Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor Právo
Katedra trestního práva
Diplomová práce
Amnestie a její význam z pohledu trestního práva Michal Jílovec
akademický rok 2013/2014
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu docentu Fryštákovi za vstřícnost a vedení diplomové práce. Poděkování patří též všem respondentům, kteří byli ochotni účastnit se výzkumu v rámci praktické části práce. Dále děkuji své rodině a přítelkyni za pomoc a toleranci po celou dobu mého studia.
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Amnestie a její význam z pohledu trestního práva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
................................. Michal Jílovec, v. r.
2
Abstrakt Diplomová práce na téma Amnestie a její význam z pohledu trestního práva se zabývá celkovým pohledem na institut amnestie a otázkami s tím souvisejícími. Práce je systematicky rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. Teoretická část začíná obecnějšími výklady o amnestii, jejím pojmovým vymezením, druhy a právní úpravou. Neopomenut nezůstal institut milosti, s amnestií nemálo související. Následují příklady vybraných amnestií. Poslední z nich, vyhlášená V. Klausem 1. ledna 2013 je podrobena analýze co do svého obsahu, rozsahu, dopadů a z toho plynoucích závěrů. Navazuje praktická část práce, která vychází z části teoretické a nevyjasněné otázky předkládá respondentům s cílem znalosti názorů účastníků trestněprávní aplikační praxe a z toho vyvození relevantních závěrů.
Abstract Thesis Amnesty and its Meaning in Terms of Criminal Law deals with general view on the Institute of Amnesty and the related questions. Thesis is systematically divided into two parts: the theoretical and practical part. The theoretical part begins with general interpretations about Amnesty, its conceptual definiton, types and legislation. The Institute of Pardon, related to the Amnesty, does not stayed neglected. The following are examples of selected Amnesties. The last one, announced by V. Klaus on January 1, 2013 will undergone the analysis into its content, scope, impact and the ensuing conclusions. Followed by a practical part, which is based on the theoretical part, unresolved questions are presented to respondents with the aim of understanding participants opinions and experience to draw relevant conclusions. Klíčová slova Amnestie, abolice, agraciace, rehabilitace, milost, ústava, trestní řád, prezident republiky, orgány činné v trestním řízení
Keywords Amnesty, abolition, agratiation, rehabilitation, pardon, constitution, criminal procedure code, the president of the republic, authorities involved in criminal proceedings
3
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 7 I TEORETICKÁ ČÁST ........................................................................................................ 9 1 Obecné výklady k amnestii ................................................................................................ 9 1.1 Pojmové vymezení ...................................................................................................... 9 1.1.1 Abolice ............................................................................................................... 11 1.1.2 Agraciace ............................................................................................................ 12 1.1.3 Rehabilitace ........................................................................................................ 12 1.2 Současná právní úprava ............................................................................................. 13 1.2.1 Ústavněprávní rovina.......................................................................................... 13 1.2.2 Trestněprávní rovina ........................................................................................... 15 1.3 Institut milosti ............................................................................................................ 16 1.4 Delegace pravomoci na Ministerstvo spravedlnosti .................................................. 18 2 Konkrétní amnestie ........................................................................................................... 21 2.1 Amnestijní rozhodnutí V. Havla z 1. ledna 1990 ...................................................... 21 2.2 Amnestijní rozhodnutí V. Klause z 1. ledna 2013 ..................................................... 22 2.2.1 Obsah, rozsah a dopady ...................................................................................... 23 2.2.2 Odůvodnění ........................................................................................................ 25 2.2.3 Poznámky k čl. II novoroční amnestie ............................................................... 27 2.2.4 Odpovědnost a přezkoumatelnost amnestijního rozhodnutí............................... 28 2.3 Obecné argumenty pro a proti ................................................................................... 30 2.4 Právní koncept (ne)spravedlnosti amnestie ............................................................... 31 2.5 Amnestie v širších konsekvencích – ekonomická stránka věci, kapacity věznic a vztah k recidivě ................................................................................................................ 33 3 Závěry a shrnutí teoretické části ....................................................................................... 35 II PRAKTICKÁ ČÁST ....................................................................................................... 37 4 Praktická část práce a její cíl ............................................................................................ 37 4
4.1 Aplikovaná metoda .................................................................................................... 37 4.2 Formulace výzkumných otázek ................................................................................. 38 4.3 Sběr dat a statistika odpovědí .................................................................................... 39 5 Syntéza poznatků a závěr ................................................................................................. 57 6 Seznam použitých pramenů a literatury ........................................................................... 60 6.1 Tištěná odborná literatura .......................................................................................... 60 6.2 Tištěná periodika ....................................................................................................... 62 6.3 Elektronické prameny ................................................................................................ 62 6.4 Soudní rozhodnutí ..................................................................................................... 65 6.5 Seznam příloh ............................................................................................................ 66 7 Přílohy .............................................................................................................................. 67
5
Seznam zkratek EÚLP
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Listina
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
Novoroční amnestie
Není-li uvedeno jinak, je tímto míněna amnestie vyhlášená V. Klausem dne 1. ledna 2013
Pl. ÚS
Nálezy Ústavního soudu České republiky publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
Trestní řád
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
Trestní zákoník
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Ústava
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
6
Úvod V této diplomové práci se věnuji problematice amnestie. Nejen z celkového úhlu pohledu na obecné a teoretické úrovni, ale i v rámci praktických dopadů tohoto institutu do reálné právní praxe. Neopomenuty tedy nejsou vybrané příklady konkrétních vyhlášených amnestií. Z těchto bude jedna vybrána a podrobena bližšímu zkoumání a analýze. Práce je strukturou rozdělena na dvě stěžejní části a to teoretickou a praktickou. Přesto však takto ostrá distinkce není nutná, neboť praktická část systematicky navazuje na část teoretickou a koncepčně tvoří jeden celek. Teoretická část práce se nejprve zabývá pojmovým vymezením amnestie, jejími druhy a právní úpravou. Následuje podkapitola věnovaná milosti, protože tento institut s amnestií značně souvisí. A jelikož si teoretická část neklade za cíl pouhý objektivní popis práva, nemohou absentovat mnohdy kritické poznámky k probíraným otázkám. Ať už v rovině uživatelské či doktrinální. Jádro praktické části tvoří kvantitativní výzkum realizovaný formou elektronických dotazníků. V praktické části jsou tedy nastíněny vybrané otázky, které byly předloženy respondentům. Získané odpovědi a z nich plynoucí výsledky tvoří cíl praktické části práce. S ohledem na stanovený požadovaný rozsah této práce není ani nemůže být jejím cílem komplexní analýza institutu amnestie a souvisejících otázek. V textu práce tak například nenajdeme historický vývoj amnestie, přehled vyhlášených amnestií na území Československa a jejich rozbor, komparaci právních úprav se zahraničím, atd. Práce se spíše zabývá vybranými otázkami a zajímavými prvky a pasážemi z problematiky amnestie. Předpokládám, že v průběhu práce se budou vyskytovat otevřené otázky, na které se budu snažit nalézt nejvhodnější odpovědi. Ať formou začlenění otázky do výzkumu (praktické části práce), nebo v závěrečné části práce, shrnující zjištěné poznatky. Budou-li zjištěny nedostatky, pokusím se navrhnout změny, zejména tedy v patřičné právní úpravě. A jelikož si za osobní cíl kladu i praktickou využitelnost práce v praxi, nebudu nabízet ultimátní či nedosažitelná řešení, ale pokusím se vybrat řešení možná a vhodná. Amnestie je zajímavým právním institutem. Chtělo by se říci nikoliv neaktuálním, ale to není zcela přesné. Frekvence výskytu amnestie má charakter opakující se 7
parabolické křivky. Amnestie je totiž institutem užívaným při zvláštních příležitostech, kdy se oprávněná osoba (prezident republiky) rozhodne amnestii vyhlásit. To zpravidla bývá počátkem jeho volebního období, při významných výročích české historie, k dalším mimořádným příležitostem, atd. Milost je aktem poměrně odlišným, vyskytujícím se kontinuálně. Individuální žádosti o milost jsou žadateli podávány soustavně, bez ohledu na nějaké osobnostní, časové či jiné okolnosti. Udělení milosti pak s sebou obvykle nenese následky obdobné jako je tomu u vyhlášení amnestie. Základní rozdíl spočívá v tom, že milosti jsou akty individuální povahy určené konkrétním osobám. Tedy jejich reálné dopady jsou sice znatelné, ale pouze ve sféře soukromé, individuální. Naproti tomu amnestie je aktem hromadným, vyhlašovaným za účelem amnestování vybraných trestných činů či forem trestné činnosti (podle druhu a formulace textu amnestijního rozhodnutí), která má logicky celospolečenské dopady, neboť se netýká a nemůže týkat pouze individuálně určených osob, ale postihuje celé skupiny pachatelů vybrané trestné činnosti. S tím samozřejmě souvisí míra kritiky, jež se na oba instituty váže. Zatímco u milostí je míra kritiky téměř nulová, u amnestie je tomu přesně naopak. Po vyhlášení amnestie dochází k zásahu do práv a povinností (zpravidla) velkého počtu osob. Tím nemám na mysli jednotky či desítky, ale tisíce a desetitisíce osob. Je tedy logické, že jistá míra kritiky je u každé vyhlášené amnestie nevyhnutelná. Jak je to nejen s opravnými prostředky a soudní kontrolou rozhodnutí o amnestii se dozvíme v textu práce.
8
I TEORETICKÁ ČÁST 1 Obecné výklady k amnestii 1.1 Pojmové vymezení Na amnestii jako pojem lze nahlížet z několika hledisek. Ač nejsou tato navzájem vzdálená, výklad pojmu samotného je poměrně odlišný. Z historie bychom se k pojmu amnestie moc přesného nedozvěděli, neboť historické hledisko institut amnestie jako takový neznalo. Amnestie byla subsumována pod pojem milost, která byla v historickém období, zejména však z hlediska ústavněprávního, chápána šířeji a byl jí kladen jiný význam než dnes. Zásadní odlišnost historického a současného nazírání a také úpravy těchto institutů spočívá v chápání institutu milosti a amnestie coby individuálního versus kolektivního aktu.1 Ani ze současného novodobého hlediska však není situace jednoznačná. Přesto, že se jedná o „pouhé“ terminologické vymezení, tak jednotlivá odvětví resp. hlediska nejsou ve svých závěrech identická, byť jistá míra podobnosti či shody nemůže z logiky věci absentovat. Novodobými pohledy definujícími amnestii jsou např. hledisko laické, obecně výkladové, trestněprávní či ústavněprávní. Každé, řeklo by se, nabízí vlastní definici. Není tomu tak. Laické hledisko je nám vlastní a známé a každý dokáže ihned říct, „že se jedná o nějaký odpustek či prominutí, popř. oprávnění prezidenta“. Tudíž platí, že z laického hlediska je definice možná a existuje, byť tato nemusí být uznávaná či všeobecně závazná. V hledisku trestněprávním nedochází k exaktnímu vysvětlení pojmu amnestie, nýbrž k její konkrétní aplikaci, kdy trestní řád ve svých ustanoveních s amnestií přímo pracuje. Nelze přehlédnout definice dané komentáři k trestnímu řádu, kde je však situace stejná. Nejinak je tomu i v ústavněprávním hledisku, kdy jak Ústava, tak různé komentáře s amnestií přímo pracují, vysvětlují podmínky aplikovatelnosti, atd. Terminologické vymezení i zde absentuje. Nemohu však souhlasit s Klímou, který pojem milosti vykládá v širším slova smyslu a tvrdí, že pojem milosti zahrnuje i právo prezidenta udělovat amnestii podle čl. 63 písm. j) Ústavy.2 Tak předně: amnestie se neuděluje, leč vyhlašuje a za druhé – uvedené pojmové vymezení spíše odpovídá historickému hledisku, kdy amnestie byla
1
Pavlíček, V. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: Musil, J., Vanduchová, M. Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 153 – 163. 2 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Aleš Čeněk, 2009, s. 474. 9
součástí institutu milosti. Dnes tomu tak zdaleka není, s ohledem na uvedenou odlišnost obou institutů. Nad to, jediným zdrojem, ve kterém se lze dle dostupných informací setkat s definicí termínu amnestie zůstává právnický slovník. Ten amnestii definuje jako „akt prezidenta republiky, kterým hromadně promíjí nebo zmírňuje tresty uložené určitému okruhu pachatelů trestných činů, anebo nařizuje nezahajovat či zastavit jejich trestní stíhání“.3 Dále právnický slovník uvádí rozdíly mezi amnestií a milostí, kdo má právo vyhlašovat amnestii, že vyhlášenou amnestii není možno zrušit, že se amnestie dělí na abolici, agraciaci a rehabilitaci, co lze amnestií prominout a co může rozhodnutí o amnestii obsahovat.4 Zásadní odlišnost mezi amnestií a milostí spočívá v tom, že „se neamnestují osoby, nýbrž trestné činy“.5 Ve srovnání s milostí je tedy amnestie aktem hromadným, kdy abolice, agraciace či rehabilitace (popřípadě jejich souběh nebo různé kombinace) jsou vyhlašovány (nikoliv udělovány, jako milosti) vždy většímu počtu osob. „Amnestie se vyhlašuje, protože rozhodnutí prezidenta má povahu zvláštního předpisu, i když nemá všechny jeho znaky obsahové, formální a funkcionální“.6 K formě rozhodnutí o vyhlášení amnestie doplňuji názor Ústavního soudu, který se k podobnému nedávno vyjádřil. Nejednalo se tehdy o amnestii, čili obsahově šlo o akt jiný, ale formou se jednalo též o rozhodnutí prezidenta na základě jeho pravomoci dané mu čl. 63 Ústavy. Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že pravomoc rozhodnutí prezidenta republiky dle čl. 63 Ústavy je formou „akt aplikace ústavního zákona“.7 Uvedené tvrzení bylo dalším nálezem potvrzeno a nad rámec doplněno, že „uvedené rozhodnutí má smíšenou povahu, tedy kromě aktu aplikace uvedeného ústavního zákona obsahuje prvky normativního právního aktu“.8 Celou situaci shrnul doposud poslední nález v uvedené věci, tedy tzv. „kauza velezrady prezidenta“, ve kterém Ústavní soud k rozhodnutí o vyhlášení amnestie s východiskem v uvedených dvou nálezech dodal, že „specifičnost amnestijního rozhodnutí oproti právnímu předpisu spočívá v absenci všech obsahových znaků, neobsahuje opakovatelné pravidlo“ a hlavní vyjádření (s odkazem na Pl. ÚS 27/09), konstatujíc „pokud prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy je „aktem aplikace … ústavního
3
Hendrych D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 16. Tamtéž, s. 16 – 17. 5 Filip, J. In: Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 726. 6 Tamtéž, s. 776. 7 Nález Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009, s. 1. 8 Nález Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009, s. 13. 4
10
zákona“, pak není důvod, jde-li o obdobný „ústavní předpis“ (včetně prvků normativních z něj vycházejícího prezidentského rozhodnutí), amnestijní rozhodnutí kvalifikovat jinak“.9 Amnestie tedy nespočívá na individuálních důvodech jednotlivce, stejně jako neexistuje proces řízení o rozhodnutí o amnestii, neboť se nejedná o právo pachatele podat žádost, ale o Ústavou danou pravomoc prezidenta. Nelze tedy dále subsumovat amnestii pod milost a zcela určitě neplatí, že kolektivní (hromadná) milost rovná se amnestie, stejně jako individuální amnestie rovná se milost. Každý z těchto institutů je užívaný z rozličných důvodů. V případě amnestie jsou to důvody známější, např. významné události nebo výročí, kdežto v případě milosti, coby individuálního aktu aplikace práva, jsou to důvody osobního a osobnostního charakteru. Dnes se jedná o odlišné instituty, separátně upravené, na sobě nezávislé. Důležité je podotknout, že se amnestie nemusí vztahovat pouze na pachatele trestných činů, ale i přestupků.10 Tento druh amnestie je některými autory označován jako tzv. netrestní amnestie.11 Podstatné je rozlišování amnestie z hlediska ústavněprávního a trestněprávního. Jak bude dále zmíněno, dochází k určitým výkladovým nejasnostem, zejména ve vztahu k čl. 62 písm. g) a čl. 63 odst. 1 písm. j) a k) Ústavy.
