R. L. Stine. Stopy hrůzy 103 Perfektní buchta

R. L. Stine Stopy hrůzy 103 Perfektní buchta

PERFEKTNÍ BUCHTA R. L. Stine

NAKLADATELSTVÍ

SIGNET

2

Copyright © 1996 by Parachute Press, Inc. Translation © Václav Mikolášek 1997 Published in the arrangement with Permission & Right Int. Ltd. ISBN 80-86021-36-X 3

PROLOG

Brady Karlin se zašklebil proti slunci a dlouze a silně zahvízdal. „Perfektní,“ prohlásil. „Absolutně a úplně super extra speciál stoprocentně perfektní!“ „Co říkáš?“ ozvala se z dálky Sharon Nolesová. „Millerák!“ zajódloval Brady na nejvyšším kopci Shadysideského parku. Den předtím byl v Shadyside blizard. Spadly dráty, zamrzlo vodovodní potrubí, a neţ si to bouře rozmyslela a odfrčela dál, napadlo skoro metr sněhu. Jenţe včera není dneska, pomyslel si Brady. Ţádný mraky se neţenou, a co lepšího – není škola! Na Milleráku vznikla dlouhatánská ledovka, v které se odráţelo slunce jako v zrcadle. Brady znovu hvízdl. Měl tisíc chutí skočit na sáňky a zřítit se dolů. „Brady, já tě neslyším!“ křičela Sharon. „Co říkáš?“ Otočil se a počkal, aţ k němu holka, s kterou chodil uţ dva měsíce, doleze. Fantastická, pomyslel si. Jinak se Sharon nedala nazvat. Byla menší a štíhlá, měla krásné modré oči a nosánek pršáček a hezký oválný obličej. Teď jí nebylo do obličeje vidět. Plahočila se sněhem se skloněnou hlavou. Táhla sáňky a na rukou měla rukavice s ustřiţenými prsty. Brady slyšel, jak děsně funí. Tahle holka není typ do drsný divočiny, to je jasný, pomyslel si, kdyţ k němu konečně dorazila. „Co…“ Sharon zalapala po dechu. „Co jsi říkal?“ Srovnala si na 4

svých světlehnědých vlasech ţlutou pletenou čepici. Brady se uchichtl. „Máš nos jako sněhulák Bimbulák!“ „Proto tak pištíš a povykuješ?“ řekla a zrudla, jak se za ten nos styděla. „Kvůli mýmu nosu?“ Brady se nahnul a dal jí na zmrzlý nosánek pusu. „Vykašli se na to,“ řekl, vzal ji kolem ramen a nastavil ji, aby se podívala dolů. „Prohlídni si pořádně Millerák. To je padák, co říkáš?“ „Pro mě je to spíš Smrťák, tenhle kopec!“ odpověděla. „Normální obří slalom, Brady. Děsně nebezpečnej.“ „Čím nebezpečnější tím lepší,“ pronesl Brady znalecky. „Bude to fakt hustý. Nikdo tu ještě nejel. Úplně poletíme, frrrrr!“ „Mně se nechce letět.“ Sharon otočila hlavu k vedlejšímu svahu, kde se to hemţilo dětmi. „Neměli bysme radši jít támhle?“ „Na děcák?“ zatlemil se Brady. „To by byla trapárna, nemyslíš?“ „Ale vypadá bezpečnějc,“ nedala se Sharon. „Není tam tolik stromů a ţádný takový to trnitý křoví. Nemůţeš do ničeho nabourat.“ „Do ničeho, akorát do těch davů, co se tam motaj,“ řekl Brady. „Tady máme Millerák jenom pro sebe.“ Sharon se zakousla do rtu. Brady na ni upřel zkušené oko. „Hele, Shar, do ničeho nenabouráme,“ ujišťoval ji. „Budu těsně vedle tebe. Tak co by se mohlo stát?“ Jak mluvil, šoupl své sáňky na start. Předek přesahoval přes okraj svahu. „Pojedem?“ zeptal se a stáhl si přes kudrnaté tmavé vlasy kulicha. Sharon se nepohnula. „Brady, já nejedu.“ „To teda jedeš!“ Popadl ji za ruku a stáhl na sáňky a uţ leţeli oba na břiše na svých staromódních sáňkách značky Flexible Flyers. „Brady…“ „Bude to hustý!“ zvolal. Natáhl ruku, roztlačil Sharon a pak taky vyrazil. „A frrrrr!“ zvolal a rozřehtal se, jak se mu do obličeje opřel vítr. Byl to drţkopád. Dokonce rychlejší, neţ si Brady myslel. Najednou se před ním zjevila trnitá křoviska, ani nevěděl jak. Zašprajcoval brzdící páku a o vlásek se vyhnul. A další smrtelné nebezpečí – borovice! Další profesionální grif s 5

pákou a bylo to. Odlétly kousky ledu a šlehly Bradyho do obličeje. Ledový vichr mu vháněl do očí slzy. Těsně minul další strom. A další křoviska. Fakt letěl! A ječel u toho. „Brady! Brady…“ Sharon taky ječela. Řítila se dolů. „Brady!“ Brady přimhouřil oči proti ledu a vichru. Sharon uţ byla pěkný kus před ním. A nabírala rychlost. Pořád nabírala rychlost. Zabije se! pomyslel si. V cestě jí stála masivní borovice. „Zašprajcuj páku!“ křičel za ní, ale vichr mu bral slova od úst. „Zatoč, nebo seskoč!“ „Bradýýýý!“ Sharon škrtla o borovici bokem, vyletěla do vzduchu, profrčela hustými trnitými křovisky a na druhé straně zapadla mezi pokroucené borovice. Brady ji viděl, jak se zoufale drţí sáněk. Slyšel její zděšený křik. Seskočil a udělal ve sněhu několik kotrmelců. Nabral dech a vysoukal se na nohy. Sharon se bezmocně vzdalovala – neměla šanci něco udělat. Zděšený jekot rychle slábl. „Sharon!“ Brady se za ní hrnul sněhem. „Sharon, stalo se ti něco? Trochu jsme to přehnali, co?“ Ţádná odpověď. Brady padal a zase se zvedal. Konečněji uviděl. Leţela pod kopcem obličejem dolů jako pohozená panenka. „Sharon?“ Ţádná odpověď. Udělal posledních pár kroků a zasmál se: „Tak jo, Shar, oukej, měla jsi pravdu. Odteďka budeme jezdit jenom na děcáku.“ Vtom se zarazil. Sharon leţela a nehýbala se. To je divný, pomyslel si. To je teda fakt divný. Kdyby dejchala, musela by se jí hejbat záda. Jenţe ono nic. Poklekl u ní. „Sharon?“ zašeptal. Ţádná odpověď. Ţádná reakce. Nic. Vzal j i za rameno, zhluboka se nadechl a převrátil j i na záda. 6

„Ne! Neeee!“ Bradyho křik se rozhlehl po okolních svazích. Její obličej! Její krásný obličej s nosánkem pršáčkem! Byl pryč. Sharon neměla oči, neměla pusu. Neměla ţádný obličej! Nic. Trnitá křoviska a kovové sanice ji doslova skalpovaly. Z lebky jí zbyly jen cáry kůţe a krvavá kaše z masa a rozbitých kostí. Bílý zledovatělý sníh se zbarvil jasně červenou krví.

7

(1)

O rok později… „Ne tak rychle!“ „Co je?“ Brady zvedl hlavu od horké, kouřící pizzy na stole. Jeho nejlepší kámoš Jon Davis ho popadl za ruku, aby si nemohl uříznout porci. „Tak hele, ty si nelízneš, dokud to nevyklopíš,“ řekl. „Co mám vyklopit?“ zeptal se Brady. Snaţil se dělat jakoby nic, ale Brady na jeho puse zaregistroval potlačovaný úsměv. Jon si dělal z lidí srandu, to byl celý on. „Hele, víš co, nedělej blbýho, jo?“ Brady zavrtěl hlavou. „Nevím, o čem mluvíš.“ „Co jsi zjistil o Lise?“ Brady se uchichtl. „Je do mě šílená. Spokojen?“ Jon nasadil zděšený výraz a pustil mu ruku. Popadl porci, překlopil ji napůl a zuřivě se do ní zakousl. „Do tebe? Do tebe?“ zamumlal. „To je teda pecka! Já chtěl, abys zjistil, jestli miluje mě. A nejfantastičtější holka ze Shadysideský střední řekne, ţe miluje tebe! Já omdlím, brácho. Omdlím.“ Brady si nacpal do pusy pizzu. Jon si zakryl rukama obličej a padl hlavou na stůl. Brady z něj viděl akorát ohnivě rudé vlasy. Zdrceně vzdychal. „Klídek,“ řekl Brady. „Tak nebude Lisa, a co? Bude jiná. Co třeba támhleta prodavačka?“ Jon sekl očima po holce, která seděla u kasy, a natáhl se pro další porci pizzy. „Co jí říkáš?“ zeptal se Brady. „Je stará, nebo co?“ 8

„Je super. Fakt jedničková,“ odpověděl Jon. „Akorát ţe to není můj typ.“ „Senzace! Tak ji sbalím já. A budu mít kaţdej den zadarmo pizzu!“ Jon na to nic neřekl. „Oukej, oukej,“ povzdychl si Brady, „tak jsi udělanej do Lisy, to se nedá nic dělat. Ale proč bys po tý prodavačce nevyjel?“ „Já bych mohl, ale ty bys neměl vyjíţdět po jinejch holkách,“ zavrčel Jon a otřel si z brady sýr. „Co by tomu řekla Allie?“ Allie Stonerová byla Bradyho oficiální buchta. Brady věděl, ţe by asi nebyla nadšená, kdyby ho přistihla, jak jede po jiné holce. Ale co oko nevidí, srdce nezeli, řekl si. „Co by tomu řekla Allie?“ opakoval Jon a kousl si pizzy. Brady pokrčil rameny. „Hele, co je s tebou?“ zeptal se Jon. „Neříkej mi, ţe se rozcházíte!“ „Ne úplně.“ „Co to má znamenat?“ Brady zavrtěl hlavou. „Nevím. Všechno klape. Mám náhodou Allii docela rád. Jenţe ona je větší váţo.“ „Větší co?“ vykulil se Jon. „No, jako ţe to naše chození bere moc váţně.“ „A co? Prostě tě miluje,“ řekl Jon. „Já vím. Taky ji celkem tohlencto, jenţe…“ Zarazil se. „Nech mě hádat,“ řekl Jon. „Chceš chodit ještě s jinejma holkama, co?“ „Jasně, ţe jo. A proč ne?“ řekl Brady. „Já myslím… proč ne?“ Jon zavrtěl hlavou. „No, myslím, ţe v tom máš bordel, brácho. Milujou tě všechny buchty v Shadyside. Nevím sice proč, ale…“ „Ale, húúúú, Jone, ty ţárlíš!“ zasmál se Brady a hodil po svém kámošovi zmuchlaný ubrousek. „Přiznej to.“ „Jasně,“ zatlemil se Jon. „Tvý problémy bych chtěl mít, brácho. Jedna holka tě miluje – a ostatní čekaj ve frontě!“ „Jo, je to náročný,“ připustil Brady. V hnědých očích mu zajiskřilo. „Musím něco vymyslet, jak to s Allií skoulet.“ Allie! 9

Brady zavřel oči a představil si ji: Krátký kaštanový vlasy, šedivý oči, dlouhý řasy. Pěkná buchta. Nic třeskutýho, ale pěkná je. A má hezkou pusu, kdyţ se usmívá. Jenom kdyby všechno nebrala tak váţně. Hlavně to chození se mnou. Brady si znovu povzdychl a otevřel oči. Okamţitě zaregistroval holku, která zapadla do vedlejšího boxu. Slabě hvízdl. „Co je?“ zeptal se Jon. Brady se k němu naklonil a špitl: „Ta buchta tady.“ Jon zvedl oči k nebi. „Další?“ „Ne další – ale perfektní!“ řekl Brady. „Mrkni se sám.“ Jon hodil očima k vedlejšímu boxu a zpátky na Bradyho. „Dobrá. Fakt dobrá.“ „Dobrá? Ty vole, ta je perfektní!“ vykřikl Brady. „Vím, co říkám, kámo! To je absolutně a úplně super extra speciál stoprocentně nejperfektnější buchta!“ Brady sledoval holku, jak se usazuje v boxu, a srdce se mu rozbušilo. V ţivotě neviděl nic krásnějšího. Hedvábné blond vlasy, které jí leţely na ramenou, vypadaly jako med. Velké oči v jemném oválném obličeji. Sladké rudé rty, mírně našpulené. A nohy! Prohlédl si je, neţ se posadila. Měla na nich vypasované černé leginy. Byl to sen. Jon mu zatřepal dlaní před očima a zasmál se. „Vrať se na zem, brácho.“ Brady zamrkal a odtrhl od holky zrak. „Musím se s ní seznámit, Jone!“ vydechl. „Musím s tou buchtou mluvit!“ „Jo!“ Jon po něm sekl přes stůl pohledem. „Uznávám, ţe je docela fantastická, Brady, jenţe – co Allie?“ „Kdo?“ „Allie.“ Jon zavrtěl hlavou. „Ale vţdyť je to jedno. Co chceš dělat?“ „Nevím. Nemůţu k ní jen tak přijít a začít ţvanit.“ Znovu projel holku očima. Otočila hlavu. Jejich pohledy se setkaly. Perfektní rty se roztáhly. 10

Byl to opravdu strašně přátelský úsměv. Brady nasucho polkl. Taky se usmál a řekl: „Vypadá to, ţe by to šlo!“ „Děláš hroznou kravinu,“ varoval ho Jon. „Mysli na Allii.“ Brady ho neposlouchal. Prohlíţel se v odrazu chromovaného stojánku na ubrousky. Věděl, ţe vypadá dobře. Úzký obličej s vystupujícími, ostře řezanými lícními kostmi. Dolíček v bradě. Hubené, ale svalnaté tělo s širokými rameny. Jenţe – stačilo to na takovou buchtu? Líbil by se jí? Je jenom jedna moţnost, jak to zjistit, řekl si. Projel si rukou své tmavé, vlnité vlasy, přesvědčil se, ţe není nikde olepený zbytky sýru z pizzy, vysoukal se z boxu, jako vţdy se zhluboka nadechl a vyrazil do akce. „Drţ mi palce, kámo,“ zamumlal k Jonovi. Jon ho chytil za rameno. „Neblbni, Brady. Vykašli se na to.“ Brady mu setřásl ruku. „To nejde. Musím se s ní seznámit, Jone. Nejde to vysvětlit – ale já musím!“ „Varuju tě, Brady. Kdyţ tam půjdeš, tak na to šeredně doplatíš,“ řekl Jon. Brady se zasmál a vykročil přes uličku k vedlejšímu boxu. Kdyby jen v té chvíli tušil, jakou má Jon strašnou pravdu!

11

(2)

„Čáááu,“ řekl Brady sladce. Buchta zvedla oči a znovu se usmála. Měla zelené oči. Blond vlasy a zelený oči – perfektní kombinace, pomyslel si Brady. „Ahoj,“ pronesla tichým, nakřáplým hlasem. „Sedneš si?“ Húúúú, ty blázne! Šlo to líp, neţ se vůbec odváţil doufat. Frajersky se na Jona zatlemil. „Nechci tě odtrhávat od tvýho kamaráda,“ řekla holka. „Coţe?“ Zase se k ní otočil. „Ale ne. Od ničeho mě neodtrháváš.“ Zajel do boxu. „Jmenuju se Brady. Brady Karlin.“ „Čau, Brady, já jsem Rosha Nelsonová.“ Zvedla polystyrénový kelímek naplněný po okraj horkou černou kávou, přiloţila k tomu okraji rudé rty a usrkla. „Je to horký!“ pravila a opatrně kelímek postavila zpátky na stůl. „Vařící,“ dodala. Brady ji sotva slyšel, jak mu bušilo srdce. Ještě nikdy ho ţádná holka takhle nevytočila. Bušení srdce. Zpocené dlaně. Pitomé tlemení, které nedokázal kontrolovat. Ovládej se, vole, říkal si. Buď klídkovej. „Teda…“ Odkašlal si. „Chodíš na Shadysideskou střední?“ Zavrtěla hlavou. Blond vlasy se jí zaleskly ve světle. „Na St. Ann,“ odpověděla. St. Ann byla soukromá škola na druhé straně města. „Jo, tak to je jasný,“ řekl Brady. „Co je jasný?“ „Ţe jsem tě v naší škole nikdy neviděl.“ Rosha se zasmála. „Shadysidka je děsně velká. Můţu tam chodit a nemusíme se vůbec potkat.“ 12

„Tebe bych si všiml,“ vyhrkl Brady. Cítil, jak mu hoří tváře. „Úplně stoprocentně jasně.“ Roshin smích s ním doslova cloumal. „Hele, Rosho, já…“ zarazil se. „Rosha,“ řekl, „to je divný jméno… teda chci říct pěkný, ale nezvyklý. Něco jako příjmení, nebo co?“ „To ne.“ Odhodila si z čela vlasy a znovu se zasmála. „Moje máma četla takový ty zamilovaný kníţky. Kdyţ jsem se narodila, četla zrovna jednu o Roshe. Je to fakt praštěný jméno. Radši bych se jmenovala nějak normálně.“ „Ne!“ zvolal Brady. „Rosha je náhodou super! Ty jsi… náhodou, k tobě to sedí.“ „Co tím myslíš?“ „No, jako ţe je speciální,“ vysvětlil. „Jako ty.“ Rty se jí roztáhly do dalšího úsměvu. „Brady, myslíš, ţe jsem speciální?“ Neţ stačil vymyslet odpověď, která by nezněla úplně imbecilně, Rosha se k němu naklonila. „Viděla jsem tě, jak po mně koukáš.“ Bradymu hořely tváře. Normálně se před holkama choval klídkově – a před touhle se v jednom kuse červenal! „A víš co?“ pokračovala Rosha. „Co?“ „Taky jsem po tobě koukala,“ vydechla. „Coţe? Fakt?“ Brady věděl, ţe se chová jako totální debil, ale nemohl si pomoct. Tak ona po něm koukala! To byl nářez! Odvíjelo se to čím dál tím líp… Zasmála se. „Moţná je tohle naše setkání osud nebo tak něco. Věříš v osud?“ Brady o tom nikdy nepřemýšlel. „Jasně, ţe jo,“ odpověděl a dodal: „Hele, Rosho, víš… totiţ, co kdybysme si spolu někdy vyrazili?“ Někdy co nejdřív, pomyslel si. Úplně co nejdřív – například hned. „Jo, jasně,“ řekla. „Mohla bych v sobotu. Co říkáš?“ „Sobota je perfektní,“ řekl. „Kdybys mi třeba dala adresu nebo…“ „Počkej, já zapomněla!“ skočila mu do řeči. „Máma v sobotu pracuje a já jsem jí slíbila, ţe zajdu nakoupit do nákupního střediska.“ Zamyslela se. „No, ale mohli bysme se sejít tam. Třeba v 13

šest, co říkáš?“ Brady okamţitě přikývl. „Vevnitř u fontány!“ „Platí.“ Zvedla kávu ke svým nádherným rtům. Zafoukala do kelímku a znovu ho postavila na stůl. Brady z ní nemohl spustit oči. Viděl, jak ji opouští úsměv. Slyšel, jak zděšeně vyjekla. Zlomek vteřiny nevěděl, co se děje. Pak ucítil bolest. Strašnou, pálivou bolest. Jeho ruka! Ruka mu hořela!

14

(3)

„Tvoje

ruka!“ vydechla Rosha. „Moc se ti omlouvám. Nechtěla

jsem…“ Bradymu konečně došlo, co se stalo. Opařila mu ruku kávou. Pálilo to jako láva. Brady do sebe natáhl dech, aţ to zasyčelo a stiskl zuby, aby nezařval bolestí. „Prosím tě, promiň, moc se ti omlouvám!“ opakovala Rosha. Vzala plnou hrst ubrousků a začala mu utírat ruku. Brady ještě víc stiskl zuby, hrozně se snaţil neúpět. Ubrousky na opařené kůţi dřely jako skelný papír. „Fakt se omlouvám,“ drmolila Rosha. „Nedávala jsem pozor. Jsem normální pako.“ Kdyby mohl, skákal by Brady bolestí metr dvacet a vřískal jako hasičská siréna, ale chtěl být klídkovej kluk, a tak se musel ovládnout. Stáhl ruku zpátky. „To je oukej, Rosho!“ řekl co moţná nejobyčejnějším hlasem. „Není to oukej!“ odsekla. Hleděla na jeho ruku s hrůzou v očích. „Udělaj se ti puchejře. Musíme ti na to dát led. Boţe, já jsem nemoţná!“ Já taky, pomyslel si Brady, ale nedal to na sobě znát. Hodil očima po Jonovi, který se netvářil zrovna nadšeně. „Nedělej si s tím hlavu,“ řekl Roshe. „Fakt. Nemůţeš za to.“ „Ale můţu. Jsem pako a pakem zůstanu.“ „Ale, no tak – zapomeň na to. Vţdyť o nic nejde.“ Brady si spáleninu obezřeme pofoukal. Trochu to s ním škublo. Zadívala se mu do očí a zeptala se: „Opravdu tě to nebolí?“ „Jasně, ţe ne.“ Brady se několikrát za sebou zhluboka nadechl. 15

Bolest začala ustupovat. Pokusil se o úsměv. „Jasně, ţe mě to nebolí. Uţ je to dobrý.“ „Tvoje ruka.“ Vzala mu ji opatrně do dlaní, dávala pozor, aby se nedotkla spáleného místa. Její ruce ho chladily. Bylo to příjemné. Brady se zahleděl do jejího obličeje a na bolest úplně zapomněl. „Máš léčivý ruce,“ řekl. „Uţ vůbec nic necejtím.“ Konečně ho přestala litovat. Viděl jí to na očích. „No, kdyţ myslíš.“ „Fakt jo. Jsem oukej. Ţádnej problém.“ Hlavně mě ještě chvíli drţ za ruku, pomyslel si. „No, takţe můţu jít domů.“ Povzdychla si. „Znáš to – učení.“ „Jasně. Já taky,“ připustil neochotně. Věděl, ţe se na učení nebude moct soustředit, kdyby se zbláznil. Uţ nikdy se nebude moct soustředit. Na nic. Teda – do soboty. Rosha vylezla z boxu a hodila si na záda batůţek. Brady se taky zvedl. „Hele, nezapomeň na tu sobotu. Fontána v nákupním středisku. V šest.“ „Jak bych mohla?“ řekla Rosha. Zelené oči jí šťastně zářily. „Čau v sobotu, Brady. Měj se.“ „Měj se.“ Brady za ní civěl, dokud nevypadla z restaurace. A civěl za ní, i kdyţ uţ byla dávno pryč. „No tak, vrať se na zem,“ ozval se Jon z vedlejšího boxu. Brady, pořád ještě mimo, přešel uličku a padl na sedadlo naproti svému kámošovi. Jon ho poplácal po ruce. „Na zem, Brady. Vzpamatuj se, Brady!“ „Je perfektní,“ vydechl Brady, kdyţ se vzpamatoval. „Je to nejperfektnější holka, s jakou jsem se v ţivotě setkal.“ „Brady, copak nevíš, co se ti stalo?“ zeptal se Jon. Brady se ušklíbl. „Asi jsem se zamiloval.“ „Mluvím o tý tvý ruce!“ Brady se podíval na ruku. Kůţi na předloktí měl úplně rudou. Vypadalo to ošklivě. „To nic není,“ prohlásil. „Ani nemám puchejře.“ „Zatím,“ řekl Jon. 16

