R. L. Stine. Stopy hrůzy 45 Nekonečná noc

R. L. Stine Stopy hrůzy 45 Nekonečná noc

NEKONEČNÁ NOC R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2

Copyright © 1990 by Parachute Press Inc. Translation © Alena Maxová Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-044-X 3

I. Della

O’Connorová zápasila s číselným kódem bezpečnostního zámku a přemýšlela, proč se jí ho nikdy nepodaří odemknout na první pokus. Po celé dlouhé chodbě třískaly dveře skříněk, studenti se smáli a hulákali a jako kaţdý den se hrnuli ze školy ven. Zámek povolil na třetí pokus. Sundala ho, otevřela dveře skříňky a povzdychla si, kdyţ se ukázalo srdce na vnitřní straně dveří. Loni v září někdo vyškrábal do šedého nátěru srdce se jmény Della a Gary. Posté si Della opakovala, ţe musí najít něco, čím by to zakryla. Nechtěla na Garyho vzpomínat pokaţdé, kdyţ otevře skříňku. Rozešla se s ním ve zlém před třemi týdny, ale ani ve snu ji nenapadlo, ţe by to vzal váţně a ţe by se do školního plesu na jaře nesmířili. Ale uţ bylo po plese a Gary se nevrátil. Od jejich hádky nezavolal a kdykoliv na něj narazila na chodbě ve škole, minul ji, aniţ by jí dal šanci cokoliv říct. Della se těšila na dvoudenní výlet přírodovědného klubu. Gary tam bude a ona bude mít moţnost se mu omluvit. Představila si ho, jak se na ni usmívá. Při pohledu na srdce na dveřích skřínky si vybavila jeho vlnité světlé vlasy, drobné pihy na tvářích, ţivé hnědé oči i způsob, jakým je mhouřil, kdyţ se na ni usmíval. Výlet přes noc bude tak romantický! Celou noc tábořit pod hvězdami. Jenom my dva… Ostatní členové jejich přírodovědného klubu tam budou ovšem taky – včetně Suki Thomasové, která se samozřejmě stala členkou, jen aby byla blízko Garymu. Ale Della si se Suki nedělala starosti. Byla si jistá, ţe Garyho získá zpět, kdyţ si s ním promluví. No… téměř jistá. 4

Hodila knihy na dno skříňky a při pohledu do zrcátka, které měla na dveřích nad srdcem, si upravila vlasy. Della byla velmi hezká, měla světlou pleť, jasné zelené oči a dlouhé rovné vlasy. Byla štíhlá s postavou modelky. Vţdycky vypadala klidně aţ chladně, a to i kdyţ se tak necítila. Přibouchla skříňku a překvapilo ji, ţe vedle sebe vidí svou přítelkyni Maiu Franklinovou. „Maio – jak dlouho uţ tu stojíš?“ „Dlouho ne. Co děláš s vlasama, abys je měla takovýhle?“ zeptala se Maia. „Jaký takovýhle?“ „Aby byly rovný.“ Obě se zasmály. Maia měla krátké kaštanové vlasy, ty nejkudrnatější, jaké kdy kdo viděl, kudrnaté tak, ţe se mohly dostat do Guinnessovy knihy rekordů. Kulatými brýlemi a malou postavou připomínala včelku Máju. „Jdeš na schůzku přírodovědnýho klubu?“ zeptala se Maia. „Ovšem,“ Della zaklapla bezpečnostní zámek. „Hele – dovolili ti vaši jet na ten výlet?“ „Jo, konečné. Nejdřív volali pětkrát Abnerovi, musel je ujistit, ţe na nás řádně dohlídne a vynutili si na něm slib, ţe zvlášť na mě bude dávat pozor pořád.“ Maiini rodiče byli velmi přísní. Zacházeli s Maiou jako s malým dítětem. „O co jim vlastně jde?“ zeptala se Della a vrtěla hlavou. „Nevím. Asi si myslí, ţe kdyţ strávím noc pod stanem na ostrově, kde budou i kluci, začnu se chovat jako puštěná ze řetězu.“ „A co je na tom špatnýho?“ zeptala se Della. Obě dívky vešly se smíchem do třídy pana Abnera. Tři další členové přírodovědného klubu tam uţ seděli vedle sebe v první řadě. Gary právě hovořil se Suki Thomasovou. Na zlomek sekundy vzhlédl, a kdyţ viděl, ţe je to Della, rychle se zase věnoval Suki. Suki vypadala nadmíru spokojeně, ţe zaujala jeho pozornost. Usmívala se na něj a ruku měla poloţenou na jeho paţi. Na první pohled Suki ani nevypadala jako člen přírodovědného klubu. S rozjeţenými vlasy, vyčesanými do špiček a se čtyřmi náušnicemi v kaţdém uchu vypadala jako pankáč. Na sobě měla přiléhavý černý svetr s úmyslně udělanou dírou na rukávě a kraťoučkou černou 5

koţenou sukni, pod ní tmavě fialové punčocháče. Fialový odstín punčocháčů přesně ladil s barvou její rtěnky. Koukněme na Garyho, dělá oči na Suki, tváří se, ţe mě nevidí, řekla si Della. Co na ní vlastně ti kluci mají? Tu otázku si nemusela klást, odpověď na ni znal ve škole kaţdý. Suki měla totiţ docela „pověst“. Pete Goodwin je pozdravil, a kdyţ se Della chystala připojit k ostatním v první řadě, usmál se na ni. Je docela hezký, pomyslela si Della, kdyţ si vedle něj sedala. Ale je to takovej slušňák! Pete měl krátké hnědé vlasy a váţné hnědé oči. Vypadal, jako kdyby chodil teprve do přípravky. Někteří jeho kamarádi mu dokonce říkali „Přípravka“, ale nezdálo se, ţe by mu to nějak vadilo. „Kde je Abner?“ zeptala se Della, a opřela se o posuvnou desku lavice. Pozorovala Suki, jak hladí Garyho po paţi. „Zavolali ho do kanceláře, říkal, ţe se hned vrátí,“ řekl Pete. „Jak se máš, Dello?“ „Dobře.“ Okna byla otevřená, do místnosti proudil mírný jarní vánek, zavanula sladká vůně čerstvě posekané trávy. Della slyšela údery míčků na tenisových kurtech za učitelským parkovištěm. „Myslím, ţe dneska budem plánovat výlet,“ řekl Pete rozpačitě. „Asi jo,“ odpověděla Della stejně rozpačitě. Odkašlala si a přitáhla si ţidli dopředu, aby přilákala Garyho pozornost. Ale ten se odmítal otočit a nepřestával upírat pohled na Suki, která si při rozhovoru s ním hrála s rukávem jeho svetru. „Hele, kdopak nám to slez ze stromu,“ varovala Maia Dellu hlasitým šepotem. Všichni vzhlédli, kdyţ se do místnosti vřítil Ricky. Měl na sobě obrovské bílé tričko s černými písmeny na prsou: NEMÁM CO ŘÍCT. V očích většiny studentů ze Shadysideské střední to přesně vyjadřovalo Rickyho smysl pro humor. Ricky se pořád snaţil být vtipný, ale jediná legrační věc na něm byla právě ta strašná snaha. Ricky byl malý a podsaditý. Oblečení měl vţdycky o jedno aţ dvě čísla větší a černé vlasy, které si nikdy nečesal, mu padaly do čela. Pořád si je odhrnoval dozadu zavalitou rukou. Ricky rychle mířil doprostřed místnosti. „Netleskejte, jen házejte 6

peníze,“ řekl a smál se přehnaně hlasitým smíchem. Zbylých pět členů přírodovědného klubu si jednohlasně povzdechlo. Ricky byl na takovou odpověď zvyklý, ale úsměv jeho tvář neopustil. „Dobrá, napíšeme si písemku,“ oznámil. „Vyndejte si papíry a očíslujte je od jedné do dvou tisíc. Ne – dělám si legraci,“ dodal rychle. „Hele, podívejte se sem.“ Pozvedl větvičku s listy a pak ji pustil na Garyho lavici. „Co to má být?“ zeptal se Gary, který se poprvé odvrátil od Suki. „Tohle je přírodovědnej klub, ne?“ zeptal se Ricky s poťouchlým úsměvem na rtech. Ukázal na listy na Garyho lavici. „Určete je. Vsadím se, ţe to nedokáţete.“ Gary vypadal zmateně. Zvedl listy. „Ty chceš, abych je určil?“ „Jo, jsi prezidentem klubu, tak je urči!“ Gary si prohlíţel listy zblízka, otáčel je v ruce a znova si je pečlivě prohlíţel. „Tak dělej, Gary. To přece zvládneš,“ naléhal Pete. „Ne, nezvládne,“ řekl Ricky a naklonil se nad Garyho lavici. „No… je to z nějakýho stromu, ne?“ zeptal se Gary. „Buk? Habr?“ Ricky, spokojený sám se sebou, zavrtěl hlavou. Gary se nerad mýlil. Připlácí si úzké lístky na ruku. „Není to jedno?“ zeptal se nabručeně. „Nemělo by ti to být jedno,“ řekl mu Ricky. „Je to jedovatej břečťan!“ Div se nepotrhal smíchy. „Co?“ Gary rozzlobeně vyskočil ze ţidle, lístky stále pevně sevřené v ruce. Ricky se snaţil utéct, ale Gary byl na něj moc rychlý. Povalil Rickyho na podlahu a začal mu vtírat lístky do obličeje a čela. Ricky se smál a ječel současně a bezmocně se snaţil osvobodit. Della, Suki, Pete a Maia hlasitě povzbuzovali Garyho. „Co se to tu děje?“ ozval se hlas ode dveří. Všichni se otočili. Do dveří vešel pan Abner, dlouhými kroky se přiblíţil k zápasícím. „Gary, pusť ho. Co to děláš?“ Gary hlasitě oddechoval, ustoupil. „Jen se připravujeme na výlet,“ řekl vysokému hubenému učiteli. „Jen si tady určujeme jedovatý 7

břečťany.“ Ricky zafuněl, otočil se a pomalu se postavil na nohy. Tričko se mu srolovalo a ukázalo se bílé břicho. „Jedovatý břečťan?“ pan Abner vypadal zmateně. Natáhl se a vzal lístky z Garyho ruky. „Toto je okrasná varieta břečťanu obecného,“ řekl a díval se zmateně z Garyho na Rickyho. „Apríl!“ řekl Ricky Garymu a na tváři se mu usadil široký úsměv. Odhrnul si vlasy z očí. Všichni se smáli, hlavně kvůli Garyho šokovanému výrazu. „Dostal tě,“ řekla Suki Garymu a táhla ho zpět na místo. „Tentokrát tě dostal.“ Gary se nuceně usmál, spíš kvůli Suki neţ kvůli ostatním. „Sedněte si. Obávám se, ţe tohle bude jen krátká schůzka,“ řekl pan Abner, kráčel k oknu a vyhlíţel ven na parkoviště. Všichni ztichli. Co to má znamenat? Na normálně veselé tváři měl velmi znepokojený výraz. „Doma v Nashvillu se přihodilo něco nepředvídaného,“ řekl, zatímco stále ještě hleděl z okna. „Tenhle víkend musím jet domů, takţe s vámi nemůţu jet na sobotní výlet.“ Suki a Ricky si nahlas povzdechli, ostatní ani nemukli. Della pohlédla na Garyho a potom zklamaně sklopila oči. „Musíme to odloţit,“ pravil pan Abner, otočil se a sedl si na okenní rám. „Ještě máme času dost. Je teprve květen. Přesný termín si naplánujeme, aţ se vrátím, souhlasíte?“ Všichni souhlasně zamručeli. „Musím běţet,“ řekl pan Abner a pohlédl na hodiny na zdi. „Moc mě to mrzí. Uvidíme se příští týden,“ dodal a pospíchal ze dveří ještě delšími kroky neţ obvykle. Byl trochu duchem nepřítomný a tvářil se ustaraně. Dokud neodešel, seděla Della a její přátelé tiše. „To je škoda,“ řekla Della a vstala. „V sobotu má být krásně,“ řekl Pete. „Nebo to aspoň hlásili v rádiu.“ Všichni vstávali. „Heleďte – počkejte. Mám nápad,“ vykřikla Suki a kývala na ostatní, aby se vrátili. „Poslouchejte. Váţné. Mám bezvadnej nápad. Pojeďme na ten vejlet!“ „Coţe?!?“ uţasla Maia. „Jak to myslíš, Suki?“ 8

„Pojedem na ten vejlet bez Abnera. Chápete?“ „Jet bez dozoru?“ Maia byla tím nápadem zděšená. „Naši by mé zabili! Zavřeli by mě do konce ţivota. Co do konce ţivota – do konce dvou ţivotů!“ „Nedovědí se to,“ řekla Suki. „Jo! Dobrý,“ pochvalně vykřikl Ricky. „Perfektní nápad! Pojedem sami. To bude špičkový. Nikdo nám nebude nařizovat, co máme dělat.“ Civěl na Suki. „Kdo se mnou bude spát ve stanu?“ „Vrať se na zem, Schorre,“ zakoulela Suki očima. „Komáři s tebou do stanu chtít nebudou!“ Všichni aţ na Rickyho se zasmáli, vypadal vskutku ublíţeně. „Rodiče si budou myslet, ţe jsme pod dozorem, ţe je Abner s náma,“ ztlumila Suki hlas, i kdyţ v dohledu nebyl nikdo, kdo by to mohl slyšet. „Nemusí vědět všechno.“ Poloţila ruku na Garyho paţi, „Co myslíš? Ty jsi prezident klubu.“ „No –“ začal Gary. „Ale naši mě zabijou!“ zaprotestovala Maia. „Myslím, ţe to není špatnej nápad,“ pravil Pete a vzhlédl k Delle, „koneckonců jsme uţ zodpovědný. Nic přece neprovedeni, ne?“ Suki se významně usmála na Garyho. „Ne, kdyţ to nebude nutný.“ „Co si o tom myslíš ty, Dello?“ zeptal se Pete. Della nedočkavě přikývla. „Mohla by to být bezva legrace, vlastně Abnera nepotřebujem.“ Zvlášť, kdyţ se mi podaří odlákat Garyho od Suki na tak dlouho, abych se s ním mohla udobřit, pomyslela si. „Tak co říkáš, Gary?“ ţadonila Suki. „No dobře,“ usmál se na ni, „zkusme to. Pojedeme v sobotu ráno podle plánu.“ Všichni zajásali – všichni aţ na Maiu. „Nemůţu,“ řekla nešťastně. „Kdyby na to naši někdy přišli…“ „Nepřijdou na to, Maio,“ uklidňovala ji Della. „Fakt. Vyjde to. Budem se mít bezvadně, ještě líp, neţ kdybysme byli hlídaný. Domů se vrátíme podle plánu, v neděli ráno. A nikdo z rodičů se nic nedozví.“ „Slíbíš mi to?“ ptala se Maia Delly, hlas naplněný pochybnostmi. „Slibuju,“ řekla jí Della. „Důvěřuj mi, Maio. Nic zlýho se 9

nestane.“

10

II. „Sbalila sis kartáček na zuby? Máš kartáček na zuby?“ Della pomalu počítala do tří. Pak, kdyţ se ovládla, uţ kontrolovaným hlasem řekla: „Jasně, mami. Sbalila jsem si kartáček na zuby. Nemyslíš, ţe bych si měla vzít i fén? A další troje nebo čtvero náhradní oblečení? Vţdyť je to jen přes noc.“ „Nebuď kousavá,“ řekla paní O’Connorová a snaţila se srolovat Delliin spací pytel ještě těsněji. „Je to dost srolované? Budeš schopná to nést?“ Delliina matka byla malá a hrozně hubená – váţila kolem padesáti kilo – a pohybovala se a mluvila velmi rychle. Stačila poloţit deset otázek za dobu, co se jiní lidé stihli zeptat tak jednu. Připomínala Delle motýla, poletujícího z květu na květ bez jakéhokoli odpočinku. Teď, v sobotu ráno, poletovala pilně po Delliině pokoji, zatímco se Della připravovala na výlet. „Mami, čeho se tak bojíš?“ zeptala se Della. „Vţdyť jsme často stanovali, kdyţ tu byl ještě taťka.“ Náhle zalitovala. Moţná se neměla o otci zmiňovat. Rodiče se rozvedli před dvěma roky a on se ihned znovu oţenil. Matka nereagovala. Byla příliš zaměstnána balením spacího pytle. „Ten pan Abner,“ řekla, „nikdy jsi o něm moc nepovídala.“ „Protoţe ho na nic nemám. Je to jen vedoucí našeho klubu. Je skvělej. Váţně. Nemusíš si dělat starosti, mami.“ „Ale proč zrovna Fear Island?“ zeptala se paní O’Connorová. „Uţ to jméno nahání hrůzu – Ostrov strachu.“ „Právě to je ono,“ řekla Della. Přešla k zrcadlu, vzala hřeben a pročesávala si dlouhé rovné vlasy, i kdyţ to nebylo třeba. „Předpoklad pro vzrušující záţitky, víš.“ 11

„Ale Fear Island… o těch místech se povídají hrůzné historky.“ Matka narovnala pár knih na poličce a pak natřepala polštář na Delliině posteli. Fear Island byl malý, neobydlený ostrov, porostlý borovicemi, uprostřed jezera za lesíkem u mírumilovné Fear Street – Ulice strachu. Přestoţe to bylo ideální místo pro pikniky a stanování a jen pár minut loďkou přes jezero, odváţilo se sem jen velice málo lidí právě kvůli těm hrůzostrašným historkám. Někteří lidé tvrdili, ţe se po tamních lesích potulují neznámí zvířecí mutanti, ohavní a nebezpeční tvorové, kteří se nevyskytují nikde jinde. Ostatní zase vykládali, ţe se ostrov hemţí jedovatými hady, další historky popisovaly ostrov jako pradávné pohřebiště Indiánů a současné rejdiště duchů, kteří se zjevují v noci v lesích a hledají odplatu za svůj osud. Della těmto historkám nevěřila. Byla si jistá, ţe si je vymysleli táborníci, aby odradili ostatní od pobytu na ostrově. Ale v kaţdém případě dodávaly ty historky pobytu na ostrově přes noc nádech dobrodruţství. „Nechtěli jsme tábořit na nudným místě,“ vysvětlovala Della matce. „Chtěli jsme něco vzrušujícího.“ „Pevně doufám, ţe to nebude příliš vzrušující,“ odpověděla matka. Kráčela za Dellou a narovnávala jí okraj mikiny. „Kdyby něco, tak mi zavolej.“ Della se se smíchem otočila. „Zavolat ti? Jak? Víš co – pošlu ti kouřovej signál, jo?“ „Nejsi moc vtipná,“ řekla paní O’Connorová, ale smála se taky. Jejich rozhovor ukončilo houkání auta před domem. „To je Pete,“ řekla Della matce. Hodila si na záda batoh a zvedla modrý spací pytel. „Kdo je Pete?“ otázala se matka podezřívavě. Ještě si nezvykla, ţe Gary se v Delliině blízkosti uţ nevyskytuje. „Jeden kluk z klubu.“ Della se naklonila, políbila matku na tvář a vymotala se s nacpaným batohem ze dveří. Zamávala Peteovi, který vylezl z dodávky subaru, aby jí pomohl s nákladem. Měl na sobě hnědé keprové kalhoty a kostkovanou 12

flanelovou košili. „Ahoj,“ řekl, kdyţ otevíral zadní dvířka. „Je pěkně.“ Slunce stálo vysoko na modré obloze bez mráčku. „Jo, tady venku je mírumilovně.“ „Mírumilovně?“ Vypadal zmateně. „Není tu moje matka, aby měla milion otázek.“ Zasmál se. Má perfektní zuby, pomyslela si. Aţ příliš perfektní. Potom si vynadala, ţe je k němu nespravedlivá. Je to vlastně prima kluk. Je to od něho milé, ţe se nabídl odvézt ji k jezeru. Nemůţe za to, ţe má příliš rovné zuby a vlasy příliš ulízané, a ţe se obléká líp neţ ostatní kluci. Zřejmě se mu opravdu líbí. Kdyţ si sedala vedle něj do auta, pomyslela si, ţe by se moţná měla pokusit opětovat jeho city. Ale po cestě k jezeru byl jejich rozhovor rozpačitý. Pete jí vyprávěl o nějakém výletu pod stanem, na kterém byl s rodiči, ale nedokázala se soustředit. Chvílemi ho vůbec nevnímala. Přemýšlela o Garym. Stále dumala o tom, co mu řekne, jak se s ním zase udobří, aţ budou v lese sami. „Je to tak?“ zeptal se Pete. „Co?“ uvědomila si, ţe uţ alespoň míli neslyší ani slovo z toho, co říká. „Rozešli jste se s Garym?“ Pozorně sledoval silnici před sebou. „Jo. Asi jo. Vlastně ne. Já nevím.“ Pete se nucené zasmál. „To si mám vybrat jedno z toho?“ „Promiň,“ řekla Della. Otázka ji uvedla do rozpaků. „Gary a já… no, úplně jsme se ještě nedohodli.“ „Hm.“ Pete neskrýval zklamání. Změnil téma. „Tenhle výlet by měl být dobrej,“ řekl. „Nebojíš se strávit noc na Fear Islandu?“ „Ne. Myslím, ţe ne.“ „Drţ se mě. Budu tě ochraňovat,“ řekl hlubokým muţným hlasem. „Ochraňovat, před čím? Před Rickyho špatnými fóry?“ „Je trochu divnej,“ připustil Pete, zabočil do Fear Street a zamířil k lesu. „Takovým primitivním, ne zrovna legračním způsobem.“ Auto kodrcalo po silnici, která končila na okraji lesa za Fear Street, asi padesát yardů od vody. Kdyţ se ocitli v dohledu ostatních, 13

Pete zatroubil. Viděla, ţe Gary a Ricky se o něčem dohadují, Maia sedí u vody, Suki stojí vedle Garyho. Pete zastavil auto a vypnul motor. Della zahlédla batohy a spací pytle naskládané do dvou kánoí, které přivezl Gary. Zamávala přátelům a pomohla Peteovi vynést bágly z dodávky. „Jezero vypadá dneska pěkně,“ řekla. Hladina byla modrá a klidná a odráţela se v ní obloha. Kolem břehu pluly dvě kachny, zakvákaly a zakývaly hlavou. Fear Island se jevil jako úzký pahorek zeleně na horizontu. „Fajn, jsme tu všichni. Muţem vyrazit,“ pravil Gary a pohlédl na Dellu. Měl na sobě sepranou dţínovou bundu, pod ní červené tričko. Světlé vlnité vlasy mu zářily na slunci jako zlato. Vypadá báječně, pomyslela si. Mile se na něj usmála a on se usmál taky. „Gary, chci…“ začala. Ale Suki se před ni rychle postavila. „Nikdy jsem ještě nejela v kánoi. Ukáţeš mi to?“ zeptala se Garyho lísavým hlasem. „Jasně,“ odpověděl jí. „Sedni si doprostřed a dívej se. Prostřední nepádluje.“ „Já si vemu tuhle kánoi. Vy ostatní si můţete vzít tu druhou,“ řekl Ricky. Hupnul do kánoe nalevo a natáhl se na záda, takţe zabral celou kánoi. „Moc legrační, Schorre. Připomeň nám později, ţe se máme zasmát,“ řekla Suki. Della se musela usmívat nad Sukiiným oblečením. Na výlety se zrovna nehodilo. Na nohavicích dţínů měla od shora dolů stříbrné cvočky a dlouhé černé tričko pod kratším s Guns’N‘Roses. Jako obyčejně měla v kaţdém uchu čtyři různé náušnice. „Ahoj, Dello. Tady jsem.“ Maia spěchala k Delle, usmívala se, ale zároveň se tvářila ustaraně. „Bezva,“ řekla Della. „Dali ti vaši zabrat?“ „Ne, vlastně ne,“ řekla Maia. „Jen kdyţ mě sem přivezli, tak nechtěli odjet. Chtěli nejdřív mluvit s panem Abnerem.“ „To snad ne! Co jsi udělala?“ „Schorr zavtipkoval a tak se radši rozhodli odjet,“ ušklíbla se Suki. 14

„Dej mi pokoj!“ křikl Ricky, který pořád ještě leţel v kánoi. „Hele – kde je tady plynovej pedál?“ „Pak si to rozmysleli,“ řekla Maia Delle. „Ale já prostě vím, ţe na to, co provádíme, nám přijdou,“ nervózně si mačkala ruce. „Neblázni,“ řekla Della. „Jak by na to mohli přijít?“ Za pár minut uţ pádlovali, po třech v kaţdé kánoi, přes modré jezero k Fear Islandu. „Dneska je voda tak čistá, ţe je vidět ryby,“ řekl Pete a naklonil se přes okraj a koukal do vody. Kánoe se začala naklánět. „Jé! Promiňte!“ Narovnal se a pádloval dál. „Chceš si zaplavat, Pete?“ zavolal Ricky z druhé kánoe. „Nevzal sis nafukovací kruh s kachničkou!“ Nikdo se nesmál. Obě kánoe se zařezávaly do vodní hladiny bok po boku. V jedné pádlovali Pete a Della a Maia seděla uprostřed. V druhé jeli Gary s Rickym a Suki seděla Garymu málem na klíně. Copak se od něj nehne ani na chvilku, ptala se Della. Byla rozhodnutá promluvit si s Garym co nejdřív. Mnohokrát si zopakovala všechno, co mu řekne. Věděla, ţe se k ní bude chtít vrátit, jakmile si s ním promluví, aţ se mu omluví. Suki si můţe najít někoho jiného. Pro ni to nebude problém. Trpělivost, chce to trpělivost, opakovala si Della při pádlování, ale čekání bylo těţké. Proč musí člověk pořád na něco čekat? I kdyţ je mu dobře, stráví spoustu času čekáním. Bylo slyšet pouze šplouchání pádel o vodu. Delle začínalo být opravdu teplo, přestoţe vzduch byl ještě chladný. Pádlovala klidně, v souladu s pohyby Peteova pádla. Jak klouzali blíţe, ostrov se zvětšoval. Uţ rozeznávala kamenitý břeh před řadou borovic. Ještě pár minut… „Ou!“ uslyšela Rickyho výkřik, a kdyţ vzhlédla, uviděla ho, jak stojí v druhé kánoi. Oči měl rozšířené a přikrýval si pusu rukou. Loď se nakláněla ze strany na stranu. „Sedni si!“ zařval na něj Gary. „Mám mořskou nemoc!“ hulákal Ricky a snaţil se v prudce se kolébající kánoi udrţet na nohou. „Neblbni! Převrátíš nás!“ křičela Suki celá vyděšená. Ricky třímal jednou rukou pádlo nad hlavou a druhou si zakrýval 15

