TAJEMNÉ BRATRSTVO PANA BENEDIKTA A NEBEZPEČNÁVÝPRAVA napsal Trenton LeeStewart ilustrovala Diana Sudykaová

TAJ EMNÉ B PA N A BENEDIK napsa ilust

l

RATR STV O

TA A NEBEZPEČNÁ VÝ

Trento n L

tew ee S

r o v a l a D i a n a Su

PRAVA

art

ov yd k a

á

Text copyright © Trenton Lee Stewart 2008 Illustrations copyright © Carson Ellis 2008 Translation © Petr Štádler 2014 Czech edition © Nakladatelství Slovart 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jiným způsobem – elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak – bez předchozího písemného svolení majitelů autorských práv.

ISBN 978-80-7391-765-4

Pro Fletchera T. L. S.

Poděkování Rád bych poděkoval četným přátelům a členům rodiny, kteří mě podporovali při práci (dostalo se mi štěstí v podobě vynikajících neoficiálních reklamních a nakladatelských agentů), ale také knihkupcům, knihovníkům, učitelům a zejména čtenářům, u nichž se Bratrstvo setkalo s tak vřelým ohlasem. Chtěl bych také vyzdvihnout několik jedinců, kteří mají na této knize obzvlášť nedocenitelný podíl: mé díky patří Paulu Galvinovi za Iberské dobrodružství, Tracie Stewartové za Tajemství Holanďanů, Kenovi a Marianne Estesovým za Přízeň a želvu krabičnou a všem na patnáctém podlaží – za všechno ostatní a ještě mnohem víc.

Obsah Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy . . . . . . . . . . Nepřečtené varování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Za sklem aneb Okna místo zrcadel . . . . . . . . . . . . . . . Bratrstvo se znovu schází . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výprava začíná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Polopravdy a podvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ropušáci, piráti a technické potíže . . . . . . . . . . . . . . O čem svědčí počasí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží . . . Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě . . . . . Lámaná domluva a chytré převleky . . . . . . . . . . . . . . . Sliby a chvíle oddechu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Svědectví o soumračnici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Telefonát, peníze a osudová obálka . . . . . . . . . . . . . . . Konečně dostiženi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zajatec z loděnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Povede vás vítr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

009 025 040 053 068 084 098 120 137 149 167 183 197 216 233 248 265

Soumrak před západem slunce . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hlídky na sile . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příjemné sny a další falešné útěchy . . . . . . . . . . . . . . Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené . . Pat v krytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jeskyně na vrcholku hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Staří přátelé a noví nepřátelé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co září do tmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší . . . . . . .

278 295 304 318 336 348 368 393 408

D OPISY

OD CITRONOVÉ ŠŤÁVY A KLÍČE OD NUDY

J

ednoho jasného zářijového rána, když se většina dětí jeho věku mořila ve škole se zlomky a desetinnými čárkami, se chlapec jménem Renek Maldun ubíral po prašné cestě. Renek vypadal jako každý druhý kluk – vlasy a oči měl hnědé jako každý druhý kluk, nohy dlouhé jako každý druhý kluk, nos stejně daleko od uší jako každý druhý kluk a tak dále – a kráčel úplně sám. Až na sokola vznášejícího se vysoko nad cestou a několik nenápadných vlhovců v polích po obou stranách byl Renek jediný živý tvor široko daleko.

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Přihlížejícímu klidně mohlo připadat, že se Renek ztratil daleko od domova, a vlastně by měl zpola pravdu. Alespoň Renkovi ta představa, že by to někdo napůl trefil, připadala vtipná – zrovna totiž dospěl k názoru, že právě půlky nejlépe vystihují jeho momentální situaci: nacházel se půl dne jízdy od předměstí Kamenice, kde žil, půl kilometru od nejbližšího městečka a podle muže, kterého se ptal na cestu, mu půl kilometru zbývalo i do cíle. Nejpodstatnější však bylo, že naposledy před půl rokem viděl své tři nejbližší přátele. Renek zamžoural do slunce. Nedaleko před ním se polňačka zdvihala do strmého kopce, přesně jak to popisoval muž ve městě. Za kopcem měl Renek natrefit na statek. A na statku najde Katku Nemráčkovou. Renek přidal do kroku, až se mu pod nohama vířil prach. Ta představa, že Katku už co nevidět spatří! A Brčka – že nejpozději večer dorazí i Brčko! A zítra všichni odjedou do Kamenice, kde se shledají…, no, kde se shledají s Konstancí Kontrovou, ale to bylo taky fajn. I pomyšlení na to, jak ho Konstance uráží v rýmovaných dvojverších, Renka naplňovalo radostí. Tohle geniální škvrně možná bylo samorostlý drzoun, jenže Konstance zároveň patřila k těm několika málo lidem na světě, které Renek mohl považovat za skutečné kamarády. Konstance, Katka a Brčko pro něj byli jako rodina. Sice je poznal teprve před rokem, na tom však nezáleželo. Jejich přátelství se zrodilo za mimořádných okolností. Renek se dal do běhu. Těšil se, nemohl si pomoct. O několik minut později už stál na hřebeni kopce, ruce na kolenou a funěl jako štěně. Musel se sám sobě zasmát. Přece jen nebyl Katka, která by nejspíš mohla běžet až z města a stejně by se nezapotila. (Ostatně by to nejspíš zvládla

10

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy i po rukou.) Renkovo nadání nemělo ráz tělesný – i po téhle stránce na tom byl jako každý druhý –, takže když si teď prohlížel statek, který se před ním rozprostíral, lapal přitom po dechu a musel si stírat pot z čela. Tak takhle vypadal Katčin domov: skromná obytná budova a stodola, obě čerstvě natřené, na dvoře starý náklaďák, dále maličký bílý kurník, ohrádka, v níž pobíhaly ovce a kozy, a za ní zvlněné pastviny. Za cestou, naproti budovám, se rozkládal sad. Několik stromů mělo větve poseté macatými červenými jablky, většina plodů však nedozrála a byla sotva vidět. Statek ještě vyžaduje notný kus práce, psala Katka v jednom dopise – což bylo téměř vše, co kdy psala. Katčiny dopisy se nedaly označit zrovna za upovídané, zato za radostné ano. Vlastně až příliš radostné. V Renkovi občas vyvolávaly dojem, jako by se po kamarádech stýskalo jen jemu. Ve chvíli, kdy se Renek pustil z kopce, zazněl dole mezi hospodářskými staveními zvon. Renek se s nadějí rozhlížel, jestli někde nezahlédne Katku, viděl však jen kozy a ovce, jak se trousí ze své ohrádky. Podle všeho jim ji nechávali otevřenou, aby se mohly vydat na pastvu. Renek se udiveně zarazil. Přísahal by, že poslední koza, která ohrádku opustila, se otočila, drcla do branky a zavřela ji. Renek svraštil čelo. Tahle svědomitá koza nebyla první neobvyklá věc, kterou to dopoledne spatřil. Rozpomněl se na něco jiného – něco kuriózního, nad čím se ve své natěšenosti dosud pořádně nezamyslel. Renek si zastínil oči a pátravě se rozhlédl po obloze. Poměrně nízko nad ním opět kroužil sokol, jehož si všiml dříve. Rozeznával už i barevné skvrny na jeho hlavě, které připomínaly černou čapku a dlouhé černé kotlety. Za velkého odbor-

11

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava níka na ptactvo se Renek nepovažoval (třebaže o něm věděl více než většina lidí), ale byl si poměrně jistý, že jde o sokola stěhovavého – a sokol stěhovavý se v této oblasti v tuto roční dobu vyskytoval vskutku vzácně. Renek se uculil a chvátal z kopce ke statku. Dělo se něco zvláštního a nemohl se dočkat, až tomu přijde na kloub. Blíž než dům stála stodola, a tak Renek strčil hlavu do otevřených vrat, kdyby náhodou Katka byla uvnitř. Chvíli trvalo, než se jeho oči, uvyklé na zářivé slunce, přizpůsobily relativnímu přítmí ve stodole, potom už se jim však nemohla naskytnout vítanější podívaná. Uviděl ten známý blonďatý culík, ta široká ramena, ten zářivě červený kbelík. Našel Katku, nebylo pochyb. Stála zády k němu s rukama v bok a zrak upírala k zadní stěně. Renek chvíli zvažoval, že by se k ní mohl nepozorovaně přikrást a překvapit ji, rychle si to ale rozmyslel. Pokoušet se nepozorovaně přikrást ke Katce byl nejspíš dost mizerný nápad. I tak ji nerad rušil. Dál se dívala před sebe, zjevně pohroužená v soustředění. Na stěně stodoly Renek nic neviděl, a usoudil proto, že se Katka koncentruje na něco v duchu. Možná dumala nad nějakým užitečným novým nástrojem, který by mohla nosit v kbelíku. Náhle se zlomila v pase a rozkašlala se. Potom začala prskat. A potom vydávat opravdu příšerné dávivé zvuky. Dusila se snad? Renek jí už už chtěl vyrazit na pomoc, když vtom Katka nasupeně vykřikla a dupla si. „Už zase!“ zaskučela a narovnala se. Pak se otočila a spatřila, že ji od vchodu do stodoly pozoruje Renek. „Netuším, co to celé mělo znamenat,“ poznamenal Renek, „ale mám takový dojem, že mi to bude připadat legrační.“ „Renku!“

12

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy Pomněnkové oči se Katce rozzářily radostí. Přidusala k němu, Renek rozpřáhl ruce… a okamžitě toho zalitoval. Katčin pozdrav z plné rychlosti připomínal spíš ragbyový zákrok než objetí, a když oba tvrdě dopadli na zem, Renek ucítil, že má vyražený dech. „Tys teď dorazil?“ ptala se nadšeně Katka a škrábala se na kolena. „A kde je slečna Perumalová a její matka? A co ti tak dlouho trvalo? Měls přijet už včera. Pro jistotu jsem se ještě jednou dívala do tvého dopisu.“ Renka sice jímala panika, jaká vždycky provází vyražený dech, přesto se pokoušel usmívat – nebo se alespoň tvářit jinak než ryba na suchu. Jenže nevydal ani hlásku, dokázal jen pohybovat rty. „Renku, vždyť ty nejsi schopen slova!“ smála se Katka. Postavila ho na nohy a začala ho prudce, bolestivě poplácávat po těle, aby ho oprášila. „Já vím, já jsem taky radostí bez sebe. A nejen kvůli tomu velkému překvapení pana Benedikta. Jsem prostě nadšená, že vás kluky zase mám možnost vidět! Nedokážeš si představit, jak jsem byla zklamaná, když ses včera večer neukázal.“ Renek popadl dech, poodstoupil od Katčiných plácanců a prohlásil: „Nejsi sama. Rozbilo se nám auto a museli jsme ho nechat odtáhnout do města. Noc jsme strávili v motelu.“ „V motelu ve městě?“ zvolala Katka. „To kdybych věděla! Mohli jsme pro vás přijet náklaďákem.“ „Promiň, zavolal bych, jenže když nemáte telefon…“ Katka zaskučela. „Konrád a jeho pravidla. Víš, že ho mám ráda, ale vážně, některé věci, na kterých trvá…“ „Každopádně,“ dodal Renek se smíchem, „jsem nedokázal čekat, až nám auto opraví, a tak když mě amma“ – amma, tak Renek říkal slečně Perumalové, své někdejší učitelce, která ho nedávno adoptovala – „pustila, zeptal jsem se mechanika na cestu

13

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava a tady mě máš. Amma s pati se tu objeví, jakmile jim zpojízdní auto.“ Katka chytila Renka za paži, tvář svraštělou obavami (takto se Katka netvářila často, protože kvůli něčemu se znepokojovat, na to ji zrovna neužilo). „Vejdeme se tam všichni tři? Myslím ještě se slečnou Perumalovou, její matkou a všemi zavazadly? Jedou přece i Brčkovi rodiče a ti mají malé auto. Nedokážu si představit, že by jeden z nás strávil šest hodin odděleně od zbylých dvou, když jsme se teď půl roku neviděli!“ „Pronajali jsme si kombík. Místa je v něm spousta. Poslyš,“ pravil Renek a zvedl ruku, aby Katku zarazil, protože se chystala říct něco dalšího, „než to úplně zamluvíme, prozradila bys mi, o co ses tu pokoušela? Naposledy jsem takový zvuk slyšel v dětském domově, když tam kočka vykašlávala chuchvalec chlupů.“ „Myslíš tamto?“ pokrčila Katka rameny. „Cvičím se, jak ze sebe něco vydávit, ale je to mnohem těžší, než by si člověk myslel.“ Když viděla Renkův zděšený výraz, rychle objasnila: „Je to starý kouzelnický trik, který praktikují všichni ti mistři úniků, Houdini a podobně. Spolknou třeba šperhák nebo tak něco a později ho zase krčními svaly ze sebe dostanou. Má se to trénovat s něčím na šňůrce, abys to zároveň mohl povytahovat. Tak jsem to taky nejdřív dělala, potom jsem si ale říkala, že bych to mohla zvládnout i bez šňůrky. Zatím se mi to ale nepovedlo.“ „Takže jsem měl pravdu,“ konstatoval Renek. „Je to legrační. Ale není to nebezpečné?“ Katka zamyšleně sešpulila rty. Tohle ji evidentně vůbec nenapadlo. Obávat se nebezpečí, na to zrovna Katka moc nedala. „Nejbezpečnější věc na světě to asi nebude,“ připustila. Vážně na Renka pohlédla a dodala: „Radši to nezkoušej.“

14

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy Renek se zasmál (něco takového zkoušet, k tomu by ho v žádném případě nic nepřinutilo), pak nasadil stejně vážnou masku a odvětil: „Dobře, Katko, slibuju, že nebudu polykat… Co žes to vlastně spolkla?“ Katka obrátila oči v sloup a mávla nad otázkou rukou. „Nechci o tom mluvit.“ „No a co se s tím teď stane?“ nevzdával se Renek; ve tváři se mu znovu zračilo zděšení. „Myslím když jsi to nedokázala…?“ „Nechci o tom mluvit,“ zopakovala důrazně Katka.

Stejně měli jiných témat hovoru až až. Katka nejenže chtěla Renka provést po statku, ale taky dychtila zjistit, co si Renek myslí o tom velkém překvapení, které jim chystá pan Benedikt. Od chvíle, kdy jejich čtveřici pan Benedikt povolal na bezodkladnou misi – misi, kterou mohly zvládnout jen naprosto mimořádné děti –, uplynul přesně rok a nyní, v den výročí jejich seznámení, uspořádal u sebe doma v Kamenici setkání. V jednom ze svých dopisů vysvětlil: „Čeká tu na vás překvapení, které vás doufám všechny potěší – překvapení, které sice nedokáže dostatečně vyjádřit můj vděk a už vůbec ne to, jak moc a jak neochvějně vás mám rád, přesto však dle mého názoru překvapení příhodné…“ Takhle ještě chvíli pokračoval – dál rozváděl, jak si cení jedinečných předností dětské čtyřky a jak se těší, až je zase uvidí. Katka dopis s potěšením přeletěla očima a odložila ho. Renek si ho přečetl několikrát a slovo od slova si ho vryl do paměti. „Ty ses to celé naučil zpaměti?“ užasla Katka. Právě s Renkem lezli po žebříku do podkrovního seníku, který mu chtěla ukázat. „Začínáš připomínat Brčka.“

15

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Brčkovi by stačilo přečíst si to jednou,“ namítl Renek a měl naprostou pravdu. Brčka však zmínil především proto, aby odvedl pozornost od sebe. Pravda byla, že se zpaměti naučil každý dopis, který za poslední půlrok obdržel – nejen od pana Benedikta, ale i těch pár žoviálních, bezstarostných řádek, které mu přicházely od Katky, poněkud nudné, ale svědomitě podrobné zprávy od Brčka, a dokonce i svérázné básničky, které mu zasílala Konstance, pokaždé s nějakým kuriózním knoflíkem, chuchvalcem prachu nebo útržkem papíru, na němž jí se zalíbením spočinul zrak, když šla najít známku. Za to, že tak úzkostlivě lpí na každém slovu od ostatních, kteří se nikdy nezmínili, že by se jim po něm nějak stýskalo, se Renek nemálo styděl. „Když mluvíme o Brčkovi,“ navázala Katka a vytáhla Renka poklopem do seníku, „máš od něj poslední dobou zprávy? Vy dva si prý píšete mnohem víc než já s ním. Že ty se prý i obtěžuješ odpovídat mu na otázky, na rozdíl od některých jiných přátel. Podle mě úplně nechápe moji situaci. Mimochodem, tohle je ten seník.“ Renek se rozhlédl. Seník připomínal jakýkoliv jiný seník, který viděl – pravda, viděl je jen na fotografiích a ve filmech –, ale zdálo se, že Katka je na něj nesmírně pyšná, a tak uznale pokýval hlavou. „Co přesně Brčko nechápe? Myslím na tvé situaci.“ „No, předně mám příšerně napilno,“ odpověděla Katka a zatlačila do dveří vedoucích ven. Dveře se rozletěly a otevřel se výhled na zvířecí ohradu pod nimi. „Chodím do školy a snažím se statek zase uvést do provozu. To víš, Konrád často odjíždí na nějaké mise a já musím pomáhat.“ Tohle Renek opravdu věděl. Konrád byl Katčin otec – a krom toho i tajný agent. Nic z toho ovšem až donedávna netušili, dokonce ani Katka ne. Když byla ještě batole, na jedné z misí Konráda

16

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy zajali, ztratil paměť a už se nevrátil. Protože matka jí umřela a otec ji opustil (nebo si to alespoň všichni mysleli), poslali Katku do dětského domova, z nějž nakonec odešla k cirkusu. Co se týče Konráda, ten svým věznitelům upláchl a začal pracovat pro pana Benedikta. Pravdu Katka s Konrádem odhalili, teprve když je pan Benedikt svedl dohromady; tenhle měsíc od té chvíle uplynul přesně rok. „Statek se za ty roky fakt rozpadl,“ líčila Katka. „Je tu tolik práce, že můžu dřít od nevidím do nevidím. Ne že bych se práce štítila, to samozřejmě ne. Nejtěžší je pro mě posadit se a v klidu napsat pořádný dopis. To by přece Brčko měl vědět, ne?“ „To by nejspíš měl,“ připustil Renek. Přistoupil ke dveřím, kde Katka něco vytahovala z kbelíku (Renek si všiml, že už si na něj pořídila víko). Strčila si to mezi rty. Byla to jakási píšťalka. Potom znovu sáhla do kbelíku. „Na psaní dopisů je ale nejhorší,“ vysvětlovala Katka přes píšťalku a na ruku si přitom natahovala tlustou koženou rukavici, „že veškerou poštu mi pročítá vláda. To víš, dcera špičkového agenta. Musejí mít jistotu, že nevyzrazuju žádné tajemství. Už to, že celou naši misi přísně utajili, je hrůza – za to, co jsme dokázali, bychom na slávu rozhodně měli nárok –, ale že ani nemůžu posílat soukromé dopisy nejlepším kamarádům? To je k vzteku!“ Jako by chtěla svůj vztek názorně předvést, nafoukla Katka tváře a mocně zadula do píšťalky, která vydala slaboučké zapištění jako konvička. „Je to na to, na co si myslím?“ zeptal se Renek. „Nejspíš jo,“ přisvědčila Katka, „protože ty míváš obvykle ve všem pravdu. Ale vážně, nepřijde ti, že není fér, aby mi Brčko vyčítal, že tak málo píšu?“

17

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Renek se rozhodl, že půjde s pravdou ven. „Musím přiznat, že jsem míval tak trochu stejný pocit, a nejen pokud jde o dopisy od tebe, ale ode všech. Nikdo se nikdy pořádně nezmínil, že by… že by… Zkrátka mi začalo připadat, že jsem jediný, komu, rozumíš, komu…“ Katka se na něj podívala úkosem. „René! To by mě nikdy nenapadlo, že zrovna ty…“ Zavrtěla hlavou. „Ne všichni mají shůry dáno, aby všechno uměli tak pěkně vyjádřit, Renku. Nedokážeš si představit, jak moc se mi po vás všech stýská. Vždyť mně se, pro všechno na světě, stýská i po Konstanci!“ Renek se uculil. Přesně v to doufal. Stačilo tu pět minut a už se cítil stokrát líp. „Á, tady ji máme!“ zahlaholila Katka a pozvedla paži do výšky. Za okamžik už se před nimi vzduch rozvířil změtí pařátů a křídel, až Renek odskočil. Na Katčinu tlustou koženou rukavici, která jí sahala daleko přes zápěstí, se snesl sokol, posadil se na ni a nyní těkal hlavou ze strany na stranu a prohlížel si je. „Renku, představuju ti Máju.“ „Máju?“ „Protože je to majestátní pták.“ „Aha,“ odtušil Renek. „No jasně. Majestátní pták.“ „Nedívej se na mě tak! Ať se ti líbí nebo ne, jméno je to výborné. Že je to výborné jméno, Májo?“ Katka dala sokolovi nudličku masa ze zavázaného váčku ve svém kbelíku. Přiměla Renka, aby ptákovi pohladil peří (Renek nervózně poslechl), načež ho zase poslala pryč. „Konrád mi ji daroval k narozeninám – musela jsem mu to asi desetkrát naznačit a potom měsíc žadonit – a teď si ji cvičím. Je hrozně chytrá.“ Katka ztišila hlas, jako by ji Mája, která už odletěla sto metrů daleko, mohla zaslechnout. „Což je, mezi námi,

18

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy u dravých ptáků docela vzácnost. Jí bych to ale samozřejmě nikdy neřekla.“ Renek sledoval, jak sokol plachtí nad statkem. Celá Katka Nemráčková – nejdřív člověku předvede tak dramatickou podívanou a pak se chová, jako by vás to nemělo překvapovat. „Já myslel, že když chceš chovat sokola, musíš mít oprávnění,“ poznamenal, „a podstoupit několikaletý speciální výcvik.“ „No, to jo,“ přisvědčila Katka a zastrčila koženou rukavici zpět do kbelíku. „Tím vším jsem si prošla u cirkusu. Jeden z drezérů byl sokolník. Uvolil se, že mě vyučí. Pochytila jsem od něj všechno možné… Ale to můžeme probrat později,“ mávla nad tím netrpělivě rukou. „Chtěls mi vyprávět o Brčkovi. Máš o něm poslední dobou zprávy?“ Renek z kapsy vytáhl složený svazek papírů. „Zrovna před několika dny mi poslal tohle. Převyprávěl tady celou naši misi. Prý pro příští generace, pokud ji tedy kdy odtajní. Říkal, že ti to můžu ukázat. Chce znát tvůj názor.“ „To jako sepsal všechno, co se stalo? A udělal z toho příběh?“ „No…, něco takového.“ Renek papíry rozložil a předal je Katce, která se okamžitě posadila do sena a pustila se do čtení. Vyprávění mělo pět listů pokrytých z obou stran drobounkým, hustým písmem a samotný nadpis se délkou téměř vyrovnal jednomu z Katčiných dopisů. Zněl následovně:

Jak Tajemné bratrstvo porazilo příšerný stroj na vymetání mozků zvaný Našeptávač (a jeho vynálezce Tomáše Utruma, z nějž se vyklubalo dávno ztracené jednovaječné dvojče pana Mikuláše Benedikta, po němž je Bratrstvo pojmenováno) – osobní svědectví 19

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Krindypindy!“ zanaříkala Katka. „Ten název?“ Katka přikývla a pokračovala ve čtení.

Nejsi-li, čtenáři, zpraven o neúspěšném plánu pana Utruma stát se mocným vládcem nad světem pomocí psychoaktivních účinků Našeptávače, vše ti vylíčí toto svědectví. Na počátku příběhu se zrodilo Tajemné bratrstvo pana Benedikta. Sled několika zkoušek určil, že Jiří Král alias Brčko (autor tohoto svědectví), René Maldun (celým jménem nyní René Maldun Perumal, neboť byl adoptován), Katka Nemráčková a Konstance Kontrová oplývají dostatečnými schopnostmi na to, aby nastoupili do Jednotné akademie talentovaných (zkráceně JEDNAT) pana Utruma a působili jako tajní agenti pana Benedikta. Na uvedené akademii odhalily tyto děti řadu znepokojivých skutečností. Následně vyřadily z provozu Našeptávač, ačkoliv pan Utrum a jeho nejbližší pomocníci (předáci, jak se nazývají) bohužel dokázali uniknout. Teď ale vidím, že už jsem dospěl ke konci, a tak se s dovolením vrátím na začátek a průběh událostí patřičně uvedu… A takhle líčení, jímž se Brčko snažil přesně shrnout jejich dobrodružství, pokračovalo: neustále se vracelo, odbočovalo a pohybovalo se v kruhu. Celý odstavec Brčko například věnoval původu slova „zhrozený“, jiný třeba zvláštnímu pocitu odloučení, který člověk někdy zakouší na ostrovech (na rozdíl od poloostrovů), a další zase úvahám nad krutými tresty ve školách. První list už Katka dočítala povadle, s rameny svěšenými. S povzdechem přelistovala na poslední stránku a přečetla poslední větu: „A to je konec

20

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy líčení.“ Zvedla zrak k Renkovi. „Takhle…, ehm, je to napsané celé?“ „Bohužel.“ „Jak jen mohl z nejúžasnější, nejnebezpečnější, nejdůležitější události ve svém životě – v životě všech – udělat takovou… takovou…“ „Takovou nudu?“ nadnesl Renek. Katka sebou pleskla na záda do sena a rozchichotala se. „Jéžiši, nemůžu se ho dočkat!“ „Moc ho ale netrap. Sice trochu povylezl z ulity, ale pořád je přece jen dost citlivý.“ „Rozhodně ho nejdřív obejmu, než si z něj začnu utahovat,“ opáčila Katka. Renek sebou škubl. Katčino objetí Brčka nejspíš zdrtí mnohem víc než její šprťouchlata. „Tak jo, dost polehávání,“ prohlásila Katka, když už polehávala asi tak tři vteřiny, a vyskočila. „Neřekneš mi něco na můj kbelík?“ „Měl jsem to v úmyslu,“ potvrdil Renek. „Všiml jsem si, žes ho trochu upravila.“ Katka mu ho přispěchala předvést. Nové víko se snadno otevíralo, ale kbelík pevně uzavíralo, takže už se Katce nemohl vysypat jako dřív. Přibylo i několik váčků na cvoček, na řemínek a na zip, které Katka připevnila dovnitř kbelíku, a všechno se tak dalo schovat na určené místo. Na dně jako vždy ležel Katčin stočený provaz, pečlivě zastrčený pod váčky. „Paráda,“ ocenil Renek. Právě zkoumal skrytou západku, díky níž víko při otevírání vyskakovalo. Katka zářila. „To víko sestrojil Konrád. Upozorňoval mě sice, že opasek na nástroje by nebyl tak neskladný jako kbelík, ale já mu

21

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava připomněla, že na takový opasek si člověk nestoupne, když na něco potřebuje dosáhnout…“ „Ani ho nenaplní vodou a nepustí ho na pronásledovatele,“ doplnil Renek. Vzpomněl si, jak to Katka udělala předákům Janů a Jírů, nejbrutálnějším pochopům pana Utruma, když před nimi prchala. „Přesně tak! A Konrád to pochopil, takže mi nabídl, že místo výměny za něco jiného mi ho pomůže vylepšit. Koukni,“ pokynula mu a stoupla si na zavřené víko kbelíku. „Už z něj nemusím nic vyndávat a obracet ho. Šetří to čas.“ Bylo těžké si představit, že Katka něco dělá ještě rychleji než do teď, ale Renek musel uznat, že kbelík zdokonalila. „A co v něm dneska nosíš? Teda kromě pamlsků pro sokola a píšťalek.“ Váček po váčku Katka Renkovi předvedla obsah kbelíku. Spoustu věcí musela nechat na Akademii, ale Konrád jí prý některé – zasouvací dalekohled (který maskovala jako kaleidoskop), švýcarský nožík, magnetickou podkovu a baterku – naštěstí donesl nazpět a několik ztracených či zničených předmětů, třeba prak a kuličky, špulku čirého rybářského vlasce, extra silné lepidlo a tužkové světlo, nahradila novými. Navíc přidala tenký štěteček a láhev citronové šťávy. „Musela jsem počkat, až ti to budu moct říct osobně,“ prohlásila Katka s rošťáckým výrazem. „Znáš ten trik s citronovou šťávou, ne? Od teď budu na dopisy štětečkem psát tajné vzkazy a ti vládní čmuchalové je neuvidí. Stačí, když papír přidržíš nad svíčkou, a slova se ti objeví.“ Renek se uchechtl. O triku s citronovou šťávou slyšel, nikdy však neměl příležitost ho použít. „A co je v tom posledním váčku?“ zeptal se a ukázal na jediný, který zůstal neotevřený.

22

Dopisy od citronové šťávy a klíče od nudy „Ále, jenom tohle,“ odpověděla poněkud chmurně Katka a vytáhla kroužek s přinejmenším dvěma tucty klíčů různých druhů a velikostí. „Klíče od domu, klíče od náklaďáku, klíče od zámku na stodole, od zámku na kurníku, od všech branek a skříní a kůlen, od všeho, na co si vzpomeneš. Konrád dá na bezpečnost.“ Povzdechla si a nacpala klíče zpátky do váčku. „Co se děje?“ zeptal se Renek. „Ále nic,“ odvětila Katka. „Aspoň nic zásadního – a v tom je myslím ta potíž. Statek zbožňuju a jsem tu hrozně ráda. Jenom mi to tu někdy připadá trochu nuda. Po všech těch strhujících dobrodružstvích, která jsme prožili, těch důležitých věcech, které jsme dokázali… No, od té doby všechno působí krapet všedně. Jsme přece tajní agenti, Renku!“ Jakmile Katka ta slova vyřkla, rozzářily se jí oči, jak to u ní všichni znali. Pak se sama sobě zasmála. „Chci tím jenom říct, že mít klíč ke skladovací jámě, to v člověku zrovna nerozproudí krev.“ „No jo, ten pocit nemáš sama,“ ujistil ji Renek. „Od chvíle, kdy mě slečna Perumalová adoptovala, je to sice skvělé, stejně ale chvilku neposedím. Jako bych měl dělat něco bezodkladného, a nevím co.“ „Vážně?“ podivila se Katka a na okamžik se na sebe mlčky zadívali. V tom pohledu se zračilo vše, co spolu prožili: nebezpečí, útrapy i úspěchy jejich mise, samozřejmě, ale i vědomí – na jednu stranu umocňující pocit odloučení, když byli sami, na stranu druhou vzrušující, když byli pospolu –, že o fungování světa toho chápou tolik, co nikdo jiný, a přitom se o tom smějí bavit jen mezi sebou. „Zřejmě jen zklamané očekávání. Běžná věc,“ prohlásila Katka nakonec. Přešla do kouta seníku. „Každopádně zas taková hrůza

23

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava to není. A ze všech sil se snažím, abych si to tu udělala zajímavé.“ Po těch slovech vyskočila vysoko do vzduchu a zatáhla za provaz, který jí visel z trámu krovu nad hlavou. Pod Katkou se otevřel poklop, dívka s rozpustilým zamáváním zaplula do otvoru a zmizela. Renek slyšel, jak dole s žuchnutím dopadla na hliněnou zem. „Pohni!“ zavolala vzhůru. „Jde se na jablka.“ Renek zavrtěl hlavou a šel slézt po žebříku. Katka si to tu vážně dělala zajímavé a nemělo smysl tesknit po dávných dobrodružstvích. Naopak, měl pociťovat vděk – a taky že ho pociťoval –, že být s kamarády už automaticky neznamená být v nebezpečí. Ostatně, kdo o nebezpečí stojí? Renek určitě ne! Jenže ať o něj stál nebo ne, a ačkoliv to nemohl vůbec tušit, nebezpečí Renka i jeho přátele rozhodně čekalo. A nemělo čekat dlouho.

24

N e př ečtené varov á

Z

ní

bytek dopoledne strávili Katka s Renkem domácími pracemi. Činnost to byla příjemná, zvlášť když se na celou dobu zabrali do rozhovoru. A tak z několika plodících stromů trhali jablka a Katka Renkovi vyprávěla o svém uplynulém školním roce (na školu hravě stačila, ale moc se tam sedělo v lavicích). Když plnili napájecí žlaby, popisovala mu, v jak příšerném stavu starý statek s Konrádem našli, když se na něj vrátili. A když promazávali branku u ohrady pro dobytek, vykládala, jak Konrád

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava někdy dorazí z mise domů uprostřed noci, vzbudí ji a hodiny spolu rozprávějí. „Což mi nijak nevadí,“ prohlásila Katka; prsty objížděla pant, aby se ujistila, že je dokonale hladký a nebude skřípat. Vrhla na Renka potutelný pohled. „Prozrazuje mi spoustu tajných věcí.“ Renek povytáhl obočí. „Jako třeba co?“ „Radši počkám na Brčka, abych vám to mohla říct oběma najednou,“ odvětila Katka. „Taky to přece bude chtít slyšet.“ Na chvíli se zamyslela a pak zdráhavě dodala: „Ostatně, měli bychom asi počkat i na Konstanci.“ „Tak mi aspoň vysvětli tamhleto,“ poprosil Renek a ukázal na dvě slípky, kterých si právě všiml, protože se zjevily zpoza rohu stodoly. Byly zapřažené do miniaturního povozu naplněného zrním a trhavými kuřecími krůčky a s notnou dávkou kvokání a třepotání křídly jej táhly ke kurníku. „Někdo má rozvoz kuřecího, já mám kuřecí rozvoz,“ poznamenala se spokojeným přikývnutím Katka. Mrkla na Renka, jestli zaregistroval její hříčku, ale vypadal, že se příliš zabral do opeřené podívané. „Vozík tažený kuřaty,“ konstatoval Renek (jenž zdvořile předstíral, že Katčin vtípek neslyšel). „Jak se ti to jen povedlo?“ „Copak o to, vycvičit kuřata byla hračka,“ odpověděla Katka. „Těžší bylo vycvičit Máju, aby je nelovila. Než to pochopila, o dvě jsem přišla.“ Na chvíli se odmlčela, aby uctila památku nešťastných kuřat, a potom vesele dodala: „Říkala jsem ti, že jsem se od toho drezéra hodně naučila, vzpomínáš? A tak cvičím hospodářská zvířata, aby se podílela na domácích pracích. Konrád je často pryč, proto potřebujeme vydatnou pomoc. Tak proč nevyužít vlastní zdroje, ne?“

26

Nepřečtené varování „Podle mě je to geniální,“ ocenil naprosto upřímně Renek. „Kuřata se sama krmí a dobytek si otevírá a zavírá branku.“ „Tys to viděl?“ zeptala se Katka, zjevně potěšená. „Ano, odcházejí a přicházejí, kdykoliv Mučo na statku zazvoní na zvon.“ Ukázala směrem k sadu. „Když je řeč o Mučovi, tamhle ho máme. Hej, Mučo! Renek je tu!“ Katka se o chlapíkovi jménem Mučo Brazos zmiňovala v dopisech, takže už o něm Renek něco málo věděl – například že Konrád chtěl na statku nějakou výpomoc a zároveň někoho, kdo by se staral o Katku, když je sám pryč na misích, a že ho Katka přesvědčila, aby najal jednoho z jejích starých přátel od cirkusu. Nyní, když se Mučova snědá figura vynořila mezi jabloněmi, si však Renek uvědomil, že nějakou tu maličkost Katka přece jen opominula. Teď už ale nic vysvětlovat nemusela, protože Mučovy ohromné svaly, ulízané vlasy a turecký knír jasně napovídaly, že ho u cirkusu zaměstnávali jako siláka. Mučo v rukou třímal těžký sud plný jablek, které Renek s Katkou to dopoledne nasbírali. Nechali sud Mučovi na vzdáleném konci sadu – aby jej odvezl náklaďákem, myslel si původně Renek. Nenapadlo ho, že by někdo sud dokázal poponést o více než několik kroků, natož ho odnést. Mučo s ním však přišel po svých. V jeho náruči sud jablek nevypadal o nic objemněji a tíže než mísa třešní. „Takže ty jsi ten úžasný Renek Maldun,“ promluvil, když dorazil. „Hodně jsem o tobě slyšel.“ Vzhledem k znepokojivému vzezření působil Mučův mírný, melodický hlas stejně nečekaně jako jeho oděv – květovaná zástěra navlečená přes pracovní kombinézu a pantofle. Mučo sud položil na zem a jemně Renkovi stiskl ruku. „Moc rád tě poznávám.“ „Tys zaspal, co, Mučo?“ rýpla si Katka.

27

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Jako na povel Mučo zívl. „To víš, když jsme čekali tak dlouho do noci…“ „Dlouho do noci jsem čekala já s Májou. Ty jsi šel spát v devět.“ „Kdy, jak moc dobře víš, už bývám dávno v posteli,“ odvětil Mučo, „takže žádné hubování, mladá dámo. Samozřejmě ledaže bys večer nestála o moje jablečné koláče.“ Katka se okamžitě jala kát za to, že si ho dobírala. Potom mu pověděla o rozbitém autě. Mučo se nabídl, že pro slečnu Perumalovou a její matku zajede náklaďákem, Renek však odvětil, že podle něj již brzy dorazí samy. Automechanik jim slíbil, že auto do oběda opraví. „No, jestli se do té doby neobjeví, zajedu pro ně,“ uzavřel Mučo, nabral sud s jablky a vykročil k domu. „Nechat je jíst ve městě nemůžeme, to bistro, co tam mají, je dost hrůza.“ Renek sledoval, jak odchází, a nepřestával se podivovat, že mu sud nepůsobí nejmenší námahu. „Už chápu, proč jsi Konráda požádala, aby ho najal. Ten musí zastat práci za několik lidí.“ „Hm, to asi ano,“ přitakala Katka. Pak se zazubila. „Ale počkej, až ochutnáš jeho koláče. Pak poznáš ten pravý důvod.“ V poledne Renek s Katkou vysedávali na střeše statku, kam vylezli, aby vyměnili prasklý šindel a narovnali naklánějící se korouhvičku. Potom tam zůstali a pozorovali krajinu. Z té výšky se skýtal báječný rozhled a Katka zrovna ukazovala na mlýnský rybník v dálce, s nímž měla spojenou svoji nejstarší vzpomínku (že se v něm koupe s Konrádem), když vtom jejich pozornost upoutal vzdálený zvuk. Otočili se a spatřili, jak se v dálce nad cestou zvedá sloup prachu. „To musí být amma a pati,“ pravil Renek, ale Katka, která už

28

Nepřečtené varování na oblaka prachu mířila dalekohledem, krátce zalapala po dechu a vykřikla: „Jedou všichni, Renku! I Brčko!“ Renek si vzal dalekohled – Katka mu ho strkala tak vehementně, až měl strach, že ho srazí ze střechy – a opravdu, po prašné cestě přijížděla slečna Perumalová s matkou v kombíku a za nimi starý sedan: Královi dorazili dříve, než se čekalo. Katka slezla k okraji střechy, z boku se chytila postranic žebříku a sjela po něm jako po tyči; příčlí se ani nedotkla. Než poněkud tradičněji slezl Renek, zaplnily dvůr statku automobily, slečna Perumalová s matkou a Královi se vybavovali s Mučem (jenž je zevnitř přispěchal pozdravit) a Katka pomáhala Brčkovi ze země. K Renkově překvapení Brčko vypadal přesně jako před rokem: hubený kluk světle hnědé pleti, s úzkostnýma očima (úzkost ovšem mohla pramenit z toho, že ještě nepopadl dech) a úplně holou hlavou. Renka udivovala právě ta plešatost. Když Brčka viděl naposledy, už měl vlasy narostlé. Od té doby zase zmizely. Neměl ani brýle, ale to jen proto, že mu je Katka právě sbírala z místa, kam odletěly pod náporem jejího objetí. S rukama na žebrech se Brčko na Renka pousmál. Potom už se oba rozesmáli, objali se a začali se poplácávat po zádech. Všude kolem nich dospělí brebentili o vadných karburátorech, o tom, že na dálnici to odsýpalo a že na sebe nečekaně narazili ve městě. Pan Král vytahoval paní Králové z kufru invalidní vozík, protože kvůli potížím s koleny nemohla příliš chodit, přesto však učinila pár bolestivých kroků, aby objala Renka s Katkou. Byla to malá žena oříškově hnědé pleti, s úzkými rameny a poměrně bručounsky našpulenými rty, které kontrastovaly s dobrotivým výrazem v očích. Otáčela teď v rukou Renkovu i Katčinu tvář ze strany na stranu a nepřestávala vrtět hlavou.

29

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Oba vypadáte o několik let starší,“ prohlásila posmutněle, jako by to pomyšlení nesnesla. To už dorazil pan Král s vozíkem, jeho žena do něj klesla a osušila si lesknoucí se oči. Pan Král, jenž vysokým vzrůstem, štíhlostí i brýlemi připomínal Brčka, jen ve větším, toho moc nenamluvil, ale laskavě se usmál a na pozdrav děti zdrženlivě poplácal po ramenou. Slečna Perumalová (s rukama obezřetně zkříženýma na žebrech) mezitím přišla obejmout Katku. „No ty vypadáš báječně, má drahá! Jé, a opatřila sis na kbelík víko! To je ale chytré!“ Katka jen zářila – kdykoliv jí někdo pochválil kbelík, polichotilo jí to – a divže kbelík neotevřela a nezačala slečně Perumalové předvádět celý inventář. Ale víc prahla odkrást se s chlapci pryč a promluvit si s nimi o samotě. Už tak se ukazovalo, že si na to ještě hodnou chvíli počkají, neboť nejdřív bylo třeba nanosit dovnitř zavazadla, sníst oběd, sklidit nádobí a ubytovat hosty – sice samé příjemné věci, ale trvaly celé věky. Teprve pozdě odpoledne, kdy už po sobě tři mladí přátelé takřka ustavičně vrhali netrpělivé pohledy, je slečna Perumalová konečně vybídla, ať se vytratí a nechají dospělé promluvit si o samotě. Nemarnili čas a vystřelili ke dveřím. Cestou do sadu se ale Brčko stejně podezřívavě ohlédl k domu. „To by mě zajímalo, proč spolu chtějí mluvit o samotě.“ „Kvůli překvapení pana Benedikta,“ mínil Renek. „Mají v tom taky prsty.“ „Vážně? Tím se vysvětluje, proč si mí rodiče pořád šeptali. Myslel jsem, že se baví o tom, že si máma sežene druhou práci. Vědí, že se rozhodně stavím proti tomu. To bych se radši vrátil k vědomostním soutěžím, ale proti tomu se zase rozhodně staví oni.“ Renek si z Brčkových dopisů pamatoval, že do dvou zaměst-

30

Nepřečtené varování nání už chodí jeho otec. Kvůli nešťastným událostem předcházejícím uplynulému roku měla Brčkova rodina děsivě napjatý rozpočet. Díky své geniální paměti a čtenářské zdatnosti se Brčko stal nedostižným přeborníkem vědomostních soutěží, jenže hrozně trpěl pod tlakem, že musí rodině vydělat jmění, a nakonec utekl z domova. Královi vynaložili poslední haléř – a po pravdě se výrazně zadlužili –, aby Brčka vypátrali a přivedli ho zpátky domů. K vábení peněz od té doby pojali nedůvěru a tvrdošíjně se zdráhali vystavovat Brčka mimořádnému tlaku. („Skoro nevydrží poslouchat, ani když mluvím o době strávené na Akademii,“ psal Brčko. „Rozklepe je samotná představa, že jsem v nebezpečí.“) A tak Královi zůstávali značně chudí. „Jak jsi zjistil, že o tom překvapení vědí?“ zeptal se Brčko, když se usadili do stínu jabloní. „Amma dostala od pana Benedikta dopis,“ vysvětloval Renek. „Viděl jsem ho na komodě, ale zapomněla se mi o něm zmínit. Později jsem zaslechl útržky jejího rozhovoru s pati. Pati nedoslýchá, a tak amma musela pár věcí říct hlasitěji, než měla v úmyslu. Dohromady to sice stejně nestačilo, abych se dovtípil, o co jde, ale poznal jsem, že vědí něco, co já ne. Nedlouho poté jsem od pana Benedikta dostal dopis sám – ten, který poslal nám všem – a pochopil jsem, že se můžeme těšit na něco senzačního.“ „Ovšemže to bude senzační! Jak by ne?“ přizvukovala Katka. Se spokojeným úsměvem se položila a opřela o lokty. „Senzační už to je. Jsme přece spolu, ne? A zítra uvidíme pana Benedikta!“ „Nemluvě o Rhondě a Číslu dvě,“ dodal Renek. Měl na mysli dvě skvělé asistentky pana Benedikta (a shodou okolností zároveň jeho adoptované dcery, ačkoliv se to příliš nevědělo). „Těch se taky nemůžu dočkat.“

31

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Já zrovna tak!“ přidal se Brčko. A poněkud zdrženlivějším tónem dodal: „No, a… Konstance, samozřejmě. A co Konrád, Katko? Při obědě jsi říkala, že se s ním setkáme v domě pana Benedikta, ale neměl být náhodou tady?“ „Takový byl plán, ale potom ho odvolali na misi.“ „Jakou misi?“ zeptali se Renek s Brčkem zároveň. Oba prahli po podrobnostech. Katka pokrčila rameny. „Nemám tušení. Předem mi nikdy nic neprozradí, vždycky až zpětně. Pokaždé samozřejmě pročítám noviny a hledám něco, co by mi napovědělo – moc ráda bych mu jednou oznámila, že jsem přišla na to, co zrovna podnikal –, ale nikdy nic neobjevím.“ „Takže se přece jenom udržuješ v obraze,“ podotkl Brčko. „Ptal jsem se tě na to v minulém dopise, ale neodpovědělas mi.“ Zněl mírně dotčeně, Katka to však buď přešla, nebo to s bezstarostností sobě vlastní nezaznamenala. „Pochopitelně že se udržuju v obraze! Jenže já nejsem ty, Brčko. Nemůžu každé ráno přečíst desatery noviny, z toho polovinu v cizích jazycích. Čtu jen Kamenický deník. Proč? Všiml sis něčeho podezřelého?“ Brčko zabručel. „Kéž by. Co ty, Renku?“ Kdyby někdo tento rozhovor mimoděk vyslechl, mohl by se mu zdát zvláštní (není totiž zrovna obvyklé slyšet děti, jak se baví o novinách, a ještě neobvyklejší je zaslechnout, jak se jedno z nich ptá, zda si někdo nevšiml něčeho „podezřelého“), Renkovi a jeho přátelům však připadal naprosto přirozený. Číst noviny měli všichni ve zvyku už dlouho – ostatně právě novinový inzerát je poprvé přivedl k panu Benediktovi – a od doby své mise si prohlíželi každodenní titulky s obzvláštním zájmem. Sice se dalo úspěšně

32

Nepřečtené varování pochybovat, že by byla jakákoliv aktivita týkající se pana Utruma odtajněna a otištěna, ale vždy se nabízela možnost, že se v nějakém zdánlivě nevinném příběhu vyjeví spojitost s něčím závažnějším a temnějším – něčím, co by děti poznaly, i když třeba jiní čtenáři nikoliv. Alespoň v tomto ohledu se ještě cítili jako tajní agenti, třebaže vzrušující práci v terénu se čtení denního tisku sotva vyrovnalo. Například titulní strana Kamenického deníku z toho rána se věnovala tématům nijak zlověstným: penězům, přepravě a péči o lesy. ÚROKOVÉ SAZBY PRUDCE STOUPAJÍ, zněl jeden titulek, NÁKLADNÍ LOĎ ZKRATKA SE VYDÁVÁ NA PRVNÍ PLAVBU, zněl druhý a jiný zase – KLIKOROH BOROVÝ SI POCHUTNÁVÁ NA JIŽNÍCH LESÍCH. Strana dvě nabízela zprávy ještě nezajímavější. „Podezřelého?“ zopakoval Renek. „Ledaže by ti podezřelí přišli klikorozi boroví. Všechno, na co zatím narážím, je nezřízená nuda.“ Katce zajiskřily oči. „Což mi připomíná… Brčko, četla jsem…“ Renek si odkašlal a varovně na ni pohlédl, jenže už bylo pozdě. Brčkovi občas trvalo, než si něco domyslel, ale když šlo o něco, co se ho mohlo dotknout, chápal neobyčejně rychle. „Jen to dořekni,“ vybídl Katku a zabořil tvář do dlaní. „To moje převyprávění naší mise, ne?“ Katka se zatvářila kajícně. „Ehm…, ne…, jenom jsem, ehm, chtěla…“ Bezradně se podívala na Renka. Nevěděla, jak z toho vybruslit. K jejich úlevě Brčko svěsil ruce a usmál se – sice rozpačitě, ale přinejmenším ho Katčin výlev podle všeho neurazil. „Ven s tím.“ „No, je to napsané dost… věcně,“ pravila Katka.

33

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „A důmyslně,“ doplnil Renek a horečně Brčkovo líčení tahal z kapsy. Doufal, že v něm najde něco, co by mohl pochválit. Zatímco papíry rozkládal, Katka energicky přikyvovala. „Jo, moc důmyslně! A spisovně!“ Brčko se zašklebil. „To je taková hrůza? No jo, já věděl, že to nejspíš bude škvár. Měli jste vidět předchozí verze. Tohle je šestý pokus.“ Vyprávění si od Renka vzal, sklíčeně ho přelétl očima a nacpal si ho do kapsy. „Tím se netrapte, stejně mi došlo, že to nikdy nebudu moct zveřejnit. Chtěl jsem prostě jen udělat něco na počest té události.“ Renek dostal náhlé vnuknutí. „Tak proto nemáš vlasy, že jo? Na památku starých časů!“ „Říkal jsem si, že vás to snad pobaví,“ připustil Brčko. „Tentokrát mi je pomohl oholit táta. Už žádné lektvary, aby mi slezly.“ Při té vzpomínce se otřásl. „No, mně se to líbí moc!“ prohlásila Katka a láskyplně Brčkovi přejela rukou po temeni. Renek se zase usmál a uznale přikývl. V sadu potom tři přátelé setrvali ještě drahnou dobu. Libovali si, že se zase shledali, a vzpomínali na misi na Akademii. Vybavovali si jednotlivé zážitky, všem zůstávaly v živé paměti, a smáli se při nich, úpěli, občas se i otřásli; odpoledne jim uteklo jako voda. Když si Katka všimla, jak se na dvoře prodloužily stíny, trhla sebou a vyskočila. „Propána! Brzy nás zavolají dovnitř a Brčko se ještě neseznámil s Májou!“ „Kdo je to Mája?“ zeptal se Brčko. „Majestátní tvor!“ oznámila Katka, jako by se tím všechno vysvětlovalo. Nedočkavě chlapce vytáhla na nohy a odvedla je na dvůr, kde zapískala na píšťalku a nasadila si ochrannou rukavici.

34

Nepřečtené varování Téměř vzápětí se zjevil sokol – snesl se střemhlav z výšin, kde už se nedal rozpoznat, a usadil se Katce na zápěstí. Brčkův nechápavý výraz se rozplynul a nahradilo ho znepokojení. Okamžitě sice připustil, že tohle stvoření s ostrými drápy, které si jej teď prohlíželo zářivýma černýma očima, velmi obdivuje („Falco peregrinus,“ konstatoval a couval, „úchvatný pták…, nejrychlejší dravec…“), ale po osobním seznámení zrovna nedychtil. Co možná nejnenuceněji si z kapsy košile vytáhl hadřík a sundal si brýle. Renek se pro sebe usmál. Brčkův zvyk leštit si brýle, když znervózní, dobře znal, a když se toho teď stal znovu svědkem, vyvolalo to v něm nečekaný pocit uspokojení. Vědět o svém příteli tolik přináší člověku zvláštní potěšení, uvažoval Renek. Jako by měli nějakou společnou tajnou šifru. Zároveň bylo fajn, že se Katčina sokola nebojí sám. „Nedělej si starosti, Májo,“ chlácholila ptáka Katka a podávala mu další nudličku masa, „než se naděješ, jsem zpátky.“ A poté co Máju znovu vypustila do vzduchu, mlaskla a dodala: „Chuděra, všimli jste si, jak se ošívala? Tuší, že odjíždím. Myslím, že je z toho nervózní.“ „No jo,“ odvětil Brčko a pochybovačně pohlédl na Renka. „Chuděra.“ Renek Katku poplácal po zádech. „Ten tvůj nebohý dravec to určitě zvládne.“

Mučo Brazos připravil opulentní večeři, a tak se hlučně a spokojeně hodovalo – jeden mluvil přes druhého, podnosy a mísy se podávaly sem a tam. Jako zákusek servíroval Mučo své nadmíru očekávané

35

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava jablečné koláče, a to hned šest. Pravda, vzal-li se v úvahu apetýt Muča samotného, nepůsobilo to množství tak přehnaně. Když umyli nádobí, příjemný halas postupně odezněl a rozhovory pomalu utichly. Na všechny padala dřímota. Měli za sebou dlouhý den a další nabitý den je čekal. Děti se sice rozhodly, že i tak zůstanou vzhůru, jenže přestože ještě před rokem na tajné misi činily životně důležitá rozhodnutí, teď se musely podřizovat rozkazům svých poručníků – což znamenalo vykoupat se, popřát si dobrou noc a odebrat se na kutě. „No co,“ prohodila se zívnutím Katka. „Stejně budeme za chvíli zase vzhůru. Za rozbřesku tu kokrhá kohout.“ A opravdu, ráno Renka vzbudilo kokrhání. Znaveně se posadil – spal na slamníku na podlaze – a spatřil šedivý úsvit za oknem a na posteli sedící slečnu Perumalovou, jak se na něj usmívá. „Dneska máš velký den,“ promluvila. „Vím, že se těšíš. Usnul jsi až po půlnoci.“ „Tys byla vzhůru?“ zeptal se Renek. Tak se ten večer zabral do myšlenek, že oddychování slečny Perumalové ani nevěnoval pozornost. Zato ona zjevně věnovala pozornost jeho dýchání. „Taky se těším,“ dodala slečna Perumalová. „Je mi jasné, že se ti to překvapení bude moc líbit.“ Cosi na jejím výrazu Renka přimělo k zamyšlení. Upřímně mu to přála, to viděl – ale skrývalo se v něm i něco jiného. Připomínalo mu to den, kdy ho vezla na zkoušky pořádané panem Benediktem, přesvědčená, že už ji Renek jako učitelku nebude potřebovat. V očích se jí tehdy i teď zračila směsice hrdosti, očekávání a jistého smutku. Jenže teď už z nich byla rodina a Renek věděl, že by slečnu Perumalovou nic nepřinutilo jej opustit. Tak co se jí tedy honilo hlavou?

36

Nepřečtené varování Výraz v očích slečny Perumalové se náhle proměnil. Zaskočeně se uchechtla a odvrátila od Renka obličej. Zpátky k němu se obrátila už s káravým pohledem. „Zapomínám, jak lidem umíš číst ve tváři,“ utrousila. Pohrozila mu prstem. „Jestli si nechceš zkazit překvapení, Renku, nesmíš všechno tak bedlivě studovat.“ Společně probrali matku slečny Perumalové – tu kohoutí kokrhání ze spánku nijak nevytrhlo, zato na ni účinně působilo lechtání na chodidle –, a když se se smíchem probudila a vynadala jim do darebáků, začali se všichni chystat. Renek si s odevzdaným pocitem oblékl košili, kterou mu předešlý měsíc k narozeninám poslala Číslo dvě. Uvědomoval si, že je to známka její náklonnosti, přesto na košili pořád nedokázal pohlédnout bez ohrnování nosu. Číslo dvě očividně zastávala názor, že oblékat se moderně znamená nosit oděv odpovídající zbarvení pokožky (její vlastní garderoba sestávala téměř výhradně ze žlutých textilií, které podtrhovaly její nažloutlou pleť), a tak jednoduše usoudila, že Renkovi bude dokonale slušet tahle nevýrazná košile tělové barvy. Padla mu, to ano – alespoň jakž takž –, ale ošklivější a vlastně ani nepohodlnější košili si Renek nedokázal představit (Číslo dvě psala, že ji ušila z plátna, „aby vydržela“). Na sebe si ji vzal jen proto, že se s Číslem dvě měli setkat. „Ty taky?“ zamumlal Brčko, když Renka potkal na chodbě. Měl na sobě světle hnědou vydatně zateplenou košili vyrobenou z jakési tlusté látky, takže to vypadalo, jako by mu napuchl trup, a navzdory studenému rannímu vzduchu se výrazně potil. (Renek si vzpomněl, že Brčko slaví narozeniny v lednu; tehdy se košile nepochybně mohla zdát příhodnější.) „Donutili mě, abych si to na sebe vzal,“ postěžoval si Brčko a palcem ukázal k pokoji, který

37

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava sdílel se svými rodiči. Potom si pozorně změřil Renka. „Uvědomuješ si, že vypadáš jako plážová taška?“ „Aspoň nejsem nafouklý,“ opáčil Renek. „Pojď, půjdeme najít Katku.“ Nemuseli hledat dlouho. Než stačili vykročit do schodů, sesvištěla Katka po zábradlí. K jejich zklamání měla na sobě modré džíny a naprosto běžnou košili. Přistála vedle nich s nadšeným úšklebkem. „Vy jste mi ale fešáci! Vyrážíte na mejdan?“ Brčko zkřížil vycpané ruce. „Tohle ti neprojde, Katko. Okamžitě se vrať nahoru a obleč si, cos dostala k narozeninám.“ „Rozhodně,“ přitakal Renek. „Přehlasovali jsme tě, Katko. Všichni si to protrpíme spolu.“ Katka mu rukou přejela po plátěném rukávu, aby zkusila, jaký je na omak. Hvízdla a soucitně se na něj podívala. „Je mi líto, ale můj dárek mi byl malý, tak jsem ho rozstříhala a vyrobila jsem si z něj váčky. Už jsem vám je ukazovala?“ Nedočkavě otevřela víko svého kbelíku. „Bylo to z pořádně festovního materiálu, takže…“ „Užs nám je ukazovala,“ zarazil ji poraženým tónem Brčko. „Cos to vůbec dostala za dárek?“ „Já? Ále, takovou vestu. Se střapci.“ Renek se na ni podezřívavě zahleděl. „Vážně ti byla malá?“ „No,“ odtušila Katka s šibalským úsměvem, „jednou by mi každopádně malá byla.“

Ze dne toho ještě moc neuběhlo, když kombík a sedan s natěšeným osazenstvem, odpočatým jen zpola, zato však dobře nasyceným, znovu vyrazily na cestu. Mučo Brazos stál na dvoře a mával na rozloučenou, dokud auta nezmizela za kopcem. Potom si po-

38

Nepřečtené varování vzdychl a smutně si pohladil knír. Ke své energické mladé přítelkyni velmi přilnul, a když teď Katka odjela, statek mu rázem připadal bez života. Melancholicky zavrtěl hlavou a zamířil do sadu, kde řada stromů potřebovala ošetřit. A tak se stalo, že mladíka, který na skútru dorazil o několik minut později, přivítal jen prázdný dvůr. Mládenec nejprve pelášil zazvonit na zvonek u dveří – zkusil to několikrát –, pak do stodoly, kde objevil slípku, jak zobákem tiskne páčku a plní miniaturní povoz zrním. Ta podívaná ho zarazila, rychle se však z údivu vzpamatoval a jal se dál pátrat po adresátovi telegramu, který přinášel. Zamířil ven za stodolu (zkusit sad ho napadlo až za drahnou dobu) v naději, že alespoň někoho nalezne tam. Mladík z města, zaměstnanec tamního obchodu se smíšeným zbožím a telegrafní agentury, měl za úkol „komukoliv na statku Nemráčkových“ doručit telegram. Věděl, že tam nemají telefon, což vysvětlovalo, proč někdo posílá telegram. Starý majitel krámku se mu svěřil, že jde po mnoha letech o první telegram, který si někdo přeje doručit. A byl to telegram značně kuriózní, a ke všemu značně naléhavý. Stálo v něm: DETI NEJEZDETE STOP PRILIS NEBEZPECNE STOP IHNED ZAVOLEJTE VYSVETLIM CO NOVEHO STOP SPATNE ZPRAVY STOP OPAKUJI NEJEZDETE ALE IHNED ZAVOLEJTE STOP BOJIM SE O VASI BEZPECNOST STOP S LASKOU A LITOSTI RHONDA

39

Za sklem aneb

Okna místo zrcadel C

esta za panem Benediktem do Kamenice měla trvat několik hodin, ale Renek se tam v duchu octl už po necelých dvaceti minutách. Zasnil se. Na předním sedadle kombíku si pobroukávala matka slečny Perumalové nevědouc, že se její hlas rozléhá celým vozem. Slečna Perumalová potlačovala úsměv. A vedle Renka na zadním sedadle si Katka s Brčkem líčili, co se v jejich životech událo nového. Protože Renek dorazil dříve než Brčko a s ostatními si dopisoval poctivěji než Katka, všechno, co si ti dva teď povídali,

Za sklem aneb Okna místo zrcadel už věděl. Kupříkladu to, že měl Brčko krátce přítelkyni, než se s ním rozešla, protože se vyjádřil k její leposti. („Když jsem jí říkal, že to znamená ‚krása‘, nevěřila mi,“ vysvětloval Brčko. Katka zavrtěla hlavou. „Vždycky je nejlepší držet se prostých slov. Kdybys to řekl mně, praštila bych tě.“) Nebo to, že – na rozdíl od slečny Perumalové, která zastávala názor, že je Renek na svůj věk nezvykle dospělý, a zvažovala, že ho nechá zapsat na vysokou – Brčkovi rodiče, kteří teď obzvláště dbali na synovu emocionální pohodu, cokoliv podobného zakázali. („Pořád dokola jim říkám, že to zvládnu,“ stěžoval si Brčko, „ale ani to s nimi nehne.“) A tak zatímco se jeho přátelé bavili, Renkovy myšlenky předstihly kombík a zatoulaly se do kamenického domu – s jeho důvěrně známým dvorkem porostlým břečťanem a šedými kamennými zdmi – a pochopitelně za samotným panem Benediktem. Renek ho úplně viděl před sebou: ustavičně rozcuchané bílé vlasy, jasně zelené oči v brýlích, nos jako velká bambule a samozřejmě zelený kostkovaný oblek, který nosil každý den. Těm, kdo ho neznali, mohl pan Benedikt klidně připadat jako šašek. To pomyšlení Renka pobouřilo, protože pan Benedikt nejenže byl génius, ale navíc také mimořádně dobrý člověk – a Renek soudil, že dobří lidé jsou rozhodně vzácný jev. Sám pan Benedikt s Renkem v tomto ohledu nesouhlasil. Renek si na ten rozhovor přesně pamatoval. Došlo k němu několik měsíců poté, co se děti vrátily z mise na Akademii, když Renek ještě žil v Kamenici. Navzdory bezpočtu neodkladných povinností si pan Benedikt vždy dokázal zařídit, aby ho Renek mohl navštěvovat, a to týden co týden. (Katka už se v tu dobu odstěhovala na statek a Brčko se vrátil k rodičům do města vzdáleného několik hodin cesty. Ze čtyř dětí měla v Kamenici zůstat jedině Konstan-

41

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava ce – pan Benedikt zrovna vyřizoval náležitosti k tomu, aby ji mohl adoptovat –, neboť slečna Perumalová se s rodinou stěhovala do většího bytu na předměstí, kde dostal Renek vlastní pokoj, a co bylo stejně důležité, odkud se pěšky dalo dojít do knihovny.) Poté co se Renek odstěhoval, každotýdenní rozmluvy s panem Benediktem musely z praktických důvodů ustat a Renek na ně teď se zálibou, ba i s úctou vzpomínal. Právě při této příležitosti Renek pana Benedikta jednou nalezl samotného v jeho knihami přeplněné pracovně. Jako obvykle ho pan Benedikt velice vřele přivítal a posadili se spolu na podlahu. (Pan Benedikt trpěl poruchou zvanou narkolepsie, což se projevovalo tím, že – zvláště když jej zaplavily silné emoce – náhle upadal do spánku. Ve vzácných chvílích, kdy ho jako stín úzkostlivě nedoprovázela Číslo dvě ani Rhonda Kazembeová, se před bolestivými pády chránil tím, že se držel při zemi.) Jako už tolikrát pan Benedikt okamžitě poznal, že má Renek něco na srdci a láme si s tím hlavu. „Ale jak už jsem podotkl dříve,“ vysvětlil s úsměvem, „nevyžaduje to žádnou složitou dedukci, jak by se mohlo zdát, protože ty, příteli, si hlavu s něčím lámeš neustále. A teď mi vyjev, o co jde.“ Renek přemýšlel, jak začít. Bylo to celé hrozně spletité a pořádně nevěděl, z jakého konce to vzít. Potom si vzpomněl, že pan Benedikt stejně jako by pokaždé vytušil, co má na mysli, ať už to Renek dokázal patřičně vyjádřit, nebo ne. A tak prostě pravil: „Vidím teď věci jinak a… asi mě to trápí.“ Pan Benedikt se na Renka dlouze zahleděl; rukou si přitom přejížděl po kousku strniště na bradě, které uniklo jeho holicímu strojku. Vydechl bambulovitým nosem. „Myslíš od chvíle, kdy skončila vaše mise.“

42

Za sklem aneb Okna místo zrcadel Renek přikývl. „Chceš říct,“ dodal pan Benedikt po chvilce uvažování, „že ti vadí podlost, jaké je, zdá se, řada lidí schopná – například můj bratr, ale i jeho předáci, jeho kumpáni, ostatní studenti na Akademii…“ „Všichni,“ upřesnil Renek. „Všichni?“ „Nebo… Nebo téměř všichni. O vás – ani o nás všech, které to díky vám svedlo dohromady – si to pochopitelně nemyslím. A samozřejmě ani o slečně Perumalové a její matce a několika dalších lidech. Celkově ale…“ Renek pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že když jsme vyřadili z provozu Našeptávač – když už na lidské mozky nepůsobí tajné zprávy pana Utruma…, no, říkal jsem si, že všechno začne vypadat jinak. Líp. Jenže to se nestalo.“ „Nezpochybňuješ snad, čeho jsi dosáhl.“ Renek zavrtěl hlavou. „Ne, vím, že jsme zabránili velikým hrůzám. Jenom jsem nečekal, že budu najednou věci – lidi – vnímat takhle.“ Pan Benedikt chtěl vstát, potom si to však rozmyslel. „Starý zvyk,“ poznamenal. „Občas cítím nutkání popocházet, což je ovšem, jak víš, neuváženost. Kdybych usnul a hlavou se praštil o knihovnu, už bych to měl od Čísla dvě na talíři nadosmrti.“ Renek se uchechtl. Moc dobře věděl, jaká je Číslo dvě děsivá ochranitelka. Pan Benedikt se zase opřel o stůl. „Že se takhle cítíš, je přirozené, Renku. Svět obnáší mnohem víc, než co většina dětí, a po pravdě řečeno i dospělých, kdy uvidí nebo pozná. A tam, kde větší část lidí vidí zrcadla, ty, příteli, vidíš okna. Čímž chci říct, že za sklem se vždycky něco skrývá. Tys to viděl a uvidíš to už pořád,

43

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava i když třeba jiní ne. Sám bych tě byl toho vhledu v tak nízkém věku ušetřil, ale dostal jsi ho do vínku a sám budeš muset rozhodnout, jestli je to požehnání, nebo kletba.“ „Promiňte, pane Benedikte, ale jak by jen vědomí, že se tolika lidem nedá věřit, mohlo být požehnáním?“ Pan Benedikt se na Renka po očku podíval. „S dovolením ti na to neodpovím a raději tě požádám, abys zaměřil pozornost na svůj předpoklad – předpoklad, že se většině lidí nedá věřit. Nenapadla tě možnost, Renku, že podlých lidí si prostě všímáme více než těch dobrých? Že podlost jaksi bije do očí?“ Když se Renek zatvářil skepticky, pan Benedikt přikývl a pokračoval: „Ani jsem nečekal, že bys tak rychle změnil názor. Jsi zvyklý, že se v lidech nemýlíš – všichni víme, že máš báječnou intuici –, a těžko se ti zpochybňují závěry, ke kterým jsi dospěl. Ale stejně jako to dělám já se svým rázováním po místnosti, musíš se i ty mít na pozoru před starými zvyky, aby tě neuváděly v omyl.“ Pan Benedikt zkřížil ruce a lišácky si Renka prohlížel. „Na něco se tě zeptám: Nezdálo se ti někdy o tom, žes u nohou spatřil smrtelně jedovatého hada a náhle jsi začal hady vidět všude – náhle sis uvědomil, že tě obklíčili?“ Renek užasl. „Zdálo. Takovou noční můru mívám.“ „No samozřejmě. A mně to připadá podobné, jako když si někdo poprvé uvědomí, kolik je v životě podlosti. Je to vhled do fungování světa, který člověka může schvátit – a svým způsobem jde taky o noční můru, čímž myslím, že to není zcela správné zhodnocení situace. Někomu tak všímavému jako ty, Renku, smrtelně jedovatí hadi nikdy neuniknou. Jenže pokud zjistíš, že nevidíš nic jiného než je, možná se nerozhlížíš dostatečně bedlivě.“

44

Za sklem aneb Okna místo zrcadel Renek se nad tím zadumal – vlastně nad tím dumal dodnes, a to s nemalými pochybnostmi –, ale pak to prozatím pustil z hlavy a s panem Benediktem se vrhli na šachy. Renek pana Benedikta nikdy neporazil, ale během toho poměrně omezeného množství partií, které spolu odehráli, se od něj mnohé naučil – a nejen o šachách. Nezřídka hru přerušili dlouhou rozpravou o jiných záležitostech a nejinak tomu bylo i tentokrát. Když Renek o půl hodiny později na ohlášení šachů zareagoval otázkou – „Takže vám se ten zlý sen s hadem zdál taky?“ –, nejevil pan Benedikt známky překvapení. „Ale jistě,“ přisvědčil pan Benedikt a jemně odložil stranou věž, kterou právě Renkovi vzal. (K Renkovým figurkám se vždy choval uctivě, jako by jejich odebrání považoval za pouhou politováníhodnou nutnost.) „Tahle noční můra je častá, měl jsem ji mnohokrát a stejně tak i celou řadu neobvyklejších. Bohužel to souvisí s mým zdravotním stavem.“ „Jak to myslíte?“ Renek si vždy uvědomoval, že kvůli narkolepsii je pan Benedikt náchylný k tomu, aby nepředvídatelně upadal do krátkého spánku. Kromě toho, jak mu teď došlo, však nevěděl téměř nic dalšího. Pan Benedikt chvíli mlčel, jen si zamyšleně prohlížel prsty, jako by je viděl poprvé v životě. Renkovi se zdálo, že se z nějakého důvodu zdráhá odpovědět, že však zároveň Renkovu otázku nechce jen tak přejít. Zjevně zvítězila druhá pohnutka, neboť nakonec vzhlédl a prohlásil: „Pro někoho jako já, Renku, může být noc stejně náročná jako den. Vždycky je úleva poddat se spánku, jistě – přestat mu vzdorovat, jak to musím dělat přes den –, jenže často mě sužují noční můry, podivné vlny spánkové paralýzy, a dokonce halucinace, které člověku dokážou docela nahnat strach.“

45

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „To je hrůza!“ zvolal Renek. „To jsem netušil.“ „No jo,“ odvětil pan Benedikt, „už jsem si na to dávno zvykl. Dokonce i se Starou čarodějnicí jsem se spřátelil.“ „Starou čarodějnicí?“ „To je dávný název jedné z obvyklejších halucinací. Někdy se vzbudím a vidím u paty postele shrbenou postavu. Tuhle halucinaci bohužel obyčejně doprovází paralýza.“ Renka to šokovalo. „To chcete říct, že u vaší postele – v temnotě – číhá někdo cizí a vy se nemůžete pohnout?“ „Ani vykřiknout,“ přitakal pan Benedikt. „Je to dost nepříjemné.“ Renek se při té představě otřásl. „Šílel bych děsem!“ „To taky bývá nejběžnější reakce,“ přizvukoval pan Benedikt s úsměvem. „A přiznávám, že si dělám jen legraci, když říkám, že jsem se s ní spřátelil. Řekněme prostě, že už se z našich setkání dokážu vzpamatovat rychleji než dříve. Alespoň že ty halucinace a paralýza zřídkakdy trvají déle než minutu.“ Taková minuta musí člověku připadat jako věčnost, blesklo Renkovi hlavou. Potom ho něco napadlo. „A co pan Utrum? Myslíte, že tím trpí taky? Myslíte, že právě proto je tak posedlý tím, aby měl věci pod kontrolou?“ Pan Benedikt na něj namířil ukazováčkem, že na to kápl. „Velmi bystrá úvaha, Renku. To se sám sebe taky často ptám. Nepřekvapilo by mě, kdyby k bratrově posedlosti jeho noční muka i denní strasti přispěly. Sám jsem se sice s vlastními fázemi bezmoci už dávno smířil, ale trvalo roky, než jsem se za ně přestal stydět. Můj bratr zjevně zvolil jinou metodu a k žádnému takovému rozřešení u něj nedošlo.“

46

Za sklem aneb Okna místo zrcadel Bylo to řečeno přinejmenším zaobaleně. Renek si děsivě jasně pamatoval na strašidelné stříbrné brýle pana Utruma a jeho výkonné, speciálně upravené kolečkové křeslo – rekvizity, jimiž skrýval svůj zdravotní stav. Možná vypadal přesně jako pan Benedikt, možná se vyznačoval podobnou mírou geniality, ale jeho přístup ke světu se nemohl lišit více. Renek se na minutku pohroužil do nepříjemných vzpomínek na setkání s panem Utrumem. (Vzpomínky to byly nepříjemné nejen proto, v jakém se tehdy ocitl nebezpečí, ale i z toho důvodu, že Renek sám v jedné těžké chvíli zapochyboval, kterému z obou bratrů se víc podobá.) Naštěstí ho však z rozjímání záhy vytrhlo tlumené chrápání. Panu Benediktovi klesla hlava, ruce mu zacukaly u boků a vypadalo to, že sebou každou chvíli žuchne na šachovnici. Renek pocítil nutkání vytratit se a nechat ho spát, ale pan Benedikt ho opakovaně nabádal, ať ho při každém takovém usnutí probudí. Nebo se ho aspoň probudit pokusí – ne vždy to šlo. „Pane Benedikte!“ oslovil ho Renek. „Pane Benedikte!“ Pan Benedikt s trhnutím přišel k sobě. Potom zívl, rukou si pročísl rozcuchané vlasy a omluvně se zadíval na Renka. „Doufám, že nečekáš dlouho.“ „Ani ne minutu,“ odpověděl Renek. Pan Benedikt si povzdychl. „Můj bratr bohužel dokáže působit i ve své nepřítomnosti. Když na něj takhle často myslím, vyvádí mě to z rovnováhy…“ Renek měl dojem, že to chápe – jeho samého pomyšlení na pana Utruma vyvádělo z rovnováhy pořádně. Když však viděl výraz pana Benedikta, uvědomil si, že ho netrápí vztek, strach ani pobouření, nýbrž smutek.

47

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Takže,“ navázal pan Benedikt a čile pokynul k šachovnici, „nechci na tebe tlačit, ale myslím, že za šest tahů přijde mat. Souhlasíš?“ Renek obrátil pozornost k hrací desce, jeho uvažování však kalily starosti. Pan Benedikt si očividně přál být sám. A tak se postavil a odvětil: „Příště vám budu čelit statečněji.“ „Už se těším,“ opáčil pan Benedikt a také vstal. Cestou ke dveřím Renkovi láskyplně stiskl rameno. „Do té doby ti, příteli, přeju příjemné sny.“

A příjemné sny se Renkovi zrovna zdály, když vtom do něj šťouchla Katka a probudila ho. Zamžoural, rozhlédl se a zjistil, že se jeho sny shodují s realitou: byl se svými přáteli a z okna před sebou viděl vysoké kamenické budovy, což znamenalo, že se brzy shledají s panem Benediktem a ostatními. Ospale se na Katku usmál. „Asi jsem si trochu zdříml.“ „Spíš jsi pořádně vytuhnul,“ opáčila Katka. „A nejsi jediný. Brčko to zalomil uprostřed proslovu o odrůdách orchidejí. Myslím, že sám sebe unudil k spánku.“ Brčko, který jí seděl po druhém boku, se jen usmál. Už se probudil a spokojeně si leštil brýle. Na nějaké nedůtklivé odpovědi měl příliš dobrou náladu. Renek spatřil, že mu na holé hlavě v místě, kde se sesunul Katce na rameno, ulpělo chmýří. Vjeli do Kamenice a minuli několik dominant, které Renek znal: dětský domov, kde ještě před rokem žil, park, kam chodívali se slečnou Perumalovou na procházku… A teď, už v rušném centru u přístavu, spatřil Renek i dům U Mnicha. Právě tam se se-

48

Za sklem aneb Okna místo zrcadel známil s Brčkem a Katkou, kteří stejně jako Renek přišli na zkoušky pořádané panem Benediktem. „Zvláštní,“ prohodila téměř pro sebe Katka. Upřeně hleděla na dům U Mnicha s výrazem podivu ve tváři. Když se tam setkala s Konrádem, myslela si, že ho vidí poprvé. Ani jeden tehdy netušil, že jsou ve skutečnosti spříznění. „Věřili byste tomu?“ promluvil Brčko. Slečna Perumalová právě zabočovala do ulice vedoucí k domu pana Benedikta. „Ještě před rokem jsme pana Benedikta neznali. Neměli jsme ponětí, co nás čeká! Umíte si představit…“ Renek ho přerušil: „Co se děje, amma?“ Slečna Perumalová se na něco zadívala a čelo jí zvrásnily obavy. Děti se natahovaly dopředu, až se jim šponovaly bezpečnostní pásy, a pokoušely se zahlédnout, co se venku před nimi děje. Když slečna Perumalová zastavila s kombíkem u obrubníku, spatřily, na co se tak zahleděla: pod jilmem na dvoře domu pana Benedikta stáli tři policisté. Hovořili s hloučkem vládních úředníků (děti je poznaly, protože když ukončily svou misi, úředníci je zpovídali) a tvářili se velice vážně. „Něco se stalo,“ pravila slečna Perumalová. „Vy tu, děti, počkejte…“ Jenže to už děti skákaly z auta. S Katkou v čele se přiřítily k železné bráně do dvora. Cestu jim zastoupil přísný muž, kterého neznaly. Zvedl ruku na znamení, aby zastavily. Byl malé postavy, sotva vyšší než Katka, ale jeho nepříjemný výraz a příkrý chraplavý hlas mu dodávaly neurčitě hrozivý ráz. „Kam si myslíte, že jdete?“ zeptal se. „Kdo jste?“ „Jsme přátelé pana Benedikta,“ odpověděla Katka. Muž přimhouřil oči. „Tak přátelé.“

49

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Bože bože!“ ozval se z domu čísi hlas. Děti se podívaly za muže a spatřily, že ve dveřích stojí krásná mladá žena černočerné pleti s vlasy spletenými do copů. Samozřejmě Rhonda Kazembeová. Chvatně teď seběhla ze schodů. Vypadala zděšeně, že je vidí. „Vy jste přijeli? Nedostali jste můj telegram?“ Katka se pokusila protlačit kolem muže před sebou, ale nevybíravě ji popadl za rameno a zadržel ji. „Co jsou tyhle děti zač?“ zeptal se Rhondy. „To je v pořádku, pane Jedoune, jsou to přátelé. Ta dívka, kterou jste tak neurvale drapl, je dokonce Konrádova dcera.“ Muž sebou trhl a Katku pustil (i když ta už se skoro vymanila sama). Rhonda pokynula směrem k úředníkům. „Každý kromě vás ty děti zná,“ dodala. „Klidně si to ověřte u nadřízených.“ Když pan Jedoun skutečně odpochodoval ověřit si to, otevřela Rhonda bránu a všechny najednou je objala. „Bože bože,“ vzdychla znovu a pevně je sevřela. „Neměli jste jezdit, ale když už jste tu, aspoň se o vás nemusím dál strachovat.“ „Co se stalo, Rhondo?“ zeptal se Renek. Než mohla Rhonda odpovědět, dorazila slečna Perumalová a její matka v závěsu s Královými. Rhonda je přivítala se zjevnou úlevou. „Pojďte dovnitř,“ vyzvala je rozvážně. „Pojďte dovnitř a já vám všechno povím.“ „Povíš nám všechno o čem?“ naléhala Katka. „O panu Benediktovi a Číslu dvě,“ odvětila Rhonda a oči se jí náhle zalily slzami. „Unesli je.“ Děti na ni zůstaly otřeseně civět. Unesli? „Ale… Ale kdo…?“ vykoktal Brčko. Rhonda si rozčileně otřela oči. „Kdo myslíš?“

50

Za sklem aneb Okna místo zrcadel Všem okamžitě došlo, jak zní odpověď. Renek ji vyřkl nahlas. „Pan Utrum, že jo?“ „Všechno vám vysvětlím uvnitř. Nevím, jestli jste tady venku v bezpečí. Přece jen to někdo musel doručit. Pořád může být poblíž a kdo ví, co má v úmyslu?“ „Doručit co?“ chtěl vědět Renek, ale Rhonda už dál neodpovídala. Nejdříve je zavedla dovnitř. Renkovy představy o šťastném shledání ve starém domě pana Benedikta se rozplynuly. Tu nesourodou třípodlažní kamennou budovu důvěrně znal, vědomí, že v ní chybí pan Benedikt a Číslo dvě, jí však dodávalo ráz cizosti. Zatímco pan Král pomáhal své ženě do vstupních schodů a Rhonda jí vynášela vozík, Renek a jeho kamarádi se úzkostlivě rozhlíželi kolem sebe. Potom už předními dveřmi vstoupili do bludiště pana Benedikta, které Rhonda i děti znaly popaměti. Labyrint sloužil jako poslední ze zkoušek pana Benedikta i obranná linie proti vetřelcům. Společně se rychle propletli jeho četnými pokoji, podobnými k nerozeznání, vystoupali po zadním schodišti a nakonec vešli do obývacího pokoje, kde jejich příchod překvapil další skupinku úředníků. Všichni se se znepokojenými výrazy obrátili ke dveřím. „Aha, to jste jenom vy,“ promluvila na Rhondu stříbrovlasá žena. „Promiňte, jsme trochu vynervovaní.“ Zkoumavě mrkla na děti. „Předpokládám, že tohle jsou…?“ „Ano, paní Argentová,“ potvrdila Rhonda. „A ráda bych, aby to viděli.“ Paní Argentová a ostatní úředníci si vyměnili nejistý pohled, nicméně ustoupili stranou a nechali děti, ať se přiblíží. Na stole ve středu místnosti stála hnědá krabice.

51

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Rhonda na ni ukázala. „Co se stane panu Benediktovi a Číslu dvě, záleží na tomhle,“ pronesla zasmušile. Podle hlasu se zdálo, že tomu stále nemůže uvěřit, a opravdu, jakoby jen pro sebe šeptem zopakovala: „Všechno záleží na tomhle.“ Děti přistoupily blíž. Viděly obyčejně vypadající krabici, velikou přibližně jako bedýnka na ovoce, s několika proraženými otvory. Společně dírami nahlédly do tmy uvnitř, plné obav, co tam asi spatří – co jen může krabice obsahovat, že to rozhodne o osudu těch, na nichž jim tak záleží. Byl to holub. Víc nic. Holub.

52

B R ATRS TVO

SE ZNOVU SCHÁZÍ

„C

o může mít tenhle pták společného s únosem?“ zeptala se Katka. Zdálo se, že se vládní úředníci zdráhají promluvit. Rhonda je musela upozornit, že nastalá situace může mít na děti přímý dopad. Nakonec před ně s vysvětlením předstoupil blonďatý muž s výraznými lícními kostmi. „Je to poštovní holub,“ pravil, „kterého vyslal pan Utrum. K noze měl přivázaný vzkaz. Očekává se od nás, že stejným způsobem pošleme odpověď.“

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Ve skutečnosti,“ skočil mu do řeči Brčko, „je to obyčejný holub domácí naučený vracet se domů.“ Všichni v místnosti se na něj podívali. Královi, kteří stáli se slečnou Perumalovou a její matkou ve dveřích, se po synově poznámce celí nesví zavrtěli: Snaží se Brčko přispět radou, nebo to od něj byla pouhá nezdvořilost? Blonďák si odkašlal do pěsti. „Nerad se s tebou přu, synku…“ „Tak se prosím nepřete,“ přerušila ho netrpělivě Rhonda. „Předpokládám, že na tom rozdílu záleží, Brčko?“ „Mohlo by,“ přisvědčil Brčko. „Obyčejní holubi domácí dokážou urazit obrovskou vzdálenost – někdy i tisíce kilometrů. Poštovní holubi se na dlouhé lety příliš nehodí.“ Paní Argentová, žena se stříbřitými vlasy, se zeptala: „Takže se nedá automaticky čekat, že by letěl jen někam do okolí Kamenice?“ Brčko zavrtěl hlavou. „Může hnízdit kdekoliv na kontinentu.“ Paní Argentová střelila po blondýnovi temným, významným pohledem. Muž zamručel něco o tom, že si potřebuje zavolat, a opustil místnost. Rhonda jeho odchod sledovala s vážným výrazem. „Doufám, že jste nezačali pátrat,“ prohlásila. „Žádný strach,“ odvětila paní Argentová. „Činíme náležité kroky.“ „Toho se právě bojím,“ odtušila Rhonda a otočila se na podpatku. Kývla na své přátele, ať ji následují, a beze slova obývací pokoj opustila. Chodbou je odvedla do jídelny, kde je usadila k dlouhému stolu. „Právě to by neměli,“ zamumlala a zavřela za sebou dveře. „Nejdřív potřebují zjistit víc informací. Vidím, že se budu muset začít chovat průbojně.“

54

Bratrstvo se znovu schází „Rhondo,“ ozvala se slečna Perumalová, „co v tom vzkazu stálo?“ „Ukázala bych vám ho,“ opáčila Rhonda, „ale už ho zabavili jako důkaz. V zásadě se v něm psalo…“ „Mohla bys ho citovat přesně, Rhondo?“ požádal ji Renek. Věděl, že má Rhonda geniální paměť, skoro tak dobrou jako Brčko. „I zvolené formulace by totiž mohly být důležité.“ „Máš naprostou pravdu,“ uznala Rhonda. „Takže připraveni?“ A pak odcitovala následující zprávu:

Vážená slečno Kazembeová, tímto Vám oznamuji, že Vaši přátelé se ocitli ve vážném nebezpečí a – aby nepanovaly žádné pochybnosti – že jsem to já, kdo je ohrožuje. Dovolte, abych to vysvětlil. Navzdory svým snahám mlčet byl můj zajatec Mikuláš Benedikt přinucen vyjevit tajemství ohledně jisté vzácné rostliny. Potřebuji informace o přesném místě jejího výskytu a její popis, a jak Benedikt neochotně přiznal, mnou požadované informace „může zajistit jediný člověk“. Tím není ani on sám ani jeho nažloutlá asistentka, nýbrž někdo, kdo je Benediktovi i tak „nesmírně blízký“. Vím jistě, že mluví pravdu. Musím předpokládat, že pokud tou osobou nejste Vy, přinejmenším víte, koho má na mysli. Alespoň v to kvůli Benediktovi doufám. Máte přesně čtyři dny na to, abyste vypustila tohoto holuba s informacemi, které požaduji. Buďte si jista, že pokud na ptáka připevníte jakékoliv sledovací 55

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava

zařízení nebo se jakkoliv pokusíte sledovat jej do cíle, dozvím se to a taková zrada by pro Vaše přátele nevěstila nic dobrého. Toužíte-li se s nimi ještě někdy shledat, pak mi přesně to, co po Vás žádám, neprodleně dodáte. Ano, slečno Kazembeová, neprodleně. Prodlení z Vaší strany bychom všichni hořce litovali. Se srdečným pozdravem T. Utrum Když Rhonda dopis odrecitovala, rozhostilo se napjaté ticho, jak všem docházelo, čím psaní hrozí. Nakonec ticho přerušila paní Králová, když kapesníkem potlačila vzlyk. Vzápětí spustil jeden přes druhého. Rhonda zvedla ruku. „Zatím nikdo nic neříkejte.“ Šla se ujistit, že je za dveřmi nikdo neposlouchá, pak se vrátila ke stolu a tlumeně promluvila k dětem: „Chápe někdo z vás, o co jde?“ Nechápal to ani jeden z nich. „Fajn, aspoň vás nepodrobí ničemu horšímu než běžnému nepříjemnému výslechu.“ Rhonda palcem ukázala přes rameno, že myslí úředníky o pár dveří dál. „Mají značné obavy z toho, co se pan Utrum pokouší získat. Bojí se, že to souvisí s Našeptávačem.“ Všichni u stolu věděli, že nechvalně známý vynález pana Utruma se nyní nachází tady v domě pana Benedikta a že ho pohání obrovský komplex počítačů, nastěhovaný do sklepa. Před několika měsíci dokončil pan Benedikt úpravy důmyslných funkcí, kterými Našeptávač disponoval, a od té doby jej využíval na pomoc těm, jimž Našeptávač pod vedením pana Utruma potlačil

56

Bratrstvo se znovu schází vzpomínky. V posledním dopise dokonce pan Benedikt spokojeně líčil, že už se mu podařilo obnovit vzpomínky téměř všem, jež Našeptávač postihl, a že po roce ustavičné dřiny si možná dopřeje i krátkou dovolenou. „Co by mohla mít s Našeptávačem společného nějaká rostlina?“ přemítal Brčko. „To netuším,“ odpověděla Rhonda. „Pan Benedikt se mi nikdy o žádné rostlině nezmínil. Vím jen, že odjel na průzkum v nějaké soukromé záležitosti. Samozřejmě s sebou musel vzít Číslo dvě – samotného by ho nikdy nepustila a já jsem tu musela zůstat kvůli přípravám na vaši návštěvu –, ovšem jestli tušila, kam jedou, neprozradila mi to. Ale spíš pochybuju, že by to věděla. Pan Benedikt zbožňuje překvapení.“ „Počkej,“ ozvala se Katka. „Pan Benedikt odjel schválně? On nás tu neměl čekat?“ „Odjeli s Číslem dvě minulý týden,“ vysvětlovala Rhonda. „Mělo to patřit k vašemu překvapení.“ Chtěla pokračovat, ale pak ztichla a tvář jí potemněla strašlivým smutkem. Slečna Perumalová dětem upřesnila: „My dospělí jsme o tom pochopitelně všichni věděli. Než se pan Benedikt pustil do příprav, požádal nás o svolení. Měli jste se vydat za tajemným dobrodružstvím.“ Brčko udiveně pohlédl na rodiče. Poté co ho celý uplynulý rok tak bedlivě chránili, nedokázal uvěřit, že by mu nějaké dobrodružství povolili, ať už tajemné, nebo jakékoliv jiné. Paní Králová spustila ruku s kapesníkem. „Víte, dělalo nám starosti vaše vzdělání. Jste tak mimořádné děti a všichni do jednoho se domníváme, že se vám nedostává podnětů. Poslat vás na vysokou v tak nízkém věku jsme se ovšem zdráhali. Volali jsme si

57

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava kvůli tomu určitě nejmíň desetkrát, nemyslíte, slečno Perumalová?“ „Je to tak,“ přiznala slečna Perumalová. „A pořád jsme to rozvažovali, když se nám ozval pan Benedikt, který pro vás shodou okolností plánoval výroční shledání. Když jsme se před ním zmínili, co nás trápí, nadnesl, že by se vaše vzdělání dalo vhodně doplnit jistou výpravou – velmi neobyčejnou výpravou. Jak říkal, vždy ho mrzelo, že vás ta mise vystavila takovým nebezpečenstvím, nedalo se však popřít, že vás ten těžký úkol obohatil. Nemohli jsme než souhlasit, evidentně jste díky misi vyzráli. Nemluvě o tom, jak moc se vám po sobě už stýskalo.“ „A tak pan Benedikt navrhl dobrodružství,“ navázala paní Králová. „Tentokrát naprosto bezpečné, přesto však dobrodružství. Lépe se to ani načasovat nedalo, tvrdil, protože se zrovna stejně chystal na výzkumnou expedici. Že prý její zaměření s radostí rozšíří. Společně s Číslem dvě měli vyrazit s určitým předstihem, načež byste se vy čtyři vydali v jejich stopách a doprovázeli by vás Rhonda s Konrádem. V tom mělo spočívat to velké překvapení.“ Slečna Perumalová se naklonila k Renkovi a do ucha mu zašeptala: „Měli jste být pryč dva týdny. Věděla jsem, že si to báječně užijete, ale taky že se mi po tobě bude moc stýskat.“ Smutně se na něj usmála a Renek přikývl – pochopil její sladkobolný pohled z rána. „Náklady měl uhradit pan Benedikt,“ doplnila paní Králová (s významným pohledem na Brčka, jenž si právě lámal hlavu, jak by si takovou výpravu mohli dovolit). „Říkal, že vám to dlužíme, a mnohem víc než to, a že když vás budou doprovázet Rhonda s Konrádem, nemusíme se o vaši bezpečnost v nejmenším obávat. Ale když si teď pomyslím“ – v tu chvíli paní Králová znovu po-

58

Bratrstvo se znovu schází zvedla kapesník k obličeji –, „když si teď pomyslím, že byste se na tu výpravu opravdu vydali… Co se vám mohlo přihodit?“ „Nepřihodilo by se nám nic,“ odvětila chlácholivě Katka. „Nezapomínejte, že s námi měl jet Konrád. S ním by se nás nikdo ani nedotkl.“ Paní Králová, která na každý pád chtěla takové hrozivé myšlenky vypudit z hlavy, krátce přikývla a ruka s kapesníkem jí opět klesla. Pan Král jí stiskl rameno a nic neříkal – od chvíle, kdy přijeli, nepromluvil téměř ani slovo –, ale v očích se mu zračil nadmíru ustaraný výraz. „Co přesně to mělo být za výpravu?“ zeptal se Renek. „Kam se mělo jet?“ „Tahle část byla tajná,“ odpověděla slečna Perumalová. „Pan Benedikt si říkal, že byste mohli slídit a předem nasbírat spoustu informací, což by bylo na úkor toho, čemu měla celá expedice sloužit, takže nám podrobností sdělil jen velmi málo. Věděli jsme, že jste se s ním a Číslem dvě na závěr měli setkat a že cestou by Rhonda dohlížela na to, abyste každý den volali domů, nic jiného však neprozradil. Možná by nám víc dokázala říct Rhonda.“ „Ráda bych,“ odvětila Rhonda, jež u dveří znovu kontrolovala, jestli nikdo tajně neposlouchá, „jenže pan Benedikt skoro o ničem ani nemukl. Podle mého se kochal představou, že překvapí i mě. Nechtěl mi ani prozradit, čeho se týká jeho výzkum, i když jsem cítila, že se ho nemůže dočkat.“ Naposledy pohlédla do chodby a znovu za sebou zavřela dveře. „Proč jsi tak ostražitá, Rhondo?“ zajímalo Katku. „Ti lidé přece panu Benediktovi taky chtějí pomoct, ne?“ „Někteří ano,“ odpověděla Rhonda. Rysy v obličeji jí ztvrdly. „A někteří možná ne. Panuje značné roztrpčení, že pan Benedikt

59

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava jako jediný může ovládat Našeptávač. To pan Benedikt má hlavní slovo a tvrdošíjně se vzpírá návrhům jistých jedinců, aby vláda Našeptávač využívala k jiným účelům. A tyhle lidi by třeba moc potěšilo, kdyby pan Benedikt nadobro zmizel. Pokud jde o ostatní…“ Zavrtěla hlavou. „Nevěřím jim, že se nepokusí o nějakou záchrannou operaci a že ji příšerně nezpackají. Nic horšího by udělat nemohli. Všichni dohromady nejsou ani zpola tak chytří jako Utrum.“ „Co bychom podle tebe měli podniknout?“ zeptal se Brčko. „Musíme si soukromě promluvit s Konrádem. Nedokázala jsem s ním navázat spojení, ale měl by sem brzy dorazit. Vlastně už má zpoždění. Je možné, že jemu dal pan Benedikt o té výpravě informací víc. Přece jen chtěl mít jistotu, že si to užijete. Kdybyste jen viděli jeho výraz to ráno, kdy odjížděli! Měl takovou radost, že vám chystá překvapení!“ V tu chvíli se s prásknutím otevřely dveře. Všichni sebou trhli a zůstali na ně civět. Kupodivu se však zdálo, že v nich nikdo není. Renek si zprvu pomyslel, že je rozrazil nezvykle silný průvan – ve starém domě pana Benedikta hodně táhlo –, potom ho však napadlo sklopit zrak a odměnou se mu stal pohled na zakaboněnou tvář Konstance Kontrové. „Vy jste se sešli beze mě?“ ucedila. „Jak to, že se mi nic neřeklo?“ „Pojď dál, Konstance,“ opáčila Rhonda unaveně. „Přála sis, abychom tě nechali na pokoji, pamatuješ? Jen jsem všem vyprávěla, co se stalo. Jsou tu teprve několik minut.“ Vysvětlení Konstanci očividně neuspokojilo, ale příležitost vyjádřit nespokojenost již nedostala, neboť okamžitě vystřelila do vzduchu v Katčině objetí, tak pevném, že ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku.

