PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Právo a finance Katedra obchodního práva

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

ÚVĚROVÁ SMLOUVA ONDŘEJ SÝKORA 2010/2011

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Úvěrová smlouva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

2

OBSAH 1 ÚVOD ..................................................................................................................................... 6 2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ.................................................................................. 7 2. 1 ÚVĚR ................................................................................................................................ 7 2. 2 PŮJČKA ............................................................................................................................. 7 2. 3 ROZDÍL MEZI PŮJČKOU A ÚVĚREM .................................................................................... 8 2. 4 SMLOUVA O ÚVĚRU .......................................................................................................... 9 2. 5 SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU .......................................................................... 10 2. 6 ÚROK .............................................................................................................................. 11 2. 7 ÚPLATA ZA POSKYTNUTÍ ÚVĚRU ..................................................................................... 12 2. 8 ROČNÍ PROCENTNÍ SAZBA NÁKLADŮ ............................................................................... 12 2. 9 SPOTŘEBITEL .................................................................................................................. 13 2. 10 LEASING ....................................................................................................................... 13 3 UNIJNÍ ÚPRAVA ............................................................................................................... 16 3. 1 SMĚRNICE 87/102/EHS ................................................................................................. 16 3. 2 SMĚRNICE 2008/48/ES ................................................................................................... 16 4 ANALÝZA NĚKTERÝCH USTANOVENÍ ZÁKONA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU .................................................................................................................................... 17 4. 1 INFORMAČNÍ POVINNOSTI A DŮSLEDKY JEJICH PORUŠENÍ ............................................... 17 4.1.1 Předsmluvní informační povinnosti ........................................................................ 17 4.1.2 Informační povinnost v samotné smlouvě ............................................................... 18 4.1.3 Informační povinnost po dobu trvání spotřebitelského úvěru ................................. 18 4.1.4 Důsledky porušení informačních povinností ........................................................... 18 4. 2 POSKYTNUTÍ NÁVRHU SMLOUVY .................................................................................... 19 5 ČÁSTI SMLOUVY O ÚVĚRU .......................................................................................... 21 5. 1 FORMA............................................................................................................................ 21 5. 2 OBLIGATORNÍ ČÁSTI SMLOUVY O ÚVĚRU ........................................................................ 22 5. 3 FAKULTATIVNÍ ČÁSTI SMLOUVY ..................................................................................... 23 5. 4 TRESTNĚPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST ..................................................................................... 24 6 SUBJEKTY SMLOUVY O ÚVĚRU A SMLOUVY O SPOT. ÚVĚRU ........................ 26 6. 1 POSKYTOVATEL ÚVĚRU .................................................................................................. 27 6. 2 POVINNOSTI POSKYTOVATELE ÚVĚRU ............................................................................ 29 6. 3 PŘÍJEMCE ÚVĚRU ............................................................................................................ 29 7 ZÁNIK SMLOUVY O ÚVĚRU ......................................................................................... 31 7. 1 ODSTOUPENÍ OD SMLOUVY ............................................................................................. 31 7. 2 VÝPOVĚĎ SPOTŘEBITELSKÉHO ÚVĚRU ............................................................................ 31 7. 3 SPLNĚNÍ .......................................................................................................................... 32 7. 4 ZÁNIK SUBJEKTU ............................................................................................................ 32 8 ZÁVĚR ................................................................................................................................. 33 9 RESUMÉ .............................................................................................................................. 34 10 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY ...................................................................... 35 10. 1 LITERATURA ................................................................................................................. 35

3

10. 2 PRÁVNÍ PŘEDPISY ......................................................................................................... 36 10. 3 JUDIKATURA ................................................................................................................. 36 10. 4 ON-LINE ZDROJE ........................................................................................................... 37

4

SEZNAM ZKRATEK ObčZ

Občanský zákoník, v platném znění

ObchZ

Obchodní zákoník, v platném znění

ZoB

Zákon o bankách, v platném znění

ŢivZ

Ţivnostenský zákon, v platném znění

SpotÚv

Zákon o spotřebitelském úvěru, v platném znění

RPSN

roční procentní sazba nákladů

5

1 ÚVOD Ve své bakalářské práci se budu zabývat smlouvou o úvěru a průřezově pak smlouvou o spotřebitelském úvěru. Budu srovnávat všeobecnou úpravu smlouvy o úvěru v obchodním zákoníku1 s úpravou spotřebitelského úvěru v zákoně o spotřebitelském úvěru2. Vymezím a rozvinu, které subjekty mohou přijímat a poskytovat spotřebitelský úvěr v komparaci se subjekty smlouvy o úvěru podle ObchZ. Tomuto výkladu bude předcházet přesné vymezení pojmu „úvěr“, včetně jeho srovnání s pojmem půjčka podle ObčZ a ekonomický a právní náhled na tyto pojmy. Srovnám rovněţ finanční a operativní leasing. Zaměřím se rovněţ na vhodnost uţívání některých ustálených pojmů de lege ferenda. Ve třetí kapitole se budu věnovat unijnímu právu a jeho vlivu na českou právní úpravu v oblasti spotřebitelských úvěrů. Budu se věnovat převáţně směrnici 2008/48/ES, na základě které byl přijat SpotÚv. Neopomenu zmínit i předchozí komunitární úpravu v podobě směrnice 87/102/EHS a jejich změn. V následující kapitole provedu analýzu některých zajímavých ustanovení SpotÚv. Zejména se budu věnovat informační povinnosti poskytovatele, poţadavkům na reklamu na spotřebitelský úvěr a některým záleţitostem týkajících se samotné smlouvy. V závěru práce se budu krátce zabývat i zánikem úvěru. Jako cíl jsem si stanovil vymezit rozdíly mezi úvěrem podle ObchZ a spotřebitelským úvěrem podle SpotÚv. Hlavní rozdíly spočívají nejen v subjektech, ale zejména v míře povinností poskytovatele vůči příjemci úvěru. Věřitel (poskytovatel úvěru) je vázán ve vztahu k spotřebiteli přísnějšími povinnostmi, zejména informačními, oproti vztahu k dluţníkovi podle úvěru dle ObchZ. Své argumenty budu opírat nejen o výklad platné právní úpravy, ale i o judikaturu a odbornou literaturu. V práci budu pouţívat normativní a komparativní metodu práce. SpotÚv reguluje jak vztahy věřitele, tak i zprostředkovatele vůči spotřebiteli. V této práci však nebudu pro zjednodušení řešit regulaci zprostředkovatele.

1 2

Zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ObchZ“. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dále jen „SpotÚv“.

6

2 DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ V praxi

často

dochází

k záměnám

klíčových

pojmů,

nejčastěji

úvěru

s půjčkou.

Z ekonomického hlediska můţe pojem „půjčka“ v sobě zahrnovat i „úvěr“, ale z právního hlediska je nutné tyto pojmy striktně rozlišovat. „Úvěr“3 de lege lata v ţádném případě není podmnoţinou pojmu půjčka. Půjčka je institutem občanského zákoníku, úvěr je samostatně upraven v §§ 497-507 obchodního zákoníku nebo jako spotřebitelský úvěr ve SpotÚv. Definici základních pojmů by sice šlo zahrnout přímo do výkladu, nicméně mám za to, ţe pro názornost a lepší orientaci je na to lepší vyčlenit samostatnou kapitolu. 2. 1 Úvěr Jak jiţ bylo výše uvedeno, pojem úvěr uţívá jak SpotÚv, tak ObchZ, ale i ZoB. Pojem úvěr ale není v ObchZ definován. Za úvěr nemůţeme povaţovat tzv. odloţenou splatnost faktury, neboť zpravidla není sjednán úrok. K tomu blíţe Marek: „Za úvěr v nadepsaném smyslu nepovažujeme časový rozdíl mezi plněním závazku (například převzetí zboží kupujícím), eventuálně přijetím vyúčtování - faktury a zaplacením. Pro tento časový rozdíl se používá pojmu obchodní úvěr. Přestože v současné době obchodní úvěr - s delší dobou jeho poskytnutí - zásadně u nás nebývá sjednán, fakticky k němu v řadě případů dochází.“4 SpotÚv zavádí legislativní zkratku „spotřebitelský úvěr“. Podle § 1 SpotÚv se za spotřebitelský úvěr povařují některá práva a povinnosti související s odloţenou platbou, půjčkou, úvěrem nebo jinou obdobnou finanční sluţbou poskytovanou nebo přislíbenou spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Pro účely ZoB se úvěrem rozumí jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněţní prostředky5. Tímto se pod úvěr pro účely ZoB podřazuje „úvěr“ podle ObchZ, „spotřebitelský úvěr“ podle SpotÚv, ale i „půjčka“ podle ObčZ. 2. 2 Půjčka Půjčka je institut občanského práva. Předmětem půjčky jsou věci druhově určené, tedy volně zastupitelné.6 Nejčastěji jsou předmětem půjčky peníze, můţe to být ale i libovolná jiná věc určená podle druhu. Smlouva o půjčce na rozdíl od smlouvy o úvěru vzniká aţ samotným předáním předmětu půjčky, je to tedy tzv. smlouva reálná. 3

Úvěr dle SpotÚv nebo ObchZ. MAREK, K. Pojem úvěru a zásady úvěrování. Právní rádce [online]. [citováno 28. června 2011]. Dostupné z: < http://pravniradce.ihned.cz/c1-19618780-pojem-uveru-a-zasady-uverovani>. 5 § 1 odst. 2 ZoB. 6 § 657 ObčZ. 4