ústa. „Mám mořskou nemoc! Uf! Budu zvracet!“ „Sedni si a zvracej!“ zařval znova Gary. „Dobrej nápad.“ Ricky sebou plácnul zpátky na své místo a zašklebil se na Garyho a na Suki. Všechno jenom hrál. „Jseš trapnej, Schorre,“ řekl Gary a zavrtěl hlavou. „Měl by sis změnit jméno,“ dodala Suki, která stále ještě vypadala otřeseně. „Schorr – trapas.“ „Tak dělejte,“ ozval se Ricky a začal znova pádlovat. „Dobře jste se pobavili, ne?“ Ani mu neodpověděli. Jak proud u břehu sílil, kánoe se začaly kolébat. Della vychutnávala jízdu, cítila, jak kaţdý záběr rukou ţene kánoi kupředu, jak jí větřík chladí tváře, s radostí vnímala šplouchání a vlnění bublající vody. Uplynulo jen pár minut a vytahovali kánoe na břeh. „Já bych jela ještě dál,“ řekla nazdařbůh, „na vodě to bylo bezvadný.“ „Na suchý zemi to je mnohem lepší,“ řekla Suki. „Hej!“ Pustila kánoi a jala se prozkoumávat ruku, na které si zlomila dlouhý umělý nehet nalakovaný na fialovo. „Co tu budu dělat? Nevzala jsem si náhradní,“ mumlala. „Řekl bych, ţe tomuhle se říká těţkej ţivot,“ šlehnul Ricky. Vyplázla na něj jazyk. Suki kráčela vedle ostatních a prohlíţela si zlomený nehet, zatímco oni vytahovali kánoe přes úzký pruh oblázků aţ tam, kde začínaly růst stromy. „Tady by se jim nemělo nic stát,“ prohlásil Gary a spustil předek kánoe k patě obrovské borovice. „Není uţ čas na oběd?“ zeptal se Ricky. „Můţeme si objednat pizzu nebo něco takovýho?“ „Dobrej nápad. Proč pro ni nedojdeš?“ řekla Suki a zahodila zlomený nehet do písku! „Počkáme tu na tebe.“ Ricky vypadal ublíţeně. „Mám ráda táboráky a opékání buřtů nad ohněm,“ řekla Maia. Uţ vypadala mnohem veseleji. „Heleďte, je ještě ráno, nezapomeňte,“ připomněl jim Gary. „Máme spoustu práce, neţ začneme s táborákem. Dělejte. Sbalte si svoje saky paky, musíme najít dobrý tábořiště.“ 16

„Rozkaz, šéfe,“ řekl Ricky a zasalutoval. Pete pomohl Delle hodit batoh na záda a podal jí spací pytel. Poděkovala mu a pospíchala za Maiou. Pete začínal být milý. Příliš milý. Vlastně mu nechtěla dávat naději. Kráčeli chvíli po břehu podél stromů. Slunce vystoupilo výš na oblohu a začalo se oteplovat. Della vzhlédla, aby zjistila, co to tak hlasitě křičí. Vypadalo to, ţe se hádají dvě modré sojky na větvi nízkého stromu. „Koukni, jak jsou velký,“ řekla Maie a ukázala na ně. „Modrý sojky jsou ty nejhlučnější ptáci,“ řekla Maia nesouhlasně. „Nejsou vůbec jako modrý salašníci. Ty jsou úplně sladký.“ „Vítáme vás v seriálu Ţivot v přírodě, část 101,“ přerušil je Ricky. „Přestaň, Ricky,“ plísnila ho Della. „Proč jsi jel na tenhle výlet, kdyţ tě příroda nezajímá?“ „Abych ti byl nablízku, kočičko,“ řekl Ricky s úlisným úsměvem. „Víš, mám s sebou obrovskej spacák. Dost velkej pro mě i pro přítelkyni.“ „To je váţně neodolatelný pozvání!“ pitvořila se Della a přidala do kroku. Kráčeli po cestičce, která se kroutila hustým lesem. Na stromech byly tmavě zelené listy. Po chvíli došli na kulatou mýtinu porostlou vysokou trávou a plevelem. „Tady to vypadá dobře,“ řekl Gary a hodil na zem stan, který nesl přes rameno. „Tady se utáboříme.“ Vděčně shodili batohy s ramen. Museli postavit dva stany, jeden pro chlapce, druhý pro dívky. „Ne. Otočte je tímhle směrem,“ poučoval je Pete poté, co začali natahovat plátno na stanovou konstrukci. „Vítr obvykle fouká od severu. Takţe zadní strany stanů by měly směřovat na sever.“ „Ohromně chytrý, Pete,“ napůl zavtipkoval Gary. Pohlédl na slunce, které bylo přímo nad nimi. „Ale jak poznáme, kde je sever?“ „Takhle. Mám na hodinkách kompas,“ řekl Pete, zvedl zápěstí a ukázal hodinky s kalkulačkou a tuctem dalších funkcí. „Myslíš, ţe Daniel Boone měl taky takový?“ zeptal se Ricky. Opět ho všichni ignorovali. Natočili stany správným směrem a přitloukli pečlivě kolíky. Potom se vydali na různé strany pro dřevo, 17

aby jim vystačilo na celou noc. Pete se hrnul za Dellou, ale ta se honem přidala k Maie. „Trochu to tu nahání hrůzu,“ řekla Maia a opatrně překročila hlubokou kaluţ. „Ale vţdyť je to legrace,“ dodala Della. Byla velmi rozčilená, jak si uvědomila, ale nevěděla vlastně proč. Moţná proto, ţe jsou sami bez dozoru dospělých. Můţe se stát opravdu cokoliv. Sami v lese přes noc. Jenom jejich šestka. Mohlo by to být romantické… Nechala Maiu a pustila se směrem, kterým odešel Gary. Teď přišla moje chvíle, abych si s ním promluvila, pomyslela si. Uvědomila si, jak jí buší srdce. Vyschlo jí v ústech. Netušila, ţe bude takhle nervózní. Gary pro mě zřejmě znamená víc, neţ jsem si připouštěla, řekla si. Rychle našlapovala na suché hnědé listí a spadané větvičky a mezi buky a borovicemi pátrala po Garym. Lesy dýchaly sladkou svěţí vůní. Nemohla se dočkat, aţ s ním promluví, aţ s ním zase bude, aţ ji jeho paţe zase obejmou. Jak mohla být tak hloupá, ţe se rozčilila a rozešla se s ním? Uţ si ani nevzpomínala, o co v té hádce šlo. V půlce kmene stromu se zastavila veverka. Sledovala Dellu, jak spěchá kolem, potom přeběhla listím k dalšímu stromu. „Gary, chci se ti omluvit.“ To měla být její první slova. Ţádný nesmyslný úvod. Ţádné omluvy nebo vysvětlování. Jen se omluví a bude to mít za sebou. Zastavila se. Tamhle je. Viděla ho mezerou mezi stromy. Zděšeně zalapala po dechu. Opíral se zády o široký kmen stromu a Suki se k němu tiskla. Paţe měli propletené v těsném objetí a rty spojené v dlouhém polibku.

18

III. Nikoho

nepřekvapilo, kdyţ později odpoledne Ricky vytáhl z batohu pistoli. „Pojďte, děcka – pro kaţdýho jedna.“ Vytáhl pět dalších pistolí jednu po druhé. „Špičkový. To je ono!“ nadšeně vykřikl Pete. „Bezva!“ Gary byl taky nadšením bez sebe. Popadl pistoli a dělal, ţe střílí na Petea. Pete padl k zemi a předstíral, ţe se svojí pistolí pomstí. „Nechci ţádnou válku,“ vzdychla Della. „Já hry na válku nesnáším,“ stěţovala si Suki. „Jsou takový… je to takovej boj o ţivot.“ Jaká hluboká myšlenka, pomyslela si Della hořce. Od té doby, co viděla Suki a Garyho v lese, se její bolest obrátila ve vztek. „Já jsem to nikdy nehrála,“ řekla Maia. „To se rozdělíte do druţstev nebo hraje kaţdej sám za sebe?“ „Uděláme druţstva,“ řekl Ricky a vytáhl z batohu barvu do paintballových pistolí. „Mě vynech,“ řekla Suki. „No tak, holky. Bude legrace,“ škemral Gary. „Před pár týdny jsme si dali paintballovou bitvu v Shadysideském parku. Kdyţ jsme skončili, byli jsme zapatlaný barvou od hlavy aţ k patě. Děsná legrace.“ „To musely být přímo orgie smíchu,“ poznamenala Suki sarkasticky. „Tak jo. Nebudu kazit hru,“ řekla Della, která rychle změnila názor. Je-li Suki proti, pak tedy ona bude pro! Ať Gary vidí, kdo se nechává prosit. 19

„Tak já taky,“ řekla Maia a pohlédla na Dellu, od které očekávala povzbuzení. „Prima,“ zajásal Gary. „Tak, Suki,“ poloţil jí ruku na rameno, „nedělej fóry.“ „Uţ jsem ti řekla, ţe hry na válku nemám ráda,“ trvala na svém Suki a odtáhla se od něho. „To není ţádná válka. Je to jenom hra – se střílením,“ uklidňoval ji Ricky. Suki na něho pohlédla a píchla ho prstem do oplácaného břicha. „Budu mít moţnost zastřelit barvou i tebe, Schorre?“ „No jasně,“ odpověděl Ricky. „Ach, píchni mě ještě jednou. Moc se mi to líbilo.“ „Sklapni!“ odsekla Suki a z legrace pohrozila Rickymu pěstí. „Dobrá, vyhráls. Budu hrát. Ale jenom proto, abych tě mohla zlikvidovat, Schorre.“ „Holky proti klukům,“ navrhl Pete. „Dobrý,“ souhlasil rychle Gary. Della byla zklamaná. Chtěla být v Garyho druţstvu a ne se Suki. Ricky byl plně zaměstnán nabíjením paintballových pistolí ţlutou barvou pro děvčata a červenou pro chlapce. „Zapamatujte si, dva zásahy a jste zajatci, tři zásahy a jste mrtví,“ řekl váţně. „To jsem mohl vědět, ţe je vezeš,“ řekl Pete a pohrával si s nabitou pistolí. „Tvůj batoh byl mnohem větší neţ ty ostatní.“ „Vozím je s sebou všude,“ řekl Ricky. „Vzal jsem je i na bratrancovu svatbu!“ „Jak dlouho budeme hrát?“ zeptala se Maia a pohlédla na hodinky. „Ne aţ do tmy, ţe ne?“ „Do tý doby jim to natřem,“ řekla Suki, vzala si nabitou pistoli od Rickyho a vystříkla do vzduchu proud ţluté barvy. Ricky na ni pohlédl. „Jen to zkouším,“ řekla. „Prvních deset minut ţádný střílení,“ vyhlásil Ricky. „To nám dá čas, abysme se rozptýlili a zaujali pozice.“ Paintballové bitvy byly jediné okamţiky, kdy se Ricky choval váţně. Della usoudila, ţe takhle je snesitelnější, neţ kdyţ se snaţí nemoţně ţertovat nebo být za kaţdou cenu a za všech okolností vtipný. Podle Garyho měl ale Ricky smůlu, ţe v této hře nebyl příliš 20

úspěšný. Svými rozměry poskytoval dobrý cíl a vţdycky ho někdo trefil. Na tábořiště padl stín. Della vzhlédla k obloze. Objevilo se několik těţkých šedých mraků. Najednou se ochladilo. První opustili tábor chlapci, vydali se ve skupině k jihu. Děvčata se rozhodla počkat několik minut a pak se vypravila na západ. Potom se hodlala rozdělit a obklíčit chlapce. Kdyţ chlapci se smíchem a vtipkováním odešli, Suki se převlékla do olivové zeleného svetru, aby, jak usoudila, byla lépe maskovaná. Další hluboká myšlenka. Dvě v jednom dni, pomyslela si Della. Neměla Suki nikdy ráda. Vlastně o ní nikdy ani nepřemýšlela. Nepatřily do stejné party. Ale teď měla Della pádný důvod o ní přemýšlet a nenávidět ji. Nebo je nespravedlivá? Koneckonců se s Garym rozešla ona. Dá se říct. „Pojďme. Vyrazíme,“ řekla Maia. Pistole se v její malé ruce zdála nějak veliká a vůbec k ní nepatřila. Vydaly se společně do lesa. „Je to vzrušující. Úplně sexy,“ řekla Suki. „Co? Sexy?“ Della to nepochopila. „Jo. Víš, lovit a být loven.“ „Fakt vzrušující,“ opakovala Suki a opatrně překročila větev spadlého stromu. Poryv větru zakýval větvemi a zelené listy zaševelily. Velký mrak zastínil slunce a les náhle ztmavl. „Dá se ta barva vyprat?“ zeptala se Maia. Její nadšení nemělo dlouhého trvání. Vypadala znovu vystrašeně. „Ale samozřejmě,“ odsekla Della. „Ricky přece říkal, ţe se to vyprat dá. Normálně to pustí.“ Maia na ni pohlédla a všimla si netrpělivosti v Delliině hlase. Della si připomněla, ţe nesnáší Suki. Neměla by to odskákat Maia. „Teď se rozdělíme a obejdeme je,“ navrhla Suki a mávala velkou šedou pistolí. „Dobrá,“ souhlasila Della rychle. Uvědomila si, ţe se těší, aţ bude sama, pryč ode všech. „Jak vás najdu, kdyţ se ztratím?“ ptala se Maia a povytahovala si 21

rukávy mikiny. „Jdi směrem pryč od slunce. Na východ. Tak se dostaneš zpátky do tábora,“ radila jí Della. Maia se podívala na slunce, jako by se chtěla ujistit, ţe tam stále ještě je. „Fajn. Uvidíme se potom.“ Obrátila se a kráčela pomalu pryč mezi stromy. Pistoli třímala před sebou. „Poslouchej, jestli neuslyšíš kroky,“ zavolala. „Nikdo se k tobě nemůţe přiblíţit zezadu, aniţ by dělal hluk.“ „Díky,“ zavolala zpátky Maia. „Je to taková holčička,“ řekla Suki tiše. Neřekla to pohrdavě, ale Delle se nelíbila myšlenka, ţe Suki kritizuje její kamarádku. „Je správná,“ odpověděla jí rozzlobeněji, neţ zamýšlela. „Gary je stejně bezvadnej,“ řekla najednou Suki. Della si nebyla jistá, jestli slyšela dobře. Suki jí pohlédla do očí, jako by z nich chtěla vyčíst Delliinu reakci. Della se snaţila, aby na ní nebylo nic poznat. Neměla v úmyslu odkrýt své city před Suki tak lehce. „Rozešla ses s ním, ne?“ zeptala se Suki. Ale neţ se Della zmohla na odpověď – a co by taky odpověděla? – Suki uţ mířila do lesa a odhrnovala z cesty dlouhé šlahouny ostruţiníku, aby mohla projít. Bílé kotníčkové reeboky vrzaly na spadaném listí. Della se opřela o hladký bílý kmen stromu a pozorovala ji, dokud nezmizela v lese. Co tím chtěla vlastně dokázat? Snaţila se omluvit, ţe s ním začala tak rychle chodit? Byla to od ní výzva nebo se snaţila být přátelská? Dělala si z ní legraci? Della se vydala za děvčaty. Její mysl pracovala na plné obrátky. Snaţila se přijít na kloub tomu, co měla Suki za lubem, kdyţ pronesla tu překvapující poznámku. Zapomněla dávat pozor na cestu, zapomněla i na plastikovou pistoli, kterou měla mít připravenou pro případ, ţe by narazila na některého z chlapců. Praskot větviček ji vrátil do skutečného ţivota. Otočila se, přikrčila se a nad hlavou se jí rozprskl vodotrysk červené barvy. Padla na kolena, zvedla pistoli a bez míření vypálila. „Hej!“ slyšela Rickyho vyjeknout. 22

Vykoukla mezi vysokým plevelem a viděla, ţe si Ricky otírá z mikiny špláchanec ţluté barvy. „Netrefil!“ hulákala se smíchem. Přikrčena pádila do lesa, kde se schovala za široký kmen stromu. „Zásah!“ zařval Ricky a plnou rychlostí se za ní vrhl. Vystřelil, ale proud červené barvy vytryskl do vzduchu a dopadl na zem, aniţ by zasáhl Delliin strom. Della vypálila jednou, dvakrát, ale uţ se netrefila. Odbočila a utíkala po úzké pěšince mezi jedlemi a borovicemi. Obrátila se právě včas, aby viděla, jak Ricky s cákancem ţluté barvy zářícím na tmavé mikině, zakopl o nízký pařez a padá po hlavě do bláta. Pistole mu vyletěla z ruky. S vítězným úsměvem na tváři odbočila Della z pěšinky a utíkala dál. Odstrkovala z cesty větve a šlahouny ostruţiníku a běţela, jak nejrychleji mohla. Je to legrace, pomyslela si. Teď uţ ji Ricky nenajde. Najednou mraky ztěţkly a zakryly slunce, les ztmavl. Vřískající ptáci vzlétli a pak se usadili vysoko ve větvích stromů. Vítr zvedl prach a suché listí. Otřásla se, kdyţ zjistila, ţe ztratila původně zvolený směr. Kde to jsem? Pohlédla na slunce, aby určila, kde se nalézá, ale tmavé mraky je téměř úplně zakryly. To jsem Maie dala fakt dobrou radu, aby se řídila sluncem, řekla si. Chudák Maia se uţ moţná taky ztratila. „Hej, Maio!“ vykřikla nahlas. Uţ jí nezáleţelo na tom, jestli ji chlapci uslyší nebo ne. Ale nic se neozvalo. „Maio! Suki! Slyšíte mě?“ Ţádná odpověď. Ptáci najednou ztichli. Je to divný, pomyslela si Della, jako kdyby je někdo vypnul. Jako kdyţ se vypíná televize. Ticho bylo podivné, nepřirozené. „Nebuď morbidní,“ pokárala se. Vítr změnil směr. Někde poblíţ zapraskala větvička. Nadskočila. Otočila se, přesvědčená, ţe se tam někdo schovává. „Maio? Suki?“ 23

Kde vlastně jsou? Otočila se a vydala se zpátky do tábora. Nebyla si jistá, ţe jde správným směrem, ale doufala, ţe ano. Měla dobrý orientační smysl. Ale ještě nikdy před tím nebyla sama uprostřed lesa. Ostrov má výhodu, les musí někde končit. Půjde-li rovně, dostane se ven. Ale nechodí pořád dokola? To se nedá poznat. Terén stoupal a zase klesal. Uvědomila si, ţe tady ještě nebyla. Na jedné straně ohnutého starého stromu rostl hustý zelený mech. Mech na stromě. Vzpomněla si, ţe mech roste jen na jedné straně stromu. Ale na které? Prohlíţela stromy. Na severu? Na východě? Nemohla si vzpomenout. „Maio? Suki? Kde jste kdo?“ Kde mohou být? Zapraskaly větvičky. Znělo to jako kroky. Jsou to lidské kroky? Obrátila se, ale nikdo za ní nebyl. Otočila se zpátky a kráčela dál kolem stromu porostlého mechem. Terén se mírně vlnil. Šplhala do stále prudšího kopce. Znovu se ozvaly kroky. A ještě jednou. Teď uţ je to jisté. Někdo ji sleduje. Neotočila se. Nejspíš jeden z kluků, který se za ní tajně plíţí a plánuje zákeřný útok. Ale tady se přece nedá mluvit o zákeřném útoku, kdyţ ho prozradí praskání větviček při sebemenším pohybu. Co má teď dělat? Počítat do deseti, otočit se a vypálit? Šla dál, proplétala se mezi vysokým kapradím, které vítr ohýbal aţ k zemi. Tři… čtyři… pět… Kroky byly stále hlasitější. Ať to byl kdokoli, byl uţ blízko. Osm… devět… deset! Otočila se, padla na kolena a zmáčkla kohoutek. Vzduchem se rozprskl proud ţluté barvy, pokropil listy a kmeny stromů a kapky dopadly na tmavou zem. Veverka se obrátila a zmizela po suchém listí. Znělo to jako lidské kroky! Veverka! Byla to jen veverka. Della se nahlas zasmála a vystřelila vysoko do vzduchu další barevný vodotrysk. Pronásledovala ji veverka a ona na ni vystřelila. To je tedy gól! 24

Příště uţ se rušit Dellu O’Connorovou neodváţí. Vypálila ještě jednu ránu do stromu, ale minula ho. Teď uţ byla úplná tma, ale cítila se ještě dobře. Veverka ji povzbudila. Uţ se nebála. Je to hloupost, čeho by se měla bát? Zvolna se spouštěla po prudkém svahu, aţ se dostala na rovný terén pokrytý suchým borovicovým jehličím a šiškami. Najednou, jenom několik stop před ní, se mezi stromy objevila postava. „Pete! Gary!“ Zmlkla. Nebyl to nikdo z jejích přátel. Byl to úplně cizí člověk. A kráčel rychle k ní.

25

IV. Pár

stop od ní se zastavil, ruce v kapsách koţené bundy. Měl pískově ţluté, nakrátko ostříhané vlasy. Usmál se na ni. Má milý úsměv, pomyslela si. Je hezký, jako herec. Uvědomila si, ţe zadrţuje dech. Rychle vydechla. Srdce jí tlouklo. „Ahoj,“ vypravila ze sebe nezvučně. „Polekal jsi mě. Ne věděla jsem…“ Nepřestal se usmívat. Jeho modré oči si ji měřily od hlavy k patě. „Promiň. Takýs mě polekala.“ Měl sametový hlas. Hádala mu takových dvaadvacet. „Nepředpokládala jsem…“ „Já taky ne,“ odpověděl a pokrčil rameny, ruce stále v kapsách. Je váţně dobrej, pomyslela si, a ten úsměv! „Co tady děláš?“ vyhrkla a pak rychle dodala, „já hledám kamarády. Asi jsem se ztratila.“ Vlastně… proč mu to ale povídá? „Ztratila?“ vypadal, jakoby ho to pobavilo. Usmál se ještě víc a odkryl rovné bílé zuby. Vytáhl ruku z kapsy a odhrnul si vlasy z čela. „Taky ses ztratil?“ zeptala se. Tiše, jen tak pro sebe se zasmál. „Ne, ani ne.“ „Hm.“ A proč je tedy sám uprostřed lesů na Fear Islandu? „Ty jseš z Shadysidu?“ zeptal se. „Jo, jsem tu na výletě. Táboříme tu.“ „Táboříme?“ zasmál se. Je to váţně nejkrásnější kluk, kterýho jsem kdy viděla, pomyslela si Della. A ty dolíčky, kdyţ se směje! Fakt by mohl dělat manekýna nebo něco takovýho. „Taky tu táboříš?“ zeptala se. 26

„Tak nějak.“ Bylo jasné, ţe si s ní jen tak hraje a vůbec nemá v úmyslu jí říct, proč tu je. „Odpovídáš rád na otázky?“ zeptala se laškovně. „Jasně. Zeptej se mě, na co chceš. Chceš znát číslo mý legitky?“ Oči se mu vyzývavě rozšířily. „Ne, jenom…“ „Chceš vědět, kolik měřím a váţím? Číslo bot? Nebo jak se jmenovala moje matka za svobodna?“ Mluvil rychle a vzrušeně. Neodhadla, jestli ţertuje neboje váţný. „Ano, to by mohlo být fakt zajímavý,“ zavtipkovala taky a sledovala jeho reakci. Zasmál se. Byl to srdečný nezáludný smích. Tím smíchem a čistým a pěkným vzhledem ji přitahoval. Obdivovala jeho tmavé oči. „Co tady teda děláš? Uprostřed lesa na Fear Islandu?“ zeptala se a opřela se o úzký kmen stromu. „No, vrátil jsem se,“ začal. „Z vejšky?“ „Jo. Přímo! Studuju vejšku v Bostonu.“ Kopl do vyčnívajícího kořene stromu. „Počkej, vţdyť ještě není konec semestru?“ namítla. „No… víš, neskončil jsem, ale jsem tu jako na praxi. Píšu práci, víš, o stromech.“ Poplácal kmen stromu, vedle kterého stál. „Na tomhle ostrově je spousta stromů, který se daj studovat. Píšu o reprodukci stromů.“ „Reprodukci?“ Oba se zasmáli. „To zní hrozně… zajímavě,“ řekla a pohlédla mu do očí. Proč má chuť s ním flirtovat? Vţdyť o něm nic neví. Ani neví, jak se jmenuje. „Já jsem Della. A ty?“ „Della? To je divný. Tak se jmenuju i já!“ „Mluv váţně!“ „Ne, já to myslím váţně.“ Zvedl ruku, jako by chtěl přísahat, ţe mluví pravdu. Přistoupil k ní blíţ a teď stál přímo u ní. „Máš pěknou bundu,“ řekla Della. Dotkla se rukávu bundy. „To je vinyl?“ Zasmál se. „Jseš legrační.“ Pohlédl jí do očí, jako by v nich něco 27

hledal. „Smysl pro humor je důleţitej, nemyslíš? Já myslím, ţe jo. Některý lidi nemaj smysl pro humor. Jak s nima jednáš? Umíš to? Co s tím děláš? Někdy je to jedinej moţnej způsob, jak se k někomu dostat. Kdyţ se chceš k někomu dostat a oni nevědí, odkuds přišla. Rozumíš mi?“ „Ne,“ odpověděla se smíchem. Nesmál se s ní. Kousl se do spodního rtu a obličej mu zváţněl. Shlíţel na ni z výšky. Teprve teď zjistila, jak je vysoký, asi o stopu vyšší neţ ona. „Mluvím o komunikaci,“ řekl a poslední slova zařval. „Mluvím o tom, jak se dostat do lidí, kdyţ nechtěj, abys k nim pronikla. Víš, jak to myslím?!“ „Asi jo.“ Začínala se ho bát. Hlavou se jí honily myšlenky, co má znamenat tenhle blábol o komunikaci? Nedávalo to ţádnej smysl. Proč je z toho tak vyvedenej z míry? Ustoupila o krok a rozhodla se změnit téma. „Takţe ty máš rád stromy?“ „Stromy?“ Na moment vypadal, jako by netušil, o čem mluví. „Jo, ano, jasně. Líbí se mi tvoje vlasy.“ „Mám je celý rozfoukaný od větru.“ „To se mi líbí.“ Pohlédl na oblohu. „Pěkně zataţeno. Doufám, ţe nebude pršet.“ Uţ byl zase klidný. „Jo.“ Přistoupil k ní blíţ a dotkl se rukávu její mikiny. „Pěkná mikina,“ poznamenal. „Právej vinyl!“ Cítila jeho dech na krku. Ustoupila, ale on rukáv nepustil. „Asi bych se měla vrátit.“ „Vrátit?“ „K přátelům. Uţ se asi diví, kde jsem.“ „A kde jsi?“ zeptal se. Neznělo to úplně jako vtip. Způsob, jakým to řekl, byl nepříjemný, téměř hrozivý. „K přátelům. Musím se vrátit do tábora.“ „Pošlete toto děvče do tábora,“ řekl, a aniţ by se usmál, hleděl jí upřeně do očí. Poprvé si všimla, jak se potí. To je divný, pomyslela si, na to, aby se tolik potil, je příliš 28

chladno a bunda přece není zas tak teplá! „Tak ahoj a měj se fajn, uţ musím jít,“ řekla a snaţila se, aby to znělo klidně, zatímco horlivě přemýšlela, jak se dostat pryč. Neřekl nic. Stál a hleděl na ni upřeně bez jakéhokoliv výrazu. Zdálo se, ţe usilovně o něčem přemýšlí a snaţí se na něco soustředit. „Je to pravý zlato?“ zeptal se a sáhl po její náušnici. „Nevím,“ řekla a rychle se od něj odtáhla. Najednou ji popadl za vlasy. Drţel ji pevně a táhl jí hlavu dozadu. „Hej!“ vykřikla. „Co to děláš?“ „Řek bych, ţe jsou,“ řekl. „Pravý zlato. Ty jseš opravdická princezna, vid!“ „Ne, pusť mě!“ Snaţila se zakrýt paniku v hlase, ale nemohla si pomoct. Sevřel jí vlasy ještě pevněji. „Neblbni – pusť mě. Myslím to váţně!“ „Já taky,“ řekl tichým hlasem, plným hrozby. Jednou rukou ji drţel za vlasy, druhou ji popadl za předloktí a přitáhl k sobě. Cítila vůni koţené bundy, pach kůţe smíšené s potem. „Hele, přestaň!“ ţadonila. „To bolí!“ „Promiň, princezno.“ Sevřel ji ještě pevněji. Snaţila se vytrhnout, ale byl moc silný. Vlekl ji nahoru do kopce porostlého hustým křovím. Druhá strana kopce se prudce svaţovala do hluboké rokle. „Co to děláš?“ křičela. „Co se mnou chceš udělat?“