60

Bratrstvo se znovu schází „Ráda tě vidím, Konstance,“ prohlásila smutně Katka, „i když je to za tak strašných okolností.“ Konstanci se zaleskly bledě modré oči a zrudly baculaté tváře; nohy jí bezmocně visely u Katčiných kolenou. (Intelekt sice měla na svůj věk – byly jí teprve tři – vysoce nadprůměrný, vzrůst ale průměrný, a tak nad ní Katka výrazně čněla.) Čas vzpamatovat se nedostala Konstance ani poté, co ji Katka konečně postavila zpátky na zem, neboť obejmout ji přišli i Renek a Brčko a vzápětí i dospělí. Než se s ní všichni dovítali, blonďaté vlasy, jemné jako chmýří, vylezly Konstanci ze sponek a spadaly jí do obličeje, takže i kvůli vytřeštěnému, popletenému výrazu vypadala jako kouzlem oživlá obří hadrová panenka. „Ehm,“ vysoukala ze sebe zmateně. „Tak jo. Zdravím vás.“ Mezitím se ve dveřích do jídelny objevila paní Argentová a čekala, až vzrušení opadne. „Slečno Kazembeová,“ promluvila, „rádi bychom vám položili ještě několik otázek, prosím.“ „No dobrá, hned tam dorazím,“ odvětila Rhonda. Zdálo se, že se paní Argentové nechce odejít, ale když si uvědomila, že ji všichni v místnosti netrpělivě provrtávají pohledem, lehce zrůžověla a kvapně se odporoučela. Rhonda se ujistila, že paní Argentová zmizela mimo doslech, potom přistoupila ke stolku u zdi, otevřela zásuvku a vytáhla z ní zalepenou obálku. Vážně pohlédla na děti. „Tohle jsem vám měla předat,“ vysvětlila. „Jsou v tom instrukce, které vám tu pan Benedikt nechal do začátku vašeho dobrodružství. Ještě jsem neviděla, co je uvnitř – nechtěla jsem, aby se o tom dozvěděl tým paní Argentové, a zatím se nenaskytla sebemenší příležitost si to o samotě přečíst –, a teď když jste všichni tady, přijde mi správné, abyste to jako první viděli vy. Tak si to koneckonců pan Benedikt přál. Teď

61

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava radši půjdu a zkusím přijít na kloub tomu, co ti lidi plánují, ale jakmile se vrátím, probereme to. Než vám to ale předám,“ dodala a zvedla obálku z dosahu Konstance, která už se k ní hrnula a chtěla ji popadnout, „musíte slíbit, že pokud by ty pokyny jakkoliv naznačovaly, kde by teď pan Benedikt a Číslo dvě asi tak mohli být, nesdělíte to nikomu jinému než Konrádovi nebo mně. Nepřekvapilo by mě, kdyby se vás paní Argentová nebo jeden z těch ostatních pokusili odchytnout samotné, a musíme dbát značné opatrnosti.“ Když jí to děti přislíbily, nechala Rhonda Konstanci, ať se obálky ujme. „Je mi to moc líto, vážení,“ prohlásila a zarmouceně pohlédla nejprve na děti a potom na ostatní dospělé. „Udělejte si pokud možno pohodlí. V kuchyni si vezměte, co je vám libo – ale pamatujte: v žádném případě s nikým nemluvte, pokud u toho nejsem já. Musím učinit vše, co je v mých silách, abych tuhle situaci zvládla.“ Rhonda znovu přemáhala slzy. „Musím je bezpečně dostat domů. Musím…“ Slečna Perumalová ji doprovodila ke dveřím. „O to jde nám všem, Rhondo. S námi si nedělej hlavu. My se tu o sebe postaráme.“ „A nikomu nic neřekneme,“ dodala paní Králová. Sotva Rhonda odešla, obrátily děti dychtivé, prosebné tváře na dospělé. Těžko jim mohli nevyhovět. „Jen běžte,“ pravila slečna Perumalová a mávnutím je nasměrovala ke dveřím. „Ale zůstaňte v domě a pamatujte, co vám řekla Rhonda.“ „A brzy se vraťte něco sníst,“ doplnila paní Králová. „Čeká nás dlouhý den a budete potřebovat sílu.“

62

Bratrstvo se znovu schází „Chudáci děti,“ prohodila matka slečny Perumalové. Měla v úmyslu zamumlat si to pro sebe, ale její hlas čtveřici chvátající z místnosti dostihl. „Chudáci, chudáci malí!“

V ložnici Konstance Kontrové se děti posadily na podlahu. Kolem nich ležely kupky Konstancina prádla, špinavého i čistého, které odstrkaly stranou, aby si udělaly místo. Oblečení Konstanci viselo i z miniaturního pracovního křesla a na neustlané posteli se bez ladu a skladu válely přikrývky a ručníky. Vzhledem k tomu, jak to v pokoji vypadalo, by nikoho nepřekvapilo, kdyby prádelník měla Konstance naopak úplně prázdný. Za jiných okolností by se jedno z dětí šlo schválně podívat, jen tak pro zajímavost. Dobírat si Konstanci kvůli její nepořádnosti ani čemukoliv jinému však momentálně nikdo neměl náladu. Stáhly roletu, zamkly dveře. Hovořily tlumeně a čas od času jedno z nich zkontrolovalo, jestli je z chodby někdo neodposlouchává. Byl to zvláštní pocit – tyhle tajné debaty, to znepokojení a naléhavost s nimi spojené děti důvěrně znaly. Od doby, kdy taková rokování pořádaly na Akademii, totiž uplynul teprve rok. Uprostřed jejich kroužku ležela zapečetěná obálka. Renek prozatím její otevření odložil, ale neřekl proč. „Tobě nic víc neprozradil?“ zeptal se Renek Konstance, která o výpravě chystané panem Benediktem očividně věděla stejně málo jako ostatní. „Nemyslíš, že bych to řekla?“ odsekla Konstance. „Celé ráno jsem probrečela, Renku – od chvíle, co se objevil ten blbej pták. Kdyby mě něco důležitého napadlo, víš, že už bych ti to pověděla.“

63

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Vím,“ přisvědčil Renek. Konstanciným způsobům už uvykl a dokázal s ní jednat šikovněji než ostatní. „Takže, nezlob se, ale mohla bys mi popsat, jak se sem ten holub dostal?“ Konstance popotáhla a otřela si oči. „Ozvalo se zaklepání na dveře, a když je šel jeden ze strážných otevřít, ležela na prahu ta krabice. Kdo ji tam nechal, neviděl, ale jedna strážná v patře přihlížela z okna a tvrdí, že šlo o muže v obleku. Nesl kufřík.“ „Já to věděla,“ utrousila Katka a ohrnula ret. A tónem, v němž zaznívalo značné pohrdání, dodala: „Desaterník.“ Ostatní se na ni podívali. „Cože?“ zeptal se Brčko. „Chystala jsem se vám o tom říct. Vzpomínáte na Utrumovy náboráře?“ Konstance Katku zpražila pohledem. „Jestli si na ně vzpomínám?“ zopakovala s rudnoucím obličejem. „Hmm, tak schválně, Katko. Aha, počkat! Nemyslíš ty chlapy, co se mě pokusili unést – ty, co jim z hodinek vystřelovaly dráty a kteří mi dali ránu elektřinou, až jsem se málem pominula, a pak mě nacpali do pytle?“ „Přesně ty,“ odvětila Katka. „Tak ti dál pracují pro pana Utruma, jen už se nenazývají náboráři. Konrád s ostatními agenty jim říká desaterníci.“ „To má co dělat s podbělem? Protože jsou tak vytrvalí?“ zeptal se Renek. „Podbělu se říká devaterník,“ upozornil ho Brčko a Katka navázala: „Ale vytrvalí jsou, a bezcitní k tomu. A ještě nebezpečnější než dřív. Za desaterníky je agenti označují proto, že mají deset různých způsobů, jak člověku ublížit.“ „Nejen šokové hodinky?“ zeptal se Brčko a přikrčil se, jako by ve skutečnosti o odpověď nestál.

64

Bratrstvo se znovu schází „Evidentně vylepšili garderobu,“ opáčila Katka. Renek si mnul bradu. „Jestli toho holuba doručil desaterník,“ přemítal, „u holubova hnízdiště by mohl čekat jiný, ne pan Utrum osobně. Mohli by mu prostě zavolat, až dorazí odpověď. To znamená, že se pan Utrum teď může vyskytovat kdekoliv na světě – a ať už je kdekoliv, jsou tam s ním i pan Benedikt a Číslo dvě.“ „Mám takové tušení, že tím někam míříš,“ podotkla Katka. „Nejen já,“ opáčil Renek. „My všichni.“ „My máme někam namířeno?“ zeptal se popletený Brčko. „Tak jo, Renku, proč jsme ještě neotevřeli tu obálku?“ chtěla vědět Konstance. „Proč to protahuješ?“ „Protože si myslím, že si nejdřív musíme udělat jasno,“ odpověděl Renek, vzal obálku do ruky a soustředěně se na ni zadíval. „Ať už nám tady pan Benedikt píše cokoliv, může nás to přivést na jeho stopu.“ Zvedl zrak. „A podle mě bychom se po ní měli vydat.“ „Tím chceš říct, že bychom se opravdu měli na tu expedici vypravit?“ vyvalil oči Brčko. „Sami?“ zeptala se Katka. Zvažovala to asi půl vteřiny. „Fajn, já jsem pro.“ Konstanci se v tváři mihl záchvěv naděje. „Ty myslíš, že bychom je mohli najít?“ „Za pokus to stojí,“ odpověděl Renek. Brčko už si zatím leštil brýle. Na holé hlavě mu vyrazily krůpěje potu. „Mohlo by to být nebezpečné. Uvědomuješ si to, že?“ „Ano,“ přisvědčil Renek. „Ale pokud je najdeme – nebo pokud se k nim dokážeme přiblížit –, neuděláme žádnou hloupost. Spojíme se s Rhondou a Konrádem a ti rozhodnou, co podniknout.“

65

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Co když natrefíme na desaterníka?“ zajímalo Konstanci. „Toho se neboj,“ zavrhla to mávnutím ruky Katka. „Prostě musíme vyhlížet obleky a kufříky – a být připravení běžet jako o život.“ „Díky,“ odvětila rozechvělým hlasem Konstance. „To mě tak uklidňuje.“ „Desaterník by si nás nejspíš ani nevšiml,“ mínil Renek. „Čtyři děti přece jen nevypadají zrovna jako záchranná výprava.“ „Tohle bude asi pravda,“ pravila Konstance už poněkud pevnějším hlasem a Renek se povzbudivě usmál. Sám tomu, co právě řekl, úplně nevěřil – obával se, že přinejmenším někteří Utrumovi přisluhovači o nich slyšeli. Pan Utrum však zároveň ze srdce nerad přiznával, že na něj vyzrály děti, a tak bylo možné, že se o nich raději nezmínil. Na každý pád přišlo Renkovi nejvhodnější dodat Konstanci co nejvíc odvahy, neboť vycítil, že stejně hodlá vyrazit s nimi. Katka si prokřupala klouby. „Jestli chceme tu výpravu podniknout, musíme jít na to. Dopis mluví o čtyřech dnech. Můžeme potřebovat každou minutu.“ „Takže jaký je plán?“ zeptal se Brčko, uklidil hadřík a brýle si zase nasadil na nos. „Jestli se tedy shodneme,“ odpověděl Renek, „půjdeme, kam nás povedou instrukce. Pochopitelně tajně. Dospělí by nás teď za žádných okolností nepustili – ani kdyby s námi šli Rhonda a Konrád.“ „Jasně že ne,“ přizvukovala Katka. „Budeme se muset vykrást.“ „No nazdar,“ prohodil Brčko, kterého tohle ještě nenapadlo. „Jestli mě nezabije desaterník, tak rodiče určitě.“ Renek se zašklebil – představil si, jak asi zareaguje slečna Perumalová, až zjistí, že zmizel. Rychle se přinutil vypudit tu před-

66

Bratrstvo se znovu schází stavu z hlavy (stejně jako se jen o chvíli předtím přinutil zaplašit výjev, v němž se ho někde daleko od ostatních, kde ho nikdo nemůže bránit, zmocňuje desaterník). „Takže dohodnuto?“ zeptala se Katka. „Dohodnuto,“ přisvědčili Konstance a Renek. Brčko zhluboka vydechl. „Dohodnuto.“ Všichni teď pohlédli na obálku. Všem vrtalo hlavou, do jakých končin – a neznámých nebezpečí – je asi tak zavede.

67

VÝP RAVA ZAČÍNÁ

R

enek obálku otevřel, vytáhl dva listy papíru a pustil se do čtení:

Drazí přátelé, zdravím Vás z daleka! Jsem přesvědčen, že touto dobou už si zase užíváte jeden druhého. To pomyšlení mi dělá radost.

Výprava začíná

Rhonda Vám předala několik informací o Vaší výpravě. Zbývá doplnit, že Vás s Konrádem bude doprovázet, považujte je však za pouhé cestující, zatímco sebe za piloty. To Vy si musíte poskládat všechna vodítka, abychom se na konci zase všichni shledali a mohli uspořádat oslavu. Vím, že schopnosti na tento úkol máte, a už se těším, až uslyším, jaké jste si z výpravy odnesli historky. Výprava začíná tady, na místě, kde se Vaše čtveřice shromáždila. Vaše první kroky by měly směřovat tam, kam Vás zavede hádanka na následující stránce. Dobrodružství Vás sice odtrhnou od Vašich blízkých, přeji Vám však, aby o to více stmelila Vás. Se srdečným pozdravem pan Benedikt Děti chvilku jen tak mlčky seděly. Teď když dostaly příležitost se nad tím na okamžik zamyslet, gesto pana Benedikta je hluboce dojalo. Vynaložil značné úsilí, aby jim nabídl něco mimořádného. Sotva mohl tušit, že se jeho vlastní osud tak hrozivě zvrtne nebo že jeho dar zavede děti do nebezpečí. Nikdy by si nepřál, aby se nebezpečí vystavovaly – a už teprve ne kvůli němu. Mimo jiné právě proto jim však na něm tolik záleželo a byly ochotny se riziku vystavit. „Připraveni?“ zeptal se nakonec Renek. Ostatní souhlasně zamručeli a se soustředěnými výrazy poslouchali, jak Renek předčítá:

69

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava

„Hledáte něco? Stačí, když mne otevřete. To vaše něco uvnitř mě lze jistě objevit. Naději určitě vždy ve mně naleznete (byť po ní úžas a zoufalství musí se dostavit). Hledané však na hledajícím pouze záleží – tamten hledá nádrž, ten zas nádraží, jiný slévače, další knírače. Nález se liší pátrač od pátrače. A přece (tohle vás může udivit): můj obsah je daný, nejde upravit. Ještě pořád nic? Jen naznačuji: Odpověď – co jsem – též v sobě obsahuji.“ „No to si děláš legraci,“ vyhrkla Katka, když Renek skončil. „Tohle je ta hádanka? Vždyť je to něco nesmyslného! Tolik věcí se nikam nevejde!“ Renek na ni zkoumavě pohlédl. „Nic nesmyslného to není, Katko.“ „Ale nemožného ano,“ ozvala se Konstance a zvrátila oči v sloup. „Nemyslela bych si, že mě může naštvat, aspoň teď ne, ale vážně to musel dělat tak složité? Jak mu takhle máme pomoct?“ „Zní to jako něco kouzelného,“ promluvil užasle Brčko. „Přece jen, nemožnou hádanku by nám nedal. Třeba nám odpověď nemožná jenom připadá, ale ve skutečnosti není! Jako kouzlo!“ Konstance schválně přitáhla Brčkovu pozornost a znovu zvrátila oči v sloup. „Žádné kouzlo to není, Brčko.“ Brčko po ní střelil zlostným pohledem. „No a máš snad lepší nápad? Jestli to není nic nesmyslného, nemožného ani kouzelného…“

70

Výprava začíná „Je to slovník,“ uzavřel Renek a vstal. „Pojďte, půjdeme najít slovník.“

Když se Katka přestala plácat do čela, Brčko hádanku nahlas krok za krokem rozluštil („Takže po ‚naději‘ následuje ‚úžas‘ a po něm ‚zoufalství‘ – ta slova jsou řazená abecedně! Už to chápu!“) a Konstance neomaleně upozornila, že už hádanku vyřešili, takže Brčko klidně může přestat luštit, a Renek Brčka popadl za paži a zabránil mu, aby Konstanci bolestivě cvrnkl do čela – zkrátka když byli připravení –, pustili se do plánování. V domě pana Benedikta, jak všichni moc dobře věděli, se kupilo více knih, než dokázal pořádně pojmout. Téměř každou stěnu lemovaly police na knihy. Podle Brčka, který si přesně pamatoval, kde se každá kniha v domě nachází, vlastnil pan Benedikt sedmnáct slovníků (pokud člověk počítal cizojazyčné, tak dvacet šest). Další vodítko mohl obsahovat kterýkoliv z nich. Děti se rozhodly, že začnou v druhém patře, kde měla svůj pokoj Konstance, a bude-li třeba, budou postupovat směrem dolů. Druhé patro se skládalo ze tří dlouhých chodeb, tuctu pokojů a přehršle výklenků a zákoutí – a vše dohromady skýtalo dost prostoru pro tisíce knih. Nebýt Brčka, pátrání po slovnících by trvalo zoufale dlouho. Takhle se děti mohly rychle přesouvat od police k polici (a od konferenčního stolku k okennímu parapetu) a procházet slovník po slovníku, na který jim Brčko zrovna ukázal. Během několika minut měly prolistovanou většinu slovníků v druhém patře – včetně řeckého, latinského a esperantského v maličkém pokojíku pana Benedikta, kde na ně padl smutek, jen vstoupily –, ale třebaže natrefily na spoustu rybenek, jednu pěknou hedvábnou

71

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava záložku (kterou Konstance sbalila) a definici jednoho řeckého slova, které měl Brčko v plánu si vyhledat, na žádné vodítko nenarazily. „Co ložnice Čísla dvě?“ napadlo Katku. „Tam žádné slovníky nejsou,“ odvětil Brčko. „Číslo dvě se mi svěřila, že když nějaký potřebuje, raději si ho jde najít. Hledání v policích jí pomáhá zapamatovat si, kde co je.“ Konstance na Brčka zůstala zírat, jako by právě přiznal, že mu chutnají piliny. „Vy se spolu bavíte o slovnících?“ „Bavívali jsme se,“ potvrdil Brčko. „Teď už jsem ji dlouhé měsíce neviděl.“ Potom si uvědomil, že se mu Konstance posmívá. „Taky by ti neuškodilo, kdyby ses do slovníku tu a tam podívala, Konstance. Třeba by pár nových slov vylepšilo ty tvoje bídný básničky.“ „Na mých básničkách nic špatného není, jen přednášet je tupcům je utrpení,“ zaveršovala Konstance. „Já nejsem žádný tupec,“ procedil Brčko přes zaťaté zuby. „Vědomostmi možná tupec nejsi, na poezii ale…“ „Zadrž, prosím, Konstance,“ přerušil ji Renek. „Žádné urážlivé rýmy. Teď potřebujeme najít ten slovník.“ Na Brčka tajně udělal jednoznačný posunek: „V klidu, nevšímej si jí.“ „Já to viděla,“ ucedila Konstance a loupla po něm očima. Renek si povzdechl. Ve druhém patře zbývalo prohledat poslední chodbu. Nechávali si ji až naposled, protože se z ní vcházelo do místnosti s Našeptávačem. U dveří nepřetržitě stáli dva strážní a děti doufaly, že nebudou muset s nikým mluvit. Neměly ovšem na vybranou, protože Brčko prohlásil, že tam najdou další dva slovníky. Naštěstí ne přímo v místnosti samotné, vysvětlil, neboť jak všichni věděli, bez pana Benedikta tam nikdo nesměl. (Renek nechtěl upozorňovat, že by pan

72

Výprava začíná Benedikt nenechával vodítko na místě, kam by se prostě nedostali, a ulevilo se mu, když to nenapadlo nadnést ani Konstanci.) Děti se uvnitř té strážené místnosti ocitly jen jednou, když je tam pan Benedikt vzal na prohlídku. Obdivovaly tehdy mírné barvy a tlumené osvětlení, kterými pan Benedikt uklidňoval své návštěvníky (nebo „hosty“, jak jim říkal, aby si připadali vítaní). Žádný div, že uklidnění mohlo hostům pana Benedikta přijít vhod, šlo totiž o poslední oběti Našeptávače, politováníhodné nešťastníky, jimž pan Utrum zatajil vlastní vzpomínky – vzpomínky, které teď pan Benedikt pomocí Našeptávače zase vyvolával. Útulná místnůstka ani zdaleka nepůsobila chladem a strohostí Našeptávacího sálu pana Utruma. „Když se vám najednou vrátí paměť, může vás to pořádně rozrušit,“ upozornil je pan Benedikt. „Zničehonic se rozpomenete na všechno důležité, co se na tak dlouho ztratilo. Takže se snažím ten šok co nejvíc zmírnit.“ Ukázal na čalouněné křeslo v koutě. „Tamhle mí hosté sedávají. Je to plně v dosahu Našeptávače a řekl bych, že jim to tam přijde pohodlnější – a mnohem méně hrozivé – než v křesle, které zkonstruoval můj bratr.“ Pan Benedikt schovával Našeptávač za ozdobnou zástěnou, děti přístroj ale ani nepotřebovaly vidět – pamatovaly si na něj. Ostatně všechny až na Katku v jeho tvrdém kovovém křesle seděly, zápěstí přicvaknutá k opěrkám, na hlavě naraženou helmu. A všechny čtyři si vzpomínaly na tu hrůznou chvíli, kdy si uvědomily, že jim pan Utrum Našeptávačem může vymazat vzpomínky – říkal tomu „vymetání mozku“ –, i když si stoupnou pár metrů od přístroje. Ano, všechny si na Našeptávač moc dobře vzpomínaly a rády ho nechaly tam, kde je, skrytý za zástěnou v té zamčené a strážené komnatě.

73

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Když děti vešly do chodby, z které se do místnosti vstupovalo, oba strážní u dveří se na ně ze zdvořilosti pousmáli. Ve službě se samozřejmě neměli bratříčkovat a věděli, že děti se po chodbách mohou toulat, jak se jim zachce, takže tu byla šance, že je nechají projít bez povšimnutí. Jenže strážní také mohli mít bezpečnostní prověrku (jinými slovy přístup k utajeným informacím), a tudíž mohli o dětech něco vědět, a Renek se obával, aby na jakoukoliv mimořádnou aktivitu nepohlíželi s podezřením. „Určitě tam nějaký slovník je?“ obrátil se na Brčka, jako by zrovna byli zabraní do hovoru. „Ano, určitě, Renku, jsem si jistý,“ opáčil Brčko toporně, div se Renek nezašklebil. Potřebují na svých hereckých schopnostech zapracovat, pomyslel si. Muselo se nechat, že Katka vystupovala přesvědčivěji než oni dva. Jako by se nechumelilo, převázala si culík, mrkla na strážné a nenuceně prohodila: „Jenom si potřebujeme dohledat nějaké slovo.“ Strážní přikývli, ale jeden z nich – hřmotný chlapík s buldočími rysy – si děti měřil pohledem hraničícím s podezřívavostí. Renek se obrátil zády, aby lépe skryl, jak je nervózní. Brčko již mezitím za přihlížení ostatních našel první slovník a překotně jím listoval. S otráveným povzdechem jej zaklapl. „Zase nic.“ Urostlý strážný se k nim naklonil. „To musí být nějaké zvláštní slovo, ne? Měli byste zkusit ten druhý slovník. Je to pořádná bichle.“ „Jak o něm víte?“ užasl Brčko. „Na co jiného se tu můžeme celý den dívat než na tyhle knížky na policích?“ odpověděl strážný a prstem ukázal na polici opodál. „Tamhle, takový tlustý svazek. Počkat, kde je? Přesně si ho vybavuju – vypadal hrozně, úplně se rozpadal. Přímo tamhle býval, tím jsem si jistý.“

74

Výprava začíná „Já vím, který myslíte,“ přisvědčil Brčko a ukázal na mezeru na polici. „Přímo tamhle.“ Nato se ozval druhý strážný. „Jo, ten si vzal pan Benedikt! Je to pár týdnů, tos měl zrovna dovolenou, Rudolfe,“ vysvětlil statnému kolegovi. „Že prý ho vyspraví, ale předpokládám, že se k tomu před odjezdem nedostal. Před necelými dvěma dny jsem ho viděl u něj v pracovně, pořád ještě ve strašném stavu.“ Renkovi poskočilo srdce. „V jeho pracovně? Tak to bychom se asi měli vydat tam.“ A s ostatními se rychle obrátil k odchodu, jenže urostlý strážný Rudolf jim zastoupil cestu. „Koukněte, děcka, já přesně vím, co máte za lubem,“ prohlásil. Zůstali na něj zaraženě civět. Jak to může vědět? Takže ještě ani nezačali a už je konec? Renek se přinutil promluvit. „Vy víte, co… máme za lubem?“ „Zkoušíte se zabavit,“ řekl Rudolf. „To chápu. Máte starost o pana Benedikta a Číslo dvě a mermomocí potřebujete přijít na jiné myšlenky. Nemám pravdu?“ „Ano!“ zvolal zpoza Renka Brčko. Jeho souhlas zněl až moc dychtivě a Rudolfa by možná zarazil, kdyby Konstance nezkřížila ruce a nabručeně nepoznamenala: „Když to říkáte.“ „Něco vám poradím,“ opáčil Rudolf a poškrábal se na suchém místečku na levé straně sanice. „Jestli se vážně chcete zabavit, dolů do pracovny pana Benedikta nechoďte. Vraťte se do pokoje a něco si zahrajte. Jo?“ „Proč?“ zeptal se Renek. „Proč do jeho pracovny nemáme chodit?“ „Tam se teď usilovně pracuje, synku. Právě se tam probírají všemi jeho papíry – každou složkou, pořadačem a knihou – a hle-

75

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava dají něco, co by je přivedlo na jeho stopu. Stejně vás dovnitř nepustí. Aspoň než skončí.“ „Děkujeme,“ odvětil co nejklidněji Renek. „Děkujeme… za dobrou radu. Pojďte, jdeme si něco zahrát.“ Kvapně se rozloučili a strážní s pobavením přihlíželi, jak děti v chumlu vrážejí jedno do druhého, pokoušejí se srovnat a podivnou, trhanou chůzí mizejí dlouhou chodbou a přitom se ze všech sil snaží nebudit zdání, že by nejraději v panice vzaly nohy na ramena. „Chudáci děcka,“ poznamenal tlumeně Rudolf. „Něco je vyplaší a koukají se za každou cenu vypařit.“ Jakmile děti zmizely z dohledu strážných, zapadly do první místnosti, která se namanula (shodou okolností ložnice Čísla dvě), aby probraly, co teď. „Jestli tu stopu najdou,“ prohlásila Katka, když zavřela dveře, „už ji nikdy neuvidíme, to je jasné.“ „Třeba už ji našli,“ podotkla Konstance. Malomyslně sebou žuchla na žlutý kobereček, který na podlahu utkala Číslo dvě. „Klidně už teď můžou plánovat nějakou katastrofální záchrannou akci.“ „Musíme předpokládat, že ne,“ pravil Renek. „Pan Benedikt má v pracovně hrozně moc knížek a papírů, a dokud nezkontrolují všechno ostatní, dívat se do slovníku je nejspíš nenapadne.“ „Potřebujeme odvrátit jejich pozornost,“ mínila Katka. „Něčím, co je odtamtud odvede na dostatečně dlouhou dobu, abychom tam mohli vklouznout my a zmocnit se ho.“ „Napadá někoho něco?“ zeptal se Renek. Brčko se začal rozhlížet po pokoji, jako by hledal inspiraci.

76

Výprava začíná Všechno už tu znal: otevřený šatník se spoustou žlutého oblečení, košík s šitím a štosy vědeckých časopisů u postele (Číslo dvě spala jen zřídkakdy, výjimečně déle než hodinu či dvě, a dlouhé noční hodiny si vyplňovala tichou aktivitou), uspořádaný pracovní stůl s pugétem tužek v hrnku a samozřejmě i dobře zásobenou kredenc plnou něčeho k zakousnutí (Číslo dvě sice nepotřebovala příliš spánku, zato musela téměř bez ustání jíst, jinak na ni přicházela podrážděnost a malátnost). „Sem jsme radši chodit neměli,“ zamumlal Brčko, kterého tolik upomínek na pohřešovanou přítelkyni sklíčilo. Přešel k oknu, aby se rozptýlil pohledem na něco jiného. „Něco jiného“ ale sotva výstižně popisuje, co Brčko oknem skutečně spatřil. Ano, naskytl se mu jeden z nejpodivnějších výjevů, jakých byl v životě svědkem. Dole na dvoře se tři policisté točili kolem dokola a nohy jim vlály, takže připomínali paprsky kola. Všichni se pokoušeli udržet na něčem, co je roztáčelo. Přišli o čepice, jeden dokonce o příčesek, jenž teď ležel na zemi opodál jako uhranutá fretka. Na chodníku za plotem se zároveň protivný pan Jedoun, zdálo se, zrovna neúspěšně pokusil o stojku, neboť ležel na zádech a popleteně třeštil zrak na oblohu. A jako by to nestačilo, aby Brčko zapochyboval, jestli nesní, sotva jeho mozek tu bizarní podívanou vstřebal, snesl se z nebe veliký pták, čapl policistův příčesek a vzlétl s ním na okap. Brčko si promnul oči, znovu se zahleděl ven a najednou mu to došlo. „Tím se myslím vyřešilo, co odvrátí pozornost těch dole. Právě dorazil Mučo Brazos.“ Ostatní se nahrnuli k oknu (Konstanci Brčko vysadil, aby taky viděla) a rychle pochopili, cože to dole panuje za pozdvižení: Mučo z nějakého důvodu přijel za Katkou, pan Jedoun ho neoma-

77

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava leně odmítl pustit dovnitř, pročež letěl přes plot, a policisté následně cítili povinnost to obřisko zarazit, takže ho popadli a pak, jak cestou ke vchodovým dveřím máchal rukama a pokoušel se je setřást, už se ho jen zoufale drželi jako klíšťata. Někde dole v domě zazvonil bzučák, vzápětí se s prásknutím rozletěly dveře a ozval se dusot nohou uhánějících chodbami a po schodech. To se strážní hrnuli k východům a všichni ostatní spěchali k oknům, aby viděli, co se děje. „Brčko má pravdu!“ zvolal Renek. „Teď máme příležitost!“ Bleskově se otočil a spatřil, že dveře pokoje jsou dokořán a Katka Nemráčková v trapu.

Potkali ji, sotva sešli pár schodů – to už se Katka vracela s obřím starým slovníkem v náručí a modré oči jí jiskřily vzrušením. Ukázala směrem, odkud ostatní přicházeli, a všichni se otočili a namířili si to přímo do Konstancina pokoje. Katka zamkla dveře a přešla k oknu. „Fajn,“ konstatovala, když vyhlédla, „Rhonda se to tam dole snaží dát do pořádku, čímž získáváme čas.“ Mlaskla. „Chudák Mučo. Vsadím se, že dostal její telegram a trnul obavami.“ „Neviděli tě?“ zeptal se Brčko. Katka pokrčila rameny. „Kdepak.“ Už sice Katku dobře znali, přesto na ni zůstali zírat. Během několika vteřin, než se ostatní vůbec doštrachali ke schodišti, doletěla po schodech do studovny, našla slovník a zase se vypařila, aniž by ji někdo spatřil. Zdálo se to nemožné. Katka si jejich výrazů všimla. „Co je?“ Ohnula se, aby se na sebe podívala v Konstancině nástěnném zrcadle. „Mám něco na tváři?“

78

Výprava začíná „Radši nám ukaž ten pitomej slovník,“ ucedila popuzeně Konstance. (Jí samotné ještě dělalo potíže zavázat si tkaničky.) Katka objemný svazek položila na podlahu a všichni si klekli, aby se na něj podívali blíže. Byl to potrhaný letitý tlustospis se zkrabacenou obálkou, jak ji někdo kdysi dávno polil, a totálně rozpadlým hřbetem. Opatrně, aby jej neponičil ještě více, Renek slovník otevřel a počal otáčet stránky. Některé už se od sebe nenávratně nedaly odlepit, jiné při pouhém dotyku vypadávaly. Pokoj prostoupil odér zatuchliny a plísně. „Tohle už měl před lety vyhodit,“ prohlásila Konstance a nad pachem plísně ohrnula nos. „Vždyť se to ani nedá používat.“ Renek otočil list a odkryl hluboký obdélníkový prostor, vyříznutý do stránek slovníku. Ve vyříznuté prohlubni spočívala jiná kniha. „Jako slovník možná ne, ale jako úkryt slouží dokonale.“ Druhá kniha měla hnědou koženou obálku a sama byla poměrně rozměrná. Renek rychle otočil na první stránku – prázdnou, až na následující vzkaz:

Cestovatelé se neobejdou bez deníku a deník bez tajemství. Ani tento není výjimkou. Dovolil jsem si učinit první zápis. Rychle si ho pročtěte a vyrazte dál. Šťastnou cestu! – pan Benedikt Renek prolistoval několik následujících stránek; ostatní mu nahlíželi přes rameno. Těžko se soudilo, jestli je deník nákladný dar, nebo naopak něco, co pan Benedikt někde ulovil za babku, nějaký zfušovaný výrobek, prodávaný za zlomek ceny. Stránky měl totiž sice z kvalitního, silného papíru, jenže oříznuté nerovnoměrně,

79

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava takže některé zůstaly mnohem širší než jiné. Všechny byly prázdné, až na osamocené slovo napsané ve vnějším dolním rohu. Renek přeskočil na konec. Totéž. Na každé stránce jedno slovo, ale popořadě se z nich srozumitelná věta nesložila: PENÍZE VYDEJTE LUPIČŮM VYDEJTE RUKOJMÍ VYDEJTE SE DO RUKOU POLICIE VYDEJTE ZBRAŇ VYDEJTE ROZSUDEK VYDEJTE VĚZNĚ! Asi ve třetině deníku začínala jiná věta: CHLÉB SE SOLÍ PEPŘÍ SE POLÉVKA? JAK SE KDO ROZHODNE TOPÍ SE TAM MOUCHA ZACHRÁNÍ SE? STAČÍ SE ODVÁŽIT RÉBUS SE VYLUŠTÍ A NASKYTNE SE ODPOVĚĎ. A v poslední třetině slovníku se v rohu psalo následující: POSPÍCHÁ ZKRATKOU CHŮZI MÁ VRATKOU KLOPÝTÁ ZKRATKOU OPLÝVÁ MODROU BRADKOU UHÁNÍ ZKRATKOU KŘÍŽEM KRÁŽEM KŘIŽOVATKOU DO CÍLE UŽ JEN ETAPU KRÁTKOU. Brčko se poškrábal na hlavě. „Nějaký rébus, jestli se nemýlím.“ „O ‚rébusu‘ se v něm mluví,“ přizvukovala Katka. „Třeba je to nápověda?“

80

Výprava začíná Oba se dívali s žádostí o radu na Renka, ale jako první k překvapení všech promluvila Konstance. „Vydejte se zkratkou,“ zašeptala jakoby sama pro sebe. „Cože?“ zeptal se Brčko. „Tak zní odpověď,“ prohlásila teď už jistěji Konstance. „Vydejte se zkratkou.“ Renek se na Konstanci dlouze, zkoumavě zadíval. Upřený pohled mu opětovala, jako by mu chtěla naznačit, jen ať se s ní zkusí dohadovat. Renek se místo toho obrátil k ostatním a oznámil: „Souhlasím s Konstancí.“ Brčka to vyvedlo z míry. „Ale… Ale jak…“ Katka těkala pohledem mezi Renkem a Konstancí. „Proč myslíš?“ zeptala se, ale zdálo se, že neví, komu tu otázku určit. Renek rukou pokynul Konstanci, aby odpověděla ona. „To je přece jasné,“ prohlásila Konstance. „Jsou to jediná tři slova, která se neustále opakují. Ostatní nic neznamenají. Jsou tam, jen aby to vypadalo divně.“ „Sice se možná často opakují,“ namítl Brčko, „ale jak si můžeš být jistá, že na tom záleží?“ „Tak se na ně podívej,“ pokračovala Konstance. „Jsou vždycky v rohu té široké stránky, nikdy v rohu úzké. Nepřijde ti to důležité?“ Brčko se ani podívat nepotřeboval, rozmístění slov na stránkách si pamatoval do puntíku. „No dobře, to je taky pravda. Ale proč jsou podstatné zrovna ty široké listy? Kdo tvrdí, že můžeme vypustit ty úzké?“ Konstance pokrčila rameny. Na to už odpověď neměla. „Vím, že mám pravdu,“ pronesla. „Prostě to cítím.“ Renek se na ni zamyšleně zadíval. Mělo ho napadnout, že je Konstance překvapí, blesklo mu hlavou. Vzhledem k tomu, co do-

81

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava kázala ve dvou letech, nedalo se s určitostí říct, co zvládne ve třech. Koneckonců za uplynulý půlrok musela znatelně vyspět. „Renku?“ ozvala se Katka. „Napadá tě s těmi širokými listy něco?“ Renek deník otevřel na vzkazu pana Benedikta a prstem podtrhl větu: Rychle si ho pročtěte. „Pamatujete? Říkal jsem si, že to asi bude podstatné, protože pan Benedikt přece ví, jak rychle už tak někteří z nás čtou, obzvlášť Brčko.“ „Co má rychlost co do činění s tím, co ta slova znamenají?“ zajímalo Katku. „Rychlost má co do činění s tím, jaká slova uvidíte,“ objasnil Renek a palcem zleva doprava přejel hranu deníku tak, aby přihlížejícím kamarádům stránky zavířily před očima. A skutečně, v dolním rohu se objevila jediná tři slova: VYDEJTE SE ZKRATKOU. „No to mě podrž!“ zasmála se Katka. „No ovšem! Ostatní slova jsou napsaná na těch úzkých listech, takže když to takhle rozvíříš…“ „… ukážou se jenom rohy těch širších stránek,“ dokončil za ni přikyvující Brčko. „Jo, už to taky chápu.“ Katka hvízdla. „Na to bych nepřišla ani za milion let.“ Konstance vypadala navýsost potěšeně. „Fajn, takže jsme o krok dál,“ shrnul Renek. „Musíme se vydat zkratkou. Jenže jakou zkratkou? Zkratkou kam?“ Skupinka ztichla a Renek zabořil bradu do dlaní; pokoušel se soustředit. Koutkem oka zahlédl, že Konstance učinila totéž. Nejprve si myslel, že ho paroduje, a už už se jí chystal říct, ať toho nechá. Potom však spatřil, že zavřela oči – očividně se snažila přemýšlet. Renek pocítil zvláštní, hluboké pohnutí. Neměl však čas

82

Výprava začíná se tím dojmem dlouho zaobírat, protože v tu chvíli někdo zaklepal na dveře. „Jste tam všichni?“ ozvala se Rhonda. „Máte návštěvu.“ Děti se po sobě rozladěně podívaly. Pokud nechtěly vzbudit podezření, neměly na vybranou. Pro tuto chvíli se schůzka Bratrstva odročovala.

83

Polo p „V

a po dv

ody

y d v ra

ydal jsem se na cestu, jakmile jsem dostal Rhondin telegram,“ vykládal Mučo Brazos. „Doufal jsem, že vás ještě dostihnu a varuju, ale měli jste už moc velký náskok. Bohužel jsem dorazil dost nervózní.“ „To se dá zcela pochopit,“ odvětila slečna Perumalová a podala mu obloženou mísu. „Je od vás laskavé, že jste se nás snažil varovat.“

Polopravdy a podvody Všichni se shromáždili v jídelně, až na Rhondu, která se vrátila k výslechu, přerušenému Mučovým příjezdem. Předchozí nedorozumění už se vysvětlilo, Mučo a policisté se vzájemně omluvili (k velké nelibosti pana Jedouna, který se nedal uklidnit) a Katka si hvízdnutím přivolala Máju z okapu – opeřenec, kterého Brčko zahlédl, byl totiž samozřejmě Katčin chytrý sokol. („To je ale zvíře!“ zvolala Katka. „Určitě mě viděla, jak nastupuju do kombíku, a celou cestu letěla za mnou! Vždyť tě to muselo vyčerpat, ty blázínku jeden zlobivá!“ hubovala ptáka a hladila ho po peří. Zjištění, že k ní sokol tak přilnul, jí očividně polichotilo. Přesto si však uvědomovala, že Máju musí nechat venku, protože dravci pod jednou střechou s drahocenným holubem se dalo sotva věřit.) „Ví o tomhle Konrád?“ zeptal se Mučo a z obložené mísy si zdvořile nabral jen tolik, co by nasytilo jedince běžných rozměrů. „Rhonda se s ním nemůže spojit,“ odpověděla paní Králová. Poté poprvé od příjezdu promluvil pan Král, který dosud upřeně hleděl z okna. „Co vlastně Konrád dělá? Myslel jsem, že všechny, kterým chtěl pan Benedikt pomoct, už vypátral.“ „Všechny až na předáky, kteří zmizeli s panem Utrumem,“ připomněla Katka s plnou pusou krůtího salámu. Polkla a pokračovala: „Poslední dobou ale vyrážel na jiné mise, na kterých…, ehm… Vlastně o nich nemám vědět,“ přiznala nervózně. „Neříkej nic, co bys neměla, má drahá,“ nabádala ji paní Králová. „Jestli mají ty mise co dělat s panem Utrumem,“ ozval se Renek (jenž doufal, že oddálí dotazy na obálku, kterou jim dal pan Benedikt), „možná je důležité, abychom o nich věděli.“

85

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „To je pravda,“ přisvědčil pan Král a šel se posadit ke stolu. „Týká se to nás všech. Víš něco, co by mohlo mít význam, Katko? Všechno ostatní si pochopitelně nech pro sebe.“ Katka obezřetně mrkla na dveře jídelny. Když to viděla matka slečny Perumalové, zvedla se ze židle. „Jdu držet hlídku,“ rozhodla. „Povyprávíte mi to potom. Stejně nic neslyším, když všichni šeptáte, a tohle je rozhodně na šeptání ta pravá chvíle.“ S těmi slovy se odebrala ven. Ostatní se plni očekávání podívali na Katku. „Zkoumá, co mají za lubem Utrumovi kumpáni,“ spustila Katka. „Desaterníci. Několik posledních měsíců něco kují – vloupávají se totiž do kanceláří, kradou v laboratořích –, ale nikdo nedokáže rozlousknout co.“ „Desaterníci?“ zopakovala slečna Perumalová. „Zvláštní název.“ „Říká se jim tak, protože mají deset různých způsobů, jak člověku ublížit,“ ozřejmil zasvěceně Brčko. Brčkovi rodiče se k němu otočili a probodli ho pohledem. „Takže tys už o nich slyšel,“ ucedil pan Král. „Ale nic podrobnějšího o nich nevíme,“ vložil se rychle do hovoru Renek. Brčko odvrátil zrak. „Desaterníci vypadají v podstatě jako běžní byznysmeni,“ navázala Katka, „takže třeba policie si jich nemusí jen tak všimnout. Ale všechno, co mají na sobě nebo u sebe, funguje jako zbraň. O šokových hodinkách už víte, že? No, dál můžou kravatu použít jako bič. Taky mají něčím napuštěný kapesník – když vám ho přidrží u nosu, okamžitě vás uspí – a aktovky napěchované dalšími obludnostmi: nosí si tužky ostré jako břitva, otrávenou žvýkačku, dokonce i laserové ukazovátko, které střílí opravdovým laserem –

86

Polopravdy a podvody čímž myslím, že to není obyčejné červené světlo, ale paprsek, který vám klidně může ufiknout uši!“ Po těch slovech všichni celí nesví pohlédli do talířů se studeným nářezem. Brčko si dlaněmi zakryl uši. „Oni vážně odřezávají uši?“ „No, to nevím,“ připustila Katka, „ale kdyby chtěli, můžou.“ „Je nám to jasné,“ promluvila paní Králová a odsunula talíř. „Jsou to lumpové.“ „Grázlové,“ opravila ji Katka. „Konrád se dostal do několika pěkných malérů, to vám povím. Kdyby to nebyl Konrád, celou dobu bych se o něj musela strachovat.“ Brčko si vedle ní leštil brýle – představa, že natrefí na desaterníka, jeho neklid ještě prohloubila. Znepokojení dolehlo i na dospělé a u stolu teď každý kroutil hlavou, nesouhlasně mlaskal a vůbec působil nadmíru zádumčivě. Jediný, koho Katčino líčení nepřekvapovalo, byl Renek. Navzdory argumentu pana Benedikta, který mu to vyvracel, ho totiž neopouštěl pocit, že s podlostí se ve světě musí počítat. „Víc toho nevím,“ uzavřela omluvně Katka. „Naši situaci to nijak zvlášť neobjasňuje.“ Renek si všiml zamyšleného výrazu slečny Perumalové. K něčemu se chystala. Renek asi tušil, co přijde. A opravdu, obrátila se k němu a pravila: „Předpokládám, že obálka, kterou vám dala Rhonda, nic nevyjasnila. Jinak byste nám to hned řekli.“ „Ani v nejmenším nám to nenaznačilo, kam se tak mohli vydat,“ odvětil Renek. Svým způsobem to byla pravda. „Třeba nám nějaké odpovědi přinese Konrád. Určitě se tu už brzy objeví.“ „Můžeme se mezitím na ten dopis podívat?“ zeptal se pan Král. „Samozřejmě,“ přisvědčil ihned Renek, než mohli jeho přátelé dát najevo jakoukoliv známku zděšení. „Nechali jsme ho nahoře

87

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava v Konstancině pokoji. Mám pro něj dojít?“ A předstíral, že se zvedá. „Nejdřív dojez oběd,“ zarazila ho slečna Perumalová; přesně v to Renek doufal. „Nahoru můžeš zajít potom.“ Renek se znovu usadil. Byl tak nervózní, že vůbec neměl chuť k jídlu, ale přece jen se něco pokusil pojíst. Jestli se s ostatními měl vykrást pryč, museli to udělat hned po obědě. A kdo ví, kde se dostane k jídlu příště?

Nakonec se k nim v jídelně přidala i Rhonda Kazembeová a zavřela za sebou dveře. Unaveně zavrtěla hlavou a oznámila, že by paní Argentová moc ráda vyzpovídala i děti, ale jí že se to podařilo odsunout. „Trvala jsem na tom, aby vám dopřála čas vzpamatovat se z šoku a že stejně sotva můžete něco vědět. A teď mi povězte,“ požádala je s dychtivým výrazem, „co bylo v té obálce. Zjistili jste něco?“ Renek rychle zopakoval svoji polopravdu, že jim dopis nijak nenaznačil, kam se jejich přátelé vydali. Rhonda neměla důvod mu nevěřit – ostatně velmi dala na jeho názory – a její výraz svědčil o hořkém zklamání. V tom případě, prohlásila, se na dopis podívá, až vyřídí jinou záležitost. Renek přikývl. Zaplavila ho vlna úlevy, ale taky o nic menší pocit viny. Rhonda se šla posadit vedle Konstance (jež se znepokojeně zavrtěla, jako by hrozilo nebezpečí, že jí někdo projeví náklonnost) a na stůl položila malou, nešikovně zabalenou krabičku. „Nemohla jsem ti to předat dřív,“ pravila. „Leželo to v pracovně pana Benedikta a inspektoři mi odtamtud nedovolili nic odnést, dokud to tam důkladně nepročešou. Bohužel už si to prohlédli, přestože je

88

Polopravdy a podvody to osobní dárek pana Benedikta pro tebe. Ale přinutila jsem je, aby to znovu zabalili.“ „To se jim teda moc nepovedlo,“ konstatovala Katka. „Vždyť ten papír dali naruby!“ „Já vím,“ přisvědčila Rhonda a melancholickým tónem dodala: „Pana Benedikta by to pobavilo, nemyslíte? Bezpochyby by se rozesmál, až by z toho usnul.“ „Co je to?“ zajímalo Konstanci. „Předčasný dárek k narozeninám,“ odpověděla Rhonda. Všichni okamžitě pochopili. Poté co se děti loni vrátily z mise, upekl pan Benedikt Konstanci k narozeninám dort, ačkoliv je měla až za měsíc. Dobře však věděl, že se cesty všech záhy zase rozdělí. A právě na té nečekané oslavě se ostatní děti dozvěděly, že jsou Konstanci teprve dva roky. Do té doby se domnívaly, že je Konstance prostě jen nezvykle mrňavé, nemotorné a umíněné děcko, kterému chybí pořádné vychování. „Takže to je taková upomínka,“ poznamenal Brčko. „Na minulý rok.“ Jako první Konstance z krabičky vytáhla přání, na němž stálo: Všechno nejlepší, má milá! Pamatuj, že svět pro tebe není nerozlousknutelný oříšek. S láskou pan Benedikt. Zdálo se, že Konstance má na krajíčku, ale odkašlala si a prudce přání podala Renkovi. Potom se pokusila vyndat dárek, ale byl malý a Konstance neoplývala ani trpělivostí ani zručností, a tak se jí to podařilo až naponěkolikáté – vytáhla nádherný přívěsek na tenkém zlatém řetízku. Přívěsek měl formu miniaturní zeměkoule, vyvedené v tmavě zelené a modré, a v sobě zasazený drobounký křišťál. „No ten je ale překrásný, má drahá!“ rozplývala se paní Králová.

89

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Ujde,“ prohodila Konstance, ale teď už se skutečně dala do pláče a neměla náladu, aby ji někdo pozoroval. „Jdu do pokoje.“ Přívěsek pevně sevřela v buclatých prstech a odkvačila z místnosti. „Měli bychom jít za ní,“ nadnesl Renek. Dospělí souhlasně zamručeli a Brčko s Katkou přikývli a vstali od stolu. Než Renek jídelnu opustil, zastavil se ve dveřích a naposledy pohlédl na slečnu Perumalovou. Shodou okolností se právě dívala i ona na něj. Čelo měla zvrásněné starostmi – strachovala se o něj, samozřejmě –, a než Renek zavřel dveře, pokusil se zatvářit co nejpovzbudivěji; hlavou se mu ale honilo, kdy ji asi tak znovu uvidí. I jemu by povzbudivý pohled přišel vhod.

Konstance Kontrová seděla mezi hromádkami ložního prádla na své posteli, na krku měla nový přívěsek a ve tváři mrzutý výraz. Když vstoupili její kamarádi, něco nevrle zamumlala a odvrátila zrak. Dokonce ani Renek, který uměl výborně číst nálady druhých, nedokázal přesně posoudit, jak moc je Konstance nešťastná – mrzutě se totiž chovala běžně. Úplně za to nemohla. Byla sice starší, rozumnější a o chlup větší než před rokem, ale moc dobře věděla, že její svéhlavost – její absolutní, nepřekonatelné odhodlání neuposlechnout, když se po ní něco chce – hrála klíčovou roli při zdaru jejich mise. Uvědomovala si samozřejmě, že důležitou úlohu měli i její přátelé a že její svévole není lidem nijak zvlášť příjemná – někdy se dokonce příčila i jejím vlastním přáním. Vzdorné chování jí však vyneslo i dosti kladný ohlas a byly jí koneckonců teprve tři roky. Možná v ní sice měli rodícího se génia, po emocionální stránce však představovala bytost

90

Polopravdy a podvody stejně komplikovanou a nezvladatelnou jako kterékoliv jiné děcko jejího věku. Takže na jednu stranu chtěla Konstance působit mile, zdvořile a ochotně, na stranu druhou tíhla k hádavosti a nabručenosti – a právě takové chování pro ni bylo nejpřirozenější. Její kamarádi už si na to zvykli. Se stejným problémem – rozporem mezi srdcem a hlavou, za nějž mohlo jejich nadání, tak neúměrné jejich věku – se do jisté míry museli potýkat všichni a v citlivých okamžicích jako tento na všechny silně doléhalo, co obnáší pohybovat se jako dítě ve světě dospělých. Trojice si beze slova vlezla ke Konstanci na postel a posadila se k ní. Možná Konstance neměla v povaze se o tom šířit, ale pana Benedikta milovala víc než kohokoliv jiného na světě a všichni si to uvědomovali. Chvíli jen tak v tichosti seděli. Netrvalo však dlouho a Konstance zaskuhrala a slezla z postele. Nesnesla, aby ji ostatní litovali, pokud o to vysloveně neusilovala, a tentokrát to nebyl ten případ. Podráždění u ní navíc vytěsnilo sebelítost, takže se všem ulevilo. V již trochu obrněnějším stavu tak Konstance odkryla deník, který jim nechal pan Benedikt (schovala ho předtím pod hromádkou oblečení), a soustředěně se na něj zadívala, jako by doufala, že jí takto sám vyjeví své tajemství. „Nevím proč, ale přijde mi, že bych měla vědět, co se tou zkratkou myslí,“ podotkla. „Mám neodbytný pocit, že to znám. Ale nedokážu na to kápnout.“ „Já mám pocit úplně stejný.“ „No jo, já taky!“ přizvukovala Katka. „Co ty, Brčko?“ Brčko pokrčil rameny. „Já mám takovéhle neodbytné pocity pořád. Potíž je v tom, že nevím, kterým mám věnovat pozornost.“ „No, jedna věc je jistá,“ pravila Katka. „Kdyby o nějaké zkratce někdy mluvil pan Benedikt, vy, kluci, byste si ten rozhovor pama-

91

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava tovali. To bych si asi pamatovala i já. Takže jak to, že je nám všem ta zmínka o zkratce tak povědomá?“ „Museli jsme o ní všichni někde slyšet,“ dumal Renek, „anebo… Myslíte, že se o ní mohlo psát v novinách?“ „No jo, to by dávalo smysl!“ uvědomila si Katka. „Pan Benedikt ví, že všichni každý den čteme noviny.“ Renek si promnul bradu. „Takže otázka zní, co…“ Brčko však už mezitím zapátral v paměti a vzrušeně mu skočil do řeči: „Je to ta nákladní loď! Zkratka, co se vydává na první plavbu! Vzpomínáte? Včera se o tom psalo ve všech novinách.“ „Připomenul bys nám to?“ požádala Konstance. „Cituju jeden z článků, který jsem četl,“ opáčil Brčko a poněkud namyšleným tónem odrecitoval: „‚Zítra se na svou první plavbu vydává nejrychlejší nákladní loď v dějinách. Vypluje z Kamenického přístavu ve čtyři hodiny…‘“ „Ve čtyři hodiny!“ vykřikla Katka. „Musíme tam vyrazit!“ „Ještě máme několik hodin,“ připomněl Brčko, jehož se dotklo, že ho tak rychle přerušili, nemluvě o nervozitě, jaká ho jímala při představě odjezdu. „Do doků nám to bude chvíli trvat,“ upozornil Renek. „A nejdřív se musíme vykrást z domu.“ „To bude snadné,“ prohlásila Katka a vytáhla provaz. „V chodbě je schovaný shoz na prádlo, který ústí za labyrintem.“ „Jak to víš?“ divil se Brčko. „Když je schovaný…“ „Objevila jsem ho, když jsme tam naposledy zabrousili. Mezitím co ses díval na knížky na policích, prozkoumávala jsem to tam. Není ten shoz nějak zablokovaný nebo tak něco, že ne, Konstance?“ „Jak to mám vědět? Vždyť jsem ani netušila, že tam nějaký je,“ odsekla Konstance a ukázala na kupky prádla kolem nich. „Ob-

92

Polopravdy a podvody vykle se mi to tu hromadí, dokud to Číslo dvě neodtáhne v koši. Tvrdí, že mě strašně nerada rozmazluje, ale že ten nepořádek nemůže vystát. Mívám k tomu průpovídku: ‚Konstancino oblečení, Číslo dvě má nadělení.‘“ „To ji musí hrozně štvát,“ poznamenal Brčko. „To teda jo!“ přisvědčila Konstance a při té vzpomínce se vesele pousmála. Katka se zarazila. „To chceš říct, že tady bydlíš, a ani si…“ Zavrtěla hlavou. „Udivuješ mě, Konstance. No nic, každopádně vás všechny můžu spustit po provaze tím shozem a pak slezu za vámi.“ „Policie je pryč,“ zahlásil Renek, jenž vyhlížel z okna na dvůr, „ale bránu dál stráží pan Jedoun. Vsadím se, že má příkaz nikoho bez povolení nepouštět dovnitř ani ven.“ „To už je horší,“ podotkla Katka. „Pokud se nás pokusí zastavit, vzbudí to pozornost a otázky, cože to máme za lubem.“ „Něco vymyslím,“ slíbil Renek. „Nemohla by ses zatím proplížit dolů a donést mně a Brčkovi jinou košili? Z té svojí už mám vyrážku.“ Katka se zdráhala. „Pochybuju, že by vám v tomhle domě nějaká košile padla. Neměli byste radši prostě…?“ „Můj táta přece přinesl kufry,“ připomněl Brčko a podezřívavě na ni pohlédl. „Tys je u těch schodů neviděla? Šli jsme přímo kolem nich.“ „No jo, kufry,“ odvětila Katka a cestou z pokoje si povzdechla. Podívaná na praštěný ohoz obou kluků jí připadala zábavnější, takže by bývala mnohem raději, kdyby se nepřevlékali. Než se vrátila, uklidil Renek Konstancin stůl a teď chvatně sepisoval vzkaz, kde vše vysvětloval a omlouval se dospělým za

93

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava starosti, které jim přidělají. Zavazoval se, že se budou chovat nanejvýš opatrně, a jakmile zjistí něco užitečného, spojí se s Rhondou a Konrádem. Když se dole všichni podepsali (Konstancin podpis měl podobu zběsilé čmáranice), zasmušile se po sobě podívali, neboť tím podpisem jim došlo, o jak vážnou věc se chystají pokusit. Potom jeden po druhém rázně přikývli a vyrazili.

Když Katka slezla shozem, našla Konstanci s Renkem nacpané mezi pračkou a dveřmi a Brčka, jak z nedostatku místa sedí na sušičce. Spíš než prádelnu měl dům totiž jen kumbálek na prádlo, vmáčknutý pod schodiště na konci bludiště. „Co ti tak dlouho trvalo?“ zašeptal Brčko. „Sháněla se po nás Rhonda,“ odpověděla Katka. „Slyšela jsem, jak klepe na Konstanciny dveře, tak jsem běžela zpátky, než mohla vejít a najít náš vzkaz. Slíbila jsem jí, že budeme za minutku dole. Což je teoreticky pravda. Neřekla jsem kde dole.“ „Musíme odsud rychle vypadnout,“ řekl Brčko. „Potichu, jinak nevypadneme nikam,“ varovala ho Katka a protáhla se mezi nimi, aby vykoukla ze dveří. „Ty taky, Renku. Snaž se nedýchat tak nahlas – zníš jako tryskající velryba. Tak jo, vzduch je čistý.“ Děti se rychle propletly bludištěm. Trasu už si zažily, a tak vmžiku dorazily ke vstupním dveřím, kde všechny pohlédly na Renka. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a stiskl skrytý spínač, jímž se dveře odemykaly. Na lavičce pod jilmem seděl pan Jedoun a ostražitě sledoval bránu. Při pohledu na děti mu ztuhly rysy v obličeji. Než se jich

94

Polopravdy a podvody mohl zeptat, co tu pohledávají, Renek vyhrkl: „Pane Jedoune, musíte nás zavést k autu Králových. Máme přinést nějaké balíky.“ A ukázal do ulice. „Je to hned za rohem.“ Pan Jedoun se na něj zakabonil. „Tak zaprvé, synku, nelíbí se mi, když mi někdo nařizuje, co mám dělat, zvlášť ne pubertální zlatíčka Rhondy Kazembeové. A zadruhé jsem ve službě. Ty snad nestojíš o to, mít bránu hlídanou?“ „Zabere to jen pár minut!“ odvětil na pohled dopálený Renek a vydal se po schodech dolů; ostatní mu šli v patách. Pan Jedoun vstal, aby jim odřízl cestu. „Vy očividně nechápete, co znamená slovo ‚služba‘. Hlídám tu bránu!“ Ostatní se zahleděli na Renka. Tohle je jeho plán? Rozčílit pana Jedouna? Nepokoušejí se naopak střetu vyhnout? „No…“ Renek se odmlčel, jako by něco zvažoval. „Ale dovnitř nás zase pustíte, ne? Máme přece povoleno tu být.“ Výraz pana Jedouna se proměnil, sice nepatrně, ale přesně v to Renek doufal – že jim totiž přestane klást odpor a místo toho si vychytrale začne myslet svoje. A tak jim pan Jedoun otevřel bránu a poznamenal: „Vy si asi, děcka, myslíte, že si můžete dělat, co se vám zlíbí. Že ani nemusíte poprosit.“ Nato se posměšně uklonil, ustoupil stranou a děti se vyhrnuly ven. Pan Jedoun za nimi bránu s nelibým úsměvem zase zavřel. „Budeme potřebovat, abyste nám ty balíky pomohl vynést nahoru,“ zavolal na něj ještě Renek, když kráčeli po chodníku pryč. „Jsou hodně těžké.“ „Budu tady,“ zavolal zpět pan Jedoun a poté zamumlal něco, co už děti nemohly slyšet. „Hm, tos vymyslel chytře, Renku,“ pochválila kamaráda tiše Katka. „Neměla jsem páru, co máš za lubem.“

95

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Pak si klekla a podala ruku Konstanci, která jí vyšplhala na záda (měli ve zvyku nosit Konstanci na zádech vždy, když pospíchali) a prohlásila: „Viděli jste, jak se tvářil? Ten už se evidentně nemohl dočkat, až tam před ním budeme stát s prosíkem, aby nás pustil zpátky dovnitř.“ „A potom by se koukal, jak se s těmi balíky moříme do schodů,“ dodal Brčko. „Výborně, Renku.“ Renek nic neříkal. Ulevilo se mu, že lest zafungovala, ale že zneužil toho, jak je pan Jedoun protivný, mu zrovna radost nepřineslo. Strážný měl být přece na jejich straně. Jeho chování Renkův názor na lidi příliš nezlepšilo. „Doufám, že Mája bude v pořádku,“ poznamenala Katka a nadhodila si Konstanci, aby si ji na zádech usadila pohodlněji. „Na okapu jsem ji neviděla. Předpokládám, že někde loví holuby.“ „Musíme zmizet z dohledu,“ upozornil Brčko. Měl strach, že ho dopadnou, a sám si trochu připadal jako lovený holub. „Nemáte někdo na taxíka?“ Nikdo neměl a dost nedali dohromady, ani když se složili. Na autobus už to ale stačilo, a tak se spěšně vydali k nejbližší zastávce. V půli cesty ze sebe Konstance vydala zděšený výkřik. Zapomněla deník od pana Benedikta. „Paráda,“ zabrblal Brčko. „To není úplně extrovní začátek.“ „Co to znamená ‚extrovní‘?“ chtěla vědět Konstance. Podle výrazu se už už chtěla rozdurdit. „To je jedno,“ prohlásila Katka. „Stejně je nejspíš dobře, žes ho tam nechala. Aspoň neseme o jednu věc míň.“ „Jenže já chtěla, abychom si do něj zapisovali, jak říkal pan Benedikt,“ zakňourala Konstance. „Během cesty, chápeš?“

96

Polopravdy a podvody „Všechno to sepíšeme, až se vrátíme,“ pravil Renek. „Nemám pravdu? Slíbíme si, že všichni něco napíšeme o…, no, prostě o tom, co se nám přihodí.“ Brčko a Katka to přislíbili. Konstanci to příliš neutěšilo, ale už nebylo cesty zpět. Děti kvapně došly na autobusovou zastávku a nastoupily do prvního autobusu, který přijel. Jeho trasa sice nevedla tak blízko přístavu, jak by si přály, ale čekání na další nemohly riskovat. Autobus je odvážel do jiné části Kamenice a děti nějakou dobu jen v tichosti sledovaly, jak jim známější ulice a budovy mizejí za zády. Až na Katku si všichni zpola přáli, aby nemuseli utéct, ale i ona jen zamlkle seděla. Samotné a bez peněz je pohltilo širé velkoměsto. A pokud by se vše vyvíjelo podle očekávání, znamenalo by to, že je brzy stejně samotné a bez peněz pohltí i širý svět.

97

R

J

a te c h n i c

k

e

é

op u

ž pot í

šá ci, pi r á ti

estli ve městě Kamenici panoval ruch, potom v Kamenickém přístavu rozhodně panovalo šílenství. Přístav vlastně působil jako město samo pro sebe. Kolem vody se táhly nekonečné betonové a ocelové doky, které se ježily jeřáby a vršícím se nákladem a hemžily se přístavními dělníky a námořníky, uhánějícími v horečném chvatu sem a tam. Nad doky se tyčily samotné lodě, jejichž boky šplhaly do výše jako lesklé kovové útesy. Některá plavidla se zrovna nakládala a vykládala, jiná už zvedla kotvu a šinula se do

Ropušáci, piráti a technické potíže zálivu; vypadalo to tak, jako by se od břehu ulomil kus města a odplouval. Všude halasily zvony, houkačky, stroje a sirény a do toho se rozléhalo řinčení, skřípění, dunění a vrzání. Příšerná záplava hluku téměř utlumila křik racků, snášejících se z oblohy a zase prudce stoupajících. Děti stály u hlavní bezpečnostní brány vedoucí do přístavu a valily oči. „Tam nejdu,“ prohlásila Konstance a couvala. Ponořit se do toho chaosu nijak nechvátal ani Renek, jenže pokud chtěly Zkratku najít včas, chvátat musely. Než si mohl začít lámat hlavu, jak Konstanci popostrčit vpřed, v elektrickém vozítku k nim přifrčel mladík s širokým hrudníkem v modré uniformě. „Děcka tu člověk moc nepotká!“ zahalekal do rámusu. Vozítkem děti obkroužil a přátelskýma hnědýma očima si je od hlavy až k patě prohlédl. „A popisu odpovídáte! Potřebujete na Zkratku, že?“ Děti přikývly a Katka se zeptala: „Potřebujeme, ehm, potřebujeme lístky nebo tak něco?“ „Lístky? Ne, jste kapitánovi hosté! Ale očekával vás šest…“ Mladík se rozhlédl doprava i doleva, jako by se tam někdo mohl na poslední chvíli zhmotnit. „To už jste všichni? Dospělí žádní?“ „Jenom my,“ odpověděl Renek. A aby zamezil jakýmkoliv otázkám, dodal: „Na vysvětlování není čas!“ „Máš pravdu!“ přisvědčil mladík, očividně potěšený. Dupl na brzdy a pokynul jim, ať nasednou. „To jsem rád, že jste to stihli! Ještě dvě minuty a kapitán Netopil by mě poslal, abych vás jel vyzvednout.“ Vozítko se zhouplo vpřed a vystřelilo k bráně. Mladík se otočil na pasažéry: „Já jsem Joel Trefil, mimochodem, ale můžete mi

99

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava říkat Kanon. Tak mi přezdívají všichni kamarádi! Na Zkratce sloužím jako třetí důstoj… Moment!“ Joel Trefil – tedy Kanon – vytasil papírek a mávl jím na strážné u brány, kteří ho zjevně znali, a když projížděl, jen kývli. Vozítko, které už tak uhánělo děsivou rychlostí, začalo zrychlovat. „Míříme až na konec doků!“ křikl Kanon a ztřeštěně kličkoval mezi vysokozdvižnými vozíky, navršeným nákladem a vyplašenými dokaři. Děti se chytily postranic. „Tak co, připravení na cestu? Koukám, že jste si nic nesbalili! Řeknu vám, že je to celé pořádně tajuplná záležitost. Proč vůbec jedete do Portugalska? Nebo si jen chcete užít plavbu?“ Vozítko sebou trhlo prudce doleva a Konstance s krátkým zapištěním vyletěla ze sedadla. Katka ji lapla za košili a bezpečně ji stáhla zpět. „Vy toho moc nenamluvíte, co?“ křikl Kanon. „To je v pořádku! Uvidíte, že nekoušu! A teď se držte, tady kolem terminálu čtyři je to trochu ošemetné!“ Všechny děti až na Katku zavřely oči. Renek sice nikdy horskou dráhu nezkusil, ale předpokládal, že si člověk připadá dost podobně. Vlastně si zkoušel představovat, že na horské dráze jede – na mimořádně bezpečné, řádně udržované horské dráze, která nemůže havarovat –, když vtom mu Katka promluvila do ucha: „Renku, věděls, že ta loď pluje do Portugalska?“ Renek přikývl, oči dál pevně zavřené. „Do Lisabonu,“ upřesnil a vzápětí sebou škubl, protože uslyšel, jak mu něco zasvištělo nad hlavou, následovala hlasitá rána a někdo zanadával. „Tak to jsem nečetla,“ odvětila Katka. „A nemáš dojem, že bychom měli radši letět letadlem? Lístky už nějak zaplatíme – aspoň ty něco vymyslíš – a dorazíme tam mnohem rychleji.“

100

Ropušáci, piráti a technické potíže „Jenže my ani nevíme, jestli o ten Lisabon vůbec jde,“ zdůraznil Renek. „Pan Benedikt nám dal pokyn, ať se vydáme Zkratkou. O Lisabonu nic neříkal. Příští vodítko se klidně může ukrývat na lodi nebo se ho dozvíme až na moři.“ „Hergot, to je pravda. Zřejmě…“ V tu chvíli však vozítko nadskočilo na hrbolu a Katčina hlava prudce křísla o Renkovu. „Cože?“ zvolal Kanon, když zaslechl výkřik. „Říkali jste něco?“ Katka s Renkem se drželi za hlavu a bolest jim nedovolovala odpovědět, ozvala se však Konstance, že by moc ráda věděla, kde leží Portugalsko. Námořník se zasmál a přiložil si dlaň za ucho, aby lépe slyšel. „Promiň, ale znělo to, jako by ses mě ptala, kde leží Portugalsko!“ Všichni se teď podívali na Konstanci, ta se zapitvořila a zeptala se: „No, a prozradí mi to někdo?“ „Za oceánem,“ odpověděl Brčko. Jednou rukou se držel vozítka, druhou si přidržoval brýle na nose a vypadal, že mu není právě dobře. „To zrovna vím,“ odsekla Konstance. „Fajn, tak mi to neříkejte. Co já vlastně s tím?“ „A jsme tady!“ oznámil Kanon. Vozítko smykem zabrzdilo u nástupního můstku. „Všichni vysedat!“ Děti se vyvalily ven. Kanon je chvilku nechal obdivně zírat vzhůru. Jako každá loď budila i Zkratka zezdola respekt. Ostatně, že je tak velká, se pouze nezdálo, protože délkou přesahovala dvě fotbalová hřiště a výškou i Kamenickou radnici. „Nádherná, co?“ vzhlédl obdivně Kanon. „První svého druhu, nejrychlejší nákladní loď na světě! Zdaleka nejrychlejší! Speciální tvar trupu! Speciální systém proudového pohonu! Věřte, nebo ne, děcka, na klidných mořích dosáhne rychlosti…“

101

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Přes šedesát uzlů,“ skočil mu do řeči Brčko. „Očekává se, že oceán přepluje za pouhé dva dny, že?“ Kanon luskl prsty a ukázal jimi na Brčka. „Přesně tak! Přesně tak!“ A Brčka popadl, prudce ho objal a stejně rychle ho pustil. „Žeru kluky, co se vyznají v kocábkách! A teď vyrazíme, pojďte!“ S těmi slovy Kanon narazil Brčkovi na hlavu svou čepici a vykročil po lodním můstku. „Sympatický chlapík,“ poznamenala Katka. Renka její hodnocení nepřekvapilo. Kanon se Katce koneckonců dost podobal. „Už jsme naložení!“ prohodil Kanon přes rameno. „Už jenom vyřizujeme poslední drobnosti! Což mi připomíná…“ Ještě na můstku se zastavil a klekl si. Když ho děti dostihly, spustil tak tiše, že musely natahovat uši, aby ho vůbec slyšely. Zdálo se, že polohlasně mluvit nedovede. „Poslyšte, nalodila se nám spousta šéfů, majitelů společnosti. Na poslední chvíli se rozhodli, že poplují taky,“ šeptal. „Velká zvířata. Hlavouni.“ Potom nafoukl hruď a zatvářil se komicky. „Takových ropušáků. Kapitán Netopil musel udělat místo, aby je měl kde ubytovat, takže až uslyší, že jste jenom čtyři, předpokládám, že bude mít radost.“ Kanon prudce vstal. „A teď jdeme!“ Na hlavní palubě nevládl o nic menší shon než v docích. Tucty mužů a žen v uniformách uháněly do všech směrů plnit neznámé úkoly. Kanon dětem pokynul, ať zůstanou, kde jsou, a oddusal někam na druhou stranu paluby. Brzy se vrátil s mužem v bílé uniformě. „Tohle je kapitán!“ „Filip Netopil,“ představil se kapitán a potřásl jim rukou. Na kapitánovi bylo všechno elegantní: měl elegantně zastřižený šedivý plnovous a vlasy, elegantní postavu, dokonce i elegantní pohyby

102

Ropušáci, piráti a technické potíže – nepůsobil přímo roboticky ani prkenně, budil však dojem, že jimi nijak neplýtvá. „Moc mě těší. Mikuláš Benedikt je můj starý přítel a dost jsem toho o vás všech slyšel. A jakže se to má s Konrádem a Rhondou? Vážně nedorazili?“ Kapitán Netopil vypadal rozrušeně, ale Renek tušil, že důvod s dětmi nesouvisí. Vzhledem k tomu, co Kanon vykládal o kapitánových nečekaných hostech, Renek usoudil, že se kapitán prostě ocitl pod velkým tlakem. „Plány se změnily,“ oznámil mu Renek, „ale to vše můžeme vysvětlit později, až budete mít víc času.“ „Trochu v presu jsem, to je pravda,“ přiznal kapitál Netopil. „A musím se omluvit. Původně jsem chtěl, abyste se mnou dnes povečeřeli. Bohužel jsem byl vyzván“ – v tu chvíli se jeho výraz proměnil a stěží skrýval rozhořčení –, „tedy donucen, abych se zařídil jinak. Stydím se za to, děti, a prosím vás o odpuštění. Pokud vám to nevadí, dáme si něco na posilněnou později, až si splním ostatní povinnosti.“ Děti ochotně souhlasily a kapitán Netopil odkvačil a nechal Kanona, aby je zavedl do podpalubí a ukázal jim, kde budou nocovat. „Bohužel jde jen o jednu kabinu,“ upozornil je Kanon, když sestupovali po žebříku. „Ropušáci trvali na tom, že musejí mít pokoje pro sebe, takže vás čtyři nacpeme k sobě. Kapitán je pořádně naštvaný. Měli jste se stát jeho čestnými hosty. Ale to víte, co společnost žádá, to taky dostane.“ V úzké chodbičce u paty žebříku si Kanona odvedl stranou člen posádky a něco mu pověděl do ucha. „Jasně, jasně,“ přisvědčil Kanon a muž zmizel po žebříku. Dětem zašeptal: „Připomíná mi, abych nemluvil tak nahlas. Dobrá rada, samozřejmě, pokud má člověk rád svou práci. Což já mám. Takže teď tudy dolů!“

103

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Pokračovali dalšími chodbičkami, slezli po dalším žebříku, až nakonec dorazili ke své kajutě, stísněnému prostoru s jediným kruhovým okénkem, umístěným tak vysoko, že z něj až na Katku nemohl nikdo vyhlédnout – a i Katka musela stát na špičkách. K protilehlým stěnám (neboli přepážkám, jak je nazval Kanon) měla komůrka připevněná lůžka, vždy dvě nad sebou. Kajuta Renkovi připomínala kumbál na prádlo v domě pana Benedikta; sotva se tu všichni postavili. Aby se nešťouchali lokty a nešlapali si na palce, každý si vlezl na jedno lůžko a Kanon zavřel dveře, aby dohovořil. Nebo alespoň aby pokračoval, neboť Kanon očividně nikdy mluvit nepřestával, pouze měnil témata. „Až pořádně vyplujeme, můžu vás po lodi provést,“ prohlásil, „ale budeme to muset vzít hopem. Díky ropušákům teď nemáme dost lidí.“ „Jak to?“ zeptal se Renek. „Výtečná otázka!“ zahlaholil Kanon a zářivě se na něj zazubil. „Hlavní ropušák obchoduje ve velkém s klenoty a převáží do Evropy obří hromadu diamantů. Což samozřejmě není problém – Zkratka je loď mimořádně zabezpečená –, jenže tenhle ropušák si na poslední chvíli vyžádal zvláštní ostrahu a nenechá si to vymluvit. Kapitán ho upozornil, že pro tolik osob není na lodi dost místa – že posádka potřebuje taky prostor. A co na to ropušák? Tak prý zredukujte posádku! Kapitán by podle něj stejně měl mít dostatek schopností, aby loď uřídil i s menší posádkou! Kapitán tak nemá na vybranou, takže aby plavba probíhala, jak má, my zbývající teď budeme pracovat na dvě směny.“ „To není zrovna fér,“ namítla Katka. „A to není zdaleka všechno! Ale teď není na tlachání o nespravedlnosti čas. Uháním do bezpečnostní komory překontrolovat,

104

Ropušáci, piráti a technické potíže jestli je všechno v pořádku. Jestli chcete, klidně se vraťte na palubu. Jenom se nepleťte pod nohy posádce. A až uvidíte ropušáky, chovejte se slušně! To víte, kdyby si umanuli, že vás musíme hodit přes palubu, nic jiného nám nezbude!“ Kanon se zasmál a mrkl, z Brčkovy hlavy popadl svou čepici a odpádil z kajuty. „Škoda,“ povzdychl si Brčko a promnul si temeno. „Ta čepice mě hřála. Pořád jsem si ještě nezvykl, jak mi bez vlasů fouká na hlavu.“ Katka po něm hodila povlak na polštář. „Tu máš, můžeš si hlavu obalit tímhle.“ „To si děláš legraci, že jo?“ opáčil Brčko. „Vypadal bych směšně!“ „O nic směšněji, než jsi vypadal s tou čepicí,“ prohlásila suše Katka. Brčko se kousl do jazyka. Věděl, že se mu Katka jen snaží pomoct. Děvčeti, které s sebou neustále nosí kbelík, ostatně evidentně víc záleží na funkci než na stylu. „Ale díky,“ utrousil a mrštil povlak zpět. „Co kdybychom šli nahoru podívat se, jak loď zvedá kotvy?“ Všichni vstali, až na Konstanci, která mezitím usnula. Když se ji pokusili probudit, přikryla si hlavu polštářem. „Jako za starých časů,“ poznamenala Katka. „Má za sebou perný den,“ připomněl Renek. A tak Konstanci nechali dřímat a vyrazili zpět na palubu, kde už před ně odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny a do uší je šlehal přístavní větřík. V dáli na druhé straně paluby uviděli skupinku pěkně oblečených mužů a žen – podle všeho majitelů společnosti, jíž loď patřila –, opírajících se o zábradlí na straně doků; věnoval

105

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava se jim kapitán Netopil. Vysvětloval a svými ráznými, úspornými gesty doprovázel a ukazoval horečnou aktivitu posádky, připravující se na odplutí. Tomuto hloučku se děti rozhodly velkým obloukem vyhnout. Od protějšího zábradlí sice slyšely, ale už neviděly vyhrávat někde dole na molu dechovou kapelu, potom vzdálené zacinkání láhve rozbíjené o bok lodi a následně propuknuvší aplaus. („Je to stará tradice,“ vysvětlil Brčko ostatním dvěma, kteří to již věděli.) Záhy ucítili hluboko pod sebou hukot motorů, Zkratka se odlepila od doků a její příď se počala sunout ze zálivu. Loď se pozvolna otáčela a dětem se naskytl výhled na celý Kamenický záliv až po ostrov Saamprossebbe, pahorkatou masu skalisek, na níž se nacházela akademie pana Utruma. Třem kamarádům rázem na mysli vytanuly vzpomínky na dobu na ostrově strávenou – vzpomínky jak temné, tak vzrušující. Beze slova, snad i nevědomky se přisunuli blíže k sobě, až se dotýkali rameny. Svorně se zadívali za hranici vodní plochy zálivu, jakoby za hranici samotného času: viděli se, jak před rokem přijeli na ostrov, svíraní obavami z toho, co přinese budoucnost. A teď tu stáli u zábradlí lodi, pronásledovaní týmiž úzkostnými myšlenkami na současnou misi, akci na záchranu pana Benedikta. Jak pan Utrum hodlá panu Benediktovi a Číslu dvě ublížit? A existuje sebemenší naděje, že by ho mohli zastavit? Jako by se o tom bavili nahlas, Katka prohlásila: „No, už jsme to dotáhli sem. Na začátek fajn, ne?“ Zkratka už se mezitím výrazně vzdálila od doků a nabírala rychlost. Kvapem se blížila chvíle, kdy vypluje z přístavu a rozčísne vody oceánu. „Představte si to,“ kroutil hlavou Brčko. „Ještě před několika hodinami jsem se bál, co mi máma s tátou udělají za to, že odejdu

106

Ropušáci, piráti a technické potíže bez dovolení. A teď se plavíme přes oceán. A nemáme ponětí, co nás čeká.“ Katka se na něj soucitně podívala. „Rodiče jsou teď ta nejmenší starost, ne?“ Brčko zvrátil oči v sloup. „Přesně to jsem tím chtěl říct, Katko.“ „Aha!“ odvětila Katka a plácla ho po zádech. „Tak tos řekl dobře.“ Teď už plavba vážně odsýpala. Provoz v přístavu se ztratil za zádí, před nimi se donekonečna táhly jiskřivé vody oceánu a Zkratka zrychlovala a zrychlovala, až dětem slaný vzduch skučel kolem uší jako vichřice. Zdálo se, že chce loď vodu přeletět jako šíp a rozštípnout obzor. Nikdo z nich nikdy nic podobného nezažil. Více než hodinu tam stáli jako přikovaní a mžourali slzícíma očima před sebe, loď uháněla a uháněla a její mohutné klepání jim pronikalo až do kostí. Tak se do té podívané zabrali, že je ani nenapadlo se ohlédnout, dokud jim Kamenice za zády nezmizela z dohledu, ztracená za obloukem horizontu.

„Tady jste!“ křikl Kanon. „Hledáme vás!“ Děti se otočily a spatřily robustního námořníka, jak se na ně zubí a drží si čepici, aby mu ji neodvál vítr. Vedle Kanona, přilepená k jeho noze, aby ji vítr neodfoukl, se mračila Konstance Kontrová. Snad měla dojem, že ji kamarádi opustili, snad si prostě jenom dost nezdřímla. Pohybovala rty – nepochybně měla potřebu svou prachmizernou náladu náležitě okomentovat –, jenže vítr na palubě dělal takový rámus, že ji sotva někdo slyšel. Ostatní jen přikyvovali a snažili se o omluvný výraz, aby zabránili scéně.

107

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Připraveni na prohlídku?“ zahalekal Kanon. Děti kráčely v Kanonových stopách z přídě na záď a se zájmem naslouchaly jeho hulákání o tom, jaký má Zkratka trup a motory a k čemu slouží nejrůznější objekty a zařízení na palubě. Na chůzi tu nebylo příliš místa, protože většinu paluby zabíraly sloupce obrovských kovových kontejnerů. V nich se přepravoval téměř celý náklad, vysvětloval Kanon, a zatímco jiné lodě jej musely nakládat a vykládat jeřáby, což bylo pracné a zdlouhavé, tyhle speciálně zkonstruované kontejnery mohly ze Zkratky vmžiku sjet či na ni najet. „Rychlost, to je to nejzásadnější, chápete?“ zakřičel Kanon. „Možná toho Zkratka uveze míň než jiné kontejnerové lodi, ale pluje pětkrát rychleji!“ Konstance, kterou hromada obřích kovových krabic jen tak nemohla nadchnout, ukázala k rozložité, nízké věžičce, za jejímiž okny viděla pracovat kapitána Netopila a několik členů posádky. „K čemu je tamhleta věc?“ „To je přece můstek!“ zvolal s překvapeným výrazem Kanon. Zjevně mu nedošlo, že by někdo lodní můstek mohl nepoznat. „Tam vás ale bohužel vzít nemůžu!“ Rozhlédl se a poté se pokusil zakřičet šeptem: „Ropušáci by tam děti neradi viděli.“ Děti se nad tím zamračily, Kanon účastně zavrtěl hlavou a chystal se vyrazit dál. „Propána!“ zvolala Katka, která svým ostrozrakem právě zahlédla, že na střeše můstku hřaduje jí známý velký pták. „To je Mája! Už mě zase sledovala! Musela mě vidět, jak nastupuju do toho autobusu!“ „Mája?“ zeptal se Kanon. Když Katka ukázala na sokola a vysvětlila situaci, vyvalil oči úžasem. A valil je ještě víc, když Katka vytáhla svůj zasouvací dalekohled a namířila ho na dravce. Na okamžik jako by se mladý námořník nemohl rozhodnout, jestli udi-

108

Ropušáci, piráti a technické potíže veně hledět na sokola usazeného na kapitánském můstku, nebo na dívku s kbelíkem plným šikovných nástrojů – ani jedna podívaná se mu na lodi běžně nenaskytla. Rychle se však vzpamatoval a s laskavým úsměvem prohlásil: „Můj prastrýc byl sokolník. Jako kluk jsem ho vždycky strašně rád navštěvoval. Nádherní ptáci, tihle sokoli. V ptačí říši se podle mého majestátně vyjímají.“ Katka se po těch slovech pochopitelně rozzářila, a poté co nechala kolovat dalekohled – žádné z dětí se nedívalo nijak dlouho, neboť Mája si zrovna pochutnávala na nějakém nebohém mořském ptáku, z čehož se jim dělalo špatně –, vytáhla píšťalku a koženou rukavici; chtěla Máju přivolat. Kanon se k ní však shýbl a požádal ji, ať obě dvě věci schová. „Teď ne,“ řekl s významným pohledem na tělnatého majitele společnosti, který se zrovna zjevil na palubě. „Nezlob se, ale tamhletomu chlapíkovi by se něco tady tak nevídaného jako děvče s cvičeným sokolem nemuselo líbit. Přivoláme Máju dolů později, jestli ti to nevadí. Stejně by nebylo slušné, abychom ji rušili u jídla, nemyslíš?“ Katku to zklamalo, ale poslušně Kanona následovala dál, do podpalubí, kde skučení větru náhle ustalo a zase mohli mluvit normálním hlasem. (Nebo v případě Kanona hlasem, který se u něj za normální alespoň považoval.) „Chtěli byste vidět bezpečnostní komoru?“ zeptal se. „Nákladní kontejnery jsou na prohlížení strašná nuda, já vím. Ale bezpečnostní komora, to je jiná!“ Děti bezpečnostní komoru samozřejmě vidět chtěly, a tak je Kanon vzal do hlubin lodi. Minuly několik pelášících členů posádky a kordon ostrahy, až dorazily k tlustým kovovým dveřím s kruhovým madlem připomínajícím kormidlo, jako u bankovního trezoru. Na Kanonův pokyn jeden ze strážných poněkud ne-

109

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava ochotně dveře otevřel, aby je pustil dovnitř, načež se postavil do vchodu a sledoval každý jejich pohyb. Bezpečnostní komora byla překvapivě veliká, téměř jako tenisový kurt. Její stěny lemovaly skříňky, pokladnice a sejfy. „Na bezpečnostní komoře je skvělé,“ prozradil jim Kanon, „že se dá zamknout zevnitř a nabízí dost prostoru, aby se do něj v případě nutnosti napěchovala celá posádka.“ „Proč byste to dělali?“ zeptal se Renek. „V případě útoku,“ odpověděl věcně Kanon. „Jen další ochranné opatření. Mimo jiné z toho důvodu jsou majitelé společnosti se Zkratkou tak spokojení. S takhle rychlou lodí a takovouhle bezpečnostní komorou neexistuje možnost, že by vás o drahocenný náklad připravili piráti.“ „Piráti!“ zvolala Konstance. „To si děláte legraci!“ Katka se zasmála. „Myslím, že jste si popletl století, Kanone.“ „To jsi na omylu!“ odvětil Kanon. „Jistě, moderní piráti nevyvěšují lebku a zkřížené hnáty a už to není tak běžné jako kdysi, ale po světě se jich pořád ještě pohybuje dost. Společnosti to stojí pěkný peníz.“ „Ano,“ vložil se do rozhovoru Brčko, „loni globální ekonomika kvůli pirátství přišla o víc než třicet miliard dolarů.“ Kanon potěšeně vypoulil oči a opět Brčka popadl a objal. „Koukněte na něj, jak nám tu vykládá o pirátství a globální ekonomice! Jak to proboha víš?“ „Brčko hodně čte,“ vysvětlil Renek. „A všechny informace do sebe nasaje – jako brčkem,“ doplnila Katka. „Proto ta přezdívka.“ „No prosím vás!“ uchechtl se Kanon. „Teda, nikoho takového jsem v životě…“

110

Ropušáci, piráti a technické potíže Strážný ve dveřích si netrpělivě odkašlal. „Jak dlouho vám to bude trvat, Kanone?“ „Těžko říct,“ odvětil Kanon a zpražil ho pohledem. „A můžete mě oslovovat pane.“ Odvrátil se od něj a zašilhal na děti, které se snažily nerozesmát. „Z pirátů každopádně nemusíte mít obavy. Na těchhle dopravních trasách nikdy k útokům nedochází. Ale ropuš…, tedy majitelé společnosti chtějí mít jistotu, že můžou náklad přepravovat do zámoří v naprostém bezpečí.“ „Jako třeba ty diamanty,“ prohodila Konstance. Kanon nervózně mrkl na strážného, který zrovna mluvil do vysílačky a podle všeho je neslyšel. „Ano, ehm. Ale v téhle společnosti o nich nemluvme, ano? Nejsem si úplně jistý, jestli o nich máte vědět. Snad mi rozumíte.“ „Já jim to povím,“ zamumlal strážný do vysílačky, uklidil ji a zahlásil: „Prohlídka skončila, vážení. Všichni ven.“ „No, když tak hezky prosíte,“ utrousil Kanon, mrkl na děti a vyvedl je z komory. Po prohlídce se děti vrátily do kajuty sníst si večeři, pro kterou jim Kanon došel. Původně se podle vlastních slov domníval, že by mohly povečeřet s posádkou, jenže majitelé se již nechali slyšet, že je přítomnost dětí na lodi obtěžuje, a kapitán Netopil jim s omluvami vzkázal, ať se drží na své ubikaci. „Nemůžu uvěřit, jakou mají ti lidi drzost,“ prohlásila Konstance během čekání. „Jednají s kapitánem jako se svým sluhou – a s námi jako s krysami. Trpíme tu dole hlady!“ „Když se jenom čeká,“ prohodila Katka a zamířila ke dveřím, „skočím si mezitím na dvě nuly.“ Konstance vypadala popleteně. „Dvě nuly?“

111

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Přece na záchod,“ vysvětlila Katka a odešla. „Proč tomu prostě neříkat záchod?“ zabručela Konstance. „Pryč s tím vznosným výplodem, nechte záchod záchodem.“ „Tobě ‚dvě nuly‘ přijdou jako ‚vznosný výplod‘?“ zeptal se Renek. „Básnická licence,“ pronesla povýšeně Konstance. Brčko se uculil a zvrátil oči v sloup. „Jestli, kluci, dokážete přijít s lepším rýmem, kterým by se dala vyjádřit moje nelibost, tak prosím.“ Když se Kanon vrátil z kuchyně, chlapci si pořád ještě lámali hlavu nad lepším rýmem. „Obávám se, že Katku sklátila mořská nemoc. Musí jí být pod psa, chuděře. Dávila ostošest.“ „To nemůže být Katka,“ mínil Brčko. „Když odešla, nic jí nebylo.“ Renek se pokradmu usmál. Nejspíš tušil, co Katka podniká. „Já se na ni pro všechny případy půjdu podívat,“ prohlásil a odešel. Katku potkal v úzké chodbičce před kajutou. A opravdu, tváře měla zardělé a zpocené a zjevně rozladěná mašírovala sem a tam. Když Renka spatřila, pokusila se nasadit nenucený výraz, ale už bylo pozdě. Očividně se dobře bavil. „Ani slovo,“ nakázala mu, když se prosmekávala kolem něj. „Pořád nic?“ zeptal se Renek. „Nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásila Katka, aniž by se ohlédla. Protože Kanon se musel věnovat jiným povinnostem, povečeřely děti samy. Poté Katka umístila pod okénko kbelík, aby si na něj Renek a Brčko mohli stoupnout a podívat se ven. Nad oceán vyšplhal měsíc téměř v úplňku a na vodě pableskoval jeho odraz – překrásná podívaná – a Katka nabídla Konstanci, že ji vyzvedne, aby se taky koukla. Konstance, která ležela na své palandě a prohlížela si přívěsek, však odvětila, že nemá náladu.

112

Ropušáci, piráti a technické potíže Ve skutečnosti Konstance pořádně trpěla. Už od rána, kdy přišla ta úděsná zpráva, měla pocit, jako by ji zachvátil vír emocí, a nic nenasvědčovalo tomu, že by ji měl v dohledné době pustit. Nebylo divu. V uplynulém roce se mohla plně opírat o pana Benedikta – a rok pro Konstanci, která jich na světě zatím prožila tak málo, představoval velmi dlouhou dobu. Teď pana Benedikta pohřešovali a snad hrozilo, že už ho nikdy nikdo neuvidí, a Konstance si uvědomila, že ji jeho zmizení trýzní nejen kvůli tomu, čím pro ni pan Benedikt je, ale také o nic méně kvůli tomu, čím pro ni není. Pan Benedikt byl Konstancin láskyplný opatrovník a citová opora. Nebyl však její otec – alespoň zatím ne a na Konstanci neexistence tohoto rodinného pouta doléhala. Nedokázala vyjádřit, proč to tak je, dokonce ani sama sobě, ale do zmizení pana Benedikta dlouho věřila, že stane-li se jeho adoptivní dcerou, její svět se promění, učiní to z ní něco jiného než onu ztracenou a potulnou podivínku. A teď možná o tu příležitost přišla. Jako častokrát vyvolaly podobné úvahy v Konstanci vzpomínku na jednu konkrétní debatu, která se odehrála časně ráno o několik měsíců dříve. Vybavovala si ji v poměrně živých barvách, už jen proto, jak začala, neboť zrovna v jídelně ospale dojídala cereálie, když vtom dovnitř vstoupili pan Benedikt a Číslo dvě, pozoruhodná kombinace zelené, žluté a rusé – pan Benedikt měl totiž na sobě jako obyčejně svůj zelený kostkovaný oblek a rezavé vlasy Čísla dvě také jako obyčejně podtrhovaly žluté šaty –, a Konstanciným rozespalým očím ti dva splynuli v jakýsi semafor jako od Picassa. „Vždyť já Picassa ani nemám ráda,“ zamumlala na pozdrav. „Tobě taky dobré ráno!“ odvětil pan Benedikt a Číslo dvě začala na stůl vykládat celou řadu grafů a složek.