7

Pro platné uzavření smlouvy o půjčce není třeba stanovit úrok. Můţeme se tedy setkat s bezúročnou půjčkou. Na dalších řádcích zodpovím na otázku, zda-li můţe banka poskytovat i peněţité půjčky podle ObčZ. Banky často nabízejí bankovní produkt označený jako „půjčka na cokoliv“.7 Na základě takto formulované nabídky můţe být z právního hlediska očividné, ţe banka nabízí sjednání půjčky, tedy půjčky podle ObčZ, nicméně se pod takto označený produkt můţe z ekonomického hlediska podřadit i smlouva o úvěru podle ObchZ či SpotÚv – velmi tedy záleţí na dalším jednáni banky s klientem a zvolení vhodného produktu, který odpovídá potřebám klienta. Zásadní rozdíl mezi půjčkou a úvěrem je jiţ v samotné době vzniku toho či onoho závazku. Závazek plynoucí ze smlouvy o půjčce vzniká aţ samotným plněním, předáním věci, je to tedy reálný kontrakt, zatímco závazek plynoucí ze smlouvy o úvěru vzniká jiţ samotným uzavřením smlouvy, je to tedy konsenzuální kontrakt. U půjčky není „poskytovatel“ půjčky vůči „příjemci“ půjčky před samotným předáním věci nikterak závazkově vázán. Pokud ekonom řekne „půjčka“, právník musí pochopit, ţe ekonom pouţívá ekonomickou terminologii, nikoli právní, a pod půjčku zahrnuje jak půjčku podle ObčZ, tak i úvěr podle ObchZ, případně spotřebitelský úvěr. ZoB navíc v § 1 odst. 2 konstatuje, ţe pro potřeby ZoB se úvěrem rozumí v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněţní prostředky a tím pod pojem „úvěr“ pro účely ZoB podřazuje i půjčku podle ObčZ, i spotřebitelský úvěr podle SpotÚv. Bankovní licence se tedy vztahuje i na poskytování půjček. 2. 3 Rozdíl mezi půjčkou a úvěrem Nyní se dostáváme k samotnému rozlišení těchto pojmů. Z definice úvěru plyne, ţe jeho předmětem jsou pouze peníze. Od tohoto se nelze odchýlit. Pytel mouky jednoduše nemůţe být předmětem úvěru. Faktem, ţe předmětem úvěru mohou být pouze peníze, si pro smysluplné srovnání institutu půjčky a úvěru musíme půjčku úzce vymezit pouze na situaci, kdy předmětem půjčky jsou peníze. Zákon zároveň nezakazuje si ve smlouvě o půjčce sjednat úrok. První klíčová diferenciace je tedy v tom, ţe u smlouvy o úvěru jde z hlediska předmětu smlouvy (peníze) a závazku zaplatit úrok o podstatné části smlouvy o úvěru, bez nichţ by byla smlouva absolutně neplatná, popř. by se jednalo o jinou smlouvu. Na druhou stranu předmětem smlouvy o půjčce mohou být mimo jiné i peníze a moţnost sjednání úroku 7

Např. ČSOB Půjčka na cokoliv [online]. [citováno 4. května 2011]. .

8

Dostupné

z:

je pouze fakultativní, tedy je plně na vůli stran, zda si úrok sjednají či nikoli. Absence úroku u smlouvy o půjčce nezakládá její neplatnost. Druhá klíčová diferenciace se týká samotného okamţiku vzniku smlouvy. Smlouva o úvěru vzniká v okamţiku uzavření smlouvy o úvěru a poskytovatel úvěru je do doby poskytnutí předmětných peněz dluţníkem příjemce úvěru. Jakmile však peníze poskytne, stává se z něj věřitel a z příjemce peněz dluţník. Smlouva o půjčce je tzv. smlouva reálná a vzniká aţ samotným plněním, tedy dostáním se předmětu půjčky do sféry příjemce půjčky. Do doby, neţ poskytovatel půjčky skutečně poskytne příjemci půjčky předmětné peníze půjčky, není příjemcův dluţník, tak jak by to bylo v případě smlouvy o úvěru. 2. 4 Smlouva o úvěru „Smlouva o úvěru“ je legální pojem. Smlouva o úvěru je typový (absolutní) obchod, protoţe je zahrnuta do § 261 odst. 3 ObchZ, který říká, ţe obchodním zákoníkem se smlouva o úvěru řídí bez ohledu na povahu účastníků. Smlouva o úvěru je výsostný institut obchodního práva, který upravuje vztahy mezi podnikateli, případně osobami, které si zvolí postup podle ObchZ. Předmětem úvěru mohou být pouze peníze a nic jiného. Pojmem peníze se rozumí druhově zastupitelný prostředek směny, ať jiţ v hmatatelné či elektronické podobě8. Právní úpravu smlouvy o úvěru musíme hledat v §§ 497-507 ObchZ. Je vhodné si vymezit, která ustanovení smlouvy o úvěru podle ObchZ jsou kogentní. Kogentní je jiţ samotný § 497 ObchZ, který smlouvu o úvěru definuje a § 499 týkající se moţnosti sjednání úplaty za poskytnutí úvěru. Sjednat si úplatu za poskytování úvěrů mohou jen věřitelé (poskytovatelé) pouze za předpokladu, ţe poskytování úvěrů je předmětem jejich podnikání. Ostatní ustanovení o smlouvě o úvěru podle ObchZ jsou dispozitivní, proto je velmi důleţité, co si strany sjednají ve smlouvě. Zásada smluvní volnosti se zde uplatňuje ve značné míře. Často jsou dispozitivní ustanovení z velké části vyloučena např. všeobecnými obchodními, bankovními či úvěrovými podmínkami, na které smlouvy o úvěru často odkazují, coţ je plně v souladu s § 273 ObchZ. Je vhodné zmínit, ţe podle § 273 odst. 2 ObchZ mají ujednání v samotné smlouvě, která na obchodní podmínky odkazuje, přednost před obchodními podmínkami. Aby se jednalo o úvěr, je mj. nutné, aby byl dle § 497 ObchZ sjednán závazek věřitele zaplatit úroky. Pokud by byl sjednán závazek úrok zaplatit ale samotný úrok, (popř. způsob výpočtu úroku či odkaz na úvěrové, bankovní či jiné podmínky v souladu s § 273

8

Elektronické peníze jsou definovány blíţe v zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

9

ObchZ, ze kterých by byla výše úroku patrná) by sjednán nebyl, je dluţník podle § 502 ObchZ povinen platit obvyklé úroky poţadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dluţníka v době uzavření smlouvy. „Tento úrok se však nemusí zjišťovat jednoduchým způsobem a mohou být činěny pokusy o zpochybnění jeho výše.“9 A co kdyţ ve smlouvě o úvěru podle ObchZ nebude sjednán závazek dluţníka zaplatit úroky? Charakter smlouvy je určen jejím obsahem, nikoli názvem. Nabízí se tedy, ţe by smlouva o úvěru bez závazku zaplatit úroky mohla být inominátní smlouvou, čili nepojmenovaným smluvním typem, nebo by mohlo jít o špatně pojmenovanou smlouvu o půjčce (smlouva o půjčce podle ObčZ můţe být bezúročná). Dle mého názoru je pojem „smlouva o úvěru“ plně zaměnitelný s pojmem „úvěrová smlouva“. Podle judikatury10 je smlouva o úvěru podle ObchZ konsenzuální kontrakt, závazek dluţníka z ní vzniká, jakmile je uzavřena a nikoli aţ předáním předmětu smlouvy, jako je tomu u smlouvy o půjčce. 2. 5 Smlouva o spotřebitelském úvěru Smlouva o spotřebitelském úvěru je upravena ve SpotÚv. SpotÚv pouţívá frázi „smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“11. Pro účely této práce budu pro lepší názornost a zjednodušení označovat tuto smlouvu podle SpotÚv jako „smlouvu o spotřebitelském úvěru“. Všeobecně si myslím, ţe by i v zákoně bylo vhodnější uţívat frázi „smlouva o spotřebitelském úvěru“. Vhodnost fráze „smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“ rovněţ zpochybňuje Vacek12, a to z důvodu orientace ve SpotÚv. Smlouvu o spotřebitelském úvěru je moţné sjednat pouze mezi spotřebitelem, tak jak jej vymezuje SpotÚv13, a věřitelem, popř. zprostředkovatelem, tak jak je vymezuje SpotÚv14. Podle mého názoru není ovšem vyloučeno,

aby

si

nepodnikající

fyzická

osoba

(spotřebitel),

výslovně

dohodla

s poskytovatelem15, ţe se jejich závazkový smluvní vztah (smlouva o spotřebitelském úvěru) bude řídit v některých svých částech ObchZ; působnost SpotÚv se všemi svými kogentními ustanoveními ovšem vyloučit nelze, strany si pouze mohou sjednat něco „navíc“, nad rámec aplikovatelnosti SpotÚv. Musíme mít však stále na paměti ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, 9

MAREK, K. Smlouva úvěrová (obecné otázky, úplata, úroky, úroky při nesplacení částky). In Weissová T., Janáč V. (eds). Aktuálne otázky obchodného práva. Bratislava : SAP, 2008. s. 108.s 10 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010, sp. zn. 33 Cdo 4610/2008. 11 Např. § 2 písm. e) SpotÚv nebo § 3 písm. m) SpotÚv. 12 VACEK, L. Reţim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence. 2010, roč. XIX, č. 7/2010, s. 40. 13 § 3 písm. a) SpotÚv. 14 § 3 písm. b) a c) SpotÚv. 15 poskytovatelem se pro účely této práce pro zjednodušení rozumí osoby uvedené v § 3 písm. b) a c) SpotÚv.