„Doma si na to dám led. Spokojená, mámo?“ „Já mluvím váţně, brácho,“ řekl Jon. „Měl bys s tím jít k doktorovi. Ta buchta ti skoro uvařila ruku.“ Brady se uchichtl. „A víš, ţe jsem to ani necejtil?“ „Brady!“ zavolala Allie Stonerová druhý den přes celou chodbu v Shadysideské střední. Brady nacpal do skříňky angličtinu a rozhlédl se, odkud na něj jeho láska volá. „Ahoj, Allie!“ „Hledám tě uţ…“ zarazila se. „Brady, co to máš s rukou?“ „S rukou?“ „Máš ji oteklou!“ Koukala starostlivě. „Co se stalo?“ „A jo… éééé, to byla jenom taková blbost. Polil jsem se kafem.“ Otočil se zpátky ke skříňce. „Nic to není.“ Ovšem seznámení s Roshou – to bylo něco! Allie se vedle něj opřela o skříňku. „Hledám tě celej den. Myslela jsem, ţe tě uvidím u oběda, ale nebyl jsi v jídelně.“ „Jo, vynechal jsem ţvanec,“ vysvětloval Brady, zatímco hledal sešit. „Potřeboval jsem si něco udělat v biologický laborce.“ To je pravda, pomyslel si Brady. I kdyţ jenom zčásti. Nechtěl se totiţ s Allií setkat. „Musíš mít pěknej hlad.“ Allie si na zádech posunula batůţek a zastrčila pramen kaštanových vlasů za ucho. „Nezajdeme do Pete’s na pizzu?“ „Éééé, ne… já totiţ…“ vyhrkl. „Musím klusat domů a učit se.“ Allie vykulila své šedé oči. „V pátek odpoledne?“ Brady se pokusil o smích. „Jsem v některejch věcech tak trochu pozadu.“ Taky pravda, ale nejvíc ze všeho chtěl být sám. Sám, aby mohl myslet na Roshu. Našel sešit a sekl očima po Allii. No tak, vole, přesvědčoval se, pověz jí o zejtřku. Řekni jí, ţe ji uţ nechceš vidět. „Hele, Allie,“ řekl a zabouchl skříňku, „pokud jde o ten basketovej zápas zejtra večer…“ „Jo, jasně, kvůli tomu tě hledám,“ skočila mu do řeči. „Potřebuju 17

vědět, v kolik se zastavíš.“ Brady na vteřinku zavřel oči. Dělej, vole! „Brady?“ Otevřel oči. Allie čekala na odpověď. Měla na sobě krátkou černou sukni, šedivé punčocháče a červenohnědý svetr, který jí ladil s vlasy. Na krku nosila zlatý medailonek. Vypadala skvěle. Jenţe ne jako Rosha. S Roshou se nemohla měřit ţádná. „Brady?“ opakovala. „Co je s tebou? Máš rozbitý auto, nebo co?“ „Ale ne, to ne,“ řekl Brady. „Ono totiţ… já… nemůţu s tebou jít na ten zápas, Allie. Fakt promiň, ale musím hlídat malýho bratrance.“ Absolutně debilní vejmluva! Ovšem pořád lepší neţ pravda. Allie znovu vykuklila oči. „Já myslela, ţe tvůj bratranec chodí do devátý třídy.“ „To je jinej bratranec,“ řekl Brady. Jmenuje se Chucky. „Je mu teprve osm. Ţe bych ti o něm ještě nikdy neříkal? To je moţný, oni bydlej v Old Village.“ „Aha,“ řekla Allie a tmavé obočí se jí spojilo, jak se zamračila. „Fakt promiň,“ opakoval Brady, „taky jsem se na ten zápas těšil, ale včera večer volala teta. Byla fakt v presu.“ „To chápu.“ Allie se rozzářila. „Uţ vím! Tak já půjdu s tebou! Taky po tom basketu moc netouţím. Budu radši s tebou.“ Brady zuřivě přemýšlel. „To nejde. On totiţ Chucky – teda ten bratranec – má chřipku. Teta říkala, ţe má vysokou horečku. A kromě toho kaţdou půlhodinu zvrací.“ „Chudáček,“ zamumlala Allie. To je celá Allie, pomyslel si Brady provinile. Ani ji nenapadne, aby mě podezřívala. Má s tím nemocným klukem soucit. Soucit s klukem, kterýmu ve skutečnosti vůbec nic není a ţádný hlídání nepotřebuje. „Takţe vidíš, ţe se mnou jít nemůţeš,“ řekl jí. „Ještě bys to chytila.“ „Ty to taky můţeš chytit,“ poznamenala. „Jo, ale bylo by úplně nezodpovědný, kdybych riskoval ještě cizí ţivot,“ dodal. 18

„To jo.“ Allie padla na roh skříňky a vzdychla. „Fakt se omlouvám,“ řekl Brady. „Jé hele – a co kdyby sme něco podnikli v neděli?!“ „Uţ podnikáme,“ připomněla mu. „Máte k nám přijít. Ty a Jon. Máme se společně učit, nevíš?“ „A jo, jasně!“ Brady na to úplně zapomněl. „Hele, Allie, já uţ musím padat. Fakt mě to s tím basketem mrzí. Takţe se definitivně uvidíme v neděli, oukej?“ „Oukej.“ Dal jí rychlou pusu a vyrazil chodbou pryč. Na rohu se ohlédl. Zamávala mu. Dokonce i z dálky na ní bylo vidět, jak je zklamaná. Brady jí taky zamával a zahučel za roh. V ţivotě se necítil tak strašně. Allie je hodná a tolik mi věří, pomyslel si. A já do ní hučím takový nesmysly. Jak jí to jen můţu dělat? Je to jasný. Dělám to kvůli Roshe. Nemohl si pomoci. Od okamţiku, co Roshu spatřil, nedokázal na ni ani na chvilku zapomenout. Nemohl se dočkat, aţ ji zase uvidí. Ještě nikdy s ním ţádná buchta takhle nezacloumala. Ani Sharon. Sharon byla mrtvá uţ skoro rok. Brady si na ni občas vzpomněl. Byla tak sladká s těma svýma velkýma očima a roztomilým nosánkem. Kdyţ si na ni vzpomněl, viděl ji takovou, jaká byla před tím neštěstím. Ovšem někdy, hlavně v noci, kdyţ se mu o ní zdálo, ji viděl s tím rozbitým obličejem. Viděl skalpovanou, zkrvavenou tvář. Vlastně vůbec ţádnou tvář. Sharon ţádnou tvář neměla. Zamrkal, aby tu představu zapudil. Pootevřel školní vrata a vyběhl ven. Venku se do něj opřel ledový vítr ţenoucí sněhové vločky. Brady pustil Sharon a Allii z hlavy. Musel myslet na Roshu. Zítra! Uţ zítra! Uţ jenom jedna noc a bude to! Jestlipak Rosha taky takhle uvaţuje? napadlo ho. Jestlipak taky počítá minuty a hodiny jako já? 19

A přijde vůbec? Je absolutně a úplně stoprocentně perfektní, řekl si. Nechápal, ţe o něj taková totálně super perfektní holka vůbec stojí. Prej osud… Jasně, osud! Brady o tom zatím moc nepřemýšlel. Ţe by to byl skutečně osud, co je svedlo dohromady? Nebo si Rosha dělala srandu? Aby se pobavila na jeho účet? Přijde zítra? Kladl si tuhle otázku pořád dokola. Bylo to k zešílení. Myslela to váţně? Bude tam?

20

(4)

Brady stál

u velké fontány v přízemí Shadysideského nákupního areálu. Nervózně čučel po lidech, kteří se kolem něj hnali za nákupy. Netušil, jestli Allie šla na basketový zápas sama, bez něj. A i kdyby tam byla, mohla by do areálu zabrousit některá její kamarádka a vidět ho. Měl by si připravit nějakou přijatelnou výmluvu, kdyby někdo Allii řekl, ţe ho místo hlídání bratrance viděl zevlovat v nákupním středisku. Rosha za to stojí, usoudil. Hlavně, aby přišla! Podíval se na hodinky. Za pět minut šest. Uteklo teprve třicet vteřin od okamţiku, kdy se díval naposled. Zklidni se, řekl si. Chováš se jako třináctiletej pitomec na prvním rande. Posadil se u fontány na široký kamenný obrubník. Snaţil se vypadat klídkově. Koneckonců, do hlavy mu nikdo neviděl, nikdo nemohl slyšet, jak mu úplně strašně tluče srdce. Nadějí a obavami. Co kdyţ Rosha nepřijde? Uţ by ji taky třeba nemusel nikdy vidět. Znovu si stoupl. Byl příliš neklidný, nemohl klidně sedět. Musel se ovládat, aby pořád nekoukal na hodinky. Poloţil jednu nohu na obrubník a zahleděl se do vody. Leskly se tam centíky a nikláky. Penízky přáníček. Proč ne? pomyslel si s očima upřenýma na mince. Rozhodně to nemůţe uškodit. Sáhl do dţínů a vytáhl čtvrťák. Přeju si… v duchu viděl Roshin obličej. Přeju si… „Myslíš, ţe se ti to splní?“ ozval se za ním sladce nakřáplý hlas. 21

Brady se otočil. „Rosho!“ Měla na sobě švestkově modré paletko a vypasované černé dţíny zastrčené do vysokých bot z jemné kůţe. Její plné, rudé rty se roztáhly do úsměvu. „Vypadáš super,“ zasípal Brady. Úplně mu z ní vyschlo v hrdle. Čtvrťák mu upadl. Dopadl na dlaţbu a zazvonil. Rosha se elegantně sehnula a zvedla ho. „Dokonce čtvrťák? Lidi tam většinou házej centy,“ poznamenala a strčila ho Bradymu do ruky. „To teda muselo bejt dost silný přáníčko.“ „To jo.“ Zastrčil čtvrťák zpátky do kapsy a usmál se na ni. „Uţ se splnilo. Přišla jsi.“ „Myslels, ţe nepřijdu? A já se celou dobu strachovala, ţe nepřijdeš ty.“ Bradymu se totálně ulevilo. „Co kdybysme šli do kina?“ zeptal se. „Ve Waynesbridge dávaj ten novej film s Bradem Pittem.“ Waynesbridge bylo sousední město. Brady myslel, ţe kdyţ vypadne ze Shadyside, nenarazí na ţádnou z Alliiných kamarádek. „Dobrej nápad,“ řekla Rosha a zavěsila se do něj. Vykročili k parkovišti, kde měl Brady zaparkovaný senzační auťák. „Počkej. Nemáš ţádnou tašku, nebo něco?“ podivil se. „Myslel jsem, ţe máš jít na nákup.“ Rosha vzdychla. „Nemaj, co máma chtěla – a ona je děsně vybíravá. Lepší přijít domů s prázdnou neţ s něčím, co nechce.“ Hodila si na rameno kabelku z černé kůţe a stiskla mu paţi. „Jedem, Brady.“ „Pro tebe všechno.“ Na plátně se ve svém domě krčila k smrti vyděšená ţena. Za ní se potichu otevřely dveře a v nich se zjevily zlé, strašidelné oči. Brady málem zařval na celé kino, kdyţ ho něco vzalo za ruku. „To jsem já,“ špitla Rosha a přisunula se k němu blíţ. „Vţdycky se při těchhle strašidelnejch scénách bojím.“ Zajela mu do dlaně. Jejich prsty navzájem splynuly. Bradymu se na okamţik zastavil dech. 22

Film je skoro u konce a zatím všechno perfektně klape. Upíral oči na plátno, ale nevnímal ho, myslel na to, jak jeli s Roshou do Waynesbridge. Bavili se spolu od okamţiku, co vyrazili od nákupního střediska. A šlo to úplně samo! Ţádné sloţité, nucené věty. Ţádné debilní koktání nebo nervózní smích. „Mám pocit, jako bysme se znali odjakţiva,“ řekl jí. „Já taky,“ připustila Rosha. „Věděla jsem, ţe to tak bude. Věděla jsem to od okamţiku, co jsem tě poprvé spatřila.“ „Fakt?“ Usmála se. „Jasně ţe jo. Říkala jsem ti přece, ţe je to osud.“ „Ty věříš na takový věci?“ zeptal se. „Vím to.“ Znovu se usmála a pohodila hlavou. Bradymu se líbilo, jak se jí dlouhé blond vlasy zavlnily jako té modelce v reklamě na šampón. Líbilo se mu, jak se smála. Její hluboký, hrdelní hlas. Její zelené oči a našpulené rty. Libilo se mu na ní všechno. A ze všeho nejvíc to, jak mu mačkala ruku vţdycky, kdyţ se na plátně odehrávalo něco strašidelného. Znovu se soustředil na film. Byl konec. Běţely závěrečné titulky. A Rosha ho pořád drţela. „Bylo to super!“ prohlásila, kdyţ se vyštrachali z přeplněné uličky. „Miluju šťastný konce.“ Brady jí stiskl dlaň. „Zajdeme na něco k jídlu?“ zeptal se. „Kousek odsud je bufáč Burger Hut.“ „Já bych strašně ráda, jenţe to nejde. Slíbila jsem mámě, ţe budu v deset doma.“ Povzdychla si. „Já vím, ţe je to trapas, ale vţdycky kdyţ jdu někam s někým, koho nezná, musím bejt brzo doma.“ „Myslí si, ţe jsem nějakej takovej ten někdo…?“ „Máma tě nezná, ale klídek, určitě se jí budeš líbit.“ Rosha se usmála. „A pak budeme moct bej t spolu dýl.“ Brady se uklidnil. A pak budeme moct bejt spolu dýl! Ty blázne, ona mě snad miluje! Ona mě snad dočista chce ještě někdy vidět! Kdyţ se ocitli na svěţím nočním vzduchu, Rosha se zachvěla. Brady ji vzal kolem ramen a přivinul ji k sobě. Vítr mu nafoukal její 23

vlasy do obličeje. Měla je úplně jako hedvábí… Znovu se zachvěla. Přivinul ji k sobě ještě víc. A vtom uviděl tu dívku! Stála pod betonovou stříškou nad vchodem do kina a dívala se na něj. Normálně by si jí nevšiml, jenţe ona vypadala hrozně. Měla snad nejpříšernější obličej, jaký kdy viděl. Jizvy, pomyslel si a zachvěl se. Má obličej posetý rudými jizvami. Jizvy jí brázdily čelo jako silnice na mapě. Oční víčka měla tak znetvořená, ţe je snad ani nemohla zavřít. Bradu a tváře měla svraštělé jako kříţalu. Spleť strašlivých jizev děsivě ozářených rudým světlem z kina. Ze zdeformovaných víček na něj hleděly kruté oči. Brady se zachvěl. Přidal do kroku. Dívka ho sledovala. Bradymu se z toho šíleného pohledu dělalo mdlo. Rychle vedl Roshu pryč. Kdo to je? zeptal se sám sebe. A proč na mě tak kouká?

24

(5)

„Co? Co říkáš, Brady?“ zeptala se Rosha. „Coţe?“ Brady odtrhl zrak od zjizvené dívky. „Promiň, neslyšel jsem tě.“ „Říkala jsem ti, co bych teďka chtěla.“ Brady ten děsivý obličej pustil z hlavy. Ţe by si Rosha svůj včasnej příchod domů rozmyslela? „Co bys chtěla?“ „No, víš, líbí se mi tvoje auto,“ řekla. „Co kdybys mě nechal řídit zpátky do Shadyside?“ Neexistuje! pomyslel si Brady, kdyţ došli k vozu. Tátův Oldsmobil Cutlass! Auťák, který mu táta půjčil přesně dvakrát v ţivotě a vţdycky pod pohrůţkou strašlivé smrti, kdyby mu s ním něco udělal! Rosha si pohrávala s jeho rukou. „A kromě toho,“ dodala, „platil jsi lístky do kina a koupil jsi popcorn. A řídil jsi sem. Bude jenom fér, kdyţ teď pro nás udělám něco já.“ „Ale ne, fakt, to je oukej,“ bránil se Brady. „Dneska večer je všechno na mně.“ „To je od tebe hezký, Brady, jenţe já chci řídit.“ Přejela rukou po lesklé šedomodré metalíze. „Ještě nikdy jsem neřídila turbo. Takovej auťák je síla.“ „Jo, jasně, to je,“ připustil Brady. „Problém je akorát v tom, ţe není můj, ale táty. Prakticky se musím upsat krví, kdyţ si ho chci půjčit. Fakt, nekecám. Kdybych přijel domů i s tou nejmenší, přímo mikroskopickou oděrkou, táta by mě na místě odvlekl do hlubokýho lesa a předhodil divý zvěři.“ „Ale já jezdím dobře,“ nedala se Rosha. „Nic se nestane, uvidíš. 25

Nevěříš mi?“ „Jasně, ţe ti věřím, jenţe…“ Brady nešťastně zavrtěl hlavou. Proč po něm ze všech věcí na světě musela chtít zrovna tohle?! „No tak, Brady, zatím se to naše rande tak skvěle odvíjí,“ začala doráţet. „Tak to nepokaz. Nech mě řídit… prosím. A vţdyť přece budeš sedět vedle mě. Co by se mohlo stát?“ „Rosho, j á j enom…“ „Ach, pusť to z hlavy,“ řekla a zároveň mu pustila ruku. „Zapomeň, ţe jsem něco chtěla.“ „Ale no tak, snad by ses nenaštvala,“ zaúpěl Brady. „Nejsem naštvaná. Chápu to.“ Začala si natahovat rukavice. Nedívala se na něj. Brady si zastrčil ruce do kapes. Je naštvaná, řekl si. Rosha měla najednou chladný hlas. Všechno se tak krásně vyvíjelo – a teď tohle! „Rosho…“ „Ano?“ Zápolila s rukavicemi. „Copak si přeješ?“ Brady si zoufale přál, aby se zase usmívala. Aby k němu byla milá. Kdyţ jí bude říkat ne, vykašle se na něj a najde si někoho jiného! A uţ ji víckrát neuvidí. Ne, nesmím si to zkazit, pomyslel si. Nechám ji řídit. Táta se to nedozví. „Víš, Rosho, nikoho jinýho bych normálně řídit nenechal,“ řekl, „ale s tebou je to něco jinýho, ty jsi jiná, takţe…“ Vyndal z kapsy klíčky a zacinkal jimi. Rosha se mu podívala do očí. „Ty toho naděláš, a přitom o nic nejde.“ „No tak, vezmi si ty klíčky,“ řekl Brady. „No, kdyţ myslíš.“ „Jasně, ţe myslím.“ Popadla klíčky a rychle ho políbila – přímo na rty. „Dík, Brady. Jedem!“ Pořád ten polibek cítil, kdyţ nasedal do auťáku. Za takové pusy by Roshu nechal řídit třeba aţ do Austrálie! Jakmile však nastartovala, znovu znervózněl. Zařadila rychlost a šlápla na plyn. Zadní kola zakvílela. Vystřelila z parkoviště jako 26

splašená. „Ne tak zběsile,“ řekl jí se zaťatými zuby. „Včera sněţilo. Na silnici můţou bejt ledovky.“ • „Mluviti za jízdy s řidičem zakázáno,“ zasmála se Rosha a střihla to za roh. „Jestli uvidím, ţe tlačíš nohu k podlaze, jako bys šlapal na brzdu, vyhodím tě a půjdeš do Shadyside pěšky, jasný?“ Brady se taky zasmál. Doufal, ţe si Rosha dělá srandu. Za pár minut měli za sebou světla Waynesbridge a před sebou dvacet kiláků po neosvětlené dálnici. Rosha sešlápla plyn a divoce se zasmála, kdyţ auťák vyrazil dopředu. „Ta akcelerace! To je fantastický!“ Brady se pokusil o úsměv. Nasucho polkl. Bílá přerušovaná čára na asfaltu se mu před očima slila do plné. Klídek, řekl si. Tenhle rovnej úsek trvá deset minut… vlastně teď jenom dvě minuty, kdyţ jedeme tak rychle! „To chce muziku!“ zvolala Rosha. Spustila jednu ruku z volantu a zašátrala po rádiu. „Ty drţ volant,“ vyhrkl Brady, „a já se postarám o rádio.“ „Perfektní!“ Brady se sklonil a mačkal tlačítka, aţ narazil na přijatelnou stanici. V auťáku zaduněla muzika. Tvrdý beat úplně přehlušil motor. Brady se podíval na Roshu. Měla u sebe pootevřené okénko a ve větru jí vlál pramen blond vlasů. Taky se na Bradyho podívala a usmála se. Zelené oči jí zářily nadšením. „Vidíš?“ zařvala do muziky. „Neříkala jsem ti, ţe jezdím dobře?“ „Jasně!“ Dobře a rychle, pomyslel si Brady s očima upřenýma na ubíhající silnici. Aţ moc rychle. V dálce se zaleskla ledovka. Brady automaticky sešlápl neexistující brzdu. Nehty se mu zabořily do opěrátka. Rosha po něm sekla očima. „Pozor na nohy, mladej!“ zasmála se. „Pamatuj, co jsem ti říkala o tý cestě pěšky!“ Ještě víc přidala. Auťák přeletěl zamrzlou kaluţ. Brady pár vteřin nedýchal. Škoda, ţe neviděl na tachometr. Rosha to musela pálit hodně přes sto dvacet. Ohlédl se na zadní okénko. No, zatím je ţádná červenomodrá blikačka nepronásledovala. Poslední, co by potřeboval, byla 27

pokuta za rychlou jízdu. Vpředu se objevil ukazatel odbočky na Shadyside. Auťák se řítil vpřed. Brady měl zpocené dlaně a srdce mu tlouklo aţ ve spáncích. Uţ to bude za náma, říkal si. Hlavně klídek. Přece se před ní neztrapním. Za minutu sjedeme z dálnice a bude to. Bude muset zpomalit. Ukazatel odbočky se přiblíţil. Rosha zatočila v plné rychlosti. Auťák vystřelil z dálnice a Bradyho to odhodilo na dvířka. „Uber!“ rozkřikl se na ni. „Rosho!“ Gumy zaječely. Auťák nabral rychlost. Odbočka ústila do ulice s obytnými domy. „Hej – pozor!“ zařval Brady. „Je tam ledovka! Uber!“ „Já… já chci, ale nejde to!“ vykoktala Rosha. Brady viděl, ţe je zděšená. „Nemůţu ubrat! Ten pedál… zasekl se, nebo co!“ „Pomalu sešlápni brzdu!“ zařval Brady. Zatímco Rosha šátrala nohou po brzdě, kola se smekla po ledovce. Auťák sebou švihl doprava. Rosha strhla volant vlevo. „To je moc!“ křičel Brady. „Zpátky!“ Rosha znovu škubla volantem – a zároveň šlápla na brzdu. Auťák se otočil do protisměru. „Brady!“ vyjekla Rosha. Bradymu se zastavilo srdce. Na konci ulice stálo zaparkované auto. Ve světle pouličního osvětlení se třpytila námraza na zadním skle. Vyrůstalo před nimi do obrovských rozměrů. „Brady!“ vyjekla Rosha znovu. Brady skočil na volant. Pozdě! Zapraštěl kov a sklo se rozletělo. Naletěli v plné rychlosti do zaparkovaného auta. Brady zbledl. Náraz s ním švihl dopředu. Já letím, zjistil. Nemám zapnutej pás. To je konec! Zařval hrůzou. A narazil hlavou do skla.

