Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva
Bakalářská práce Postavení a úloha obhájce v trestním řízení Pavla Musilová 2012
„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Postavení a úloha obhájce v trestním řízení, zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
…….. Pavla Musilová………… V Brně 10. března 2012
Podpis
Na tomto místě bych chtěla srdečně poděkovat doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr., vedoucí mé bakalářské práce, za odborné vedení, vstřícný přístup a veškeré rady a připomínky, které mi poskytla.
Obsah
1.
Úvod ...................................................................................................................................................... 5
2.
Obhajoba v trestním řízení ............................................................................................................. 7 2.1. Formální a materiální obhajoba ...................................................................................................... 8 2.2.Zvolený a ustanovený obhájce ........................................................................................................ 9 2.3.Osoby s obhajovacími právy .......................................................................................................... 11 2.4.Institut nutné obhajoby .................................................................................................................. 12
3.
Historický exkurz a současná právní úprava .......................................................................... 14
4.
Osoba advokáta ............................................................................................................................... 17 4. 1. Předpoklady pro výkon ................................................................................................................ 17
5.
Práva a povinnosti obhájce v trestním řízení .......................................................................... 19
6.
Hlavní úkoly obhájce ..................................................................................................................... 22
7.
Fáze trestního řízení a postavení obhájce ................................................................................ 24 7.1. Přípravné řízení trestní .................................................................................................................. 24 7.2. Předběţné projednání obţaloby ................................................................................................... 27 7.3. Hlavní líčení..................................................................................................................................... 28 7.4. Opravné řízení ................................................................................................................................ 32 7.5. Vykonávací řízení ........................................................................................................................... 33
8.
Závěr ................................................................................................................................................... 35
9.
Seznam literatury, použitých zdrojů a zkratek ....................................................................... 37 9. 1. Kniţní literatura: ............................................................................................................................ 37 9. 2. Zákony: ........................................................................................................................................... 37 9. 3. Časopisy: ......................................................................................................................................... 38 9. 4. Judikatura:....................................................................................................................................... 38 9. 5. Internetové zdroje: ........................................................................................................................ 39 9.6. Pouţité zkratky:............................................................................................................................... 39
10. Resumé................................................................................................................................................. 40
4
1. Úvod „Velké ideály nepotřebují jen křídla, ale i terén, odkud by mohly vzlétnout.“ 1 Ernest Hemingway
Moţnost mít a uplatňovat svoje práva neodmyslitelně souvisí také s potřebou obhajovat svá práva. Občanům České republiky je na základě zákona, respektive Ústavy a Listiny základních práv a svobod dáno právo na obhajobu svých základních práv a svobod. Ovšem naskytuje se otázka, do jaké míry je moţné obhajovat svá vlastní práva, a kdo je v trestním procesu oprávněn vystupovat jako obhájce výše zmíněných práv. Jaké zde zaujímá postavení a jaké jsou jeho hlavní úkoly a cíle, kterých se snaţí dosáhnout ve prospěch obviněného? Pro začátek je poloţeno dost otázek, na které se v průběhu zpracování své bakalářské práce pokusím najít odpovědi. Jako téma bakalářské práce jsem tedy zvolila Postavení a úloha obhájce v trestním řízení, a pokusím se v ní rozebrat roli obhájce v průběhu jednotlivých fází trestního řízení. Téma zvolené bakalářské práce úzce souvisí také s jednou ze zásad trestního práva, tedy s právem na obhajobu. Z tohoto důvodu se budu v průběhu práce dotýkat také tohoto tématu. Pokud bych měla zmínit cíl, který jsem si vytyčila pro danou práci, bude se jednat zpravidla o analýzu osoby obhájce z hlediska jeho postavení v jednotlivých fázích trestního řízení a jeho stěţejních úkolů, které má plnit v souvislosti s naplněním zásady práva na obhajobu. Jako východisko pro splnění uvedeného cíle mi poslouţí obecnější pohled na právo na obhajobu. Budu vycházet ze současné právní úpravy, nicméně v závěrečných částech práce se také pokusím nastínit vlastní náměty de lege ferenda. Metodologicky bude práce pojata převáţně jako popis fenoménu obhajoby v rámci českého právního řádu. Z moţných metod v práci nejvíce uplatním metodu historickou, zejména pokud se zaměřím na historický exkurz, pokud však bude pozornost zaměřena na téma postavení a úlohu obhájce v obecnějším měřítku, jednoznačně se zde bude uplatňovat metoda deskriptivní, a to zvláště vzhledem k nedostatku osobních zkušeností praktického charakteru. Přestoţe práce bude mít převáţně popisný charakter, pokusím se i o kritickou reflexi jednotlivých ustanovení. Vzhledem k rozsahu kladeného na bakalářskou práci, není moţné detailně zpracovat celou
1
Výroky slavných. Ostrava: Blesk, 1992, str. 175.
5
problematiku obhajoby, proto se některým institutům souvisejícím s obhajováním budu věnovat jen okrajově, jelikoţ se domnívám, ţe pro ucelenost práce je nezbytné se o nich alespoň zmínit. Komplexněji však rozeberu konkrétní úkoly obhájce v daných fázích trestního řízení a také jeho postavení, kde bude moţné uplatnit metodu srovnávací. Práce se bude opírat jednak o odbornou literaturu, jednak o zákony, judikaturu a časopisecké zdroje, a neopomenu ani internetové servery, coţ umoţní všestranný pohled na zkoumaný jev. Po obsahové stránce je bakalářská práce rozvrţena do několika kapitol. V počátečních kapitolách a jejich jednotlivých podkapitolách se stručně zmíním o základních institutech souvisejících s obhajobou a krátce poukáţu na historii právní úpravy obhajování v České republice. V druhé části bakalářské práce se podrobně rozepíšu o hlavních tezích, na kterých je tato práce postavena; tedy jaké je postavení obhájce v konkrétních fázích trestního řízení a jakou úlohu plní. Předtím, neţ přistoupím k jednotlivým částem práce, dovolím si krátké objasnění stěţejních pojmů, které se v průběhu práce budou opakovat. Jedná se především o pojmy obhájce a trestní řízení. Jak je moţné si všimnout, jedná se o klíčové pojmy, které plynou jiţ ze samotného zadání práce, proto povaţuji za nutné je krátce definovat hned v úvodu. Za obhájce je povaţován právní zástupce osoby, proti které se vede trestní řízení, a jeho úkolem je poskytnout všestrannou právní pomoc obviněnému.2 Definici trestního řízení najdeme přímo v trestním řádu v § 12 odst. 10, kde se říká, ţe trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona. Jde tedy o zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehoţ úkolem je náleţitě zjistit, jestli byl spáchán trestný čin, zjistit pachatele konkrétního činu a uloţit mu podle zákona trest nebo ochranné opatření, pravomocné rozhodnutí vykonat nebo jeho výkon zařídit.3
2
3
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 212. ŢATECKÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní - obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 58.
6
2. Obhajoba v trestním řízení Právo na obhajobu představuje jednu ze základních zásad, podle které se vede trestní řízení. Uţ samotný trestní řád ve své úvodní části, tedy v § 2 odst. 13 zdůrazňuje, ţe ten, proti kterému se vede trestní řízení, musí být v kaţdé fázi daného řízení poučen o právech umoţňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, ţe si také můţe zvolit obhájce, přičemţ všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny mu umoţnit uplatnění jeho práv. Obviněnému je tedy nutné dát moţnost, aby se v průběhu celého řízení mohl vyjádřit ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a také k důkazům, moţnost uvádět okolnosti a důkazy slouţící k jeho obhajobě, činit návrhy, podávat ţádosti a opravné prostředky. Z výše uvedeného vyplývá, ţe toto právo je označováno jako právo na obhajobu.4 Obecně se právo na obhajobu chápe jako souhrn všech procesních práv, která zákon dává obviněnému, aby se hájil proti obvinění, a kterých je moţné vyuţít ke zmenšení vlastní odpovědnosti.5 Naskytuje se otázka, která se ptá po konkrétním účelu obhajoby. Odpověď na ni je následující: „Účelem obhajoby je ochrana zájmů obviněného v tom smyslu, aby byly náleţitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují. Tím přispívá obhajoba ke správnému objasnění a rozhodnutí ve věci tak, aby nebyl obviněnému přičítán čin, který nespáchal, a v případě, ţe trestný čin spáchal, aby nebyl potrestán přísněji, neţ odpovídá jeho vině.“6 Právo na obhajobu je zaručeno na základě několika právních pramenů. Z pramenů, které řadíme do českého právního řádu, povaţuji za nutné zmínit ustanovení obsaţené v Listině základních práv a svobod, kde se v čl. 40 odst. 3,4 hovoří o právu obviněného na obhajobu, o poskytnutí času a moţnosti k přípravě obhajoby a o moţnosti hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce. Z mezinárodních pramenů práva o právu na obhajobu hovoří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a to v čl. 14 odst. 3, a dále pak Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 6 odst. 3.
4 5 6
CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 168. Tamtéţ, str. 169- 170. Tamtéţ, str. 168.
7
2.1
Formální a materiální obhajoba
Právo na obhajobu se skládá ze tří základních sloţek. Jednu z prvních sloţek je moţné vymezit jako právo obviněného hájit se sám prostředky a způsobem podle vlastního rozhodnutí. Další sloţka je představována právem mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby. Třetí sloţka práva na obhajobu umoţňuje ţádat, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Je to právo ţádat, aby orgány činné v trestním řízení objasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch obviněného jako okolnosti svědčící v jeho neprospěch, a aby prováděly důkazy i bez návrhů stran.7 První a třetí sloţku práva na obhajobu nazývá právní teorie jako obhajobu materiální. Zatímco druhou sloţku, tedy právo mít obhájce, označuje právní teorie jako obhajobu formální. Obhajoba formální vznikla z důvodu, ţe i kdyţ orgánům činným v trestním řízení je uloţena povinnost být objektivní, nejsou vţdy a v plné míře schopny tuto povinnost splnit. A proto dává zákon obviněnému moţnost vyuţít další záruky výkonu jeho práva na obhajobu tím, ţe si můţe zvolit právnicky vzdělanou osobu, která bude hájit jeho zájmy.8 Právě obhajoba formální se stává stěţejním bodem mé práce, ve které se zaměřím na osobu obhájce, respektive osobu, která je schopná vykonávat formální obhajobu obviněného. Člověk, který se rozhodne vyuţít právo hájit se v soudním procesu sám, by si měl pečlivě rozmyslet, zda je schopný racionálně vyargumentovat důkazy protistrany, a zda má jeho taktika obhajoby reálnou šanci na úspěch. V opačném případě totiţ právo hájit se sám ztrácí význam a šance na úspěch u soudního projednávání je v podstatě nulová a bezpředmětná. Zdá se mi, ţe v takovém případě se jedná o situaci srovnatelnou s odmítnutím obhajoby. Všechny tři výše uvedené sloţky práva na obhajobu musí nutně existovat vedle sebe a v konkrétním případě mohou být vyuţity současně. Tyto tři sloţky vytváří podstatu trestně procesní zásady zajištění práva na obhajobu. Bez plného uplatnění práva na obhajobu ve všech jeho sloţkách nelze zabezpečit, aby bylo dosaţeno zákonného a spravedlivého rozhodnutí v konkrétní věci.9 Pokud bych měla vlastními slovy shrnout podstatu materiální a formální obhajoby, je podstatné říct, ţe materiální obhajoba spočívá v moţnosti hájit se sám, tedy je třeba JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 203. CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 171. 9 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 203. 7 8
8
zváţit, zda má daný obviněný potřebnou kapacitu a schopnosti na to, aby si zajistil plnohodnotnou obhajobu, coţ je plně v pravomoci a kompetenci konkrétního obviněného. Na druhé straně stojí obhajoba formální, která nabízí moţnost výběru obhájce, který má potřebnou kvalifikaci k podání plnohodnotné právní pomoci obviněnému.