113

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Už ne,“ zaprotestovala Konstance. „Je moc brzy.“ Ještě se jí nechtělo mluvit a už vůbec ne podstupovat další z prapodivných cvičení pana Benedikta. Od chvíle, kdy se k němu nastěhovala, jí téměř každý den dával nějaký zvláštní úkol. Pan Benedikt se usmál a zasunul ruce do kapes saka. „Teď je na to bohužel nejvhodnější doba, má drahá.“ „Právě snídám.“ „Cereálie už jsi dojedla,“ podotkla Číslo dvě. „V misce ti zbývá už jen trocha mléka.“ Konstance to chtěla zpochybnit, zjistila však, že nemá jak, a tak se zeptala: „Proč vlastně musím všechna tahle cvičení dělat? Vyžaduje to snad nějaký hloupý zákon?“ „Nezlob se, ale já myslel, že o tom už jsme se bavili,“ předstíral překvapení pan Benedikt, neboť pochopitelně, jak říkal, se o tom již bavili a ne jednou. Posadil se ke stolu a po něm – až po něm – tak učinila i ostražitá Číslo dvě. Vypadala poněkud mdle a také hned z kapsy vytáhla hrst mandlí a strčila si je do pusy. „Jakožto tvůj neoficiální opatrovník,“ prohlásil pan Benedikt, „cítím osobní odpovědnost za tvé vzdělání – proto všechna tahle úmorná cvičení. Ze zákona nemáme povinnost dělat nic. Právo do toho ještě nevstupuje.“ „Protože ještě nejsem oficiálně adoptovaná?“ zeptala se Konstance. „Zčásti proto,“ odpověděl pan Benedikt. „Ve skutečnosti je to poměrně komplikované.“ Konstance odvrátila zrak. Žádné zvláštní přání, aby ji pan Benedikt adoptoval, zatím nikdy otevřeně nevyjádřila a probírat to se vždy styděla. Její stud však nakonec začala přemáhat netrpělivost. Náhodou věděla, že Renkovu adopci dotáhla slečna Peru-

114

Ropušáci, piráti a technické potíže malová do konce přede dvěma měsíci, její vlastní situace ovšem z nějakého důvodu dále zůstávala neměnná a Konstance už pomalu pojímala podezření, že si to pan Benedikt rozmyslí. „Co přesně chcete říct tím ‚komplikované‘?“ zeptala se pokud možno nenuceně. „Proč ještě nejsem adoptovaná?“ Pan Benedikt si rukou pročísl rozcuchané bílé vlasy (které jako obvykle vypadaly, jako by si je česal hřebenem bez zubů), povzdechl si a vysvětlil: „Formality, Konstance. Víš, podle úředních záznamů neexistuješ. Ano, já vím, nejspíš si říkáš, že existuješ – a přinejmenším já to mohu potvrdit –, ale oficiálně ne. Já se proto musím vypořádat s tím, jak to dokázat příslušným úřadům. Sám fakt, že žiješ a dýcháš, je totiž zjevně nepřesvědčí – možná proto, že se o tobě dá předložit tak málo důkazů. Těžko s jistotou říct.“ Zde se pan Benedikt odmlčel a zkoumavě se zadíval na Konstancin výraz, jestli v něm neodhalí známky veselí. Oba se často smáli vtipům, které nikomu jinému nepřipadaly legrační, a humorem pan Benedikt s oblibou utlumoval Konstanciny výbušné nálady. Tentokrát se však jen zamračila a pan Benedikt si odkašlal a rychle pokračoval. „Úřady každopádně chtějí vidět oficiální písemné doklady – které podle všeho stejně jako ty neexistují. Takže jak vidíš, musíme překonávat jisté obtíže. Já ale pevně věřím, že jakmile se potvrdí, že existuješ, adopce už proběhne hladce. Do té doby se prosím pokládej za součást této rodiny, ať už tě za ni zákon považuje, nebo ne.“ To však Konstanci v nejmenším neuspokojilo. „A co Našeptávač?“ Pan Benedikt povytáhl obočí. „Našeptávač?“ „Kdybyste ho na mně použil, zjistíme, odkud pocházím! Upravil jste ho přece tak, aby lidem vyvolával vzpomínky, ne? Tak udě-

115

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava lejte totéž se mnou! Dozvíme se, kde jsem se narodila, kdo byli mí rodiče…“ Pan Benedikt zavrtěl hlavou. „Obávám se, že to momentálně nemůžu.“ Konstancino rozrušení rostlo. „Proč ne? Protože vám to nedovolí úředníci? A co tedy zkusit hypnózu? Konrád tvrdil, že ji dobře ovládáte. Tak mě zhypnotizujte! Mohli bychom se dozvědět… Mohli bychom se opravdu dozvědět…“ Konstance pozvolna zmlkla – odradil ji výraz pana Benedikta. Poznala, že jí nevyhoví. Poznala také, že tak činí jen se značnou nevolí, ale nedočkavost jí nedovolovala plně to vnímat, a tak zkřížila ruce a provrtala ho pohledem. Číslo dvě těkala očima z jednoho na druhého, celá nesvá poposedávala a mandle se pokoušela chroustat tak, aby nenadělala příliš hluku. „Konstance,“ promluvil pan Benedikt vlídně, „mám pochybnosti, zda by hypnóza – nebo dokonce Našeptávač – v tvém případě fungovala. Mozek většiny dvouletých dlouhodobé vzpomínky vytvářet nedokáže. Prostě se ještě dostatečně nevyvinul. Lidé si z batolecího věku zpravidla nic nepamatují.“ „Mně je tři a půl,“ zdůraznila Konstance rozhořčeně, „a můj mozek se dá těžko považovat za typický. Není tohle snad důvod všech těch pitomých cvičení?“ „Dva ti byly, když jsi ke mně přišla,“ připomněl jí pan Benedikt. „A jistě, je možné, že tvé nadání odráží stupeň vývinu, který už by ti umožňoval – s náležitou pomocí – vybavit si minulost. Já ale nevěřím, že bys na to, co se můžeš dozvědět, byla připravená. Vlastně něco takového nedopustím. Vše nasvědčuje tomu, Konstance, že ať už ses v takhle nízkém věku ocitla sama z jakéhokoliv důvodu, kdyby ses na ty okolnosti rozpomenula, mohlo by ti to

116

Ropušáci, piráti a technické potíže způsobit trauma. Možná až budeš starší. Momentálně cítím povinnost tě před veškerými takovými duševními otřesy ochraňovat. Už jste si toho s tvými přáteli prožili i tak dost, a abys nezapomněla, jsi pořád ještě mladinká.“ „Fajn, takže adoptovat mě nemůžete, ani pro to nic neuděláte,“ zavrčela Konstance. Hluboce se jí to dotklo. „Promiňte, že jsem o tom vůbec začala. Pojďte pokračovat v těch idiotských testech.“ „Podívej se na mě, Konstance,“ vyzval ji pan Benedikt. Konstance odvrátila zrak. „Moje milá,“ pravil tiše, téměř šeptem, pan Benedikt, „s naprostou jistotou vím o jednom z tvých darů, byť ty možná sama ne, a já ti ho teď pomůžu využít. Kdyby to nebylo důležité, nežádal bych tě o to, protože moc dobře vím, jak tě tohle všechno vyvádí z míry. Ale ono to důležité je. Takže tě prosím, Konstance, podívej se na mě.“ Zčásti ze zvědavosti a zčásti proto, že měla pana Benedikta ráda, třebaže se na něj čertila, Konstance vzhlédla. Pan Benedikt si sundal brýle a upřeně na ni hleděl svýma jasně zelenýma očima. Konstanci zprvu napadlo, jestli neusíná – načež ji napadlo, proč ji něco takového napadlo. „Ty předstíráš, že určité věci nevíš,“ prohlásil pan Benedikt, „protože nechápeš, jak bys je vůbec mohla vědět, a to tě popouzí. Jenže ty je víš, Konstance, a teď chci, aby ses na tuhle skutečnost soustředila. Když jsi teď ke mně zvedla zrak, viděl jsem ti v očích otázku. Utvořila sis názor na to, co jsem cítil nebo si myslel, že?“ „Uvažovala jsem, jestli náhodou neusínáte,“ zamumlala Konstance, „ale netuším, proč mě to napadlo.“

117

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Pan Benedikt se usmál. „Nepochybně sis na mém výrazu všimla něčeho povědomého – něčeho, co by jiní nezaznamenali. Vysvětlení teď ponechme stranou a zaměřme se na jedinou věc: že toho vlastně spoustu víš, jen to sama sobě musíš dovolit. Jsi ochotná na to přistoupit a chovat se tak? Jen na chvíli?“ Konstance zaváhala, poté přikývla. „Nejsem si jistá, co máte na mysli…, ale dobře, zkusím to.“ „Díky,“ odvětil pan Benedikt. „A když se teď na mě plně soustředíš, budu s tebou mluvit otevřeně. Něco bych ti chtěl říct, ale potřebuju, aby ses na mě přitom dívala. Připravená?“ Konstance se obrnila. Srdce jí v hrudi skákalo, neboť neměla ponětí, co přijde. „Připravená.“ „V tom případě bych ti chtěl říct tohle: Každý člověk v téhle domácnosti tě má moc rád. Rhonda, Číslo dvě i já – všichni tě máme moc rádi. Už teď tě považujeme za stejnou součást rodiny, jako je každý z nás, a udělali bychom cokoliv – ne, uděláme cokoliv…“ Než mohl pan Benedikt větu dokončit, zavřely se mu oči a svalil se na stůl. Strčil přitom do Konstanciny misky na cereálie a na složky a grafy se rozlilo mléko. „No nazdar,“ vyhrkla Číslo dvě a jala se mléko chvatně vysávat rukávem košile, aby panu Benediktovi nenasáklo do vlasů. „To jsem měla čekat.“ Konstance užasle zamžikala – protože ona to čekala. Těsně předtím, než pan Benedikt usnul, jí hlavou blesklo: „A je to tady!“ Pan Benedikt měl pravdu – jisté věci opravdu ví… „Uvědomuješ si, doufám, že to myslel vážně,“ podotkla Číslo dvě. Navzdory příkrému tónu, nebo možná právě kvůli němu, Konstance poznala, že Číslo dvě slova pana Benedikta dojala.

118

Ropušáci, piráti a technické potíže „Uvědomuju,“ potvrdila Konstance a vybavil se jí pocit jistoty, když pan Benedikt hovořil. „Aspoň… Tedy aspoň myslím.“ „Fajn, protože to bys měla. A teď, pro Kristovy rány, pomůžeš mi tohle uklidit, nebo tam hodláš jen tak sedět a dívat se?“ Konstanci na rtech pomalu vytanul úsměv – najednou ji zalil pocit štěstí – a odpověděla přesně to, co Číslo dvě očekávala: že tu opravdu hodlá jen tak sedět a dívat se.

Když teď ležela na své palandě na palubě Zkratky a vzpomínala na události toho rána, zaplavoval ji smutek stejně hluboký, jako ji tehdy zaplavovalo štěstí. Netušila, odkud pochází, netušila, kam míří. V tom málu, co si ze svého života pamatovala, figuroval jediný pevný bod – bod, o který se opírala ze všeho nejvíc – a tím byl pan Benedikt. A teď přišla i o něj. Konstance co nejtišeji popotáhla. K jejímu lůžku si přiklekl Renek. „Budou v pořádku.“ „Jak to víš?“ zeptala se Konstance a promnula si pálící oči. „Jak víš, že už jim ten zloduch neudělal něco příšerného? Jak víš, že už nejsou… nejsou…“ „Prostě vím,“ prohlásil Renek a Konstance si uvědomila, že vyjadřuje přesvědčení, které ve skutečnosti necítí. Přesto se k tomu dalo upnout. Konstance se na Renka zahleděla a do výrazu se snažila vtisknout co nejvíc naděje. „Prostě vím,“ zopakoval Renek a oba ze srdce doufali, že má pravdu.

119

O ČEM svědčí

poČASí D

ěti čekaly na kapitána Netopila a hodiny se vlekly. Až na kratičkou chvilku, kdy Kanon považoval za bezpečné pustit je na palubu (pršelo a všichni majitelé společnosti se schovávali v podpalubí), celou dobu neopustily svou stísněnou ubikaci. Navíc se ukázalo, že jejich pobyt na palubě, během nějž si nad hlavami kvůli dešti musely držet celtu, má k příjemnému rozptýlení daleko. Alespoň však netrval dlouho. Za tu chvilku sice Konstance stihla složit nespokojenou říkanku o nestydatých ropušácích a strkajících se čuňácích (čímž

O čem svědčí počasí myslela chlapce, které vinila, že se na ni tlačí), chlapci konstatovat, o kolik bezútěšnějším může studený, mokrý večer učinit přítomnost básnivé společnice v mizerné náladě, a Katka přivolat z kapitánského můstku Máju a propašovat ji do Kanonovy kajuty v podpalubí (na této laskavosti Kanon trval, neboť sami se už nemohli v kajutě pohnout), ale to vše jim nezabralo ani pět minut. Poté se děti odebraly zpět do podpalubí a od té doby nedělaly nic jiného, než že čekaly. Konstance to nakonec vzdala a začala klimbat. Na kraji lůžka nad ní seděl Brčko, kýval nohama, zamyšleně si hladil holé temeno (na němž mu už pomalu rašilo nové strniště) a vyprávěl – poněkud hlasitě a obšírně – o moderních zaoceánských lodích. Svůj výklad omezil na informace, které se v novinách dočetl o Zkratce, jakmile však toto téma vyčerpal, rozšířil jej na veškerá námořní plavidla. Renek ležel na druhé horní palandě, opřený o loket, a neuvažoval ani tak o konstrukčních vylepšeních jako o sklonu, který se u jeho kamaráda v poslední době projevoval – sklonu předvádět se. Brčko dříve nesnesl, když se na něj někdo díval nebo ho poslouchal. Nyní to vypadalo na úplný opak a člověka to nemálo otravovalo. I přirozeně zvědavý člověk jako Renek nerad poslouchal přednášky, které si nikdo nevyžádal. Zívl, protáhl se a potom mrkl dolů na Katku. Zajímalo ho, jak to zvládá ona. Katka měla za daných okolností tu nejlepší náladu, ale zároveň už se dlouhé hodiny těsnala v malém prostoru. Seděla na podlaze s nohama složitě zkříženýma a propletenýma (v pozici, kterou by většina lidí bolestí nesnesla) a kontrolovala, jestli má vše v kbelíku řádně upevněné. Pokud Renek počítal dobře, činila tak již popáté a Renek usoudil, že Katka Brčkovu promluvu snáší proto, že ji prostě neposlouchá. V tentýž okamžik však proslov náhle a nečekaně skončil, Brčko zamumlal něco nesrozumitelného o odpočinku a obrátil se na bok

121

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava obličejem ke stěně. Tváře mu hořely studem, neboť mu zrovna došlo, jak dlouho rozprávěl a jak nabubřele musel znít. Na jiném člověku by Brčka takové chování odpuzovalo a opravdu to mělo daleko k tomu, jak si počínal dřív. Poslední dobou ovšem jako by si nemohl pomoct. Těžko odolával tomu uspokojení, které cítil, když na ostatní zapůsobí – a často se skutečně zdálo, že se mu to daří. (Kupříkladu Kanonovy energické projevy uznání Brčka vpravdě rozjařily.) A přece, když jeho úsilí vyznělo naprázdno – když druhé nudil k smrti nebo se v horším případě ukázalo, že nemá pravdu –, buď zlostně vybuchl, nebo poníženě zplihl. Záviděl Renkovi jeho klid a neochvějnost, o Katčině neotřesitelné suverenitě a dobrém rozpoložení ani nemluvě. Trochu závisti v něm vzbuzovala dokonce i Konstance, neboť ta alespoň pro své vystupování měla omluvu. Brčko si přikryl obličej polštářem. Opravdu závidí tříletému děcku? Vážně s ním musí být něco zásadního v nepořádku. Nic zásadního v nepořádku však s Brčkem nebylo. Pravda, kterou Brčko úplně nechápal, se měla tak, že nově zažíval pocit hrdosti, něčeho, co do loňské mise zakusil zřídka, a potřeboval zkrátka jistou dobu, než si na to zvykne. „Podívejme, kdo se vzbudil,“ prohodil Renek, který si všiml, že Konstance mžourá a se zneklidněným výrazem se rozhlíží. „To je v pořádku, Konstance. Trochu sis…“ „Někdo jde!“ sykla Konstance. Promluvila tak znepokojivým tónem, že Renek s Brčkem na postelích vystřelili a posadili se rovně jako svíce a Katka vyskočila a obranně se přikrčila. „Klid, Konstance,“ promluvil s rozbušeným srdcem Renek. „Něco se ti nejspíš zdálo. Tady jsi v bezpečí a…“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni ztuhli. „Haló?“ zavolal mužský hlas. Patřil kapitánu Netopilovi.

122

O čem svědčí počasí Katka zkoumavě pohlédla na Konstanci. „Jak jsi to… To je jedno, probereme to později.“ Otevřela dveře. V chodbičce stál kapitán Netopil s bedýnkou v rukou. Tvář měl ztrhanou únavou, ale když vešel, na děti se vlídně usmál. „Milí přátelé, je mi líto, že se vidíme za těchto okolností – doufal jsem, že vás pozvu do své kajuty –, ale jsem rád, že jsem se k vám konečně dostal. Jak se vám líbí na Zkratce? Pořádně rychlá, co?“ Děti mu se zdvořilým zaujetím přisvědčily a kapitán poklekl, aby otevřel bedýnku. Měl v ní úhledně napěchovaný miniaturní skládací stolek, servírovací podnos, konvici a hrnky na kávu, láhev smetany a dvě dózy sladkostí. Stolek rozložil a pohoštění vyskládal a Renek s Brčkem slezli z horních paland – opatrně, aby stoleček nepřevrátili, neboť teď už se na podlaze skoro nedalo nikam šlápnout. A opravdu, když se všechny čtyři děti usadily na dolní lůžka, kolena se jim mačkala o hranu stolku a nohy měly nešikovně propletené. S lokty u boků se kapitán Netopil omluvně usmál a každému podal hrníček. „Pokud se nikdo nebude příliš hýbat, myslím, že to zvládneme. Už jste někdy pili námořnickou kávu?“ „Co je to?“ zeptala se Katka a podezřívavě si prohlížela tekutinu v konvici, černou jako smola. „Námořnická káva se vaří tak, že se do pomletých zrnek přidá špetka soli,“ odpověděl Brčko. „Sůl má zmírnit hořkost.“ „Takže ty to znáš!“ pravil kapitán Netopil a vrhl na Brčka uznalý pohled. Opatrnými pohyby naplnil šálky, včetně jednoho pro sebe. „Neboj, Katko, tu sůl neucítíš. Jenom dobrou, silnou kávu.“ Zatímco si děti popořadě do kávy míchaly smetanu, kapitán se opřel o dveře kajuty a zdvořile vyčkával. Když skončily, pozvedl hrníček na jejich zdraví – jako by ani nepili kávu, ale šampaňské –, potom zavřel oči a dlouze, pomalu se napil. Zjevně si kávu vychutnával.

123

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Renek ze svého šálku také usrkl a málem se zakuckal. Těžko říct, zda káva chutnala víc jako benzin, nebo sirup proti kašli. Kapitán Netopil měl naštěstí oči pořád ještě zavřené, a Renkův úšklebek, když smrdutou tekutinu se sebezapřením polykal, tak neviděl. Chlapec střelil varovným pohledem po ostatních (pro Katku už bylo pozdě – právě se pokoušela zkřivit zděšený výraz v cosi připomínající úsměv) a mírně přidušeným hlasem se zeptal: „Tak vy jste byl u námořnictva, kapitáne?“ „Ano, u námořnictva jsem se ostatně seznámil s Mikulášem Benediktem,“ prozradil kapitán Netopil. „Spolu jsme… Co se děje?“ Kapitán Netopil otevřel oči a zjistil, že na něj děti upírají zrak celé nesvé. Odsouhlasily si, že mu musejí přiznat pravdu, jinak hrozilo, že ničeho nedosáhnou, ale když teď ta chvíle nastala, jímala je úzkost. Co když se kapitán rozhodne poslat je zpět domů prvním letadlem z Lisabonu? Nebo co když jim bude chtít pomoct, ale nebude moct? Co když už neexistují žádné další stopy? „Potřebujeme s vámi o panu Benediktovi mluvit,“ promluvil po odmlce Renek. „Je…“ V té chvíli se kajuta zakymácela. Děti málem spadly z lůžek, na nichž seděly, a konvice s kávou a servírovací podnos sklouzl po stolku. Kapitán Netopil přiskočil a obojí chytil. Poté, stejně rychle jako se naklonila, se kajuta zase narovnala. „Bohužel míříme do rozbouřených vod,“ podotkl kapitán Netopil, jako by to snad dětem mohlo uniknout. „Nebojte se, není to nic zas tak vážného, a než se rozední, bude po všem. Ráno už… Počkat, co jste mi to chtěli říct o Mikulášovi?“ Dětem zabralo několik minut, než vše vysvětlily, a když skončily, seděl kapitán Netopil na bedýnce s bradou v dlaních a vypadal

124

O čem svědčí počasí dosti přepadle. „To snad není pravda. Ještě minulý týden mi volal z Lisabonu. Že prý se s Číslem dvě na tom výletě mají dobře.“ „Takže jsou v Lisabonu?“ otázal se Renek s nadějí. „Byli,“ opravil ho kapitán Netopil. „To odpoledne odjížděli. Volal mi, aby se ujistil, že je všechno zařízené jaksepatří. Víte, už před řadou měsíců jsem Mikuláše na tuhle první plavbu pozval jako hosta a on se mě zeptal, jestli bych místo něj nevzal vás, děti. Ochotně jsem souhlasil. V tom překvapení, které pro vás plánoval, jsem vlastně měl taky hrát roli.“ „Jak to?“ zajímalo Katku. „Měl jsem vám předat zapečetěnou obálku, kterou mi poslal před několika týdny. Že prý má v úmyslu něco připravit, a pokud se mu to podaří, mám vám tu obálku předat, jakmile dorazíme do přístavu. Když mi volal z Lisabonu, potvrdil mi, že vám ji skutečně mám dát, a s ní i nějaké formuláře, abyste to měli na hranicích jednodušší.“ „Máte tu obálku s sebou?“ chtěl vědět Renek. „Ve své kajutě,“ odpověděl kapitán Netopil. „Až tady skončíme, dojdu pro ni a můžeme ji otevřít spolu. Vím, že jste to hodlali učinit sami – a obdivuju vaši odvahu –, ale pro vaši vlastní bezpečnost to nemohu dovolit. Zpátky vás nepošlu, ale hodlám vám pomoct.“ „Ne že bychom o vaši pomoc nestáli,“ odvětil Renek, „a určitá ochrana by nám rozhodně nevadila. Jenže pan Utrum je podezřívavý a mimořádně chytrý. Jeho přisluhovači, desaterníci, budou na jakýkoliv pokus o záchranu číhat a…“ „Tomu rozumím,“ přisvědčil kapitán Netopil. „Nemůžeme do toho zapojit úřední činitele, musíme postupovat co nejtajněji. To je v pořádku, Renku. Udělám, co bude třeba. Vy to nejspíš nevíte, ale vděčím Mikulášovi za svůj život. Takže ještě jednou, cože přesně…“

125

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Přerušilo ho zaklepání na dveře. „Kapitáne, jste tam?“ „Žádal jsem, ať mě nikdo neruší!“ zvolal kapitán Netopil. „Říkal jste s výjimkou mimořádných okolností, pane,“ připomněl Kanon poté, co strčil dovnitř hlavu. „A přesně ty nastaly.“ Kapitán Netopil se rychle zvedl. „Co se stalo, Joeli?“ Mladý námořník zavřel dveře, přitiskl se k nim zády (nikde jinde se z nedostatku místa postavit nemohl) a vysvětlil: „No, víte, kapitáne, jak pan Drahoun před ostatními…, ehm, ostatními majiteli neustále omílal, jakou má fůru diamantů? Že ty drahokamy mají vyšší cenu než Zkratka i s celou posádkou?“ „Něco mi to říká,“ odtušil suše kapitán. „Poté co jste se omluvil, pověděl pan Drahoun panu Tomanovi o těch…“ Kanon se odmlčel a vrhl letmý pohled na děti. „Klidně mluvte, Joeli.“ „Provedu, kapitáne. Pověděl panu Tomanovi o těch napodobeninách.“ „Pan Drahoun si s sebou vzal pokladnici s umělohmotnými diamanty,“ vysvětlil kapitán Netopil dětem, „a domnívá se, jak se zdá, že by mu posloužily v případě loupeže. Že by odvedly pozornost. Myslím, že to má z nějakého filmu.“ Kapitán zachovával kamennou tvář, ale děti nabyly výrazného dojmu, že mu pan Drahoun připadá naprosto směšný. „Tak dál, Joeli.“ „Rozkaz, kapitáne. No, podle pana Drahouna jsou ty napodobeniny tak kvalitní – nejlepší falešné diamanty, jaké kdy kdo vyrobil, říkal –, že pan Toman určitě nepozná rozdíl. Klidně se s ním vsadí. To se panu Tomanovi pochopitelně nelíbilo, protože se považuje za odborníka na všechno…“ „Co je na tomhle všem za mimořádné okolnosti?“ zeptal se kapitán Netopil.

126

O čem svědčí počasí „Hned se k tomu dostanu, kapitáne. Takže pánové Toman a Drahoun naléhali, abych je vzal dolů do bezpečnostní komory, ať můžou otevřít pokladnice. Nevěděl jsem, co dělat – říkal jste, ať se starám o jejich spokojenost, a vzhledem k tomu, že ty diamanty patří panu Drahounovi…“ „Udělal jste správnou věc.“ „Díky, kapitáne,“ odvětil s úlevným výrazem Kanon. „Potíž je ale v tom, že tu sázku vyhrál pan Drahoun. Bez lupy člověk rozezná skutečné diamanty od těch umělohmotných jen moc těžko.“ „A co je v tom za potíž?“ nechápal kapitán Netopil. „No…, zaznamenal jste, kapitáne, jak se loď před několika minutami otřásla? Jak se zakymácela? Tak zrovna v tu chvíli pan Toman s panem Drahounem drželi v rukou otevřené pokladnice a nesli si je na lepší světlo, a protože ani jeden z nich ještě na rozbouřeném moři pořádně neumí držet rovnováhu, tak se ty…, ehm, pravé i falešné diamanty, no… Prostě se vysypaly.“ „Vysypaly?“ „Přesně tak, kapitáne. A pomíchaly se. Rozletěly se po celé bezpečnostní komoře.“ „Ti idioti!“ zvolal kapitán Netopil a chytil se za čelo. „Počkejte, už vím, o co jde: pan Drahoun odmítá roztřídit si je sám. Chce, abyste to udělal vy.“ „Ano, kapitáne. Pod přísnou ostrahou, samozřejmě. Údajně budu muset každý prozkoumat pod lupou. Až skončím, prý si diamanty překontroluje, ale prvotní třídění rozhodně sám dělat nebude. Že prý je to černá práce. Říkal, že by se to stejně nestalo, kdyby loď plula pořádně.“ „No jistě. A co vy na to?“

127

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Že si nejdřív musím promluvit s vámi. Že na to možná budete chtít určit někoho jiného, protože to pravděpodobně zabere několik hodin a mě je potřeba, abych…“ „Potřeba je každého!“ vybuchl kapitán Netopil. Zhluboka se nadechl a pomalu vzduch z plic vypustil. „Omlouvám se. Jde o to, že několik hodin nemůžu postrádat nikoho, Joeli. I tak je nás málo. Personál už takhle obětuje spánek a pracuje na dvě směny a teď se nádavkem musíme vypořádat s rozbouřeným mořem. A navíc,“ dodal kapitán Netopil a významně pohlédl na děti, „tady naši přátelé mě upozornili na neodkladnou záležitost, která si žádá mou pozornost.“ Kanon v rukou žmoulal čepici a zrak klopil k zemi. „Nezlobte se, kapitáne. Vůbec jsem neměl…“ „To není vaše chyba, Joeli. Za to můžou majitelé. Nejdřív mě přinutí zredukovat posádku a teď tohle.“ Tvář kapitána Netopila se trpce zkřivila; jeho hlas zněl sklesle. „A přitom kdyby Zkratka dorazila pozdě… Kdyby se nezdařila sebemenší drobnost…“ „Já vím,“ přisvědčil se znepokojeným výrazem Kanon. „Vím, co by to pro vás znamenalo, pane. Bylo by to… Jestli můžu cokoliv… Víte přece, že já…“ Kapitán zahnal chmury a položil Kanonovi ruku na rameno. „To je v pořádku, Joeli. Prostě musíme napnout všechny síly a doufat, že to dobře dopadne. A teď se zkuste zamyslet se mnou. Vás budu brzy potřebovat na můstku, koho bych na to tedy měl stanovit? Koho tak jen můžu postrádat?“ Katka zvedla ruku. „Co kdybyste to nechal udělat mě? Mám dobré oči a rychlé ruce. Za chvíli bych s tím mohla být hotová.“ „Já bych mohl taky pomoct,“ nabídl se Brčko. „My všichni.“ Kanon pookřál. „To je nápad! Co vy na to, kapitáne? Že bychom to poslali roztřídit tady mládež?“

128

O čem svědčí počasí „To je od vás moc hezké, děti,“ ocenil kapitán Netopil, „děkuju vám, ale pan Drahoun by to za žádných okolností nestrpěl. To přece víte, Joeli. A teď si pospěšme, prosím. Koho můžu poslat?“ Kanon posmutněl. „Máte pravdu, jistě. O tom by nechtěl ani slyšet. No tak dobrá, tak co třeba Jenka Brigová? Ne, počkat, to budete potřebovat na… Co takhle Mates Taner?“ Kapitán zavrtěl hlavou. „Taner převzal Pratovy povinnosti. A co Kavan? Nebo ten je…“ „Promiňte,“ přerušil ho Renek. „Kapitáne Netopile?“ Kapitán se poškrábal na bradě; evidentně se nutil k trpělivosti. „Ano, co je, Renku?“ „Říkal jste, že ty falešné diamanty jsou z umělé hmoty, že? Jestli je to pravda, potom prostě stačí všechny nasypat do kádě s vodou, falešné i pravé dohromady. Ty umělohmotné vyplavou na povrch.“ Kapitán Netopil s Kanonem zamžikali. Potom se po sobě podívali… a vzápětí propukli v hurónský smích. „Renku, právě sis vysloužil místo v mé posádce!“ zaburácel kapitán Netopil. „Dát je do vody a zjistit, které plavou – proč mě to taky nenapadlo? Na věcech, co plavou, přece závisí celý můj život! Joeli, postaral by ses…?“ „Už jdu na to, kapitáne!“ prohlásil Kanon, ještě Renka pocuchal ve vlasech a odkvačil. „Ani nevím, jak ti poděkovat,“ řekl Kapitán Netopil. Chystal se Renkovi dolít kávu, potom si však všiml, že má hrníček ještě skoro plný. „Jen pij, prosím! A vy všichni si berte sladkosti. Maximálně si je zasloužíte. Renek mě možná zachránil před osudem, na který ani nechci pomyslet.“

129

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Konstance si začala do kapes pěchovat želatinové bonbony, aby jí je ostatní nesnědli. „Jakým osudem?“ „Propuštěním, samozřejmě,“ vysvětlil kapitán Netopil. „Tahle první plavba má zásadní význam! Majitelé vydělají, jedině pokud Zkratka prokáže, že zvládne, co slibují – spolehlivou přepravu přes oceán za dva dny. Pokud se to nezdaří, budou chtít vinu svalit na něco jiného než na tvar trupu, a rozhodně ne na sebe. Ne, o tom není pochyb, rozloučili by se se mnou.“ „Určitě byste si našel jinou loď,“ ozvala se Katka. „Proč vůbec stojíte o to, pro ty hňupy pracovat?“ Kapitán Netopil se na ni otráveně podíval. „Je to složité, Katko. Kdyby mě jako kapitána Zkratky propustili – kdyby majitelé tvrdili, že je překvapila má neschopnost –, no, jistě chápete, že bych si jiné místo sháněl obtížně. A mezitím bych zůstal na suchu, což nesnesu. Ne, potřebuju se pohybovat na moři.“ Kapitán v tomto ohledu nepochybně mluvil upřímně. Už jen když pronášel slova „na suchu“, oči mu počaly těkat sem a tam a zachvěla se mu sanice. „Ale nechme toho,“ uzavřel již klidně. „Potřebujeme se zabývat palčivějšími záležitostmi. Měl bych se teď vrátit na můstek, ale tu obálku vám dodám, hned jak budu moct. Mám vám při té příležitosti ještě donést kávu? Rád uvařím čerstvou konvici.“ Děti ho úpěnlivě prosily, aby si kvůli nim nedělal starosti. Slíbil jim, že se co nejdříve vrátí, a odporoučel se.

Dózami se sladkostmi se děti probíraly už v poněkud povznesenější náladě. Jestli pan Benedikt volal z Lisabonu, znamenalo to, že jsou na správné stopě, a s kapitánovou pomocí možná dokonce přijdou na to, kam se z přístavu vrtnout dál. V to vkládaly největší

130

O čem svědčí počasí naději, neboť jakmile doplují do Lisabonu, budou jim na nalezení přátel zbývat pouhé dva dny. Místnost se znovu rozkolébala, sice ne tak výrazně, jako když se zakymácela prvně, ale i tak Renkem projel nepříjemný pocit vzdouvání. Jako by mu vlny oceánu pronikly až do žaludku. Odložil nakousnutou mátovou sušenku – jíst mu najednou připadalo jako příšerný nápad – a začal sklízet skládací stoleček, neboť hrozilo, že se překotí. Katka přesunula velké dózy na podlahu, spokojeně chroustala a přemýšlela, co si dá dál. Houpání kajuty ji podle všeho nijak nevzrušovalo. „Chceme tedy probrat to, co se povedlo Konstanci?“ zeptal se Brčko (jenž stejně jako Renek smutně nechal sušenky sušenkami). „To, jak uhodla, že je za dveřmi kapitán Netopil, ještě než zaklepal?“ Konstance zvrátila oči v sloup. „Renek měl pravdu. Něco se mi zdálo. Nech to plavat.“ „I kdyby se ti to zdálo,“ namítl Brčko, „předpověděla jsi, že někdo jde.“ „Podle mě to musela být náhoda,“ ozvala se Katka a vstala, aby pomohla sklidit stoleček. Renkovi se příliš nedařilo udržet rovnováhu a neustále se holeněmi bouchal o bedýnku. „Nepřijde ti, Renku?“ Renek ztěžka dosedl na podlahu. Každou vteřinou se cítil hůř. „Nevím jistě,“ přiznal. „Už se ti někdy něco takového přihodilo, Konstance?“ Konstance pokrčila rameny. „Možná. Netuším.“ „Co to znamená?“ vyhrkl popuzeně Brčko. Konstance se na něj zašklebila. „To znamená, že už se mi to stalo, ale jak asi můžu vědět, jestli je to náhoda, nebo ne? Na rozdíl od některých si nemyslím, že vím všechno.“

131

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Její poznámka ťala do živého. Brčko si vytáhl hadřík a nereagoval na ni. „Co kdybys nám pověděla aspoň to, co víš?“ zeptal se mírně Renek. „Co na tvé… na tvé nadání říká pan Benedikt?“ Konstance se zahleděla na boty. Zjevně zvažovala, jak – a jestli – mu odpovědět. Katka ji po chvíli nejspíš chtěla popohnat, Renek však vycítil, s jakým zmatkem Konstance v nitru bojuje, a sotva patrným zavrtěním hlavou Katku varoval. Byl si poměrně jistý, že si toho Konstance nevšimla, přesto na něj vzápětí pohlédla s vděčným výrazem. Renka to uvedlo do rozpaků – jako by mu Konstance četla myšlenky. Mohla to být pravda? Spíše se v ní probouzela intuice, jakou oplýval pan Benedikt (ostatně i Renek sám). Ale co když přece…? „Pan Benedikt na to nic moc neříkal,“ odvětila Konstance, „až na to, že umím schémata a tak, což může všechno vysvětlovat…, anebo taky ne.“ „Co myslíš tím ‚schémata a tak‘?“ zeptal se Brčko a snažil se neznít tentokrát tak naléhavě. „Jako třeba když… když…,“ zabreptala Konstance. „Jedna z věcí, které naopak neumím, je vysvětlovat.“ „Jak to pan Benedikt vysvětlil tobě?“ pomáhal jí Renek. Konstance se nad tím zamyslela. „No, říkal, že je to, jako když se člověk koukne na nějaké známé slovo – většinou ho nemusí číst písmeno po písmenu. I u dlouhých slov jako, ehm… Nenapadá tě nějaké hodně dlouhé slovo, Brčko?“ „Epidemiologický,“ navrhl Brčko. „Fajn, takže je to, jako když Brčko tohle slovo uvidí na papíře. Už ho zná, takže ho nepotřebuje číst písmeno po písmenu. Je to tak, Brčko? Prostě ho poznáš podle jeho schématu – podle rozložení písmen. Já umím totéž, jen složitější věci.“

132

O čem svědčí počasí „Jako třeba co?“ Zdálo se, že Konstance zrozpačitěla. Začala se šťourat za nehty a sotva slyšitelným hlasem pravila: „Jako třeba počasí… a podobně.“ Renek povytáhl obočí. „Počasí?“ Konstance zamumlala něco o tom, že se necítí zrovna dobře. To byla shodou okolností pravda (ani ji to nepostihlo samotnou, neboť jak Brčko, tak Renek už se drželi za břicho), ale ostatní se nedali odradit, a tak nakonec vysvětlila: „Zjevně ho dokážu předpovídat. Dokud mě na to pan Benedikt neupozornil, nevnímala jsem to. Začal se každé ráno ptát, jestli bude ten den pršet, a já si vždycky jen tak tipla – jak jsem si aspoň myslela. Jenže se ukázalo, že mé tipy pravidelně vycházejí.“ „Jak je to možné?“ divil se Brčko. Konstance pokrčila rameny. „Pan Benedikt tvrdí, že lidská mysl neustále něco zaznamenává, i když si to neuvědomujeme. Výjevy, pachy, změny teploty…, všechno možné. Zaregistrujeme to, aniž bychom na to vědomě mysleli. Naše mozky si prý ukládají a zpracovávají informace, i když tomu třeba nemusíme věnovat pozornost, a tyhle… tyhle postřehy, nebo jak to chcete nazvat, se skládají a vytvářejí schéma. Takže pokud člověk umí dobře zacházet se schématy, jako to pan Benedikt tvrdí o mně, dokáže občas něco předpovědět.“ „Protože rozpozná schéma,“ doplnil Renek. „Už to chápu.“ „Já ale nechápu, jak se tím vysvětluje to, co se stalo,“ namítl Brčko. „Z jakého schématu se dalo předpovědět, že kapitán zaklepe na dveře?“ „Třeba Konstancin mozek rozeznal kroky v chodbičce,“ nadnesl Renek, „zatímco nám zbylým ten konkrétní zvuk pořád splývá

133

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava s neznámým lomozem na lodi. Řada zvuků na lodi koneckonců zní schematicky. Možná je to takhle prosté.“ Brčko se nad tím zadumal. „Nevědomé rozpoznávání schémat na vysoké úrovni,“ zamumlal. „Fajn, tomu dokážu uvěřit.“ „Ale nemohla by taky třeba být jasnovidka?“ zeptala se Katka. „Nezmínil se pan Benedikt někdy i o téhle možnosti, Konstance?“ Konstanci už se dělalo pořádně zle a nedůtklivě odvětila: „To je klidně možné, Katko. A přestaň už s těmi přiblblými otázkami.“ Zkřížila ruce a zavřela oči, zčásti kvůli žaludeční nevolnosti, zčásti protože neměla ráda, když se jí někdo vyptával, zvláště pak na toto téma. Jasnovidecké schopnosti by s člověkem opravdu pořádně zamávaly, blesklo Renkovi hlavou, zejména s někým tak mladým jako Konstance. Zdálo se, že ji ta představa nesmírně znepokojuje. Renek však nic neříkal, protože jeho momentálně nesmírně znepokojoval pocit, že má žaludek plný roztřesené želatiny. Katce se však nechtělo nechat to téma plavat. „S otázkami přestanu, až na ně začneš odpovídat, Konstance. Zmiňoval se pan Benedikt někdy, že jsi jasnovidka, nebo ne?“ Konstance zaúpěla. „Když ti to řeknu, můžeme už se o tom prosím přestat bavit?“ „Platí,“ souhlasila Katka. Chlapci mlčeli. Oběma se dost zvedal žaludek a pokoušeli se co nejméně hýbat. Naneštěstí se však zdálo, že kajuta s každou uplynulou minutou kolísá mocněji a mocněji. Jako by se místnost proměnila v rozkývanou houpací síť. Kapitánova bedýnka klouzala sem a tam, nejprve vrazila do dveří, potom do protější stěny. Katka vytáhla provaz a přivázala ji k jednomu z lůžek.

134

O čem svědčí počasí „Podle pana Benedikta možná vypadám jako jasnovidka, i když třeba nejsem,“ vysvětlila Konstance a svalila se na bok. „Lidské výrazy, tóny hlasu a prostě všechno na jejich chování – v tom všem se dají najít schémata a můj mozek je umí rozeznávat. Takže někdy můžu vědět věci, které byste nečekali. Jako třeba teď – poznám, že se chystáš na něco se mě zeptat.“ Katka vyvalila oči. „Jak jsi to věděla?“ „Nemám tušení,“ opáčila Konstance. „Možná máš něco v očích, možná to prostě děláš vždycky, když se něco pokouším vysvětlit. Podstatné je, že podle schémat se chovají i lidi. Tak, tady máš ten svůj pitomý příklad.“ „Vida, to je docela legrace!“ zajásala Katka. Nevšimla si, že Konstanci to legrační nepřijde ani v nejmenším. „Samozřejmě to úplně nevylučuje možnost, že umíš druhým číst myšlenky.“ „Ale vylučuje,“ odsekla Konstance a otočila se. „A nehádej se se mnou. Domluvila jsem. Je mi pod psa.“ Nejinak se cítili Renek s Brčkem – oba mělce lapali po dechu a toužili po pevné zemi pod nohama. Katce však nebylo nic. Zahloubala se nad tím, co jí Konstance vypověděla, z dóz čapla další sladkost a jala se rázovat po kajutě. Udržet rovnováhu si žádalo slušný výkon, neboť na rázování skýtala kajuta místa jen poskrovnu a podlaze se nechtělo setrvávat v rovině. Katka si celou dobu pro sebe něco brebentila, chlapci už ale ztratili schopnost se soustředit. Renek se snažil na ni nedívat. Zavřel by oči, jenže to se mu dělalo ještě hůř. „Katko, přestala bys tu prosím pochodovat? Jenom to zhoršuješ.“ Katka strnula. „Co zhoršuju? Páni, ty nevypadáš moc dobře, Renku! A ty ostatně taky ne, Brčko! Vám je všem špatně?“ „Ty bys mohla dělat doktora,“ zahekal Brčko.

135

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Zakrátko už všichni tři nemohoucí skřehotali tak, že to v kajutě znělo jako v rybníku plném žab, a když Katka viděla, že se kamarádům dělá čím dál mizerněji, vydala se zjistit nejrychlejší trasy ke všem záchodům na lodi. (Zároveň si tím našla dobrou záminku, jak prchnout před vším tím kňouráním a naříkáním.) A taky že se jim náramně hodily. Ale na to, aby jí poděkovali, jim bylo moc zle.

136

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží K

dyž se Renek probudil, jako první mu blesklo hlavou, že má hlad. Nejedl od předchozího večera a už bylo… Kolik vlastně bylo hodin? Neměl tušení, jak dlouho spal. Alespoň že žaludeční nevolnost pominula – radši křeče z hladu než mořskou nemoc, v tom měl Renek jasno za jakýchkoliv okolností. Tak špatně jako první noc na palubě Zkratky jim s Brčkem a Konstancí ještě v životě nebylo. (Katka, poté co je odvedla na

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava jednotlivé záchody, pokojně vyspávala v tiché kajutě.) Když k ránu konečně všichni přestali churavět, praštili sebou na lůžka a za okamžik už nevěděli o světě. Renek si matně vybavoval – nebo se mu to zdálo? –, jak u dveří kajuty něco tlumeným hlasem probírá kapitán Netopil s Katkou, jinak si ovšem až dosud nepamatoval zhola nic. Vzápětí si Renek vzpomněl na pana Benedikta a Číslo dvě. Už jen tři dny, blesklo mu hlavou a tlak, který pociťoval od předchozího rána, na něj dolehl s novou tíhou. Otevřel oči a posadil se. V kajutě panovala tma. Že by Katka něčím přelepila okénko, aby se jim lépe spalo? Ne, letmý pohled vzhůru prozradil, že to tak není. Poškrábal se na hlavě a zívl, ale vzápětí zase čelisti prudce sklapl a bolestivě se kousl do jazyka – to když na jeho palandu zničehonic z temnoty vyskočila Katka. Do tváře mu posvítila tužkovým světlem. „Co je?“ zeptala se. „Vystrašila jsem tě?“ „To je jedno,“ odvětil nabručeně Renek. „Co se děje? Jak dlouho jsem byl mimo?“ „Dlouho. Už je zase večer. Brzy dorazí kapitán.“ „Večer?“ „Jo, a já tu celou dobu čekám, až se probudíš. Málem jsem se z toho zcvokla,“ postěžovala si Katka. „Během oběda mi Kanon na pár minut dovolil zajít za Májou, ale jinak jsem celý den nacpaná tady a není si s kým promluvit. Mimochodem, daří se jí dobře. Kanon jí podstrojuje prvotřídními kousky masa z kuchyně – říká tomu ‚ropušácká bašta‘ – a mám pocit, že se do něj Mája zakoukává.“ „A kapitán se tu stavoval?“ zeptal se Renek. „Nebo se mi to zdálo?“

138

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží „Nezdálo, přišel ráno. Ty si to nepamatuješ? Posadil ses, pronesl jsi něco jako ‚vaječnost‘ a vzápětí zase usnul.“ Katka mu strčila do ruky papír. „Přinesl tohle. Nebyl si jistý, co to znamená, ale říkal, že o tom dneska popřemýšlí.“ Renek se na papírek podíval, ale v té tmě ho nedokázal rozluštit. „Kapitán už si to přečetl? Ani nepočkal, až se na to nejdřív podíváme my?“ „No, nepočkal,“ potvrdila Katka. „Už to viděl. Ale určitě chtěl jenom pomoct.“ „Asi ano,“ přisvědčil rozpačitě Renek. Rhonda dala první obálku otevřít jim a Renek jaksi očekával, že se kapitán Netopil zachová stejně. Jenže jak se upomenul, v domě pana Benedikta panovaly jiné okolnosti. A neměl by ostatně to, že kapitánovi na celé věci záleží, přijmout s povděkem? „Celý den se z toho pokouším něco vykoukat,“ přiznala Katka. „Žádná klasická hádanka to není – spíš pokyny, kudy máme pokračovat –, ale stejně jsem to zatím pořádně nepochopila.“ „Půjč mi prosím to světýlko,“ požádal Katku Renek, na papírek si posvítil a přečetl si:

Výborně, přátelé! Pořádně si plavbu přes oceán užijte! Nápovědu získáte, když sjedete pohledem dolů, poté zamiřte vzhůru, kam vás nasměrují vodítka – tam naleznete další obálku! – pan Benedikt Prostředek stránky byl prázdný, až na širokou ohořelinu. („Žádný vzkaz citronovou šťávou,“ zamručela Katka.) Renkův zrak sklouzl po papíře až dolů, kam pan Benedikt napsal následující řádky:

139

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava

Královský hrad Brčkova jmenovce Až u nejzápadnější zdi Neviditelný – nástroj nutný Opodál olivovníků Na dva metry ani korkovník ani borovice „Předpokládám, že ten hrad se musí nacházet někde na kopci,“ poznamenala Katka, „proto tak zdůraznil, že musíme vzhůru, kam nás nasměrují vodítka. Ale o hradu pojmenovaném po Brčkovi nebo po Jiřím nebo o něčem takovém jsem nikdy neslyšela, ty jo?“ Renek zavrtěl hlavou. „Ale vsadím se, že Brčko ano.“ „Však já už ho postavím na nohy,“ zahlásila Katka a skulila se z Renkovy palandy. O chviličku později tmu prořízl Brčkův výkřik a Renek uslyšel, jak se Katka ptá: „Vystrašila jsem tě?“ Brčko jí ještě chvíli spílal, ale to už dorazil kapitán Netopil s večeří. Přinesl jim podnos naložený sendviči s arašídovým máslem, ovocem, sušenkami a mlékem. K jeho značnému zahanbení však chyběla káva. „Bohužel jsem tu včera večer nechal konvici,“ vysvětlil kapitán Netopil, když vzbudili Konstanci a rozsvítili. „A pan Drahoun si do své kajuty vyžádal vlastní, takže už mi žádné nezbyly.“ Děti kapitána ujistily, že se vůbec nic nestalo, a hladově se pustily do jídla. (Konstance se pochopitelně nejprve natáhla po sušenkách.) „Rád vidím, že už se cítíte lépe,“ pravil kapitán Netopil, jenž sám nevypadal, že by zrovna kypěl zdravím. Uniformu měl nažehlenou a upravenou jako vždy, ale očividně už nějakou dobu nezamhouřil oka. Ramena mu povisla, oči zarudly a otekly a musel

140

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží potlačit zívnutí, když se ptal: „Zadařilo se vám s tím dopisem? Já bohužel neměl příležitost nad ním příliš dumat.“ „My vlastně taky ne,“ přiznal Renek. „Já ho zatím jen letmo přejel očima a Konstance s Brčkem ho ještě neviděli vůbec.“ Zkusil dopis podat Konstanci, ale ta se ještě neprobrala z mátoh (dokonce si kvůli tomu zapomněla nabrat víc než svůj díl sušenek) a odmítla ho. „Kouknu se na něj později,“ zamumlala. Renek proto vzkaz předal Brčkovi, ten na něj sotva mrkl a zvolal: „Jé, to je hračka! To je ten hrad v Lisabonu!“ Od Katky se mu okamžitě po těch slovech dostalo poplácání po zádech (tak vehementního, že mu málem zaskočil sendvič), Renek se rozrušením zarděl ve tváři a dokola opakoval: „Já věděl, že budeš znát odpověď!“ Uznání projevila dokonce i Konstance, když Brčkovi ve chvíli, kdy nedával pozor, neštípla sušenku. Zoufale potřebovali nějakou naději a Brčko jim ji právě dodal. Když se všichni ztišili, kapitán Netopil se zeptal: „Brčko, ty jsi křestním jménem Jorge?“ „Jiří,“ odpověděl Brčko. „Aha, no ovšem!“ přisvědčil s notně ohromeným výrazem kapitán Netopil. (Z Brčka už tak čišela spokojenost, ale teď doslova zářil.) „Ráčil by to někdo z vás vysvětlit nám ostatním?“ ozvala se Konstance. „Hrad svatého Jiří,“ pravil kapitán Netopil. „V portugalštině se jmenuje Castelo de São Jorge, a protože je to v Portugalsku, vybaví se mi prostě zásadně jen pod tímhle portugalským názvem. Kde ses naučil portugalsky, Brčko? Nebo ti mám říkat Jorge?“ Brčko se zasmál – poněkud nervózně, připadalo Renkovi – a odvětil: „Já znám spoustu jazyků. O nic nejde.“ (Renek si všiml,

141

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava že tím úplně neodpovídá na otázku kapitána Netopila, ale kapitán si to buď neuvědomil, nebo mu na tom nesešlo.) „Dokážu si představit, proč se Mikuláš rozhodl vás tam nahoru poslat,“ prohlásil kapitán. „Ten pohled z hradního areálu zbožňuje. Nejspíš se s vámi o něj chtěl podělit.“ „Takže ten hrad opravdu stojí na kopci,“ podotkla Katka. „Já si to myslela.“ „Dokonce na nejvyšším kopci v Lisabonu.“ Kapitánovi najednou v očích vytanul zahloubaný a melancholický výraz, jako by jimi hleděl do jiné doby. „Jednou, před řadou let, jsme se tam s Mikulášem vydali. Ta vyhlídka ho tak dojala, že usnul a málem se překotil přes hradní zídku. Bože, to bych si nikdy neodpustil! Zrovna jsem sledoval trajekt na řece a nedohlížel na něj. Měl jsem dávat lepší pozor.“ „Co se stalo?“ zeptala se se zatajeným dechem Konstance, jako by se pan Benedikt měl každou chvíli zřítit ze srázu. „Spadl vzad místo vpřed. To je vše. Přivodil si dost hroznou bouli na hlavě, ale když si pomyslím, co se mohlo stát jiného…“ Kapitán Netopil se otřásl. „Takhle snadno,“ luskl prsty, „jsem mohl navždy přijít o přítele. A to nemluvím o všech těch životech, co ten rok zachránil. A za to celé bych mohl já.“ „A nebyla to nejzápadnější zeď, z níž málem spadl?“ zeptal se Renek. Rád by kapitánovi položil pěkných pár otázek – například cože to říkal o tom, kolik pan Benedikt zachránil životů? Čí životy měl kapitán na mysli? Jenže naléhavěji teď potřebovali porozumět tomuhle vodítku, a co s ním mají dělat. „Ano, opravdu,“ přisvědčil kapitán Netopil. Zívl a ukázal na bedýnku, pořád ještě přivázanou k dolnímu lůžku. „Káva už předpokládám nezbyla, co? Dopili jste ji včera večer?“

142

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží „No, ehm…, nemohli jsme,“ odpověděl Renek. „Jakmile jste odešel, dostali jsme mořskou nemoc.“ Kapitán Netopil se kolem něj protáhl a otevřel bedýnku. „Vždyť tu zbývá ještě dobrá polovina! Mám já to ale štěstí!“ Vytřel si svůj včerejší hrníček a nalil do něj vazkou černou tekutinu. Možná vystydlá a zvětralá chutná lépe, blesklo Renkovi hlavou; hůře už to určitě nešlo. Kapitán jim ale stejně zapomněl nabídnout, což děti přijaly s povděkem. Na jeden doušek do sebe obrátil půl hrnku, dolil si, následně zavřel bedýnku a posadil se na ni. „To je mnohem lepší,“ vydechl. „Otupělý nevyspáním vám k ničemu nejsem. Takže, pokud jde o Mikulášovy pokyny, už mi to celé dává smysl. Nahoře na hradě už by to nemělo být nic komplikovaného.“ „Jak to?“ zajímalo Renka. „No, asi si dokážete představit, že na hradě samotném žádné olivovníky nenajdete,“ vysvětloval kapitán, „takže Mikuláš musí mít na mysli obvodové zdi hradního areálu, který připomíná velký park. Vybavuju si, že na západní straně se hradební zeď táhla pořádný kus, ale přesné místo nám určitě pomůže určit zbytek nápovědy – čímž myslím informace o těch stromech, které se poblíž vyskytují a které ne. Bezpochyby ihned uvidíme, kam tu obálku zakopal. Poohlédneme se po kousku čerstvě zryté půdy.“ „Podle vás je zakopaná?“ „To podle mě Mikuláš tím ‚neviditelný‘ a ‚nástroj nutný‘ určitě myslel. Chtěl nám tak vzkázat, že musíme kopat. Postarám se, aby Joel, hned jak vplujeme do doků, přinesl lopatu.“ Děti se po sobě podívaly. V očích se jim zračila úleva a překvapení.

143

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Tak to byla brnkačka,“ prohodila Katka a dopis uložila do kbelíku. „Teď už se tam jenom dostat!“ „To můžete nechat na mně,“ opáčil kapitán Netopil. „Dopředu vysílačkou objednám taxík, aby na nás čekal u doků. Tak neztratíme ani chvilku. S Joelem se převlékneme do civilu, aby si nás pokud možno nikdo nevšiml, a doprovodíme vás na hrad.“ „Co myslíte tím civilem?“ zeptala se Konstance. „Vy snad nejste civilista?“ „Ehm,“ utrousil kapitán Netopil a poškrábal se ve vousech. „Starý zvyk, Konstance. Strávil jsem u vojenského námořnictva dlouhou dobu, a tak často zapomínám, že už je všechno jinak. Chtěl jsem tím prostě říct, že nepůjdeme v uniformách.“ „Což mi připomíná,“ ozvala se Katka, „vy jste říkal, že jste se s panem Benediktem seznámil u námořnictva?“ „Je to tak,“ potvrdil kapitán Netopil. „Působili jsme spolu u námořní rozvědky. Je to samozřejmě už hodně dávno… To vám Mikuláš nikdy nevyprávěl?“ Když viděl jejich prázdné výrazy, uchechtl se a zavrtěl hlavou. „To mě nepřekvapuje. Pokud nechtěl, aby to vyznělo, jako že se vytahuje, moc by vám toho stejně prozradit nemohl – a chvastoun není Mikuláš ani v nejmenším. Já ho ale moc rád vychválím sám. Dělával jsem si legraci, že každé ráno před snídaní zachrání sto životů, a nemělo to daleko k pravdě. Víte, účastnili jsme se strašlivé války – války dlouho zapomenuté, o níž se nikomu nechce mluvit – a Mikuláš mezi námi vynikal v dešifraci. Kdykoliv jsme zachytili nepřátelské vysílání, nesli jsme ho rovnou jemu. Obvykle mu na rozlousknutí šifry stačilo pár minut, ne-li ještě méně. Díky Mikulášovi se naši vojáci vyhnuli značnému množství nečekaných útoků.“

144

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží Děti se usmály. Těšilo je, že o panu Benediktovi slyší příznivě vyprávět. Zjišťovaly, že v jeho nepřítomnosti obzvláště dychtí po detailech o něm – jako by ho sbíráním takových informací mohly alespoň trochu přivolat zpět. „Neříkal jste, že jednou zachránil život i vám?“ zeptal se Renek. Kapitán Netopil do sebe zrovna obrátil zbytek kávy a vstal, aby otevřel bedýnku. Vytáhl konvici a znovu si nalil. „Ve skutečnosti mi Mikuláš nezachránil život jen jednou. Poprvé nás vyslali splnit tajný úkol – a také neobyčejně důležitý, jinak by neposílali Mikuláše, který v terénu nikdy neoperoval. Mohla ho totiž ohrožovat jeho narkolepsie. Úkol se nám podařilo splnit, taky nás ale při té misi zajal nepřítel. Tedy vlastně jen mě. Mikuláše ne. Ale aby mě zachránil, vydal se mým věznitelům do rukou.“ Kapitán Netopil se znovu usadil na bedýnku. „Určitě vám vrtá hlavou totéž, co tehdy hlavou vrtalo mně: Jak mohl proboha doufat, že mě zachrání tím, že se sám obětuje? No, tehdy jsem poznal, že Mikuláš je nejpřesvědčivější člověk na světě. Záhada. Během následujících dvou dní hovořil s každým důstojníkem na nepřátelském ústředí. Pokud nedokázal přesvědčit jednoho, změnil taktiku a prohlašoval, že by za ním měli poslat jiného důstojníka, který by si s ním promluvil. Tak či onak, vždy dosáhl svého a za ty dva dny všem, komu bylo potřeba, navykládal, co bylo potřeba, a našeho nepřítele přiměl, aby nás pustil. Dodnes tomu nemůžu úplně uvěřit.“ „Senzace!“ vykřikla Katka. „Jak to jen mohl dokázat?“ „Jistě to nevím, ale zčásti podle mě odpověď tkví v tom, že lidé z Mikuláše cítí něco, čím si získává jejich důvěru. A samozřejmě opodstatněně. I ti nejlepší z nejlepších budí v porovnání s Mikulášem nedůvěru.“

145

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Renek pocítil náhlý a nečekaný záchvěv podezření. Kapitánova poslední věta zněla spíše jako ospravedlnění – jako by i člověk, který budí nedůvěru, mohl být řazen mezi „nejlepší z nejlepších“. Kapitánův výraz se navíc nepatrně pozměnil, třebaže jej Renek nedokázal úplně rozklíčovat. Snad kapitán Benediktovi tu jeho důvěryhodnost – nebo to, jakou důvěru k němu lidé pojímají – prostě záviděl. U dobrého člověka, který by rád působil důvěryhodněji, mohlo jít o přirozenou reakci. Přesto Renka celá ta úvaha poněkud zneklidnila. Brčko mezitím zpovídal kapitána Netopila, jak mu pan Benedikt ještě zachránil život, a Renek se své úvahy pokusil odsunout stranou a poslouchat. Kapitán Netopil mu koneckonců připadal sympatický. A pokud mu důvěřuje pan Benedikt, neměl by Renek taky? „Jednou mě znovu zachránil stejným způsobem: řekl, co bylo potřeba, tomu, komu bylo potřeba,“ vykládal kapitán Netopil. „Tentokrát mně. Válka zrovna skončila a Mikuláš se od námořnictva vracel ke svému bádání. Já taky uvažoval, že dám námořnictvu vale, protože jsem v jeho řadách mnohdy strašlivě trpěl. Na lodích jsem vyrostl – otec pracoval jako námořník na obchodních linkách –, ale ke konci války už jsem cítil, že jsem se minul povoláním. Jak jinak vysvětlit, že jsem se u námořnictva tak často soužil? Když jsem se s tím svěřil Mikulášovi, rozesmál se, až z toho usnul. Dost mě to dopálilo, to vám povím. Jenže Mikuláš se smál vždycky rád, a když se probudil, upřímně se omluvil a pravil: ‚Filipe, tebe nedeprimuje, když musíš na loď, ale když musíš z lodi. Posmutníš pokaždé, když míříš do přístavu, a trápíš se celou dobu na souši, kromě dne, kdy máš zase vyplout. Nic horšího než zůstat na břehu bys nemohl udělat.‘

146

Kam dál, na co si kdo vzpomněl a kdo co komu dluží To vysvětlení se tak nabízelo, že by na něj přišlo i dítě, a přiznávám, měl jsem Mikulášovi téměř za zlé, že jsem si jeho přičiněním musel připadat tak hloupě. Ale vidíte, znal mě lépe, než jsem se znal já sám. Dokud se nacházím na moři, jsem spokojený – proto na téhle první plavbě Zkratky tak záleží. Nemůžu si dovolit pošramotit si pověst, kterou jsem si jako námořní kapitán vybudoval. Poslat mě na břeh by bylo jako poslat mě do záhuby.“ „Proč jste tedy vůbec od námořnictva odcházel?“ chtěla vědět Konstance. „Cítil jsem, že nemám na vybranou. Dlouho mě chtěli povýšit, což zní jako celkem příjemná věc, dokud si člověk neuvědomí, že povýšení by mě nasměrovalo na nějaké teplé místečko, vysoce uznávané…, ale na pevnině. Taková muka! Pokaždé jsem se z toho dokázal vykroutit, ale nakonec už si to nenechali vymluvit. V té chvíli jsem od námořnictva odešel a přihlásil se na stávající pozici, která mi připadala ideální. Zkratka se po moři plaví téměř nepřetržitě – nakládá a vykládá se rychleji než jiné lodě, takže tráví méně času v přístavu –, a jak jsem řekl majitelům…“ Vtom se ale kapitán zarazil a jeho hlas se vytratil. „Ale už jsem těch cirátů o chudáku starém kapitánovi nadělal dost. Chtěli jste slyšet o Mikulášovi a oprávněně. Lepšího člověka jsem v životě nepoznal – a přitom se musel vypořádat s nejrůznějšími ranami osudu, jak, děti, dobře víte. V tak útlém věku přijít o rodiče, potom se tak udatně prát s narkolepsií… A nemám na mysli jen nečekané usínání, ale, ech, ty noční můry!“ Kapitán Netopil si promnul zarudlé oči. Vypadal, jako by si sám prožil noc plnou zlých snů. „Nejednou jsme s Mikulášem sdíleli kajutu,“ pokračoval. „Ze spánku vydával takové výkřiky hrůzy, že jsem pokaždé vytřeštěně probděl dlouhé hodiny a klepal se.

147

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Tyhle přízraky se mu zjevovaly téměř noc co noc – nejhorší byla, vzpomínám si, Stará čarodějnice, vidina tak hrůzostrašná, že jsem nesnášel už jen o ní poslouchat –, ale během dne by vás nikdy ani nenapadlo, čím si prošel. Vždycky působil vesele, vždycky se choval statečně. To je prostě Mikuláš. Přesto ale doufal, že jednoho dne… Počkat!“ Kapitán Netopil ztuhl tak náhle, že se polil kávou. „No ne!“ zvolal. „Bože, kam jsem dal hlavu? Když si pomyslím, že jsem málem zapomněl!“ Poté pohlédl na děti a pravil: „Promiňte. Až do téhle chvíle jsem si to neuvědomil, ale máme další stopu!“

148

ST

RA Á ČARODĚJNICE, P

J

A SVÍZEL NA H RA D Ě OD E Z Ř E LÝ DAR

e to rok a kousek, vysvětloval kapitán Netopil, co se pan Benedikt dozvěděl od jednoho nizozemského přírodopisného muzea, že na tajném místě byly objeveny jisté písemnosti – deník a štos listin. Písemnosti patřily jeho rodičům. Pan Benedikt, od útlého dětství sirotek, chtěl dokumenty ihned vidět, v té době se však věnoval zkoumání tajných zpráv, které ho nakonec měly dovést k panu Utrumovi a Našeptávači. Teprve nedávno v těchto bezodkladnějších povinnostech postoupil natolik, že si mohl

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava vyhradit čas i sám pro sebe – a podniknout tuto cestu osobního rázu. „Takže když vám volal z Lisabonu,“ ozval se Renek, „vlastně měl namířeno do Holandska?“ „Anebo se odtamtud zrovna vrátil,“ opáčil kapitán Netopil. „Nevím. Tlačil mě čas, takže jsme spolu mluvili jen krátce. Musím bohužel přiznat, že netuším, jak se to muzeum jmenuje, ani ve kterém městě se nachází. Ale hodlal tam při téhle cestě jet.“ „Jeho rodiče byli holandští vědci,“ pravil Brčko, „ale proč má to muzeum jejich doklady? Neměl je náhodou dostat pan Benedikt?“ Jak objasnil kapitán Netopil, skrýval se za tím jistý právní zádrhel. Rodiče pana Benedikta muzeu všechny své dokumenty odkázali, ale nebylo příliš pravděpodobné, alespoň z pohledu pana Benedikta, že se to týká i těchto čerstvě objevených. „Každopádně to Mikuláše nadchlo,“ líčil kapitán. „Až dosud měl totiž o životě rodičů jen matnou představu. Ve vědeckých časopisech se otisklo několik jejich raných studií a Mikuláš si je dohledal a přečetl. Šlo o poměrně složité studie o narkolepsii, tvrdil, což ho dovedlo k přesvědčení, že své onemocnění zdědil po jednom z rodičů. Kromě toho o nich však nic nevěděl.“ „Zrovna to mi často vrtá hlavou,“ přiznal Renek. „Jestli existuje někdo, kdo by o nich uměl vypátrat nějaké informace, myslel bych si, že právě pan Benedikt.“ „To on by Mikuláš zjistil víc strašlivě rád, kdyby mohl,“ přisvědčil kapitán Netopil. „Jenže jako mladík byl na cestování chudý a pak přišla ta hrozná válka. Trvalo roky, než se dostal k nějakým penězům, které by stály za řeč. V té době už ale jeho pozornost odvedlo zkoumání Utrumových aktivit – což bylo samozřejmě pro všechny jen dobře. Jenže přitom potměšilým rozmarem osudu

150

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě zjistil, že má dvojče! Zjevně je po narození rozdělili a poslali k jiným příbuzným. Příběh, který se mohl završit radostným shledáním. Místo toho Mikuláše zdrtilo, co se z bratra vyklubalo za padoucha. A kdo by to mohl mít Mikulášovi za zlé? Po všech těch letech bez rodiny najednou získá i ztratí bratra zároveň!“ V té chvíli v dětech zahlodal nepříjemný pocit viny. Dávalo smysl, že pana Benedikta to zjištění ranilo, jenže tu bolest před nimi dokázal skrýt, a protože zápolily s tolika vlastními problémy, žádné z nich se tím příliš nezabývalo. Obzvláštní provinilost pociťoval Renek, neboť před ním se pan Benedikt o svém zármutku zmínil. Poté však rychle změnil téma – a Renek to záhy pustil z hlavy. Kapitán si přiložil ruku na čelo. Vypadal znepokojeně. „To jsem vám říkat neměl,“ vzdechl. „Omlouvám se. Mikuláš by vás za žádných okolností nechtěl zneklidňovat. Vy se tady kvůli němu pouštíte do nebezpečí a já vám jenom přidělávám starosti.“ „V pořádku,“ upokojovala ho Katka. „Jestli je pro pana Benedikta něco důležité, chceme o tom vědět všichni. I když si myslí, že by nás měl chránit.“ Byla to sice pravda, Renek se však znovu musel sám sebe ptát, jak se to má s kapitánovou důvěryhodností. Nedalo se popřít, že pan Benedikt dětem to, co prožívá, zatajil, a kapitán Netopil to teď všechno vyzradí. Možná to nemyslel nijak zle, ale přece… „No,“ navázal kapitán Netopil, „když mluvíme o věcech pro Mikuláše důležitých, na těch nových dokumentech ho nadchlo ještě něco jiného. Domníval se, že by mohly obsahovat užitečné informace k jeho narkolepsii. Šprýmoval dokonce, že si potřese rukou se Starou čarodějnicí a pustí ji k vodě.“ „O čem to vlastně mluvíte?“ zeptala se Konstance. „Už jste se o ní zmínil podruhé.“

151

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Stará čarodějnice je nechvalně známá vidina,“ začal odříkávat Brčko, jako by předčítal z učebnice, „kterou čas od času trpí lidé s jistými poruchami spánku. Zjevuje se jako postava, která se danému jedinci hrbí u postele, nebo mu dokonce sedí na hrudi. Jedná se údajně o dost hrůzostrašný zážitek.“ Kapitán Netopil povytáhl obočí. „Ty toho nevíš zrovna málo, co, Brčko? Máš naprostou pravdu. Je to hrůzostrašná vidina a Mikuláš si ji protrpěl bezpočtukrát.“ Katka soucitně hvízdla. „Není divu, že by se jí rád zbavil. Určitě se musí příšerně bát chodit večer spát.“ Jako na povel kapitán Netopil zazíval a pohlédl na hodinky. „Když už na to přišla řeč, měl bych se taky zkusit pár hodin prospat. Zítra nás čeká mimořádný den. A zkusme si uchovat optimismus, ano? Plán máte dobrý. Mikuláše a Číslo dvě najdeme, tím jsem si jist, a poté se spojíme s Rhondou a Konrádem. Rhonda už nejlíp vykoumá, co dál, a jestli na světě existuje někdo, kdo může naše přátele zachránit, pak Konrád. Takže hlavy vzhůru!“ Renek, Brčko a Konstance se poslušně pokusili o optimistický výraz a Katka, která se už tak rozzářila, když kapitán pochválil jejího otce, mrkla a vztyčila palec. „To je ono,“ přisvědčil kapitán Netopil. „A teď, Renku, pomohl bys mi odnést tyhle věci nazpátek do kajuty? Myslím, že za to, jak jsi mi pomohl v té kritické situaci s diamanty, si zasloužíš příležitost protáhnout si nohy. Vážně mě mrzí, že vás tu všechny držím tak namačkané. Vzal bys ten prázdný podnos a láhev od mléka, prosím? Bedýnku ponesu já.“ Ostatní závistivě přihlíželi, jak Renek následuje kapitána z kajuty.

152

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě „Dávej dobrý pozor, ať trefíš,“ nabádal ho kapitán Netopil cestou úzkými uličkami. „Vezmeme to trochu oklikou, abychom se vyhnuli…, no, abychom se vyhnuli nepříjemným setkáním.“ Představa, že se někudy kradou, aby nenarazili na ropušáky, kteří se na ně dívají spatra – neboť setkání právě s nimi měl kapitán evidentně na mysli –, se Renkovi pranic nelíbila, ale proti oklice nic nenamítal. Protáhnout si nohy bylo vážně příjemné. Přesto se však Renek musel zamračit, když si pomyslel, jaká je to nehorázná nespravedlnost, že jeho přátelé takovou možnost nedostali. Trčeli v té mrňavé kajutě stejně dlouho jako on. Opravdu by se toho tolik stalo, kdyby dostali svolení jít taky? Křivda vůči jeho přátelům v Renkových očích ještě vzrostla, když spatřil kapitánovu kajutu – prostornou, pohodlnou a pěkně zařízenou místnost, vedle níž kajuta přidělená dětem o to víc působila jako kumbálek. Půvab kajuty ovšem značně umenšoval otřesný nepořádek. Větší spoušť v místnosti Renek mockrát v životě neviděl – všude špinavé talíře, mísy, příbory a skleničky, podlaha posetá zmačkanými ubrousky a starými zbytky jídla. Vypadalo to tu, jako by sem někdo vysypal kuchyni – zásuvky, kredence, koše na odpadky, všechno. Kapitán Netopil položil svou úhledně sbalenou bedýnku a zhnuseně zasténal. „Musel jsem uspořádat večírek majitelům,“ vysvětlil, „a tak zoufale se mi nedostává personálu, že mi potom neměl kdo uklidit. Asi to bude muset počkat až do přístavu. Teď je nejdůležitější se vyspat.“ „Mohl bych vám s tím úklidem pomoct, jestli chcete,“ odvětil Renek. Nabídl se neochotně – kajuta byla vážně v odporném stavu –, ale protože sám se vyspal do sytosti, připadalo mu to jako slušnost.

153

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava K jeho značné úlevě kapitán Netopil odpověděl: „Ne, ne, už jsi toho udělal víc než dost. Naopak, mladý muži, za odměnu, žes mi pomohl vyřešit tu záležitost s diamanty, jsem ti chtěl něco dát. Ne, ať tě ani nenapadne odmítnout. Jsem přesvědčený, že mi tvůj nápad zachránil práci – a jak víš, má práce pro mě znamená vše. Takže nastav ruku. Myslím to vážně.“ Renkova úleva ustoupila a nahradila ji podivná děsivá předtucha. Váhavě natáhl ruku. Kapitán Netopil zavřel dveře kajuty – předtím se ovšem rozhlédl po chodbičce, aby se ujistil, že zleva ani zprava nikdo nejde – a sáhl si do kapsy. Do dlaně Renkovi vložil cosi tvrdého a blyštivého a zavřel mu ji. „Zůstane to mezi námi, ano, synku?“ „Dobře.“ Renkovi se rozbušilo srdce. „Ehm…, děkuju, kapitáne.“ „Moc rádo se stalo,“ opáčil kapitán, otevřel dveře a znovu se rozhlédl po obou stranách chodbičky. Potom přikývl a ustoupil stranou. „Dobrou noc, Renku.“ Renek kapitánovi také popřál dobrou noc a odešel. Ruku dosud nerozevřel a nyní ji zabořil hluboko do kapsy. Prohlédnout si, co mu kapitán Netopil věnoval, neměl zájem a domníval se, že by to neměl ukazovat ani ostatním. Koutkem oka to předtím samozřejmě zahlédl a ani na omak se dar nedal s ničím zaměnit. Jenže blíže ho zkoumat se Renkovi nechtělo. Nestál o to, aby se mu potvrdilo nejhorší podezření.

Poslední dva dny. Už jen dva dny a děti pořád netušily, o kolik dál je jejich putování zavede – netušily, jestli jim ty dva dny postačí.

154

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě S těmito znepokojivými úvahami se Renek následujícího rána probudil a na mysl se mu zrovna počínaly vkrádat úvahy ještě znepokojivější (zdálo se, že jich má v zásobě čím dál více), když vtom se objevil Kanon a oznámil jim, že kapitán Netopil na břeh nevystoupí. „Netvařte se tak zdrceně,“ pravil a shýbl se, aby jim na podlahu položil podnos s toasty a džemem. „Pořád vás ještě budu doprovázet já. Kapitán mi celou vaši situaci popsal. Vašich přátel je mi líto, opravdu. Ale jen počkejte, ve zdraví je přivedeme zpátky a…“ „Kapitán Netopil tvrdil, že půjdete oba,“ přerušil ho Renek. „Jak to, že si to rozmyslel?“ Kanonovi neunikl náznak výčitky v Renkově tónu. „To zase ten ropušák Drahoun. V Lisabonu nás měla čekat několikadenní sláva a veselice. Kapitán to hodlal obětovat a přidat se k vám. Jenže teď mu Drahoun oznámil, že si přeje, aby se Zkratka okamžitě vrátila na moře – aby se pár dní jen tak plavila sem a tam.“ „Proč proboha něco takového žádá?“ zeptala se Katka a posunula toast, než na něj mohla stoupnout Konstance, která se právě ospale hrabala z postele. „To ty směšné diamanty,“ vysvětlil Kanon a zvrátil oči v sloup. „Drahoun je přesvědčený, že ho chce někdo okrást. Až dorazíme do přístavu, přede všemi reportéry a členy posádky okázale otevře pokladnici s napodobeninami. Oznámí, že pokladnice putuje do soukromého trezoru v Anglii. Pravé diamanty si ale ve skutečnosti s sebou někam poveze vlakem. Proto trval na všech těch mimořádných bezpečnostních opatřeních – takhle bude moct vyslat několik strážných s napodobeninami, aby té své historce dodal na hodnověrnosti. Takový byl evidentně plán celou dobu. Jenom mu nepřišlo, že by o tom měl milostivě uvědomit i kapitána.“

155

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „A kapitán Netopil ho samozřejmě nemůže odmítnout,“ doplnil Renek. Ve skutečnosti chtěl říct, že pana Drahouna kapitán neodmítne. Na muže přesvědčeného, že panu Benediktovi vděčí za svůj život, kapitán Netopil rozhodně nepůsobil dojmem, že je kvůli svému zachránci ochoten příliš riskovat. „Takže co dál?“ zeptal se Brčko. „Až se bude loď vykládat, ještě než začnou ceremonie, vytratíme se,“ nastínil Kanon. „Beru si s sebou vysílačku. Kapitán si přeje zůstat s námi v úzkém kontaktu. Pomáhat nám chce i dál, jen to bude muset dělat z lodi.“ Renek se kousl do jazyka a odvrátil zrak. „A co Mája?“ zajímalo Katku. „Může mi ji někdo hlídat? Nebude to na dlouho, jen na pár dní…“ Najednou zvážněla a její hlas se vytratil. Měla pravdu, pár dní nebylo dlouho – jenže právě tak málo času jim zbývalo, aby zachránili své přátele. „Už jsem to zařídil,“ odpověděl Kanon vlídně. „Neměj strach. Mája bude bydlet u mě v kajutě a dostane se jí majestátního zacházení.“ Zkratka měla do přístavu dorazit až pozdě odpoledne, což dětem poskytlo spoustu času se vykoupat. Nikdy by neřekly, že jim koupel může přinést takový požitek jako teď. Už drahnou dobu se nemohly převléknout ani si vyčistit zuby a celkový pocit ušmudlanosti už je pomalu deprimoval, nemluvě o tom, že si vzájemně útočily na čichové buňky. Čisté oblečení jim Kanon nabídnout nemohl, donesl jim však ručníky a mýdlo a dal jim vlastní, ještě zpola plnou tubu zubní pasty. Děti tak alespoň ze sebe mohly dostat špínu a prstem si vyčistily zuby. Poté se přesunuly do kajuty k okénku a střídaly se u něj. Po většinu plavby neviděly nic než nekonečnou vodu a oblohu, ale

156

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě teď, když se v dáli rýsovala portugalská pevnina, znovu ocenily, jakou rychlostí Zkratka pluje – zdálo se, že proměna mlhavě neurčité skvrny na obzoru ve skutečné pobřeží se vším všudy proběhla za pouhých několik vteřin. „Už to nebude dlouho trvat,“ prohlásil Brčko a slezl z Katčina kbelíku. „Přístav leží jen několik kilometrů ve vnitrozemí na řece Tajo, která je dostatečně hluboká na to, aby…“ Zamračeně se zarazil – už by se zase pustil do dlouhé odborné přednášky – a jen zopakoval: „Prostě už to nebude dlouho trvat.“ Konečně pro ně přišel Kanon. Nesl lopatu a dorazil v „civilu“, nebo si to alespoň myslel. Na sobě měl bermudy, sandály a křiklavou košili s květinovým vzorem a opálený obličej si namazal krémem na opalování – snažil se vypadat jako turista. Kolega, od nějž si košili vypůjčil, se bohužel Kanonovi hrudí nemohl rovnat, a taky že jakmile Kanon vstoupil, z košile mu ustřelil knoflík a odhopsal pod Konstancinu palandu. „Já vám ho vytáhnu,“ ozvala se Konstance tak pohotově, až se ostatní děti zarazily. Jenže z hlasu jí zaznívalo rozechvění a zpod postele se vynořila s neklamně úzkostným výrazem. Snažila se rozptýlit, jak jen uměla, neboť teď když dospěli do další fáze výpravy, zjišťovala, že ji jímá čím dál větší strach. Kanon poklekl vedle ní. „Víš, co se mi líbí na knoflících?“ zeptal se, knoflík si od ní vzal a obdivně se na něj zahleděl. „Je to taková titěrnost, a přitom udrží pohromadě něco většího. Hrozně důležitá věc, tyhle knoflíky – malé, ale silné.“ Mrkl a zase se postavil. Podle výrazu ve tváři se Konstance poněkud zklidnila. V očích ostatních Kanon ještě stoupl. „A teď oficiality,“ pokračoval Kanon a rozložil strojopisný dokument opatřený nejrůznějšími vládními razítky. Na zadní straně

157

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava viděli fotokopii loňského snímku dětí. „Tohle pan Benedikt poslal kapitánovi, aby vám to předal. Podle všeho něco jako pas, jen lepší. Raději si to někam dobře uschovejte.“ Po dokladu bez přemýšlení sáhla Katka a strčila jej do kbelíku. Její přátelé nic nenamítali, protože jednak Katčin kbelík skýtal nejbezpečnější úschovu, jednak všem ta fotka připadala naprosto strašná, a nikdo neměl zájem dívat se na ni déle, než bylo nutné. „Už jenom minutku,“ oznámil jim Kanon a naklonil hlavu v pozorném soustředění. Zaposlouchal se do zvuku lodních motorů a přitom hleděl z kulatého okénka dolů na doky. Děti slyšely, jak přímo za stěnou lodi vyhrává dechová kapela. „A je to,“ konstatoval Kanon. „Můžeme prosvištět ven.“ Kanon s dětmi vylezli do zářivého slunce, teplého větříku a otřesně halasného mišmaše zvuků. Po příjezdu propukla na palubě lodi i dole v docích naprostá vřava: davy lidí jásaly, do toho hrála hudba a větřík všude roznášel pentle a konfety. Zdálo se, že přivítat novou rekordmanku mezi nákladními loděmi sešel do přístavu celý Lisabon. Jako by se na břehu řeky konal karneval. Kanon rázně zapojil lokty a proklestil dětem cestu k taxíku. Jakmile za tím virválem zabouchli dveře, vůz svižně vystartoval a uháněl s nimi k hradu svatého Jiří. Dlážděné ulice se ostře vinuly sem a tam jako bludiště. Taxi projelo starou rybářskou čtvrť a začalo šplhat do strmého kopce, na němž hrad stál. S každou další zákrutou se před nimi vynořoval větší a větší, až nakonec dorazili k bráně, kudy se vcházelo do hradního areálu. Za kamennými hradbami impozantně čněl hrad – ale děti zajímaly právě hradby. Taxikář zastavil, otočil se ke svým cestujícím a oslovil je v angličtině s přízvukem. „Poslyšte, já varuju vás,“ prohlásil, „nevím,

158

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě jaké máte plány, ale kopat vám tu nedovolí. Vidím, že máte kbelík a lopatu. Hrad je ale veřejný pozemek. Ostraha vás – jak se to řekne? – zahodí.“ „Vyhodí?“ pomohl mu Renek. „Ano!“ přisvědčil taxikář a usmál se. „To je ono! Vyhodí vás!“ „Díky za varování,“ odpověděl Kanon. Řidiči zaplatil a požádal ho, ať počká. Renek si poněkud nepodloženě představoval nějakou opuštěnou ruinu, kde nepotkají ani živáčka, ale hrad svatého Jiří byl přesný opak – oblíbené turistické místo plné zástupů proudících dovnitř i ven. Když s ostatními přešli ulici a vstoupili otevřenou bránou, spatřili, že se hradní areál – jenž opravdu připomínal krásný park, jak tvrdil kapitán Netopil – hemží návštěvníky. Turisté se procházeli mezi nízkými keříky, posedávali na lavičkách, listovali průvodci, klábosili a ukazovali na architektonické prvky. Poblíž skupinky olivovníků hrál na kytaru a zpíval pouliční muzikant. A všechno obklopovaly kamenné hradby, někde natolik nízké, že si na ně člověk mohl sednout, jinde dost vysoké, aby na procházející dole vrhaly dlouhé stíny. „Potřebujeme najít nejzápadnější zeď, ne?“ prohlásila Konstance. „A kde je tedy západ?“ „Tamhle,“ odpověděl Renek a ukázal k pozdně odpolednímu slunci. „Konstance!“ ozval se káravě Brčko. „Ty nevíš, že Slunce…“ Brčkův komentář, jenž by jistě vyvolal handrkování, naštěstí přerušil zkreslený hlas, který se rozkřičel z Kanonovy vysílačky. Mladý námořník dal dětem pokyn, ať počkají, a odkráčel na klidnější místo, kde začal mluvit do vysílačky. Vrátil se viditelně zdeptaný.

159

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „To byl kapitán Netopil,“ vysvětlil. „Ty davy hrozně komplikují vykládání kontejnerů a kapitán potřebuje, abych mu to pomohl řešit. Ale nemějte prosím obavy. Jakmile se to dá do pohybu, jde to ráz naráz a mě je zapotřebí jen na začátku. Do hodiny bych se měl vrátit – nanejvýš do dvou.“ „Ale co když ne?“ zeptala se Katka. „Musíme si pospíšit, Kanone! Naši přátelé nás potřebují!“ „To vím,“ přisvědčil Kanon vážně. „Je mi to opravdu líto, stejně jako kapitánu Netopilovi. Prý vás prosí o odpuštění.“ Předal Katce vysílačku a lopatu. „Začněte beze mě, jo? Když se mi zadaří, jsem zpátky, ještě než dokopete. Kdybyste natrefili na potíže, prostě zavolejte kapitánovi a já dorazím, co nejrychleji budu moct.“ S těmi slovy Kanon odpelášil. Ještě předtím si však Renek stihl všimnout jeho výrazu. Očividně se cítil příšerně provinile, že tu děti tak nechává, a kdyby nemusel uposlechnout rozkaz, nikdy by to neudělal. Renek zavrtěl hlavou a odvrátil se. Katka si strčila vysílačku do kbelíku, na záda si vysadila Konstanci a takto děti vyrazily k nejzápadnější zdi, která stála na druhé straně hradu. Propletly se mezi roztroušenými hloučky návštěvníků, kteří si přišly prohlédnout hrad nebo si udělat piknik, vydusaly několikero schodišť, přeběhli úzké dlážděné nádvoří a vyrazily po klikaté, houštinami porostlé stezce, kde jejich kroky vyhnaly z křovin několik pávů. Poplašení opeřenci se dětem zapletli pod nohy, s vystrašeným kvokáním a máváním křídly nejprve chvíli pobíhali sem a tam a vzápětí zase prchli do téhož houští, z nějž se vynořili. „Banda nemotorných tupců, tihle ptáci,“ zamumlala Katka, jež o dva z nich málem zakopla. „Tady by si Mája zgustla.“ Za křovinatým podrostem stezka děti dovedla k hradnímu nároží. Hned za ním se zarazily a vyděšeně zamrkaly. Nejzápadnější

160

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě hradba stála kousek od nich, ale to byl taky asi tak jediný kousek, o kterém se v souvislosti s ní dalo hovořit. Táhla se totiž snad donekonečna. A co bylo ještě horší, kam se člověk podíval, všude samí lidé – seděli na zdi a vyhlíželi dolů na město a na řeku, obdivovali černá děla, zasazená v pravidelných odstupech do zdi, bloumali sem a tam po trávníku mezi zdí a hradem a fotili. A co víc, zdálo se, že je to tu jeden olivovník vedle druhého. Najednou jim pokyny pana Benedikta připadaly beznadějně složité. Katka papír vytáhla a znovu je přečetla:

Královský hrad Brčkova jmenovce Až u nejzápadnější zdi Neviditelný – nástroj nutný Opodál olivovníků Na dva metry ani korkovník ani borovice „Hm, tak to nám moc nepomohlo,“ utrousila Katka. „‚Opodál‘ olivovníků se táhne celá zeď a borovice na dohled snad žádná. A které jsou ty korkovníky, Brčko? Já nemám páru.“ Brčko ukázal prstem. „Tamhle, to je korkovník. A tamhle a tamhle. Jen z těch, co vidím.“ „To je tedy nějaká divná nápověda,“ podivil se Renek. „Proč psát ‚opodál olivovníků‘ a ‚na dva metry ani korkovník ani borovice‘, když to platí téměř o celé zdi? Tím se nám to místo ani v nejmenším neupřesňuje. Můžu se na to podívat, Katko?“ Renek začal dopis se svraštělým čelem zkoumat. Katka pokrčila rameny a prohlásila: „Možná bychom se prostě měli vydat podél zdi a uvidíme, na co narazíme. Jestli má kapitán Netopil pravdu, snadno si všimneme, pokud někdo někde cosi čerstvě za-

161

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava hrabával.“ Znovu se rozhlédla po těch davech. „Složité bude někde kopat bez toho, aby si nás všimli. Kdybychom měli čas, mohli bychom se sem znovu přikrást v noci. Možná právě tak si to pan Benedikt představoval. Jinak nechápu, jak čekal, že to provedeme, aniž bychom se dostali do maléru.“ „To já taky ne,“ přizvukoval Renek, který si pořád ještě pročítal dopis. „Proto si říkám, jestli…“ „Všichni zpátky!“ vyhrkla Konstance, popadla Katku za culík a škubla za něj jako za uzdu splašeného koně. „Zpátky! Zpátky za roh! To je Janů! Je tady!“ „Co to meleš?“ obořila se na ni Katka a pokusila se jí rozevřít prsty, aby z nich vymanila vlasy. „To bolí, Kon…“ „Udělej, co říká, Katko!“ zavelel Renek a popadl ji za paži. „Zpátky!“ Katka zmateně a podrážděně ustoupila za roh hradu. Postavila Konstanci na zem – nijak jemně – a pravila: „Doufám, že to mělo dobrý důvod.“ Konstance nereagovala. Místo toho pátravě vzhlédla k Renkovi: „Co myslíš, že tady dělá, Renku? Ví podle tebe, že se tu máme objevit? Co teď?“ Renek jí položil ruce na ramena. „Klid a pověz mi, co se stalo. Tys Janů viděla? Nebo jsi… Víš, co myslím…“ „Prostě jsem si to najednou uvědomila. Zkrátka jsem to poznala.“ „Mluvíte tu vy dva o předákovi Janů?“ zeptal se Brčko. „Přesně o tom,“ potvrdil mu Renek. Vykoukl zpoza rohu, aby si prohlédl všechny lidi na hradební zdi, u kanonů, na trávníku…, a najednou toho mladého chvastouna spatřil – zrovna vystupoval ze stínu olivovníku. Janů. Jejich starý trýznitel, jeden ze spolehli-

162

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě vých předáků pana Utruma. Nejprve Renkovi nepřipadal moc povědomý – neměl na sobě košili ani šerpu, jaké vždy nosil na Akademii –, ale byl to vážně on. Ten ostrý nos připomínající nůž, to naparování při chůzi, ta podsaditá postava a světle zrzavá kštice… Renek cítil, jak se mu zrychluje tep. „Má pravdu. Už ho vidím.“ „To si děláš legraci,“ utrousil nešťastně Brčko. „Tady?“ Konstance vypadala otřeseně. „Nejspíš jsem ho zahlédla a hned jsem si to neuvědomila, ne?“ „Určitě ano, Konstance,“ upokojoval ji Renek co nejklidněji. „A ještěže tak. Určitě by si nás jinak všiml. Hlídkuje u zdi.“ „Hlídkuje u ní?“ divila se Katka. „Aspoň to tak vypadá,“ opáčil Renek a znovu vykoukl zpoza rohu. „Prostě mašíruje sem a tam, jako by na něco čekal.“ „Nebo na někoho,“ ozvala se Konstance. „Věděl jsem, že to vypadá moc jednoduše, než aby to byla pravda,“ pravil Brčko a vytáhl hadřík na brýle. „A já si maloval, jak aspoň tohle půjde snadno.“ Katčina tvář potemněla. „Renku, jestli je tu Janů…“ „Tak tu někde bude i Jírů, já vím.“ Jestli hrozilo nebezpečí už od Janů samotného, potom od Janů spřaženého s Jírů, jeho věrnou společnicí, hrozilo nebezpečí dvojnásobné. Děti nikdy nezjistily, jestli jsou tahle předácká dvojka sourozenci, partneři nebo jen druhové na dráze zločinu. Neznaly je dokonce ani celým jménem. Ale nic z toho teď nebylo podstatné. Podstatné bylo, že Janů stojí v cestě jejich misi a že Jírů nepochybně číhá někde poblíž. „Konstance,“ promluvil Renek, „a pokud jde o Jírů, cítíš něco?“ „Jo, nesnáším ji,“ odpověděla Konstance. „Ty snad ne?“

163

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Myslel jsem, jestli necítíš, že by se tu někde vyskytovala.“ „Aha. Ne. Ne, to bych vám přece řekla, ne? To ale neznamená, že tu není. Třeba je prostě na druhé straně hradu.“ „Nebo se jí přihodilo něco hrozného,“ nadhodila Katka s nadějí v hlase. „Vždycky si stahovala culík drátem, vzpomínáte? Třeba do ní praštil blesk!“ „Nikdy nepochopím, jak můžeš v takových chvílích vtipkovat,“ prohlásil nervózně se rozhlížející Brčko. „Kdo říká, že vtipkuju?“ opáčila Katka. „Každopádně jestli se ukáže, poradíme si, ne? Kdyby došlo na rvačku, určitě ji vyřídím i sama – ji, nebo Janů. A kdybyste se vy tři…,“ zarazila se a pohlédla na Konstanci, „no, kdyby se vás dva a půl postaralo o toho druhého, nejspíš bychom vyhráli. Přinejmenším bychom si s nimi nijak nezadali.“ „Na rvačku dojít nesmí, Katko,“ namítl Renek. „Nevím sice, co tady Janů pohledává, ale kdyby nás zblýskl, nahlásí to panu Utrumovi a tím by se všechno zhatilo. Nesmí ani pojmout podezření, že tu jsme – to si nemůžeme dovolit. Vystavili bychom tím pana Benedikta a Číslo dvě velkému nebezpečí.“ „Tak co podnikneme?“ zeptala se Konstance. „Jak tady asi tak máme kopat? Jak vůbec najdeme, kde máme kopat?“ Renek se rychle vrátil k dopisu. Byl si jist, že tam pan Benedikt odpověď ukryl, jenom vědět, jak ji najít. Řada pokynů se zdála nepodstatná nebo zbytečná, snad je tedy měla jen zmást – jako třeba všechna ta slova navíc v dolním rohu stránek deníku. A co mělo znamenat, že pro nápovědu musejí pohlédnout dolů a pak se zase vydat nahoru, kam je nasměrují vodítka? Pan Benedikt vodítka napsal dolů na stránku a ta je skutečně dovedla nahoru na hrad, ale proč to formulovat takhle? A proč vlastně nejprve použil slovo

164

Stará čarodějnice, podezřelý dar a svízel na hradě „nápověda“, jako by existovala jen jedna, a potom „vodítka“, což znamenalo víc než jedno? Chtěl snad pan Benedikt naznačit, že se „nápověda“ a „vodítka“ nějak liší? Proč by to dělal? Brčkův neklid každou vteřinou rostl. Katka se domnívala, že by Janů s Jírů „vyřídili“. To bylo všechno hezké – jí by se při její hbitosti nejspíš nic nestalo, jenže Brčko nebyl Katka, toho by při tom asi sami pěkně zřídili. Jen na to pomyslel a po těle mu vyrašil pot. „Renku?“ naléhal. „Musíme si pospíšit!“ „Já vím,“ odtušil Renek, který pořád ještě pečlivě zkoumal dopis. „Právě to mi nejde do hlavy. Podle mě pan Benedikt nechtěl, abychom po dalším vodítku pátrali dlouhé hodiny. Předpokládal, že se budeme moct vydat rovnou k němu – a rychle ho najdeme, aniž by nás chytili. V tom dopise se musí něco skrývat. Musí!“ „Tak to najdi,“ popíchla ho Konstance. „No tak, Renku, tohle přece umíš. Tak kde máme kopat?“ Renek se zoufale snažil odpověď z dopisu vykoukat… a najednou ji tam spatřil. Trhl sebou a vzhlédl. „Myslím, že nikde.“ Konstance se zakabonila. „Jak to? Kapitán Netopil přece říkal…“ „Je mi jedno, co říkal kapitán Netopil,“ přerušil ji Renek s příkrostí, která všechny překvapila. „Vsadím se, že jenom musíme seškrábat trochu sádry a barvy. Kvůli tomu potřebujeme nástroj. Na to může Katka použít svůj švýcarský nožík.“ Ostatní na něj vyjeveně zírali. „Něco jsi vynechal,“ upozornila ho Katka. „Odkudže máme tu sádru a barvu seškrábat?“ Renek jí podal dopis. „Pan Benedikt píše, že vodítko získáme, když sjedeme pohledem dolů. Nemyslí tím na spodek stránky –

165

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava tu nápovědu napsal dolů, jen aby nás zmátl. Mělo to vypadat, že si jen tak hraje – nejdřív dolů, tam získáte tohle, pak nahoru, tam získáte tohle. Ale podívej se pořádně. Sjeď pohledem po jednotlivých nápovědách a přečti první písmeno na každé řádce.“ Katka učinila, jak jí Renek poradil…, a vykulila oči. Konstance i Brčko se nahrnuli k ní, aby se také podívali, co spatřila. A skutečně, odpověď tam měli jako na podnose.