29

V. Jednou

rukou ji pevně svíral, druhou si rozepínal bundu. Zvuk rozepínaného zipu byl strašně hlasitý. Della nikdy nic tak strašidelně hlasitého neslyšela. „Pete! Gary!“ zaječela. Tiše se zasmál. „Tady tě nikdo neuslyší,“ zašeptal. Přistrčil ji blíţ k okraji rokle. „Ne, počkej,“ ţebronila. „Co bys měla z čekání?“ Jeho hlas byl klidný, strašlivě klidný. „Já uţ tady čekám dlouho. Moc dlouho. Cekám tu na spoustu věcí. A teď jsem se rozhod něco si vzít, něco pro sebe. Víš, co tím chci říct?“ Zase mluvil rychle, bláznivě, měl divoké oči. Naklonil se k ní tak blízko, ţe jí prskal do obličeje. „Pusť mě,“ vypravila ze sebe a snaţila se, aby se jí netřásl hlas. „Neuteču. Slibuju.“ „Nechci toho moc, ale něco chci,“ pokračoval a ignoroval její prosbu. „Tomu starýmu jsem to taky povídal, ale nechtěl mě poslouchat. Nechtěl se se mnou bavit. Nechtěl se mnou komunikovat. O tom přece mluvíme. O komunikaci. Přišel jsem na to, jak s ním komunikovat, ale nezlepšilo se to. Teda, nemůţeš se poučit, kdyţ jseš mrtvá. Víš, na co naráţím?“ „Jo… Pusť mě, prosím tě!“ „Nevíš, o čem mluvím, ţe jo? Radši bys to ani neměla vědět. Radši dělej hloupou, jo? Jo! Líbím se ti! To se pozná. S tebou se můţu bavit.“ „Ano. Ne. To bolí!“ Těţce dýchal, hrud se mu zdvíhala, sevření trochu povolilo. Della se zaklonila a všimla si stříbrného řetízku se třemi lebkami, který měl okolo krku. „Oh!“ vydechla. Byly tak ohavně realistické, vypadaly 30

zlověstně. Upřeně hleděl Delle do očí. „Co chceš?“ zeptala se. Neodpověděl. Ani nemrkl. Kdyţ mlčel, naháněl ještě větší hrůzu, neţ kdyţ tak divoce blábolil. Najednou si vzpomněla na paintballovou pistoli. Nacpala si ji přece do zadní kapsy dţínů. Snaţila se na ni dosáhnout, nejdřív nahmatala hlaveň, pak popadla rukojeť. Trhla rukou zpátky, zvedla pistoli a vystřelila. Ţlutá barva mu vystříkla na čelo. Celý překvapený vyprskl, pak zlostně vykřikl a pustil ji, aby si mohl utřít čelo. Vytrhla se mu a utíkala, letěla a klopýtala. Kam běţí, nevěděla. Bylo jí to jedno. Snaţila se dostat pryč. Škobrtla o kořen, ale rychle se zase vzchopila. Utíkala skoro poslepu, husté větve se míhaly kolem ní. Byl těsné za ní, skočil po ní. Chytil ji za nohy a strhl k zemi. Tvrdě dopadla, koleno ji prudce zabolelo a ucítila bolest v celém těle. Popadl ji v pase. Neţ si stačila uvědomit, ţe je zase zajatcem, postavil ji na nohy. Zlostně s ní zacloumal. Vytrhl jí paintballovou pistoli z ruky a zapíchl jí hlaveň do zad. „Pusť mě! Pusť mě!“ křičela. Lapal po dechu a pot mu stékal po čele i po tvářích. Strkal ji před sebou zpět k okraji rokle. Snaţila se vyprostit, ale drţel ji pevně za zkroucenou ruku a postrkoval ji pistolí vpřed. Na okraji rokle se zastavil. Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „To jsi neměla dělat,“ zamručel. Kdyţ se k ní sklonil, vyrazila proti němu oběma rukama a vší silou do něj strčila. Ztratil rovnováhu a oči se mu rozšířily úţasem. „Hej!“ Zavrávoral, nohy mu vyletěly do výšky a přepadl přes okraj strmé rokle. Snaţil se něčeho zachytit, ale sáhl do prázdna. Zavřela oči. Slyšela, jak se kutálí po prudkém svahu. Slyšela, jak vykřikl, pak 31

se ozval tupý úder, zaúpění. Potom nastalo ticho. Trvalo to nanejvýš tři nebo čtyři vteřiny. Zdálo se to jako rok. Otevřela oči. Všechno ztmavlo. Stromy, zem, obloha. Zhluboka se nadechla a zadrţela dech. Někdy ji to uklidňovalo. Tentokrát to nepůsobilo. Nejdřív chtěla utéct. Ale věděla, ţe neuteče, dokud se nepodívá na dno rokle. Měla pocit, ţe se zem naklání, stromy rostou všemi směry, zápasí mezi sebou. Zatřásla hlavou, aby přemohla slabost. Pohlédla do rokle. Nebyla ani zdaleka tak hluboká, ani tak strmá, jak se jí původně zdálo. Leţel na dně, tělo měl zkroucené a hlavu v divné pozici, jako by byla oddělená a někdo ji nedbale připevnil, aniţ věděl, jak správně patří. Udělala pár opatrných kroků po svahu. Nehýbal se. Ústa měl široce otevřená, oči zavřené. Hlavu měl nepřirozeně otočenou na stranu, jako by mu odpočívala na rameni. „Ne!“ Zlomil si vaz? Udělalo se jí špatně. Všechno se s ní začalo točit. Klesla na zem a čekala, aţ se stromy přestanou hýbat. Co mám dělat? Uvaţovala. To nemůţe být pravda. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Chtěla se probudit a zapomenout na ten zlý sen. Chtěla utéct pryč. Chtěla zastavit paniku, která se jí zmocňovala. Kdyby mohla začít myslet klidně… Neţ si uvědomila, co vlastně dělá, byla na nohou a klopýtala a klouzala se svahu rokle. Na dně se zastavila nad nehybným tělem a němě zírala na řetízek se třemi stříbrnými lebkami, které vypadaly, ţe ji taky upřeně pozorují. Ústa měl otevřená a v obličeji hrůzu. Zdálo se, ţe říká: „Tos udělala ty! Zabilas mě, Dello!“ „Ne!“ zaječela. „Vstaň! Vstávej!“ Popadla ho za paţi a snaţila se ho zvednout. Ruka byla bezvládná, bez ţivota. Pustila ji a cítila, ţe se jí zvedá ţaludek. „Vstaň! Vstávej!“ Uţ byla taková tma, ţe nebylo skoro nic vidět. Jen kdyby se s ní 32

přestalo všechno točit. Kdyby mohla normálně dýchat, normálně myslet. Co má dělat? To nemůţe být pravda, pomyslela si. Nemůţe být po něm! Ruce se jí třásly. Klesla na kolena do suchého listí a sáhla po jeho ruce. Prsty se mu snaţila nahmatat puls na zápěstí. Kde je? Kde je? Sakra, musí mu přece nahmatat puls. Ano! Nahmatala ho. Jemný, neustálý tlukot, rychlý, silný! Ano, nahmatala mu puls. Je ţivý. Je – Ne. Otřásla se. Byl to její vlastní puls. Třásly se jí ruce. Sáhla mu na krk. Takhle to viděla v kině. Puls se dá taky nahmatat na straně krku. Hlava mu klesla dozadu. Stiskla mu silně krk. Pohnula prsty. Nic. Nic. Nic. Nic. Znovu ho popadla za zápěstí. Nic! „Ohh!“ Vztyčila se, rukama si zakryla tvář. Byl mrtvý. Zabila ho. V sebeobraně. Vţdyť to byla sebeobrana. Ale co na tom záleţí. Zabila člověka, lidskou bytost. Co teď?! Zničila si ţivot! Rodiče přijdou na to, ţe jeli na výlet bez Abnera. Všichni rodiče na to přijdou. Pomyslela na Maiu, na slib, který jí dala, ţe se nic nestane. A teď se stalo. Celé město se dozví, ţe zabila člověka. Po celý zbytek ţivota ji bude strašit tenhle okamţik. Zničila si ţivot. Ne. Proč by si měla zničit ţivot kvůli takovému… takovému bláznovi? Proč by měla kazit ţivot ostatním? Odvrátila se od něj, aby mohla lépe přemýšlet. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Bylo těţké přemýšlet o tom, co je správné. Ale věděla, ţe uţ se rozhodla. Nepoví o tom nikomu. Nemá důvod někomu něco říkat a má mnoho důvodů o tom nemluvit. 33

V kaţdém případě to byla nehoda. Jenom nehoda. Do té rokle mohl přece sklouznout a spadnout sám. Sám se mohl udeřit do hlavy a zlomit si vaz, nebo co si to vlastně udělal. Najednou věděla, co udělá. Bylo to vlastně jednoduché a chytré. Vymyslela to správně. A nechránila jenom sebe. Chránila kamarády. Nezaslouţili si, aby jim navţdycky zničila ţivot kvůli téhle nehodě. Sklonila se a sebrala náruč suchého listí. Nasypala mu listí na nohy. Ještě jednu náruč. Zasypala mu boty. Další náruč. Pomyslela si, ţe to nepotrvá dlouho, neţ ho celého pokryje listím. Pak se vydá zpět do tábora a bude předstírat, ţe se nic nestalo. Nahrabala ještě jednu náruč listí. Začala mu je sypat na prsa a přitom pohlédla nahoru na horní okraj rokle. Stál tam Ricky s Maiou a zděšeněji pozorovali.

34

VI. „On mě napadl!“ vykřikla Della a škrábala se nahoru po příkrém svahu. „Nechtěla jsem to udělat! Teda, nechtěla jsem ho strčit. Prostě spadnul. Byla to nehoda!“ Maia vypadala ještě vystrašeněji neţ Della, ale pospíchala jí naproti a pomáhala jí vylézt z rokle. Objala ji a snaţila se ji uklidnit. „Jenom klid,“ šeptala Delle do ucha. „Uklidni se. Řekni nám to pomalu.“ „Co je to za chlapa?“ chtěl vědět Ricky, který stál na okraji rokle a pohlíţel na zpola zakryté tělo. „Já nevím,“ odpověděla Della a snaţila se přestat třást po celém těle a ovládnout dech. „To se vám právě snaţím vysvětlit. Prostě ke mně přišel. Chtěl… chtěl… odstrčila jsem ho a on spadl. Je – je mrtvej. Je úplně mrtvej.“ Maia ji pustila a odtáhla se. „Dello, tys mi slíbila –“ začala, ale byla tak rozčilená, ţe nebyla s to dokončit větu. „Moji rodiče – oni…“ Pete se objevil za Dellou a poloţil jí ruku na rameno. „Uklidni se. Uţ je to pryč,“ řekl jemně. Della se na něj usmála. Uţ se trochu uklidnila. „To je fakt drsný,“ slyšela Suki, jak říká Garymu. „V ţivotě jsem nikdy neviděla mrtvolu.“ „Ale kdo je to? A co tady dělal?“ ptal se Ricky, najednou váţný. „Jenom nějakej cvok,“ zamumlala Della a otřásla se. „Ale co tady dělal tak sám?“ opakoval Ricky vysokým, kňouravým hlasem. „Jak to mám vědět, Ricky!“ odsekla Della. „Nebyl to můj blízkej 35

přítel, víš. Byl to nějakej chlap, kterej mě v lese napadl. A neseznámil mě se svým ţivotopisem!“ „Promiň,“ řekl Ricky jemně. „Nemusíš hned křičet.“ Křičet? Měla pocit, ţe bude ječet ze všech sil. „Jseš si jistá, ţe je mrtvej?“ zeptal se najednou Gary. „Co?“ „Jseš si jistá, ţe je mrtvej?“ „No, jsem,“ řekla Della a znovu si vybavila své zoufalé a neúspěšné pokusy najít puls. Jen co si na to vzpomněla, začalo jí být zase špatně. Sedla si na zem, opřela se o ruce a zavřela oči. „Asi bysme to měli zkusit ještě jednou,“ ozval se Gary. „Já tomu prostě nevěřím. To není pravda?!“ vykřikla Maia. „Zničit si ţivot kvůli jednomu pitomýmu výletu!“ „Drţ zobák, Maio!“ zaječela Della, které uţ bylo všechno jedno. „Ale naši mě zabijou!“ trvala na svém Maia. Della na ni pohlédla. Slzy jí tekly po tvářích. Proč brečí? Kde bere nervy na to, aby brečela? Zabila jsem ho přece já! „Sklapni, Maio,“ okřikla ji Suki. „Tohle nevylepší reputaci nikomu z nás.“ „Je mi nějak zle,“ ozval se Ricky. „Můj ţaludek…“ a odběhl mezi stromy. „Jdu dolů,“ řekl Gary. „Proč?“ Suki ho popadla za rukáv. Ale vytrhl se jí a klouzal dolů do rokle. „Počkej – já jdu s tebou,“ křikl Pete, ale ani se ho nesnaţil následovat. Della se postavila a sledovala Garyho, jak se spouští na dno rokle. Vítr, který se zvedl, unášel listí, navršené na mladého muţe, takţe to vypadalo, jako by se hýbal. Někde v dálce zaslechla hlasité krákorání vran. Připomněly jí krkavce. Představila si velké černé krkavce, jak nenasytně napadají tělo neznámého muţe a trhají je na kusy. Zatřásla hlavou, aby zahnala odporné představy. Gary se skláněl nad tělem a odstraňoval listí, které na něj Della navršila. „Vypadá to, ţe uţ je studenej,“ zavolal nahoru Gary, hlas se mu třásl a přeskakoval. Všichni mlčeli. Ricky se vrátil. Silně se potil a vypadal přepadle. 36

„Nemůţu najít puls,“ zavolal Gary. Ricky si sedl s nohama kříţem, podepřel si hlavu rukama. „Co budem dělat?“ zeptal se. „Přikrejem ho tím listím,“ odpověděla Suki, jako by uţ bylo rozhodnuto. „Přikrejem?“ zeptala se Maia spíš nadějně neţ překvapeně. „Budeme předstírat, ţe o tom nevíme?“ Pete stál blízko Delly, málem ji objal, pak zaváhal. „Co tomu říkáš, Dello?“ zeptal se. „Copak muţem udrţet takovouhle věc v tajnosti?“ vyhrkla Della, aniţ pohlédla na ostatní. „Musíme,“ ţadonila Maia. „Jo, musíme,“ opakoval Ricky zachmuřené se sklopenou hlavou. Objevil se Gary, těţce dýchal, vypadal otřeseně. „Nenahmatal jsem puls,“ řekl. „Rozhodli jsme se, ţe ho přikrejeme tím listím a budem dělat, jako ţe se nic nestalo,“ vyloţila Suki Garymu. „Jasně.“ Gary potřásl hlavou. „Kdo s tím nesouhlasí?“ Nikdo se neozval. „Pojďme,“ řekl Gary a pohlédl na Petea. „Já vám pomůţu,“ řekla Della a vykročila. „Ne,“ zarazil ji Pete. „My to zvládnem s Garym.“ Zmizeli v rokli. Della se nedívala, ale slyšela šustění listí. Bylo jí jasné, ţe tenhle zvuk nikdy nezapomene. Po několika minutách se všech šest vydalo v tichosti zpět do tábora. Dellu překvapilo, ţe stany, batohy i dříví našli tak, jak je zanechali. Celý svět se změnil v tom jediném okamţiku na okraji rokle. Měla pocit, ţe se muselo změnit úplně všechno. Vidět zase tábořiště, které vypadalo jako předtím, bylo uklidňující. Třeba bude všechno jako dřív. Moţná, ţe tohle tajemství zůstane na ostrově a vzpomínky postupně zmizí, napadlo ji. „Pojďme se zabalit a zmizet odtud,“ navrhla Suki a zvedla svůj batoh. „Ano,“ souhlasila Maia. „Uţ na tomhle hrozným místě nechci strávit ani minutu.“ 37

„Ne, počkej,“ namítla Della. „Teď se přece nemůţeme vrátit. Rodiče budou chtít vědět, proč jsme se vrátili tak brzo, proč jsme tu nezůstali přes noc.“ „Má pravdu,“ řekl Gary rychle. „To chceš říct, ţe tu mám strávit celou noc?“ vyhrkla Maia. „Ne! Já nechci! Já teda ne.“ Sebrala batoh a rozčileně ho poloţila na hromadu dříví. „Maio, jestli nesklapneš, zásypem tě taky listím,“ vyhroţovala Suki. Maia se zarazila. Ricky se zasmál. Uţ vypadal skoro normálně. „Musíme se všichni uklidnit, nebo to aspoň zkusit,“ navrhl Gary. „Della má pravdu. Zůstaneme tu do zítřka. Všechno musí vypadat normálně. Nesmíme poskytnout rodičům záminku k podezření, ţe se výlet nepovedl.“ „Propadák,“ zamumlala Suki. „Myslím, ţe uţ na to nikdo nemá náladu.“ „Já vím,“ řekl Gary, „ale nemáme na vybranou. Musíme tu zůstat.“ „Ale mně je zima,“ zakňučela Maia. „Uděláme oheň,“ řekl Gary. „U ohně nám bude líp.“ „Něco teplého do ţaludku nám taky neuškodí,“ řekl Ricky. „Zvlášť proto, ţe já svůj oběd nedávno vyhodil!“ Zapálili velký oheň a opekli si buřty. Della se divila, ţe neztratila chuť k jídlu. Nikdo moc nemluvil. Dokonce i Ricky mlčel a hltavě polykal jídlo. Byla chladná jasná noc. Prudký poryv větru rozfoukal oheň a táborák se znovu rozhořel. Della Vzhlédla k obloze plné zářících ţlutých a bílých hvězd. „Jak je ti?“ zeptal se Pete a klesl na deku vedle ní. „Dobrý, dík,“ usmála se na něj. Byl opravdu milý. Gary a Suki seděli spolu naproti, jedli a mlčeli. Maia seděla tak blízko u ohně, jak to jen šlo, a mnula si ruce, aby se zahřála. „Nemůţu se vůbec zahřát,“ řekla, kdyţ viděla, jak na ni Della s Petem hledí. „Řekl bych, ţe dneska nebude zájem o strašidelný historky,“ 38

zavtipkoval Ricky, kdyţ dojedli. Byl to jeho první pokus o vtip, ale stejně jako ty předešlé, neměl ţádnou odezvu. „Myslím, ţe bysme měli jít spát co nejdřív,“ napadlo Maiu. „Hned jak se probudíme, bude čas jet domů.“ Potřásla zničeně hlavou a hleděla přitom do ţluté záře plamenů. „Chtěla bych, abysme uţ jeli domů.“ Vstala a táhla deku do dívčího stanu. „Ne – počkej!“ zavolal ji Gary a přestal objímat Suki. „Nejdřív budem přísahat.“ „Jak přísahat?“ zeptal se Ricky, zabalený do deky tak, ţe mu bylo vidět jen obličej. „Ţe budem mlčet,“ řekl Gary. „Tajemství Fear Islandu musí zůstat tady. Budem se drţet za ruce a všichni to odpřisáhnem.“ Vítr zahučel. Všech šest stálo váţně v kruhu a kaţdý natáhl ruku nad oheň. Všech šest rukou se dotklo. Suki stáhla ruku. „To je blbost,“ řekla. „Není. Obřad to zpečetí,“ nesouhlasil s ní Gary. Suki obrátila oči v sloup, ale ruku dala zpátky k ostatním. Naklonili se dopředu, tváře jim zářily ve světle ohně. „Tajemství zůstane zachováno,“ řekl Gary pomalu tichým hlasem. Jakmile to dořekl, závan větru sfoukl dohořívající oheň. Maia zaječela. Trvalo pár vteřin neţ se jim ji podařilo uklidnit. Pete se Suki rychle rozdělali oheň. Maia zareagovala jako jediná nahlas, ale vylekaně vypadali všichni. „Ještě ţe není úplněk,“ poznamenal Ricky. „Snad se nemusíme bát vlkodlaků.“ Vtípek byl nesmělý, ale stejně nikdo nereagoval. Naskládali batohy k ohni, protoţe ve stanech nebylo dost místa. Della šla s Maiou do dívčího stanu. Kdyţ k němu došly, otočila se a zahlédla Garyho se Suki v objetí, jak odcházejí z tábořiště. Ve stanu bylo teplo a vlhko. Della si začala rozbalovat spací pytel. Zvenku slyšela vítr a šustění listí. Šustění listí, listí, které dopadalo na tělo toho mladíka. Pohřbený v listí. V listí. Pohřbený v šustícím listí. „Ne!“ Zacpala si uši, ale zvuk šustícího listí slyšela stále. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Maia, která lezla do spacího pytle úplně oblečená. 39

„Co?“ Maiu bylo sotva slyšet. Její hlas nebyl s to přehlušit šustění listí. Spoustu listí, suchého, hnědého listí, navršeného do výšky. „Ptala jsem se, jestli jseš v pořádku?“ „Jo, jasně. Asi jo.“ „Neměli jsme sem vůbec jezdit,“ řekla Maia. „Já jsem to věděla, ţe jsme to neměli dělat.“ Odvrátila se od Delly. Della neřekla nic. Rozbalila si spací pytel, naslouchala větru a listí a přemýšlela o neznámém mladíkovi. Znovu cítila jeho čelo na své tváři, cítila jeho koţenou bundu a znovu ho viděla, jak padá, kdyţ do něj strčila. Strčila do něj a on to nepřeţil. Donutila se myslet na něco jiného. Gary. Ne. Na Garyho také nemohla myslet. Ten byl zrovna v lese se Suki. Proč souhlasila s tímhle výletem? Hlavním důvodem byl Gary. Urovnání vztahu s Garym. Ale to teď nepřicházelo v úvahu. Je konec. Konec. Jako s tím mladíkem v lese. Dello, nech toho! Nesmíš na to myslet! Ne, nemůţu. Nejde to. Nikdy na to nezapomenu. Po pár hodinách bezesného spánku se probudila. Brněla ji ruka a vůbec ji necítila. Zřejmě na ní leţela. Vytáhla ji ze spacího pytle a zatřepala s ní. Tvář měla studenou a vlhkou. Všechno bylo zavlhlé. Posadila se a pomalu rozeznávala jednotlivé předměty. Maia, zachumlaná do spacího pytle, spala. Suki oddechovala nahlas otevřenými ústy, ale spala také. Kdy se vrátila? Della si rukou prohrábla vlasy. Vlhko, vlhko, vlhko. Stany snad nemají propouštět rosu? Venku zaslechla nějaký zvuk. Zamrazilo ji. Je tam někdo? Poslouchala. Vítr se utišil. Teď bylo ticho. Zapraskala větvička. Ţe by tam někdo chodil? Zaslechla škrábavý zvuk. Ano, někdo tam je. To je ještě někdo vzhůru? Poslouchala. Další zvuk, jako kdyţ někdo šlápne na větvičku nebo suché listí. Křeč v ruce nepovolila, ale Della se vzchopila. Teď uţ byla opravdu vzhůru. „Maio! Suki! Vzbuďte se!“ zašeptala. „Maio – prosím tě! 40