1.1.1 Abolice Abolice je jeden z možných druhů amnestie, vyhlašovaná jako její součást. Přesněji vyjádřeno je to amnestie vyhlašovaná formou abolice na základě rozhodnutí prezidenta republiky. Je-li amnestie vyhlášena formou abolice, jedná se o tzv. aboliční účinky amnestie neboli nepřípustnost trestního stíhání.12 Abolice je ústavněprávními či trestněprávními autory mnohokrát definována. Uvedené definice nalézají svůj průnik jako nařízení, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo.13 Dovolím si upozornit na definici podanou Hendrychem, který k abolici dodává, že je to „jedna z forem amnestie a milosti“.14 S touto definicí nemohu zcela souhlasit, protože není přesná. Důvody rozeberu a více se k tomu vrátím v podkapitole 1.3, věnované institutu milosti, ale už nyní mohu konstatovat, že základní problém spatřuji v rovině ústavněprávní, kdy z tohoto hlediska není jednoznačné, že milost lze aplikovat ve všech formách, tedy i ve formě abolice. 9
Nález Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013, s. 4. Pavlíček V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 851. 11 Srov. Koudelka, Z. Prezident republiky s předmluvou Václava Klause. Praha: Leges, 2011, s. 152 – 153. 12 Viz § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu. 13 Srov. Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád. 4. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 565, Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 481, Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 917. 14 Hendrych D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1. 10
11
Aboliční rozhodnutí je tedy závislé na konkrétním stádiu trestního řízení. S tím jsou spojeny nemalé interpretační i praktické problémy, které se však ukázaly jako ideální podklad pro zpracování výzkumu v rámci praktické části práce. Abolice je, s ohledem na své vymezení a příslušnou právní úpravu, trestněprocesní ustanovení. K tomuto blíže viz výklad v oddílu 1.2.2. Abolice je jako forma amnestie kolikrát předmětem kritiky, obvykle z důvodu nesnadných interpretací. To platí zejména v souvislosti se složitě naformulovaným aboličním ustanovením. Také není výjimkou, že snad při každém vyhlášení amnestie se najdou její odpůrci, právě kvůli nesouhlasu s formulací aboličního ustanovení. Vždy záleží konkrétně na situaci a na způsobu či rozsahu vyhlášení amnestie. Tak či tak, aboliční ustanovení není v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny).15
1.1.2 Agraciace Agraciace v porovnání s abolicí není trestněprocesním ustanovením. Jedná se o jeden z důvodů zániku práva na výkon trestu. K agraciaci stejně jako k abolici opětovně nemálo autorů vyslovilo téměř identické definice. Za všechny vybírám a ztotožňuji se s definicí Jelínka, který k agraciaci uvádí, že jde „o udělení milosti prominutím nebo zmírněním uloženého trestu“.16 K dalším definicím autorů viz předchozí citace. Jak z uvedené definice vyplývá, rozhodujícím okamžikem bude fáze trestního řízení. Zde je stanovena obligatorní podmínka již uloženého trestu, tedy nemůže se jednat o trestní řízení doposud pravomocně neskončené.
1.1.3 Rehabilitace Rehabilitaci, stejně jako agraciaci, řadíme mezi důvody zániku práva na výkon trestu. Rehabilitace není přímo závislá na fázi trestního řízení, byť s ním nemálo souvisí. Rehabilitace spolu a abolicí a agraciací tvoří tři různé druhy (výseče) amnestie. Ta může být vyhlášena těmito formami a to jednotlivě, v jejich souběhu anebo v jejich kombinacích. U rehabilitace však můžeme rozlišovat ještě některé druhy, resp. pojetí rehabilitace samotné. Tu chápeme buď jako rehabilitaci v užším slova smyslu, nebo v širším slova smyslu. Jako nejpřesnější terminologická definice (byť to nelze zcela odlišit, protože diferencovat výběr mezi téměř identickými definicemi není možný) se mi jeví Šámalova, který pojetí rehabilitace v užším slova smyslu definuje jako „zahlazení odsouzení“ a 15 16
Filip, J. In: Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 727. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 347. 12
v širším slova smyslu jako „nejenom zahlazení odsouzení z hlediska trestněprávních důsledků, ale i náhradu způsobených morálních a materiálních újem spojených s odsouzením“.17 K aplikaci rehabilitace v širším pojetí, tedy zahrnujícím i náhradu vzniklých újem, však nedochází zcela běžně, spíše výjimečně. Příkladem uvádím zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl přijat v souvislosti
s vyhlášením
amnestie
k 1.
lednu
1990
k účelům
deklarovaným
v § 1 uvedeného zákona.
1.2 Současná právní úprava V současné době je právní úprava amnestie začleněna do několika právních předpisů. Nejpodstatnějšími jsou Ústava a trestní řád. K právním předpisům samozřejmě patří i komentáře a výkladová stanoviska. Prioritní právní úpravu obsahuje samozřejmě Ústava, coby základní zákon České republiky. V následujících oddílech shrnu stávající právní úpravu jak ústavněprávní, tak trestněprávní. Amnestijní rozhodnutí prezidenta – v porovnání s institutem milosti – jsou relevantním pramenem práva, tedy akty sui generis. Po jejich vyhlášení jsou publikovány ve Sbírce zákonů, a jelikož se vztahují na jednání spáchaná před vyhlášením amnestie (po určitý časový úsek), z hmotněprávního hlediska mají tyto akty retroaktivní účinnost.18 Nelze namítat porušení jedné ze základních obecně právních zásad, tj. zásadu zákazu retroaktivity v neprospěch subjektu, neboť vyhlašované amnestie z povahy věci nebyly a nejsou v neprospěch pachatele, ale právě naopak. 1.2.1 Ústavněprávní rovina S ohledem na povahu ústavního práva a jeho systematického zařazení „nad“ jednotlivá právní odvětví, dovolím si současnou právní úpravu začít právě oblastí ústavněprávní. Základním východiskem právní úpravy jsou články 62 a 63 Ústavy. Tyto články, systematicky zařazené do hlavy třetí s názvem „moc výkonná“ a sub názvem „prezident republiky“, jak již z názvu oddílu vypovídá, pojednávají o prezidentu republiky, konkrétně o jeho pravomocích (nikoliv právech a povinnostech). Článek 62 odst. g) Ústavy opravňuje prezidenta republiky k „odpouštění a zmírňování trestů uložených soudem a zahlazování odsouzení“. Toto ustanovení v sobě nese trojici oprávnění: odpouštět tresty, zmírňovat tresty a zahlazovat odsouzení. Tyto mohou být aplikovány různě. Je pouze na rozhodnutí 17 18
Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 917. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 52. 13
prezidenta (potažmo i odpovědné vlády), jak bude své rozhodnutí o vyhlášení amnestie formulovat a které konkrétní tresty či jejich výseče odpustí, nebo zmírní.19 Není tedy následně jednoduché „rozklíčovat“ konkrétní amnestii (její formulaci), určit druh oprávnění, v jaké míře a působnosti bylo zvoleno a takto strukturovanou amnestii následně a v době bez zbytečného odkladu a s případnými negativními následky z toho plynoucími aplikovat do praxe, tj. realizovat. V čl. 63 Ústavy jsou stěžejní poslední dvě písmena uvedeného odstavce, tedy čl. 63 odst. 1 písm. j) a k) Ústavy. Zmíněné písmeno k) zakotvuje pravomoc, resp. v tomto případě konkrétní právo prezidenta republiky udělovat amnestii. Zde upozorňuji na text Ústavy, kdy tento není zcela přesně a vhodně formulovaný, neboť jak vyplývá z komentářů ústavněprávních autorů,20 amnestie se vyhlašuje, nikoliv uděluje. Písmeno j) zakotvuje, že prezident mj. „nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“, neboli tzv. aboliční ustanovení, způsobující nepřípustnost trestního stíhání, ale to už není předmětem Ústavy, ale trestního řádu, takže k tomu se vrátím v dalším oddílu. Následující odstavce 3) a 4) téhož článku rozvíjí podmínky pravomocí dle odst. 1 a odst. 2, kdy k platnosti těchto je třeba spolupodpis předsedy vlády a dále stanovuje podmínky odpovědnosti, stanovující, že za rozhodnutí prezidenta dle odst. 1 a odst. 2 (tj. za vyhlášení amnestie) je odpovědná vláda.21 Potřeba signace rozhodnutí prezidenta činí z pravomocí daných čl. 63 Ústavy tzv. pravomoci kontrasignované. Paradoxní je, že prezident republiky není v rozhodování o amnestii ničím povinován ani vázán, nemusí situaci s nikým konzultovat a nikdo (ani Ústavní soud České republiky) nemůže prezidentu do jeho výsostného práva (pravomoci) zasahovat či jej jakkoliv omezovat. A samozřejmě – s ohledem na účinné znění Ústavy – je hlava státu ze své funkce za takového rozhodnutí neodpovědná a nestíhatelná. Upozorňuji na rozdílnost mezi obligatorní kontrasignací amnestie, která tuto ke své platnosti vyžaduje vždy a milostí, která může být udělována dle prezidentovy libovůle neomezeně bez požadavku kontrasignace předsedy vlády. V čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy je psáno, že „prezident má právo udělovat amnestii“. V případě milosti zde (ani jinde) nejsou explicitně stanoveny další podmínky (požadavek kontrasignace), tudíž volné udělování v případě milostí považuji za bezesporné.
19
Srov. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013. Text Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 o amnestii je přílohou č. 3 této práce. 20 Např. Filip, J. In: Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 776. 21 Viz čl. 63 odst. 4 Ústavy. 14
1.2.2 Trestněprávní rovina Trestněprávní rovina právní úpravy amnestie má své těžiště v § 366 – 370 trestního řádu. Ustanovení § 366 a 367 trestního řádu se vztahují k milosti a k řízení o udělení milosti; k amnestii se uplatní § 368 – 370 trestního řádu. Hovoří-li zmíněná ustanovení o „udělení milosti a použití amnesie“, je třeba mít na paměti, že se tato ustanovení nedotýkají pouze pachatelů fyzických osob, ale ve zcela stejné míře se uplatní i na pachatele mladistvé a pachatele právnické osoby. K tomuto závěru lze dospět obecným výkladem ustanovení a nejinak tvrdí i autoři Šámal, kdy „toto ustanovení se použije též v řízení v trestních věcech mladistvých“22 a Klíma, který tvrdí, že právo prezidenta udělit milost není Ústavou ani jinak omezeno a tedy „je přípustné, aby prezident udělovat milosti i právnickým osobám“.23 Jak následně Kratochvíl dodává, neomezenost a neomezitelnost se aplikuje i na amnestii v podobě abolice – dle čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy.24 Ustanovení § 368 trestního řádu se však vztahuje pouze na agraciaci, přesněji na agraciační účinky amnestie, které nejsou přímo vázány na stádium trestního řízení, ale – jak z textu ustanovení vyplývá – na již pravomocně uložené tresty. Co se týče řízení, je třeba odlišovat rozhodnutí o použití amnestie vs. řízení o udělení milosti. V prvém případě, tedy v rozhodnutí o amnestii se nevede a neexistuje žádné řízení, o amnestii nelze požádat a je pouze na vůli prezidenta, zda ji vyhlásí. Jak nejen z názvu § 367 trestního řádu vyplývá, o udělení milosti se vede řízení, neboť o milost, coby akt individuální povahy, lze požádat. Následně jsou posouzeny všechny okolnosti případu a žádost je buď relevantní a jako taková postoupena z Ministerstva spravedlnosti Kanceláři prezidenta republiky, který následně rozhodne o jejím udělení, nebo druhá možnost – žádost je zamítnuta. Žádost samotná však není obligatorní podmínkou udělení milosti, prezident tak může učinit i na základě vlastního rozhodnutí bez vnějšího podnětu (žádosti). K žádosti samotné nejsou zákonem stanoveny žádné formální náležitosti. Český trestní řád zná i podmíněné uložení milosti. To se, v souladu s § 369 trestního řádu, však váže pouze na institut milosti, kdy budou posuzovány jednotlivé okolnosti případu a na základě udělené milosti stanoveny další podmínky, které musí adresát milosti dodržovat. Generalizovat tyto podmínky na amnestii a stanovit stejné podmínky pachatelům, jejichž sankce za spáchané trestné činy jsou rozličné, není možné. Dalšími trestněprávními ustanoveními, zabývajícími se amnestií jsou zejména 22
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2596. Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. 1. díl. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 474 a násl. In: Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 541. 24 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 541. 23
15
§ 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu, který stanovuje podmínky nepřípustnosti trestního stíhání, kdy toto nelze zahájit, využil-li prezident svého práva udělit amnestii či milost a § 227 trestního řádu, stanovujícího, že pokud po vyhlášení amnestie či udělení milosti pachatel na projednání věci trvá a soud dospěje k odsuzujícímu rozsudku, tak ve svém rozhodnutí sice vysloví vinu, avšak trest pachateli neuloží, neboť tento byl již prominut. Nelze opomenout ani možnost změny výměry trestu zakotvené v § 370 trestního řádu. Toto ustanovení pokrývá situaci, kdy byl pachatel amnestován pouze za některý z trestných činů a trest, který nebyl dosud vykonán, soud přiměřeně jeho výměře, resp. délce zkrátí. Komentáře uvádějí, že § 370 trestního řádu je vůči § 368 trestního řádu ustanovením speciálním.25 Subsidiárně k tomuto ustanovení může soud aplikovat ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody až pod dolní hranici trestní sazby.26 Aplikace tohoto ustanovení je také možná pouze při vyhlášení amnestie. V případě milosti rozhodne přímo prezident republiky o nové výměře, nepromine-li trest celý.
1.3 Institut milosti Shodně jako amnestie, i termín milost postrádá v právní úpravě legální definici. Jisté řešení, nikoliv zcela ideální, opět nabízí výkladový slovník, který milost definuje jako „rozhodnutí, kterým prezident republiky individuálně promíjí nebo zmírňuje trest, uložený konkrétnímu pachateli trestného činu anebo nařizuje nezahajovat či zastavit jeho trestní stíhání“27 Jak jsem již nastínil výše, uvedená definice je dle mého názoru nepřesná a z ústavněprávního hlediska s ní nelze zcela souhlasit. Druhé, níže rozebrané trestněprávní hledisko již odlišnou výkladovou možnost připouští. S touto se také ztotožňuji. Z ústavněprávního hlediska může být milost co do formy udělena formou agraciace, tj. „zmírněním či úplným prominutím uloženého trestu“ a rehabilitace, tj. „zahlazením odsouzení“, nikoliv však i abolicí, tj. „nařízením, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo“. V čl. 62 písm. g) Ústavy, který doslovně zní „(prezident republiky) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení“, totiž není o nezahájení trestního řízení, resp. nepokračování v něm v souvislosti s milostí (nikoliv amnestií) žádná zmínka. Z ústavněprávního hlediska se čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy vztahuje toliko k amnestii, nikoliv k milosti.
25
Viz např.: Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. III. díl. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 4053. Stříž, I. a kol. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 2. díl. Praha: Linde, 2010, s. 945. 27 Hendrych D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 434 – 435. 26
16
Z trestněprávního hlediska je tomu jinak. V trestním řádu se již počítá s udělením milosti ve všech třech formách včetně abolice (§ 366 odst. 3 trestního řádu). Z uvedeného ustanovení je patrné, že pravomoc prezidenta republiky k udělování milostí může mít i aboliční účinky, obsahující již zmíněné nezahájení či nepokračování v trestním řízení. Trestní řád nelze považovat za zákon vykládající či interpretující Ústavu, ale zcela jistě za předpis, jež rozvádí a specifikuje určité články z Ústavy. A pakliže Ústava k jistým skutečnostem mlčí, nebo jsou určitá její ustanovení poněkud strohá, lze se pomocí trestního řádu dobrat k původní myšlence a vhodné interpretaci. Nejinak tomu bude v případě udílení milostí a aplikace abolice coby subtypu institutu milosti. Shrnuto, s vědomím odlišností interpretace ústavněprávní a trestněprávní a s ohledem na formulaci ustanovení § 366 odst. 3 trestního řádu dospívám k závěru, že z trestněprávního hlediska lze milost, stejně jako amnestii, udělit ve všech třech formách, tj. abolice, agraciace a rehabilitace. Všichni trestněprávní autoři (ale i někteří ústavněprávní) se k otázce možnosti aplikace tří forem amnestie a milosti vyslovují shodně tak, že toto je (s ohledem na příslušná ustanovení trestního řádu i Ústavy) možné a beze všeho aplikovatelné.28 Za všechny prezentuji názor Šámala, který k věci dodává, že „toto právo prezidenta republiky zahrnuje oprávnění odpouštět a zmírňovat tresty (agraciaci), oprávnění nařizovat, by se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v něm nepokračovalo (abolici) a oprávnění zahlazovat odsouzení (rehabilitaci)“.29 Nejiné vyjádření nabízí i Filip, který nad rámec uvedeného agraciaci dělí, resp. rozlišuje mezi odpouštěním a zmírňováním uložených trestů.30 Ústava, trestní řád i další předpisy s milostí rovnou pracují, stanovují způsoby její aplikace a konkretizují procesní postup při udílení milostí. Ústava v souvislosti s milostí ve svém čl. 62 písm. g) hovoří o právu prezidenta odpouštět a zmírňovat tresty uložené soudem a zahlazovat odsouzení. Žádost o milost v konkrétní podobě, podaná pachatelem, nebo okruhem osob k tomu oprávněných, však nebrání tomu, aby byla milost vydána ve formě jiné. Důvodem je absence formálních požadavků na žádost o milost a také fakt, že rozhodující skutečností je vůle prezidenta, zda konkrétní milost udělí či nikoliv. S ohledem na zakotvení této pravomoci prezidenta republiky dané mu čl. 62 Ústavy, kam spadá i 28
Srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, s. 794 – 795, Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Aleš Čeněk, 2009, s. 474, Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 480 – 481, Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2593 – 2594, Šámal, P. a kol. Trestní řízení před soudem prvního stupně. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 493. 29 Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 920. 30 Filip, J. In: Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, s. 727 – 733. 17
„právo udělovat milosti“, není tato pravomocí kontrasignovanou, ale pravomocí přímou, výlučnou. Dovodíme to z absence formálního požadavku na podpis či jiný akt zaručující platnost učiněného rozhodnutí.31 Rozhodnutí je tedy jen a pouze na prezidentu republiky, bez požadavku spoluúčasti třetí osoby. Ze systematiky Ústavy dále vyplývá, že milost patří do moci výkonné, nikoliv soudní. To dále souvisí s odpovědností prezidenta, který je z titulu své funkce neodpovědný a nestíhatelný. Čili chybí zde možnost podání opravného prostředku proti rozhodnutí prezidenta. Zřejmě je to tak správně, neboť rozhodnutí nikoliv zamítavá zcela jistě nebudou předmětem kritiky a odporu, ale vítaným krokem. Zamítnutým žádostem a jejich podavatelům nic nebrání k opětovnému podání žádosti nové, byť zcela shodné. Zákon žádné časové intervaly, početní limity ani jiná omezení nezavádí. Otázkou však zůstává, co kdyby prezident republiky těchto pravomocí nadužíval, až zneužíval a mílovými kroky by se v četnosti udělování milostí blížil stavu, který by byl svými účinky a důsledky srovnatelný s amnestií, určené širšímu okruhu osob, a to vše bez možnosti jakékoliv soudní či jiné následné kontroly. Narážím na situaci, že prezidentem České republiky může být (od zavedení přímé volby) absolutně kdokoliv, i člověk právem nedotčený. Nejsem zcela přesvědčen o tom, zda by k takové situaci nemohlo dojít a v případě, že by k ní došlo, jak by byla řešena soudní či jiná ochrana oprávněných zájmů občanů. Nemožnost jakékoliv následné (soudní) kontroly není pro demokratický právní stát 21. století rozumné ani vhodné řešení. Nezbývá než doufat, případně se – de lege ferenda – pokusit navrhnout nějaké změny, které by situaci řešily. Vhodné návrhy snad vyplynou z výzkumu v rámci praktické část práce, neboť jsem se uvedenou otázku rozhodl zařadit do výzkumu.
