Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra obchodního práva

Rigorózní práce

Postavení členů představenstva akciové společnosti

František Geršl

2013

Prohlašuji, ţe jsem rigorózní práci na téma „Postavení členů představenstva akciové společnosti" zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.

František Geršl

1

Obsah 1.

Úvod ..................................................................................................................... 5

2.

Vznik, zánik a trvání funkce člena představenstva v rámci akciové společnosti . 8 2.1. Poţadavky na výkon funkce ............................................................................. 8 2.2. Vznik funkce člena představenstva ................................................................ 13 2.2.1. Volba ........................................................................................................ 13 2.2.2. Jmenování člena představenstva soudem ................................................ 16 2.2.3. Kooptace člena představenstva ................................................................ 17 2.3. Zánik funkce člena představenstva ................................................................. 18 2.3.1. Odstoupení ............................................................................................... 18 2.3.2. Odvolání................................................................................................... 19 2.3.3. Volba nového člena představenstva ......................................................... 22 2.3.4. Nepotvrzení kooptovaného člena představenstva .................................... 23 2.3.5. Smrt člena představenstva, zánik akciové společnosti ............................ 23 2.3.6. Skončení funkčního období ..................................................................... 24 2.3.7. Ztráta zákonných předpokladů pro výkon funkce člena představenstva . 24 2.4. Smlouva o výkonu funkce .............................................................................. 26 2.4.1. Schválení smlouvy valnou hromadou ...................................................... 26 2.4.2. Obsah smlouvy o výkonu funkce............................................................. 28 2.4.2.1. Odměna a benefity ................................................................................ 30 2.4.2.2. Pracovní doba, dovolená ....................................................................... 35 2.4.2.3. Daňová uznatelnost, odvody na zdravotní a sociální pojištění ............. 37 2.4.3. Smlouva o výkonu funkce dle ZOK ........................................................ 38

3.

Působnost členů představenstva ......................................................................... 40 3.1. Obchodní vedení ............................................................................................. 41 3.1.1. Vymezení obchodního vedení ................................................................. 41 3.1.2. Zajištění obchodního vedení .................................................................... 45 2

3.1.2.1. Vertikální delegace obchodního vedení ................................................ 46 3.1.2.2. Horizontální delegace obchodního vedení ............................................ 50 3.1.2.3. Pověření obchodním vedením dle § 66d ObZ ...................................... 52 3.1.3. Obchodní vedení dle rakouského práva ................................................... 53 3.2. Jednatelské oprávnění členů představenstva .................................................. 59 3.2.1. Jednatelské oprávnění dle NOZ ............................................................... 63 3.2.2. Jednatelské oprávnění dle rakouského práva ........................................... 64 4.

Souběh výkonu funkce člena představenstva s pracovním poměrem ................ 68 4.1. Vymezení problematiky souběhu ................................................................... 70 4.2. Platnost (dovolenost) a podmínky souběhu v judikatuře................................ 71 4.2.1. Přehled judikatury ve věci platnosti (dovolenosti) souběhu .................... 71 4.2.2. Úprava § 66d účinná od 1. 1. 2012 .......................................................... 76 4.3. Jednatelské oprávnění členů představenstva při souběhu funkcí ................... 79 4.3.1. Zákonné zastoupení – jednatelské oprávnění (nejen) zaměstnanců ........ 79 4.3.2. Jednatelské oprávnění členů představenstva při souběhu ........................ 83 4.4. Pracovněprávní důsledky jmenování do funkce člena představenstva ........... 92

5.

Odpovědnost členů představenstva .................................................................... 95 5.1. Subjektivní stránka – zavinění ........................................................................ 99 5.2. Objektivní stránka......................................................................................... 102 5.2.1. Škoda ..................................................................................................... 102 5.2.2. Kauzální nexus ....................................................................................... 105 5.2.3. Protiprávní chování ................................................................................ 107 5.3. Spoluodpovědnost ........................................................................................ 116 5.4. Uplatnění nároku na náhradu škody ............................................................. 120 5.4.1. Aktivní legitimace.................................................................................. 120 5.4.2. Dokazování, aplikace pravidla obchodního uváţení ............................. 124 5.5. Vzdání se nároku, narovnání, vyslovení důvěry představenstvu.................. 135 3

5.6. Liberace (exkulpace) .................................................................................... 141 5.7. Promlčení nároku .......................................................................................... 144 6.

Závěr................................................................................................................. 147

7.

Resumé ............................................................................................................. 152

8.

Seznam pouţitých pramenů ............................................................................. 158

4

1. Úvod Kapitálové společnosti, mezi které se řadí i akciová společnost, jsou postaveny na myšlence oddělení vlastnické a řídící struktury společnosti. Tento fenomén, v literatuře často označovaný jako tzv. vztah principal – agent, však s sebou nese určité problémy spočívající v různosti cílů a motivací osob, které společnost vlastní (tzv. principals), a osob, které jsou najaty proto, aby společnost řídily (tzv. agents). Optimalizaci správy společnosti a jejích orgánů zkoumá mezioborová disciplína corporate governance, která definuje řadu nástrojů, pomocí kterých této optimalizace dosahuje. Jedním z těchto nástrojů je i právo. Právní řád vymezuje základní rámec uspořádání vztahů nejen mezi jednotlivými orgány uvnitř společnosti, ale i navenek. Cílem právní úpravy je především vymezení základních práv a povinností členů orgánů společnosti, zajištění právní jistoty věřitelů společnosti a zajištění stability akciových společností coby ekonomických subjektů na trhu. Tato práce si klade za cíl popsat a analyzovat postavení člena představenstva v rámci akciové společnosti a identifikovat moţné aplikační problémy právní úpravy. Téma postavení členů představenstva v akciové společnosti jsem zvolil hned z několika důvodů. Předně mám za to, ţe se jedná o téma nadčasové – akciové společnosti jsou jedním ze základních subjektů nejen českého, ale i světového hospodářství, jako takové se těší velké oblibě a lze předpokládat, ţe tento typ kapitálových společností bude nadále vyuţíván. Byť se nejedná o subjekty nové, neprobádané, má problematika akciových společností z právního hlediska stále co nabídnout. Akciové právo se neustále vyvíjí v reakci na faktické hospodářské poměry a potřeby podnikatelů a tím se mění rovněţ postavení členů jejího statutárního orgánu – členů představenstva. V rámci zvoleného tématu povaţuji za zcela zásadní analyzovat postavení členů představenstva v rámci akciové společnosti z hlediska jejich pravomocí tvořit vůli společnosti a jednat jejím jménem. Byť by se zdálo, ţe takto zásadní práva a povinnosti musí být jiţ z právního hlediska zcela podchycena a zpracována, judikatura českého Nejvyššího soudu tuto tezi zcela vyvrací a svým vývojem pravidelně udivuje podnikatele i právníky. Vzhledem k tomuto vývoji a nestálé judikatuře českých soudů je přínosem této práce její aktuálnost. Třetím důvodem, proč jsem jako téma své rigorózní práce zvolil právě téma postavení členů představenstva akciové společnosti, je má osobní zkušenost z praxe advokátního koncipienta. Řada praktických otázek týkajících se postavení členů představenstva v akciové 5

společnosti nebyla doposud v českém právu uspokojivě vyřešena (ať jiţ na zákonné úrovni, nebo na úrovni výkladu v rámci soudních rozhodnutí) a jejich řešení je nastíněno pouze v rámci akademické debaty, mnohé otázky pak zůstávají opomenuty zcela. Praxe však tyto otázky řešit musí a inspiraci čerpá zpravidla v zahraniční úpravě, zdrojem často bývá ustálená a lety prověřená judikatura německy hovořících zemí. Práce komplexně zpracovává zákonnou úpravu platnou a účinnou ke dni 31. 3. 2013. Kde je to účelné, nabízí se srovnání s rakouskou či německou úpravou a s úpravou nového občanského zákoníku1, resp. zákona o obchodních korporacích2, které mají nabýt účinnosti ke dni 1. 1. 2014. V práci se zaměřuji na otázky, které jsou z praktického hlediska zásadní pro vystupování člena představenstva v rámci akciové společnosti. Vycházím přitom z běţné akciové společnosti, práce se obecně nevěnuje akciovým společnostem s kótovanými akciemi, ani specifickým akciovým společnostem, které se řídí jinými předpisy (např. banky, investiční fondy apod.), i kdyţ řada závěrů této práce bude moci být vztaţena (s určitými modifikacemi) i na tyto subjekty. V prvé řadě se věnuji otázce volby člena představenstva, vzniku jeho formálního vztahu ke společnosti, vymezení tohoto vztahu z hlediska jeho obsahu a způsobům jeho zániku. V této části je rovněţ pojednáno o smlouvě o výkonu funkce, jejím schvalování a moţnostech jejího obsahu. Pozornost je dále věnována působnosti členů představenstva: způsobu tvorby vůle společnosti (obchodnímu vedení) a způsobu realizace této vůle navenek (jednatelskému oprávnění), které je vymezeno vůči jednání v zastoupení (práce se věnuje zákonnému zastoupení z titulu pověření činností při provozování podniku). Otázky působnosti členů představenstva mají přesah do problematiky pracovního práva v případě souběhu výkonu funkce člena představenstva s pracovněprávním vztahem k téţe společnosti. Problém představuje především střet jednatelského oprávnění z titulu funkce člena představenstva a zákonného zmocnění zaměstnance k zastupování společnosti. Této

problematice

je

věnována

samostatná

kapitola,

zkoumány

jsou

především

soukromoprávní důsledky; veřejnoprávní stránka je zpracována pouze okrajově. Zastřešujícím tématem práce je kapitola pojednávající o odpovědnosti členů představenstva. Téma je konkretizováno na nejčastější případ, totiţ odpovědnost členů 1

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012], dále také jen „NOZ” nebo „nový občanský zákoník“. 2 Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10.12. 2012], dále také jen „ZOK” nebo „zákon o obchodních korporacích“.

6

představenstva vůči společnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. V rámci této kapitoly se věnuji pravidlu podnikatelského úsudku, a to v úpravě rakouské a české dle nového zákona o obchodních korporacích, která částečně vychází z úpravy německé. Při tvorbě této práce jsem pouţíval především české, rakouské a německé zdroje, a to odbornou literaturu (monografie a články z odborných periodik) a judikaturu. Většina práce byla zpracována na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v knihovně Institutu pro soukromé právo Právnické fakulty Vídeňské univerzity a v prostorách rakouské národní knihovny ve Vídni. Pouţité metody práce jsou metoda analyticko-syntetická, metoda srovnávací a metoda analogická.

7

2. Vznik, zánik a trvání funkce člena představenstva v rámci akciové společnosti V rámci této kapitoly přiblíţím a popíšu základní vymezení vztahu člena představenstva k akciové společnosti. V jednotlivých podkapitolách se věnuji poţadavkům, které jsou kladeny na osoby, které se chtějí stát členem představenstva akciové společnosti, způsobu vzniku funkce a ustanovení do funkce, způsobům zániku funkce člena představenstva. V poslední podkapitole se věnuji fakultativně uzavírané smlouvě o výkonu funkce a jejímu obsahu.

2.1. Požadavky na výkon funkce Základní rámec poţadavků pro výkon funkce člena představenstva je určen v § 194 odst. 7 obchodního zákoníku3. Předně, členem představenstva můţe být pouze fyzická osoba (tomu ostatně odpovídá i to, ţe obchodní zákoník povaţuje závazek k výkonu funkce statutárního orgánu za závazek osobní povahy, viz § 66 odst. 2 ObZ).4 Zatímco občanský zákoník spojuje plnou způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti s okamţikem zletilosti5, pro výkon funkce statutárního orgánu akciové společnosti obchodní zákoník výslovně poţaduje nejen plnou způsobilost k právním úkonům, ale rovněţ dosaţení věku 18 let. Podmínkou pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti je bezúhonnost ve smyslu zákona o ţivnostenském podnikání. Ten obsahuje v § 6 odst. 2 negativní definici tohoto pojmu: za bezúhonnou se nepovaţuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliţe byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který ţádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.6

3

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012], dále také jen „ObZ” nebo „obchodní zákoník“. 4 Jistou výjimku v tomto ohledu stanoví ustanovení § 194 odst. 2 ObZ ve spojení s § 71 odst. 2 ObZ coby lex specialis k § 194 odst. 7 ObZ, který umoţňuje, aby členem představenstva byl jmenován akcionář, který je právnickou osobou. Takováto právnická osoba pak musí určit fyzickou osobu, která bude jejím jménem tuto funkci vykonávat. 5 § 8 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012], dále také jen „OZ” nebo „občanský zákoník“. 6 § 6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012].

8

I další poţadavek specifikovaný obchodním zákoníkem odkazuje na zákon o ţivnostenském podnikání, a sice poţadavek, aby u osoby, která má být členem představenstva, nenastala skutečnost, jeţ je tzv. překáţkou provozování ţivnosti podle uvedeného zákona. Tyto překáţky jsou uvedeny v § 8 zákona o ţivnostenském podnikání. Členem představenstva akciové společnosti tak nemůţe být osoba, na jejíţ majetek byl prohlášen konkurs, a to ode dne prodeje podniku jedinou smlouvou v rámci zpeněţení majetkové podstaty v době běhu lhůty podle insolvenčního zákona7, resp. ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým soud ukončil provozování podniku nebo ode dne určeného v tomto rozhodnutí jako den ukončení provozování podniku. Tato překáţka odpadne právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu, kromě případu, kdy dojde ke zrušení konkursu proto, ţe majetek dluţníka je zcela nepostačující pro uspokojení věřitelů. V takovém případě překáţka trvá po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu. Členem představenstva nemůţe být ani osoba, vůči které byl podán insolvenční návrh, který byl zamítnut proto, ţe majetek takového dluţníka by nepostačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení; tato překáţka trvá po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu. Obě shora uvedené překáţky, které mohou trvat aţ po dobu tří let, mohou být prominuty ţivnostenským úřadem, jestliţe dluţník prokáţe, ţe u něho jsou splněny předpoklady pro řádné plnění povinností při podnikání a pro řádné plnění finančních závazků.8 Ţivnost dle § 8 odst. 5 nemůţe provozovat ani fyzická osoba, které byl soudem nebo správním orgánem uloţen trest nebo sankce zákazu činnosti týkající se provozování ţivnosti. Mám za to, ţe aplikace tohoto ustanovení na členy statutárních orgánů je velice přísné a do určité míry postrádající logiku. Vzato do důsledku, členem představenstva nemůţe být fyzická osoba, které byl uloţen zákaz činnosti např. v oboru překladatelská a tlumočnická činnost nebo oboru fotografické sluţby. Tento problém, který je v praxi často kritizován, neodstraňuje ani nová úprava zákona o obchodních korporacích, neboť (obdobně jako současný obchodní zákoník) uvádí v § 46 odst. 1, ţe členem orgánu obchodní korporace nemůţe být také ten, u koho nastala skutečnost, která je překáţkou provozování ţivnosti.

7

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 11. 2012]. 8 § 8 odst. 2 in fine zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání.

9

Specifickou skupinu překáţek pro výkon funkce člena představenstva akciové společnosti tvoří překáţky uvedené v § 38l ObZ. Tyto překáţky nemají absolutní povahu a v některých případech se k nim vůbec nepřihlédne. Dle uvedeného ustanovení nemůţe být členem představenstva akciové společnosti ten, kdo vykonával kteroukoli ze srovnatelných funkcí v právnické osobě, na jejíţ majetek byl prohlášen konkurs. Totéţ platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku.9 Tato překáţka výkonu funkce člena představenstva působí vůči tomu, kdo vykonával funkci statutárního orgánu, člena statutárního nebo jiného orgánu v právnické osobě alespoň jeden rok před podáním insolvenčního návrhu na její majetek, případně před vznikem povinnosti této právnické osoby podat insolvenční návrh na její majetek. Trvá po dobu tří let ode dne (i) právní moci usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo proto, ţe majetek dluţníka je zcela nepostačující, resp. ode dne (ii) usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Za zcela zásadní povaţuji ustanovení § 38l odst. 5 ObZ. Dle tohoto ustanovení totiţ uvedená překáţka zcela odpadá, jsou li kumulativně splněny dvě podmínky: (i) osoba, na jejíţ straně se vyskytuje, byla zvolena nebo jmenována do funkce se souhlasem dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě nebo dvou třetin všech členů dozorčí rady a (ii) příslušný orgán (tedy valná hromada nebo dozorčí rada) byl při volbě nebo jmenování takové osoby do funkce na existenci této překáţky upozorněn. Toto ustanovení sice dostatečně chrání společnost před jmenováním takového člena statutárního orgánu, který má za sebou neúspěšnou kariéru a který se evidentně neosvědčil, na druhou stranu ponechává na uváţení příslušného orgánu, zda takové osobě umoţní ve své společnosti vykonávat zodpovědnou funkci. Mám za to, ţe při rozhodování dozorčí rady o jmenování takové osoby do funkce člena představenstva (tedy v rámci tzv. německého modelu uspořádání akciové společnosti) bude velkou roli hrát odpovědnost členů dozorčí rady za výkon své působnosti s péčí řádného hospodáře (viz § 200 odst. 3 ObZ stanovící obdobnou aplikaci ustanovení § 194 odst. 5 ObZ). Naopak při rozhodování valné hromady se tato odpovědnost neuplatní. Domnívám se, ţe zákonodárce u tohoto ustanovení dostatečně nezohlednil zájmy věřitelů. Dle mé osobní zkušenosti dochází k masivnímu zneuţívání uvedeného ustanovení (především u společností s ručením omezeným) a ve společnostech figurují často lidé, kteří by – s ohledem na své podnikatelské neúspěchy – zřejmě vůbec podnikat neměli. V tomto ohledu uvedené ustanovení nechrání dostatečně (budoucí) věřitele společností, ve kterých takové osoby vykonávají (budou

9

§ 38l odst. 1 ObZ.

10

vykonávat) funkci statutárního orgánu. Z tohoto pohledu povaţuji novou úpravu zákona o obchodních korporacích za jednoznačný krok správným směrem, neboť nová úprava zavádí institut diskvalifikace člena statutárního orgánu, tedy absolutního zákazu výkonu funkce, a to na dobu tří, resp. při nerespektování diskvalifikace aţ deseti let. O diskvalifikaci bude rozhodovat výlučně soud postupem dle § 63 a násl. ZOK, důvody pro diskvalifikaci jsou především přivedení obchodní korporace do úpadku, resp. přispění ke sníţení majetkové podstaty obchodní korporace a k poškození jejich věřitelů po zahájení inslovenčního řízení, a dále opakované závaţné porušování péče řádného hospodáře, příp. jiné péče v posledních třech letech. Další podmínky pro výkon funkce člena představenstva některých specifických akciových společností jsou upraveny v samostatných zákonech. Jedná se především o banky10, penzijní fondy11, investiční společnosti a investiční fondy12, obchodníky s cennými papíry13 apod. Ve své práci se zaměřuji na postavení členů představenstva ve standardní akciové společnosti a pojednání o těchto specifických společnostech by přesahovalo její rámec. Osoba, která nesplňuje shora uvedené poţadavky na výkon funkce, nebo na jejíţ straně je dána některá ze shora uvedených překáţek výkonu funkce, se nestane členem představenstva, ani pokud o tom příslušný orgán rozhodne. Takové rozhodnutí je rozhodnutím nicotným a nemá ţádné právní účinky. Z praktického hlediska proto není potřeba domáhat se prohlášení takového usnesení valné hromady za neplatné, neboť o tom, ţe jeho účinky nenastaly, můţe soud kdykoliv rozhodnout jako o předběţné otázce, popřípadě, při splnění zákonem stanovených podmínek, k ţalobě podle § 80 písm. c) OSŘ14.15 Přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce člena představenstva stanovené obchodním zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce tím zásadně zaniká.16 V případě, ţe dojde k zániku funkcí členů představenstva akciové společnosti, je povinností rejstříkového soudu tuto změnu zapsat do obchodního 10

Ve smyslu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 11 Ve smyslu zákona č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 12 Ve smyslu zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 13 Ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 14 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2012], dále také jen „OSŘ” nebo „občanský soudní řád“. 15 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 722. 16 § 194 odst. 7 ObZ.

11

rejstříku, i přesto, ţe členové představenstva nebyli ve svých funkcích nahrazeni.17 Obchodní zákoník však chrání dobrou víru třetích osob vstupujících do jednání s členem představenstva, jehoţ funkce takto zanikla (tato otázka bude aktuální především v případě, kdy člen představenstva bude stále zapsán v obchodním rejstříku). Člen představenstva akciové společnosti musí být zapsán do obchodního rejstříku. Dle ustanovení § 35 písm. f) ObZ se do obchodního rejstříku zapisuje jméno a bydliště člena představenstva, s uvedením způsobu, jak jménem akciové společnosti jedná, a den vzniku a zániku jeho funkce. Zápis do obchodního rejstříku je deklaratorní.

17

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012], uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 16/2002.

12

2.2. Vznik funkce člena představenstva Vztah mezi obchodní společností a členem představenstva je vztahem absolutně obchodní povahy18, který se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud jiné určení práv a povinností nevyplývá ze zákona nebo ze smlouvy o výkonu funkce.19 Aplikace ochrany slabší strany dle § 262 odst. 4 ObZ je vůči členu představenstva vyloučena.20 Funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let21, obchodní zákoník však neomezuje moţnost jejich opětovného zvolení.

2.2.1. Volba První členové představenstva akciové společnosti jsou voleni na ustavující valné hromadě22, resp. v případě zaloţení akciové společnosti bez veřejné nabídky akcií jsou první členové představenstva stanoveni v zakladatelské smlouvě či listině.23 Další členové představenstva jsou pak voleni valnou hromadou v souladu s § 194 odst. 1 ObZ (k moţnosti delegace této pravomoci na dozorčí radu viz níţe). Valná hromada volí členy představenstva prostou většinou hlasů přítomných akcionářů, nepoţadují-li stanovy nebo zákon24 vyšší počet hlasů. Z § 180 ObZ lze odvodit, ţe právo navrhovat volbu nebo odvolání členů představenstva má kaţdý akcionář přítomný na valné hromadě, pokud je volba nebo odvolání na pořadu jednání valné hromady. Toto právo akcionářů nelze omezit (například ustanovením stanov o tom, ţe toto právo mají pouze někteří konkrétní akcionáři, nebo například jen akcionáři s určitým druhem akcií), takové omezení by bylo neplatné. Vedle akcionářů má právo navrhovat volbu nebo odvolání členů představenstva z povahy věci také ten, kdo svolává valnou hromadu. Stanovy mohou určit, ţe namísto valné hromady volí a odvolává členy představenstva dozorčí rada, a to způsobem uvedeným ve stanovách. Na postup při volbě členů 18

§ 261 odst. 3 písm. f) ObZ. § 66 odst. 2 ObZ. 20 POKORNÁ, Jarmila. Ochrana nepodnikatele a členové orgánů obchodních společností. Právní fórum. 2009, ročník 6, č. 3, s. 112–117. ISSN 1214–7966. S. 117. 21 § 194 odst. 1 ObZ. Ne vţdy však byla úprava délky funkčního období členů představenstva takto jednoznačná – před účinností novely č. 370/2000 Sb. zněla poslední věta uvedeného ustanovení takto: „Funkční období představenstva nesmí přesáhnout pět let“ a nebylo jasné, zda se uvedené pětileté období vztahuje na představenstvo jako celek, či zda tato doba běţí kaţdému členu představenstva samostatně. 22 § 171 odst. 1 písm. c) ObZ. 23 § 172 odst. 3 ObZ ve spojení s § 171 odst. 1 písm. c) ObZ. 24 V § 38l obchodní zákoník stanoví poţadavek dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě pro volbu člena představenstva, u kterého je překáţka dle § 38 odst. 1 (viz kapitola 2.1.). 19

13

představenstva se pouţijí obdobně ustanovení stanov upravující jednání dozorčí rady. Dozorčí rada volí členy představenstva prostou většinou hlasů všech svých členů, nepoţadují-li stanovy nebo zákon25 vyšší počet hlasů. Jak uvádí J. Dědič, právo volit a odvolávat členy představenstva má buď výhradně valná hromada, nebo dozorčí rada, a není moţné tyto způsoby volby členů představenstva kombinovat (např. tak, ţe členy představenstva v době mezi valnými hromadami volí a odvolává dozorčí rada, nebo tak, ţe část členů představenstva je voleno dozorčí radou a část valnou hromadou).26 Rovněţ není přípustné, aby jeden orgán členy představenstva pouze volil a druhý pouze odvolával.27 V některých případech zákon můţe vyloučit moţnost volit a odvolávat členy představenstva dozorčí radou, nebo valnou hromadou.28 Jak vyplývá z druhé věty ustanovení § 194 odst. 1 ObZ, je poţadavek určení způsobu volby a odvolávání členů představenstva dozorčí radou povinnou součástí stanov. Tento „způsob volby“ představuje podle J. Dědiče především určení, kdo a jakým způsobem navrhuje volbu nebo odvolání členů představenstva, neboť pravidla rozhodování dozorčí rady jsou upravena v § 201 odst. 3 ObZ poměrně kogentně.29 Pod určení „způsobu volby“ dále spadají např. otázky, zda je potřeba pro volbu člena představenstva dosáhnout určité kvalifikované většiny či např. zda bude volba tajná či veřejná30, nebo také jak se budou plnit informační povinnosti kandidáta na člena představenstva (zejména oznámení, zda splňuje nebo nesplňuje podmínky výkonu funkce uvedené v § 38l ObZ)31. Je otázkou, zda je moţné v rámci uvedeného určení způsobu volby (na rozdíl od situace, kdy členy představenstva volí valná hromada) omezit okruh osob, které jsou oprávněny navrhovat volbu nebo odvolání členů představenstva. I. Štenglová má za to, ţe obchodní zákoník nepřipouští jakýmkoliv způsobem valnou hromadu při volbě členů představenstva omezovat, a nelze tedy zaloţit ve stanovách právo některých akcionářů či skupin akcionářů obsazovat (tj. navrhovat osoby, které mají být voleny) některá místa členů představenstva. Shodné se přitom uplatní 25

Obchodní zákoník v § 38l stanoví poţadavek dvou třetin hlasů všech členů dozorčí rady pro volbu člena představenstva, u kterého je překáţka dle § 38 odst. 1 (viz kapitola 2.1.). 26 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2403. 27 ŘEHÁČEK, Oldřich. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha : C. H. Beck, 2010. 184 s. ISBN 9788074003462. S. 81. 28 Tak § 11 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, stanoví: „Burzovní komora je statutárním a řídícím orgánem burzy [...] členové burzovní komory jsou ze dvou třetin voleni a odvoláváni valnou hromadou a z jedné třetiny jmenováni a odvoláváni příslušným orgánem státní správy“; naopak§ 13 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, stanoví: „Předsedu a další členy představenstva akciové společnosti České dráhy volí a odvolává její dozorčí rada.“. 29 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2403. 30 ŘEHÁČEK, Oldřich. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha : C. H. Beck, 2010. 184 s. ISBN 9788074003462. S. 80. 31 POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 940.

14

v případě, ţe členy představenstva volí dozorčí rada.32 Dostává se tak do částečného rozporu s Dědičem, který, jak je uvedeno výše, připouští moţnost omezení akcionářů obsazovat členy představenstva, nicméně upozorňuje na § 155 odst. 7 ObZ, který stanoví pravidlo, ţe s akciemi téhoţ druhu musejí být spojena stejná práva. Oprávnění navrhovat volbu nebo odvolání členů představenstva by tak bylo moţno přiznat pouze akcionářům určitého druhu akcií, nebylo by však moţné, aby je měli jen určití akcionáři určitého druhu akcií.33 Jak upozorňuje O. Řeháček, jestliţe by odchylné určení toho, kdo a jakým způsobem navrhuje volbu nebo odvolání členů představenstva moţné nebylo, ztrácelo by ustanovení zákona, umoţňující stanovení způsobu volby a odvolání členů představenstva, hlubšího odůvodnění.34 Vztah člena představenstva ke společnosti vzniká výhradně z projevu vůle obou stran. Obchodní společnost musí zamýšlenému novému členu představenstva uvedenou funkci nabídnout, ten ji musí akceptovat. Osoba se stane členem představenstva jiţ okamţikem, kdy jsou splněny všechny poţadavky pro výkon uvedené funkce a dojde k volbě této osoby a její akceptaci. Zápis do obchodního rejstříku není podmínkou vzniku funkce. Podmínkou pro vznik funkce je formální rozhodnutí příslušného orgánu akciové společnosti (valné hromady nebo dozorčí rady) o volbě uvedené osoby do funkce člena představenstva. Rozhodnutí valné hromady o volbě členů představenstva nemusí být vyhotoveno ve formě notářského zápisu.35 Zákon výslovně neupravuje způsob akceptace ustanovení do funkce, ani nestanoví pro tento úkon ţádnou specifickou formu. Souhlas se svou volbou můţe člen představenstva učinit předem, ale i teprve následně po té, co byl příslušným orgánem zvolen. V praxi bývá souhlas udělen zpravidla v „konkludentní“ podobě a vyvozuje se např. z procesních úkonů ustanoveného statutárního orgánu, kdy např. spolu s ostatními členy statutárního orgánu podává návrh na prvozápis zaloţené obchodní společnosti do obchodního rejstříku, resp. později návrh na zápis změn v tomto orgánu, nebo z toho, jak se daná osoba chová – např. sjednává nájemní smlouvu pro budoucí prostory sídla či provozovny, vybírá budoucí zaměstnance a pod.36

32

ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 714. 33 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2403. 34 ŘEHÁČEK, Oldřich. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha : C. H. Beck, 2010. 184 s. ISBN 9788074003462. S. 80. 35 § 187 odst. 1 písm. d) ve spojení s (a contrario) §186 odst. 6 ObZ. 36 ZÁDĚRA, Filip. Některé aspekty právní úpravy vztahu statutárního orgánu k obchodní společnosti a smlouva o výkonu funkce. Právní rádce. 2011, ročník 19, č. 8, s. 17–21. ISSN 1210–4817. S. 18.

15

2.2.2. Jmenování člena představenstva soudem Obchodní zákoník pamatuje na situaci, kdy člen představenstva zemře, odstoupí z funkce, je odvolán nebo jinak skončí jeho funkční období – v takovém případě musí dle ustanovení § 194 odst. 2 valná hromada (případně dozorčí rada) zvolit nového člena představenstva do tří měsíců. Pokud by z tohoto důvodu nebylo představenstvo schopno plnit své funkce, jmenuje chybějící členy (člena) představenstva soud na návrh osoby, jeţ na tom osvědčí právní zájem, a to na dobu, neţ budou zvoleni noví členové (člen) příslušným orgánem společnosti, jinak můţe soud i bez návrhu zrušit společnost a nařídit její likvidaci. Ke jmenování člena představenstva soudem při splnění shora uvedených podmínek je zásadně nezbytný jeho souhlas (viz poslední odstavec kapitoly 2.2.1.). Výjimku z tohoto pravidla představuje odkaz na ustanovení § 71 odst. 2 věty druhé aţ páté: soud můţe jmenovat novým členem představenstva i bez jeho souhlasu některého z akcionářů společnosti, přičemţ takto jmenovaný akcionář se nemůţe vzdát své funkce.37 Můţe však poţádat soud o odvolání ze své funkce, nelze-li po něm spravedlivě poţadovat, aby ji vykonával. Jak dovozuje I. Štenglová, soud by měl podle konkrétních okolností zkoumat, zda výkon funkce člena představenstva po takové osobě můţe být „spravedlivě poţadován“ jiţ při jmenování této osoby členem představenstva, a nikoliv aţ následně při jeho ţádosti o odvolání z funkce.38 Co se odměňování členů představenstva jmenovaných soudem týče, pouţije se přiměřeně ustanovení § 71 odst. 6 ObZ upravující odměňování likvidátora. Odměnu člena představenstva, který byl jmenován soudem dle § 194 odst. 2 ObZ, určuje soud. Pokud však byl členem představenstva jmenován akcionář postupem dle § 71 odst. 2 ObZ, odměna mu nenáleţí. Pokud není moţné jmenovat člena představenstva s jeho souhlasem, ani není moţné jmenovat členem představenstva některého z akcionářů společnosti, jmenuje soud členem představenstva některou z osob zapsaných v seznamu insolvenčních správců nebo fyzickou osobu, která splňuje obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu insolvenčních správců a se svým ustanovením souhlasí.39

37

Jedná se tak o určité prolomení zásady zakotvené v Listině základních práv a svobod v čl. 9 odst. 1, totiţ „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“. Obchodní zákoník však stanoví podmínky, za kterých se můţe jmenovaný člen své funkce zprostit, viz dále v textu. 38 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 717. 39 § 194 odst. 2 ObZ ve spojení s § 71 odst. 7 ObZ.

16

2.2.3. Kooptace člena představenstva Specifickým vznikem funkce člena představenstva můţe být tzv. kooptace předpokládaná v ustanovení § 194 odst. 2 – stanovy mohou určit, ţe představenstvo, jehoţ počet členů zvolených valnou hromadou neklesl pod polovinu, můţe jmenovat náhradní členy do příštího zasedání valné hromady. Tento postup bude praktický zejména ve společnostech s velkým počtem akcionářů, kde je svolání valné hromady poměrně náročnou a nákladnou záleţitostí a svolávat valnou hromadu jen k volbě člena představenstva by nebylo ekonomické. Jak judikoval Nejvyšší soud, účast kooptovaného člena představenstva akciové společnosti v tomto orgánu končí nejpozději dnem, kdy se konala (měla konat) nejbliţší valná hromada akciové společnosti.40 Vzhledem k tomu, ţe obchodní zákoník stanoví povinnost svolat valnou hromadu nejméně jednou ročně, je zřejmé, ţe funkce kooptovaného člena představenstva můţe trvat nejdéle jeden rok. Pokud nejbliţší valná hromada potvrdí rozhodnutí o kooptaci člena představenstva, má toto rozhodnutí stejné důsledky jako volba nového člena představenstva, a to s účinky ex tunc (při účincích ex nunc by byl kooptovaný člen představenstva oproti ostatním členům představenstva neodůvodněně zvýhodněn a jeho funkční období by nadto mohlo být delší, neţ je nejdelší přípustné).41 Zákon o obchodních korporacích nově sice zavádí v § 444 odst. 1 pravidlo, ţe doba výkonu funkce náhradního člena představenstva se nezapočítává do doby výkonu funkce člena představenstva, neurčují-li stanovy nic jiného, nicméně toto pravidlo je vyváţeno větší mírou dispozice s délkou funkčního období, které je ze zákona dle § 439 odst. 3 pouze jednoleté a je na společnosti, zda tuto lhůtu prodlouţí ve stanovách, či dokonce ve smlouvě o výkonu funkce, která má před stanovami v tomto ohledu přednost.

40

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3718/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 41 DĚDIČ, Jan, ŠTENGLOVÁ, Ivana, ČECH, Petr, KŘÍŢ, Radim. Akciové společnosti. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. 672 s. ISBN 9788074004049. S. 437.

17

2.3. Zánik funkce člena představenstva Funkce člena představenstva můţe zaniknout jednostranným projevem vůle člena představenstva (odstoupení z funkce), jednostranným projevem vůle (orgánu) společnosti (jednak komisivně, tj. odvoláním z funkce, volbou nového člena představenstva, nebo omisivně, tj. nepotvrzením kooptovaného člena představenstva), nebo na základě právní skutečnosti (smrtí, zánikem akciové společnosti, skončením funkčního období, ztrátou zákonných předpokladů pro výkon funkce člena představenstva).

2.3.1. Odstoupení Pro odstoupení člena představenstva z jeho funkce je potřeba vycházet z obecného ustanovení § 66 odst. 1 ObZ o odstoupení členů statutárních či jiných kolektivních orgánů obchodní společnosti, neboť speciální úpravu pro členy představenstva obchodní zákoník neobsahuje. Uvedené ustanovení je výrazem dobrovolnosti výkonu funkce člena představenstva zakotvené jiţ v základní listině práv a svobod v čl. 9 odst. 1, totiţ „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“. Odstoupení je svou povahou jednostranný právní úkon, adresovaný buď orgánu, který daného člena představenstva zvolil (valná hromada či dozorčí rada), nebo orgánu, jehoţ je členem (představenstvo); není tedy potřeba, aby odstoupení z funkce člena představenstva bylo adresátem akceptováno, postačí, kdyţ je mu řádně oznámeno. To lze provést buď na zasedání příslušného orgánu, nebo před jeho konáním. Určitý problém můţe představovat otázka, komu konkrétně adresovat uvedený právní úkon (zejména v případě oznámení odstoupení valné hromadě před jejím zasedáním). Jak judikoval Nejvyšší soud, je odstoupení z funkce člena orgánu společnosti v souladu s ustanovením § 66 odst. 1 ObZ oznámeno orgánu společnosti i tehdy, je-li oznámení doručeno v písemné formě společnosti, o jejíţ orgán jde. Předáním oznámení o odstoupení z funkce předsedovi představenstva akciové společnosti je odstoupení doručeno společnosti.42 Pokud je příslušnému orgánu oznámeno odstoupení předem, skončí výkon funkce dnem, kdy odstoupení projednal nebo měl projednat43 orgán, který příslušného člena představenstva 42

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2012]. 43 Dle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 7 Cmo 672/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2012] „dnem, kdy valná hromada „měla projednat" rezignaci jednatele společnosti s ručením omezeným na tuto funkci, je nutné rozumět nejenom případ, kdy se valná hromada sešla v usnášeníschopném stavu, leč odstoupení jednatele z funkce na ní nebylo projednáno, nýbrž i případ, kdy se valná hromada nesejde, tedy v určený čas a na určené místo se nedostaví společníci mající dostatečný počet hlasů pro to, aby valná hromada byla usnášeníschopná.[...] Zánik funkce [...] může nastat pouze v případě, že odstoupení z funkce [...] projednala nebo měla projednat (i když nebyla usnášeníschopná)

18

zvolil, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy, ţe postačí, projednal-li je nebo měl projednat orgán, jehoţ je členem. Příslušný orgán je povinen projednat odstoupení na nejbliţším zasedání poté, co se o odstoupení z funkce dověděl. Pokud člen představenstva oznámí své odstoupení na zasedání příslušného orgánu, končí výkon funkce uplynutím dvou měsíců po takovém oznámení, neschválí-li příslušný orgán společnosti na její ţádost jiný okamţik zániku funkce. Uvedená lhůta dvou měsíců chrání společnost před tím, aby člen představenstva ukončil svou funkci tzv. „den ze dne“, nicméně pokud se obě strany dohodnou, lze uvedenou dobu zkrátit i prodlouţit dle potřeby. V případě, ţe dojde k volbě nového člena v průběhu této doby, dojde k okamţitému ukončení funkce člena představenstva (viz dále). V případě, ţe společnost má pouze jediného akcionáře, který vykonává působnost valné hromady, judikoval Nejvyšší soud, ţe v případě, kdy jednatel společnosti s ručením omezeným (člen představenstva akciové společnosti) s jediným společníkem odstoupí z funkce, končí výkon jeho funkce uplynutím dvou měsíců ode dne dojití oznámení o odstoupení z funkce jedinému společníkovi, pakliţe jediný společník neschválil na ţádost jednatele jiný okamţik zániku funkce.

2.3.2. Odvolání Valná hromada (případně dozorčí rada, je-li na ni tato pravomoc přenesena stanovami) můţe člena představenstva z jeho funkce odvolat. Člena představenstva odvolává vţdy ten orgán, který členy představenstva rovněţ volí (viz kapitola 2.2.1.), od této zásady se nelze odchýlit. Valná hromada rozhoduje o odvolání člena představenstva prostou většinou hlasů všech přítomných akcionářů, dozorčí rada prostou většinou všech svých členů; stanovy mohou stanovit v obou případech vyšší potřebné kvórum. Příslušný orgán můţe člena představenstva odvolat z jakéhokoliv důvodu, nebo i bez uvedení jakéhokoliv důvodu. V této souvislosti vyvstává problém, zda je toto právo omezitelné co do rozsahu odvolacích důvodů. Souhlasím s názorem T. Dvořáka, ţe ujednání ve stanovách nebo ve smlouvě o výkonu funkce, podle něhoţ je společnost povinna ponechat určitou osobu ve funkci po určitou dobu anebo ţe tato osoba nesmí být odvolána anebo ţe ji lze odvolat pouze z určitých důvodů, je neplatné pro zjevný rozpor se zákonem. Účelem zákona je právě umoţnění opaku, totiţ moţnost kteréhokoliv člena představenstva kdykoliv

řádně svolaná valná hromada.“ Tento závěr lze bez dalšího pouţít i pro odstoupení člena představenstva akciové společnosti.

19

odvolat z jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu.44 Upozorňuje rovněţ na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, ţe v případě, kdy ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) ObZ (v případě akciové společnosti obdobně § 187 odst. 1 písm. d) – pozn. autora) upravuje obecnou moţnost odvolání jednatele valnou hromadou, nemůţe společenská smlouva upravit jeho odvolání v rozporu s tímto kogentním ustanovením zákona.45 O. Řeháček v této souvislosti uvádí, ţe valná hromada (dozorčí rada) není a nemůţe být ţádným způsobem omezena, pokud jde o důvody odvolání, připouští však určité omezení valné hromady (dozorčí rady) stanovením vyššího kvóra ve stanovách. Rovněţ I. Štenglová zastává názor, ţe právo valné hromady odvolat členy představenstva, které zvolila, nelze ve stanovách omezit.46 Někteří autoři naopak určitý prostor pro omezení odvolacích důvodů uznávají. Např. J. Dědič má za to, ţe ve stanovách či ve smlouvě o výkonu funkce lze ujednat určité důvody pro odvolání z funkce nebo sjednat pro odvolání bez uvedení důvodů určitou formu odškodnění, a to i v penězích.47 Shodný názor zastává také např. J. Pokorná.48 S tímto závěrem nesouhlasím. Smlouva o výkonu funkce upravuje pouze určitá práva a povinnosti mezi společností a členem představenstva, podmínkou pro její účinnost je vznik funkce člena představenstva. Sama o sobě nemůţe nahradit proces volby člena představenstva příslušným orgánem, ten je upraven kogentně obchodním zákoníkem. Ve smyslu uvedeného je pak nutno přistupovat rovněţ k otázce ukončení funkce člena představenstva. Domnívám se, ţe smlouva o výkonu funkce můţe upravovat toliko moţnost ukončení této smlouvy (např. vypovězení nebo odstoupení), přičemţ důsledkem bude následná přiměřená aplikace ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní na vztah mezi členem představenstva a společností ve smyslu § 66 odst. 2 ObZ, bude-li trvat. Důsledkem ukončení smlouvy výkonu funkce nemůţe být ukončení funkce člena představenstva ve společnosti. Případné ukončení funkce člena představenstva se řídí obecnou úpravou obchodního zákoníku, přičemţ systematicky vzato, část druhá obchodního zákoníku je svou povahou zásadně kogentní, moţnost omezení důvodů pro odvolání člena představenstva výslovně neumoţňuje. K otázce finančního odškodnění

44

DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 490. 45 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 968/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2012]. 46 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 715. 47 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2407. 48 POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 945.

20

člena představenstva v případě jeho odvolání se domnívám, ţe takové ujednání ve smlouvě o výkonu funkce by bylo rovněţ neplatné. Odvolání člena představenstva je právem valné hromady (dozorčí rady), toto právo je (ve světle shora uvedeného) neomezené a neomezitelné. Společnost by tedy byla fakticky sankcionována za to, ţe její orgán vyuţil svého zákonného práva odvolat člena představenstva. Pokud by mělo uvedené „odškodnění“ představovat náhradu škody, musela by smlouva o výkonu funkce obsahovat závazek společnosti neodvolat příslušného člena představenstva; pokud by jej neobsahovala, nedošlo by odvoláním člena představenstva k porušení povinnosti, coţ je jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. V úvahu by přicházela rovněţ kvalifikace „odškodnění“ jako smluvní pokuty. Jak ovšem judikoval Nejvyšší soud, smluvní pokuta je peněţitá částka, kterou je dluţník povinen zaplatit věřiteli v případě, ţe nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda.49 Jak shora uvedeno, odvolání člena představenstva je výkonem práva, nikoliv porušení smluvní povinnosti, a proto rovněţ toto ustanovení by bylo nutno povaţovat za neplatné. Určitou diskuzi rovněţ vyvolává otázka, ve kterém okamţiku nastávají účinky odvolání člena představenstva. J. Pokorná má za to, ţe jiţ okamţikem, kdy bylo o jeho odvolání rozhodnuto. Má za to, ţe je potřeba odvolaného člena představenstva o jeho odvolání vyrozumět, pokud nebude svému odvolání osobně přítomen, a ţe vůči němu osobně nemůţe být odvolání účinné, pokud se o něm nedozví, okamţik zániku jeho funkce však nemůţe být na jeho vědomosti o odvolání závislý. Argumentuje mimo jiné tím, ţe pokud by odvolání bylo závislé na vědomosti odvolávaného člena představenstva, mohl by tento svoje odvolání nejrůznějším způsobem mařit. Okamţik odvolání se musí vázat jiţ na samotné rozhodnutí o odvolání, není totiţ moţné, aby člen představenstva setrvával ve své funkci i proti vůli akcionářů a tito jej vlastně museli trpět. Odvolání povaţuje za poslední prostředek obrany proti členu představenstva, který jedná proti zájmům společnosti.50 Naproti tomu např. J. Dědič má za to, ţe odvolání je účinné aţ v okamţiku, kdy se odvolaný člen představenstva o svém odvolání dovědět mohl a měl.51 V této otázce se přikláním k názoru J. Pokorné. Byť je z právně–teoretického hlediska argumentace J. Dědiče přiléhavější, domnívám se, ţe v uvedeném případě je účelné přihlédnout spíše k praktickému hledisku fungování

49

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 11. 2012]. 50 POKORNÁ, Jarmila. Zánik funkce člena představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2003, ročník 12, č. 1, s. 2–10. ISSN 1210-8278. S. 4. 51 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2407.

21

obchodních společností a mělo by být upřednostněno oprávnění akcionářů volně rozhodovat o vedení společnosti.

2.3.3. Volba nového člena představenstva Obchodní zákoník v § 194 odst. 2, věta pátá uvádí: „Funkce člena představenstva zaniká volbou nového člena představenstva, nejpozději však uplynutím tří měsíců od uplynutí jeho funkčního období.“ Odborná veřejnost se doposud neshodla na jednoznačném výkladu tohoto usnesení. Převládající názor na výklad uvedeného ustanovení, ke kterému se rovněţ přikláním, by se dal shrnout takto: volbou nového člena představenstva končí výkon funkce dosavadního člena představenstva pouze v případě, ţe skončilo jeho funkční období a od skončení funkčního období neuplynula ještě lhůta tří měsíců. Před uplynutím funkčního období člena představenstva nezaniká jeho funkce jmenováním nového člena představenstva.52 Zákonodárce měl v úmyslu zabezpečit kontinuitu obsazení představenstva, proto stanovil pravidlo, ţe funkce člena představenstva ve společnosti končí uplynutím tří měsíců od uplynutí jeho funkčního období. Tyto tři měsíce slouţí společnosti k tomu, aby našla a zvolila nového člena představenstva. Pokud společnost zvolí člena nového představenstva coby náhradu za člena představenstva, kterému jiţ uplynulo jeho funkční období, není potřeba, aby funkce původního člena představenstva trvala celé tři měsíce, neboť nový člen představenstva jiţ můţe aktivně ve společnosti fungovat a dojde tak zachování kontinuity obsazení a řádného fungování představenstva. Tomuto závěru svědčí návaznost úpravy počátku i délky lhůt určujících jednak časový prostor k volbě nového člena představenstva. Pro vyloučení pochybností navrhuje J. Pokorná upřesnit dané ustanovení v tom smyslu, ţe funkce člena představenstva, jehož funkční období uplynulo, zaniká volbou nového člena představenstva.53 T. Dvořák v této souvislosti upozorňuje, ţe z praktického hlediska je nutno vţdy pamatovat na určitost usnesení valné hromady (dozorčí rady) o volbě nového člena představenstva, aby bylo zřejmé, za kterého dosavadního člena (kterému uplynulo funkční období) je nový člen zvolen, jinak hrozí neplatnost volby pro neurčitost usnesení.54

52

DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2408. 53 POKORNÁ, Jarmila. Zánik funkce člena představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2003, ročník 12, č. 1, s. 2–10. ISSN 1210-8278. S. 8. 54 DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 495.

22

Opačný názor zastává I. Štenglová, která nelimituje tuto moţnost skončení funkce člena představenstva pouze na případ, kdy jiţ skončilo jeho funkční období, ale dovozuje pouţití univerzální, tedy i na členy představenstva, kterým funkční období doposud neuplynulo. Uvádí, ţe funkce člena představenstva zaniká volbou nového člena představenstva v případě, kdy bude zvolen plný počet členů nového představenstva, anebo jestliţe bude v usnesení valné hromady (dozorčí rady) výslovně uvedeno, za kterého dosavadního člena je nový člen volen. V takovém případě dojde k zániku funkce současného člena představenstva, i kdyţ jej daný orgán neodvolá. Z praktického hlediska však přesto doporučuje výslovné odvolání členů předchozího představenstva z funkce.55 Volbou nového člena představenstva příslušným orgánem končí funkce člena představenstva jmenovaného soudem.

