R. L. Stine Stopy hrůzy 71 Smrt záchranářů
SMRT ZÁCHRANÁŘŮ R. L. Stine
NAKLADATELSTVÍ
SIGNET
2
Copyright © 1994 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1996 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-86021-18-1 3
Díl první NOVÝ DUCH
I. Myš
Čau, Terry. Tady Myš. Jasně, ţe jsem to já. Myš. To je překvapení, co? Slyšíš mě dobře? Nějak to v tom telefonu praská. Jak se máš, Terry? Co je novýho? Vím, ţe nemůţeš mluvit, tak jenom poslouchej, oukej? Slyšíš mě? Jo. Já vím, ţe mě slyšíš. Hele, Terry, víš co je novýho? Mám to za sebou. Vyšlo to. Zkouška! Ptáš se jaká, viď? Krevní testy, cha cha! Ba ne, to byl fór, Terry. Mám to za sebou. Fakt ţe jo! Budu zetko. Kdyţ řekneš zetko, znamená to záchranáře nebo záchranářku. Je to moţný? Myš bude zetko! Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se to stalo. Terry, já budu zetko! Zetko! Aby se dali líp zabíjet. Je mrtvý. Ptáš se kdo? Zetko přece! Je mrtvý. Cha cha! Proč ti to povídám? Protoţe vím, ţe mě nepráskneš, Terry. Nemůţeš. Cha cha! To je, viď? Myš je zetko! Terry mě nepráskne, cha cha! Není to šílený? Jsme šílený, Terry. Proto mezi náma bylo takový pouto, viď, Terry, co říkáš? Jo, Terry, já vím, ţe nemůţeš mluvit. Teda chci říct, ţe uţ mi 4
nikdy nic neřekneš. Jo, jsi v hrobě. Jo, slyším jenom tutání v telefonu. A něco tam bzučí. Ne, nejsem cvok. Znáš mě, Terry, viď, ţe nejsem cvok, co? Jo, jsi v hrobě, Terry. A já vím, proč jsi v hrobě. Zetka. Mají tě na svědomí. Všechny je zabiju. Postupně, ale všechny. Za tebe, Terry. Fakt ţe jo. Udělám to pro tebe. Protoţe Myš nikdy nikoho neopustí. I kdyţ jsi v hrobě, pořád jsme spolu, Terry. Vţdycky budeme spolu. Pořád myslím na loňský léto. A na předloňský taky. Myslím na to pořád a pořád. Nemůţu přestat. Nemůţu přestat, je to šílený. Přestanu, aţ budou všechny zetka mrtví. Jasně, já vím, nikdy mi neřekneš dík. Hele, Terry, ty si asi myslíš, ţe mi tútá v hlavě, co? Kdepak. Mám dobrej sluch. Slyším to. Je to v telefonu, fakt ţe jo. Hm, nikdy mi neřekneš dík. Ale s tím si nedělej starosti, Terry. Zase ti zavolám. Z plaveckýho klubu. Z North Beach. Hele, já vím, ţe jsi v hrobě, Terry. Nemusíš mi to připomínat. Nejsem cvok, co? Hele, ţe si nemyslíš, ţe jsem cvok, co? Uţ musím padat. Tak se měj, oukej? Vyřiď kaţdýmu čau od Myši. Jasně. Čau, Terry. Měj se. Měj se. Jdu na to.
5
II. Linda
Sbalila jsem se v takovým fofru, ţe jsem si zapomněla UV-krém proti sluníčku. Uvědomila jsem si to, aţ kdyţ jsem došla k plaveckýmu klubu. Od autobusu je to k bráně dost daleko. Je šílený, jaký má člověk starosti. Pořád, aby na něco myslel. Co mi ten krém připomnělo? Obloha těţko. Na nebi byly bouřkový mraky, nízký a černý. V dálce byl slyšet hrom, do obličeje mi fičel studenej, vlhkej vítr. Hlavně, aby se ta bouřka rychle přehnala, řekla jsem si. Zejtra se otvírá. A pak uţ jenom budu sedět na záchranářským postu a nasávat sluníčko. Pustila jsem těţkej černej bágl s výstrojí na zem a upřela zrak na ceduli PLAVECKÝ KLUB NORTH BEACH. Tak tady je to, Lindo, řekla jsem si. Zase nám začíná jedno léto. Třela jsem si přes tričko ramena. Bágl s výstrojí něco váţí. Nacpala jsem do něj prakticky všechno, co mám. Jo, všechno kromě toho UV-krému. Jak bych to nazvala? Únik, napadlo mě. Únik na celý léto. Čas novejch tváří, čas novejch známostí. Budu na záchranářský ubytovně bydlet s dalšíma sedmi klukama a holkama – není to skvělý?! Léto jako jeden mejdan! Na bráně plaveckýho areálu visel zámek. My chodíme bokem, brankou pro personál. Další temný zahřmění – tentokrát blíţ – mi připomnělo, ţe bych sebou měla hodit. 6
Stála jsem před vysokým drátěným plotem. Za ním byl hlavní barák. Plot byl pod zataţenou oblohou takovej nějakej matnej a černej. Hlavní barák byl dlouhá patrová stavba ze sekvojovýho dřeva. Něco jako lesní srub, abych tak řekla, jenom stokrát větší. Řady oken se na mě tlemily jako prázdný, temný oči. Za barákem byl bazén, voda byla klidná a šedá, odráţela se v ní zataţená obloha. U bazénu začínaly tenisový kurty. Křídlo, kde byla záchranářská ubytovna, nebylo vidět. Bylo nalepený na hlavní barák z druhý strany. Nad hlavou mi zazářil křivolakej blesk. Udeřil hrom, aţ to se mnou škublo do strany a ještě kus. Hodila jsem si bágl s výstrojí na rameno a vyrazila k boční brance. Nahoře se kupily mraky. Obloha kolem měla jedovatě ţlutou barvu. Divný světlo, fakt. Tráva, plot, barák – nic nevypadalo normálně. Makáme, Lindo, pobídla jsem se. Přece tam hned první den nepřijdeš jako zmoklá slepice. Ještě by si z tebe utahovali! Rozběhla jsem se obtěţkaná báglem s výstrojí. Moje zdevastovaný tenisky mlaskaly po chodníku. Teď by se mi hodilo zrcátko. Vypadla jsem z domova v takovým fofru, ani jsem se nemrkla, jak mám vlasy. Česala jsem se vůbec? V poklusu jsem si prohrábla hlavu prstama. Mám krátký blond vlasy, tvrdý jako hřebíky, který se ani nemusej česat. Jenţe já nevím, nedá mi to, pořád se musím kontrolovat, je to šílený. Fakt, ţe normálně vypadám skvěle. Nejsem ţádná fotomodelka, to ne, mám spíš malej nos a takovej obyčejnej, kulatej obličej, ale lidi říkaj, ţe jsem roztomilá. No nic, vţdyť je to jedno. Ucejtila jsem na hlavě první studený kapky. Zvedla jsem oči. Ţlutá obloha zmizela, bylo jenom černo. Proti mně se řítilo auto, světla rozsvícený na plný pecky, i kdyţ bylo teprve krátce po poledni. Zastavila jsem se, zakryla si oči před oslněním, a kdyţ auto přejelo, pokračovala jsem k brance. Vysokej drátěnej plot vibroval ve větru, vydával takovej ten soustavnej kovověj hukot, ţe jo. 7
Konečně se zpoza rohu vylousklo křídlo, který vypadalo jako zmenšená verze hlavního baráku. Tisklo se k baráku jako jeho mladší brácha. Bazén začínal těsně za ubytovnou. Hladina se tetelila drobnejma cákancema, jak na ni začaly dopadat dešťový kapky. V baráku se svítilo, v okně se rýsovala hlava nějakýho kluka. Byl ke mně otočenej zádama. Kdopak to asi můţe bejt, napadlo mě. Jaká bude letos parta? Budu někoho ze záchranářů znát? Sejdu se tu s někým z loňskýho léta? Kluk měl zrzavý vlasy. Něco vykládal a hejhal přitom hlavou. Zalila mě dešťová sprcha. Bavlněný tričko mě zastudilo do ramene. Přehodila jsem si bágl na druhou stranu a zkusila branku. Zamčeno. Pořádně jsem s brankou zalomcovala. Zarachotilo to, ţe jsem málem přeslechla další úder hromu. Připadala jsem si tam jako někde, kde maj zrovna zemětřesení, nebo co. Déšť spláchl chodník. Vzduch byl pořád takovej hustej a těţkej, jako je vţdycky před bouřkou. Vítr se točil, fičel střídavě z jedný a z druhý strany. Chtěla jsem, aby se ten zrzavej kluk ohlídl a všiml si mě. Aby ho napadlo vyběhnout a odemknout mi. Znovu jsem zalomcovala brankou. Pak mi došlo, ţe mám pouţít průkazku. Dostala jsem ji z klubu spolu s oznámením o přijetí. Měla jsem na ní fotku, mizernou, neostrou fotku se starým účesem, kdyţ jsem nosila vlasy aţ na ramena. Prej stačí zastrčit průkazku do dráţky u branky a elektronickej zámek zabzučí a dvířka se otevřou a bude to, che. Shodila jsem bágl na mokrou zem, rozepla zip a začala jsem hledat peněţenku. Měla bejt nahoře, ale nebyla. Uţ pěkně lilo, padaly mohutný kapky. Plácaly do chodníku a rozstřikovaly se. Měla jsem mokrý vlasy, tričko se mi přilepilo na tělo. Štrachala jsem se báglem, aţ jsem našla červený silonový 8
pouzdro. Otevřela jsem ho a vytáhla průkazku. Za mnou po silnici přejelo další auto. Na moment jsem se ocitla ve světle reflektorů. Hledala jsem kovovou skříňku, do který se průkazka zastrkuje. Kluk v baráku se pohnul. Objevil se další kluk. Byl taky zády k oknu. Skříňka visela na plotě vedle branky, přibliţně ve výši prsou. Nad dráţkou blikala červená kontrolka. Pečlivě jsem zastrčila kartu do dráţky a čekala, aţ to zabzučí nebo co. Nic. Lilo jako z konve, zem bičovaly šlahouny vody. Budu durch, pomyslela jsem si. Zuřivě jsem zatřepala hlavou, z vlasů mi odstříkla voda, a ještě jednou jsem zastrčila kartu do dráţky. Zase nic. Otočila jsem průkazku rubem nahoru a zkusila to znovu. Červená kontrolka blikala, jako by se nechumelilo. Ţádný bzučení se neozývalo, branka se nepohnula. Otráveně jsem zaklela. Co s těma pitomejma dveřma je? řekla jsem si. To uţ padaly trakaře. Ostrej vítr hnal proti drátěnýmu plotu přívaly vody. Okamţitě jsem vypadala, jako bych spadla do vodopádu. Zalomcovala jsem dvířky. Civěla jsem na ty dva kluky v okně. „Haló, slyší mě vůbec někdo?“ křičela jsem. „Haló!“ Vítr mi bral slova od pusy, můj hlas splýval s hukotem lijáku. „Haló! No tak, lidi, pojďte mi otevřít!“ Stočila jsem oči k bazénu – a něco jsem tam zahlídla. V rohu. Co to je? řekla jsem si. Napínala jsem zrak, snaţila jsem se v lijáku rozeznat nějakej tvar. Vyjekla jsem. Byla to holka. Leţela obličejem dolů. Po hladině jí plynuly dlouhý blond vlasy. Bezvládný ruce měla podle těla. Holka. Holka v modrejch plavkách. Topila se. Ne, byla mrtvá, utopená! 9
Chytla jsem se oběma rukama studenýho pletiva a zvedla obličej proti dešti, abych se z toho šoku vzpamatovala.
10
III. Danny
Kdyţ začalo pršet, seděli jsme v klubovně a kecali o všem moţným. Těsně vedle ubytovny udeřil hrom a Cassie Harlowová vykřikla. Je to děsně pěkná holka. Má fantastický tělo, velký hnědý oči a dlouhý blond vlasy skoro do běla. Bylo trochu náročný orientovat se ve tvářích, protoţe všichni v klubu byli noví. Jenţe já jsem byl vrchní záchranář – velkej šéf – byl jsem přesvědčenej, ţe je důleţitý pamatovat si kaţdýho a oslovovat ho jménem, aby mezi náma byla taková ta druţná pracovní atmosféra. Posmívali jsme se Cassie, ţe se bojí bouřky. „Já se nebojím. Jenom jsem se lekla,“ pronesla sexy hláskem. Kdyţ se ozvalo další zahřmění, aţ zadrnčelo okno, Cassie vykřikla znovu. „Oukej, oukej. No tak nemám ráda bouřku, a co má bejt?“ řekla a nervózně si oběma rukama projela vlasy. Skvěle jsme se bavili. Prcek Arno Wilts řekl, ţe se mu strašně líbí bejt za bouřky ve vodě. Prej ho to sexuálně nabíjí. Blbej fór. Úplně jsme zaúpěli. Napadlo mě, jestli Arno není nějakej magor. Měli jsme ho tu mít celý léto. Bůhví kolik takovejch debilních fórů budu muset vyslechnout, neţ ho shodím do bazénu a pět aţ deset minut podrţím pod vodou! Opřel jsem se o okno. Venku se rozpršelo. Do parapetu začaly bušit velký kapky. Rozhlídl jsem se po místnosti. Holky jsou vynikající, řekl jsem si a usmál jsem se. Cassie byla absolutní jednička. A ta s těma růţovejma šortkama, v 11
krátkým modrým nátělníčku – Deirdra Webbová – byla taky kus. Měla krátký, rovný černý vlasy, ulízaný a lesklý, to jo, jenţe já jsem spíš na delší vlasy. Fakt je, ţe Deirdra měla nejkrásnější pomněnkový oči na světě. Byla boţská. Kdyţ říkám boţská, tak je to fakt. A ani ta vysoká v rohu, May-Ann Delacroixová – nebo jak se to vyslovuje – nebyla špatná. Měla zlatohnědý vlasy a úchvatný tmavý oči. Byla taková, řekl bych rezervovaná. Klidná. Stydlivá a podobně. Kdyby na to přišlo, neřekl bych jí ne. Perfektní! pomyslel jsem si, kdyţ jsem ty dvě prozkoumal. Oukej, bando – celý léto jako jeden mejdan! „Hele, Danny, jak jsi přišel k tomu, ţe jsi vrchní záchranář?“ zeptal se Arno s úšklebkem. „To se jako něco vyhraje nebo co?“ „Naopak,“ odpověděl jsem. „Něco se projede.“ Ostatním to přišlo jako perfektní fór. Arno nasadil grimasu, jako by se chystal vypustit další blbost. Pugouš ho přerušil. „Hele, Danny, máme v ledničce pivo?“ Pugouš fakt vypadá jako záchranář, teda chci říct, ţe kdyby v nějakým časáku pózoval jako takovej týpek, určitě byste řekli, ţe je záchranář. Nejspíš dělá kulturistiku. Má perfektní svaly. A je uţ dokonce opálenej, přestoţe léto teprve začalo. Pugouš je náš americkej kluk. Má vlnitý vlasy, tmavý oči, dokáţe koukat takovým tím správným úkosem a má širokej, kamarádskej úsměv. Vypadá, ţe s ním v ţivotě nic nehne. No, uvidíme… Fakt, toho kluka byste brali. Je to klídek. Pugouš leţel nataţenej vedle Cassie na koţeným gauči, hlavu ovázanou červeným kovbojským šátkem. Na první pohled pirát jako bejk, to jo. Odtáhl jsem se od okna a začal Pugoušovi vysvětlovat nařízení zakazující přechovávat na ubytovně pivo. Vtom mě zarazilo děsivý zakvílení. Škublo to se mnou. Otočil jsem se. Zdálo se, ţe je to venku. První moment jsem myslel, ţe to byla bouřka, vítr nebo co, a pak mě napadlo, ţe by to mohla bejt kočka, která uvízla v plotě. Ozvalo se to znovu. Uţ bylo jasný, ţe je to lidskej křik. 12
Srazil jsem se s Arnem, kterej se zároveň se mnou vrhnul k zamlţenýmu oknu. Rychle jsem otřel rukou sklo a vykoukl. Někdo tam byl. Holka. Z druhý strany plotu. Ječela jako nepříčetná. Byl strašnej liják, hukot. Nebylo rozumět, co vykřikuje. Ale byla dost zděšená. „Co se děje?“ zeptala se Cassie. „Kdo je tam?“ zeptala se Deirdra. Nacpala se mezi mě a Arna a taky vykoukla ven. „Co to je?“ Vyrazili jsme s Arnem ze dveří do lijáku. Byla to fakt síla. Jeden blesk za druhým a v jednom kuse burácení hromu. Vletěl jsem teniskama do vody a ucetil na kotnících, jak to studí. Holka ječela a na něco ukazovala. Neslyšel jsem jediný slovo. Lilo, jako by se celej svět zbláznil. Byla to fakt bouřka století, abych tak řekl. Arno byl metr přede mnou. Klusali jsme lijákem a od tenisek nám stříkala voda. Skoro to vypadalo, ţe voda tu holku odnese. Byl jsem zmoklej, ţe jsem sotva viděl. Holka byla durch. Krátký blond vlasy se jí přilepily na hlavu jako německá helma. Byla pěkně vyděšená. „Co se děje?“ Něco vykřikla a ukázala za mě. Teprve pár kroků od brány, jsem rozeznal, co říká. „Holka! Holka utopená v bazénu! Holka, utopená!“ „Coţe?“ V prvním okamţiku mi to nedošlo. Asi to pro mě byla pecka, šok nebo tak něco. Stál jsem tam a koukal na tu neznámou u branky, pusu dokořán. „Holka v bazénu! Tam, za tebou! V bazénu!“ ječela. Konečně jsem se vzpamatoval. Zuřivě jsem si stíral z očí vodu. „Holka se utopila! Holka v bazénu!“ pronikal do hukotu vodních přívalů vřeštivej hlas. Otočil jsem se, přiloţil jsem si dlaň k čelu a vyrazil tryskem k bazénu. Srdce mi bušilo. Letěl jsem jako blázen, na mokrý cestě mi to klouzalo, ţe jsem sebou málem praštil na hubu. 13
Jekot zanikl v hukotu lijáku. Za pár vteřin jsem byl u bazénu, lapal jsem po dechu. Kdo to můţe bejt? říkal jsem si. Kdo by se mohl utopit v našem bazénu? Klub je zavřenej. Zavřenej. Zavřenej! Konečně jsem si srovnal dech a upřel oči na hladinu. Mţoural jsem deštěm a nějak ne a ne nic vidět. Projel jsem zrakem celej obvod bazénu a nic. Vůbec nic. Nikdo tam nebyl. Nikdo.
14
IV. Linda
Byla jsem fakt hotová. Úplně umrtvená. Takhle jsem si teda setkání s novejma kamarádama záchranářema nepředstavovala, to teda ne. Promočená na kost, zmoklá, rozklepaná chudinka. Jak mě ten zrzavěj – Danny – a ten hubenej skrček – Arno – odváděli do klubovny, lapala jsem po dechu, úplně jsem se dusila. Chtělo se mi tam nebejt. Nejradši bych se vsákla do podlahy jako rozlitej kýbl vody. Tričko jsem měla nalepený na kůţi, vlasy připláclý na čelo. V teniskách mi čvachtalo. Bágl s výstrojí mi vypadl z ruky. Jak dopadl na podlahu, úplně to mlasklo. Uvítala mě jedna z holek. May-Ann Delacroixová, představila se mi. Měla krátký, rovný, zlatohnědý vlasy. Přinesla mi ručník. Jenţe já jsem po ţádným ručníku netouţila. Touţila jsem po propadlišti, po děsně hlubokým propadlišti, do kterýho bych se mohla propadnout a zmizet. Navţdy. „Co se stalo?“ „Proč jsi křičela?“ „Nešlo to otevřít?“ „Co jsi viděla?“ „Co se s tebou u tý branky dělo?“ „Obtěţoval tě někdo?“ Zasypávali mě otázkama. Bylo na nich vidět, jak zíraj a nevěděj, o co jde. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Tak strašně jsem se 15
třásla, ţe se nedalo mluvit. Otírala jsem si rukama oči, ale marně, hned mi do nich natekla další voda z vlasů. „Dejte jí něco k pití,“ řekl někdo. „Něco horkýho.“ „To… to je dobrý,“ podařilo se mi konečně vykoktat. May-Ann zaběhla na pokoj a přinesla osušku a hodila mi ji na ramena. Popadla jsem ji a začala si třít vlasy. Srdce mi pořád tlouklo jako splašený. Ale postupně jsem se dostávala do normálu. Danny, ten zrzavěj kluk, se někam vytratil. A pak se zase objevil v suchejch šatech. Měl na sobě modrou mikinu a bílý plátěný šortky. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě. Odhadla jsem, ţe je to vrchní záchranář. Bylo to na něm vidět a dokonce se tak i choval. Řekla jsem: „Linda Becková.“ Rychle mi představil ostatní. Neexistovalo, abych si je hned napoprvé zapamatovala. Jasně, May-Ann mi byla jasná, protoţe to byla ta, co mi přinesla osušku. Hezká holka s ulízanejma černejma vlasama se jmenovala Deirdra. Udělanej blonďák, takovej veselej kluk s červeným kovbojským šátkem na hlavě se jmenoval Pug, nebo tak nějak, ale říkalo se mu Pugouš. Všichni stáli kolem a zírali na mě jako na nějakej exponát v muzeu. „Ta holka v bazénu…“ promluvila jsem na Dannyho. Ale hned jsem se zase zarazila. Teda, najednou jsem nevěděla, co říct. Danny zavrtěl hlavou. „Nechápu, co jsi viděla, Lindo. V bazénu nic nebylo, fakt ţe ne. Jenom trochu listí.“ Těţce jsem polkla. Já ji viděla, úplně jasně jsem ji viděla. Měla modrý bikiny. A takovou bleďoučkou pleť. Vlasy plynuly po hladině, měla je blond jako já. „Já… já se omlouvám,“ vykoktala jsem. Ucejtila jsem, jak se mi do tváře hrne krev. „Muselo to bejt tím deštěm. Stín nebo něco takovýho. Připadám si teď jako nějakej cvok.“ „Ale… vţdyť o nic nejde,“ řekl Danny a usmál se na mě. Měl krásnej úsměv. Fakt je, ţe se mi zrzaví kluci s beďarama normálně moc nelíběj, ale Danny byl roztomilej. „Ta sprcha mi docela bodla!“ 16
zachechtal se. „Jo, stálo to za to,“ přidal se Arno, ten malej, co předtím vyběhl s Dannym ven. Zavrtěla jsem hlavou, aby se mi vzpamatovaly vlasy. Pak jsem si utřela ramena a ruce. May-Ann přešla přes celou klubovnu a posadila se do křesla. Tvářila se, jako by jí na mě něco nezdálo. Měla chladný tmavý oči a v obličeji tvrdej výraz. Pak promluvila holka se zastřeným, chraplavým hlasem. „Fakt si myslíš, ţe jsi v bazénu něco viděla?“ zeptala se. Nevzpomněla jsem si, jak se jmenuje. Zavrtěla hlavou a kolem tváří se jí zavlnily lokny vyšisovanejch vlasů. „No?“ „Co jsi dělala u brány?“ zeptal se Pugouš. „Klub je ještě zavřenej. Otvírá se aţ zejtra.“ „Chtěla si v klidu zaplavat,“ zachechtal se Arno. „Neţ tu bude nabito, ţe jo.“ Nikdo se tomu nezasmál. „Jsem záchranářka,“ odpověděla jsem. Sklopila jsem zrak k nacucanýmu báglu s výstrojí. „Jo jasně, teď na to zrovna nevypadám, ale fakt jsem záchranářka.“ „Záchranářka a skoro utopená! To mě podrţ!“ zachechtal se Pugouš. „To je proti předpisům.“ Zaslechla jsem tu světle blonďatou holku, jak šeptá Deirdře: „Kolik tu má bejt letos záchranářů?“ Deirdra pokrčila ramenama. Danny měl ve tváři zmatenej výraz. Přesunul se ke stolu u zdi a začal se přehrabovat v papírech. Jeden papír vytáhl a řekl: „Tady je seznam.“ Usmál se na mě. Jak ten soupis záchranářů projíţděl očima, úsměv se mu pomalu vytrácel. „Lindo, jak jsi říkala, ţe se jmenuješ?“ zeptal se. „Becková,“ odpověděla jsem. Začínal se mě zmocňovat divnej pocit. Sklonila jsem hlavu. Pode mnou byla úplná kaluţ. Potřebovala jsem, aby mi ukázali, kde budu spát, a mohla jsem se převlíct do suchýho. Pořád ze mě tekla voda. Danny zváţněl a zamumlal: „To je divný.“ Otočil papír k ostatním. „Ţádnou Lindu Beckovou na seznamu záchranářů nemáme.“ „Coţe?“ vyjevila jsem se. Začala jsem oběma rukama ţmoulat 17
osušku. „To snad není moţný!“ vyhrkla jsem a panenky se mi protočily kolem dokola. „Ţe by na mě zapomněli?“ „Nemáš náhodou bejt v jiným klubu?“ zeptala se z druhý strany místnosti May-Ann. Otočila se k Dannymu. „Nebo je tu na záskok?“ Danny zavrtěl hlavou. „Ne. To ne.“ Ucítila jsem, jak mi ze ţaludku stoupá pouštní sucho. „Někdo to musel zvorat,“ řekla jsem Dannymu. Snaţila jsem se mít klidnej hlas, ale moc mi to nešlo. „Musím tam bejt napsaná. Kdybych sem jako záchranářka nepatřila, neposílali by mi přece průkazku, ne?“ Vytáhla jsem ze zadní kapsy dţínů plastikovu kartu. Byla mokrá, ale voda z ní hned sjela jako po másle. Danny šel ke mně a vzal si kartu do ruky. Pečlivě si jí prohlíţel, oči soustředěný jako sova. „Hele, Lindo, jseš si jistá, ţe ti tohle fakt poslali?“ zeptal se. Kývla jsem. „Ano.“ Rozhlídla jsem se po místnosti. Ostatní záchranáři stáli na svejch místech jako přimrzlí a nějak divně na mě koukali. Danny si kartu ještě jednou bedlivě prohlídl. Pak zvedl hlavu a zahleděl se mi do očí. „Co… co je?“ vykoktala jsem. „Lindo,“ pronesl mile, ale pořád se tvářil divně. „Ta tvoje průkazka je dva roky stará.“
18
V. May-Ann
„Co se tady děje?“ vykřikla ta nová holka. Bylo mi jí fakt líto. Stála uprostřed velký louţe, promočená na kost, zuby jí drkotaly zimou, třásla se. Byla to taková chudinka. A tohle jí dorazilo. Teda to, ţe nebyla napsaná na seznamu a měla dva roky starou klubovou průkazku. Někdo si z ní musel vystřelit. Všichni jsme na ni koukali, jako by spadla z Marsu. Dovedla jsem si představit, jak jí je. Dokonce ani Danny, kterej měl přímo za povinnost něco udělat, nevěděl co. A tak jsem se rozhodla, ţe to vezmu do svejch rukou, teda jako ţe jí alespoň seţenu něco suchýho na sebe. Šla jsem k ní, vzala ji za ruku a řekla: „Pojď se mnou. U mě na pokoji se můţeš převlíct.“ Bylo na ní vidět, ţe je ráda. Byla mi vděčná. Vzala jsem jí promočenej bágl a vykročily jsme spolu k cimrám. Linda se ve dveřích do chodby otočila a projela všechny v klubovně očima. „Byl jste tu někdo loni?“ zeptala se. Mluvila zvýšeným, ječivým hlasem. Byla asi fakt znechucená. „Jste všichni v klubu noví?“ „Všichni noví,“ odpověděl Danny se seznamem v ruce. „Arno je novej na tyhle planetě!“ zachechtal se srandista zvanej Pugouš. Všichni se zasmáli. Linda koukala nejistě. „Já jsem tu byla loni,“ řekla. „Myslela 19
jsem, ţe by si mě někdo mohl pamatovat…“ Hlas se jí vytratil. Pugouš odstoupil od Cassie. Točil se kolem ní uţ od rána. Doslova jí ţral. A já bych řekla, ţe se jí to líbilo. Cassie je takovej ten typ, co potřebuje bejt obletovanej. Dělala oči dokonce i na toho prťavýho Arna. Ani jsem nemohla uvěřit svejm uším, kdyţ Arnovi povídala, jak děsně se jí na něm líbí náušnička, kterou má v uchu. Druhá holka, Deirdra – ta je fakt dost hezká – sjíţděla Cassii zlým pohledem. Podle mě taky jede po Pugoušovi. Pugouš šel k Lindě a pohrával si přitom se svým červeným kovbojským šátkem. „Já jsem tu byl jako záskok,“ řekl. „Ty jsi tady skákal nebo co?“ ozval se okamţitě Arno a sám se svýmu vtipu zasmál. „Nevím, ale nepamatuju si, ţe bych tě tu viděl,“ dokončil Pugouš řeč. „To je divný,“ odpověděla Linda. Hleděla na Pugouše podráţděně. „Já si tě taky nepamatuju. Slouţila jsem kaţdý odpoledne.“ Zavrtěla hlavou. Z tváří jí odkapávala voda. „Tohle nám Pete bude muset vysvětlit,“ řekl Danny a vrátil seznam do desek k ostatním papírům. „On psal ten seznam. Asi to zvoral, uţ je to jasný.“ Pete Harris je šílenej šéf přes cvičení, jakýho jste v ţivotě neviděli. Má víc temperamentu neţ kdokoli jinej na světě. Kdyţ mě na jaře přijímal k záchranářům, udělal při pohovoru před svým stolem sto kliků a sto dřepů! Jasně, ţe se jenom vytahoval. Ale já to brala. Myslím, ţe Pete nemůţe dělat jenom jednu věc. Dělá vţdycky tři nebo čtyři věci najednou. „Pojď. Neţ se uklepeš k smrti,“ pobídla jsem Lindu. Vedla jsem ji úzkou chodbou ke svý cimře. „Říkejme tomu děsnej den s děsnějma vlasama!“ zasmála jsem se. Měla vlasy připláclý na hlavě jako helmu. Přinutila se k smíchu, ale bylo na ní vidět, ţe se jí honěj hlavou všelijaký myšlenky. Rychle se převlíkla, vytáhla z báglu starý dţíny se stylovejma dírama na kolenou a zválenou šedivou mikinu s nápisem TIGERS na 20
předku. Chvíli jí trvalo, neţ si vysušila vlasy, čechrala si je oběma rukama, zuřivě se snaţila, aby aspoň trochu vypadaly jako vlasy. Celou dobu se do zrcadla mračila, z očí jí šly blesky, pusu měla sevřenou do úzký čárky. Můj pokojíček byl fakt malej. Dvě lůţka, dvě skříňky, na zdi knihovnička, malá ţidle, dvojka nočních stolků. Zatímco se Linda dávala do pucu, šla jsem ke svý skříňce a nakoukla do klece s Muclíčkem. Muclíček je moje bílá myška. Moje jediný zvířátko. Normálně s sebou Muclíčka z domova netahám, nejsem ţádnej takovej ten prdlouš do drobnýho zvířectva, jenţe naši budou letos celý léto pryč, a tak Muclíček musí vegetovat v plaveckým klubu. Nasypala jsem mu do mističky zrní. Pak jsem se otočila k Lindě. „Tak co? Uţ se cejtíš líp?“ zeptala jsem se. „Prostě to nechápu,“ odpověděla a zakousla se do rtu. Teď, kdyţ se vyparádila, viděla jsem, ţe jí to docela sluší. Ne ţe byla nějaká hvězda nebo tak, to ne, ale pěkná holka to byla, jo, fakt ţe jo. Prostě roztomilá. „Přísahám, ţe jsem v tom bazénu viděla někoho utopenýho,“ řekla naštvaně. Zavřela oči. Vybavuje se jí to, napadlo mě. „Bylo takový divný světlo,“ řekla jsem. „Od tý bouřky. Moţná se tam něco odráţelo nebo tak…“ „A jak je moţný, ţe moje průkazka je dva roky stará?“ přerušila mě. Zřejmě mě vůbec neposlouchala. Pořád se jí to honilo hlavou. Měla kartičku poloţenou na skříňce. Vzala ji do ruky, chvíli na ni civěla a pak si ji zastrčila dozadu do dţínů. „A jak je moţný, ţe nejsem na tom seznamu?“ Ze rtů jí vyšel hlasitej povzdech. „Já přece vím, ţe mě vzali. Nemůţe to bej t moje chyba.“ „Pete nám to vysvětlí,“ ujistila jsem ji. Co k tomu dodat? Z klubovny se k nám donesl hlasitej smích. Pugouš vydával něco jako děsnej zvířecí řev a ostatní z toho byli úplně mrtví. Kdyţ smích ustal, slyšela jsem, ţe Deirdra mluví o Lindě. Všichni se znovu rozesmáli. Koukla jsem na Lindu zvědavá, jestli to taky slyšela. 21
Ale byla pořád zabraná do svejch myšlenek. „Pojď. Půjdeme k ostatním,“ řekla jsem. „Věci si tu klidně nech.“ Kejvla. Šly jsme zpátky do klubovny. Všichni se řehtali, ale kdyţ nás spatřili, okamţitě přestali. Padla jsem do křesla u zdi. Linda se nejistě rozhlídla a pak si sedla na rozkládací ţidli ke stolu. „Uţ vypadáš trochu líp,“ řekl Danny a usmál se. „Dík,“ pronesla Linda nemístně. „Vypadám trochu sušejc. Alespoň něco.“ Stočila oči ke mně. „Dík, May-Ann.“ Zahřměl hrom, aţ zadrnčela okna. Podívala jsem se tím směrem. Venku byla tma jako v noci. Po skle se valily proudy vody. „Nechce si někdo zaplavat?“ navrhl Arno. „Aţ po tobě,“ řekl mu Pugouš. „Chceš si to rozdat, plavče?“ doráţel Arno. Řekla bych, ţe Arno má problémy. Nevím, ale na něco si před náma hraje. Byla jsem zticha. Kaţdej měl děsnou potřebu pořád něco vykládat. Jo, fakt je, ţe jsme se viděli teprve první den. Cizí lidi. Bylo to něco jinýho, neţ kdybysme se znali odjakţiva. Linda si u protější zdi hnětla spodní ret, zuřivě přemejšlela. Naklonila jsem se v křesle. Fakt, ţe jsem o tom vůbec nechtěla mluvit – ale najednou se to nějak stalo. „Lindo,“ řekla jsem klidně do napjatýho ticha, „já vím, koho jsi viděla na tý hladině v bazénu.“ Linda vykulila oči a zeptala se: „Koho?“ „Viděla jsi někoho z těch mrtvejch kluků a holek,“ řekla jsem jí.
