R. L. Stine. Stopy hrůzy 078 Hrůzostrašné léto

R. L. Stine Stopy hrůzy 078 Hrůzostrašné léto

HRŮZOSTRAŠNÉ LÉTO R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1994 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-24-6 3

I. ZLÉ SLOVO

Amanda Conklinová se převalila na záda, otevřela oči a protáhla se. Mám ty jednodílný plavky na šňůře? řekla si. Ano. Jsou mokrý. Dneska si vezmu dvoudílný. Moţná bych si ještě stihla zaplavat, neţ půjdu do tý pitomý letní školy. Byla jako v mrákotách. Chtěla se podívat na budík na nočním stolku. Jestli je slušnej čas… řekla si a vtom se zarazila. „Co… to?!“ Noční stolek nikde. A nebyla ani ve svém pokoji. Zmateně se rozhlédla. Šedivý betonový strop, holé zdi. Konečně jí došlo, kde je. A co se stalo. Přetáhla si přes hlavu hrubou deku a stočila se do klubíčka. Ať mi daj všichni pokoj. Ať mě nechaj bejt! pomyslela si. Kavalec páchl dezinfekcí. Amanda měla pocit, ţe se tím smradem zadusí. Trpce se pousmála. Dobré jitro, magorky. Drátěné kavalce zavrzaly. Holky na cele se začaly hýbat. Klap, klap, klap… Dusot bot po tvrdé podlaze. Mohla to být jedině dozorkyně. Holky chodily v měkkých zelených trepkách. V „oddělení pro mentálně narušené delikventky“ nebylo dovoleno mít u sebe tvrdé a ostré předměty. Ani boty. Amanda samozřejmě věděla, ţe ty hrubé, ukřičené ţenské nejsou ţádné „dozorkyně“. Musely se oslovovat jménem. Paní Macbainová. Paní Garciová… Ale pro ni to byly dozorkyně. „Conklinová, vztyk! Padáme! Padáme!“ vyštěkla Garciová, tlustá 4

ţenská s krátkými kaštanovými vlasy a pichlavýma tmavýma očima. Amandě nezbylo neţ vylézt. Ústavní řád v „Maplewoodském nápravném zařízení pro mladistvé“ byl striktní. Na kovové kostře kavalce visel šedivý ručník. Amanda ho popadla a strčila nohy do erárních zelených trepek vylisovaných z recyklovaného papíru. Protřela si ospalé oči a zaloţila ruce na ţupanu bez kapes. „Nástup!“ poručila Garciová. Holky se seřadily u dveří a na povel „vpřed!“ odpochodovaly studenou, okrově vymalovanou chodbou k umývárně. Amanda stočila zrak k zamříţovaným oknům. Teda to je slejvák! řekla si. Po skle se valily vodopády. Děsně zahřmělo. Úplně se lekla. Co bych za to dala, kdybych mohla bejt venku v ty bouřce, pomyslela si nešťastné. Svoboda! I kdyby měla promoknout na kůţi a uklepat se zimou, byla by to svoboda! Všechno by bylo lepší neţ tohle. Před umývárnou se holky zastavily. Podle ústavního řádu chodily dovnitř po čtveřicích. Amanda vešla s třemi holkami s otupělými výrazy. „Mentálně narušené delikventky“ – jako ona. Asi taky tak vypadám, pomyslela si. Pozorovala je koutkem oka. My psychoušky jsme si všechny nějakým záhadným způsobem podobný, usoudila. V špatně osvětlené umývárně si ošplouchla obličej a zahleděla se do zrcadla. Ty vypadáš, Amando, ušklíbla se. Úplný neštěstí! Pod velkýma hnědýma očima měla tmavé kruhy. Původní opálení jí zeţloutlo – jako by se chtělo vyrovnat těm chorobně okrovým stěnám všude kolem. A můj účes! Co to je? povzdychla si a zatahala si za slepené, splihlé prameny. Po třech dnech spaní na kavalci měla vlasy v tahu. Teprve tři dny? povzdychla si. Jsem tady v tý pakárně tři dny! A připadá mi to jako tři roky! Ještě jednou si povzdychla. Dudu si muset zvyknout. Bůhví, jak dlouho tu zkejsnu. Vzpomněla si na advokáta, jak vykládal tátovi a mámě, ţe s nimi nepůjde domů. „Vraţda je příliš závaţný zločin,“ řekl. 5

„Ţádná sranda!“ pronesla nahlas a začala si ty splihlé kaštanové vlasy rozčesávat. Holky u vedlejších umyvadel se po ní ohlédly. Sklopila oči. Skvělý! Uţ si povídám sama pro sebe. Jsem fakt cvok. Asi sem fakt patřím, pomyslela si trpce. „Co se tam flákáte!“ zařvala ve dveřích Macbainová, mohutná ţenská s děsným make-upem. „Conklinová, ty máš po snídani návštěvu dr. Millera. Tak sebou koukej mrsknout.“ Amanda se ušklíbla. Boţe, další sezení s dr. Millerem. Den předtím se jí vyptával na tolik věcí, aţ jí z toho třeštila hlava. Co se stalo? Na co myslela? Jak se cítila? Neměla nejmenší chuť s ním mluvit. Proč tolik řečí, kdyţ se všechno dalo shrnout do jednoho slova? Do jednoho zlého slova… Chrissy!

6

II. CHRISSY

„Čau, Fear street! Čeká nás Seahaven!“ zapěla Amanda, kdyţ táta vytočil auťák z příjezdovky. Dívala se, jak se za nimi jejich barák zmenšuje – rodina Conklinových vyráţela na prázdniny. Vyndala z khaki šortek ţlutou sponu a natáhla si ji na dlouhý kaštanový ohon. Skopla z nohou sandály s koţenými řemínky a ohrnula si rukávy lehkého ţlutého trička. Opřela se v sedadle a usmála se na sourozence, kteří seděli vedle ní. Bratrovi Kyleovi bylo osm, sestřičce Merry teprve tři. Sedadlo bylo za pár minut horké a lepkavé. „Nemohli byste zapnout klimatizaci?“ zeptala se táty a mámy. „Je zapnutá,“ odpověděla paní Conklinová. „Nějak to není znát,“ zavrněl Kyle. „Ale mně je zima,“ postěţovala si Mary, která vţdycky musela mít vlastní, odlišný názor. Amanda vykoukla na staré baráky zahalené stínem. Fear street vypadá ve dne tak normálně, pomyslela si. Ale v noci… Proč mě to napadá zrovna teď, kdyţ odjíţdíme? povzdychla si. Těšilo ji, ţe nebude přes léto tvrdnout ve městě. Budou s tátou a mámou u moře, v Seahavenu. Pronajali si domek na pobřeţí. Děti tomu říkaly prázdniny, ale pro tátu a mámu to byla „pracovní dovolená“. Táta byl veřejný obhájce, advokát lidí, kteří nemají na vlastního právníka. Vyţádal si na léto u soudu volno, aby se mohl proštrachat stohy papírů, na které mu jindy nezbýval čas. Paní Conklinová byla novinářka. Psala pro nějaký časopis článek 7

nazvaný „Negativní vliv nových medií na mladou generaci“. Bylo to o tom, jak je v dnešním světě děsně těţké být mladý. Chtěla ho v Seahavenu dopsat. Kdyţ najeli na dálnici, paní Conklinová se otočila. „Amando,“ zeptala se zamyšleně, „co bys řekla, ţe je pro tebe hlavním zdrojem stresu?“ Ale, ne! pomyslela si Amanda. Boţe, proč s tím zase začíná? Já to nevím. Vůbec nic nevím. Jsem blbá. Tak ať mě nemučí! „No?“ řekla paní Conklinová a upravila si pásku na tupém sestřihu. „Jistě v ţivotě proţíváš spoustu stresových situací. Pověz mi, kterou z nich povaţuješ za nejzávaţnější.“ Amanda si s mámou novinářkou, která psala děsně chytré články, připadala jako ţivá zkumavka. Hodila hlavou k sourozencům. „Kdyţ musím sedět vedle těchhle dvou,“ pronesla s úšklebkem. Merry právě Kyleovi vesele rozmazávala po tričku marmeládu z marmeládovo-oříškového koláče, který správně měla jíst. „Hele, nech mě!“ okřikl ji Kyle. Merry se zahihňala a kaštanové lokýnky se jí roztomile zatřásly. Zajela upatlanýma ručkama Kyleovi do rovných blond vlasů. „Já te učešu!“ zašišlala. „Říkám ti, nech mě bejt!“ ječel Kyle. „Tady to vidíš,“ řekla Amanda mámě. „Ty si tak můţeš stěţovat!“ ohradil se Kyle. „Co mám říkat já – napresovanej tady mezi váma dvěma?“ Paní Conklinová odtáhla Merry od Kylea a začala mu otírat zamazané tričko. Merry se v kombíku otočila dozadu a strhla přehoz z klece s rodinnými miláčky kanárky. Amanda je pojmenovala Zob a Tluk. Jeden měl na konci ţlutého ocásku bílou skvrnku, druhý měl černě kropenaté konečky křidélek. Jakmile látka zmizela, kanárci začali zpívat. V krabici na podlaze mezi Amandou a Kylem zamňoukal mourovatý kocour Mici. Amanda ho vytáhla a posadila si ho na klín. „Klid, Mici,“ řekla mu. Kocour jí olízl ruku a stočil se do klubíčka. „Tak váţně, Amando,“ pokračovala paní Conklinová, „co bys 8

řekla, ţe tě v ţivotě nejvíc stresuje?“ Já se zblázním, zaúpěla Amanda v duchu. Musela nějak odpovědět, aby jí máma dala pokoj. Ta se na ni povzbudivě usmála. Amanda řekla: „Matika.“ Úsměv paní Conklinovou přešel. Povzbudivá jiskra v jejích očích pohasla. Proč jsem to řekla? podivila se Amanda. To se mi teda povedlo! Musela jsem jim připomínat, ţe jsem propadla z matiky? Dneska mi to ještě nevyčetli! Drbala Miciho za ušima. Jo, řekla si, co se stalo, stalo se. A naši si teď musej najít někoho na hlídání Kylea a Merry, aby mohli pracovat. Měla jsem je hlídat já, ale nemůţu, kdyţ budu kaţdej den v Seahavenu zapikolovaná v tý pitomý letní škole. Paní Conklinová se otočila zpátky k přednímu sklu. „Jen, aby se nám na ten inzerát v Seaheaven Daily vůbec někdo přihlásil,“ povzdychla si. „Musím článek odevzdat do konce července a uţ mám zpoţdění.“ Amanda si taky povzdychla a zabořila se do sedadla. Ţe radši nedrţím zobák! „Určitě se někdo najde,“ řekl pan Conklin. Vzduch z klimatizace mu čeřil prořídlé blond vlasy. „Ţádné strachy.“ Po dvou hodinách jízdy se před auťákem zjevila směrovka k výjezdu na Seahaven. Odbočili z dálnice a jeli ještě půl hodiny po úzké křivolaké silnici zvané Old Sea Road. Kdyţ se octili v přímořském městě Seahavenu, Amanda přitiskla nos na sklo. „Jé, tady se mi to líbí!“ prohlásila. Míjeli galerie, restaurace s markýzami, obchody se sportovními potřebami. A byl tam taky senzační starosvětský koloniál. „Hele! To je, co?!“ zvolal Kyle a ukázal ven. Uprostřed kulatého náměstí stála na kruhovém trávníku socha hnědého medvěda v ţivotní velikosti, který v tlapách drţel rybu. „Prý je tu rybářský ráj,“ poznamenal pan Conklin. Objeli náměstí a odbočili k oceánu. Silnice začala stoupat. „Ten domek je na kopci, nebo co?“ zeptala se Amanda. „Je nahoře, pět minut od nádherných útesů nad oceánem,“ odpověděl táta. 9

Konečně zastavili v rekreačním areálu. Domek, který si pronajali, stál na konci lesní cesty. Byla to moderní, jednoduchá stavba s lomenou střechou a šedými singlovými stěnami. „To je super!“ zvolala Amanda a vylezla s Micim z auťáku. Merry a Kyle se rozběhli po trávníku. Pan Conklin odemkl dveře a vešel s Amandou dovnitř. „Fakt super,“ opakovala. Líbily se jí vysoké stěny s dvěma velkými okny prosvětlujícími moderně zařízený obývák a velké prosklené zašupovací dveře na zadní verandu. Po stranách byly modro-bíle prouţkované závěsy. Okouzlená a šťastná prošla dveřmi na dřevěnou verandu. Dole se ve slunečních paprscích, které se prodíraly okolními větvemi, skvěl velký čtvercový bazén. „Víc neţ super!“ vydechla. Zaposlouchala se. Byl slyšet šum stromů a hřmění příboje někde vpředu pod lesem. Spokojeně pokývala hlavou a vrátila se k tátovi, aby mu venku pomohla vybalit. Kyle a Merry ji málem porazili. „Ale no tak, vy syčáci!“ zasmála se. Byli splašení, vyváděli jako utrţení ze řetězu. Sešla k štěrkové cestě. „Dej mi to,“ řekla tátovi, kdyţ ze zavazadlového prostoru vytáhl její květovanou tašku. „K domku patří loďka s přívěsným motorem,“ řekl pan Conklin. „Jak se trochu rozkoukáme, hned se projedeme.“ Zanesla tašku dovnitř. Paní Conklinová uţ zkoumala bílou kuchyni vedle předsíně. „Nevzali jsme s sebou nic k jídlu,“ řekla. „Budeme muset zajet do města pro zásoby.“ „Já pojetu s váma!“ vypískla Merry a zatahala mámu za bílé kalhoty. Paní Conklinová ji vzala na ruku. „Tak pojď.“ „Já taky,“ ozval se z obýváku Kyle. „Musím ještě jednou vidět toho medvěda.“ „Já uţ s těma bláznama v auťáku sedět nebudu!“ prohlásila Amanda. „Zůstanu tady.“ „Jak chceš,“ řekla paní Conklinová a vykročila s Merry a Kylem ke dveřím. „Asi se ve městě podíváme za Bakerovými. Měli by být 10

ubytovaní v hotelu Beachside. Kdyby něco, můţeš nám tam zavolat.“ Amanda se ušklíbla. „Ţádný něco nebude.“ Ozval se ptačí trylek. Amanda se otočila ke kleci s kanáry. „Chcete na sluníčko, co?“ řekla a odnesla klec na stolek uprostřed obýváku. „Tady vám bude dobře, cukrouškové.“ Jako by ji slyšeli, dali se kanárci do zpěvu. Kocour zavrtěl ocasem. „Dej si pozor, Mici!“ varovala ho s úsměvem. Kdyţ táta s mámou a dětmi odjeli, vyšla s taškou po schodech nahoru a začala si v pokojíčku vybalovat věci. Pustila rádio a tancovala při skládání prádla do zásuvek. Vtom dole někdo zaklepal na dveře. Kdo to můţe být? Seběhla po schodech k hlavnímu vchodu. Za průhledovkami stála neuvěřitelně krásná holka. Mohlo jí být tak sedmnáct. Měla dokonale modré oči, aţ Amandu napadlo, jestli to nejsou tónované kontaktní čočky. A měla dlouhé světlé rovné vlasy, jemné jako vlákna kukuřice. Byla štíhlá, sportovní typ s pěknýma dlouhýma nohama. Na sobě měla bílou pláţovou halenku v pase na uzel a volné bílé pláťáky. „Čau,“ řekla lehce nakřáplým hlasem, přesně takovým, jaký Amanda vţdycky touţila mít. „Přišla jsem na ten inzerát.“ „Na inzerát?“ „Pomocnice na hlídání dětí,“ řekla holka. „A jo, uţ vím!“ zvolala Amanda. „Jasně. Pojď dál.“ „Jsem Chrissy Minorová,“ představila se holka, kdyţ vešla. „Četla jsem ten inzerát a řekla jsem si, ţe je to přesně pro mě.“ „To je skvělý.“ řekla Amanda. „Jenţe, bohuţel, naši zrovna odjeli do města.“ „Hm, to je blbý,“ posteskla si Chrissy. „Mám bejt v jednu hodinu ještě kvůli další moţnosti.“ Pokrčila rameny. „No nic, kdyţ mě vezmou, tak to tady padá. Kdyţ ne, tak se vrátím.“ „Počkej,“ zadrţela ji Amanda. Věděla, jak strašně táta s mámou na ten inzerát spoléhají. „Naši by měli bejt v hotelu Beachside. Zavolám tam a zjistím, jestli…“ Amandě se zastavil dech. Co se to s Chrissy stalo? Měla najednou 11

oči jako štěrbinky a dívala se někam dozadu. „Hissssssssss!“ Amanda se za tím zvukem otočila. Mici stál v obýváku na gauči, drápky vytaţené, hřbet měl prohnutý a okrově pruhovaný ocas najeţený jako kouli. Syčel a cenil zuby. „Promiň,“ řekla Amanda. Vzala Miciho do ruky a začala ho hladit. „Tohle ještě nikdy na nikoho neudělal.“ „Asi mě nemá rád. Radši půjdu,“ řekla Chrissy a otočila se ke dveřím. „Ne – prosím tě, počkej!“ vyhrkla Amanda s kocourem v náruči. „Neblbni, neplaš se. Zavolám našim. Určitě s tebou budou chtít mluvit.“ Chrissy měla krásné, zlaté hodinky. Podívala se na ně a řekla: „Dobře, počkám.“ Amanda vešla do kuchyně, přivřela dveře a postavila kocoura na zem. „Co magoříš?“ pokárala ho s úsměvem. „Koukej se uklidnit.“ Zvedla telefon a stiskla tlačítko na místní informace a poţádala o číslo do hotelu Beachside. Za chvíli měla na drátě mámu. „Hned jsme zpátky,“ řekla paní Conklinová nedočkavě. „Do deseti minut. Nenech ji odejít.“ Amanda zavěsila. Kdyţ se otočila, zahlédla v pootevřených dveřích konec pruhovaného ocasu. „Mici!“ zavolala. Uţ byl pryč. Znovu se ozvalo zasyčení. Byl to pronikavý, zuřivý zvuk. Amanda svého kocoura takhle neznala. Kdyţ znovu spatřila Chrissy, úplně ztuhla. Holka měla neuvěřitelně prohnutá záda a divoce zúţené oči. Její bělmo mělo výrazně ţlutou barvu. „Jé…“ uniklo Amandě. Chrissy cenila zuby – a taky syčela.

12

III. TAJEMSTVÍ

Chrissy mocně zavrčela. Jako zvíře. Byl to nelidský zvuk. Kocour zděšeně vřískl a uţ zdrhal kolem Amandiných nohou zpátky do kuchyně. Amanda ho v běhu lapila. Vzala ho na ruku a začala hladit. „Teď jsi to schytal, co?“ Zabořil jí hlavu do rukou. Srst měl najeţenou. Ani tohle u něj neznala. Řekla Chrissy: „Naši tu budou za pár minut.“ Ukázala do kuchyně. „Posaď se.“ Nalila kocourovi do misky vodu a hladila ho, aby se uklidnil. Za deset minut zastavil před domkem auťák. Táta s mámou se pozdravili s Chrissy a odvedli ji do obýváku. Kyle a Merry zůstali v kuchyni. „To je nová hlídačka?“ zeptal se Kyle. Amanda pokrčila rameny. „Ještě nevím.“ Podle toho, co slyšela z obýváku, to bylo na dobré cestě. Pan Conklin seděl na gauči, ruce opřené o kolena. Bylo mu vidět na očích, ţe se mu Chrissy zamlouvá. Paní Conklinová seděla vedle něj a přikyvovala na kaţdé Chrissyino slovo. Z toho, co Amanda z kuchyně viděla, usoudila, ţe jak máma, tak táta Chrissy berou. „Hele, uděláš mi něco k jídlu? Umírám hlady,“ řekl Kyle. Amanda vyndala z papírové tašky, kterou přinesli z auta, konzervu tuňáka a pustila se do výroby sendvičů. Při práci koutkem oka sledovala cvrkot v obýváku. 13

Kyle se vyhoupl na vysokou stoličku u pultu a zavrněl: „To je úplně strašný! Kam koukáš? Matláš toho tuňáka všude kolem.“ „Úplně stlasný,“ opakovala Merry, která se s jeho pomocí vyšplhala na vedlejší stoličku. „Pšt!“ špitla Amanda. „Chci slyšet, co ta nová hlídačka říká.“ „Bydlím za městem. U tety. Ale přijela na prázdniny sestřenice, která je na vysoký, a najednou je nás v baráku moc. Práce v domácnosti s ubytováním by ten problém vyřešila, alespoň do tý doby, neţ Eloise zase v září odjede.“ „Uţ jsi někdy dělala něco podobného?“ zeptala se paní Conklinová. „Ano. Hlídám děti kaţdý léto. Loni i předloni.“ „Kolik je ti let?“ řekla paní Conklinová. „Sedmnáct.“ Amanda zuřivě poslouchala. „Máš nějaké doporučení od předchozích zaměstnavatelů?“ Chrissy otevřela velký květovaný zápisník a vyndala plastikové pouzdro s hustě potištěným papírem. „Tady jsou moje osobní údaje,“ řekla, „a dole jsou doporučení i s telefonama.“ „Dovolíš, abych najedno z těch čísel zavolala?“ řekla paní Conklinová a zvedla se. „Hned jsem zpátky.“ Vešla do kuchyně a zavřela za sebou dveře. „Tak co, vzali jste ji?“ zeptal se okamţitě Kyle. „Chceš, abychom ji vzali?“ usmála se paní Conklinová. „Já ţádnou hlídačku nepotřebuju,“ nafoukl se Kyle. „Ale pro Merry by mohla bejt dobrá.“ „Co ty si o ní myslíš?“ obrátila se paní Conklinová na Amandu. „Já nevím,“ zamumlala. „Měla jsi vidět, jak na ni Mici syčel. A ona – představ si – syčela na něj. Vypadala přitom tak nějak divně. Cenila zuby a dokonce vrčela.“ „Zřejmě má smysl pro humor,“ řekla paní Conklinová. „Mně osobně se zamlouvá.“ „Smysl pro humor? No, já nevím, mami,“ řekla Amanda. Nemohla na to děsné Chrissyino vrčení zapomenout. „Vemte ji!“ ozval se znovu Kyle. „Je to pěkná buchta.“ Paní Conklinová se zarazila. „No, Kyle! Odkud máš tyhle 14

výrazy?“ Zvedla sluchátko a namačkala číslo z papíru od Chrissy. Amanda i ze vzdálenosti půldruhého metru slyšela, ţe je obsazeno. „Zkusím druhé číslo,“ řekla paní Conklinová. Na druhém čísle to nikdo nebral. „Co děláš, mami? Vemte ji,“ hučel Kyle. „Pořád říkáš, ţe se v lidech vyznáš.“ „Ano, málokdy se pletu,“ řekla paní Conklinová. „Tahle mladá dáma se mi zdá být perfektní. Nerada bych, aby odešla.“ Amanda protáhla obličej. „Přece ji nevezmeš, kdyţ o ní nic nevíš!“ „No, ověřím si to později. Nechci ji pouštět k vodě.“ „Mami, to je ale od tebe absolutně nezodpovědný!“ vyhrkla Amanda. „Amando, od tebe bylo absolutně nezodpovědný, kdyţ jsi propadla z matiky,“ odbyla ji paní Conklinová. „Kdyby k tomu nedošlo, neměli bychom teď tyhle starosti.“ Co na to měla Amanda říct? Jak mohla mámě radit, aby Chrissy nebrala, kdyţ sama zavinila, ţe ji potřebovali? Z obýváku se ozval smích. Amanda pootevřela dveře a vykoukla. Chrissy se úplně důvěrně nakláněla k panu Conklinovi. „A měl jste vidět, jak ten váš kocour na mě syčel,“ vykládala mu, jako by spolu seděli někde na pláţi. A pokračovala: „Ráno jsem u tety Lorraine čistila lapač na myši. Váš kocour ze mě zřejmě ucítil myšinu. Zvířata mají děsně jemnej čich.“ „To ano,“ přisvědčil pan Conklin. „A náš Mici ho má extra jemný. Ucítí tuňáka i v zavřené konzervě! Pokud ovšem neumí číst a nepřečte si nápis.“ Oba se zasmáli. Amandu napadlo, ţe se moţná plaší zbytečně. Tak Mici na někoho zasyčel, a co má být? Vešla s mámou do obýváku. Opřela se rukama o stehna a posadila se na opěradlo gauče. Paní Conklinová řekla: „Nemohu se ani na jedno číslo dovolat.“ „Nemůţete? To je trapas,“ řekla Chrissy. „Určitě by vám o mně neřekli nic špatnýho.“ 15

Pan Conklin pokýval hlavou a usmál se. „To jistě ne.“ Sundal si brýle. Amanda věděla, co to znamená: Hotovo, rozhodnuto, konec diskuze. Paní Conklinová se taky usmála a řekla: „Chtěla jsi práci, Chrissy, máš ji mít.“ Chrissy se rozzářila. „Senzace! Ani nevíte, jak jsem šťastná!“ Paní Conklinová zavolala do kuchyně: „Kyle, Merry, pojďte se seznámit s Chrissy!“ Děti nasadily stydlivé obličejíčky. První se přišoural Kyle, za ním přicupitala Merry. Chrissy se k nim sklonila. „Čau, kamarádi,“ pozdravila je. Její světově nakřáplý hlas zněl vesele a přátelsky. „Ode dneška si spolu budeme hrát.“ Merry se tiskla ke Kyleovi, očka jí zářila. Chrissy se jí určitě líbila. „Je jasný, ţe u mě o ţádný hlídání nejde,“ řekl Kyle a vzdorně vypnul hruď. „Jo, to je jasný, u tebe v ţádným případě,“ řekla Chrissy. „Ale doufám, ţe mi budeš pomáhat.“ „Jasně. Ţádnej problém,“ řekl Kyle. „Kdyţ budeš chtít něco vědět, klidně se mě zeptej.“ „Dík, Kyle,“ zasmála se Chrissy. „Beru tě za slovo.“ Amanda se zakousla do rtu. Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Chrissy toho kluka zmákla – fantasticky rychle. „Amando, jsem ráda, ţe tohle léto budeme spolu,“ řekla Chrissy. „Určitě bude legrace, viď, ţe jo?“ „Jo. To určitě.“ Amanda chtěla odpovědět líp, ale nějak špatně to z ní vylezlo. Tak napůl – ani jo, ani ne. „Mám věci s sebou. Pro všechny případy. Nechala jsem kufr venku,“ řekla Chrissy Conklinovým. „Hned jsem zpátky.“ Amanda ji pustila z očí. Měla jiné starosti. Něco se dělo v ptačí kleci. Zob a Tluk byli nezvykle zticha. Normálně celý den zpívali nonstop. Alespoň jeden z nich vţdycky trylkoval. Teď nic. Nakoukla do klece, jestli neumřeli, nebo co. Kdepak, vypadali normálně, aţ na to, ţe se k sobě na bidýlku ustrašeně tiskli. 16

„Pojďte se podívat na ty kanárky?!“ vykřikla. Otočila se a zjistila, ţe volá do prázdna. Všichni byli venku. Sklonila se ke kanárkům. „No tak, zpívejte, ptáčkové!“ zašeptala a pobídla je jemným cvrnknutím do drátů. Jako by se probral z šoku, začal Tluk zpívat. Pak se přidal i Zob. „To je divný,“ zamumlala Amanda. A rozběhla se za ostatními. Conklinovi přidělili Chrissy pokoj. Pan Conklin poloţil kufr na podlahu a odešel. „Budeš tady nahoře hned vedle Kylea a Merry,“ řekla paní Conklinová. „Jestli chceš, vezmi si plavky a přijď k bazénu.“ „Senzace!“ zajásala Chrissy. „Barák s bazénem? Usmálo se na mě štěstí, nebo co?“ Paní Conklinová sebrala děti a taky odešla. Amanda stála ve dveřích. Opírala se o zárubeň. Sledovala Chrissy, jak háţe kufr na dvoulůţko. Kovové zámky při dopadu vyskočily, víko odletělo a šaty se vysypaly na podlahu. Amanda poklekla, aby je pomohla posbírat. Kdyţ zvedla z podlahy modrou bavlněnou mikinu, vypadl novinový výstřiţek. Otočila se ke Chrissy a zeptala se: „Co to je za článek?“ Chrissy ztuhly rysy. Radostný úsměv byl najednou ten tam. „Nic,“ odsekla, popadla výstřiţek a přitiskla si ho na prsa. Odvrátila se. Amanda se zvedla. Co to ta holka tají? Chrissy chvíli vypadala, jako by přemýšlela. Pak se prudce otočila. „Na!“ řekla a podala jí výstřiţek. Byl trochu zaţloutlý. Datum v horním rohu byl starý dva roky. Titulek zněl: „Lilith Minorová stále v hlubokém bezvědomí.“ Amanda se mlčky začetla: Patnáctiletá Lilith Minorová, která byla minulý týden přijata do Nemocnice sv. Ondřeje, se dosud neprohrála z hlubokého bezvědomí. Její stav byl označen za beznadějný. U mladé dívky, která se nadýchala smrtelného mnoţství oxidu uhelnatého, došlo s největší pravděpodobností k nenapravitelnému poškození mozku. Pokud nabude vědomí, můţe podle vyjádření lékařů trpět nejrůznějšími poruchami mozkových funkcí. 17

„To je strašný,“ řekla. „Je to nějaká tvoje příbuzná?“ „Moje ségra. Jsme dvojčata,“ odpověděla Chrissy. „Co se jí stalo?“ zeptala se Amanda. Chrissy civěla na výstřiţek. „Lilith je pořád ještě v tom bezvědomí,“ vydechla. „To je mi ale teda fakt líto,“ řekla Amanda smutně. Chrissy popadla Amandu za ruku a pevně jí stiskla zápěstí. A tiskla, tiskla pevně, tak pevně, aţ to bolelo. „Vůbec ti ji nemusí bejt líto,“ zachrčela. „Lilith je pěkná svině!“

18

IV. ŠOK V BAZÉNU

Bylo pondělí. Amanda se chystala na první den doučování na letní škole v Seahavenské střední. „Mám tě odvézt?“ zeptala se jí paní Conklinová. „Ne, dík,“ řekla Amanda. „Objevila jsem v boudě kolo. Dopravím se tam sama.“ Vyšla na verandu a seběhla po dřevěných schodech k boudě u bazénu. Na lesní cestě, která vedla k moři, spatřila Chrissy. Kolem ní skotačili Kyle a Merry. Vypadala ve sněhobílém pláţovém ţupánku, který nádherně kontrastoval s jejíma opálenýma nohama, fantasticky. Zamávala na Amandu a křikla: „Ať ti to vyjde!“ Během víkendu si Conklinovi Chrissy zamilovali. Asi je to dobře, pomyslela si Amanda, kdyţ otevřela boudu. Jsou z ní úplně paf. A co? Hlavně, kdyţ jsou všichni šťastný a spokojený. Vytáhla staré kolo a odtlačila ho před domek. Nasedla a šlápla do pedálů. Cestou po úzké, křivolaké silnici do Seahavenu přemýšlela o Chrissy. Jak mohla o své vlastní sestře říct, ţe je svině? Co jí Lilith udělala? Úzká silnice se postupně rozšiřovala. Amanda sešupajdila z kopce a ocitla se ve městě. Na kruhovém náměstí přibrzdila a objela sochu medvěda s rybou. Seahavenská střední byla v centru města. Amanda strčila kolo do stojanu před školou a vešla. Uvnitř byly šipky, které ji navedly ke dveřím číslo deset. 19

Ve třídě bylo devět studentů. Amanda si sedla dozadu. „Je léto, krásný den. Nikdo z nás není nadšený, ţe tu musí být,“ řekla prof. Taylorová. Byla to mladá ţena s děsně krátkými vlasy a trochu pihovatým obličejem. „No, kdyţ uţ tu musíme být, tak se aspoň budeme snaţit.“ Učitelka se Amandě okamţitě zalíbila. Oproti starému, věčně zachmuřenému prof. Runyonovi, který učil matiku na Shadysideské střední, to byla přímo boţská bytost. Rozhlédla se po třídě. Přes uličku seděl vysoký kluk s vlnitými kaštanovými vlasy, širokými rameny a velkýma hnědýma očima. Sladkej, usoudila. Zřejmě její pohled vycítil a otočil se k ní. Usmál se. Děsně sladkej, opravila se. Při prezenci se ukázalo, ţe se jmenuje Dave Malone. Prof. Taylorová zadala úkol: „Sesedněte se a vypracujte první tři příklady na stránce deset.“ Dave se na Amandu znovu usmál, aţ mu zasvítily bělostné zuby, a přesedl si k ní. Nastal problém. Jak se měla soustředit na práci, kdyţ vedle ní seděl takovej pěknej kluk? Dave matice naštěstí rozuměl a rychle příklady vypočítal. „Proč jsi tady, v letní škole?“ zeptala se Amanda. „Vidím, ţe umíš.“ „Jo, tohle ix ypsilon zet umím,“ řekl s úsměvem. „Jsem tu kvůli všelijakejm těm tečnám a křivkám a podobnejm věcem, z kterejch jsem úplně pitomej.“ „To máš teda přede mnou slušnej náskok,“ řekla Amanda. „Já si neporadím ani tady s tím á rovná se ix nebo co. Vykouřilo se mi z hlavy i to, co jsme probírali v prvním ročníku.“ „To není tak těţký,“ řekl Dave. „Hele, vezmeš to odsud…“ Načrtl jí propiskou na kus papíru řešení a tak hezky jí to vysvětlil, ţe to Amanda okamţitě pochopila. „Ty bys měl u nás učit matiku,“ řekla, kdyţ příklad vypočítala. „To bych tu dneska určitě neseděla.“ „Ale to bysme tu potom ani neseděli spolu,“ řekl Dave. Amanda se zastyděla, ani nevěděla proč. „To ne.“ Kdyţ po skončení doučovacích hodin vyšli ze školy, Amanda se 20

zeptala: „Jsi ze Seahavenu?“ Přikývl. „Ţiju tady celej svůj dlouhej ţivot.“ „Neznáš náhodou jednu holku, Chrissy Minorovou?“ „Ne.“ „A neznáš nějakou starší ţenskou jménem Lorraine? Taky můţe mít příjmení Minorová. Měla by mít dceru Eloise, která chodí na vejšku.“ Dave chvíli přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. „Neznám.“ „Hele, v zimě asi nebude v Seahavenu moc lidí, co?“ řekla. „Myslela jsem, ţe bys mohl znát kaţdýho stálýho obyvatele.“ „Asi bych měl,“ řekl Dave. „Proč se ptáš?“ Amanda pokrčila rameny. „Jsem zvědavá. Naši vzali holku na výpomoc při hlídání dětí, nějakou Chrissy Minorovou.“ „Nevím,“ řekl Dave. „Třeba se nedávno přistěhovala nebo tak něco.“ „To je moţný,“ připustila Amanda. „Zlobí?“ zasmál se Dave. Amanda nevěděla, jak nejlíp odpovědět. „Ne, to ne. Je oukej. Teda… víš… já nevím. Je to všechno takový praštěný.“ Dave se znovu zasmál. „To beru. Na praštěnosti jsem expert.“ „No,“ pokračovala Amanda nejistě. „Něco se mi na ní nezdá… on ji totiţ nemá rád náš kocour… ale to je blbost, co?“ „Děsná blbost,“ řekl Dave. „Ba ne. Počkej, já si dělám srandu. Teda chci říct, ţe zvířata kolikrát dokáţou poznat, co je v lidech. Vycejtěj věci a nemusej přitom bejt zdvořilý jako my.“ Došli ke stojanům s koly. „Fakt si to myslíš?“ zeptala se Amanda. „Jasně, ţe jo,“ řekl Dave. „Měl jsem psa. Pořád vrčel na jednoho kluka od nás ze třídy. A pak se ukázalo, ţe ten kluk je kleptouš – takovej ten magor, co pořád krade. Ukradl mi moji nejlepší videohru. A vidíš, ten pes to věděl předem.“ „Tohle by měla slyšet moje máma,“ povzdychla si Amanda. „Ona si myslí, ţe Chrissy je dokonalost sama.“ Vyhoupla se na sedlo a řekla: „Čau, uvidíme se zejtra.“ Cestou domů přemýšlela o tom, co jí Dave řekl o zvířatech. A myslela taky na něj. Je fakt děsně sladkej! 21

Dojela k domku, opřela kolo o přední stěnu a vešla dovnitř. „Mami?“ zavolala. Nic. „Merry! Kyle!“ Ticho. Otevřela prosklené dveře a vyběhla na verandu. Podívala se dolů, k bazénu. A v tom okamţiku se jí zastavilo srdce. Merry!!! Její malá sestřička leţela na vodě uprostřed bazénu! Oči měla zavřené. Vlásky měla kolem hlavičky jako vějíř. Merry!!! Amandu, polomrtvou hrůzou, napadla jediná věc. Merry neumí plavat!

22

V. SMYK

„Merry – neeeeee!!!“ To já tady tak strašně řvu? podivila se Amanda, jako by se probrala z mrákot. Seběhla z verandy a vrhla se k bazénu. „Merry! Merry! Proboha… Merry!“ Skočila oblečená do vody, potopila se a nasadila prudké tempo. V půli bazénu na něco narazila. Ve vodě něco bylo! Hýbalo se to. Co to mohlo být? Kde se to tam vzalo? Bránilo jí to v plavání. Voda se vzedmula a vystříkla. Záhadná věc se vynořila. „Jeeee!“ Amanda vykřikla. Zapomněla, ţe je pod vodou. Rychle se vymrštila nad hladinu. Kuckala, plivala vodu. A spatřila před sebou Chrissy! Byla to Chrissy. Taky plavala pod vodou. „Co se děje?“ zeptala se Amanda, kdyţ popadla dech. „To bych se měla zeptat já tebe,“ řekla Chrissy. „Proč jsi oblečená?“ Amanda si otřela oči a zírala. Chrissy drţela Merry na ruce. „Hele, já plavu,“ pronesla Merry pyšně. „Coţe?“ vyjevila se Amanda pořád ještě v šoku. Srdce jí bušilo, děsně dejchala. Snaţila se zklidnit. „Učila jsem ji splývat,“ vysvětlovala Chrissy. „Byla jsem pod vodou a drţela ji a ty jsi sem najednou vlítla jako šílená.“ V tom okamţiku se k bazénu přihnala paní Conklinová s Kylem v patách. „Co se děje?“ zeptala se. „Co je to tu za křik?“ Podívala se na Amandu, pak na Chrissy. 23

„Ale… nic, mami,“ řekla Amanda. „Fakticky.“ Vylezla z vody v šortkách a tričku. Paní Conklinová zírala. „Amando, zapomněla ses převléct do plavek, nebo co?“ Kyle se mohl potrhat smíchy. Myslel, ţe je to nějaký fór. Amanda zamířila k verandě. Crčela z ní voda. „Ty vypadáš!“ řehtal se Kyle. Amanda po něm sekla naštvaným pohledem. Paní Conklinová ukázala palcem k bazénu. „Kyle, jdi ke Chrissy. Musím si s Amandou promluvit.“ „Amando, co to vyvádíš?“ uhodila na ni, kdyţ se spolu zastavily pod verandou. „Já myslela… myslela jsem, ţe se Merry topí,“ odpověděla Amanda se sklopenýma očima. „Viděla jsem ji ve vodě a skočila jsem pro ni. Nevěděla jsem, ţe plave. Chrissy ji učila splývat.“ Paní Conklinová se uklidnila. Stáhla Amandě z čela pramen mokrých vlasů. „Co jsi pořád taková nervózní?“ zeptala se mile. „Mami, Chrissy mi připadá divná,“ vyhrkla Amanda. „Amando, pořád myslíš na tu Miciho reakci?“ zeptala se máma. „Nejde jenom o Miciho,“ odpověděla Amanda. „Jsou tu ještě kanáři. Kdyţ se k nim Chrissy přiblíţí, přestanou zpívat.“ Máma zavrtěla hlavou. „Prosím tě, vzpamatuj se. Co ti udělala?“ „Nic… já nevím, mami. Mám prostě takovej pocit. Ve škole jsem o ní mluvila s jedním klukem. Vůbec ji nezná. A je odsud. Věř mi, Chrissy v Seahavenu vůbec nebydlí.“ „Jistě, říkala přece, ţe bydlí za městem. U tety,“ připomněla jí paní Conklinová. „Mami, měla bys zjistit, jestli vůbec existuje ta adresa, co ti dala,“ namítla Amanda. „Nemám v povaze špehovat lidi,“ řekla paní Conklinová. „Uţ sis ověřila ty doporučení?“ „Zkouším volat, ale jedno číslo je pořád obsazené a na druhém to neberou,“ odpověděla máma. „A to ti nepřipadá divný?“ řekla Amanda. „Ne.“ řekla máma. „Jedna z těch rodin má zřejmě větší počet líbezných dětiček, které v jednom kuse okupují telefon. Druhá rodina bude asi někde na dovolené. Na tom není nic divného. Věřím, ţe aţ 24

se dovolám, ti lidé mi o Chrissy neřeknou nic špatného. Mně osobně se jeví v nejlepším světle.“ „Víš, ţe má sestru, která je v hlubokým bezvědomí?“ zeptala se Amanda. „Řekla mi o ní, ţe je svině.“ „No, se mnou takhle nemluvila,“ řekla paní Conklinová. „Má o svou sestru strach a trpí. Musíme se k ní chovat ohleduplně. Chrissy má opravdu smutný osud. Rodiče jí zahynuli při autonehodě. Zbyla jí jenom sestra, která je v komatu.“ „A proč mi teda řekla, ţe Lilith je svině?“ nedala se Amanda. „Amando, určitě ti to řekla? Nevymýšlíš si?“ „Nevymýšlím. A kdyţ mi to říkala, vypadala dost divně.“ Paní Conklinová si nešťastně povzdychla. „To je ta tvoje bujná fantazie. Představuješ si věci, které neexistují.“ Hrábla Amandě do mokrých vlasů a odešla do domu. Amanda se na schodech opřela o zábradlí. Chrissy, Kyle a Merry si v bazénu házeli barevným nafukovacím balónem. Úplná letní idylka. Vyběhla nahoru a shodila ze sebe mokré věci. Mici seděl na prošívané dece na posteli. Amanda ho podrbala za ušima. „Škoda, ţe neumíš mluvit, Mici,“ povzdychla si. „Řekl bys mi, čím tě Chrissy tak dráţdí. To bych fakt ráda věděla.“ Jako by jí rozuměl, otřel se jí kocour hlavou o ruku. „Ale no jo, Mici, já tě mám taky ráda,“ usmála se na něj. Natáhla si hnědé šortky a červenočerné tričko s nápisem „Pearl Jam“ a vyrazila do kuchyně, aby se podívala po něčem k jídlu. Mici běţel za ní. Šli kolem pokoje, z kterého si táta s mámou udělali pracovnu. Táta seděl v křesle, nohy nataţené, a probíral se svými papíry. Byl zabraný do práce, ani nezvedl hlavu. Paní Conklinová seděla v rohu pracovny nad laptopem. Vycítila, ţe se něco děje a otočila se. Usmála se a pokračovala v práci. V přízemí se kocour opřel tlapkou o hlavní dveře a zvedl k Amandě oči. „Ty chceš ven, viď,“ zareagovala na jeho nevyslovenou prosbu. Pootevřela a Mici okamţitě zmizel. V kuchyni roztrhla balíček s plněnými sušenkami Oreo a vykoukla z okna. Chrissy, Kyle a Merry byly uţ z vody venku. 25

Přesunuli se před barák. Chrissy s Kylem hrála na malém trávníku u štěrkové cesty badminton. Merry poletovala mezi nimi. Amanda si cpala do pusy sladké sušenky a čučela z okna. Ani si nevšimla stříbrného stejšnu, který se objevil na cestě. Sledovala kocoura běţícího po štěrku. Vtom si uvědomila, ţe slyší motor. Zaskřípěly gumy. „Boţe…!“ vykřikla. „Co se to tam děje?!“ Mici odskočil. „Neeeee!“ zařvala. Stříbrný auťák dostal smyk a vyjel z cesty na trávník. Byl neovladatelný. Boţe, kam se to řítí? Amandin zděšený jekot zanikl v řevu auťáku na trávníku. Stříbrný stejšn letěl přímo na Merry a Kylea!

26

VI. NOČNÍ MŮRA

Amanda ječela s rukama na okenním skle. Auťák, děsně nakloněný na bok, se řítil po trávníku. Všechno to bylo jako v mlze. Merry vykřikla. Kyle si zakryl rukama hlavu. Chrissy se k nim vrhla. A pak všichni tři zmizeli za řvoucím stejšnem. „Merry! Kyle!“ ozval se zděšený křik táty a mámy. S Amandou se všechno zatočilo. Ani nevěděla jak vyběhla s tátou a mámou z baráku. Země se zachvěla. Stříbrný stejšn naboural do zaparkovaného vozu Conklinových. Zastavil se. Do nastalého ticha se zařezávaly bolestné výkřiky paní Conklinové: „Ne! Ne! Ne! Ne!“ Výkřiky hrůzy a děsu. „Uţ je to dobrý!“ přehlušil je Chrissyin jasný hlas. „Děti jsou v pořádku.“ Amanda zírala. Zalapala po dechu. Kyle a Merry se zvedali ze země, třásli se, tiskli se k Chrissy. „Díky bohu!“ vyjekla paní Conklinová. „Díky bohu, ţe jsi tu byla a zachránila je, Chrissy!“ Poklekla a pevně obě děti sevřela v náruči. „Mami, mami, mami…“ křičela Merry a objala mámu kolem krku. Amanda se podívala na stejšn. Vysoukal se z něj mladý muţ s krátkými blond vlasy. Byl zděšený. „Nestalo se jim nic?“ zeptal se 27

rozechvělým hlasem. „Co jste dělal?“ uhodila na něj Chrissy. „Já… já nevím,“ vykoktal a pokrčil rameny. „Opravdu. Bylo to šílený!“ Otočil se k svému vozu. Byl napasovaný do pravého boku kombíku Conklinových. „Moje auto… najednou začalo zrychlovat,“ pokračoval. „Nedalo se ovládat. Brzda… šlapal jsem na brzdu, ale ono nic…“ „Nejste náhodou opilý?“ pronesl pan Conklin podezíravě. „Jestli jste pil, přísahám vám…“ „Ne!“ protestoval muţ. „Ani kapku. Jsem abstinent. Já… opravdu nechápu, co se stalo. Chtěl jsem zastavit. Opravdu. Je to hrozné…“ Hlas se mu vytratil. Sklopil hlavu. „Radši zavolej odtahovák,“ řekla Amanda tátovi, kdyţ se jakţ takţ uklidnila. „Naštěstí se nikomu nic nestalo.“ Táta vykročil k domu. Amanda se rozhlédla a uviděla pod předkem stříbrného stejšnu něco povědomého. Pruhovaný ocas. Rozběhla se tam a poklekla. Opatrně zvedla ze země bezvládné, zakrvácené tělíčko. „Ba ne. Stalo se…“ vydechla. Otočila se. Chrissy se dívala směrem k ní. Měla zvláštním způsobem pokřivené rty. Amanda by přísahala, ţe se usmívá. Ne! pomyslela si. Ne! Chrissy se neusmívá! Nesmí se usmívat! Ten úsměv – pokud to byl úsměv – se jí hned zase vytratil. Amanda se vyštrachala zpátky na nohy a pomalu nesla mrtvého kocoura k domu. Sekla očima po Chrissy a řekla vztekle: „Jsi ráda?“ „Amando!“ okřikla ji paní Conklinová. „Všem je nám líto, ţe na tu nehodu Mici doplatil, ale to neznamená, ţe se budeš pouštět do Chrissy!“ „To… to je… vaše kočka…“ vykoktal mladý muţ a zavrtěl hlavou. „Já ji vůbec neviděl.“ Amanda chtěla něco říct, ale hlas se jí zadrhl v hrdle. Z očí jí vytryskly slzy. Kyle pohladil Miciho po hlavě. „Chudáček,“ řekl smutně. Amanda s kocourem na rukou obešla dům a zamířila k lesu. Cestou sebrala rýč, který stál opřený o stěnu boudy u bazénu. „Počkej na mě!“ zavolal Kyle a vyběhl za ní. Pár metrů od místa, kde se les začal svaţovat k pláţi, objevila 28

Amanda dva ohromné balvany opřené jeden o druhý. Vypadaly jako skála s otvorem, kterým by se protáhl člověk. Tohle se hodí, řekla si, poloţila Miciho do trávy a začala kopat. Kyle se díval, jak odhazuje hlínu. Poklekl a ještě jednou pohladil bezvládné mourovaté tělíčko. Pak odběhl do lesa a za pár minut se vrátil s náručí listnatých a borových větví. „Aby se mu dobře spalo,“ řekl a vystlal větvemi mělkou jámu, kterou Amanda vykopala. Uloţili kocoura do země, zakryli ho dalšími větvemi a zaházeli hlínou. Příbojové vlny nedalekého oceánu bušily Amandě aţ v uších. „Je to divný, kdyţ auťák jen tak vletí na trávník a strefí se přesně do kocoura,“ řekla Amanda, kdyţ uplácala hrobeček. Kyle pokrčil rameny. „Já jsem se tak strašně lekl. Zrovna jsem chtěl odpálit míček. Vůbec jsem to auto neviděl. Ty jsi ho viděla?“ „Jo, viděla. Bylo to přesně, jak říkal ten řidič. Auto si najednou začalo dělat, co chce.“ „To je divný,“ zamumlal Kyle. „Jo, je to děsně divný.“ Šok. Ano, přesně tak se Amanda cítila. Nedokázala pozřít ani jeden párek, které táta s mámou na verandě opékali na roštu. Pořád nedokázala uvěřit, ţe její milovaný kocour uţ není. Po večeři se zavřela v pokoji a zkusila se soustředit na matiku. Zezdola z obýváku se ozýval smích. Táta, máma a Chrissy hráli s dětmi šarádu. Chtěli je po té hrozné události odpoledne nějak zabavit. Amandě nikdo neřekl, aby si s nimi taky zahrála. Nevěděla, co si o tom má myslet. Třeba jí chtěli nechat, aby se vyrovnala se ztrátou Miciho. Nebo ţe by se na ni vykašlali? Byla jim Chrissy milejší? Nemohla se soustředit. Zavřela matiku, povzdychla si, sebrala se a sešla dolů. Zůstala stát v předsíni a dívala se. Všichni byli zabraní do hry, vůbec ji nevnímali. Chrissy byla na řadě. Předvedla zvíře s drápy, sklonila se a dotkla se svých nohou. 29

„Bejk!“ hádal Kyle. Chrissy zavrtěla hlavou. Znovu zaškrábala do vzduchu. „Kočička!“ vyhrkla Merry. Chrissy se dotkla nosu, jako ţe přihořívá. Znovu se sehnula, stáhla Kyleovi z nohou trepky a stoupla si na ně. „Kocour v botách!“ řekla paní Conklinová. „Správně!“ pronesla Chrissy se škodolibým úsměvem. Chceš říct kocour v hrobě, pomyslela si Amanda. Otočila se a upalovala zpátky do svého pokoje. Se zaúpěním padla na postel. Boţe, to je den… Byla úplně hotová. S nadcházejícím soumrakem upadla do neklidného spánku. Amanda měla děsné sny. Matlanice hrozných výjevů a zvuků. Jednu chvíli se jí zdálo, ţe se Mici topí v bazénu. Skočila pro něj. Ale ze dna se vyvalila obrovitá chobotnice a uchvátila ji do svých ohavných chapadel. Amanda se zoufale snaţila osvobodit. Marně. Byla bezmocná jako plavec unášený zpětným proudem na moře. Takové síle se nemohla ubránit. A co horšího, dno bazénu se otevřelo a začala ji pohlcovat děsná temná propast. Jako by se chobotnice vracela do doupěte, táhla zmítající se Amandu do černé díry, odnášela ji dolů, dolů, dolů, do temnot, odkud nebylo návratu. Amanda se probudila. Posadila se. Musela se z toho vzpamatovat. Spím oblečená, došlo jí. Kdy jsem usnula? Civěla do tmy. Co je to za červené světlo? Displej digitálního budíku. Její oči postupně uvykly tmě. Konečně si uvědomila, kde je. Nebyla v černé díře. Byla ve svém pokoji v domku u moře a měla prázdniny… vlastně ne, letní školu. Pitomou letní školu. Bylo ticho. Venku cvrkali cvrčci. Červené číslice na budíku ukazovaly nula dvacet osm. Zvedla se a přešla k oknu. Ozářil ji úplněk. 30

Zakručelo jí v ţaludku. V puse měla sucho. Musím se napít vody, řekla si. Protřela si oči a vyklouzla z pokoje ven. V domku byl klid. Všichni uţ spali. Amanda se potichu kradla temnou chodičkou. Dveře Chrissyina pokoje byly pootevřené. Ţe by byla Chrissy pryč? Opatrně nahlédla dovnitř. Chrissy stála u okna ozářená měsíčními paprsky. Měla na sobě dlouhou letní noční košili bez rukávů. Amanda sledovala, co se bude dít. Chrissy zaklonila hlavu a divoce se zachechtala. Jak to, ţe je najednou tak děsně vysoká? pomyslela si Amanda. Mám nějaký halucinace, nebo co? Pořád ještě spím a tohle se mi zdá? Chrissy vycítila, ţe je někdo za dveřmi a prudce se otočila. Amanda se chytila za pusu. Chrissy měla v záři měsíce příšerný výraz – zlý obličej. Upřela na Amandu oči a znovu se zachechtala. Byl to suchý, škodolibý smích. Amanda se chtěla otočit a utéci, ale nešlo to. V Chrissyině pohledu bylo něco, co ji drţelo. Drţelo ji to. Drţelo! Děsně vysoká… Jak to, ţe byla Chrissy tak vysoká? A pak to Amanda pochopila. Ne! To není moţný! vykřikla v duchu. Ne! Byla to pravda. Chrissy se vznášela dvacet centimetrů nad zemí.

31

VII. STRESOVANÁ

Amandě

se před očima všechno zatočilo, rozmazalo. Viděla vznášející se růţovou skvrnu. Jedna polovina její bytosti klesala do temné díry, druhá zuřivě bojovala, aby se z toho mámení probrala. Růţová skvrna se pomalu rozplynula. Vyjasnilo se a Amanda spatřila tátův obličej. Nejdřív byl někde daleko. Pak blíţ. Ještě blíţ. „Myslím, ţe uţ přichází k sobě,“ slyšela ho. Ucítila na čele něco studeného. Z šedé mlhy se vyklubal další obličej. Mámin starostlivý výraz. „Co se děje?“ zeptala se Amanda slabým hlasem. „Bolí mě hlava. Co tady děláte?“ „Amando, ty jsi omdlela,“ řekla paní Conklinová. „Vstala jsem a šla se napít vody a našla jsem tě tady na podlaze, před Chrissyiným pokojem.“ Chrissy! To jméno jí vrátilo paměť. Vysoukala se na lokty. „Musíte ji okamţitě vyhodit!“ zaječela. „Musíte! Proboha…“ „Uklidni se, Amando,“ řekla paní Conklinová a poplácala svou dceru po dlani. Amanda ji odstrčila. „Nemůţu se uklidnit. Jestli ji nevyhodíte, stane se s náma všema něco strašnýho!“ Snaţila se, aby se jí netřásl hlas. Věděla, ţe úplně šílí, ale nemohla s tím nic dělat. Museli ji poslechnout. Museli!!! „Chrissy se – vznášela. Viděla jsem to!“ 32

Táta s mámou si vyměnili ustarané pohledy. „Posloucháte mě?“ vyjekla. „Chrissy se vznáší. Byla skoro čtvrt metru nad zemí! Proč myslíte, ţe bych jinak omdlela?“ Pan Conklin ji pohladil po rameni. „To nevíme, miláčku, ale určitější…“ „Ne!“ zarazila ho. Vyskočila z podlahy. „Pojďte! Pojďte se mnou. Uvidíte sami.“ „Amando – dost uţ!“ okřikla ji máma. Amanda se otočila k Chrissyinu pokoji. Zatlačila na dveře a otevřela je. Zkontrolovala, jestli se táta s mámou dívají, a vešla dovnitř. Ve tmě spatřila Chrissy leţící v posteli. Ona spí?! Chrissy zvedla hlavu. „Co se děje?“ zeptala se. „Stalo se něco?“ Mluvila jakoby ze spaní. Amanda se třásla po celém těle. „Ty ses vznášela!“ uhodila na ni. „Nesnaţ se to zapírat. Viděla jsem tě!“ „Vznášela?“ vydechla Chrissy a protřela si oči. „Amando, já ti nerozumím.“ To neviňoučké divadýlko bylo na Amandu moc. „Hele, v ţivotě nikdy jsem neměla halucinace!“ rozzuřila se. „A to tvoje vznášení taky nebyla ţádná halucinace!“ Chrissy stočila zrak k Amandiným rodičům, kteří vešli do pokoje. „To je nějakej fór, nebo co?“ Amanda uţ viděla rudě. Úplně jí cvakalo v hlavě. Vrhla se na ni. „Ty lhářko! Ty lhářko…“ ječela. Popadla ji za ramena a děsně s ní zalomcovala. Chrissy koukala jako blázen. „Lhářko! Lhářko…“ vykřikovala Amanda vysokým, ječivým hlasem, který u sebe ještě nikdy nezaţila. Pak ucítila silné paţe. Pan Conklin ji svíral v pase a táhl na chodbu. Drţel ji pevně, aby se mu nevytrhla. „Omlouvám se, Chrissy,“ řekl. „Klidně spi. Hrozně, hrozně se omlouvám.“ Chrissy děsně dýchala. Celá roztřesená se zvedla z postele. „Stalo se něco s Amandou? Proč je tak naštvaná? Můţu pro vás něco udělat?“ 33

„Ne, děkujeme,“ řekl pan Conklin. „My uţ si s ní poradíme. Bude v pořádku. Jdi spát.“ Amanda se nebránila. Nechala se vynést z pokoje a odvést po schodech dolů, do obýváku. Táta ji posadil na gauč. Drţel ji za ruce. Amandě bylo všelijak. Cítila strach. Stud. Zlost. Zoufalství. Vařilo se to v ní, muselo to ven – aţ to bouchlo. Děsně se rozbrečela. Sklonila se a zabořila hlavu do dlaní. Mezi prsty jí prosakovaly slzy. Po chvíli uslyšela, ţe do obýváku někdo vešel. Zvedla hlavu a spatřila Kylea. Třel si rozespalé oči. „Co se Amandě stalo?“ zeptal se. Paní Conklinová vyskočila z gauče a vystrčila ho do předsíně. „To nic není, miláčku. Amanda je nešťastná kvůli Micimu. Vrať se do postele.“ „Ani se jí nedivím,“ zamumlal Kyle a nechal se poslušně odvést zpátky do pokoje. „Máma má pravdu,“ řekl pan Conklin mile. „Taky si myslím, ţe to byl pro tebe dneska odpoledne šok. Sám jsem se z toho ještě nevzpamatoval. Víme, jak jsi Miciho milovala.“ Amanda se uţ začala zklidňovat, ale zmínka o Micim jí znovu vehnala slzy do očí. Myslela, ţe snad nikdy nepřestane brečet. Paní Conklinová uloţila Kylea a vrátila se do obýváku. Sesypala se na gauč. „Miláčku,“ řekla Amandě, „domníváš se, ţe na Chrissy přenášíme lásku, kterou cítíme k tobě?“ „Mami… proboha!“ vyhrkla Amanda. „Nezačínej zase s takovejma otázkama. Teď ne.“ Vţdyť nechci nic jinýho, neţ aby mi věřili, pomyslela si. Dobře vím, co jsem v Chrissyině pokoji viděla. Musej mi věřit! Otřela si slzy a několikrát se zhluboka nadechla. Snaţila se uklidnit. „Mami, tati, řekněte… omdlela jsem někdy?“ „Ne,“ připustila paní Conklinová. „A měla jsem někdy halucinace?“ „Ne,“ odpověděla paní Conklinová tiše. „Tak proč si myslíte, ţe to, co jsem viděla teď, byla halucinace? A 34

myslíte si, ţe bych jen tak omdlela, kdybych nezaţila něco strašnýho?“ „Amando,“ pronesl táta zamyšleně, „večer jsi skoro nic nejedla. Byl to pro tebe náročný den. Mohlo to na tobě zanechat následky.“ „Třeba jsi ve spánku chodila,“ namítla máma. „Něco se ti zdálo. Zůstala jsi leţet nahoře na podlaze. A teď si myslíš, ţe to, co jsi viděla ve snu, byla skutečnost.“ „To je docela moţné,“ přidal se pan Conklin. Moţné? Moţné? Bylo moţné, ţe by se jí zdálo, jak se Chrissy vznáší nad zemí – a ţe pak usnula na podlaze před jejími dveřmi? Ano, musela Amanda, ač nerada, uznat. To je moţný. Je to dokonce pravděpodobnější neţ Chrissyino vznášení. „Asi máte pravdu,“ vydechla odevzdaně. Máma si na gauči poposedla. „Víš,“ spustila, „ta práce na článku o stresových vlivech na mládeţ, mi otevřela oči. Mládeţ se dneska setkává s mnoha těţkými problémy. Moţná by ses měla svěřit studijnímu poradci ve škole, nebo navštívit psychiatra.“ Amanda zaúpěla. „Mami, já nejsem mládeţ z tvýho článku. A psychiatra nepotřebuju.“ Paní Conklinová si povzdychla. „Co se týče duševna, kaţdý z nás můţe někdy potřebovat odbornou pomoc. Právě jsem v rámci studia literatury pro svůj článek dočetla knihu o náměsíčnictví. Takové události bývají důsledkem skutečně závaţných stresových vlivů.“ Amanda poprosila očima tátu o záchranu. Zamyšleně pokýval hlavou a řekl: „Matko, neměli bychom to nechat na ráno? Teď nám nejvíc prospěje, kdyţ si půjdeme lehnout.“ Amanda zalezla do postele. Vůbec se jí nechtělo spát. Uţ se vybrečela, uklidnila, ale nemohla si pomoct, musela pořád myslet na to, co se dělo od chvíle, kdy se objevila Chrissy. Znovu ji jasně viděla, jak se vznáší s bosýma nohama čtvrt metru nad podlahou. Chrissy se vznášela! Nebo ne? Je jasný, ţe mi naši nevěřej. Vţdyť je to šílený! řekla si. Matčině teorii o chození ve spánku se nedalo nic vytknout. Znělo to logicky. Amanda leţela po tmě v posteli a poslouchala cvrčky. I kdyţ 35

tentokrát zatáhla závěsy, pronikal oknem do pokoje prouţek měsíčního světla a vrhal na podlahu bílou čáru. Amanda byla najednou hotová. Úplně vyčerpaná. Bála se usnout. Nechtěla znovu vidět tu příšernou, zlou Chrissyinu tvář. Ano, i kdyţ to třeba byl jenom sen, byl to hrozný sen. Nakonec přece nějak usnula. Nevalně a nakrátko. Kdyţ se opět probudila, bylo na budíku čtvrt na tři. Posadila se a zamţourala do temného pokoje. Cvrčkové mlčeli. Ozývaly se jiné zvuky. Někdo byl vzhůru a chodil po domě. Nervy napnuté k prasknutí, Amanda se vysoukala z postele. Zvědavost přemohla strach. Potichu se vykradla na chodbu. Byl to Kyle? Táta? Nebo máma? Musela to zjistit. Přitisknutá na zeď plíţila se obezřetně k Chrissyinu pokoji. Srdce se jí rozbušilo, kdyţ zjistila, ţe dveře jsou otevřené. Musela se přemáhat, aby neutekla zpátky do postele. Dobře si uvědomovala, co ji za těmi dveřmi čeká za hrůzu. Sebrala poslední zbytky odvahy a opatrně nakoukla. Chrissyina postel byla prázdná. Zmuchlaná deka byla osvětlená svazkem měsíčních paprsků. Zhluboka se nadechla. Chrissy – kde jsi? Proč jsi vstala? Záhadné zvuky ji vedly dolů do kuchyně. V kuchyni se svítilo. Byla tam Chrissy. Přes noční košili měla přehozený růţový ţupánek. Opírala se o pult a jedla z balíčku plněné sušenky Oreo. Hleděla zamyšleně do temného okna. Ţe by jenom noční záchvat mlsoty? Amandě se ulevilo. Otočila se a s úsměvem na rtech vyšla po schodech zpátky nahoru. U Chrissyina pokoje se zarazila. Uuuuuch! Novinové výstřiţky! Leţely na posteli. Jak to, ţe jsem si jich nevšimla? podivila se. Pak si uvědomila, ţe svazek měsíčních paprsků se trochu posunul. Výstřiţky byly předtím ve tmě. Musím si je přečíst, rozhodla se. Musím zjistit, co Chrissy tají. Něco, co se nesmí nikdo dozvědět. Nakoukla dolů. Chrissy byla pořád v kuchyni. 36

Tohle je perfektní šance, řekla si a vešla do pokoje. Tak copak to tady schováváš, Chrissy? Co? Srdce se jí znovu rozbušilo. Sehnula se k posteli a sebrala výstřiţky. Bylo jich nejmíň patnáct. Roztřesenou rukou nastavila první z nich pod měsíční světlo a přečetla si titulek: „Postiţená dívka zůstává v okresní nemocnici.“ Odhodila to a vzala další článek. Neţ ho však stačila strčit na světlo a přečíst si titulek, sáhla jí zezadu na krk studená ruka.

37

VIII. PLAMEN

Amanda

málem zařvala. Novinové výstřiţky jí upadly na zem. Prudce se otočila. „Chrissy!“ Chrissy nic neřekla. Ale obličej měla napuchlý zlostí. Amanda si promnula krk. V místech, kde se jí dotkly Chrissyiny prsty, měla studenou kůţi. Vtom otevřeným oknem zavál do pokoje chladný oceánský vítr a odfoukl výstřiţky na podlaze ke dveřím. Je to moţný? zeptala se Amanda sama sebe. Ţe by Chrissy nějakým kouzlem ode mě ty výstřiţky vzdalovala? Chrissy ustoupila ke dveřím a zůstala tam stát jako bohyně pomsty s rozházenými novinovými výstřiţky u nohou. „Vypadni z mýho pokoje, Amando!“ zasyčela. Oči měla výhruţně zúţené. „Hele, co se s tebou děje? Nejdřív na mě skočíš, kdyţ spím, a teď mi slídíš ve věcech. Co to má znamenat?“ Pohodila hlavou, jako by tu zlost ze sebe chtěla setřást. „Ale co? Vţdyť je to jedno. Jestli tě tu ale načapám ještě jednou…“ „Já… já… uţ ne… uţ sem nevlezu.“ Amanda byla nešťastná, ţe neumí zachovat klid. Proběhla kolem Chrissy na chodbu, ani se jí neodváţila podívat do očí. Chrissy za ní bouchla dveřmi. Amanda na chodbě ztuhla. Chtěla zapadnout do svého pokoje a zamknout se tam. Něco ji ale zadrţelo. Střešním oknem svítil do chodby měsíc. Ukázalo se, ţe se jeden výstřiţek dostal z Chrissyina pokoje ven. Chňapla po něm a šup – zmizela s ním ve svém pokoji. Jednou 38

rukou za sebou zavřela dveře a druhou rozsvítila. Ruce se jí klepaly. Podívala se na výstřiţek. Ze všeho nejdřív si všimla, ţe je z „Harrison County Gazette“. Okres Harrison byl kousek od Shadyside. Dvacet minut jízdy. Co mohlo Chrissy zajímat o okresu Harrison? Vţdyť ze Seahavenu to bylo pěkně daleko. I tenhle článek byl starý dva roky. Amanda usedla na postel a začala číst. V článku se psalo o hrozné tragedii. Anton Minor a jeho ţena z okresu Harrison byli ráno nalezeni mrtví doma v posteli. Jejich dcera Lilith Minorová přeţila. Ale jak říkala Chrissy, Lilith byla v hlubokém bezvědomí s minimální nadějí na uzdravení. Podle článku se jednalo o nešťastnou náhodu. V garáţi Minorových nechal někdo běţet nastartovaný vůz. Garáţ se naplnila oxidem uhelnatým a pak výfukové plyny pronikly stoupačkami a klimatizačním systémem do domu. Manţelé Minorovi se ve spánku udusili a jejich dcera Lilith byla převezena do nemocnice. Amanda z toho článku nebyla moc moudrá. Spíš naopak. Proč se tam nepsalo o Chrissy? Nebyla tam o ní ani zmínka. Ţe by v té době uţ bydlela u tety? Ale jaký by k tomu měla důvod? Třeba byla zrovna někde pryč, napadlo Amandu. Jenţe ve zprávách tohohle typu se přece uváděj i jména pozůstalejch členů rodiny. Asi je v tomhle článku vynechali, usoudila. Táta si někdy stěţoval, ţe novináři překrucují, nebo opomíjejí důleţité informace u kriminálních případů, kterými se zabýval. „Ale moment!“ vykřikla nahlas. Chrissy mámě řekla, ţe její rodiče zahynuli při autonehodě! Takţe to nebyla pravda. Proč lhala? A proč se o ní nepsalo v novinách? Mám jenom jeden střípek celý tý divný mozaiky, řekla si. Musím se nějak dopátrat zbytku. To, co potřebuju vědět, je určitě v těch druhejch výstřiţcích! Zívla. Bylo toho na ni té noci uţ hodně. 39

Odvlekla se k oknu, vytáhla roletu a pohlédla na les zalitý měsíčním světlem. Tady v Seahavenu je fakt nádherně, pomyslela si. Všechno mohlo bejt perfektní, kdyby se do toho nepřipletla Chrissy… Ráno vymyslím něco, jak se dostat k těm druhým výstřiţkům, rozhodla se. Určitě to nebude takovej problém. Vyčíhnu si moment, aţ bude Chrissy s dětma venku, vlezu do pokoje a přečtu si je – a bude to. A tenhle článek si schovám a zejtra ho ukáţu tátovi a mámě, pokračovala v úvahách. Aspoň uviděj, ţe nejsem ţádnej magor – ţe na těch mejch divnejch pocitech přece jen něco je. Třeba se Chrissy opravdu nevznášela. Třeba se mi to opravdu jenom zdálo, řekla si. Ale něco divnýho se s ní stejně děje. Chrissy není, za co se vydává. Odstoupila od okna. Otevřela horní zásuvku prádelníku. Chtěla výstřiţek zastrčit do prádla. Vtom ucítila v konečcích prstů palčivou bolest. „Auuu!“ vykřikla. A vykřikla ještě víc, kdyţ jí novinový výstřiţek náhle v ruce vzplanul! Upustila tu strašnou věc na zem. „Ne!“ Zírala jako opařená, jak plameny přeskakují na třepení pokojové předloţky. Okraje předloţky okamţitě začaly hořet. Amanda zaječela hrůzou, popadla polštář a začala jím plameny utloukat. „Ne! Ne…“ Zoufale zápolila s ohněm a vtom si uvědomila, ţe něco slyší. Nějaký děsný zvuk. Smích? Kdo se to směje? Odkud to je? Rozhlédla se po pokoji. A k svému nesmírnému zděšení poznala, ţe ten děsný smích se ozývá v její vlastní hlavě. Stiskla si čelo. Nepřestalo to. Takový škodolibý smích. Zavřela oči a zatřepala hlavou, aby se toho zvuku zbavila. Ale smích se ozýval dál. Konečně poznala, co to je. Hluboký, hrdelní smích, který uţ 40

jednou slyšela – přesně takhle se chechtala Chrissy, kdyţ se vznášela ozářená měsíčními paprsky! „Dost!“ vykřikla Amanda nahlas. „Proboha, dost!“

41

IX. ŠÍLENÝ HOVOR

Nazítří

brzy ráno nakoukla Amanda se zatajeným dechem do chodby. Chrissyin pokoj byl zavřený. Teď nebo nikdy, řekla si. Musím to zmáknout, neţ se někdo probudí. Spala sotva dvě hodiny, ale kupodivu byla docela svěţí. Všechny smysly měla v pohotovosti. Cítila se, jako by jí do ţil napumpovali novou krev. Potichoučku sešla dolů do kuchyně a zavřela se tam. Popadla červený telefon na zdi. Namačkala směrové číslo do Shadyside a pak číslo Suzi Bantonové, kamarádce z Fear street. Suzi měla naštěstí vlastní telefon, takţe se Amanda nemusela bát, ţe u nich vzbudí celý barák. Vem to, Suzi, hypnotizovala ji na dálku, zatímco to zvonilo. Děsně potřebuju, abys mi pomohla. Zazvonilo to počtvrté, popáté. Konečně se ve sluchátku ozval Suzin rozespalý hlas. „Haló?“ „Čau, Suzi. To jsem já, Amanda.“ „Kdo? Amanda? Co se děje tak důleţitýho? Zrovna jsem měla takovej krásnej sen, jak plachtím na moři a zapadá sluníčko a já…“ „Je to důleţitý,“ zarazila ji Amanda. „Úplně strašlivě děsně důleţitý!“ „Proč šeptáš?“ zeptala se Suzi. „Co se děje?“ „Musíš mi píchnout,“ vydechla Amanda. „Jestli potřebuješ půjčit prachy,“ řekla Suzi a zívla, „tak jsi na špatný adrese. Víš, ţe jsem na léto nesehnala ţádnej dţob…“ „Je to důleţitější neţ peníze,“ šeptala Amanda. „Mohla bys zajít 42

do městský knihovny a podívat se do starších novin? Budu ti vděčná za všechno, co zjistíš o rodině jménem Minorovi, o Lilith Minorový, Antonu Minorovi, o kaţdým Minorovi, na kterýho narazíš.“ „No…“ řekla Suzi. „A to má bejt jako kdo?“ „Hele, Suzi, teď ti to nemůţu vysvětlovat,“ pokračovala Amanda. „Věř mi, je to otázka ţivota a smrti. Je to pro mě úplně strašlivě a děsně moc důleţitý.“ „Boţe! Do knihovny?“ zaúpěla Suzi. „To je skoro jako domácí úkol.“ „Suzi, prosím tě! Tady v Seahavenu je taky knihovna, ale jenom taková miniaturní. Včera jsem kolem ní jela do školy. Knihovna pro panenky. Určitě tu starý noviny nevedou. A kromě toho bys mi měla bejt tak trochu vděčná.“ „Za co?“ vyjevila se Suzi. „Za všechny ty noci, co jsem tě viděla, jak po tom vašem starým javoru lezeš z okna a dole na tebe čeká Pete Goodwin. Víš, ţe jsem tě nikdy nepráskla.“ „Jo! A jo, uţ vím,“ řekla Suzi. „Kolik novin myslíš, ţe budu muset prolízt?“ „Hele, začni s Harrison County Gazette,“ odpověděla Amanda. „A stačí za poslední dva roky. Prosím tě, snaţ se, budu ti vděčná za všechno, co najdeš.“ „Řekneš mi laskavě, o co kráčí?“ „Hele, Suzi, já fakt nemůţu mluvit. Souvisí to s hlídačkou Kylea a Merry, kterou naši vzali. Je totiţ podezřelá.“ „Kaţdej je podezřelej,“ odsekla Suzi. „Ale kdyţ uţ je řeč o hlídačce,“ dodala a zdálo, ţe se konečně probudila, „jak válíš s tou matikou?“ „Jo, jde to. Seznámila jsem se s pěkným klukem.“ „A, jasný, uţ to chápu. Hele, ţe ti po něm ta vaše hlídačka jede! Co? Mám pravdu?“ „Nesmysl!“ vydechla Amanda. „Je to fakt něco mnohem horšího.“ „Prosím tě, co můţe bejt v ţivotě horšího?“ řekla Suzi a zasmála se. „Jestli jde o tohle, hned jdu na to. Můţeš se na mě spolehnout, Amando. Ţádnej problém.“ Nahoře se začalo něco dít. 43

Bylo slyšet sprchu. Spláchnutí na záchodě. Amanda musela hovor rychle ukončit. „Milión díků, Suzi. Musím letět,“ řekla rychle. „Zatím čau.“ „Počkej,“ zarazila ji Suzi. „Málem bych zapomněla. Našla tě ta holka s blond vlasama?“ „Jaká holka s blond vlasama?“ „Jen jste odjeli, zvonila u vás jedna holka. Šla jsem zrovna okolo a ona se mě zeptala, jestli nevím, kde jste. Ţe prej je vaše sestřenice nebo tak něco. Řekla jsem jí, ţe jste odjeli na prázdniny do Seahavenu.“ V Amandě hrklo. „Jak vypadala?“ zeptala se. „No, byla dost hezká a měla…“ Víc uţ neslyšela. Odtrhla telefon od ucha. „Co je to?!“ Vytřeštila oči. Sluchátko bylo teplé a měkké, prsty se jí do něj bořily jako do hlíny. Pak se objevila krev. Stékala Amandě po ruce. „Boţe!“ Z hrdla jí vyšel přidušený výkřik. Ne, nebyla to krev. To, co jí teklo po ruce, byla červená hmota telefonního sluchátka. Sluchátko bylo horké – úplně rozpálené. Tavilo se jí v ruce, k podlaze se linuly dlouhé nudle rozteklého plastu. „Amando! Amando! Co se děje?“ ptala se z té taveniny Suzi. „Suzi, Suzi! Jak vypadala?“ křičela Amanda do rozţhaveného mikrofonu. „Byla fakt děsně krásná,“ ozvalo se ještě. Amanda přimrzla hrůzou k podlaze. To není Suzi, došlo jí. To není její hlas! To není Suzi. To je Chrissy! Jak se to mohlo stát? Byl to jediný telefon v celém domě. Ţádný další neexistoval! „Máš nejvyšší čas vypadnout do školy,“ ozval se z roztaveného sluchátka Chrissyin nakřáplý hlas. Vnitřek sluchátka vypadl a cvakl o linoleum na podlaze. Byl rozpálený doruda a poskakoval po zemi, jako by obţivl. Vycházel z něj Chrissyin hlas: „Co se tak o tu holku zajímáš, Amando? Proč chceš vědět, jak vypadala? Nenamáhej si svou 44

roztomilou hlavičku. Ona si tě najde sama. A aţ si tě najde – aţ si tě najde, milá Amando – uvidíš, co s tebou udělá.“

45

X. KREV

Amanda

s rozbušeným srdcem vyletěla po schodech nahoru a vrazila do loţnice rodičů. „Mami! Tati!“ ječela. „Telefon! Pojďte se podívat, co se stalo s telefonem!“ Půjdou s ní a aţ uvidí v kuchyni na podlaze tu červenou taveninu – konečněji budou věřit! „Co… to?!“ Amanda ztuhla. Loţnice byla prázdná. Zvenčí k ní dolehl praskavý kovový zvuk. Přiskočila k oknu a vykoukla před barák. Byl tam odtahovák a nakládal nabouraný kombík. Táta s mámou zpovzdálí přihlíţeli. Amanda zavrtěla hlavou. Jak to, ţe je neviděla vycházet z domu, kdyţ byla v kuchyni? Otočila se a spatřila na matčině nočním stolku papír s Chrissyinými osobními údaji. Popadla ho a zastrčila do zadní kapsy dţínových šortek. Dneska se postarám, aby si máma uţ konečně ověřila ty doporučení, rozhodla se. No, ale aţ uviděj ten zničenej telefon, moţná uţ to ani nebude nutný. Chrissy poletí. Seběhla zpátky do kuchyně. Ve dveřích se zastavila – srdce se jí sevřelo. Co… to?! „Ach, boţe, ne!“ vyjekla. Červené sluchátko bylo v pořádku a viselo na zdi, jako by se nechumelilo. Zadusila v sobě zoufalý křik. Co se to tady děje? Po celém těle jí naskočila husí kůţe. 46

Jsem blázen! Jsem normální blázen! Hořící novinovej výstřiţek? Roztavenej telefon? Ještě, ţe jsem to našim neřekla! Určitě by mě nechali odvézt do blázince. Ve svěrací kazajce! Rozhlédla se po kuchyni. Kde vlastně byla Chrissy? V odkryté kleci vesele prozpěvovali kanárci. Nemůţu tady trčet a čekat, aţ se Chrissy objeví, usoudila. Popadla plátěnou tašku, oběhla barák a vytáhla z boudy kolo. V jedné věci měla Chrissy pravdu. Jestli sebou nehodí, přijde pozdě po školy! Kdyţ se vrátila zpátky před barák, odtahovák s kombíkem právě odjíţděl. Amanda nasedla a rozjela se za ním. „Jak ti je?“ zavolala na ni máma. Amanda otočila hlavu. „Jo, skvěle,“ odpověděla. V ţivotě mi nebylo líp. Ve městě seskočila u telefonního automatu vedle starosvětského koloniálu a znovu zavolala k Suzi. Vzala to její máma. „Říkala, ţe jde do knihovny, nebo kam,“ pronesla paní Bantonová uţasle. „Děkuju. Na shledanou.“ Stará dobrá Suzi – praštěná, ale spolehlivá. Amanda se uţ nemohla dočkat, aţ jí Suzi zavolá, co v knihovně vypátrala. Určitě to bude něco šíleného. Dojela k Seahavenské střední, šoupla kolo do stojanu a naklusala do třídy číslo deset. Dave Malone na ni čekal s úsměvem na rtech. Taky se na něj usmála. Sedla si k němu co nejblíţ. To je sranda, řekla si, kdyţ si uvědomila, ţe se jí najednou líbí chodit na matiku. Všechno je tady takový normální, pomyslela si a otevřela učebnici. To, čeho jsem se nejvíc děsila – letní škola – se nakonec ukázalo bejt spásným majákem v temnotách mýho děsnýho mládí… „Sesedněte se se svými sousedy,“ řekla prof. Taylorová. Dave si k Amandě okamţitě přisedl. „Máme kliku,“ řekl. „Pořád ještě probíráme látku, který rozumím.“ „Senzace!“ zasmála se Amanda. „Jo, zatím je to dobrý, ale počkej, aţ příští tejden začnou kosinusy 47

a podobný strašlivosti, který mi neříkaj vůbec nic!“ „Hele, společnejma silama se tím prokoušeme,“ řekla Amanda. „Jen aby,“ řekl Dave a pokýval hlavou. „Začneš mnou pohrdat, aţ uvidíš, jak v tom plavu.“ „Hůř neţ já v tom plavat nemůţeš,“ ujistila ho. „To teda bude vejbuch!“ zasmál se Dave. Kdyţ doučování skončilo, Dave se jí zeptal: „Jak to vypadá s tou holkou, s tou vaší hlídačkou, co ses na ni posledně ptala?“ Amanda udělala otrávenou grimasu. „Ani se neptej. V ţivotě bys tomu nevěřil.“ „Řekni a uvidíme,“ usmál se. Amanda si sebrala kníţky. Cestou po chodbě mu v rychlosti vylíčila všechno, co se doma stalo. „Ţe si o mně teďka myslíš, ţe jsem psychouška, co?“ řekla, kdyţ vyšli na trávník před školou. „Nepřipadáš mi praštěná,“ odpověděl Dave váţně. „A nevidím důvod, proč by sis to měla vymejšlet.“ Ta slova byla pro Amandu jako pohlazení. Konečně někdo, kdo jí věřil. Bylo to nádherné. „Nejsem blázen, fakt. Všechno se to doopravdy stalo. Nevím jak a proč, ale stalo se to.“ „Měla bys ji nějak dostat z domu,“ pronesl Dave rozhodným tónem. „No jo, ale jak? Co můţu dělat?“ povzdychla si. „No – něco uţ vymyslíme.“ Prohrábl si vlnité vlasy. „Trošku jsem se vyptával. Nikdo ve městě o ţádný Lorraine, Eloise, ani Chrissy Minorový v ţivotě neslyšel.“ Amanda vytáhla z šortek papír s Chrissyinými osobními údaji. „Měla by bydlet na Old Sea road, číslo tři.“ „Jestli tam bydlí, tak ta její teta musí bejt duch,“ řekl Dave, kdyţ si to přečetl. „Je to starej, dávno opuštěnej barák. Říká se, ţe tam byly nějak děsně zavraţděný nějaký lidi. Je to strašidelnej příběh. Správcův kluk je můj kámoš. Hele, jestli chceš…“ zarazil se. „Máš teďka čas?“ zeptal se. „Jasně,“ odpověděla Amanda. Dave jí nacpal kolo na zadní sedadlo svýho mustangu z roku 1978, a kdyţ Amanda nasedla, nastartoval a zamířil ven z města. 48

Najeli na strmou silnici lemující pobřeţí a stoupali vzhůru. Amanda mu ukázala, kde se odbočuje k jejich rekreační osadě. Dave jí zase o chvíli později ukázal velkou bránu. „Tady vzadu je ohromnej barák, kterej uţ je dlouhý léta zatlučenej prknama,“ řekl. „Húúú!“ vykřikla Amanda. „Nějaká místní Fear street, nebo co?“ „Fear street?“ nechápal. „To je taky strašidelnej příběh. Dlouhý vyprávění,“ odpověděla. Vyjeli na kopec. Dave zastavil na půlkruhovém parkovišti. Nebylo tam nic, jenom telefonní budka. „Jsme na Channings Bluff. Proslulá vyhlídka,“ řekl. „Chceš se podívat?“ Amanda kývla. „Jasně.“ Vylezla z auta a přešla k břevnovému brlení. Zastínila si rukou oči a rozhlédla se. Měla pod sebou propast. Strmý skalnatý břeh. Ze stěny vyčnívaly tři velké balvany. Hluboko dole se vlnil oceán. Z vody taky vyčnívaly balvany. „Vidíš ty tři šutráky tady?“ zeptal se Dave. „Můj starší brácha ještě s jedním svým kámošem na ně před čtyřma rokama namalovali šílený drţky. Našeho ředitele, jeho zástupce a studijního poradce. Říkáme ji seahavenská Mount Rushmore.“ „Já ţádný drţky nevidím,“ řekla Amanda. Nakláněla se přes plot, stínila si oči. „Odsud nejsou vidět. Jenom z moře,“ zasmál se Dave. „Brácha je magor.“ „Jak se tam dostali?“ zeptala se Amanda. „Přidělali si nádoby s barvama a štětce k opaskům, tady k těm dřevům přivázali lana a spustili se. Byla to fakt děsná šílenost.“ Po pár minutách sjeli Dave a Amanda z Channings Bluff a zamířili k hotelu Beachside. Zaparkovali před ním. „Máš s sebou plavky?“ zeptal se Dave, kdyţ vystoupili z auta. „Jasně,“ řekla Amanda. „Na sobě pod věcma.“ Zavedl ji na hotelovou pláţ. „Támhle dělá můj brácha Mike,“ řekl a ukázal na budku pláţové půjčovny. „Ten skalní umělec?“ zeptala se Amanda „Ne. To byl jinej brácha. Ed.“ U budky se Dave pozdravil s kudrnatým zrzounem za pokladním pultem. „Miku, nemohl bys nám na chvíli půjčit vodní skútr?“ „Jo, to by šlo,“ usmál se Mike. „Celej tejden si nikdo ţádnej 49

nepůjčil. Nevypadá to, ţe tu dneska najednou vypukne skútrová horečka.“ „To nevypadá,“ připustil Dave. „Co třeba ten modrej, dvousedadlovej?“ „Oukej, tak si ho vemte.“ Amanda šla s Davem k jednomu ze tří vodních skútrů vytaţených na břeh vedle závodních plachetnic. Dave ho stáhl do vody, nasedl a řekl: „Chyť se mě.“ Amanda se posadila za něj a objala ho. „Dobrý,“ ohlásila. Trochu se zastyděla, kdyţ si pomyslela, ţe se tiskne na nejhezčího kluka z celého pobřeţí a dokonce ho drţí kolem pasu. „Drţ se pevně!“ křikl Dave. Ještě víc se k němu přitiskla. Napadlo ji, ţe Dave hezky voní. Cítila se s ním bezpečná a šťastná. Za chvíli byli na otevřeném moři. Řítili se rychle vpřed. Amanda měla smáčené tváře jemnými krupičkami vody. Vlasy jí vlály ve větru. Bylo to, jako by jeli na motorce a přeskakovali děsné propasti. Brzy se před nimi objevil kousek země. Dave tam zamířil. Zpomalil a zastavil. Ocitli se na kamenitém břehu malého ostrova. Vzal Amandu za ruku a řekl: „Pojď, ukáţu ti svou tajnou skrýš.“ Zavedl ji mezi stromy a křoviska. Objevila se polorozpadlá dřevěná bouda. „Tady je to!“ řekl a ukázal hrdě prstem na boudu. „To je ta tajná skrýš?“ řekla Amanda zklamaně. „Počkej, aţ to uvidíš uvnitř,“ usmál se. Kdyţ vešli, vyjekla údivem: „Teda tohle!“ V boudě byly ţidle, pryčna a stůl. Byly tam dva lodní kufry, různé petrolejky a lopaty. „Kde se to tu vzalo?“ zeptala se. „Objevili jsme s Mikem tuhle boudu před třema lety,“ vysvětloval Dave. „Musela patřit pytlákům, který lovili husy a kachny a dokonce mývaly. V našem okrese je lov zvěře zakázanej a brzy po nich vyrukovala revírní stráţ. Pytláci si tu schovali svoje nádobíčko, ale kdyţ hrozilo nebezpečí, ţe je revírníci dopadnou a zavřou, vykašlali se na něj. Prostě utekli a uţ se nevrátili.“ „Teda tady je věcí!“ vydechla Amanda. „Jasně, spousta krásnejch věciček,“ přikývl Dave. „Říkáme s Mikem tomuhle místu U krve.“ 50

Amanda se zakabonila. „To se mi nelíbí. Proč zrovna U krve?“ „Podívej se na zem,“ řekl. „Ach!“ Uskočila. Na prkenné podlaze byly velké zaschlé rudohnědé skvrny. „Myslíš, ţe to faktická krev?“ „Jasně, ţe jo,“ pronesl Dave váţně. „Zvířecí krev, viď?“ zeptala se ze strachu, ţe jí Dave řekne, ţe je to krev některého z těch pytláků. „Nejspíš,“ odpověděl. „A tahle krev mi právě vnukla geniální nápad. Uţ vím, jak se snadno zbavíš tý Chrissy.“ Oči mu svítily. Otevřel jeden loďák a začal v něm štrachat. Amanda se zachvěla hrůzou, kdyţ vytáhl dlouhý lesklý nůţ. Zvedl ho triumfálně nad hlavu. „Tohle!“ Vytřeštil oči. „Můţeš pouţít tohle!“ Coţe? On se zbláznil! řekla si a začala ustupovat ke dveřím. Dave se za ní kradl jako vrah, v očích mu divoce jiskřilo. Namířil jí nůţ pod bradu. „Kdyţ to neuděláš ty,“ řekl temným hlasem, „tak to udělám já.“

51

XI. ZÁHADA S NOŽEM

Amanda zalapala po dechu. „Ty si děláš srandu – viď?“ Dave zavrtěl hlavou. Měl najednou v obličeji úplně úchylný výraz. „Ale, Dave, přece ji nemůţu zabít!“ „Ne, nemyslím zabít,“ řekl. „To by bylo debilní. Mám lepší nápad.“ „Jakej nápad?“ zeptala se s očima upřenýma na nůţ. „Propašuješ jí ten nůţ do pokoje. Rozumíš? Do prádelníku nebo tak. A pak zařídíš, aby ho tam vaši našli. Holka s takovým děsným zabijákem dostane tak rychlýho padáka, ţe se nebude stačit divit!“ Amanda si vydechla a pak se zase nadechla. Dave jí podal nůţ. Uchopila ho roztřesenou rukou za rukojeť ze slonoviny. Po zádech jí přeběhl mráz. Na rukojeti bylo sedm zářezů. „Myslíš, ţe ty zářezy znamenaj, kolik zvířat bylo tím noţem staţenejch?“ „Moţný to je,“ připustil Dave. „Moţná je stahovali přímo tady. To by vysvětlovalo tu krev na podlaze.“ „Víš, ţe jsem si chvíli myslela, ţe ses zbláznil?“ řekla. „To jo,“ uchichtl se Dave. „Děláme s bráchou všelijaký šílenosti, ale nemyslím, ţe bysme byli jedinci nebezpečný lidský společnosti.“ Oba se zasmáli. „Ovšem ten nápad s Chrissy mi připadá dobrej,“ dodal. Amanda civěla na nůţ. „Je to trochu… já nevím… ujetý… víš, trochu drsný. Nemyslíš?“ 52

„Říkala jsi… Chrissy je přece taky ujetá,“ odpověděl Dave. „Chceš ji přece dostat od vás z baráku, nebo ne?“ Roztrhl bílou krabici a vytáhl z ní celofánový sáček. „Dáš si kříţalu?“ nabídl. „Jsou tu děsný zásoby sušenýho ovoce a jídla. Dehydrovaný hamburgery, sušený mlíko, všechno. Vymejšlíme si s Mikem o tyhle boudě všelijaký fantastický příběhy. Jako třeba, ţe tahle planeta byla napadená z vesmíru a my jsme se tu museli ukrejt.“ Zasmál se. „Asi bych ti neměl o našich šílenostech povídat. Před chvílí sis myslela, ţe jsem blázen.“ „Vymejšlet si fantastický příběhy je náhodou správný. Nepřipadá mi to ani trochu praštěný,“ ujistila ho. „Dík,“ řekl Dave. „Někdy s Mikem vymejšlíme šílený příběhy o tyhle boudě celý hodiny. Třeba jsou to blbosti, ale fakt je, ţe nikdy nevíš, co se můţe stát.“ „To teda ne,“ povzdychla si Amanda. Znovu si vzpomněla na Chrissy. „Neboj,“ řekl Dave. „Dopadne to dobře.“ Zadívala se do jeho hezkých, milých očí. Představila si, jak se spolu líbají. Dlouze. Něţně. Pohladil ji po vlasech. „Neboj,“ zašeptal. „Nebudeš na to sama. Pomůţu ti.“ „Jako s matikou?“ zeptala se. „Jo, přesně tak,“ odpověděl sladce. „Nikdo neví, co se můţe stát, ale my dva to zvládneme.“ Amanda se usmála. Poprvé po několika dnech se jí trochu líp dýchalo. Uţ se tolik nebála. Nebyla sama. Měla kamaráda. „Radši se vrátíme,“ navrhla. „Naši uţ budou nervózní, kde jsem.“ „Tak vezmeš si ten nůţ?“ zeptal se Dave. Nůţ leţel na nízkém dřevěném stole. Amanda k němu stočila zrak. Byl ten Daveův nápad dobrý? Bude stačit podstrčit Chrissy nůţ, aby vypadla z domu? Nemohla odolat. Sebrala ho. Zahleděla se na dlouhou, lesklou čepel. „Oukej,“ řekla. „Oukej. Udělám to.“

53

Dave řekl, ţe ji odveze domů. Připadala si s ním v autě taková nějaká šťastná a bezpečná. Povídali si, smáli se a zpívali do písniček z rádia. Kdyţ ale zastavili na cestě před domkem, dobrá nálada ji rázem opustila. Zase tady, zaúpěla v duchu. V baráku s Chrissy a lidma, který ji zboţňujou. S tou naši děsnou rodinou. Dave ji vzal za ruku a odvedl ke dveřím. Amanda otevřela. Chrissy stála v obýváku a vypadala v bílých kraťasech a zelenošedé blůze do půli pasu fantasticky. „Čau,“ pozdravila je s úsměvem. Amandu bodlo u srdce. Nemohla se dívat, jak si Chrissy Davea prohlíţí. Měla ty své modré oči úplně vyplesknuté. Odhodila si hedvábné vlasy na záda a zeptala se: „Amando, jak to, ţes mi neřekla, ţe máš takovýho pěknýho kluka?“ „Je ze Seahavenu,“ odpověděla Amanda významně. „Předpokládala jsem, ţe se tady všichni znáte.“ „Já nejsem ze Seahavenu,“ řekla Chrissy klidně. „Máš adresu Old Sea road, číslo tři.“ „Ach, teta Lorraine ten starej dům koupila. Ale ještě jsme se nepřestěhovaly. Uvádím tuhle adresu, protoţe tam brzy budu bydlet. Vţdyť víš, jak to chodí.“ „A kde teda bydlíš?“ zeptal se Dave. „U tety v Seaportu,“ řekla Chrissy. „To je kousek od Seahavenu,“ řekl Dave Amandě. „Nebydlíš náhodou v Harrison County?“ dodala Amanda, aby připomněla výstřiţek z „Harrison County Gazette“, který jí původně ukázala. Svůdný úsměv určený Daveovi Chrissy povadl, ale jenom na zlomek vteřiny. Amanda byla zklamaná, ţe ji zmínka o Harrison County nevyvedla z míry. „Nebydlím v Harrison County,“ řekla Chrissy. „Bydlím v Seaportu.“ Zaměřila se na Davea. „Slyšela jsem vás přijíţdět. Co máš za auťák?“ „Mustang 1978,“ odpověděl Dave. „Húúú, to je klasika!“ vydechla a přistoupila blíţ. „Ukáţeš mi ho?“ 54

Dave nenápadným pohledem směrem k tašce naznačil Amandě, ţe v ní má nůţ. Amanda pochopila. Dave odvede Chrissy ven a ona jí podstrčí nůţ do pokoje. „Líbej se ti starý auta?“ zeptal se. „Děsně,“ vydechla Chrissy. „Tak se pojď podívat.“ Amanda sledovala, jak spolu vycházejí ven. Jakmile za nimi zapadly dveře, rozběhla se do Chrissyina pokoje. Na nic nečekala, vzala to rovnou k prádelníku a vytáhla horní zásuvku. Chrissy tam měla pečlivě sloţené hedvábné bílé spodní prádlo. Rozechvělou rukou vyndala z tašky nůţ. Čepel se zaleskla v slunečních paprscích. Úplně ji zamrazilo. Nemohla se na ten hrozný zabiják dívat. A pak se s noţem začalo dít něco zvláštního. Na špičce se tvořila rudá kapka. Amanda se na ni zkoumavě zadívala. Co se to děje? podivila se. Zvedla nůţ k očím, aby zjistila, odkud se ta kapka bere. A jak tak na něj koukala, ztuhla hrůzou. Z lesklé čepele vytryskla jasně červená tekutina. Krev! řekla si Amanda. Z toho noţe stříká krev! A přímo na mně!

XII. SMRT V KLECI

Amanda se zděšeným křikem upustila krvácející nůţ na Chrissyin prádelník. Odrazil se od desky a spadl do otevřené zásuvky. 55

Amanda v šoku přihlíţela, jak se Chrissyiny věci obarvují na rudo. „To není pravda!“ vyjekla slabým, přiškrceným hlasem. „To nemůţe bejt pravda!“ Neţ si to dokázala srovnat v hlavě, seběhla ze schodů a vletěla do obýváku. Do prázdného obýváku. Kde byli táta as mámou? Kde byli, aby jí pomohli? „Aaaaach!“ Spatřila ptačí klec. Udělala krok. Pak další. Zastavila se. „Neeee!“ zaječela. Další šok. Zob a Tluk leţeli v kleci mrtví. „Jejich hrdélka…“ vydechla a sevřela si studenýma rukama krk. „Někdo je podřízl!“ Do obýváku vběhla máma, která zaslechla Amandin křik na verandě. „Amando – co se proboha děje?“ zeptala se bez dechu. „Jsi celá od krve! Ty jsi…“ Amanda s jednou ruku na krku, jako by se bála, aby ji taky nepodřízli, ukázala druhou rukou na klec. Máma vykřikla: „Ach, ne…“ Pak se v obýváku rozhostilo hluboké ticho. Jako v mrákotách slyšela Amanda, ţe se otvírají a zase zavírají hlavní dveře. Někdo vešel do domu a kráčel po schodech nahoru. Nedokázala se přinutit, aby se podívala, kdo to je. Byla otupělá, příliš zděšená, aby něco vnímala. Paní Conklinová promluvila první: „Amando, já to nechápu. Jak jsi mohla…?“ Amanda zírala. O čem to máma mluvila? Do obýváku vpadla Chrissy. V ruce drţela nůţ s rukojetí ze slonoviny. Čepel byla zakrvácená. „Paní Conklinová,“ vyhrkla, „podívejte, co se mi objevilo v prádelníku. Všechno je od krve! Mám zničený všechny věci! Všechno zničený…“ Zarazila se. Spatřila Amandu. Pak mrtvé ptáčky v kleci. „Ale, ne!“ vyjekla a sevřela si dlaněmi tváře. „Ti ptáčkové! Oni… oni jsou…“ Oči se jí zúţily do štěrbinek. „Ta krev nahoře,“ zeptala se Amandy, „je od nich?“ „Nedělej nevinnou!“ rozkřikla se Amanda. Ruce se jí sevřely v pěst. „Nehraj komedii, Chrissy! To jsi udělala ty! Ty! Nevím, jak jsi 56

to udělala, ale byla jsi to ty!“ Chrissy v údivu vrtěla hlavou. Do tváří se jí hrnula krev. „Jak můţeš něco takovýho říct, Amando? Jak o mně můţeš takhle hnusně mluvit? Co jsem ti udělala, ţe mě tak strašně nenávidíš?“ Amanda cítila, ţe se přestává ovládat. Ale nemohla si pomoct. „Jsi zlá!“ zaječela. „Jsi zlá a já chci, abys vypadla z tohohle baráku! Abys okamţitě vypadla!“ Do obýváku vběhl pan Conklin. „Uklidní se, Amando!“ okřikl ji. „Dýchej zhluboka! Uţ nic neříkej!“ Otočil se k paní Conklinové. „Chtěla ublíţit Chrissy?“ „Ne!“ vyhrkla Amanda. „Ne! Proboha, ne! Nenechte se přetáhnout na její stranu! Musíte bejt při mně! Prosím vás, musíte bejt při mně!“ Přejíţděla očima z mámy na tátu a naopak. Byli to přece její rodiče! Museli být při ní! Museli! Co se to s nimi stalo? „Zabila kanáry,“ řekla paní Conklinová svému manţelovi. „Chrissy našla její nůţ ve svém prádelníku.“ „Já uţ nemám slov,“ řekl pan Conklin s povzdechem. „Musí k doktorovi – okamţitě!“

57

XIII. ZLÉ ZPRÁVY

Druhý den ráno seděla Amanda v ordinaci dr. Elmonta, psychiatra. Odhadovala ho tak na šedesát. Měl šedivé vlasy a tmavé, pronikavé oči. Seděl opřený ve velkém křesle z hnědé kůţe s rukama zaloţenýma na prsou, a zatímco Amanda mluvila, pokyvoval hlavou. Amanda se sebe nejdřív nemohla dostat slovo. Ale pak se uklidnila a rozhovořila se. Podrobně dr. Elmontovi vylíčila, co se stalo ode dne, kdy se u nich objevila Chrissy. Byla děsně zvědavá, co na to doktor řekne. „No, proţila jsi toho hodně,“ řekl. Protáhl se na křesle a zaloţil si ruce za hlavu. „Takţe mi věříte?“ zeptala se ho. Pocítila, ţe se jí pozvedá nálada. „Věřím ti, ţe věříš tomu, co mi tady říkáš,“ odpověděl. Nálada zase poklesla. Nemyslel si o ní, ţe je lhářka – myslel si, ţe je šílená. „Domníváš se, ţe tvoji rodiče trpí tím, ţe jsi propadla z matematiky?“ zeptal se. Amandě se do očí vhrnuly slzy. „S matikou to nemá nic společnýho. Ani trochu,“ ohradila se. „Dovol, abych vyjádřil jistý názor a posoudil tvou reakci,“ pokračoval dr. Elmont. „Moţná někde hluboko v duši cítíš, ţe tě tvoji rodiče přestali milovat, protoţe jsi propadla z matematiky. Moţná si myslíš, ţe svou lásku přenesli na Chrissy, a nenávidíš ji za to.“ Amandě stekla po tváři slza, hlava jí klesla na prsa. „Je to všechno úplně jinak,“ zamumlala. „Tohle není pravda.“ 58

Dr. Elmont obešel stůl. Přistoupil k ní a poplácal ji po zádech. „Neplač. To všechno přejde. Dovol, abych si teď promluvil s tvými rodiči o samotě.“ Amanda si otřela tváře a vypadla do čekárny. Táta a máma, kteří tam seděli v křeslech, k ní zvedli oči. Byli bledí a vypadali zkroušeně. „Dr. Elmont chce s váma mluvit,“ řekla jim. „Nezdá se, ţe by ti to pomohlo,“ poznamenala máma. „Taky ţe nepomohlo,“ odpověděla Amanda upřímně. Dr. Elmont jim vyšel ze dveří v ústrety. „Hned jsme zpátky, miláčku,“ řekla paní Conklinová. Amanda seděla a čekala, přemýšlela, co jim asi tak dr. Elmont vykládá. Doporučuje jim, aby ji odvezli do blázince? Povzdychla si a zavrtěla hlavou. Snaţila se v sobě dusit pláč. Čas se vlekl. Táta s mámou byli v ordinaci celou věčnost. Kdyţ konečně vylezli, byli ještě zkroušenější neţ předtím. Za nimi se objevil dr. Elmont. „Tak, Amando, přijdeš se na mě podívat zase za pět dní,“ oznámil jí. „Kdybys se mnou potřebovala mluvit dřív, zavolej. Vezmi si z přijímacího pultu vizitku. Hlavně odpočívej, bav se na pláţi a všechny ty nepříjemné věci pusť z hlavy.“ Amanda kývla a vzala si vizitku. Doufala, ţe ta pitomá seance nepřišla tátu s mámou na moc peněz. Odpočívat a pustit to z hlavy. Děsně děkuju, pane chytrej! „Tak co vám o mě napovídal?“ zeptala se táty a mámy, kdyţ na parkovišti nasedali do auťáku, který měli z půjčovny, protoţe nabouraný kombík byl v servisu. „Domnívá se, ţe neúspěch v matematice v tobě vyvolal těţký stres…“ řekl táta, „tedy, ţe ten neúspěch v tobě vyvolal strach z dalších neúspěchů, takţe se podvědomě obáváš, abychom tě nevyměnili za Chrissy.“ „To mi říkal taky. Jsou to kraviny,“ odsekla. „Všechno se to odehrává pod prahem tvého vědomí, Amando,“ řekla paní Conklinová. „Ty sama s tím nemůţeš nic dělat. Proto dr. Elmont doporučuje důslednou relaxaci. Je třeba eliminovat stresové vlivy, které by mohly tvůj stav zhoršit.“ Amanda zalezla na zadní sedadlo a lehla si. Noc předtím vůbec 59

nespala. Zavřela oči. Kdyţ jsem byla malá, vţdycky jsem v autě usnula, pomyslela si. Třeba teď taky usnu. Po pár minutách uslyšela mámina slova: „Amando, spíš?“ Neměla chuť na otázku reagovat. Chtěla mít pokoj. Rozhodla se, ţe bude dělat, ţe spí. „Je tuhá,“ špitla paní Conklinová k manţelovi. „Co myslíš, Johne, neměli bychom Chrissy přece jen propustit?“ „Teď to nejde,“ řekl pan Conklin klidně. „Přece jsi slyšela, co říkal dr. Elmont.“ „Jo,“ povzdychla si paní Conklinová. „Kdybychom Chrissy propustili, jenom bychom Amandu v té její fobii utvrdili. A to přece nechceme, viď? Nesmíme udělat nic, z čeho by Amanda mohla usoudit, ţe má pravdu. Ţe jí od Chrissy hrozí nebezpečí.“ „To, co doktor říkal, znělo logicky,“ šeptal pan Conklin. „Jestli teď Amanda podezírá Chrissy, podezírala by kaţdého, kdo by přišel po ní. A všechno by se opakovalo od začátku.“ „Já vím, já vím,“ pronesla paní Conklinová nešťastně. „Nejlepší bude, kdyţ Chrissy zůstane a Amanda se se svými problémy vypořádá sama.“ „Ano, Chrissy zůstane,“ uzavřela paní Conklinová. Amandě se na zadním sedadle rozbušilo srdce. Chrissy je zlá! chtěla vykřiknout. Jak to, ţe tak bezmezně věřej blábolům nějaký ho dr. Elmonta? Chrissy je zlá! K tomu není co dodat! Po zbytek cesty k domku se Amanda cítila strašně. Co mám dělat? Co mám teďka dělat? Kdyţ zastavili na štěrkové cestě, měla plán. Bude se chovat tak, aby si všichni mysleli, ţe si nechala od dr. Elmonta poradit. Táta s mámou ji přestanou sledovat a Chrissy nebude tak obezřetná. Určitě udělá chybu. Kdyţ vyšli z vozu, předstírala, ţe je úplně vyřízená. Cestou k domku zívala a protahovala se. Chrissy hrála v obýváku na podlaze s Kylem monopoly. Merry sledovala v televizi příhody rodinky Flinstoneových. Chrissy na sobě měla bílé letní šaty a vlasy staţené růţovou saténovou stuhou. Vypadala fantasticky. Amandě přišlo k smíchu, ţe 60

na sebe pořád tak usilovně navléká bílou barvu. Aby měl kaţdej dojem, ţe je neviňoučká, pomyslela si. Navenek neviňoučká a uvnitř zlá. „Tak jak to šlo?“ zeptala se Chrissy sladce. „Perfektně,“ odpověděla Amanda. „Mohla bys se mnou jít na okamţik verandu, Chrissy?“ „Jasně,“ řekla. „Kyle, počkej chvilku.“ „Ţádnej problém,“ řekl Kyle. Upíral na Amandu smutné oči. Chudáček Kyle, pomyslela si. Určitě je přesvědčenej, ţe má sestru zralou na odvoz do cvokárny. Na verandě foukal příjemný větřík od moře. Byl dokonalý letní den. „Hele, Chrissy,“ spustila Amanda, „dr. Elmont říkal, ţe se to všechno – ty víš – odehrává v mý hlavě. Říkal, ţe jsem kvůli tobě rozvrácená, nebo co. Takţe bych se ti chtěla omluvit. Opravdu. Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě zachovala. Odpusť mi to – všechno.“ Amanda si dlouze vydechla. Tak. Máme za sebou první krok ke zlepšení – nebo alespoň k předstírání zlepšení. „Já tě chápu,“ řekla Chrissy váţným hlasem. „Doufám, ţe budeme kamarádky.“ Vtom Amanda ucítila něco na noze. „Kotě!“ vyjekla a rozzářila se. Po verandě si to šinula mourovatá kulička. Amanda poklekla a vzala ji do ruky. „Kdepak jste se tu vzala, paní kočičko?“ řekla. Všechna koťátka u ní byla ţenského rodu. Kotě předlo, jako by v sobě mělo motorek. A najednou přestalo. Vystrčilo své drobné drápky a zasyčelo na Chrissy. „Radši ho poloţ na zem,“ řekla Chrissy nervózně. „Můţe mít nějakou nemoc. Neměla by ses dotýkat zatoulanejch zvířat. Nepřipadá ti to kotě divný?“ Amandě zazněl v hlavě poplašný signál. Vzpomněla si na Miciho. Zkoumavě se na Chrissy zahleděla. Proč ji zvířata nenávidí? Poloţila kotě na podlahu verandy a sledovala, jak cupitá pryč. „Ano. Jen ať padá, odkud přišlo,“ řekla Chrissy. Tvář se jí rozjasnila. „Nechceš si s náma zahrát, monopoly?“ 61

„Ne, dík,“ řekla Amanda. „Asi se půjdu trochu projít k moři.“ „Tak jo. Jsem ráda, ţe jsme se skamarádily, Amando.“ „Já taky,“ řekla Amanda. Chrissy zapadla dovnitř a Amanda seběhla k bazénu. Kdyţ došla k boudě, uslyšela mňoukání. Kotě se tisklo ke stěně boudy, jako by se tam schovávalo. „Co je ti, kočičko?“ zeptala se a spustila se na bobek. „Ztratila ses? Někdo tě pohodil v lese?“ Kotě se Amandě vděčně otřelo o ruku. „Pojď ke mně,“ řekla a zvedla ho z trávy. „Propašuju tě k sobě do pokoje. Nebudeme Chrissy dráţdit, kdyţ to teď má vypadat, jako ţe spolu vycházíme.“ Odnesla kotě k bazénu. Zabalila chundelatou kuličku do pláţové osušky a obešla domek k hlavním dveřím. Chrissy a Kyle byli zabraní do monopolů. Propašovat kotě na pokoj nebyl problém. Vrátila se po špičkách do spiţírny a sebrala nenačatý sáček sušené kočičí pochoutky, která měla být původně pro Miciho. V pokoji rozetřela pochoutku koncem tuţky a naservírovala ji kotěti na módní časopis. Praštila sebou na postel a s úsměvem sledovala, jak mu chutná. Vtom někdo zaklepal. Amanda otevřela oči. Posadila se a zírala. Byla jako omámená. Za oknem bylo šero. Konečněji došlo, ţe usnula a prospala skoro celý zbytek dne. „Amando, nespíš? Máš telefon,“ ozval se z chodby matčin hlas. Suzi! napadlo ji. „Zůstaň tady a buď zticha,“ špitla ke kotěti na podlaze a vyklouzla ze dveří. Sluchátko leţelo v kuchyni na pultě. Amanda se po něm vrhla. „Čau, Suzi.“ „Tady není Suzi,“ řekl povědomý hlas. „To jsem já.“ „Carter?“ vyhrkla Amanda překvapeně. Carter Phillipsová byla Suzina kamarádka. Amanda ji znala ze Shadysideské střední, ale nijak moc velké kamarádky nebyly. „Co se děje?“ „Uţ to víš o Suzi?“ řekla Carter. V hlase měla napětí. „Ne. Co bych měla vědět?“ zeptala se Amanda. 62

„Jo, jasně ţe ne. Jak bys to mohla vědět?“ pokračovala Carter. Hlas se jí zlomil. Zavzlykala. „Je… je to zlý, Amando. Je to fakt zlý.“ „Coţe?“ vydechla Amanda. „Co je zlý, Carter? O čem to mluvíš?“

63

XIV. MUSÍ PRYČ!

„Suzi je v nemocnici,“ řekla Carter rozechvělým hlasem. „Co?“ Amanda měla pocit, ţe špatně slyší. „Co se jí stalo?“ „Byla včera v knihovně. Něco hledala,“ pokračovala Carter. „Je… je to děsně divný, Amando. Seděla u prohlíţečky mikrofilmů a najednou se sesypala. Z pusy a z nosu jí tekla krev.“ „To je strašný!“ řekla Amanda a sevřela sluchátko, aţ jí zbělaly klouby. „Co to bylo?“ „Doktoři jsou úplně vyjevený,“ řekla Carter. „Vůbec si nevěděj rady. Drţej Suzi v nemocnici a dělaj jí všelijaký testy.“ Amandu z toho rozbolel ţaludek. To určitě způsobila Chrissy! Amanda si byla absolutně jistá. Kdyţ se Suzi mluvila, Chrissy se do toho hovoru připletla. A teď nějak těmi svými zvláštními silami zapůsobila na Suzi. „Amando, jsi tam?“ zeptala se Carter. „Ach… ano. Promiň. Na něco jsem si vzpomněla. Je to fakt strašný.“ „To je. Byla jsem dneska v knihovně pro Suziiny věci. Paní Bantonová mě o to poţádala. Knihovnice mi řekla, ţe Suzi zrovna hledala něco na mikrofilmech se starejma číslama Harrison County Gazette, kdyţ… kdyţ se jí to stalo. Paní Bantonová netuší, co tam mohla dělat. Suzi snad předtím ještě nikdy v ţádný knihovně nebyla.“ „Kdo ti řekl, ţe mi máš zavolat?“ zeptala se Amanda. Pořád myslela na Chrissy. „Nikdo. Suzi měla v zápisníku tvoje číslo na prázdniny, tak jsem si řekla, ţe ti zavolám, jestli třeba nevíš něco, co by se mohlo hodit. 64

Snad nezobala nějaký blbý drogy nebo tak něco, co říkáš?“ „Coţe? Suzi? Jasně ţe ne!“ odpověděla Amanda roztřeseným hlasem. Ruka se jí tak děsně klepala ruka, ţe ani nedokázala pořádně udrţet sluchátko na uchu. „Nevíš, co v těch starejch novinách mohla hledat?“ řekla Carter. „To… to nevím.“ Teď nemohla Carter vysvětlovat, co se děje. „Carter, musím končit. Zavolej mi zejtra, abych věděla, jak to se Suzi vypadá, oukej?“ „Dobře,“ slíbila Carter „Návštěvy k ní nesměj, ale zavolám paní Bantonový a zeptám se.“ „Dík,“ řekla Amanda a zavěsila. Civěla na telefon a zuřivě přemýšlela. Snaţila se překonat tu děsnou klepačku. Jedna věc je jasná, usoudila. Musím se dostat do Chrissyina pokoje a vidět ty ostatní výstřiţky. Určitě se z nich dovím, co je Chrissy zač a o co jí jde. Do kuchyně vešla paní Conklinová. „Amando, ty jsi bílá jako sníh. Co se stalo?“ „Suzi Bantonová je v nemocnici.“ Paní Conklinová vykulila oči. „Co je s ní?“ „Nevím. Doktoři taky nic nevěděj.“ To bylo všechno, co mohla říct. Kdyby mámě řekla, ţe z toho, co se Suzi stalo, podezřívá Chrissy, hned ráno by ji s tátou odvlekli zpátky k dr. Elmontovi. „Tak co? Vysvětlily jste si to s Chrissy?“ zeptala se paní Conklinová. Amanda uhnula očima. Jak by to nejlíp řekla? Musela za kaţdou cenu hrát komedii, jako ţe s Chrissy uzavřela příměří. „Je to oukej, mami. Dr. Elmont měl pravdu. Uţ to bude mezi mnou a Chrissy dobrý.“ Paní Conklinová se na ni pozorně zadívala. „Můţu ti věřit, miláčku?“ „Jasně, neboj, mami.“ „Tak dobře, kdyţ to říkáš. Hele, máme jet s tátou za Bakerovými. Pozvali nás. Chrissy má dneska večer volno. Myslíš, ţe bys zvládla ohlídat Kylea a Merry?“ Amanda se ohlédla. Do dveří zrovna vešla Chrissy. „Klidně zůstanu doma, jestli potřebujete,“ nabídla se. 65

„Ne, to je oukej. Jen běţ ven, Chrissy,“ řekla Amanda a sladce s na ni usmála. Aţ Chrissy vypadne, pomyslela si, budu mít příleţitost podívat se po těch výstřiţkách a zkusit zavolat kvůli těm jejím doporučením. „Fakt. Kyle a Merry stejně půjdou za chvíli do postele. Nebudou s nima mít ţádný starosti.“ „Nemám nic v plánu,“ řekla Chrissy. „Ty ses v poslední době nevyspala a mě to nic neudělá, kdyţ tu zůstanu.“ „Nějak se, holky, domluvte.“ Paní Conklinová se zasmála. „Aţ budete mít jasno, tak nám řekněte.“ „Já to zmáknu,“ pronesla Amanda rozhodně. „Tak já aspoň děti uloţím a přečtu jim něco na dobrou noc,“ řekla Chrissy. „Byly by smutný, kdybych to neudělala.“ Otočila a odklusala nahoru. Paní Conklinová políbila Amandu na čelo. „Zdá se, ţe jste se konečně spřátelily. Díky bohu. Jsi hodná, ţes to za ní vzala.“ „Ţádnej problém.“ Pár minut nato pan Conklin s paní Conklinovou odjeli. Amanda se vrátila do svého pokoje. Kdyţ šla kolem místnosti, kde spali Kyle a Merry, viděla Chrissy, jak sedí na posteli a čte Merry „Návrat kocoura v botách“. V pokoji řekla mourovatému kotěti: „Koukej bejt hodná, kočičko, a nikam nechoď. Jestli chceš zůstat naţivu, nesmí se o tobě Chrissy dozvědět.“ Vzala papír s Chrissyinými osobními údaji a seběhla zpátky do kuchyně. Na chodbě zaslechla, ţe Chrissy předčítá Merry z další kníţky. Zavřela za sebou dveře a přistoupila k telefonu. Namačkala druhé z obou čísel na papíře, to, na kterém se pořád nikdo nehlásil. Zazvonilo to jednou. Podruhé. Potřetí. Počtvrté. Po sedmém zazvonění zavěsila. To by stačilo, pomyslela si. Sekla očima po dveřích a zkusila první číslo, které bylo pořád obsazené. Tentokrát to někdo okamţitě zvedl. „Haló?“ „Ach! Dobrý večer,“ vyhrkla Amanda překvapená, ţe se dovolala. „Volám kvůli Chrissy Minorové. Dala nám tohle číslo, abychom se informovali.“ Mrkla se na jméno. 66

Elaine Harrimanová. „Máme se obrátit na paní Harrimanovou.“ „No…“ dívčí hlas na druhém konci drátu zněl zmateně. „My jsme sousedi. Bydlíme vedle. Máma a já… šly jsme k panu soudci… říkaly jsme si, proč se Harrimanovi tak dlouho neukázali. Nevěřila byste, co jsme právě objevily. Je… je to strašný. Já se asi pozvracím. Je to…“ V tom se ozval vzdálený ţenský hlas: „Kdo je to, Rachel?“ „Někdo kvůli Chrissy.“ „Okamţitě to poloţ!“ přikázala ţena. „Ne! Prosím tě, ne!“ vyjekla Amanda. „Nepokládej to.“ „Uţ nemůţu mluvit,“ řekla dívka a ztišila hlas. „Sháníte informace? Víte, kde je Chrissy?“ „Ano. Je u nás.“ „Ona je ve vašem domě?!“ Dívka zalapala po dechu. „Boţe, ne! Utečte! Okamţitě utečte!“ „Proč?“ zeptala se Amanda. „Proč?“ V telefonu bylo ticho.

67

XV. JED

Amanda zírala na sluchátko. Byla v šoku. Pomalu se otočila a spatřila Chrissy. Stála se zaloţenýma rukama ve dveřích ve svých bílých šatech. „Je něco s telefonem?“ zeptala se s podivně pokroucenou tváří. „Ne, je v pořádku,“ odpověděla Amanda a rychle zavěsila. „Jenom jsem si nemohla vzpomenout na jedno číslo.“ „K Suzi Bantonový?“ zeptala se Chrissy. Amandě se zastavilo srdce. „Ne.“ Ţe by se Chrissy chtěla přiznat k tomu, co Suzi provedla? Chrissy přešla k chladničce. „Tvoje máma mi pověděla, co se stalo tvý kamarádce Suzi. Je to strašný.“ Amanda čekala víc. Chrissy otevřela skříňku a vyndala skleničku. Amanda vyběhla na schody. V hlavě měla zmatek. Ta holka v telefonu říkala, aby utekli. Co bylo v tom domě Harrimanových? Ta holka říkala, ţe je to strašný, ţe se asi pozvrací. Co tam Chrissy provedla? Napadaly ji nejděsivější věci. Musela v sobě ty představy potlačit. Kdyby na to měla myslet, asi by totálně zpanikařila. U dětského pokoje zpomalila. „Všechno oukej?“ zavolala. „Jo. Chrissy říkala, ţe mi přinese mlíko. Kde je?“ ozval se Kyle. Prohlíţel si v posteli komiksy. Merry uţ spala. „Jasně. Uţ jde,“ řekla Amanda a otočila se zpátky ke schodišti. Neměla by tu holku z telefonu poslechnout? Neměla by popadnout děti a odnést je z domu? Ale kam? Kdyby to udělala, táta s mámou by je zase přivedli zpátky. 68

Mysleli by si, ţe Amandu uţ zase popadl ten její amok. Ne, řekla si. Chrissy jde dneska večer stejně ven. Počkám, aţ vypadne, a podívám se po těch výstřiţkách. Ukáţu je našim, aby viděli, ţe jsem měla pravdu, aby uţ konečně pochopili, ţe Chrissy je nebezpečná. Seběhla po schodech dolů a zastavila se u kuchyně. Dveře byly zavřené. Proč? Nenápadně je pootevřela a nakoukla dovnitř. Chrissy měla v ruce malý sáček. Sypala do mléka nahnědlý prášek. Jed! Nesmím dovolit, aby se Kyle toho mlíka napil, řekla si. Zhluboka se nadechla, otevřela dveře kuchyně dokořán a vešla. Opřela se o pult, snaţila se dělat jakoby nic. „Tak co, uţ ses rozhodla, kam dneska vyrazíš?“ „Říkala jsem – nic nemám,“ odpověděla Chrissy. „Asi budu u sebe v pokoji a napíšu nějaký dopisy.“ „To tě teda lituju,“ řekla Amanda s předstíraným soucitem. „Proč nejdeš třeba do kina? Dávaj ten novej horor o utopencích. ‚Vraţedné pobřeţí’. Tak nějak se to jmenuje. Prej je to něco úplně děsně šílenýho.“ „Ne, dík,“ odpověděla Chrissy s úsměvem. „Nenávidím horory.“ Vzala do ruky sklenici s mlékem. Amanda po ní okamţitě hmátla. „Ukaţ, já to Kyleovi odnesu,“ nabídla se. „Máš přece volno.“ „Tak jo,“ souhlasila Chrissy. „Jistě.“ Jistě, pomyslela si Amanda. To by se ti hodilo – shodit na mě vraţdu svýho vlastního bratříčka, co? Jsem přece normální šílenec – díky tobě, Chrissy! „Trochu tady poklidím,“ řekla Chrissy. Amanda vypadla s mlékem z kuchyně, přemýšlela, co s ním udělá. Kdyţ nepůjde nahoru, bude Kyle ječet, ţe nedostal mléko. A Chrissy mu namíchá nový jed. Rozhodla se počkat, aţ Chrissy odejde do svého pokoje, nebo vypadne z baráku. Pak Kyleovi zanese nové mléko. Jak tak stála a přemýšlela, ozval se zvonek. Amanda s mlékem v ruce otevřela. Byl to Dave. 69

„Čau,“ pozdravil a usmál se. „Nebyla jsi dneska na doučováku, tak ti nesu domácí úkoly. Marodíš, nebo co?“ Rychle ho vtáhla dovnitř. „Ne. Ale jsem ráda, ţe jsi tady,“ zašeptala. „Mám důkaz, ţe Chrissy otrávila tohle mlíko. Chtěla ho odnýst Kyleovi a…“ „Coţe?!“ vyhrkl Dave. „Otrávila mlíko! Jak to dopadlo s tím noţem?“ Amanda vyhrkla. „Nebudeš tomu věřit. Bylo to něco strašnýho. Já…“ Dave chtěl zvednout ruku a zavadil o sklenici. Amanda ji upustila. Sklo se s hlasitým třeskem rozbilo a mléko vystříklo na podlahu. „Boţe, Dave, ty jsi nemehlo!“ řekla. Dave upíral oči někam za ni. Ohlédla se. Z kuchyně právě vyšla Chrissy. Podívala se na rozlité mléko. „To nic,“ řekla. „Vezmu hadr a vytřu to.“ Zapadla zpátky do kuchyně. „To se ti povedlo!“ usmála se Amanda na Davea. „O tom noţi ti povím potom. Hele, nemohl bys ji nějak zabavit? Já se zatím trochu rozhlídnu v jejím pokoji. Ukaţ jí zase ten svůj auťák nebo něco. Čím dýl ji zdrţíš, tím…“ „Uţ jsem tady,“ zapěla Chrissy. Spustila se na bobek a utřela politou podlahu. „A je to,“ řekla a pohlédla sladce na Davea. „Naleju Kyleovi nový mlíko. Akorát, ţe uţ nemáme čokoládu. Byl to poslední sáček. Myslíš, ţe ho Kyle vypije jen tak?“ „Coţe?“ Amanda zalapala po dechu. „Čokoládu?“ V tom sáčku byla čokoláda! Já uţ asi fakt magořím! pomyslela si. Jsem normální blázen. Dave zíral. „Jo, samotný mlíko stačí,“ řekla Amanda a dodala: „Já mu ho naleju.“ Vletěla do kuchyně. Slyšela Chrissy, jak říká v předsíni Daveovi: „Tak, jak to jde? Jsi perfektně opálenej.“ Ty válíš, Chrissy! řekla si vztekle a otevřela chladničku. Proč se na něj rovnou ne vrhneš? „Hele, ve městě dávaj ‚Vraţedné pobřeţí’,“ spustil Dave na Chrissy. „Chtěl jsem říct Amandě, ale ona musí dělat úkoly z matiky. Nechtěla bys jít ty, co?“ 70

„Senzace!“ vyhrkla Chrissy. „Miluju horory a tenhle je prej úplně děsně světověj. A mám zrovna volno. Myslíš, ţe to Amandě nebude vadit?“ „Proč by jí to mělo vadit? Řeknu jí to.“ Hm, tak Chrissy půjde s Davem do kina, ušklíbla se Amanda, kdyţ nalévala mléko. Co se dá dělat? Je to cena za to, ţe chci, aby večer vypadla. Přece nebudu ţárlit… „Skočím si nahoru pro svetr,“ řekla Chrissy a odklusala. Amanda vyběhla z kuchyně. „Musel sis s ní zrovna dávat rande?“ zasyčela na Davea. „Bude pryč minimálně dvě hodiny,“ zašeptal. „Dej na sebe pozor,“ varovala ho. Dave se uchichtl. „Jo, jasně, ţádný čokoládový mlíko si od ní nenechám vnutit!“ Chrissy se vrátila a zeptala se Amandy: „Řekl ti to?“ Usmívala se. „Vezme mě na ten film, jak jsi o něm předtím mluvila. Doufám, ţe ti to nevadí.“ „Dobře se bavte,“ řekla Amanda s chladnou tváří. Jakmile uslyšela, ţe venku odjíţdí auto, vyrazila po schodech nahoru. Vpadla do dětského pokoje. „Tady máš to mlíko,“ křikla na Kylea a vtom se zarazila. „Jé… on usnul!“ Vytáhla mu z ruky kníţku. Upravila Merry deku a zhasla. Vrátila se do kuchyně a znovu zkusila zavolat číslo, na kterém předtím mluvila s tou holkou. Třeba z ní ještě něco dostanu, pomyslela si. Telefon vyzváněl, ale nikdo to nebral. Amanda zavěsila. „Tak se podíváme po těch výstřiţcích,“ zavrčela nahlas. S rozbušeným srdcem vrazila do Chrissyina pokoje. Na modrém koberci byly zaschlé krvavé cákance. Vytáhla horní zásuvku prádelníku, a kdyţ viděla, ţe zakrvácené prádlo zmizelo, docela se jí ulevilo. Na dřevě zůstaly zahnědlé skvrny. Úplně se při té vzpomínce otřásla. Ţádný výstřiţky tu nejsou, řekla si. Rychle prohledala zbývající zásuvky, jednu po druhé. Nic. Jenom věci na sebe. 71

Po novinových článcích ani stopy. Otevřela úzkou skříň. Stoupla si na špičky a vytáhla z horní přihrádky papírové krabice. Otevřela je a objevila v nich – boty! V jedné krabici byly perfektní, úplně nové martensky z jemné kůţe. Amanda nemohla odolat, musela si je prohlídnout. Vytáhla jednu botu z hedvábného papíru a chvíli ji otáčela v rukou. No, musím uznat, ţe Chrissy má vkus, pomyslela si. Kdyţ botu strkala zpátky, vykulila oči. Pod hedvábným papírem vyčuhoval růţek zaţloutlých novin. Rychle vytáhla papír z krabice ven a vyjekla: „Jasně! Tady je to!“ Popadla výstřiţek. A málem vyjekla podruhé, kdyţ spatřila fotku otištěnou pod článkem. Zírala. Nevěřila svým očím. Na té fotce byl její táta!

72

XVI. LILITH

Amanda měla co dělat, aby udrţela ruku s výstřiţkem v klidu. Četla: Arthura Lawrence, bezdomovce ţijícího pod ţelezničním mostem u Peachtonu v okrese Harrison, který byl obviněn ze ţhářství, bude v soudním procesu zastupovat veřejný obhájce John Conklin ze Shadyside. Minulé úterý byl Lawrence spatřen, jak prchá z parkoviště firemního komplexu na Juniper street v Peachtonu, kde sídlí advokátní kancelář Minor & Henry. Krátce nato vyšlehly z oken advokátní kanceláře plameny. Minor & Henry! Jméno Minor jí něco říkalo, ale nějak v té chvíli nevěděla, kam ho zařadit. Četla dál: Lawrence se hájil tím, ţe zrovna prohledával odpadkové kontejnery, kdyţ spatřil dým. Řekl policejnímu vyšetřovateli, ţe z parkoviště utíkal proto, aby sehnal pomoc. Policie však v jeho útulku pod ţelezničním mostem objevila prázdné kanystry od benzínu. Na základě uvedených skutečností byl bezdomovec zatčen a obviněn ze zaloţení poţáru. Jak to spolu souvisí? ptala se Amanda sama sebe. Proč si Chrissy vystřihla zprávu o nějakém bezdomovci, kterého obhajoval její táta? 73

Zaštrachala pod hedvábným papírem na dně krabice a objevila další výstřiţky. Uţuţ je chtěla vytáhnout, kdyţ vtom zaslechla, ţe venku na cestě zastavuje auto. Přiskočila k oknu a podívala se dolů. Dave a Chrissy! Vraceli se! Amanda se lekla, aţ se jí podlomily nohy. Přitiskla výstřiţky na prsa. Krabice s botami byly rozházené po podlaze. Co teď? Co teď…? Musela krabice uklidit – rychle! V děsném zmatku je začala strkat zpátky do skříně. Kdyţ to měla za sebou, zavřela dvířka. Dole bouchly hlavní dveře. Někdo šel po schodech nahoru. Chrissy se blíţila. Nemám šanci odsud vypadnout. Určitě by mě viděla, řekla si Amanda. Ne, to se nesmí stát! Nesmí! Sevřela výstřiţky v dlani a zajela pod postel. Chrissy vešla do pokoje. Amanda si pod postelí drţela pusu, aby nebylo slyšet, jak šíleně dýchá. „Ţe bych nechala rozsvíceno?“ zamumlala Chrissy. Z toho, jak se po pokoji pohybovala, Amanda usoudila, ţe se jí něco nezdá. Málem vykřikla. Na předloţce u postele leţel jeden výstřiţek, který jí upadl. Chrissy si ho všimla. Sehnula se a zvedla ho. Amanda ji slyšela, jak otvírá a zase zavírá skříň. Vyšla z pokoje na chodbu. „Amando!“ zavolala. Amanda špicovala uši, snaţila se podle Chrissyiny chůze odhadnout, kam jde. „Amando!“ ozvalo se znovu. Šla k jejímu pokoji. Teď nebo nikdy! řekla si Amanda. Vyhrabala se zpod postele a skočila ke dveřím. Musím za mámou a tátou! Musím jim ty články ukázat. Musej vidět, ţe Chrissy u nás není náhodou! Byla vyděšená, měla v hlavě úplný zmatek. 74

Kdyţ uteče z baráku, opustí Kylea a Merry! Co teď? Oni přece spí, řekla si. Zuřivě přemýšlela, jak by to provedla. Oni přece spí. Za chvíli jsem s mámou a tátou zpátky. To vyjde! Zhluboka se nadechla a vyrazila na chodbu. „Hej…“ rozkřikla se na ni Chrissy. „Co tam děláš? Hej…“ Amanda seskákala po schodech do přízemí. Vteřinku nato byla venku. „Dave!“ křičela. „Počkej na mě!“ Dave stál na trávníku. „Chrissy si to ve městě rozmyslela,“ řekl. „Najednou ten film nechtěla vidět a…“ „Dave, rychle!“ vyhrkla Amanda. „Rychle! Musíme za našima! Do hotelu Beachside!“ Dave v prvním okamţiku nechápal. Ale pak s A mandou naskočil do auťáku. Nastartoval a otočil to tak prudce, ţe zaječely gumy. „Mám… mám ty výstřiţky!“ vykoktala Amanda. „Naši je musej vidět. Já…“ Zarazila se. Upřela zrak na první výstřiţek nahoře. Popadla Davea za ruku. „Hele, poslechni si tohle!“ A začala číst: Arthur Lawrence, bezdomovec, byl dnes zproštěn obvinění ze ţhářství v souvislosti s poţárem, který byl minulé úterý zaloţen v advokátní kanceláři Minor & Henry. Právní zástupce pana Lawrence, veřejný obhájce Robert Conklin předloţil důkazy, na jejichţ základě byl ze zmíněného trestného činu obţalován Anton Minor z Peachtonu. „Asi jsem blbej,“ pronesl Dave s očima upřenýma na cestu. Auťák na úzké cestě poskakoval ze strany na stranu. „Boţe, vţdyť je to jasný?“ křičela Amanda. Konečně těm výstřiţkům začínala rozumět. „Ten chlap, Anton Minor – musí bejt příbuznej Chrissy. Pravděpodobně její táta. Jasně! Určitě je to její táta. V tom prvním článku přece psali, ţe je to otec tý Lilith.“ „Takţe je to Chrissyin a Lilithin otec?“ zeptal se Dave. „Přesně tak!“ odpověděla Amanda. Pořád přemýšlela. „A můj táta ho obvinil z vypálení vlastní kanceláře!“ Dave kývl. „Tohle chápu. Chrissy tvýho tátu nenávidí, protoţe 75

obvinil jejího otce. Jenţe to nevysvětluje ty ostatní věci, ty šílenosti, co pořád dělá.“ Amanda se v šeru snaţila přečíst ostatní články. „To je fakt. Nemám tušení, jak s tím souvisej ty záhadný síly, který na mě pouţívá.“ „Počkej,“ pokračoval Dave. „Říkala jsi, ţe se ten Anton Minor udusil i se svou ţenou? A ţe ta Lilith je v bezvědomí? Jenţe, co to má společnýho s Chrissy…“ „Boţe!“ vykřikla Amanda. „Ne! To není moţný!“ „Co není moţný?“ zeptal se Dave. Amanda k němu otočila vytřeštěné oči. „Chrissy je Lilith Minorová!“ vydechla.

76

XVII. HRŮZA V AUTĚ

„Podívej se tady na tu fotku!“ řekla Amanda a strčila Daveovi pod nos jeden výstřiţek. „Píšou tady Lilith. A přitom je to Chrissy!“ „Počkej,“ řekl Dave a zastavil. Rozsvítil v auťáku světlo a vzal výstřiţek do ruky. „No jasně, to je Chrissy!“ Úplně zajásal. Pak zváţněl a dodal: „Blbost. Přece jsi říkala, ţe ty dvě jsou dvojčata, nebo ne?“ „A jo! Správně.“ Amanda se plácla do čela. „Jak jsem na to mohla zapomenout? Ale koukni se pořádně. Ty bílý šaty. Chrissy je má dneska na sobě.“ „Některý dvojčata nosej stejný věci,“ připomněl jí Dave. „Nebo jsou to šaty tý její ségry.“ Amanda se chytila za pusu. „Jsem normální blázen. Uţ nedokáţu rozumně myslet.“ Dave jí sundal ruku z pusy a řekl: „Klídek. Vţdyť to sedí. Bereš to správně. Ať uţ je to Chrissy nebo někdo jinej, nemá šanci!“ Amanda si vzpomněla, jak jí ten první výstřiţek vzplál v ruce. Co kdyby to Chrissy udělala znovu? Pevně kousky novin sevřela v dlani a řekla Daveovi, aby na to šlápl. „Musím je ukázat našim – neţ se něco stane.“ „Jedem! Rychle k hotelu Beachside!“ řekl. Amanda ho zarazila: „Počkej! Co kdyţ tam nebudou? Rozumíš, co kdyţ jeli někam do restaurace na véču, nebo tak něco?“ Odmlčela se. „Měla bych jim zavolat, ţe jsem na cestě.“ Dave se zamyslel. „Nahoře na vyhlídce Channings Bluff je budka. Zavoláme odtamtud.“ 77

„Oukej. Šlápni na to!“ Dave stiskl plyn a vyrazil, aţ zaječely gumy. Tak ostře vybíral zatáčky, ţe se Amanda musela chytat všeho, co měla po ruce. Od oceánu stoupala k silnici mlha. Bylo špatně vidět. Amanda sledovala výstřiţky, jestli se s nimi něco neděje. Boţe, nedopusť, aby se něco stalo Kyleovi a Merry, modlila se v duchu, Boţe nedopusť… Mustang se vřítil na parkoviště na Channings Bluff. „Húúú! My jsme snad vjeli do mraků,“ řekla Amanda. Nic neviděla. Jenom mlhu. Parkoviště bylo matně osvětlené jedinou výbojkou. Dave zajel k telefonní budce. „Nemáš u sebe čtvrťák?“ poţádala ho Amanda. Neodpověděl. Upíral oči před sebe. „Dave, co je?“ zeptala se. „Vidíš tam něco?“ Dave se začal kymácet. Opisoval hlavou a horní polovinou těla pomalé kruţnice. Třeštil oči jako v tranzu. „Dave?“ vykřikla Amanda a rýpla ho do ramene. „Dave – co to děláš? Nech toho! Slyšíš? Nech toho – proboha!“ Dave se kymácel ještě víc. V obličeji měl kamenný výraz, oči mu vůbec nereagovaly. „Dave – proboha! Slyšíš mě?“ křičela. Padl dopředu a narazil čelem na volant. „Dave! Dave!“ Popadla mu hlavu do dlaní a snaţila se ho narovnat. Kdyţ znovu spatřila jeho obličej, zděšeně ucukla. Z nosu a z pusy mu stříkala krev. Tekla i z uší. Hlava se mu zvrátila dozadu. Na Amandu hleděly vytřeštěné, mrtvé oči. Suzi! vzpomněla si. Stejně jako Suzi! Co mám dělat? Co? Přece ho nemůţu nechat vykrvácet! Potlačila v sobě nával paniky. Nadzvedla Davea a sáhla mu do kapsy. Vytáhla peněţenku. „Čtvrťák, čtvrťák, čtvrťák…“ mumlala a škubala zipem na pouzdérku s drobnými. Ruce se jí děsně třásly. „Konečně!“ zvolala. Sevřela v dlani čtvrtdolar. 78

Chtěla otevřít dvířka. Nešlo to. Jsou zamčený? Ne. Natáhla se přes Daveovo bezvládné tělo a zkusila dvířka na druhé straně. Zase nic! Zacloumala dvířky u sebe. A ještě jednou. Víc. Marně. Musím se odsud dostat! Musím se odsud dostat… Skandovala ta slova jako nějaký šílený slogan. Rozhlédla se po něčem, čím by vyrazila sklo. Roztřesenou rukou otevřela přihrádku na přístrojové desce. Šroubovák! Velký šroubovák! Popadla ho a vší silou s ním začala mydlit do skla. „Uuuuuch!“ vydechla nešťastně. Sklo nechtělo povolit. To je zajímavý, pomyslela si, ve filmu rozbijou okýnko natošup! „Dělej, Amando! Musíš do toho praštit pořádně!“ Rozmáchla se a udeřila. Znovu. A znovu… „Oukej!“ Konečně to povolilo. Na skle vznikla pavučina. Amanda se celá zadýchaná rozpřáhla k poslednímu úderu. Vtom se zarazila. „Neeeee!“ zařvala jako šílená. Za okénkem se na ni dívala rozšklebená tvář. Chrissy!

79

XVIII. SORRY, AMANDO!

„Chrissy

– kde se…?“ vypravila ze sebe Amanda přiškrceným

hlasem. Dvířka auťáku se rozletěla, jako by se do nich opřel mocný vichr. Amanda se s jekotem vrhla na Daveovo zhroucené tělo. Hlava mu na volantu poskočila. „Boţe, Dave!“ vyjekla a zase rychle odskočila. Chrissy, vlasy ozářené matným světlem výbojky, se v té mlze venku vznášela jako nějaká bílá, záhrobní příšera. Chechtala se. Chrčivě, surově. „Tak snad, abys vylezla, Amando,“ zapěla škodolibým tónem. „Mně neunikneš.“ Amanda se ustrašeně zabořila do sedadla. Nebylo kam se schovat, nebylo kam utéci. Chrissyina děsná, bílá hlava se sklonila blíţ. „Tak vylez! Vylez ven!“ notovala svou šílenou píseň. Amanda se zabořila do sedadla ještě víc. A vtom se jí zmocnila nějaká strašlivá síla, silnější neţ hurikán, a začala ji rvát ven. Ven z auta. „Ne!“ křičela Amanda. Sevřela ruce. „Ne!“ Drţela se sedadla, aţ ji rozbolely prsty. Nebylo to nic platné. Ta záhadná síla ji táhla do dvířek. Amanda vyletěla z auťáku a dopadla na lokty a na kolena. Neviditelná ruka jí zvedla a mrštila s ní do chladné, bílé mlhy. Amanda letěla někam pryč. Rychle a beznadějně. Najednou se zastavila. Měla před sebou tvář. Krutou, šklebící se tvář. Tvář Chrissy! 80

„O co ti jde? Jak děláš tyhle věci? Proč to děláš?“ vydechla a stálila si spadlé vlasy z očí. Chrissy se v mlze vznesla do vzduchu a přistála svýma dlouhýma nohama na kapotě mustangu. S hlavou skloněnou ke straně si Amandu zálibně prohlíţela. „Určitější slyšela, ţe člověk pouţívá jenom nepatrnou část mozku. No – a já ho pouţívám celý. Můţu všechno. Úplně všechno!“ řekla. A jakoby na důkaz svých slov se vznesla čtvrt metru nad kapotu a chvíli tak zůstala. „Působivé, ţe?“ zachechtala se. Ne, nevěřím tomu, pomyslela si Amanda. Ale ona se opravdu vznáší! „Proč nás takhle pronásleduješ?“ vyhrkla. „Proč?“ pronesla Chrissy hořce. „Z prostýho důvodu. Z děsně prostýho důvodu. Víš, proč můj táta spáchal sebevraţdu? Kvůli tvýmu tátovi!“ „Ale tvůj táta přece nespáchal sebevraţdu,“ bránila se Amanda. „Sama jsi říkala, ţe vaši zahynuli při bouračce.“ „Můj táta se nemohl nabourat. Můj táta nedělal chyby,“ chrčela Chrissy. „Byl to dokonalej člověk. Génius. Ale tvůj táta ho uštval. Chtěl ho dostat do vězení. Zničit mu ţivot. Zničit nás všechny. I mámu a Lilith. Chudinku Lilith! Můj táta nás chtěl zachránit. Chtěl nás zachránit tím, ţe se pokusil ukončit naše ţivoty.“ „Můj táta dělal jenom svoji práci,“ řekla Amanda. „Kdyţ se ukázalo, ţe ten bezdomovec je nevinnej…“ „Co do toho pleteš nějakýho bezdomovce?“ odsekla Chrissy. „Ţivot mýho táty měl větší cenu. Takový lidi nemůţeš srovnávat. Ubohý průměrný človíčkové, jako je tvůj táta, nenáviděj kaţdýho, kdo je lepší a chytřejší neţ oni. Chtěj je zničit. A on se rozhodl zničit mýho tátu!“ „Co se stalo s těma rodinama, od kterejch máš ty svý doporučení?“ zeptala se Amanda. „S jakejma rodinama? Toho soudce a zástupce státního návladního? Dostaly, co zaslouţily,“ odpověděla Chrissy krutě. „A teď je na řadě tvoje rodina.“ Seskočila z auťáku a vykročila mlhou k Amandě. Uteč! poručila si Amanda. 81

Uteč pryč! Rychle! Nešlo to. Měla najednou nohy jako z kamene. „Nech mě! Přece mi nemůţeš ublíţit!“ zaúpěla. „Ne… není to fér.“ „Fér?“ zasmála se Chrissy. „Je to naprosto fér, Amando. Moje máma, můj táta, moje sestra – celá moje rodina je pryč. A teď zmizí ze světa i tvoje rodina.“ „Ale… ale…“ koktala Amanda. Zoufale přemýšlela. „Hele, přece vidíš, co všechno s těma svejma zvláštníma schopnostma dokáţeš,“ zkusila na ni. „Proč bys s náma ztrácela čas? S takovejma schopnostma můţeš bejt děsně rychle děsně bohatá!“ Chrissy mlčela. Zvedla ruce a Amandu obklopil mrazivý vzdušný vír. Amanda děsně zařvala. Začala stoupat do vzduchu. „Zastav to! Zastav to…“ ţadonila, zatímco s ní divoký vír házel na všechny strany. Zoufale se pokoušela udrţet rovnováhu. Avšak mocná síla ji hnala přímo proti auťáku. Amanda si zakryla hlavu, čekala, ţe kaţdým okamţikem přijde smrtelný náraz. „Aaaaaaach!“ Ocitla se znovu ve voze. Dopadla tvrdě na sedadlo vedle Daveova bezvládného těla. Dvířka se zabouchla. Cvakly zámky. Chrissy se venku za sklem chechtala. Vychutnávala svůj triumf. Amanda sebou házela, snaţila se osvobodit, chtěla z toho děsného auťáku pryč. Nešlo to. Byla jako přikovaná. Vtom vyskočila ruční brzda. Amanda zaječela hrůzou. Naskočil motor. „Sony, Amando!“ řekla Chrissy jízlivě. „Prohrála jsi.“ Auťák vystřelil dopředu. Prorazil břevnové brlení. A přeletěl okraj srázu.

82

XIX. OBROVITÁ HLAVA

Temná propast. Amanda se na sedadle stočila do klubíčka a zakryla si hlavu. Čekala, kdy se rozbije na kusy. Auťák dopadl a nadskočil. Amanda narazila na strop. Vykřikla. Auťák poskakoval dopředu. Amanda se zřítila na Daveovo bezvládné tělo, ale hned zase odletěla zpátky a tvrdě se zabořila do svého sedadla. Tak tvrdě, ţe jí to málem vyrazilo dech. Z hrdla se jí vydralo phúúúúúš! Auťák ještě několikrát poskočil a pak se zastavil. Amanda zalapala po dechu. Natáhla do bolavých plic vzduch a vykoukla přes sklo do tmy. Jsem ţivá, pomyslela si s údivem. Jsem ţivá. Nějakým zázrakem jsem se nezabila. Ale jak je to moţný? Zkusila dvířka na své straně. Nic. Podívala se na Davea a potlačila v sobě slzy. Chudák Dave! Musela něco udělat – a rychle! Natáhla se přes něj a zacloumala druhými dvířky. Otevřely se. Podívala se k oceánu. Mlha byla pryč. Pod auťákem zela temná dvacetimetrová propast. Kdyţ si její oči uvykly na tmu, rozeznala dole bílou linii příboje. Byl slyšet hukot běsnících vln. Zírala na oceán a srdce jí bušilo. Jak to, ţe auťák nespadl do vody? podivila se. Vtom si vzpomněla na balvany, které jí ukázal Dave. Na tři černé balvany vyčnívající ze stěny skalnatého srázu. 83

Auťák se na nich zachytil. Ale na jak dlouho? Nakláněl se ke straně, jak pod jeho tíhou praskaly kameny. Musím vyskočit, řekla si Amanda. Ale kam? Měla pod sebou hlubokou propast. Přiloţila Daveovi hlavu na srdce. Nic. Byl mrtvý. Auťák se pohnul. Amanda od Davea odskočila. Upřela nešťastné oči na plochu balvanu. Snad by se mi mohlo povést na tom balvanu přistát, usoudila. Znovu to zapraskalo. Auťák se ještě víc naklonil. Amandě bylo jasné, ţe se kaţdým okamţikem zřítí do moře. Zachytila se otevřených dvířek, protáhla se přes Davea a vyklouzla ven – povedlo se! S temným ţuchnutím dopadla zády a bokem na skálu. Tělem jí projela prudká bolest. Vzápětí se ozval zvuk, jako by se něco utrhlo. Amanda se podívala do tmy. Auťák roloval po srázu dolů. Pak se zabořil předkem do vody. Rachot drceného kovu splynul s běsnícími vlnami příboje. Amanda zvedla hlavu k okraji srázu. Byla tam pořád ještě Chrissy? Viděla ji, ţe se dostala z auťáku a zachránila se? Přetočila se na břicho a začala se po balvanu plazit vzhůru. Podívala se dolů. A zaječela hrůzou. Ze tmy se na ni dívalo obrovské oko. Amanda se lekla, pustila se a sjela po balvanu zpátky. Měla před sebou obrovitou hlavu s otevřenou pusou. Pusa se olizovala, jako by chtěla Amandu zaţiva spolknout.

84

XX. CHRISSY SE STARÁ

Amanda zatínala nehty do skály. Dělala, co mohla, aby se udrţela. „Chrissy! Ne!“ křičela. Chrissy se svou podivnou mocí proměnila v strašlivé monstrum. Ale pak – kdyţ se Amanda pevně zachytila a vyhoupla se na vršek balvanu – jí došlo, ţe se spletla. To není Chrissy, pochopila. Je to jeden z těch portrétů, co Daveův brácha namaloval na útes. Děsně si oddychla. Pomalu, opatrně se spouštěla po skalních výstupcích dolů, k pláţi. Znovu padla mlha. Bránila jí ve výhledu. Amanda měla pocit, ţe je na té skále celé hodiny. Konečně seskočila na pláţ a podívala se nahoru. Mlha zhoustla. Temný sráz vypadal, jako by se na ni měl kaţdým okamţikem zřítit. Kolena se jí podlomila, nohy vypověděly sluţbu. Amanda se marně snaţila udrţet. Padala, klesala do chladného, vlhkého písku, klesala do bezedných černých hlubin. Kdyţ otevřela oči, zabolelo ji ostré slunce. Zamţourala do ranního jasu. Musela jsem omdlít nebo co, řekla si a pomalu se vytáhla na lokty. Přetočila se na kolena a vytřepala si z trička vlhký písek. Projela zrakem úzkou kamenitou pláţ ohraničenou vysokým srázem a stočila oči na oceán, jestli někde nezahlídne Daveův mustang. 85

Byl pryč. Potopil se, nebo ho odnesly vlny. V mysli se jí zjevila Daveova hezká tvář. Do očí jí vstoupily slzy. Zabila jsem ho, pomyslela si. Chtěl mi pomoct a doplatil na to ţivotem. Ne. Zabila ho Chrissy. Vzpomínku na Davea překryl Chrissyin jízlivý, krutý obličej. Chrissy zavraţdila Davea, pomyslela si Amanda hořce. A vyvraţdí celou naši rodinu, kdyţ jí v tom nezabráním. Zvedla hlavu a spatřila nad sebou hrubé, legrační drţtičky namalované na balvanech. Děsně se na ní šklebily. „Dík, piţďuchové,“ zamumlala a vytáhla se na nohy. Tak a co teď? Dţíny a tenisky měla rozedrané a promočené. Stáhla si je a vrhla se v kalhotkách a tričku do mořských vln. Kdyţ chtěla dohlédnout na vrchol srázu, musela uplavat kousek od břehu. Třeba tam budou nějací turisté, na které by mohla zamávat. Jak se jí do oděrek na kolenou a vůbec všude jinde po těle dostala slaná voda, začalo to děsně pálit. V ţaludku jí kručelo. Dvacet metrů od břehu se otočila, šlapala vodu a projíţděla zrakem vršek útesu. Jediným důkazem toho, co se v noci stalo, bylo přeraţené břevnové brlení. Šlapala vodu asi deset minut, ale nahoře se nikdo neobjevil. Máma a táta mě musei děsně hledat, pomyslela si. Samozřejmě je nemůţe ani napadnout, ţe bych se mohla vyskytovat ve vodě pod nějakým Channings Bluffem. Ne hned. Ovšem dřív nebo pozdějc si někdo všimne tý díry v brlení a bude to. Vyrazila zpátky ke břehu a vylezla na pláţ. Zajela do tenisek, dţíny si hodila na rameno. Jak to tak vypadalo, nevedla od moře na útes ţádná cesta. Asi bude nejlepší, kdyţ půjdu pořád podle vody, aţ dojdu k tomu lesu za naším domkem. Kaţdý sval v těle ji bolel, ale šlapala statečně. Musím vydrţet, pobízela se. Naši nemají ani potuchy, jaký děsný nebezpečí jim hrozí. Vlekla se podle moře skoro dvě hodiny, chránila si rukou obličej před ţhavými slunečními paprsky. Pak odbočila k lesu a zapadla mezi stromy. Konečně došla k místu, kde pohřbila kocoura Miciho. A za pár 86

minut byla u bazénu. Schovala se za boudu a natáhla si dţíny. Zhluboka se nadechla a vyškrábala se po schodech na verandu. Je tu takový ticho, napadlo ji. Takový děsný ticho. Kde jsou všichni? Přitiskla se na zeď vedle prosklených dveří a nakoukla do domu. V obýváku bylo pusto a prázdno. Špičkou tenisky pootevřela dveře a vklouzla dovnitř. Okamţitě zajela za dlouhý závěs po pravé straně. Slyšela hlasy. Z kuchyně. Chrissy! Mluvila do telefonu. Amanda překonala strach, který jí úplně svíral hrdlo, a nastraţila uši. „Nemějte strach, paní Conklinová,“ vykládala Chrissy. „V Shadyside ji určitě najdete. Slyšela jsem, co si povídala s tím svým klukem Davem. Říkali, ţe pojedou do Shadyside.“ Co se to děje? podivila se Amanda. Chrissy navádí mámu a tátu, aby ji jeli hledat do Shadyside! „Ano, kdyby Amanda volala, ihned vám dám vědět,“ říkala Chrissy. „Ne, nemám ponětí. Nevím, proč utekla. Říkala jste, ţe se poslední dobou chová dost divně. Těţko říct… Ano… Ano.“ A nakonec řekla něco, co Amandu úplně strašně vyděsilo. „Ne, o Merry a Kylea nemusíte mít strach. Já uţ vím, jak si s níma pohraju, neţ se vrátíte.“

87

XXI. TY ZEMŘEŠ PRVNÍ!

Amanda zavřela oči a přitiskla se ke zdi. Co udělám? pomyslela si. Máma s tátou jedou do Shadyside. A Chrissy má Kylea a Merry úplně ve svý moci! Neţ stačila něco vymyslet, zadrnčel zvonek. Vykoukla ze závěsu. Chrissy otevřela. Ve dveřích stál muţ v černé policejní uniformě. „Jsou Conklinovi doma?“ zeptal se. „Bohuţel nejsou,“ odpověděla Chrissy sladce. „Hledají svoji dceru, tu, co včera v noci ohlásili, ţe se ztratila. Ještě se nevrátila. Víte uţ něco?“ „No, moc toho není,“ řekl policista. „Na vyhlídce přerazilo nějaké auto břevnové brlení a spadlo do moře. Nemohla v tom voze být Amanda Conklinová?“ „To nevím,“ řekla Chrissy. „Byla někde venku se svým klukem.“ „S Davem Malonem?“ zeptal se muţ v uniformě. Chrissy zamyšleně pokývala hlavou. „Ano.“ „Taky nepřišel domů. Jeho rodiče nám řekli, ţe vlastní modrý mustang z roku 1978,“ pokračoval policista. „Někdo přerazil brlení, ale po voze nezůstala ani stopa. Bude chvíli trvat, neţ dostaneme člun a prohledáme moře pod srázem.“ „Prohledáte?!“ vyjekla Chrissy, jako by jí to bůhvíjak vzalo. Muţ kývl. „Je tam značná hloubka. A vozidlo bude aţ na dně.“ „Ale to je strašný!“ prohlásila Chrissy. Policista něco zamumlal a pak řekl: „Obvykle nezačínáme pátrat po pohřešovaných osobách dřív neţ osmačtyřicet hodin od zmizení. Ale tady, s tím přeraţeným brlením… no, nevím. Uvidíme.“ 88

Chrissy se k němu důvěrně naklonila a řekla: „Je to jenom můj osobní názor, ale já myslím, ţe s tím klukem někam utekla. Byla do něj celá paf, to teda jo, a poslední dobou měla doma problémy. Víte, nevycházela s rodiči a tak.“ „Díky za informaci, slečno,“ řekl muţ v uniformě. „Třeba nám to pomůţe. Doufejme, ţe to tak bude.“ „Ano. Taky doufám,“ usmála se Chrissy trpce. „Děkuju, ţe jste se zastavil. Řeknu to Conklinovým, aţ se vrátěj.“ Zavřela dveře, vzala si v obýváku připravenou osušku a odešla do koupelny. Amanda vyklouzla ze závěsu a vyběhla po schodech nahoru. Z koupelny byla slyšet sprcha. Zapadla do svého pokoje. Mourovaté kotě se krčilo v rohu postele. Vzala ho do náruče. „Chudinko malá,“ pošeptala mu. „Bojíš se, aby se ti něco nestalo, viď? Bojíš se Chrissy.“ Kotě smutně zamňoukalo. „Určitě máš hlad. Jenţe já teď nemůţu nic dělat,“ řekla Amanda. Hladila ho po hlavičce. „Jediný, co můţu udělat, je pustit tě na svobodu. Alespoň ti Chrissy nic neudělá.“ Sešla potichu zpátky ze schodů a vyběhla z domu. Poloţila kotě do trávy. Tomu se ale od ní nechtělo. „Jdi pryč! Slyšíš, Kššššccc!“ zasyčela. Jenţe kotě se nehnulo. Třelo se jí o nohu. Amanda nevěděla, co by měla udělat pro záchranu Kylea a Merry. Chrissy měla strašnou, nadpřirozenou moc. Neměla proti ní šanci. Děsně jí kručelo v ţaludku. Byla vyčerpaná, zmatená, hladová. Moţná bych se mohla nepozorovaně dostat do kuchyně. Vrátila se do domu, vklouzla do kuchyně a tiše za sebou zavřela dveře. Zrak jí okamţitě padl na krabici ovesných vloček Cheerios na pultě. Roztrhla ji a nacpala si plnou hrst vloček do pusy. Ještě nikdy jí snad nic tak bezvadně nechutnalo. Otevřela chladničku a vytáhla načatou krabici s pomerančovým dţusem. Dopila ji do dna. S naplněným ţaludkem se jí zklidnila i hlava. Začalo jí to nějak rychleji myslet. Musím odsud Kylea a Merry odvést! rozhodla se. Jak to, ţe jim Chrissy ještě nic neudělala? Třeba čeká, aţ to bude moci navlíct, aby to vypadalo jako nehoda. 89

Třeba čeká, aţ budou táta s mámou co nejdál od domu, aby jí v tom nemohli zabránit. Určitě to udělá. Zabije je. Vím to. Řekla mi, ţe zničí celou naši rodinu. Ale kdy? Kolik času zbejvá? Vyběhla z kuchyně a nahoru k dětskému pokoji. Postýlky byly prázdné a neustlané. Kde mohly děti být takhle brzy ráno? Co s nimi Chrissy udělala? Amandě přeběhl mráz po zádech. Hlava se jí zatočila. Padla na otevřené dveře. Chrissy v koupelně zavřela sprchu. Amanda zajela na dveře. Škvírou mezi panty sledovala, jak Chrissy vychází z koupelny zabalená v osušce a vchází do svého pokoje. Zhluboka se nadechla a přeběhla po špičkách ke schodišti. Pod schody si uvědomila, ţe nechala v kuchyni na pultě otevřenou krabici Cheerios. Kdyby ji Chrissy objevila, mohla by se dovtípit, ţe je někdo v domě. Vtom se otevřely hlavní dveře. Amanda skočila do obýváku a zapadla za gauč. Spustila se na všechny čtyři. „Chrissy, máme je!“ ozval se jasný, známý hlas. Kyle! „Našli jsme ty vesty do voty,“ volala Merry. Amanda si děsně oddychla. Děti byly v pořádku – zatím. Chrissy seběhla ze schodů v perfektních růţových jednodílných plavkách. „Oukej, kamarádi, tak a teď do kuchyně na snídani!“ přikázala. Amanda věděla, ţe v téhle chvíli nemůţe nic dělat. Jedině vypadnout z baráku. Jak se nenápadně protahovala hlavními dveřmi ven, zaslechla Chrissy. „Kdo tu nechal otevřený ty vločky?“ ptala se. „Já ne,“ řekl Kyle. Amanda oběhla domek a zapadla do lesa. Instinkt jí napovídal, ţe musí utíkat, jak nejrychleji umí. Brala to mezi sluncem prozářenými stromy zpátky k moři a pak pořád dál podle pobřeţí. Letěla jako šílená. Srdce jí bušilo ve spáncích. Zpomalila, zastavila se, chytila se za hlavu. „Co… to je?!“ vykřikla, kdyţ si uvědomila, ţe slyší ve své hlavě 90

hlas. Jasný, chladný hlas. Chrissy in hlas! Ty jsi tu byla, Amando? Přece jen ses zachránila! Hlas duněl jako údery kladiva na kovadlině. Svírala si hlavu, jako by se bála, ţe se jí kaţdým okamţikem roztrhne bolestí. Amando, ty musíš zemřít první – pak Merry a Kyle! „Není vám něco, slečno?“ Prudce se otočila a spatřila holohlavého muţe středního věku, který právě vytáhl z vln na břeh vodní skútr. „Je vám špatně?“ volal na ni. „Ach… moje hlava,“ zamumlala. „Děsná bolest.“ „Mám v támhle u deky v tašce aspirin. Chcete?“ nabídl se muţ. Amanda chtěla všechno, jen aby ta bolest přestala. „Ano, prosím vás,“ řekla. „Hned vám ho přinesu,“ řekl muţ a odběhl. Zatímco čekala, najednou zahlédla mezi stromy růţové plavky. Chrissy! Zoufale se rozhlédla, kam by se schovala. Ty zemřeš první! Ty zemřeš první… dunělo jí v hlavě. Jasně! Tak je to! došlo jí. Jedině takhle můţu zachránit Merry a Kylea. Dokud jsem naţivu, nic se jim nestane! Chrissy se vznášela. Letěla vzduchem. Blíţila se. Amanda upřela zrak na vodní skútr. Na nic nečekala, vrhla se k němu a odtáhla ho do vody. „Hej!“ křičel holohlavý muţ a utíkal za ní. „Hej…“ Amanda byla rychlejší. Nastartovala a skočila na sedlo. A ve vteřině byla na moři. Dík, Dave, ţes mi ukázal, jak se s tím zachází, pomyslela si a pevně sevřela řidítka. Myšlenka na Davea jí připomněla ostrov. Bylo tam jídlo. Perfektní úkryt. A taky tam byly věci, kterými se mohla bránit. Přenesla váhu vpravo a zamířila k ostrovu. Věděla kudy jet. Orientovala se podle pobřeţí. Kdyţ před sebou spatřila hotel Beachside, zatočila na volný 91

oceán. Řítila se přímo k ostrovu. Zanedlouho se před ní zjevila zátočina zarostlá křovisky a stromy. Amanda ucítila novou naději. Vyjela z vody na malou pláţ a vypnula motor. S vypětím všech sil odtáhla skútr po písku do křoví. Poodstoupila a podívala se. Část skútru byla vidět. Měla bych ho pro jistotu zamaskovat větvemi, usoudila. Začala odlamovat husté borové haluze, kdyţ jí hlavou znovu projela prudká bolest. Amanda vykřikla. Haluze jí vypadly z rukou. Padla na kolena a zřítila se do písku. Merry a Kyle patřej mně! zazněl jí v hlavě Chrissyin hlas. Patřej mně, Amando! Jenom mně!

92

XXII. DALŠÍ ŠOK

Amanda zapadla do boudy. Popadla první krabici, která jí přišla pod ruku a otevřela ji. Byly to sušené banánové řezy. Cpala si je do pusy plnými hrstmi, ani nevnímala jejich chuť. Pak si stáhla dţíny. Byly po jízdě na skútru úplně promáčené. Přehodila je přes opěradlo ţidle a konečně se pořádně rozhlédla. Oči se jí zastavily na místě, kde jí Dave ukazoval nůţ s rukojetí ze slonoviny – kde ji něţně pohladil po vlasech… bylo to navţdy pryč. Do očí se jí vhrnuly slzy. Není čas, řekla si. Na slzy teď není čas. Musela na Davea zapomenout. Ale ten nůţ! V lovecké boudě přece nemohl být jenom jeden nůţ. Muselo jich být víc. Amanda se rozhlíţela, přemýšlela. Pak v nízké skříňce našla dlouhý nůţ se zlověstně zakřiveným koncem čepele. Byl zasunutý v koţené pochvě s koţenými řemínky. Vy táhla lesklou čepel z pochvy a několika tahy odřízla od svých promočených dţínů nohavice. Jenom by mi na cestě zpátky překáţely, pomyslela si. Natáhla si nově vytvořené šortky na tělo a přivázala pochvu s noţem k poutkům v pase. A začala se v boudě prohrabávat krabicemi a kufry, jestli nenajde něco, co by se mohlo hodit. „Co… to?!“ vyhrkla. Ucítila, ţe se jí nohy zvedají z podlahy. Přeletěla přes kufr, jako by do ní zezadu strčila nějaká neviditelná ruka. S děsným řevem dopadla po hlavě na skříňku a shodila z ní na zem hliněný dţbán. 93

Amando, zaduněl jí v hlavě Chrissyin hlas spolu s bolestí, která jí sevřela čelo jako čelisti ohromného svěráku. Neboj, nezapomněla jsem na tebe. Amanda si přitiskla dlaně na čelo. Pevně zavřela oči a doslova si v puse drtila zuby, jak se zoufale snaţila toho děsného hlasu zbavit. Daleko jsi mi neutekla, nebo myslíš, ţe ano? pokračovala Chrissy. Nevím, kde přesnější, ale já si tě najdu. Později. Teď mám na práci něco jiného, stejně důleţitého. Pojď sem, Merry… Amanda prudce otevřela oči. Bolest jako zázrakem přešla. Hlas zmlkl. „Co se děje?“ zvolala Amanda. Vyběhla z boudy do křoví, kde měla schovaný vodní skútr. Rychle ho odtáhla přes pláţ zpátky na vodu. „Uţ k tobě jedu, Merry! Vydrţ!“ ječela jako šílená. Uháněla po mořské hladině k rekreačnímu areálu, kde stál jejich pronajatý domek. Kdyţ se přiblíţila k pláţi, uviděla Amandu sedící na zádi člunu s přívěsným motorem, který patřil k domku. Merry a Kyle nebyli nikde vidět. Chrissy vyplouvala na volné moře, nepochybně měla namířeno k ostrovu. A pak Amanda ke svému nesmírnému zděšení zahlédla nad okrajem člunu Kyleovu hlavu. Měl něco nacpaného v puse. Chrissy ho okřikla a hlava zmizela. Merry je tam určitě taky, usoudila Amanda. Co to s nimi Chrissy provádí? Zuřivě přidala plyn, rozpálila vodní skútr na plné pecky. Vydrţ! poručila si. Vydrţ! Kdyţ byla od člunu na dvacet metrů, Chrissy ji zaregistrovala. Amandu okamţitě zachvátila prudká bolest hlavy. S děsným výkřikem strhla skútr nebezpečně vlevo. „Ne! To nesmíš!“ řvala na Chrissy jako raněné zvíře a přenesla váhu na druhou stranu. Blíţ! Blíţ k člunu. „Aúúúúú!“ vykřikla. Chrissy jí způsobila v hlavě další krutou bolest. Amanda stiskla zuby a poloţila se tělem na řídítka. „Aaaaach!“ Bolest byla uţ tak nesnesitelná, ţe musela zavřít oči. 94

Kdyţ je znovu otevřela, viděla, ţe člun sebou hází po mořské hladině z jedné strany na druhou. Chrissy se vymklo řízení z rukou, pochopila. Jasně, nemůţe ovlivňovat moje smysly a zároveň dělat něco jiného. Nemůţe dělat dvě věci najednou. Jakmile se Chrissy soustředila na řízení, bolest Amandu přešla. Zatočila k člunu, řídítka pevně v rukou, od skútru stříkaly gejzíry vody. Byla od Chrissy uţ jenom deset metrů. Z okraje člunu se vysunula hlava Merry. Měla taky v puse roubík a byla děsně uplakaná. Vedle ní vykoukl Kyle. Chrissy je okřikla a hlavy zase okamţitě zmizely. Blíţ! Amanda zajela blíţ. Chrissy na ni upřela ocelový pohled. Pak zvedla ruce k obloze, jako by se chtěla konečky prstů dotknout oblaků. Co to dělá? podivila se Amanda. Vzývá nějaké tajemné síly? Neměla čas o tom přemýšlet. Chrissy pomalu spustila ruce dolů a v tom okamţiku jí z konečků prstů vyšlehl kostrbatý, jasně ţlutý záblesk. Ozval se praskot – Amanda pod sebou ucítila škubnutí, jak do skútru udeřil doběla rozţhavený elektrický náboj. Vodní skútr na místě zkolaboval. Amanda se v hrozných křečích a návalech bolesti svíjela v elektrickém šoku, otáčela se v praskajícím, jiskřícím vzduchu, bičovaná kostrbatými, ostrými údery čisté energie. A pak se zřítila do běsnících vln, které se nad ní zavřely.

95

XXIII. LESKLÁ ČEPEL

Do temných hlubin. Elektrický šok pořád ještě svíral její tělo. A ledová voda ji dorazila. Topím se. Já se topím! zaúpěla Amanda v duchu. Spatřila tváře svého bratra a sestřičky. Jejich roztomilé obličejíčky. Jejich velké, nevinné oči. Ne! Nesměla se utopit. Nahoru! Bez ohledu na děsnou bolest zabrala směrem k hladině. Nahoru. Konečně! Vzduch. Nadechla se. A znovu se potopila. „Auuuu!“ ucítila další bolest. Narazila hlavou na něco tvrdého. Na člun! Byl přímo nad ní. Okamţitě pochopila, co musí udělat. Vyhodila z vody obě ruce, zachytila se člunu – a přehoupla se přes okraj. Jakmile byla v člunu a setřela si z očí slanou vodu, spatřila Chrissy, která pohotově zareagovala. Popadla Merry, která byla svázaná a v puse měla roubík. Merry sebou zoufale zmítala. Její drobné tělíčko se třáslo hrůzou. Chrissy ji drţela pevně. Amanda viděla, jak se jí nehty zařezávají do Merryiny útlé paţe. V druhé ruce svírala nůţ, dlouhý stahovací nůţ, který jí Amanda původně chtěla podstrčit do prádelníku. Čepel se zlověstně zaleskla ve slunečních paprscích – a zastavila se Merry na hrdle. „Za mého otce!“ zařvala Chrissy. 96

XXIV. CHRISSY LETÍ VZDUCHEM

Amanda se vrhla na Chrissy. Popadla ji v pase a zasadila jí hlavou mocný úder do břicha. Člun se zhoupl a začal se děsně kymácet. Hrozilo, ţe se kaţdým okamţikem převrhne. Chrissy odletěla, zalapala po dechu. Pustila Merry. Nůţ se cvaknutím dopadl na dno člunu. Amanda ho odkopla na záď. Pak popadla Chrissy za vlasy a strhla jí hlavu dozadu. Chrissy švihla rukou a tvrdě Amandu zasáhla hranou dlaně pod bradu. Úder Amandu srazil ke Kyleovi. Neţ se stačila vyhrabat zpátky na nohy, Chrissy byla nad ní. Upírala na ni oči zúţené do štěrbinek. Amanda znovu ucítila děsnou, krutou převahu nadpřirozených sil. Rozhodila ruce. Chtěla Chrissy kopnout. Ale proti mrazivému hurikánu byla bezmocná. Zvedlo ji to z člunu do výše, do vzduchu, do chladného, smrtícího víru. Jako peříčko, pomyslela si. Jsem bezmocná jako peříčko ve větrný bouři. „Čím větší výška, tím tvrdší pád!“ chechtala se Chrissy s planoucíma očima, kterýma Amandu svírala jako lapeného motýla v neviditelné pinzetě. A zatímco se Chrissy chechtala do vířícího vzduchu, Amanda klesala dolů. Padala. Řítila se zpátky do člunu. Dolů, do člunu! 97

Jakmile dopadla, popadla oběma rukama Chrissy za kotníky. „Pusť mě!“ zaječela Chrissy a pokusila se jí vytrhnout. Pak řekla: „Tak ono ti to nestačilo. Chceš víc!“ Znovu se zachechtala. „Dobře, máš to mít!“ Amanda se nedala. Ještě víc jí stiskla kotníky, úplně cítila, jak to Chrissy bolí. Ale k jejímu nesmírnému úţasu vystřelil člun dopředu a Chrissyiny kotníky se jí vysmekly. Vypadalo to, ţe Chrissy zmizela. Amanda zmateně zvedla hlavu a dech se jí zastavil – Chrissy letěla vzduchem a vzdalovala se.

98

XXV. VŠICHNI SE UTOPÍME

Amanda

zalapala po vzduchu. Chrissy stoupala k nebi. Ruce jí bezvládně povlávaly ve větru. Pak najednou vystřelily vzhůru, Chrissy se přetočila a začala klesat. Dopadla po hlavě zpátky do člunu. Ozvalo se děsné ţuch! Amanda si odhrnula z čela mokré vlasy a vyškrábala se na kolena. Dívala se na Chrissy, čekala, ţe se kaţdým okamţikem zvedne. Ale Chrissy leţela na zádech, hlavu skloněnou ke straně, oči zavřené. Amandě chvíli trvalo, neţ si srovnala v hlavě, co se stalo. Kdyţ drţela Chrissy za kotníky, člun narazil na velký balvan vyčnívající z vody, a ten prudký náraz vymrštil Chrissy do vzduchu. Z motoru se vyvalil hustý oblak černého dýmu. Motor zakašlal a zhasl. Ticho. Amanda v pravidelném, rytmickém šplouchání vln slyšela tlukot vlastního srdce. Zhluboka se nadechla a odhrabala se po kolenou k bratrovi a sestřičce schouleným na zádi. Vytáhla z pochvy u pasu pytlácký nůţ a rychlými, ráznými pohyby jim přeřezala pouta. Merry propukla v pláč a zoufale vztáhla k Amandě ručičky. Kyle se posadil a koulel kolem sebe očima, jako by nechápal, co se s ním děje. Amanda popadla Merry do náruče. „Kyle, jsi v pořádku?“ řekla. Zmateně se na ni podíval a nic neřekl. „Kam vás Chrissy vezla?“ zeptala se ho. 99

Koukal na ni, jako by ji viděl poprvé v ţivotě. Konečně řekl: „Na ostrov.“ Amandě bylo jasné, ţe Kyle má na mysli Daveův ostrov. Chrissy je tam chtěla zavraţdit, aby je uţ nikdy nikdo nenašel. Po zádech jí přeběhl mráz. Vzala provazy, kterými byli předtím Kyle a Merry spoutaní, uchopila Chrissyiny nohy a srazila je k sobě. Pak jí rychlými pohyby spoutala na rukou a na nohou. Pevně provazy stáhla a zavázala dvojitými uzly. Mohla bych ji shodit do vody, pomyslela si trpce. Mohla bych ji tam shodit a dívat se, jak se topí. Ale neudělám to. Nejsem vrah. „Odneseme ji do našeho domku a zavoláme policii,“ řekla Kyleovi. Díval se na ni a nic neříkal. Otevřel pusu, ale nevyšlo z něj jediné slovo. Merry se jí drţela jako klíště, usedavě plakala, bála se pustit. „Nejdřív musíme odtáhnout člun od toho balvanu,“ řekla Amanda a přešla po čtyřech na příd. Sedla si na mokrý, kluzký balvan a zatlačila nohama do člunu. Nebylo to nic platné. Sklonila se, opřela se do člunu ramenem a znovu zatlačila. Člun konečně s praskotem a skřípěním sjel zpátky na vodu. Amanda naskočila a přebalancovala dozadu k motoru. Mocným škubnutím nastartovala. Posadila se, jednou rukou rukou objala Merry a druhou kormidlovala, aby člun otočila zpátky ke břehu. Urazili sotva polovinu vzdálenosti, kdyţ se do řevu motoru zařízl Kyleův ječivý hlas. „Voda!“ křičel Kyle. „Voda!“ Amanda vytřeštila oči. Trhlinou v kýlu prosakovala do člunu slaná mořská voda. „Rychle, Kyle – ten kýbl!“ zakřičela. „Popadni ho a začni vodu vylejvat. Rychle!“ Kyle na ní koukal, jako by nechápal. „Kyle? Co je s tebou?“ zeptala se ho. Ţaludek se jí sevřel neblahou předtuchou. „Kyle? Vem ten ten kýbl – prosím tě!“ Bratr zatřepal hlavou. Nerozuměl jí. V člunu se hromadila voda. 100

Amanda ji odhadla na pět centimetrů. Otočila hlavu ke břehu. Pláţ nebyla tak daleko. Jsme blízko záchraně! pomyslela si. Tak blízko… „Kyle – prosím tě – vylejvej vodu!“ Kyle udělal pohyb směrem ke kýblu, ale pak se zastavil a znovu zatřepal hlavou. Voda v člunu rychle přibývala. Amanda cítila, jak se potápí. „Budeme se toupat,“ zašišlala Merry v slzách. Amanda ji k sobě ještě víc přitiskla, snaţila se ji uklidnit. Pak ji pustila. Vrhla se ke kýblu. Hned poznala, ţe je pozdě. Člun se potápěl. Motor začal prskat. Utopíme se, zhrozila se Amanda. Všichni se utopíme!

101

XXVI. CHRISSY VÍTĚZÍ

Amanda se zuřivě oháněla kýblem, vylévala z člunu vodu. Nebylo to k ničemu. Člun se rychle potápěl. Motor zhasl. Nedostaneme se z toho, pochopila Amanda. Ale vtom dostala spásný nápad: Co kdybych vyskočila a plavala podle člunu a odtáhla ho ke břehu vlastními silami? Neměla čas o tom přemýšlet. Podala Merry Kyleovi a pořádně se nadechla a přehoupla se přes okraj do vody. A k svému nesmírnému údivu narazila nohama na písčité dno! „Húúúú!“ vykřikla, kdyţ se narovnala. „Ono je tu mělko!“ Srdce se jí rozbušilo. Chtělo se jí výskat radostí. „Kyle, můţeš vylízt a dojít vodou ke břehu. Je tu mělko!“ Ale Kyle na ni civěl, v očích měl zmatek. Chudáček, pomyslela si Amanda. Je v šoku – alespoň doufám… Natáhla se do člunu, uchopila bratra za ruce a přenesla ho do vody. Voda mu sahala aţ k ramenům, ale hlavně ţe mohl jít. Merry jí skočila do náruče. Ale co s Chrissy? zeptala se Amanda sama sebe. Podívala se na ni. Chrissy leţela na zádech, napůl plavala v prosakující vodě, hlasitě dýchala otevřenou pusou. Kdyţ ji tu nechám, tak se utopí! zhrozila se. Ne. To nemůţu udělat! „Kyle, podrţ svou sestřičku,“ řekla. Odvedla ho do míst, kde mu voda sahala uţ jen do pasu, a podala mu Merry. Pak se vrátila a popadla Chrissy za vlasy. Ozvalo se silné zaklokotání, vyvalil se 102

proud vody a člun klesl ke dnu. Amanda popadla Chrissy v pase a odtáhla ji ke břehu. Amanda a Kyle, vyčerpaní a zmáčení, vlekli Chrissy celou cestu od moře k domku. Odnesli ji dovnitř a poloţili v obýváku na koberec. Domek byl tichý a opuštěný. Chrissy nejevila nejmenší známky toho, ţe by přicházela k sobě. Vzadu na hlavě měla velkou trţnou ránu. Slepenými vlasy jí prosakovala temná, rudá krev. Amanda zuřivě dýchala. Protáhla si bolavá záda. „Já… jdu zavolat na policii,“ vypravila ze sebe. „Zůstaňte tady. Nikam nechoďte,“ přikázala Kyleovi a Merry. Rozběhla se do kuchyně. Srdce jí děsně bušilo. Číslo na policii bylo přilepené na zdi hned vedle telefonu. Amanda popadla sluchátko a začala mačkat tlačítka. Vtom se z obýváku ozval křik. „Probouzí se! Probouzí se…“ ječel Kyle. „Boţe!“ Amanda zoufale zaúpěla. Sluchátko jí vypadlo z ruky. Okamţitě byla zpátky u dětí. Chrissy seděla. Provazy, kterými ji Amanda spoutala, jeden po druhém praskaly jako nitky. Kyle a Merry stáli přitisknutí zády na prosklené dveře, oči vytřeštěné hrůzou. „Odved ji odsud!“ rozkřikla se Amanda na Kylea. Kyle poslušně vzal Merry záruku. Otevřel dveře na verandu a děti se ztratily Amandě z očí. „Chrissy – je pozdě,“ řekla Amanda. Zuřivě přemýšlela. „Právě jsem zavolala policii. Budou tu kaţdou chvíli.“ Chrissy se vyškrábala na nohy. „Pro mě není nikdy pozdě,“ pronesla chladně. Stáhla si z čela mokré vlasy. Ruka jí odskočila, kdyţ se dotkla bolestivé otevřené rány na zátylku. „Au!“ vyjekla. „Chrissy… poslouchej…“ Amanda začala ustupovat. „Dík za péči,“ řekla Chrissy s jízlivým úšklebkem. „Spánek mě osvěţil. Bylo to něco, jako dobít mý baterie, jestli chápeš, co tím myslím.“ „Chrissy…“ „Je mi hluboce líto, Amando,“ pokračovala s očima jako dva 103

kousky ledu. „Jak to tak vypadá, zřejmě jsem vyhrála.“

104

XXVII. OHNIVÁ KOULE

Amanda

cítila, jak se jí podlamují nohy. Chrissy se k ní blíţila. Probodávala ji děsně zlým pohledem. Musím odsud utýct, řekla si Amanda. Musím pryč! „Ani se nehneš!“ poručila Chrissy, jako by četla její myšlenky. Bleskurychlým pohybem popadla ze stolu keramickou vázu – a mrštila jí po Amandě. Amanda vykřikla a v posledním okamţiku uhnula. Váza narazila do zdi a roztříštila se na tisíc kusů. Amanda se sehnula skoro aţ k zemi a vyrazila na útěk. Ale Chrissy byla rychlejší. Zastoupila jí cestu. Další bleskurychlé pohyby – a co to…? Křesla se vznesla z podlahy! Popelníky, kníţky, svícny – všechno vířilo obývákem jako zachvácené neviditelným tornádem. Ze stěn se utrhly obrazy a rozbily se. Po podlaze se rozletěly střepy. Rámy se změnily v hromadu třísek. Celý barák se točil a houpal. Amanda si rukama zaštítila hlavu. Jsem v pasti, zděsila se. Je konec. Nemám šanci. Zatímco všechno kolem ní vířilo čím dál tím větší rychlostí, Amanda zavřela oči a začala ustupovat k oknu. „To je tvůj konec!“ zasyčela Chrissy. Její hlas zanikl v děsném rachotu a praskotu. Amanda znovu otevřela oči. Chrissy mířila prstem na okno. Se silným húuúúš! vyšlehly ze závěsů plameny. „Ach!“ vydechla Amanda v šoku a odskočila od okna. 105

Húúúú, húúúú, húúúú… Spustilo poţární poplachové zařízení. Obývákem poletovaly knihy a květináče. Poţár se rychle šířil. Hořely stěny. Hořel gauč. Hořel koberec. „Chrissy – musíme odsud pryč! My obě!“ křičela Amanda. Dusila se dýmem, který začal naplňovat místnost. „Ty nikam nepůjdeš,“ zachrčela Chrissy. „Ale ten oheň…“ Amanda v té husté cloně viděla, jak se k ní Chrissy, rychle blíţí. Děsné, dlouhé kroky… Plameny šlehaly po celém obýváku. Tapety se ţárem loupaly ze stěn. Chrissy vytřeštila oči. „Ty nikam nepůjdeš, Amando,“ opakovala ječivým hlasem. Ruce vytrčené před sebou, prsty zkřivené jako drápy, blíţila se k Amandě. Nevšimla si, ţe se jí pod nohy připletlo vyděšené mourovaté kotě. Zakopla o ně. Ztratila rovnováhu. A se zděšeným výkřikem padla hlavou přímo do zuřících plamenů. Teď nebo nikdy! řekla si Amanda. Přidušená hustým, štiplavým kouřem se sehnula, popadla kotě a proletěla vířícími kníţkami a květináči, rudoţlutými plameny a černým, dusivým dýmen – ven ze dveří. Na verandě zalapala po čerstvém vzduchu a rozběhla se k boudě u bazénu, kde se Kyle a Merry v hrůze tiskli k dřevěné boudě. Necelý metr před nimi se zastavila a ohlédla se k baráku. Z prosklených dveří se vyvalila ohnivá koule. „Aaaaach!“ Z hrdla se jí vydral děsný výkřik, kdyţ uvnitř koule rozeznala ruce. A nohy. Došlo jí, ţe ta ohnivá kouleje Chrissy. Chrissy v plamenech. Chrissy vzpínající své ohnivé ruce k obloze. Koule se zastavila a rozpadla. Plameny zachvátily verandu. Celý domek. Všechno hořelo. Všechno se hroutilo, končilo. Hrůzostrašné prázdniny skončily.

106

XXVIII. KONEC VŠEHO

Dr. Miller se opřel lokty o stůl a sevřel dlaně. „Chtěl jsem s tebou mluvit, Amando,“ řekl s očima upřenýma do jejích očí, jako by v nich hledal duši. „Chtěl jsem zkusit ještě jednu moţnost a probrat s tebou všechno od začátku.“ „Děkuju,“ zamumlala Amanda neochotně. Podrbala se na rameni. „Ty ústavní věci svěděj. Ve vězeňský prádelně děsně škroběj…“ Psychiatr pokýval hlavou. „Jistě chápeš, proč tě policie sebrala, ano?“ zeptal se přívětivě. Amanda nasadila znechucený výraz. „Jsou stejný jako všichni. Nevěřej mi ani slovo.“ Nešťastně si povzdychla. „Byli přesvědčeni, ţe Chrissy uhořela,“ řekl dr. Miller. Nespouštěl z Amandy oči. „Kdyţ však na temeni její hlavy objevili trţnou ránu, usoudili, ţe byla mrtvá dřív, neţ došlo k poţáru – ţe jsi ji nejdřív zabila a pak jsi teprve zaloţila poţár, aby to vypadalo, jako ţe uhořela.“ „Ale tohle všechno je naprostá leţ!“ vykřikla Amanda. „Přece jsem vám řekla, ţe se praštila do hlavy v tom člunu.“ „Ţádný člun nebyl nalezen,“ pokračoval dr. Miller. Rozvíral a zase svíral na stole ruce. „Potopil se v moři,“ opakovala Amanda snad uţ posté. „Oceánský proudy ho musely odnýst.“ „Jistě,“ řekl psychiatr. „Chtěl jsem jenom, abys věděla, proč tě policie podezřívá. A vzhledem k tomu, ţe jsi byla viděna, jak utíkáš od poţáru…“ „Utíkala jsem za Kylem a za Merry,“ přerušila ho. „Ale co na tom 107

záleţí? Vysvětlovala jsem to uţ stokrát a stejně mi nikdo nevěří.“ Dusila v sobě pláč. „Kdyby aspoň Kyle něco řekl. Je to hrozný – ale je pořád v šoku. Od toho poţáru ze sebe nevypravil jediný slovo.“ Zvedla hlavu a všimla si na psychiatrově tváři potlačovaného úsměvu. „Amando, mám pro tebe fantastickou novinku. Kyleův zdravotní stav se rapidně zlepšil. Dneska ráno konečně promluvil. Jeho výpověď ve všech detailech odpovídá tvé výpovědi.“ Tahle řeč Amandu přímo děsně oblaţila. Usmála se. „To je senzace!“ vydechla. Dr. Miller se taky usmál. „A sousedka zavraţděného soudce poskytla policii o Chrissy zajímavé informace.“ „S tou holkou jsem mluvila po telefonu,“ řekla Amanda. „Volala jsem tam kvůli Chrissyiným pracovním doporučením. Ta holka nemohla moc mluvit.“ „No, na policii mluvila aţaţ,“ řekl dr. Miller. „Takţe teď budeš propuštěná na svobodu, Amando. Jenom jsem ti to chtěl oznámit osobně, abych se ujistil, ţe je všechno jasné.“ „Já… jenom nemůţu uvěřit, ţe Chrissy je opravdu mrtvá!“ vyhrkla Amanda. „Byla tak zlá, tak strašná! Je fakt těţký uvěřit, ţe je pryč.“ „Ano, je mrtvá.“ pronesl dr. Miller děsně váţně. Znovu se podíval Amandě do očí. „Mám pro tebe ještě jedno překvapení. Ale moţná jsi to uţ uhodla.“ „Radši se dám podat,“ zasmála se. „Nejmenovala se Chrissy. Jmenovala se Lilith.“ „Coţe?“ Amanda koukala jako blázen. „Ale ta Lilith je přece v komatu!“ vyjekla. „Ano,“ řekl dr. Miller a pokýval hlavou. „Byla v těţkém komatu. Ale jednoho dne zmizela z nemocnice. Vypařila se.“ Povzdychl si. „Lilith nějakým způsobem v komatu nabyla nové, podivuhodné schopnosti. A rozhodla se, ţe půjde a bude se mstít za smrt svých rodičů.“ „To je fakt divný,“ zamumlala Amanda. „A kdo byla Chrissy? Proč si Lilith dala zrovna tohle jméno?“ „Víš,“ řekl dr. Miller a podrbal se vzadu na hlavě, „nevíme přesně, proč si dala zrovna tohle jméno. Podle rodinného fotoalba, 108

které se našlo, bylo Chrissy jméno její kočky.“ *** Vypadalo to, ţe objímání nikdy neskončí. Merry a Kyle sek Amandě tulili, jako by ji neviděli celá léta. Všichni brečeli a smáli se a zase brečeli. Bylo to fantastické shledání. A táta s mámou se Amandě znovu a znovu omlouvali za to, ţe jí nevěřili. A kdyţ s tím omlouváním přestali, bylo zase objímání a brečení a smích a všechno pořád dokola. Amanda byla děsně šťastná, ţe je zase venku, pod slunečnou oblohou, ţe můţe dýchat příjemný, čerstvý vzduch. Ţe můţe chodit ve svých vlastních šatech. Ţe se můţe smát a mluvit a být s těmi, které má na světě ze všeho nejradši. Nakonec se všichni nacpali do perfektně opraveného kombíku a vyrazili na cestu domů. Amanda seděla vzadu s Merry a Kylem a hladila na klíně mourovaté kotě. „To bylo fakt úplně děsně strašný,“ řekla smutně. „Budu z toho mít do smrti noční můry.“ „Mysli hlavně na to, ţe uţ to máš všechno za sebou,“ řekla jí máma. „Je to pryč.“ Kotě Amandě na klíně spokojeně předlo. Kombík kodrcal po úzké cestě k oceánu. Amanda se podívala z okénka a na okamţik po pravé straně zahlédla černé, opálené ruiny prázdninového domku. Co to bylo za holku, která tam stála na štěrkové cestě? Ta dívka na sobě měla bílé pláţové šaty a ve slunečních paprscích se jí leskly krásné blond vlasy. Jednu ruku nad hlavou, zamávala jim, kdyţ jeli kolem. „Hele, mami… tatí…“ vydechla Amanda. Ale kdyţ se otočila dozadu, dívka byla pryč.

109

R. L. Stine

HRŮZOSTRAŠNÉ LÉTO Z anglického originálu One Evil Summer, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 36. publikaci, Brno 1997 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč ISBN 80-86021-24-6

110

111