2.3.4. Nepotvrzení kooptovaného člena představenstva Jak je podrobněji rozvedeno v kapitole 2.2.3., stanovy mohou stanovit pravidlo, ţe v případě, ţe dojde ke sníţení počtu členů představenstva, mohou chybějící členy dočasně jmenovat ostatní členové představenstva coby tzv. „náhradní členy“, za podmínky, ţe počet členů zvolených valnou hromadou neklesl pod polovinu. Pokud nejbliţší valná hromada potvrdí rozhodnutí o kooptaci člena představenstva, má toto rozhodnutí stejné důsledky jako volba nového člena představenstva, a to s účinky ex tunc. Pokud k potvrzení valnou hromadou nedojde, končí účast kooptovaného člena představenstva akciové společnosti v tomto orgánu nejpozději dnem, kdy se konala (měla konat) nejbliţší valná hromada akciové společnosti.56

2.3.5. Smrt člena představenstva, zánik akciové společnosti Funkce člena představenstva zaniká smrtí, není proto nutno člena představenstva z funkce odvolávat. Smrt fyzické osoby je právní událost, v jejímţ důsledku pozbývá tato osoba způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu)57, zároveň však můţe v jejím důsledku dojít k přechodu určitých práv a povinností na dědice.

55

ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 715. 56 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3718/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 11. 2012]. 57 § 7 odst. 2 OZ.

23

Člen představenstva je v závazkovém vztahu ke společnosti, tento vztah je vztahem osobní povahy.58 Jak vyplývá z § 579 ObZ (a contrario), smrtí dluţníka závazkového vztahu jeho povinnost plnit zaniká v případě, ţe jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dluţníkem; smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Z uvedeného je moţno dovodit, ţe práva a povinnosti, které tvoří obsah právního vztahu mezi společností a členem představenstva, ve své abstraktní podobě nepřejdou na dědice zemřelého člena představenstva. Předmětem dědictví však budou majetková práva, pokud jiţ v okamţiku smrti měla konkrétní podobu dluhu společnosti vůči členu představenstva (např. splatná, doposud nevyplacená odměna za výkon funkce), obdobně, předmětem dědictví budou i závazky zemřelého vůči společnosti (např. náhrada škody způsobené porušením právních povinností při výkonu funkce člena představenstva, kterou zemřelý jako svůj dluh vůči společnosti uznal).59 Pokud dojde k zániku akciové společnosti, dojde tím per se k zániku funkce člena představenstva.

2.3.6. Skončení funkčního období Z § 194 odst. 1 ObZ vyplývá, ţe funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let; neurčí-li stanovy funkční období člena představenstva, je jeho funkční období pět let. Uplynutím funkčního období však nedojde k automatickému ukončení funkce: uplynutí funkčního období je právní skutečností, od níţ začíná běţet tříměsíční lhůta. Teprve marným uplynutím této lhůty dojde k ukončení funkce v představenstvu, ledaţe v této době dojde k volbě nového člena představenstva, který původního člena nahradí – v takovém případě končí funkční období původního člena představenstva jiţ volbou nového člena (viz kapitola 2.3.3.). Uplynutím uvedené tříměsíční lhůty nemůţe zaniknout funkce člena představenstva jmenovaného soudem.60

2.3.7. Ztráta zákonných předpokladů pro výkon funkce člena představenstva Předpokladům pro výkon funkce se tato práce podrobně věnuje v kapitole 2.1. Zásadně platí obecné pravidlo uvedené v § 194 odst. 7 obchodního zákoníku, totiţ přestane-li 58

§ 66 odst. 2 ObZ. POKORNÁ, Jarmila. Zánik funkce člena představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2003, ročník 12, č. 1, s. 2–10. ISSN 1210-8278. S. 3. 60 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2408. 59

24

člen představenstva splňovat podmínky pro výkon funkce stanovené obchodním zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem, jeho funkce tím zaniká. Práva třetích osob nabytá v dobré víře tím však nebudou dotčena. Třetí osoby budou rovněţ chráněny principem dobré víry v pravdivost zápisu v obchodním rejstříku dle § 29 ObZ. Pokud dojde ke vzniku překáţky výkonu funkce uvedené v § 38l odst. 1 ObZ u člena představenstva, příslušný orgán (valná hromada nebo dozorčí rada), jakmile se o tom dozví, daného člena představenstva odvolá, anebo potvrdí jeho volbu či jmenování. K potvrzení volby nebo jmenování se vyţaduje souhlas dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě nebo dvou třetin všech členů dozorčí rady. Jestliţe k potvrzení volby nebo jmenování nedojde do tří měsíců ode dne vzniku překáţky výkonu funkce uvedené v § 38l odst. 1 ObZ, výkon funkce zaniká posledním dnem této lhůty.

25

2.4. Smlouva o výkonu funkce Zákonodárce označil smlouvu, která můţe upravovat vztah člena představenstva se společností, jako „smlouvu o výkonu funkce“, neurčil však ţádné bliţší vymezení jejího obsahu; stanovil pouze, ţe tato smlouva musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou61, resp. volí-li členy představenstva dozorčí rada, dozorčí radou.62 Pro zjednodušení budu v následujícím textu vycházet z toho, ţe smlouvu schvaluje valná hromada. Jedná se o smlouvu nepojmenovanou, neboť zákon nijak nespecifikuje tzv. typické obsahové prvky, které by ji jako smluvní typ definovaly. Domnívám se, ţe na to, o jak závaţnou a v praxi často řešenou otázku se jedná, je současná právní úprava smlouvy o výkonu funkce nedostatečná. Vyvstává tak celá řada otázek, na které neexistuje jednoznačná odpověď, neboť mnohé z nich nebyly doposud judikatorně (přesvědčivě) vyřešeny a zákon přesnou úpravu neobsahuje. Některým aplikačním problémům se budu věnovat v následujícím textu.

2.4.1. Schválení smlouvy valnou hromadou Zjevným problémem je samotná formulace zákonného textu„Smlouva o výkonu funkce [...] musí být schválena valnou hromadou“. Moţností výkladu se nabízí několik. Dle (i) předmětu schválení můţeme interpretovat: 1) valná hromada schvaluje jiţ uzavřenou konkrétní smlouvu o výkonu funkce, nebo 2) valná hromada schvaluje smlouvu o výkonu funkce před jejím uzavřením, smlouva je zcela kompletní a bude podepsána přesně ve znění, které bylo schváleno, nebo 3) valná hromada předem schvaluje pouze obecné náleţitosti „vzorové“ smlouvy o výkonu funkce, která se později pouţije pro všechny budoucí členy představenstva. Dle (ii) okamţiku schválení můţeme interpretovat: 1) valná hromada schvaluje smlouvu před jejím uzavřením, 2) valná hromada schvaluje smlouvu aţ po jejím uzavření. V druhé z uvedených variant je pak nutno vzít do úvahy, zda smlouva nabude účinnosti ex tunc ode dne jejího uzavření (resp. ode dne vzniku funkce, podle toho, která skutečnost nastane později), nebo ex nunc od data schválení smlouvy. I. Štenglová uvádí, ţe není rozhodné, zda valná hromada udělila souhlas se smlouvou o výkonu funkce před jejím uzavřením, nebo aţ následně. Jestliţe je souhlas udělen předem, nabývá smlouva účinnosti uzavřením, není-li dohodnuto něco jiného, při následném souhlasu můţe nabýt účinnosti aţ tímto souhlasem. Upozorňuje přitom na moţnou aplikaci ustanovení 61 62

§ 66 odst. 2 ObZ. § 194 odst. 1 ObZ.

26

§ 47 OZ, podle kterého je v případech, kdy zákon stanoví, ţe ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, smlouva účinná aţ tímto rozhodnutím. Přestoţe je toto ustanovení odbornou literaturou povaţováno za obsolentní, domnívá se, ţe vyuţití tohoto ustanovení na uvedený případ je moţné.63 J. Pokorná uvádí, ţe schválení smlouvy o výkonu funkce by se nemělo omezovat jen na konstatování souhlasu, ale mělo by závazně určovat i obsah smlouvy, aby byla vyloučena jeho jednostranná deformace zvýhodňující členy orgánů nebo společníky ve funkci orgánů společnosti.64 J. Dědič tvrdí, ţe valné hromadě musí být předloţena ke schválení smlouva jiţ uzavřená a nepostačuje, aby valná hromada schválila jen smluvní formulář bez uvedení konkrétních osob a jejich práv a povinností. Pojmově rozlišuje mezi „schvalováním smlouvy“ a „schvalováním záměru smlouvu uzavřít“ a dovozuje, ţe případné neschválení dané smlouvy bude mít za důsledek její neúčinnost, nikoliv však neplatnost. Prakticky můţe být účinnost smlouvy řešena odkládací podmínkou.65 F. Záděra se domnívá, ţe nic nebrání tomu, aby byl ke schválení předloţen pouze návrh smlouvy, pokud bude posléze uzavřena v nezměněné podobě, neboť účelem sledovaným právní úpravou je v podstatě zajistit dohled příslušného orgánu nad smluvními podmínkami výkonu funkce statutárního orgánu jako takového, bez ohledu na konkrétní osobu, která tuto funkci zrovna zastává.66 Domnívám se, ţe je v prvé řadě potřeba sledovat smysl a účel poţadavku schválení smlouvy o výkonu funkce valnou hromadou. Zákonodárce sledoval především to, aby členové představenstva sami (jednostranně) nerozhodovali o podmínkách, za kterých budou svou funkci vykonávat, byť by se formálně jednalo o smlouvu uzavíranou mezi nimi a společností. Mám za to, ţe je uvedené ustanovení nutno vykládat tak, ţe smlouvu o výkonu funkce je moţno uzavřít jak před vznikem funkce člena představenstva (v tom případě nabude účinnosti nejdříve vznikem dané funkce), tak po vzniku této funkce (v takovém případě bude smlouva účinná nejdříve dnem jejího podpisu, nebude-li sjednána účinnost pozdější). Aby byla smlouva účinná, musí ji schválit valná hromada. Výkladový problém zřejmě nenastane v případě, kdy bude hromada schvalovat smlouvu jiţ uzavřenou. Taková smlouva 63

DĚDIČ, Jan, ŠTENGLOVÁ, Ivana, ČECH, Petr, KŘÍŢ, Radim. Akciové společnosti. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. 672 s. ISBN 9788074004049. S. 389. 64 POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 335. 65 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha : POLYGON, 2002. 847 s. ISBN 8072730711. S. 458. 66 ZÁDĚRA, Filip. Některé aspekty právní úpravy vztahu statutárního orgánu k obchodní společnosti a smlouva o výkonu funkce. Právní rádce. 2011, ročník 19, č. 8, s. 17–21. ISSN 1210–4817. S. 20.

27

pak nabude účinnosti nejdříve vznikem dané funkce. Sloţitější je otázka, zda je moţné, aby valná hromada schválila smlouvu o výkonu funkce, která má být uzavřena teprve v budoucnu. Domnívám se, ţe toto řešení zásadně moţné je. Za rozhodující povaţuji splnění podmínky, aby valná hromada schvalovala smlouvu o výkonu funkce teprve za situace, kdy jsou podmínky spolupráce s daným členem představenstva jiţ zcela dohodnuty a prakticky chybí pouze doplnit datum a podpis stran. Na rozdíl od F. Záděry se domnívám, ţe podmínkou přípustnosti schválení smlouvy o výkonu funkce je i vědomí valné hromady o identitě toho kterého konkrétního člena představenstva, jehoţ smlouvu má schvalovat. Můj názor pramení z toho, ţe při stanovení podmínek výkonu funkce nelze primárně vycházet z myšlenky existence „standardního člena představenstva“. Členové představenstva se budou od sebe lišit svými znalostmi, schopnostmi, zkušenostmi, efektivitou práce, ale i dalšími, pro společnost vyuţitelnými vlastnostmi, jako např. dosaţeným renomé, konexemi apod. Výklad předmětného ustanovení by tak měl dle mého názoru směřovat k takovému cílovému stavu, aby valná hromada mohla vţdy individuálně posoudit, zda konkrétní smlouva o výkonu funkce je přiměřená práci, kterou bude člen představenstva pro společnost vykonávat. V této souvislosti chci rovněţ upozornit na to, ţe by měla existovat přiměřená časová vazba mezi schválením smlouvy a jejím uzavřením, resp. vznikem funkce – i z tohoto důvodu mám za to, ţe není moţné za relevantní souhlas se smlouvou o výkonu funkce povaţovat smlouvu, jejíţ (standardizované) podmínky byly schváleny několik let před tím, neţ dojde k podepsání této smlouvy

konkrétním

členem

představenstva,

resp.

před

vznikem

jeho

funkce

v představenstvu.

2.4.2. Obsah smlouvy o výkonu funkce Smluvní strany si mohou ve smlouvě o výkonu funkce určit vzájemná práva a povinnosti odchylně od úpravy mandátní smlouvy v obchodním zákoníku, nesmí se však odchýlit od kogentních speciálních ustanovení obchodního zákoníku upravujících postavení členů statutárního orgánu vůči společnosti. Nelze tak například vyloučit odpovědnost člena statutárního orgánu za škodu, smlouva o výkonu funkce nemůţe rovněţ upravovat způsob vzniku ani ukončení výkonu funkce člena představenstva. Vznik funkce člena představenstva je podmínkou účinnosti této smlouvy. Jak jsem psal jiţ v kapitole 2.3.2., smlouva nemůţe nahradit proces volby člena představenstva příslušným orgánem, ten je upraven kogentně obchodním zákoníkem. Obdobné platí o otázce ukončení funkce člena představenstva. Domnívám se, ţe smlouva o výkonu funkce můţe 28

upravovat toliko moţnost ukončení této smlouvy (např. vypovězení nebo odstoupení), přičemţ důsledkem bude následná přiměřená aplikace ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní na vztah mezi členem představenstva a společností ve smyslu § 66 odst. 2 ObZ, bude-li trvat. Důsledkem ukončení smlouvy o výkonu funkce však dle mého názoru nemůţe být ukončení funkce člena představenstva ve společnosti. Smlouva nemůţe rovněţ taxativně stanovovat důvody, pro které můţe být člen představenstva odvolán, a to tím spíše, ţe tuto odvolatelnost nelze limitovat ani ve stanovách společnosti. Jak je dále blíţe uvedeno v kapitole 4., je běţnou praxí, ţe vedle obchodněprávního vztahu člena představenstva ke společnosti existuje rovněţ pracovněprávní vztah, a to zpravidla k činnosti, která se více či méně překrývá s činností člena představenstva. Pravidlem přitom bývá, ţe podstatná část práv a povinností takové osoby vůči společnosti je řešena právě v pracovní smlouvě a úprava smlouvy o výkonu funkce bývá spíše strohá (nebo není tato smlouva uzavřena vůbec). Domnívám se, ţe toto nastavení práv a povinností fyzické osoby vůči společnosti je nesprávné, neboť souběhu obou funkcí se lze dle mého názoru zcela vyvarovat při zachování zásadně stejných práv a povinností obou smluvních stran. Výhodou řešení vzájemného vztahu pouze jednou smlouvou, která podléhá reţimu obchodního zákoníku, je její jednoznačnost, která zvyšuje právní jistotu nejen obou subjektů, ale v konečném důsledku i třetích osob vstupujících do právních vztahů se společností. Ostatně, taková osoba se můţe bez obav nadále titulovat (generální) ředitel, byť se společností nebude mít uzavřenu pracovní smlouvu; ve světle dosavadní judikatury však bude muset jednat v souladu se zápisem v obchodním rejstříku a nikoliv spoléhat na zákonné zmocnění dle § 15 ObZ. V této souvislosti souhlasím s I. Štenglovou, která jiţ v roce 2009 upozorňovala na to, ţe praktickým cílem souběţných pracovněprávních vztahů nejsou jen pokusy o omezení odpovědnosti statutárních orgánů, ale především obcházení nepříznivé úpravy daňové a úpravy sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, ţe současná úprava tyto překáţky jiţ zcela odbourala, mám za to, ţe neexistují ţádné podstatné důvody pro existenci uvedeného souběhu. Moţnosti úpravy vzájemných práv jsou přitom značné. V následujícím textu se budu věnovat vybraným otázkám, které jsou dle mého názoru pro výkon funkce člena představenstva praktické.

29

2.4.2.1.

Odměna a benefity

Úplatnost a moţnost odmítnutí poskytnutí plnění Členové představenstva vykonávají svou funkci za úplatu, která bývá zpravidla určena ve smlouvě o výkonu funkce. Lze si jistě představit i situaci, kdy se obě strany dohodnou, ţe člen představenstva bude vykonávat svou funkci bezplatně (např. v rámci korporátních struktur). Pokud by smlouva o výkonu funkce určení výše odměny neupravovala (nebo tato smlouva zcela chyběla), platí úprava mandátní smlouvy, totiţ ţe mandant je povinen mandatáři zaplatit úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou mandatář uskutečnil,67 v případě člena představenstva pak tedy odměna obvyklá za výkon jeho funkce. Nárok na úplatu pak vzniká ze zákona tehdy, kdyţ mandatář vykoná činnost, ke které byl povinen, bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či nikoli.68 Na odměňování členů představenstva dopadá ustanovení § 66 odst. 3 ObZ, které stanoví určitá pravidla a omezení pro sjednání a poskytnutí plnění v souvislosti s výkonem funkce člena orgánu společnosti. Předmětné ustanovení stanoví (i) povinnost souhlasu valné hromady s poskytnutím jakéhokoliv plnění osobě, jeţ je orgánem společnosti nebo jeho členem, a dále, ţe (ii) společnost plnění neposkytne, jestliţe výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Zatímco povinnost sub (i) dopadá výslovně pouze na tzv. nenároková plnění, tedy na plnění, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, a dále na plnění, které je přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce, zákaz poskytnout plnění sub (ii) takovéto omezení neobsahuje. Podle některých autorů tak uvedené ustanovení dopadá rovněţ na plnění nároková a je tak potenciálně sporné, zda společnost můţe odmítnout poskytnutí plnění, jeţ bylo sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce; osobně se domnívám, ţe nikoliv (viz dále). Forma odměny za výkon funkce člena představenstva Obchodní zákoník zásadně neupravuje moţnosti odměňování členů představenstva a ponechává tuto otázku na subjektech daného právního vztahu; v případě smlouvy o výkonu funkce tak podléhá souhlasu valné hromady a člena představenstva. 67 68

§ 571 ObZ. § 571 odst. 2 ObZ.

30

Odměňování a benefity přitom hrají zásadní roli coby motivační faktor výkonu funkce člena představenstva. Správné nastavení modelu odměňování má stěţejní důsledky pro fungování společnosti. Tato problematika úzce souvisí s corporate governance akciových společností a je jedním z nástrojů pro sniţování transakčních nákladů (agency costs) v rámci řešení problému zastoupení (principal-agent problem). Špatně nastavený systém odměňování pak můţe naopak prohloubit rozdílnost zájmů akcionářů a členů představenstva a zvyšuje tak nebezpečí morálního hazardu na straně členů představenstva. Určitou limitací pro strany sjednávající smlouvu o výkonu funkce představuje zásada dobrých mravů, zakotvená v § 3 odst. 1 občanského zákoníku69. Jak dovodil Nejvyšší soud, výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, lze s poukazem na § 3 odst. 1 OZ odepřít i v obchodním závazkovém vztahu.70 Domnívám se, ţe není dost dobře moţné předem stanovit kritéria pro posouzení, zda určité ustanovení v rámci dohody o odměně člena představenstva je v rozporu s dobrými mravy, či nikoliv. Jak judikoval Ústavní soud ohledně aplikovatelnosti dobrých mravů, platí, ţe „dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.71 Obdobně pak Nejvyšší soud uvádí: dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení.72 Vzhledem k tomu, ţe vztah mezi společností a členem statutárního orgánu je vztahem obchodněprávním73 (řadí se mezi tzv. nominální či typové obchody, dříve označované jako

69

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 70 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 756/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012] ve kterém se Nejvyšší soud ČR odvolává na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012] uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2005. 71 Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. 72 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 150/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. 73 § 261 odst. 3 písm. f) ObZ.

31

absolutní obchody)74, dopadá na tento vztah vedle zásady dobrých mravů i zásada poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 ObZ75. Mám za to, ţe se obě zásady v podstatné části (v souvislosti s odměňováním člena představenstva) překrývají a v praxi nebude snadné rozlišit, zda uvedený právní úkon (jeho část) ponese důsledky rozporu s dobrými mravy, či rozporu se zásadou poctivého styku. Toto rozlišování není samoúčelné: Porušení zásady dobrých mravů má za následek neplatnost (části) právního úkonu, kdeţto porušení zásady poctivého obchodního styku nevymahatelnost nároku soudní cestou. Pokud dojde k vyplacení odměny nemravné, společnost ji můţe soudně poţadovat zpět coby bezdůvodné obohacení na straně člena představenstva, pokud by odměna byly toliko nepoctivá, tento postup moţný nebude. Náhrada nákladů vynaloţených v souvislosti s výkonem funkce Obchodní zákoník dále dispozitivně upravuje problematiku nutných nebo účelně vynaloţených prostředků při plnění závazků mandatáře.76 Mandant (obchodní společnost) je povinen takovéto náklady mandatáři (členu představenstva) uhradit, ledaţe z jejich povahy vyplývá, ţe jsou jiţ zahrnuty v úplatě. Specifikací těchto nákladů a případným paušálním zahrnutím veškerých ostatních nákladů do odměny člena představenstva lze předejít případným sporům a jednoznačně určit rozsah odměn člena představenstva. V případě, ţe náhrada nákladů vynaloţených v souvislosti s výkonem funkce nebude zahrnuta do úplaty za výkon funkce a toto zahrnutí nebude moţno dovodit ani z povahy uvedených nákladů, nebude společnost moci ohledně těchto nákladů vyuţít postupu dle § 66 odst. 3 a odmítnout členu představenstva toto plnění poskytnout. Zákonné podmínky odepření vyplacení odměny Zákon rámcově upravuje výplatu odměny statutárním orgánům v § 66 odst. 3. Ten ve své první části stanoví předpoklady pro výplatu plnění členu orgánu společnosti: „Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce“. Toto ustanovení má kogentní povahu a nelze se od něj odchýlit. Jeho účelem je ochrana 74

BEJČEK, Josef, ELIÁŠ, Karel, RABAN, Přemysl a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 542 s. ISBN 9788074003370. S. 27–28. 75 Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. 76 § 572 ObZ.

32

společnosti před libovůlí členů představenstva zavedením kontrolního mechanismu v podobě souhlasu valné hromady. Je otázkou, na která plnění uvedené ustanovení dopadá. Gramatickým výkladem by šlo dovodit, ţe se jedná o jakékoliv77 plnění osobě, která je členem statutárního orgánu společnosti, bez ohledu na titul tohoto plnění – tedy na existenci souvislosti s výkonem funkce člena představenstva. Shodně s J. Dědičem78 se domnívám, ţe takovýto výklad není správný, a to s odkazem na druhou větu uvedeného ustanovení, které váţe neposkytnutí plnění na výkon funkce, který měl pro společnost negativní důsledky. Ustanovení tvoří jeden celek a mělo by proto být vykládáno tak, ţe dopadá pouze na ta plnění, která společnost poskytuje členům orgánů společnosti v souvislosti s výkonem funkce. Zákon přesně nespecifikuje, které plnění v souvislosti s výkonem funkce ještě je, a které uţ nikoliv. V důvodové zprávě k zákonu č. 370/200 Sb., kterým bylo uvedené ustanovení do obchodního zákoníku zavedeno, je uvedeno, ţe by se kupříkladu mohlo jednat o úplatu při předčasném skončení funkce. Nejvyšší soud judikoval, ţe společnost můţe odepřít statutárnímu orgánu pouze taková plnění, která jsou jednateli79 poskytována v souvislosti s výkonem jeho funkce. V uvedeném případě posoudil Nejvyšší soud finanční kompenzaci sjednanou za dodrţení konkurenční doloţky (sjednané ve smlouvě o výkonu funkce nad rámec § 136 ObZ pro výkon funkce jednatele) jako plnění, které nelze povaţovat za plnění poskytované ve smyslu § 66 odst. 3 ObZ, neboť účelem jejího sjednání není poskytnutí plnění ţalobci v souvislosti s výkonem funkce jednatele (jeţ by společnost byla oprávněna v případě naplnění ostatních podmínek s ohledem na svou ochranu odepřít), ale jde o protiplnění ţalobci za dodrţení smluvního omezení sjednaného nad rámec zákonného rozsahu zákazu konkurence pro dobu po skončení jeho funkce (tedy o protiplnění za závazek převzatý jednatelem nad rámec povinností vyplývajících z jeho funkce).80 Uvedená argumentace Nejvyššího soudu není dle mého názoru přesvědčivá a uvedené smluvní ujednání povaţuji za ujednání o plnění v souvislosti s výkonem funkce; vycházím přitom z teleologického výkladu, kdy účelem ustanovení § 66 odst. 3 ObZ má být (slovy Nejvyššího soudu) ochrana společnosti před 77

Tedy např. plnění z titulu souběţného pracovněprávního vztahu, či plnění poskytnuté na základě jiného právního vztahu (plnění ze smlouvy). 78 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha : POLYGON, 2002. 847 s. ISBN 8072730711. S. 459 a násl., shodně později rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2012]. 79 Domnívám se, ţe závěry uvedeného rozhodnutí lze v plném rozsahu vztáhnout rovněţ na členy představenstva akciové společnosti. 80 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2012].

33

plněním osobě, jeţ výkonem své funkce (spolu)zavinila její nepříznivý hospodářský stav. Jak navíc upozorňují J. Dědič a J. Lasák, poţadavek na schválení tzv. zlatých padáků (úplata při předčasném skončení funkce) valnou hromadou lze v duchu shora uvedeného rozhodnutí obcházet tak, ţe plnění, které by funkčně odpovídalo poskytnutí zlatého padáku, bude členovi orgánu poskytnuto v rámci plnění za převzetí závazku nekonkurovat společnosti po zániku funkce.81 Za pozornost stojí rovněţ otázka tzv. osobní souvislosti82 s výkonem funkce, na kterou upozorňuje

J.

Dědič

a

J.

Lasák

v reakci

na

rozhodnutí

Nejvyššího

soudu

sp. zn. 29 Cdo 2126/2009 ze dne 16. 6. 2010, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou nároku na zaplacení odměny advokátovi, který byl současně členem dozorčí rady společnosti a zastupoval ji jako advokát. Nejvyšší soud dovodil, ţe „souhlasu valné hromady společnosti podle ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák. podléhá pouze plnění poskytované členu orgánu společnosti v souvislosti s výkonem jeho funkce. Jelikož poskytování právních služeb při vymáhání pohledávky za úpadkyní a zastupování společnosti ve věřitelském výboru nespadá do působnosti člena dozorčí rady společnosti, je závěr odvolacího soudu, podle něhož poskytnutí odměny podle smlouvy o provizi nepodléhalo souhlasu valné hromady podle ustanovení § 66 odst. 3 věty první obch. zák., správný.“83 Shora uvedení J. Dědič a J. Lasák upozorňují, ţe v daném konkrétním případě se nikdo nezabýval otázkou, proč si společnost zvolila právě tohoto advokáta (člena dozorčí rady). Mají za to, ţe pokud člen dozorčí rady nabýval plnění na základě příslušné smlouvy na základě vlivu, který coby člen dozorčí rady na členy představenstva měl, lze dospět k názoru, ţe společnost mu poskytla plnění v souvislosti s výkonem jeho funkce. Řešení, které naznačuje Nejvyšší soud, totiţ vyuţití jiných forem ochrany, jako například zákaz konkurence upravený v § 196 ObZ s důsledky podle § 65, uvedení autoři povaţují za bezzubé.84

81

DĚDIČ, Jan, LASÁK, Jan. O ochraně obchodní společnosti: věcná, časová a osobní souvislost s výkonem funkce. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 11, s. 316–322. ISSN 1803–6554.S. 316. 82 Vedle souvislosti věcné a časové. 83 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2012]. 84 DĚDIČ, Jan, LASÁK, Jan O ochraně obchodní společnosti: věcná, časová a osobní souvislost s výkonem funkce. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 11, s. 316–322. ISSN 1803–6554.S. 319–320.

34

Odměňování dle rakouského práva Rakouské právo upravuje odměňování členů představenstva v § 78 zákona o akciových společnostech85. Zde stanoví povinnost dozorčí rady starat se o to, aby celkové odměny členů představenstva (mezi ty vyjmenovává mzdu, podíl na zisku, náhradu nutných výdajů, pojistné, provize, motivační odměny a jakákoliv vedlejší plnění86) byly přiměřené úkolům a plněním jednotlivých členů představenstva, situaci ve společnosti a obvyklému odměňování, a dlouhodobě motivovat členy představenstva k trvalému rozvoji podniku. Uvedené pravidlo se uplatní obdobně pro výsluţné, odměny pro pozůstalé a obdobná plnění. Způsob určení odměny členů představenstva, stanovení cílů, ukazatelů, kvalitativních i kvantitativních kritérií, ale i způsob jejich vyhodnocování a posouzení, to vše řeší společnosti autonomně, s pomocí teorie managementu. Lze říci, ţe odměňování členů představenstva téţ představuje určitý odraz podnikové kultury.87

2.4.2.2.

Pracovní doba, dovolená

Vzhledem k tomu, ţe funkce člena představenstva není zaloţena pracovněprávním vztahem, který by se řídil zákoníkem práce88 (a tedy by se jím řídila i tato otázka), je potřeba uvedenou problematiku řešit za pouţití obchodního zákoníku, resp. jeho výkladu. Obchodní zákoník výslovně právo statutárního orgánu na dovolenou neuvádí. Na druhou stranu platí, ţe co není zakázáno, je dovoleno. Zákaz přitom můţe implicitně vyplývat z kogentního příkazu – jedná se prakticky o zákaz všech ostatních moţností. Je proto nutné si poloţit otázku, do jaké míry je moţné v rámci obchodněprávního vztahu člen představenstva – společnost aplikovat zásadu autonomie vůle a kde jsou její meze. Osobně se domnívám, ţe problematika pracovní doby a dovolené úzce souvisí s pojmem péče řádného hospodáře a jeho výkladu. Přitom je důleţité si uvědomit, ţe tento pojem se vykládá v závislosti na okolnostech té které společnosti, jejího modelu řízení, vnitřního nastavení, ale i osoby členů představenstva. 85

REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 98/1965 BGBl., o akciových společnostech, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 26. 10. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10002070, dále jen „AktG“. 86 Mezi ně patří i tzv. „fringe benefits“, tedy benefity související s výkonem práce. 87 RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 59. 88 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012].

35

Členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Domnívám se, ve světle shora uvedeného, ţe tento pojem nelze vykládat tak, ţe člen představenstva bude pro společnost nasazovat veškeré síly 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Členové představenstva jsou v zásadně jiné pozici, neţ řadoví zaměstnanci – pracovní dobu jim neurčuje zaměstnavatel, ale zákon prostřednictvím standardu péče, s jakou musejí svou působnost vykonávat. Člen představenstva zkrátka musí pracovat tehdy a tak dlouho, jak to situace vyţaduje. Je na něm, jak si svoji činnost zorganizuje. Nelze však paušalizovat, neboť uvedené je ovlivněno mnoha skutečnostmi. Asi nejdůleţitější je velikost a zaměření společnosti, ve které svou působnost vykonává. Zatímco někdy bude zcela esenciální, aby se člen představenstva zdrţoval v prostorách společnosti v pevně stanovené pracovní době (např. kvůli návaznosti na další koncernové společnosti či klienty), v jiných případech by tento model byl neúčelný. Mám proto za to, ţe členům představenstva nelze vnutit způsob a omezení, jak mají svou působnost vykonávat. Kaţdý člen představenstva musí svou pracovní dobu a své pracovní nasazení přizpůsobit konkrétním podmínkám tak, aby neporušil stanovený standard péče. V případě, ţe jej nedodrţí, hrozí mu sankce nejen v podobě moţné odpovědnosti za způsobenou škodu, ale rovněţ moţné odvolání z funkce. Myslím, ţe téměř kaţdý člověk potřebuje vedle práce rovněţ určitou míru odpočinku, která je závislá mimo jiné na vykonávané činnosti a osobě pracujícího. Nerespektování této premisy zpravidla vede ke sniţování pracovních výsledků a projeví se proto negativně i ve sféře zaměstnavatele. Protoţe si je moderní společnost vědoma uvedených důsledků, byla pracovním právem zavedena limitace pracovní doby a nárok zaměstnanců na dovolenou. Existuje-li potřeba „řadových“ zaměstnanců na odpočinek, tím spíše bude existovat u statutárních orgánů společnosti. V podstatě obdobný názor mám na moţnost čerpání dovolené. Domnívám se, ţe spadá do působnosti člena představenstva zajistit krátkodobě takový model fungování vedení společnosti, kdy jeho přítomnost ve společnosti nebo jeho činnost jako taková nebude vyţadována v takovém rozsahu, jako po zbytek roku. Pokud člen představenstva vyhodnotí, ţe v závislosti na okolnostech je moţné, aby takto „čerpal dovolenou“, domnívám se, ţe takové jednání není v rozporu se standardem péče řádného hospodáře.

36

Pracovní doba, dovolená dle rakouského práva Členové představenstva akciové společnosti nejsou povaţováni za zaměstnance, a proto na ně nedopadají ustanovení pracovněprávních předpisů, mimo jiné téţ zákona o pracovní době89, ani případná úprava kolektivní smlouvy. Ve smlouvě o výkonu funkce uzavírané s členem představenstva akciové společnosti bývá zpravidla uvedeno, ţe tento dává společnosti k dispozici celou svou pracovní sílu. Takové ujednání není v rozporu se zákonnou úpravou a bylo přijato praxí i teorií za přípustné. Vyvstává však otázka, do jaké míry je člen představenstva vázán na případnou pracovní dobu (je-li takovou moţno vůbec sjednat). Obecně je přijímán závěr, ţe stanovení pevné pracovní doby (jejího konkrétního počátku, konce, případě polední pauzy) je nepřípustné, neboť takové ustanovení by odporovalo povinnosti člena představenstva vykonávat svou působnost nezávisle. Člen představenstva tak musí sám rozhodovat o tom, jak vyuţije své pracovní nasazení a kterým činnostem dá přednost; dozorčí rada je však oprávněna kontrolovat obsah činnosti člena představenstva.90 Člen představenstva nemá nárok na dovolenou, pokud mu toto právo nepřizná smlouva o výkonu funkce. V praxi často dochází k tomu, ţe strany sjednají obdobnou aplikaci zákona o dovolené91, přičemţ ve smlouvě vymezí, které otázky budou dle tohoto zákona řešeny. Smlouva o výkonu funkce můţe stanovit povinnost konzultace (či schválení) čerpání dovolené s předsedou dozorčí rady, přičemţ člen představenstva musí brát ohled především na zájmy společnosti.92

2.4.2.3.

Daňová uznatelnost, odvody na zdravotní a sociální pojištění

Zákonem č. 470/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012 k zrušení daňové neuznatelnosti odměn členů statutárních orgánů (ta byla stanovena v § 25 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu).

89

REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 461/1969 BGBl., o úpravě pracovní doby, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 11. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10008238 90 RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 78. 91 REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 390/1976 BGBl., o sjednocení práva na dovolenou a zavedení pečovatelského příspěvku, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 22. 11. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10008376 92 RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 201.

37

Zákonem č. 351/2011 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2012 ke změně v oblasti sociálního a zdravotního pojištění: pro odměny jednatelů a členů statutárních orgánů byl zaveden reţim, podle něhoţ podléhají příjmy plynoucí z výkonu funkce sociálnímu a zdravotnímu pojištění. Pro odměny za výkon funkce statutárního orgánu tak platí stejný reţim, jako pro zaměstnance. Dle rakouského práva Členové představenstva akciové společnosti jsou v otázce sociálního pojištění postaveni naroveň zaměstnancům. Vztahuje se tedy na ně nemocenské, úrazové a penzijní pojištění, a to bez ohledu na to, zda tito členové představenstva vlastní nějaký podíl na společnosti. I jediný akcionář, který je současně jediným členem představenstva, se musí účastnit sociálního pojištění. Podmínkou účasti je úplatný výkon této funkce.93

2.4.3. Smlouva o výkonu funkce dle ZOK Zákon o obchodních korporacích upravuje smlouvu o výkonu funkce podstatně podrobněji, neţ dosavadní úprava. Uzavření smlouvy je nadále fakultativní, subsidiárně se na vztah aplikuje občanskoprávní úprava o příkazu (v zásadě dnešní smlouva mandátní). Smlouva musí být stejně jako doposud uzavřena písemně a schválena nejvyšším orgánem společnosti. Zákon o obchodních korporacích však neposkytuje ţádné bliţší informace o způsobu tohoto schvalování, takţe dosavadní interpretační problémy uvedené v kapitole 2.4.1. přetrvají i do budoucna. Významný posun oproti dosavadní úpravě nastal v otázce odměňování členů představenstva. Předně, dle § 59 odst. 3 ZOK nově platí, ţe není-li odměňování ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno v souladu se ZOK, platí, ţe výkon funkce je bezplatný. Jedná se tedy o princip zcela opačný, neţ který platí dle současné úpravy. Mám za to, ţe nová úprava je přínosná a přispěje k řešení zejména těch případů, kdy společnost musí statutárnímu orgánu vyplatit obvyklou odměnu i tehdy, kdy nedošlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce, ale mlčky se předpokládalo, ţe výkon funkce je bezplatný (především se jedná o případ korporací, kdy jedna osoba zastává funkci statutárního orgánu ve více společnostech, odměňována je ovšem pouze v jedné z nich). 93

RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 19.

38

ZOK v § 60 podrobně specifikuje, které údaje musí smlouva o výkonu funkce ohledně odměňování člena představenstva obsahovat. Jedná se především o vymezení všech sloţek odměn, které náleţí nebo mohou náleţet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění, určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby, určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány, a údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umoţnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě. Myslím, ţe tato podrobná úprava odměňování členů představenstva přispěje k větší právní jistotě účastníků a bude mít kladný dopad v podobě sníţení počtu sporů týkajících se vyplacení odměn a jejich výše. Plnění podle smlouvy o výkonu funkce nebo podle právního předpisu či vnitřního předpisu schváleného orgánem obchodní korporace, do jehoţ působnosti náleţí schvalování smlouvy o výkonu funkce, se neposkytne, pokud výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku obchodní korporace, kromě případu kdy ten, kdo schválil smlouvu o výkonu funkce, rozhodne jinak. Další podstatnou změnou oproti současné úpravě smlouvy o výkonu funkce je rozsah práv a povinností, které v ní mohou být sjednány. Zákon o obchodních korporacích tak např. v § 439 odst. 2 stanoví, ţe ve smlouvě o výkonu funkce můţe být určena délka funkčního období člena představenstva a v případě, ţe je odlišná od délky stanovené ve stanovách, má přednost délka sjednaná funkčního období sjednaná ve smlouvě. Obdobně je dle § 59 odst. 5 sjednat ve smlouvě o výkonu funkce postup pro odstoupení z funkce. Kde jsou hranice rozsahu práv a povinností sjednatelných v této smlouvě ukáţe však zřejmě aţ judikatura.

39

3. Působnost členů představenstva Působnost představenstva akciové společnosti je v obchodním zákoníku vymezena negativně („zbytkovým způsobem“94) tak, ţe představenstvo rozhoduje o všech záleţitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady.95 Krom tohoto paušálního vymezení obsahuje obchodní zákoník rovněţ několik konkrétních případů, které do působnosti představenstva spadají (např. ust. § 177 odst. 3 – 6, § 192 odst. 1, § 193 odst. 1, § 210 apod.). Důvodem tohoto příkladného výčtu jsou jednak případy, kdy je to systematicky a normativně nezbytné, jednak případy, kde by při pouhém výkladu mohlo dojít k pochybnostem nebo k mýlce (např. § 180 odst. 4); jindy se určitá působnost představenstva zdůrazňuje s ohledem na její zvláštní význam (např. § 192).96 Působnost představenstva je nutno chápat jako komplexní pojem. Pro účely jeho teoretického rozboru však právní věda dospěla k rozdělení jeho jednotlivých sloţek: typicky se rozlišuje tzv. vnitřní a vnější sféra aktivit statutárního orgánu, tj. obchodní vedení (oprávnění k vedení právnické osoby, k řízení jejího běţného kaţdodenního chodu, vedení účetnictví) a jednatelská působnost (oprávnění činit jménem společnosti právní úkony navenek ve všech věcech, které se jí týkají).97 Těmto dvěma oblastem působnosti členů představenstva akciové společnosti se budu blíţe věnovat v samostatných kapitolách.

94

ČERNÁ, Stanislava. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha : ASPI, 2006. 360 s. ISBN 8073571641. S. 234. 95 § 191 odst. 1 ObZ. 96 ELIÁŠ, Karel, POKORNÁ, Jarmila, DVOŘÁK, Tomáš. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti a družstva. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 503 s. ISBN 9788074000485. S. 301. 97 DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 466.

40

3.1. Obchodní vedení Jedním ze dvou základních oprávnění člena statutárního orgánu je obchodí vedení, tedy oprávnění k vedení právnické osoby, k řízení jejího běţného kaţdodenního chodu a k vedení účetnictví.98 Jak uvádí J. Dědič, obchodním vedením se rozumí rozhodování o vnitřních záleţitostech společnosti, její řízení, zejména rozhodování o realizaci její podnikatelské činnosti uvnitř společnosti.99 Je to činnost směřující dovnitř společnosti. Ve vztahu k jednatelskému oprávnění K. Eliáš povaţuje obchodní vedení za klíčové pro korporátní správu, neboť v rámci obchodního vedení se rozhoduje, při jednání navenek se uskutečňuje jiţ rozhodnuté (jednatelské oprávnění však má k obchodnímu vedení zpětnou vazbu).100 3.1.1. Vymezení obchodního vedení Zákon definici obchodního vedení neobsahuje. Alespoň částečné vymezení pojmu obchodního vedení společnosti lze vyvodit z poměrně bohaté judikatury; ta obsahuje jak pozitivní, tak negativní vymezení tohoto pojmu. Pozitivní vymezení obchodního vedení Pod pojem obchodního vedení se zpravidla zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleţí společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záleţitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví apod., jakoţ i rozhodování o podnikatelských záměrech.101 Dle Nejvyššího správního soudu by pojem obchodního vedení společnosti bylo moţné nejlépe charakterizovat jako průběţnou pravidelnou správu záleţitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běţného ţivota.102

98

DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha : ASPI, 2008. 428 s. ISBN 9788073573447. S. 250. 99 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747-3055 s. ISBN 8072730711. S. 2383. 100 ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 272. 101 V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 12. 2012] se Nejvyšší soud přiklonil k uvedené definici, kterou (jak uvádí) převzal z publikace Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 419–420. 102 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2012].

41

Do obchodního vedení patří mimo jiné také rozhodnutí, zda bude představenstvo vymáhat pohledávky společnosti, či nikoliv.103 Součástí obchodního vedení společnosti můţe být ve vazbě na konkrétní okolnosti případu (např. na majetkovou situaci společnosti, případnou spornou povahu dluhu, či na význam placené částky pro společnost) i rozhodnutí o tom, zda společnost uhradí dluh. Můţe však také jít pouze o rozhodnutí, které podle své povahy patří do působnosti svěřené (společenskou smlouvou, stanovami či vnitřními předpisy) některému z jednatelů či dokonce do působnosti některého zaměstnance společnosti, dle Nejvyššího soudu proto nelze učinit závěr, ţe v kaţdé obchodní společnosti (tedy např. i společnosti s tisíci zaměstnanci a miliardovým obratem) musí o zaplacení kaţdého dluhu rozhodovat v rámci obchodního vedení statutární orgán.104 V rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1262/2006 ze dne 30. 7. 2008 dospěl Nejvyšší soud k tomu, ţe do obchodního vedení společnosti spadá i tzv. „zavádění marketingu“, „řešení závazků společnosti“ či „řešení optimálního způsobu řízení“. Naopak u činností popsaných jako tzv. „řízení a controlling, informační systém, systém manaţerských informací“ soud nezjistil, co přesně bylo jejich náplní, a proto nebylo moţno učinit závěr, zda spadají do náplně funkce člena představenstva či nikoli.105 Negativní vymezení obchodního vedení Do obchodního vedení společnosti nenáleţí ty činnosti, které jednatel provádí ve vztahu ke společníkům či orgánům společnosti, např. svolání valné hromady podle § 128 odst. 1 ObZ, oznámení o následném přijetí usnesení valné hromady podle § 127 odst. 8 ObZ, vedení seznamu společníků podle § 135 odst. 1 ObZ apod., neboť tyto činnosti se nedotýkají kaţdodenní podnikatelské činnosti společnosti a směřují k výkonu práv společníků.106 Dále je dle Nejvyššího soudu potřeba obchodní vedení odlišit od jednatelského oprávnění. Jak judikoval, pod pojem obchodního vedení nelze zahrnout právní úkony 103

Jak uvedl Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012]. „Pro úvahu, zda je jednatel povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení. V případě dlužníka, který zjevně není schopen své závazky splnit ani částečně, popř. v situaci, kdy společnost není s to prokázat svá tvrzení ohledně vzniku, výše a trvání pohledávky, aniž by takový stav způsobil sám jednatel, by naopak v rozporu s náležitou péčí (péčí řádného hospodáře) mohlo být – podle okolností případu – podání žaloby a vynaložení dalších nákladů na vedení soudního řízení.“ 104 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. 105 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012]. 106 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012].

42

uzavírané společností se třetími osobami. Jednání jménem společnosti však navazuje na rozhodnutí učiněné v rámci obchodního vedení společnosti (pokud k realizaci takového rozhodnutí je nutné právní jednání ve vztahu k třetím osobám.)107 Právní úkon, kterým se realizuje rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, je jednáním jménem společnosti.108 Statutární orgán můţe provést úkon (v rámci jednatelského oprávnění), který nebyl podloţen potřebným rozhodnutím v rámci obchodního vedení.109 B. Havel doktrinální závěry rozlišování obchodního vedení a jednatelského oprávnění výstiţně shrnuje tak, ţe kaţdý právní úkon učiněný v rámci rutinního provozu podniku je současně projevem obchodního vedení, ledaţe je jednáním navenek, ovšem ne kaţdý projev obchodního vedení je právním úkonem.110 Účelnost rozlišování mezi obchodním vedením a jednatelským oprávněním Zajímavá je otázka, zda je skutečně nutné a účelné mezi obchodním vedením a jednatelským oprávněním rozlišovat. B. Havel dovozuje, ţe působnost, která náleţí statutárnímu orgánu, je sice moţné uměle stratifikovat na obchodní vedení, jiné vnitřní jednání111 a jednání navenek, nicméně se domnívá, ţe kaţdé jednání navenek, které je v rámci jednatelského oprávnění v rámci provozu podniku činěno, je současně projevem obchodního vedení. Ne kaţdý projev obchodního vedení je však současně projevem jednání navenek. Argumentuje mimo jiné vazbou povinnosti statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře, která dopadá na výkon (jakékoliv) působnosti člena statutárního orgánu, a ačkoliv rozlišujeme mezi obchodním vedením a jednáním navenek, obé je nutno konat s péčí řádného hospodáře. Doktrinální hranice mezi obchodním vedením a jednáním navenek je navíc mnohdy subtilní (např. jak bude posouzeno uzavření pracovní smlouvy finančním ředitelem a členem představenstva s budoucím zaměstnancem, kdyţ uzavření pracovní smlouvy má efekt nejen dovnitř společnosti, ale také navenek; obdobně výpověď) a odlišení se bude vyhledávat leda uměle a velmi arbitrárně (ad hoc).112 S uvedeným názorem osobně nesouhlasím a na rozdíl od B. Havla mám za to, ţe je správný závěr Nejvyššího soudu vyjádřený ve shora 107

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. 108 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 12. 2012]. 109 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012]. 110 HAVEL, Bohumil. Quo vadis obchodní vedení. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 70–74. ISSN 1803–6554. S. 71. 111 Jednání, která se týkají společníků nebo orgánů společnosti, do obchodního vedení dle doktríny nepatří. 112 HAVEL, Bohumil. Quo vadis obchodní vedení. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 70–74. ISSN 1803–6554. S. 73.