28

(6)

Byly slyšet bubny. Duněly. Hlasitě. Bolestivě. Brady zaúpěl. Něco ho chytilo za rameno. Zatřáslo to s ním. Znovu zaúpěl. „Brady!“ křičel mu někdo do ucha. „Brady, prober se!“ Rosha. Nešťastná. Vyděšená. Roshina ruka. Třásla s ním. S námahou otevřel oči. Světla. Rozmazaný pohyb. „No tak, Brady!“ Pomalu se to zaostřovalo. Brady spatřil předek tátova auťáku. Kde předtím bylo krásné hlaďoučké, čisťoučké sklo, byla teď pavučina. Brady zamrkal, snaţil se rozpomenout. „Co se stalo?“ zamumlal. „Vrazili jsme do auta!“ vydechla Rosha. Její prsty se mu zabořily do ramene. Znovu s ním zatřásla. „No tak, prober se. Musíš se probrat!“ Bradymu projela hlavou bolest. Zvedl ruku a sáhl si na čelo. Na prstech mu ulpělo něco vlhkého a lepkavého. Krev! Pracně se nadechl a pozvolna se upamatoval, jak k tomu došlo. Jeli strašně rychle. Ledovka. Zaparkované auto, které se před nimi najednou objevilo. A náraz hlavou do předního skla! Nebylo divu, ţe ho bolela. Znovu si sáhl na čelo. Ucítil další krev. Začaly se o něj pokoušet mrákoty. 29

„Brady! Brady…“ Rosha bez dechu opakovala jeho jméno. Otočil se a zaostřil zrak na její zděšenou tvář. „Asi jsem byl chvíli v bezvědomí,“ zamumlal. „Jsi oukej, Rosho?“ „Nic se mi nestalo. Brady, poslouchej mě!“ řekla a naléhavě mu sevřela paţi. „Musíme si prohodit místa!“ „Coţe?“ „Musíš si se mnou vyměnit místo!“ Zoufalstvím úplně ječela. „Já ještě nemám řidičák!“ „Ty nemáš…“ „… řidičák,“ opakovala. „Z baráků vylejzaj lidi a kaţdou chvíli tu bude policie! Musíme se prohodit!“ Znovu ho prudce zabolela hlava. Z repráků duněla muzika. Alespoň ţe rádio to přeţilo, pomyslel si. Dunění baskytary bylo nesnesitelné. Brady natáhl ruku a vypnul to. „Teď se nemůţeš starat o muziku. Musíme dělat!“ Rosha se přes něj hrabala na druhou stranu. Kdyţ dosedla, přetlačila ho přes řadící páku k volantu. „Boţe, jak strašně mě to mrzí!“ zaštkala. „Jsem z toho úplně hotová, Brady. Ale přece chápeš, ţe se nemůţu nechat chytit bez řidičáku. Prosím tě, řekni, ţe to chápeš!“ „Jasně ţe jo.“ Brady, napůl omámený, zaslechl v dálce sirénu. „Určitě se ti nic nestalo, Rosho?“ „Ne, fakt ne. Nemám ani škrábnutí.“ Nahnula se a dala mu pusu na tvář. „Děsně, úplně děsně mě to mrzí, Brady!“ „Vykašli se na to,“ zamumlal, „všechno bude oukej.“ Siréna se blíţila. Brady se narovnal. Musím se zapnout, napadlo ho. Ještě bych dostal pokutu za to, ţe nejsem připoutanej! Zacvakl si pás a po tom pohybu ho znovu strašně zabolela hlava. Obezřetně si osahal obličej. Na čele měl bouli jako vejce. A ránu, z které mu tekla krev. Siréna zajódlovala a zmlkla. Bouchla dvířka. Zmrzlá vozovka zapraskala pod těţkými kroky. Brady stáhl okénko a nasál do plic chladný vzduch. Na okamţik ho oslepilo světlo baterky. Pak se v okénku objevil polda. „Jsi oukej, mladej?“ zeptal se strohým hlasem. „Jo, myslím, ţe jo.“ Brady se snaţil zachovat věcný tón. „Pod 30

výjezdem z dálnice je ledovka. Vletěl jsem na ni a uţ to bylo.“ „Vozovka je tady v mizerném stavu všude,“ souhlasil polda. Posvítil dovnitř. „Jseš sám?“ „Sám? Ne. Já jsem… my jsme…“ Otočil se na vedlejší sedadlo. Bylo prázdné. Rosha byla pryč.

31

(7)

„Ty máš z pekla štěstí, Brady,“ řekl Jon druhý den odpoledne, kdyţ kráčel s Bradym po příjezdovce k domu, kde bydlela Allie. „A nemáš ani zaracha,“ dodal. „Kdybych já tátovi zrušil auťák, nevyšel bych do smrti z baráku.“ „Není zrušenej,“ opravil ho Brady. „Potřebuje akorát nový přední sklo a menší opravu na masce.“ „Akorát?“ Jon nevěřícně zavrtěl hlavou. „Neříkej mi, ţe to tvůj táta přeţil bez újmy na zdraví.“ Brady si vzpomněl, jak táta koukal, kdyţ se dověděl, co se stalo s jeho auťákem. „Ale jo, to víš, ţe běsnil. Kdybych uţ neměl na hlavě bouli z tý bouračky, tak by mi ji tam asi vyrobil sám.“ „Doufám, ţes mu neřekl, kdo doopravdy řídil,“ řekl Jon. Brady zavrtěl hlavou. „Šílíš? To bych uţ byl mrtvej muţ a nešel bych tady takhle s tebou.“ „Stejně je to divný,“ pokračoval Jon. „Necháš řídit buchtu, ona ti rozmlátí auťák a dostane tě do průšvihu. A pak se vypaří.“ „Přece jsem ti říkal, ţe se bála, protoţe nemá řidičák.“ Uţ toho měl plné zuby. „A je to Rosha a ne ţádná ‚buchta‘, oukej?“ „Oukej, oukej.“ Jon vyšlápl schody u Alliina domu a natáhl ruku ke zvonku. Brady ho chytil za ruku. „Nezapomeň – Allie myslí, ţe jsem včera hlídal bráchance. Ráno volala, tak jsem jí řek o tý bouračce, ale o Roshe nepadlo slovo, to je jasný.“ „To mi moc nevoní,“ řekl Jon. „Totiţ, já Allii povaţuju za kamarádku, aby bylo jasno. Proč se s ní rovnou nerozejdeš, neţ hrát takovouhle komedii?“ 32

„Rozejdu, jen co vymyslím, jak jí to říct,“ ujistil ho Brady. „Nechci, aby mě nějakou blbou náhodou odhalila a pak to měla těţší. Chápeš?“ „Jo,“ připustil Jon neochotně. „Kdyţ se bojíš, ţe tě odhalí, tak proč ses s ní domluvil na dnešek? Přece si dovedeš představit, na co všechno se tě bude vyptávat.“ „Pořád lepší neţ sedět doma,“ odpověděl Brady. „Nejsem tam teďka zrovna populární. Hlavně – ani slovo o Roshe!“ Brady zabořil ukazováček do zvonku. Allie skoro okamţitě otevřela. Spatřila Bradyho a vykulila oči. „Tvoje hlava!“ vyjekla. „Ale, boţe, ne!“ „Brady přeţil svou smrt,“ řekl Jon. „Ale nemusíš zbytečně plejtvat soucitem, Allie. Ani mu doma nedali zaracha.“ Allie upřela oči na jeho zavázanou hlavu. „Jsem v pořádku,“ přidal se Brady. Poloţil učebnice na zem a sundal si bundu. Pak v salónu obkládaném mahagonem opatrně usedl na květovaný gauč. „Budeš muset tatínkovi zacálovat opravu, co?“ řekl Jon, který se roztáhl na koberečku u krbu. „Něco horšího,“ řekl Brady. „Stoupne nám pojištění a já budu muset ten rozdíl vyrovnat. Asi se začnu poohlíţet po nějaký práci.“ Jon solidárně zaúpěl. „Zeptám se v Koblihový chatrči,“ navrhl, „jestli nepotřebujou ještě někoho na výpomoc pár hodin po škole. Budeme makat spolu.“ Allie zavrtěla hlavou. „Nevím, jak se teďka můţete bavit o penězích, kluci. Brady mohl bejt mrtvej!“ „Jo, ale nejsem,“ připomněl jí Brady. „On jenom tak vypadá,“ uchichtl se Jon. Allie padla na gauč vedle Bradyho. „A vůbec, co se dělo, ţe sis musel půjčit tátův drahej auťák?“ zeptala se. „Mě jsi v něm svezl jenom jednou. Nepřipadá ti trochu majzlý ject v něčem takovým hlídat bratrance?“ „To jo.“ Brady se vrtěl na gauči. Alliin nedůvěřivý pohled ho úplně drtil. „Mám totiţ u svýho rolls-royce sjetý gumy. Myslel jsem, ţe ten tátův křáp bude na tu ledovku lepší. Asi jsem se spletl.“ Brady a Jon se po sobě podívali. Bradymu bylo jasné, ţe si o něm 33

Jon myslí, ţe je magor. Magor, který nechal Roshu řídit. Magor, který zbytečně oblbuje Allii. Jenţe Jon mu slíbil, ţe bude mlčet, a Brady věděl, ţe se na něj můţe spolehnout. Jo, tahle návštěva u Allie se neměla konat. Ne proto, ţe ho bolela hlava, ale protoţe mu Allie věřila a on jí lhal. Znovu. Nechtěl se o tom pořád bavit. A lhát. Hlava uţ mu třeštila úplně strašně. „Není ti dobře?“ zamumlala Allie starostlivě. „Nemám ti přinýst aspirin nebo něco?“ „Ne, dík,“ řekl jí. „A jak je bratránkovi?“ zeptala se. „Kterýmu?“ Allie nasadila útrpný pohled. „Tomu, cos ho byl včera konejšit. Přece jsi říkal, ţe má chřipku, nevzpomínáš si? A pořád zvrací.“ „A jo, jasně! Chucky. Uţ… je to lepší.“ Brady sekl očima po Jonovi. Vytáhni mě z toho, kámo! „Víte co, lidi?“ Jon se zvedl z koberečku. „Chtělo by to muziku! Je tu jako v hrobě.“ „Jasně, muziku,“ řekl Brady. „Pusť tam něco.“ Dobrý, a Allie se uţ nebude vyptávat. Jon vytáhl z přihrádky CD a strčil ho do přehrávače. Dům se zachvěl pod náporem bubnů a kytar. „No tak, Allie, zatancuješ si se mnou, neţ se dáme do učení?“ zvolal Jon a vytáhl ji z gauče. Allie se zasmála. Jon to s ní v tom velkém salónu rozpumpoval. Brady zavřel oči. Ulevilo se mu. Na Jona bylo vţdycky spolehnutí. Allie strašně ráda tancovala. Kdyţ hrála muzika, dokázala na všechno ostatní zapomenout. A on zatím mohl myslet na Roshu. Bylo s ní všechno v pořádku? Proč tak záhadně zmizela? Ušklíbl se. Musela utýct, protoţe nemá řidičák. Bradyho to vytáčelo, kdykoli na to pomyslel. Kdyby to věděl, asi by jí za volant tátova auťáku nepustil. Nebo ano? Ani se na ni nedokázal zlobit. Udělat to někdo jiný, roztrhal by ho na kusy. Ale ona nebyla někdo jiný. Ona byla Rosha. Nemohl se na ni zlobit. Kdyţ přišel ten polda, seděl uţ za volantem on. V ţádném případě nemohlo prasknout, ţe řídila Rosha. 34

Brady sebou na gauči vrtěl, hlava mu třeštila. Proč ale zmizela? Třeba jenom ztratila nervy. Nebo měla pro to zmizení jiný důvod. Něco, co Brady nemohl vědět. Potřeboval s ní mluvit, ale neměl její číslo. Jediné, co teď mohl dělat, bylo čekat, aţ mu sama zavolá. Jestli mu zavolá. Zabořil se ještě víc do gauče. Musel ji najít. Mluvit s ní. Být s ní. Nemohl na ni přestat myslet. CD dohrálo. Allie zahučela na gauč vedle Bradyho. „Umírám ţízní,“ zachrčel Jon. „Allie, máš colu nebo něco?“ „Spoustu. Přines mi a Bradymu taky.“ Popadla Bradyho za rameno. „Nebo bys radši teplou čokoládu?“ zeptala se ho. „Nebo něco k jídlu?“ „Cola stačí.“ Jon vypadl ze salónu a Brady se na ni zadíval. Allii po tancování hořely tváře a oči jí zářily. Je fakt pěkná, pomyslel si. Ale ne tak strašně jako Rosha Nelsonová. Nelsonová! Ty vole, vţdyť znáš její příjmení! pomyslel si Brady. Najdeš si ji v telefonním seznamu! Z kuchyně se ozvaly rány a praskání. „Húúúú!“ ozval se Jonův hlas. „Šílená katastrofa s mexickejma křupkama!“ Allie se zasmála a vyskočila z gauče. „Jdu se podívat, co vyvedl. Hned jsem zpátky.“ Jakmile mu zmizela z očí, Brady vyletěl a přefrčel celou místnost k telefonu, který byl na nízkém stolku s přihrádkou. Vytáhl z přihrádky seznam a nalistoval písmeno N. Needham… Neldin… Nelson! Okamţitě posmutněl. Nelsonové a Nelsonky zabírali tři sloupce. Brady nevěděl, jak se Roshin táta jmenuje křestním jménem. Nebo máma. A neznal adresu. Znechuceně strčil seznam zpátky do zásuvky a vrátil se na gauč. Uţ si chtěl sednout, kdyţ si to rozmyslel a vykročil ke kuchyni. Nemohl jen tak sedět, kdyţ Rosha byla jinde… někde… bůhví kde… Allie měla v ruce lopatku a Jon zametal chipsy. „Hele, lidi, já radši půjdu,“ oznámil Brady. „Hlava mě bolí jako bejk.“ Allie se toho chytila. „To bude z tý muziky. Dám ti aspirin a pak se budeme učit, jak jsme se domluvili.“ 35

„Dík, ale já bych se nemohl soustředit.“ „Ach, ano, oukej, tak počkej, vezmu si klíčky od auťáku a odvezu tě…“ „Ne,“ přerušil ji Brady. „Radši se projdu, Allie. Čerstvej vzduch je čerstvej vzduch, to víš.“ „Aspoň si provětrá mozek.“ Jon si nacpal pár křupek do pusy a udělal na Bradyho kyselou grimasu. Brady si toho nevšímal. Dal Allii bleskurychlou pusu, popadl bundu a kníţky a vyklusal ven. Bydlel od Allie jenom čtyři bloky. Oba bydleli v části Shadyside zvané North Hills. Kde bydlí Rosha? Kdy ji znovu uvidí? Brady zhluboka nabral do plic osvěţující vzduch. Uvidí ji vůbec ještě někdy? Musím, řekl si. Musím! Přešel ulici a zabočil za roh. Ještě dva bloky a bude doma. A pak co? Mysli, vole, pokáral se. Obvoláš všechny Nelsony z telefonního seznamu, aţ narazíš ty pravý! Bude to makačka – ale ty to zvládneš. Najdeš ji! Musíš! Kolem posledního bloku proběhl a zatočil na příjezdovku. Jak si to hasil k domu, zaslechl za sebou auťák. Otočil se. Nemohlo ho napadnout nic jiného, neţ ţe je to Rosha. Byli to poldové. Černobílý hlídkový vůz ho předjel a zastavil. Za volantem seděl polda ze včerejší noci. Bradymu přeběhl mráz po zádech. Srdce se mu rozbušilo ještě víc, neţ uţ mu bušilo z běhu. Zjistili, ţe jsem neřídil já? Zhluboka se nadechl. Jestli přišli na to, ţe jsem kecal, tak jsem v pěkným průšvihu. A Rosha taky. To teda jo. Brady nasadil debilní škleb bezelstnýho šprta a přistoupil k policejnímu auťáku.

36

(8)

„Zdravíčko, mladej.“ Polda ze včerejší noci vylezl z vozu. „Co dělá hlavička?“ „Nic moc.“ Musím dělat, jako ţe hrozně trpím, řekl si Brady. Třeba na mě bude hodnější. „Pokoušel jsem se učit,“ dodal a ukázal poldovi kníţky, „jenţe se nemůţu soustředit. Mám pocit, jako by na mý hlavě někdo nacvičoval hru na bicí.“ Polda pokýval hlavou. Vypadal přísně. „Doufám, ţe se to rychle zlepší.“ Coţe? zděsil se Brady, ţe málem padl. Aby mě mohl vyslechnout? „Děkuj u,“ odpověděl. „Ale bojím se, ţe to nějakej čas potrvá… jestli se to ještě nezhorší.“ Polda vyloudil kyselý úsměv. „Ale ne, ty jsi tvrdá hlavička, mladej!“ Z hrdla mu vyšel chrčivý zvuk. Brady usoudil, ţe se jedná o smích. Polkl a taky se zkusil zasmát. Jestli s ním ten chlap hrál kočičárnu, bude nejlepší, kdyţ to rychle skončí. „Heleďte se,“ řekl, „já musím domů. Musím se učit, to víte, a v tomhle stavu…“ „No, abych řekl pravdu, nepřijel jsem se tě vyptávat na zdraví,“ pravil polda. „Jsem tu z jiného důvodu.“ Bradymu se podlomila kolena. Uţ je to tady! Polda se otočil a sklonil se do otevřeného okénka sluţebního vozu a řekl: „Našli jsme něco v tvým autě, kdyţ ho odtahovali. Myslím, ţe by tě to mohlo zajímat.“ Co jako? podivil se Brady. Přece nemohli najít něco, co by dokazovalo, ţe neřídil on, ale někdo jiný. Polda se narovnal. „Bylo to pod předním sedadlem. Znáš to?“ 37

zeptal se. Měl v ruce černou koţenou kabelku s dlouhým úzkým řemínkem. Brady vykulil oči. Roshina kabelka! Musela ji nechat na sedadle, kdyţ si sedala za volant. A při bouračce jí spadla na podlahu. Roshina kabelka! Určitě v ní má peněţenku. Nějakou průkazku. Telefonní číslo nebo alespoň adresu. „Jasně ţe to znám,“ řekl Brady. „Je to jedný holky, s kterou chodím. Myslela, ţe ji minulej tejden někde ztratila.“ „Musela leţet celou dobu pod sedadlem,“ řekl polda a podal kabelku Bradymu. „Jistě bude ráda, ţe se našla.“ „Jo, jasně, to bude. Díky moc. Fakt ţe jo.“ „Není zač. Příště buď na svou hlavičku opatrnější.“ Polda nastoupil zpátky do vozu a odcouval po příjezdovce do ulice. Brady mu zamával a vběhl do baráku. Hodil učebnice na stůl v hale a pustil se do kabelky. „Co to máš, Brady?“ Na schodech se objevila máma s vyţehlenými osuškami v ruce. „Coţe? Éééé… teda…“ Brady si zastrčil kabelku do podpaţí. „To je Alliina kabelka.“ „Ale?“ „Přivezli ji poldové. Byla v tátově auťáku pod sedadlem.“ „V tátově voze?“ Paní Karlinová si sfoukla z čela spadlý pramen tmavých vlasů. „Allie s tebou přece včera večer nebyla, nebo ano?“ „Ne,“ vysypal se sebe Brady pohotově. „Svezl jsem ji přece v tátově auťáku tenkrát předtím. Asi ji tam zapomněla.“ „No, tak bys jí měl zavolat,“ pravila máma. „Určitě se jí hodně nahledala.“ „Jasně, uţ na to jdu, hned teď.“ Brady vyběhl po schodech nahoru jako šílený. Zavřel za sebou dveře svého pokoje a posadil se na postel. Telefon měl na nočním stolku. Za chvíli bude mít na drátě Roshu. Uslyší její chraplavý hlas. Třeba se večer sejdou… Netrpělivě rozepnul zip a roztáhl kůţi. 38

A dostal šok.

