R. L. Stine Stopy hrůzy 23 Mlčení noci
MLČENÍ NOCI R. L. Stine
Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit 2
Copyright © 1991 by Parachute Press, Inc. Translation © Romana Sonková, 1993 Published in the arrangement with Permissions & Rights Int. Ltd. ISBN 80-85279-94-0 3
Prolog Reva Dalbyová se obdivně vzhlíţela v prosklené vitríně. Do vánoc uţ zbývají jen dva týdny, pomyslela si a malíčkem si lehce přejela oční stíny na levém víčku. Pak si upravila rudé vlnité vlasy. Zákazníci se tlačili v přeplněných uličkách jasně osvětleného obchodního domu. Vánoční koledy halasící z reproduktorů téměř přehlušoval neutuchající křik, šoupání nohou, zvonění telefonů, dětský pláč a povšechný elektrizující hukot a víření velkého obchodního domu ve svátečním čase. Reva se opřela o skleněný pult s parfémy a nezatěţovala se tím, ţe brání zákazníkům ve výběru zboţí. Nachovými nehtíky ťukala na sklo. Tenhle nervózní návyk si téměř oblíbila. Pohlédla na hodiny. Ještě hodina jí zbývá do polední přestávky, kdy bude moci opustit tohle úzké, hlučné vězení. Co tu vlastně pohledávám? Ptala se sama sebe a zabubnovala dlouhými nehty na sklo ještě silněji. Proč jsem vůbec kdy souhlasila, ţe vezmu tenhle flek? Chladnýma modrýma očima se zadívala k pultu s líčidly, kde dvě blonďaté prodavačky obskakovaly zavalitou ţenu v ušpiněném, nachovém pleteném kabátu se dvěma hnědými nákupními kabelami v ruce. Ta je nemoţná, pomyslela si Reva opovrţlivě. Tý uţ ţádný makeup nepomůţe. Měla by jít rovnou na plastickou chirurgii. A hele, támhleta obarvená nádhera. Nebo má snad vlasy zelený od přírody? Reva se zahihňala. Pošklebování se zákazníkům bylo to jediné, co jí pomáhalo to tu vydrţet. Byli to všechno takoví uboţáci a neměli o 4
tom ani tušení. Koukla se na hodiny. Ručičky se ani nepohnuly. Mohla jsem si místo toho někde venku uţívat soboty, přemýšlela Reva. Podrbala se vzadu na krku a pak spustila vlasy dolů. Proč tady musí být pořád sto stupňů? Kroutila nechápavě hlavou. Byla z toho úplně přidušená. Půjdu říct tátovi, aby ztlumil topení, rozhodla se. Co se to linulo z reproduktorů za otřesnou písničku? Ne, „Malýho koledníčka! Uţ ne! Někdo by měl zakázat hrát tuhle odrhovačku na veřejnosti, napadlo Revu, kdyţ si zakrývala uši. Vtom ji vyděsilo, jak jí někdo poklepal na rameno. Rychle se otočila a uviděla Arlene Smithovou, neboli slečnu Smithovou, jak si nechávala říkat. Byla to vedoucí oddělení parfumerie a Revina šéfová. Byla malá a útlá a myslela si, ţe je bůhví jak elegantní a moderní, kdyţ nosí pánské obleky. Brrr. Ty nemoţné ramenní vycpávky, otřásla se Reva. Ţe by to zkusila v hokejovém muţstvu Medvědů jako obránce? „Revo, tebe bolí uši?“ ptala se slečna Smithová a svraštila starostlivě obličej. Reva si sundala ruce z uší. „Ne. To jenom ta písnička,“ vysvětlovala. „Jak ji jednou uslyšíte, celý den vám sedí v hlavě, aţ z toho zblbnete.“ „No, rozhodně si nemyslím –“ začala slečna Smithová láteřit. Reva ji však přerušila. „To je tím dujdajdá,“ řekla. „to by mě teda váţně zajímalo, kolik dujdajdá člověk snese v jedné písničce?“ Slečna Smithová její otázku ignorovala. „Revo, vezmu to tu na chvíli za tebe. Zrovna přišla další objednávka od Chanela. Je to všechno vzadu. V bednách označených Chanel. Chtěla bych, abys je otevřela a zboţí naskládala do těch otevřených polic, jasné?“ „Jé, to nemůţu,“ vyhrkla Reva a vůbec to neznělo omluvně. „Zrovna dneska ráno jsem si udělala nehty.“ Zírala neústupně šéfce do očí. „Coţe?“ Malá šedá očka slečny Smithové se rozšířila údivem. Zřejmě nevěřila svým uším. „Nechci si polámat nehty,“ opakovala Reva. Zvedla útlé ruce a zatřepala prstíky, aby předvedla své dlouhé, nalakované nehty. „Je 5
mi líto.“ Výraz tváře slečny Smithové se rázem změnil v nasupěnou grimasu. Zhluboka se nadechla, narovnala se a ze své nepříliš impozantní výšky zlobně zírala na Revu. Bylo na ní vidět, ţe se pokouší rozhodnout, jak naloţit s takovou neposlušností. Jů, doufám, ţe nevybuchne, pásla se na jejím vzteku Reva a vší silou se snaţila nevyprsknout smíchy. Ty její vycpávky by mohly odletět a někoho praštit. „Revo, uţ to nehodlám déle snášet,“ prohlásila slečna Smithová třesoucím se hlasem s rukama zaťatýma v pěst. Uţ jen dva týdny, pomyslela si Reva. A pak odsud konečně vypadnu. Nic neříkala. Jak se zdálo, to slečnu Smithovou naštvalo ještě víc. „Trvám na tom, abys šla vybalit ty bedny a uloţila zboţí do polic.“ Kaţdé slovo pronášela pomalu a důrazně. „Snad později,“ strojeně se na ni usmála Reva. „Tak to uţ je opravdu poslední kapka!“ prohlásila slečna Smithová. Zabodla se do Revy pohledem, pak se otočila na podpatku pánských polobotek a odehřměla chodbičkou směrem ke kanceláři vedoucího celého patra. Reva se opřela o pult a sledovala ji, dokud se neztratila v davu zákazníků. A vůbec, co pořád má? Ptala se sama sebe. Tenhle obchoďák patří tátovi. Patří mu všechny Dalbyho obchodní domy. Tak co bych měla poslouchat nějakou pitomou prodavačku s vycpávkama většíma neţ hlava? Revinu pozornost upoutal výjev v uličce naproti. Nějaká ţena stála ohnutá přes pult s líčidly a pěti nebo šestiletý ji tahal za sukni. „Mami, mami, mami,“ opakoval netrpělivě svou prosbu. Pak ji zatáhl tak silně, ţe jí sukně spadla aţ ke kolenům. Ţena se klidně otočila, vytáhla si sukni a jemně plácla kluka přes zadek. To je ale číslo, pomyslela si Reva a v duchu se zasmála. „Haló, slečno? Slečno? Prosím vás?“ Ať si počká na někoho jiného. A vůbec, kde je Lucy? Uţ tu měla být z oběda. Muţ někam odkráčel. Reva si vyndala ze zásuvky rtěnku, sundala kryt a vytočila rtěnku z tubičky. Natočila si kulaté zrcadlo stojící na 6
pultě tak, aby se v něm lépe viděla, naklonila se k němu, našpulila plné rty a začala na ně nanášet barvu. Trvalo to jen vteřinku, neţ ucítila bolest. Pak vyjekla hrůzou a pustila rtěnku na zem. Bolestí a překvapením zalapala po dechu, zírala na sebe do zrcadla a uviděla, jak jí po bradě stéká krev. Ústa se jí zkřivila bolestí. Hrůza ji úplně ochromila. Tolik krve! Honem popadla ubrousek a jemně si otírala ústa. Řízla jsem se. Hrozně jsem se pořezala. Ta krev pořád teče. Co se to stalo? Mačkala si chuchvalec ubrousků na ústa a zírala na velké kapky krve na skleněném pultu. Těţce oddychovala. Sehnula se a hledala po zemi rtěnku. Odkutálela se pod pult. Chňapla po ní a vyndala ji na světlo, aby si ji prohlédla. Snaţila se udrţet tubičku v třesoucích se rukou pevně a vtom spatřila, o co se škrábla. Jehla. Vyčnívala přímo ze středu tyčinky. Uţ jsem přece tu rtěnku pouţívala předtím, přemýšlela Reva a cítila, jak jí teplá krev stále stéká po bradě. Byla úplně v pořádku. Někdo jí dal do rtěnky jehlu. Ale kdo? Kdo by jí mohl udělat takovou příšernou věc?
7
I. Bez varování Reva vyjela s volvem na obrubník a vypnula světla. Rychle se otočila na místo spolujezdce a prohlíţela si Hankův překvapený obličej. „No tak –“ přimhouřil podezíravě oči. „Co je to za pitomý nápad?“ Prohlíţela si jeho obličej, jako by ho viděla poprvé. Měl blonďaté, krátké, jeţaté vlasy. Oči měl tmavé a váţné. V jednom uchu nosil lesklou pecku. Měl silný krk, jaký mívají fotbaloví hráči. Byl velký, ramenatý, se silnýma rukama. Myslí si o sobě, ţe je tvrďák, říkala si Reva. V jeho zájmu doufám, ţe je. Chodila s Hankem Davisem uţ víc neţ půl roku, ale jak ho teď pozorovala, zdál se jí úplně cizí. Vůbec to není můj typ, napadlo ji. Je tak obhroublý a surový. Proč s ním vlastně ztrácím tolik času? „Revo, jak to, ţes zastavila?“ zeptal se. Vypadá to, ţe ho začínám mít dost, napadlo Revu. Nebo spíš uţ ho mám dost. Stiskla volant oběma rukama a narovnala se. Zaparkovala pod lampou, jejíţ záře procházela předním sklem auta. Hankovy vlasy v tom světle vypadaly úplně bílé, pleť měl nepřirozeně bledou. Za lucernou uviděla jen holé větve stromů, které se ohýbaly v prudkém, nárazovitém větru. Musí tu být blízko nějaký parčík nebo les. Nebyla si jista, kam vlastně dojela. Ani na tom nezáleţelo. „Musíme si promluvit,“ řekla klidným, pevným hlasem. Přitom se 8
mu dívala přímo do očí. Znělo to hrozně staromódně. Ale celá tahle záleţitost je jak ze starého filmu, pomyslela si Reva. Rozhodla se, ţe tu roli pro pobavení dohraje aţ do konce. „Promluvíme? A o čem?“ zeptal se a rukou si třel obličej. „O nás,“ odpověděla dramaticky a snaţila se, aby v jejím hlase bylo slyšet, jak zápasí s přívalem emocí. Z nějakého důvodu se na ni zazubil. „Tohle téma se mi zamlouvá,“ řekl, naklonil se k ní a chtěl ji vzít za ruku. Ona však dál pevně svírala volant. Rysy jí ztuhly. Usadila ho ledovým pohledem. „Rozhodla jsem se, ţe to spolu skončíme,“ řekla. Neúprosně na něm spočívala očima. Chtěla si vychutnat jeho reakci. Tváří se mu převalila vlna údivu. Vykulil oči. Otevřel ústa „Eh?“ Nejspíš ho to překvapilo, zaradovala se Reva. Doufám, ţe z toho nebude dělat vědu. Náhle pocítila tu známou předtuchu nebezpečí, která ji k Hankovi přitahovala ze všeho nejvíc. Po většinu času to byl hodný kluk to musela připustit – milý, pozorný, svým způsobem aţ nevinný. Ona však měla ráda i jeho zuřivost. Jednou prorazil pěstí dveře jen proto, ţe s ním odmítla jít na stupidní film s Arnoldem Schwarzeneggerem. Byla překvapená zjištěním, jak náramně ji baví, vidět ho vztekat se. Protiklady se prý přitahují a Hank byl určitě její protiklad. Ona byla vţdy taková klidná, vyrovnaná a rozváţná ve všem, co dělala nebo říkala. Zpočátku jeho bezprostřednost obdivovala, líbilo se jí, jak jedná bez rozmyslu. Avšak později se častěji a častěji přistihovala, jak se mu v duchu posmívá. Choval se jako neandrtálec. „Hele – o čem to mluvíš?“ zeptal se Hank a opřel se ramenem o její kabát. „Ty jseš na mě naštvaná, nebo co?“ „Laskavě na mě nesahej,“ vyštěkla Reva. „Ne, nejsem naštvaná. Uţ je to zkrátka za náma. Je konec.“ Odtáhl ruku a dlouhé nohy nepohodlně skrčil. „O čem to mluvíš?“ Zahlédla, jak mu v temných očích doutná zloba. Moţná, ţe jsem mu to měla říct někde, kde je víc lidí, napadlo Revu, kdyţ pohlédla ven na tmavé siluety stromů. Za celou tu dobu 9
tady neprojelo ani jedno auto. Co kdyţ se Hank rozzuří? „Nedělej z toho vědu,“ zakoulela na něj očima. „Pro mě to znamená hrozně moc,“ trval na svém. Trochu zrozpačitěl, protoţ neodhalil své city. Reva zívla. „Tak si to tak neber,“ řekla a mrkla na hodiny na palubní desce: 8:06. Uţ abych to měla z krku, řekla si. Slíbila jsem tátovi, ţe se pro něj stavím v osm v obchoďáku. Táta bude rád, ţe jsem se s Hankem rozešla, pomyslela si. Nikdy nepochopil, proč jsem s ním vůbec začala chodit. „Ale proč?“ skuhral Hank. „Řekni mi aspoň proč.“ Zlato na takovýhle fňukání jsi uţ moc velký, pomyslela si Reva nelítostně. Líbíš se mi mnohem víc, kdyţ se chováš jako tvrdý chlap. „Hanku, prosím tě –“ spustila, jako by ta ublíţená byla ona. „Nech mě bejt – oukej?“ „Ale proč se se mnou chceš rozejít?“ Mlel pořád dokola a hlas se mu roztřásl, jak se přestával ovládat. „Zkrátka jsem se rozhodla, ţe začnu nový rok s někým zajímavějším.“ To byla trefa, napadlo Revu. Tuhle větu si nacvičovala celé odpoledne. V posledním okamţiku se jí sice zdála a příliš krutá, ale – nemohla odolat. Hank sklesl do sedadla, jako by ho zasáhla kulka. „No tohle!“ vypravil ze sebe smutně. Pak se k ní znenadání naklonil a vztekle ji popadl za rameno. „Revo, nedělej to –“ Chystá se jí ublíţit? Přestává se ovládat? Bude s ní zacházet jako s těmi dveřmi? Rozhodla se, ţe ho porazí jeho vlastní zbraní. „Nesahej na mě!“ zaječela z plných plic. Její výkřik zapůsobil. Polekaně ji pustil. „Budeš toho litovat, Revo,“ řekl třesoucím se hlasem. Otočil se a zíral přímo před sebe. Nebyl schopen na ni pohlédnout, protoţe nechtěl, aby viděla v jeho tváři pohnutí. No teda, brácho! Říkala si v duchu Reva. Jestli začne brečet, tak 10
se mi zvedne ţaludek. „Budeš toho litovat,“ opakoval a civěl dál předním oknem do tmy. Zmáčkla automatické otevírání dveří. Není to taková sranda, jak jsem si představovala, pomyslela si Reva a uhladila si vlasy. Myslela jsem si, ţe se se mnou aspoň pohádá. Nenapadlo mě, ţe tu bude sedět, fňukat a vyhroţovat mi ubrečeným hláskem. Hlavou jí bleskla překvapivá myšlenka: Moţná, ţe o ni opravdu stojí. Rychle ji zaplašila. Koho to zajím? K čemu by mi byl? „Revo, to mi nemůţeš udělat,“ konečně se k ní Hank otočil. Tvář měl staţenou zlostí. „Uţ musím jet,“ řekla chladně. Natáhla se přes něj a otevřela dveře. „Jdi se projít, Hanku.“ Nerozhodně na ni civěl tmavýma, nazlobenýma očima. Viděla, jak usilovně přemýšlí a snaţí se rozhodnout, co má dělat, co jí má říct. „Budeš litovat,“ sykl. „jdi se projít,“ opakovala tvrdě a nohou netrpělivě sešlapovala plynový pedál, aţ motor vytočila na plné obrátky. Ještě naposledy na ni upře pohled, pak vyklouzl z auta a zabouchl za sebou dveře. Reva zapnula světla a stočila auto na silnici. Začala se rozjíţdět, pak zastavila a stočila okénko. „Hej, Hanku! Hanku!“ volala na něj. S rukama vraţenýma do kapes koţeného bombru a s neradostným výrazem na tváři k ní pomalu přiklusal. „No? Co je?“ „Šťastný a veselý,“ zvolal rozpustile. Pak se smíchem sešlápla plyn, vyrazila pryč a nechala ho stát na silnici jako úplného hlupáka. Úplný hlupák! Vůz hladce svištěl k městu. Z ventilátoru sálal teplý vzduch. Stromy ustoupily jasně osvětleným domům, z nichţ mnohé byly jiţ vánočně ozdobeny. S úlevou a spokojeností nad tím, jak to proběhlo, Reva odpočívala a radovala se z pocitu svobody. Vnímala jen sama sebe a plynulou, 11
klidnou jízdu nocí. Jsem volná, pomyslela si. Volná jako vítr. Vynadala si, ţe má takové staromódní myšlenky. Ale vţdyť je to pravda, uvědomila si. Proč po půl roce si budu moci s někým vyrazit. S kýmkoli! S kým si vlastně bude chtít vyrazit? Dlouho nad tím neuvaţovala. S Mitchelem Castelonou. Myslela si na Mitchela uţ dost dlouho. Mitch je váţně fešák, pomyslela si, kdyţ si ho vybavila. Hustá kštice černých vlasů. Roztomilé dolíčky na tvářích, kdyţ se směje. Mitch hraje dobře tenis. Moţná, ţe ho pozve do tenisového klubu, kam chodí. Ano, Mitch Castelona. Příjemná vyhlídka. Řekla bych, ţe se mi povede přebrat ho tý ukňouraný Lisse Deweyový, usmívala se v duchu Reva. Pustila rádio a ihned poznala píseň, kterou zrovna hráli. Byla to Tichá noc, svěţí, instrumentální verze. Zahnula na Divison Street, jejíţ obě strany lemovaly obchody a kanceláře, a začala si zpívat podle rádia. To je ale krásná melodie, pomyslela si. Hlasitým zpěvem se snaţila zaplašit myšlenky na Hanka, ale nešlo to. Ten uţ má tichou noc teď. Půjde pěkně potichu celou cestu domů! Jak o tom přemýšlela, znovu ji to rozesmálo. Hihňala se ještě, kdyţ dorazila k Dalbyho obchodnímu domu a zajíţděla stříbrným volvem na vyhrazené parkoviště. Obchodní dům se zavíral v šest. Prošla hlídaným vchodem. Uniformovaný hlídač byl usazen u nízkého stolku s nohama nahoře a soustředěně poslouchal basketbalové utkání v rozhlase. Zvedl oči, a kdyţ ji poznal, kývl jí na pozdrav a věnoval se dál zápasu. Tady je tedy přísná ochrana, pomyslela si Reva pohrdavě a pospíchala úzkou zadní chodbičkou do přízemí. Jakmile vkročila do rozlehlého, prázdného obchodního domu, který byl osvětlen pouze řadou tlumených nočních světel, přepadl ji opět ten starý strach. „Tak nech toho,“ hubovala sama sebe. „Měla bys mít kuráţ.“ Přesto však cítila neovladatelnou tíhu v ţaludku. Cítila, jak jí trne 12
šíje a plíce se stahují. Věděla, ţe to není strach ze tmy. Nebyl to ani strach z toho, ţe je tam sama. Nebyl to strach, který se dá snadno definovat. Avšak uţ od malička, kdykoliv se Reva ocitla v obchodním domě po zavření, kdykoliv procházela temnými, prázdnými uličkami se zamčenými dveřmi sama, strach byl tady. Ruce měla jako led. Hlavou se jí začaly honit bláznivé myšlenky. Kaţdý se něčeho bojí, říkala si a nutila se zhluboka dýchat, aby zpomalila překotný tlukot srdce. Pokračovala v cestě kolem pultů s parfémy a kosmetikou k výtahu pro zaměstnance. Kaţdý má nějaký nesmyslný strach. Zastavila se a opřela o skleněný pult s biţuterií. Rukávem kabátu si utřela zpocené čelo a rozhlédla se po obchodě. Nic se nehýbalo. Ticho. Tichá noc, blesklo jí hlavou. Proč se tolik bojím? Přinutila se pokračovat v cestě dozadu k výtahu. Věděla, ţe aţ dorazí do kanceláře v šestém patře ke svému otci, bud jí hned dobře. Nakonec to nebylo poprvé, co za ním jde po zavření. Snaţila se za ním zajít do práce aspoň jednou za týden. Od té doby, co jí před třemi roky zemřela matka při letecké havárii, Reva chtěla být otci co nejblíţ, aby tak aspoň z části zaplnila prázdnotou, kterou v jejím ţivotě způsobila matčina smrt. Pan Dalby byl rád, kdyţ se pro něj Reva zastavila, mohli tak jet domů společně. Proto se Reva nutila jít dál. Procházela rozlehlým přízemím. Podráţky tenisek pískaly na dlaţdicích, dech se jí krátil a kolena se roztřásla tak silně, ţe mohla jen stěţí jít. Přesto se kvůli němu přemáhala. A navíc byla rozhodnutá, ţe jí ţádný hloupý nesmyslný strach nezabrání v tom, co chce udělat. Jak se však přibliţovala k vitrínám, zdálo se jí, ţe se tam pohybují nějaké stíny. Zaslechla strašidelné hvízdání. V tlumeném světle vypadalo všechno tak hrůzostrašně a neskutečně. Co kdyţ se v obchodě někdo schoval? Ptala se v duchu Reva. 13
Nebylo to poprvé, co se jí v hlavě vynořila taková otázka. Co kdyţ tu ve tmě čeká nějaký pomatenec? Nebo co kdyţ se tu schovává nějaký odporný vandrák? Co kdyţ nějaký strašný – Nemohla zaplašit ty hloupé, nesmyslné myšlenky. A pak, kdyţ zahnula do chodbičky vedoucího k výtahu, ji čísi ruka uhodila do ramene. Reva se zajíkla a otočila se, aby čelila muţi, který stál přímo za ní.
14
II. „Nechte mě být! Co chcete?“ vykřikla Reva a vrazila do police s kabelkami za sebou. Muţ se nehýbal. Jen nehnutě zíral široce otevřenýma očima. Nemůţe se hýbat, došlo Revě. Není to muţ. Je to figurína. Zhluboka se nadechla a vydechla. Měla sucho v krku. Pořád se třásla. „Revo, ty jsi ale idiot,“ řekla nahlas. V obrovském, prázdném obchodním domě to však nebylo ani slyšet. To jsem ale husa. Narazím do figuríny a vyděsím se málem k smrti! Začala se cítit trochu lépe, ale dál si spílala, co je za slabocha. Vešla otevřenými dveřmi do výtahu pro zaměstnance. Dveře se za ní zasunuly a ona zmáčkla tlačítko do šestého patra. Kdyţ vystoupila v šestém patře s luxusními kancelářemi pro vedení podniku, cítila se uţ skoro normálně. Svítila zde všechna světla zasazená do tmavých konstrukcí na zdech podél rozměrných moderních maleb. Ve vázách na kaštanově hnědém plyšovém koberci byly čerstvé květiny. Reva minula kout pro přijímání návštěv s koţenými pohovkami a křesly a pokračovala chodbou k otcově kanceláři na rohu. Po levé straně měla široký balkón, ze kterého se otvíral pohled dolů na všech pět pater obchodního domu. Jak ho Reva míjela, nakoukla dolů na ten tajemný, tichý obchodní kolos. Vedle kanceláře pana Dalbyho byla umístěna řada bezpečnostních monitorů, celá zeď plná televizních obrazovek. Revu udivilo, ţe jsou ještě stále zapnuté. Vydávaly tiché elektronické bzučení, které slilo, 15
jak se přibliţovala. To je zvláštní, napadlo ji. Ty obrazovky jsou po zavření obvykle vypnuté. Neměla čas o tom déle přemýšlet. Náhle se rozletěly dveře otcovy kanceláře a vyrazil odtud muţ v modré uniformě a srazil se s Revou. „Ach!“ vykřikla. Hned toho muţe poznala. Byl to otec Mickeyho Wakelyho, šéf ochranky obchodního domu. „Pane Wakely!“ Rozzlobeně pohlédl na Revu tmavýma, prchlivýma očima. Obličej i lysou hlavu měl rudou. „Omlouvám se,“ řekl odměřeně a bez ohlédnutí odkráčel. Otřesená Reva uviděla otce mezi dveřmi kanceláře. Pan Dalby byl elegantní pohledný muţ, oblečený v drahém obleku, šitém na míru. Na svých pětačtyřicet rozhodně nevypadal. Výjimku tvořilo jen stříbro na spáncích jinak černých, pečlivě upravených vlasů. Obyčejně se mu obličej rozzářil, kdyţ Revu uviděl. Ale teď se tvářil ustaraně. „Pojď dál,“ řekl a unaveně zavzdychal. „Co se děje, tati?“ ptala se Reva a šla za ním do osvětlené kanceláře. „Proč odtud pan Wakely tak vystřelil?“ Sedla si do koţeného křesla, které stálo naproti otcovu pracovnímu stolu ze světlého dřeva, a pohlédla na zadní stranu fotografie v rámečku z plexiskla na rohu stolu. Znala ji nazpaměť: byla na ní Reva, její malý bratr Michael a jejich matka v plavkách, na pláţi v Cape. Snímek byl čtyři roky starý. Půl roku poté se Revina matka zabila. Reva se vţdycky divila, proč si tam otec tu fotku nechává. Nezarmucuje ho to? „To je dneska den,“ postěţoval si a opřel si čelo o chladné sklo obrovského okna za psacím stolem. „To je dneska den.“ „Tak co je s tím panem Wakelym?“ ptala se Reva otce, který k ní stál zády. „Skoro mě porazil.“ „Právě jsem mu dal padáka,“ řekl pan Dalby a ani se neotočil. „Ech?“ Otcova slova vzala Revě dech. Pan Wakely byl šéfem ochranky uţ dlouho, celou dobu, co si pamatovala. Ze školy znala jeho syna Mickeyho. Byl to docela fajn kluk. Do Reviny party samozřejmě nepatřil. Bydlel v malém domku v Old Willage. Všichni Revini kamarádi bydleli blízko ní v North Hill, 16
v luxusní části Shadyside. „Musel jsem ho propustit,“ řekl pan Dalby a posadil se na koţenou ţidli u psacího stolu. Jak se do ní zabořil, ţidle vydala slabounké psssst. Táta taky vypadá, jako kdyby splaskl, napadlo Revu. „Zatím je to jenom mezi námi dvěma,“ nahnul se k ní otec přes stůl a řekl jí důvěrně: „V práci pil. Na blíţící se svátky potřebuju někoho, kdo bude makat na sto procent. Potřebuju někoho, na koho se můţu spolehnout.“ „Vypadal fakt naštvaně,“ vzpomněla si Reva, jak se vedle ní objevila Wakelyho brunátná tvář. „No jo… taky jsem se rozzlobil,“ řekl pan Dalby a nervózně ťukal prsty na desku psacího stolu. „Nejspíš jsme oba řekli pár věcí, které jsme říkat neměli. Ale já ho musel vyhodit. Opravdu jsem neměl na vybranou.“ „Tak pojedeme uţ domů,“ zeptala se Reva. O Wakelyho uţ ztratila zájem. „Tohle ale nebylo to jediné, co se dnes přihodilo,“ přeslechl její otázku otec. „Odešel mi jeden Santa Claus. Řekl mi, ţe ho manţelka přemluvila, aby se přestěhoval někam, kde je tepleji. A navíc mám problémy s elektřinou. Vánoce tu budou za čtyři týdny a všechno se mi sype.“ „A proč tam nedáš svíčky?“ navrhovala Reva. „Obchoďák osvětlený svíčkami bude vypadat nádherně. Lidem se to bude určitě líbit.“ „Jo, dokud to tu nevyhoří,“ řekl uštěpačně otec. „Ty máš vţdycky hrozně praktický nápady, Revo.“ Věděla, ţe to myslí z legrace, ale i tak mu poděkovala. „Jen se ti snaţím trochu zvednout náladu, tati.“ Pojednou jí připadal o mnoho starší. „To jsem ti ještě neřekl o potíţích v Clevelandském obchodním domě. A v obchodě ve Walnut Creeku.“ „Uţ dál nečekám,“ zívla Reva. Pan Dalby se zasmál. „to je zábava, viď! Tak dobře, jdeme domů.“ Začal se zvedat, ale znovu se posadil. „Á, počkej, málem jsem zapomněl.“ 17
„Problémy v Pittsburském obchoďáku?“ ptala se Reva. „Ne No tak, nehudruj tolik.“ „Nemůţu si pomoct,“ prohodila Reva. „uţ jsem to od tebe chytila.“ Její poznámku přešel. „Nemáš nějaké kamarády, kteří by chtěli o prázdninách na brigádu?“ zeptal se. „To uţ jsem ti říkal, ţe si můţeš o prázdninách přivydělat, ale potřebuju čtyři nebo pět prodavačů. Do prázdnin by mohli pracovat o víkendech a po škole. A pak na plný úvazek aţ do vánoc.“ „Prima!“ vykřikla Reva nadšeně. Hned pomyslela si na Mitche Castelonu. Jakmile přijdu domů, hned mu zavolám, řekla si a myšlenky jí v hlavě vzrušeně vířily. Bude mi vděčný za to, ţe pro něj mám práci. Nebude se rozpakovat Lissu nechat. „Díky, tati,“ řekla a naklonila se přes stůl a políbila ho na čelo. „To je senzační! Najdu ti nějaké lidi.“ Celou cestu domů přemýšlela, co řekne Mitchovi. Jak by mu měla tu práci nabídnout a přitom mu dát vědět, ţe o něj stojí. Měly by to být zajímavý prázdniny, říkala si Reva. Byla zvědavá, co bude Lissa Deweyová dělat, aţ jí Reva přebere kluka. Uţ jen samo pomyšlení na to stačilo, aby se Reva celou cestu domů usmívala. To je ale psina! „Ahoj, Mitchi!“ „No ahoj, kdo je tam?“ „Nabídková kancelář,“ zavtipkovala Reva a proplétala si telefonní šňůru mezi prsty. „Ech? Kdo?“ Mitch promluvil chraplavým, skřehotavým hlasem. Ten hlas se k němu vůbec nehodí, pomyslela si Reva. Je tak srandovní a Mitch přitom vypadá jako chlap. „Tady Reva Dalbyová,“ šeptla a snaţila se, aby to znělo smyslně. „Reva? Ahoj, jak se vede?“ Řekl to velmi překvapeně. Ještě nikdy předtím mu nevolala. „Mám se fakt dobře,“ řekla a zakoulela očima. Seděla na ţidli u postele s nohama skrčenýma pod sebou. „Chci se zeptat, co budeš 18
dělat o vánocích? Jedeš někam?“ Chvíli to trvalo, neţ odpověděl. Určitě se snaţí uhodnout, proč mu volám, přemýšlela Reva. Slyšela, jak se dívčí hlas ptá, s kým to mluví. „Ne, asi se budu potloukat někde tady.“ „Fajn, táta potřebuje do obchoďáku nějaký pracovníky. Znáš přece Dalbyho obchodní dům na Division Street. Řekla jsem, ţe se zeptám pár lidí, jestli by nechtěli na brigádu. Plat bude velmi slušnej. Do prázdnin by to bylo na půl úvazku a pak aţ do vánoc na celej.“ „Váţně?“ zaskřehotal. „Měl bys zájem?“ zeptala se Reva, potěšená jeho údivem. „Jo. Jasně!“ odpověděl opravdu nadšeně. „To je skvělý. Díky, Revo. Peníze fakt potřebuju, to víš.“ „Fajn. To jsem ráda, Mitchi,“ zavrčela Reva. „Třeba budeme dělat spolu.“ „Ty budeš taky pracovat?“ „Ano. Samozřejmě bych byla radši někde na pláţi, ale táta tu musí o prázdninách zůstat. Je to nejdůleţitější období v roce. Tak začnu dělat uţ příští sobotu ráno. To bys měl začít i ty v půl devátý.“ „Jo. Tak díky, Revo,“ řekl Mitch. „Je to od tebe moc hezký. Budu tam v sobotu ráno v půl devátý.“ Přehodila si sluchátko k druhému uchu a dál si namotávala šňůru na prsty. „Uţ se na to těším, Mitch!,“ zavrkala smyslné a doufala, ţe pochopí, co líni myslí. „Řekla bych, ţe si uţijeme nějakou srandu.“ Na druhém konci uslyšela tlumený šepot. Pak se Mitch ozval znovu. „Uh – Revo?“ „Ano?“ Zdráhal se jí poloţit otázku, ale nakonec to přece jen vyklopil. „Říkala jsi, ţe je tam práce pro víc lidí?“ „No, pár míst tam je,“ připustila Reva. „Myslíš, ţe by lam mohla dělat i Lissa? Peníze váţně potřebuje a moc ráda by pracovala. Přece ji znáš?“ Jistěţe znám tu ukňouranou, mrňavou, odbarvenou blondýnu s ksichtíkem jako malá holka, o které si všichni myslí, bůhví jak není hezká. Lissa má asi tolik osobitosti jako mycí houba. „Samozřejmě,“ řekla Reva. „Znám ji.“ 19
„No a neměla bys práci i pro ni?“ ptal se nervózně Mitch. „Můţeš klidně říci, ţe ne, jen jsem si myslel –“ Ne, blesklo jí hlavou. „Ano,“ řekla. „To je v pořádku, Mitchi. Lissa bude moct určitě v sobotu nastoupit taky.“ Proč ne? řekla si Reva a potlačila škodolibý úsměv. To bude ještě zajímavější, kdyţ bude Lissa u toho, aţ jí přebere Mitche. „Tak díky.“ vyhrkl šťastně Mitch. „Počkej chvilku, Revo. Lissa je lady. Já ti ji dám.“ To je nadšení, pomyslela si Reva jedovatě. Za chviličku uţ Revě zněl do ucha Lissin holčičí hlásek. „Mockrát díky, Revo, Mám takovou radost. Díky.“ „To nic,“ řekla Reva. „Táta potřebuje pomoc, tak jsem si myslela, ţe –“ „Kam nás dají?“ vzrušeně ji přerušila Lissa. „Chci říct, co budeme dělat? Prodávat, nebo něco takovýho?“ Lissina otázka vnukla Revě nápad, hodně zlomyslný nápad. Rozhodla se, ţe si z ní vystřelí. To je geniální. Geniální! Pomyslela si a v duchu se zasmála. „Lisso, v sobotu se obleč do těch nejlepších šatů, co máš, ano?“ nutila se Reva do váţného tónu. „Do nejlepších Šatu?“ znejistěla Lissa. „Jasně. Něco skutečně exkluzivního. Musíš vypadat dobře. Budeš nejspíš prodávat v oddělení parfumerie. Myslím, ţe u pultu firmy Chanel.“ „Váţné?“ nedokázala skrýt své vzrušení Lissa. „To je skvělé! Díky, Revo!“ Ještě spolu chvíli klábosily, pak Reva řekla, ţe musí zavolat i ostatním. Lissa jí znovu poděkovala a zavěsila. Reva vyskočila a nahlas se rozesmála. Mela sama ze sebe velkou radost. To je psina! pomyslela si. Uţ se nemůţu dočkat, jak se bude tvářit, aţ se přihrne do práce v nejlepších šatech a zjistí, ţe bude vybalovat zboţí někde ve skladu ve sklepě! „Co je ti k smíchu?“ vytrhl ji hlas z jejích myšlenek. „Michaeli!“ hudrovala na svého šestiletého bratra. „Nehrň se mi do pokoje jako velká voda.“ 20
„A proč?“ ptal se. Usmála se. „To nevím, proč!“ Pokaţdé zjišťovala, ţe se na Michaela nedá zlobit. Uţ jen proto, ţe se svými kudrnatými rusými vlasy, tmavomodrýma očima a mléčně bílou pletí jí byl hrozně podobný. Věděla také,“ ţe v tomhle věku musí být těţké vyrůst bez matky. Yvonne, Michaelova chůva, se mu opravdu věnovala a trávila s ním všech svůj čas, ale to bylo přece jen něco jiného. Maminku si ani nepamatuje, pomyslela si smutně Reva. Dívala se na něj, jak skáče na její posteli jako na trampolíně. Věděla, ţe by mu měla vynadat a přimět ho, aby se vrátil zpátky do postele, ale nešlo to. „Hele – ne tak vysoko!“ křičela. „Já lítám!“ vřískal nadšené. Reva se zamyslela nad tím, komu ještě zavolá a nabídne práci. Většina holek a kluků, se kterými se stýkala, o prázdninách pojedou někam, kde je teplo. Kdyţ zazvonil telefon, Michael zaječel a to ji vyděsilo. „Michaeli – tak uţ dost,“ řekla příkře. „Jdi ven. Musím zvednout ten telefon.“ Ještě se dvakrát odrazil, pak seskočil z postele a zmizel za dveřmi. Reva zvedla sluchátko. „Ahoj, Revo. Tady Pam.“ A jéje. Slečna Krásná, pomyslela si Reva trpce. Slečna Sladká jako jablečný koláč. Pam Dalbyová byla Revina sestřenice. A přestoţe její rodina byla chudá a bydlela ve zchátralém starém domě na Fear Street, musela Reva poctivě přiznat, ţe na svou sestřenici ţárlí. Se svými rovnými blonďatými vlasy, staţenými obvykle vzadu do ohonu, s kulatým, sympatickým obličejem.) jiskrnýma zelenýma očima a ostře řezanými rysy, byla Pam klasická americká kráska. Proč nepouţívá rtěnku, nebo oční stíny, divila se Reva. Proč si neudělá něco s vlasy? Avšak tajně – a někdy ne úplně tajně – Reva své ses třenici záviděla. Záviděla jí, jak se hned všem líbí, záviděla jí, jak s kaţdým dobře vychází. Samozřejmě, ţe to samotné Pam nikdy nepřiznala. 21
A většinou, kdyţ myslela na svou sestřenici, coţ bylo málokdy, přemýšlela o ní s opovrţením. Konečně, byla tak ţalostně chudá. Pokaţdé, kdyţ ji Reva viděla, měla na sobě tytéţ dţínsy a chovala se tak… obyčejně. „Ahoj, Pam. Jak se máš?“ „Fajn. Mám rýmu – ale kdo ji nemá?“ odpověděla Pam a kýchla. Já ji nemám, pomyslela si potěšené Reva. „Jak se má strejda Robert?“ optala se Pam. „Má se dobře,“ řekla Reva. „Jen je trochu unavený. To víš, v obchoďáku je teď blázinec.“ „Na to jsem se tě právě chtěla zeptat,“ chytila se toho Pam. „Napadlo mé, Revo…“ Zarazila se. Bylo to pro ni očividně těţké. „Uh – nebyla by v obchoďáku nějaká práce? Na prázdniny, víš?“ V ţádném případě, pomyslela si Reva a ťukala nachovými nehty do sluchátka. K čemu by mi byla chudá, nemoderní sestřenice, která bude slídit kolem, abych měla špatné svědomí. „Moc mě to mrzí,“ nutila se do lítostivého tónu Reva. „Škoda, ţes mi nezavolala minulý týden, Pam. Všechny brigádnický místa jsou uţ obsazený.“ Lhaní mi jde docela dobře, chválila se Reva. Znělo to lak srdceryvně, ţe bych tomu málem sama uvěřila. „A,“ vypravila ze sebe Pam tiše, očividně velmi zklamaná. „Ţe jsem ti nezavolala dřív.“ „To je ale smůla,“ řekla Reva soucitně. „Je mi to váţně moc lilo, Pam.“ Pak spustila veseleji. „Je fajn, ţes mi zavolala. Musíme se ještě do vánoc sejít. Pozdravuj rodiče.“ Reva si s potěšeným úsměvem na tváři přehodila sluchátko ke druhému uchu. Koneckonců to byl docela ucházející večer. Pam Dalbyová praštila sluchátkem, aţ telefon spadl ze stolku. Rozmrzele zaskuhrala a sklonila se pro něj. „Ta lhářka!“ vykřikla nahlas. Svezla se na postel a zlostně mrskla o zeď starým vypelichaným 22
medvídkem. Hrozně ráda bych jí to jednoho krásného dne oplatila, pomyslela si trpce. Jednou to přijde. Jen musím najít způsob, jak se jí dostat na kobylku.