43

uvedeném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1108/2005, totiţ ţe můţe existovat právní úkon činěný v rámci provozu podniku, který by současně nebyl činěn v rámci obchodního vedení. Tato konstrukce bude totiţ aktuální vţdy tehdy, bude-li určitým způsobem obchodní vedení společnosti delegováno či omezeno (ať uţ fakticky, či formálně). Při nerespektování dohodnutého postupu či rozdělení rozhodování o obchodním vedení společnosti nebude jednání člena představenstva vůči třetím osobám podloţeno rozhodnutím v rámci obchodního vedení, z čehoţ bude moţno poměrně jednoduše dovodit porušení povinnosti při výkonu funkce člena představenstva konkrétního člena představenstva. Podobně jako O. Řeháček nebo např. M. Litvan totiţ rozumím pod pojmem obchodního vedení tvorbu vůle uvnitř společnosti.113 V případě, ţe by jednání členů představenstva v rámci provozu podniku navenek vůči třetím osobám bylo per se současně projevem obchodního vedení, dostali bychom se pojmově do vnitřního rozporu, neboť vůle společnosti jako osoby můţe být objektivně jen jedna. Pokud si společnost stanoví postup pro přijímání této vůle, mají členové představenstva povinnost tuto tvorbu vůle respektovat – i to je dle mého názoru součástí povinnosti výkonu působnosti členů představenstva s péčí řádného hospodáře. Obchodní vedení: pojem objektivní a neměnný? Problémem při vymezení obchodního vedení představuje téţ otázka, zda je závislé na konkrétní společnosti, její velikosti, zaměření, organizační struktuře a vůli společníků, nebo zda existuje objektivní, vţdy aplikovatelný pojem obchodního vedení. Judikatura Nejvyššího soudu se k této otázce přímo nevyjádřila. Zatímco ve většině rozhodnutí týkající se obchodního vedení společnosti Nejvyšší soud mlčí a uvedené otázce se nevyjadřuje (mám za to, ţe takovýto postoj pak spíše nasvědčuje druhé z uvedených variant), v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1108/2005 ze dne 27. 2. 2007114 Nejvyšší soud vzal do úvahy při vymezení obchodního vedení společnosti nejen povahu samotné činnosti, ale rovněţ velikost společnosti určenou počtem zaměstnanců a obratem. Tato otázka úzce souvisí rovněţ s vertikální delegací obchodního vedení. I. Rada má za to, ţe vertikální delegace činností spadajících do obchodního vedení na osoby působící uvnitř společnosti je zásadně moţná prostřednictvím organizačního rozhodnutí, např. ve formě organizačního řádu či určením pracovní náplně jednotlivých vedoucích zaměstnanců. 113

ŘEHÁČEK, Oldřich. Jednání členů představenstva akciové společnosti a obchodní vedení akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2008, č.5, s. 22–27. ISSN 1210–6348. S. 23. LITVAN, Martin. K některým aspektům odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a smlouvy o výkonu funkce. Právní rádce. 2010, ročník 18, č. 7, s. 23–30. ISSN 1210–4817. S. 24. 114 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012].

44

Touto delegací pak podle I. Rady dojde k automatickému zúţení rozsahu obchodního vedení o výkon takto delegovaných činností a stanoví se jeho dolní hranice. Argumentuje tím, ţe v případě, ţe by delegované činnosti spadaly do obchodního vedení a současně do náplně práce zaměstnance, rozhodoval by zaměstnanec o záleţitostech patřících do obchodního vedení, čímţ by se dostal do rozporu s judikaturou pracovněprávního senátu 21 Nejvyššího soudu.115

3.1.2. Zajištění obchodního vedení Obchodní zákoník v § 192 odst. 1 (mimo jiné) stanoví, ţe představenstvo zabezpečuje obchodní vedení.116 Z dikce tohoto ustanovení se dovozuje, ţe představenstvo můţe obchodní vedení (i) vykonávat samo, nebo jím pověřit (ii) jen některé své členy, (iii) osoby stojící vně představenstva (např. ředitele nebo jiné vedoucí zaměstnance společnosti)117 či (iv) speciálně zřízený orgán.118 Ve spojení s § 66d ObZ lze dovodit pátou (v) moţnost, totiţ delegace obchodního vedení na osoby stojící zcela mimo společnost. Delegace (části) obchodního vedení má vliv na případnou odpovědnost členů představenstva, a to v závislosti na tom, jakým způsobem bude obchodní vedení ve společnosti zajištěno. Jak vyplývá z § 194 odst. 5, členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (přičemţ povinnost zajistit obchodní vedení pod působnost člena představenstva nepochybně spadá), a dále, ţe za škodu odpovídají společně a nerozdílně ti členové představenstva, kteří ji způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva. Je zásadní (a dosud spornou) otázkou, jakým způsobem ovlivní různé způsoby zajištění obchodního vedení rámec povinností členů představenstva, a to především ve vazbě na organizační strukturu společnosti, tedy především vertikální a horizontální delegaci 115

RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 11. Vzhledem k dikci některých rozhodnutí Nejvyššího soudu mám za to, ţe uvedené lze aplikovat i na společnost s ručením omezeným. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012] uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2000, pod číslem 103 Nejvyšší soud uvádí: „Jednatel se zprostí odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností uvedených v ustanovení § 135 obch. zákoníku, jestliže prokáže, že zajistil vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanou osobou, které vytvoří pro činnost potřebné podmínky (poskytne potřebnou součinnost).“ 117 Převáţně se bude jednat o zaměstnance společnosti, jak ale dovodil Nejvyšší soud, delegace je moţná i na osobu, která není zaměstnancem (v uvedeném případě šlo o advokátku). Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. 118 ŘEHÁČEK, Oldřich. Jednání členů představenstva akciové společnosti a obchodní vedení akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2008, č. 5, s. 22–27. ISSN 1210–6348. S. 22. 116

45

pravomocí a úkolů. Pod vertikální delegaci budu v rámci této práce podřazovat pověření osob stojících mimo představenstvo akciové společnosti činnostmi spadajícími pod obchodní vedení společnosti, pod delegací horizontální pak rozdělení práv a povinností v rámci obchodního vedení mezi členy představenstva. V praxi nejpouţívanější variantou pak bude kombinace horizontální a vertikální delegace pravomocí. Výkon působnosti člena statutárního orgánu spočívající v obchodním vedení je do značné míry ovlivněn organizační strukturou společnosti. Tu určuje zásadně valná hromada ve stanovách. Akciová společnost můţe schválit rovněţ zásady, podle nichţ má být společnost spravována, ve smyslu § 194 odst. 4 věta prvá ObZ, přičemţ tyto zásady mohou mít podobu např. vnitřního (organizačního) řádu společnosti. Domnívám se, ţe valná hromada můţe v uvedených dokumentech stanovit jasnou organizační strukturu a i svou představu o realizaci obchodního vedení, za podmínky, ţe bude dodrţen kogentní zákaz udělování pokynů týkajících se obchodního vedení společnosti zakotvený v § 194 odst. 4 in fine. Valná hromada tak můţe vymezit strukturu rezortního rozdělení povinností spadajících do obchodního vedení či např. otázky či okruhy otázek, které představenstvo musí anebo naopak nesmí delegovat na vedoucí zaměstnance. K. Eliáš má za to, ţe valná hromada můţe rovněţ schválit obecné zásady pro souběţný výkon funkce člena orgánu a pracovního poměru ujednaného na určité pozice.119 3.1.2.1.

Vertikální delegace obchodního vedení

Statutární orgán můţe přenášet výkon své působnosti na niţší úrovně řízení. Strukturace rozhodovacích procesů odpovídá praktické potřebě dělby práce, konkrétní situaci v podniku, vnitřním předpisům, zvyklostem, zavedené praxi apod. Je však třeba brát v úvahu určité zásady.120 Na rozdíl od I. Rady se nedomnívám, ţe vertikální delegací obchodního vedení na vedoucí pracovníky dojde k zúţení obchodního vedení. Souhlasím však s jeho názorem, ţe vertikální delegací povinností dojde ke změně rozsahu a obsahu povinností, které členové představenstva ve vztahu k obchodnímu vedení mají.121 Rozsah agendy, kterou lze bez porušení péče řádného hospodáře přenést ze statutárního orgánu níţ, musí mít racionální zdůvodnění. V určitých situacích můţe být 119

ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 277. 120 ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 272. 121 RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 12.

46

delegace působnosti na niţší úroveň v rozporu s povinností péče řádného hospodáře, v jiných s ní můţe být naopak v rozporu nepřenesení působnosti.122 Členové představenstva mají povinnost obchodní vedení zajišťovat. Zajišťovat obchodní vedení společnosti přitom lze buď přímo, nebo nepřímo. Přímé zajištění obchodního vedení Přímým zajištěním obchodního vedení rozumím situaci, kdy členové představenstva obchodní vedení společnosti vykonávají sami, aniţ by jednotlivé povinnosti delegovali na další osoby. V takovémto případě nelze hovořit o vertikální delegaci obchodního vedení. I kdyţ existuje řada představitelných modelů řízení společnosti, domnívám se, ţe předpokladem pro přímé zajištění obchodního vedení je značná (exekutivní, praktická) odbornost členů představenstva (vyšší neţ při nepřímém zajištění obchodního vedení, viz dále) a zpravidla také jejich oborová specializace, která se v praxi odrazí v horizontální delegaci povinností v rámci představenstva: kaţdý člen představenstva tak komplexně zajišťuje určitý úsek, ve kterém je odborníkem, a to na výkonné pozici. Je zřejmé, ţe takovýto exekutivní model řízení společnosti bude pouţitelný zřejmě pouze u menších společností. Vzhledem k tomu, ţe členové představenstva zajišťují obchodní vedení sami, je obsahem povinnosti „zajistit obchodní vedení“ samotná exekutivní činnost obchodního vedení a její výsledky. Nepřímé zajištění obchodního vedení O nepřímé zajištění obchodního vedení společnosti se bude jednat vţdy tehdy, pokud práva a povinnosti tvořící obsah obchodního vedení společnosti budou delegována na osoby stojící mimo představenstvo společnosti – zpravidla vedoucí zaměstnance. V úvahu ale připadají rovněţ osoby stojící zcela mimo společnost (ať uţ externí odborníci bez jakékoliv vazby na společnost, nebo častěji osoby činné v některé z koncernových společností – zvláště druhá z uvedených variant je v praxi často aplikována v rámci tzv. matrixových struktur řízení společností a způsobuje problémy nejen ve sféře práva obchodního, ale především práva pracovního). Jak jsem uvedl výše v textu, souhlasím s I. Radou, ţe v případě nepřímého zajištění obchodního vedení (vertikální delegace obchodního vedení společnosti) dochází ke změně

122

ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 272.

47

rozsahu a obsahu povinností, které členové představenstva ve vztahu k obchodnímu vedení mají. Jak uvádí, při delegaci části obchodního vedení na vedoucí zaměstnance vznikne členům představenstva povinnost stanovit organizační strukturu včetně dostatečného vymezení přenesených pravomocí tak, aby byla pro danou společnost optimální, povinnost vybrat vhodné kandidáty na pozice vedoucích zaměstnanců, na které mají být činnosti z obchodního vedení delegovány, resp. stanovit vhodná kritéria pro jejich výběr, povinnost tyto osoby zaškolit nebo zaškolení zajistit a zejména povinnost řídit a kontrolovat vedoucí zaměstnance v přímé řídící působnosti statutárního orgánu a u ostatních toto řízení a kontrolu stanovením optimálních pravidel zajistit.123 K tomuto závěru ostatně dospěl rovněţ Nejvyšší soud – v usnesení sp. zn. 8 Tdo 124/2005124 ze dne 24. 3. 2005 výslovně uvádí, ţe poţadavek péče řádného hospodáře zahrnuje rovněţ výkon kontrolní činnosti. Zatímco I. Rada povaţuje delegaci za způsob stanovení rozsahu obchodního vedení členů představenstva, domnívám se, ţe delegací povinností spadajících do obchodního vedení společnosti dochází ke změně obsahu povinnosti zajistit obchodní vedení. Obsahem nepřímého zajištění obchodního vedení je dle mého názoru soubor práv a povinností organizační a kontrolní povahy, na rozdíl od přímého zajištění obchodního vedení, kde práva a povinnosti členů představenstva mají exekutivní povahu. Shora uvedené nejlépe demonstruje příklad: zatímco ve společnosti A, kde je zvolen model přímého zajištění obchodního vedení, má člen představenstva (pověřený oblastí prodeje a odbytu) povinnost s péčí řádného hospodáře sjednat pro společnost výhodné podmínky a uzavřít smlouvu s odběratelem (a za případnou škodu vzniklou společnosti porušením této značně široké povinnosti také odpovídá), ve společnosti B, kde je zvolen model nepřímého zajištění obchodního vedení prostřednictvím vedoucích zaměstnanců společnosti, má člen představenstva (pověřený oblastí prodeje a odbytu) povinnost s péčí řádného hospodáře vybrat vedoucího pracovníka, který je schopen shora uvedenou činnost vykonat (např. výkonný ředitel) a dále zajistit, aby byl o plánované transakci informován a aby dostál svým kontrolním povinnostem125 vůči vedoucímu pracovníkovi, který celou transakci fakticky realizuje. Rozdíl mezi modely řízení společností A a B je zřejmý: Rozsah práv a povinností (a odpovědnosti za jejich porušení) je rozdílný, přitom zpravidla pro členy představenstva ve společnosti B příznivější. 123

RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 12. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. 125 Čehoţ předpokladem je, ţe dostál své povinnosti odpovídající funkční kontrolní systém zajistit a ve společnosti zavést. 124

48

Je jistě aktuální otázkou, zda vertikální delegace obchodního vedení tak, jak je popsána v předešlých odstavcích, není zneuţitelná. Není moţné, aby se členové představenstva fakticky zbavili odpovědnosti za zajištění obchodního vedení společnosti tím, ţe většinu práv a povinností spadajících do obchodního vedení společnosti delegují na vedoucí zaměstnance společnosti?126 Odpovědnost těchto pracovníků za škodu způsobenou z nedbalosti je přitom limitována zákoníkem práce do výše čtyřapůlnásobku jejich průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobili škodu; ručení takového zaměstnance za závazky společnosti, jestliţe věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, ţe společnost zastavila platby, pak nepřichází v úvahu vůbec. Není tedy v případě přímého zajištění obchodního vedení aplikován jiný „odpovědnostní metr“ neţ v případě nepřímého zajištění obchodního vedení? Domnívám se, ţe nikoliv. Především, členové představenstva odpovídají za škodu vzniklou v důsledku porušení svých povinností, v tomto případě tedy povinnosti zajistit obchodní vedení společnosti. I v případě, kdy členové představenstva delegují práva a povinnosti tvořící podstatnou část obchodního vedení společnosti na vedoucí zaměstnance, nezbaví se tím své odpovědnosti – dojde pouze k změně práv a povinností tvořící povinnost zajisti obchodní vedení společnosti. Pro případné vymáhání náhrady škody z titulu odpovědnosti členů představenstva pak bude vţdy nutné v konkrétním případě zkoumat, co bylo předmětem povinnosti zajistit obchodní vedení společnosti s péčí řádného hospodáře a zda této povinnosti v poţadované kvalitě dostáli. Odpověď na tuto otázku bude přitom záviset na mnoha faktorech zjištěného skutkového stavu; v úvahu bude nutno brát zejména velikost společnosti a její organizační strukturu s důrazem na kontrolní a informační mechanismy, jejich faktickou implementaci a dodrţování, a to v reflexi na vůli společníků. Při zvaţování odpovědnosti členů představenstva by se ve vztahu k moţnému riziku zneuţití vertikální delegace odpovědnosti mohl uplatnit také korektiv dobrých mravů (§ 39 OZ) a poctivého obchodního styku (§ 265 ObZ). I. Štenglová má za to, ţe sice není moţné, aby se představenstvo vzdalo části působnosti svěřené jim zákonem s těmi účinky, ţe by nadále nebyli vůbec oprávněni tuto 126

Tuto myšlenku moţného omezení odpovědnosti členů představenstva ostatně zmiňuje i kolektiv autorů v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 12. 2012] – uvádějí tento model obcházení odpovědnosti členů představenstva jako hrozící důsledek nemoţnosti sloţit představenstvo z vrcholových vedoucích pracovníků. Představenstvo by pak tvořilo toliko jakýsi „stínový orgán“. BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. S. 37.

49

působnost vykonávat, resp. ovlivňovat, a ani by za ni neodpovídali. To však nebrání tomu, aby statutární orgán činnosti patřící do jeho působnosti „delegoval“ na jiné osoby v tom smyslu, ţe takové osoby pověří jejich výkonem. Je toho názoru, ţe tato vertikální delegace můţe navazovat na delegaci horizontální: v případě, ţe si členové představenstva mezi sebe rozdělí působnost ve věcech obchodního vedení, kaţdý z takto „pověřených“ členů představenstva bude tuto působnost vykonávat osobně, nebo ji bude (zcela nebo z části) delegovat na jinou osobu k výkonu takové činnosti kvalifikovanou, které pak bude muset zajišťovat podmínky pro výkon delegované činnosti a její výkon kontrolovat a v případě potřeby i usměrňovat. I. Štenglová pak dodává velice zajímavou myšlenku: v případě, ţe člen představenstva sám neodborně zasáhne do vysoce kvalifikované činnosti, poruší tím povinnost péče řádného hospodáře.127 V této souvislosti pak povaţuji za zcela zásadní tu otázku, zda je současná ochrana společnosti, resp. věřitelů, vůči jednání členů představenstva, kterým způsobí společnosti škodu, účelná, především pak, zda ochrana prostřednictvím institutu odpovědnosti členů představenstva akciových společností za škodu není jen samoúčelnou „úlitbou bohům“, institutem, který sice preventivně odstrašuje, ale v případě, kdy ke škodě skutečně dojde, je v soudní praxi neprosaditelný.

3.1.2.2.

Horizontální delegace obchodního vedení

Horizontální delegací obchodního vedení rozumím rozdělení práv a povinností v rámci obchodního vedení mezi jednotlivými členy představenstva, a to nejčastěji na základě systému tzv. rezortní specializace. Systém rozdělení pravomocí spadajících do obchodního vedení mezi jednotlivé členy představenstva povaţuji za velice účelný a praxí osvědčený model řízení společnosti. Není dobře představitelné, aby se všichni členové kolektivního statutárního orgánu věnovali všem otázkám řízení dané společnosti na stejné úrovni. Finanční řízení společnosti, řízení výroby a odbytu, výzkum, logistika, marketing – kaţdý z těchto oborů je natolik obsáhlý a specifický, ţe jeho řízení ve společnosti nutně vyţaduje specializaci. Selský rozum napovídá, ţe je účelnější, je-li představenstvo sloţeno ze specialistů, neţli z expertů.128 Na druhou stranu je však nanejvýš vhodné a potřebné, aby členové představenstva měli odborné znalosti či zkušenosti se všemi rezorty, kterými se musí představenstvo zabývat, 127

ŠTENGLOVÁ, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či druţstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 4, s. 102–107. ISSN 1803–6554. S. 102. 128 Ve smyslu populární definice: specialista ví všechno o málu, kdeţto expert ví málo o všem.

50

aby rozuměli a byli sto kontrolovat práci svých kolegů – představenstvo je orgánem kolektivním. Představenstvo by tedy mělo být sloţeno především z odborníků. Jak jsem psal jiţ v kapitole 2.4.1., členy představenstva je nutno posuzovat individuálně vzhledem k jejich znalostem, schopnostem, zkušenostem apod. Tato diverzifikace (která se můţe odrazit i v podmínkách, za kterých vykonávají funkci člena představenstva ve společnosti) pak rovněţ ovlivňuje jejich pozici v rámci představenstva při horizontální delegaci pravomocí: odborník na marketing nemusí mít hluboké znalosti finančního řízení společnosti, přesto bude ceněným členem představenstva. I. Štenglová povaţuje rozdělení působnosti ve věcech obchodního vedení nejen za moţné, ale za velmi praktické. Má za to, ţe členové představenstva mohou mezi sebe rozdělit působnost v oblasti obchodního vedení i tak, ţe ji budou vykonávat jen někteří z nich. Rozdělení výkonu obchodního vedení mezi členy představenstva umoţní optimální vyuţití jejich individuálních vlastností či schopností.129 Nový občanský zákoník na uvedené reaguje v § 156, který stanoví obecnou rozhodovací povinnost o záleţitostech právnické osoby ve sboru, stanoví usnášeníschopnost a potřebné kvórum. Pokud je však působnost jednotlivých členů orgánu rozdělena podle určitých oborů, ustanovení o rozhodování ve sboru se nepouţije. Rozdělení působnosti nezbavuje další členy povinnosti dohlíţet, jak jsou záleţitosti právnické osoby spravovány. Důsledky horizontální delegace ve vztahu k odpovědnosti členů představenstva Praktickou otázkou je, jaké budou důsledky horizontální delegace obchodního vedení ve sféře odpovědnosti. Autoři se v odpovědi na tuto otázku neshodují. J. Bejček uvádí, ţe reprezentanti společnosti odpovídají za škodu, kterou způsobili porušením povinnosti při výkonu své působnosti, společně a nerozdílně. Odpovědnostní solidarita je nastolena bez ohledu na zavinění, ale i bez ohledu na eventuální vnitřní dělbu práce uvnitř orgánu společnosti; neodpovídá ten člen, který neporušil právní povinnost při výkonu působnosti představenstva. Je však podle něj otázkou, bude-li takový případ vůbec moţný, neboť nebýt informován o činnosti ostatních členů představenstva bude zpravidla porušením povinné péče, přinejmenším pak náleţité obezřetnosti a bdělosti. Byť někteří

129

ŠTENGLOVÁ, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či druţstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 4, s. 102–107. ISSN 1803–6554. S. 102– 103.

51

členové orgánu byli iniciátory a realizátory protiprávního postupu, budou společnosti odpovídat stejně jako ti, kteří o tom jen nevěděli, ač vědět měli a mohli.130 Stejný názor v zásadě zastává i P. Čech, který v této souvislosti uvádí, ţe člen představenstva nemůţe od rezortně specializovaného kolegy očekávat profesionální péči, i kdyby profesionálem na oblast, na niţ se zaměřuje, byl. Kromě profesních pochybení by měl totiţ řádný hospodář také pamatovat na selhání etická. Má za to, ţe systém resortní koncentrace nezakládá vyšší míru intenzity povinné péče ani u specializovaných členů představenstva, byť by byli profesionálně vzdělaní v oblasti, na níţ se specializují, a to vzhledem k tomu, ţe tuzemské právo poţaduje po kaţdém členovi orgánu právě jen péči řádného hospodáře.131

3.1.2.3.

Pověření obchodním vedením dle § 66d ObZ

Novelou č. 351/2011 Sb. bylo do obchodního zákoníku doplněno ustanovení § 66d ObZ, které s účinností od 1. 1. 2012 zavádí institut tzv. pověření obchodním vedením. Principem tohoto institutu je moţnost statutárního orgánu společnosti pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného, přičemţ nově platí, ţe tyto činnosti mohou být téţ vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti. Tento zaměstnanec přitom můţe být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem132, přičemţ v takovém případě mu mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehoţ působnosti náleţí rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (tedy valná hromada nebo dozorčí rada).133 Zákonodárce negativně definoval část obchodního vedení, kterým nelze pověřit třetího ve smyslu § 66d: účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které tento zákon nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu.134 Zákonodárce tak výslovně umoţnil souběh výkonu funkce statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu k téţe společnosti, a to nejen v případě, kdy členové statutárního orgánu vykonávají v pracovněprávním vztahu ke společnosti činnost spadající vně působnosti 130

BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 623. 131 ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 15. 132 § 66d odst. 1 ObZ. 133 § 66d odst. 3 ObZ. 134 § 66d odst. 4 ObZ.

52

statutárního orgánu, ale nově umoţnil výkon části činnosti statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu, aniţ by předmětem vykonávané práce musela být činnost od působnosti člena statutárního orgánu odlišná. To doposud nebylo (ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu) moţné.135 Otázka, kterou novela nikterak neřeší, je, z jakého titulu bude pověřená osoba jednat s třetími osobami. Této problematice se věnuji v kapitole 4.2.2.

3.1.3. Obchodní vedení dle rakouského práva Rakouský zákon o akciových společnostech stanoví pro členy představenstva povinnost vedení společnosti v § 70 odst. 1 AktG.136 Obchodní vedení společnosti náleţí výlučně do působnosti představenstva, které tak vytváří vůli společnosti. Jak judikoval Nejvyšší soudní dvůr, představenstvo si určuje svou činnost samostatně.137 Představenstvo není vázáno pokyny valné hromady ani dozorčí rady. Kaţdému řádnému jednání vně společnosti by mělo zásadně předcházet rozhodnutí obchodního vedení uvnitř společnosti; jeho absence však nezpůsobí neplatnost takového jednání. Takto jednající člen představenstva se však vystavuje nebezpečí odpovědnosti vůči společnosti.138 § 70 odst. 2 AktG stanoví, ţe představenstvo tvoří jedna či více osob. Pokud je představenstvo sloţeno z více členů, rozhodují členové představenstva společně na základě většiny hlasů (toto pravidlo se odvozuje z § 70 odst. 2 AktG). Pro hlasování není zásadně stanoveno ţádné kvorum, kaţdý člen představenstva však musí mít moţnost, aby se rozhodování zúčastnil.139 Pouze pokud by hrozilo takové prodlení při rozhodování,

které

by

představovalo

poškození

společnosti,

můţou

být

členové

135

Za všechny například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]: „obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti jednatele, ale může se týkat jen činností od práce jednatele odlišných.", či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]: „jednatel společnosti s ručením omezeným nemůže mít uzavřenu pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, jestliže nevykonává jiný druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele." 136 „Člen představenstva je povinen vést společnost na svou odpovědnost tak, jak to vyžaduje prospěch společnosti při zohlednění zájmů akcionářů a zaměstnanců, jakož i veřejného zájmu.“ 137 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 5. 2. 1985, sp. zn. 4 Ob 5/85. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at. 138 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 459. 139 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 37.

53

představenstva opomenuti; o přijatém usnesení však musí být tito členové následně okamţitě informováni, a pokud ještě nedošlo k realizaci daného rozhodnutí, mohou mu odporovat.140 Dozorčí rada má ze zákona právo (nikoliv povinnost) zvolit v případě vícečlenného představenstva jeho předsedu. Ten má vedle povinností řadového člena rovněţ povinnosti směřující do oblasti vnitřní správy činnosti představenstva. Především je povinen připravovat, svolávat, vést a dokumentovat zasedání představenstva, zajistit jejich řádný průběh a následně zajistit provedení přijatých usnesení. S funkcí předsedy představenstva se pojí rovněţ závazek správné reprezentace představenstva navenek.141 Pokud je zvolen předseda představenstva, je jeho hlas v případě rovnosti hlasů rozhodující (§70 odst. 2 AktG). Toto ustanovení je dispozitivní a můţe být sjednáno ve stanovách odlišným způsobem – můţe být zcela vyloučeno, ale také posíleno aţ do podoby práva veta, kdy předseda představenstva můţe svým hlasem zabránit přijetí daného usnesení představenstva. Podle většiny autorů nelze platně sjednat, aby byl hlas předsedy představenstva rozhodný vţdy, pokud nedojde k jednohlasnému rozhodnutí – fakticky by se totiţ kolektivní rozhodování změnilo na rozhodování jediné osoby a došlo by tak k narušení principu nejen společného vedení společnosti, ale téţ společné odpovědnosti.142 Někteří autoři však připouštějí i tuto variantu.143 Zajímavý je závěr S. Kalss, která uvádí, ţe stanovy mohou obsahovat ujednání, kdy v případě názorové nejednoty členů představenstva můţe mít rozhodující slovo při daném rozhodnutí dozorčí rada.144 Horizontální delegace obchodního vedení Dle rakouského práva mohou být povinnosti v rámci obchodního vedení společnosti rozděleny mezi jednotlivé členy představenstva podle jednotlivých rezortů, a to buď na základě stanov, rozhodnutí dozorčí rady nebo i pouhým rozhodnutím představenstva.145 Rakouská nauka zásadně rozlišuje, zda k rezortnímu rozdělení došlo na základě vůle

140

KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 666. 141 DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian., KALSS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2012. 1927 s. ISBN 978-3-7073-1512-7. S. 986 – 987. 142 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 459. 143 RIEDER, Bernhard, HUEMER, Daniela. Gesellschaftsrecht. Wien : Facultas.WUV, 2009. 415 s. ISBN 9783-7089-0210-4. S. 299. 144 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 667. 145 KREJCI, Heinz. Gesellschaftsrecht. 1. Allgemeiner Teil und Personengesellschaften. Wien : Manz, 2005. 483 s. ISBN 3-214-09009-7. S. 144.

54

společníků (resp. dozorčí rady), či zda se jednalo o vnitřní rozhodnutí představenstva – podle toho se také liší právní následky (viz dále). Rozhodnutí dozorčí rady ohledně obchodního vedení společnosti mívá zpravidla podobu tzv. vnitřního řádu. Rakouská doktrína vychází ze zásady, ţe tvorba vnitřního řádu a organizace vedení společnosti (resp. stanovení příslušných pravidel) spadá do kompetence dozorčí rady.146 Společníci mohou sice v rámci stanov rozhodnout o základních otázkách vnitřní organizace společnosti, nemohou však touto cestou obcházet působnost dozorčí rady. Pokud jsou tedy některé základní otázky organizace obchodního vedení společnosti řešeny rovněţ v rámci stanov, musí dozorčí rada příslušná ustanovení při tvorbě vnitřního řádu společnosti respektovat.147 V případě, ţe dozorčí rada vnitřní řád nevydá, nastupuje povinnost představenstva k tzv. „sebeorganizaci“, která můţe (dle okolností) obsahovat rovněţ povinnost vydat svůj vnitřní organizační řád; tato povinnost však trvá jen v rozsahu a po dobu, kdy je v tomto směru dozorčí rada neaktivní.148 Vnitřní řád společnosti zpravidla obsahuje pravidla pro stanovení oprávnění pro obchodní vedení společnosti (samostatné obchodní vedení, společné obchodní vedení společnosti nebo jejich kombinace), o způsobu vzájemné komunikace členů představenstva a vzájemného informování se, dále např. o pravomoci členů představenstva předloţit určitou otázku plénu představenstva apod. Vnitřní předpisy mohou dále upravovat podmínky funkce předsedy představenstva, případně funkce mluvčího představenstva, rozdělení obchodního vedení podle jednotlivých zaměření či rezortů, specifikaci průběhu a konání zasedání představenstva a vydávání usnesení představenstva (včetně otázky usnášeníschopnosti, velikosti většiny potřebné pro hlasování o určitých otázkách nebo otázky související s vyhotovováním zápisu z jednání). Vnitřní řád dále zpravidla obsahuje ustanovení o zřizovaných výborech, jejich vnitřních řádech a předepsaných úkolech. Vnitřní řád můţe upravovat také otázky spolupráce dozorčí rady s představenstvem, zejména upřesnění povinnosti poskytovat informace zakotvené v § 95 AktG.149

146

Povinnost dozorčí rady vydat vnitřní řád společnosti zpravidla zakotvují stanovy. V případě, ţe takové ustanovení ve stanovách není, je na zváţení dozorčí rady, zda vnitřní řád společnosti vydá, a to s ohledem na velikost podniku a na počet členů představenstva. 147 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 460. 148 RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 38. 149 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 460.

55

Některé povinnosti spadající do obchodního vedení společnosti přísluší představenstvu jako celku a nemohou být delegovány na jednotlivé členy. Jedná se především o povinnosti při ztrátě ve výši poloviny základního kapitálu, při předluţení nebo platební neschopnosti společnosti.150 Zásadu, ţe o některých otázkách musí rozhodovat plénum představenstva, převzal i rakouský kodex corporate governance ve znění z července 2012 (dále jen „ÖCGK“). Jedná se o pravidlo č. 14, povahou se jedná o kogentní pravidlo vyplývající z právních předpisů (pravidlo kategorie L – „Legal Requirement“), které zní: „O základních otázkách rozhoduje představenstvo v plénu. Mezi ně patří především konkretizace cíle podnikání a stanovení podnikatelské strategie. V případě podstatných odchylek od plánovaných výsledků musí představenstvo bezodkladně informovat dozorčí radu.“ Toto pravidlo ÖCGK se odvozuje z obecné teoretické doktríny obchodního vedení uvnitř společnosti.151 Mezi povinnosti představenstva, které nemohou být delegovány v rámci rezortní specializace, patří základní otázky obchodní politiky jako např. strategické plánování, záleţitosti, které se předkládají ke schválení dalším orgánům, plnění informační povinnosti vůči dozorčí radě, povinnost svolat valnou hromadu, zejména pak při ztrátě ve výši poloviny základního kapitálu, příprava účetní závěrky, příprava návrhu na rozdělení zisku a pod.152 Důsledky horizontální delegace Pokud existuje mezi členy představenstva systém rozdělení podle rezortů vyplývající ze stanov či z rozhodnutí dozorčí rady (vnitřního řádu), odpovídá v prvé řadě ten člen představenstva, do jehoţ kompetence spadá škodná událost. Ostatní členové představenstva odpovídají pouze tehdy, nedostojí-li svým informačním, kontrolním a intervenčním povinnostem, které vyplývají z obecné povinnosti člena představenstva, zakotvené v § 70 AktG. R. Strasser se domnívá, ţe v případě, kdy si členové představenstva rozdělí mezi sebe své úkoly čistě na základě svého rozhodnutí, nemá tato vnitřní klasifikace vliv na posuzování odpovědnosti, členové představenstva tedy odpovídají solidárně.153 Jiní autoři naopak tuto moţnost připouštějí, ovšem pouze pokud k rozdělení kompetencí dojde na základě písemného

150

RIEDER, Bernhard, HUEMER, Daniela. Gesellschaftsrecht. Wien : Facultas.WUV, 2009. 415 s. ISBN 9783-7089-0210-4. S. 299. 151 HAUSMANINGER, Christian., KLETTER, Mark, BURGER, Ernst. Der österreichische Corporate Governance Kodex : Kurzkommentar. Wien : Manz, 2003. 384 s. ISBN 3-214-08075-X. S. 113. 152 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 546. 153 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 155.

56

jednacího řádu. Ústně dohodnuté nebo čistě faktické rozdělení úloh nemá na omezení odpovědnosti členů představenstva vliv.154 Uvedenému odpovídá i ustálená praxe při uzavírání smlouvy o výkonu funkce: v části popisující obsah výkonu funkce člena představenstva bývá zpravidla pouze uveden název rezortu, který člen představenstva přebírá (např. finance a účetnictví). Další specifikace ve smlouvě není potřebná zejména proto, ţe samotné rezortní rozdělení nemění nic na tom, ţe členové představenstva mají povinnost komplexního vedení společnosti.155 Ch. Nowotny má ta to, ţe je moţné, aby některý z členů představenstva nebyl pověřen přímo určitou agendou, ale měl za úkol koordinovat činnost jednotlivých členů představenstva a kontrolovat je. Soudí, ţe k uvedenému bude docházet především v koncernech, kdy tuto činnost řada osob vykonává vedle své jiné hlavní činnosti. Dle názoru Ch. Nowotneho bude takto pověřený člen představenstva odpovídat stejně jako členové představenstva, kterým byla přidělena exekutivní agenda.156 Jak judikoval OGH jiţ v rozhodnutí 3 Ob 536/77 ze dne 10. 1. 1978157, v případě rozdělení povinností mezi jednotlivé členy představenstva podle rezortů, nemají tito členové mimo svůj rezort bezprostřední povinnost obchodního vedení, mají však povinnost dozoru. Ta má různou intenzitu v závislosti na mnoha faktorech, např. zkušenosti a spolehlivost pověřeného člena představenstva, důleţitost resortu apod. OGH zdůrazňuje, ţe rozdělení povinností spočívá na vzájemné důvěře, a proto zásadně postačuje, kdyţ bude kaţdý člen vycházet z informací o činnostech a událostech ostatních členů představenstva, které předloţí na společných zasedání představenstva. Teprve v případě, kdy se objeví indicie poukazující na nesrovnalosti ve vedení jiného resortu158, je člen představenstva povinen zasáhnout. OGH v uvedeném rozhodnutí uvádí, ţe odpovědní členové představenstva odpovídají solidárně; odpovědnost kaţdého člena je ovšem nutno posuzovat samostatně, a to včetně jeho případného zavinění. Ch. Feltl k tomu dodává, ţe povinnost dozoru a její intenzita bude rovněţ závislá na osobě člena představenstva, jehoţ činnost je potřeba kontrolovat: čím kratší 154

KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 180. 155 RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3-214-08321-2. S. 35. 156 NOWOTNY, Christian in PRÄNDL, Felix, GEPPERT, Stefan, GÖTH, Philip. Corporate Governance Kodex. Praxishandbuch. 1. vydání. Wien : Manz, 2003. 242 s. ISBN 3-214-10872-7. S. 28. 157 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 158 Autoři uvádějí, ţe členové představenstva mají povinnost v rámci rezortního rozdělení pravomocí informovat ostatní členy představenstva o své činnosti, a to nejen na základě jejich dotazu či ţádosti, ale rovněţ průběţně, sami od sebe. RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 548.

57

dobu vykonává člen představenstva danou činnost, tím více je ho potřeba kontrolovat; poţadavky kontroly naopak klesají při stálé, osvědčené a déletrvající spolupráci členů představenstva.159 Členové představenstva mají v této souvislosti právo ţádat po ostatních členech představenstva informace ohledně záleţitostí týkajících se jejich rezortů, přičemţ prakticky jediným omezením tohoto oprávnění je ţádost o informace za účelem jejich zneuţití. Vedle tohoto oprávnění je kaţdý člen představenstva povinen své kolegy sám od sebe průběţně informovat o dění a procesech, které probíhají v jeho rezortu.160 S. Kalss má za to, ţe kontrolní a dozorová povinnost předsedy představenstva je oproti ostatním členům představenstva vyšší, a to z důvodu jeho koordinačních a administrativních úkolů.161 R. Strasser naopak soudí, ţe předseda představenstva není oprávněn ostatním členům udělovat pokyny či zasahovat do vedení jejich rezortů, a proto také nemá ţádné speciální kontrolní pravomoci ani povinnosti.162

159

FELTL, CHristian. Ressortverteilung und Überwachungspflichten zwischen Vorstandsmitgliedern. Aufsichtsrat aktuell. 2010, ročník 6, číslo 2, s. 10. ISSN 1813–6923. S. 10. 160 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 668. 161 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 668. 162 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 42.

58

3.2. Jednatelské oprávnění členů představenstva Jednatelské oprávnění člena představenstva je jedním ze základních oprávnění vymezujících působnost statutárního orgánu. Rozumí se jím činnost statutárního orgánu navenek, tedy činění právních úkonů společnosti s třetími osobami.163 Česká právní úprava jednání obchodních společností ve vnějších vztazích obecně vychází z jednání prostřednictvím statutárních orgánů (coby integrální část právnické osoby), jejich jednání je chápáno jako jednání této osoby jako takové.164 Vedle toho však můţe společnost jednat navenek prostřednictvím svých zástupců. Rozlišuje se zastoupení zákonné (tj. jednání vedoucího organizační sloţky podniku zapsané do obchodního rejstříku a jednání na základě pověření dle § 15 ObZ) a zastoupení smluvní (tj. zastoupení na základě prokury nebo na základě plné moci). Právě zákonné zastoupení a jeho souběh s jednatelským oprávněním člena statutárního orgánu představoval a stále představuje poměrně sloţitý problém s důsledky ve sféře jednak platnosti jednání navenek vůči třetím osobám, jednak ve sféře odpovědnosti takto jednající osoby. Této problematice se práce věnuje v kapitole 4. Oprávnění statutárního orgánu jednat jménem společnosti vůči třetím osobám je neomezené a neomezitelné. Statutární orgány mohou svými úkony zavazovat obchodní společnosti ve všech věcech a neuplatní se zde doktrína ultra vires – překročení jednatelské působnosti statutárního orgánu je z povahy věci vyloučeno.165 Obchodní zákoník však určité hranice jednatelskému oprávnění klade: (i) jednatelské oprávnění můţe být omezeno vnitřně a (ii) společnost můţe určit způsob jednání statutárního orgánu (viz dále).

163

DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 469. 164 POKORNÁ, Jarmila. Právní úprava obchodních společností v evropském a českém právu. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 360 s. ISBN 9788021051904. S. 204. 165 To ostatně odpovídá i čl. 9 odst. 1směrnice Rady č. 68/151 ze dne 9. března 1968 (tzv. první harmonizační směrnice): Společnost je vázána úkony svých orgánů vůči třetím osobám, i když tyto úkony nespadají do předmětu podnikání této společnosti, ledaže tyto úkony překračují pravomoci, které jim právní předpis svěřuje nebo umožňuje těmto orgánům svěřit.Členské státy však mohou stanovit, že společnost není vázána, jestliže tyto úkony překračují rámec předmětu podnikání, pokud prokáže, že třetí osoba věděla, že úkon tento předmět překračuje, nebo o tom nemohla vzhledem k okolnostem nevědět, přičemž pouhé zveřejnění stanov nepostačuje k poskytnutí tohoto důkazu. [online]. [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1968L0151:20070101:CS:PDF

59

Vnitřní omezení jednatelského oprávnění Obchodní zákoník v § 191 odst. 2 připouští, ţe stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám. Takové omezení má pouze vnitřní povahu a jeho porušení neznamená, ţe by jednání, při němţ k němu došlo, právnickou osobu nezavazovalo, a to bez ohledu na to, zda třetí osoba o takovém omezení věděla.166 Mělo by však za následek odpovědnost toho, kdo omezení porušil.167 V praxi se lze nejčastěji setkat s tím, ţe stanovy určují, které jednání členů představenstva podléhá souhlasu valné hromady (či jiného orgánu společnosti). Vnitřní omezení ve smyslu § 191 odst. 2 však můţe mít rovněţ podobu zákazu určitého jednání. Jak uvádí J. Dědič, omezení jednání (na rozdíl od pokynu valné hromady) je vţdy negativní v tom smyslu, ţe zakazuje určité jednání buď vůbec, nebo pokud nejsou splněny stanovené předpoklady, a můţe být formulováno buď jako norma, která se vztahuje na případy určitého druhu a neurčitého počtu, nebo jako individuální zákaz.168 Toto vnitřní omezení jednání je však nutno odlišit od pokynu k nečinnosti ve smyslu § 194 odst. 4 ObZ, který nesmí zasahovat do rozhodování představenstva o obchodním vedení.169 S. Černá a P. Čech mají za tom ţe valná hromada nemůţe omezit jednání členů představenstva především tehdy, pokud by takový postup splňoval znaky zneuţití, zejména měl záměrně poslouţit k ovlivnění otázek, které jsou součástí obchodního vedení a běţného řízení podniku; v takovém případě autoři dovozují, ţe působnost valné hromady k zákazu není dána.170 Valná hromada rovněţ musí respektovat § 187 odst. 2, totiţ, ţe si nemůţe vyhradit k rozhodování záleţitosti, které jí nesvěřuje zákon nebo stanovy. Tento zákaz lze jistě obejít tím, ţe valná hromada změní stanovy a přisvojí si tak řadu pravomocí – to však má své hranice. Jak uvádí T. Dvořák, z člena představenstva nelze udělat pouhou loutku, naopak je 166

V této souvislosti je zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 34/2004 ze dne 26. 10 2004, ve kterém dovodil, ţe smlouva uzavřena v souladu s jednatelským oprávněním zapsaným v obchodním rejstříku můţe být stále neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Proti aplikaci zásady dobrých mravů POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 65. Pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 OZ (zásada dobrých mravů) na obchodněprávní vztahy srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 756/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 12. 2012] ve kterém se Nejvyšší soud ČR odvolává na rozsudek Krajského soudu v Ostravěze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 12. 2012] uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2005. 167 PLÍVA, Stanislav In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 34. 168 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747–3055 s. ISBN 8072730711. S. 2381. 169 Z § 194 odst. 4 vyplývá, ţe nikdo není oprávněn dávat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti. 170 ČERNÁ, Stanislava, ČECH, Petr. Kde jsou hranice obchodního vedení? Právní fórum. 2008, ročník 5, č. 11, s. 453–459. ISSN 1214–7966. S. 458.

60

nutno respektovat smysl právní úpravy představenstva jako statutárního orgánu společnosti. Pokud si proto valná hromada vyčlení do své působnosti schválení jakékoliv smlouvy společností uzavírané, jedná se o usnesení neplatné pro zjevný rozpor s účelem a smyslem zákonné úpravy.171 Určení způsobu jednání představenstva Obsahem určení způsobu jednání statutárního orgánu je vymezení, zda kaţdý z jeho členů je oprávněn jednat samostatně, či zda musí jednat všichni společně, případně kdy a kolik osob musí jednat společně. Určení způsobu jednání statutárního orgánu společnosti přichází v úvahu tedy zásadě tehdy, má-li společnost více statutárních orgánů, případně, jedná-li se o statutární orgán kolektivní (např. tedy představenstvo akciové společnosti, které musí být minimálně tříčlenné, s výjimkou případů, kdy má akciová společnost jediného akcionáře). Obchodní zákoník v této otázce nemá ţádná omezení, takţe bude zcela záviset na obsahu společenské smlouvy nebo stanov.172 Neurčují-li stanovy něco jiného, je oprávněn jednat kaţdý člen představenstva akciové společnosti samostatně. Důvodem pro potřebu určit způsob jednání představenstva odlišně, neţ stanoví obchodí zákoník,

je např. moţná specializace jednotlivých členů statutárního orgánu,

rozdílné odbornosti, potřeba rozloţit dohodnutým způsobem zaměření jednotlivých členů statutárního orgánu na rozdělenou agendu, která na ně při výkonu jejich působnosti napadá, či implementace prvků vzájemných brzd a kontroly.173 Způsob jednání statutárního orgánu se povinně zapisuje do obchodního rejstříku.174 Jeho nerespektování pak způsobuje absolutní neplatnost takového úkonu.175 Běţně se v akciových společnostech aplikuje princip „čtyř očí“, tedy ţe úkony jménem společnosti musejí činit vţdy nejméně dva členové představenstva.176 Jak judikoval Nejvyšší soud, je moţné rovněţ určit, ţe kaţdý z členů představenstva je oprávněn jednat za společnost samostatně v obchodních případech, jejichţ hodnota 171

DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 464. 172 POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 65. 173 LITVAN, Martin. K některým aspektům odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a smlouvy o výkonu funkce. Právní rádce. 2010, ročník 18, č. 7, s. 23–30. ISSN 1210–4817. S. 24. 174 § 35 písm. f) ObZ. 175 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 695/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2013]. 176 To ostatně potvrzuje i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 12. 2012].