39

(9)

Kabelka byla prázdná. Ţe by někdo ukradl všechno, co v ní bylo? Brady ji roztáhl, jak nejvíc to šlo a strčil dovnitř ruku. Nic. Ani zapadlý cen tik, ani zmačkaný papírek. Dokonce ani ţádné chuchvalečky prachu. Otočil kabelku dnem vzhůru a zatřepal s ní. Nic nevypadlo. Nikdo přece tu kabelku nemohl vybrat do posledního smítka. A kromě toho ten polda říkal, ţe zapadla pod sedadlo. Kdyţ uţ by ji někdo takhle vyluxoval, proč by ji strkal zpátky do auta? Brady kabelku odhodil a padl zády na čelo postele. Je to divný. Přece by Rosha nenosila úplně prázdnou kabelku! Měla jít mámě na nákup. Copak se chodí nakupovat bez peněz nebo kreditek? Třeba nosí peněţenku v kapse bundy nebo někde, aby, kdyby jí kabelku někdo štípl, nepřišla o prachy. Zavrtěl hlavou. Ne, to nedává smysl. Proč by se potom s tou kabelkou vůbec tahala? Jsem, kde jsem byl, pomyslel si. Ţádnej telefon, ţádná adresa. Povzdychl si, zvedl se z postele a začal přecházet po pokoji. Pak se zastavil u okna a upřel zrak na zamračenou oblohu. Kde jsi, Rosho? Proč jsi utekla? Proč mi nezavoláš? Odvrátil se od okna a zamířil ke dveřím. Telefonní seznam byl v loţnici rodičů. Brady musel začít obvolávat všechny Nelsony v Shadyside. Sotva sáhl na dveřní knoflík, zazvonil telefon. Rosha! 40

Provedl skok daleký a zvedl telefon v půli druhého zazvonění. „Haló?“ „Čau. Tak uţ je ti líp?“ Allie. Zklamáním mu poklesla ramena. „Čau, Allie. Jo, uţ je to dobrý.“ „Opravdu?“ Alliin hlas zněl nedůvěřivě. „Byl jsi děsně bledej. A to, jak jsi najednou vypadl – úplně jsem o tebe měla strach.“ „Tos nemusela. Uţ je mi fakt líp. Všechno je oukej.“ Nebo spíš bude, aţ seţenu Roshu. „Určitě?“ zeptala se Allie. „Máš divnej hlas.“ Jasně, pomyslel si Brady, jsem divnej, jsem magor, jsem úplně zblázněnej do holky, o který ani nevím, kde je! A musím ji najít. Musím ji znovu vidět! „Brady, slyšíš mě?“ zeptala se Allie. „Říkala jsem, ţe máš divnej hlas.“ „Jsem tady,“ odpověděl. „Promiň, Allie, jsem utahanej. Asi proto mám divnej hlas.“ „Měl bys jít k doktorovi. Nebo si alespoň na chvíli lehnout.“ „Lehnout? To je dobrej nápad,“ vyhrkl Brady. „Hned na to jdu.“ „Oukej, uţ tě nebudu zdrţovat,“ řekla. „Jenom jsem ti chtěla říct, ţe jsem ti okopčila všechny otázky, kdyţ jsme se s Jonem učili. Dám ti je zejtra.“ „Jasně. Skvělý.“ Brady pošilhával po dveřích. Neměl na nějaké otázky a učení ani pomyšlení. Jediné, co ho zajímalo, byl telefonní seznam a Rosha. „Dík, Allie. Uvidíme se v…“ „Ach, ještě něco,“ přerušila ho. „O sobotě večer.“ Brady zbledl. Co se Allie dozvěděla o včerejším večeru? Ţe by jí Jon pověděl o Roshe? „O sobotě? O včerejšku?“ Přinutil se ke klídkovému tónu. „Co jako?“ „O příští sobotě, copak nevíš? U Mei?“ O příští sobotě. Tak ne o včerejšku. Rázem se mu ulevilo. Měl okno, nebo co. Jaká Mei? Jediné jméno, na které si v té chvíli dokázal vzpomenout, bylo Rosha. Přinutil se zamyslet. Mei, Mei… jo, Mei Kamatová, Alliina kamarádka. „Brady, jsi tam?“ zeptala se Allie ostře. „Jasně. Co je s Mei?“ „V sobotu je u ní mejdan,“ připomněla mu. „A my dva tam 41

jdeme.“ „My dva?“ „Brady, říkala jsem ti to uţ minulej tejden!“ křičela Allie. „Hele, opravdu ti nic není? Ta boule na hlavě…“ Brady se posadil na postel. Seber se, vole! poručil si. „Promiň, Allie, jsem fakt utahanej. Jo, jasně, ţe o tom mejdanu vím.“ „Oukej. A mimochodem, bude to normální mejdan, víš?“ pokračovala. „Muzika a něco na zub a tak…“ Vzpomněla si na další věc. „Jo, a na konci bloku je prázdnej plac, kterej lidi, co bydlej vedle, kaţdou zimu polejvaj vodou, aby byl led…“ „A co?“ Brady netrpělivě podupával nohou. „Bruslí se tam,“ řekla Allie. „Mei říkala, ţe to bude mejdan na bruslích.“ \ „To je super.“ Tohle mi klidně mohla říct aţ ve škole, pomyslel si Brady. Vţdyť to bude aţ za tejden. „Fajn. Doufám, ţe máš brusle,“ řekla Allie. „Jasně.“ Jenţe kde? „Já je najdu.“ „Brady…“ Allie zaváhala. „Víš, připadáš mi, jako bys byl tisíc mil někde mimo. Na co myslíš?“ Na Roshu, povzdychl si Brady. Myslím na to, kde je. Allii řekl: „Pováţlivě mi vázne komunikace. Asi si půjdu lehnout.“ „Ach, tvoje nešťastná hlava!“ pronesla Allie. „Ber to s klídkem, Brady. Čau zejtra.“ „Zejtra. Čau, Allie.“ Praštil sluchátkem a odklusal do loţnice rodičů pro telefonní seznam. Pak se v pokoji zavřel, sedl si na postel, telefon poloţil na klín a otevřel seznam. První jméno bylo Nelson, A., adresa: Melinda Lane. Brady namačkal číslo. Ozval se záznamník. Zavěsil. Jestli tam Rosha nebydlela, nemělo cenu nechávat tam vzkaz. Udělal si u Nelsona A. otazník a přešel k dalšímu jménu. Nechal to zazvonit desetkrát a pak zavěsil. Na třetím čísle se ozval nějaký chlap. „Jo, ahoj, je tam Rosha?“ Zeptal se. „Kdo?“ zachrčel chlap. „Říkáte Joshua?“ „Ne. Rosha,“ opakoval Brady. 42

„Tady nic takovýho nebydlí,“ pravil chlap. „Ani ţádnej Joshua.“ A zavěsil. To takhle budu volat půl roku, povzdychl si Brady. No, nedá nic dělat. Musím ji najít za kaţdou cenu. Přejel prstem k dalšímu číslu. Vtom telefon zazvonil. Brady chviličku seděl a svíral sluchátko. Ţe by to byla Rosha? Ne, spíš Allie. Vţdycky mu zapomněla sdělit něco ţivotně důleţitého. Vţdycky zavolala znovu nebo dokonce dvakrát. Asi něco novýho o mejdanu u Mei… Srdce se mu strašně rozbušilo, kdyţ telefon zvedl. Třeba se pletl. Třeba to opravdu byla Rosha. „Haló?“ Nic. Někdo tam dýchal. „Haló?“ opakoval Brady. „Brady?“ Dívčí hlas. Allie to nebyla. Ani Rosha. Neměl tušení, kdo to můţe být. „Kdo je to?“ zeptal se. „Haló!“ „To jsem já, Brady,“ odpověděla dívka. „Dostala jsem od tebe vzkaz.“ „Kdo je to?“ opakoval Brady. Dívka zašeptala: „Nech Roshu na pokoji!“ „Coţe?“ Brady se v sedu napřímil. „To je nějakej fór, nebo co?“ „Není to fór, Brady.“ Dívčin hlas zhrubl. „Je to varování. Nech Roshu na pokoji.“ „Kdo je to?“ zeptal se Brady znovu. „Nějaká kámoška od Allie? Kdo jste?“ V telefonu to cvaklo. Ticho. A pak naskočil tón.

43

(10)

Brady po vyučování přiklusal ke své skříňce. Uţ se nemohl dočkat, aţ bude ze školy venku. Strhl z věšáku bundu a napasoval se do ní za běhu chodbou plnou lidí. „Brady, počkej!“ Brady v duchu zaúpěl. Allie! Poslední, po čem v té chvíli touţil, bylo mluvit s ní. Ohlédl se. Prodírala se k němu z opačného konce chodby. Brady se s dalším tichým zaúpěním vydral z davu a opřel se hřbetem o nějaké cizí skříňky. Neţ k němu došla, prohlédl si její obličej. Měla stejný úsměv jako u oběda. Nic z jejího výrazu nenasvědčovalo tomu, ţe by věděla o Roshe. Ovšem ten divný telefonát, který ho varoval, aby nechal Roshu na pokoji – klidně to mohla být nějaká Alliina kamarádka. Jenom to Allii neřekla. Zatím. „Ach, boţe, to zas byla dneska blbárna,“ zavrčela a opřela se vedle něj. „Uţ se nemůţu dočkat, aţ odsud vypadnu.“ „Já taky,“ řekl Brady s očima upřenýma na dveře ke školnímu parkovišti. „Pojď, dáme si hamburger nebo něco,“ navrhla Allie, „a pak půjdeme k nám a budeme se učit na čtvrtletku z biologie.“ Brady zavrtěl hlavou. „Nemůţu, Allie.“ „Proč ne? Vţdyť máš z tý čtvrtletky uţ celý tejdny husí kůţi,“ připomněla mu. „Nebo… počkej! Nebolí tě zase hlava?“ „Ne, ale musím…“ Brady zuřivě přemýšlel. „Jak jsem říkal, musím si najít nějakej dţob. Takţe musím jít domů a podívat se do 44

novin na inzeráty v rubrice Příleţitostné práce.“ Blbý, pomyslel si. Úplně debilní. Brady měl pocit, ţe se v ţivotě nenaučí pořádně lhát. Allie zvedla oči k nebi. „Proč nezajdeš do poradny? Maj tam seznam všech moţnejch dţobů pro kluky a holky ze Shadysidky.“ „Uţ jsem tam byl,“ zalhal Brady. „Měli akorát hlídání dětí a odklízení sněhu. Potřebuju něco líp placenýho.“ „No dobře, tak se do těch novin podíváš u nás,“ řekla Allie. Proč mě nenechá bejt? pomyslel si Brady. „Já vím,“ řekl, „ale stejně musím domů. Máma mi naloţila na hrb mraky domácích prací – jako takovej trest za tu bouračku.“ Allie se soucitně usmála. „Oukej. Tak čau zejtra, Brady.“ Bylo na ní vidět, jak je zklamaná. Sebral se a nechal ji tam na té chodbě stát. Bylo mu strašně. Neměl by jí radši říct o Roshe a rázně to skoncovat? Ne. Ještě ne. Nejdřív musel Roshu najít. Ujistit se, ţe je mezi nimi všechno v pořádku. Teprve potom můţe zrušit Allii. Jenţe jak? Jak měl Roshu najít? Včera obvolal skoro dvacet Nelsonů a u všech dopadl špatně. Takţe mu nezbývalo, neţ jít domů a zkusit další. Uţ se nemohl dočkat, aţ se do toho pustí. Proběhl dveřmi na školní parkoviště. Vtom si na něco vzpomněl. Rosha přece chodila na St. Ann! Řekla mu to, kdyţ se seznámili v Pete’s Pizzerii. Bradymu pod nosem naskočil úsměv. Uţ dřív chodil z jednou holkou ze St. Ann. Několikrát na ni čekal před školou. V St. Ann se končilo o půl hodiny později neţ na Shadysidce. Brady tam mohl být za deset minut a zaparkovat naproti. Čekat na Roshu. Jak se motal mezi řadami stojících auťáků, zahlédl několik řad před sebou Jonovy rudé vlasy. „Hej, Jone!“ zakřičel. „Počkej!“ Jon zamával. Brady k němu přifuněl. „To jsem rád, ţe tě vidím,“ vydechl. „Musíš mi píchnout!“ „Jasně. O co jde?“ zeptal se Jon. „Zajedeme k St. Ann, jestli tam není Rosha,“ vysvětloval Brady. 45

Popadl Jona za rukáv a táhl ho k jeho vozu. „Já budu vpředu, abych viděl na vchod, a ty zaparkuješ vzadu. Jeden z nás ji určitě uvidí.“ Jon se zastavil. „Já k St. Ann nemůţu. Za čtvrt hodiny musím bejt v Koblihový chatrči. A kromě toho…“ „Čtvrt hodiny je spousta času – kdyţ hned vyrazíme,“ hučel do něj Brady. „Pojď, jedem!“ Jon se nehýbal. „Je to kravina.“ Brady se naštval. „Co to kecáš? Přece víš, ţe s Roshou potřebuju mluvit.“ „Jo, jenţe nevím proč,“ řekl Jon. „Nevíš? To máš jedno. Jediný, co po tobě chci, je malá výpomoc!“ Brady popadl Jona za bundu a zatáhl. „No, tak pojď, kámo. Hejbni kostrou!“ „Vzpamatuj se, Brady!“ Jon se mu vytrhl a odstrčil ho. „Uţ jsi totálně zmagořil. Lţeš Allii, nabouráváš tátovi auťák, chceš čmuchat kolem St. Ann. Přestaň vyvádět jako nějakej vymaštěnec. Vţdyť je to jenom holka!“ Brady zuřivě zarazil Jonovi prsty do hrudi a zacloumal s ním. „Ty vole, ty vůbec nevíš, co se děje!“ Jon se zhoupl na patách. Jeho kamarádský, přívětivý obličej potemněl zlostí. Strhl Bradymu ruku a zasyčel mezi sevřenými zuby: „Radši upaluj. Kdyţ se tady se mnou budeš rvát, buchta ti uteče.“ Ještě jednou po něm sekl znechuceným pohledem a odkráčel pryč. Brady se rozběhl ke svému autu. Protúroval motor a vyřítil se z parkoviště. Od kol mu svištěl led a špinavý sníh. Jenom holka! Jon tomu vůbec nerozuměl. A Rosha nebyla ţádná buchta. Rosha nebyla ţádná „jenom“. Rosha byla perfektní. Kdyţ musel zastavit na červenou, praštil pěstí do volantu. Vůbec Jona nepoznával. Jeho nejlepší kámoš a řekne mu, ţe je magor! A vymaštěnec! A vykašle se na něj! Naskočila zelená. Brady se znovu rozjel. Nakoukl do zrcátka. Jel za ním policejní auťák. Ţe bych jel moc rychle? pomyslel si. Znovu nakoukl do zrcátka. Hlídkový vůz dostal na semaforu signál k odbočení a zatočil za roh. 46

Brady si odfrkl. Řekl si, ţe se nesmí nechat strhnout k nějakým nepředloţenostem. Ţe musí přestat mít vztek. Ţe se musí na Jonovy kecy vykašlat. Vykašlat se na všechno kromě vypátrání Roshy. Dopravní signalizace mu byla po zbytek cesty příznivě nakloněna. Za pět minut zastavil u chodníku naproti St. Ann. Byla to stará budova, dvoupatrová, z tmavočervených cihel. K hlavním dveřím, které byly zavřené, vedly strmé kamenné schody. Mrkl na hodinky. Měl ještě pár minut. Vylezl z vozu a sedl si na kapotu. Nespouštěl školní budovu z očí. Zvonění nebylo slyšet, ale dvojité dveře se najednou otevřely a vyvalil se dav kluků a holek. Řítili se po schodech v pestrobarevné směsici zimních kabátů a bund. Brady si na kapotě stoupl. Věřil, ţe v tom chumlu zahlédne Roshu. Támhle je! Odbočila na chodníku a vzdalovala se! Brady jí neviděl do obličeje, ale byly to její vlasy. Dlouhé, blond, splývající na záda. Seskočil z kapoty a rozběhl se za ní. „Rosho!“ Prodral se davem studentů. „Rosho, počkej! Rosho!“ Holka se otočila. Nebyla to Rosha. Dokonce jí ani nebyla podobná. Brady se málem zabil, jak zabrzdil. Upřel na ni debilní pohled. Holka se ušklíbla a pokračovala v chůzi. Rozhlédl se. Dav prořídl, kluci a holky nasedali do auťáků a nastupovali do autobusu. Brady zahlédl další tři blonďaté holky, ale Roshu nikde neviděl. Třeba vyšla zadem, řekl si. Mohla uţ bejt v autobuse, nebo jít domů pěšky, jestli bydlela někde poblíţ. Praštil pěstí do svého auta. Co teď? Jet domů a obvolávat Nelsony? Doufat, ţe Rosha zavolá? Ne, to nešlo. Musel ji najít. Ještě dneska! Celý nešťastný vyběhl po schodech ke dveřím a vešel do vstupní haly. Bylo tam pár kluků a holek, kteří si povídali u skříněk. Co se jich třeba zeptat? Vtom dostal geniálnější nápad. Rozběhl se chodbou kolem 47

zavřených dveří. Konečně objevil ředitelnu. Zhluboka se nadechl a vrazil dovnitř. Sekretářka u počítače na něj upřela přísné oko. „Co chceš?“ Brady se zatvářil váţně a ustaraně. „Hledám jednu známou – studuje tady. Jmenuje se Rosha Nelsonová. Moţná byste mi mohla říct, jestli je ještě v budově, nebo uţ odešla. Potřebuju její telefon.“ Sekretářka ho spraţila pohrdavým pohledem. „Kdyţ je to známá, tak její telefonní číslo jistě máš, ţe ano?“ „Jo… jistě, jenţe nevím kde,“ vysypal ze sebe Brady. „Je to naléhavý a já jsem z toho nervózní. Nemohla byste mi to číslo najít v počítači? Je to fakt strašlivě důleţitý.“ „Lituji, mladíku, ale nesmíme podávat informace o našich studentech,“ informovala ho sekretářka. „Bylo by to v rozporu se zásadami tohoto váţeného ústavu.“ „Jenţe já jsem její dost blízkej známej a říkám vám, ţe je to naléhavý!“ „V tom případě jdi na policii. Já ti nepomůţu. Je mi líto.“ Upřela své přísné oko na monitor počítače a udeřila se do kláves. Brady vypadl ven. Byl nešťastný, aţ to bolelo. Musel zatnout zuby. Kdyţ vyšel z hlavního vchodu, zastavil se na schodech a projel očima chodník. Kdepak, Rosha tam nebyla. Viděl jenom jednoho studenta. Stál u lavičky na autobusové zastávce. Měl na sobě modrostříbrné školní sako St. Ann. Brady se v duchu zasmál. Jedině totálně natvrdlej kluk by si nevšiml něčeho tak výjimečného, jako byla Rosha. Ten na zastávce ji nemusel znát osobně, ale určitěji uţ někdy viděl. Kdo ji jednou v ţivotě zahlédl, nemohl na ni v ţivotě zapomenout. Ne, na Roshu se nedalo zapomenout. Seběhl schody a zamířil k autobusové zastávce. „Hej, kámo, mám problém,“ zajódloval na kluka. „Hledám jednu holku, která chodí sem, na tuhle školu. Určitěji budeš znát. Rosha Nelsonová.“ Kluk zavrtěl hlavou. „Neznám. Takový debilní jméno bych si určitě pamatoval.“ „Jo, oukej,“ řekl Brady, „ale kdyţ ti řeknu, jak vypadá, hned si 48

vzpomeneš, o který mluvím. Uvidíš.“ Několika slovy mu Roshu popsal. „Uţ víš, kterou myslím?“ Kluk znovu zavrtěl hlavou. „Ale no tak!“ kroutil se Brady. „Jiná taková holka na tyhle škole nemůţe bejt.“ „Na tyhle škole není ani jedna taková holka,“ uchichtl se kluk. „St. Ann je malá škola. Kdyby sem ta tvoje holka chodila, určitě bych si jí všiml, fakt ţe jo.“ „Ale ona říkala, ţe sem chodí!“ Brady uţ skoro řval. „To je moţný, jenţe sem nechodí.“ Kluk se otočil a zahleděl se na autobus, který právě vjel do ulice. „To není moţný!“ ječel Brady. Chytil kluka za ramena a otočil si ho k sobě zpátky. „Lţeš, vole! Rosha chodí na St. Ann! A ty mi teď hezky řekneš, kde je!“ Cítil, ţe dělá kravinu, jenţe se nedokázal ovládnout. „Okamţitě vyklop, kde je!“ křičel. Strčil do kluka, aţ ten odletěl a padl po zádech na chodník. Vytřeštil na Bradyho oči. Byl zděšený. Brady sevřel ruce v pěst. Co to dělám? pomyslel si. Blbnu. Uţ totálně blbnu. Jenţe ten kluk Roshu určitě zná! Já uţ to z něj vymlátím!

49

(11)

„Zešílel jsi?“ Kluk se vyštrachal na nohy a oklepal si ze školního saka bláto. „Co se ti stalo?“ Brady zvedl pěst a uţ málem udeřil, kdyţ autobus dojel k zastávce a zahalil chodník výfukovými plyny. Kluk se kolem Bradyho protáhl a skočil dovnitř. Ještě jednou se ohlédl. Dveře zasupěly a zabouchly se a autobus se znovu rozjel. Brady na zastávce osaměl. Byl vzteky bez sebe. Rosha mu řekla, ţe chodí na St. Ann. Úplně ji slyšel, jak to říká. Slyšel její nízký, hrdelní hlas. Kdy ji uslyší znovu? Kde mohla být? To jsem se předvedl, pomyslel si. Ten kluk si musel myslet, ţe jsem nějakej uprchlej šílenec! No, moţná je to pravda. Podíval se vpravo a pak vlevo. Nikde nikdo. Zastrčil ruce do bundy a přešel ulici ke škole. Rozběhl se po cestičce, která vedla na zadní pozemek St. Ann. Věděl, ţe je tam školní hřiště. A taky jo. Bylo pokryté zasedlou sněhovou břečkou. Brady chtěl odejít, kdyţ v tom si všiml osamělé postavy ve stínu přístřešku za hřištěm. Holka! Byla k němu zády, neviděl jí do obličeje. Na hlavě měla pletenou čepici, z které jí lezly vlasy a povlávaly ve větru. Nedalo se poznat, jestli jsou blond nebo ne. Ale určitě byly dlouhé. Srdce se mu rozbušilo novou nadějí. Vytáhl ruce z kapes a natáhl to přes hřiště. Kdyţ se přiblíţil, viděl, ţe čepice má světlečervenou 50

barvu. Roshina oblíbená barva! A vlasy ta holka měla blond. Je to Rosha! řekl si a nasadil do trysku. Musí to bejt ona! „Rosho!“ zavolal. „Hej, Rosho!“ Holka se nepohnula. Vytřeštěný očekáváním proletěl posledních pár metrů a popadl ji za ruku. „Rosho…“ Otočila se. Slabé zimní slunce ozářilo její obličej. Strašlivý, zjizvený obličej.

51

(12)

Brady uskočil. Srdce mu bušilo aţ v uších. Tu dívku uţ jednou viděl. Kdyţ měl rande s Roshou. Stála pod stříškou u kina ve Waynesbridge. Dívala se na něj. Upírala na něj planoucí oči v obličeji znetvořeném vystouplými, pokroucenými jizvami. Udělalo se mu špatně. Bylo to strašné! Vţdyť ani nevypadá jako člověk, pomyslel si. Stál několik vteřin ve sněhu jako přimrzlý k povrchu hřiště a civěl na dívku. Oči, uvězněné ve zjizvené kůţi, jí zaplály víc neţ předtím. Chtěla mu něco říct! Ne! zhrozil se Brady. Nevěděl proč, ale nedokázal si představit, ţe by na něj ta příšera promluvila. Rychle se odvrátil, stáhl uši mezi ramena a dal se na úprk. Cítil v zádech její pohled. Sledovala ho. Rozpálil to tryskem. Kdyţ přeběhl hřiště, ohlédl se. Pořád tam stála a dívala se za ním. Oběhl školní budovu a přefrčel na druhou stranu ulice. Na chodníku se ještě jednou ohlédl. A vtom – bum! Málem porazil někoho, kdo zrovna vstoupil na chodník za vedlejším autem. Zelené oči, dlouhé blond vlasy vlnící se po ramenou. Švestkově modré paleto. „Rosho!“ vydechl. 52

„Čau, Brady!“ Zasmála se a chytila ho za ruku, aby neupadl. „To není moţný! Co tady děláš?“ „Jsem tu za tebou,“ řekl Brady a ohlédl se, jestli ho zjizvená dívka nepronásleduje. „Koho vyhlíţíš?“ zeptala se Rosha. „Jednu holku. Uţ jsem ji viděl, kdyţ jsme ten večer vyšli z toho kina. A teď jsem ji viděl znova, stála támhle u školního hřiště. Nahání mi hrůzu.“ „Proč?“ „Je strašná.“ Brady se otřásl a popsal Roshe hrozné jizvy, které dívka měla. Rosha se taky otřásla a přitiskla se k němu. „Vykašlem se na ni, oukej?“ „Ty ji znáš?“ zeptal se Brady. „Teda kdyţ stála na školním hřišti St. Ann, tak si říkám, jestli ji neznáš od vás ze školy.“ Zavrtěla hlavou. „Neznám ţádnou holku se zjizveným obličejem.“ „Ale ty…“ Brady se zarazil. Rosha se mu zahleděla do očí. „Co já?“ „No, hledal jsem tě ve škole,“ spustil Brady. „Byl jsem v ředitelně. Jenţe sekretářka mi nechtěla nic říct, ani dát tvoje číslo. A pak jsem venku potkal jednoho kluka. A ten kluk mi řekl, ţe sem vůbec nechodíš.“ „Opravdu?“ „No, je to divný, to víš,“ řekl Brady. „Teda chci říct, ţe jsem mu nevěřil. Málem jsem ho zabil.“ Ušklíbl se. „Nechápu to. Jak to, ţe tě nezná?“ „To snad není pravda!“ vyjekla Rosha. „Tak ty ses na mě přišel vyptávat do školy?“ Bradyho její zlostná reakce šokovala. „Ne, to ne! Proč bych to dělal?“ „Kreténe!“ rozkřikla se na něj. „Chodím do St. Ann, stačí? Jsem tu nová. Moc kluků a holek tu neznám. Zřejmě si mě ještě kaţdej kluk nestačil project očima. A věříš nějakýmu uchu a mně ne?!“ „To ne!“ vyhrkl Brady. „Jenom jsem říkal, ţe je to divný, to je všechno.“ „Sám jsi divnej, Brady!“ zpraţila ho Rosha. „Poptávat se na mě 53

ve škole! Vyptávat se na mě úplně cizích lidí! Víš, co jseš? Normální hňup!“ Neţ Brady stačil něco říct, Rosha se otočila a odešla.