22
VI. Danny
Jo, tohle kaţdýho zaujalo, to jo. Jen to May-Ann dořekla, zachvěla se celá budova pod úderem hromu a zhaslo světlo. Jedna holka vykřikla. Myslím, ţe to byla Cassie. Arno a Pugouš se smáli. Arno začal vydávat zvuky jako duch, vţdyť to znáte – húahúahúúú… Oknem se k nám prodíralo šerý světlo. Oblohu prořízl klikatej blesk. Skla byly zalitý vodou. Vypadalo to všechno úplně neskutečně. Světlo za pár vteřin zase naskočilo. Všichni oţili. Zaregistroval jsem, jak se Pugouš nenápadně na pohovce přesunuje ke Cassii. To je teda týpek! Sotva se s ní seznámil a uţ to do ní hustí! Deirdra na ně upírala oči. Řekl bych, ţe se jí Pugouš líbí. Začala se mě zmocňovat mírná ţárlivost. Teda húúú! – tak jo, jestli Cassie a Deirdra jedou obě po Pugoušovi, co potom zbyde na mě? Linda mála ruce zaloţený na prsou. Byla pěkně vytočená. Myslel jsem, ţe jí to nikdy nepřejde, ţe je to takovej ten typ. Věčně stresovaná holka. Nebo ţe by byla jenom naštvaná kvůli tý nesrovnalosti na seznamu záchranářů? Chtěl jsem se zeptat, jestli má někdo baterku pro případ, kdyby kvůli bouřce vylítlo světlo na delší dobu. Ale Linda mě předešla. „Jak to myslíš?“ zeptala se May-Ann. „Jaký mrtví kluci a holky?“ „Jasně. O čem to mluvíš?“ přidal se Pugouš. Všichni k May-Ann otočili hlavu. Měla na sobě plandavý bílý 23
šortky a seděla se zkříţenejma nohama. Dlouhejma nohama, abych byl přesnej. Zboţňuju holky s dlouhejma nohama. Podle mě jsou to pravý sexy holky. Třeba jsem se v May-Ann mýlil. Někdy můţe bejt první dojem zavádějící. Ale cejtil jsem v ní něco zvláštního, divnýho, chladnýho a nepřátelskýho. „Tenhle klub je prokletej,“ řekla ponurým hlasem. Přivřela oči. „Je to nešťastný místo.“ Nikdo z ní nespouštěl oči. „O čem to mluvíš?“ zeptal jsem se jí. Coby hlavní krotitel těch nevycválanců jsem musel mít přehled. Ty řeči, co vedla May-Ann, se mi moc nezamlouvaly. Všichni jsme se teprve poznávali. Neměl jsem zájem, aby někdo hned od začátku blbnul druhejm hlavu. „Kaţdý léto tu umíraj lidi. Samý záhadný úmrtí,“ mumlala MayAnn, ţe jí v tý divoký bouřce bylo sotva slyšet. „V posledních dvou letech se vţdycky někdo v bazénu utopil,“ pokračovala. „No ne!“ vypískl Arno. „Ţe by to byl pokaţdý ten samej?!“ To nebylo moc vtipný. Arnovy fóry jsou trapácký. Ale všichni se zasmáli. Nucenej smích, řekl jsem si. Teda, zasmáli se všichni s výjimkou May-Ann. Ta seděla s nohama pod sebou, tmavý oči se jí leskly vzrušením. „Je to pravda,“ dodala. „Co se stalo?“ ozvala se Deirdra. „Kdo se utopil?“ „Loni to byl čtrnáctiletej kluk,“ odpověděla May-Ann. „Utopil se na hluboký straně bazénu – a to tam v tý době měli sluţbu tři záchranáři!“ „Húúú!“ uniklo z hrdla Cassii. Zamyšleně vrtěla hlavou. Deirdra si odkašlala a sklopila oči ke svejm sandálům. Všichni byli zticha. „A předloni se tu dokonce utopila záchranářka!“ pokračovala May-Ann. „Představte si! Záchranářka! A utopila se na mělký straně bazénu!“ Venku se zase zablesklo a příšerně zaburácel hrom. Dokonce i se mnou to trhlo. Rozhlídl jsem se po místnosti. Samý váţný tváře. May-Ann je 24
všechny vyděsila. Lindě přímo lezl strach z očí. „A ty kluci a holky, co se tu utopili, tady od tý doby strašej,“ pronesla May-Ann slavnostně ponurým hlasem. „Tohle je strašidelnej klub.“ Nikdo na to nereagoval. Mlčení se prohlubovalo. A tak jsem ze sebe vypravil: „Bububu!“ Ozval se smích. Řekl jsem May-Ann: „Na duchařský pohádky ještě není ta správná hodina.“ „To nejsou pohádky. Je to náhodou pravda,“ odsekla. „Záchranářka se v ţivotě nemůţe utopit,“ řekla Deirdra a odhodila si z obličeje černý vlasy. „Třeba se utopila schválně,“ zatlemil se Arno. „Nebo neuměla plavat!“ doplnil ho Pugouš. „Třeba se uměla jenom opalovat!“ Ozval se smích. Byl jsem rád, ţe se lidi bavěj. May-Ann mi dělala starosti. Teda, přemejšlel jsem, proč se hned na začátku vytasila s takovejma ponurejma věcma. Zvláštní… Smíchem se prodral Lindin hlas. „Ty fakt věříš na duchy?“ zeptala se May-Ann. May-Ann váţně přikývla a odpověděla rozechvělým hlasem: „Ano. Já vím, ţe tady, v tomhle klubu, straší. Duchové utonulých nešťastníků nedocházejí klidu.“ Většina se zase zasmála. May-Ann pouţila takový srandovní starobylý slova. Vtom nám ztuhl smích na rtech. Dveře klubovny podivně zaskřípaly. Ten zvuk se mnou škubl. Otočil jsem hlavu. Dveře znovu zaskřípaly a začaly se otvírat. Ozvaly se kroky. Na dřevěné podlaze v chodbě zavrzaly čísi podráţky. Pak se dveře otevřely dokořán. Nikdo tam nebyl.
25
VII. Linda
Kdyţ zaskřípaly dveře, vyjekla jsem úzkostí. Po zádech mi přeběhl mráz. Slyšela jsem kroky a sledovala, jak se dveře pomalu otvírají. Nikdo nevešel. May-Ann na protější straně se potutelně usmívala. Ty její řeči, ţe v klubu straší, se začínaly potvrzovat. Nikdo uţ se nesmál. Dannymu poklesla spodní čelist. Seděli jsme jako zařezaný. Naslouchali jsme. Ozvaly se další kroky. A vzápětí do klubovny vrazil tmavovlasej kluk. Oklepával si z modrý bundy vodu. „Sony,“ zadrmolil a svlékl se. „Venkovní dveře.“ Ukázal zpátky do chodby. „Myslel jsem, ţe jsem zavřel. Ale vítr je otevřel.“ „My jsme mysleli, ţe jsi duch!“ vydechl Danny. Všichni jsme se zasmáli. Kluk znejistěl. Podívala jsem se na May-Ann. Bylo na ní vidět, jak je zklamaná. Kluk drţel bundu v ruce, stál a rozhlíţel se, kam by ji odloţil. Byl fakt hezkej. Měl rovný kaštanový vlasy svázaný do krátkýho ohonu. Měl velký tmavý – váţný oči. Je vůbec celej váţnej, řekla jsem si. Asi to nebude veselá kopa. Ale to byl jenom můj první dojem. „Bágl – nechal jsem ho na chodbě,“ řekl a prohrábl si dlouhý vlasy a upravil ohon. „Omlouvám se, ţe jdu pozdě.“ Zběţně nás přejel očima. „Asi jsem poslední, co?“ „Ty jsi Spencer Brown?“ zeptal se Danny. Kluk kejvl. 26
„No, uţ jsem si říkal, kde jsi,“ pokračoval Danny. „Myslel jsem, ţe kvůli tý bouřce…“ „Jo, zdrţelo mě to,“ řekl Spencer. Vtom jsem si uvědomila, ţe je mi povědomej. Konečně! Konečně někdo, koho znám! Srdce se mi rozbušilo. Jasně! Znala jsem ho! Vzalo mě to, ţe jsem vyskočila na nohy a zvolala: „Čáááu! Vzpomínáš si na mě?“ Popošla jsem k němu doprostřed místnosti. Spencer přimhouřil oči, jako by se snaţil vzpomínat. A pak otevřel pusu a vyšel z něj překvapenej vzdech: „Uhhhh?!“ „Pamatuješ si na mě? Já jsem Linda. Linda Becková.“ Civěl na mě, nemohl země spustit oči. Měl v nich něco jako šok. Doslova jsem četla, jaký všelijaký myšlenky se mu honěj hlavou. „Linda?“ zašeptal nejistě. „Ty jsi Linda?“ Kejvla jsem a povzbudivě jsem se na něj usmála. Konečně se mu ten šokovanej výraz z obličeje vytratil. Taky se na mě usmál. „Jé – Lindo!“ vykřikl. „Já jsem tě nepoznal. No, jak se máš? Jsi tady na další sezónu?“ „Jasně! Nemůţu bez tohohle klubu ţít!“ vykřikla jsem. Byla jsem fakt šťastná, ţe konečně přišel někdo, kdo mě poznal. Otočila jsem se k Dannymu. Taky se usmíval. „No… co je novýho?“ zeptala jsem se Spencera. Pokrčil ramenama. „Nic moc. Bouřka a tak.“ „To jo.“ Danny k Spencerovi přistoupil a představil mu ostatní záchranáře. Spencer si kaţdý jméno nahlas zopakoval, aby si ho zapsal do paměti. A hned nato do místnosti vpadl další kluk. Měl na sobě ţlutej pršák. „Všechno oukej… Pete!“ zvolal Danny. Takţe tohle byl ten Pete, hlavní klubovej cvičitel! Vypadal tak na dvacet. Byl malej, ale silnej, takovej podsaditej. Tvářičky měl červený. Měl kulatý modrý očíčka jako dva korálky. Vlasy měl sestřiţený na jeţka a zarovnaný jako miniaturní ţivej plot. Vletěl do místnosti jako ţivelná pohroma, děsně rychle, otřepával si ze ţlutýho pršáku vodu. Musela jsem se v duchu zasmát. Vypadal 27
jako veliký kachňátko. „Hej, hej, lidi, tak jak to jde?!“ pozdravil nás. Usmál se na MayAnn. „Jsou tu všichni? Všechno v pořádku? Všichni v suchu?“ Mlel jako rotačka, snad ani nedejchal, a hlavně nikomu nedal šanci promluvit. „Tak, lidi, letos to potáhneme spolu,“ vykládal a hodil pršák na stůl. „Pro mě je to taky první sezóna, je to jasný?“ Kluci a holky se k Petovi nahrnuli, řečnili jeden přes druhýho. Já zůstala na místě, kousek od okna. Hned mi bylo jasný, ţe ho neznám. „Oukej, oukej, lidi,“ hlaholil Pete a dával rukama ostatním najevo, aby se zklidnili a nemluvili všichni naráz. „Má kaţdej přidělenou sluţbu? Uţ vás Danny seznámil s rozvrhem? Má kaţdej svoji cimru? Dva najeden pokoj, je to jasný? Ne… ţádný kluk-holka, dědekbába!“ Všichni se zasmáli. Ukázal tlustým prstem na Arna a zeptal se: „Arno… ty máš na cimře koho?“ Pugouš vyjekl. „Mámu!“ Další veselí. Arno, červenej aţ za ušima, do Pugouše kamarádsky šťouchl. „Tak s Arnem bude Spencer,“ pravil Danny a hodil očima na Spencera. „Ještě jsem neměl čas mu tuhle katastrofální skutečnost oznámit.“ „Cha cha,“ zajódloval Arno posměšně. „To je teda blbej fór, brácho.“ „A ty jsi s Pugoušem?“ zeptal se Pete Dannyho. Vytáhl ze stolu seznam. „Jo,“ odpověděl Danny. „A Cassie je s Deirdrou. Maj tu velkou cimru.“ „Apartmá!“ vyjekl Pete a okamţitě se na obě holky zatlemil. „Protekční dětičky! Ha ha!“ Všichni zaúpěli. „A pak May-Ann je… a…“ Danny se zarazil. Teď jsem byla na řadě já. Sebral Petovi desku se seznamem. „Ukaţ? Máme v tom tak trochu zmatek.“ Podíval se na mě. Pořád jsem stála u okna. Blesky a hromy ustaly. Uţ jenom lehce 28
pršelo a začalo se dělat světlo. Sledovala jsem Dannyho, jak o mně s Petem mluví. Házeli po mně očima a nakukovali do seznamu. Nakonec se ke mně Pete rozběhl, nahodil úsměv a upřel svý modrý korálkový oči do mejch kukadel. „Linda? Tak čau, já jsem Pete.“ Podali jsme si ruce. Měl ruku pořád ještě zmoklou. „Zdá se, ţe jsi z toho seznamu nějak vypadla,“ řekl, zvedl desku a znovu projel všechny zapsaný lidi. „Kdy jsi byla u mě na pohovoru? Na podzim? Nebo na jaře?“ „Já… já nevím. Nějak si ne… nevzpomínám,“ vykoktala jsem. „Já taky ne,“ řekl a podrbal se v tom svým miniaturním ţivým plotu. „Ale museli jsme přece spolu mluvit. Kaţdej musí projít pohovorem. No, budu se muset podívat do tvejch papírů, to je jasný.“ „Dostala jsem průkazku a já… teda…“ Najednou jsem nevěděla, co říct. Jak to, ţe jsem si nepamatovala, ţe jsem u něj byla na pohovoru? Jak to, ţe jsem si nepamatovala, ţe jsem byla vůbec na nějakým pohovoru? „Dělala jsem tady záchranářku uţ loni,“ vydechla jsem. „A já…“ „Hej, hej! Takţe stará mazačka!“ zvolal Pete a uznale se zatlemil. „Moţná jsi měla bejt na mým postu!“ „Ne, to snad ne,“ řekla jsem pitomě. Koukla jsem se za Peta a spatřila Spencerovy tmavý oči. Nějak divně na mě civěl. „Sorry za ten zmatek,“ povídal Pete. „Dělám vţdycky deset věcí najednou a občas to nezvládám.“ Znovu se podíval na desku se seznamem. „Je to divný,“ zamumlal. „Víš, ono tu pro tebe ani není místo, Lindo.“ Těţce jsem polkla. Úplně mi v tý chvíli vyschlo v krku. A zabolelo v ţaludku nebo kde. „Ne… není?“ vykoktala jsem. „Ale já…“ Pete na mě upřel zkoumavej pohled. „Prošla jsi kompletníma záchranářskejma testama?“ Přikývla jsem. „Jo. Uţ předloni.“ Pete si zamyšleně mnul bradu. „Musel bych si tě pamatovat,“ povídal si spíš pro sebe. „Je to divný. Fakt divný.“ Koukal na seznam a pak se otočil k Dannymu. „Linda by tu mohla zůstat jako záskok, 29
co říkáš?“ zeptal se ho. „Ta holka ze Sheffieldu se na nás vykašlala. Asi sehnala něco lepšího.“ „Co ty na to, Lindo?“ zeptal se mě Danny. Vydechla jsem si úlevou. Hlavně, ţe mě nepošlou zpátky domů. „Senzace!“ vykřikla jsem. „Chcete říct, ţe zaskočím, kdyţ budete potřebovat?“ „Tak to není. V tyhle partě tě budeme potřebovat pořád,“ pronesl Pete suše. „Takţe by mohla bydlet s May-Ann,“ nadhodil Danny. Koukl po ní. May-Ann stála u pohovky a kroutila si a zase rozmotávala zlatohnědý lokny. „Pokud uţ ovšem May-Ann s sebou nemá nějakýho toho ducha, s kterým by chtěla spát,“ řekl a zachechtal se. „Šílená sranda,“ zamračila se May-Ann. „Příště mi řekni předem, ţe se mám zasmát.“ „Jsme domluvený?“ zeptal se mě Pete. „Domluvený. Dík,“ odpověděla jsem. „Tak ať se ti tady líbí, Lindo,“ dodal a otočil se k ostatním. „Je skoro čas na večeři, lidičky. Předpokládám, ţe jste uţ zjistili, kde je jídelna.“ Ukázal deskou k lítačkám na zadní straně klubovny. „Pugouši, vezmeš si jídelnu na povel. Máš něco proti tomu?“ „Hele… to nejde!“ zareagoval Pugouš naštvaně. „Hele, Pete, já kaţdej den cvičím. Kaţdej den. Po večeři jdu rovnou do posilovny. Kdybys za mě radši jmenoval někoho jinýho…“ „Kdo by to měl bejt?“ řekl Pete a zamrkal svejma modrejma očima. „Já běhám spoustu kiláků,“ přidal se Arno. Pete zvedl oči k nebi. „Arno, prosím tě – hlavně ne před večeří. Brzdi, mladej, oukej?“ Skoro všichni se zasmáli. „Moment… mluvím váţně,“ protestoval Arno. „Já jsem malej, Pete, a tak se musím starat, abych měl aspoň kondici. Fakt ţe jo.“ „No, musím uţ letět,“ řekl Pete a sebral ze stolu svůj ţlutej pršák. „Takţe, lidi – ráno v devět. Přesně v devět se otvírá. Předpokládám, ţe do tý doby bude po dešti. Takţe tu bude šrumec. Ví kaţdej, jak má sluţbu, co? Je to jasný? A…“ „Chci ti něco říct,“ ozvala se Cassie, vykročila a zastoupila Petovi 30
cestu k východu. „Naše krásná Cassie!“ řekl Pete a zazubil se na ni. Všimla jsem si May-Ann, jak se naproti u zdi zamračila. „Mně se nelíbí, ţe mám ráno dětskej bazén,“ pronesla Cassie chraplavým hlasem. „Potřebuju něco pořádnýho… rozumíš, abych se do toho dostala.“ „No…“ Pete zneklidněl. „Hele, Cassie, sluţby přiděluje Danny.“ Cassie se otočila k Dannymu. „Třeba by si to se mnou mohl někdo prohodit. Třeba by u toho brouzdaliště mohla bejt ráno Deirdra.“ „Hele, no… to teda ne!“ protestovala Deirdra. Úplně jsem zírala, jak je naštvaná. Uţ mi bylo jasný, ţe Deirdra nemá Cassii v lásce. Celý odpoledne po ní házela takový ty nesympatický pohledy. Co se Deirdry týče, řekla bych, ţe byla hned od začátku zabouchnutá do Pugouše. A tak jí muselo děsně štvát, ţe Pugouš se místo ní zajímal o Cassii. „Podívám se na rozvrh,“ slíbil Danny Cassii. „Nějak to s tím brouzdalištěm uděláme.“ Cassii to zřejmě uspokojilo. Pete odklusal, ţlutej pršák za ním vlál jako závoj. Cejtila jsem se líp. Zapadla jsem do party. Tak strašně jsem se na tuhle sezónu těšila! Uţ jsem se nemohla dočkat, aţ zase budu v klubu a vypukne další krásný léto. Zbláznila bych se, kdyby mi to mělo něco překazit. Otočila jsem se ke Spencerovi. Mluvil s May-Ann. Prohlíţela jsem si ho, rozpomínala jsem se na něj. Spencer Brown? Spencer Brown? Co o něm vím? ptala jsem se sama sebe, pátrala jsem v paměti. Spencer Brown… Civěla jsem na něj, na jeho děsně velký bílý tričko, který nosil přes černý dţíny s ustřiţenejma nohavicema. Povídal si něco s MayAnn a v těch svejch tmavejch očích měl váţnej výraz. Civěla jsem na Spencera – a se zklamáním v srdci jsem musela konstatovat, ţe si o něm nepamatuju vůbec nic.
31
VIII. Myš
Čau Terry. Jak se máš? Jo, to jsem já. Myš. Jsem tady, Terry. Jsem v plaveckým klubu v North Beach. Je to moţný? Nemusíš nic říkat, Terry. Já vím, ţe jsi v hrobě. Ale stejně ti volám. Musím ti říct, ţe to vyšlo. Jsem zetko. Kdyţ řekneš zetko, znamená to záchranáře nebo záchranářku. Jo, jasně. Mám píštalku a všechny ty věci. Cha cha! Vím, ţe jsi tam,’Terry. Vím, ţe mě slyšíš. Vím, jakou máš ze mě radost. Dělám to pro tebe. To přece víš. Viď, ţe to víš? Venku prší. Jestlipak víš, ţe prší – kdyţ jsi v hrobě? Cejtíš to tam dole, v zemi? Slyšíš to tam, Terry? Dneska prší, ale zejtra budou v bazénu lidi. Jsem u sebe na cimře, Terry. Na záchranářský ubytovně. Jo, jasně. Je to oukej. Vlastně víc neţ oukej. Skvělej pokojíček. Mám tady postel a stůl. Pokojíček je pro dvě osoby, Terry. Druhá postel mohla bejt pro tebe, Terry. To by se mi líbilo. Ty to víš, ţe jo. Nemůţu mluvit moc dlouho. Brzy tu bude spolubydlící. Má zemřít? Spolubydlící? Co říkáš, Terry? Má zemřít první, přeješ si to, Terry? Je to na tobě, Terry. 32
Jo. Vím, ţe jsi v hrobě. Ale je to na tobě.