61

nepřevyšuje určitou částku a v obchodních případech, jejichţ hodnota tuto částku převyšuje, pak jednají členové představenstva společně.177 Způsob jednání členů statutárního orgánů můţe být stanoven i variantně, např. ve vazbě na jejich počet.178 Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006179 ze dne 15. 10. 2008 nepřímo vyplývá, ţe je moţné určit způsob jednání tak, ţe se určitý způsob jednání bude vztahovat jen na konkrétní osoby, nebo na osoby vykonávající nějakou funkci. Můţe tak být např. stanoveno, ţe „Jan Novák“ jedná samostatně, všichni ostatní členové představenstva pak vţdy společně nejméně dva. Rovněţ můţe být stanoveno, ţe člen představenstva, který je zároveň např. finančním ředitelem téţe společnosti, jedná samostatně po dobu, po kterou bude tuto souběţnou funkci zastávat.180 V praxi se lze setkat také s formulací, podle níţ je kaţdý člen představenstva oprávněn k samostatnému jednání, k podepisování však vţdy jen dva společně. Jak upozorňuje T. Dvořák, jedná se o zmatečnou konstrukci, kterou je nutno vykládat tak, ţe to, zda je člen představenstva oprávněn k samostatnému nebo společnému jednání jménem společnosti, je odvislé od formy právního úkonu a v případě formy písemné (i kdyţ ji zákon nepoţaduje) musí jménem společnosti takový úkon činit alespoň dva členové představenstva.181 Český právní řád neumoţňuje takový způsob úpravy jednání statutárního orgánu, kdy statutární orgán nebo jeho člen je oprávněn jednat jen společně s prokuristou nebo jinou osobou (např. ředitelem nebo některým společníkem).182 V odborné literatuře se argumentuje často tím, ţe spojka „nebo“ ve druhé větě § 13 odst. 1 ObZ183 má vylučovací charakter.184

177

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 301/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 12. 2012]. V judikované věci šlo o jednatele s.r.o., závěr však lze bez dalšího pouţít i na úpravu jednání představenstva akciové společnosti. 178 ČECH, Petr. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od kaţdého trochu? Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 2, s. 22–33. ISSN 1210–4817. S. 29. 179 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. 180 Závěr o přípustnosti takového způsobu jednání dovozuji ze slov uvedeného judikátu, totiţ spojení „člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci jedná jménem právnické osoby samostatně.“. Vycházím z toho, ţe se jedná o funkci ve smyslu pracovněprávním, tedy např. funkci „finančního ředitele“. Shodně tomuto spojení rozumí např. Petr Čech v ČECH, Petr. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od kaţdého trochu? Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 2, s. 22–33. ISSN 1210–4817. S. 29. Naopak I. Rada uvádí, ţe takové řešení mu nedává smysl, neboť třetí osoby nemají jak zjistit, kdo je a kdo není současně zaměstnancem společnosti. Má za to, ţe takovou úpravu by šlo označit za neurčitou, neboť z obchodního rejstříku by nebylo patrné, kdo je oprávněn jménem společnosti jednat, a taková úprava by byla v rozporu s principem ochrany třetích osob. RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 11. 181 DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 470. 182 Plíva, S. In: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 35. 183 Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

62

Mám za to, ţe stanovení způsobu jednání statutárního orgánu, který by byl vţdy vázán na jednání prokuristy, je nutno posoudit jako nedovolené omezení jednatelského oprávnění. Z judikatury pak plyne, ţe není dovoleno (na rozdíl od úpravy německé či rakouské) rovněţ stanovit způsob jednání prokuristy tak, ţe podepisuje společně se statutárním orgánem.185 Nejvyšší soud dále judikoval, ţe v případě, kdy stanovy společnosti určují, ţe jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich. Dle nejvyššího soudu by tak došlo k vyloučení vzájemné kontroly (a odpovědnosti) členů představenstva. Takový postup by byl v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách společnosti.186 Řadím se mezi kritiky tohoto rozhodnutí a mám za to, ţe udělením plné moci jen jednomu členu představenstva nedochází k obcházení vůle společníků. Jak správně upozorňuje T. Dvořák187, je-li dovoleno, aby společně jednající členové představenstva udělili plnou moc k zastupování třetí osobě (stojící mimo představenstvo společnosti), pak musí být z logiky věci dovoleno udělit tuto plnou moc téţ osobě, která je členem představenstva. Taková plná moc pak bude plnou mocí udělenou v souladu se způsobem jednatelského oprávnění členů představenstva. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o zastoupení společnosti, nikoliv člena (členů) představenstva, nedojde ani k porušení povinnosti osobního výkonu funkce člena statutárního orgánu dle § 66 odst. 2 ObZ. 3.2.1. Jednatelské oprávnění dle NOZ Nový občanský zákoník se přiklání k západoevropskému kontinentálnímu pojetí jednání za právnickou osobu a stanoví, ţe statutární orgán jedná jako její zástupce, který je oprávněn ji zastupovat ve všech záleţitostech.188 V případě kolektivního statutárního orgánu 184

Např. DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 472, odkazující rovněţ na J. Dědiče a J. Kunešovou-Skálovou. 185 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 7 Cmo 55/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012], uveřejněný rovněţ pod číslem 62. v časopise Soudní rozhledy, ročník 2000, číslo 6, s. 170–171. Vrchní soud dospěl k názoru, ţe „jednatel je statutární orgán jednající jménem společnosti s ručením omezeným, zatímco prokurista je zástupcem společnosti jednajícím za společnost (v rámci úkonů týkajících se podniku). U jednatele společnosti s ručením omezeným se do obchodního rejstříku zapisuje způsob, jakým jedná jménem společnosti, zatímco u prokuristy se zapisuje pouze způsob jeho podepisování za společnost (způsob, jakým činí svůj podpis), a pouze je-li prokuristů více, zapisuje se určení, zda jde o prokuru samostatnou nebo společnou. Za způsob podepisování prokuristy tedy nelze považovat údaj o tom, že podepisuje společně se statutárním orgánem.“ Závěry tohoto judikátu se dají bez dalšího pouţít i pro představenstva akciové společnosti. 186 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. 187 DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 473. 188 § 164 odst. 1 NOZ.

63

jedná kaţdý jeho člen samostatně, pokud zakladatelské právní jednání neurčí jinak. Pokud mají členové jednat společně, můţe člen jednat samostatně pouze tehdy, byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.189 Zákon rovněţ vyjasňuje oprávnění činit právní úkony vůči zaměstnancům

v případě

kolektivního

statutárního

orgánu

právnické

zaměstnancům jedná člen statutárního orgánu tím pověřený, jinak jeho předseda.

osoby:

vůči

190

Pokud za právnickou osobu podepisuje, připojí k jejímu názvu svůj podpis, popřípadě i údaj o své funkci.191 Na rozdíl od současné úpravy bude moţné, aby za určitých okolností jednal za společnost společně člen představenstva a prokurista. Zákon však tento způsob jednání výslovně neupravuje a je tedy nutné vycházet z hranic stanovených zakazujícími ustanoveními. Domnívám se proto, ţe dle nové úpravy bude moţné stanovit způsob jednání člena představenstva a prokuristy tak, ţe zastupují společnost společně. Vzhledem k tomu, ţe rozsah jednatelského oprávnění prokuristy je uţší neţli oprávnění statutárního orgánu, došlo by poţadavkem společného jednání statutárního orgánu a prokuristy k omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu. Protoţe však musí být zachována zásada, ţe jednatelské oprávnění statutárního orgánu je neomezitelné, mám za to, ţe statutární orgán musí být (vedle moţného společného jednání s prokuristou) schopen jednat rovněţ samostatně. Domnívám se, ţe v praxi bude uplatňován nejvíce způsob jednání „čtyř očí“192, tedy ţe člen představenstva je oprávněn jednat za společnost pouze společně s dalším členem představenstva nebo společně s prokuristou společnosti.

3.2.2. Jednatelské oprávnění dle rakouského práva Zastupování společnosti zákon svěřuje zásadně výhradně193 do rukou představenstva. Pravomoc zastupovat společnost je vůči třetím osobám neomezitelná (§ 74 odst. 2) a působí od okamţiku jmenování člena představenstva, následný zápis do obchodního rejstříku má jiţ pouze deklaratorní účinky.194 189

§ 164 odst. 2 NOZ. Nově tedy zřejmě bude moţné, aby dva společně jednající členové představenstva udělili plnou moc jen jednomu z nich. 190 § 164 odst. 3 NOZ. 191 § 161 NOZ. 192 V německy hovořících zemích je tento způsob jednání nazýván jako tzv. „Vieraugenprinzip“. 193 Výjimkou je ustanovení § 97 AktG, které stanoví pravomoc zastupovat společnost dozorčí radě, a to v případě, kdy dochází k právním úkonům společnosti vůči členům představenstva, případně je s nimi veden spor. 194 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 681.

64

V Rakousku se neuplatňuje doktrína ultra vires, pravomoci člena představenstva tak nejsou omezeny předmětem podnikání společnosti.195 Pokud není ve stanovách určeno jinak, platí, ţe členové představenstva jednají společně (§ 71 odst. 2 AktG). Pokud má společnost nabývat práv a povinností, musí dojít k jednotnému projevu vůle všech členů představenstva; pokud naopak směřuje úkon vůči akciové společnosti, postačí, dostane-li se do sféry jednoho člena představenstva. Jedná se o tzv. oprávnění k pasivnímu zastupování, které nemůţe být stanovami ani dozorčí radou změněno.196 Stanovy se však mohou ve věci určení aktivního způsobu zastupování společnosti od zákonné úpravy odchýlit, nebo k tomuto kroku zmocnit dozorčí radu (§ 71 odst. 3 AktG). Stanovy mohou upravovat jednatelské oprávnění např. tak, ţe společnost můţe zastupovat kaţdý člen představenstva (nebo jen někteří z nich) samostatně (v tomto ohledu není potřeba zachovávat princip rovného zacházení). Ţádný člen představenstva však nemůţe být zcela zbaven pravomoci zastupovat společnost (tato pravomoc musí být vţdy zachována, nicméně můţe být silně omezena, např. tak, ţe bude oprávněn společnost zastupovat pouze spolu s dalšími členy představenstva).197 Lze sjednat, aby za společnost jednal jeden člen představenstva samostatně, ostatní pak pouze zároveň s ním.198 Dle rakouského práva je rovněţ přípustné ujednání, aby za společnost jednali společně členové představenstva zároveň s prokuristy. V takovém případě však musí být dodrţeno pravidlo, ţe společnost můţe být zastupována členy představenstva i bez účasti prokuristů (§ 71 odst. 3 AktG). Společnost přitom můţe jmenovat prokuristu, který je oprávněn zastupovat společnost pouze spolu s členem představenstva.199 Dle § 71 odst. 2 AktG můţe představenstvo zmocnit jednotlivé členy představenstva k provedení určitých právních úkonů či k provádění určitých druhů právních úkonů. Mezi rakouskými autory panují rozpory o povaze takového zplnomocnění (pověření), nicméně většina z nich dospívá k názoru, ţe bude třeba aplikovat obecné pravidla pro udělování plných

195

KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 680. 196 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 679. 197 RATKA, T., RAUER, A. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.wuv Universitätsverlag, 2011, s. 458. 198 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 679. 199 Jedná se o tzv. „Prinzipalprokurist“ příp. „Organprokurist“ DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian., KALSS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2012. 1927 s. ISBN 978-3-7073-1512-7. S. 994.

65

mocí dle § 1002 a násl. ABGB.200 Pokud se představenstvo rozhodne udělit některému z jeho členů tuto plnou moc, můţe tak učinit formou usnesení.201 Jak dovodil OGH, zplnomocnění k určité činnosti ve shora uvedeném smyslu můţe vyplývat rovněţ z usnesení představenstva o horizontálním rozdělení obchodního vedení.202 R. Strasser má za to, ţe uvedené zplnomocnění můţe učinit rovněţ kterýkoliv člen představenstva, oprávněný k samostatnému jednání, a rovněţ dovozuje moţnost, aby v případě, kdy někteří členové představenstva jsou oprávněni jednat pouze spolu, udělili tito plnou moc jen jednomu z nich.203 Vnitřní omezení jednatelského oprávnění Neomezitelnost zastupování společnosti navenek je potřeba zásadně odlišit od vnitřního omezení činit některé úkony. Vnitřní omezení jednání člena představenstva mohou vyplývat ze stanov, být mu uloţeny dozorčí radou, usnesením valné hromady (při splnění podmínek § 103 odst. 2 AktG), nebo jednacím řádem představenstva nebo dozorčí rady (§ 74 odst. 1 AktG). Nedodrţení takto uloţeného omezení zásadně (viz dále) nevyvolá neplatnost právního úkonu vůči třetím osobám, ale můţe zaloţit odpovědnost člena představenstva vůči společnosti. Rakouská judikatura však dovodila, ţe i porušení vnitřní povinnosti můţe za určitých okolností vést k neplatnosti právního úkonu vůči třetí osobě, a to v tom případě, kdy dojde ke koluzivnímu jednání204 člena představenstva a třetí osoby, tj. v takovém případě, kdy třetí osoba ví o úmyslu člena představenstva poškodit společnost a přesto právní úkon učiní. Dle novější judikatury se pak o zneuţití zastupitelské pravomoci jedná i tehdy, pokud takové porušení povinnosti člena představenstva bylo známo pouze třetí osobě nebo jí muselo být zřejmé.205 Neplatný bude právní úkon i tehdy, pokud o tomto překročení pravomoci k újmě společnosti třetí osoba nevěděla v důsledku hrubé nedbalosti; míra potřebné obezřetnosti třetí 200

DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian., KALSS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2012. 1927 s. ISBN 978-3-7073-1512-7. S. 993. 201 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 63. 202 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 8 ObA 148/00y. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 203 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 63–64. 204 Např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 4 Ob 2298/96m. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at: „O koluzivní jednání se jedná tehdy, pokud zástupce a třetí osoba spolu úmyslně jednají za účelem poškodit zastupovaného“. 205 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 4 Ob 2078/96h. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at

66

osoby se pak posuzuje dle konkrétních okolností případu.206 Zásadně má tuto povinnost taková třetí osoba, která s ohledem na okolnosti můţe mít podezření, ţe dochází ke zneuţití oprávnění k zastupování společnosti.207

206

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 7 Ob 108/97. Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. http://www.ris.bka.gv.at 207 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 9 Ob 25/08d. Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. http://www.ris.bka.gv.at

In: Bundeskanzleramt : 2013]. Dostupné z In: Bundeskanzleramt : 2013]. Dostupné z

67

4. Souběh výkonu funkce člena představenstva s pracovním poměrem Je častou praxí, ţe členové představenstva akciové společnosti pro danou společnost rovněţ pracují na základě pracovněprávního vztahu, zaloţeného typicky pracovní smlouvou. Z formálního hlediska tak existují mezi jednou fyzickou osobou a jednou právnickou osobou dva právní vztahy: obchodněprávní vztah, upravující výkon funkce člena představenstva, a pracovněprávní vztah, upravující výkon pracovní činnosti pro danou společnost. Úkolem práva je stanovit podmínky, za kterých je moţno takovýto souběh realizovat, a mantinely, které jiţ překročit nelze. Česká právní věda vymezuje právo obchodní a právo pracovní jako dva samostatné, svébytné obory. Rovněţ dva stěţejní právní předpisy – obchodní zákoník a zákoník práce – jsou povaţovány převáţně za zákony jsoucí v hierarchii obecných a zvláštních předpisů v poměru speciality k občanskému zákoníku, oba přitom na stejné úrovni, bez vzájemného průniku.208 Jak uvádí K. Eliáš, pracovní poměr i obligaci vzniklou ustanovením do funkce člena orgánu obchodní korporace chápeme odděleně: závazky z pracovní smlouvy a členství v orgánu jsou paralelní a podléhají různým reţimům, jejichţ zákonné úpravy jsou separovány.209 Povaţuji za zásadní zamyslet se nad tím, jaké jsou vůbec důvody pro uvedený souběh. Stranou ponechme případy, kdy vedle výkonu funkce člena představenstva je v pracovním poměru vykonávána činnost zcela odlišná – např. programátor, účetní, uklízečka, řidič, topič apod. Zde je důvod zřejmý: tyto činnosti patrně nelze přesvědčivě podřadit pod působnost člena představenstva a uzavření pracovněprávního vztahu je legitimní. Zlé jazyky tvrdí, ţe tato otázka je zásadně irelevantní, neboť např. vrátný se těţko stane členem představenstva akciové společnosti provozující hotely, nicméně, moţné to je. Zajímavější je motivace členů představenstva v případě souběhu s vrcholnými pozicemi ve společnosti – typicky finanční, obchodní či výkonní ředitelé, sekční šéfové apod. Názory na motivaci těchto osob k souběţnému vztahu ke společnosti se dosti různí. Někteří autoři kladou hlavní důraz na benefity poskytující pracovněprávní vztah: stabilita pracovního poměru, pravidla odpovědnosti za způsobenou škodu, historicky rovněţ výhodnější reţim

208

ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 271. 209 ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 271.

68

sociálního pojištění210 či daňového zatíţení společnosti. Jiní autoři vyzdvihují naopak skutečnost, ţe členové představenstva působící v exekutivních pozicích na základě pracovněprávního vztahu mají pro vlastní rozhodování komplexní a podrobné informace.211 Za velice zajímavý názor (stojící v odborné diskuzi téměř osamocen) povaţuji úvahu, ţe pracovněprávní souběh s výkonem působnosti člena představenstva je sice motivován shora uvedenými faktory, nicméně ţe se nejedná o nikterak negativní skutečnost: věc nelze stavět tak, ţe hlavním motiv je urvat si na úkor korporace nějakou výhodu, ale ţe jím je upevnění vztahu mezi členem statutárního orgánu a společnosti. Má-li korporace na někom zájem a stabilizuje-li ho vedle ustanovení do funkce člena orgánu i ujednáním pracovního poměru, profituje na tom i ona.212 I. Štenglová soudí, ţe jednou z hlavní příčin celého jevu souběhu představuje veřejnoprávní faktor: sociální a zdravotní pojištění a daňová uznatelnost odměny statutárních orgánů.213 Je otázkou, do jaké míry lze (vzhledem k následně vymezeným problémům souběhu) simulovat podmínky souběţného pracovněprávního vztahu a vtělit je např. do smlouvy o výkonu funkce. Touto problematikou se blíţe zabývá kapitola 2.4.

210

ČECH, Petr. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od kaţdého trochu? Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 2, s. 22–33. ISSN 1210–4817. S. 22-23. 211 BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. S. 37. 212 ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 274. K. Eliáš si je vědom moţných zneuţití uvedeného (např. smlouvy uzavřené tzv. sám se sebou), nicméně zdůrazňuje, ţe na základě takových případů nelze generalizovat a vyvozovat plošné restrikce, neboť podle právní perverzity jednotlivce nelze usuzovat na chování všech. 213 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či druţstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 4, s. 102–107. ISSN 1803–6554. S. 105.

69

4.1. Vymezení problematiky souběhu Problematika uvedeného souběhu má dvě roviny: soukromoprávní a veřejnoprávní. V rovině soukromoprávní vyvstává především zásadní otázka, zda je takový poměr vůbec dovolený, resp. platný. A pakliţe je, do jaké míry se mohou překrývat činnosti teoreticky spadající do působnosti člena představenstva i do působnosti pracovněprávního vztahu. S tím pak souvisí zřejmě nejproblematičtější otázka souběhu, totiţ z jakého titulu, a tedy jak, je daná fyzická osoba oprávněna zavazovat společnost vůči třetím osobám (souběh jednatelských oprávnění) a z jakého titulu, a tedy jak, případně odpovídá za škodu způsobenou dané společnosti. Z pohledu veřejnoprávního pak souběh vyvolává otázky především v souvislosti se zdaněním příjmu takových osob, jejich sociálním a zdravotním pojištění a v širším smyslu pak s politikou zaměstnanosti obecně. Této rovině se v této práci budu věnovat pouze okrajově. Problematikou souběhu obchodněprávního a pracovněprávního vztahu ke společnosti se zabývá judikatura jiţ od počátku devadesátých let. V rámci tohoto tématu soudy, ale především praxe, řešily řadu konkrétních samostatných právních problémů, jejichţ suma pak tvoří odpověď na otázku dovolenosti a důsledků souběhu výkonu funkce člena představenstva s jeho pracovním poměrem u téţe společnosti. V následujících kapitolách se budu blíţe zabývat otázkou posouzení platnosti (dovolenosti) souběhu funkce statutárního orgánu společnosti a jeho pracovněprávního vztahu ke společnosti. V zásadě se jedná o odpověď na otázku, za jakých okolností je souběţný pracovní poměr platný, a za jakých nikoliv. Další kapitola se pak zabývá rozborem jednatelského oprávnění člena představenstva v případě

pracovněprávního

souběhu.

Zatímco

jednatelské

oprávnění

pouze

členů

představenstva, nebo pouze zaměstnanců společnosti výkladové problémy v praxi nečiní, při souběhu těchto funkcí je situace podstatně komplikovanější; právní jistotě účastníků právních vztahů se společností pak jistě nepřidala nestálá judikatura Nejvyššího soudu, kterou v rámci této kapitoly taktéţ rozeberu.

70

4.2. Platnost (dovolenost) a podmínky souběhu v judikatuře Ve vývoji nahlíţení na problematiku souběhu pracovněprávního vztahu s výkonem funkce (člena) statutárního orgánu společnosti bylo vţdy stěţejní posouzení platnosti pracovněprávního vztahu. Pokud je autorovi známo, nezabýval se Nejvyšší soud nikdy případem, kdy by ke vzniku pracovního poměru došlo jiţ před vznikem funkce (člena) statutárního orgánu. Existuje však bohatá judikatura na situaci opačnou: S členem statutárního orgánu byla uzavřena pracovněprávní smlouva aţ po té, co došlo ke vzniku funkce člena představenstva. Nejvyšší soud od devadesátých let konstantně judikoval, za jakých okolností je takovýto souběh moţný, resp. za jakých okolností je následně uzavřená pracovněprávní smlouva platná. Postupný vývoj této judikatury (a precizace názoru) Nejvyššího soudu je dle mého názoru velice zajímavý a proto se v podkapitole 4.2.1. budu věnovat rozboru nejzajímavějších judikátů. Od 1. 1. 2012 nabylo účinnosti ustanovení § 66d ObZ, které výslovně umoţňuje pracovněprávní souběh k výkonu funkce člena statutárního orgánu a částečně tak popírá závěry dosavadní judikatury. Rozboru tohoto ustanovení se věnuji v podkapitole 4.2.2.

4.2.1. Přehled judikatury ve věci platnosti (dovolenosti) souběhu Rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92 ze dne 21. 4. 1993 První průlomové rozhodnutí ve věci souběhu pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu vydal na počátku 90. let Vrchní soud v Praze (rozhodnutí sp. zn. 6 Cdo 108/92214 ze dne 21. 4. 1993). Spor se týkal ţaloby na určení neplatnosti okamţitého zrušení pracovního poměru, který byl jednostranně zrušen pro zvlášť hrubé porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru, kdyţ ţalobkyně jednala v rozporu se zájmy ţalovaného (svého zaměstnavatele). Soud prvního stupně dal za pravdu ţalobkyni a posoudil okamţité zrušení pracovního poměru za neplatné, přičemţ argumentoval tím, ţe nebylo prokázáno, ţe se ţalobkyně vytýkaného jednání dopustila, a i kdyby ano, nenaplňuje toto jednání co do intenzity podstatu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Odvolací soud vycházel ze závěru, ţe pracovní smlouva, která byla sjednána aţ po uzavření společenské smlouvy, je neplatným právním úkonem, neboť společenská smlouva neumoţňovala, aby společníci mezi sebou uzavřeli pracovní smlouvu, neboť obsahovala 214

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2013].

71

ustanovení „podle bodu 1 této části jsou všichni společníci statutárními orgány společnosti“. Uzavření pracovní smlouvy bylo v rozporu s ustanovením § 106o hospodářského zákoníku215, neplatnost právního úkonu soud dovodil z ustanovení § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku216. Ţalobu posoudil jako nedůvodnou, neboť pracovní poměr, který neexistuje, nemůţe být okamţitě zrušen a nelze se domáhat ani určení neplatnosti takového zrušení pracovního poměru. Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Argumentoval tím, ţe i kdyţ společenská smlouva výslovně nepředpokládala sjednání pracovněprávních vztahů mezi společností a jejími společníky, skutečnost, ţe „podle bodu 1. této části jsou všichni společníci statutárními orgány společnosti“, samu o sobě neshledal důvodem neplatnosti pracovní smlouvy, neboť předmětem pracovní smlouvy byl jiný druh práce neţ činnost statutárního orgánu společnosti (práce samostatného odborného technickohospodářského pracovníka v zásobování). Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, ţe činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, ţe není společníkem. Funkce statutárního orgánu společnosti totiţ není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce217 a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů. Skutečnost, ţe fyzická osoba je společníkem společnosti s ručením omezeným nebo ţe byla ustavena statutárním orgánem společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. I kdyţ je fyzická osoba společníkem společnosti s ručením omezeným a je jako její statutární orgán oprávněna za ni jednat, jde o rozdílné subjekty práva, mezi nimiţ můţe být uzavřena smlouva směřující ke vzniku pracovněprávního vztahu: pracovní smlouva můţe např. vymezit předmět činnosti společníka ve společnosti nebo stanovit další práva a 215

§ 106 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., poslední platné znění: „Ve společenské smlouvě se též uvedou a) orgány společnosti s ručením omezeným, způsob jejich ustavení a rozsah jejich oprávnění, b) povinnosti a práva společníků a následky jejich porušení, [...]“. 216 § 21 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., poslední platné znění: „Právní úkon je neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění není nemožné, lze-li je uskutečnit jen za ztížených podmínek nebo s většími náklady, anebo až po určeném čase.“ 217 § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., „V pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout: a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán.“

72

povinnosti toho, kdo byl ustaven statutárním orgánem společnosti, a takový právní úkon není neplatným podle zákoníku práce, neboť se svým obsahem ani účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Vrchní soud v Praze tedy jiţ v roce 1993218 došel k názoru, ţe souběh člena statutárního orgánu s pracovněprávním vztahem ve stejné společnosti moţný je. Podmínkou je, aby náplní pracovněprávního vztahu nebyl výkon činnosti statutárního orgánu. Je otázkou, jak uvedenému poţadavku rozumět – nabízí se v zásadě dvě moţná řešení: 1) náplní pracovněprávního vztahu nesmí být ţádná činnost, která spadá do výkonu činnosti statutárního orgánu, nebo 2) náplní pracovněprávního vztahu musí být alespoň nějaká činnost, která je odlišná od činnosti statutárního orgánu, pokud je předmětem pracovněprávního vztahu rovněţ činnost, která spadá do působnosti statutárního orgánu, pak v tomto rozsahu je pracovní smlouva neplatná a výkon dané činnosti (včetně např. důsledků porušení práv a povinností při jejím výkonu) bude posuzováno podle obchodněprávní úpravy, nikoliv pracovněprávní. Mám za to, ţe je nutno uvedené rozhodnutí interpretovat ve smyslu druhé z uvedených moţností. Výkon činnosti statutárního orgánu je natolik široký pojem, ţe by bylo značně sloţité (ne-li nemoţné) vymezit druhy vykonávané práce v rámci pracovněprávního vztahu tak, aby nedošlo k ţádnému průniku s činností statutárního orgánu – taková varianta by přicházela v úvahu zřejmě pouze u silně specializovaných činností pro společnost, např. programátor, technik, člen výzkumného týmu apod. Mnohem častější je ovšem souběh funkce člena statutárního orgánu s vysoce postaveným vedoucím zaměstnancem společnosti, např. výkonný ředitel, finanční ředitel apod. Uvedené vedoucí pracovní pozice nelze vykonávat, aniţ by nedošlo k určitému překrytí pravomocí statutárního orgánu. V souladu s uvedeným rozsudkem můţeme rozeznat tři varianty, které přicházejí v úvahu: 1) náplň pracovněprávního vztahu bude přesně odpovídat činnosti statutárního orgánu – v takovém případě je pracovní poměr neplatný pro rozpor se zákonem, 2) náplň pracovněprávního vztahu je širší neţ činnost statutárního orgánu – domnívám se, ţe v takovém případě se budou překrývající se činnosti řídit obchodním zákoníkem coby činnosti spadající pod výkon funkce statutárního orgánu, ostatní činnosti pak budou posouzeny podle pracovní smlouvy, 3) náplň pracovněprávního vztahu je uţší neţ činnost statutárního orgánu (náplní pracovněprávního vztahu budou pouze některé z činností, které vykonává statutární orgán) – v tomto případě sice dojde ke splnění shora uvedené podmínky, aby náplní pracovněprávního vztahu nebyl výkon činnosti 218

Uvedené rozhodnutí bylo později uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995 pod pořadovým č. 13.

73

statutárního orgánu (ten je v tomto případě širší a zahrnuje i činnosti, ke kterým pracovněprávní vztah sjednán nebyl), vzhledem k dikci uvedeného judikátu „pracovní smlouva může např. vymezit předmět činnosti společníka ve společnosti nebo stanovit další práva a povinnosti toho, kdo byl ustaven statutárním orgánem společnosti, a takový právní úkon není neplatným“, mám za to, ţe je nutno takovou pracovní smlouvu povaţovat za neplatnou. K tomuto závěru dospěl rovněţ Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 11/98219 ze dne 17. 11. 1998, ve kterém potvrdil závěry shora uvedeného rozhodnutí sp. zn. 6 Cdo 108/92 a uvedl, ţe podstatné pro platnost pracovněprávního vztahu je, ţe obsah takového pracovněprávního vztahu nemůţe být shodný s obsahem činnosti jednatele, ale můţe se týkat jen činností od práce jednatele odlišných. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 963/2002 ze dne 15. 1. 2003 Nejvyšší soud České republiky se ke shora uvedenému názoru Vrchního soudu v Praze přihlásil v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 963/2002220 ze dne 15. 1. 2003, přičemţ nastolené závěry potvrdil a částečně prohloubil. Předmětem tohoto sporu byla ţaloba na určení neplatnosti okamţitého zrušení pracovního poměru. Pracovní smlouvu uzavřel ţalobce, jakoţto jednatel ţalované, sám se sebou a jmenoval se do funkce ředitele společnosti. Prvoinstanční soud určil, ţe okamţité zrušení pracovního poměru dané ţalovanou ţalobci je neplatné. Soud dovodil, ţe pracovní smlouva je platná, neboť neodporuje ustanovením obchodního zákoníku ani zákoníku práce. Zaměstnanecký poměr ţalobce u ţalované však skončil ještě před tím, neţ došlo k následnému okamţitému zrušení pracovního poměru. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, ţe jednatelem „společnosti s.r.o.“ můţe být i zaměstnanec společnosti, ale jen tehdy, jestliţe s ním společnost uzavřela pracovní smlouvu na jiný druh práce, neţ na výkon funkce jednatele. To však podle odvolacího soudu musí platit i obráceně a jednatel tedy nemůţe mít uzavřenu pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, kdyţ nevykonává jiný druh práce, neţ vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Pracovní poměr ţalobce u ţalované, zaloţený ať jiţ jmenováním nebo pracovní smlouvou, vůbec nevznikl, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, ţe by funkce ředitele představovala jiný 219

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 1. 2013]. 220 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 1. 2013].

74

druh práce, neţ kterou vykonává jednatel. Nevznikl-li mezi ţalobcem a ţalovanou pracovní poměr, nemohl být okamţitě zrušen. Dovolací soud potvrdil závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92221. Nad rámec uvedeného se pak zabýval otázkou rozsahu jednatelského oprávnění ve vztahu k náplni práce v pracovněprávním vztahu. Dovolatel totiţ soudu předestřel úvahu, ţe shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu zohledňuje jen činnost jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezením „navenek“, a dovozoval, ţe jednatel můţe mít uzavřenu pracovní smlouvu na výkon funkce „obchodní vedení společnosti“. Nejvyšší soud konstatoval, ţe výkon funkce jednatele, jakoţto statutárního orgánu obchodní společnosti, svým obsahem představuje obé, tedy jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. V obou případech vykonává jednatel tyto činnosti jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným. Samotná okolnost, zda statutární orgán provádí úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek, nic nemění na tom, ţe jedná jako statutární orgán a ţe tato činnost není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce. Nejvyšší soud uzavřel, ţe jednatel společnosti s ručením omezeným nemůţe mít uzavřenu pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, jestliţe nevykonává jiný druh práce, neţ vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 737/2004 ze dne 17. 8. 2004 Zajímavý případ řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 737/2004222 ze dne 17. 8. 2004. Jednalo se o uplatněný nárok z manaţerské smlouvy generálního ředitele akciové společnosti, který byl v této společnosti zaměstnán v pracovním poměru. Zatímco soudy prvního a druhého stupně řešily především otázku, zda v uzavřené smlouvě mohla být sjednána náhrada ve výši šestinásobku základní mzdy pro případ, ţe dojde k jeho odvolání z funkce generálního ředitele a současně k ukončení pracovního poměru ke společnosti, nejvyšší soud upozornil na skutečnost, kterou obě předchozí instance pominuly: ţalobce působil aţ do svého odvolání rovněţ ve funkci předsedy představenstva jako statutární orgán ţalované.

221

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2013]. 222 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2013].

75

Nejvyšší soud opět odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Cdo 108/92223. Uzavřel, ţe odvolací soud měl zaměřit úvahy i tím směrem, zda práce generálního ředitele ve skutečnosti nezahrnovala výkon činnosti statutárního orgánu a zda tedy není ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků neplatné a ţalobci můţe příslušet plnění jedině ve výši odpovídající nároku na odměnu určenou předsedovi představenstva valnou hromadou. Shrnutí judikatury do 1. 1. 2012 Souběh člena statutárního orgánu s pracovněprávním vztahem ve stejné společnosti je moţný. Podmínkou platnosti pracovní smlouvy je, aby náplní pracovněprávního vztahu nebyl výkon činnosti statutárního orgánu. Obsah takového pracovněprávního vztahu nemůţe být shodný s obsahem činnosti člena představenstva, ale můţe se týkat jen činností od práce člena představenstva odlišných. Výkon funkce člena představenstva svým obsahem představuje jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. Samotná okolnost, zda statutární orgán provádí úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek, nic nemění na tom, ţe jedná jako statutární orgán a ţe tato činnost není druhem práce ve smyslu zákoníku práce.

4.2.2. Úprava § 66d účinná od 1. 1. 2012 Jak bylo zmíněno jiţ v kapitole 4.2.2., s účinností od 1. 1. 2012 byl novelou zák. č. 351/2011 Sb. do obchodního zákoníku přidán institut tzv. pověření obchodním vedením. Z hlediska platnosti souběţného pracovněprávního vztahu se jedná o průlomové ustanovení, neboť je v přímém rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího osudu. Uvedené ustanovení totiţ výslovně umoţňuje, aby člen statutárního orgánu pověřil obchodním vedením společnosti zcela nebo z části jiného, přičemţ tyto činnosti mohou být téţ vykonávány v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti a tento zaměstnanec můţe být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. Od 1. 1. 2012 je tedy ex lege moţné, aby náplní pracovněprávního vztahu byl výkon části obchodního vedení společnosti, aniţ by bylo potřeba, aby zaměstnanec vykonával činnost, která by byla od práce člena představenstva odlišná. Zákonodárce vymezil obchodní vedení, které lze delegovat na třetího ve smyslu § 66d ObZ, tak, ţe z něj vyňal účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti a

223

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2013].

76

jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu. Otázka, kterou novela nikterak neřeší, je, z jakého titulu bude pověřená osoba jednat s třetími osobami. Odpověď na tuto otázku přitom můţe být důleţitá nejen z hlediska odpovědnosti jednajícího, ale i z jiných důvodů, např. při určení platnosti určitého právního úkonu.224 Mám za to, ţe v případě pověřené osoby, která činnost, kterou byla pověřena, bude vykonávat v pracovněprávním vztahu ke společnosti, je situace poměrně jednoznačná: osoby pověřené určitou činností při provozování podniku jsou zmocněny ze zákona ke všem úkonům, k nimţ při této činnosti obvykle dochází.225 V tomto ohledu tedy nová úprava nemění ničeho. V případě pověření obchodním vedením člena statutárního orgánu, který by výkon obchodního vedení měl realizovat v rámci pracovněprávního vztahu, je situace komplikovanější. Jiţ před účinností novely, která zavedla ustanovení § 66d, bylo problematické posouzení jednatelského oprávnění v případě souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu a zaměstnaneckého poměru, především, z titulu jaké funkce daná osoba jednání uskutečnila. Problém představovala především otázka platnosti takového právního úkonu v případě, kdy daná osoba byla povinna jednat z titulu funkce člena představenstva pouze společně s další osobou, ale z titulu činnosti vykonávané v pracovním poměru byl oprávněn (na základě zákonného zmocnění) jednat samostatně. Jak je podrobně rozebráno v kapitole 4.3.2., Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe jedna osoba můţe v rámci společnosti disponovat v rámci jednoho právního úkonu pouze jedním jednatelským oprávněním, a to oprávněním jednat z titulu své funkce statutárního orgánu či jeho člena. Na rozdíl od F. Záděry226 mám za to, ţe uvedená argumentace Nejvyššího soudu je slučitelná i s úpravou delegace obchodního vedení dle § 66d ObZ a pověřený člen představenstva tak bude moci jednat pouze z titulu své funkce člena představenstva.

224

KLIKAR, Alena. Souběh mandátní a pracovní smlouvy u statutárních orgánů nebo jejich členů. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., 2012 [cit. 18. 12. 2012]. ISSN 1213-189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/soubeh-mandatni-a-pracovni-smlouvy-u-statutarnich-organu-nebo-jejich-clenu81053.html 225 § 15 odst. 1 ObZ. 226 ZÁDĚRA, Filip. Zástupci obchodní společnosti, povaha jejich vztahu ke statutárnímu orgánu a souběh jednání. Obchodní právo. 2012, ročník 21, č. 2, s. 53–65. ISSN 1210-8278. S. 62.

77

Zmíněné ustanovení výslovně uvádí, ţe při pověření obchodním vedením zůstane nedotčena odpovědnost osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.227

227

§ 66d odst. 2 ObZ.

78

4.3. Jednatelské oprávnění členů představenstva při souběhu funkcí Většina evropských právních řádů vychází v otázce jednání právnické osoby z předpokladu, ţe právnická osoba – coby osoba fiktivní – nemůţe jednat sama, ale musí za ni jednat osoby skutečné, které tuto osobu fiktivní zastupují. České právo (a obdobně právo slovenské) naopak vychází z konstrukce, ţe vedle zastoupení228 právnické osoby můţe tato jednat i přímo (tzv. přímé jednání právnické osoby)229. Pro akciovou společnost coby podnikatele platí, ţe jedná statutárním orgánem – představenstvem230, přičemţ platí, ţe veškeré jednání člena představenstva je společnosti přičitatelné. Český právní řád totiţ vychází z koncepce neomezené právní subjektivity právnických osob. Doktrína ultra vires, která omezuje právní subjektivitu jen na předmět činnosti, resp. podnikání společnosti, v jejímţ důsledku by byl právní úkon učiněný mimo tento rámec neplatný, v soudobém českém, ale také např. německém nebo rakouském právu obchodních společností neplatí.231 Tato zásada se odráţí především v ustanovení § 13 odst. 4 ObZ, které pro právnické osoby – podnikatele stanoví, ţe tyto osoby jsou vázány vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i kdyţ překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaţe jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon. Jak zdůrazňuje T. Dvořák, jednání statutárního orgánu je osobním jednáním společnosti bez dalšího.232 Nejvyšší soud pak dovodil, ţe speciální právní úprava jednání podnikatele (§ 13, § 15, § 16 obch. zák.) obsaţená v obchodním zákoníku platí nejen v obchodněprávních vztazích, ale i v případě, ţe je podnikatel subjektem občanskoprávních vztahů.233

4.3.1. Zákonné zastoupení – jednatelské oprávnění (nejen) zaměstnanců Jak jiţ bylo uvedeno, doktrína rozeznává jednání společnosti přímé (právnické osoby, které jsou podnikateli, jednají svými statutárními orgány) a jednání nepřímé, na základě 228

§ 20 odst. 2 OZ: Za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. 229 § 20 odst. 1 OZ: Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány). 230 § 13 odst. 1 ve spojení s § 191 ObZ. 231 ŘEHÁČEK, Oldřich. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha : C. H. Beck, 2010. 184 s. ISBN 9788074003462. S. 35. O. Řeháček v této souvislosti upozorňuje na jedinou výjimku, kterou je Evropské hospodářské zájmové sdruţení – u něj je právní subjektivita vztaţena pouze na předmět činnosti daného sdruţení. 232 DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. S. 471. 233 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 1. 2013].

79

zastoupení. Zastoupení můţe být přitom buď smluvní (typicky na základě plné moci), nebo zákonné: obchodní zákoník234 stanoví, ţe byl-li někdo235 pověřen určitou činností při provozování podniku, je zmocněn ke všem úkonům, k nimţ při této činnosti obvykle dochází. Toto

pověření

se

přitom

můţe

realizovat

v rámci

obchodněprávních,

prostých

občanskoprávních vztazích či nejčastěji v rámci vztahů pracovněprávních. Dokonce – jak dovodil Nejvyšší soud – můţe být pověření jen faktické (neformální)236 a mezi podnikatelem a jeho zákonným zástupcem nemusí existovat ţádný právní vztah. P. Čech v této souvislosti uvádí, ţe by se mohlo jednat např. o vztah osobní či obdobný, o přátelskou výpomoc (sousedka např. zaskočí za pultem po krátkou dobu podnikatelovy nepřítomnosti v provozovně).237 Uvedené pravidlo zákonného zmocnění je kogentní a jeho aplikaci nelze vyloučit ani omezit238, ať uţ jednostranně, nebo dohodou, aplikuje se vţdy, jsou-li splněny dvě podmínky: jedná se o osobu, která je pověřena určitou činností a tato činnost je činností při provozu podniku. Nejvyšší soud judikoval239, ţe uvedené zákonné zmocnění podnikatele dle § 15 se neaplikuje na statutární orgány, neboť těmto svědčí jednatelské oprávnění z titulu výkonu statutárního orgánu a musejí se řídit pravidly stanovenými pro přímé jednání společnosti. Jednání zákonného zástupce je omezeno pravidlem zakotveným v § 15 odst. 2 obchodního zákoníku: pokud pověřená osoba překročí své zákonné zmocnění, bude takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliţe o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Subsidiární pouţití obdobného ustanovení § 20

234

§ 15 odst. 1 ObZ. Zákon přitom neobsahuje ţádné omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli). 236 Nepřímo jiţ rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013], konkrétně pak v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013] (převzetí díla bratrem objednatele, který bratr dle skutkových zjištění provádění prací kontroloval a ukazoval, co se má ještě udělat a dodělat) nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2007, sp. zn 32 Odo 1352/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013] (syn věřitele osobně doručil fakturu splatnou ihned v hotovosti, Nejvyšší soud dovodil pověření této osoby k převzetí fakturované částky). 237 ČECH, Petr. Zastoupení podnikatele osobami pověřenými při provozování podniku. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 10, s. 46–58. ISSN 1210–4817. S. 46. 238 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013]. 239 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 958/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 1. 2013]: „Ing. S. nebyl totiž zákonným zástupcem žalované podle citovaného § 15 ObchZ, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Nebyl totiž pověřen určitou činností při provozování podniku, ale podle skutkového zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu vykonával funkci předsedy představenstva žalované. Jeho jednání je tudíž nutno posoudit podle ustanovení § 191 odst. 1 ObchZ.“ 235

80

odst. 2 občanského zákoníku na podnikatele je téměř vyloučena, a to z důvodu relativní komplexnosti úpravy zákonného zmocnění v § 15 ObZ.240 Obchodní zákoník zná i další způsoby vzniku zákonného zastoupení (např. zmocnění vedoucího organizační sloţky, zmocnění osoby v provozovně podnikatele). Tato zmocnění jdou jiţ nad rámec této práce a nebudu se jim proto blíţe věnovat. V následujícím textu se zaměřím na zákonné zastoupení podnikatele zaměstnancem společnosti na základě pověření ve smyslu § 15 odst. 1 ObZ. Rozsah oprávnění Zákon omezuje rozsah zmocnění na všechny úkony, k nimţ obvykle dochází při činnosti při provozování podniku. Nejvyšší soud toto ustanovení interpretuje tak, ţe obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na případném vymezení ve vnitropodnikových normách241 a je tak na posouzení kaţdého jednotlivého případu, zda je obecně obvyklé, aby příslušný úkon činila osoba pověřená určitou činností. Přihlédnout přitom bude třeba ke způsobu a obsahu pověření, druhu a rozsahu vykonávané činnosti a předmětu provozování podniku242 a rovněţ k povaze adresáta daného právního úkonu243. Úprava zákonného zmocnění se týká právních úkonů v oblasti hmotného soukromého práva244 a pouţije se ve vztazích obchodních i občanskoprávních, dle Nejvyššího soudu je však nelze pouţít ve vztazích pracovněprávních245. Vzhledem ke kogentnosti ustanovení § 15 ObZ nelze uvedené zákonné zmocnění omezit, a to ani vnitřními předpisy podnikatele. Je ovšem otázkou, zda uvedené zákonné zmocnění lze ve vnitřních předpisech rozšířit. Osobně mám za to, ţe to moţné není – institut 240

ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 48 a násl. 241 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. 242 POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. S. 87. 243 ČECH, Petr. Zastoupení podnikatele osobami pověřenými při provozování podniku. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 10, s. 46–58. ISSN 1210–4817. S. 49. P. Čech zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013], o jeho aplikovatelnosti na podporu jeho tvrzení vlivu adresáta právního úkonu na rozsah zákonného zmocnění v „obvyklém“ rozsahu však mám pochybnosti, neboť uvedené rozhodnutí posuzuje úroveň nároků, které lze klást na konkrétní osoby v konkrétních případech, pokud jde o nemoţnost vědět o překročení oprávnění ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku. 244 Srovnej speciální procesní úpravu např. § 21 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 245 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 594/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2013]: „Uvedená ustanovení (§15 ObZ a § 20 OZ, pozn. autora) se totiž na oblast pracovněprávních vztahů, vznikajících zásadně mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nevztahují; mohou být užita ve vztazích občanskoprávních nebo obchodních a v pracovněprávních vztazích z nich nelze dovozovat pro účastníky těchto vztahů žádná práva nebo povinnosti“.

81

zákonného zmocnění dle § 15 ObZ je úpravou speciální k obecné úpravě občanského zákoníku a na rozdíl od něj neváţe zmocnění na jakékoliv vnitřní předpisy společnosti, ale na objektivně posouditelnou „obvyklost“ úkonů zmocněnce. Oproti obecné občanskoprávní úpravě navíc umoţňuje, aby došlo k pověření osoby, která stojí zcela mimo společnost.246 Mám za to, ţe by bylo poměrně obtíţné dovozovat obecnou závaznost vnitřních předpisů společnosti pro takovéto osoby. Pokud má být dosaţeno uvedeného rozšíření nad rámec zákonného zmocnění dle § 15 ObZ, lze vyuţít institutu smluvního zastoupení a udělit takové osobě plnou moc. Mám za to, ţe souběh zákonného zmocnění a zmocnění na základě plné moci (udělené např. „pro jistotu“ nebo proto, ţe si podnikatel neuvědomí existenci zákonného zmocnění) je dovolený. Zajímavý pohled na tuto problematiku předkládají rovněţ autoři komentáře Obchodního zákoníku od vydavatelství C. H. Beck: zatímco část autorského kolektivu se kloní spíše k tomu, ţe takovéto rozšíření moţné není, část autorského kolektivu zastává názor, ţe není důvod, proč nepřipustit, aby podnikatelé – právnické osoby ve vnitřních předpisech vymezili, kdo je můţe zastupovat v podnikatelských vztazích, stejně jak to mohou učinit právnické osoby, které nejsou podnikateli.247 Zákonné zastoupení dle NOZ Dle § 166 odst. 1 NOZ zastupují právnickou osobu její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci; přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. Omezení tohoto oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má účinky vůči třetí osobě, jen tehdy, muselo-li jí být známo. Dle § 167 pak právnickou osobu zavazuje i protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Speciální úprava zastoupení podnikatele upravuje nový občanský zákoník v § 430 a násl. Pokud podnikatel někoho pověří při provozu obchodního závodu248 určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimţ při této činnosti obvykle dochází. Podnikatele dále zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, ţe jednající osoba je k jednání oprávněna. Pokud zástupce podnikatele překročí své zástupčí

246

Na rozdíl od zmocnění „pracovníků nebo členů“ dle § 20 OZ. ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 49. 248 Závodem se přitom dle § 502 NOZ rozumí „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ – tedy v zásadě odpovídá dosavadnímu pojmu „podnik“. 247

82

oprávnění, podnikatele právní jednání zavazuje; to neplatí, věděla-li třetí osoba o překročení nebo musela-li o něm vědět vzhledem k okolnostem případu.

4.3.2. Jednatelské oprávnění členů představenstva při souběhu V předcházejícím výkladu bylo nastíněno, jaká jednatelská oprávnění mají členové kolektivního statutárního orgánu a jaká jednatelská oprávnění mají zákonní zástupci podnikatele. Zároveň platí, ţe za určitých okolností můţe dojít k platnému souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu k téţe společnosti. V praxi proto vznikal problém, jak posoudit jednání takové osoby vůči třetím osobám, a to zvláště za situace, kdy taková osoba mohla jednat coby člen statutárního orgánu pouze společně s jiným členem (případně toto jednatelské oprávnění bylo omezeno jinak), ale současně coby zaměstnanec na něj dopadalo zákonné zmocnění jednat vůči třetím osobám samostatně, neboť z jeho pracovněprávní pozice ve společnosti bylo moţno dovodit, ţe byl pověřen určitou činností při provozování podniku a je zmocněn ke všem úkonům, k nimţ při této činnosti obvykle dochází. Judikatura Nejvyššího soudu byla v této otázce poměrně konzistentní, a to aţ do rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 11/2006249 ze dne 15. 10. 2008, které zcela popřelo dosavadní judikatorní vývoj a představoval tak obrat o 180°. Judikatura do rozhodnutí 31 Odo 11/2006 ze dne 15. 10. 2008 Zřejmě první rozhodnutí, ve kterém se Nejvyšší soud věnoval otázce souběhu jednatelského oprávnění vyplývajícího z výkonu funkce statutárního orgánu, a jednatelského oprávnění vyplývajícího ze zmocnění, je rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1732/98250 ze dne 29. 6. 1999. V tomto rozhodnutí řešil Nejvyšší soud případ samostatně jednajícího člena představenstva druţstva (šlo o podpis kupní smlouvy), kdyţ zákon předepisuje podpis alespoň dvou členů představenstva a představenstvo neschválilo navrhovanou koupi majetku. Nejvyšší soud došel k závěru, ţe „nešlo o právní úkon činěný představenstvem družstva, který by museli podepsat alespoň dva členové představenstva, ale tuto smlouvu respektive ujednání o smluvní pokutě byl oprávněn podepsat sám předseda družstva v rámci pověření organizovat a řídit běžnou činnost družstva dle jejích stanov, neboť jde o běžnou činnost družstva.“

249

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 1. 2013]. 250 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1732/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013].