1.4 Delegace pravomoci na Ministerstvo spravedlnosti Aby nebyla situace příliš jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát, v době nedávno minulé, konkrétně 29. listopadu 2013, došlo k jistým změnám v rozložení pravomocí prezidenta republiky, přesněji řečeno se prezident republiky rozhodl pro „transfer“ pravomocí ze svého úřadu – Úřadu prezidenta republiky – na Ministerstvo spravedlnosti. Konkrétně se jedná o přenesení agendy řízení o žádostech o milost. Prvně je třeba zmínit, že čl. 62 a 63 Ústavy stanovují pravomoci prezidenta republiky. V souběhu s tím však trestní řád ve svém § 366 odst. 2 říká, že „prezident republiky stanoví, ve 31
Srov. čl. 62 a 63 Ústavy. 18
kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout“. Tímto je tedy, dle trestního řádu, dána pravomoc ministra spravedlnosti vést řízení o žádostech o milosti. Ústava samotná však k takovému přenesení pravomocí neříká nic, nepřikazuje či nezakazuje. Tedy s ohledem na blanketní zmocnění dané čl. 63 odst. 2 Ústavy dospívám k závěru, že převedení agendy na Ministerstvo spravedlnosti je možné a v souladu s Ústavou a ústavním pořádkem České republiky.32 Šámal k tomuto uvádí, že: „Ústava v žádném svém ustanovení výslovně nezmocňuje prezidenta republiky, aby své pravomoci přenesl na ministra spravedlnosti, toto jeho oprávnění však lze dovodit z ustanovení § 366 odst. 2 trestního řádu,…“ a „tento postup nelze považovat za protiústavní, neboť dle čl. 63 odst. 2 Ústavy prezidentu republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou uvedeny v ústavním zákoně, stanoví-li tak zákon“.33 Nejinak se k tomu vyjadřují i další autoři – konstatujíc, že pravomoc sice není Ústavou explicitně dána, leč lze ji dovodit nejen z ustanovení § 366 odst. 2 trestního řádu a z čl. 63 odst. 2 Ústavy,34 ale i z komentářů k čl. 63 odst. 2 Ústavy.35 Z povahy věci vyplývá, že toto oprávnění delegovat pravomoci přichází v úvahu pouze u agendy milostí. U amnestie tomu tak nebude, protože o vyhlášení amnestie se nevede žádné řízení. Amnestii buďto prezident vyhlásí, nebo nikoliv. Podstatným a zcela neopomenutelným znakem přenesení pravomoci v řízeních o žádostech o milosti je fakt, že ačkoliv je agenda milostí rozhodnutím prezidenta ze dne 29. listopadu 201336 přenesena do pravomoci Ministerstva spravedlnosti, resp. ministra spravedlnosti, stěžejním „rozhodujícím orgánem“ zůstává prezident republiky. Jde o to, že Kancelář prezidenta republiky, která až do uvedeného data (s drobnými výjimkami) celé řízení o žádostech o milostech zajišťovala,37 přenesla agendu řízení na Ministerstvo spravedlnosti. A jak vyplývá z tiskových zpráv prezidenta republiky, 38 na základě rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2013 došlo dne 4. prosince 2013 k předání agendy 32
Pozn.: Že se jedná o blanketní normu, dovozuji primárně z textu ustanovení. Oporou mi budiž komentář Klímy, který uvádí totéž. Viz Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Aleš Čeněk, 2009, s. 495. 33 Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 919. 34 Srov. Koudelka, Z. Prezident republiky s předmluvou Václava Klause. Praha: Leges, 2011, s. 150 – 151, Pavlíček, V. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: Musil, J., Vanduchová, M. Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, s. 151. 35 Např. Pavlíček, V. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. Praha: Linde, 1998, s. 235 – 236. 36 Text Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2013 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti je přílohou č. 1 této práce. 37 Koudelka, Z. Prezident republiky s předmluvou Václava Klause. Praha: Leges, 2011, s. 150. 38 Burianová, H. Prezident republiky rozhodl o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Hrad.cz [online]. Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky, publikováno 29. 11. 2013 [cit. 11. 12. 2013]. 19
Ministerstvu spravedlnosti.39 Prezident republiky si pouze ponechal, v souladu s Ústavou, samotnou rozhodovací pravomoc, neboli onen stěžejní akt na konci celého řízení. Otázkou však zůstává, nakolik je přenesení pravomoci vhodným krokem a co bylo jeho cílem a účelem. K přijatelné odpovědi se snad dostaneme v rámci praktické části této práce. Nezbývá než podoktnout, že s podobnou delegací pravomocí z Úřadu prezidenta republiky na Ministerstvo spravedlnosti se v historii České republiky nesetkáváme poprvé. Původně byl institut (včetně řízení mu předcházejícího) plně v pravomoci prezidenta republiky. V. Havel však rozhodnutím č. 33/1994 Sb., ze dne 1. 2. 1994 proces řízení o žádostech o milost delegoval na Ministerstvo spravedlnosti.40 Druhý český prezident V. Klaus si rozhodnutím č. 254/2003 Sb., ze dne 4. 8. 2003 přenesenou pravomoc stáhl zpět na svůj Úřad.41 Situaci (prozatím) zakončil M. Zeman, který, jak jsem již zmínil, 29. 11. 2013 opět delegoval řízení o rozhodnutích o milostech na Ministerstvo spravedlnosti.42
39
Burianová, H. Předání agendy vyřizování žádostí o milost Ministerstvu spravedlnosti ČR. Hrad.cz [online]. Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky, publikováno 4. 12. 2013 [cit. 11. 12. 2013]. 40 Beck – online. Rozhodnutí prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Beckonline.cz [online]. Publikováno 18. 2. 1994 [cit. 1. 2. 2014]. 41 Beck – online. Rozhodnutí prezidenta republiky o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Beck-online.cz [online]. Publikováno 12. 8. 2003 [cit. 1. 2. 2014]. 42 Viz citace č. 36, 38 a 39. 20
2 Konkrétní amnestie Po teoreticky orientované první kapitole následuje kapitola praktičtější, ve které budu demonstrovat vybrané příklady amnestijních rozhodnutí. S ohledem na téma této práce, její cíl a účel budou následující podkapitoly a oddíly omezeny jen na příklady vybraných amnestií, milostí nikoliv. Jako nejvhodnější příklady jsem tedy vybral dvě, svým dopadem zřejmě nejrozsáhlejší amnestie na území České, resp. tehdy ještě Československé republiky. Těmito jsou amnestie V. Havla z 1. ledna 1990 (tehdy ještě platná pro území tehdejšího Československa) a amnestie V. Klause z 1. ledna 2013. S ohledem na fakt, že vybraná Havlova amnestie byla vyhlášena nikoliv na základě dnešní Ústavy, bude prim kladen na amnestii Klausovu ze dne 1. ledna 2013, vyhlášenou podle Ústavy České republiky a na území České republiky. Zaměření na novoroční amnestii vyplyne i z následující textové disproporce mezi vybranými amnestiemi. Na území České republiky, tedy od 1. ledna 1993 byly vyhlášeny celkem tři amnestie. Dvě V. Havlem, vždy po zvolení, resp. znovuzvolení do funkce prezidenta republiky (3. února 1993 a 3. února 1998) a jedna V. Klausem (1. ledna 2013).
2.1 Amnestijní rozhodnutí V. Havla z 1. ledna 1990 V. Havel vyhlásil svou první amnestii dne 1. ledna 1990. Nebylo to však při příležitosti jeho zvolení do čela Československé republiky, ale v návaznosti na právě zaniklý komunistický režim. Zcela zásadním a prvotním důvodem vyhlášení této amnestie bylo odstranění neúměrné tvrdosti komunistického režimu.43 Jak uvádí Marečková, zdůvodnění spočívalo na konstatování, že „po nelibé nadvládě komunistického režimu bylo po změně režimu třeba uvolnění atmosféry, očištění a náprava od všech přísných a neúměrných, komunisty uložených trestů“.44 Nejsem přesvědčen o tom, zda amnestie byla vhodným nástrojem k řešení tehdejších trestněprávních problémů. Vyhlášení amnestie je akt řešící dílčí část problémů, nikoliv komplexně tehdy neúnosnou situaci. Jsem si vědom tehdejšího trestního zákona a zejména jeho první hlavy zvláštní části, kde byly a priori za nejdůležitější brány trestné činy politické a tzv. „trestné činy poslušnostní“. Být tehdy prezidentem, zvažoval bych dvě možnosti. Jednou by bylo vyhlášení amnestie, ale v rozsahu omezenějším než byla amnestie skutečně vyhlášená a promíjejíc pouze „trestné činy poslušnostní“. Druhou možnost bych viděl ve formě novelizace, nebo
43 44
Marečková, L. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, s. 77. Tamtéž. 21
komplexního přebudování dosavadního trestního zákona na „modernější kodex“. Samozřejmě, trestněprávní kodex 21. století typický pro moderní demokratický právní stát, jakým je například trestní zákoník, je otázkou několikaletého vývoje a je jasné, že takové „dílo“ se nevytvoří za týden, měsíc ani rok. Tehdy bylo zřejmě prioritní „nějak zareagovat“ na nově vzniklý režim a dát občanům najevo, že tehdejší režim definitivně padnul. Krom toho, s ohledem na plánované okolnosti budoucího vývoje Československa, ústící ve vznik samostatné České republiky, nebyla legislativně-právní situace lehká ani přehledná. Takže zvolený způsob byl asi jedinou možností. Definitivní tečku spatřuji v rozdělení republik na Českou a Slovenskou a ve formě zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který dal více než tři roky po ukončení vlády komunistického režimu posledním pochybovačům na zřetel, že co se stalo, bylo vážné, skutečné a se všemi následky z toho plynoucími. Podle dostupných informací se Havlova amnestie,45 též označovaná jako „největší amnestie v poválečné historii Československa“,46 týkala z celkového počtu 31.000 vězňů přibližně 23.000 osob (tedy dvou třetin), z toho 15.000 odsouzených na území ČR. Text amnestie sestával z ustanovení aboličních, agraciačních i rehabilitačních. Tak jako u jakéhokoliv rozhodnutí zasahujícího do sféry většího počtu osob, i Havlova amnestie se setkala s řadou kritiky a odpůrců. Hlavními argumenty odpůrců byly nárůst kriminality a tzv. „otevření vězení“.47
2.2 Amnestijní rozhodnutí V. Klause z 1. ledna 2013 Druhý český prezident V. Klaus také využil svého Ústavou mu daného práva (pravomoci) udělit resp. terminologicky přesněji vyhlásit amnestii a tuto, za své desetileté funkční období jedinou, dne 1. ledna 2013 vyhlásil. Nutno podotknout, že Klausova situace byla poněkud odlišná od jeho předchůdce. Je třeba brát zřetel na skutečný právní stav, který tu byl v okamžiku vyhlášení každé amnestie. A tak zatímco V. Havel se potýkal s rozbouřeným právním prostředím způsobeným jednak pádem komunistického režimu, přeměny republiky v demokratický stát, posléze samostatnou republiku a finálně i právní stát, V. Klaus již amnestii vyhlašoval v době a situaci, kdy lze (alespoň při minimu snahy), 45
Text Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990 o amnestii je přílohou č. 2 této práce. ČTK. Polistopadové amnestie. Zpravy.ihned.cz [online]. Economia, publikováno 6. 1. 2013 [cit. 20. 12. 2013]. 47 V ostatním odkazuji na příslušnou pasáž v publikaci Marečková, L. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, s. 77 – 81. 46
22
Českou republiku a hlavně její právní řád uznat za stabilní, moderní a demokratický. Tedy třetím amnestijním rozhodnutím v historii České republiky a současně první (a poslední) amnestií vyhlášenou V. Klausem se stalo Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 o amnestii.48 Vyhlášení amnestie vyvolalo širokou řadu různých komentářů a prohlášení, politických i právních, pozitivních i negativních. Pozadu nezůstala ani obvyklá masivní mediální odezva, samozřejmě negativní.