33
IX. Danny
U večeře byla docela sranda – dokud May-Ann nezačala zase mluvit o duchách. Pak to šlo z kopce. Myslím, ţe všichni zírali, jak se tu skvěle vaří. Lonnie, to je náš kuchař, je fakt dobrej, jediný, co umí, jsou smaţený kuřata. Bramborová kaše byla samý hrudky, ale kdyţ si ji člověk pořádně posolil, dala se i jíst. Pugouš a Arno málem zahájili bramborokašovou bitvu. Ale stačil jeden kyselej pohled od Cassie a Pugouš si to rozmyslel a nechal kaši na pokoji. Cassie a Deirdra, jedna jak druhá, se celou tu dobu o Pugouše přetlačovaly. Musím se přiznat, ţe jsem byl zelenej jako připálenej špenát. Vzteky. Jsem přece velkej šéf, jednička. Správně by ty holky měly ject po mně! Asi bych si měl taky pořídit červenej kovboj skej šátek, řekl jsem si, kdyţ to má na holky takovej neodolatelnej vliv. Pugouš se vytahoval, ţe má děsnou kondici, ţe kaţdej den zuřivě cvičí. Jsem tady jedinej, kterej vypadá jako opravdickej záchranář. Jak říkám, prostě se vytahoval. „Dej si pohov,“ řekl jsem a ohnul jsem ruku a předvedl jsem svůj mistrovskej biceps. „Vás dva bych zmáknul jednou rukou a ještě k tomu poslepu,“ ozval se Spencer. To jsme nečekali. Spencer celou dobu hučel do May-Ann a vypadal, ţe je z ní úplně mimo. Arno je samozřejmě Arno, a tak plácal jeden děsnej fór za 34
druhým. A hlavně se holedbal, jakou má páru, i kdyţ na první pohled vypadal jako pindík. Civěl přitom přes stůl na Lindu. Myslím, ţe po ní co nejdřív vyjede. Jenţe Linda se na něj ani jednou nepodívala, teda aspoň myslím. Podle mě ani netuší, ţe je z ní Arno hotovej. Linda je krásná. Má nádhernej obličej, takovej nevinnej jako malá holčička. Připadá mi ale zaraţená. U večeře skoro nic neřekla. Sekala očima po Spencerovi, jako by o něm z nějakýho záhadnýho důvodu pořád přemejšlela. Z našich řečiček ji zaujala jenom jedna věc, a to kdyţ Spencer začal mluvit o minulý sezóně. Kdyţ řekl, ţe záchranáři nemaj v hlavě nic jinýho neţ mejdany, zvedla hlavu od talíře. „Na ubytovně to vypadalo!“ povídal Spencer a tmavý oči mu zářily. „Normální hampejz. Kaţdou noc mejdan aţ do padnutí!“ „No, jen počkej letos!“ zařval Pugouš a zazubil se na Cassii. Začal skandovat: „Mej-dan! Mej-dan! Mej-dan!“ Cassie se zvedla, prohrábla krb, přihodila další polínka a rozfoukala oheň. Nechápal jsem, co šílí. Konec června a jí snad bylo zima, nebo co? Cassie prohlásila, ţe je jí zima a ţe miluje teplo. U krbu byla docela hezká zásobička dřeva a podobně, tak ať se holka ohřeje, kdyţ chce. Pustil jsem se uţ do třetí porce kuřete a kaše. Bylo to perfektní! Jiný neţ doma. Naši chodili do práce, takţe se u nás většinou jedly blafy koupený někde venku, u McDonalda a podobně. Přišlo mi trochu k smíchu, ţe jsem se musel přihlásit do plaveckýho klubu, abych konečně poznal, jak vypadá normální domácí jídlo. Kdyţ se Cassie znovu posadila, tváře červený od toho, jak foukala do řeřavejch uhlíků, Spencer pořád ještě halekal o tom, jak byla loňská sezóna fantastická. Vtom se ozvala Linda. Řekla něco, co nás všechny zmrazilo. „Měl jsi sluţbu, kdyţ se utopil ten čtrnáctiletej kluk?“ zeptala se Spencera. Málem se zalkl vychlazeným čajem, kterej jsme pili. „To ne,“ vykuckal. Uţ měl zase váţnej výraz. Zavrtěl hlavou. „Ne, já u toho nebyl, Lindo. Dokonce jsem tenkrát ani nebyl v klubu. 35
Potom mi to řekli.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Bylo slyšet akorát praskání polen v kamenným krbu. „Slyšel jsi taky o těch duchách?“ pokračovala Linda. Spencer nahodil vyjevenej kukuč. „O duchách?“ „Zaţil tu někdo něco zvláštního?“ zeptala se Linda. Nervózně si na stole pohrávala s vidličkou. „Myslím, jako jestli někdo ze záchranářů náhodou v bazénu neviděl utopenou holku nebo tak něco.“ V krbu prasklo spálený polínko a dopadlo na rošt. Zazářil miniaturní ohňostroj ţhavejch uhlíků. Cassie se znovu zvedla, aby dala ohniště do pořádku. Spencer hleděl přes stůl na Lindu. Určitě nechápal, o čem to Linda mluví. „Jsou tu duchové,“ špitla May-Ann. Obezřetně se rozhlídla po jídelně, jako by je hledala. „To ví kaţdej.“ Ta holka mi začala nahánět strach. Teda chci říct, ţe fakt nevím, proč se přihlásila do klubu, kdyţ se tak bojí duchů. „May-Ann, nech si pitominky na vánoce, jo?“ zadrmolil Pugouš pusou plnou smaţenýho kuřete. „Jo. Nestraš nás, nebo se budeme strašně bát,“ zachechtal se Arno. „Bojíš, aby se ti o tom v noci nezdálo? Nemáš rád noční můry?“ zareagovala May-Ann s úšklebkem. „Ty jsi noční můra!“ vykřikl Arno. Pěkně trapácká poznámka. Ovšem Cassie a Deirdra se tomu zasmály. „Hele… nechtěli byste přehodit výhybku?“ řekl jsem. Všiml jsem si, jak May-Ann zrudla. A všiml jsem si taky, jak pevně svírá v prstech nůţ. Vrhla po Arnovi nenávistnej pohled. „Ty si myslíš, bůhvíjak nejsi vtipnej, co? Jenţe tady se utopili kluci a holky, je ti to jasný? A jejich duchové tu choděj.“ Arno otevřel pusu, chtěl něco dodat – kdyţ vtom ztuhl. Ozval se děsivej výkřik. Málem jsem spadl ze ţidle. Otočil jsem se ke krbu, abych zjistil, kdo to byl. Vykřikla Cassie. Stála u krbu, obličej zalítej rudou září ohně a ukazovala roztřeseným 36
prstem ke dveřím. „Duch!“ vydechla rozechvělým hlasem. „Vidím ho!“
37
X. Danny
Všichni se otočili, kam Cassie ukazovala. May-Ann vykulila oči a vyskočila od stolu. „Já to říkala!“ ječela. „Kde ho vidíš? Kde je?!“ Cassie ukazovala ke dveřím. Ale vzápětí vyprskla. Kolena se jí prohnula, málem se smíchy zhroutila na podlahu. Měla legrační, vysokej, hihňavej smích. Hrnul se z ní jako vodopád po kaskádách. Jednou rukou si zakrejvala pusu, oči zavřený, a řičela smíchy. „Ale houby!“ vypískla. Pár vteřin nám trvalo, neţ jsme se z toho šoku vzpamatovali. A pak jsme se všichni rozesmáli na celý kolo. Všichni kromě May-Ann. Ta mlčela. Drtila rukama okraj stolu, čelistí měla sevřený zlostí. Tvářila se, jako by chtěla někoho zabít. Vyšel z ní temnej výkřik. Byl to výbuch zloby. Přejela nás jednoho po druhým svejma chladnejma tmavejma očima a vyhrkla: „Uvidíme, kdo z nás se tohle léto bude smát naposled!“ Šlehla ubrouskem o talíř, otočila se a vyběhla z jídelny. Arno se uchichtl. My ostatní jsme zírali, co to mělo znamenat. „No tak, May-Ann! Vrať se!“ zavolal jsem. Práskla za sebou dveřma. Tohle ne, pomyslel jsem si a zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem, aby mezi náma byla pohoda. Druhej den se otvíralo. Hezkej začátek! První večer a uţ hádka a prásknutí dveřma! Tahle sezóna nebude lehká, pomyslel jsem si nešťastně. „Víte, lidi, neměli jste May-Ann 38
provokovat,“ řekl jsem. „Tak ať ona neprovokuje nás,“ řekl Arno. „Uţ mě ty řečičky o duchách přestávaj bavit,“ pravila Deirdra. „Já myslela, ţe tu letos bude zábava, nebo tak. To tady budeme kaţdej večer sedět a povídat si o utopencích a o duchách?“ „Je… je to moje vina,“ vykoktala Linda s očima sklopenýma k nedojedenýmu talíři. „Neměla jsem se Spencera ptát…“ Hlas se jí vytratil. Cassie se znova odebrala ke krbu. „May-Ann má asi nějakej ujetej smysl pro humor,“ pronesla tiše. „Přece tyhle blbosti o duchách nemůţe myslet váţně – co? Teda jestli jsou to fóry, tak to mě teda podrţ!“ „Haló, Lonnie – co je za moučník?“ zakřičel jsem do kuchyně. Zoufale jsem se snaţil změnit téma. Pak jsem se uklidnil, kdyţ si to Spencer a Pugouš na druhým konci stolu rozdali v přetlačování rukou. Ostatní je začali hecovat, hulákali jeden přes druhýho. „Dobrý. Já si to potom rozdám s vítězem,“ prohlásil Arno. Všichni se zasmáli. Jak se ukázalo, Arno to myslel váţně. „Mám větší páru, neţ vypadám!“ řekl. „Kaţdýho porazím. Klidně si to s váma rozdám, pěkně popořadě. To teda klidně!“ „Mě neporazíš!“ ozvala se od krbu Cassie. Usmála se a ohnula ruku, aby ukázala svaly. „Já beru jenom vítěze!“ odsekl jí Arno. Nemohl jsem tomu uvěřit. Chtěl nám snad Arno namluvit, ţe je nějakej zakuklenej Rambo? Kdyby se na sebe podíval do zrcadla, pindík jeden! Pugouš nebo Spencer by ho rozmáčkli jako malinu! Arno ze sebe tak zoufale dělal hrdinu prérie, aţ to bylo komický a smutný zároveň. Napil jsem se z láhve coly a zvedl jsem se, abych měl na ten souboj lepší výhled. Ukázalo se, ţe se Pugouš se Spencerem napoprvé jenom tak škádlej. Pugouš se smíchem spadl ze ţidle. Nato mu Spencer nabídl, aby to zkusili znovu, zaklesnutý jenom malíčkama. 39
Napoprvé to byla jenom sranda. Ale pak se do toho pustili doopravdy a bylo to fakt hustý. Spencer měl ty svý tmavý oči přivřený, koncentroval se. Viděl jsem, jak mu na tvářích pracujou svaly, jak zuřivě zatíná zuby. Pugouš si strhl z hlavy kovboj skej šátek a hodil ho na podlahu. Jak bejčil proti Spencerově ruce, začaly se mu na vysokým čele lesknout krůpěje potu. V jídelně se rozhostilo hrobový ticho. Spencer zpočátku vyhrával. Chrčel námahou a málem se mu podařilo stlačit Pugoušovi ruku k desce stolu. Pugouš se tak zoufale bránil, aţ se mu obličej změnil v ošklivou grimasu. Najednou se vzchopil a strhl Spencerovu ruku zpátky do vzpřímený polohy. Několik vteřin to bylo nerozhodně, oba byli rudý jako plameňáci, mocně se potili. Začínaj to brát nějak moc váţně, řekl jsem si. Někdo by to měl vzdát. Pugouš vydal šílenej výkřik, nabral sílu a opřel se do Spencerovy ruky, jako by šlo o ţivot. Bejčil a bejčil. Spencerovi klesala ruka. Vzdej to, Spencere! radil jsem mu v duchu. Prosím tě – to by stačilo! Pugouš zabejčil ještě víc. Spencerovi šla ruka dolů. Dolů. V jídelně bylo hrobový ticho. Pak se do toho ticha ozvalo silný, nepříjemný křuuup. Spencer zbledl.
40
XI. Linda
„Jaúúú!“ Kdyţ se do ticha zařízlo to hrozný křuuup, tolik jsem se vyděsila, ţe jsem se kousla do jazyka. Spencer na konci stolu byl bílej jako stěna. Ruka mu bezvládně leţela na stole. Pugouš na to koukal s otevřenou pusou, oči vyvalený, ţe mu málem vypadly z důlků. Z čela mu prýštil pot. Nikdo neřekl slovo. A pak se do toho ticha zase ozval Cassiin vysokej, ječivej chichot. Vydechla jsem úţasem. Otočila jsem se – a spatřila Cassii, jak drţí v kaţdý ruce polovičku zlomený krbový třísky. „Křup-křup,“ zahihňala se a zamávala na nás oběma polovinama třísky, abysme viděli, co provedla. „Ale húúú!“ zajódlovala Deirdra. „To byla Cassie!“ Chvíli trvalo, neţ mi došlo, ţe Cassie přelomila třísku, ţe ona udělala ten zvuk, o kterým jsem si myslela, ţe pochází ze Spencerovy ruky. Boţe, to je hovadina! Spencer pořád ještě děsně dejchal. V očích měl tupej, polomrtvej výraz, ale uţ se mu do tváří vracela barva. Pugouš se rozchechtal a pleskl dlaní do stolu. Určitě byl rád, ţe Spencerovi nezlomil ruku. I ostatní se rozesmáli. Byl to nervózní, osvobozující smích. „Nejsem jednička?“ pravila Cassie, skromně se zazubila a vrátila se zpátky ke stolu. 41
Spencer si mnul ruku. Zkoumal ji. „Uţ jsem myslel, ţes mi jí zlomil,“ řekl Pugoušovi. „Jenom jsem čekal, kdy přijde bolest. Nějak mi nešlo na rozum, ţe nic necejtím.“ „Cassie je naše bolest,“ zachechtal se Arno. „Kdyţ vy jste to, kluci, tak ţrali,“ řekla Cassie. „Nemohla jsem se na to dívat.“ „Hele, já chci odvetu,“ řekl Spencer Pugoušovi. „Prohrál jsi, mladej. Je konec,“ nedal se Pugouš. „Pomohla ti vyhrát Cassie,“ rozohnil se Spencer. „Kdyby neblbla, tak jsem tě porazil.“ Otočil se na Cassii. „Tohle ti nedaruju, Cassie. Já si tě vyčíhám, jen počkej.“ „Ohhh, uţ se celá třesu!“ pronesla Cassie s úšklebkem. „Teď jsem na řadě já,“ ozval se Arno a uţ vytlačoval Spencera ze ţidle. „No, lidi, slyšeli jste, co jsem říkal. Vyzývám vítěze!“ Pugouš na Arna koukal jako na porci zkaţenýho masa. „Člověče, tobě se snad něco zdálo, ne?“ řekl. Všichni se zasmáli. Arno se výhruţně sklonil k Pugoušovi. „Bojíš se, srabe? No, řekni, vole. Bojíš se?“ Úplně jsem vyjekla, lekla jsem se, kdyţ Pugouš vyskočil na nohy. Popadl Arna v pase a zvedl ho do vzduchu. „A co si s tebou trochu zahrát basket?“ Hned mi bylo jasný, co bude. Pugouš Arna nesl k velkýmu odpadkovýmu kontejneru. „Sundej mě, člověče!“ ječel Arno a zoufale mrskal rukama i nohama. „Tohle bude tříbodovej hod!“ hulákal Pugouš. A nacpal Arna do kontejneru. Následovaly bouřlivý ovace. „Perfektní zásah, Pugouši!“ vejskala Cassie. „Ještě si s ním měl driblovat!“ Deirdra zavrtěla hlavou. Spencer si mnul ruku. Všimla jsem si Dannyho. Vypadal ustaraně. Asi si říkal, ţe se mu to všechno začíná vymykat z rukou. „Tak moment, panstvo, je tu další chod – moučník.“ zvolal. Já neměla na moučník chuť. Točila se mi hlava. Ze všech těch 42
novejch tváří, z toho povídání, ze smíchu, se mi točila hlava, to teda jo. Řekla jsem lidem dobrou noc a rozběhla se dlouhou chodbou k svýmu pokojíčku. Byla jsem zvědavá, jestli se mi podaří rozveselit May-Ann. Ta holka byla určitě dost citlivá. Kluci ji fakt neměli tak blbě ubliţovat. Vklouzla jsem na cimru potichoučku, kdyby May-Ann třeba uţ spala. Nebylo tam moc světla. Jediný, co v pokojíčku svítilo, byla lampička na čtení, kterou měla May-Ann na nočním stolku. „May-Ann?“ špitla jsem. Nebyla tam. Nakoukla jsem do koupelny. Tam taky nebyla. Moţná se šla projít nebo tak něco, napadlo mě. Otočila jsem se k telefonu, ale vtom jsem se zarazila, kdyţ můj zrak padl na May-Anninu skříňku. „Aaach!“ vyšel ze mne přidušenej výkřik. Zamţourala jsem do šera. Po skřínce lezly myši!
43
XII. Myš
Smáli se mi, Terry. Jasně, to jsem já, Myš. Doufám, ţe nevolám pozdě, co? Nevolám? Ale pro tebe není nikdy pozdě, ţe ne? Stejně mě neslyšíš. No, tobě se uţ nikdo víckrát smát nebude, to víš. Ale mně se dneska večer smáli. Nevadí. Nikdy mi to nevadilo. My dva jsme na to zvyklí, viď, Terry. Zetka si myslej, ţe jsou děsně skvělý. Nestaraj se, jestli někomu ubliţujou, co říkáš, Terry? Vţdycky nám ubliţovali, co říkáš, Terry? Ale teď je jiná situace. Víš, co tím myslím? Je to prostý. Tentokrát patřím k nim. Doufám, ţe ti nevadí, ţe se opakuju, Terry. Já vím, ţe nevadí. Vţdyť jsi v hrobě! Cha cha! Ne, to se nesměju tobě, věř mi. Fakt ţe ne. Tobě se nesměj u. Kdyţ na tebe myslím, Terry, nechce se mi smát. Chce se mi brečet. Víš, co je ještě novýho? Jsem teď silnější. Fakt ţe jo. Nekecám. Cvičím. Mám sílu, Terry. Jsem děsně silná osoba. A všechny je zabiju. Zabiju je za to, ţe se ti smáli. Zabiju je za to, ţe se smáli mně. Uvidíš, kdo se bude smát, aţ tahle sezóna skončí. Uvidíš, Terry. Víš, co je můj největší problém? Nějak se nemůţu rozhodnout, kdo přijde první na řadu. 44
XIII. Linda
„Jau!“ Opatrně jsem si sáhla na ramena. Byly spálený od sluníčka. Kdyţ nastal ten slavnej den a klub se otvíral, bylo oblačno. Zapomněla jsem, jak se člověk můţe snadno spálit, i kdyţ je pod mrakem. Připadala jsem si trapácky. Vyrazila jsem na umejvárku, abych se porozhlídla po nějaký masti. Zatímco jsem prohrabávala lékárničku, říkala jsem si, ţe ten den byl vyloţenej vejbuch. Kvůli těm mrakům se do klubu dostavilo jenom pár nejotuţilejších plavců. Kdyţ jsem v poledne nastoupila po Cassie sluţbu u brouzdaliště, byli tam jenom tři mrňousové. Ve velkým bazénu nebyl nikdo. Pugouš a Spencer byli srandovní. Seděli nahoře na postech a čuměli na prázdnou vodu. Pugouš měl samozřejmě brejle proti sluníčku, a přitom ţádný sluníčko nesvítilo. A jako vţdycky měl na hlavě kovbojskej šátek. Pozdějc jsem ho viděla s Cassií u tenisovejch kurtů. Drţel ji kolem ramen, a jak spolu šli, Cassie se k němu zamilovaně tiskla. Aby se nezbláznila! pomyslela jsem si. Asi krapet ţárlím. Teda, fakt je, ţe mi nešlo o Pugouše. Jenom bych se někdy taky chtěla takhle rychle seznámit s nějakým klukem. Pohled na Pugouše a Cassie byla jediná zajímavá událost za celej den. Jinak bylo v klubu jako po vymření. Myslím, ţe nám všem bylo divně. Asi tak, jako kdyţ uspořádáte 45
mejdan a nikdo nepřijde. Ani u večeře nebyla zábava. Ţádný vzrůšo, ţádný přetlačování rukou jako první večer. Díky bohu! Ţe jsem spálená, jsem zjistila, aţ kdyţ jsem po večeři přišla na pokoj. Já páko! Půjčila jsem si od May-Ann UV-krém a měla jsem ho celej den u sebe, ale ani mě nenapadalo se s ním napatlat. May-Ann se objevila, kdyţ uţ jsem na sobě měla noční košili. Vešla na cimru a začala se chichotat. „Čemu se směješ?“ zeptala jsem se jí. „Ale pořád tě vidím, jak jsi sem včera večer přišla a zděsila se těch myších figurek, co jsem si dala na skříňku. Myslela sis, ţe jsou pravý!“ Obě jsme se zasmály. Bylo to dost blbý, to jo. „Já fakt měla dojem, ţe se hejbou,“ řekla jsem. „A teda pěkně mě to vzalo.“ Šla jsem k její skříňce a znovu jsem si ty myši prohlídla. Od tý doby, co May-Ann měla Muclíčka, lidi jí nosili myší figurky. Porcelánový myši, plyšový myši, umělohmotný myši. Neţ se nadála, měla docela pěknou sbírku myší. Ale proč tu sbírku tahala s sebou do klubu? Co jí to napadlo? K čemu to je? May-Ann byla fakt divná osoba. Přistoupila k zrcadlu a pustila se do česání svejch krátkejch zlatohnědejch vlasů. Byla tak vysoká, ţe musela pokrčit kolena, aby si v zrcadle viděla na hlavu. „Vyráţíš někam?“ zeptala jsem se. Neodpověděla. Rychle si kartáčem projela vlasy a vyběhla ze dveří. „Zatím čau,“ řekla mi. „Hele, May-Ann… kam vyráţíš?“ zavolala jsem za ní. Ale byla uţ pryč. Tý noci jsem probudila splavená studeným potem. Noční košile se mi přilepila na spálený ramena. Hrozně mi bušilo srdce. Měla jsem strašnej sen, takovej ten sen, jak člověka pořád honěj. Kdyţ jsem otevřela oči, sen byl pryč, ale strach jsem měla dál. Zamţourala jsem do černý tmy na radiobudík, kterej měla May46
Ann na nočním stolku. Bylo pár minut po druhý. May-Ann se vzbudila zároveň se mnou. Vyšel z ní rozespalej povzdech. „Taky jsi to slyšela?“ „Co?“ Posadila jsem se. Spálený ramena mě pěkně bolely. Nevěděla jsem, kdy přišla na cimru. „Slyšela jsi to?“ opakovala. Zuřivě jsem naslouchala. Ozvalo se temný zasténání. Z chodby hned za našima dveřma. „Tam. Slyšíš to?“ ptala se May-Ann postrašeně. Přikývla jsem. Ozvalo se to znovu. Temný zasténání. A pak křik: „Pomoc! Proboha – pomozte mi někdo!“
47
XIV. Linda
„Slyšíš to? To je ta utopená holka,“ špitla May-Ann a vyskočila na nohy. Uţ jsem letěla ven. Po zádech mi přeběhl mráz. Zamotala jsem se nohou do deky a málem jsem upadla. „Pomoc…“ Temný zaúpění, slaboučký, neuvěřitelně slaboučký. „Chodí po chodbě,“ špitla ke mně May-Ann. „Říkala jsem to. V klubu straší. Přece to taky slyšíš. Musíš to slyšet.“ Kejvla jsem, pořád jsem napůl spala, byla jsem jako praštěná palicí, vyděšená z toho hroznýho snu. „Jo, May-Ann, taky to slyším,“ řekla jsem. „Je to opravdický.“ Ne, přece nebudu věřit na duchy. Přesně tohle jsem si říkala, kdyţ jsem cupkala bosejma nohama po podlaze za May-Ann. „Pomóc… Prosím vás, pomozte mi.“ Nevěřím na tebe, duchu, konejšila jsem se. Ale proč strašíš zrovna u našeho pokojíčku? Měla jsem srdce aţ v krku. Přiloţily jsme uši na dveře. Ticho. A pak další temný zaúpění. Byl to děsně ţalostný, to jo. A pak chrapot, úplnej mrtvolnej chrapot. May-Ann sevřela dveřní knoflík. Ustoupila jsem o krok. „Pomóóóc… pomóóóc!“ Přímo u nás. Děsně těsně u nás. Fakt děsně. May-Ann otočila knoflíkem a dveře se rozletěly. 48
A obě dvě jsme zůstaly zírat na sténajícího ducha.