2.2. Zvolený a ustanovený obhájce
Uţ výše bylo uvedeno, ţe právo na obhajobu patří k právům, která jsou zaručena ústavními předpisy a rovněţ také mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách. Tedy právo svobodné volby obhájce je ústavně zaručeným právem podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a představuje tudíţ jednu z hlavních podmínek spravedlivého procesu. Na úvod bych jen krátce zmínila, ţe obhájcem v trestním řízení můţe být jen advokát, přičemţ, kdo je advokát, je moţné se dočíst v zákoně o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb.).10 Pro jednotlivé úkony v trestním řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a před nejvyšším soudem, je moţné, aby se dal obhájce zastoupit koncipientem.11 V rámci terminologie je nutné od sebe odlišovat dva pojmy, kterými jsou zvolený a ustanovený obhájce, přičemţ jejich rozlišujícím znakem je způsob, kterým je obhájce pověřen vykonávat obhajobu. Zvoleného obhájce pověřuje obhajobou obviněný nebo obţalovaný, který má moţnost zvolit si z advokátů toho, o kterém se důvodně domnívá, ţe by mohl nejlépe hájit jeho zájmy v průběhu trestního řízení.12 Podle § 37 TŘ můţe nastat situace, kdy obviněný nevyuţije práva zvolit si obhájce a v případě, kdy mu ho nezvolí ani jeho zákonný zástupce, můţe mu ho zvolit jeho příbuzný v přímém pokolení, jakoţ i zúčastněná osoba, a jestliţe je obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je- li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli. „Pokud si obviněný obhájce zvolí a obhájce s volbou souhlasí, vzniká mezi obviněným a obhájcem smlouva o poskytování právních sluţeb, která z hlediska občanského zákoníku není samostatným smluvním typem, nýbrţ příkazní smlouvou (§ 724 a násl. obč. zák.), jeţ je významně modifikována ustanoveními zákona o advokacii.“13 Trestní řád dává přednost obhájci zvolenému před obhájcem ustanoveným. Obviněnému nesmí být konkrétní osoba obhájce FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 27. ŢATECKÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní - obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 68. 12 CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 184. 13 JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 132. 10 11
9
vnucována, pouze pokud by šlo o případ nutné obhajoby a obviněný by si sám obhájce nezvolil, ale i pak má moţnost nahradit obhájce ustanoveného obhájcem zvoleným.14 Obviněný má také právo místo obhájce, kterého si zvolil původně, si zvolit obhájce jiného podle své vlastní úvahy a jakmile si obviněný zvolí nového obhájce, zanikají oprávnění jiného obhájce.15 Druhý typ obhajoby je představován ustanoveným obhájcem, přičemţ § 38 TŘ říká, ţe jestliţe obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí (§ 36 a 36a TŘ), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce a pokud v této lhůtě obhájce nebude zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustaven. Za účelem objektivního postupu při ustanovování obhájců, je soudem veden abecedně uspořádaný seznam advokátů, kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu své sídlo. A pokud nelze ustanovit advokáta z tohoto pořadníku, ustanoví soud advokáta z pořadníku advokátů nadřízeného soudu. Advokáti jsou ustanovováni jako obhájci jednotlivým obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku. Pokud byl tímto způsobem ustanoven advokát, který je vyloučen z obhajoby, anebo nemohl-li by být advokát ustanoven z jiných důvodů, ustanoví se první následující advokát, u kterého tyto důvody nejsou.16 De lege ferenda se nabízí moţnost změnit systém ustanovování obhájců v trestním řízení tak, aby konkrétní ustanovení prováděl orgán advokacie, na který by se příslušný předseda senátu nebo soudce obrátil.17 Ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít a zproštěn jí můţe být jen za podmínek, které jsou uvedeny v § 40 a §40a TŘ. V těchto situacích se nejedná o porušení zákazu nucené nebo povinné práce podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy.18 § 38 odst. 2 TŘ poukazuje na fakt, ţe z důvodů procesní ekonomie se těm obviněným nebo obţalovaným, jejichţ zájmy si v trestním řízení neodporují19, ustanoví společný obhájce. Naopak dojde – li k situaci, kdy jsou věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí, v nichţ měl obviněný více ustanovených obhájců, předseda senátu a v přípravném řízení soudce zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni později. A v případě, ţe došlo k ustanovení obhájců současně, zruší se ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni v řízení o méně
MANDÁK, V. Meze trestní obhajoby- nástin základních otázek. Bulletin advokacie č. 10/2003 str. 31. JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 136. 16 ŢATECKÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní - obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 70. 17 JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 173. 18 Rozsudek ESLP Van der Mussele versus Belgie ze dne 23. 11. 1983. 19 Odmítnutí obhajoby. Právní rádce. [online] Dostupné z http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960F00000_d-odmitnuti-obhajoby [citováno 8. 2. 2012] 14 15
10
závaţném trestném činu.20 Z pohledu budoucí právní úpravy by se dalo jednat o moţnosti obviněného při ustanovení více obhájců vybrat si toho obhájce, kterého daný obviněný uzná za nejvhodnějšího, i přesto, ţe jde o institut ustanovených obhájců. Je totiţ moţné polemizovat o faktu, zda současný právní stav není v rozporu s právem obviněného na svobodnou volbu obhájce, i přes skutečnost, ţe se jedná o obhájce ustanoveného. Tento postup bych povaţovala za více prosociální. Na druhou stranu by to mohlo způsobit průtahy v soudním jednání, jelikoţ by musela být stanovena adekvátní lhůta pro rozhodnutí obviněného o volbě obhájce. Ustanovený obhájce, kterému byl pozastaven výkon advokacie, není oprávněn po dobu pozastavení výkonu advokacie poskytovat právní pomoc, a tudíţ nemůţe vykonávat ani obhajobu obviněného v trestním řízení. Za této situace je obhájce povinen do jednoho měsíce ustanovit jiného advokáta svým zástupcem. Jestliţe se takto ustanovený zástupce obhájce poté účastní úkonů trestního řízení, nelze učinit závěr, ţe obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl.21
2.3
Osoby s obhajovacími právy
Vedle obhájce mohou vykonávat práva obhajoby ve prospěch obviněného i tzv. třetí osoby, které se dělí do dvou skupin, přičemţ v první skupině jsou takové osoby, které vykonávají obhajovací práva v zastoupení osoby, proti které se vede trestní řízení, a do druhé skupiny se řadí ty osoby, které vykonávají obhajobu svým jménem.22 Tuto moţnost trestní řád poskytuje z toho důvodu, aby bylo obviněným osobám zajištěno co nejúčinnější právo na obhajobu a byla jim poskytnuta šance na co nejširší pole působnosti v oblasti obhájení své neviny. Kdyţ zaměřím pozornost na první skupinu osob, respektive skupinu osob, které vykonávají obhajovací práva v zastoupení osoby, proti které se vede trestní řízení, to znamená, ţe jednají jejím jménem, musím v první řadě uvést zákonného zástupce obviněného. Podmínky pro udělení zákonného zástupce jsou vymezeny v § 34 TŘ. Významné postavení zaujímá zákonný zástupce v řízení ve věcech mladistvých, kde se ovšem postupuje podle zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mladistvých.
ŢATECKÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní - obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2009. str. 70. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010 č. j. 6 Tdo 1516/2010. 22 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 29. 20 21
11
Do druhé skupiny patří osoby, které mají samostatná obhajovací práva. Zákon totiţ zajišťuje obviněnému a obţalovanému jistou míru ochrany také tím, ţe dává určitá obhajovací práva některým osobám jim blízkým, a v případě pokud jsou obviněný nebo obţalovaný mladiství, tak je tato pravomoc dána do rukou orgánu pověřenému péčí o mládeţ. Na rozdíl od první zmíněné skupiny, která jedná jménem obviněného, tato druhá skupiny vystupuje vlastním jménem a jejich činnost uţ není součástí práva obviněného na obhajobu.23 § 247odst. 2 TŘ ukládá moţnost napadnout odvoláním rozsudek ve prospěch obţalovaného kromě samotného obţalovaného a státního zástupce, také do rukou příbuzných obţalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojiteli, manţelovi, partnerovi, druhovi. Pokud se jedná o orgán sociálně právní ochrany dětí, ten bez zbytečného odkladu informuje mladistvého o zahájeném trestním stíhání, doručuje mu opis obţaloby, má právo při soudních jednáních činit návrhy, klást vyslýchaným otázky, pronést závěrečnou řeč a podávat opravné prostředky.24
2. 4.