2.2.1 Obsah, rozsah a dopady Text amnestie samotné obsahoval všechny subtypy amnestie, tj. abolici, agraciaci i rehabilitaci. Strukturou text sestával z pěti článků. Článek I odst. 1 a 2 obsahoval agraciaci, odst. 3 rehabilitaci; čl. II abolici; čl. III agraciaci; čl. IV odst. 1 a 2 agraciaci a odst. 3 rehabilitaci a čl. V byl společným ustanovením.49 Nyní si dovolím nastínit výhrady k čl. II amnestie, tedy k tzv. aboličnímu ustanovení, jehož výklad spatřuji jako značně problematický. Doslovný text čl. II novoroční amnestie zní „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let“.50 Jak je z textu amnestie patrné, toto ustanovení stanovuje několik podmínek, které je třeba kumulativně splnit. Klasický interpretační problém však přetrvává – k čemu se co vztahuje? K článku II a jeho interpretačním problémům se blíže vrátím v oddílu 2.2.3 věnovaném aboličnímu ustanovení novoroční amnestie. V. Klaus k rozsahu vyhlášené amnestie uvedl „neměl jsem v úmyslu udělat amnestii jako pouhé formální gesto, které se nikoho nedotkne. O rozsahu amnestie jsem zhruba věděl, ale přesná čísla nikdo neznal, ani Ministerstvo spravedlnosti“.51 Vyhlášenou amnestii lze co do rozsahu pokládat za druhou největší v historii polistopadového Československa a první v historii České republiky. Informace Ministerstva spravedlnosti vydané rok po vyhlášení amnestie ukazují, že se Klausova amnestie týkala 111.263 osob.52 Je však nutno brát v potaz, že toto číslo je suma celková, čítající fyzicky propuštěné vězně z výkonu trestu, odsouzené k obecně prospěšným pracím, domácímu vězení i všechny 48
Text Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 o amnestii je přílohou č. 3 této práce. Srov. Tisková sdělení. Prezident vyhlásil amnestii. Klaus.cz [online]. Václav Klaus, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 3. 1. 2014], Klaus, V. Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 9 – 11, Příloha č. 3 této práce. 50 Viz text novoroční amnestie. 51 Klaus, V. Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 16. 52 Statistická tabulka Ministerstva spravedlnosti je přílohou č. 4 této práce. 49
23
s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody. Toto číslo, přesahující jedno procento české populace, má nemalý význam z hlediska celkově amnestovaných, ale při detailním rozebrání zjistíme, že fyzicky propuštěných z výkonu trestu není tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nepochopitelné jsou tedy argumenty, které se v prvních chvílích po vyhlášení amnestie chvástají domněnkami a smyšlenými údaji o počtu propuštěných a počtu odsouzených, jichž se amnestie celkově dotkne, aniž by jejich autoři měli v povědomí (alespoň přibližně) skutečné údaje. Nejsem zastáncem amnestie v rozsahu (a odůvodnění) v jakém byla vyhlášena, ale dle mého názoru není vhodné ani slušné kohokoliv urážet a realizovat své „smyslu prosté smyšlenky“ bez sebemenší opory faktů. Nehledě na skutečnost, že se urážky týkaly hlavy státu. Podle informací Vězeňské služby ČR53 bylo z celkového počtu 22.638 vězněných osob k 1. lednu 2013 6:00 hodin na amnestii ke dni 4. března 2013 7:00 hodin propuštěno celkem 6.443 osob. K amnestii samotné Ministerstvo spravedlnosti dodává, že s její realizací začalo ihned ode dne účinnosti amnestie, tj. v 10:00 hodin dne 2. ledna 2013. Propouštění se týkalo celkem 36 věznic (včetně vazebních) a ke dni 10. ledna 2013 7:00 hodin bylo propuštěno již 6.312 osob.54 12.170 osobám byl prominut výkon obecně prospěšných prací, 340 případům trest domácího vězení. Zastavená trestní stíhání, včetně mediálně propíraných kauz, se týkala jen 265 případů, tedy zanedbatelné menšiny v porovnání s celkovým počtem více než 111.000 osob. Největší částí amnestie, tedy přibližně 80.630 případům, byl prominut podmíněný trest, resp. podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.55 Uvedl jsem, že nejmedializovanější kauzy, celkově 265 případů, jsou zanedbatelné číslo v porovnání s celkovým počtem osob, na něž se amnestie vztahovala. Je však třeba brát zřetel na reálnou škodu, která České republice (a poškozeným z těchto 265 případů) vznikla. Je rozdíl propustit odsouzeného, který sice porušil významný státem chráněný zájem, ale kauzy, kde protekly miliony a miliardy korun a nikdo z odpovědných nebyl žádným způsobem sankcionován, mě dovádí spíše k myšlence – je tohle správné? Nejde o náhradu škody poškozeným, ale o princip obecně. S ohledem na obsah i rozsah vyhlášené amnestie je patrné, že i její dopady byly značné. Od prvotního mediálního chaosu a klasické mediálně-dezinformační kampaně, 53
Tisková sdělení. Stav propuštěných na amnestii k datu 4. 3. 2013, 7:00. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba Česká republiky, publikováno 4. 3. 2013 [cit. 4. 1. 2014]. 54 Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti. Amnestie vyhlášená prezidentem republiky z hlediska čísel a struktury. Portal.justice.cz [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, publikováno 10. 1. 2013 [cit. 4. 1. 2014]. 55 Tamtéž; viz příloha č. 4 této práce. 24
přes součinnost orgánů činných v trestním řízení (podotýkám, že všech tří složek) včetně dalších složek, jako je Vězeňská služba a pomocný administrativní personál soudů, až po realizaci samotného propouštění odsouzených z výkonu trestu (v případě nepodmíněných trestů), či rušení přikázaných trestů domácího vězení, obecně prospěšných prací, atd. skutečně nebylo akcí jednoduchou. Uvedená čísla, tj. 285 soudců, 111 státních zástupců, 388 administrativních pracovníků soudů a 520 zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby56 vypovídají o tom, že i samotná realizace, resp. celkové dopady amnestie nebyly malé a k jejímu vyřízení bylo potřeba značných kapacit. Prvotní problémy nastaly již v okamžiku vyhlášení amnestie, resp. zveřejnění jejího textu na hradních stránkách. Nemálo odborníků si lámalo hlavu, jak přesně amnestii vyložit a interpretovat. Soudci, státní zástupci i příslušníci Policie ČR a Vězeňské služby ČR jistě neměli situaci o moc lehčí, když druhého dne ráno přišli do práce, museli odložit běžnou agendu a naplno se věnovat „vyřizování“ amnestie. Komplikovaným dopadům amnestie se věnují např. Gřivna a Říha ve svém článku zaměřeném na reálné dopady amnestie do praxe.57
2.2.2 Odůvodnění Každé vyhlášení amnestie má své důvody a odůvodnění. Důvod lze stanovit jednak obecný, ale také se uplatňují důvody specifické. Vždy však záleží na vůli autora (prezidenta republiky), ke kterému důvodu svolí a jenž bude považován za stěžejní při vyhlášení konkrétní amnestie. Amnestie V. Klause byla, jak již ze samotného názvu rozhodnutí prezidenta č. 1/2013 Sb. vyplývá, vyhlášena při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky. Je logické, že odůvodnění se může odehrávat v různých sférách lidského myšlení a být realizováno různými osobami – odůvodnění příznivců amnestie, odpůrců amnestie, odsouzených k výkonu trestu, soudců či státních zástupců, atd. Nebudu se zde zabývat těmito odůvodněními, neboť každé by bylo jiné (zřejmě podle sympatií či antipatií k vyhlašovateli amnestie), ale zaměřím se na odůvodnění autora amnestie – prezidenta republiky. Ještě si však dovolím malou poznámku. Po vyhlášení amnestie se vedly a do dnešního dne stále vedou spory o autorství novoroční amnestie – kdo ji vlastně vymyslel, 56
Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti. Amnestie vyhlášená prezidentem republiky z hlediska čísel a struktury. Portal.justice.cz [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, publikováno 10. 1. 2013 [cit. 4. 1. 2014]. 57 Gřivna, T. a Říha, J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. 2013, č. 2, s. 29 – 42. 25
napsal, čí je to dílo a kdo je tím odpovědným a na koho bychom si mohli ukázat prstem?58 Podle mého názoru jsou takovéto úvahy zcela zbytečné. Je úplně jedno, zda je autorem Klaus, Jakl, Hasenkopf, Koudelka, nebo kdokoliv jiný. Absolutně na nic to nemá vliv. Dle Ústavy amnestii vyhlašuje jen a pouze prezident republiky a tak z logiky věci jen a pouze jeho osobu lze považovat za autora amnestie, ať se nám to líbí či nikoliv. Kdo fakticky jednotlivá ustanovení vymýšlel a amnestijní text strukturoval je tedy absolutně lhostejné. Za autora amnestie tedy, bez ohledu na mediální smyšlenky či nesmyslné závěry, považuji bývalého prezidenta V. Klause. Dle Ústavy je odpovědná vláda, nikdo jiný. K odpovědnosti viz oddíl 2.2.4. A nyní již k samotnému odůvodnění. Prvotní „důvod“ vyhlášení amnestie je všeobecně znám, vyřkl jej sám prezident při seznámení občanů se svým rozhodnutím vyhlásit amnestii, kdy se tak stalo prostřednictvím jeho tradičního novoročního projevu. Tímto byla příležitost již zmíněného dvacátého výročí vzniku samostatné České republiky. V textu amnestie další odůvodnění není ani z něj nevyplývá. Bylo tedy třeba zaměřit se na tisková sdělení, prohlášení a rozhovory s prezidentem republiky nastiňující a osvětlující důvody jeho rozhodnutí. Významnou část informací lze nalézt v publikaci Spor o amnestii, ve které V. Klaus nejprve prezentuje přepisy rozhovorů poskytnutých médiím, ve kterých je široce dotazován na téma amnestie. V uvedených rozhovorech prezident nejprve zmiňuje celkový smysl a účel amnestie, který podle něj spočívá ve speciálnosti tohoto institutu realizovaného coby mimořádného kroku v mimořádné době. Dále hovoří o tzv. „nové příležitosti pro odsouzené, ale nikoliv recidivisty“.59 Smyslem a účelem prezident mínil vyhlášení amnestie ve zvoleném rozsahu a k vhodné příležitosti. Co se týká rozsahu, s tím se nemohu ztotožnit a souhlasit s ním. Nejsem přesvědčen o vhodnosti zvoleného rozsahu. Jinak okolnosti a fakt, že se jednalo o Klausovu první (a poslední) amnestii, shledávám bez výhrad, zejména kvůli skutečnosti, že takto významného „nástroje“ nebylo užíváno častěji. Bohužel, negativní vnímání amnestie celkově způsobil Klausův předchůdce, který za své tři funkční období amnestiemi nešetřil. Do počtu ani rozsahu. V. Klaus také upozorňuje na fakt, že přeplněnost věznic, která byla médii nesčetněkrát zmiňována coby stěžejní důvod, nebyla primárním impulzem pro rozhodnutí vyhlásit amnestii. Prezident nepovažuje přeplněnost věznic za příčinu, ale následek toho, že máme jeden z nejvyšších počtů vězňů v Evropě. Autor amnestie dále poukazuje na skutečnost, že individuální amnestované
58
Např. Drtina, M. Amnestii sepsali Jakl, Hájek a Hasenkopf, tvrdí Hrad. Všichni tři to však popírají. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, publikováno 27. 4. 2013 [cit. 5. 1. 2014]. 59 Klaus, V. Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 3 – 28. 26
osoby mu nebyly a nejsou známy a že ho podobné výroky uráží. 60 Zde je důležité poukázat na text amnestie a podívat se, kterých „skupin pachatelů“ se amnestie dotkla a jaké tresty byly amnestovány. S tímto vyjádřením jednoznačně souhlasím, protože jak jsem v první kapitole zmiňoval, amnestii nezajímá konkrétní pachatel, ale vybraná skupina trestných činů, resp. trestů za ně uložených, které promíjí. V neposlední řadě prezident republiky reaguje na aktuální politické reakce spojené s vyhlášením amnestie a na masivní negativní kampaň, která je proti němu vedená. Poukazuje především na fakt, že média, jako již tradičně, potřebují odbyt, potřebují senzace, potřebují podsouvat vlastní názor a tak se obouvají do jeho osoby a prostřednictvím amnestie (dokonalého to terče) se strefují nejen do osoby V. Klause, ale zesměšňují celý Úřad prezidenta republiky a znevažují smysl a účel institutu amnestie. To vše s jedním obvyklým mediálním cílem: ovlivnit názor lidí.61 2.2.3 Poznámky k čl. II novoroční amnestie Z vyhlášené novoroční amnestie se stal nejproblematičtější a nejkomplikovanější článek II, neboli tzv. aboliční ustanovení.62 Jak jsem již nastínil v oddíle 2.2.1, aboliční ustanovení obsahovalo několik problémů, jež bylo třeba k řádné realizaci amnestie vyřešit. První problém nastal v situaci, kdy se dopady čl. II začaly dostávat k jednotlivým případům v praxi. Nejvyšší státní zástupce P. Zeman k věci uvedl, že amnestie se týká osmnácti velkých rozpracovaných kauz.63 Jak z textu amnestie vyplývá a jak k jednotlivým podmínkám uvádí např. Gřivna ve svém článku,64 aboliční ustanovení stanovuje několik podmínek, jichž je třeba kumulativně splnit. Z trestněprávního hlediska, dojde-li k jejich kumulativnímu splnění, zakládá to nepřípustnost trestního stíhání a orgány činné v trestním řízení musejí trestní stíhání na základě § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu s odkazem na § 11 odst. 1 písm. a) trestního řádu zastavit. Aboliční ustanovení amnestie je kritizováno především z důvodu jeho dopadů do trestněprávní roviny problematiky, konkrétně do nepřiměřených zásahů do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Domnívám se, že zde dochází i k rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zakotvuje právo na spravedlivé řízení. Konkrétně vidím problém v porušení smyslu a účelu celého 60
Klaus, V. Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, s. 3 – 14. Tamtéž, s. 15 – 28. 62 Viz text novoroční amnestie. 63 Koděra, P. Amnestie se týká 18 velkých kauz, říká šéf žalobců Zeman. Nevěděl jsem to, tvrdí Nečas. Zpravy.ihned.cz [online]. Economia, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 20. 1. 2014]. 64 Gřivna, T. a Říha, J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. 2013, č. 2, s. 36 – 39. 61
27
ustanovení,
protože
dojde-li
k zastavení
trestního
stíhání
(byť
je
důvodem
§ 11 odst. 1 písm. a trestního řádu), dochází současně k porušení práva na spravedlivé řízení, protože ve stíhání proti obviněnému, resp. obžalovanému nelze dále pokračovat a tento se nemá možnost dozvědět o svých právech a povinnostech, tedy nevině, vině a případném trestu. Česká právní úprava poskytuje alespoň relativní zhojení v rámci § 11 odst. 4 trestního řádu, stanovujícího možnost (na vlastní žádost obviněného), že se v trestním stíhání bude pokračovat. A jak víme z praxe i z komentáře k § 11 odst. 4 trestního řádu v návaznosti na § 227 trestního řádu, soud pak ve svém rozsudku sice rozhodne o vině či nevině, leč i v případě odsuzujícího rozsudku nemůže být trest uložen.65 Aboliční ustanovení je tedy nejen specifický a mocný nástroj v rukou prezidenta republiky, ale významným zásahem do trestního stíhání a rozhodovací činnosti soudů, protože jednoznačně odporuje Ústavě a Listině, kdy tyto ve svých ustanoveních čl. 90 věty druhé Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny shodně stanovují, že „jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“. Výhrady vůči čl. II novoroční amnestie nesměřovaly pouze vůči osobě prezidenta republiky a jeho rozhodnutí o formulaci aboličního ustanovení, ale také ke kritice Ústavy a možnosti jejího obejití – konkrétně pomocí čl. 90 v souvislosti s abolicí. Věc pak vyústila i v následná podání a debatu před nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, tedy před Ústavním soudem České republiky. K tomuto viz následující oddíl. 2.2.4 Odpovědnost a přezkoumatelnost amnestijního rozhodnutí Podle údajů z průzkumu veřejného mínění bylo s obsahem, rozsahem a dopady novoroční amnestie nespokojeno přes 80 procent obyvatel České republiky.66 Nespokojenost se samozřejmě týkala převážně aboličního ustanovení novoroční amnestie. Reakcí většinou byla snaha zjistit autora amnestie a konstatovat jeho odpovědnost. Pak byla otázka – odpovědnosti za co? Za to, že se někomu nelíbil rozsah amnestie? Prvotní mediální útoky samozřejmě směřovaly k osobě prezidenta republiky, ale jak jsem již nastínil, ten je z titulu své funkce neodpovědný a nestíhatelný. To zakotvuje čl. 65 odst. 1 Ústavy, který říká, že „prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt“. Takže zbývalo počkat, až V. Klausovi skončí druhé funkční období a pak vyřešit otázku, zda vyhlášení amnestie je trestným činem, přestupkem či jiným správním deliktem. A pak si to s ním „vyřídit“.
65
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 132 – 133. ČTK. Průzkum: S rozsahem amnestie nesouhlasí přes 80 procent lidí. Lidovky.cz [online]. Mafra, publikováno 4. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. 66
28
Nastalá situace pokračovala tak, že t. č. senátorka a předsedkyně Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury E. Wagnerová, spolu s t. č. senátorem M. Antlem, předsedou Ústavněprávního výboru Senátu iniciovali veřejné slyšení v Senátu na téma novoroční amnestie.67 Cílem bylo zodpovězení klíčových otázek souvisejících s novoroční amnestií a vyvození příslušných závěrů včetně případné odpovědnosti a následné žaloby na prezidenta republiky. Z veřejného slyšení a z následného rozhovoru pro Českou televizi se ztotožňuji s názorem J. Musila, který k věci uvedl, že „institut amnestie odporuje fundamentálnímu principu celého trestního práva a fungování trestní justice, tj. generální všeobecné povinnosti státu ex offo stíhat veškerou kriminalitu“, „amnestie má rušivé vlivy na trestní politiku, vede k nespravedlnostem, nemožnosti individualizace trestní odpovědnosti, atd.“.68 K tomuto lze nastínit několik otázek – zejména vliv amnestie na recidivu pachatelů trestné činnosti, zda je institut amnestie vhodným nástrojem, vhodnou pravomocí prezidenta republiky a zda účelně plní svou funkci, či zda se jedná o jakýsi přežitek minulosti, který je třeba eliminovat a zda by byla případně – dle úvah de lege ferenda možná změna zakotvení institutu amnestie, resp. přenesení spolurozhodovací pravomoci na někoho jiného než jen prezidenta republiky, např. na Poslaneckou sněmovnu parlamentu České republiky. Na položené otázky se pokusím nalézt odpovědi pomocí realizace výzkumu v praktické části práce, kam jsem se rozhodl uvedenou otázku začlenit. Nedílnou součástí výzkumu, komentářů a zejména závěru práce budou i případné navrhované změny. Veřejné slyšení vyústilo ve vzájemný konsenzus senátorů ohledně podání Ústavní žaloby. Po získání potřebného počtu podpisů senátorů byla tato podána Ústavnímu soudu České republiky. Důvodem byl již několikrát zmiňovaný článek II amnestie. Odůvodnění dále uvádí, že článkem II amnestie byla porušena významná trestněprocesní (a základní ústavněprávní) práva velkého množství lidí, zejména právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku. Ústavní stížnost směřovala ke zrušení čl. II amnestie. Ústavní soud k návrhu (Ústavní žalobě) dodává,69 že návrh zní na zrušení (podle čl. 87 odst. 1 písm. b)
67
Wagnerová, E. Eliška Wagnerová iniciuje na 21. 2. 2013 veřejné slyšení na téma problematické amnestie prezidenta Klause. Eliskawagnerova.cz [online]. Eliška Wagnerová, publikováno 18. 2. 2013 [cit. 23. 1. 2014]. 68 Archiv novinek ČT. Amnestie na přetřes v Senátu – ústavní žalobu již podepsalo 18 senátorů. Ceskatelevize.cz [online]. Česká televize, publikováno 21. 2. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. 69 Viz Göttinger, V. Návrh skupiny senátorů na zrušení části rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 15. 1. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. 29
Ústavy) II. článku amnestie, z důvodu rozpornosti s demokratickým právním státem a ústavním pořádkem.70 Následně, asi týden po podání Ústavní stížnosti skupinou senátorů, bylo Městským soudem v Praze Ústavní stížností71 navrženo zrušení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.72 Tato Ústavní stížnost však byla Ústavním soudem zamítnuta ze dvou důvodů. Jak vyplývá ze shrnutí odůvodnění, důvody byly jednak překážka litispendence, kdy Ústavní soud již řešil Ústavní stížnost shodného obsahu, a druhým důvodem bylo neoprávněné podání.73 S uvedenými důvody odmítnutí zcela souhlasím. Městský soud v Praze se totiž domáhal zrušení celého rozhodnutí o amnestii a alternativně pouze zrušení čl. II, ale pokud z trestněprocesního hlediska čl. II novoroční amnestie hovoří o abolici, čili zastavení trestního stíhání, měl zmíněný soud v Praze řízení, v souladu s účinnými ustanoveními trestního řádu, zastavit a mohl se domáhat zrušení aboličního ustanovení, nikoliv amnestijního rozhodnutí jako celku. Co se týče přezkumu rozhodnutí o amnestii, dovolím si ještě doplnit, že dne 5. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena zmíněná Ústavní stížnost ve věci velezrady V. Klause. Jedním s žalobních bodů byla i vyhlášená amnestie, konkrétně její aboliční ustanovení, tj. II. článek. Podstatné argumenty z nálezu Ústavního soudu jsou níže reflektovány.74
2.3 Obecné argumenty pro a proti Mnou zastávaný názor (viz citace k rozporu amnestie s principy trestního práva) je oslaben vydaným nálezem Ústavního soudu75 ve vztahu k novoroční amnestii. Uvedený nález totiž institut amnestie staví nad „obecné“ zákony a dokonce i nad Ústavu, kdy k účelu amnestie dodává, že tímto „není bránit řádnému výkonu moci soudní, ale modifikovat účinky nebo následky ukončeného anebo probíhající trestního stíhání za účelem naplnění (exekutivou nutně subjektivně definovaného) obecného dobra (skrze společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí), případně reagovat, s ohledem na
70
Úplné znění Ústavní stížnosti je dostupné tamtéž. Viz Göttinger, V. Městský soud v Praze navrhl zrušit rozhodnutí o amnestii. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 15. 1. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. 72 Úplné znění Ústavní stížnosti městského soudu v Praze je dostupné tamtéž. 73 Archiv novinek ČT. Ústavní soud odmítl návrh městského soudu na zrušení amnestie. Ceskatelevize.cz [online]. Česká televize, publikováno 12. 2. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. 74 K dalším informacím o velezradě V. Klause a Ústavní stížnosti na něj podané odkazuji na: Pospíšil, I. Ústavní soud zastavil řízení o velezradě bývalého prezidenta Václava Klause. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 27. 3. 2013 [cit. 26. 1. 2014]. 75 Nález Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013. 71
30
politické či trestněpolitické aspekty situace ve státě, na případné dysfunkce moci soudní při jeho dosahování“.76 S uvedenou argumentací Ústavního soudu nesouhlasím. Jsem zastáncem pořádku a soudržnosti právního řádu, včetně striktního dodržování smyslu a účelu právních norem a účinných předpisů. S ohledem na základní funkce, zásady, smysl i účel trestního řízení se navíc domnívám, že argumentace Ústavního soudu je poněkud protichůdná s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky, které Česká republika přijala členstvím v EU za své. Během zkoumání problematiky institutu amnestie jsem narazil na nedostatky, které mě vedou k otázkám a námětům, které v praktické části práce nastíním. Na tyto otázky, dotýkající se zejména nevhodné právní úpravy, se pak mocí realizace výzkumu pokusím naformulovat relevantní závěry. A nebudu se omezovat na odpovědi, ale mým cílem bude navrhnout příslušné legislativní změny. Již v této fázi práce mám jistou představu o možnostech budoucí právní úpravy řešící vzniklé rozpory, jimž musíme být dennodenně účastníky.