Vzbuďte se někdo!“ Spolunocleţnice se zavrtěly. „Kolik je?“ zeptala se nakonec Maia ospalým hlasem. „Ššš,“ varovala ji Della. „Poslouchej. Myslím, ţe venku někdo je!“ To vyděsilo Maiu i Suki a přivedlo je to k plnému vědomí. Vztyčily se a Suki vkleče zašeptala: „Třeba to byl jenom vítr.“ Ale vypadala stejně vystrašeně jako Maia. „Co budem dělat?“ zeptala se Maia a přetahovala si přes sebe spací pytel, aby jí nebylo zima. „Šššš! Poslouchejte,“ špitla Della. Zaslechly zvuk kroků. Zavrzání boty na oblázcích. A ještě jiný zvuk. Co to bylo? Zakašlání? Della si taky klekla a pomalu lezla ven. Bolel ji bok. Krk měla ztuhlý. Kdo to říkal, ţe spaní na zemi je pohodlný? „Dello, pojď zpátky,“ ţadonila Maia. „Kam jdeš?“ „Chci vidět, kdo – nebo co – to je,“ zašeptala Della. „Jdete se mnou?“ Suki se zavrtala zpátky do spacího pytle a přetáhla si ho přes hlavu. Maia se ani nepohnula. „Vypadá to, ţe budu muset jít sama,“ povzdechla si Della. „Radši znovu usni,“ ozval se Sukiin hlas, přidušený spacím pytlem. „Je to jen zlej sen.“ Ozval se další vrzavý zvuk, tentokrát hlasitější a blíţ u stanu. „Vem si tohle,“ podala Maia Delle zahanbené baterku. Della si ji vzala, vklouzla do tenisek a zaváhala u vchodu do stanu. Pak vylezla a svítila baterkou na všechny strany. Nikde nikdo. Odstoupila ještě kousek od stanu. Oheň dohoříval, červenomodré uhlíky slabounce praskaly. Zastavila se a poslouchala. Kroky! Hned za klukovským stanem. „Kdo je tam?“ zavolala, ale její hlas zněl slabě. Uvědomila si, ţe za stany ji nemůţe být slyšet. „Je tam někdo?“ Teď se jí to povedlo hlasitěji. Kráčela bázlivě kolem klukovského stanu a baterku drţela před sebou. Šla opatrně, protoţe si nezavázala tkaničky. Došla na okraj 41

mýtiny. Bylo úplné bezvětří. Slyšela pouze svůj vlastní dech a kroky na suchém listí. Vykročila mezi stromy. „Kdo je tam?“ Posvítila baterkou do lesa. Zatřásla se spíš strachem neţ zimou. Co tady dělám, ptala se sama sebe. Koho tady tak můţu najít? Znova se otřásla a vrátila se zpět. Pomyslela si, ţe to bylo přece jen asi nějaké zvíře. Ptákovina! Courám se po lese uprostřed noci a honím nějaký zvíře! Ztrácím rozum. Opatrně překročila zbytky ohně a chystala se vlézt zpátky do stanu, kdyţ ji něco upoutalo. Batohy! Předtím byly pečlivě narovnané vedle ohniště. Teď byly rozházené po zemi. Shodil je někdo? Přistoupila k nim a posvítila na ně baterkou. Nezdálo se, ţe by je někdo otvíral. Ne, asi to byl vítr. Nebo zvíře. Mýval hledal potravu. To je všecko. Kroky, které slyšela, jak mizí v lese, musely patřit mývalovi. Maia a Suki seděly u vchodu do stanu a nervózně očekávaly její příchod. „Asi to byl jen mýval,“ pokrčila Della rameny. „Vţdyť jsem to říkala,“ potřásla Suki hlavou a vklouzla zpátky do spacího pytle. „Díky bohu,“ povzdechla si ulehčené Maia. Della odkopla tenisky a taky zalezla do spacího pytle. Teď v něm bylo zima. Poslouchala. Ale slyšela jen Sukiino hlasité oddechování. Aţ do rána poslouchala Sukiino chrápání a sledovala, jak se Maia vrtí a převrací. Uţ neusnula. Ráno se všichni vynořili ospalí a ztuhlí jako medvědi po zimním spánku. Maia měla pořád slzy na krajíčku, ale ovládla se a nerozbrečela se. Chvatně posnídali a v tichosti se sbalili. Dychtili dostat se z ostrova a ukončit nepovedený výlet. Touţili zbavit se společnosti ostatních, odjet někam pryč a tiše přemýšlet, co se to vlastně přihodilo. Rudé ranní slunce šplhalo nad stromy, kdyţ opouštěli les a vynořili se na kamenité pláţi. Jezero leţelo před nimi ploché a purpurové v ranním světle. Vzduch byl čirý a tak velice jasně viděli 42

město, rozkládající se na druhé straně jezera. „Ale ne! Můj batoh!“ vykřikl Ricky. „Já ho tam nechal.“ Otočil se a utíkal rychle zpět k tábořišti. Ostatní spěchali k místu, kde zanechali kánoe, tenisky chrupaly po oblázcích. Za pár vteřin se všichni zastavili a zírali. „Kánoe!“ řekla Della. Byly pryč. „Ne!“ vykřikla Maia. „Jsme v pasti.“

43

VII. „Někdo je musel sebrat,“ ozvala se Della. „Nechali jsme je přece tady.“ Nadhodila si na zádech batoh a pohlédla přes jezero k městu. Bylo tak blízko a přece tak daleko. „No tak, přestaňte panikařit,“ řekl Gary, ale sám vypadal řádně ustaraně. „Panikařit? Co tím chceš říct – panikařit!“ zaječela Maia, ve tváři rudá s očima rozšířenýma hrůzou. „Kdo to mohl udělat? Co budem dělat? Já se musím dostat včas domů! Naši mě zabijou!“ „Nebudem tu dlouho. Kdyţ se nevrátíme domů včas, pošlou nás hledat,“ uklidňoval je Gary. Mělo je to uklidnit, ale na Maiu to nezapůsobilo ani trochu. „Pak se ale všichni dovědí, ţe jsme jeli bez pana Abnera!“ vřeštěla Maia. „Jste si jistý, ţe jsme je nechali tady?“ zeptala se Suki a kopla do písku. „No jasně,“ řekl Gary. „Podívej, tady ty stopy.“ „Tak je musel někdo ukrást,“ zašeptala Della. Vzpomněla si na mladíka, pohřbeného v listí. Byli lapeni na ostrově i s ním. „Co se děje?“ zavolal Ricky, těţkopádně se pohybující pod tíhou batohu. „Kánoe –“ začala Maia. „Ale ne.“ Ricky zbledl. „Ach, ne. To mě mrzí. Ty kánoe jsem přestěhoval já.“ „Ty jsi co?“ „Proč?“ Na Rickyho tváři se objevil provinilý úsměv. Couvl, shodil batoh na písek a zdvihl ruce, jako by chtěl odráţet útok. „Měl to být vtip. 44

Udělal jsem to včera, před tou… nehodou.“ „Tomu nevěřím,“ Suki se na Rickyho zamračila. „Máš obrovskej smysl pro humor, Schorre.“ „Moc mě to mrzí. Byl to jen obyčejnej vtip. Včera jsem sem zaběhl během paintballový války a odtáhnul je,“ vysvětloval Ricky. „Tak mě suďte. Nemohl jsem vědět, ţe se Della chystá toho chlapíka zabít.“ Della zalapala po dechu. „Ricky –“ „Dej jí pokoj, Schorre,“ řekl rychle Pete. „Dej nám všem pokoj,“ řekl netrpělivě Gary. „Chceme se odsud dostat. Kam jsi schoval ty kánoe?“ „Támhle.“ Následovali Rickyho asi sto yardů po pláţi. Kánoe odpočívaly ve vysoké trávě za nízkým písečným přesypem. „Ty jseš váţně cvok, Schorre,“ řekla Suki a pohrdavě si ho změřila. „Řekl jsem, ţe mě to mrzí,“ pokrčil rameny. Snesli kánoe na vodu, naloţili věci a nastoupili. Cesta do města trvala věčnost. Všichni mlčeli. Nikdo se neotočil a nepodíval se na Fear Island. Jeden jedinej den z nás udělal úplně jiný lidi, uvaţovala Della. Máme tajemství. Sdílíme noční můru, kterou musíme utajit. Pohlédla na Maiu. Světlé vlasy měla rozcuchané do slepených pramínků, oči červené a pod nimi kruhy. Vypadala, jako by probrečela celou noc. Pete, který byl vţdycky tak perfektně upravený, měl špinavou a zmačkanou mikinu. Neučesané vlasy mu padaly přes oči. Posádka druhé kánoe vypadala stejně opotřebovaně. Suki zplihly vţdy pečlivě vyčesané vlasy a ona se ani nesnaţila je učesat. Byla bílá jako stěna, krve by se v ní nedořezal. Ricky tiše pádloval jako zadák, těţce dýchal, pot mu stékal po tváři, přesto, ţe bylo chladné ráno. Pouze Gary vypadal téměř normálně, aţ na napjatý a ustaraný výraz. Pádloval rytmicky a nespouštěl oči z blíţícího se břehu. Uţ brzy budu doma. Ale uţ to nebude jako dřív. Uţ nic nebude jako dřív, pomyslela si Della. Pleskání pádel o vodu jí připomnělo zvuk šustícího listí. Zase viděla suché hnědé listí, navršené na nehybné tělo v rokli. Listí bylo 45

všude, suché, mrtvé. Pohlédla dolů. Jezero ho bylo plné, plné mrtvého listí, plné smrti. „Dello – není ti nic?“ Její myšlenky přerušil Peteův hlas. Šustící listí zmizelo, vrátil se zase zvuk pádel a vody šplouchající o příď kánoe. „Jo, jsem v pořádku. Jen jsem… přemýšlela.“ Přinutila se usmát. Věděla, ţe to nebylo moc přesvědčivé. „Všechno bude v pořádku,“ snaţil se Pete. „Uţ jsi skoro doma.“ Skoro doma. Moţná se budu cítit líp doma, pomyslela si Della. Ale kdyţ asi po půl hodině otevřela zadní dveře a viděla matku, nachystanou do kostela, jak snídá u kuchyňské linky, zmocnila se jí hrůza. Jak se jí má podívat do očí? „Tak co?“ zeptala se paní O’Connorová a dopíjela poslední kapku kávy. „Jaké to bylo? Jsi doma nějak brzo.“ „Jo, vstali jsme dřív,“ vysoukala ze sebe Della. Přemýšlela, jestli matka můţe poznat, jak je nervózní. Většinou uměla paní O’Connorová číst myšlenky. Uměla číst v Delliině výrazu a očích víc, neţ je vědecky moţné. „Vypadáš, jako byste toho v noci moc nenaspali.“ Matka zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Moc ne,“ přiznala Della. Šla k ledničce a vytáhla krabici pomerančového dţusu. Musela přemáhat nával pláče. Doufala, ţe nějaká činnost, třeba vyndávání dţusu, jí pomůţe, aby se ovládla. Ale jak se má ovládnout? Včera v noci zabila člověka! Všimla si matka, jak se jí třesou ruce, kdyţ si nalévala dţus do sklenice? Ne. „Asi se ti nechce se mnou do kostela?“ zeptala se matka. „Jdu do postele. Mohla bych spát týden,“ odpověděla jí Della. „Byla to legrace?“ zeptala se paní O’Connorová. Vstala a uhlazovala si šaty. „Docela jo,“ řekla Della zády k matce a napila se dţusu. „Byli jste fakt vzhůru celou noc?“ vyzvídala paní O’Connorová. „Ne. Celou noc ne.“ „Chceš snídani?“ „Ne. Ani ne.“ 46

„Mluvila jsi s Garym?“ Matka věděla, jak Della nenávidí otázky ohledně chlapců, ale ptala se na ně stejně. „Moc ne.“ Della vypila půl skleničky, zbytek vylila do dřezu. „Jen jsem se ptala,“ pokrčila rameny paní O’Connorová. Zeptej se mě, jestli jsem včera v noci někoho nezabila, pomyslela si Della. „Vypadáš vyčerpaně,“ svraštila matka znepokojeně čelo. Všechno jí řeknu, rozhodla se Della. Nemůţu si to nechat pro sebe. Prostě nemůţu. „Mami, já –“ „Jo?“ Byla napůl ze dveří. Della zaváhala. „Co je, Dello?“ „Uvidíme se později,“ řekla. Za matkou zapadly dveře. Della spala celé dopoledne a většinu odpoledne. Kdyţ něco před čtvrtou sešla dolů, byla matka pryč. Udělala si chleba s tuňákem, hladově ho snědla a spláchla kolou. Cítila se líp. Spánek jí pomohl. Vzala si misku brambůrků a šla zpátky do svého pokoje dělat úkoly. Ke svému překvapení zjistila, ţe je schopná soustředit se na kapitolu, kterou četla. Na mladíka v rokli si vzpomněla jen jednou nebo dvakrát. A i tak to vypadalo jako vzdálená vzpomínka. Kdyţ se matka vrátila domů, necítila uţ Della potřebu se jí svěřit. U večeře dala k lepšímu pár historek z výletu, některé si vymyslela, některé byly pravdivé. Vyprávěla o paintballové válce, o vynikajících buřtech, pečených na ohýnku. Také se zmínila o Rickym, jak schoval kánoe a jak z toho byli všichni vyděšení. Snad to zvládnu, pomyslela si. Snad budu schopná hodit to za hlavu a ţít dál normálně. Cítila se líp a začala si zase věřit – dokud nezazvonil telefon. Zvedla ho a uslyšela Maiin třesoucí se hlas. „Dello, můţeš k nám přijít? Je mi mizerně.“ „Jak to myslíš? Je ti špatně?“ „Ne. Já jenom – naši určitě něco tuší.“ Dellu zamrazilo. Ztuhly jí krční svaly. „Maio, neřeklas jim nic, ţe ne?“ „Ne, samozřejmě, ţe ne,“ odpověděla Maia rychle a hlas jí přeskočil. „Samozřejmě, ţe ne, Dello, naši mají nějaký podezření, vypadá to tak… Mám takový tušení. A já ne – teda nevím, jak 47

dlouho to ještě vydrţím.“ „Dobrá. Zkus se uklidnit,“ řekla Della a hlas se jí zachvěl, i kdyţ se snaţila Maiu uklidnit. „Hned jsem u vás.“ „Díky, Dello. Pospěš si, prosím.“ Della zavěsila. Byla spíš rozmrzelá, neţ aby Maiu chápala. Měla pocit, ţe se Maia ani nesnaţí to překonat. No, třeba se snaţí. Třeba dělá, co můţe. Svým způsobem dostala do téhle kaše Maiu ona. Maia by na ten výlet ani nejela, kdyby ji tak horlivě nepřesvědčovala. Nesmím na ni být tak přísná, rozhodla se Della. Půjdu tam a popovídám si s ní. Musím ji povzbudit. Proto jsme kamarádky. Podstoupí tohle kvůli ní všichni přátelé? Budou drţet jazyk za zuby, jak přísahali? Musí, rozhodla Della. Musí! Vklouzla do čistých dţínů a oblékla si lehký svetřík. Učesala si rozpuštěné vlasy a na rty si nanesla lesk. Rozhlédla se po pokoji, hledala peněţenku. Na stole nebyla. Nebyla ani na poličce u dveří, kde ji normálně nechávala. Přemýšlela. Peněţenka. Kde jsem ji měla naposledy? Brala jsem si ji na výlet? Jo. A měla jsem ji v batohu. Uvědomila si, ţe si ještě nevybalila věci z batohu. Hodila ho k posteli a zapomněla na něj. Chtěla na všechno zapomenout. Teď ho zvedla a vyndávala věci na postel. Známý pocit strachu ji zase opanoval. Z batohu se ozývalo šustění suchého listí. Hodila ho na podlahu a hledala mezi zmačkaným prádlem a toaletními potřebami. Kde ta peněţenka vězí? Uvaţovala. Vím jistě, ţe tu byla. Ale teď je pryč. Mohl ji někdo sebrat? Ne. To není moţný. Všechny věci v batohu byly studené. Přinesla si chlad z Fear Islandu s sebou domů. Zamrazilo ji, kdyţ se prohrabávala tou kupou a peněţenku nenašla. To je záhada. Rozhodla se, ţe půjde k Maie bez ní. Maia bydlela jen pár bloků od ní, ve čtvrti North Hills. Oznámila matce, ţe se jde učit a vykročila ke dveřím. V porovnání s předešlou nocí byl teplý, téměř klidný večer. Nedaleko na předním trávníku hrálo několik dětí baseball, přestoţe 48

byla skoro tma. O několik domů dál volala paní Kinleyová svého syna, aby šel domů, ale nikdo se jí neozýval. North Hills byla tichá mírumilovná čtvrť, nejhezčí v Shadysidu. Della kráčela kolem velkých tichých domů, kolem pečlivě ošetřovaných trávníků a sledovala děti hrající si s míčem. Z nějakého důvodu ji ten pohled rozesmutnil. Uţ se necítila být součástí toho tichého, mírumilovného a důstojného světa. Její tajemství z ní udělalo vyvrhele. Přibrzdi, Dello, napomenula se. Hned toho nech! Je to přirozený, ţe se lituješ. Ale to pomine. Maia otevřela přední dveře v okamţiku, kdy Della zazvonila. Beze slova nasměrovala Dellu nahoru do svého pokoje a zavřela dveře. Maiin pokoj vyváděl Dellu vţdycky z míry. Vypadal jako pokoj malé holčičky. Na oknech byly bílé krajkové záclonky, na poličkách seděly panenky a vycpaná zvířátka. „Maio, ty vypadáš hrozně!“ vykřikla Della a hned toho litovala. Dobrý způsob, jak někoho rozveselit! Maia propukla v pláč. „Já jen pořád brečím, jak přestanu, zase brečím,“ vzlykala. Vytáhla z krabice na prádelníku hrst papírových kapesníčků, přikryla si tvář a utírala si slzy. Obličej měla červený. Della přešla pokoj a objala ji. „Maio, všechno bude v pořádku. Slibuju,“ řekla jemně. „To uţ jsi slibovala,“ řekla Maia a nedívala se na ni. Della nevěděla, co říct. „Z čeho máš strach? Řekni mi to přesně,“ řekla a vedla Maiu k posteli. Maia klesla na šedorůţový přehoz, Della si sedla na šedé manšestrové křesílko proti posteli. „Naši něco tuší.“ „Jak to víš? Co ti řekli?“ „No… nic určitýho. Ale maminka se na mě tak divně dívala.“ „Ani se jí nedivím,“ řekla Della. „Nevypadáš zrovna nejlíp. Cos jim řekla o výletě?“ „Nic moc. Jen ţe jsme se měli dobře, noc jsem nestrávila u kluků ve stanu a nekonaly se ţádný divoký orgie, jak si představovali.“ „No jasně,“ zamumlala Della. „To jsi zvládla dobře. Spala jsi 49

trochu?“ „Zkoušela jsem to, ale nemohla jsem usnout,“ vzlykala Maia. „Pořád jsem viděla toho chlapa na dně rokle.“ „Potřebuješ se vyspat,“ radila Della. „Budeš se cítit mnohem líp. Fakt. Spala jsem skoro celej den. A cítím se…“ „Jak?“ „Cítím se líp. Fakt. Přece víš, ţe to s tím chlapem byla nehoda.“ „Já vím,“ řekla Maia a utřela si nos rukou. „Napadl mě. Nebylo to ţádný neviňátko.“ „Jo, já vím,“ opakovala Maia podráţděně. „Spadl a zabil se. Nechtěla jsem ho zabít schválně. Byla to nehoda. To si musíš pamatovat. Nehoda!“ „Já vím.“ „Co tě teda tak rozčililo?“ zeptala se Della trpělivě. „Já jenom… určitě nás chytí. Přijdou na to. Na tu nehodu, a ţe jsme tam byli bez pana Abnera… prostě na všechno.“ „Ale to není pravda,“ trvala na svém Della. „Bude to trvat týdny nebo měsíce neţ ho najdou – jestli vůbec. A nic nás s tím nebude spojovat.“ Znovu se rozplakala a tentokrát to Delle trvalo déle, neţ se jí podařilo Maiu uklidnit. Hovořily přes dvě hodiny a Della dělala, co mohla, aby Maiu přesvědčila, ţe se jejich ţivoty brzy vrátí k normálu, a ţe jejich tajemství zůstane zachováno. Nejdřív se zlobila, ţe Maia vyvádí daleko víc neţ ona sama. Koneckonců napadena byla Della, ona do něj strčila a… zabila ho. Ale kdyţ se rozhlíţela po naparáděném pokoji, plném panenek a plyšových zvířátek a vzpomněla si na Maiiny přísné a starostlivé rodiče, pochopila. Maia neměla moc příleţitostí chovat se jako dospělá. Její rodiče dělali, co mohli, aby zůstala dítětem. Kdyţ Della domluvila, vypadala Maia klidněji. „A teď se prospi,“ rozkázala Della a vydala se ke dveřím. „Zítra se budeš cítit mnohem líp. Určitě.“ „Díky, Dello,“ řekla Maia a poprvé se usmála. „Promiň, ţe jsem tak otravná.“ Della jí zamávala na pozdrav a sešla po schodech. Venku s radostí vdechovala čerstvý vzduch. V pokoji bylo horko a dusno. Della s 50

překvapením zjistila, ţe chodníky jsou mokré. Muselo pršet, kdyţ byla u Maiy. Kráčela rychle po ulici, zářící ve světle pouličních lamp, které se odráţelo na vlhkých chodnících. I mokré trávníky zářily a Della měla najednou pocit, ţe jde po jiné planetě, po zelené, vlhké, zářící planetě jemného světla a podivného ticha. Delliin dům byl tmavý aţ na ţluté světlo nad vchodem. Matka musela jít brzy spát. Della otevřela dveře a něco jí spadlo k nohám. Obálka. Sklonila se a zvedla ji. Zkoumala ji ve ţlutém světle. Na obálce nebylo nic napsáno. Jenom černá šmouha, moţná otisk prstu, v pravém dolním rohu. Uvnitř cítila něco hrbolatého. Zavřela dveře a vstoupila dovnitř. Obrátila obálku a vysypala si hrbolatý předmět do dlaně. Byla to malinká stříbrná lebka. Lebka, kterou měl mrtvý mladík na řetízku kolem krku. Pohlédla do obálky a zjistila, ţe v ní je ještě malý čtvercový papírek. Třesoucí se rukou jej vytáhla. Na jedné straně byla tuţkou naškrábaná jediná řádka: VIDĚL JSEM, CO JSI UDĚLALA.

51

VIII. „Nejdřív jsem si myslela, ţe je to jeden z tvých ţertíků, Ricky,“ píchla ho Della ukazováčkem do ochablého hrudníku. Ricky odstoupil a vypadal ublíţeně. „Dello, nech toho. Nic tak hloupýho bych neudělal.“ „Myslíš, tak hloupýho jako schovat kánoe?“ ozvala se Suki. Všichni, kdo byli na výletě kromě Petea, seděli nervózně u Delly v obývacím pokoji. Pete se opozdil, protoţe jejich rodina večeřela později. Byl čtvrteční večer, dva dny poté, co Della našla lebku a vzkaz, zastrčený ve dveřích. Její matka hrála bridţ u Garrisonů v sousedství. Všech šest členů přírodovědného klubu si uvědomilo, ţe nemají na vybranou. Ačkoliv se vlastně nechtěli sejít a zvláště ne tak brzy po výletě, tu obálku prostě museli vzít na vědomí. Musí přijít na to, kdo ji tam dal – a proč. „Jseš si jistej, ţes to neudělal?“ snaţila se Suki obvinit Rickyho a pohlíţela na něj s očividnou nechutí. „Nech Rickyho být,“ vloţil se do toho Gary. „Není úplně bezcitnej, víš.“ „Ale jo, jsem,“ řekl Ricky a šklebil se na Garyho. „Ale tu lebku jsem tomu chlapovi z krku nesebral a nepředhodil ji Delle.“ „Hele,“ řekl Gary, postavil se a sáhl do kapsy dţínů. „Já mám taky jednu.“ Vytáhl stejnou stříbrnou lebku. „Gary – jak to? Kdes k tomu přišel?“ zeptala se Della. „Včera odpoledne po škole jsem šel vybrat schránku a lebka byla ve schránce,“ řekl Gary. Suki mu vzala lebku z dlaně a zkoumavě si ji prohlíţela. 52

„Byl tam taky nějakej vzkaz?“ zeptala se Della. „Ne, vzkaz ne.“ „To je divný,“ řekl Ricky. „Geniální myšlenka, ţe jo,“ šlehla po něm Suki. „Sklapni uţ, Suki!“ vykřikl Ricky naštvaně. „To bys mě musel donutit,“ zamumlala Suki. Podala lebku zpátky Garymu. „Musíme se uklidnit,“ řekl Gary a pohlédl na Suki. „Nemůţem si jít po krku, kdyţ tu máme skutečnej problém. Ať to byl, kdo chtěl, ten, kdo tady rozhazuje ty lebky, kaţdopádně ví, kde bydlíme!“ Pokoj ztichl. Della se zachvěla. Přemýšlela, kdo to byl u nich na verandě, otevřel vnější síťové dveře a zastrčil za ně obálku. Někdo stál přímo u jejich předních dveří. Někdo, kdo je viděl v noci v rokli. Někdo, kdo je viděl zakrývat tělo listím. A pak? Co udělal ten někdo, tenhle svědek jejich zločinu? Odkryl tělo? Sundal stříbrné lebky z řetízku? Doručil je Delle a Garymu? Proč to udělal? „Ještě někdo něco dostal?“ zeptal se Ricky. „Já ne.“ „Já taky ne,“ ozvala se Suki. Maia zavrtěla hlavou. Seděla v čalouněném křesle v rohu, nohy měla pod sebou, tvář zachmuřenou. Nepromluvila po celou dobu ani slovo. „Kde je vůbec Pete?“ zeptala se Suki. „Bude tu brzy,“ řekla Della. „Ale řekl mi uţ odpoledne, ţe nic nedostal.“ „Proč jen my dva?“ divil se Gary. Seděl vedle Suki na koţeném gauči. Pak vstal a šel k oknu. „Proč jen my dva?“ Náhle se zastavil a otočil se. „Hele – teď jsem si na něco vzpomněl. Ztratil jsem peněţenku. Ztratil ji ještě někdo?“ „Já,“ odpověděla Della a zvedla ruku jako ve škole. Ostatní mlčeli. „Měla jsem ji v batohu. Jsem si tím naprosto jistá,“ řekla Della a šla za Garym k oknu. „Já taky,“ řekl. „To zřejmě vysvětluje, jak se ten dotyčnej dostal k našim adresám.“ 53

Della si najednou vzpomněla na hluk, který slyšela tehdy v noci ve stanu. Kroky, které se snaţila vystopovat, asi nakonec přece jen nepatřily mývalovi. Moţná, ţe tam někdo byl, jen pár stop od místa, kde spala. Mohl prohrabat batohy a ukrást obě peněţenky. Della pohlédla na temný přední dvorek. Tam by zrovna teď mohl být, pomyslela si. Šla rychle k oknu a zatáhla záclony. „Musíme jít na policii,“ řekl náhle Gary a pohlédl na Dellu. „Ne!“ vykřikla Maia, první slovo, které pronesla za tenhle večer. „Nemůţete! Teda nemůţeme.“ „Ale, Maio –“ začal Gary. „Všichni máme strašně moc co ztratit. Rodiče nám uţ nikdy nebudou věřit!“ křičela Maia a křečovitě svírala opěradlo křesla. „Všichni ve městě se dozvědí, ţe –“ „Ale tenhle chlap ví, kde bydlíme!“ zařval na ni Gary. Vyhodil stříbrnou lebku do vzduchu. Udeřila do stropu a dopadla na béţový koberec k Maiiným nohám. „Klídek, Gary, pojď si ke mně sednout,“ řekla Suki a poplácala polštář vedle sebe. „Pokusme se uvaţovat klidně, bez emocí.“ Gary potřásl hlavou. „Já jsem klidnej,“ trval na svém. Ale šel si sednout vedle Suki. Předklonil se, dal si ruce mezi kolena a hlasitě praskal klouby jedné ruky. „No, ty jseš teda fakt úplně klidnej,“ řekla Suki. „Co si myslíš, ţe ten chlap s lebkama vlastně chce?“ „Nevím,“ řekl Gary a praskal klouby druhé ruky. „Asi nás chce polekat,“ usoudila Della. „A ne to na nás píchnout,“ dodala Suki. „Kdyby to chtěl vykecat policajtům, uţ by to udělal, ne?“ „Nejspíš jo,“ připustil Gary. „Kdyby hodlal ohlásit nález těla, tak uţ by to ohlásil,“ pokračovala Suki. „Ale zřejmě nechce. Chce nás vyděsit. Proč?“ Gary pokrčil rameny. „Aby se dobře pobavil?“ „Moţná.“ „Ale co kdyţ se tak lehce nepolekáme?“ zeptala se Suki. „Co kdyţ nás nevyděsí a my nepoběţíme na policii? Co kdyţ budem ignorovat ty pitomý lebky? Třeba zmizí!“ 54