Institut nutné obhajoby
Trestní řád taxativně vymezuje případy, kdy obviněný musí mít obhájce, a to i v případech, kdy by obviněný obhájce výslovně odmítal nebo si nehodlal ţádného obhájce zvolit. Jde zejména o takové případy, kdy je zvláštní zájem na tom, aby právo obviněného na obhajobu bylo zajištěno v co nejširší míře, a to z toho důvodu, ţe jeho postavení ho z nějakého důvodu znevýhodňuje. V těchto případech se mluví o nutné obhajobě.25 Případy nutné obhajoby jsou v trestním řádu konkrétně uvedeny v § 36 a §36a TŘ, pokud se jedná o řízení ve věcech mladistvým, je nutná obhajoba vymezena v § 42 ZSM. V případech nutné obhajoby musí mít obviněný obhájce uţ v přípravném řízení, tedy jiţ v předsoudním stadiu trestního řízení.26 Obviněný musí mít obhájce jiţ v přípravném řízení, pokud je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je - li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je – li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, také jde – li o řízení ve věcech mladistvých od okamţiku, kdy jsou proti němu pouţita opatření podle ZSM nebo provedeny úkony podle TŘ, včetně úkonů neodkladných a
CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 189. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 226. 25 JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 106. 26 Tamtéţ, str. 108. 23 24
12
neopakovatelných, ledaţe nelze provedení úkonů odloţit a vyrozumění obhájce o něm zajistit a jde – li o řízení proti uprchlému a v mnoha dalších případech.27 Obviněný musí mít v případech nutné obhajoby obhájce jiţ v přípravném řízení, a pokud důvody nutné obhajoby dále trvají, pak je samozřejmě třeba, aby nutná obhajoba pokračovala i v dalších stádiích trestního řízení. Po dobu, kdy obviněný nemá obhájce, ačkoli ho mít musí podle zákona, lze ve věci provádět jen neodkladné úkony. V případě, ţe se jedná o případ nutné obhajoby a obviněný nemá obhájce a orgán činný v trestním řízení přesto provádí úkony, jedná se v tomto případě o závaţnou vadu trestního řízení.28 Současný trestní řád v § 36b dává moţnost obviněnému vzdát se obhájce i v případě, ţe jsou dány podmínky nutné obhajoby. Před přijetím novelizace trestního řádu se danou problematikou zabýval Vantuch.29 § 36b odst. 2 a 3 TŘ předkládá, ţe vzdání se obhájce můţe být učiněno pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který dané řízení vede. Prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce nebo po předchozí poradě s ním a toto prohlášení můţe být ovšem kdykoli vzato zpět. Se stávajícím právním stavem týkajícím se institutu nutné obhajoby a především moţnosti se vzdát obhájce ve vymezených situacích, i pokud jsou nastoleny důvody předepisující nutnou obhajobu, se ztotoţňuji, jelikoţ moţnost být hájen a mít k dispozici právní pomoc je realizována ve formě práva nikoli povinnosti, tudíţ nevidím důvod, proč by neměl mít obviněný moţnost figurovat v trestním řízení bez obhajoby, pokud si je plně vědom důsledků, které mohou tímto jednáním vzniknout, a které mohou být nezvratitelné. Protoţe pokud je obviněný plně způsobilý k právním úkonům, musí také chápat následky, které mu jeho rozhodnutí můţe způsobit.
27Nutná
obhajoba. E právo. [online] Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/nutna-obhajoba-9531.html [citováno 10. 2. 2012] 28 JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 108- 109. 29 VANTUCH, P. K návrhu, aby se v některých případech nutné obhajoby mohl obviněný obhájce vzdát. Trestní právo, č. 6, 2011.
13
3. Historický exkurz a současná právní úprava V následující kapitole se budu věnovat krátkému nastínění minulé právní úpravy v oblasti advokacie a jejímu srovnání se stávajícím stavem. Bez krátkého připomenutí minulých trestních řádů a zákonů o advokacii se domnívám, ţe by mojí práci bylo ubráno na komplexnosti. Zaměřím se na období od 2. poloviny 20. století, protoţe hlubší shrnutí historie v oblasti trestního práva a advokacie není předmětem ani cílem této práce. Na začátku padesátých let 20. století sehrál významnou roli zákon č. 87/ 1950 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád z roku 1950), kde bylo postavení obhájce upraveno v hlavě první, oddílu sedmém, tedy v § 41-47. Ačkoli byla určitá práva obviněnému garantována, dá se říct, ţe se ovšem jednalo jen o prázdné fráze, které v praxi nebyly dodrţovány. Výkon advokacie jako svobodného povolání byl v této době omezen dvěma zákony. Prvním byl zákon č. 322/ 1948 Sb., o advokacii (advokátní řád). Tento zákon určoval nová kritéria pro výkon advokacie a zavedl i novou organizační strukturu. Podle § 1 byli advokáti povinni přispívat k zachování a upevňování lidově demokratického právního řádu a napomáhat státním orgánům při provádění zákonů.30 Dá se tedy polemizovat, zda sluţby advokátů byly v tomto období jednosměrně určeny obviněnému nebo měly spíše podporovat teorie vyšetřovacích orgánů a potvrzovat domněnky orgánů činných v trestním řízení. Druhý zákon, který omezoval výkon advokacie, byl zákon č. 114/1951 Sb., podle kterého se základním pracovním kolektivem staly advokátní poradny. Toto období je moţné charakterizovat několika atributy. V prvé řadě byla popřena svobodná volba advokáta zamezením svobodného přístupu k advokacii. Byl odstraněn trţní základ výkonu advokacie, tudíţ advokát ztratil vůči klientovi nárok na odměnu za své sluţby a nenesl vůči němu ani civilněprávní odpovědnost za jejich vadné poskytnutí. A také bylo popřeno právo advokáta poskytovat právní sluţby ve všech právních věcech (coţ se týkalo třeba zákazu zastupovat ve věcech hospodářských).31 Po roce 1948 tedy zanikly soukromé advokátní praxe, advokáti, kteří byli reţimu nepohodlní, byli zbavováni svých oprávnění a ti, kteří nehodlali na danou nesvobodu rezignovat, byli
30 31
JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 62. ČERMÁK, K. Zařazení advokacie do mezinárodních struktur. Bulletin advokacie. č. 7-8, 2005. str. 12
14
odsouváni do pozadí a vystavovali se značným problémům. Ovšem i přes zostřený dohled se v rámci advokátních poraden předávaly tradice a zvyklosti z doby, kdy advokacie byla svobodná.32 Základní principy organizace advokacie zavedené zákony č. 322/ 1948 Sb. a č. 114/ 1951Sb. zůstaly v postatě zachovány aţ do roku 1990, a to i po přijetí dalších právních předpisů upravujících organizaci a výkon advokacie (např. zákon č. 57/1963 Sb. a zákon č. 118/ 1975 Sb.)33 Přičemţ zákon č. 118/1975 Sb., o advokacii představoval nejpodrobnější a na tehdejší socialistické poměry zdánlivě nejdemokratičtější úpravu výkonu advokacie po únoru 1948.34 Tehdejší právní úprava v sobě zahrnovala určité samosprávné prvky, i kdyţ do jisté míry relativní, ale byla nutně poplatná stávajícímu politickému reţimu, coţ se projevovalo hlavně zdůrazňováním zájmů socialistické společnosti při výkonu advokacie.35 Tento neuspokojivý stav trval aţ do roku 1990, kdy byl přijat zákon č. 128/ 1990 Sb., o advokacii, který znamenal návrat k výkonu advokacie jako nezávislého povolání provozovaného na soukromém principu.36 Na legislativním pozadí zákona č. 141/ 1961 Sb., o trestním řízení soudním, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1962, a který je s dlouhou řadou změn a doplňků platný doposud, byl přijat současný zákon o advokacii, tedy zákon č. 85/ 1996 Sb. „Cílem nového zákona je i úpravu advokacie modernizovat a v té souvislosti ji co nejvíce přizpůsobit mezinárodním úpravám, především pak do ní promítnout zásady Kodexu chování advokátů Evropských společenství z roku 1988.“37 Současná právní úprava uţ tedy v sobě nutně zahrnuje garanci práva na obhajobu jako jednoho ze základních občanských práv, na rozdíl od doby socialismu, kdy se právní teorie dosti výrazně odlišovala od praxe, přičemţ výkon advokacie byl omezen na úzký okruh advokátů, kteří sympatizovali s reţimem a podíleli se na upevňování socialistického zřízení. Součástí právní úpravy výkonu povolání advokáta je také Etický kodex neboli Pravidla profesní etiky a pravidla soutěţe advokátů České republiky, který byl přijat 31. 10. 1996 představenstvem České advokátní komory. Tato pravidla mají veřejnoprávní povahu a jejich účelem je ochrana spotřebitele právních sluţeb, ochrana soutěţitele, ochrana advokátního stavu a také ochrana veřejných zájmů. Podle tohoto kodexu stíhá advokáta vedle případné odpovědnosti
Historie advokacie v ČR. Česká advokátní komora [online] Dostupné z http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=38 [citováno 19. 2. 2012] 33 JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 64. 34 BALÍK, S. Advokacie včera a dnes. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2000. str. 165. 32
PATERA, J. Patnáct let svobodné advokacie z pohledu legislativy. Bulletin advokacie. č. 7-8, 2005. str. 16. SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. str. 359. 37 Tamtéţ, str. 360. 35 36
15
trestní a občanskoprávní i kárná odpovědnost za jeho chování. V přiměřené míře jsou pravidla také závazná i pro advokátní koncipienty. Hlavním autorem daného textu je Karel Čermák.38
38
BALÍK, S. Advokacie včera a dnes. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2000, str. 229.
16
4. Osoba advokáta Při odpovědi na základní otázku, kdo je tedy obhájcem v trestním řízení, je nasnadě jednoznačně jediná odpověď. Je jím výlučně advokát. Pravidla výkonu advokacie jsou vymezena striktně zákonem č. 85/ 1996 Sb., o advokacii, kde je také moţné v hlavě I. najít základní předpoklady pro výkon advokacie.
4. 1.