49
XV. Linda
„Pomóóóc… prosím vás.“ Valila jsem bulvy, byla jsem z toho úplně hotová. May-Ann byla nejdřív v šoku, ale pak se jí obličej zakabonil zlostí. „Cassie!“ vyjekla. „Co tady blázníš?!“ Cassie se začala řehtat. Visela na Pugoušovi, kterej ji drţel kolem pasu a mrskal po nás omluvnejma pohledama. „Jé… hele… podívej, jak čuměj!“ Cassie se doslova dusila smíchy. Po tvářích jí tekly slzy. „Co tady blázníš?“ opakovala May-Ann. Syčela skrz zuby. Tak zuřivě se drţela knoflíku, ţe ji musela bolet ruka. „To byl její nápad,“ řekl Pugouš a nepouštěl Cassii z rukou. Cassie si odhrnula z obličeje blond vlasy. „Vy jste to seţraly… ţe jste to seţraly, co?“ smála se na May-Ann. „Vy jste si opravdu myslely, ţe je to duch!“ May-Ann na to nic neřekla. Jenom na Cassii upírala zuřivej pohled. Konečně jsem se uklidnila. Vyprskla jsem smíchy. Musela jsem uznat, ţe se Cassii povedlo docela nás vystrašit. Ţe toho ducha dělala dobře. A May-Ann o tom strašení v klubu mluvila tak váţně, ţe jsem jí to málem seţrala. No, ještě ţe to byla jenom Cassie, její další pitoměj fór. Řekla jsem jí: „Hele, Cassie, ty bys mohla bejt herečka.“ Cassie se teatrálně uklonila. A vydala další duchovský zaúpění. Pugouš a já jsme jí zatleskali. Otočila jsem se k May-Ann, chtěla jsem ji uklidnit, ţe to byl jenom fór, ţe si Cassie dělala srandu. 50
May-Ann se k mýmu překvapení rozplakala. „Tohohle budeš litovat!“ zaječela s takovou zlostí, ţe Cassii i Pugoušovi ztuhl úsměv na rtech. Zírali na May-Ann úplně šokovaný. Nato May-Ann za sebou práskla dveřma takovou silou, aţ jí na skříňce nadskočily ty její myši. „Ale, May-Ann, vţdyť to byla jenom taková sranda,“ řekla jsem a chtěla jsem ji pohladit po ruce. Ale May-Ann mě odstrčila. „Cassie toho bude litovat,“ zavrčela naštvaně. „Bude litovat. Bude toho strašně litovat.“ Ráno jsem se vzbudila brzo a vykoukla jsem z okna. Na oblohu se vydrápalo jasně rudý slunce. Vzduch se začal ohřívat. Bazén, z kterýho byl z okna vidět jen kus, se lákavě třpytil. Konečně první pořádnej letní den. V plaveckým areálu bude nabito. Osprchovala jsem se a oblíkla, přetáhla jsem si přes modrý plavky bílý tričko s dlouhejma rukávama a vyrazila na snídani. Kdyţ jsem vešla do jídelny, Cassie zrovna vykládala, jak nás v noci doběhla. Kdyţ mě lidi spatřili, začali vyluzovat strašidelný zvuky. Zasmála jsem se. Věděla jsem, ţe May-Ann by se to moc nezamlouvalo. Musela jsem vypadnout, ještě neţ May-Ann dorazí na snídani. Měla jsem s Pugoušem první směnu u velkýho bazénu. Neţ jsem vylezla na post, naplácala jsem se vrstvou UV-krému. Slunce uţ pěkně pálilo. Nechala jsem si na sobě tričko. Spálený ramena mě pořád bolely. Před jedenáctou byl bazén plnej. V odděleným prostoru dělaly tři ţenský poctivý kolečka. Na hluboký straně bazénu se potápěla, stříkala a vůbec všelijak blbla banda místních kluků a holek, který se zřejmě všichni znali. Koukla jsem přes bazén. Přestoţe jsem měla sluneční brejle, musela jsem si zastínit oči dlaní. Pugouš byl obklopenej zástupem rozesmátejch holek. A předváděl se, doráţel na ně, tvářil se jako playboy, úplně se opájel svou popularitou. Je pěknej, napadlo mě, kdyţ jsem ten šrumec sledovala. Baně, není pěknej. Vzala jsem píšťalku a hvízdla na kluka v plandavejch kraťasech, 51
kterej v bazénu potápěl menšího kluka. Pak mi padlo oko na Cassii, která měla sluţbu u děti kousek od velkýho bazénu. Cassie stála při okraji kruhovýho brouzdaliště, ruce zaloţený v pase. Mračila se a sekala naštvanejma pohledama po Pugoušovi. Asi jí ten jeho dívčí fan klub zrovna neseděl. Moje první sluţba proběhla v klídku. Příjemně jsem nasávala slunce, sledovala hlučnej, přeplněnej bazén. Miluju vůni plaveckejch bazénů, ten slaďoučkej závan chlóru. Řekla bych, ţe neznám lepší aroma. Léto je konečně tady, zajásala jsem v duchu. May-Ann se objevila těsně před jedenáctou. Vedla kaţdý ráno na mělkým konci bazénu záchranářskej kurs. K mýmu překvapení mi zamávala a fakt vypadala, ţe uţ je v klídku. Sledovala jsem ji, jak kráčí po skokanským prkně a skáče. MayAnn skákala fakt dobře, elegantně. Drţela svý dlouhý nohy rovně u sebe, a kdyţ dopadla, nevystříkla skoro ţádná voda. Krátce po jedenáctý mě vystřídal Arno. Slezla jsem z postu, uţ jsem se těšila, jak zapadnu na klubovnu a zchladím si hrdlo. Dala bych si sklenici vody. Udělala jsem bosejma nohama sotva pár kroků po rozţhaveným betonu, kdyţ na mě někdo zavolal. „Hele, vidíš to? Je to moţný?“ Ucítila jsem na rameni horkou ruku. Otočila jsem se a spatřila Spencera. Nastavil mi před oči dlaň. „Co? Máš něco s rukou?“ zeptala jsem se nechápavě. „Ale ne. Hele.“ Drţel v ruce čtvrťák. „Co jako? Ukazuješ mi čtvrťák?“ Kejvl. V tmavejch očích se mu odrazily sluneční paprsky. Zatřepal hlavou a upravil si na hlavě ohon. „Víš, co to je?“ zeptal se mě. „Jo. Čtvrťák. A co má bejt?“ řekla jsem. „Je to dýško,“ uchichtl se. Spustil ruku. „Šoupla mi ho jedna bohatá ţenská.“ Zasmála jsem se. „Dala ti dýško?“ Zamračil se. „Pomohl jsem jí s rozkládacím lehátkem. Vzadu se to nějak zaseklo a já to spravil. Uţ jsem chtěl jít, kdyţ mi strčila do ruky tenhle čtvrťák.“ 52
„Máš šťastnej den,“ pravila jsem. „Víš, co mi řekla?“ pokračoval Spencer. „Víš, co řekla?“ Po tváři mu přejel lehkej úsměv. „Řekla: ‚Na vaše studia.‘“ Oba jsme se zasmáli. „Velice šlechetné,“ řekla jsem. „Kdyţ jí zase zejtra pomůţeš s lehátkem, třeba ti dá další čtvrťák.“ Úsměv ho přešel. Spencer se rozmáchl a hodil čtvrťák do odpadkovýho koše. „Moment!“ vykřikla jsem a natáhla ruku – příliš pozdě – abych ho zarazila. „Vţdyť jsou to peníze! Je proti zákonu zahazovat peníze.“ „Právě jsi byla svědkem děsnýho zločinu,“ uchichtl se. Znovu jsem se na něj podívala, snaţila jsem se rozpomenout. Myslela jsem na loňskou sezónu. Snaţila jsem se vybavit si o něm něco konkrétního. „Spencere,“ začala jsem. „Loni v létě. Ty a já…“ Hodil očima po hodinách na zdi. „Húúú! Mám zpoţdění. Musím letět. Tak zatím, Lindo.“ „Ale, Spencere…“ Pozdě. Spencer uţ klusal k hlubší straně bazénu. Stála jsem tam a dívala se za ním. Znala jsem ho. Tutově jsem ho znala. A on znal mě. Jak to, ţe jsem si nedokázala na nic vzpomenout? Kdyţ se za tý bouřky objevil v klubovně, zdálo se, ţe úplně zírá, ţe mě tam vidí. A já jsem si myslela, ţe je dokonce rád. Bylo mezi náma něco loni v létě? Chodili jsme spolu, nebo tak něco? Měla jsem zvláštní pocit, ţe jo, ale ne a ne to ze svý paměti vydolovat. Nedařilo se mi vydolovat jedinou konkrétní vzpomínku na toho kluka. Tu noc jsem se probudila a posadila se. Byla jsem zalitá potem. Noční košili jsem měla přilepenou na záda. Na radiobudíku bylo tři čtvrtě na tři. Hluboká noc. Hlava mě bolela. Bylo děsný vedro, vlhký vedro. Měla jsem pocit, ţe se zalknu horkým potem. 53
Upřela jsem oči do tmy. Na lůţko při protější zdi dopadalo z okna mdlý světlo. May-Ann tam nebyla. Kde mohla bejt? Vyštrachala jsem se na nohy. Přešla jsem k otevřenýmu oknu. Venku bylo stejný vedro jako uvnitř. Najednou jsem dostala šílenou chuť si zaplavat, zchladit si tělo. Trochu se ošplouchnout. Navlíkla jsem si plavky, který jsem měla na sobě ráno. A pak jsem potichu, po špičkách vyšla na chodbu. Podívala jsem se na obě strany. Nikde nikdo. Jasně, ţe nikde nikdo, protáhla jsem zpocenej obličej. Jsou přece tři hodiny ráno. Rychle jsem vyšla z ubytovny a zamířila k bazénu. Ve vodě se odráţelo světlo reflektorů. Modrý dlaţdice se třpytily. Obrovský nebe nad mojí hlavou bylo posetý třepotavejma hvězdičkama. Byla jsem bosá. Betonová cestička byla pořád ještě horká a vodní hladina vyhlíţela tak chladivě, lákavě. Přistoupila jsem k bazénu z mělký strany a projela ho očima. Někdo nechal ve vodě polystyrénovou desku. Trčela kousek od provazu, kterej označoval plaveckou část bazénu. A vedle ní, na začátku hloubky, bylo něco modrýho. Ve vodě leţel modrej předmět. Byl to… byla to… ve vodě leţela holka! Vyjekla jsem a rozběhla se po okraji k tomu místu. A pak jsem ji jasně viděla. Byla to holka v modrejch bikinách. Obrácená hlavou dolů vznášela se na hladině. A spolu s ní se vznášely i její blond vlasy. V umělým osvětlení měla bílou pokoţku. Boţe, byla tak neskutečně bílá! Ne! Nebyla to holka, byla to moje fantazie. Další halucinace. Valila jsem bulvy. Zuřivě jsem mrkala. Zavřela jsem oči, aby to zmizelo. Kdyţ jsem je ale znovu otevřela, bylo to tam pořád. Přede mnou na vodě leţela holka. 54
Byla opravdická. Opravdická holka, která se bezmocně vznášela na hladině. Tak bezmocně. Ne! Vrhla jsem se do vody. Dokonce jsem se ani nenadechla. Potopila jsem se, ucítila na kůţi chladivou vodu. A hned jsem se zase vynořila, chrčela jsem, lapala po dechu. Tři dlouhý tempa postačej, abych se k tý holce dostala. Tři dlouhý tempa a byla jsem u ní. Pořád ještě zadejchaná, popadla jsem ji za vlasy a zatáhla. Zvedla jsem jí hlavu. Vytáhla jsem její obličej z vody. Byla těţká. Její hlava byla strašně těţká. Upřela jsem na ni oči – pohlédla jí do tváře. A zírala jsem a zírala. Ne, boţe, ne! To není moţný!
55
XVI.
Linda
Drţela jsem holku za vlasy a zírala na její mrtvej obličej. Zírala jsem na svůj obličej. Lindin obličej. Na svou vlastní tvář. „Ty… ty přece nemůţeš bejt Linda!“ zachrčela jsem. Drţela jsem ji, drţela jsem ji tak, ţe její obličej – můj obličej – se prakticky dotýkal mýho obličeje. „Ty nemůţeš bejt Linda!“ mluvila jsem na tu mrtvou holku. „Protoţe Linda jsem já!“ Z bledýho čela jí stejkala voda. Napuchlý červený rty se pomalu rozevřely a voda jí zalila bradu. Její oči, mrtvý zelený oči, na mě upíraly prázdnej pohled. Z napuchlejch rtů se vyvalila další voda. Vtom jsem zaslechla přiškrcenej zvuk a ucejtila závan vzduchu, kterej vyšel z těch mrtvejch rtů. Zelený oči se v hlavě obrátily v sloup, zůstalo jenom bělmo. A další závan vzduchu, jak z ní vyšla další voda. Něco jako mokrý zamumlání. Červený rty se zachvěly a pohnuly se a z toho mokrýho mumlání se vysoukaly zřetelný slova: „Já jsem Linda.“ „Já jsem Linda,“ mumlala mrtvá holka a bílý oči na mě civěly. Boţe, jak děsně jí v záři venkovních reflektorů svítily. „Ne!“ vykřikla jsem. „Ne!“ 56
A jak jsem drţela ty vlasy, jak jsem drţela tu těţkou, vodou nasáklou hlavu, bílá pokoţka najednou začala tmavnout. Pokoţka tý holky nabírala zelenou barvu. A pak začala mizet. Oči se v tý zelený pokoţce ztrácely – aţ po nich zbyly jenom prázdný oční jamky. Kůţe, zelená jako mořský řasy, se začala rozpadat! Rozpouštěla se, splývala s vodou. Z napuchlejch rtů vyšlo temný zasténání. Ke dnu se snášel kus kůţe. A pak další. Pořád jsem drţela ty blond vlasy, pevně jsem tiskla pěst, drţela je nad hladinou a sledovala, jak se mi holka před očima rozpadá. Za několik vteřin byla kůţe pryč. A v ruce mi zbyla jenom hrst vlasů a já, vytřeštěná hrůzou, jsem se dívala na holou mokrou lebku.
57
XVII. Linda
Byla jsem úplně hotová. Civěla jsem do hlubokejch, černejch očních důlků v holý lebce. Vydala jsem přidušenej výkřik a konečně jsem ty strašný vlasy pustila. Jak holka klesala ke dnu, začala se ztrácet. Voda zavířila a zalila mi obličej, oslepila mě. Kdyţ jsem znovu otevřela oči, holka byla pryč… A já jsem seděla na posteli zalitá potem. Příjemnej, teplej větřík zvenčí si na okně v pokojíčku pohrával se záclonama. Roztřásla jsem se hrůzou a vytřeštila oči do šera. I kdyţ mi bylo horko a byla jsem celá mokrá, přitáhla jsem si deku aţ k bradě. A jenom jsem ták seděla a čekala, aţ mě ta klepačka přejde. Jo, byl to jenom sen, ale děsně ţivej sen. Ta holka v bazénu, ta holka, která měla moji podobu – byl prostě zlej sen. Pořád jsem viděla její rozpadlou, mokrou tvář. Zavřela jsem oči, ale nezmizelo to. Několikrát jsem zamrkala, abych ze sebe tu noční můru setřásla, snaţila jsem se proniknout očima do tmy. „Lindo…“ ozval se šepot. Byla to noční můra? Někdo na mě mluvil z toho mýho zlýho snu? Záclony na okně najednou tak divně zapleskaly, ţe jsem ztuhla. „Lindo…“ ozval se šepot znovu. 58
Ne, tohle uţ není noční můra, usoudila jsem. Byla jsem vzhůru. Spatřila jsem prázdný lůţko May-Ann. Kde můţe bejt? Kde můţe May-Ann bejt uprostřed noci? Stáhla jsem si z čela pramen mokrejch vlasů. A vtom jsem si vzpomněla na náš klimatizovanej dům. Na malej air-conditioner přidělanej vlevo na okně. Zachvátil mě stesk po domově. „Lindo… pojď sem.“ Ten hlas mě volal. Kdo to můţe bejt? A kde? Přímo za dveřma. Nevím, co mě to napadlo, ale zavolala jsem: „May-Ann?!“ Ţe by to byla May-Ann, kdo mě volal? Ţe by se nemohla dostat na cimru? Ne, já jsem dveře zevnitř nezamkla. „May-Ann?!“ opakovala jsem a naslouchala. Bylo ticho. „Lindo… pojď ven. Lindo…“ Spustila jsem nohy na podlahu. Stoupla jsem si a zívla. Kdo mě to volá? Záclony se divoce zavlnily náhlým poryvem větru. Zachvěla jsem se, i kdyţ mi bylo horko. Přetáhla jsem si přes noční košili ţupan a šátrala nohama po zemi, aţ jsem našla gumový Vietnamky a zajela do nich. „Lindo…“ Chraplavej šepot za dveřma, slyšitelnej akorát pro mě. „Uţ jdu!“ zavolala jsem a zase jsem zívla. Byla jsem děsně rozespalá. Noční můra se si zjevila znovu. Viděla jsem svoji mrtvou, vodou napuchlou tvář. Otevřela jsem dveře. Na chodbě nebyl nikdo. „Lindo… pojď sem…“ Šepot zněl za rohem. Vešla jsem do chodby, přitáhla jsem si ţupan k tělu, pevně utáhla pásek. Boţe, já bych tak spala! Byla tohle vůbec pravda? Byla jsem opravdu ve tři ráno venku na chodbě? Opravdu mě volal nějakej hlas? 59
Šla jsem za roh. Zaslechla jsem vrznutí dveří. Bylo to dál v chodbě. Ale nikoho jsem neviděla. Zastavila jsem se a naslouchala. Ţe by to přestalo? Ţe by se ten hlas vypařil? „Lindo… pojď blíţ.“ Zuřivě jsem dejchala. Najednou jsem si uvědomila, ţe mám studený ruce. Boţe, co se to tady děje? ptala jsem se sama sebe. „May-Ann… jsi to ty?“ vydechla jsem. Měla jsem tak slaboučkej hlásek, ţe jsem ho sama sotva slyšela. „Blíţ –“ ozvalo se znovu. Zastavila jsem se před dveřma do jídelny. Hlas mě lákal – do jídelny. Vzala jsem za knoflík a otevřela. „Je… je tu někdo?“ vykoktala jsem. Ţádná odpověď. V jídelně byl hic, úplně dusnej hic. Na zdi se třepotalo něco zářivě oranţovýho. Chvíli mi trvalo, neţ jsem pochopila, ţe se topí v krbu. Roztopenej krb ve tři ráno?! „Tak fakt… je tu někdo?“ zakřičela jsem. Nejednou jsem měla hlas ječivej a rozechvělej. Popošla jsem dál do tý velký místnosti, upírala jsem oči na ohniště, na zářivý oranţový plameny. „Aaach!“ vydechla jsem tiše, kdyţ jsem uviděla Cassii. Leţela na břiše u krbu. Po zádech se jí mihotaly stíny. Nejdřív jsem spatřila sandály. Pak jsem poznala její plandavý zelený šortky, který měla na sobě u’večeře. A pak jsem uviděla krbovej pohrabáč. Leţel vedle ní na zemi. „Cassie?!“ vydechla jsem znovu. Proč tam takhle divně leţela? Tak blízko u ohně – tak blízko – tak děsně blízko! Vtom jsem strašlivě vykřikla. Plameny jí olizovaly hlavu! Cassie měla hlavu – svoji krásnou hlavu v ohništi! „Cassie!!! Neeeeeeee!!!“ Začala jsem vřískat a šíleně brečet. Popadla jsem ji za nohy a táhla. 60
Vší silou jsem ji táhla od krbu. Tělo se sunulo po podlaze. Táhla jsem, jak nejvíc jsem mohla, táhla jsem ji pryč, pryč z toho hořícího roštu. Pořád ještě jsem v rukou svírala její kolena, kdyţ jsem uviděla, ţe má vlasy, celou hlavu – všechno spálený na uhel. Spálený na uhel.
61
Díl druhý STARÝ DUCH
XVIII. Danny
Co dělala Linda ve tři ráno v jídelně? Tahle otázka se mi honila hlavou, zatímco jsem sledoval poldy, jak zajišťujou stopy. Nebyla to jediná věc, která mě trápila. Nechápal jsem, co mohla Cassie v jídelně pohledávat. Proč rozdělala takovej velkej oheň? Proč ji zavraţdili? Vraţda. Vlezl někdo na ubytovnu? Například lupič? Překvapila Cassie toho lupiče a on ji zabil? Policie ţádný stopy po vloupání nenašla. Nikde nebylo rozbitý okno. A všechny venkovní dveře byly zamčený. „Myslíš, ţe Cassii mohl zabít někdo z našich?“ zašeptal jsem k Petovi. Stáli jsme spolu u okna a dívali se na poldy, čekali jsme, kdyby se nás potřebovali na něco zeptat. Pete zavrtěl hlavou. Oči měl vlhký a zarudlý. Byl bledej a vypadal strašně. „Ne. To není moţný,“ zavrčel. Ale já jsem přece jen v jeho očích zaregistroval pochyby. Dva poldové ohledávali Cassiino tělo. Další polda zkoumal mosaznej krbovej pohrabáč. A mladá policistka pečlivě prohlíţela vnitřek krbu. Pracovali v jídelně uţ hodinu. Oheň mezitím dohořel. Řeřavý uhlíky pod roštěm vypadaly jako ţhavá rohoţka. 62
Stočil jsem oči k záchranářům. Seděli kolem stolu, byli bledý jako křída, oči měli zarudlý, unavený. Vyhlíţeli váţně, vystrašeně. Deirdra měla hlavu zabořenou do dlaní. Ramena se jí třásla. Nebylo pochyb, ţe usedavě pláče. Pugouš se k ní skláněl, snaţil se jí konejšit. Spencer měl svý tmavý vlasy spadlý do očí. Civěl do stolu jako v tranzu. Arno měl ruce křečovitě zaloţený na prsou. Houpal se na ţidli a měl zavřený víčka. Linda a May-Ann seděly na konci stolu, stranou od ostatních. Tváře měly popelavý, rty sevřený do slaboučkejch čárek. May-Ann měla svý krásný, vţdycky upravený vlasy rozcuchaný jako Viktorka. Linda si v jednom kuse nervózně rozvazovala a zase zavazovala pásek ţupanu. Brada se jí chvěla, ale nebrečela. Kdyţ konečně dva zachmuřený poldové zakryli Cassiino tělo velkým černým igelitem, Pete si povzdychl. „Měla hlavu…“ zamumlal ke mně a těţce polkl. A pak se odvrátil, ani to nedořekl. Poldové kaţdýho předběţně vyslechli. Policistka se zvedla od krbu a přistoupila ke stolu. Upřela oči na Lindu. May-Ann se odsunula a policistka se mezi ty dvě holky posadila. „Jmenuju se Malonová,“ řekla přívětivě. Měla kulatej obličej a kulatý hnědý oči, na hlavě krátký černý vlasy. Na čele se jí rýsovaly profesionální vrásky. Vytáhla z kapsy košile notýsek a propisku. Pak spustila na Lindu: „Řekněte mi ještě jednou, co vás přimělo vejít to téhle místnosti.“ Přisunul jsem se blíţ, abych slyšel. Linda si nervózně odkašlala. Vysoukala ze sebe první slovo a hlas se jí zadrhl. Ještě jednou si odkašlala. „Sly… slyšela jsem nějakej hlas. Volal mě,“ pronesla tiše. Policistka Malonová povytáhla obočí. „Nějaký hlas?“ Linda kejvla. Brada se jí úplně rozklepala. Byla fakt vyděšená. „Říkala jste, ţe jste slyšela nějaký hlas. Jaký to byl hlas?“ pokračovala policistka Malonová a čmárala si přitom do notýsku. „Muţský hlas? Ţenský hlas? Byl vám ten hlas povědomý?“ Linda chvíli koukala. Pak řekla: „Prostě hlas. Vlastně takový jakoby šeptání. Nedalo se poznat, kdo to byl. Pořád šeptal moje jméno a říkal, abych šla za ním.“ 63
Policistka Malonová se zamračila. Upřela na Lindu podezíravej pohled, zkoumala její výraz. „To tedy musely být velice zvláštní zvuky, co říkáte?“ Linda kejvla. Sklopila oči. „Chcete říct, ţe jste ve spánku chodila?“ zeptala se policistka. „Ţe se vám ten hlas zdál?“ „Ne,“ vyhrkla Linda. „Byla to pravda. Slyšela jsem to. Vzbudilo mě to. Je to pravda.“ Vyšel z ní slaboučkej vzlyk. „Já vím, ţe mi nevěříte, ale…“ „To jsem neřekla,“ pravila policistka Malonová přívětivě. Zvedla ruku, aby Lindu uklidnila. „Jenom mi to připadá neobvyklé. Divné. Berete nějaké léky?“ „Pche!“ odsekla Linda. „Neberu.“ „Pila jste večer? Pivo nebo něco jiného?“ „Ne.“ „Jakou máte adresu trvalého bydliště?“ zeptala se policistka a pořád přitom psala do notýsku. Vzadu u krbu klečel polda a prohrabával se v rukavici řeřavejma uhlíkama. Linda na okamţik zaváhala. Pak z ní vypadlo: „Bydlím na Fear street, číslo 212. To je v Shadyside. Asi tak šedesát kilometrů jiţně odsud.“ „Vím,“ odvětila policistka Malonová. Ukázala na muţe u krbu. „Tadyhle poručík Kurtz je z Shadyside.“ „Ještě si o tom záhadném hlase, co jste slyšela, promluvíme, Lindo,“ řekla policistka Malonová. Poplácala ji po ruce. „Ale teď ne. Utrpěla jste značný šok.“ Linda pokejvala hlavou. A teprve teď se rozbrečela naplno. Po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. „Je pozdě, ale mám ještě několik důleţitých otázek,“ řekla policistka Malonová a podívala se po ostatních. Přišourali jsme se s Petem blíţ ke stolu. Arno se trochu nebezpečně houpal na ţidli. Málem přepadl na záda. V posledním okamţiku to vybral. Spencer se přesunul za Lindu a poloţil jí ruce na roztřesený ramena. Sehnul se a něco jí pošeptal. Nezaregistroval jsem, co to 64
bylo. Pocítil jsem ţárlivost. Podle mě jsem měl správně Lindu utěšovat já, vrchní záchranář. Nemůţu za to, ale napadlo mě, jestli náhodou není Spencer Lindě sympatičtější. Policistka Malonová dopsala stránku a pokračovala na další. Kdyţ skončila, upřela tmavý oči na Pugouše. „Vy jste byl s Cassií v noci venku, ţe ano?“ Pugoušův obličej přešel z růţový do rudý. „Jo. Zajeli jsme si po večeři do města,“ odpověděl. Nervózně si pohrával se školním prstenem. „Původně jsme chtěli jít do kina, ale pak jsme se jen tak procházeli.“ „Kolik bylo hodin, kdyţ jste se vrátili?“ zeptala se policistka Malonová. „Bylo brzo,“ řekl Pugouš. Ukázal ruku. „Nemám hodinky. Vidíte? Ale bylo brzo.“ „A kdy jste přišli sem dovnitř?“ „Nějakou chvíli jsme byli u bazénu,“ řekl Pugouš. „A pak jsme šli kaţdej na svůj pokoj.“ „Viděl jste Cassii jít na její pokoj?“ zeptala se policistka Malonová. Pugouš kejvl. „Jo. Je to na druhým konci chodby od mýho pokoje. Viděl jsem ji vcházet.“ „Já s ní bydlím,“ vloţila se do toho Deirdra. Měla opuchlej, ubrečenej obličej. „Byla jsem uţ v posteli, ale slyšela jsem jí, kdyţ přišla. Bylo to asi tak v půl dvanáctý.“ „Slyšela jste později Cassii z pokoje odcházet?“ Deirdra se zamyslela, aţ jí na čele naskočily vrásky. Pak řekla: „Ne, to jsem neslyšela. Mám děsně tvrdej spánek.“ Policistka Malonová si ještě něco poznamenala a zaklapla notes. Koukla se na hodinky. „No, je hodně pozdě,“ pravila. „Teď vás všechny nechám dospat a pak budeme pokračovat.“ Podíval jsem se z okna. Venku se dva poldové nakláněli nad vodu, tváře měli ozářený reflektorama z bazénu. Policistka Malonová řekla Petovi: „Klub musí být zítra uzavřen. Vyšetřování potrvá celý den. Je třeba, aby všechno zůstalo, jak bylo. Nikdo nesmí s ničím hýbat.“ 65
Pete chtěl zaprotestovat, ale hned si to rozmyslel. „Budu muset informovat ředitele,“ zavrčel. „Spojil se někdo s rodinou té dívky?“ zeptal se od krbu poručík Kurtz. V místnosti se rozhostilo ticho. Podíval jsem se na igelit, kterým bylo zakrytý tělo. Nemohl jsem uvěřit, ţe pod ním leţí Cassie. Záchranáři se začali rozcházet. Deirdra hrozně brečela. Spencer drţel Lindu kolem ramen. Já jsem zůstal v jídelně, abych byl Petemu k ruce. Ale on mi naznačil, ţe mám jít taky na pokoj. „Ale zejtra tě budu potřebovat,“ zavolal za mnou. Na chodbě se ke mně přitočila May-Ann. V tmavejch očích se jí zračilo vzrušení. „Tohle se tu děje kaţdý léto,“ řekla mi. „Coţe?“ Myslel jsem, ţe mě šálí sluch. „Policie to musí vědět,“ řekla May-Ann. „Kaţdý léto tady dojde k nějaký děsný smrti.“ Před náma šla Linda a povzdychla si, kdyţ slyšela, co mi MayAnn vykládá. Zíral jsem na May-Ann šokovanej. Usmívala se nejšílenějším úsměvem, jakej jsem kdy viděl. Jako by se v duchu opájela nesmírnou radostí. Z čeho můţe mít takovou radost? zeptal jsem se sám sebe. Z čeho?
66
XIX. Myš
Čau, Terry. To jsem já. Myš. Uţ úplně šílím. Musím s tebou mluvit, Terry. Tady se děly věci, fakt. Všude je policie. Prohledávaj kaţdou díru. Asi uţ víš proč. Jasně, ţe jo, Terry. Myš začíná řádit. Jedno zetko uţ to má za sebou, Terry. Nebylo to tak náročný. Ta holka neměla tušení, odkud to dostala. Dělám to pro tebe, Terry. Dobře si pamatuju, jak se ti všichni záchranáři smáli. Dobře si pamatuju, jak hnusně tě pomlouvali. Mě taky hnusně pomlouvali – pamatuješ? No, a kdo teď bude koho hnusně pomlouvat? Cha cha! Tak je to. Nikdo mě nepodezírá. Kdo by podezíral Myš. Nevinnou tvář. Nikdo. Ale budu sebou muset hodit. Musím odpravit další oběť. A pak další. Plním svou přísahu, Terry: Vţdycky splním, co slíbím. No, uţ musím běţet. Zavolám ti, aţ odpravím další oběť, Terry. Vím, ţe ty mi volat nemůţeš.