54

(13)

Brady zíral. Díval se, jak Rosha odchází. Boţe, já jsem asi fakt hňup! pomyslel si. Co se to se mnou děje? Vţdyť ona jde pryč. Jdi za ní, blbe, a nějak jí to vysvětli! Do Bradyho nohou se konečně doštrachal potřebný signál z jeho mozkových center. Brady se rozběhl za Roshou přes ulici a chytil ji za rameno. „Rosho, promiň!“ vyhrkl zoufale. „Nechtěl jsem tě urazit. Nevyptával jsem se na tebe. Jo, moţná to tak vypadalo, ale já se na tebe fakt nevyptával, co říkáš?“ Rosha neodpověděla, ale ani se mu nevytrhla. „Já jenom… prostě jsem tě strašně potřeboval vidět,“ pokračoval, „a kdyţ jsem tě nemohl najít, asi mi z toho trochu cvaklo v bedně a já…“ Odmlčel se a zhluboka se nadechl. „Rosho, já jsem z tebe úplně mimo. Prosím tě, nezlob se na mě!“ Sekla po něm očima. Brady čekal, srdce mu tlouklo. Kdyţ se Roshiny rty konečně protáhly do úsměvu, myslel, ţe omdlí blahem. Odpustila mu! Všechno bude zase perfektní! Vzala ho za ruku a přitiskla se k němu. Její hedvábné vlasy ho pohladily po tváři. Voněly jako květiny. „Jseš šílenej, tak dobře,“ zamumala. „Asi to bude tou boulí, co máš na hlavě. Jak je ti, Brady? Úplně strašně jsem se o tebe bála po tý bouračce.“ Brady v té chvíli na nějakou bouli na čele úplně zapomněl. „Je to dobrý,“ řekl. „Fakt ţe jo, Rosho. Nic se neděje.“ Stiskla mu ruku. „Hrozně se kvůli tomu auťáku stydím. Nejradši bych řekla svýmu tátovi, aby zaplatil opravu. Jenţe jsme rozhádaný. 55

Kdyby se to dověděl, měla bych zaracha, ţe si to ani nedovedeš představit. Uţ nikdy bysme se nesměli vidět.“ Ona mě opravdu miluje, zajásal Brady v duchu. Bála se o mě. Myslela na mě. Měl najednou pocit, ţe se vznese do nebe. „Na auťák se vykašli. Pojištění to spraví,“ řekl. „Hele, a vůbec, proč tady stojíme námraze? Půjdeme radši někam na kafe nebo na colu nebo něco.“ „To je dobrej nápad,“ souhlasila Rosha, „ale jámám čas jenom půl hodiny. Musím domů psát úkol z dějáku.“ Brady posmutněl. Kdyţ uţ ji konečně našel, nejradši by ji nikdy neopustil. Ale musíš brát, co je, řekl si. V autě zaregistroval Roshinu černou koţenou kabelku. Leţela na podlaze. „Jo, něco pro tebe mám,“ řekl, sklonil se a sebral ji z podlahy. „Moje kabelka!“ zvolala Rosha. „Říkala jsem si, co se s ní asi stalo.“ „Nechala jsi ji po tom kině v autě,“ řekl Brady a odrazil s autem od chodníku. „Druhej den ji přivezli poldové.“ „Poldové?“ Rosha vykulila oči. Vypadala postrašeně. „Ţádnej problém,“ ujistil ji. „Řekl jsem jim, ţe ji tam uţ dřív zapomněla jedna moje známá. Nemaj proč si myslet, ţe jsi tu noc se mnou byla ty.“ Rosha si vydechla. „Dík, Brady.“ „Ţádnej problém,“ opakoval. „Ale stejně je to divný. Teda jako ţe ta tvoje kabelka je úplně prázdná.“ „Ty jsi mi prohledával kabelku?“ Rozepla zip a podívala se dovnitř. „Jenom jsem hledal nějaký číslo,“ vypravil ze sebe rychle, aby to u ní zase nerozházel, „ale byla úplně prázdná.“ Zahlédli kavárnu. Brady zatočil na parkoviště a našel volné místo. Vypnul motor a podíval se na Roshu. Studovala vnitřek kabelky. „Uţ si vzpomínám,“ zamumlala. „Děsně jsem se těšila, aţ se s tebou sejdu u nákupního střediska. Na nic jinýho jsem nedokázala myslet.“ „Ty ses na mě těšila?“ zeptal se Brady. Povznášející pocit se vrátil 56

a byl silnější neţ předtím. Kývla a vyloudila stydlivý kukuč. „Trvalo mi hodinu, neţ jsem se dala do pucu – a pak vyletím z domu s úplně novou máminou kabelkou. Blbý, co?“ Brady pohlédl do jejích nádherných zelených očí. „Není to blbý, je to senzační. Totiţ, je přece senzační, ţe jsi mě chtěla vidět. Ani já jsem se nemohl dočkat, aţ tě uvidím.“ Rosha vyloudila sexy úsměv. Odhodila kabelku a popolezla po sedadle k Bradymu. Vzala mu hlavu do dlaní a přitáhla si ji k sobě. „Jsem ráda, ţe jsme se zase setkali,“ zašeptala a přejela mu rty po puse. „Je nám asi souzeno být spolu, co říkáš?“ „Definitivně.“ Přisála se k němu. Byl to nejdřív něţný polibek a pak čím dál tím silnější. Mírně se odtáhla a políbila ho na obě tváře, na čelo, na oči. A zase se vrátila k jeho puse. Je perfektní, pomyslel si Brady a taky ji políbil. Fakt perfektní. „Víš, co bych chtěla?“ pošeptala mu. Pošimrala ho svým dechem v uchu. „Co?“ Brady ji pohladil po vlasech. „Co bys chtěla?“ „Jít si v sobotu zatancovat. Nebylo by to boţský, co říkáš?“ „V sobotu?“ zarazil se Brady. Nemám náhodou na sobotu uţ nějakej program? „Jo.“ Roshiny rty cestovaly od jeho ucha k lícním kostem a pak dolů, ke koutku úst. „Nechceš?“ „Definitivně chci. Jasně. V sobotu,“ řekl. Jakmile to vyslovil, uslyšel náhle v duchu Alliin hlas, jak mu povídá o mejdanu u Mei Kamatové. O mejdanu na bruslích. V sobotu večer. Povzdychl si. „Co se děje?“ zeptala se Rosha. „Nic,“ ujistil ji rychle. „Vůbec nic.“ Rosha se usmála a znovu ho políbila. S Bradym se všechno zatočilo. Co řeknu Allii? zeptal se sám sebe. Jak prosté! pomyslel si Brady, kdyţ přišel domů. Řekneš Allii pravdu. 57

Hodil bundu v hale na stůl a zapadl do kuchyně, aby se poohlédl po něčem k jídlu. A zatímco civěl do chladničky, představoval si, jak jí to řekne. Hele, Allie, ty jsi senzační osoba a vůbec, jenže problém je v tom, že jsem se seznámil s jinou, a tak si myslím, že se musíme rozejít. Stručný a ohleduplný, co? Zavrtěl hlavou. Stručný jo, ale ohleduplný moc ne. Vzal si pečené kuřecí stehýnko a pár ubrousků a odklusal nahoru do svého pokoje. Posadil se na postel, zahryzl se do masa a zkusil vymyslet něco lepšího, jak se rozejít s Allií. Jak jinak to říct? Nemůţe jí přece vykládat, ţe Rosha je perfektní buchta. To by ji urazilo a nadobro by si ji znepřátelil. Coţ se stejně stane, ať jí řekne cokoli. Brady se provinile zahleděl na telefon. Neměl by jí hned zavolat a mít to za sebou? Zavrtěl hlavou. Ještě nejsem připravenej, řekl si. Nemůţu jí ublíţit, aby mě nadosmrti nenáviděla. Stejně chtěl nejdřív zavolat Jonovi. Omluvit se mu za to, jak se k němu zachoval před školou. A taky ho musel informovat o tom, ţe našel Roshu. Rosha! Usmál se. Nejenţe ji našel, ale dokonce zjistil, ţe je do něj úplně hotová. Dokazovaly to její polibky. Snědl stehýnko a hodil kosti do koše na papír. Pořád se usmíval. Kdyţ si utíral prsty do ubrousku, zazvonil telefon. Nejspíš Allie, napadlo ho a znovu pocítil výčitky svědomí. Ještě jí to nemůţu říct. Musím nejdřív vymyslet nějakou inteligentní řeč. Zvedl sluchátko. „Haló?“ „Ahoj, Brady.“ Dívčí hlas. Brady vyskočil na nohy, srdce se mu rozbušilo. Byl to stejný hlas. Stejná holka, co uţ jednou volala. „Kdo je to?“ zeptal se. „Co chceš?“ „Viděla jsem tě,“ zněla odpověď. „Viděla jsem tě s Rosnou u školy St. Ann.“ Ta holka s těma jizvama! došlo mu. Musí to bejt ona! Nikdo jinej 58

nás tam neviděl. „Proč za mnou lezeš?“ vyhrkl. „Co chceš?“ „Uţ jsem ti řekla,“ zašeptala holka. „Nech Roshu na pokoji. Není to ţádnej fór. Nech ji bejt!“ „Na to zapomeň!“ rozkřikl se do telefonu. „A nevolej mi!“ Praštil sluchátkem a padl na postel. Kdo to je? ptal se sám sebe. V duchu viděl její děsivě zjizvenou tvář. Neznám ji. Rosha ji taky nezná. O co jí jde? Proč mi volá?

59

(14)

„Takţe jdeš v sobotu večer tancovat s Roshou?“ řekl Jon Bradymu druhý den odpoledne. Vešli spolu do školní posilovny. „Co na to řekla Allie?“ „Nic. Nic jsem jí neřekl,“ odpověděl Brady. „Jenom jsem jí řekl, ţe nejdu na ten mejdan k Mei.“ „A na co ses vymluvil?“ „Řekl jsem, ţe mám zaracha, protoţe jsem si ještě nedokázal sehnat dţob, abych měl na to placení pojistnýho za auťák.“ Jon zvedl oči k nebi. Posilovna byla velká čtvercová místnost se zrcadlovými stěnami, šedivým jekorem na podlaze, vybavená nejmodernějšími mučidly. I kdyţ tou dobou byla prázdná, vzduch byl nasáklý zvětralým pachem potu. Jon si dal několik zahřívacích cviků a pak začal na benčpresu makat na bicepsy. „A Allie ti to spolkla?“ Brady přikývl a zapadl na sousední mašinu. Poloţil se na polstrovanou lavici a řekl: „Ona se na ten mejdan tak těšila. Nemohl jsem jí povídat o Roshe a o rozcházení.“ „Myslíš jako, ţe nebyla vhodná chvíle?“ Jon zvedl zátěţ a vypracované svaly mu zkameněly. „Víš, co děláš? Říkám, ţe jsi vůl, kdyţ se s ní chceš rozejít, ale kdyţ uţ chceš, tak to aspoň udělej! Přece je ti jasný, co by bylo, kdyby zjistila, ţe jí zahejbáš!“ „Jo, musím jí to říct. Uţ jsem to chtěl udělat, ale nešlo to.“ Brady taky makal, cítil, jak mu na rukou nabíhají svaly. „Byla vytočená kvůli tomu mejdanu u Mei. Skoro brečela.“ „A tebe pojala lítost, co, vole?“ 60

Brady chrochtal námahou. „Jo. Já mám Allii tak nějak rád.“ „Ale Roshu máš tak nějak radši, co?“ Brady si vzpomněl, jaké to bylo, kdyţ mu Rosha přejela svými rudými rty po tváři, a zatlemil se. „Na co naráţíš?“ Jon zafuněl. Přidal na benčpresu zátěţ. „Přece víš, co si celou dobu myslím,“ odpověděl. „Děláš kravinu, brácho. No, ale co je mi do toho. Radši změníme téma, nebo se zase poštěkáme.“ Brady se usmál. „Dobrej nápad.“ Dělám blbost, a co? Rosha je lepší neţ Allie. Kdyţ to Jon nechápe – co se dá dělat? Brady se minulý večer s Jonem usmířil po telefonu, takţe se cítil líp. Telefon! Úsměv ho rázem přešel. Vzpomněl si na slova té dívky. Varování. Nech Roshu na pokoji! Brady se zachvěl zimou, přestoţe mu po tvářích tekl pot. Paţe se mu rozklepaly. Začal ztrácet dech. Jon si hřbetem ruky otřel čelo a zeptal se ho: „Není ti něco?“ Brady si poloţil zvedák na prsa a vydechl. „Já nevím.“ „Co se děje? Máš něco s hlavou?“ „Ne.“ Brady se zhluboka nadechl. „Je v tom jedna holka.“ „Coţe? Další holka?“ „Jo, ale jinak, neţ myslíš. Nemám ponětí, o koho jde, teda, chci říct, ţe jsem ji v ţivotě neviděl.“ „Uch!“ Jon si projel rukou rudé vlasy. „Asi mám dlouhý vedení. Vem to z nějakýho konce, oukej?“ „Oukej.“ Brady mu pověděl, jak ve Waynesbridge před kinem zahlédl neznámou dívku, která ho pozorovala. A jak ji potom potkal u školního hřiště školy St. Ann. Holku s příšernými jizvami. Zase ho pozorovala. A jak ho dvakrát v telefonu varovala, aby nechal Roshu na pokoji. „Nejdřív jsem nevěděl, ţe to spolu souvisí, teda ten obličej a ty telefony, jenţe včera mi řekla, ţe mě viděla s Rosnou, a zavěsila.“ „Počkej, musím si to přeţvejkat,“ řekl Jon s vráskami na čele. „Chceš říct, ţe tě sleduje holka s jizvama a volá ti domů, aby ses vykašlal na Roshu?“ Brady kývl. 61

Jon zavrtěl hlavou. „To je divný. Určitě jsi ji nikdy předtím neviděl?“ „Tutově.“ Brady zvedl zátěţ. „Rosha ji taky nezná. No, ať je to, kdo chce, nemám z toho zrovna dobrej pocit.“ Spustil zátěţ. Vykašlu se na to, řekl si. Nějaká bláznivá holka mě přece nemůţe vystrašit. Zachrčel a znovu zátěţ zvedl. Ještě pětkrát nahoru a dolů, přikázal si. Spustil zátěţ, nadechl se a začal znovu zvedat. Jednou. Dvakrát. Cítil, ţe mu docházejí síly. Ještě třikrát, řekl si. No tak, uţ jenom třikrát, srabe! Stiskl zuby a zabejčil. Vejš! Ještě kousek. Vejš! Vtom si všiml něčeho za oknem. Zamrkal, aby si vyčistil řasy od potu, a otočil hlavu. Byla to ona! Sluneční paprsky ozařovaly její jizvy. Sledovala ho. Dívala se, jako by svýma planoucíma očima chtěla propálit sklo. Znetvořené rty se rozevřely – snad říkala jeho jméno. Ne! zděsil se Brady. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Vzduch! Chyběl mu vzduch. Nemohl dýchat. Zachvátil ho strach. Ruce se mu rozklepaly. Zátěţ se náhle zhoupla. Brady zachrčel. Síly ho opustily. A těţká, drtivá ocel se na něj zřítila jako skála.

62

(15)

Brady vykřikl. Na hruď mu dopadlo závaţí benčpresu. Vzduch mu unikl z plic. Brady zápolil s drţadlem, snaţil se z toho sevření vysvobodit. Nemohl dýchat. Nemohl se pohnout. Závaţí ho drtilo. Nedovolovalo mu natáhnout do plic ani doušek vzduchu. Nemůţu dejchat. Umírám, pomyslel si. Udusím se. Pak se nad ním zjevil Jonův vykulený obličej. Jon zabejčil, zařval a tlak na Bradyho hrudi povolil. Brady otevřel pusu a nadýchl se. Klesl z benčpresu na podlahu. Dopadl na kolena. Hrud ho bolela, jako by měl zlomená ţebra. „Co se stalo?“ zeptal se Jon. „Jsi v pořádku?“ „Ta holka!“ vypravil ze sebe Brady s námahou. „Ta zjizvená holka! Za oknem!“ Jon skočil k oknu. Pootevřel ho a vykoukl ven. Pak se vrátil k Bradymu a zavrtěl hlavou. „Nikdo tam není.“ Brady se vyhrabal na nohy. „Uţ ne! To je moţný, ale byla tam. Dívala se sem, sledovala mě.“ „Hej, klídek!“ řekl Jon a pomohl mu posadit se na lavici. „Nic si z toho nedělej, oukej? Uţ tam není. Nemáš náhodou poslední dobou všelijaký vidiny?“ „Vidiny?“ Brady vzal ručník a utřel si obličej. „Co to blábolíš?“ Jon pokrčil rameny a posadil se k němu. „No, jako ţe jsi o ní zrovna mluvil… Jseš vyplašenej. Pořád na ni myslíš. A nakonec se ti zdá, ţe ji vidíš.“ 63

„Já ji fakt viděl!“ protestoval Brady. Zhluboka dýchal. Pomalu se uklidňoval. „Ale v jedný věci máš pravdu, jsem z ní vyplašenej.“ Jon najednou vyhrkl: „Kvůli mrtvý Sharon! Jasně, jsi vyplašenej, poněvadţ ta zjizvená holka ti připomíná mrtvou Sharon!“ Brady vykulil oči. „To je ono!“ zvolal. „Ţe mi to nedošlo! Jasně, připomíná mi mrtvou Sharon! Její obličej! Měla ho na cucky.“ Dech se mu zrychlil. Zavřel oči. Úplně ţivě viděl, jak se to před rokem stalo. Je na Milleráku. Řítí se po zledovatělém sněhu. Po prudkém svahu, hladkém jako sklo. Ledový vítr mu rve uši. Vtom slyší zděšený křik Sharon Nolesové. Vidí ji, jak mizí mezi borovicemi a trnitými křovisky. Dochází mu, ţe se stalo něco strašného. Nachází ji pod kopcem. Otáčí její bezvládné, mrtvé tělo na záda. Vidí její obličej. Kůţe sedřená na ţivé maso. Sníh zbarvený krví. Zohavená k nepoznání. Brady se zachvěl. Kdyby to přeţila, musela by dneska mít zjizvený obličej jako dívka, která mu naháněla takovou hrůzu. Připomínala mu Sharon. Vysvětluje to moje chování, pomyslel si, ale nevysvětluje to její chování. A odkud se vzala? Proč za mnou leze? Proč mi volá? Proč mě varuje před Roshou? Brady nacpal do báglu ručník a vyskočil z lavice. Jon ho sledoval s kyselým výrazem. „Kam se zase plašíš?“ „Za Roshou,“ vyhrkl Brady. „Musím si s ní promluvit o tý holce.“ „Vţdyť jsi říkal, ţe Rosha nikoho se zjizveným obličejem nezná,“ podotkl Jon. „Já vím, jenţe ty dvě určitě mají něco společného. Třeba si Rosha vzpomene, kdyţ s ní o tom promluvím. Musí bejt nějakej důvod, proč mě ta holka před ní varuje.“ Jon se zachmuřil. „Hele, brácho, dej si bacha, jasný?“ „Co je? Jdu si jenom promluvit s Roshou.“ „Jo, ale přece vidíš, jaký se dějou divný věci.“ Utřel si zpocené čelo. „Nechci se hádat, brácho – ale musíš uznat, ţe toho o Roshe 64

moc nevíš.“ Brady si netrpělivě pohazoval báglem. „Vím všechno, co potřebuju, kámo. Je to perfektní holka, jasný? Z čeho mám strach, je ta druhá holka.“ Jon chtěl ještě něco říct, ale pak toho nechal. Zavrtěl hlavou. „Oukej. Hlavně klídek. Ať ti to vyjde.“ Brady si hodil bágl na rameno, vyběhl z posilovny a zamířil chodbou k východu. Před chlapeckou šatnou byl telefonní automat. Odloţil bágl a vytáhl peněţenku. Měl v ní sloţený ubrousek s Roshinou adresou a číslem. Napsal si ho den předtím v kavárně a pečlivě uloţil na bezpečné místo. Na dně sportovního báglu našel pár zbloudilých mincí. Vhodil do automatu čtvrťák a vymačkal číslo. Zazvonilo to jednou. Podruhé. Pak naskočil protivný elektronický tón a ve sluchátku se ozvalo: „Číslo, které voláte, neexistuje. Pokud jste se zmýlili, zavěste a volte znovu správné číslo.“ Asi jsem to namačkal špatně, pomyslel si Brady. Zavěsil a čtvrťák vypadl. Vhodil ho zpátky, překontroloval číslo a znovu namačkal. Jedno zazvonění. Pak druhé. A zase ten nesnesitelný skřípot. „Číslo, které voláte, neexistuje,“ spustil nahraný hlas. „Pokud jste se…“ Brady praštil sluchátkem. Co to mělo znamenat? Uhladil ubrousek na nakloněné kovové desce pod přístrojem a ještě jednou to číslo projel očima. Přesně tohle namačkal. Jak by to číslo mohlo neexistovat? Rosha mu ho sama napsala. Musela přece znát svoje telefonní číslo! Bylo to divné. Určitě něco zblbli na telefonní ústředně. Zpřeházeli dráty nebo tak něco. Jasně, ţe jo! Brady hrozně potřeboval s Roshou mluvit. Musel zjistit, jestli fakt tu zjizvenou holku nezná. Musel té záhadě přijít na kloub. Civěl na ubrousek. Pod číslem byla Roshina adresa. Fear street, číslo 7142. 65

Sloţil ubrousek a strčil zpátky do peněţenky. Sebral bágl a zapadl do šatny. Rychlá sprcha, čisté prádlo a pak rychle ven! Za Roshou! K ní domů. Měl jsem to udělat hned, řekl si, kdyţ stál pod horkou sprchou. Zajít za Roshou osobně je jednodušší neţ se mořit s nějakým telefonem s přeházenejma drátama. Namydlil se, opláchl a bleskurychle osušil. Oblékl si dţíny a šedohnědou školní mikinu, kterou si přinesl. Pročísl si vlhké vlasy, popadl do ruky bundu a vyběhl ze školy na parkoviště. Projel centrem Shadyside na Division street. Zatočil na Mill Road a zamířil na jih, k Fear street. Ve Fear street to vypadalo úplně jinak neţ v North Hills, kde Brady bydlel – tam byly samé pěkné domky, úhledné trávníky, pečlivě odklizený sníh, na vozovce nebyly ţádné výmoly. Ve Fear street to bylo všelijaké. Byly tam velké domy s oprýskanými singly a zchátralými okapy i čisté, moderní vilky. Některé staré domy zabíraly ohromné plochy, jiné zas nebyly větší neţ garáţ na dţíp. Bradymu se rozbušilo srdce. Ve Fear street se prý děly hrozné věci. Náhlé, nevysvětlitelné poklesy teploty, mizení dětí, podivné skřeky v lese v noci. Jenţe teď je den, připomněl si s úlevou. A já musím najít Roshu. Minul první blok. Zpomalil, aby mohl sledovat domovní čísla. Na posledním baráku před hřbitovem bylo číslo 5657. Skvělé! Rosha musela bydlet jen o pár bloků dál. Brady jel kolem hřbitova krokem. Je to tady pěkně strašidelný! pomyslel si a zachvěl se. Sněhové čepice na náhrobcích – vypadalo to, jako by to tam na něj čekalo. V jednom z těch hrobů leţela Sharon Nolesová. Brady byl u toho, kdyţ loni v zimě spouštěli do vymrzlé země její rakev. Byl nevlídný, zamračený den. Rakev byla o pohřbu zavřená. Kvůli jejímu obličeji. Kvůli jejímu skalpovanému, zohavenému obličeji. 66

Brady nikdy nikomu neřekl, ţe Sharon nechtěla Millerák sjíţdět, a kdyţ si na to teď vzpomněl, pociťoval výčitky svědomí. Ale vţdyť on za to nemohl, ţe se Sharon zabila. Jistě, nechtěla jet, ale co se jí potom stalo, byla nehoda. Nemysli na to, vole, poručil si. Nemá cenu myslet na Sharon. Teď hledáš Roshu. Naproti hřbitovu bylo číslo 7023. Bylo na levé straně, takţe číslo 7142 muselo být vpravo. Brady znovu zpomalil do kroku. Projel kolem domu číslo 7028. Pak kolem prázdné parcely. Minul další domy. Na jednom z nich bylo 7030. Pomaloučku pokračoval dál. Počítal domy pro případ, ţe by Roshin barák nebyl označený. 7134. 7136. A pak nic! Šlápl na brzdu a odcouval zpátky k poslednímu baráku. Znovu se rozjel dopředu, ohlíţel se vpravo vlevo. Nemohl tomu uvěřit. Po obou stranách ulice byly jenom stromy. Ţádný dům číslo 7142. Vůbec ţádné domy. Kam oko dohlédlo, nebylo nic neţ stromy.

