovat jeho důvtipu: za základnu si vybral místo tak nápadné, a přece tak přehlížené, že jen v málo lidech vzbudilo podezření. „Podle našeho zdroje máme čekat tucet vzbouřenců.“ Barandas se na chvíli odmlčel. Bylo to nepříjemné, ale zabránit tomu nemohl. „Musíme je všechny popravit. Včetně té holky.“ „Tam je nějaká holka? Aha. Nejdřív je zabijeme. Pak si zašukám.“ I když stáli v ranním slunci, zdálo se, že Černý Garmond svou hrozivou přítomností vysává ze světa veškerou barvu. Obrovitý Aug­mentor, přes sedm stop vysoký a široký jako dva dospělí muži, měl na sobě oděv z kouzelného pancéřového brnění, které pohlcovalo okolní světlo. V důsledku toho se podobal obrovskému stínu. Rohatá přílba, kterou si chránil celou hlavu, jeho hrůzostrašnost ještě podtrhovala. Garmond u sebe neměl žádnou zbraň — jeho vyztužené železné rukavice a hrozivá síla stačily k tomu, aby člověku rozdrtil páteř či roztříštil lebku jedním jediným úderem. Se svým očarovaným brněním byl obrovitý Augmentor téměř neporazitelný. Naproti tomu Legwynd se chránil málo, na sobě měl jen koženou vestu. Jeho pásek se blyštěl dýkami všech tvarů a velikostí 86

a jeho boty svítily bledě modrou barvou, jež prozrazovala přítomnost kouzla. „Jsem připraven,“ řekl. A jako by se snažil prokázat pravdivost svých slov, začal kmitat nohama tak rychle, že je oko vnímalo jen jako modrou šmouhu. „Dost,“ přikázal Barandas. „Někdo si nás všimne.“ „No a?“ zeptal se Thurbal. Byl to statný muž ve středních letech s nakrátko střiženými šedivými vlasy a na sobě měl kroužkovou zbroj. Položil ruku na hrušku strašlivé zbraně za pasem. „Jsme Augmentoři. Jenom dobře, že se nás ti vidláci bojí.“ „Řekl jsem dost.“ Barandas spustil ruku na svoji zbraň. Možná že Thurbal byl parchant, zabiják a vrah, kterému se rovnal jen Černý Garmond, dobře si však rozmyslí, jestli si něco začne s Nejvyšším Augmentorem. „Jak myslíš, veliteli,“ ustoupil. Barandas se uvolnil a zhluboka se nadechl. „Tam je náš cíl,“ kývl hlavou na rozbořený chrám Matky. „Připravte se. Nebudou nás čekat, jestli se ale někomu podaří uprchnout… Legwynde, ty víš, co a jak.“ Šlachovitý Augmentor zazářil téměř blaženým úsměvem a olízl si rty. Barandas potřásl hlavou a vzdychl si. Ať už je to konečně za náma. Na jejich opatrné zaklepání nikdo neodpověděl, takže se Garmond opřel do dveří ramenem a doslova je vyrval z pantů. Obrovský válečník vklopýtal do svatyně starého chrámu i s dveřmi, které před sebou držel jako štít. Do dřeva se s temným zaduněním zapíchly šípy z kuší, další se odrazily od brnění, avšak ani jedinému se nepodařilo zasáhnout tělo. S bojovým rykem mrštil Garmond dveřmi do skupinky rebelů na druhé straně místnosti a rozprášil je všemi směry. Jeden z mužů, klidnější než ostatní, zamířil na hlavu Barandasovi. Zničehonic se vzduchem mihla šmouha a rebel celý zmatený spatřil, jak mu z krku trčí dýka. Kuše dopadla na podlahu, muž klesl na kolena a přes prsty, jimiž si svíral hrdlo, se mu proudem valila krev. Legwynd vycenil zuby v úsměvu a vytáhl další dýku. 87