2.4 Právní koncept (ne)spravedlnosti amnestie V této podkapitole nastíním dvě skutečnosti, které ve vztahu k tématu práce považuji za důležité a pokud tato práce nabízí jisté penzum problematiky institutu amnestie, tyto závěry nemohou opomenout. První se týká již nastíněné problematiky formy rozhodnutí o vyhlášení amnestie. Konkrétněji: jak bylo zmíněno a jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu 4/13 ze dne 5. 3. 2013, co do formy je amnestie akt aplikace ústavního práva s obsahem prvků normativního právního aktu.77 S tímto výkladem Ústavního soudu zcela souhlasím. Upozorňuji však na skutečnost, že tímto výkladem Ústavní soud znemožnil posuzování či rušení rozhodnutí prezidenta republiky učiněných dle čl. 63 Ústavy tvrzením, že tyto, s ohledem na dikci čl. 87 Ústavy, nespadají do kompetencí Ústavního soudu a nemohou být podrobeny ústavněprávnímu přezkumu před Ústavním soudem České republiky. Nabízí se otázka, zda je situace a budoucí vývoj České republiky natolik stabilní a predikovatelný, že si můžeme dovolit mít pravomoc vydávat závazná rozhodnutí (byť se jedná o prezidentskou pravomoc) a současně nemít možnost jakékoliv následné soudní či jiné kontroly a přezkumu takto vydaného rozhodnutí? Při situaci, kdy prezident republiky 76 77
Tamtéž, s. 5. Srov. Nález Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013, Nález Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009, Nález Pl. ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009. 31
je přímo volen občany a může jím být zvolen i laik bez sebemenšího ponětí o právním řádu České republiky, tak dospívám jednoznačně k závěru, že takováto situace je značně nežádoucí a velice riskantní. Nejen s ohledem na snadnou možnost zneužívání uvedeného ustanovení Ústavy, ale především s ohledem na zájmy a ochranu České republiky coby svrchovaného státu. I tuto problematiku se pokusím přenést do praktické části práce a na základě výsledků výzkumu formulovat závěry – ať již budou v souladu s mým přesvědčením či nikoliv. Druhá poznámka, kterou si nemohu ve vztahu k institutu amnestie odpustit, se týká vzájemné konfrontace práva a spravedlnosti. Mnozí právní teoretikové mi dozajista budou odporovat, že nelze mísit právo a spravedlnost a že se jedná o dva odlišné pojmy. Souhlasím, ale přece. Kam se ta spravedlnost v trestním právu a v trestní justici vytratila? Opravdu je určující okamžik odsouzení a nikoliv okamžik spáchání trestného činu? Bohužel ano, ale proč? Podle mého by to mělo být přesně obráceně! Rozhodující skutečností by zcela jistě měl být okamžik spáchání trestného činu, nikoliv okamžik odsouzení. Pak by se nestávaly absurdity typu pachatel A i B spáchají ve stejný den totéž, všechno je zcela identické, až na okamžik odsouzení. Jeden vyslechne odsuzující rozsudek v pondělí, druhý ve stejném rozsahu ve středu. Oba budou pravomocné. Mezitím v úterý prezident republiky vyhlásí amnestii a v pondělí odsouzeného amnestuje. Středeční pachatel „spláče nad výdělkem“. Obecně lze konstatovat, že okamžik spáchání trestného činu je jistý, jednoznačně určitelný. To však neplatí vždy, zejména pak v situaci, kdy je u konkrétního trestného činu obtížné přesný okamžik spáchání protiprávního jednání stanovit. Na uvedeném to však z podstaty věci nic nemění, protože není rozhodné explicitní datum a hodina, ale časový horizont od – do. To je rozhodující a dle mého úsudku téměř ve sto procentech spáchaných trestných činů určitelné. Naproti tomu okamžik odsouzení jistý není téměř nikdy. To může být za týden, měsíc, rok, atd. Ve finále zde máme identické jednání se zcela jiným závěrem – a hlavně s absencí spravedlnosti. Domnívám se, že tyto odlišnosti, pomalu ale jistě vedoucí k nekonformitě s ústavním pořádkem, EÚLP a dalšími, jistě zasluhují příslušné legislativní změny.
32
2.5 Amnestie v širších konsekvencích – ekonomická stránka věci, kapacity věznic a vztah k recidivě Každá amnestie s sebou nese nesčetné množství otázek a problémů. Její vztah k recidivě je tradičním bodem, na nějž se upírá zrak kritiků po vyhlášení amnestie. Kapacita věznic naproti tomu slouží jako obvyklý omluvný důvod. Ekonomická stránka věci pak souvisí s realizací (vyřízením) amnestie a vyčíslením ušetřených nákladů na vězněné osoby. Co se týče exaktního vyčíslení ekonomické stránky věci novoroční amnestie, dle zprávy Ministerstva spravedlnosti kvůli rozsahu amnestie činí ušetřené náklady až 180.000.000 Kč a přímé náklady na realizaci amnestie byly 4.400.000 Kč.78 Ekonomická stránka věci nemůže nesouviset s kapacitou věznic. Vyhlašovatel amnestie si musel být zcela jistě vědom rozsahu a vlivu zamýšlené amnestie na kapacitu věznic. Tak zatímco k 31. 12. 2012 byla, dle týdenního statistického hlášení Vězeňské služby ČR, zaplněnost věznic v průměru na 106,26%,79 po vyhlášení amnestie (a její realizaci) tato klesla na průměrných 76,68% (k 9. 1. 2013).80 Otevírá se tedy otázka, zda evidentní přeplněnost věznic (ne)byla argumentem pro vyhlášení amnestie takového rozsahu. Znalý ekonom a matematik, kterým nepochybně V. Klaus je, si dozajista spočetl a uvědomil konsekvence svých plánů ohledně zamýšleného rozsahu amnestie. Poslední poznámka v této podkapitole směřuje ke vztahu amnestie a recidivy. Obecná
tvrzení
daná
publikacemi
trestního
práva
hmotného
a
publikacemi
kriminologickými81 řadí amnestii mezi obecné kriminogenní faktory, tedy s určitým vlivem na recidivu pachatelů. Je však tento vliv natolik závažný a lze se ztotožnit s argumenty (zaznívajícími logicky po vyhlášení amnestie, zejména z úst kritiků amnestie)? Jsem přesvědčen, že nikoliv. Dle mého úsudku nemá amnestie na recidivu pachatelů vliv. Má úvaha vychází z přesvědčení, že pachatel „recidivista“, který má sklony k páchání trestné činnosti, bude trestnou činnost páchat i po vyhlášení amnestie. V takovém případě lze hovořit o odlišném smyslu a účelu amnestie, kdy zmíněný pachatel amnestii nevnímá jako institut odpustku či šance na nový začátek, ale spíše ulehčení situace a motivaci k opětovnému páchání trestné činnosti. Samozřejmě však za 78
Hrubeš, K. Přehledně: Konečný účet za Klausovu amnestii. Lidovky.cz [online]. Mafra, publikováno 13. 3. 2013 [cit. 1. 2. 2014]. 79 Vězeňská služba České republiky. Týdenní statistické ročenky pro rok 2012. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba ČR, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. 80 Vězeňská služba České republiky. Týdenní statistické ročenky pro rok 2013. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba ČR, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. 81 Např. Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie. 2. vyd. Praha: ASPI, 2004, s. 128 – 130. 33
předpokladu naivní domněnky opětovného vyhlášení amnestie. Naproti tomu „prvotrestaný pachatel“, nebo pachatel, který se do výkonu trestu dostal neúmyslně (typicky např. nedbalostní usmrcení při dopravních nehodách) a nemá žádné sklony k páchání trestné činnosti, takovou amnestii uvítá a rozhodně nelze hovořit o amnestii coby kriminogenním faktoru podporujícím recidivu, protože takový pachatel žádnou trestnou činnost následně páchat nebude. Podíváme-li se na Zprávu o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území ČR v roce 2012,82 zjistíme, že predikovatelný vývoj kriminality a recidivy pachatelů je (v porovnání s rokem předchozím) na vzestupné úrovni. Aktuálnější data (pro rok 2013) zatím nejsou ze strany Ministerstva vnitra k dispozici. Nakolik bude trend zvyšování podílu recidivistů na celkovém počtu stíhaných osob ovlivněn vyhlášením novoroční amnestie, přesně zjistíme až aktualizací uvedených dat, resp. zveřejněním aktuálních dat. Nejnovější informace však uvádějí, že podíl recidivistů již přesáhl 50% a je stále vzestupný. Recidivu trestné činnosti uvedená Zpráva přičítá neefektivitě činnosti státních orgánů při její eliminaci.83 Bylo by samozřejmě možné zde prezentovat statistiky opětovně uvězněných amnestovaných pachatelů, stav a vývoj kriminality včetně predikce recidivy pachatelů, ale účelnější bude vrátit se k této otázce v rámci praktické části práce.
82
Ministerstvo vnitra České republiky. Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území ČR v roce 2012. Mvcr.cz [online]. Ministerstvo vnitra, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 2. 2. 2014]. 83 Tamtéž, s. 1 – 2. 34
3 Závěry a shrnutí teoretické části Nejkomplikovanější oblastí z teoretické části se mi jeví problematika čl. II novoroční amnestie, označovaného jako tzv. aboliční ustanovení. Je evidentní, že jeho reálné dopady do právní praxe jsou značně problematické a závěry nejednotné. Není pochyb, že uvedené ustanovení způsobilo i nemalé obtíže všem subjektům, kteří s ním museli pracovat, aplikovat jej. Jak potvrzují odborné články, amnestie otevřela několik trestněprávních a ústavněprávních otázek. Spory ohledně agraciační části poukazují především na trestní politiku státu a problematiku přeplněnosti českých věznic. Abolice přináší problémy nejen dílčí, ale i celkového charakteru, např. zda je či není abolice jako součást amnestie tzv. monarchistický přežitek a další otázky, jako např. (ne)možnost přezkumu ze strany Ústavního soudu.84 Polemiky se vedly i ohledně smyslu a účelu amnestie, zejména zda je třeba tento institut chápat jako tzv. korekční prvek justice, či zda by rozhodnutí o vyhlášení amnestie nemělo účelově nahrazovat rozhodování soudů a jiných orgánů činných v trestním řízení.85 Obsah aboličního ustanovení v textech amnestie není z hlediska historických souvislostí neobvyklý. S ohledem na formulaci aboličních ustanovení v dříve vyhlášených amnestiích lze v porovnání s novoroční amnestií najít jednak jisté podobnosti a jednak formulaci zcela novou – dosud neužitou. Zajímavý přehled aboličních ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013 přináší Pavlík ve svém článku.86 Uvedené otázky však vyvstaly ještě před samotným jednáním Ústavního soudu ve věci označované jako tzv. „velezrada prezidenta“, tedy nezahrnovaly a nekalkulovaly se závěry Ústavního soudu.87 Nastíněné otázky se však jeví optimální jako relevantní podklad pro výzkum v rámci praktické části práce. Teoretická část práce byla formálně rozdělena na dvě hlavní oblasti – první věnující se obecně institutu amnestie, jejímu pojmovému vymezení, druhům amnestie a právní úpravě z hlediska ústavněprávního i trestněprávního. Pominut nezůstal ani institut milosti, s amnestií nemálo související. Ve druhé oblasti jsem se nejprve zaměřil na příklady vybraných a vyhlášených amnestií na území Československa a České republiky.
84
Pospíšil, I. a Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fixe a soudní realita. Státní zastupitelství. 2013, č. 2, s. 10 – 17. 85 Pavlík, J. a kol. K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního. Státní zastupitelství. 2013, č. 2, s. 24 – 29. 86 Pavlík, J. Aboliční ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013. Státní zastupitelství. 2013, č. 2, s. 30 – 48. 87 Viz Nález Pl. ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013. 35
Chronologicky byla prvně uvedena Havlova z 1. ledna 1990 a následovala Klausova z 1. ledna 2013. Jelikož je tato stále aktuální a nabízí řadu otázek, dále jsem se jí zabýval. Od obecného seznámení s obsahem, rozsahem a dopady novoroční amnestie jsem nastínil problematiku odpovědnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí o vyhlášení amnestie, zastavil se u aboličního ustanovení a postupně vytvářel prostor pro formulaci výzkumných otázek, na jejichž realizaci bude spočívat praktická část mé práce. Samozřejmě, s ohledem na rozsah této práce nemohla být komplexně pokryta celá problematika. Úplným závěrem teoretické části jsem již chtěl nastínit některé otázky tvořící základ výzkumné části, ale s ohledem na strukturu práce a s cílem dodržet přehlednost jednotlivých kapitol jsem se rozhodl tyto zařadit až do druhé části práce.
36
II PRAKTICKÁ ČÁST 4 Praktická část práce a její cíl Teoretická část práce sumarizovala poznatky o amnestii, její právní úpravě i dopadům do praxe. V průběhu textu jsem průběžně nalézal neuzavřený prostor, ve kterém vznikají sporné otázky ať už charakteru interpretačního či aplikačního. Nikoliv s omezením na novoroční amnestii, ale celkově. Tyto otázky jsem se postupně snažil odhalovat a přibližovat. V této části práce vybrané otázky podrobím výzkumu, tedy naformuluji jejich obecné teze a tyto předložím respondentům. Cílem praktické části je tedy navázat na část teoretickou a pokusit se nalézt odpovědi na sporné otázky vyplývající z teoretické části práce. Výzkum bude probíhat zejména v rámci aplikační praxe, kdy respondenty budou tvořit vybrané profese právních odvětví zabývající se trestním právem a tudíž i institutem amnestie a otázkami souvisejícími. Cíle výzkumu a cíle praktické části práce jako takové se pokusím dosáhnout pomocí formulace čtyř vybraných otázek, na kterých bude výzkum spočívat.
4.1 Aplikovaná metoda Zvolenou metodou realizace praktické části práce je kvantitativní výzkum formou elektronických dotazníků. To znamená, že respondentům budou formou dotazníku položeny identické otázky a následně graficky zpracovány jejich odpovědi. Jak jsem již nastínil, výzkum bude realizován na čtyřech vybraných profesních skupinách pohybujících se v trestním právu, amnestii a otázkách souvisejících. Jako první výzkumný vzorek jsem tedy zvolil Krajská a Okresní státní zastupitelství České republiky (dále také KSZ, OSZ). Druhou skupinu tvoří Krajské a Okresní soudy České republiky (dále také KS, OS). Třetí skupinou jsou Krajská ředitelství Policie České republiky (dále také KŘP PČR). Výběr uzavírá čtvrtá skupina respondentů tvořena věznicemi České republiky, spravovanými Vězeňskou službou České republiky, resp. jejím Generálním ředitelstvím (dále také VS ČR). Z uvedeného počtu respondentů je jasné, že se jedná o kvantitativní výzkum. Zvolil jsem právě tyto skupiny respondentů, protože cílem výzkumu je zjistit pokud možno objektivní odpovědi na otázky a tím dospět k jasnějšímu a smysluplnějšímu závěru. Množství respondentů bylo zvoleno i z důvodu, že jsem si vědom, že ne všichni respondenti se musí cítit povinni odpovědět a výzkumu se účastnit. 37
Forma dotazů byla s ohledem na ekologičnost, rychlost a přehlednost zvolena elektronická. Respondentům byly otázky zaslány na kontaktní e-mailové adresy s možností odpovědět a účastnit se tak výzkumu.