„Má pravdu!“ vykřikla Maia, která snad vůbec poprvé v něčem souhlasila se Suki. „Jenţe zapomínáte na pár důleţitejch věcí,“ přerušila je Della a stoupla si vedle gauče. „Za prvé, chce moţná víc, neţ nás jen polekat. Moţná nás chce vydírat nebo něco takovýho. Jestli nás opravdu viděl, jestli nás fakt v tý rokli pozoroval, měl by proti nám zbraň. Mohl by nás vydírat, mohl by vydírat naše rodiče.“ „Ano, ale –“ začala Suki. „Nech mě domluvit,“ trvala na svém Della a bouchla rukou do opěradla gauče. „Ještě důleţitější je, co ten chlap udělal. Byl tam a špehoval nás. Pak vyhrabal tu mrtvolu a oloupil ji, ukradl tomu mrtvýmu řetízek. Tenhle chlap není jenom cvok. Je úchylnej. Mohl by udělat cokoliv. Všichni jsme v nebezpečí.“ „Ale kdyby nám chtěl opravdu ublíţit, udělat nám něco hroznýho, tak uţ přece příleţitost měl,“ nesouhlasila Suki. „Ale zatím jenom nechává kolem sebe malý lebky. Myslím, ţe to nestačí, aby –“ Přerušilo ji hlasité zaklepání na přední dveře. „To musí být Pete,“ řekla Della a spěchala ke dveřím. „Ahoj,“ řekla a otevřela dveře dokořán. Venku ale nikdo nebyl. „Hej!“ Překvapeně otevřela vnější síťové dveře proti hmyzu a vyšla ven. Nikoho neviděla. Vrátila se, zabouchla dveře a zamkla je. „To uţ mám halucinace, ţe slyším zvuky?“ zeptala se. „Ale všichni jste slyšeli to zaklepání, nebo ne?“ „Moţná, ţe je to on. Třeba se vrátil,“ vyděšeně řekla Maia. „Jsou všechny dveře zavřený?“ „Myslím, ţe jo,“ řekla Della. „Jdu se podívat.“ Vběhla do kuchyně, aby zkontrolovala zadní dveře. Byly zamčené. Pak vyzkoušela posuvné skleněné dveře v pracovně. Ty zamčené nebyly. Zápasila s nimi, ale nakonec je zamkla. U těhle dveří to bylo obtíţné, ale zvládla to. Skleněnými dveřmi vyhlédla ven na tmavý dvorek. Bledý srpek měsíce právě stoupal nad červenou střechu garáţe. Přitiskla čelo na chladivé sklo. Co to je za stín, který se pohybuje po trávníku? Má vidiny? Ne. Odtáhla se od okna a přitiskla se ke zdi. Opatrně vystrčila hlavu, 55

aby viděla ven. Byla to jen kočka. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Srdce jí tlouklo a ruce měla najednou studené jako led. To byla ale hloupost, pomyslela si, nechat se vyděsit kočkou. Uvědomila si, ţe ostatní se uţ musí divit, kde vlastně tak dlouho vězí. Ještě jednou zkontrolovala zámek zadních dveří, kdyţ znovu zaslechla hlasité zaklepání na přední dveře.

56

IX. „Kdo je tam?“ zavolala Della. Nikdo neodpověděl. Gary se k ní v chodbě připojil. „Kdo je tam?“ vykřikl. Na druhé straně dveří bylo ticho. Gary odemkl a bez rozmyšlení začal otáčet knoflíkem na dveřích. „Ne, Gary, nedělej to!“ vyjekla Della, ale uţ bylo pozdě. Dveře se otevřely. Na přední verandě nikdo nebyl. Gary odstrčil vnější síťové dveře a vykročil ven. Dole v ulici zasvištělo auto s jedním předním světlem a zmizelo za roh, mnohem větší rychlostí neţ třicet pět mil za hodinu. Della zahlédla, ţe bylo plné teenagerů. Takhle bychom se měli bavit, pomyslela si smutně. Jezdit si někde venku a mít se dobře. „Gary, prosím tě, pojď zpátky,“ zavolala a pozorovala ho síťovými dveřmi, jak zkoumá přední dvorek. „Nikdo tu není,“ řekl s úlevou v hlase a vrátil se na verandu. „Půda je měkká, ale stopy nejsou vidět.“ Poškrábal se na hlavě. „Asi je to strašidlo,“ zavtipkovala Della. „Někdo si z nás dělá legraci,“ řekl Gary, vstoupil zpět do domu a přešel kolem ní do chodby. „Ale moc legrační to není.“ Della zavřela dveře a pečlivě je zamkla. Společně se vrátili do pokoje. Ricky, Maia a Suki stáli napjatě u okna. „Je někdo venku?“ zeptala se Maia. Gary pokrčil rameny. „Neviděl jsem nikoho.“ „Ale kdo to klepal?“ Maia vyţadovala odpověď, ruce měla 57

sevřené v pěst. „Duch minulejch vánoc,“ řekla Della. Nikdo se nezasmál. „Snad bychom měli jít k policajtům,“ řekla Suki a poprvé vypadala ustaraně. Měla na sobě velký tyrkysový svetr, který jí sahal téměř aţ ke kolenům. Objala se paţemi, takţe se v širokém svetru málem ztratila. „Ne!“ trvala na svém Maia. „Zatím ještě pořád nemáme důvod. Můţe to být nějaký dítě ze sousedství. Klukovina.“ „Dělával jsem to taky,“ připustil Ricky s úsměvem. „To je ale překvapení,“ řekla Suki sarkasticky. „Myslel jsem, ţe je to legrace,“ řekl Ricky. Šel ke gauči, natáhl se na něj a hlavu si opřel o opěradlo. „Ale teď uţ si nejsem tak jistej.“ „Jsme úplně bezbranný,“ řekla Della zachmuřeně. „Heleďte, nesmíme to přehánět,“ řekl Gary. „Ten chlap si z nás utahuje. Jestli se chtěl dostat dovnitř nebo udělat něco opravdu hroznýho, tak měl dvě příleţitosti, kdyţ byly dveře otevřený. Chce jen, abysme se třásli strachy.“ „A my se třesem,“ řekl Ricky. „My se sakramentsky třesem!“ „Připravíme se na něj, aţ zase zaklepe,“ rozhodl Gary. „Jak to myslíš, co chceš udělat, Gary?“ zeptala se Della ostraţitě. Gary byl prima kluk a lidi ho měli rádi. Jedním z důvodů, proč ho měli rádi, bylo, ţe nebyl dokonalý – někdy dělal bláznivé věci, o kterých pak ostatní mluvili ještě týdny. Della znala Garyho dobře, chodila s ním dlouho. Znala taky ten výraz Garyho tváře a neviděla ho ráda. Byl to jeho smělý výraz, utkvělý pohled, který bránil ostatním, aby mu rozmluvili to, co si usmyslel. „No tak, Gary, co chceš dělat?“ doţadovala se odpovědi Della a šla k němu. „Nic moc. Nekoukej na mě tak, Dello. Nedělám nic bláznivýho. Chci se jen podívat na toho vtipálka.“ „Pojďme domů,“ řekla Maia, která se k nim připojila. Ricky a Suki je nervózně následovali. „Vţdyť večírek právě začal!“ ozval se Ricky a pak se zasmál, jako by udělal vynikající vtip. 58

„Ne, Maio, musíme počkat na Petea,“ řekla Della. „A kromě toho jsme se ještě na ničem nedohodli,“ dodala Suki. „Nerozhodli jsme se, co uděláme s lebkama a s tím vzkazem.“ „Co s tím chceš dělat?“ zakvílela Maia. „Jediný, co muţem udělat, je nesedět tady a nenechat se terorizovat tím šílencem.“ Gary mezitím zmizel na schodech. Kdyţ se vrátil, nesl Delliin polaroid. „Co takhle skupinový foto?“ zeptal se vesele. „Jedinej způsob, jak přinutit tenhle spolek k úsměvu,“ zavtipkoval Ricky. „Je ještě jeden způsob, kterým mě rozesměješ, Schorre – kdyţ odejdeš,“ zakabonila se Suki. „Dej pokoj, Suki,“ varoval ji Gary. „Nenaváţej se pořád do Rickyho!“ „Ricky mě rozčiluje uţ tím, ţe je,“ zamumlala Suki. „Připomeň mi to později, ať se můţu zasmát,“ řekl Ricky a zakoulel očima. „Nechte toho, vy dva,“ ţadonila Della. „Já uţ jdu. Fakt. Uţ musím domů,“ řekla Maia a drala se ke dveřím. „Ne, počkej!“ řekl Gary a táhl ji zpět. „Vyplašíš ho, neţ ho vyfotím.“ „Tak to je tvůj plán?“ vykřikla Della. „Kdyţ zaklepe, otevřeš dveře, zařveš úsměv a pak ho vyfotíš?“ „Jo,“ řekl Gary. „Takovej mám plán. Máš snad lepší?“ „Jo. Zapomeň na to!“ „A co kdyţ se nerad fotí?“ zeptala se Suki. „Co kdyţ ho to rozčilí?“ zeptal se Ricky. „Nechte mě jít domů – prosím!“ ţebronila Maia. „Aţ ho vyblejsknu, Dello, zabouchni dveře a zamkni je. Bude z toho vykulenej a nestačí nic podniknout,“ řekl Gary. „Pak zavoláme policii.“ Pohlédl na Dellu. „Co tomu říkáš?“ Della obrátila oči v sloup. „Blbost,“ řekla. „Ale vím, ţe to stejně uděláš.“ Gary se usmál. „Správně!“ „Prosím vás, nechte mě odejít,“ opakovala Maia. „Maio, nech toho, jsme v tom společně. Musíme drţet pohromadě. 59

Musíme si pomáhat,“ přesvědčovala ji Della. „Tak odejděme všichni!“ řekl Ricky. Ale hned zvedl ruce jako v sebeobraně. „To byl jen vtip!“ Maia se zamračila a rozčileně odkráčela zpět do obývacího pokoje. „Nemůţete mě tu drţet jako vězně,“ zvolala. „Nejsi vězeň,“ řekla Suki. „Ale nemůţeš dezertovat.“ „Kdyţ vy se chováte jako blázni,“ ječela Maia umíněně. „Já jen chci, aby uţ bylo po všem.“ „To chceme všichni,“ řekla Suki. „Ale kdyţ poběţíš domů k mamince, tak si nepomůţeš, Maio.“ „Pst. Musíme být připravený,“ řekl Gary, který ji ignoroval a připravoval si foťák. „Dello, jakmile zaklepe, otevři dveře dokořán. Musíš to udělat rychle, jinak ho prošvihnem.“ „Ale, jak,…“ začala protestovat Della. Neţ však stačila doříct, ozvalo se hlasité zaklepání na dveře. Della nadskočila překvapením. Zdálo se, ţe se čas zastavil. Přestala dýchat. Všichni v chodbě ztuhli. Klepání se ozvalo znova. Delle se podařilo nadechnout, mozek jí začal pracovat a ruce poslouchat. Otočila klíčem a jedním rychlým pohybem rozrazila dveře. Gary vykročil vpřed a stiskl spoušť. Chodbu verandy ozářil jasným světlem blesk.

60

X. Ve

světle blesku se něco mihlo, obličej, chomáč vlasů, tmavé oblečení. Byl to muţ. Zmizel stejně rychle jako světlo. Seskočil z verandy. Della zaslechla, jak dopadl mezi keře a běţel dál. Teď uţ musí být na druhé straně domu, pomyslela si. Samotný fakt, ţe někdo cizí byl opravdu na verandě, překvapil jak Dellu, tak Garyho. Ztuhli, jako by foťák zachytil je. Ale kdyţ otevřeli dveře dokořán a vykoukli ven, nebylo po nikom cizím ani vidu, ani slechu. „Honem. Film. Obrázek. Hele, uţ se to tam rýsuje.“ Garymu se třásla ruka, kdyţ drţel obrázek z polaroidu a sledoval, jak barvy tmavnou. Maia, Suki a Ricky teď stáli za nimi. Všichni upřeně sledovali, jak se obrázek vyvíjí a vybarvuje. „Pěkný záběr síťových dveří,“ řekl Ricky a potřásl hlavou. Na obrázku byly síťové dveře proti hmyzu, lesklé a stříbrné. Za nimi byla jenom tma, ani kousíček muţe, který prchal z verandy. „Nemáme ho,“ vzdechla Della. „Zpátky a znova od začátku,“ zamumlal Gary. Najednou někdo vkročil na verandu. Nezavřeli jsme dveře, vzpomněla si Della. Oběhl dům a vrátil se! Strčila do dveří a snaţila se je zabouchnout. „Hele – co to vyvádíte?“ ozval se stín na verandě. „Pete!“ vykřikli všichni s ulehčením. Pete se tvářil nechápavě. „Mrzí mě to, ţe jdu pozdě. Ale je to od vás milý, ţe jste mě přišli všichni přivítat. Vidím, ţe zábava je uţ v 61

plným proudu.“ „Zábava ani moc ne,“ povzdechla si Della. „Měli jsme návštěvu.“ Zamkla za Petem dveře. „Viděls venku někoho?“ „Ne. Nikoho.“ Pete sledoval foťák. „Vy jste se fotili?“ „Jo, zakládáme rodinný album,“ zavtipkoval Ricky. „Se mnou nepočítejte. Nechci mít Schorra v rodině!“ pravila Suki. Maia zamířila zpátky do obývacího pokoje a klesla do křesla. Vypadala ještě zachmuřeněji neţ jindy. „Uţ můţu jít?“ zakvílela. „Fakt tu není příliš veselo,“ souhlasil Pete, kdyţ se všichni hrnuli za ním. Maia se zaškaredila. „Odcházím,“ řekla, ale ani se nepokusila vstát. „Počkej, Maio,“ řekl Pete. „Něco jsem přinesl. Myslím, ţe vás to bude všechny zajímat.“ Z kapsy kalhot vytáhl sloţený novinový výstřiţek a rozprostřel ho na stolku. Všichni se kolem něj shlukli. Výstřiţek byl ze Shadysideských novin Signál. Titulek zněl: SOUSEDÉ SVĚDKY VLOUPÁNÍ OSUDNÁ STŘELBA Pod tím menší titulek pokračoval: POLICIE STÍHÁ DVA MUŢE PODEZŘELÉ Z VRAŢDY „Přečti to nahlas,“ vyzvala Suki Petea. „Neumí číst,“ neodpustil si vtípek Ricky. Suki ho dloubla loktem do ţaludku. „Přečti to ty, Dello,“ řekl Pete a podal jí výstřiţek. „Já jsem ještě pořád oslepenej od toho blesku.“ Novinová zpráva popisovala, ţe sousedé viděli, jak se dva mladíci vloupali do domku místního zahradníka. Svědci vypověděli, ţe slyšeli výstřely a pak oba mladíci vyběhli s prázdnýma rukama z domku. Zahradníka nalezli zastřeleného uvnitř. Říkalo se o něm, ţe je to potrhlý milionář, který má v baráčku schovanou fůru peněz. Policie se domnívá, ţe šlo o loupeţné přepadení. Kdyţ lupiči nenašli peníze, zahradníka zabili. Oba muţi jsou stále ještě na svobodě, uzavíral článek, a jejich 62

vypátrání je pro polici prvořadým úkolem. Jeden ze sousedů se díval pozorně. Vedle článku byla policejní rekonstrukce lupičova obličeje. „Podívejte se na ten obličej!“ vykřikla Della a zvedla výstřiţek, aby ho všichni viděli. Byl to muţ z Fear Islandu, muţ, kterého pohřbili v rokli. „Tak on to byl vrah,“ řekla Suki a vzala od Delly výstřiţek. Pozorně sledovala náčrtek, jako by se ho učila nazpaměť. Pak ho vrátila. „Nemusíme se cítit tak mizerně.“ „On něco říkal o nějakým dědkovi,“ vzpomněla si Della náhle. „Mluvil hrozně rychle, úplně bláznivě a říkal, ţe s ním nebyl schopný komunikovat a tak mu musel dát za vyučenou nebo něco takovýho. Tenkrát to nedávalo ţádnej smysl. Pořádně jsem ani nevnímala, co říká.“ „No, teď uţ víme, kdo to byl,“ řekl Pete, sbalil výstřiţek a zastrčil ho do kapsy. „A víme, kdo nás pozoroval, jak ho pohřbíváme do listí. Je jasný, kdo tu nechal stříbrnou lebku pro Dellu. Jeho společník.“ Společník. Tak to je jasný, pomyslela si Della. Ten mladík nebyl v lese sám. Musel se tam schovávat i se společníkem. Koho by napadlo hledat je na neobydleným ostrově? Ten společník se schoval v lese na okraji rokle a všechno viděl. „Co asi ten chlap chce?“ zeptala se Maia tiše. Všichni ztichli, přemýšleli o zprávě, kterou přinesl Pete. Uvědomili si, ţe jejich tajemství uţ není tajemstvím. Ví o něm někdo další. Někdo, kdo zabil starého člověka. Někdo, kdo ví, kde Gary a Della bydlí. Někdo, kdo byl před chvílí těsně u jejich dveří. „Je jasný, ţe nám nepřišel poděkovat,“ suše pravila Suki. „Asi se chce pomstít,“ pronesl Ricky. Všichni pohlédli na Rickyho, jestli si dělá legraci. Nedělal. V pokoji se usadil pocit stísněnosti. Chvíli nikdo nic neříkal. „Chce vydírat nebo se chce pomstít? Co je horší?“ přerušil Gary ticho otázkou. „Jak by nás mohl chtít vydírat?“ zeptala se Maia. Obličej měla červený. Vypadala, ţe se co nejdřív rozpláče. „Nás ne, ale rodiče,“ řekl Pete a koukal na podlahu. „Vloupáním nic nezískali. A ten společník v nás můţe vidět cestu k zbohatnutí.“ 63

„Většina našich rodičů na tom není špatně,“ dodal Gary. „Mluv za sebe. Naši nemaj ani floka,“ odsekla s hořkostí Suki. Gary ji ignoroval. „Tenhle společník by jim mohl říct všechno. Mohl by jim vyhroţovat, ţe nás vydá policii, jestli nezaplatí balík.“ „Ne! To není moţný! To je strašný!“ vykřikla Maia. „Heleďte! Počkejte,“ řekla Della a vyskočila ze ţidle u piana, kde v tichosti přemýšlela. „To nedává ţádný smysl.“ „Nic nedává smysl,“ mumlala Suki. „Tenhle společník – nemůţe jít na policii. Zabil toho dědu, nezapomeňte,“ řekla Della. „Della má pravdu,“ vpadla Maia s ulehčením. „Nemůţe jít na stanici a říct policajtům, ţe nás viděl, jak jsme zabili jeho komplice.“ „Policajti by nám třeba ještě poděkovali,“ rozzářil se Ricky. „Moţná by nám dali i odměnu nebo něco takovýho.“ „Blbost,“ řekla Della a netrpělivě zavrtěla hlavou. „Akorát nepůjde na policii.“ „Mohl by nám pohrozit, ţe dá policajtům tip. Bylo by to jednoduchý, zavolat jim a říct, co viděl,“ řekl Pete. „Má pravdu!“ vykřikla zděšeně Maia. „Tak si vyber,“ řekla Della sklesle. „Vydírání nebo pomsta?“ „Ať tak, či onak, jsme vyřízený,“ řekla chmurně Suki. „Můţe nás vydírat do konce ţivota.“ „Radši bysme měli zavolat policii,“ pravil pevně Gary. „Policie vás nebude schopná ochránit,“ hádala se Maia. „Ale, Maio – přestaň jednou myslet na sebe!“ vybuchla Della, která konečně ztratila trpělivost. „Pořád se jen bojíš, aby tvoji rodiče nepřišli na to, ţe jsme byli na výletě bez dozoru. Co se stane s námi, ti je fuk.“ Maia otevřela pusu a zrudla jako malina. Della okamţitě zalitovala, ţe na ni takhle vyjela. Teď se jí bude měsíc omlouvat. A co tím dosáhla? Nic, vůbec nic. Maiu nezmění. „To není pravda!“ protestovala Maia. „Jenom… jenom… dobře. Uţ neřeknu ani slovo.“ Vzdorně si zkříţila ruce na prsou a nasupeně hleděla na Dellu. „Ale Maia má pravdu,“ řekl Pete najednou a podíval se na Dellu. 64

„Co udělají policajti pro naši ochranu – aby nás chránili před tímhle cvokem? Nic. Myslíš, ţe ti dají před dům ochranku na čtyřiadvacet hodin? Nebo tě budou doprovázet do školy a zpátky? Ani nápad!“ „S naší pomocí by ale policie toho komplice mohla chytit,“ řekla Della. „Kdy?“ vmísil se do toho Ricky. „Potom, co nás ve spaní všechny zamorduje?“ „Přestaň! Neříkej to!“ zaječela Maia. „Prosím vás – uţ začínáme být hysterický,“ řekla Suki. „Musíme trochu vychladnout. Do teďka toho ten chlap moc neudělal –“ Zmlkla, kdyţ uslyšela zaklepání na přední dveře. Všichni ztuhli. Maia tiše vyjekla a zavrtala se hlouběji do křesla. Della pečlivě sledovala přední dveře, jako by čekala, kdo jimi vrazí dovnitř. „Nechal jsem foťák na schodišti,“ hlasitě zašeptal Gary. „Neotevřu,“ šeptala Della. „Myslím, ţe bysme neměli otvírat.“ Nikdo s ní nesouhlasil, ani jí neodporoval. Všichni upřeně hleděli v hrozivém tichu do přední chodby. Další zaklepání, tentokrát delší a hlasitější. „Proč to dělá?“ vykřikla Maia. „Pojďme, otevřeme,“ řekl Gary a pohnul se směrem ke dveřím. „Gary, ne –“ začala Della. Ale on uţ se rozhodl. Skočil k přednímu vchodu, na vteřinu zaváhal, pak přiloţil obličej ke dveřím a křikl: „Kdo je to?“ Rozhostilo se ticho. A pak se na druhé straně dveří ozval muţský hlas: „Uţ jsme zpátky!“

65

XI. Na chvíli vypadal Gary zmateně. Pak otočil klíčem a otevřel přední dveře. Delliina matka a vysoký plešatý muţ vešli dovnitř. „Nazdar, Gary. To je ale milé překvapení,“ řekla paní O’Connorová a vypadala trochu vyděšeně. „Tohle je pan Garrison. Doprovodil mě.“ „Maminka si zapomněla klíče,“ vysvětloval pan Garrison Delle. Paní O’Connorová strčila hlavu do obývacího pokoje a vyplašila se ještě víc, kdyţ viděla, ţe Della má ještě další návštěvníky. „Dello – pořádáš večírek, kdyţ máte zítra školu?“ To je teda večírek, pomyslela si Della. „Co tu děláte?“ vyhrkla. „Teda, proč jste se vrátili tak brzy?“ „Nikdo dnes neměl na bridţ chuť. Tak jsme se rozhodli skončit dřív,“ řekla paní O’Connorová. „Co se to tu děje?“ zeptala se, odloţila kabelku na stolek a přešla do středu místnosti. „Mami, můţu ti představit členy přírodovědnýho klubu?“ řekla Della, která uţ zase nabyla rovnováhu. Představila všechny matce. „Máš pěkné vlasy,“ řekla paní O’Connorová Suki. „Co s nimi děláš, aby ti takhle stály?“ „Pouţívám gel,“ odpověděla Suki a snaţila se přijít na to, jestli si z ní Delliina matka dělá legraci nebo ne. „Je to velmi… jak tomu říkají? Velmi špičkové?“ Ricky se začal smát, pak rychle zmlkl. „Ne, váţně se mi to líbí,“ trvala na svém paní O’Connorová. „Ovšem, kdyby si to udělala s vlasy Della, tak bych ji přerazila.“ „Mami, prosím tě…,“ přerušila ji Della. 66

„A proč máte zvláštní schůzku?“ zeptala se paní O’Connorová a ignorovala dceřiny protesty. „Ale… jen jsme mluvili o výletě,“ odpověděla Della a rychle uvaţovala. „Slyšela jsem, ţe měl velký úspěch,“ pravila paní O’Connorová a narovnávala hromádku časopisů na konferenčním stolku. Nikdy nevydrţela jenom stát a hovořit. Stále musela dělat něco uţitečného. „Jo, prima,“ řekl Gary. „Bylo to špičkový,“ řekl Ricky. Nikdo se nezasmál. Pokud paní O’Connorová poznala, ţe si z ní dělá legraci, nedala to na sobě znát. „Uţ jsme vlastně skončili,“ řekla Della a koukala po ostatních. Snad pochopili, ţe je čas odejít. „Ano, schůze končí,“ vyhlásil Gary. Usmál se na paní O’Connorovou: „Já jsem prezident, kdybych to neřekl, nemohli by odejít.“ Delliina matka se zasmála řezavým smíchem. „To je prima, ţe té zas vidím, Gary,“ řekla. „Chyběl jsi nám tu.“ Gary zrudl a vypadal rozpačitě. Della by se byla pásla na jeho rozpacích, nemít sama stejné problémy. Všichni se rozloučili a vykročili do noci, kromě Petea, který celý nesvůj otálel u dveří. „Ehm… Dello, mohl bych s tebou mluvit?“ „Jistě,“ řekla Della. Divila se, proč vypadá tak nervózně. Bojí se jít ven, protoţe by se tam někde mohl potulovat společník mrtvého? Ne. Doufala, ţe o tom nebude chtít mluvit teď, kdyţ je matka poblíţ. „Myslel jsem…,“ řekl a vedl ji ven na verandu, aby byli sami, „nešla bys se mnou v pátek večer ven?“ „Oh.“ To nečekala. Zhluboka se nadechla. Chladný vzduch voněl sladce. Cítila vůni kvetoucích jabloní z protější strany ulice. „No, dobrá.“ Usmála se na něj. „Tak jo.“ Taky se usmál. „Vyzvednu tě po osmé, jo? Mohli bysme jít do kina. Nebo moţná do Mlýna.“ „Prima.“ Starodávný polorozpadlý mlýn, postavený na konci Staromlýnské silnice, ještě neţ město Shadyside vůbec vzniklo, byl nedávno zrekonstruován. Teď slouţil jako taneční klub pro mladé, pod jménem Mlýn. Spousta Delliiných přátel z Shadysideské střední 67