67
XX. Linda
Kdyţ policie skončila, svítilo sluníčko a byl pěknej hic. Připomínalo to spíš srpen neţ konec června a klub byl plnej lidí, v bazénu hlava na hlavě. Jako by se nic nestalo, pomyslela jsem si nahoře na bidýlku, na svým záchranářským postu. Některý z nás se fakt tvářili, jako by se nic nestalo. Pugouš seděl na bidýlku naproti mně a dělal drţtičky na skupinku uchichotanejch holek. Jedna z nich, docela pěkná holka v bílejch bikinách, mu šlohla píšťalku – vytrhla mu ji přímo z ruky a utekla. Ostatní holky se mohly zbláznit smíchy. Po vystřídání se Pugouš sebral a odkráčel k tenisovejm kurtům s rukou kolem pasu nějaký jiný holky, která měla pro změnu červený bikiny. Jako by se nic nestalo, povzdechla jsem si. Boţe, jak moc bych chtěla, aby se opravdu nic nestalo! Soustředila jsem se na plavce v bazénu. Na mělký straně bazénu zuřila mezi dvěma partama dětí vodní bitva. Voda stříkala aţ ke mně. Strčila jsem do pusy píšťalku a pískla. „Uklidněte se, mládeţi!“ zakřičela jsem na ně. Bitva zuřila dál, jenom o něco mírnějc. Ulevilo se mi. Uţ skoro pět minut jsem dokázala nemyslet na tu hroznou scénu, na Cassii leţící v jídelně s hlavou v hořícím krbu. Pět minut je dlouhá doba. Minulej den, celej ten strašnej, smutnej den, kdyţ byl klub zavřenej, jsem Cassii viděla pokaţdý, kdyţ jsem zavřela oči. Bralo mě to. Spencer se zeptal, jestli se nechci projít nebo tak něco, ale řekla jsem mu, ţe ne. 68
Danny si taky dělal starosti. Pořád se mě ptal, jestli něco nepotřebuju, jestli jsem oukej, jestli si nechci popovídat. Ale mně nebylo do řeči. Dokonce jsem ani nemohla myslet. Byla jsem úplně hotová. Pořád jsem viděla Cassii. A pořád jsem slyšela ten šeptavej hlas, jak mě volá z pokoje, jak mě láká do jídelny. Bylo mi jasný, ţe mi to o tom hlase ta ţenská, Malonová, nevěřila. Viděla jsem, jak kouká, jak protahuje ksicht, jako by mě chtěla přesvědčit, abych svou výpověď změnila. Ne, nevyčítám jí to. Kdo by uvěřil takovejm šílenostem? Problém byl v tom, ţe to nebyly šílenosti, ale pravda. Vraţda Cassie byla děsnej šok. V jednom kuse jsem na to myslela. Jak bych potom mohla myslet ještě na něco jinýho? No teda fakt nevím. Vtom jsem si vzpomněla na naše doma. Úplně mě vzalo, kdyţ jsem si uvědomila, ţe jsem s nima od nástupu do klubu ještě nemluvila. Uplynul skoro tejden a oni se vůbec neozvali. Jak to, ţe mi nezavolali, jestli jsem v pořádku dorazila? A jak to, ţe ani mě nenapadlo zavolat domů? Tak tohle uţ je fakt šílený, řekla jsem si. My jsme rodina, která si vţdycky odevšad volá. Kdyţ mi skončila sluţba, letěla jsem na cimru. Musím zavolat domů, musím mluvit s našima, musím jim povědět o tý strašný vraţdě, musej vědět, ţe jsem oukej. Třeba mi řeknou něco, co mi pomůţe odhalit některý ty tajemný věci tady. Třeba mi řeknou, jak se stalo, ţe jsem si to do klubu přihasila s dva roky starou průkazkou. A třeba mi taky řeknou něco o Spenceru Brownovi. Určitě jsem jim o něm vyprávěla, kdyţ jsem přijela domů po skončení loňský sezóny. Vrazila jsem na pokoj jako šílená, skočila na lůţko a hmátla po telefonu. Počkala jsem, aţ naskočí oznamovací tón, a namačkala jsem číslo domů. Zazvonilo to dvakrát. A nic. 69
A pak se ve sluchátku ozval nahranej ţenskej hlas: „Číslo, které voláte, neexistuje.“
70
XXI. Linda
Jasně,
v tom fofru jsem zvorala číslo. Tak jsem zavěsila a namačkala číslo domů znovu. Tentokrát jsem si dávala pozor, aby to bylo správně. Dvojí zazvonění. Třetí. A pak zas totéţ nahraný oznámení: „Číslo, které voláte, neexistuje.“ Poslechla jsem si ty slova třikrát za sebou a zavěsila. Nato jsem propadla bezmoci, seděla jsem a tupě civěla na telefon. Nedokázala jsem pochopit, kde se stala chyba. Naše číslo přece musí existovat! I kdyby třeba naši měli momentálně vypnutej telefon. Musí! V ţaludku se mi ozvalo nepříjemný dloubání. Co se to děje? „Jasně!“ vykřikla jsem a plácla jsem se do čela. Bouřka! Včera odpoledne byla krátká bouřka. Trvala jenom hodinu. Ale klidně mohla zkratovat telefonní linky. To se přece stává. Jasně! Tak proto jsem se nedovolala! Chudáci naši! Srdíčko mi poskočilo. Znovu jsem popadla sluchátko a stiskla tlačítko na operátorku. „Nemůţu se dovolat domů,“ řekla jsem. „Mohla byste s tím něco udělat?“ „Jaké číslo voláte, prosím?“ Hlas zněl slabě a jakoby ze strašný dálky. A taky v telefonu něco praskalo. Řekla jsem číslo. Slyšela jsem cvakání, jak se operátorka pokoušela dovolat za mě. Dvakrát to zazvonilo. A zase se ozvalo to oznámení. Hrdlo se mi stáhlo. Začala jsem propadat panice. Bylo to divný! 71
Ţe bych měla špatný číslo? Ţe bych byla tak pitomá a zapomněla číslo domů? To snad ne! Zavěsila jsem a namačkala meziměstský informace. V hrdle uţ jsem měla úplný sucho. Ruce se mi třásly. „Do kterého města voláte?“ zeptal se operátor, chlap. „Do Shadyside,“ odpověděla jsem. „Můţete mi říct číslo pana Austina Becka na Fear street?“ Dlouho bylo ticho. Prosím, najdi ho! Prosím, najdi ho! hypnotizovala jsem toho chlapa na dálku. Copak je takovej problém dovolat se domů? pomyslela jsem si zalitá studeným potem. Nikdy předtím jsem podobný potíţe neměla. Co se to tady děje? Co? Konečně se operátor ozval znovu. „Můţete mi to jméno hláskovat, prosím?“ „Bé-é-cé-ká,“ vysoukala jsem ze sebe jednotlivý písmena. A chlap se ztratil. A nastalo další dlouhý ticho. Zuřivě jsem si tiskla sluchátko k uchu. Něco tam cvakalo. Chlap se zase ozval. „Je mi líto, slečno,“ řekl. „Na ústředně v Shadyside ţádného Becka na Fear street nemají v evidenci.“
72
XXII. Linda
Seděla
jsem na posteli a zírala na telefon, aţ se mi před očima proměnil v bílou mazanici. Srdce mi šíleně bušilo. Cejtila jsem, jak se mi do spánků hrne krev. Jak to, ţe se nemůţu dovolat k mámě a tátovi? Co ten chlap kecal, ţe nejsme v evidenci? Přece musíme bejt v evidenci! Musíme někde bejt! Ještě před tejdnem jsem s našima mluvila. Co se stalo? přemejšlela jsem. Proč mi ani oni nevolaj? Ţe by se stalo nějaký neštěstí? Musím to zjistit – okamţitě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych si zklidnila srdce, a pak jsem vyskočila z lůţka a vyrazila ven. Na druhý straně bazénu jsem objevila Dannyho. Povídal si s MayAnn. Právě jí skončil záchranářskej kurs, kterej vedla. Její parta na mělký straně bazénu nacvičovala zadrţovaní dechu pod vodou. Danny měl na předloktí desku s papírama. May-Ann se k němu skláněla a on jí v těch papírech něco ukazoval. „Danny – mohla bych si půjčit tvůj auťák?“ křičela jsem dřív, neţ jsem k nim doklusala. Betonová cestička mě pálila do bosejch chodidel. Schovala jsem se za Dannyho do stínu, myslela jsem, ţe za ním bude chladnějc. May-Ann měla svý zelený plavky mokrý. Zlatohnědý vlasy měla přilepený k hlavě. Zvedla oči od papírů a zatvářila se kysele. „Já myslela, ţe za mě vezmeš odpolední sluţbu,“ řekla. Masírovala si rameno. „Asi jsem si při výcviku natáhla sval nebo co.“ 73
„To… to nejde!“ vyhrkla jsem. Nechtěla jsem křičet, ale nějak jsem to nezvládla. „Musím ject domů! Fakt musím!“ May-Ann si sundala sluneční brejle a zahleděla se na mě. Bylo na ní vidět, jak zírá, co šílím. Danny sklonil desku s papírama. „Špatný zprávy z domova?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ale já musím okamţitě ject domů. Musím vidět svý rodiče!“ Danny se zamračil. Projel očima papíry. „Volala jsi jim?“ „Nešlo to!“ ječela jsem. „Nemůţu se tam dovolat! Něco… něco se stalo!“ May-Ann si pořád masírovala rameno. „Jau,“ zaúpěla. „Co to s tím mám?“ „Můţu si půjčit ten auťák?“ prosila jsem. „Do Shadyside to odsud není ani hodinu, Danny.“ Danny se znovu zahleděl do papírů. „Stihneš to zpátky, abys vystřídala Arna na poslední odpolední sluţbu?“ zeptal se. „Jasně. Jasně, ţe to stihnu,“ vyhrkla jsem. „Hned jsem zpátky. Slibuju.“ „Jau,“ z May-Ann vyšlo další zaúpění. „Snad to bude jenom namoţený. Ve tři mám další partu na záchranářskej kurs.“ „Dám ti klíčky,“ řekl Danny a vyrazil k ubytovně. „Pojď semnou.“ Klusala jsem za ním. V běhu se otočil a zavolal na May-Ann: „Zkus si to rozhejbat ve vodě. Plavej. To ti pomůţe.“ „Dík, doktore,“ řekla May-Ann. „Tak zatím čau!“ zavolala jsem na ni. A klusala jsem s Dannym na ubytovnu pro klíčky. Všechno se obrací k lepšímu, pomyslela jsem si. Máma bude koukat, aţ se tam objevím! Trvalo mi to do Shadyside necelou hodinu. Asi tak po půl hodině jízdy jsem uviděla bouračku. Malej auťák se sklápěcí střechou narazil do obrovskýho náklaďáku s obilím. Přední část auťáku byla úplně nadranc. Náklaďák se svalil na bok. A silnice byla plná ţlutýho zrní – úplný hromady zrní – zrní bylo prostě všude, to jo. 74
Seděla jsem celá spařená za volantem Dannyho malý zelený Corolly. Ţádná klimatizace. Všechna okýnka jsem měla dole, ale vzduch venku byl horkej a plnej prachu. Rychle! Rychle! Rychle! opakovala jsem si v duchu a nedočkavě jsem ťukala prstama do volantu. Takhle šíleně jsem snad ještě nikdy domů nespěchala. Byla jsem přesvědčená, ţe mi naši všechny ty záhady rychle vysvětlej. Jak to, ţe ani jeden z nich nezavolal, kdyţ o mně nic nevěděli? Jak to, ţe jsem se nedovolala? Proč se mi v telefonu ozývalo pořád to samý oznámení: „Číslo, které voláte, neexistuje.“ Jak to, ţe moje průkazka plaveckýho klubu v North Beach byla dva roky stará? Proč pořád vidím tu utopenou holku v modrejch bikinách? Proč? Proč? Proč? Tohle slovo mě pronásledovalo celou cestu do Shadyside. Konečně jsem byla na Fear street a srdce se mi zase rozbušilo. Projela jsem kolem známejch baráčků schoulenejch ve stínu starejch křivolakejch stromů. Ulice pod stromama vypadala jako tunel, hustým listovím se neprodíralo skoro ţádný světlo. Jedině vyhořelý sídlo Simona Feara na kopci nad hřbitovem se skvělo ve slunečních paprscích jako osvětlený silnejma reflektorama. Za moment se přede mnou vynořil náš blok. Millerovic domek s tím jejich srandovním otlemeným trpaslíkem v trávě mezi petúniema. Plácek, bej valy parkoviště zarostlý travou, kde jsme s klukama a holkama hráli kopanou a softball. Hoganovic barabizna se šinglema, který uţ léta volaly po malířský štětce. Konečně náš barák! Zpomalila jsem a zajela blíţ. Patrovej šinglovej domek natřenej na bílo, s tmavozelenejma okenicema. „Mami, to jsem já!“ mumlala jsem si pro sebe. Srdce mi tlouklo jako blázen. Táta byl tou dobou ještě v práci. Ale máma by měla bejt doma. Musí bejt doma! Nikde jsem neviděla auto. Prudce jsem zatočila volantem a najela na příjezdovku. Venkovní dveře byly otevřený. Za průhledovejma dveřma nebylo 75
nic vidět. Zaparkovala jsem a vypnula motor. Nedočkavě jsem vykoukla z bočního okýnka. To je divný, řekla jsem si. Kde je naše stará jabloň? Jabloň, která stála u příjezdovky, byla poraţená. Nezbyl po ní ani pařez. Táta se jí chystal porazit uţ celý léta, protoţe jablka padaly na vozovku a byly všude. Vylezla jsem z auťáku a zabouchla dvířka. Protáhla jsem si klouby. Měla jsem na sobě zelený tričko na vodní pólo a bílý šortky. Tričko se mi přilepilo na záda. Zjistila jsem, ţe máme nový květinový záhony. Lemovaly přední verandu. Červený a bílý růţe. Fakt hezký. Neţ jsem došla ke schodům, zaregistrovala jsem v okně pohyb. Máma je doma! řekla jsem si a srdce mi poskočilo radostí. Vyběhla jsem po dvou schodech najednou na verandu a prudkým škubnutím jsem otevřela průhledový dveře. „Mami!“ zavolala jsem.
76
XXIII. Linda
Žena upustila vázu, kterou drţela v ruce. Sklo se s břinkotem rozletělo na všechny strany. Kytky popadaly ţeně kolem nohou a zůstaly leţet v kaluţi vody. Upřela na mě pomněnkový oči a vykřikla: „Kdo… kdo jste?“ Měla krátký prošedivělý vlasy. Byla malá a křehká. Úzký ramínka se jí ztrácely v květovaný šatový zástěře, která jí byla příliš velká. V ţivotě jsem tu ţenu neviděla. Napadlo mě, ţe je to nějaká nová sousedka. „Omlouvám se, ţe jsem vás vystrašila,“ vysoukala jsem ze sebe a podívala se nešťastně na rozházený kytky na podlaze. „Je… je máma doma?“ „Tvoje máma?“ Ţena o krok ustoupila, aby nestála ve vodě. Jedna velká kytka se jí zachytila na pantoflíčku. „Je doma?“ opakovala jsem a hrdlo mi najednou vyschlo. „Tady jsem jenom já,“ odvětila ţena a shodila si kytku z nohy. „Asi sis spletla dům.“ „Ne,“ vyhrkla jsem. „Tohle je náš dům…“ Oči mi těkaly po malým obejváku. Zelenej gauč se zelenejma křeslama, souprava, kterou jsem neznala. Nějakej novej květinovej vzor na zdech. Ţe by to naši předělali? „Nemůţeš sem jen tak vrazit,“ řekla ţena a konečně se jí do tváří vrátila barva. Zaloţila si ruce v pase a začala si mě zkoumavě, ostraţitě prohlíţet. 77
„Ale tohle je přece náš barák,“ nedala jsem se. „Víte, kdy se máma vrátí? Je…“ Ţena mě mlčky sledovala. V pomněnkovejch očích se jí zračil strach. Asi myslela, ţe jsem lupička. Jenţe, co ona dělala v našem baráku?! „Radši běţ,“ pípla. „Ale vy mi nerozumíte,“ pokračovala jsem vysokým, ječivým hlasem. „Já tady bydlím. Hledám…“ „Co tu hledáš?“ vyštěkla ţena. „Co jsi zač?“ „Já jsem Linda,“ odpověděla jsem. „Linda Becková. Víte, já…“ Ţena ostře vyjekla: „Beckovic dcera?“ Zakryla si rukama obličej. „Ano,“ řekla jsem. „Hledáš Beckovic dceru?“ zeptala se ţena. Znovu zbledla a pomněnkový jí oči zvodnatěly. „Ne. Já…“ začala jsem. Přerušila mě: „Beckovic dceru? Copak ty nevíš?“ „Co nevím?“ zeptala jsem se a ucítila, jak se mi stahuje hrdlo. „Bohuţel,“ řekla ţena a zakryla si rukama pusu. „Ale ona je mrtvá. Umřela.“ „Coţe?“ zachrčela jsem. „Beckovic dcera… umřela,“ opakovala ţena. Upřela na mě ty svý vodnatý oči. „Umřela před dvěma lety.“ Pomalu spustila ruce k tělu. Uzoučký ramínka se jí nahrbily. „Takový neštěstí!“ zamumlala. „Takový hrozný neštěstí!“ „Ale to není moţný!“ ječela jsem vysokým hlasem, jakej jsem u sebe neznala. Ţena zavřela víčka. Chvěla se. „Kdyţ jsem kupovala tenhle dům, byli Beckovic pořád ještě otřesení. Ano, otřesení. Chtěli se odsud co nejrychleji odstěhovat. Odjet pryč a uţ nikdy se nevracet. Byli… byli úplně zdrcení.“ „Ne!“ zavřeštěla jsem. „Ne! Vy lţete! Vy lţete!“ Ţena znovu zvedla víčka. Bylo na ní vidět, ţe se mě uţ zase bojí. Moje bláznění jí děsilo. „Bohuţel,“ opakovala a ustoupila do pokoje. Do našeho obývacího pokoje. Do mýho pokoje! Do podivně vymalovaný 78
místnosti s cizím nábytkem. Náš obejvák. Můj domov. „Jenţe já jsem Linda Becková!“ vykřikla jsem. „To já jsem Linda!“ Ţena na to nic neřekla. Tiskla rty a upírala na mě vodnatý oči. „Je mi to líto,“ zamumlala. „Je mi líto, ţe jsem ti to musela říct právě já.“ „Ne!“ křičela jsem. „Ne!“ A pak, ani jsem nevěděla, co dělám, jsem se na místě otočila a utekla. Jako šílená jsem proletěla tmavou předsíní. Slyšela jsem, jak za sebou práskám průhledovejma dveřma, seskočila jsem z verandy a uháněla po příjezdový cestě k Dannyho auťáku. Skočila jsem za volant a vyrazila plnou rychlostí pryč. „Já jsem Linda Becková!“ křičela jsem za jízdy. „Já jsem Linda Becková! Já jsem Linda!“ Proč ta ţenská říkala, ţe jsem mrtvá?
79
XXIV. Linda
Musela jsem jezdit celý hodiny. Kdyţ jsem se vrátila do klubu, byla uţ tma. Nepamatovala jsem si, kde jsem byla. Asi jsem celý odpoledne jezdila pořád dokola. Asi jsem projíţděla starý známý místa. Zastavila jsem se někde? Jedla jsem něco? Nepamatovala jsem si nic od okamţiku, co jsem zmizela od našeho baráku. Kdyţ jsem s Dannyho auťákem zajela na parkoviště pro personál, spatřila jsem prázdnej bazén, kterej se temně třpytil ve záři reflektorů. Byla horká noc. Ticho a klid. Nepohnul se ani lísteček. Nic se nehejbalo. Jako na nějakým obraze. Nic se nehejbalo. Jako v hrobě. Vylezla jsem z auťáku, praštila dvířkama a jako omámená jsem vykročila k ubytovně. Nenechala jsem klíčky v zapalování? Vypnula jsem světla? Nic jsem si nepamatovala. „Nechci nikoho vidět,“ řekla jsem nahlas. Všichni byli nejspíš v jídelně. Nemohla jsem tam. Nesnesla bych ty jejich zvědavý oči, zvědavý otázky. Lindo – kde jsi byla? Lindo – jak to, ţe jsi vynechala sluţbu? Lindo – proč jsi najednou musela ject domů? Lindo – co je s tebou? Lindo? Lindo? Lindo? Vlezla jsem do ubytovny bočním vchodem a rozběhla se hlavní 80
chodbou, kde byl koberec – a kolem jídelny. Zevnitř byl slyšet smích. Minula jsem dveře klubovny. Nato jsem zabočila do úzký, prázdný chodby. Zamířila jsem k Petově kanceláři. Musela jsem vidět svý papíry. Musela jsem zjistit, co se v nich píše. V papírech musí bejt nějaký telefonní číslo, řekla jsem si. V hlavní chodbě moje kroky tlumil koberec, ale v prázdný chodbě se děsně rozlejhal pleskot mejch tenisek. Ale nikdo se neobjevil. Musím najít telefonní číslo. Naši adresu. Musím zavolat domů. Všechno musí bejt v mejch papírech. Všechno. Aţ je najdu, všechno bude jasný. Tajemství bude odhaleno. Přece musí existovat nějaký rozumný vysvětlení. V duchu jsem viděla tu drobnou ţenu, jak stojí v našem obýváku s mokrou kytkou na pantoflíčku. Dívá se na mě těma svejma bledejma, vodnatejma očima. A vykládá mi, ţe jsem mrtvá. Ţe jsem před dvěma lety umřela. „Takový hrozný neštěstí.“ Přece musí existovat rozumný vysvětlení. Odpověď bude v mejch papírech. Jestli je zamčeno, vyrazím dveře! rozhodla jsem se. Petova kancelář byla na konci západního křídla hlavní budovy. Přede dveřma jsem se zastavila. Odhrnula jsem si z čela zpocený vlasy. Zhluboka jsem se nadechla. Natáhla jsem ruku po dveřním knoflíku. Normálně se pohnul. Otevřela jsem dveře a vstoupila do tmavý kanceláře. Šátrala jsem po zdi, aţ jsem nahmatala vypínač. Rozsvítila jsem a spatřila Petův zelenej plechovej psací stůl. Měl na něm pracovní desky, hodiny ve skleněným pouzdře, telefon s hlasitým odposlechem, podloţku s papírama a záchranářskou píšťalku. Naproti u zdi stály tři vysoký registračky. Jak teď najít tu správnou zásuvku? Tu správnou sloţku? řekla jsem si ve dveřích. Vešla jsem dovnitř a potichu jsem za sebou zavřela. 81
Kdyby mě tam někdo načapal, nevím, co bych řekla. Ale nelámala jsem si s tím hlavu. Myslela jsem jenom na to, ţe musím najít pravdu – teď hned. Přistoupila jsem k první registračce vlevo a začala pročítat štítky na zásuvkách. První zásuvka byla nadepsaná FINANCE. Na druhý zásuvce bylo KLUBOVÉ ZÁLEŢITOSTI. Sjela jsem očima na třetí zásuvku: PERSONÁLNÍ. „Jasně!“ vydechla jsem. Vytáhla jsem zásuvku. Byla narvaná sloţkama. Poklekla jsem a začala jsem se probírat sloţkama. Sloţky byly nahoře označený jménama lidí – v abecedním pořádku. „Mám kliku,“ pronesla jsem nahlas. Soustředila jsem se na první sloţky od kraje. Alcorn – Amos – Andersová – Ballová – Becková! Becková Linda. Ruka se mi roztřásla, měla jsem co dělat, abych sloţku z tý narvaný zásuvky vydolovala. „Mám ji! Mám ji!“ šeptala jsem si. Pevně jsem sevřela sloţku v ruce, vytáhla jsem se na nohy a odnesla ji ke stolu. „Becková Linda.“ Ještě jednou jsem si ten nápis přečetla, nemohla jsem uvěřit, ţe jsem svý papíry našla tak rychle. Zaváhala jsem. Najednou mě polilo horko. Horko a mráz zároveň. Úplně mi naskočila husí kůţe. Ucejtila jsem, ţe mi vyschlo v puse. Ruce se mi třásly jako nějakýmu cvokovi, to teda jo. Měla jsem co dělat, abych sloţku – vůbec otevřela. Konečně se mi to povedlo. Vytáhla jsem papíry, poloţila je na stůl a začetla se do nich. Rychle jsem projela obvyklý údaje. Datum narození. Místo narození. Jména rodičů. Oči se mi zastavily na spodním okraji prvního listu. Četla jsem to slovo znovu a znovu. „Ne – to přece není moţný!“ vyjekla jsem. „To přece není moţný!“ 82
XXV. Linda
To musí bejt nějakej omyl! řekla jsem si. Musela jsem se oběma rukama přidrţet stolu. Měla jsem pocit, ţe kdyţ se pustím, tak padnu. Padnu a uţ nevstanu. Zírala jsem na jedno jediný slovo připsaný dole na papíře tmavomodrou propiskou. Stálo tam velkejma písmenama: ZEMŘELA. „Ale to je přece nesmysl!“ ječela jsem nahlas. „Já ţiju! Já nejsem mrtvá!“ Odloţila jsem první papír stranou. K druhýmu papíru byl připevněnej výstřiţek z novin. Vytřeštila jsem oči na vybledlej titulek a těţce jsem polkla. PATNÁCTILETÁ DÍVKA ZE SHADYSIDE SE UTOPILA V PLAVECKÉM KLUBU Do očí mi vstoupily slzy. Chtěla jsem si přečíst celej článek, ale nešlo to. Neviděla jsem na to. Hlava mi vypověděla sluţbu. Zvedla jsem výstřiţek k očím a tupě jsem na něj zírala. Tragický případ v plaveckém klubu v North Beach… Patnáctiletá Linda Becková se utopila… Všechny oţivovací pokusy selhaly… Pracovala v klubu jako záchranářka první sezónu… V době neštěstí neměla sluţbu… 83
Namáhala jsem se, abych si ty slova dala do nějaký souvislosti. Oči se mi zastavily na datumu výstřiţku. Byl starej dva roky. Dva roky. V článku se psalo, ţe jsem se před dvěma roky utopila. Nedávalo to smysl. Vůbec ţádnej smysl. A pak mi to najednou došlo. Padla jsem na kolena, byla jsem v šoku. Třásla jsem se. Padla jsem na kolena a ovinula jsem si ruce kolem těla. Pevně jsem je sevřela. To teda byla pecka. Šílená pecka. Najednou se to přede mnou zjevilo v celý tý hrůze. Jsem mrtvá záchranářka!
84
Díl třetí DVA DUCHOVÉ
XXVI. Myš
Čau, Terry. Tady Myš. Jak se máš? Jo. Já vím. Delší dobu jsme spolu nemluvili. Ale to nevadí. Myslím na tebe pořád. Pořád tě vidím, Terry. Jako zetko mám teďka pořád co dělat, to víš. Dovedeš si mě představit, Terry? Já teda jo. Mám pěkně opálený tělo, nejlíp za celej ţivot. Vypadám dobře, Terry. Vypadám fakt dobře. Uţ to není jako dřív, Terry. Uţ to není, jako kdyţ jsme tu byli spolu. Zetko sedí na vysokým bílým postu a kaţdej na tebe vidí je to fakt jiný. Škoda, ţe jsi v hrobě, Terry. Bylo by z tebe perfektní zetko. Fakt ţe jo. Já vím, ţe by bylo. Bylo by to naše léto. Proč se to stalo? Proč musíš bejt v hrobě? Škoda, ţe mi nemůţeš nic říct, kdyţ ti volám. Vím, ţe tam jsi. A vím, co po mně chceš. Udělám to. Chceš po mně něco strašnýho – viď, ţe jo, Terry? Chceš vidět další mrtvý zetko. No neboj, Myš nezapomíná. Mám uţ svůj tip. Jdu na to. Věř mi. Na mě se můţeš spolehnout. 85
Věříš mi, Terry? Co říkáš? Já vím. Vím, co si myslíš. Je mi zima. Pěkná zima. Ale kde můţe bejt větší zima neţ v hrobě, co, Terry? Chceš, aby zemřeli. Aby byli všichni mrtví, viď, Terry? Ţádnej problém.
