R. L. Stine Stopy hrůzy 29 Nová dívka
NOVÁ DÍVKA R. L. Stine
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1990 by Parachute Press Translation © Hana Procházková, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-7171-009-1 3
I. Kdyţ
Cory Brooks poprvé uviděl tu dívku, právě stál ve školní jídelně na hlavě. Váţně. Stál na hlavě, opíral se o jednu ruku a v té druhé drţel tác s obědem. Konec jeho černých kalhot dosahoval do výšky, kde měl normálně hlavu. David Metcaff, kamarád a společník z gymnastického týmu, mu před chvilkou navrhl, aby Cory zkusil nějaký kejklířský kousek. „Jasně, to přece nic není!“ Cory totiţ nikdy nevynechal příleţitost, aby mohl Davidovi dokázat, ţe se ničeho nebojí. Chvíli váhal, prohrabával si černé, kudrnaté vlasy a očima přejíţděl po velké, přeplněné místnosti, aby se ujistil, zda se nedívá nikdo z učitelů. Pak se prudce vymrštil do vzduchu, převrátil se a balancoval na hlavě na jedné ruce a s tácem v druhé. David mu tleskal a s několika dalšími diváky hvízdal od vedlejšího stolu. „Zkus to bez tý ruky,“ nabádal ho. „Jo, zkus to!“ naléhal Arnie Tobin, další kamarád z týmu. „Co kdybys to zkusil bez hlavy?“ zvolal nějaký vtipálek. Cory se cítil nepohodlně. Do hlavy mu proudila krev, měl závrať a v místě, které tlačilo na tvrdou, dlaţdicovou podlahu, ho bolelo. „Schválně, jestli ten oběd sníš!“ provokoval David. „A co takhle moučník? Dortík vzhůru nohama?“ ozvala se dívka od okna. Někteří proti hloupému vtipu protestovali hlasitým bručením. „Cory, vypadáš senzačně!“ volal kdosi zezadu. „Co se tady děje?“ zazněl varovný hlas učitelky. 4
Vtipy, halasné povzbuzování a smích, to všechno se náhle ztlumilo, kdyţ Cory zahlédl tu novou dívku. Byla tak bledá! Tak světlá! Tak krásná! Zprvu si myslel, ţe je to jen jeho představa. Krev, která mu tekla do hlavy, asi způsobila, ţe viděl své myšlenky. Myslel si, ţe má halucinace. Šla k protější stěně a zamířila k dvojitým dveřím. Cory byl vzhůru nohama a zahlédl ji jen letmo. Zastavila se, aby si ho prohlédla. Viděl bledou tvář. Jejich oči se setkaly. Věděla, ţe se na ni dívá? Smála se, nebo se mračila? Z jeho pozice bylo těţké to poznat. Pak zatřásla světlou hlavou, jako by chtěla přerušit spojení, a zmizela mu z dohledu. Ty oči! Kdo je to? Je tak neuvěřitelná, tak neskutečná! Kdyţ myslel na tu novou dívku, zapomněl se soustředit na rovnováhu. Nejdřív spadl tác s jídlem, pak sletěl Cory. Tváří sjel přímo do oběda. Hrudí těţce uhodil o podlahu, dlouhé nohy zůstaly roztaţené na podlaze. V místnosti propukla bouře smíchu a potlesku. „Opakovat!“ hulákal Arne, který překřičel celý dav. David spěchal Corymu na pomoc. „Máš ještě nějaký skvělý nápady?“ bručel Cory, kdyţ vyndával špagety a rajčatovou omáčku z vlasů. „Příště dostaneš jen sendvič,“ smál se David. Měl mrkvově červené vlasy, obličej plný oranţových pih a přeskakující hlas, takţe psi v okruhu několika mil vţdycky nastraţili uši, kdyţ mluvil. Cory si utřel špagety s omáčkou z obličeje do trika. Kdyţ se podíval nahoru, stála nad ním paní Mac Reedyová, která měla toho dne sluţbu v jídelně. Neříkala nic, jen nechápavě kroutila hlavou. „Promiňte,“ omlouval se Cory. Připadal si v tu chvíli jako hlupák. „Proč se omlouváš?“ ptala se s klidnou tváří paní Mac Reedyová. Cory se začal smát. Učitelka má jistě smysl pro humor! „Byl to Arnieho nápad,“ ţaloval David a ukazoval ke stolu, kde si Arnie cpal do pusy tři preclíkové tyčinky najednou. „Taky si myslím, ţe to mohl být Arnieho nápad,“ uvaţovala nahlas paní Mac Reedyová, stále ještě s klidnou tváří. Pak najednou vlepila Corymu pohlavek, otočila se a odešla. Ještě ověšený nudlemi a pomazaný rajskou omáčkou se Cory 5
shýbl, aby sebral tác. „Davide, kdo byla ta dívka?“ „Jaká dívka?“ „Ta blondýnka, co před chvilkou odešla ven, kdyţ…“ „Kdo?“ David byl zmatený. Sebral ze země příbor a dal ho na tác. „Viděl jsi ji?“ „Ne, díval jsem se na tebe, jak ze sebe děláš kašpara.“ „Já? Byl to přece tvůj nápad!“ „Nebylo mým nápadem, abys skákal po hlavě do talíře se špagetama…“ „Byla to blondýnka a na sobě měla bledě modrý šaty.“ „Kdo?“ „No, ta dívka, kterou jsem viděl.“ „Tys viděl holku, co na sobě měla modrý šaty? Copak holky tady nosí do školy modrý šaty?“ „Ty mi nevěříš?“ Cory se díval ke dveřím, jako by tam ještě mohla být. Ale ţaludek mu připomněl, ţe si zničil oběd. „Davide, máš nějaký peníze? Mám hlad.“ „Nevejrej na mě,“ bránil se David. Zašklebil se a couval. „Jen pojď, dluţíš mi.“ Cory poloţil tác na prázdný stůl a šel za ním. „Ne, ne, chlapče, to ti jen tak neprojde. Kde máš oběd? Rozdělíme se.“ Zamířil k Davidovu stolu. „Můj oběd – na to zapomeň!“ Cory vzal z Davidova podnosu jablko, pak si nabral plnou hrst preclíkových tyčinek od Arnieho. „Nech toho! Neber mi je!“ protestoval Arnie a snaţil se je vybojovat zpátky. „Chovej se přeci jako kámoš,“ mumlal Cory plnými ústy. „Hned po škole máme trénink, ne? Kdyţ se nenajím, budu slabej a neudrţím rovnováhu.“ „Neštvi mě,“ varoval ho Arnie, kdyţ páčil Corymu z rukou tyčinky a jejich kousky si dával do úst. „Však my ostatní to zvládneme bez tebe.“ Cory zaznamenal u Arnieho ještě něco víc neţ pouhou rozmrzelost. Bylo mu z toho smutno, ale co mohl dělat? Věděl, ţe je lepší neţ ostatní. Byl v univerzitním druţstvu od prvních let, kdy přišel do Shadyside, a kouč Welner si opravdu myslel, ţe by mohl 6
vybojovat vítězství v celostátním mistrovství, které bude příští jaro. To je dobře, ţe kouč Welner neviděl, jak jsem padal obličejem do svého oběda, myslel si Cory. Dojedl zbytek Arnieho preclíkových tyčinek, vypil několik posledních kapek čokoládového mléka z Davidovy krabičky, zmačkal ji a hodil do koše. „Dobrej oběd,“ prohlásil a škytl. Arnie ukazoval Davidovi nový způsob tleskání. Na jeho obvykle rozesmáté tváři se najednou objevil soustředěný výraz, kdyţ se znovu a znovu pokoušel o správně tlesknutí. Cory chvíli sledoval hru a potom se vydal přes místnost směrem ke dveřím. Ani se na něho nepodívali. Nevšímal si kluků a děvčat, kteří se posmívali jeho potřísněné košili a tuhnoucí rajčatové omáčce ve vlasech. „Hej, Cory, bacha!“ Kolem proletěla krabice od mléka, odrazila se od stolu a spadla na zem. Neotočil se. Myslel zase na tu dívku v modrých šatech. Viděl ji jen několik vteřin, ale věděl hned, ţe je to nejkrásnější dívka, jakou kdy spatřil. Zpropadeně nádherná! Znovu si vybavil její výraz. Kde je? Kdo je to? Dovedu si ji představit nebo ne? „Cory, ty ses koupal v obědě?“ Ani tentokrát se neotočil, aby viděl, kdo to na něho pokřikuje. Uvědomil si, ţe musí vypadat hrozně. V tu chvíli doufal, ţe ji nepotká. Nechtěl, aby ho viděla s rajčatovou omáčkou ve vlasech a na košili. Stál před svou skříňkou a uvaţoval, co dál. Je to vhodná doba na sprchování? Podíval se na hodinky. Ne. Zvonek zazvonil popáté. Moţná by mohl zkrátit angličtinu, ale pan Restin bude dnes vysvětlovat důleţitou látku. Lisa Blumová přišla nahoru. Chvíli hledala klíček od své skříňky, strčila ho do dveří a teprve pak se na něho podívala. „Vypadáš skvěle!“ „Díky.“ Podíval se na své tričko. „Připomínám ti snad dobu, kdy jsme byli malí?“ „To teda ani ne, protoţe tehdy jsi býval čistotnější,“ smála se. 7
Cory a Lisa byli od dětství sousedy. Hrávali si spolu uţ jako batolata a jejich rodiny si byly velmi blízké. Zůstali dobrými přáteli i v době, kdy si chlapci hrají jen s chlapci a dívky jen s dívkami. Teď uţ byli téměř dospělí a znali jeden druhého tak dobře, ţe se toto přátelství stalo přirozenou součástí jejich ţivota. Lisa byla celá tmavá. Dlouhé, černé vlasy jí padaly ve vlnách na ramena. Její oči byly černé, mandlové. Obvykle tmavě nalíčené rty se tvarovaly do polovičního úsměvu, kdykoli říkala něco veselého. Mnozí o ní říkali, ţe vypadá jako Cher. Nezdálo se, ţe by tím přirovnáváním byla polichocená, ale potěšená byla. Teď se dívala na Coryho. „Stál jsem v jídelně na hlavě,“ řekl, jako by to mělo plně vysvětlit jeho vzhled. „Zase?“ Shýbal se dolů, aby si vzala ze skříňky nějaké knihy. „Komu ses předváděl?“ Ta otázka ho rozzlobila. „Říkal jsem jen, ţe jsem stál v jídelně na hlavě. To neznamená, ţe bych se předváděl…“ „Doporučil ti to David, co?“ „Jak to můţeš vědět?“ „To je váţně dobrá otázka!“ Postavila se, ruce plné knih a poznámkových bloků. „Takhle nemůţeš jít do třídy, vţdyť smrdíš jako pizza.“ „A co mám dělat?“ „Počkej, půjčím ti triko.“ Sehnula se a šátrala ve skříňce. „Holčičí triko? Nemůţu si přece oblíknout holčičí triko!“ Chytil ji za rukáv svetru, ale vytrhla se mu. „Není to holčičí triko, je od Gapa. Můţou ho nosit jak holky, tak kluci.“ Hodila mu černobíle pruhované triko. „Ale neţ se budeš oblíkat, tak se umyj.“ Zazvonilo. Ţáci postupně mizeli ve třídách. Dveře od skříněk klapaly a v hale bylo čím dál větší ticho. „Neblbni! Jak si mám umýt vlasy?“ Ukázala mu na umyvadlo na konci haly. Usmál se. „Jsi jednička, Liso.“ „To je dobrý kompliment od frajera, co strká hlavu do špaget,“ odpověděla a její ústa se ztvarovala do známého, napůl křivého úsměvu. 8
„Nalej na mě vodu,“ volal a mířil k nízkému umyvadlu. Rozhlédl se ještě po hale, aby se ujistil, ţe tam nikdo není. „Ne, Cory, nechci přijít pozdě.“ Přesto šla za ním. „Liso, jsi fajn. Vţdycky jsem říkal, ţe jsi kámoška.“ Nenáviděla to slovo. Nechtěla být kamarádkou. Vzdychla si a otočila kohoutkem. Doufala, ţe nikdo nepůjde kolem a neuvidí, jak si Cory drhne z vlasů zaschlou omáčku a strká hlavu pod vodovod. Zazvonil zvonek. Chtěla odejít do třídy. „Cory, musím jít.“ Postavil se, voda mu stékala po tvářích. „Je fajn, ţe voda v tomhle umyvadle není nikdy studená.“ Svlékl si potřísněné triko a sušil si s ním obličej a vlasy. „Cory, váţně. Nechci přijít pozdě.“ Hodila mu čisté triko, posbírala knihy a utíkala do třídy. Pruhované triko padlo na zem před Coryho sandály. Shýbl se, aby jej zvedl. Kdyţ se postavil, zase ji uviděl. Nejdřív modré šaty, pak světlé vlasy. Byla si v polovině haly a spěchala do třídy. Pohybovala se zvláštně, v jejích pohybech bylo cosi nepřirozeného. Kdyţ běţela, nebylo slyšet klepání podpatků. Byla tak lehounká, ţe to vypadalo, jako by se vznášela nad zemí. „Počkej!“ volal za ní. Uslyšela ho. Zastavila se a otočila k němu hlavu. Světlé vlasy se jí vlnily po ramenou. Jejich oči se setkaly. Co to bylo v těch očích? Byl to strach? Pohybovala rty. Něco mu říkala, ale on to neslyšel. „Ne, prosím tě, ne.“ Říkala to? Ne. To nebylo ono. Nemohlo to tak být. Cory neuměl odezírat ze rtů. „Prosím tě, ne?“ Ne. Opravdu to říkala? Proč vypadala tak ustrašeně? „Počkej, prosím tě…“ volal. Zmizela ve třídě.
9
II. Cory zlostně zabušil na dveře skříňky. „Co je to s tebou?“ ptal se David, který byl ještě po tréninku celý zpocený. „Já vůl!“ křičel Cory. „Vypadal jsem tam dneska jako idiot!“ „No a je snad ještě něco nového?“ David pokrčil rameny. „Hlavně, ţe sis nevyvrtnul kotník jako já.“ Mnul si kotník, oteklý do velikosti softbalového míčku. Cory hodil po Davidovi mokrý ručník a zlostně se prodíral ke dveřím šatny. Byl to jeho nejhorší trénink v roce, moţná i v ţivotě. Věděl proč. Byla v tom ta nová dívka. Cory ji viděl třikrát, naposledy v pondělí před pátou hodinou. Ale nebyl schopen vymazat ji z mysli. Jak byla nádherná! Tu první noc se mu o ní zdálo. Jedl oběd ve školní jídelně. Vznášela se, kdyţ šla po místnosti. Zastavila se u jeho stolu. Modré oči jí zářily jako oceán na slunci. Naklonila se a její vlasy spadly na jeho tvář. Jemné, voňavé. Začala ho líbat na obličej, na tváře, na čelo. Jemné polibky, tak jemné, ţe je sotva cítil. Chtěl ty polibky cítit, ale nemohl. Zvedl ruku, aby se dotkl její tváře. Zdálo se, ţe ruka prošla skrze ni. Probudil se. Sen s ním zůstal. Mohl to být krásný a vzrušující sen, ale nebyl. Bylo v něm cosi chladného, mrazivého. Proč necítil její polibky? Proč se nemohl dotýkat její tváře?
10
Další tři dny ji hledal v jídelně, v hale, ve třídách. Čekával u předních dveří školy a doufal, ţe ji zahlédne. Ale nikdy se neobjevila. Nikdo z lidí, kterých se Cory ptal, nevěděl, o koho jde. Nikdo si nepamatoval, ţe by ji byl někdy viděl. Teď, kdyţ procházel prázdnou chodbou, přemýšlel o tom, proč byl jeho výkon v tréninku tak zlý, ale obraz její tváře se mu stále vracel. Zase si představil, jak se vznáší chodbou. „Jsi opravdová?“ ptal se nahlas. Hladké stěny odráţely jeho hlas. „Ano, jsem opravdová, ale co ty?“ odpověděl dívčí hlas těsně za ním. Otočil se a uviděl za sebou Lisu. Tvářila se udiveně. „Ty si mluvíš sám pro sebe?“ Cítil, jak v obličeji červená. „Co tady děláš? Škola uţ dávno skončila.“ „Je to snad taky moje škola, ne? Můţu si tady zůstat, jak dlouho chci. Jsi na omylu, jestli si myslíš, ţe jsi tady pánem ty.“ Pokrčil rameny. Neměl náladu na ţertování. „Dělala jsem na Spektatoru. Dneska jsme to chtěli dokončit.“ Lisa byla pomocnou redaktorkou školního časopisu ve Shadyside. „Předpokládám, ţe jsi zase na gymnastice předváděl blbosti.“ „To nejsou blbosti,“ odpověděl nevrle. „V pátek soutěţíme s Mattermannem.“ „Tak hodně štěstí. Oni jsou dost dobrý, ne?“ „Nejsou zas tak dobrý, jak se říká.“ Šli dolů halou aţ ke skříňkám, kde si vzali bundy a tašky. „Jdeš domů?“ zeptala se. „Chceš, abych šla s tebou?“ „Jistě,“ souhlasil, i kdyţ se mu to ve skutečnosti nezamlouvalo. Vyšli zadními dveřmi k parkovišti pro auta učitelů. Za parkovištěm byl fotbalový stadion – betonové, oválné hřiště s dlouhými, dřevěnými lavicemi po obou stranách. Za stadionem se rozprostíral Shadyside Park, široká, travnatá plocha, kde rostly duby, smokvoně a sassafrasové stromy. Park se svaţoval dolů k břehům úzké, klikaté říčky Conovonky. Blízkost parku byla velkou výhodou pro ty, kteří neměli odpolední vyučování a mimoškolní aktivity. Bylo to báječné místo pro přátelská setkání, relaxaci, pikniky a mejdany, studování, hry, 11
odpolední siesty, nebo obyčejné procházky s vyhlídkou na pomalu plynoucí řeku. Ale dnes ne. Foukal studený vítr a zvedal mračna hnědého listí, které vířilo kolem. Cory i Lisa si zapnuli bundy aţ ke krku, aby se chránili proti nečekanému chladu. Podívali se na oblohu. Byla tmavá, plná těţkých, sněhových mraků. Typická listopadová obloha. „Jdeme přední cestou,“ navrhl. Zamířil před školu. Opírala se o něho a snaţila se zahřát. „To je uţ skutečná zima,“ poznamenala. Prošli přes Park Drive a zamířili k North Hills. Po téhle cestě spolu šli uţ nejmíň tisíckrát. Ale dnes se mu zdála jiná. Ještě stále byl ve špatné náladě. Dlouho šli tiše. Stoupali do kopce, vítr byl hned za nimi, hned jim silně foukal do obličeje. Promluvili oba najednou. On: „Viděla jsi tu dívku se světlými vlasy?“ Ona: „Co budeš dělat v sobotu večer?“ Oba současně zmlkli, pak zase současně spustili. Strčila do něj. „Tak začni.“ „Ne, ty.“ Zahoukalo na ně auto. Pravděpodobně někdo ze školy v tmavě modré Hondě Accord. Byla zima, takţe neviděli, kdo sedí uvnitř. „Ptala jsem se, jestli máš něco v plánu na sobotu večer,“ opakovala. „Ne, nemám.“ „Já taky ne.“ Její hlas zněl poněkud upjatě. Přičítal to větru. „Viděla jsi tu blondýnku s velkýma modrýma očima?“ zeptal se. „Jakou?“ „Nádherná holka, ale zvláštní. Taková staromódní. Byla hodně bledá.“ Pustila jeho ruku. Nevšiml si znepokojení v její tváři. „Myslíš Annu?“ Zastavil se a podíval se na ni, v jeho tváři bylo patrné vzrušení. Pouliční světla zablikala. Vypadalo to, jako by se namísto odpovědi rozsvítila. „Anna? Jak se jmenuje dál? Ty ji znáš?“ 12
„Je to nová holka. Hodně bledá. Blondýnka. Vlasy nosí sčesané dozadu, vpředu má ofinu. Pořád chodí v šatech.“ „Jo, to je ona. Anna? Jak se jmenuje dál?“ „To nevím,“ odsekla, ale vzápětí toho zalitovala. „Myslím ţe Corwinová. Anna Corwinová. Je v našem druţstvu při tělocviku.“ „Tak ty ji teda znáš. Jaká je?“ Stále se nehýbali z místa. Stíny ohýbajících se větví mu přebíhaly přes tvář. „Ne, Cory, neznám ji. Uţ jsem ti to říkala. Je to nová holka, neznám ji dobře. Ve třídě nikdy nemluví. Sedí vzadu a je bledá jako duch. Často chybí. Proč o ní chceš vědět?“ „C ještě? Pokračuj! Pověz mi všechno, co o ní víš.“ „To je fakt všechno,“ odpověděla netrpělivě a dlouhými kroky ho předběhla. Dohonil ji. „Původně jsem si myslel, ţe se mi jen zdála.“ „Ne, je skutečná,“ odsekla Lisa. „Snad ses do ní nezamiloval? Uţ vím, jak to je – ty a David jste se vsadili, s kým půjde dřív na schůzku, ţe?“ Strčila do něho, takţe skoro upadl na chodník. „Mám pravdu? Vy dva jedete po kaţdý nový holce…“ Skoro ji neslyšel. „Nic víc o ní nevíš? Kde bydlí?“ „No jo! Slyšela jsem o tom něco. Přistěhovala se z Melrose. Její rodina se nastěhovala do domu ve Fear Street.“ „Fear Street?“ Mráz mu přeběhl po zádech. Fear Street byla úzká ulička, která vedla kolem městského hřbitova a končila v hustém lese na konci města. Pro Shadyside měla svůj zvláštní význam – říkalo se, ţe je prokletá. Na začátku ulice naproti hřbitovu stál vyhořelý dům Simona Feara. Říkalo se, ţe pozdě v noci je odtamtud slyšet strašidelné vytí a výkřiky bolesti. Lidé v Shadyside si vyprávěli historky o těch, kteří zabloudili v lese a navţdy zmizeli, o divných postavách potulujících se mezi stromy, o strašidelných, neuhasitelných ohních, a příhodách se mstivým duchem, který navštěvoval staré domy a plíţil se mezi stromy, o nevyřešených vraţdách a jiných hrůzách. Kdyţ byli Cory a Lisa ještě malí, jejich kamarádi se vzájemně často pobízeli, kdo se odváţí jít v noci do Fear Street. Některé děti výzvu přijaly, ale nikdy v ulici nevydrţely dlouho. I kdyţ byl teď Cory starší, Fear Street mu naháněla hrůzu. 13
„Myslím, ţe Anna patří do Fear Street,“ řekla Lisa s úsměvem. „Mohla by klidně chodit po některém z těch strašidelných domů jako duch.“ „Je to nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl.“ Cory měl pocit, ţe ji musí chránit před všemi útoky. „Takţe jste se s Davidem přece jenom vsadili?“ „Ne!“ odsekl. Dál zůstal zahloubaný do svých myšlenek. Došli aţ ke svým domovům, coţ byly tmavé šindelové domky, které stály za zeleným ţivým plotem. Okolo se zelenal pěstěný trávník. Podobaly se tak většině stavení v North Hills, nejhezčí části města. „A co sobota večer?“ zkusila to znovu. „Jo, dobrá. Uvidíme se zítra,“ odpověděl a běţel rychle po dlouhé, dláţděné cestě domů. Anna. Anna Corwinová. To jméno se mu stále vybavovalo v mysli. Jaké nádherné, starodávné jméno! „Haló? Příjmení je Corwinová. Bydlí ve Fear Street.“ „Podívám se na to,“ odpověděl telefonista. Chvíli bylo ticho. Proč jsem tak nervózní, kdyţ volám jen na informace? Cory si v duchu nadával. Myslel na Annu celou dobu před večeří. Teď uţ byl ve svém pokoji. Rozhodl se, ţe zjistí telefonní číslo. Ticho bylo dlouhé. Seděl, opíral se o desku stolu, tuţku měl připravenou nad ţlutým blokem vedle telefonu. „Ano, je tady číslo – docela nově zavedené.“ Úředník ho přečetl a Cory poznamenal. „A jaká je adresa?“ „To vám nemůţu říct, pane.“ „Prosím. Slibuju, ţe to na vás nikomu neřeknu,“ ţadonil Cory. Úředník se kupodivu zasmál. „No dobrá. Máte štěstí, ţe jsem tady dneska naposledy. Je Fear Street, číslo 444.“ „Děkuju, jste velmi laskav.“ Poloţil sluchátko. Cory stál nad stolkem a díval se na Annino telefonní číslo ve ţlutém notesu. Mám jí zavolat? Kdybych jí zavolal, co bych řekl? Zavolej jí, Cory! Zavolej jí! Dělej, neboj se! Je to přece jenom dívka. Pravda, nejkrásnější dívka, jakou jsi kdy viděl, ale nic víc. 14
Zvedl sluchátko. Ruce měl studené a vlhké, i kdyţ v pokoji bylo celkem teplo. Díval se na číslo ve ţlutém notesu, aţ se mu číslice začínaly rozplývat před očima. Ne, nemůţu jí volat. Co bych vůbec říkal? Jen bych koktal jako hlupák. Ona uţ stejně ví, ţe jsem cvok. Viděla přece, jak stojím na hlavě ve školní jídelně. Zvedl sluchátko. Ne, nemůţu. Ještě ne. Ale proč ne? Je to hloupost. Budu ze sebe dělat idiota. Začal pomalu vytáčet číslo. Poloţ ten telefon, Cory. Nebuď blázen! Telefon zazvonil jednou, podruhé. Moţná, ţe si ani nevzpomene, kdo jsem. Telefon vyzváněl dál. Asi nikdo není doma. Nechal jej vyzvánět mnohokrát. Chtěl uţ zavěsit, kdyţ vtom uslyšel na druhé straně hlas mladého muţe. „Haló?“ Nečekal nikoho jiného neţ Annu. Najednou měl úplně sucho v ústech, takţe nemohl promluvit. „Je tam Anna?“ „Kdo?“ Co je to za chlápka? Proč jeho hlas zní tak rozmrzele? Moţná, ţe ho Cory probudil. „Promiňte – je to dům Corwinů?“ zeptal se. „Ano, to je,“ zaskřípal hlas do jeho ucha. „Mohl bych mluvit s Annou?“ Dlouhé ticho. „Je mi líto. Tady bydlí sice Corwinovi, ale Anna tu není.“ Zavěsil.