školy si tam chodilo kaţdý víkend zatancovat a setkat se s přáteli. Ale těţko si tam dovedla představit Petea jako ze škatulky, v naţehlených keprových kalhotách a v saku od Ralpha Laurena. Třeba není takovej škrobenej slušňák, jak se jeví, pomyslela si, kdyţ ho sledovala, jak míří k autu. Byl opravdu milej. Třeba právě on mi pomůţe zapomenout na Garyho. Najednou se otřásla, kdyţ si uvědomila, kdo taky můţe být venku. Můţe se schovávat ve tmě a pozorovat ji. Můţe ji nenávistně sledovat a vymýšlet léčku. Otočila se. Třásla se ještě, kdyţ vběhla do domu a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Tak hlasitě, ţe se psi v celém okolí rozštěkali. „Ani se mi nechce věřit, ţe se mám tak bezvadně!“ řekla Della. Byl páteční večer a uţ přes hodinu tancovali s Petem ve Mlýně. Smála se a poklepávala mu po rameni, kdyţ se pokoušel o taneční kreaci na jedné noze. Pete nebyl vlastně dobrý tanečník. Neměl vůbec smysl pro rytmus, ale aspoň se o to pokoušel. Dokonce si dělal ze svého tancování legraci. Ani jsem netušila, ţe má vůbec smysl pro humor, pomyslela si Della a vyčítala si, ţe o něm měla úplně falešné představy. V klubu bylo horko a plno. Mladí zaplnili taneční parket, naráţeli na sebe, při pohybu podle ohlušující hudby. Obrovské reproduktory pověšené v rozích sálu duněly monotónním rytmem. Modrá světla vířila po parketu a podlaha vypadala, jako ţe se otáčí. Davy omladiny se osvěţovaly u baru, který se táhl po celé délce sálu. Nad taneční parket vyčníval nízký balkón, plný zvědavců, kteří sledovali tanečníky. Della a Pete tancovali bez přestávky. Kvůli hluku se ani nedalo hovořit. Chvíli po půlnoci vytáhla Della Petea ven na parkoviště. „Dost, uţ jsem vyřízená!“ vykřikla šťastně. Smála se. Byla sice teplá noc, ale noční vzduch jim ochlazoval rozpálené tváře. Kdyţ Della pohlédla na oblohu, znovu uviděla víření modrých světel. Z tanečního klubu sem doléhal dunivý rytmus, bubny i basová kytara ladily s tlukotem jejího srdce. „Dáš si něco k jídlu?“ zeptal se. „Nevím, uţ je asi dost pozdě.“ Věděla, ţe by měla být unavená, 68

ale cítila pravý opak. Touţila po pohybu, byla vzrušená a rozechvělá. „Pojďme si dát hamburgera,“ řekl a táhl ji za ruku. Dlaně měl horké a vlhké. Della sebou škubla, coţ Pete nečekal. Impulzivně ho objala kolem krku a dlouze ho políbila. Kdyţ se odtáhla, vypadal ohromené. „To bylo na dobrou noc,“ řekla a smála se jeho překvapení. „Chtěla jsem to mít za sebou. Teď pojeď na toho hamburgera.“ Nastoupili do stejšnu a hned stáhli okénka, aby se ochladili. Pete opatrně vycouval z mezery, ve které parkovali. Parkoviště bylo stále ještě plné. V těsné blízkosti za nimi vyjelo další auto, s rozsvícenými dálkovými světly. Pete se dal Staromlýnskou silnicí a zamţoural do zrcátka. „Měl by vypnout dálkový světla,“ bručel. Silnice byla prázdná. Kam aţ Della dohlédla, viděla jen tmu. S výjimkou návštěvníků Mlýna neměl nikdo důvod, aby se tu projíţděl tak pozdě v noci. Della se uvelebila na sedačce, koleno si opřela o palubní desku. Cítila se bezvadně, byla příjemně unavená a uvolněná, ale viděla, ţe Petea něco trápí. „Co se děje?“ „Ten chlap se na nás pověsil,“ stěţoval se Pete a sledoval ho ve zpětném zrcátku. „Tak zpomal, třeba nás předjede,“ navrhla Della. Pete zpomalil. Della se otočila, aby se podívala zadním okénkem. Auto za nimi je nepředjelo, ale zpomalilo. „Není to někdo známý?“ zeptala se Della. „Nevidím ho. Ty reflektory mě oslepujou.“ Zadní okno bylo zalité světlem, takţe jím nebylo vůbec nic vidět. Pete zpomalil ještě víc a pak sjel na krajnici. „Hej, co se děje?“ zavolal z okna. Druhé auto sjelo také ze silnice a zastavilo pár metrů za nimi. Pete sáhl po klice dveří, chtěl vystoupit. „Ne, počkej,“ řekla Della a popadla ho za druhou ruku. Najednou dostala strach. Co kdyţ to není nikdo známý, ale… někdo, na koho by narazili neradi? Na mrtvého a na jeho komplice celou noc nepomyslela, ale teď se jí celá věc znova vybavila. 69

„Nevystupuj, Pete. Zamkni dveře.“ Podíval se na ni udiveně, ale poslechl ji. Pozorovali auto za sebou, Pete zpětným zrcátkem a Della zadním okénkem. Čekali, kdo otevře dveře a vystoupí, aby si ho mohli líp prohlédnout. Ale dveře se neotvíraly. Ten, kdo byl v autě za nimi, šlapal na plyn, aţ motor řval. „Mám hroznej strach,“ přiznala Della. „Pojeďme pryč, Pete.“ Pete ji poslechl. Sešlápl plyn, pneumatiky se hlasitě protočily na měkkém povrchu a auto se vyřítilo zpátky na silnici. Nárazem o krajnici dostalo smyk. Pete na okamţik ztratil vládu nad řízením, pak ale dostal auto zase do správného směru, sešlápl znova plyn a ujíţděl pryč. Della se choulila na sedačce a snaţila se nepodlehnout panice. Pohlédla na zeleně osvětlený tachometr. Jeli rychlostí pětaosmdesát mil za hodinu. „Prosím,“ řekla Della nahlas, aniţ si to uvědomila. „Ať jsi, kdo jsi, jed prosím tě pryč!“ Za sebou slyšeli zaskřípění a pak zaburácení motoru druhého auta. Jasné ţluté reflektory se zas uţ odráţely ve zpětném zrcátku a auto bylo plné pohybujících se záblesků světla. „To není moţný!“ vykřikl Pete. Volant mu poskakoval v ruce. Rychlá jízda po staré silnici plné zatáček vyţadovala veškeré jeho řidičské umění a naprosté soustředění. „Je pořád za námi. To je snad zlej sen!“ Sešlápl pedál ještě silněji. Della viděla, ţe ručička šplhá na devadesátku. „Co to děláme?“ vykřikla. „To je šílenství! V kině honičky v autě nesnáším a nikdy mě nenapadlo, ţe si to vyzkouším na vlastní kůţi!“ „Zkontroluj si bezpečnostní pás,“ řekl Pete. „Tenhle se někdy povoluje.“ „Dík za upozornění. To sis vybral právej čas, abys mi to řekl!“ Pete pohlédl do zrcátka a vypadal ustaraně. „On… on pořád přidává.“ „Je těsně za námi. Vţdyť do nás nabourá!“ zaječela Della, skrčila se ještě víc a zavřela oči. 70

„Táta mě zabije!“ vykřikl Pete. „On tohle auto miluje.“ „Jak se teď můţeš starat o auto?“ Della se snaţila překřičet řev motoru. „Vţdyť tady jde o ţivot!“ „To neznáš mýho tátu,“ řekl Pete a odbočil nejdřív do levého a pak hned zas zpátky do pravého jízdního pruhu. „On totiţ opravdu miluje svůj majetek.“ „Oh!“ Della vykřikla, kdyţ ucítila náraz a pak další, jak do nich auto vrazilo. „Co to –“ Pete upřeně sledoval silnici před sebou a snaţil se udrţet vládu nad řízením. „Pokouší se nás vytlačit ze silnice, nebo si jen tak hraje… nebo co?“ Della zavřela oči a křečovitě se chytila nízkého sedadla. Znova vykřikla, kdyţ ucítila další náraz. Zdálo se, ţe auto sjede ze silnice. „Otoč to!“ křičela. „Odboč na jinou silnici, třeba nás přestane pronásledovat.“ „Nemůţu odbočit,“ řekl Pete a hlas se mu zachvěl. „Jedu příliš rychle. Nezvládl bych řízení.“ Auto do nich vrazilo znova, tentokrát silněji. Zdálo se, ţe jasné světlo zalévá celé auto, ozařuje kaţdý kout a obklopuje je ostrou ţlutavou září. „Je to taurus,“ vykřikl Pete, oči upřené na zrcátko. „Znáš někoho, kdo má černýho tauruse?“ „Ne,“ řekla Della. „Co budem dělat?“ „Drţ se pevně,“ řekl Pete. „Snad je to hloupost, ale zkusím to. Jestli to nebude fungovat… no… pak… to by bylo opravdu…“ „Co chceš dělat?“ zeptala se. Místo odpovědi sešlápl brzdu a otočil volantem. Pneumatiky zakvílely a auto se smýkalo asi sto yardů. Pak se konečně otočilo. Druhé auto zatočilo divoce doprava, aby se jim vyhnulo a se strašným burácením prolétlo kolem nich. Pete horečně otáčel volantem, aby zvládl smyk. Otočili se kolem dokola a dostali se do protisměru. Zase sešlápl plyn a auto vyrazilo kupředu. „To je starý Kojakův trik!“ ozval se hlasitě Pete. Viditelně se mu ulevilo, ţe je ještě naţivu a můţe jí to sdělit. „Jsi v pořádku?“ „Nevím. Asi jo. Setřásli jsme ho?“ 71

Pete pohlédl do zpětného zrcátka. „Jo. Myslím, ţe jo. Asi –“ Zaslechli skřípění brzd a kvílení pneumatik. „Otáčí se!“ Potom uslyšeli ránu, tak hlasitou, ţe Peteovi vylétly ruce do vzduchu. Della zaječela, ale neslyšela se. Pak následoval ošklivý skřípavý zvuk tříštícího se skla a kovu drceného o strom. Pete zvolna zastavil. Delle tlouklo srdce. Nejdřív si myslela, ţe to nabourali oni. Bylo to všechno neskutečné. Dlouho jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe ze silnice sjelo a narazilo do stromu to druhé auto. „Musíme se vrátit,“ řekl Pete. „Ať je to kdokoli, teď na tom bude asi dost špatně.“ „Zřejmě jo,“ řekla Della a otřásla se. Obrátila se k Peteovi. „Jsi v pořádku?“ „Jo, jsem v pořádku,“ odpověděl a otočil vůz. „Docela vzrušující první rande, nemyslíš?“ „Radši mlč,“ řekla zničeně. Pomalu otočil auto a jel zpátky, dokud neuviděli tauruse. Světla mu stále ještě svítila, ale směřovala k obloze. Auto bylo opřeno o silný kmen stromu. Kola se ještě točila a vypadalo to, jako by auto chtělo vylézt na strom. Kdyţ přijeli blíţ, viděli, ţe pravá strana auta je úplně rozmačkaná. Řidičovo místo bylo kupodivu téměř nepoškozené. Na silnici leţely roztroušené úlomky skla. „Pojď se podívat, jak je na tom, jestli není moc zraněnej,“ řekl Pete. Della ho chytla pevně za ruku, ale nehýbala se. „Nechceš jít se mnou?“ zeptal se jemně. „To je v pořádku, nevadí, zůstaň v autě.“ „Ne, chci ven.“ Najednou pocítila vlnu nevolnosti. „Chci vidět, kdo tam je, kdo má tohle na svědomí.“ Pete otevřel dveře a vystoupil. Obešel předek auta a otevřel Delle dvířka. Della nejisté vylezla ven a oba se pustili ve světle reflektorů k místu řidiče. „Teď se podívej, kdo to je,“ řekla Della. Uchopila kliku a otevřela dveře. 72

Auto bylo prázdné.

73

XII. „A

kdo teda byl v tom autě?“ zeptala se Maia. „Kdo vás pronásledoval?“ „Nevím,“ pokrčila Della rameny. Bylo pondělní odpoledne a obě dívky se opíraly o ţlutou kachlíčkovou zeď hned vedle dveří do kabinetu pana Abnera. Vyučování skončilo před deseti minutami a chodby byly jiţ skoro opuštěné. Della právě vylíčila Maie celou tu hrůzostrašnou historii pátečního pronásledování. Zdráhala se o tom mluvit, ale musela to prostě někomu říct. Teď toho litovala, protoţe Maia zbledla a celá se klepala. „Nevíš, kdo byl v tom autě?“ zeptala se Maia, protoţe to stále ještě nechápala. „V tom autě nebyl nikdo!“ vysvětlila Della šeptem, přestoţe byly na chodbě samy. „Myslíš –“ „Musel utéct do lesa, neţ jsme se k tomu autu dostali.“ „To mě děsí,“ řekla Maia, zavřela oči a přitiskla se ke zdi. „Myslíš, ţe to byl –“ „Ten komplic? Moţná,“ řekla Della. „Nikdo ze školy nebo známej to nebyl. Ty by tak neriskovali.“ „Ale proč by –“ začala Maia. Zmlkla, kdyţ se u nich objevil Ricky. „Mluvíte o mně, co?“ řekl a objal obě baculatýma paţema. „Moc mě to mrzí, ale nemůţu vás mít obě najednou. Budete se o mě muset poprat.“ 74

Zasmál se a prošel kolem nich do třídy. Maia se otřásla nechutí. Slyšely ho, jak se zdraví se Suki, Garym a Petem. „Není tak špatnej,“ řekla Della. „Jak špatnej? Jako dýmějovej mor?“ vykřikla Maia. Pak se ovládla a začala se starat o Dellu. „Jsi v pořádku? Nezranila ses nebo něco?“ „Ne,“ ujistila ji Della. „Nic se nám nestalo, jen jsme byli vyděšený. Domů jsme jeli hezky pomaloučku.“ Přehodila si tašku s knihami z jedné ruky do druhé. „Taky jsem moc dobře nespala. Vţdycky, kdyţ jsem usnula, viděla jsem ty reflektory a zdálo se mi, ţe nás zase pronásleduje.“ „To je hrozný,“ řekla Maia a zavrtěla smutně hlavou. „Taky mám zlý sny. Udělali jsme hroznou chybu. Kdybysme zůstali doma, místo… hele, pan Abner uţ jde.“ „Nazdar, děvčata! Omlouvám se, ţe jdu pozdě,“ zavolal na ně z chodby. Rychle k nim rázoval a vysoké koţené boty hlasitě cvakaly. Vysoký a hubený, v dţínsech a flanelové košili připomínal spíš kovboje neţ učitele. Chybí mu jen pestrý šátek kolem krku, usoudila Della. „O čempak to vy dvě tady hovoříte?“ zeptal se. „Ale, o ničem,“ řekla Maia rychle a začervenala se. „Vypadaly jsme váţně?“ zeptala se Della laškovně. „To bylo asi poprvé, ne?“ Následoval je do místnosti. Pete se na Dellu usmál. Suki si pohrávala s Garyho rukou. Pan Abner stáhl roletu, aby zastínil slunce, jehoţ světlo zalévalo celý stůl. „Dneska je venku pěkně,“ řekl. „Škoda, ţe jsme byli tady a zmeškali to.“ „Já o to nechtěl přijít,“ řekl Ricky. „A tak jsem vynechal dopolední vyučování.“ Zasmál se nahlas, aby pan Abner věděl, ţe jde o vtip. Pan Abner se pousmál. Pak se usadil na stůl, přehodil si nohu přes nohu a pohlíţel na své kovbojské boty. „Jsem zpátky,“ řekl. „Ještě jednou bych se vám chtěl omluvit, ţe jsme museli ten sobotní výlet odloţit. Vím, ţe jste se na to pořádně připravovali, a taky vím, jak jste se těšili.“ 75

Della nervózně poposedla a tahala si za dlouhý pramen tmavých vlasů. Dělala to poslední dobou často. Uvědomila si, ţe takhle si člověk vypěstuje zlozvyk. Měla totiţ dost důvodů, proč být nervózní. Teď se děsila, aby se někdo nepodřekl, nebo jinak neprozradil, ţe uţ na výletě byli a to bez pana Abnera. Kdyby tak chtěl změnit téma, pomyslela si. Tohle je nebezpečná půda. Nikdo samozřejmě neprozradí nic schválně, ale co kdyţ někomu něco uklouzne… „… rodinné problémy. Určitě víte, jak to myslím,“ povídal zrovna pan Abner. Della si uvědomila, ţe přišla o všechno, co říkal. Učitel zkříţil nohy obráceně. „No, prostě jsem zpátky,“ řekl s úsměvem, „a mám pro vás dobrou zprávu.“ Teď poslouchali pozorné. „Podařilo se mi naplánovat náš výlet na Fear Island na tuto sobotu,“ řekl pan Abner. Naklonil se dopředu a očekával nadšenou reakci na své oznámení. Jeho úsměv rychle zmizel, kdyţ se nikdo neozval. „To je bezvadný!“ vykřikla konečně Della a doufala, ţe to znělo přirozeně. Při vší té hrůze, kterou proţili v minulých dvou týdnech, zapomněli, ţe pan Abner bude chtít výlet uspořádat znova. „Jo. Paráda,“ řekl Ricky, ale jeho hlas nezněl ani trochu přesvědčivě. „Tenhle víkend? Nevím, jestli budu moct,“ řekla Maia. „Máme jet… ehm… na návštěvu… k příbuznejm.“ Učitel vypadal ublíţeně. „Vím, ţe jsem vás předtím zklamal. Proto jsem teď odloţil svoje plány.“ Pohlédl k oknu, ale ven neviděl, protoţe předtím stáhl rolety. „Musím přiznat, ţe jsem poněkud překvapen vaší reakcí,“ řekl a poškrábal se na levé tváři. „Nebo spíš nedostatkem reakce. Tohle je přírodovědný klub, ţe? A celou zimu jste mě pronásledovali, abych ten výlet zorganizoval. Je to tak?“ „My jsme nadšený,“ řekl Gary. „Váţně!“ „Já mám pořád ještě sbalený věci,“ dodala Della. Tak dělejte něco, pomyslela si. Ukaţte aspoň trochu nadšení. Pan Abner začíná mít podezření. Nemůţem připustit, aby se začal vyptávat, proč uţ se na Fear Island nikomu nechce. Prostě nemůţem. „Já bych hrozně chtěla jet,“ řekla Suki, která celou dobu mlčela a 76

přemýšlela. „Ale musím zjistit, jaký plány mají naši na víkend.“ Podívala se na Garyho, jako by od něj očekávala podporu nebo pomoc. Gary na ni nejisté pohlédl. Pak se otočil k panu Abnerovi a řekl: „Moţná bysme se měli sejít ještě jednou během týdne. Třeba ve středu nebo tak. Pak budeme všichni vědět, jestli muţem jet nebo ne.“ „Asi máš pravdu,“ řekl pan Abner, ale neskrýval zklamání. „Musím říct, ţe vaše reakce mě moc nenadchla. Děje se něco, o čem nevím?“ Delle stékal po zádech studený pot. Pohlédla na Maiu, která pevně svírala ţidli a oči měla sklopené k zemi. „Asi je to jen jarní únava,“ řekl Gary a konejšivě se zazubil na pana Abnera. „Jsme všichni zničený z víkendu. Moc večírků najednou, to se nedá vydrţet,“ řekla Suki. Všichni se rozpačitě zasmáli. „Vţdyť my se pořád těšíme,“ řekl Pete. Těšíme se jako na písemku z matiky, pomyslela si Della. Na Fear Island uţ nás nikdy nikdo nedostane. Kdybysme tak byli na stejný úrovni! Abner je dobrej, ale pořád je to učitel. Neexistuje způsob, jak mu to vysvětlit. „Tak jo,“ řekl pan Abner rezignovaně. Rychle vstal. „Dohodnuto. Sejdeme se ve středu po škole a vy mi sdělíte, jestli se vám podařilo vecpat výlet do vašich baculatých rozvrhů.“ Vstal, sebral nějaké papíry ze stolu a rychle vyšel z místnosti. Jakmile si byli jisti, ţe odešel, Gary vyskočil a přešel do středu místnosti. Pokynul všem, aby zůstali sedět. „Musíme si promluvit,“ řekl a nervózně sledoval dveře. „Co řekneme Abnerovi?“ „Jo. Jak se z toho vyvlíknem?“ zeptala se Suki, z nějakého důvodu rozzlobená. „Mě uţ nikdo nikdy nepřinutí stanovat. To teda ne.“ „Přesně tak!“ vykřikl Ricky. Gary mu naznačil, ţe nemá mluvit tak nahlas. „Jsem si jistej, ţe máme všichni stejný pocity,“ řekl. „Takţe budeme muset vymyslet – “ Na chodbě se ozval hluk, někdo si otvíral skříňku. „Tady bysme radši neměli mluvit,“ řekla Della. 77

„Pojďme na parkoviště,“ řekl Gary. „Mám jen pár minut,“ řekla Maia a podívala se na hodinky. „Řekla jsem našim, ţe budu ve čtyři doma.“ Spěchali ven postranními dveřmi, obešli školní budovu a došli na studentské parkoviště. Na parkovišti byla jen dvě auta, všichni ostatní uţ odjeli domů. Na hřišti za tenisovými kurty se členové Shadysideského baseballového druţstva věnovali zahřívací gymnastice. „Musíme to oddálit,“ navrhl Pete, kdyţ se opřeli o vysoký kovový plot, který odděloval parkoviště od hřiště. „Škola končí za čtyři nebo pět týdnů. Jestli budeme mít o víkendu moc práce, výlet se prostě konat nemůţe a bašta.“ „Moţná bychom to měli všechno Abnerovi říct,“ navrhl Gary. „Bylo by dobrý říct to někomu dospělýmu. On by na policii určitě nešel nebo něco takovýho.“ „Ne!“ okamţitě protestovala Maia. „Je to naše tajemství. Nesmíme ho nikomu prozradit, přísahali jsme, nezapomeňte!“ Ostatní s ní rychle souhlasili. Nikdo nemohl dopředu odhadnout, co by pan Abner udělal, kdyby se dozvěděl, co se stalo. „Můţeme to oddalovat,“ řekla Suki bez váhání, „musíme ale dát bacha, aby naše historky –“ „Heleďte, právě jsem si na něco vzpomněl,“ přerušil ji Ricky. Otočil se k Delle a píchl ji prstem do ramene. „Moje pistole. Zpět z výletu jsem jich přivezl jen pět. Tys mi tu svoji nevrátila. Můţeš mi ji přinést dneska večer domů?“ „Proboha, ne,“ prudce vydechla Della a chytla se plotu. Polil ji studený pot. „Dneska ne? Můţeš ji teda přitáhnout zejtra do školy?“ zeptal se Ricky, který si nevšiml jejího vyděšeného výrazu. „Nechala jsem ji tam,“ vypravila ze sebe Della. „Co?“ „Měla jsem ji v rokli. Potom ten chlap… on… sebral mi ji a…“ zavrtěla hlavou, jako by chtěla setřást všechny vzpomínky. Vytřeštila na Rickyho oči. „Nechala jsem pistoli u toho mrtvýho na Fear Islandu.“ „Ne! To není moţný!“ vykřikl Ricky. Bouchl pěstí do plotu, aţ to zadrnčelo. Několik baseballových hráčů na ně pohlédlo. 78

„Pst. Tišeji, Ricky,“ varoval ho Gary. „Ale moje pistole! Nemůţeš ji tam nechat!“ zařval na Dellu, Garyho varování nebral vůbec na vědomí. „Aţ policie najde tělo v listí, bude tam moje pistole!“ „Nebudou vědět, ţe je tvoje, Schorre,“ znechuceně pravila Suki. „Všichni vědí, ţe jsem přes paintballový války,“ otočil se k ní Ricky a křičel jí do obličeje. „Všichni vědí, ţe v naší škole právě já mám co dělat s těmahle pistolema. Policajti se můţou zeptat kohokoliv a kaţdý malý dítě jim řekne, kdo má takový pistole, a pak přijdou rovnou ke mně. Ta pistole je dovede rovnou k Rickymu Schorrovi! A řeknu ti jednu věc –“ Gary ho odtáhl od Suki. „Neblbni. Uklidni se, Ricky.“ Ricky se Garymu vytrhl. „Já ti něco řeknu, nenechám se obvinit kvůli tomu mrtvýmu. Jestli na mě policajti přijdou, řeknu jim i o vás!“ „Ty špinavěj –“ Suki se rozšířily oči nenávistí. Gary mezi ně rychle vstoupil. „Počkejte! Nechte toho!“ Della zaječela. Obrátili se k ní. „Ricky má pravdu. Je to moje vina.“ „Počkej, Dello –“ začal Pete, ale Della zvedla ruku a zakryla mu ústa. „Pistoli jsem dostala já a nechala ji tam, takţe nemám na vybranou. Vrátím se tam… na Fear Island… a přinesu ti tu pistoli zpátky, Ricky.“ „No, dobrá,“ řekl Ricky, ale nespouštěl oči ze Suki. „Počkej! Brzdi!“ vykřikl Pete. „Nemůţeš tam jet sama, Dello. Pojedu s tebou.“ „Díky,“ řekla Della měkce a usmála se na něj. „Měli bysme moţná jet všichni,“ řekl najednou Gary. „Co?“ vykřikla Maia rozrušeně. „Jo. Moţná bysme na tenhle výlet měli jet a všichni. Pak by se Della mohla ztratit a přinést tu pistoli. Nakonec, jedem v tom všichni.“ „A kdyţ půjdem všichni, nebude to tak zlý,“ dodal Pete. „No, řekla bych…“ uvaţovala Suki nahlas. „Vlastně, kdyby se tentokrát něco stalo, bude Abner s náma. Kaţdýho cizince by mohl 79

zadupat do země těma svejma kovbojskejma botama.“ Všichni, aţ na Maiu, se zasmáli. „Ale co uděláme, jestli tam bude ten druhej?“ zeptala se Maia, oči upřené k zemi. „V to doufám,“ řekl Gary a rysy mu ztvrdly hněvem. „Uţ toho mám plný zuby. S chutí bych mu namlátil. Fakt, ţe jo!“ Della ho pochybovačně sledovala. Nesnášela, kdyţ Gary nasadil masku drsňáka. „Vy ale jezdit nemusíte,“ řekla třesoucím se hlasem. „Jsme v tom společně, takţe pojedem. Ţe jo?“ zeptal se Gary. Všichni, kromě Maiy, souhlasně zabručeli. Nakonec i Maia řekla: „No, moţná. Asi jo… Horší neţ ten minulej výlet uţ to být nemůţe, ne?“