86
XXVII. Linda
„Hej,
Arno – přestaň se vykecávat a pojď mezi nás!“ zavolal
Danny. Arno vzadu v jídelně ještě něco zamumlal do telefonu a poloţil sluchátko. „Co můţu dělat, kdyţ jsem tak populární?“ řekl a vrátil se ke stolu. „Kolikrát denně musíš volat mamince, mazlíčku?“ zasmála se Deirdra. Všichni se zasmáli. Arno zrudl jako červená řepa. „To nebyla máma,“ zavrčel, padl na ţidli a pustil se do hamburgeru. „Já vím, s kým Arno mluvil,“ zatlemil se Pugouš. „Se svým osobním trenérem. Stěţoval si, ţe má malý svaly a poţadoval vrácení peněz.“ Zase se všichni zasmáli. Arno civěl do talíře, dělal, ţe nás nevnímá. Danny řekl: „Uţ bysme si měli přestat Arna dobírat. Měli bysme mu dát konečně pokoj. Proč ho pořád hecujeme?“ „Protoţe je to Arno!“ zachechtal se Pugouš. Arno hodil hamburger na talíř a otočil se k Pugoušovi. „Hele, co kdybys šel se mnou do posilovny, vole?“ Pugouš se zatlemil ještě víc. „Coţe? A to jako proč?“ „Rozdáme si to ve vzpírání,“ odpověděl Arno. Tvářičky mu pořád hořely. Nervózně poklepával prstama na okraj talíře. „No, srabe. Co tomu říkáš? Ty a já. Jeden proti jednomu.“ Pugouš vyskočil ze ţidle. Kysele se na Arna usmál. „To myslíš 87
váţně?“ zařval. „Ty to snad myslíš váţně!“ „Hele… klídek, mladej!“ vloţil se do toho Danny na konci dlouhýho stolu. Bylo jasný, ţe to Dannyho přestává bavit. Seděla jsem vedle Arna a musela jsem uhnout, jak po něm Pugouš skočil. „Kdyţ chceš vzpírat, tak já ti něco předvedu!“ křičel. Popadl ho v pase a zvedl ze ţidle. „Ale no tak… klídek… chlapi!“ Danny taky Vstal. „Hele… to se alespoň u večeře nemůţete chovat jako civilizovaný lidi?!“ Z Pugouše vyšlo děsný húúúú! A přehodil si Arna přes rameno. Myslím, ţe ani Dannyho nevnímal. „Pusť mě, ty debile!“ křičel Arno. Pugouš zvedl Arna nad hlavu a pak ho zase spustil dolů a znovu ho zvedl – jako by Arno byl nějaký činky nebo co. Arno sebou házel a kroutil se, snaţil se osvobodit. Všichni jsme se chechtali, aţ jsme řičeli. Teda, bylo to fakt srandovní. „Tomuhle říkám posilování!“ prohlásil Pugouš a spustil Arna na podlahu. Arno se přetočil a vyrazil proti Pugoušovi pěstí. Pugouš mu kliďánko uhnul. Danny se mezi ně vrhl, aby je zarazil. A nakonec je přemluvil, aby si podali ruce. „Byla to jenom sranda,“ řekl Pugouš Arnovi. Arno se tvářil naštvaně. „Ty jsi magor,“ pravil hořce. Situace se zklidnila. Spencer začal napodobovat jednu bohatou ţenskou, která chodila do klubu kaţdý odpoledne, v jedny ruce malinký dítě, v druhý cigáro. Spencer je fakt dobrej na bohatý členy klubu. Umí je skvěle napodobovat. Vţdycky praskáme smíchy. Dívala jsem se, jak si vykračuje tam a zpátky a dělá, jako ţe odklepává popel z cigára tomu děťátku za košilku! Děsně jsem se chechtala. Od mýho vejletu do Shadyside uplynuly dva dny. Od okamţiku, co jsem se vrátila do klubu, mi nebylo moc do smíchu. V jednom kuse jsem přemejšlela. O sobě, o loňský sezóně, i o předloňský sezóně, zoufale jsem se snaţila rozpomenout. 88
Bylo to marný. Věděla jsem jenom, ţe nejsem mrtvá. Říkala jsem si, ţe ty údaje v mojí sloţce v Petově kanceláři musej bejt nějakej blbej omyl. A ta ţenská, kterou jsem objevila v našem starým domě na Fear street – to taky musel bejt omyl. Byly to všechno samý omyly. Já jsem ţila. Nebyla jsem ţádnej takovej ten duch, o kterejch mluvila MayAnn. Jenţe, jak tý záhadě přijít na kloub? Celý hodiny jsem proseděla u telefonu, volala jsem na všechny strany, abych se někde dopátrala našich. Taky marný. Danny na mě byl fakt hodnej. Nic mi za ten můj pozdní návrat do klubu neřekl. A postaral se, abych měla klid, abych si svý problémy srovnala v hlavě a dala se do kupy. Byl to fakt skvělej kluk. I May-Ann byla skvělá. Řekla mi, ţe chápe, co se se mnou děje. A řekla mi taky, ţe kdybych se potřebovala někomu svěřit, vţdycky za ní můţu přijít, No, není to nádherný. Jasně, ţe je. Ale někdy, kdyţ jsme byly na cimře, jsem si všimla, ţe na mě divně kouká. Koukala na mě, jako bych byla nějaký pokusný zvířátko v laboratoři, nebo jako bych byla Muclíček a patřila taky do klece. May-Ann si myslí, ţe jsem cvok, usoudila jsem. I kdyţ mi bylo hrozně, dělala jsem všechno moţný, abych se z toho svýho zmatku dostala, bránila jsem se děsivejm představám, snaţila jsem se bavit. První společnej večer po Cassiině vraţdě se kaţdej choval, jako by se nic nestalo. Spencer blbnul, předváděl nám jednoho starýho dědka, kterej místo bazénu navštěvoval dětský brouzdaliště. Spencer byl fakt boţskej imitátor! Arno se ke mně naklonil a něco mi šeptal. Kejvala jsem a přitom jsem ho vůbec nevnímala. Kdyţ jsem znovu zvedla hlavu, May-Ann líčila něco o duchách utopenců a o tom, ţe klub je prokletej. „Hele, May-Ann, dej si pauzu!“ okřikl ji Pugouš, kterej seděl na 89
konci stolu. „Vy my nevěříte,“ pokračovala May-Ann, „ale…“ „Prostě drţ klapačku!“ zařval Pugouš. „Všichni tedy uţ máme po krk těch tvejch ţvástů o utopencích a přiblblejch duchách! Jestli sis toho nevšimla – tak tu došlo ke skutečný vraţdě!“ „Hele!“ přidala se Deirdra. „Co kdybysme se přestali patlat v těchhle ponurostech, co? Přece si tím nebudeme kazit léto.“ May-Ann zrudla a z očí jí vyšlehly zuřivý blesky. Pevně pod stolem sevřela ruce. „Co se s tebou děje?“ zeptal se jí Pugouš. „Proč nemůţeš bejt aspoň chvíli normální?“ Bylo mi May-Ann líto. Takovýhle řeči si nezaslouţila. „Hele, nechtějí bejt,“ řekla jsem Pugoušovi a Deirdře. „Mě tyhle věci náhodou zajímaj.“ „To se nedivím,“ utřel mě Pugouš. „Kdyţ tady celou dobu bloudíš jako duch.“ „Ale no tak, lidi, klídek…“ chtěl se do toho vloţit Danny. Zvedl ruce, aby si zjednal pozornost. Ale nebylo mu to nic platný. Ječeli jsme na sebe jeden přes druhýho. Ucítila jsem na zápěstí teplou ruku. Arno se ke mě naklonil a pošeptal mi: „Co kdybysme odsud vypadli? Trochu čerstvýho vzduchu nám neuškodí – co říkáš?“ Kejvla jsem. „Jo. Jasně.“ Všechno, jenom kdyţ vypadnu. Vyskočili jsme s Arnem od stolu a vyběhli ven. Rachot, řev, hádavý hlasy z jídelny byly slyšet aţ na chodbu! Arno protáhl obličej. „Roztomilá rodinka,“ řekl. Usmál se na mě. „Kdybych chtěl u večeře poslouchat hádky, tak jsem mohl zůstat doma.“ Zamířili jsme k bazénům. Voda příjemně šplouchala, byl to uklidňující zvuk. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu k večerní obloze. Večeře se poněkud protáhla. Slunce právě zapadalo a malovalo do nízko zavěšenejch mraků červený a růţový čáry. Kousek nad obzorem visel bledej měsíc. Minuli jsme bazén a vzali to po cestičce k tenisovejm kurtům. 90
Arno měl ruce vraţený do plandavejch šortek. Měl na sobě těsný modrý kulturistický tílko a kráčel s napnutejma svalama na hrudi. „Jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se ho. Neobratnej pokus o společenskou konverzaci. „Je tu letos divná parta. Myslíš, ţe tady vydrţíme aţ do konce sezóny?“ Zasmál se, jako bych řekla něco bůhvíjak srandovního, a odpověděl: „Léto ještě ani pořádně nezačalo.“ „Jak tomu mám rozumět?“ zeptala jsem se. Snaţila jsem se vypadat bezstarostně a klídkově. Pokrčil ramenama a řekl: „Mám tohle léto různý plány.“ Minuli jsme tenisový kurty. Rychle se smrákalo. Cesta vedla bokem do malýho háječku, kterej v klubu odděloval golfový hřiště. „Já mám taky různý plány,“ připustila jsem, „fakt hrozně jsem se na tuhle sezónu těšila. Jenţe… no moment!“ Arno se mi bez varování vrhl po krku. V malejch očích se mu divně zablesklo a na tváři se mu objevil nepříjemnej škleb. Natlačil mě zády – tvrdě – na kmen velkýho stromu. „Různý plány,“ vydechl. „Takový různý plány.“ Bránila jsem se oběma rukama, snaţila jsem se ho od sebe odstrčit. „Arno… pusť mě!“ křičela jsem. „Arno… co blázníš?“
91
XXVIII. Spencer
Uţ v tý jídelně nebudu ani minutu. Pugouš, Deirdra a May-Ann ječeli jeden přes druhýho, bláznili, hulákali, vřískali, obviňovali se navzájem z tohohle a z támhletoho, doslova se trhali na kusy. Pugoušovi se to magoření zřejmě líbilo. Pugouš miloval, kdyţ byl středem pozornosti. To teda jo. Danny toho měl plný zuby. Zřejmě ho ţralo, ţe ho neposlouchaj – jeho, velkýho šéfa – kdyţ na ně křičel, aby si sedli a zmlkli. No nic, fakt jsem měl pocit, ţe mi z toho řevu a bláznění praskne hlava. Mám zapotřebí tady sedět a dívat se na to? řekl jsem si. Linda a Arno před chvílí vypadli. A tak jsem se taky zvedl a vypadl ven. Ani jsem nevěděl, kam jdu. Prostě jsem musel na čerstvej vzduch. Chodil jsem jen tak venku a dal jsem si u bazénu menší strečink. Pak jsem nahodil jogging. Vzal jsem to směrem k háječku. Byla horká, vlhká noc, za chvíli jsem byl propocenej. Byl jsem rád, ţe mám pohyb. Zvedl jsem hlavu k večerní obloze potaţený šarlatovejma a nachovejma pruhama. Vţdycky, kdyţ se klub večer zavřel, nastal klid a mír. Jedinej zvuk, kterej jsem slyšel, bylo tupý plácání mejch vysokejch tenisek do asfaltu, jak jsem běţel. Vedly se řeči, ţe se přistavěj další objekty, aby se návštěvníci v klubu cejtili jako doma a mohli zůstat třeba i přes noc. To se mi nezamlouvalo. Abysme tak ještě slouţili čtyřiadvacítky! Mně stačilo, 92
kdyţ lidi ráno přišli a večer vypadli. Chtěl jsem mít večery pro sebe. Kdy uţ se konečně zapomene na Cassii a všechno se vrátí do normálu? kladl jsem si otázku. Kdy uţ se konečně všichni uklidněj a přestanou se napadat? Celou cestu jsem z jídelny slyšel Pugoušův hlas. Pugouš. Perfektní záchranář. Měl na záchranáře postavu a k ní měl ještě záchranářskej mozek. To jsem musel uznat. Záviděl jsem mu? Jo. Trochu jo. Zrovna jsem proběhl kolem tenisovejch kurtů a vzal to směrem k háječku, kdyţ se ozval příšernej řev. Okamţitě jsem poznal, ţe je to Linda. Zastavil jsem se, opřel se rukama o kolena a zuřivě jsem dejchal. Nastraţil jsem uši. „Arno… nech toho!“ křičela Linda. Napřímil jsem se a znovu jsem se rozběhl. Za minutku jsem je uviděl pod jedním stromem. Arno zápasil s Lindou, drţel jí ruce přitisknutý k tělu. Linda se zuřivě bránila. Vypadalo to, ţe ji chce políbit. „Hej!“ zařval jsem a přidal do běhu. Arno okamţitě odskočil. Kdyţ jsem k nim dorazil, vykládal, ţe to tak nemyslel. „Co se stalo?“ zeptal jsem se skoro bez dechu. Myslel jsem, ţe budu muset Arna odehnat, ale ten uţ mizel pryč a vykřikoval na Lindu, aby prominula, ţe to byl od něj blbej fór. Arno zdrhnul jako spráskanej pes s ocasem staţeným mezi nohy. Linda si třela ruce. „To… bolí,“ zamumlala. „Jsi oukej?“ zeptal jsem se jí. Kejvla. Sledoval jsem zdrhajícího Arna, aţ se mi ztratil z dohledu. Pak jsem zavrtěl hlavou. „Co se mu stalo?“ řekl jsem. Linda pokrčila ramenama. „Najednou po mě skočil. Já… já jsem se tak strašně lekla,“ vykoktala. „Arno je normální kripl,“ řekl jsem. 93
Linda protáhla obličej. „Kolikrát jsem si ho u bazénu všimla, jak po mně čumí!“ „Já po tobě taky čumím,“ přiznal jsem se. Pokračovali jsme spolu, bok po boku, směrem ke golfovýmu hřišti. Blábolil jsem něco v tom smyslu, jakej je tady venku klid, kdyţ tu není Pugouš a Deirdra a May-Ann. Ale Linda mě neposlouchala. Kdyţ jsme vyšli z háječku, zastavila se a popadla mě za ruku. „Spencere,“ řekla tiše. Koukala zamyšleně, dokonce bych řekl, váţně. Shodil jsem jí z vlasů list. Měla tak jemný, fakt pěkný blond vlasy. „Spencere, můţu se tě na něco zeptat? O loňský sezóně?“ pronesla nesměle. Pořád mě drţela za ruku. „Jasně. To víš,“ řekl jsem. Začala uţ bejt normální tma. V háječku cvrlikali cvrčkové. „No, víš…“ začala. „Minulý léto… Ty a já – chci říct – nechodili jsme náhodou spolu?“ Vyvalil jsem oči. Dokonce i v tý tmě jsem viděl, jak je Linda rozrušená. „No, víš… Lindo,“ snaţil jsem se mluvit mile, „kdyţ ty jsi tak rychle vypadla. Nějak jsem se k tomu nedostal… teda, abysme se nějak líp poznali, ţe jo.“ Moje odpověď jí zmrazila. Pusa se jí změnila v takový to překvapený „O“. Upřela na mě oči. „Rychle jsem vypadla?“ podivila se. Pokejval jsem hlavou. „A proč?“ zeptala se a ještě víc mi stiskla ruku. „Proč jsem tak rychle vypadla, Spencere?“ Zůstal jsem na ni zírat. Nevěděl jsem, co na to říct. Teda – ţe by ztratila paměť, nebo co? Ţe by vůbec nic nevěděla? Jednu věc jsem věděl určitě: jestli si nic nepamatovala, tak to určitě nebudu já, kdo jí to bude povídat.
94
XXIX. Linda
Příští odpoledne – zase byl horkej, parnej den – jsem měla sluţbu u hlubší strany bazénu. Kdyţ jsem se podívala k mělčí straně, spatřila jsem Arna. Právě u telefonního automatu zavěsil sluchátko. Zamával mi a rozběhl se ke mně. Boţe, ne! zaúpěla jsem v duchu. Celej den jsem se Arnovi vyhejbala. Nemohla jsem mu odpustit, co mi provedl v háječku u golfovýho hřiště. V obrovskejch oranţovejch trenclích, který mu sahaly aţ ke kolenům, vypadal jako ještě větší kripl neţ předtím. Na hrudi neměl ani chmýříčko a kůţi měl od sluníčka chycenou do růţova. Na slunci se mu leskla stříbrná náušnice, kterou nosil v uchu. Zastavil se u mýho postu a podíval se na mě. „Co chceš, Arno?“ vyjela jsem na něj. „Chtěl bych se ti omluvit,“ pronesl slaboučkým hláskem a uhnul před mým plamenným pohledem. Mlčela jsem. „Lindo, fakt mě to mrzí, ten večer včera,“ řekl. Slova z něj lezly úplně automaticky. Zřejmě si to nacvičil. „Mě to taky mrzí,“ odvětila jsem chladně. „Fakt jsem se zachoval jako nějakej kripl,“ pokračoval a tlemil se přitom. „Já… nechtěl jsem bejt hnusnej. Opravdu ne. Chtěl jsem ti dát pusu a – a nedošlo mi…“ Hlas se mu zlomil. Vrhala jsem po něm nevlídnej kukuč, přemejšlela jsem, jestli to myslí upřímně. Nakonec jsem usoudila, ţe asi jo. „Omluva se přijímá,“ pronesla jsem teatrálně a otočila se zpátky k 95
bazénu. Tři kluci spolu závodili tam a zpátky. A další kluk po nich házel nafukovací balón. „Ne? Fakt?“ pronesl Arno, jako by mi nevěřil. „Víš, Lindo, já nejsem zlej. Nic takovýho. Já jenom… prostě jsem udělal kravinu, tak je to.“ „To je oukej, Arno,“ řekla jsem mu. „Dík za omluvu. Myslím, ţe jsem včera večer byla zbytečně hysterická.“ Přejíţděl si rukou po krátkejch kaštanovejch vlasech. A pak z něj vypadlo: „Nevyrazíme si dneska večer do města, co? Do kina nebo tak. Dávaj novej film s Brucem Willisem…“ Zarazila jsem ho. „Dneska nemůţu,“ řekla jsem s očima upřenejma na bazén. Pokejval hlavou. „A co třeba někdy jindy?“ zeptal se a opřel se o konstrukci mýho postu. „Moţná,“ řekla jsem. „Co třeba v pátek?“ pokračoval. Naštěstí jsem mu uţ nemusela odpovídat. Pete Arna zavolal, aby klusal k brouzdališti – a Arno odfrčel. I kdyţ se mi omluvil, cejtila jsem, ţe se ho pořád nějak bojím. Je normálně nadrţenej, řekla jsem si, kdyţ jsem ho sledovala, jak cvičí, jak zuřivě prohání skupinu dalších kluků a holek. Hrozně nadrţenej. A hrozně zoufalej. Jde z něj strach… Kdyţ jsem se znovu otočila k bazénu, zarazila jsem se. Civěla na mě nějaká divná osoba. Byla to ţena středního věku, menší a baculatá, měla kudrnatý černý vlasy a prostej, kulatej obličej. Na sobě měla jasně ţlutou halenku v pase převázanou a pod ní černý plavky. V ruce drţela velkou ţlutou pláţovou tašku. „Ty jsi…“ zamumlala. Civěla na mě s vytřeštěnýma očima, byla úplně v šoku. Taky jsem civěla. Ta ţenská mi nic neříkala. Nic… „Pamatuju si na tebe,“ pravila a tvářejí zrudly. A upřela na mě ještě šílenější pohled neţ předtím, oči zúţený jako dvě štěrbinky. „Jsi… jsi v pořádku?“ vykoktala. 96
„Jo, všechno oukej,“ odpověděla jsem. „Jenţe…“ chtěla něco říct, ale zarazila se. Pořád na mě koukala a ruka se jí tak nějak samovolně zvedala k bradě. Najednou zavrtěla hlavou a zamumlala. „Promiň. Myslela jsem…“ Hlas se jí vytratil. Otočila se a odběhla. Co na mě tak civěla? Byla v úplným v šoku? V takovým šoku, ţe ani nemohla mluvit? „Já jsem ţivá!“ chtělo se mi za ní křičet. „Jsem Linda Becková a jsem normálně ţivá!“ Tak proč na mě, proboha, civěla jako na ducha?
97
XXX. Linda
U večeře bylo napětí. Kaţdej se tvářil, jako by večer předtím ţádný incidenty a hádky nebyly. Spencer předváděl ţenskou, která ječí na svý tři děti, aby uţ konečně vylezly vody. Pugouš líčil, jak jednou jejich školní fotbalovej tým cestou na zápas totálně zabloudil v nějakým neznámým městě. Kaţdej se snaţil smát a bejt vtipnej. Ale i kdyţ se nikdo s nikým nehádal, stejně mezi náma bylo napětí. U stolu seděl duch. Cassiin duch. Ta holka tam s náma byla, i kdyţ jsme ji neviděli, ani neslyšeli. Mně se přirozeně honily hlavou myšlenky na duchy. V klubu jdou dva duchové, pomyslela jsem si trpce. Nutila jsem se pozřít párek, kterej jsem měla před sebou na talíři. Dva duchové – Cassie a já. Dívala jsem se na May-Ann. Přemejšlela jsem, co by asi tak řekla, kdybych na ní vybalila, ţe jsem mrtvá záchranářka. Kdyby viděla ten novinovej výstřiţek, kde píšou, ţe jsem se utopila. Zatím jsem o tom nikomu neřekla. Nemůţu. Ne, dokud tomu nepřijdu na kloub. Ne, dokud nezjistím, proč v těch novinách o mně napsali takový kecy. Po večeři jsem šla ven, k bazénu. Byl zase parnej, horkej večer. Nebe bylo čistý a modrý, ale v dálce se začínaly formovat mraky. Rudá sluneční koule se snášela k háječku před golfovým hřištěm. Sedla jsem si u bazénu a pokusila se číst. Měla jsem detektivku se 98
strašidelnou zápletkou, která prej měla bejt super. Ale nedokázala jsem se soustředit. Neměla jsem na strašidelný věci náladu. Co se dělo v klubu, mi stačilo. Bylo mi tak nějak divně, jako bych něco tušila. Rozkládací lehátko se mi lepilo na vestičku. Řekla jsem si, ţe se radši projdu. Nejlíp ke golfovýmu hřišti a zpátky. Obešla jsem ubytovnu a kráčela k baráku, v kterým byla tělocvična, kdyţ vtom jsem zaslechla hlasy. Naštvaný hlasy. Zastavila jsem se a vykoukla přes ţivej plot, kterej rostl podle cesty. Na plácek před tělocvičnou dopadaly paprsky zapadajícího slunce, všechno bylo růţový a neskutečný. Zamţourala jsem do toho divnýho světla a uviděla Pugouše a May-Ann. Stáli u dveří posilovny. May-Ann na sobě měla obrovský ţlutý tričko, který jí skoro zakrejvalo zelený cyklistický elasťáky. V ruce si pohazovala tenisovou raketou. Pugouš měl modrý kulturistický tílko a vyšisovaný dţíny s ustřiţenejma nohavicema. Něco povídal a divoce přitom šermoval rukama a pohazoval hlavou. A May-Ann na něj křičela. Přitiskla jsem ke křoví, abych zachytila nějaký slovo a zjistila, proč se hádaj. „Budeš drţet tu svojí ukecanou hubu?!“ ječela May-Ann vztekle. „Aţ se mi bude chtít!“ ječel zase Pugouš. Hulákali na sebe jeden přes druhýho. Vtom nízko nad klubem přeletěl tryskáč a přehlušil je. Nic chytrýho jsem se nedozvěděla. Kvůli čemu na sebe Pugouš a May-Ann tak štěkali? ptala jsem se sama sebe, zmatená. Předtím spolu sotva promluvili. Ani po sobě nekoukali. Netušila jsem, ţe by mohli mít nějaký společný problémy. Co se to s nima najednou stalo? Jak jsem je tak pozorovala, objevil se najednou na ţivým plotě přede mnou temnej stín. Zachvěla jsem se. Zjistila jsem, ţe nejsem sama.