83

Dalším významným rozhodnutím Nejvyššího soudu týkající se nastíněného problému je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2074/2000251 ze dne 14. 3. 2002, ve kterém dospěl k následujícímu závěru: „S ohledem na postavení Ing. V. jako ekonomického náměstka a zároveň místopředsedy představenstva první žalované v rozhodné době, z jeho pověření činnostmi uvedenými v organizačním řádu, jakož i ze skutečnosti, že směnka jako platební nástroj stále více proniká do obchodní praxe a stává se její běžnou součástí, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Ing., V. byl v daném případě zmocněn k akceptaci směnky ve smyslu ustanovení § 15 obch. zák., neboť obvykle je s činností ekonomického náměstka spojováno provádění předmětných úkonů.“ Obdobně judikoval Nejvyšší soud v trestní věci sp. zn. 5 Tdo 1096/2006252 ze dne 26. 9. 2006, kdyţ uvedl, ţe „uzavírání standardních obchodních smluv jménem obchodní společnosti jejím generálním ředitelem přitom lze považovat za obvyklé úkony ve smyslu § 15 odst. 1 obchodního zákoníku. Byl-li současně JUDr. M. V. zároveň jen jedním ze statutárních orgánů obchodní společnosti W., v. o. s., a nepodepsal-li posuzovanou smlouvu i druhý statutární orgán, nemohla mít tato skutečnost podle názoru Nejvyššího soudu žádný vliv na platnost příslušného právního úkonu, tj. smlouvy o dílo uzavřené s obcí M.-H. ze dne 8. 8. 2001.“ Významným rozhodnutím, které bylo mnohokrát zmiňováno v odborné literatuře, je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1455/2005253 ze dne 28. 3. 2007. Skutkový stav tohoto případu je pozoruhodný: předseda představenstva uzavřel smlouvu, byť byl oprávněn jednat jménem společnosti toliko s dalším členem představenstva. Tento předseda představenstva působil ve společnosti rovněţ coby ředitel; uvedenou smlouvu však podepsal výslovně jako předseda představenstva. Ani to však nemělo vliv na závěr Nejvyššího soudu, který konstatoval, ţe smlouva byla uzavřena platně. Uvedl, ţe „nelze považovat za obcházení zákona, když ustanovení § 15 obch. zák. umožňuje, aby při provozování podniku byla osoba, která je pověřena určitou činností, zmocněna ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Nelze namítat, že smlouva nebyla ze strany akciové společnosti podle jejích stanov, vydaných ve smyslu § 191 odst. 1 obch. zák. řádně podepsána, je-li podepisující předseda představenstva současně osobou (ředitelem) pověřenou určitou činností v rámci provozu podniku a v tomto postavení měl ze zákona právo smlouvu podepsat. Podnikatel 251

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. 252 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1096/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. 253 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 2. 2013].

84

právnická osoba může kromě svého přímého jednání prostřednictvím statutárního orgánu jednat na základě zastoupení založeného zákonem, smlouvou či rozhodnutím státního orgánu. V daném případě činil právní úkon Ing. V. K. jménem akciové společnosti jako osoba pověřená na základě zákonného zmocnění ve smyslu § 15 obch. zák., nikoliv jako statutární orgán. Skutečnost, že V. K. nesprávně uvedl funkci předsedy místo ředitele, nemá vliv na platnost písemného právního úkonu. Právnická osoba podnikatel může kromě svého přímého jednání prostřednictvím statutárního orgánu jednat na základě zastoupení, které může být vedle zastoupení založeného na základě rozhodnutí státního orgánu buď smluvní, nebo zákonné. V daném případě jednal za akciovou společnost Ing. V. K., jenž činil předmětný úkon jako osoba pověřená ve smyslu zákonného zmocnění (§ 15 obch. zák.), nikoliv za statutární orgán. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že při výkonu funkce ředitele je obvyklé, aby obchodní smlouvy za společnost jako její zákonný zástupce podepisoval ředitel.“ Nejvyšší soud šel v tomto rozhodnutí dokonce tak daleko, ţe uvedl, ţe „podepsání obchodní smlouvy Ing. V. K. v jeho postavení ředitele má z důvodu zákonného zmocnění přednost.“ Tato věta vyvolala řadu otázek, neboť se jedná o zcela zásadní výrok pro posuzování souběhu pracovněprávních a obchodněprávních vztahů ke společnosti, a to jednak z hlediska jednatelského oprávnění této osoby, jednak z hlediska odpovědnosti za případné porušení povinností. Jak uvádí P. Čech, člena představenstva, jehoţ představenstvo jmenuje ředitelem společnosti, by prakticky nebylo moţné hnát k obchodněprávní odpovědnosti za porušení péče řádného hospodáře při jednání jménem společnosti, kdyţ drtivou většinu takových jednání by bylo nutné přednostně podřadit pod reţim zákonného zastoupení na základě souběţného pracovněprávního poměru.254 Uvedená část rozhodnutí je dle mého názoru rovněţ v rozporu s judikaturou pracovněprávního senátu Nejvyššího soudu.255 Obrat Nejvyššího soudu - judikatura po rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 11/2006 Rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 11/2006 ze dne 15. 10. 2008 přijal nejvyšší soud v tzv. velkém senátu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uznává, ţe gramatický výklad zákonné úpravy jednání jménem právnické osoby a jejího zastupování v § 15 obch. zák. nasvědčuje závěru, ţe osoba splňující podmínky ustanovení § 15 obch. zák., která je současně statutárním orgánem 254

ČECH, Petr. Zastoupení podnikatele osobami pověřenými při provozování podniku. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 10, s. 46–58. ISSN 1210–4817. S. 58. 255 Např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 1. 2013]: „Samotná okolnost, provádí-li statutární orgán úkon směrem dovnitř společnosti nebo navenek, nic nemění na tom, že jedná jako statutární orgán a že tato činnost není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce.“

85

či členem statutárního orgánu podnikatele - právnické osob, by byla současně oprávněna činit právní úkony jménem právnické osoby jako její statutární orgán (případně společně s další osobou či osobami) a zastupovat právnickou osobu na základě zmocnění podle § 15 obch. zák. Zdůrazňuje, ţe je obvyklé, ţe člen statutárního orgánu můţe z titulu své funkce činit úkony jménem právnické osoby pouze společně s další osobou (tímto způsobem si společníci či členové právnické osoby zajišťují kontrolu před zneuţitím jednatelského oprávnění statutárního orgánu či jeho člena – tzv. pravidlo čtyř či více očí); Nejvyšší soud však upozorňuje, ţe jako osoba splňující podmínky zákonného zastoupení by takto omezen nebyl a právní úkony by mohl činit samostatně. Nejvyšší soud má za to, ţe závěr vyplývající z čistě gramatického výkladu, není správný a vznáší řadu námitek za pouţití teleologického, logického a systematického výkladu. 1. Obcházení vůle valné hromady Nejvyšší soud argumentuje, ţe rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby o tom, ţe členové jejího statutárního orgánu nemohou činit právní úkony samostatně, ale jen (dva či více) společně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, ţe sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje. Pokud by totiţ nejvyšší orgán byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zastoupení, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách (společenské smlouvě) rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, ţe jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně. Neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není. I. Rada poukazuje na to, ţe tato argumentace pokulhává v situaci, kdy by byla uzavřena pracovní smlouva např. s členem představenstva, který je jediným společníkem, nebo kdyţ společenská smlouva nebo stanovy vyhradí do působnosti valné hromady schválení pracovních smluv uzavřených s vedoucími zaměstnanci.256 Souhlasím s kolektivem autorů J. Bejčkem, J. Kotáskem a J. Pokornou, kdyţ argumentují, ţe zákonný zástupce pověřený představenstvem můţe stát úplně mimo okruh členů statutárního orgánu a můţe za podnikatele podepisovat „obvyklé“ právní úkony, přičemţ zůstane nedotčena jeho obchodněprávní odpovědnost jednajícího, která je

256

RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 6.

86

dostatečným motivem bdělosti a loajality. Autoři kladou otázku, zda je skutečně nutné ve stanovách uvádět něco, co plyne přímo ze zákona, navíc kdyţ s tím je právnická osoba fakticky srozuměna – společnost a její orgány zřejmě ví, kdo je (delší dobu) ředitelem.257 K. Eliáš v otázce obcházení vůle společníků rozlišuje, zda nově zvolený člen statutárního orgánu je osoba, která stála doposud mimo podnikovou exekutivu – v takovém případě obcházení vůle společníků připouští, např. pokud by taková osoba uzavřela se společností pracovní smlouvu na pozici generálního ředitele. Pokud však valná hromada zvolí toho, kdo jiţ v podniku působí např. jako finanční ředitel, lze stěţí předpokládat, ţe volbou projevili vůli, aby ten při výkonu své dosavadní agendy na finančním úseku, byť podle poměrů v podniku nespadá přímo do okruhu záleţitostí přímo rozhodovaných statutárním orgánem, podepisoval ode dne volby jen společně s jiným členem statutárního orgánu, zatímco obchodní či jiný ředitel – nečlen takového orgánu – bude moci podle vnitřních pravidel a § 15 ObZ vyřizovat svoji agendu stále samostatně.258 J. Dědič upozorňuje na paralelu k judikatuře zakazující udělení generální plné moci jednomu ze společně jednajících členů statutárního orgánu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005259 ze dne 24. 4. 2007) a judikatuře zakazující udělení prokury členům statutárního orgánu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 427/2006 ze dne 11. 3. 2008) a má za to, ţe z tohoto pohledu je judikovaný názor Nejvyššího soudu spočívající v zákazu obcházení vůle společníků konzistentní.260 2. Sníţení odpovědnosti Další námitkou, kterou Nejvyšší soud vznáší, je skutečnost, ţe odpovědnost člena statutárního orgánu, který činí jménem právnické osoby právní úkony, je podle ustanovení § 194 odst. 4 aţ 7 ObZ a ustanovení § 243 odst. 8 ObZ zásadně podstatně vyšší neţ odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností, a to zpravidla jak pokud jde o rozsah odpovědnosti, tak pokud jde o podmínky jejího vzniku a o nesení

257

BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. S. 35. 258 ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 276. 259 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. 260 DĚDIČ, Jan. Nejvyšší soud České republiky: Souběh výkonu funkce statutárního orgánu a zákonného zmocnění, ochrana dobré víry třetích osob. Poznámka. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 1, s. 28–29. ISSN 1803–6554. S. 28.

87

důkazního břemene při porušení povinnosti, jako předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu, a dále o to, ţe člen statutárního orgánu za podmínek stanovených zákonem nejen odpovídá za škodu způsobenou obchodní společnosti či druţstvu, ale i ručí za jejich závazky. Nejvyšší soud má za to, ţe by proto bylo popřením právní úpravy odpovědnosti a ručení statutárních orgánů obchodních společností a druţstev dovozovat, ţe sám statutární orgán můţe své členy takové odpovědnosti zprostit tím, ţe je pověří činností, jeţ jim umoţní činit uvedené právní úkony s omezenou odpovědností a zpravidla i s nulovým ručením. Kolektiv autorů J. Bejček, J. Kotásek a J. Pokorná polemizují s názorem Nejvyššího soudu a kladou otázku, zda neexistence chimérického ručení statutárního orgánu by představovala skutečné sníţení ochrany třetích osob, a zda není naopak podstatnějším zájmem třetích osob – těch, které v dobré víře spoléhají na legalitu právního úkonu právnické osoby reprezentované zákonným zástupcem v souladu se zněním zákona a ustálenou judikaturou.261 Ani I. Rada se nedomnívá, ţe by souběţné postavení člena statutárního orgánu a zaměstnance vedlo k podstatnému sníţení ochrany třetích osob. Má za to, ţe člen statutárního orgánu, kterému svědčí pracovněprávní souběh, bude odpovídat stejně, jako kdyby činnost vykonával z titulu členství ve statutárním orgánu.262 3. Neplatnost smlouvy omezující odpovědnost Nejvyšší soud poukazuje na ustanovení § 194 odst. 5 věty třetí ObZ, podle kterého jsou smlouva mezi akciovou společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu neplatné. Uzavřením takové smlouvy mezi členem statutárního orgánu a obchodní společností či druţstvem by došlo k nahrazení odpovědnosti člena statutárního orgánu podle obchodního zákoníku odpovědností zákonného zástupce (která zásadně nezahrnuje ručení za závazky společnosti, nesení důkazního břemene apod.). Taková smlouva by byla přinejmenším v části, která omezuje odpovědnost člena statutárního orgánu, neplatná pro rozpor s ustanovením § 194 odst. 5 ObZ. Obdobně argumentuje ve svém článku K. Eliáš, který z § 194 odst. 5 ObZ dovozuje logický závěr (i se zřetelem k zásadám obchodního práva), ţe se člen statutárního orgánu, pokud vůči němu korporace uplatní právo na náhradu škody, nemůţe ani při eventuální 261

BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. S. 35 262 RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 6.

88

paralelitě pracovněprávní a obchodní obligace dovolat výhodnější úpravy v tom rozsahu, kde se činnosti pojené s jednou či druhou právní pozicí překrývají. Za významné pak povaţuje rozhodnutí, ve kterých případech k tomu dojde. To je úkolem judikatury. Obecně by v případě sporu vycházel ze zásady in dubio mitius, ve smyslu mírněji pro poškozeného, nikoliv pro škůdce; je tedy nutné vyjít ze skutkové domněnky, ţe porušena byla povinnost člena statutárního orgánu.263 Závěr K. Eliáše povaţuji za správný. Na rozdíl od komentovaného judikátu však mám za to, ţe ustanovení § 194 odst. 5 řeší uvedený problém pouze částečně. Na základě uvedeného ustanovení se povaţuje smlouva mezi společností a členem představenstva vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu za neplatnou. Je otázkou, zda na základě uvedeného ustanovení by soud dovodil skutečně jen částečnou neplatnost pracovněprávní smlouvy (v části týkající se pracovněprávní odpovědnosti takové osoby – přestoţe by tato vyplývala zřejmě toliko ze zákona, nikoliv z textu smlouvy), anebo zda by důsledkem byla neplatnost celé pracovní smlouvy. 4. Právní věta judikátu Právní věta uvedená v závěru tohoto judikátu zní: Osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůţe být současně zákonným zástupcem této osoby. Uvedená právní věta vyvolala značný rozruch. Někteří autoři povaţují uvedenou formulaci této právní věty za ambiciózní a spíše neobratně generalizující. Upozorňují zejména na případ, kdy pověření podle § 15 ObZ nebude v kolizi s obchodním vedením představenstvem (např. v situaci, kdy je člen představenstva zaměstnán jako specialista pro úzce vymezenou oblast). Rovněţ vyzdvihují nebezpečí retrospektivního zpochybňování platnosti úkonů učiněných „paralelními“ reprezentanty v minulosti.264 P. Čech naopak právní názor vyjádřený uvedenou právní větou povaţuje z teoretického hlediska za naprosto správný. Má za to, ţe táţ osoba můţe jménem společnosti disponovat ve vztahu k témuţ právnímu úkonu pouze jediným jednatelským oprávněním. 263

ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803– 6554. S. 272. 264 BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. S. 38.

89

Pokud jedná jménem společnosti člen statutárního orgánu, nemůţe tak činit jinak, neţ z této pozice, a to bez ohledu na to, v jak banální záleţitosti společnosti k tomu dochází. Nedomnívá se, ţe by tímto docházelo k „diskriminaci členů představenstva“ v situaci, kdy tito mohou jednat vţdy jen společně, zatímco běţní zaměstnanci, kterým svědčí zákonné zmocnění dle § 15 ObZ, mohou jednat samostatně. Argumentuje (shodně s Nejvyšším soudem), ţe společníci mohou od počátku diferencovat např. tak, ţe by společné jednání předepsali jen pro určitý druh úkonů, od určitého objemu nebo dokonce ţe by od společného jednání upustili pro případ takového souběhu. Má za to, ţe pokud společníci jednou projevili vůli, aby členové statutárního orgánu nejednali jménem společnosti samostatně, nýbrţ vţdy jen nejméně ve dvou či více osobách, je třeba tuto vůli bezezbytku naplnit.265 Naopak I. Štenglová uvádí příklad, kdy člen představenstva má se společností uzavřenu pracovní smlouvu na výkon práce programátora. Má za to, ţe se jedná o činnost, která nespadá do obchodního vedení společnosti a pracovněprávní souběh je tedy moţný. Domnívá se, ţe by bylo moţno jen stěţí dovodit, ţe by se vztah zaloţený touto pracovní smlouvou (a vztahy z něho vyplývající) neřídily zákoníkem práce, ale obchodním zákoníkem a takové osobě by se v tomto smyslu přičítala odpovědnost člena statutárního orgánu. Klade si však otázku, jestli stejný závěr lze učinit v případě, kdy takový člen představenstva bude činit i právní úkony jménem společnosti. Vedle moţnosti dosavadního nahlíţení na problematiku, totiţ aplikace zákonného zmocnění v rozsahu obvyklém pro výkon souběţné pracovní činnosti, připouští jiný názor, totiţ ten, ţe je-li jednou určitá osoba členem statutárního orgánu a má-li tedy právo činit jménem společnosti veškeré právní úkony, nemůţe nikdy jednat (tj. činit právní úkony) jinak, neţ jako člen statutárního orgánu. Činnost podle pracovní smlouvy do působnosti statutárního orgánu nepatří, zatímco oprávnění činit právní úkony, ke kterým v rámci takové činnosti zpravidla dochází, do působnosti statutárního orgánu patří.266 Osobně povaţuji závěr Nejvyššího soudu uvedený v právní větě tohoto rozhodnutí za nešťastný a v praxi způsobující nemalé obtíţe. Rozhodnutí je sice z právně-teoretického hlediska podpořeno mnoha argumenty, domnívám se však, ţe podíváme-li se na problematiku souběhu s určitým nadhledem, zjistíme, ţe soud rozhodoval zcela odtrţen od reality českého podnikatelského prostředí, jako by si neuvědomoval, ţe právo musí slouţit jeho adresátům, nikoliv naopak.

265

ČECH, Petr. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od kaţdého trochu? Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 2, s. 22–33. ISSN 1210–4817. S. 27–30. 266 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či druţstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 4, s. 102–107. ISSN 1803–6554. S. 104.

90

Platnost jednatelského oprávnění osob jednajících za právnickou osobu povaţuji za naprosto zásadní otázku, která je předpokladem pro stabilní podnikatelské prostředí a právní jistotu účastníků právních vztahů. Je-li výklad zákona nejasný, ale existuje praxe, kterou respektují jak podnikatelé, tak soudy, mám za to, ţe je nutno z této fakticity vycházet. Rozhodnutí soudu, v jehoţ důsledku se stane řada smluv doslova ze dne na den ex tunc neplatná, nepovaţuji za přínosné. Takový zásah do právní jistoty účastníků právních vztahů by šlo obhájit jedině tehdy, pokud by byl vyváţen obdobně zásadním prospěchem společnosti; ten však v tomto případě nenacházím.

91

4.4. Pracovněprávní důsledky jmenování do funkce člena představenstva Mám za to, ţe Nejvyšší soud doposud neřešil situaci, kdy by k souběhu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti s pracovněprávním vztahem k téţe společnosti došlo tak, ţe by uzavření pracovněprávního vztahu předcházelo jmenování do funkce statutárního orgánu. Zatím co v případě opačné časové posloupnosti je poměrně jednoznačné, ţe pracovní poměr buď vůbec platně nevznikl, nebo naopak vznikl a tedy trvá vedle funkce člena představenstva, ve shora nastíněném případě vyvstává řada otázek. Je s podivem, ţe odborná literatura se této otázce vůbec nevěnuje, ačkoliv k uvedenému jevu dochází v mnoha společnostech: funkce jednatele nebo člena představenstva společnosti byla vţdy vnímána jako „lepší pozice“, neţli funkce ředitele v rámci zaměstnaneckého vztahu, a mnozí zaměstnanci právě o tuto pozici ve společnosti usilují. Členové statutárních orgánů jsou pak často vybíráni právě z vrcholových zaměstnanců společnosti, neboť lidé, kteří ve společnosti začínali „od píky“, mají o jejím fungování výborný přehled a jsou ke společnosti loajální. Za problematickou povaţuji v této souvislosti situaci, kdy zaměstnanec společnosti, který je ve vedení společnosti (např. generální ředitel, výkonný ředitel apod.), je jmenován členem představenstva akciové společnosti. Mám za to, ţe i v takovém případě se uplatní závěry Nejvyššího soudu týkající se moţnosti (dovolenosti) takového souběhu. V případě, ţe náplň pracovněprávního vztahu se bude shodovat s činností statutárního orgánu, je však nejasné, jaké důsledky na pracovní poměr bude mít jednak samotné jmenování, jednak následné ukončení funkce člena statutárního orgánu. V zásadě přicházejí v úvahu tři moţné varianty: Za prvé – jmenování zaměstnance členem představenstva je neplatné, nadále trvá zaměstnanecký poměr beze změny. Za druhé – jmenováním zaměstnance členem představenstva došlo k zániku pracovněprávního vztahu ke společnosti, tento vztah jiţ nadále netrvá. Za třetí – jmenováním zaměstnance členem představenstva došlo k překáţce v práci, po kterou zaměstnanec nemůţe vykonávat práci, ukončením výkonu funkce člena představenstva tato překáţka odpadá a zaměstnanec pokračuje ve výkonu práce v rámci pracovního poměru. Domnívám se, ţe první zmíněná varianta je čistě teoretická. Zákon nestanoví poţadavek, ţe by se zaměstnanec společnosti nemohl stát jejím statutárním orgánem. 92

Skutečnost,

ţe

výkon

působnosti

statutárního

orgánu

nelze

vykonávat

v rámci

zaměstnaneckého vztahu, nemůţe ovlivnit platnost ustanovení zaměstnance do funkce člena statutárního orgánu. Tento závěr nelze dle mého názoru odvodit ani ze skutečnosti, ţe uzavření pracovní smlouvy jmenování do funkce předcházelo. Osobně se kloním k druhé z uvedených variant, totiţ ţe jmenováním zaměstnance do funkce člena představenstva dochází ex lege k zániku pracovního poměru. Při diskuzích na toto téma jsem se často setkával s argumentem, ţe zákoník práce upravuje ukončení pracovního poměru taxativně a kogentně, přičemţ zánik pracovněprávního vztahu v důsledku souběhu pracovní pozice zaměstnance a jmenování statutárním orgánem zaměstnavatele nezná. Mám za to, ţe pracovní poměr můţe skončit i jinými způsoby neţ v zákoníku práce výslovně uvedenými. Jako příklad lze uvést naplnění sjednané rozvazovací podmínky či zánik zaměstnavatele - právnické osoby bez právního nástupce. Poukázat lze rovněţ na zákaz existence pracovněprávního vztahu mezi manţely dle § 318 zákoníku práce: „Pracovněprávní vztah [...] nemůže být mezi manžely [...]“). Pokud se tedy zaměstnavatel a zaměstnanec stanou manţely, pracovněprávní vztah zaniká.267 Domnívám se, ţe uvedený závěr lze aplikovat rovněţ na situaci, kdy je zaměstnanec jmenován členem statutárního orgánu (při nedovoleném souběhu). Na věc lze ovšem nahlíţet i tak, ţe zaměstnanec tím, ţe svolí ke svému jmenování do funkce statutárního orgánu společnosti, která je dosud jeho zaměstnavatelem, respektive začne takovou funkci vykonávat konkludentně, se svým zaměstnavatelem dohodou ukončí dosavadní pracovní poměr. Jmenováním do funkce člena představenstva se souhlasem zaměstnance respektive tím, ţe se zaměstnance ujme funkce jednatele, dochází k uzavření dohody o rozvázání dosavadního pracovního poměru konkludentní formou. V tomto ohledu je velice zajímavá německá judikatura. Zásadní pro posouzení trvání pracovního poměru při jmenování do funkce člena statutárního orgánu zaměstnavatele je smlouva o výkonu funkce. Pokud byla smlouva o výkonu funkce uzavřena písemně (a nebylo v ní sjednáno něco jiného), povaţuje se tato smlouva zároveň za konkludentní ukončení stávajícího pracovního poměru. Tak např. Spolkový pracovní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, spisová značka 5

267

BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. 1084 s. ISBN 97880-7179-607-7. S. 785. „Pracovněprávní vztahy existující mezi budoucími manžely [...] zanikají ze zákona dnem vzniku manželství.“

93

AZR 592/05268 uvádí: „In dem Abschluss eines Geschäftsführer-Dienstvertrags durch einen angestellten Mitarbeiter liegt im Zweifel die konkludente Aufhebung des bisherigen Arbeitsverhältnisses. Nach dem Willen der vertragschließenden Parteien soll regemäßig neben dem Dienstverhältnis nicht noch ein Arbeitsverhältnis ruhend fortbestehen. Eine andere Auslegung kommt nur in Ausnahgmefällen in Betracht, für die zumindest deutliche Anhaltspunkte vorliegen müssen.“, tj. volně přeloţeno „Uzavření smlouvy o výkonu funkce jednatele zaměstnance znamená v případě pochybností i konkludentní rozvázání dosavadního pracovního poměru. Podle vůle stran uzavírajících uvedenou smlouvu nemá zpravidla vedle jednatelského vztahu pokračovat inaktivovaný pracovní poměr. Jiný závěr přichází v úvahu jen ve výjimečných případech, jsou-li proto přinejmenším jasné důvody.“ Pokud došlo k uzavření smlouvy o výkonu funkce konkludentně či ústně, dosavadní pracovní poměr trvá i po dobu jmenování, a to jako tzv. spící pracovněprávní vztah (tzv. ruhendes Arbeitsverhältnis). V takovém případě při odvolání statutárního orgánu pracovní poměr znovu oţívá.269 Co se týče třetí varianty, ţe by výkon funkce člena představenstva představoval jen jakousi překáţku ve výkonu práce podle pracovní smlouvy a pracovní poměr jako takový by dále trval, mám za to, ţe tento výklad není vzhledem ke konstantní judikatuře moţný. Pokud bychom totiţ na výkon funkce člena představenstva nahlíţeli jako na pouhou překáţku výkonu práce podle pracovní smlouvy, nebylo by důvodu takovou pracovní smlouvu posuzovat jako neplatnou. Stačilo by pouze konstatovat, ţe jiţ od samého počátku pracovněprávního vztahu nastupuje překáţka výkonu práce a zaměstnanec bude k výkonu práce povinen aţ po jejím odpadnutí (tedy po ukončení výkonu funkce člena představenstva). K takovému výkladu však české soudy nepřistoupily a prohlásily pracovní smlouvu za neplatnou. Přípustná by dle mého názoru byla varianta, ţe by zaměstnanec a zaměstnavatel mohli předtím, neţ bude zaměstnanec do funkce člena představenstva jmenován, výslovně sjednat, ţe se zaměstnanci na dobu výkonu funkce jednatele poskytuje pracovní volno a výkon práce bude pokračovat po odvolání z funkce.

268

Rozsudek Spolkového pracovního soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 5 AZR 592/05. [cit. 4. 3. 2013]. Dostupný z http://openjur.de/u/171029.html 269 JOSKOVÁ, Lucie. Je moţný souběh funkce v SRN? Právní rozhledy. 2011, ročník 19, č. 9, s. 321–324. ISSN 1210–6410. S. 323.

94

5. Odpovědnost členů představenstva K pojmu odpovědnosti Odpovědnost v právním smyslu (tedy vedle odpovědnosti společenské, morální, politické, náboţenské apod.) lze definovat jako sekundární nepříznivý následek vzniklý porušením primární právní povinnosti, předpokládaný v sankční sloţce právní normy.270 Nejedná se však o jediné pojetí odpovědnosti. V. Knapp upozorňuje na dva různé teoretické přístupy. První předpokládá koncepci odpovědnosti za splnění povinnosti, jde o odpovědnost preventivní, která působí cestou hrozby sankcí. Druhý přístup vychází z odpovědnosti následné, odpovídá se za porušení povinnosti a spočívá ve vzniku sankce.271 Jak upozorňuje M. Knappová, zákonodárce pouţívá obou těchto koncepcí, ale poměrně nahodile272 (srov. např. § 420 občanského zákoníku a § 174 odst. 1 občanského zákoníku). V následujícím textu budu vycházet z koncepce následné odpovědnosti. Odpovědnost upravuje právní řád odlišně pro jednotlivá právní odvětví. Jiné jsou podmínky

odpovědnosti

v reţimu

obecného

občanského

práva,

jiné

v reţimu

obchodněprávním a zcela jiné v právních odvětvích spadajících pod právo veřejné (např. trestněprávní, správněprávní odpovědnost apod.). Za podstatné povaţuji zmínit vazbu odpovědnosti na porušení norem jednotlivých odvětví práva: porušení normy obchodního práva nevede pouze k obchodněprávní odpovědnosti, ale při splnění zákonných poţadavků i k odpovědnosti podle jiného odvětví, např. trestněprávní či správněprávní.273 V této kapitole se budu věnovat obchodněprávní odpovědnosti. Z hlediska poškozeného subjektu lze odpovědnost členů představenstva rozdělit do tří skupin. Předně se jedná o odpovědnost členů představenstva vůči společnosti samotné, dále odpovědnost vůči společníkům (akcionářům) a odpovědnost vůči třetím osobám (např. věřitelé společnosti). V této práci se zaměřuji pouze na vztah odpovědnosti člena představenstva vůči společnosti samotné (tzv. Innenverhältnis). Vycházíme-li z pojetí, ţe právní odpovědnost znamená povinnost strpět negativní důsledek, je moţno rozdělit jednotlivé druhy právní odpovědnosti podle typu sankce, který

270

ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. S. 315. 271 KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281. S. 201. 272 KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2003. 319 s. ISBN 8086432556. S. 218. 273 Typicky např. § 220 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – porušení povinnosti při správě cizího majetku.

95

porušením povinnosti nastane. Hovoříme-li o odpovědnosti členů představenstva za výkon své funkce, přichází v úvahu zejména sankce v podobě odvolání z funkce274, dále neposkytnutí plnění275, zaplacení smluvní pokuty (je-li sjednána) a povinnost člena představenstva k náhradě škody. Obecnou úpravu odpovědnosti za škodu upravuje občanský zákoník v § 420 a násl., speciální normou ve vztahu k této normě v případě odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti je úprava obchodního zákoníku (§ 373 ve spojení s § 757). Teoretické pojetí pojmu odpovědnosti definuje čtyři obecné znaky. Jsou to subjekt, subjektivní stránka, objekt a objektivní stránka odpovědnosti. V následujících kapitolách se blíţe věnuji pouze subjektivní a objektivní stránce odpovědnosti, v rámci té pak jejím jednotlivým sloţkám: porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi těmito skutečnostmi. K subjektu a objektu odpovědnostního vztahu jen krátce. Subjektem v případě uvedené odpovědnosti jsou fyzické osoby – členové představenstva. Důleţité je přitom uvědomit si časový rozsah odpovědnosti, totiţ, ţe člen představenstva nepřestává být potenciálním subjektem odpovědnostního vztahu ke společnosti tím, ţe je z funkce odvolán, či ţe jeho funkce skončila jinak. Podstatné je, aby byl členem představenstva v okamţiku, kdy porušil povinnost, ze které následně vznikla společnosti škoda. Objektem odpovědnostního vztahu je právem chráněný zájem na tom, aby společnosti byla nahrazena škoda, kterou ji škůdce způsobil. Odpovědnost za škodu dle NOZ Nový občanský zákoník upravuje odpovědnost za škodu v § 2909 a násl. Zákoník nově důsledně rozlišuje mezi odpovědností za škodu v důsledku porušení dobrých mravů, porušení zákonné povinnosti a porušení povinnosti smluvní. Zatímco první dvě kategorie jsou konstruovány subjektivně (s moţností exkulpace), odpovědnost za škodu v důsledku porušení smluvní povinnosti je objektivní (s moţností liberace).

274

K. Eliáš hovoří v této souvislosti o „funkční odpovědnosti“, pod niţ ale zařazuje i sankci sníţení odměny za výkon funkce. Blíţe ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. S. 319. 275 Zatímco aplikace moţnosti neposkytnout nenároková plnění upravená v § 66 (3) ObZ nezpůsobuje v praxi problém, moţnosti neposkytnutí odměny (nárokového plnění vyplývajícího z úpravy o smlouvě mandátní, případně smlouvě o výkonu funkce, je-li sjednána) na základě extenzivní interpretace stejného předpisu vyvolala značnou diskuzi. Blíţe RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210–4817. S. 5 a násl.; ŘEHÁČEK, Oldřich. Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2007, č. 5, s. 28–31. ISSN 1210–6348. S. 30 a v kapitole 2.4.2.1.

96

Předpokladem pro odpovědnost za porušení dobrých mravů je úmyslné jednání škůdce. Pokud ke škodě došlo při výkonu práva, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledovalli jako hlavní účel poškození jiného.276 Pokud škůdce způsobil poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, stanoví občanský zákoník vyvratitelnou právní domněnku, ţe škodu zavinil z nedbalosti. Nedbale dále jedná takový škůdce, který nejedná tak, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat. Třetí domněnka nedbalého jednání nastane, dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváţe-li se k činnosti, k níţ je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti.

Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, prvek zavinění se nezkoumá. Nahrazuje se škoda nejen druhé straně smlouvy, ale i osobě, jejímuţ zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně slouţit.277 Pro posuzování odpovědnosti za škodu člena představenstva způsobenou porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře se dle mého názoru jedná o odpovědnost za porušení zákonné povinnosti (i kdyţ např. B. Havel uvádí, ţe jmenováním do funkce člena orgánů obchodní korporace vzniká smlouva (obligace), jejíţ obsah je určen zákonem, resp. zákon je do ní vztaţen278). Vzhledem k dikci jednotlivých ustanovení (viz dále) týkajících se povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře se však domnívám, ţe je nutno posuzovat rovněţ subjektivní stránku odpovědnosti, totiţ zavinění. Odpovědnost členů statutárních orgánů a její funkce Odpovědnost členů statutárních orgánů kapitálových společností je institutem zastávajícím řadu funkcí. Především se jedná o funkci motivační a prevenční, neboť vědomí moţné odpovědnosti za své jednání ovlivňuje rozhodování členů představenstva a motivuje je k tomu, vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře v nejlepším zájmu společnosti. Pokud jiţ k porušení povinností člena statutárního orgánu dojde a společnosti vznikne škoda, má odpovědnost člena představenstva i funkci reparační - člen statutárního orgánu musí společnosti uhradit škodu, kterou ji způsobil, společnost tak (alespoň částečně) získá zpět prostředky, které v důsledku jednání člena představenstva ztratila, nebo nezískala.

276

§ 2909 NOZ. § 2913 odst. 1 NOZ. 278 HAVEL, Bohumil. Předpokládané změny obchodního práva při rekodifikaci práva soukromého aneb nad návrhem obchodního zákona. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 1, s. 1–10. ISSN 1803–6554. S. 5. 277

97

V. Pihera však upozorňuje i na negativní stránku odpovědnosti. Odpovědnost totiţ můţe být hodnocena také jako zatěţující faktor, jako nechtěný náklad, jehoţ přínos je pro všechny zúčastněné přinejmenším nejasný. Tyto náklady podle V. Pihery spočívají v omezení okruhu osob připravených ucházet se o pozici v managementu společnosti (omezení výběru na trhu práce) a současně ve zvýšení ceny sluţeb těchto osob o „rizikovou přiráţku,“ nebo v příliš opatrném rozhodování managementu, který se z obav z odpovědnosti neodhodlá k rizikovým, ovšem pro společnost přínosným rozhodnutím.279

279

PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 5, s. 142–148. ISSN 1803–6554. S. 142. 279 §§ 293 a 383 ObZ.

98

5.1. Subjektivní stránka – zavinění Odpovědnost členů představenstva je objektivní, hledisko zavinění, tedy „vnitřní psychický vztah škůdce k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a výsledku tohoto jednání“280, není právně relevantní. Za zajímavou povaţuji úvahu K. Eliáše, který upozorňuje na subjektivně konstruované kritéria liberace: člen představenstva se zprostí odpovědnosti, pokud prokáţe, ţe svoji povinnost porušil z důvodu existence překáţky, kterou nemohl překonat nebo odvrátit, která nastala nezávisle na jeho vůli, pokud ji nemohl předvídat v době vzniku závazku. Má za to, ţe do důsledku vzato znamená takto pojatá moţnost liberace faktickou aplikaci subjektivní stránky odpovědnosti, a to na úrovni nevědomé nedbalosti.281 Subjektivní stránka – zavinění dle rakouského práva Na rozdíl od české právní vědy je odpovědnost členů statutárního orgánu dle rakouského práva subjektivní, podmínkou odpovědnosti je tedy zavinění. AktG sice tento poţadavek neuvádí výslovně, rakouská právní věda však dovodila, ţe zavinění statutárního orgánu je podmínkou pro přičitatelnost škody.282 Zavinění a jeho míra se posuzuje ve spojení se subjektivní stránkou objektivního měřítka povinnosti péče.283 N. Adensamer hovoří o „subjektivní vytknutelnosti porušení povinnosti péče“.284 Zavinění můţe mít podobu úmyslu nebo nedbalosti. Úmysl rozlišuje právní teorie na úmysl přímý (škůdce věděl, ţe škodu můţe způsobit a způsobit ji chtěl), a úmysl eventuální (škůdce musel brát v potaz, ţe můţe škodu způsobit, a s jejím případným vznikem byl srozuměn).285 Jednání má povahu nedbalosti, pokud člen představenstva opomene postupovat s patřičnou péčí. Nedbalost se rozlišuje na nedbalost hrubou a nedbalost lehkou. Jak dovodil OGH, členové statutárních orgánů odpovídají jiţ za lehkou nedbalost, nejedná se však o

280

FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 433 s. ISBN 8021027932. S. 355. 281 ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. S. 318. 282 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 693. 283 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 158. 284 KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 192. 285 KOZIOL, Helmut, WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Wien : Manz, 2006. 615 s. ISBN 3-214-14708-0. S. 319.

99

odpovědnost objektivní,286 byť někteří autoři dovozují, ţe vzhledem k procesnímu postavení členů statutárních orgánů (zejména obrácenému důkaznímu břemenu) se objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek) rakouská konstrukce velice přibliţuje. Praktickým důsledkem hlediska zavinění je nemoţnost dovolávat se nedostatku znalostí, dovedností, píle či pozornosti odpovídajících přijatým úkolům, neboť takové jednání je povaţováno za nedbalost287; jde tak o jeden z interpretačních nástrojů rozsahu povinnosti péče. Při dokazování pak musí člen představenstva prokázat, ţe nejednal zaviněně, tedy s péčí řádného hospodáře. Člen představenstva se zprostí odpovědnosti např. tím, ţe dokáţe, ţe jednal na základě odborného posudku znalce, i kdyţ se jím vyvozený závěr později ukázal jako nevhodný.288 Nedostatek zavinění člena představenstva můţe nastat také na základě chybějící deliktní způsobilosti, nebo na základě jednání v nouzi.289 Subjektivní stránka – zavinění dle NOZ Jak jsem jiţ zmínil, mám za to, ţe porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře je porušením zákonné povinnosti, a tak je při posuzování odpovědnosti člena představenstva nutno zkoumat rovněţ prvek zavinění. Za zásadní v této souvislosti povaţuji text ustanovení § 159 NOZ při úpravě standardu péče řádného hospodáře pro osoby, které přijmou funkci člena voleného orgánu. Toto ustanovení stanoví pro nedodrţení tohoto standardu vyvratitelnou domněnku, ţe taková osoba jedná nedbale. Na toto ustanovení navazuje § 2910 NOZ, které uvádí, ţe škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Domněnky nedbalostního jednání nalezneme pak především v § 2911 - 2913 NOZ. Dle ustanovení § 2911 se má za to, ţe škůdce jednal nedbalostně, pokud škodu poškozenému způsobil porušením zákonné povinnosti. 286

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. 1 Ob 179/73. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 287 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 140. 288 DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALLS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2003. 2972 s. ISBN 978-3-7073-0252-3. S. 825. 289 DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALLS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2003. 2972 s. ISBN 978-3-7073-0252-3. S. 828.

100

Druhá domněnka nedbalosti nastane v případě, ţe škůdce nejedná tak, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat. Poslední z uvedených domněnek nastane v případě, ţe škůdce dá najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo se zaváţe k činnosti, k níţ je zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí, a tyto zvláštní vlastnosti neuplatní. Souhlasím s A. Hámorskou, ţe v případě, ţe se ve sporu prokáţe, ţe člen představenstva porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nezavinil, nebude mu moţné uloţit povinnost k náhradě škody, kterou obchodní korporace utrpěla.290 Škůdce se tedy můţe exkulpovat, důkazní břemeno leţí (vzhledem k shora uvedeným domněnkám) na něm.

290

HÁMORSKÁ, Andrea. Povinnost členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 9, s. 250–256. ISSN 1803–6554. S. 252.

101

5.2. Objektivní stránka 5.2.1. Škoda Zákon pojem „škoda“ nedefinuje; právní teorie škodu chápe jako „újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem (penězi).“291 Škoda se hradí zásadně v penězích, poţádá-li však o to poškozený a je-li to moţné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.292 Škoda se projevuje jako škoda skutečně vzniklá (damnum emergens) nebo jako ušlý zisk (lucrum cessans), přičemţ tyto sloţky jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle platného práva podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy.293 Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaloţit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu.294 Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, ţe u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnoţení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.295 Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, ţe při pravidelném běhu okolností by poškozený získal určitý prospěch, spočívá na něm.296 Obchodní zákoník umoţňuje vedle tohoto sloţitého dokazování i postup alternativní, kdy ušlý zisk je presumován ve výši „zpravidla dosahované v poctivém obchodním styku“.297 Předpokladem pro takový postup je však moţnost zjistit obvyklý zisk za obdobných podmínek – coţ zpravidla nebude dost dobře moţné. Mám za to, ţe toto ustanovení je tak v praxi téměř neaplikovatelné. Na problematiku škody způsobené představenstvem akciové společnosti dopadá úprava obchodního zákoníku, která se aplikuje jako lex specialis k obecné úpravě občanskoprávní (§ 261 odst. 3 písm. f ObZ). Úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je (krom § 376) úpravou dispozitivní, strany se od této úpravy mohou odchýlit. 291

ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. 10. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006. 1465 s. ISBN 8071794864. S. 710. 292 § 442 OZ, před novelou 509/1991 Sb. však vycházel z priority naturálního plnění. 293 Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. Před novelou provedenou zák. č. 509/1991 bylo přiznání ušlého zisku v rámci občanského práva vázáno na úmyslné jednání škůdce, přednost měla naturální restituce před peněţitým plněním. 294 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/1970. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. 295 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/1970. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. 296 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. 297 § 381 ObZ.

102

Pro samotnou ţalobu na náhradu škody (přesněji pro okamţik jejího podání) není nutné, aby byla přesně specifikována její výše. Důleţitý je okamţik vzniku škody a prokázání její existence. Škoda nevznikne poškozenému okamţikem splatnosti pohledávky věřitele vůči němu, nýbrţ skutečná škoda – úbytek majetkových hodnot – mu můţe vzniknout aţ zaplacením dluhu.298 Škoda dle rakouského práva Rakouský občanský zákoník chápe škodu velmi široce, definuje ji jako kaţdou nevýhodu, která byla někomu způsobena na majetku, právech nebo jeho osobě. Jak judikoval rakouský Nejvyšší soudní dvůr, při posuzování otázky, zda došlo ke vzniku škody, je nutno vzájemně srovnat dva stavy: skutečný stav, který nastal na základě posuzované události, se stavem, který by nastal nebýt posuzované události (tedy stav hypotetický). V případě, ţe skutečný stav je na rozdíl od tohoto stavu hypotetického v neprospěch toho, koho se týká, pak se jedná o škodu v právním smyslu.299 Rakouská nauka rozeznává škodu přímou (tzv. „positiver Schaden“) a ušlý zisk. Přímou škodou se rozumí újma na jiţ existujícím majetku.300 Za přímou škodu se ovšem povaţuje rovněţ vznik určitého zatěţujícího závazku301, případně nutnost vynaloţit určité náklady. Ušlý zisk představuje ztrátu moţnosti majetek rozšířit. Podmínkou vzniku škody v podobě ušlého zisku je skutečnost, ţe by k rozšíření majetku došlo „při pravidelném běhu věcí“.302 Za ušlý zisk se však odpovídá pouze tehdy, pokud škůdce jednal v hrubém zavinění303 nebo úmyslu.304 Rakouská judikatura dovodila, ţe v některých případech můţe být 298

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. 299 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 5. 1980, sp. zn. 8 Ob 510/80. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z

http://www.ris.bka.gv.at 300

KOZIOL, Helmut, WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Wien : Manz, 2006. 615 s. ISBN 3-214-14708-0. S. 304. 301 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 1 Ob 91/99k. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at, nebo rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 Ob 12/05d. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 302 § 1293 ABGB. REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. JGS Nr. 946/1811, obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=10001622, dále jen „ABGB“. 303 Hrubé zavinění („grobes Verschulden“) zahrnuje dle rakouské právní teorie kategorii hrubé nedbalosti a přímého i nepřímého úmyslu. Viz např. RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch

103

situace, kdy nedošlo k rozšíření majetku, posouzena jako přímá škoda – především v případě, kdy pravděpodobnost, ţe dojde k rozšíření majetku, hraničí s jistotou.305 Samotné sníţení kurzu akcií není povaţováno za škodu vzniklou akcionářům a nemohou tedy vyţadovat její náhradu po statutárním orgánu společnosti.306 Pro realizaci nároku na náhradu škody je zásadní otázka, kdy ke škodě došlo. Ke škodě dochází jiţ v okamţiku vzniku obligace vůči společnosti, nikoli tedy okamţikem splatnosti či samotným zaplacením tohoto závazku.307 V případě, kdy na pokyn člena představenstva společnost uhradí závazek, který hradit neměla, a adresát této platby není schopen uvedené prostředky společnosti vrátit, a tedy společnosti vznikne škoda, má se za to, ţe škoda vznikla jiţ v okamţiku, kdy došlo k zaplacení příslušných finančních prostředků.308 V případě vzniku škody je nutno od samotné škody odečíst všechny výhody, které společnost získala tímto protiprávním jednáním.309 Pokud tak například člen představenstva překročí své pravomoci, bude spekulovat s financemi společnosti, výsledkem čehoţ společnosti vznikne z některých obchodů ztráta, z některých zisk, bude škoda představovat rozdíl těchto hodnot (tzv. net loss rule)310. Jak upozorňuje P. Kunz, rakouské soudy by tak zřejmě rozhodly odlišně od soudů amerických v případě, který nazývá „New York Delivery company“, kdy představenstvo údajně přikázalo řidičům při přepravě zásilek nerespektovat zákazy stání a zastavení; celkem společnosti vznikla škoda ve výši 1,5 mil. dolarů. Jeden z akcionářů představenstvo zaţaloval k náhradě škody ve výši celkové ztráty. V rakouském právním prostředí by zřejmě soud dospěl k názoru, ţe od této částky je nutno odečíst výhody, které společnost získala např. tím, ţe nemusela klientům platit penále za pozdní doručení,

Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 71. 304 § 1324 ABGB ve spojení s § 1323 ABGB. 305 Viz např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 Ob 15/92. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 306 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 3 Ob 288/02b. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 307 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 64. 308 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 1. 1969, sp. zn. 6 Ob 333/68. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 309 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 9 ObA 416/97k. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 310 KUNZ, Peter. Würde die Übernahme des § 93 Abs 1 dAktG in das österreichische Aktienrecht zu mehr Rechtsicherheit in Bezug auf nützliche Gesetzverletzungen führen? Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 91–92. ISSN 0250–6440. S. 91.

104

ušetřila na parkovném nebo ţe vyřídila více objednávek.311 Obdobně by bylo nutno započíst výhodu v podobě ušetřeného pojistného a nákladů na zajištění ochrany zboţí v případě, kdy člen představenstva v rozporu s péčí řádného hospodáře nepodnikne příslušné kroky a skutečně dojde ke zkáze zboţí, nebo situace, kdy člen představenstva učiní sice nevhodně vysokou investici, ale ušetří tím společnosti náklady na údrţbu starých strojů.312 K započítání takové výhody však v jistých případech nedojde, zejména tehdy, pokud výhoda spočívala pouze v tom, ţe povinnost nahradit škodu byla přenesena na třetího, nebo došlo ke zmenšení škody dohodou s věřiteli.313 Škoda dle ZOK a NOZ Nový občanský zákoník pouţívá novou terminologii: to, co jsme doposud nazývali škodou, je nově nazýváno újmou. Škodou se pak rozumí pouze její majetková část (újma na jmění).314 Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře moţné, anebo ţádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.315 Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.316 Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).317

5.2.2. Kauzální nexus Odpovědnost škůdce za škodu jím způsobenou vznikne pouze v případě, je-li moţno konstatovat existenci příčinné souvislosti. Rozhodná je přitom relevantní příčina. Při jejím zjišťování se vychází z teorie adekvátní příčinné souvislosti. Podle ní je příčinná souvislost

311

KUNZ, Peter. Würde die Übernahme des § 93 Abs 1 dAktG in das österreichische Aktienrecht zu mehr Rechtsicherheit in Bezug auf nützliche Gesetzverletzungen führen? Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 91–92. ISSN 0250–6440. S. 91. 312 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 67. 313 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 314 § 2894 odst. 1 NOZ. 315 § 2951 odst. 1 NOZ. 316 § 2951 odst. 2 NOZ. 317 § 2952 odst. 2 NOZ.