67

(16)

Druhý den odpoledne bezcílně brousil po kuchyni a otvíral skříňky. Nakoukl do chladničky. Nic ho nezaujalo. Byl nervózní jako polární pes. Úplně vytočený. Nemohl myslet na nic jiného neţ na Roshu. Kde mohla být? Kde se mohla vyskytovat? Jak ji měl najít? Tisíckrát zkoušel volat na číslo, které mu dala, a pokaţdé se ozvalo hlášení o neexistující stanici. Zavolal na ústřednu a pohovořil s bubákem, který mu poskytl stejnou informaci. Rosha mu dala špatný telefon. Den předtím skoro půl hodiny objíţděl Fear street a kontroloval domovní čísla. Zastavil kluka na kole a zeptal se ho, jestli neví, kde bydlí Nelsonovi. Kluk o nich v ţivotě neslyšel. A adresa Fear street 7142 taky neexistovala. Zabouchl chladničku a opřel se o kuchyňský pult. Ve škole St. Ann Roshu Nelsonovou neznali. Telefonní číslo neplatilo. Na Fear street nebydlela. Bylo to k zbláznění. Bylo to, jako by Rosha vůbec neexistovala! Jenţe on s ní mluvil. Seděl vedle ní v kině. Drţel ji za ruku. Líbali se spolu. Bylo mu blaze, kdyţ si vzpomněl na její něţné polibky. Rosha prostě někde byla a on ji musel najít! Kdyby jenom věděl, jak to udělat! Podíval se na hodiny v kuchyni na zdi. Vyučování ten den 68

skončilo dřív, protoţe byla konference. Brady měl spoustu času, a to znamenalo jen jediné – sejít se a být s Roshou. Kam mohla zmizet? Proč mu dala špatný telefon? Špatnou adresu? Konečně se rozhoupal k nějaké činnosti. Kdyby ještě chvíli jen tak okouněl a přemítal o Roshe, asi by zcvoknul. Budu se učit, pomyslel si. Vytáhl z chladničky limču Mountain Dew a přesunul se do obýváku. Rozloţil si učení na tátově velkém dřevěném psacím stole a zalistoval v sešitě na bioţku. Vtom si všiml Alliina rukopisu. Před několika týdny, kdyţ leţel s nachlazením, mu do toho sešitu napsala, co bylo ve škole. Allie. Opřel se v tátově křesle a zamyslel se. Věděl, ţe je naštvaná kvůli tomu mejdanu. Napadlo ho, ţe by za ní mohl zajít, aţ se něco naučí. Ne, aby jí pověděl o Roshe, na to ještě nebyl připravený, ale jen tak – cvičně. Stejně neměl jiný program, kdyţ neměl Roshu. Otevřel plechovku s limčou, napil se a začal šprtat. Pletly se mu do toho myšlenky na Roshu. Chtěl je zapudit a soustředit se na učení, ale nešlo to. Poznámky z bioţky byly rozmazané. Viděl v nich Roshiny zelené oči a našpulené rudé rty. Viděl její úsměv. Cítil její polibky. Ne, nemohl se učit. Ani nemohl jít za Allií. Chtěl jenom Roshu. Nemohl na ni přestat myslet. Někdo zazvonil. Brady vyskočil od stolu a vřítil se do haly. Doufal, ţe je to Rosha. A i kdyby nebyla, alespoň se něco dělo. Stejně se nedokázal soustředit. Zvonek se ozval znovu. Brady nedočkavě otevřel hlavní dveře – a myslel, ţe padne, jak se mu ulevilo. Na verandě fakt stála Rosha! Měla na sobě červenou sukni, lehký černý svetřík a černou koţenou bundu. Byla nádherná. Srdce se mu zuřivě rozbušilo. „Ahoj! To je perfektní!“ zvolal. „Zrovna jsem na tebe myslel.“ 69

„Já jsem na tebe taky myslela, Brady.“ Usmála se – strašně sexy. „Osud, vid?“ „Tutově,“ přisvědčil Brady. „Nevěděla jsem, jestli budeš doma, ale řekla jsem si, ţe to zkusím.“ Dotkla se jeho paţe. „Teď jsem ráda, ţe jsem to udělala.“ „Já taky,“ řekl Brady. „Úplně šíleně.“ „No?“ Nakoukla mu přes rameno. „Nepozveš mě dál?“ „Jo – jasně.“ Ustoupil, aby mohla projít do předsíně. „Jsem fakt šťastnej, ţe jsi přišla,“ řekl. „Chtěl jsem tě vidět a včera jsem tě hledal a…“ „Vidět?“ přerušila ho. „Ty jsi tak sladkej.“ Přitiskla se k němu a dala mu pusu. Brady ji vzal kolem ramen a taky jí dal pusu. „Posadíme se?“ zeptala se. Kdyţ ji zavedl do haly, Rosha zakopla o bílý koberec na nablýskaných parketách. „Opatrně,“ řekl Brady. Stiskl jí ruku. „Kaţdej o ten hadr zakopává.“ „Tak ho vyhoďte,“ poznamenala Rosha a opřela se o psací stůl. Brady se zasmál. „Tohle zkus říct mý mámě. No nic, včera jsem tě hledal, ale dala jsi mi špatnou adresu, nebo co.“ Rosha zvedla obočí. „Přece vím, kde bydlím, Brady.“ „Jo, ale podívej se na to.“ Brady vytáhl peněţenku a rozloţil ubrousek. Podal jí ho. „Vidíš? Fear street 7142. Jenţe ve Fear street číslo 7142 neexistuje. Projel jsem to tam všechno. Nic, ţádnej barák. Jenom les. Co to má bejt?“ „Má bejt, ţe to není 7142,“ řekla Rosha a ukázala na ubrousek, „ale 1142. Neumíš číst?“ Brady popadl ubrousek a podíval se na adresu. „Vypadá to úplně jako sedmička. Asi se to rozmazalo.“ „Určitě. Jinak to nemůţe bejt,“ přisvědčila Rosha. Sebrala ze stolu dlouhý stříbrný noţík na otvírání dopisů ve tvaru kordíku a přejela palcem po ostří. „Číslo 1142 je velkej šedivěj barák na rohu. Musel jsi ject kolem. Škoda!“ „Jo, škoda. Jenţe ještě…“ Brady se zarazil. Rosha si naštvaně povzdychla. Plácala si noţíkem o dlaň. „Ještě 70

co?“ Brady se jí podíval do očí. „Tvoje telefonní číslo.“ „Co je s ním?“ „Neţ jsem jel za tebou domů, volal jsem ti, ale pořád se ozývalo, ţe to číslo neexistuje. Zavolal jsem na ústřednu a tam mi řekli to samý.“ Rosha pokrčila rameny. „Jo, tak to nevím. Ještě ráno nám telefon fungoval normálně.“ „Fungoval?“ „Jistě,“ řekla. „Co má tohle bejt – výslech, nebo co?“ Brady rychle zavrtěl hlavou. „Ne, to ne…“ „Brady, nemáš něco s hlavou?“ pustila se do něj. „Nedokáţeš správně přečíst číslo baráku. Copak nevíš, ţe na telefonních ústřednách maj děsnej bordel? Pořád jim něco nefunguje. Proč mě pořád špehuješ? Z čeho mě podezříváš?“ Brady posmutněl. Nechápal to. „Já jenom…“ Venku bouchla dvířka vozu. Brady přešel k přednímu oknu a odhrnul záclonu. Na příjezdovce stál Alliin auťák a Allie kráčela k domu. V záři odpoledního slunce měly její hnědé vlasy zarudlou barvu. Brady pustil záclonu a otočil se od okna. „To je Allie!“ vyhrkl celý zděšený. „Kdo?“ zeptala se Rosha. „Na tom teď nesejde!“ Zoufale se rozhlíţel kolem sebe. Byl v koncích. „Hele, Rosho, teď ti to nemůţu vysvětlovat, ale musíš zmizet.“ „Zmizet?“ „Jo. Já vím, ţe je to šílený, ale, prosím tě, pojď, pustím tě zadem.“ Zazvonil zvonek. Brady úplně nadskočil. „Dělej!“ zaúpěl. „Potom ti všechno vysvětlím!“ „Oukej. Tak jo.“ Vyloudila zmatený úsměv a vyrazila ke dveřím na opačné straně obýváku. Zvonek se ozval znovu. „Dík, Rosho,“ zakvičel Brady vděčně. „Víš, potom ti zavolám a mohli bysme… Pozor!“ vykřikl. Rosha špičkou boty zavadila o koberec. 71

Zaječela a švihla rukama do vzduchu, jako by se chtěla něčeho chytit. Brady k ní přiskočil, aby neupadla. Rosha se chtěla zachytit jeho ramene, ale ruka s kordíkem jí sjela k jeho boku. Brady ucítil něco chladného. Pak to začalo pálit. Co to bylo? V boku! Zařval bolestí. Zlomil se v pase. Bolest mu projela celým tělem. Místnost se s ním zatočila. Brady se podíval dolů, na svůj bok. Z košile mu vyčnívalo něco stříbrného. Zachrčel. Poznal to. Nůţ na dopisy! Bylo vidět jenom drţátko. Čepel měl Brady v těle.

72

(17)

Brady lapal po vzduchu. Všechno se s ním točilo. Nechápal to. Bolest mu vystřelovala do celého těla a sílila. Sténal. Rosha se zhrozila. „Ach, ne! Ach, Brady, co jsem to vyvedla?!“ Uchopila nůţ na dopisy oběma rukama – a vytrhla mu ho z těla. Brady strašlivě zařval. Zrak se mu zamlţil, nohy se mu podlomily. Skácel se na podlahu. Roshin hlas zněl jakoby z obrovské dálky. „Boţe, mě to tak mrzí!“ úpěla. „Ach, Brady, není ti něco?“ Rána silně krvácela. Na Bradyho bleděmodrou košili začala prosakovat temně rudá skvrna. Ucítil v prstech něco vlhkého, lepkavého. Na bílý koberec pod ním kapala krev. Znovu zasténal. Přitiskl si na ránu dlaň. Rosha k němu poklekla, poloţila mu něţně ruce na ramena, zelené oči měla vykulené strachy. „Co jsem to udělala, co jsem to udělala…“ naříkala. „Odvezu tě do nemocnice, Brady. Budeš oukej, uvidíš. Budeš oukej.“ Brady tiskl zuby. Bylo to nesnesitelné. Na čele mu vyrazily krůpěje potu. Třásl se. Kaţdé nadechnutí mu způsobovalo muka. „Jo,“ zachrčel mezi zuby, „do… nemocnice.“ Dýchal slabě, aby neskučel bolestí. Bouchly domovní dveře a ozval se Alliin ustaraný hlas: „Brady? Brady, co je s tebou?“ volala. „Slyšela jsem tě křičet…“ A pak i ona vykřikla. Proběhla halou. Koberec ztlumil její kroky. Znovu vykřikla. „Ach, ne!“ zaječela. „Brady! Brady, co se tady stalo? Co se děje? Kde se tu vzala ta holka?!“ 73

„Ona je… ona…“ Brady na Allii mţoural. Připadala mu jako v mlze. Chtěl to doříct, ale nedařilo se mu nabrat do plic dost vzduchu. Rosha se zvedla z podlahy. Otvírač na dopisy měla pořád v ruce. „Co se to děje? Kde ses tu vzala?“ zeptala se jí Allie. Vykulila oči na krev odkapávající ze stříbřité čepele na bílý koberec. „Ty jsi ho probodla! Ty jsi Bradyho probodla!“ „Já za to nemůţu!“ vykřikla Rosha. Odhodila kordík a znovu poklekla. „Zakopla jsem o koberec. Zapomněla jsem, ţe mám v ruce nůţ na dopisy. Nemůţu za to. V ţivotě bych Bradymu neublíţila!“ „Co jsi zač?“ zeptala se Allie. „Na tom teď nezáleţí,“ odsekla Rosha. „Pomoz mi! Pomoz mi s ním, neţ vykrvácí! Musíme ho odvézt do nemocnice.“ Ohleduplně ho uchopila v podpaţí. Allie se sklonila a vzala ho za druhou ruku. Jak ho obě společnými silami zvedaly na nohy, znovu mu projela celým tělem hrozná bolest. Před očima se mu dělaly mţitky. Viděl jenom mlhu. A pak ho ta mlha pohltila. Brady ucítil na čele něco chladného. Něco mu přejelo po vlasech. Prsty, usoudil. Studené prsty. Bylo to příjemné. Pokusil se otevřít oči, ale nešlo to. „Brady?“ oslovil ho někdo. Olízl si rty. „Mami.“ Máma ho znovu pohladila po vlasech. „Je tu se mnou i táta, miláčku. Jsi v Shadysideské nemocnici.“ „Brzy budeš v pořádku, chlapče,“ ozval se tátův strohý hlas. „Hráblo na sníh před barákem se tě uţ nemůţe dočkat.“ Brady se pokusil zasmát, ale z boku mu okamţitě vystřelila bolest. Místo toho zaúpěl. Na čele mu vyrazil pot. „Radši váţně. Nemůţu se smát,“ vydechl. „Promiň,“ řekl táta a poplácal ho po rameni. „Brady, miláčku, měl bys spát,“ konejšila ho máma. „Doktor nás sem pustil jenom napět minut a uţ jsme to přetáhli. Jestli nás tu nachytá, asi s námi pěkně vyběhne.“ „Skočíme si s mámou do bufetu na kávu,“ dodal táta. „Teď spi. Pak zase přijdeme.“ 74

Brady ucítil, ţe ho máma políbila na čelo. Oba potichu vyšli z pokoje. Brady znovu zkusil otevřít oči, ale nepovedlo se mu to. Bolest v boku pulzovala. Ale ano, bude to oukej. Leţel klidně, dýchal pomalu a mělce – snaţil se upamatovat, co se stalo. Domovní zvonek. Ke dveřím se blíţí Allie. Rosha zakopává o koberec. A pak bolest. Krev. Do domu vbíhá Allie. Rosha je zděšená. Allie křičí. Obě mu pomáhají na nohy. Bolest se stupňuje. A pak nic. Aţ do téhle chvíle. Brady zatnul zuby. V boku ho něco svíralo. Asi stehy. A pořád mu v té ráně cukalo a pálilo. Ţe by nedostal injekci proti bolesti? Tu mu přece museli dát. Určitě jo. Proto je taky jako zfetovaný. A za chvíli přijdou a dají mu další injekci nebo prášek nebo tak něco. Chtěl se otočit a poohlédnout po zvonku na sestru, kdyţ vtom se otevřely dveře. K lůţku zamířily kroky. Sestra. Dobrý, pomyslel si. Nese prášek. A vodu. Brady měl v puse sucho jako na poušti. Otevřel oči. Šlo to ztěţka, ale povedlo se. Vznášelo se nad ním něco bílého. Bylo to slabé, rozmazané. Obličej, nebo co… „Chtěl bych napít vody,“ zamumlal. „A bolí mě v boku. Hodně mě to bolí.“ Bílá skvrna přikývla. Brady zamrkal, aby si ji zaostřil. Proč se sestra nehýbala? „No,“ zachrčel z posledních sil, „pomůţe mi někdo?“ „Proto jsem tady, Brady,“ odvětil hlas. „Dobrý. Já…“ Zarazil se. Ten hlas uţ někde slyšel. Dvakrát. V telefonu. Varoval ho, aby nechal Roshu. Zděsil se, jenţe byl na nemocničním lůţku a neměl šanci na útěk. Nemohl se pohnout. Obraz se pomalu zaostřil. Zjizvená dívka! V znetvořených víčkách jí plály zlostné oči. Rty měla zkřivené a 75

propadlé. Její obličej se hemţil jizvami jako červy. Brady zalapal po dechu. Proč za ním přišla? Kdo ji k němu pustil? „Neboj, Brady,“ řekla, „nic ti neudělám.“ Srdce mu hrozně bušilo. Do rány se mu nahrnula krev. Brady do sebe s bolestí natáhl vzduch. „Co… co chceš?“ vykoktal. „Přišla jsem zjistit, jestli uţ mě budeš poslouchat,“ odpověděla dívka. „Předtím jsi mě neposlouchal. Varovala jsem tě. Ano, varovala jsem tě, ale tys mě neposlechl. A teď vidíš, jak to dopadlo.“ Brady na polštáři pootočil hlavu a zamumlal: „Nešťastná náhoda.“ „To nebyla nešťastná náhoda,“ řekla dívka. „Co jsi zač?“ zeptal se. „Proč to všechno děláš?“ „Já to nedělám. Copak to nechápeš? Jseš slepej?“ rozkřikla se na něj. „To Rosha! Ona to dělá! Chce tě zabít, Brady! Uţ se jí to málem povedlo!“ „Zabít?“ vydechl Brady. „Ano!“ řekla zjizvená dívka. „Zkusila to dvakrát. Chceš znát pravdu o Roshe? Budeš mě uţ konečně poslouchat?“ Brady si olízl suché rty. Představil si Roshu. Perfektní buchta. Pokusil se kývnout. „Ano. Řekni mi to.“ Dívka se sklonila nad lůţko. Její strašlivý obličej se zastavil necelých třicet centimetrů od Bradyho. „Rosha je…“

76

(18)

Dveře se otevřely. Dívka uskočila. K lůţku zamířily rychlé kroky. Byl to doktor. Podíval se nejdřív na Bradyho a pak na dívku. „Návštěvy nejsou povoleny, slečno,“ řekl přísně. „Pacientův stav vyţaduje klid. Jak jste se sem dostala?“ Dívka mlčela. „Tak šup šup, tady nemáte co dělat,“ pobídl ji doktor. Vzal ji za rameno, aby ji vyprovodil ze dveří. „Ne!“ vykřikl Brady. „Máš bolesti?“ zeptal se ho. Táhl dívku od lůţka. „Pošlu sem sestru,“ dodal. „Tak jdeme, slečno!“ „Moment!“ Brady se pokusil vytáhnout do sedu. „Ne! Nevyhazujte ji!“ Bylo pozdě. Dveře se za nimi zavřely. Zjizvená dívka byla pryč. Brady se spustil zpátky na polštář. Chrčel bolestí. A strachem. Co mohla vědět o Roshe? Co mu chtěla říct? V sobotu ráno se opatrně vsoukal na zadní sedadlo. „Pomalu, Brady,“ řekla starostlivě máma a usedla do vozu k němu. „Hlavně aby se ti dobře sedělo. Zapnu ti pás.“ „Dík, mami, ale nemusíš to s tou péčí přehánět, oukej?“ Bok ho ještě pobolíval, ale jinak mu bylo docela dobře. „Nejsem ţádnej invalida.“ „Jistěţe ne, ale jsi zesláblý,“ odvětila máma. „Ztratil jsi hodně krve,“ přidal se táta. „Jo, ale nejsem zas taková chudinka, abych se nedokázal připoutat.“ Vytáhl zpod sedadla bezpečnostní pás a zapnul si ho. 77

„Vidíš? Ani jsem neomdlel.“ Máma se zasmála. „Dobrá, dobrá, nechceme z tebe dělat miminko, ale pár dní to musíš vydrţet.“ Táta vyjel z nemocničního parkoviště. Brady odvrátil hlavu zahleděl se z okna. Přemýšlel. Fyzicky se to dalo vydrţet. Ţádnej problém. Jenţe jeho duševno – to byla jiná story. Nedopřávalo mu oddechu. Od chvíle, co za ním na pokoj přišla zjizvená dívka, neměl Brady klid. Stála u jeho lůţka. Dívala se na něj a zase ho varovala. Rosha tě chce zabít, řekla. Šílené! Rosha je tvoje neštěstí, řekl mu Jon, kdyţ ho přišel navštívit. Co to s ní táhneš, jdeš z jedný katastrofy do druhý. Zvonku to tak naozaj vyzerá, pomyslel si Brady. Nejdřív opařená ruka, pak bouračka s tátovým auťákem, rána v boku noţem na dopisy… Samé nešťastné náhody, i kdyţ dost závaţné náhody, zvlášť ta poslední. Ne, takhle se to nedalo brát. Brady na Roshu nemohl přestat myslet. Nemohl se dočkat, aţ ji zase uvidí. Do nemocnice za ním nepřišla. Stydí se, usoudil. Má výčitky svědomí, nedokáţe se mi podívat do očí. Jasně ţe jo. Musím ji rychle najít. Vzít ji kolem ramen a dát jí pusu. A říct jí, ţe za to nemůţe. A všechno bude zase perfektní. „Vypadá to, ţe máš návštěvu,“ poznamenal Bradyho táta, kdyţ zatočil autem k baráku. Brady se naklonil a podíval do předního skla. Na verandě stála holka. Na hlavě měla ţlutou čepici, na zádech jí leţely třapce červené šály. Červená barva. Ţe by to byla Rosha? řekl si Brady. Srdce se mu rozbušilo nadějí. Holka uslyšela auto a otočila se. Pod čepicí se objevila světlehnědá ofina. Brady zklamaně zapadl zpátky do sedadla. Nebyla to Rosha. 78