10

které chrání smluvní stranu, která není podnikatelem. Podle citovaného ustanovení je „ustanovení směřující k ochraně spotřebitele však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.“ Za zajímavé povaţuji, ţe „spotřebitelský úvěr“ není právní pojem de lege lata, čili není nikde definován. Není zvláštním smluvním typem soukromého práva. V předchozí právní úpravě16 byl definován v § 2 odst. 1. SpotÚv se nevztahuje podle § 2 odst. 1 na odloţenou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční sluţbu dále specifikovanou v tomtéţ zákoně pod písmeny a-k. Soudy se často potýkají s tím, co nepodřadit pod spotřebitelský úvěr. Hypoteční úvěry rovněţ nespadají pod spotřebitelské úvěry, i kdyţ je příjemcem hypotečního úvěru spotřebitel, ale upravuje je zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech. Předešlá právní úprava z roku 2001 o spotřebitelském úvěru jiţ počítala se vstupem ČR do EU v roce 2004. Aktuální právní úprava zohledňuje směrnici Evropského parlamentu a Rady z roku 200817, jejímţ cílem mimo jiné bylo, „aby občané EU mohli požádat o spotřebitelský úvěr v jakékoli členské zemi EU a zároveň zajistit, aby spotřebitelé byli chráněni proti nekalým praktikám poskytovatelů úvěru.“18 2. 6 Úrok Úrok je nedílnou součástí úvěru. Závazek dluţníka (příjemce úvěru) úrok splatit je podstatnou částí smlouvy o úvěru. Pokud by závazek úrok zaplatit ve smlouvě o úvěru nebyl sjednán, tak to zpravidla bude jiná smlouva. Smlouva o úvěru, ani smlouva o spotřebitelském úvěru, nemůţe být bezúročná, na rozdíl od smlouvy o půjčce, která bezúročná být můţe. Velmi zjednodušeně je úrok cena (odměna) za to, ţe věřitel (poskytovatel) poskytne dluţníkovi (příjemci úvěru) peníze. Povinnost stanovit výši úroku ve smlouvě není podstatnou částí smlouvy o úvěru, v samotné smlouvě tedy být sjednán nemusí, musí tam však být sjednán závazek příjemce (dluţníka) úrok zaplatit. K určení úroku se přistupuje podle § 502 ObchZ. Pokud se tedy strany dohodnou, ţe nesjednají výši úroku, ale závazek splatit úrok tam je, je výše úroku výše obvyklá. Úrok je dluţník povinen platit aţ od doby samotného poskytnutí peněţních prostředků poskytovatelem, ne dříve. Toto ovšem platí podpůrně, tedy

16

Zákon č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. 18 PLÍVA, S., ELEK, Š., LIŠKA, P., MAREK, K. Bankovní obchody. Praha : ASPI, a. s., 2009. s. 91.

11

není-li stranami dohodnuto jinak. Úrok se u termínovaných úvěrů obvykle skládá z referenční sazby a z marţe banky.19 Co kdyţ si ale v extrémním případě strany dohodnou výši úroku, která ovšem nebude vyjádřena v penězích, ale např. v podobě jistého hmotného, nebo klidně i nehmotného statku. Pro ilustraci se strany například dohodnou, ţe dluţník bude místo úroku věřiteli pravidelně odvádět část úrody, řekněme kaţdý měsíc 10kg brambor. Jedná se o smlouvu o úvěru, nebo o jakýsi inominát? Dle mého názoru se o smlouvu o úvěru podle ObchZ jednat nemůţe, neboť úrok ze své podstaty musí být vyjádřen procentuálně nebo zlomkem a odvozuje se od výše úvěrované částky. V tomto případě by se jednalo pravděpodobně o inominátní smlouvu, nebo o bezúročnou smlouvu o půjčce, v rámci níţ si strany dispozitivně dohodnou další závazek, a to, ţe dluţník bude pravidelně po dobu čerpání půjčky věřiteli odvádět např. sjednanou část úrody. 2. 7 Úplata za poskytnutí úvěru Je třeba rozlišovat úplatu za poskytnutí úvěru od úroku a od RPSN20. Všechny tyto instituty mají jinou funkci. Jak jiţ bylo výše definováno, úrok je „cena“ za poskytnuté peníze. Úplata za poskytnutí úvěru je cena za to, ţe věřitel peníze pro dluţníka obstará a ţe je pro něj má k dispozici, tedy za sjednání závazku.21 Úplata je jedním z mála kogentních ustanovení ObchZ22, a proto se od ní strany nesmí smluvně odchýlit. Znamená to tedy, ţe úplatu za sjednání úvěru můţe sjednat23 a přijmout pouze poskytovatel (věřitel), jehoţ předmětem podnikání je poskytování úvěrů. Výši zmiňuje Marek: „tato úplata bývá jednorázová nebo činí zpravidla 0,5–1 % ročně“24 2. 8 Roční procentní sazba nákladů RPSN je zkratka, která doslova znamená „Roční Procentní Sazba Nákladů“ na spotřebitelský úvěr. Je upravena v § 10 SpotÚv. Její sjednání je u spotřebitelských úvěrů povinné a ustanovení o její výši je podstatnou částí smlouvy o spotřebitelském úvěru.25 Ve smlouvě o

19

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 207. 20 Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr podle § 10 SpotÚv. 21 § 499 ObchZ. 22 § 263 ObchZ. 23 respektive si úplatu za sjednání úvěru smluvně můţe sjednat kdokoli, nicméně smlouva bude v této části neplatná. 24 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2007. s. 199. 25 Příloha č. 3 SpotÚv, písm. f).

12

spotřebitelském úvěru musí být uvedeny veškeré předpoklady pouţité pro výpočet RPSN a celkovou částku splatnou spotřebitelem. Sjednání, popř. uvedení RPSN není podstatnou částí obecné smlouvy o úvěru podle ObchZ. Výše RPSN se u spotřebitelských úvěrů vypočítává podle přílohy 5 SpotÚv. U úvěru podle ObchZ RPSN sjednána být nemusí. Navíc jak u úvěru podle ObchZ, tak i SpotÚv můţe být sjednána úplata za sjednání závazku.26 Úplata za sjednání závazku není a ani nemůţe být součástí výpočtu RPSN. 2. 9 Spotřebitel Spotřebitelem se pro účely SpotÚv rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.27 Splnění těchto předpokladů je nutnou podmínkou k tomu, aby byla uzavřena platná smlouva o spotřebitelském úvěru podle SpotÚv, která se sjednává výhradně mezi spotřebitelem a poskytovatelem (věřitelem), nebo zprostředkovatelem. Spotřebitel, jehoţ závazkové vztahy či jen jejich části by se řídily ObchZ, navíc poţívá zvláštní ochrany podle § 262 odst. 4 ObchZ. „Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.“28 2. 10 Leasing Podle současné právní úpravy se § 2 odst. 1 b) SpotÚv nevztahuje na odloţenou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční sluţbu sjednanou v podobě nájmu věci nebo leasingu, u nichţ není sjednáno právo nebo povinnost koupě předmětu smlouvy po uplynutí určité doby. Do zákona byl tedy oproti předchozí právní úpravě nově vloţen pojem leasingu jako nepojmenované smlouvy. To zřejmě z důvodu jiţ ustálené judikatury. Pokud tedy u leasingu půjde o převod vlastnického práva, bude tato leasingová smlouva podléhat reţimu SpotÚv. Leasing pak rozlišujeme na finanční a operativní. Z ekonomického hlediska je rozhodující především délka pronájmu. U finančního leasingu jde o pronájem dlouhodobý, u operativního leasingu jde o pronájem zpravidla krátkodobý. Z právního hlediska je ovšem mezi těmito dvěma druhy leasingu jiný zásadní rozdíl. 26

Podle § 499 ObchZ pouze pokud je poskytování úvěrů předmětem podnikání poskytovatele. Podle SpotÚv pak můţe být úplata za sjednání úvěru sjednána vţdy, neboť poskytovatelem spotřebitelského úvěru musí být vţdy podnikatel, jehoţ předmětem podnikání je poskytování úvěrů. 27 § 3 písm. a) SpotÚv. 28 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 203.

13

U finančního leasingu je leasingovaná věc ve vlastnictví pronajímatele, nicméně nájemce věc udrţuje a uţívá ji s vědomím, ţe po dohodnuté době a po splacení splátek můţe dojít k přechodu vlastnického práva předmětné věci z pronajímatele na nájemce. Pronajímatel tedy za jistých okolností převádí veškerá uţívací práva k předmětné věci na nájemce. Ve smlouvě o finačním leasingu pak zpravidla bývá i ujednání stanovující přechod rizik spojených s uţíváním předmětné věci na nájemce. Zde vidím rozdíl od smlouvy o koupi najaté věci, která se zdánlivě můţe jevit podobná smlouvě o finančním leasingu, v tom, ţe u koupi najaté věci rizika spojená s uţíváním najaté věci přecházejí na nájemce aţ samotnou koupí29. Z tohoto hlediska se mi jeví jako výhodnější pro nájemce (spotřebitele) si sjednat smlouvu o koupi najaté věci, za současné aplikace § 262 odst. 4 ObchZ, raději neţ finanční leasing, nicméně se tak ovšem ochudí o výhody pro spotřebitele plynoucí ze SpotÚv. Finanční leasing spadá pod spotřebitelské úvěry a pouţije se na něj SpotÚv, včetně ustanoveních o informační povinnosti poskytovatele či zákonných poţadavcích na reklamu. Zjednodušeně se tedy jedná zpravidla o dlouhodobý pronájem předmětné věci s moţností přechodu vlastnického práva k dané věci na nájemce a s přechodem rizik plynoucích z uţívání věci na nájemce. Výše uvedené ovšem platí pouze za předpokladu, ţe je takovýto závazek sjednán mezi spotřebitelem a poskytovatelem. To ovšem neznamená, ţe by si dva podnikatelé mezi sebou nemohli sjednat finanční leasing, nicméně zde je působnost SpotÚv samozřejmě vyloučena. V případě, ţe by se nejednalo o smlouvu o koupi najaté věci podle ObchZ30, tak by se jednalo o inominát31 a vztahy mezi subjekty by se řídily především samotnou smlouvou. U operativního leasingu pronajímatel nejen, ţe vlastní daný předmět, ale současně ho i udrţuje. To je ten nejzásadnější rozdíl mezi operativním a finančním leasingem. Následný přechod vlastnického práva na nájemce není nemoţný, je ovšem neobvyklý. Navíc se na operativní leasing zpravidla neuţije SpotÚv32. U operativního leasingu je dle mého názoru navíc moţné dispozitivně vyloučit jistá práva příjemce operativního leasingu (nájemce), např. na slevu z „nájemného“ po dobu, kdy „nájemce“ nemohl v případě řekněme vady věci věc řádně uţívat. Zjednodušeně se jedná o závazkový vztah velmi podobný nájmu podle ObčZ, případně nájmu podniku a nájmu dopravního prostředku podle ObchZ33. Co se týče nájmu, Městský soud v Praze konstatoval, ţe: „současně dle § 1 odst. 2 písm. b) zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona 29

§ 493 odst. 2 ObchZ. §§ 489-496 ObchZ. 31 § 269 odst. 2 ObchZ. 32 SpotÚv by se na operativní leasing dle mého názoru vztahoval, pokud by ve smlouvě byla sjednána moţnost přechodu vlastnického práva. Tím by operativní leasing prošel limitujícími ustanoveními § 2 odst. 1 b) SpotÚv. 33 § 488b-488i a §§ 630-637 ObchZ. 30

14

č. 64/1968 Sb. se nevztahuje na nájemní smlouvu, která po uplynutí určité doby nezaručuje převod vlastnického práva nebo práva obsahově obdobného vlastnickému právu. Podle správního orgánu prvého stupně z uvedeného vyplývá, že nájemní smlouva, která převod vlastnického práva zaručuje, podléhá režimu citovaného zákona.“34

34

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2005, čj. 10 Ca 5/2004-27.