105

daná tehdy, kdy je škoda podle obvyklého chodu událostí adekvátním důsledkem konkrétního protiprávního úkonu či škodné události.318 Kauzální nexus podle rakouského práva Rakouská teorie vychází v zásadě ze stejného pojetí kauzality, jako česká. Vychází z tzv. teorie ekvivalence (conditio-sine-qua-non). Její podstatou je odpověď na otázku, zda by došlo ke vzniku škody i tehdy, pokud bychom ze skutkového stavu oddělili jednání člena představenstva. V případě aktivního jednání je třeba toto jednání odmyslet, naopak v případě opomenutí je potřeba jednání člena představenstva domyslet.319 Opomenutí je v příčinné souvislosti se vznikem škody tehdy, pokud by realizace určitého jednání mohla odvrátit vznik takové škody, naopak, příčinná souvislost nebude dána, pokud by ke škodě došlo i při řádném jednání.320 Rozlišují se však rovněţ některé speciální případy kauzality, u kterých shora uvedený postup neposkytne uspokojivé řešení. Předně jde o tzv. kumulativní kauzalitu, která nastane v případě, kdy dvě či více osob jednají na sobě nezávisle tak, ţe dojde ke vzniku škody, kaţdé toto jednání (či opomenutí) by ale bylo samo o sobě způsobilé škodu způsobit (při odmyšlení jednání druhé osoby).321 V takovém případě se má za to, ţe tyto osoby odpovídají za škodu solidárně.322 Další variantou je tzv. předběţná kauzalita: člen představenstva způsobí svým jednáním škodu, která by ale tak jako tak později vznikla. Judikatorně bylo dovozeno, ţe v takovém případě škůdce odpovídá za vzniklou škodu, ale pouze v rozsahu odpovídajícímu nevýhodě pro společnost způsobenou tím, ţe ke škodě došlo dříve, neţ by bývalo došlo nebýt jednání škůdce.323 V případě tzv. alternativní kauzality existuje více protiprávních jednání, ale nepodaří se zjistit, které konkrétní jednání vedlo ke vzniku škody. Uplatní se zde princip

318

FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 433 s. ISBN 8021027932. S. 354. 319 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 67. 320 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 1 Ob 2051/96s. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 321 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 18. 9. 1986, sp. zn. 13 Os 111/86. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 322 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 68. 323 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 1 Ob 243/07b. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at

106

ochrany poškozeného a za škodu budou odpovídat solidárně všichni, kteří se dopustili protiprávního, zaviněného a „konkrétně nebezpečného“ jednání vůči poškozenému.324 V rakouské právní teorii vyţadují autoři ještě prvek proporcionality (nejčastěji pouţívaný pojem je „Adäquanz“, někteří autoři však pouţívají pojem „Adäquität“ případně „juristische Kausalität“). Škůdce tak odpovídá pouze za škodu, kterou mohl předvídat a která je přiměřená porušení primární právní povinnosti.325 Poţadavek proporcionality nebude splněn v případě, kdy ke škodlivému následku došlu „neobvyklým zřetězením okolností“. Škůdce sice odpovídá za všechny, i náhodné důsledky, se kterými mohl in abstracto počítat, neodpovídá však za tzv. „atypický účinek“ svého jednání.326 V české teorii práva musí být škoda v okamţiku vzniku závazku objektivně předvídatelná jako obvyklý důsledek porušení povinnosti. V mnoha případech porušení péče řádného hospodáře není vůbec potřebné dokazovat, ţe škodu způsobil představitel společnosti – druh škody můţe souviset s protiprávním jednáním člena představenstva tak úzce, ţe není účelné kauzalitu dokazovat.327

5.2.3. Protiprávní chování Člen představenstva odpovídá společnosti za škodu pouze tehdy, pokud tato společnosti vznikla v důsledku toho, ţe porušil určitou právní povinnost. Obchodní zákoník stanoví celou řadu povinností, které dopadají na výkon funkce člena představenstva akciové společnosti. Za nejpodstatnější povaţuji povinnost uvedenou v § 194 odst. 5, totiţ povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Tato povinnost je definována záměrně vágně a doplňuje výčet povinností, které obchodní zákoník uvádí výslovně. Zjednodušeně řečeno se jedná o jakousi „sběrnou“ kategorii povinností člena představenstva, která nabývá reálné podoby teprve (především soudním) výkladem.

324

RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 68. 325 KOZIOL, Helmut, WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Wien : Manz, 2006. 615 s. ISBN 3-214-14708-0. S. 311. 326 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 7 Ob 60/98v. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 327 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 8. 7. 1993, sp. zn. 6 Ob 583/93. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at

107

Základní vymezení vztahu člena představenstva k akciové společnosti Základní vymezení vztahu člena představenstva k akciové společnosti – a v rámci tohoto vztahu vymezení práv a povinností coby jeho obsahu – nalezneme v § 66 odst. 2 ObZ, které stanoví, ţe vztah mezi společností a členem statutárního orgánu společnosti při zařizování záleţitostí společnosti se řídí přiměřeně ustanovením o mandátní smlouvě, nevyplývá-li ze smlouvy o výkonu funkce nebo ze zákona jiné určení práv a povinností. Obchodní zákoník ve speciálních ustanoveních stanoví řadu povinností, které zcela či z části nahrazují pouţití úpravy mandátní smlouvy (např. § 66 odst. 2 věta 2. stanoví, ţe závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy a vylučuje tak moţnost zastoupení ve funkci328). V některých případech však není zcela jasné, do jaké míry se úprava speciální překrývá s úpravou obecnou. V minulosti vyvolala velkou diskuzi rozdílná úprava rozsahu povinnosti péče člena představenstva329, zvláště po novele č. 370/2000 Sb., kdy byl standard „náležité péče“ nahrazen pojmem „péče řádného hospodáře“. Vymezení pojmu „péče řádného hospodáře“ Jak jiţ bylo zmíněno, definovat pojem péče řádného hospodáře není jednoduché. Zákon definici neobsahuje a ponechává výklad tohoto pojmu na svých adresátech, resp. na soudu. Tento pojem a jeho vymezení se těší veliké pozornosti odborné veřejnosti. Na pojem péče řádného hospodáře lze pohlíţet z mnoha úhlů. V této práci se budu věnovat zejména dvěma otázkám, které reflektuje odborná veřejnost: vymezení tohoto pojmu vůči pojmu odborné péče poţadované úpravou smlouvy mandátní330, a otázce, zda existuje objektivní standard péče, či nikoliv.331 T. Pohl se přiklání k silně subjektivizujícímu pojetí rozsahu povinnosti péče řádného hospodáře. Aniţ by blíţe zdůvodnil své závěry, povaţuje pojem odborné péče (pod tím předpokládá „přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě“) za speciálnější ve vztahu k pojmu péče řádného hospodáře. Uvádí, ţe zákon (na rozdíl od odborné péče) neklade na 328

Tato věta § 66 odst. 2 ObZ byla do zákona implementována novelou č. 370/2000 Sb. Před touto úpravou panoval mezi odbornou veřejností rozpor, zda je či není přípustné zastoupení reprezentantů. Konkrétněji k argumentaci pro moţnost zastoupení srov. ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. S. 303 a násl. 329 Poţadavek § 567 odst. 1 zařizovat záleţitosti s odbornou péčí a poţadavek § 194 odst. 5 vykonávat působnost člena představenstva s náležitou péčí. 330 Je otázkou, do jaké míry se standard chování mandatáře překrývá s povinností péče řádného hospodáře, tedy do jaké míry pojem péče řádného hospodáře zahrnuje vedle povinnosti odborné péče i povinnost loajality (in concreto § 567 odst. 2 a 3, § 574 odst. 3), nebo zda obě normy působí vedle sebe a pouze tam, kde se rozcházejí, aplikuje se lex specialis, § 194 odst. 5 ObZ. 331 Pojetí péče řádného hospodáře jako objektivního standardu chování, který je nezávislý na osobě člena statutárního orgánu, a pojetí subjektivním, které upřednostňuje osobu funkcionáře a definuje péči řádného hospodáře „na míru“ tomu kterému případu.

108

funkcionáře v § 194 odst. 5 ObZ ţádné odborné poţadavky. Není zde tak poţadavek na určité vzdělání, zaměření, odbornost nebo jiné další předpoklady. Je proto věcí kaţdé obchodní společnosti, koho do postavení statutárního orgánu deleguje; vztah funkcionáře ke společnosti přirovnává ke vztahu ministra k ministerstvu, kdy mnohdy lidé v této funkci nerozumí svému rezortu. Vlastnosti vyţadované pro výkon funkce tak jsou především schopnost řídit určitý kolektiv, rozhodovat a být připraven na všechny moţné eventuality, které v právních vztazích nastanou.332 J. Dědič povaţuje poţadavek péče řádného hospodáře z hlediska profesionality za poţadavek odlišný od povinnosti odborné péče. Odborná péče vyţaduje specializaci na určitou oblast, avšak člen představenstva nemůţe být odborníkem v celém rozsahu činnosti společnosti. Na členy představenstva naopak klade poţadavek „plnit povinnosti na určité odborné úrovni, která však nemusí dosahovat úrovně znalostí odborníka daného oboru, avšak musí být odborníkem na řízení korporací, požadavek seznamovat se s novými poznatky v oboru řízení a správy společnosti a při rozhodování se rozhodovat se znalostí věci a v případě, že člen představenstva nemá potřebné odborné znalosti, povinnost zajistit posouzení daného případu osobou, která potřebné odborné znalosti má.“ Výkon funkce povaţuje za objektivní standard chování, nedostatek znalostí nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není omluvitelným důvodem pro nevynaloţení péče řádného hospodáře. Jako jednu ze sloţek povinnosti péče řádného hospodáře uvádí i povinnost loajality, která se dá dovodit z § 567 odst. 2 ObZ.333 I. Štenglová pod pojmem péče řádného hospodáře rozumí takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj vlastní majetek. Přitom nevyţaduje, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem uplatňovat. Součástí povinnosti péče je však i schopnost rozpoznat (u sebe i jiných členů představenstva), které činnosti jiţ není schopen vykonávat nebo které znalosti a dovednosti mu chybí, a zajistit pro jejich výkon dostatečně kvalifikované osoby; tuto povinnost potvrzuje i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006334 s tím, ţe výslovně odkazuje na komentář I. Štenglové.335

332

POHL, Tomáš. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie. 2006, č. 6, s. 15–19. ISSN 1210–6348. S. 18. 333 DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747–3055 s. ISBN 8072730711. S. 2417. 334 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013].

109

J. Pokorná vymezuje standard péče řádného hospodáře jako spojení prvků objektivních (odborné znalosti, preference zájmů společnosti) s prvky subjektivními (schopnost postupovat riziko, svědomitost, pečlivost, organizační schopnosti, tvůrčí myšlení, aktivita, samostatnost …). Uvádí, ţe by však bylo velmi obtíţné odvozovat od tohoto propletence prvků jakékoliv měřítko pro chování lidí v právních vztazích, zejména pak pro posuzování, zda byl stanovený standard chování naplněn, nebo zda tomu tak nebylo.336 P. Čech upozorňuje na skutečnost podnikatelského rizika a jeho přenášení na členy představenstva, coţ fakticky omezuje hlavní cíl kapitálových společností, kterým je maximalizace zisků a hodnoty společnosti. Vedení společnosti se totiţ sotva pustí do nového projektu, jakkoliv perspektivního, bude-li vědět, ţe případný nezdar půjde k tíţi blahobytu a ţivotní úrovně jeho vlastních rodin. V nejobecnější rovině má člen představenstva povinnost chránit svěřený majetek před škodami a usilovat o jeho růst. Řádný hospodář reprezentuje dostatečně rozumnou, vzdělanou a zkušenou a pečlivou osobu, která na jednu stranu nemusí disponovat profesionálními znalostmi, schopnostmi a zkušenostmi z oblasti práva, podnikové výroby, jeţ jsou při provozování podniku nezbytné, na stranu druhou musí umět včas rozpoznat, kdy má vyhledat pomoc profesionála. Subjektivní koncepci povinné péče povaţuje za lepší řešení, neţ její objektivizaci, která vede k průměrnosti. Sice zvyšuje poţadovaný standard u členů představenstva, kteří o vlastní záleţitosti nedbají dost obezřetně, současně ale sniţuje laťku na běţný průměr i tam, kde by subjektivní přístup mohl být – vzhledem ke speciálním vlastnostem zvoleného kandidáta – pro společnost výhodnější.337 J. Bejček v této souvislosti doplňuje, ţe ad absurdum by mohla subjektivizace standardu péče vést ke sniţování nebo vylučování odpovědnosti člena představenstva za škodu, kterou způsobil, s argumentem, ţe vzhledem ke svým osobním kvalitám vlastně neporušil právní povinnost, neboť ze svého pohledu vynaloţil dostatečně „náleţitou péči.“338 Má-li však člen představenstva speciální schopnosti nebo dovednosti, je povinen je pouţít.339 Domnívám se, ţe toto „zostření“ standardu péče o pozitivní subjektivní prvek

335

Soud v rozhodnutí uvádí odkaz na „Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 738“. 336 POKORNÁ, Jarmila. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti. In: ČERNÁ, Stanislava. Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám: aktuální otázky soukromého práva na počátku nového tisíciletí. 1. Vydání. Praha: ASPI, 2008. 370 s. ISBN 9788073573706. S. 291. 337 ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 4 a násl. 338 BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410.S. 614. 339 DĚDIČ, Jan, ŠTENGLOVÁ, Ivana, ČECH, Petr, KŘÍŢ, Radim. Akciové společnosti. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. 672 s. ISBN 9788074004049. S. 452; shodně Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 2. 2013].

110

v neprospěch člena představenstva bude vyváţeno funkčním ohodnocením jeho práce (ať uţ finančním, nebo jiným), a tak vyšší vzdělání, pracovní nasazení, zkušenosti či dovednosti nebudou takové osobě na obtíţ, ale naopak jí umoţní uplatnit se na nejvyšších postech velkých společností, kde je očekávaný standard péče zpravidla vyšší, neţ u společností středních či malých. Povinnost loajality Není sporu o tom, ţe poţadavek loajality je od členů představenstva vyţadován. Je však otázkou, zda má význam subsumovat povinnost loajality pod pojem péče řádného hospodáře, či nikoliv. Důvodem pro teoretickou diferenciaci formálního pramene povinnosti loajality (tedy obecné úpravy mandátní smlouvy340 proti konkrétní úpravě povinnosti péče řádného hospodáře) je důkazní břemeno. Protoţe u povinností v rámci péče řádného hospodáře dochází k obrácení důkazního břemene, je zásadní, zda pojem péče řádného hospodáře obsahuje i prvek loajality. Těţko si však lze představit jednání člena představenstva, které by splňovalo povinnost péče řádného hospodáře, avšak by bylo neloajální vůči společnosti. Souhlasím s názorem J. Bejčka, který povaţuje loajalitu nikoliv za součást, ale za korelát či doplněk odborné péče, za součást péče řádného hospodáře, kterou můţe i přesahovat.341 Domnívám se, ţe kaţdé porušení péče řádného hospodáře je i porušením loajality vůči společnosti. Poţadavek loajality tedy povaţuji spíše za interpretační východisko a charakterový znak povinnosti péče, neţ za samostatnou povinnost. Povinnost péče v rakouském právu Povinnost péče má v rakouské úpravě dlouhou tradici, a to jak na úrovni zákonné, tak svým rozpracováním a interpretací v bohaté judikatuře rakouského nejvyššího soudního dvora. V současné úpravě je zakotvena v § 84 AktG. Obecně pak rozsah povinností člena představenstva vychází z povinností svěřeneckého správce342, jak judikoval OGH 340

§ 567 odst. 2 a 3, § 574 odst. 3. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 615. 342 Svěřenecká správa spočívá obecně v tom, ţe na základě zvláštního závazkového vztahu jsou na svěřeneckého správce převedena práva, která je povinen vykonávat svým jménem na svěřeném majetku, a to stanoveným způsobem. Svěřenecká správa můţe mít podobu správy fiduciární (pak dochází k převodu všech práv spojených s předmětem této správy, tedy např. i vlastnictví), nebo zmocněnecké svěřenecké správy, pak dojde pouze k převodu práv týkajících se správy a ovládán majetku. In KOZIOL, Helmut, WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Wien : Manz, 2006. 615 s. ISBN 3-214-14708-0. S. 218. Svěřenecký správce 341

111

v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 1 Ob 144/01k, a z obecné povinnosti člena představenstva zakotvené v § 70 AktG.343 Zákonodárce odkazuje v rozsahu povinností péče, které má člen představenstva, na objektivní hledisko „péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího“.344 Rozsah této péče však není přesně stanoven a můţe být pro kaţdý případ jiný. Přistupuje k němu tedy hledisko subjektivní, resp. relativizující – rozsah péče se neodvozuje pouze od vlastností toho kterého člena představenstva, ale především od samotné společnosti a oblasti kompetencí, které mu byly svěřeny345. Je tak třeba především posuzovat velikost společnosti a její předmět podnikání.346 R. Strasser uvádí, ţe při aplikaci pojmu péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího je nutné zohlednit mnoho faktorů, např. velikost společnosti, vloţený kapitál, předmět obchodní činnosti, hospodářskou situaci podniku, situaci na vnitřním a světovém trhu, konkurenci, stav národního hospodářství apod. Poţadavky péče se tak odvozují od úkolu, který převzal člen představenstva, ne od jeho individuálních schopností. To platí i za situace, kdy při přijetí této funkce bylo nad jeho síly.347 Přijme-li člen představenstva tuto funkci, aniţ by disponoval dostatečnými předpoklady (např. vědomosti, zkušenosti, jiné poţadované dovednosti) pro její výkon, povaţuje se toto chování za nedbalost a člen představenstva odpovídá za zavinění z přijetí funkce, na kterou nestačí. Správné zhodnocení svých schopností ostatně vyplývá uţ z § 1299 ABGB348. Představenstvo jako kolektivní orgán musí disponovat takovými znalostmi a dovednostmi, které jsou zapotřebí pro vedení té které konkrétní společnosti, nemusí jimi však být vybaven kaţdý jednotlivý člen

vystupuje ve vztazích k třetím osobám neomezeně (jako majitel), ve vztahu k fiduciantovi (svěřiteli) má však povinnost vykonávat svěřená práva v jeho zájmu, případně v zájmu osoby obmyšlené. DITTRICH, Robert, TADES, Helmuth. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání. Wien : Manz, 2007. 1278 s. ISBN 3-214-02272-5. S. 170. 343 § 70 AktG: „Člen představenstva je povinen vést společnost na svou odpovědnost tak, jak to vyžaduje prospěch společnosti při zohlednění zájmů akcionářů a zaměstnanců, jakož i veřejného zájmu.“ 344 „Sorgfalt eines ordentlichen und gewissenhaften Geschäftsleiters“. 345 Např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 5. 1979, sp. zn. 5 Ob 586/79. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 3. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 346 V této souvislosti zmiňuje OGH v rozsudku Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 3 Ob 34/97i. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at povinnost „námahy a úsilí adekvátního danému odvětví, velikosti společnosti a situaci“. 347 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 151. 348 „Kdo se veřejně hlásí k úřadu, k umění, k živnosti nebo řemeslu; nebo kdo bez nutnosti dobrovolně převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštních uměleckých znalostí nebo neobyčejné píle, dává tím najevo, že důvěřuje své nutné píli a potřebným neobyčejným znalostem; musí tedy stát za jejich nedostatek. Věděl-li však ten, kdo mu jednání svěřil, o jeho nezkušenosti; nebo mohl-li to při obyčejné opatrnosti vědět, je zároveň posléze uvedený vinen nedopatřením.“

112

představenstva. Musí však mít základní znalosti takového rozsahu, aby mohl posoudit účetní stav společnosti a mohl řádně kontrolovat své kolegy v rámci rozdělení kompetencí.349 Stejně tak není moţno vycházet z péče, kterou by dané záleţitosti věnoval řádný a svědomitý člověk při obstarávání záleţitostí na svůj účet.350 Mnohem více rozhodující je objektivní, praxí stanovený pojem řádného a pečlivého obchodního vedoucího v podniku srovnatelného typu a velikosti, jako v posuzovaném případě. V rámci řádného výkonu péče má člen představenstva věnovat s přiměřenou intenzitou svou pozornost dodrţování právního řádu, stanov společnosti, smlouvám, které se společností uzavřel, smlouvám, které uzavřela společnost (od velkých mezinárodních zakázek po podnikové dohody a smlouvy s jednotlivými zaměstnanci), šancím, které se společnosti nabízí a vůbec moţnostem rozvoje společnosti.351 Člen představenstva má v rámci péče řádného hospodáře povinnost vést účetní knihy a zavést kontrolní systém.352 Odpovědnost za porušení povinnosti péče řádného a svědomitého obchodního vedoucího je koncipována jako odpovědnost za výkon, ne za výsledek.353 Jiţ v důvodové zprávě k § 84 původního německého zákona o akciových společnostech z roku 1937, který následně převzalo Rakousko, počítal zákonodárce s tím, ţe členům představenstva nesmí být tímto ustanovením odebrána „odvaha k činu“.354 Bude-li tedy soud posuzovat, zda daný člen představenstva naplnil poţadavek předepsané péče, musí na celý rozhodovací proces představenstva pohlíţet „ex ante“. Otázkou zůstává, do jaké míry je posuzování „ex ante“ reálně proveditelné. Této problematice je věnována pozornost v kapitole 5.4.2. v souvislosti s pravidlem podnikatelského úsudku. Poţadavek loajality, jak uţ bylo naznačeno výše, existuje vedle povinnosti péče a vychází ze zásad povinnosti při správě cizího majetku. Povinnost loajality vychází z podstaty 349

KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 175. 350 V tomto ohledu je povaţován rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. 1 Ob 179/73. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at za nesprávný. 351 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 151. 352 GOETTE, Wulf, HABERSACK, Mathias. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz: AktG, Band 2. München : C.H.Beck, 2008. 1464 s. ISBN 978-3-406-55452-0. Rn 305. 353 Např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 Ob 262/02s. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at. 354 LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 79, který odkazuje na KLAUSING, F. Gesetz über Aktiengesellschaften und Kommanditgesellschaften auf Aktien nebst Einführungsgesetz und amtliche Begründung. Berlin : Heyman, 1937.

113

funkce člena představenstva a uplatňuje se ve vztahu k samotné společnosti. Základním cílem, ke kterému tato povinnost směřuje, je zabránit vzniku konfliktu zájmů členů představenstva a zájmů společnosti. Tato povinnost je jednou z nejdůleţitějších zásad organizační struktury akciové společnosti, proto je měřítko konfliktu zájmu velmi přísné a přednost má vţdy zájem společnosti. K naplnění tohoto cíle směřuje celá řada ustanovení, které poţadavek loajality konkretizují: zákaz konkurence (dle § 79 AktG), speciální kontrolní mechanismy pro některé úkony (např. § 80 odst. 1, 2 AktG upravující pravidla poskytování úvěrů členům představenstva), přesunutí některých kompetencí na dozorčí radu (dle § 97 odst. 1 AktG), povinnost zachovávat mlčenlivost (§ 84 odst. 1 věta 2.). Součástí povinnosti loajality je i povinnost vyuţívat příleţitostí ve prospěch společnosti a ne pro vlastní účely (tzv. Geschäftschancenlehre či corporate opportunities).355 Péče řádného hospodáře dle ZOK a NOZ Povinnost členů představenstva vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře zůstává zachována i v nové úpravě. Obecně je tato problematika řešena v rámci nového občanského zákoníku v § 159: Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. Zákon zde výslovně identifikuje 3 znaky pojmu péče řádného hospodáře: povinnost loajality, povinnost výkonu funkce s potřebnými znalostmi a povinnost pečlivosti. Pro členy statutárního orgánu obchodní korporace je podstatné rovněţ interpretační ustanovení § 52 odst. 1 ZOK, které stanoví, ţe při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. Zákonodárce se v rámci pojetí standardu péče řádného hospodáře přiklonil k objektivnímu pojetí jiné rozumně pečlivé osoby. Mám za to, ţe uvedené ustanovení stanoví pouze minimální objektivní standard péče řádného hospodáře a v konkrétních případech budou soudy (jako doposud) přihlíţet ke skutkovému stavu a osobě člena představenstva, například za situace, kdy člen představenstva disponuje nadstandardními znalostmi či dovednostmi, které byly důvodem pro jeho přijetí do této funkce, či důvodem pro jeho náleţité ohodnocení. Přikláním se tak k pojetí A. Hámorské, která hovoří o uplatňování objektivního, avšak za 355

KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 684.

114

určitých okolností subjektivizovaného přístupu při posuzování toho, zda příslušný člen voleného orgánu obchodní korporace jednal se zákonem poţadovanou péčí.356 S pojmem péče řádného hospodáře úzce souvisí pravidlo podnikatelského úsudku. Toto pravidlo je postaveno na myšlence, ţe člen představenstva nemůţe odpovídat za přímý ekonomický důsledek svého rozhodování, neboť s tímto rozhodováním je imanentně spojeno určité riziko neúspěchu. Pravidlo podnikatelského úsudku tak je vymezeno jako určitý prostor, v rámci kterého můţe člen představenstva činit rozhodnutí, aniţ by došlo k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Tento rozhodovací prostor je vymezen řadou kritérií. Pokud člen představenstva prokáţe splnění těchto kritérií, soud se jiţ nebude zabývat věcným přezkumem obsahu daného rozhodnutí za účelem zjištění, zda člen představenstva jednal s předepsanou péčí. Zákon o obchodních korporacích toto pravidlo definuje v § 51 odst. 1: Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou. Podstatné je, ţe toto pravidlo se týká pouze dvou ze shora uvedených tří prvků standardu péče řádného hospodáře – na poţadavek loajality jednání člena představenstva uvedené ustanovení nedopadá. Pravidlu podnikatelského úsudku se tato práce podrobně věnuje v kapitole 5.4.2.

356

HÁMORSKÁ, Andrea. Povinnost členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 9, s. 250–256. ISSN 1803–6554. S. 251.

115

5.3. Spoluodpovědnost Obchodní zákoník vychází ze solidární odpovědnosti těch členů představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu – takoví členové odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Společnost můţe poţadovat plnění na kterémkoliv ze společně zavázaných členů představenstva, ti se pak mezi sebou vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti.357 Je sporné, jaké účinky má vnitřní rozdělení povinností v rámci systému rezortní specializace (horizontální delegace). J. Bejček se např. domnívá, ţe při porušení péče řádného hospodáře je mezi porušiteli nastolena odpovědnostní solidarita bez ohledu nejen na zavinění, ale i na vnitřní dělbu práce uvnitř orgánu. Neodpovídají ti členové, kteří neporušili právní povinnosti při výkonu působnosti představenstva. Klade však otázku, zda je takový případ vůbec moţný, neboť nebýt informován o činnosti ostatních členů představenstva bude zpravidla porušením povinné péče, přinejmenším pak náleţité obezřetnosti a bdělosti.358 Ke stejnému názoru dospívá i P. Čech, který v této souvislosti uvádí, ţe člen představenstva nemůţe od rezortně specializovaného kolegy očekávat profesionální péči, i kdyby profesionálem na oblast, na niţ se zaměřuje, byl. Kromě profesních pochybení by měl totiţ řádný hospodář také pamatovat na selhání etická.359 O mnoho jasnější je úprava v případě kolektivního rozhodování představenstva usnesením. Na základě § 195 odst. 2 ObZ bude moţno vyjít ze zápisu z jednání představenstva. Domnívám se, ţe budou odpovídat nejen členové představenstva, kteří hlasovali pro přijetí takového rozhodnutí, ale i ti, kteří se hlasování zdrţeli – funkce člena představenstva vyţaduje profesionalitu, člen představenstva musí mít na věc názor. Chybí-li mu znalosti, na základě kterých by se měl rozhodnout pro, nebo proti, musí zajistit posouzení věci znalcem a názor si na tomto základě vytvořit. O členech, kteří nejsou v zápisu uvedeni, platí vyvratitelná domněnka, ţe hlasovali pro přijetí rozhodnutí. Jak upozorňuje P. Čech, nelze však ani zde vycházet z čistě formalistického pojetí a nelze tak vycházet pouze z hlasování, ale i z předchozího a následného vystupování ve věci. Jako příklad uvádí člena

357

§§ 293 a 383 ObZ. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 623. 359 ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 15. 358

116

představenstva, který, byť se na rozhodnutí podílel a vyslovoval pro, v klíčové fázi alibisticky zvedne ruku proti.360 Spoluodpovědnost dle rakouského práva V rakouské úpravě nalezneme úpravu spoluodpovědnosti členů představenstva v § 84 (2), věta první.361 Členové představenstva odpovídají solidárně. V rámci vedení společnosti můţou být povinnosti rozděleny mezi jeho jednotlivé členy systémem jednotlivých rezortů, a to buď na základě stanov, rozhodnutí dozorčí rady nebo i pouhým rozhodnutím představenstva. Poslední jmenovaná moţnost však vede k jiným právním následkům (viz dále).362 Pokud tedy existuje mezi členy představenstva systém rozdělení podle rezortů, odpovídá v prvé řadě ten člen představenstva, do jehoţ kompetence spadá škodná událost. Ostatní členové představenstva odpovídají pouze tehdy, nedostojí-li svým informačním, kontrolním a intervenčním povinnostem, které vyplývají z obecné povinnosti člena představenstva, zakotvené v § 70 AktG. R. Strasser se domnívá, ţe v případě, kdy si členové představenstva rozdělí mezi sebe své úkoly čistě na základě svého rozhodnutí, nemá tato vnitřní klasifikace vliv na posuzování odpovědnosti363. Jiní autoři naopak tuto moţnost připouštějí, ovšem pouze pokud k rozdělení kompetencí dojde na základě písemného jednacího řádu. Ústně dohodnuté nebo čistě faktické rozdělení úloh nemá na omezení odpovědnosti členy představenstva vliv364. Jak judikoval OGH jiţ v rozhodnutí 3 Ob 536/77 ze dne 10. 1. 1978365, v případě rozdělení povinností mezi jednotlivé členy představenstva podle rezortů, nemají tito členové mimo svůj rezort bezprostřední povinnost obchodního vedení, mají však povinnost dozoru. Ta má různou intenzitu v závislosti na mnoha faktorech, např. zkušenosti a spolehlivost pověřeného člena představenstva, důleţitost resortu apod. OGH zdůrazňuje, ţe rozdělení povinností spočívá na vzájemné důvěře, a proto zásadně postačuje, kdyţ bude kaţdý člen vycházet z informací o činnostech a událostech ostatních členů představenstva, které předloţí na společných zasedání představenstva. Teprve v případě, 360

ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 15. 361 „Členové představenstva, kteří porušili svou povinnost, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit společnosti škodu, která tím vznikla.“ 362 KREJCI, Heinz. Gesellschaftsrecht. 1. Allgemeiner Teil und Personengesellschaften. Wien : Manz, 2005. 483 s. ISBN 3-214-09009-7. S. 144. 363 STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 155. 364 KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 180. 365 Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at

117

kdy se objeví indicie poukazující na nesrovnalosti ve vedení jiného resortu, je člen představenstva povinen zasáhnout. Pokud škoda vznikne na základě rozhodnutí, o kterém představenstvo hlasovalo, pak bez ohledu na to, zda existovalo rozdělení úloh mezi členy představenstva, odpovídají v prvé řadě ti, kteří hlasovali pro tuto variantu. Jim naroveň jsou postaveni ti členové představenstva, kteří se zdrţeli hlasování, nebo kteří se ho bez závaţného důvodu vůbec nezúčastnili. Členové představenstva, kteří se hlasování nezúčastnili, ale měli proto závaţný důvod, musí ihned po tom, co se o rozhodnutí ostatních členů představenstva dozvěděli (přičemţ mají povinnost informovat se), řádně vyuţít své intervenční povinnosti. Samotné hlasování proti navrţenému rozhodnutí však neznamená automatické zproštění odpovědnosti. Jsou-li přesvědčeni o tom, ţe takové rozhodnutí odporuje obecné povinnosti § 70 AktG a/nebo povinnosti péče a mohlo by tak dojít ke vzniku škody společnosti, musí podniknout veškeré dovolené kroky k tomu, aby tomuto rozhodnutí zabránil, případně jej alespoň změnil – např. tím, ţe poţádají představenstvo o přezkoumání takového rozhodnutí dozorčí radou, pokud představenstvo zamítne i tento krok, pak přímou informací předsedovi dozorčí rady nebo pokud se chystá v nejbliţší době její zasedání a nehrozí riziko prodlení, v rámci informování dozorčí rady o činnostech představenstva.366 Pokud člen představenstva deleguje část svých povinností na třetí osobu, má povinnost tuto osobu pečlivě vybrat, poučit a kontrolovat. Tato povinnost vychází z § 1010 ABGB. Výše regresního nároku mezi jednotlivými solidárními spoludluţníky se určuje dle § 896 ABGB. Výše škody se mezi spoludluţníky rozdělí stejnými poměry, ledaţe mezi nimi panuje tzv. zvláštní poměr, pak se bude výše škody toho kterého spoludluţníka odvíjet právě z této specifické situace. Spoluodpovědnost dle NOZ Škůdci odpovídají za škodu zásadně společně a nerozdílně. Je-li však některý ze škůdců povinen podle lex specialis k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, ţe se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichţ mohl kaţdý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blíţící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

366

STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. S. 156.

118

Soud má moderační právo, které uplatní, „jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné“. Můţe rozhodnout, ţe škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, kromě případu, kdy se škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu kaţdému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.367

367

§ 2915 NOZ.

119

5.4. Uplatnění nároku na náhradu škody 5.4.1. Aktivní legitimace Ţalobu vůči členům představenstva mohou jménem poškozené společnosti podat pouze následující subjekty: (i) dozorčí rada, (ii) skupina (minoritních) akcionářů nebo (iii) nedotčení členové představenstva. Zatímco o aktivní legitimace prvních dvou skupin není pochyb, je sporné, zda jsou aktivně legitimováni rovněţ ti členové představenstva, kteří společnosti za škodu neodpovídají, a pokud ano, zda lze dovodit z povinnosti péče (resp. loajality) povinnost ţalobu skutečně podat. Osobně se domnívám, ţe členové představenstva toto oprávnění (a současně povinnost) nemají. Těţiště argumentace pro tento závěr spatřuji v úvaze, ţe odpovědnost konkrétního člena představenstva je potvrzena aţ soudním rozhodnutím. Představenstvo je kolektivní orgán, práce jednotlivých členů představenstva je provázaná (ať uţ kontrolními mechanismy, nebo čistě tím, ţe členové představenstva svou práci koordinují a spolupracují spolu), a proto zde existuje vysoké riziko spoluodpovědnosti všech členů představenstva, kterou nelze předem nikdy vyloučit. Pokud by aktivní legitimace členů představenstva (a tím patrně i jejich povinnost toto oprávnění realizovat) skutečně existovala, členové představenstva by se dostali do pozice, kdy by museli podat ţalobu na své kolegy368 pod sankcí vlastní odpovědnosti, pokud by ţalobu nepodali, a to s vědomím, ţe v případě úspěšné ţaloby reálně hrozí jejich vlastní (spolu) odpovědnost za vzniklou škodu. Je zřejmé, ţe pokud by se v průběhu sporu ukázalo, ţe členové představenstva vystupující v daném řízení na straně ţalobce jsou spoluodpovědní za vzniklou škodu, nemohli by jménem společnosti v daném sporu nadále vystupovat a tuto úlohu by tak jako tak převzala dozorčí rada369. Podobný názor zastává O. Řeháček. Argumentuje rozporem zájmů představenstva a společnosti per analogiam k staré úpravě § 14 odst. 2 zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006, která vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehoţ zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného. Dále upozorňuje, ţe není moţno připustit, aby se aţ v průběhu řízení např. ukázalo, ţe za škodu společnosti neodpovídá ţalovaný člen představenstva, ale naopak ten,

368

Či jak uvádí J. Lasák dokonce sami na sebe. LASÁK, Jan. Ve jménu korporace: derivativní ţaloby vůči členům statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 74–81. ISSN 1803–6554. S. 75. 369 Ad absurdum si však lze představit i situaci, kdy se na vzniku škody podíleli všichni členové představenstva i dozorčí rady.

120

který ho jménem společnosti ţaluje.370 Naproti tomu I. Štenglová tuto moţnost připouští, kdyţ v aplikaci § 182 odst. 2 písm. c vidí nástroj vynucení ochrany zájmu společnosti „pro případ, že člen představenstva, který způsobil společnosti škodu, tuto škodu dobrovolně neuhradí a představenstvo její úhradu nevymáhá“.371 Podání ţaloby vůči členům představenstva svěřuje zákon dozorčí radě na základě závazného poţadavku na vymáhání náhrady škody ze strany specifické skupiny akcionářů definovaných v § 181 odst. 1372 (§ 182 odst. 1 písm. c). Takovýto poţadavek můţe být usnesen i na jednání valné hromady. Pokud dozorčí rada odmítne podat ţalobu, nebo ji bez zbytečného odkladu nepodá, mohou akcionáři uvedení v § 181 odst. 1 podat tuto ţalobu jménem společnosti sami (tzv. actio pro socio či derivativní žaloba). Důvodem pro zákonné zakotvení derivativní ţalob je ochrana minoritních akcionářů. Jak uvádí J. Lasák, za rozvojem právní reglementace těchto ţalob lze spatřovat snahu o zvyšování bezpečnosti vloţených investic a zvyšování důvěry minoritních investorů v nabývání účasti na kapitálových společnostech, jelikoţ slouţí obecné motivaci statutárního orgánu k tomu, aby plnil své fiduciární povinnosti v kapitálových společnostech s roztříštěnou investorskou strukturou. Ve společnostech s majoritním akcionářem mají derivativní ţaloby posílit ochranu minoritních akcionářů před zvůlí ovládajícího akcionáře, v jehoţ zájmu statutární orgán v kapitálové společnosti vystupuje.373 Derivativní ţaloby nebývají v české republice příliš vyuţívány. Zřejmě hlavním důvodem je skutečnost, ţe minoritní akcionáři při úspěšné ţalobě profitují pouze tím, ţe se zvýší jejich podíl na čistém obchodním majetku společnosti. Minoritní akcionáři neobdrţí ţádný přímý prospěch, náhrada škody, kterou vysoudí, je vyplacena na účet společnosti.374 Neochotu podat derivativní ţalobu z důvodu malého reziduálního nároku za společností označuje J. Lasák trefně jako „racionální apatii“375. Jako další důvody uvádí obecnou 370

ŘEHÁČEK, Oldřich. Postavení a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2008, ročník 17, č. 1, s. 2–16. ISSN 1210–8278. S. 12. 371 ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. S. 608. 372 Tedy jde jednak o akcionáře společnosti, jejíţ základní kapitál ve vyšší neţ 100 mil. Kč, kteří mají akcie, jejichţ souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 3 % základního kapitálu, jednak o akcionáře společnosti, která má základní kapitál roven nebo menší neţ 100 mil. Kč, kteří mají akcie, jejichţ souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 5 % základního kapitálu. Nový zákon o obchodních korporacích vychází ze stejné koncepce, nově však mezi tzv. kvalifikované akcionáře řadí téţ akcionáře společnosti, která má základní kapitál větší neţ 500 mil. Kč, kteří mají akcie, jejichţ souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 1 % základního kapitálu. 373 LASÁK, Jan. Ve jménu korporace: derivativní ţaloby vůči členům statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 74–81. ISSN 1803–6554. S. 75. 374 LASÁK, Jan. Ve jménu korporace: derivativní ţaloby vůči členům statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 74–81. ISSN 1803–6554. S. 76. 375 LASÁK, Jan. Tahle země není pro slabý: vstupní hypotézy minimálního vyuţití derivativních ţalob. Obchodněprávní revue. 2011, ročník 3, č. 3, s. 77–80, ISSN 1803–6554. S. 78.

121

neochotu lidí se soudit, informační asymetrii mezi akcionáři a statutárním orgánem a z ní vyplývající nedostatek informací pro vedení sporu (zvláště za situace, kdy existuje ve společnosti silný majoritní akcionář, který spor vést nechce), postavení majoritního akcionáře a obecně překáţky konstituované českými soudy a procesní úpravou.376 Aktivní legitimace v rakouském právu V rakouském právu můţe ţalobu na náhradu škody vůči členu (členům) představenstva podat vícero subjektů: jiní členové představenstva, dozorčí rada a minoritní akcionáři. Vystupuje-li společnost jako ţalobce náhrady škody, spadá podání ţaloby proti členům představenstva do kompetence zbylých, sporem nedotčených členů představenstva, jsou-li takoví377, a na základě § 97 AktG378 především do kompetence dozorčí rady, pokud nebyl zvolen zvláštní zástupce podle § 134 odst. 2, věty 1. AktG379. Rozhodnutí o uplatnění nároku dozorčí radou však přísluší zásadně valné hromadě. Je nutno uvést, ţe někteří uznávaní rakouští autoři moţnost podání ţaloby členy představenstva, kteří nebudou případným sporem dotčeni (tzv. „Restvorstand“), vylučují.380 Argumentem je především skutečnost, ţe představenstvo je kolektivní orgán a kaţdému členu představenstva potenciálně hrozí nebezpečí odpovědnosti za škodu v důsledku porušení jeho působnosti, do které spadá i povinnost kontroly a dohledu nad činností dalších členů představenstva. Tyto skutečnosti přitom můţou vyplynout aţ v průběhu řízení. Naopak autoři, kteří aktivní legitimaci zbylých (nedotčených) členů představenstva zastávají, argumentují tím, ţe zákon nikterak na tuto situaci nepamatuje, zastupování společnosti dozorčí radou pak vyhrazuje pouze pro případ, kdy má dojít k realizaci právních úkonů mezi společností a členem představenstva, nikoliv pro případ uplatnění nároku na náhradu škody.381 Obecně je přijímán názor, ţe v případě, kdy existují pochybnosti o střetu zájmu (resp. neobjektivnosti)

376

LASÁK, Jan. Tahle země není pro slabý: vstupní hypotézy minimálního vyuţití derivativních ţalob. Obchodněprávní revue. 2011, ročník 3, č. 3, s. 77–80, ISSN 1803–6554. S. 78–80. 377 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 162. 378 Odstavec 1: „Dozorčí rada je oprávněna zastupovat společnost při provádění právních úkonů vůči členům představenstva a vést vůči nim právní spory na základě usnesení valné hromady“, Odstavec 2: „Dozorčí rada může, jde-li o odpovědnost jednoho z jejich členů, žalovat členy představenstva bez i proti usnesení valné hromady.“ 379 „Vedením soudního sporu může valná hromada pověřit zvláštní zástupce“. 380 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 698. 381 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 162.

122

zbývajících (nedotčených) členů představenstva, nebo pokud tito jsou nečinní, můţe valná hromada pověřit uplatněním nároku dozorčí radu.382 Usnese-li se valná hromada na vedení sporu, má dozorčí rada povinnost jí vyhovět a podat ţalobu. Chybí-li usnesení valné hromady, leţí rozhodnutí, zda nárok uplatnit či nikoliv, na dozorčí radě. Uplatnění takového nároku spadá do kontrolní povinnosti dozorčí rady, a proto je v zásadě povinné, ledaţe by k nepodání ţaloby směřoval závaţný důvod. Ten můţe spočívat např. v negativní publicitě, kterou můţe vzniknout společnosti negativní následek ve vztazích s investory, věřiteli a obchodními partnery. Dalším důvodem mohou být příliš vysoké nároky pro vedení sporu – a to jak personální, tak finanční, které by mohly jednak paralyzovat fungování společnosti z hlediska vytíţenosti dozorčí rady, jednak by byly velkým finančním zatíţením (spory s členy představenstva trvají často několik let). Neméně závaţný faktor můţe hrát nebezpečí zveřejnění obchodních a podnikových tajemství.383 Dozorčí rada se však často vyhýbá podání ţaloby na členy představenstva z důvodu obavy, ţe v příslušném soudním řízení vyjdou najevo důkazy o tom, ţe dozorčí rada porušila své povinnosti, čímţ by se potenciálně vystavila nebezpečí odpovědnosti za škodu. Nemalou roli rovněţ hrají osobní vazby členů představenstva a dozorčí rady – jde často o osoby, které spolu léta spolupracují; často pak upřednostňují vlastní zájmy nad zájmy společnosti.384 Pokud by neuplatnění nároku způsobilo škodu věřitelům, mohla by odpovídat dozorčí rada za opomenutí. I v případě, kdy valná hromada zamítne uplatnění nároku vůči členu představenstva, je dozorčí rada oprávněna podat tuto ţalobu, a to pokud 1) její nepodání by znamenalo porušení povinnosti péče, 2) mohla by tak společnosti vzniknout škoda – např. promlčením nároku, nebo ztrátou důkazních prostředků a 3) dozorčí rada se obává, ţe bude ţalována věřiteli společnosti.385 Ţalobu vůči členům společnosti můţe podat také skupina menšinových akcionářů, jejichţ podíl na základním kapitálu společnosti činí nejméně 10 % (§ 134 odst. 1 AktG); toto kvorum nemůţe být stanovami zvýšeno ani sníţeno.386

382

RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 535. 383 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 698. 384 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 698. 385 KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 200. 386 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 489.

123

Jedná se o tzv. „actio pro socio“, jejímţ cílem je plnění vůči společnosti. Stejně jako u rozhodnutí valné hromady je k podání ţaloby povinna dozorčí rada. Další podmínkou „actio pro socio“ je absence její „zjevné neopodstatněnosti“ (§ 134 odst. 1 AktG). Pokud nároky akcionářů vycházejí z kontrolní zprávy dle § 133 AktG, stačí akcionářům pětiprocentní podíl na základním kapitálu. Nárok se uplatňuje v rámci konání valné hromady387, od tohoto okamţiku běţí šestiměsíční prekluzivní lhůta k podání ţaloby. Notářsky ověřený zápis z této valné hromady je povinnou přílohou ţaloby.388 Zákon však klade na minoritní akcionáře zvýšené poţadavky: Akcionáři musejí vlastnit předmětné akcie minimálně 3 měsíce před konáním uvedené valné hromady. Tyto akcie nesmí minoritní akcionáři aţ do ukončení sporu zcizit.389 V případě, kdy dojde ke zcizení akcií pod hranici pro podání ţaloby (tj. pod 10, resp. 5 %), bude ţaloba zastavena.390 Zatímco úprava účinná do 1. 8. 2009 vyţadovala, aby akcionáři po dobu trvání sporu uloţili své akcie (tedy ve výši 10 nebo 5 % základního kapitálu) do soudní nebo notářské úschovy, v současné době došlo ke zjednodušení celého procesu a tato úschova jiţ vyţadována není. Minoritní akcionáři mají ze zákona povinnost uhradit společnosti veškeré náklady řízení, které vzniknou k její tíţi. Pokud se ukáţe, ţe ţaloba byla neopodstatněná, a v důsledku jejího podání vznikne ţalovanému škoda, odpovídají za tuto škodu solidárně akcionáři, kteří takto jednali úmyslně, nebo alespoň v hrubé nedbalosti. Pokud ţalovaný předpokládá vznik takovéto škody, můţe po minoritních akcionářích poţadovat sloţení přiměřené záruky.391

5.4.2. Dokazování, aplikace pravidla obchodního uvážení Důkazní břemeno v případě sporu o náhradu škody nese zásadně ţalobce. Musí prokázat, ţe společnosti vznikla škoda, ţe člen představenstva porušil svou povinnost a ţe mezi vznikem škody a porušením povinnosti existuje příčinná souvislost. Úprava odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti však obsahuje výjimku – obrácení důkazního břemene ohledně splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Je-li sporné, zda člen představenstva tuto povinnost porušil, presumuje se, ţe ano; člen představenstva 387

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 7. 1962, sp. zn. 5 Ob 153/62. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 388 § 135 odst. 1 AktG. 389 Zákaz zcizení akcií byl zaveden novelou č. 2009/71 BGBl s účinností 1. 8. 2009. Spolkový zákon o změně akciového práva (AktRÄG 2009). Před touto novelou museli akcionáři rovněţ prokazovat skutečnost, ţe akcie v uvedené době skutečně vlastnili, tato povinnost je částečně zachována v § 105 AktG. 390 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 496. 391 § 135 odst. 3, 4, 5 AktG.