Byla to Allie. Allie za ním byla v nemocnici, kdyţ byl omámený z léků, takţe se ani moc nezdrţela. Ale přišla. A přinesla mu kytky a srandovní pohlednici. Jenţe já chci Roshu, pomyslel si Brady. Nemůţu si pomoct, ale já ji chci! Ach, boţe… chci! Allie zamávala a počkala, aţ se slavná rodina Karlinu vydrápe na verandu. „Doufám, ţe ti nevadí, ţe máš zase návštěvu,“ řekla Bradymu. „To víš, ţe ne,“ zaţertoval Brady, aby zamaskoval svoje zklamání. „Kdybys nepřišla, máma by mě okamţitě zahnala do postele. A kaţdou půlhodinu by mi chodila měřit, teplotu.“ Vešli do domu. „Zapadneme do obejváku a povíš mi, co je novýho,“ řekl Allii. „O co všechno jsem přišel.“ Táta s mámou zmizeli po schodech nahoru. Allie šla s Bradym do obýváku, který byl na druhé straně haly, naproti kuchyni. „Dík za pohlednici a za kytky,“ řekl jí. Setřásl ze sebe bundu a posadil se na koţenou pohovku. „Bylo to od tebe fakt hezký.“ „Dík.“ Allie si stoupla ke krbu a zahleděla se dovnitř. „Jak se cejtíš, Brady?“ „Jde to.“ Brady si vytáhl na pohovku nohy. „Ještě to pobolívá a jsem ospalej, ale doktor říkal, ţe to rychle přejde.“ „To je dobře.“ Allie civěla do vyhaslého krbu. „Proč si nesedneš?“ zeptal se Brady. „Sundej si kabát. Chceš něco k pití?“ „Dík, hned zase vypadnu.“ Otočila se a zahleděla se mu do očí. „Budeš rád, vid?“ „Co to plácáš?“ vydechl. „No, jako ţe se uţ nemůţeš dočkat, aţ budu pryč, abys mohl zavolat svý nový kamarádce.“ Brady cítil, ţe mu začínají hořet tváře. „Poslouchej mě, Allie…“ „Ne.“ Umlčela ho pohybem ruky. „Ty poslouchej, Brady. Kdyţ jsem sem přišla a ty jsi tu leţel… krvácel… myslela jsem si, ţe tě ta holka bodla. Teda chci říct, ţe jsem myslela, ţe je to nějaká šílená cizí holka, která se vloupala k vám do domu nebo tak něco.“ Brady mlčel. 79

„Cestou do nemocnice mi všechno vyklopila,“ pokračovala Allie. Zavrtěla hlavou. „Brady, ona mi řekla všechno!“ „Allie, já…“ „Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi mohl předstírat, ţe spolu chodíme, a zároveň se tajně tahat s jinou?“ Brady zavrtěl hlavou. „Já nevím. Chtěl jsem ti to říct, ale pořád jsem nevěděl jak.“ „Takţe jsi mi radši lhal.“ Měla smutné, zklamané oči. „Měl jsi mi říct pravdu, Brady, a nemusel ses plíţit temnejma koutama za jinou holkou.“ Brady pokýval hlavou. „Jo. Bylo to blbý. Máš pravdu, Allie. Mrzí mě to.“ „Mě taky.“ Brady si stoupl. „No, teď, kdyţ znáš pravdu, uţ asi se mnou nebudeš chodit, vid?“ „Asi ne.“ Allie na něj ještě chvíli hleděla a pak se otočila ke dveřím. „Sbohem, Brady.“ Brady počkal, aţ uslyší bouchnuti domovních dveří. Pak se odebral do kuchyně, vzal si sáček s preclíky a vydal se nahoru do svého pokoje. Na schodech narazil na mámu. „To uţ Allie odešla?“ zeptala se. „No… jasně. Ona pospíchala.“ „Stejně potřebuješ klid. Táta si jel něco dodělat do kanceláře a já zajedu nakoupit.“ Poplácala ho po zádech. „Doufám, ţe tě nic nebolí, co?“ „Prosím tě, mami, nebuď pořád tak ustaraná. Vůbec nic mi není.“ Jo, kdyby věděla, pomyslel si, kdyţ vyšel do patra. Nebylo mu z Allie zrovna nejlíp. I kdyţ se mu zároveň ulevilo. Uţ ţádné lhaní a plíţení temnými kouty. Odteďka se můţe s Roshou scházet, kdy bude chtít. A kde bude chtít. Zapadl do svého pokoje a roztrhl sáček. Preclíky byly po těch blafech v nemocnici úplně super. Skopl z nohou boty a opatrně se natáhl na postel. Uţ uţ natahoval ruku, aby zavolal Roshe, kdyţ telefon zazvonil. „Haló?“ ohlásil se. „Čau, Brady,“ zahalekal do sluchátka Jon. „To je dobře, ţe jsi 80

doma. Jsi oukej?“ „Jsem úplně skvělej! Přestaň se starat jako moje máma.“ Strčil si do pusy preclík. „Co je novýho?“ zamumlal. „Spousta věcí. Můţeš sem přijít?“ zeptal se Jon. „Pokecáme!“ „O čem?“ Brady zaregistroval v Jonově hlase napětí. „Děje se něco, Jone? Připadáš mi vytočenej.“ „To taky jsem. Zjistil jsem něco o Roshe,“ odpověděl Jon. „Nebudeš tomu věřit.“ „Coţe?“ Brady se vymrštil do sedu a cukl sebou, jak ho zabolely stehy na boku. „Co jsi zjistil, kámo?“ „Je to ta holka!“ vykřikl Jon. „Ta s těma jizvama. Ona…“ „Moment, počkej,“ zarazil ho Brady. „Myslel jsem, ţe chceš mluvit o Roshe.“ „Vţdyť mluvím. Tak mě poslouchej. Ta holka s těma jizvama je tady.“ Jon ztišil hlas. „Dějou se šílený věci, brácho, ale já myslím, ţe je to pravda. Ta holka říká…“ Ve sluchátku zapípalo. „Vydrţ vteřinku, Jone. Mám tu další hovor. Jenom zjistím, kdo to je.“ Brady doufal, ţe je to Rosha. Zapnul druhou linku. „Haló? Haló?“ Nikdo. Brady se přepojil zpátky. „Uţ jsem zase tady, Jone.“ Nic. „Jone? Jsi tam?“ Ţádná odpověď. Zavěsil a namačkal Jonovo číslo. Zazvonilo to pětkrát. Desetkrát. Patnáctkrát. Brady zavěsil. Jon je přece doma, pomyslel si. Před chviličkou jsem s ním mluvil. Uţ zase na ústředně zpřeházeli dráty, nebo co? Nervózně klepal prsty do aparátu. Znovu zvedl sluchátko a namačkal Jonovo číslo. Pořád nic. Co Jon zjistil o Roshe? Byl fakt dost vytočenej. Proč nebere telefon? Brady se obul a seběhl dolů. Vzal si z háčku v kuchyni klíčky od svého auta, popadl v obýváku bundu, kterou tam předtím pohodil, a vyběhl ven. Začínalo chumelit. Brady si přehodil bundu přes ramena a 81

překlusal k autu. Bok ho pobolíval. Máma ho brutálně umlátí tupým předmětem, aţ zjistí, ţe odešel z baráku – ale na tom teď nezáleţelo, protoţe to přicházelo v úvahu aţ po návratu domů. Musel vědět, co Jon zjistil o Roshe. Jon bydlel o šest bloků dál, na konci slepé uličky. Cestou se pěkně rozchumelilo. Na předním skle Bradyho auta se zachytávaly velké vločky. Zapnul stěrače, ale rozmrazovač jenom jednou zaskřípal a pak vyplivnul. Rosha, pomyslel si Brady. Budu mít o ní jasno. I o tý holce s těma hroznejma jizvama. Kdyţ zajíţděl k Jonovi do ulice, měl všechna skla v autě zevnitř zamlţená. Venku v chumelenici blikala červená a modrá světla. To je divný, pomyslel si. Přitiskl nos na sklo. Snaţil se v zasněţeném předním skle rozeznat, co se děje. Coţe? Poldové? Ano. Na příjezdovce před Jonovým barákem stály dva policejní vozy. Třetí stál napůl na vozovce a napůl na chodníku se zádí vystrčenou do ulice. Domovní dveře u Jona byly otevřené dokořán. Brady šlápl na brzdu a se smykem zastavil. Málem se nabořil do hlídkového vozu. Otevřel dvířka a vyskočil ven. Srdce se mu rozbušilo, jak upaloval po zavátém asfaltu. Vyběhl kluzké kamenné schody a zapadl do otevřených dveří. Uvnitř stál polda. „Co se stalo?“ vyhrkl Brady. „Co se tu děje?“ Polda se ho místo odpovědi zeptal: „Bydlíš tady? Jsi příbuzný?“ „Ne, kámoš. Co se stalo? Kde je Jon?“ Z obýváku byly slyšet kroky a hlasy. „Jone?“ zvolal Brady a vrazil do haly. „Hej, tam nesmíš!“ vykřikl polda. Brady ho nevnímal. Přeskočil dva schody u klenutých dveří a zahučel do obýváku. Byli tam poldové a mluvili spolu tlumenými hlasy. Brady se mezi nimi protáhl a rozhlédl se. Hledal Jona. A pak ho uviděl. Leţel na podlaze mezi gaučem a stolkem. Ruce měl nad hlavou a 82

pusu otevřenou, jako by křičel hrůzou. Průvan z otevřených domovních dveří mu čechral jeho rudé vlasy. Brady zíral na to, co zbylo z jeho nejlepšího kamaráda. Srdce mu bušilo aţ ve spáncích. „Co… co to…?“ zachrčel. „Zlomený vaz,“ řekl suše nejbliţší polda. „Proraţená průdušnice,“ řekl další a zavrtěl hlavou. Brady byl v šoku. Jonovy oči hleděly ke stropu. Přes poldy. Přes Bradyho. Jeho hrdlo! pomyslel si Brady v počínající panice. Jon leţel pod těţkým mramorovým svícnem. Svícen mu rozdrtil měkké tkáně. Prorazil mu hrdlo.

83

(19)

Bradymu přistála na rameni těţká ruka. Otočil se od Jonova těla a spatřil policistu středního věku s pronikavýma černýma očima. „Ty toho chlapce znáš?“ zeptal se. Brady kývl. „Je to…“ Těţce polkl. „Byl to můj nejlepší kamarád. Jon Davis. Před pár minutama jsem s ním mluvil.“ „Ale?“ Stisk na Bradyho rameni zesílil. „A kdepak se ten rozhovor konal, co?“ „Tady ne,“ vyhrkl Brady. „Po telefonu. Volal mi domů. Měl strach, poněvadţ…“ Stočil oči zpátky k Jonovi. Roztřásl se. „Půjdeme vedle,“ navrhl polda. „Musím se tě zeptat na pár věcí. Pojď.“ Brady se nechal odvést jako náměsíčný z obýváku přes halu do kuchyně. Tam se k nim připojila policistka. Brady se, celý rozklepaný, posadil ke kulatému dřevěnému stolu, u kterého často s Jonem pojídali mastné blafy, které si donesli z nějakého krámu, hráli karty, povídali si o autech a o holkách. Holky! Rosha! Co o ní Jon zjistil? „Oukej,“ vytrhl ho černooký polda ze zamyšlení. „Takţe, jak se jmenuješ, chlapče? Jméno! Adresu bydliště! Telefon!“ Policistka vytáhla z kapsy bloček se spirálkou a propisku. Brady vypověděl, co věděl. Podíval se na chladničku. Na dvířkách visela pod ţlutým magnetkem školní fotka z loňského ročníku. Jon byl na ní pihovatý a tlemil se. 84

Brady se rozechvěle nadechl a sklopil oči. Černooký polda si přitáhl ţidli blíţ ke stolu. „Dobře, Brady, takţe Jon ti volal. Říkáš, ţe byl vystrašený. Z čeho byl vystrašený?“ „Nevím,“ odpověděl Brady. „Pípal mi zrovna další hovor. Nějakej omyl nebo co. Nikdo se nehlásil. Kdyţ jsem to přepnul zpátky, Jon uţ tam nebyl.“ Zrovna ho vraţdili, pomyslel si Brady a pokrčil rameny. Jon umíral. „Víme, jaký je to pro tebe šok,“ řekla policistka přívětivě. „Dveře byly otevřené a vešel sem soused a našel ho na podlaze. Uţ jsme ho vyslechli. A také jsme poslali pro Jonovy rodiče. Brzy tu budou. Musíš nám pomoct. Víme, ţe je to pro tebe těţké, ale musíš nám říct úplně všechno, co víš.“ „Jistě.“ Bradymu se tak roztřásly ruce, ţe se musel přidrţet stolní desky. „Oukej. Kdyţ jsem s ním mluvil, říkal, ţe tu někdo je.“ Policistka se k němu naklonila. „Kdo? Řekl ti to?“ Brady kývl. „Jedna holka. Holka s obličejem plným jizev.“ Začal zjizvenou holku popisovat. Policistka si kaţdé slovo zapsala do bločku. Řekl všechno, co věděl. Jak ho ta dívka sledovala. Jak mu volala. Jak ho varovala před Roshou. Jak za ním byla v nemocnici a řekla mu, ţe ho Rosha chce zabít. „Kdyţ Jon volal, říkal, ţe ta zjizvená holka je tady,“ opakoval, co uţ jednou řekl. „Prej zjistil něco o Roshe, ale uţ se nedostal k tomu, aby mi řekl co. A já nemám nejmenší tušení, kdo by ta zjizvená mohla být. Nic o ní nevím.“ „My uţ si ji najdeme,“ ujistil ho polda a pokynul policistce, aby odešla. „Myslíte, ţe ona Jona zabila?“ zeptal se Brady. Polda zavrtěl hlavou. „To zatím nevíme. Budeme moudřejší, aţ ji najdeme a poloţíme jí pár otázek.“ Odstrčil ţidli a vstal. „To by prozatím stačilo, Brady. Nechám tě odvézt domů.“ „To je oukej.“ Brady se taky zvedl. „Jsem tu vozem.“ Ze všeho nejvíc chtěl být sám. Polda ho vyvedl z kuchyně do předsíně. Kdyţ šli kolem obýváku, Brady ještě jednou nahlédl dovnitř. Jonovo tělo s rozdrceným hrdlem pořád ještě leţelo pod gaučem. 85

Brady zavrávoral, ale neupadl. Rychle vyběhl z domu ven. Pořád chumelilo, dokonce víc neţ předtím. Bradyho původní stopy uţ ani nebyly vidět. Stáhl rukama sníh z předního skla, nasedl do vozu a rozjel se k domovu. Vozovka byla bílá. Kdyţ Brady zatáčel za roh, kola mu sklouzla, málem dostal hodiny. Zahýbal volantem a srovnal to. Musím ject pomalejc, řekl si. Musím se soustředit na jízdu. Pořád v duchu viděl Jonovo mrtvé, zavraţděné tělo. Hlavou se mu honily všelijaké otázky. Zabila ho zjizvená holka? Ale proč? Co je ta holka zač? Co Jon zjistil o Roshe? Něco, co zjizvená holka nechtěla, aby vyzradil? Ne, to nedávalo smysl. Nic z toho nedávalo smysl. Kola znovu sklouzla po sněhu. Bradyho oslnily reflektory. Protijedoucí řidič zuřivě zatroubil. Brady sevřel volant a stiskl zuby. Unikl bouračce jen o vlásek. Uţ abych byl doma, pomyslel si. Hned zavolám Roshe. Určitě tu zjizvenou holku zná! Určitě něco ví! Po několika dalších smycích se konečně dostrkal domů. Na příjezdovce nebyly ţádné stopy. Táta ani máma se ještě nevrátili. Přešel zasněţeným chodníkem na verandu. Otřel si boty o rohoţku, otevřel dveře a vešel do domu. V tichu, které uvnitř panovalo, zaslechl cvaknutí v telefonním záznamníku. To určitě byla máma, pomyslel si. Zkejsla v sámošce. Chce, abych pro ni přijel. Přistoupil k psacímu stolu a stiskl tlačítko, aby si vzkaz přehrál. „Čau, Brady!“ Rosha! Její hlas zněl radostně. Nadšeně. „Jenom se chci ujistit, jestli platí to tancování dneska večer – jestli uţ se ti to zahojilo! Hele, jestli máš ještě čas, přijď do parku. Právě vyráţím na sáňky. Prosím tě, přijď, jestli můţeš. Zatím čau, Brady.“ Cvak! „Uţ letím, Rosho!“ zvolal Brady. „Uţ jsem skoro úplně a přímo celej na cestě!“ 86

Vyřítil se z obýváku do předsíně a ven z baráku. Sníh mu zafičel do obličeje. Zabouchl dveře a seběhl ze schodů k svému autu. Kola se protočila, jak rychle vyrazil. Musím se tě zeptat na spoustu věcí, Rosho, říkal si, kdyţ se valil zasněţeným ulicemi k Shadysideskému parku. Proč zjizvená holka zabila Jona? A co o ní víš, Rosho. Něco určitě víš, Rosho! Tentokrát mi na všechno odpovíš, Rosho!

87

(20)

Vítr fičel se strany a foukal pootevřeným okénkem do vozu sníh. Brady musel mít okénko trochu spuštěné, aby se mu nezamlţovalo přední sklo. Bez ohledu na ledové jehličky, které ho bodaly do kůţe, krčil se za volantem a mţoural do sněhové vánice před sebou. Objevila se Shadysideská střední škola. Vánice na ni doráţela jako rozbouřené vlny na zaoceánský parník. Bradymu to tam tentokrát trvalo čtvrt hodiny. Normálně to stíhal za tři minuty. Zatočil na Park Drive. Zadní část vozu sklouzla do strany. Trhl volantem. Auto sjelo ke straně. Kola se protáčela, aţ nakonec uvízla úplně. Brady zlostně zasyčel a lehce sešlápl plyn. Povedlo se. Pokračoval v jízdě. Musel mluvit s Roshou. Musela mu odpovědět na několik otázek! Jel krokem. Zatínal zuby a nadával na počasí. Konečně měl školu z dohledu. K parku uţ to nebylo daleko. Auto se valilo vpřed sněhovými závějemi. Vozovka začala stoupat. Nebyl to příliš vysoký svah, ale v takové vánici byl kaţdý svah nepříjemný. Brady sešlápl plyn k podlaze, aby to rozpálil. Kola se protáčela, aţ kvílela. Nezabírala ani náhodou. Auto se otřásalo a sjíţdělo po sněhu zpátky. Brady v tom nedobrovolném couvání zatočil volantem a zamířil zádí k chodníku. K parku je to odsud jenom kousek, pomyslel si. Ţádná 88

nepřekonatelná dálava. Otevřel dvířka a vystoupil do vířícího sněhu. Musel najít Roshu a zeptat se jí na několik věcí! Trmácel se sněhovou vánicí k parku a ledový vichr mu zalézal pod bundu kaţdou skulinou. Ruce bez rukavic měl za chvíli jako rampouchy. Stehy v boku se mu bolestivě stahovaly. Rosha na záznamník řekla, ţe tam bude. Musel s ní mluvit! Kdyţ se dovlekl pod Millerák, byl promrzlý na kost. Strašně se třásl. Tyčil se nad ním nejnebezpečnější svah z celého parku. Neviděl nic, jenom fičící sníh. Natáhl do sebe mrazivý vzduch. „Rosho!“ zařval. „Rosho!“ Vichr mu trhal slova od úst. Brady si přiloţil dlaně k tvářím a zakřičel znovu: „Rosho! Rosho!“ Ţádná odpověď. Jenom hukot vichru, který mu profukoval bundu. Ţe by si to Rosha kvůli tomu počasí rozmyslela a vrátila se domů? Jednou jsi začal, brácho, pomyslel si Brady, tak to nevzdávej! Nejdřív musíš ten kopec pořádně prozkoumat, abys měl jasno. Chvíli stál, čekal, aţ se přestane třást. Nabíral sílu k boji. Za normálních okolností přicházel na Millerák z druhé strany, kde byl povlovnější svah. Tentokrát to nešlo. Tak do toho, poručil si. Makej. Rosha je určitě nahoře. Myšlenka na Roshu ho vyburcovala. Pořádně se nadechl a vyrazil. Nohy se mu bořily do sněhu. V polovině strmého svahu se musel opřít o borovici a vydýchat se. Kdyţ se mu dech zklidnil, znovu zkusil zavolat Roshu. Pořád nic. Určitě tam je, brácho. Určitě na tebe čeká. Nevzdávej to! Znovu vykročil. Přidrţoval se při chůzi stromů a křovisek, postupoval neúnavně vpřed, aţ konečně stanul na samém vršku. Zlomil se v pase, lapal po vzduchu. Rána v boku se mu připomínala bolestivým cukáním. Pomalu se narovnal a rozhlédl. Vánice ustávala. Mraky se začínaly trhat. Uţ skoro nesněţí, pomyslel si. Po Roshe však nebylo nikde ani stopy. Odešla? Přijel pozdě? 89

„Rosho!“ zařval. „Rosho, jsi tady?“ Otočil se a projel očima opačný, povlovný svah. Nikde nikdo. Brady si zastrčil ruce do bundy a znovu se rozhlédl. Támhle je! Hnala se k němu po kopci. Medové blond vlasy za ní vlály jako závoj. Nohy se jí bořily do sněhu. Rudé rty měla roztaţené do radostného úsměvu. „Brady!“ zavolala. Brady vytáhl ruku z kapsy a zamával. Rozběhl se jí naproti. Srdce se mu rozbušilo radostí. Radostí a úlevou. Konečně s ní bude mluvit. Setkali na samém vrcholku Milleráku. Rosha se mu vrhla kolem krku. „Jsem tak šťastná, ţe jsi přišel, Brady!“ vydechla a pevně se k němu přitiskla. Brady ji objal. „Ještě ţes mi neutekla,“ zašeptal jí do hedvábných vlasů. „Uţ jsem myslel, ţe tě nenajdu.“ „Neodešla bych.“ Dala mu pusu na tvář. Zvedla hlavu a znovu se na něj usmála. Brady se zahleděl do jejích rozzářených očí. „Rosho…“ Rosha ho přerušila. „Není tu krásně?“ vydechla a rozmáchla se rukou kolem sebe. „Nejsi rád, ţe jsi přišel?“ Brady její okouzlení zimní krajinou ignoroval. „Jo, je to skvělý. Hele, Rosho, musím s tebou mluvit.“ „Jistě, Brady – co máš na srdci?“ Zasmála se a znovu ho políbila na tvář. „Ale ne, boţínku, ty máš zmrzlý tvářičky!“ „Jo. Ta vánice mi dala zabrat,“ připustil. „Chudáčku malinkatej!“ Objala ho kolem pasu. „Ani nevíš, jak strašně mě mrzí, ţe jsem tě vytáhla z domečku v takovým děsným počasí. Ale – kuk!“ Ukázala k obloze. „Uţ se nám to rozfoukalo.“ Brady zvedl hlavu. Z protrhaných mraků se začaly prodírat sluneční paprsky. Ozářily Roshiny blond vlasy a zajiskřily na bílém svahu Milleráku. „Není to krásný?“ opakovala s očima upřenýma k úpatí kopce. „Perfektní, nemyslíš?“ Brady měl ovšem jiné starosti. Chtěl Roshe povědět o Jonovi a zjizvené dívce. Musel dostat odpověď na některé otázky. 90