15
III. Kdyţ přišel druhý den ráno do školy, první, koho uviděl, byla Anna Corwinová. Ten den hodně pršelo a foukal silný, nárazový vítr. Vběhl do domu postranními dveřmi. Přes hlavu si přetáhl bundu. Mokré polobotky klouzaly po podlaze. Málem do ní vrazil. Zastavil se tím, ţe se zachytil stěny. Sundal bundu a zadíval se na ni. Měla skříňku hned vedle dveří. Brala si knihy z vrchní police a zdálo se, ţe si ho ani nevšimla. Byla oblečená do bílého svetru s šedou sukní, vlasy měla sčesané dozadu a svázané bílou stuhou. Jak je bledá, pomyslel si. Jako by měla průsvitnou kůţi. Najednou si vybavil hrubý muţský hlas v telefonu. Tady jsou Corwinovi, ale Anna tu není. No dobrá, ale tady je. Kdo asi byl ten chlápek, který se snaţil Coryho obelhat? Moţná, ţe to byl ţárlivý přítel. Nebo snad vytočil špatné číslo a dotyčný povaţoval všechno za špatný vtip? „Ahoj,“ pozdravil ji. Sundal si z ramene tašku. Proud vody ze šatů mu tekly přímo do bot. Otočila se. Vypadala velmi překvapená. Její oči, ty udivené oči, se dívaly přímo do jeho a pak se rychle sklopily dolů. Nervózně si odkašlala. „Jsi tady nová?“ Vynikající začátek, Cory, můţeš si gratulovat! Pronesl jsi dvě slova a kaţdý musí poznat, ţe jsi hlupák. „Ano.“ Znovu si odkašlala. Její hlas byl jen o málo silnější neţ 16
šepot. Ale zdálo se, ţe je potěšená. „Jmenuješ se Anna? Já jsem Cory Brooks.“ To je o něco lepší, Cory. Jen se uklidni, všechno bude dobrý. Podal jí ruku. Chtěl se jí dotknout, aby se ujistil, ţe skutečně existuje. Ale všiml si, ţe mu z dlaní kape voda. Oba se na sebe podívali. Rychle schoval ruku za záda. „Jsem ráda, ţe jsme se poznali,“ řekla. Něco hledala ve skříňce. „Přistěhovali jste se do Fear Street, je to tak?“ Byl uţ čas jít do třídy, ale nechtěl ji opustit. Tak dlouho trvalo, neţ ji našel! „Ano,“ pravila šeptem a znovu odkašlala. „To musíš být hodně kuráţná. Slyšela jsi o těch historkách z Fear Street? Myslím o strašidlech a tak.“ „Strašidla?“ Oči se jí rozšířily, ve tváři se objevil strach. Okamţitě litoval, ţe to řekl. Zdálo se mu, ţe zbledla ještě víc. „Jaké historky?“ „Jen povídačky,“ opravil se. „Není to vůbec pravda, fakt.“ Jen tak dál, Cory. To bylo to jediné, cos uměl říct? Jsi uboţák a pitomec! „Ach tak,“ vzdychla něţně. Strach z jejích očí však nezmizel. Jak je krásná, myslel si. Všechno kolem ní je tak něţné, tak lehké. Připomněl si sen, který se mu o ní zdál, a upadl do rozpaků. „Nazdar, Cory!“ zavolal na něho kdosi. Otočil se, aby viděl, kdo to byl. „Později, Arnie!“ Viděl, jak Arnie vstupuje do kantýny. Otočil se zpátky k Anně. „Já – já jsem k vám včera večer volal domů. Chtěl jsem – chtěl jsem ti jenom říct… Nějakej chlápek mi řekl, ţe tam nejsi. Moţná jsem měl špatné číslo, nebo –“ „To ne,“ zašeptala. Zavřela skříňku a zamkla ji. Otočila se a aniţ by se ohlédla, utíkala přes chodbu. Zmizela v davu ţáků. „Dobrá sestava!“ Trenér welner poplácal Coryho po zádech. Ten se na trenéra zazubil. Věděl, ţe odvedl dobrý výkon, ale bylo vţdycky příjemné, kdyţ to slyšel od učitele. Pan Walner, přísný, silný muţ s vynikající kondicí i ve svých padesáti letech, obvykle šetřil pochvalami. Kdyţ něco hezkého řekl, jistě to byla pravda. 17
Pokračovala soutěţ s Mattermannem. Jednalo se o první kolo sezóny. Cory se podíval k lavicím, zda byl David svědkem jeho první a téměř perfektní sestavy. Pak si uvědomil, ţe David si při posledním tréninku vymkl kotník. Nejspíš byl teď někde na tribuně mezi lavičkami a litoval sám sebe. „Na ty kruhy moc netlač,“ radil ještě trenér. „Jdeš nahoru dost rychle, a tak můţeš vypadnout z rytmu.“ „Vím,“ souhlasil Cory. Snaţil se dýchat klidně a zhluboka. „Jsi nervózní?“ ptal se Welner. Pozorně Coryho sledoval, jako by chtěl z jeho očí vyčíst, v jakém je psychickém stavu. „Ne, váţně ne. Jsem jen trochu rozrušený.“ „Fajn, to právě potřebujeme. Jen si pamatuj – nespěchej a netlač na kruhy. Nech tomu volný průběh.“ Otočil se na druhou stranu a zařval: „Vstaň, Tobine! Odpočineš si později!“ Arnie právě udělal přemet na zakončení sestavy a přistál na zadku. Dvacet či třicet diváků na lavičkách se začalo smát. Arnieho obličej zrudl, kdyţ se zvedal, ale znovu sebou plácl na matraci. Kouč Welner zavřel oči a znechuceně zakroutil hlavou. Arnieho uklouznutí jistě druţstvu nepomůţe. A přitom jeho sestava na matracích byla jedna z nejúspěšnějších. Na kruzích byl úplně nemoţný, na bradlech také. Mattermannovi hoši byli ve srovnání s Corym a jeho kamarády úplní trpaslíci, ale pro ně to byla výhoda. Byli lehcí, silní a pohybliví. Chlapec jako Arnie by mohl hrát fotbal, myslel si Cory. Co ho vedlo k tomu, ţe se chtěl stát gymnastou? Co vůbec vedlo Arnieho v jeho rozhodování? Byl to nejnanicovatější kluk, jakého Cory znal. Prochechtával se ţivotem. Zdálo se, ţe v jeho hlavě se snad nikdy neobjevila váţná myšlenka. „Dobrý, Brooksi,“ ozval se hlas trenéra. „Ukaţ mu, jak se to dělá.“ Cory se zhluboka nadechl a zamířil ke kruhům. Z nějakého důvodu si vţdycky připadal větší při skutečných závodech neţ na tréninku. Kdyţ začal cvičit sestavu, zapomněl na svět. Pohyby svalů byly zautomatizované. Sestavu cvičil tisíckrát a tisíckrát, bylo jako stroj, jako hladce fungující mašina. Dobře. Teď nahoru. A přes. Hladce, Cory. A teď přidej. Připrav se. Teď přijde těţší část. 18
Nahoru, nahoru… Uviděl Annu. Seděla na lavičce. Byla to skutečně Anna? Ne. To nemohla být ona – nemohla to být ona! A přes. Znova. Zastavil se. Otočil se… Ne. To byla jiná blondýnka. Oči. To přece byly její oči! Ano. To byla Anna. Jaké překvapení! Dívala se na něj těma svýma očima. Dívá se na mě, myslel si. Přišla, aby se na mě podívala. Ohlédl se po ní. Uklouzl. Těţce dopadl na podlahu. Necítil bolest, byl jen zmatený. Ve skutečnosti neupadl, ţe? Přece nepokazil celou sestavu jen proto, ţe se nesoustředil kvůli nějaké dívce? „Spadl jsem kvůli ní,“ řekl nahlas a smál se. „Co je tady k smíchu?“ křičel vztekle kouč Welner. „Spadl jsem kvůli ní,“ opakoval si Cory sám pro sebe. Podruhé jsem kvůli ní spadl, podruhé jsem se ztrapnil před lidmi. Kvůli ní. Je tohle snad opravdová láska? „Co je tady k smíchu, Brooksi?“ Trenér se tvářil zle. „Jsi snad nakonec hysterický? Ztratil jsi hlavu, nebo co?“ „Jsem v pořádku,“ odpověděl Cory a kopal do okraje ţíněnky. „Jen jsem uklouzl, to je všechno.“ „Budou ještě další soutěţe. Tohle bylo jen divadelní představení, Brooksi. Osprchuj se, jdi domů a na dnešek zapomeň,“ řekl Welner. „Tak jo…“ Cory se stále díval mezi lavičky. Ještě se pamatoval, kde seděla – uprostřed třetí řady. Ale uţ tam nebyla. Viděl jen prázdné místo. Byla tam vůbec? Uţ si ji ani nedovedl představit. Opravdu spadl kvůli té dívce? Ne. Samozřejmě, ţe ne. „Musím s ní mluvit,“ řekl nahlas. „Musím jí zase zavolat.“
19
IV. Cory se díval na kalendář, který visel nad stolem. Je sobota večer a já sedím sám ve svém pokoji, do ucha mi řve hudba z walkmena, čumím na stůl a stejně neposlouchám, protoţe myslím na Annu. Uvědomil si, ţe je nervózní. Vytrhl sluchátko a mrštil s ním o stůl. Anna, Anna, Anna. Znělo to stejně na všechny způsoby. Skvělé, Cory. Skvělé! Tvoje myšlenky se točí jen kolem ní. Věděl, ţe by na ni neměl stále myslet, ale jak to udělat? Byla všudypřítomná, ať dělá cokoli. Dřív se mu také líbily dívky, ale nikdy to nebylo takové jako teď. Naklonil se a uchopil sluchátko. Pozvu ji do kina, nebo něco podobného. Kdybych ji znal trochu víc, tak bych tolik nešílel. Ty oči! Ten šeptavý hlas! Ne. Dost. Nemůţu jí volat v sobotu večer. Nemůţu volat téměř neznámé dívce v sobotu večer. Stejně asi není doma. Zkusím to jindy. Ale zdálo se, ţe byla ráda, kdyţ jsem jí oslovil u šatny. Ne. Nemůţu jí volat, zlobila by se. Myslela by, ţe automaticky předpokládám, ţe je doma, ţe nikam nechodí. Zavolám Davidovi a půjdeme třeba do klubu nebo někam jinam. NE. David nikam nemůţe, protoţe pajdá o berlích. Zavolej jí, Cory, bude ráda, ţe tě slyší. Jistě, bude nadšená! Nakonec sluchátko poloţil. Ne. Dneska ne. Uţ vím – potkám ji v pondělí ráno v šatně u skříňky a pozvu ji na košíkovou. Cítil se o něco lépe, protoţe měl konečně plán. Co teď? Hodiny na stole ukazovaly osm dvacet. Rodiče hráli u 20
Blumových kanastu. Rozhodl se, ţe se podívá, co dělá Lisa. „Liso, jsi doma?“ zavolal z okna. „Ano, je doma,“ odpověděla místo ní paní Blumová. „Proč nejdeš mezi nás? Lisa dneska nemá rande…“ „Tak prima,“ Cory vzal z kuchyně sáček smaţených brambůrků, balíček čokolády a nějaké sušenky, protoţe u Blumů nikdy nebylo nic k jídlu. Proto asi bývala Lisa tak depresivní – prostě hladověla, myslel si Cory. Řeknu jí o Anně. Potřeboval o ní s někým hovořit. S Davidem a Arniem to nebylo moţné, protoţe se mu začali hned posmívat. „Jak dopadla soutěţ s Mattermannem?“ ptal se otec. „Ani se neptej,“ odpověděla matka. „Ani se neptej,“ opakoval otec šeptem, který bylo slyšet aţ na druhé straně ulice. „spadl z kruhů…“ Všichni se smáli. „Tak ti teda děkuju, tati,“ zavolal Cory z okna. V rukou drţel balíčky s jídlem a otevíral zadní dveře. Vyšel do mrazivé noci. Stříbrný měsíc byl částečně překrytý mraky. Jak je měsíc bledý! Má stejnou barvu jako Anniny vlasy! Ach Cory, co to zase vyvádíš? Vidíš ji všude – i v měsíci. Začínáš blbnout, chlapče, docela blbnout. Musíš se vzpamatovat! Třikrát zaklepal, neţ mu Lisa otevřela zadní dveře domu. Měla na sobě těsné dţíny a staré, vytahané triko, nejspíš po otci. „Ahoj, to jsi ty,“ „A kdo by to podle tebe měl být?“ „Myslela jsem, ţe třeba zloděj, nebo tak něco. Prostě něco vzrušujícího.“ Ustoupila, aby mohl dovnitř. Smála se. „Jenom jsem ţertovala. Jsem fakt ráda, ţe jsi tady.“ Odloţil balíčky s jídlem. „Tak teď jsem ale váţně ráda.“ Oběma rukama si nabírala. „Mám hroznej hlad.“ Šel za ní do pokojíku a sedl si na hnědý, koţenkový gauč naproti stěně. Nasypal bramborové lupínky do velké, keramické mísy a sedl si k ní. Taky dobrá sobotní noc! „Cos dělala?“ zeptal se a nabral si plnou hrst chipsů. Dával si je do úst po jednom, tak mu chutnaly víc. „Zatím nic. Chtěla jsem se koukat na video, ale nevím.“ 21
„Co tam máš?“ Šla přes místnost ke stolku s televizí a ze zásuvky vyndala videokazetu. „Hvězdná cesta.“ Sklopenými palci naznačil, ţe nemá zájem. „Nechce se mi na hvězdnou cestu.“ „Ani mně ne. Přišla jsem do půjčovny pozdě. Všechny dobrý věci uţ byly pryč.“ Plácla sebou na gauč, tentokrát blíţ k němu. Oba najednou sáhli pro brambůrky. Jejich ruce se dotkly. Rychle ucukla. Nevšiml si, jak se zastyděla. „Tak jak jde ţivot? Cory?“ zeptala se a otočila se k němu. Dotýkali se teď koleny. „Nic moc.“ Pokrčil rameny. Poloţila mu ruku na rameno. I přes košili cítil teplo, které z ní vyzařovalo. „Chudáčku, copak máš za problémy?“ „Sám nevím. Nic váţného. Vlastně všechno je problém…“ „Pssst,“ zašeptala. Chvíli nic neříkali. Přiblíţila svou ruku k jeho kudrnatým vlasům a pohrávala si s nimi. „Slyšela jsem o závodech…“ „Zvoral jsem to,“ zabručel. „Strašně jsem to zvoral.“ Naklonila se k němu, kudrlinky jeho vlasů navléknuté na prstu. „Nebuď z toho smutný, Cory. Bylo to přece první kolo.“ Odstrčila misku s brambůrky a přiblíţila se k němu. „Byla tam Anna Corwinová. Viděl jsem ji, jak se na mě dívá. Byl jsem z toho úplně vedle, nesoustředil jsem se.“ „Coţe?“ „Říkám, ţe tam byla Anna Corwinová. Dívala se na mě těma svýma modrýma očima a…“ „Tak uţ dost!“ „Coţe?“ „Nic. Nic jsem neříkala.“ Odtáhla se od něho a postavila se. Díval se na ni vyděšeně. Proč se zlobí? „Uţ jsi někdy s Annou mluvila?“ ptal se. Stála nad ním, ruce zkříţené na prsou. „Cory, myslím, ţe bys měl jít domů.“ „Proč? Právě jsem přišel.“ 22
„Ne, váţně. Jdi domů.“ „Ale proč?“ „Já – nemám zrovna náladu na společnost. Uvidíme se v pondělí ve škole. Dnes večer si nechci s nikým povídat…“ „Dobrá. Promiň, jestli jsem tě otrávil. Mám tu nechat to jídlo?“ Dívala se na něho. Vzala krabičku sušenek. Chvíli to vypadalo, ţe ji po něm hodí, ale nechala si ji v ruce. „Vem si sušenky, já dojím ty brambůrky. A co ta tvá éterická bytost? Taky by mohla ztloustnout. Proč ne?“ „Rád bych, abys byla veselá.“ Ale nešlo to. Za několik okamţiků byl zase venku. Šel domů chladivou trávou. Byl zpátky ve svém pokoji, seděl na posteli a přemýšlel, co se zbytkem noci. Jaký vlastně Lisa měla problém? Uvaţoval. Jako by to dneska ani nebyla ona. Byla smutná. Ale nejen proto, ţe neměla ţádnou schůzku, muselo ji rozladit něco jiného. Ale co? Podíval se na hodinky na stole – devět dvacet pět. Jeho oči padly na ţlutý blok vedle telefonu. Šel blíţ a prohlíţel si Annino telefonní číslo. Aniţ by o tom příliš přemýšlel, aniţ by byl nervózní, nebo se pokusil si to vymluvit, začal pomalu vytáčet číslo. Telefon zazvonil jednou, dvakrát… Jako by volal do velké dálky. Po třetím zazvonění uslyšel klepnutí. Někdo zvedl sluchátko. Něţný ţenský hlas na druhé straně řekl: „Corwinovi, haló?“ „Haló – Anno?“ Dlouhá pauza. Cory slyšel na lince praskání. „Kdo?“ opakoval ţenský hlas. „Mohl bych hovořit s Annou, prosím?“ Ţena hlasitě vzdechla. Zase ticho. Potom Cory slyšel v pozadí hlasité skučení. Co to bylo za hrozný zvuk? Znělo to jako dívčí křik. Jistě to byla televize. Musela to být televize. „Proč sem voláte? Proč se ptáte na Annu?“ řekla rozzlobeně. „Já – já jen…“ Zase uslyšel dívčí sténání. „Nech mě! Je to pro mě! Vím, ţe je to pro mě!“ Ţena si sténání nevšímala. „Proč mi voláš? Proč mě tak mučíš?“ ptala se roztřeseným hlasem. 23
„Je tam Anna?“ „Ne, ne, ne! Víš přece, ţe Anna tady není! Víš, ţe není! Přestaň!“ Bylo slyšet další křik. Někdo poloţil telefon.
24
V. Cory chvíli poslouchal bzučení v aparátu. Čekal, aţ se mu zklidní tep. Znovu a znovu si opakoval rozhovor s tou ţenou, slovo po slovu. Stále slyšel dívčí výkřik: „Nech mě mluvit. Je to pro mě! Vím, ţe je to pro mě!“ Co se tam stalo? Jeho myslí vířily šílené a strašlivé myšlenky. Co udělali Anně? Proč ji nedovolili, aby šla k telefonu? Proč vytrvale lhali, ţe tam není? Fear Street. Stala se snad její další obětí? Byla uvězněná ve vlastním domě? Mučili ji? Asi jsem viděl hodně špatných filmů. Jsem směšný. Ale jaké je tedy vysvětlení? „Půjdu tam,“ řekl si nahlas. Myšlenka se objevila zčista jasna. Najednou se to zdálo jednoduché. Podíval se na hodiny – bylo něco málo přes deset. Ještě je čas. Zkontroloval svůj vzhled v zrcadle koupelnových dveří. Stáhl si rukávy košile, vlasy sčesal dozadu a vyšel z pokoje. Zastavil se v půli schodiště. Chvíli váhal. Chci opravdu jet do Fear Street sám? Co kdyţ se v tom domě stalo něco hrozného? Co kdyţ ty zvuky nebyly v televizi, ale opravdové? V myšlenkách se mu promítly historky z poslední doby. Tříčlenná rodina byla nalezena zavraţděn v lesíku Fear Street, ale nikdo nikoho nepostrádal, nikdo je neidentifikoval. Další nevyřešená vraţda ve Fear Street. Cory se rozhodl, ţe zavolá Davidovi a poţádá ho, aby tam šel s ním. David jistě teď sedí doma a nudí se. Potřebuje trochu vzrušení. 25
David kupodivu souhlasil, i kdyţ si myslel, ţe je to podivný nápad. „Řekni to rovnou, Brooksi,“ ozval se, kdyţ mu Cory vysvětloval svůj úmysl. „Chceš jet do Fear Street, vniknout do nějakého strašidelného domu, abys tam našel dívku, která neexistuje.“ „Jo, tak nějak.“ „O.K. to zní zajímavě. Zastav se tak za deset minut…“ „Za pět minut jsem tam.“ Cory zavěsil dřív, neţ si to David mohl rozmyslet. Dobrák David, s ním můţu vţdycky počítat. Rodiče ještě hráli kanastu. Seděli tiše, soustředěni na hru. „Jdu na chvíli ven,“ seděli otci. „Který auto si můţu vzít?“ „Není trochu pozdě?“ ozvala se matka, aniţ zvedla oči od karet. „Je teprve deset.“ „Vem si forda. Matčino auto si neber,“ řekl otec. „Kam vůbec jedeš?“ ptala se matka. „Jen k Davidovi.“ Byla to vlastně pravda. „Tak budeš si povídat, nebo budeš hrát?“ ozvala se netrpělivě paní Blumová. Ke konci hry bývají většinou všichni netrpěliví. „Jak je Davidovi?“ zajímal se pan Blum. „Zle. Chodí o berlích.“ „Chudák kluk,“ bručela paní Blumová a dívala se dál do karet. „Končím,“ prohlásil nešťastně pan Brooks. Cory si vzal z kuchyňské poličky klíčky a zamířil k autu. David bydlel o šest bloků dál v severní části North Hills, asi dvě minuty jízdy autem. Cory zaklepal na přední dveře. A čekal. Trvalo dost dlouho, neţ se David objevil. „Promiň, ale nemůţu s tebou jít.“ „Jak to myslíš?“ „Prostě nemůţu. Máma mě nechce pustit.“ Tvářil se zahanbeně. „Ahoj Cory.“ Ozvala se Davidova matka ze dveří. „Nechci Davida pustit ven, vţdyť se sotva postaví na nohu. Kromě toho je nachlazený.“ „Jistě, paní Metcalffová,“ řekl Cory zklamaně. „Tak ty jsi nachlazený,“ šklebil se na Davida. „Anděl stráţný od maminky na tebe seslal chřipku?“ David krčil rameny. „Dej mi pokoj, jo.“ 26
„Zavolám ti, jak to dopadlo ve Fear Street. Kdyţ se neozvu, pošli pro mě Armádu spásy.“ „Viděl jsi film Poltergeist? Aţ vejdeš do toho domu, tak se moţná dostaneš rovnou na televizní obrazovku.“ Cory se ale nesmál. „Ty si asi myslíš, ţe to je všechno velká regrace.“ David se usmál. „Jo, myslím si, ţe je to všechno blbost.“ „Dobře…“ Cory se otočil a sestupoval dolů kamenitou cestou. „Třeba máš pravdu.“ Jel Park Drive a zamířil k Fear Street. Byla chladná, vlhká noc. Hustá mračna mlhy se převalovala po kopcích. Zapnul topení a pustil rádio. Potřeboval hlasitou hudbu, aby ho povzbudila. Hlasatel oznámil Beatles. „Dvacet hitů od Beatles v abecedním pořádku.“ Cory se zasmál. Proč by měl někdo chtít poslouchat hudbu podle abecedy? Přál si, aby tady s ním byl David a taky se smál. Nelíbila se mu představa, ţe pojede do Fear Street za chladné, mlhavé noci úplně sám. „Jenom projedu kolem domu a podívám se, co se děje. Nemusím přece ani vylézt z auta,“ říkal si nahlas. Mlha byla stále hustší, kdyţ projíţděl Canyon Road a vjelo do údolí. V této části města bylo v noci vţdycky mlhavo. Světla aut jako by naráţela na vířivé mlţení a odráţela se zpět. Zapnul dálková světla, ale bylo to ještě horší. Protijedoucí auto se mu vyhnulo na poslední chvíli. Uvědomil si, ţe jeden řidič druhého nevidí, a ta myšlenka ho polekala. Ale mlha se projasnila, kdyţ zamířil dolů k Mill Road. Malá toyota, nacpaná alespoň šesti mladíky, ho s hlasitým troubením předjela. Vzpomněl si na sen o Anně, ve kterém ho líbala na tváře. Při té vzpomínce se začervenal. Zesílil rádio. Právě hráli Love Me Do. V mysli se mu stále oţivoval milostný sen. Málem minul odbočku do Fear Street. Uvědomil si, kde je. Prudce šlápl na brzdu, aţ se auto smykem otočilo po kluzkém chodníku. Kdyţ vjel do úzké, křivolaké uličky, jako by se setmělo. Vysoké javory a duby lemovaly obě strany ulice, větve vytvářely klenbu a blokovaly bledé světlo pouličních lamp. Ve tmě skoro neviděl, ale věděl, ţe uţ projel kolem Simonova domu. Přidal rychlost a zesílil topení. Oprýskané domy stály většinou 27
dál od ulice za neupravenými trávníky posypanými hnědým listím. „Jak mám vědět, který dům je její?“ ptal se sám sebe. Rukávem košile utřel vnitřní část předního skla a snaţil se přečíst čísla domů. Neúspěšně. „Jaké to vůbec bylo číslo?“ Začal propadat panice. Jel snad takovou dálku, aniţ by znal číslo domu? Ne. Vzpomněl si. Bylo to 444. Zajel ke kraji ulice a zamířil do parku. Ztlumil světla. Čekal, aţ oči přivyknou tmě. Byl by jistě viděl líp, kdyby světla zůstala rozsvícená. Vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil. Kdyţ chce hledat její dům, musí jít dál pěšky. Čísla byla na předních dveřích domů, takţe nebylo moţné je přečíst z auta. Otřásl se. Košile ho příliš nechránila před vlhkým chladem. Zhluboka nabral dech. Ve vzduchu byl cítit kyselý pach – asi zkaţené odpadky. Poblíţ se ozvalo zavytí nějakého zvířete. Byl to dlouhý, zoufalý nářek. „To není jako vytí psa. Mohl b y to být třeba vlk.“ Díval se směrem, odkud zvuk přicházel. Zvíře se zase ozvalo, tentokrát blíţ. Cory si najednou vzpomněl, ţe uţ ve Fear Street byl – jako devíti, nebo desítiletý chlapec. Kamarád Ben ho vyprovokoval, aby šel do lesa. Jednou tu odvahu měl a zkusil to, ale po několika minutách chůze ho cosi chňaplo za rameno. Moţná, ţe to byla jenom větev stromu, moţná ne. Křičel a utíkal pryč. Nikdy v ţivotě neměl takový strach. „Teď na to nemysli,“ řekl si nahlas. Jeho boty skřípaly na štěrku, který lemoval okraje silnice. Došel aţ ke kovové poštovní schránce překlopené do ulic. Navzdory tmě se snaţil přečíst vybledlá čísla na jejím boku, ale byla téměř smazaná. Zase se ozvalo vytí, tentokrát z větší dálky. Náhle se ztišil vítr. Jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo vrzání jeho bot. Míjel velký, větrem ošlehaný dům, jehoţ okenice visely jen na zrezivělých pantech. Z nějakého důvodu leţela uprostřed trávníku rezatá lodní kotva. Ve vozovce stál starý vlakový vagón s utrţeným nárazníkem a dvěma okny, krytými lepenkou. „Nádherná noc na vycházku,“ hovořil Cory sám k sobě. Začal si broukat melodii Love Me Do. Pak si začal zpívat hlasitěji. Proč ne? Nebyl tu nikdo, kdo by ho slyšel. Fear Street byla zcela opuštěná. 28
Nic se nehýbalo, kromě hnědých listů unášených větrem. Jeden dům byl jasně osvětlený. Vchodová světla vytvářela na trávníku zlaté pruhy, přízemí i první patro zářily. Byl to Annin dům? Ne. Číslo vchodu bylo 442. Vítr se opět zvedl a ochladil Corymu záda. Schoval ruce do kapes. Najednou měl tušení. Otočil se zády k autu. Neviděl ho. Ulice byl zahnutá. Měl by se vrátit? Ne. Musí jít dál. Další dům by měl být Annin. Jestli tady opravdu bydlí. Zrychlil. Chodník pod jeho botami byl vlhký. Několikrát uklouzl. Poslední dům byl neupravený, s nízkým plotem na dvorku. Byl Annin? Nemohl najít schránku na poštu. Tady je. Dole na ulici. Spadla z podstavce. Zvedl ji. Po straně bylo napsané číslo 444. To bylo to pravé. Pustil ji zpátky na zemi a otřel si mokré ruce do kalhot. Dům byl tmavý a tichý, nikde ţádné známky ţivota. Ani na ulici nestálo ţádné auto. Cory nakoukl přes nízký plot do předního vchodu. Skleněné dveře byly otevřené, a jak s nimi cloumal vítr, tloukly o dům. Vedle dveří leţelo převrácené zahradní lehátko. Postavil se na kraj vozovky. Co teď? Jít k domu a zaklepat? Nezdálo se, ţe by v domě někdo byl. Díval se na přerostlé keře, hustě pokryté spadaným listím, na chuchvalce trávy, vzrostlé do výše pasu. Vypadalo to, ţe tu léta nikdo nebydlí. Co je to za dům? Pomyslel si Cory. Vtom něco uslyšel. Něco přeběhlo po štěrku. Kroky. Chvíli poslouchal. Zvedal se vítr. Asi to byly listy nebo nějaké zvíře. Rozhodl se, ţe se vrátí k autu. Nebylo důvodu, aby stál venku v zimě a díval se na starý, opuštěný dům. Zase uslyšel kroky. Pak další a další. Někdo stál za ním. Kdyţ zrychlil chůzi, neznámý šel za ním. Přidal do kroku, pak začal utíkat. Doufal, ţe zvuky za ním zmizí, ţe to byly jen listy, pes, nebo osamělá kočka. Ale kroky zrychlily také. Někdo ho honil. Byl uţ těsně za ním. Otočil se. Čísi ruka ho uchopila za rameno.