23
III. Pam zvedla telefon, rozhodnutá zavolat Révě znovu a říct jí, co si o ní doopravdy myslí. Co jsem jí vlastně udělala? podivovala se Pam, zatímco seděla na okraji postele a zírala na telefonní sluchátko v ruce. Byla jsem na ni vţdycky hodná. Nikdy jsem jí nevykládala, jak jí mají všichni v Shadysideské střední škole plně zuby. Silný závan větru zalomcoval okny v jejím pokoji. Pam se roztřásla a sáhla po papírovém kapesníčku, aby si utřela nos. Není divu, ţe mám celou zimu rýmu, pomyslela si hořce. V tomhle starém dome je hrozný průvan. Radiátor pod okny byl puštěný, ale moc tepla nevydával. Celým domem otřásl další větrný póry v. Pam poloţila sluchátko. Co by to mělo za smysl, kdybych jí volala? Věděla, ţe s Revou se není moţné domluvit. Nikdy by si se svou sestřenicí nedokázala upřímně popovídat – Reva byla příliš chladná, povýšená a uštěpačná, neţ aby se s ní dalo normálně bavit. Reva je na světě jenom proto, aby vykládala o tom, co všechno má, kde všude byla a o klukách, kterým dala kopačky. Nechce se mi věřit, ţe sestřenice mohou mít tak málo společného, přemýšlela Pam. Sebrala medvídka ze země, odfoukla mu prach z hlavičky a posadila ho zpátky do nohou postele. Byla pořád podráţděná. Zavolám Foxymu, rozhodla se. Foxy byl její chlapec. Byl vţdycky ochotný vyslechnout ji i její nářky. Věděla, ţe je to jedna z jeho nejlepších vlastností. Foxy má ale samozřejmě dobrých vlastností spoustu, dodala v duchu. Je to 24
taky takový můj méďa. Začala vytáčet jeho číslo, ale pak si vzpomněla, ţe Foxy musí psát úkoly ze společenské nauky. Nějakou dlouhou výzkumnou práci o brazilském dešťovém pralese. „Ach jo.“ Poloţila sluchátko. Mela bych odtud vypadnout, napadlo ji. Kdybych tu měla dneska večer zůstat, poslouchat, jak vítr lomcuje okny, přemýšlet o Révě a o tom, ţe nemám práci a nebudu mil letos ani cent na vánoční dárky, vyletěla bych z kůţe! Asi si půjčím tátovo auto a trochu se projedu. Ne. To bych se vůbec neodreagovala. V autě bych pořád přemýšlela a nakonec bych byla ještě víc naštvaná. Vytočila jiné číslo a zavolala svému kamarádovi Mickeymu Wakelymu. Mickey se zrovna chystal na schůzku se svým dobrým kamarádem Clayem Parkerem v prodejně Sedm-Jedenáct na Mission Street. „Přijedu tam taky,“ vyhrkla Pam nedočkavě. Rozhrkaný starý Pontiac Grand Prix jejího otce, koupený ze třetí ruky, nejdřív protestoval, ale nakonec napotřetí naskočil. Pam ho chvilku nechala zahřát, jak jí radil otec, pak vycouvala po štěrkové cestě a zamířila dolů po Fear Street. Byl větrný, jasný, chladný večer. Na nebi svítily milióny hvězd a měsíc v úplňku vydával téměř tolik světla jako pouliční svítilny. Vítr skučel jako přízrak ze záhrobí. Kdyţ Pam projíţděla kolem hřbitova na Fear Street, zadrţela dech. Věděla, ţe je to hloupá pověra, ale dělala to tak pokaţdé. Jak zajíţděla na malé parkoviště před Sedm-Jedenáct, uviděla prosklenou výlohou oba chlapce. Hned jí bylo lépe. Zabouchla dveře u vozu, omotala si kolem krku viněnou Šálu a pospíchala do obchodu. Mickey měl v ruce jako obvykle nějakou sladkou tyčinku. Místo pozdravu se na ni usmál. Zuby měl pokryté čokoládou. Byl malý a hodně útlý. Měl krátké blonďaté vlasy a modré oči. S tím svým pihovatým obličejem a velkýma ušima, odstávajícíma snad na míli od hlavy, vypadá trochu legračně, napadlo Pam. Měl špatnou pleť, moţná díky všem těm čokoládám, kterými se cpal, a vţdycky se tvářil nerudně a nespokojeně, i kdyţ lakový nebyl. 25
Clay byl také štíhlý, ale vyšší a samá ruka, samá noha. Měl hnědé, dozadu sčesané vlasy, nad pravým obočím podivnou jizvu a kovově šedé roztěkané oči. Chodil nahrbeně a tvářil se jako drsňák. Mel v sobě vţdycky nervozitu, neklid a spoustu energie – jen, jen vybuchnout. Mickeyho měla Pam opravdu ráda. Kamarádili se spolu uţ od malička. Donedávna byl Mickey veselý, potrhlý kluk, se kterým byla vţdycky legrace. Poslední dobou byl však zamlklý a dokonce i nevrlý. Uţ tolik nevtipkoval. Často byl myšlenkami někde jinde, jakoby ve snách. Clay byl Mickeyho přítel, a tak se Pam snaţila mít ráda i jeho. Ale jedna stránka jeho povahy ji děsila. Jeho zuřivost. Clay nedokázal ovládat svůj temperament. Ve škole se zúčastnil několika rvaček a jednou ho dokonce na týden vyloučili. „Čau!“ volal na ni od regálu s bramborovými lupínky. Mickey se otočil od cukrovinek. „Hej – jak se vede, člověče?“ Říkal kaţdému člověče, dokonce i Pam. „Uţ mi bylo i líp,“ prohlásila Pam a hledala v kapse dţínsů kapesník, aby si utřela nos. „Co se děje?“ „Nemůţu najít tyčinku Zagnuts,“ vysvětloval Mickey a podrbal se na hlavě. Hned nato prohrabal celou polici s čokoládovými tyčinkami. „Zagnuts? Kdo to jí?“ zeptala se Pam. „Nejspíš to uţ nevyráběj,“ rozhodl Clay, který si vybral pytlík brambůrků s příchutí pečené. „To snad ne,“ zatvářil se Mickey opravdu ustaraně. „Uţ jsi vyzkoušel tmavou čokoládu Milky Way?“ ptala se Pam. „Jasně,“ přikývl Mickey. „Tu má obvykle k snídani,“ zavtipkoval Clay. „Hele, člověče, oni váţně přestali vyrábět Zagnuts?“ Mickey z, toho byl celý pryč. „Proč nenapíšeš rovnou ty firmě a nezeptáš se na to?“ navrhovala mu Patu, zahloubaná do titulků v časopisech ‘Hvězda’ a ‘Národ se ptá’. „To je ono.“ chytil se toho Clay. „Napiš přímo panu Zagnutovi osobně. Váţený pane Zagnute, jsem zoufalý.“ 26
„Nemyslím si, ţe tam nějaký pan Zagnut vůbec je,“ řekl Mickey váţně. Pam i Clay se rozesmáli. Pam pohlédla ke vchodu do obchodu a uviděla pokladníka, zavalitého mladíka s dlouhými, naondulovanými vlasy aţ na ramena a s mohutným najeţeným knírem, jak na ně podezíravě civí. „Pozoruje nás,“ řekla kamarádům. Oba dva sledovali její pohled. „Vypadnem odsud,“ ušklíbl se Clay. Mickey popadl ještě pár sladkostí, Clay si vzal k brambůrkům dvoulitrovou láhev coca-coly. Pam šla za nimi ke kase. Vyloţili zboţí na pult. Pokladník nesouhlasně zavrčel. „Ten zbytek,“ řekl a zabodával se do Claye svýma malýma černýma očima jako korálky. „Eh?“ zatvářil se udiveně Clay. „Ten zbytek,“ opakoval pokladník záhadně a ukazoval baculatou rukou. Clay na něj vykulil oči a rukama se opřel o pult. „O čem to mluvíte, člověče?“ zeptal se Mickey. „Vyndejte všechno z kapes kabátů, prosím,“ trval na svém pokladník hlubokým hlasem. Mickey zůstal stát s pusou dokořán; Clay se také nepohnul, ale Pam uviděla, jak zrudl. „V kapsách nic nemají,“ vyhrkla. Pokladník jí nevěnoval pozornost, oči měl stále upřené na Claye. „Tak ukaţte ty kapsy,“ řekl zlověstné. „Chcete vidět moje rukavice?“ zatvářil se Clay zmateně. „To je všechno, co v kapsách mám. Jen rukavice.“ „Ukaţte kapsy.“ opakoval pokladník. „Hele – to je ale zázrak,“ prohlásil Clay nahlas, otočil se k Mickeymu a ukázal na pokladníka. „Zázrak? Jak to myslíš?“ ptal se Mickey. „No, uţ jsi někdy viděl, aby praseti rostl knír?“ zavtipkoval Clay. On i Mickey se nahlas nervózně rozesmáli. Pokladník nehnul ani brvou. „No fakt. Nic neukradli,“ tvrdila Pam. „V kapsách nic nemají.“ 27
„Namarkujte to,“ řekl Clay pokladníkovi a šedé j oči se mu zúţily do zlověstných čárek. Naklonil se k němu přes pult. „Aţ ukáţete kapsy,“ trval na svém pokladník a před Clayem ueucouvl. „Buď je ukáţete, nebo zavolám policajty. Nedovolím, aby nějaký chuligáni kradli v tomhle obchodě. „Hele, člověče,“ obrátil se na Claye Mickey s očima vykulenýma strachy. „Vypadneme.“ Zatahal Claye za rukáv bavlněné bundy, ale Clay ho odstrčil. „Nejsem ţádný chuligán,“ ohradil se Clay tichým, výhruţným hlasem. „Eddie –“ zaječel pokladník do zadní části obchodu. „Zavolej na policii!“ „No tak! Vypadnem!“ ţadonil Mickey. „Mickey má pravdu,“ souhlasila Pam. „Uţ radši půjdem.“ „Nikam nepůjdete, dokud neukáţete ty kapsy,“ řekl pokladník rozzlobeně a znovu zavolal někam za sebe. „Eddie – uţ jsi tam volal?“ Clay vystartoval tak rychle, ţe Pam polekaně vyjekla. Popadl pokladníka oběma rukama vpředu za košili a smýkl s ním tvrdě o pokladnu. „Au!“ Pokladník otevřel ústa údivem a zvedl ruce v obranném gestu. Clay se přehoupl přes pult, jako by uměl létat, a popadl ho znovu, tentokrát pod krkem. „Clayi – ne!“ vřískala Pam. Mickey, s ustrašeným výrazem ve tváři, ucouvl. „Clayi – nech ho!“ naléhala Pam. Zdálo se však, ţe ji Clay neslyší. Zrovna mu jednu ubalil, aţ narazil do pokladny. Tlustý pokladník se sice bránil rukama, ale Clay ho udeřil znovu, silněji. „Clayi – prosím tě!“ naříkala Pam. Pak uslyšela policejní sirény. Zdálo se, ţe jsou přímo před obchodem.
28
IV. Pam
vyrazila ze dveří. Sirény nepřetrţitě houkaly. Otočila se a spatřila hned za sebou Mickeyho. Byl velmi bledý a v ocích se mu zračil strach. Viděla, jak Clay konečně odskakuje od pokladníka. Přeskočil pult nazpátek a rozběhl se za ní a za Mickeym, zatímco otřesený pokladník zůstal stát a nevěřícně zíral. Za chviličku uţ ti tři uháněli přes asfaltové parkoviště k Paminu autu. Sirény se přibliţovaly. Policie musela být uţ jen o jeden nebo dva bloky dál. Naskákali do pontiaku, Clay se chopil volantu, Pam si sedla vedle a Mickey dozadu. Třesoucí se rukou dala Pam Clayovi klíčky. Strčil je do zapalování, otočil a sešlápl plynový pedál. Nic. „Zkus to znovu – rychle!“ vykřikla Pam. Sirény se uţ ozývaly přímo za nimi, zněly ze všech stran, nad nimi i pod nimi. Vypadalo to, jako by zvuk vycházel i zevnitř samotného vozu. Clay znovu otočil klíčkem. Ocelově, šedýma očima chladně pátral ve zpětném zrcátku po ţlutočerném policejním autě. Motor zarachotil. Skřípěl. Vzdoroval. Pak konečně naskočil. Clay zařadil zpátečku, couvl, přeřadil a pak vyrazil k výjezdu z parkoviště s koly kvílícími po asfaltu. „Policajti – uţ nám jsou v patách!“ kvílel Mickey hlasem, skoro tak vysokým jako jekot sirén. Seděl otočený dozadu a poulil oči ven 29
zadním sklem. „Myslím, ţe je to jedno auto.“ „Zapněte si bezpečnostní pásy!“ křikl Clay. Dupl na plyn a velký vůz vystřelil kupředu s takovým škubnutím, aţ se Pam uhodila o opěrku hlavy. „Clayi – nech toho!“ vykřikla. „To je tátovo auto. Ne –“ Clay prudce stočil volant a při ostré zatáčce pneumatiky zakvílely. Prosvištěl na červenou a jel dál s očima upřenýma před sebe, bez mrknutí, bez známky strachu, vzrušení nebo jakékoliv jiné emoce. „Jé!“ pokřikoval Mickey zezadu. „Člověče, tys z tý kraksny vyţdímal sto dvacet mil!“ Siréna se ozývala tak blízko, ţe se zdálo, jako by zvuk vycházel ze zadního sedadla. Kdyţ Clay zahnul s kvílením kolem dalšího rohu, Pam zavřela oči a oběma rukama si zakryla obličej. „Zajeďte ke kraji! Zajeďte ke kraji!“ uslyšeli hlas deformovaný reproduktorem na policejním autě. „Policie! Zajeďte ke kraji!“ Clay se zahihňal. „Policie?“ řičel. „Já myslel, ţe je to Santa Claus!“ „Zajeďte ke kraji! Zajeďte ke kraji!“ Jak se hnali úzkými uličkami, Clay místo aby zpomalil, sešlápl plynový pedál ještě víc. Pam bázlivě otevřela oči a mrkla na ukazatel rychlosti. Ručička uţ víc ukazovat nemohla. Clay se řítil do další zatáčky, pak ostře zabočil doprava do úzké uličky, kterou blokoval náklaďák. Budou po nás střílet, napadlo Pam. Určitě po nás budou střílet! Zrovna jako v televizi. „Ne!“ zaječela, kdyţ se náklaďák odlepil od obrubníku a pomalu se rozjel před nimi. Jejích auto se řítilo přímo na něj. „Clayi – zastav!“ Místo aby Šlápl na brzdu, strhl volant. Auto vyletělo na chodník, o fous minulo poštovní schránku, předjelo zuřivě troubící náklaďák a nechalo ho daleko za sebou. Pak Clay stočil volant doprava, takţe seskočili z chodníku, projeli křiţovatku na červenou a zahnuli doprava. 30
Pam stěţí popadala dech. Mickey uţ dlouho nevydal ani hlásku. Clay měl oči upřené dopředu, na lhostejném obličeji jenom náznak úsměvu, který mu ztuhl na rtech. Vůz se přehnal kolem stopky a vyhnul se skupince mladíků, kteří přecházeli silnici. Bloky domů se míhaly kolem oken jako šmouhy světla a tmy. Trvalo to dlouho, neţ Pam zjistila, ţe policejnímu vozu ujeli. Mickey byl stále potichu. Otočila se dozadu, aby se podívala, jestli je v pořádku. Seděl strnule u dveří, zíral oknem ven a oběma rukama svíral bezpečnostní pás. Clay nezpomalil, dokud nebyli kousek od jeho domu. Potom pohlédl do zpětného zrcátka a sundal nohu z plynu. Ručička rychloměru začala konečně sjíţdět zpátky. „Jipí!“ zavřískal Clay z plných plic. „Kde je jim konec?“ Pam v uších stále zněla siréna. Měla pocit, ţe uţ to nikdy nepřestane. „Juchů!“ konečně ze sebe vypravil Mickey. „Juchů! Juchů!“ Na tváři mel přihlouplý úšklebek a vypadal na infarkt. Sklesl do sedadla a vyprostil se ze sevření bezpečnostního pásu. „Setřásli jsme je!“ vřískala Pam s divoce tlukoucím srdcem. „Fakt jsme se jich zbavili!“ Clay zajel k obrubníku před jeho malým domem z červených cihel. Zaklonil hlavu a vítězoslavně se chechtal. Takový smích Pam ještě nikdy neslyšela. „Člověče, to bylo skvělý!“ ujišťoval ho Mickey rozčileně. „Skvělý!“ Poplácal Claye po rameni. „Tys to dokázal, člověče! To se ti povedlo!“ „Kdyţ se rozjel ten náklaďák, uţ jsem myslela, ţe jsme v něm!“ vykládala Pam a tiskla Clayovi paţi. „Právě tehdy jsme tem policajtům ujeli,“ vysvětloval jim Clay s očima planoucíma vzrušením. „Ten náklaďák je vodrovnal – a my jsme z toho byli venku!“ Všichni tři se smáli. Byla to směsice ulehčení a vítězství. „Bylo to děsný!“ prohlašovat Mickey. „Děsný!“ Naklonil se k přednímu sedadlu, aby si mohli s Clayem vzájemně tlesknout do 31
dlaní. Pak náhle zváţněl. „Pam – co značka? Policajti si museli během ty honičky napsat číslo.“ „To bych se divila,“ usmívala se Pam. „Značka vzadu není. Upadla minulý týden. Táta ji nestihl vyměnit!“ Všichni vyprskli smíchy. Samým rozrušením uţ nemohli v autě vydrţet. S řehotem z něj vyskočili. „Byla jsem lak vyděšená!“ přiznala se Pam. „Nikdy jsem tak vyděšená nebyla!“ V skrytu duše však připustila, ţe ta automobilová honička byla váţně vzrušující. Vítr se trochu utišil, ale ona si presto přitáhla viněnou Šálu těsněji kolem krku. Clay se najednou rozzářil. „Hele, lidičky – koukněte, co mám!“ zvolal. Sáhl hluboko do kapsy kabátu a vytáhl plechovku omáčky na smaţeně brambůrky. „Clayi!“ vykřikla Pam šokované. Mickey stál s otevřenou pusou a ztěţka polkl. „To znamená –“ „K chipsům to přece patří,“ zatvářil se Clay pobaveně. Se smíchem vyhodil konzervu do vzduchu a pak ji chytil jednou rukou. „Jů. To snad není moţný! Takţe ten chlapík ze Sedm-Jedenáct měl pravdu!“ divil se Mickey a otřásl se smíchy. „Nelíbily se mi jeho způsoby,“ křenil se Clay a pohrával si s ukradenou plechovkou. Pam najednou přestalo být do smíchu. Hlavou jí bleskla vzpomínka na Claye, jak drţe] pokladníka pod krkem a jak s ním udeřil o pokladnu. Předtím si myslela, ţe měl Clay nejspíš právo se přestat ovládat. Nikomu se nelíbí, kdyţ je nařčen, ţe krade. Clay vsak skutečně kradl. Pam se opřela o auto. „Měl by ses naučit se ovládat,“ řekla mírně. Vystoupil ze stínu a přikročil k ní. Stál pod lampou a tváře mu hořely. „No, chtěl jsem, aby byla nějaká sranda.“ řekl s náznakem trpkosti v hlase. Pam chtěla něco říct, ale Mickey ji přerušil. „Clay má pravdu, člověče. Ta dnešní noční jízda byla to nejzábavnější, co jsem za poslední roky zaţil.“ „Ale, Mickeyi.“ začala Pam. „Mohli nás zavřít. Mohli nás –“ 32
Nedokončila myšlenku. „Byla to ohromná sranda,“ řekl Mickey a kopl přitom přes obrubník kamínek. „Aspoň jsme si uţili trochu legrace. Jestlipak víš, jaký budu mít prázdniny? Mého tátu zrovna vyhodili z práce. Věřila bys tomu? Dělal u tvého strejdy v obchoďáku pětadvacet let. A teď ho vykopne měsíc před vánocemi. Pam objala Mickeyho kolem ramen a něţně ho stiskla. „Strejdův obchoďák mi ani nepřipomínej,“ řekla tiše. „Jak to?“ chtěl vědět Mickey. Pam zaskučela. „No, nedostanu tam o prázdninách ani práci.“ „Uh?“ Clay hodil ukradenou plechovku Mickeymu, ten ji však nechytil. Spadla na silnici. „Slyšels,“ řekla Pam hořce. „Prostě u Dalbyho nedostanu práci. Sestřenice říkala –“ „Ale neţ jsem šel za Mickeyem, telefonoval mi Mitch Castelona,“ povídal Clay. „Říkal mi, ţe tvá sestřenice Reva nabízí práci. Mitch tam půjde na brigádu a Lissa taky.“ Pam cítila, jak se jí zlostí stahuje hrdlo. „Reva jim nabídla brigádu?“ vyjekla. „Kdy?“ „Dneska večer,“ odpověděl Clay. Pam znechuceně vykřikla. „Dneska večer jim nabídla práci?“ Clay přikývl. Celá vzteklá si přehodila konec šály přes rameno. „Já se jí pomstím,“ sykla potichu hlasem, který sama nepoznávala. „Nevím jak, ale pomstím se jí!“
33
V. Reva
řídila stříbrné volvo levou rukou a pravou ladila rádio. O vánocích hrajou nemoţně, pomyslela si a mačkala rychle jeden knoflík za druhým. Jestli budu muset poslouchat „Vánoce, vánoce přicházejí“ ještě jednou, budu řvát! Byla šedivá, studená a vlhká neděle. Ráno slunce krásně svítilo, ale pak se ztratilo za hustou clonou mraků. Mrzutá a nervózní Reva jela do svého fit klubu. Měla v úmyslu trochu si zaběhat a zaposilovat a pak si zaplavat. Bazén byl však zavřený kvůli nějakému problému s filtry, coţ ji zmařilo plány. Teď, kdyţ projíţděla kolem rozlehlé Shadysideské střední školy, přemýšlela, jak vyplnit zbytek odpoledne. Vysoký umělý smrk poblíţ hlavního vchodu do školy byl ozdoben zářícími vánočními světýlky, která svítila i přesto, ţe bylo brzy odpoledne. Škola byla zavřená, nikde ani ţiváčka. Uţ jen šest měsíců a odejdu odtud navţdycky, pomyslela si Reva se smíšenými pocity, nedočkavost a úleva se mísily s trochou lítosti. Zrovna uvaţovala o tom, ţe se jí poslední ročník zdá ze všech nejdelší, kdyţ zahlédla, jak se po chodníku klátí známá postava. Šlápla na brzdu, zajela k obrubníku a stočila okénko. „Hej – Robbe!“ Robb Spring šel s rukama v kapsách, hrbil se proti větru, hlavu bez čepice měl skloněnou. Jak na něj Reva zavolala, vzhlédl, a kdyţ ji poznal, usmál se. „Ahoj!“ křikla Reva a opětovala jeho úsměv. Měla Robba vţdycky ráda. Uţ roky za ní běhal jako pejsek. Byl hodný a byla s ním legrace, spousta legrace. Nikdy s ním však nešla 34
na rande, protoţe byl tlustý. Já se prostě nemůţu nikde ukazovat s takovým bizonem, říkala si Reva. Nejednala s ním zrovna jemně, kdyţ mu dávala košem, a tak to nakonec vzdal. Vlastně s ním uţ dlouho nemluvila. Věděla, ţe má děvče a ţe zaloţil jazzové kvarteto. Doneslo se jí, ţe je velmi talentovaný pianista, ale nikdy ho hrát neslyšela. „Jak se máš, Revo?“ přiklusal k ní a dech se mu sráţel u úst. Kudrnaté hnědé vlasy měl jako obyčejně rozcuchané. Hnědýma očima, které se vţdycky usmívaly, nakukoval do auta. „Mám se fajn,“ řekla Reva. „A jak se máš ty?“ Pokrčil rameny a usmál se. „Ujde to. Zrovna dělám mámě poslíčka.“ „Ty jsi ale hodný chlapeček, Robbe,“ zubila se Reva. „Umím bejt taky zlý,“ řekl sugestivně Robb a strčil skloněnou hlavu do auta. Ještě chvíli klábosili a dobírali si jeden druhého. Potom, jak tak mluvili, dostala Reva nápad. Z Robba by mohl být skvělý Santa Claus, pomyslela si. Táta přece říkal, ţe mu jeden dal výpověď a ţe za něj potřebuje náhradu. Robb by byl perfektní. Je hrozně zábavný. Bezvadně se na to hodí. A je tak baculatý, ţe nepotřebuje ani vycpávky! „Hele Robbe, nepotřebuješ přes vánoce práci?“ optala se ho a těšilo ji pomyšlení, jakou udělá tátovi radost. „Řekl bych, ţe jo,“ odpověděl Robb. „Chtěl jsem si vydělat nějaký peníze uklízením sněhu. Ale je to k ničemu… dokud nebude sněţit. Nabízel jsem, ţe to budu dělat za poloviční cenu, víš? Nikdo nechtěl.“ Zakřenil se na ni, kulatý obličej měl růţový od mrazu. „Ale já to myslím váţně,“ prohlásila Reva. „Táta říkal, ţe můţu najít pár lidí na práci v obchoďáku. U Dalbyho.“ „Fakt?“ zváţněl. „No to by bylo výborný, Revo. To víš, nejsme na tom doma nejlíp. Peníze váţně potřebujeme.“ „No tak fajn,“ zaradovala se Reva. „V sobotu můţeš nastoupit.“ „Opravdu?“ ptal se nevěřícně. „Jo, doopravdy,“ ujistila „ho Reva. „Nešlo jí do hlavy, proč se Robb nikdy nečeše. Vtom jí hlavou bleskl další nápad. Proč nezkusit 35
malý ţertík i na něj? Má velký smysl pro humor, bude se mu to líbit. No, konečně – uvidíme. „Poslyš, počítám s tebou na takovou speciální práci,“ prohlásila důleţitě a uţ ho viděla v převleku Santa Clause. „He – jakou práci?“ ;“No, je to taková práce v oblasti – ehm mezilidských vztahů,“ vysvětlovala mu. Zatvářil se pochybovačně. „Mezilidských vztahů? O mezilidských vztazích nic nevím.“ „Jen se neboj,“ uklidňovala ho. „Zvládneš to skvěle. Váţně.“ Uţ se nemohla dočkat, aţ ho uvidí sedět na Santa Clausově obrovitém trůnu s upatlaným prckem na klíně, který ho tahá za bílé vousy. Tmavé oči mu zářily nadšením. „Díky, Revo,“ vyhrkl. „To je od tebe fakt hezký.“ „Tak ahoj v obchoďáku! Asi v půl devátý,“ řekla. Kdyţ jí ještě jednou poděkoval, zmačkla tlačítko ovládající zavírání oken a vyrazila dolů po silnici. To je ale legrace, pomyslela si. Uţ aby byla sobota. Robb určitě vyrazí v kvádru s kravatou, připraven vykonávat důleţitou práci v oblasti mezilidských vztahů a zatím dostane jasně červený kostým Santa Clause s bílými vousy, parukou a přiblblou puntíkatou čepicí. A Lissa tam bude stát ve své nejoslnivější róbě a zatím ji pošlou do skladu vybalovat bedny se zboţím. Bude to pro ně pěkný trapas, zubila se Reva s pusou od ucha k uchu. Trapas! Gratulovala si, ţe je tak chytrá. Zajela na příjezdovou cestu, vedoucí podél vysokého ţivého plotu, ke garáţi pro čtyři auta. Ten večer Revin otec někam odešel a nechal ji hlídat Michaela. Nekonečnou hodinu s ním hrála ‘Člověče, nezlob se’, pak mu pustila z videa kreslené příběhy, a tak měla chvíli pro sebe. Do postele ho dostala aţ skoro v deset hodin, víc jak o hodinu později, neţ chodil obvykle o víkendech spát. Dováděl, věšel se na ni a vymýšlel si výmluvy, proč si nemůţe jít lehnout. Chudák kluk, je pořád sám, pomyslela si Reva. Ale co s tím můţu 36
dělat? Hrát celou hodinu ‘Člověče, nezlob se’ je neobyčejně krutý trest. Nakonec Michael souhlasil, ţe půjde do postele s tou podmínkou, ţe ho Reva vzbudí, aţ se vrátí otec, aby mu mohl dát dobrou noc. Reva mu to slíbila se zdviţenými prsty, zhasnula, nechala svítit jen malou noční lampičku a vyplíţila se ven z pokoje. Je roztomilý, ale hrozně zlobí, došla k závěru. Věděla bych o lepší zábavě, neţ je tohle. Vtom si vzpomněla na Mitche Castelonu a přemýšlela, co asi zrovna dělá. Určitě je někde s Lissou. No, jen si ho uţívej, dokud můţeš, Lisso, říkala si v duchu Reva. Za pár týdnů to budeš ty, kdo bude sedět doma sama – a já se zatím budu někde bavit s tvým milovaným Mitchem. Z konferenčního stolku si vzala poslední vydání Vogue a sedla si do velkého čalouněného křesla u krbu, aby si ho prolistovala. Uţ byla skoro na konci, chtěla si jen přečíst text k fotografiím, kdyţ uslyšela hlasité klepání na dveře. „Ach!“ Nenadálý hluk ji vyděsil. Otočila se směrem k hale. Kdo to tak pozdě můţe být? Přeběhla do haly, naklonila se ke dveřím a zvolala: „Kdo je to?“ Nikdo neodpověděl. „Kdo je to?“ opakovala Reva a pozorně naslouchala tichu, které jí nahánělo hrůzu.