Předpoklady pro výkon
Zákon o advokacii vymezuje, kdo se můţe stát advokátem a jaké podmínky musí být splněny pro výkon advokátní praxe. Prioritní podmínkou nutnou k tomu, aby se jakákoli osoba mohla stát advokátem, je její zapsání do seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, přičemţ Komora je oprávněna zapsat do seznamu pouze toho, kdo splňuje stanovené podmínky. Mezi dané podmínky patří zejména plná způsobilost k právním úkonům, vysokoškolské vzdělání v oboru právo, praxe nejméně tří let jako advokátní koncipient a bezúhonnost. Dále konkrétní osobě nesmí být uděleno kárné opatření, které spočívá ve vyškrtnutí ze seznamu advokátů, ani nesmí být vyškrtnut ze seznamu advokátů podle § 8 odst. 1 písm. g) zákona o advokacii, nesmí být v pracovním poměru neslučitelným s výkonem advokacie, musí sloţit advokátní zkoušku a po splnění všech výše zmíněných podmínek musí sloţit zákonem předepsaný slib do rukou předsedy Komory. Na rozdíl od podmínek k výkonu notářské činnosti, advokát nemusí mít občanství České republiky. Tudíţ první podmínkou je plná způsobilost k právním úkonům, přičemţ této problematice se věnuje občanský zákoník a to v § 8- 10. Svou kvalifikaci prokazuje advokát dosaţením úplného vysokoškolského vzdělání na právnické fakultě, přičemţ bakalářské studium není povaţováno za úplné vysokoškolské vzdělání.39 Pojem bezúhonnost není v zákoně blíţe specifikován, nicméně je vymezen prostřednictvím judikatury.40 Zákon umoţňuje činit z uvedených podmínek určité výjimky. Například je moţné, aby Komora započítala dobu jiné
SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. str. 370 – 371. Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/1992: „…bezúhonný může být jen takový uchazeč, který svým dosavadním občanským a pracovním životem naplnil předpoklad občanské a morální (mravní) zachovalosti. Za bezúhonného ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona o advokacii lze považovat jen takového uchazeče, u něhož není zpochybněn předpoklad, že bude čestně a svědomitě plnit povinnosti budoucího advokáta.“ Dále Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2001, čj. 11 C 25/2000-23. 39 40
17
právní praxe anebo poţadovanou dobu praxe zkrátila. Co zákon dále dovoluje, je uznání jiné adekvátní zkoušky namísto zkoušky advokátní.41 Slib advokátů zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu ctít právo a etiku povolání advokáta a chránit lidská práva. Slibuji, že budu dodržovat povinnost mlčenlivosti a dbát důstojného advokátního stavu.“42 Nezávislost je dalším z kritérií nutných pro výkon advokacie, protoţe advokát je tím, kdo bojuje o prosazení práva nad mocí. Nezávislost tak není jeho výsadou, ale je třeba ji chápat jako nutnost, aby mohl splnit svou roli v trestním řízení. Advokacii je nutno brát jako součást justice a systému ochrany práva, a v takovém pojetí je nezávislost advokáta objektivním poţadavkem.43 Nezávislost advokáta by měla zaručit, ţe advokát bude motivován k nejvyšší moţné kvalitě pomoci, ovšem jeho nezávislost nelze pojímat neomezeně, protoţe jedním z jejích limitů je odpovědnost, tedy systém sankcí za porušení pravidel. Advokát podléhá trestní, soukromoprávní a disciplinární odpovědnosti.44 Jelikoţ advokát je ten, kdo bojuje za spravedlnost, nemůţe k tomuto boji nikdy pouţít právem zakázaných postupů. Musí totiţ stále platit obecný princip, ţe advokát má plnou trestní odpovědnost při výkonu advokacie. Kdyţ se vezme v potaz odpovědnost advokáta z jiného úhlu, tedy v rámci vztahu advokát – klient, musí se jeho odpovědnost vztahovat i na soukromoprávní oblast. V neposlední řadě je zde i kárná odpovědnost advokátů, která sleduje především zachování hodnot, které jsou s tuto profesí spojovány. Disciplinární odpovědností se tudíţ rozumí odpovědnost za porušení profesních pravidel stanovených zákonem nebo předpisem závazným pro příslušníky profese.45
SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. str. 371 – 372. § 5 odst. 1 písm. j) zákona č. 85/ 1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů 43 MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 34. 44 Tamtéţ, str. 38. 45 Tamtéţ, str. 40. 41 42
18
5. Práva a povinnosti obhájce v trestním řízení Práva a povinnosti obhájce jsou zakotveny v několika právních předpisech. V prvé řadě je důleţité zmínit zákon o advokacii, dále trestní řád a v neposlední řadě práva a povinnosti určuje etický kodex, kterým je obhájce v trestním řízení také vázán. Zatímco v zákoně o advokacii je moţné nejprve najít práva a aţ posléze povinnosti advokáta, trestní řád uvádí opačné pořadí, nejprve povinnosti a pak práva.46 Zákon o advokacii vymezuje práva a povinnosti v § 3 a § 16, přičemţ § 3 říká, ţe advokát je při poskytování právních sluţeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta, zatímco § 16 stanovuje, ţe advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, pokud jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, přičemţ o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle § 16 odst. 2 zákona o advokacii je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě, je povinen vyuţívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Trestní řád upravuje práva a povinnosti obhájce zejména v § 41, přičemţ další ustanovení týkající se práv a povinností obhájce najdeme v jednotlivých dílčích částech trestního řádu například §65, § 216, § 151 atd. Advokát musí dodrţovat nejen právní normy, které jsou součástí našeho právního řádu, ale je také povinen dbát norem etických. Uvedený Etický kodex mimo jiné zmiňuje, ţe projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé. Dále uvádí, ţe oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty. Ve společnosti, ve které je jedním z nejdůleţitějších principů respekt k právům, má advokát zvláštní postavení. Jeho úlohou totiţ není pouze provádět, k čemu byl pověřen, ale zejména má slouţit zájmu spravedlnosti, stejně jako těch, jejichţ práva a svobody mu byly v důvěře svěřeny k obhajobě. Jeho povinností je nejen prosazovat věc klienta, ale také být jeho rádcem, přičemţ musí dbát řady morálních a právních povinností, které se někdy vzájemně dostávají do rozporu.47 Pro vzájemnou důvěru mezi advokátem a klientem je klíčová povinnost mlčenlivosti, protoţe advokát má povinnost mlčenlivosti o všech skutečnostech, o kterých se dozví v souvislosti
JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 208. SCHELLE, K. – SCHELLEOVÁ, I. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. str. 12. 46
47
19
s výkonem advokacie. K zachování mlčenlivosti se advokát zavazuje dokonce sloţením slibu.48 Zprostit advokáta povinnosti mlčenlivosti můţe pouze klient podle § 21 odst. 1, 2 zákona o advokacii, a pokud advokát není klientem zproštěn mlčenlivosti, není oprávněn vypovídat jako svědek v právním řízení a ani jinak vyjevit vůči komukoliv skutečnosti, které jsou předmětem advokátního tajemství.49 Tato povinnost v sobě zahrnuje nejen povinnost nevyzradit předmětné informace nepovolané osobě, ale taktéţ nevyuţít získané informace na újmu klienta nebo ve svůj vlastní prospěch.50 Podle § 65 TŘ je obhájce oprávněn uţ během přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho ţádosti a opravné prostředky nebo nahlíţet do spisu. Má také právo účastnit se vybraných vyšetřovacích úkonů, při kterých má právo klást vyslýchaným osobám otázky. Výrazné oprávnění představuje moţnost mluvit s obviněným, který se nachází ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a to bez přítomnosti třetích osob. Zároveň se můţe obhájce zúčastnit před soudem všech úkonů, kterých se můţe účastnit obviněný, a po výslechu svědků má právo klást otázky. V rámci hlavního líčení je advokát oprávněn pronést závěrečnou řeč, a pokud se jedná o veřejné zasedání, můţe pronést konečný návrh.51 Advokát by měl informovat o obsahovém záměru své řeči klienta, aby nedošlo během vlastních závěrečných řečí k protiřečení si.52 Jedním z důleţitých práv obhájce v průběhu trestního řízení je právo vyhledávat, předkládat a také navrhovat důkazy k provedení a to na základě ustanovení trestního řádu v § 89 odst. 2, kde se hovoří o tom, ţe kaţdá ze stran můţe důkaz vyhledat, předloţit nebo jeho provedení navrhnout, přičemţ skutečnost, ţe důkaz nevyhledal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. V trestním řádu se na dané ustanovení navazuje dalším a to § 164 odst. 3, ze kterého je evidentní, ţe obhajobou navrhované důkazy, v případě, ţe nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány. Dalším významným oprávněním, které vyplývá z § 215 odst. 2 TŘ, je právo obhájce důkazy provádět. Zejména se myslí výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu ovšem nemusí vyhovět provedení důkazu, pokud se jedná o výslech obviněného, výslech svědka mladšího patnácti let, nemocného nebo zraněného svědka. Ovšem po provedení výslechu má podle výše uvedeného paragrafu trestního řádu právo na výslech téţe osoby i druhá strana (§ 215 odst. 3 TŘ).
MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 130. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 218. 50 ZACHOVÁ, M. Povinnost mlčenlivosti (nejen) advokáta. Bulletin advokacie, č. 4, 2001. str. 25 51 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 215. 52 VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 474. 48 49
20
Zákon zde nevymezuje, jaké důkazní prostředky je obhajoba oprávněna provádět, pouze určuje, ţe se můţe jednat o důkazní prostředky, které jsou výhradně ku prospěchu obviněného. Právo provést důkazní prostředky obhájce nemá v přípravném řízení, coţ můţe mnohdy způsobovat četné komplikace, a je proto třeba předem promyslet vhodnou taktiku obhajoby. Proto je moţné z hlediska úvah de lege ferenda promyslet moţnost, zda by nebylo vhodné umoţnit obhájci provést důkazní prostředek uţ v rámci přípravného řízení, protoţe například výslech provedený policejním orgánem můţe mít zcela opačný efekt, neţ jaký zamýšlela obhajoba.53 A tyto případy nesprávného provedení důkazu mohou mít následně fatální vliv na průběh celého dalšího trestního stíhání, které se tak můţe nést v duchu původních důkazů uskutečněných policejním orgánem. Obhájci by se novou právní úpravou mohlo také otevřít širší pole působnosti, co se týče spolupráce s orgány policie při provádění úkonů v přípravném řízení a moţnosti přístupu ke zjištěným skutečnostem. Fakticky by to pro obhajobu znamenalo mnohem lepší základnu pro přípravu taktiky obhajoby během hlavního líčení. Advokát je povinen neprodleně informovat svého klienta o důleţitých skutečnostech a seznámit ho také s obsahem významnějších obdrţených či odeslaných písemností, musí zodpovídat dotazy klienta.54 Pokud by nedodrţel tuto povinnost, hrozilo by advokátovi kárné řízení.55 Na závěr této kapitoly je vhodné připomenout, ţe hlavní povinností advokáta je počínat si tak, aby nebyla sniţována důstojnost advokátního stavu.56
JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. str. 277. SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. str. 384. 55 Srovnej SYKA, J. Jde o závaţné porušení povinnosti advokáta, jestliţe svého klienta, byť ho aktivně obhajuje, neinformuje a nenaváţe s ním spojení. Bulletin advokacie, č. 4, 2006. str. 49. 56 MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 135. 53 54
21
6. Hlavní úkoly obhájce Výraz advokacie či obhajoba je moţné pojímat jako činnost, která spočívá v udělování právních rad, právních naučení a v obhajování zájmů jiných osob před soudem, popřípadě také před jinými orgány. Tato činnost je vlastní kaţdé společnosti. K tomu, aby bylo moţné hovořit o advokacii v pravém slova smyslu, je třeba, aby byla vykonávána určitými lidmi jako povolání a je k ní třeba mít také potřebnou kvalifikaci, tedy právní vzdělání.57 Ve všech moţných pojetích má tedy právo na právní pomoc, v tomto případě na pomoc ze strany advokáta, slouţit k naplnění tzv. rovnosti zbraní při ochraně práv. Právo na právní pomoc ze strany advokáta zavazuje veřejnou moc k tomu, aby uskutečnila její naplnění a zároveň trvale sledovala úroveň jejího naplnění, přičemţ je nutné poznamenat, ţe zákonná úprava podmínek výkonu advokacie musí respektovat její svobodnou povahu, ale stejně tak musí zajistit, aby byla právní pomoc všem obecně dostupná.58 Obhajoba obviněného za pomoci obhájce je velmi důleţitou společenskou funkcí, na které má zájem nejen samotný obviněný, ale také celá společnost. V našem trestním řízení má obhájce do jisté míry samostatné postavení a není zcela vázán příkazy obviněného. Pokud by dané příkazy byly totiţ v rozporu se stavovskými předpisy advokacie nebo dokonce se zákonem, je obhájce povinen takové příkazy odmítnout.59 Hlavním úkolem obhájce v trestním řízení je podle § 41 TŘ poskytnout obviněnému potřebnou právní pomoc, přitom účelně vyuţívat prostředky a způsoby obhajoby, které přispějí k hájení jeho zájmů. Dále musí obhájce pečovat o to, aby byly v řízení náleţitě a včas objasněny skutečnosti, které by mohly zajistit zproštění obviněného viny nebo alespoň jeho vinu zmírnit, a tím by se přispělo ke správnému objasnění a rozhodnutí ve věci. Má hlavně tedy zajistit, aby obviněný v důsledku neznalosti právního řádu a jednotlivých předpisů nebyl ošizen na svých právech. Obviněný zná někdy svá práva nedostatečně a mnohdy, i pokud je zná, nedovede je vhodně, náleţitě a účelně pouţít. Význam účasti obhájce je v trestním řízení zdůrazněn prostřednictvím zákona, protoţe ten stanoví i takové případy a situace, kdy obviněný obhájce mít musí, a pokud by si v takovém případě obhájce nezvolil sám, bude mu ustanoven. Z uvedeného vyplývá, ţe SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. str. 351. MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. str. 33. 59 CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 177. 57 58
22
obhájce je právní zástupce osoby, proti které je vedeno trestní řízení, jako strany v trestním řízení. Ovšem obhájce není procesní stranou v trestním řízení60, je pouze zmocněncem obviněného, který vystupuje vţdy jménem obviněného. Jeho úkolem je dbát na to, aby obviněná osoba mohla vyuţít všechna práva, která jí zákon dává, a aby nebyla ve svých právech poškozena. Své úkoly můţe úspěšně konat jen za pomoci aktivní činnosti, která bude směřovat ve prospěch obviněného. Činní tak především tím, ţe pomáhá zjišťovat všechny okolnosti, které by mohly přispět k prokázání neviny nebo alespoň, které by pomohly sníţit rozsah obvinění.61 Plně souhlasím s názorem, ţe obhájce není z pozice své osoby součástí trestního řízení, tedy nesplňuje poţadavky pro procesní strany, pouze v řízení vystupuje jménem obviněného, předává své znalosti a zkušenosti do konkrétního sporu a tím plní povinnosti obhájce vůči svému klientovi. „Úkolem obhájce je předkládat a poukazovat na důkazy svědčící ve prospěch obviněného a na jejich provedení trvat. V případě přetrvávajících pochybností po provedeném dokazování tyto pochybnosti zdůrazňovat a vţdy usilovat o to, aby obviněný nebyl nedůvodně postiţen. I kdyţ je sám obhájce o vině obviněného přesvědčen, neboť se mu obviněný přiznal nebo zjištěné skutečnosti jednoznačně obviněného usvědčují, je i nadále povinností obhájce zdůrazňovat všechny polehčující okolnosti svědčící ve prospěch obviněného. Obhájce nikdy nesmí uvádět skutečnosti, které by obviněnému přitěţovaly.“62 Zákonem je také upravena otázka míry zastupování obviněného a obţalovaného advokátem. Ten totiţ zastupuje obviněného nebo obţalovaného potud, pokud je to moţné se zřetelem na povahu procesního úkonu. Není moţné, aby advokát zastoupil obviněného při výslechu, kde je obviněný prostředkem důkazu, a kde obviněný musí bezpodmínečně vypovídat osobně.63
60Srovnej
MUSIL, J. – KRATICHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 164. 61 CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 177. 62 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 217 – 218. 63 CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 182.