4.2 Formulace výzkumných otázek Jak jsem již naznačil, na základě teoretické části jsem se rozhodl výzkum vztáhnout na čtyři výzkumné otázky, kdy nalezení jejich odpovědí a sumarizace závěrů z nich plynoucích tvoří cíl praktické části práce. Tyto otázky rámcově pokrývají celý institut amnestie a otázky související, tedy nedotazuji se vyloženě úzkoprofilově na dílčí úseky amnestie. Otázky jsou záměrně formulovány velice stručně, obecně a s požadavkem odvětění vlastního názoru a nikoliv institucionální odpovědi, která nemusí vždy odpovídat stavu de lege aplicata, ale pouze de lege lata. Cílem zjednodušené formulace otázek je zajištění požadavku návratnosti odpovědí a možnosti realizace výzkumu. Otázky jsou následující: Má amnestijní rozhodnutí vliv na recidivu pachatelů? Měl by být při vyhlašování amnestie rozhodující okamžik spáchání protiprávního jednání, nebo okamžik odsouzení? Je převedení řízení o rozhodování o žádostech o milost z Úřadu prezidenta republiky na Ministerstvo spravedlnosti vhodným a vítaným krokem? Je třeba amnestii chápat jako korekční prvek justice, nebo feudální přežitek? Všechny otázky jsou uvozeny pomyslným „domníváte se“, aby bylo evidentní, že jde o zjištění názorů respondentů a nikoliv formálních odpovědí. První výzkumná otázka směřuje k ověření faktu (bez ohledu na teoretická dogmata), zda vyhlášení amnestie podporuje kriminalitu a může pak být amnestie jako taková považována za tzv. kriminogenní faktor, nebo zda amnestijní rozhodnutí nemá na kriminalitu a recidivu pachatelů vliv. Druhá otázka reaguje na právní koncept (ne)spravedlnosti amnestie nastíněný v podkapitole 2.4 této práce, tedy snaží se zjistit názory respondentů na situaci, zda by měl při vyhlašování amnestie (obecně) být rozhodující okamžik odsouzení pachatele, nebo okamžik spáchání protiprávního jednání – bez ohledu na skutečnost, zda je amnestie vyhlašována formou abolice, agraciace či rehabilitace. Další otázka směřuje k poznání skutečnosti, zda se transfer agendy řízení o rozhodnutích o milostech z Úřadu prezidenta republiky na Ministerstvo spravedlnosti jeví jako vhodný a vítaný a zda toto může vést k podrobnějšímu prostudování a posouzení individuálních žádostí, či zda to
38
naopak povede ke zdlouhavějšímu procesu. Ač se tato otázka může jevit jako nesouvisející, není tomu tak. Poukazuje totiž na skutečnost, zda jsou instituty „odpustků“, tj. milosti a amnestie v rámci profesních oborů vítanými instrumenty v rukou prezidenta, či zda je třeba změny právní úpravy. Uvedená otázka totiž otvírá možnost delegace pravomoci vyhlašovat amnestii. Poslední výzkumná otázka je otázkou toliko obecnou a směřuje k zjištění chápání a nazírání na institut amnestie buď jako korekčního prvku justice, nebo feudálního přežitku. Takto ostrá distinkce je potřebná k ověření názorů a zejména s ohledem na celkově zjištěné závěry a návrh změny právní úpravy. Na každou otázku dostali respondenti výběr z možností odpovědí „ano“, „ne“ a „žádná odpověď“. V následujících grafech, znázorňujících odpovědi respondentů, jsem pro úplnost přidal další kolonku s názvem „bez odpovědi“, aby byly zřejmé i počty respondentů, kteří na výzkum reagovali, ale bez odpovědí. Ač byl počet respondentů různých skupin rozdílný, jejich odpovědi mají stejnou váhu. S ohledem na požadovaný maximální rozsah této práce nejsou odpovědi respondentů dále členěny a grafy dále rozvíjeny, např. podle počtu respondentů, geografického hlediska či v případě věznic podle počtu vězněných osob. Respondenti, kteří do okamžiku tvorby praktické části práce nezaslali své odpovědi či vyjádření, jsem do grafického zobrazení pro neúčelnost nezahrnul.
4.3 Sběr dat a statistika odpovědí Sběr potřebných dat, tj. odpovědí na položené otázky, probíhal formou záznamu odpovědí respondentů do grafického zobrazení, které jsou následně prezentovány a komentovány. Nejprve je vždy prezentována položená otázka a následují čtyři grafy – odpovědi čtyř profesních skupin respondentů. Po těchto logicky následuje stručný komentář. Než však přistoupím k samotnému výzkumu, pro úplnost ještě předkládám exaktní počty respondentů, aby bylo přehledné, kolik respondentů bylo osloveno, kolik odpovědělo a kolik nereagovalo vůbec. Neopomenuta zůstala možnost „odpověděli bez vyjádření“, která pokrývá situaci, kdy reakce sice přišla, ale neobsahovala požadovanou odpověď, ale informaci o odmítnutí poskytnout odpověď. Z tohoto důvodu tento druh odpovědí nemohl být zařazen do kategorie „neodpověděli“.
39
V rámci realizace výzkumu bylo celkově osloveno 238 respondentů. Z obdržených reakcí bylo v součtu 99 „použitelných“ odpovědí a 11 odpovědí bez vyjádření (s odmítnutím poskytnout odpovědi). Tedy celková návratnost odpovědí byla 46,21%.
Celkové počty respondentů 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 KSZ, OSZ Oslovení
KŘP PČR
KS, OS Odpověděli
Odpověděli bez vyjádření
VS ČR Neodpověděli
Osloveno bylo 94 krajských a okresních státních zastupitelství. Z uvedeného počtu byla návratnost odpovědí 44,68%. Návratnost u KSZ a OSZ obsahuje pouze jednu odpověď bez vyjádření (s odmítnutím poskytnout odpovědi). Z 94 oslovených krajských a okresních soudů reagovalo identické procento respondentů jako v případě KSZ a OSZ, tedy 44,68%. Použitelnost odpovědí však byla jiná, v případě KS a OS obsahuje tři odpovědi bez vyjádření (s odmítnutím poskytnout odpovědi). Největší návratnost odpovědí byla u KŘP PČR, kdy tato činila 100%. Ze 14 oslovených respondentů však 4 zaslali odpověď bez vyjádření (s odmítnutím poskytnout odpovědi). Věznice dominují v oblasti nezaslání odpovědi. Z 36 oslovených (čítající 35 věznic a Generální ředitelství) reagovala pouze třetina, tedy 33,33%. Z uvedeného počtu byly navíc tři odpovědi bez vyjádření (s odmítnutím poskytnout odpovědi). Pomocí grafického zobrazení následují prezentace odpovědí respondentů na položené otázky a k nim příslušné komentáře. 40
1. Výzkumná otázka: Má amnestijní rozhodnutí vliv na recidivu pachatelů?
Krajská a okresní státní zastupitelství 35 30 25 20 15 10
5 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajské a okresní soudy České republiky 20 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
41
Bez odpovědi
Krajská ředitelství Policie České republiky 6 5 4 3 2 1 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Vězeňská služba České republiky 4,5 4 3,5 3 2,5
2 1,5 1 0,5 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
42
Bez odpovědi
První výzkumná otázka směřovala k ověření faktu (bez ohledu na teoretická dogmata), zda vyhlášení amnestie obecně podporuje kriminalitu a může pak být amnestie jako taková považována za tzv. kriminogenní faktor, nebo zda amnestijní rozhodnutí nemá na kriminalitu a recidivu pachatelů vliv. Krajská a okresní státní zastupitelství se ve svých odpovědích značnou převahou kloní k možnosti, že vyhlášení amnestie má vliv na recidivu pachatelů. Je však třeba uvažovat, jak se k odpovědi „ano“ na první otázku většina státních zastupitelství dobrala. Presumuji, že vycházela z výkonu své praxe. To se mi jeví jako nejrelevantnější. Podíváme-li se například na statistiky kriminality88 a páchání trestné činnosti (lze např. porovnat i jednotlivé okresy či kraje), zjistíme, že většinovou část trestné činnosti tvoří sice tzv. bagatelní kriminalita, ale páchaná pachateli „recidivisty“, pro které amnestijní rozhodnutí zdaleka neplní ten účel, který by plnit měla. Odlišná situace je u soudních instancí. Pokud bychom příčiny odpovědí chtěli zkoumat ze stejného hlediska jako u státních zastupitelství, dospěli bychom (stejně jako grafická znázornění) k odlišným závěrům. Pokud soudy (byť těsnou většinou) na otázku vlivu amnestie na recidivu odpověděly negativně, zřejmě se přiklání k názoru, který zastávám i já. Amnestie pak může být vyhlašována třeba třikrát do roka (nadneseně), ale nebude mít toliko vliv na opětovné páchání trestné činnosti. Jde totiž o osobnost a povahu pachatele trestné činnosti, která je určujícím determinantem jeho následného chování. Pokud se tedy člověk již trestaný na základě amnestie ocitne na svobodě, bude opětovně inklinovat k páchání trestné činnosti, neboť tuto lze označit jako jeho vlastnost a způsob obživy. Bez ohledu na skutečnost, že v praxi se jedná o případy bagatelních přečinů typu tzv. dvojkových krádeží (§ 205 odst. 2 trestního zákoníku). Naopak pachatel, který byl odsouzen za neúmyslný trestný čin (typicky např. dopravní nehody) a nemá další osobnostní nebo povahové sklony k páchání trestné činnosti, takovou po amnestování opětovně páchat nebude. Ve svých odpovědích soudy možná vycházely ze situace, kdy se k nim dostane „hotový spis“ a absentuje zde přímý kontakt s praxí a pachateli trestné činnosti, neboť tento prvotní kontakt mají v rámci trestního řízení právě státní zastupitelství a k soudům se dostane až zprostředkovaně, resp. v dalších fázích trestního řízení. Krajská ředitelství Policie České republiky a Vězeňská služba České republiky (pro účely této práce zastupující jednotlivé věznice v ČR) se k první otázce postavily poměrně 88
Viz např. Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Policie.cz [online]. Policie České republiky, publikováno 6. 1. 2014 [cit. 24. 1. 2014]. 43
skepticky. Těsná většina odpovědí souhlasí s názorem státního zastupitelství a souhlasí tedy s vlivem amnestijního rozhodnutí na recidivu pachatelů trestné činnosti. Druhá, těsně menší část pro jistotu na položenou otázku neodpověděla vůbec. Buďto byla příliš složitá, nebo se necítili dostatečně kompetentní ke kvalifikované replice. Zaměřím-li se tedy na jejich kladné odpovědi na první položenou otázku, dospívám k obdobnému názoru jako v případě státních zastupitelství. Policie České republiky je totiž vždy tím prvním orgánem, který naváže prvotní kontakt s pachatelem. Ať se jedná o samotné zadržení pachatele na místě činu, sledování, pátrání, atd. V první fázi trestního řízení a za současného spolupůsobení státního zastupitelství je to právě policejní orgán, kdo zjišťuje identitu pachatelů a tvoří úvodní rámcový náhled nad páchanou trestnou činností. Jejich informace jsou ty prvotní, jež identifikují tzv. nového pachatele od pachatele recidivujícího. Mají tak více než přímý styk nejen s praxí, ale především s trestnou činností a jejími pachateli. V kontrastu s tímto stojí Vězeňská služba, která „uzavírá“ pomyslný kruh nad pachatelem a jeho trestnou činností. Důvody jejich kladné odpovědi na položenou otázku lze vystopovat v kontaktu s recidivujícími pachateli, kteří se (a mnozí rádi, zejména v zimních měsících) vrací do jejich zařízení a nejsou tedy pro ně tzv. nováčky. Nad to, Vězeňská služba zpracovává týdně, měsíčně a ročně velice podrobná a přesná statistická hlášení, která jistě slouží nejen jako podklad k odpovědím na položenou otázku, ale zejména jeho celkový souhrn a přehled spáchaných trestných činů a recidivy pachatelů – po vyhlášení amnestie nevyjímaje.
44
2. Výzkumná otázka: Měl by být při vyhlašování amnestie rozhodující okamžik spáchání protiprávního jednání, nebo okamžik odsouzení?
Krajská a okresní státní zastupitelství 40 35
30 25 20 15 10
5 0 Okamžik odsouzení
Okamžik spáchání
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajské a okresní soudy České republiky 30
25 20 15 10 5 0 Okamžik odsouzení
Okamžik spáchání
45
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajská ředitelství Policie České republiky 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 Okamžik odsouzení
Okamžik spáchání
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Vězeňská služba České republiky 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 Okamžik odsouzení
Okamžik spáchání
46
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Druhá otázka reaguje na právní koncept (ne)spravedlnosti amnestie nastíněný v podkapitole 2.4 této práce, tedy snaží se ověřit názory respondentů na skutečnost, zda by při vyhlašování amnestie (obecně) měl být rozhodující okamžik odsouzení pachatele, nebo okamžik spáchání protiprávního jednání. To vše s ohledem na zjednodušení, tedy bez diferenciace na vyhlášení amnestie formou abolice, agraciace či rehabilitace. V této otázce jsou názory státních zastupitelství a soudů téměř totožné. Nejiné je tomu u Krajských ředitelství Policie, kde však poměrnou část tvoří reakce „bez odpovědi“. Odlišná situace je tak pouze u Vězeňské služby, která má shodně odpovědí na obě možnosti. Většinový názor na položenou otázku je tedy ten, že rozhodující skutečností by měl být okamžik pravomocného odsouzení pachatele. Je vždy třeba podívat se na konkrétní amnestii a konkrétní nastalé situace, které lze vyhodnotit. Aniž bych k tomu měl nějaké hlubší důvody, obávám se, že odpovědi respondentů byly do značné míry ovlivněny posledně vyhlášenou amnestií ze dne 1. ledna 2013. Vyhlášená amnestie obsahovala prvky aboliční i agraciační, tedy korelace odpovědí spíše odpovídají chápání konsekvencí novoroční amnestie, než institutu amnestie celkově – a bodu, kam směřovala výzkumná otázka. Nemohu však nebrat v potaz odpovědi, ačkoliv se tyto ve svém souhrnu odlišují od mého názoru. Ve sféře vybraných profesních skupin, kde je trestní právo v aplikační praxi denním chlebem nelze kvalifikovanost uvedených odpovědí zpochybňovat. Jak státní zastupitelství, tak soudy i Policie za stěžejní považují situaci, kdy došlo k pravomocnému odsouzení pachatele trestného činu. Z uvedeného vyplývá, že respondenty nezajímá, zda se mohlo identické jednání více pachatelů odehrát ve stejném časovém okamžiku, ale důležité pro ně je, kdy byl uvedený pachatel za takovéto jednání pravomocně odsouzen. Pak se bohužel názorově dostávají do situace, kterou jim budu zásadně odporovat, neboť z uvedeného vyplývá a lze konstatovat, že pachatel A mohl v pondělí ráno spáchat přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, druhý pachatel stejný přečin tentýž den odpoledne, ale jeden z nich (resp. jedno z těchto jednání) bude dále „ospravedlněno“, protože nabylo právní moci před vyhlášením amnestie a druhé až po jejím vyhlášení. Stejné jednání, stejné následky a stejná společenská škodlivost, avšak se zcela odlišnými vyústěními. Odlišná situace tak nastala pouze u Vězeňské služby ČR, která odpověděla shodně, že rozhodující je okamžik odsouzení i okamžik spáchání protiprávního jednání. Domnívám se, že větší počet odpovědí by navýšil vypovídající hodnotu a relevanci poskytnutých odpovědí. Vězeňská služba ČR je orgán, zabývající se výkonem trestů odnětí svobody, nápravou pachatelů a přípravou na jejich následný normální život na svobodě po 47
propuštění, resp. ukončení nepodmíněných trestů. Lze se tedy domnívat, že jejich předmětem zájmu pravděpodobně nebude zkoumání problematiky, zda je vhodnějším řešením okamžik odsouzení pachatele nebo okamžik spáchání protiprávního jednání. Jak jsem již uvedl, Vězeňská služba ČR stojí na pomyslném konci kruhu, který se zabývá specifickou činností a tedy je jí lhostejno, jak uvedenou problematiku řešit a jak se k ní postavit, protože ona není tím orgánem a institucí, který by na to měl vliv. Nicméně věřím, že větším počtem reakcí mohla být odpověď jasnější. Cílem nebylo zjišťovat institucionální odpovědi a hnát se za oficiálně formálními stanovisky, které mnohdy postrádají veškerou vypovídající hodnotu. Škoda tedy skromného počtu odpovědí ze strany Vězeňské služby.
48
3. Výzkumná otázka: Je převedení řízení o rozhodování o žádostech o milost z Úřadu prezidenta republiky na Ministerstvo spravedlnosti vhodným a vítaným krokem?