80

XIII. Počasí nevypadalo slibně, kdyţ vypluli na jezero ve třech kánoích – pan Abner s veškerým vybavením v jedné, členové klubu seděli po třech v dalších dvou. Oblaka se honila vysoko na nebi a zakrývala slunce. Jak obloha, tak i jezero byly hrozivě šedé a ve slabé mlze se nedalo rozeznat, kde končí vodní hladina a kde začíná obloha. Všichni mlčeli. Ticho přerušovalo jen rytmické šplouchání pádel a chraplavé kejhání dvou velkých kachen, které nad nimi přeletěly. Della se nakláněla dopředu, přes Maiu sledovala Petea na háčku a pádlovala ve stejném rytmu. Póry vy teplého, ale nárazového větru tentokrát vytvářely silnější vlny a udrţet malou kánoi v přímém směru bylo těţší. „To má být němý film nebo co je to s vámi?“ ozval se z kánoe několik stop před nimi pan Abner. „Co takhle nějaká změna. Znáte nějaké písničky?“ „Ne,“ odpověděli jednohlasně Ricky, Gary a Suki. „V sobotu ráno je příliš brzo na písničku,“ dodala Suki. „Uţ vám někdo řekl, ţe je s vámi legrace?“ zeptal se jich učitel a usilovně pádloval proti větru. „Ne,“ zavolal Gary. „Nikdo!“ „Tak to měli pravdu!“ opáčil pan Abner. Všichni se rozpačitě zasmáli. „Nemůţu tomu pořád uvěřit, ţe se tam vracíme,“ zamumlala Maia. „Nevěřím, ţe se vracíme na ten hrůzostrašnej ostrov.“ „Maio, pssst,“ varovala ji Della. „Vítr nese hlas po vodě daleko. Víš, proč jedem zpátky, tak to ještě neztěţuj!“ Maia se zakabonila, zavřela oči a strčila si ruce pod mikinu, aby si 81

je zahřála. Začalo slabě mrholit. Šedá obloha se zatáhla ještě víc a ztmavla. V houstnoucí mlze vypadalo všechno nepřirozeně a zlověstně. Perfektní, pomyslela si Della ironicky. To je ta pravá atmosféra k návratu na Fear Island, k návratu na dějiště… vraţdy. Přestaň takhle uvaţovat, pokárala se. To nebyla vraţda, byla to nehoda. Pomyslela na tělo, leţící pod šustivým hnědým listím… Vzpomněla si na společníka toho mrtvého – šel k tělu a utrhl stříbrné lebky z řetízku na muţově krku. Vybavila si plastikovou paintballovou pistoli, leţící vedle mrtvého. Bude mít opravdu nervy na to, jít zpátky do rokle a přinést pistoli? Ano. Neměla na vybranou. Nemohla ji tam nechat, aby ji našla policie. Pomyslela na mrtvého, na tělo pod listím, které tam hnije. Bude se muset na něj podívat? Ne. Popadne pistoli a uteče. Moţná s ní půjde Pete. Nejspíš jo. Podívala se na Petea, jak pádluje na háčku a tmavé vlasy mu profukuje vítr. Uvědomila si, ţe se jí začíná líbit. Kdyţ před hodinou přijela k jezeru a uviděla, ţe Gary přijel se Suki, uţ ji to nerozčililo. Pohlédla na Garyho a necítila ono bušení srdce, onen pocit „proč nejsme spolu“. Gary se stal kamarádem, prostě spoluţákem ze školy. Byla tomu hrozně ráda. Přestalo pršet a mlha se trochu zvedla, kdyţ vystoupili z kánoí a vytáhli je na břeh. Celý ostrov byl zbarvený různými odstíny šedé barvy – stromy, duny, pláţ. Della měla pocit, ţe se dívá na černobílý film. „Vytáhněte kánoe ke stromům,“ nařídil pan Abner, aniţ si všiml, ţe se tak uţ stalo. Musíme být opatrní, uvědomila si Della. Nesmíme dát najevo, ţe uţ ostrov známe. „Je celý ostrov porostlý lesem?“ zeptala se. „Byla jsem tu naposledy jako malá holka.“ „Pokud vím, tak ano,“ řekl pan Abner a vytahoval kánoi se všemi stany a ostatním vybavením. „Ale na druhé straně ostrova jsem nikdy nebyl. Nevím, co tam je.“ Pustil kánoi. „Poslyšte, to je dobrý nápad. 82

Pojďme na druhou stranu ostrova. Je krásné ráno na takový výlet!“ „Ne!“ zabědovala Suki. Ani ostatní nevypadali příliš nadšeně. „Nemáme nejdřív postavit stany a nanosit dříví?“ zeptal se s nadějí v hlase Ricky. „Nechrne všechno u kánoí,“ pravil pan Abner, který se rozhodl ignorovat jejich odpor. „Postavíme to, aţ se vrátíme. Nebude to dlouhý výlet. Nanejvýš dvě tři hodinky.“ S rozjařeným úsměvem sebral svůj modrý batoh a hodil si ho na záda. Della a její přátelé viděli, ţe nemá cenu protestovat. Vydali se tedy na výlet na druhou stranu ostrova. „Prima den na výlet,“ řekl Pete, který kráčel vedle Delly, s ironickým úsměvem. „Jak je?“ „Dobrý. Jen si přeju, aby uţ tenhle víkend skončil.“ Popadla svůj batoh a Pete ho přidrţel, aby si ho mohla nasadit na záda. „To jsme dva,“ řekl s povzdechem. Opět začalo drobně pršet, nebo spíš začala padat mlha, díky které všechno zvlhlo, dokonce i vzduch, který dýchali. „Půjdu s tebou pro tu pistoli. Třeba se budem moct ztratit během výletu.“ Della vzhlédla a zpozorovala, ţe je pan Abner sleduje. „Asi bysme to měli udělat aţ po výletě,“ zašeptala. „Půjdeme později, aţ budou ostatní sbírat dříví.“ „Díky,“ zašeptala. „Jen doufám, ţe se nebudem věnovat turistice celej víkend. Abner je bez sebe nadšením, víc neţ jsem si myslela.“ Šli za ostatními do lesa. Della si natáhla kapuci od mikiny. Zakrývala jí hlavu a vlasy, ale neochránila ji ani před zimou, ani před vzrůstajícím pocitem hrůzy, který se jí zmocňoval. Nechtěla znovu chodit lesem, kde jí pod nohama šustí suché hnědé listí. Terén se prudce zdvíhal, tenisky jí klouzaly po blátě. Chytla se Petea za ruku, a ten jí pomohl nahoru do prudkého kopce. Opatrně přelezli padlý kmen stromu a stoupali za ostatními hlouběji do lesa. Najednou proti nim vyrazil pan Abner s napřaţenou videokamerou. „Nedívejte se do kamery!“ mířil na Dellu a Petea a šel pozpátku, aby je udrţel v záběru. Zastavili se a koukali do objektivu. „Ne – nechte toho,“ vykřikl. „Jděte dál. Chovejte se přirozeně.“ „Pane Abnere, co to děláte?“ zeptala se Della. 83

„Chci natočit kompletní záznam našeho výletu,“ řekl a pořád je natáčel. „Aţ se dostanem domů, udělám pro kaţdého kopii.“ Chudák, pomyslela si Della. Prostě neví, co se děje, nemá tušení, ţe nikdo nemá nejmenší chuť pamatovat si tenhle záţitek. Na tenhle výlet budem chtít zapomenout tak rychle, jak to jen půjde. „Aspoň usmát byste se mohli,“ nabádal je pan Abner a kráčel pozadu s kamerou namířenou na Dellu a Petea. Pokusili se o náznak úsměvu. Pak pan Abner zachytil podpatkem o kořen a spadl po zádech do bláta. Všech šest členů klubu dělalo, co mohlo, aby se nesmálo. Ale pohled na pana Abnera, jak padá pozadu, kamera letí a dlouhé nohy se kmitají ve vzduchu, byl tak zábavný, ţe se nevydrţeli nesmát. Pomalu vstával, tvářil se rozpačitě a ohledával kameru, jestli se jí nic nestalo. „Turistické pravidlo číslo jedna: kdyţ pochoduješ, koukej správným směrem,“ řekl a oklepával si z kalhot vlhké listí a špínu. Pak dodal: „Udělal jsem to schválně, abych vás probudil. To je první smích, který jsem od rána slyšel.“ Má pravdu, uvědomila si Della. Moc se jim nedaří chovat se normálně. Ale co mají dělat, nikomu není do smíchu, dokonce ani Rickymu ne. Pro Dellu bylo obtíţné vůbec normálně uvaţovat. Stále jen myslela na to, jak zmizet a co dělat dál. Šli a vypadalo to, ţe jdou uţ celé dny. Zastavili se jen jednou, aby si snědli obloţené chleby, které měli s sebou. Nakonec celí znavení a podráţdění došli k cíli své cesty. Druhá strana ostrova vypadala úplně stejně jako ta, kterou znali. Borovice ustoupily nízkým pahorkům kamenité pláţe. Protější břeh jezera nebyl vidět. Nízké mraky a mlha bránily jakémukoli výhledu. „Je to docela hezký,“ řekla Della Peteovi, kdyţ pozorovali jezero. „Takový šedivý a záhadný. Je to jako ve snu.“ „Jo,“ řekl Pete, nadhodil si batoh a zaúpěl. „Kdyţ jsme vyráţeli, byla tahle věc lehoučká a teď váţí tunu.“ Pan Abner skončil s natáčením pobřeţí a odloţil kameru. „Nevypadá to, ţe by se ty mraky měly zvednout,“ řekl a zastínil si rukou oči, jako by si je chtěl ochránit před sluncem. „Co uděláme teď?“ zeptal se Ricky nevrle. 84

„Půjdeme samozřejmě zase zpátky,“ řekl pan Abner, který ještě stále pozoroval jezero. „To chcete říct, ţe musíme jít zase přes celý les?“ zasténala Maia. „Mám přivézt auto?“ zeptal se pan Abner se smíchem. „Řeknu vám, co uděláme. Pojďme zpátky po pláţi okolo ostrova, ne přes les.“ Ten nápad všechny potěšil. Ale kdyţ došli ke kánoím a zásobám, bylo pozdní odpoledne. Tenisky měli promočené, byla jim zima a nohy je bolely od nezvyklé chůze po písku. Ricky se svalil do jedné z kánoí. Della a Maia padly na kolena na studený a vlhký písek plný kamínků. „To bylo ale osvěţující!“ zvolal jejich vedoucí se šťastným úsměvem na rtech, kdyţ balil videokameru. „Hej, vy tam – nesedejte si. Teď končí zábava a musíme se dát do práce!“ S mručením a brbláním odnosili stany a zásoby na volné prostranství pod lesem. Della si uvědomila, ţe nejsou daleko od jejich starého tábořiště, které bylo asi tak o sto yardů blíţ ke stromům. Kdyţ postavili stany, poslal je pan Abner pro dřevo. „Snaţte se najít suché dříví,“ upozornil je. „Všechno je promočený,“ odsekla Suki. „Kde máme najít suchý dříví?“ „Myslím, ţe doma nějaký máme,“ nabídl se Ricky. „Zajdu pro něj!“ „Ricky –“ řekl pan Abner váţně. „Ne, opravdu mi to nebude vadit,“ zavtipkoval Ricky. „Zaběhnu pro něj a hned jsem zpátky!“ „Hledejte pod listím nebo odhrňte vrchní vrstvu větviček,“ řekl pan Abner a Rickyho nabídky si nevšímal. „Bude sušší neţ dřevo navrchu, které je vystaveno dešti. Můţeme sice pálit i vlhké dříví, ale rozdělání ohně by trvalo déle.“ Všech šest se vydalo na různé strany do lesa. „Maio, zůstaň tu se mnou a pomoz mi vybalit zásoby,“ zavolal pan Abner. Maia se okamţitě otočila a s velkým ulehčením zamířila zpátky do tábora. „Doneste spoustu dřeva,“ zakřičel ještě jejich vedoucí. „Vypadá to na studenou a nepříjemnou noc.“ 85

„O studené nic nevím, ale s tou nepříjemnou má pravdu,“ zamumlala Suki ke Garymu, kdyţ společné odcházeli do lesa. „Vsaď se, ţe tě rozveselím,“ slyšela Della Garyho odpověď. „Přestaň, Gary. Dej ty ruce pryč!“ slyšela Sukiino nepříliš přesvědčivé protestování. Della našla Petea, jak přehrabuje na zemi vlhké větvičky. „Suchýho není nic,“ zamumlal. „Ten Abner je bláznivej.“ Náhle zavál prudký vítr, zatřásl větvemi, aţ se listí rozletělo na všechny strany. „Tohle je nejdelší den mýho ţivota,“ povzdechla si Della. „Bude ti líp, aţ…“ Peteův hlas se vytratil. Rozhlédl se. Nikdo nebyl v dohledu. „Hele – jdem!“ „Co?“ „Pojďme teď pro tu Rickyho pistoli. Dokud je ještě vidět.“ Della zaváhala. Cítila, jak se jí stahuje hrdlo, a měla nepříjemný pocit v ţaludku. „Asi…“ „Abner se stará s Maiou o tábor. Nevšimne si toho. Dojdem tam, popadnem pistoli a za pár minut jsme zpátky.“ „Dobrá,“ řekla Della a natáhla si kapuci. „Asi to vyjde nastejno.“ Společně se vydali směrem k rokli. „Kampak? Kampak?“ Abner! Otočili se celí vyplašení, kde se vzal Abner v lese. „Jenom jsme, hm –“ „No tak,“ káral je pan Abner a vrtěl hlavou. „Znáte pravidla, ţádný techtle mechtle.“ „Ale my jsme…“ protestovala Della. „Samozřejmě, ţe jste,“ trval na svém pan Abner se smíchem. „Pojďte blíţ k táboru. Nemusíte chodit tak daleko do lesa.“ „Dobře,“ řekli Della a Pete jednohlasně a následovali ho do tábora. Dali se do sbírání dříví na okraji lesa. „My se odsud nikdy nedostanem. Nikdy,“ zaúpěla Della. „Pst, hele,“ ukázal Pete. Pan Abner s Maiou odešli na druhou stranu mýtiny. „Pojď. Neuvidí nás, pojď to zkusit ještě jednou.“ „Tak dobrá, rychle,“ řekla a nespouštěla z Abnera oči. „Pamatuješ si přesně, kde je ta rokle?“ zeptal se Pete. Kapuce se jí 86

zachytila ve vlasech. Narovnal ji. Kdyţ se dotkl jejího čela, ucítila, jak má studené ruce. „Jo… jsem si skoro jistá.“ „Tak jdem,“ řekl Pete. Spěchali po vlhké kluzké půdě mezi stromy. Pete ji vzal za ruku. V tom uslyšeli výkřik. Uši rvoucí výkřik se ozval z tábořiště. Bylo to zaječení, výkřik děsu. Della okamţitě poznala, kdo křičí. „To je Maia!“

87

XIV. Mezi stromy se rozlehl druhý výkřik. Maia volala o pomoc! Della a Pete doběhli do tábora společně, zrovna kdyţ se objevili Gary a Suki. Všichni vypadali zmateně a vyděšeně. „Maio! Kde jsi?“ zavolala Della. Ricky doklopýtal na mýtinu s náručí dříví a shodil náklad vedle stanu. „Co se to tu děje?“ „Tady!“ vykřikla Maia. Hlas bylo slyšet z okraje lesa na druhé straně stanů. „Pomozte mi, proboha!!“ S tlukoucím srdcem oběhla Della stany a běţela za Maiiným hlasem. Ostatní za ní. Maiu našli na kolenou vedle pana Abnera, který leţel na zádech. Hlavu mu drţela v náručí. Kdyţ se přiblíţili, viděli, ţe má zavřené oči a otevřená ústa, z vlasaté části hlavy mu stékal úzký pramínek krve. „Maio… pane Abnere… co…“ „Je úplně studenej,“ řekla jim Maia. „Nemůţu ho vzkřísit!“ „Ale kdo to udělal?“ „Vidělas, co se stalo?“ „Spadnul? Někdo ho… střelil?“ Pete a Gary si klekli vedle Maiy. Gary poloţil panu Abnerovi ruku na hrudník. „Srdce pracuje,“ řekl. „Co se stalo?“ „Někdo ho praštil,“ řekla Maia třesoucím se hlasem. „Praštil ho do hlavy. Viděla jsem ho… byl to chlap… utekl do lesa.“ Podívala se za ně směrem do lesa. „Tamtím směrem.“ „Kdo to byl?“ zeptal se Gary. „Nevím. Viděla jsem ho se jen mihnout. Jen takovou tmavou šmouhu. Myslím, ţe měl tmavou bundu.“ 88

Pan Abner zasténal a otočil hlavu, ale oči neotevřel. „Musíme sehnat pomoc,“ řekla Maia. Poloţila mu hlavu na zem a couvla. Rukávy mikiny měla celé od krve. „Myslím, ţe je váţně zraněnej!“ Della byla překvapená, ţe si Maia v mimořádné situaci zachovala chladnou hlavu. Je silnější, neţ si všichni myslí, pomyslela si. „Kdo to udělal? Proč?“ zeptala se Suki, ruce v bok. Zdálo se, ţe je spíš rozzlobená neţ vyděšená. „Moţná ten společník,“ řekl Pete a pohlédl na Dellu. „Třeba nás sledoval aţ sem.“ „A teď nás chce zamordovat hezky jednoho po druhým,“ řekl Ricky, pohled upřený do lesa. Kulatou tvář měl najednou staţenou strachem. „Zmlkni, Schorre,“ šlehla po něm Suki. „Ty vţdycky víš, jak udělat věci horší.“ „Co by mohlo být ještě horšího?“ zeptala se Maia tiše. Oběhla stany a za pár okamţiků se zase objevila se spacím pytlem, který nacpala Abnerovi pod hlavu. „Rozbalte někdo spacák a přikrejte ho,“ přikázala. Pete se projeden rozběhl. „Jsme tady bezmocný,“ řekla Della a přemýšlela nahlas: „Panu Abnerovi nemůţem pomoct. Nemůţem se ubránit, jestli – jestli se vrátí – ať uţ je to kdokoli.“ „Někdo musí jet do města pro pomoc,“ řekla Maia a pomáhala Peteovi rozprostřít spací pytel přes učitele. „Já pojedu!“ vykřikl Ricky okamţitě. „Nějak moc horlívej, Schorre, ne?“ podotkla Suki. „Vypadni z mýho obláčku,“ odsekl jí rozzlobeně Ricky. „A kdo mě přinutí?“ ušklíbla se Suki. „Přestaňte. Nechte toho!“ rozzlobil se uţ i Gary. „Je to váţný.“ „Ztrácí spoustu krve,“ řekla Maia. Tiskla kapesník na ránu a neúspěšně se snaţila zastavit krvácení. „Dobrá, musíme sehnat pomoc. Ricky, Suki, pojďte. Jdeme! Vy tři tu zůstaňte a hlídejte ho!“ Della je sledovala, jak pospíchají ke kánoím. Najednou se Ricky zastavil a otočil. „Hej,“ zavolal zpátky, „moje pistole. Co bude s mojí 89

pistolí?“ „Půjdu pro ni teď,“ odpověděla Della. Zhluboka se nadechla a pozorovala je, dokud nezmizeli mezi stromy. „Asi nemám na vybranou,“ řekla Peteovi. „Musím přinést tu pistoli, neţ se vrátí s policajtama.“ „Dobrá, půjdu s tebou,“ řekl Pete a pohlédl na pana Abnera. „Vrátíme se co nejrychleji, Maio.“ „Ne!“ vykřikla Maia. „To nemůţete!“ „Nemůţete mě tu nechat samotnou!“ „Ale, Maio –“ řekla Della. „Ne. Myslím to váţně, to není správný. Co kdyţ se ten chlap vrátí? Nikdo tu nebude, aby mi pomohl. Nemůţete mě tu nechat. Prostě nemůţete!!“ „Má pravdu,“ řekla Della Peteovi. „Ale, Dello –“ „Budu muset pro tu pistoli dojít sama,“ řekla Della. „Zůstaň tu s Maiou a pomoz jí.“ „Ale já nechci –“ „Nechceš se přece vrátit a najít taky Maiu s ránou na hlavě nebo něco horšího? Byla by to i tvoje vina, Pete. Musíš s ní zůstat. Já budu hned zpátky. Zaběhnu do rokle, popadnu pistoli a poběţím zpátky.“ Pete se vytrhl z Maiina sevření. „Ne! Nemůţu tě nechat jít samotnou –“ „Hele,“ přerušila ho Della. „Mám píšťalku,“ vytáhla píšťalku, kterou měla kolem krku. „Uvidíš, píská hodně hlasitě. Kdyţ budu v průšvihu, zapískám, jo?“ „Píšťalku?“ Pete tomu moc nevěřil, ale kdyţ se podíval na Maiu, bledou a třesoucí se, pochopil, ţe nemá na vybranou, ţe musí Dellu nechat jít samotnou. „Budu hned zpátky. Fakt,“ trvala na svém Della. Měla pocit, ţe jestli si to bude stále opakovat, nakonec tomu uvěří. Natáhla se na špičky a rychle Petea políbila. Pro štěstí. Pak se obrátila a přinutila se vběhnout do lesa. „Počkej – stůj! Dello!“ Pete běţel za ní. „Na, tumáš. Vem si to.“ Podal jí velkou kovovou baterku. „Uţ se začíná stmívat.“ Vzala si ji a byla překvapená, jak je těţká. Obrátili se a rozešli se 90

na opačné strany. Slyšela, jak ho Maia volá. Bála se, ţe si to rozmyslel a ţe ji nechá samotnou v táboře. Maia je takový miminko, pomyslela si Della. Ale pak si začala odporovat. Maia má pravdu, má dobrý důvod být vyděšená. A já taky. Sevřela baterku pevněji. Můţu ji pouţít jako zbraň, kdyby bylo potřeba, pomyslela si. Zbraň? Na co to myslím? Copak uţ jsem úplně ztratila rozum? Jsem to váţně já, která tu chodím po lesích a hledám mrtvolu, abych jí sebrala pitomou plastikovou pistoli? Sama v lese, zatímco se tu potlouká nějakej šílenec, nějakej blázen, kterej praštil Abnera po hlavě – a teď mě třeba sleduje, nebo mě pozoruje, nachystanej na mě – Stop! Přestaň o tom přemýšlet, řekla si. Nemysli na nic. Hýbej se, jdi, dokud tu rokli nenajdeš! Nesmíš na nic myslet. Nemysli na nic. Není nic, co by ti zlepšilo náladu. Nic, co by ti umoţnilo cítit se bezpečněji. Co Pete? Budu myslet na Petea. Ale před očima se jí objevil Pete, jak ho někdo praštil po hlavě. Představila si muţe v černé bundě, jak běţí mezi stromy a Petea, jak leţí na zemi jako Abner a z hlavy mu stéká na zem krev. Krev, krev na zemi, krev všude. Ne, nemůţu myslet na Petea. Budu myslet na domov – bezpečí, teplo, ticho. Ale společník toho mrtvýho byl u nás na verandě, nechal tam obálku se stříbrnou lebkou a děsívej vzkaz. Přímo na verandě, byl téměř uvnitř našeho domu. Ví, kde bydlím. Zná mě. On… Sleduje mě teď? Sleduje mě, jak se tu prodírám lesem? Ceká, kdy klopýtnu a spadnu, aby se na mě mohl vrhnout? Ceká na odplatu, číhá, kdy se mi pomstí za smrt přítele, za to, ţe jsme mu zahrabali kamaráda do listí a utekli? Ne! Přestaň přemýšlet! Della se rozhlédla a zjistila, ţe zabloudila. Všechno vypadalo 91

stejně, šustící stromy, chomáče hnědých plevelů, poletující mrtvé listí. Byla tady uţ předtím? Chodí dokolečka? Ne. Musí to být správnej směr. Vzpomněla si na čtvercový kámen na úpatí nízkého kopečku. Ano. Míří k rokli. Uţ tam skoro je. Snad. Musí se jenom soustředit na správnej směr a všechny ostatní myšlenky vypudit z hlavy. Najednou se setmělo, jako by někdo zhasl. Rozsvítila baterku, úzký paprsek bílého světla ozářil terén. Jo. To je lepší. Alespoň si vidí pod nohy. Vidí, kam šlape, kde a kdy má překročit spadlý větve nebo kdy obejít díry a vyhnout se šlahounům s trny. Myslím, ţe je to tady nahoře. Napjatě sledovala paprsek světla a snaţila se vidět mezi stromy. Teď šplhala do prudkého svahu. Ano. Vzpomněla si na něj. Vzpomněla si, jak byl terén najednou překvapivě strmý a – Co to je za světlo? Napravo od sebe zahlédla mezi stromy záblesk bílého světla. Je to moje světlo? Odlesk baterky? Ne, uviděla to znovu, uzounký paprsek. Rychle přemýšlela a zhasla baterku. Proč se prozrazovat? Zamrazilo ji. Snaţila se popadnout dech. Kdo to je? Světlo zmizelo, pak se znovu objevilo jinde, trochu blíţ. Zdálo se, ţe světlo bliká a nadnáší se bez zemské přitaţlivosti, jakoby je vyzařovala nějaká obrovská světluška, která se vznáší mezi stromy. Moţná je to Pete. Ano, ovšem, je to Pete. Uklidnil Maiu a přišel za ní. Má na něj zavolat? Ano. Ne. Ano. Ale, co kdyţ to není Pete? Co kdyţ je to ten šílenec, co praštil pana Abnera? Ne. Nevolej ho! Světlo se přiblíţilo. „Pete?“ Hlas měla slabý a vyděšený. Slovo jí jenom vyklouzlo. Nechtěla ho říct. Ale teď to vyslovila a tak to zopakovala, „Pete?“ Tentokrát trochu hlasitěji. Světlo se sunulo blíţ. Teď slyšela kroky. „Pete?“ 92

Zakašlání. Uslyšela muţské zakašlání. Není to Pete. Přichází k ní! Ztuhla. Pitomost! Byla to pitomost zavolat a přilákat na sebe pozornost! Přivést ho rovnou k sobě. Ne! Přestaň přemýšlet! Přestaň přemýšlet a utíkej! Otočila se a začala prchat. Teď uţ nemyslela na nic. Hlavu měla prázdnou, ale jasnou. Všechny myšlenky vypudila hrůza. Prchala a slyšela za sebou praskání větviček. Kroky se přibliţovaly a dupaly po kluzkém hnědém listí, po spadlých větvích a větvičkách, mezi šlahouny ostruţiníku a chomáči vysokých plevelů. Sevřela baterku pevně v ruce, ale nerozsvítila ji. Neměla na to čas a ani ji nepotřebovala. Běţela podle radaru, radaru strachu. Vedl ji tmou. Ale světlo se k ní stále přibliţovalo. Šplhala teď strmým svahem, prchala pryč od světla, k – Neţ jí došlo, kde je, byla nahoře, neţ si to uvědomila, byla na okraji hřebenu a za ním. Nezastavila se, nevšimla si stromu, který jí leţel v cestě. Klopýtla, ale nevykřikla. Ani nehlesla, byla příliš zděšená, aby vyjekla. Uţ věděla, kde je. Věděla, kam padá. Uţ bylo jasné, ţe rokli našla, a kdyţ padala dopředu téměř po hlavě, uviděla strašlivou hromadu navršeného listí a věděla, ţe padá přímo na ni.