23
7. Fáze trestního řízení a postavení obhájce Aby byl obhájce schopen řádně plnit svoje povinnosti a cíle svého povolání, musí mu být zákonem umoţněny určité pravomoci v rámci jednotlivých stádií trestního řízení. K tomu, aby mohl obviněný uplatnit řádnou právní pomoc a tedy tím realizovat svoje právo na obhajobu, musí obhájce dobře znát svá oprávnění v konkrétní fázi trestního řízení. Je evidentní, ţe postavení obhájce, a tím i jeho pravomoci, se liší v jednotlivých stádiích trestního řízení. Jaké moţnosti a prostředky můţe obhájce k obhajobě obviněného vyuţít, je stanoveno v trestním řádu v jeho jednotlivých ustanoveních. V této kapitole tedy rozeberu jednotlivá stádia trestního řízení a provedu zhodnocení postavení obhájce na základě jeho konkrétních pravomocí v daném stádiu.
7. 1. Přípravné řízení trestní Trestní řád vymezuje v § 12 odst. 10 přípravné řízení jako úsek trestního řízení, který je započat sepsáním záznamů o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly- li tyto úkony provedeny, pak se jím rozumí úsek od zahájení trestního stíhání do podání obţaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, které mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obţaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Tedy na základě výše uvedeného ustanovení trestního řádu si přípravné řízení trestní klade za cíl prověřit potřebné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, zda byl spáchán trestný čin, a tím zamezit postavení nevinného člověka před soud. Základním smyslem přípravného řízení trestního by mělo být zajištění podkladů, na jejichţ základě se rozhodne, zda v trestním řízení pokračovat podáním obţaloby, nebo zda od dalšího trestního stíhání upustit. Jedním z cílů, které jsou typické pro toto řízení, je také zamezení přílivu obviněných před soud a tím zabránit přetěţování soudů. Snaţí se vyřešit věc, pokud tomu okolnosti nasvědčují, jiţ v předsoudní fázi trestního řízení a zde zajisté určitou roli hraje právě klíčový bod této práce - tedy obhájce. Pro ucelenost postavení obhájce v přípravném řízení je třeba ho rozdělit na jednotlivé fáze. Nejprve tedy zaměřím pozornost na postup před zahájením trestního stíhání, které je upraveno v trestním řádu v § 158 – 159b. Policejní orgán je povinen učinit taková šetření, která by vedla k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin a tím odhalit také jeho
24
pachatele. Proto se někdy tato fáze trestního řízení nazývá prověřování. Úkolem je dostatečně odůvodnit dané podezření, ţe trestný čin spáchala konkrétní osoba. Podle § 76 TŘ je policejní orgán oprávněn zadrţet osobu podezřelou ze spáchání trestného činu v případě, pokud je dán některý z důvodů vazby podle § 67 TŘ ještě předtím, neţ proti ní bylo zahájeno trestní stíhání, přičemţ tato zadrţená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním uţ v průběhu zadrţení. Dále má zadrţená osoba právo ţádat, aby její obhájce byl přítomen při jejím výslechu. Nicméně zásah do výslechu ze strany obhájce není přípustný, jedině aţ po skončení výslechu můţe poloţit doplňující otázky. Tento postup můţe poslouţit obhajobě k vypracování a zvolení vhodného následujícího postupu a obhájce tak můţe připravit klienta na průběh výslechu. Pokud výsledky prověřování nasvědčují tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a je – li dostatečně odůvodněn závěr, ţe ho spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán podle § 160 TŘ o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, přičemţ opis usnesení o zahájení trestního stíhání musí doručit jak obviněnému, státnímu zástupci, tak i obhájci obviněného. Po zahájení trestního stíhání následuje část vyšetřování, kdy policejní orgán postupuje z vlastní iniciativy a snaţí se zjistit, zda tu jsou skutečnosti, na jejichţ základě by bylo moţné postavit obviněného před soud, a tuto věc pak v soudním řízení rozhodnout. Tato činnost má výlučně procesní charakter a je prováděna při plném respektování práva na obhajobu.64 V rámci této fáze trestního stíhání je velmi významná pozice obviněného a jeho obhájce, jelikoţ § 165 TŘ jim dává moţnost být přítomni při vyšetřovacích úkonech, jejichţ výsledek by mohl být pouţit jako důkaz v řízení před soudem, a poté co orgán provádějící výslech s vyslýcháním skončí, udělí slovo obhájci a ten má právo klást vyslýchané osobě otázky. Obhájce se tedy můţe účastnit i výslechu samotného obviněného, přičemţ se vzájemně mohou na výslech připravit a tím si ujasnit, čeho chtějí v rámci výslechu dosáhnout.65 Další oprávnění, které je obhájci zaručeno, je moţnost vznášet kdykoli v průběhu provádění úkonu námitky, které by měly být součástí protokolu o prováděném úkonu. §166 TŘ vymezuje pravidla týkající se skončení vyšetřování, podle kterého je policejní orgán povinen poskytnout po skončení vyšetřování obviněnému a jeho obhájci přiměřenou dobu na prostudování spisů a učinění návrhů na doplnění vyšetřování. Ovšem pokud policejní orgán navrhované doplnění nebude povaţovat za adekvátní, odmítne ho.
64 65
FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 111. VANTUCH P. Výpověď obviněného, jeho vyjádření k obvinění, Bulletin advokacie, 2004, č. 11, str. 31
25
Cílem zkráceného přípravného řízení je v odůvodněných případech66co nejefektivněji a nejrychleji postavit obviněného před soud a tím dosáhnout rozhodnutí v konkrétní věci v co nejkratší době. Ve zkráceném přípravném řízení se osoba, proti které se řízení vede, nazývá podezřelý, ovšem má obdobná práva jako obviněný ve vyšetřování. Tedy má právo zvolit si obhájce, radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby uţ v průběhu zadrţení.67 Nevýhodou pro obhajobu je v tomto typu řízení rozhodně čas, kterým jsou podezřelý a jeho obhájce limitováni, coţ vychází jiţ ze samotného pojmenování tohoto typu řízení. Je nutné v rámci obhajoby v těchto případech jednat rychle a zejména uváţlivě. K tomu, aby bylo moţné objasnit skutečnosti svědčící o vině nebo nevině podezřelého, je tedy nutné vyhledávat a opatřovat důkazy. Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy musí být policejním orgánem pečlivě přezkoumány. Ovšem samotné provádění důkazů by mělo směřovat aţ do fáze hlavního líčení. Zde v přípravném líčení mohou být provedeny jen ty důkazy, které nesnesou odkladu, a které by nebylo moţné provést aţ v hlavním líčení. Obviněný musí mít obhájce povinně jiţ v přípravném řízení, je – li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je – li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je – li jeho způsobilost k právním úkonům omezena a jedná – li se o řízení proti uprchlému nebo proti mladistvému. Obviněný musí mít obhájce také v případě, ţe to soud nebo státní zástupce či vyšetřovatel povaţují za nutné vzhledem k tělesným nebo duševním vadám, protoţe pochybují o jeho způsobilosti náleţité obhajoby pouze z jeho strany.68 Nicméně podle platného trestního řádu má obviněný moţnost se institutu nutné obrany vzdát, ovšem za splnění podmínek vymezených v § 36b TŘ. Závěrem je tedy na řadě připomenutí, ţe § 41 TŘ odst. 2 obecně vymezuje, co obhájce můţe během přípravného řízení trestního činit ve prospěch obviněného. Především můţe za obviněného činit návrhy, podávat za něj ţádosti a opravné prostředky. Na základě tohoto oprávnění je moţné, aby obhájce ţádal například provedení výslechu konkrétních svědků nebo návrhy na přibrání znalců atd. Můţe nahlíţet do spisů a účastnit se vyšetřovacích úkonů. Dále má podle § 41 odst. 6 právo si ve všech stádiích trestního řízení vyţádat průpis nebo kopii protokolu o kaţdém úkonu trestního řízení a orgány činné v trestním řízení jsou povinny mu vyhovět, protoţe odmítnout mohou jen tehdy, pokud jim to neumoţňují technické důvody.