29
VI. Cory vykřikl a vykroutil se ze sevření muţské ruky. Zdálo se, ţe muţ je víc vystrašený neţ on. „Promiň, nechtěl jsem tě vyplašit.“ Cory se na něj díval. Snaţil se klidně dýchat. Svaly se mu na něj díval. Snaţil se klidně dýchat. Svaly se mu napínaly, jako by se chystal k boji nebo k útěku. Byl to vysoký, silný muţ, oblečen do vybledlého, šedého obleku, na hlavě měl starý, ošumělý klobouk. Na bradě mu rostlo strniště šedých vousů a byl cítit po cigaretách. „Není třeba se bát,“ snaţil se Coryho uklidnit. Na tak mohutného muţe měl neobvykle vysoký hlas. „Proč – proč ty –“ Cory byl ještě velmi udýchaný a nemohl souvisle mluvit. Ustoupil o několik kroků, uvolnil se, ale stále hleděl na neznámého s obavami. „Viděl jsem, jak jsi tady zastavil s autem,“ ukázal směrem k autu. „Bydlím tady dole v ulici. Venčil jsem Voltaira, to je můj pes. Myslel jsem, ţe ses ztratil, nebo ţe máš nějaký potíţe, tak jsem přišel.“ „Kde máte psa?“ ptal se Cory podezíravě. Muţ se zamračil. Zdálo se, ţe ho Coryho nedůvěra podráţdila. „Voltair nemá rád cizince,“ odpověděl pomalu. „Brání svůj terén. Zahnal jsem ho zpátky do domu.“ Cory uţ dýchal normálně, ale zůstal ostraţitý. Na tom člověku bylo něco divného. Jeho vzhled, hrozivý pohled a způsob, jakým si Coryho stále prohlíţel. Obličej měl napjatý, ale přitom bezvýrazný. „Auto se ti rozbilo?“ 30
„Ne.“ „Tak co tady děláš. Zabloudil jsi?“ „Ne tak docela. Hledal jsem Corwinovy.“ „Našel jsi je?“ Muţ ukazoval směrem k tmavému domu. „Ty je znáš?“ „No – vlastně ani moc ne.“ „Jsou to divný lidi. Nešel bych k nim bez pozvání.“ Podrbal se ve strnisku vousů. „Jak to myslíte?“ Cory se otřásl, jak ho zamrazilo. „Nijak. Jen to, co jsem řekl,“ Stáli a dívali se jeden na druhého. „Drţí se jen doma.“ Muţ vsunul ruce do kapes a otočil se zpátky do ulice. „Kdyţ ses neztratil a nic nepotřebuješ, tak já jdu.“ „Ano. Teda ne, jsem v pořádku. Díky.“ Cory se díval ke Corwinovu domu. V prvním patře zablikala světla. Takţe v domě někdo je! „Jsou to divný lidi,“ opakoval muţ a rychle odcházel. Ještě jednou se otočil. „Koneckonců – kaţdý ve Fear Street je divný.“ Zachechtal se, jako by se mu povedl dobrý vtip, a zmizel ve tmě. Cory čekal, aby se ujistil, ţe muţ opravdu odešel. Potom se otočil a pomalu mířil k autu. Zastavil se a zadíval se ještě jednou na dům. V prvním patře svítilo světlo. Měl bych se tam vrátit a zaklepat na dveře? Proto jsem přece přijel. Proč nejsem statečnější? Proč to neudělám? Udělej napřed, promysli potom. Proč se vţdycky rozhoduji tak váhavě? Proč všechno tak promýšlím, neţ něco udělám? Kromě toho musím vyprávět Davidovi, jak to všechno bylo. Představil si kamaráda, jak by se mu smál, kdyby mu Cory vyprávěl, ţe stál na konci ulice a na dům se jenom díval. Asi by ještě dlouhé týdny slyšel nekonečné vtipkování na svůj účet. Tak jo, Cory, jen jdi! Utíkal ulicí směrem k domu Corwinových. Běţel nejen proto, aby se zahřál, ale i proto, aby si to nemohl rozmyslet. Všichni gymnasté vědí, ţe je třeba být agresivní. Je třeba pevně uchopit kruhy a pohybovat svým tělem tak, jak je třeba. Coby gymnasta byl Cory rychlý a sebejistý, ale tohle nebyla gymnastika. 31
To byl reálný ţivot. Vběhl do předního vchodu a vyhnul se převrácenému lehátku. Uklouzl po dlouhém koberečku, který pokrýval podlahu v předsíni. Málem narazil do dveří. Zastavil se, opřel se o přední stěnu domu, našel zvonek a pevně jej stiskl – bez váhání, aniţ by si dal šanci na rozmyšlení. Neslyšel, ţe by se uvnitř ozval zvuk zvonku. Zatlačil ještě jednou. Narovnal si košili, rukou si uhladil vlasy. Zvonek nevydal ţádný zvuk. Musel být porouchaný. Zaklepal. Nejdřív lehce, pak více. Ticho. Odkašlal si, nacvičil úsměv a opět prudce zaklepal. Tentokrát uslyšel kroky. Někdo šel po schodech. Dveře se prudce otevřely. Nikde nebylo vidět ţádné světlo, uvnitř domu byla úplná tma. Dívaly se na něj dvě oči. Zablikala vchodová světla a na trávník před vchodem vrhla bledou ţlutou zář. Ve dveřích stál mladý muţ. Měl oválný obličej, buclaté tváře a malé, modré oči posázené blízko hlíznatého, kulatého nosu. I kdyţ vypadal mladě, tak kolem dvaceti, jeho světlé vlasy byl řídké a odhalovaly velkou část čela. Měl je na učesané, rozházené po hlavě. Na jednom uchu mu visela lesklá náušnice. Dlouho se na Coryho díval, aniţ by něco řekl. Bylo to nepříjemné. Konečně Cory promluvil: „Ahoj. Jsem Cory Brooks. Je Anna doma?“ Vodnaté oči mladého muţe se rozšířily. Zatvářil se překvapeně. „Anna? Co o ní chceš vědět?“ Jeho hlas byl drsný, jako by byl nachlazený. „Já – já chodím do Shadyside.“ „Shadyside? Co je to Shadyside?“ ptal se mladík a hlučně se rozkašlal. Byl to sípavý, kuřácký kašel. „To je střední škola,“ odpověděl Cory, kdyţ se kašel ztišil. „Potkal jsem Annu tenhle týden ve škole a –“ „To je nemoţný,“ přerušil ho mladík a pěstí uhodil do dveří. Jak se na Coryho díval, ten si všiml, ţe ve světle lampy mu oči zčervenaly. 32
„Ne, váţně –“ „Nemohl jsi Annu potkat ve škole, protoţe Anna do školy nechodí.“ „Ale ano, chodí,“ trval Cory na svém. „Ona –“ „Tak ty jsi ten, kdo volal?“ „Ano, já –“ „Anna je mrtvá,“ řekl mladík drsně. „Uţ sem nechoď. Anna je mrtvá.“
33
VII. Cory ani nevěděl, jak dojel domů. Stále si vybavoval vodnaté oči, dlouhé, mučivé ticho a bolest ve tváři toho muţe. Pamatoval se na jeho slova. Stále se mu v mysli opakovala, jako by se zasekla deska. Anna je mrtvá. Anna je mrtvá… Vzpomněl si, ţe řekl něco na omluvu. Snad, to je mi líto, nebo něco podobného. Bylo to všechno, čeho byl v tu chvíli schopen. Teď mu to připadalo hloupé a zbytečné. Ale co jiného měl říct? Vzpomněl si i na to, jak se mladík zamračil, kdyţ zavíral dveře. Cory utíkal do bezpečí k autu. Stále jeho slova slyšel. Anna je mrtvá. Anna je mrtvá. Před těmi slovy se nedalo utéct. Pamatoval se na chladný, vlhký vzduch a šustění hnědého listí pod nohama. Jak utíkal, ostrá větvička mu poranila kotník. Jen pryč z této ulice, jen pryč z Fear Street! Co tady vlastně děláš tak pozdě v noci? Co kdyţ jsou ty historky pravdivé a ty jsi jen další obětí? Kdyţ se snaţil vsunout klíček do startéru, třásly se mu ruce. Nemohl nastartovat a propadl panice. Motor naskočil a on rychle ujíţděl pryč. Pevně svíral volant, jako by to byl záchranný kruh v rozbouřeném oceánu. Ale úplně zapomněl, jak dojel domů. Viděl před sebou jen změť světel a černou silnici. Nevěděl, zda vpadl do domu hlučně, nebo zda tiše našlapoval po schodišti. Do postele asi vklouzl oblečený. Stále před sebou viděl ty vodnaté oči a bolest v nich. Bolest, smíšenou s nenávistí. A ta slova. 34
Anna je mrtvá. ANNA JE MRTVÁ. Neusnul dřív neţ ve čtyři hodiny ráno. I tak to byl jen lehký, přerušovaný spánek, plný vidin neznámých obličejů, blikajících světel aut, která chvílemi svítila přímo na něj, nebo ho prosvěcovala naskrz. V pondělí ráno se nezdrţoval snídaní. Pospíchal do školy, aby tam hledal Annu. Přišel brzy – asi dvacet minut před zvoněním. Čekal u její skříňky. V šatně bylo jen několik ţáků. Zívali jeden na druhého a opírali se o skříňky, jako by měli kaţdou chvíli spadnout. Snaţil se Anninu skříňku otevřít, ale nepodařilo se mu to. Sedl si se zkříţenýma nohama na podlahu a čekal. Za chvíli se šatna začala plnit přicházejícími ţáky a hlukem. Někteří coryho zdravili. „Co tady děláš, Brooksi?“ ptal se Arnie hned, jak se objevil ve dveřích. „Jen tak sedím,“ odpověděl Cory. To Arniemu nestačilo. Taškou s knihami mrštil po Corym tak, aby ho povalil na zem. To se mu ale nepodařilo, protoţe Cory uhnul. Arnie se smál a utíkal pryč. „Kde je Anna?“ Anna je mrtvá. Anna je duch. Ale vţdyť duchové nejsou! Její skříňka je skutečná. Zatočil číselníkem a ještě jednou zatlačil na dvířka. Zvonilo. Postavil se. Měl pocit, ţe váţí čtyři sta kilogramů. Uţ dvě noci nemohl spát. Ţáci spěchali do tříd a šatna se rychle vyprázdnila. I on musel spěchat. Uţ dvakrát se v poslední době opozdil a nerad by dostal poznámku. Ale kde je Anna? Dnes nepřišla. Samozřejmě, ţe nepřišla. Anna je mrtvá. Ale vţdyť ji viděl na vlastní oči! Vţdyť s ní hovořil! Do třídy přišel těsně po zvonění. Celé dopoledne se snaţil, aby neusnul, aby měl alespoň otevřené oči. Naštěstí ho ţádný z učitelů nevyvolal. Připadalo mu, ţe ho ani nevnímali, jako by tam nebyl. Moţná, ţe i já jsem se stal duchem, uvaţoval. Čekal na Annu na chodbě před třídou, ale nepotkal ji. Před obědem, kdyţ si ukládal tašku do skříňky, málem vrazil do Lisy. 35
„Byla dneska ve škole Anna Corwinová?“ ptal se nedočkavě. „Dobrý ráno!“ „Promiň. Dobrý den, Liso. Byla dneska ve škole Anna Corwinová?“ Zlostně práskla dveřmi skříňky. „Ne, nebyla.“ Cory odloţil tašku. Nevšímal si nazlobeného výrazu ve tváři kamarádky. „Takţe asi chyběla…“ „Chováš se jako Sherlock Holmes.“ Lisa pomalu zamkla skříňku a odcházela. Pak se ale rozmyslela a vrátila se. „Co je s tebou, prosím tě? Něco tě trápí?“ „Trápí?“ Jak Lisa ví, ţe ho něco trápí? „Proč se chováš jako cvok?“ „Nechovám se jako cvok. Já jenom –“ Začal se omlouvat, ale pak ho napadlo, ţe by se jí měl svěřit. Musí někomu povědět, o co jde, a ona je jeho nejbliţší přítelkyní. Kdyţ šli k jídelně, vyprávěl jí, jak strávil zbytek sobotní noci. Jak jel do Fear Street, jak klepal na dveře a jak mu divně vypadající mladík řekl, ţe Anna je mrtvá. Lisa tiše poslouchala a tvářila se zarputile. Ale kdyţ Cory skončil, zlost zmizela a Lisa projevila zájem. „Je to celý nějak divný,“ poznamenala, kdyţ stáli ve frontě na oběd. „Je to hodně divný. Ale já na to nemůţu nemyslet…“ „Já myslím, ţe jsi zaklepal u nesprávného domu.“ Usmívala se a byla spokojená svým nápadem. „Co to povídáš?“ „Jen to, ţe to asi byl špatný dům. Probudil jsi toho kluka a on si z tebe udělal legraci.“ Dívala se na Coryho a čekala, ţe její teorii přijme. Jeho reakcí však byl jen smutný, nešťastný pohled. „Ty si nedělej legraci,“ brumlal sklíčeně. „Určitě jsem si dům nespletl.“ „To nemůţeš tak jistě vědět,“ stála na svém, i kdyţ uţ bylo zřejmé, ţe se svou teorií neuspěla. „Co vlastně myslíš, ţe se stalo?“ Dloubla ho pod ţebra jako kdysi, kdyţ byli malými dětmi. „Proč jsi vlastně jel do domu té dívky uprostřed noci? Proč ji celé dny hledáš? Proč jsi tak posedlý Annou 36
Corwinovou? Jsou na světě i jiný dívky, copak nevíš?“ Neodpověděl. Zdálo se, ţe se dívá někam do dálky za ní. „Cory, slyšel jsi, co jsem říkala?“ „Jo, jistě,“ odpověděl rychle, ale stále se díval kamsi jinam. „Říkala jsi, ţe ten chlapík ve dveřích si ze mě utahoval.“ Anna je mrtvá. Pěkný vtip! „Tak ahoj, Cory.“ Prudce mu potřásla rukou a chystala se k odchodu. „A co oběd?“ volal za ní. „Nemám uţ hlad. Půjdeš ze školy rovnou domů?“ „Nemůţu. V pondělí pomáhám vţdycky v kanceláři.“ Mnozí ţáci si po vyučování přivydělávají písařskými pracemi. Plat není špatný, práce snadná, jednotvárná. Viděl, jak odchází přeplněnou jídelnou k dvojitým dveřím, které vedly do haly. Proč ho obvinila, ţe je cvok? Sama se chovala jako blázen. Proč se na něj vţdycky zlobí? Co jí udělal? Najednou ho něco napadlo. Kancelář. Samozřejmě. Proč ho to nenapadlo dřív? Kancelář. V kanceláři si po vyučování zodpoví všechny otázky. Odešel z fronty na obědy a vydal se ke dveřím. Šel ven na vzduch na malou procházku. Uţ neměl hlad. Cory měl prsty celé fialové. Bylo mu tak vţdycky, kdyţ přepisoval na kopírce. Zůstávaly fialové několik dnů. Proč školy pouţívají tak zastaralé metody, uvaţoval. Skončil se psaním zprávy o vývoji školy. Tiše se přiblíţil ke dveřím vnitřní kanceláře. Nakoukl dovnitř. Místnost byla prázdná. Pan Sewal odešel dřív, protoţe ho bolel zub. Také jedna ze sekretářek byla nemocná. Zůstala jen slečna Markinsová, která byla zaneprázdněna psaním v jiné kanceláři. Vzduch byl čistý. Pravděpodobně čistý zůstane. Pronikl do vnitřní kanceláře. Tiše za sebou zavřel dveře. Ruka uţ sahala po vypínači, aby rozsvítila, ale pak si uvědomil, ţe by to nebylo dobré. Slečna Markinsová by si toho jistě všimla. Plíţil se k ředitelskému stolu uprostřed místnosti. Ze zarámovaných fotografií 37
se na něho vyčítavě dívali dva synové pana Sewala. Tiše prošel kolem aţ k objektu svého zájmu. Naproti, u zadní stěny, stály šedé skříňky. V nich byly záznamy o všech studentech ze Shadyside. Byly to důvěrné dokumenty, které mohly znamenat pro studenta jak úspěch, tak mohly jeho ţivot zničit. Většina studentů ze Shadyside je vedena k tomu, aby tomu věřila. „Je mi líto, ale musíme to dát do vašich dokumentů.“ Kdyţ to řekne nějaký učitel, kaţdý ví, ţe student je ztracený, ať se jedná o cokoliv, o zločin, nebo obyčejnou chybu. Bude tě provázet celým ţivotem, protoţe bude uloţena v tvých dokumentech. Cory prošel první řadu zásuvek kartotéky. Rychle prohlíţel identifikační karty. Pouhá skutečnost, ţe se nachází ve stejné místnosti s dokumenty, jej tak znervózňovala, ţe stěţí přečetl jména na kartičkách. Na chvilku přerušil hledání, nabral dech a četl dál. Slečna Markinsová ještě kdesi psala. Nemůţu uvěřit, ţe dělám něco takového. Co tady vlastně provádím, ptal se sám sebe, kdyţ vytahoval dlouhou spodní zásuvku. Odpověď na tuhle otázku znal. Hledal dokumenty Anny Corwinové. Hledal pravdu o ní. Chtěl o ní vědět co nejvíc. Prsty rychle probíraly lístky. Věděl, ţe to není správné, ţe je to přímo bláznivé, ţe nikdy dřív takové věci nedělal. Neţ se objevila Anna, nikdy by nic podobného neudělal. Kroky. Zatajil dech. Schoval se pod stůl pana Sewala. Slečna Markinsová vstoupila do místnosti. Slyšela ho, nebo ne? Málem vykřikl. Nechal otevřenou zásuvku kartotéky. Jestli to uvidí, hned bude vědět, ţe tady někdo byl. Stála za stolem. Její nohy byly asi tři palce od jeho obličeje. Na okamţik si představil, ţe by ji chytil za kolena. Jen tak, jen proto, aby slyšel, jak hlasitě umí ječet. Pro legraci. Byla by to poslední legrace, neţ ho dosud vyrazí. Navţdycky ho zavrhnou, vloţí do tajných dokumentů. Zadrţel dech. Zdálo se mu, ţe ho zadrţuje od chvíle, kdy vešel do 38
kanceláře. Byla opřená o stůl a něco psala. Pravděpodobně nechávala vzkaz panu Sewalovi. Nemůţe uvěřit, ţe tady sedím pod stolem pana Sewala, říkal si. Ale v mysli se mu zase objevil Annin obraz. Slyšel slova divného mladíka stojícího ve dveřích toho domu. Slečna Markinsová dokončila psaní vzkazů a vyšla z kanceláře, aniţ by si všimla otevřené kartotéky. Uslyšel opět klepání stroje. Odváţil se vyjít ze svého úkrytu a vrátit se ke kartotéce. Vyhledal písmeno C. Co mi řekne Annina přihláška? Jakou objevím pravdu o té krásné dívce, která tak dokonale ovládla moje myšlenky? Corn… Corneman… Ruce se rychle pohybovaly. Konečně. Cornewall… Corwood… Corwyrth… Počkat. Vrátil se zpátky o pět aţ šest jmen, pak pokračoval dál. Nemohl ţádné vynechat, všechna byla dobře zařazena. Kartičky pokračovaly od Cornwall ke jménu Cornwood. Nebyla tam ţádná se jménem Anna Corwinová.