K Barandasovi běželi dva muži, oba svírali meč. Nejvyšší Augmentor jednoho z nich odrazil, obrátil zbraň v ruce, máchl jí za sebe a probodl třetího muže, který se k němu pokusil potají přiblížit zezadu. Pomalými úkroky stranou vstoupil na scénu Thrubal, v rukou zubatou zahnutou šavli v obranné pozici. Vzbouřenec, který máchl po Barandasovi, teď udeřil spodním příčným výpadem, šedý Augmentor však jen ledabyle nastavil svítící zbraň a úder odrazil. Za výrazného zaskřípání přišel vzbouřenec znenadání o horní polovinu meče. Thurbal využil soupeřova zmatku a máchl mu šavlí po krku. Úder to byl téměř odbytý, scházela mu opravdová síla, přesto však šavle rozčísla maso a obratle stejně snadno jako předtím ocel. Hlava po celou vteřinu děsivě setrvala na krku a pak se skutálela dolů. Tělo se svezlo vedle ní a prýštící krev z něj potřísnila pobořenou podlahu v chrámu. Legwynd se dostal na dosah ke střelci z kuše, jenž se ukrýval v chrámové lodi, a oba nyní bojovali muž proti muži, dýka proti dýce. Takřka na poslední chvíli si Barandas všiml jiného muže, který mířil zpoza sloupu. Kuše cvakla. Čas se zastavil. Šíp se mu odrazil od meče a neškodně sklouzl po zdi. Nejvyšší Augmentor věnoval bezpočet hodin studiu všech textů o umění boje, které byly ve městě k nalezení. Trávil pravidelně celé noci cvičením s mečem a neustálým úmorným opakováním je dováděl k takové dokonalosti, že by to většinu mužů dohnalo k šílenství. Stálo ho to mnoho úsilí, svého současného postavení však Barandas nedosáhl náhodou. Plíživým krokem se blížil k útočníkovi. Kuše cvakla a jeho meč byl opět na místě a střelu odchýlil. Skočil dopředu, udělal kotrmelec a stanul těsně u sloupu. Vzbouřenec odhodil kuši a sáhl k pasu po kyji, ale upustil ho. Barandas počkal, až zbraň sebere z podlahy. Se zbraní či s holýma rukama, nakonec to vyjde nastejno. Svižná výměna úderů a vzbouřenec se odpotácel pozpátku ke sloupu, z probodnutého srdce mu po hrudi proudila krev a slévala 88

se do kaluže u jeho neživých nohou. Při pohledu na něj se Barandas zastavil. Vzduch prořízl válečný ryk a v zorném poli se objevili dva urostlí muži. Jeden mával sekerou, druhý dřevěnou palicí pobitou hřeby. Garmond, kterému z rukavic kapala krev zabitých, na ně okamžitě zaměřil svou pozornost. „Moji!“ zavrčel. Oba vzbouřenci kolem něj ostražitě našlapovali v kruhu. Jeden z bratrů, ten s palicí — Barandas si uvědomil, že jsou to dvojčata — udeřil na Garmonda strašlivou ranou, která by menšího muže skolila k zemi. Černý Garmond zvedl ruku a loketníkem úder odrazil. Druhý z bratrů ve stejnou chvíli vytáhl nabitou kuši, kterou měl ukrytou pod pláštěm, a vystřelil. Šíp mířil přesně a zasáhl ocelový límec brnění kolem Augmentorova krku. Měl ho přinejmenším rozetnout a proniknout Garmondovi průdušnicí, jenže očarovaný kov vydržel a střela se odrazila stranou. S rychlostí, jaká je u muže jeho rozměrů až neuvěřitelná, se Garmond vyřítil kupředu a vzbouřenci, který ho téměř připravil o život, vyťal pravý hák. Muž, jenž mezitím odhodil kuši, se přikrčil, aby se vyhnul přímé ráně, avšak pěst v rytířské rukavici jej tvrdě zasáhla a srazila k zemi. Garmond najednou zakolísal a padl na koleno. Druhý bratr se pokoušel zaútočit zezadu. Vzbouřenec sám byl podle normálních měřítek urostlý, ale s Černým Garmondem se žádný jiný muž nemohl poměřovat. Augmentor sáhl za sebe, strhl soupeře k  zemi a  přivlekl ho k sobě. Prsty druhé ruky pak strašlivou silou vrazil rebelovi do očí. Nešťastná oběť zavřeštěla a podél prstů, které Garmond vrážel stále hlouběji, vytryskly potůčky krve. Do Augmentorovy přílby se najednou se zapraštěním zasekla sekera takovou silou, až mu hlava prudce škubla dopředu. Barandase napadlo, že Garmond snad má vážné potíže, avšak obr se potácivě postavil na nohy právě včas, aby následující úder zachytil 89

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.