§ 179a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 443. 68 SCHELLE, K. – SCHELLEOVÁ, I. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. str. 25. 66 67
26
Právo nahlíţení do spisu ve smyslu § 65 TŘ je povaţováno za jedno z důleţitých procesních práv a na základě judikatury Ústavního soudu69 je právo obviněného nahlíţet do spisu jednou ze sloţek práva na obhajobu, a proto je omezení tohoto práva vţdy třeba náleţitě odůvodnit. 7. 2. Předběžné projednání obžaloby
Předběţné projednání obţaloby je další fází trestního řízení, která navazuje na přípravné řízení trestní, přičemţ účelem této části trestního řízení je, aby soud zjistil, zda výsledky přípravného řízení poskytují pro další soudní řízení spolehlivý podklad a jestli bylo předchozí přípravné řízení konáno v souladu se zákonem. Základním úkolem, kterým se má soud zabývat, je také zjišťování skutečnosti, zda nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu.70 Podle § 185 odst. 2 TŘ můţe předseda senátu vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení, aby bylo usnadněno rozhodnutí, zda bude třeba obţalobu předběţně projednat nebo bude moţné nařídit hlavní líčení. Nicméně výslech obviněného nesmí být zaměřen na předmět obvinění a potřebná vysvětlení mohou spočívat v objasnění jen těch otázek, které poslouţí k závěru, jestli bude nařízeno hlavní líčení nebo předběţné projednání obţaloby. Postupem uvedeným v § 185 odst. 2 však nelze provádět důkazy, které by se vztahovaly k otázce viny, a nelze jím nahrazovat procesní úkony, které měly být vykonány v přípravném řízení, ani odstraňovat jejich chyby a nedostatky nebo vyplňovat mezery ve vyšetřování.71 Předběţné projednání obţaloby je ve své podstatě neveřejné, a tudíţ uplatnění obviněného a jeho obhájce je v tomto řízení z valné části nicotné. Avšak proti rozhodnutí soudu při předběţném projednání můţe podle § 188 odst. 3 obviněný sám nebo prostřednictvím svého obhájce podávat stíţnost. Pokud to předseda senátu povaţuje za nutné, je oprávněn nařídit veřejné zasedání o předběţném projednání obţaloby na základě ustanovení § 187 TŘ. Při veřejném zasedání má uţ obhájce silnější postavení neţ při neveřejném. Má moţnost podávat námitky například na vadné posouzení právní stránky spáchaného trestného činu nebo třeba na vadná skutková zjištění provedená během přípravného řízení trestního.
Nález Ústavního soudu IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 480. 71 Tamtéţ, str. 482. 69 70
27
7. 3. Hlavní líčení V hlavě XXIII. TŘ
je upraven průběh hlavního líčení, které je nejvýznamnější a
nejdůleţitější částí trestního řízení. Právě v této části trestního řízení se rozhoduje o vině a trestu za spáchaný trestný čin, a tudíţ se v této fázi naplňuje účel trestního řízení (§ 1 TŘ), tedy náleţité zjištění a spravedlivé potrestání pachatele.72 Průběh hlavního líčení je řízen podle obţalovací zásady. Obţaloba, obhajoba a rozhodování věci jsou rozděleny mezi samostatné procesní subjekty, přičemţ jejich procesní funkce je předem dána. Tím je tedy vytvořen základní předpoklad pro sporný průběh řízení, protoţe soudní jednání má charakter sporu mezi ţalobcem a obţalovaným zastoupeným obhájcem, kteří mají postavení rovnoprávných procesních stran. Procesní postavení ţalobce, tedy státního zástupce a obţalovaného a jeho obhájce je procesně rovnoprávné, jelikoţ mají stejná práva vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, podávat návrhy, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení, klást vyslýchaným osobám otázky, mohou sami provádět důkazy, vznášet námitky proti způsobu provádění úkonu soudem, vyjadřovat se k ostatním prováděným důkazům, mají právo pronést závěrečnou řeč a dokonce mají oprávnění podávat opravné prostředky.73 Z uvedeného se tedy usuzuje, ţe povinností, respektive právem obhájce je klást otázky vyslýchaným osobám, přičemţ se advokát musí striktně drţet ustanovení § 41 TŘ, které hovoří o povinnosti zajistit v řízení takové skutečnosti, které obviněného zbavují viny. Nesmí uvádět ty skutečnosti ani klást takové dotazy vyslýchanému, které by jakkoli mohly obţalovaného během rozhodování o vině nějakým způsobem poškodit. V případě, kdy tedy obhájce můţe reálně předpokládat, ţe poloţená otázka a odpověď na ni nebude ve prospěch obviněného, neměl by ji vůbec pokládat.74 Velmi razantně musí obhájce prosazovat svoje námitky proti způsobům provádění úkonů soudem. Můţe tak získat výhody pro obhajobu a to můţe také přispět k výslednému rozhodnutí. Úlohou obhájce je všemi dostupnými a povolenými prostředky zajistit co nejlepší a nejvýhodnější výsledek sporu pro obviněného a to i v případě, ţe ví nebo tuší, ţe klient je opravdu vinen. Advokát se totiţ můţe při obhajobě ocitnout ve dvou situacích v rámci vztahu ke svému klientovi. V prvním případě se jedná o naprosté přesvědčení, ţe jeho klient uvedený trestný čin nespáchal, tudíţ je nevinen a na advokátovi leţí povinnost zajistit všemi zákonem povolenými prostředky, aby klient nebyl potrestán za čin, který nespáchal. Na druhé straně můţe dojít k situaci, kdy advokát ví, ţe jeho klient je vinen a daný trestný čin spáchal, nicméně jeho CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 465. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 491 – 492. 74 VANTUCH, P. Obhajoba obviněného, 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 37. 72 73
28
povinností je hájit zájem klienta a jeho zájem je nebýt odsouzen nebo alespoň dosáhnout sníţení trestu nebo překvalifikování skutkové podstaty trestného činu. V kaţdém případě je advokát v postavení zaujatého zastánce zájmů obviněného s cílem bojovat proti odsouzení, ovšem pouze zákonem dovolenými prostředky. Nicméně v rámci této problematiky se mohu ztotoţnit s názorem advokáta Petra Kausta, který prosazuje dikci, ţe advokát není soudcem svého klienta, naopak měl by profesionálně hájit práva obviněného.75 Je zde také na místě krátká úvaha o morálnosti poslání advokáta. Ne kaţdý musí totiţ z hlediska etiky a morálky souhlasit s názorem, ţe advokát i přes to, ţe ví, ţe klient je vinen a spáchal projednávaný trestný čin, musí být ochoten hájit klienta a cíleně se snaţit vyjednat co nejmenší, ne - li ţádný trest. Pro hladký průběh hlavního líčení ve prospěch obviněného je velmi důleţitá vzájemná spolupráce mezi obviněným a obhájcem. Oba dva musí mít k sobě důvěru a vzájemně konzultovat jednotlivé připomínky k projednávané věci. S tímto faktem souvisí také zvolení vhodné taktiky obhajoby, přičemţ jako taktiku je moţné označit promyšlené pouţití všech prostředků, které jsou zákonem dovoleny, a které by mohly přispět k obhájení všech prosazovaných zájmů obviněného.76 S volbou vhodné taktiky úzce souvisí i fakt, ţe klient musí být naprosto upřímný a opravdu svému obhájce vylíčit, jak se trestný čin skutečně odehrál, a zda se na něm nějakým způsobem podílel. Jen tehdy je totiţ obhájce schopen zaujmout jasná stanoviska, na kterých bude obhajoba postavena a se kterými bude v průběhu hlavního líčení operovat. Pokud by obhájce neznal všechna fakta, mohl by během obhajoby v hlavním líčení narazit na skutečnosti, kterými by neúmyslně poškodil svého klienta. Tedy jedním z počátečních úkolů, které musí obhájce splnit, je získat si klienta a vzbudit v něm pocity důvěry. V průběhu hlavního líčení se advokát vyskytuje ve vztahu k soudci, respektive soudu a na druhé straně ve vztahu k obviněnému - klientovi. V rámci postavení obhájce a soudu, je důleţité upozornit na fakt, ţe v této pozici je obhájce nestranný a nezaujatý pozorovatel, který musí respektovat svou podřízenou úlohu. Je nepřípustné, aby se obhájce ve vztahu k soudu choval jakkoli neuváţlivě, ba dokonce nezdvořile a nerespektoval přitom základní právní předpisy, podle kterých je vedeno trestní řízení. Nikdy se nesmí advokát uchýlit k ovlivňování soudce či soudu na základě známosti či přátelství se soudcem, jelikoţ takové chování je vyloučeno podle etiky i právních norem. Obecně se vyţaduje ze strany advokáta směrem k soudu patřičná úcta.
KAUSTA, P. O úloze obhájce v trestním řízení, nejen v kauze „Vítkov“, Idnes. [online] Dostupné z http://kausta.blog.idnes.cz/c/159082/O-uloze-obhajce-v-trestnim-rizeni-nejen-v-kauze-Vitkov.html [citováno 6. 3. 2012] 76 ŠEVČÍK, V. Taktika obhajoby (první část). Bulletin advokacie, č. 9, 2001, str. 54. 75
29
Z druhého úhlu pohledu je advokát především právním zástupcem obviněné osoby, která si ho zvolila proto, aby na odborné úrovni hájil její zájmy, jelikoţ takového odborného hájení není obviněný sám schopen vzhledem k nedostatku právního vzdělání a především pracovních zkušeností. Proto je advokát nucen k profesionálnímu jednání a je vázán určitými povinnostmi ke svému klientovi. Jde o jiné postavení, neţ pokud jsem hovořila o vztahu k soudu, protoţe zde advokát hájí práva a především zájmy klienta, tudíţ vystupuje v pozici obránce a dá se říct, ţe i zastánce osoby obviněného, a má za úkol zapůsobit dostupnými prostředky tak, aby výsledné potrestání bylo pro obviněného co nejmenší či v lepším případě nulové. Silné postavení zaujímá obhájce v rámci hlavního líčení v průběhu dokazování a své nejsilnější zbraně uplatňuje následně v závěrečné řeči. Předtím, neţ je čas projevit své řečnické schopnosti, musí proběhnout fáze dokazování, během které se sporné strany snaţí dokázat a podepřít svá tvrzení. Na základě toho by se dokazování mělo soustředit pouze na prokázání či vyvrácení skutku, kterého se týká obţaloba, a provádění nesouvisejících důkazů je zcela zbytečné a nepřípustné. § 89 odst. 2 TŘ zdůrazňuje, ţe kaţdá ze sporných stran je oprávněna důkaz vyhledat, předloţit anebo provedení důkazu navrhnout a § 215 odst. 1 TŘ umoţňuje, aby obţalovaný nebo jeho obhájce mohli se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným osobám otázky, ovšem zpravidla aţ tehdy, jestliţe předseda senátu své dotazy skončil a ostatní členové senátu nemají dalších otázek. Pro účinný výsledek spolupráce klienta a obhájce je tedy nezbytné projevení určité aktivity ze strany obhájce při dokazování, která se uplatňuje také tím, ţe obhájce můţe ţádat, aby mu bylo umoţněno provést důkaz, zvláště výslech svědka nebo znalce.77 Zde je ovšem nasnadě otázka, zda je takový svědek nestranný. Obhájce totiţ s největší pravděpodobností nebude navrhovat nebo vyslýchat svědka, který by uškodil obţalovanému, coţ ani vzhledem k jeho povinnostem není moţné. Je zřejmé, ţe předem s takovým svědkem mluvil, a z toho důvodu můţe soud povaţovat takové svědectví za nedůvěryhodné a z praktického hlediska je vhodnější, aby výslech takového svědka provedl raději samotný předseda soudu neţ obhájce. Obhájce musí v průběhu hlavního líčení dohlédnout také na skladbu důkazů, které jsou předkládány soudu. Na nedostatek důkazů ve prospěch obviněného by měl obhájce bezodkladně reagovat námitkami a snaţit se apelovat i na obţalobu, aby v takovém případě učinila nápravu. Postavení obhájce v hlavním líčení je zaloţeno na snaze co nejsilnějšími důkazními prostředky přesvědčit soud o nevině svého klienta nebo alespoň protidůkazy zpochybňovat tvrzení státního zástupce v obţalobě.