93

XV. Spadla do listí. Bude mi zle, pomyslela si. Udělalo se jí špatně od ţaludku. Zhluboka se nadechla, zadrţela dech a čekala, aţ ten pocit překoná. Je mi zle, je mi hrozně zle. Snaţila se zvednout, ale ruce jí klouzaly po vlhkém listí. Leţela na něm, na tom mrtvém, rozkládajícím se těle. Přinutila se vstát, ještě pořád zadrţovala dech, stále jí bylo špatně. Leţela jsem na tom mrtvým. Baterka. Kde je baterka? To je ono, Dello. Mysli na baterku. Mysli na to, jak najít pistoli a dostat se z rokle. Nepřemýšlej o hromadě listí. Nemysli na tělo, které hnije a rozkládá se. Nemysli – Počkat! Hromada byla úplně plochá. Vzpomněla si na horu listí, kterou tady nechali. No… moţná, ţe nějaký listí odvál vítr. Bázlivě odkopla listí teniskou. Listí lehce odlétlo. Kopla ještě jednou, o něco hlouběji. Nic. Jenom listí. Těţce oddychovala, stoupla si na hromadu listí, teniska se jí probořila hluboko, aţ se dotkla… země! Odkopávala listí, znova a znova, takţe lítalo na všechny strany. Byl pryč. Tělo bylo pryč! V hromadě listí prostě nebyl. Tělo někdo odstranil. Upřeně civěla na rozházené listí. Nevěděla, co si má myslet. Na jedné straně se jí ulevilo, ţe na tom mrtvém neleţela, ale na druhé se vynořila kupa otázek. Zatřásla hlavou, jako kdyby si ji chtěla pročistit, pak se sklonila a začala prohrabávat listí, aby našla pistoli. Odhazovala listí oběma 94

rukama, hrabala jako pes, který se snaţí vyhrabat kost. Kdyţ pistoli nenašla, vstala a začala převrtávat celé okolí. Systematicky rýpala teniskou do listí a kopala do slehlých chomáčů. Bez úspěchu. „Musím to najít,“ řekla nahlas. „Musím!“ Pročesávala teniskou širší okolí, ale bez úspěchu. „Musí to tu být,“ mumlala si. Sklonila se a šmátrala v listí. Ruka narazila na něco tvrdého. Vyděšeně to zvedla. Byla to baterka. To by mohlo pomoct, pomyslela si. Snaţila se ji rozsvítit. Nic. Zmáčkla tlačítko znova. Zřejmě se při tom pádu rozbila. V zoufalství s ní bouchla o dţíny. „Au!“ Klid, děvče. Neztrácej nervy! Baterka pořád nesvítila. Málem ji upustila, kdyţ uslyšela zakašlání. Za sebou. Otočila se. Ve tmě za ní někdo stál. Nejdřív uviděla černé boty, zamazané od bláta, pak spatřila úzké dţíny. Oči jí klouzaly nahoru aţ na krátkou koţenou bundu. „NE! TO NENÍ MOŢNÝ!“ zaječela hlasem, který sama nepoznávala, „VŢDYŤ JSI BYL MRTVEJ! VÍM, ŢE JSI BYL MRTVEJ!“ Se zvířecím zamručením skočil dolů, vrhl se na ni a oběma rukama ji popadl za hrdlo.

95

XVI. Della mu vyklouzla a padla zpátky na záda. Hlasitě dýchal a s kaţdým nadechnutím mručel. Odstoupil o krok zpátky a zaútočil na ni znova. Aniţ přemýšlela, aniţ si uvědomila, co dělá, zvedla ruku, a kdyţ se přiblíţil, udeřila ho baterkou, co jí síly stačily. Ozval se tupý úder kovu na kost. Baterka se úderem vzpamatovala a zem osvítil bílý paprsek. Měla najednou pocit, ţe to udělal někdo jiný, ruka někoho jiného sevřela baterku a někdo jiný zasáhl muţovu lebku. Ale její hrůza byla skutečná. Teď poznala její chuť a uvědomila si, ţe je hořká. Padla na kolena do listí. Všechno se s ní točilo, stromy, půda pod nohama i muţ, který leţel tiše vedle ní. Točilo se to jako kolotoč, kéţ by se tak mohla zbavit té hořké pachuti v ústech. Čekala se skloněnou hlavou a zhluboka dýchala. Čekala, aţ se kolotoč dotočí, čekala, aţ jí srdce přestane bít tak rychle. Po chvilce se cítila lépe. Vstala. Zvedla baterku a posvítila neznámému do tváře. „Ohh!“ Upřeně hleděla do bledé tváře v bílém paprsku světla, hleděla na zavřené oči, světlé kudrnaté vlasy, krátký pršinos a dlouhou rovnou jizvu přes bradu. To nebyl ten člověk! To nebyl ten mrtvý, ten, kterého shodila do rokle při prvním výletu. Svítila mu do tváře, dokud se jí nezačala ruka třást tak, ţe uţ baterku neudrţela. Pak se odvrátila. 96

Tohle je zřejmě jeho společník, uvědomila si. Určitě. Určitě je to ten společník. A pak si pomyslela, ţe jediné, po Čem touţí, je, dostat se odsud pryč. Na Rickyho pistoli uţ ani nepomyslela, ani ji nezajímalo, kam zmizelo tělo mrtvého. Nechtěla vědět nic o komplicovi, nechtěla vědět vůbec nic, chtěla jenom utéct pryč, zpátky do tábora, dostat se k Peteovi a Maie a odpádlovat z Fear Islandu a dostat se z dosahu jeho hrůz – navţdycky. Aniţ pohlédla na muţe na zemi, posvítila si baterkou před sebe na prudký blátivý svah rokle a začala šplhat. Na chůzi byl svah příliš kluzký, tak lezla po čtyřech jako zvíře a snaţila se nepustit baterku. Kdyţ byla konečně nahoře, měla kolena dţínsů nasáklá bahnem. Cítila chlad a vlhko. Dala se do běhu směrem k tábořišti a svítila si před sebe baterkou. Ruce měla odřené a špinavé od bláta. Větvičky ji švihaly do tváří, kdyţ utíkala. Velký trn jí roztrhl mikinu. Vykřikla spíš překvapením neţ bolestí, ale nezpomalila. „Musím se dostat zpátky, dostat zpátky,“ říkala si nahlas. Střídavě se nadechovala a v rytmu běhu vykřikovala slovo „zpátky, zpátky, zpátky“. Ostatní se uţ moţná z města vrátili. A přivezli s sebou policajty nebo doktora nebo někoho. Uţ to není daleko. Uţ to není daleko a bude v bezpečí. „Ohhh!“ Spadla po hlavě přes větev, která leţela na zemi. „Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Musím dál.“ Rychle se sebrala. Měla pořezanou levou ruku. Cítila, jak jí po zápěstí stéká teplá krev. Musím běţet dál. Stromy řídly. Uţ tam skoro je! Najednou za sebou uslyšela kroky. Společník? Ne. Nemohl ji tak lehce pronásledovat! Nemohl ji tak rychle dohonit! To musí být Pete. Jakmile se ostatní vrátili z města, Pete se ji musel vydat hledat. Zpomalila a sáhla po píšťalce, dala si ji ke rtům a foukla. Ale neozvalo se nic. Zatřásla s ní. Píšťalce uvnitř chyběla kulička. „Velká ochrana,“ povzdechla si a znechuceně píšťalku odhodila. „Pete!“ vykřikla. „Pete! Tady! Jsem v pořádku, Pete! Jsem tady!“ 97

Běţela za zvukem jeho kroků. Zakopla o nohu nastavenou někým za stromem. Překvapením vykřikla, kdyţ dopadla do bláta. Ozval se smích. Rychle se obrátila a vzhlédla. Byl to ten mrtvý muţ, kterého zabila. „Ty jsi mrtvej!“ vyhrkla a zůstala leţet na zemi. Hleděla do tmavých rozzlobených očí. „Ty jsi mrtvej. Vím, ţe jsi mrtvej.“ „Dobrá. Jsem strašidlo,“ řekl tiše. Otřásl se a vystoupil ze skrýše za stromem. Měl na sobě tu koţenou bundu. „Ale… ne! Nemohli jsme ti vůbec nahmatat puls. Zkoušela jsem to. Gary – taky to zkoušel.“ Mladík stál nad ní, tvář měl zkřivenou jízlivým úsměškem a ruce připraveny pro případ, ţe by se chtěla pohnout nebo dokonce utéct. „Jsem lékařsky uznaná odchylka,“ řekl tiše a klidně. „Nelţu. Mám hrozně slabej puls. Ani doktoři ho nemůţou nahmatat!“ „Váţně?“ zeptala se nejistým hlasem. Rychle zvaţovala situaci a snaţila se najít nejlepší únikovou cestu. „Tak to jsi byl všechno ty,“ řekla. „Ale proč? Proč ses nás snaţil vyděsit? Aby ses nám pomstil?“ „Pomstil?“ Hořce se zasmál. „To je ale blbý slovo.“ „Tak proč?“ opakovala. Otřásl se. „Z toho starýho zahradníka jsme nevymáčkli nic. Ani pěťák. Jestli měl schovaný nějaký prachy, tak jsme je teda nenašli. Bylo to zklamání, a kdyţ jste se tu objevili vy a zahráli si na pohřebáky, dostali jsme prima nápad. Víš, abyste trochu změkli, aby to pak bylo lehčí, vymáčknout z vás a vašich rodičů prachy. Kolik jste byli ochotní zaplatit, aby se neprofláklo nic o tý vraţdě – mojí vraţdě?“ Kopl do stromu, protoţe se přestával ovládat. „Vaši se přece topí v prachách. Třeba by něco pustili… aby se nerozneslo, ţe jejich dceruška vraţdila!“ „Ale to není pravda!“ protestovala Della. „Nebyl jsi mrtvej!“ „To jsou detaily,“ ušklíbl se. „Tos byl ty v tom černým taurusu na Staromlýnský silnici?“ zeptala se. 98

„To byl kámoš,“ uchichtl se. „Jen se trošku bavil. Ale řekl bych, ţe jste mu dali zabrat víc, neţ čekal. Chudák musel zpátky lesem pěšky.“ „Takţe ty lebky… vzkaz… to všechno, abys nás zastrašil… abysme zaplatili?“ Ušklíbl se. „Dá se to tak říct. Jo. Nejdřív jsme si chtěli trochu pohrát, a pak se teprve věnovat obchodním záleţitostem.“ Upřeně na sebe hleděli. Della si vytipovala únikovou cestu lesem. Jestli se jí povede odvést jeho pozornost, mohlo by to vyjít. Jako by jí četl myšlenky, popadl ji za ruku. „Ty huso,“ řekl a přitáhl si její tvář blíţ. „Proč jsi nezkontrolovala, jestli dejchám?“ „Au. Moje ruka! To bolí!!“ Stiskl ji ještě pevněji, místo aby sevření povolil. „Proč?“ doţadoval se odpovědi. „Proč jsi nezkontrolovala, jestli dejchám?“ „Byla jsem vyděšená,“ řekla a snaţila se dostat z jeho sevření a zmírnit bolest. „Byla jsem hrozně vyděšená. Nemohla jsem – nemohla jsem jasně myslet. Všechno se se mnou točilo. Nevěděla jsem, co mám dělat.“ „To není pravda!“ zařval jí do tváře, oči divoké a šílené. Trochu povolil sevření. „Bylo ti to jedno,“ procedil mezi zuby. „Bylo ti fuk, jestli dejchám, nebo ne!“ „Ne!“ protestovala. „Drţ hubu!“ Uvolnil jí jednu ruku, rozpřáhl se a tvrdé ji udeřil. „Ne!“ „Drţ hubu! Drţ hubu! Drţ hubu!“ Byl úplně nepříčetný. Stála tiše, oči upřené k zemi. V obličeji jí bolestně cukalo. Čekala, aţ se uklidní. Stále ji svíral jednu ruku a stál těsně u ní. Na obličeji cítila jeho horký dech. Nakonec ji pustil a o krok ustoupil. „Ale já nejsem vůbec špatnej, fakt ne. Některý holky říkaj, ţe vypadám docela dobře. Co si o tom myslíš?“ Jeho zloba zmizela. Uklidnil se. Teď si s ní hrál, škádlil ji. Zkoušel. Nechtěla uţ říct ani udělat nic, co by ho mohlo rozzuřit. Ale co má odpovědět? 99

Kdyby se tak mohla osvobodit, určitě by mu utekla. Tábor nemůţe být daleko, ale teď zrovna to vypadalo, ţe je na druhé straně zeměkoule. „No?“ čekal na odpověď. „Jo, jo, vypadáš dobře,“ řekla a dívala se jinam, aby se vyhnula pohledu očí, které se vpíjely do jejích. „Fakt, jseš moc pěknej.“ „Ale řekni to upřímně,“ řekl. „Co?“ „Vţdyť jsi mě slyšela,“ zařval. „Řekni to upřímně!“ „Já jsem to myslela upřímně,“ řekla slabým hlasem, kdyţ viděla, ţe ho zase popadá vztek. „No, tohle ti snad pomůţe být upřímnější.“ Sáhl do kapsy a strčil jí cosi před obličej. Byla to pistole. „Ne!“ zaječela. Nechtěla ječet, ale v ten okamţik si uvědomila, ţe ji chce zabít. Strach ji přinutil jednat. Vytrhla se mu a rozběhla se. On ji ale rychle chytil, popadl ji za ruku a otočil. Tmavé oči měl zdivočelé vztekem. „Ne!“ zařval. „Ne! Ne! Ne! Měla ses chovat přátelsky. Copak nic nechápeš?“ Zvedl pistoli a přiloţil ji Delle ke spánku. „Ne, prosím…“ vypravila ze sebe uţ jenom šeptem. „Dal jsem ti moţnost!“ vykřikl a zmáčkl kohoutek.

100

XVII. Neměla ani čas vykřiknout. Nejdřív si uvědomila, ţe je vlastně naţivu. Pak ucítila, jak jí něco stéká po obličeji. Barva. Vystřelil z paintballové pistole. Zvedla ruku a dotkla se tváře, aby se ujistila. Jo. Ţlutá barva. Pustil ji a dal se do smíchu. Ukazoval na ni, kroutil hlavou a její vyděšený pohled ho ohromně bavil. Smál se pořád hlasitěji a krutěji, zavřel oči, ruku napřaţenou před sebe. Tak hrubý smích Della ještě nikdy neslyšela. Zatočil pistolí na prstu a vystřelil proud barvy do vzduchu. Rozesmálo ho to ještě víc, aţ mu vyhrkly slzy do očí. Smích zněl pronikavě. Smál se, sotva dechu popadal. To je ono, pomyslela si Della. Teď mám šanci. Otočila se a rozběhla se. Předtím si uţ zvolila únikovou cestu. Smích odvedl jeho pozornost, a tak se musela pokusit toho vyuţít. Věděla, ţe bude mít náskok jen pár vteřin, ale moţná, moţná, ţe pár vteřin je přesně to, co jí postačí. Pohybovala se rychle, skoro se vznášela. Najednou pocítila lehkost volnosti. Překvapil ji pocit, ţe kdyby chtěla, mohla by létat. Leť pryč, Dello, leť pryč! Pomyslela si, ţe takhle rychle neběţela ještě nikdy. Vyděsila se, kdyţ ji chytil kolem pasu a strhl k zemi. Dopadla tvrdě na bok a zasténala bolestí, kdyţ na ni skočil. Měla pocit, ţe si zlomila ţebra. Pomalu vstal, díval se na ni, ale veselí ho uţ opustilo. Jakoby se smát ani neuměl. Teď měl obličej zkroucený zlostí. 101

Hrubě ji postavil a zatřásl s ní. „To jsi neměla dělat,“ řekl a těţce oddychoval. Zavrtěl hlavou. „Ne, to jsi teda zkoušet neměla.“ Pohlédl na pistoli, kterou pustil na zem, kdyţ se na ni vrhl. Della se drţela za bolavý bok. Bolest mizela, třeba ani nic zlomenýho nemá. „Mám i opravdickou pistoli,“ řekl tiše. „Pouţil jsem ji na toho dědka a můţu ji pouţít znova.“ „Ne,“ řekla Della a otírala si mokré bláto z dlaní. Opravdovou pistoli neviděla, ale nechtěla ho dráţdit. „Můţu ji pouţít znova!“ opakoval a oči se mu rozšířily, jak se rozpaloval hněvem. „Nedělá mi to problémy, víš? Jestli je to potřebný jako domluva. Já chci jen komunikovat. Nemuselo by to být tak těţký, lidi s lidma tímhle způsobem. Víš, jak to myslím? Tak proč by to mělo být tak těţký? Proč bych musel pouţít pistoli? Víš, odkud jsem, ne? Vypadáš jako chytrá holka. Víš, jak to myslím, ne?“ Odmlčel se, jako by čekal na odpověď. Upřeně ho sledovala. Nevěděla, co má říct. „Jo, chápu,“ řekla nakonec. Konečně jí došlo, ţe je to úplný blázen. Je úplně zcvoklej! Najednou se jí zachtělo ječet. Jsem tady v pasti s úplným šílencem. Můţe mi udělat cokoliv. Cokoliv! „Co se mnou chceš udělat?“ vyhrkla. Zamrkal, celý překvapený, ţe ho přerušila. Jeho rozzlobený výraz zmizel a nahradil ho prázdný pohled. „Copak na tom záleţí?“ zeptal se hořce. „Stejně jsem mrtvej, ne?“ „Ne,“ vykoktala. Opět ho zaplavil vztek. Popadl ji za ruku. „Stejně jsem mrtvej, ne? Ani tu nejsem – viď?“ „Ne! Teda –“ „Jsem mrtvej. Jsem mrtvola, mrtvola,“ opakoval a přitáhl si ji blíţ. „Ne! Prosím tě!“ Jasné světlo překvapilo Dellu stejně jako jejího věznitele. Pohybovaly se tam stíny, bylo slyšet kroky, a pak se objevil trojúhelníček jasného bílého světla. Světlo mladíka oslepilo. Zašklebil se a pustil Dellu. „Hele – nevidím!“ Zvedl ruku, aby si ochránil oči. 102

Jakási ruka chytla Dellu. „Dělej – pojď!“ „Pete!“ vykřikla a všechno jí konečně došlo. Pete svítil jasnou halogenovou svítilnou muţovi do očí. „Dělej!“ křičel. Ale Della ho hned nenásledovala, rychle přemýšlela, pak se sehnula a sebrala paintballovou pistoli. Muţ spustil ruce, aby zjistil, co se děje, Della té chvíle vyuţila a vystřelila. Dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Vykřikl. Barva ho pálila v očích, znova si je přikryl a zařval bolestí. Nejvyšší čas utéct. „Tam ne – tudy!“ zavolal na ni Pete. Mířila úplně opačným směrem. Obrátila se a běţela za ním. Zakopla o nízký pařez. „Pospěš si, Dello! Pronásleduje nás!“ Della se otočila a viděla, ţe za nimi běţí a pořád si mne oči. Má opravdu pistoli, jak se vychloubal? Jestli ano, tak věděla, ţe ji pouţije. Tohle jí naznačil dost jasně. Sebrala se a dala se do běhu. „Pete, nečekej na mě!“ Ale Pete čekal, aţ ho dohoní. „Trvalo mi dost dlouho, neţ jsem tě našel. Bez tebe zpátky nejdu!“ křičel. Běţeli společně, jeden vedle druhého a střídavě se kaţdých pár sekund ohlíţeli. Jejich pronásledovatel je doháněl. Uţ si nemnul oči, ale běţel nejisté, opatrně, jako by ještě pořádně neviděl, kam běţí. „Uţ tam skoro jsme!“ vykřikl Pete a těţce oddychoval. „Já… nemůţu…“ sténala. „Nemůţu… ani kousek. Já…“ Chytil ji za ruku. „Poběţ! Dokáţeš to!“ Ohlédl se. Muţ v bundě se přibliţoval. „Vraťte se! Chci s váma mluvit!“ hulákal z plných plic. Jeho hlas je donutil ještě přidat. „Stůjte! Chci si jen popovídat! Váţně – to je všechno! Stůjte, chci s váma jen komunikovat!“ Dellu píchlo v boku a nemohla dýchat, ale snaţila se udrţet Peteovo tempo. Nakonec doběhli na mýtinu, uviděli stany, kamarády a malý táborák. Teď uţ neběţela, vznášela se nad zemí, letěla, necítila bolest, protoţe byla zpátky v táboře a v bezpečí. 103

Zalapala po dechu a padla na zem u ohně. Maia a Suki jí přiběhly na pomoc a uklidňovaly ji. Mladík v bundě vběhl na mýtinu. „Tamhle je!“ slyšela, jak Pete volá. Zaslechla dupot nohou, šum a zmatek. Vzhlédla a vyděsila se, kdyţ uviděla, jak tři policisté vbíhají do tábořiště. Nejdřív si myslela, ţe se jí to zdá, ţe má halucinace z toho běhu o ţivot, z vyčerpání, ze strachu. Ale policisté byli opravdoví. Mladík na ně nevěřícně civěl. Nehýbal se, ani se nepokoušel utéct. Policisté ho obklopili. Ani se nesnaţil bránit, byl příliš překvapený, udýchaný a unavený na to, aby odporoval. „Odkud jste?“ zeptal se a vypadal vystrašeně. „Z Cincinnati,“ řekl mladý policista s rudým obličejem. „A odkud jsi ty?“ „Z Marsu,“ zněla hořká odpověď. „Nevím sice, odkud je,“ řekl druhý policista a zatřásl s ním, „ale vím, kam půjde.“ „No jo, policajti vědí všechno,“ řekl přidušeně muţ v bundě. „Pouč ho o jeho právech,“ řekl třetí policista. Pak spěchal k Delle. „Jste v pořádku, slečno?“ „Jo. Snad jo,“ řekla Della nejisté. „Drţel mě v lese. Chtěl –“ „Uţ je to v pořádku.“ Policista jí poloţil těţkou ruku na rameno. „Povíte nám to později. Odpočiňte si, neţ popadnete dech.“ Chtěl se vrátit k ostatním. „Jeho společník –“ začala Della. Policista se rychle a s velkým zájmem otočil. „Ano?“ „Jeho partner je v lese. V rokli. Dovedu vás tam.“ „Dobrá. Jenom to ohlásíme na stanici.“ Zavolal na své kolegy. „Heleďte, má tu v lese komplice!“ Pak se otočil zpátky k Delle. „Víte, na ty dva je vypsaná odměna!“ Della se usmála na Petea, který si lil na hlavu vodu z polní láhve, aby se ochladil. Usmál se na ni skrz potůčky vody, které mu stékaly po obličeji. „Nejlepší odměnou je,“ řekla, „ţe tahle noční můra je za náma.“

104

XVIII. „Kam jdete dneska večer?“ zeptala se Delliina matka. Della se odtáhla. Matka jí vţdycky upravovala účes, kdyţ se jí zrovna povedlo učesat tak, jak chtěla. „Asi do kina nebo moţná k Peteovi, chcem se podívat na nějaký kazety. Pete vlastně nic určitýho neříkal.“ „No, kino by šlo,“ řekla matka a narovnala polštář na gauči. „Ale nechci, abys zůstávala venku moc dlouho.“ Zamyšleně pozorovala Dellu z druhé strany pokoje. Asi myslí na všechny ty hrozný věci, co jsem jí vyprávěla, pomyslela si Della. Kdyţ svěřili rodičům – a policii – všechno, co se dělo od jejich prvního tajného výletu, málokdo myslel na něco jiného. Přemýšlením o tom všem strávila Della většinu týdne, dokonce se jí o tom v noci zdálo. Po týdnu uţ bylo na čase vypudit tyhle myšlenky z hlavy, někam si vyrazit, udělat si pořádný sobotní večer. Zazvonil zvonek a tak spěchala otevřít. „Ahoj, Pete.“ „Jak je, Dello?“ „Bezvadně.“ Zavolala na matku dobrou noc, vykročila a zavřela za sebou přední dveře. Po pár minutách uţ ujíţděli k městu v Peteově rodinném stejšnu. „Hele – počkej!“ vykřikla Della znepokojeně. „Co je to?“ Ukazovala na zelený stan sloţený vzadu v autě. „Jo tohle,“ řekl Pete a šklebil se. „Myslel jsem, ţe bys třeba chtěla stanovat!“ Bouchla ho vší silou do ramene. „To byl jen vtip! To byl jen vtip!“ protestoval a uhýbal, aby se 105

vyhnul další ráně. „To je bráchův skautskej stan a potřebuje záplaty.“ „No, dobrá,“ řekla Della se smíchem a uvelebila se na sedadle. „Odteďka stanuju uţ jen v pokojíčku před televizí.“ „Proti tomu nic nemám,“ řekl Pete a kývl na ni, aby si sedla k němu blíţ. „Ale můţeš si péct buřty u televize?“ „Muţem to zkusit,“ řekla Della a přitulila se k němu. „Muţem to zkusit.“

106

R. L. Stine

NEKONEČNÁ NOC Z anglického originálu The Overnight, vydaného nakladatelstvím Pocket Book, New York 1990, přeloţila Alena Maxová Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 117. publikaci, Praha 1995 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet, spol. s r. o., Brno 1. vydání Cena 36 Kč ISBN 80-7171-044-X

107

108