124

naopak musí prokázat, ţe uvedené povinnosti dostál; podmínka spornosti přitom bude splněna zpravidla vţdy, kdy společnost podá vůči členovi představenstva ţalobu: bude-li s tvrzením ţaloby nesouhlasit, stihne jej důsledek obráceného důkazního břemene ohledně porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Společnost proto musí ve sporu prokázat, ţe se člen představenstva podílel na konkrétním jednání, do něhoţ se promítlo nedodrţení předepsané péče a které vedlo ke vzniku škody, a ţe toto jednání spadalo do jeho působnosti.392

Často diskutovaným institutem v souvislosti s odpovědností je tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, v české odborné literatuře označované téţ jako pravidlo podnikatelského uvážení, pravidlo obchodního uvážení či anglickým termínem business judgment rule. Podstatou pravidla podnikatelského úsudku je zakotvení myšlenky, ţe člen představenstva neodpovídá za hospodářský výsledek přijatého rozhodnutí či jednání (zjistitelný ex post), ale pouze za porušení povinností člena představenstva při činění daného rozhodnutí či jednání (posouzení jednání ex ante). B. Havel doktrínu podnikatelského úsudku stručně definuje jako metodu hodnocení lidského jednání, při které se sice zohledňuje právo na omyl, ale vţdy se testuje kvalitou jednání. Vychází z myšlenky, ţe kaţdý člověk má právo na omyl (coţ české civilní právo výslovně reflektuje) a dovozuje toto právo i u členů představenstva, byť tito musejí být profesionály, kteří umí v daném čase a v dané situaci vyhledat nejlepší zájem společnosti a ten následně promítnout do svého rozumného a informovaného jednání. Má za to, ţe čím komplikovanější je situace, která má být řešena, tím vyšší je míra rizika omylu. Členové představenstva vstupují se společností do (odváţné) smlouvy, kdy obě strany ví, ţe péče řádného hospodáře neznamená neomylnost a součástí testu jejich jednání je i úvaha, zda s ohledem na všechny ad hoc známé okolnosti splnili všechny poţadavky pravidel fiducie.393 Za inspirativní názor povaţuji myšlenku P. Čecha, který v souvislosti problematiky péče řádného hospodáře a míry přijatelného rizika napsal, ţe

392

RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210– 4817. S. 7. 393 HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 11, s. 413–416. ISSN 1210–6410. S. 414.

125

ideál leţí zhruba na půli cesty mezi starostlivým, leč poněkud úzkoprsým „správcem“ a odváţným a kreativním dobrodruhem s novátorskými nápady, které mění svět.394 Myšlenka pravidla podnikatelského úsudku byla do kontinentálního evropského práva přejata z nauky anglosaské. Hlavním zdrojem inspirace anglosaského obchodního (korporátního) práva přitom byl a je právní řád amerického státu Delaware. Jak uvádí J. Lasák, pravidlo podnikatelského úsudku bylo místními soudy formulováno jiţ v polovině osmdesátých let minulého století takto: „a presumption that in making a business decision the directors of a corporation acted on an informed basis, in good faith and in the honest belief that the action taken was in the best interests of the company.”395 Jak upozorňuje, aplikace tohoto pravidla je poněkud jiná, neţ jak byla transformována do prostředí evropského: dle doktríny státu Delaware se jedná o vyvratitelnou domněnku, kterou musí vyvracet ţalobce, který tvrdí, ţe dotčený člen orgánu nejednal řádně ve smyslu pravidla podnikatelského úsudku.396 P. Čech pak upozorňuje na skutečnost, ţe ve Spojených státech amerických je korporátní právo vyjmuto z unijní působnosti a konkrétní úpravy přijímají parlamenty jednotlivých unijních států (tón přitom udává judikatura státu Delaware). Na federální úrovni působí pouze určité instituce, které formulují obecné principy či modelové zákony coby inspiraci, fakticky však mohou působit pouze silou odborné autority. Zmiňuje mimo jiné Americký právní institut, který (s přihlédnutím k situaci v dalších unijních státech) v rámci zásad řízení a správy společnosti formuloval pravidlo podnikatelského úsudku. Tato úprava – na rozdíl od delawareské judikatury – nepresumuje, ţe člen orgánu jednal řádně a důkazní břemeno tak nese ţalovaný.397 Rakouské a německé právo přejalo shora uvedené myšlenky pravidla obchodního uváţení v poněkud modifikované podobě: nejedná se vyvratitelnou domněnku, ale institut upravující rozdělení a unesení důkazního břemene ohledně povinnosti jednat s řádnou péčí.398 Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s řádnou péčí, nese ohledně této otázky důkazní břemeno. Člen představenstva však můţe v takové situaci tvrdit, ţe jednal v hranicích dovoleného podnikatelského rozhodování, se kterým je per se spojeno určité riziko 394

ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 5. 395 Volně přeloţeno: „Domněnka, že při podnikatelském rozhodnutí statutární orgán jednal informovaně, v dobré víře a s upřímným přesvědčením, že provedené opatření bylo v nejlepším zájmu společnosti.“ 396 LASÁK, Jan. Pár poznámek k péči řádného hospodáře členů statutárního orgánu na prahu rekodifikace. epravo.cz [online]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/par-poznamek-k-peciradneho-hospodare-clenu-statutarniho-organu-na-prahu-rekodifikace-76933.html 397 ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. S. 8. 398 LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 81.

126

neúspěchu. Pokud se mu podaří prokázat, ţe se rozhodoval a jednal podle určitých kritérií, vymezených pravidlem obchodního uváţení, zprostí se tím odpovědnosti za škodu, která společnosti jeho jednáním vznikla. Zásadní význam uvedeného pravidla spočívá v tom, ţe soudy při splnění podmínek podnikatelského úsudku nepřezkoumávají obsah podnikatelských rozhodnutí za účelem zjištění, zda přijetím takového rozhodnutí nedošlo k porušení povinnosti péče. Usoudí-li soudce, ţe naopak nebyly naplněny podmínky pravidla obchodního uváţení, neznamená to ještě, ţe člen představenstva jednal protiprávně. V takovém případě přezkoumá jednání člena představenstva po obsahové stránce.399 Obchodní zákoník pravidlo obchodního uváţení (pravidlo podnikatelského úsudku) výslovně neupravuje. Do jisté míry je však uvedené pravidlo aplikováno soudy. Historicky byla obdobná problematika v českém právním prostředí řešena prostřednictvím institutu tzv. hospodářského rizika. Jak uvádí B. Havel, tento koncept byl vyuţíván v zákoníku práce a v zákoně o státním podniku a dával moţnost jednajícím osobám chránit se před odpovědností. Velice zajímavá je myšlenka testu dovoleného rizika400 – při jeho splnění byl jednající shledán neodpovědným, resp. jednajícím v souladu se zákonem.401 Dosavadní judikatura českých soudů se k doktríně podnikatelského úsudku (tak jak je aplikována rakouskými či německými soudy) výslovně nepřihlásila. Určité prvky uvedené doktríny se však v judikatuře objevují v poněkud odlišné podobě: jako interpretační nástroj standardu péče řádného hospodáře. Vzhledem k tomu, ţe podstata rakouské a německé doktríny podnikatelského úsudku spočívá v tom, ţe při dodrţení aplikačních kritérií daného pravidla nebude soud přezkoumávat obsah podnikatelského rozhodnutí (viz výše), domnívám se, ţe pravidlo podnikatelského úsudku v českém právním prostředí (v tomto smyslu) aplikováno není. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4276/2009 ze dne 30. 3. 2011402, které je mimo jiné zajímavé téţ vztahem k obchodnímu vedení společnosti, soud dovodil, ţe „to, zda jednatel bude určité pohledávky společnosti vymáhat, je věcí jeho úvahy v rámci obchodního vedení, 399

LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 84. 400 B. Havel odkazuje na článek K. Eliáše Hospodářské riziko a podnikatelská praxe, Právník, 1989, č. 1, s. 311– 312. Zásady uznání rizikového rozhodnutí: rizikové rozhodnutí musí sledovat společensky uznávaný cíl a nemůţe kalkulovat s poškozením zdraví nebo dokonce se ztrátou lidských ţivotů, riziko musí být předem deklarováno, mezi očekávatelnými uţitky a hrozícími ztrátami musí být jistá úměra, je nutné předem přijmout opatření k minimalizaci ztrát, je nutné dodrţet právní normy a před rozhodnutím je třeba přijmout optimální opatření ke sníţení informačního deficitu. HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 11, s. 413–416. ISSN 1210–6410. S. 414. 401 HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 11, s. 413–416. ISSN 1210–6410. S. 414. 402 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2013].

127

jež musí být učiněna s ohledem na všechny okolnosti.“ Mezi uvedené okolnosti soud zařadil „(mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu (jenž odvisí např. od možnosti společnosti prokázat vznik, výši i trvání uplatněné pohledávky) a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení.“ J. Lasák vyvozuje z formulace „s ohledem na všechny okolnosti“ povinnost člena statutárního orgánu zajistit si dostatečné mnoţství informací (coby paralelu ke kodifikované úpravě dle ZOK) a má za to, ţe nebude jednat v nejlepším zájmu společnosti ten jednatel, který bude vymáhat zjevně promlčenou pohledávku společnosti, neboť ji vystaví v podstatě zbytečnému soudnímu sporu.403 Ţe po představenstvu akciové společnosti nemůţe být poţadováno, aby jednalo vţdy bezchybně, potvrdil Nejvyšší soud např. v rozhodnutí trestního senátu sp. zn. 5 Tdo 1143/2005 ze dne 23. 11. 2005.404 Nejvyšší soud uvedl: „[...] představenstvo akciové společnosti, [...] musí při rozhodovacím procesu zohlednit celou řadu různých okolností, přičemž za běžného stavu věcí nelze požadovat stoprocentní správnost a bezchybnost jakéhokoli rozhodnutí. Jak je ovšem zřejmé z učiněných skutkových zjištění, v posuzovaném případě obviněný obdobně jako další spoluobvinění upřednostnili své finanční zájmy, resp. zájmy dalších osob před důsledným plněním svých povinností ve prospěch společnosti. Nejde tedy o to, zda by rozhodnutí představenstva mělo být stoprocentně správné, ale posuzované rozhodnutí je již svojí podstatou v neprospěch společnosti a v rozporu se základními povinnostmi členů představenstva.“ Dokazování, aplikace pravidla podnikatelského úsudku dle ZOK Zákon o obchodních korporacích zavádí pravidlo podnikatelského úsudku v § 51 odst. 1, podle kterého „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s potřebnou loajalitou.“ Český zákonodárce tak výslovně vymezil hranice, v rámci kterých mohou soudy posuzovat odpovědnost členů představenstva, obdobně jako to učinil zákonodárce německý v roce 2005405 (na rozdíl např. od úpravy rakouské, ve které uvedené 403

LASÁK, Jan. Pár poznámek k péči řádného hospodáře členů statutárního orgánu na prahu rekodifikace. epravo.cz [online]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/par-poznamek-k-peciradneho-hospodare-clenu-statutarniho-organu-na-prahu-rekodifikace-76933.html 404 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005.In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2013]. Toto rozhodnutí je mimo jiné také zajímavé pro poměrně precizní vymezení péče řádného hospodáře. 405 Jednalo se o novelu krátce nazývanou „UMAG“, totiţ Gesetz zur Unternehmensintegrität und Modernisierung des Anfechtungsrechts, BGBl I 2005, 2802 ze dne 22. 9. 2005. Pravidlo podnikatelského úsudku tak vstoupilo v účinnost dne 1. 11. 2005.

128

pravidlo je toliko dovozováno soudy). Hlavními argumenty při německé kodifikaci uvedeného pravidla byla jasná deklarace skutečnosti, ţe odpovědnost členů představenstva není odpovědností za výsledek, a snaha o zachování právní jistoty účastníků právních vztahů a předvídatelnosti soudních rozhodnutí tak, aby bylo dodrţeno pravidlo posuzování skutkového děje z pohledu ex ante, nikoliv ex post.406 Úprava zákona o obchodních korporacích je německou úpravou silně inspirována, § 93 odst. 1 věta druhá německého zákona o akciových společnostech zní takto: „Pokud mohl člen představenstva při podnikatelském rozhodování rozumně předpokládat, že jedná na základě přiměřených informací ve prospěch společnosti, nejedná se o porušení povinnosti.“407 Od německé úpravy se české pravidlo podnikatelského úsudku liší především oddělením povinnosti péče od povinnosti loajality (viz dále v textu). Konkrétní rozdíly v textu daných ustanovení lze dle mého názoru překonat výkladem: prakticky vzato usilují obě úpravy o stejný výsledek. Vzhledem k této vazbě povaţuji za účelné inspirovat se německou doktrínou, co se týče výkladu a aplikace pravidla podnikatelského úsudku. Zda tuto doktrínu budou sledovat i soudy ve své aplikační praxi, nebo zda vymyslí vlastní, českou cestu, ukáţou aţ konkrétní případy. Vzhledem k pojetí práce a její vazbě na právo rakouské budu i v tomto případě vycházet z rakouského právního prostředí, které je s německým akciovým právem značně (historicky) provázáno a které se při řešení mnohých otázek inspiruje závěry, ke kterým dospěla německá právní věda. Po kodifikaci pravidla podnikatelského úsudku v Německu totiţ proběhla v Rakousku zajímavá diskuze408 o tom, zda by nebylo vhodné po vzoru sousedů pravidlo podnikatelského úsudku rovněţ kodifikovat. Rakouský zákonodárce k tomu nepřistoupil, byť lze očekávat, ţe pravidlo v podobě, v jaké bylo přijato v Německu, bude judikatorně v zásadě shodně aplikováno i rakouskými soudy. Pokusím se proto alespoň krátce české ustanovení rozebrat a upozornit na moţné aplikační problémy, se kterými se potýkala německá a rakouská právní věda. Budu tak aplikovat zahraniční výklad shodných či obdobných pojmů na českou úpravu. V následujícím textu budu vycházet z definice podnikatelského úsudku dle ZOK a jeho jednotlivých částí. 406

THÜMMEL, Roderich. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008. 310 s. ISBN 978-3-415-04011-3. S. 97. 407 Zákonodárce uvedený text takřka doslovně převzal z průlomového Rozsudek Německého nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1997, sp. zn. II ZR 175/95. [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z http://iwgr.htwberlin.de/index.php?option=com_content&task=view&id=81&Itemid=99999999, (tzv. rozhodnutí „ARAG/Garmenbeck“). 408 Především na stránkách rakouského časopisu Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht v roce 2007.

129

(i)

„Podnikatelské rozhodnutí“

První podmínkou pro aplikaci pravidla podnikatelského úsudku je, ţe se musí jednat o podnikatelské rozhodnutí člena představenstva. Základní vymezení předkládá M. Lutter negativně: Předmětem podnikatelského rozhodnutí nejsou povinnosti vyplývající ze zákona, stanov, smlouvy o výkonu funkce, vnitřního řádu nebo závazného pokynu. V těchto případech není co zvaţovat, člen představenstva musí uvedené povinnosti dodrţovat. Jako příklady uvádí porušení vnitřního jednatelského omezení stanoveného ve stanovách či jednacím řádu společnosti (povinnost předloţit věc ke schválení dozorčí radě, případně povinnost projednat dané rozhodnutí na zasedání představenstva) nebo (byť částečné) porušení informační povinnosti vůči akcionářům.409 O podnikatelské rozhodnutí se bude jednat tehdy, pokud člen představenstva má moţnost volby v mezích právního řádu. Pokud zákon nějaké jednání přikazuje, nebo zakazuje, jedná se – v protikladu k podnikatelskému rozhodnutí – o rozhodnutí vázané.410 Podnikatelské rozhodnutí můţe mít i zcela pasivní formu, např. kdyţ se člen představenstva rozhodne nesjednat pro společnost úvěr.411 Porušení povinností vůči třetím osobám nemusí per se znamenat porušení povinnosti jednat s řádnou péčí. Člen představenstva musí mít při výkonu své působnosti zachovánu volnost, aby mohl posoudit, co je pro společnost lepší: (nevýhodné) dodrţení a splnění smlouvy, nebo riziko náhrady škody ze strany věřitele.412 (ii)

Informované jednání

Vyjdeme-li z gramatického výkladu ustanovení § 51 odst. 1 ZOK, zdá se, ţe zákonodárce při jeho formulaci pouţil legislativně technicky nepřípustnou definici kruhem – „s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl [...] předpokládat, že jedná informovaně.“ Tento zdánlivě tautologický text vychází z nové občanskoprávní definice péče řádného hospodáře: úmyslem tvůrce zákona bylo myšlenkové oddělení povinnosti péče (duty of care) a povinnosti loajality (duty of loyalty) – dikcí § 159 NOZ „výkon funkce s nezbytnou loajalitou a s potřebnými

409

LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 81. 410 THÜMMEL, R. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008, s. 99. 411 LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 82. 412 HOPT, Klaus J. et al. Aktiengesetz – Großkommentar. Band 3 §§ 76-94. 4. Vydání. Berlin : De Gruyter, 2009. 1038 s. ISBN 978-3-11-184537-1. § 93 Rn 100.

130

znalostmi a pečlivostí.“ Dle B. Havla, ale i dalších autorů413, není vhodné aplikovat pravidlo podnikatelského úsudku na hodnocení prvku loajality, ale toliko na prvek péče.414 Proto ostatně došlo i ke změně původního textu ustanovení ZOK: Původní text obsaţený v § 55 odst. 1 ZOK byl se současným zněním obsahově téměř totoţný; rozdíl spočíval v tom, ţe první věta stanovící okruh otázek, na které pravidlo dopadá, obsahovala místo současné pozitivní definice povinnosti péče negativní definici porušení péče řádného hospodáře. Vznikla tak poměrně neobratná, zdánlivě tautologická formulace, která je sice legislativnětechnicky obhajitelná, ale mám za to, ţe pravidlo podnikatelského úsudku a jeho aplikace šlo formulovat mnohem srozumitelněji. Je otázkou, jak se judikatura vyrovná s interpretací poţadavku informovaného jednání člena představenstva. J. Koţiak upozorňuje na rozdílný přístup zahraničních soudů k otázce rozsahu informací, kterými musí člen představenstva disponovat, neţli provede podnikatelské rozhodnutí.415 Otázkou přiměřenosti rozsahu informací se zaobíral rovněţ P. Feyl při úvahách o kodifikaci pravidla podnikatelského úsudku v Rakousku. Má za to, ţe tato otázka představuje nejproblematičtější prvek v konstrukci uvedeného pravidla. Jako příklad uvádí situaci z oblasti fúzí a akvizic, kdy rychlé jednání (bez dostatečných informací) bude ţádané a pro společnost příznivé. Má za to, ţe by v takových případech měla být přiměřenost rozsahu informací posuzována podle obdobných případů.416 Představenstvo musí mít při svém rozhodování k dispozici přiměřené mnoţství informací. Musí vyčerpat zdroje poznatků, které mu jsou v době rozhodování k dispozici. Chybí-li mu odborné znalosti, musí se obrátit na odborníky, ať uţ uvnitř, nebo vně podniku. Důleţitým faktorem je přiměřenost závaţnosti obchodu a moţných rizik s ním spojených. Povinnost informovaného rozhodnutí musí být hodnocena jednak na úrovni zjišťování faktů, jednak úrovni jejich vyhodnocení a promítnutí do samotného rozhodnutí. Pro splnění této 413

Např. O. Řeháček má za to, ţe povinnost loajality nelze korigovat pravidlem podnikatelského úsudku. ŘEHÁČEK, Oldřich. Postavení a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2008, ročník 17, č. 1, s. 2–16. ISSN 1210–8278.S. 8. 414 KOŢIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 4, s. 108–113. ISSN 1803–6554. S. 111. J. Koţiak odkazuje na rozhovor s B. Havlem ze dne 24. 11. 2011 v Brně. Zároveň upozorňuje, ţe tato myšlenka byla promítnuta do textu nikoliv pouze vymezením aplikace pravidla podnikatelského úsudku na povinnost péče, ale i výslovně – § 51 část za středníkem vymezuje, ţe uvedené pravidlo se nepouţije v případě, kdy nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou. 415 KOŢIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 4, s. 108–113. ISSN 1803–6554. S. 111. 416 FEYL, Peter. Gedanken zur Business Judgment Rule. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 89–90. ISSN 0250–6440. S. 90.

131

podmínky pravidla podnikatelského úsudku musí člen představenstva dokázat, na jakých informačních podkladech a podle jakých kritérií rozhodl, tedy proč povaţoval dané řešení za nejvýhodnější.417 (iii)

Jednání v obhajitelném zájmu společnosti

Člen představenstva musí jednat výhradně ve prospěch společnosti. Tato povinnost zahrnuje poţadavek jednání bez konfliktu zájmů418 a poţadavek zákazu podstupování nadměrných rizik, které by mohly ohrozit existenci společnosti. Jednání člena představenstva by mělo být nezištné, nestranné a člen představenstva by neměl být na daném rozhodnutí osobně zainteresován.419 Dokazování, aplikace obchodního uváţení dle rakouského práva Rakouský AktG, podobně jako české právo, vychází ze zásady obráceného důkazního břemene. Dosah konkrétní úpravy § 84 odst. 2 věty druhé420 je fakticky rozšířen bohatou judikaturou a výkladem právní vědy. Společnost musí při uplatnění nároku na náhradu škody nepochybně prokázat škodu (její vznik a výši), příčinnou souvislost s porušením právní povinnosti a proporcionalitu. Člen představenstva, chce-li se odpovědnosti zprostit, musí naopak prokázat, ţe nejednal zaviněně, vyjádřeno pozitivně slovy zákona, ţe jednal s péčí řádného a svědomitého obchodního vedoucího.421 K pojmu zavinění v rakouském právu viz kapitola 5.1. Příkladem zproštění se odpovědnosti můţe být např. situace, kdy člen představenstva prokáţe, ţe v konkrétní situaci

417

THÜMMEL, Roderich. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008. 310 s. ISBN 978-3-415-04011-3. S. 102. 418 Zajímavý případ zmiňuje M. Lutter: Pokud člen představenstva rozhodne zadat velkou objednávku zboţí společnosti, kterou vlastní jeho ţena, a vznikne-li z tohoto jednání společnosti škoda, nemůţe se před soudem dovolávat pravidla podnikatelského úsudku, neboť jeho jednání neodpovídalo poţadavku rozhodnutí bez konfliktu zájmu. Neznamená to ale automaticky, ţe jednal protiprávně – soud bude muset přezkoumat toto rozhodnutí po obsahové stránce. Můţe tak dospět k názoru, ţe tento obchod byl uzavřen v souladu s principem „arms’s length“ za obvyklých trţních podmínek. LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 84. G. Schima s názorem M. Luttera polemizuje, domnívá se, ţe takové jednání je per se protiprávní, minimálně pak „v šedé zóně“ a doporučuje tuto otázku vyřešit preventivně na úrovni smlouvy o výkonu funkce. SCHIMA, Georg. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 93–98. ISSN 0250– 6440. S. 95. 419 R. Thümmel doslova píše: „Der Unternehmensleiter muss disinterested sein“. THÜMMEL, Roderich. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008. 310 s. ISBN 978-3-415-04011-3. S. 100. 420 „Členové představenstva se mohou zprostit povinnosti k náhradě škody, pokud naopak prokážou, že jednali s péčí řádného a svědomitého obchodního vedoucího.“ 421 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 163.

132

jednal skutečně svědomitě, ţe jeho jednání spadalo pod podnikatelské uváţení (viz dále) nebo ţe nejednal zaviněně např. proto, ţe spoléhal na posudek přizvaného odborného poradce nebo na doporučení spolupracovníka, který je v dané věci odborníkem, přičemţ toto rozhodnutí se později ukázalo jako nevhodné.422 Poměrně zajímavou je otázka dokazování protiprávnosti jednání členů představenstva. Starší judikatura zastávala názor, ţe protiprávnost, stejně jako zavinění, musí člen představenstva vyvracet, tedy, ţe obrácené důkazní břemeno člena představenstva dopadá i na obecnou kategorii objektivní protiprávnosti (porušení konkrétní právní povinnosti či porušení povinnosti standardu péče).423 Novější judikatura424 však dovodila, ţe společnost při uplatnění nároku na náhradu škody musí soudu prokázat rovněţ existenci takových skutečností, ze kterých je moţno dovodit porušení povinnosti člena představenstva, a to bez ohledu na to, zda se jedná o jeho aktivní, či omisivní jednání.425 V právní větě publikované pod č. RS0110283426 OGH uvádí, ţe „pokud bude možno ze skutečností, které společnost prokáže, ve spojení s výsledkem, který nastal, dovodit závěr, že došlo k protiprávnímu jednání jednatele, je na žalovaném, aby tento závěr vyplývající z daných indicií vyvrátil.“. S. Kalss uvádí, ţe společnost musí prokázat takové skutečnosti, ze kterých lze dovodit na základě ţivotních zkušeností přibliţný závěr, ţe člen představenstva jednal protiprávně a ţe příčina vzniku škody spadá do působnosti, za kterou odpovídá.427 Rakouské právo nemá přímou zákonnou úpravu pravidla podnikatelského úsudku, přesto je toto pravidlo v Rakousku uplatňováno – bylo dovozeno jak teorií, tak uznáno soudní judikaturou. Historicky sahají jeho kořeny aţ do roku 1937, kdy byl v Německu přijat zákon o akciových společnostech, který Rakousko později převzalo. V důvodové zprávě k § 84 tohoto

422

RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 542. 423 Např. rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 7. 1975, sp. zn. 2 Ob 356/74. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 424 Poprvé v rozsudku Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 3 Ob 34/97i. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at, dále potvrzeno rozsudkem Nejvyššího soudního dvora ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 1 Ob 228/99g. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at, nebo rozsudkem Nejvyššího soudního dvora ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 6 Ob 34/07d. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 425 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 541. 426 Dostupné z internetové stránky http://www.ris.bka.gv.at/Jus/ 427 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 691.

133

zákona se dočteme, ţe uvedená právní úprava nesmí členům představenstva odebrat „odvahu k činu“.428 Byť jisté náznaky doktríny podnikatelského úsudku můţeme nalézt i ve starší rakouské judikatuře, za průlomový rozsudek se v tomto ohledu povaţuje rozhodnutí OGH ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 1 Ob 144/01k. V tomto rozhodnutí OGH výslovně uvádí, ţe podnikatelské riziko nese společnost, ne její představenstvo, to je ve vztahu k společnosti v pozici svěřeneckého správce. Soud tak uznal, obdobně jako německý BGH v případě ARAG/Garmenbeck, existenci prostoru pro volné podnikatelské uváţení. Zdůraznil, ţe představenstvo odpovídá za výkon své funkce, ne za výsledek, a společnost, tedy nositelka podnikatelského rizika, musí počítat s tím, ţe ne kaţdé opatření dopadne ve prospěch společnosti. Špatné posouzení následků určitého jednání neznamená samo o sobě nedbalost. Poprvé se zde také objevuje pojem „podnikatelské rozhodnutí“, které převzala také rakouská právní věda a vymezila ji přesně proti zákonným povinnostem.429

428

LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 79, který odkazuje na KLAUSING, F. Gesetz über Aktiengesellschaften und Kommanditgesellschaften auf Aktien nebst Einführungsgesetz und amtliche Begründung. Berlin : Heyman, 1937. 429 LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. S. 85.

134

5.5. Vzdání se nároku, narovnání, vyslovení důvěry představenstvu Obchodní zákoník vymezuje v § 194 odst. 5 věta čtvrtá pravidlo, podle kterého je neplatná smlouva mezi společností a členem představenstva (nebo ustanovení stanov) vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu; jedná se o kogentní pravidlo, které je svou povahou speciální k úpravě § 386 ObZ (viz dále). Dohoda o limitaci práva na náhradu škody Je sporné, zda společnost můţe platně uzavřít smlouvu, ve které se vzdá či omezí své právo na náhradu škody, které má vůči členu představenstva. Vyjít je nutno z ustanovení § 574 OZ, které váţe vzdání se práva nebo prominutí dluhu na dohodu s dluţníkem. Aplikační problém, se kterým je potřeba se v této souvislosti vyrovnat, je právě vazba na restriktivní ustanovení § 194 odst. 5 věty čtvrté. Např. J. Bejček se domnívá, ţe toto ustanovení by se nemělo vykládat pouze jako zákaz ex ante, ale také ex post, a proto i následná dohoda o vzdání se či limitaci práva na náhradu škody měla být posouzena jako neplatná.430 I. Rada naopak tvrdí, ţe daný zákaz míří jen na smlouvy uzavírané ex ante. Vychází z gramatického výkladu. Soudí, ţe odpovědnost za škodu lze vyloučit, resp. limitovat jen před vznikem škody, poté jiţ nejde o limitaci, resp. vzdání se odpovědnosti, nýbrţ o limitaci, resp. vzdání se práva na náhradu škody samého. Taková smlouva pak podléhá nejen korektivu péče řádného hospodáře, ale i dobrých mravů.431 Obdobný názor má V. Pihera, který s J. Bejčkem nesouhlasí. Má za to, ţe důsledkem odpovědnosti je vznik povinnosti k náhradě škody, vznikem této pohledávky se účinky odpovědnosti vyčerpávají, přičemţ rozhodne-li se následně věřitel této pohledávky, resp. práva na náhradu relevantní škody, vzdát, nebo pokud dojde k narovnání, dochází pouze ke změnám závazku ex delicto, nikoliv k omezování odpovědnosti škůdce.432 Absolutorium Je otázka, zda se společnost můţe platně vzdát svého práva na náhradu škody vůči členům představenstva rozhodnutím rozhodnutí valné hromady (tzv. absolutorium). Obchodní

430

BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 619. 431 RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210– 4817. S. 8. 432 PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 5, s. 142–148. ISSN 1803–6554. S. 146.

135

zákoník tuto moţnost sice výslovně nezmiňuje, nicméně, ani nezakazuje. Doposud je však sporné, zda je tento institut v českém právu povolen. V prvé řadě je sporné, zda valná hromada o vzdání se náhrady škody můţe rozhodovat. Zákon v § 187 odst. 2 ObZ stanoví, ţe valná hromada si nemůţe vyhradit k rozhodování záleţitosti, které ji nesvěřuje zákon nebo stanovy. Zákon pravomoc schvalovat absolutorium valné hromadě nepřiznává. Pokud zároveň platí zákaz, aby stanovy obsahovaly ustanovení vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu, mám za to, ţe není moţné, aby valná hromada byla oprávněna udělit členu představenstva absolutorium. Jak judikoval Nejvyšší soud, jestliţe valná hromada rozhodla o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemůţe, neboť do její působnosti takové rozhodování nepatří, nemá takové rozhodnutí ţádné právní účinky ani v rámci společnosti, natoţ ve vztahu ke třetím osobám.433 Rovněţ je moţné argumentovat, ţe takové rozhodnutí by šlo kvalifikovat jako otázku obchodního vedení, do kterého valná hromada nesmí zasahovat. Navíc jak uvádí I. Rada, vzhledem k tomu, ţe dle dosavadní judikatury nemá usnesení valné hromady povahu právního úkonu, nemůţe samotné usnesení valné hromady vyvolat zamýšlené účinky, tj. účinné vzdání se práva.434 J. Bejček má za to, ţe absolutorium v českém právu udělit nelze a pro tento závěr předkládá řadu přesvědčivých argumentů. Zajímavý je především jeho poznámka o trestněprávním dopadu absolutoria: přestoţe udělení absolutoria v soukromoprávní rovině nevyvolá zamýšlené účinky, můţe v jeho důsledku dojít za určitých okolností k vyloučení trestněprávního postihu kvůli zásadě jeho subsidiarity.435 V. Bačík moţnost udělit absolutorium jednoduše konstatuje, s tím, ţe se právně jedná o prominutí dluhu a vzdání se nároku na náhradu škody společností, ke kterému je oprávněna valná hromada, aniţ by tuto pravomoc blíţe specifikoval.436 V. Pihera dovozuje působnost valné hromady k uzavření absolutoria z § 196 a odst. 1 ObZ, protoţe vzdání se práva na

433

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01. 06. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013]. 434 RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210– 4817. S. 8. 435 BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 619. 436 BAČÍK, Vladimír. Omezení rizika odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti za škody způsobené při výkonu funkce. Právní rádce. 2009, ročník 17, č.7, s. 27–30. ISSN 1210–4817. S. 28.

136

náhradu škody vůči členovi představenstva je nutné postavit na roveň bezplatnému převodu majetku společnosti ve prospěch tohoto člena představenstva.437 Při posuzování moţnosti udělení absolutoria je nutno vzít do úvahy rovněţ ustanovení § 386 ObZ. Zatímco do 31. 12. 2011 platilo, ţe nároku na náhradu škody se nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhoţ můţe škoda vzniknout, od 1. 1. 2012 platí, ţe vztazích upravených tímto zákonem se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhoţ můţe škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhoţ můţe škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně, ani toto právo omezit. Zajímavou úvahou v této souvislosti je, zda můţe valná hromada usnesením zavázat statutární orgán, aby se vzdal nároku na náhradu škody. Mám za to, ţe takové usnesení by spadalo do kategorie „pokynu týkajícího se obchodního vedení společnosti“, a takový pokyn by tedy nebyl pro představenstvo závazný. Vzdání se nároku, narovnání, absolutorium dle NOZ a ZOK Nová zákonná úprava moţné limitace odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti je upravena obecně v § 2898 NOZ438 a speciálně v ustanovení § 53 odst. 2 ZOK439. Tato úprava tedy jednoznačně zakazuje dohody o limitaci odpovědnosti ex ante. Klíčová bude interpretace § 53 odst. 3 ZOK440. Je sporné, zda pod vypořádáním újmy lze rozumět pouze dohodu o způsobu úhrady újmy (tj. např. dohodu o splátkách), nebo jakékoli jiné řešení, které by vedlo k narovnání nebo vzdání se nároku na náhradu újmy ze strany společnosti. Důvodová zpráva441 v tomto ohledu neposkytuje dostatečné vodítko, neboť uvádí jednak, ţe „zákon vychází z toho, že není nutné, aby byla případná újmu způsobená členy orgánu hrazena, resp. přímo nahrazována“, pokračuje však větou „umožňuje proto, aby nejvyšší orgán obchodní korporace rozhodl, že újma bude saturována

437

PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 5, s. 142–148. ISSN 1803–6554. S. 147. 438 „Nepřihlíží se k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.“ 439 „K právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejích orgánů se nepřihlíží.“ 440 „Vznikla-li porušením péče řádného hospodáře obchodní korporaci újma, může ji obchodní korporace vypořádat podle smlouvy uzavřené s povinnou osobou; pro účinnost smlouvy se vyžaduje souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků.“ 441 Důvodová zpráva k ZOK, [cit. 20. 3. 2013]. Dostupné z http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf

137

jinak (snížením příštích odměn, započtením na jiné pohledávky apod.)“ Z uvedeného nelze závěr o přípustnosti udělení absolutoria dovodit. Souhlasím s názorem V. Pihery, který se přiklání k takovému výkladu ZOK, dle kterého společnost můţe rozhodnout rovněţ o zániku povinnosti k náhradě újmy bez dalšího, kdyţ tvrdí, ţe zákon odlišuje mezi právním titulem ve formě oprávnění na náhradu újmy proti členovi statutárního orgánu a právním titulem, jímţ je dohoda podle § 53 odst. 3 ZOK, coţ dovozuje z dikce §§ 108, 157 a 371 ZOK.442 Vzdání se nároku, narovnání, vyslovení důvěry představenstvu dle rakouského práva V rakouské úpravě spadá vzdání se nároku výhradně do kompetence dozorčí rady, ale pro jeho platnost se vyţaduje souhlas valné hromady. Stejné platí i pro případné narovnání.443 AktG sice v této souvislosti zmiňuje pouze vzdání se nároku na náhradu škody a narovnání, dle R. Strassera však stejný postup vyţaduje rovněţ (částečné) zpětvzetí ţaloby či uznání nesplatné protipohledávky.444 Rakouské právo stanoví v § 84 odst. 4 AktG poměrně přísná pravidla pro pouţití uvedených institutů: vyţaduje se (i) souhlas valné hromady, (ii) neprojevení nesouhlasu kvalifikované menšiny akcionářů a (iii) uplynutí času. Aby se společnost mohla platně vzdát nároku na náhradu škody vůči členu představenstva, či s ním o této otázce uzavřít narovnání, musí valná hromada přijmout o tomto rozhodnutí usnesení. Zákon podmiňuje platnost takového usnesení skutečností, ţe při tomto hlasování nebude ţádný akcionář (či skupina akcionářů) s alespoň dvacetiprocentním podílem na základním kapitálu hlasovat proti. Společnost můţe zcela upustit od uplatnění nároku na náhradu škody, případně uzavřít se škůdcem narovnání teprve po 5 letech od vzniku nároku445 (tzv. Sperrfrist). Tato doba vychází z AktG 1937 a je na evropské poměry velmi dlouhá (např. v Německu, vycházejícím prakticky ze stejné právní úpravy, činí tato doba jen 3 roky).446 Tím je značně znesnadněna

442

PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 5, s. 142–148. ISSN 1803–6554. S. 147. 443 RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. S. 545. 444 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 166. 445 V této souvislosti je poměrně zajímavé srovnání s během (rovněţ pětileté) promlčecí lhůty: zatímco lhůta zabraňující uzavřít narovnání běţí od okamţiku vzniku nároku, promlčecí lhůta je subjektivní a běţí aţ od okamţiku, kdy se společnost dozvěděla o škodě a osobě, která ji způsobila. STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 165. 446 GOETTE, Wulf, HABERSACK, Mathias. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz: AktG, Band 2. München : C.H.Beck, 2008. 1464 s. ISBN 978-3-406-55452-0. Rn 323.

138

moţnost kompromisního mimosoudního vyrovnání s (potencionálními) škůdci. Jak však judikoval OGH, pokud se vzdáním se nároku souhlasí všichni akcionáři, je to moţné i před vypršením uvedené pětileté lhůty.447 Vzdání se nároku na náhradu škody vůči členovi představenstva, i případná realizace narovnání působí jen inter partes vůči společnosti – vůči nárokům vzneseným věřiteli společnosti se ho člen představenstva nemůţe dovolat (§ 84 odst. 5 AktG), tedy stejně, jako je tomu při souhlasu valné hromady s jednáním představenstva. Podle § 104 AktG musí členové představenstva kaţdý rok svolat řádnou valnou hromadu, která se musí konat v prvních 8 měsících daného kalendářního roku; valné hromadě musí být předloţena mimo jiné roční účetní závěrka spolu se zprávou o situaci ve společnosti a případně zprávou o Corporate Governance, návrh na vyuţití zisku a souhrnnou zprávu dozorčí rady. V rámci této valné hromady se rozhoduje především o rozdělení zisku. Jak vyplývá z § 104 odst. 2 bodu 3, valná hromada rozhoduje rovněţ o vyjádření důvěry představenstvu a dozorčí radě (tzv. Entlastungsbeschluss). Dle většinového názoru nemá vyjádření důvěry představenstvu povahu vzdání se nároku na náhradu škody vůči společnosti; někteří autoři však zastávají stanovisko, ţe za určitých okolností by vyjádření důvěry představenstvu mohlo konkludentně naplnit znaky vzdání se nároku na náhradu škody a tím zprostit členy představenstva odpovědnosti vůči společnosti.448 Podmínkou je, ţe akcionářům budou známy skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody (nebo jim musí být známy po pečlivém prozkoumání podkladů, které jim byly k dispozici), a jsou splněny i ostatní podmínky nutné pro vzdání se nároku (viz výše). D. Duursma tuto moţnost potvrzuje, doplňuje ji však o podmínku jednohlasného souhlasu všech akcionářů.449 K jeho názoru se kloní i judikatura OGH, který v rozhodnutí sp. zn. 6Ob28/08y ze dne 8. 5.2008 uvádí, ţe za určitých okolností můţe usnesení o důvěře představenstvu mít účinky vzdání se nároků společnosti vůči členům představenstva, ale pouze v tom případě, ţe bude toto usnesení přijato všemi akcionáři. Podle obecného mínění je v rakouském právu smluvní omezení odpovědnosti členů představenstva

akciové

společnosti

ex

ante

nedovolené.450Předběţné

zproštění

se

447

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 7. 1975, sp. zn. 2 Ob 356/74. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 448 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 695. 449 DUURSMA, Dieter, DUURSMA-KEPPLINGER, Henriette-Christine, ROTH, Marianne. Handbuch zum Gesellschaftsrecht. Wien : LexisNexis-Verl. ARD Orac, 2007. 1496 s. ISBN 978-3-7007-3745-2. S. 1199. 450 KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-70730758-1. S. 196.

139

odpovědnosti, např. ustanovením ve smlouvě o výkonu funkce, je zákonem zakázané (§84 odst. 4 věta 3. AktG), a proto neplatné.

140

5.6. Liberace (exkulpace) Česká právní věda vychází z teoretického rozlišování mezi zproštěním se objektivní odpovědnosti (tu nazývá „liberace“), a zproštěním se odpovědnosti subjektivní (vzhledem k poţadavku zavinění se takový postup označuje za „exkulpaci“). Všeobecně je přijímán fakt, ţe odpovědnost členů představenstva je objektivní. Člen představenstva se můţe liberovat, pokud prokáţe, ţe svoji povinnost porušil z důvodu existence překáţky, kterou nemohl (i) překonat nebo odvrátit, která (ii) nastala nezávisle na jeho vůli, pokud ji (iii) nemohl předvídat v době vzniku závazku (§ 374 odst. 1 ObZ). Toto ustanovení má dispozitivní povahu (§ 263 ObZ), není však moţné, aby společnost upravila odpovědnost člena představenstva mírněji: okolnosti vylučující odpovědnost nemohou být rozšířeny nebo zmírněny směrem ke sníţení odpovědnosti reprezentanta společnosti.451 Na problematiku totiţ dopadá rovněţ kogentní ustanovení § 194 odst. 5 ObZ, které stanoví, ţe „smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné.“ Přípustné je tedy „zostření“ odpovědnosti člena představenstva např. zpřísněním podmínek pro aplikaci liberačního pravidla dle § 374 odst. 1 ObZ, nebo úplné vyloučení jeho aplikace. I v případě, kdy nedojde k rozšíření (zpřísnění) důvodů pro liberaci člena představenstva dle uvedeného ustanovení, přetrvávají určité pochybnosti ohledně jeho aplikace. Zatímco podmínka uvedené sub (ii) v praxi potíţe nečiní, je sporné, jak vykládat podmínku (i) a (iii). S. Černá má za to, ţe při posuzování nepřekonatelnosti překáţky bránící splnění povinnosti se nevychází ze subjektivního hlediska (z osobních poměrů člena představenstva)452K. Eliáš naopak zastává názor, ţe subjektivní poměry reprezentantů kapitálových společností nelze přehlíţet, neboť se zásadně jedná o fyzické osoby, u kterých se musí uplatňovat jiná kritéria neţ u osob právnických. Dodává, ţe se nejedná o relativizování objektivního kritéria péče, ale o vyvození závěru ze subjektivně konstruovaného kritéria předvídatelné a odstranitelné překáţky bránící povinnému jeho povinnost splnit jako okolnosti, která vylučuje jeho odpovědnost.453 Jak upozorňuje J. Bejček, převládající se mínění se kloní spíše k objektivní koncepci okolností vylučujících odpovědnost, sám však

451

BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 618. 452 ČERNÁ, Stanislava. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha : ASPI, 2006. 360 s. ISBN 8073571641. S. 249. 453 ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. S. 318.

141

zastává stanovisko, ţe nepřihlédnout k okolnostem konkrétního člověka při jeho rozhodování by nemuselo být rozumné.454 Další způsob liberace členů představenstva představuje věta pátá § 194 odst. 5 ObZ: „členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy“, tedy pozitivně vyjádřeno: členové představenstva neodpovídají za škodu, kterou způsobili plněním pokynu valné hromady, ledaţe byl tento pokyn v rozporu se zákonem. Mám za to, ţe uvedené ustanovení má spíše deklaratorní charakter a je zásadně přebytečné, neboť rozhodnutí valné hromady, které odporuje zákonu, je per se neplatné a člen představenstva se tak nemá na co odvolávat. Uvedené pravidlo bylo do obchodního zákoníku zavedeno novelou č. 370 /2000 Sb.

a

proti

předcházející

úpravě

je

vůči

členům

představenstva

značně

benevolentnější.455 I. Rada v této souvislosti upozorňuje na riziko zneuţití tohoto institutu, neboť představenstvo můţe vyvolat přijetí určitého usnesení valnou hromadou, které je pak bude chránit proti případné odpovědnosti za škodu.456 Liberace (exkulpace) dle rakouského práva AktG v § 84 odst. 4, věta první stanoví, ţe pokud se jednání člena představenstva zakládá na zákonném usnesení valné hromady, neodpovídá člen představenstva společnosti za škodu, kterou jí tímto jednáním způsobí; odpovědnost vůči věřitelům společnosti však zůstává nedotčena. Nerozlišuje se, zda takové usnesení přijme valná hromada ze svého popudu, nebo na základě ţádosti představenstva (či dozorčí rady) postupem podle § 103 odst. 2 AktG457. Velkou diskuzi vyvolává otázka, zda se člen představenstva můţe takto zbavit odpovědnosti v případě, kdy sice neexistuje formální usnesení valné hromady, ale členové představenstva jednají na základě jednoznačně projevené vůle všech akcionářů (či jediného akcionáře). Rakouský OGH takový případ doposud neřešil, rakouští autoři se rozcházejí. Přesvědčivý je dle mého názoru postoj R. Strassera, který má za to, ţe mají-li nastat účinky předvídané zákonem, totiţ exkulpace člena představenstva, je potřeba, aby valná hromada 454

BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. S. 618. 455 Před touto novelizací platilo, ţe členové představenstva neodpovídají za škodu vzniklou v důsledku plnění nevhodných pokynů valné hromady, pokud alespoň jeden z nich valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil, poţádal o zapsání protestu ohledně tohoto pokynu a valná hromada na provedení pokynu trvala. 456 RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210– 4817. S. 8. 457 Dle tohoto ustanovení můţe valná hromada rozhodovat o otázkách obchodního vedení společnosti, pokud ji o to poţádá představenstvo nebo v určitých případech dozorčí rada.

142

přijala formální usnesení ve smyslu § 113 odst. 2 AktG. Argumentuje nejen výkladem gramatickým (jednání spočívající na „zákonném usnesení“), ale i výkladem systematickým a logickým. Usnesení valné hromady navíc nesmí být v rozporu s právním řádem, stanovami, ani dobrými mravy.458 Naopak, schválení určitého jednání ze strany dozorčí rady nezprošťuje členy představenstva odpovědnosti, a to i v případech, kdy určité úkony mohou být ze strany představenstva učiněny pouze se souhlasem dozorčí rady.

458

STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 168–169.

143

5.7. Promlčení nároku Právo na náhradu škody se promlčí v obecné čtyřleté subjektivní lhůtě (§ 397 ObZ), nejpozději po uplynutí 10 let od okamţiku kdy počala poprvé běţet (objektivní lhůta dle § 408 ObZ). Počátek běhu promlčecí lhůty se váţe na okamţik, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu (§ 391 ObZ). Promlčení podle NOZ Nový občanský zákoník upravuje promlčení v § 609 a následující. Zákon rozlišuje mezi subjektivní a objektivní promlčecí lhůtou. Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody činí tři roky. Tato lhůta počne běţet okamţikem, kdy se oprávněná osoba dozvěděla (nebo se dozvědět měla a mohla) o škodě a o osobě povinné k její náhradě. Právo na náhradu škody se promlčí nejpozději v objektivní desetileté lhůtě počítané od okamţiku, kdy došlo ke vzniku škody. Strany si nově mohou promlčecí lhůtu sjednat v rozsahu jednoho aţ patnácti let, počítá se přitom ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Mám za to, ţe lze promlčecí lhůtu sjednat i po té, co dojde ke vzniku škody, resp. po té, co se o této škodě oprávněný dozví. Smluvní ujednání stran o délce promlčecí lhůty bude mít zřejmě přednost před aplikací zákonné úpravy, včetně limitace objektivní lhůtou. Promlčení podle rakouského práva Podle rakouského práva se nároky na náhradu škody vůči členům představenstva promlčí ve lhůtě 5 let – § 84 odst. 6 AktG. Speciální úpravu zákonodárce zvolil pro promlčení nároků vzniklých z porušení povinnosti zákazu konkurence (viz dále). Rakouská právní věda nepodává jednoznačnou odpověď na otázku, kdy začíná běţet promlčecí lhůta u nároků na náhradu škody vůči společnosti, kterou způsobil některý z členů jejího představenstva. Obecně

se

v právu

obchodních

společností

vychází

zásadně

z relativně

krátké objektivní promlčecí lhůty (např. § 44 AktG), případně z kombinace subjektivní a objektivní lhůty (např. § 79 AktG). Byť zejména starší judikatura vycházela z objektivní promlčecí doby i u nároků vůči členům představenstva, povaţuje se zákonem stanovená lhůta 5 let za lhůtu subjektivní. Důvodem je poměrně dlouhá – pětiletá – „doba zákazu“459 pro 459

Tzv. „Sperrfrist“.