77
§ 215 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů
30
Pokud není dalších důkazních návrhů, či bylo – li rozhodnuto, ţe se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu podle § 216 TŘ dokazování za skončené a následně udělí slovo k závěrečným řečem. V této části uţ tedy nelze provádět důkazy, a tak obsah závěrečných řečí nesmí být důkazním prostředkem. Závěrečné řeči představují stanoviska procesních stran k předmětu trestního řízení a jejich smyslem je poukázat na právní i skutkovou stránku projednávané věci tak, jak vyplývá z důkazů provedených v hlavním líčení, dále také na okolnosti týkající se případného ukládání trestu nebo ochranného opatření.78 Po závěrečné řeči státního zástupce se dostává na řadu poškozený a jako poslední vţdy pronáší závěrečnou řeč obhájce obţalovaného popřípadě obţalovaný. Má – li obţalovaný obhájce, není v takovém případě nutné, aby sám vyuţil prostor k závěrečné řeči, protoţe za něho hovoří obhájce. Je moţné, aby obţalovaný obhájcovu závěrečnou řeč v jistém směru upravil, doplnil nebo zdůraznil to, co povaţuje za potřebné. Obhájce ve své řeči shrne výsledky dokazování v hlavním líčení, poukáţe na skutkovou a právní stránku předmětu řízení a přednese závěrečný návrh. Zvláště obhájce nesmí opomenout dát do popředí skutečnosti, které jsou obţalovanému ku prospěchu.79 Ve své řeči se můţe soustředit i na navrhnutí sankce za spáchaný čin a můţe posuzovat či navrhovat různé kvalifikace skutku uvedeného v ţalobě, nicméně musí směřovat k takovému cíli, který bude pro obţalovaného výhodný. Dále také můţe vyuţít připomínek o společenské nebezpečnosti trestného činu spáchaného obţalovaným a případné nápravě pachatele. Obhájcovým úkolem je v závěrečné řeči řádně argumentovat a tím získat co nejpřijatelnější výsledek trestního řízení pro obţalovaného. Není vyloučeno, ţe po skončení závěrečných řečí bude třeba nějakou skutečnost více objasnit. V takovém případě je vhodné, aby soud rozhodl o doplnění dokazování. Potom se v hlavním líčení pokračuje a po doplnění dokazování je třeba vţdy dát znovu prostor k závěrečným řečem.80 Po pronesení závěrečných řečí následuje rozhodnutí, které buď potvrdí ţalobní nárok, nebo ho naopak vyvrátí, a tím potvrdí práci obhájce, který právě o to celou dobu usiloval.
FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 132. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. str. 507. 80 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 133. 78 79
31
7. 4. Opravné řízení Opravné řízení tvoří součást trestního řízení, jehoţ smysl spočívá ve zvýšení záruk zákonnosti a spravedlivosti rozhodnutí vydávaných orgány činnými v trestním řízení. Podstata opravného řízení je v tom, ţe zpravidla orgán vyššího stupně přezkoumá na podkladě podaného opravného prostředku zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí niţšího orgánu činného v trestním řízení, jakoţ také i správnost postupu řízení, které rozhodnutí předcházelo. Výsledkem takového přezkoumání je pak buď potvrzení napadeného rozhodnutí jako bezvadného, nebo jeho zrušení a nahrazení rozhodnutím novým, či jiná modifikace.81 Bezprostředním účelem opravného řízení je napravit konkrétní vadné rozhodnutí v trestním řízení a širším účelem opravného řízení je prověřování rozhodování orgánů I. stupně a sjednocování rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení. Z pohledu obecného účelu opravné řízení představuje jeden z nástrojů k dodrţování základních principů trestního řízení.82 Podle § 41 odst. 2 TŘ je na místě oprávnění obhájce podávat za obţalovaného opravné prostředky a podle § 41 odst. 4 tak můţe činit i proti vůli klienta, pokud je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Mezi zmíněnými opravnými prostředky, které je obţalovaný a jeho obhájce oprávněn podávat, je třeba rozlišit řádné opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky. K řádným opravným prostředkům se řadí odvolání, stíţnost a odpor, zatímco k mimořádným opravným prostředkům patří dovolání, stíţnost pro porušení zákona a obnova řízení. Podle § 246 a § 247 TŘ má obţalovaný a jeho obhájce moţnost bránit se proti nepravomocnému rozhodnutí prostřednictvím odvolání, které je koncipované jako opravný prostředek za účelem všestranného přezkoumání rozsudků vydaných v I. stupni. Stíţnost je podle § 141 TŘ opravným prostředkem proti usnesení soudu, policejního orgánu nebo třeba státního zástupce. Opět je k jeho podání oprávněn také obhájce, který tak bude činit s cílem získat prospěch pro obviněného. Odpor je prostředek, kterým je moţné napadnout trestní příkaz, přičemţ odpor je oprávněn podat obviněný, státní zástupce a osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, tudíţ i obhájce. Dovolání je významný institut, který na základě § 265a TŘ umoţňuje napadnout jiţ pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé pod podmínkou, ţe soud rozhodl v 2. stupni a
81 82
CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. str. 502 – 503. FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 160.
32
zákon to připouští. Dovolání můţe však podle § 265d TŘ podat obviněný pouze prostřednictvím svého obhájce. Toto je změna například oproti odvolání, které můţe obviněný podat sám, ne pouze skrze svého obhájce. Dalším mimořádným opravným prostředkem je návrh na obnovu řízení, které je taktéţ oprávněn činit za klienta jeho advokát a to v případě, ţe vyšly najevo nové skutečnosti nebo popřípadě nové důkazy. V řízení o stíţnosti pro porušení zákona a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení musí mít odsouzený obhájce v případě, pokud se jedná o nutnou obhajobu obviněného jiţ v přípravném řízení (§ 36 TŘ), jde – li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehoţ horní hranice je více neţ pět let, jde – li o řízení proti odsouzenému, který zemřel, jsou - li pochybnosti o jeho způsobilosti se sám hájit, nebo jde – li o mladistvého, který v době veřejného zasedání o stíţnosti pro porušení zákona nebo o návrhu na povolení obnovy nedovršil devatenáct let.83 Je – li poloţena otázka, jaký význam mohou mít opravné prostředky pro obviněného, tak odpověď na ni je zcela jednoznačná. Jedná se o poslední šanci na jeho záchranu před odsouzením. Tedy v takovém případě jsou opravné prostředky významným institutem spočívajícím v naději na zvrácení původně vydaného rozhodnutí.
7. 5. Vykonávací řízení
Trestní řízení představuje zákonem určený postup orgánů činných v trestním řízení, v jehoţ rámci jsou činěny procesní úkony směřující k vyřízení konkrétní trestní věci. V průběhu trestního řízení jsou těmito orgány vydávána rozhodnutí zakládající práva nebo naopak povinnosti, přičemţ společná všem rozhodnutím je nutnost jejich faktického výkonu. Účelem vykonávacího řízení je uskutečnění obsahu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.84 V ustanovení § 36a TŘ je upravena nutná obhajoba obviněného ve vykonávacím řízení, v němţ soud rozhoduje při veřejném zasedání. Tedy odsouzený musí mít obhájce, jde – li o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mladistvého, který v době veřejného zasedání nedovršil 18 let věku, je – li ve vazbě, je – li zbarven způsobilosti k právním úkonům, nebo pokud jeho způsobilost
SCHELLE, K. – SCHELLEOVÁ, I. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. str. 26. 84 FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. str. 188. 83
33
k právním úkonům je omezena nebo v případě, ţe jsou důvodné pochybnosti o jeho způsobilosti náleţitě se hájit sám.85 Na jiných místech vykonávacího řízení stejně tak jako v ostatních fázích trestního řízení má obhájce obecná práva, v mnohých případech spíše povinnosti, kterými se snaţí co nejvíce prospět svému klientovi. Dá se konstatovat, ţe po vykonávacím řízení je spolupráce klienta a jeho obhájce u konce. Jeho sluţeb můţe klient dále vyuţít pro konzultace a případné návrhy dalších postupů, nicméně po vykonávacím řízení práce obhájce fakticky končí. Bez ohledu na to, zda byl klient odsouzen nebo zda byl zbaven obţaloby, obhájce během řízení splnil svou úlohu, tedy poskytnutí právní pomoci v té nejlepší víře.
85
VANTUCH, P. Obhajoba obviněného, 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 79.