166

Lámaná domluva

„N

a chytré převleky

echce se mi věřit, žes to neviděl dřív,“ odfrkla nevěřícně Konstance. „Přitom to úplně bije do očí!“ „Třeba by ses příště mohla obtěžovat podívat se sama,“ odvětil Renek. Musel se usilovně přemáhat, aby nevybuchl. Katka vykoukla za roh hradní stěny. „Je to ten nejbližší. V okruhu dvou metrů od všech ostatních kanonů roste buď nějaký korkovník, nebo borovice.“ (Vzhledem k vrozené schopnosti odhadovat vzdálenosti to mohla tvrdit s naprostou jistotou.) Vytáhla

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava dalekohled, sejmula z něj čočku kaleidoskopu a podívala se na kanon pořádně. „Vidíš něco neobvyklého?“ zeptal se Renek. „Zatím ne.“ „Třeba je to zastrčené v hlavni,“ napadlo Brčka. „Ne, myslím, že už něco vidím. Ano, je to ono! U podstavce děla je trochu tmavší flíček…“ Katka dalekohled odložila a zazubila se. „A je obdélníkový.“ „Jako obálka,“ došlo Renkovi. Katka přikývla. „Myslím, že máš pravdu. Stačila trocha sádry a barvy a mohl ji ukrýt i všem na očích.“ Uklidila dalekohled a vytáhla švýcarský nožík. „Za patnáct vteřin jsem zpátky i s obálkou.“ „Neměli bychom nějak odvést předákovu pozornost?“ zeptal se Brčko. „Příliš nebezpečné,“ zavrhla to Katka. Z pásku si stáhla kbelík a postavila ho na zem. Poté si začala rozvazovat culík. „Moc lidí, málo času. Každou chvíli se tu může ukázat Jírů. Prostě to musím zvládnout, až bude Janů mířit na opačnou stranu.“ „Souhlasím s Katkou,“ přidal se Renek. „Ale kdyby se přece jen podíval tvým směrem…“ „Na to už jsem taky myslela, kamaráde.“ Rázně zatřepala hlavou, poté si prsty pročísla a načechrala vlasy vzhůru a dopředu, až jí trčely na všechny strany a téměř jí zahalily tvář. „Brčko, můžu si od tebe půjčit brýle?“ Brčko ztuhl, ale samozřejmě nemohl odmítnout. „Opatrně s nimi, ano?“ „Copak někdy něco dělám neopatrně?“ odvětila Katka. Nasadila si je nízko na nos, aby viděla přes obroučky. „Jak vypadám?“ Brčko zamžoural. „Rozmazaně.“

168

Lámaná domluva a chytré převleky „Divně,“ mínila Konstance. „Bezvadně,“ uzavřel Renek a souhlasně pokýval hlavou. Katka si rozvázala jednu botu a znovu nakoukla za roh. „Pořád rázuje sem a tam. Stejně kroků v obou směrech. Mrkne doleva, doprava, znovu doleva. To se mi na Janů líbí. Dá se předvídat, co udělá. Tak jo, já pádím!“ Renek zaujal Katčinu pozici na rohu a pozoroval ji. Postupovala rychle, ale ne natolik, aby upoutala pozornost; dokonce dokázala houpavou chůzí budit zdání, že si vykračuje. Jako okamžitý převlek to celkem ušlo. Kolébající se holka s rozcuchanou hřívou, rozvázanou tkaničkou a brýlemi s obroučkami – a bez červeného kbelíku. Kdyby to Renek nevěděl, možná by ji sám nepoznal. Mrkl na Janů – pořád ještě se ubíral na druhou stranu. Zatím dobré. Kousek od kanonu se Katka obtočila kolem rodinky, která si ho chtěla vyfotit a měla k němu taky namířeno. Předstírala, že si všimla rozvázané tkaničky a přiklekla k dělu, aby si ji zavázala. Učinila tak jednou rukou – ve druhé, jak Renek spatřil, se jí zaleskl nůž. Podivovat se Katčině zručnosti však neměl pořádně čas, protože jak byla Katka obratná, tak byla i rychlá. Obálku odškrábala, tkaničku si zavázala a už zase vstávala. Obálku i s nožem si s vítězoslavným úsměvem zastrčila do kapsy. Potom se však zarazila. Přistoupila k ní totiž matka z rodiny výletníků, v ruce držela fotoaparát a něco jí říkala. Chtěla, aby Katka rodinu vyfotila. „Ale ne,“ ucedil Renek. „Co se děje?“ sykla Konstance. „Připravte se na útěk,“ nakázal jim Renek. Zaslechl, jak se ostatní dva zhluboka nadechli. Katka zavrtěla hlavou a předstírala, že nerozumí. Matka ji chytila za paži a pokoušela se jí vysvětlit, o co jí jde. Nakonec se Katce

169

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava podařilo se s omluvným úsměvem zručně vysmeknout a vyrazila pryč. Ztratila tím však drahocenné vteřiny. Věděl to Renek a podle výrazu v obličeji i Katka. Kráčela sice rázně, ale rozběhnout se, to riskovat nemohla. Renek se podíval, jestli si jí Janů všiml. Janů ne. Zato Jírů ano. Jírů si Renek nemohl splést. Metr osmdesát, umaštěný hnědý culík, paže jako sbíječky. Zrovna vypochodovala zpoza vzdáleného hradního nároží, přiblížila se k Janů a ukázala Katčiným směrem. Podle toho, jak se tvářila, Katku přímo nepoznala, ale evidentně pojala podezření. Janů se otočil těsně předtím, než Katka zapadla za roh. Zda Katku poznal, či nikoliv, nedokázal Renek posoudit – musel se sám rychle stáhnout, aby ho nezahlédli. „Všiml si mě?“ zajímalo Katku. „Jírů ano,“ odpověděl Renek. „Musíme vyrazit.“ „Jírů?“ vykřikl Brčko. Katka Renkovi vytrhla lopatu. „Tak pohněte! Vezměte někdo Konstanci na záda. Sejdeme se venku u brány.“ Neměli čas se s ní dohadovat ani se jí vyptávat, nebyl čas ani vrátit Brčkovi brýle. Renek s Konstancí na zádech a mžourajícím Brčkem v zádech seběhli po klikaté cestičce mezi křovím, z nějž znovu vyplašili pávy, přehnali se přes nádvoříčko a pokračovali dolů po schodech a k bráně. Renek se za běhu ohlédl a spatřil Katku, jak mává rukama a několik pávů nahání k sobě a poté za roh. I na takovou vzdálenost zaslechli překvapený a naštvaný výkřik mladé ženy, určitě Jírů, následovaný zběsilým kvokáním a vrkáním. Katka mezitím doprostřed houštiny jako oštěp vrhla lopatu. Renek mrkl před sebe k bráně – už tam skoro byli –, a když mrkl za sebe, Katka právě mizela za vzdálenějším rohem budovy. Janů

170

Lámaná domluva a chytré převleky a Jírů se vynořili zpoza druhého rohu zrovna ve chvíli, kdy Renek proletěl bránou. „Podle mě nás neviděli,“ prohlásila Konstance, která se také ohlížela, „ale co když se poptají? Běžet k bráně nás viděla hromada lidí.“ A opravdu, někteří po nich koukali i teď. Několik z nich se rozhlíželo, jako by si říkali, kde mají děti asi tak rodiče. „Nedokážu si představit, že by někdo z nich uměl portugalsky,“ pravil Brčko. „Musíme doufat, že nenarazí na nikoho, s kým by se domluvili. Třeba je ani nenapadne se ptát. Nejsou to zrovna lumeni.“ Jako na potvrzení Brčkových slov se z houští ozvala tupá rána, následovaná hlasitým zaklením. Janů narazil na lopatu, kterou tam Katka přesně za tím účelem nastražila. Podle zvuku na lopatu stoupl, tím se vymrštila násada a praštila ho do hlavy. Představa by to byla legrační, to by ale předákovy zlostné nadávky nesměly každým okamžikem nabírat na hlasitosti a zřetelnosti. „Lumeni nelumeni, blíží se sem,“ odvětil Renek a úzkostně se zadíval na bránu. „Musíme odsud zmizet. Ale Katka…“ „Co já?“ Všichni sebou trhli, a když se otočili, spatřili zubící se Katku. „Kde ses tu vzala?“ divila Konstance. „Přelezla jsem hradby na druhé straně,“ vysvětlila Katka. Vrátila Brčkovi brýle. „Hele, slyšela jsem, o čem se baví. Kdo jsem, to nevěděli jistě, ale jdou se porozhlédnout ven. Ukaž, Renku, já radši Konstanci ponesu.“ Děti vyrazily a spěchaly od hradu. Seběhly klikatou uličkou po dlažbě, prokličkovaly mezi chodci, proběhly několika náměstíčky a pokračovaly pořád dolů až do místa, kde se ulička ještě zúžila a začala se větvit na další ulice a průchody. Dorazily do rybářské

171

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava čtvrti. Tady se zastavily, aby popadly dech a zorientovaly se. Kolem nich se mísil odér ryb s jemnější vůní kvetoucí buganvilie, která porůstala staré kamenné zdi. Úzkou uličkou proudili místní i turisté, proplétali se mezi sebou v obou směrech a mačkali se ve vchodech krámků. Renek s Brčkem lapali po dechu a drželi se za bok. Brčko jednou nohou poklesl na koleno a košilí si utíral čelo. „Jste na tom příšerně s fyzičkou, pánové,“ prohlásila ze svého bidýlka na Katčiných zádech Konstance. Katka se zadívala do kopce, odkud přiběhli. Dalekohled jí tu byl k ničemu – ulice se kroutily tak, že v žádném směru neviděla dále než na konec prvního bloku. Alespoň však neměli těsně v patách Janů s Jírů, čehož se všichni napůl obávali. „Ještě ani nevíme, kam dál,“ zasupěl Renek. „Musíme si přečíst další vodítko.“ Přesunuli se do postranní uličky a schoulili se za stánek s obrovskými rybami vyskládanými v několika řadách jako polena. Prodavač, hřmotný chlapík třímající sekáček, na ně letmo pohlédl, a když viděl, že jsou to jen děti, vrátil se k odsekávání rybích hlav. Katka obálku rozřízla švýcarským nožíkem. Uvnitř našla vzkaz a klíč. Mrkla na vzkaz. „Tomuhle ani za mák nerozumím,“ prohlásila, předala zprávu Brčkovi a zaměřila pozornost na klíč. Byl obyčejný kovový, poměrně malý a na sobě měl vyryté číslo 37. Katka pro srovnání vytáhla klíče od statku, aby vydedukovala, co se jím tak může odemykat. Napadla ji skříňka, nebo vlastně ne, nějaká schránka či box – klíč dosti připomínal ten, co měli k zásobníku na obilí ve stodole. A boxy koneckonců bývají očíslované. Brčko mezitím nahlas přečetl vzkaz: „Šle náhle podraží, ta smyčka vás napře.“

172

Lámaná domluva a chytré převleky „Napře nás smyčka? Co je to za nesmysl?“ zděsila se Katka. „Možná nějaká smyčka z těch šlí,“ dohadoval se Brčko. „Třeba chce naznačit, že pro nás budou mít velkou cenu…“ „Přesmyčka,“ přerušila ho Konstance. „Je to přesmyčka, že jo, Renku? Musí se přeházet slabiky: Tahle přesmyčka vás pošle na nádraží. To je jediné možné řešení!“ Brčko zaraženě těkal očima z Konstance na zprávu v ruce a ze zprávy zase na děvče. Na tuhle novou Konstanci, která uměla odhalovat schémata a vyciťovat věci, jež ostatním unikaly, si teprve zvykal. „Taky mi přijde,“ souhlasil Renek. „Vsadím se, že tenhle klíč je od úschovní skříňky!“ vyhrkla Katka. „Rychle, Brčko! Zeptej se tohohle pána, kudy na nádraží!“ A poklepala prodavači ryb na rameno. Brčko zamrkal, otevřel pusu a zase ji zavřel. Prodavač pohlédl na Katku, potom na Brčka. Netrpělivě mávl sekáčkem a řekl něco portugalsky. „Já… Já ale portugalsky mluvit neumím,“ přiznal Brčko a Katka udiveně naklonila hlavu. Konstance vypadala naprosto znechuceně. „Ale na lodi,“ připomněla, „když se tě kapitán Netopil ptal…“ „Ale psát ano!“ dodal Brčko a hned z kapsy lovil propisku. A za přihlížení prodavače – ostatní se mezitím po sobě znepokojeně podívali – Brčko obrátil vzkaz od pana Benedikta a pustil se do psaní. Prodavač opět prohlásil cosi v portugalštině. Rukou naznačil psaní, potom pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Neumí číst,“ odhadl Renek. „Takže jestli to dobře chápu,“ shrnula Katka, „Brčko umí portugalsky psát, ale ne mluvit, a tenhle chlapík zase portugalsky

173

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava mluví, ale neumí číst.“ Zdálo se, že neví, jestli na to má reagovat otráveně, nebo pobaveně. Zato Brčko vypadal, že natahuje moldánky. Renek před muže předstoupil. „English?“ Muž omluvně pokrčil rameny a odvrátil se. „Español?“ zeptal se Renek. Španělsky se učil pár let v dětském domově. A Portugalsko se Španělskem sousedilo, takže možná… „Sí,“ přisvědčil muž a otočil se zpět k Renkovi. „Un poquito.“ „Co říká?“ zeptala se Katka. „Že umí trochu španělsky,“ vysvětlil Renek a rychle se muže zeptal, kde najdou nádraží. Po krátké a složité domluvě (oba hovořili španělsky dost toporně) Renek vyvodil, že se nádraží nachází jen kousek cesty pěšky odtud. Muž dokonce souhlasil, že jim cestu nakreslí, a několika zběhlými tahy propiskou na zadní stranu vzkazu od pana Benedikta vyvedl v podstatě vynikající mapu. Názvy ulic napsat neuměl, ale nahlas je přeříkal Renkovi. Ten mu srdečně poděkoval a obrátil se zpět k ostatním. Dívky už byly nachystané vyrazit – Konstance seděla Katce na zádech a ta se rozhlížela po rušné ulici, aby se ujistila, že seshora ani zespod nejdou Janů a Jírů. Brčko se vyhýbal Renkovu pohledu, ale jestli očekával výčitku, od Renka by se jí rozhodně nedočkal. Na takové věci byl teď sotva čas.

Na nádraží panoval čilý ruch a na všech nástupištích – nádraží jich mělo hned několik – se to hemžilo lidmi. Ze všech stran se bez ustání nesl hlahol rozhovorů a příval řinčení, klapání a syčení, jak ze stanice přijížděly a odjížděly vlaky, a to vše překřikovala všude

174

Lámaná domluva a chytré převleky se rozléhající hlášení z tlampačů. Člověk jen těžko něco pořádně slyšel. „Zkus to ještě,“ naléhala Konstance. Katka se Kanonovou vysílačkou znovu pokusila spojit s kapitánem Netopilem. Skřehotání, které se linulo z jejího reproduktoru, se však nedalo rozumět, a Katce navíc přišlo, že stejně skřehotavě musí znít její hlas na druhé straně. A i kdyby ne, nerozuměli by jejímu hlasu kvůli hluku kolem. Zda kapitán pochopil, co mu sděluje, ani jestli vůbec hovor přijal kapitán, se nedalo soudit. Katka vysílačku vypnula, aby šetřila baterii. Nezbývalo než to zase zkusit později. Konstance se zamračila. „Měla jsi mu zavolat z hradu, Katko.“ „Jestli si vzpomeneš,“ odvětila Katka mírně, „měla jsem trochu napilno. Pomáhala jsem nám s útěkem.“ Renek nemluvil. Katčino úsilí navázat spojení s kapitánem pozoroval se zvláštní směsicí naděje a pochybností. Říkal si, že dokud si neujasní, jak se ke kapitánovi vlastně staví, raději bude mlčet. Brčko se přiřítil od přepážky, kde se prodávaly jízdenky. „Už vím, jak se dostaneme k úschovně,“ oznamoval a mával jakýmsi papírkem, kde se to vysvětlovalo. „Je to tudy.“ Brčko prošel dveřmi a krátkou chodbou; ostatní ho následovali. Pokud by klíč nebyl od skříňky, netušili by, jak se rozhodnout, kam dál, takže když ho Katka zasouvala do čísla 37, přihlíželi tomu s nemalou úzkostí. Katka klíčkem otočila… a zámek se odemkl. Uvnitř ležela obálka a svazek bankovek nezvyklých barev a Konstance si je prohlížela s nedůvěrou. „Falešné peníze? Na co falešné peníze?“ „To jsou eura,“ vysvětlil Brčko. „Evropská měna.“ „Aha, takže skutečné peníze,“ utrousila Konstance. „A co si za ně máme koupit?“

175

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Lístky na vlak, předpokládám,“ opáčil Renek, otevřel dopis a přečetl ho nahlas.

Díky svým darům došli jste až sem (a vše jste zvládali s elegancí). Je čas znovu sáhnout po daru svém, mířím speciálně na Konstanci. „Na mě?“ podivila se Konstance. „Co mám jako krucinál dělat? Předpovědět počasí?“ Ostatní se po sobě zoufale podívali. „Třeba by ses měla kouknout kolem sebe,“ navrhl Renek. „Možná tě odpověď napadne.“ „Ale prosím tě!“ odsekla Konstance. Připadala si úplně v koncích. Zběžně se rozhlédla po chodbě. „Vidím skříňky. To je všechno.“ „Schémata žádná?“ zeptal se Brčko. „Hmm. Zdá se, že skříňky jsou seřazené podle čísel,“ ucedila Konstance sarkasticky. „Že by to mělo nějaký význam?“ Katka si začala přendavat peníze ze skříňky do kbelíku. „Ty si sice děláš legraci,“ odvětila, „ale třeba na těch číslech opravdu záleží.“ Poklepala na číslo na dvířkách skříňky. „Třeba ta sedmatřicítka něco znamená.“ „Nejspíš to, že když si pan Benedikt tuhle pronajímal, prvních šestatřicet skříněk už bylo zabraných,“ poznamenala Konstance. „To není špatná úvaha,“ pravil Renek. „Zkusme se nad tím zamyslet.“ Ale ať si s tím lámali hlavu sebevíc, nenapadalo je, jakou by mohlo číslo hrát roli. Konstance mezitím počala rázovat sem

176

Lámaná domluva a chytré převleky a tam. Obvykle nic takového nedělala (to se podobalo spíše Renkovi) a Renek se na ni pozorně zahleděl; zkoušel si představit, jakým způsobem by asi měli podle předpokladů pana Benedikta tohle vodítko rozlousknout. Jestli někdo trpěl Konstancinými proměnlivými náladami, tak pan Benedikt. Zdálo se, že vystavovat ji takovému tlaku mu není moc podobné. Pravda, nečekal, že na tom vodítku bude tak záležet, ale ani tak nejspíš nechtěl, aby na všechno Konstance přišla úplně sama. Konstance se nyní zastavila a Renek si najednou uvědomil, že se na něj upřeně dívá. „Co je?“ zeptal se. „Ty to za chvíli vyřešíš,“ prohlásila Konstance. „Poznám to.“ „Vyřeším?“ podivil se Renek. „Ty to poznáš?“ Brčko s Katkou se po sobě podívali. Pochopili, že se děje něco důležitého. „Možná máš nějaký výraz v očích,“ vysvětlovala Konstance, „nebo se nějak tváříš, jinak dýcháš nebo… Nevím. Ale poznám to. Za chvíli na to přijdeš.“ A dále na Renkovi lpěla pronikavým pohledem, nyní už zvědavým, v němž se zračila zpola naděje, zpola obava. Renek se snažil zachovat rozvahu. Věděl, že Konstance potřebuje, aby zůstal klidný, ve skutečnosti mu však srdce bilo jako splašené. Opravdu moc zvláštní věc, když mu někdo takhle vyjevil jeho vlastní myšlenky. V jeho přemítání nad problémem totiž vážně došlo k drobnému posunu – začal nad vodítkem uvažovat zeširoka, zvažovat, jak by se na něj mohl podívat jinak… „Teď!“ zahlásila Konstance, zrovna když Renek vyvalil oči, otevřel pusu a chystal se promluvit. „Přišels na to!“ Renek čelisti zase sklapl a zhluboka se nadechl. „Tak jo, Konstance, tohle už mě dost znervózňuje.“

177

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „To mi povídej,“ opáčila Konstance. „Představ si, jaké to je pro mě.“ Katka už nedokázala déle mlčet. „O co teda jde? Jaká je odpověď? Tak už nám to řekni, proboha!“ „Je to ten přívěsek,“ odvětil Renek a ukázal na Konstancin nový řetízek. „Pan Benedikt nemyslel ‚dar‘ ve smyslu ‚nadání‘, ale skutečný dárek!“ Katka se zasmála. „No vidíš, dostala jsi darem zamaskovanou stopu! No tak, Konstance, ukaž nám ho!“ Konstance si odepnula řetízek, přívěsek si podržela před očima a otáčela miniaturní zeměkouli v prstech kolem dokola. Smutně se na něj zadívala a znovu musela obdivovat jeho sytě zelenou a modrou barvu a drobný zářivý křišťál. „Svět pro tebe není nerozlousknutelný oříšek,“ napsal jí pan Benedikt na narozeninové přání. Všichni teď pochopili, že tím měl na mysli více, než se původně zdálo. Naplánoval jim tuhle vzrušující výpravu kolem světa, aniž by tušil, do jakého nebezpečí sám brzy upadne – a do jakého se za ním Konstance a ostatní vydají. Konstance napřáhla ruku s přívěskem ke Katce. „Tu máš,“ pronesla přiškrceným hlasem. „Dívej se na to, jak je ti libo.“ Otočila se a o několik kroků poodešla, viditelně rozrušená. Ostatní se za ní starostlivě podívali, ale neměli teď Konstanci čím utěšit. Pořád ještě museli přijít na to, kam vyrazit dál, a ukazovalo se, že to není tak snadné, jak všichni doufali. Kontinenty a oceány měla zeměkoule vyobrazené zřetelně, ale chyběly jakékoliv značky, které by ukazovaly na nějaký cíl, a křišťál byl zasazený uprostřed Tichého oceánu – nikde nic patrného, o co by se mohli opřít. „Napadá vás něco?“ zeptala se Katka.

178

Lámaná domluva a chytré převleky Renek se poškrábal na hlavě. „Pan Benedikt psal, že pro ni svět není nerozlousknutelný oříšek, je to tak? Myslím, že tenhle oříšek skrývá cenné jádro. Otázka zní, jak se k němu dostat. Třeba má nějaký vnitřní mechanismus. Zkus zmáčknout ten křišťál.“ Katka křišťál stiskla. Nic se nestalo. Pokusila se jím pohnout nahoru a dolů jako vypínačem, potom jím otočit jako kolečkem hodin. Křišťál však v přívěsku vězel pevně a nehýbal se. Katka zeměkouli obrátila a pozorně ji prozkoumala. Nebyly vidět žádné spoje, žádné tajné panty. Katka vrhla letmý pohled chodbou na Konstanci a zašeptala: „Myslíte, že to musíme rozlousknout?“ Brčko se zašklebil. „Doufám, že ne. Už tak je Konstance dost rozhozená.“ „To by jí pan Benedikt neudělal,“ mínil Renek. „Musí existovat jiný způsob.“ „Mohla bych zkusit vyloupnout nožem ten křišťál,“ navrhla Katka. „Třeba se pod ním skrývá nějaká západka nebo tak něco. Později můžeme kamínek nechat znovu zasadit.“ Pokrčila rameny. „Teda za předpokladu, že se toho dožijeme.“ Brčko si zakryl obličej. „Nesnáším, když říkáš tyhle věci.“ „Zvládneš to, aniž bys ten přívěsek rozbila nebo poškrábala?“ zeptal se Renek. „Myslím, že jo,“ přisvědčila Katka. Pozorně se zadívala na okraje křišťálu, aby zjistila, jak přesně je do zeměkoule zapuštěný. „Počkat, připadá mi, že tam něco…“ Přiložila si křišťál k oku a druhé zavřela. „Páni!“ Konstance přikvačila nazpátek. „Co? Co je?“ Katka jí přívěsek s úsměvem podala. „Ten křišťál není přesně tím, čím se zdá být. Nesmíš se koukat jenom na něj, zkus se podívat skrz něj.“

179

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Konstance si zakryla jedno oko a přívěsek si přidržela těsně u druhého. Trhla sebou. „Pane jo!“ Ruka s přívěskem jí ucukla a Konstance se na něj zahleděla, jako by ho nikdy předtím neviděla. Potom si jej znovu přiblížila, aby se do křišťálu koukla ještě jednou. Jak záhy zjistili i chlapci, křišťál byl vlastně lupa. Když se člověk skrze něj zadíval, objevil, že uvnitř přívěsku se skrývá mapa Nizozemska – sice menší než poštovní známka, ale dokonale čitelná, jen na ni člověk musel hledět přes křišťál. Jasně červený křížek na mapě označoval město jménem Thernbaakagen a pod mapou se uváděl název hotelu a ulice. „To město jsem viděl na odjezdové tabuli!“ vyhrkl Brčko. „Vlak tam odjíždí za deset minut!“ „Takže nastal čas chytit vlak,“ uzavřel Renek.

A tak členové Tajemného bratrstva pana Benedikta odkvapili chytit vlak. Na nádraží v té chvíli vstoupili Janů a Jírů – méně kvapně, ale stejně odhodlaně. Se zachmuřenými obličeji prohledávali dav. Ani jeden nedostal do vínku obzvláštní metodičnost, a zprvu proto pátrali dost nesystematicky. Po několika minutách jalového rozhlížení však Janů dostal nápad, že začnou na jedné straně nádraží, pomalu projdou kolem všech nástupišť a skončí na druhé straně. Sdělil to Jírů. „Nemám ráda, když mi někdo nařizuje, co mám dělat,“ ohradila se. „To je možné,“ opáčil Janů, „ale zároveň nerada děláš rozhodnutí.“ „Pravda,“ připustila Jírů, vykročila a odstrčila mladého byznysmena, ten upustil noviny a téměř upadl. „Janů, ty mi sice ří-

180

Lámaná domluva a chytré převleky káš, co dělat, ale už ne proč. Tak naposledy, cože děláme na nádraží?“ Janů si jí nevšímal. Zrovna dorazili na první nástupiště. „Ty se dívej tímhle směrem, do stanice,“ instruoval ji, spokojený sám se sebou, že vymyslel systém, „a já se budu koukat tímhle směrem, k nástupištím.“ Jírů zabručela a udělala, co jí Janů nakázal. Už minuli dvě nástupiště, ale rozcuchanou, brýlatou dívku z hradu, která se chovala tak zvláštně a vypadala tak povědomě, Jírů pořád nikde neviděla. Pak si vzpomněla, že jí Janů vůbec neodpověděl. „Hele,“ promluvila, „pověz mi, co tu děláme, nebo tě zbiju.“ Tentokrát už se Janů odpovědět uráčil: „Jírů, přece se tady zastavoval i Benedikt. Ty si to nepamatuješ? Objevili se tu s tou na pohled nervózní ženskou to ráno, kdy šli na hrad.“ „Samozřejmě že pamatuju. Ale co má být?“ „Přece přišli a odešli, aniž by nasedli na vlak. Vlakem nejeli vůbec. Odletěli letadlem. Což znamená, že tady na nádraží měli něco za lubem, Jírů, a cesta vlakem to nebyla.“ Jírů na něj zůstala bezvýrazně civět. „To je všechno?“ „Ano, to je všechno,“ odsekl podrážděně Janů. „Kromě hradu je tohle jediné místo ve městě, o kterém víme, že se nějak pojí s Benediktem. Když jsme viděli, jak nějaká podezřelá holka pospíchá z toho prvního místa, a na ulici jsme ji nenašli, nemyslíš, že bychom se měli rozhlédnout na tom…“ Během těch slov došli k dalšímu nástupišti, z nějž měl zrovna každým okamžikem odjíždět vlak. Peron se už vyprázdnil – všichni cestující nastoupili – a vlak se dával do pohybu, jen jedna dívka ještě na poslední chvíli naskočila. Blonďatá dívka s kbelíkem.

181

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Janů zůstal stát jako opařený. „Právě jsem zahlédl, jak do tamtoho vlaku nastoupila Katka Nemráčková!“ „Já taky,“ přizvukovala Jírů, která zapomněla, že má hledět směrem od vlaků do přelidněné nádražní haly. A protože se na tu stranu nedívala, nevšimla si, že se z davu vynořil byznysmen a postavil se za ni a za Janů. O mladíka, do nějž Jírů předtím strčila, nešlo. Tenhle byznysmen měl v ruce kufřík, na sobě drahý oblek, drahou kolínskou a dvoje drahé hodinky – na obou zápěstích jedny. Kdyby předtím Jírů natrefila na tohoto muže, strkat do něj by ji nikdy nenapadlo. „Katka Nemráčková,“ dumala Jírů. „To jsou věci. Opravdu to vypadalo na ni. Ale můžeme si být jistí? Nechci to hlásit, pokud nemáme jistotu. Nesnáší, když chybujeme.“ „Můžeme si být jistí?“ parodoval ji s úsměškem Janů. „Která jiná holka na světě s sebou všude vláčí kbelík, Jírů? Byla to Katka Nemráčková, o tom není sporu. Pojď, zjistíme, kam má ten vlak namířeno, a pak…“ Janů zmlkl a ztuhl. Zachytil vůni drahé kolínské. Jírů si jeho podivného chování všimla a také ztuhla. Společně se otočili a spatřili byznysmena, který jim stál za zády. Vypadal vážně, ale v očích se mu zračila zjevná spokojenost, dokonce radost. Kufřík postavil na zem, jednu ruku položil na rameno Janů, druhou na rameno Jírů. „Dobrá práce,“ prohlásil. „Teď pojďte se mnou.“

182

SLIBY A CHVÍLE ODDECHU P

rotože cesta vlakem měla trvat celou noc, rezervovaly si děti spací kupé, a jakmile do něj Konstance vstoupila, mrskla sebou na dolní lůžko, aby si odpočinula. Ostatní už to nepopuzovalo tak, jako když ještě neznali Konstancin věk. Tříletou mohlo vyčerpat i to, že se celé odpoledne nese na zádech, nemluvě o ustavičných obavách a nepolevující nervozitě. Utahaní se cítili vlastně všichni – dokonce i Katka. Jenže Katka nebyla člověk, který by se nechal únavou příliš zbrzdit. V okamžiku, kdy za

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava sebou zavřela dveře, otevřela kbelík a vytáhla z něj Kanonovu vysílačku. „Tady je větší klid,“ prohlásila. „S trochou štěstí ještě budeme v dosahu.“ Renek stál s rukama v kapsách u okénka. Vlak ještě nevyjel z města a Renek pozoroval, jak se v oknech budov, které míjeli, odráží zapadající slunce. Do tmy nezbývalo dlouho. Brzy, věděl Renek, už město, přístav i loď, která je do něj dopravila, nechají daleko za sebou. V kapse cítil chlapec dárek, který dostal od kapitána Netopila. Nikdy si ho pořádně neprohlédl, ale s každou uplynuvší minutou nabýval větší jistoty, co dar znamená. „Můžu se na tu vysílačku mrknout, Katko?“ zeptal se. Katka se na něj zkoumavě podívala. Něco na Renkově tónu ji zarazilo. Takovým tónem s ní nikdy nemluvil a Katka nedokázala odhadnout, co to znamená. Vysílačku mu podala. „Co se děje?“ Renek otevřel okno a vysílačku vyhodil. „Co je, sakra?“ vykřikla Katka. „Proč jsi to udělal?“ Konstance se posadila a provrtala ho pohledem, Brčko přiběhl vykouknout z okénka, jako by vysílačka mohla dopadnout někam, kam by ještě dosáhl. Samozřejmě nedopadla a Brčko za ní zůstal zírat a nevěřícně vrtěl hlavou. „Nechci, aby věděl, kde jsme,“ vysvětlil Renek. „Kapitán. Nedůvěřuju mu.“ Brčko dál sklíčeně hleděl z okna. Ta vysílačka, jejich jediné spojení s dospělými, kteří je mohli ochránit, představovala zdroj útěchy. „Kéž bys to byl nejdřív probral s námi, Renku.“ „Omlouvám se. Bál jsem se, že byste se se mnou dohadovali.“ „Takže to byla lest!“ prohlásila Katka. „To měl znamenat ten tvůj tón. Není divu, že jsi se mnou tímhle tónem nikdy nemluvil.

184

Sliby a chvíle oddechu Slyšela jsem tě takhle mluvit s jinými, ale s námi nikdy. A musím přiznat, že se mi to nelíbí.“ „Omlouvám se,“ zopakoval Renek. Zněl unaveně. Posadil se na lůžko naproti Konstancinu. Tělo měl jako z olova, jako by přibral padesát kilogramů. „Renku,“ promluvila tiše Konstance. Renek se značnou nevolí vzhlédl. „Ano?“ Konstanci se v bleděmodrých očích leskly slzy a Renek jí z pohledu vyčetl cosi jako znepokojení. „To, co si teď myslíš o kapitánu Netopilovi… Nechtěla bych, abych si to někdy musela myslet o tobě.“ Renek cítil, jak i jemu vystoupaly slzy do očí. Odvrátil zrak. „Už to nikdy nedělej,“ řekla Konstance. „Slib mi to.“ Renek ztěžka polkl. Přinutil se znovu jí pohlédnout do očí. Potom se podíval na Katku a na Brčka, kteří ho zkoumavě a taky nemálo dotčeně pozorovali. Pocit, že mu nemůžou věřit, by pro ně musel být strašný, věděl Renek. A pro Konstanci ještě horší. Ale ze všeho nejhorší pro něj. „Slibuju,“ pronesl Renek. Myslel to vážně a podle toho, jak se Konstance usmála, poznal, že to pochopila.

Druhý den ráno se Renek probral s vtíravým pocitem neklidu. Zapomněl něco promyslet, ale jeho mozek se nemohl dobrat toho, o co jde. Otevřel oči a zjistil, že Brčko je vzhůru a vypadá rovněž rozrušeně. Stál u okénka a se svraštělým čelem hleděl na oblohu. „Náš poslední celý den,“ zabručel, když spatřil, že se Renek probudil. „Zítra vyprší lhůta.“

185

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Renek vážně přikývl. „Kde jsme?“ „V Nizozemsku. Zrovna jsem viděl ceduli.“ Prospali většinu Portugalska a celé Španělsko, Francii a Belgii. To Renka nijak nepřekvapovalo, neboť předchozí večer sebou všichni praštili do postele a mimořádně unavení okamžitě usnuli, ani do večeře nevydrželi. Když se z Renka snažili vymámit, jak se to má s kapitánem Netopilem, už každý zíval, načež je ještě vyrušil příchod průvodčího, který chtěl vidět jízdenky. Udivilo ho, když zjistil, že děti cestují samotné, takže nezbylo než přijít se smyšleným vysvětlením. Než odešel, byl už každý úplně vyřízený. Sotva se zmohli zamumlat dobrou noc a žuchli sebou na lůžka. Hlasy chlapců probudily i dívky. Zatímco Konstance vypadala mrzutě a jedno oko měla ještě zpola slepené, Katku spánek zjevně osvěžil. Protáhla se a uvázala si culík. Obě vstaly, přešly za Brčkem k oknu a také se zahleděly na neznámou plochou krajinu. Nikdo z nich nikdy dříve v Nizozemsku nebyl. Opravdu tu měli větrné mlýny, stejně tak vodní kanály, a když vjel vlak do města, spatřily děti překrásné staré budovy, které jim připadaly neskutečně úzké, jakoby stlačené z boků. Domy tu prý mívají tak úzká a vinutá schodiště, vysvětlil Brčko, že do horních pater se nábytek musí vyzvedávat provazem a strkat dovnitř okny. Konstance prohlásila, že na to, aby se zabývala nábytkem, má moc velký hlad – že by nábytek klidně mohli vyrábět skřítci a jí by na tom nesešlo –, a že jestli jí chce Brčko sdělit něco užitečného, mohl by jí prozradit, kde najde jídelní vůz. „Dobré ráno, Konstance,“ ozval se Renek. Hlad měli všichni – hlady přímo umírali – a v jídelním voze si naporoučeli tolik jídla, až číšník povytáhl obočí a požádal je, ať mu

186

Sliby a chvíle oddechu nejdřív ukážou peníze. Těch ale měli tolik, že se mohli nacpat k prasknutí, a tak se taky nacpali. Poté Brčko pravil, že si musí něco vyřídit a že se vrátí později. „Hledá, před kým by se mohl vytahovat,“ ucedila Konstance, když se vrátili do kupé. „Nech ho žít,“ mírnila ji Katka. „Někdy si prostě nemůže pomoct. Počítám, že když toho člověk ví tolik co Brčko, těžko mu občas něco neuklouzne. Nemyslíš, Renku?“ Renek stál u okna, pohroužený v myšlenkách. „Hmm? Aha, jo, nejspíš jo.“ „Tak jo, co ti to vrtá hlavou?“ zeptala se ho Konstance. „Vypadáš divně. Myslím ještě divněji než obvykle.“ „Už nějakou chvíli mě cosi znepokojuje,“ přiznal Renek, „a právě jsem si uvědomil co. Kdyby tě, Katko, kapitán Netopil v té vysílačce slyšel – což nevíme jistě –, nemusel by být žádný velký detektiv, aby zjistil, kam míříme. Říkala jsi, že jsme na nádraží. Kdyby nás kapitán Netopil popsal na pokladně, informovali by ho, že jsme si koupili jízdenky do Thernbaakagenu.“ Katka pokrčila rameny. „No a? Vím, že mu nedůvěřuješ, Renku, a možná to není nejspolehlivější člověk, jakého známe, ale je přítel pana Benedikta. Nemá důvod snažit se nás zastavit.“ „Snad ne,“ opáčil Renek, ale nemohl se zbavit dojmu, že kapitánovu loajalitu lze zviklat – za správnou cenu. „Ale i kdyby nám chtěl pomoct, můžeme mu věřit, že zvolí správné řešení? Co když se rozhodne uvědomit policii? Může si myslet, že potřebujeme ochranu. Třeba už na nás policie v Thernbaakagenu čeká, aby nás zadržela. V tom případě už panu Benediktovi s Číslem dvě nepomůžeme.“ „Něco na tom je,“ připustila Katka. „Co navrhuješ?“

187

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Měli bychom vystoupit,“ odpověděl Renek. „Pro všechny případy. Vystoupíme na předposlední zastávce, než dojedeme na hlavní nádraží.“ Katka a Konstance to považovaly za rozumný plán. Opatrnost rozhodně nebyla na škodu. Stejně ale chtěly vědět, proč Renek o kapitánu Netopilovi tak pochybuje. „Na tom už teď nezáleží, ne?“ odvětil Renek, zkormoucený a nemálo tížený pocitem viny, že nedůvěřuje příteli pana Benedikta. S tím, co si o kapitánovi myslí, sice možná nic nenadělá, alespoň ho však nemusí očerňovat. „No, když vezmu v úvahu, jak ses rozhodl zpřetrhat s ním veškerý kontakt,“ opáčila strohým, neúprosným tónem Katka, „tak asi nezáleží.“ Renek zabodl zrak do podlahy. „Vážně mě mrzí, že jsem se tak zachoval. Vím, že se to nedá omluvit, a…“ Katka se zahihňala a poplácala ho po paži. „Šmarja, Renku, vždyť já tě jenom tak trápím! Jako by se na tebe někdo mohl zlobit!“ „Já jo,“ ozvala se Konstance a zlostně se na něj podívala. Potom ho taky praštila do paže, zjevně jen pro pobavení. Renek odchvátal najít jízdní řád, a když ho všichni tři společně prostudovali, určili, že vystoupí ve městě jménem Naansemegen, které bezprostředně sousedilo s Thernbaakagenem. Odtud mohli jet autobusem nebo taxíkem do hotelu. Peněz jim ještě zbývá dost, prohlásil Renek, a chystal se navrhnout, aby si koupili orientační plán oblasti, když vtom k jejich značnému překvapení právě s takovým orientačním plánem dorazil Brčko. Zjevně – nebo jim to tak alespoň vylíčil Brčko, když na něj zatlačili – si vypsal prosbu ve všech jazycích západní Evropy (navzdory té drobně překroucené odpovědi kapitánovi Brčko oprav-

188

Sliby a chvíle oddechu du uměl číst ve většině jazyků, když už ne jimi mluvit) a ukazoval je jednomu cestujícímu po druhém, až mu nakonec někdo mapku dal. „Slíbil jsem, že ji do další zastávky vrátím,“ vysvětlil. „Říkal jsem si, že do té doby se do ní můžeme všichni podívat.“ Renek si všiml, že Brčko nedodal, co dodat mohl: že se klidně může naučit všechny ulice a křižovatky na mapě zpaměti. Nepochybně to měl v úmyslu – nebo tak již učinil –, ale dával si pozor, jak se projevuje. „A ještě něco jsem zjistil,“ prozradil Brčko. „V Thernbaakagenu mají přírodopisné muzeum. Můžu vám ukázat na mapě, kde leží.“ „No výborně!“ zvolal Renek a dychtivě mapu rozložil na podlaze. „Tys nezahálel, co?“ „Je pravda, že jsem se musel zeptat spousty lidí,“ přiznal Brčko. „Myslíte, že jde o totéž muzeum, kam měl namířeno pan Benedikt?“ zeptala se Katka, která do mapy nakukovala Brčkovi přes rameno. „Vypadá to dost pravděpodobně,“ pravil Renek. „Proč by nás jinak posílal zrovna do tohohle města?“ Když jim Brčko ukázal, kde se muzeum nachází – leželo kousek od předměstí –, přejel prstem po hlavní ulici a poté na ni poklepal u křižovatky nedaleko středu plánu. „Náš hotel stojí tady. V centru.“ Renek přikývl. „Takže bychom nejdřív měli zajít do muzea.“ „Co všichni blbnete s tím muzeem?“ vybuchla Konstance. „A co další vodítko?“ Renek se snažil zachovat trpělivost. „Pokud můžeme soudit,“ odpověděl, „nechat nám další vodítko už pan Benedikt neměl příležitost. Možná na nás něco čeká v tom hotelu, a možná taky ne.

189

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Nemáme představu, kdy ani kde ho zajali. Vodítko představuje to muzeum, Konstance. Musíme tam, a protože leží blíž, měli bychom tam zajít nejdřív, abychom ušetřili čas.“ Když se Konstanci Renkovo vysvětlení rozleželo v hlavě, několikrát zamrkala a utrousila: „Aha. To mi nedošlo.“ A s roztřeseným rtem se odšourala ke svému lůžku, natáhla se na něj, zavřela oči a v prstech sevřela přívěsek. Ostatní se po sobě zmateně podívali. Co je tak znepokojivého na tom, že mají vodítko? Není to snad dobrá zpráva? „Konstance, co se stalo?“ zeptala se Katka. „Za chvíli tam budeme.“ „Já vím,“ zamumlala Konstance. „Tak v čem je potíž?“ „Co když v tom hotelu nic není? V tom je potíž!“ vykřikla Konstance. „A co když nic nezjistíme ani v tom muzeu? Tak je po všem! Tím naše cesta končí a nezachráníme je!“ Renek by se nejraději kopl. Měl opatrněji volit slova. Konstance se už tak trápila dost. „Poslouchej mě, Konstance,“ pravila rozhodným hlasem Katka. Konstance okamžitě ztichla a zamlkle, soustředěně poslouchala – a s ní i oba chlapci. Takhle vážný tón, to nebylo Katce podobné. „Koukni se na Renka,“ nařídila Konstanci Katka. Konstance tak učinila. Renek sice netušil, proč se na něj má dívat, ale pokusil se působit co nejsebevědomějším a nejodhodlanějším dojmem. „Koukni se na Brčka,“ pokračovala Katka. Konstance se podívala na Brčka. Pod jejím zkoumavým pohledem pocítil Brčko ohromné nutkání začít si leštit brýle. Odolal však a místo toho na ni krátce, rozvážně kývl.

190

Sliby a chvíle oddechu „A teď se koukni na mě,“ pobídla ji Katka. Konstance ji poslechla… a ten pohled ji téměř vyděsil. Katka jako by se zdvojnásobila: narovnala široká ramena, povystrčila bradu a něčím na svém postoji evokovala potlačovanou dravost lvice. Nejúčinněji však působila divokost, která se Katce zračila ve světle modrých očích – výraz, při němž člověk s povděkem kvitoval, že Katku nemá za nepřítele. „Nebude po všem,“ prohlásila pevně Katka, „dokud neřekneme my.“

Když vlak zabrzdil ve stanici, čekal v přítmí stínu elegantně oblečený muž s aktovkou. Pozoroval, jak cestující vystupují, a vyhlížel blonďatou dívku s kbelíkem. Žádná taková se neobjevila. Mužova tvář potemněla. Vykročil ze stínu a nastoupil do vlaku. Systematicky prošel všechny vagony a zkontroloval každé sedadlo, každé kupé, až dorazil na konec. Vlak byl prázdný. Muž se otočil na naleštěném podpatku a rychlými kroky odmašíroval zpět na začátek vlaku, kde našel průvodčího, jak vykládá vtipy jednomu z nosičů. Když průvodčí spatřil mužův pohled, zmlkl a úsměv mu ztuhl na tváři. O minutu později muž z vlaku odcházel s informací, kterou potřeboval. Děti vystoupily v Naansemegenu.

V tu chvíli děti, kterých se to týkalo, svištěly ulicemi Naansemegenu na kolech. Nejdříve sice před nádražím hledaly autobusovou zastávku, potom si ale Brčko všiml nápisu, který inzeroval půjčování kol. Nepotřebovaly to nijak probírat, nikdo neváhal. Svítilo slunce, peněz měli dost, a tak si pronajaly kola.

191

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Konstance se vezla v kovovém košíku nad Brčkovým předním kolem a nohama pohupovala přes hranu košíku. Kov ji tlačil a zdálo se jí, že je dost zmáčknutá, ale nestěžovala si. Na kole do té doby v životě nejela a poprvé teď zažívala ten vzácný, báječný pocit plachtění, který se někdy na kole může dostavit – zvlášť za chladného, slunečného dne, a zvlášť když se nemusí šlapat. Připadala si, jako by setrvačností sjížděla dlouhý, mírný kopeček; v uších se jí příjemně mihotal větřík. Dokonce i přilba, blyštivá červená kopule, ve které připomínala lízátko, se jí líbila. Nemohla se neusmívat. Usmívali se i Renek, Brčko a Katka. Nedokázali si pomoct. Jak jejich kola nabírala rychlost, úzkost a obavy, které je už několik dní tížily, jako by se rozptýlily, vystoupaly jako pára k modré obloze. Ať už měla jejich jízda trvat sebekratší dobu, dopřála jim oddech, možnost uniknout vážným starostem. Naprosto velkolepý zážitek. V Naansemegenu panoval hustý cyklistický provoz, ještě hustší než automobilový, takže v každé příhodné chvíli si děti zkracovaly cestu parky, stezkami a bočními uličkami. V čele samozřejmě šlapala Katka. Čas od času s kolem udělala bleskovou piruetu směrem k ostatním a s rozzářeným obličejem popojela dozadu, načež se zase piruetou obrátila nazpět a znovu vystřelila vpřed. „Proto jedu s tebou,“ vysvětlila Konstance Brčkovi, jenž už si to také domyslel. Na Konstancině místě by s Katkou taky jet nechtěl. Neušlo mu však ani to, že si Konstance vybrala speciálně jeho. Brčko její žádost chápal jako přátelské gesto, jakýsi krok na usmířenou, takže ačkoliv to pro něj znamenalo větší námahu, bez námitek souhlasil. Renek ujížděl za nimi, a když slyšel, že se Brčko a Konstance baví, povzbudilo ho to. Poslední, co ti dva potřebovali, byly nějaké

192

Sliby a chvíle oddechu vzájemné třenice – tedy větší než obvykle. Určitě ne ve chvíli, kdy nejtěžší část výpravy měli stále ještě před sebou. Renek choval silné podezření, že brzy zabřednou do pořádné šlamastyky, situace mnohem nebezpečnější než dosud. Na hrad v Lisabonu Janů s Jírů zjevně vyslali proto, aby tam něco vyhlíželi, což naznačovalo, že podél trasy, kde se nacházejí vodítka, budou rozmístěny další hlídky. Renek se zamračil. Zničehonic ho znovu polila stará hrůza. Ani ne před deseti vteřinami se ještě radoval z jízdy na kole a těšilo ho, když viděl, jak spolu Brčko s Konstancí vycházejí. A teď už zase myslel na desaterníky. Oddech vážně trval hodně krátce. „Doleva!“ zavolal Brčko. Vpředu Katka zabočila doleva. Cestu určili podle vypůjčené mapy a s odbočkami spoléhali na Brčkovu paměť. Trasa je teď vedla po mostě přes kanál, z Naansemegenu do Thernbaakagenu. Obě města se mezi sebou nijak viditelně nelišila – Naansemegen tvořil jen cosi jako další čtvrť většího Thernbaakagenu –, ale když děti projížděly další ulicí plnou vysokých, úzkých domů, pociťovaly, že i když se okolí možná nemění, jejich nálada ano. V Naansemegenu do možného nebezpečí teprve mířily – v Thernbaakagenu už se v něm ocitly.

Přírodopisné muzeum v Thernbaakagenu sídlilo ve staré, úzké, elegantní cihlové budově o čtyřech podlažích, oddělené od ulice dlážděným dvorkem. Na něm na lavičce seděl plešatý muž, kouřil dýmku a četl noviny. Temeno mu zakrýval bílý obvaz – vypadalo to, jako by měl na hlavě čepeček pro panenky – a cedulka na prsou tvídového saka naznačovala, že v muzeu pracuje. Když děti i s koly prošly brankou, pohlédl na ně přes noviny a skepticky povytáhl

193

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava obočí – nepochybně si říkal, že mají být ve škole. Pak se vrátil ke čtení. V hale muzea děti minuly nervózně působícího strážného a zamířily k informační přepážce, kde seděla upjatá žena s čerstvě zašitou tržnou ránou na tváři a sádrou na levé paži. (Renkovi blesklo hlavou, jestli neutrpěla nehodu společně s mužem sedícím venku.) Žena dětem podala prospekt a zeptala se jich na něco holandsky. Na to se Brčko připravil předem – podal ženě lístek, na němž stálo, že jsou výměnní studenti na exkurzi. Žena jim prospekt se zabručením zase odebrala a podala jim jiný, v angličtině. V něm se psalo, že je muzeum zdarma a otevřené pro veřejnost. První tři podlaží zabíraly exponáty a nejvyšší patro knihovna. Děti se podle šipky vypravily k výtahu. Když vstoupily do knihovny, Renkovi poskočilo srdce. Ihned se mu zalíbila, jako ostatně všechny knihovny, ale kromě toho mu to tady – ty tmavé dřevěné stoly a vrzající podlahy – připomínalo starou veřejnou knihovnu doma, kde se slečnou Perumalovou prochodili tolik hodin mezi regály. Až do teď se Renek usilovně snažil na slečnu Perumalovou nemyslet. Musí mít o něj takový strach… Renek ucítil, že mu Konstance stiskla ruku. Učinila tak rychle a téměř okamžitě ho zase pustila, ale bylo to milé gesto, které navíc Renkovi připomnělo, že si Konstance všímá mnohem více věcí, než by se mohlo čekat. Zvlášť na mně, uvědomil si Renek. Musí pamatovat na to, aby si dával pozor, co říká, a dokonce co si může myslet. Konstance se o něj opírá, to už teď věděl. Celý fond muzejní knihovny sloužil jen k nahlédnutí na místě – nic se nedalo půjčit s sebou – a až na několik slovníků a encyklopedií byly všechny knihy a jiné materiály uloženy v zadních místnostech, odkud je na vyžádání donášeli knihovníci. Děti přistoupily

194

Sliby a chvíle oddechu k přepážce a Brčko předal knihovnici lístek. Už je chvíli se zájmem pozorovala. V knihovně byly samy a knihovnice tu děti bezpochyby vídala zřídka, obzvláště ve školní den a bez doprovodu. Mladá, od pohledu veselá žena s lesklými blond vlasy a oříškově hnědýma očima si Brčkovu zprávu přečetla s rostoucím údivem. „Tos napsal sám?“ zeptala se Brčka anglicky. Vypadala, že ji to navýsost ohromilo. „Holandsky píšeš skvěle. Mluvit ale holandsky neumíš? Radši anglicky?“ „Ano, prosím,“ přisvědčil Brčko anglicky. „Dobrá,“ odpověděla s přátelským úsměvem knihovnice. „Většina Holanďanů anglicky umí.“ Brčko rychle dodal, že to pochopitelně ví a že tu zprávu napsal jen pro všechny případy – přece jen podle čerstvých průzkumů asi patnáct procent Nizozemců anglicky neumí a… Konstance zvrátila oči v sloup. „Podle čerstvých průzkumů,“ zamumlala, dost nahlas na to, aby to zaslechl i Brčko. Ten okamžitě ztichl a po Konstanci vrhl nasupený pohled. Knihovnice se však na něj znovu usmála. „Ty jsi mi ale hlava! To určitě vysvětluje, co děláte za tak nádherného odpoledne v knihovně. Jmenuju se Sophie, děti. Tak ukažte,“ řekla a vrátila se ke vzkazu. „Požadujete nějaké dokumenty, ano? Něco ze zvláštních fondů?“ „Vysvětlil jsem to na druhé straně,“ odpověděl Brčko. Sophie papírek otočila. Zamračeně stáhla obočí. Podívala se na děti, potom na dveře za nimi, pak znovu na vzkaz. Zakabonila se ještě víc. „Tohle už mě znepokojuje, děti. Ráda bych věděla, co se děje.“ Brčko nervózně pohlédl na Renka. Ten se zeptal: „Jak to myslíte? Co byste ráda věděla?“

195

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Sophie ho pozorovala úzkostnýma očima. „Co má všechen ten zájem o tyhle dokumenty znamenat?“ „Všechen ten zájem?“ Sophie si ho zkoumavě prohlížela. „Může to být shoda okolností?“ Zavrtěla hlavou. „A přece – vypadáte jako milé děti.“ „My jsme milí,“ přizvukovala Katka. „Netušíme, o čem to mluvíte. Co je na těch dokumentech?“ „Kvůli těm dokumentům, které chcete vidět,“ odpověděla Sophie vážným hlasem, „přišlo pár lidí k úrazu.“

196

S

N

vědectví o soumračnici

ejlepší způsob, jak se vyhnout povinnosti odpovídat na otázky, je klást otázky sám a Renek tak také rychle učinil. „Doufali jsme, že se víc dozvíme od vás,“ řekl Sophii. „Co přesně se děje?“ „Já ale myslela, že nic nevíte,“ odvětila s popleteným výrazem Sophie. „Slyšeli jsme, že došlo k nějakému maléru, ale chtěli bychom vědět k jakému.“

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Nevím jistě, jestli se o tom chci bavit,“ opáčila teď již ostražitěji Sophie. „Je to pro mě dost nepříjemné.“ „Prosím,“ ozvala se Katka. „Prosím, pomozte nám.“ Sophie se na ni pátravě podívala. „Pomoct vám? Nechápu, jak bych…“ Povzdychla si a prsty si roztržitě pročísla vlasy. „No dobře. Stejně byste se to dočetli v novinách. Minulý týden chtěla ty dokumenty vidět spousta lidí. Někteří z nich…, muži v oblecích a s těmi malými kufry… Jak se to řekne? Kuférky?“ „Kufříky,“ nadnesl zasmušile Brčko. „Ano. Kufříky. Tak tihle muži něco udělali strážnému. Ten momentálně leží v nemocnici. Pár zaměstnanců muzea se mu snažilo pomoct. Jsou taky v nemocnici. Skončili tam všichni kromě nás tří, kteří jsme nepřišli k tak vážnému zranění. Ale všichni se teď bojíme. Máme nového strážného, ten se ale taky bojí.“ „A tihle muži ty dokumenty ukradli?“ zeptal se Renek a obával se její odpovědi. „Ne, protože jsou to hlupáci,“ prohlásila Sophie trpce. „Vyžádali si je, a když jsem dost rychle nereagovala – pochopte, šla z nich velká hrůza –, dostala jsem od nich ránu, až jsem upadla do bezvědomosti. Tak se to řekne? Ne, do bezvědomí. Upadla jsem do bezvědomí, a když jsem otevřela oči, ještě pořád se je snažili najít. Nepochopili, jak máme knihovnu uspořádanou. Vztekali se a nadělali hroznou paseku. Ale to už se na ulici ozvaly sirény – přijížděla policie – a muži usoudili, že musejí zmizet. Ještě než odešli, křikla jsem na ně: ‚Tohle je veřejná knihovna zdarma! Stačilo požádat!‘“ Sophie se oklepala. „Víte, přivodili… dali mi ránu“ – pohnula rukama, jako by jim chtěla ukázat, jak jí něco letí ze zápěstí – „takovými drátky.“ Rychle si zakryla oči. Zjevně přemáhala pláč.

198

Svědectví o soumračnici Konstance přistoupila k přepážce a tiše pronesla: „Já vím, jaké to je, Sophie.“ Ostatní se na ni překvapeně podívali. Domluvili se, že o sobě nebudou nic prozrazovat. Zvlášť Renek trval na tom, aby nikomu nevěřili a s ničím se nesvěřovali, a teď Konstance bez okolků přizná, že už se s desaterníky setkali, takže musejí být do téhle nepříjemné záležitosti taky zapletení. Bude zázrak, jestli do hodiny neskončí v policejní vazbě. Sophie spustila ruku, aby se pátravě podívala na Konstanci. Ta dodala: „Jaké je dostat těmi hodinkami s dráty. Taky mě trefili.“ Sophie na Konstanci dlouho jen mlčky hleděla. Potom se natáhla přes přepážku – musela se pořádně našponovat – a drobné dívence jemně přiložila ruku na tvář. Konstanci obvykle stačilo, aby ji někdo poplácal po ruce, a už se čertila, tentokrát se ale neodtáhla ani neošila. Soucitný pohled Sophii oplatila výrazem vděku a porozumění. „To mě mrzí,“ pravila Sophie. „Děti, běžte se prosím posadit ke stolu. Sice nevím, jaké máte skutečné důvody, ale já vám ty dokumenty přinesu.“

Vybrali si stůl na opačném konci místnosti, daleko od přepážky, aby se mohli potichu bavit a knihovnice je neslyšela. Sophie se vynořila ze zadní místnosti a v ruce nesla deník a tenký štos papírů v ochranné obálce. Deník položila na stůl a papíry vytáhla z obálky. Navrchu ležel rukou popsaný list, podle očekávání v holandštině. „Jestli chcete, můžeme si pak ještě promluvit,“ poznamenala Sophie. „A pokud jde o tohle…“ Položila prst na dokumenty. „Musím vás požádat, abyste s tím zacházeli opatrně a všechno ne-

199

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava chávali na stole tak, aby to zůstávalo neustále na očích a já na to od přepážky viděla. Máme teď takové pravidlo, abychom materiály chránili. Snad to chápete. Nejde o to, že bych vám nedůvěřovala.“ Děti Sophii ujistily, že chápou. Vrátila se za přepážku. Sledovaly, jak pomalu oddychuje, aby se uklidnila, přitom je však přes celou místnost nepřestávala svědomitě a bedlivě sledovat. Deník, starý, pokroucený sešitek, držela pohromadě laciná vazba, kterou už šlo vzhledem k mizernému stavu spíše jen tušit. Stejně vetché byly i ostatní dokumenty, všechny úplně zežloutlé stářím a některé křehké jako slupka cibule. Nikoliv bez rozechvění si Brčko hromádku přisunul blíže. Ostatní s dychtivou pozorností přihlíželi. Brčko si zběžně přeleštil brýle hadříkem a poté – opatrně, úzkostně – deník otevřel. Pozorovat Brčka při čtení byl zvláštní zážitek. Jeho oči jako by se skoro nehýbaly, neboť vstřebávaly obrovské kusy textu najednou. Na chviličku, jen co by stačilo na jeden dva nádechy, se pokaždé zadíval na stránku a hned ji otočil. Nová stránka, nádech, otočit. Tímto tempem potřeboval na celý deník jen několik minut a na zbývající dokumenty jen pár dalších. Brčko si však informace vrýval do paměti podstatně rychleji, než jim dokázal porozumět, a i když už jim porozuměl, činilo mu někdy potíže je shrnout. Bylo pravděpodobné, že bude potřebovat chvilku času, aby si utřídil myšlenky. Navzdory pocitu, že každou chvíli může rozrazit dveře desaterník a naběhnout na ně, se Renek upomínal, že musejí zachovat trpělivost. Nesmějí na Brčka příliš tlačit – Brčko se dal snadno vyvést z míry a poplést. Poslední dobou k těmto stavům příliš náchylný nebyl, ta možnost tu však stále existovala. Tato vlastnost pro něj dlouho představovala zdroj zahanbení.

200

Svědectví o soumračnici Už ve chvíli, kdy takto přemítal, si však Renek povšiml jemného posunu v Brčkově chování. Nejprve nedokázal přesně určit, v čem změna spočívá. Brčko si prstem označil místo v deníku a pustil se do zkoumání ostatních dokumentů. „Dopisy,“ řekl a letmo vzhlédl na ostatní. S nesmírnou důkladností prostudoval dopis nejhornější, načež ho odložil stranou a vrátil se k deníku, když si ovšem nejprve nenuceným, téměř nevědomým gestem vědce upravil brýle. Téměř nevědomým, ale ne úplně. A potom to Renkovi došlo: Brčko si připadal důležitý. Renek jasně vnímal, že už od okamžiku, kdy se setkali u Katky na statku, Brčko bojuje se svým egem. Měl sklon mu tyto občasné návaly marnivosti odpouštět. Chlapci si toho spolu prožili hodně a Renek měl dojem, že zná Brčkovo nitro stejně dobře jako nitro ostatních – věděl koneckonců, že se v Brčkovi skrývá více šlechetnosti a odvahy než ve většině jiných lidí. Brčko byl lekavé a ustrašené děcko, ale nakonec vždy učinil správnou věc, ať už ho děsila sebevíc. Renek ho kvůli tomu považoval za jednoho z nejstatečnějších lidí, jaké v životě poznal. Tu a tam se sice dokázal naparovat jako páv, to ale přece nebyl žádný zločin, a tak či onak se Brčko obvykle mohl spolehnout, že mu Katka a Konstance přistřihnou křidélka. Brčko brzy dočetl. Našpulil rty a sundal si brýle – zjevně intenzivně přemýšlel. S očima upřenýma kamsi do dáli si přeleštil brýle, znovu si je nasadil a s hlubokým, zamyšleným oddechováním si počal mnout bradu, přesně jako to často dělával Renek. Renka náhle jal vztek – tolik k jeho schopnosti Brčkovi odpouštět –, ale držel jazyk za zuby, odhodlaný Brčka nerozrušit, aby mohl kamarád jasně uvažovat. Zato Konstance slezla ze židle (na to, aby na Brčka dosáhla z místa, kde seděla, měla moc krátké ruce), přistoupila k Brčkovi

201

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava a do ruky, jíž si mnul bradu, ho vší silou plácla. Úder ho tak zaštípal a vyplašil, že mu ruka vystřelila do vzduchu, až mu odletěly brýle. Katka se bleskově natáhla a brýle čapla – a druhou rukou zase Konstanci, která už se napřahovala k další ráně. „Nenafukuj se tak!“ sykla Konstance na Brčka, který na ni poděšeně zamžoural. „Přestaň se vytahovat a nás natahovat!“ Brčko se zatvářil mrzutě. „Snažil jsem se přijít na to, jak to přeložit,“ vysvětlil a vzal si od Katky brýle. „Nemůžeš lidi jen tak mlátit, když nejsi spokojená, Konstance.“ „Sleduj!“ odsekla Konstance, která se zkoušela vykroutit z Katčina sevření. „Konstance,“ obořil se na ni Renek. Trhl hlavou k přepážce, za níž seděla knihovnice Sophie, která mezitím povstala ze židle a se znepokojením na děti upírala zrak. Renek na ni zamával. „Nic se neděje. Nezlobte se. Všechno v pořádku.“ A když se Sophie zase pochybovačně usadila, zašeptal: „Později se vy dva klidně hádejte, jak je vám libo. Ale teď vyřídíme tohle, jo?“ Brčko s Konstancí se chvíli probodávali pohledy, nakonec však přikývli a Konstance si vylezla zpátky na svou židli. Brčko se chvíli (ale tentokrát opravdu jen chvíli a bez jakéhokoliv divadélka) musel uklidňovat, potom už jim však vypověděl, co zjistil: deník patřil matce pana Benedikta, Anki Benediktové, zatímco dopisy pocházely od její sestry v Americe – tety pana Benedikta – a od kolegy vědce, blízkého přítele rodičů pana Benedikta jménem Han de Reizeger. „To, co jsem četl, spoustu věcí objasňuje,“ vykládal Brčko. „Předně – dvojčata Benediktovi neočekávali. Anki se několikrát zmiňuje, že je na cestě ‚dítě‘ – jedno dítě, ne dvě – a že jestli to bude kluk, pojmenují ho Nicolaas.“ Brčko na slovo ukázal v deníku. „Jeho teta zjevně podobu jména později přepsala.“

202

Svědectví o soumračnici „Zjevně,“ opičila se posměšně Konstance. Brčko sebou trhl, ale nereagoval na to. „Po narození už jakékoliv zápisy chybí,“ pokračoval, „čímž se vysvětluje, proč muzeum nevědělo o dvojčeti. Kontaktovali pouze pana Benedikta, ovšem zjevně se o jejich existenci dozvěděl i pan Utrum.“ (Ztuhl v očekávání další uštěpačné poznámky, ale tentokrát Konstance pomlčela.) „Těm desaterníkům se možná deník do rukou nedostal, pan Utrum ale nějak zjistil, co z něj pan Benedikt vyčetl, tedy že jeho rodiče možná objevili lék na narkolepsii…“ „Vážně?“ vykřikli naráz Renek a Katka. „Možné to je,“ přisvědčil Brčko, „ale jisté ne. Existuje vzácná rostlina…“ „Vzácná rostlina!“ zvolala Katka. „Myslíš jako ta ‚vzácná rostlina‘, o které se pan Utrum zmínil ve svém dopise?“ zeptala se Konstance. Brčko pevně stiskl rty. Těžko se něco vysvětlovalo, když člověka neustále někdo přerušoval, přesto však cítil, že na to nemůže poukázat, aniž by ho obvinili z povýšenosti. Renek mu přišel na pomoc. „Promiň, my tě nenecháme domluvit, co? Pokračuj, Brčko.“ Dívky po Renkově vzoru nasadily pozorný výraz. „Fajn,“ navázal Brčko. „Musím se trochu vrátit. Rodiče pana Benedikta zřejmě trpěli narkolepsií. Ne jen jeden z nich, ale oba.“ Brčko se zaměřil na pasáž v deníku: „Tady Anki píše, že sice ona i manžel vyrostli s pocitem, že je stihla kletba, teď už ji však považují za požehnání, neboť právě jejich nemoc a společný vědecký zájem je svedly dohromady. Potom celkem obšírně vykládá, jak dobře se jim spolupracuje, protože zřídka usínají ve stejnou chvíli, a tak na sebe mohou dávat

203

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava pozor. A musím říct, že oba byli úžasně chytří. Plánovali několik úchvatných vědeckých projektů – chyběly jim jen peníze, aby je spustili – a stihli publikovat hned několik studií o narkolepsii. Ty ale s tou vzácnou rostlinou neměly co do činění. Rostlina přichází na scénu teprve v závěru deníku – až ke konci jejich života, předpokládám –, kdy obdrželi tenhle dopis.“ Brčko ze svazku papírů opatrně vyčlenil tři listy (poslední, jak už si Renek povšiml, měl uprostřed vyříznutý obdélník). „Psal ho jejich vědecký kolega Han de Reizeger. Oznamuje jim v něm, že objevil živý exemplář rostliny translucidus somniferum – jinak známé jako ‚soumračnice‘ –, o které se do té doby soudilo, že vymizela.“ Brčko zaváhal. „Můžu… Můžu vám o té rostlině něco říct, pokud máte zájem. Už jsem o ní četl.“ „Samozřejmě že máme zájem, ty moulo!“ zasmála se Katka. „Děláš si legraci? Ta rostlina tady hraje klíčovou roli!“ „No jo, jenže já někdy…“ Brčko pokrčil rameny. „Tak jo. Ehm. O soumračnici je zmínka v několika starodávných textech, ale opravdu jen v několika. Podle nich měla mimořádně silný účinek – stačilo ochutnat ždibec a člověk usnul – a často se považovala za pouhou legendu. Existuje stará norská pověst, ve které jednoho mlhavého odpoledne vtrhne do jakési vesnice skupina Vikingů a zjistí, že všichni obyvatelé do jednoho spí. Ne v postelích, ale na zemi, opření o zeď, sesunutí na pracovním stole, všude. Vikingy to tak vyvedlo z míry, že se ničeho ani nedotkli. Vesnicí jenom prošli a zírali na všechny ty spáče. Na druhém konci vesnice, vedle doutnajícího ohně, na němž se peklo jídlo, objevili ležícího chlapce, který v ruce svíral kousíček soumračnice. Zjevně jí trochu naházel do uhlíků a její dým uspal celou vesnici,

204

Svědectví o soumračnici i když muselo jít jen o slaboučký závan kouře. Dokážete si to představit?“ „Vypečená historka!“ prohlásila Katka a porozhlédla se, jestli ostatní zaznamenali její vtípek. Jenže nezaznamenali a Katka musela uznat, že opakovat jej nemá cenu, a tak jen dodala: „To jsou teda pořádné účinky.“ „To ano, ale rostlina je to velice choulostivá,“ upozornil Brčko. „Soumračnice roste jen v určitých specifických podmínkách, a když se vyjme z přirozeného prostředí, rozpadá se. Tohle vím z deníku. Rok předtím Benediktovi sami nalezli pár rostlinek – Anki nepíše kde – a jednu si odvezli zpět do laboratoře, aby ji prozkoumali. Sice se jim rychle obrátila v prach, Benediktovi ale i za tu chvíli nabyli poměrně silného přesvědčení, že by se pomocí téhle rostliny dala léčit narkolepsie nebo aspoň odstranit nejhorší příznaky. Stačilo by soumračnici smíchat s jistými chemikáliemi – běžnými preparáty, které si snadno obstará každý vědec.“ „A věděli, kde soumračnici najít,“ ozval se Renek. „Ale ten lék nikdy nevyrobili. Co se pokazilo?“ „Bohužel je čekalo strašlivé zklamání,“ odpověděl Brčko. „Vrátili se pro další exemplář rostliny, ale zjistili, že tentokrát o žádnou soumračnici nejde – jen se jí výrazně podobala. Vypadala přesně jako soumračnice a žila v přesně stejných podmínkách, ale v těch nejdůležitějších chemických vlastnostech se lišila. Jinými slovy rostlina k ničemu. Vlastně ještě horší, protože byla mnohem houževnatější a agresivnější, čímž se vysvětluje, proč se soumračnice vyskytovala tak vzácně – pokud v té době vůbec ještě existovala, když omylem zničili jediný známý exemplář. Dospěli k názoru, že tahle falešná soumračnice – Anki ji v deníku nazývá ‚zmařičnice‘ – ovládla přirozené prostředí soumračnice a docela ji tím vyhubila.

205

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Benediktovi se na místo, kde soumračnici našli, vrátili a celé ho pročesali, ale nic z toho. Všude jenom samá zmařičnice.“ „A jak si tedy mohli být jistí, že ten jejich přítel – tenhleten Han – našel skutečnou soumračnici?“ zeptala se Konstance. „Benediktovi mu ukázali výsledky svého výzkumu,“ vysvětloval Brčko, „a Han tak věděl, co hledat. Když na ty rostliny natrefil, hned na místě je prozkoumal mikroskopem. Čekal, že to všechno bude zmařičnice, a taky že zčásti ano, ale z většiny se jednalo o soumračnici – hromady a hromady soumračnice.“ Renek nakrabatil čelo. Něco mu na Brčkově líčení nesedělo, ale až do této chvíle na to nedokázal kápnout. Jestli Benediktovi soumračnici skutečně nalezli, nešlo by o vědecký objev století? Proč o tom tedy nepublikovali nějakou studii? Proč to ani neoznámili tisku? „A jak tedy taková soumračnice vypadá?“ zajímalo Katku. „To nevím,“ odpověděl Brčko. Konstance se nevěřícně zasmála. „Ty nevíš? Já ale myslela, že ty víš všechno! To se mi vůbec nechce věřit, Králi Jiříku!“ „Mně je jedno, čemu věříš,“ zavrčel Brčko. „Prostě nevím.“ „Uklidněte se,“ mírnil je Renek a znovu nervózně zamával na Sophii. „Konstance, Brčko mluví pravdu. Vím, že jsi rozhozená, ale když se uklidníš a podíváš se na něj, poznáš to.“ (Konstance už se na Brčka dívala, jenže zlostně a zlostí se člověku obvykle dělá temno před očima a není schopen hlubšího pohledu. Všemi silami se teď pokusila ovládnout a skutečně teď v Brčkově vzdorném, rozčileném výrazu spatřila pravdu. Vážně to nevěděl.) „Konečně mi to dává smysl,“ pokračoval Renek. „Už chápu, proč Anki nezmiňuje, kde přesně ten první exemplář našli. Proč

206

Svědectví o soumračnici Benediktovi neoznámili, co nalezli, i když šlo o tak ohromný objev. Proč byly tyhle dokumenty ukryté. Všechno to sedí. Drželi to v tajnosti.“ „A nejen Benediktovi,“ připomněl Brčko a rozmrzele pohlédl na Konstanci. „Historici botaniky soumračnici vždy považovali za jednu z velkých záhad. V těch několika starých textech, které se o ní zmiňují, někdo pokaždé odstranil veškerý popis toho, jak rostlina vypadá nebo kde se vyskytuje.“ „Stejně jako to učinili Benediktovi u Hanova dopisu,“ upozornil Renek a ukázal na výřez na jedné ze stránek. „Předpokládám, že tu chybí právě popis soumračnice, je to tak?“ Brčko přikývl. „Ale k čemu ty tajnosti?“ zeptala se Katka. „Když je to tak zásadní…“ „Tak se nad tím zamysli,“ odvětil s vážným výrazem Renek. „Ždibíček téhle rostliny uspí celou vesnici. Co myslíš, že by se stalo, kdyby padla do nesprávných rukou? Jak říkáš, Katko, ta rostlina má mimořádně silné účinky. Nikdo si nepřeje, aby ji našel někdo, kdo nemá.“ „Benediktovi ale ty informace měli,“ navázal Brčko. „A podělili se o ně jen s přítelem, jemuž věřili nejvíc. Mimochodem, Han jim poslal i mapy, ale ty tu nejsou. Předpokládám, že je Benediktovi taky zničili.“ „Mapy čeho?“ chtěla vědět Katka. „Ostrova, kde Han soumračnici našel. Jedna mapa, kterou Han poslal, znázorňovala, kde ostrov leží, a druhá samotný ostrov – včetně přesného místa výskytu soumračnice. Trochu ten ostrov popisuje i v dopise, jeho jméno ani nic, podle čeho by se dal určit, ale nezmiňuje. Jinak by to Benediktovi určitě taky vyřízli. Ten ostrov může ležet kdekoliv na světě.“

207

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „A pan Utrum chce zjistit kde,“ ozvala se Konstance. „A myslí si, že to ví pan Benedikt nebo aspoň někdo panu Benediktovi ‚nesmírně blízký‘. Takhle to přece stojí v tom dopise, ne?“ „Víceméně,“ přisvědčil Renek. „A víte vy co? Když tak o tom přemýšlím, pan Benedikt to možná opravdu tuší. Pokud ano, otázka zní, jestli se mu podařilo na ten ostrov dostat, nebo ne. Uvidíme, zda…“ „Renku,“ přerušila ho Katka, „jak by asi tak mohl pan Benedikt vědět, kde ten ostrov leží? Vždyť ty mapy zmizely!“ Renek se jí to chystal vysvětlit, když vtom se otevřely dveře a do sálu vstoupil holohlavý muž s obvazem, kterého viděli na dvorku. Bez zájmu na ně mrkl a vydal se k pultíku za knihovnicí Sophií, s níž zapředl tichý rozhovor. Zčistajasna otočil hlavu a zadíval se na ně vypoulenýma očima. Poté se přihnal k jejich stolku; v patách mu kvačila nervózní Sophie. „Jmenuju se Schuyler,“ oznámil jim úsečnou angličtinou. „A vy jste prosím kdo?“ „Studenti,“ přispěchala s vysvětlením Sophie. „Jsou to výměnní studenti, pane Schuylere.“ Pan Schuyler dýmkou pokynul k deníku a dopisům. „Proč se na to díváte?“ „Slyšeli o tom maléru,“ poznamenala Sophie. „Byli prostě zvědaví. Jsou to děti, pane Schuylere.“ Zdálo se, že nad tím výrokem pan Schuyler podezřívavě přemítá. Nakonec však zabručel, kousl do troubele dýmky a prohlásil: „V tom případě vám asi taky můžu něco povědět. Historka je to poměrně zajímavá.“ Vytáhl si židli, až musela Sophie poodstoupit, aby ji nepraštil do kolenou, a ztěžka se na ni posadil. „Kde začít?“ „Co třeba od začátku?“ navrhl Renek.

208

Svědectví o soumračnici „No jo. Začátek je dost nepříjemný,“ opáčil pan Schuyler. „Víte, podle zákona tyhle dokumenty náležejí naší knihovně, ale jeden cizinec, syn těch, kterým původně patřily, tvrdí, že na ně má nárok. Řekl jsem mu, ať dá klidně celou záležitost k soudu, a jestli soud rozhodne v jeho prospěch, má je mít. Vlastně vůbec nepochybuju, že soud v jeho prospěch rozhodne. Ale do té doby musejí ty listiny zůstat v knihovně! Takhle to prostě chodí. Jenže jednoho rána přijde tenhle chlapík k přepážce a přeje si ty dokumenty vidět. Tahle knihovna je veřejná a bezplatná, takže mu to je samozřejmě povoleno. Potom se mi představil a zeptal se, jestli už jsem ho někdy neviděl. Podle pravdy jsem mu odpověděl, že ne. Někdy používá kolečkové křeslo, řekl mi. Opravdu ho nikdo v knihovně předtím neviděl? Ujistil jsem ho, že ne, Sophie jakbysmet. Co vy na to, bylo to tak, Sophie?“ Sophie otevřela pusu a chystala se promluvit. Pan Schuyler však pokračoval: „Ano, takhle to bylo. A když jsme ho konečně přesvědčili, že není tak slavný, jak si myslí, tak i se svou kolegyní, takovou nažloutlou zrzkou, která mi připomínala tužku… Nepřipadá vám to přirovnání trefné, Sophie? Přirovnání k tužce? Myslím, že jsem to tehdy taky zmínil… Kdeže jsem to skončil? Aha. Takže ten chlapík i s kolegyní odešel. Jenže o pět minut později mi volá, že si vzal jen to, co mu po právu náleží. Víc neřekne a zavěsí. Možná netušíte, o čem mluvil, děti, já ale ano,“ vykládal pan Schuyler. „Šel jsem rovnou k deníku a listinám a okamžitě jsem zjistil, že si z dopisů vzal dva dokumenty a vyřízl si kus jedné stránky! Ukradl a poškodil majetek knihovny!“ Renek tyto detaily dychtivě hltal, neboť pan Schuyler právě potvrdil jeho domněnku: že totiž pan Benedikt opravdu ví, kde ostrov leží. Zmizení těch dvou map – a výřez v Hanově dopise –

209

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava měl na svědomí on, nikoliv jeho rodiče. Ti dokumenty koneckonců schovali na tajné místo, takže ničit citlivé informace v nich obsažené nejspíš nepovažovali za nutné. „Ten muž spáchal trestný čin,“ vykládal pan Schuyler, „a já to můžu dokázat. Nebyl tak chytrý, jak si myslí.“ Ukázal na bezpečnostní kameru vysoko na zdi za přepážkou knihovnice. „Vidíte? Mám důkazy. A věřily byste tomu, děti? Tentýž den se do knihovny vrátil! Co byste řekly, že se stalo?“ „Zavolal jste policii,“ odpověděl Renek a v duchu obdivoval důvtip pana Benedikta, neboť jasně chápal, co pan Benedikt provedl. Nejprve si zjistil, jestli už dokumenty neviděl pan Utrum (proto se knihovníků ptal, jestli ho poznávají). A myslel i na to, co dělat, kdyby se jeho dvojče v knihovně přece jen objevilo – zkusil to navléknout tak, aby ho v tom případě zatkli. „Je to tak,“ potvrdil pan Schuyler. „Zavolal jsem policii. A nebylo to ten den poprvé, protože předtím se tu ukázali ti muži s kufříky. O těch jste slyšeli?“ „Desaterníci?“ zeptala se Konstance. Ostatní děti se snažily nedat najevo své zděšení. Konstance si svou neopatrnost ihned uvědomila, ale už bylo pozdě. Pan Schuyler se naštěstí příliš rád poslouchal, a tak poznámce nějaké droboty nevěnoval velkou pozornost. „Jací desateráci?“ zopakoval zamyšleně. „Nesmysl. Každopádně pěkně nebezpečná dvojka. Dorazili chvíli poté, co odešel ten cizinec s ženskou připomínající tužku. Zrovna jsem byl na dvorku – má pracovní pozice totiž vyžaduje spoustu přecházení z muzea a do muzea“ (což si děti vyložily tak, že pan Schuyler často chodí na dvůr kouřit fajfku a číst si noviny) – „a viděl jsem, jak vcházejí do branky. Nic jsem o nich nesoudil – až do chvíle, kdy jsem uslyšel výkřiky.“

210

Svědectví o soumračnici Po těch slovech se pan Schuyler otočil, aby Sophii chlácholivě poplácal po ruce, Sophie však ruku rychle stáhla, a pan Schuyler tak poplácal jen svou opěrku, jako by šlo o naprosto běžnou věc, kterou přesně zamýšlel. „Přáli si vidět veškeré materiály spojené se jménem ‚Benedikt‘,“ navázala Sophie, „a všechno, co si ten den v knihovně vyžádali předchozí návštěvníci. Věděla jsem, co asi hledají, ale jak jsem vám říkala, zprvu jsem strachy nemohla mluvit. A potom…“ „Ano, příšerné výkřiky,“ pokračoval pan Schuyler, jako by Sophie vůbec nic neříkala, „aspoň mě ale upozornily, že se něco děje, a když tahle dvojka zase vyšla, zaútočil jsem na ni zpoza lavičky“ (z čehož děti pochopily, že pan Schuyler zpoza lavičky, za níž se bezpochyby krčil hrůzou, jen vykoukl), „ale jeden z nich na mě namířil nějakým smrtícím přístrojem. Mám sice vynikající reflexy a sehnul jsem hlavu, ale ne dost rychle, abych se vyhnul zranění.“ Opatrně se dotkl bílého obvazu na temeni. „Přišel jsem o spoustu krve a samozřejmě všechny vlasy.“ Děti povytáhly obočí a Katka potlačila uchechtnutí. Podle rozměrů a umístění obvazu nemohl mít pan Schuyler ani před úrazem více než půltucet vlasů. Zranění však podle všeho opravdu utrpěl. „Prý mám být rád, že nejsem vyšší,“ poznamenal zahloubaně pan Schuyler. „Potom se zasmáli a odešli a já zavolal policii.“ „Policii zavolala Eda, pane Schuylere,“ opravila ho tiše Sophie. „Vy jste zavolal sanitku. Kvůli tomu svému zranění.“ Pan Schuyler podrážděně mávl dýmkou. „Na detailech nezáleží. A určitě jsem policii zavolal potom, děti, když se vrátil ten cizinec. Tentokrát přijel na kolečkovém křesle, přesně jak tvrdil, že to někdy dělá, a doprovázel ho nemotorný mladík s obříma nohama a dospívající dívka s dlouhými lesklými vlasy; hrozně ne-

211

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava omalená nátura. Hrozně neomalená, vážně! Ani vám nechci opakovat, jak mě na odchodu nazvala.“ Renek s ostatními si vyměnili kradmé pohledy. Ani v nejmenším nepochybovali, že pan Schuyler popisuje L. O. Quenta a Martinu Jagovou, další předáky, kteří s panem Utrumem prchli z Akademie. A muž v kolečkovém křesle byl pochopitelně samotný pan Utrum. „Ten cizinec,“ pokračoval pan Schuyler, „si vyžádal všechny materiály, které zkoumal už ráno. Prý vyrozuměl, že v knihovně došlo k nějakému nešťastnému incidentu, a chce si ověřit, že jsou materiály pořád na místě. Jako by sám nespáchal trestný čin! Jako by mi sám nevolal a nepřiznal se! Ta jeho drzost!“ Drzost panu Utrumovi jistě nechyběla, pomyslel si Renek, v tomto případě však spíše než o troufalost šlo o vychytralost. Zjevně se chtěl dopátrat, jestli už do knihovny zavítal pan Benedikt, a když se to nepodařilo zjistit jeho desaterníkům, uchýlil se k podvodu. „Ale jak můžete předpokládat, zachoval jsem se chytře,“ prohlásil pan Schuyler. „Nedal jsem najevo žádnou známku rozrušení, abych svou past nastražil co nejlépe. Zdálo se, že má tentokrát naspěch, a chtěl si vše okopírovat – každičkou stránku deníku a dopisů – a odnést s sebou. Odpověděl jsem mu, že na takhle choulostivé materiály musíme použít speciální přístroj a že kopie musí pořídit knihovník – což je ostatně pravda, to ale nijak neumenšuje důmyslnost mého plánu, když vezmete v úvahu, že zatímco Sophie kopírovala, já tajně zavolal policii, ať okamžitě přijede, ale bez sirén. Chápete, jak jsem to vykoumal, děti? Takhle je nemělo co varovat! Když Sophie dokopírovala a muž se svým doprovodem sjel výtahem do přízemí, už na ně čekala policie. Celé to bylo moc chytré, to vám říkám.“

212

Svědectví o soumračnici „A proč to tedy neklaplo?“ zeptal se Renek, neboť všichni moc dobře věděli, že pan Utrum uprchl. Pan Schuyler znechuceně vyprskl: „Navzdory všemu, co jsem podnikl, nechala policie toho chlapa pláchnout. Vyskočil z kolečkového křesla, čímž je pořádně překvapil, a udělal něco… No, vlastně se přesně neví co. Jako by se policistů prostě dotkl a oni se skáceli. Několik minut potom jen bezmocně leželi na zemi. Ten lump se svými kumpány utekl a už ho nikdo neviděl.“ Zavrtěl hlavou a přes dýmku se zahleděl na děti. „Pozoruhodné vyprávění, pane Schuylere,“ poznamenal Renek, když vyšlo najevo, že pan Schuyler takové vyjádření očekává. „A hodně kuriózní a děsivé události. Můžu se k nim ještě na něco zeptat?“ Pan Schuyler předstíral, že se dívá, kolik je hodin, potom si shovívavě povzdechl, jako by chtěl naznačit, že ho na dlouhé řeči neužije, ale že se kvůli dětem obětuje. „Dobrá, mladý muži. Na co?“ „Ty ukradené dokumenty… Co byly zač?“ „Ty dokumenty? No, nějaké mapy.“ „Mapy?“ zopakoval Renek, ačkoliv už to samozřejmě věděl. Doufal ale, že by pan Schuyler třeba mohl tušit, kde se nachází ostrov. „Mapy čeho přesně?“ Zdálo se, že se panu Schuylerovi otázka nezamlouvá. Zamračil se a netrpělivě poklepal dýmkou o desku stolu. „To nevíme. Ty materiály jsme založili a zaevidovali více než před rokem a od té doby je nikdo nezkoumal.“ „Kdo je založil a evidoval?“ vyptával se dále Renek a pohledem přejížděl z pana Schuylera na Sophii a zpět. „Můžeme si s tím člověkem promluvit?“

213

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Sophie se podívala na pana Schuylera a Renkovi to došlo – očividně to dělal sám pan Schuyler. A očividně si mapy neprohlédl. „Nemůžete čekat, že si zapamatuju všechno, co vidím!“ prohlásil pan Schuyler popuzeně. „Mám tu plno povinností, děti.“ Zprudka vstal ze židle. „A čekají mě i v tuto chvíli. Na shledanou. Doufám, že vy s policií spolupracovat budete. Chovejte se prosím s náležitou úctou.“ „S policií?“ vykřikli všichni. Pan Schuyler se usmál. „No ano, musíte tu na ni pochopitelně počkat. Policie si přeje v souvislosti s útokem všechny vyslechnout. A protože jste požádali o vydání těchto dokumentů, musí vyzpovídat i vás. Sophie, zavolala jste policii, předpokládám.“ Sophie sebou trhla. „Ještě ne,“ pravila s omluvným pohledem na děti. „Ještě ne!“ zvolal rozhořčeně pan Schuyler. „No dobrá, jestli to obtěžuje vás, tak…“ „Hned to udělám,“ odvětila Sophie a odkvačila ke svému pultíku. Renek vyskočil ze židle. „Prosím, pane Schuylere. Zvážil byste…“ Pan Schuyler ho však nenechal domluvit. „Ne,“ pravil pevně. „Nezvážil.“ Otočil se a kolem přepážky knihovnice odkráčel do zadních prostor. Sophie s telefonem v ruce sledovala, jak odchází. Chvilku poslouchala, potom se obrátila k dětem. „Tenhle telefon se nějak pokazil,“ pronesla tiše. „Nefunguje. Zkusím to znovu za minutku za dvě. Nepotřebujete, děti, na záchod? Je dole.“ „Na záchod?“ nechápal Brčko. Katka ho popadla a zašeptala. „Pouští nás, Brčko. Pohni.“

214

Svědectví o soumračnici Rychle se vydali ke dveřím, jen ještě vrhli vděčný pohled na mladou knihovnici. „Děkujeme, Sophie,“ špitl Renek. „Hodně štěstí, děti,“ zašeptala v odpověď Sophie. Jejich odchod pozorovala se značnými obavami – bezesporu jí vrtalo hlavou, jestli udělala správnou věc. Přece jen to byly děti. Ať už provádějí cokoliv, ať už míří kamkoliv – nehrozí jim nebezpečí? Stejná otázka se honila hlavou i dětem samotným. A odpověď zněla: Ano, hrozí.

215

Telefonát, peníze a osudová obálka

Vítejte ! T

eď už Renek nabyl pevného přesvědčení, že se pan Benedikt a Číslo dvě vypravili na ostrov, ať už se nacházel kdekoliv, a že se tam pan Utrum vydal za nimi. Jestli tam zamíří i děti, to se teprve uvidí, přemítal Renek, ale jedna věc byla jistá: jestli neuspějí, nebude to kvůli tomu, že by nepospíchali. „Nezlobte se, ale musím si odpočinout!“ zahekal Renek, sjel s kolem ze silnice na kousek trávy, tam s roztřesenýma nohama sesedl a plácl sebou na záda. Nohy ho pálily od lýtek po stehna,

Telefonát, peníze a osudová obálka plíce se mu vzdouvaly a sotva viděl, jak ho štípal pot v očích. Od chvíle, kdy unikli z muzea, jen zběsile šlapali do pedálů. Opodál zaslechl zvláštní chroptění. Otřel si oči a otočil hlavu, aby se podíval, co se děje. Několik metrů od něj ležel s jednou nohou pod kolem Brčko a sípal. Vypadal jako kavalerista, jehož při bitvě zalehl vlastní kůň. Na to, aby promluvil, byl příliš zadýchaný, na to, aby sesedl, příliš vyčerpaný, a tak jen za Renkem sjel do trávy a prostě se na ni zřítil. Katka se vrátila podívat, co se přihodilo. Seděla na kole – nějakým zázrakem rovnováhy stálo rovně, aniž by šlapala – a Konstance u ní v košíku. Obě vypadaly zklamaně. „Hele, musíme si pospíšit,“ připomněla Konstance, která by jinak s Katkou nejela. „Myslím, že… jsem vyřízený,“ funěl Renek. „Pokračujte… beze mě.“ „Děláš si legraci?“ zeptala se ohromeně Katka. Renek přikývl a posadil se. Zjistil nicméně, že nemůže dýchat ani v téhle poloze, a tak se zase poroučel na záda. Konstance se odmítavě zamračila. Kolem mezitím prošla stařenka venčící miniaturního pudla. Zastavila u Brčka a nechala pudla, aby si ho očichal. Brčko na něj dokázal jen zamrkat a zalapat po dechu. Stařena nesouhlasně zamlaskala, děti počastovala něčím v holandštině a šla dál. Od muzea k hotelu vedla dlouhá, rovná cesta podél hlavní silnice, ale aby děti unikly pozornosti (mohla je totiž hledat policie), držely se postranních uliček. Zrovna se nacházely v poklidné čtvrti. Trávníček, na nějž se chlapci složili, byl ve skutečnosti malinký parčík – bohužel poněkud bezútěšný, sotva větší než jedno místo k parkování, s jedinou, trouchnivějící lavičkou a jediným, chřadnoucím jilmem.