144

vzdání se nároku, nebo narovnání vyplývající z § 84 odst. 4 věty 3 AktG. Pokud by však běh promlčecí lhůty byl posuzován jako objektivní, ztrácela by tato ustanovení smysl, coţ zákonodárce jistě nezamýšlel. Nevylučuje to ovšem pouţití obecné promlčecí lhůty 30 let při naplnění podmínek § 1489 věty druhé460.461 Podle judikatury462 a převaţujícího názoru odborné veřejnosti463 začíná promlčecí lhůta běţet od okamţiku, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnosti zakládající povinnost k náhradě škody, tedy od okamţiku, kdy můţe být podána ţaloba s vyhlídkou na úspěch.464 Toto pojetí vychází z obecné soukromoprávní úpravy promlčecí lhůty § 1489 ABGB. Kromě škody a osoby škůdce musí být podle aplikačních zásad této normy známo také kauzální – a pokud nese důkazní břemeno společnost také protiprávní – jednání. Škoda musí jiţ alespoň částečně nastoupit, není ovšem nutná znalost její celkové výše. Pokud poškozenému vznikla primární škoda a je předpoklad, ţe se nejedná o škodu celkovou, ale naopak lze předpokládat škodu sekundární, musí se obrátit na soud s určovací ţalobou v rámci promlčecí lhůty běţící od okamţiku moţnosti ţaloby náhrady primární škody. Musí být znám skutkový stav, na němţ je zaloţen nárok náhrady škody, nicméně nemusí být zjištěn zcela do detailu. Podle mnohých názorů postačuje dokonce fakt, ţe se poškozený bez zvláštní námahy mohl dozvědět informace, představující předpoklad pro úspěšnou ţalobu. Začátek promlčecí lhůty tak začne běţet i přes nedbalou nevědomost poškozeného, resp. jeho vědomou ignoraci informací.465 Nároky vyplývající z porušení povinnosti zákazu konkurence se promlčují v subjektivní lhůtě tří měsíců, která začíná běţet okamţikem, kdy se dozvědí ostatní členové představenstva a dozorčí rady o jednání, které vedlo k nároku na náhradu škody. Tyto nároky se promlčí nejpozději 5 let od jejich vzniku (objektivní lhůta).466 Zákon výslovně neupravuje kritéria, na základě kterých lze přičíst společnosti vědomí škody a toho, kdo ji způsobil. K tomuto problému je třeba přistoupit jako k oprávnění 460

„Pokud není poškozenému známa škoda, nebo ten, kdo ji způsobil, nebo pokud tato škoda vznikla více nebo jedním jednáním soudně trestným, které mohlo být spácháno pouze úmyslně a za něž hrozí trest odnětí svobody v délce větší než 1 rok, zaniká žalovací právo po 30 letech.“ 461 STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 164. 462 Např. rozsudek OGH ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 9 Ob A 148/05p. 463 Např. DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALLS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2003. 2972 s. ISBN 978-3-7073-0252-3. S. 828., STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. S. 164., KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 695. 464 ECKERT, Georg, LINDER, Florian. Verjährung von Ersatzansprüchen gegen Vorstandsmitglieder. Ecolex. 2005, ročník 16, číslo 3. S. 449–450. ISSN 1022-9418. S. 450. 465 DITTRICH, Robert, TADES, Helmuth. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání. Wien : Manz, 2007. 1278 s. ISBN 3-214-02272-5. S. 736. 466 § 79 odst. 3 AktG.

145

zastupovat společnost ve své pasivní podobě. Rozhodná je znalost orgánu, který je pověřen zastupováním společnosti, přičemţ, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2467 poslední věty, stačí, kdyţ vědomí škody a toho, kdo ji způsobil, bude mít jen jeden z členů představenstva. Znalost tohoto faktu členem představenstva, který škodu způsobil, popřípadě který se na vzniku podílel, není pro počátek běhu promlčecí lhůty směrodatné. Důleţitý je okamţik znalosti tohoto faktu nepodjatým členem představenstva468 nebo členem dozorčí rady469. Smluvní zkrácení promlčecí lhůty je nedovolené a neplatné.470

467

„Má-li být projevena vůle vůči společnosti, stačí, je-li projevena vůči jednomu členu představenstva.“ GOETTE, Wulf, HABERSACK, Mathias. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz: AktG, Band 2. München : C.H.Beck, 2008. 1464 s. ISBN 978-3-406-55452-0. Rn 325. 469 KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. S. 695. 470 DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALLS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2003. 2972 s. ISBN 978-3-7073-0252-3. S. 828. 468

146

6. Závěr Při psaní této práce jsem vycházel z předpokladu, ţe postavení členů představenstva je problematika poměrně rozsáhlá, vícevrstvá a v čase dynamicky se měnící. Předmět své práce jsem chtěl uchopit nejen z pohledu právně-teoretického, ale také se věnovat konkrétním otázkám praktického charakteru a tím rovněţ zúţit záběr, který tato problematika nabízí. Z dnešního pohledu musím konstatovat, ţe mnoţství sporných otázek, na které jsem při psaní této práce narazil, předčilo má očekávání. Na druhou stranu je potřeba dodat, ţe velké mnoţství těchto otázek nezůstává bez povšimnutí odborné veřejnosti. Protoţe platí známé rčení, ţe dva právníci mají na jednu věc zpravidla tři názory, mohl jsem se při psaní této práce seznámit s mnoha myšlenkovými pochody, které byly neotřelé a umoţňovaly pohled na danou problematiku z jiného úhlu. Byť s řadou názorů nesouhlasím či mám na věc jiný názor, byly pro mě myšlenky jiných autorů přínosem pro pochopení dané problematiky v širším rozsahu, a především ve vzájemných souvislostech, a pomohly mi tak zformovat na věc svůj vlastní názor. V práci se nejprve věnuji problematice vzniku a zániku funkce člena představenstva. Právní úprava je poměrně jednoznačná a její výklad nezpůsobuje v praxi podstatnější problémy. Mezi zajímavé otázky, na které jsem při psaní narazil, patří zejména otázka, zda je moţné ve stanovách omezit okruh osob – členů dozorčí rady, či skupin akcionářů, které jsou oprávněny navrhovat volbu nebo odvolání členů představenstva, a dále zda je moţné vázat odvolání členů představenstva jen na některé důvody, či zda je moţné sjednat ve smlouvě o výkonu funkce odškodnění člena představenstva pro případ odvolání z funkce. Na výkladové problémy jsem narazil rovněţ v otázce stanovení okamţiku, kdy mají nastat účinky odvolání člena představenstva a kdy zaniká funkce člena představenstva volbou nového člena. Vztah člena představenstva ke společnosti je zaloţen jeho jmenováním. Podmínky, za kterých bude ve společnosti působit, se zpravidla sjednávají v samostatné smlouvě o výkonu funkce. Právní úprava je v otázce obsahových náleţitostí této smlouvy překvapivě velice strohá a kvůli absenci konkrétní úpravy tak dochází k řadě praktických výkladových problémů. Za nejzávaţnější povaţuji nejasnosti ohledně povinnosti schválit takovou smlouvu valnou hromadou. V práci se dále věnuji problematickým otázkám obsahu smlouvy o výkonu funkce – jednak problematice odměňování členů představenstva, jeho limitaci zásadou dobrých mravů, poctivého obchodního styku a moţnosti odepření vyplacení odměny členům představenstva, jednak vymezení pracovní doby a sjednání dovolené členů představenstva. 147

Působnost členů představenstva je značně široký pojem, který tvoří základ veškerého působení člena představenstva ve společnosti. Zabýval jsem se otázkou, zda je účelné rozlišovat jeho dvě hlavní části, tedy obchodní vedení a jednatelské oprávnění, či zda se jedná toliko o teoretickou pomůcku pro pochopení tohoto pojmu. V dalším textu práce zabývajícím se působností jsem se přidrţel uvedeného rozdělení a podrobně jsem se věnoval těmto dvěma oblastem. Obchodní vedení se definuje jen těţko, byť se o to s větším či menším úspěchem pokouší řada autorů i soudy v rámci svých rozhodnutí. Pozornost jsem věnoval diskutované otázce, zda tento pojem má povahu objektivní a neměnnou, či zda je nutno jej posuzovat vţdy s přihlédnutím ke konkrétní situaci a způsobu řízení společnosti. Nejednotnost panuje rovněţ ohledně názoru na moţnost delegace obchodního vedení. Zkoumal jsem jednak delegaci horizontální

(především

se

zaměřením

na

moţnost

rezortní

specializace

členů

představenstva), jednak delegaci vertikální (především delegaci na vedoucí zaměstnance společnosti). Delegace obchodního vedení je zásadně moţná a často i potřebná, dle nastaveného modelu řízení společnosti však mohou nastat různé důsledky ve sféře odpovědnosti za škodu v důsledku porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Rakouská právní věda dospěla v otázce obchodního vedení a jeho delegace k obdobným výsledkům, tato nauka je však propracovanější a autoři zastávají jednotnější názory. Důraz se klade především na tzv. vnitřní řád, dokument vydávaný dozorčí radou, který stanoví organizační strukturu a rozdělení kompetencí v rámci představenstva. Zajímavá je rovněţ povinnost představenstva k „sebeorganizaci“ v případě absence určení organizace představenstva jiným orgánem. Vymezeny jsou rovněţ práva v rámci obchodního vedení, které nelze delegovat. U horizontální delegace se klade důraz na formalitu tohoto aktu, pouze faktické rozdělení tak zpravidla nebude mít vliv na rozsah odpovědnosti členů představenstva. Upozorňuje se na kontrolní povinnosti členů představenstva a jejich rozsah. Jednatelské oprávnění členů představenstva představuje druhou podstatnou část pojmu „působnost“. Česká nauka, na rozdíl od nauky rakouské, vychází z myšlenky, ţe jednání statutárního orgánu právnické osoby je povaţováno za jednání této osoby jako takové. Nejedná se o její zastoupení, jak je tomu dle nové, dosud neúčinné úpravy občanského zákoníku. V českém právu, stejně jako v právu rakouském, se neuplatní doktrína ultra vires, překročení jednatelského oprávnění je z povahy věci vyloučeno, neboť je navenek neomezené a neomezitelné. Jednatelské oprávnění můţe být omezeno vnitřně, důsledkem nerespektování není neplatnost úkonu, ale pouze případná odpovědnost takto jednajícího člena představenstva. Rakouská teorie však rozlišuje tzv. koluzivní jednání, které k neplatnosti 148

úkonu vede. Určité omezení můţe představovat stanovení způsobu jednání statutárního orgánu. Není-li stanoveno jinak, jedná kaţdý člen představenstva samostatně (na rozdíl od Rakouska, kde primárně jednají všichni členové představenstva společně). Na rozdíl od rakouské úpravy také nelze sjednat takový způsob jednání, kdy člen představenstva jedná za společnost společně s prokuristou, rovněţ tak nemohou společně jednající členové představenstva udělit plnou moc jen jednomu z nich. Úprava nového občanského zákoníku však moţnost jednání člena představenstva společně s prokuristou vrací. Samostatné téma v rámci této práce představuje problematika souběhu výkonu funkce člena představenstva s pracovněprávním vztahem k téţe společnosti. Nejprve jsem se zabýval otázkou platnosti pracovního poměru uzavřeného v takovém souběhu. Po analýze relevantní judikatury jsem dospěl k závěru, ţe takový pracovní poměr bude zásadně platný, podmínkou však je, aby (zjednodušeně) náplní pracovněprávního vztahu nebyl výkon činnosti statutárního orgánu. Obsah takového pracovněprávního vztahu se můţe týkat jen činností od práce člena představenstva odlišných. Po 1. 1. 2012 vstoupila v účinnost nová úprava obchodního zákoníku, která dosavadní judikatorní vývoj popírá a umoţňuje souběh s pracovněprávním vztahem bez dalšího prostřednictvím institutu pověření obchodním vedením. Druhou zásadní otázku představuje jednatelské oprávnění osoby, která je současně členem statutárního orgánu a

zaměstnancem společnosti. Zatímco jednání člena

představenstva můţe být omezeno tím, ţe můţe jednat za společnost např. pouze s dalším členem představenstva (sankcí pro nedodrţení je neplatnost), zaměstnanec společnosti můţe společnost zavazovat samostatně, a to v rozsahu úkonů, k nimţ obvykle dochází při činnosti při provozování podniku, kterou byl pověřen – tedy např. v případě pozice generálního ředitele téměř neomezeně. Pokud člen představenstva, který byl oprávněn jednat jen společně s dalším členem, podepsal smlouvu coby např. finanční nebo generální ředitel sám, dovozoval Nejvyšší soud, ţe takový úkon byl učiněn platně a společnost zavazuje, neboť k tomu byl oprávněn z titulu své pracovní funkce. Judikatura byla ustálena a praxe ji respektovala. V roce 2008 však Nejvyšší soud vydal nečekané průlomové rozhodnutí, které změnilo dosud zastávaný názor o 180 stupňů – ve shora uvedeném modelovém případě soud nově posuzuje uzavření smlouvy jako neplatný úkon, neboť opačný závěr by vedl zejména k legalizaci obcházení vůle valné hromady a sníţení odpovědnosti jednající osoby. Důsledkem tohoto rozhodnutí se staly mnohé důleţité smlouvy doslova ze dne na den ex tunc neplatnými.

149

Poslední část práce se věnuje odpovědnosti členů představenstva za škodu způsobenou společnosti porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Postupoval jsem systematicky podle odpovědnostních znaků teorie práva. Současná právní úprava odpovědnosti je postavena na objektivním měřítku a zavinění se nezkoumá, někteří autoři dovozují subjektivní nedbalostní prvek z dikce moţnosti liberace. Naproti tomu rakouské právo vychází ze subjektivního pojetí, které v praxi slouţí jako jeden z interpretačních nástrojů rozsahu povinnosti předepsané péče. Dle nového občanského zákoníku bude odpovědnost rovněţ subjektivní, odpovědnost ve formě nedbalosti bude v řadě případů presumovaná. Zajímavé je srovnání okamţiku vzniku škody: zatím co v českém právu platí, ţe škoda vzniká aţ okamţikem uhrazení pohledávky věřitele, v rakouském právu vznikne škoda společnosti jiţ vznikem takové pohledávky, rozhodná není ani její splatnost. Příčinná souvislost je v obou zemích v zásadě stejným prvkem. Rakouská právní teorie ji však rozebírá důsledněji a rozlišuje i některé speciální případy – kauzalitu kumulativní, předběţnou a alternativní. Za povšimnutí stojí rovněţ prvek proporcionality (tzv. Adäquanz), který v českém právu nahrazuje poţadavek předvídatelnosti škody. Co se týče prvku protiprávnosti jednání, zabýval jsem se především porušením obecné povinnosti členů představenstva jednat s péčí řádného hospodáře. Tento záměrně vágní pojem je velice diskutovaný nejen v českém právním prostředí, ale i v Rakousku či Německu. Sjednocujícím prvkem je myšlenka, ţe tento pojem je vţdy třeba vykládat v závislosti na konkrétním skutkovém stavu. Bouřlivá je diskuze nad tím, zda je nutno brát v úvahu rovněţ osobnost člena představenstva (pojetí subjektivní x objektivní x subjektivizované). S povinností péče souvisí také tzv. povinnost loajality. Zatímco dříve se vedly diskuze, zda povinnost loajality je součástí či doplňkem povinnosti péče, nový občanský zákoník tuto povinnost vymezuje samostatně a váţe na ni i podmínku uplatnění tzv. pravidla podnikatelského úsudku, institutu, který je v českém právním prostředí novinkou. Zatímco Rakousko pravidlo podnikatelského úsudku aplikovalo na základě judikatorní praxe, v Německu bylo toto pravidlo uzákoněno, byť ve značně modifikované podobě oproti úpravě americké, kde vzniklo. Právě německá úprava byla inspirací pro české zákonodárce. Moţnosti limitace odpovědnosti členů představenstva nejsou příliš široké. Vzdání se nároku na náhradu škody, ani uzavření dohody o narovnání nejsou dle většinového názoru přípustné, na rozdíl od úpravy rakouské, která je v tomto ohledu benevolentnější. Členové představenstva se však mohou odpovědnosti zprostit na základě liberace, tedy v případě, ţe jim ve splnění jejich povinnosti bránila okolnost vylučující odpovědnost. V Rakousku je pak 150

především diskutována otázka odpovědnosti za jednání na základě usnesení valné hromady a jeho formálním náleţitostem. Nároky na náhradu škody se promlčují v obecné subjektivní lhůtě vázané na vědomí o vzniklé škodě, ledaţe uplyne dříve lhůta objektivní. Zatímco v současné české úpravě je promlčecí lhůta čtyřletá, rakouská úprava operuje s lhůtou pětiletou; nový občanský zákoník pak stanoví obecnou promlčecí lhůtu v délce tří let. V době odevzdání této práce končí jedna velká kapitola českého soukromého práva. Bude jistě zajímavé dále sledovat, co přinese úprava nová, jak se k ní postaví veřejnost, odborníci a soudy, a jaké bude mít důsledky pro praxi.

151

7. Resumé Diese Berufsdoktorarbeit behandelt die Stellung der Vorstandsmitglieder bei Aktiengesellschaften. Sie widmet sich gängigen Aktiengesellschaften; börsennotierte Aktiengesellschaften und spezifische Aktiengesellschaften, die sich nach besonderen Vorschriften richten (z.B. Banken, Anlagefonds usw.), bleiben außen vor, obwohl viele der in dieser Arbeit enthaltenen Schlussfolgerungen (mit gewissen Modifikationen) auch auf diese Rechtsträger übertragen werden können. Das Ziel dieser Arbeit ist die Beschreibung und Analyse der Stellung der Vorstandsmitglieder in der Aktiengesellschaft und die Identifizierung möglicher Anwendungsprobleme der rechtlichen Ausgestaltung. Die Arbeit gliedert sich in vier große Themenkomplexe. Zuerst widmet sich die Arbeit der Beziehung der Vorstandsmitglieder zu der Gesellschaft (die Entstehung, die Beendigung und das Bestehen des Amts), danach dem Wirkungsbereich der Vorstandsmitglieder, in dessen Rahmen die Geschäftsführung und die Handlungsbefugnis erforscht werden. Nachfolgend beschäftigt sich die Arbeit mit der Problematik der Ausübung des Amts eines Vorstandsmitglieds parallel zu einem Arbeitsverhältnis zu derselben Gesellschaft. Die Arbeit schließt mit einem Kapitel zur Haftung von Vorstandsmitgliedern. Die Regelung des Entstehens und der Beendigung des Amts eines Vorstandsmitglieds ist relativ eindeutig und ihre Interpretation bringt in der Praxis keine wesentlichen Probleme mit sich. Zu den interessanten Fragen, denen sich die Arbeit widmet, gehört vor allem die Frage, ob es möglich ist, in der Satzung den Kreis der Personen zu beschränken, die berechtigt sind, die Bestellung oder die Abberufung der Vorstandsmitglieder vorzuschlagen, und, ob es möglich ist, die Abberufung nur auf gewisse Gründe zu beschränken, oder in dem Vorstandsdienstvertrag eine Entschädigung des Vorstandsmitglieds für den Fall zu bestimmen, dass er abberufen wird. Schwer zu interpretieren ist auch die Frage der Feststellung, in welchem Zeitpunkt die Abberufung eines Vorstandsmitglieds wirksam ist, und in welchem Zeitpunkt das Amt eines Vorstandmitglieds endet, wenn ein neues Vorstandsmitglied bestellt wird. Die Beziehung des Vorstandsmitglieds zu der Gesellschaft wird durch seine Bestellung begründet. Die Bedingungen, unter denen er in der Gesellschaft tätig wird, werden regelmäßig in einem eigenständigen Dienstvertrag geregelt. Überraschendweise fällt die gesetzliche Regelung dieses Vertragstyps sehr kurz aus und wegen des Fehlens einer ausführlichen Regelung kommt es zu einer Reihe von Auslegungsproblemen. Zu den 152

wesentlichsten gehört die Pflicht, diesen Vertrag durch die Hauptversammlung genehmigen zu lassen. Die Arbeit widmet sich weiter den problematischen Fragen bezüglich des Inhaltes der Dienstverträge – einerseits der Problematik der Vergütung der Vorstandsmitglieder, deren Beschränkung durch den Grundsatz der guten Sitten und des redlichen Geschäftsverkehrs, weiter der Möglichkeit der Ablehnung der Auszahlung der Vergütung, andererseits der Bestimmung der Arbeitszeit und des Urlaubs von Vorstandsmitgliedern. Der Wirkungsbereich der Vorstandsmitglieder ist ein beträchtlich weiter Begriff, der sämtliche Tätigkeiten des Vorstandsmitglieds in der Gesellschaft umfasst. Die Arbeit setzt sich damit auseinander, ob es nützlich ist, seine zwei Hauptelemente zu unterscheiden, d.h. die Geschäftsführung und die Handlungsbefugnis, oder ob es sich nur um einen theoretischen Behelf handelt, der nur zum Verständnis der Problematik hilft. Die Arbeit geht von dieser Gliederung aus und widmet sich ausführlich diesen zwei Bereichen. Die Geschäftsführung ist nur schwer zu definieren, obwohl es mit unterschiedlichem Erfolg von einer ganzen Reihe von Autoren und Gerichten im Rahmen ihrer Entscheidungen versucht wird. Die Arbeit untersucht die diskutierte Frage, ob dieser Begriff eher objektiv und unabänderlich ist, oder ob er viel mehr immer unter Berücksichtigung der konkreten Situation und der Art und Weise der Gesellschaftsführung zu beurteilen ist. Die Meinungen unterscheiden sich auch bezüglich der Möglichkeit der Delegierung der Geschäftsführung. In deren Rahmen wird einerseits die horizontale Delegierung (vor allem mit der Möglichkeit der Ressortverteilung der Vorstandsmitglieder), andererseits die vertikale Delegierung (vor allem die Delegierung auf die leitende Angestellte) geprüft. Die Delegierung ist grundsätzlich möglich und oftmals notwendig, je nach Führungsmodell der Gesellschaft können jedoch unterschiedliche Folgen eintreten, vor allem in dem Bereich der Schadenshaftung für die Verletzung der Pflicht, mit der Sorgfalt eines ordentlichen Kaufmanns zu handeln. Die österreichische Rechtswissenschaft ist in der Frage der Geschäftsführung und ihrer Delegierung zu ähnlichen Ergebnissen gekommen, diese Lehre ist jedoch viel komplexer und die Autoren vertreten einheitlichere Meinungen. Es wird vor allem die Wichtigkeit der Vorstandsordnung betont, ein Dokument, der von dem Aufsichtsrat erlassen wird, der die organisatorische Struktur und die Kompetenzaufteilung im Rahmen des Vorstands bestimmt. Interessant ist auch die Pflicht zur sog. „Selbstorganisation“, wenn eine etwaige Bestimmung der Organisation des Vorstands durch ein anderes Organ der Gesellschaft fehlt. Das Gesetz bestimmt auch die Rechte im Rahmen der Geschäftsführung, die nicht delegiert werden können. Bei der horizontalen Delegierung wird die Formalität dieser Handlung betont; eine

153

nur faktische Aufteilung wird gewöhnlich keinen Einfluss auf den Umfang der Schadenshaftung haben. Die Handlungsbefugnis der Vorstandsmitglieder stellt den zweiten wesentlichen Teil des Begriffes „Wirkungsbereich“ dar. Die tschechische Lehre, im Unterschied zu der österreichischen, geht von dem Gedanken aus, dass die Handlung des Statutarorgans einer juristischen Person als eigene Handlung dieser Person zu verstehen ist. Es handelt sich nicht um gesetzliche Vertretung, was der Fall gem. der neuen, bisher nicht in Kraft getretenen Regelung des Bürgerlichen Gesetzbuches sein wird. Sowohl in dem tschechischen, als auch in dem österreichischen Recht gilt nicht die ultra-vires-Lehre, die Überschreitung der Handlungsbefugnis ist ausgeschlossen, da diese Befugnis nach außen unbeschränkt und unbeschränkbar ist. Die Handlungsbefugnis kann im Innenverhältnis beschränkt werden, die Folge einer etwaigen Verletzung dieser Beschränkung ist nicht die Unwirksamkeit einer solchen Handlung, sondern die etwaige Haftung des handelnden Vorstandsmitgliedes. Die österreichische Theorie unterscheidet jedoch auch die sog. Kollusionshandlung, die zur Unwirksamkeit der Handlung führt. Eine gewisse Beschränkung der Handlungsbefugnis kann die Festlegung der Handlungsweise des Statutarorgans darstellen. Wenn nichts anderes bestimmt ist, handelt jedes Vorstandsmitglied allein (im Unterschied zu Österreich, wo alle Vorstandsmitglieder primär gemeinsam handeln müssen). Im Unterschied zu Österreich ist es in Tschechien nicht möglich, eine solche Handlungsweise zu bestimmen, bei der das Vorstandsmitglied zusammen mit einem Prokuristen im Namen der Gesellschaft handelt; gleicherweise können zwei zusammen handelnde Vorstandsmitglieder keine Vollmacht nur einem von ihnen erteilen. Die Regelung des neuen Bürgerlichen Gesetzbuches kehrt jedoch zu der Möglichkeit des gemeinsamen Handelns von Prokuristen und Vorstandsmitgliedern zurück. Ein selbstständiges Thema im Rahmen dieser Arbeit stellt die Problematik der Ausübung des Amts eines Vorstandsmitglieds parallel zu einem Arbeitsverhältnis zu derselben Gesellschaft dar. Die Arbeit beschäftigt sich zuerst mit der Frage der Wirksamkeit eines Arbeitsverhältnisses, das parallel zum Amt des Vorstandsmitgliedes eingegangen wird. Aus der Analyse der relevanten Rechtsprechung folgt, dass ein solches Arbeitsverhältnis grundsätzlich wirksam sein sollte, und zwar unter der Bedingung, dass (vereinfacht) das Arbeitsverhältnis eine andere Tätigkeit zum Inhalt hat als die Tätigkeit eines Vorstandsmitglieds. Der Aufgabenbereich gemäß Arbeitsvertrag darf nur solche Tätigkeiten betreffen, die sich von der Arbeit des Vorstandsmitgliedes unterscheiden. Am 1. 1. 2012 ist eine neue Regelung in Kraft getreten, die die bisher entwickelte Rechtsprechung negiert und 154

die Ausübung des Amts eines Vorstandsmitglieds parallel zu einem Arbeitsverhältnis zu derselben Gesellschaft ohne weiteres ermöglicht, und zwar durch das Rechtsinstitut der Beauftragung mit der Geschäftsführung. Die zweite wesentliche Frage im Rahmen dieses Themas stellt die Handlungsbefugnis der Person dar, die gleichzeitig Vorstandsmitglied und Arbeitnehmer bei derselben Gesellschaft ist. Während die Handlung des Vorstandsmitgliedes dadurch beschränkt werden kann, dass es nur z.B. zusammen mit einem anderen Vorstandsmitglied handeln darf (die Sanktion für Verletzung dieses Gebotes ist die Unwirksamkeit solcher Handlungen), ein Arbeitnehmer der Gesellschaft darf die Gesellschaft allein vertreten, und zwar im Umfang der Rechtsgeschäfte, zu denen es bei der Tätigkeit im Betrieb des Unternehmen kommt, mit der er beauftragt wurde – also z.B. ein Generaldirektor handelt fast unbeschränkt. Früher galt, dass ein Vorstandsmitglied, der zwar nur mit einem anderen Vorstandsmitglied handeln darf, der aber einen Vertrag allein als Finanz- oder Generaldirektor unterfertigt, wirksam handelte. Diese Meinung, die von Gerichten und Praxis jahrelang respektiert wurde, ist jedoch durch das Tschechische Oberste Gerichtshof im Jahre 2008 geändert worden, und zwar um 180 Grad. Die oben angeführte Handlung ist neuerlich also als ein unwirksames Rechtsgeschäft wegen der Umgehung der Entscheidungskompetenz der Hauptversammlung anzusehen. In Folge dieser Entscheidung sind viele wichtige Verträge wörtlich von einem Tag zum anderen ex tunc unwirksam geworden. Der letzte Teil der Arbeit widmet sich der Haftung der Vorstandsmitglieder für den Schaden, der durch die Verletzung der Pflicht entsteht, das Amt mit der Sorgfalt eines ordentlichen

Kaufmanns

auszuüben.

Dieses

Thema

ist

systematisch

gemäß

den

Haftungsmerkmalen nach der Rechtstheorie strukturiert. Die derzeitige Regelung besteht in einem objektiven Maßstab, die Verursachung wird also nicht geprüft, obwohl einige Autoren aus dem Wortlaut der Regelung eines möglichen Haftungsausschlusses ein subjektives Element in Form der Fahrlässigkeit ableiten. Das österreichische Recht dagegen geht von der subjektiven Konzeption aus, die in der Praxis als ein Interpretationsmittel für den Umfang der Plicht der entsprechenden Sorgfalt funktioniert. Gemäß dem neuen Bürgerlichen Gesetzbuch wird die Haftung subjektiv sein, die Verursachung in der Form von Fahrlässigkeit wird in vielen Fällen vermutet. Interessant ist auch der Vergleich der Zeitpunkte des Entstehen des Schadens: während im tschechischen Recht gilt, dass der Schaden erst durch die Bezahlung der Forderung des Gläubigers entsteht, im österreichischen Recht entsteht der Schaden der Gesellschaft schon bei Entstehen der Forderung, ihre Fälligkeit ist dabei unmaßgeblich. 155

Der Kausalzusammenhang ist in beiden Ländern grundsätzlich gleich. Die österreichische Rechtstheorie beschäftigt sich mit dem Zusammenhang jedoch tiefer und unterscheidet einige spezielle Fälle – die kumulative, vorläufige und alternative Kausalität. Von Interesse ist auch das Element der Proportionalität (sog. Adäquanz), der im Tschechischen Recht durch die Bedingung der Vorhersehbarkeit des Eintritts des Schadens ersetzt ist. Was die Widerrechtlichkeit einer Handlung angeht, beschäftigt sich die Arbeit vor allem mit der Verletzung der allgemeinen Pflicht der Vorstandsmitglieder, mit der Sorgfalt eines ordentlichen Kaufmannes zu handeln. Über diesen absichtlich uneindeutigen Begriff wird nicht nur in Tschechien, sondern auch in Österreich und Deutschland sehr viel diskutiert. Die Idee, die überall gilt, ist, dass dieser Begriff immer in Abhängigkeit von dem konkreten Sachverhalt zu interpretieren ist. Eine intensive Diskussion herrscht über die Frage, ob es nötig ist, auch die Persönlichkeit des Vorstandsmitgliedes zu berücksichtigen (die subjektive x objektive x subjektivierte Auffassung). Mit der Sorgfaltspflicht hängt auch die Treuepflicht zusammen. Während früher darüber diskutiert wurde, ob die Treuepflicht Bestandteil oder Ergänzung der Sorgfaltspflicht ist, bestimmt das neue Bürgerliche Gesetzbuch diese Pflicht selbständig und regelt sie auch als eine der Bedingungen für die Anwendung des sog. unternehmerischen Ermessens (Business Judgment Rule), jenes Rechtsinstitutes, das in die tschechische Rechtsordnung nunmehr eingeführt wird. Während in Österreich die Regel des unternehmerischen Ermessens durch die Rechtsprechung entwickelt wurde, in Deutschland diese Regel kodifiziert wurde, obwohl in einer gegenüber den Vereinigten Staaten wesentlich modifizierten Version. Gerade die deutsche Regelung war Vorbild für den tschechischen Gesetzgeber. Die Möglichkeiten der Beschränkung der Vorstandshaftung sind nicht groß. Weder der Verzicht auf Schadensersatzansprüche, noch der Abschluss einer Vergleichsvereinbarung sind nach herrschender Meinung zulässig, im Unterschied zu der österreichischen Regelung, die in dieser Hinsicht wohlwollender ist. Für Vorstandsmitglieder besteht jedoch die Möglichkeit eines Haftungsausschlusses, und zwar dann, wenn ihnen ein solcher Umstand an der Erfüllung ihrer Pflichten hinderte, der die Haftung ausschließt. In Österreich wird dann sehr über die Frage der Haftung für die Handlung diskutiert, die aufgrund eines Beschlusses der Hauptversammlung durchgeführt wurde, und über die formellen Anforderungen solcher Beschlüsse. Die Schadenersatzansprüche verjähren in der allgemeinen subjektiven Frist, die von der Kenntnis von dem Schaden abhängig ist, es sei denn, die objektive Frist läuft früher ab. 156

Während die gegenwärtige Verjährungsfrist im tschechischen Recht vier Jahre beträgt, besteht in Österreich eine Frist von fünf Jahren. Das neue Bürgerliche Gesetzbuch legt eine Verjährungsfrist von drei Jahren fest.

157

8. Seznam použitých pramenů Seznam české literatury BEJČEK, Josef, ELIÁŠ, Karel, RABAN, Přemysl a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 542 s. ISBN 9788074003370. BEJČEK, Josef, KOTÁSEK, Josef, POKORNÁ, Jarmila. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 2, s. 31–39. ISSN 1803–6554. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 17, s. 613–624. ISSN 1210–6410. BĚLINA, Miroslav a kol. Zákoník práce. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. 1084 s. ISBN 978-80-7179-607-7. ČERNÁ, Stanislava. Obchodní právo. Akciová společnost. 3. díl. Praha : ASPI, 2006. 360 s. ISBN 8073571641. ČERNÁ, Stanislava, ČECH, Petr. Kde jsou hranice obchodního vedení? Právní fórum. 2008, ročník 5, č. 11, s. 453–459. ISSN 1214–7966. ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 3, s. 4–16. ISSN 1210–4817. ČECH, Petr. Statutární orgán, zaměstnanec, nebo od kaţdého trochu? Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 2, s. 22–33. ISSN 1210–4817. ČECH, Petr. Zastoupení podnikatele osobami pověřenými při provozování podniku. Právní rádce. 2007, ročník 15, č. 10, s. 46–58. ISSN 1210–4817. DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha : POLYGON, 2002. 847 s. ISBN 8072730711. DĚDIČ, Jan a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha : POLYGON, 2002. 1747–3055 s. ISBN 8072730711. DĚDIČ, Jan, LASÁK, Jan O ochraně obchodní společnosti: věcná, časová a osobní souvislost s výkonem funkce. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 11, s. 316– 322. ISSN 1803–6554. DĚDIČ, Jan, ŠTENGLOVÁ, Ivana, ČECH, Petr, KŘÍŢ, Radim. Akciové společnosti. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. 672 s. ISBN 9788074004049. 158

DĚDIČ, Jan. Nejvyšší soud České republiky: Souběh výkonu funkce statutárního orgánu a zákonného zmocnění, ochrana dobré víry třetích osob. Poznámka. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 1, s. 28–29. ISSN 1803–6554. DVOŘÁK, Tomáš. Společnost s ručením omezeným. 3. vydání. Praha : ASPI, 2008. 428 s. ISBN 9788073573447. DVOŘÁK, Tomáš. Akciová společnost a Evropská společnost. 2. vydání. Praha : ASPI, 2009. 886 s. ISBN 9788073574307. ELIÁŠ, Karel, POKORNÁ, Jarmila, DVOŘÁK, Tomáš. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti a družstva. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 503 s. ISBN 9788074000485. ELIÁŠ, Karel. Variabilita ţivota a právnická schémata (K souběhu pracovního poměru s členstvím ve statutárním orgánu obchodní korporace). Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 10, s. 271–278. ISSN 1803–6554. ELIÁŠ, Karel. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník. 1999, ročník 138, č. 4, s. 298–333. ISSN 0231–6625. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 433 s. ISBN 8021027932. HAVEL, Bohumil. Předpokládané změny obchodního práva při rekodifikaci práva soukromého aneb nad návrhem obchodního zákona. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 1, s. 1–10. ISSN 1803–6554. HAVEL, Bohumil. Quo vadis obchodní vedení. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 70–74. ISSN 1803–6554. HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, ročník 15, č. 11, s. 413–416. ISSN 1210–6410. HÁMORSKÁ, Andrea. Povinnost členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 9, s. 250–256. ISSN 1803–6554. JOSKOVÁ, Lucie. Je moţný souběh funkce v SRN? Právní rozhledy. 2011, ročník 19, č. 9, s. 321–324. ISSN 1210–6410. KLIKAR, Alena. Souběh mandátní a pracovní smlouvy u statutárních orgánů nebo jejich členů. epravo.cz [online]. epravo.cz, a.s., 2012 [cit. 18. 12. 2012]. ISSN 1213189X. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/soubeh-mandatni-a-pracovnismlouvy-u-statutarnich-organu-nebo-jejich-clenu-81053.html 159

KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995. 247 s. ISBN 8071790281. KNAPPOVÁ, Marta. Povinnost a odpovědnost v občanském právu. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2003. 319 s. ISBN 8086432556. KOŢIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 4, s. 108–113. ISSN 1803–6554. LASÁK, Jan. Ve jménu korporace: derivativní ţaloby vůči členům statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2010, ročník 2, č. 3, s. 74–81. ISSN 1803–6554. LASÁK, Jan. Tahle země není pro slabý: vstupní hypotézy minimálního vyuţití derivativních ţalob. Obchodněprávní revue. 2011, ročník 3, č. 3, s. 77–80, ISSN 1803–6554. LITVAN, Martin. K některým aspektům odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a smlouvy o výkonu funkce. Právní rádce. 2010, ročník 18, č. 7, s. 23–30. ISSN 1210–4817. PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, ročník 4, č. 5, s. 142–148. ISSN 1803–6554. POHL, Tomáš. Odpovědnost statutárního orgánu obchodní společnosti za škodu. Bulletin advokacie. 2006, č. 6, s. 15–19. ISSN 1210–6348. POKORNÁ, Jarmila. Právní úprava obchodních společností v evropském a českém právu. Brno : Masarykova univerzita, 2010. 360 s. ISBN 9788021051904. POKORNÁ, Jarmila. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti. In:ČERNÁ, Stanislava. Pocta Stanislavu Plívovi k 75. narozeninám: aktuální otázky soukromého práva na počátku nového tisíciletí. 1. Vydání. Praha: ASPI, 2008. 370 s. ISBN 9788073573706. POKORNÁ, Jarmila. Ochrana nepodnikatele a členové orgánů obchodních společností. Právní fórum. 2009, ročník 6, č. 3, s. 112–117. ISSN 1214–7966. POKORNÁ, Jarmila. Zánik funkce člena představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2003, ročník 12, č. 1, s. 2–10. ISSN 1210-8278. POKORNÁ, Jarmila, KOVAŘÍK, Zdeněk, ČÁP, Zdeněk a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. 1079 s. ISBN: 9788073574918. 160

RADA, Ivan. Souběh znovu a jinak. Právní rádce. 2009, ročník 17, č. 6, s. 4–15. ISSN 1210–4817. RADA, Ivan. Odpovědnost funkcionářů společnosti. Právní rádce. 2008, ročník 16, č. 2, s. 4–15. ISSN 1210–4817. ŘEHÁČEK, Oldřich. Představenstvo akciové společnosti a postavení jeho členů. Praha : C. H. Beck, 2010. 184 s. ISBN 9788074003462. ŘEHÁČEK, Oldřich. Jednání členů představenstva akciové společnosti a obchodní vedení akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2008, č. 5, s. 22–27. ISSN 1210–6348. ŘEHÁČEK, Oldřich. Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie. 2007, č. 5, s. 28–31. ISSN 1210–6348. ŘEHÁČEK, Oldřich. Postavení a odpovědnost členů představenstva akciové společnosti. Obchodní právo. 2008, ročník 17, č. 1, s. 2–16. ISSN 1210–8278. ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. 1447 s. ISBN 9788074003547. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Ještě několik poznámek k zákonnému zastoupení obchodní společnosti či druţstva členem statutárního orgánu. Obchodněprávní revue. 2009, ročník 1, č. 4, s. 102–107. ISSN 1803–6554. ZÁDĚRA, Filip. Některé aspekty právní úpravy vztahu statutárního orgánu k obchodní společnosti a smlouva o výkonu funkce. Právní rádce. 2011, ročník 19, č. 8, s. 17–21. ISSN 1210–4817. ZÁDĚRA, Filip. Zástupci obchodní společnosti, povaha jejich vztahu ke statutárnímu orgánu a souběh jednání. Obchodní právo. 2012, ročník 21, č. 2, s. 53–65. ISSN 12108278. Seznam zahraniční literatury DITTRICH, Robert, TADES, Helmuth. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch – Kommentar. 22. vydání. Wien : Manz, 2007. 1278 s. ISBN 3-214-02272-5. DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALSS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2012. 1927 s. ISBN 978-3-7073-1512-7. DORALT, Peter, NOWOTNY, Christian, KALLS, Susanne. Kommentar zum Aktiengesetz. Band I. Wien : Linde, 2003. 2972 s. ISBN 978-3-7073-0252-3.

161

DUURSMA,

Dieter,

DUURSMA-KEPPLINGER,

Henriette-Christine,

ROTH,

Marianne. Handbuch zum Gesellschaftsrecht. Wien : LexisNexis-Verl. ARD Orac, 2007. 1496 s. ISBN 978-3-7007-3745-2. ECKERT, Georg, LINDER, Florian. Verjährung von Ersatzansprüchen gegen Vorstandsmitglieder. Ecolex. 2005, ročník 16, číslo 3. S. 449–450. ISSN 1022– 9418. FELTL,

CHristian.

Ressortverteilung

und

Überwachungspflichten

zwischen

Vorstandsmitgliedern. Aufsichtsrat aktuell. 2010, ročník 6, číslo 2, s. 10. ISSN 1813– 6923. FEYL, Peter. Gedanken zur Business Judgment Rule. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 89–90. ISSN 0250– 6440. GOETTE, Wulf, HABERSACK, Mathias. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz: AktG, Band 2. München : C.H.Beck, 2008. 1464 s. ISBN 978-3-406-55452-0. HAUSMANINGER,

Christian.,

KLETTER,

Mark,

BURGER,

Ernst.

Der

österreichische Corporate Governance Kodex : Kurzkommentar. Wien : Manz, 2003. 384 s. ISBN 3-214-08075-X. HOPT, Klaus J. et al. Aktiengesetz – Großkommentar. Band 3 §§ 76-94. 4. Vydání. Berlin : De Gruyter, 2009. 1038 s. ISBN 978-3-11-184537-1. KALSS, Susanne, NOWOTNY, Christian, SCHAUER, Martin. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien : Manz, 2008. 1401 s. ISBN 978-3-214-15246-8. KALSS, Susanne. Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Wien : Linde, 2005. 960 s. ISBN 3-7073-0758-1. KOZIOL, Helmut, WELSER, Rudolf. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Wien : Manz, 2006. 615 s. ISBN 3-214-14708-0. KREJCI, Heinz. Gesellschaftsrecht. 1. Allgemeiner Teil und Personengesellschaften. Wien : Manz, 2005. 483 s. ISBN 3-214-09009-7. KUNZ, Peter. Würde die Übernahme des § 93 Abs 1 dAktG in das österreichische Aktienrecht zu mehr Rechtsicherheit in Bezug auf nützliche Gesetzverletzungen führen? Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 91–92. ISSN 0250–6440. LUTTER, Marcus. Die Business Judgment Rule in Deutschland und Österreich, Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 79–88. ISSN 0250–6440. 162

PRÄNDL, Felix, GEPPERT, Stefan, GÖTH, Philip. Corporate Governance Kodex. Praxishandbuch. 1. vydání. Wien : Manz, 2003. 242 s. ISBN 3-214-10872-7. RATKA, Thomas, RAUTER, Roman Alexander. Handbuch Geschäftsführerhaftung mit Vorstandshaftung. Wien : Facultas.WUV, 2011. 659 s. ISBN 978-3-7089-0705-5. RIEDER, Bernhard, HUEMER, Daniela. Gesellschaftsrecht. Wien : Facultas.WUV, 2009. 415 s. ISBN 978-3-7089-0210-4. RUNGGALDIER, Ulrich, SCHIMA, Georg. Manager Dienstverträge. Der Leitfaden für Österreichs Führungskräfte. 3. vydání. Wien : Manz, 2006. 300 s. ISBN 978-3214-08321-2. SCHIMA, Georg. Business Judgment Rule und Verankerung im österreichischen Recht. Der Gesellschafter, Zeitschrift für Gesellschafts- und Unternehmensrecht. 2007, ročník 36, s. 93–98. ISSN 0250–6440. STRASSER, Rudolf. Kommentar zum Aktiengesetz. 2. §§ 70 - 144 AktG. 4. vydání. Wien : MANZ, 2001. 444 s. ISBN 3-214-04047-2. STRASSER, Rudolf, JABORNEGG, Peter. Kommentar zum Aktiengesetz. 5. vydání. Wien : Manz, 2010. 2202 s. ISBN 978-3-214-08329-8. THÜMMEL, Roderich. Persönliche Haftung von Managern und Aufsichtsräten. 4. vydání. Stuttgart : Richard Boorberg Verlag, 2008. 310 s. ISBN 978-3-415-04011-3. Seznam české judikatury Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3718/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2012]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 7 Cmo 672/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 11. 2012]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 968/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 11. 2012]. 163

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 756/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. Rozsudek Krajského soudu v Ostravěze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 15 Co 162/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9.2007, sp. zn. 32 Cdo 150/2007. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 11. 2012]. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČRze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2049/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 29. 11. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 3. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 24/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.2007, sp.zn. 29 Odo 1108/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 12. 2012]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČRze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012].

164

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČRze dne 12. 6. 2001, sp. zn. 29 Cdo 695/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 301/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 12. 2012]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 7 Cmo 55/99. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 19. 12. 2012]. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 1. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009. In:ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČRze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2007, sp. zn32 Odo 1352/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1161/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 23. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 958/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 1. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013].

165

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 594/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1732/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1096/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 01. 06. 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 02. 2013] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1455/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 26. 2. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/1970. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4. 3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 4.3. 2013]. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 20.3. 2013]. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1143/2005. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 3. 2013]. Seznam rakouské judikatury Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 5. 2. 1985, sp. zn. 4 Ob 5/85. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 1. 1978, sp. zn. 3 Ob 536/77. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at

166

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 8 ObA 148/00y. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 4 Ob 2298/96m. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 4 Ob 2078/96h. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. 7 Ob 108/97. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 9 Ob 25/08d. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 12. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 31. 10. 1973, sp. zn. 1 Ob 179/73. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 10. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 5. 1980, sp. zn. 8 Ob 510/80. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 1 Ob 91/99k. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 Ob 12/05d. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 6. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 6. 1992, sp. zn. 1 Ob 15/92. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 3 Ob 288/02b. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 10. 1. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 167

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 1. 1969, sp. zn. 6 Ob 333/68. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 9 ObA 416/97k. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 1 Ob 2051/96s. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 18. 9. 1986, sp. zn. 13 Os 111/86. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 1 Ob 243/07b. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 4. 1998, sp. zn. 7 Ob 60/98v. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 8. 7. 1993, sp. zn. 6 Ob 583/93. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 15. 5. 1979, sp. zn. 5 Ob 586/79. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 3. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 3 Ob 34/97i. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 20. 2. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 2 Ob 262/02s. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 7. 1962, sp. zn. 5 Ob 153/62. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 8. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at 168

Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 3. 7. 1975, sp. zn. 2 Ob 356/74. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 14. 1. 2000, sp. zn. 1 Ob 228/99g. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 18. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 6 Ob 34/07d. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 25. 3. 2013]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at Seznam německé judikatury Rozsudek Německého nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1997, sp. zn. II ZR 175/95.

[cit.

20.

3.

2013].

Dostupné

z

http://iwgr.htw-

berlin.de/index.php?option=com_content&task=view&id=81&Itemid=99999999. Rozsudek Spolkového pracovního soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 5 AZR 592/05. [cit. 4. 3. 2013]. Dostupný z http://openjur.de/u/171029.html. České právní předpisy Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012]. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 9. 11. 2012]. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 11. 2012]. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. 169

Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 13. 11. 2012]. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012]. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 12. 2012]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012] Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 12. 2012] Rakouské právní předpisy REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 98/1965 BGBl., o akciových společnostech, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 26. 10. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnu mmer=10002070 REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 461/1969 BGBl., o úpravě pracovní doby, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 11. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnu mmer=10008238 REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. 390/1976 BGBl., o sjednocení práva na dovolenou a zavedení pečovatelského příspěvku, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 22. 11. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnu mmer=10008376 REPUBLIKA RAKOUSKO. Spolkový zákon č. JGS Nr. 946/1811, obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů. In: Bundeskanzleramt : 170

Rechtsinformationssystem (RIS) [právní informační systém]. [cit. 16. 12. 2012]. Dostupné z http://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnu mmer=10001622

171