39
VIII. „Bacha! Podívej se na tamtoho frajera!“ Arnieho hlas zněl i nad burácejícím davem. „Je moc vysoký,“ usoudil David. „Tak sedm stop – a to je teprve prvák!“ „Takţe ještě poroste,“ dodal Arnie. Oba se podívali na Coryho. Stál netečně a hleděl kamsi dopředu přes tělocvičnu. „Hej, Brooksi! Východ volá, Broooksi!“ houkl mu David přímo do ucha. Ale Cory nereagoval. Vedoucí muţstev dali hráčům během přestávky obvyklé pokyny a hra pokračovala dál. Veterville se svými sedm stop vysokými pivoty smetlo shadysideské Pumy ze hřiště. „Mají jen jedno eso – toho vysokého frajera,“ usoudil David. „Přisoudil bych to spíš tomu zadákovi,“ hulákal Arnie tak hlasitě, ţe ho slyšela neméně polovina tělocvičny. „Člověče, ten je ale mazaný!“ David i Arnie čekali, ţe se i Cory připojí se svým názorem. Ale ten neřekl nic. Díval se na ně, jako by je viděl poprvé v ţivotě. Pak utrousil: „Dobrá hra.“ Nutil se do úsměvu. „Na jakou hru ses koukal? Prohráváme o dvacet bodů!“ vyštěkl Arnie. „Hra vypadá ještě hůř neţ skóre,“ dodal David. Oba propukli v bouřlivý smích a plácali se po ramenou. Slabý úsměv zmizel z Coryho tváře. Otočil se a opět si prohlíţel obecenstvo. „V poslední době je s tebou spousta legrace, Brooksi,“ ozval se Arnie. Naklonil se přes Davida a dal Corymu herdu do zad. „Jdu za Cokem,“ oznámil a zmizel mezi lavičkami. 40
„Je ti něco?“ Ptal se David. Musel se ptát dvakrát, neţ ho Cory začal vnímat. „Je mi dobře.“ „No tak prima. A proč jsi nebyl na tréninku?“ „Nevím. Myslím, ţe jsem zapomněl.“ „Welner se děsně vztekal. Je to uţ druhý trénink tenhle týden, kdy jsi nepřišel. A páteční je nejdůleţitější – zítra.“ „Vím,“ řekl Cory lhostejně. „Dej mi pokoj, Davide, nejseš moje máma.“ David se urazil. „Ale jsem s tebou v druţstvu, ne? Jsem tvůj kamarád, nebo ne?“ „No a co má bejt?“ „To je všechno, co mi řekneš? Jaký máš problémy, Brooksi?“ „Ale nic. Jen –“ Dav začal burácet. Všichni kolem vyskočili na nohy. Něco se zřejmě na hřišti přihodilo, ale Davidovi a Corymu to uniklo. Kapitáni druţstev se vraceli na hrací plochu. Tribuny se otřásaly ohlušujícím řevem. Cory se podíval na tabuli s výsledky. Cougarovy Pumy uţ sníţily náskok na 15 bodů. „Je v tom ta blonďatá holka, co?“ zkusil to David zase, kdyţ se dav poněkud utišil. „Snad,“ pokrčil Cory rameny. Nechtěl se nechat vtáhnout do diskuse s Davidem. Bylo mu zle. Opravdu zapomněl na trénink v gymnastice. Jak je to moţné? Ztratil kvůli té dívce hlavu? „Chodíš s ní na rande?“ ptal se David. „Neviděl jsem ji.“ Odpověděl Cory a zahleděl se přes hřiště. „Coţe?“ „Slyšel jsi. Neviděl jsem ji celý týden. Kaţdý den jsem ji hledal, ale nebyla ve škole.“ „A proto se chováš jako pomatenec?“ „Nevšímej si mě, Metcalfe,“ Cory se zamračil. „Proč si kazíš celý závody v gymnastice pro holku, kterou neznáš a kterou jsi skoro neviděl? To nedává smysl.“ Cory mlčel. Pak najednou vyhrkl: „Nevím totiţ, jestli vůbec existuje!“ Ihned litoval, ţe to řekl. Nedávalo to smysl a on to věděl. A teď dal Davidovi jen další příleţitost, aby se mu vysmál. 41
Ale David kupodivu projevil zájem. „Co tím myslíš Brooksi? Říkal jsi, ţes ji několikrát viděl, ţe jste spolu mluvili. Říkal jsi, ţe je z Lisyny třídy. Všechno tohle jsi mi vyprávěl, protoţe o ničem jiným s tebou nebyla řeč. Tak co tady kecáš, ţe neexistuje?“ „Kaţdý pondělí pomáhám ve školní kanceláři. Tenhle týden v pondělí odpoledne jsem se podíval do spisů. Nemá tam přihlášku.“ David se zatvářil překvapeně, ale z jiného důvodu, neţ si Cory myslel. „Ty – ty čteš tajný spisy?“ křičel. „Boţe! Co si o tobě mám myslet?“ „Nechtěl jsem, ale –“ „Rozbil bych si hubu, kdybych zjistil, ţe ses hrabal v mých spisech! Nejradši bych to udělal hned, abych ti nebyl dluţnej!“ „Neblbni,“ bránil se Cory. „Ty mi nerozumíš. Minulý týden jsem jel za ní domů a ten chlápek mi řekl…“ Dav zahřměl, hlasitý řev se odráţel od dlaţdicových stěn. Cory se podíval na tabuli s výsledky. Shadyside prohrávalo o dvacet bodů. Arnie se prodíral zpátky do řady a usedl vedle Davida. „Jak říkám, ten frajer je moc vysoký.“ Pobryndal si triko coca-colou. „Měli by dát koše vejš.“ „Nebo na podlahu,“ souhlasně přikývl David. Oba se začali řehtat. Cory se postavil. „Asi půjdu, stojí to za houby.“ „Ty stojíš za houby,“ křičel na něj Arnie. „Zrovna se přistěhovala, ne?“ David táhl Coryho zpátky na lavici. „Moţná.“ „Třeba ještě neposlali z původní školy lejstra.“ „Zase mluví o tý potrhlý blonďatý holce?“ zabručel Arnie. Naklonil se přitom přes Davida, aby Cory slyšel. „Cos jí udělal?“ šklebil se. „Musí být fajnová, jinak bys asi nezmeškal tolikrát trénink!“ Arnie se smál, jako by se mu povedl nejlepší vtip v ţivotě. Cory jen zlostně kroutil hlavou. Uvědomil si, ţe musí na své kamarády působit jako blázen. Sám sobě si tak připadal. Nikdy dřív nebyl nikým tak zaujatý. Nikdy se mu nestalo, ţe by něco nemohl pustit z hlavy, ţe by se nemohl přinutit, aby na to přestal myslet. Vţdycky byl pánem svých myšlenek. A teď – teď. Nedovede se snad ovládat? 42
„Uvidíme se později,“ řekl a rychle pospíchal dolů uličkou, aby ho kamarádi nemohli zadrţet. Dav burácel, ozývaly se nové a nové vlny řevu. Malá skupinka westervillských fanoušků hlasitě provolávala slávu. Vypadá to na špatný večer pro všechny, myslela si Cory. Očima prohledával lavice, řadu po řadě. Ale Anna tam nebyla. Sedl si do auta a třásl se zimou. Na třetí pokus nastartoval. Chvíli jezdil bezcílně kolem, dolů po Park Drive, potom přes Hawthorne k Mill Road. Ulice byly prázdné, domy většinou tmavé. Zapnul rádio, ale ţádná hudba se mu nelíbila. Uvědomil si, ţe je velmi unavený. Skoro celý týden se dobře nevyspal. Otočil se a zamířil domů. Uţ téměř usínal, kdyţ ho vzbudil telefon. Sáhl automaticky po budíku. Bylo půl druhé v noci. Natáhl ruku po sluchátku. Chvíli šátral, neţ se mu podařilo ho uchopit. „Haló?“ „Drţ se dál od Anny.“ „Coţe?“ Hlas na druhém konci byl chraplavý, šeptavý, tak tichý, ţe bylo nemoţné rozlišit, zda patří muţi, nebo ţeně. Slova byla sotva rozpoznatelná. „Drţ se dál od Anny,“ šeptal cizí hlas pomalu a zřetelněji. Kaţdé slovo bylo plné hrozby. „Je mrtvá. Je to mrtvá dívka. Drţ se od ní dál, nebo budeš další.“
43
IX. Cory náhle pocítil chlad. Vyskočil z
postele a potmě šel k oknu loţnice. Zkusil, je-li dobře zavřené. Pak sáhl na radiátor topení. Byl úplně rozţhavený, sálalo z něj teplo. Dlouho tam stál a snaţil se zahřát. Díval se na zátiší dvora osvětleného jen bledým půlměsícem. Stále slyšel ten šeptavý hlas z telefonu. Zvedl ruce, tahal se za černé kadeře, snaţil se, aby ten drsný šepot zmizel, aby se ta hrozná slova uţ v jeho mysli neopakovala. Nešlo to. Uvědomil si, ţe chlad vychází zevnitř. Vzdálil se od topení, zakopl o pantofle leţící uprostřed pokoje a svalil se do postele. Někdo ohroţuje jeho ţivot. Někdo ví, kde bydlí. Někdo ví, jak ho dostat. Někdo ho zná a ví, ţe se zajímá o Annu. Někdo chce mít jistotu, ţe se Anně nepřiblíţí. Ale kdo? Někdo z jejích přátel si z něho dělá legraci? Ne. To nebyla legrace, bylo to míněno doopravdy. Ten šepot byl plný skutečné hrozby, opravdové nenávisti. Hrozba byla váţná. Drţ se dál od Anny – nebo budeš také mrtvý! Kdo to byl? Ten cizí mladík s baculatými tvářemi, který mu otevíral dveře corwinova domu? Moţná. Bylo těţké to z šepotu poznat. Cory pevně sevřel víčka a snaţil se šepot vyhnat z hlavy. Bylo mu uţ trochu tepleji, ale zdaleka se mu nechtělo spát. Převracel se ze strany na stranu. Najednou si uvědomil, ţe přemýšlí o tom podivném muţi, kterého potkal v noci ve Fear Street. Viděl před sebou jeho ošumělý šedivý 44
kabát, neholený obličej, zlostný výraz, s jakým si Coryho prohlíţel. Říkal, ţe je sousedem Corwinových, ale proč byl před jejich domem tak pozdě v noci? Tvrdil, ţe byl venku se psem, ale Cory ţádného psa neviděl. Proč ho varoval? Proč mu doporučoval, aby odjel? Bylo to varování, nebo hrozba? Cory se snaţil vypudit z hlavy tvář toho muţe. Rozhodl se, ţe bude myslet na Annu. Její jasné, modré oči připomínaly oči panenky, rudé rty kontrastovaly s bledou pokoţkou. Vzpomněl si na sen, ve kterém ho znovu a znovu líbala. Zazvonil telefon. Ještě byl vzhůru, ale polekal se. Rychle vyskočil z postele. Zvedl sluchátko dřív, neţ telefon zazvonil podruhé. „Halo?“ V ústech měl sucho, hrdlo sevřené. „Cory, to jsi ty?“ ozval se slabý jemný hlas. „Ano.“ Srdce se mu rozbušilo. Stěţí mohl mluvit. „Můţeš mi pomoct, Cory?“ Hovořil s ní jen jednou, ale ihned poznal její něţný, téměř dětský hlas. „To jsem já Anna. Anna Corwinová.“ „Já vím.“ V tu chvíli se cítil hloupě. Jak mohl vědět, ţe je to právě ona, kdo mu volá uprostřed noci? Bylo jasné, ţe na ni stále myslí. „Potřebuju, abys mi pomohl,“ prosila. Mluvila rychle, její hlas byl jen o málo silnější neţ šepot. „Neznám tu nikoho jiného. Jsi jediný člověk, se kterým jsem mluvila. Pomůţeš mi?“ Zdálo se, ţe je velmi vystrašená, tak zoufale vystrašená! „Dobrá…“ Proč vlastně váhám? Je to snad proto, ţe mi někdo řekl, abych se od ní drţel dál? „Prosím – přijď rychle,“ ţadonila. „Setkáme se na rohu Fear Street, těsně za naším domem.“ Její hlas zněl sice ustrašeně, ale zároveň působil přitaţlivě. Chlad, který Cory pocítil, nepramenil jen ze strachu. Byla v něm příměs vzrušení. Podíval se přes místnost na budík. Jedna hodina třicet sedm minut. Opravdu váţně uvaţuje o tom, ţe se oblékne a setká s cizí, vystrašenou dívkou z Fear Street uprostřed noci? „Prosím, Cory,“ šeptala. Teď zněl její hlas víc naléhavě neţ ustrašeně. „Potřebuji tě.“ „Tak dobrá,“ souhlasil. Nepoznával vlastní hlas. Nebyl si jist, zda 45
to byl opravdu on, kdo řekl ta slova. „Pospěš si,“ zašeptala a zavěsila. Chvíli poslouchal ticho v aparátu. Snaţil se ujasnit si, zda sní, nebo bdí. Skutečně mu volala Anna Corwinová a ţádala ho o schůzku? Myslel na ni, hledal ji celé týdny. Bylo moţné, ţe na něj také myslela? Ta myšlenka byla víc neţ vzrušující. Ale proč byla tak vystrašená? Proč tak naléhala, aby šel hned? Proč se s ním chtěla setkat venku na ulici? Ulice. Fear Street. Cory si začal oblékat dţíny, ale přestal, kdyţ si vzpomněl, kde Anna bydlí, kde se s ním chce setkat. „Je mi šestnáct let,“ říkal si. „Nejsem ţádný dítě. Není důvodu bát se takový hloupý ulice.“ Musel si však připustit, ţe čekání o samotě ve Fear Street uprostřed noci je strašidelné dost. Vzpomněl si na jeden příběh z Fear Street, popisovaný v novinách loni na jaře. Dvě auta jela ulicí v opačném směru a srazila se. Bylo to v noci. Jeden z obyvatelů slyšel náraz a vyběhl ven v pyţamu. Viděl, ţe v obou autech jsou ranění lidé. Někteří byli v bezvědomí, někteří namačkaní uvnitř rozbitých aut. Utíkal zpátky do domu, aby zavolal polici. Policie přijela za necelých deset minut. Našli rozbitá auta uprostřed ulice. Ale obě auta byla prázdná. Na sedadlech i na ulici byla jen tmavá krev. Všichni cestující zmizeli beze stopy. Nikdo nikdy neobjevil ani známku jejich existence. Šest lidí, šest zraněných lidí, kteří byli chyceni do pasti uvnitř dvou aut, zmizelo za dobu kratší neţ deset minut… Cory skončil s oblékáním. Věděl, ţe nemá na vybranou. Musel jít. Musel jít za ní. Potřebovala ho. Seběhl dolů po schodech, ve tmě udrţel rovnováhu. Doufal, ţe rodiče nic neslyšeli. Zhluboka se nadechl a pokračoval dál. Chvíli tápal ve tmě, neţ našel klíčky od auta na věšáku v předsíni. Tiše se vykradl z domu. Zapnul si bundu, aby se ochránil před chladem noci, a běţel k autu. Nastavil řadící páku na neutrál a vytlačil auto do vozovky. Nastartoval dál do domu. „Bude líp, kdyţ se tiše odplíţím… Ale proč to dělám?“ Protoţe Anna se trápí. 46
Projel Mill Road a zamířil na sever do Fear Street. Mraky přikryly měsíc, pouliční lampy osvětlovaly úzkou ulici jen slabě. Najednou uviděl, jak mu do cesty skočilo velké, šedé zvíře. Nebyl čas zpomalit. Náraz ho upozornil, ţe zvíře se dostalo pod kola. Podíval se do zpětného zrcátka, ale nic neviděl. Na několik vteřin zpomalil, ale rozhodl se pokračovat dál v cestě. Stejně nemůţe nic dělat. Pocítil nevolnost. Co to vlastně bylo za zvíře? Mýval? Jezevec? Na zajíce to bylo moc velké. Mohla to být taky vačice. Proklouzla mezi koly? Tak dost! Snaţil se myslet na Annu. V Mill Road nebyla ţádná auta. Potkal jen několik náklaďáků jedoucích opačným směrem. Jejich světla ho oslnila, takţe musel sklopit oči, nebo se dívat jinam. V okamţiku, kdy zabočil do Fear Street, se začal zvedat vítr. Obrátil se proti autu takovou silou, jako by mu chtěl bránit v další jízdě. Vnitřní strana okna se zamlţila. Stěţí viděl ven. Zpomalil, kdyţ jel kolem vyhořelého Simonsova domu. Holé stromy se ve větru ohýbaly, praskaly, spodní větve o sebe naráţely. Zastavil a otřel sklo hadrem. Bylo stále zamlţené, ale viděl o něco lépe. Projel kolem Corwinova domu. Byla úplná tma. Zastavil, díval se do oken a hledal nějakou známku ţivota. Ţádnou neviděl. Byl snad ten telefonní hovor jen ţert? Jel snad pro nic za nic? Ne. Byla to Anna. Poznal ji po hlase. Byla tak vystrašená, nemohl to být ţert! Dojel k obrubníku na rohu. Vítr stále lomozil větvemi stromů, listy vířily ulicí. Zhasl světla a motor nechal běţet. „Měl bych vylézt z auta. Kdyţ zůstanu uvnitř, nenajde mě.“ Ale vzpomněl si na svou poslední návštěvu ve Fear Street, na divného souseda, vytí neznámého zvířete a rozhodl se, ţe zůstane v autě. Vypnul motor. Pak jej opět zapnul. „Pustím si rádio, alespoň přehluší to strašidelný skučení větru.“ Uvědomil si, ţe by mohl vybít baterii. Nerad by zůstal stát ve dvě ráno ve Fear Street s autem, které nelze nastartovat. Motor vypnul. Otevřely se dveře. Vykřikl.
47
X. „Anno!“ „Ahoj, Cory,“ zašeptala stydlivě. Posadila se vedle něho na přední sedadlo. Byla zabalená do staromódní, krajkové šály, vlasy měla neupravené a neučesané. Její modré oči zářily vzrušením. Přivřela dveře auta. „Polekala jsi mě.“ Otočil se k ní. Podivně se smála jakýmsi ďábelským smíchem. Nebo to bylo tím tlumeným světlem? „Proč jsi mi volala? Co se děje?“ Přiblíţila se k němu tak, ţe se ho téměř dotýkala. Venku fičel vítr. Listy ze stromů se lepily na okna auta. „Cory, jsi jediný, kdo mi můţe pomoct,“ zašeptala. Lehce se třásla, jako by přemáhala strach. „Jsi jediný člověk, s kterým jsem mluvila.“ „Kde jsi byla celé dny? Hledal jsem tě.“ Zatvářila se překvapeně. Otočila se a dívala se do zadního okna. Bylo úplně zamlţené. Otřela rukou postranní okénko a vytvořila tak malé kukátko. „Byla jsi nemocná? Uţ jsi v pořádku?“ ptal se. Opět se usmála. „Já – byl jsem u vašeho domu. Chtěl jsem s tebou mluvit.“ Uvědomil si, ţe před ní musí vypadat jako blázen, ale slova uţ byla vyřčena. Nekontroloval co říká. Byl tak rád, ţe ji vidí! Bylo to vzrušující, ţe mu zavolala, ţe za ní jel uprostřed noci, ţe měli tajnou schůzku. Ale co to všechno znamená? Proč mu neodpovídá na otázky? „Máš nějaký potíţe?“ zeptal se. „Můţu pro tebe něco udělat? Celý týden jsem na tebe myslel. Fakt, myslela jsem na tebe nepřetrţitě od 48
chvíle, kdy jsem tě uviděl v jídelně…“ Jídelna. Proč připomínám tak trapnou příhodu? „Opravdu? Taky jsem na tebe myslela.“ Dívala se průzorem v okně. „Sleduje tě někdo? Je venku?“ „Nevím.“ „Vaši mi řekli – oni mi říkali, ţe jsi…“ Ne! Ne! Zase něco plácl. Proč se nekontroluje? Proč tak hloupě kecá? Nenáviděl stavy, kdy se nedovedl ovládat. Jako gymnasta tvrdě trénoval, aby ovládl kaţdý svůj sval, ale teď nedovede ovládnout ani svá ústa! „Já – jen jsem potřeboval vědět, ţe jsi opravdová,“ slyšel sám sebe. Zdálo se, ţe ji ta slova překvapila. Na tváři se jí pomalu tvaroval lstivý úsměv. „Jsem opravdová,“ šeptala. Dívala se mu přímo do očí. „To uvidíš.“ Najednou zvedla obě ruce a uchopila ho za zátylek. Navzdory nočnímu chladu měla ruce horké. Přitáhla jeho obličej k svému a své rty přitiskla na jeho. Byly hebké, teplé a vlahé. Pootevřel ústa. Vášnivě ho líbala a stále drţela jeho hlavu ve svých dlaních. Stěţí dýchal. Líbala ho stále silněji. Ozval se něţný vzdech. Polibek byl vzrušující mnohem víc neţ v tom nejkrásnějším snu. Chtěl, aby trval věčně, a zdálo se mu, ţe je to moţné. Nemohl uvěřit tomu, jak je šťastný. „Opravdu se mi to přihodilo?“ ptal se sám sebe. Zkusil ovinout své paţe kolem jejího pasu, ale zabránil mu v tom volant. Líbala ho dál, své rty tiskla na jeho, dokud neucítil bolest. Pak povolila. Vlahé rty klouzaly po tvářích k ušnímu lalůčku. Cítil její teplo, její dech. Něco šeptala: „Teď jsi celý můj.“ Bylo to tak? Slyšel správně? Ne! Tak to nemohlo být! Tak to neslyšel. „Teď uţ věříš, ţe jsem opravdová?“ ptala se. Stále ho objímala. Chtěl odpovědět, ale nevydal ţádný zvuk. Smála se. Hlasitý smích je oba překvapil, protoţe dosud byli potichu. Vítr se zvedal. Velké, hnědé, javorové listy naráţely na přední 49
sklo auta, jako by ho chtěly rozbít. Někde blízko se ozvalo vytí psa. Opřela se o sedadlo a tvářila se spokojeně. Ještě stále cítil chuť jejích rtů. Dlouho, dlouho nic neříkali. Konečně přerušil ticho. „Proč jsi mi volala, Anno?“ Ve skutečnosti ani nechtěl, aby mu odpověděla. Přál si, aby ho zase líbala jako předtím. Znovu a znovu. „Zdálo se mi, ţe se něčeho bojíš,“ pokračoval. Snaţil se nahmatat její ruku. Usmála se provinile. „Chtěla jsem vědět, jestli přijdeš.“ Zadívala se jinam. Otřela z okna páru a vytvořila tak další průhled. „Ty – ty jsi neměla ţádný potíţe?“ Stále se dívala jinam. „Věděla jsem, ţe přijdeš. Věděla jsem to.“ Díval se na její zlaté vlasy, které padaly v dlouhých pramenech přes hnědý šál. Chtěl ji znovu políbit a obejmout. Poloţil jí ruku na rameno. „Proto jsi volala? Chtěl jsi jen, abych přišel?“ Otočila k němu svou bezvýraznou tvář. Dlouho se tak dívala a nic neříkala. „Kdyţ jsem u vás byl, otevřel mi nějaký muţ.“ Musí se jí na to zeptat. Musí. Teď uţ byl přesvědčený o tom, ţe je skutečná a ţivá. Proč tedy její rodina tvrdila, ţe je mrtvá? „To byl můj bratr Brad,“ vysvětlovala. Dívala se přímo před sebe. „Kdyţ jsem se na tebe ptal, rozzlobil se. Říkal, ţe tam nebydlíš.“ „Brad vţdycky něco říká,“ šeptala a stále strnule hleděla před sebe. „Ale on…“ „Prosím tě, nenuť mě, abych mluvila o Bradovi. Je – je to blázen. Nikdy mě k tomu nenuť. Snaţ se mu vyhnout. On – můţe být i nebezpečný.“ Kdyţ to říkala, celá se roztřásla. „Povídal mi, ţe jsi mrtvá.“ Vyhrkl Cory. Na chvíli se jí oči rozšířily překvapením. Pak stiskla kličku dveří, otevřela a vyskočila z auta. Cory se snaţil ji zachytit, ale byla v okamţiku pryč. Otevřel dveře na své straně a běţel za ní. Vítr fičel, zvedal chomáče listí. 50
„Anno!“ volal, ale věděl, ţe nemůţe překřičet vítr. Utíkal dál. Zmizela mu ve tmě. „Anno! Anno!“ Ale byla pryč. Vítr ještě zesílil. Listí mu poletovalo nad hlavou a vířilo kolem nohou. Suché listy rachotily jako kosti. Na rtech ucítil chuť krve. Byl plný touhy jí porozumět, vědět, proč utekla, proč mu neodpověděla na otázky, proč se tak bála svého bratra. Touţil po dalších polibcích. Byl jen několik kroků od auta, kdyţ mu cosi velkého a silného skočilo zezadu na ramena.
51
XI. „Cory – probuď se! Pojď!“ „Coţe?“ „Probuď se! Vstávej! Mám tě snad zvednout jeřábem?“ „Co je?“ „Zkouším tě uţ nejméně deset minut probudit. Co je to s tebou? Copak jsi celou noc nespal?“ Matka ho uchopila za ramena a třásla jím. „Au!“ Rameno zabolelo. Ucukl. Všechno se mu začalo zpětně vybavovat. Rameno bolelo od toho, jak na něj skočil ten velký pes. „Cory vstávej! Za dvě hodiny máš gymnastiku. Měl by ses konečně probudit.“ Matka byla víc pobavená neţ nazlobená. Ještě nikdy ho nebudila s takovými nesnázemi. Nikdy předtím nestrávil celou noc ve Fear Street. Myslel na Anniny polibky. „Proč se tak usmíváš, Cory? Chováš se dneska jako blázen.“ „Promiň, mami. Dobrý ráno.“ Snaţil se myslet jasně. Usmíval se na ni, jenomţe ústa nespolupracovala, takţe úsměv byl nepřirozený, celý křivý. Snaţil se vypadat normálně. Nechtěl, aby se ho vyptávala, ale kladla milióny otázek. „Co je dneska za den?“ „Sobota.“ Chtěl odejít. „Sobota? Dneska máme soutěţ s Farmingville!“ „Neříkala jsem to snad? Nebo jsem se taky zbláznila?“ Posadil se na posteli a hlasitě zasténal. Otočila se a pozorně se na něho zadívala. „Pospěš si dolů, neţ ti vystydne snídaně.“ „Co je k snídani?“ 52
„Vločky.“ Oba se začali smát. Kdyţ odešla, opatrně si svlékl pyţamo a zkoumal zranění na rameni. Bylo hodně poškrábané. Obrovský dobrman Voltaire po něm skočil jako po nějaké myši. V myšlenkách se má celá příhoda vracela. Znovu slyšel hluboké zavrčení a cítil horký dech psa. Pak ho obrovské tlapy srazily k zemi. Psí čelisti hlasitě cvakaly, chňapaly, příšera hrozivě vrčela. Zdálo se mu, ţe leţí na zemi celé hodiny. Pak přišel ten podivný soused v šedém kabátě. „Voltaire, lehni! A ty si sedni, chlapče,“ vyzval Coryho klidně, bez náznaku jakékoliv emoce. Pes ho ihned poslechl. Tiše odcházel, ozývalo se jen těţké supění. „Ty jseš tady zase, synu?“ Ani se neomluvil. Pozorně se díval, jak Cory vstává a kvílí bolestí. „zase jsi byl na návštěvě u Corwinů?“ Něţně hladil dobrmana po hlavě, jako by mu děkoval za dobře vykonanou práci. „Já – zrovna jsem odcházel,“ koktal Cory. Srdce mu hlasitě bušilo, ramena ho bolela, hlava se mu točila. „Lidi obvykle nechodí v noci do Fear Street.“ Výraz neznámého muţe zůstával nečitelný. Corymu to připadalo jako hrozba. Neodpověděl. Nasedl do auta, nastartoval a odjel. Muţ i pes se za ním dívali, dokud nezmizel. Co se tam vlastně stalo? Uvaţoval. Proč se ten podivný chlapík objeví vţdycky, kdyţ Cory parkuje u Corwinova domu? Sleduje ho, Je to opravdu jejich soused? Špehuje Annu? Nebo je to snad bratr Brad v přestrojení, Ale to snad ne! Kdo to teda je? Teď je ráno. Do závodů s Farmingville zbývají asi dvě hodiny. Prohlíţel si v zrcadle poškrábaná ramena. Jak to vysvětlí Welnerovi? Jak se vůbec vyšplhá na kruhy? Zacvičil paţemi, aby je vyzkoušel. Není to tak zlé, snad bolest překoná. Rychle se oblékl do starých dţínů, nového trika a spěchal na snídani. Rozhodl se, ţe půjde do tělocvičny dřív a rozcvičí se. Všechno bude dobré. Myslel na Annu. Jak je něţná, srdečná! Konečně se přesvědčil, ţe je ţivá. Ale – byla ţivá? Musím být v pořádku. S nechutí si přehodil přes rameno ručník. Chtěl se proběhnout vzadu za lavicemi. Vrazil přímo do Lisy. 53
„Au!“ vykřikla a třela si rameno. „Koukej před sebe!“ „Co tady děláš? Budou závody.“ „Váţně? Jak ty to můţeš vědět?“ „Dej mi pokoj. Přišla jsi jen proto, abys mě uráţela?“ ptal se rozzlobeně. Dal se do běhu. Utíkala za ním. „Ne, promiň. Jen mi to vyklouzlo.“ Vzala ho za rameno, aby ho zastavila, ale odstrčil ji. „Co se děje?“ „Přehnala jsem to, vím.“ Neměl sílu na to, aby jí řekl pravdu. Nevěděl, jak začít. „Díváš se na závody?“ „Ne. Opravdu ne. Přišla jsem jen proto, abych viděla tvou sestavu na bradlech.“ „Nebyla to ţádná sestava na bradlech, bylo to vystoupení klauna,“ řekl Cory s upřímným smutkem. „Promiň.“ Chtěla mu zase poklepat na rameno, ale rozmyslela si to. „Přišla jsem, abych ti něco řekla. Něco, co by tě mohlo zajímat.“ Byla napjatá, ústa měla sevřená. „Nemůţe to počkat?“ „Je to o Anně Corwinové.“ „Povídej,“ souhlasil. Ručník odhodil na podlahu. Zamračil se. Vzala ho za ruce a odvedla do rohu tělocvičny. „Byli jsme včera večer u sestřenice.“ „Fakt?“ „Moje sestřenice má kamarádku, která chodí do Melrose. Mluvila jsem s ní, ptala jsem se, jestli zná Annu Corwinovou, protoţe Anna prý chodila do Melrose předtím, neţ se přestěhovala sem.“ „Váţně? Pokračuj!“ „Kdyţ jsem se jí zeptala na Annu, ta holka úplně zbledla.“ „Proč?“ ptal se netrpělivě. „Co ti říkala?“ „Nebudeš tomu věřit. Říkala, ţe Anna sice byla v jejich třídě, ale – ţe Anna je mrtvá.“
54
XII. Cory se zatvářil nejdřív překvapeně, pak se na jeho tváři objevila zlost. „To není legrace, Liso. Proč jsi mě sem vedla? Abys mi řekla takovou pitomost?“ Chtěl odejít, ale strčila ho zpátky ke zdi. „Au!“ Rameno zabolelo. „Promiň. Nech mě domluvit, to není vtip. Ta holka říkala, ţe to byla tragédie. Ve škole se o Anně říkalo, ţe se stalo něco podivného, ale nikdo nevěděl přesně co. Prý spadla doma ze schodů a hned po pádu zemřela.“ „Ale to je nemoţný,“ odporoval slabým hlasem. Vzpomněl si na líbání minulé noci. Cítil, jak Anna pevně tiskne své rty na jeho ústa. „Je to prostě absolutně nemoţný.“ „Kamarádka mé sestřenice přísahala, ţe je to pravda. Stalo se to o letních prázdninách, lidi si o tom ještě dneska povídají…“ „No a co? Nevěřím tomu!“ Shýbl se pro ručník. „Je moţný to dokázat,“ pokračovala. „Obleč se. Dáme se do pátrání.“ „Ty ses zbláznila! Uprostřed závodů?“ Nervózně se díval po trenérovi. Welner nešťastně sledoval Arnieho sestavu na bradlech. „Stejně uţ jsi skončil, ne?“ Byla netrpělivá. „Jo. Nejenom v jedný disciplíně,“ souhlasil smutně. Vzpomněl si na své nepovedené představení. „Ale kdyţ mě trenér uvidí, ţe odcházím uprostřed závodů…“ Věděl však, ţe nemá na vybranou. Musí objevit pravdu o Anně. „Dobrá. Sejdeme se na parkovišti.“ Ujistil se, zda trenér ještě sleduje Arnieho cvičení, a vyklouzl ze dveří do šatny. Rychle se převlékl. 55
Ta historka o Anně přece nemůţe být pravdivá! Nemůţe být mrtvá! Přece to nebyl duch, koho líbal – nebo ano? Vzpomněl si na její vyděšený výraz, kdyţ ji poprvé oslovil a kdyţ se zmínil o strašení ve Fear Street. Ne. Rozum do hrsti. Strašidla a duchové přece neexistují. Dívka, která ho tak vášnivě líbala, musela být ţivá! O několik minut později se vyplíţil z budovy a nasedl do auta vedle Lisy. Zamířili k obecní knihovně. Během odpoledne padal sníh a stromy byly pokryté bílým popraškem. V šedavém světle vypadaly strašidelně. „Co je vlastně v knihovně?“ přerušil ticho otázkou. „Místnost s mikrofilmy. Mají tam na mikrofilmech všechny noviny. Chodím tam, kdyţ dělám články pro Spectator.“ Po celý zbytek cesty nikdo z nich nepromluvil. V knihovně si Lisa vyţádala noviny z Melrose staré čtyři aţ pět měsíců. „Tady,“ podávala Corymu svitek filmu. „Vezmi si prohlíţečku, já taky. Bude to rychlejší.“ Asi za dvacet minut našla, co oba hledali. Novinový článek z loňského jara. Cory viděl titulek: ANNA CORWINOVÁ, STUDENTKA Z MELROSE, ZEMŘELA PŘI NEHODĚ? Ostatní slova se mu rozplývala před očima. Byla tam fotografie – nezřetelné obrysy, velmi světlá, šedá. Jako by se děvče začínalo měnit v ducha, pomyslel si. Je to Anna. Ty oči, světlé vlasy. Jistě je to Anna. Díval se stále do přístroje, snaţil se zaostřit. „Ale – jak – myslím – jak si to vysvětluješ,“ Myšlenky mu vířily hlavou. Myšlenky na Annu, na to, jak s ní mluvil, jak se jí dotýkal. „Nevím, jak si to vysvětlit. Nevím vůbec, co na to říct.“ Díval se na šedou fotografii a znovu na titulek. Otázky se donekonečna opakovaly. Jak můţe být Anna Corwinová mrtvá? Jak můţe být Anna Corwinová mrtvá? Znovu cítil její rty tisknoucí se na jeho, dokud polibek nezabolel a na rtech se objevila krev. Jak by mohla být Anna Corwinová mrtvá? Ten večer byl Cory velmi unaven, takţe nemohl nic dělat. Snaţil se dokončit některé domácí úkoly, ale nesoustředil se. O půl deváté 56
se vykradl z domu. Chtěl se chvilku projíţdět kolem města. Po stranách silnice byly ještě bílé cestičky, na trávnících zbytky sněhu z odpoledne. Jezdil bezcílně známým okruhem po North Hills, kolem školy, přes Canyon Road a zpátky. Celou dobu věděl, kde skončí. Ve Fear Street. Zaparkoval na chodníku před Corwinovým dvorkem a díval se na dům. Obloha nad ním byla červená, dům se zdál téměř neskutečný. Připomínal záběr z hororového filmu. Jako obvykle byla uvnitř téměř úplná tma. Okenice na straně domu ve větru hlučně bouchala o stěnu. Z jednoho okna v prvním patře vycházelo nejasné světlo. Cory se tam díval, ale nezdálo se, ţe by uvnitř někdo byl. Světlo zablikalo. Náhle za sebou uslyšel hluk, štěkání psa. Ve zpětném zrcátku viděl obrovského dobrmana, jak se vrhá na auto. Přeskočil auto a ulici jako kůň. Podivný soused v šedém kabátě stál těsně za autem. Zase je tady, pomyslel si Cory. Střeţí snad se svým psem Fear Street celé noci? Jsou to také duchové. Je to stráţný duch. Je tu proto, aby bránil v odhalení pravdy o Fear Street – v odhalení skutečnosti, ţe kaţdý, kdo ţije ve Fear Street, je mrtvý. Zatřásl hlavou, aby odehnal směšné myšlenky. Nastartoval rychle motor a prudce sešlápl pedál. Ve zpětném zrcátku viděl, jak se muţ i pes zmenšují a vzdalují. Jel přímo domů. Skočil do postele a rychle usnul. Zdálo se mu o závodech v gymnastice. Cvičil na kruzích. Uvědomil si, ţe neví, jak se dostat dolů. Všichni se na něho dívali a čekali, jak se bude pohybovat. Ale on zapomněl, jak dál. Probudil se, protoţe se někdo dotýkal jeho obličeje. Posadil se na posteli. Byl rád, ţe sen skončil. Čísi ruka hladila jeho tvář. V okamţiku se probudil úplně. Anna! Seděla na posteli vedle něj, její modré oči hleděly do jeho. „Co tady děláš? Jak ses sem dostala?“ šeptal chraplavě, ospale. „Věnuj se mi, Cory. Prosím tě,“ ţadonila. Vypadala ustrašeně a opuštěně. Hladila ho stále po tváři. Rty přitiskla na jeho čelo. 57
„Anno –“ Zvedl ruce, chtěl ji přitáhnout k sobě. Usmívala se na něho. Jemné vlasy pohladily jeho obličej. „Anno – proč vaši říkali, ţe jsi mrtvá?“ Nezdálo se, ţe by byla překvapená, nebo ţe by ji otázka rozrušila. „Jsem mrtvá,“ šeptala mu do ucha. „Jsme mrtvá, Cory. Ale přesto se mi můţeš věnovat.“ „Jak to myslíš?“ Najednou ho přepadl děsivý strach. Zdála se tak zvláštní, bledá, téměř průzračná. Vpíjela se svýma očima do jeho. Ty oči nebyly přátelské. Byly plné hrozby – ďábelské! „Jak to myslíš?“ opakoval, neschopný zakrýt strach. „Můţeš přece také zemřít,“ šeptala. „Potom můţeme být spolu.“ „Ne!“ vykřikl a odstrčil ji. „Ne, to nechci!“ Zazvonil telefon. Posadil se a rozhlíţel se kolem. Anna nikde. Byl to sen. Všechno to byl jen sen. Telefon zvonil doopravdy. Podíval se na hodinky na stolku. Těsně po půlnoci. Sáhl po sluchátku. „Haló, Cory?“ šeptal hlas – Annin hlas. „Ahoj, Anno,“ odpověděl také šeptem. „Cory, přijď rychle. Prosím tě! Musíš rychle přijít. Prosím. Ale neparkuj před naším domem. Počkám na tebe před tím starým, vyhořelým sídlem. Pospěš si, Cory! Jsi jediný, na koho se můţu obrátit.“
58
XIII. Drţel sluchátko ještě dlouho poté, co zavěsila. Potřeboval vědět, ţe skutečně ţije, ţe se mu to všechno jen nezdálo. Ano. Opravdu mu volala. Byla skutečná, ţivá. Půjde tam? Má snad na vybranou? Myslel na to, jak blízko u něho seděla v autě, jak se k němu tiskla, líbala ho, líbala ho, líbala ho… Samozřejmě, ţe musí jít. Potřebuje ho. A on potřebuje… zeptat se jí na všechno, co mu bylo nejasné. Potřebuje jednou provţdy najít pravdu o ní. Během několika vteřin se oblékl. Zhasl stolní lampu a tiše se plíţil dolů ze schodů. Kdyţ byl asi v polovině schodiště, otevřely se dveře loţnice rodičů. Otec zabručel do tmy. „Cory, to jsi ty?“ Musel odpovědět. Otec by si myslel, ţe je to zloděj. „Ano, tati, to jsem já.“ „Co se děje? Co děláš?“ Rychle něco vymysli, Cory. Něco rychle vymysli. „Jdu dolů, abych se něčeho najedl. Probudil jsem se z hladu.“ Otec zabručel, ale uvěřil. „Myslel jsem, ţe zvonil telefon.“ „Jo zvonil, ale byl to omyl.“ Čekal, dokud otec za sebou nezavřel dveře loţnice, pak tiše sestoupil po schodech dolů a vyšel ven ze dveří. Byla větší zima neţ tu první noc, kdy se takhle plíţil ven, jen nefoukal vítr. Zem pod teniskami mu připadala studená, mrazivá. Měsíc se schoval za husté mraky. Auto nechal jako obvykle sjet dolů ulicí bez zapnutého motoru a nastartoval aţ v bezpečné vzdálenosti do domu. 59
Mill Road byla stejně tmavá a prázdná, jako tehdy. Cory hleděl na bílou čáru uprostřed vozovky. Myslel na Annu. Opravdu měla nějaké potíţe? Její hlas byl tak vystrašený, rozrušený. Jaké mohla mít problémy? Bála se mu to snad říct? Nebo ho jenom chtěla vidět? Jestliţe ano, tak proč ho chce vidět vţdycky v noci? Proč mu nedovolí parkovat blízko jejich domu? Proč se s ním chce setkat ve Fear Street zrovna před tím strašidelným Simonovým domem? Vzpomněl si na sen, který ho tak rozrušil. Myslel i na fotografii z novin. Chtěl ji zase líbat. Znova a znova! Jak by to bylo vzrušující! Zabočil do Fear Street a zastavil před vyhořelým domem. Na druhé straně ulice byl tmavý, tichý hřbitov. Zhasl světla. Obklopila ho tma. Neviděl vůbec nic. Najednou měl pocit, jako by ho ta temnota odloučila od ostatního světa. Jako by vstoupil do černého tunelu, do nekonečného černého tunelu, tunelu do… Ohlédl se do zadního okénka. Nikde ji neviděl. Nepohnul se ani lístek. Stromy připomínaly černé stíny proti tmavé obloze. Otevřel okénko, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Hledal ji ve zpětném zrcátku. Nepřicházela. Sáhl po klice, aby otevřel dveře. Vzpomněl si však na obrovského dobrmana a rozhodnutí změnil. Při otevřeném okénku byla v autě zima, proto jej opět zavřel. Kde je? Stále se díval na hodinky a sledoval čas. Znovu se podíval ven. Navzdory chladu byly jeho dlaně horké a zpocené. Zakašlal. Hrdlo měl staţené, suché. Nemohl uţ tak dál zůstat sedět, byl velmi nervózní. Otevřel dveře a vystoupil. Rychle přibouchl, takţe nikdo nemohl zpozorovat světlo. Chvíli poslouchal, zda se neobjeví soused a jeho stálý společník. Hrozný stráţce. Všude bylo ticho. Tak nějak to musí vypadat na Měsíci. Myslel si. Takové ticho. Nehybné, neskutečné. Kde je? Procházel dolů dlouhou ulicí k jejímu domu. Vzduch byl studený a vlhký, tak vlhký, ţe se mu triko lepilo na kůţi. Zastavil se na kraji příjezdové cesty. Dům byl tmavý. Úplně tmavý. 60
Co to bylo? Co znamenal záblesk světla pod roletou okna ve druhém patře? Někdo tam byl. Snad Anna? Čekala na příhodnou chvíli, aby se vyplíţila a přiběhla k němu? Někdo ji snad hlídá, aby neutekla? Brad. Šílený Brad. Otřásl se chladem. Rozhodl se, ţe se vrátí a počká v autě. Ulice byla tak tmavá, ţe neviděl dál neţ několik kroků před sebe. Jediné zvuky, které bylo slyšet, byly jeho vlastní na štěrkové cestě. Konečně vlezl do auta a zavřel za sebou dveře. Uvnitř nebylo o moc tepleji. Schoulil se na sedadlo a hlavu schoval do bundy. Kde je? Díval se na přední sklo. Od jeho dechu se postupně zamlţovalo. Třese se zimou? Nebo se snad začal bát? Moţná se jí stalo něco hrozného. Moţná ho volala proto, ţe tušila nebezpečí – a on nepřišel včas. Díval se na neprůhledné vrstvy páry na předním skle. Jeho myšlenky byly stále děsivější. Třeba Brad Annu v tom domě vězní. Říkala, ţe je Brad nebezpečný. Bylo to nejhroznější slovo, které kdy řekla. Nebezpečný. Moţná chtěla, aby jí Cory pomohl při útěku od Brada, a ten odhalil její plán a – co vlastně? Rozrazil dveře a vyskočil ven z auta. Podíval se zpátky k jejich domu. Nepřicházela. Před ústy se mu vytvářely závoje páry. Uvědomil si, ţe dýchá velmi rychle, srdce mu bušilo jako o závod. Kde je? Nemá na vybranou. Musí jít dovnitř. Musí se ujistit, ţe je Anna v pořádku. Volala, aby jí pomohl, ale zatím udělal jen to, ţe seděl v autě a snaţil se zahřát. Potřebuje pomoc. Utíkal k jejímu domu. Bylo slyšet hlasitý dusot bot. Sotva popadal dech. Zabočil na štěrkovou cestu a ještě zrychlil. Podíval se na dům. Z přízemní loţnice vycházelo slabé světlo. Země se nakláněla a kymácela. Snaţil se běţet stále dál. Přímo do vchodu. Zvonil na zvonek. Zapomněl, ţe je rozbitý. Zaklepal na 61
dveře. Zpočátku normálně, ale kdyţ se nikdo neozýval, bušil čím dál víc. Kde je? Co jí udělali? Najednou se dveře otevřely. Brad vypadal ospale, oči měl opuchlé. Postavil se do dveří a snaţil se Coryho odstrčit. Výraz jeho očí se měnil od úţasu ve zlost. „Ty!“ Otočil hlavu, odplivl si. Cory se snaţil něco říct, ale byl velmi udýchaný. „Co tady vlastně chceš?“ Brad se zlostně naklonil ke Corymu. „Co tady děláš?“ „Anna mě volala –“ snaţil se Cory vysvětlit. Brad se tvářil vztekle. Napřáhl ruku a uchopil Coryho za bundu. „Chceš mě naštvat?“ křičel. „Je to nějaký krutý vtip, nebo co?“ Cory se snaţil uvolnit, ale stisk byl překvapivě silný. „Počkej…“ „Říkal jsem ti, ţe Anna je mrtvá. Anna je mrtvá. Proč mi nevěříš?“ Drţel Coryho tak pevně, ţe ten jen těţko dýchal. Zoufale se snaţil uvolnit, napřáhl obě ruce a tlačil proti Bradovým paţím. Brad ho konečně pustil a Cory couval. Zdálo se, ţe to Brada ještě víc popudilo. Znovu ho uchopil za bundu a třásl jím. Pak ho vtáhl otevřenými dveřmi do domu. „Teď si to s tebou vyřídím jednou provţdy.“
62
XIV. To se mi určitě nepřihodilo, říkal si Cory. Je to zase další špatný sen. Probuď se, Cory! Probuď se! Neprobudil se. Nebyl to sen. Brad ho tlačil aţ do obývacího pokoje. V domě bylo teplo, vzduch byl plný výparů. V krbu hořel malý oheň, ale jiné světlo nesvítilo. Po tmavých stěnách se pohybovaly stíny. Oheň hlasitě praskal. Brad se smál, jako by měl radost z toho, ţe se Cory bojí. Uvolnil stisk. Jeho náušnice se blýskala ve světle ohně, oči měl vlhké od smíchu. „Ty se mě opravdu bojíš?“ Utíral si slzy. Cory neodpovídal a stále se díval na podivného mladíka. Představoval si, kudy by mohl nejlíp utéct, kdyby Brad zaútočil. Bál se tolik, ţe nebyl schopen jasně uvaţovat. „Zmiz odsud,“ zasyčel Brad. „Nechám tě odejít, ale uţ se sem nevracej!“ Cory chvíli váhal. Nebyl si jistý, zda slyší dobře. Pak se rozběhl a utíkal ven. Dveře se za ním s bouchnutím zavřely. Na čerstvém vzduchu se rychle vzpamatoval. Zastavil se uprostřed ulice, otočil se a zadíval se na okno v prvním patře. Roleta byla pozvednutá, takţe do tmy pronikal malý prouţek světla. U okna stála postava. „Anno!“ zavolal. „Anno, jsi to ty?“ zamával na ni. Postava přistoupila k oknu a stáhla roletu aţ dolů. Prostranství před domem upadlo do úplné tmy. „Jak daleko doplivneš?“ „Co – tuhle broskvovou pecku?“ Arnie drţel červenou pecku mezi 63
ukazovákem a palcem. „Jo. Tak co, jak daleko?“ provokoval David s váţným výrazem tváře, jako by se jednalo o vědecké bádání. „Doplivnu ji do tamtoho koše na odpadky,“ chlubil se Arnie a ukazoval na zelený odpadkový koš na druhé straně jídelny, vzdálený asi sto stop. „Nic to není.“ „Jsi blázen, to se ti nikdy nepovede.“ „Bez problémů. Fakt – nic to není. Víš co? Vidíš tamtoho maníka, co má zrzavý vlasy jako ty? Pecka se odrazí od jeho hlavy a poletí přímo do koše. Aby to nebylo jen tak.“ „Nekecej, nedoplivneš ani do poloviny. Co ty mysl, Brooksi?“ „Coţe?“ Cory zvedl hlavu od sendviče. „Myslíš, ţe to dokáţe?“ Cory pokrčil rameny. „Promiň. Myslel jsem na něco jiného.“ Myslel samozřejmě na Annu. Dva dny jí zkoušel zavolat. Nikdo nezvedal telefon. „Arnie říká, ţe doplivne pecku aţ tam do toho koše,“ vysvětloval David. „Tak?“ mračil se Cory. „Ztratil jsi úplně zájem o sport, Brooksi? Je špatný, ţe jsi ztratil i smysl pro humor. Nemáš zájem o novou disciplínu atletického závodu?“ „Kdy konečně dostanete rozum?“ zabručel Cory. Vzal si kousek sendviče, ale cítil se tak vyčerpaný, ţe nebyl schopen jíst. „Jsi divný, kamaráde,“ konstatoval Arnie. Pohrával si s peckou mezi prsty. „Co je to vlastně s tebou?“ „Já – moc jsem toho nenaspal.“ „Ta blondýna ti nedá spát?“ Arnie se tvářil spiklenecky. „Proč se nepodělíš s kamarády o záţitky?“ „Nech ho bejt,“ zasáhl David. „Tak plivej. Vsadím se o pět dolarů, ţe tu pecku nedoplivneš ani do poloviny jídelny.“ „Mýlíš se, kamaráde. Přijímám sázku.“ Vloţil pecku do úst a zhluboka se nadechl. Najednou vyvalil oči, chytil se za krk, ústa měl otevřená a lapal po dechu. „Ne! Ne! Spolkl ji! Dusí se!“ křičel David. Vyskočil ze ţidle a zuřivě tloukl Arnieho do zad. Arnie byl v obličeji celý rudý, zdálo se, 64
ţe se nemůţe nadechnout. „Pomóc! Pomozte někdo!“ volal Cory. „Paneboţe, vţdyť se zadusí!“ David byl vyděšený, bílý jako křída. Zdálo se, ţe v nejbliţším okamţiku omdlí. „Pomozte mu někdo –“ Cory přestal křičet a pozorně se na Arnieho zadíval. Zjistil, ţe se směje. Ruku drţel v pěsti. Pecka byla uvnitř. Nedal ji vůbec do úst. „Napálil jsem vás,“ smál se Arnie kamarádům. Svalil se na stůl s bouřlivým smíchem. David se rychle vzpamatoval a přidal se k němu. Oba se smáli a pěstmi tloukli do stolu. Cory se postavil a znechuceně odstrčil zbytek oběda i s tácem. „Jste pitomci,“ bručel. „Pojď sem, Brooksi,“ volal Arnie. „Co blbneš? Je to jen legrace!“ Cory zakroutil hlavou a vyšel ze dveří. Chvíli se procházel kolem parkoviště. Ochladilo se. Neměl bundu, ale ani si toho nevšiml. Snaţil se přesvědčit sám sebe, aby uţ nemyslel na Annu. Jak ji jen vymazat z mysli? Věděl dobře, ţe by se cítil mnohem líp, kdyby se mu to podařilo, kdyby se vrátil ke starému způsobu ţivota. Podívej se na sebe, říkal si. Je z tebe úplná troska. Nespíš, školní povinnosti trpí, gymnastika také. Ty sám trpíš! A to všechno kvůli dívce, jejíţ bláznivý bratr ti nakukal, ţe je mrtvá. Musí to dokázat. Přestane na ni myslet, odstraní ji ze svého ţivota. Věděl, ţe to musí udělat. Zároveň však věděl, ţe toho není schopen do té doby, dokud nezíská odpovědi na některé otázky. Co znamenal ten článek v novinách? Kdo je Brad? Proč mu volala a pak se neukázala? Slyšel, jak zvoní. Začínala pátá hodina. Otřásla jím zima. Spěchal dovnitř. Doběhl ke skříňce současně s Lisou. „Tak jak to jde?“ ptala se. Mávl rukou. „Je mi líto, co se stalo v sobotu – myslím gymnastiku a všechno…“ Hledal v jejím obličeji výraz posměchu, ale tvářila se lítostivě. 65
„Budou další závody,“ bručel. „To víš, ţe jo!“ Všiml si, ţe se chová podivně – nepřirozeně. Tak se k němu doposud nechovala. „A co ty?“ ptal se jí. „O.K.“ Měla potíţe se zámkem. Konečně se zapřela do dveří a otevřela je. „Můţu se tě na něco zeptat?“ „Jistě,“ odpověděl. Odkdy je Lisa tak formální? Kdyţ se na něco chtěla zeptat, tak to prostě udělala. „No… dobrá… Víš, v sobotu je diskotéka v Turnaround. Nechceš tam jít se mnou?“ řekla velmi rychle, stále schovaná za dveřmi skříňky. Cory byl překvapený. On i Lisa byli odjakţiva přátelé, ale nikdy spolu neměli rande. Ale vlastně je to dobrý nápad, uvaţoval dál. Pokusím se zapomenout na Annu. Kdyţ budu s Lisou, jistě mi to pomůţe. Lisa je opravdu dobrá přítelkyně! Je vţdycky tady, kdyţ je třeba. „Jistě, je to skvělý nápad!“ Lisa vykoukla a na tváři se jí objevil šťastný úsměv. „Stavím se pro tebe v osm.“ Cory se na ni usmál. Chovala se zvláštně. Zahleděl se kamsi za ni do prázdné chodby. Byla to Anna, kdo se na mě díval? Nebo si to jen představoval? Musím se zbavit myšlenek na ni, říkal si. Začal se opravdu bát. Copak ji uţ začínám vidět všude? Ale počkat! Vystoupila ze stínu. Šla pomalu směrem k nim. Byla to Anna. Postavila se mezi ně a krásně se na Coryho usmála. „Ahoj!“ Její oči prozrazovaly, ţe je šťastná, kdyţ ho vidí. Byla oblečená do bílé halenky a nemoderní, květované sukně. Vypadala ještě křehčí neţ obvykle. „Ahoj.“ Cory o krok ustoupil. Stála příliš blízko. Podíval se na Lisu, která byla velmi překvapená. „Ahoj.“ Lisa jí podávala ruku. „Ještě jsme se neseznámily. Já jsem Lisa Blumová. Jsi v naší třídě.“ „Ano vím.“ Podaly si ruce a obě se na sebe usmály. „Všimla jsem si tě. Jsi velmi vtipná.“ 66
„Ve škole mi to není k ničemu.“ Lisa odhodila z čela černé kudrliny. Zdálo se, ţe je nervózní. „Kdy ses přistěhovala do Shadyside?“ „Před několika týdny,“ odpověděla Anna. „Je to těţký, je to velká škola. Chodila jsem dřív do Melrose, tam bylo jen dvě stě studentů. Cory je jediný kamarád, kterého tady mám.“ Opět se na něho usmála. Cítil, jak rudne. „Tak to máš štěstí,“ řekla Lisa sarkasticky a posměšně se podívala na Coryho. „Jak dlouho se vy dva znáte?“ zajímala se Anna. „Hodně dlouho,“ odpověděla Lisa. Cory se k hovoru nepřipojil. Nemohl od Anny odtrhnout oči. Jak je krásná. Jak je to nádherné mluvit s ní docela normálně, vidět ji tady jako třeba Lisu. „Doufám, ţe jsem vás nevyrušila. Slyšela jsem, ţe jdete tančit a pak jsem se mezi vás připletla –“ „Ne, neomlouvej se.“ Lisa se podívala na hodinky. „Uţ bude zvonit, musím běţet. Slíbila jsem, ţe přijdu včas.“ Vzala si tašku ze skříňky a zabouchla dveře. „Ahoj Cory. Jsem ráda, ţe jsem tě poznala, Anno!“ zavolala a utíkala dolů chodbou. Kdyţ Lisa zmizela za rohem, Anna vzala Coryho za ruku a pevně ji stiskla. Zapomněl na všechno, co o ní slyšel. Skvělé, Cory! Jak dojímavé! Ucítil na uchu její hebké rty. Cosi mu šeptala. Nerozuměl hned. Znělo to jako „Jsi teď celý můj…“ Ale tak to nemohlo být! „Anno –“ začal. „Musíme si promluvit. Musím se tě zeptat na –“ Přikryla mu ústa rukou. Začala ho líbat. Zdálo se mu, ţe polibek trvá věčnost. Byli přerušeni jakýmsi pískáním. Anna se odtáhla. Cory se rozhlíţel, kdo to pískal. Zvonilo. „Tak ahoj, Cory.“ Ještě se na něho spiklenecky usmála a utíkala pryč. „Ne, to ne! Počkej!“ Ale uţ byla pryč. Do třídy zase přijde pozdě. Věděl však, ţe stejně ničemu nebude rozumět, protoţe bude celé dopoledne myslet na Annu. 67
„Jsi úplně mimo.“ „Jak to?“ „Slyšel jsi,“ řekla Lisa. Bylo to o tři hodiny později, kdyţ skončilo vyučování. Setkali se v šatně u svých skříněk. „Kdyţ pan Marina stál přímo před tebou a říkal, ţe neví, jestli jsi ho slyšel, tak jsi odpověděl Coţe? Fakt, jsi úplně vedle.“ „Dej mi pokoj,“ vyštěkl na ni. „Jen jsem prostě neposlouchal, to je všechno.“ „Jistě ţe ne,“ smála se. „Co budeš teď dělat? Máš trénink?“ „Jo. Věř, nebo nevěř, stále jsem v druţstvu,“ mumlal sklíčeně. „Dobrá – no – nechceš se po obědě projít? Nebo se třeba učit a…“ Otevřela skříňku a něco uvnitř hledala. „Hele, tady něco je…“ Vytáhla ruku ze skříňky. Vykřikla. Ruka byla celá od krve. „Liso, co je to?“ Ze skříňky vypadla mrtvá kočka přímo na její bílé tenisky. Celá skříňka byla potřísněná krví. Kočka měla rozpárané břicho. Lisa opřela hlavu o chladnou kachlíkovou stěnu. „Nevěřím tomu…“ Stále to opakovala. Cory si všiml, ţe kočka má kolem krku bílý papírek. Shýbl se a četl: „LISO – JSI TAKÉ MRTVÁ.“
68
XV. „Anno!“ „Ahoj, Cory. Čekala jsem na tebe. Jaký byl trénink?“ Rozmrzele si hodil tašku přes rameno. „Ani se neptej. To uţ není trénink.“ Běţela, aby mu stačila, kdyţ pospíchal cestičkou dolů k ulici. Bylo pět hodin odpoledne. Obloha pomalu temněla. Vlhký vítr jim vál do tváří, tančil kolem a ztěţoval chůzi. Cory potřeboval čerstvý vzduch, pohyb, aby se zbavil přebytečné energie. „Musím Lise pomoct se skříňkou. Musíme ji vyčistit.“ Otočil se a podíval se Anně do očí. Chtěl vědět, jak zareaguje. „To je tak čistotná holka?“ ptala se pobaveně. „Kdo kdy slyšel – čistit skříňku, kdyţ sotva začala škola?“ Zdálo se, ţe o kočce nic neví. Nebo je tak dobrou herečkou? Kdyţ uklízeli, byla Lisa stále přesvědčená, ţe Anna je podezřelá číslo jedna. „Slyšela, ţe spolu jdeme tancovat. Ţárlí,“ trvala na svém a sledovala, jak tmavě červená krev vsakuje do papírového ručníku. „Neblbni. Nikdy jsem s ní nikde nebyl.“ „Viděla jsem, jak se na tebe dívá, jak vedle tebe stála a vůbec, jak se k tobě chovala. Jako bys jí patřil. Vím to.“ „To je blbost.“ ‚Ty naráţky Coryho rozzlobily. „Přines další papírový ručníky. Fuj! Budu z toho nemocná. To je náhoda – nenávidím totiţ kočky.!“ O hodinu a půl později se Cory procházel venku s Annou a vysvětloval jí, co se stalo. „Byla to mrtvá kočka. Někdo jí rozpáral břicho.“ Pozorně sledoval její reakce. Překvapená otevřela ústa. „Ne!“ 69
„Někdo jí uvázal na krk cedulku,“ pokračoval. „Bylo tam napsáno – jsi také mrtvá.“ „To je hrůza!“ vykřikla Anna a rukou si přikryla ústa. „Chudák Lisa. Kdo můţe udělat něco tak nechutného?“ Zdálo se, ţe je opravdu šokovaná. Cory měl pocit viny za to, ţe ji podezíral. Věděl, ţe ona to neudělala. „Nechceš jít někam na kafe?“ „Ne,“ zakroutila hlavou a světlé vlasy jí divoce zavlály ve větru. „Chci se jen tak procházet. Nemůţu uvěřit tomu, co se stalo Lise. Je to prostě příšerný.“ „Změníme téma, ano?“ navrhl a snaţil se na ni usmát. „Slyšela jsem, ţe jsi nejlepší gymnasta na škole,“ poslušně změnila téma. „To bylo loni,“ řekl tiše. Bylo to tak, neţ jsi přišla ty, mysl si, aniţ by to řekl nahlas. „Všichni sportovci mají své krize, ne?“ chtěla ho uklidnit. Vzala ho za ruku. Schovala se za něj před větrem jako za ochranný štít. „Změňme zase téma.“ Poprosil. „Můţeme se bavit třeba o tancování v Turnaroundu,“ zašeptala mu přímo do ucha. Po zádech mu přeběhl chlad. „O čem?“ „Nešel bys tam radši se mnou?“ Hlas měla sladký, jako kdyţ malé dítě loudí bonbóny. „Jo… no… myslím, ţe ano.“ „To je skvělé!“ „Ale nemohl bych to Lise udělat. Jsme uţ dlouho přátelé a –“ Zamračila se, ale její tvář se opět ihned rozjasnila. „Dobře. Tak někdy jindy.“ Procházeli se po Park Drive. Šli pomalu, Anna ho lehce drţela za paţi. Tak lehce, ţe její dotyk přes bundu sotva cítil. Jak to bylo nádherné, takhle se s ní procházet! Byla tak nádherná! Procházeli ulicí lemovanou stromy. Vysoké lampy se právě rozsvěcovaly, aby projasnily šedý podvečer. Zdála se ještě krásnější neţ kdy předtím. Nechtěl, aby se kouzlo okamţiku porušilo, ale uvědomil si, ţe nemá na vybranou. Bylo mnoho otázek, které jí chtěl poloţit. 70
„Byl jsem zase ve vašem domě,“ začal. Cítil, jak stiskla pevněji jeho paţi. Jako by očekávala, ţe bude následovat něco, čeho se bojí. „Tvůj bratr… Brad… zase mi otevřel dveře.“ „Brad.“ Vyslovila to jméno, aniţ by vydala nějaký zvuk. Cory se zastavil a točil se k ní. „Byl velmi rozčilený, Anno. Chytil mě, vtáhl do domu a vyhroţoval. Stále tvrdil, ţe jsi mrtvá.“ Překvapením otevřela ústa. Vydala podivný zvuk, plný bolesti, jako nakopnutý pes. „Ne!“ Pustila se ho a dala se do běhu. Utíkala dolů po chodníku, její kroky byly tak lehké, ţe je skoro nebylo slyšet. Tentokrát ji nenechal utéct. Odhodil tašku na zem a běţel za ní. Dohonil ji snadno, uchopil za obě ruce a otočil ji prudce k sobě. Nechtěla se na něj podívat. „Jdi pryč,“ křičela. „Jdi pryč, Cory! Nechceš mě mít rád!“ „Ale já tě mám rád, stále na tebe myslím.“ Po těchto slovech se přestala bránit. Hleděla na něho, jako by mu nevěřila, nebo nerozuměla. „promiň,“ zašeptala. Setmělo se ještě víc, ochladilo se a zvedl se vítr. Pustil její ruce. Otočila se a šla zpátky ke škole. Sledoval jí. „Musím znát pravdu,“ řekl. „Proč to tvůj bratr o tobě říká?“ „Nevím,“ odpověděla, aniţ by se ohlédla. „Říkala jsem ti, ţe je to blázen.“ „Někdo mi volal v pátek v noci, dřív neţ ty. Říkal, abych se s tebou nestýkal, protoţe jsi mrtvá. Vyhroţoval, ţe kdyţ neposlechnu, zemřu také. Byl to tvůj bratr?“ „Nevím. Opravdu nevím. Musíš věřit mně.“ Zrychlila chůzi. Musel běţet, aby jí stačil. „Ale proč tvůj bratr říká takové věci?“ uvaţoval. „Proč říká lidem, ţe jsi mrtvá?“ Zastavila, otočila se, takţe do sebe téměř vrazili. „Nevím! Nevím! Nevím! Je to prostě blázen! A je velmi nebezpečný!“ křičela, oči plné slz. „Opravdu, nejsem schopná o tom mluvit. Copak nerozumíš?“ „S kým vlastně bydlíš?“ Nechtěl, aby plakala, nebo aby byla hysterická. Ubohá dívka! Měla asi problémy s bratrem, znesnadnil jí ţivot. 71
„S matkou,“ odpověděla a oči si utírala hřbetem ruky. „Ale není moc hodná. Bydlíme jenom tři.“ Šli dál vedle sebe tiše. „Neposlouchej Brada,“ řekla konečně. „Jsem tady. Jsem s tebou. Neposlouchej ho. Vyhýbej se mu. Nesmí o nás vědět.“ „Odpusť mi ty otázky.“ Objal ji kolem ramen. „Nechtěl jsem tě rozrušit. Všechno to bylo jen proto, ţe jsem vlastně nevěděl, co si mám myslet. Volala jsi mi v sobotu v noci a potom –“ „Coţe? Ne, Cory. Myslíš v pátek v noci.“ „Volala jsi mi v sobotu v noci. Jel jsem za tebou, jak nejrychleji to bylo moţné a –“ Otočila se, obě ruce napřáhla proti jeho hrudníku, aby ho zastavila. Byla velmi rozrušená. „Někdo si z tebe vystřelil.“ Její modré oči hořely. „V sobotu v noci jsem ti vůbec nevolala.“ „Kdo mi tedy volal?“ „Psst, počkej!“ Dala svůj prst na jeho rty. „Uţ o tom nebudeme mluvit.“ Zaklonila hlavu. Začal ji líbat. „Ne!“ začala náhle křičet a odstrčila ho. Nedívala se na něj. Dívala se za něho na vysoký, ţivý plot podél chodníku. „Musím jít. Nechoď za mnou. Dívá se na nás.“ Otočila se a běţela ulicí směrem ke škole. Cory zůstal několik vteřin bezradně stát. Pak se rozhodl, ţe ţivý plot prozkoumá. Přeběhl na druhou stranu. Asi o sto yardů dál běţel kdosi tmavým parkem opačným směrem podél plotu. Byl to Brad? Mohl to být on. Anna tedy mluvila pravdu. Její šílený bratr je špehoval. „Slyšel jsem velký novinky.“ „Jaký?“ Cory zvedl hlavu od nového vydání Ilustrovaného sportu. „Slyšela jsem velký novinky,“ opakovala matka. Zdálo se, ţe se zlobí, kdyţ Cory neví, o čem mluví. „Od Lisiiny matky.“ „Jo?“ odsekl, protoţe hledal právě článek o gymnastice. „A jaký?“ „O tobě a o Lise.“ „Váţně?“ 72
Přešla místnost a postavila se před gauč. Přinutila ho tak zavřít časopis. „Mluvím snad s Cory Brooksem z jiné planety?“ Vzdychl. „Nech mě na pokoji.“ „No dobrá. Měl, nebo neměl jsi s Lisou schůzku?“ Vzpomněl si na diskotéku v Turnaround. „Jo, myslím, ţe jo. Co se vlastně děje?“ Proč se máma tak usmívá? Vypadá to, ţe má radost. „Vţdycky jsem si myslela, ţe to tak dopadne.“ Zkříţila ruce na prsou, jako by se objímala a odešla po špičkách. Pak se vrátila, a tak to několikrát opakovala. Bylo to jako nějaké zvláštní cvičení. Chovala se tak vţdycky, kdyţ měla stát na místě. „Co vlastně?“ „Vţdycky jsem věděla, ţe přijde doba, kdy ty a Lisa nebudete jen kamarády.“ „Mami, ze který planety jsi spadla ty?“ ptal se znechuceně. „Myslím si prostě, ţe je to hezký, ţe ty a Lisa –“ „Jsou důleţitější věci, na který teď musím myslet.“ „Například?“ Například Anna, pomyslel si v duchu. Pokrčil rameny. „Tvé domácí úkoly?“ „Jo, vidíš! Zapomněl jsem.“ Vyskočil z gauče a spěchal do svého pokoje. „Díky, ţes mi to připomněla,“ volal dolů. „Díky moc.“ „NO tak aţ jindy,“ Slyšel z kuchyně. „Jdeme s tátou ven. Budeš mít na učení klid.“ Sedl si na stůl a snaţil se soustředit na starověkou Čínu. Ale myšlenky mu utíkaly. V duchu uviděl Anninu tvář. Znovu a znovu viděl hrůzu v jejích očích, kdyţ si uvědomila, ţe se na ně dívá Brad. Proč se tolik bála Brada? Jakou moc nad ní měl? Co jí mohl udělat? Uvědomil si, ţe od ní nedostal uspokojivou odpověď. Anna se bála mluvit. Rozhodl se, ţe si bude podtrhávat text, aby se lépe soustředil. Otevřel zásuvku a hledal ţlutou tuţku. Zvonil telefon. Díval se na aparát. V okolí ţaludku pocítil nevolnost. Obvykle míval rád, kdyţ zvonil telefon. Teď ho ten zvuk děsil. Zazvonil podruhé. Potřetí. Byl sám v domě, mohl jej nechat vyzvánět. Díval se bezradně, ruku měl jen malý kousek od sluchátka. 73
Má jej zvednout, nebe ne?
74
XVI. „Haló!“ „Ahoj Cory!“ „Nazdar, Davide!“ Ulevilo se mu, kdyţ uslyšel Davidův hlas. „Co děláš?“ „Nic moc. Udím se. Čtu si novou látku.“ „Co čteš?“ „Ani nevím,“ Oba se smáli, pak chvíli mluvili o ničem. Byl to jejich nejspontánnější rozhovor v poslední době. Cory byl rád, ţe volá právě David. Nakonec se zeptal: „A proč vlastně voláš?“ „Myslím, ţe by sis třeba chtěl popovídat,“ Davidův hlas zněl najednou nepřirozeně. „Fajn, tak jsme si popovídali…“ „Ne, tak to nemyslím.“ David chvíli váhal. „Myslel jsem, ţe bychom si měli pohovořit o tobě. Proč jsi v poslední době tak divný, tak zmatený, proč nechodíš na trénink a tak…“ „Není o čem mluvit,“ odsekl Cory. „Nechtěl jsem se tě dotknout. Jen jsem…“ „Já jsem naprosto v pořádku.“ V tu chvíli to tak cítil. Jen mu scházela energie. „Mám úplně jiný starosti.“ „S tou novou holkou?“ „Jo…“ „Je zvláštní. Taková – taková jiná.“ Byl to největší kompliment, jakého byl v tu chvíli schopen. „To jo,“ souhlasil Cory. Nechtělo se mu však mluvit o Anně právě s Davidem. „Poslyš, musím pracovat…“ „Jistě. Ty totiţ nechceš mluvit s nikým o ničem…“ 75
„Ne, to ne, Davide. Jsem v pořádku, věř mi. Zase se srovnám, uvidíš. V sobotu mi uţ bylo líp…“ „A kdo to tedy sletěl z bradel?“ „Kaţdej přece můţe někdy sletět,“ bránil se Cory. „Jen jsem se na několik vteřin přestal kontrolovat…“ „Přestal kontrolovat, Cory? Vţdyť ty ţiješ ve svým novým světě od chvíle, kdy jsi potkal Annu. Chodíš, jako bys sletěl z kruhů přímo na palici!“ „Tak? A co je ti vůbec do toho?“ Cory byl překvapený vlastní reakcí. „No, myslel jsem, ţe jsme kamarádi.“ David byl stejně podráţděný. „Ale přátelé se přátelům neposmívají, Davide. Uvidíme se jindy.“ „Snad radši ne.“ Jindy by k takovému hloupému rozhovoru vůbec nedošlo. Cory chvíli mrzutě přecházel po místnosti. Věděl, ţe by měl studovat, ale nemohl se soustředit. Opřel se o parapet okna a díval se do noci. Přes dvůr viděl Lisiino rozsvícené okno. Rozhodl se, ţe navštíví kamarádku. Boty klouzaly po vlhké trávě, kdyţ šel přes zahradu. Jemně zaklepal na kuchyňské dveře a pak znovu silněji. Po chvilce se objevila v kuchyni. Zdálo se, ţe je překvapená. „nespletl sis dům?“ Narychlo si upravovala vlasy. „Nemyslím.“ Zamračila se. „Máš mokrý boty, podívej se na tu podlahu!“ Na linu byly mokré stopy. Rychlým pohybem se vymrštil a postavil se na ruce. „Je to tak lepší?“ V této poloze se procházel po podlaze. Hlasitě se smála. „to je skvělý!“ Chodila za ním. „Jsi opravdový klaun. Umíš se taky najíst nohama?“ V polovině místnosti zavrávoral a postavil se zase na nohy. „Teď to zkus ty.“ Ukázal na podlahu. „Dej mi pokoj!“ couvla dozadu. „Nechceš banán?“ Zakroutil hlavou a svalil se do pohodlného křesla. Najednou pocítil únavu. „Pojď do mýho doupěte.“ Tahal ho za ruku. „Nechci, abys nám tady ničil nábytek. Co tady vlastně děláš?“ 76
„Nevím. Asi jsem si spletl dům.“ Smála se a snaţila se ho dovést ke svému pokoji. Měl rád její hluboký smích. Pomyslel si, ţe vypadá přitaţlivě. Byla oblečená do vybledlých dţínsů a starého trika s otřepaným límečkem. Škubla jím tak, ţe do ní téměř vrazil. Její vlasy voněly po kokosu. Jistě si je nedávno myla kokosovým šampónem. Zhluboka se nadechl. Měl tu vůni rád. „Tak co je to s tebou? Je to lepší?“ ptala se. „Lepší neţ co?“ Odsunul stranou nějaké noviny, aby se mohl posadit na černý koţenkový gauč. „Skoro lepší, neţ kdyţ tě porazí náklaďák.“ „Je to fakt tak zlý?“ Sedla si vedle něho a koleny se dotýkala jeho nohou. „Kdybych tak získal zpátky pozici na kruzích.“ Kolikrát to v poslední době uţ řekl? „Získáš ji.“ Ruku mu poloţila kolem ramen. „Anna na mě čekala před školou. Byl jsem překvapný.“ Stáhla ruku zpátky a vzdychla. „Co vlastně od tebe chce? Poradit, jak chodit po ruchách?“ Nevšímal si jejího sarkasmu. Uviděl v novinách článek, který ho zaujal. Zvedl první stránku a četl. Ve Fear Street nabouralo auto do stromu. Řidič byl tak zmatený, ţe nebyl schopen vysvětlit, co se stalo. Silnice byla suchá a jel velmi pomalu. „Mám fakt ráda tyhle tvoje návštěvy, Cory,“ Lisin hlas ho přerušil ve čtení. „Vyprávíš mi o Anně a potom si čteš noviny. Je s tebou zábava.“ Cory noviny odloţil a začal se omlouvat, kdyţ vtom zazvonil telefon. „Kdo můţe volat takhle pozdě?“ Lisa se zvedla z gauče a sáhla po sluchátku dřív, neţ telefon stačil zazvonit podruhé a vzbudit rodiče. „Haló?“ Na druhé straně bylo ticho. „Haló?“ opakovala. „Jsi také mrtvá,“ šeptal jí do ucha cizí hlas. „Jsi také mrtvá. Jsi mrtvá.“ Stejná slova, jaká byla napsaná na lístečku uvázaném kolem krku mrtvé kočky. 77
XVII. „To Anna mě straší, Cory. Zabila tu kočku a pak mi vyhroţovala v telefonu.“ „Ne, to není moţný. Pojď, Liso, zatančíme si. Nebudeme o tom mluvit.“ Cory ji dovedl na taneční parket, kde uţ tančilo několik dvojic. Hráli píseň Phila Collinse, doplněnou zvuky aut, basa pulsovala tak, ţe se hlas zpěváka téměř ztrácel. Lisa se pokusila lhostejně o tanec, ale po chvilce odešla zpátky na místo. „Snaţíš se stále utíkat od tématu.“ Drţela ho za ruce. Ty její byly studené, i kdyţ v tělocvičně bylo horko. „Ne, chce se mi tančit. Proč jsi mě sem vedla, kdyţ chceš mluvit jen o Anně? Mohli jsme zůstat doma.“ „Ale ona ohroţuje můj ţivot a ty ji chráníš.“ „Vím, ţe to nebyla Anna. Kdyţ jsem s ní mluvil o mrtvé kočce ve skříňce, strašně ji to vyděsilo.“ „Pak je to dobrá herečka. Dost dobrá na to, aby z tebe udělala pitomce.“ Z druhé strany tělocvičny na Coryho mávali kamarádi z gymnastického oddílu. Rád by k nim běţel a popovídal si s nimi, rád by se s nimi trochu pobavil a zaţertoval. Tahle první schůzka s Lisou se teda moc nevyvedla! „Proč by Anna dávala do tvý skříňky mrtvou kočku?“ Cory se pohyboval v rytmu nové skladby. „Vţdyť tě ani nezná!“ „Ţárlí, uţ jsem ti to říkala.“ „Neblbni!“ Otočila se a chtěla odejít, ale nakonec šla za ním. „Chtěla, abys ji 78
vzal na diskotéku?“ „Moţná.“ „Řekni pravdu – poţádala?“ „No tak… tak teda jo.“ „A špehovala nás. Ona –“ „No tak nás poslouchala. Byla prostě tma, viděla nás pohromadě a pak jsem měla ve skříňce mrtvou kočku s tím lístkem.“ „To ještě nic neznamená.“ „Zase se jí zastáváš!“ Oči jí svítily zlostí. Někteří chlapci stojící kolem se ohlédli, překvapeni prudkou hádkou. Cory byl v rozpacích. „Liso, prosím tě…“ Vzal ji za ruku, ale odstrčila ho. „Znám Annu, nebyla by schopná…“ „Jak dobře ji znáš?“ „Někdo jinej se tě pokouší zastrašit. Někdo, kdo tě zná…“ „A kdo teda? Kdo to je?“ „To nevím, ale Anna určitě ne!“ vykřikl Cory. „Anna má dost svých problémů. Nemá čas na to, aby ještě škodila tobě.“ „Váţně?“ Zlost z ní sršela dál. Uhodila Coryho pěstí do hrudníku a tlačila ho ke stěně lemované krepovým papírem. „Jdi a sedni si. Moţná bys mi rád vyprávěl o Anniných problémech. Moţná, ţe bychom celou noc mohli diskutovat o jejích problémech. To bys rád, nebo ne?“ „Uklidni se, Liso. Kaţdý se na nás dívá.“ „Jaký má Anna trápení, Cory? Pojďme, popovídáme si o tom. Je snad moc hubená? Je to snad její problém? Je moc hezká? To je ono, viď! Uhodla jsem to, ţe? Je moc hezká…“ „Liso, prosím tě! Asi ses úplně zbláznila.“ „Pro nic za nic? Někdo ohroţuje můj ţivot – to snad něco je!“ „To není to, co myslím a ty to dobře víš. Neblbni! Pojď si zatancovat. Omlouvám se. V pořádku?“ „Za co se omlouváš?“ „Ani nevím. Za všechno.“ Vzdychla a zakroutila hlavou. „Mohla jsem vědět, ţe to takhle dopadne.“ Deska právě dohrála, takţe její hlas zazněl tělocvičnou. „Jsi tou holkou úplně posedlý. Uvádím tě do rozpaků, ne?“ Začala další skladba. 79
„Ne… teda vlastně ano. Myslím…“ „Tak promiň. Příště si z toho nic nedělej.“ Otočila se a utíkala od něho pryč přes taneční parket. Chtěl běţet za ní, ale pak si to rozmyslel. Viděl, jak se prodírá mezi tanečními dvojicemi, dokud se nedostala na druhou stranu. Zmizela za dvojitými dveřmi. Co teď? Dát jí čas, aby se zklidnila, a pak se znovu omluvit? To bude asi nejlepší. Viděl, jak se Lisa rozlítla uţ mnohokrát předtím. Vţdycky vzplane jako oheň, ale její zlost rychle opadne. Lisa ţárlila. Usmál se tomu nápadu, navzdory hádce, která mezi nimi před chvílí propukla. Ţárlila na Annu. Samozřejmě, ţe k tomu měla dobrý důvod. Anna. Na zlomek vteřiny si myslel, ţe ji vidí na tanečním parketě. Ne, to nemohla být ona. Snaţil se na ni nemyslet. Rozhodl se, ţe půjde ke stolku s občerstvením, dá si kávu, poklábosí s kamarády, pak Lisu vyhledá a omluví se jí. Byl asi uprostřed místnosti, kdyţ vtom uslyšel výkřik. Byl to dívčí výkřik. Výkřik hrůzy. Hudba přestala hrát. Všichni to slyšeli. Cory hned věděl. To křičela Lisa!
80
XVIII. Kdyţ Cory dorazil do tmavé chodby, bylo tam jiţ několik chlapců. Všichni hledali dívku, která vykřikla. Corymu připadali jako stíny pohybující se tmou. „Nikdo tu není,“ ozval se čísi hlas. „Tak kdo to křičel?“ Cory věděl, kdo to křičel. Ale kde je? „Jsem tady dole! Pomůţe mi někdo?“ Lisiin hlas se ozýval odněkud zdola. Cory u ní byl jako první. „Co se stalo?“ „Kdo je to?“ „Je někdo dole?“ Najednou se všude kolem ozývaly hlasy. „Liso, jsi v pořádku?“ ptal se Cory. Seděla na podlaze na konci schodiště. Pomohl jí na nohy, ale nemohla se postavit. Sedla si zpátky na podlahu. Několik chlapců scházelo dolů. Dívali se mlhavým světlem a zajímali se, co se vlastně stalo. „To je Lisa Blumová?“ „Je v pořádku?“ „Upadla?“ „Já – jsem v pořádku,“ volala na ně Lisa. „Promiňte, ţe jsem vás vylekala. Vraťte se do tělocvičny. Fakt – je to dobrý.“ Někteří ještě otáleli na schodech. V tělocvičně začala hrát hudba, a tak se tam postupně vrátili. „Můj kotník…“ Lisa sebou trhla, kdyţ se pokusila opět vstát. „Zkroutil se mi, ale jinak je snad v pořádku. Musím to rozchodit. Au! Měla jsem štěstí, mohla jsem být mrtvá. Jsou to tvrdý schody.“ 81
Opřela se o kotník celou vahou svého těla a zkoušela, co vydrţí. „Upadla ji?“ zeptal se Cory. „Ne, někdo mě strčil.“ „Coţe?“ „Slyšel jsi.“ „Ale kdo?“ „Au!“ vykřikla a opřela se mu o rameno. „Jak to mám vědět? Kdyţ jsem šla kolem zábradlí, byla taková tma! Myslela jsem, ţe tam nikdo není, alespoň jsem nikoho neviděla. Kolem bylo ticho, ţe z toho naskakovala husí kůţe. Slyšela jsem jenom ty bubny z tělocvičny. Myslím, ţe si radši zase sednu.“ Donesl ji zpátky na schody. Těţce usedla. Byla vyčerpaná bolestí. „Tak – to je ta památná první schůzka?“ ptala se. Oba se tomu smáli, ale byl to smích pramenící spíš z napětí neţ z veselosti. „Tak povídej – co se vlastně stalo?“ vybídl ji. „Nevím. Myslím, ţe tady celou dobu někdo byl. Neslyšela jsem ţádný kroky, ale moţná, ţe jsem jim nevěnovala pozornost. Myslela jsem na to, jak jsem na tebe naštvaná.“ „Děkuji pěkně… Vím, ţe to všechno byla moje chyba.“ „Jo, jasně, ţe byla.“ Vzala ho za ruku. „najednou mě zezadu strčily ty dvě ruce. Viděla jsem, ţe tam někdo stojí, kdyţ jsem letěla dolů ze schodů. Myslím, ţe jsem vykřikla.“ „Ale – kdo to byl?“ „Vypadal divně. Měl takový vodnatý oči a opuchlý obličej. Myslím, ţe měl v uchu náušnici…“ „Náušnici? Brad! Byl to určitě Brad!“ „Brad? Kdo to je? Ty ho znáš?“ „Je to Annin bratr. Prý je blázen.“ „Ale chtěl mě zabít!“ Lisa si uvědomila, jak blízko byla smrti. „Proč by mě chtěl Annin bratr zabít?“ „Něco mě napadá,“ řekl Cory. „Zůstaly dveře otevřené.“ „Jak to myslíš? Proč?“ Lisa byla zmatená. „Otevřel venkovní dveře? Jestli ne, musel ten chlápek s náušnicí zůstat uvnitř. Jak by se jinak dostal ven?“ „Ne, myslím, ţe ne. Jsem si jistá, dveře byly zavřený.“ 82
„Fajn. Ostatní dveře zůstávají na noc zavřený. Otevřený jsou jen dveře vedle tělocvičny. To znamená…“ „Ţe ten, kdo mě strčil, musí být ještě v budově.“ „Tak. Podíváme se trochu kolem.“ Zvedl se. „Můţeš jít?“ Zkusila to. „Jo, snad to půjde.“ Pomohl jí do schodů. „Nejdřív prohledáme tu dlouhou chodbu a pak tu kratší,“ šeptal. Lehce se o něho opřela a kdyţ šli, přitiskla se k němu. Jediný zvuk, který se ozýval, bylo klepání jejich podpatků. „Stejně je to blbost,“ šeptala. „Moţná jo, moţná ne.“ Cory měl oči na stopkách. „Pssst!“ Zastavil se. Uslyšeli nějaký zvuk z jazykové laboratoře. Je tam někdo schovaný? Doplíţili se k proskleným dveřím a naslouchali. Slyšeli šoupavý zvuk, kroky někoho, kdo hledá úkryt. Stáli chvíli za dveřmi. „Někdo tam je,“ zašeptal Cory. „Myslím, ţe toho maníka najdeme…“ Strčil do dveří a oba vešli do velké místnosti. Lissa šátrala po stěně, aby našla vypínač. Rozsvítila. „Je tu někdo?“ zvolal Cory. Opět se ozval známý zvuk. Šli za ním. Jedno okno bylo pootevřené. Zvuk, který slyšeli, vydávala ţaluzie vlající v průvanu. „Dobrá práce, Sherlocku!“ Lisa kroutila hlavou. „Chytil jsi ţaluzii přímo při činu.“ Cory se nesmál. „Jdeme. Hledáme dál. Jestli je Brad v téhle budově, chci ho najít.“ Za rohem zabočili a dál tiše pokračovali v hledání. Lisa se opírala o Coryho, protoţe kotník natekl a bolel. Jak se vzdalovali od světla, chodba byla stále tmavší. Ozval se škrábaný zvuk. Oba zadrţeli dech. Cosi se před nimi pohnulo a vklouzlo do jedné ze tříd. „Co to bylo?“ „Netahej mě tolik za ten svetr, nebo mi ho úplně vytaháš,“ stěţoval si Cory. „Ale co to mohlo být?“ šeptala Lisa a uchopila ho ještě pevněji. „Čtyřnohá potvora. Nejspíš krysa.“ „Fuj. Je jich tady hodně?“ „Asi jo.“ 83
Došli na konec chodby, přitisknuti těsně k sobě. Vraceli se zpátky a otevírali dveře tříd. Nakukovali do tmavých místností. Všechno vypadalo jinak neţ ve dne. Ve tmě se zdály třídy mnohem větší. Připomínaly tmavé dutiny plné skřípavých zvuků a pohyblivých stínů. „Cory, myslím, ţe bude lepší, kdyţ mě zavezeš domů,“ šeptala Lisa ustrašeně. „Podívej na můj kotník, je jako meloun. Nemůţu dál takhle chodit.“ „Tančit uţ se ti asi nechce.“ Byl to chabý pokus o ţert. Oba věděli, ţe to bylo ubohé, ale přesto se zasmáli. Smích však ihned ustal, kdyţ uslyšeli hlas vycházející ze třídy pana Burnetta. Hlas mladého muţe. Velmi tichý. Ale jistě to byl mladý muţský hlas. Lisa se opřela o kachlíkovou stěnu. Tiše se plíţili ke dveřím, které byly pootevřené. Jiný zvuk. Kašel. „Brad?“ šeptala Lisa Corymu přímo do ucha. „Hned uvidíme.“ Cory strčil do dveří. Otevřel je a vešel dovnitř. Rozsvítil světla. Vykřikla jakási dívka. Seděla na klíně chlapce. Rtěnku měla rozmazanou kolem úst a na bradě. Cory chlapce ihned poznal – Gary Harwood, člen druţstva zápasníků. „Brooksi – co tady děláš?“ vyštěkl Gary. Očima mţoural proti světlu. „Dej nám pokoj!“ dívka se mračila, ruku měla kolem Garyho silných ramen. „Nemůţeme mít chvilku soukromí?“ „Koukej se ztratit!“ Garyho hlas zněl hrozivě. „Promiň,“ omlouval se Cory. Opatrně zhasl a vycouval ven. Lisa uţ byla na chodbě. Opírala se o stěnu a smála se. Cory ji lehce zatahal za vlasy. „To není legrace.“ Smála se, aţ jí slzy stékaly po tvářích. „Nebuď hysterická!“ Snaţil se zachovat váţný výraz. „Ale vţdyť je to všechno jen hysterie.“ Utírala si tváře dlaněmi. „Maník ze zápasnického druţstva! Rozmáčkne tě jako vlašský ořech.“ Začala se smát. 84
„To fakt není k smíchu. Jdeme! Ještě jsme neskončili s hledáním. Jestli je ten, kdo tě strčil, ještě tady…“ Odmlčel se. Kdosi se postavil přímo do dveří. Cory nejdříve zahlédl černý koţený rukáv, kdyţ temná postava sáhla po klice. Pak uviděl čepici naraţenou hluboko do čela. Lisa uchopila Coryho pevně za ruce. „To – to je on!“ šeptala. Čepice sklouzla poněkud dozadu. Byl to Brad.
85
XIX. Brad ustoupil do tmy, ale ještě zahlédli jeho tvář. Zdálo se, ţe je víc vystrašený neţ oni. Najednou vyrazil proti nim, čepici měl naraţenou hluboko do čela, jako by se v ní chtěl schovat. Cory a Lisa ustoupili k oknu. Lisa vrazila do stoličky, která spadla na podlahu. Ozvala se rána. Oba vykřikli. Brad se zastavil dřív, neţ vstoupil do místnosti, a očima těkal ze strany na stranu. Nevěděl, co dál. Cosi brumlal. Cory rozuměl jen poslednímu slovu – chyba. Brad to opakoval. Opět bylo srozumitelné jen jedno slovo – chyba. Vyhroţoval? Varoval je, aby za ním nechodili? Nevěděli. Brad chvíli stál a díval se na ně. V jeho drobných, tmavých očkách byla zřejmá panika. Čelo měl pokryté potem, ve tváři byl celý rudý. Najednou se otočil a aniţ by řekl jediné slovo, vyběhl z místnosti ven. Cory se vytrhl Lise a utíkal za ním, ale Brad uţ práskl dveřmi. Pak bylo slyšet silné bouchání z chodby. Lisa vykřikla. Cory vzal za kliku. Zkusil to znovu. Tlačil do dveří, tahal za kliku, ale dveře zůstávaly zavřené. Otočil se k ní. „Nemůţu to otevřít. Musel něco přede dveře přisunout.“ „Jsi si tak jistý? Moţná bys měl víc tahat, neţ na dveře tlačit…“ „Tak to zkus sama…“ Sedal si na skládací ţidli a ohmatávala napuchlý kotník. „Ne, nechám to na tobě. Byl to Annin bratr?“ „Jo.“ „Aţ se dostaneme ven, zavoláme policii? Jestli se ovšem odsud 86
někdy vůbec dostaneme…“ dodala, aby ukázala, ţe ještě zvládne být sarkastická. „To nevím.“ Cory se dál pokoušel dveře otevřít, ale bez úspěchu. „Já myslím, ţe bych měl nejdřív promluvit s Annou. Mohlo by jí to všechno ohrozit. Kdyţ pošleme na Brada policii, nikdo neví, co Anně udělá.“ „Pojďme odsud pryč,“ řekla Lisa. „Ale jak? Uţ vím – zavoláme Harwooda. Ještě asi bude s tou svou holkou ve třídě naproti.“ Cory se otočil ke dveřím a volal „Harwoode – otevři nám! Harwoode!“ Ţádná odpověď. Pokusil se znovu a hlasitěji. Zase ţádná odpověď. „Vţdyť je to pitomost, přestaň křičet, nikdo tě neslyší. Jsme přece v hudební místnosti, kde jsou zvukotěsné stěny!“ Cory se chvíli díval klíčovou dírkou. Pak se otočil a běţel k oknu. Vytáhl nahoru kovovou roletu. Okna místnosti vedla na parkoviště studentů. Byla jasná noc. Dvě lampy osvětlovaly řady aut. „Podívej!“ vykřikl Cory. Brad utíkal k malému autu na kraji parkoviště. Cory viděl, jak skočil do vozu a ujíţděl pryč. Pneumatiky na asfaltu zaskřípaly. „Pojď, musíme odsud!“ cory otevřel okno. „Ale vţdyť jsme v druhém patře!“ protestovala Lisa. Cory se vyklonil ven a za chvilku prohlásil: „Ţádný problém, jsem přece gymnasta, ne?“ „Nemám ráda, kdyţ se takhle tváříš. Jako bys stál nějakému malíři.“ „Jo.“ Cory se poplácal po hrudníku a pokýval hlavou. Lisa se pokoušela postavit se na bolavý kotník. „Vrátím se pro tebe,“ zavolal na ni ještě Cory. „Co to vlastně děláš?“ „Tady pod okny je obrubník. Dojdu po něm aţ k tamtomu stromu, po větvích se dostanu ke kmeni a pak dolů.“ „Co kdybychom tu zůstali do pondělí do rána, dokud někdo neotevře?“ „Díky za povzbuzení.“ Cory se díval dolů na úzkou římsu. 87
„Měli bychom si sednout, odpočinout si a podívat se na můj kotník,“ navrhla ještě Lisa. Vzala Coryho za ruku a snaţila se ho odvést od okna. „Neboj, nebude to problém.“ Cory se jí vysmekl. Vyskočil na okno a zkusil se postavit na římsu. „Fakt, ţádný problém. Svedu to i se zavázanýma očima.“ Lisa usedla na ţidli a kotník si poloţila na stůl. Nemohla se na to dívat. Cory uţ stál oběma nohama na římse, ale ještě se přidrţoval okenního rámu. Hlavu měl otočenou doleva. Musí se dostat alespoň deset stop ke stromu. Opatrně se otočil čelem k oknu a pokusil se o krok do strany. „Klouţe to.“ „Proboha, vrať se!“ volala Lisa. „Ne, uţ jsem venku,“ odpověděl, ale jeho hlas uţ nebyl zdaleka tak sebejistý jako před chvilkou. Pustil se okenního rámu, aby mohl udělat další krok. Přitiskl se těsně ke stěně. Pohyboval se pomalu, opatrně, dlaněmi silně tlačil proti cihlám. Pokusil se o další krok. Další. K jeho nemilému překvapení se římsa náhle zúţila. Musel se postavit na špičky, ale tím bylo obtíţnější udrţet rovnováhu. Uvědomil si, ţe celou doby nedýchal. Vydechl a zhluboka se nadechl. Otočil hlavu a podíval se přes rameno ke stromu. Zdálo se mu, ţe strom je dál neţ před chvílí. Kdyţ se přiblíţil, viděl, ţe větev, po které se chtěl dostat ke kmeni, není tak blízko, jak se původně domníval. Ve skutečnosti to byly nejméně čtyři stopy. Uvědomil si, ţe nikdy nebude schopen se na větev dostat. Vtom uklouzl po okraji římsy a začal padat dolů.
88
XX. Vyuţil svých gymnastických reflexů. Rychle zvedl ruce a zachytil se okraje římsy, jako by to byla bradla. Nepodařilo se. Ruce uklouzly po vlhkém kameni a on padal dál. Jeho tělo klouzalo dolů po cihlové stěně. Nohy narazily na kraj okna v prvním patře. Instinktivně se odrazil a vyskočil otevřeným oknem dovnitř. Rukama a koleny zároveň dopadl na dřevěnou podlahu. Chvíli mu trvalo, neţ popadl dech. Pak se pomalu zvedl na kolena a rozhlíţel se kolem po tmavé místnosti. „Děkuju tomu, kdo nechal otevřené okno,“ řekl nahlas. Postavil se, protáhl a zkoušel tělo. Zdálo se, ţe je v pořádku. Vzpomněl si na Lisu. Spěchal na chodbu. Z tělocvičny slyšel dunění bubnů. Otočil se a rychle běţel k hudebně. Viděl, ţe o dveře je opřený velký stůl. Byl těţký, ale podařilo se mu jej odsunout stranou a otevřít. „To teda byla rychlost,“ uznávala Lisa. Stále seděla na ţidli s nohou na stole. „Vzal jsem to zkratkou.“ O půl hodiny později seděli na gauči v obývacím pokoji. Lisa si opřela oteklý kotník o stoleček a pohodlně se rozvalila na polštář. „Aspoň bylo vzrůšo,“ ozval se Cory sklíčeně. Přemýšlel o Bradovi. A o Anně. Ubohá Anna! „První rande!“ Lisa se dívala přímo před sebe na oteklý kotník. „Je mi to opravdu líto.“ „Ne – já za to můţu,“ omlouval se Cory. Najednou se prudce naklonila a začala ho líbat. Byl to neohrabaný 89
polibek. Vedle gauče zazvonil telefon. Oba vyskočili. Rychle zvedla sluchátko, volnou rukou si sčísla vlasy z čela. „Haló?“ Na druhém konci bylo slyšet jen čísi dech. „Haló? Haló?“ „Kdo je to?“ ptal se Cory. Pokrčila rameny. „Haló?“ Slyšela jen ten dech. Hrubý, rytmický dech. „Proč mi to děláte?“ křičela. Ticho. Odloţila sluchátko. Ruce se jí třásly, ale zdálo se, ţe spíš vztekem neţ strachem. „To uţ musí skončit!“ křičela. Cory jí uvolnil místo vedle sebe na gauči, ale odtáhla se od něho. „Musíme zavolat policii.“ „Vím, já vím,“ souhlasil Cory. „Ale dovol mi, abych nejdříve promluvil s Annou. Uvidíme se zítra ráno.“ „Ale bude tam zase Brad, ne?“ „Nevadí. Nebojím se Brada. Půjdu za Annou. Zeptám se jí, co o tom ví. Řeknu jí, ţe nemáme na vybranou. Musíme Brada udat policii.“ „Au!“ Svalila se na gauč a mnula si opuchlý kotník. „To teda bylo rande. Opravdu je se mnou legrace, viď?“ „Je, fakt, ţe jsme se nenudili.“ Cory se nutil do smíchu. Pak vstal a šel ke dveřím. „Budeš brzy v pořádku.“ „Jo, jistě. Zavolej mi zítra, hned jak s ní promluvíš.“ „Tak jo, neboj se.“ „Hodně štěstí zítra.“ „Díky. Budu ho potřebovat.“
90
XXI. Auto odbočilo do Fear Street, minulo dlouhý blok domů a zamířilo štěrkovou cestou přímo k domu. Cory nikdy doposud neviděl dům ve dne. Zdál se ještě víc omšelý, kdyţ sluneční paprsky svítily na staré šindele a popraskané okapy. Rodiče se zajímali, kam jede tak časně v sobotu ráno. Řekl jim, ţe má mimořádný trénink v gymnastice. Lhal nerad a zejména rodičům. Ale nemohl jim dost dobře říct, ţe jede do Fear Street, aby tam našel dívku, jejíţ bratr ohroţoval Lisu a snaţil se ji zabít. Nevěděl, jak se zachová, aţ mu Brad otevře dveře. Přemýšlel o tom celou noc, ale na nic nepřišel. Snaţil se uspořádat své pocity vůči Anně. Zlobil se sám na sebe, ţe se zaobírá jen jí a jejím nemocným bratrem, ale zároveň ji litoval. Bál se o ni a… něco ho k ní přitahovalo. Její staromódní krása, její odlišnost od ostatních. Poslední týdny strávil tím, ţe myslel jen na ni. Přesto zůstávala dál neznámá a záhadná. Dobrá, to stačí. Teď to tajemství rozluští. Všechna tajemství. Neodejde, dokud nenajde odpovědi na všechny své otázky. Zaklepal silně na dveře. Ţádná odpověď. Chvíli čekal. Nevšímal si toho, ţe mu buší srdce, ani nevyhověl nutkání utíkat pryč od toho domu. Zvedl pěst a znovu bušil. Ticho. Zaklepal silněji. Pak znovu. Čekal. Uvnitř domu nebylo slyšet ţádný zvuk. Ţádná známka toho, ţe by uvnitř někdo byl. Zklamaně a nazlobeně zároveň se otočil a odcházel k autu. „Dobrý ráno.“ 91
Byl to onen divný soused. Opíral se o střechu Coryho auta. Měl na sobě stejný plášť do deště a bílý klobouk, jako v noci, ačkoli bylo jasné sluneční ráno. Voltaire, velký dobrman, seděl vedle. Cory uskočil, ale pak si s úlevou povšiml, ţe pes je na vodítku. „Ještě jsem tě tady ve dne neviděl,“ řekl muţ a zubil se na Coryho. Nebyl to přátelský úsměv, ale výraz poněkud příjemnější neţ obvykle. „Ne, to teda ne.“ Cory šel pomalu k autu. „Nejsou doma.“ Muţ ukázal směrem k domu. „Odjeli brzy ráno.“ „Víte, kdy se vrátí?“ zeptal se cory. Muţ jako by se urazil. „Nejsem ţádný čmuchal.“ „Myslel jsem, ţe o nich hodně víte.“ Muţ si ho chvíli zamyšleně prohlíţel. „Některých věcí si prostě všímám, kdyţ bydlím vedle. Ty vypadáš na správného chlapce…“ „Díky.“ „Proto nerozumím tomu, proč je chodíš navštěvovat.“ Pes zaštěkal. „Dobrá, dobrá, Voltaire!“ Muţ se zvedl od auta. „Ještě se uvidíme.“ Zamával na Coryho, jako by byli starými přáteli, a odešel i se svým psem. „Doufám, ţe ne,“ procedil Cory mezi zuby. Starý chlapík ani jeho pes se ve dne nezdáli tak strašidelní. Je to jen zvědavý soused, který brouzdá ve dne v noci po okolí, aby věděl, co se kolem děje. Cory se tedy nedozvěděl vůbec nic. Ještě jednou se ohlédl na starý dům a pak se vrátil k autu. Celou noc přemýšlel o tom, co řekne, a teď tu nebyl nikdo, komu by to řekl. Odpoledne se pokoušel studovat. Byl velmi unavený. Kaţdou půlhodinu volal do Corwinova domu. Nikdo nebyl doma. Druhý den ráno byl velmi nervózní. Jel do školy dřív a čekal u Anniny skříňky. Do zvonění se neukázala. Zklamaně odešel do své třídy. Do konce vyučování se s ní nesetkal. Narazil na ni náhodu před biologickou laboratoří, kdyţ vyučování skončilo. Chvíli se dívala, jako by ho nepoznávala. Pak se výraz její tváře změnil a mile se na něho usmála. „Ahoj Cory!“ „Já – musím s tebou mluvit.“ 92
„Nejde to, musím jít domů a –“ Uchopil ji za ruku. Ani nevěděl proč. Nebyl si jistý tím, co udělá. Věděl jen to, ţe ji nesmí nechat odejít. „Ne, půjdeš se mnou. Musím s tebou mluvit. Pak tě odvezu domů.“ Neodporovala. Pochopila, ţe to myslí váţně a ţe to jen tak nevzdá. Vedl ji ke svému autu. Celou dobu ji pevně drţel za ruku, aby se mu nevytrhla a neutekla mu. Jel do Division Street Mall. Cestou si pohrávala s rádiem. Mačkala knoflíky, chvíli poslouchala jednu stanici a pak hledala další. V Pizza Oven ji dovedl k zadnímu boxu. Vklouzla dovnitř před ním. Nenuceně se usmívala, ale její oči nervózně přejíţděly po dlouhé, úzké místnosti. Kolem bylo ticho, protoţe většina návštěvníků ještě nedorazila. Přišla k nim servírka se ţvýkačkou v ústech. Cory objednal dvě coly. Obrátil se k Anně a konečně pustil její ruku. „Řekni mi pravdu o tobě a Bradovi,“ řekl a díval se jí zpříma do modrých, záhadných očí. „Chci vědět, co to znamená. Všechno.“ Na nic se nezeptala. Věděla, ţe tentokrát nemá na vybranou. Začala vyprávět. Dokonce se zdálo, ţe je ráda, kdyţ konečně můţe někomu svůj příběh vyprávět. „Přistěhovali jsme se minulý měsíc s matkou a Bradem,“ začala. Zpočátku se dívala na Coryho, ale pak uhnula pohledem, oknu. „Otec nás opustil. Prostě před několika lety někam zmizel. Matka není zdravá, je velmi slabá, křehká. Brad byl vţdycky oporou rodiny. Asi před rokem,“ pokračovala, „se Bradovi přihodilo něco hrozného. Zamiloval se do dívky jménem Emily. Emily se zabila při havárii letadla. Bylo to děsný. Brad se z toho šoku nikdy nevzpamatoval.“ „Jak to myslíš?“ ptal se Cory. „Ztratil smysl pro realitu. Nedokáţe připustit, ţe Emily zemřela. Prostě si myslí, ţe je Emily ţívá. Měli jsme sestru, jmenovala se Willy. Byla o rok starší neţ já. Vypadal skoro jako já, ale byla mnohem krásnější. Po smrti Emily se Brad začal o mě a sestru starat. Začal být šílený, pomatený. Volal Willy jiným jménem, říkal jí Emily. Pak začal říkat všem lidem, ţe Willy je mrtvá – i kdyţ stála přímo před ním. Nevěděli jsme, co s Bradem dělat, byl úplně pomatený. Pokoušeli 93
jsme se dostat ho k lékaři, ale to odmítal.“ „Tady je cola. Platí se rovnou, prosím,“ přerušila je servírka. Cory otevřel peněţenku a vylovil dvě dolarové bankovky. Anna strhla papír z brčka a vypila svou colu najednou. „Pokračuj, prosím,“ naléhal Cory. „Je to čím dál horší.“ V očích se jí objevily slzy. Ty oči teď připomínají dvě modrá jezírka, pomyslel si Cory. „Brad stále zaměňoval Willy za Emily. Trval na tom, ţe Willy je mrtvá. A potom se to jednoho dne stalo. Willy se zabila. Spadla ze schodů.“ Cory hlasitě vzdychl. „To je hrozné!“ „Brad byl v tu dobu doma. Říkal, ţe to byla nehoda. Willy nesla dolů nějaké šaty, uklouzla a spadla. Ale ani matka, ani já jsme mu to nikdy neuvěřily. Podezíraly jsme ho, ţe Willy postrčil. Nejdřív říkal lidem, ţe Willy je mrtvá a pak – byla mrtvá doopravdy. Obě jsme se bály. Bály jsme se, co by mohl Brad ještě udělat. Ale neměly jsme nikoho, kdo by nám pomohl. Otec nás dávno opustil. Byl prostě pryč. Matka byla nemocná, takţe nemohla pracovat a byla natolik hrdá, ţe nechtěla ţádat o podporu. Neměly jsme nikoho jen Brada. Tak co jsme mohly dělat? Musely jsme uvěřit jeho verzi, ţe Willina smrt byla nehoda.“ „Pak jste se přistěhovali do Shadyside?“ „Ne, ještě ne. To bylo loni na jaře – zdálo se, ţe Brad je lepší. Ale pak začal být zase pomatený. Říkal lidem, ţe já jsem mrtvá. Byla jsem zděšená, nevěděla jsem, co mám dělat. Chce mě snad Brad zabít? Kaţdý den se bojím.“ „Nevěřím tomu, to není moţný.“ Cory jí nabídl svou sklenici coly. Dlouze se napila. „Jednou matka sebrala sílu a rozhodla se, ţe se přestěhujeme do Shadyside. Doufaly jsme, ţe nové prostředí pomůţe Bradovi, aby se vzpamatoval z toho šoku a pomatení mysli. Ale nepomohlo to. Stále lidem říká, ţe jsem mrtvá. Zároveň mě neustále hlídá. Nedovolí mi, abych chodila ven. Někdy mě nepouští ani do školy.“ „To ledacos vysvětluje,“ řekl Cory sám pro sebe. Příšerné detaily celého příběhu mu vířily hlavu. Ta ubohá dívka ţije ve stálém strachu. Musí najít způsob, jak jí pomoct. Musíme Brada dostat z 94
domu. Ale pak si na něho vzpomněl. „Počkej chvilku.“ „Proč?“ Zdálo se, ţe Anna má strach. „Viděl jsem článek z novin v Melrose. Psali tam, ţe jsi mrtvá. Byla tam dokonce fotografie.“ Zrudla. Rukama ţmoulala konec ubrusu. Usilovně přemýšlela. Zdálo se, ţe neví, jak odpovědět. „Uţ vím – vzpomínám si na ten článek.“ Do tváře se jí vrátila normální barva. „Není to snad hrozné? Umíš si představit, ţe vidíš svůj vlastní nekrolog v novinách? Brad dosáhl i toho, ţe noviny otiskly špatnou zprávu.“ Cory jen nevěřícně kroutil hlavou. „Cory, já se celou dobu jen a jen bojím.“ Uchopila jeho ruku. „Nevím, co si mám myslet. Plete si mě Brad s Emily? Plete si mě s Willy? Kdyţ říká lidem, ţe jsem mrtvá, nechce mě taky zabít? Opravdu se moc bojím – hlavně teď, kdyţ matka odjela za svou sestrou… Brad a já jsme sami.“ Cory z ní nespustil oči. Po tvářích jí stékaly slzy. Nevěděl, co říct. Byl to smutný a záhadný příběh. Najednou se naklonila přes stůl a začala ho líbat. Nejdřív něţně, pak stále s větší vášní. Náhle se na jejím obličeji objevil strach. Cory se otočil, aby viděl, co ji vyděsilo. Venku před oknem stál Brad. Obličej měl přitisknutý na sklo, ve tváři zlost. „Já – musím jít.“ Z jejího chování a výrazu byla zřejmá panika. Vyskočila a zmizela za dveřmi restaurace. Cory se znovu otočil. Brad se od okna nevzdálil. Díval se přímo na Coryho. Jeho tvář byla plná nenávisti a vzteku.
95
XXII. Kdyţ přijel domů, ihned volal Lise, ale nezastihl ji. Po obědě se rozhodl, ţe zavolá Anně. Telefon vyzváněl a vyzváněl. Hlavou mu vířily hrůzostrašné představy. Viděl Bradovu tvář, Annin strach, její pád ze schodů… Zavěsil. Volal kaţdých pět minut. Pokaţdé nechal telefon dlouho vyzvánět, ale vţdy se stejným výsledkem. Co kdyţ se jí něco přihodilo? Co kdyţ jí Brad ve zlosti ublíţil? Ne. Na to nesmí myslet. Ale musel. Brad uţ jednou zabil, jak říkala Anna. Kdo můţe zaručit, ţe nebude zabíjet dál? Kdyţ stál před oknem restaurace s vyvalenýma očima a ústy zkřivenými zlostí, opravdu vypadal jako někdo, kdo by mohl zabít. Cory znovu zvedl sluchátko. Snaţil se nevěnovat pozornost tomu, ţe se mu třesou ruce, a vytočil číslo Corwinova domu. Kdosi zvedl telefon po šestém zazvonění. „Ano?“ Cory poznal ten hrubý hlas. „Brad? Vím, ţe Anna je doma. Dej mi ji k telefonu.“ „Anna tu není. Anna je mrtvá.“ Brad zavěsil. Co tím myslel? Je Anna tentokrát doopravdy mrtvá? Zbil ji? Ne. Byla to zase jedna z jeho šílených fantazií. Nebo ne? Cory si uvědomil, ţe nemá na vybranou. Oblékl si bundu a rychle seběhl po schodech. Ze stolku v předsíni si vzal klíčky od auta. 96
„Kam jdeš?“ volala za ním matka. Namísto odpovědi jen něco zamumlal. Sám si nebyl jist, co vlastně řekl. Zabouchl za sebou dveře a o několik vteřin později uţ projíţděl hustou, těţkou mlhou. Před sebou stále viděl Anninu tvář. Jel do Fear Street. „Anno, buď ţivá. Prosím tě, buď ţivá, buď ţivá, buď ţivá…“ Stěrače na oknech se pohybovaly v rytmu těchto slov. „Buď ţivá, buď ţivá, buď ţivá…“ Zdálo se mu, ţe cesta trvá celé hodiny. Konečně zastavil u štěrkové příjezdové cesty ke Corwinovu domu. Nezdrţoval se vypínáním motoru. Vyběhl ze dveří a utíkal ke vchodu. Zastavil se u předních dveří a zaklepal. Uslyšel hlasitý výkřik – výkřik vzteku, zlosti, zuřivosti. „Jde pro mě! Nech mě jít!“ Je naţivu, pomyslel si Cory s úlevou. Bez zaváhání prudce otevřel těţké dřevěné dveře a vtrhl do domu. Ocitl se v tmavé, úzké chodbě. Na stěně visel malý věšák na kabáty, všude bylo cítit naftalín. Za chodbičkou byl obývací pokoj, osvětlený jen malým, blikajícím světlem ohně z krbu. „Nech mě jít!“ křičela Anna. „Přišel za mnou! Za mnou!“ Srdce mu prudce bušilo. Vběhl do pokoje. Viděl, jak na zemi u krbu spolu zápasí Anna a Brad. Seděla mu na prsou a snaţila se uvolnit svá zápěstí z jeho sevření, aby mohla vstát. Zkoušela mu srazit ruce dolů. Brad se však zvedl a prudce ji strčil směrem ke zdi. Ihned se připravila k dalšímu útoku. Cory spěchal s napřaţenýma rukama přes místnost, aby Anně pomohl. Kdyţ Brad uslyšel, ţe je někdo v místnosti, otočil se. Cory mu skočil na záda a pěstí ho udeřil do boku. Svalili se na zem a začali se prát. „Cory ty jsi tady?“ zvolala Anna radostně. Brad se vymrštil a snaţil se udeřit Coryho do hlavy. „Vypadni odsud!“ křičel. Po bradě mu tekly sliny, malé oči byly plné zlosti. „Vůbec nevíš, co děláš! Jdu pryč!“ „Pozdě!“ zvolal Cory. Sklonil hlavu jako beran a vrazil do Brada. Ten vykřikl a padal dozadu. „Pomoz mi, Cory, pomoz!“ Volala Anna z rohu místnosti. Dala si ruce na uši, jako by se bránila zvuku. Brad a Cory se prali dál. Brad nebyl tak silný, ale byl větší neţ Cory. Zdálo se, ţe je zkušenější. Vzal Coryho a mrštil jím proti stěně. Omráčený chlapec dopadl na 97
kolena a snaţil se odplazit. Brad mu skočil na záda a páčil mu hlavu dozadu. „Můj krk! Zlomíš mi vaz!“ Ale Brad páčil stále větší silou. Anna stále volala: „Pomoz mi, Cory, pomoz mi!“ Brad zdvihl Coryho hlavu aţ do úrovně svých kolen. Cory si uvědomil, ţe ztrácí vědomí. Cítil ještě bolest, ale nemohl se hýbat. Podařilo se mu uchopit vázu ze stolku vedle gauče. Byla těţká a málem mu vyklouzla z ruky. Jedním mocným úderem jí mrštil proti Bradovi. Tomu se bolestí sevřela víčka. Vydal krátký zvuk a spadl na podlahu. Cory sotva popadal dech. Brad leţel na zemi v bezvědomí. Kdyţ se Cory postavil na nohy, popadl Annu do náručí. Ovinula ruce kolem něho a políbila ho. „Děkuji,“ šeptala. „Děkuji, děkuji… Věděla jsem, ţe přijdeš. Věděla jsem to.“ Corymu bušilo srdce. Měl pocit, ţe se mu kaţdou chvilku rozskočí. Snaţil se klidně dýchat. Svaly ho bolely od rvačky, bylo mu špatně od ţaludku. „Věděla jsem, ţe přijdeš, věděla jsem to,“ opakovala Anna. „My – musíme zavolat policii,“ řekl Cory. „Děkuji ti, ţe jsi mě zachránil. Děkuji ti.“ Cítil její dech na své tváři. Podíval se na Brada, který ještě leţel v bezvědomí na koberci. „Anno, prosím tě, musíme odsud pryč. Brad se za chvíli probere,“ naléhal Cory. Nebyl si však jistý, ţe ho Anna slyší. „Musíme rychle pryč. Musíme se dostat do bezpečí.“ „Anno,“ šeptala. Vzala ho za ruce a vedla ke schodišti v přední hale. „Pojď se mnou, Cory. Konečně jsme sami, nemůţe nás nikdo rušit.“ Líbala ho na tváře a na čelo. „Pojď do mého pokoje, Cory.“ „Ne, Anno, prosím tě, musíme zavolat policii,“ trval na svém. Její oči byly náhle zdivočelé, jako dva velké, modré knoflíky, obličej jí zářil vzrušením. „Anno! Brad se brzy probudí. Nemůţeme…“ Táhla ho dál po schodišti. „Musíme to oslavit, Cory. Jen ty a já. 98
Pojď!“ Svůdně se na něj usmívala. Oči se jí ještě víc rozšířily a zamlţily. Cory se vzdal. Uvědomil si, ţe jí nemůţe odporovat. Šel za ní nahoru po schodech. „Chci ti něco ukázat, Cory.“ „Co? Co je to, Anno?“ „Tohle!“ Úsměv jí z tváře náhle zmizel, oči se zúţily. Vzala ze stolku nějaký předmět. Co je to? V mlhavém světle Cory nepoznával, co Anna drţí. Zvedla ruku. Drţela v ní stříbrný otevírač na obálky ve tvaru dýky, ostrý jako nůţ. „Anno –“ Cory měl v tu chvíli strach. „Byla to původně Bradova práce.“ Rozmáchla se proti němu. „Ne!“ křičel. „Nenechám tě tady!“ „A já nedovolím, aby mi někdo stál v cestě. To se týká i tebe.“ Zvedla nůţ nad hlavu a mávala jím jako mečem. Blíţila se k němu. V šedavém světle viděl, ţe má tvář staţenou zlostí. „Nech toho!“ Ustupoval, byl zmatený. Nevěděl, co se vlastně děje. Nezachránil jí snad ţivot? Nebyla snad ještě před chvílí v jeho náručí a neděkovala mu? Nezvala ho snad do svého pokoje? „Ano, co to děláš? Stůj! Musíme zavolat policii.“ Oči měla jasné a chladné. Neodpovídala. Zdálo se, ţe ho ani neslyší. Mrštila nůţ prudkým pohybem proti jeho hrudníku. Cory stačil uhnout, takţe čepel ho minula o necelý palec. Vyběhla dopředu. Chtěla nůţ zvednout a znovu zaútočit. Chytil ji za ruce. „Anno, co to děláš? Anno, prosím tě, poslouchej mě!“ Stál otočený zády k otevřenému oknu. Vytrhla se mu, vyrazila vpřed a sebrala svoji zbraň. Snaţil se ustoupit, aby se vyhnul další ráně. Ztratil rovnováhu a padal. Vypadl otevřeným oknem.
99
XXIII. Připadalo mu to jako zpomalený film. Nejdřív se mu nohy vzdálily od země. Pak uviděl černou oblohu a cítil náraz studeného vzduchu na obličeji. Uvědomil si, ţe padá dozadu a hlavu dolů. Instinktivně pokrčil nohy a zachytil se jimi o okenní rám. Jsem přece gymnasta, pomyslel si. Jsem obratný, stačí vyuţít dovedností. Musím jich vyuţít, jinak zemřu. Koleny se opřel o okenní rám a nohama se pevně zapřel. Vyuţil síly trénovaných břišních svalů a vyšvihl se nahoru. Skočil zpátky do místnosti. Anna se nehýbala. Stála na místě a před sebou drţela nůţ. Bezvýrazně se dívala do okna. V její tváři přetrvával zlostný výraz. S hrozným, téměř zvířecím výkřikem se na něj vrhla. Uskočil stranou, a kdyţ byla vedle něho, pevně ji chytil. Zkroutil jí ruce za zády. „Nech mě! Nech mě!“ křičela. Byla však slabá na to, aby se s ním mohla prát. Drţel jí ruce pevně za zády a strkal ji dopředu ke schodům. Bránila se ze všech sil, nadávala a proklínala ho. Dostrkal i ke schodům, kdyţ vtom uslyšel nějaký zvuk. Podíval se dolů a s hrůzou zjistil, ţe Brad se uţ probral. Přibliţoval se k němu po schodech. Cory se ocitl v pasti.
100
XXIV. „Stůj, Brade! Stůj!“ křičel Cory. Nevěděl, jak se zachovat. Anna se snaţila vyprostit z jeho sevření, ale on ji drţel pevně. Ohlédl se k otevřenému oknu. Napadlo ho, ţe by ji mohl vystrčit ven, nebo ji mohl prudce shodit na Brada a pak vyskočit. „Snaţil jsem se tě ubránit a odradit,“ říkal Brad, kdyţ se k němu pomalu šplhal po schodech. „Chtěl jsem tě jen ušetřit toho, aby ses s ní zapletl.“ „Jdi pryč, Brade!“ ječela Anna. Brad se přiblíţil o další schod. Anna sebou zmítala, takţe ji Cory musel drţet ještě větší silou. „Chtěl jsem tě od ní uchránit,“ vysvětloval Brad. „Drţ hubu, Brade! Taky tě zabiju!“ Vyhroţovala. Prudkým trhnutím se dostala z Coryho sevření, skočila po noţi, ale Cory ji včas zachytil. Brad se posadil na poslední schod a mnul si zátylek. Cory si uvědomil, ţe nemá v úmyslu ho napadnout. „Chceš znát celý příběh? Nebude se ti líbit.“ „Drţ hubu, Brade! Buď ţ zticha!“ křičela Anna. „Říkal jsem ti pravdu – Anna je mrtvá.“ „Buď zticha! Buď zticha!“ „Tohle není Anna, je to Willy, Annina sestra.“ Cory překvapením dívku málem pustil. „Kdyţ Anna spadla ze schodů a zemřela, já i matka jsme měli za to, ţe nešlo jen o nehodu, ale ţe ji ‚Willy strčila. Vţdycky na Annu ţárlila. Anna měla všechno – byla krásná, měla hodně přátel, byla upřímná, snadno se učila. Willy se s ní nemohla vůbec srovnávat…“ „Buď zticha, Brade!“ 101
„Nemohl jsem dokázat, ţe Willy Annu zabila. Matka není moc zdravá, věděl jsem, ţe by nepřeţila, kdyby ztratila obě dcery. Proto jsem o tom raději nemluvil. Po nehodě byla Willy úplně v pořádku,“ pokračoval Brad slabým, roztřeseným hlasem. Mluvil tiše, takţe mu sotva bylo rozumět. „ale sledoval jsem ji, Přestěhovali jsme se sem. Doufal jsem, ţe nové prostředí nám pomůţe zapomenout na tragédii, ale byla to hloupá představa.“ „Buď zticha, Brade! Jsi pitomec! Vţdycky jsi byl pitomec!“ Willy vřeštěla a snaţila se uvolnit. „Jak jsem říkal, Willy najednou oţila,“ vyprávěl Brad dál. Ignorovala sestřinu zlost. „Doma se chovala normálně. Kdyţ jsi sem začal chodit za Annou, začal jsem ji podezírat. Všiml jsem si, ţe se začala oblékat jako Anna, mluvila jako ona a tak. Snaţil jsem se tě zastrašit, Cory. Udělal jsem, co se dalo, abych ti zabránil stýkat se s ní. Zjistil jsem, ţe i ve škole vystupuje jako Anna. Chtěla se s ní zkrátka identifikovat.“ „Zabiju tě!“ vykřikla Willy. Oči nespustila z noţe. „Věděl jsem, ţe bych jí měl obstarat profesionální pomoc, ale to se mi nepodařilo. Měl jsem pro ni něco udělat…“ „Zabiju tě! Taky tě zabiju! Všechny vás zabiju!“ vřeštěla Willy dál. „Vím, ţe telefonovala tobě i tvé přítelkyni. Všemoţně se snaţila, aby tě zapletla do své pavučiny. Myslím, ţe za to ani nemůţe.“ „Počkej,“ přerušil ho Cory. „Něco mi v tom příběhu nehraje, Brada. Co to bylo tehdy na té diskotéce? To nebyla ona, kdo strčil Lisu dolů ze schodů – to jsi byl ty!“ „Uţ jsem ti říkal, ţe to byl omyl,“ hájil se Brad rozhořčeně. „Všechno to byl omyl. Šel jsem za Willy na diskotéku. Zjistil jsem, ţe tam šla proto, a by ti dělala potíţe. Chtěl jsem jí to překazit. Čekal jsem na ni na chodbě. Byla tam tma, nic jsem neviděl. Myslel jsem zkrátka, ţe je to Willy, kdo spěchá kolem. Chtěl jsem ji chytit, ale strčil jsem do ní a ona spadla. Kdyţ jsem se na ni líp podíval, uvědomil jsem si, ţe jsem se splet. Pak jsem propadl panice a schoval jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo to hrozný. Chtěl jsem tě jenom ochránit před Willy.“ „To Anna šla tancovat – ne Willy! Willy je mrtvá,“ ozvala se 102
Willy. „Přestaň mi uţ říkat Willy. Nejsem Willy, jsem Anna. Jsem Anna! Jsem Anna!“ Začala hlasitě naříkat. Brad rozevřel náruč a cory mu dívku předal. Zcela vyčerpaná se zhroutila do Bradovy náruče. „Zavolej policii,“ otočil se na Coryho. „Musím jí nějak pomoct.“
103
XXV. „Cory, ty jsi snědl polovinu čokoládového dortu!“ „Neboj se, nechám ti kousek.“ Ukrojil si další čtvrtku a poloţil ji na svůj talíř. Od doby, kdy se vrátil z corwinova domu, měl stále hlad. Lisa seděla vedle něho na koţeném gauči a dívala se, jak jí. „a to je celý příběh?“ „Jo, to je všechno,“ odpověděl cory s ústy plnými šlehačky. „Měla jsem tedy pravdu, co se týká tý kočky a těch anonymních telefonátů – byla to Anna.“ „Ne. Byla to Willy,“ opravil ji. „ale v podstatě jsi měla pravdu.“ Zamračil se a talířek odloţil na stůl. „Další hororový příběh z Fear Street.“ Najednou pocítil neklid, rozechvělost, jako by se mu chtělo křičet nebo plakat. Díval se před sebe do zdi a snaţil se uklidnit. Měl v tu chvíli tolik pocitů, ţe se v nich nevyznal. Něţně mu poloţila ruku na rameno. „Kdyby se to stalo tvé přítelkyni, jistě bys věděl, jak ji z toho dostat.“ „Jo. Ale moţná, ţe teď potřebuje, abys mě z toho dostala ty.“ Hladila ho po obličeji a po tvářích. „Snad bych mohla.“ Otočil se a podíval se na ni. „Co máš na mysli?“ Políbila ho. Byl to dlouhý, sladký polibek.
104
R. L. Stine
NOVÁ DÍVKA Z anglického originálu The New Girl, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1990, přeloţila Hana Procházková Obálku navrhl Oldřich Pošmurný Grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 82. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum Vytiskla CENTA, spol. s r. o., TISK, kniţní výroba, závod Brno, Rašínova 7 1. vydání Doporučená cena včetně DPH 28 Kč
ISBN 80-7171-009-1
105
106