34
8. Závěr Předkládaná bakalářská práce pojednává v celém svém rozsahu o tématu postavení a úlohy obhájce v rámci trestního řízení. Za stěţejní bod své práce povaţuji především kapitolu sedm, kde na pozadí jednotlivých stádií trestního řízení rozebírám konkrétní oprávnění a povinnosti obhájce, i kdyţ bez nastínění základních otázek týkajících se například práva na obhajobu, předpokladů pro výkon povolání advokáta nebo obecných informací okolo obhajoby, by pak následně nemohlo být na práci nahlíţeno jako na ucelenou a přecházející od obecného ke konkrétnímu. Jako opěrný bod samotné práce je nutné uvést právo na obhajobu, které je klíčové pro reálné uplatnění obhájce vůbec, natoţ pak v trestním řízení. Právě na podkladě ústavní záruky tohoto práva je moţné, aby obyčejní lidé mohli uskutečňovat a domáhat se právní pomoci a právního zastoupení v soudních sporech. Po nastínění základních předpokladů, ze kterých měla práce vycházet, jsem se postupně dostala ke kapitole druhé, kde bylo nutné vymezit základní a obecné pohledy týkající se obhajování v trestním procesu. Zde je poukázáno na nové rozdíly v právní úpravě trestního řádu od roku 2012, především co se týče institutu nutné obhajoby a více pozornosti jsem věnovala také rozdílu mezi obhájcem zvoleným a ustanoveným, kde bylo moţné vyuţít srovnávací metodu. Kapitola třetí otevírá prostor pro krátké zamyšlení nad minulou právní úpravou institutu obhajoby a porovnává tak situaci v 2. polovině 20. století se současným stavem. Na základě zákona o advokacii se ve čtvrté kapitole pouštím do vymezení základních podmínek, které je třeba splnit pro výkon povolání advokáta. Pátá a šestá kapitola se věnuje právům a povinnostem, kterých se advokát musí při výkonu své profese striktně drţet, zatímco šestá část mé práce hovoří o úkolech, které má obhájce během zastupování klienta na starost. Vymezuje, co se od něj očekává, a jakých cílů by měl dosáhnout, aby jeho činnost skončila pro klienta úspěšně. Za nejdůleţitější část povaţuji ovšem kapitolu sedmou, kde se v několika podkapitolách pokouším objasnit postavení obhájce a obviněného v rámci stádií trestního řízení, přičemţ největší pozornost je věnována přípravnému řízení a hlavnímu líčení. Nejrazantnější změny, které přinesl nový trestní řád a které se dotýkají problematiky obhajování, upravují situaci kolem institutu nutné obhajoby. Zde jsou vloţena nová ustanovení, která nabízejí moţnost vzdát se obhájce i v těch případech, kde ho zákon poţaduje, coţ samozřejmě můţe proběhnout pouze za zákonem stanovených podmínek, o kterých jsem
35
hovořila v kapitole 2.4. Konkrétní změnu hodnotím z osobního pohledu jako velmi přínosnou a kladnou, jelikoţ kaţdý, kdo nechce vyuţít své právo na obhajobu, by k tomu neměl být nucen. V opačném případě se domnívám, ţe by se rázem z práva mohla stát povinnost, coţ by mohlo naznačovat rozpor s ústavním základem zásady práva na obhajobu. Úloha obhájce se zakládá na přímé souvislosti s jednou ze zásad trestního řízení. Touto zásadou, kterou bych chtěla vyzdvihnout, je zásada presumpce neviny tzn. povinnost nahlíţet na osobu, proti které je namířeno trestní řízení, jako na nevinnou, dokud není rozsudkem prohlášena její vina. V garanci této zásady se zrcadlí poslání obhájce. Jeho snahou musí být bojovat za dodrţení této zásady v průběhu celého řízení a neustále zdůrazňovat nevinu svého klienta. Naproti tomu zásada veřejnosti je další prostředek, který nahrává obhájci v jeho činnosti a umoţňuje pohlídat, zda celý průběh řízení probíhá v souladu s předpisy. Právní úpravu týkající se obhajování obviněného obsaţenou v zákonech České republiky povaţuji zcela jistě za dostatečnou, i kdyţ v některých aspektech by mohla do budoucnosti otevírat širší pole působnosti pro advokáty a jejich schopnost vykličkovat ze soudního sporu s nulovým potrestáním pro svého klienta. Širší uplatnění bych viděla například ve fázi prověřování a vyšetřování, kdy by byl advokát postaven na roveň policejním orgánům. V praxi bych si tuto změnu představovala jako vyšší míru vzájemné spolupráce a vzájemného uznání. Za velmi důleţitou část trestního řízení povaţuji přípravné řízení a to především z hlediska moţnosti ovlivnit a nasměrovat průběh dalšího řízení uţ právě v počátečních fázích trestního stíhání. Souvisí to hlavně s širokou moţností uplatnění obhájce a jeho schopností figurovat dosti významně uţ v této části řízení. Pokud jiţ tady obhájce se svým klientem předem dobře promyslí obhajobu, můţou výrazně nasměrovat řízení ve svůj prospěch. V závěru této práce bych tedy chtěla ještě jednou připomenout, v čem spočívá důleţitost obhájce nejen pro ty, kteří ho momentálně potřebují, ale i pro ty, kteří mají v jeho existenci jistotu uplatnění a dodrţování svých práv, která jsou nedotknutelná, a která lidem orgány činné v trestním řízení musí umoţnit uplatnit. Úloha obhájce má tedy své jádro v prosté právní pomoci, kterou na základě smlouvy uzavřené s klientem pro něj vykonává, s cílem zajistit pro obviněného vyjití ze soudního procesu očištěn a bez případného potrestání. Nicméně chci také podotknout, ţe obhájce splní svůj úkol i v těch případech, kdy spolu se svým klientem nedosáhnou zproštění viny.
36
9. Seznam literatury, použitých zdrojů a zkratek 9. 1. Knižní literatura: 1. BALÍK, S. Advokacie včera a dnes. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2000. 2. CÍSAŘOVÁ, D. – FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktual. a přep. vyd. Praha: Linde, 2006. 3. FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2.přep.vyd. Ostrava: KEY publishing, 2009. 4. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5 aktual. vydání. Praha: Linde, 2007. 5. JELÍNEK, J. – UHLÍŘOVÁ, M. Obhájce v trestním řízení. 1.vyd. Praha: Leges 2011. 6. MACKOVÁ, A. Právní pomoc advokátů a její dostupnost. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001. 7. MUSIL, J. – KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 8. SCHELLE, K. – SCHELLEOVÁ, I. Právní služba: advokacie, notářství, patentoví zástupci, daňoví poradci, soukromí soudní exekutoři. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. 9. SCHELLEOVÁ, I. Organizace notářství, soudnictví a advokacie. Praha: Linde 1997. 10. VANTUCH, P. Obhajoba obviněného. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 11. ŢATECKÁ, E. Trestní právo hmotné a procesní - obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2009.
9. 2. Zákony: 1. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 2. Zákon č. 218/ 2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změnách některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), ve znění pozdějších předpisů. 3. Zákon č. 85/ 1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. 4. Zákon č. 1/ 1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 5. Zákon č. 2/ 1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. 6. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů (Sdělení FMZV č. 209/1992 Sb.)
37
7. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.) 8. Zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 9. Zákon č. 87/ 1950 Sb., o trestním řízení soudním 10. Zákon č. 322/ 1948 Sb., o advokacii 11. Zákon č. 114/1951 Sb., o advokacii 12. Zákon č. 57/1963 Sb., o advokacii 13. Zákon č. 118/ 1975 Sb., o advokacii 14. Zákon č. 128/ 1990 Sb., o advokacii 15. Etický kodex neboli Pravidla profesní etiky a pravidla soutěţe advokátů České republiky
9. 3. Časopisy: 1. ČERMÁK, K. Zařazení advokacie do mezinárodních struktur. Bulletin advokacie. č. 7- 8, 2005. 2. MANDÁK, V. Meze trestní obhajoby- nástin základních otázek. Bulletin advokacie, č. 10/2003. 3. PATERA, J. Patnáct let svobodné advokacie z pohledu legislativy. Bulletin advokacie. č. 7-8, 2005. 4. SYKA, J. Jde o závaţné porušení povinnosti advokáta, jestliţe svého klienta, byť ho aktivně obhajuje, neinformuje a nenaváţe s ním spojení. Bulletin advokacie, č. 4, 2006. 5. ŠEVČÍK, V. Taktika obhajoby (první část). Bulletin advokacie, č. 9, 2001. 6. VANTUCH, P. K návrhu, aby se v některých případech nutné obhajoby mohl obviněný obhájce vzdát. Trestní právo, č. 6, 2011. 7. VANTUCH P. Výpověď obviněného, jeho vyjádření k obvinění, Bulletin advokacie, 2004, č. 11. 8. ZACHOVÁ, M. Povinnost mlčenlivosti (nejen) advokáta. Bulletin advokacie, č. 4, 2001.
9. 4. Judikatura: 1. Rozsudek ESLP Van der Mussele versus Belgie ze dne 23. 11. 1983. 2. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010 č. j. 6 Tdo 1516/2010.
38
3. Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/1992 4. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2001, čj. 11 C 25/2000-23. 5. Nález Ústavního soudu IV. ÚS 472/2000 ze dne 23. 1. 2001
9. 5. Internetové zdroje: 1. Historie
advokacie
v ČR.
Česká
advokátní
komora
[online]
Dostupné
z
http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=38 [citováno 19. 2. 2012] 2. KAUSTA, P. O úloze obhájce v trestním řízení, nejen v kauze „Vítkov“, Idnes. [online] Dostupné z http://kausta.blog.idnes.cz/c/159082/O-uloze-obhajce-v-trestnim-rizeninejen-v-kauze-Vitkov.html [citováno 6. 3. 2012] 3. Nutná obhajoba. E právo. [online] Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/nutnaobhajoba-9531.html [citováno 10. 2. 2012] 4. VANTUCH,
P.
Odmítnutí
obhajoby.
Právní
rádce.
[online]
Dostupné
z
http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-20421960-F00000_d-odmitnuti-obhajoby [citováno 8. 2. 2012]
9. 6. Použité zkratky: TŘ – Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů ZSM - Zákon č. 218/ 2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změnách některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), ve znění pozdějších předpisů ESLP – Evropský soud pro lidská práva Obč. zák. - Zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
39
10. Resumé This bachelor thesis is called Role of Defence Counsel in Criminal Proceedings and so this title epitomizes the main goal of my bachelor thesis. The main intention of this thesis is also description of the position of the defence counsel especially in the criminal proceedings. My thesis deals with the possibility of the counsel´s help during the prosecution of the defendant, describes the different possibilities of the application of the defence right during the prosecution and the criminal proceedings, and compares the individual phases of the criminal proceedings and the position of the counsel in these phases. The central point of my bachelor thesis is the defence right and its different position in the individual phases of the criminal proceedings. It is important to remind that this right belongs among the fundamental rights which are guaranteed by the law order of the Czech Republic and also by the international contracts. On the basis of the defence right the role of attorney in the criminal proceedings is clear. The issue is that the defence counsel must protect the interests of his client and he must negotiate in favour of his defendant. The defence right allows to everybody to choose the defence counsel and to consult with him the right tactics of the defence. I divided my bachelor thesis into ten chapters nevertheless the main chapter is chapter number seven which means the analysis of the phases of the criminal proceedings and the emphasizing of the defence counsel´s rights and obligations. During the writing of my bachelor thesis I used a lot of sources. Firstly I worked with the professional literature and the crucial statutes. Then I also used the judicature, articles of journals and websites. On the grounds of the information which I found during the writing my thesis I tried to describe the new look concerning the defence right and the position and role of the defence counsel in the criminal proceedings. In conclusion I tried to propose some idea how the defence counsel become stronger in the criminal proceedings and how to give him more entitlement concerning the defence of his client during the prosecution.
40