99
XXXI. Linda
Prudce jsem se otočila a spatřila Deirdru. Na krátce ostříhaný černý hlavě měla naraţenou červenomodrou sportovní čepici. „Chápeš toho magora?“ pronesla tiše a ukázala přes ţivej plot na Pugouše. Otevřela jsem pusu, chtěla jsem reagovat, ale Deirdra mě nepustila ke slovu. „Jede po kaţdý holce v klubu,“ řekla, teda spíš syčela. „A teď to zkouší na May-Ann.“ Zatřepala znechuceně hlavou. Slunce kleslo za vrcholky stromů. Po zemi se roztáhly dlouhý stíny. „Zabiju ho. Fakt ţe jo,“ řekla Deirdra. „Ale ne doopravdy,“ řekla jsem a vzpomněla jsem si na Cassii. Deirdra protáhla obličej. „To je jasný, ţe ne doopravdy. Promiň, Lindo. Asi jsem se blbě vyjádřila. Nemyslela jsem, ţe ho zabiju doopravdy.“ Povzdychla si. „Jenom nedokáţu uvěřit, ţe jede po May-Ann.“ „Oni se hádaj,“ řekla jsem jí. „Já si nemyslím, ţe by May-Ann byla jeho typ.“ „Ale jdi,“ uchichtla se Deirdra. „Copak nevidíš, jak jim to spolu nádherně klape?“ Koukla jsem se zpátky k tělocvičně. May-Ann a Pugouš se uţ nehádali. Drţeli za ruce a vcházeli spolu do budovy. „To zírám,“ zamumlala jsem. „To teda fakt zírám.“ „To mi povídej!“ odfrkla si Deirdra hořce. Kdyţ jsem se vrátila na cimru, zkusila jsem zase jednou zavolat na naše starý telefonní číslo. Málem jsem se rozbrečela, kdyţ jsem 100
uslyšela známej nahranej hlas. Zkoušela jsem to snad tisíckrát. A taky jsem snad tisíckrát volala na informace. Marně. Seděla jsem na lůţku, civěla na telefon a přála jsem si, aby fungoval, prosila jsem ho, aby fungoval. Slyšela jsem Muclíčka, jak skáče v klícce, ale nedokázala jsem se zvednout a podívat se na něj. „Jasně!“ vykřikla jsem. Najednou mě napadlo něco geniálního. Jak to, ţe mě to nenapadlo uţ dávno? Zavolala jsem na informace a řekla si o číslo svý jediný příbuzný, tety Billie do Burlingtonu. A hned jsem to číslo nedočkavě namačkala. Nechala jsem to zazvonit asi dvacetkrát a pak jsem zavěsila. Tak. A co teď? Najednou jsem si uvědomila, ţe jsem v North Beach dýl neţ dva tejdny a ani jednou mi nikdo nevolal, nedostala jsem od nikoho jedinej dopis! Jak to, ţe mi nenapsala ani jedna kamarádka nebo kamarád? Po zádech mi přeběhl mráz. Ţe by si všichni fakt mysleli, ţe jsem mrtvá, a proto mi nepsali? Ne, to není moţný, řekla jsem si. Nesmysl. Bylo jedenáct a May-Ann pořád nikde. Chvíli jsem poslouchala walkmana a pak jsem se znovu pokusila začíst do tý strašidelný detektivky. Krátce po půlnoci jsem zalezla do postele a nějak jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala. Kdyţ jsem se vzbudila, na cimře byla tma jako v pytli. Civěla jsem připitoměle do stropu, kdyţ vtom jsem za dveřma zase uslyšela šeptající hlas: „Lindo… Lindo… pojď ven.“
101
XXXII. Linda
„Kdo je tam?“ zaječela jsem. Spustila jsem nohy na podlahu a opatrně jsem se sunula k zavřenejm dveřím. Na chodbě bylo ticho. „Kdo je tam?“ opakovala jsem. Zatajila jsem dech a naslouchala. „Lindo… prosím tě, pojď ven.“ Byl to slaboučkej šepot, tak slaboučkej, ţe jsem ho v tlukotu svýho vyděšenýho srdce sotva slyšela. Natáhla jsem si ţupan a upřela oči do tmy. Kde mohla May-Ann tak dlouho bejt? „Lindo… prosím tě. Lindo…“ Pootevřela jsem dveře a vystrčila hlavu na chodbu. Nikde nikdo. Na chodbě bylo horko a tak nějak zatuchle to tam páchlo. Vylezla jsem z cimry a potichu za sebou zavřela. „Kdo je tu?“ Ţádná odpověď. „May-Ann?“ zavolala jsem. Zase nic. Měla jsem divnej pocit. Chvěla jsem se. Přitáhla jsem si ţupan k tělu a utáhla pásek. „Lindo… prosím tě, pojď sem.“ To naléhavý šeptání se neslo od východu k bazénům. Mám poslechnout? Něco mi říkalo, abych to nedělala. Ale nemohla jsem si pomoct. Najednou bylo všude kolem mě tolik záhad, tolik děsivejch, nepochopitelnejch věcí. Třeba se mi tentokrát podaří něco odhalit. 102
Sledovala jsem šepot ke skleněnejm dveřím. Pod černou oblohou se leskl bazén, voda byla jasně vidět, jiskřila v záři reflektorů. Otevřela jsem dveře a vyšla ven. Ovanul mě horkej vítr, nadzvedl mi lehoučkej ţupan a profoukl rozčepejřený vlasy. Větve stromů za bazénama se třepotaly, listí šumělo. Kousek od bazénu jsem se zastavila. Měla jsem pocit, jako by mi ty stromy šeptaly: „Nechoď tam… nechoď tam…“ Kdyţ jsem stočila oči ke klidný modrý hladině, zachvěla jsem se od hlavy k patě. Věřila jsem, ţe zase spatřím utopenou holku v modrejch bikinách. Holku leţící ve vodě tváří dolů. Ale bazén byl prázdnej. „Lindo… prosím tě, pojď sem. Pojď ke mně, Lindo.“ Další šepot, tichounkej jako vánek. Váhala jsem. Nebyl ten hlas jenom taková moje představa? Opravdu jsem ho slyšela? Neslyšela jsem ho náhodou jenom ve svý hlavě? Ne. Vedl mě dozadu za ubytovnu. Přešla jsem kolem temný jídelny a pak kolem pokojů na vzdálenější straně. „Lindo… pospěš.“ Kam mě ten hlas lákal? Na cestu dopadal obdélník světla. Sledovala jsem ho očima a zjistila, ţe je to světlo z tělocvičny. Jak to, ţe se tam svítilo? Zastavila jsem se a naslouchala. Vítr mi profukoval ţupan, do kterýho jsem se choulila. „Lindo… prosím tě, pojď.“ Vycházelo to ze dveří posilovny. Odbočila jsem z cesty a šla za tím hlasem. Tráva byla mokrá a studila mě do bosejch nohou. „Kdo je tam?“ zakvičela jsem. „Co po mně chceš?“ Otevřela jsem dveře a strčila hlavu do posilovny. Všechny světla byly rozsvícený, svítilo se tam na celý kolo. Uvnitř bylo horko a dusno. Vzduch čpěl starým potem. U zdi byly narovnaný černý činky. V jasným osvětlení se leskly stříbřitý konstrukce posilovačů. 103
Vstoupila jsem na linoleum a projela místnost očima. „Je tu někdo?“ Můj hlas v tom malým prostoru zněl divně, tak nějak nevlídně. „Tak kdo je tady?“ Ticho. A pak jsem spatřila Pugouše. Leţel na zádech mezi dvěma posilovacíma mašinama. „Pugouši! Co tady děláš?!“ zavolala jsem na něj. „Teď v noci!“ Rozběhla jsem se k němu, bosý nohy se mi lepily na linoleum. „Aaaaaaaach… boţe neeeeeee!“ zakvílela jsem. Hleděly na mě Pugoušovy prázdný oči. Otevřenou pusu měl ztuhlou v mlčenlivým volání o pomoc. „Neeeeeeee!“ Leţel pod vzpěračskou činkou. Tyč činky mu tiskla hrdlo k podlaze. Dusila ho, drtila, lámala mu vaz. Pugouš byl mrtvej. Srdce se mi rozbušilo. Zhluboka jsem se nadechla, sehnula se, chtěla jsem z něj tu činku sundat. Ale musela jsem vědět, ţe je pozdě. Musela jsem vědět, ţe mu uţ nepomůţu. Byl mrtvej. Propadla jsem panice. Nevím, proč jsem to vůbec dělala. Lopotila jsem se s činkou, kdyţ jsem za sebou zaslechla kroky. Nebyla jsem v posilovně sama! Byl tu ještě někdo! Vyjekla jsem, pustila činku a prudce jsem se otočila. „Pete!“ vykřikla jsem. „Co ty tady děláš?!“
104
Díl čtvrtý DUCH SE ODHALUJE
XXXIII. Linda
Policie
přijela rychle. Temnou noc ozářily červený majáčky hlídkovejch vozů. Posilovna a přilehlý venkovní prostory se hemţily poldama, který se ihned pustili do svý obvyklý práce. Domlouvali se mezi sebou potichu, ne věděla jsem, co si říkají. Přijeli ty samý lidi, co vyšetřovali vraţdu Cassie. Mladá policistka Malonová se drţela vzadu. Mluvila s Petem a dělala si poznámky do notýsku. Všichni záchranáři museli vylízt z postele. Přišli do posilovny a postavili se ke zdi a smutně sledovali dění. Deirdra se opírala o stojan s činkama, hlavu měla zabořenou v dlaních a brečela. Poldové někde vypátrali May-Ann. Byla bledá a vyplašená, oči jako štěrbinky, zlatohnědý vlasy splihlý a mokrý. Danny a Arno se krčili v rohu. Danny vyhlíţel jako zfetovanej. Arno v jednom kuse nervózně ťukal prstama do zdi. Spencer stál těsně vedle mě, jako by mě chtěl zachytit, kdyby to se mnou náhodou šlehlo. Měla jsem hroznou klepačku. Přestoţe v místnosti bylo horko, třásla jsem se jako osika. Slyšela jsem Peta, jak říká policistce Malonový: „Šel jsem si zrovna lehnout a najednou jsem si všiml, ţe se v posilovně svítí. Bylo to divný takhle pozdě v noci. Tak jsem vlezl dovnitř a našel jsem tady Lindu. V prvním okamţiku jsem nechápal, co tu dělá. Viděl jsem jenom, ţe zvedá činku. A pak jsem…“ Hlas se mu zlomil. 105
„A pak jsem spatřil Pugouše.“ Policistka Malonová se otočila ke mně. Upřela na mě oči. Chvíli jsem to vydrţela. Pak jsem se odvrátila. Podezírá mě? řekla jsem si a rozklepala jsem se ještě víc. Koukala na mě fakt divně. Myslí si, ţe jsem Pugouše zabila já? Myslí si to i Pete? Pohlídla jsem na Pugoušovo tělo. Činka uţ byla pryč, ale tělo dál leţelo na místě. Pugouš se na mě díval prázdnejma očima, pusu otevřenou a ztuhlou hrůzou. Jak jsem se tak na něj dívala, spatřila jsem černýho pavouka, kterej mu lezl po čele. „Aaaaach,“ vyšel ze mne dlouhej povzdech. Chtěla jsem pavouka shodit. Pugouš to udělat nemohl. Bylo mojí povinností z něj toho pavouka shodit. Spencer mě popadl za ruku. „Je ti něco?“ vydechl, přitáhl mě k sobě, k svýmu obličeji, přitáhl si mě tak blizoučko, ţe jsem jeho černý vlasy ucejtila na tváři. „Má… mám hro… hroznou klepačku,“ řekla jsem. „Nemůţu přestat.“ Nemohla jsem od toho pavouka, co lezl Pugoušovi po čele, odtrhnout oči. Zamířil k puse, ale pak si to rozmyslel a vlezl Pugoušovi do nosu. Vyšel ze mne další povzdech. A pak se mi děsně zvedl ţaludek. Sehnula jsem a začala zvracet. Po půlhodině nám policie nařídila, abysme se odebrali do klubovny. Rozsadili jsme se na gauči a v křeslech a policistka Malonová nás začala vyslejchat. Choulila jsem se v koţeným křesle, nohy sloţený pod sebou. Danny přinesl modrou vlněnou deku a zabalil mě do ní. Pod dekou bylo teplo, ale já jsem se stejně klepala. Spencer zašel do kuchyně a udělal mi horkej čaj. Kdyţ jsem se chtěla napít, ruka se mi tak třásla, ţe to nešlo. Uklidni se, Lindo. Uklidni se, Lindo, opakovala jsem si. Nikdo si nemyslí, ţe jsi vrah. Uklidni se. 106
Abych se napila, musela jsem hrnek s čajem sevřít oběma rukama. Horká pára mi ovanula tvář. Bylo to jako pohlazení. Zvedla jsem oči k policistce Malonový. Koukala na mě, zuby zakousnutý do spodního rtu. „Tak vy říkáte, ţe jste zase slyšela tajemný šepot,“ pravila. Neměla v hlase ani stopu pohnutí. Bylo to klídkový, jako by se mě ptala, jestli nechci do čaje přidat citrón. Kejvla jsem a ještě víc jsem se zachumlala do deky. „Nepoznala jste ten hlas?“ zeptala se policistka Malonová chladně a zase se zakousla do spodního rtu. „Ne,“ zachrčela jsem. „Proč jste za ním šla?“ Otevřela jsem pusu. A hned jsem ji zase zavřela. Jenom jsem koukala. „Já nevím,“ řekla jsem. Policistka Malonová poloţila notýsek na stůl. „Vy nevíte proč? Slyšela jste šepot a šla za ním – uţ podruhé – a přitom jste věděla, ţe poprvé vás zavedl k zavraţděné dívce, je to tak?“ Zavřela jsem oči. „Prostě jsem za ním šla,“ řekla jsem. „Te… ten hlas mě prosil. Říkal, abych si pospíšila. Já… já…“ Znovu jsem otevřela oči. A najednou jsem vybuchla: „Tak vy mi nevěříte, co?!“ ječela jsem. „Vy si myslíte, ţe si ty hlasy vymejšlím! Vy si myslíte, ţe jsem Pugouše zabila já, co? Vy si myslíte, ţe jsem je zabila oba!“ „Moment, moment…“ Policistka Malonová zvedla ruku, aby mě zarazila. „Nevím, proč bych měla Pugouše zabíjet!“ nedala jsem se. „To teda vůbec nevím!“ „Tak pozor. Nějaký důvod tu bude,“ ozvalo se ode dveří. Byl to mladej polda s červenejma tvářičkama a vlnitejma blond vlasama, který mu lezly z čepice. Přistoupil k policistce Malonový a dodal: „Někdo dobře ví, proč to dělá. Zdá se, ţe je tu někdo, kdo vás chce zlikvidovat. Jednoho po druhém.“ Pak se sklonil a něco policistce Malonový šeptal a přitom na mě divně koukal. „Trente, víme uţ, kdy nastala smrt?“ zeptala se ho. „Martin říká, ţe ten kluk zemřel zhruba před hodinou,“ odpověděl polda Trent a pořád na mě koukal. 107
Zachvěla jsem se a přitáhla si deku ještě víc k tělu. Polda Trent udělal pár kroků směrem ke mně a řekl: „Mám takový pocit, jako bych vás uţ někde viděl. Nevzpomínáte si?“ Najednou jsem měla nutkání zařvat: Vzpomínám. Před dvěma roky jsem se tady utopila v bazénu! Místo toho jsem zavrtěla hlavou. „Nevím,“ zamumlala jsem. „Uţ jsem tu dřív dělala záchranářku.“ „Jste zdejší?“ zeptal se polda Trent a odehnal si z širokýho čela mouchu. Uţ uţ jsem chtěla odpovědět, ale policistka Malonová promluvila na May-Ann. „Chodila Linda s Pugem?“ zeptala se jí. „Neměla s ním v poslední době nějaké neshody? Nehádali se? Nechtěl se s ní rozejít?“ Odvrátila jsem se od poldy Trenta, abych slyšela, co May-Ann řekne. Ta sebou v křesle nervózně zavrtěla. „Ne,“ řekla zamyšleně a kroutila si přitom ty svý zlatohnědý vlasy. „Linda vám říká pravdu. Linda neměla ţádnej důvod, vůbec ţádnej důvod, aby Pugouše zabíjela.“ Policistka Malonová kejvla a chtěla se otočit k Dannymu. Ale May-Ann pokračovala: „Musím vám říct něco fakt divnýho.“ Odmlčela se. Pořád si kroutila vlasy. „Co divného?“ zeptala se policistka Malonová. A polda Trent na May-Ann upřel oči. „No,“ začalo lízt z May-Ann, „večer, teda po večeři, jsem měla s Pugoušem řeč. Byli jsme se projít a na cestě tady u posilovny jsme spolu mluvili.“ Zarazila se. „A?“ pobídla ji policistka Malonová. „No, jak jsme tak mluvili,“ pokračovala May-Ann, „Koukla jsem se – a uviděla jsem Lindu. Skrejvala se za ţivým plotem. A dívala se na nás, na mě a na Pugouše. Jednoduše nás šmírovala a v očích měla fakt divnej výraz.“
108
XXXIV. Myš
Ahoj, Terry. Tady je Myš. Dva nula pro mě. Cha cha. Další oběť za tebe, Terry. Jo. Ten kluk se jmenoval Pug a říkali jsme mu Pugouš. Húúúú! Je to fantastický, Terry! Jsem z toho úplně vedle. Člověk má co dělat, aby nezačal vejskat a skákat a tancovat a zpívat. Ale musím se ovládat. Dělám to dobře. Kdyţ přijeli poldové, viděli na mě ten nejkrušnější váţnej výraz, jakej si dovedeš představit, Terry. Neboj. Nikoho ani nenapadne, ţe jsem to já. V ţivotě ne, Terry. Chudák Pugouš. Nějak nešikovně se mu smekla činka, cha cha! To je fór, co? Byla to sranda. Hele, nedělej si kvůli němu vrásky. Pugouš byl fakt obtíţnej. Fakt ţe jo. V jednom kuse kecal a vytahoval se. No, uţ se vytahovat nebude. Nelíbil by se ti, Terry. Mně se taky nelíbil. Byl to takovej ten typickej záchranář. Velkej a blond. Pořád se předváděl, jel po kaţdý holce. Schytal to a má to. Za tebe, Terry. A já jedu dál. Musím si vybrat další oběť. Oukej. Čekej. Aţ to udělám, zase se ozvu. Já vím, ţe ty mi nemůţeš volat. Slyším jenom oznamovací tón. Ale já vím, ţe tam jsi, Terry. 109
Tak zatím. Oukej?
110
XXXV. Linda
Musela jsem vypadnout. Klub byl kvůli policejnímu vyšetřovaní celej den zavřenej. Poldové prolejzali všechno moţný, hledali něco, čeho by se mohli zachytit. A donekonečna se nás vyptávali. Kdyţ se klub zase otevřel, mysleli jsme, ţe se dokáţeme chovat, jako by se nic nestalo. A zatím to dopadlo tak, ţe jsme po areálu chodili jako těla bez duše. U jídla bylo ticho a vůbec divná atmosféra. Většina z nás po večeři vypadla do města. Kaţdej šel sám, po svým. Měla jsem pocit, ţe se ani moc nechceme vidět, abysme nemuseli mluvit o tom, co se stalo. Občas jsem si všimla, ţe na mě ostatní záchranáři civěj. Jakmile zjistili, ţe je vidím, rychle stočili zrak jinam. Dobře jsem věděla, na co myslej. Jo, kladli si otázku – jestli jsem to fakt nebyla já, kdo zabil Cassii a Pugouše. Podívejte se na ni! Čtyři dny po Pugoušově vraţdě se Pete pokusil trochu nás u večeře povzbudit. Povídal, ţe léto teprve začíná, a abysme se uţ na ty chmurný myšlenky vykašlali, ţe je to za náma. Zapůsobilo to na někoho? Asi těţko. Danny se Peta zeptal, jestli shání za Cassii a Pugouše náhradu. Pete řekl, ţe na tom pracuje. A taky z něj vylezlo, ţe policie má novou teorii. Prej si myslej, ţe někdo přelejzá plot, proniká tajně do areálu a zabíjí záchranáře. 111
To mi připadalo přitaţený za vlasy. Jak jsem tam tak seděla a poslouchala Peta, najednou jsem pocítila zvláštní jistotu, ţe ten, kdo zabíjí, je jeden z nás. Jeden z těch, který seděli u stolu. Do týhle chvíle mě něco takovýho nenapadlo. Asi to byla tak šílená představa, ţe jsem si ji nedokázala připustit. Jediný, co jsem věděla, bylo, ţe vrahem nejsem já. Ovšem policie mě stejně podezírala. Rozhlídla jsem Se po společnosti u stolu, tvář po tváři. Pete, Danny, Deirdra, Arno, Spencer, May-Ann… Mohl vůbec někdo z nich bejt tak chladnej, tak šílenej, tak – nebezpečnej? Musela jsem vypadnout. Pryč od těch tváří. Pryč z klubu a od záchranářů – pryč od toho všeho. Půjčila jsem si od Dannyho auťák. Zkoumavě se na mě zahleděl a dal mi klíčky. „Budeš opatrná, oukej?“ řekl přívětivě. Minutu na to jsem uháněla k dálnici. Kam mám ject? Neměla jsem tušení. A bylo mi to fuk. • Prostě jsem musela pryč. Stáhla jsem všechny okýnka a nechala se ovívat horkým větrem. Byl dusnej, parnej večer. Jedna z těch vlhkejch letních nocí, kdy se na vás všechno lepí a připadáte si celí umatlaný a napuchlý. Kašlu na to. Jen ať mi ten horkej vítr hladí vlasy. Bylo to příjemný. Sešlápla jsem plyn a rozpálila to v corolle skoro na sto dvacet. Na dálnici nebyl ţádnej zvláštní provoz. Předjela jsem obrovskej nemotornej truck a několik dodávek. Po obou stranách silnice se rozprostíraly farmářský pozemky, pole a pastviny, a byly v záři zapadajícího slunce růţový. Horkej vítr mi hučel v uších, úplně mě ohlušoval. Natáhla jsem ruku, abych zapnula rádio – kdyţ vtom jsem ve zpětným zrcátku zahlídla obličej. Za mnou na zadním sedadle někdo byl!
112
XXXVI. Linda
Zaječely gumy, řízení mi vypadlo z ruky. Uslyšela jsem za sebou zuřivý troubení. Auťák vletěl na travnatou krajnici a já se praštila o rám předního skla do hlavy. Srdce se mi úplně zastavilo. Strhla jsem volant vlevo a nějakým zázrakem jsem se zase ocitla v jízdní dráze. „Arno… co… kde ses tady vzal?“ zachrčela jsem a vrhla jsem po něm do zrcátka naštvanej pohled. „Sorry,“ řekl. Uţ zase měl v obličeji ten svůj divnej škleb. „Nechtěl jsem tě vylekat.“ „Ty… vţdyť jsi nás oba málem zabil!“ zaječela jsem. „Co tě to napadlo vlízt mi do auťáku?“ Naklonil se dopředu. Ucítila jsem na šíji jeho nadrţenej dech. Fakt ţe mě v tý chvíli polila hrůza. Pevně jsem oběma rukama sevřela volant. Snaţila jsem se uklidnit, abych vůbec mohla řídit. Ale měla jsem takovej vztek, nejradši bych Arnovi dala pěstí do nosu a zrušila mu tu jeho úlisnou grimasu. „Nějak mě napadlo, ţe bysme se mohli projet,“ řekl. „Víš, aby byla sranda.“ „Sranda? S tebou?“ vyjekla jsem. „To je pro tebe sranda, kdyţ jsme se málem zabili?“ „Húúú! Klídek, Lindo,“ uchichtl se. „Já jsem na tvý straně.“ „Co to meleš?“ vyštěkla jsem. „Mně nezajímá, co si o tobě druhý myslej,“ pokračoval Arno. „Já věřím, ţe ty jsi nikoho nezavraţdila.“ Zachichotal se. 113
Naskočila mi z toho jeho smíchu husí kůţe. „Tohle je ta tvoje sranda?“ pronesla jsem ironicky. Bála jsem se, to teda jo. Arno se zvedl a přelezl na přední sedadlo. Pak rovnou řekl: „Lindo, proč jsi na mě taková? Dej mi šanci. Já tě miluju, Lindo. A vím, ţe ty mě taky miluješ.“ „Hele, Arno…“ začala jsem. Ale on mě chytil za ruku a znovu vyhrkl: „Vím, ţe mě miluješ.“ Mačkal mě, aţ to bolelo. „Tak dost!“ vykřikla jsem. Sešlápla jsem brzdu a stočila to na krajnici. Švihlo to s náma, gumy sjely po trávě. Ještě neţ se auťák úplně zastavil, otevřela jsem dvířka. „Co je?“ zařval Arno vztekle. Jenţe já uţ byla venku. Srdce mi zuřivě bušilo. Oběhla jsem zpředu auťák a vytrhla dvířka na Arnově straně. „Vypadni!“ zařvala jsem na něj. Vytřeštil oči. „Eeeee… co?“ Kolem se přehnal truck a ovanul nás proud horkýho vzduchu. „Vypadni!“ opakovala jsem. „Myslím to váţně, Arno. Jestli okamţitě nevypadneš, zastavím nějakej truck a řeknu řidičovi, aby zavolal policii.“ „Ale, Lindo…“ začal se lísat. Popadla jsem ho za ruku a vytáhla ven. Bránil se. Oči se mu zúţily a obličej se mu zkřivil do zlýho šklebu. „Děláš velkou chybu, Lindo,“ zasyčel. „Pěkně velkou chybu.“
114
XXXVII. Danny
Začínal jsem mít o Lindu strach. Byla skoro půlnoc a ještě se s mým auťákem nevrátila. Arno byl taky nezvěstnej. Spencer říkal, ţe bude nejspíš ve městě. Ale nikdo ho neviděl odcházet z klubu. „Húúú, Danny – postřeh!“ vykřikla May-Ann. Na hlavě mi přistál míč, ani jsem nestačil vytáhnout ruce z vody. Všichni se chechtali. Dokrauloval jsem za míčem, kterej se ode mě odrazil, a vší silou jsem s jím práskl po May-Ann. Ta se jenom zachechtala a chytila ho. „Nahraj!“ křičela Deirdra. Měla na sobě modrý bikiny, který přes den nikdy nenosila, a perfektně jí to slušelo – úplně z ní šel strach! Kdyţ se natáhla po míči, Spencer ji popadl v pase a cáknul s ní pod vodu. Míč přeletěl Deidře nad hlavou. Oba se vynořili, smáli se a prskali na sebe vodu. Byl jsem rád, ţe jsou všichni bezstarostný a bavěj se. Konečně změna. Byla dost vlhká noc – člověk si připadal jako v páře. Spencer a já jsme celý hodiny hráli poker. Nějak se nám nechtělo do postele. Tak jsme vypadli ven a skočili do bazénu, abychom si zchladili rozpálený hlavy. Za chvíli za náma přišli Pete, Deirdra a May-Ann. Cákali jsme na sebe vodu, pořádali divoký závody, házeli jsme si míč. Normálně jsme blbli. Bylo to perfektní. A pak, krátce před půlnocí, jsem si uvědomil, ţe Linda pořád ještě nedorazila. Měl jsem divný tušení, takovej ten tlak kolem ţaludku, byl to nepříjemnej, nervózní pocit. 115
Stál jsem na prkně a uţ uţ jsem se chystal vyseknout svojí slavnou dvojitou otočku po hlavě, kdyţ se Linda objevila v brance. Zavolal jsem na ni. Zamávala mi a zamířila k ubytovně. „Lindo! Počkej!“ zakřičel jsem a seskočil prkna na zem. Zastavila se. „Pojď sem!“ volal na ni Spencer. „Pojď do vody!“ Zasmála se. „Jsem oblečená.“ „A co?“ řekl Spencer. Odklusal jsem k ní. „Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se. Kejvla. „Tak nějak.“ Pohrávala si v dlani s mejma klíčkama od auta. „Měla jsem menší problém s Arnem,“ řekla a zatlemila se. „S Arnem? Kde je?“ zeptal jsem se vykuleně. Všiml jsem si, ţe jí cákám vodu, která ze mě kapala, na tenisky. Tak jsem o krok ustoupil, „Je na pochoďáku zpátky sem,“ odpověděla Linda suše. „Nějak nechápu,“ řekl jsem. „Byl schovanej na zadním sedadle. K smrti mě vyděsil. Tak jsem ho vyhodila,“ pravila a povzdechla si. „Na dálnici. Třeba si někoho stopnul a za chvíli si to přihasí. Nebyla jsem zas tak daleko.“ Zavrtěl jsem hlavou a zamumlal: „To jsou věci.“ „Lindo, jdi se převlíct!“ volal Spencer. „Pojď se s náma smočit!“ „Voda je perfektní!“ doráţel Pete. Chtěl ještě něco dodat, ale May-Ann mu stáhla hlavu pod vodu a oba se spolu začali ze srandy prát. Deirdra předvedla perfektní šipku. Všichni jí zatleskali. „Moţná přijdu,“ řekla Linda, jako by mluvila spíš k sobě neţ ke mně. „Jsem úplně propocená.“ Potřásla hlavou. Vlasy měla rozčepejřený větrem a na čele vrstvu potu. Ovšem pro mě to byla nádherná holka. „Uch, to je noc,“ vydechla. „Hned jsem zpátky.“ Šla se převlíct. Sledoval jsem ji, jak mizí ve dveřích ubytovny. Myslel jsem na Arna zaseklýho někde na dálnici. Asi nebude moc veselej, aţ se vrátí, napadlo mě. V bazénu zatím Spencer a Pete závodili motýlka. Pete byl menší neţ Spencer, ale jako plavec byl lepší. Skočil jsem do vody, abych se k nim přidal. Můj motýlek je 116
zoufalej. Moc toho neuplavu, kdybych se strhal. Deirdra a May-Ann vylezly a šly ke skákacímu prknu a něčemu se hihňaly. Linda se objevila ani ne za minutu. Měla na sobě jednodílný černý plavky. Bez zastavení přešla na hlubší stranu bazénu a švihla sebou do vody. Kdyţ se vynořila, vysekl jsem na ni úsměv a řekl: „Je to lepší?“ „Sladkej ţivot!“ zvolala. „Co můţe bejt lepšího?!“ přidal se Spencer. Linda plavala kraula, dělala pomalý tempa. Měla dobrej styl, to jo, jenom by neměla zvedat hlavu tak vysoko z vody. „Šup, Danny! Dáme si motýlka. Na dvě kolečka!“ zavolal na mě Pete. Kejvl jsem a skočil do vody. Přes okraj bazénu jsem zahlídl Deirdru a May-Ann, jak se pořád hihňaj a všelijak blbnou. Deirdra zvedla ruce, aby si převázala ramínka na krku – a MayAnn po ní skočila, jako by jí chtěla stáhnout vršek bikin dolů. „Hele, klídek!“ okřikla ji Deirdra a zasmála se. _ Chvíli se pošťuchovaly. Pak Deirdra vyjekla úlekem, jak do ní May-Ann strčila. Deirdra sletěla do bazénu a rozstříkla kolem sebe vodu. Smáli jsme se, Spencer, Pete a já, a zatleskali jsme. May-Ann si stoupla na okraj bazénu a skočila. Vynořila se, prskala a kuckala, kdyţ v tom se ozval příšernej řev. Zděšeně jsem se otočil. Chvíli mi trvalo, neţ jsem si uvědomil, ţe je to Linda. Vřískala jako pominutá. Byl to nejpodivnější, nejděsivější řev, jakej jsem kdy slyšel. Neochabující ječivý vytí. Jako by řvalo zvíře chycený do ţelez. Spencer byl u ní první. Já jsem k ní připlaval z druhý strany. Společnejma silama jsme ji – pořád ječící – odtáhli k okraji bazénu na mělký straně. „Lindo! Lindo – co je s tebou? Co se ti stalo?“ křičel jsem na ni. Řev neustával. Byla úplně mimo. Spencer ji popadl za ramena a křičel na ni: „Lindo! Lindo!“ Strašně se třásla po celým těle. „Já nejsem Linda!“ vysoukala ze 117
sebe v slzách. Ostatní se k nám seběhli. „Co se jí děje? Co to povídá?“ zeptala se May-Ann. Stála nad náma na okraji bazénu, ruce zaloţený v pase. „Já nejsem Linda!“ „Lindo, párkrát se zhluboka nadechni,“ radil jí Pete. „Poslechni mě, Lindo. Pořádně se nadechni a…“ „Já nejsem Linda!“ ječela pisklavým hlasem. „Moje paměť – právě se mi vrátila – kdyţ May-Ann strčila Deirdru do vody. Úplně všechno se mi vrátilo!“ Zuřivě dejchala, hruď se jí dmula, s kaţdým výdechem z ní vyšel vzlyk. „Lindo…“ pronesl Pete klidným, přívětivým hlasem. „Lindo, poslouchej mě.“ „Ale já nejsem Linda!“ opakovala. „Linda je mrtvá!“ May-Ann si povzdychla. Úplně mi v tom teplým bazénu naskočila husí kůţe. „Já jsem Marissa!“ křičela Linda. „Marissa Duntonová. Před dvěma lety jsem zabila Lindu Beckovou!“
118
XXXVIII. Marissa
Danny se Spencerem mě odvedli na ubytovnu do klubovny. Oba na mě byli tak hodný. Danny mi zabalil ramena do velký osušky. Spencer zaběhl do mýho pokojíčku a přinesl mi bílej froté ţupan. Bylo mi divně. Byla jsem vytřeštěná a zároveň jsem cejtila úlevu, byla jsem zmatená a vyděšená – měla jsem všecky tyhle pocity najednou. Tak konečně jsem věděla, kdo jsem. Konečně jsem nebyla Linda Becková. Nebyla jsem mrtvá záchranářka. Všechno se mi to náhle zjevilo v jediným záblesku oţivlejch vzpomínek. Stalo se to předloni. Bylo to léto hrůzy – hrůzy, která ještě neskončila. Přede dvěma lety. Jenţe pro mě to bylo tak silný, tak ţivý, tak opravdický, jako by se to stalo včera. Spencer a Danny se nacpali ke mně na koţenej gauč. „Povíš nám o tom?“ zeptal se Danny. „Asi jo,“ odpověděla jsem nejistě. Byla jsem rozvrácená, totálně zpitomělá, myslela jsem, ţe se mi uleví, kdyţ jim povím celou pravdu, kdyţ to ze sebe všechno dostanu ven. Danny se mi zahleděl do očí. „Byla jsi tady loni v létě jako záchranářka?“ zeptal se. „Ne, loni v létě ne,“ řekla jsem mu. „Předloni. To tady dělala záchranářku i Linda Becková. Byli jsme s Lindou kamarádky. Bydleli jsme spolu na pokoji. Obě jsme byly ze Shadyside.“ Přitáhla jsem si ţupan ještě víc k tělu a zabořila ruce do velkejch kapes. „Nebyly jsme úplně nejlepší kamarádky,“ pokračovala jsem a 119
v duchu jsem viděla Lindu ubohou mrtvou Lindu. „Ale kamarádky jsme byly, to jo. Jednoho odpoledne, krátce po otevření klubu, jsme se pohádaly kvůli nějaký blbosti.“ „Co to bylo?“ vloţil se do toho Spencer. Prohrábl si prstama mokrý černý vlasy. Pokrčila jsem ramenama. „To si fakt nepamatuju. Byla to nějaká hovadina a vůbec nic důleţitýho,“ odpověděla jsem. „Stály jsme na kraji bazénu – skoro tam, co před chvílí byly i May-Ann a Deirdra. Začaly jsme se pošťuchovat, nejdřív z legrace, ale pak se z toho nějak vyvinul incident.“ Povzdychla jsem si. Ta vzpomínka byla fakt strašná, úplně příšerná. „Linda na sobě měla modrý bikiny. Strčila jsem do ní. Ne, nechtěla jsem jí nic udělat, to ne. Byla jsem naštvaná, ale v ţádným případě jsem jí nechtěla ublíţit…“ Hlas se mi zadrhl v hrdle, kdyţ jsem si to znovu vybavila. „Spadla do bazénu?“ zeptal se Danny přívětivě. Kejvla jsem. „Jo, Linda spadla do bazénu. A praštila se o okraj do hlavy. O ten beton tam. Hlavu jí… roztříštila si lebku. Klesla pod hladinu. Voda… ta modrá voda zčervenala krví. Byla to nešťastná náhoda. Hrozný neštěstí.“ Utřela jsem si do rukávu ţupanu slzy. Děsně jsem dejchala, srdce mi děsně bušilo. „Utopila se?“ zeptal se Danny po chvíli ticha. Kejvla jsem. „Umřela.“ Hleděla jsem před sebe. Místnost, nábytek, plavecký plakáty na zdi – všechno bylo rozmazaný. „Byla jsem potom strašně dlouho v nemocnici,“ řekla jsem. „Marisso – jestli tě bolí o tom mluvit…“ začal Danny. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Musím se vypovídat,“ řekla jsem mu. „Musí to ze mě ven. Určitě se mi uleví, vím to.“ Spencer mi přinesl hrnek studený vody z mrazáku v rohu. Vypila jsem ho naráz. Pak jsem pokračovala. „Skončila jsem na psychiatrii. Protoţe jsem si po tom neštěstí… po tom neštěstí jsem si přisvojila Lindinu totoţnost.“ Viděla jsem, jak na mě kluci zíraj. Upřela jsem zrak do zdi. Hlas, kterej ze mě vycházel, byl divnej a pořád stejnej. 120
Myslela jsem, ţe jsem Linda. Fakt jsem věřila, ţe jsem Linda. Asi jsem se cejtila strašně provinile – byla jsem fakt vinná, asi jsem ji tím chtěla oţivit. A tak jsem se stala Lindou. Oţivila jsem Lindu tím, ţe jsem ji v ţivotě nahradila. Po její smrti jsem si přisvojila všechno, co měla na pokojíčku, nosila jsem její šaty a pouţívala její věci – fakt jsem si myslela, ţe jsou moje. Ţe já jsem ona. „Byla jsem v nemocnici několik měsíců,“ pokračovala jsem. „Opravdu si nevzpomínám, jak dlouho. No, nakonec jsem se nějak uzdravila. Zase jsem to byla já – Marissa. Doktoři dělali, co mohli, aby mi vymluvili mojí vinu. Snaţili se mě přesvědčit, ţe Lindina smrt byla nešťastná náhoda. Ţe nemá smysl, abych se z toho pořád obviňovala.“ Odvrátila jsem od Dannyho a Spencera hlavu. Danny koukal do země. V těch svejch věčně veselejch očích měl teď váţnej výraz. Spencer ťukal prstama na opěradlo gauče. Uhýbal před mým pohledem. „Pak mě poslali domů, k tatínkovi a mamince,“ pronesla jsem s povzdechem. „Zameškala jsem celej jeden školní rok. A loňský léto – mi taky uteklo. Celej ten čas byl ztracenej. Ale byla jsem ráda, ţe jsem doma v Shadyside. Uţ to bylo dobrý. Tenhle školní rok proběhl normálně. Jenţe…“ Těţce jsem polkla. Tak strašně jsem jim to všechno chtěla říct, myslela jsem, ţe to nebude problém. Ale bylo to těţký, bylo děsný, kdyţ jsem se mi to při řeči znovu vybavovalo. Zhluboka jsem se nadechla. „Myslím, ţe mě z toho blázince propustili předčasně. Teda chci říct, ţe jsem ještě nebyla fit, ţe jsem ještě nedokázala bejt pořád uţ jenom Marissa. Tohle léto jsem utekla z domova. Prostě jsem se jednoho rána vypařila.“ „Chceš říct, ţe u vás doma nevěděj, ţe jsi tady?“ zeptal se Spencer. Potřásla jsem hlavou. Představila jsem si naše. Museli šílet, museli si myslet, ţe jsem mrtvá. Chudáci naši! Uţ si uţili takovýho zoufalství – a všechno kvůli mně! „Vypařila jsem se,“ opakovala jsem. Vytáhla jsem ruce z kapes ţupanu a pevně jsem si sevřela hruď, jako bych se chtěla před něčím ochránit. „Zase jednou jsem myslela, ţe jsem Linda a vypařila jsem 121
se. V Shadyside jsem nasedla na autobus. A tak jsem se dostala sem. Jela jsem sem proto, poněvadţ jsem myslela, ţe jsem Linda. Mysela jsem, ţe mám bejt záchranářka.“ Povzdychla jsem si. „Proč jsem jela zrovna sem? To nevím. Fakt nevím. Asi jsem měla nutkání vrátit se na místo, kde jsem zabila Lindu.“ A bylo to venku. Opřela jsem se na gauči, ruce pořád kolem těla. Po tvářích mi tekly horký slzy. V klubovně se rozhostilo krutý ticho. Nikdo nemluvil. Nikdo se ani nepohnul. Nakonec to ticho přerušil Spencer. Zadíval se na mně zkoumavým pohledem. „Víš… já… nechápu jednu věc,“ pronesl nesměle. „Proč jsi zabila Cassii a Pugouše?“ Po tý otázce mě zamrazilo. „Já nevím,“ odpověděla jsem.