„Rosho…“ Otočila se k němu a znovu mu skočila do řeči. „Úplně stejně to vypadalo tenkrát to odpoledne, kdyţ jsme tu byli sáňkovat, co říkáš?“ Brady zatřepal hlavou. „Coţe?! O čem to mluvíš?“ „No, jak jsme tu to odpoledne byli sáňkovat,“ opakovala. Brady byl úplně vyvedený z míry. „My dva jsme přece nikdy…“ „Snad nechceš říct, ţe jsi zapomněl, Brady?“ přerušila ho. „Já jsem nezapomněla. Vţdyť jsi mě tu tenkrát zabil!“

91

(21)

Brady zíral. „O čem to mluvíš?“ Rosha ho ještě víc sevřela v pase. Její nakřáplý sexy hlas dostal najednou příkrý tón. „Ještě ti to nedošlo? Já nejsem Rosha. Já jsem Sharon.“ „Ty jsi zešílela!“ vykřikl Brady. „Sharon je mrtvá!“ „Uţ ne.“ Na Roshiných krásných rtech se objevil úsměv. Hrozivý úsměv. Brady chtěl ustoupit, ale Rosha ho v pase drţela pevně. Svírala ho. Byl v pasti. „Jsi šílená! Nemůţeš bejt Sharon!“ „Pořád ti to nedochází, Brady?“ zeptala se chladně. „Tak já ti něco naznačím.“ „Rosho, co to…“ „Rozluštění je skrytý v mým jméně,“ řekla mu. „Rosha Nelsonová? Sharon Nolesová? Slyšel jsi někdy o anagramech, Brady?“ „Coţe?“ zakvičel Brady. „Anagramech? Ale, Rosho, ty přece nemůţeš…“ „Pořád nechápeš!“ Odhodila si vlasy z čela a divoce se zasmála. „To snad není moţný. Ty jsi totálně natvrdlej! Nechápu, co jsem na tobě viděla.“ „Rosho…“ zkusil to Brady znovu. „Jsem Sharon!“ opakovala. Zelené oči jí planuly zlostí. „Zamysli se konečně, Brady! Anagram je, kdyţ v nějakém slově zpřeházíš písmena, takţe vznikne nový slovo.“ I kdyţ byl v šoku, dokázal si Brady představit, jak se dá z Sharon Nolesové udělat Rosha Nelsonová. 92

„Rosha Nelsonová! Sharon Nolesová!“ vydechl. „Velmi správně, Brady,“ pochválila ho. „Konečně ti to došlo. Divím se, ţe jsi na to nepřišel dřív? Copak nepoznáš holku, kterou jsi zabil?“ „Ty jsi cvok!“ zaječel Brady. Vytrhl se z jejího sevření a uskočil, ţe málem upadl. „Totálnější zešílela! Sharon je mrtvá! Spadla ze sáněk a zabila se. Já jsem ji nezabil!“ Chňapla po něm a popadla ho za paţi. „Tak se podívej, Brady!“ Ukázala na strmý svah. „No, prohlídni si Millerák! Pamatuješ na to odpoledne? Před rokem?“ Brady civěl dolů z kopce. „Já jsem nechtěla ject, pamatuješ? Věděla jsem, ţe je to příliš nebezpečný. Bála jsem se. Ale ty jsi mě postrčil.“ „Ne!“ „Buď zticha a poslouchej mě, Brady!“ zasyčela mu do ucha. „Říkala jsem ti, ţe nechci ject. Ty jsi mě drţel a postrkoval na sáňkách. Pořád jsem opakovala, ţe nechci, pamatuješ? Nevnímal jsi mě! Strčil jsi do mě. Shodil mě dolů. Donutil jsi mě. A zabil!“ „Ty jsi šílená!“ vřeštěl Brady. „Jsi šílená!“ „Jasně, ţe jsem šílená!“ Brady se jí pokusil znovu vytrhnout. Zaťala mu bolestivě prsty do ruky. Přitáhla si ho k sobě. „Jasně, ţe jsem šílená!“ opakovala. „Proto jsem se vrátila – vstala jsem z mrtvých, abych tě zabila!“ Brady vytřeštil oči na její krásný obličej. „Ty ale nejsi Sharon!“ zaúpěl. „Ani trochu jí nejsi podobná! Ona měla světlehnědé vlasy. Modré oči. Ona…“ „Brady, ty jsi fakt debil!“ pronesla Rosha znechuceně. „Nemohla bych svůj plán provést, kdybych se vrátila jako Sharon. Musela jsem si vypůjčit tělo, Brady. Vypůjčila jsem si nejkrásnější obličej a tělo, jaké jsem našla.“ Brady zíral na Roshiny planoucí zelené oči. Na její zářivé blond vlasy. Na její dokonalý obličej. Ne! zaúpěl v duchu. Ne! „Od začátku mi bylo jasný, ţe se na tenhle obličej a na tohle tělo nachytáš,“ pokračovala. „Ano, bylo mi to jasný. Proto jsem si ho 93

taky vybrala – abych tě dostala, Brady!“ Znovu se divoce zasmála a přiblíţila se k němu. „A vyšlo to!“ zajásala pomstychtivě. „Vyšlo to perfektně. Zabouchl ses do mě. Přesně, jak jsem předpokládala. A teď tě mám, Brady! Přesně tam, kde jsem tě chtěla mít!“ Brady škubl rukou. Rosha ho však drţela ţelezným stiskem. Nemohl jí uniknout! Zvedla druhou ruku a poloţila mu konečky prstů na tvář. Brady usoudil, ţe ho chce políbit. Co kdyţ je to všechno jenom taková sranda? napadlo ho v zoufalství. Nějakej zvláštní, šílenej černej humor? Rosha nemůţe bejt Sharon. Člověk nemůţe vstát z mrtvejch. To nejde! Pomalu spustila prsty k jeho bradě. Pod bradu. Na krk. Pustila mu paţi a poloţila mu obě ruce na krk. Obtočila mu prsty kolem hrdla. Palce přiloţila na průdušnici. Stiskla. Brady se jí chtěl vytrhnout. Chtěl zvednout ruce. Chtěl ji od sebe odstrčit. Vytrhnout se jí. Vytrhnout a utéci. Nemohl se pohnout. Neovládal své vlastní tělo! Rosha měla strašlivou sílu. Nelidskou. Ještě víc mu sevřela hrdlo. A tiskla, aţ se začal dusit. Škrtila ho! Vzduch! kvílel Bradyho mozek. Vzduch! Oči mu lezly z důlků. Jeho plíce lačnily po nadechnutí. Ona mě zabije! zděsil se. Musím se bránit! Musím se zachránit! Bílý sníh mu začal před očima šednout. Tma! Tma… Je po mně! usoudil Brady. Ona mě zabila.

94

(22)

Brady

na Roshu nestačil. Měla obrovskou sílu. Kolena se mu podlomila. Klesl do sněhu. Rosha klesla s ním, nespouštěla ruce z jeho krku. Tma. Jsi mrtvej! šeptal Bradymu jeho mozek. Ona tě zabila! Jsi mrtvej! „Tak dost, Sharon!“ ozvalo se poblíţ. „To by stačilo!“ Bylo to neuvěřitelné, ale prsty na Bradyho hrdle povolily. „Je konec, Sharon!“ rozkřikl se cizí hlas. „Skončila jsi!“ Rosha spustila ruce k tělu a Brady padl po hlavě do sněhu. Hrabal se zpátky na nohy, lapal po dechu, rozhlíţel se, co se děje. Pár kroků od něj stála zjizvená dívka. Upírala na Roshu zlostný pohled. Nenáviděla ji. „Tak ses pobavila, Sharon,“ pronesla chladně. „Teď mi laskavě vrať moje tělo!“ Přiblíţila se o krok. „Ne!“ vykřikla Sharon a zvedla se ze sněhu. Rosha byla skutečně Sharon! O tom nebylo pochyb. „Vrať mi moje tělo!“ rozkřikla se na ni dívka. „Nedám ti ho!“ odsekla Sharon. „Uţ je moje.“ „Je moje!“ křičela dívka. Přiblíţila se o další krok. „Ukradla jsi mi ho. Byla jsem normální, ţivá holka a ty jsi mě zavraţdila! Aby ses mohla zmocnit mého těla!“ „A nechat si ho!“ Sharon se prudce otočila a vykopla Bradymu do obličeje sněhovou spršku. Brady měl co dělat, aby se udrţel na nohou. Třásl se po celém těle. Jehličky zmrzlého sněhu se mu zařízly do očí. Zoufale zařval. 95

Nic z toho nechápal. Jak mohla být zjizvená holka ţivá? Vţdyť právě řekla, ţe je zavraţděná! Zeji Sharon zavraţdila! Jak vůbec bylo něco takového moţné? „Ty jsi mě zavraţdila, Sharon,“ opakovala. Jizvy jí v mrazivém vzduchu hrozivě zrudly. Obličej měla strašlivě zohavený a k tomu zkřivený hněvem. „Byla jsem krásná. Moc krásná. Měla jsem ţivot před sebou. A ty jsi to všechno zničila.“ „Ano!“ zvolala Sharon. „Ani jsi mě neznala,“ pokračovala dívka, „a klidně jsi mě zavraţdila. Zabila jsi mě a ukradla jsi mi mé krásné tělo!“ Bradyho bolelo zraněné hrdlo. Hlavou se mu honily všelijaké otázky. Nemohl ze sebe dostat slovo. Ruce mu bezvládně visely podle těla. Sotva se drţel na nohou. Třásl se, byl zmatený, jediné, co mohl dělat, bylo dívat se na zjizvenou dívku, jak pomalu přistupuje k Sharon. Zastavila se. „Dlouho jsem byla slabá, Sharon,“ řekla. „Myslela sis, ţe to tak bude napořád, vid? Ale není. Uţ jsem silná.“ „Silná?“ uchichtla se Sharon. „Jsi mrtvá. Nejsi nic – nic neţ troska. Slaboučká, odporná, trapná troska!“ Dívka zavrtěla hlavou. Rty se jí ohrnuly a z pusy vylezly zuby. Měl to být úsměv? Ano, zlý úsměv. „Uţ nejsem,“ řekla. „Trvalo mi to několik tejdnů, ale teď jsem tak silná, ţe si můţu vzít svý tělo zpátky.“ Brady zatřepal hlavou, aby ho ty hlasy neobtěţovaly. Nedávalo to smysl. Byl to přelud nebo co – ta dívka klidně hovořila o tom, ţe je mrtvá. Mrtvá! Jak mohla být mrtvá? A jak Sharon mohla být ţivá? „Posloucháš mě, Sharon?“ rozkřikla se dívka. „Chci svoje tělo!“ „Ne! Nikdy!“ ječela Sharon. „Do toho hnusnýho, rozřezanýho těla se uţ nikdy nevrátím! Nikdy!“ Zjizvená dívka šíleně zařvala a vznesla se do vzduchu. Dopadla na Sharon a srazila ji na kolena. Brady bezmocně přihlíţel, jak kostnatými prsty popadla Sharon za vlasy a strhla ji do sněhu. „Vrať mi ho!“ křičela. „Vrať mi moje 96

krásný tělo!“ „Nikdy!“ Sharon ji odhodila a švihla nohou proti jejímu zjizvenému obličeji. „Nikdy!“ opakovala. Dívka v posledním okamţiku uhnula a znovu se na Sharon vrhla. Bradymu se úplně zastavilo srdce, kdyţ viděl, jak se její nehty vnořily Sharon do kůţe. Málem vykřikl, kdyţ Sharon zabořila zjizvené dívce prsty do očí a škubla jimi. Dívka zavřeštěla, rozpřáhla se a zasadila jí ránu pěstí do ţaludku. Sharon odletěla. Funěla. Dívka se na ni znovu vrhla a znovu ji srazila do sněhu. Brady se objal paţemi kolem těla, strašně se klepal. Cítil, jak je slabý. Nemohl nic dělat. Mohl jenom s hrůzou přihlíţet, jak spolu obě holky zběsile zápasí ve sněhu. Zdálo se, ţe Sharon získává převahu. A co udělá s ním, kdyţ nad zjizvenou dívkou vyhraje?

97

(23)

„Beru si ho zpátky!“ chrčela dívka. „Beru si zpátky svoje tělo!“ Popadla Sharon za lesklé vlasy a vytrhla jí pramen i s kořínky. „Neeee!“ ječela Sharon. Přetočila se na záda, skrčila obě nohy a vší silou dívku odkopla. Dívka dopadla na záda. Sharon na ni skočila. Brady chtěl zakřičet, ale nedostal z pohmoţděného hrdla ani hlásku. Bolestivě polkl a zkusil to znovu. „Nechte toho!“ zařval. „Obě jste se zbláznily!“ Měl konečně lepší hlas, ale nebylo to nic platné. Holky se rvaly dál. Jejich paţe a nohy se mu míhaly před očima, jak se převalovaly jedna přes druhou, zasazovaly si rány, kopaly se. Zjizvená dívka se s divokým výkřikem převalila na Sharon a popadla ji za ruku. Brady uslyšel strašlivý zvuk – jako by se trhala surová kůţe. Sharonina paţe! Zjizvená dívka jí utrhla paţi v ramenním kloubu! Z otevřené rány vytryskla jasně červená krev a rozstříkla se po sněhu. „Ne!“ zařval Brady. „Neeee!“ Dívka v surovém šklebu obnaţila zuby a uchvátila druhou Sharoninu paţi. Sharon se jí v posledním okamţiku vysmekla, shýbla se a utrhla jí nohu. Dívka zařvala jako v agónii. Sharon zahodila nohu do sněhu. „Neeee!“ zařval Brady znovu. Pevně sevřel víčka a zuřivě zatřepal hlavou. 98

Kdyţ znovu otevřel oči, odletěla do sněhu další noha. A pak ruka. Sharon se plazila sněhovou brázdou a zanechávala za sebou krvavou stopu. Místo dýchaní chrčivě, trhavě lapala po vzduchu. Sevřela zbývající paţí dívčin krk. Obě se navzájem trhaly. „Neeee!“ Brady se zmohl uţ jenom na sípání. „Neeee!“ Rvaly jedna druhé hlavu, co jim síly stačily. Brady s hrůzou přihlíţel, jak se jim napínají šíje. Prodluţují se. Praskají. Utrhly si hlavy. Obě naráz. Ústa měly sevřená v mlčenlivém výkřiku. Na sněhu leţely paţe a nohy, dívčí těla a hlavy. Řítily se dolů z kopce, ujíţděly pryč. Brady se díval, jak utrhané orgány padají z Milleráku dolů. Nakonec zmizely mezi stromy a v křovinách. Úplně se vypařily. Brady slyšel svůj vlastní dech. A neviděl nic neţ čisťounký bílý sníh, jiskřící v čerstvých slunečních paprscích.

99

EPILOG

Brady se vlekl po chodníku k domu, kde bydlela Allie. Den předtím musel nechat auto u parku, protoţe bylo zapadané sněhem. Šel za Allií. Zvedl oči proti rannímu slunci. Paprsky byly slabé, ani trochu nehřály. Brady věděl, ţe ho Allie „zahřeje“, aţ se z toho zpotí. Ta představa ho rozesmála. Lidé v ulici, kde Allie bydlela, odhrabávali chodníky a vyprošťovali zaparkovaná auta. Kamarádka Bradyho mámy zamávala přes střechu svého vozu a zavolala na něj. Brady se nezastavil. Šel za Allií. Chtěl se s ní udobřit. Musel se s ní udobřit. O kus dál v ulici po něm malý kluk hodil sněhovou kouli. Brady viděl, jak k němu letí, ale ani se neobtěţoval skrčit nebo uhnout. Koule se mu rozprskla o bundu. Brady si toho nevšímal. Kromě Allie mu na ničem jiném nezáleţelo. Dlouhá příjezdovka k Alliině baráku byla pod sněhem. Nikdo ho ještě neodklidil. Brady dusal směrem k domu. Veranda a schody byly uhrabané. Vyběhl nahoru a zazvonil. Čekal a čekal. Nikdo neotvíral. Allie je určitě doma, pomyslel si. Musím s ní mluvit. Musím ji najít! Klepal se zimou. Otočil se a zamířil zpátky ke schodům. Uţuţ je chtěl seběhnout, kdyţ vtom odněkud z druhé strany domu zaslechl skřípání kovu. Hráblo na sníh! Někdo vzadu odhraboval terasu. 100

Určitě je to Allie, pomyslel si a rozběhl se za ní. Musím ji vidět. Musí to být ona. Byla to ona! Stála pod zadní terasou a shazovala zbytky sněhu ze schodů. Měla na sobě dţíny zastrčené do jasně modrých sněhulí, ţluté rukavice, ale ţádnou bundu. Jenom silný námořnický svetr. Zrzavé vlasy jí hořely v ranním slunci. „Není ti zima?“ řekl Brady. Allie se lekla. „Brady!“ vyjekla. „Ty jseš ale…!“ „Promiň.“ Usmál se na ni prokřehlými rty. „Jenom si říkám, proč sis na sebe nevzala bundu. Je pěkná zima. Zahřejváš se uţitečnou prací?“ Allie hodila hlavou a pustila se s hrablem do zadní cesty. „Makám uţ půl hodiny. Je mi horko jako v sauně.“ Odhodila z asfaltu lopatu sněhu a podívala se na Bradyho. „Ty vypadáš, Brady, to ti teda povím!“ „Já vím. Skoro jsem nespal.“ „Tak jdi domů a zalez do postele,“ poradila mu. „Stejně nevím, co tu hledáš za štěstí.“ Je pořád naštvaná, usoudil. Nemohl jí to vyčítat, ale musel se alespoň pokusit dát to s ní do pořádku. „Já… totiţ…“ Zahanbeně se k ní přišoural. „Jdu se ti omluvit.“ Allie na to nic neříkala. V šedých očích se jí zračila nedůvěra. „Choval jsem se jako úplnej debil,“ pokračoval Brady. „Tak jsem přišel, abych ti řekl sorry. Fakt sorry, Allie.“ Allie na něj chvíli hleděla. Pak řekla: „Oukej, budiţ ti odpuštěno, zboţný poutnice.“ Odvrátila se a pokračovala v práci. „Ale já to myslím váţně, Allie!“ zakvičel Brady. „Je mi z toho všeho úplně strašně hrozně. Fakt jsem se zachoval jako idiot. Vůbec se ti nedivím, ţe jsi mě za to přestala mít ráda, ale já bych se s tebou chtěl zase udobřit. Co? Udobříme se, Allie, co?“ „Ach, Brady,“ povzdychla si, „já nevím. Já fakt nevím.“ „Prosím tě,“ zakňučel. „Odteďka uţ to bude jiný, to ti slibuju. Pamatuješ, jaký to bylo, kdyţ jsme spolu začali chodit? Kdyţ jsme měli první rande?“ „Jistě ţe si to pamatuju,“ odpověděla Allie klidně. „Bylo to hezký. 101

A já myslela, ţe to bude hezký pořád.“ „Ale vţdyť to můţe bejt jako tenkrát, Allie,“ hučel do ní Brady. „Jediný, co musíme udělat, je udobřit se a všechno zase bude jako dřív. Perfektní.“ Allie si ještě jednou povzdychla a opřela se o hráblo. „Já uţ…“ „Prosím tě,“ přerušil ji Brady, „prosím tě, řekni ano, Allie!“ Chvěl se. Čekal napjatě na její odpověď. Po delší chvíli se Allie konečně usmála. „Oukej, tak jo, Brady,“ řekla. „Ano. Začneme zase od začátku.“ „To je fantastický!“ zvolal Brady s úlevou. „To je perfektní! Absolutně a úplně super extra speciál stoprocentně perfektní!“ Přistoupil k ní a vzal její hlavu do dlaní. Allie ucukla. „Promiň,“ řekla se smíchem, „ale máš strašně studený ruce.“ „Ano,“ připustil Brady. „Jsem celej studenej. Právě o tom s tebou potřebuju mluvit. Víš, je tu jeden malej zádrhel.“ Allie na něj upřela své šedé oči. „Vzpomínáš na Roshu, vid?“ řekl. Allie mu shodila ruce. „O co jde, Brady? Teda… myslela jsem, ţe je mezi váma konec.“ „No, to jo, jenţe…“ Odmlčel se. „Je tu jeden drobnej problém.“ „Problém? Jakej problém?“ zeptala se Allie. „Já jsem totiţ mrtvej,“ odpověděl Brady. „Coţe jsi?“ „Je to tak,“ pokračoval. „Proto taky vypadám tak špatně. Včera jsem umřel. Sešel jsem se s Roshou na Milleráku a ona mě zavraţdila.“ „Brady, ty jsi magor!“ zasmála se Allie. „Je to nechutný. Fakt nechutný. Pěkně blbej fór!“ „Já si nedělám srandu, Allie,“ řekl Brady váţně. „Uškrtila mě. Rosha mě uškrtila. Jsem normálně umřelej.“ „Nech toho!“ Allie o krok ustoupila. Brady ji chytil za ruku. „Proto jsem tak studenej, Allie. Úplně studenej. Celej studenej. Protoţe jsem mrtvola.“ „Brady, prosím tě!“ vyjekla. Přitáhl ji k sobě a sevřel v náruči. Sklonil se a políbil ji na rty. „Ty jsi horká a já jsem studenej.“ 102

Allie se mu vykroutila a začala ustupovat. Třeštila na něj oči. „Neeee! Tvoje pusa!“ zaječela. „Je jako led!“ „Udobříme se, Allie!“ řekl Brady zoufale. Vykročil za ní. „Oukej, Allie? Udobříme se, i kdyţ jsem mrtvej? Oukej? Oukej?“ Allie ještě víc vytřeštila oči. Otevřela pusu a začala křičet. Chvíli jí trvalo, neţ pochopila, ţe si Brady dělá legraci. Oba měli radost, ţe jsou zase spolu. A slíbili si, ţe uţ nikdy nerozejdou.

103

R. L. Stine PERFEKTNÍ BUCHTA Z anglického originálu The Perfect Datee, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1996, přeloţil Václav Mikolášek Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Vydalo nakladatelství Signet v edici Buldok jako svou 51. publikaci, Praha 2000 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o. 1. vydání Cena 45 Kč

ISBN 80-86021-36-X

104

105