217

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Tak jsem si říkala,“ pravila Katka, když se chlapci vzpamatovali, „co když pan Benedikt plánoval, že v Thernbaakagenu výpravu zakončíme? Co když si s Číslem dvě odskočili na ostrov s tím, že než dorazíme do hotelu, vrátí se? Přece jen se o tom ostrově dozvěděl teprve tady. V původních plánech s tím počítat nemohl.“ Renka už ta otázka také napadla, ale nechával si ji pro sebe. Nechtěl kazit náladu Konstanci. A opravdu, teď když to Katka nadnesla, Konstancin už tak ustaraný výraz ještě potemněl. „Klidně mohl ten ostrov do naší výpravy přidat,“ pospíšil si s odpovědí. „V tom případě ale v hotelu nechal nějaké vodítko. A i kdyby ne, mohli bychom vypátrat Hana de Reizegera, toho přítele Benediktových. Sice už bude dost starý, ale…“ „Ehm,“ ozval se se znepokojeným výrazem Brčko. „Ehm, je mi líto, ale Han byl starý už tehdy. Už dávno zemřel. Ve svém dopise se o tom zmiňuje teta pana Benedikta.“ „Vážně?“ vyjela na Brčka Konstance. „Proč jsi to neřekl dřív?“ Brčko zaťal zuby. „Protože než jsme se k tomu dostali, přišel pan Schuyler, Konstance.“ „Pověděl bys nám, co tam psala?“ zeptal se Renek. „Tenhle dopis už byl anglicky,“ poznamenal Brčko. „Můžu vám ho odcitovat. Nebo to mám radši…?“ „Rozhodně,“ přisvědčila Katka. „Jen cituj.“ A tak Brčko dopis přeříkal: Má drahá Anki, píši tentokrát anglicky, nejen proto, abych Ti ukázala, jak už jsem si jistá v kramflecích, ale také abych k tomuto jazyku vedla i Tebe a dr. Be-

218

Telefonát, peníze a osudová obálka nedikta, neboť mi vždy připadalo směšné, že dohromady hovoříte deseti jazyky, ale v angličtině se vyjadřujete tak neobratně. Ale odpusť. Ze všeho nejdříve jsem Ti chtěla projevit soustrast s tím, že jste přišli o přítele Hana de Reizegera. Jistě Vás utěšuje, že skonal v tak požehnaném věku. A neprožil snad život naplno a dobrodružně? A nezemřel na cestách po světě, jak vždy doufal? Kéž by měl takové štěstí každý! Je mi vážně líto finančních potíží, o kterých se zmiňuješ v posledním dopise, Anki, pomoci Ti ale nemohu. Uvědomuji si, že mne o pomoc výslovně nežádáš, ale zdá se mi, že nepřímo tu prosbu ve svém dopise přece jen vyjadřuješ, a mrzí mne, že ji musím odmítnout. Jak určitě víš, brání mi v tom vlastní svízelná situace. Mám sotva dost na nájem, jako ostatně už od chvíle, kdy před tou řádkou let zemřel Thiedric. Co to ale vlastně chcete podniknout za výpravu? Jestli je tak bezodkladná, musíš ji utajovat i před vlastní sestrou? Připadá mi, že žádost o finanční prostředky na cestu by mělo doprovázet nějaké vysvětlení. Ať tak či onak, úpěnlivě Tě prosím, abyste se do experimentu, o kterém se zmiňuješ, nepouštěli. Jistě, pokud uspějete, vláda Vám vyplatí tučnou sumu,

ale

nebojíte

se

případného

neštěstí?

Neodmítli snad ostatní právě z toho důvodu? Možná namítneš, že většině chybí Vaše předpoklady, ale

219

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava někde v Nizozemsku se jistě najdou další vědci, kteří by se o něco takového mohli pokusit. Osobně na to nahlížím tak, že výbušniny ze své podstaty prostě vybuchují, a nedokážu si představit, co na tom můžete změnit. Ať Vám jde o sebevíc ,,vznešený cíl“, jak to nazýváš ve svém dopise, ať máte možnost zachránit sebevíc životů, ujišťuji Tě, že mě by k něčemu takovému nikdo nepřiměl! Nejspíš z toho důvodu jsem se sama vědkyní nestala. (A také proto, že je věda taková nuda – tolik latiny a taková spousta značek.) Ulevilo se mi alespoň, že hodláte počkat, než se Vám narodí to malé. Ale nač ten spěch? Dítě, experiment, ta tajemná výprava – píšeš, jako by všechno muselo jít ráz naráz! Není kam spěchat, Anki! Musím se přiznat, že mě pokaždé dokáže naštvat, jak neustále píšeš oběma rukama najednou, jako bys nesměla přijít o jediný okamžik. Žena by neměla takhle otevřeně chvátat, ať má o svých schopnostech sebelepší mínění.

Děti dopis svou nerudností šokoval. Zatímco Brčko citoval jeho zbytek, kde se pisatelka věnovala nehorázným cenám a hlučným sousedům, Renkovi vrtalo hlavou, co si asi o dopise myslel pan Benedikt. Jak ho tak znal, nejspíš mu nadřazený tón jeho tety přišel legrační – rozčilovat se a nechat si ujít příležitost upřímně se zasmát, to by se panu Benediktovi nepodobalo. Ale stejně, uvažoval Renek, ho další příklad takové nevlídnosti ve vlastní rodině musel zklamat.

220

Telefonát, peníze a osudová obálka „Předpokládám,“ promluvila Katka, když Brčko skončil, „že její dopis schovali proto, že se zmiňuje o Hanovi a o té tajné výpravě, kterou plánovali. Dávali si obrovský pozor.“ „Proč ho ale prostě nezničili?“ divila se Konstance. „Takový hnusný dopis! Proč si ho proboha Anki nechávala?“ Katka zachrčela smíchy. Z těch několika dopisů, co jí kdy poslala Konstance, se za zvlášť příjemný nedal považovat ani jeden. „Možná ze stejného důvodu, proč si já nechávám dopisy od tebe, Týno.“ Konstance zkřivila obličej; nevěděla jistě, jestli Katčinu poznámku brát jako urážku, nebo projev náklonnosti. Vlastně v ní viděla obojí.

Přísně vzato se Thernbaakagen nenacházel na pobřeží, ale na mořském dně. Jako tolik měst v Nizozemsku se rozkládal na půdě, kterou si chytří Nizozemci vydobyli z moře. Město sousedilo se Severním mořem, protkávaly jej nesčetné kanály a zdálo se, že je tu víc vody než souše. Od této skutečnosti se také odvíjela velká část zdejších obchodů – rybolov, lodní přeprava zboží a doprava činily z Thernbaakagenu když ne velké, potom alespoň prosperující a rušné město. A v centru, přímo v jeho srdci, stál hotel Regaal. Renek, Brčko a Konstance název hotelu viděli už od rušného nároží o dva bloky dále, ale teď se tím směrem nedívali. Stáli kousek od vozíku s občerstvením a čekali na Katku, až se vrátí z výzvěd, upírali zrak na všechny ty pochutiny a v ústech se jim sbíhaly sliny. Zvláště z vůně smažených brambor se Renkovi div nezatočila hlava, jak moc po nich toužil. Jenže poslední peníze utratili za bicykly.

221

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Jeden z nich se zrovna vyřítil z okolního provozu – jela na něm dívka s brýlemi a rozcuchanou hřívou. Hupla s kolem na obrubník a jen těsně minula vozík s občerstvením. Jeho majitel ze strachu o prsty uskočil a úsečně, nesouhlasně něco ucedil holandsky. „To říkala i ta stará paní s pudlem,“ zamumlala si pro sebe Konstance. Renek její poznámku zaslechl a uvědomil si, že má pravdu. „Elegantně oblečených lidí s kufříky jsem viděla spoustu,“ hlásila Katka, která Brčkovi mezitím vrátila brýle a vzala si zpět svůj kbelík, „ale Martinu ani L. O. Quenta ne. Podle mě to prostě musíme risknout, nemyslíte?“ „Asi nemáme na vybranou,“ přitakal Renek. Upoutal pozornost majitele vozíku a anglicky se ho zeptal, jestli by jim nepohlídal kola. Když muž uslyšel, že Renek mluví anglicky, jeho odmítavý výraz se rozplynul – jako by z nějakého důvodu neměl rád holandské děti, ale cizí mu přišly snesitelné – a příkrým hlasem odpověděl, že pohlídá, ale ať si pospíší, že nemůže strávit celé odpoledne tím, že bude dětem dávat pozor na kola. Renek mu poděkoval a muž mu s přikývnutím, rovněž odměřeným, podal kornoutek horkých plátků brambor – připomínaly tlusté hranolky – politých omáčkou podobnou majonéze. „Viděl jsem, jak mi po tom koukáte,“ poznamenal. „A teď sypte, ať jste brzy zpátky.“ Děti se loudaly k hotelu, hladově se dělily o brambory a bedlivě pozorovaly kolemjdoucí. Na chodníku se to hemžilo chodci, často elegantně oblečenými do práce, a v dětech hrklo pokaždé, když na ně pohlédl nějaký byznysmen v obleku. Tak nervy drásající chůzi po ulici ještě nezažily. Když dorazily do hotelu, všem se ulevilo. Hotel Regaal pamatoval lepší časy – vstupní hala měla rozviklaný nábytek a ošoupané podlahy a ve vzduchu visel zatuchlý

222

Telefonát, peníze a osudová obálka odér –, ale přestože už jej zastínily moderní hotely, ze všech sil se snažil uchovat si zdání někdejší vznešenosti: rozviklaný nábytek byl naleštěný, ošoupané podlahy bezvadně zametené a recepční pečlivě upravení a profesionální. Když děti vstoupily, jeden z nich, starší muž s ulízanými šedivými vlasy, prohlásil cosi holandsky. Jeho kolegyně, křehká, bledá, přísně vypadající žena s tmavými kruhy pod očima, souhlasně přikývla. „Už zase,“ poznamenala zamračeně Konstance. Tentokrát si toho povšiml i Renek – opět ta fráze, kterou již utrousila nejprve žena s pudlem a po ní i majitel vozíku s pochutinami. Nad tím už se nedalo jen tak mávnout rukou, byla by to až moc velká náhoda. S ostatními v zádech přistoupil k recepčním a zeptal se, jestli umějí anglicky. V obou obličejích se okamžitě objevil výraz pochopení. „Jistěže umíme anglicky,“ přisvědčil šedovlasý muž nijak nevlídným tónem. Měl červené líce a bradku, tak úzkou a drobnou, že to vypadalo, jako by měl na bradě otisk palce. „Čím posloužíme, děti?“ „Můžu se zeptat, co jste nám to před chvílí říkal?“ chtěl vědět Renek. „Už jsme to slyšeli i od jiných lidí a jsme zvědaví.“ „To jste tedy všímaví!“ odvětil muž pobaveně i zaujatě zároveň. „Říkal jsem, že byste měli být ve škole! Ostatní, o kterých mluvíš, si museli stejně jako já myslet, že jste místní záškoláci – a vy přitom vůbec nejste odsud. Jste tu na nějakém školním výletě?“ „Něco takového,“ odpověděla Katka. Renek zneklidněl. Připadal si hloupě – cestou přes město musela jejich čtyřka budit větší pozornost, než doufali. Už se s tím nedalo nic dělat, ale měli o důvod víc co nejrychleji najít vodítko a zmizet. „Nemáte tu pro nás nějaký vzkaz?“ zeptal se. „Vzkaz od někoho jménem Mikuláš Benedikt?“

223

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Muž se potěšeně zazubil. „Benedikt, říkáte? Konečně jste tu! Slyšela jsi o téhle tajuplné záležitosti, Daatje?“ zeptal se své kolegyně. Ta však jen odvrátila zrak, jako by od něj radši měla pokoj. „Asi ne,“ usoudil muž a obrátil se zpět k dětem. Jeho nadšení nepolevovalo – i kvůli očividné úlevě v dětských tvářích. „Jmenuju se Hubrecht, děti, a moc rád vás poznávám. Od Benedikta pro vás skutečně něco mám. Ano, ovšemže!“ Děti vyčkávaly, Hubrecht na ně však jen dál hleděl s povzbudivým úsměvem. Zdálo se, jako by sám na něco čekal. „Můžeme, ehm, se na to podívat?“ zeptala se Katka. „Prosím?“ Hubrecht se rychle rozhlédl na obě strany a poté se komicky spikleneckým způsobem předklonil a zašeptal: „Nejdřív mi musíte ukázat… tu věc.“ A dramaticky zastříhal obočím. „Věc?“ nechápal Brčko. „No ano! Váš pan Benedikt si tu pronajal pokoj a já do něj mám pustit každého, kdo se na něj odvolá – ale pod podmínkou, že mi ukáže určitou věc. Máte ji? Říkal, že bez ní byste sem nedorazili. A víc už prozradit nemůžu.“ „Další hádanku už ne,“ utrousil otráveně Brčko. Renek se podrbal na hlavě. „No dobře, tak o čem pan Benedikt věděl, že si to přivezeme?“ „Můj kbelík?“ navrhla Katka. „Ten s sebou nosím neustále.“ Hubrecht se usmál a zavrtěl hlavou. Pohlédl na Konstanci, jako by očekával, že si i ona zkusí tipnout, jenže Konstance si všimla hrudky žvýkačky přilepené pod hranou pultu a vydávala znechucené zvuky, a tak Hubrecht zdvořile odvrátil zrak. „Jestli si je pan Benedikt jistý, že jsme si to přivezli,“ přemítal Renek, „nejspíš jde o něco, co jsme museli mít sebou, abychom se sem dostali.“

224

Telefonát, peníze a osudová obálka „Třeba oblečení,“ zkusil to Brčko. Ostatní na něj zůstali civět. „No jasně, oblečení, to je ono, Brčko,“ rýpla si Konstance a Katka málem zachrčela smíchy, ale přemohla se. „Ukaž jim oblečení, třeba nás pak pustí.“ „Zase tak hloupý nápad to není,“ hájil se Brčko. „Bez oblečení už by nás zatkli, ne? Takže bychom sem nedorazili, je to tak?“ Hubrecht však vrtěl hlavou. Za to, že se mu posmívala, šťouchl zahanbený Brčko Konstanci zprudka do žeber. Konstance vykřikla a oplatila mu to kopancem do holeně. Spokojená s výsledkem (Brčko se šklebil a poskakoval) se rychle pokusila o další. „A co vlakový řád?“ zeptala se Katka; šarvátky těch dvou si nevšímala. „Nebo jízdenka?“ Hubrecht zavrtěl hlavou. Znovu mrkl na Konstanci, jako by odpověď očekával od ní – a tentokrát Renek pochopil proč. Odpověď skutečně měla ona… a Hubrecht si toho všiml. „Tvůj dárek!“ zvolal a ukázal na Konstancin přívěsek ve tvaru zeměkoule. (Konstance se přestala pokoušet kousnout Brčka do ruky a udiveně sklopila zrak.) „Bez něj bychom sem nedorazili!“ Hubrecht tleskl. „To je ono! Malý svět – přesně jak říkal váš pan Benedikt! Výborně, děti, klíč je váš.“ Sáhl pod pult. „Hrajete nějakou bojovku, jo? To musí být zábava! Říkal jsem si, kdy se tu ukáže někdo další.“ Renek od Hubrechta převzal klíč od pokoje. „Když říkáte ‚někdo další‘, myslíte tím, že už tu před námi někdo byl?“ „No ano! Je to soutěž, že? Že by dospělí proti dětem? Žádný strach! Klíč dostáváte jako první. Do toho pokoje nikdo jiný nevkročil, dokonce ani personál. Tak zněly pokyny pana Benedikta.“

225

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Kdo se tu zatím objevil?“ zeptal se Brčko. „Dva moc milí pánové – v tentýž den, kdy si váš přítel pan Benedikt ten pokoj pronajal. Ptali se, jestli tu bydlí. Nebydlel – jen si pokoj se svou mladou kolegyní prohlédli, klíč nechali u mě a odešli –, ale protože ti džentlmeni zmínili jeho jméno, řídil jsem se podle pokynů: nabídl jsem jim pokoj na účet pana Benedikta, pokud mi předloží jistou věc. Domníval jsem se, že si ji mohli přinést v jednom z kufříků. Jenže nic takového neměli, a tak mi poděkovali a odešli. Zdvořilí pánové, elegantně oblečení, ten typ, který tenhle hotel navštěvoval za lepších časů. A tak jsem si lámal hlavu, kdo ještě přijde. Potom, jak dny ubíhaly, už jsem si začínal myslet, že nikdo! Ty ne?“ zeptal se kolegyně, které říkal Daatje a jež teď, zdálo se, dávala pozor. „Já o tomhle nic nevím, Hubrechte,“ vyrazila ze sebe Daatje. Renkovi přišla rozrušená. Upřeně je pozorovala, ne přímo se záští, ale rozhodně s nevlídným výrazem. Cítila se snad opominutá? Hubrechtovi očividně plán pana Benedikta učaroval a s radostí se na něm podílel. Jenže na Hubrechta se žena nedívala. Snad neměla v oblibě děti. Renek by tomu rád věřil, ale zjistil, že nemůže. Byl si celkem jistý, že jim pan Benedikt v pokoji nechal peníze – alespoň na jedno dvě jídla –, a na mysl se mu vkrádalo podezření, že jich Daatje část ukradla, možná i všechny. Zvládla by to snadno, věděla, že je pokoj prázdný. Třeba měla v úmyslu svést to na chudáka Hubrechta nebo někoho jiného z hotelového personálu. Přesně to se v jejím výraze zračí, usoudil Renek. Pocit viny. Pořádně ho to znepokojilo. Předbíháš, mihlo se mu hlavou. Nech to zatím plavat. Brzy to zjistíš. Jenže potom si všiml Konstance.

226

Telefonát, peníze a osudová obálka Zírala na Daatje, doslova ji probodávala pohledem. A čím déle na ni upírala zkoumavý zrak, tím více potemňoval její výraz. Na konci už se doslova kabonila. Daatje to neuniklo a nervózně se vrtěla v křesle a uhýbala očima. Hubrecht mezitím dětem vysvětlil, kde najdou svůj pokoj. Katka s Brčkem mu poděkovali a zamířili k výtahu. Renek musel popadnout Konstanci za paži a odvést ji od pultu. „Co se děje?“ zeptal se polohlasem. „Co udělala?“ „Nevím,“ zabručela Konstance a ohlédla se přes rameno. „Ale nic dobrého.“ „To je všechno? Nic dobrého?“ „Tím myslím něco hodně zlého,“ opáčila Konstance. „Toho jsem se bál.“ „O kom to vy dva mluvíte?“ zeptal se Brčko. „Povím ti to, až budeme o samotě,“ prohlásil Renek. „Ale mějte oči na stopkách. Něco tu nehraje.“ „Jak já tohle nerad slyším,“ odvětil Brčko a sáhl si po brýlích. Katka přimhouřila oči. „Můžeš nám to říct ve výtahu,“ zamumlala, neboť se zrovna otevřely dveře a ukázalo se, že je výtah prázdný. Děti nastoupily a postavily se těsně k sobě, těsněji, než prostor výtahu vyžadoval, a Katka otevřela víko kbelíku, připravená popadnout cokoliv, co může rychle potřebovat. Dveře se zavřely.

Přes vstupní halu je pozorovala Daatje. Vypadala tak rozhozeně, až se jí Hubrecht zeptal, jestli je v pořádku. „No, rozbolela mě hlava,“ odpověděla. „Nemáš na to něco?“ „Ne, ale máme přece skříň s léky. Něco ti přinesu.“ Hubrecht se rozhlédl po klíčku. „Klíč bude určitě v kanceláři,“ konstatoval popleteně. „Neboj, já ho najdu.“

227

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Když odešel, Daatje klíček od skříně vytáhla z kapsy a upustila ho na zem, aby to vypadalo, že tam spadl náhodou. Potom rozložila útržek papíru, na němž měla napsané telefonní číslo – číslo, které teď rozechvělými prsty vyťukala. „Haló? Ano, tady Daatje – z hotelu… Ano. Někdo konečně dorazil. Právě teď. Jenom skupinka dětí. Ty peníze, co jste mi slíbili, mi můžete poslat na mou adresu, prosím. Já… Cože? Ne, jaký pokoj, to vám říct nemůžu. Neslyšel jste, že jsou to jenom děti? Ne, na tom jsme se nedohodli. Je to proti předpisům a stejně… Ne, v žádném případě! Bohužel jsem… Bohužel…“ Daatje vyděšeným zrakem mrkla přes rameno. Pořád sama. „To byste přece neudělali,“ zašeptala do sluchátka. „To byste přece… přece… Aha.“ Ztěžka polkla. „Ale žádám vás… Musíte mi slíbit, že nikomu neublížíte…“ Následovala dlouhá odmlka, během níž se s mimořádnou úzkostí hryzala do spodního rtu. Potom se rychle nadechla a prozradila adresátovi číslo pokoje. Vzápětí práskla telefonem a odskočila od něj, jako by jí právě uštědřil pořádnou, bolestivou ránu.

„Já jdu první,“ rozhodla Katka, třebaže jí cloumala pořádná nervozita. (A nervozitu Katka pociťovala jen v situacích, kdy většinu dětí jímala hrůza.) Plížila se s chlapci po koberci chodbou k hotelovému pokoji. Konstance zůstala u výtahu, aby držela dveře. Nacházeli se ve čtvrtém patře. Kdyby v pokoji narazili na něco nepříjemného, potřebovali mít možnost rychle pláchnout. Katka se nejprve zaposlouchala u dveří, potom je odemkla a nahlédla do pokoje. Znepokojeně koukla na chlapce a vklouzla dovnitř. Renek s Brčkem čekali jako na jehlách. Katčina sebedůvěra jim vždy pomáhala překonávat vlastní obavy, takže neviděli

228

Telefonát, peníze a osudová obálka nijak rádi, že teď, zdálo se, znejistěla. Když po dlouhé, napjaté chvíli Katka zavolala, že je vzduch čistý, chlapci se po sobě úlevně podívali. V jejím hlase znovu zazněla přirozená uvolněnost. Chlapci mávli na Konstanci, ať jde za nimi, a vstoupili do pokoje. Dveře vedly do stísněné předsíňky. Pohyb tu ještě ztěžoval neuváženě umístěný stolek, kvůli němuž se dveře otevíraly jen do poloviny. Na stole, který chlapcům sahal do pasu, stála váza s umělými, hedvábnými květinami, mísa sladkostí a vzkaz „Vítejte!“, psaný nezaměnitelným rukopisem – poznali v něm stěsnané, těžko čitelné písmo Čísla dvě. Renka píchlo u srdce při pomyšlení, co asi v této chvíli Číslo dvě musí prožívat. Za stolkem se procházelo do velkého pokoje s několika židlemi, postelí, rozkládací pohovkou a dvěma složenými lůžky, opřenými o zeď. (Dost prostoru na to, aby se tu ubytovali všichni čtyři, uvědomil si Renek, plus Konrád s Rhondou, kteří měli jet s nimi.) Katka se za okenními záclonami přesvědčovala, jestli nenatrefí na nějaké vodítko, a hlasitě přitom mlaskala. Žvýkala něco mimořádně lepkavého z mísy. Renek se tomu musel podivit. Katka vleze sama do prázdného pokoje – pokoje, kde ji může čekat nevýslovné nebezpečí – a zastaví se, aby si vzala nějakou sladkost. „Nisss zvuáššštního neuidím,“ oznamovala. „Uuu koupeuně taky nisss není.“ „Třeba je to všechno,“ nadnesl Brčko a s obavami se rozhlížel. „Třeba nám prostě pronajal tenhle pokoj a potom už plánoval návrat. Možná už další vodítka zkrátka neexistují.“ „Já bych se ještě nevzdával,“ opáčil Renek. Doufal, že Konstance Brčkova slova neslyšela. Klekl si, aby prozkoumal čtyři důlky v koberci u zdi.

229

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Katka rozevřela svůj švýcarský nožík a jeho párátkem si ze zubů vyšťourala kousek sladkosti. „Těch otlaků jsem si taky všimla. Stávala tam nějaká židle nebo tak něco.“ Renek kvapně vstal. „Stůl u dveří! Někdo ho z nějakého důvodu posunul. Vsadím se, že na něj máme vylézt nebo…“ Do hlavního pokoje vstoupila Konstance, v jedné ruce hromádku sladkostí, v druhé obálku. Světle modré oči jí svítily nadšením. „Vy jste si toho nikdo nevšimli? Viselo to pod stolem.“ „Nevšimli,“ odpověděl Renek. „Pan Benedikt ale věděl, že ty to uvidíš hned. Kdokoliv jiný je na to moc velký. Určitě si přál, abys to našla právě ty.“ Konstance se nad tím usmála. Pomyšlení, že to pan Benedikt takto zařídil, ji těšilo. Když si však představila, co může v dopise stát, její úsměv rychle pohasl. Co když v něm dostanou pokyn, ať zůstanou na místě a vyčkávají? Co když došli na konec cesty? Strčila obálku Renkovi. „Přečti to ty. Já bych to nezvládla.“ Renek obálku s dopisem otevřel a nahlas přečetl:

Drazí přátelé, chtěl jsem, abyste si v pohodlí odpočali. Čeká Vás totiž další etapa výpravy, která Vás zavede... No, to si ostatně domyslete sami. Nemusíte ovšem nijak zvlášť spěchat. Nevíte-li, kde hledat odpověď, můžete se na ní vyspat. Se srdečným pozdravem pan Benedikt „Postel!“ vykřikli všichni najednou a vyprskli smíchy. Takhle rychle se na něčem shodli jen vzácně. Pan Benedikt nepsal, že se

230

Telefonát, peníze a osudová obálka mohou vyspat na odpověď, nýbrž na odpovědi. Společně se přihnali k posteli a ve víru létajících přikrývek, povlečení a polštářů ji během několika vteřin stáhli až na holou matraci. Obálka nikde. Sesunuli matraci z roštu. Nic. „Pojďte, zkusíme pohovku,“ navrhl Renek. Na mysl se mu vkrádaly obavy. Sundali z pohovky polštáře, Katka popadla látkové ucho a směrem k sobě a vzhůru zatáhla za skrytou matraci. Ta se rozložila a odkryla velkou obálku z konopného papíru, na niž pan Benedikt napsal: Použít v případě hladu, zvědavosti nebo obojího. Katka obálku rozřízla nožem a vysypala její obsah na matraci. „Peníze na jídlo,“ konstatovala spokojeně. Svazek bankovek odložila stranou a vzala do ruky list papíru. „A adresa! ‚Lodní doprava Risker.‘ Přímo tady v Thernbaakagenu!“ Brčko si adresu přečetl. „Tahle ulice vede podél nábřeží. Viděl jsem ji na mapě. Nejsme odtamtud daleko. Stačí…“ „Co se děje, Renku?“ zeptala se Konstance. Renek upíral zrak na peníze. „Ta obálka byla zalepená. A peníze tu zůstaly. Co tedy provedla?“ „Kdo co provedl?“ zajímalo Katku. „Daatje, ta ženská zezdola. Říkal jsem si, jestli neukradla peníze, které nám pan Benedikt nechal.“ Renek začal rázovat po místnosti, ale zjistil, že mu v cestě leží matrace a polštáře z pohovky i z postele, které naházeli na podlahu. „Jenže ona nic neukradla. A když o tom teď tak přemýšlím, ti desaterníci, kteří se v hotelu objevili, Hubrechtovi jen poděkovali a odešli. Ani ho nenutili, aby jim pokoj ukázal. Nepřipadá vám to divné?“

231

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Nejspíš si neuvědomili, že v tom pokoji něco je,“ mínila Katka. „Mysleli si prostě, že pan Benedikt jen někomu zaplatil pokoj. Někomu, kdo ještě nedorazil.“ „Ano, ale chtěli by se přece dozvědět komu,“ namítl Renek. „A nejlepší způsob, jak to zjistit, by byl…“ Vyvalil oči. „Okamžitě odsud musíme vypadnout.“ „Ty myslíš, že jim Daatje o nás řekla?“ zeptal se Brčko. Nechtěl tomu věřit. „Ty myslíš, že zavolala desaterníkům, že jsme tady?“ „Okamžitě, Brčko!“ prohlásila Katka, popadla ho za ruku a chtěla ho odvléci. V cestě jim však stála Konstance a nehýbala se. Oči upírala ke vzdálené stěně tak úporně, jako by skrze ni viděla do hotelové chodby. „Pozdě,“ zašeptala. „Už jsou tu.“

232

konečně

dostiženi D

ěti slyšely, jak v předsíňce práskly vchodové dveře o stolek, a pokoj náhle prosytila vůně kolínské. Zavrzala podlaha. A potom se dovnitř naklonil vysoký muž s kufříkem a pohlédl na ně. Tenhle desaterník v kvalitním modrém obleku měl mimořádně bledou, až bílou kůži, vlasy černé jako uhel a tenké bezbarvé rty, které vytvářely dojem, že buď přišel o spoustu krve, nebo ho čerstvě rozmrazili. Zářícíma tmavýma očima přelétl místnost a prohlédl si matraci, polštáře a povlečení na podlaze. Potom se na děti usmál

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava a odhalil dokonalé, blyštivé zuby. „Teda, teda, špuntíci, vy jste tu ale nadělali binec. Vy jste něco hledali?“ Děti na něj zůstaly civět; neodvažovaly se pohnout ani promluvit. „Nemá cenu předstírat, že mi nerozumíte,“ pokračoval desaterník a mrkl na ně. „Já o vaší čtyřce slyšel. A teď, Konstance, buď té dobroty a přines mi ten papír, co držíš v ruce. Chci se na něj podívat. A ty, Katko, dej mi to, co skrýváš za zády.“ Natáhl volnou ruku, v níž nedržel kufřík. Jako by sahala až do půli pokoje, tak kromobyčejně dlouhou ji měl, a jeho bledé, štíhlé prsty, trhavě se rozevírající a svírající jako umírající pavouk, dívkám kynuly: Sem s tím! Konstance zakňourala – pohlédla desaterníkovi přímo do očí a to, co spatřila, jí nahnalo hrůzu. V rozechvělé ruce sevřela dopis od pana Benedikta ještě pevněji. Vedle ní se Katka přikrčila, připravená reagovat na jakýkoliv nenadálý pohyb. Desaterník však žádný nenadálý pohyb neučinil. Naopak, postupoval uvolněně, přímo poklidně. Nesouhlasně mlaskl, ruku stáhl a kufřík postavil na zem. Měl tak dlouhé paže, že se přitom ani nemusel příliš shýbat. „Ale, ale. Vidím ti na očích, lištičko, že bych se k tobě raději neměl přibližovat, jinak riskuju, že mě pokoušeš. Jsi doufám očkovaná?“ „Zkuste to,“ procedila Katka zaťatými zuby. „Ona to tak nemyslela,“ pípl Brčko. Desaterník se uchechtl. „Kdepak, nepochybuju, že to tak myslela. Tvá pověst tě předchází, Katko, drahoušku. Myslíš, že když z tebe udělám odstrašující příklad, ostatní děti už budou sekat dobrotu?“ Zatřásl rukama a zpod manžet košile mu vyklouzly dvoje objemné stříbrné hodinky. Místností se rozeznělo bzučení elektřiny.

234

Konečně dostiženi „To nemusíte!“ vykřikl Renek. „Neubližujte jí! My vám ty papíry dáme!“ „Můj milý, to já přece vím, že mi je dáte,“ prohlásil desaterník posměšně lítostivým tónem. Natáhl pavoučí ruce ke Katce. „Ale když už jednou něco začnu, tak to chci taky do…“ Katka se vymrštila. Přímý útok desaterník nečekal, a jak se vrhla vpřed, překvapeně ucukl. Při skoku přes hromadu ložního prádla Katka nabrala polštář a v poslední chvíli ho švihla před sebe jako štít – o zlomek vteřiny později se do něj s tlumeným BUCH BUCH zabořily dva dráty. Renek pozoroval, jak se dráty zakmitaly jako hadí jazyky a svinuly se desaterníkovi zpět do hodinek. Viděl, jak ve stejnou chvíli Katka zpoza zad vymršťuje druhou ruku muži do tváře. Renek si původně myslel, že v ní skrývá papír s adresou, ale spatřil, že v ní drží lahvičku, jejíž obsah teď vychrstla desaterníkovi do očí. „Doufám, že máte rád citronovou šťávu!“ křikla Katka. Muž zaskučel a zakryl si obličej. To už Katka lahvičku odhodila, popadla kufřík a vrhla jej na druhou stranu pokoje na Renka, jenž zděšeně sledoval, jak k němu kufřík letí. Nepatřil zrovna k fyzicky nejzdatnějším dětem, a tak byl rád, že se mu kufřík podařilo chytit, než mu mohl vyrazit zuby. Nevážil zrovna málo a Katka jím mrštila pořádnou silou. „Renku!“ zavolala Katka. „Vyhoď ho z okn... AU!“ Katka sice desaterníka dočasně oslepila, ale zorientoval se podle jejího hlasu, popadl ji za culík, škubl za něj a přitáhl si ji zpět k sobě. Vzápětí toho však zalitoval, když ho Katka začala kopat do holení, a po krátkém zápolení ji od sebe odhodil vysoko do vzduchu. Katka se přetočila jako kočka, ani tak ale nezabránila tvrdému přistání na kbelík, a nebýt matrace, která její pád ztlumila, téměř jistě by si zlo-

235

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava mila žebro. Zašklebila se bolestí, zvedla zrak a viděla, že se Renek odvrací od okna a kufřík stále svírá v náručí. „Renku! Proč…“ „Na chodníku je moc lidí,“ vysvětlil Renek. „Vyhodit ho nemůžu. Mohl by někoho zabít.“ Jeho hlas zněl omluvně a k smrti vyděšeně zároveň. Nic než zbavit se téhle schránky hrůz by si nepřál víc, a přesto tu teď stál a tiskl si ji k hrudi. Z kufříku se linulo bzučení jako z hnízda plného rozzuřených sršňů. Katka se zašklebila. Samozřejmě že to Renek nemůže riskovat. Mělo ji to napadnout. Doufala, že je kufřík pro desaterníka tak drahocenný, že si pro něj poběží a oni dostanou příležitost uniknout. Místo toho ho měla popadnout a pláchnout s ním. Desaterník by se hnal za ní a ostatní by mohli prchnout. Teď se ocitli v pasti… a Katce už došly triky. Desaterník se vzpamatoval ze zásahu citronovou šťávou a teď je z druhé strany pokoje pozoroval. Oči měl opuchlé a zarudlé a už se neusmíval. „Tak jsem měl pravdu, zlatíčko. Vážně koušeš. Ale to už se ti nepodaří.“ Prsty mu jako bledá, lysá tarantule vyšplhaly po kravatě a jedním plynulým, zběhlým pohybem ji stáhly z límečku. Na jejím konci se zjevil tenký kovový střapec jako na koženém biči. „Už jsem vám říkal, že vám ty papíry dáme,“ vysoukal ze sebe Renek. V puse měl sucho. „A vrátíme vám i kufřík. Jenom nás prosím pusťte.“ „Ale, ale,“ reagoval desaterník a nesouhlasně zamlaskal. „Nemáš ty být ten chytrý? To si vážně myslíš, že bych vás pustil? Poté co jste mi dali takhle zabrat? Kdepak, René. Zlobivé děti si zaslouží trest.“ Šlehl kravatou, ta vystřelila místností a s příšerným prásknutím Brčkovi u hlavy vykousla kousek omítky ze stěny. Děti sebou trhly – zejména Brčko, který div neomdlel – a desaterník posměšně ohrnul ret. „Jenom ukázka toho, co vás čeká.“

236

Konečně dostiženi Renek horečně uvažoval. Desaterník jim stál v cestě k východu, a i kdyby se jim podařilo se kolem něj prosmýknout – což bylo nanejvýš nepravděpodobné –, Renek teď spatřil, že v předsíňce těsně za dveřmi číhá další muž v obleku. Desaterník přišel s kolegou. Tímto postřehem už Renkova hrůza nijak nevzrostla (hůř vyděšený už ani být nemohl), ale plně na něj teď dolehlo vědomí, že není východiska, a musí se obrnit před tím, co přijde. Katce došlo totéž. Vyškrábala se na nohy a trpce prohlásila: „Fajn. Dělejte si, co chcete. Ale pokousám vás znovu, ne že ne. Oba dva. To vám můžu slíbit.“ „Oba?“ podivil se desaterník a zamračil se. Prudce pohlédl k předsíňce. „Proč nehlídáš u výta…“ Vypoulil oči. „Vy ale nejste Mortis!“ „To bych prosil,“ utrousil druhý muž. „Co jste udělal s Mortisem?“ vyštěkl desaterník, otočil se ke dveřím a pozvedl kravatobič. „Hned vám to ukážu,“ odvětil druhý muž. V tomtéž okamžiku se ozvalo podivné zasvištění – fit! – a desaterníkovi se do ramene zabodla opeřená šipka. Desaterník ji zlostně vytrhl, ale ani se na ni nestihl pořádně podívat a skácel se na podlahu. Druhý muž vstoupil do pokoje, překročil desaterníkovo bezvládné tělo, poklekl a rozpřáhl ruce. Katka se mu vrhla do náruče. „Konráde!“ zvolala. „Konráde, tak ty ses objevil!“

Konrád se skutečně objevil, ale vzápětí zase zmizel pod horou jásajících dětí, které ho nadšeně vzaly útokem. A dokonce ani poté, co se se spoustou objímání, poplácávání po hlavách, potřásání

237

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava rukou a úsměvů osvobodil, se úplně nezdálo, že se objevil přímo Konrád – tak málo ho připomínal. Obvykle blonďaté vlasy měl nyní černé, modré oči zase hnědé a uši kupodivu jako by se mu smrskly. Na jeho ruměné pleti a vytáhlé postavě se sice nic nezměnilo, ale i ti, kteří ho znali, v něm Konráda viděli jen s obtížemi. „Já myslela, že jsi další desaterník!“ vydechla Katka. „Nemůžu uvěřit, že jsem tě nepoznala!“ „Soustředila ses na bezprostřednější nebezpečí,“ vysvětlil Konrád. Oči mu hrály. „Mimochodem, působila jsi strašně nelítostně. Teď poslouchejte, vážení, jede sem policie, a my si nemůžeme dovolit ztrácet s ní čas. Musíme se vypařit. Pospěšte si!“ Vzal si od Renka desaterníkův kufřík. Chlapec mu jej předal s úlevou. „Policie je na cestě?“ zeptal se Brčko. „Pospěšte si,“ zopakoval Konrád a překročil desaterníkovo tělo. „Vy ho tu necháte jen tak ležet?“ podivila se Konstance. „To ho ani nesvážete nebo tak něco?“ Konrád se otočil a viděl, jak Konstance na desaterníka upřeně civí a bojí se kolem něj byť jenom projít. „Promiň,“ odvětil, vrátil se a zvedl ji. „A teď rychle. Ať už to prosím nemusím opakovat.“ A vynesl Konstanci z pokoje. Na konci chodby děti uviděly, že ze dveří výtahu trčí mužské nohy. Dveře se neustále zavíraly, ale pokaždé jen narazily do nohou a zase se s cinknutím otevřely. Nohy v drahých černých botách podle všeho patřily desaterníkovu uspanému kolegovi. „Nemohl jste ty nohy odsunout?“ zeptala se Konstance. „To cinkání je otravné.“ „To je pravda, ale takhle bude policie muset po schodech,“ vysvětlil Konrád a odváděl děti opačným směrem. Spěšně prošli další chodbou až k otevřenému oknu, za nímž dolů do boční uličky se-

238

Konečně dostiženi stupovalo požární schodiště. Brčko z okna jen krátce mrkl a už sahal po brýlích. Konrád mu položil ruku na rameno. „Na zem se nedívej. Prostě se koukej na nohy a nezastavuj se. To zvládneš. Katko, ty běž první a my půjdeme za tebou.“ V tu chvíli zaslechli, jak se někde s prásknutím rozletěly dveře, a vzápětí k nim ze sousední chodby dolehl dusot policistů (jen ztěžka popadajících dech poté, co museli vyšlapat schody). Katka se přehoupla přes okenní římsu a vyrazila v čele – jedny schody, druhé schody, rameno po rameni, až jí zbývalo jen několik posledních stupínků, které seskočila a přistála vedle zaparkovaného auta. Teprve poté si uvědomila, že jde o vůz policejní. „Nastup, Katko,“ zavolal seshora Konrád. „To je naše.“ „Policejní?“ „Vypůjčil jsem si ho,“ odvětil Konrád. „Tak rychle, chlapci.“ Renek s Brčkem se seštrachali z požárního schodiště a naskočili na zadní sedadlo ke Katce. Konstanci umístil Konrád dopředu k sobě. „Držte hlavy dole,“ nakázal jim a z uličky vycouval. Když projížděl kolem průčelí hotelu, zamumlal: „Tři policejní auta. Fajn. A volala určitě ta ženská ve vstupní hale. Vypadá dost rozrušeně. Není divu.“ „Jaká ženská?“ zeptal se Brčko s hlavou poslušně skloněnou. „Jedna z recepčních. Zavolala policii a nahlásila jim, že ji podplatili a vyhrožovali jí a že do hotelu míří nějací zloduši. Bála se, že něco udělají skupince dětí v hotelu.“ „Jak to všechno víte?“ zeptala se Konstance. Konrád na ni mrkl. Na sedadle spolucestujícího seděla vzpřímeně – na rozdíl od ostatních se nemusela sklánět – a Konrád se zamračil, neboť mu něco došlo. „Měla bys mít dětskou sedačku. Bez ní je to nebezpečné.“

239

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Konstance na něj nevěřícně pohlédla. „Děláte si legraci?“ „Trochu. Ale stejně se všichni připoutejte.“ S očima nadále upřenýma na vozovku sáhl po Konstancině pásu a vytáhl jí ho. Při její výšce (nebo spíš nížce) jí vedl napříč přes obličej. Loupla po Konrádovi jedním okem, které bylo vidět. „Klidně si to uprav,“ usmál se na ni zešikma Konrád. „A abych ti odpověděl na otázku: věděl jsem, co dělám, protože jsem poslouchal policejní vysílačku. Holandsky sice neumím nijak skvěle, ale stačí to. A naštěstí už jsem se v té čtvrti stejně pohyboval. Policie se už dnes o vás vysílačkou jednou bavila. Prý jste zrovna odjeli z přírodopisného muzea a měli vás přivézt na stanici k výslechu. Činili jste se, vy čtyři.“ „Jsem rád, že jste nás našel,“ ozval se Renek. „Už jsme to měli příšerně nahnuté.“ „Je mi moc líto, že jsem vás dostihl až teď,“ odvětil Konrád a jeho výraz jasně svědčil o tom, jak ho to mrzí. „O pět minut dřív a celého toho setkání bych vás ušetřil – a sám bych si ušetřil obavy. Nebýt jistého zdržení, potkali bychom se, už když jste se vylodili v Lisabonu. Taky nijak nepomohlo, že jste tak děsně chytří. Nedokážu vám ani vypovědět, jaký jsem dostal strach, když jsem v Thernbaakagenu zjistil, že nejste ve vlaku.“ Teď už zpříma seděly všechny děti. Konrád projížděl po štěrkovité cestě čtvrtí velkoskladů u přístavu. Všichni až na Konstanci, která nebyla dost vysoká, viděli opodál třpyt Severního moře. „Ale jak jste věděl, že tím vlakem pojedeme?“ zeptal se Renek. „A jak jste vůbec věděl, že jsme se vydali do Lisabonu?“ „Vědět, to je moje práce,“ odvětil tajemně Konrád. Potom pokrčil rameny. „A taky jste si zapomněli cestovní deník od pana Benedikta.“

240

Konečně dostiženi „Teda!“ vyhrkla Katka. „Takže jsme měli štěstí, žes ho nechala doma, Konstance! Já ti říkala, že je to dobře!“ „Je to tak,“ přitakal Konrád. „Když jsem dorazil k panu Benediktovi, Rhonda už objevila váš vzkaz a brzy poté jsme našli i deník. Nějakou dobu nám ale trvalo, než jsme rozlouskli vodítka, a mezitím už nám odplula Zkratka. Věděl jsem ale, že u kapitána Netopila jste v dobrých rukou a že když poletím letadlem, dorazím do Lisabonu před vámi, a tak jsem neměl velké obavy, dokud mi Joel Trefil – tedy Kanon – neoznámil, že jste se ocitli úplně sami na tom hradě. Už jsem tam chtěl pádit, když vtom jsi volala vysílačkou, Katko. Sice jsem nerozuměl ani slovo, ale ze zvuků v pozadí jasně vyplývalo, že jste na nádraží.“ Konrád zavrtěl hlavou. „Jenže jsem vás těsně propásl. Dokonce jsem ještě viděl odjíždět váš vlak. Ale musel jsem se v tu chvíli postarat o Janů s Jírů. Ano, jsou zadržení,“ dodal v reakci na všeobecné výkřiky. „A pěkně jsme si popovídali. Jsou to tvrdohlavci, tahle dvojka, ale naštěstí taky poměrně velcí tupci. Prozradili mi toho víc, než si uvědomovali, a mně rychle došlo, že vám v tom vlaku žádné nebezpečí nehrozí. Takže jsem se ani tentokrát nestrachoval a znovu jsem letěl letadlem – u pokladny mi sdělili, že máte namířeno do Thernbaakagenu – a opět jsem dorazil před vámi. Ale nevzal jsem v úvahu vaši ostražitost. Měl jsem předpokládat, že vystoupíte v jiné stanici… A tady je to ideální.“ Konrád s policejním vozem sjel z cesty do jednoho ze skladů – navzdory jeho dokořán otevřeným vysouvacím vratům nějak vydedukoval, že bude prázdný. Vypnul motor, otočil se a všem se postupně zadíval do očí – nejprve Katce, potom ostatním, nakonec znovu Katce. „Zachovali jste se statečně,“ pravil pomalu. „A vím, že jste to udělali proto, že máte naše přátele rádi. Ale jestli něco

241

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava takového podniknete ještě jednou, můžu vám zaručit, že desaterníci a předáci vás budou trápit ze všeho nejmíň – rozumíte?“ Tvářil se velice přísně, bradu vystrčenou, a vyslovoval břitce a úsečně, jako by úporně potlačoval vztek. Katka vyprskla smíchy. Konrádovi vyletělo obočí, a když to Katka viděla, rozesmála se ještě hlasitěji. „Konráde,“ pravila, „vsadím se, že lotry děsíš k smrti, ale jako táta nikomu moc strachu nenaženeš.“ „Má pravdu,“ přizvukovala Konstance. „Poznám, že se ve skutečnosti nezlobíte.“ Konrád se zamračil a pohlédl na Renka, ten však jen odvrátil zrak, aby ho nemusel zklamat, neboť ani jeho Konrádovo přísné kárání nijak nevzrušilo. Jen Brčko si na zadním sedadle zuřivě leštil brýle a prokazoval, že na něj plísnění zapůsobilo, jak Konrád doufal. Jenže Brčko se nechal znervóznit snadno – podle něj se soudit nedalo. „No jo,“ utrousil Konrád a jeho rysy povolily. „Aspoň jsem to zkusil.“ Vyskočil z auta a všechny pustil ven. Potom přešel ke kufru, vytáhl z něj velký sportovní vak a dovnitř naopak uložil desaterníkův kufřík. Děti, semknuté těsně kolem něj, spatřily, že už tam leží tři. Konrád kufr auta zabouchl.

„Jestli je to tady opuštěné, proč jsou otevřená vrata?“ zeptal se Brčko. „Jsou rozbitá,“ vysvětlil Konrád a sáhl si do kapsy obleku. Vytáhl malý nástroj připomínající švýcarský nožík, několik vteřin se vrtal v navíjecím mechanismu, vysouvací vrata najednou zarachotila a sjela k zemi.

242

Konečně dostiženi Ve skladu teď zavládlo šedivé přítmí. Jediné světlo dovnitř propouštěla špinavá okna a rozbitý světlík. A třebaže byl teplý den, panovala tu zima a Konstance se rozechvěla. Konrád si sundal sako a přehodil jí ho přes ramena – halilo ji a viselo jí až k nohám. „Jdu se bleskově převléknout,“ poznamenal Konrád a vzal do ruky sportovní vak. „Omluvte mě na minutku.“ Katka ho následovala do bývalé kanceláře. Měla takovou radost, že Konráda vidí, že se od něj ani na tu minutku nechtěla odloučit. Už během jízdy pociťovala neustálé nutkání ho znovu obejmout a přesně to teď udělala – padla mu kolem krku a vší silou ho přitiskla k sobě. Konrád svraštil obličej, ale protože se tvářil jako všichni ostatní, když je Katka objala, tak se nad tím nijak nepozastavila – teprve o chvilku později, když si převlékal košili, spatřila, že má trup otřesně posetý řeznými ranami a modřinami. „Co se ti stalo?“ vykřikla a vytřeštila na něj oči. „Hm?“ Konrád shlédl. „Jo tohle. No, víš, Kočko Kačko, když jsem mluvil o zdržení, kvůli kterému jsem vás nestihl v Lisabonu, spíš jsem měl říct zadržení.“ Katka se zhrozila. „A já myslela, žes třeba zůstal trčet v dopravní zácpě! Nebo, co já vím, žes měl bezodkladnou, přísně tajnou schůzku nebo tak!“ „Taky že to něco jako schůzka bylo,“ odvětil Konrád a natáhl si jinou košili. „Poslední dobou mám schůzek spoustu. A ne všechny proběhnou tak hladce jako ta v hotelu.“ Katka náhle o Konráda dostala strach, což se jí téměř nikdy nedělo, a bylo to vskutku nepříjemné. Taky v ní hlodal pocit viny, neboť ji napadlo, že jestli se o Konráda takhle bojí, musí se Konrád bát přinejmenším stejně o ni. A nejspíš ještě víc. Přece jen byla jeho dcera.

243

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Konráde,“ pravila Katka, „vážně mě moc mrzí, že sis kvůli mně musel dělat starosti.“ „No, jednala jsi s nejlepšími úmysly,“ opáčil Konrád a mrkl na ni. „Ale té omluvy si cením. Když jsem slyšel, že jsi pryč… Jasně, vím, že jsi mimořádně schopná, Katko, ale myslím, že jsem za ty dva dny nenaspal ani dvě hodiny. A musím přiznat, že si to vybralo daň. Přece jen nejsem Číslo dvě.“ Při pomyšlení na Číslo dvě se zasmušili. Konrád Katce položil ruku na rameno. „Však my je dostaneme domů, neboj.“ Otcova slova přinesla Katce nečekanou útěchu – až do této chvíle si neuvědomovala, jak moc by jí přišla vhod – a vehnala jí slzy do očí. K pláči se Katka vždy stavěla tak, že jiní ať si klidně brečí, ale o to, aby někdo viděl brečet ji, sama zrovna nestála, a tak se teď vyklonila ze dveří kanceláře a předstírala, že se dívá, jestli jsou její kamarádi v pořádku. (Chlapci si otevřeli kufr policejního vozu a prohlíželi si kufříky uvnitř a Konstance poskakovala, aby se zahřála.) Když slzy mrkáním zahnala a otočila se zpět, Konrád už s proměnou skoro končil. Nyní měl na sobě své obnošené kotníkové boty, sako a klobouk jako obvykle a nevypadal ani trochu jako tajný agent, spíš jako někdo, koho vzali na hůl v sekáči. Na Katku vždy dělalo dojem, jak se pod jeho oblečením tak dokonale skryje opasek na nářadí a uspávací pistole. Připadalo jí, že by se mu pod ním měly víc dmout. Konrád si narovnal klobouk. „Jak vypadám? Už jsem to zase víc já?“ „Až na ty černé vlasy a hnědé oči,“ podotkla Katka, když si ho pozorně prohlédla. „A tvoje uši vypadají menší. Jsou…, já nevím, nějak placatější nebo co.“

244

Konečně dostiženi „No jo.“ Konrád si z obou stran hlavy strhl kousek průhledné pásky a uši mu vyskočily do normální polohy. Potom si sundal barevné kontaktní čočky a odkryl přirozený odstín mořské modři – měl stejnou barvu očí jako Katka. Čočky uložil do pouzdérka. „Už je to lepší? Ty černé vlasy mi, obávám se, nějakou dobu zůstanou.“ Katka se zubila, zčásti proto, že už Konrád vypadal víc jako její otec, zčásti proto, že nesmírně obdivovala převleky. „Snažil ses vypadat jako někdo konkrétní?“ „Jako kdokoliv jiný než já,“ odpověděl Konrád. „V jistých kruzích jsem si vytvořil poněkud nedobrou pověst. Mám neoblíbený zvyk sbírat kufříky, které mi nepatří. Což mi připomíná – doufám, že se kluci na ty kufříky v autě jenom koukají, a nedotýkají se jich? Katka se podivila, jak může Konrád vědět, co chlapci dělají, vystrčila hlavu ze dveří a varovně na Renka s Brčkem pohlédla. Přikývli a pokusili se kufr auta co nejtišeji zavřít. „Teď už každopádně ne.“ „Fajn,“ odvětil Konrád a vzal do ruky svou sportovní tašku. „Nerad bych, abych na ně zase musel zhurta. Připadám si nemožně, že to tak málo zabírá.“

„To, co mi vykládáte, odpovídá tomu, co jsem zjistil od Janů s Jírů,“ prohlásil Konrád, když mu děti vylíčily, co všechno zjistily. „Mám dojem, že Utrum podél celé trasy připravené panem Benediktem rozmístil předáky a desaterníky. Nemají tušení, co hledají, protože nevědí, co měl pan Benedikt v plánu. Ale vyhlížejí cokoliv podezřelého.“ „Takže pan Utrum prostě střílí naslepo,“ poznamenal Brčko. „Doufá, že kápne na něco, co by se mu mohlo hodit.“

245

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „A taky že kápl,“ navázal Konrád. „V té záležitosti se soumračnicí měl kliku. Asi vám nemusím vykládat, o jak vážnou věc jde. Z Utruma jsou už tak nervózní policie a bezpečnostní složky všude na světě – a to i bez soumračnice. Jestli mu skutečná soumračnice padne do rukou, jestli bude mít možnost uspat celá města…“ „To by byl černý den pro lidstvo,“ utrousil zasmušile Renek. „Spíš černá noc,“ prohodila Katka. Brčko se chystal dodat, že by to bylo úplné zatmění slunce v kombinaci s mimořádně těžkou oblačností, ale Konstance ho přerušila. „To je fuk,“ řekla dopáleně. „Ale co pan Benedikt a Číslo dvě? Do zítřka je musíme najít!“ „Zkus se tím moc netrápit,“ chlácholil ji Konrád. „Mám v úmyslu Utruma zastavit, než jim bude moct ublížit – a než zjistí, kde tu rostlinu najít. Času máme dost, Konstance. Čestné slovo.“ „Jak to můžete tak jistě vědět?“ dorážela Konstance. „Na letišti jsem si ověřil, že sem pan Benedikt a Číslo dvě z Lisabonu přiletěli. O odletu už ale záznam nemají, takže by se nabízelo, že na ten ostrov odpluli lodí, což skoro stoprocentně potvrzuje ta adresa na lodní přepravu, kterou jste od pana Benedikta dostali. Ostrov určitě neleží moc daleko – nejspíš někde v Severním moři.“ „Ale oceány jsou přece propojené!“ zvolala Konstance (jež to vyvodila ze svého přívěsku, zeměkoule, kterou si tak často prohlížela). „Loď je mohla odvézt kamkoliv! Klidně můžou být na opačném konci světa!“ Tvář se jí rozpálila doruda – začínalo se jí zmocňovat silné znepokojení. Zdálo se jí, že Konrád opominul klíčový fakt, a kdyby se ukázalo, že se plete a že na ostrov nedorazí včas…

246

Konečně dostiženi „Na to nejsou pryč dost dlouho, Konstance,“ upozornil ji Renek mírně. „Ne každá loď pluje tak rychle jako Zkratka.“ Konstance na něj chvíli zůstala hledět, potom se obrátila na Brčka, jenž pravděpodobně o oceánech, vzdálenostech, rychlostech lodí a bůhvíčem ještě věděl, co se dalo. „Je to pravda,“ přitakal Brčko. „Ostrov nemůže ležet moc daleko.“ „No tak proč to nikdo neřekne?“ zavrčela Konstance, ale na nikoho konkrétně. Vypadala, že se jí dost ulevilo. Katka tleskla. „Tak na co čekáme? Pojďte do přístaviště.“ „Už tam prakticky jsme,“ opáčil Konrád. „Ale nejdřív ho musím prozkoumat. Podívám se ze střechy.“ Zamířil do zadní části skladu, kde velmi strmé a na pohled rozviklané schodiště vedlo k vysoko umístěným dveřím. „Já jdu taky!“ zahalekala Katka a pospíchala za ním. „Půjdeme všichni,“ dodal Renek. Konrád se otočil a výstražně pozvedl ruku. „Ne, nepůjdete. Ty schody můžou být chatrné. Zůstaňte tu, já se za chvilku vrátím. A tentokrát to myslím vážně. Zůstaňte, kde jste.“ Nasadil přísný výraz, aby jim ukázal, že to myslí vážně, vylezl po schodech a zmizel v horních dveřích. Děti počkaly, až se dveře zavřou a Konrád zmizí z doslechu. Potom se vydaly vzhůru za ním.

247

zajatec z lod e ˇ nice

D

veře na vrcholu schodů ústily do komory. Odtud vedl žebřík a druhé dveře na širokou, rovnou střechu. Děti našly Konráda na jejím okraji, jak se dívá do dalekohledu, který si kvůli stabilitě položil na nízkou zídku. „Zdá se, že jste mi nerozuměli,“ pravil Konrád klidným tónem; na děti se ani nepodíval. „Když ty schody udržely vás, řekli jsme si, že jsou pevné,“ vysvětlil Renek.

Zajatec z loděnice Konrád zabručel. „Tak propříště – já našlapuju zlehka. Podle toho nikdy nesuďte.“ Renek si nebyl jistý, jestli si z něj Konrád utahuje, nebo ne. Úplně by ho nepřekvapilo, kdyby zjistil, že Konrád umí chodit po vodě. „Objevil jste něco neobvyklého?“ „Je to, jak jsem čekal. Několik doků a loděnic, spousta racků a jeden elegantně oblečený chlapík s kufříkem.“ Katka vytáhla vlastní dalekohled a přejela jím po přístavišti. Nad vstupem k jednomu z dlouhých doků visel nápis v holandštině i angličtině. Z angličtiny vyrozuměla: LODNÍ DOPRAVA RISKER – VYJÍŽĎKY NA MOŘE & PRONÁJEM LODÍ. Pod nápisem stál desaterník, kufřík měl u nohou a oči mu bloudily sem a tam po přístavišti. Čas od času letmo pohlédl za sebe ke vzdálenému konci doku, kde vedle loděnice kotvila špinavá stará jachta. „To by mě zajímalo, proč se neustále ohlíží,“ poznamenal Renek, když mu Katka předala dalekohled a ukázala mu, kam ho namířit. „Jestli se má jenom na pozoru před každým, kdo se ukáže, tak proč sleduje tu loděnici? A proč vlastně stojí takhle na očích? Ledaže by…“ „Ledaže by hlídal únikovou cestu,“ doplnil Konrád. „Ano. Vězní toho muže v loděnici.“ „Jakého muže?“ zeptal se Renek. Loděnice měla okno, ale z tohoto úhlu do něj neviděl. „Před minutou vyšel – těsně před tím, než jste tak nehorázně porušili můj zákaz – a sebral lepenkovou krabici, kterou někdo nechal u dveří. Nevraživě se zadíval směrem k desaterníkovi, jako by ho nejradši zardousil. Ale když se na něj desaterník otočil, odpelášil dovnitř jako vyplašená myš.“ „Tak co uděláme?“ zajímalo Brčka.

249

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Já vím,“ ozvala se Katka, šťouchla Konráda a ukázala na střechu jiného skladu mnohem blíže k přístavišti. „Můžeš popadnout uspávací pistoli a odtamtud si ho vzít na mušku. Než si uvědomí, co ho trefilo, zhasne jako svíčka.“ Konrád zavrtěl hlavou. „Je to složitější. Vidíš, jak blízko od kraje doku stojí? Nemůžu to riskovat. Mohl by spadnout do vody a utopit se.“ Katka na něj pohlédla koutkem oka. „Děláš si legraci? Ti chlapi jsou stvůry! Ať si do vody spadne, dobře mu tak!“ „Ty máš teď asi dojem, že to myslíš vážně,“ opáčil Konrád. „Ale kdyby se to stalo a odpovědnost bys nesla ty, vnímala bys to jinak. My nejsme jako oni, Katko. Právě proto se je snažíme zastavit.“ „Já vím, že nejsme,“ odvětila nedůtklivě Katka. Nejraději by se hádala, ale poznala, že by jen ztrácela čas. Konstanci ale Konrád tak snadno nepřesvědčil, a tak svým nejhlasitějším tónem zahartusila: „To je necháte jen tak uniknout? Jako ty chlápky v hotelu?“ Konrád si promnul spánky, a jak nejtrpělivěji uměl, vysvětlil, že na desaterníky v Thernbaakagenu už upozornil příslušné orgány. „Policie v hotelu bude ostražitá, to tě ujišťuju. Já je nenechávám ‚jen tak uniknout‘. Ale taky neriskuju, že někoho zabiju – dokonce ani desaterníka –, když můžu přijít na lepší možnost.“ „A jaká je tedy ta lepší možnost?“ zeptala se Katka. „Na tu se právě snažím přijít,“ přiznal Konrád. „Mohl bych ho odsud odlákat – ideálně někam, kde bych na něj mohl z výhodné pozice zaútočit –, ale to by zase mohl využít příležitosti k útěku ten zajatec a to nesmím dopustit. Může mít nějaké zcela zásadní informace.“

250

Zajatec z loděnice „V tom případě je to snadné,“ ozval se Renek. „Vy odlákejte desaterníka a my tam přiběhneme a promluvíme si s vězněm.“ „To nepřipadá v úvahu,“ zamítl to Konrád. „Na téhle operaci se podílet nebudete. Konec diskuse.“ Jenže konec diskuse to nebyl, neboť děti se s Konrádem okamžitě začaly dohadovat, pronásledovaly ho po střeše, srocovaly se kolem něj a dotíraly na něj jako včely na medvěda. Až desaterník odejde, žádné nebezpečí jim hrozit nebude, upozorňoval Renek. Čas ubíhá a záleží na každé minutě, připomněla Katka. Jestli jim to nedovolí, umřou na místě a bude to Konrádova vina, tvrdila Konstance (kterou nic lepšího nenapadalo). Postaví hlídku, sliboval Brčko, a kdyby se něco stalo, okamžitě zmizí. Tím vším děti argumentovaly a navrch ještě řadou dalších věcí; většinou mluvily jedno přes druhé a zvyšovaly hlas, aby se navzájem překřičely. „Dost!“ vyštěkl nakonec Konrád a chytil se za hlavu, jako by ho někdo přes ni praštil. „Uděláme kompromis. Můžete se skrýt poblíž a loděnici hlídat. Za žádných okolností ale úkryt neopustíte, ledaže by se vězeň objevil a vypadalo to, že se chystá pláchnout. V tom případě – ale jedině v tom případě – smíte z úkrytu vylézt a promluvit si s ním. Je vám to jasné?“ Děti se dušovaly, že je jim to jasné. A taky že jim to jasné bylo. Bylo jim jasné, že jestli se Konrádův plán nějak zvrtne – jestli mu desaterník uteče nebo vysílačkou přivolá posily –, možná nadobro ztratí příležitost muže v loděnici vyzpovídat, což bude mít strašlivé důsledky pro pana Benedikta a Číslo dvě. Takže ačkoliv jim bylo jasné, že Konrád má povinnost dbát o jejich bezpečí, zároveň jim bylo jasné, že jejich vlastní povinnost si žádá, aby ho neuposlechly.

251

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Začalo krápat – shůry se snášely buclaté kapky s tak dlouhými přestávkami, že je člověk téměř mohl počítat. Ačkoliv se ještě ani zdaleka neblížil večer, obloha dost potemněla a lidé pendlující po přístavišti se vytratili – čekali, že se spustí pořádný liják. Podle Konstance však nic přijít nemělo. Děti se těsnaly pod plátěnou stříškou zkrachovalého krámku se suvenýry. Konrád se za krámkem pokoušel otevřít zámek zadních dveří. O kousek dále stál desaterník jako předtím. Deště nedbal. Renek se zahleděl přes vodu, blátivě šedou a čeřenou dešťovými kapkami. Dokonale odrážela jeho náladu. Čekání není nikdy snadné, zejména když člověk stojí před nebezpečným úkolem. Stačí pouhých pár okamžiků, pustí se do horečného přemýšlení, začne na něj příliš doléhat situace… Na přemýšlení toho měl Renek dost a o nic míň nebylo toho, co na něj mohlo doléhat. Jednak musel bojovat sám se sebou, aby si uchoval odvahu a udržel strach pod kontrolou, jednak – když viděl, jak je Katka šťastná, že má u sebe Konráda – bolestně zatoužil po domově. Stýskalo se mu po natrpklém úsměvu slečny Perumalové, jejím škádlivém tónu, častých objetích, kterých se mu dostávalo jak od ní, tak od pati. A stýskalo se mu po bezpečí domova – po tom pocitu, jejž si často skoro ani neuvědomoval, pocitu, který začal považovat za samozřejmost. Jak teď doufal, že ho brzy bude moci za samozřejmost považovat znovu! V témže okamžiku shodou okolností na vodu hleděl i Brčko. Podobně jako Renkem i jím cloumal rovný díl stesku a nervozity, a to z téměř stejných důvodů. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy dva různí lidé prožívají naprosto totéž v naprosto stejný okamžik, a hoši to nějak dokázali vytušit. Když se při zvuku odemykaných předních dveří chlapci otočili a jejich oči se setkaly, usmáli se (byť zasmušile) a kývli na sebe s pocitem vzájemného pochopení

252

Zajatec z loděnice a uznání. Když už se museli trápit obavami a steskem, alespoň se obavami a steskem trápili spolu. Konrád ustoupil stranou a pustil je. Katka si hned pospíšila dovnitř, ostatní se však nejdřív museli krátce vzpamatovat z překvapení, neboť Konrád podstatně proměnil vzhled. Vypadal výrazně menší, tvář pod rozpadajícím se rybářským kloboukem jako by měl podivně opuchlou, a když se usmál, v puse se mu zaleskly dva zlaté zuby. Za méně naléhavých okolností by ho děti kvůli jeho proměně zasypaly otázkami, ale takhle se jen v tichosti nahrnuly do prázdného krámku. Katka už stála vzadu u okna. V zaprášených žaluziích rozevřela několikacentimetrovou škvírku a dalekohledem vyhlédla ven. „Tohle půjde,“ prohodila. „Vidím až na konec přístaviště.“ „Fajn. A pamatujte,“ zdůraznil Konrád, „i když zajatec práskne do bot, pokud budeme s desaterníkem pořád na dohled, tuhle budovu neopustíte. Kdyby opravdu utekl, vyřeším situaci sám. Radši bych, kdyby to tak nedopadlo, ale pokud mě nebudou rozptylovat obavy o vás, zvládnu to.“ „My to chápeme, Konráde,“ přisvědčila Katka, která strach o milovaného člověka moc dobře znala. Teď když jejího otce dělily jen vteřiny od nebezpečného střetnutí, rostly i její obavy. „Tak jo, já vyrážím,“ oznámil Konrád. Renek, Brčko a Konstance mu popřáli hodně štěstí a Katka se ho jala objímat (sice ne tak urputně jako předtím – pamatovala na jeho řezné rány a modřiny –, ale zato velmi upřímně) a nepouštěla ho, až jí nakonec Konrád musel ruce odtrhnout. Zatahal ji za bradu a odešel. S ostatními v patách Katka přeběhla k oknu a pod žaluzie zapíchla dalekohled. Konrád pozvolna kráčel přístavištěm. Desaterník už spatřil, že přichází, a shýbl se pro kufřík. Druhou ruku si

253

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava zasunul do saka obleku a nechal ji tam schovanou. Konrád se blížil. Katka nedokázala říct, jestli Konrád promluvil nebo použil nějaké tajné znamení, kolem desaterníka každopádně prošel pod jeho soustředěným pohledem – a desaterníkův soustředěný pohled Konráda provázel i dál, když už byl zády k němu. Konrád pokračoval v chůzi. Desaterník pohlédl směrem k loděnici a zamračil se. Podíval se na hodinky… pak na druhé… a poté, pohybem tak rychlým, že ho Katka téměř nezaznamenala, něco vyndal z kufříku a zasunul si to do kapsy obleku. „Co to bylo?“ zvolal poplašeně Brčko, který se vmáčkl k oknu vedle Katky a přihlížel bez dalekohledu. „Nerozeznala jsem to,“ přiznala Katka. V uších jí tepalo. Desaterník naposledy mrkl na loděnici a vyrazil podél přístaviště. V tu chvíli už se Konrád blížil k jeho konci. Mířil ke shluku kůlen a bud. Jenže desaterník mašíroval dvakrát rychleji, a než Konrád zabočil za kůlny, měl desaterníka sotva tucet kroků za sebou. Desaterník se náhle zastavil a zkoumavě si prohlížel roh stavby, za nímž Konrád zmizel. Potom se otočil na patě a vydal se budovy obejít opačným směrem. Katka téměř upustila dalekohled. „Chce Konráda překvapit! Jde z druhé strany! Musím ho varovat!“ Bleskově se otočila a chystala se vystřelit ven, ale Renek stál přímo za ní – jinak by ji nikdy nedokázal zadržet. Popadl ji do náručí a držel tak pevně, jak jen dokázal. „Počkej, Katko – nevíš, co má Konrád v úmyslu! Třeba čeká, že to ten chlápek udělá! Nemůžeš riskovat, že mu zkazíš plán! Vždyť…“ To už se ale Katka z jeho sevření vymanila (Renek sice nevěděl jistě, jak se to stalo, ale najednou se ocitl s prázdnýma rukama na

254

Zajatec z loděnice zemi) a doběhla skoro ke dveřím, když vtom se zarazila – pomalu jí docházelo, co Renek říkal. Měl samozřejmě pravdu. Netuší přece, jak Konrád dociluje svého. Tím, že by se mu snažila pomoct, by ho klidně mohla ohrozit. I když je to složité, prostě bude muset věřit, že se Konrád o sebe postará. „Máš pravdu,“ povzdechla si Katka odevzdaně. Přispěchala k Renkovi a pomohla mu vstát, ale když se pokusila oprášit mu oblečení, důrazně se vzepřel. „Vážně? Dobrý? Fajn, tak jdeme!“ S Konstancí na zádech Katka vyrazila v čele. Proběhli přístavištěm a po dlouhém doku k loděnici. Konráda ani desaterníka nikde neviděli. Katka se vřítila do dveří loděnice, prudce zastavila a napřáhla ruku chlapcům do cesty (kluci tak obratně zastavit na pětníku neuměli), aby nespadli do otevřeného obdélníku vody, který zabíral většinu místnosti. Děti se rychle rozhlédly po loděnici – člun žádný, jen potemnělá voda a podél tří stěn chodníček. Za stolkem u nejbližší stěny seděl zjevně ohromený muž, který si tam do té chvíle stavěl pyramidu z konzerv. „Kdo sakra jste?“ zaklel zajatec z loděnice anglicky, vyskočil ze židle a pyramidu překotil. Měl svěšená ramena, obličej kulatý jako ciferník a pokrytý tmavým strništěm, oblečený byl do špinavých rybářských šatů a po tvářích mu visely dlouhé mastné prameny černých vlasů, protkaných tu a tam stříbrným. Vypadal, že se několik dní nekoupal ani nečesal. „Jsme přátelé,“ pravil Renek. Brčko zatím zavřel dveře a Katka s dalekohledem zaujala pozici u okna. „Přátelé? Cha! Jestli vás sem tamten fantom pustil, tak je mi jasné, že mí přátelé nejste.“ „Nepustil,“ odvětil Renek. „Vplížili jsme se sem.“

255

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Muž vypoulil krví podlité oči, Renka odstrčil – vlastně ho málem srazil do vody –, přešel k oknu a Katce přes rameno vykoukl ven. „Takže je pryč, jo?“ „Náš přítel ho odlákal, abychom si s vámi mohli promluvit,“ vykládal Renek. „Žádný strach, ten už vás trápit nebude. Náš přítel se o to postará.“ Zajatec si Renka podezíravě změřil. Potom posměšně odfrkl a znovu vyhlédl z okna. „Váš přítel, jo? No jo, nevím, co je zač, ale má smůlu. Nejspíš neví, do čeho se pustil.“ Zavrtěl hlavou, počal rázovat sem a tam a něco si mumlal. „Jestli ale ten kluk mluví pravdu, teď by nastávala příležitost… Jenže tamtím se moc nezdrží, to je ti přece jasné, a jestli tě chytí, jak bereš roha…“ Prsty si pročísl mastné vlasy a frustrovaně zaklel. „Ne, Riskere, starý brachu, radši pro jistotu počkej. Dej tomu pár minut. Ano, tři minuty, možná čtyři…“ A znovu se šel Katce podívat přes rameno. „Pane Riskere,“ ozval se znovu Renek, „prosím, poslouchejte mě. Brzy uvidíte, že je všechno v pořádku. Jsme přátelé Mik…“ „Benedikta,“ přisvědčil Risker a mávnutím rukou ho umlčel. „Jo, už vím, kdo jste, jenom mi chvilku trvalo, než mi to docvaklo. Prostě jsem nečekal partu děcek. A navíc jste jenom čtyři a on zaplatil za šest.“ „Pan Benedikt nám zaplatil plavbu?“ vyhrkla Konstance. „Kam?“ „Na ten svůj proklatý ostrov! Tam, kam jsem vezl už Benedikta a jeho kolegyni!“ Risker se odvrátil od okna a nevraživě se na Konstanci zahleděl. Byl podle všeho rád, že si někoho, koho může počastovat nevraživým pohledem, našel. „Podivný pa-

256

Zajatec z loděnice vouk. Samé pokyny. ‚Odvezte je sem. Vyřiďte jim tohle a tamto. Nikomu jinému to neříkejte. Odvděčím se vám za to.‘ Bla bla bla.“ „Co vám vadí?“ nechápala Konstance. „Vadí mi,“ zavrčel Risker, „že od chvíle, kdy jsem se vrátil, mě provázejí jenom potíže. Nejradši bych se s tím Benediktem nikdy nepotkal, to vám povím. A jestli budete mít čest s tamhletím chlápkem“ – škubl palcem směrem ke vstupu do doku, kde předtím držel hlídku desaterník –, „budete si už brzy přát totéž.“ V Renkovi rostl vztek. „Co pan Benedikt udělal? Nabídl vám další peníze, když nás bezpečně dovezete?“ „Za tohle mi nabídl moc málo!“ vyštěkl Risker. Ukázal na prázdný obdélník vody. „Loďky, co půjčuju, leží potopené víc než pět metrů pod hladinou! Motor na jachtě mi zničili! A sedím tu uvězněný ve vlastní loděnici, nemám do čeho píchnout a jíst tu můžu akorát polévku a fazole!“ V záchvatu zuřivosti smetl Risker jídlo ze stolu. Konzervy se s rámusem rozkutálely po prkenné podlaze a našplíchaly do vody. Renek se pokusil ovládnout vlastní hněv. Tenhle chlapík na tom byl očividně bídně, a kdyby ho dráždili, všechno by ještě zhoršili. „Mrzí nás, že máte takové trable,“ promluvil už klidněji. „Ale teď už se situace zlepší a my vážně potřebujeme vaši pomoc. Naši přátelé se ocitli v nebezpečí a…“ „Tak to si můžeme podat ruce,“ přerušil ho s úšklebkem Risker. Zašilhal z okna a natáhl krk doleva a doprava, aby lépe viděl. „Ještě dvě minuty a padám.“ „Ale my chceme jenom informace!“ naléhal Renek. „Stačí, když nám povíte, kde leží ten ostrov, a to, co vám sdělil pan Benedikt. Potom vás necháme na pokoji. Je to tak těžké?“

257

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Jen se moc nevztekej! Nevíš, čím jsem si prošel! Když jsem někomu ty informace předal posledně, vysloužil jsem si elektrický šok, a ještě mě podrazili! ‚Velká odměna,‘ tvrdili, ale viděl jsem snad někdy nějakou? Tohle je má odměna, hochu!“ Risker máchl rukama, aby ukázal na svou loděnici a vězení v jednom. Už v tom okamžiku mu ale, zdálo se, zlost z tváře vyprchala, svěsil ramena a znovu se zahleděl z okna. „Ale vzdoroval jsem dlouho. I přes ty rány elektřinou. Vzdoroval jsem,“ mumlal si zase pro sebe. Renek se kousl do jazyka. Risker se zjevně styděl, ale byl to typ člověka, v němž stud vyvolával trpkost a rozhořčení. Říci nesprávnou věc by znamenalo jenom ho proti sobě ještě více popudit. Renek si lámal hlavu, jak to vhodně podat… „Takže jste to vyslepičil,“ předběhla ho Katka a pohlédla na špinavce přes rameno. „Tak co kdybyste to teď napravil a řekl nám, co chceme vědět? Pak byste se mohl přestat užírat, že jste zrádce.“ Risker po ní loupl očima. Silně se třásl a poulil rudé oči. „Nic vám nepovím!“ zařval a tentokrát se rozběsnil tak, že převrátil stolek. Ten se převrhl do vody a odplul na druhou stranu. Risker se rozhlédl po dětech, hruď se mu vzdouvala. Zavrtěl hlavou a vykročil ke dveřím. „Ne… Ne, ani se kvůli vám nebudu obtěžovat. Teď nastává moje příležitost a já jí využiju. Vy si tu můžete čekat na to, co se stane s vaším přítelem. Já padám odsud a není síly, která…“ „Tak to zkusíme takhle,“ pravil Renek a něco vytáhl z kapsy. „Riskere, chcete tohle, nebo ne?“ Risker ztuhl a zmlkl. Zůstal civět na Renkovu nataženou dlaň, na níž spočíval zářivý diamant. I v potemnělé loděnici se třpytil jako drobná hvězda.

258

Zajatec z loděnice Brčko zalapal po dechu a nevěřícně se chytil za hlavu. „Jak jsi k tomu přišel, Renku?“ „Dal mu to kapitán Netopil,“ prohlásila s vědoucným výrazem Konstance. Šokovaná Katka s pohoršením otevírala a zavírala pusu. „Renku!“ vypravila ze sebe nakonec přísným tónem. „To mu dát nemůžeš! Nepatří ti to!“ „Možná dám a možná nedám,“ opáčil Renek a sledoval Riskerovu tvář. Reakce ostatních dětí muži neušly. Hleděl na blyštivý kámen a oči se mu lačně leskly. Učinil krok vpřed, jenže Renek stejně tak ukročil vzad. S pohledem upřeným Riskerovi přímo do očí podržel diamant nad vodou. „Řekněte nám, co chceme vědět,“ pronesl pevně, „a já vám ho dám. Ale zkuste pět vteřin otálet a já ho pustím do vody. Záleží na vás.“ Risker se zhrozil. „Ne! To bys určitě… Může být pravý?“ „Samozřejmě že je pravý,“ přisvědčil Renek a bylo zřejmé, že to myslí vážně. „Začínám počítat. Jedna…“ „Zadrž!“ vyhrkl Risker. „Ne tak zhurta, chlapče! Vidím, že mě nebalamutíš. Je pravý a dáš mi ho, když vám všechno vypovím, je to tak? Shodneme se na tom?“ Renek přikývl. „Tak dobrá! Fajn. Moc toho stejně není. Co kdybys nejdřív poodstoupil od té vody? Nechceš přece riskovat, že tam ten diamant náhodou…“ „Tři,“ spustil Renek, „čtyři…“ „Měl jsem vás odvézt na ten ostrov a předat vám vzkaz!“ vyštěkl Risker. „Teď už vás tam pochopitelně odvézt nemůžu, ale můžu vám prozradit, kde leží. Můžu vám říct, kde přesně jsme

259

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava měli přistát – kde jsem vysazoval vaše přátele. A ten vzkaz zní takhle: ‚Povede vás vítr.‘ To je všechno, přísahám. ‚Povede vás vítr.‘ Zbytek už jsou jen detaily.“ „Detaily já mám zrovna v oblibě,“ odvětil Renek. „A teď nám nakreslete mapu.“ „Nemám čím.“ Katka mu z kbelíku vytáhla propisku a papír a zase spěchala k oknu. Zdálo se jí, že už uteklo moc času, a tvář měla staženou obavami. Risker chvatně nakreslil mapku. „Napíšu vám tam zeměpisnou délku a šířku a můžu vám načrtnout východní část ostrova tak, jak jsem ji viděl, ale dál než na břeh jsem nešel. Pomohl jsem jim vyložit zásoby – přivezli dostatek pro vás všechny – a potom jsem odplul. Víc už nevím.“ „Pro začátek dobré,“ poznamenal Renek. „Teď nám prozraďte ty detaily a rychle. Brzy se tu někdo objeví – buď ten muž v obleku, nebo náš přítel. Ať tak či onak, raději to honem vysypte.“ Tak také Risker učinil. Před několika dny, vykládal, ho vyhledali jejich přátelé. Po dlouhém rozhovoru (během nějž získal dojem, že si ho prověřují) ho pan Benedikt požádal, aby je přepravil na ostrov, a uzavřel s Riskerem dohodu – Risker pana Benedikta s Číslem dvě odveze, vrátí se a počká, až dorazí přátelé pana Benedikta. Bude mít pro ně vyhrazenou jachtu a o výpravě ani o ostrově nikomu nepoví. Pokud všechno půjde podle domluvy, pan Benedikt mu poté vyplatí další částku. Dodržet takové ujednání přišlo Riskerovi snadné. Už ovšem nemohl tušit, že se u něj objeví muži s kufříky. Měli s sebou mladou ženu, líčil Risker (z toho, jak ji popsal, děti poznaly, že to byla Martina Jagová), a na pana Benedikta se

260

Zajatec z loděnice vyptávali tak vesele a slušně, že se zmínil o ostrově. Teprve později si uvědomil, že o přátele pana Benedikta nejde. V okamžiku, kdy to začínal tušit, sklapl, ale už bylo pozdě. Věděli, že on ví, co chtějí vědět. „Museli mít vlastní loď,“ mínil Risker. „Klidně si mohli vzít mou jachtu, ale místo toho ji poškodili a nechali ji na vodě, aby přístavní správa nepojala podezření. A kdykoliv se někdo zastaví u doku, tamhleten fantom si ho změří pohledem – viděl jsem ho při tom – a pošle ho pryč. Namluví jim, že jsem nemocný, což teď není daleko od pravdy, to vám povím.“ Renek situaci konečně začínal chápat. Pan Benedikt usoudil, že může Riskerovi důvěřovat, nevěděl však, že je s Číslem dvě sledují, a tak ho nenapadlo, že se muž dostane do tak hrozné šlamastyky. „Všechno jsem jim ale neprozradil,“ upozornil Risker. „Neřekl jsem jim o tom větru. Neptali se na to, takže aspoň tenhle vzkaz jsem jim zamlčel,“ vysvětlil a počastoval desaterníky nadávkou. „Ještě poslední věc,“ pravil Renek, kterého už stejně jako Katku jímala nesmírná nervozita z toho, jak dlouho Konrád nejde. „Proč šel pan Benedikt za vámi? Lodí k pronájmu je přístaviště plné. Proč si vybral zrovna vás? Sdělil vám to?“ Risker přimhouřil oči. „Ty nejsi Benediktův vlastní kluk, že ne? A přitom ti to šrotuje úplně stejně.“ Poklepal si na hlavu. „Myslím tady nahoře.“ Když Renek neodpověděl (považoval za nejvhodnější nic nepoodhalit), pokrčil Risker rameny a dodal: „Mě si vybral, protože prý máme něco společného. Nejdřív jsem si to spojoval s tím, že jsme se tu oba narodili, ale vyrostli někde jinde.“ „Ale to na mysli neměl,“ popohnal ho Renek. „Ne, říkal, že se jeho rodiče přátelili s mým dědečkem Hanem de Reizegerem. Takhle totiž zní mé rodné příjmení – de Reizeger.

261

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Před lety jsem si ho změnil na Risker. Benedikt prohlásil, že cítí vůči mému dědečkovi nějaký dluh a že mi chce z vděku dát vydělat. Víc neprozradil a mně na tom nezáleželo. Já byl prostě rád, že mám práci.“ Brčko s Konstancí těkali očima z Riskera na Renka a z Renka zase na Riskera, nyní už celého napjatého očekáváním a očima fixujícího dlaň, kterou Renek držel nad vodou. Hoch spokojeně přikývl, naposledy znechuceně mrkl na diamant a vrhl ho Riskerovým směrem. To však zajatce překvapilo – nečekal, že Renek takovou cennost hodí. Vytřeštil oči a nemotorně po drahokamu chňapl. Ten se mu otřel o konečky prstů, dopadl na podlahu a hopsal po prkenné podlaze k vodě. „Ne!“ zařval Risker a za diamantem se vrhl. Vzápětí se zřítil do vody. A v následujícím okamžiku už se topil. „Pomoc!“ lapal po dechu. Zmítal sebou, rukama plácal kolem sebe a do vzduchu vysílal mohutný gejzír vody. „Neumím plavat!“ Katka jedním bleskovým, táhle plynulým pohybem vyndala z kbelíku provaz a konec mu hodila. „Chytejte, Riskere! Chytněte se provazu!“ Risker s divokým pohledem lapl po provazu a zoufale se ho držel. Katka ho přitáhla ke kraji a supící a nadávající Risker se se značným úsilím vydrápal na podlahu. „A já si říkala, proč jste odsud prostě neuplaval,“ podotkla Katka, zatímco provaz zase smotávala. „Tímhle se to asi vysvětluje.“ Risker vstal. U nohou se mu tvořila louže. Hruď se mu vzdouvala, nohy chvěly a vypadal hrozně zmateně. Nejraději by se vrhl na Renka, že tak lehkovážně naložil s diamantem, ale teď vděčil Katce za svůj život a napadnout jejího souputníka se zrovna nehodilo. Ještě roztřesený pohlédl na vodu, která ho málem pozřela.

262

Zajatec z loděnice Zamračeně si z očí otřel kapky, několikrát zamrkal a podíval se znovu. Třpytivý drahokam se pohupoval na hladině jako kousek ledu. „Vždyť to není diamant!“ zvolal. „Diamanty neplavou!“ „Co vy víte?“ opáčil Renek, jenž si právě poněkud vylepšil názor na kapitána Netopila. „Je falešný!“ „Ale tvrdils, že je pravý!“ zavrčel Risker. „Pravý, ano, ale nikdy jsem neřekl pravý diamant. Neměl jsem potuchy, jestli je to pravý diamant, nebo ne.“ Riskerovi poklesla čelist a Brčko s Katkou zůstali na Renka popleteně zírat. Zato Konstance zvrátila oči v sloup. „Tak pořádně nevím, co je směšnější,“ ucedila. „Jestli to, žes nevěděl, jestli je pravý, nebo to, žes mu ho hodlal dát, aniž bys to věděl.“ „Na záchraně pana Benedikta a Čísla dvě nic směšného není, ne?“ odsekl Renek a s nervózním pohledem na Riskera rychle dodal: „A teď pojďte. Už jsme tu moc dlouho. Nevím, proč Konrád nejde, ale…“ Při těch slovech se Katčin obličej ustaraně zachmuřil a dívka se otočila zpět k oknu. Renek se vydal za ostatními ke dveřím. S Riskerem (jenž na něj stále oněměle civěl) dost zahazardoval a chtěl loděnici ihned opustit, než ten muž… Pozdě. Risker učinil výpad vpřed a čapl ho za ruku. „Podrazy já nemám rád, hošánku!“ obořil se na něj s obličejem zkřiveným vztekem. „Třeba by sis taky rád zkusil, jaké to je, když se na tebe všichni koukají, jak se plácáš ve vodě. Možná si pak přestaneš myslet, jaký jsi koumák!“ „Než uděláte něco ukvapeného, možná byste se měl podívat ven,“ ozvala se Katka a zazubila se. Právě spatřila, jak si to k lodě-

263

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava nici vykračuje Konrád s kufříkem v ruce. Když Risker vykoukl z okna, dodala: „Je s námi. Říkali jsme vám, že toho desaterníka vyřídí.“ Z Riskera, zdálo se, zčistajasna vyprchala všechna zloba a nevole. „To zní fér,“ zamumlal si pod vousy. Pustil Renkovu paži, potom se otočil a ztěžka se opřel o zeď. „Aspoň jste mě zbavili toho fantoma.“ „A navíc vás Katka zachránila, jinak byste se utopil,“ upozornila Konstance. „To je taky pravda,“ připustil Risker a po chvilce přemýšlení dodal: „Každopádně jsme si kvit.“

264

Povedevás J

vítr

estli Konráda předtím z dětí bolela hlava, tak teď si prožíval něco jako chřipku v kombinaci s bolavým zubem a nádavkem ještě křečí v čelisti a příušnicemi. Jinými slovy, Konrád trpěl. Nejenže ho děti neposlechly, ale navíc dávaly otevřeně najevo, že uznají-li to za nutné, učiní tak znovu. Konrád si nevěděl rady. Příliš zkušeností neměl ani jako otec, tím spíš když musel dohlížet na děti cizí. Cítil, že bolestně postrádá schopnosti, jaké by se mu nyní hodily. Na jeho obranu však

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava bylo třeba uvést, že moc jiných rodičů by taky netušilo, co dělat – zvlášť ne za téhle situace a s těmito dětmi. Když mu vylíčily, co se dozvěděly od Riskera (jenž neztrácel čas a zamířil domů dát si teplé jídlo a převléct se do suchého), Konrád prohlásil, že teď zařídí, aby se v bezpečí vrátily do Kamenice. Na ostrov se prý vypraví sám. Jenže děti se s ním začaly dohadovat. A hádaly se… … a hádaly. A potíž byla v tom, soudil Konrád, že měly pravdu. Společně nejspíš na případné hádanky a vodítka, které za sebou pan Benedikt zanechal, stačili lépe než Konrád samotný, zvlášť vzalo-li se v úvahu, že je pan Benedikt vytvářel speciálně pro děti. A kdo mohl vědět, kolik takových hádanek a vodítek je čeká? „Jestli nás nevezmeš s sebou,“ vyhrožovala Katka, „prostě si najdeme způsob, jak tě tam sledovat. Z otcovského hlediska by bylo nejlepší mít nás u sebe, abys nás mohl chránit.“ Konrád zavřel oči a začal bušit hlavou o stěnu loděnice. „Ne že bychom stáli o střetnutí s dalším desaterníkem,“ spěšně ho upozornil Renek. „Natož pak s panem Utrumem. S velkou radostí ho už nikdy neuvidím. Ale chceme mít jistotu, že pana Benedikta a Číslo dvě zachráníte, než bude pozdě.“ „Což je zítra,“ zdůraznil Brčko. „Pozdě je už zítra.“ „Prosím, Konráde,“ přidala se Konstance, která slůvko „prosím“ používala tak vzácně, že Konráda z jejích úst zmátlo. „Prosím, musíte nám dovolit, abychom šli s vámi. Jsme jejich největší naděje!“ „Ale jak vám teď můžu věřit?“ vypravil ze sebe rozčileně Konrád. „Jak si můžu být jistý, že uděláte přesně, co vám řeknu? Je to jediný způsob, jak vám můžu zajistit bezpečí. A to je můj prvořadý zájem – zajistit vám bezpečí. Nejen Katce, ale vám všem.“

266

Povede vás vítr „Slavnostně vám to slíbíme,“ navrhl Renek. „Jestli nám dovolíte jet s vámi, slíbíme vám, že vás budeme poslouchat na slovo.“ Pohlédl na ostatní. „Je to tak? Vážně.“ „Pokud nám ty slíbíš, že nás z ničeho nevyloučíš,“ řekla Konrádovi Katka. „Pokud nebude hrozit žádné bezprostřední nebezpečí a budeme ti k něčemu užiteční, musíš nás vzít s sebou. Jestli to slíbíš, slíbím ti já, že tě budu poslouchat.“ „Za všech okolností?“ zeptal se Konrád pochybovačně. „Za všech okolností,“ potvrdily děti svorně. Konrád se jim zkoumavě zahleděl do obličeje. „Co když vám řeknu, ať všeho necháte, padnete na zem a předstíráte, že jste prasata?“ „Tak se začneme hrabat v zemi a hledat ponravy,“ odpověděl Renek. „Začneme chrochtat a páchnout,“ doplnila Konstance. „Myslíte divoká, nebo domácí prasata?“ zeptal se Brčko. „Jejich vzorce chování se totiž podstatně…“ Jeho hlas se vytratil. Konrád si ho změřil pohledem. Brčko si odkašlal. „Ne že bych se na to v takové situaci ptal. Na to bych kvůli čmuchání a kvíkání neměl čas.“ Konrád si přeměřil i ostatní – přejel zrakem celou řadu dětí seřazených před ním a každému z nich se zahleděl do očí, dokud nenabyl jistoty, že jsou skutečně odhodlány ho poslouchat. „Slibte mi to.“ „Slibujeme,“ prohlásily děti najednou. Konrád si sundal klobouk a podrbal se na hlavě. Měl nejasný dojem, že přistupuje na nesprávnou věc, zároveň ale tušil, že by se cítil stejně, kdyby na to nepřistoupil. A přesně jak upozornila Katka, takhle na ně alespoň bude moci dohlížet.

267

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Fajn. Já taky slibuju,“ odvětil Konrád a klobouk si zase nasadil. „Tak už neztrácejme čas, musíme letět. Potřebuju ještě vyřídit pár telefonátů a zajistit dopravu. Seďte a ani se nehněte, za chvíli jsem zpátky.“

Ukázalo se, že „poletí“ doopravdy. Děti čekaly, že Konrád sežene loď, ale místo toho teď od loděnice s otevřenou pusou koukaly, jak po hladině zálivu klouže leskle stříbrný hydroplán s Konrádem u řízení. Slunce se mu odráželo od křídel tak oslnivě, až si musely clonit oči. (Konstance měla pravdu – liják vůbec nepřišel a mraky se roztrhaly.) V poslední chvíli Konrád letadlo stočil, záď stroje se prudce obrátila do opačného směru, vrtulí do zálivu, a jeho plovák jemně přirazil k doku. Konrád rozrazil dvířka a zakřičel na ně, ať si naskočí. „Letadlo?“ divila se Katka, když se drápala dovnitř; oči jí jiskřily radostí. „Tys nám obstaral letadlo?“ „Čekala jsi snad koně?“ opáčil Konrád. „Vždyť je to ostrov.“ To už dovnitř vyšplhali i ostatní a připásali se. Konrád zkontroloval palubní desku, přesvědčil se, že jsou děti zajištěné, a nasměroval hydroplán do zálivu. Když míjeli rybářskou loď, posádka na ně zamávala. Renek rybáře viděl okénkem, sám jim ale zamávat nemohl – jeho ruce svíraly opěrky sedadla a zdálo se, že nejdou uvolnit. Nikdy ještě letadlem neletěl. Totéž platilo o Brčkovi, který si nyní kluzkými, zpocenými prsty leštil brýle, i o Konstanci, která pevně tiskla víčka k sobě. Zamávat rybářům tak zvládla jedině Katka (a činila tak oběma rukama, i za své neslušné kamarády). Hydroplán zrychloval, až se nakonec se zavrávoráním, při kterém se jim zhoupl žaludek, odlepil z vody a vznesl se. Letěli.