Krajská a okresní státní zastupitelství 25 20 15 10 5 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajské a okresní soudy České republiky 25 20 15 10 5 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
49
Bez odpovědi
Krajská ředitelství Policie České republiky 7 6 5 4 3 2 1 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Vězeňská služba České republiky 4,5 4
3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 Ano
Ne
Žádná odpověď
50
Bez odpovědi
Třetí výzkumná otázka směřuje k poznání skutečnosti, zda se transfer agendy řízení o rozhodnutích o milostech z Úřadu prezidenta republiky na Ministerstvo spravedlnosti jeví jako vhodný a vítaný krok a zda toto může vést k podrobnějšímu prostudování a posouzení individuálních žádostí, či zda přesun naopak povede ke zdlouhavějšímu procesu. Postup je v současné době ten, že žádost o milost přijde prezidentu republiky, ten ji přepošle na Ministerstvo spravedlnosti, to provede řízení, po němž následují dvě možnosti. Bezdůvodnou žádost zamítne, důvodné žádosti posoudí a výsledek (doporučující či zamítavý) opět zašle zpět prezidentu republiky k rozhodnutí, k udělení milosti. Ač se tato otázka může jevit jako nesouvisející s tématem práce, není tomu tak. Poukazuje totiž na skutečnost, zda jsou instituty „odpustků“, tj. amnestie a milosti v rámci profesních oborů vítanými instrumenty v rukou prezidenta, či zda je na místě změna právní úpravy s ohledem na pravomoci dané pouze k dispozici jednomu člověku – byť prezidentu republiky. Uvedená otázka totiž otvírá možnost delegace pravomoci vyhlašovat amnestii (přípravné řízení o amnestii, tj. její přípravu a formulaci). Jak se totiž koncem listopadu 2013 stalo, prezident republiky delegoval pravomoc v řízeních o rozhodnutích o milostech na Ministerstvo spravedlnosti. Sám si v souhlasu s Ústavou ponechal finální rozhodovací pravomoc. Uvedená otázka nemálo souvisí i s amnestií. Skepticky dodávám, že i s osobou současného prezidenta republiky M. Zemana, který má v oblibě postupovat nekonvenčně a činit neobvyklá rozhodnutí. Bez ohledu na jeho mediální prohlášení, co se vyhlašování amnestie týče. A tak jsem se tázal, zda byla uvedená delegace vhodná a vítaná a lze s takovou očekávat i totožný krok v oblasti amnestie. Podotýkám, že vyhlášení amnestie nepředchází žádné řízení, pouze příprava organizační a techniko-formulační. Zde jsou však odpovědi nestejnorodé. Státní zastupitelství uvedený krok hodnotí jako vhodný a vítaný a to převažující většinou. Naproti tomu soudy jsou většinově proti uvedenému kroku a takovou delegaci nevítají. Odpovědi Krajských ředitelství Policie se dají rozdělit na dvě skupiny. První je zcela pro a druhá spadá do kategorie „bez odpovědi“, tedy na uvedenou otázku neodpověděli, nebo odpověděli, že se k otázce nebudou vyjadřovat. U Vězeňské služby ČR sice převládá „bez odpovědi“, ale ohlédneme-li od toho, těsnou většinu zastávají příznivci uvedené delegace pravomoci. Celé rozhodování mohlo být ovlivněno jednou situací. S uvedenou agendou, totiž se samotným řízením, se v historii České republiky poměrně dosti hýbalo. Během tří prezidentů, které Česká republika zažila, tomu bylo pokaždé jinak. První prezident, zřejmě naladěn novotami tehdejší doby a znechucen odpovědností politickou, mediální a jinou až 51
do konce svého volebního období delegoval tuto pravomoc vně své kompetence. Přišel druhý prezident, evidentně zklamán způsobem vyřizování žádostí mimo Úřad prezidenta, vztáhnul si tento zpět na sebe (Úřad). Dosud poslední prezident, zřejmě obtěžován takovými banalitami, delegoval opět tuto pravomoc na Ministerstvo spravedlnosti. A jak tomu bude do budoucna? Uvidíme. Stejně tak zůstává otevřená otázka delegace pravomocí v přípravě rozhodnutí o amnestii, kdy by tuto zcela převzalo Ministerstvo spravedlnosti a prezident si opět ponechal pouze ústavní právo amnestii vyhlašovat. Zajisté se všichni shodnou na tom, že ač je doposud amnestie výhradní pravomocí prezidenta a je jen a pouze v jeho rukou, není to zcela vhodné a správné řešení, zejména s ohledem na již zmíněnou nemožnost soudního či jiného přezkumu takového rozhodnutí. A co kdyby se prezident jal amnestie a začal ji vyhlašovat pravidelně každé pondělí ráno? Domnívám se, že na nějaké změny ex post už by bylo poněkud pozdě. Právo by mělo předvídat.
52
4. Výzkumná otázka: Je třeba amnestii chápat jako korekční prvek justice, nebo feudální přežitek?
Krajská a okresní státní zastupitelství 30 25 20 15 10 5 0 Korekční prvek
Feudální přežitek
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajské a okresní soudy České republiky 18 16 14 12 10 8 6
4 2 0 Korekční prvek
Feudální přežitek
53
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Krajská ředitelství Policie České republiky 6 5 4 3 2 1 0 Korekční prvek
Feudální přežitek
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Vězeňská služba České republiky 4,5 4
3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 Korekční prvek
Feudální přežitek
54
Žádná odpověď
Bez odpovědi
Poslední výzkumná otázka je otázkou toliko obecnou a směřuje k zjištění chápání a nazírání na institut amnestie buď jako korekčního prvku justice, nebo feudálního přežitku. Takto ostrá distinkce je potřebná k ověření názorů a zejména s ohledem na celkově zjištěné závěry a návrhy změn právní úpravy. Účelem položení této otázky bylo zjištění názoru na nazírání na amnestii celkově. Máme-li tedy v povědomí, že v současné právní úpravě České republiky, jak mimo jiné zmiňuji v teoretické části práce, zcela absentuje jakákoliv možnost soudní či jiné následné přezkoumatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení amnestie, tak nakolik jsme schopni a ochotni toto akceptovat a zda lze v takovém případě na amnestii skutečně nahlížet jako na korekční prvek justice, řešící převážně problematiku tzv. justičních omylů (i když to spíše spadá do gesce milostí) či jiné aktuální politické, sociální či humanitární důvody, nebo zda se jedná o monarchistický přežitek, který nemá v moderních právních řádech (vztaženo na Českou republiku) co pohledávat. Pokud se ztotožníme se závěrem, že se jedná o korekční prvek justice, souhlasíme tak s nemožností jakékoli soudní či jiné přezkoumatelnosti. Naproti tomu inklinací k druhé variantě poukazujeme na nevhodnost takového ustanovení v právním řádu České republiky. Osobně zastávám názor, že se jedná o korekční prvek, ale v žádném případě nesouhlasím s nemožností následného přezkumu. Amnestie je silný nástroj a ve špatných rukou může velmi uškodit. Státní zastupitelství vnímá institut amnestie většinově jako korekční prvek justice. Z jejich strany se jedná o poměrně očekávanou odpověď, neboť státní zastupitelství není tím rozhodujícím orgánem v trestním řízení a dalo by se říci, že ani nenese odpovědnost za výsledek trestního řízení – byť to je samozřejmě možné konstatovat pouze v rovině teoretické. V praktické rovině to nepřichází v úvahu, neboť nekvalitně připravené poklady a spisový materiál včetně všech náležitostí zásadním způsobem ovlivňují směr a průběh trestního řízení včetně jeho výsledku. Odpověď tedy své východisko nalézá především v ne zcela stoprocentní důvěře v soudy, kdy se nezřídka setkáváme se situací, že je státní zastupitelství nespokojeno s finálním rozhodnutím soudu a vyhlášenou amnestii tedy v konečných souvislostech vnímá jako korekci učiněných odlišností v rozhodovací praxi soudů. Odlišná situace je z pohledu soudů. Zde jsou totožné počty odpovědí. Nelze tedy konstatovat, jak se na institut amnestie nazírá z hlediska soudních orgánů. Kdybych chtěl být všímavý, začal bych zjišťovat, z kterého stupně soudu přišla která odpověď, na základě čehož bych si mohl vytvořit jasnější představu o nazírání na institut amnestie z různých
55
stupňů soudní soustavy, popř. i z geografického hlediska. To zde však není možné, tedy zůstávám uspokojen se stejným počtem odpovědí na obě možnosti. Odpovědi Krajských ředitelství Policie se dají opětovně dělit na dvě skupiny. První tvoří skupinu „bez odpovědi“ a druhá jednoznačně souhlasí s amnestií jako korekčním prvkem. Domnívám se však, že na rozdíl od státních zastupitelství, jsou důvody odpovědí ze strany Policie poněkud odlišné. Krajská ředitelství Policie ve svých odpovědích dle mého názoru vycházela ze skutečností z praxe, konkrétně ze způsobů realizace přípravného řízení trestního. Jak víme, celý proces trestního řízení stojí a padá na kvalitě přípravného řízení. Pokud však Policie udělá kvalitně maximum své práce, státní zastupitelství taktéž, avšak soudní orgán ve finále rozhodne zcela odlišně, např. evidentního pachatele zprostí, veškerá práce státního zastupitelství i Policie přišla vniveč. Samozřejmě to platí i naopak. Pak logicky přichází na řadu ona vidina amnestie coby korekčního prvku justice. Odpovědi Vězeňské služby jsou sice převážně kladné, tedy vnímají institut amnestie jako korekční prvek, ale opět zřejmě z jiných důvodů. Těmito nemůže být nic jiného než skutečnost, že do konce roku 2012 přeplněné české věznice skutečně nebyly ideálním stavem a ideální vizitkou českého vězeňství. Po vyhlášení novoroční amnestie a s ohledem na její rozsah a dopady, se dá i odpověď Vězeňské služby ČR považovat jako opodstatněná.
56
5 Syntéza poznatků a závěr V této kapitole bude provedena sumarizace zjištěných poznatků. Praktická část, v návaznosti na část teoretickou, spočívala na kvantitativním výzkumu, jehož výsledky jsou výše prezentovány. V průběhu textu práce, převážně však v její teoretické části jsem během zkoumání problematiky narážel na otevřené otázky, které dle mého názoru mohou tvořit jisté problémy (zejména s ohledem do budoucna). Vybrané penzum otázek tvořilo jádro praktické části práce, kdy otevřené otázky byly předloženy respondentům. Výsledky výzkumu vyplývají z grafického zobrazení. Během své odborné praxe jsem byl poněkud zklamán zjištěním, že i mnozí erudovaní právníci nenalézají základní diferenciaci mezi amnestií a milostí. Uvědomme si skutečnost, že milost je akt, který se zajímá o konkrétní osobu pachatele, okolnosti jeho případu, trestního řízení, odsouzení a uloženého trestu. Milost pak odpouští konkrétnímu pachateli trest, lhostejno zda dvouletý či desetiletý. Amnestii naopak nezajímá konkrétní pachatel, tedy není podstatné, zda trestný čin spáchal pachatel A, B, nebo C, ale jde jí o skupiny trestných činů, resp. tresty za ně uložené, protože právě ty jsou následně amnestovány. Nikoliv pachatelé samotní. Nejen z těchto důvodů tedy nelze amnestii a milost míti za identické instituty. Byť nepochybně, jisté spojitosti nemohou z logiky věci (a s ohledem na historické hledisko) absentovat. Za stěžejní otevřenou otázku, která vyvstala z konceptu celé práce a výsledků praktické části, považuji problematiku nemožnosti soudní či jiné následné kontroly vyhlášené amnestie, tedy rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení amnestie. Nemožnost jakékoliv následné (soudní) kontroly není pro demokratický právní stát 21. století volbou rozumnou ani vhodnou. Z tohoto důvodu jednoznačně navrhuji dílčí změnu Ústavy České republiky. Změnu v tom smyslu, že do patřičných článků Ústavy bude k obligatorní potřebě kontrasignace přidána obligatorní informační a konzultační povinnost (minimálně) s předsedou vlády a ministrem spravedlnosti. Jejich názor by byl pro prezidenta republiky závazný. Absence závaznosti by způsobovala neúčelnost navrhované změny. Zamezíme tak situaci, kdy o vydání rozhodnutí o amnestii bude rozhodovat pouze jediný člověk – prezident republiky, protože předseda vlády plní funkci notáře. Pokud by tahle změna z nějakého důvodu nebyla možná, navrhuji alternativu v podobě změny právní síly rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení amnestie. 57
Amnestijní rozhodnutí by mělo formu ústavního zákona. Byť jistě, chyběly by znaky typické pro zákon. Jak již bylo zmíněno, aktuální judikatura rozhodnutí prezidenta republiky neřadí na roveň zákona, nýbrž z něj činí právní akt sui generis. To by činilo drobnou překážku mnou navrhované alternativě, leč domnívám se, že lehce překonatelnou. Pokud by amnestijní rozhodnutí získala právní sílu ústavního zákona, bylo by možné ji podrobit soudnímu přezkumu jako každý jiný ústavní zákon. Ústavní proto, že by se nejednalo o „pouhý“ zákon lehce zrušitelný, ale ústavní, hodný řádného přezkumu před nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti České republiky. Jsem přesvědčen, že uvedené návrhy zcela změní vnímání amnestie jako „panovnické pravomoci“, do role skutečného institutu „odpustku, druhé šance, atd.“ Druhou stěžejní otázku, na kterou jsem se snažil dobrat odpovědi v rámci praktické části práce je problematika prvotně nastíněná v podkapitole 2.4 nazvané „Právní koncept (ne)spravedlnosti amnestie“. Snažil jsem se nalézt odpověď na otázku, zda by (obecně) pro vyhlašování amnestie měl být rozhodující okamžik spáchání protiprávního jednání, nebo okamžik odsouzení. Odpovědi získané v praktické části mají nespornou vypovídající hodnotu, byť přiznávám, že s výsledky odpovědí na tuhle otázku se nemohu ztotožnit. Podle prezentovaných výsledků by praktická situace vypadala následovně: Pachatel A spáchá přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku dne 5. 9. 2012, pravomocné odsouzení je ke dni 5. 12. 2012, je uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Na tento případ se vztáhne vyhlášená amnestie prezidenta republiky k 1. 1. 2013. Naproti tomu pachatel B spáchá přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku dne 5. 9. 2012, odsuzující rozsudek je vyhlášen dne 5. 12. 2012, právní moci nabude dne 2. 1. 2013. Na tento případ se amnestie prezidenta republiky vyhlášená 1. 1. 2013 nevztáhne, neboť k pravomocnému odsouzení pachatele nedošlo nejpozději do 31. 12. 2012, ale až dne 2. 1. 2013, přičemž amnestie se vztahuje pouze na odsouzení do 31. 12. 2012. S tím absolutně nemohu souhlasit a ztotožnit se! Dle mého úsudku by rozhodující skutečností zcela jistě měl být okamžik spáchání trestného činu, nikoliv okamžik odsouzení. Jak bylo výše uvedeno, obecně lze konstatovat, že okamžik spáchání trestného činu je jistý, jednoznačně určitelný. To však neplatí vždy, zejména pak v situaci, kdy je u konkrétního trestného činu obtížné přesný okamžik spáchání protiprávního jednání stanovit. Na uvedeném to však z podstaty věci nic nemění, 58
protože není rozhodné explicitní datum a hodina, ale časové penzum od – do. To je rozhodující a dle mého úsudku téměř ve sto procentech spáchaných trestných činů určitelné. Naproti tomu okamžik odsouzení jistý není téměř nikdy. To může být za týden, měsíc, rok, atd. Ve finále zde máme identické jednání se zcela jiným závěrem – a hlavně absencí spravedlnosti. Situace by se dala řešit i amnestováním na základě výše reálné trestní sazby udělené pachateli trestného činu, kdy by se ohled nebral na vybrané skupiny trestných činů (na sazby za ně udělené), ale podle udělené délky trestní sazby. Byl by tedy rozdíl v amnestování pachatelů, kteří sice spáchali tentýž trestný čin, ale každý vyslechl jiný odsuzující rozsudek a dostal jinou sazbu – jeden dvě léta, druhý deset let. Své přesvědčení a názor opírám mj. o všeobecně známý smysl a účel institutů amnestie a milosti. V tomto případě tedy amnestie. U té přece není cílem postihovat jen jednání spáchaná a pravomocně odsouzená do určitého data. Jistě, prim hraje formulace amnestie, která bude mít buď aboliční, nebo agraciační (případně i rehabilitační) ustanovení a to je rozhodující. Sankcionování jsou tedy ti, kdo si řádně hájili svá práva a proti vynesenému rozsudku si podali odvolání. Jejich odsouzení tedy nebylo pravomocné a amnestie se neúčastnili. Smyslem a účelem by mělo být např. to, že bagatelní trestnou činnost spáchanou od určitého data do určitého data promineme. Bez ohledu na to, zda se rozsudek stal pravomocným ve středu nebo v pátek. Nebude-li to tak, amnestie (bez ohledu na zvolenou formulaci) není a nemůže být férovou. Právo není o férovosti a spravedlnosti, ale neuškodilo by, kdyby bylo. Úplným závěrem práce bych rád poukázal na skutečnost, že ač jsem se v průběhu textu k určitým faktům stavěl více či méně skepticky, amnestii podporoval či jí odporoval, dovoluji si přesto upozornit na skutečnost, že můj pohled byl nestranný, nezaujatý a objektivní. Nebudu však popírat, že rozhodně nesouhlasím s novoroční amnestií, zejména s jejím rozsahem – ten byl vskutku přehnaný. K tomu mi nezbývá než dodat qui parcit nocentibus, innocentes punit (kdo šetří viníky, trestá nevinné).89
89
Latinská sentence, autor neznámý. 59
6 Seznam použitých pramenů a literatury 6.1 Tištěná odborná literatura 1) Bahýľová L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde, 2010, 1533 s. ISBN 978-80-7201-814-7. 2) Hendrych D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 1459 s. ISBN 978-80-7400-059-1. 3) Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, 968 s. ISBN 978-80-87576-64-9. 4) Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Leges, 2013, 864 s. ISBN 978-80-87576-44-1. 5) Jelínek, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád. 4. vyd. Praha: Leges, 2013, 1215 s. ISBN 978-80-87576-69-4. 6) Klaus, V. Spor o amnestii. Praha: Institut Václava Klause, 2013, 127 s. ISBN 97880-87460-13-9. 7) Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Praha: Aleš Čeněk, 2009, 1448 s. ISBN 978-80-7380-140-3. 8) Koudelka, Z. Prezident republiky s předmluvou Václava Klause. Praha: Leges, 2011, 223 s. ISBN 978-80-87212-95-0. 9) Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 921 s. ISBN 978-80-7179-082-2. 10) Marečková, L. Milosti. Ohnisko lidství v trestním právu. Praha: Academia, 2007, 368 s. ISBN 978-80-200-1537-2.