37
VI. „Tak, kdo je tam?“ opakovala Reva ostře. „To jsem já,“ ozval se konečně hlas. Chlapecký hlas. Byl to Hank. Zatvářila se otráveně a neochotně otevřela dveře. Jak kolem ní procházel s úsměvem na tváři, vletěl dovnitř závan studeného vzduchu. „Co chceš, Hanku?“ optala se Reva ledově. Měl na sobě volný, rozepnutý zimník ve stylu padesátých let a pod ním šedou mikinu. V jeho jeţatých blond vlasech se odráţelo světlo, pod kterým stál. Nepřestával se na ni mile usmívat, jako by se mezi nimi nic nestalo, jako by se s ním tak surově nerozešla. „Mohli bychom si na pár minut popovídat?“ zeptal se skoro nesměle. „A o čem?“ chtěla vědět Reva a zahradila mu cestu do obývacího pokoje. „Zkoušel jsem ti volat,“ řekl a zváţněl. „Nechával jsem ti vzkaz na záznamníku. Tys mi ale zpátky nezavolala.“ „No jo,“ zakoulela očima Reva. „Tobě to asi ještě pořád nedošlo.“ Prošla kolem něj ke dveřím, otevřela je a podrţela mu je. „Dobrou noc, Hanku!“ Protáhl se kolem ní a vyšel na verandu. „Chci se tě jenom na něco zeptat,“ řekl tiše a uhýbal očima. „Jde o určitou laskavost, nás se to netýká. Jasný?“ Obezřetně za ním vyšla na verandu, ale nic neříkala. Do zimníku se mu opřel vítr, aţ to pleskalo. Přitáhl si ho těsněji kolem sebe. „O jakou laskavost jde? Dělej. Mrzne,“ řekla Reva netrpělivě. „Omlouvám se, Revo, ale není to pro mě jednoduchý.“ 38
„Tak co chceš?“ zeptala se Reva a ani ji nenapadlo zmírnit tón. Co tu vlastně dělá? Uţ s ním skončila. Definitivně. „Já, eh – slyšel jsem, ţe nabízíš práci. Myslel jsem si – eh – jestli nezbylo nějaký místo,“ vypravil ze sebe Hank a začervenal se. „V obchoďáku tvého táty, víš?“ Reva se krutě zasmála. „Pro tebe?“ „Fakt děsně potřebuju práci, Revo. Bylo to pro mě dost těţký – přijít sem dneska večer. No dobře, uţ se mnou nechceš chodit. V pořádku. Ale myslel jsem si, kdyby byla nějaká práce…“ Zmlkl. Revin studený pohled mu to rozhodně neusnadňoval. „Mám dojem, ţe ne, Hanku,“ řekla potichu. „Ne?“ zíral na ni a nemohl uvěřit, ţe můţe být tak lhostejná a krutá. „Mám dojem, ţe ne,“ opakovala a ani se nesnaţila zakrýt, ţe se baví. Se zlostným výkřikem ji popadl za ruku. „O co ti jde?“ zařval. „Pusť mě,“ přikázala mu Reva. On jí však stiskl paţi ještě silněji. Zíral na ni a zlostí jen kypěl. „Proč jsi na mě taková?“ „Pusť mě!“ zaječela víc vztekle neţ vyděšeně. Pak najednou stiskla zuby a zapískala. Pronikavým, vysokým, nepřerušovaným tónem. Hank vykulil překvapeně oči a zmateně pustil její ruku. Za chvilku to v křoví u domu zašustilo. Pak oba uslyšeli hluboké, strašlivé vrcení, které se rychle blíţilo. Ze tmy se vyřítil Dalbyových hlídací pes. King, cvičený dobrman, který uposlechl Revina signálu k útoku. Předtím si Hanka nevšímal, protoţe byl u Dalbyů pravidelným hostem. Teď však uslyšel zapískání. To byl pokyn zaútočit. Psí oči rudě ţhnuly. Pak se obrovský dobrman se zuřivým vrčením odrazil silnými předními tlapami a vyskočil Hankovi na prsa. Hank vykřikl a klopýtavě ucouvl. „Revo – zastav ho!“ Reva si však jeho výkřiku nevšímala a obrátila se k odchodu. Oči měla vzrušením doširoka otevřené. Pes s vrčením chňapal po rukávu 39
Hankova kabátu. Hank ucouvl, chytil rovnováhu a rozběhl se přes trávník. Pes ho pronásledoval, vyskakoval mu divoce na záda a kousal ho do nohou. Reva to sledovala z verandy, počkala, neţ Hank vyběhne na ulici, a pak dala psovi povel, aby přestal útočit. Jakmile dobrman uslyšel zapískání, okamţitě se zastavil, jako by někdo zmáčkl ovládací knoflík. Otočil se a s hlasitým funěním zíral z trávníku na Revu. Hank otevřel dvířka u vozu a začal se soukat dovnitř. Kdyţ si ale všiml, ţe byl útočník odvolán, přestal a zadíval se na Revu. Na jeho tváři ozářené světlem zevnitř auta mohla Reva spatřit obrovský hněv. „Já ti to oplatím!“ zařval. „Slyšíš mě – Revo?“ Reva se opovrţlivě zasmála. „Jak se ti líbí hrát si s Kingem?“ volala. Zvrátila hlavu dozadu a znovu nahlas zapískala. Dobrman okamţitě oţil, hluboké vrčení svědčilo o zlém úmyslu. Reva sledovala, jak Hank skočil za volant a zabouchl dveře. Za okamţik uţ uháněl pryč a zuřivě štěkajícího psa, kterého zklamal jeho útěk, nechal na chodníku. Reva pospíchala do domu, zavřela a zamkla za sebou dveře. Třásla se zimou. Hank byl tak směšný, pomyslela si. Ten pohled na jeho výraz, kdyţ zjistil, ţe po něm jde pes! Bylo to tak k smíchu! Říkala si. Tak legrační!
40
VII. Reva se snaţila ovládnout, ale nemohla si pomoct. Zvrátila hlavu a vyprskla smíchy. Ostatní prodavači ve společenské místnosti pro zaměstnance se otočili, aby viděli, co je to za rozruch. Lissa vytřeštila oči na Revu, pak na Mitche. Potom zrudla, zakryla si rukou obličej a prudce oddechovala. Byla sobota půl deváté ráno a Lissa právě přišla do práce oblečená do šedé vlněné sukně, hedvábné blůzy, saka a v botách s vysokými podpatky. Ještě neţ pozdravila, všimla si, ţe ostatní zaměstnanci jsou v dţínsách, mikinách a teniskách. „Co se děje, Revo?“ zeptala se Lissa a prohlíţela si ostatní, kteří teď na ni do jednoho civěli. Reva se snaţila zachovat váţnou tvář, chtěla odpověděl, ale neţ stačila říct jediné slovo, přistoupil k Lisse vedoucí skladu Donald Rawson a zamračil se na ni. Právě tehdy to Reva uţ nevydrţela. Začala se chechtat. Lissa, která se strašně červenala, se otočila pro pomoc na Mitche. Podle výrazu jeho tváře by Reva řekla, ţe mu bylo Lissy skutečně líto, ale vyhnul se jejímu pohledu a neřekl ani slovo. „My se obyčejně převlékáme dole ve skladišti,“ řekl Donald Rawson a přitom se drbal na holé hlavě. „Já – myslela jsem si, ţe budu prodávat v parfumerii,“ koktala Lissa. „Tedy, Reva mi řekla, abych se hezky oblékla a –“ Zabodla se do Revy pohledem. „Je mi to tak líto,“ překypovala Reva soucitem. „Asi jsem dostala mylnou informaci. Můţeš mi to vůbec odpustit?“ Reva byla oblečena 41
střízlivě. Měla na sobě rovnou sukni, modrý svetr a kolem krku perlový náhrdelník. Někteří z ostatních zaměstnanců se hlasitě pochechtávali. Rawson se na ně výhruţně zamračil. „Slečno Deweyová, asi by bylo lepší, kdybyste se šla domů převléknout,“ navrhl Lisse. „Ale pospěšte si, ráno přijelo několik kamiónů. Máme toho moc na vybalování.“ Lissa na Revu vrhla ještě jeden zlostný pohled, pak vyběhla z místnosti. Vysoké podpatky klapaly po betonové podlaze. Téměř ve stejném okamţiku, kdy Lissa zmizela za dveřmi, vešel Robb a nejistě se rozhlíţel po malé místnosti. Měl na sobě hnědou vlněnou sportovní bundu, tmavohnědé kalhoty a bílou košili, se zelenohnědě prouţkovanou kravatou. Přes ruku měl přehozený jasně červený kostým Santa Clause. Pátravě se rozhlédl po místnosti, uviděl Revu a rozzlobeně k ní vykročil. „Revo – jestli to byl tvůj nápad, udělat si ze mě srandu, tak to moc zábavný nebylo,“ čílil se a mával přitom kostýmem. Bílé vousy mu spadly na zem, a kdyţ se ohnul, aby je sebral, spadla Santa Clausova čapka. To uţ všichni řvali smíchy. „Já tě nechápu. Váţně ne,“ řekl Revě a ostatních si nevšímal. „Hlavu vzhůru, Robbe,“ pásla se Reva báječně na jeho nesnázích. „Jako Santa Claus budeš perfektní. Nebudeš dokonce potřebovat ţádný vycpávky!“ Další výbuch smíchu. Robb zůstal stát s otevřenou pusou, ale nevydal ani hlásku. „Revo, doufám, ţe uţ jste s těmi vašimi starými triky skončila,“ vrtěl s nelibostí hlavou Donald Rawson. „Kdo? Já?“ ptala se Reva s přehnanou nevinností. „Dáme se do práce,“ řekl Rawson příkře a pohlédl na velké nástěnné hodiny nad hlavou. „O půl deváté se otvírá.“ Otočil se na Robba, který tam pořád stál a těţce oddychoval. Zjevně ho to pořádně vzalo. „Navléknete si ten kostým?“ „Nejspíš ano,“ řekl Robb s nechutí. „Nejradši bych se na to vykašlal, ale nutně potřebuju peníze,“ zavzdychal. „Třeba to bude legrace.“ „Ty ses pro tuhle roli narodil,“ prohlásila nadšené Reva. 42
„Tak uţ dost, Revo!“ zarazil ji Rawson ostře. „Neměla byste se uţ touhle dobou vypravit do kosmetiky za pult?“ „Ty prodáváš?“ zeptal se překvapeně Mitch. Byla to první slova, která ze sebe toho rána vypravil. Reva s úsměvem přikývla. „Táta chtěl, abych začala tam dole, ale to jsem odmítla.“ „Revo – prosím vás –“ vyštěkl Rawson. „Musím dát novým zaměstnancům úkoly.“ Zvedl desky, které předtím drţel pod paţí. „Neţ půjdu nahoru, chtěla bych s vámi na chvíli mluvit,“ řekla Reva, chytila Rawsona za paţi a táhla ho stranou. Sáhla po deskách a chvíli si je prohlíţela. Pak se naklonila dopředu a šeptala Rawsonovi důvěrně, právě tak hlasitě, aby to mohl Mitch zaslechnout: „Chtěla jsem se přesvědčit, ţe nedáte Mitche a Lissu do stejného oddělení.“ Uviděla, jak se Mitchovi zablesklo v očích, pak se obrátila zpátky na Rawsona. „Koukám, ţe uţ jste to udělal. Díky.“ Vrátila mu desky a odcházela ke dveřím. „Uvidíme se později, Mitchi,“ zavolala sladce a usmála se na něj tak smyslné, jak to jen dokázala. Reva mířila úzkou uličkou k výtahu, který ji vyveze do hlavního prodejního patra. To je ale ráno! Říkala si spokojená sama se sebou. Malé ţertíky jí vyšly ještě líp, neţ mohla doufat. Lissa zčervenala jako rajče, hihňala se Reva. Třeba se jí uţ nikdy ta její přirozená bledost nevrátí. Taková husa. Mitchovi by bez ní bylo mnohem líp. Jenom s ní ztrácí Čas. To malé překvápko, které upekla pro Robba, vyšlo taky opravdu skvěle. Musela se zasmát. Stál tam, připraven zvládnout náročné úkoly ve své manaţerské kariéře, a zatím jeho jediným úkolem bude zvládnout ze svého křesla v Santalandu zástup brebtajících dětiček. Moţná si z nich tropit ţerty neměla, přemýšlela Reva. Ale vlastně proč ne? Proč se trochu nezasmát? Mimoto Mitch, Robb i Lissa byli štěstím bez sebe, ţe mají práci. I přes své ţertíky si byla Reva jistá, ţe jí jsou vděční. Jistě, ţe jsou vděční, musí být. Všechno vychází. Reva zahlédla v Rawsonových deskách, ţe byl Mitch přidělen do oddělení elektroniky a Lissa do kniţního oddělení. Doufejme, ţe se nám tam při otevírání krabic moc nepořeţe o papíry, pomyslela si zlomyslně Reva. 43
Věděla, ţe Mitch zaslechl, o co ţádala Rawsona, takţe mu musí být jasné, ţe se o něj zajímá. Nechovala se zrovna decentně, ale jemnost nebyla právě její styl. Rozhodla se, ţe později Mitche navštíví a bude ještě méně decentní. Jasně, a pak teprve začne ta pravá legrace. Reva si vesele vykračovala, uţ byla jen pár metrů od výtahu, kdyţ ji v tom zezadu čísi ruka chytila surově kolem pasu. „Au!“ vykřikla a snaţila se vyprostit. „Pusť!“ Druhá ruka jí hrubě zacpala ústa. Přes všechen odpor ji kdosi vlekl do setmělého skladu.
44
VIII. Revě div nevyskočilo srdce z hrudi. Oči zápasily s náhlou tmou. Nemohla se vyprostit. Nemohla křičet. Pak ji ruce, které ji odvlekly do prázdné místnosti, kupodivu pustily. Reva se otočila a zlost přemohla strach. „Hanku!“ vykřikla. „Co tu děláš?“ Smál se tím důvěrně známým vysokým smíchem. Tmavé oči mu svítily v přítmí skladiště, tvářil se vesele a pobaveně. „Trochu jsem tě vyděsil, co?“ Koukala na něj nevraţivě, aby nepoznal, nakolik ji vystrašil. „To máš za tu nedělní noc,“ křenil se na ni s obličejem těsně vedle jejího. „Co chceš?“ vyštěkla a pomalu se sunula k otevřeným dveřím. „Tos přišel jen proto, abys provedl ten hloupej ţertík?“ Jeho úsměv se rozšířil. „Já tady pracuji,“ řekl. Reva otevřela překvapeně ústa. „Eh?“ „Slyšelas dobře. Dělám tu. Dneska ráno začínám.“ Udělala další krok ke dveřím. „Tys tu doslal práci? Někdo tě najmul?“ Úsměv se mu vytratil. Očima se vpíjel do jejích. „Na to, abych doslal práci, tě nepotřebuji. Zařídil jsem si to sám.“ Pohrdavě se zasmála a řekla posměšně: „Tak kde máš koště? Nebo ti dali jenom lopatku na smetí?“ Její ironie si nevšímal. „Pracuju v bezpečnostním oddělení,“ řekl tiše. „Jako asistent. Sleduji bezpečnostní monitory.“ Reva potřásla opovrţlivě hlavou. „To je přesně práce pro tebe, 45
Hanku. Zírat celej den na dvanáct blbých beden a dostal za to zaplaceno.“ Strčil si ruce do kapes u dţínsů. Její poznámka se ho dotkla. „Hele, ty víš, ţe elektronice rozumím,“ řekl na svou obranu. „Kdo ti minulý týden opravil video?“ „A kdo tobě opraví mozek?“ vybuchla Reva. „Pořád mě pronásleduješ, Hanku. To je ten hlavní důvod, proč jsi sem šel pracovat. Nemůţeš uvěřit tomu, ţe jsem se s tebou rozešla. Ale já to udělala.“ Mluvila krutým hlasem a chladně se na něj dívala. „Nebude ti to nic platný. Uţ je to za náma, Hanku. Tak mě nech na pokoji.“ I kdyţ se to Hank snaţil zakrýt, jeho obličej prozrazoval, ţe mu její slova působí bolest. „Potřeboval jsem práci. To je všechno,“ řekl, ale moc přesvědčivě to neznělo. Pak ji popadl za ruku. „Poslechni, Revo –“ „Pusť mě!“ „Nic jsem ti neudělal,“ řekl zlostně. „Nemáš důvod se na mě vykašlat.“ „Pusť mě. Bolí mě to!“ Naříkala. Ruku jí pustil, ale neustoupil. Je tak velký, pomyslela si Reva, tak silný. Kdyby mi chtěl opravdu ublíţit, mohl to klidně udělat. „Budu tě sledovat, Revo,“ řekl náhle výhruţně. „Coţe?“ „Budu na to mít dvanáct monitorů. Budu pozorovat kaţdej tvůj pohyb.“ I v temném, prázdném skladišti mohla Reva vidět, ţe zuří. Jak couvala před Hankem do chodby, jeho slova jí zněla v uších, aţ ucítila mrazení, ledové mravenčení jí běhalo po páteři – třásla se opravdovým strachem. „Clayi, co pořád máš s tím noţem?“ ptala se Pam. Pokrčil rameny. „Jen si tak hraju,“ řekl a pokračoval v otvírání a zavírání čepele noţe. Neustále si musí s něčím pohrávat, napadlo Pam, kdyţ pozorovala jeho ruce. Nevydrţí sedět chvíli v klidu. „Hele, člověče, to není jen tak nějakej skautskej noţík,“ všiml si Mickey a podrbal se na hlavě. „Kdes ho vzal?“ 46
„Našel jsem ho,“ odpověděl Clay se záhadným úsměvem na rtech. Seděli u Mickeyho v malém, těsném obývacím pokoji, Pam schoulená na ošoupaném čalouněném gauči, Clay naproti ní na dřevěné ţidli a Mickey na podlaze, opřený zády o gauč. Nohy měl nataţené před sebou a na klíně dvě zabalené čokolády. Na druhé straně pokoje hrála televize, dávali reprízu nějaké policejní přehlídky. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Za nízkým oknem skučel vítr a rachotil okenní tabulí. Z kuchyně, hned za obývákem, bylo slyšet otevírání uzávěru plechovky. Slyšeli, jak si pan Wakely přisunuje ţidli ke stolu. Seděl tam uţ od té doby, co Pam přišla, a vypil za tu dobu dva kartóny plechovek po šesti kusech. Jednou ho slyšela, jak si šel do lednice pro další kartón piva. „Od tý doby, co přišel o práci, pije v jednom kuse,“ svěřoval se Mickey šeptem. „Strašně ho to vzalo. Nemůţu s ním o tom ani promluvit.“ „A snaţí se najít si jinou práci?“ šeptala Pam. Mickey zavrtěl hlavou. „Vůbec nechodí ven. Vyjma toho, ţe si jde pro pivo.“ „To budou teda vánoce,“ poznamenal Clay zasmušile a pleskl se do dlaně čepelí noţe. „Kde je Foxy?“ zeptal se Mickey, rozbalil jednu čokoládu a vzal si pořádný kus. „Dneska večer musí bejt dlouho v práci a pak jde někam s rodičema,“ odpověděla Pam a pohrávala si s kouskem utrţené látky na opěradle gauče. „Dostal práci, víš?“ „Jo a kde?“ chtěl vědět Mickey a stále ţvýkal čokoládu. Pam zakoulela očima. „U Dalbyho. Věřil bys tomu?“ Clay se trpce zakřenil. „Tak Foxy dostal práci v obchoďáku tvého strejdy a ty ne?“ Pam se zachmuřila. Cítila uvnitř zlost, která byla přichystaná k výbuchu jako sopka. „Za to můţu poděkovat sestřence Revě,“ vycedila skrz zuby. „Je studená jak vánice,“ poznamenal Clay a točil noţem na dlani. Potěšené se usmíval nad svým básnickým obratem. „Je to lhářka. Tak je to!“ rozhorlila se Pam, překvapená silou své 47
emoce. „Jednou jí řeknu pěkně od plic, co si o ní myslím.“ „Proč to neuděláš zrovna teď?“ navrhoval Mickey a ukázal na telefon poloţený na nízkém stolku vedle gauče. Pam se nad tím krátce zamyslela, pak zavrtěla hlavou. „Nestojí to za to. Však to znáš, strejda Robert by to hned zavolal tátovi a mohla by z toho bejt velká rodinná hádka.“ „Takţe?“ optal se Clay a upřel na ni oči. „Takţe nechci, aby měli naši taky zkaţený vánoce,“ řekla Pam a pořád si pohrávala s roztřepanou látkou na gauči. „Nechci rozpoutat světovou válku. Chci to jen Revě nějak oplatil.“ Z kuchyně zaslechli prásknutí další otvírané plechovky. „Tvýho strejdu nemůţu taky ani vidět,“ prohlásil Mickey naštvaně. „Podívej, co udělal mému tátovi. Měsíc před vánocema.“ Clay se dal do halasného, ale falešného zpěvu vánoční koledy a přitom pořád točil noţem. Pak najednou přestal zpívat a vyskočil na nohy. Napodobenina diamantu se mu třpytila v uchu, jak se v ní odráţelo světlo stojaté lampy. „Lidi, dokáţete neprozradit tajemství?“ Pam na něj pohlédla. Ten škodolibý výraz ve tváři u něj předtím viděla jen jednou, kdyţ setřásl policejní hlídku. „Jo, jasně,“ řekl Mickey a zvedl se. „Ale váţně,“ upozorňoval je Clay a začal rázovat sem a tam po malém pokoji. Mickey se posadil na gauč vedle Pam. Oba dva ho sledovali a divili se, co ho tak vyburcovalo. „Co je to za tajemství?“ ptala se Pam. „No tak, člověče, vţdyť víš, ţe se na nás můţeš spolehnout,“ dodal Mickey. Clay se zastavil, opřel se o okenní parapet a vyhlíţel ven do tmy. „Vypracoval jsem malý plán,“ řekl pak tak tise, ţe se museli hodně namáhat, aby ho slyšeli. Čekali, ţe bude pokračovat. On však místo toho šel a zesílil televizi. Pak pohlédl směrem ke kuchyni, vzal dřevěnou ţidli, postavil ji rovnou před Pam a Mickeyho a obkročmo na ni usedl. Začal mluvit tichým vzrušeným hlasem a svíral přitom opěradlo ţidle. Kaţdou chvilku se pátravě zahleděl ke kuchyni, aby se ujistil, 48
ţe pan Wakely neslyší, co říká. „Mám takový plán,“ opakoval. „Určitě to vyjde. Díky tomu můţeme mít pěkný vánoce. Myslím, dostat dárky a tak.“ Nervózně mrkl ke kuchyni a pak pohlédl na Pam. „A je to způsob, jak se pomstít tvý sestřenici.“ „Eh?“ Pam na něj zmateně zírala. „O čem to mluvíš, Clayi?“ „S nočním hlídačem u Dalbyho jsem to uţ promyslel,“ šeptal Clay rozčileně, nahnutý co nejblíţ k Pam a Mickeymu. „Chci vykrást obchoďák.“
49
IX. Třeba byste do toho šli rádi se mnou?“ navrhl Clay. Mickey se rozchechtal a laškovně plácl Claye po rameni. „Děláš si srandu, co?“ Pam však hned pochopila, ţe to Clay myslí váţně. Věděla, ţe Clay smysl pro humor v podstatě nemá. Nevtipkoval a neříkal nic na efekt. Co řekl, myslel váţně. Divoký výraz jeho tváře Mickeyho přesvědčil, ţe skutečně plánuje vykrást Dalbyho. Teď na ně na oba upřeně hleděl a vyčkával, co mu odpovědí. „Ale jdi, Clayi! Já přece nemůţu vykrádat vlastnímu strejdovi obchoďák!“ prohlásila Pam. Clay vyskočil jako na poplach a běţel Pam zakrýt ústa. Podíval se směrem ke kuchyni a dával pozor, jestli nezaslechne nějakou známku toho, ţe pan Wakely slyšel, co říkala. Pak jí pomalu sundal ruku z úst. „Promiň,“ zašeptala. „Já zapomněla.“ „S tátou si nelam hlavu,“ ujišťoval Mickey Claye. „Je tak mimo, ţe ani neví, co se kolem něj děje.“ „Stejně budeme mluvit potichu,“ přikázal Clay příkře. Seděl obkročmo na obrácené ţidli, dlouhé ruce mu volně visely přes opěradlo. „Koukej, Pam, to nebude opravdová vykrádačka,“ vysvětloval. Otevřel nůţ a začal si s ním zase poklepávat do dlaně. „Bude to něco na způsob Robina Hooda. Víš, jak to myslím? My jen vezmeme pár věcí bohatým a dáme je chudým k vánocům, teda nám.“ Mickey se znovu nervózně zahihňal. „To ti nevěřím, člověče.“ 50
„Ale věř tomu,“ řekl Clay váţně a plácal si noţem do dlaně silněji. „Můţu vymyslet jednodušší způsob, jak se Revě pomstít,“ řekla Pam, tentokrát šeptem. „Jasně,“ souhlasil Mickey a podrbal se nervózně na bradě. „Krást ve velkým obchoďáku můţe být nebezpečný, ne?“ Zafoukal vítr a pořádně zalomcoval oknem. Clay se otočil, jako by Čekal, ţe za ním někdo stojí. Nikdo tam nebyl, tak se obrátil zpátky na své kamarády. Tvářil se pořád hrozně váţně. „Nebude to vůbec nebezpečný,“ řekl bezbarvým hlasem. „Nebude to ani opravdová krádeţ.“ „O čem to teda mluvíš?“, ptala se Pam. V kuchyni zavrzala ţidle. Pan Wakely zavzdychal. Clay dal ostatním znamení, aby ztichli. Za chvilku uslyšeli z jiné místnosti slabé chrápání. Mickeyho otec usnul. „Znám se s Johnem Maywoodem,“ řekl Clay. Předtím však chvilku čekal, neţ pan Wakely tvrdě usne. „Je noční hlídač. Je to starej kamarád mého táty. Tvůj otec ho musí znát, Mickey.“ „Jo, jasně. Vím, kdo to je,“ řekl Mickey a neklidně poposedával na gauči. „Maywood je pěkně naštvaný, ţe tvého tátu vyhodili,“ vykládal Clay Mickeymu. „Kdyţ jsem mu řekl o tom nápadu s vykradením obchoďáku, Maywood se jen chechtal. Říkal, ţe je to skvělý nápad. Dalbyovi nesnáší. Hned z fleku mi řekl, ţe by mi pomohl.“ „Pomohl? Jak?“ divil se Mickey. Pam seděla a tiše na Claye zírala, uţaslá, jak daleko by Clay mohl zajít. Snaţila se uhodnout, jak daleko uţ zašel. „Maywood řekl, ţe otevře zadní dveře a pustí mě dovnitř. Pak taky říkal, ţe mě nechá vzít si všechno, co budu chtít. Nemá to chybu. Bude mě dokonce hlídat.“ „Jé!“ vykřikl Mickey a zmuchlal obal od čokolády. Pak se zatvářil zamyšleně, to kdyţ mu došlo všechno, co Clay říkal. „Nepřijde Maywood o místo?“ chtěla vědět Pam. „Nezjistí hned policie, ţe tě pustil dovnitř?“ „No, kdyţ to narafičím tak, aby to vypadalo jako skutečná loupeţ, tak ne,“ odpovídal vzrušeně I Clay. 51
„Tím chceš říct –“ „Tím chci říct, ţe to musí vypadat, jako kdyţ jsem ho omráčil nebo tak nějak. Třeba ho sváţu. Praštím ho do hlavy. To víš, musí to být pořádná pecka, aby to vypadalo jako doopravdy. Maywood řekl, ţe to nějak zvládne.“ „A co za to chce?“ ptala se Pam podezíravě. „Určitě to všechno nebude dělat kvůli tomu, aby ti pomohl vykrást obchoďák, jen proto, ţe nenávidí mého strejdu.“ „Ne, to máš pravdu,“ vyhrkl Clay. „Udělal seznam. Pár věcí, který chce, abych pro něj ukrad, víš? Nic moc. Nějaký stereo, koţich a taky hračky pro své děti.“ „To je uhozený, Clayi,“ mínila Pam. „Je to hloupost.“ „A co poplašný zařízení?“ ptal se Mickey. „S tím ti Maywood taky pomůţe?“ Clay přikývl. Pam poznala, ţe Mickey uţ hodil za hlavu všechny pochybnosti a chystá se zapojit do Clayova plánu. Vlastně mu to nemohla vyčítat. Věděla, ţe je celý pryč z toho, jak mu vyhodili tátu z práce a jak se musí dívat, na jakou cestu se jeho otec dal. Uměla pochopit Mickeyho přání provést plán, který by pomstil jeho tatínka. Pam měla v mnohém stejné pocity. Nejen proto, ţe jí jednou Reva lhala a řekla, ţe nemá ţádnou brigádu na prázdniny. Nebylo to poprvé, co jí Reva lhala, co s ní mluvila spatra, co se ujišťovala, ţe Pam ví, kam patří. Celý ţivot s ní Reva jednala jako s méněcennou chudou příbuznou, jako s otravnou chudinkou, kterou je nutné napomínat, dívat se na ni svrchu a podvádět ji. No, pomyslela si Pam, moţná ţe Reva nebyla celý ţivot taková. Byla doba, kdy spolu kamarádily, svěřovaly se a dělaly spoustu věcí společně. Všechno se změnilo, kdyţ teta Julia, Revina matka, zemřela. Změnilo se všechno. Hlavně Reva. Zpřetrhala všechna důvěrná pouta, která mezi nimi byla. Přes noc se změnila a začala být k Pam chladná, krutá a povýšená. Zlobí se, napadlo Pam, protoţe moje matka je pořád naţivu a její není? 52
Ne, to je moc bláhové. Myšlenka, ţe Reva, která má, na co si vzpomene, by mohla ţárlit na Pam, byla příliš absurdní. Tomu Pam odmítla uvěřit. Ale proč je na ni Reva vţdycky tak zlá? Pam si uvědomila, ţe během posledních tří let začala svou sestřenici nenávidět. To, ţe jí Reva znemoţnila sehnat práci, byla poslední kapka. Poslední kapička… Ke svému úţasu Pam zjistila, ţe uvaţuje váţně o Clayově plánu. „Ale jak se dostaneme do sejfu?“ ptal se Mickey. „Maywood nás k němu nepustí, ţe ne?“ „Ne, k sejfu ne,“ řekl Clay kategoricky. „Nebudeme krást peníze. To jsem Maywoodovi slíbil. Vezmeme si jen oblečení, rádia, cédéčka a jídlo. Všechno, co si přejeme k vánocům.“ Tahle informace pomohla Pam, aby se trochu uklidnila. Vykradení sejfu by bylo mnohem závaţnější neţ ukradení nějakých dţínsů a cédéček. „A policie se to fakt nemůţe dozvědět, ţe jsme tam byli?“ ujišťoval se Mickey. Hlasité zafunění z kuchyně způsobilo, ţe všichni tři vyskočili. Ztuhli a bedlivě poslouchali, dokud se znovu nezačalo ozývat pravidelné, tiché chrápání. „Policie se to v ţádném případě nedozví,“ ujistil Clay Mickeyho. „Kdyţ se nespustí alarm, policajti nepřijdou. A Maywood mi řekl, ţe ho nezapne, dokud nevypadnem.“ „A pak,“ usilovně přemýšlel Mickey, „aţ se policajti konečně ukáţou, jim Maywood řekne, ţe nic neviděl? Ţe nás nemůţe popsat?“ „Přesně tak,“ odpověděl Clay a na úzkém obličeji se mu objevil úsměšek. Pam viděla, ţe Mickey se taky zubí. „Prima!“ vykřikl a otočil se na Pam. „To je skvělý plán, ţe jo?“ Pam potřásla hlavou. „Nevím,“ řekla mírně. „No tak, Pam –“ přemlouval ji Mickey. „Ţádný riziko tam není. Váţně,“ naléhal Clay. „A vzpomeň si, jak tu svou sestřenici nesnášíš. Pomysli na ty dárky, který si nemůţeš koupit, protoţe ti nedopřála si vydělat. A na to, jak je bohatá a ty 53
chudá.“ „Ne!“ vykřikla náhle Pam a vyskočila na nohy. Oba hochy to vyděsilo a vyskočili také. „Ne,“ opakovala Pam. „Já to nemůţu udělat. Já prostě nemůţu vykrást vlastnímu strejdovi obchoďák.“ Šla k oknu a vykoukla ven skrz svůj vlastní odraz na tmavém skle. Začala prudká přeháňka deště se sněhem. „Stejně bych se hrozně bála,“ dodala. „Dobrá, dobrá. Jen klid,“ mával Clay rukama, aby se ztišila. „Nemusíš chodit krást.“ „To je dobře. Taky ţe nepůjdu,“ řekla Pam důrazně. „Ale mohla bys tam mě a Mickeyho třeba odvézt,“ navrhoval Clay. Pam si uvědomovala, ţe to má všechno promyšlené. S tím, ţe jim Pam odmítne pomoci, pravděpodobně počítal, ale jedině ona měla auto. Potřeboval ji. Pam se najednou roztřásla zimou. Odstoupila od okna. „Co ode mne chceš, abych udělala, Clayi?“ „Jenom řídila auto.“ Projel si rukou dozadu ulíznuté vlasy. „Abys nás tam odvezla a počkala na nás. Kufr je v tom vašem starým pontiaku dost velký i pro slona. Nandáme tam věci a odvezeme to ke mně domů.“ „Ty chceš, abych řídila, aţ odtamtud budeme prchat?“ vykřikla Pam rozčileně. „Nebudeme mít proč prchat,“ uklidňoval ji trpělivě Clay, „Nikdo nás nebude honit, chápeš?“ Pam ztěţka polkla. „No dobře. Udělám to,“ rezignovala a hned na to si pomyslela – opravdu jsem to řekla? To jsem opravdu souhlasila s tím, ţe budu dělat šoféra zlodějům? Nebude to opravdová krádeţ, říkala si. Mimoto, kdyby se něco nepovedlo, strejda Robert by mi vinu nedával. Aspoň si myslím, ţe ne. Zaklepaní na venkovní dveře je všechny vyděsilo. Pam vyjekla. Clay málem převrhl ţidli. „Jé, to je Foxy,“ vyhrkla Pam s bušícím srdcem. „Já zapomněla. Poprosila jsem ho, aby sem pro mě přijel.“ Vykročila ke dveřím, pak se zastavila a otočila na oba mladíky. 54
„Nemluvte o tom. Nechci, aby to Foxy věděl.“ Oba přikývli na znamení souhlasu. Foxy byl slušný chlapec a dost nekompromisní. Clayův plán by rozhodně neschválil. A zvlášť ne teď, kdy u Dalbyho začal pracovat. Pam otevřela dveře a Foxy pospíchal z plískanice a zuřivého větru dovnitř. „To je ale vánice!“ bědoval a setřásal ze sebe vodu, jako pes po vykoupání. „Čau, Foxy.“ Pam ho s úsměvem vedla do malého obýváku. „Nazdar, člověče, jak se vede?“ ptal se Clay. Foxy s mokrými vlasy připláclými k hlavě pokrčil rameny. „Znáš to.“ „Jak bylo v práci?“ ptala se Pam a hledala skříň, kde měla kabát. „Viděl jsi Revu?“ Foxy zahučel. „Jo, viděl. Budeme se radši bavit o něčem příjemnějším.“ Kdyţ si Foxy našel místo u okna, Pam zjistila, ţe se myšlenkami uţ zase vrátila k plánu na krádeţ. Není se proč strachovat, říkala si. Půjde to jak po másle. Clay to má bezvadně naplánovaný, co by se mohlo stát?