268

Povede vás vítr Konstance už oči neotevřela, protože jakmile se ocitli ve vzduchu, vibrace letadla ji uspaly. Vzhůru však zůstali ostatní a teď z Konráda mámili podrobnosti: Jak proboha tak rychle sehnal letadlo? Komu to potřeboval zavolat? Volal i Rhondě? A komu ještě? A proč vlastně šel telefonovat sám? Neměly by se o tom děti dozvědět víc? A nebylo by…? Konrád se rozhodl na většinu jejich otázek neodpovídat (čímž zodpověděl alespoň tu, zda by se děti neměly dozvědět víc), prozradil však, že volal Rhondě a požádal ji, ať vyřídí, že jsou děti v pořádku. A ano, Konrád může potvrdit, že od okamžiku, kdy se děti vypařily, prožívají Královi i slečna Perumalová a její matka chvíle téměř panického strachu. A ano, až se vrátí domů, budou mít velký malér – nebo spíš obrovský malér –, ale protože v porovnání s nebezpečím, které je může čekat na ostrově, i takový malér bledl, navrhl, ať se všichni raději soustředí na to, aby přežili následujících čtyřiadvacet hodin. „A když už mluvíme o hodinách,“ dodal Konrád a mrkl na hodinky, „ještě tři a jsme tam.“ V zeměpise se Renek trochu vyznal a viděl Riskerovu mapu, takže věděl, že jejich cíl leží v Severním moři, nedaleko skotského pobřeží. A Brčko, který se v zeměpise vyznal ještě výrazně víc, prohlásil, že na mapách dané oblasti, které prostudoval, neměl ostrov název (dokonce se až na vzácné výjimky v mapách vůbec nezaznamenával) a nikdy se o něj nevedly územní spory. Zbytek světa jej zjevně považoval za nepodstatný, pro Konráda a děti však nyní představoval nejdůležitější místo na planetě. Dlouhou dobu všichni letěli mlčky, zahloubaní. Za ten krátký čas se toho událo tolik, že prakticky neměli příležitost nad tím přemýšlet. Renek popořadě rozjímal nad událostmi, které den přinesl,

269

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava a pokoušel se přijít na to, jestli něco nepřehlédli. Uplynula více než hodina, ale nakonec si něco přece jen uvědomil – jedna otázka se nabízela, ale zapomněl ji položit. „Konráde,“ promluvil, „nemáte představu, kdo je ten člověk, o kterém se pan Benedikt zmínil? Myslím ten, který údajně ví o soumračnici? Nenapadá mě nikdo, kdo by měl k panu Benediktovi blíže než Rhonda nebo Číslo dvě, a vy tvrdíte, že o ní taky nevíte – kdo by to tedy mohl být? Myslíte, že je v tom nějaký fígl?“ „Nemám představu, kdo by to mohl být,“ odpověděl Konrád, „ale věřím, že ten člověk existuje. Utrum je podle svého dopisu přesvědčený, že pan Benedikt mluví pravdu. A já vím, o co tady jde. Nedávno se totiž skupinka desaterníků vloupala do laboratoře a ukradla vzácnou chemickou sloučeninu – nové sérum pravdy. Šlo jen o pár dávek, ale jsem si jistý, že aspoň jednu použil na pana Benedikta.“ „Jestli je to tak, proč mu potom pan Benedikt tu informaci rovnou nevyzradil?“ zeptal se Brčko. „Proč ty tajnosti o někom, kdo mu je ‚nesmírně blízký‘?“ „Sérum pravdy je ošidná věc. I jediná kapka člověka přinutí mluvit pravdu, jenže funguje jenom chvilku. Stačí, aby se to použilo na někoho chytrého – a všichni víme, že pan Benedikt je hrozně chytrý –, a takový jedinec může otázky předvídat a vymyslet si odpovědi v zásadě pravdivé, zároveň ale příliš nekonkrétní, než aby dávaly smysl. Předpokládám, že proto Utrum za pana Benedikta a Číslo dvě žádá výkupné. Séra se mu nedostává, takže zkouší jinou taktiku.“ „A co když…?“ ozvala se Katka. Konrád ji přerušil. „Poslyšte, víc vám toho teď povědět nemůžu. Jestli se potřebujete bavit, bavte se spolu. Vypadá to, že le-

270

Povede vás vítr tadlo má nějakou menší mechanickou závadu. Nic vážného, ale musím se soustředit.“ „Ach jo,“ povzdychla si Katka a otočila se k chlapcům. „Tak jo, asi se budeme… Hele, co je to s vámi dvěma?“ „Zzz… závadu,“ zabreptal Brčko; sotva přitom hýbl rty. „Prý… zzz… závadu…“ Katka obrátila oči v sloup. „Uklidni se. Nejspíš jen chce, abychom se přestali vyptávat. Zjevně nám o něčem nechce říct. Tak jo, pojďte se zamyslet nad vodítkem od pana Benedikta. Co podle vás to ‚Povede vás vítr‘ znamená?“ „Mechanická závada,“ odvětil Renek a chytil se za hlavu. „Na letadle…,“ doplnil Brčko. „Seberte se!“ rozhorlila se Katka a nemilosrdně na chlapce dotírala tak dlouho, dokud se skutečně nesebrali – alespoň natolik, aby se mohli bavit, byť při tom neustále pošilhávali po Konrádovi, jestli mu z tváře nevyčtou nějakou známku tísně. (Zdálo se, že Konráda nic netrápí, na druhou stranu Konrád v kritických situacích vypadal jako sfinga. Možná by zdání, že ho nic netrápí, budil, i kdyby jim upadlo křídlo.) „‚Povede vás vítr,‘“ zopakovala Katka, když upoutala jejich pozornost. „Co myslíte, že to znamená? Jaký vítr měl na mysli? A kam nás povede?“ „Nemusí jít o skutečný vítr,“ podotkl Renek. „Třeba je to nějaký symbol.“ „Přinejmenším víme,“ pravil Brčko, „že zamíříme na východ.“ Katka s Renkem na něj překvapeně pohlédli. (Konrád v sedadle pilota našpicoval uši.) „To jsem vám neřekl?“ zeptal se Brčko, když viděl jejich výrazy. „Ne, asi ne. Nezlobte se, měli jsme tak napilno.“

271

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Neřekl co?“ zajímalo Katku. „V dopise Hana de Reizegera se píše, že na tom ostrově každý den od východu slunce do jeho západu duje silný východní vítr. Vesničani mu prý říkali, že je to tak od nepaměti. Jde o zajímavý jev. Han de Reizeger spekuloval, že se za ním skrývají slapové síly v kombinaci s termální aktivitou pod ostrovem, i když já osobně…“ „Říkals ‚vesničani‘?“ skočil mu do řeči Renek. Vzpomněl si, proč je lepší, když Brčko raději cituje, než shrnuje. Musel-li si vybrat z mnoha detailů, někdy neuměl poznat nějaký důležitý. Tentokrát toho Brčko příliš nevynechal. Ano, na ostrově bývala vesnice, vykládal, ale v době, kdy Han de Reizeger dopis psal, už se počet jejích obyvatel rapidně ztenčoval. Vesničané se toho odlehlého místa bičovaného větrem zříkali ve prospěch pohodlí (například elektřiny a kanalizace) pevniny. Han předpovídal, že do několika let už na ostrově budou žít jen kamzíci a vlaštovky. „Takže jsou tam hory,“ všiml si Renek. „Jak to víš?“ zeptala se Katka, vzápětí se ale začervenala a zasmála se. „Aha, jasně. Kamzíci. No, zní to naprosto kouzelně.“ O dvě hodiny později už ostrov spatřili sami – byl to obrovský, podlouhlý kus pevniny ztracený uprostřed nekonečné vodní masy. Zdáli měl pozoruhodně dvojaké vzezření, neboť jeho západní polovinu zalévalo pozdně večerní slunce tlumeným žlutým světlem, zatímco na východní polovinu paprsky kvůli centrálnímu pohoří nedopadaly a přenechávaly tuto část jakémusi soumraku. Nízké hory – přesně tři –, řídce porostlé stromovím, se táhly středem ostrova od jihu k severu. Seshora ostrov působil jako nějaká záhadná obluda ze zvířecí říše, s ponořenou hlavou i ocasem a trnitým hřbetem kropenatým od mechu.

272

Povede vás vítr Aby zamezil tomu, že si jich někdo všimne, přiblížil se Konrád ve značné výšce, a když stroj přelétal nad ostrovem, prozkoumali s Katkou terén dalekohledy; chlapci zatím natahovali krky a mhouřili oči, aby toho také viděli co nejvíc. Ostrov měřil několik kilometrů na šířku a možná dvojnásobek na délku a tvořilo jej tolik rozmanitých typů krajiny, že by to vydalo na vynikající hodinu geografie. Na západ od pohoří se ostrov dělil do tří snadno rozeznatelných oblastí: jihozápad patřil loukám, severozápad sestával ze samých houštin a zakrslých křovisek a mezi nimi se táhl zalesněný pás, který sahal až téměř k západnímu pobřeží. Na východ od pohoří ostrov tvořila především holá pláň posetá černými kameny a skalisky, s výjimkou lesíka, který se táhl podél pobřeží rozsáhlé jihovýchodní zátoky. Bohužel ani s dalekohledy Katka s Konrádem nevypozorovali víc než tyto základní zeměpisné rysy. V otevřeném prostoru se nic nepohnulo, v zátoce nekotvily žádné lodě, nikde ani známka nějakého tábora (po kouři z ohýnku, který by jim napověděl, pátrali marně). A třebaže opuštěnou vesnici objevili snadno – ležela kousek západním směrem od pohoří na okraji zalesněné oblasti –, nic v ní nesvědčilo o nějaké nedávné lidské činnosti. Všichni v hydroplánu však intenzivně cítili, že tam dole na ostrově něco je, že opravdu dorazili na místo, kde se jejich výprava – ať už v dobrém, či zlém – završí. „Tam v té zátoce na jihovýchodě je Risker určitě vysadil na břeh,“ upozornila Katka. „Vypadá přesně jako ta, kterou nakreslil na svou mapu.“ „Právě tam míříme,“ přisvědčil Konrád a už stáčel letadlo. „Stejně je to jediné vhodné místo, kde přistát. A teď se všichni držte a připravte se na prudké klesání. Snížím tím pravděpodobnost, že nás zahlédnou.“

273

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Když říkáte ‚prudké klesání‘,“ opáčil Renek, „co přesně…“ Znenadání se letadlo propadlo tak rychle a strmě, že to v dětech vyvolalo pocit, jako by se zřítily přes okraj vodopádu. Renek nabyl přesvědčení, že Konrád ztratil kontrolu nad řízením. Srdce mu vyskočilo do krku a v hlavě mu vířila otázka, jestli se stroj roztříští na kousky o vodní povrch, nebo projede jako nůž až na dno zátoky. Brčko, jemuž se hlavou honilo totéž, se zoufale pokoušel omdlít hrůzou. Rychlé klesání však z povahy věci rychle končí – tak či onak – a už o několik okamžiků později klouzaly plováky hydroplánu po vodě. Konrád s letadlem proletěl mezi nízkými kamenitými kopci po obou stranách zátoky a přistál přímo v jejím ústí. Poté zamířil k pobřeží, které lemoval okraj lesíka, jejž viděli svrchu, a když se stroj blížil, důkladně stromy prozkoumal dalekohledem. K pevnině jim to pár minut trvalo, neboť se museli potýkat s protivětrem a rozbouřenou vodou, a tak než dopluli na mělčinu a vyjeli zčásti na břeh, Konrád se ke své spokojenosti mohl přesvědčit, že je nečeká žádné přepadení ze zálohy. Až na několik ptáků, brouků a hlodavců byl les prázdný. „Všichni ven,“ zavelel. „Rychle.“ Katka vzbudila Konstanci, která v rozespalém úžasu vyvalila oči na kamenité pobřeží (připadalo jí, že záliv v Thernbaakagenu se čarovně proměnil), a děti se vydrápaly z letadla na chladný větřík. Konrád už pobíhal venku a svižnými, jistými pohyby kolem vzpěr křídel omotával lano. Když skončil, odběhl k nejbližšímu stromu. Vytvořil soustavu kladek a navijáků a jejich pomocí začal letadlo vytahovat na břeh. Po pouhých několika metrech se ocitlo ve stínu stromů. Stínu poskytovaly stromy dost. Slunce se odsud skrývalo za horami, a tak se tato část ostrova nořila do pološera, které každým

274

Povede vás vítr okamžikem potemňovalo. V lese to vypadalo ještě pochmurněji a strašidelněji. „To cítím benzin?“ zeptala se s rozšířeným chřípím Katka. Jakmile to zmínila, ucítily benzin i ostatní děti. Když Konrád neodpovídal, znepokojeně se po sobě podívaly. „Takže s tím letadlem vážně něco je?“ zeptal se Brčko, jenž do té doby doufal, že měla Katka pravdu, když tvrdila, že se je Konrád jenom pokouší umlčet. „To už je jedno,“ zahekal námahou Konrád. Otřel si pot z očí a pokračoval v točení navijákem. „Odsud hydroplánem stejně nepoletíme. Teď je důležité dostat ho mimo dohled.“ Vrátil se do letadla a vylezl s ohromnou celtou s maskovacím vzorem. „Že odsud nepoletíme hydroplánem?“ podivil se Renek. „Musíte s těmi otázkami přestat,“ nakázal jim Konrád a rozbalil celtu. „Ale jak se z ostrova dostaneme?“ zeptala se Konstance. Konrád se zamračil. „Říkal jsem, že s těmi otázkami musíte přestat. Pamatujte, co jste slíbili.“ „Přísně vzato jste nám to nenařídil,“ upozornil Renek a rychle dodal: „A než tak učiníte, měl byste vzít v úvahu, jak jste nás tím, co jste právě řekl, znepokojil. Těžko teď dokážeme myslet na něco jiného.“ Konrád na to zpočátku nereagoval. Povylezl si na hydroplán, přetáhl přes něj celtu a pevně ji na všech stranách uvázal, aby ji neodnesl ostrý vítr. Bylo jasné, že z dálky bude obstojně splývat se stromy a balvany v pozadí. Konrád se vrátil k dětem a postavil se před ně. „Teď mě všichni poslouchejte. S tím, jak z ostrova odjedeme, si nemusíte dělat starosti. Už jsem to zařídil jinak. Jakmile zjistíme, kde Utrum vězní naše přátele, pošlu vás pryč.

275

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava A teď už se na to prosím přestaňte dál vyptávat. To je přímý rozkaz.“ „Můžu se zeptat, proč už se na to nemůžeme dál ptát?“ zeptala se Konstance. „Protože to mi na tom není jasné.“ Konrád se zašklebil, sundal si klobouk a podrbal se na hlavě. Očividně se mu do toho, co se chystal říct, ani v nejmenším nechtělo, a doufal, že se tomu vyhne. „Protože, Konstance, kdyby došlo na nejhorší – myslím tím, kdyby vás zajali –, bude nejlíp, abyste toho věděli co nejmíň. Utrum z vás jistě dostane všechna tajemství. Proto bych raději množství oněch tajemství omezil.“ „Aha,“ odvětila Konstance s pořádně vytřeštěnýma očima. „Ale něco takového já nehodlám dopustit,“ dodal Konrád spěšně. „Jenom jsem opatrný.“ „Konráde,“ ozval se Renek, „můžu se zeptat, jestli je do toho, jak jste to zařídil…“ „… zapojená vláda?“ dokončil jeho větu Konrád, jenž správně uhodl, co Renka trápí. „Ne, není. Zajistil jsem si pomoc několika osobních přátel. Jestli má Utrum špiony i ve vládě – a já raději předpokládám, že ano –, nic o tom nevědí. Stoprocentní jistotu nemáš nikdy, ale můžu ti odpřisáhnout, že jsem udělal všechno pro to, aby Utrum nedostal nějaké echo. Můžeš mi věřit, Renku.“ „Já vám věřím,“ přisvědčil Renek a mluvil naprostou pravdu. Konrád byl jedním z mála lidí, kterým skutečně věřil. „Tak jo,“ uzavřel Konrád a narazil si klobouk zpátky na hlavu. „Takže jak je to s tím, že nás povede vítr? Nemůžou od nás čekat, že bychom zamířili na východ, jak navrhoval Brčko. To bychom skončili v moři.“ Brčko vypadal zklamaně. „No…, třeba místo po větru máme jít proti větru.“

276

Povede vás vítr Všichni ztichli a přemýšleli o tom vodítku. Poprvé od chvíle, co dorazili, nikdo nemluvil ani (v Konrádově případě) nepracoval, a jak tak stáli, postupně si začínali uvědomovat zvuky ostrova – vítr třepotající okraji Konrádovy celty, šumění v korunách stromů, vrzání a skřípění kývajících se kmenů, ptáky štěbetající a s třepotem křídel dosedávající na noc do hnízda, vodu v zátoce šplouchající o břeh… … a odněkud z lesa slabé, ale nezaměnitelné cinkání podobné zvonkohře.

277

Soumrak před západem slunce

V

ětrnou zvonkohru objevili na nízké větvi na pokraji lesa. Byla vyrobená z kosočtverečných kousků pomalovaného plechu rozřezaného – jak je informoval Konrád – pilou. Na stromě, kde zvonkohra visela, však nic nenašli, žádné značky na zemi pod stromem taky neodhalili a nikde ani známky po nějakých jiných vodítkách. Renka napadlo, že se něco musí skrývat za tím, jak je zvonkohra pomalovaná – na první pohled to vypadalo jako náhodné, nesouvislé linie a klikyháky –, ale když Konrád její dílky sundal a položil

Soumrak před západem slunce je na zem, aby je prozkoumal, všichni znenadání zaslechli další vzdálené cinkání. „Zase zvonkohra?“ přemítal Brčko. „Tak to je ono!“ vyhrkl Renek. „Teď když jsme sundali tuhle, slyšíme další, vzdálenější. Pan Benedikt nám vytvořil trasu ze zvuků!“ Katka už se hrnula dál. „Tak pohněte. Kdo ví, kolik takových zvonkoher ještě bude?“ „Počkej chvilku,“ zarazila ji Konstance a sklonila se, aby se blíže podívala na dílky zvonkohry. „Nejdřív bych vyřešila tohle.“ „Není čas,“ upozornil ji Renek. „Jakmile zapadne slunce, vítr ustane a pochybuju, že bez něj ty ostatní zvonkohry najdeme. Už tak je tady mezi stromy špatně vidět a tma bude jenom houstnout.“ Konstance se na něj zakabonila. „Kdo tvrdí, že po západu slunce vítr ustane?“ „Han de Reizeger. Když nám to Brčko líčil, spala jsi.“ „To je ale hloupost! Kdo kdy slyšel o větru…?“ Konrád do jedné ruky nabral dílky zvonkohry a do druhé Konstanci. „Hloupost nehloupost, musíme si pospíšit.“ Konstance se popleteně a otráveně rozhlížela po potemnělém lese. „A ono ještě slunce nezapadlo?“ „Jenom to tak vypadá kvůli horám,“ vysvětlil Konrád a vykročil za zvoněním. „Na západní straně ostrova je ještě světlo – i když už ne nadlouho.“ „Stmívá se ještě před západem slunce,“ zamumlala Konstance. „K smíchu.“ O padesát metrů dál proti větru nalezli druhou zvonkohru a ještě o padesát metrů dál třetí. To už dorazili na kraj lesa a zjevně i k poslední zvonkohře, neboť po ní již jinou neslyšeli. Konrád vy-

279

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava lezl na strom, aby se mohl lépe porozhlédnout po krajině před nimi, a děti mezitím uvolnily dílky zvonkohry z drátků, na nichž visely, a rozložily je na zemi – třicet kosočtverečných plíšků shodné velikosti, každý pomalovaný odlišnými značkami. „Právě mi došlo, co to je,“ prohlásila Katka. „Skládačka,“ přikývl Renek. „Rozřezaná pilkou.“ Katka jeden z dílků obrátila. „Ale dost složitá. Je pomalovaná z obou stran, hrany vypadají stejně a nemáme ponětí, o jaký obrázek má jít. Tohle může zabrat hodiny!“ Konstance přistoupila blíž a soustředěně se na kousky skládačky zadívala. „Otoč tenhle dílek, Katko,“ ukázala na jeden. „Ne, ten ne, tamten skoro v rohu. Ne, to není on, proboha! Ukaž, já to udělám.“ Poklekla a převrátila několik dílků. „Tak. Takhle to musí být správně, ne? Jedině takhle je vidět ta zpřeházená mapa.“ Ostatní na Konstanci zůstali civět, poté zrakem přejeli k sestavě kovových dílků na zemi. Konstance na nich sice viděla zpřeházenou mapu, zbylé děti však jen chaotickou změť čar a barev. Renek si k ní přidřepl. „Nějak to v tom nerozeznáme, Konstance,“ přiznal a snažil se působit uvolněně. „Nemohla bys nám to přerovnat?“ Konstance vykulila oči. „Chceš říct, že to jenom já…?“ „No, nakonec bychom na to přišli všichni,“ odvětil Renek a nenuceně nad skládačkou mávl rukou, „ale když to uděláš ty, půjde to rychleji. Co ty na to?“ Konstance sice Renkovo úsilí nevystavovat ji tlaku prohlédla, jeho mírné, důvěřivé chování na ni však přece jen mělo uklidňující účinek. Ztěžka polkla. „Já… Jo, dobře. Já to uspořádám.“ Nejistě pozvedla jeden dílek a okamžitě ho upustila. Neohrabanými prsty si ani pořádně nedokázala zavázat tkaničku a nyní mu-

280

Soumrak před západem slunce sely podstoupit zkoušku daleko důležitější. Navíc se jí třásly nervozitou. „Nic se neděje,“ chlácholil ji Renek. „Nepospíchej. Ať ti to potrvá sebedéle, pořád to zvládneš rychleji než my.“ Konstance se zhluboka nadechla a začala znovu. Nemotornými prsty se urputně pokoušela vytvořit obrázek, který tak zřetelně viděla v duchu. Konrád mezitím slezl ze stromu a odešel na kraj lesa prohlédnout si něco na zemi. Katka se vydala za ním. Stromy tu střídala černá, kamenitá planina – za níž, asi půldruhého kilometru odtud, se tyčily hory. „Povrch je tu skoro všude moc tvrdý, než aby na něm zůstaly nějaké stopy,“ poznamenal Konrád, když si Katka klekla vedle něj. „Kromě tohohle místa.“ A ukázal na široký pruh drobného štěrku. Otisk v něm zanechal pás jakéhosi těžkotonážního stroje. „Co je to, koleje po buldozeru?“ zeptala se Katka a blesklo jí hlavou, jak by se sem buldozer – nebo ostatně jakákoliv těžká technika – dostal. „Obojživelné vozidlo,“ vysvětlil Konrád. „Myslel jsem si to. Proto jsme neviděli žádné lodě. Pan Utrum má salamandr.“ „Cože má?“ „Představ si obrněný člun s tankovými pásy. Rychlý na souši, ještě rychlejší na vodě. Dost velký, aby se do něj vešel Utrum i s celou četou desaterníků a ještě zbylo dost místa pro vězně.“ „To sedí,“ utrousila Katka, kterou fakt, že se pan Utrum se svými gaunery vozí nějakým hrůzným strojem, sotva překvapil. Už na Akademii je trýznil se svým skřípějícím supervýkonným kolečkovým křeslem a salamandr působil jako jakási nadměrná verze onoho ďábelského vynálezu.

281

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Dorazilo to odtamtud,“ ukázal Konrád na severovýchod. „Myslím, že taky přistáli v zátoce, ale les museli objet, protože by jím salamandr neprokličkoval. Nejspíš se vydali po obvodu ostrova a cestou rozmisťovali předsunuté hlídky. Desaterníci jsou dobří stopaři. Pan Benedikt a Číslo dvě by neměli šanci se ukrýt ani nikam utéct.“ Při pomyšlení na to, jak jeho přátele nahánějí, Konrád do stopy vyjeté salamandrem zlostně zabořil podpatek. „Kde myslíš, že jsou?“ zeptala se Katka, která prožívala totéž. Sice věděla, že sama s Utrumem nic nezmůže, ale představovala si, jak ho, až ho najdou, zasype ranami pěstí do uší. „Domnívám se, že se schovávají v horách,“ odpověděl Konrád. „Z letadla jsme ten salamandr neviděli, takže ho pravděpodobně ukryli do nějaké úžlabiny nebo jeskyně.“ Brčko jim přišel oznámit, že Konstance dokončuje skládačku. Zabralo jí to pouhých několik minut. Když se vrátili, zrovna pokládala poslední dílek. Před nimi ležela mapa ostrova, jistě vytvořená podle té, kterou pan Benedikt vzal z dopisu Hana de Reizegera. Pan Benedikt záměrně znázornil jen některé části ostrova. Vyobrazil je jednoduše, ale zručně – pás svislých šipek znázorňoval lesík, tři táhlé oblouky zase hory a husté seskupení čtverečků představovalo vesnici na druhé straně. Pod prostřední horou vedla tečkovaná linie, která končila ve vesnici. „Co je podle vás ta tečkovaná čára?“ zeptala se Konstance. „Podle polohy nejspíš tunel,“ mínil Konrád. Klekl si a poklepal prstem na vesnici. „Tady jste se s nimi určitě měli setkat, takže tam se teď vydám.“ „Vydáte?“ podivil se Renek. „Ne vydáme?“ Konrád vstal. „Vy zůstanete tady, ve skrytu lesa. Rozhlížel

282

Soumrak před západem slunce jsem se všemi směry a neviděl jedinou známku toho, že by sem někdo mířil – a věřte mi, že kdyby nás zahlédli, někdo by sem mířil určitě –, takže tady to pro vás bude nejbezpečnější. Katko, ty akorát nerozsvěcuj baterku a všichni buďte potichu. Držte se z dohledu, oči mějte na stopkách a uši našpicované. Když se nevrátím do…“ „Konráde!“ přerušila ho káravě Konstance. „Ještě jste ani neviděl druhou stranu.“ „Druhou stranu?“ Neslyšel, když se o tom předtím bavili. „To ještě není všechno?“ „Vydržte minutku,“ pravila Katka a sáhla do kbelíku. Vytáhla tužkový štětec a lahvičku extra silného lepidla a štětečkem jej rychle nanesla do spár mezi jednotlivými dílky skládačky. „Schne to asi pětatřicet vteřin,“ oznámila. Nikdo o tom číselném údaji nepochyboval – všichni věděli, že to má Katka určitě spočítané – a opravdu, když Katka skládačku za třicet pět vteřin zdvihla, její dílky držely pevně pohromadě. „Takhle to můžeme převracet z jedné strany na druhou, když bude potřeba,“ podotkla, „a nerozpadne se to.“ Katka mapu položila lícem k zemi. Na zadní straně spatřili sled pomlček a teček, které všichni tak dobře znali. „Jak jinak,“ usmál se Renek. Naučit se morseovku je pan Benedikt přiměl kvůli misi na Akademii a všichni si ji pořád pamatovali. Protože ji však nejrychleji ovládal Brčko, ostatní vždy čtení a posílání šifrovaných vzkazů nechávali na něm, a přestože už od té doby uplynulo tolik času, ke starému zvyku se vrátili a otočili se na Brčka. Ten se zazubil – trochu nesměle a trochu pyšně – a zprávu přeložil:

283

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava

Jsem rád, že jste dorazili. Ve vesnici naleznete zásoby a vodítko, neboť až přijedete, budeme možná pryč. Vodítko vás za námi nasměruje. Brzy na shledanou, B. „Další vodítko!“ vykřikla vítězoslavně Katka. „Takže nás musíš vzít s sebou, Konráde. Dobře to víš!“ K jejich údivu se zdálo, že se Konrádovi ulevilo. „Stejně vás nejradši budu mít co nejblíž. Přesto ale nemůžeme jen tak předpokládat, že ve vesnici nečíhá žádné nebezpečí.“ Na okamžik se zahloubal. „Tak jo, uděláme to takhle: dojdeme přes planinu k úpatí hor. Tam počkáte, dokud neprozkoumám tunel a vesnici. Jestli bude vzduch čistý, do vesnice vás vezmu a uvidíme, co s tím vodítkem. Jakmile ho ale rozlouskneme, odvedu vás zpátky sem. A žádné diskuse.“ Děti souhlasily a chystaly se vyrazit, Konrád jim však oznámil, že počkají, až se víc setmí. Čím větší tmu budou na cestu přes planinu mít, tím lépe. „Taky bychom se měli zbavit té mapy,“ upozornil. „Jenom by nás zpomalovala, a já chci pláň přejít co nejrychleji.“ „My ji s Konstancí někam schováme,“ nabídl se Renek, když si povšiml posmutnělého výrazu v dívenčiných očích. Věděl, co se jí honí hlavou. Ta mapa na zvonkohře představovala další příklad toho, jakou si pan Benedikt kvůli nim dal námahu – a další důkaz toho, jak je má rád –, a bylo klidně možné, že také příklad poslední, neboť záruku, že před zajetím stihl umístit ještě nějaké další vodítko, neměli. Renek se domníval, že by se Konstance s mapou mohla chtít krátce rozloučit. Když na něj nereptala, že se nabídl i za ni, domněnka se mu potvrdila.

284

Soumrak před západem slunce Poodešli hlouběji mezi stromy. „Myslíš, že bychom ji měli zahrabat?“ zeptala se Konstance. Renek zavrtěl hlavou. Zahrabání mapy by příliš připomínalo pohřeb, připadalo mu, a z toho by se Konstance mohla zhroutit. „Já bych ji prostě zakryl jehličím a větvičkami.“ Konstance nadšeně přikývla. Zdálo se, že je za návrh vděčná a ulevilo se jí. A ještě nikdy, blesklo Renkovi hlavou, nevypadala na svůj věk tolik jako teď – jako bezbranné tříleté děcko, vystrašeně se upínající k sebemenší naději. Tentokrát přišlo dojetí i na Renka. Nepoodešli ani dvacet kroků a dostihla je Katka. „Konrád chce, abyste zůstali na dohled,“ informovala je. „Říkala jsem mu, že se sotva hodláte někam zatoulat a dopřát si čajový dýchánek, ale nechce riskovat.“ „Vzkaž mu, že si jdeme do zátoky zaplavat,“ zvrátila oči v sloup Konstance. Katka zachrčela. „Vtipný! To mu vyřídím. Už vidím, jak mu bude cukat brada.“ Otočila se a odběhla zpět na okraj lesa. „Ta Katka má ale dobrou náladu,“ prohodil Renek. „Já vím,“ přisvědčila Konstance. „Pěkně mi to leze na nervy.“ Katce opravdu v žilách koloval optimismus a radost jako už dlouho ne. Naplňovalo ji nadšením, když mohla pozorovat otce při práci – i když třeba zrovna obnášela pouhé pozorování oblohy, což Konrád dělal právě teď – a podílet se na záchranné misi, která se z jejího pohledu nemohla nezdařit. „Víš,“ obrátila se během chvil vyčkávání na Brčka, „když jsem slyšela, jak čteš tu morseovku, vybavil se mi náš pobyt na Akademii. Vždycky jsem z toho nemohla, jak rychle to rozluštíš.“ Uchechtla se. „Stýská se mi po těch časech, tobě ne? Teda až na ty příšernosti.“

285

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Brčko se zakřenil a přikývl. Měl sklon cítit nostalgii po každé jiné době než po současnosti (mnohem milejší mu byly hrůzy minulé než momentální) a Katčin kompliment jej povzbudil na duchu. „Mně nejvíc chybí, jak jsi na nás vždycky seskočila ze stropu a vyděsila nás k smrti.“ Katka se zasmála a rukou mu vřele přejela po holé hlavě – vzápětí ovšem ucukla, jako by se píchla o trn. „Jau! Ty máš ale ostré strniště, kamaráde!“ Brčko, pořád ještě s úsměvem, pokrčil rameny. „Pardon, ale to víš, vlasy rostou.“ „To Konrád vždycky říká o vousech,“ zabručela Katka. „A pak se diví, proč mu nikdy nechci dávat pusu na tvář.“ Když Renek s Konstancí splnili úkol a vrátili se, Konrád všem pokynul, ať se připraví. Sice by se mu zamlouvala ještě větší tma, ta už se ale čekat nedala – na východě stoupal úplněk a oblohu nezakrýval ani mráček. Konrád dětem znovu vštípil, že je třeba postupovat potichu a rychle, a vyvedl je na planinu. Aby dobu strávenou na otevřeném prostranství pokud možno zkrátili, vyrazili svižným tempem – což pro Konráda znamenalo poklus, pro chlapce však sprint. Konrád chvíli nesl jednoho, chvíli zase druhého, kdykoliv už běžící hoch nemohl popadnout dech. Katka celý úsek urazila sama i s Konstancí na zádech, i jí to však dalo zabrat, a i kdyby jim Konrád nezakázal mluvit, stejně by ze sebe nevypravila ani slovo. Nějakou dobu jako by se hory vůbec nepřibližovaly, a když už se přiblížily, zdálo se, že jen o centimetry, nikoliv o metry. Nakonec však běžci k místu, kde země začala stoupat do oblak, přece jen dospěli. Vstup do tunelu se nacházel na úpatí prostřední hory a nalezli jej bez obtíží. Za svitu měsíce byl oblý černý otvor vidět

286

Soumrak před západem slunce už z dálky – vypadal jako myší díra u paty gigantické kredence – a Konrád je dovedl přímo k němu. Poblíž tunelu (ne však moc blízko) jim nakázal, ať se ani nehnou, a vydal se na průzkum. Děti se sesunuly na kamenitou zem – všechny až na Konstanci lapaly po dechu – a Konrád sotva slyšitelnými kroky zmizel do černoty podzemí. „Vzduch čistý,“ ohlásil, když se vrátil. „Tunel je úzký, takže budeme muset jít za sebou. Konstance, ponesu tě a ty mi můžeš nést baterku. Tu máš.“ „Já ale baterku nést ne…“ „To je jedno. Já ji ponesu.“ S Konstancí na zádech a s ostatními v těsném závěsu vykročil Konrád vpřed. Tunel měl vlhké a nerovné kamenné stěny a podlahu a byl opravdu dost úzký. Zdálo se, že ho tu kdysi vyhloubila nějaká podzemní říčka, třebaže tu a tam jej někdo zjevně rozšířil dlátem a kladivem. Renek soudil, že ho vesničané používali jako nejrychlejší cestu na východní část ostrova. Hory se sice netyčily do nijak mimořádné výše – na hory šlo vlastně o výši dosti skromnou –, přelézat nebo obcházet je by přesto zabralo hodiny. Tunel je naopak přímo protínal víceméně na úrovni zemského povrchu a za dvacet minut už Renek vylezl za Konrádem pod širé nebe. Vynořili se poblíž úpatí, přesto však dost vysoko ve svahu, takže se jim naskytl dobrý výhled na západní část ostrova – respektive dobrý výhled by to byl, kdyby už se měsíc vyhoupl přes hory. I v přítmí však na svahu vpravo pod sebou rozeznali zalesněný pás a u jeho bližšího okraje opuštěnou vesnici – dvě řady polorozpadlých budov podél široké cesty. Vesnice Renkovi připomínala osady, které viděl ve starých westernech, nebo alespoň jejich hlavní ulice, neboť ani tahle vesnice neměla žádné vedlejší uličky

287

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava či domy stojící stranou – byla to jedna dlouhá úsečka, která končila stejně náhle, jako začínala. Konrád prozkoumal budovy a jejich okolí dalekohledem. Chvíli pozorně poslouchal a pak se s dětmi vypravil ze svahu dolů do vesnice. Nemusel je nijak upozorňovat, aby se držely pohromadě. Už za dne by staré, tlející vesnické stavby asi působily opuštěně a smutně, ale v noci vypadaly přímo přízračně. Jak je po desítky let bičoval západní vítr, řada z nich se vachrlatě nakláněla k východu a třem či čtyřem bouřky odnesly střechy, které teď ležely o kousek východněji a nezbývalo z nich nic než haldy rozpadajících se trámů a ztrouchnivělých šindelů, to vše porostlé popínavkami. Konrád s dětmi se ubírali po hlavní cestě a rozhlíželi se doleva, doprava, ale i pod nohy – možná sice kráčeli po někdejší silnici, dnes však byla hrbolatá a zarostlá a muselo se dávat pozor, kam člověk šlape. V tichosti míjeli budovu za budovou, všechny s temnými okny i vchody. Asi v půli cesty narazili na obecní studnu. Stejně jako několika budovám i jí střechu odfoukla bouřka – ležela ve změti býlí, daleko od holých sloupů, na kterých kdysi spočívala – a zrezivělý rumpál, dřív zavěšený nad ústím studny, odpadl stranou; řetězem měl k sobě pořád ještě připoutané ztrouchnivělé vědro, jemuž už dávno prohnilo dno. „Taková škoda,“ zamumlala Katka, neboť to zjevně býval výborný kbelík. Na Konrádův pokyn se skupinka nedaleko studny shlukla, aby se poradila, co dál. Nikde ani známky, ani náznaku, že by sem v uplynulých letech vkročila lidská noha. Pokud tu pan Benedikt nechal zásoby, jak sliboval jeho vzkaz, nezajistil už žádný viditelný způsob, jak je najít.

288

Soumrak před západem slunce „Jen polovina těchhle budov vypadá staticky v pořádku,“ konstatoval Konrád. „Zbytek se může každou chvíli sesunout. Pan Benedikt musel vědět, že do těch nebezpečných bychom vás s Rhondou nikdy nepustili, takže ty můžeme vyloučit.“ „To nám ale stejně zbývá spousta domů,“ podotkl Renek. „Pořád to může být nadlouho.“ „Třeba se to ani nenachází uvnitř,“ poznamenala Katka. Nahnula se přes kamennou zídku studny a baterkou posvítila do tmy. O nějakých pět metrů níže spatřila svůj trochu zkreslený odraz, svítící baterkou zpátky nahoru. „Nic, jen voda. Když nenajdeme zásoby, aspoň žízní trpět nebudeme. Nevím, jak vám, ale z toho běhu přes planinu mi trochu vyschlo v krku.“ „Já jsem taky dehydrovaný,“ přizvukoval trochu chroptivě Brčko. Renek přikývl. „I mně vyprahlo.“ Konrád zpod kabátu vytáhl polní láhev a hodil ji Katce. „Každý jenom tři loky,“ upozornil je. Zatímco mezi nimi kolovala voda, pokračovaly děti v debatě, co podniknout dál, nikoho však nenapadala efektivnější strategie než prostě zkoumat jednu stabilní budovu po druhé, dokud se na ně neusměje štěstí. „Toho jsem se obával,“ prohodil Konrád a láhev zase zazátkoval. „Tak pojďte, budeme postupovat popořadě. Vrátíme se na východní konec a začneme tam.“ První budova, do které Konrádovi připadalo bezpečné vstoupit, byl obytný dům. Obezřetně procházeli jeho potemnělými místnostmi a hledali vodítka. Soudě podle počtu starobylých postelí s pleteným roštem v podkroví tu kdysi bydlela velká rodina. Nyní zde žili už jen netopýři a pavouci a na dřevěné podlahy tady desítky let sedal prach. Děti píchlo u srdce, neboť spatřily, že sem

289

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava pan Benedikt s Číslem dvě taky zavítali – jejich stopy se táhly celým domem –, ale vypadalo to, že se tu jenom porozhlíželi, neboť v budově očividně nic nebylo. Takto prohledali ještě dva další prázdné domy, než vstoupili do neobvyklé kamenné stavby nedaleko středu vesnice. Zdálo se, že jde o jakýsi sklad nebo stodolu (mnohem větší než skromná stodola na Konrádově statku). Tvořila ji jediná rozměrná místnost bez oken a s vysokými krokvemi. Podivné na ní bylo množství silných dřevěných sloupů, které se tyčily mezi podlahou a krokvemi a vytvářely velice zvláštní dojem lesa obehnaného zdmi. Ze sloupů, rozmístěných v rovnoměrném rozestupu po celé místnosti, trčelo plno velkých železných háků, na které se kdysi určitě cosi zavěšovalo. Mezi nimi se po zaprášené podlaze ode zdi ke zdi vinuly šlépěje pana Benedikta a Čísla dvě. Katka kolem posvítila baterkou. „Já to nechápu. Všechny tyhle háky jsou zasazené ve stejné výšce – šedesát a sto dvacet centimetrů –, ale k čemu něco věšet tak nízko? Kdyby chtěl člověk z takového háku něco sundat, musel by se shýbat.“ „Třeba byli ti vesničani hodně malí,“ napadlo Brčka. Katka odfrkla. „Skřetí vesnice?“ „Dveře a okna tu měli normální,“ upozornil Renek. Poklekl, aby si dva háky prohlédl. Na obou zůstávaly zbytky uzlů. „Skřeti tu podle mě nebydleli.“ „O skřetech jsem nic neříkal,“ ohradil se nedůtklivě Brčko. „Tak nebo tak,“ prohodila Katka, „je to divné místo.“ Konrád si baterkou posvítil na krokve, potom na těžké dřevěné dveře s železnými západkami a panty. „Všechno je tu pozoruhodně bytelné,“ podotkl. „V celé vesnici zdaleka nejfortelnější budova. Střecha by vydržela, i kdyby se zdi sesunuly.“

290

Soumrak před západem slunce Renek vstal. „Myslím, že to sloužívalo jako kryt při bouřkách. Proto tu chybí okna. Proto je to tak masivní. Je tu dost trámů a háků na zavěšení desítek visutých lůžek. Když se přihnala silná bouře – a zjevně tu takové mívali –, mohla tu přečkat noc celá vesnice.“ „Společný kryt. To dává smysl,“ přizvukoval Brčko co nejvlídněji, třebaže ho ve skutečnosti hnětlo, že na to nepřišel sám. Stavba to byla sice zajímavá, ale zároveň prázdná, a tak skupinka pokračovala dál. Na řadu přišel další dům, ale ani jeho prohledání kromě stop v prachu žádnou známku činnosti jejich přátel nevyjevilo. V následujícím domě se nenašly už ani šlépěje. Brčko jen pohlédl na podlahu a zavelel: „Pojďte, tady ani nemusíme ztrácet čas. Sem nevstoupili.“ A otočil se, že půjde. Renek ho chytil za paži. „Naopak, Brčko, jsem si celkem jistý, že je to tady.“ Ukázal na čistou dřevěnou podlahu. „Právě že sem vstoupili. A zametli tu.“

Zásoby Katka objevila v komoře v patře, a kromě nich i provizorní koště, které pan Benedikt s Číslem dvě vyrobili z klacku a svazku větévek. Dům evidentně patříval nejbohatšímu vesničanovi nebo alespoň nejvášnivějšímu a nejzručnějšímu tesaři, neboť měl dvě solidně postavená podlaží, každé tvořené několika místnostmi s dveřmi a okenicemi pořád pevně zavěšenými v rámech. Pan Benedikt a Číslo dvě jej určitě považovali za ideální prostor, kde si skupinka bude moci zřídit dočasný domov a štáb. Skříň se nacházela na konci krátké chodby. Katka stála u jejích pootevřených dvířek a baterkou svítila dovnitř na police. Jakmile zásoby objevila, zavolala na ostatní, kteří prohledávali přilehlou ložnici a nyní chvatně přiběhli.

291

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Kvůli zarážce se dvířka skříňky nedala otevřít dokořán, a tak se Renek s Konstancí museli vedle Katky pořádně narvat, aby se mohli kouknout. Konrád stál prostě za nimi a díval se jim přes hlavy, zatímco Brčko zůstal zdráhavě opodál – někam se drát se styděl. (Přišlo mu, že se před chvílí záležitostí se stopami pěkně ztrapnil, a byť si ho nikdo nedobíral, dokonce ani Konstance, lomcovala jím hanba.) „Tolik věcí sem museli vynášet naněkolikrát,“ poznamenala při pohledu na všechny ty zásoby Katka. Skříňka sice nebyla nijak hluboká, ne o moc víc než poličky na stěnu, zato úžasně zásobená vodou, konzervami, ořechy, sušeným ovocem, sušeným mlékem, a co bylo nejdůležitější, grahamovými sušenkami a čokoládovými tyčinkami. (Při tom pohledu se dětem začaly sbíhat sliny – už dlouhé hodiny nic nejedly.) Kromě tohoto proviantu tu ležely dvě svítilny na baterky a dost spacáků a přikrývek navíc pro všechny. Zdálo se, že další vodítko se klidně může skrývat mezi zásobami, a tak když se všichni dostatečně napili a chvatně spolykali pár vydatných soust, zapnuli baterky a pustili se do prohledávání zbývajícího obsahu skříně. Podávat věci ostatním byla otrava, protože dvířka skříně šla pootevřít tak málo, že to nestačilo ani Katce, a tak se při vytahování zásob párkrát pěkně praštila do lokte. Když se jí to stalo potřetí, navrhla, aby sundali dvířka z pantů a usnadnili si to. „Na panty zapomeň,“ ozval se Renek. „Už to má!“ zvolala Konstance, která pozorovala Renkovu tvář. „Co má?“ nechápal Konrád. Sám si nevšiml, že by se chlapec pohnul byť jen o centimetr, jen se letmo porozhlédl po ostatních dveřích.

292

Soumrak před západem slunce Renek se zarazil a zamrkal – na Konstancin pronikavý postřeh si pořád ještě nezvykl –, potom zavrtěl hlavou a poklekl u zarážky dvířek. „Hůř už se ta zarážka umístit nedala, nepřijde vám? Nemluvě o tom, že je jediná v celém domě. Připomíná mi ten stolek v hotelovém pokoji – a podle mě mi ho taky připomenout měla. Ukaž, Katko, já ti ji pomůžu vypáčit.“ Katka otevřela svůj švýcarský nožík a zarážku uvolnila. Ukázalo se, že je uvnitř dutá a v sobě má zastrčený lístek, na němž stálo:

Pokud se s námi zas brzy střetnout chcete, pod měsíční dvojče ve vsi nahlédněte. „Další hádanka,“ zašklebil se Brčko. „Já doufal v mapu.“ „Mapa možná přijde příště,“ prohodila Katka. Znovu nápovědu přečetla. „Nebo by pod tím měsíčním dvojčetem mohla vést tajná chodba.“ „Nebo u něj začínat nějaká stezka,“ nadnesl Renek. „To máte jedno,“ odbyla to Konstance, „prostě to pojďte rychle najít. Co může to měsíční dvojče být zač?“ Všichni pohlédli na Brčka, ten ale jen s politováním pokrčil rameny. „O ničem takovém jsem nikdy neslyšel.“ „Z dvojčat je pan Benedikt,“ připomněl Renek. „Třeba tím dvojčetem myslí sebe. Ale proč ‚měsíční‘?“ Nikdo nevěděl. „Možná je to něco jednoduššího,“ mínil Konrád. „Třeba tu v jednom z domů mívali krčmu nebo hostinec. Název U Měsíčního dvojčete zní pro takový podnik příhodně. Měli bychom se porozhlédnout po starém znaku, rytině na dveřích nebo nějakém

293

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava jiném symbolu.“ A už mířil do přízemí, v polovině schodů se však zastavil a naklonil hlavu. Děti vykročily, že ho budou následovat, Konrád na ně však vrhl výstražný pohled a přiložil si prst ke rtům. Kdyby je ztuhnout na místě nepřiměl jeho výraz, pak by se o to určitě postaralo šoupání, které nyní zaslechly. Kroky. Šoupavý zvuk zesílil, potom ustal. U předních dveří někdo byl. Konrád vytáhl uspávací pistoli. Konstance náhle zalapala po dechu. „Konráde, ne! To je…“ V tom okamžiku se rozletěly dveře a do předsíně vtrhla postava. Jedině Konstancino varování a Konrádovy rychlé reflexy vetřelce ušetřily šipky v rameni. „… Číslo dvě!“ dokončila Konstance. Katka posvítila baterkou ze schodů a opravdu – zezdola, tak jak dopadla na ruce a na kolena, na ně koukala Číslo dvě. Divoce, dezorientovaně zamžourala do kuželu světla. „Konstance?“ vypravila ze sebe, neboť právě Konstance předtím vykřikla její jméno. „Takže… Takže už jsem zase doma? A já…“ Číslo dvě se mdle uchechtla. „A já myslela… Konstance, díky bohu! Mně se zdálo, že jsem ještě na tom úděsném ostrově!“

294

Č

íslo dvě blouznila z hladu a vyčerpání. Pan Utrum si neuvědomoval, kolik jídla Číslo dvě vyžaduje, a že potřebuje víc, mu sama neřekla, neboť aby ho přesvědčila, musela by mu vysvětlit proč. A že potřebuje obrovské množství energie, aby vyvážila omezený spánek, by mu Číslo dvě nikdy neprozradila, protože právě během svého téměř nepřetržitého bdění měla příležitost usilovně pracovat spínacím špendlíkem na svých poutech – hodinu co hodinu, noc co noc, zatímco všichni ostatní spali.

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Pan Benedikt se mi neustále snažil dávat vlastní jídlo,“ vykládala Číslo dvě. Renek jí mezitím do pusy strčil lžíci studené polévky. Zakašlala a většina polévky jí stekla po bradě. „Nevzala jsem si ho. Sám měl málo. Asi se na mě hněval, že mu odporuju, obávám se. Doufám, že už se nezlobí. Nebo zlobí?“ Pohlédla na Renka znepokojenýma očima. „Samozřejmě že ne,“ uklidňoval ji Renek. „Nezlobil se na vás nikdy.“ Konrád odnesl Číslo dvě do ložnice v patře a opatrně ji položil do postele, na kterou Katka natáhla pokrývku. Pokožka Čísla dvě pozbyla onoho bledě žlutého odstínu (v záři svítilny teď vypadala vyloženě sinale), šaty měla pomačkané a umazané a nakrátko střižené rusé vlasy roztřepené jako starý koberec s dlouhým chlupem. I poté co trochu pojedla, zůstávala chuděra dost mimo. Konrád si byl jist jediným – že uprchla, když její věznitelé spali. Když se jí zeptal, kde ji drželi, Číslo dvě jen mávla rukou, jako by odháněla mouchu, a pravila: „No přece tam v té jeskyni na ostrově.“ Položili jí tu otázku několikrát a několika různými způsoby, ale nic konkrétnějšího z ní nedostali a po pár minutách upadla do trhané dřímoty. „Dohlížejte na ni,“ nakázal jim vážně Konrád. „Já se hned vrátím.“ Poplácal Číslo dvě po koleni a vyrazil. Konstance sledovala, jak odchází. „Ten ale vypadá zdeptaně. Není to snad dobrá zpráva, že utekla? A neříkal, že se z toho Číslo dvě dostane? Taky teď víme, že je pan Benedikt vážně v pořádku, takže…“ Otočila se na ostatní, ale ti odvrátili zrak. „Hele, vy vypadáte zdeptaně taky. Co se děje?“ Po chvíli ticha Renek vysvětlil: „Až se ten, kdo Číslo dvě strážil, probudí, objeví, že zmizela. Jestli to ještě nezjistil, tak nejpozději ráno určitě.“

296

Hlídky na silu „Což znamená, že ji přijdou hledat,“ navázala Katka. „A najdou nás,“ doplnil Brčko a začal si leštit brýle. „Aha, už chápu,“ přisvědčila Konstance, i když by nejraději nechápala. Suše polkla. „Myslíte, že ji přijdou hledat rovnou sem?“ „Možná ne,“ přemítal Renek. „Všechny stopy, které jsme viděli, patřily panu Benediktovi a Číslu dvě, takže je desaterníci a pan Utrum museli dopadnout někde jinde. Já bych si tipl, že se Číslo dvě do vesnice vrátila proto, že věděla o tom jídlu tady – to ale pan Utrum nejspíš netuší. Kdyby měl ponětí, že tu pan Benedikt s Číslem dvě byli, všimli bychom si, myslím, nějakých známek toho, že po nich pátrali.“ Konstance se poněkud uklidnila. „Takže desaterníci nemusejí nutně vědět, kde hledat.“ „Jenže jsou to vynikající stopaři,“ připomněla nápomocně Katka. Konstance tlumeně zaúpěla a zabořila hlavu do dlaní. Renek by nejraději učinil totéž. V té situaci byla značná ironie – a celé to mělo pěkně trpkou příchuť. Útěk Čísla dvě možná zmařil její naději na záchranu – a ohrozil i všechny ostatní. Ať už měl Konrád jakýkoliv plán, bylo nasnadě, že ho nyní bude muset změnit, aby ochránil děti. Nebo aby se o to alespoň pokusil. Renek se zachvěl a letmo pohlédl na Brčka, jenž si zrovna zastrkoval hadřík. „Někdy si říkám, že bych taky rád nosil brýle,“ prohodil Renek. „Klidně si můžeš půjčovat moje,“ odvětil Brčko a chlapci se na sebe mdle usmáli. Konrád se brzy vrátil a ohlásil, že se ve vesnici zběžně porozhlédl po „měsíčním dvojčeti“, ale nic neobjevil. „Takže to uděláme takhle,“ řekl a jeho tón a výraz jasně naznačovaly, že tentokrát nestrpí žádné dohadování. „Já jdu hledat tu jeskyni. Vy zůstanete

297

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava tady. Jeden z vás bude neustále dohlížet na Číslo dvě. Jestli zase přijde k sobě, zjistěte, kde ta jeskyně leží – nebo kde se nachází to měsíční dvojče. Prostě z ní dostaňte, co můžete. Pokud tu jeskyni sám nenajdu do několika hodin, vrátím se na vás podívat.“ „A když ji najdeš?“ zeptala se Katka. „Tak se nejspíš vrátím až ráno. V tom případě chci, abyste zamířili zpátky do lesa u zátoky. Než se venku rozední, musíte se schovat mezi stromy. Pokud bude mít Číslo dvě dostatek sil, vezměte ji s sebou, jinak ji tu nechte a já se o ni postarám. Vím, že se vám takový plán nelíbí,“ dodal, když viděl jejich ustarané výrazy, „ale takhle to prostě uděláte. Číslu dvě záleží na vašem bezpečí úplně stejně jako mně. A na každý pád je to rozkaz.“ A následovaly další rozkazy: svítilny používat mohou, ale okenice a dveře musejí mít neustále zavřené, aby světlo nebylo vidět zvenčí. Dále budou držet hlídku – ukáže jim, kde to bude nejlepší –, a pokud by spatřili jakoukoliv známku nebezpečí, vystřelí signální světlici. V takovém případě se nebudou ničím zdržovat, všichni utečou do bouřkového krytu a zavřou dveře na závoru, dokud si pro ně Konrád nepřijde. „Ten kryt desaterníkům dlouho neodolá, ale měl by je zadržet, než se vrátím,“ vysvětlil Konrád. „Žádný strach, pokud budete poctivě hlídkovat, uvidím vaši signální světlici s dostatečným předstihem.“ „Neupoutá ta světlice i jejich pozornost?“ zeptal se Brčko. „Jestli desaterníky spatříte,“ odpověděl Konrád, „bude to znamenat, že jdou tak jako tak prohledat vesnici. A já se takhle aspoň dozvím, že jste v maléru.“ Děti se už tak pěknou chvíli bály, ale s každým Konrádovým slovem, i když je třeba mělo povzbudit, jejich strach rostl. Když

298

Hlídky na silu nečekaně vypnul svítilnu, rozbušilo se jim srdce a v nastalé tmě po sobě natáhly ruce. Otevřely se okenice a v měsícem osvětleném rámu se zjevila Konrádova silueta. „Chci vám ukázat pozorovatelnu,“ řekl Konrád a pokynul jim, ať jdou za ním k oknu. Ukázal západním směrem na cestu. Na konci vesnice stála nejvyšší budova, jakási dřevěná věž, která měla na vnější stěně připevněný žebřík. „Dva z vás zaujmou stanoviště na vrcholu tamhletoho starého obilného sila. Konstrukčně je v pořádku a střechu má v dobrém stavu. Pokud budete opatrní, nemůže se vám naprosto nic stát.“ Jako dobrovolník se okamžitě přihlásila Katka. Renek se ozval, že půjde s ní. „Budeme se střídat,“ pravila Konstance. „Za pár hodin můžeme jít s Brčkem na hlídku my.“ Brčko na ni zůstal civět a potom pomalu, strojově jako robot, přisvědčil: „Ehm, jo, skvělý nápad, Konstance.“ Nevyslovovalo se mu to snadno. Střecha sila se zdála příšerně vysoko nad zemí a příšerně na ráně. „Náhodou to dobrý nápad je. Budeš potřebovat čerstvé oči.“ Konrád zavřel okenice a zapnul svítilnu, poté poklekl a shromáždil děti kolem sebe. „Poslouchejte, všechno dobře dopadne. Prostě buďte stateční a nepanikařte a zvládneme to. Já pana Benedikta nějak najdu. Zítra ráno už nebezpečí necháte daleko za zády a pozítří večer budeme všichni – i s panem Benediktem a Číslem dvě – pěkně v bezpečí. Jasný?“ Děti přikývly a všichni si navzájem popřáli hodně štěstí. Potom se Katka s Renkem vydali za Konrádem ven a po hlavní cestě. Za zády jim zrovna přes horu vykukoval měsíc v úplňku, a když po vysokém žebříku vyšplhali na střechu sila, viděli z něj už skoro půlku.

299

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Ještě prověřím tamhleten lesík,“ oznámil jim Konrád a ukázal na široký pás stromů táhnoucí se podél vesnice k západu. „Pokud tam bude vzduch čistý, nebudete se muset tou stranou zabývat. Koukejte severním směrem na tamhleto prázdné prostranství mezi lesem a těmi houštinami. Kdokoliv by se z té strany blížil, musel by ho přejít vám přímo na očích.“ Otočil se a namířil prstem. „Totéž na jihu. Tamhleta louka je úplně otevřená, vidíte? Pokud bude někdo přicházet, uvidíte ho už z dálky. Čímž zbývá už jen tahle hora,“ uzavřel Konrád a ukázal na prostřední horu, která se nad nimi tyčila, „ale dole na jejích svazích se není pořádně kde skrýt. Z té strany vás nikdo nepřekvapí.“ „A co tunel?“ zeptala se Katka. „Kdyby prošli tunelem, máme je tu, než se nadějeme.“ „Tunelem nepůjdou,“ ujistil ji Konrád. „Číslo dvě není ve stavu, že by mohla urazit nějakou větší vzdálenost nebo se pohybovat nějak zvlášť rychle. Musela přijít z téhle strany hor – jinak bychom ji cestou sem spatřili. Takže začnou pátrat na téhle straně.“ Konrádova slova dávala smysl, přesto Renek nemohl od té černé díry ve skále odtrhnout oči. Nedokázal zaplašit představu, jak se z té černoty něco vynořuje, a při tom pomyšlení se otřásl. Na dobrou představivost teď nebyla nejpříhodnější chvíle. Konrád Renkovi položil ruku na rameno. „Nastražil bych tam pro jistotu past,“ vysvětloval, „ale je to vaše úniková cesta. Tunel představuje nejrychlejší způsob, jak se dostat na druhou stranu. Chápeš? A teď vám ukážu, jak vyslat signál.“ Konrád z kabátu vytáhl signální pistoli. Byla veliká asi jako stříkací pistole a stejně jednoduše se ovládala. „Tady ji odjistíte, namíříte na oblohu a zmáčknete spoušť. Jasný? Jakmile světlici uvidím, okamžitě dorazím.“

300

Hlídky na silu Konrád políbil Katku na čelo a Renka pocuchal ve vlasech. Potom se chytil postranic žebříku a sjel až na zem – přesně jako se před několika dny svezla Katka ze střechy stodoly. Opravdu teprve před několika dny? blesklo Renkovi hlavou. Připadalo mu to jako něco z minulého života. Konrád se ztratil mezi stromy a Renek s Katkou se vážně oddali svým povinnostem. Postavili se zády k sobě doprostřed střechy. Renek zrakem přejížděl louku na jihu, Katka pozorovala otevřené prostranství mezi lesy na severu. Měsíc už úplně vystoupal nad hory a vše zalil přízračným světlem. „Tamhle jde,“ zašeptala po chvíli Katka. Renek se otočil a spatřil, jak přes otevřené prostranství na vzdáleném kraji lesů upaluje postava. Znenadání se zastavila a mávla jejich směrem – pažemi ve vzduchu opsala široký, pozvolný oblouk. Katka jí mávnutí stejným způsobem opětovala. Z téhle dálky se Konrád zdál droboučký jako mravenec a poté, co se otočil a běžel dále na sever, vypadal ještě nepatrnější. Záhy zmizel v houštinách. Katka s Renkem na sebe pohlédli, ale nic neříkali. Na oba doléhala tíha povinnosti. Renek se díval na jih, Katka na sever. Ostrov působil až nepřirozeně klidně. Stromy se nehýbaly, nefoukal ani nejmírnější vánek – jako by se vítr přes den vyčerpal a v noci musel odpočívat. Uplynula půlhodina, hodina. Dva hlídkující v napjatém tichu upřeně pozorovali krajinu zalitou měsíčním světlem a doufali, že ti, které vyhlížejí, se neobjeví.

O dvě hodiny později k silu po hlavní cestě dorazila Konstance. Katka z toho měla obavy a Renkovi pošeptala, že na šplhání na střechu je Konstance moc malá a nešikovná, nemluvě o tom, jak

301

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava snadno se nechá rozptýlit. Co když přestane dávat pozor? Renek nad tím ale také uvažoval a dospěl k názoru, že když si Konstance řekne, budou se na ni moci spolehnout. A co by ji navíc na vrcholu sila mohlo rozptýlit? „Když to říkáš,“ odvětila Katka, která se obvykle Renkovým názorům podvolovala, „ale cítila bych se líp, kdybych jí pomohla nahoru a zajistila ji. Vezmeš to i za mě?“ Následujících pár chvil Renek úzkostně těkal pohledem z jihu na sever a ze severu zase na jih. Bál se z obou směrů odvrátit zrak déle než na vteřinu, a tak když se nahoře na žebříku objevila Konstance, vypadalo to, jako by si usilovně protahoval krční svaly. „Co to děláš?“ podivila se Konstance. „Vypadáš směšně!“ Zatímco jí to Renek vysvětloval, Katka vytáhla provaz, ovázala ho Konstanci kolem pasu a připevnila ho k vrcholku žebříku, aby se dívenka nemohla zřítit o více než metr dva. Musely se na tomhle bezpečnostním opatření dohodnout už dole na zemi, neboť až na remcání, že ji provaz moc skřípl, se Konstance nijak nevzpírala. Renek se dál rozhlížel sem a tam, sem a tam. Když si Konstance stoupla na Katčino místo, a Renek se mohl soustředit na louku, výrazně se mu ulevilo. Katka odešla pro Brčka, jenž zůstal u Čísla dvě. „Nic nového?“ zeptal se Renek Konstance. Stáli k sobě zády. „Jednou otevřela oči a začala mě úpěnlivě prosit, abych si vyprala,“ odvětila Konstance. „Řekla jsem jí, že bych radši, aby mi vyprala ona, což jí odpovídám vždycky. Nechtěla jsem ji mást ještě víc. Povzdechla si a okamžitě znovu usnula.“ Zanedlouho po žebříku vylezl i Brčko. Aniž by spustil oči z louky, podal mu Renek signální pistoli (dospěl k rozhodnutí, že za signální zbraň Konstanci odpovědnost nesvěří) a oběma tlumočil Konrádovy pokyny. Brčko přikývl, zaujal Renkovo stanoviště

302

Hlídky na silu a zkřížil ruce, aby si nesahal po brýlích. Na jejich leštění teď nebyla správná chvíle, ať už musel odolávat sebesilnějšímu nutkání. Renek jim popřál hodně štěstí a slezl po žebříku na zem. Zpět po hlavní cestě se ubíral jen pozvolna a rozhlížel se, jestli jeho pozornost neupoutá něco, co by se pojilo s posledním vodítkem. Neupoutalo, možná však za to mohl fakt, že se Renek nedokázal příliš koncentrovat. Dvě hodiny usilovného soustředění člověka vyčerpají, zvlášť na závěr dlouhého a únavného dne – a Renek si byl poměrně jistý, že právě prožil nejdelší, nejúnavnější den v životě. Od úsvitu do soumraku stihli navštívit muzejní knihovnu, utéct policii, utkat se s desaterníkem, vyzrát na Riskera a doletět na tenhle ostrov, kde se nesnáze a nebezpečí jen znásobily. Renek si moc dobře uvědomoval, že zrovna v té chvíli mohou ostrov pročesávat desaterníci a pátrat po Číslu dvě, najednou už ale na něj dolehla taková ochablost a únavou se mu tak zakalil zrak, že už mu na úzkost nezbývaly síly. Jedna z výhod vyčerpání, usoudil. Katce stačilo na něj pohlédnout a okamžitě ho s jednou ze svítilen poslala do podkroví. „Skoč si pro přikrývku a běž se natáhnout. Kdyby se něco dělo, vzbudím tě. Vážně, Renku, vždyť sotva stojíš na nohou!“ Renek se s ní nedokázal přít. Stěží vylezl do schodů. V jakémsi polosnu si ze skříně vytáhl přikrývku a vpotácel se do ložnice. Část jeho mozku ještě bděla natolik, aby ho přiměla vypnout svítilnu a šetřit tak baterie; místo toho si otevřel okenice a vpustil dovnitř měsíční světlo. Potom si přes starobylou postel s pleteným roštem přehodil přikrývku a plácl sebou na ni. Výplet už měla celý uvolněný, a tak se teď žalostně prověsil, to však bylo Renkovi úplně ukradené. Momentálně by dokázal prospat i tornádo… … a dokonce i Konstancino vřeštění. Přesně to totiž prospal.

303

é n m e j í ř P falešné sny

lš í a d a

V

útěchy

okamžiku, kdy Renek upadal do spánku, se Brčko na střeše sila pokoušel vyvarovat téhož. I na něj dolehl neskutečně dlouhý den. Riziko, že usne, mu do té doby vůbec nepřišlo na mysl. Vždyť musel hlídkovat a tolik se bál, co se stane. A přece – jak tak v tom nočním klidu minutu za minutou upíral zrak na totéž místo, cítil, jak mu čím dál víc těžknou víčka, a uvědomil si, jak moc se mu chce spát. Zakoušel snad tohle bez ustání pan Benedikt? Začal se čas od času štípat. Potom si v jednu chvíli uvědomil, že se štípnout

Příjemné sny a další falešné utěchy zapomněl, a víčka mu nebezpečně padají. S trhnutím se vyděšeně napřímil, zamrkal a úporně se zadíval na louku. S tepotem v uších, znervózňujícím zvukem, který mu připomínal kroky, se Brčko pokoušel určit, na jak dlouho ztratil pozornost. Na vteřinu dvě? Na několik minut? Ještě déle? Mrkl na úplněk, ale na rozdíl od Katky neuměl odhadovat vzdálenosti ani poměry. Měsíc nad hlavou mu připadal ve víceméně stejné pozici – jako ostatně už od chvíle, kdy Brčko vylezl ven. Prosím, ať mi nic neuniklo, honilo se Brčkovi hlavou, zatímco se uklidňoval hlubokými nádechy. Brzy mu začalo docházet, že je všechno v pořádku, jeho strach opadl, dech se mu zklidnil… a rázem zabředal do stejné bryndy – znovu se štípal, znovu se v ospalosti štípnout zapomínal, načež znovu s trhnutím, vytřeštěnýma očima a návalem paniky procital. Nakonec Brčkovi došlo, že představuje nebezpečí nejen pro sebe, ale i pro své přátele, a třebaže při pomyšlení, že to zabalí, trpěla jeho hrdost, začal přemítat, jak to navléknout a nevypadat jako zbabělec. Bál se, aby si ostatní nemysleli, že si svou ospalost vymýšlí – zdálo se ostatně, že Konstanci zůstat vzhůru nečiní potíž –, ale i kdyby ho napadla přijatelná výmluva, dojít pro Renka nebo pro Katku by znamenalo, že by musel opustit stanoviště. To už mu přišlo vyloženě nebezpečné, protože měl dojem, že Konstance by oba směry neuhlídala – natolik jí věřit nemohl. Už se s ní pokusil navázat rozhovor, aby neusínal, ale okamžitě na něj sykla, aby ztichl. „Když mluvíš, nemůžu se soustředit,“ prohlásila a Brčko poznal, že to myslí vážně. Jemu by konverzace možná pomohla, ji by však rozptylovala, což by je ohrožovalo ze severu. Brčko usilovně trápil mozkové závity. Štípání nefungovalo. Poskakování na místě dělalo příliš hluku a mohlo rozptylovat Kon-

305

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava stanci. Co zbývalo jiného? Náhle Brčkovi v unavené mysli, horlivě pátrající po odpovědi, vytanul obrázek z jedné knihy – muž si na něm k prstům přivázal hořící větvičky. Když větvičky dohořívaly, pálily ho na kůži, a muž se probudil. To není špatný nápad, pomyslel si Brčko; víčka už mu zase ochabovala. Co to bylo za knihu? Příliš se mu nestávalo, že by si nevzpomínal. Rozhodně si ale pamatoval, kde ji četl – v bezpečí doma u rodičů. Bylo to v zimě, na nohou měl dvoje ponožky… Brčko zavřel oči a v duchu si přehrával, jak otáčí stránku za stránkou, ponořený do příběhu. Tam u okna se četlo tak příjemně. Potom do pokoje přišel jeho otec a zeptal se, co čte. „Nemůžu si vzpomenout,“ pravil Brčko nahlas. Prudce otevřel oči. Uvědomil si, že se mu to zdálo. „Na co?“ zeptala se Konstance. „To je jedno. Neříkej mi to. Prostě buď zticha, propánakrále. Div jsem se leknutím nepočurala.“ Brčko teď ztěžka oddechoval. Upřeně se zahleděl do noci. Louka vypadala podivně rozmazaně, spíše jako abstraktní obraz louky než louka skutečná. To Brčkovi moc sklouzly brýle na nose. Rychle si je upravil a zahleděl se znovu. Bylo tam něco? Ne, díky bohu. Louka zela prázdnotou, svah hory opodál zel prázdnotou. Nikde nic k vidění a Brčka polila ohromná vlna úlevy, jaká polije někoho, kdo udělal strašlivou botu, ale prošla mu. To už se nesmí stát, spílal si. Měls jediné štěstí, že zrovna nešli. A měls vlastně i štěstí, žes nesletěl ze střechy. Z toho by se vyklubal hodně ošklivý pád. Kolik to bylo metrů – pět? Deset? To by věděla Katka. Brčko učinil opatrný krok vpřed a nakoukl přes okraj střechy. Zezdola na něj hleděl desaterník. Brčko vypustil přidušený výkřik a vyplašeně uskočil…, jenže vrazil přímo do Konstance, která se zrovna otáčela, aby se podí-

306

Příjemné sny a další falešné utěchy vala, co se děje, a Brčko s nevěřícným zděšením pozoroval, jak se dívka kácí vzad a se zaječením se řítí ze střechy. Vzápětí zaječela podruhé, ale jen na zlomek vteřiny, protože asi v půli pádu ji zarazil Katčin provaz a škubnutí ji umlčelo. Brčko si zprvu neuvědomil, k čemu došlo – myslel, že Konstance dopadla na zem. Potom ale dívku uslyšel bouchat nohama o stěnu sila a začal se drápat vpřed, aby ji vytáhl. Drapl provaz, jenže zapomněl, že v ruce drží signální pistoli. Uvědomil si to, až když ji upustil. Ne, ne, ne! mihlo se mu hlavou, když viděl, jak se snáší k zemi. Přistála vedle desaterníka, jenž obešel silo a nyní je pozoroval s pobaveným výrazem, jako by hleděl na dva hašteřící se vrabce na okapu. Desaterník signální pistoli zvedl a zasunul si ji do saka. Vytáhl vysílačku a ohlásil: „Mám tu aktivitu ve vesnici.“ A dodal ještě něco, co Brčko neslyšel, neboť na něj Konstance (která právě popadla dech) neustále povykovala, ať ji vytáhne. Desaterník uklidil vysílačku a začal šplhat po žebříku. Pohyboval se elegantně – zdálo se, že kufřík mu ani v nejmenším nepřekáží – a jeho blízkost ohlašovala vůně kolínské, která stoupala před ním. Náhle kolínskou ucítila i Konstance a znehybněla. Zůstala bezmocně civět na Brčka – pohlédnout dolů se bála. Pod ní po příčkách žebříku tlumeně klapaly desaterníkovy boty. „Jen klid, škvrně, jen klid,“ promluvil desaterník. „Počkej, já ti s tím pomůžu.“

Renek pomalu procital. Zprvu vůbec nevěděl, která bije. Zdály se mu samé nepříjemné sny, když vtom ho něco vzbudilo. Všude panovala tma a ticho. Renkovi došlo, že nejspíš neleží ve vlastní posteli. V měsíčním světle, dopadajícím dovnitř oknem, matně rozeznával

307

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava cizí strop. Stropní světla žádná. Zamrkal a očima přejel místnost; ospalost mu nedovolovala ani hýbnout hlavou. Nikde nezaregistroval nábytek. Že by se mu to pořád zdálo? Kde to je? Postel se uprostřed prohýbala a v nohách neměla pelest. Renek v těch místech navzdory přítmí rozpoznával dva hrbolky – své nohy, z nějakého důvodu stále obuté. A přišlo mu, že za nimi, těsně za postelí, vidí… Postavu. Skrčenou v temnotě. Viděl její oči. Renek ucítil brnění, jako by se mu po kůži rozběhli mravenci, a zatajil dech. Nedokázal se pohnout. Děs mu na okamžik úplně zatemnil mozek, poté se však chlapec křečovitě upnul k vysvětlení: je to sen. A ne ledajaký – noční můra. Nejděsivější, nejrealističtější noční můra, jakou kdy zažil. Renek se přinutil dýchat, ač se zmohl jen na mělké lapání po dechu. A náhle mu to došlo: tohle je noční můra pana Benedikta. Postava skrčená v nohách postele – Stará čarodějnice. Renek na pana Benedikta neustále myslel, a přirozeně tak… Ano, tím se to jistě vysvětlovalo. Strachy se dál nemohl pohnout, ale zkusil se probrat. Noční můra, přesvědčoval se. Obyčejná noční můra. Vzbuď se. Renek spatřil, jak oči zamrkaly. Otřásl se. Vypadalo to, jako by se ho ta mlčící postava snažila rozeznat ve tmě. Ne, žádný div, že tyhle přeludy pana Benedikta tak hrozně tížily! Vzbuď se, nakázal si. Vzbuď se! S velkým úsilím se Renek konečně posadil. A v tom okamžiku postava vytřeštila oči a se zasyčením se vrhla vpřed. Jako burácející vlna Renka zaplavila realita – nacházel se v opuštěné vesnici na ostrově a někdo cizí se ho teď snažil vytáhnout z postele. Renek se postavil na odpor, jenže neznámý měl mnohem větší sílu, a po několikerém zavrčení, výkřicích a palči-

308

Příjemné sny a další falešné utěchy vých fackách ucítil, jak je vyvržen na dřevěnou podlahu, o niž se před dopadem nejprve bolestivě bouchl do brady. V temnotě se na chviličku rozzářil roj teček připomínající vílí třpyt – viděl hvězdičky. Ještě se ani nevzpamatoval a do místnosti posvítilo jasnější světlo a dopadlo na útočníkovu tvář. Byla to Martina Jagová. Dlouhé černé vlasy se jí během zápasu rozcuchaly a splývaly jí teď po celé tváři, ale ten pomstychtivý výraz si Renek nemohl splést. A splést si nemohl ani dívku, která držela baterku. V jednom okamžiku stála Katka ve dveřích, odkud spatřila svého kamaráda, přemoženého Martinou Jagovou, v příštím už světlo baterky vyletělo vysoko do vzduchu, téměř ke stropu, a Katka zmizela v temnotě. Renkovy a Martininy oči se instinktivně vydaly za světlem (právě proto ho Katka takto vyhodila), a ani jeden proto nepochopil, co se stalo, když v téže chvíli Katka vrazila do Martiny a ta se jak dlouhá, tak široká rozplácla na zemi. Martina se domnívala, že se Renkovi nějak podařilo zasadit jí ránu, Renkovi zase připadalo, že se Martina zázrakem proměnila v Katku, neboť jeho kamarádka teď zaujímala přesně to místo, odkud tak drsně vystrnadila Martinu. Než baterka dopadla na zem, Katka ji zase lapla. „Rychle,“ pobídla Renka, vytáhla ho na nohy a ven ze dveří, které za sebou zabouchla, ještě než k nim Martina stihla z druhé strany místnosti přidusat. Do škvíry pode dveřmi vklínila Katka nohu, nevzrušeně podala Renkovi baterku a otevřela kbelík. Martina sebou do dveří z druhé strany zuřivě praštila. „Nemá cenu utíkat, vy idioti!“ zavřeštěla přes dveře. „Nemáte kam!“ „Dones ze skříně přikrývku,“ pokynula Katka Renkovi, a když to její kamarád udělal, vytáhla svůj váček kuliček. „Pořádně ji sro-

309

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava luj a nacpi ji do té mezery,“ pokračovala a ukázala na ni špičkou boty. „To ji trochu zpomalí. Potom mi dej baterku a běž na schodiště.“ Renek přikrývku do škvíry mezi dveřmi a podlahou natlačil, jak nejlépe dovedl – jednou při tom ucukl, když Martina do dveří blízko jeho hlavy kopla. Katka odtáhla nohu, aby mohl do mezery nacpat poslední kousíček, a hned ji zase přirazila. Když Renek skončil a ustoupil na schody, Katka zhasla baterku. Renek uslyšel, jak se dveře s rachotem sunou. Katka couvala k němu a cestou z váčku na podlahu sypala kuličky. Znovu zadrnčely dveře a tentokrát už k nim Martinino nadávání dolehlo zřetelněji – dveře se centimetr po centimetru rozevíraly. Bylo zřejmé, že deka pod ně napěchovaná Martinu zdrží jen nakrátko. „Padáme,“ zašeptala Katka. Seběhli schody a zamířili do ložnice, kde spala Číslo dvě. Svítilna ještě zářila do tmy. Okenice byly dokořán… a postel prázdná. „No nazdar,“ utrousila Katka. „To není dobrý.“ „Co se stalo? Kde je, Katko?“ „Když Konstance zaječela, vzbudila se. Pořád byla mimo a trvala na tom, že se musí jít podívat, co se komu děje. Myslela jsem, že jsem ji přesvědčila, ať nikam nechodí, ale…“ V patře se ozvalo otřesné žuchnutí, následované zvukem kuliček hopsajících ze schodů. Zaslechli Martinino zaskučení. „Rychle,“ šeptla Katka. „Za mnou.“ Vylezli oknem. Katka Renka odvedla dozadu za dům a společně odpelášili za budovy směrem k bouřkovému krytu. Od hory znenadání přišel jasný záblesk, doprovázený mohutným zaduněním připomínajícím hřmění. Renek s Katkou sebou mrskli za haldu dřeva – odfouknutou střechu –, a když se vzpamatovali, zvedli zrak

310

Příjemné sny a další falešné utěchy k obloze, aby pohlédli na bouřková mračna. Spatřili jen jasnou noční oblohu s úplňkem. „To byl výbuch,“ zašeptal Renek. „Co se to děje, Katko?“ „Moc netuším. Od Čísla dvě jsem upalovala rovnou k silu, ale nikdo tam nebyl, tak jsem se běžela kouknout do bouřkového krytu, ale ten byl taky prázdný. Když jsem zase vylezla, spatřila jsem, že Číslo dvě otevřela okenice a ven se line světlo, které nikomu nemůže uniknout. Uháněla jsem je zavřít a podívat se na Číslo dvě, ale vtom jsem zaslechla, jak nahoře zápasíš s Martinou. Víc toho… Moment, slyšíš to?“ Renek to rozhodně slyšel. Hřmění, tentokrát ale tlumenější a plynulejší. Neslo se od louky, sílilo a sílilo, až se nakonec zdálo, jako by vycházelo ze země všude kolem. Potom se vynořil salamandr. Valil se po hlavní cestě. Renek s Katkou se přikrčili a vykukovali zpoza spadlé střechy. Salamandr, obrněný kolos deset metrů dlouhý a tři metry široký, se sunul po těžkých pásech a boky z tmavě modrošedé děloviny se mu v měsíčním světle matně leskly. Vepředu, s rukama na rozměrném volantu jako kapitán u kormidla lodi, stál desaterník. Za ním Renek zahlédl temeno Brčkovy holé hlavy a jeho vyvalené, poděšené oči. Jestli s ním vezli i Konstanci, se nedalo poznat. Salamandr rachotil dál směrem k domu, odkud zrovna prchli. Zaslechli Martinu, jak na desaterníka zlostně, naléhavě zavolala, a burácení ustalo. Teprve poté uslyšeli hučení silného motoru salamandru. Renek se podíval na Katku. „Když odvedu jejich pozornost, dokážeš…?“ „To přece víš,“ přisvědčila a v očích jí zahrály plamínky. „Běž na to. Všichni se setkáme v krytu.“

311

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Renek odkvačil směrem, odkud přišli; běžel zadem, za linií budov. Když spatřil salamandr, zaječel „Tady!“ a uháněl dál. Pádil až za poslední stavbu vesnice, otočenou k horskému úbočí. Tam se zarazil. Ze svahu se k vesnici volným krokem ubíral další desaterník, v ruce kufřík a ve tváři radostný výraz, jako by právě uzavřel nanejvýš uspokojivý obchod. Za ním, tam, kde se dříve vcházelo do tunelu, ležela hromada sutě. Tím se vysvětloval výbuch, který slyšeli. Renek ustoupil do stínu a přitiskl se k zadní zdi budovy. Poslouchal. Žádné hlasy neslyšel, což nejspíš znamenalo, že ho sledují. Nahlédl za roh a pozoroval, jak desaterník schází od zbořeného tunelu. Třeba mu něco nevědomky prozradí. Zamračení, zamávání, pozdravení pohledem – cokoliv mohlo Renkovi napovědět, kudy utíkat. Chtěl na sebe ještě jednou upoutat pozornost a potom jako o život uhánět do krytu. Jestli se Katce podaří jim Brčka a Konstanci vyrvat, odtáhnout je do krytu jí zabere několik vteřin. Otázka zněla, jestli to stihne i Renek. Desaterník se mezitím přiblížil asi na padesát metrů a v jasném měsíčním světle mu Renek poměrně dobře viděl do tváře. Desaterník působil naprosto bezstarostným dojmem. Jen další běžný byznysmen v elegantním obleku, s kufříkem v ruce, kráčející uprostřed noci ze svahu do opuštěné vesnice na zapomenutém ostrově. Něco takového se člověku zjevuje ve zlých snech. Renek od něj nedokázal odtrhnout oči. Desaterník měl na nose brýle, a když vzhlédl, jejich čočky se zaleskly ve svitu měsíčních paprsků. Jako měsíční dvojčata, pomyslel si a trhl sebou – zčistajasna totiž pochopil, kde najít další nápovědu pana Benedikta. Zároveň s tím mu však došlo, že desaterník nevzhlédl bezdůvodně. A zrak vzhůru ostatně upíral dál. Na co se to díval? Na něco vysokého na druhém konci vesnice. Na obilné silo. To mu-

312

Příjemné sny a další falešné utěchy selo být ono. Někdo nejspíš vyšplhal na jeho střechu, aby měl lepší rozhled – snažil se odhalit, kde se Renek skrývá. A opravdu, vzápětí Renek zaslechl desaterníka v salamandru, jak volá: „Vidíte něco?“ „Zatím ne,“ zavolala zpět Martina. Vylezla na silo, takže teď chvíli neměla možnost Renka pronásledovat. Příhodnější okamžik nenastane, věděl chlapec. Vystřelil zpoza budovy a řítil se na cestu. Desaterník v brýlích zaskočeně vykřikl… a potom se zasmál a zavrtěl hlavou, jako by z klece pláchl nějaký roztomilý, vzpurný králíček. Nezdálo se, že by nějak zvlášť spěchal Renka nahánět, ale jeho směrem přece jen vykročil. Renek už se na něj nedíval. Běžel přímo k salamandru, který parkoval o kus dál na cestě, na druhé straně obecní studny. Spatřil ho při tom řidič, desaterník u volantu, a chtěl vylézt. S jednou nohou přehozenou přes bočnici se však zarazil – zjevně rozvažoval, jestli se vůbec namáhat a seskakovat, když bylo snazší zůstat na místě a nechat Renka ostatním. Seskoč, pobízel ho v duchu Renek. Seskoč a dej Katce příležitost. Desaterník se na Renka zkoumavě zamračil. Nemohl se rozhodnout. Katka to rozhodla za něj. Jako blesk vystartovala ze stínu za salamandrem a jeho pasažéři – Brčko, Konstance a desaterník – pomalu ani nestihli užasnout, s jakou rychlostí zčistajasna napálila do desaterníka a srazila ho přes bočnici dolů na cestu. Desaterník sebou tvrdě praštil o zem a pramálo elegantně rozhodil ruce a nohy. S chladným vztekem ve tváři se štrachal na nohy. To už ale Katka s Konstancí přes rameno seskočila ze salamandru a uháněla po cestě. Myslela, že Brčka má v patách, jenže tomu přelézání bočnice trvalo mnohem déle, a Renek začal ječet a po-

313

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava skakovat, aby od něj odvedl desaterníkovu pozornost. Desaterník si jej však nevšímal a vrhl se po kořisti, která byla víc na ráně – strhnout Brčka z boku salamandru mu dalo asi stejnou práci jako vzít v obchodním domě košili z regálu. A podobně jako novou košili si desaterník podržel hubeného chlapce za ramena před sebou, jako by odhadoval velikost. Brčko se kroutil a plandajícíma nohama kopal kolem sebe. Desaterník vypadal zklamaně. Přitáhl si Brčka k sobě, jednou rukou si ho přitiskl k tělu a druhou sáhl do náprsní kapsy obleku po kapesníku. „No tak, nevzpouzej se, můj milej,“ ucedil desaterník. „Trochu si zdřímneš.“ V tu chvíli už se Renkovi matně mihlo hlavou jen jediné, zoufalé řešení: že to musí do desaterníka v plné rychlosti nabořit – jenže to by se k němu potřeboval dostat včas, ale pořád je dělilo několik metrů. Brčko mezitím škubal hlavou ze strany na stranu a vyhýbal se proradnému kapesníku. Desaterník mu s otráveným pohledem přitiskl tvář k hlavě, aby ho znehybnil. Brčko vší silou trhl hlavou vpřed… a desaterník vyjekl. „Škrábl mě!“ vyštěkl a zlostně, nevěřícně vytřeštil oči. „Ten mrňous mě škrábl hlavou!“ Brčko ho sice překvapil, desaterník ho však nepustil a nepochybně by se ještě rázněji vrátil k útoku kapesníkem, jenže přesně v tom okamžiku do něj s nataženýma rukama, sklopenou hlavou a pevně zavřenýma očima vrazil Renek. Ve chvilkovém chaosu se desaterník pokusil švihnout Renka přes nos kapesníkem, ale minul, Brčko se po desaterníkovi divoce ohnal pěstí a podařilo se mu bacit do levého ucha Renka, ten před bolestivým úderem ucukl a náhodou trefil temenem do brady desaterníka. Desaterník omráčeně zavrávoral vzad a Brčko mohl nerušeně vyrazit ke krytu za dívkami.

314

Příjemné sny a další falešné utěchy Renek se naneštěstí sám zakymácel nazad a chvíli mu trvalo, než našel rovnováhu. Mezitím už se ale desaterník vzpamatoval a vrhl se před něj, aby mu odřízl cestu. Renek se obrátil jako na obrtlíku a vystřelil mezi dva sousední domy. Koutkem oka spatřil, že po cestě s pobaveným výrazem přichází desaterník v brýlích a sahá do kufříku. Renek zaběhl za jednu z budov a zastavil se, aby se zaposlouchal. Kroky žádné, hlasy také ne. Nakoukl za roh. Desaterník ze salamandru už se zase uklidnil a nenuceně si zastrkával kapesník, zatímco desaterník v brýlích seděl na nízké kamenné zídce studny, s otevřeným kufříkem na klíně, jako by mu právě došlo, že si potřebuje projít nějaké důležité dokumenty. Vzhlédl k Renkovi, usmál se a švihl zápěstím. Renkovi něco prosvištělo kolem ucha a zaplulo do tmy. Na okamžik ho to tak překvapilo, že se ani nepohnul. „Vedle,“ odfrkl druhý desaterník. „Mám u tebe tužku.“ „Druhý pokus. Dvě tužky, nebo nic,“ navrhl desaterník v brýlích a znovu sáhl do kufříku. Renek se otočil a běžel, jak nejrychleji dovedl. Do dveří bouřkového krytu se vcházelo z cesty, což znamenalo, že Renek bude muset proběhnout všem na ráně. Minul jednu budovu, druhou, potom změnil směr a vyřítil se zpět na cestu – daleko od salamandru, přímo naproti krytu. Desaterníky už neviděl – určitě kroužili někde za ním – a dveře krytu zůstávaly otevřené. Tohle byla jeho příležitost. Jenže zrovna když vystartoval ke dveřím, z průchodu mezi dvěma budovami opodál se vynořila Martina a Renkovi došlo, že honička skončila. Martina byla rychlejší a stála v příhodnějším úhlu. Bylo jasné, že mu odřízne cestu.

315

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Mám tě, Maldune,“ sykla a zkřivila tvář pomstychtivou radostí. Renek se smykem zastavil uprostřed cesty. „Zavřete dveře!“ zařval. „Zavři dveře, Katko!“ Katka se objevila v temném vchodu, ale dveře nezavřela. V ruce držela prak a mířila. Renek ucítil příval naděje – pořád měl ještě šanci! S nadšeným, nesrozumitelným výkřikem sklopil ramena a vyrazil ke dveřím. Martina se vrhla vpřed, aby mu odřízla cestu, Katka uvolnila gumu praku… a Martina se zavytím padla na kolena a chytila se za hlavu. „Jednu kuličku jsem si nechala pro tebe!“ zvolala Katka, když Renek zapadl dovnitř. Vzápětí něco zahlédla a cukla hlavou vzad. Kolem nosu jí proletěl jakýsi předmět a s hlasitým lup! se zabodl do jednoho z dřevěných sloupů za ní. I v té tmě rozeznala tužku – a podle všeho pořádně ostrou. Kmitala v tom dřevě jako šíp. Katka zabouchla dveře a zaklapla železnou závoru. „Zvládli jsme to!“ zahekal Renek. Stěží tomu dokázal uvěřit. V bouřkovém krytu bez oken panovala černočerná tma. „Brčko, Konstance, jste tu? Jste v pořádku?“ „Katka mi málem zlámala žebra,“ zareptala Konstance, což Renek považoval za dobré znamení. „Já už myslel, že je se mnou konec,“ ozval se Brčko. „S námi všemi.“ Ve tmě Renek ucítil, jak ho Konstance chytila za ruku. Katka baterkou posvítila na sloup, do nějž se zapíchla desaterníkova tužka. Zkusila ji vyškubnout, ale klidně by mohla být zalitá do betonu. Ani odlomit ji nedokázala. „Zajímalo by mě, co podnikají,“ prohodil Brčko a přiložil ucho ke dveřím.

316

Příjemné sny a další falešné utěchy „No přece čekají, až je pustíme dovnitř,“ pronesl hluboký hlas. Renek myslel, že se pozvrací. Hlas jim zazněl přímo nad hlavami. Katčina baterka odhalila v krovech dva desaterníky. Seděli v podřepu a se škodolibými úsměvy shlíželi dolů jako chrliče v obleku. Dětem připadali jako gigantičtí pavouci, samé lokty a kolena, a jejich stíny zakrývaly celý strop. „Ale… Ale jak…?“ vykoktal Brčko. „Zas taková záhada to není, drahoušci,“ prohlásil jeden z desaterníků. „Prostě jsme vás převezli.“

317

Pandoři na skříňka

an eb Co by radši mělo zůstat zavřené „J

estli netoužíte přijít o uši, nehýbejte se,“ nakázal jim s úšklebkem jeden z desaterníků. Ukázal jim válcovitý přístrojek, který držel v ruce. „Nerad bych na vás musel použít tohle ukazovátko – baterie se nabíjí celou noc.“ Přijít o uši děti opravdu netoužily, a brzy se tak ocitly v poutech u zadní stěny krytu. Druhý desaterník mezitím otevřel dveře a vpustil dovnitř zbytek posádky. Celkově byli čtyři, nepočítaje Martinu (která se držela za hlavu a alespoň v té chvíli vypadala, že

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené není vzteky schopna slova), a jeden jako druhý elegantně oblečený, s klidným a veselým výrazem v obličeji. Kryt prostoupila vůně drahé kolínské. „Garoto,“ obrátil se nejobjemnější desaterník na kolegu s laserovým ukazovátkem, „buď tak hodný a dones nám petrolejku, ano? Když ses zmínil o bateriích, můžeme si šetřit i baterky.“ „Skvělý nápad, Krakene,“ opáčil Garota, vousáč se špičatýma ušima a zploštělým nosem. V tmavém obleku působil znepokojivým dojmem obřího netopýra. „Něco k snědku by sis nedal, když už jdu pro tu lampu? Neuděláme si půlnoční piknik?“ Kraken se uchechtl. „Jen tu lampu, díky, Garoto. Jsem ještě plný po večeři.“ Vzhledem k povaze jejich práce člověka přívětivé vystupování desaterníků rozrušovalo více, než kdyby se chovali zlostně či surově, a opravdu, někoho rozrušenějšího nežli děti aby pohledal. Hluboký neklid přepadl i Katku, nejen kvůli tomu, že je zajali (třebaže to taky hrálo svou roli), ale i proto, že nejrozložitějšího desaterníka – Krakena – znala podle jména a věděla, co se o něm říká. Zmínil se o něm Konrád. Kraken byl coby šéf desaterníků nejnepolapitelnější ze všech (Konrád ho nikdy nespatřil), a tak teď Katka měla pochybnou čest setkat se s ním dříve než její otec. Jeho působivou tělesnou konstituci – obří postavu s rameny širokými jako noční stolky, bezvadně učesanými hnědými vlasy a pronikavýma modrýma očima – zastiňovala ještě působivější pověst. Podle Konráda představoval Kraken nejnebezpečnějšího desaterníka ze všech. A teď tu stál před nimi v temnotě a usmíval se na ně. „Klidně ta svá malá kukadla otevři, broučku,“ řekl Konstanci, která křečovitě svírala oči a zkoušela se v duchu přenést někam jinam. „I když nás nevidíš, my vidíme tebe.“

319

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Nechte ji na pokoji,“ vypískl Brčko, ale i když měl v úmyslu zakřičet, nikdo jeho slova neslyšel. Kraken si ani nevšiml, že Brčko promluvil. Chlapec polkl a pokusil se najít ztracený hlas. Ocitl se na pokraji zhroucení, nemohl za to však strach (přestože se rozhodně bál), nýbrž zdrcující pocit hanby. Hrdost či vlastní bezpečnost už dávno pustil z hlavy, nyní toužil po jediném: zachránit kamarády před čímkoliv, co je v důsledku jeho kiksů čekalo. Jenže zachránit je neměl jak – jeho nadání zde nenacházelo využití – a jeho mozek zachvátil pocit marnosti a zoufalství. Nervy nadranc měl i Renek. Okamžitě si ke svému nemilému překvapení povšiml, jak rychle Kraken vyhodnotil a opanoval situaci. Dozvědět se o přítomnosti dětí ve vesnici, vyvodit, kam se schovají, a jít si na ně počkat do krokví krytu bylo pro něj záležitostí minut. To Kraken je z krokví oslovil a pověděl jim to správně: převezl je, což opravdu svědčilo o jeho mimořádné chytrosti. Renek se několikrát zhluboka nadechl. Pokud měli mít nějakou naději, jak z téhle šlamastyky vyváznout, měl by se raději uklidnit a přemýšlet. Martina Jagová mezitím ovládla vztek natolik, aby dokázala promluvit, a jala se na desaterníky štěkat rozkazy. K údivu dětí se jí desaterníci zřejmě zodpovídali. Nikomu z nich se to podle všeho příliš nezamlouvalo (i když Kraken se tím, zdálo se, bavil), ale kdykoliv Martina promluvila, zahlásili „Provedu!“ a udělali, co jim nakázala. Sama si takovou autoritu vydobýt nemohla – velení jí musel svěřit pan Utrum –, ale tak jako tak si situaci očividně vychutnávala. Nejprve Krakenovi nařídila, ať děti přiváže řetězem, aby nemohly vzít znovu do zaječích. Kraken to zjevně hodlal učinit sám – zrovna z kufříku vytáhl tenký řetízek –, ale jen se usmál, opáčil „Provedu!“ a dokončil, co načal. Každé dítě už mělo zápěstí svá-

320

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené zané se zápěstím dítěte stojícího vedle; na jednom konci stála Katka, následovaná Konstancí, Brčkem a Renkem. Nyní Kraken navíc Renkovi přivázal k volné ruce řetízek, jenž vypadal jako pouhá hromada pospojovaných kancelářských sponek – něco, co by mohl vytvořit znuděný byznysmen během dlouhé telefonní konference. Ve skutečnosti (jak Kraken spokojeně vysvětlil) byl řetízek vyroben z kovu vyznačujícího se mimořádnou pevností v tahu a lidskou rukou naprosto nezničitelného. „Ten nezničím ani já,“ dodal Kraken, druhý konec řetízku omotal kolem jednoho z dřevěných sloupů a opatřil jej visacím zámkem. Spiklenecky mrkl. „A já ničit umím.“ „Přestaňte se s nimi vybavovat, Krakene,“ zavrčela Martina. „Dejte mi klíč od těch pout.“ Rázně nastavila ruku a Kraken jí s netajeným úsměškem klíč delikátně vložil do dlaně. Děti klíč upřeně sledovaly. Zdálo se, že přesně symbolizuje jejich svízelnou situaci: ocitly se teď v rukou Martiny Jagové. A Martina Jagová je z duše nesnášela. Martina Jagová toho ostatně nesnášela hodně – děti především, ale ty jen stály na vrcholu dlouhého žebříčku. Nesnášela také slabost a hloupost, a protože za slabou či hloupou považovala celou řadu projevů, skládaly se tyto dvě kategorie z řady podkategorií, které samy obsahovaly mnohé další podkategorie, a tak dále, až zbylo jen velice málo věcí, které Martinina nesnášenlivost nezahrnovala. K tomu málu však patřilo štěkání rozkazů. Rozkazy Martina štěkala ráda a zejména na desaterníky. Rovněž ji bavilo rozdávat je rovnoměrně, aby nikoho neopominula. Poté co si například od Krakena vyžádala klíč, panovačně pohlédla na desaterníka v brýlích a vyštěkla: „Najděte mi něco, na co si můžu sednout, Ostroune!“ Potom přikázala Garotovi, jenž se právě vrátil se sví-

321

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava tilnou, aby ji položil na podlahu do středu místnosti. A nakonec luskla prsty na čtvrtého desaterníka (holohlavého muže s jediným obočím – nad levým okem –, což mu dodávalo trvale rozšklebený výraz) a vyštěkla: „Zavřete dveře, Plazile!“ Renek sklíčeně sledoval, jak Plazil dává na dveře závoru; měl pocit, jako by tím desaterník uzavíral jeho vlastní hrob. Doufal, že Konráda jen něco zdrželo, jenže až se vrátí – jestli se vrátí –, jak jen by je mohl zachránit, když se nedostane dovnitř? Vybral koneckonců tuto stavbu kvůli její bytelnosti. A i kdyby dovnitř nějak pronikl, ocitl by se proti značné přesile a svázané děti by ani nemohly prásknout do bot. Plazil se přidal k ostatním desaterníkům u petrolejky, kde se na Martinin příkaz shromáždili. Ostrounovi, desaterníkovi s brýlemi, se nic, na co by se Martina mohla posadit, najít nepodařilo. Martina dychtivě hodila očkem po jeho kufříku, ale neřekla nic. Na kufříky se její pravomoci zjevně nevztahovaly. Nepochybně ji to hnětlo. „Tak, Krakene,“ spustila Martina, „nechtěl byste vysvětlit, jak utekla?“ „Neutekla,“ odvětil Kraken. Nenuceně se šťoural v zubech ostrým koncem tužky původně zapíchnuté v trámu. Renek si všiml, že ji ze dřeva vytáhl stejně snadno, jako jiní vytahují třeba napínáček z nástěnky. Viděla to i Katka a poklesla jí čelist. „Tak neutekla?“ ušklíbla se Martina. Rozhlédla se po krytu a rozhodila ruce. „Že ji tu nevidím… Kde je? Že by se schovávala za jedním z těchhle trámů?“ „Je v lese. Ostroun ji viděl, jak míří mezi stromy, a nařídil jsem mu, ať odpálí vstup do tunelu, aby si nemohla zkrátit cestu na druhou stranu ostrova. Teď ji vystopujeme o to rychleji.“ „A proč ji teda nestopujeme?“

322

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené „Říkal jsem si, že bychom se možná nejdřív měli vypořádat s těmihle drahoušky,“ odpověděl Kraken. „Nevyrostli přece jen tak ze země. Někdo je musel přivézt. Lepší bude zjistit rovnou, kdo to byl, nemyslíte?“ To Martina se zabručením uznala. Pravda – kterou si všichni v místnosti jasně uvědomovali – byla, že po ničem neprahla víc než vzít si děti na paškál, ale také si přála dát jasně najevo, že nepodaří-li se jim dopadnout Číslo dvě, bude to chyba desaterníků, nikoliv její. Otočila se na podpatku a odpochodovala před Katku. K ní chovala obzvláštní nevraživost, neboť na Akademii (nemluvě o uplynulých několika minutách) se Katce ze čtveřice dětí podařilo Martinu nejvíce ztrapnit. „Kde ses tu vzala, Nemráčková? Vysvětli to!“ obořila se na ni. „Kouzlo?“ opáčila Katka a chladně starší dívce opětovala upřený pohled. „Co tvoje čelo, mimochodem? Možná by sis na něj měla dát trochu ledu.“ Renek si všiml, že Katčina volná ruka vklouzla do kbelíku. Neudělej žádnou hloupost, modlil se. Ať nepřijdeš k úrazu, Katko. Martina se dotkla opuchající modřiny na čele. Zablýsklo se jí v očích. „A ty bys možná měla pamatovat, v jaké jsi situaci.“ Pozvedla klíček od pout, který jí dal Kraken. „Vidíš tohle? Tady velím já, Nemráčková. To ty jsi v řetězech, takže jestli se nechceš octnout…“ Katka dupla Martině na nohu, z dlaně jí čapla klíč a hlavou ji trkla do hrudi. Martina zavrávorala vzad a zařvala, její bolestný výkřik však uťala hlavička, která jí vyrazila dech. S očima vypoulenýma vzteky se obrátila ke Krakenovi a trhla prstem směrem ke Katce, která zápolila s klíčkem a pouty.