60
11) Musil, J., Vanduchová, M. Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám. Praha: Codex Bohemia, 1998, 349 s. ISBN 80-85963-68-X. 12) Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie. 2. vyd. Praha: ASPI, 2004, 451 s. ISBN 80-7357-026-2. 13) Pavlíček, V. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. Praha: Linde, 1998, 772 s. ISBN 80-7201-110-3. 14) Pavlíček V. a kol. Ústavní právo a státověda. II. díl. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, 1119 s. ISBN 978-80-87212-90-5. 15) Stříž, I. a kol. Trestní zákoník a trestní řád. Průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 2. díl. Praha: Linde, 2010, 1184 s. ISBN 978-80-7201-803-1. 16) Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 1009 s. ISBN 978-80-7400-496-4. 17) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 1501 s. ISBN 978-80-7400-043-0. 18) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, 3011 s. ISBN 978-80-7400-043-0. 19) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. III. díl. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 4654 s. ISBN 978-80-7400-465-0. 20) Šámal, P. a kol. Trestní řízení před soudem prvního stupně. Praha: C. H. Beck, 1996, 575 s. ISBN 80-7179-049-4.
61
6.2 Tištěná periodika 1) Gřivna, T. a Říha, J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 2. ISSN 12135313. 2) Pavlík, J. Aboliční ustanovení amnestií v letech 1918 až 2013. Státní zastupitelství. Právnický časopis. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2. ISSN 1214-3758. 3) Pavlík, J. a kol. K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního. Státní zastupitelství. Právnický časopis. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2. ISSN 1214-3758. 4) Pospíšil, I. a Popovičová, L. Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fixe a soudní realita. Státní zastupitelství. Právnický časopis. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, č. 2. ISSN 1214-3758.
6.3 Elektronické prameny 1) Archiv novinek ČT. Amnestie na přetřes v Senátu – ústavní žalobu již podepsalo 18 senátorů. Ceskatelevize.cz [online]. Česká televize, publikováno 21. 2. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/215995amnestie-na-pretres-v-senatu-ustavni-zalobu-jiz-podepsalo-18-senatoru/ 2) Archiv novinek ČT. Ústavní soud odmítl návrh městského soudu na zrušení amnestie. Ceskatelevize.cz [online]. Česká televize, publikováno 12. 2. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/214822-ustavnisoud-odmitl-navrh-mestskeho-soudu-na-zruseni-amnestie/ 3) Beck – online. Rozhodnutí prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Beck-online.cz [online]. Publikováno 18. 2. 1994 [cit. 1. 2. 2014]. Dostupné z http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=onr f6mjzhe2f6mzt
62
4) Beck – online. Rozhodnutí prezidenta republiky o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Beck-online.cz [online]. Publikováno 12. 8. 2003 [cit. 1. 2. 2014]. Dostupné z http://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documen tId=onrf6mrqgazv6mrvgqwta&conversationId=2651941 5) Burianová, H. Prezident republiky rozhodl o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. Hrad.cz [online]. Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky, publikováno 29. 11. 2013 [cit. 11. 12. 2013]. Dostupné z http://www.hrad.cz/cs/ pro-media/tiskove-zpravy/7984.shtml 6) Burianová, H. Předání agendy vyřizování žádostí o milost Ministerstvu spravedlnosti ČR. Hrad.cz [online]. Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky, publikováno 4. 12. 2013 [cit. 11. 12. 2013]. Dostupné z http://www.hrad.cz/cs/promedia/tiskove-zpravy/7989.shtml 7) ČTK. Polistopadové amnestie. Zpravy.ihned.cz [online]. Economia, publikováno 6. 1. 2013 [cit. 20. 12. 2013]. ISSN 1213-7693. Dostupné z http://zpravy.ihned.cz/c159043860-polistopadove-prezidentske-amnestie-havel-byl-aktivnejsi-klaus-po-10le tech-prekvapil#fotogalerie-gf485967-2-2166410 8) ČTK. Průzkum: S rozsahem amnestie nesouhlasí přes 80 procent lidí. Lidovky.cz [online]. Mafra, publikováno 4. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. Dostupné z http://www.lidovky.cz/pruzkum-s-rozsahem-amnestie-nesouhlasi-pres-80-procentalidi-prz-/zpravy-domov.aspx?c=A130104_203832_ln_domov_ani 9) Drtina, M. Amnestii sepsali Jakl, Hájek a Hasenkopf, tvrdí Hrad. Všichni tři to však popírají. Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, publikováno 27. 4. 2013 [cit. 5. 1. 2014]. Dostupné z http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/prezidentskouamnestii-sepsali-jakl-hajek-a-hasenkopf-oznamil-hrad--1205354 10) Göttinger, V. Městský soud v Praze navrhl zrušit rozhodnutí o amnestii. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 15. 1. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. Dostupné
z
http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=20&cHash=6f7
f543f58dfa1a517fd372f329bc5c5 63
11) Göttinger, V. Návrh skupiny senátorů na zrušení části rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 15. 1. 2013 [cit. 24. 1. 2014]. Dostupné z http://www.usoud.cz/ aktualne/?tx_ttnews[tt_news]=14&cHash=ca6679df87aa84aea0d19da8118b87c2 12) Hrubeš, K. Přehledně: Konečný účet za Klausovu amnestii. Lidovky.cz [online]. Mafra,
publikováno
13.
3.
2013
[cit.
22.
1.
2014].
Dostupné
z
http://www.lidovky.cz/amnestie-v-cislech-0nd-/zpravy-domov.aspx?c=A130312_2 30 902_revoluce-v-doprave_khu 13) Koděra, P. Amnestie se týká 18 velkých kauz, říká šéf žalobců Zeman. Nevěděl jsem to, tvrdí Nečas. Zpravy.ihned.cz [online]. Economia, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 20. 1. 2014]. Dostupné z http://zpravy.ihned.cz/c1-59091150-amnestie-zastaviaz-18-kauz-vrchni-zastupcu 14) Ministerstvo vnitra České republiky. Zpráva o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území ČR v roce 2012. Mvcr.cz [online]. Ministerstvo vnitra, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 2. 2. 2014]. Dostupné z http://www.mvcr.cz/soubor /zpravodajstvi-dokumenty-zprava-o-situaci-v-oblasti-vnitrni-bezpecnosti-a-verejne ho-poradku-2012-pdf.aspx 15) Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Policie.cz [online]. Policie České republiky,
publikováno
6.
1.
2014
[cit.
24.
1.
2014].
Dostupné
z
http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2013.aspx 16) Pospíšil, I. Ústavní soud zastavil řízení o velezradě bývalého prezidenta Václava Klause. Usoud.cz. [online]. Ústavní soud České republiky, publikováno 27. 3. 2013 [cit. 26. 1. 2014]. Dostupné z http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews[tt_news] =1802&cHash=b85918909c799db962b3126c9bcb4e1c 17) Tisková sdělení. Prezident vyhlásil amnestii. Klaus.cz [online]. Václav Klaus, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 3. 1. 2014]. Dostupné z http://www.klaus.cz/ clanky/3266
64
18) Tisková sdělení. Stav propuštěných na amnestii k datu 4. 3. 2013, 7:00. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba Česká republiky, publikováno 4. 3. 2013 [cit. 4. 1. 2014]. Dostupné z http://www.vscr.cz/vyhledavani?fulltext_search=%22informace+k+am estii% 22 &search_in_all=1&search=vyhledat 19) Tiskový odbor Ministerstva spravedlnosti. Amnestie vyhlášená prezidentem republiky z hlediska čísel a struktury. Portal.justice.cz [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky, publikováno 10. 1. 2013 [cit. 4. 1. 2014]. Dostupné z http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5795&d=326614 20) Vězeňská služba České republiky. Týdenní statistické ročenky pro rok 2012. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba ČR, publikováno 1. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. Dostupné z http://vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn%C3%AD /statistiky/T%C3%BDdenn%C3%AD%20statistick%C3%A9%20hl%C3%A1%C5 %A1en%C3%AD/2012/TSH%2031.12.2012.pdf 21) Vězeňská služba České republiky. Týdenní statistické ročenky pro rok 2013. Vscr.cz [online]. Vězeňská služba ČR, publikováno 9. 1. 2013 [cit. 22. 1. 2014]. Dostupné z http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn% C3%AD/statistiky/T%C3%BDdenn%C3%AD%20statistick%C3%A9%20hl%C3% A1%C5%A1en%C3%AD/2013/TSH%209.1.2013.pdf 22) Wagnerová, E. Eliška Wagnerová iniciuje na 21. 2. 2013 veřejné slyšení na téma problematické amnestie prezidenta Klause. Eliskawagnerova.cz [online]. Eliška Wagnerová, publikováno 18. 2. 2013 [cit. 23. 1. 2014]. Dostupné z http://eliskawagnerova.cz/aktuality/eliska-wagnerova-iniciuje-verejne-slyseni-natema-problematicke-amnestie-prezidenta-klause/
6.4 Soudní rozhodnutí 1) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09. Ústavní soud [online]. Ústavní soud [cit. 28. 1. 2014]. Dostupné z http://nalus.usoud.cz/Search/ ResultDetail.aspx?id=63388&pos=4&cnt=5&typ=result
65
2) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09. Ústavní soud [online]. Ústavní soud [cit. 29. 1. 2014]. Dostupné z http://nalus.usoud.cz/Search/ ResultDetail.aspx?id=63462&pos=2&cnt=3&typ=result 3) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13. Ústavní soud [online]. Ústavní soud [cit. 29. 1. 2014]. Dostupné z http://nalus.usoud.cz/Search/ ResultDetail.aspx?id=78409&pos=2&cnt=4&typ=result
6.5 Seznam příloh 1) Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2013 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. 2) Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 1990 o amnestii. 3) Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 o amnestii. 4) Statistická tabulka Ministerstva spravedlnosti k počtu vězněných osob.
66
7 Přílohy Příloha č. 1 Prezident republiky Miloš Zeman rozhodl v pátek 29. listopadu 2013 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti na ministra spravedlnosti. ROZHODNUTÍ prezidenta republiky ze dne 29. listopadu 2013 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti Na základě zmocnění daného mi ustanovením § 366 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vydávám toto rozhodnutí: I. Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc 1. provádět řízení o žádostech o milost 2. zamítat žádosti o milost s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 4 trestního řádu. II. Ruším rozhodnutí prezidenta republiky č. 254 ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti. III. Vyřízení žádostí o milost podaných přede dnem 8. března 2013 se řídí dosavadním rozhodnutím.
V Praze dne 29. listopadu 2013 Hana Burianová, tisková mluvčí
Příloha č. 2 Rozhodnutí prezidenta Československé socialistické republiky o amnestii ze dne 1. ledna 1990 U příležitosti svého zvolení prezidentem Československé socialistické republiky využívám práva daného mi Ústavou a vyhlašuji tuto
amnestii: Článek I Promíjím nevykonané tresty a) odnětí svobody nebo jejich zbytky samostatně uložené za přečiny, b) odnětí svobody podmíněně odložené, c) nápravného opatření nebo jejich zbytky, d) peněžité nebo jejich zbytky, pokud nebyly uloženy vedle trestu odnětí svobody, které byly nebo budou pravomocně uloženy za přečiny nebo trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s tím, že se na pachatele hledí dnem tohoto rozhodnutí, jako by nebyl odsouzen. Článek II 1. Promíjím nevykonané tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud nepřevyšují a) dva roky za úmyslné trestné činy, b) tři roky za trestné činy spáchané z nedbalosti, c) tři roky u úhrnných a souhrnných trestů uložených za úmyslné trestné činy a trestné činy spáchané z nedbalosti. 2. Z ostatních trestů odnětí svobody nebo jejich zbytků, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, promíjím a) z trestů uložených za úmyslné trestné činy jednu třetinu, nejméně však dva roky, b) z trestů uložených za trestné činy spáchané z nedbalosti jednu polovinu, nejméně však tři roky, c) z trestů úhrnných a souhrnných uložených za úmyslné trestné činy a trestné činy spáchané z nedbalosti jednu třetinu, nejméně však tři roky.
3. Ustanovení odstavců 1 a 2 se vztahují též na tresty úhrnné a souhrnné uložené za trestné činy a přečiny. Článek III Tresty odnětí svobody, které byly pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, u nichž horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje jeden rok, promíjím s účinkem, že se na pachatele hledí dnem tohoto rozhodnutí, jako by nebyl odsouzen. Článek IV Nařizuji, aby nebylo konáno řízení o přečinech, které byly spáchány přede dnem tohoto rozhodnutí. Článek V Nařizuji, aby nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno, trestní stíhání a) pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky, b) pro trestné činy spáchané z nedbalosti přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující pět let. Článek VI 1. Ustanovení článků II a V se nevztahují a) na trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a trestné činy a přečiny spáchané s nimi v souběhu, b) na pokusy trestných činů a dokonané trestné činy teroru podle § 93 tr. zák., obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 tr. zák., vraždy podle § 219 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 2, 3 tr. zák., znásilnění podle § 241 odst. 2, 3 tr. zák. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 3, 4 tr. zák., c) na osoby odsouzené jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle § 41 tr. zák. 2. Z trestů, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pachatelům uvedeným v odstavci 1 písm. b), c) promíjím jeden rok.
Článek VII Ukládám generálnímu prokurátorovi ČSSR, ministrům spravedlnosti ČSR a SSR a ministru národní obrany ČSSR, aby mi na základě přezkoumání předložili k rozhodnutí návrhy na zastavení trestního stíhaní nebo návrhy na prominutí nebo zmírnění trestů za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí u osob, na které se toto rozhodnutí nevztahuje nebo se na ně vztahuje jen zčásti, jde-li o a) těhotné ženy, b) matky, které pečují o dítě mladší 15 let, anebo jiné osoby, které se samy starají o takové dítě, c) muže starší 60 let a ženy starší 55 let, d) osoby, které trpí těžkou chorobou nebo jsou invalidní, e) osoby obviněné nebo odsouzené za trestné činy podle I. hlavy zvláštní části trestního zákona a za trestné činy zběhnutí do ciziny podle § 283 tr. zák. Článek VIII Ukládám generálnímu prokurátorovi ČSSR, ministrům spravedlnosti ČSR a SSR a ministru národní obrany ČSSR, aby zajistili provedení tohoto rozhodnutí nejpozději do 21. ledna 1990.
Havel v. r.
Příloha č. 3 ROZHODNUTÍ prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 U příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky využívám práva daného mi Ústavou a uděluji tuto amnestii: Čl. I Prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů (1) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 ve výměře nepřevyšující jeden rok. (2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 75 let a zároveň jí byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 10 let. (3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly. Čl. II Zastavení trestního stíhání Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Čl. III Zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody (1) Promíjím s podmínkou, že se osoba, které byl trest prominut, nedopustí trestného činu v době odpovídající lhůtě pro zahlazení odsouzení, nepodmíněné tresty odnětí svobody uvedené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku.
(2) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013, pokud byl uložen trest nepřevyšující 24 měsíců a zároveň nebyl trest uložen a) za zločin, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, nebo b) za zločin proti životu a zdraví, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, anebo proti rodině a dětem, nebo c) osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle tohoto článku, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. (3) Promíjím nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky, pokud byly pravomocně uloženy před 1. lednem 2013 a pokud byl uložen trest ve výměře nepřevyšující 36 měsíců a zároveň osoba, které byl trest uložen, dosáhla či v roce 2013 má dosáhnout věku 70 let. (4) Jestliže prominutí trestu podle tohoto článku nelze vztáhnout na celou trestnou činnost, za niž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, neužije se ho ani zčásti. Čl. IV Prominutí dalších trestů (1) Promíjím podmíněně odložené tresty odnětí svobody pravomocně uložené před 1. lednem 2013 osobám, které a) dosáhly či v roce 2013 dosáhnou věk 70 let, b) osobám, kterým byl trest uložen ve výměře nepřevyšující dva roky. (2) Promíjím nevykonané tresty obecně prospěšných prací nebo jejich zbytky a nevykonané tresty domácího vězení nebo jejich zbytky, pokud byly tyto tresty pravomocně uloženy před 1. lednem 2013. (3) Na osoby, kterým se promíjí trest podle odstavců 1 a 2, se hledí, jako by odsouzeny nebyly.
Čl. V Společné ustanovení Trestným činem se též rozumí provinění spáchané mladistvým a trestem též trestní opatření uložené mladistvému.
Prezident republiky: Klaus v. r. Předseda vlády: Nečas v. r.
v tom: trest nepřevyšující
KS a OS v České republice
Suma
Celkem NEPO
1 rok
10 let a stáří osoby 75 let a více
2 roky
3 roky a stáří osoby 70 let a více
s podmínkou
Celkem PO
2 roky
u osoby 70 let a více
Čl. IV odst. 1 písm. b)
Čl. IV odst. 1 písm. a)
Čl. III odst. 1 Čl. I odst. 1 Počet osob podle trestů/zastavení z toho: mladiství Počet trestů/zastavení z toho: mladiství
111 263 3 057 117 647 3 177
Čl. I odst. 2
Čl. III odst. 2
Čl. III odst. 3
Zastavení trestního stíhání
Podmíněně odložený trest (PO) v tom: trest nepřevyšující
Trest domácího vězení (TDV)
Nepodmíněný trest odnětí svobody (NEPO)
Obecně prospěšné práce (OPP)
Příloha č. 4
Čl. IV odst. 2
Čl. II
19 820
18 627
14
1 175
4
81 133
80 630
503
9 660
385
265
543
497
x
46
x
2 006
2 006
x
494
9
5
23 352
22 138
16
1 194
4
84 027
83 516
511
9 872
396
x
614
568
x
46
x
2 054
2 054
x
499
10
x