55
X. „Ty
se máš, Pam,“ švitořila Reva. Sluchátko měla poloţené na rameni a přidrţovala ho bradou, takţe si mohla sušit čerstvě nalakované nehty. „Eh?“ vypravila ze sebe na druhém konci Pam. „Můţeš vypnout, uţívat si,“ pokračovala Reva. „Poslední dva týdny jsem v tom pitomým obchoďáku zavřená skoro kaţdej den.“ Pam na to nic neříkala. Reva se jí v duchu posmívala. To je ale husa ta moje sestřenice. Proč se Pam nikdy neozve, proč se nikdy neodváţí mi říct, co si opravdu myslí? „Budeme se muset rozloučit, Revo,“ promluvila Pam. „Táta chce telefonovat.“ „Měla sis zařídit vlastní linku,“ popíchla ji Reva. „Mimochodem, táta chce, abych vás pozvala na Štědrý večer k nám. Jako obyčejně.“ Reva potlačila zívnutí. Proč vlastně táta trvá na tom, aby tady kaţdej rok byli? Ţe ho neunavuje předstírání, jaká jsme všichni jedna velká, šťastná rodina! Ještě pár minut klábosila s Pam, přitom si foukala na nehty a zkoumavě si prohlíţela v zrcadle nad toaletním stolkem účes. Pam je nějaká zamlklá, napadlo Revu. Asi se rozhodla vzdát se představy, ţe máme něco společné ho. Reva zaslechla, ţe se Pam dala dohromady s Mickeym Wakelym a Clayem Parkerem, snad nejhoršími kluky na Shadysideské střední škole. Co tím chce vlastně dokázat? divila se Reva. Copak jí vůbec nezáleţí na tom, jakou má pověst? Copak se Pam nesnaţí aspoň předstírat, ţe to chce v ţivotě někam dotáhnout? 56
Koneckonců, přemýšlela Reva, na tom Pam není tak špatně. Nemá sice velký dům nebo spoustu pěkných šatů, ale aspoň má pořád mámu, někoho, s kým si můţe popovídat, někoho, komu se můţe svěřit. Opatrně si přejela prstem po rozřízlém rtu, pak I se rozloučila se sestřenicí, mrkla na hodiny a zavěsila sluchátko. Jak se dotkla téměř zahojeného rtu, otřásla se hrůzou a na okamţik zauvaţovala, ţe nepůjde do práce. Uţ měla stejně půl hodiny zpoţdění. Pak si však vzpomněla na Mitche a rozmyslela si to. Mitchi, Mitchi – co je to s tebou? přemýšlela podráţděně. Uţ to bylo víc neţ čtrnáct dní, co nastoupili na prázdninovou brigádu u Dalbyho. Dva týdny nenápadných i nápadných náznaků, A Mitch se ještě k ničemu nerozhoupal. Copak tolik visí na tý ufňukaný Lisse, ţe si ani nevšímá toho, ţe po něm Reva jede? Nebo je jen tak nemoţně nesmělý? Dneska je den D, rozhodla se Reva. První krok udělám sama. Je čas dát mu to pořádně najevo. A pak si můţe chudinka Lissa začít hledat novýho kluka, někoho stejně ukňouraného a bezbarvého, jako je ona sama. Reva si svlékla svetr, který měla na sobě, a oblékla se do bílého kašmírového roláku. Věděla, ţe jí báječně sekne. Dával vyniknout její postavě a měkký bílý kašmír zvýrazňoval modř jejích očí a efektně rudé vlasy. Kdyţ si znovu upravila účes, vstala a vykročila ke dveřím – překvapilo ji, kdyţ uviděla, ţe má návštěvu. „Michaeli – co tu děláš?“ zeptala se malého bratra. „Chci se tě na něco zeptat,“ řekl. Byl opřený o dveře a oběma rukama svíral kliku. „Jak dlouho tu stojíš?“ vyjela na něj ostře. „Víš, ţe máš zaklepat.“ Michael pokrčil rameny. „Vezmeš mě dneska s sebou do obchoďáku?“ „Coţe?“ Snaţila se rychle kolem něj proklouznout do haly, ale on jí bleskově zatarasil cestu ke dveřím. „Vezmi mě s sebou. Prosím!?“ „Proč, Michaeli?“ 57
„Podívat se na Santa Clause.“ Reva si náhle uvědomila, ţe mu to slíbila. Úplně jí to vypadlo z hlavy. Podívala se na něj. Nikdy nemohla pochopit, jak jí můţe být tak podobný. „Dneska to nejde,“ řekla mírně, natáhla ruku a polaskala ho v kudrnatých vlasech. „Jdu do práce pozdě.“ „Vyhoděj tě?“ ptal se váţně. Reva se zasmála. „Ne, myslím, ţe by jim táta nedovolil, aby mě vyhodili,“ řekla mu. „Tak proč se nemůţu jít podívat na Santa Clause?“ naléhal a pořád jí stál v cestě ke dveřím. „Já tě tam vezmu, Michaeli,“ ujišťovala ho Reva. „Ale dneska ne.“ „Kdy?“ „Brzo.“ „A kdy bude to brzo?“ „Brzo.“ Vzala mu ruku a dala ji stranou, aby mohl projít. Pak pospíchala dolů do skříně pro kabát. Chudák dítě, blesklo jí hlavou. Máma mu schází ještě víc neţ mně. Je asi váţně hrozně sám. Kdyţ si oblékala kabát, slavnostně si slíbila, ţe se mu bude víc věnovat. Pak vykročila ven do slunečného, ale studeného rána. Náhlý chlad způsobil, ţe ji rozbolel zraněný ret. To musel být Hank, kdo mi to udělal, pomyslela si rozzlobeně. Kdo jiný by to mohl být? Takový zlomyslný kousek. Kdyţ startovala volvo, nutila se na to nemyslet. Chtěla se soustředit na Mitche. „Dneska je tvůj den, Mitchi,“ říkala si nahlas, zatímco otáčela auto na konci cesty a rozjíţděla se k silnici. S těmi roztomilými dolíčky ve tvářích, kdyţ se smál, mu to moc slušelo. A ten jeho chraplavý, klukovský hlas. Líbilo se jí i to, jak se obléká. Sportovní košile, bavlněné kalhoty se záloţkami – mělo to šmrnc a přitom to nebylo okázalé. „Dneska je tvůj den, Mitchi,“ opakovala a křenila se. Myslela na něj celou cestu do práce. 58
Našla ho v poledne ve skladu oddělení elektroniky, jak vybaluje bednu s CD přehrávači. Měl na sobě bílou mikinu a khaki kalhoty. „Ahoj,“ řekla mu Reva těsně za zády. Její hlas ho vyděsil, aţ nadskočil. Rozesmála se, on zrudl. „Hele, jak se k sobě hodíme!“ vykřikla a ukázala na jejich bílé svetry. Schválně u něj zůstala stát velmi blízko. „Jo,“ poznamenal a snaţil se ucouvnout. Nebylo však kam, za ním uţ byly police. „Jak se vede, Revo? Celý dopoledne vybaluji zboţí. Přivezli plný kamión kompaktů a věţí.“ „Myslela jsem na tebe,“ špitla Reva. Otevřela doširoka oči a významně na něj pohlédla. Přitom se usmívala, jak nejlépe dovedla, ústa měla maličko pootevřená. „A – ano?“ Sjel pohledem dolů na bednu naplněnou do poloviny krabicemi s CD přehrávači. „Ještě tyhle musím vybalit,“ řekl rozpačitě. „Je čas na oběd,“ oponovala mu Reva. „Můţeš si dát pauzu. Šéfova dcera ti dává povolení.“ Zasmál se. „Díky.“ „Říkala jsem, ţe jsem na tebe myslela,“ opakovala Reva s pohledem upřeným do jeho očí. „Já na tebe myslel taky,“ řekl svým chraplavým hlasem, slova zněla uspěchaně, jako by chtěl, aby to bylo naráz venku. „Myslím, ţe bychom si měli promluvit.“ „Nechci mluvit,“ řekla Reva a naklonila se dopředu. „Chci udělat tahle.“ Natáhla ruce a chytila ho kolem krku. Pak si přitáhla jeho obličej ke svému a přitiskla své rty na jeho. Překvapeně něco zamumlal, ale polibek opětoval. Tiskla se k němu a oběma rukama si přitahovala jeho hlavu. Nelibá špatně, pomyslela si. Očima zabloudila k bezpečnostní kameře. Napadlo ji, ţe Hank moţná tuhle vášnivou scénu pozoruje. To je dobře, říkala si a tiskla své rty na Mitchovy. Objímala ho kolem krku a prsty mu zajíţděla do vlasů. Doufám, ţe se díváš pořádně, Hanku. Doufám, ţe se ti ta podívaná líbí. 59
Spustila ruce Mitchovi na ramena a políbila ho s novým zápalem. Díváš se, Hanku? Vidíš to všechno? Co je to se mnou? podivila se náhle. Proč líbám Mitche a myslím přitom na Hanka? Objala Mitche pevněji a prudce ho políbila, jako by tím mohla zaplašit myšlenky na Hanka. „No tohle!“ zavřískal za ní něčí zlostný hlas. Mitch se vymanil z jejího sevření. Reva se otočila, aby se podívala, kdo se to opováţil je rušit. „Lisso!“ vykřikl Mitch. Vykulil oči, otevřená ústa měl zbarvená Revinou fialovou rtěnkou.
60
XI. „Á, čau, Lisso,“ řekla Reva klidně. „Co chceš?“ Lissa, obličej celý rudý a malé ruce sevřené v pěst, ignorovala Revu a upírala pohled jen na Mitche. „Máme zrovna něco na práci,“ řekla Reva Lisse, hrábla si do vlasů a narovnala si svetr. Naklonila se a setřela Mitchovi z brady trochu rtěnky. Lissa, stojící strnule ve dveřích skladiště, nepřestávala zírat na Mitche. V koutcích očí se jí objevily slzy. „Revo –“ začala Lissa. Mluvila skrz zaťaté zuby a obrátila pozornost na ni. „S lidmi si nemůţeš takhle zahrávat.“ „Kdo si zahrává?“ vybuchla Reva a po svém se tomu zahihňala. Mitch otevřel ústa, aby řekl něco Lisse, ale pak je zavřel. Sklopil oči a civěl si na boty. Lissa opovrţlivě zavzlykala, zhnusená tím, ţe Mitch nemá ani trochu odvahy něco říct. Pak se otočila a vyběhla z místnosti. „Lisso – počkej!“ zařval konečně Mitch. „To je ale hloupý. No, kde jsme to přestali?“ obrátila se na něj Reva se svým nejhříšnějším úsměvem. Mitch se však protáhl kolem ní a pustil se za Lissou. „Hej – počkej! Lisso – počkej!“ „Nech ji bejt,“ volala za ním Reva. Ale, ale, bráško, pomyslela si Reva a zakoulela očima. Co je to s tebou? Běţela však za ním do oddělení elektroniky, kde byla na zdi spousta barevných televizorů. Na všech běţel program s Oprahem Winfreysem. Padesát Oprahů Winfreysů civělo na Revu, jak chytá 61
Mitche za ruku a táhne ho zpátky. „Nech ji, ať si běţí,“ naváděla ho Reva. „To nemůţu,“ vzpěčoval se divoce a očima pátral v široké uličce po Lisse. Zmizela. „Nebuď labuť,“ naléhala Reva. Oprah Winfreys se na ni zubil a mluvil potichu do mikrofonu, jako by podrobně popisoval, co ona s Mitchem dělají. „Hele – pusť mě, Revo,“ rozzlobil se Mitch. Vykulila oči a našpulila se, aby okázale předvedla, jak se jí to dotklo. „No tak, Mitchi,“ naléhala tiše svůdným hlasem. „Půjdeme zpátky do skladu. Můţeme si tam o tom popovídat. Mitch zavrtěl hlavou a pořád vyhlíţel Lissu. Reva se obrátila zády k Opranu Winfreysovi a uviděla Hanka. Vycházel zpoza rohu od nákladních výtahů a mířil k ní. Rychle přiskočila k Mitchovi a poloţila mu zamilovaně ruku kolem ramen. Přitulila se k němu. V tu chvíli byl tak vyděšen, ţe ani nereagoval. Budeš kvůli tomu ţárlit, Hanku? přemýšlela Reva, kdyţ ji Hank míjel. Díval se na ni, ale nepozdravil ji. Ţárlíš? Doufám, ţe jo. „Revo, prosím tě,“ bránil se Mitch podráţděně a odtáhl se od ní. „Víš, to, co jsme dělali – myslím tam vzadu –“ ukázal ke skladišti. „No, to nebylo správný. Myslím –“ „Co myslíš?“ ptala se Reva smířlivě. Mitch se zhluboka nadechl a začal znovu. „Lissa a já spolu chodíme uţ dlouho. No a já si myslím, ţe to vůči ní nebylo fér.“ Reva se naklonila a setřela mu z obličeje další stopy po rtěnce. „Líbíš se mi, Mitchi,“ předla sladce. „Já se ti taky líbím, viď?“ Zrudl a rukou si nervózně zajel do vlasů. „Aspoň mi to tak připadalo… tam vzadu,“ zalétla Reva očima ke skladu. „Já si jen myslím – no –“ Chudák Mitch, pomyslela si Reva pobaveně. Je z toho úplně vedle. „Jů, koukni, kolik je uţ hodin!“ vykřikla najednou Reva při pohledu na hodinky. „Slíbila jsem, ţe budu zpátky na svým místě uţ před deseti minutama! Slečna Smithová mě zabije! Umlátí mě 62
nejspíš těma svejma vycpávkama!“ Pohladila ho hřbetem ruky po tváři. „Uvidíme se později.“ Pak, neţ stačil Mitch něco odpovědět, se otočila a běţela k výtahům na druhé straně obchodního domu. Jeho tam nechala stát s pusou dokořán, právě kdyţ padesát Oprahů mávalo na rozloučenou. Obchodní dům byl plný návštěvníků, především úředníků, kteří měli polední přestávku. Srocovali se kolem pultu s biţutérií. Taky tam bylo pár mamin, tlačících kočárky s nákupními kabelami, zavěšenými na drţadlech. Jde to líp, neţ jsem si myslela, říkala si Reva s potěšeným úsměvem na nově nalíčených rtech. To, ţe nás tam Lissa načapala, mi dělá ještě větší radost. Nikdy nezapomenu, jak se Mitch zhrozil, pomyslela si. Je to prostě ňouma. Ale bude to aspoň můj ňouma. Fronta pěti nebo šesti dětí v zimních kombinézách a vlněných čepicích přiměla Revu uvědomit si, ţe prochází Santalandem, který se nacházel před oddělením hraček. Dozajista to byl Robb, kdo seděl na červenobíle pruhovaném trůnu s vyděšeným batoletem na klíně. Právě kdyţ Reva procházela kolem, děcko zaklonilo hlavu a pak prudce kýchlo Robbovi přímo do obličeje. Reva se nahlas rozesmála. To je ale legrace! Chudák Robb, za týden bude mít rýmu jako trám. Ještě kdyţ došla k pultu s parfumerií a stoupla si na své místo za vitrínami, pořád se hihňala. Slečna Smithová odešla od pokladny ve výklenku a přistoupila k Revě. Nasupeně si ji měřila. „Jsem ráda, ţe vám pozdní příchod připadá tak zábavný,“ vyštěkla. „Kvůli tomu se nesměju,“ odvětila Reva chladně. „No, díky vám přijdu o patnáct minut později na smluvený oběd,“ vyčetla jí slečna Smithová. „To je mi hrozně líto,“ řekla Reva tak, ţe to ani v nejmenším neznělo omluvně. „Cekají tady zákazníci,“ zlobila se dál Revina vedoucí. Pak popadla tašku a vyrazila pryč. 63
„Dobrou chuť,“ volala za ní Reva sladce. Slečna Smithová se otočila. „Máte tam nějaký balíček,“ vzpomněla si. „Támhleten. V tom dárkovém balení. Nevím, kdo ho přinesl. Otevřete ho, aţ odejdou všichni zákazníci.“ Reva sledovala slečnu Smithovou, jak pospíchá pryč zalidněnou uličkou. Jakmile jí zmizela z dohledu, zvedla balíček a odnesla si ho do výklenku ke kase. Otočila se zády k pultu, aby ji zákazníci nemohli rušit. Balíček byl čtverhranný, úhledně zabalený do stříbrného, průsvitného papíru a převázaný červenou stuhou. To je ale zvláštní, přemýšlela Reva a obracela balíček v rukou. Ţe by to byl uţ předčasný vánoční dárek? Kdo mohl vědět, ţe mi ho můţe nechat u pultu v parfumerii? To musí být nějaké překvápko od táty, došla k závěru. „Slečno! Slečno?“ volala hlasitě na Revu nějaká ţena. Ta si však zákaznice vůbec nevšímala a opatrně, aby si nezničila nehty, rozbalovala balíček. Uvnitř byla krabička. Reva nedočkavě roztrhla vršek krabičky a vyndala tmavou, hezky tvarovanou lahvičku. To je nějaký parfém nebo kolínská voda. Taková neobyčejná lahvička, pomyslela si Reva a obdivně hleděla na červené sklo, zvědavě ho prohlíţela. Je hodně těţká, ta musela být strašně drahá, usoudila. Opatrně odšroubovala uzávěr a zvedla ji k nosu. Zarazila se, kdyţ uviděla kapky temně rudé tekutiny, které ulpěly na uzávěru. Najednou Reva nedůvěřivě odloţila uzávěr a nahnula lahvičku proti nataţenému prstu. To není kolínská – to je krev! Reva slabě vykřikla. Lahvička jí vyklouzla z ruky, spadla na pult a rozbila se. Dvě zákaznice, které se nakláněly z druhé strany nad pultem, rovněţ polekaně vykřikly. Uviděly totiţ, jak krev vycákla z lahvičky Revě přímo na bílý kašmírový svetr.
64
XII. I kdyţ bylo Revě pět let, chodila do soukromé mateřské školy v přepychové budově v kopcích nad řekou Conononka. Jednou se pohádala s jinou holčičkou a nikdy na to nezapomněla. Ta druhá holčička, vzpomínala Reva, byla neposlušná, tvrdohlavá plavovláska, jménem Sára. Jednou Reva a Sára malovaly na stojanech na velké, bílé čtvrtky širokými štětci, které namáčely do barev v otevřených plechovkách. Daly se do hádky, kdo komu překáţí. Reva si uţ nepamatovala, kdo začal. Skončilo to však tím, ţe Sára zvedla velkou plechovku plnou červené barvy a vylila ji Revě na hlavu. Hustá červená barva jí stékala po obličeji a vsakovala se do svetru a bílých dţínsů. Jak po ní tak stékala, Revě najednou připadlo, ţe to není barva, ale krev. Bylo jí přece jen teprve pět a nikdy jí nikdo nic zlého neudělal. Stála tam bezmocně, trochu v šoku a viděla – a cítila – jak se jí po těle řine barva, pokrývá jí kůţi a oblečení. Začala ječet. A ječela. Podle toho, co jí později vyprávěla matka, trvalo to celé hodiny, neţ ji dokázali utišit. Dlouho potom, kdyţ ji převlékli a setřeli barvu, Reva pořád ţádala matku, aby jí smyla tu krev. Po dvanáctí letech, kdyţ stála za pultem v parfumerii a krev jí vycákla na svetr, se jí ta scéna z mateřské školy vynořila ţivě v pamětí. Tentokrát však jen lehce vykřikla překvapením a odporem, ale neječela. Vřískali všichni kolem. 65
Reva zaťala zuby, jako by tím uvěznila všechny emoce a pocity. Ruce drţela od těla, aby se nedotýkala svetru, aby nesáhla na krev. Ne, přikazovala si. Tentokrát křičet nebudu. Tiskla zuby tak silně, aţ ji to bolelo, a tiše zírala dolů, na rudou kaluţ. Ţádné ječeni. Nic necítím, říkala si a soustředila se na to vší silou. Vůbec nic necítím. „Jsem v pořádku,“ ujišťovala vyděšené zákazníky, kteří se seběhli k pultu. „Jsem v pořádku – prosím vás.“ Opakovala znovu a znovu, ţe jí nic není, aby je uklidnila. Přemýšlela, jak vyčistí ty fleky. Co udělá s tím zničeným svetrem, kdyţ si všimla malé obálky, umazané od krve, která leţela u jejích nohou. Rychle se sehnula a zvedla ji. S překvapením zjistila, ţe nemůţe popadnout dech a srdce jí bije jako zvon. Bylo to přáníčko. Muselo vypadnout z balíčku. Reva roztrhla obálku třesoucími se prsty, umazanými od krve. Na malé kartičce vloţené dovnitř bylo natištěno červeným inkoustem: PŘÍJEMNÉ PRÁZDNINY PŘEJE PŘÍTEL. To je teda přítel, pomyslela si Reva trpce. Tentýţ přítel, který mi dal jehlu do rtěnky. Nějaký přítel s dost chorobným smyslem pro humor. Hank. Jasně, nejspíš Hank. To je přesně ten typ pitomejch puberťáckejch ţertíků, který mu sedej. Takovýmhle hloupým způsobem se mi chce pomstít. To je ale neřád! pomyslela si Reva a cítila, jak se v ní vzdouvá vlna zlosti. Je to úplný uboţák. Copak si myslí, ţe mě vyděsí pár debilních vtípků, jako je tenhle? To si váţně myslí, ţe budu hystericky ječet na celej obchoďák a uţ sem nevkročím? Myslí si, ţe mě vyděsí k smrti, nebo co? 66
Tohle jen dokazuje, ţe se v něm nemýlila, došla k závěru Reva. Dokazuje to, ţe on mě moc dobře nezná. V podstatě mě nezná vůbec. Protoţe já křičet ani brečet nebudu. Ani náhodou. Co teď udělám bude to, ţe půjdu rovnou nahoru a nechám ho vyhodit. Uţ jsi tady skončil, Hanku, usmyslela si Reva a po tváři jí přelétl úsměv. Konec idiotsky krutejch ţertíků. Uţ to máš spočítaný. Nevěnovala pozornost výkřikům a starostlivým poznámkám vystrašených zákazníků a vyběhla z pokladny. Běţela rychle uličkou civějících, vyděšených diváků k výtahu pro zaměstnance. Vyjela do šestého patra a vešla do přijímací haly. „Hej, Revo –“ volal za ní úředník za širokým dubovým stolem. Reva byla však uţ na půl cesty k otcově kanceláři na rohu. Před dlouhou řadou bezpečnostních monitorů se náhle zarazila. Překvapilo ji, ţe tu vidí několik zaměstnanců v modrých uniformách. Oddechla si, kdyţ Hanka nespatřila na svém místě. Vysoká stolička před monitory byla prázdná. Nejspíš se někde poflakuje, napadlo Revu. Nebo připravuje nějakej další vtípek, aby mi zničil ještě víc šatstva. Pak ho ale uviděla, jak leţí na zádech na zemi za řadou monitorů a pozorně spojuje několik drátů elektrického vedení. Ostatní dělníci dávali něco do nových polic vedle monitorů. Jak se ukázalo, byly to videorekordéry. Hank ji zahlédl, kdyţ ho míjela. „Revo?“ Zlostně na něj pohlédla, modré oči průsvitné a chladné jako led, zuby zaťaté. Chtěla mu vynadat. Chtělo se jí na něj zařvat a dát mu najevo, proč jde k otci do kanceláře. Nejradši by ho praštila, vjela mu do těch jeho blonďatých, jeţatých vlasů a nějak parádně mu ublíţit, za to, ţe ji ztrapňuje, ţe ji straší a utahuje si z ní. Nechtěla však dělat scénu před všemi ostatními zaměstnanci. Místo toho se sklonila nad Hankem, který stále vleţe na zádech připojoval kabely, a tiše mu řekla: „Vím, ţes to byl ty.“ Posadil se a překvapeně vykulil oči, „Hu?“ „Nedělej ze sebe hlupáka,“ řekla a nutila se mluvit potichu a klidně. 67
„Co se ti stalo? Jsi nějaká divná,“ řekl Hank nevinně a znepokojeně přimhouřil oči. „Jsi v pořádku?“ „Nikdy jsi nebyl moc dobrý herec,“ trvala na svém Reva. „Vím, ţes to byl ty, Hanku. Za to mi zaplatíš.“ „Poslyš, Revo – mám tady co dělat,“ řekl Hank netrpělivě a nechal její výhrůţku bez povšimnutí. Ukázal na hlouček dělníků. „Připojujeme ke kaţdýmu monitoru video. Kaţdý den budeme mít nahraný, co bezpečnostní kamery zachytěj.“ „To budou teda krváky,“ sykla Reva jízlivě a zakoulela očima. Krev uţ prosákla svetrem aţ na kůţi. Bylo to nepříjemně mokré a lepkavé. Zkoumavě si ho prohlíţela a snaţila se uhodnout, jestli roli neviňátka jen hraje, nebo váţně neví, o čem je řeč. Jak se na něj tak dívala, uţ si nebyla tak jistá. „Říkáš, ţes mi v parfumerii nenechal balíček?“ ptala se Reva. Zavrtěl hlavou. „Od rána jsem se odsud nehnul. Nebyl jsem zatím ani na obědě. Zeptej se těchhle chlápků.“ Ukázal na dělníky, kteří pokládali na polici poslední videorekordér. „Lţeš!“ vykřikla. Několik dělníků se otočilo a zůstalo na ně uţasle civět, vyděšeno jejím zakrváceným zevnějškem a hlasitým projevem. „Lţeš!“ zopakovala tentokrát šeptem. „Slyšel jsem dobře uţ poprvé,“ řekl Hank stroze. „Koukni na můj svetr!“ zakvílela. Cítila, jak v ní vztek znovu roste, a navzdory všem pokusům se udrţet, se přestávala ovládat. „To je krev?“ zeptal se Hank a vylezl zpod nosníku. „Nebo je to barva?“ „Ty víš, co to je!“ zavřískala, a protoţe nechtěla, aby viděl, ţe je vzteky bez sebe, utekla. Proběhla kolem kanceláří vedoucích, kolem širokého balkónu, ze kterého bylo vidět všech pět pater pod ním. Nezastavila se ani, aby se podívala, jak je to zlé se skvrnou, ani se ji nepokusila vyčistit. Běţela na konec chodby k otcově kanceláři. Uţ jsi vyhozenej, Hanku. Je mi jedno, jestli si hraješ na hlupáka, nebo ne. Jsi vyhozenej. Jedno slovo tátovi a je to. A příjemný prázdniny 68
budeš mít i ty. Zahlédla v zrcadle před otcovou kanceláří svůj obraz a zalapala po dechu, kdyţ jasně uviděla svetr, celý umazaný od krve. Jak mi to mohl udělat? divila se. Dveře kanceláře pana Dalbyho byly zavřené. Reva natáhla ruku, aby zaklepala, právě kdyţ Josie, otcova sekretářka, vycházela ven. „Je tam tatínek?“ zeptala se Reva udýchaně. „Ano, ale má nějakou moc důleţitou poradu,“ pověděla jí Josie. „Mám zakázáno čímkoliv ho rušit.“ „Oh!“ zavzdychala Reva. Cítila, ţe ji energie začíná opouštět. Rozmluva s otcem bude muset počkat. Bylo jí jasné, ţe to bude lepší, neţ aby ho vyrušovala během důleţitého jednání. „Asi se půjdu domů převléknout,“ řekla. Josie se podívala na obrovskou tmavou skvrnu. „Moţná, ţe to půjde vybělit. To je barva?“ „Ne, je to krev. Je úplně zničený,“ hubovala Reva. Zamířila zpátky k výtahu, šla teď pomalu a sklíčeně. Právě minula balkón, kdyţ vzduch rozetnul děsivý zvuk – ohlušující pop-pop-poppop. „Ach!“ vykřikla Reva a strnula strachy. Ten zvuk znala z televize. Byl to samopal.
69
XIII. Reva uslyšela ze spodních pater jekot. Z obavy před dalšími výstřely si klekla na kolena vedle nízké balkónové zídky. Zdálo se, ţe je po všem. Ţádný zvuk. Ţádný pohyb. Dokonce přestala i dýchat, jen vyděšeně čekala, ani se neodváţila podívat přes zábradlí dolů. Stále ještě klečela a lapala po dechu, kdyţ se rozletěly dveře otcovy kanceláře. Pan Dalby vyrazil ze dveří jen v košili, s rudým obličejem a očima vytřeštěnýma strachy. „Co to bylo za rámus?“ vykřikl. „Byly to výstřely?“ Reva rychle vyskočila na nohy. „Tati –“ Nemohla ze sebe uţ nic víc vypravit. Pan Dalby upřel oči na Revin krví pocákaný svetr. S hrůzou na ni zíral. „Revo – ty jsi postřelená!“ Podařilo se mu vykřiknout. Pak otočil oči v sloup, tiše zasténal a svalil se na zem. „Tatí –!“ zaječela znovu Reva. Překonala svůj strach a přiskočila k němu. Josie se k němu dostala jako první, klekla na kolena, chytila ho za zápěstí a nahmatávala puls. „Pomoc – pomozte někdo!“ křičela. „Potřebujeme pomoc!“ Reva s bušícím srdcem poklekla k otci z druhé strany. Cítila se bezmocně a byla zoufalá. Bylo slyšet spěchající kroky, tlumené kobercem. Lidé vybíhali z kanceláří, s napětím telefonovali pro pomoc a srocovali se nad 70
otcem. „Tati?“ Reva ho chytila za ruku. „Je v pořádku? Dýchá?“ ptala se Josie. Pan Dalby se probíral. Otevřel oči a zadíval se na Revu, na tváři omámený a zmatený výraz. „Tati –?“ Stiskla mu ruku. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Postřelili tě?“ „Ne, je mi dobře,“ uklidňovala ho Reva. „Je mi fajn, váţně.“ Pan Dalby se posadil a mnul si zátylek. „Au. To jsem omdlel nebo co?“ x Josie přikývla. „To bylo tou krví,“ řekl otec. „Nejdříve jsem uslyšel výstřel, pak jsem uviděl Revu –“ „Já – uh – něčím jsem se polila,“ vysvětlovala Reva. Rozhodla se neříkat pravdu. Otec byl uţ dnes rozrušený aţ dost. Stal nejistě a přidrţoval se Revy za rameno. Kdyţ omdlel, obličej mu zbělel jako mouka, teď uţ zase začínal dostávat normální barvu. Prohrábl si rukou prošedivělé vlasy. Vtom se k němu davem přihlíţejících prodíral zaměstnanec v modré uniformě. „Pane Dalby, ten zvuk, co jste zaslechl –“ „Ano?“ Síly. se uţ panu Dalbymu očividně navrátily, pustil se Revina ramene a vydal se dychtivě k onomu muţi. „Byla to světýlka na vánočním stromě,“ oznamoval mu nervózně. „Coţe?“ „Byl to zkrat. Praskla celá série ţárovek,“ objasňoval mu dělník. „Nejspíš to byla řetězová reakce. Světýlka začala bouchat jedno za druhým. Pak to všechno skončilo.“ Panu Dalbymu se nepochybně ulevilo, zhluboka se nadechl a pomalu, tiše vydechoval ústy. „Ty problémy s elektřinou mě dovedou k šílenství,“ potřásal hlavou. „Má ten zkrat souvislost s problémy, které jsme měli uţ předtím?“ „Pravděpodobně ano, pane,“ odpověděl dělník a nejistě přešlapoval. „Nevíme to určitě.“ „Uţ víte, co mohlo způsobit ten zkrat?“ „Zkoumáme to,“ zněla odpověď. „Vraťte se všichni ke své práci,“ promluvil pan Dalby k přítomným. „Zdá se, ţe mi nic není.“ Dělníkovi řekl, aby světýlka 71
dali na strom co moţná nejdříve zpátky a pak se vracel zpět ke své kanceláři. Po cestě si mnul zátylek. Reva šla za ním ke dveřím. „Určitě ti je dobře?“ ptala se. „Tys mě váţně vylekala,“ řekl a vypadal náhle velmi staře. „Co sis to proboha vylila na ten svetr?“ Byla v pokušení mu to říct, ale udrţela se. „Řeknu ti to potom,“ špitla jen. „Přišla ses za mnou podívat?“ zeptal se a mrkl na hodinky. „Já, jen jsem ti chtěla říct, ţe se jdu domů převléknout,“ vymýšlela si Reva. „Proč si nevezmeš nový svetr tady v obchodě?“ navrhoval. Rozesmála se. „Nakupovat v tomhle laciným obchoďáku?“ optala se s přehnaným zděšením. „Prosím tě, tati! Dovol, abych si vybrala podle svýho vkusu.“ Usmál se, políbil ji na čelo a zamířil zpět do kanceláře dokončit jednání. Nakonec se vţdycky musím usmívat, říkala si Reva, kdyţ pokynula na rozloučenou Josii, která uţ opět seděla u telefonu. Prošla kolem balkónu, kolem řady bezpečnostních monitorů, aniţ by se jen mrkla, jestli tam Hank pořád je, a šla k výtahu pro zaměstnance. Uţ se nemohla dočkat, aţ si vezme kabát a půjde domů. Odpolední slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Vzduch byl ostrý, ale nebyl nepříjemně studený. Reva nastartovala volvo a chvíli poslouchala nepřerušované hučení motoru. Pak vyjela z parkoviště pro zaměstnance. „To je ale den,“ povzdechla si nahlas. Pustila rádio, pár sekund poslouchala hlasitou reklamu a pak ho zase vypnula. Ticho působilo blahodárně. Zabočila za roh a zakryla si oči před náhlou záplavou slunečního světla, které jí ozářilo celé přední sklo. Přemýšlela o Mitchovi. O líbání s ním, o dlouhém vášnivém líbání. Představovala si znovu, jak tam vrazila Lissa a přistihla je. Ten výraz na její ubohé tvářičce. To váţně stálo za to, za ten jeden pohled plný zděšení, plný … poráţky. 72
Mizerný je, ţe je Mitch takovej nekňuba. Ale já se s ním můţu pobavit i tak, přemýšlela Reva. Myšlenky se jí stočily na Hanka a skleničku s krví, kdyţ v tom si všimla auta za sebou. Byl to bílý taurus. Jel za ní celou cestu domů? Zírala na něj zpětným zrcátkem a ucítila náhlý záchvěv strachu. Zabočila doprava do úzké uličky, kde ještě předtím nikdy nebyla. Po obou stranách ulice vedle sebe stály malé, prkny pobité domky. Co ten bílý taurus, probíhalo jí hlavou, ten nezahne – ţe ne? Jediný pohled do zrcátka jí prozradil, ţe ano. Pronásleduje mě, uvědomila si. To je nemoţné. To se v normálním ţivotě nestává. To se děje jen v televizi. S bušícím srdcem zrychlila a doufala, ţe tam to auto nebude. Bylo tam však stále a blíţilo se k ní. „Jeď pryč. Prosím tě! Jeď pryč!“ Reva pro trčela stopku a snaţila se v zrcátku zahlédnout řidiče. Jasný sluneční svit však vytvořil na předním skle taurusu neprůhlednou clonu. Zahnula doprava a vyjela opět na lidnatou hlavní ulici. Viděla, ţe taurus jede stále těsně za ní. To snad ani nemůţe být pravda. To snad ne. Kdo to můţe být? Letmo zahlédla nějaký muţský obličej, tmavý knír a čepici naraţenou hluboko do čela. Co chce? Vtom ji napadlo, ţe jí chce unést. Věděla, ţe děti velmi zámoţných lidí jsou někdy uneseny a drţeny v zajetí kvůli obrovskému výkupnému. Odvleče mě do nějakého opuštěného domu a sváţe mě. A kdyţ mu táta nezaplatí, zabije mě. Ne! Sešlápla pedál plynu a rozhodla se. Doma bude ve větším bezpečí, zajede z příjezdové cesty aţ do garáţe a odtud se dostane do domu. To byla její největší šance. Nutila se klidně dýchat a udrţet na uzdě fantazii, která vytvářela hrůzostrašné představy. Znovu ostře zatočila a zamířila domů. 73
Bílý taurus s kvílením prolétl zatáčkou a sledoval ji dál, pozadu jen o délku vozu. ,;Co chceš? Co chceš?“ kvílela Reva do řevu motoru. Objela prudce školní autobus. Zavřeštěl klakson. Taurus drţel tempo. To tenhle chlapík mi poslal lahvičku s krví? A mráz jí strachy přeběhl po zádech. Je moţný, ţe to nebyl Hank? To ten pronásledovatel mi poslal krev a do rtěnky mi dal jehlu? Ale proč? Jako varování? Jako upozornění na to, ţe se v obchoďáku dějou ještě horší věci? Kdyţ zabočila na příjezdovou cestu, hlasitě si oddechla. Ještě pár sekund a měla by být v kuchyni, mohla by zavolat policii a taurus vyjel na příjezdovou cestu hned za ní. „To snad není moţný!“ Reva šlápla prudce na brzdu. Zapomněla otevírač dveří do garáţe a ty byly zavřené! Volvo se smykem zabrzdilo. Taurus s kvílením brzd prolétl po asfaltové cestě a zastavil pár centimetrů za ní. A jsem v pasti, prolétlo jí hlavou. Do garáţe se nedostanu. Ale tady v autě zůstat sedět nemůţu. Usoudila, ţe jediná naděje bude utíkat k domu. Kdyby se jí to tak podařilo a dostala se dovnitř… Popadla klíče, prudce otevřela dvířka vozu a těţce oddychujíc vyskočila z auta. Rozběhla se k domu. Nohy měla těţké, jako by ji táhly k zemi. Hrudník se jí mohl málem rozskočit. Mrkla na cestu a spatřila, ţe muţ v čepici je venku z vozu. Byl velký, udělaný a utíkal za ní.
74
XIV. „Haló,“ zavolal a klopýtal k ní. Reva uţ byla skoro u dveří. „Haló –“ muţ na ni divoce mával. Otevřela prosklené vnější dveře, strčila klíč do zámku a silně zatlačila. Ani se nepohnuly. Byl to nesprávný klíč. „Hej –“ uţ byl od ní jen pár metrů. Reva se na něj otočila a otevřela ústa k výkřiku, její výraz dával najevo krajní napětí. Pronásledovatel se zastavil na konci verandy a tiše oddechoval. „Máte rozbité zadní světlo,“ vypravil ze sebe, jak lapal po dechu. „Co?“ Reva zůstala strnule stát na místě a zády se tlačila na vnější skleněné dveře. „Vaše zadní světla. Nechtěně jsem narazil zezadu do vašeho auta na parkovišti u Dalbyho obchodního domu,“ vysvětloval muţ a přitom stále zápasil s dechem. Reva na něj nechápavě zírala a čekala na nějaký pohyb naznačující, ţe jí chce ublíţit. „Nešťastnou náhodou jsem vám rozbil zadní světlo. Moc se omlouvám,“ řekl muţ, sundal si čepici a utíral si pot z širokého čela. „Pojďte sem. Ukáţu vám to.“ Šla zpátky k vozu. „Moje zadní světlo?“ zasténala Reva. Svůj hlas přiškrcený hrůzou nemohla poznat. „Vy jste jel za mnou celou cestu jen kvůli zadnímu světlu?“ 75
Roztřesená a nejistá ho následovala po příjezdové cestě. Bylo to tak, levé zadní světlo bylo obnaţené, plastový kryt na ţárovku byl uraţen a odpadl. „Nemám rád, kdyţ vám lidé nabourají auto a pak prostě ujedou,“ vysvětloval muţ a nasazoval si čapku. „Tak jsem jel za vámi. Snaţil jsem se vám dát znamení. Vy jste mě neviděla?“ „Uh… ne,“ odpověděla Reva a připadala si hrozně hloupé. „Tady.“ Muţ jí strčil do ruky malou bílou kartičku. „To je můj pojišťovací agent. Na druhé straně je moje jméno a telefonní číslo. Pojišťovna se uţ o všechno postará. Omlouvám se za to. Byla to moje neopatrnost.“ Reva si třesoucí se rukou vzala od muţe kartičku. Cítila se slabá a úplně vyčerpaná. Jak jsem se mohla takhle pro nic za nic vyděsit? Ptala se sama sebe. Poděkovala muţi za jeho ohleduplnost. To bude ale ztráta času, přemýšlela. Táta bude muset nechat auto stát v garáţi. Proč do toho, kvůli pitomému zadnímu světlu, hned tahat pojišťovnu? „Ještě jednou díky!“ zavolala, kdyţ muţ nastoupil do vozu a couval po příjezdové cestě. Ztrácím nervy. Doopravdy ztrácím nervy, napadlo Revu, kdyţ se vracela pomalu k domu. Ten chlap je slušný člověk a já se zatím chovám jako pomatený cvok! No dobře, uklidňovala se, kdyţ odemykala dveře do kuchyně. Zavolala „Ahoj“, ale pozdrav zůstal bez odpovědi. V domě bylo ticho, to znamenalo, ţe Yvonne a Michael musí být venku. Jenţe já důvod k pomatenosti mám. Sundala si kabát a svlékla si krví nasáklý svetr. Ten, kdo se mě snaţí strašit, to dělá váţně dobře, přiznala si Reva. Nejdřív ten rozříznutý ret. Pak ta hnusná flaška s krví. Otevřela skříňku pod dřezem a hodila svetr do odpadkového koše. Co bude dál? Hádala a mráz jí přeběhl po zádech. Co bude dál?
76
XV. „Jsem tak nervózní, ţe ani nemůţu dýchat,“ řekla Pam. „Není proč se nervovat,“ uklidňoval ji Clay, usazený na vedlejším sedadle s koleny na palubní desce a očima upřenýma přímo před sebe na červená zadní světla okolních vozů. „Mluvil jsi dneska s Maywoodem?“ ptal se Mickey ze zadního sedadla. I kdyţ si odkašlal, mluvil přidušeným a vystrašeným hlasem. „Ne. Dneska ne,“ odpověděl Clay rozčileně. „Ale říkal jsem vám, ţe to je všechno promyšlený. Do detailů. Zdrhnout se nám taky podaří, ten nový bezpečnostní videosystém ještě není zapojený. Dali to udělat nějakému klukovi a ten to pokazil.“ Bílý pontiac dorazil k semaforům. Přední sedadlo bylo náhle zaplaveno světlem z pouliční lampy na křiţovatce. Pam pohlédla na Claye, oblečeného do černých dţínsů a černého roláku. Přestoţe byl venku mráz, neměl kabát. „Chce to, abysme sebou hodili,“ udílel poslední rady, kdyţ se u Mickeyho v obýváku připravovali na vloupání a procházeli si ještě naposledy celý plán. On váţně není nervózní, zjistila Pam, která se roztřesenýma rukama zoufale snaţila zavázat tenisky. Vzrušuje ho to, hrozně ho to vzrušuje. Je úplně nedočkavý. Přála si, aby měla takovou sebedůvěru jako Clay. Ne. Hlavně si přála, aby nikdy nesouhlasila s tím, ţe, s nimi do toho vloupání půjde. Měla z toho děsnou hrůzu. Bylo to příliš nebezpečné. Jistě, Clay jim několikrát opakoval, ţe to není skutečné vloupání. 77
Ţe to nebezpečné vůbec není. Ţe nic neriskují. Ţe to zkrátka nemůţe kiksnout. Ale nakolik se dalo Clayovi věřit? Kdyţ procházeli svůj plán u Mickeyho, Pam by nejradši zmizela. Utekla pryč. Proměnila se v někoho jiného, neţ to všechno skončí. „Nemáš nějakej tmavší svetr, neţ je tenhle?“ ptal se Clay vyčítavě Mickeyho, který měl na sobě béţový pulovr. „Podivám se,“ řekl Mickey a pospíchal do svého pokoje. Za pár minut se vrátil v černém tričku. Pan Wakely byl venku. Měli pro sebe celý dům. „Je mi nějak blbě,“ řekla Pam Clayovi. „Fakt.“ Obličej mu ztuhl. „Ty prostě musíš řídit,“ řekl nekompromisně a přimhouřenýma ocelově šedýma očima si ji prohlíţel. Teď tedy, půl hodiny poté, byli zde, na cestě k Dalbyho obchodnímu domu. Byl pátek, pár minut po půl dvanácté v noci. Blikla zelená. Pam šlápla na plyn a velký starý pontiac vyrazil s řevem kupředu. „Hele, člověče, moc aut v pátek v noci nejezdí,“ poznamenal Mickey ze zadního sedadla. „Zprávy o dopravní situaci nepotřebujem,“ vyštěkl Clay. „Mně je váţně špatně,“ skuhrala Pam. „Celá se klepu.“ „Asi bys měla zastavit, dokud se ti neudělá líp,“ navrhoval Mickey. „Jen jeď,“ naléhal Clay. „Soustřeď se na řízení a přestane ti být špatně.“ „Díky, doktore,“ ušklíbla se Pam ironicky. Clay zaúpěl, nepochybně se na oba zlobil. „Budete, vy dvě chudinky, vůbec k něčemu?“ „No tak, člověče. Klídek,“ snaţil se ho uklidnit Mickey a poplácal ho po rameni. „Jsme oukej. Fakt, viď Pam?“ Za nimi se objevilo černobílé policejní auto. „Zpomal!“ zařval Clay na Pam a svezl se na sedadle níţ. „Jedu jen šedesátkou,“ ohradila se Pam a upřeně se dívala do zpětného zrcátka. Policejní auto za ní jako by chvilku váhalo, pak je předjelo a zrychlilo. Všichni tři se rozesmáli, kdyţ jim černobílé auto zmizelo z 78
dohledu. Smích prozrazoval nervozitu i úlevu. „Nezešedivěly mi vlasy?“ ptala se Pam. „Vţdyť jsi byla úplně chladnokrevná,“ blahopřál jí Mickey k výkonu a zabořil se do sedadla. „Páni, tys ale byla klidná.“ „Hlavně si zapamatuj, ţe jdeme nejdřív do elektroniky,“ poznamenal Clay a otočil se dozadu na Mickeyho. „To si pamatuji,“ ujišťoval ho Mickey. „Jdeme nejdříve do elektroniky, protoţe ta je nejdál od zadních dveří. Jdeme napřed do nejvzdálenějšího místa a pak se postupně propracujeme zpátky ke dveřím.“ „Správně. Jedna nula pro Mickeyho,“ zavtipkoval Clay. „Chci si vzít nějakýho bombra,“ vykládal Mickey nadšeně. „Víš, toho koţeného, co má perfektní nášivky.“ „Jo. Vem mi taky jednoho,“ řekla Pam. Pak bez upozornění šlápla na brzdu a zastavila u chodníku naproti prázdnému parkovišti. „Hele –“ vykřikl naštvaně Clay. „Co to děláš?“ „Já to prostě nemůţu udělat,“ vypravila ze sebe Pam. Svírala pevně oběma rukama volant a civěla přímo před sebe tmavým čelním sklem. „No tak, Pam,“ řekl Clay trochu mírněji a podíval se na ni. „Budeš jenom řídit – je to jasný?“ „To je fakt,“ přidal se Mickey, nakloněný dopředu. „Budeš jen sedět v autě a čekat na nás, Pam. To je všechno.“ Podíval se na Claye, jako by hledal jeho souhlas s tím, co teď řekl. Ten však všechnu svoji pozornost soustředil na Pam. „Myslím, ţe to nezvládnu,“ řekla Pam se sklopenýma očima. Začaly ji bolet ruce. Pustila volant. „Myslím, ţe tady nebudu moct jen tak sedět a čekat. Zešílím. Nevydrţím to.“ „Dobře, tak co chceš dělat?“ ptal se Clay s neskrývanou netrpělivostí. „Chceš jít dovnitř s námi?“ Pam to dlouhou chvíli zvaţovala. „Jo,“ řekla nakonec. „Jo. Myslím, ţe ano.“ Obrátila se na Claye. „Půjdu s vámi – ale nic nevezmu.“ „Eh?“ „Půjdu tam s vámi. Mám dojem, ţe tak budu míň nervózní. Ale 79
nic tam nevezmu. Budu na vás dva jen uvnitř čekat.“ „Fajn. Bezva.“ Clay se zabořil do sedadla. „Kdyţ ti to pomůţe –“ „Tím pádem, kdyby byl nějakej malér,“ domýšlela se Pam, „nebudu sedět celou noc v autě, mrtvá strachy, co se stalo.“ „Ţádnej malér nebude,“ sykl Clay ostře. „Kolikrát jsem ti to uţ říkal?“ Pam uvolnila brzdu a velké auto se znovu rozjelo. S překvapením zjistila, ţe Dalbyho obchoďák je odtud jen o pár bloků dál. „Ten plán. Pojď si ho ještě jednou projít,“ řekla se staţeným hrdlem. Celé tělo měla ztuhlé. „Víš, teď je tam změna.“ Clay hlasitě zívl, aby dal najevo svoje podráţdění. Ten se ale ke mně a k Mickeymu chová váţně hrozně, pomyslela si Pam. Koneckonců, vţdyť ani jeden z nás není ostřílený zločinec. Je úplně přirozený, ţe jsme vyděšený. Moţná, ţe tím, ţe se na nás zlobí, se zbavuje své nervozity, usoudila. „Koukni. Plán je přesně stejný, i kdyţ půjdeš do obchoďáku,“ řekl Clay naštvaně. „Vzadu za obchoďákem jsou tři nakládací plošiny. Kolem těch prvních dvou projedeme a zaparkujeme před tou třetí. Víko kufru necháme dole, ale bude odemčený. Maywood říkal, ţe nám dveře na rampě po jedenáctý hodině otevře. Projdeme těma dveřmi, půjdeme skrz přijímací místnost, podél haly pro zaměstnance, která vede do hlavního poschodí. Mineme pulty s parfumerií a kosmetikou a půjdem do přední části prvního patra. Pár schodů nahoru, pak pár dolů a budeme v oddělení elektroniky. „A tam se sejdeme s Maywoodem?“ vyptával se Mickey. „Jo. Tam se s ním sejdem. Pomůţe nám nosit nějaký věci. Vezmeme, co bude chtít. Odneseni to zpátky k nakládací rampě a strčíme to do kufru. Pak Maywooda sváţeme a uděláme to tak, aby to vypadalo, ţe jsme ho omráčili. Pak pěkně pomaloučku a bezpečně dojedeme ke mně.“ „A schováme ty věci u tebe v garáţi,“ dokončil plán Mickey. Clay přikývl. „Ţádná makačka. Nic velkýho.“ Pam ostře zahnula na prázdné Dalbyho parkoviště. Prosklená ocelová konstrukce obchodního domu nad nimi čněla do výšky a jasně zářila červenými a zelenými vánočními světýlky, která obtáčela všech šest pater, jako 80
by celá budova byla v dárkovém balení. „Posloucháš mě?“ ozval se Clay. Pam došlo, ţe na ni mluví. Ze strachu ho ani nevnímala. „Objeď to támhle,“ dával jí instrukce. „Ne moc rychle. Nechceme, aby si nás auta ze silnice moc všímala.“ Cítila se celá otupělá, jako by to nebyla ona, kdo řídí auto, kdo otáčí volantem, kdo objíţdí prázdné parkoviště a zajíţdí dozadu. Pam jen plnila Clayovy instrukce. Potichu projíţděli kolem první betonové rampy. Pak minuli druhou. Tam vzadu byla tma, nad kaţdými dveřmi svítila jen osamocená tlumená ţlutá světla. Pam dojela aţ ke třetí rampě, zaparkovala a vypnula motor. Vykoukla ven do tmy. Vypadá to tu, jako na měsíci, napadlo ji. Prázdné, tiché parkoviště pro zaměstnance za nimi, setmělá garáţ pro náklaďáky po levé straně. Úplně temná a prázdná. Díky tomu se cítila trochu lépe. Kdo by je tady vzadu mohl najít? Z nějakého důvodu si vzpomněla na mámu a tátu. Kdyţ odcházela, byli doma a dívali se v televizi na nějaký vánoční pořad. Řekla jim, ţe jde s kamarády do kina. Do kina. Jsou to fajn rodiče, říkala si. Jsou na ni hodní a pyšní. Dokonce jí schválili i Foxyho. Foxy by nikdy nevěřil, ţe dělá takovéhle věci. Byl tak hodný a milý. Bylo by pro něj těţké pochopit, ţe člověk můţe někoho tolik nenávidět, ţe je schopen i krást, jen aby se mu pomstil. Ze člověk můţe tak strašně nenávidět chudobu – obzvlášť, kdyţ je zbytek rodiny bohatý. Chtěla o tom vloupání Foxymu říci. Dokonce o tom začala mluvit pár dní před tím, ale včas se zarazila. On by to nepochopil. Pam si nebyla jistá, ţe tomu ona sama rozumí. Zhluboka se nadýchla, otevřela dvířka a vykročila do mrazivého vzduchu. „Světla,“ zašeptal Clay a poklepal na širokou kapotu auta, aby 81
vzbudil její pozornost. „Vypni světla.“ Chvilku to trvalo, neţ Pam došlo, ţe zapomněla zhasnout světla. Strčila ruku zpátky do auta a šmátrala po palubní desce, dokud nezmáčkla ten správný knoflík. Okamţitě byla ještě větší tma. Její dva společníci se jevili jako tmavé stíny na černém pozadí. Pam odemkla kufr a ujistila se, ţe víko zůstalo dole. Třesoucí se rukou se zoufale snaţila strčit klíčky do kapsy u dţínsů. Pak šla za oběma mladíky nahoru po nízkých betonových schodech na vykládací rampu. Vstoupili do mdlého světla malé ţlutavé ţárovky nade dveřmi, kde bylo vidět, jak se jim vydechovaný vzduch sráţí nad hlavami. Pam se zarazila. Budou dveře odemčené, jak měli slíbeno? A v tom to uviděla – něco se zablesklo Clayovi v pravé ruce. „Clayi –“ špitla, i kdyţ široko daleko nikdo nebyl. Jednou rukou sahal na kliku a chystal se, ţe ji zmáčkne. „Clayi!“ zavolala trochu hlasitěji, protoţe si nebyla jistá, ţe ji slyšel. Otočil se právě, kdyţ procházela kolem Mickeyho, který se v tenkém černém tričku klepal zimou. „Clayi, co je to?“ ptala se Pam. Clay napřáhl pravou ruku a ukázal malou automatickou pistoli. „No, člověče –“ vyjekl Mickey a strnule zíral na kamaráda. „O bouchačce jsi nic neříkal.“ „Hele, Clayi – k čemu nám to bude?“ ptala se Pam úzkostlivě, s očima upřenýma na malou pistoli. „Člověk nikdy neví,“ ohradil se Clay tiše. Zmáčkl kliku.
82
XVI. Dveře se lehce otevřely a oni po jednom vklouzli do přijímacího prostoru. Ticho. Tady je tak ticho, pomyslela si Pam, ţe slyším, jak kluci dýchají. Slyším málem i jejich myšlenky. Oči si rychle zvykaly na tmu. Přijímací prostor, jak viděla, byla jen dlouhá, prázdná plocha s betonovou podlahou, místo, kam se skládaly bedny z nákladních aut. Připlíţila se ke Clayovi, který sál nehybně, s pistolí podél těla. „Neříkal Maywood, ţe tu na nás počká?“ zašeptala. Clay zavrtěl hlavou. „Ne, říkal, ţe nechá odemčené dveře. Sejde se s námi v elektronice.“ Zatahal ji jemně za ruku. „No, tak. Hnem sebou.“ „Chtěla bych, abys tu pistoli dal pryč,“ špitla, kdyţ šla za ním. Předstíral, ţe ji neslyší, a šel rychle dál. Dlouhými kroky rázoval přes širokou, prázdnou plochu do chodby. Pam přidala, aby mu stačila. Nervózně se ohlédla na Mickeyho, který se loudal za nimi. Dorazili do úzké chodby, kde byla také tma. Chodili tudy pouze zaměstnanci. Chodba vedla k jejich šatně, skladům a pak k hlavní prodejní ploše. „Hej – počkejte!“ volal na ně šeptem Mickey. „Tudy,“ ukázal Clay a nehledě na Mickeyho prosby se pomalu rozběhl dolů chodbou. Zastavil se na okraji hlavního poschodí. Svítilo tu několik stropních světel. Obchodní dům byl osvětlen jen asi z poloviny. Pam se zhluboka nadechla. Ve vzduchu se vznášely tucty vůní z různých parfémů. Obchodní dům v noci sladce voněl i zatuchle 83
páchl. Na druhé straně rozlehlého podlaţí čněl tmavý obrys obrovitého vánočního stromu, který se tyčil nad prvním z pěti balkónů. Ticho. Všichni tři zůstali stát u vchodu. Oči jim těkaly po celé šíři obchodního domu. Nic se nehýbalo. Ţádná známka něčí přítomnosti. „Celej obchoďák je náš!“ vykřikl Mickey vítězoslavně. „Jupí!“ Clay se na něj rozzlobeně otočil. „Zatím není co oslavovat.“ „Ale vţdyť je to skvělý!“ vykřikl Mickey. Pam si přála, aby byla taky tak nadšená. Měla sucho v ústech a sevřené hrdlo. Cekala, ţe kaţdou chvilku na ně někdo odněkud vyskočí. Je to tady k udušení, říkala si a rozepínala si kabát. Na noc vypnuli větrání. Dýcháme tady vzduch z odpoledne. Zbytek vzduchu. Udusíme se. Nemůţu dýchat! Vynadala si, ţe začíná panikařit. Na to je uţ příliš pozdě. Došla jsi příliš daleko na to, abys teď zmatkovala. Zhluboka se nadechla a pak ještě jednou. Šla za Clayem a Mickeym uličkou mezi pulty s parfémy a líčidly. Tenisky jim vrzaly po tvrdé podlaze. Ticho. To ticho je tak husté, ţe ho aţ cítím, napadlo Pam. Podivně myšlenky. Ale můţe jí je někdo vyčítat? Pohlédla vzhůru na temný vánoční strom, pak na balkóny, ze kterých na ně bylo vidět. Nestojí kdosi na jednom z nich? Není tam nahoře hlídač, který pozoruje, jak procházejí obchodním domem? Ne. Samozřejmě, ţe ne. Maywood by o tom měl vědět. Ţe je to tak? Clayův hlas přerušil tok jejích myšlenek. „Nahoru po schodech,“ šeptal a ukazoval pistolí. „Projdeme Santalandem, pak půjdeme dolů po dalších schodech a budeme v elektronice.“ „Bezva,“ radoval se těsně za Pam Mickey. Dole pod schody někdo stál. Pam zalapala po dechu, ucouvla, zachytila se skleněného pultu a 84
chystala se utéct. Avšak po chvilce děsu, který jí vyráţel dech, zjistila, ţe to není člověk, ale figurína. Mickey za ní vyjekl. Muselo ho vystrašit totéţ. Pospíchali nahoru po nízkých schodech, proběhli prostorem Santalandu s umělým sněhem, dřevěnými saněmi s nákladem hraček, do nichţ byl zapraţen vycpaný sob, a vysokou vyčnívající tyčkou s nápisem SEVERNÍ PÓL. Pak ještě po jiných schůdcích dolů do rozlehlého oddělení elektroniky. „Páni, Santa Clause ani nebudem potřebovat!“ vykřikl Mickey, předběhl Pam i Claye a sebral první video, na které narazil. Clay zaúpěl. On i Pam se chovali mnohem obezřetněji. Pam prozkoumávala očima celý prostor od stěny s televizory na jedné straně, přes CD přehrávače a věţe k telefonům na baterie a přehrávačům videoher na straně druhé. Nikde nikdo. Ticho. Jediný zvuk bylo praskání vadného stropního světla nad její hlavou. „Kde je Maywood?“ zašeptala Pam nervózně a chytila Claye za rukáv. Pokrčil rameny. „Nemůţem tu postávat a čekat na něj,“ řekl. Jeho šedé oči byly chladné a klidné. „Dáme se do toho.“ Mickey uţ zatím sundal z police dvě krabice. „Hele, Clayi –“ ozval se. „Co s tím mám dělat?“ Clay tiše zaklel a pleskl se do čela. „To jsem ale idiot,“ huboval sám sebe. „Měli jsme si na ty věci vzít nějaký velký tašky nebo tak něco. Jak to, ţe mě to nenapadlo dřív?“ Kluci mluví moc nahlas, pomyslela si Pam, celá ztuhlá. Kaţdý zvuk, který vydali, ji víc a víc děsil. Bylo jí, jako by jí nervy obtáčely tělo zvenčí. Prskající ţárovka nad hlavou ji doháněla k šílenství. Zdálo se, ţe Mickey i Clay na ni docela zapomněli. Dohadovali se navzájem, jak vyřeší problém s odnosem ukradených věcí. Clay se dál proklínal, jak mohl být tak hloupý a takovou maličkostí zkomplikovat celý plán. 85
„No, jo, člověče. Snad si můţeme udělat pár procházek sem a tam,“ navrhoval Mickey a pořád drţel krabice s videorekordéry. „Jo. Jasně,“ zaradoval se Clay. „Nemáme kam spěchat, co? Máme spoustu času. Můţeme tomu věnovat celou noc. Udělat si tolik procházek, kolik budeme chtít.“ „Jo!“ nadšeně“ souhlasil Mickey. „Fajn. Tak začneme nakládat,“ prohlásil Clay s novou náruţivostí. „Tolik, kolik se vejde Pam do auta.“ Pam se podívala za sebe, prohlíţela dlouhé chodbičky, pak znovu upřela pohled na stěnu s televizory, tmavými a tichými. Měla bych sedět doma a koukat na televizi, říkala si. Doma v klidu a bezpečí s našima. Dívat se na nějakou komedii, nebo něco podobného. „Ach!“ vykřikla, kdyţ zaslechla nějaký zvuk. Clay a Mickey v uličce před ní ztuhli a vytřeštili na ni oči. „Slyšeli jste to?“ zasípala Pam. Otočila se po zvuku. Vypadalo to, ţe se ozval z malé kanceláře napravo od televizorů. „Slyšeli. Co?“ ptal se Clay podráţděně. „Rámus. Jako kdyţ někomu něco upadne,“ vypravila ze sebe a stále zírala ke kanceláři. „Nic jsem neslyšel,“ řekl Mickey. „Ale bylo to hodně nahlas!“ nedala si to vymluvit. Clay s napřaţenou pistolí sledoval její pohled. „Bylo to slyšet odtamtud?“ „Z té kanceláře,“ špitla a drţela se pevně pultu. Všichni tři naslouchali. Bylo úplné ticho. „Vţdyť je v tý kanceláři tma,“ řekl Clay a nedůvěřivě se na ni podíval. „Takţe?“ vyjela. „Takţe nás příště nestraš,“ varoval ji chladně. „Poslyš – já si to nevymyslila,“ trvala na svém Pam. „Kdyţ nám nechceš pomoct, tak tady aspoň nezmatkuj,“ usadil ji Clay a vytáhl krabici walkmanů. „Nemohli byste si pospíšit?“ škemrala Pam plná úzkosti. Hlas měla tak vysoký, ţe ho ani nepoznávala. 86
Clay neodpověděl. Jen po ní hodil očima. Pohlédla zpět ke kanceláři. Byla tam úplná tma, jak řekl Clay. Pozorně poslouchala, ale slyšela jen Mickeyho a Claye, jak berou CD přehrávače, a dál to protivné prskající světlo. Kdyţ se otočila zpátky ke svým kamarádům, uviděla hlídače v modré uniformě. Byl hodně vysoký a strašně obézní. Pam si všimla, jak mu pivní pupek visí přes kalhoty. Sel pomalu opatrně nahoru uličkou za Clayem a Mickeym. Jednu ruku poloţenou na pouzdru s pistolí. Pam otevřela pusu, aby upozornila kamarády, ale nevydala ani hlásku. Mohla jen ukazovat. Strachy ji začal opouštět, kdyţ si uvědomila, ţe ten nezvaný host musí být Maywood. Hlídač se zastavil pár regálů za Clayem a Mickeym. Přestoţe byl tak vysoký, měl obličej dítěte s velkýma modrýma očima a nos jako knoflík. „Nazdárek, lidičky!“ vykřikl vesele. „Můţu vám pomoct vybrat něco hezkýho?“ Oba hoši překvapeně vyjekli a otočili se. Mickey upustil krabici, kterou zrovna drţel. Spadla mu k nohám s hlasitým bouchnutím. „Ale –“ Clay zůstal stát s otevřenou pusou. Proč Clay vypadá tak zmateně? Divila se Pam a strach začal narůstat. „Vy nejste Maywood!“ zaječel Clay. „Kde je Maywood?“ Výraz hlídačovy tváře náhle zpřísněl. „Ani hnout. Nemluvit!“ Přikázal. „Ale Maywood –“ spustil Clay. „Myslím to váţně!“ zařval hlídač a obrovské břicho mu nadskakovalo, jak vřískal. „Ţádný řeči, nebo uvidíte!“ Mickey, kterému se z tváře vytratila všechna barva, zíral nevěřícně na Claye. Pam se stále opírala o prosklenou vitrínu a cítila, jak se jí podlamují nohy. Hrdlo měla sevřené. Nemohu dýchat, pomyslela si. Jsem tak vyděšená, ţe se nemohu ani nadechnout. To se nemělo stát. Clay nám slíbil, ţe se nic nestane. „Dejte ruce nahoru,“ přikazoval hlídač. Jednou rukou gestikuloval a druhou drţel stále na pouzdře s pistolí. „Dejte ruce pěkně nad hlavu a drţte je tam.“ 87
Pam poslušně zvedla ruce a viděla, ţe Mickey udělal totéţ. Clay váhal. „Poslyšte –“ zavolal na hlídače. „Zvedni je!“ řval hlídač. „Dělej!“ Clay upřeně zíral hlídačovi, který ani nemrkl, do očí a ani se nepohnul. „Maywood nám řekl –“ začal zase Clay. „Zvedni ty ruce!“ opakoval klidně hlídač. „Nech si ty povídačky pro policii.“ Pak náhle vyrazil dopředu, sehnul se a zmáčkl knoflík schovaný pod pultem. Obchodním domem se ozval ohlušující ryk poplachové sirény. „Utečte!“ zařval Clay. Bez rozmyslu se Pam rozběhla nahoru uličkou. Utíkala naslepo a bez dechu, regály a figuríny se kolem ní míhaly jako matné šmouhy. Pár metrů za sebou slyšela vrzat Mickeyho tenisky. Slyšeli, jak na ně hlídač řve. Na nízkých schodech se otočila a pohlédla zpátky. Uviděla, jak Clay stojí proti hlídači s napřaţenou pistolí. „Clayi – ne!“ vykřikla Pam. „Ne, prosím tě, ne!“ ţadonila tiše. Překvapený hlídač s vykulenýma očima v dětském obličeji vytáhl s pouzdra pistoli. Zazněl výstřel. Zvuk výstřelu projel Pam jako nůţ. Ze strachu se tam podívat, ze strachu, ţe bude křičet, si zakryla rukama obličej. Měla strach zůstat stát. Měla strach utíkat. „Clayi – ne!“ zavřískal hned vedle ní Mickey. Pam viděla, jak se hlídač kácí a drţí se za zkrvavělou hruď, jak padá jako těţký pytel mouky, na zem. Clay stále svírá pistoli a s obličejem staţeným hrůzou se rozbíhá a běţí k Pam a Mickeymu. Poplašný zvuk sirény jí řinčí v uších. Zdá se, ţe je stále hlasitější a hlasitější, aţ to vypadá, jako by jí vycházel přímo zevnitř hlavy. Pam má pocit, ţe jí praskne hlava, praskne z toho zvuku a z toho, co právě viděla. A pak bude konečně ticho. Klidné mírné ticho. Ale ne, Clay k nim doběhl, strčil do nich a nutil je, aby se pohnuli. 88
Nahoru po schodech kolem SEVERNÍHO PÓLU. Kolem Santa Clausova zlatého trůnu. Sbohem, Santalande. Sbohem, vánoce. Sbohem, dětství. Navţdy sbohem. Teď jsou z nás zločinci. Clay zastřelil hlídače. A my teď musíme utíkat, utíkat, utíkat. Pam přestala ovládat své myšlenky. Všechno šlo najednou mimo ni. Podlaha jim duněla pod nohama, kdyţ běţeli uličkami mezi sladce vonícími parfémy, kolem elegantně oblečených figurín. Sbohem. Sbohem, všechno sladce vonící a příjemné. Poplašné zařízení vřeští dál, pronásleduje je, zní vedle nich, za nimi, před nimi. Je všude, kam utíkají. Běţí úzkou chodbou pro zaměstnance. Pak prázdnou tmou přijímacího prostoru. Siréna je obklopuje, zmocňuje se jich, drţí je v sevření. Pam vidí před sebou šedé dveře. Dveře, které vedou ven a pryč odtud. Dveře do temné, chladné noci. Do tiché noci. Dorazila k nim jako první, prudce zatlačila a dveře se otevřely. Vyběhla ven na vykládací rampu. Studeny vzduch se jí vehnal do tváře. Mickey i Clay byli hned za ní a s otevřenými ústy těţce oddechovali. Řvoucí siréna jim byla stále v patách. Venku byla dokonce ještě hlasitější. Dostat se pryč. Ujet. Utéct. „Hele –“ Mickey to zpozoroval první. Pak Pam. „Moje auto!“ zanaříkala, „Je pryč!“
89
XVII. Byli v pasti. Kdo mohl to auto ukrást? Není čas o tom přemýšlet. Přes příšerné kvílení poplašného zařízení zaslechla další kolísavý zvuk. Byly to policejní sirény. Zvuk sílil. Blíţil se. „Musíme se odsud dostat!“ křičela. A pak uviděla auto. Bylo právě tam, kde ho zaparkovala, u vykládací rampy napravo od nich. „Vyšli jsme špatnými dveřmi!“ došlo Clayovi. Vyběhli ven na prostřední rampu. Pam bez váhání skočila dolů, dopadla tvrdě na asfaltovou cestu a hnala se k autu. Za běhu si vyndávala z kapsy u kabátu klíčky. Všichni tři dorazili k autu naráz. Prudce oddechovali, aţ se nad nimi pářilo. Pára stoupala proti noční obloze do řevu sirén. Clay udeřil pěstí do víka kufru a zaklapl je. Je prázdný, přistihla se Pam, jak přemýšlí. Všechen strach. Všechny starosti. A… krev. A kufr je prázdný. Pam vklouzla za volant a zabouchla dvířka. Sirény ji pronásledovaly i uvnitř vozu. Clay a Mickey nasedli znovu na svá místa. Aulo zarachotilo a pak na druhý pokus naskočilo. Pam šlápla na plyn a velké auto vyrazilo s kvílením pryč, přes prázdné parkoviště. Kodrcali se přes výmoly, pak vyjeli na Division Street, projeli téměř 90
na červenou a uháněli pryč. Pryč, pryč, pryč. Dvě černobílá policejní auta se řvoucími sirénami je minula v protisměru. Ve zpětném zrcátku Pam viděla, jak zabočila na parkoviště u Dalbyho. Za pár minut najdou hlídače, jak leţí v kaluţi krve. A pak… co pak? Tmavé obchody se střídaly s tmavými domy. Silnice tiše ubíhala. Konečně ticho. Opět ticho. Nikdo z nich nepromluvil. Nebylo k tornu co dodat. Pam ani nevěděla, jak je dovezla domů. Potom nějak dojela domů sama. Druhý den ráno se probudila oblečená, prostěradlo a přikrývka leţely zamotané v ranci na zemi vedle postele. Všechno to byl sen, projelo jí hlavou. Hrozná noční můra! Ale proč je tedy pořád oblečená ve stejných šatech jako ve snu? A proč spala tak neklidně? A proč se jí ten sen vybavuje tak jasně, ţivě a tak opravdově? Protoţe to nebyl sen, uvědomila si Pam. Všechno se skutečně stalo. Zívla, protřela si oči a shýbla se, aby zvedla deku a prostěradlo z podlahy. Pak mrkla na hodiny. Tři čtvrtě na deset. Sobota dopoledne. Vstala, protáhla se a přemýšlela, ţe se převlékne do čistého. Pak to zavrhla. Jak se dnes bude moci podívat rodičům do očí? Měla pocit, ţe všechno vědí. Ţe se všechno, co se stalo, dozvědí pouhým pohledem na ni, jen tím, ţe se jí podívají do očí. Pomyslela na Foxyho. Pozná to také. Kaţdý to na ní pozná. Zničila si tím ţivot. Odplíţila se do koupelny. Vyčistila si zuby a učesala se. Bylo jí, jako by vůbec nespala, v hlavě jí stále znělo nepřetrţité kvílení poplašné sirény z obchodního domu. Sešla po schodech a vlekla se 91
do kuchyně za rodiči. Rádio tiše ševelilo, nádobí od snídaně bylo ještě na stole, ale rodiče nebylo nikde videí. Na svém místě u stolu našla Pam matčinou rukou chvatně napsaný vzkaz. Zněl: „Otec trvá na tom, ţe se obloţí pracovna. Jela jsem s ním do stavebnin, aby nevybral něco moc ohavného. Brzy se vrátíme. Pa, pa.“ Pam se ulevilo a zároveň ji to zklamalo. Nechtěla jim přijít dnes dopoledne na oči, také však nechtěla být sama. Na stole stály krabice s ovesnými vločkami, ale Pam věděla, ţe by nedokázala nic sníst. V ústech mela strašně sucho. Nalila si sklenici pomerančové šťávy a vypila ji aţ do dna. Uţ byla na cestě zpátky do svého pokoje, kdyţ ji upoutal hlas z rádia. „Vloupání do Dalbyho obchodního domu na Division Street, včera v noci,“ zaslechla Pam. Přiskočila k rádiu, aţ se praštila do kolena o pult, a zesílila zvuk. „Ed Javors, zkušený bezpečnostní dozorce, byl zastřelen,“ oznámil reportér. „Lupiči s sebou odnesli dvacet pět tisíc dolarů ze sejfu v kanceláři. Shadysideská policie přidělila k případu čtyři muţe. A jiţ je tady předpověď počasí pro dnešní den.“ Pam vypnula rádio, krev jí bušila ve spáncích. Sklonila hlavu a zachytila se pultu, aby popadla dech. Zastřelen. Hlídač byl zastřelen. Zabit. A dvacet pět tisíc dolarů zmizelo ze sejfu v kanceláři. To je nemoţné, říkala si Pam. To se nestalo. Hlídač byl zabit a dvacet pět tisíc dolarů ukradeno. Ale jak to? Odstrčila se od pultu, zhroutila se na ţidli u stolu, zabořila hlavu do dlaní. Uvaţuj. Uvaţuj. Pořádně si to promysli. Myšlenky jí však divoce vířily a vyvolávaly vzpomínku na kvílivý jekot poplašné sirény. Clay je vrah. Zabil hlídače. Viděla jsem to. Viděla jsem ho, jak zastřelil hlídače. A pak – 92
Ne! Neotevřeli jsme ţádný sejf, ţádné peníze jsme nevzali. Nevzali jsme vůbec nic! Ty zprávy jsou nepravdivé. Všechny. Musejí být nepravdivé. Bez rozmyslu vstala, šla k telefonu na zdi u dveří do kuchyně a vytočila Clayovo číslo. Po prvním zvonění to zvedl. „Clayi –“ vydechla Pam. „Poslouchal jsi rádio?“ „Jo,“ zněla odpověď. Mluvil chraplavě a unaveně. „To přece není pravda. Nic z toho není pravda,“ vřískala Pam, neschopná potlačit paniku. „To mi povídej,“ řekl tiše Clay, „ta moje bouchačka nebyla nabitá.“ „Uh?“ To, co Clay říkal, nedávalo smysl. To nechápu, pomyslela si Pam. Vůbec tomu nerozumím. „Ta bouchačka nebyla nabitá,“ opakoval Clay. „Vzal jsem si ji proto, abych udělal dojem.“ „Tys ho nezabil?“ „Ani náhodou,“ řekl Clay a nahlas si povzdechl. „Ani náhodou.“ „To znamená –“ hlesla Pam a ze zavřenýma očima se pokoušela přemýšlet. „To znamená, ţe hlídače zabil někdo jiný,“ dokončil za ni Clay větu. „A někdo jiný sebral i prachy.“ „Clayi, musíme jít na policii. Nejsme vrazi. Nic jsme nevzali. Musíme jim říct pravdu,“ naléhala Pam. Clay si dal s odpovědí na čas. Pak řekl: „Pam – nikdo nám neuvěří.“
93
XVIII. „Prosím!
Prosím!“ ţadonil Michael. Vrhl se přes pokoj, popadl Revu kolem pasu a pověsil se na ni. „Prosím? Jsi ta nejlepší sestra. Ta nejlepší!“ Reva se pokoušela vymanit z jeho sevření. „Michaeli – nech mě!“ vykřikla netrpělivě. „Musím se obléct a kvůli tobě přijdu pozdě do práce.“ Bylo pondělí ráno a Reva slíbila otci, ţe bude včas hotová, aby mohli jet do práce spolu. „Ale tys mi to slíbila!“ kvílel Michael. „Tys mi to slíbila!“ „Vím, ţe jsem ti to slíbila,“ řekla mu Reva. Prohlíţela se právě v zrcadle a česala se. „Vezmu tě podívat se na Santa Clause, ale dneska ne.“ „Proč ne?“ nedal se odbýt, legračně se našpulil a dal si ruce v bok jako vrtošivý stařík. „Protoţe dneska se to nehodí,“ odpověděla Reva příkře. Upravila si svetr, obešla Michaela a vyšla do haly. „Udělal jsem si seznam,“ volal bratr a vyrazil za ní. Dohonil ji u schodiště, vylezl na dřevěné zábradlí a sjel po něm dolů. „Táta mi pomohl. Řekl jsem mu, co si přeji, a on to tam napsal.“ „Kolik tam máš dárků?“ ptala se Reva a přemýšlela, co si vezme za kabát. „Třicet, myslím,“ řekl. „Proto ho musím vidět hned teď, neţ všechno rozdá.“ Reva poslouchala jen napůl ucha. Uţ se děsila, jak přeţije další dlouhý týden za pultem v parfumerii. „Snad zítra,“ řekla bráškovi a pohladila ho po hlavě. Kudrnaté, rusé vlasy měl snad ještě jemnější a 94
lesklejší neţ ona. „Uţ jsi hotová?“ V předsíni se objevil pan Dalby uţ v kabátě. Měl zarudlé a unavené oči. Tvářil se ustaraně. Z toho vloupání byl celý víkend pěkně vedle, říkala si Reva, kdyţ jí otec pomáhal do kabátu. Kdybych ho tak mohla něčím rozveselit. Vyšli ven do šedivého dne. Těţká temná mračna plula nízko nad zemí. „Je dost chladno, mohlo by sněţit,“ řekl a nasál vzduch. „Cítím to v povětří.“ „Bílý vánoce jsme neměli od tý doby, co jsem byla malá,“ ozvala se Reva, kdyţ nastupovala do BMW. „Dneska opravdu nebudeš potřebovat auto?“ ptal se otec a pohlédl na stříbrné volvo v garáţi. „Ne. Asi někde počkám a pojedu domů s tebou,“ vysvětlovala Reva, kdyţ se usazovala na sedadlo pro spolujezdce. Topení běţelo naplno, vhánělo dovnitř příjemně teplý vzduch. Reva se zachumlala do kabátu a pozorovala důvěrně známé domy, jak se v šedivém ranním světle míhají kolem. „Moţná, ţe tam budu o chvíli déle,“ řekl pan Dalby zamyšleně. „Myslím, kvůli té loupeţi. Dokáţu si představit, kolik tam bude dneska policajtů. Budu muset odpovídat na spoustu otázek. V sobotu jsem mluvil s pojišťovací společností hodinu a včera dvě.“ Nešťastně potřásal hlavou. „Umíš si to představit? V neděli? Rozčililo je, ţe naše monitorovací zařízení nebylo v provozu. Je mi jasné, ţe mi teď zvýší pojistné.“ Přibrzdili u stopky na čtyřproudé silnici. Malé, mokré sněhové vločky začaly padat na čelní sklo, na chviličku tam zůstávaly přilepené, ale pak roztály. „A co se jim nelíbí?“ zajímalo Revu. „Je tu nějak moc nezodpovězených otázek,“ řekl pan Dalby. Řídil jednou rukou v rukavici a druhou si mnul hladce oholenou bradu. „Například, jak se lupiči dostali dovnitř?“ . . „Vloupali se tam – ţe jo?“ ptala se Reva. Jeli právě kolem její prázdné, tmavé školy. Před budovou někdo ozdobil jeden ze stromků rolí toaletního papíru. To jsou ale puberťáci, pomyslela si Reva. „Ne, nevloupali se tam,“ řekl otec s ustaraným výrazem ve tváři. 95
„Ţádné dveře nebyly vyraţené, ţádné okno nebylo rozbité, ani stopa po násilí. A není to jen tenhle problém.“ Přibrzdil na stopce na Division Street a zapnul stěrače. Vločky, naráţející na sklo, byly teď větší a udrţely se déle. „Jak mohli vědět, ţe máme sejf v prvním patře?“ Mluvil víc sám k sobě neţ k Revě. „Sejf je skrytý. Jen málokdo o něm ví. Hlavní sejf je v šestém patře v mé kanceláři.“ „Tak co si o tom myslíš?“ ptala se Reva. Nerada viděla otce takhle ustaraného a rozčíleného. „No, musím si myslet, ţe by to mohl být někdo, kdo tam pracuje,“ pravil pan Dalby a maličko ztlumil topení. „Jeden z mých zaměstnanců. Ale stejně to nedává smysl. Kdyby to byl nějaký zaměstnanec, nezabil by přece hlídače. Ed Javors byl přátelský a oblíbený chlapík. Kdyby ten lupič byl zaměstnanec, s největší pravděpodobností by Eda znal. Takţe si myslím, ţe by ho nezabíjel.“ „To je divný,“ hlesla Reva. Uţ byli téměř u obchodního domu. „Javors byl zastřelen zezadu,“ přemýšlel pan Dalby a ztišil hlas. „To taky nedává smysl.“ „Proč myslíš?“ ptala se Reva. „Řekněme, ţe Javors vešel do oddělení elektroniky a objevil tam zloděje. Proč by se k ním obracel zády?“ Třeba před nimi utíkal, napadlo Revu. Nahlas to však neřekla. Nechtěla myslet na vloupání, ani na zavraţděného hlídače. Měla své problémy. Jako by četl její myšlenky, zeptal se pan Dalby: „Cos to měla v pátek vlastně na svetru? Ta loupeţ mě tak zaměstnala, ţe jsem s tebou o tom ještě vůbec nemluvil. Nahnalo mi to hrůzu! Myslel jsem, ţe je to krev!“ Taky ţe to krev byla, souhlasila v duchu Reva. Rozhodla se, ţe nebude otce zneklidňovat ještě více. „Byl to jen hloupej kanadskej ţertík, kterým mě někdo počastoval,“ řekla. Měla by mu říct, ţe si je naprosto jistá, ţe to byl Hank? Měla by ho poţádat, aby Hanka vyhodil? Ne. Reva nebyla ten nejuváţlivější člověk na světě, ale i ona poznala, ţe na tohle není vhodná doba. 96
„Kdo?“ zeptal se. „Kdo by mohl udělat takový stupidní kousek během pracovní doby?“ Reva pokrčila rameny. „To je záhada.“ „No, doufám, ţe s tím ten dotyčný skončí,“ řekl ostře. „Mám dost potíţí v obchodě i bez stupidních ţertíků.“ Zajel na své soukromé parkoviště, zaparkoval a vypnul motor. „Horší vánoce jsem ještě nezaţil,“ hudroval. Lamentoval i po cestě do kanceláře, kam ho Reva provázela. Rychle ho políbila na čelo, poprosila ho, jestli si můţe dát kabát k němu do skříně, a pak zamířila zpět k výtahu, který ji odvezl na hlavní poschodí. Hank stál na svém místě před řadou bezpečnostních monitorů. Jak se blíţila, zvedl v očekávání hlavu. Ona ho však minula, jako by neexistoval, a nevšímavě otočila hlavu na druhou síranu. Dopoledne se příšerně vleklo. I kdyţ vánoce uţ byly za dveřmi, bylo tu jen pár zákazníků. Slečna Smithová chtěla debatovat o tom hrozném zločinu. „Chudák hlídač. Znala jsem ho,“ lomila svýma kostnatýma rukama. Reva přitakala, ale víc k tomu nedodala. Překvapilo ji, kdyţ se v poledne u jejího pultu objevil Mitch v oblečení, které obvykle nosili ve skladu všichni, v sepraných dţínsech a v jednoduché šedé mikině. „Revo – mohli bychom se vidět?“ zeptal se s naléhavým výrazem ve tváři. Reva se na něj usmála. „Právě se vidíme.“ On jí úsměv nevrátil. „Ne, já myslím, jestli si s tebou můţu promluvit. Soukromě.“ Očima bloudil po dlouhém pultu. „No, vedoucí šla zrovna na oběd,“ řekla Reva a snaţila se přijít na to, co jí můţe chtít tak naléhavě. „Neměla bych odcházet, dokud se nevrátí.“ „Jen na pár minut,“ řekl Mitch s prosbou ve tmavých očích. „No dobře. Počkej chvilku.“ Reva poprosila prodavačku od protějšího pultu, rusovlásku jménem Mindy, aby jí ohlídala zboţí. Mladá ţena se zdráhala, ale Reva vzala Mitche za ruku a cupitala pryč, takţe neměla na vybranou. Mitch vedl Revu zpátky do oddělení elektroniky. Jednu uličku, tu prostřední, policie uzavřela nataţeným provazem. V oddělení teď 97
bylo několik policistů a dva fotografové, kteří dělali snímky snad kaţdého pultu i regálu. Skladiště za oddělením bylo prázdné. Kdyţ šla Reva za Mitchem k nízké lavici v rohu místnosti, třásla se zimou. Tady bylo nejméně o deset stupňů chladněji neţ jinde. „Necháme otevřené dveře, jestli je ti zima. A můţeme se zahřát prací,“ navrhoval Mitch. „Jak vzrušující,“ řekla Reva ironicky. Sedla si na nízkou lavici. Mitch si k ní přisedl, hned se k ní naklonil a chtěl jí políbit. Dovolila mu, aby jí líbal jen pár vteřin, a pak odtáhla hlavu. „Nebojíš se, ţe by sem mohla vejít Lissa a zase nás načapat?“ ptala se upejpavě. Zavrtěl hlavou, po tváři mu přelétl rošťácký úsměv a na tvářích se mu objevily dolíčky. „Ne. Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit, Revo.“ „No a?“ „No, Lissa se se mnou rozešla.“ Upřeně ji pozoroval, očekával velkou odezvu. Reva se však rozhodla, ţe mu tu radost neudělá. „A proč to udělala?“ Hrála si na neviňátko. „Kvůli tobě,“ vyhrkl. „Teda kvůli mně a tobě.“ To bylo snadný, pomyslela si Reva a v duchu se radovala ze svého triumfu nad Lissou. Jen kdyby Mitch nebyl takový ňouma, říkala si. Měla bych z toho ještě větší radost. Ale pohled na něj, jak utíkal tehdy za Lissou a chystal se ji prosit za odpuštění, Revu přesvědčil, ţe nestojí za to, aby mu věnovala svou pozornost. „To je moc špatný,“ řekla mu a hlas jí přetékal soucitem. „Eh?“ Jeho obličej vyjadřoval překvapení nad její reakcí. „No, Lissu to pořádně naštvalo, ale já si myslím, ţe to tak bude lepší,“ vzpamatoval se rychle. Poloţil jí ruku kolem ramen. „Mám pocit, ţe potom, co se stalo minulý týden, myslím – no…“ Dívala se na něj, jako by neměla ani tušení, o čem to mluví. „Zkrátka odteďka uţ s Lissou nechodím,“ pokračoval nejistě. „Myslel jsem si, ţe třeba ty a já bysme mohli – uh – no, zajít v sobotu večer do kina nebo někam jinam.“ 98
Sundala mu ruku z ramene a vstala. „Ne. Myslím, ţe ne, Mitchi,“ řekla chladně. „Máš uţ jinou schůzku?“ „Ne,“ odpověděla. Tvář měla kamennou a bezvýraznou. Nedala znát, jak dobře se baví. „Prostě si myslím, ţe to nepůjde.“ Chystala se vyrazit nazpátek do svého oddělení, on však vyskočil a popadl ji za ruku. „Ty se mnou nechceš chodit?“ „Tak nějak,“ řekla mu rovnou. Nasupeně na něj zírala, dokud ji nepustil a neustoupil od ní. Obličej měl rudý, tmavé oči rozšířené zlostí. „To nechápu,“ řekl. „To je ti podobný,“ odpověděla a poprvé se zasmála. „Tohle přece nemůţeš udělat, Revo!“ zavřískal a přestával se ovládat. „Vypadá to, ţe jsem to právě udělala,“ řekla mu samolibě. „Nemůţeš jen tak zamotat někomu hlavu a a –“ Z pocitu zklamání nebyl ani schopen říci, co chtěl. Popadl dřevěnou lavici, na které předtím seděli, a mrštil s ní o zeď. „Velmi působivé,“ poznamenala vtipně. Nevšímala si jeho zuřivého klení a naschvál se pomalu loudala ze skladu bez jediného ohlédnutí. To je ale usmrkanec, pomyslela si opovrţlivě. Co jsem na něm, proboha, kdy viděla? Kdyţ se vrátila za pult v parfumerii, Mindy byla u telefonu. „To je pro tebe,“ oznámila Revě. „Tvá sestřenice Pam.“ Reva mávla rukou a odmítla si vzít sluchátko. „Řekni jí, ţe tu dneska nejsem. Ze jsi mě neviděla.“ Mindy chviličku váhala, překvapeně se na ni dívala a pak vyřídila Pam Revin vzkaz. Dneska se necítím na to jít s Pam na nudný oběd, přemýšlela Reva při pohledu na velké hodiny na zdi vedle vánočního stromu. S Pam je taková otrava. Jen si stěţuje na svůj ţivot. Vţdycky mě přinutí, abych se cítila provinile, ţe mám o tolik víc neţ ona. Prostě dneska nemám náladu cítit se provinile. Ani kvůli Mitchovi a Lisse. Ani kvůli Pam. Mindy poloţila telefon a pospíchala ke svému pultu. „Ten balík – ten přišel pro tebe,“ zavolala na Revu s napřaţeným ukazovákem. 99
Reva se otočila a spatřila obrovskou hnědou krabici, stojící v rohu u pokladny. Krabice byla asi tak vysoká jako ona. Nebyla zabalená, ale kolem ní byla uvázaná široká rudá stuha s velkou mašlí. Ale, ne, povzdychla si Reva sklíčeně. Další pilomej kanadský ţertík. Kdo to můţe dělat? Co to bude za hloupý vtip tentokrát? Vrtěla hlavou a hledala nůţky v šuplíku pod pokladnou. Přestřihla stuhu, odklopila víko a nakoukla dovnitř. Chvilku jí trvalo, neţ jí došlo, ţe zírá na nehybné zhroucené lidské tělo. Pak s oběma rukama svírajícíma víko od krabice začala ječet.
100
XIX. Reva
ještě stále vřískala, kdyţ se objevila slečna Smithová. Společně s Mindy odtáhly Revu od krabice a podívaly se dovnitř. „To je figurína!“ vykřikla Mindy. Zdálo se, ţe ji Reva neslyší. „Je to figurína. Jenom figurína,“ opakovala slečna Smithová a pevně chytila Revu za rameno. „Vypadá fakt opravdově,“ kroutila hlavou Mindy. Reva, celá roztřesená, pozorovala Mindy, jak pokládá krabici a vytahuje z ní figurínu, která vypadala jako ţivá. „Kdo to poslal?“ vyštěkla slečna Smithová rozhořčeně, s pohledem upřeným na Revu, jako by za to mohla ona. Reva byla ještě pořád v soku, takţe nebyla schopna promluvit. Figurína na ni civěla svýma kulatýma, bledě modrýma očima s pokřiveným úsměvem namalovaným na obličeji. Vypadá to, jako by se posmívala, pomyslela si Reva. Kaţdý se mi posmívá. Udělala jsem ze sebe pěkného blbce. Kdyţ ona ale vypadala tak opravdově, jako… mrtvola. „Koukni – tady je kartička s věnováním,“ vykřikla Mindy. Vytáhla malou bílou obálku figuríně z manţety. Slečna Smithová ji vytrhla Mindy z rukou a roztrhla ji. Potichu si ji přečetla a pak ji podala Revě. Tiskacími písmeny tam bylo načmáráno: PŘÍJEMNÉ PRÁZDNINY PŘEJE PŘÍTEL. O co tu vlastně jde? divila se Reva a zírala na kartičku. To není legrace. To vůbec není legrační. Kdyţ zvedla hlavu, všimla si spousty obličejů. Pult s parfumerií byl obklopen velkým davem lidí. Všichni se tvářili ustaraně a 101
podezíravě. Všichni na ni civěli. „Kdo to poslal?“ ptala se slečna Smithová pronikavým, vyčítavým hlasem. „To má být nějaký vtip?“ „To je ale odporný ţertík,“ zhodnotila to Mindy s opovrţením. Figurína se dál šklebila na Revu. V obchodě byl náhle větší hluk, hlasy kolem ní zesílily, jako by někdo otočil knoflíkem. Kruh přihlíţejících se zdál uţší a uţší. Strop se na ni řítil, podlaha se vzdouvala proti němu. „Ne – prosím!“ Reva musela utéct pryč z toho davu. Pryč z dohledu očí, pryč od toho brebentění. Pryč od toho chladného zírajícího těla. Odstrčila Mindy a rozběhla se pryč. „Revo! Revo!“ Slyšela, jak za ní slečna Smithová vyplašeně volá pronikavým hlasem. Ona se však nezastavila, neotočila se. Běţela naslepo dál, kolem rozmazaných vyděšených obličejů, nevěděla kam, prostě utíkala pryč. PŘÍJEMNÉ PRÁZDNINY PŘEJE PŘÍTEL. Slova na lístku ji pronásledovala dolů uličkou. Někdo se snaţí mě postrašit, došlo jí. Někdo se snaţí nahnat mi hrůzu. Kdo to jen můţe být? Přemýšlela. A proč? Proč to dělají? A jak daleko zajdou? Pan Wakely se zvednutým límcem na obnošené koţené bundě prošel obývacím pokojem a zastavil se u hlavních dveří. „Kdybyste něco potřebovali, obsluţte se,“ řekl. „Díky, pane Wakely,“ hlesla Pam nejistě. Seděla na kraji ošuntělé pohovky, Clay vedle ní. Mickey stál u okna a zíral ven na zasněţené stromy. „Kam jdeš, tati?“ zeptal se Mickey. „Silnice jsou pěkně kluzké.“ „Jen tady na roh na pár piv,“ odpověděl pan Wakely a otevřel dveře. „Myslím, ţe to zvládnu. Nejsem snad ještě taková rachotina,“ dodal příkře. Zabouchl za sebou dveře. Mickey ho pozoroval oknem, jak kráčí dolů po příjezdové cestě a míří bezpochyby k Patovi, do ponurého malého baru, jen kousek odsud. „Uţ je na tom líp?“ ptala se Pam Mickeyho. „Myslím duševně?“ 102
Mickey zavrtěl hlavou. „Na pivo teď chodí ven, místo aby popíjel v kuchyni. Znamená to snad, ţe je na tom líp?“ Ještě chvíli postál u okna a pak přešel ke kamarádům. Posadil se na skládací ţidli a vzdychl si. „Pořád čekám, ze někdo zaklepe na dveře,“ řekl tiše. „Myslíš policie?“ ptala se Pam a automaticky pohlédla ke dveřím. „Jo,“ odpověděl. „Uţ jsou to tři dny. Nejde mi na rozum, proč nás ještě nechytili.“ „Třeba nás nebudou chtít chytit,“ řekl Clay a prolomil tak svoje mlčení. Od té doby, co před hodinou přišel, jen seděl a upřeně hleděl na své tenisky. „Třeba jsme jim prostě unikli.“ Přimhouřil šedé oči a zadíval se vyzývavě na Mickeyho. Ten pohlédl na Pam, ale nic neřekl. „Unikli jsme po vraţdě,“ zamumlala Pam, jak nahlas přemýšlela. „Nikoho jsme nezavraţdili!“ trval na svém hlasitě Clay. Vyskočil a začal rázovat sem a tam. „Uţ jsem ti to říkal – ta pistole nebyla nabitá!“ „Sedni si, Clayi,“ vyzvala ho Pam a poklepala na pohovku. „Jen jsem tím myslela –“ „Hlídače zabil někdo jinej,“ vyhrkl Clay rozhorleně a v kapsách dţínsů zatínal pěsti. Uţ k tomu víc ne řekl. „A někdo přišel k pětadvaceti tácům,“ dodal Mickey nevrle. „Jo. A my odešli s tím, s čím jsme přišli – s prázdnou!“ křikl Clay, jak se dostával do ráţe. „Uţ jsi mluvil s Maywoodem?“ zeptala se Pam tiše s rukama nervózně sepjatýma na klíně. „Uţ jsi zjistil, co se s ním v pátek stalo?“ Clay zavrtěl hlavou. Přešel k oknu, stoupl si na stejné místo jako předtím Mickey a vyhlíţel ven na tenkou vrstvu nového sněhu. Během dne ho napadlo zase několik centimetrů. „Zkoušel jsem mu zavolat do práce. Řekli mi, ţe je nemocný. Kdyţ jsem mu volal do bytu, nikdo to nezvedal.“ „Neměl ti zavolat, kdyby byl nemocný?“ ozvala se znovu Pam. Nervózně si pohrávala s kouskem odpárané látky na opěradle gauče. „Prostě nemůţu pochopit, proč nás do toho nechal jít, kdyţ věděl, ţe tam nebude. Chci říct, ţe kdyţ věděl, ţe tam bude jinej hlídač, proč 103
nám neřekl –“ „Jak to můţu vědět?“ přerušil ji Clay hrubě. „Dej mi pokoj, jo?“ „Pam tě neobviňuje!“ vykřikl Mickey na její obranu. „Oba dva si myslíte, ţe je to moje chyba, ţe se to nepovedlo,“ prohlásil Clay a očima přeskakoval z jednoho na druhého. „Nemohl jsem s tím uţ nic dělat.“ Přešel doprostřed pokoje a ztěţka oddechoval. „My ti to nevyčítáme,“ snaţil se Mickey Claye uklidnit. Byl očividně vyděšený – věděl, jaký Clay je, kdyţ se přestane ovládat. „Koukni, jsme v tom stejně všichni – ţe jo?“ dodala Pam rychle. „No tak, Clayi. Sedni si.“ Zkříţil ruce na prsou, ale nemínil se hnout z místa. „Volala jsi sestřence?“ ptal se Mickey Pam. „Netuší její táta něco? Neví o něčem?“ „Snaţila jsem se jí zastihnout kolem oběda. Ale ta holka v parfumerii mi řekla, ţe tam není,“ vykládala Pam nakvašeně. „Mám ale dojem, ţe jsem ji zpovzdálí zaslechla, neţ jsem zavěsila. Prostě se mnou nechtěla mluvit.“ „Protoţe ví, ţe ty – ţe my –“ Mickey nebyl schopen dokončit větu. „Nikdo nic neví,“ trval na svém Clay, jako by chtěl přesvědčit sám sebe. „Kdyby si někdo myslel, ţe jsme tam v pátek v noci byli my, neseděli bychom si tady a nepovídali si. Byli bychom někde na fízlárně na kříţovým výslechu.“ „Clay má pravdu,“ rozjasnila se Mickeymu tvář. „Je jasný, ze nás nikdo neviděl. Nikdo nemá ani páru, ţe jsme tam byli.“ U pohovky zazvonil telefon. Pam ho polekaně zvedla. „Haló?“ Hlas na druhém konci byl drsný a chraplavý. „Viděl jsem, co jste udělali,“ zaskřehotal. „Co?“ Pam ztuhla. „Viděl jsem, co jste udělali,“ chraptěl hlas tiše a výhruţně. „Chci svůj podíl.“ „Ne!“ zavřískala Pam a praštila telefonem.
104
XX. „Kdes byla včera večer?“ ptal se Foxy. Pam na okamţik zaváhala. „Povím ti to. Šla jsem k Mickeymu,“ řekla nejistě a vyhýbala se jeho pohledu. „Nabídla jsem se, ţe jemu a Clayovi pomůţu. Do konce prázdnin mají udělat dlouhej úkol z matiky.“ „To jsem nevěděl.“ Foxy ji zamyšleně pozoroval a popotahoval si u krku modrý svetr. „Jsi v pořádku, Pam?“ „Jo. Je mi fajn,“ lhala a nutila se do úsměvu. Jemně mu stiskla ruku, aby ho přesvědčila. Zná mě příliš dobře, přemýšlela. Vţdycky pozná, kdyţ mě něco trápí. Kdybych mu to tak mohla říct. Ale nemůţu. V ţádném případě. V ţádném případě ho do toho nechci tahat. Bylo úterý, pozdě večer. Pamini rodiče jeli nakupovat a ona s Foxym seděla na pohovce v obývacím pokoji. Naproti nim hrála televize. Dávali nějakou komedii, ale ani jeden jí nevěnoval pozornost. „Jak to jde v práci?“ optala se Pam, aby změnila téma hovoru. Snaţila se přimět Foxyho, aby jí přestal soustředěně pozorovat. Pokrčil rameny. „Ujde to. Chvílemi je to tam i zábava,“ řekl. „Jak to, ţe se teď vídáš s Mickeym a Clayem tak často?“ Rozesmála se, aby zakryla svůj neklid. „Foxy, ty přece nejsi ţárlivej, ţe ne?“ škádlila ho, přitom vzala jeho velkou ruku do svých dlaní. „Třeba jo,“ odpověděl s úsměvem. „To je kvůli tomu, ţe nemáš vůbec čas,“ vysvětlovala mu a snaţila se, aby to neznělo moc defenzivně. Chtěl něco říci, ale zazvonil telefon. 105
Vstala a šla k televizi ztišit zvuk, pak zvedla telefon, který stál na malém stolku blízko chodby. Poznala ten drsný hlas okamţitě. „Chci svůj podíl,“ šeptal jí do ucha. Ví, kde bydlím! zhrozila se Pam, Ví, kdo jsem! Pohlédla na Foxyho, který se na ni díval a musel spatřit v její tváři zděšení. „Chci deset tisíc dolarů, nebo to řeknu policii,“ skřehotal hlas. „Jak to myslíte?“ ptala se Pam třesoucím se hlasem. Otočila se ke zdi a doufala, ţe to Foxy neslyší. „Viděl jsem vás,“ pokračoval hlas. „Viděl jsem vás, jak jste zabili hlídače. Viděl jsem všechno.“ „Ne – my to neudělali!“ kvílela Pam. „My jsme to neudělali!“ Na druhém konci pokoje Foxy vyskočil z pohovky. Hlas v telefonu Pamin výkřik ignoroval. „Chci deset tisíc dolarů za mlčení,“ zachraptěl. „Brzo si pro ně přijdu.“ „Ale my ţádný peníze nemáme!“ naříkala Pam. Telefon však byl hluchý. Dotyčný uţ zavěsil. „Pam –“ Zděšeně si uvědomila, ţe Foxy stojí přímo za ní. „Pam – co je? Kdo to byl?“ „Ach, Foxy!“ zasténala a vrhla se mu do náručí. Přivinul ji k sobě. „Co? Co je? Pověz mi to,“ naléhal na ni. „Já se tak bojím,“ přiznala s hlavou opřenou o jeho hruď. „Hrozně se bojím. „Kdo to byl?“ opakoval. „Co se děje, Pam?“ Musela mu to povědět. Byla příliš vystrašená, neţ aby o tom dokázala dál mlčet. Odvedl ji zpátky k pohovce a tam si sedli. Drţel ji pevně za ruce. „Foxy, nebude se ti to líbit,“ spustila a pak mu vyprávěla celý příběh. Začala večerem u Mickeyho, kdy jim Clay prozradil svůj plán na vykradení Dalbyho obchodního domu. Třesoucím se hlasem mu pověděla o tom, jak kradli, jak se to pokazilo, jak byl zastřelen hlídač a oni o vlásek unikli před policií. I kdyţ byli v domě sami, pořád šeptala nakloněná aţ k němu. Celou dobu, co mluvila, ho pozorovala a čekala, ţe se bude tvářit odmítavě. Ale Foxyho obličej prozrazoval jen soustředění spolu s neochotou 106
tomu uvěřit. Aţ tehdy, kdyţ končila vyprávění tím, jak čísi drsný hlas poţaduje deset tisíc dolarů, se od ní odtáhl. Výraz na tváři se mu změnil, sklopil oči. „Pam,“ ozval se. „To mě tedy – moc mrzí.“ Aţ do téhle chvíle se jí dařilo drţet. Ale teď se jí začala třást ramena a ona se dala do pláče. Foxy se k ní naklonil, aby ji ukonejšil, ale ona ho odstrčila. Chtělo se jí plakat. Chtělo je jí naříkat, vřískat a kopat. Dusila to v sobě příliš dlouho, přespříliš dlouho. Byla však sama překvapená, jak tyto pocity rychle pominuly. Osušila si tváře dlaněmi. Provinile se na Foxyho usmála a omlouvala se. „Nechtěla jsem, abys o tom věděl,“ přiznala. „Nechtěla jsem ti to říct.“ „Co se týče Claye, to mě nepřekvapuje,“ řekl Foxy zamyšleně. „Ale ty a Mickey –“ „Měla jsem najednou dost toho bejt chudá!“ naříkala Pam. „A nejspíš jsem ţárlila na Revu. Nevím, Foxy. Teda chci říct, ţe pro to nemám omluvu. Zblbla jsem. Prostě jsem do toho šla.“ Najednou vstala. Suţovala ji jedna myšlenka. „Co mám teď dělat? Ten prevít, co mi teď volal – ví, kde bydlím. Nahání mi hrůzu, Foxy.“ „Musíš jít na policii. Všechno jim pověz. Tak jako mně,“ nabádal ji Foxy. „Ne, to nemůţu!“ vykřikla. „Copak to nechápeš? Policie nám neuvěří! Hrozně se divím, ţe tomu věříš ty! „Ale, Pam –“ „Ne!“ ostře ho přerušila. „Nemůţeme vykládat na policii, ţe jsme tam byli, ale hlídače jsme nezabili a peníze nevzali. Ani za milión let by nám neuvěřili. Kromě toho, Clay by nikdy nesouhlasil, abychom šli na policii.“ Foxy se zvedl z pohovky a chytil Pam za ruku. „Jdeme za Clayem,“ řekl. Za pár minut seděli v matčině autě a jeli k domu, kde bydlel Mickey. Tam se jako obyčejně potloukal Clay s Mickeyem. Uţ předtím během dne začal tát sníh. Pak se však zase ochladilo a ulice 107
byly namrzlé. Foxy se pevně chytil kličky u dveří, kdyţ auto začalo klouzat po ledě. „Nemohla bys jet trochu pomaleji?“ ptal se nervózně. „Jedu jen třicítkou,“ opáčila Pam. „A pořád mi to klouţe. Je to pěkně zrádný. Asi bychom to měli otočit a vrátit se.“ „Ne,“ trval na svém. „Uţ jsme skoro na místě. Promluvíme si s Clayem a Mickeym a vymyslíme, co uděláme s tím vyděračem.“ „Máš pro tu celou záleţitost tolik pochopem,“ ocenila Pam a vybrala smyk. „Nezapomeň, ţe jsem svatej!“ poznamenal z legrace Foxy a visel na klice, jako by šlo o ţivot. Skoro celou cestu k Mickeyho domu jeli smykem. Tam Pam zaparkovala u obrubníku. Po cestě ke dveřím museli čelit ledovému severáku. Mickey byl překvapen, kdyţ uviděl Foxyho. „Čau, jak se vede?“ optal se ho a zadíval se na Pam. „On to ví,“ řekla Pam Mickeymu. „Všechno jsem mu pověděla.“ „Pusť nás dovnitř, tady mrzne,“ zaškemral Foxy. „Uvnitř není o moc tepleji,“ potřásl hlavou Mickey. „Myslím, ţe táta nezaplatil účet za topení.“ Vešli do malého obýváku. „Nazdárek, posaďte se u nás,“ přivítal je Clay nepříliš přívětivým hlasem. „Clayi, zase mi volal,“ vyhrkla Pam plná úzkosti. „Stejný chlap s tím chraplavým hlasem. Říká, ţe chce deset tisíc dolarů. Ze nás přej viděl v tom obchoďáku. Ţe si pro těch deset tisíc uţ brzy přijde.“ Clay napřed nijak nereagoval, jen upřeně civěl na okno. Pak pohlédl na Pam a prohlásil tichým, klidným hlasem. „Ať je to, kdo je to, zabiju ho.“ Klid, s jakým to Clay říkal, Pam vyděsil. Stejně jako to, co se předtím přihodilo. Někteří lidé tohle říkají pořád. „Zabiju ho, přísahám, ţe ho zabiju.“ Je to ze vzteku. Jen tak to plácnou. Nikdy to nemyslí váţně. S Clayem to bylo trochu jinak. Clay neříkal nic, co by nemyslel váţně. To byla na něm jedna z věcí, ze které šel strach. „Clayi, děláš si legraci, ţe jo?“ řekla Pam spíše jako prosbu, neţ jako otázku. „Prosím tě, slib mi, ţe je to jen vtip.“ 108
XXI. Ve
čtvrtek dopoledne, přestoţe uţ měla hodinu zpoţdění, vyjela Reva do šestého poschodí, aby si pověsila kabát k otci do skříně. Pak rychle kráčela k řadě bezpečnostních monitorů, aby si promluvila s Hankem. Prudce ho poplácala po rameni. Otočil se od obrazovek. „Ahoj, Revo.“ Díval se na ni podezíravě. Naposledy, kdyţ ji viděl, kolem něj prošla, jako by neexistoval. „Hanku, je načase, abys přestal s těma stupidníma vtipama,“ řekla ostře. Celou cestu do práce si nacvičovala, co mu řekne. Věděla přesně, co mu chce povědět. „Revo, nemůţu se s tebou teď bavit,“ odpověděl jí a pohlédl zpět na monitory. „Obchoďák je otevřený. Mám za úkol hlídat ty monitory.“ Chytla ho Za paţi a táhla ho dolu z vysoké stoličky. „Hele, nech toho –“ protestoval nepřesvědčivě. „O co ti vlastně jde, Revo?“ „Bude to trvat jen pár vteřin,“ řekla mu. „Ale, co má práce?“ „O tu nepřijdeš, to ti slibuju,“ naléhala s chladným a nic neříkajícím výrazem ve tváři. Odvedla ho do otcovy kanceláře, která byla prázdná, a zavřela dveře. „Revo, poslechni –“ Upřeně jí hleděl do očí a snaţil se uhodnout, co po něm chce. „Uţ dost těch srandiček,“ opakovala Reva a odhrnula si vlasy z čela. „Nehraj si na neviňátko, Hanku. Neskočím ti na to.“ „Neviňátko?“ Rozpačitě přešlápl a strčil si ruce do kapes modrých 109
kalhot. „Podívej, vím. ţe jsem na tebe byla pěkně zlá,“ pokračovala. „Teda, ţe jsem řekla pár věcí, který jsem říkat neměla. A taky ten večer s hlídacím psem. No – chci se ti omluvit.“ Stále si ji zkoumavě prohlíţel s nezměněným výrazem ve tváři. „Doufám, ţe mou omluvu přijímáš,“ pokračovala a upřeně mu hleděla do očí. „Protoţe tě chci poprosit, abys mě nechal na pokoji. Chci, abys mě přestal děsit.“ „Eli?“ Otevřel ústa překvapením. „Slyšel jsi dobře,“ vyjela na něj ostře. „Chci, abys přestal s těmi hloupými vtipy. Nejsou vůbec legrační, jsou dost přehnaný.“ Hank vrtěl hlavou. Vyndal si ruce z kapes a jednou rukou si vjel do jeţatých, blonďatých vlasů. „Ty ses snad úplně zbláznila, nebo co?“ „Hanku!“ Nechtěla se rozčilovat, ale nemohla si pomoci. „Vím, ţes to byl ty, kdo mi poslal tu figurínu v krabici. A tu lahvičku s krví.“ „He?“ „Nejsi dobrej lhář, Hanku,“ rozzlobeně na něj zírala. „Do rtěnky jsi mi dal jehlu. Snaţíš se mě strašit a děsit, aby ses mi pomstil za to, jak jsem se s tebou rozešla. Ale –“ „Ani nápad,“ řekl mírně. Udělal krok ke dveřím. „Ani nápad.“ „Ty to popíráš?“ Její oči se vpalovaly do jeho. „Ani nápad,“ opakoval znovu. „Hanku, vím, ţe mě nenávidíš,“ vyhrkla Reva a samotnou ji to zaskočilo. To v její připravované řeči nebylo. Jak se zdálo, Hanka to překvapilo také. Výraz ve tváři se mu změnil, jako by zjemněl. Přimhouřil oči. „Hele, není pravda, ţe tě nenávidím,“ promluvil. „Je mi tě líto.“ Jeho slova ji zabolela, jako políček do tváře. Slabě vykřikla. „Ty mě lituješ?“ Chtělo se jí smát a brečet zároveň. „Tomu nerozumím,“ podařilo se jí říci, byla zmatená vlastními pocity. „Ty věci ti mohl poslat kdokoliv,“ vysvětloval Hank. „Ty nemáš na celým světě jediného kamaráda, Revo. Nikdo tě nemá rád. Nikdo. Přišel bych klidně na deset lidí, který tě nesnášej natolik, ţe by ti dali 110
do rtěnky jehlu.“ „Zbláznil ses!“ zaječela. „Ty váţně nejsi normální!“ „Neříkám to proto, abych byl zlý,“ rozčílil se. Jeho obvykle bledá tvář zrudla, tmavé oči vzrušeně svítily. „Jen ti vysvětluji, proč je mi tě líto.“ „Ale, to není pravda –“ spustila Reva. „Jmenuj mi jednoho dobrého kamaráda, kterého máš,“ chtěl po ní Hank. Přiblíţil se k ní, v modré uniformě vypadal tak mohutně. „No tak, jmenuj mi jednoho.“ „Klidně –“ Jak to, ţe si nemůţe na nikoho vzpomenout? To je ale hloupost, pomyslela si. Jasně, ţe mám kamarády. Spoustu kamarádů. Jmenuj jednoho, Revo, nutila sama sebe. Jmenuj jednoho. „Je mi tě líto,“ opakoval Hank místo toho, aby ji uţ nechal na pokoji. „Na celém světě nemáš kamaráda.“ Reva sklopila hlavu. Pak ji zvedla a pohlédla na Hanka. Měl pravdu. Najednou pocítila velkou prázdnotu. Jako by do ní někdo píchl špendlíkem a všechno, co ji drţelo pohromadě, se rozletělo na kusy. „Máš pravdu, Hanku,“ řekla velmi potichu. Díval se na ni a čekal, co řekne dál. „Od té doby, co máma umřela, jsem neměla na kamarády čas. Musela jsem bejt tvrdá,“ mluvila spíš sama k sobě neţ k němu. „Musela jsem si to nechat pro sebe. Svoje pocity jsem si nechávala pro sebe. Věděla jsem, ţe kdybych jen na chviličku projevila to, co cítím, přestala bych se ovládat a – a –“ Hlas se jí zadrhl v krku. Stáli teď těsně u sebe a hleděli jeden na druhého. Hank se uţ netvářil tak kamenně, tmavýma očima pátral po jejím obličeji. „Nebrečela jsem ani na mámině pohřbu,“ pokračovala Reva. „I pak jsem věděla, ţe to musím drţet v sobě, ţe musím bejt tvrdá. Jinak –“ Neţ si to stačila uvědomit, ocitla se v Hankově náručí. Byla tak teplá, silná, bezpečná. 111
Avšak ani teď, kdyţ tiskla svůj obličej k jeho a cítila, jak ji jeho paţe objímají silněji, nemohla plakat, nechtěla plakat. I teď, přestoţe dovolila, aby ji Hank objímal a utěšoval, přestoţe se trochu uvolnila a popustila otěţe, které ji uvnitř pevně svazovaly, i teď Reva cítila strach. I teď se snaţila uhádnout, jestli Hank není ten, kdo se pokouší ji strašit. I teď si s hrůzou říkala: „Co bude dál?“ Pam praštila telefonem. U Revy v domě to nikdo nebere. A u Foxyho je pořád obsazeno. S kým to můţe celou dobu mluvit? Podívala se na hodinky. Bylo osm třicet pět. Čtvrtek večer. Chtěla mluvit s Revou, aby zjistila, co se povídá v obchodním domě. Jestli jsou nějaké domněnky ohledně toho, kdo jsou pachatelé, kteří vykradli sejf a zabili hlídače. Ale Reva není zřejmě doma. A Foxy – co u toho telefonu celou dobu dělá? Mluví s nějakou tajnou přítelkyní? Ta myšlenka ji pobavila. Nedokázala si představit Foxyho, jak se tajně plíţí kolem s nějakou jinou dívkou. Uvědomila si ale, ţe moţné je všechno. Sebe si taky nedokázala představit, jak jde krást do obchodního domu. A přece to udělala. Pojedu se podívat, co dělá Foxy, rozhodla se. Otevřela dveře a vykoukla ven na malý dvorek. Venku bylo teplo, skoro jako na jaře. Led a sníh úplně roztál. Vzduch byl osvěţující a voňavý. Řekla si, ţe půjde k Foxymu pěšky. Bylo to jen pět bloků. Neměla celý den co na práci, jen tak se potloukala kolem domu. Nebyla schopná se do něčeho pustit, nebo se na něco soustředit. Utápěla se v sebelítosti. Foxy má pro tohle tolik pochopení, přemýšlela, kdyţ přecházela ulici a rychle rázovala po chodníku, kolem známých, ztichlých domů. Nejspíš ho napadlo hned, ţe zrovna nepotřebuji, aby mi vynadal, odsuzoval mě, nebo mi vyčítal, jak jsem pitomá. Dokáţe člověka podpořit, jako opravdový přítel. Á je tak roztomilý a jemný. Spousta holek by si Foxyho nedokázala váţit, napadlo ji. Ale já poznala hned, ţe to není obyčejný kluk. 112
O dva bloky dál, kdyţ dál přemýšlela o Foxym a v duchu se usmívala, ji zezadu najednou chytila čísi ruka. Neţ stačila vykřiknout, ruka v rukavici jí zakryla ústa a pevně je svírala. Snaţila se vymanit ze sevření, ale zachvátila ji panika, tuhly jí svaly a zdálo se jí, ţe ji opouští všechna síla. Na tváři cítila horký dech. Druhá ruka ji nyní pevně svírala kolem pasu. Kdosi ji vlekl pryč z chodníku na tmavý dvorek za vysoký, ţivý plot, kde ji nikdo neuvidí. Nikdo jí nepomůţe.
113
XXII. Nemůţu dýchat, uvědomila si Pam. Strachy se nemůţu ani nadechnout. Kdo je to? A co chce? Vysoký plot jako by ji obklopoval, skláněl se nad ni, dusil ji. Neplaš se, uklidni se. Klid. Mysli. Vymysli způsob, jak se z toho dostat. Upírala oči na dům za svaţujícím se trávníkem. Prosím – ať tam někdo je. Pomozte mi někdo. V domě však byla tma. Závěsy byly zataţené. Ruka v rukavici ji trochu uvolnila ústa. „Nekřič. Neotáčej se.“ Uslyšela chraplavý hlas těsně u ucha. Znovu ucítila na tváři jeho horký, vlhký dech. Pak ji strčil do pichlavého ţivého plotu. Přitom ji stále pevně drţel. „Varuji tě. Ne aby ses otáčela, nebo volala o pomoc.“ Na to, abych křičela, jsem aţ moc vyděšená, pomyslela si Pam. Jsem tak vystrašená, ţe ze sebe nevydám ani hlásku. Prudce oddechovala, dýchala hlasitě nosem. Ruka v rukavici sklouzla z úst. Pam zalapala po dechu a vtahovala vzduch otevřenými ústy. „Neotáčej se a nic se ti nestane,“ šeptl hlas těsně za ní. „Co mi chcete udělat?“ podařilo se Pam vykřiknout. Místo odpovědi jen dlouhé ticho. Někde dole na ulici bouchly dveře auta. Zaštěkal i pes. „Co mi chcete udělat?“ opakovala Pam. Hlas měla hrůzou tak změněný, ţe ho ani nepoznávala. 114
Z druhé strany kolem širokého plotu projíţdělo pomalu auto. Vidí mě? blesklo hlavou Pam, kdyţ spatřila skrz křoví přední světla. Proboha – ať mě ten řidič vidí. Avšak auto projelo tiše kolem. Světla zmizela. Sevření kolem pasu zesílilo. „Viděl jsem, co jste udělali,“ šeptal hlas. „Byl jsem tam v pátek večer.“ „Ale já ţádný peníze nemám,“ bránila se Pam. „My-“ „Neotáčej se!“ sykl. „Varuji tě.“ Oba dva teď prudce oddechovali. Pam uţ byla celá prochladlá, zkřehlá a ztuhlá strachy. „Prosím vás –“ ozvala se. „To je jen varování,“ řekl, aniţ by ji pustil. „Můţu se k tobě dostat. Lehce. Můţu ti ublíţit. Hned teď ti můţu ublíţit.“ „Co chcete, abych udělala?“ špitla Pam s pohledem upřeným na tmavou zem. „Chci deset tisíc dolarů. To je všechno. A chci je zítra večer.“ „Ale já se vám snaţím vysvětlit,“ vyráţela šeptem jednotlivá slova. „My ţádný peníze nemáme. Ţádný peníze jsme nevzali. Au!“ Zaječela, kdyţ ji oběma rukama zmáčkl v pase a vrazil ji obličejem do křoví. „Nelţi mi! Byl jsem tam! Viděl jsem vás!“ „Nelţu!“ bránila se Pam. „Zítra večer chci deset tisíc dolarů, nebo jdu na policii. Slyšíš mě?“ Místo odpovědi se Pam zhluboka nadechla. Pak se s vypětím všech sil sehnula níţ a vykroutila se z jeho sevření. Se sténáním se potácela od ţivého plotu a klopýtala po cestě k silnici. Tehdy se ohlédla. A spatřila ho. Okamţitě ho poznala. „Ty!“ vykřikla. „To snad není pravda!“ V očích se mu na okamţik zablýsklo strachem, pak ale nad všemi pocity zvítězil vztek. Jak na něj vytřeštěně zírala, přiskočil k ní, popadl ji za ramena a srazil ji tvrdě na asfaltovou cestu. Stál nad ní, pak se sehnul a tlačil ji k zemi „To byla velká chyba, 115
ţe ses otočila,“ zasyčel na ni.
116
XXIII. Všechno zbělelo. Pam zavřela oči. Kdyţ je zase otevřela, světlo tam bylo stále. Jak se na něj upřeně dívala, zdálo se, ţe se rozdvojuje. Trvalo jí pár vteřin, neţ zjistila, ţe se dívá do předních světel auta, které k ní pomalu přijíţdí. Kam se poděl útočník? Uţ utíkal pryč. Zahlédla ho, jak shrbeně uhání podél ţivého plotu. Na rohu zahnul a zmizel ve tmě. Pam se zvedla na kolena, země jako by se nakláněla a točila dokola. V kleče na zemi zvedla ruku a mávla na auto. Zastavilo. Dveře u řidiče se otevřely. „Sem – prosím,“ podařilo se jí zasténat. Vstaň, říkala si v duchu. Zem však byla příliš vratká. Nebyla si jistá, jestli by se dokázala zvednout. Uslyšela kroky – dunící –, spěšné kroky. Pak ji čísi ruce vzaly za ramena. „Pam?“ Zvedla hlavu a snaţila se zaostřit. „Foxy!“ Zmatený a vystrašený se k ní sehnul. „Pam, co se děje? Kdo to byl?“ Zatřepala hlavou. Zem se uklidnila. Ţivý plot se uţ nekymácel tak rychle. „Foxy, jsem tak ráda, ţe tě vidím,“ podařilo se jí říct. Nechala se zvednout na nohy. Pak se o něj opřela a on ji odvedl k 117
autu. „Kdo to byl? Viděl jsem někoho utíkat,“ vyptával se, kdyţ jí pomáhal nasednout do auta. „Foxy,“ špitla. „Ani ve snu by tě nenapadlo, kdo nás vydírá. Nebudeš tomu věřit.“ Druhý den ráno si Reva gratulovala, ţe přišla do práce včas. V podstatě přišla ještě deset minut před začátkem otevírací doby. Doufám, ţe nezačínám nový ţivot, napadlo ji. Dochvilnost je hrozně nudná vlastnost. Dneska bude určitě spousta práce, říkala si. Je pátek před vánocemi, a to znamená, ţe se sem dneska pohrnou všichni, kdo nakupují dárky na poslední chvíli. Uţ při příchodu do obchodního domu viděla, jak se v ranním chladu přede dveřmi choulí dlouhý zástup lidí, kteří čekají, aţ otevřou. Reva si řekla, ţe se jí dneska spousta práce bude docela hodit. Moţná, ţe nával zákazníků zaměstná její mysl natolik, ţe přestane přemýšlet o své rozmluvě s Hankem. Uţ o tom přemýšlí trochu jinak neţ den předtím. Nejprve si myslela, ţe na ni byl Hank zlý. Avšak čím víc uvaţovala o tom, co říkal, tím víc zjišťovala, ţe tak mluvil proto, ţe o ni má starost. A došlo jí, ţe má asi pravdu. Vţdycky si myslela, ţe je Hank dost hloupý a tvrdohlavý. Ale to jen proto, ţe potřebovala cítit, ţe má nad ostatními navrch. Teď věděla, ţe je Hank mnohem citlivější, neţ si o něm myslila. Mohl by to být opravdu on, kdo na ni zkouší ty odporné ţertíky? Nemohla o tom teď přemýšlet. Rázovala prvním patrem. Právě procházela oddělením elektroniky, kdyţ uslyšela křik z místnosti, kde byl sklad. Reva se zastavila. Slyšela hlasité nadávky, hekání a sténání, šoupání bot po podlaze, padající bedny, zvuky způsobené rvačkou. Přiběhla ke dveřím skladiště a nahlédla dovnitř. „Hej!“ křikla. „Co se děje? Nechte toho!“ Dva mladíci, kteří spolu zápasili uprostřed místnosti, si jí nevšímali, ani se na ni nepodívali. 118
„Proboha – Mitchi!“ vykřikla. Mitch s obličejem celým rudým, s rozcuchanými černými vlasy se pral s Robbem, který byl navlečen do kostýmu Santa Clause. Jen vousy a červená čapka se válely po zemi. „Nechte toho! No tak, přestaňte!“ naléhala Reva. Chlapci si jí dál nevšímali, pokračovali ve zlostných nadávkách, váleli se po podlaze a jeden druhému uštědřovali pořádné rány. Reva skočila doprostřed místnosti, sehnula se a snaţila se Robba odtáhnout od Mitche. Ten se jí ale vytrhl a praštil Mitche tvrdě do brady. „Co se to tu děje?“ Všichni tři se naráz otočili, kdyţ do místnosti vrazil David Rawson, vedoucí skladu. Rawson jednal rychle. Přiskočil k zápasícím chlapcům a odtáhl Robba pryč. Mitch se pomalu zvedal na nohy a mnul si opuchlou tvář. „Robb se zbláznil,“ řekl Rawsonovi. „Pro nic za nic si začal.“ Robb jen tiše zíral na Mitche a lapal po dechu. Obličej měl skoro tak rudý jako plášť. „Nechci uţ nic slyšet,“ řekl rozzlobeně Rawson. „Hybaj do práce,“ obrátil se na Robba. „Koukej si sebrat svoje věci a dát si ten převlek dohromady. Ani ne za pět minut se otevírá.“ „Ale on –“ spustil Mitch. Rawson ho mávnutím ruky přerušil. „Řekl jsem, ţe o tom nechci nic slyšet. Vyřiďte si to po práci, oukej? Běţte si na parkoviště a zmlaťte se třeba do bezvědomí. Ale aspoň počkejte, aţ si Robb sundá kostým – jasný? To je přesně to, co potřebujeme, aby dětičky viděly – pěstní souboj Dalbyho Santa Clause se skladníkem.“ Mladíci vypadali, jako by chtěli pokračovat ve rvačce, ale Rawson stál mezi nimi a čekal s rukama zkříţenýma na prsou. Nakonec se Robb sehnul a začal sbírat kusy svého převleku. Pak se vykolébal ze skladiště. „To snad není moţný, kluci zatracený,“ bručel Rawson. Mitch se sebral a pospíchal ven téţ. Vyhnul se Revinu pohledu. Pořád si mnul naběhlou tvář. „O co tu vlastně šlo?“ chtěla vědět Reva a zmateně kroutila hlavou. 119
Mitch pokrčil rameny. „Co ti je do toho?“ zamumlal. Pak zamířil k bednám na přijímací plošině a začal je sundávat ze stohu. Reva ho ještě chvilku pozorovala a pak šla do svého oddělení. Copak tu všichni začínají šílet? divila se. „Nemůţu najít ten seznam, ale všechno, co chci, si pamatuju,“ vykládal Michael vzrušeně. Reva drţela malého bratra jemně za ruku a vedla ho chodbičkou zaplněnou pozdními návštěvníky obchodního domu. Kdyţ vystoupili nahoru po krátkém schodišti, uviděli Santaland, kde stála u zdi dlouhá řada dětí. Některé visely na rodičích, jiné poskakovaly a vzrušeně ţvatlaly. „Jé – támhle je!“ vykřikl Michael s rozzářenýma očima. „Musíme počkat ve frontě,“ řekla Reva a ukazovala, kam se mají postavit. „Jsou ty fousy opravdický?“ ptal se Michael a upíral oči na Robba, který si posazoval na klín plačící děvčátko. „Proč se nezeptáš jeho?“ smála se Reva. „Ne. Já ho poprosím jen o dárky,“ pravil Michael váţně. Postavili se na konec řady. Drobounká, malá holčička, nejvýš dvouletá, usazená Robbovi na klíně, ho pořádně zatahala za vousy. „To si mu musím sednout na klín?“ ptal se Michael a zdálo se, ţe z toho setkání, na které se tolik těšil, má najednou strach. „Nemohl bych si jen stoupnout vedle něj?“ Robb by to nejspíš ocenil, pomyslela si Reva. Michaelovi ale řekla: „Ne. Musí to tak být. Jestli chceš dostat dárky, které si přeješ, musíš si mu sednout na klín.“ Michael o tom přemýšlel s váţnou tváří a kousal se do spodního rtu. Revě přišlo k smíchu, jak najednou zváţněl, Vjela mu rukou do jemných, rusých vlasů. „Nechceš přece, aby se Santa Claus urazil. Ţe ne? On rád chová holčičky a chlapečky na klíně, tvrdila. Dělá mu to stejně dobře, asi jako bolení zubů říkala si a v duchu se chichotala. Fronta se pomalu pohnula kupředu. Děti šplhaly po rodičích, nedočkavé na setkání se Santa Clausem. Několik matek se zabývalo nastavováním videokamer a dětí, které jim vřeštěly u nohou, si 120
nevšímaly. Konečně se Michael dostal na řadu. „Myslíš, ţe ví, jak se jmenuji?“ ptal se Revy a pořád se jí drţel za ruku. „Myslím, ţe bys mu to měl říct,“ navrhovala mu. „A co adresu? Zná Santa Claus mou adresu?“ Dřív, neţ mu Reva mohla odpovědět, jeden ze Santa Clausových skřítků, mladá dívka ve skvostném kostýmu se zvonečky na čapce a na měkoučkých, puntíkatých botkách, ho přišel odvést k Santa Clausově trůnu. Okamţitě se pustil Reviny ruky a při chůzi poskakoval za skřítkem s dychtivým úsměvem na tváři. Měla jsem taky vzít kameru, napadlo Revu, kdyţ odcházela z fronty na druhou síranu Santalandu, kde se čekalo na děti. Táta by to měl vidět. Sledovala Michaela, jak se pohodlně usazuje Santa Clausovi na klíně a vyjmenovává všechny věci, které „potřebuje“ dostat k vánocům, a vypočítává je donekonečna na prstech. Opravdu si zapamatoval celý svůj seznam. Kdyţ s tím byl konečně hotov, běţel zpátky k Revě, celý zmatený. „Ten Santa Claus je falešný,“ řekl jí. „Eh?“ vzala ho za ruku. „Co to povídáš?“ „To není jeho opravdický břicho. Má tam polštář, cítil jsem to.“ „No, to je jen Santa Clausův pomocník,“ snaţila se mu to vysvětlit Reva po cestě k výtahům. „Opravdový Santa Claus je nahoře na severním pólu. Ale jeho pomocníci mu všechno včas řeknou.“ Zdálo se, ţe ho to uklidnilo. Reva odemkla Michaelovi dveře otcovy kanceláře v šestém patře a byla ráda, ţe konečně splnila, co mu slíbila. Pak se vracela do oddělení parfumerie a po cestě si pro sebe pobrukovala. Za pultem na ni čekala obrovská krabice. Jako ta předešlá, i tahle byla převázána rudou stuhou, s mašlí navrchu. Reva si povzdechla. „Kdy se to tu objevilo?“ ptala se slečny Smithové. „Věnuji se zákazníkovi,“ vyjela na ni vedoucí. „Někteří z nás tu jsou skutečně kvůli zákazníkům.“ Další hloupej, ubohej ţertík, pomyslela si Reva při pohledu na velkou bednu. 121
Ale tentokrát uţ nebudu ječet a dělat scény. Byla bych pěkně pitomá, kdybych skočila dvakrát na tentýţ vtip. Přestřihla nůţkami stuhu a rozřízla pásku, která přidrţovala víko. Někdo má fakt infantilní smysl pro humor, říkala si. Infantilní a morbidní. Předpokládám, ţe spáchali atentát na další nebohou figurínu, aby mě zase vyděsili k smrti. Sundala víko a nahlédla dovnitř. Ztuhla. Zalapala po dechu. Odvrátila hlavu, ale výjev nezmizel. Jako by se jí vpíjel do očí. Tohle nebyly ţádná figurína. Ţádná figurína. Na dně bedny leţel zhroucený Mitch. A krev, která mu stékala po zádech a tvořila vespod malou louţičku, byla skutečná. Mezi lopatkami měl totiţ Mitch vraţený velký kuchyňský nůţ.
122
XXIV. Kdykoliv Reva zavřela oči, viděla Mitche. Viděla, jak tam leţí se skrčenými koleny, nacpaný v krabici, jejíţ stěny čněly nad jeho ohnutou hlavou. Viděla ramena opřená o bok krabice a paţe visící bezvládně podél těla. Viděla zezadu jeho krk, tak hrozně bledý. Jeho obvykle pečlivě učesané, lesklé, černé vlasy teď zcuchané! Měla před očima tmavou skvrnu na zádech jeho košile. Kaluţ sraţené krve na dně krabice, která se vsakovala do jeho dţínsů. Viděla rukověť noţe a slabé záblesky vyčnívající čepele, která vězela symetricky ve středu mezi jeho lopatkami. Pokaţdé, kdyţ Reva zavřela oči, tohle všechno viděla. A kdyţ je měla otevřené, nebyla schopná normálně přemýšlet, myslet na něco jiného. Kdyţ se jí vyptávali dva ohleduplní policisté, jeden z nich nebyl o moc starší neţ ona, nemohla myslet, dokázala stěţí promluvit. Proč by měl někdo zabíjet Mitche? Proč někdo zabil Mitche a poslal jí ho jako dárek? Reva na to nedokázala najít odpověď. A pak Lissa, s hlavou opřenou o skleněnou desku na pultě, která vzlykala a skrápěla sklo slzami. Policii také nemohla pomoci. Po výsleších, které jí připadaly jako hodiny přemílání téhoţ pořád dokola, po fotografování, po tom, co odešli novináři, zdravotníci, davy mumlajících čumilů, poté, co zkroucené bezduché tělo přikryli, odnesli pryč a nechali za sebou šmouhy od krve, Reva pořád viděla 123
tělo, pořád měla před očima chudáka Mitche, jak tam bezvládně leţí. Vzpomněla si, jak se líbali ve skladišti. Vzpomínala, jak je tam Lissa načapala. Vzpomínala, jak se mu posmívala, kdyţ se s ním Lissa rozešla. A viděla Lissu s obličejem zarudlým a naběhlým od dlouhého pláče, jak na ni vrhá vyčítavý pohled. Výčitka. Zaslouţená. Dluţím Mitchovi omluvu, pomyslela si Reva. Je však příliš pozdě, abych mu řekla, ţe mě to mrzí. A poprvé po letech se chtělo Revě plakat. Stále ještě však dokázala slzy zadrţet. „Jdi domů,“ vybídl ji otec jemně a poloţil jí ruce na třesoucí se ramena. „Mám ti obstarat někoho, aby tě odvezl domů?“ „Ne. To je v pořádku. Budu oukej,“ řekla a zvedla se, aby mu mohla stisknout ruku. Nikdy nebudu oukej, říkala si. Ještě večer doma měla Mitche stále před očima a nepřestala se mu v duchu omlouvat. V noci se pokoušela na něj uţ nemyslet a nutila se usnout. Spala neklidně, měla divoké sny. Těsně před druhou hodinou ráno se Reva posadila na posteli úplně probuzená. „Vím, kdo zabil Mitche,“ prohlásila nahlas.
124
XXV. „Clayi – zabils Mitche?“ Clay rozvalený u Mickeyho na pohovce pohlédl na Pam a úsměv se mu vytratil z tváře. „Udělal jsi to?“ naléhala Pam. Stála nad ním s rukama v bok. „Zabils ho?“ Vítr zatřásl uvolněnou tabulkou v okně. Mickey vyšel ze setmělé kuchyně a rozsvítil stojací lampu vedle pohovky. Pam viděla, jak se zamračil a v očích se mu objevilo napětí a ostraţitost. V levé ruce drţel nedojedenou tyčinku Tři mušketýři, ale neukusoval z ní. Clay pořád neodpovídal. „Dej mi pokoj, Pam,“ zamumlal nakonec a vykulil na ni oči: „To ti teda nedám,“ rozhorlila se Pam. „Chci to vědět, Clayi. Musím to vědět. Řekla jsem ti, ţe ten, kdo nás vydírá, je Mitch. Ţe to byl on, kdo mě přepadl a vyhroţoval mi. A tys pak šel do obchoďáku a zabil ho.“ „Jasně, ţe ne,“ vloţil se do toho Mickey s neobvyklým zápalem. Znělo to však spíš jako přání, neţ přesvědčení. „Řekni jí to, Clayi,“ nutil ho. „Nebuď tak paličatý.“ Clay se zachechtal. „Ona mě obviňuje z vraţdy a ty zase z paličatosti,“ ušklíbl se. „To snad není pravda.“ „No, Mitch je mrtvěj,“ horlila dál Pam s rukama zkříţenýma na prsou. Nechtěla se dát a dál na něj upřeně hleděla. „A byl zavraţděnej.“ „No a?“ optal se Clay se zlostnými ohníčky v očích. „Myslíš si, ţe jsem to byl já?“ „No jo,“ souhlasil Mickey. „Jak to, ţe si myslíš, ţe to udělal 125
Clay?“ „Protoţe řekl, ţe to udělá,“ vyhrkla na Mickeyho netrpělivě. „Prohlásil, ţe aţ zjistí, kdo nám vyhroţuje, zabije ho.“ Obrátila se zpátky na Claye, který se začal usmívat. „A co kdyţ jsem ho zabil?“ zeptal se. „Udělals to?“ naléhala Pam. S domýšlivým, provokativním úsměvem pokrčil rameny. Pam pohlédla na Mickeyho, který zůstal stát u lampy. Ve ţlutém světle vypadal zděšeně. „Clayi –?“ Z ruky mu vypadla čokoládová tyčinka a nehlučně přistála na ošlapaném koberci. Civěl upřeně na Claye a ani ji nesebral. Clay si ho nevšímal a dál se samolibě šklebil na Pam. „Tys ho nezabil – ţe ne?“ ptal se Mickey slabým, vyděšeným hlasem. „No tak, člověče. Stačí říct, ţes to neudělal, jasný?“ „Oukej, neudělal jsem to,“ pronesl afektovaně Clay. „Nevěřím ti,“ vyhrkla Pam. Podívala se na Mickeyho. Bylo nabíledni, ţe Mickey změnil na Claye názor. Uţ mu také nevěří. „Ale no tak, lidi,“ ozval se Clay a zvedl se z nízké pohovky. Udělal krok dopředu a shrnul si dolů rukávy u trika. Pustil se do Pam. „Přestaň na mě takhle čučet, jo? Říkám ti pravdu. Mitche jsem neoddělal – jasný?“ Sel k oknu a zadíval se ven na maličký dvorek. „Chtěl jsem,“ pokračoval zády k nim. „Kdyţ jsem se dozvěděl, ţe byl tehdy v noci v tom obchoďáku a celou dobu nás pozoroval, chtěl jsem ho zabít. Ale pak jsem o tom přemýšlel a rozhod jsem se, ţe za to nestojí. Byl to jenom takovej uboţák. Proč bych si měl zkazit ţivot kvůli nějakýmu chudákovi?“ Mickey zvedl čokoládu se země a poloţil ji na malý stolek u zdi. S Pam se na sebe podívali. Oba dva se rozhodovali, jestli mají Clayovi věřit, nebo ne. „Doufám, ţe nám říkáš pravdu, člověče,“ promluvil Mickey a postavil se vedle Claye. „Protoţe jestli lţeš, tak my –“ Bez varování se Clay otočil a popadl Mickeyho vpředu za košili a šedivou mikinu. Zle s ním zacloumal, aţ Mickey málem upadl. „Nejsem ţádnej lhář!“ zařval Clay s hrozivým výrazem ve tváři. 126
V tu chvíli z tmavé kuchyně vyšel pan Wakely. „Hele –“ násilná výměna názorů ho zřejmé překvapila. Clay okamţitě pustil Mickeyho, ten se zapotácel dozadu, ale rychle chytil rovnováhu. Pan Wakely zůstal stát a mţoural proti světlu. Pam viděla, ţe má rudě orámované, krví podlité oči. Stál shrbeně a sotva se drţel na nohou. Bylo zřejmé, ţe je opilý. Za pouhý týden zestárl o deset let, pomyslela si Pam. „Jestli se chcete rvát, tak odsud vypadněte!“ zavřískal a zahrozil na Mickeyho pěstí. „Vypadněte! Vypadněte!“ Vrhl se směrem k Mickeymu a málem zakopl o vlastní nohy. Je úplně mimo, říkala si Pam. Nemá ţádný důvod, aby byl na Mickeyho tak naštvaný. „Uţ jdeme, tati,“ řekl Mickey a ucouvl. „Tak pojďte, lidi.“ Popadli svoje kabáty a za pár vteřin uţ stáli venku a třásli se v poryvech větru. „Omlouvám se za tátu,“ řekl Mickey očividně v rozpacích. „Nevím, co to do něj vjelo.“ Kopl do kamínku na kraji chodníku a ten letěl přes ulici. „Doufám,“ začal nevrle Clay, „ţe na mě nechcete zavolat policajty a udat mě, ţe jsem zabil Mitche,“ Vyčítavě hleděl na Pam a Mickeyho. „Neudělals to,“ řekl Mickey mírně. „Vím, ţes to neudělal, člověče.“ Na Clayovu tvář se vrátil ten podivný úsměv, úsměv, který si Pam nedokázala nijak vysvětlit, úsměv, ze kterého jí běhal mráz po zádech.
127
XXVI. V sobotu ráno se Reva probudila brzy a rychle vklouzla do šedých vlněných kalhot a smetanového, kašmírového svetru. Pospíchala dolů a po cestě | si kartáčovala vlasy. Byla celá nedočkavá, aby otec neodjel bez ní. V jídelně překvapeně zvedl oči od šálku kávy. „Jsi nějak brzo vzhůru na to, ţe je sobota,“ řekl a zadíval se na ni. „Kdyţ si nedáš pozor, budeš dneska v práci včas.“ Reva se jeho vtípku nezasmála. „Nechtěla jsem tě zmeškat,“ pronesla váţně. „Něco mě napadlo – ohledně toho vraha.“ Úsměv mu v tu ránu zmizel z tváře. Poloţil šálek s kávou. „Co tě napadlo?“ „Musím ti to ukázat. Aţ přijedem do obchoďáku,“ vyhrkla Reva. „Nejsem si jistá, ale moţná, ţe jsem na stopě. Přišla jsem na to v noci.“ Během noci Reva dlouho přemýšlela o vloupání, o Mitchovi, o Hankovi – a o sobě. Neměla ze sebe ţádnou radost. Uvědomila si, jak tvrdá a chladná začala být. Zavraţdění Mitche a pocity, které to v ní vzbudilo, naznačovaly, ţe ještě není příliš pozdě – ještě tam někde zůstalo něco ze staré Revy, schované pod tvrdou skořápkou, kterou si kolem sebe vytvořila. Snědla misku kukuřičných lupínků, popadla kabát a pospíchala do garáţe, kde uţ otec zahříval auto. Na obloze vysvitlo rudé, ranní slunce. Vzduch byl chladný. Bylo bezvětří. Trávník se blyštil závojem jinovatky. Jeli do práce mlčky a poslouchali ranní zprávy z rádia. „Tak jakou 128
máš teorii?“ zeptal se pan Dalby, kdyţ zaparkoval na svém rezervovaném místě. Právě šli přes parkoviště k zadnímu vchodu do obchodního domu. „Musím ti to ukázat,“ řekla Reva. „Nechci se tvářit tajemně, tati. Jen se musím napřed ujistit.“ Vyjeli do šestého patra a uloţili si kabáty do skříně v jeho kanceláři. Pak ho Reva vedla k řadě bezpečnostních monitorů naproti kanceláři. Hank právě dorazil. Oči měl teprve sotva rozlepené, ale modrou pracovní uniformu měl upravenou a naţehlenou. Spustil celý systém a kontroloval monitory a videorekordéry. Překvapilo ho, kdyţ viděl přicházet Revu se svým otcem. „Brýtro,“ zamumlal a tázavě na ni pohlédl. „Hanku, máš pásky ze včerejška?“ ptala se Reva. „Jo. Jasně,“ přitakal. „Zrovna jsem je všechny přetočil zpátky. Policie si je prohlédla, ale nic tam nebylo.“ „Revo – o co vlastně jde?“ zeptal se pan Dalby netrpělivě a upravoval si prouţkovanou kravatu. „Hanku, máte taky kameru umístěnou v Santalandu? A máš odtamtud ze včerejšího odpoledne pásek?“ chtěla vědět Reva a stiskla otci ruku, aby byl trpělivý. „Jo, jasně,“ odpověděl Hank a tvářil se nechápavě. „Chceš ho vidět?“ Reva přikývla a obrátila se k monitorům. „Revo – proč se musíme koukat na Santa Clause?“ mámil na ní pan Dalby. „Nevím to jistě,“ řekla Reva s očima na obrazovce. „Jen mám takovej nápad…“ Za pár sekund jeden z monitorů začal ukazovat Santaland. Reva přistoupila blíţ k obrazovce. Právě tam byl vidět Santa Claus s malou holčičkou na klíně. Dělal na ni ťuťu ňuňu, holčička však byla stydlivá a zdráhala se promluvit. Po chvíli ji sundal na zem a dal znamení, aby mu přivedli další dítě. „Teď zastav,“ nakázala Hankovi. Obraz znehybněl. Reva zkoumala Santa Clausův obličej. 129
„Mám pravdu,“ řekla otci. „Věděla jsem to. Mám pravdu.“ Cekal na její vysvětlení. „To není Robb,“ řekla. „Je to někdo jinej.“ „Hu?“ neudrţel se Hank. Pan Dalby na ni jen zíral, úplně zmatený. „Tohle není můj kamarád Robb – i kdyţ by tam bejt měl. Je to někdo jinej. Robb určitě někoho poprosil, aby za něj zaskočil.“ „Já tomu nerozumím,“ ozval se otec a nervózně si pohrával s kravatou. „Proč by to dělal?“ „Nevím,“ řekla Reva. „Třeba proto, aby mohl zabít Mitche. Já – fakt si nemyslím, ţe by to Robb mohl udělat. Ale zdá se to trochu podezřelý, ne?“ Otec přisvědčil. „To je fakt,“ řekl zamyšleně a prohlíţel si nehybný výjev na obrazovce. „Ve skutečnosti mi tu myšlenku vnukl Michael,“ vykládala vzrušeně. „Michael?“ „Potom, co slezl Santa Clausovi z klína, mi řekl, ţe je ten Santa Claus falešný. Říkal, ţe má pod kabátem polštář,“ pokračovala Reva. „No, do dnešní nocí jsem o tom nepřemýšlela. Ale pak jsem si vzpomněla, ţe Robb ţádný polštář nenosí. Je to pořádný tlouštík. Ţádnej polštář nepotřebuje. A tak mi došlo, ţe ten Santa Claus, se kterým mluvit Michael, musel bejt někdo jinej.“ „Ale – to přece nedokazuje, ţe Robb je ten vrah,“ řekl pan Dalby. Několik dětí, které ještě stály v řadě a zíraly na ten bizarní výjev, uţasle vyjeklo. Nějaký klučina se hlasitě rozvzlykal. „Jste Robb Spring?“ uhodil na něj jeden z muţů. „Ano. Ale nic jsem neudělal!“ zaslechla Reva, jak Robb vykřikuje přes nářek vystrašených dětí a rodičů. „Šel byste s námi? Dáme vám pár otázek.“ Policajt táhl Robba z nazdobeného trůnu. Další tři byli připraveni zakročit v případě, ţe by se bránil. „Ale já nic neprovedl!“ opakoval Robb vystrašeně. „Půjdete v klidu s námi?“ ptal se policista tichým nesmlouvavým hlasem. To je nechutný, pomyslela si Reva a pohlédla na otce, který to 130
pozoroval od řady dětí. Jen kroutil hlavou. Vtom Reva ucítila, ţe do ní někdo strčil, jak se prodíral kolem. Chytila rovnováhu a uţasla, kdyţ uviděla svou sestřenici Pam, jak se houţevnatě sápe po Robbovi. „Foxy!“ vykřikla. „Co se děje? Proč tě zatýkají?“ Pam se zná s Robbem? Ptala se Reva překvapeně sama sebe. Proč na něj volá Foxy? „Promiňte, slečno.“ Jeden z policistů se snaţil odvést Pam stranou. „Foxy – co se děje?“ doţadovala se Pam vysvětlení, uskočila před policistou a popadla rukáv Robbova kostýmu. Foxy? přemýšlela Reva. To musí být Pamina přezdívka pro Robba. „Chtěl jsem ti jen pomoct, Pam!“ křičel v rozrušení Robb. „Co?“ Pam zbledla. „Cos udělal, Foxy? Cos udělal?“ „Chtěl jsem ti jen pomoct. Chtěl jsem se jen pomstít!“ vřískal Robb a pohledem přeskočil z Pam na Revu. O čem to mluví? divila se Reva, Robbův vzrušený pohled ji najednou vyděsil. To se Robb přiznává? Přiznává se, ţe zabil Mitche? „Udělal jsem to jenom kvůli tobě!“ řekl Robb Pam. „Foxy, já – tomu nerozumím,“ špitla Pam slaboučkým hlasem a zakryla si tvář dlaněmi. Přistoupil k ní pan Dalby a svou neteř chlácholivě objal. Čtyři policisté odváděli Robba pryč. „Chtěl jsem to jen Revě oplatit!“ zaječel a otočil hlavu na Pam, červená čapka mu spadla na zem. Poté on i jeho doprovod v tmavých uniformách zmizeli dole pod blízkým schodištěm. Rodiče vlekli své rozrušené děti pryč ze Santalandu. Znovu se tu začal rozléhat dětský pláč a nervózní brebentění zmatených a rozčilených dospělých. Reva postávala u zdi. Nehledě na hluk a zmatek usilovně přemýšlela, aby přišla na to, jak to Robb myslel. Křičel, ţe to, co udělal, udělal kvůli Pam a ţe to chtěl jen Revě, oplatit. Co chtěl Revě oplatit? 131
Co by mohl zabitím Mitche Revě oplatit? Copak jsem příčina Mitchovy smrti? ţasla Reva. Jak by se to mohlo stát? Pohlédla prázdnou uličkou k místu, kde stála Pam, která na ni upřeně hleděla. V očích měla výčitku.
132
XXVII. Reva překvapila sama sebe tím, ţe se vrátila za pult v parfumerii a zůstala tam po zbytek dne. Zabývala se zákazníky, naslouchala jejich poţadavkům, usilovně pracovala a nutila se nemyslet na to, co se stalo. Přesto se jí ve chvilkách klidu hlavou míhaly děsivé výjevy. Pamin vyčítavý pohled. Robbovy zuřivě výkřiky, které jí naháněly hrůzu. Mitchovo zhroucené, zakrvácené tělo v bedně. Aspoň uţ vraha chytili, utěšovala se Reva. Aspoň Robba odhalili, dřív, neţ mohl zabít znovu. Den uběhl překvapivě rychle. Obchodní dům zavřeli v sedm hodin. Revin otec musel odjet brzy odpoledne na schůzi, a tak byla nucena jet domů autobusem. Vchodem pro zaměstnance vykročila do jasného, chladného večera. Půlměsíc stál vysoko na nachově černé obloze. Vyrazila k autobusové zastávce před budovou obchodního domu. Její kroky duněly na úzké cestě pro pěší. Vtom uviděla nějakou postavu napůl skrytou ve stínu, opřenou o zeď. Cekala. Ceká na mě? napadlo Revu. Náhlý záchvěv strachu ji přinutil zastavit. Postava rychle odstoupila od zdi a blíţila se k Revě. Reva ucouvla, pak znehybněla. „Pam!“ Její sestřenice oblečená v plášti do deště, s rukama zabořenýma do kapes, jí spěchala naproti. „Pam, jak to, ţe jsi ještě tady?“ ptala se Reva s ulehčením. 133
„Šťastný a veselý,“ vypravila ze sebe Pam smutně. Blonďaté vlasy, jindy pečlivě staţené dozadu, jí volně padaly na ramena. Reva viděla, ţe má zarudlé oči. Byl jasně poznat, ţe plakala. „Já – čekala jsem na tebe, Revo. Myslela jsem si, ţe bychom si ty a já měly asi promluvit.“ S očekáváním pohlédla na Revu, všechen chlad a výčitky byly tytam. „Určitě,“ odpověděla Reva a pozorovala Pamin utrápený obličej. „Uţ jsme si strašně dlouho doopravdy nepopovídaly,“ špitla Pam. „Myslím upřímně.“ Reva si nahlas povzdychla. „Od tý doby, co máma umřela,“ zašeptala. Přestoţe bylo venku chladno, Revu zaplavil hřejivý pocit, náklonnost k Pam, pocit, který ji zaskočil. Vzala ji pod paţí a vydaly se směrem k přední části obchodního domu. „Poslyš, Revo,“ promluvila Pam naléhavě. „Foxy – tedy Robb – to nemohl udělat.“ „Eh?“ „Nemohl zabít Mitche, Revo. V ţádném případě,“ řekla Pam celá rozčilená. „Znám ho moc dobře.“ „Šokovalo mě to,“ připustila Reva. „Taky jsem si nemyslela, ţe by to Robb mohl udělat. Ale musel to být on, Pam.“ „Ne!“ vykřikla Pam. Vytrhla Revě ruku a zastavila se. „Vţdyť ti to říkám, Revo. To nebyl Robb. Vím to!“ „Ale mluvil jako šílenec,“ trvala na svém Reva. „V podstatě se dneska ráno, kdy ho odváděli, přiznal.“ „Ty tomu nerozumíš –“ vykřikla Pam. „A včera ráno jsem ho viděla, jak se s Mitchem pere,“ přerušila ji Reva. „Viděla jsem ho, Pam. Chtěl Mitche zabít. Váţně. A pak odpoledne někoho poţádal, aby dělal Santa Clause místo něj, takţe se mohl vypařit.“ „Můţu ti to všechno vysvětlit,“ prohlásila Pam. „Támhle mám tátovo auto.“ Ukázala na mohutný vůz u chodníku. „Revo, prosím tě. Sednem si dovnitř, aspoň utečeme z tý zimy. Dej mi šanci, ať ti to můţu vysvětlit.“ „Dobře,“ souhlasila Reva. Šla za Pam k velkému starému automobilu a sedla si na sedadlo pro spolujezdce. Bylo to tu cítit 134
zatuchlinou. „Já vím, proč se Foxy rval s Mitchem,“ řekla Pam, kdyţ vklouzla za volant. Spustila dřív, neţ zabouchla dvířka. „Byla to moje chyba.“ „Tvoje chyba?“ „Foxy věděl, ţe mě Mitch vydírá,“ líčila Pam. „A kvůli tomu se s ním popral.“ Revina ústa se zformovala do překvapeného O. „Ech? Mitch? Tebe vydíral? Ale jdi, Pam. Proč?“ Pam se zarazila. Chvíli seděla s hlavou poloţenou na volantu, pak se zase narovnala. „To je dlouhá historie, Revo. Určitě to vyjde najevo. Ale aţ později. Teď chci mluvit o Foxym – tedy o Robbovi,“ Reva se dívala na Pam s podezřením. Co to můţe být, o čem mi chce povědět? Přemýšlela. Proč by ji Mitch vydíral? „Tak proč dělal Santa Clause místo Robba někdo jinej?“ zeptala se. „To bylo úplně nevinný, váţně,“ vzdychla Pam. „Na hodinu ho zastoupil jeho kamarád, aby se mohl se mnou vidět.“ „S tebou?“ „Robb a já uţ spolu chodíme asi šest měsíců. Věděl, ţe jsem celá pryč kvůli… tý záleţitosti. Tak zmizel, aby se se mnou mohl sejít. Prostě, abychom byli spolu.“ Reva poznala, ţe Pam mluví pravdu. Ale pořád tu bylo pár nevysvětlených věcí. „Co to říkal, kdyţ ho policie odváděla, Pam?“ chtěla vědět Reva. „Co tím myslel, ţe mi to chtěl jen oplatit?“ „Foxy mi řekl, ţe dělal ošklivý věci, aby tě vyděsil. Takový krutý ţertíky. Říkal, ţe ti dal jehlu do rtěnky a posílal ti balíčky. Skleničku od kolínský. Figurínu v bedně. Povídala jsem mu, ţe je to hloupý. Ale on byl tak naštvanej, kvůli tomu, jak ses ke mně chovala, jak jsi na mě byla zlá. A jak jsi to na něj zahrála s tím místem Santa Clause a zesměšnila ho přede všemi.“ Reva se vyhnula Paulinu pohledu. „Ale to bylo všechno, co udělal,“ pokračovala Pam. „Musíš mi věřil. Mitche nezabil. Vím, ţe to neudělal. Vím, ţe to nemohl udělat.“ Reva uviděla, ţe Pam má v očích slzy, a ke svému úţasu zjistila, 135
ţe ona také. „Mělas právo se na mě zlobit,“ šeptla. „Robb taky. A nejspíš… asi spousta lidí.“ A pak v záplavě vřelého citu se Reva naklonila k Pam, obejmula ji oběma rukama a na chvíli ji k sobě přitiskla. „Je mi to hrozně líto, Pam. Váţně. Je mi to moc líto,“ vypravila ze sebe. Bzučící, šedé obrazovky ho ozářily, takţe vypadal neskutečně, jako podivný televizní výtvor. Revu oslnila šedá zář. Trvalo jí dlouhou chvíli, neţ ho poznala. „Pan Wakely!“ vykřikla a pak překvapeně vyhrkla. „Vy uţ tady přece nepracujete!“ „Mám tu ještě nějakou nedodělanou práci,“ vypadlo z něj. Pak Reva uviděla v jeho ruce pistoli.
136
XXVIII. Sbor zpívající Tichou noc z reproduktorů zesílil. Reva s otevřenou pusou těkala očima z pistole na páně Wakelyho obličej v šedé záři monitorů. Udělal krok směrem k ní. Pak další. Vrátila se mu přirozená barva. Reva si všimla, ţe má rudé oči a skelný pohled. Viděla červené cévky na jeho baňatém nose. „Maywood mi slíbil, ţe s tím nebudou ţádný problémy,“ řekl a oči mu klouzaly sem a tam. Je opilý, uvědomila si Reva a vytřeštěně zírala na pistoli, kterou svíral v ruce. Opilý a nebezpečný. „Maywood mi to slíbil,“ opakoval. Asi chce vysvětlit Revě, proč tu je. „Jen klid, pane Wakely,“ řekla s rukama nad hlavou. „Jen se uklidněte, ano? Určitě to bude všechno v pořádku.“ Srdce jí tlouklo tak hlasitě, ţe stěţí slyšela vlastního slova. „Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nebude to v pořádku. Zvorali jsme to. Úplně jsme to zvorali.“ Vyslovoval tak špatně, ţe mu Reva stěţí rozuměla. „O čem to mluvíte?“ zeptala se ztuhlá strachem. „O tom vloupání. Maywood. Ten to naplánoval. Říkal, ţe nebudou ţádný potíţe.“ Udělal krok dozadu, poloţil ruku na monitor a opřel se o něj. „Vy myslíte tu loupeţ tady v obchodním domě?“ zeptala se Reva. Přikývl, jeho lysá hlava šedě zasvítila v té zvláštní záři. „Maywood říkal, ţe nějaký tři děcka mají v plánu vykrást obchoďák. 137
Říkal, ţe ty tři děcka by odvedly pozornost. Jasný? Zaměstnají druhého hlídače. Já a Maywood výběrem spodní sejf a ty tři o tom nebudou mít ani páru.“ Odmlčel se, jako by vzpomínal, jak to bylo dál. Pak pokračoval s rudýma očima upřenýma na Revu. „Sbalili jsme prachy. To byl dobrý plán. Šlo to hladce. Jenţe já vyšel z tý zadní kanceláře a vidím, ţe jedno z těch děcek je moje.“ Potřásl smutně hlavou. „Byl to Mickey. Můj vlastní kluk. Neměl jsem o tom ani tušení.“ Jeho oči se vpalovaly do jejích, ţalující, zoufalé. „Maywood mi vůbec neřekl, ţe Mickey je jeden z nich. Nevěděl jsem, ţe tam Mickey je. On nevěděl, ţe jsem tam já. A pak…“ Podíval se jinam a volnou rukou si mnul bradu. „A pak co?“ zeptala se Reva a zkoumala, kudy by mohla bezpečně zmizet. „Pak… jsem uviděl toho hlídače. Eda Javorse. Vytáhnul bouchačku. Chtěl zastřelit Mickeyho. Co jsem mohl dělat? Jsem otec, ţe jo? Nemohl jsem tam jen tak stát a nechat ho, aby mi zastřelil syna; Mého jediného syna. Tak jsem – zazmatkoval. Vystřelil jsem na Eda. Nechtěl jsem ho zabít. Ale nemoh jsem ho nechat zastřelit Mickeyho.“ Znovu se odmlčel. Ztracen v myšlenkách se opíral o monitor. Reproduktorem se nesla dál sborem jemně a velebně zpívaná Tichá noc. „Mitche jste taky zabil?“ vypadla z Revy další otázka. Pan Wakely přikývl. „Musel jsem,“ řekl a snaţil se zaostřit pohled. „Věděl jsem, co dělal. Zaslechl jsem to. Vydíral mého kluka. Ten Mitch byl tehdy v noci při loupeţi tady. Vrátil se sem pro něco, co si tu zapomněl. Viděl Mickeyho a ty dva další, jak odsud utíkají. A tak je začal vydírat. Jinak, ţe je udá. To jsem přece nemohl připustit. Nemohl jsem dopustit, aby se Mickey dostal do maléru za něco, co jsem udělal já.“ „Ale proč jste poslal Mitchovo tělo mně?“ ptala se Reva s pohledem upřeným na pistoli, kterou na ni stále mířil. „Hu?“ zamrkal, jako by mu to pomohlo porozumět otázce. „Poslal tobě? To ne. Našel jsem velkou krabici s mašlí. První, která byla po 138
ruce. Tak jsem tam dal to tělo a nechal ji za pultem,“ řekl jí. Krabice, kde byla ta figurína, uvědomila si Reva. Bylo na ní pořád její jméno, a tak jí ji prostě znovu doručili. Pan Wakely na ni zašilhal. „A teď jsem tady. Vrátil jsem se, abych tu dodělal svou práci, víš. Chci dostat zaplaceno, jasný? Ze sejfu v kanceláři tvého táty.“ Máchl pistolí tím směrem. „Je to špatný,“ prohlásil a napřímil se. Teď se zdálo, ţe pohled jeho očí je ostrý, jasný a chladný. Zvedl pistoli. „Nemám na vybranou.“ „Ne!“ zaječela Reva a obrátila se, aby utekla. Cítila v nohách obrovskou tíhu, jako by kaţdá váţila tisíc liber. Přinutila se však vyrazit kupředu. Běţela sehnutá, s celým tělem napjatým, jak čekala, ţe bude střílet. Rozběhl se za ní s přichystanou pistolí. Slyšela, jak těţce oddechuje, slyšela, jak jeho boty dupou po tlustém koberci. Co budu dělat? Kam poběţím? Horečně uvaţovala, jak uháněla kolem prázdných kanceláří. Kdybych se tak dostala k výtahu – Ne. To je moc riskantní. Tak kam tedy? Kdyby se tak mohla dostat zpátky do otcovy kanceláře, mohla by se tam zamknout a zavolat pro pomoc. Ano, to je ono. Ale jak se dostane kolem něj zpátky? Není čas o tom přemýšlet. Není čas si to naplánovat. Musí to prostě udělat; Doběhla do společenské místnosti, oběhla pohovku, zhluboka se nadechla a vyrazila přímo k němu. Překvapením otevřel ústa. Nestřílej. Nestřílej. Nestřílej. Proletěla kolem něj plnou rychlostí. Chvilku jí trvalo, neţ si uvědomila, ţe ten předmět, který jí zasvištěl kolem ucha, byla kulka. „Ach!“ vykřikla hrůzou. Následovala další exploze, tentokrát hlasitější a děsivější, protoţe uţ věděla, co to je. A další kulka proletěla kolem a zaryla se do zdi 139
přímo před ní. Reva ztuhla. Otcova kancelář byla aţ uprostřed chodby. Nedokáţu předběhnout kulku, říkala si. A pak se její myšlenky jakoby přetavily do jasných barev, nesouvislých slov a hlasitého nepřetrţitého zvonění v uších. Ta panika vypudila všechno ostatní. Začala couvat k balkónu nad prodejním prostorem. Zády narazila na zábradlí. Vlastně vůbec nevěděla, kde je. Nevěděla, proč se zastavila, proč tam stojí, co dělá. S úšklebkem na tváři a s kouřící pistolí v ruce se na ni Wakely vrhl.
140
XXIX. Uţ
mě má, blesklo Revě hlavou, jak se mačkala zády na nízké, chromované zábradlí balkónu. Pohlédla dolů na hlavní poschodí o pět podlaţí níţ a přemohla ji závrať. S napřaţenýma rukama po ní chňapl, aby to s ní skoncoval. Zavřela oči a uhnula. Wakely proplachtil kolem ní a přepadl přes balkón. Slyšela, jak při pádu řve. Pak slyšela řinkot skla, slabý výkřik a tvrdý úder. A nakonec hrůzostrašný poslední skřek s následným elektrickým prsk – prsk – prsk a zahřměním, které otřáslo zdmi. Reva nakoukla dolů do prvního patra. Vykřikla a zakryla si tvář rukama. Dole totiţ spatřila Wakelyho s pohledem plným děsu v otevřených nehybných očích. Jeho tělo sebou házelo uprostřed oslepujících červených a ţlutých elektrických výbojů. To je vánoční strom, uvědomila si Reva se zakrytým obličejem, kdyţ se odvracela od toho hrůzostrašného výjevu. Wakely dopadl na strom a ten zkratoval. Revě se udělalo zle. Uslyšela posledních pár prsknutí podobných výstřelům z automatické pistole a pak výboje zhasly. „Och,“ slabě zasténala. A vtom ji někdo obejmul. Čísi silné paţe ji drţely v konejšivém objetí. „Hanku!“ „Byl jsem dole a připevňoval jsem tam videokameru,“ řekl a 141
mírně a objal ji. „Všechno jsem viděl na monitoru v suterénu. Je to všechno na kazetě. Wakelyho přiznání, všechno.“ Zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se mu zmámeně do očí. „Och? Jak to?“ „Říkal jsem ti, ţe jsem elektronický génius,“ prohlásil. „Snaţil jsem se sem dostat, abych ti pomohl. Promiň, ţe jsem nepřišel dřív.“ „Aspoň, ţe jsi tady teď,“ špitla Reva. A pak mu omdlela v náručí.
142
XXX. Reva seděla mezi Hankem a Robbem na dlouhé dřevěné lavičce. Krčili se k sobě, zachumlaní v kabátech se zvednutými límci a mţourali v ostrém světle lampy nad sebou. Po mramorové podlaze duněly kroky a čas od času se otevřely dveře a vyběhl z nich policista. Reva a dva hoši seděli před výslechovou místností na shadysideské policii uţ asi hodinu. Civěli do vykachlíkované zdi, moc nemluvili a nervózně čekali, aţ vyjde Pam. „Jaký je to vevnitř?“ zeptal se Hank Robba a ukázal na vysoké dvojité dveře, které vedly dovnitř. „Není to špatný,“ odvětil Robb roztřeseně. „Je tam tepleji neţ tady venku.“ „I na severním pólu je tepleji neţ tady,“ prohlásila Reva a přitulila se k rukávu Hankova kabátu. „Tam vzadu je řada malých místností,“ řekl Robb. „V kaţdý jsou ţidle, stůl a pár věcí. To je všechno.“ „A průhledný zrcadlo, co?“ zeptal se Hank. „Takţe tě můţou tajně pozorovat.“ Robb se ušklíbl. „To si nemyslím. Neviděl jsem vůbec ţádný zrcadla.“ „Jak dlouho jsi tam byl?“ chtěla vědět Reva a s napětím pohlédla ke dveřím. Pak se koukla na hodinky. „Asi hodinu. Moţná o něco déle,“ odpověděl Robb. „Měl jsem strach. Ale věděl jsem, ţe jsem nic špatnýho neprovedl.“ Začervenal se. „Kromě těch ošklivejch kousků, co jsem udělal tobě.“ „Zaslouţila jsem si to,“ špitla Reva mírně a usmála se. „Mimo to, 143
já si najdu způsob, jak ti to oplatit. Teď je řada na mně.“ Robb zneklidněl. „Děláš si legraci – ţe jo?“ Reva lišácky pokývala hlavou. „Moţná.“ Chvíli seděli v tichosti, oči nespustili z dvojitých dveří s přáním, aby se uţ konečně otevřely. Reva stiskla Hankovu ruku. „Co myslíš, ţe se s Pam můţe stát?“ Hank pokrčil rameny. Dveře se otevřely. Pam vyšla ven bledá a vyčerpaná, společně se zachmuřenými rodiči. Trochu pookřála, kdyţ uviděla, ţe na ni čeká Reva a oba hoši. Pam s rodiči se k nim blíţila a jejich kroky v čekárně s vysokým stropem hlasitě duněly. Všichni tři vyskočili na nohy. „Pam, co se děje?“ zeptala se Reva a pospíchala k ní. Pam pokrčila rameny a ohlédla se na maminku a tátu. „Půjdu k výslechu,“ řekla. „Zatím mám domácí vězení.“ „Vězení?“ vydechla Reva. „To zní hrozně.“ „Pam bude v pořádku,“ prohlásil otec příkře. „Předtím nikdy nic neprovedla,“ dodala její matka. „Takţe bude obviněna jen z přestupku.“ „A co Mickey a Clay?“ ptal se Robb. „Nevím,“ odpověděla Pam a smutně zavrtěla hlavou. „Mickey bude mít výslech aţ po otcově pohřbu. Teď je u tety. Clay jde k výslechu příští týden.“ Všichni společně vyšli ze dveří a sestupovali po schodech. Začalo drobně sněţit. Malé mokré vločky šimraly Revu na nose a hladily ji po tvářích. Všude uţ bylo bílo. Rozhlíţela se po měsíci, ale ten byl schovaný za mraky. Drţela Hanka za ruku. Pohlédla na Pam, která šla vedle ní z druhé strany. Pam se na ni usmála. Reva se zastavila, odvrátila se od Hanka a na dlouhou chvíli sevřela Pam v náručí. Je mi uvnitř tak teplo, pomyslela si Reva, tak lehce, jako by na mně roztála ledová slupka. Kdybych nebyla tak chladná, tak uzavřená a nenávistná, moţná, ţe by se nic z toho nestalo. To je ale škoda, ţe se musely odehrát takové hrozné věci, neţ jsem zase našla opravdový cit, říkala si Reva. Nyní cítila smutek a zároveň úlevu nad tím, ţe uţ to všechno skončilo. 144
Teď jsou moje pocity opravdové, pomyslela si. Cítím vřelost i smutek. V duchu si udělala novoroční předsevzetí, ţe uţ se nikdy znovu o tyhle pocity nepřipraví. Pak přitulená k Hankovi kráčela dál s ostatními tichou nocí s poletujícími sněhovými vločkami.
145
R. L. Stine
MLČENÍ NOCI Z anglického originálu Silent Night, vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1991, přeloţila Romana Sonková Obálku navrhl Oldřich Pošmurný, grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99 Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit v edici Buldok jako svou 65. publikaci, Praha 1993 Odpovědný redaktor Josef Novák Vytiskl Tisk, s. p., Brno 1. vydání
ISBN 80-85279-94-0
146
147