323

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Provedu,“ odpověděl Kraken na její nevyslovený rozkaz. Nijak se nepokoušel skrýt pobavený úsměv, zároveň ale neztrácel čas, přešel místnost a popadl Katku za zápěstí. „Sice se mi to líbilo, nebojso,“ řekl jí, „to ale neznamená, že se mi nebude líbit i tohle.“ A zmáčkl. Katka bolestivě hekla a otevřela ruku. Klíček spadl na podlahu. Kraken jí překontroloval pouta. Pořád bezpečně zamčená. Martina mezitím sebrala klíček a vycouvala z Katčina dosahu. Když popadla dech, procedila: „Postarejte se…, ať za to… ta holka… zaplatí!“ „Provedu,“ přisvědčil Kraken a otevřel kufřík. „Já myslel, že chceš zjistit, jak jsme se sem dostali, Martino,“ ozval se spěšně Renek. Martina na něj podezíravě pohlédla. „Nesnaž se to oddalovat, Maldune. Tvoje usoplená kamarádka bude trpět bez ohledu na to, co řekneš a kdy to řekneš.“ Renek pokrčil rameny. „No tak dobře, jestli ti – nebo panu Utrumovi – nesejde na tom, co se chystá, můžu samozřejmě počkat.“ „Co se… chystá?“ zopakovala Martina a loupla po něm očima. „Jak to myslíš?“ „Jestli se do rána nevrátíme k lodi, Risker zavolá policii,“ vykládal Renek. „Takže bych se na tvém místě pořádně zamyslel, co teď podnikneš.“ Místnost ztichla. Potom se desaterníci po sobě podívali a vyprskli smíchy. Rozesmála se i Martina. Dlouho kroutila hlavou, až nakonec prohlásila: „Risker? Myslíš toho lakomého zbabělce z Thernbaakagenu? Díky za varování, Maldune, fakt se nám hodí, ale někdo jako Risker nám moc obav nenahání. On vás sem odvezl? Divím se, že na to vůbec přistoupil.“

324

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené Renek se snažil nasadit maximálně schlíplý výraz – schlíplý, ale vzdorný. „Odvezl! Zaplatili jsme mu polovinu peněz, co nám nechal pan Benedikt, a dohodli jsme se, že až se vrátíme k lodi, dostane zbytek. Jenže když se nevrátíme…“ „Kde jsou ty peníze?“ přerušil ho Kraken. „K těm se nedostanete,“ opáčil Renek. „A kde tedy?“ naléhal Kraken. Vytáhl z kufříku elegantní skříňku na doutníky potaženou kůží, zatřepal jí a postavil ji na zem Renkovi mezi nohy. Zevnitř skříňky se ozvalo podivné pronikavé cvaknutí, následované sotva slyšitelným zakvičením. Kraken do skříňky šťouchl špičkou naleštěné boty. „Mám to otevřít? Nebo mi povíš, kde ty peníze jsou?“ Renek se na skříňku zadíval. Začínal se potit. „Jsou… Jsou na lodi. Ukryté v mojí tašce.“ Kraken soucitně mlaskl. „V tom případě už se Risker zdekoval, můj milý. Peníze ti vzal a odplul. Takový on totiž je. Sice si to pro jistotu prověříme, ale podle mě si můžeš být jistý, že už na vás zapomněl. Jak jste se vůbec o Riskerovi dozvěděli, hmm? Jak jste se dozvěděli o tomhle ostrově? Vysyp to a možná tu svou krabičku zase uklidím, a ani ji neotevřu.“ Ostatní děti popleteně poslouchaly – netušily, co má Renek za lubem –, jak Renek Krakenovi vše po pravdě líčí. Popsal, jak utekli od rodin, aby vypátrali pana Benedikta a Číslo dvě. Vysvětlil mu, že jim pan Benedikt jako překvapení uspořádal výpravu a za tím účelem jim rozmístil sérii vodítek, že chtěli podle nich postupovat a doufali, že tak své přátele najdou, načež se hodlali spojit s Rhondou Kazembeovou. Pověděl Krakenovi o všem – o všem kromě Konráda a posledního vodítka –, a protože mluvil pravdu, působilo jeho vyprávění zcela přesvědčivě.

325

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Na Krakena to podle všeho učinilo dojem. „Vy jste celou tu cestu podnikli sami, špunti? To už jste teda velcí kluci a holky!“ Zvedl skříňku na doutníky a přidržel ji Renkovi u zpoceného obličeje. „Určitě nechceš aspoň nakouknout?“ Uchechtl se a krabicí zatřásl. „Ne? Nechceš se seznámit s Pandorou?“ Pokrčil rameny a skříňku vrátil do kufříku. Promluvil Garota. „Co myslíte, kolegové? Může nám Risker znepříjemnit život?“ „Pochybuju,“ ozval se Plazil. „Jestli tadyhle sýkorky okradl o peníze, nejspíš s tím na policii nepůjde.“ „Nebuďte naivní,“ štěkla Martina, dopálená, že ji z rozhovoru vynechali. „Stejně to musíme nahlásit panu Utrumovi. Dejte mi svou vysílačku, Plazile.“ Plazil povytáhl své jediné obočí. „Má drahá, já přece nikdy neřekl, že to nemáme hlásit. Ale obávám se, že vysílačka vám bude k ničemu.“ Nasadil kajícný výraz. „V té jeskyni není signál, pamatujete?“ Martina si pod nos zamumlala pár nadávek, načež povýšenecky pohodila hřívou a prohlásila: „V tom případě si musím vzít salamandr. Garoto, odvezete mě. Vy ostatní počkejte tady. Za chvíli jsme zpátky.“ „Proč rovnou nevzít i ty děti?“ zeptal se Kraken. „Protože jsem to řekla,“ zavrčela Martina. Dál to nevysvětlovala, ale Renkovi bylo poměrně jasné, jak Martina uvažuje. Tady v krytu měla děti pod přímou kontrolou, což se změní, jakmile je přiveze panu Utrumovi, a na to Martina nijak nepospíchala. Bezesporu si pro ně připravila nějaký škaredý trest – k němuž možná využije desaterníků, kteří ji musejí poslouchat – a nechtěla ztratit příležitost. Nejraději by nejspíš nečekala ani minutu, ale odložit hlášení panu Utrumovi si netroufla.

326

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené „Než vyrazím,“ dodala Martina a palcem škubla směrem ke Katce, „musíme jí sebrat ten kbelík a prohledat jí kapsy. Je zákeřná. Krakene, podržte mi ji a já ji prošacuju.“ Přikázat Krakenovi, aby jí Katku podržel, bylo od Martiny prozíravé, jinak taky mohla přijít o pár zubů. Takhle Katka, když ji Martina prohledávala – od hlavy až k patě, velmi důkladně a nijak vybíravě –, nemohla promluvit, dokonce se ani nadechnout. Když ji Kraken pustil, padla Katka na kolena, držela se za pas a lapala po dechu. „To jenom pro začátek,“ prohodila Martina se spokojeným úsměvem. „Počkejte, až se vrátím, pak teprve začne skutečná zábava. Jdeme, Garoto. Krakene, pořádně je hlídejte, slyšíte? Ne aby dostali sebemenší šanci utéct.“ „Neutečou.“ „Prostě udělejte, co říkám,“ odsekla Martina. Zazubila se na Katku, která se drápala na nohy, a pozvedla kbelík, aby dívka viděla, že si ho odnáší s sebou. Potom odešla, následovaná Garotou, a Kraken za nimi zavřel dveře na závoru. „Na co ta závora?“ zeptal se Plazil. „Až se její výsost vrátí, zase ji budeme muset zvedat.“ Kraken zavrčel. „Jsi prima chlapík, Plazile, ale ještě se musíš naučit náležité opatrnosti.“ „Já jsem přece opatrný dost, ne?“ opáčil Plazil. „Jasně, dostal jsem se do pár malérů, ale opatrný jsem, Krakene. Vsadím se, že o nic míň než ty!“ „A přece mám na rozdíl od tebe obě obočí.“ Ostroun se zachechtal. „Teď tě dostal, Plazile!“ „Na každý pád,“ dodal Kraken, „něco mi na tom všem úplně nesedí, a až přijdu na to, co to je, chci být nachystaný.“

327

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Neuděláme inventuru?“ navrhl Plazil. „Tím nic nezkazíme,“ souhlasil Kraken. „Aspoň si nějak ukrátíme čas, než se vrátí milostivá.“ Jako na nějaký neviditelný pokyn desaterníci naráz poklekli a uprostřed místnosti, kde bylo světlo svítilny nejsilnější, si před sebe položili kufříky. Když se ozvalo cvaknutí otevíraných schránek hrůzy, děti – také naráz – sebou škubly. Zvenčí slyšely, jak salamandr odburácel z vesnice. Poté se rozhostilo ticho, narušované pouze desaterníky, probírajícími se kufříky. Zjevně to brali vážně, přesto však obsah kufříků přezkoumávali s výrazem radostného očekávání, ba i veselí, jako by si vybírali cukroví z kolekce. Děti s úděsem sledovaly, jak před sebe desaterníci do úhledné řady vykládají naostřené tužky, celou škálu plnicích per různých barev, odstraňovače svorek (které ze všeho nejvíce připomínaly kovové piraně), luxusně vypadající kalkulačky, štůsky zářivě bílých vizitek, elegantní nože na dopisy zastrčené do kožených pouzder s monogramem… a samozřejmě obávaná laserová ukazovátka. Plazil to své pozvedl. „Co myslíte?“ promluvil, zakroutil obočím a bradou trhl směrem k dětem. „Nemám jim ufiknout špičku nosu? Říkám si, že bych si založil sbírku.“ Kraken se zamračil. „Ty bys vyplýtval svou jedinou ránu na špičku nosu? Tohle mám na mysli, když mluvím o náležité opatrnosti, Plazile.“ „Neber to přece tak vážně,“ odvětil Plazil. „Jenom jsem tady s těmi koťátky laškoval.“ Usmál se na děti. Nahánět jim hrůzu ho evidentně velice bavilo. „Vždyť víš, že radši používám tohle.“ Pozvedl cosi, co vypadalo jako obyčejná psací podložka. Kraken souhlasně přikývl. „Protože to s tím tak umíš.“ „To je pravda,“ přidal se Ostroun a poplácal Plazila po zádech.

328

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené „Nikdy jsem nezažil, aby někdo uměl tak elegantně zacházet s psací…“ „Jste jenom banda zrůd!“ vychrlil ze sebe Brčko, jenž konečně našel hlas, a ostatní na něj zůstali ohromeně civět. „Jak to, že se vám ze sebe nedělá zle? Jen se na sebe podívejte! Vám dělá dobře ubližovat lidem! Dělá vám dobře strašit děti!“ Zčistajasna zase zmlkl. Jeho výlev ho nešokoval o nic méně než ostatní a hořce jej teď zalitoval. Co by to muselo být za pitomce, aby chtěl rozzuřit desaterníka? Brčko si ani neuvědomil, že se chystá promluvit. Obrnil se a čekal, jaká přijde reakce; trhaně lapal po dechu a zmítal se ve víru emocí. Desaterníci na něj však pohlédli jen s vlažným zájmem. Kraken se zachechtal a prohlásil: „Strašit konkrétně děti nám nijak dobře nedělá, broučku. Není naše chyba, že jsi ještě dítě, ne? A teď nech dospělé, ať se můžou v klidu bavit. Nechtěl bys nás přece rušit, že ne? Mohlo by nás to dost naštvat.“ Ostroun se ovíval vlastní podložkou. „Řeknu ti, Krakene, já když se naštvu, začne mi být hrozné horko. Hned bych si sundal kravatu.“ „Strašné horko, je to tak,“ zamumlal Plazil a předstíral, že si kapesníkem otírá lysou hlavu. „Možná si kravatu budu muset taky sundat.“ Kraken se zadíval na kapesník. „Už zase, Plazile. Náležitou opatrnost.“ „Proboha, Krakene, přestaň s tou potřebou každého chránit, mateřinko jedna. Já do toho kapesníku nehodlám smrkat.“ Kraken s Ostrounem se tomu zasmáli, Plazil si kapesník pečlivě složil a zastrčil si ho zase do kapsy. Desaterníci se vrátili ke své zlověstné diskusi.

329

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Brčko se třásl, až mu zvonila pouta. Toužil si naleštit brýle, jenže se zápěstími přicvaknutými ke Konstanci a Renkovi to jen tak nešlo. „Dobrý,“ zašeptal Renek. „Dopadne to dobře.“ Brčko na něj pohlédl. „JJJ… jak by mohlo?“ To Renek netušil. Zadíval se za Brčka na Konstanci a Katku. Konstance, evidentně ohromená Brčkovým výbuchem, si ho prohlížela, jako by ho viděla poprvé v životě. Zdálo se, že se drží poměrně zdatně. Katka si naopak dál tiskla břicho a Renka napadlo, že ji Kraken možná opravdu zranil. Zrovna se jí chystal zeptat, jestli je v pořádku, když vtom Katka naklonila hlavu ke straně a Konstance ztuhla. Něco zaslechly. Katka menší dívce zmáčkla ruku – jako by ji chtěla varovat, aby nemluvila – a otočila se čelem ke zdi. Kraken vzhlédl. „Co se děje, zlatíčko? Ty se na nás nemůžeš dívat, jak si tady skládáme věci?“ „Myslím, že budu zvracet,“ utrousila Katka. „No jo! Trochu jsem ti pomuchlal vnitřnosti, co? To se tak někdy stane. Hodná holka, vyřiď si to u zdi, ať do toho nemusíme šlapat.“ Vrátil se k potřebám z kufříku. Řetěz měl trochu vůli, a tak se Renek s ostatními shlukli kolem Katky a předstírali, že ji utěšují. Ve skutečnosti se dívali na to, čeho si Katka právě povšimla a co jim ukázala. Do zdiva mezi dvěma kameny ve stěně někdo vrtal drobným vrtáčkem. Jak pronikal zdivem, vydával slaboulinké skřípání, o nic hlasitější než bzučení hmyzu – právě to předtím dívky zaslechly. Po chvíli vrták zmizel a zanechal za sebou červí díru. V ní se objevil pevně srolovaný papírek. Katka ho vytáhla. Byl to vzkaz od Konráda.

330

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené Zůstaňte, kde jste, dokud se neobjevím. Potom utíkejte rovnou ke dveřím. Nesmíte ani na okamžik zaváhat. Katka podala zprávu Konstanci, která si ji přečetla a předala ji chlapcům. „Všechno v pořádku?“ zavolal na ně Plazil. „Už jsi nakrmila rybičky, srdíčko?“ „Ještě ne,“ křikla zpět přidušeným hlasem Katka. „Nechte ji na pokoji!“ zařval Brčko; znovu se zapomněl. Vzápětí si připlácl dlaně k ústům a omylem škubl rukama vzhůru i Renkovi s Konstancí. „Klid, Brčko,“ napomenul ho Renek, třebaže si nemohl nevšimnout, že Konstanci zjevně jde Brčkova opovážlivost k duhu. Pokaždé když se na desaterníky obořil, vypadala o něco méně vystrašeně a blížila se svému obvyklému, vzpurnému já. Ostroun se zachechtal a směrem k ostatním desaterníkům zamumlal něco o tom, že „plešoun dychtí po kapesníku“. Ostatní souhlasně zamručeli. Desaterníci začali vracet předměty do kufříků. Hovořili teď tlumeně, což na Renka působilo daleko zlověstněji, než když kvůli dětem mluvili normálně. Cítil, jak se mu obrací žaludek, zřejmě o nic příjemněji než Katce. Konrád jim přijde na pomoc, ale jak mají běžet ke dveřím? Vždyť jsou na řetězu! Konstance na něj pohlédla a zašeptala: „Ale jak…, chápeš, jak to uděláme?“ „Moment,“ zašeptala Katka. Rozkašlala se, potom se začala dávit a nakonec plivat. Desaterníci u svítilny se zašklebili a zachrčeli. Katka několikrát trhla hlavou vpřed jako klovající slepice,

331

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava vydala poslední, odporný dávivý zvuk a ztichla. Na okamžik stála s rukama na kolenou a ztěžka oddechovala nosem. Potom se podívala na kamarády, mrkla a zakřenila se na ně od ucha k uchu. V zubech svírala klíček. Katka předtím klíček od pout vyměnila za jeden ze svých starých klíčů ze statku. Proto Renek zahlédl, jak zastrkuje ruku do kbelíku – po hmatu hledala klíček, který by se podobal tomu, jejž dal Kraken Martině. Počítala i s tím, že ji prošacují, a tak klíček od pout polkla, a když ji Kraken popadl, upustila klíč z farmy. Renkovi tohle vše okamžitě došlo, zato Konstance s Brčkem jen popleteně třeštili oči. Vždyť přece viděli, jak jí ho Kraken sebral! „Vysvětlíme vám to později,“ zašeptal Renek. Obával se, že zvuk odemykaných pout přitáhne pozornost desaterníků, a tak Katku požádal, aby pokračovala v dávení. Katka jej okamžitě a s velkým gustem poslechla. A tak zatímco ze sebe chrlila jeden příšerný zvuk za druhým a její přátelé se opět seskupili kolem ní, aby ji naoko utěšovali, odemkla všem pouta a nastavila je na mnohem širší zápěstí, aby to vypadalo, že jsou děti nadále svázané, ale aby z želízek zároveň mohly snadno vyklouznout, až nastane správná chvíle. Jenže kdy to bude? Tak zněla momentálně nejpalčivější otázka, protože až ta chvíle přijde, potřebovaly být připravené. Desaterníci už si kufříky přerovnali a zaklapli je. Vstávali a potřásali si rukama, jako by právě uzavřeli příjemné jednání. Konrád pořád nikde. Kraken si strčil tužku za ucho a přešel k dětem. „Víte vy co?“ zeptal se natěšeným tónem. Poklekl před Konstanci, která před ním ucukla a odvrátila zrak. „Máš štěstí, pískle! Teď můžeš Krakenovi pomoct!“ „Pomoct vám?“ zopakovala Konstance.

332

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené „Ano! Víš, trochu jsem přemýšlel a něco mi na té vaší historce nesedí. Myslím, že starému Krakenovi něco zatajujete, zlobidla, a já na to přijdu!“ „Když se vám moje vyprávění nezamlouvá,“ ozval se Renek, „proč to nevyřešíte se mnou?“ Kraken nespustil oči z Konstance. „Protože zkušenost mi říká, že to, co nemá, mi ze všeho nejpravděpodobněji prozradí nejmenší dítě.“ Přiložil Konstanci prst pod bradu a pozvedl ji, aby dívku přinutil vzhlédnout. „Nemám pravdu, maličká? Myslíš, že tě dokážu přesvědčit, abys mi prozradila vaše tajemství?“ Konstance se zadívala na ostrou tužku za desaterníkovým uchem a rozechvěl se jí ret. Jenže místo aby se rozplakala, zkřivila tvář a rozlíceně se na Krakena rozječela – tak nahlas, až sebou škubl a ustoupil. Vřeštěla, dokud jí nedošel dech, potom už ho jen zlostně probodávala pohledem a s obličejem fialovým jako švestka ztěžka odfukovala. Kraken se na Konstanci podíval, jako by ho zklamala. „Proč jsi to udělala, bonbonku? Proč tak stojíš o to, aby se starý Kraken zlobil? Copak si neuvědomuješ, že vaše dobrodružství skončilo? Copak nechápeš, že už ti nikdo nepomůže?“ „To si myslíte vy!“ odsekla Konstance. Kraken nakrabatil čelo. Přimhouřil modré oči a upřel na dívku chladný, pronikavý pohled. Konstance vypadala, jako by spolkla štíra a modlila se, aby ji cestou do útrob nebodl. „Nevěřím, že bys takhle mluvila o někom jako Risker,“ poznamenal Kraken. „Kdepak. O toho ubožáka někde na lodi daleko odsud nejde. Vy čekáte někoho jiného, že?“ „Ano, čekáme!“ vyhrkl Renek. Doufal, že to Kraken bude považovat za jeho snahu vylhat se ze zoufalé situace. „Čekáme…“

333

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Ty buď zticha,“ poručil mu Kraken a varovně na Renka ukázal prstem. „O žádné tvé lsti nestojím.“ Obrátil se na ostatní desaterníky. „Nějaké nápady?“ Plazilovi vystřelilo obočí vzhůru. Luskl prsty, sáhl si do saka a vytáhl Konrádovu signální pistoli. „Tohle upustil ten hubený plešoun! Myslel jsem, že si tím děti dávají znamení jedno druhému.“ „Vážně?“ utrousil Kraken a podrbal se na hlavě. „Signální pistole? Hm, tos teda zaperlil, Plazile! Na to, aby si dávaly znamení navzájem, nepotřebovaly signální pistoli – všechny byly přece přímo tady ve vesnici. Takže komu podle tebe náš přítel opravdu dával signál?“ „Nikomu. Upadla mu, než mohl světlici vystřelit.“ „Možná, Plazile, ale nemyslíš, že to odpálení vchodu do tunelu zafunguje místo ní?“ Kraken sešpulil rty. „Radši vylez zpátky na krokve. Ostroune, ty sundej závoru ze dveří, ať se dá dovnitř snadno dostat.“ Plazil pravým okem bez obočí mrkl na děti, což jeho obličej bizarně pokřivilo – znepokojivý pohled, ještě daleko znepokojivější však bylo, jak vycupital po jednom ze sloupů jako pavouk a zmizel v přítmí krokví. Desaterníci líčili past. Renek úzkostně pohlédl na kamarády. Katka zatínala a rozevírala pěsti a na nikoho se nedívala – rozrušením nemohla mluvit. Konstance se dala do pláče a Brčko ji se zkroušeným výrazem utěšoval, ať se netrápí, protože do téhle polízanice se dostali kvůli němu, ne kvůli ní. „To je pravda,“ popotáhla Konstance. Potom se narovnala a zpozorněla, jako by něco vycítila, a o chviličku později se zvenčí ozvalo rachocení salamandru.

334

Pandořina skříňka aneb Co by radši mělo zůstat zavřené „Garota s Martinou jedou,“ podotkl Ostroun, odstoupil ode dveří a uvolnil si kravatu. „Možná ano a možná ne,“ utrousil Kraken. Vypnul svítilnu a místnost se ponořila do černoty. „Prostě počkáme a uvidíme, kdo těmi dveřmi vejde.“ Záhy se to Kraken dozvěděl: vůbec nikdo. A k údivu všech v krytu navíc dveře přestaly existovat.

335

Pat v k rytu

S

nesmírným praskotem a skřípěním se tlusté dřevo krytových dveří roztříštilo na sto kusů, železné západky se vytrhly z úchytů, všude se rozsypaly kameny a vzedmuly jemný prach… a v otvoru, kde dřív stály dveře, se vynořil předek obrněného salamandru. Někdo uvnitř stroje zapnul spínač a místnost najednou zaplavilo světlo, v němž se zvířený prach z rozdrceného zdiva vznášel jako jantarový opar.

Pat v krytu „Pohněte!“ zaječela Katka, vyvlékla ruce z pout a popadla Konstanci. Prach ji dráždil ke kašli a světlo reflektorů ji nutilo mžourat, ale vyrazila s chlapci v patách rovnou k salamandru. Proběhla přímo prostorem, kde ještě před okamžikem stáli Kraken s Ostrounem. Desaterníci se totiž před světlem rozprchli jako švábi a zmizeli z dohledu. Kde se vzal, tu se vzal Konrád; zdálo se, že spadl z nebe. Přistál asi metr dva před salamandrem, reflektory ozařovaly jeho siluetu a prach kolem něj vířil jako stoupající dým. Poklekl a do podivného lesa dřevěných sloupů namířil uspávací pistolí. Nejprve doleva, potom doprava. Viděl, za kterými trámy desaterníci zmizeli, a oba je teď střídavě držel na mušce. „Pomoz ostatním nastoupit, Katko! Rychle! Do salamandru!“ To už Katka kolem něj táhla Konstanci. „Pozor, Konráde! Jeden je v krokvích!“ Při slově „pozor“ se Konrád vrhl vpřed a v prkně, na němž ještě před zlomkem vteřiny klečel, se jako kouzlem zakmitala žlutá tužka. Konrád zacílil uspávací pistoli do krokví, tam ale neviděl nic než šero a dřevo. Za jeho zády Katka pomáhala ostatním přehoupnout se přes postranici salamandru. „Polož zbraň!“ zvolal shůry hlas. „Hned to bude,“ zabručel Konrád. „Okamžitě ji polož,“ naléhal hlas, „jinak ta holka s culíkem skončí se škaredým sestřihem.“ Katka to zaslechla ve chvíli, kdy do salamandru vyzvedla Renka. Pohlédla do krokví. Nejprve nic neviděla, ale pak ke své hrůze zpozorovala cosi, co jí připomínalo zmítající se housenku. To se Plazilovi natěšeně vlnilo obočí. Tělo měl desaterník z velké

337

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava části skryté ve stínu, postaral se ale, aby mu Katka viděla do tváře, a co bylo důležitější, aby si všimla laserového ukazovátka, jímž na ni mířil. „Katko?“ zvolal Konrád. Ze svého postavení neviděl, co ona. Když neodpovídala, ohlédl se a spatřil, jak bezmocně zírá do krokví. Neváhal a položil uspávací pistoli na zem. „Konráde, ne!“ vykřikla Katka, které se vrátil hlas. Ale už bylo pozdě. „Odkopni ji,“ zavelel Plazil. Konrád do pistole strčil botou a zbraň odjela stranou. „Běž dozadu, seber tam pouta a připni se k tomu řetězu. A ta pouta si utáhni pevně, aby tě škrtila.“ Konrád odkráčel podle pokynu a připoutal se k řetězu, stále přicvaknutému visacím zámkem k trámu. Škubl za řetěz, aby předvedl, že je pevně zajištěný. Vzápětí několik metrů od něj seskočil Plazil na zem a namířil Konrádovi přímo na hruď ukazovátkem. S nelíčenou radostí se usmíval. „Slyšel jsem správně? Ty jsi opravdu Konrád?“ Konrád nic neříkal, jen se předklonil, jako by po ničem netoužil tak jako vrhnout se na Plazila. Jenže řetěz za ním se našponoval – dál už Konrád nedosáhl – a Plazil zvolal: „Slyšeli jste, pánové? To je Konrád! Máme tu slavného Konráda, připoutaného ke sloupu!“ Objevili se Kraken s Ostrounem a odebrali se doprostřed místnosti. Krakenovi povyskočil koutek úst, jako by se pokoušel nesmát. „Tak Konrád? Jaké milé překvapení!“ Plazil přistoupil blíž, aby si Konráda prohlédl důkladněji, ale po očku sledoval řetěz, aby se neoctl v dosahu. Dál mu mířil na hruď laserovým ukazovátkem. „Ze všech lidí zrovna ty! Největší

338

Pat v krytu nepřítel desaterníků! Teda, teda! Nebyla by nádhera, kdybych se tě zbavil jednou provždy právě já?“ Konrád něco zamumlal. Plazil se mírně předklonil. „Co říkáš?“ Nikdo neviděl, co Konrád udělal. Nebo alespoň co udělal doopravdy. Vypadalo to, že učinil krok vpřed a že se ho Plazil chystá sevřít do náručí, pročež mu objetí opětoval. A pak Plazil zčistajasna ležel na zemi v bezvědomí a Konrád v ruce třímal laserové ukazovátko. „Říkám, že tenhle řetěz je delší, než si myslíš,“ zamručel Konrád. Kraken s Ostrounem stáli několik metrů od sebe uprostřed místnosti a úporně se soustředili na laserové ukazovátko v Konrádově ruce. Zůstali stát jako přimrazení, úsměvy se jim rozplynuly. „Tos provedl chytře,“ uznal Kraken, když se vzpamatoval. „Jaks to udělal, kousek toho řetězu jsi nabral, aby vypadal kratší? Úchvatná zručnost, příteli. Dokonale jsi ho ošálil. No tak, doraz ho, nedělej okolky.“ Konrád si ho nevšímal. „Katko, nastup do salamandru a jeď rovnou na smluvené místo. To zvládneš. Řídí se to víceméně jako traktor.“ „Konráde, nemůžeme tě tu nechat!“ „Jistěže můžete!“ křikl Kraken, aniž by otočil hlavu. „Má ukazovátko, zvládne to.“ „Konráde!“ zavolal ze salamandru Renek. „Kraken říkal, že je to na jedinou ránu a pak se to musí zase nabít!“ „Tak tys to slyšel?“ podivil se rozpačitě Kraken. Vypadal zakřiknutě, jako by ho právě přistihli, jak krade sušenky. Pokrčil ra-

339

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava meny. „Dostali mě, Konráde. Je to tak, říkal jsem to. Tak já ti něco povím. Vím, že jsi v pokušení požádat Katku, aby ti donesla tvou zbraň. Ale jestli to uděláš, slibuju ti, že jeden z nás jí ošklivě ublíží. Je mi líto, ale tak to prostě je. Nemůžeme dovolit, abys nás sejmul oba. Jednoho možná, ale oba ne. Je to tak, Ostroune?“ „Přesně jak říkáš, Krakene. Tak nám velí pravidlo.“ „Takže navrhuju, abychom tu droboť nechali zmizet,“ pokračoval Kraken. „Bude to fér. Pustíme je a my tři tu zůstaneme a pěkně si popovídáme.“ Konrád z desaterníků nespouštěl oči. „Katko, okamžitě odjeďte. Je to rozkaz. Neboj se. Budou tam na vás čekat naši přátelé.“ „Ale…“ „Okamžitě, Katko!“ Katka vlezla do salamandru. Na ostatní nepromluvila – ani oni ostatně nebyli schopni slova –, jen smrkala slzy z očí a jala se zkoumat páčky a čudlíky. Nikdo z nich nedokázal uvěřit, co se právě chystají udělat. Nechají Konráda samotného, připoutaného k sloupu, se dvěma desaterníky. A to měl jen jedinou ránu. Katka se salamandrem vycouvala ze zničeného vchodu na cestu. Přeřadila a salamandr se zastavil, jen motor zůstal hučet. Katka se toužebně zadívala zpět ke krytu. „Měli bychom jet,“ pravila omluvným tónem Konstance. „Musíme udělat, co nám nakázal, Katko – musíme se vrátit do lesa u zátoky.“ „Do lesa u zátoky nejedeme,“ ozval se Renek a ostatní na něj udiveně pohlédli. Tvářil se velmi vážně, ale odhodlaně. „A kam tedy?“ zeptala se Konstance.

340

Pat v krytu „Zachránit pana Benedikta. Jsme teď jeho jediná naděje.“ „Ale vždyť ani nevíme, kde…“ „Ale víme,“ ujistil ji Renek.

Dávno minula půlnoc a na dně obecní studny se už nezrcadlil úplněk, měsíční dvojče, ale jak Renek zdůraznil, pan Benedikt určitě počítal s tím, že děti vodítko pochopí nehledě na konkrétní hodinu – a že to, co jim ve studni nechal, Katka dokáže donést. A opravdu, stačilo pouhých několik vteřin a Katka se vrátila ze střechy sila se svým provazem a přivázala ho k jednomu ze sloupků, na nichž dřív spočívala stříška studny. Shodila z nohou boty a slezla do inkoustové temnoty. Už po chvilce cákání zvolala: „Mám to!“ Nahoru vylezla s hermeticky uzavřenou sklenicí. Vysvětlila, že ji našla pod vodou zatíženou velkým kamenem na krátké šňůrce. Uvnitř se skrývala mapka. Po všem tom chaosu a záhadách vypadala poslední etapa výpravy překvapivě nekomplikovaně. Mapka byla jednoduchá a přehledná a tučným křížkem měla na sobě vyznačeno místo kousek od vrcholu nejjižnější hory. Ani se nemuseli rozhodovat, jakou trasou se vydat, stačilo se držet stop, které salamandr vyjel na louce. „Někam se usaďte,“ zavelela Katka, když všem pomohla do salamandru. Sama zaujala místo u volantu. Salamandr uvnitř vypadal skoro jako běžná výletní loď – pod okrajníky a dvěma krátkými řadami nepohodlných lavic se táhly úložné skříňky. Renek si sedl na přední lavičku a nohou překotil něco na zemi. Katčin kbelík. Katka si ho od něj beze slova vzala. Že ho dostala nazpátek, jí sice bylo jen slabou náplastí, s kbelíkem u boku ale přece jen jako

341

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava by se vypínala o kousíček výš. Naposledy pohlédla na zničené dveře krytu, za nimiž v měsíčním příšeří zůstával s desaterníky uvězněn Konrád, zašklebila se a odvrátila se. Popadla volant, zařadila rychlost a salamandr s mocným trhnutím vyrazil vpřed. Renek, Brčko i Konstance na lavicích odletěli vzad. „Držte se!“ zvolala Katka. Za hlavou jí vlál culík. Salamandr vyburácel z vesnice na louku, kde jeho reflektory jasně odhalovaly dvojitou stopu z pomačkané trávy. Katka do ní najela a držela se jí. Vybočila jen jednou, aby se vyhnula bezvládným tělům Martiny Jagové a desaterníka Garoty. Leželi v bezvědomí, ale jinak bez újmy na břiše uprostřed louky, kde je přepadl Konrád, když se vraceli z hlášení od pana Utruma. Ostatní děti to, co Katka, neviděly. Taky se od ní nedozvěděly, jakou chuť měla řízení nestrhnout. Ale strhla a salamandr rachotil dál. Brzy již šplhaly po svahu na úpatí hory. Svah se zvedal čím dál strměji a zakrátko už si ostatní děti zakrývaly oči strachy. Z podlahy salamandru (zpátky na lavice se jim vyškrábat nepodařilo) neviděly nic než měsíc a oblohu. Jako by pod sebou vůbec neměly pevnou půdu. Katka stála u kormidla, zuby zaťaté, každý sval napjatý. Měla lepší výhled než ostatní a napínala zrak, aby neztratila stopy, které teď, když louka ustoupila kamení, rozeznávala mnohem obtížněji. (Kdyby nevědomky sjela z cesty do nějaké skryté rokle, špatně by to skončilo.) Kromě toho se taky pozorně soustředila na chování stroje pod sebou. Motor salamandru běžel na plné obrátky, jejich rychlost přesto výrazně poklesla a pásy začínaly prokluzovat. Když sklon svahu ještě vzrostl a salamandr už se jen vlekl, vypnula motor. Dospěly téměř k vrcholku. Odtud už bylo rychlejší vzít to pěšky. Ostatní otevřeli oči a zhoupl se jim žaludek. Vypadalo to, jako

342

Pat v krytu by viseli z oblohy. Katka si s baterkou prohlížela mapu. „Jeskyně není daleko. Pojďte.“ Vylezli ze salamandru a objevili kamzičí stezku, po níž se jim šplhalo snáze. Vál tu ostrý, chladný vítr a kolem rostla jen řídká vegetace. Z puklin balvanů tu a tam vykukovala skalnička a nějaký ten plevel a v místech, kde se zachytily zbytky písčité půdy, stálo několik zakrslých, zkroucených stromů, většinou však kolem sebe neviděli nic než kamení. Renkovi se honilo hlavou, jak se někdy mohla na takovém místě vyskytovat rostlina tak choulostivá jako soumračnice, když vtom jeho přemítání uťala Katka. „Jsme tu,“ zamumlala a namířila prstem. Nebylo pochyb, měli před sebou jeskyni, kterou hledali. Z jejího ústí i menších průhledů ve skále nad ním se linulo jasné světlo a jeskyně vypadala jako nějaká obří vydlabaná dýně. Dokonce se zdálo, že se světlo strašidelně mihotá, jako by uvnitř skutečně hořela svíčka. Renkovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že chvění vzniká tím, jak kdosi před zdrojem světla někde hluboko v jeskyni přechází sem a tam. Renek se proti své vůli otřásl. Doufal, že už pana Utruma v životě nespatří. Jenže uplynulo dvanáct měsíců a o tisíce kilometrů dál ta chvíle opět nastala.

Jinde na ostrově, v bouřkovém krytu opuštěné vesnice, právě končilo nanejvýš nepříjemné jednání. Když děti uprchly v salamandru, domnívaly se, že Konráda nechávají samotného se dvěma desaterníky, připoutaného ve tmě k dřevěnému sloupu. Neměly však tak úplně pravdu, neboť už když se Katka spouštěla do studny pro mapu, nabyl vědomí desa-

343

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava terník jménem Plazil. Ležel na zemi Konrádovi téměř u nohou, omráčeně mrkal a slintal a pokoušel se zorientovat. V krytu panovala tma a matně ho nasvěcovaly jen měsíční paprsky, dopadající dovnitř zničeným vchodem. Plazil si uvědomil, že Kraken hovoří. Potom zaslechl rachocení salamandru odjíždějícího z vesnice. Se zasténáním se zvedl na kolena, promnul si oči… a spatřil Konráda s laserovým ukazovátkem v ruce. S Plazilovým ukazovátkem. Plazil vyskočil na nohy a začal se rozčileně rozhlížet. „Nehýbej se,“ nakázal mu Konrád a Plazil ztuhl. „Vítej zpátky, Plazile,“ pravil mu za zády Krakenův hlas. „Co… Co se to děje?“ vykoktal ze sebe Plazil. Oči nespouštěl z Konráda. „Tak si to shrneme,“ ucedil Kraken. „Nechal ses poslat k zemi a uspat, svou zbraň jsi při tom nabídl nepříteli a my jsme tu s Ostrounem museli takhle stát, když děti ujely v salamandru. Nerad to říkám, Plazile, ale pana Utruma tohle nepotěší.“ „To tedy ne,“ přisadil si Ostroun. Plazil si odplivl na podlahu. Už přišel úplně k sobě a vztekal se, že se mu dostalo takové potupy. „No tak proč tu jen tak stojíme? Jsme přece tři, ne? To ukazovátko je na jedinou ránu.“ „Zrovna jsme to probírali,“ informoval ho Kraken. „Vysvětloval jsem Konrádovi, že to ukazovátko je nesmírně důmyslná laserová zbraň na chemické bázi, kterou pan Utrum vyvinul speciálně pro nás, a že by se možná měl pořádně rozmyslet, než se ji pokusí použít. Ví například, jestli vůbec míří správným směrem? Nechtěl by přece omylem střelit sám sebe, ne?“ „Zapomněls, že už jsem jich pár posbíral,“ podotkl Konrád. „No jo, to je pravda,“ přisvědčil s uvolněným úsměvem Kra-

344

Pat v krytu ken. „Zapomněl jsem. Ale stejně, až nastane čas vystřelit, radši si dávej pozor. Určitě bys nerad minul a zapálil jeden z těch sloupů – nebo třeba střechu. Vzhledem k tomu, že jsi připoutaný, by se ti oheň zrovna nehodil.“ „Budu na to pamatovat,“ odvětil Konrád. „Co má tohle za smysl?“ ucedil popuzeně Plazil. „Všechny nás nezastaví a dobře to ví.“ „Chce dětem zajistit náskok,“ poznamenal Kraken. „Ale Plazil má pravdu, nemyslíš, Konráde? Vážně, všichni kvůli tobě mrháme časem. Proč oddalovat nevyhnutelné?“ „Třeba mě to baví,“ opáčil Konrád. Ukazovátkem zamířil přímo na Krakena. „Ale jestli máš tak naspěch, aby se situace vyřešila, prosím, stačí se pohnout.“ Kraken se zamračil. „Ale Konráde, pamatuj, co se stane! Vystřelíš jednu ránu a možná – možná –, když budeš mít štěstí, zneškodníš jednoho z nás. Jenže pořád si to s tebou budeme moct vyřídit dva a… taky že si to s tebou vyřídíme, Konráde. Že si to s ním vyřídíme, hoši?“ „S radostí,“ ucedil Plazil, kterého po tom, jak s ním Konrád naložil, příšerně bolela hlava. Ostroun se uchechtl. „To rozhodně. Vyřídíme ho!“ „Ale mám nápad, který se ti bude zamlouvat, Konráde,“ pokračoval Kraken. „Když mi to ukazovátko hodíš, zdržíme se veškerých nepříjemností a prostě tě odevzdáme panu Utrumovi. Kdo ví? Třeba se na tebe usměje štěstí – možná pro tebe najde nějaké využití. V tom každopádně spočívá tvoje největší naděje na přežití. Věř mi, nebude to pro nás snadné. Nepotrestat tě za to, žes s námi jednal tak neslušně, pro nás představuje pořádnou oběť.“

345

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Obrovskou oběť,“ zamumlal Plazil. „Přímo gigantickou,“ souhlasil Ostroun. „Ale pokud mi to ukazovátko nehodíš…“ Kraken pokrčil rameny. „No, nečeká tě nic hezkého.“ „Ne, čeká tě šeredný konec,“ přizvukoval Ostroun. „Pořádně šeredný,“ přisadil si Plazil. „Jak přesně šeredný?“ zeptal se ho Konrád, jako by to považoval za úchvatné téma. „Jako ty?“ Plazil se nasupil a jeho jediné obočí se zkosilo dovnitř. Zaťal pěsti a toužebně mrkl na svůj kufřík. Kraken se radostně zachechtal. „Ještě šerednější než Plazil, ujišťuju tě, Konráde! A obávám se, že nastal čas, aby ses rozhodl. Až napočítám do tří, všichni vyrazíme. Buď mi to ukazovátko můžeš hodit, nebo ho použít, jak uznáš za vhodné. Záleží na tobě. Připraven? Tak jdeme na to. Jedna…, dvě…“ „Rozhodl jsem se,“ přerušil ho Konrád. „To jsem si myslel,“ přisvědčil Kraken s blahosklonným mrknutím. Natáhl tlapu. „Házej opatrně, prosím. Tyhle věcičky jsou drahé.“ Konrád však ukazovátko vůbec nehodil. Oplatil Krakenovi mrknutí, bleskově se otočil, vystřelil na řetěz… a čistě ho přeřízl. „Mazané!“ zvolal Kraken a už sahal do kufříku. Když se ostatní desaterníci vzpamatovali z překvapení, zatřásli rukama a na zápěstích jim vykoukly stříbrné hodinky. „Mazané, ale k ničemu. Stojíme ti v cestě ke dveřím.“ Pokusit se o útěk však neměl Konrád v úmyslu. Naznačil pohyb jedním směrem, načež se mohutným skokem přesunul ke své uspávací pistoli a rychle po ní chňapl.

346

Pat v krytu „Další smělý tah!“ ozval se Krakenův hlas, když Konrád zapadl za sloup. Místností se rozeznělo elektrické bzučení hodinek desaterníků. „Ale stejně by ses měl radši vzdát. Přece jen je to tři proti jednomu!“ „Ne nadlouho,“ zavrčel Konrád a vyskočil zpoza trámu. A tak vypukla jedna z nejlítějších a nejpodivnějších bitev, jaké kdo kdy vybojoval, bitva, ve které sehrály roli mnohé kancelářské potřeby a módní doplňky a v níž nebyla nouze o záludnosti a posměch. Zuřila dlouhé hodiny, a když konečně dospěla k závěru, opuštěná vesnice po ní zůstala zcela v troskách a na nohou se držel jediný muž, který si teď ruiny měřil pohledem. Mladé členy Tajemného bratrstva pana Benedikta navíc zanechala v ještě větším nebezpečí než předtím – tím jediným mužem, který se udržel na nohou, totiž želbohu nebyl Konrád.

347

Je s kyně n a v r c h o l k u h o r y

P

řesně v okamžiku, kdy v opuštěné vesnici propukala strašlivá bitva, Renek s ostatními dětmi stál na vrcholku hory u vchodu do jeskyně. Z jejích útrob se linul vlhký a překvapivě teplý vzduch mírně sirného zápachu. Dovnitř se vstupovalo úzkou chodbičkou, která ústila do mnohem širšího prostoru, kaverny ježící se stalaktity u stropu a stalagmity na zemi. Děti do tohoto prostoru dobře viděly, neboť jeskynní dóm osvětlovala sada reflektorů na kovových stojanech. Nikde žádný pohyb, žádný hlas. Před chvílí však

Jeskyně na vrcholku hory děti spatřily mihotající se stíny, takže věděly, že někdo tam je. Renek si vzpomněl, jak ostrov z výšky připomínal jakousi obludu ze zvířecí říše, a teď jí vcházely přímo do chřtánu. V ústí kaverny na konci chodbičky se děti zastavily, aby se porozhlédly po strašidelném okolí. Zhruba každý tucet kroků trčel ze země stalagmit, strop byl ještě hustěji posetý stalaktity, které visely tak nízko, že by se dospělý mohl natáhnout a dotknout se jejich špičky. Všechno, od země ke stropu, působilo slizce a šedivě a lesklo se v jasné záři reflektorů. Vydávaly tlumené bzučení, jediný zvuk, který děti slyšely – dokud se neozvalo mužské zakašlání. Sklouzly zrakem jedno ke druhému a rozbušilo se jim srdce. Zakašlání to bylo prosté a krátké, znělo obyčejně a přišlo odněkud zblízka. Katka ostatním dala znamení, ať se nehýbají, a odplížila se o několik kroků dál. Zastavila se. Renek viděl, jak vytřeštila oči. S prstem přiloženým ke rtům jim pokynula, ať jdou za ní. Děti po špičkách vyrazily kupředu. Na jakési mýtině v lese krápníků spatřily pana Benedikta. Seděl několik kroků od nich, zády opřený o osamocený stalagmit. Hlavu měl sklopenou, oči zavřené a ruce za zády zřejmě v mimořádně nepohodlné pozici. Krápník za jeho zády měl v sobě zaražené kovové očko a Renek usoudil, že k němu byla, než utekla, připoutána Číslo dvě – a že nejspíš právě k takovému je připoután pan Benedikt. Tím by se vysvětlovalo, proč má ruce takhle nepříjemně zkroucené. Při pohledu na pana Benedikta se Renkovi vzedmulo srdce radostí – zase viděl tu známou bílou kštici a ten známý zelený kostkovaný oblek, obojí pomačkané jako vždy! –, ale nával štěstí vzápětí vystřídaly obavy, neboť kdo mohl vědět, v jakém je pan Benedikt stavu?

349

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Navzdory náporu emocí zachovaly děti chladnou hlavu. S našponovanými smysly se tiše rozhlédly, jestli neuvidí pana Utruma. Nedaleko pana Benedikta stál úzký pracovní stůl a na něm přehršle přístrojů a vybavení: mikroskop, několik lahviček a zazátkovaných láhví a různé haraburdí a nástroje. Pod stolem se kupilo možná padesát černých kovových nádob připomínajících krabice od bot. Nedalo se poznat, zda to všechno náleží panu Benediktovi, nebo panu Utrumovi, a stejně těžko se dalo určit, jestli na stole neleží klíč, který by pana Benedikta osvobodil. Renek napínal zrak, ale stál moc daleko a vydat se ke stolu se momentálně zdálo příliš riskantní. Někdo po jeskyni před chvílí chodil, téměř jistě pan Utrum, jen ho děti zatím nespatřily. Nesmějí se nechat nachytat. Renek nervózně pohlédl směrem k chodbičce za nimi, načež začal zkoumat podlahu dómu a podle tvaru hledal lidské stíny. Neschovává se pan Utrum za nějakým stalagmitem, připravený ve správnou chvíli vyrazit? Katka ho zatahala za paži a namířila prstem. Nalevo daleko od nich se nacházel otvor, který zřejmě – ač to na první pohled vypadalo, že jde jen o další část kaverny, v níž stáli – ústil do samostatné místnosti, stejně dobře osvětlené a rovněž hustě poseté stalagmity a stalaktity. Renek pocítil náhlou naději. Zdržuje-li se pan Utrum v tamtom prostoru, možná dokážou pana Benedikta osvobodit, aniž by se s jeho zlotřilým bratrem vůbec střetli. „Jak to vidíš?“ zašeptala Katka Renkovi. Zašeptala tichoučce, panu Benediktovi přesto prudce vyletěla víčka. Bez ohledu na to, že byl jejich přítel a přišly ho zachránit, to byla strašidelná reakce a děti málem vyjekly úlekem. „Vy jste tu?“ zeptal se potichu a s nevěřícným výrazem pan Be-

350

Jeskyně na vrcholku hory nedikt. „Ale jak…?“ Zarazil se a naléhavě zašeptal: „To je jedno! Poslouchejte mě, děti. Máme málo času. Musíte zničit soumračnici! Nesmíme dopustit, aby Tomáš objevil, kde roste!“ „My to ale taky netušíme!“ špitla Katka. „Budete nám to muset ukázat!“ Pan Benedikt se zamračil. „Vy to nevíte? Ale já myslel… Nevadí. V pořádku. Prostě… Počkat. Teď se chvíli nehýbejte. Ticho. Tomáš přichází.“ Děti ztuhly na svých místech a těkaly očima ze strany na stranu. Jejich pozornost upoutal pohyb v průchodu do sousední kaverny – a potom už zahlédly, jak vedlejší místností proplouvá něco, co vypadá jako lidská hlava a trup. Všem přeběhl mráz po zádech. Konstance tlumeně zakňourala. Ten přízračný pohled by je vyděsil, i kdyby nevěděly, o co jde. Jenže děti to věděly. Pana Utruma v kolečkovém křesle by si nespletly – viděly ten dlouhý, bambulovitý nos a bílou kštici i klouzavý pohyb něčeho, na čem pan Utrum nesporně jel. Ano, všechny to viděly, ale kupodivu to nikdo z nich neslyšel. Renka napadlo, že to musí být nějaký akustický klam, nějaký prapodivný efekt příznačný pro jeskyni. Pan Benedikt přesto projíždějící kolečkové křeslo nějak vytušil a zdálo se, že také dokáže vycítit, kdy zase může bez rizika promluvit. Kývl na děti. „Už je to v pořádku,“ zašeptal. „Ale každou chvíli se vrátí. Musíte si pospíšit!“ Renkovi naskočila husí kůže po celé délce paží. „Co máme dělat?“ „Rozvažte mi ruce,“ požádal je pan Benedikt. „Rychle! Potom společně utečeme!“ Renek zaváhal. Něco se mu nepozdávalo, ale v naléhavosti dané chvíle nedokázal přijít na to, co to je. Katka mezitím vytáhla

351

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava svůj švýcarský nožík – přeříznout provaz bylo evidentně rychlejší než jej rozvazovat – a už chvátala k panu Benediktovi. V tomtéž okamžiku Konstance Renka zatahala za ruku. Renek sklopil zrak a uvědomil si, že se dívka pokouší promluvit, ale hrůzou ze sebe nevydá ani hlásku. Třeštila oči a zběsile vrtěla hlavou. Renka náhle polil děs, neboť pochopil důvod svých pochybností: pan Benedikt by je o to, aby ho rozvázali, nikdy nepožádal – rozhodně ne když každá další chvíle v těchto místech tak jasně ohrožovala jejich bezpečnost. Ne, pan Benedikt by jim nakázal, ať vezmou nohy na ramena. Renek se vyřítil za Katkou a mával rukama. Vykřiknout se neodvažoval (bál se, že v druhé místnosti číhá desaterník), pouze zašeptal: „Katko, zadrž! Zadrž!“ Katka ho zaslechla a ohlédla se, ale nic horšího udělat nemohla. Už se dostala do přílišné blízkosti pana Utruma – muž, který teď s tak vítězoslavně zlomyslným pohledem vyskočil na nohy, totiž nemohl být nikdo jiný –, a než pochopila, co se děje, zloduch ji lapil. Renek se k němu plnou rychlostí vrhnul, jenže sotva pan Utrum Katku popadl, hned ji zase pustil a dívka se s ohromeným výrazem sesula na podlahu. V té chvíli si Renek povšiml lesklých stříbrných rukavic na Utrumových rukou – z nichž jedna teď vystřelila vpřed a chytila ho za paži. Renka okamžitě prostoupil pocit, jako by mu někdo v útrobách odpálil ohňostroj a jeho tělo se změnilo v milion doběla rozžhavených jiskřiček. Byla to ohromná bolest, a když ohňostroj ustal, Renka zalila mohutná vlna úlevy; zdálo se mu, že po ohňostroji zůstala jasná černá obloha. Nebo vlastně ne, nebyla to obloha… Renek otevřel oči a spatřil, jak se nad ním vznáší rozmazaný úsměv pana Utruma. Jakoby z velké dálky zaslechl Brčkův hlas, nakazující Konstanci, ať se dá na útěk.

352

Jeskyně na vrcholku hory Potom ucítil, jak se mu kolem zápěstí utahuje cosi studeného, tvrdého a kovového. „Už zase?“ zamumlal stále ještě omámený Renek. „Ano,“ odvětil pan Utrum, „už zase.“

Děti byly připoutané jedno k druhému želízky podle toho, v jakém pořadí je dopadli. Katku přicvakli k jednomu z kovových oček ve stalagmitu – pan Utrum si dal záležet, aby se o ni postaral nejdřív – a Renka zase ke Katce. Další na řadu přišel Brčko. Přestože viděl, co stříbrné rukavice způsobily jeho kamarádům, pokusil se totiž zachránit Konstanci a na pana Utruma se vrhnul. „Zdrhej, Konstance!“ zaječel. „Zdrhej a neohlížej se!“ O chvilku později už ležel omráčený na zemi, a když znovu přišel k sobě, byl pouty přicvaknutý k Renkovi. Společně sklíčeně sledovali, jak je Konstance přinášena zpět od ústí jeskyně, kde čekal L. O. Quent. Úplně ztratila vládu nad tělem, takže ji L. O. Quent musel vzít do náručí; dívka posmrkávala a plakala. „No tak, no tak, Konstance,“ chlácholil ji upřímně starostlivým tónem L. O. Quent. „Nebuď nervózní. Tohle je jen nedorozumění. Tím myslím, žes jen špatně rozuměla. Teda žes zlobila. Rozumíš?“ „To by stačilo, L. O. Quente,“ přerušil ho pan Utrum, stáhl si stříbrné rukavice a zastrčil si je do saka. „Prostě ji přicvakni tady k panu Královi a už mlč.“ Dětem připadalo zvláštní vidět bývalého předáka v normálním oblečení – švihácká košile a šerpa byly tytam –, ale ve všech ostatních ohledech se zdál stejný: čahoun, samá ruka, samá noha, obrovská chodidla. Z jakési zabedněné oddanosti k panu Utrumovi

353

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava jako by jednal proti své vrozené dobrosrdečnosti. Mechanickými, efektivními pohyby člověka, který stejný úkon činil už bezpočtukrát, L. O. Quent pevně připoutal Konstancino zápěstí k Brčkovu. Konstance se zašklebila, jak jí kov přiskřípl kůži, a L. O. Quent se soucitně zašklebil s ní. Pamatoval však na rozkaz pana Utruma a už nic neříkal. Pan Utrum si lapené děti změřil pohledem, jako by si prohlížel velkolepé umělecké dílo. Jeho radostný výraz působil znepokojivě, neboť o to více vypadal jako pan Benedikt. „Všem vám moc děkuju, že jste přišli,“ promluvil. „Lepší dárek jsem si nemohl přát.“ „To je maličkost,“ odvětila Katka. Měla docela nahnáno, ale raději by zemřela, než aby dala najevo strach před tímhle hnusákem, který ji před chvilkou omráčil elektrickým proudem. Utrum jí navíc sebral švýcarský nožík a s ním i naději, že by vypáčila kovové očko. Pan Utrum tleskl. „To je ale kuráž! No jistě, nic míň jsem od vás dětí ani nečekal. Zato, a doufám, že už jste si to uvědomili, jsem čekal vás. Víte, řada z mých bývalých předáků teď zastává vládní posty a někteří z nich mají poměrně blízko k Benediktovi. Když jste, děti, utekly z domova, ihned jsem o tom dostal hlášení. Mým informátorům vaše zmizení nešlo na rozum, ale mně vaše úmysly nebyly žádnou velkou záhadou. Jediná otázka zněla, jestli se vám vašeho milovaného Benedikta podaří najít. Jak já doufal, že ano!“ „Kde pan Benedikt je?“ chtěl vědět Renek. „Nebo jste takový zbabělec, že…“ „René! Že se nestydíš!“ Pan Utrum mu nesouhlasně pohrozil prstem. „Opravdu si myslíš, že tentokrát nejsem připravený na tvé triky? Naposledy, jak si vzpomeneš, jsi mě zradil. Jedině proto jsi mě mohl zaskočit. Teď už vím, jaký jsi vychytralý a zákeřný lump.

354

Jeskyně na vrcholku hory Nenapálíš mě – už mě nedokážeš rozčílit a vyvést z rovnováhy, abys mě uspal, René. Au contraire!“ „Cože?“ vyhrkla Konstance, která se přemohla a přestala brečet. Probodla pana Utruma pohledem. „Co chcete?“ „Co tím myslíš, co chci?“ zeptal se pan Utrum, kterého, zdálo se, její otázka zmátla. Konstance se zakabonila. „Já myslela, že jsem zaslechla své příjmení. Chcete něco?“ Pan Utrum propukl v smích, který tak důvěrně znali a jenž ze všeho nejvíce připomínal ochraptělého sýčka. „Jak říkal L. O. Quent, slečno Kontrová, to jste jen špatně rozuměla!“ S předstíraným soucitem zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde, má drahá. Chci jen říct, že jsem naprosto v klidu a nic mě z něj nevyvede. Ano, udržím nad sebou kontrolu, což znamená, že vás udržím ve své moci.“ Špičkami prstů poklepal o sebe. „Trochu na mě ale padá únava. Myslím, že si pošlu pro křeslo.“ S tajemným, dychtivým úsměvem pan Utrum založil ruce za záda a zůstal stát v pozoru, jako by na něco čekal. Než mohlo dětem začít vrtat hlavou na co, staly se svědky jednoho z nejznepokojivějších jevů, jaké kdy zažily. Objevilo se totiž kolečkové křeslo pana Utruma – zcela neslyšně. Vystřelilo ze sousedící místnosti jako raketa a řítilo se kolem stalagmitů ke svému majiteli, jeho kolečka však na podlaze jeskyně nevydávala absolutně žádný zvuk a nehlučně, dokonce jaksi ještě víc než nehlučně, pracoval i jeho motor a převodové soukolí. Jako by sledovaly němý film, až na to, že tohle se skutečně dělo. Slyšely jediný zvuk: cinkání vlastních pout (všechny se totiž třásly). Byla to jakási pojízdná noční můra a připásán v jejím sedadle vězel opravdový pan Benedikt. Ruce měl přicvaknuté k opěrkám, hlava

355

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava mu volně visela vpřed, převalovala se ze strany na stranu a hrozilo, že mu z nosu spadnou brýle. Vypadal, že tvrdě spí. „Jak vidíte, sestrojil jsem vynikající dálkové ovládání,“ pronesl pan Utrum a ukázal jim mrňavou krabičku, kterou do té doby schovával za zády. „L. O. Quente, dej ho k ostatním. Ale opatrně – jsem přesvědčený, že někdy spánek pouze předstírá.“ L. O. Quent pana Benedikta sejmul z kolečkového křesla, jemně ho opřel o stalagmit a jedno zápěstí mu připoutal k volnému kovovému očku. Pan Utrum mezitím zaujal své obvyklé místo v kolečkovém křesle. Zdálo se, že jde o jeho staré vozítko – složitý stroj se spoustou otočných knoflíků, tlačítek a pedálů –, očividně však prodělalo jisté znepokojivé úpravy. „Předpokládám, že usnul rozrušením, když se vás pokoušel varovat,“ vysvětlil pan Utrum pobaveným tónem. „Od chvíle, kdy Martina ohlásila, že jste se objevili na ostrově, žalostně trpí, a jeho utrpení ještě vzrostlo, když vás L. O. Quent spatřil, jak stoupáte na vrchol hory, a já se na vás připravil, abych mohl využít vaší pošetilosti. Jak ten křičel a protestoval! Nebo spíš vypadal, že křičí. V té době už totiž bylo puštěné mé nové zařízení, takže jeho otravný řev nikdo neslyšel.“ „Úplné potlačení hluku?“ zamumlal překvapeně Brčko. „Ale to v takovém měřítku ještě nikdo nedokázal…“ Ztichl, protože vůbec neměl v plánu promluvit. Pan Utrum ho však zaslechl a povytáhl obočí. „Vidím, že dál poctivě čteš, Jiří! Ano, spustil jsem zbrusu nový přístroj – jeden z vlastních vynálezů, který proto dalece předčí všechno ostatní svého druhu –, zcela potlačující veškerý zvuk v bezprostředním okolí. Jak víte, v manipulaci s neviditelnými vlnami se vyznám. V porovnání s mým Našeptávačem nebyl tento projekt o nic ná-

356

Jeskyně na vrcholku hory ročnější než…“ Pan Utrum zmlkl a uchechtl se. „Ale to odbočuju. Jde o to, že jste neslyšeli Benedikta křičet, a bezpochyby se nechal natolik rozhodit, až z toho usnul.“ „Jak to, že slyšíme mluvit vás?“ zeptala se Konstance. „Vás bychom vypnuli rádi.“ Pan Utrum sebou cukl, což byla první známka zloby, kterou dal najevo. „Stisknutím tlačítka jsem zařízení deaktivoval, Konstance. Kdybys dávala lepší pozor, věděla bys to.“ „Dávám dost pozor na to, abych viděla, že se chováte stejně odporně jako vždycky,“ odsekla Konstance. Její dlouho očekávané shledání s panem Benediktem, k němuž došlo za tak zneklidňujících okolností, v ní vyvolalo značné rozrušení, v němž se mísila úleva, obavy a strach – pocity, které přirozeně vyjadřovala zpupností. Dokonce už se chystala vychrlit urážlivý rým, pan Utrum ji ale výhrůžným pohledem umlčel. „L. O. Quente,“ pravil, „buď tak hodný – čímž myslím, abys ses nechoval jako tupý břídil – a odstup o několik kroků od slečny Nemráčkové. Nelíbí se mi, jak si prohlíží ten klíč, co držíš v ruce.“ Když totiž L. O. Quent zamkl pana Benedikta k dětem, zůstal bezmyšlenkovitě stát opodál. Na varování pana Utruma si klíč zastrčil hluboko do kapsy a s nevěřícným pohledem od Katky couvl. Na Akademii měl děti rád a navzdory všemu, co se přihodilo, zjišťoval, že se v jejich společnosti cítí uvolněně – a že jim až příliš důvěřuje. Naštvaně zavrtěl hlavou. „Měla by ses stydět!“ „Jen jsem obdivovala, jak s tím klíčem zacházíte,“ odvětila Katka. „Přijde mi, že už nejste takový nemotora, L. O. Quente!“ L. O. Quent se rozzářil. „Myslíš?“ „L. O. Quente!“ vyštěkl pan Utrum. „Ticho a přines mi ze stolu tu čichací sůl.“

357

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Mám vzít i sérum?“ zeptal se L. O. Quent a spěchal ke stolu. „Rozhodně ne. Jak už jsem ti několikrát opakoval, toho se nikdy nesmíš dotknout. Na to, abych ho svěřil tvým neohrabaným tlapám, je moc drahocenné, L. O. Quente. To bys měl vědět.“ „Jenom mě napadlo, jak Katka říkala, že už nejsem takový…“ Pan Utrum si promnul čelo. „Lhala ti, L. O. Quente. Obdivovala ten klíč, ne to, jak zručně s ním nakládáš. A teď vzbuď Benedikta, vzdal se a naposledy ti říkám, buď zticha.“ L. O. Quent poslušně přejel čichací solí panu Benediktovi pod nosem. Pan Benedikt začichal, trhl sebou a najednou vzhlédl. Zelené oči, obvykle tak jasné a zářivé, měl příšerně podlité krví a zarudlé – vypadal nevídaně unavený –, ale když spočinul pohledem na dětech, roztančily se mu v nich plamínky radosti. Když však spatřil, do jaké se dostaly bryndy, radost ihned vystřídal neklid. „Ach,“ vzdychl posmutněle a volnou rukou si pošoupl brýle na nose, „jak rád vás vidím, přátelé, a jak moc bych si přál, abyste sem nechodili.“ „Přišli tě zachránit, Benedikte!“ zvolal pan Utrum. „Vetřeli se do mého salamandru a přispěchali ti na pomoc! Skvělá práce, ne?“ „Podle mě si vedli obdivuhodně,“ poznamenal pan Benedikt, načež se obrátil na L. O. Quenta a dodal: „L. O. Quente, víš, že mně nevadí mít tě nablízku, ale předpokládám, že můj bratr by radši, abys od jeho vězňů stál kousek dál.“ „Žádal jsem tě, abys mi tak nikdy neříkal!“ zavrčel pan Utrum a L. O. Quent se chvatně vzdálil. „Ty nejsi můj bratr! Bratr by mi nezničil léta práce! Bratr by mi nevzal to, čeho si nejvíc cením! Můj bratr? Ne, Benedikte, ty rozhodně můj bratr nejsi!“ „A přece vypadáme dost podobně,“ upozornil pan Benedikt. Pan Utrum sevřel rty tak pevně, až mu z nich vyprchala barva, a prsty zaťal do opěrek kolečkového křesla, až mu zbělely klouby.

358

Jeskyně na vrcholku hory Prudce se obrátil zády k panu Benediktovi – musel znovu spustit tlumicí zařízení, neboť křeslo se otočilo zcela bezhlučně – a několikrát se zhluboka nadechl. (Nikdo ho neslyšel, ale s každým nádechem mu dramaticky stoupla a zase poklesla ramena.) Spřízněnost s panem Benediktem ho očividně vyváděla z rovnováhy, stejně jako kdysi – a možná pořád – pana Benedikta. Od chvíle, kdy oba objevili dávno ztraceného bratra a úhlavního nepřítele v jednom, uplynul rok, a pan Utrum svou zahořklost zjevně každou volnou chvilku přiživoval. Když se zase uklidnil, otočil se zpět čelem k panu Benediktovi. Začal pohybovat rty, ale neozvala se ani hláska. S podrážděným úšklebkem stiskl tlačítko na ovládání, které držel v ruce, a spustil znovu: „No dobrá. Připouštím, že můj bratr jsi – bratr, který mi zmařil ambice, a je tudíž zrádce úplně nejhorší sorty. Spokojen?“ Pan Benedikt otevřel ústa a chystal se promluvit, ale pan Utrum ho zarazil. „To byla řečnická otázka, Benedikte. Na tom, jestli jsi spokojen, nebo ne, mi ani v nejmenším nesejde.“ Zvrátil oči v sloup a popojel s křeslem o kousíček blíž. „A teď k věci. Protože jsi poslední události prospal, Benedikte, dovol, abych tě seznámil se situací. Doufal jsem, že tyhle děti budou vědět, kde najít soumračnici, ale samy mi prozradily, že nic neví. Proto…“ Pan Benedikt ho přerušil. „Znovu ti opakuju, Tomáši, že kdybys mě s Číslem dvě pustil, postaral bych se, aby ses o tom místě dozvěděl. Ta nabídka pořád platí. Jakmile se s přáteli octneme bezpečně mimo dosah, slibuju, že ti ty informace pošlu.“ „Vím, cos nabídl,“ opáčil nedůtklivě pan Utrum. „Ale i kdybych ti věřil, Benedikte, tvá nabídka se mi zrovna nehodí do krámu. Nepustím tě. Nikdy.“

359

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Nezačnu ti být příšerně na obtíž?“ zeptal se pan Benedikt. „To bych moc nerad.“ Pan Utrum se ušklíbl. „Děláš si legraci, ale s vtipkováním bude brzy konec. Ne, na obtíž mi být nezačneš. Nehodlám tě pustit, ale nehodlám si tě ani nechávat. Hodlám tě nahradit.“

Své pečlivě nachystané plány líčil pan Utrum s očividným potěšením. Těch měsíců, co strávil pozorováním, čekáním, přípravami. Vykládal, jak nařídil ukrást sérum pravdy, aby se domohl klíčových hesel a údajů, které mu pomohou vydávat se za pana Benedikta. S novou totožností pan Utrum znovu pronikne ke svému Našeptávači… a s ním i k možnosti ovládat vzpomínky a názory druhých. Úředníci, kteří budou přáním „nového“ pana Benedikta klást odpor, záhy zjistí, že se budou muset bez cirátů pakovat, a že se mu vzpírali, si nebudou vůbec pamatovat. A s pomocí svých někdejších předáků, tak šikovně dosazených do vlády, pan Utrum – všem ostatním známý jako pan Benedikt – rychle vystoupá až na pozici, v níž získá bezkonkurenční moc. Svým způsobem, vysvětloval pan Utrum posměšným tónem, odvedl pan Benedikt velkou část práce za něj. Sám už se jen musel chopit příležitosti, když se naskytla. „Jakmile bys zbloudil za hranice oblasti, v níž jsi požíval ochranu, mí spolupracovníci byli připravení udeřit. Potom jsem se ale dozvěděl, že plánuješ nějakou cestu, aniž bys komukoliv prozradil důvody. To mi připadalo podezřelé a rozhodl jsem se tě nezadržovat, dokud nezjistím víc. A vida! Co jsem zjistil, za to čekání stálo, nemyslíš? Soumračnice! Nejdrahocennější rostlina, jakou si lze představit! A ze všech lidí zrovna ty jsi ochoten nevědomky mě dovést až k ní!“ Pan Utrum

360

Jeskyně na vrcholku hory ze sebe vyloudil úsečnou salvu pištivého smíchu, který zněl jako škytavka. „A proč mi to vykládáš zrovna teď, Tomáši?“ opáčil pan Benedikt. Pan Utrum si ho nevšímal. Obrátil se přímo na děti a pokračoval: „Když jsem ho tu dostihl, věděl jsem, že soumračnice roste někde poblíž. Benedikt a jeho pomocnice – odmítám ji nazývat tím směšným krycím jménem – očividně zamýšleli využít tuto jeskyni jako dočasnou laboratoř. Měli tu všechno, co potřebovali: příjemnou polohu chráněnou před větrem, mikroskop, dobré osvětlení. Pořádně mě ovšem naštvalo, když jsem zjistil, že jsem dorazil dříve, než stihli rostliny nasbírat a pustit se do jejich zkoumání. Nikdy bych neuhodl, že mohou postupovat tak želvím tempem! Jenom si tu seděli s rukama v klíně a neměli tušení, kde přesně soumračnice roste, dokonce ani jak vypadá. Jak směšné! Čekali, až se s nimi spojí nějaký tajemný spolupracovník a dodá jim potřebné informace.“ Pan Utrum po panu Benediktovi opovržlivě střelil očima. „Použil jsem sérum pravdy, ale naštěstí jsem nevyplýtval víc než několik kapek,“ líčil. „Uvědomil jsem si, že nejúčinnější způsob, jak toho člověka dopadnout, bude zabrnkat na starostlivou strunu Benediktových přátel, kteří ho budou chtít ochránit. Byl to dokonalý plán – ne, víc než dokonalý! Získal bych informace, které sháním, a následně se triumfálně vrátil do Kamenice! Dostal bych se jak k soumračnici, tak ke svému Našeptávači! Dokážete si to představit?“ Děti se otřásly. Představit si to dokázaly až moc dobře. Sen pana Utruma znamenal pro všechny ostatní noční můru. „Samozřejmě,“ dodal pan Utrum, „bych se mohl radovat jen v skrytu. Navenek bych se musel rmoutit kvůli své pomocnici, té

361

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava nervózní chuděře, které se nepodařilo se mnou ‚prchnout‘. Určitě chápete, proč by se se mnou vaše přítelkyně nemohla vrátit – když by nevěděla, kdo skutečně jsem. Ne, obávám se, že by předčasně zhynula rukou toho krutého pana Utruma. Nebo – to jsem se ještě nerozhodl – by zůstala jeho vězeňkyní, ukrytá někde na konci světa, kam by i nejlepší vládní agenty vysílali hledat marně. Právě proto po ní pochopitelně i teď, kdy tu spolu hovoříme, mí muži pátrají. Nad jejím osudem možná ještě váhám, ale určitě si nemůžu dovolit, aby mi někde jen tak volně pobíhala.“ „Tomáši,“ promluvil pan Benedikt vážně. „Takhle to být nemusí.“ Pan Utrum na něj pohlédl úkosem. „Já to ale takhle chci. A tím, že se tu objevily tyhle děti, se věci zjednodušily. Před chvilkou ses mě ptal, proč ti to celé vykládám až teď. Odpověď zní, že jsem si musel dávat pozor. Neměl jsem zájem prozrazovat ti informace, které můžeš použít proti mně. Už jsi dokázal, že nejsi důvěryhodný ani natolik, aby na tebe účinkovalo sérum pravdy – vždycky se ti podařilo říct něco teoreticky pravdivého, co mi ale v nejmenším nepomohlo. Jenže to platilo v době, kdy jsem sérum podával bez – jak to jen vyjádřit? – dalších přísad. A ty mám teď k dispozici.“ Pan Utrum vyndal své lesklé stříbrné rukavice. Děti se instinktivně odtáhly. Pan Utrum se nad jejich reakcí ušklíbl a poplácal si rukavicemi o kolena. „Domnívám se, že teď, když tu mám děti, budeš svolnější prozradit mi, co chci vědět. Co ty na to, Benedikte? Mám s nimi zacházet v rukavičkách?“ Pan Benedikt na bratra pohlédl s výrazem hlubokých obav. „Tomáši, přece nemůžeš…“ „Neříkej mi, co nemůžu!“ zařval pan Utrum. Rychle zavřel oči

362

Jeskyně na vrcholku hory a zhluboka se nadechl. Po dlouhé odmlce oči zase otevřel. „Vykládej si, co chceš,“ prohlásil již klidnějším hlasem, „ale jestli mi tvé odpovědi nepomůžou, zaplatí za to děti.“ Utrumovo kolečkové křeslo vystřelilo kupředu a jen těsně minulo děti i pana Benedikta. Ze stolku stojícího opodál sebral pan Utrum lahvičku a kapátko. Potom udělal s křeslem čelem vzad a dojel k panu Benediktovi. „Tak se do toho pustíme, ne?“ Pan Benedikt se bratrovi upřeně zahleděl do očí. „Jak můžu vědět, že dětem stejně neublížíš?“ „Rozumná otázka,“ odvětil pan Utrum a z lahvičky nasál jednu kapku tekutiny. „Dovol, abych tě uklidnil.“ Pan Utrum pozvedl kapátko, zaklonil hlavu a nechal si kapku skanout do otevřených úst. Oči mu okamžitě povylezly z důlků a zavrtěl hlavou, jako by polkl terpentýn. „Slibuju,“ pronesl rychle napjatým hlasem, „že jestli mi řekneš všechno, co chci vědět, tak těmhle dětem neublížím. Našeptávačem jim vymažu vzpomínky na tuhle událost, takže nebudou představovat žádnou hrozbu pro mé plány a mohou zbytek života prožít v bezpečí. Nic lepšího ti nenabídnu, ale minimálně tohle ti slíbit můžu.“ Dvojice mužů se měřila pohledy, pan Utrum vzpurným, pan Benedikt zpytavým, zamyšleným. Nakonec se rozhodl promluvit pan Benedikt, přerušila ho však Konstance, která vykřikla: „Lže, pane Benedikte! To nebylo žádné sérum pravdy! Když jste spal, prohodil lahvičky!“ Pan Benedikt sebou škubl, načež mu na tváři vytanul viditelně rozrušený výraz, jako by se právě dozvěděl něco strašlivého. Hlasem tak tichým, že jej slyšely jen děti, prohlásil: „Věděl jsem, že lže, moje milá.“

363

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Pan Utrum zůstal na Konstanci ohromeně civět. „Ale, ale, ale,“ vypravil ze sebe zkoumavým tónem. „Jak jsi jen mohla vědět, že jsem ty lahvičky vyměnil?“ Konstance mu pohled zděšeně opětovala. Jak se o lahvičkách dozvěděla, netušila. Věděla jen, že nechtěla, aby pan Utrum pana Benedikta ošálil, a že její odhalení pana Utruma očividně nemálo potěšilo. „Ano, prohodil jsem je, ale dlouho předtím, než jsi přišla,“ poznamenal spíše pro sebe pan Utrum. Prsty vzrušeně zabubnoval o opěrky kolečkového křesla. „A přece jsi to věděla… Věděla jsi to. No teda, ty jsi mi ale užitečné děvče, Konstance. To by mě vůbec nenapadlo!“ „Tomáši,“ vyhrkl pan Benedikt, „slib, že jí dáš pokoj – séra není třeba. Prostě mi to slib a já ti vypovím všechno, co chceš vědět.“ Pan Utrum se úlisně usmál. „Nic takového ti neslíbím, Benedikte. Můžu ti ovšem slíbit, že žádnému dítěti neublížím aspoň prozatím – ale jen pokud mi okamžitě odpovíš. Tak zní má nabídka. Mám si natáhnout rukavice, nebo…?“ „To nebude nutné,“ odpověděl pan Benedikt. „Jen mi to slib.“ „Slibuju,“ opáčil pan Utrum. Šibalsky pohlédl na Konstanci. „Mluvím pravdu, má drahá?“ Konstance se na něj ustrašeně zadívala a poté přikývla. Pan Utrum potěšeně zamručel. Otočil se zpět k panu Benediktovi. „Teď mi to rychle pověz a žádné další hry! Kdo je ten člověk, o kterém jsi mluvil? A neopovažuj se mě ptát který! Víš dobře, koho myslím – toho, kdo je ti tak ‚nesmírně blízký‘ a kdo mi jako jediný může zajistit informace, o které stojím! Přesně tak jsi to říkal! Tak kdo to je?“

364

Jeskyně na vrcholku hory Pan Benedikt se na bratra upřímně zahleděl. „Ty.“ „Já?“ zarazil se pan Utrum. Přimhouřil oči, přiložil si ruce k ústům a dýchal si do nich, jako by je měl zmrzlé. Zjevně se snažil zachovat klid. „Jak to myslíš, já? Jak bych ty informace asi tak mohl zajistit sám sobě?“ „Mohl jsi to udělat kdykoliv jednoduše tím, že bys nás pustil, což jsem ti opakovaně nabízel,“ vysvětlil pan Benedikt. „Kdybys nás pustil, ty informace bych ti prozradil.“ Pan Utrum rozhodil rukama. „Ale tys tvrdil, že ty informace nemáš!“ „Nic takového jsem netvrdil.“ Kolečkové křeslo sebou škublo vpřed, pan Utrum s udivující čilostí vyskočil ze sedadla a přistál několik centimetrů od pana Benedikta. Prstem mu pohrozil před obličejem. „A co kdybych tě předtím zastrašoval, že ublížím tvé kolegyni? To bys mi je neprozradil?“ „Zcela jistě ano,“ přisvědčil pan Benedikt. „Ale pořád bys to byl ty, kdo by si ty informace zajistil – svými výhrůžkami.“ „Takže jsi to formuloval tak, aby ses vyhnul dalšímu vyslýchání!“ zaburácel pan Utrum, když mu to konečně došlo. „Věděl jsi, že už nechci plýtvat sérem! Věděl jsi, že si ho chci šetřit!“ „Tak jsem to pochopil, ano,“ odpověděl pan Benedikt. Bratr ho propichoval očima, pan Benedikt mu však jeho běsnění opětoval klidným, neproniknutelným pohledem. Děti s nadějí přihlížely. Pokud by se pan Utrum dostatečně rozzuřil, mohl by usnout a ony by se mohly pokusit o útěk. Třeba… Jenže pan Utrum se rozhořčeně třásl jen chviličku a vzápětí se uvolnil. Usmál se, přikývl a založil ruce za zády. Jeho koleč-

365

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava kové křeslo k němu zezadu dojelo jako vycvičené domácí zvíře. „Taky dobře,“ ucedil a posadil se. „Tvoje proradnost nakonec zafungovala v můj prospěch. Musíš být ze sebe příšerně zklamaný, Benedikte. Teď mi do rukou padne soumračnice i Našeptávač a děti se mi taky hodí…“ Otočil kolečkové křeslo a vrhl pátravý pohled na Konstanci. „Tomáši,“ pravil pan Benedikt. „Mám ti to, co jsem odhalil, ukázat teď, nebo radši počkáš?“ „Ano,“ odvětil pan Utrum a dychtivě se obrátil nazpět. „Ukaž mi to hned.“ „V tom případě potřebuju, abys zhasl světla.“ „Cože?“ „Ty reflektory. Vypni je. Na stole je ovladač.“ „Já vím, kde je,“ ucedil pan Utrum. „A světla mám zapnutá z dobrého důvodu – aby mi neuniklo nic z toho, co uděláš.“ Pan Benedikt se na něj trpělivě usmál. „To si samozřejmě uvědomuju. Ale pokud chceš vidět, co jsem ti tajil, musejí se zhasnout.“ Pan Utrum si ho chladně změřil. „Než je vypnu, musím zdůrazňovat, jaký děti čeká trest, pokud se mě snažíš napálit?“ „Myslím, že mi nic takového vysvětlovat nemusíš, ne. Ujišťuju tě, že až světla zhasnou, nehodlám dělat vůbec nic.“ Pan Utrum zacouval s kolečkovým křeslem ke stolu a vzal do ruky dálkové ovládání. Pozorně si ho prohlédl, potom pro jistotu přejel k L. O. Quentovi, který celé dění poslušně pozoroval v tichosti a svědomitě si zachovával bezpečný odstup, a krabičku mu předal. „Dobrá, Benedikte. Doufejme, že zbytečně neohrožuješ své mladé přátele. L. O. Quente, zmáčkni vypínač!“

366

Jeskyně na vrcholku hory L. O. Quent poslechl a jeskyně se ponořila do naprosté temnoty. Ta však trvala jen okamžik, neboť na stěnách a krápnících se záhy rozzářily zelené světélkující žilky. „Právě vidíš jistý druh průsvitného mechu,“ vysvětloval pan Benedikt. „Kvůli němu působí za světla povrch, na kterém roste, slizce a vlhce. Ve tmě, jak vidíš, se leskne.“ Pan Utrum dlouhou dobu jen zaraženě seděl a nic neříkal. Potom se rozesmál. Jeho zpočátku tiché chichotání postupně přerostlo v čím dál halasnější a skřípavější řehot: stěny kaverny hlasitě rozezvučel pištivý hlahol Utrumova triumfu.

367

StaŘí pŘÁtelÉ

a noví nepŘÁtelÉ N

ásledovaly hodiny nefalšovaného utrpení. Pan Benedikt s dětmi byli nuceni přihlížet, jak pan Utrum s L. O. Quentem odevšad, kam dosáhnou, pilně seškrabávají soumračnici. Jak děti zjistily, to pan Utrum donesl černé kovové krabice naskládané pod stolem. Třebaže neměl představu, jak soumračnice vypadá ani kde roste, už dlouho studoval legendy o ní a před několika lety, v kterýchsi temných končinách světa, se mu do rukou dostal útržek

Staří přátelé a noví nepřátelé z prastaré knihy, jenž uděloval pokyny, jak choulostivou rostlinu přepravovat a uchovávat. Zjevně nebylo zapotřebí zajistit nic složitějšího než tmu, vlhko a stálou teplotu a pan Utrum vyvinul speciální nádoby, které tyto podmínky splňovaly. Kdykoliv on nebo L. O. Quent kovovou krabici otevřeli, aby do ní strčili další vrstvu vzácného mechu, zavanula z ní pára jako z nějakého novodobého čarodějnického kotle. „Když si pomyslím,“ pravil pan Benedikt při pohledu na to, jak se bratr natahuje po kousku soumračnice vysoko na stalagmitu, „že kdybychom spolupracovali, Tomáši, mohli bychom dosáhnout takových věcí… Oba jsme toho věděli tolik, co jiní ne.“ „A pořád víme,“ opáčil pan Utrum a stoupl si na sedadlo kolečkového křesla, aby na soumračnici snáze dosáhl. (V reakci na neviditelný signál kolečkové křeslo strašidelně obkroužilo krápník, jako by mělo vlastní mozek.) „Ale jak ses právě přesvědčil, to, co chci vědět, z tebe dokážu bez problémů dostat. Ve ‚spolupráci‘, jak jsi to nazval, nevidím žádnou výhodu.“ „Výhoda,“ spustil pan Benedikt, „by spočívala v…“ „O žádné další názory už ti nestojím,“ přerušil ho pan Utrum a odloupl pás mazlavého mechu. „Hloupé názory mě vytrhávají ze soustředění a na to já nemám čas.“ „Opravdu se zdá, že máš naspěch,“ konstatoval pan Benedikt. „Co jsem ti zrovna říkal o tvých názorech?“ štěkl pan Utrum. „Už zase prokazuješ svou prostoduchost, Benedikte. Jak myslíš, že se vyhýbám dopadení, když ne tím, že nikde dlouho nemeškám, nikde se dlouho nezdržuju? Vezmi si stávající případ: i kdybych nedostal zprávu od té vaší slečny Kazembeové, měl jsem v úmyslu dnes bezpodmínečně opustit ostrov.“

369

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „A nechat tu soumračnici?“ zeptal se s mírným údivem v hlase pan Benedikt. „Jak říkám, Benedikte, prostoduché uvažování. Samozřejmě jsem tu hodlal nechat L. O. Quenta, aby po ní pátral dál, zatímco já bych celou záležitost prošetřoval jinde. Ať tak či onak, soumračnici bychom našli, ujišťuju tě.“ Po těch slovech L. O. Quent ustal v práci. Z jeho ohromeného výrazu jasně vyplývalo, že o plánu nechat ho samotného na opuštěném ostrově neměl ponětí. „Jako obvykle,“ pokračoval pan Utrum, „jsem ale svých cílů dosáhl nejúčinnějším možným způsobem. Přesto ničemu neposlouží, když člověk zůstane na jednom místě moc dlouho. Proto jako vždy postupuju s patřičným spěchem.“ „Jestli máte tak nakvap,“ vložila se do rozhovoru Katka, „proč nás nepřinutíte, abychom vám se sbíráním soumračnice pomohli?“ Pan Utrum vypustil další pištivou salvu smíchu. „Pomocníků mám dost, díky, slečno Nemráčková! A stejně tak bych měl mít dost soumračnice, i kdybych byl nucen jí tu většinu nechat. Ne, jsem přesvědčený, že bude lépe, když zůstanete připoutaní.“ „Nechápu, proč nás prostě nesvrhnete z hory,“ pokračovala Katka. „Teď když jste si tu pitomou rostlinu opatřil, nejsme vám už moc k užitku.“ (Její kamarádi se při těch slovech znepokojeně ošili, ačkoliv věděli, že se Katka jen pokouší vytvořit příležitost k útěku.) Ale pan Utrum, který také tušil, co má Katka za lubem – rafinovanost nikdy nebyla Katčina silná stránka –, jen znovu zapištěl a odpověděl: „Právě naopak, můžete se mi hodit! Víš, trochu jsem to promýšlel, a jakmile ze soumračnice získám patřičný výtažek, měl bych vás snadno udržet ve stavu spánku. Budete bezmocně

370

Staří přátelé a noví nepřátelé a tiše vyspávat, až na chvíle, které uznám za vhodné – řekněme kdykoliv budu potřebovat víc informací. Pokud jde o vás děti, Benedikt už prokázal, že je dosti slabý.“ „No, asi to nebude úplně nejhloupější nápad,“ podotkla Katka, jen aby projevila kuráž, neboť z toho, co pan Utrum naznačoval, se jí hrůzou zvedal žaludek. „Na to, abyste nás všechny schoval, je nás ovšem docela dost. Snad nemáte i nějaký zmenšovací přístroj?“ „Řekl bych, slečno Nemráčková, že když vás všechny pořádně poskládám, krásně se vejdete do jediné zamčené skříně.“ Pan Utrum sešpulil rty a předstíral, že přemýšlí. „Ale máš pravdu, možná se skutečně ukáže, že jsou s vámi až moc velké obtíže. Budu se nad tím muset zamyslet. Co ty na to, Benedikte? Co bys radši? Abych se tě zbavil úplně, nebo chceš zbytek života prospat ve skříni?“ „Osobně jsem zatížený na dlouhé šlofíky,“ prohlásil pan Benedikt. „Na stranu druhou, ještě nikdy se mě nikdo nezbavil, takže se mi těžko soudí.“ Neochabující klid pana Benedikta jako by panu Utrumovi pocuchal nervy – jeho samolibý úsměšek se vytratil a vystřídal jej ledový pohled. „Tak to máš štěstí, že nebudeš vybírat ty. A teď už všichni zmlkněte. Už mám toho vašeho rozptylování dost. Znovu bych v práci ustával jen velice nerad, ale ubezpečuju vás – a tohle je slib –, že kdo příště cekne, tomu se dostane mé plné pozornosti.“ Nebylo pochyb, že pan Utrum svá slova myslí vážně – ani co míní tou „plnou pozorností“ –, a zbývající hodiny noci tak všichni strávili v děsivém tichu, pod hrozbou lesklých stříbrných rukavic; až na přičinlivou lopotu pana Utruma a L. O. Quenta se za celou dobu neozval jediný zvuk. Přičinlivě, ba horečně se lopotil i Renkův mozek, ale míjelo se to účinkem. Bezpočtukrát se pokusil vymyslet způsob, jak uprch-

371

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava nout – ale nevymyslel. A mezitím si představoval nejrůznější věci, které by si raději nepředstavoval, jako například hrůzostrašnou možnost, že panu Utrumovi znovu padne do rukou Našeptávač, a co se stane Rhondě, slečně Perumalové a všem ostatním, jejichž všetečné otázky pan Utrum nestrpí. A tím bohužel Renkova představivost nekončila. Místo toho se bezútěšně zatoulala ještě dál, z domu pana Benedikta do Kamenice. V duchu Renek spatřil, jak skupina desaterníků pochoduje dřímajícími ulicemi města a každičkého obyvatele uspává tím „patřičným výtažkem“ z Utrumovy soumračnice. Ač se snažil sebevíc, nedokázal svou obrazotvornost zaplašit, a tak se strašlivou jasností viděl, jak snadno Utrumovi muži odnášejí všechny ty, kteří se opováží odporovat jejich pánovi. Nepřijde žádné dohadování, jediný nespokojený výkřik. Město se prostě ráno probudí jako obyčejně, jen bude o jednoho odpůrce pana Utruma méně. Pan Utrum dosáhne toho, po čem vždy toužil: absolutní kontroly. Stačilo k tomu jediné: přejmenovat se na Mikuláše Benedikta. Většině lidí nikdy nedojde, co se děje. Tou dobou už budou děti pochopitelně odklizené, to se dalo s jistotou tvrdit. Otázka zněla, co s nimi pan Utrum udělá. Renka nenapadaly žádné možnosti, ze kterých by se neorosil. Činil si jedinou naději, jakkoliv mizivou: že by je mohl zachránit Konrád. Jak se blížilo ráno, s rostoucím zoufalstvím se upínal právě k ní. Když se pan Utrum nahlas zamyslel, že jeho desaterníkům trvá vypátrat uprchlou Číslo dvě („tu ženskou“, řekl) příliš dlouho a vyslal L. O. Quenta s vysílačkou ven z jeskyně, aby se s nimi spojil, Renek plný očekávání ztuhl. Třeba Konrád čeká venku a přepadne ho! L. O. Quent se však vrátil s hlášením, že vysílačka mlčí. Pan Utrum po té zprávě podezřívavě svraštil čelo

372

Staří přátelé a noví nepřátelé a Renek dostal alespoň nějaký důvod živit svou chatrnou naději o chvilku déle… Jenže těsně před rozbřeskem se naděje úplně rozplynula, když se do jeskyně vbelhal Kraken. Katka zalapala po dechu a propukla v pláč, neboť desaterníkův příchod mohl znamenat jen jediné. Ostatní děti se po sobě zoufale podívaly. Když pan Benedikt uslyšel Katčiny zdrcené vzlyky, oči se mu taky zalily slzami. Natáhl se k ní, aby ji utěšil…, a vzápětí se sesunul stranou na stalagmit. Usnul. Kulhající Kraken to vše pozoroval s pobavením. Vyčkával teď na pana Utruma, který se, když uslyšel, že někdo přichází, v naprosté, děsivé tichosti stáhl do sousední místnosti. Zmizel i L. O. Quent, ale desaterník prohnaně pohlédl na nedaleký stalagmit a zavolal: „Kód sedm, pane Utrume! Číhat v úkrytu není třeba!“ A blahosklonně povýšeným tónem dodal: „L. O. Quente, připomínám, že kód sedm znamená ‚vzduch čistý‘. Stejně jsou ti zřetelně vidět špičky bot.“ L. O. Quent se provinile vynořil ze své skrýše. Pan Utrum se zjevil s takovou raketovou rychlostí, až se zdálo, že jeho kolečkové křeslo musí napálit do Krakena. V poslední chvíli však smykem zastavil a Kraken jeho příjezd ocenil obdivnou úklonou. Kdyby do něj pan Utrum opravdu vrazil, Kraken by odletěl – a jako desaterník choval k působivým ukázkám síly značnou úctu. Měl ale štěstí, že neodletěl, neboť už tak byl v hrozném stavu. Kravatu využil jako závěs na zraněnou paži, obličej měl zkrvavený a žíhaný od sazí, elegantní oblek potrhaný a sežehnutý a kufřík přímo posetý uspávacími šipkami. Z jeho výrazu nicméně čišela zjevná spokojenost, a když promluvil, učinil tak svým typicky klid-

373

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava ným, klamně přívětivým způsobem, jako by prostě přišel podat hlášení o počasí. „Narazili jsme na problém,“ vysvětlil Kraken v reakci na nesouhlasný pohled pana Utruma. Kývl směrem k dětem. „Kde jste našel tady tahle písklata?“ „To ona našla mě,“ odvětil chladně pan Utrum. „Ukradla mi salamandr, který jste vy měl na starost. A já je zajal a uvěznil, což zjevně předčí cokoliv, co zvládne váš imbecilní tým. Připomněl byste mi, za co vás platím?“ Kraken se usmál, čímž vyšlo najevo, že mu chybí několik zubů. „Prospíváme vaší morálce. Každopádně jste nemusel čelit Konrádovi.“ „Benediktovu agentovi? On je na ostrově?“ „Áha… Takže oni vám to neřekli,“ usoudil Kraken a povytáhl obočí. Pan Utrum po dětech střelil jedovatým pohledem. „Neřekli. Tak Konrád, jo? Předpokládám, že to kvůli němu se mi neozývají Janů s Jírů.“ „Nesporně,“ souhlasil Kraken. „Ale žádný strach, Konrád už se do ničeho plést nebude. Vypořádali jsme se s ním.“ „Předpokládám, že jste se s ním vypořádal sám,“ opáčil pan Utrum a změřil si ho od hlavy k patě. „Jste v žalostném stavu.“ „Nejen já. Museli jsme se mu postavit všichni. Přiznávám, že jsem nikdy proti nikomu jako Konrád nebojoval. Byl rychlý jako tygr a mazaný jako liška. Ale ve skutečnosti neměl žádnou naději. Je směšné, jak se tomu chlapovi příčilo někomu opravdu ublížit. Měl jste vidět, co všechno dělal, jen aby nemusel zabít Plazila, který se ho přitom ze všech sil snažil roztřískat na kusy. Jakmile

374

Staří přátelé a noví nepřátelé jsem tuhle jeho slabinu objevil, bylo už jen otázkou času, než s ním skoncuju.“ „Takže je to tak? Skoncoval jste s ním?“ ujišťoval se pan Utrum. „Přejděte k závěru, Krakene. A ty, L. O. Quente, tam přestaň stát jako solný sloup a vrať se do práce.“ „Závěr to mělo poněkud neuspokojivý,“ líčil Kraken; L. O. Quent se mezitím znovu chvatně pustil do seškrabávání a balení. „Souboj nás dovedl vysoko na prostřední horu, kde jsem ho zatlačil na útes na kraji rokle; ostatní už byli v tu dobu vyřazení. Zapadl za balvan, jímž se kryl, tam na něj ale zaútočili sršni. Jenže než aby vylezl, radši si nechal dát otřesnou hromadu žihadel. To už jsem se ale postupně propracovával k místu, odkud bych ho vyřídil, a když si to uvědomil, zvolil si méně bolestivý konec. Skočil.“ Renek položil Katce paži kolem ramen, ale sotva si toho všimla. Zahnala už mezitím slzy a opanovala se, aby mohla vyslechnout Krakenovo líčení. Probodávala desaterníka pohledem a sálala z ní zuřivost. „Jeho tělo jsem sice nespatřil,“ připustil Kraken. „Baterku už jsem měl v té době zničenou. Ale ve světle měsíce jsem viděl dobrých patnáct metrů dolů, takže spadl aspoň tak hluboko, a už předtím byl v mizerném stavu. Pochybuju, že to přežil, ale i kdyby ano, určitě toho litoval. Takovým pádem si musel zlámat každou kost v těle.“ „To vy budete litovat, že jste naživu!“ vyštěkla Katka a vrhla se vpřed. Její slova a výpad přišly s takovou zuřivostí, že sebou všichni v jeskyni trhli – všichni až na Krakena, který se uchechtl, jak její atak utnula pouta na rukou, stále připnutá ke kovovému očku. Mocné škubnutí Katku poslalo k zemi. Renek s Brčkem ji popadli a drželi – báli se, že si při snaze dosáhnout na Krakena zlomí ruku.