122
XXXIX. Marissa
Koukala
jsem na Spencera jako blázen. Jeho slova mě úplně
šokovaly. Danny taky zíral. Vyskočila jsem z gauče a upřela na Spencera oči. „Já jsem je nezabila!“ zaječela jsem. A pak jsem dodala: „Alespoň o tom nevím.“ „Nevěděla jsi, kdo jsi,“ řekl Spencer zamyšleně. „Co kdyţ jsi je zabila a taky ti to vypadlo z paměti?“ „Ne!“ protestovala jsem. Pevně jsem drţela ruce v pase. „Proč říkáš takový věci? Proč bych je měla zabíjet? Nebyl důvod…“ Zarazila jsem se. Najednou se mi něco vybavilo. Koukala jsem na Spencera. „Hele… počkej moment,“ řekla jsem a rychle jsem přemejšlela. „Říkal jsi, ţe jsi to léto byl taky tady v klubu. Říkal jsi, ţe jsi mě poznal.“ „Jo, ale…“ začal Spencer. V černejch očích se mu zablesklo. Zrudl v obličeji. „Tak proč jsi mi neřek Marisso?“ uhodila jsem na něj. „Proč jsi dělal, jako ţe nic, kdyţ jsem se ti představila jménem Linda?“ Zvedl ruce, jako by mě chtěl umlčet. „Já jsem si to fakt nepamatoval,“ řekl. „Promiň. Fakt promiň. Já…“ „Ale, Spencere…“ přerušila jsem ho. „Bylo to takový šílený léto, Marisso,“ pokračoval. „Zrovna jsem přijel. Klub byl otevřenej pár dní, kaţdej se teprve zabydloval. A najednou byla jedna záchranářka mrtvá a druhou odvezli. Pamatoval 123
jsem si tě jenom podle vidění. A kdyţ tě odvezli, nějak mi uniklo tvoje jméno. Uţ jsem nevěděl, která jste byla která. Fakt promiň.“ Zahleděla jsem se do jeho výrazu. Spencer vyhlíţel rozpačitě. Danny vyskočil na nohy. „Musím tohle všechno říct Petovi,“ řekl. Podíval se z okna k plaveckýmu areálu. Venku byl klid. „Všichni uţ jsou v posteli. No, asi budu muset Peta vzbudit. Řekl bych, ţe tohle je dost důleţitý.“ „A já musím zavolat domů našim!“ vykřikla jsem. „Musím jim okamţitě zavolat a říct jim, ţe jsem oukej!“ „Můţeš si zavolat od Peta z kanceláře,“ řekl Danny a ukázal tím směrem. „Budeš tam mít soukromí. Vaši budou určitě šťastný, ţe ses ozvala.“ Usmál se na mě a hodil si kolem krku ručník. „Dobře, ţes nám to všechno řekla na rovinu, Lindo… totiţ Marisso.“ Spencer zůstal sedět na gauči. „Chceš, abych šel s tebou?“ zeptal se s nepředstíranou účastí. „Zvládneš to?“ „Neboj, zvládnu to,“ odpověděla jsem. „Zavolám domů a pak si půjdu lehnout. Dík, Spencere.“ Oba se sebrali a zmizeli ve dveřích. Šla jsem do Petovy kanceláře. Byla jsem tak rozrušená, ţe mi to ani pořádně nemyslelo. Všechno bylo jakoby v mlze. Co mámě a tátovi řeknu? kladla jsem si otázku. Jak jim vysvětlím, co se stalo? Dovedla jsem si představit, jak se máma rozbrečí štěstím a nedostane ze sebe slovo. A co řekne táta? Musej si myslet, ţe někde leţím zavraţděná. Tohle pomyšlení mě děsilo. Zachvěla jsem se. Byla jsem z domova uţ skoro dva tejdny. Nenechala jsem našim ani řádku. Nemaj nejmenší ponětí, kam jsem se vypařila. Bylo mi jich tak strašně líto. Jak jen jsem jim mohla způsobit takovou bolest? Srdce mí zuřivě bušilo. Vešla jsem do Petovy kanceláře a rozsvítila lustr. Pak jsem přistoupila ke stolu a vztáhla ruku po telefonu. Neţ jsem stačila zvednout sluchátko, zaslechla jsem kroky. Otočila jsem se. Ve dveřích stál Spencer. „Marisso, jsi v pořádku?“ zeptal se mě. „Musíš bejt z toho 124
vyprávění celá špatná. Jenom jsem se chtěl přesvědčit, jestli ti něco není.“ „Dík, je mi dobře,“ řekla jsem a přinutila se k úsměvu. „Fakt je mi dobře. Jenom přemejšlím, jak našim řeknu…“ Neţ jsem stačila dokončit větu, telefon zazvonil. Lekla jsem se, aţ jsem vyjekla. Spencer vešel do kanceláře. „Kdo můţe volat takhle pozdě v noci?“ Zvedla jsem sluchátko a uslyšela ţenskej hlas. Okamţitě jsem poznala, ţe ta ţena je zoufalá. „Je to plavecký klub v North Beach?“ zeptala se. V kanceláři byl zapnutej hlasitej odposlech. Spencer tu ţenu taky slyšel. „Ano, to je,“ odpověděla jsem. „Tady je Brownová,“ řekla ţena. „Omlouvám se, ţe jsem nezavolala uţ dřív. Asi nevíte, proč můj syn Spencer u vás začátkem měsíce nenastoupil sluţbu jako záchranář…“
125
XL. Marissa
„Coţe?“ vyhrkla jsem překvapením. Ţeně se třásl hlas a byl na odposlechu slyšet strašně slabě. „Je… je to strašné,“ vykoktala. „Já vám nerozumím,“ řekla jsem. „Říkáte, ţe Spencer…“ „Byl zavraţděn!“ vydechla paní Brownová. „Den předtím, neţ se měl hlásit u vás v klubu. Já… já vím, ţe jsem měla zavolat dřív. Ale nebyla jsem schopná vůbec ničeho.“ Nastala dlouhá pauza. Slyšela jsem jí, jak tiše dejchá. Nejspíš sbírala síly, aby vůbec mohla pokračovat. Konečně promluvila znovu: „Byla jsem v šoku. Doktoři… musela jsem brát sedativa. Úplně jsem ztratila pojem o čase. Nevím, jestli je den nebo noc.“ „To je oukej,“ pronesla jsem rozechvěle. „Já vás chápu. Já…“ „Velice se omlouvám,“ zarazila mě a rozplakala se. „Spencer… můj chlapeček… je mrtev. Myslela jsem, ţe bych vám měla zavolat. Byl to hodný chlapec. Byl by z něho dobrý záchranář. On…“ Propukla v usedavej pláč. Spojení se přerušilo. Zírala jsem na telefon, byla jsem z toho hovoru úplně vykolejená. Nato jsem se otočila k Spencerovi a řekla: „Spencere… co to má znamenat?“ Ale Spencer tam nebyl. Vylítla jsem na chodbu. „Spencere?!“ Slyšela jsem kroky. Někdo utíkal. Vzadu v chodbě jsem zahlídla stín, kterej právě mizel za rohem. „Spencere?!“ 126
Vyrazila jsem za ním. V uších mi pořád ještě zněl srdcervoucí pláč tý ubohý ţeny. Co to povídala? Jak přišla na to, ţe Spencer je mrtvej? Oběhla jsem roh, zuřivě jsem dejchala. Nikde nikdo. Dorazila jsem ke skleněnejm dveřím, který vedly k bazénům. Ţe by běţel tudy? Rozrazila jsem dveře a vyběhla ven. Byla horká, dusná noc. Bazén byl prázdnej, voda se třpytila v záři reflektorů. Ostatní záchranáři uţ byli dávno v posteli. „Spencere?“ chtěla jsem zavolat, ale místo toho ze mě vyšel šepot. „Spencere?“ Měla jsem pocit; ţe to slovo dopadlo na cestičku a zaniklo v tom těţkým, vlhkým nočním vzduchu. Udělala jsem několik nejistejch kroků směrem k bazénu. Rozhlíţela jsem se, jestli ho někde neuvidím, mţourala jsem do jasnýho světla reflektorů. Vtom se objevil stín. Spencer se přede mnou zjevil jako duch a zastoupil mi cestu. Zadíval se mi do očí. V obličeji měl krutej výraz, na tvářích se mu dělaly bulky, jak zuřivě svíral čelisti. „Spencere, co měl ten telefon znamenat?“ vyhrkla jsem. „Jak to, ţe ta ţenská říkala, ţe jsi mrtvej?“ „Spencer musel zemřít,“ pronesl tiše, tak tiše, ţe jsem ho sotva slyšela. „Musel jsem se stát záchranářem. Kvůli Terrymu. Spencer zemřel, abych já mohl bejt záchranářem.“ Popošel ke mně blíţ. Jeho stín mě úplně zahalil. „A ty teď, Marisso, taky zemřeš,“ řekl.
127
XLI. Marissa
Pořád
mi to nedocházelo. Asi jsem tomu, co říkal, nedokázala
uvěřit. „Ty… ty mě chceš zabít?“ vyjekla jsem spíš údivem neţ strachy. Dál na mě upíral tmavý oči. Ani nemrkl. Kdyţ znovu promluvil, byl strašně klidnej. „Musím tě zabít, Marisso. Moc toho víš. No, prostě na tebe přišla řada. Uţ jsem se rozhodl. Byla jsi v pořadí.“ „Ty… ty jsi zabil Cassii a Pugouše?“ vykoktala jsem. Ustoupila jsem o krok a málem jsem se přerazila o rozkládací lehátko. Zachvátila mě hrůza. Konečně mi došlo, v jakým jsem nebezpečí. Spencer zakejval hlavou. „Hele, ty toho víš moc,“ řekl. Měl klidnej hlas. „A dřív nebo pozdějc se ti paměť vrátí úplně – a pak si vzpomeneš, kdo jsem ve skutečnosti.“ Jak tohle řekl, okamţitě jsem si vzpomněla. Bylo to, jako by se zvedla nějaká opona. Moje oči prozřely. „Ty nejsi Spencer… ty jsi Jack!“ vydechla jsem. Ano. Pamatovala jsem si ho. Byl to Jack Mouser, kterýmu se říkalo Myš. „Ty… ty jsi tu byl předloni,“ vykoktala jsem a napřáhla na něj prst. Pamatovala, pamatovala, pamatovala jsem si všechno! Najednou se mi to vybavilo. „Byl jsi tu, Jacku… ale nebyl jsi záchranář.“ Na tváři se mu objevil divnej, trpkej úsměv. „To je fakt, Marisso,“ pronesl tiše. „Dělali jsme s Terrym v kuchyni. Chtěli jsme bejt záchranáři. Boţe, jak strašně jsme chtěli bejt záchranáři!“ Trpkej úsměv mu přešel do krutýho úšklebku. „Jo, jenţe jsme byli 128
Terry a Myš, blbečkové z kuchyně.“ „A my jsme si z vás utahovali.“ Na to jsem si taky vzpomněla. „Dělali jsme si z vás srandu, co? Vy dva jste tak strašně chtěli bejt záchranáři. A mysleli jste si…“ „Ţe bysme mohli bejt záchranáři,“ pronesl Myš zlostně. „Vy kamarádíčkové záchranáři jste mně a Terrymu říkali, ţe z nás uděláte záchranáře. Pamatuješ? Vzpomínáš si na to, co jste s náma prováděli?“ Jasně ţe jsem si vzpomínala. Byly jsme na ty dva chudáky fakt hnusný. Mysleli jsme si, ţe je to jenom taková sranda. „Kaţdej večer jsme se museli potápět, pamatuješ?“ vyštěkl Myš. „Nutili jste mě a Terry ho potápět se v bazénu aţ na dno a vydrţet pod vodou, ţe jsme se málem utopili. A museli jsme padesátkrát obíhat bazén a přitom jsme měli na nohou jenom Vietnamky.“ Ano. Dobře jsem si to pamatovala. „Byl to jenom fór,“ řekl a sekl po mě tak nenávistým pohledem, ţe jsem sklopila oči. Jeden krutej fór za druhým. „A kdyţ jsme to s Terrym všechno udělali, kdyţ jsme udělali ten váš test – řekli jste nám, ţe jsme dvojka totálních vymaštěnců. Dělali jste si z nás srandu a my to nevěděli. Neměli jste ţádný oprávnění dělat z někoho záchranáře. Vy…“ Hlas se mu zadrhl v hrdle. „Bylo to hnusný, uznávám,“ řekla jsem. Pořád jsem uhejbala před jeho očima. „Hele, Myš, bylo to od nás fakt hnusný. Ale i tak to byla jenom legrace.“ „Jenom legrace?!“ rozkřikl se na mě jako šílenej. „Jenom legrace? Něco ti řeknu, Marisso. Terry byl frajer kluk, – ale nevyznal se. Terry byl nejlepší kluk na světě. Byl to můj nejlepší kámoš. Jenom se nevyznal.“ „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se nesměle. „Měl to těţký,“ odvětil Myš hořce, „Terry měl spoustu svejch problémů. Loni v létě si chtěl udělat záchranářskej kurs, ale vyrazili ho. Nevyznal se, Marisso. Nedokázal se s tím vejbuchem vyrovnat. A k tomu měl ještě jiný problémy. Šel domů a zastřelil se.“ „Ach!“ Z hrdla se mi vydral překvapenej povzdech. „To mě mrzí, Myš. Ale kvůli tomu přece nemůţeš…“ 129
„A teď jsem tady, aby záchranáři za jeho smrt zaplatili,“ řekl Myš. Uţ zase měl hrozivej tón. „Jeden po druhým.“ „Ale tohle nejsou ty samý záchranáři!“ bránila jsme se. „Já nejsem blázen!“ vyštěkl. „Vím to. Ale na tom nezáleţí. Terrymu na tom taky nezáleţí. Jsou to záchranáři, Marisso – a proto všichni zemřou!“ „Ale, Myš!“ vyhrkla jsem a začala před ním ustupovat. „Sbohem, Marisso,“ řekl tiše, klidně a konej Sivě. „Sbohem, Marisso. Jsi na řadě.“
130
XLII. Marissa
„Myš, počkej…“ ječela jsem a zvedla jsem ruce, abych se před ním zaštítila. Zavrtěl hlavou. Na tváři se mu objevil nejchladnější úsměv, jakej jsem kdy zaţila. Nejchladnější, nejkrutější škleb. „Myš, prosím tě!“ Těkala jsem očima po plaveckým areálu. Kde je Danny? Kde je Pete? Kde je někdo, kdo by mě zachránil? Ztichla jsem, úplně jsem ztichla hrůzou. Jediný, co jsem vnímala, bylo jemný šplouchání vody o stěny bazénu – a divoký bušení svýho srdce. „Myš… nech mě!“ prosila jsem. Soukala jsem ze sebe sotva něco víc neţ šepot. „Ani nevíš, jak jsem byl šťastnej, ţe tě tu vidím, kdyţ jsem přijel,“ pokračoval Myš. Mejch proseb si vůbec nevšímal. „Byl jsem tak šťastnej, kdyţ jsem zjistil, ţe jsi mimo, ţe ani neznáš mý jméno. Měl jsem fakt děsnou kliku. Mohl jsem zabíjet záchranáře a narafičit to tak, aby si kaţdej myslel, ţe to děláš ty.“ „Chceš říct…“ zaváhala jsem. „Ty jsi byl ten šeptající hlas? Ty jsi mě vylákal ke Cassii a k Pugoušovi?“ Kejvnul. „Dost řečí. Je konec, Marisso.“ Pokusila jsem se utýct, ale narazila jsem na další rozkládací lehátko. Myš mě popadl v pase. Druhou rukou mě chytil za vlasy. Přitiskl mě k sobě. Zvrátil mi hlavu dozadu. Táhl mě pryč. Zuřivě jsem se bránila. Myš byl silnější, neţ vypadal. 131
Měl fakt strašnou sílu. Zkusila jsem volat o pomoc. Ale okamţitě mi zacpal pusu. Házela jsem sebou, kopala jsem. Chtěla jsem ho kousnout do ruky. Ale byl silnej, děsně silnej. Táhl mě k bazénu. Ztratila jsem půdu pod nohama. Najednou jsem byla ve vodě. Hladina bazénu se mi zavřela nad hlavou. Zachvěla jsem se chladem. Myš se sehnul přes okraj a drţel mě pod vodou. Jednou rukou mi tlačil ramena, druhou mě drţel za vlasy. Nemohla jsem se bránit. Zoufale jsem šermovala rukama. Neměla jsem šanci. Drţel mi hlavu pod vodou. Nemohla jsem dejchat. Škubala jsem sebou, tloukla mu do rukou. Ale Myš mě drţel pevně. Drţel mi hlavu pod vodou. Dusila jsem se, aţ mi úplně praskaly plíce. Byla mi zima. Strašná zima. Zoufale jsem se snaţila osvobodit. Ale síly mě rychle opouštěly. Nedejchat… nedejchat… Utopím se, řekla jsem si.
132
XLIII. Marissa
Topím se… topím se… Tělo mi ochablo. Přestala jsem se bránit. Ruce mi bezvládně klesly k bokům. Myš mi pustil ramena. A pak jsem ucítila, ţe povoluje i jeho stisk na mý hlavě. Jakmile jsem zjistila, ţe jsem volná, vyhodila jsem ruce nahoru a vyšvihla se na hladinu. Spatřila jsem Myš. Byl zády k bazénu. Otočil a vytřeštil na mě oči. Okamţitě jsem na něm viděla, ţe mu došlo, ţe jsem ho oklamala. Myslel, ţe jsem se utopila, a pustil mě. A dřív neţ mi mohl uniknout, jsem se vymrštila vzhůru a popadla ho za nohy. Zabrala jsem. Stahovala jsem ho za sebou do vody. Zkusil mě udeřit pěstí do obličeje, ale ruka se mu smekla. Čapla jsem ho za ramena a natlačila pod vodu. Zápasili jsme spolu, vydávali jsme příšerný skřeky. Myš mě chytil za vlasy, obtočil mi paţi kolem krku a stiskl. Chtěl mě uškrtit. Pak se ozval výkřik. Vycákla voda. Myš se otočil a ztuhl. Uţ jsem s ním nebojovala sama. „May-Ann!“ vydechla jsem z posledních sil. May-Ann popadla Myš za krk a pevně stiskla. Já mu zkroutila ruce za záda. 133
A společnejma silama jsme ho odtáhli na mělkou stranu bazénu. Po cestičce nám běţeli na pomoc Danny a Deirdra. A za nima Arno. Měl na sobě pořád ty samý věci, v kterej jsem ho vyhodila z auťáku. Musel dorazit před chvilkou. Všichni jsme hlídali, aby Myš nemohl z vody. Danny poslal Arna zavolat policii. „Zabil Spencer Cassii a Pugouše?“ zeptala se May-Ann. Setřásala si z hlavy vodu. Šortky a tričko měla nasáklý vodou. Dokonce mi skočila do bazénu na pomoc v teniskách. „On není Spencer,“ řekla jsem jí. „Těsně před začátkem sezóny pravýho Spencera zabil a nastoupil na jeho místo. Jmenuje se Jack. Jack Mouser. Byl to on. To on je oba zabil. Řekl mi to.“ V tom zmatku jsem si ani nevšimla, ţe je s náma i Pete. Drţel s Dannym Myš ve vodě. Myš to vzdal. Přestal se vzpouzet. „Dělal jsem to pro tebe, Terry,“ zvolal a jako šílenec upřel oči k nebesům. „Dělal jsem to pro tebe, Terry. Já vím, ţe mě tam nahoře slyšíš, Terry.“ Klepala jsem se, nemohla jsem přestat. May-Ann ke mně přistoupila a hezky mě objala. „Strašně se ti omlouvám,“ řekla. „Strašně se ti omlouvám, ţe jsem tě podezírala.“ S úlevou jsem si povzdechla. „A já zase podezírala tebe,“ přiznala jsem se jí. Pustila mě a odstoupila ode mě. V očích se jí zračilo překvapení. „Ty jsi mě podezírala?“ „Kde jsi byla vţdycky v noci?“ řekla jsem. „Vţdycky, kdyţ došlo k vraţdě?“ Naklonila se ke mně. „Byla jsem s Petem,“ pošeptala mi. „Jezdili jsme k němu nebo ke mně domů. Je tu nařízení, který záchranářům zakazuje, aby spolu navazovali intimní vztahy. Pete by mohl přijít o práci. Tak jsme se v noci scházeli tajně.“ „A kvůli tomu ses pohádala s Pugoušem před posilovnou?“ zeptala jsem se. Kejvla. „Pugouš zjistil, ţe s Petem chodím. Vyhroţoval mi, ţe to práskne. Ale nemyslel to váţně.“ Od parkoviště se k nám donesl hukot sirén. Přijíţděla policie. 134
„Holky, jděte se osušit,“ řekl nám Danny. May-Ann a já jsme šly k ubytovně a drţely se za ruce. „Musím zavolat domů,“ řekla jsem jí. „A musím jim zavolat okamţitě.“ „Co jim řekneš?“ zeptala se a podrţela mi dveře. „Nic. Jenom, ţe jsem oukej,“ odpověděla jsem.
135
R. L. Stine
SMRT ZÁCHRANÁŘŮ Z anglického originálu The Dead Lifeguard, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 29. publikaci, Brno 1996 Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum 1. vydání Cena 39 Kč ISBN 80-86021-18-1
136
137