15

3 UNIJNÍ ÚPRAVA V této části se budu hlavně zaobírat aktuální Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS a její vazby se SpotÚv. Výkladu bude pro úplnost předcházet jen okrajová zmínka o předchozí unijní úpravě v této oblasti. 3. 1 Směrnice 87/102/EHS Směrnice 87/102/EHS byla přijata dne 22. prosince 1986, byla změněna směrnicemi 90/88/EHS a 98/7/ES a zrušena aktuální směrnicí 2008/48/ES. Směrnice 87/102/EHS byla implementována reţimem tzv. minimální harmonizace, to znamená, ţe státům poskytne jen jisté minimální standarty ochrany spotřebitele a státy si mohou vlastní právní úpravou ochranu spotřebitele zvýšit či zpřísnit. To vedlo k tomu, ţe regulace poskytování spotřebitelských úvěrů byla v různých státech různá. Ke sjednocení regulace spotřebitelského úvěrování došlo aţ směrnicí 2008/48/ES. 3. 2 Směrnice 2008/48/ES Směrnice 2008/48/ES byla implementována reţimem tzv. maximální harmonizace, coţ je uvedeno přímo v její preambuli v důvodech 9 a 10. Tento reţim maximální harmonizace nedával u naprosté většiny ustanovení jinou moţnost transpozice, neţ doslovné převzetí do textu SpotÚv35, coţ v sobě obnáší mnoho zejména terminologických úskalí. Jedním z hlavních cílů směrnice je tedy sjednotit legislativu spotřebitelských úvěrů ve všech členských státech. Zároveň je státům ponechána jistá moţnost ponechat či zavádět vnitrostátní předpisy v oblastech, které směrnicí upraveny nejsou. Státy měly povinnost směrnici implementovat do 12. května 2010. SpotÚv nabyl platnosti 21. dubna 2010, čímţ Česká republika splnila povinnost směrnici včas implementovat. Tím, ţe směrnice 2008/48/ES byla implementována reţimem maximální harmonizace a SpotÚv je v zásadě totoţný se směrnicí, bylo by bezpředmětné zde detailně analyzovat samotnou směrnici, kdyţ za touto kapitolou následuje analýza SpotÚv. Chceme-li, následující kapitola by se z velké části dala aplikovat i na samotnou směrnici.

35

VACEK, L. Reţim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence. 2010, roč. XIX, č. 7/2010, s. 38.

16

4 ANALÝZA NĚKTERÝCH USTANOVENÍ ZÁKONA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU V této kapitole se zaměřím na některá sporná či nejednoznačná ustanovení SpotÚv a navrhnu moţné varianty de lege ferenda. Zejména se budu věnovat informačním povinnostem poskytovatele, poţadavkům na reklamu na spotřebitelský úvěr a některým záleţitostem týkající se samotné smlouvy. 4. 1 Informační povinnosti a důsledky jejich porušení Informační povinnosti poskytovatele by se daly rozdělit na informační povinnosti před uzavřením smlouvy, informační povinnost v samotné smlouvě a informační povinnost po dobu trvání spotřebitelského úvěru. 4.1.1 Předsmluvní informační povinnosti Předsmluvní informační povinnosti by se daly dále rozdělit na informace v reklamě na spotřebitelský úvěr a na informace poskytnuté spotřebiteli, který má o uzavření spotřebitelského úvěru zájem z vlastní iniciativy. Předsmluvní informační povinnost v reklamě podle § 4 SpotÚv je tedy určena relativně velkému mnoţství spotřebitelů, kteří o úvěr zájem mít nemusí, ale reklama je můţe přesvědčit, coţ je ostatně smyslem reklamy. Předsmluvní informační povinnost podle § 5 je určena „konkrétnímu“ spotřebiteli, který je jiţ v jisté počáteční fázi zvaţování sjednání úvěru a je v kontaktu s poskytovatelem, nicméně ještě neučinil závazný návrh na uzavření smlouvy. Seznam povinných informací zveřejněných v reklamě na spotřebitelský úvěr nalezneme v příloze č. 1 SpotÚv. Tyto informace musí být obsaţeny v kaţdé reklamě na spotřebitelský úvěr, jejíţ součástí je i jakýkoliv údaj o nákladech spotřebitelského úvěru pro spotřebitele. Poskytovatelům tak vznikl palčivý problém, jak propagovat své úvěrové produkty, kdyţ údaje o nákladech jsou pro spotřebitele atraktivní a zároveň povinné informace zaberou v závislosti na reklamním médiu velkou část vyuţité reklamní plochy. Podle ustanovení § 4 SpotÚv je třeba, aby reklama byla vyjádřena jasným, výstiţným a zřetelným způsobem formou reprezentativního příkladu. Tím je dle mého názoru takřka vyloučena moţnost reklamy v rádiu, neboť promítnout informace z přílohy č. 1 je velmi obtíţné a vyţaduje značnou míru invence. Samotná rádia by zřejmě odmítly takovouto reklamu odvysílat z obavy nad trvalou ztrátou posluchačů. Mám tedy za to, ţe takovéto

17

poţadavky na reklamu jsou neúměrné sledovanému cíli, tedy ochraně spotřebitele, kterému se ze změti řekněme méně důleţitých informací můţou vytratit ty podstatné.36 Moţností pouţít formulář z přílohy č. 6 či č. 7 SpotÚv mají poskytovatelé předsmluvní informační povinnost podle § 5 SpotÚv do značné míry zjednodušenou. Tyto formuláře musí poskytovatel pouţít povinně bezprostředně po uzavření smlouvy v případě, ţe je spotřebitelský úvěr sjednáván na ţádost spotřebitele prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, které neumoţňují poskytnutí předsmluvních informací v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. 4.1.2 Informační povinnost v samotné smlouvě Informační povinnost v samotné smlouvě o spotřebitelském úvěru je zakotvena v ustanovení § 6 SpotÚv, které seznam informací stanovuje v příloze č. 3 SpotÚv. Oproti předešlé právní úpravě se ku prospěchu spotřebitele tato informační povinnost podstatně rozšířila a mimo jiné pomáhá spotřebiteli zorientovat se zejména v moţnostech obrany před moţným příkořím ze strany poskytovatele. Výše uvedené je ztělesněno v příloze č. 3 SpotÚv, hlavně v písmenech p-s37. 4.1.3 Informační povinnost po dobu trvání spotřebitelského úvěru Informační povinnost po dobu trvání spotřebitelského úvěru je upravena v § 7 SpotÚv a spočívá v povinnosti informovat spotřebitele v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat o kaţdé změně výpůjční úrokové sazby v dostatečném předstihu, jinak není tato změna vůči spotřebiteli účinná. 4.1.4 Důsledky porušení informačních povinností Porušení těchto informačních povinností sice nemá za následek neplatnost smlouvy, nicméně jisté důsledky z tohoto porušení plynou. Jedná se o správní delikty podle ustanovení §§ 20-21 SpotÚv, které stanoví veřejnoprávní sankce za porušení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru. Výše pokuty můţe sahat aţ na hranici 5 000 000,- Kč. Co se týče porušení informační povinnosti v samotné smlouvě, tak to má podle ustanovení § 8 SpotÚv 36

K reklamě na spotřebitelské úvěry blíţe viz článek: KOTÁSEK, J. Reklama na spotřebitelské úvěry v novém zákoně o spotřebitelských úvěrech: Větší (dez)orientace spotřebitele? Jurisprudence. 2010, roč. XIX, č. 7/2010, s. 31-34. 37 Jedná se o informaci o právu na předčasné splacení spotřebitelského úvěru, o případném právu věřitele na náhradu vzniklých nákladů a o způsobu jejich stanovení (p), informaci o postupu v případě ukončení smluvního vztahu (q), informaci o moţnosti mimosoudního řešení spotřebitelských sporů prostřednictvím finančního arbitra (r) a označení příslušného orgánu dozoru (s).

18

za následek úročení úvěru ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Předešlý zákon č. 321/2001 Sb., ale i „původní návrh zákona (SpotÚv – pozn. autora) před projednáním v Legislativní radě vlády předpokládal, že pokud věřitel nesplní zákonem předepsané informační povinnosti … s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.“38. Tento stav byl a by byl pro spotřebitele velmi nevýhodný a nutil by spotřebitele být mimořádně bdělý. „Původní návrh dával prostor pro jistý druh morálního hazardu, když poskytovatel úvěru mohl fakticky těžit ze svého protiprávního postupu s vědomím, že ´napravující´ výtka spotřebitele nebude mít zpětné účinky…“39 4. 2 Poskytnutí návrhu smlouvy Ustanovení § 6 SpotÚv mimo povinné písemné formy rovněţ stanoví povinnost uvést ve smlouvě o spotřebitelském úvěru všechny informace uvedené v příloze č. 3 SpotÚv. Podle § 6 odst. 2 SpotÚv je poskytovatel povinen spotřebiteli bezplatně poskytnout na poţádání kopii návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou spolu zamýšlí uzavřít. Tato zákonná moţnost se u spotřebitelských úvěrů vyskytuje nově teprve od platnosti SpotÚv. Kontraktace u spotřebitelských úvěrů je specifická tím, ţe spotřebitel má sníţenou moţnost ovlivnit obsah smlouvy, většinou přistupuje na návrh banky a pokud na návrh banky nepřistoupí, pak s ním banka jednoduše kontrakt neuzavře. Poskytnutí tohoto návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru není ovšem automatické, poskytovatel tak činí pouze na ţádost spotřebitele. Poslední věta § 2 je ovšem podle mě velmi problematická a stojí za to uvaţovat o její změně de lege ferenda. Přesně říká: „to neplatí, pokud věřitel není ochoten přistoupit k uzavření této smlouvy v okamžiku, kdy spotřebitel o kopii návrhu požádá.“ Poskytovatel se na základě této věty můţe libovolně rozhodnout, komu návrh smlouvy poskytne a komu ne. Dokonce poskytnutí návrhu můţe podmínit předběţným získáním údajů o spotřebiteli. Pro spotřebitele je prakticky vyloučeno, aby se před jakýmkoli poskytnutím svých osobních údajů nezávazně seznámil s návrhem smlouvy a mohl si nezávisle srovnat smluvní ustanovení od různých poskytovatelů. Sám jsem v rámci příprav pro sepsání této práce navštívil čtyři nejvýznamnější bankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů ţádajíce návrh smlouvy, byť všeobecný, abych jej mohl srovnat s ostatními návrhy smluv. Ve všech čtyřech případech jsem se vrátil s nepořízenou, banky mi odmítly poskytnout předběţný návrh smlouvy o

38

KOTÁSEK, J. Některé novinky v úpravě spotřebitelských úvěrů. Obchodněprávní revue. 2010, roč. II, č. 4/2010, s. 121. 39 Tamtéţ.

19

spotřebitelském úvěru, aniţ bych jim předloţil svůj občanský průkaz. Tímto se podstatně sniţuje moţnost spotřebitele si svobodně vybrat poskytovatele úvěru. U naprosté většiny ostatních spotřebitelských vztahů má spotřebitel moţnost si svobodně a hlavně anonymně vybrat z nabídek všech poskytovatelů. Za současné situace, pokud by chtěl spotřebitel pouze srovnat veškeré prvky nabízeného spotřebitelského úvěru a pak si zodpovědně zvolit jeden z nich, tak se mu výrazně sniţuje samotná moţnost úvěr získat. Banka totiţ poskytne spotřebiteli návrh smlouvy aţ poté, co si od něj vyţádá občanský průkaz a prověří si jeho úvěruschopnost např. u bankovního registru klientských informací. Bez dalšího by to ještě bylo přijatelné, toto nahlédnutí do registru se však do registru také zaznamená a konkurenční banka tento záznam vidí jako neúspěšnou ţádost, resp. náhled, po němţ nenásledovalo poskytnutí úvěru, coţ sniţuje moţnost klienta úvěr získat. Takţe po „nezávazném“ seznámení se se čtyřmi návrhy úvěrových smluv je šance pro běţného spotřebitele získat bankovní úvěr takřka nulová. Nemuselo by tomu tak být, kdyby banky měly povinnost návrh smlouvy buď spotřebiteli na ţádost poskytnout kdykoli, nebo by rámcový návrh smlouvy zveřejnily způsobem umoţňujícím dálkový přístup. Tento problém je jiţ ovšem z části prolomen moţností odstoupit od jiţ uzavřené smlouvy ve lhůtě 14 dnů.

20

5 ČÁSTI SMLOUVY O ÚVĚRU V této kapitole se zaměřím na vymezení a srovnání částí smlouvy o úvěru podle ObchZ a úvěru podle SpotÚv. Uvedu obligatorní a fakultativní části úvěrové smlouvy podle ObchZ a SpotÚv. Velký prostor budu věnovat formě úvěrové smlouvy a uvedu jejich různé varianty. 5. 1 Forma Forma smlouvy o úvěru podle ObchZ není zákonem stanovena. Je to tedy bezformální závazkový vztah. Záleţí na stranách, jakou formu si zvolí. Forma tedy můţe být písemná či ústní. Za jistých okolností by mohlo dojít k uzavření platné smlouvy o úvěru i konkludentně. Myslím si, ţe nejvhodnější je volit formu písemnou. K tomu se kloní také praxe, kdy drtivá většina smluv o úvěru je písemných. Myslím si, ţe i přes to má dispozitivnost volby formy své opodstatnění, které spočívá například v tom, ţe platná smlouva o úvěru vznikne i v případě, kdy to ani jedna strana sice neočekává, ale obě strany učinily kroky, na základě kterých platná smlouva o úvěru vznikla. Pokud ale uvaţujeme spotřebitelský úvěr, tak zde je přímo de lege lata vyţadována forma písemná.40 Nicméně nedodrţení písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Bez dalšího by se mohlo zdát, ţe jedno vylučuje druhé, tedy ţe nedostatek formy nemá za následek neplatnost. Této imperfekci se ale blíţe věnuje § 8 SpotÚv, který říká, ţe při nedostatku formy smlouva sice není neplatná41, nicméně v případě, kdy se toho spotřebitel dovolá u poskytovatele (věřitele), je tento spotřebitelský úvěr od počátku úročený ve výši diskontní sazby České národní banky a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Diskontní sazba České národní banky bývá v drtivé většině případů niţší, tedy pro příjemce úvěru výhodnější, neţ úrok sjednaný ve smlouvě. K písemné formě spotřebitelského úvěru poskytovaného takovými subjekty, nad kterými provádí dohled ČNB, se blíţe vyjadřuje ČNB v úředním sdělení.42 Z části IV úředního sdělení plyne, ţe smlouva o spotřebitelském úvěru spolu se všemi povinnými informacemi nutně nemusí být uzavřena pouze v papírové podobě, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrţ se pro výklad pojmu „písemná forma“ pouţije § 40 ObčZ, který za písemnou formu povaţuje i telegraf, dálnopis nebo elektronické prostředky, jeţ umoţňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Z výše uvedeného tedy plyne, ţe smlouva o spotřebitelském úvěru můţe být uzavřena v listinné 40

§ 6 SpotÚv. Tím se chrání spotřebitel před případným nárokem poskytovatele na vydání bezdůvodného obohacení v případě, ţe by nedostatek formy zakládal neplatnost smlouvy. 42 25/2010 Věst. ČNB, Úřední sdělení České národní banky ze dne 27. prosince 2010 o aplikačním přístupu k některým ustanovením zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. 41

21

podobě (poněkud bizardní sjednání smlouvy v písemné formě vytesáním do kamene, vygravírováním do plechu, řezbou do dřeva apod. ponechme stranou), telegraficky, dálnopisem a elektronickými prostředky, jeţ umoţňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Poslední moţností se budu dále podrobněji věnovat. Pro další výklad uvaţujme předpoklad, ţe bude technicky moţné pomocí onoho elektronického prostředku dostát všem povinným informacím uvedeným ve smlouvě podle přílohy č. 3 SpotÚv. Nejsnadněji za těchto okolností by se mohl spotřebitelský úvěr uzavřít prostřednictvím tzv. internetového bankovnictví, kde by teoreticky, jakmile je jiţ internetové bankovnictví jednou zřízeno, ani nebylo nutné cokoli dále podepisovat či si sjednávat schůzku v bance. K poskytnutí úvěru by mohlo reálně dojít zcela virtuálně bez toho, aniţ by nebyl spotřebitel dostatečně chráněn. Takřka vyloučeno je podle mého úsudku sjednat si spotřebitelský úvěr pomocí SMS, protoţe by nemohlo být dostatečně zřejmé, kdo skutečně mobilní telefon ovládá. U internetového bankovnictví je na tuto moţnost dostatečně myšleno jiţ při jeho zřizování, kdy banka důrazně nabádá klienta k ochraně před zneuţitím přístupu k internetovému bankovnictví. Rovněţ je podle mého názoru téměř vyloučeno sjednání spotřebitelského úvěru přes e-mail. Výjimkou nicméně můţe být pouţívání elektronického podpisu, pak by se spotřebitelský úvěr přes e-mail uzavřít mohl. Za zváţení rovněţ stojí sjednání spotřebitelského úvěru prostřednictvím sociální sítě za předpokladu, ţe by byla zcela nezpochybnitelná identifikace obou kontraktujích stran. Dále § 6 SpotÚv také ukládá povinnost, aby spotřebitel obdrţel jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v písemné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Jiným trvalým nosičem dat se můţe rozumět např. CD, DVD, SD karta, USB flash disk apod. Toto ustanovení garantuje spotřebiteli právo mít u sebe jedno vyhotovení smlouvy a tím být se smlouvou, kterou uzavřel, plně obeznámen. 5. 2 Obligatorní části smlouvy o úvěru Všeobecně podle ObchZ musí smlouva o úvěru, aby byla platná, obsahovat následující čtyři obligatorní (podstatné) části: identifikace stran, určení výše nebo limitu úvěru ve stanovené měně, vyjádření závazku věřitele (poskytovatele) poskytnout příjemci smluvené peníze, závazek dluţníka (příjemce úvěru) k vrácení částky úvěru a zaplacení úroku.43 V této fázi si můţeme povšimnout, ţe určení úroku není podstatnou částí smlouvy, je jí pouze závazek příjemce úroky zaplatit. Pokud si tedy úrok strany nedohodnou vůbec, je dluţník (příjemce 43

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 203.

22

úvěru) povinen platit obvyklé úroky poskytované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dluţníka v době uzavření smlouvy.44 „U podnikatele, který je fyzickou osobou, bude rozhodující místo jeho podnikání (§ 2 odst. 3) a u fyzické osoby, která není podnikatelem, pak místo jejího bydliště. Sídlo totiž mají pouze právnické osoby.“45 SpotÚv v příloze 3 stanoví obligatorní informace ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Zatímco nejelementárnější smlouva o úvěru podle ObchZ můţe obsahovat pouze čtyři výše uvedené obligatorní části, seznam obligatorních informací, které musí být ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, je podstatně širší. Je to tak proto, aby se tím podstatněji chránila slabší smluvní strana, tedy spotřebitel. Podstatných částí smlouvy o spotřebitelském úvěru je dvacet a jsou uvedeny v příloze č. 3 SpotÚv. Nesprávné údaje, uvedené jak poskytovatelem, tak spotřebitelem, mohou za jistých okolností zakládat trestněprávní odpovědnost. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR podle předešlé trestněprávní úpravy: „trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy.“46 Dále je důleţité zmínit, ţe spotřebitelský úvěr nemůţe být poskytnut na libovolnou částku. Předmětná částka, případně její ekvivalent v české měně, se musí vejít do rozmezí 5.000,- Kč aţ 1.880.000,- Kč.47 5. 3 Fakultativní části smlouvy Běţně bývají součástí smlouvy o úvěru podle ObchZ, ale i smlouvy o spotřebitelském úvěru, odkazy na všeobecné obchodní podmínky či na úvěrové podmínky. Tím se tyto podmínky automaticky stávají součástí smlouvy a je proto důleţité, aby se s nimi příjemce úvěru důkladně seznámil. Často jejich součástí bývá rozhodčí doloţka, která deleguje případné spory plynoucí z té smlouvy na rozhodce a ne na běţný civilní soud. Spotřebitelský úvěr můţe být účelový či neúčelový. V obou případech se však musí jednat o vyuţití peněz k nepodnikatelským účelům (pak by se jiţ nejednalo o spotřebitelský úvěr kvůli nedostatku v subjektu úvěru, tedy spotřebitele). V případě neúčelového úvěru 44

§ 502 odst. 1 ObchZ. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1084-1085. 46 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008. 47 § 2 písm. e) SpotÚv. 45

23

poskytovatele nezajímá, na co jsou peníze příjemcem vyuţity (jediné, co ho můţe zajímat, je, zda-li nedošlo k uţití peněz k podnikatelským účelům). V případě účelového spotřebitelského úvěru jde o to, ţe si strany dohodnou účel, na který jsou úvěrované peníze vyuţity. Účel můţe být vymezen negativně (na vše kromě např. nákupu motorového vozidla či nemovitosti) či pozitivně (na nákup dovolené, na opravu vozidla apod.). Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozsudku uvedl: „dovolává-li se poskytovatel spotřebitelského úvěru toho, že se jedná o úvěr poskytnutý na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti a zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., se tak na smlouvu o daném úvěru nevztahuje [§ 1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona], je třeba, aby tato účelovost úvěru byla ve smlouvě uvedena.“48 „Účel poskytnutého úvěru je možné vymezit různě široce. V případě spotřebitelských úvěrů tak lze učinit např. druhovým označení zboží, na které mohou být finanční prostředky dlužníkem použity, nebo dokonce určením konkrétního kusu zboží (označením výrobního čísla). Není však vyloučena situace, kdy je účel úvěru vymezen kombinací podmínek, např. druhovým označením zboží a označením konkrétního prodejce, u něhož toto zboží má být zakoupeno.“49 Speciální variantou účelového spotřebitelského úvěru je úvěr vázaný (§ 14 SpotÚv), kde smlouva o vázaném spotřebitelském úvěru je závislá na smlouvě o koupi zboţí nebo poskytnutí sluţby. Měna poskytnutého úvěru výslovně sjednána být nemusí. Pokud je sjednána libovolná existující měna, úvěr se poskytne v této měně. Pakliţe měna úvěru není sjednána vůbec, má se za to, ţe se úvěr poskytne v měně české. 5. 4 Trestněprávní odpovědnost Na smlouvu o úvěru je moţné nahlíţet i z trestněprávního pohledu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR je: „předložení nepravdivého potvrzení o zaměstnání a výši příjmu pro uzavření smlouvy o hypotečním úvěru zakládá trestní odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Nedojde-li následně k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru, jedná se o pokus trestného činu úvěrového podvodu (§ 8 odst.1, § 205b tr.zák.). Zpětvzetí žádosti o úvěr za situace, kdy pachatel zjistí, že nebude možné zajistit "zdání" pravdivosti předloženého nepravdivého potvrzení o zaměstnání a banka tak při ověřování údajů zjistí, že jím uvedený údaj se nezakládá na pravdě, nelze považovat za dobrovolné upuštění od 48 49

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10.4.2009, čj. 2 As 93/2008-115. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1.2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006.

24

dokonání trestného činu, neboť jde o případ, kdy pachatelé od trestného jednání upustili pod vlivem nepřekonatelné překážky; k zániku trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ust. § 8 odst. 3 písm a) tr. zák. tak nemohlo dojít.“50 Zde se sice jedná o hypoteční úvěr, který nespadá pod úvěr podle ObchZ nebo SpotÚv (hypoteční úvěr se řídí ustanoveními zákona o dluhopisech), nicméně „typ úvěru“ zde není aţ tak podstatný, důleţité jsou smyšlené údaje poskytnuté příjemcem úvěru s cílem zvýšení šancí na poskytnutí úvěru, zakládající trestnost. K rozdílu mezi úvěrovým podvodem a podvodem podle minulého Trestního zákona51 se jiţ vyslovil v roce 2007 Nejvyšší soud ČR: „k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. - na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. - není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat (i když tomu tak zpravidla bude).“52

50

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. 52 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007. 51

25

6 SUBJEKTY SMLOUVY O ÚVĚRU A SMLOUVY O SPOT. ÚVĚRU Subjektem běţné smlouvy o úvěru podle § 497 ObchZ můţe být za jistých okolností prakticky kdokoli. Samotné poskytování úvěrů z vlastních zdrojů navíc nevyţaduje (bankovní) licenci53. To znamená, ţe úvěr mohou poskytnout i nebankovní subjekty. Subjektem smlouvy o spotřebitelském úvěru můţe být pouze spotřebitel na straně jedné a podnikatel,

jehoţ

předmětem

podnikání

je

poskytování

nebo

zprostředkovávání

spotřebitelských úvěrů, na straně druhé. Smlouvu o spotřebitelském úvěru tedy spolu nemohou uzavřít například dva podnikatelé, či dvě nepodnikající fyzické osoby, i kdyby tak předmětnou smlouvu nazvaly. Regulaci zprostředkovatelů podle SpotÚv v této práci pro značnou analogii s regulací věřitele podle SpotÚv rozebírat nebudu. Samotné jednoznačné označení subjektů spotřebitelského úvěru je velmi komplikované a vyţaduje bliţší upřesnění. Uvaţujme tedy tento závazkový vztah jako dvoustranný. Na straně jedné je ten, kdo má intenci úvěr poskytnout a na straně druhé ten, kdo má intenci úvěr přijmout (čerpat). První stranu, tedy poskytovatele, můţeme nazývat různě. SpotÚv, ale i ObchZ jej označuje jako věřitele. Dle mého názoru nejvhodnější a nejširší pojem, který vede k jednoznačnému určení, o jakou stranu se jedná, je samotný pojem poskytovatel, který pro účely této práce pouţívám. Běţně se ovšem v literatuře i legislativě uvádí pojem věřitel.54 Pro případ úvěrových smluv uţití pojmu věřitel není příliš šťastné, neboť v jisté fázi procesu spotřebitelského úvěru (ale i úvěru podle ObchZ) nemusí být vţdy jasné, jestli se označením „věřitel“ rozumí poskytovatel či příjemce úvěru. V době uzavření platné (a účinné) libovolné smlouvy o úvěru je do doby realizace samotného poskytnutí peněz příjemci úvěru poskytovatel úvěru příjemcův dluţník a zároveň je v tomto případě příjemce úvěru, běţně označovaný jako dluţník, poskytovatelův věřitel. Ad absurdum tedy při těchto konstrukcích věřitelův dluţník je zároveň věřitelův věřitel a naopak dluţníkův věřitel je zároveň dluţníkův dluţník. Odborně se o tomto stavu říká, ţe smlouva je „synallagmatická“55 Druhou stranu představuje příjemce úvěru, podle ObchZ „dluţník“, podle SpotÚv „spotřebitel“. Jedná se tedy o osobu, která smlouvu o úvěru uzavírá na straně příjemce úvěru. Dle ObchZ můţe být příjemcem úvěru prakticky kdokoli, tedy fyzická osoba i právnická osoba, podnikatel i „nepodnikatel“, popř. i stát, v závislosti na tom, jestli stát povaţujeme za veřejnoprávní korporaci či právnickou osobu. Výjimka je, pokud by si chtěli sjednat smlouvu 53

BARÁK, J. Zákon o bankách. Komentář a předpisy související. Praha : Linde Praha, a. s., 2003, s. 20. např. § 3 písm. b) SpotÚv pojem věřitel přímo stanovuje jako legální pojem pro účely SpotÚv. 55 MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 204. 54

26

o úvěru podle ObchZ podnikatel (jakoţto poskytovatel), jehoţ předmětem činnosti je poskytování úvěrů a spotřebitel (jakoţto příjemce) – takovýto vztah by se řídil SpotÚv.56 SpotÚv označuje příjemce úvěru pro účel SpotÚv jako „spotřebitele“, čímţ zakládá právní pojem blíţe vymezený jako fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání.57 Na základě výše uvedeného si myslím, ţe by bylo vhodnější de lege ferenda pouţívat pro účely smlouvy o úvěru pojmy typu „poskytovatel“ a „příjemce“, čímţ by se zamezilo legitimním pochybnostem, jestli se např. označením „dluţník“ myslí poskytovatel či příjemce úvěru, v závislosti na fázi plnění dle smlouvy o úvěru. Podle SpotÚv nemohou být upraveny vztahy mezi podnikateli a ani mezi nepodnikateli. Dva podnikatelé nebo dvě nepodnikající fyzické osoby se tedy nemohou dohodnout na tom, ţe se jejich úvěrový závazkový vztah bude řídit SpotÚv. SpotÚv upravuje pouze vztahy mezi podnikatelem oprávněným poskytovat úvěry na straně jedné a spotřebitelem, tedy nepodnikající fyzickou osobou, na straně druhé. Za jistých okolností by odchýlení ovšem teoreticky moţné bylo, a to v případě, kdy by se dva nesubjekty SpotÚv dispozitivně dohodli na tom, ţe se jejich závazkový vztah bude v jedné konkrétně určené části řídit SpotÚv s tím, ţe by nebyli přímo subjekty SpotÚv, nicméně některá ustanovení, která by se na ně mohla vztahovat, by takto zakomponovali do svého smluvního vztahu formou odkazu na SpotÚv. Typicky se tak mohou strany dohodnout, ţe se předčasné splacení bude řídit § 15 SpotÚv. Všeobecně je smlouva o úvěru právní vztah adresný. Nedovedu si představit situaci, kdy by byl poskytnut neadresný úvěr. Mohou k tomu jistě tíhnout situace, kdy orgán veřejné správy vyčlení ve veřejném zájmu peněţní zdroje např. pro oběti ţivelné katastrofy a nabídne jim do značné míry výhodný úvěr. I tak se ale jedná o adresný právní vztah, neboť subjektem je mnoţina poškozených ţivelnou katastrofou. Na takovouto půjčku nebo úvěr se nevztahuje působnost SpotÚv58. 6. 1 Poskytovatel úvěru Všeobecně můţe být poskytovatelem úvěru dle ObchZ jak podnikatel, tak nepodnikající fyzická osoba. Nejběţněji je poskytovatelem banka, tak, jak ji definuje ZoB a dále podnikatel, právnická nebo fyzická osoba, která poskytuje úvěry na základě ţivnostenského oprávnění. 56

Obráceně by to nicméně ad absurdum moţné bylo – spotřebitel by mohl jednorázově poskytnout úvěr podle ObchZ podnikateli, jehoţ předmětem činnosti je poskytování úvěrů, aniţ by tím porušil ustanovení ŢivZ. 57 § 3 písm. a) SpotÚv. 58 § 2 písm. i) SpotÚv.

27

Jedná se o vázanou ţivnost dle §§ 23 a 24 ŢivZ dle přílohy č. 2 ŢivZ. Tato ţivnost byla do seznamu vázaných ţivností přidána na základě § 25 SpotÚv a zní: „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“. Zároveň se stanoví minimální poţadavky pro získání této vázané ţivnosti.59 Před touto změnou pro poskytování spotřebitelských úvěrů stačila volná ţivnost „výroba, obchod a sluţby jinde nezařazené“60 Zavedení této nové vázané ţivnosti umoţňuje lépe evidovat subjekty poskytující nebo zprostředkovávající spotřebitelský úvěr a přispívá k provádění účinnější kontroly nad těmito subjekty.61 Poskytovatelem úvěru můţe být ale i podnikatel, právnická nebo fyzická osoba, kde předmětem její podnikatelské činnosti není poskytování úvěrů, popř. nepodnikající fyzická osoba. Na tyto extrémní a ne příliš obvyklé případy se ale vztahují jistá omezení, např. ţe tato osoba není oprávněna vyţadovat úplatu za poskytnutí úvěru.62 V této úrovni můţe podnikatel úvěr poskytnout zpravidla jednorázově, tak, aby se nejednalo o porušení ŢivZ. Nesmí se tedy jednat o „soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem“63. Poskytovatelem spotřebitelského úvěru podle SpotÚv můţe být pouze věřitel64. Věřitelem se dále pro účely SpotÚv rozumí osoba (tedy právnická i fyzická) nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu povolání.65 Mohou to tedy být banky, tak jak jsou vymezeny v § 1 ZoB. Dále to mohou být podnikatelé (fyzické i právnické osoby), které tuto činnost vykonávají na základě vázané ţivnosti s názvem „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“66. Z toho plyne, ţe na rozdíl od běţného úvěru podle ObchZ nemůţe spotřebitelský úvěr poskytnout nepodnikající fyzická osoba a ani podnikatel (fyzická či právnická osoba), jehoţ předmětem podnikání není poskytování spotřebitelských úvěrů.

59

Podle § 25 SpotÚv poţadovaná odborná způsobilost nově je: a) střední vzdělání s maturitní zkouškou, nebo b) osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost vydaný zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeţe a tělovýchovy, nebo ministerstvem, do jehoţ působnosti patří odvětví, v němţ je ţivnost provozována, nebo c) 3 roky praxe v oboru. 60 Příloha č. 4 k ŢivZ. 61 Vládní návrh 1055/0, na vydání zákona o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, důvodová zpráva, předposlední odstavec části A. 62 § 499 ObchZ. 63 § 2 ŢivZ. 64 § 1 SpotÚv. 65 § 3 písm. b) SpotÚv. 66 Příloha č. 2 ŢivZ.

28

6. 2 Povinnosti poskytovatele úvěru Poskytovatel spotřebitelského úvěru má ze zákona povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.67 K tomu poskytovatelům, ovšem pouze bankám, významně pomáhá existence společnosti jménem CBCB - Czech Banking Credit Bureau, a.s., která provozuje Bankovní registr klientských informací. Nebankovní poskytovatelé úvěrů, kteří poskytují úvěry na základě ţivnostenského oprávnění, nemají právo do tohoto registru nahlíţet. Tyto nebankovní subjekty často ve svých reklamních nabídkách zdůrazňují, ţe do registru nenahlíţejí, nicméně tímto právem ale ani nedisponují. Další povinnosti poskytovatele by se daly rozdělit na povinnosti před samotným uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a po uzavření. Před uzavřením musí poskytovatel spotřebiteli poskytnout veškeré informace podle přílohy č. 2 SpotÚv. V této souvislosti bych se zaměřil na písm. g) přílohy č. 2 SpotÚv, která stanoví povinnost informovat o celkové částce splatné spotřebitelem. Jedná se v podstatě o součet celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele a celkové výše spotřebitelského úvěru. V této částce musí být zahrnuty ostatní poplatky, např. jednorázový poplatek za zpracování úvěru, poplatek za správu úvěru či inkaso splátky. Deklarování celkové částky splatné spotřebitelem musí být doplněno reprezentativním příkladem, ve kterém jsou uvedeny všechny prvky pouţité pro výpočet celkové částky splatné spotřebitelem. Do této částky musí být zahrnuty např. i případné náklady na pojištění schopnosti splácet. Sjednání tohoto pojištění sice není povinné, praxe je ale u mnoha bank taková, ţe bez sjednání tohoto pojištění úvěr neposkytnou. Výše tohoto pojištění se zpravidla pohybuje v řádech stokorun za měsíc a nezanedbatelně zvýší náklady spotřebitele na úvěr. 6. 3 Příjemce úvěru Jak jiţ bylo naznačeno výše, příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel, tedy nepodnikající fyzická osoba. Jen pro pořádek: to ovšem neznamená, ţe podnikající fyzická osoba nesmí uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru jakoţto příjemce, nesmí se to však týkat její podnikatelské činnosti. Na druhou stranu všeobecně příjemcem úvěru podle ObchZ můţe být jak právnická, tak fyzická osoba. Tímto se tedy smlouva o spotřebitelském úvěru podstatně liší od smlouvy o úvěru podle ObchZ, neboť příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel.

67

§ 9 SpotÚv.

29

Na základě výše uvedeného lze tedy dovodit, ţe příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být pouze spotřebitel, čili nepodnikající fyzická osoba a nemůţe jím být jiţ nikdo jiný. Pokud by se stalo, ţe je spotřebitelský úvěr uzavřen podnikatelem, jehoţ podnikatelskou činností je poskytování úvěrů (poskytovatel) a nespotřebitelem (příjemcem), např. podnikající fyzickou osobou, která by jednala v rámci své podnikatelské činnosti, pak by k uzavření platné spotřebitelské úvěrové smlouvy sice nedošlo, nicméně by se pravděpodobně jednalo o smlouvu o úvěru podle ObchZ, protoţe u smluv je určující jejich obsah, ne název. Toto je nicméně sloţité přesně určit, neboť u těchto smluv je důleţitý jejich obsah, tedy to, na čem se strany dohodnou. Na základě smlouvy o úvěru má navíc příjemce úvěru právo, nikoliv povinnost, poţadovat od poskytovatele poskytnutí sjednaných peněţních prostředků.68

68

PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a. s., 2006. s. 213.

30

7 ZÁNIK SMLOUVY O ÚVĚRU Smlouva o úvěru můţe zaniknout následujícími způsoby: splněním povinnosti nebo v určitých případech předčasným splněním povinnosti, odstoupením od smlouvy, výpovědí, smrtí věřitele nebo dluţníka, zánikem poskytovatele úvěru bez právního nástupnictví a rozhodnutím státního orgánu. 7. 1 Odstoupení od smlouvy Nyní se budu zabývat odstoupením od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr. Ustanovení § 11 odst. 1 SpotÚv obsahuje pro spotřebitele přívětivou moţnost, kdy spotřebitel můţe odstoupit od smlouvy o spotřebitelském úvěru ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. Došlo-li k odstoupení od smlouvy, je spotřebitel povinen bez zbytečného odkladu zaplatit věřiteli jistinu. Dle § 11 odst. 3 téhoţ zákona „je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena.“ Má-li spotřebitel právo na odstoupení od smlouvy o úvěru, nepouţijí se jiţ současně pravidla pro odstoupení od smlouvy o finančních sluţbách uzavíraných na dálku dle občanského zákoníku nebo od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory. Příjemce úvěru je povinen dodrţovat účel, pro který mu byl úvěr poskytnut. „Pokud dlužník tento závazek nesplní a peněžní prostředky použije k jinému účelu, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil bez zbytečného odkladu použité a nevrácené prostředky společně s úroky.“69 U smlouvy o úvěru podle ObchZ se na odstoupení od smlouvy vztahují ujednání ve smlouvě a obecně ustanovení § 344 ObchZ a násl. Speciálním ustanovením k moţnostem odstoupení od smlouvy70 je § 506 ObchZ, který upravuje moţnost odstoupení poskytovatele (věřitele) v případě prodlení příjemce (dluţníka). 7. 2 Výpověď spotřebitelského úvěru I vypovězení spotřebitelského úvěru je s ohledem na spotřebitele velmi ohleduplné, příznivější neţ všeobecná úprava ObchZ. Je-li sjednán spotřebitelský úvěr na dobu neurčitou, je spotřebitel oprávněn ho kdykoliv vypovědět, a to s okamţitou účinností, nebyla-li sjednána výpovědní lhůta. Výpověď však nesmí být věřitelem zpoplatněna a sjednaná výpovědní lhůta

69 70

ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. s. 286. MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 4. Aktualizované vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003. s. 80.

31

nesmí být delší neţ 1 měsíc71. Oproti tomu věřitel je oprávněn, je-li to sjednáno ve smlouvě, ukončit spotřebitelský úvěr sjednaný na dobu neurčitou písemnou výpovědí, a to v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. Výpovědní lhůta nesmí být kratší neţ 2 měsíce. Písemná forma výpovědi je nutná proto, ţe samotná smlouva o spotřebitelském úvěru má obligatorní písemnou formu.72 7. 3 Splnění Splnění je nejtypičtější zánik závazku. Pokud strany sjednají spotřebitelský úvěr, poskytovatel řádně poskytl peníze a spotřebitel řádně plní svůj závazek splácet půjčené peníze spolu s úrokem, RPSN, poplatky, pojištěním, poplatkem za správu úvěru atd., tak okamţikem, kdy dojde poslední splátka do sféry poskytovatele, je závazek splněn a závazkový smluvní vztah zaniká. Další nároky jsou poté bezpředmětné a na případné další nezaplacené úroky neexistuje právní titul; jednalo by se o bezdůvodné obohacení. 7. 4 Zánik subjektu Spotřebitelský úvěr dále můţe zaniknout tím, ţe zanikne subjekt tohoto závazkového vztahu. Co se týče poskytovatele, je třeba, aby bylo u právnických osob ve smlouvě výslovně sjednáno nástupnictví. U fyzických osob dochází k přechodu na případné dědice.

71

§ 12 odst. 1 SpotÚv. FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd., Praha : ASPI, a. s., 2007. s. 174. 72

32

8 ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem srovnal úpravu úvěrové smlouvy podle ObchZ a smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr podle SpotÚv. Vysvětlil jsem rovněţ rozdíly a spojitosti mezi úvěrem a půjčkou z ekonomického i právního hlediska. Rovněţ jsem řešil v současnosti velmi běţnou formu úvěrování, a to leasing. Dospěl jsem k závěru, ţe za předpokladu, ţe příjemcem leasingového úvěru je spotřebitel, tak se ve většině případů tzv. finanční leasing řídí SpotÚv, ale operativní leasing pod působnost SpotÚv nespadá. Z toho ovšem existují jisté výjimky. Dospěl jsem k závěru, ţe by bylo vhodné, aby byla de lege ferenda přehodnocena změna některých ustálených pojmů s ohledem na specifika úvěrových smluv. Především se jedná o označení věřitele, kdy by podle mého názoru bylo vhodnější pouţívat označení „poskytovatel“, a o označení dluţníka, kdy by bylo vhodnější uţívat pojem „příjemce“ úvěru. Za současného stavu hrozí záměna subjektů v závislosti na fázi úvěrového procesu. Ve SpotÚv je tento problém víceméně vyřešen pouţíváním pojmu „spotřebitel“. Rovněţ se nebráním uţívání pojmu „smlouva o spotřebitelském úvěru“ namísto současného pojmu „smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr“. Unijní úprava spotřebitelských úvěrů dostála významných změn přijetím směrnice 2008/48/ES, která reţimem maximální harmonizace sjednocuje spotřebitelské úvěrování ve všech státech EU a podstatně zvyšuje informovanost spotřebitele o nabízených úvěrech. Za velmi přínosný povaţuji relativně nový zákon o spotřebitelském úvěru účinný od 1.1.2011, který je transpozicí Směrnice 2008/48/ES, jenţ oproti předešlé právní úpravě podstatně více chrání spotřebitele. Za velmi významné povaţuji výrazné rozšíření informační povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vůči spotřebiteli. Zvýšení ochrany spotřebitele zakotvené ve Směrnici 2008/48/ES paradoxně můţe zvýšit cenu úvěru pro spotřebitele, neboť poskytovateli ukládá podstatně více povinností vůči spotřebiteli, jejichţ dostání se bezesporu projeví zvýšenými náklady poskytovatele. Navíc racionálně se chovající poskytovatel s ohledem na mnoţství povinností a výši moţných sankcí (max. aţ 5 000 000,- Kč) bude tíhnout k celkovému sníţení počtu uzavíraných spotřebitelských úvěrů a přesunu zájmu na úvěry pro podnikatele, respektive k celkovému zdraţení spotřebitelských úvěrů všeobecně.

33

9 RESUMÉ In this bachelor thesis I am focusing on the Credit contract in terms of the consumers credit contract in the Czech republic. I am comparing the Czech Commercial code and Consumer´s credit contract act, where consumers credit contract is involved. Consumer is taken as a weaker party within the credict contract law and therefore deserves special treatment. Consumer is in general protected by § 262/4 of the commercial Code and also by Consumer´s credit contract code. It is binding for obligations between the consumer and the credit provider (usually it is a bank or an individual entitled to providing consumers contracts) or a middleman. The consumer credit code states way more rights for consumers and launches duties for credit providers. In this thesis I am also explaining some basic terms that tend to be mixed up together. It aims to be helpful for the interpretation of this terms. Next I am describing the subjects of the consumer´s credit contract and stating their rights and duties. Also the legal requirements for a consumer´s credit contract are mentioned. The last chapter is about the termination of a consumer´s credit contract. There is a new directive no 2008/48/ES on the field of the consumer´s credit contracts. This directive was transposed into Czech law by Consumer´s credit contract act and it comes with some changes compared to the previous legal situation. It is for example the new duty for the credit providor to make sure that the consumer is able to fulfil the credit obligation before entering into a credit contract or very wide information duty through the whole crediting proces. A huge benefit of the Consumer´s credit contract act is on the field of the information duty. The provider has to provide wide range of helpfull information to the consumer during the whole consumer crediting proces. There is also quite strong regulation for the informations required in the advertisement for the consumer credit if there is any information about the costs of the credit.

34

10 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY 10. 1 Literatura 1.)

BARÁK, J. Zákon o bankách. Komentář a předpisy související. Praha : Linde Praha, a. s., 2003. 474 s. ISBN 80-7201-418-8.

2.)

BEJČEK, J., ELIÁŠ, K.,RABAN, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 427-433.

3.)

FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd., Praha : ASPI, a. s., 2007. 236 s. ISBN 978-80-7357-154-2.

4.)

KOTÁSEK, J. Některé novinky v úpravě spotřebitelských úvěrů. Obchodněprávní revue. 2010, roč. II, č. 4/2010, ISSN 1803-6554.

5.)

KOTÁSEK, J. Reklama na spotřebitelské úvěry v novém zákoně o spotřebitelských úvěrech: Větší (dez)orientace spotřebitele? Jurisprudence. 2010, roč. XIX, č. 7/2010, 68 s. ISSN 1802-3843

6.)

MAREK, K. Obchodněprávní smlouvy. 4. Aktualizované vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 316 s. ISBN 80-210-3064-X.

7.)

MAREK, K. Smlouva úvěrová (obecné otázky, úplata, úroky, úroky při nesplacení částky). In Weissová T., Janáč V. (eds). Aktuálne otázky obchodného práva. Bratislava : SAP, 2008. 168 s. ISBN 978-80-8095-033-0.

8.)

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 3. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 451 s. ISBN 978-80-210-4268-1.

9.)

MAREK, K. Smluvní obchodní právo. Kontrakty. 4. aktualizované a rozšířené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 477 s. ISBN 978-80-210-4619-1.

10.) PLÍVA, S. Obchodní závazkové vztahy. Praha : ASPI, a. s., 2006. 336 s. ISBN 807357-202-8. 11.) PLÍVA, S., ELEK, Š., LIŠKA, P., MAREK, K. Bankovní obchody. Praha : ASPI, a. s., 2009. 221 s. ISBN 978-80-7357-4033-8. 12.) POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z., ČÁP, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 881 s. ISBN 978-80-7357-491-8. 13.) ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. 1397 s. ISBN 978-80-7400-055-3. 14.) ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva 2. vyd. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 432 s. ISBN 978-80-7380-144-1.

35

15.) VACEK, L. Reţim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence. 2010, roč. XIX, č. 7/2010, 68 s. ISSN 1802-3843. 10. 2 Právní předpisy 1.)

Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.

2.)

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

3.)

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ObčZ“.

4.)

Zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů.

5.)

Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v textu „ŢivZ“.

6.)

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ObchZ“.

7.)

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, v textu „ZoB“.

8.)

Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

9.)

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

10.) Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v textu „SpotÚv“. 11.) Vládní návrh 1055/0, na vydání zákona o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, důvodová zpráva. 10. 3 Judikatura 1.)

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2005, čj. 10 Ca 5/2004-27.

2.)

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 10.4.2009, čj. 2 As 93/2008-115.

3.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004.

4.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004.

5.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1.2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006.

6.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.3.2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007.

7.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008.

8.)

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2010, sp. zn. 33 Cdo 4610/2008.

36

10. 4 On-line zdroje 1.) ČSOB Půjčka na cokoliv [online]. [citováno 4. května 2011]. Dostupné z: . 2.) MAREK, K. Pojem úvěru a zásady úvěrování. Právní rádce [online]. [citováno 28. června 2011]. Dostupné z: < http://pravniradce.ihned.cz/c1-19618780-pojem-uverua-zasady-uverovani>.

37