375

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Přišel jsem se zeptat, co si představujete jako další krok,“ obrátil se Kraken zpět k panu Utrumovi. „Pořád ještě musím vypátrat Číslo dvě, ale nejdřív bych měl shromáždit své muže. A asi i Martinu – viděl jsem ji s Garotou na louce. Když se vraceli do vesnice, Konrád si na ně počíhal.“ Pan Utrum se zamračil. „Neříkal jste, že si dával pozor, aby nikomu opravdu neublížil?“ „Taky že ano, ale všichni skončili v bezvědomí a Plazil má pár zlomených kostí, které se mu zahojí líp, když mi ho někdo pomůže šetrně zvednout. Jestli vám na tom nezáleží, můžu ho do salamandru hodit zdravou rukou sám. Nebo jestli chcete, můžu počkat, až ostatní nabudou vědomí a pomůžou mi. Zdálo se mi, že Ostroun a Garota už se probírají – když jsem do nich kopl, trochu se jim zachvěla víčka –, takže odhaduju, že brzy přijdou k sobě. Ale říkal jsem si, že rozhodnutí nechám na vás. Vím, že jste doufal, že bychom stihli odjet do dnešního poledne.“ Pan Utrum na zprávu reagoval značně rozmrzele, ale vypadal odhodlaný nerozčilovat se. „Vezměte si L. O. Quenta,“ odvětil příkře. „A pospěšte si. Už skoro můžeme nakládat.“ L. O. Quent začal pokládat kovovou krabici, kterou držel v ruce. „Bez urážky,“ poznamenal Kraken a usmál se na L. O. Quenta způsobem, který dával najevo, že to bez urážky nemyslí, „ale podle mě byste mi měl pomoct vy, pane Utrume. Jak jsem říkal, Plazil má zpřerážené kosti. Nepomohlo by, kdyby nám upadl.“ Hluboce uražený L. O. Quent si pustil kovovou krabici na palec. „No tak dobře,“ souhlasil pan Utrum, zatímco L. O. Quent poskakoval a držel se za nohu. „Já půjdu. L. O. Quente, přestaň se tady předvádět a vrať se do práce.“

376

Staří přátelé a noví nepřátelé Kraken postavil na zem kufřík a špičkami prstů si začal ohmatávat viklající se zub. Vytáhl ho, s mírnou zvědavostí si jej prohlédl a zastrčil si ho do kapsy. „A ještě něco. Konrád dětem řekl, že pro ně přijedou nějací přátelé.“ „Hromy blesky,“ zamručel pan Utrum. „Neříkal kdo? Oficiální záchranný tým to být nemůže, to by mi dali vědět. Nikdo se s vámi venku vysílačkou nespojoval?“ „Ale ano, ozval se Tloukal. Rhonda Kazembeová poslala nazpátek toho holuba se vzkazem. Tvrdí, že přišla na to, kterého člověka hledáte, a prosí o několik dní navíc, aby ho mohla najít.“ „Zoufalá lest,“ odbyl to pan Utrum se zamítavým gestem. „To, co hledám, už jsem našel. Ale o těch lidech, kteří přijedou, jste nic neslyšel?“ „Ne a Konrád žádná jména nezmínil. Ale víme, kde přistane jejich loď, jestli tedy už nepřistála. Jediné slušné místo je v té jihovýchodní zátoce. Jestli chcete, jakmile se mí muži probudí, můžeme tam zajet…“ Pan Utrum mávl rukou a umlčel ho. „Konflikty počkají, Krakene, a nejlepší by bylo, kdybychom se jim úplně vyhnuli. Chci, abyste mi zaručil, že se naše uprchlá vězeňkyně s těmi lidmi nemůže spojit a neprozradí jim, kde najít Benedikta.“ „No,“ opáčil Kraken, „jestli se s nimi už nesetkala – to znamená, jestli ten záchranný tým na ostrov už nevyslali…“ „Nanejvýš nepravděpodobné,“ konstatoval pan Utrum. „Včera v noci byl v zátoce určitě mimořádně zrádný proud, Krakene – o proudech já něco vím –, a pochybuju, že by se nějaká loď dokázala do tohoto okamžiku doplavit ke břehu.“ „Výborně,“ odvětil Kraken. „V tom případě vám můžu zaručit, že než Číslo dvě způsobí jakékoliv trable, dopadneme ji. Domní-

377

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava vám se, že se pořád skrývá v lese u vesnice. Když nám pomůže vítr, měli bychom les bez potíží vypálit a vykouřit ji odtamtud.“ „Doufám, že se nepletete,“ odpověděl stroze pan Utrum. Poté se rozhovor stočil ke kolečkovému křeslu, které se pan Utrum zdráhal opustit. Kraken kvůli zraněné paži křeslo i svůj kufřík snést po strmé kamzičí stezce k salamandru nedokázal, na pana Utruma – ostatně s výjimkou největších siláků na kohokoliv – byl zase vozík příliš těžký, než aby ho unesl takovou dálku. Kraken poukázal na to, že pan Utrum kolečkové křeslo stejně příliš nevyužije, na což pan Utrum odpověděl, že Kraken taky moc nepoužívá mozek, a stejně ho radši nosí s sebou. A tak se diskuse odvíjela dál. Katka mezitím nenápadně prohrabávala kbelík a hledala něco užitečného. Nakonec zamumlala: „Nenapadá mě, jak to zvládnout.“ „Myslíš jak uprchnout?“ zeptal se polohlasem Renek. „Mě taky ne.“ „To ne,“ odpověděla Katka, jako by ji překvapila už pouhá představa, že se na to někdo může ptát. „Samozřejmě že uprchneme!“ „Vážně?“ podivil se s nadějí v hlase Brčko. „Jak?“ „Něco vymyslíme,“ zašeptala Katka, což nebyl tak přesný plán, v jaký Brčko doufal. „Mně ale vrtá hlavou, jak se setkáme s Konrádem a jak najdeme Číslo dvě dřív než tihle hnusáci. Jak ji zachráníme?“ „Počkat… Ty bys řekla, že je Konrád naživu?“ zašeptala Konstance. „Zjevně ano! Nejdřív jsem si to nemyslela, ale potom jsem si uvědomila, že Konrád by se nikdy nerozhodl vrhnout se do pro-

378

Staří přátelé a noví nepřátelé pasti a zabít se – zvlášť ne, když nám pořád hrozí nebezpečí. Určitě vykoumal něco jiného. Nejspíš nás jenom nemůže najít. Přece jen nám nakázal, abychom se vydali k lesu u zátoky. Určitě se nás vypravil hledat tam.“ Renek v sobě tolik optimismu nenacházel, ale její vysvětlení mělo něco do sebe. „Rozumím dobře tomu, že i když trčíme na řetězu v jeskyni, tvoje největší starost je, jak zachráníme Číslo dvě?“ „Přesně tak!“ zašeptala Katka. „Chtěl jsem jenom mít jasno,“ odvětil Renek, a přestože jeho nutkání usmát se nebylo nijak silné, už nějakou dobu se necítil tak dobře jako teď. „Přijde mi, že bychom se pro začátek měli zachránit sami, Katko!“ „Já vím, ale potřebujeme víc času! Jestli vypálí ten les…“ „Máme víc času, než se domnívají,“ vložila se do debaty Konstance. „Jen tak se jim něco vypálit nepodaří. Venku začíná být sychravo. Padá mlha nebo mrholí. Nekoukejte na mě tak, víte přece, že tyhle věci umím…“ „L. O. Quente!“ vyštěkl pan Utrum. Děti sebou trhly, a když zvedly zrak, spatřily, že je nevraživě pozoruje. „Jestli kdokoliv z vězňů ještě jednou promluví – kdokoliv, L. O. Quente –, až se vrátím, nahlásíš mi to a provinilec ponese důsledky. To je rozkaz, rozumíš? Nikdo nesmí ani ceknout. To jejich špitání mezi sebou nestrpím.“ „Ano, pane Utrume,“ přisvědčil L. O. Quent. Odkašlal si. „A, ehm, mohl bych něco navrhnout? Kraken vám to křeslo může odnést, stačí, když mu vezmete kufřík. Myslím jenom k salamandru.“ Oba muži na L. O. Quenta vytřeštili oči, poté se zaraženě podívali po sobě.

379

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Z úst nemluvňátek,“ zabručel Kraken. „Dojedu v křesle až ke stezce,“ informoval ho už za jízdy pan Utrum. „Potom si náklad vyměníme.“ Střelhbitě proplul chodbičkou a Kraken se odbelhal za ním. L. O. Quent se za svůj úžasně praktický návrh, aby si dvojice práci rozdělila, nedočkal ani slova díků, dokonce ani uznalého pohledu.

Sotva se L. O. Quent, ještě pořád zkroušený z Krakenovy urážky a Utrumova chladného chování, vrátil k práci, oslovil ho pan Benedikt. Nikdo si nevšiml, že se pan Benedikt probudil. Promluvil opatrným, uměřeným tónem, veskrze ospalým, jako by se snad opravdu ani neprobudil. „L. O. Quente,“ prohlásil pan Benedikt tímto zvláštním, uspávacím hlasem, „vím, že máš spoustu práce, ale kdyby sis našel chvilku… Tahle pouta mě znovu dřou.“ L. O. Quent se na pana Benedikta obrátil s utrápeným pohledem. „Ale ne, pane Benedikte, vy jste se ozval – to jste neměl! Copak si neuvědomujete, že vás teď budu muset nahlásit panu Utrumovi? Dal mi přímý rozkaz! Potrestá vás!“ Pan Benedikt se na L. O. Quenta upřeně zahleděl. „Uvědomuju, L. O. Quente,“ odpověděl pořád ještě tím rozvleklým, ospalým tónem. „Je to v naprostém pořádku. Dělej, co musíš, příteli. Nemám ti to za zlé.“ L. O. Quentovi se viditelně ulevilo, usmál se a potlačil zívnutí. „Ale jak jsem říkal,“ pokračoval pan Benedikt, „ta želízka mi strašlivě odírají zápěstí. Jako vždy.“ L. O. Quent na něj upřel pohled, nikoliv váhavý, nebo dokonce podezřívavý, ale jako by dlouho trvalo, než jeho mozek

380

Staří přátelé a noví nepřátelé slova pana Benedikta zaznamená. Děti, celé paf, nic neříkaly. Neodvažovaly se ani dýchat. Pan Benedikt něco chystal – L. O. Quent si to možná neuvědomoval, zato děti ano. L. O. Quent znovu zívl, ale zrak nespouštěl z očí pana Benedikta. „Jsi pořádně unavený, co, L. O. Quente?“ poznamenal pan Benedikt. L. O. Quent na něj dál upíral pohled. Po chvíli beze slova přikývl. „Jsem,“ zašeptal. „Já vím, příteli,“ pravil pan Benedikt. „Já taky. Měl by ses sem ke mně na okamžik posadit a odpočinout si. Ale nejdřív mi prosím odemkni ta pouta, jako jsi to tak laskavě udělal už předtím. Rád bych si trochu promnul zápěstí, aby se mi do nich vrátil cit.“ A poté k hlubokému úžasu dětí L. O. Quent přešel k panu Benediktovi a pouta mu odemkl. Pan Benedikt se zprvu nehýbal, jen L. O. Quentovi poděkoval a uznale si mnul zápěstí. Potom poplácal na zem vedle sebe. „Sedni si na chvilku,“ vybídl L. O. Quenta. „Tak na chvilku,“ odříkal monotónně L. O. Quent. Těžkla mu víčka, padala mu ramena. Posadil se vedle pana Benedikta a zády se opřel o stalagmit. „Měl by sis zkusit, jak škrtí,“ podotkl pan Benedikt a velice nenuceně, jako by L. O. Quentovi upravoval manžetový knoflíček na rukávu, mu na zápěstí nasunul otevřené oko pout (druhé bylo stále přicvaknuté ke kovovému očku) a sevřel ho. „Vidíš? No není to nepříjemné?“ „Vážně to trochu stírá,“ zamumlal zamračeně L. O. Quent. „Teda svahuje. Teda…“ Zmlkl, ve tváři napjatý výraz. „Měli bychom je sundat,“ nadnesl pan Benedikt. „Ukaž, dej mi ten klíček.“

381

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava L. O. Quent panu Benediktovi předal klíč. Pan Benedikt se předklonil, aby L. O. Quentovi zaclonil výhled, a podstrčil klíč Katce. Ta neztrácela čas a osvobodila sebe i ostatní. Poté pan Benedikt děti poodvedl stranou a u stalagmitu dál seděl jen L. O. Quent, připoutaný ke kovovému očku. Teď prudce zamžikal, jako by se probudil. Zůstal vyjeveně zírat nejprve na děti a pak i na pana Benedikta a vůbec nic nechápal. „Mrzí mě to, L. O. Quente,“ prohlásil pan Benedikt. „Jistě aspoň zčásti chápeš, že to říkám upřímně.“ L. O. Quent prudce zavrtěl hlavou, jako by si ji potřeboval vyčistit. Jeho výraz potemněl a rozechvěl se mu ret. „Ale… Ale to nemůžete myslet vážně! Přece jste mi nemohl lhát!“ „Taky že jsem ti nikdy nelhal,“ opáčil pan Benedikt. L. O. Quenta to ohromilo. „Ale nikdy jindy… jste se o nic nepokusil! Pokaždé jste to slíbil! Dokonce jsem vám pro jistotu podal kapku séra pravdy!“ „Ano, tentokrát jsem ale nic takového neslíbil, L. O. Quente. Ani jsem neslíbil, že tě pustím. Řekl jsem jen, že bychom ti měli sundat pouta. Což bychom měli. V ideálnějším světě, za ideálnějších okolností bych tě s radostí pustil. A taky doufám, že se v takovém světě a za takových okolností zase shledáme. Máš čistou duši, L. O. Quente. Je mi nesmírně líto, že tě tu nechávám v téhle polízanici, ale musím.“ Pan Benedikt se se zkormouceným výrazem odvrátil. „Pojďte, děti, měli bychom si pospíšit.“ Katka si na záda vysadila Konstanci a společně uprchlí vězni rychle zamířili k východu. Za nimi seděl L. O. Quent s čím dál temnějším výrazem ve tváři. Přemítal nad tím, co mu sdělil pan Benedikt, a oči mu těkaly sem a tam. Evidentně se pokoušel nevěřit tomu, co se právě přihodilo.

382

Staří přátelé a noví nepřátelé „Vy jste ho zhypnotizoval?“ zeptala se Konstance, když chvátali chodbičkou ven. „Něco takového,“ přisvědčil vážně pan Benedikt, „ale mnohem obyčejnějšího. Věřil mi, že jeho laskavosti nezneužiju, jen proto jsem ho dokázal přesvědčit. Právě jsem tomu nejlepšímu, co v sobě L. O. Quent nosí, zasadil tvrdou ránu, děti. Musíme všichni věřit, že se z ní vzpamatuje.“ Pan Benedikt se dotkl Renkova ramene. „Doufám, že jsi na L. O. Quenty našeho světa nezanevřel, Renku. Jak vidíš, v rouše vlčím se skrývá spousta beránků. Nebýt L. O. Quentovy dobroty, nikdy bychom neutekli.“ Blížili se k ústí jeskyně, od nějž slyšeli skučení jako z jiného světa – svítalo a na ostrově se tak jako každý den vzedmul vítr –, a Renkovi se zrovna mihlo hlavou, že ještě neutekli, když vtom úpění větru přehlušilo útrpné zavytí, které se za jejich zády rozlehlo jeskyní. L. O. Quent se konečně smířil se svou situací. Ve zběsilém vzteku za nimi zaječel: „Jste přesně takový, jak tvrdil pan Utrum! Věřil jsem vám, pane Benedikte! Důvěřoval jsem vám! Měl jsem to tušit! Měl jsem to tušit!“ Pan Benedikt se u vstupu do jeskyně zarazil a ohlédl se. Možná to byl důsledek jeho únavy, možná se pod tím podepsal fakt, že se stal přímou příčinou L. O. Quentova utrpení, ale tak truchlivý výraz děti ve tváři pana Benedikta ještě nikdy neviděly. „Kéž by…,“ spustil, ale myšlenku už nedokončil, protože v tom okamžiku usnul.

Brčko jej ušetřil ošklivé rány do hlavy, protože se pan Benedikt skácel na něj, a o tvrdou zem se tak praštil Brčko. Zhroutil se s panem Benediktem na zádech a přivodil si modřinu na čele.

383

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Když se vysoukal zpod bezvládného těla, jemně překulil spícího pana Benedikta na záda a narovnal mu brýle. Teprve pak si je narovnal sám. Zatřásl panu Benediktovi rukou. „Vzbuďte se, pane Benedikte! Vzbuďte se!“ L. O. Quentovo kvílení ustalo stejně náhle, jako začalo. Dál už nebylo slyšet nic než skučení větru a Brčkovy naléhavé prosby, jimž ostatní úzkostně přihlíželi. Pan Utrum s Krakenem sotva odešli, a jestli něco zapomněli a vrátí se… Renek vrhl nervózní pohled z jeskyně. Sice se možná rozednívalo, ale slunce nesvítilo. Nízko nad horou uháněla popelavá mračna, a přesně jak předpověděla Konstance, všude visel jemný šedý opar, který vířil ve větru jako dým. „Neprobírá se,“ konstatoval Brčko a poplácal pana Benedikta po tváři. „A sakra,“ utrousila Konstance. „To se mu občas stává, když je hodně unavený. Někdy ho nedokážeme probudit celé hodiny.“ „No, vyčerpaný je tedy jako nikdy předtím,“ poznamenal Brčko. Zvedl zrak k Renkovi. „To není dobrá zpráva.“ „Třeba se nám podaří vyrobit nosítka,“ nadnesl Renek. „Nemůžeme si dovolit čekat. Musíme se dopravit do lesa u zátoky.“ „A co Číslo dvě?“ zaprotestovala Katka. „Největší šanci ji zachránit budeme mít, když se dostaneme do toho lesa. Jak jsi říkala, tam Konrád čekal, že zamíříme, takže tam bychom ho měli hledat. Kdyby tam nebyl, třeba tam budou jeho přátelé. Můžeme je přesvědčit, aby nám pomohli. Ale pokud nás dopadnou, nic z toho se nestane. Musíme sebou hýbnout!“ Slova hýbnout sebou u Katky přirozeně vzbudila velký ohlas, a tak se okamžitě přiklonila k Renkovu názoru. Přesto pochybovala, že by se chlapci s nosítky, i kdyby se u nich na druhém konci

384

Staří přátelé a noví nepřátelé střídali, popasovali natolik, že by je donesli až do zátoky, a navíc museli myslet i na Konstanci. „Potřebujeme sáně. Můžeme táhnout pana Benedikta i Konstanci. Hned jsem tu!“ A odsprintovala chodbičkou do jeskyně. Když se vrátila, ostatní se ještě pokoušeli pana Benedikta vzbudit. Vlekla stolek plný různého náčiní. Pomocí nástrojů, kbelíku a svého švýcarského nožíku (který pan Utrum nechal na stole) stůl zbavila noh a přimontovala je podélně jako jakési provizorní skluznice. Z několika reflektorů zároveň odstřihla kabely a vyrobila z nich šňůry a madla, za které se sáně daly táhnout. Vzniklo z toho dosti improvizované zařízení, ale vzhledem k tomu, jak rychle jej Katka sestavila, o nic méně pozoruhodné. „Chtěla jsem donést tu čichací sůl,“ vysvětlila Katka, když viděla, že pan Benedikt dál vyspává, „jenže L. O. Quent ji měl v kapse a já si říkala, že se k němu radši nebudu přibližovat. Probodával mě pohledem, jako by mi nejradši zakroutil krkem.“ Vyzvedli pana Benedikta na sáně. Následně si na ně vylezla Konstance, která ho měla cestou přidržovat. Ostatní zatáhli za šňůry, aby sáně prověřili. Kovové skluznice po kamení příšerně skřípaly a rachotily, ale když táhla Katka i chlapci dohromady, jely sáně poměrně rychle. Katku výsledek uspokojil. „Musím najít nejsnazší trasu dolů,“ oznámila a odkvačila vyšplhat na vršek nad jeskyní. Cestou vzhůru skákala z balvanu na balvan jako jeden ze zdejších kamzíků. Vmžiku už stála vysoko nad svými přáteli a dalekohledem zkoumala východní stranu ostrova. Rychle určila, kudy bude nejlepší se vydat: nejprve sestoupí kousek severozápadním směrem na jasně patrnou kamzičí stezku, která vede až skoro k úpatí hory, potom šikmo po dlouhém štěrkovém svahu (na sto honů se ale vy-

385

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava hnou některým zrádným srázům) a nakonec přes černou kamenitou planinu do lesa u zátoky, který odsud vypadal jako tmavý stín v celkové šedi. Katka se rozhlížela, jestli nespatří jakoukoliv stopu po Konrádovi, ale nic nenašla. Les, zátoka a moře za nimi se ztrácely v mlžném závoji. O kus níže ji pozoroval Renek a úzkostlivě očekával její rozhodnutí, když vtom ho přepadl zvláštní pocit. Nebyl si jistý, o co jde. Dál a dál na ni upíral zrak a pokoušel se tomu přijít na kloub. Katčina silueta se rýsovala na šedém pozadí zamračené oblohy, vzadu se jí ve větru třepotal culík. Z děr v balvanech kolem ní vystřelovaly a zase do nich zaplouvaly vlaštovky, nedbajíce sychravého počasí, vysoko nad nimi kroužil dravec a nepochybně zvažoval, ze které vlaštovky si udělá snídani. Nad hlavou při tom Renkovi jako na zrychleném filmovém pásu uháněly temné mraky a v kombinaci s poletováním vlaštovek a kroužením většího opeřence v něm vyvolaly závrať, při níž se mu obrátil žaludek… Ano, závrať, to musí být ten zvláštní pocit. Nebo… Ne, taková odpověď Renka neuspokojovala. Co tedy vlastně zakouší? Připadalo mu to skoro jako déjà vu – jako by něco hodně podobného zažil už dřív. Katka se seštrachala dolů, aby chlapcům podala zprávu. „Bude to hrozná dřina,“ uzavřela, když jim popsala trasu. „Myslím, že do lesa nám to potrvá nejmíň dvě hodiny, možná tři, podle toho, jak dokážete táhnout. Tedy jestli nebudeme mít cestou dolů nehodu.“ Sáhla si za hlavu, aby si převázala culík, který se jí při zlézání hory uvolnil. „A ještě něco.“ „Co?“ zeptal se Renek, který tušil špatnou zprávu. „Nemám páru, jak se vyhnout tomu, aby nás zblýskli. Jestli najdou Číslo dvě, vrátí se sem a zjistí, že jsme zmizeli – a v tom pří-

386

Staří přátelé a noví nepřátelé padě Kraken s Utrumem určitě vylezou na vrchol, aby se rozhlédli stejně jako já. Jestli ji nenajdou, budou celou dobu na salamandru kroužit kolem ostrova a pátrat po ní. Tak či onak, skoro si nedokážu představit, že by nás na té kamenité pláni nespatřili. Na dost dlouho se tam octneme všem na očích. Sice budeme mít pořádný náskok, takže možná dorazíme dřív…“ „Ale co potom?“ navázala Konstance. „Budou vědět, kde jsme, a ani nemáme jistotu, že tam na nás bude čekat pomoc!“ Renek si promnul spánky. Konstance měla samozřejmě pravdu. A jestli se Kraken ve své předpovědi nemýlil, vzbudí se do té doby další dva desaterníci a možná i Martina – takže lesem budou svištět roje ostrých tužek a prchající děti bude stíhat pořádná eskadra nohou. „Možná bychom si měli najít úkryt a vyčkat, až se pan Benedikt vzbudí,“ navrhl Brčko. „Ten už bude vědět, co dělat.“ Katka zavrtěla hlavou. „Může vyspávat dlouhé hodiny. Musíme to vykoumat sami.“ Slovem „sami“ myslela hlavně Renka a spolu s ostatními se teď na něj instinktivně obrátila. Renek se zamračil. Lopotně se snažil na něco přijít, neustále však na něj dotíral ten zvláštní pocit déjà vu. Co mu ten výjev jen připomínal? Dívá se na Katku, k tomu ta obloha, na ní krouží jestřáb… Počkat. Byl to jestřáb? Trhl sebou, poté vzhlédl k obloze. Ne, žádný jestřáb, ale sokol stěhovavý. „Katko! Koukni tamhle! Není ten sokol…“ „Vždyť je to Mája!“ zvolala Katka. Vytáhla píšťalku a foukla do ní. Sokol se vrhl střemhlav z oblohy a v okamžiku, kdy si Katka natáhla ochrannou koženou rukavici, se jí snesl na zápěstí. „Hodná holka, Májo!“ pochválila ji Katka a pohladila ji po peří. „Moc mě mrzí, že pro tebe nemám nic dobrého. Ale později ti něco seženu.“

387

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Mája měla k noze přivázaný kožený váček. Katka chvatně otevřela přezku a vytáhla dopis. „To je od Kanona!“ Děti se shlukly a četly:

Milá Katko, moc doufáme, že k Tobě tento dopis doputuje! Víme, že jste v nebezpečí, a tak co nejrychleji píšu, abych Vás zpravil o naší situaci a zjistil, jak můžeme pomoct. Vylíčím Vám dopodrobna všechno, co vím, kdyby něco z toho bylo důležité. Včera večer jsme se skrývali v lese a úzkostně čekali, jestli se objevíte, když vtom jsme uslyšeli výbuch. Krátce poté z tunelu pod horou vy klopýtala Číslo dvě. Bude v pořádku, ale v té chvíli se nacházela v takovém stavu, že jsme cítili povinnost odnést ji do člunu (ve kterém jsme přistáli) a odvézt ji na Zkratku, abychom jí ovázali rány. Hlasitě protestovala – až moc hlasitě, neboť se j í na sluchu podepsal ten výbuch. Taky byla trochu mimo, ale jasně jsme pochopili, že Vám podle ní hrozí nebezpečí a že se Vás vydala hledat do tunelu, když najednou někdo odpálil vchod (a ji tím zle potlouklo kamení) a odřízl j í cestu. Trvala na tom, ať se o ni nestaráme a vyrazíme najít Vás děti. To by ovšem bylo v rozporu s Konrádovými pokyny, a i když zranění Čísla dvě nevyžadovala

388

Staří přátelé a noví nepřátelé bezodkladnou péči, neodvažovali jsme se riskovat, že mu zmaříme plány. Číslo dvě tedy už dostala obvazy a úplně se vzpamatovala. To ona měla nápad poslat Vám vzkaz po Máje a… Právě mi říká, že se moc rozepisuju, takže to urychlím. Jsme na moři, na palubě Zkratky, několik kilometrů od břehu. Měli jsme v plánu vrátit se okamžitě do lesa, ale potkal nás malér. Když jsme opouštěli zátoku, motor člunu se poškodil na mělčině – byl tam hrozně zrádný slapový proud –, a člun teď dělá hrozný rámus a pluje příšerně pomalu. Obáváme se, že kdybychom ho použili, mohli bychom přitáhnout pozornost k zátoce a Vás vystavit nebezpečí. Konrád nás upozorňoval, že především musíme jednat nenápadně. Platí to pořád? Pošli nám zprávu, Katko, a dej nám vědět, co máme dělat! Pro Vaši představu: kapitán Netopil se na Konrádův pokyn za svítání (je to jen několik minut) obrátil na britské Královské námořnictvo, jejich hlídkové lodě ale asi dorazí až za nějakou dobu. Kapitán se nemůže se Zkratkou příliš přibližovat ostrovu, aby neuvízla na mělčině, ale v člunu doplujeme na břeh nejdéle za dvě hodiny. Podle toho, co uznáte za vhodné, na Vás buď počkáme tam, nebo pro Vás přijdeme – jen nám vysvětlete, kde máme hledat! Spoléháme na to, že Vás Mája svým ostro zrakem najde. Až ji, Katko, budeš posílat zpátky,

389

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava stačí říct ,,ropušácká bašta“ a Mája poletí rovnou za mnou – od chvíle, kdy ji máme na palubě, ji krmím těmi zbytky steaků. Pospěš si, Katko, s odpovědí! Kanon (Joel Trefil)

Renek dočetl a začal rázovat sem a tam. Nejraději by se ale schoulil do klubíčka. Dopis ho měl povzbudit, za daných okolností ho ale drásal. Pokud by vyslali Máju s odpovědí hned a všechno by šlo přesně, jak doufali, pomalý a hlučný člun by do zátoky doplul přibližně ve chvíli, kdy by tam dorazily i děti. Jenže Katka měla pravdu – až budou přebíhat tu kamenitou pláň, téměř jistě si jich všimnou, a pak jim po stopě půjde salamandr. A Konrád tvrdil, že se salamandr pohybuje velmi rychle jak po souši, tak po vodě. I kdyby to do poškozeného člunu stihli…, ten už by představoval snadnou kořist. Skupina pana Utruma by je dopadla dávno předtím, než by dopluli na Zkratku. Ostatní začínali skučet – pomalu jim docházelo, co Renka vyvedlo z rovnováhy okamžitě: z téhle situace nebylo východiska. „Minimálně Číslo dvě je v bezpečí,“ prohodil sklesle Brčko. „Aspoň něco.“ Ostatní přikývli, ale nic neříkali. Všem se ulevilo, že už Číslu dvě nic nehrozí, ale dobrá zpráva pro ni znamenala špatnou zprávu pro ně, neboť když ji pan Utrum s desaterníky neobjevil v západních lesích, bude dál kroužit po ostrově. Tím pravděpodobnost, že děti dopadne, než dojdou do zátoky, ještě stoupala. Renek sklopil zrak na spící obličej pana Benedikta, zamračil se a začal znovu popocházet sem a tam.

390

Staří přátelé a noví nepřátelé „Možná bychom se měli zkusit schovat,“ nadnesla Konstance. „Ty hlídkové lodě přece jednou dorazí, ne? Třeba se objeví včas, aby nás zachránily.“ „To bychom museli mít obrovskou kliku,“ mínila Katka. „Já navrhuju, abychom vzali nohy na ramena a doufali, že to dobře dopadne. Nezapomínejte, že se v tom lese nejspíš pohybuje Konrád. Jestli to zvládneme až k němu, pomůže nám.“ Brčko si horečnatě leštil brýle. „Co ty na to, Renku? Měli bychom prásknout do bot, nebo se skrýt?“ Renek zaskřípal zuby. Co on vlastně na to? Ukrýt všechny před desaterníky na dost dlouho bude složité. A i kdyby brzy připluly hlídkové lodě a vyslaly na pobřeží posádky, Renek pochyboval, že by proti Utrumově skupině gaunerů měly šanci, zvlášť když desaterníci využívají salamandr. Ale dát se na úprk? Renek se v duchu vrátil ke člunu. Kanon psal, že dělá rámus, takže nemohli ani doufat, že by v těžké, šedivé mlze unikli pozornosti. A na rozdíl od Katky nepočítal Renek s tím, že jim bude schopen pomoct Konrád. Ne, zdálo se, že lepší bude se ukrýt, ačkoliv i to byla téměř beznadějná varianta, a třebaže… Renek přestal rázovat. Napadla ho jedna další možnost. Vlastně ji nosil v hlavě od samého počátku, ale neustále ji odsouval stranou. Kdyby vyšla, skýtala by jim naději na útěk ze všech největší. Jenže kdyby ne, všechno by bylo ztraceno – a aby vyšla, musel by se Renek spolehnout na něco, na co se, jak cítil, spoléhat nedalo. „Renku?“ ponoukla ho Katka. „Co myslíš?“ Renek se zahleděl na spící postavu pana Benedikta. Nasadili za něj krk, putovali až na kraj světa, aby ho zachránili. Kdyby byl teď pan Benedikt při vědomí, co by si přál, aby Renek udělal?

391

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Ucítil, jak ho někdo zatahal za rukáv. Do tváře mu vzhlížela Konstance. „Měl bys mu věřit,“ řekla. „Věřit mu?“ zopakovala Katka. „Komu? Renku, o čem to mluví?“ Renek Konstanci upřený pohled opětoval. Věděl, že má pravdu. Věděl, co by si pan Benedikt přál, aby udělal. Otázka zněla, jestli na to má Renek odvahu. „Renku?“ „Dejte mi tužku a papír,“ požádal Renek, když se rozmyslel. „Vím, co musíme udělat!“

392

Co záfií do tmy

S

lézt z hory se sáněmi byl fyzicky nejnáročnější úkol, o jaký se oba chlapci v životě pokusili, a nebýt Katky, nikdy by neuspěli. Její znamenitý zrak, smysl pro rovnováhu, odhad na vzdálenosti a strmost svahů, nemluvě o její kromobyčejné síle, hochy nejednou zachránily před smrtelným pádem. Celou dobu přitom museli sáně držet rovně kvůli panu Benediktovi a Konstanci, která se urputně pokoušela nenechat ho z nich sklouznout a zároveň sama

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava nesletět. V polovině úbočí už se Renek s Brčkem celí rozbolavělí námahou klepali – a to přitom táhli z kopce. Než dorazili na rovinu, byla vyčerpaná už i Katka. Navzdory chladivému oparu a neustávajícímu větru jí tváře sálaly a svaly na nohou a plíce ji pálily z mimořádného vypětí. Zahleděla se mlhou přes širokou kamenitou pláň, vzpomněla si, jakou námahu jim dalo překonat ji pouhý večer předtím, a svěsila ramena. Pochybovala, že to chlapci zvládnou bez dlouhého odpočívání – pravděpodobně opakovaného –, a sama sáně neutáhla. Přesto se o přechod pláně museli pokusit. Pohlédla na Renka a Brčka, v předklonu lapající po dechu. „Nemůžeme oddechovat dlouho,“ pravila omluvně. „Minutku dvě a potom…“ Brčko se znenadání napřímil. Z obličeje ztrhaného únavou mu crčel pot, ale zatvářil se tak odhodlaně, až to Katku zarazilo. „Ne, pojďte, vyrazíme hned. Odpočinek si nemůžeme dovolit.“ Stejně jako Katku překvapil Brčkův výraz, udivil Renka Brčkův tón, a když zkoumavě zvedl zrak, všiml si, že něco chybí. „Brčko, co se stalo s tvými brýlemi?“ „Spadly mi a sklouzly ze svahu. Nechtěl jsem ztrácet čas tím, že pro ně polezu. To je jedno, vidím dost dobře na to, abych si všiml, že máme před sebou ještě dlouhou cestu.“ Vzal do ruky, od tažení již celé rozedřené, jedno z madel sání. „Až budete moct, jsem připravený.“ Renek, který se necítil připravený ani v nejmenším, si otřel čelo a s námahou se narovnal. Katka, náhle povzbuzená Brčkovým projevem pevné vůle, vypjala ramena. „Kde se v tobě vzalo tolik odhodlání?“ zeptala se. Brčko se na ni mdle usmál. „Šetřil jsem si ho do zásoby.“

394

Co září do tmy „No, tak teď máš ideální příležitost ho využít,“ odvětila ohromená Katka. A opravdu, při dlouhém, zničujícím trmácení přes pláň Brčko všem dodával naději. Celé to vymyslel Renek, trasu sestavila Katka, ale nejvíc se obětoval Brčko – a tím motivoval ostatní k většímu úsilí. Jeho vyhublá postava se třásla vyčerpáním, z hlavy se mu řinul pot, nejednou se mu podlomily nohy a vypověděly mu službu, ale pokaždé vstal, sebral se a znovu se pustil do práce s urputností, kterou u něj nikdy nezažili. Brčko totiž konečně dostal příležitost odčinit svá pochybení – příležitost vyvést své přátele z nebezpečí – a byl zarytě odhodlán dokázat to bez ohledu na to, jakou bude muset sám zaplatit cenu. Když Renek uklouzl, Brčko mu pomohl na nohy. Když si Katka nezvykle zoufala nahlas, jak pomalu postupují, Brčko ji ujišťoval, že to zvládnou, a nějak se mu podařilo ještě zdvojnásobit úsilí. Jeho tělo znovu a znovu ochabovalo, znovu a znovu se však zvedal a pokračoval. Byla to impozantní podívaná, a ve chvíli, kdy se skupinka konečně blížila k lesu, si Renek uvědomil, že i kdyby je dopadli, je vděčný, že Brčka z té nejlepší stránky mohl poznat. „My to vážně dokážeme,“ poznamenala nevěřícně Konstance a byla to pravda – vlekli se už sice jako šneci a chlapci měli ruce samý puchýř a zkrvavené, ale k tomu, aby mohli z otevřené pláně zmizet pod ochranu lesa, jim chybělo pouhých několik metrů. „Samozřejmě že to dokážeme,“ sípala Katka a dál se plahočila vpřed. „Potřebujeme jenom… Hele, co je to?“ Tu černou hromadu na zemi před sebou spatřili i ostatní. Téměř dokonale splývala s kamenitou zemí a kvůli mlze ji spatřili skoro na poslední chvíli. O velký balvan nešlo, ani o hromadu kamení. Vypadalo to jako podlouhlá, nízká halda bláta – ačkoliv se

395

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava nedalo říct, odkud by se tolik bláta vzalo. Když děti přišly blíž, spatřily, že je to Konrád. Katka vykřikla, klopýtavě vyrazila kupředu a přistála na kolenou vedle otce, jenž zaslechl její hlas a otevřel oči. Katka mu začala stírat bahno z obličeje a prosila ho, ať jí potvrdí, že je v pořádku. Konrád se na ni úlevně usmál. „Teď když vidím, že jsi v pořádku ty, nemůžu si stěžo…“ Jeho větu uťala svým tělem Katka, která se na něj bez ohledu na bláto vrhla. Konrád zasténal, načež ochraptěle zašeptal: „Radši mě moc neobjímej, Kočko Kačko. Bojím se, že zase omdlím. Bolestí. Docela trpím.“ Katka se s šokovaným výrazem odtáhla. „Á, to mě moc mrzí! Je to hodně zlé? Vážně jsi spadl z útesu?“ „Nespadl, ale skočil,“ upřesnil Konrád. „Ale jak ses tedy dostal sem? Kraken tvrdil, že sis musel zlomit všechny kosti v těle!“ „Všechny ne,“ zamumlal Konrád. (Zdálo se, že se snaží příliš nepohybovat ústy.) „Většinu cesty jsem se plazil. Šel jsem vám na pomoc.“ Stočil oči k ostatním dětem a k panu Benediktovi na saních. „Jsou tedy všichni v pořádku? Jak je na tom pan Benedikt?“ Katka chvíli nedokázala odpovědět, jen zavrtěla hlavou a dívala se před sebe. Teď když se vzpamatovala z šoku, že tu objevila Konráda, jí začínalo docházet, jak příšerně její otec vypadá. V děsivém stavu ho zažila už dřív – vlastně uplynul pouhý rok od chvíle, kdy ho viděla takhle obaleného blátem a rovněž zraněného –, ale tohle bylo mnohem horší. Jako by ho zdupal prchající dav. Obličej měl tak zhmožděný a opuchlý od sršních žihadel, že byl sotva k poznání, košili a kalhoty roztrhané na cáry, klobouk a sako byly pryč…, a přece jí šel na pomoc. Katka ho vzala za ruku a držela ji.

396

Co září do tmy Všimla si, že mu na ní visí oko pout a kousek řetězu. Cítila, jak v ní bobtná vztek. Konrád se zašklebil a Renek, stojící za Katkou, jí jemně připomněl, ať mu ruku nemačká. „Pan Benedikt je v pořádku,“ prohlásila Katka a položila Konrádovu ruku zase na zem. „Všichni jsme na tom dobře. Ale jak ty jsi dokázal přežít, když jsi spadl – tedy skočil – do té strže?“ Konrád ztěžka polkl a odpověděl: „Dole bylo samé bláto. Viděl jsem to tam už předtím, když jsem hledal jeskyni, takže jsem to věděl.“ „Ale Kraken tvrdil, že to bylo víc než patnáct metrů!“ „No… Dokázal jsem se trochu zpomalit tím, že jsem klouzal po skále, a taky jsem samozřejmě musel správně dopadnout…“ Konrád znovu svraštil obličej, přestože se ho nikdo nedotkl, a trhaně se nadechl. „Přesto jsem tu hloubku v té tmě bohužel… mírně podcenil.“ „Katko,“ zašeptal Renek. „Musíme ho dopravit mezi stromy.“ „No jasně! Tak jo, Konráde, teď tě vyzvedneme na sáně a…“ Konrád vydal nesouhlasný zvuk. „Koukni, Katko, myslím, že brzy…,“ polkl, „… zase omdlím, takže pozorně poslouchej. Nechte mě tu – přikryjte mě kamínky nebo něčím takovým, když to musí být – a vyrazte do zátoky. Kdybyste mě táhli, neutečete, a já vám přikazuju, abyste utekli, slyšíte? Tak běžte… Nechte mě tu… Je to rozkaz, takže ať vás ani nenapadne…“ Náhle Konrád zavřel oči a zmlkl. „To tady nikdo nevydrží při vědomí?“ zabědovala Konstance. „Pojďte, naložíme ho na sáně,“ promluvil Brčko a šel pomoci zvedat. „Předpokládám, že jeho rozkaz neuposlechneme.“ „Jasně že ne,“ přizvukoval Renek. „Musíme ho zachránit.“

397

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Já doufala, že zachrání on nás,“ podotkla Konstance. Katka nic neříkala. Její zármutek se rychle proměnil v něco jiného a nyní zatínala a zase povolovala pěsti a bublala vzteky na desaterníky za to, co Konrádovi udělali. Opovrhovala zejména Krakenem, ale svým dílem přispěli všichni desaterníci. V záchvatu zuřivosti netoužila po ničem tolik jako po pomstě; na okamžik jí to úplně zatemnilo mozek. „Katko!“ oslovil ji Renek a zatřásl jí ramenem. Musel její jméno opakovat pořád dokola. „Co se děje? Musíme ho přesunout! Jestli se dostaneme mezi stromy, možná nás ani neuvidí! Už tam skoro jsme, Katko!“ Katka vzhlédla a spatřila, že se na ni chlapci zkoumavě dívají. Vyskočila ze země…, ale už bylo pozdě. Viděla to Konstanci ve tváři. Dívenka upřeně hleděla do mlhy s výrazem nejhlubšího děsu. A v příštím okamžiku už všichni zaslechli, co ona vytušila. Burácení. Děti s hrůzou sledovaly, jak se na severním okraji pláně vynořuje salamandr, černý stín protínající opar jako žralok vodu. Katka vytasila dalekohled a zjistila, že u kormidla stojí Kraken… a sám na ni míří dalekohledem. Vedle něj stál zlostně gestikulující pan Utrum a za nimi Martina, Garota a Ostroun, všichni již při vědomí a jistě kypící pomstychtivým hněvem. V dalekohledu Katce připadali tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku a praštit je, a také že by to tuze ráda učinila – nebyli sami, v kom kypěla touha po pomstě. Ale i ve svém vzteku měla Katka dost rozumu, aby si uvědomovala, že střet přichází v nevhodnou chvíli. Byla s ostatními odsouzená k záhubě. Doufala jen, že než ji Kraken udolá, dá mu na frak. „Kolik máme času?“ zeptal se jí Renek. „Do zátoky jim utéct nestihneme, že ne?“

398

Co září do tmy „Touhle rychlostí? Když potáhneme sáně? To budeme rádi, když se stihneme dovléct těch deset metrů mezi stromy. Přinejmenším se budou muset obtěžovat vylézt, to je aspoň nějaká útěcha.“ Ostatní v tom však žádnou útěchu nespatřovali a Renek zkormouceně mrkl na sáně, to drahocenné břemeno, které jim znemožní dostat se do zátoky. Najednou si uvědomil, že hledí do očí panu Benediktovi, který se posadil a zíval. „Asi jsem… Á, aha,“ vypravil ze sebe pan Benedikt a rukou si pročísl vlasy. Rozmrzele pohlédl na Renka. „Bohužel jsem si ke spaní vybral příšernou chvíli.“ Zdálo se, že okamžitě pochopil, v jakých nesnázích se octli, neboť ještě než Renka napadlo, co říct, pan Benedikt zdvihl ze země Konráda, bojovně křikl na děti a s raněným v náručí vyrazil do lesa. Ostatní zahalekali, Katka si skoro jakoby mimochodem vyhoupla na záda Konstanci a všichni odchvátali za ním. „Opatrně!“ zvolala Katka. „Má těžká zranění, pane Benedikte!“ „Vidím, má drahá, ale nepochybuju, že se z toho vylíže,“ zasupěl pan Benedikt. Běželi teď mezi stromy. „Tvůj otec je nejhouževnatější člověk, jakého jsem v životě poznal. Dostane se z toho.“ Co by Renek za jistotu pana Benedikta dal. V té chvíli vypadalo nepravděpodobně, že by se z toho dostal kdokoliv z nich. Salamandr už dojel na kraj lesa, a protože by se mezi stromy nevešel, stočil směr, aby jej objel. Předtím ovšem Renek zaslechl, jak jeho burácení na okamžik výmluvně ustalo, což naznačovalo, že jejich pronásledovatelé vysadili jednoho či dva desaterníky, aby jim byli v patách. Salamandr les obkrouží a setká se s nimi na pobřeží, a jakýkoliv ústup teď navíc nepřipadal v úvahu. Přesně jak Renek

399

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava předpovídal: co se jejich útěku týkalo, neexistovala střední cesta – buď vše vyjde, nebo je vše ztraceno. O několik zoufalých okamžiků později se k smrti unavená, hekající skupinka vynořila z lesa a vyklopýtala na kamenité pobřeží zátoky. Na něm pořád stál hydroplán, nadále přikrytý Konrádovou celtou. V dáli, za cípem lesa, spatřili salamandr, jak s rachocením zahýbá směrem k nim. A v rozbouřených vodách zátoky… nic. Brčko se podíval na prázdnou vodní hladinu a padl na kolena. Pan Benedikt se na mlhou obestřenou zátoku nechápavě zahleděl. „Předpokládám, že něco není v pořádku.“ Renek přepadle zabořil hlavu do dlaní. „Udělal jsem, co jsem považoval… Doufal jsem… Ach jo, nemůžu uvěřit, že jsem si dělal naděje…“ „Ššš,“ vyloudil konejšivě pan Benedikt. „Ať ses rozhodl jakkoliv, Renku, určitě ses rozhodl správně. A teď se musíme obrnit, přátelé, protože…“ „Moment,“ přerušila ho Katka a prstem namířila na zátoku. Pohlédli, kam ukazuje, a naskytla se jim tak ohromující podívaná, že nebezpečí na chvíli úplně pustili z hlavy. Přes mlžnou clonu to vypadalo, že se temné hory u ústí zátoky daly do pohybu – jako nohy rhodského kolosu, který sem přibyl ze starověku. Ale byl to jen optický klam. Ve skutečnosti se za horami vztyčila gigantická silueta a vevalila se mezi ně, až se před nadšenými zraky zoufalých přihlížejících uvízlých na pobřeží vynořil obrovitánský, velkolepý trup Zkratky a přídí rozčísl vodní masu zátoky. V tomtéž okamžiku loď mocně zahoukala, až si většina diváků přikryla uši – včetně těch v salamandru, kteří upozorňovat na příjezd Zkratky sirénou nijak zvlášť nepotřebovali. Všichni do jednoho s posvátnou hrůzou třeštili zrak, a dokonce i Kraken, kterého

400

Co září do tmy nikdy nic nerozházelo, prudce stočil vůz od vody a nevěřícně se ohlédl. A taky že měl k nevěřícnosti důvod – kolosální loď byla vůči zátoce v takovém nepoměru, tak nápadně do ní nepasovala, že vypadala jako velryba ve vaně. „Tudy!“ křikl pan Benedikt. Přestože od chvíle, kdy se Zkratka zjevila, neuplynula ani vteřina, už se plavidlo hrnulo na pobřeží. Děti vyrazily za panem Benediktem po břehu na opačnou stranu zátoky, než kde se právě nacházel salamandr. Ani na okamžik nespouštěly zrak z lodi, která rozvířila ohromné vlny, v nichž se voda mísila s bahnem, neboť kýl Zkratky teď vyrýval do dna zátoky brázdu jako pluh. Aby zachránil své přátele, neváhal kapitán Netopil navést svou drahocennou loď na mělčinu, přesně jak ho Renek požádal. O chvíli později se Zkratka zastavila. Ostrovní zátoka a její pobřeží připomínaly výjev z nějaké nepředstavitelné katastrofy. Po obou bocích lodi ležely roztroušené kusy zničeného hydroplánu, příď plavidla se zabořila hluboko do lesa a cestou rozdrtila spoustu stromů. Na jedné straně se z hory bahna vyhrabával desaterník Garota – pronásledoval pana Benedikta s dětmi lesem a už už by je dostihl, když vtom loď narazila na pobřeží a málem ho utopila pod přívalem vody a bláta. Za Garotou na rozkaz běsnícího pana Utruma přijížděl k lodi salamandr. Z druhé strany ke Zkratce spěchala skupinka trosečníků, jimž loď přijela na pomoc. Z paluby jim Kanon a hrstka dalších námořníků házeli lana. Provazy měly na sebe chytře navázané stupy a chyty a na dvou lanech byla zavěšena nosítka, a než se kdokoliv nadál, vytáhli námořníci děti, pana Benedikta i Konráda vysoko do vzduchu a vzápětí na palubu.

401

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Nemáme čas!“ prohlásil Renek, jakmile na ni došlápl. „Musíme všechny nahnat do bezpečnostní komory!“ „Bez obav, Renku,“ odvětil Kanon, který ve svém nadšení popadal jedno dítě po druhém a vinul je k sobě. „Kapitán Netopil už to nařídil. Je na cestě z můstku, aby vás tam dolů odvedl. Já s přáteli tu hodlám zůstat a odrazit je, ale…“ „To nepřipadá v úvahu, Joeli,“ ozval se s neobvyklou příkrostí pan Benedikt. „Obdivuju vaši statečnost, ale neměli byste naději. Ani byste je nezpomalili. Musíte s námi.“ Mezitím už dorazil kapitán Netopil, ve tváři zvláštní směsici radosti a ohromení z toho, co právě udělal. „Uděluju ti pochvalu za dokonalé přistání, Filipe,“ prohlásil pan Benedikt. Kapitán se rozesmál a objal ho. Kanon a další urostlý námořník popadli nosítka s Konrádem a všichni odkvačili z paluby. V následujícím okamžiku už přes zábradlí začaly létat a se zlověstným řinčením se zachytávat kotvičky. Na loď šplhal pan Utrum s desaterníky. „Plují sem dvě hlídkové lodě Královského námořnictva,“ informoval je kapitán Netopil cestou do útrob Zkratky. „Budou tu za půl hodiny.“ Pustil všechny do dveří bezpečnostní komory, teprve poté vstoupil sám. Následně zatočil madlem a zastrčil západku, čímž těžké kovové dveře zajistil. „Děti!“ zvolal důvěrně známý hlas a z houfu námořníků a strážných natěsnaných v bezpečnostní komoře se vynořila Číslo dvě. Vlasy měla schované pod obvazem a sotva jí stačily síly, aby je všechny objala – Renek s Brčkem ji oba vzali pod paží –, ale celá zářila, že je vidí. Pan Benedikt pozoroval zamčené dveře. „Půl hodiny říkáš, Filipe? Jsi si tím jistý?“

402

Co září do tmy „Ano, zrovna mi to volali vysílačkou. Nejsou daleko.“ Pan Benedikt sešpulil rty. Obrátil se k hloučku. Všem se ve tváři zračily obavy a nemalé rozpaky. Kapitán Netopil neměl čas posádce nic vysvětlit, a ta proto netušila nic víc, než že se seshora blíží jakási hrozba. Ochranka, kterou pro posílení bezpečnosti najal pan Drahoun, se domnívala, že je přepadli piráti a naléhavým, rozrušeným tónem se dohadovala, zda jim nepředat falešné diamanty. Pan Benedikt zvedl ruce, aby si získal jejich pozornost, a velmi tiše pravil: „Všem doporučuju zachovat naprosté ticho. Než se naši pronásledovatelé budou moct pokusit do téhle bezpečnostní komory proniknout, musejí ji nejdřív najít. Tak ať jim v tom ani trochu nepomůžeme.“ V místnosti se rázem rozhostilo ticho a nastal čas napjatého, tichého vyčkávání. Shora všichni slyšeli vzdálené dusání a práskání, jak pan Utrum se svým týmem systematicky pročesával loď. Bezpečnostní komora se nacházela několik pater pod úrovní paluby a pronásledovatelé museli prohledat spoustu chodbiček a kajut. Pan Utrum nehodlal riskovat, že by mu jeho kořist mohla proklouznout. Uplynulo deset minut. Rámus zesílil. Dvacet minut. Zesílil ještě víc. Dvacet pět. Poté už vystrašená osádka bezpečnostní komory uslyšela hlasy za dveřmi, následované salvou pištivého smíchu. „Dál už zachovávat ticho není třeba,“ oznámil pan Benedikt. „Všichni odstupte ode dveří. Co nejvíc se vměstnejte do těch vzdálených rohů. Joeli, pomohl byste mi rychle s Konrádem?“ Všichni se natěsnali co nejdále ode dveří, namačkaní jeden na druhého tak, že se pomalu nedalo nadechnout. Konrád ležel kousek před hloučkem na nosítkách a vedle něj, s paží ochranitelsky

403

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava přehozenou přes jeho hruď, klečela Katka. Za nimi Renek, Brčko a Konstance pevně tiskli ruku Číslu dvě (respektive v Konstancině případě nohu), zatímco pan Benedikt stál se založenýma rukama a prohlížel si dveře, jako by to byla skládačka. „Co vlastně vůbec chtějí?“ zašeptal jeden z členů ochranky, v obličeji bílý strachy. „Naše přátele,“ odpověděl Kanon. „Chcete říct…?“ vyhrkl strážný a vyvalil oči. „Chcete říct, že když jim necháme tuhle partičku“ – mávnutím ruky ukázal na pana Benedikta, Číslo dvě a děti –, „nám ostatním dají pokoj?“ Děti zadržely dech. Pan Benedikt povytáhl obočí. Kapitán Netopil se ke strážnému prudce otočil a provrtal ho neochvějným pohledem. „Na této lodi,“ procedil přes zaťaté zuby, „si nezachraňujeme vlastní kůži tím, že obětujeme nevinné.“ „Tak tak!“ zabručel Kanon a sborový souhlas zazněl i z řad zbývajících členů posádky a od několika dalších strážných. Renek a ostatní děti (až na Konstanci, která se zamračeným soustředěním upírala zrak na dveře) se vděčně rozhlédli po všech těch vyděšených lidech ochotných vystavovat se nebezpečí kvůli někomu, koho vůbec neznají. Pan Benedikt přátelsky pozvedl ruku na znamení, že to oceňuje. Jestli ho znepokojilo, že někdo právě navrhl, aby ho spolu s dětmi předhodili vlkům, pak to nedával najevo. Nezdálo se ani, že by ho udivovala statečnost a čestnost ostatních. Prostě jen mávl rukou a poklekl ke Konstanci, která dál hleděla na dveře. „Co tam dělají, má drahá?“ „Něco zlého,“ zašeptala Konstance. „Mají v plánu vlámat se dovnitř a vědí, že nám ublíží, ale je jim to jedno. Aj!“ Hrozivě vytřeštila oči. „Chtějí…“

404

Co září do tmy Konstancina následující slova však přehlušil megafon zvnějšku lodi. „Pozor! Vy na lodi! Vyjděte na palubu s rukama nad hlavou!“ zaduněl zesílený hlas. Dorazilo Královské námořnictvo. Všichni zajásali a zpoza dveří se ozvalo halasné klení a dohadování, následované dusotem, jak pan Utrum se svým týmem spěchali ode dveří na palubu o několik pater výše. Nato jásot zesílil a nabyl na bouřlivosti – natolik, že trvalo hodnou dobu, než ostatní zaslechli, co Konstance pořád dokola horečně opakuje. „… vyhodit dveře do vzduchu!“ křičela. „Nastražili výbušninu!“ Všichni zalapali po dechu a na chvíli zavládlo šokované ticho, načež vypuklo pozdvižení, neboť několik lidí nejblíže u dveří se pokoušelo odsunout se od nich dál, zatímco ti vzadu se usilovně snažili nenechat se rozmačkat o zeď. Jediný, kdo se naopak vydal ke dveřím, byl kapitán Netopil, který je teď co nejrychleji odemkl, a Katka Nemráčková, jež se vrhla vpřed ve stejný okamžik jako on. Na vnější straně dveří vězelo cosi, co vypadalo jako obyčejná stolní kalkulačka a vydávalo slabé elektronické pípání. Katčin ostrý zrak okamžitě rozluštil číslo na displeji: třicet jedna. Jednatřicítka se změnila na třicet. Pak na dvacet devět. Katka zařízení strhla ze dveří, otočila se a vystřelila chodbičkou pryč. Kapitán Netopil za ní zařval: „Ne, Katko! Já to udělám!“ To už se ale Katka mrštně jako opice drápala po žebříku. Chodbičkami pádila, jak jí jen unavené nohy dovolily. Pokud neuklouzne, honilo se jí hlavou, existuje slušná naděje, že stihne doběhnout až na palubu. A tam… Potom se stalo něco divného. Jak Katka za hrozivého odpočítávání kalkulačky uháněla jednou chodbičkou za druhou a šplhala po jednom žebříku za druhým, její mysl se začala probírat obrov-

405

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava skou změtí obrazů a myšlenek. V duchu spatřila desaterníka v Thernbaakagenu, který je chtěl zmrskat bičem. Viděla pana Utruma, jak nad ní stojí s těmi zhoubnými lesklými rukavicemi, a slyšela ho, jak škodolibě vykládá, co hodlá vyvést panu Benediktovi. Ale ze všeho nejvíc myslela na Konráda, na to, co mu udělali Kraken a ostatní. Přehrával se jí snad před očima vlastní život? Pokud ano, proč měla ten zvláštní pocit, že se k něčemu rozhoduje? Už skoro dorazila na palubu. Mrkla na aktuální stav na displeji: Patnáct. Čtrnáct. Třináct. Katka vyletěla po posledním žebříku a k zábradlí, kde se jejímu zraku naskytl naprosto chaotický výjev. Záď Zkratky obeplouvaly dvě hlídkové lodě Královského námořnictva, z paluby jim duněly megafony a jejich světlomety křížem krážem protínaly mlhu. Přímo pod Zkratkou stál salamandr a jeho pasažéři – pan Utrum a desaterníci – upírali zrak vzhůru na Martinu Jagovou, která se cestou dolů z lodi zamotala do lana, za nohu jim teď visela tři metry nad hlavami a ječela na pana Utruma, ať jí pomůže. To vše Katka vypozorovala ve zlomku vteřiny. V tomtéž zlomku vteřiny Katku u zábradlí s kalkulačkou v ruce spatřil pan Utrum. Viditelně sebou škubl. „Pryč!“ zavelel Krakenovi. „Nechte Martinu Martinou! Nechte ji být, říkám!“ Kraken zařadil zpátečku a salamandr zaburácel vzad, až se mu od pásů vychrlilo bláto s vodou, jenže Katka stála na ideálním místě. Tak snadno je mohla zastavit. Stačilo pečlivě zamířit – a trefovat se Katka opravdu uměla – a kalkulačka by salamandru přistála přesně do cesty. Výbuch by jej rozmetal. Jistě, mohl by zabít i padouchy v něm, jenže oni sami si s takovými záležitostmi nedělali těžkou hlavu. Klidně přece na dveře bezpečnostní komory připevnili výbušninu! Jestli si někdo zasloužil vlastním ďábelským

406

Co září do tmy vynálezem vyhodit do povětří, pak tihleti, o tom nebylo sporu. Katka viděla, jak Garota švihl zápěstím. Uskočila doleva… a kolem ramena jí prosvištěla tužka ostrá jako břitva. Tím jste mi to ještě usnadnili, pomyslela si a napřáhla ruku. Muži v salamandru se již neměli jak bránit, a tak se jen sklonili a pažemi si zaštítili hlavy. Snadný terč. Byla by to nejjednodušší věc na světě… Jenže Konrád měl pravdu. Katka nebyla jako pan Utrum a jeho odporní kumpáni. V žádném případě. Tehdy na té střeše v Thernbaakagenu jí to Konrád říkal a ona teď pochopila, co tím myslí. Když tam ty bezmocné nebožáky viděla, jak jí nemohou nijak zabránit v tom, co by sami neváhali udělat, s jistou dávkou zklamání, ale i hrdosti si uvědomila, že to by ona nikdy nemohla, nikdy by neprovedla něco, co by ji přibližovalo spíše jejím nepřátelům než jejímu otci. A tak místo aby kalkulačku hodila salamandru do cesty, mrštila ji daleko do zátoky, kde cákla do vody. O chviličku později se Zkratka zachvěla pod náporem podvodního výbuchu a v místě, kam kalkulačka dopadla, vytryskl více než pětimetrový gejzír. I hlídkové lodě, byť už v bezpečné vzdálenosti, se zakolébaly na vzniklých vlnách. Ze salamandru zazněl jásot a smích a Katka sledovala, jak stroj rychle odjíždí po pobřeží, kde jej hlídkové lodě neměly možnost zastavit. Desaterníci tleskali – s pohrdavým potěšením aplaudovali jejímu rozhodnutí. Salamandr duněl pryč, ale pan Utrum se ještě usmál a poslal Katce vzdušný polibek. Katka se postarala, aby viděl, jak si ho setřela.

407

vy, vysvětl u l en í Om

í an š ázo j i le ry z m j e v še c h n e

„M

ně se to nelíbí,“ durdila se Konstance. „Jak tu mám něco najít?“ „Chceš říct, že předtím jsi tu něco našla?“ zeptal se Renek. „O to nejde,“ odsekla Konstance. Mladí členové Tajemného bratrstva pana Benedikta seděli v kroužku na podlaze Konstancina pokoje, který se během jejich nepřítomnosti dočkal důkladného vyčištění a úklidu. Vydrhnut byl ostatně celý dům, řada jeho skulin, kudy táhlo, utěsněna a ka-

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší pající kohoutky spraveny – Královi a slečna Perumalová s matkou neměli jak jinak ventilovat úzkostné obavy, proto se činili takto. Konstance byla zpět teprve týden, což jí sotva mohlo stačit, aby věci uvedla do původního stavu náležitého nepořádku, a při každé příležitosti si na svůj pokoj stěžovala. „Už je to trochu lepší, ne?“ poznamenala Katka a ukázala na hromádku špinavého prádla na Konstancině neustlané posteli. „Od chvíle, kdy jsme se vrátili, sis nic nevyprala, a horní zásuvku máš úplně prázdnou, až na plesnivý zapečený párek. Ani nechci vědět, co tam dělá.“ „Proč jsi mi hrabala v šuplících?“ obořila se na ni Konstance. „Hledala jsem tohle,“ odpověděla Katka a zamávala cestovním deníkem, který jim daroval pan Benedikt. „A vidím, že jsi zase podváděla – znovu jsi tam něco napsala mimo pořadí.“ Konstance povýšeně pozvedla hlavu. „Když se ozve inspirace,“ pronesla, „nemám na vybranou. Musím ji vyslyšet.“ Děti totiž začaly deník plnit zápisy – přesně jak Renek slíbil Konstanci – a první záznam učinila Konstance samotná, jež složila dosti nechutné haiku o strastech způsobených mořskou nemocí. Následně Katka naškrábala stránku citronovou šťávou a vymínila si, že se nesmí deset let přečíst, a Renek na dvě stránky živě shrnul jejich dobrodružství. Na závěr svého líčení prozradil, že pan Utrum neupláchl s padesáti krabicemi soumračnice, jak se děti zprvu domnívaly.

Byla to zmařičnice, psal Renek, a to do posledního kousku, což pan Benedikt věděl. Ještě než pan Utrum dorazil, pan Benedikt s Číslem dvě jeskyni pročesali. Půl století

409

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava bohatě stačilo, aby těch několik exemplářů, které viděl Han de Reizeger, soumračnici vytlačilo. Pan Benedikt si tu informaci nechal pro sebe, neboť správně odhadl, že kdyby si pan Utrum někdy musel vybrat mezi soubojem s nepřáteli a rychlým útěkem se vzácným mechem, zvolil by druhou možnost. Pan Utrum tudíž z jeskyně na vrcholku hory zachránil zmařičnici, nikoliv soumračnici, a ačkoliv se mu v té mlze s desaterníky podařilo zmizet, závěrečné zklamání jej teprve čekalo. O tom dalším, osobnějším zklamání, které všichni pocítili, se Renek nezmínil. Soumračnice vzbuzovala naději, že by mohla ukončit utrpení pana Benedikta… Teď už patřila minulosti a legendám. Jejího vyhynutí, jež zabránilo tomu, aby jeho bratr způsobil jistou katastrofu, pan Benedikt nehodlal litovat – ale každý, kdo ho měl rád, si přál, aby se věci bývaly mohly vyvinout jinak. Vyjádřit tohle vše výstižnými slovy připadalo Renkovi příliš složité, a tak svůj zápis zakončil prostým, ale dvojznačným výrokem, který se dal snadno vztáhnout jak na pana Benedikta, tak na pana Utruma: Další zmařený sen. Poté přišla řada na Brčka. Dohodli se, že bude psát jako poslední, aby náhodou předtím, než cokoliv napíšou ostatní, nezaplnil všechny stránky, ale Konstance ho předběhla a další záznam učinila sama. „To je v pořádku,“ poznamenal Brčko a zvedl ovázané ruce. „S tímhle stejně pořádně neudržím propisku.“

410

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší „Máma ti nedovolí si to sundat?“ zeptal se Renek, jemuž se už škrábance a puchýře od toho, jak táhli sáně, z největší části zahojily. Obvazy zůstávaly jen Brčkovi. „Zatím ne,“ odpověděl Brčko a pokrčil rameny. Opřel se o lokty a svižně zkřížil nohy. Tahle soukromá rokování v Konstancině pokoji mu poskytovala trochu tolik potřebné úlevy od pozornosti rodičů – když ho zrovna nerozmazlovali, kárali ho za lehkovážnost – a vděk v něm vyvolával sdílnou náladu. „Přečti nám, co jsi napsala, Konstance. Nemůžu se dočkat.“ „To se ti bude moc líbit,“ prohodila Katka a s tajuplným úsměvem předala deník Konstanci. Konstance si odkašlala. „Tahle básnička se jmenuje Hrůzný pád.“ Chvíli se odmlčela, aby mohli její název náležitě docenit – zjevně o něm měla velmi vysoké mínění –, a poté začala dramatickým hlasem recitovat:

Houkala sova, noc černočerná byla, já stála na střeše vysokého sila. Pak spadnula jsem, div jsem se nezabila… díky klukovi, co do mě vrazil. Až do té chvíle jsem byla ostražitá. Strach nezmohl mě, ba ani dřímota, ale pak přišla ta bolestná trampota… díky klukovi, co do mě vrazil. „Podvacáté, Konstance,“ ozval se Brčko – jeho hovorná nálada se do značné míry rozplynula –, „mrzí mě to. Musela jsi o tom psát báseň?“

411

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Já vím, že tě to mrzí,“ přisvědčila Konstance zvýšeným hlasem, aby ji bylo slyšet přes Renkovo a Katčino chichotání. „Ale zdrž se prosím poznámek, než to dopovím. Ještě tři sloky.“ Zbývající verše nicméně musely počkat, neboť v tu chvíli zaklepala na dveře Číslo dvě. „Omlouvám se, že vás ruším při pletichaření,“ pravila, když ji pustili dovnitř, „ale Mučo vám vzkazuje, že koláče už jsou skoro hotové. Úředníky už pan Benedikt vypoklonkoval a mají dorazit kapitán Netopil a Joel Trefil. Mělo by to být příjemné setkání.“ Sáhla si do kapsy žlutého kalhotového kostýmu a vytáhla metr. „A taky jsem si vás chtěla změřit. Vstaňte, prosím.“ Děti se s odevzdanými výrazy zvedly. Všechny rády viděly, jak se Číslo dvě zotavila – už to skoro zase byla ona –, ale taky věděly, že jako výraz vděku za to, že kvůli ní riskovaly život, je odhodlaná „vyrobit jim něco speciálního“. Katka ji to ráno spatřila, jak si kreslí vzory, a od té doby se jí všichni čtyři vyhýbali. Teď se ale ocitli v pasti a jeden po druhém se podrobili měření. Zaprotestovala jen Konstance. „Vy jste všichni tak vyrostli!“ podivila se Číslo dvě, když si na papírek zapisovala cifry. „Asi se to dalo čekat. Dřív nebo později musí i vaše tělo dohnat vaše srdce.“ Děti obrátily oči v sloup. Od chvíle, kdy přišla k sobě, se Číslo dvě v takových sentimentálních výrocích vyžívala. (Katka zpočátku argumentovala, že je to ve skutečnosti známka toho, že Číslo dvě nadále blouzní, ale ta jí vyčinila, až z toho Katka celá schlípla, potom ji objala a pusinkovala ji, až Katka vzala do zaječích.) Renek v skrytu duše spoléhal na Konstanci – že se kvůli ní Číslo dvě protrápí ke svému starému dobrému věcnému já. „Ták!“ uzavřela Číslo dvě. „Takže až skončíte s těmi lumpárnami, co jste tu prováděli…“ Tady se zarazila, odložila papírek

412

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší a nervózně zanořila ruce do kapes. Vytáhla balíček rozinek a vysypala si ho do úst. „Jenom něco malého, než budou koláče,“ vysvětlila a lačně žvýkala. „Přijďte brzy dolů. Jestli vám je nebude moct naservírovat ještě horké, bude zklamaný.“ Když Číslo dvě odešla, Konstance si všimla papírku, na němž stály jejich míry. „Zapomněla ho tu.“ „Ztratila ho,“ zašeptal Renek.

Celý dům teď prostoupila báječná sladká vůně třešňového koláče a děti s dychtivými výrazy a slinami v puse odchvátaly do jídelny. Shromážděné u dlouhého stolu tam našly pana Benedikta, Rhondu Kazembeovou, Číslo dvě, Královy a slečnu Perumalovou s matkou a ještě zbývala prázdná místa pro děti a očekávané hosty (židle navíc sem snesli z celého domu). Mučo Brazos pilně rozmisťoval talíře, konvice s kávou a čajem a karafy s mlékem. „Pět minut,“ oznámil, když dorazily děti. „Jo, a pane Králi, kdybyste mohl…“ Podal Brčkovu otci kulovou kliku. „Omlouvám se, tyhle staré věci a ty jejich křehké šroubky…“ „To nic,“ odvětil pan Král. „Tohle mám namontované cobydup.“ Mučo mu poděkoval a vrátil se do kuchyně. „Není to dnes už druhá klika?“ zeptala se paní Králová. „Řekla bych, že je stejně nadšený jako my ostatní,“ poznamenala Rhonda a vstala, aby se vřelým objetím přivítala s dětmi, jako už od jejich návratu stokrát. „Po všech těch dnech trápení má teď člověk chuť každý den bez starostí slavit!“ Konstance horečně mávala rukama, jako by na ni zaútočily včely, Rhondě se však stejně podařilo ji obejmout.

413

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Jestli myslíš, že jsi nadšená už teď,“ ozvala se Katka, „počkej, až zkusíš Mučův koláč. Měla bych se jít zeptat Konráda, jestli chce na ten svůj zmrzlinu.“ Rhonda si odkašlala. „Ehm, zrovna jsem se na něj byla podívat, Katko. Ještě spí.“ „Pořád? A to podle tebe spí doopravdy, nebo to zase hraje?“ Rhonda si vyměnila pohled s panem Benediktem, jenž zachovával neproniknutelné mlčení. Několik dní předtím se Konrád vrátil z nemocnice, aby si u pana Benedikta odpočal a zotavil se. Přivezli ho v dosti mumifikovaném stavu, celého v obvazech a sádře. Taky nemohl z postele, ale pozornější – nebo alespoň početnější – ošetřovatele než své přátele a rodinu v domě pana Benedikta si nemohl přát. Děti se navíc Konráda snažily zabavit tím, že k němu promlouvaly, zpívaly mu, předčítaly mu (Konstance mu zarecitovala několik básní, včetně jedné nazvané Mírné podcenění ve tmě), a dokonce předváděly krátké skeče. Činily tak víceméně nepřetržitě od chvíle, kdy se vrátil, a aby měl Konrád trochu klidu, začal předstírat, že spí. „Možná na mě trochu juknul,“ připustila Rhonda. „Ale víš přece, že je to…“ „Pro všechno na světě,“ přerušila ji už ode dveří Katka. „Mučův koláč by si přece nechtěl nechat ujít, ne?“ Renek se posadil na židli mezi slečnou Perumalovou a její matkou. Obě se ho jaly láskyplně poplácávat. Nemohly se v uplynulých dnech jeho přítomnosti nabažit – pokaždé, když odešel z místnosti, vypadala slečna Perumalová nervózně –, a Renka poplácávaly tak často, až se bál, aby se jim pod rukama nerozpadl na prach. („Buď rád,“ prohlásila den předtím slečna Perumalová, když si na to v žertu postěžoval, „že tě neplácáme podstatně sil-

414

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší něji.“ A upřela na něj pohled tak přísný, až si Renek vryl do paměti, že už takhle vtipkovat nebude. Jeho návrat byl přijat s ohromnou úlevou a radostí, ale stejně jako Brčko se octl v pořádném maléru.) Na druhé straně stolu se Konstance posadila vedle pana Benedikta a oznámila, že právě přijeli kapitán Netopil s Kanonem (nenápadně se přitom pokusila čapnout cukřenku, ale Rhonda ji rychle odsunula z dosahu). Královi a slečna Perumalová s matkou se na ni zvědavě zadívali, neboť se zdálo, že to nemůže vědět. Matka slečny Perumalové příliš hlasitě prohlásila, že nejspíš Konstanci špatně rozuměla – Kdože co nedopil a jakýže kaňon? –, ale Brčko se vydal přímo k oknu. Spatřil na pohled rozmrzelého pana Jedouna, jak z brány seškrabává sokolí trus, a spokojeně vypadající Máju trůnící na jilmu, ale kapitán ani Kanon nikde. Přitáhl si k oknu židli (kvůli zafačovaným rukám ji musel nemotorně obejmout pažemi) a vylezl si na ni, aby měl lepší rozhled. „Nevidím je,“ oznámil nakonec. „Už jsou vevnitř,“ informovala ho Konstance. „Pan Jedoun je pustil. Neměl z toho radost, ale pan Benedikt mu to asi přikázal.“ „Je to tak,“ potvrdil pan Benedikt. Brčko se zakabonil. „Ty mě sem necháš táhnout tuhle židli a rozhlížet se horem dolem, i když víš, že tam venku nejsou? Proč jsi mi to neřekla?“ „Protože na tebe byl srandovní pohled,“ opáčila Konstance. Slečna Perumalová s matkou a pan Král vypadali čím dál nechápavěji, pozornost paní Králové však odvedlo Brčkovo riskantní chování. „Slez odtamtud, než spadneš,“ vyplísnila ho a přiložila si ruku na čelo. „Jsem z tebe tak nervózní.“ Brčko se chtěl začít dohadovat, poté si to však rozmyslel a nakonec ze židle s povzdechem sestoupil. V tomtéž okamžiku se ve

415

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava dveřích jídelny objevil kapitán Netopil s Kanonem. Osazenstvo domu je přivítalo s notným nadšením, které muži potěšeně opětovali. V přirozené vřelosti se s Kanonem opravdu nemohl nikdo měřit, a než se všichni zase usadili, přistála Brčkovi na hlavě Kanonova čepice a Renek skončil s příšerně rozcuchanými vlasy. Slečna Perumalová, která slyšela, jak kapitán zbožňuje kávu, mu hned nalila šálek gurmánské, kterou připravil Mučo Brazos. Kapitán Netopil poděkoval, nijak neotálel a upil. Usmál se – velmi škrobeně, přišlo Renkovi – a opatrně hrníček vrátil na podšálek. Pořád s úsměvem se otřásl, polkl a zdvořile prohlásil, že je káva výtečná. Poté už se šálku nedotkl. Nějakou dobu jen přátelsky, rozpustile konverzovali. Pak pan Benedikt lžičkou poklepal na svůj čajový šálek. „Věnovali byste prosím všichni pozornost Filipovi? Pokud vím, nemá příliš času, a než odejde, chtěl by vám sdělit několik věcí.“ Kapitán Netopil přelétl pohledem osazenstvo u stolu. Na muže, kterému zrovna jeho vlastním přičiněním ztroskotala loď – a v důsledku toho i kariéra, na níž mu tolik záleželo –, působil naprosto spokojeně, ba přímo rozjařeně. Jeho vystupování však zároveň nepostrádalo náznak jistých rozpaků, což se rychle vysvětlilo, když prohlásil: „Kdybyste mi dovolili, rád bych se několika lidem omluvil – omluvil a podal jim vysvětlení. Zvláště tobě, Renku. Na palubě těch hlídkových lodí bohužel panoval příliš velký zmatek, než abychom si mohli promluvit. Jsem moc rád, že se nám teď naskytla příležitost. Á, a tady je Katka, právě včas!“ Katka vstoupila do jídelny zamračeně – nepodařilo se jí probudit Konráda ze „spánku“ –, ale když spatřila kapitána Netopila a Kanona, tvář se jí rozjasnila. Poté co se s nimi srdečně pozdravila a posadila se, kapitán pokračoval v proslovu.

416

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší Střídavě se díval z jednoho dítěte na druhé. „Uvědomuju si, jaké jsem vám asi připravil nervy, když jste dospěli na pobřeží zátoky a Zkratka pořád nikde. Rád bych, abyste věděli, že jsem se neopozdil z nerozhodnosti. Prostě jsem považoval za nejlepší dorazit přesně na čas. Podle Renkova vzkazu jsme se s vámi měli setkat za dvě hodiny. Obával jsem se, že pokud vás pronásledovatelé ještě neobjevili, předčasný příjezd Zkratky by je mohl upozornit. Jak jste sami viděli, žádný nenápadný způsob, jak navést oceánské plavidlo na mělčinu, neexistuje. Sice se mi tedy příčilo vyčkávat, ale zdálo se mi rozumné řídit se Renkovými pokyny do puntíku. Samozřejmě že kdybychom dopluli pozdě, hodlali jsme se vylodit na břeh a bojovat za vás.“ „Naštěstí k tomu nedošlo,“ poznamenal pan Benedikt. „To ano,“ souhlasil kapitán a jeho výraz zvážněl. „Musím říct jedno, Renku – je mi ctí, žes mi věřil, že dorazím. Velkou ctí a nemálo mě to udivuje. Předpokládám, že už jsi ostatním pověděl o té naší směně u mě v kajutě, té s falešným diamantem?“ „Nezlobte se, vím, že jste chtěl, aby to zůstalo mezi námi,“ spustil Renek, „ale za daných okolností…“ „Mně se v žádném případě neomlouvej,“ přerušil ho honem kapitán Netopil. „To já se musím omluvit. Že jsem ti ten falešný diamant dával a žádal tě, abys o tom mlčel, zpětně vnímám jako neohrabanost. Musel jsem vypadat jako pěkný darebák, zvlášť při všem tom plížení, zavírání dveří a tak podobně.“ „Hlavou mi to vrtalo,“ připustil Renek. „Byl jsem nervózní, že tě mám u sebe v kajutě,“ vysvětlil kapitán Netopil. „Kdyby tě viděl pan Drahoun, odsoudil by tě, že plýtváš mým časem – takhle by to on vnímal, chápeš? A pokud jde o tu mou žádost, aby sis nechal ten falešný diamant, no… Mohu to vysvětlit,

417

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava i když omluvit sotva. Věc se má tak, že jsem pana Drahouna požádal, jestli by mi nedal falešné diamanty pro všechny čtyři. Chtěl jsem vám dát dárek na památku jako vyjádření svého obdivu a díků. Pan Drahoun to ovšem odmítl a místo toho mi nabídl, že mi je prodá – za cenu tak přemrštěnou, že mi bylo jasné, že si můžu dovolit jen jeden. Nesmírně se stydím, když ti tohle všechno vykládám. Při té plavbě jsem zdaleka nebyl v nejlepší formě.“ „Pouhé nedorozumění,“ chlácholil ho Renek. Na to, jak zásadní, upozorňovat nechtěl. Jak mu teď došlo, kapitána ani ve snu nenapadlo, že by chlapec ten falešný diamant mohl považovat za pravý. Renek si tehdy myslel, že podstrčit mu drahokam by kapitán klidně dokázal, a kdyby se to Filip Netopil dozvěděl, nepochybně by se cítil ještě hůř. „Díky za ta slova,“ opáčil kapitán Netopil, „ale je to nedorozumění, za které nesu odpovědnost, a jen doufám, že mi všichni odpustíte.“ S výjimkou Konstance, která prohlásila, že když tak hezky prosí, tak mu tedy odpouští, se děti jaly kapitána chvatně ujišťovat, že k omluvám a odpouštění není pořádně důvod. Obětoval koneckonců kvůli nim všechno, co mu bylo drahé, a co víc můžete od člověka žádat? „Což mi připomíná,“ ozvala se Konstance, „neměl byste se trápit? Teď když jste najel s lodí na mělčinu, vás přece žádná společnost na světě nezaměstná. Jak to, že vypadáte tak radostně?“ Ta otázka se honila hlavou téměř každému, ale šlo o tak smutnou a neblahou situaci, že by na ni nikdo nepoukázal. Po Konstancině dotazu se všichni kolem stolu zašklebili, jako by se naráz kousli do jazyka. Kapitán Netopil se však jen zazubil a Kanon se natáhl, aby Konstanci pocuchal ve vlasech.

418

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší „Protože má jinou loď, Konstance!“ zahřímal. „Proto má takovou radost! A mně na ní taky sehnal místo! Za hodinu se ostatně máme hlásit v přístavu a večer už se poplavíme po moři!“ Všichni překvapeně vykřikli a zajásali, a když kapitánu Netopilovi poblahopřáli, poškrábal se ve vousech a pravil: „Ohromná zpráva, že? Pořád tomu skoro nemůžu uvěřit. Pan Drahoun z nějakého důvodu veřejně prohlásil, že k tomu, jak jsem Zkratku navedl na mělčinu, mi dal souhlas, že jsem prokázal jedinečnou odvahu a námořnické umění a zkušenost ve službě lidstvu a že na světě nezná skvělejšího kapitána!“ Kapitán Netopil se zasmál a užasle zavrtěl hlavou. „Jak asi tušíte, po tomhle se mi nabídky jen hrnuly a z té hromady jsme si s Kanonem jednu vybrali.“ „Jenže pan Drahoun vám ten souhlas nedal,“ připomněla Katka. „Tak proč to proboha celé vykládal?“ „Nic mi nevysvětlil,“ odpověděl kapitán Netopil a zkoumavě se obrátil na pana Benedikta. „Podřekl se ale, že byl v kontaktu s tebou, Mikuláši, a mám takové neurčité podezření, že ti zase vděčím za svůj život. Zdá se, že se odhodlaně činíš, abych zůstal tvým dlužníkem.“ Pan Benedikt se usmál. „Vůbec ne, Filipe. Ve skutečnosti jsem toho udělal jen málo a nic jsem neriskoval. Došlo totiž k podivné události, o které nejspíš nevíš, protože se z mnoha důvodů tají: panu Drahounovi ukradli diamanty.“ „Ukradli!“ vykřikl Kanon a s kapitánem Netopilem, který vypadal stejně ohromeně, na sebe pohlédli. „Chcete říct, že po celém tom tyátru s napodobeninami a posílenou ostrahou je ještě někdo dokázal štípnout?“ Pan Benedikt povytáhl obočí. „Podle mého názoru pan Drahoun okolo toho, jak své diamanty chrání, nadělal takový

419

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava humbuk právě proto, aby jejich krádež působila věrohodně. Když vynaložil takové úsilí, aby je ochránil, těžko ho někdo bude podezírat, že ji zorganizoval. Já mám ale důvod věřit, že v tom má prsty sám. Pan Drahoun má na těch uloupených diamantech vydělat balík z pojistky – mnohem větší, než je jejich hodnota.“ „Takže tu krádež nafingoval, aby dostal peníze od pojišťovny?“ zeptal se Brčko. „Tak to aspoň naznačuje můj zdroj, a když jsem to sdělil panu Drahounovi, rychle se přiklonil k mému názoru, že by od něj měl Filip dostat vřelé doporučení. Kladl si jedinou podmínku: že si své podezření nechám pro sebe. Zřejmě nabyl dojmu, že ho můžu i dokázat.“ „A nemůžete?“ zajímalo Katku. „Nemám sebemenší důkaz,“ vysvětlil pan Benedikt. „Ale o tom jsem se už panu Drahounovi jaksi nezmínil.“ Kanon se zařehtal. „Vy jste ho podfoukl! Bravo, pane Benedikte! Nikdo si to nezaslouží víc než tenhle ropušák, to vám povím!“ Všichni se zasmáli, až na matku slečny Perumalové, která vypadala poplašeně a přiložila si ruku k uchu. „Cože? Jaký ropušák?“ Renek se k ní nahnul. „Potom to vysvětlím, pati.“ „Ale co pan Drahoun?“ vykřikla rozhořčeně Konstance. „Vážně dovolíte, aby mu ten podraz prošel?“ „Možná nepochopil, jak se k celé situaci stavím,“ odvětil s potutelným úsměvem pan Benedikt. „Přesto ale musím postupovat opatrně, aby…“ „Tadá!“ zvolal v tom okamžiku hluboký hlas a do jídelny vtrhl Mučo Brazos. V mohutných pažích nesl obrovitánský podnos

420

Omluvy, vysvětlení a názory ze všech nejmilejší s kouřícími koláči. Při jeho příchodu vypukl potlesk, veškerá debata o vážnějších záležitostech ustala a skupinka se dychtivě vrhla na úžasný moučník. Kapitán Netopil s Kanonem byli nuceni své kousky sníst ve spěchu – čekali je v přístavu – a s tesklivě toužebnými pohledy na několik zbývajících koláčů odsunuli židle a se všemi se srdečně rozloučili. Poté co dvojice odešla a každý spořádal alespoň jeden kousek, rozhovor se znovu stočil k Drahounovu podvodu s diamanty. Renek se pana Benedikta zeptal, jak se o něm dozvěděl. „Zmínil jste se o nějakém zdroji,“ řekl. „Je tajné, o koho se jedná?“ „Vlastně ji dobře znáte,“ odpověděl pan Benedikt. „Jmenuje se Martina Jagová.“ Dětem poklesla čelist. Jak jen mohla Martina o panu Drahounovi vědět? zajímalo je. „Jistě si vzpomenete,“ odvětil pan Benedikt, „že poté co můj bratr nechal Martinu na holičkách, aby se sám zachránil, padla do rukou nám. No, a od té doby jsem s ní párkrát mluvil. Martina dychtivě touží mému bratrovi jeho zradu oplatit – je to ohromně pomstychtivá osoba, musím říct –, a tak se mi svěřila se vším, co ví o jeho plánech. Možná jí sice ze všech předáků důvěřoval nejvíc, ale bohužel pořád hodně málo – a prozradil jí toho ještě míň. Alespoň matně ale věděla o nějaké úmluvě s obchodníkem s drahokamy, na níž se můj bratr výrazně obohatí.“ „Tak schválně,“ ozvala se Katka. „Ty diamanty ukradla dvojka elegantně oblečených pitomců s kufříky.“ Pan Benedikt na ni ukázal prstem. „Je to tak, Katko. Takže se zdá, že můj bratr získal na své operace značné finanční prostředky. Přesto je na tom i něco povzbudivého.“

421

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava „Povzbudivého?“ zarazila se Konstance a zašklebila se. Podobně vyjádřily pochyby i ostatní děti. „Co se na tomhle všem dá najít povzbudivého?“ Panu Benediktovi zajiskřily oči – zdálo se, že ho ta otázka potěšila. „Vezměte si například tu situaci s Martinou. Není to snad skvělá ukázka toho, jak i podlost může vést k něčemu dobrému, pokud je člověk dost chytrý a dokáže toho využít?“ Po chvíli váhání děti prohlásily, že na tom asi něco bude. „Ano, uvědomuju si, kolik je na světě zla,“ navázal pan Benedikt a významně pohlédl na Renka, „ale nedodává vám vzpruhu vědomí, že existuje tolik lidí připravených bojovat za dobro? Pomyslete na tu mladou knihovnici, Sophii, která se postarala, abyste utekli. Pomyslete na L. O. Quenta, který riskoval hněv mého bratra, aby mi trochu ulevil. Pomyslete na kapitána Netopila, Joela Trefila a všechny ostatní – i neznámé – lidi ochotné kvůli nám obětovat své bezpečí, snad dokonce i život. To už je něco, ne?“ Proti tomu nedokázalo žádné z dětí nic namítnout, ani Konstance, která dokázala něco namítnout proti čemukoliv. Opravdu to bylo něco. Pan Benedikt rozmáchlým gestem ukázal na dospělé kolem stolu. „A byť bychom po vás, děti, nikdy nechtěli, abyste se o něco takového pokusily, zvládly jste takřka nemožné a zachránily mi život, ne? Nedokázaly jste si snad znovu, že jste ta nejstatečnější, nejdůvtipnější děcka na světě?“ Děti musely uznat, že tenhle názor je jim ze všech nejmilejší.

422

Trenton Lee Stewart je autorem oceňované série o Tajemném bratrstvu pana Benedikta, která se na žebříčku New York Times řadí k nejprodávanějším titulům. Se svou ženou a dvěma syny žije v Arkansasu. Diana Sudykaová získala magisterský titul v oboru výtvarných umění na Northwestern University. Žije a umělecky působí v Chicagu.

423

Tajemné bratrstvo pana Benedikta a nebezpečná výprava Z anglického originálu The Mysterious Benedict Society and the Perilous Journey (Hachette Book Group USA, 2008) přeložil Petr Štádler Redigoval Vratislav Kadlec Editorka Kateřina Eliášová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., ve spolupráci s nakladatelstvím BRIO, spol. s r. o., v roce 2014 Vydání první Sazba ITEM, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7391-765-4 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz