PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA TRESTNÍHO PRÁVA
Diplomová práce:
T RESTNÝ
ČIN LOUPEŽE Z HLEDISKA JURISTICKÉH O A KRIMINOLOGICKÉHO
Mgr. Radana Honová 2008/2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Trestný čin loupeže z hlediska juristického a kriminologického“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
O BSAH
ÚVOD .............................................................................................4 1. TRESTNÝ ČIN LOUPEŽE, JEHO POJEM A ZAŘAZENÍ ..................6 1.1. Historický exkurz ..............................................................6 1.1.1. Starověký Řím ..........................................................6 1.1.2. Loupež v českých zemích ve středověku..................7 1.1.3. Trestní právo v 18. a 19. století ...............................8 1.1.4. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. ..................................10 1.2. Trestný čin loupeže podle zák. č. 140/1961....................11 1.3. Zařazení § 234 z pohledu systematiky trestního zákona.14
2. PODROBNÝ ROZBOR TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE PODLE ÚČINNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY ..........................................................................16
2.1. Objekt trestného činu loupeže.........................................17 2.1.1. Osobní svoboda.......................................................17 2.1.2. Zájem na ochraně majetku ......................................19 2.2. Objektivní stránka trestného činu loupeže ......................21 2.2.1. Způsob jednání a okolnosti související...................21 2.2.1.1. Násilí a pohrůžka násilí ....................................22 2.2.1.2. Zmocnění se věci..............................................24 2.2.1.3. Věc cizí.............................................................24 2.3. Subjekt trestného činu loupeže .......................................26 2.4. Subjektivní stránka trestného činu loupeže.....................28 2.5. Příprava a pokus trestného činu loupeže.........................29
3. VYMEZENÍ ROZDÍLŮ LOUPEŽE OD JINÝCH MAJETKOVÝCH TRESTNÝCH ČINŮ A ČINŮ PROTI SVOBODĚ A ZDRAVÍ .................31
3.1. Rozdíl mezi loupeží a vydíráním ....................................31 3.2. Rozdíl mezi loupeží a krádeží .........................................33 3.3. Loupežná vražda .............................................................35
2
4. KRIMINOLOGICKÉ ASPEKTY TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE .....36 4.1. Kriminologický význam trestného činu loupeže ............36 4.1.1. Násilí a agrese .........................................................40 4.1.2. Kriminální situace...................................................41 4.2. Způsoby páchání trestného činu loupeže ........................43 4.2.1. Klasifikace dle intenzity agrese ..............................44 4.2.2. Klasifikace dle situace loupežného jednání ............44 4.2.3. Klasifikace dle hmotného předmětu útoku .............45 4.2.4. Klasifikace dle existence vztahu mezi pachatelem a obětí ...................................................46 4.2.5. Klasifikace loupeží páchaných v peněžních ústavech...................................................................47 4.3. Pachatel trestného činu loupeže ......................................50 4.3.1. Členění pachatelů trestného činu loupeže...............50 4.3.2. Motivace .................................................................51 4.3.3. Kriminální schopnosti.............................................51 4.3.4.Typický pachatel loupeže dle řeči čísel ...................53 4.3.4.1. Složení pachatelů dle pohlaví...........................53 4.3.4.2. Složení pachatelů dle věku ...............................54 4.3.4.3. Vliv alkoholu a jiných návykových látek.........56 4.3.4.4. Recidiva............................................................56 4.4. Oběť trestného činu loupeže ...........................................57
5. NOVÁ ÚPRAVA V ZÁKONĚ Č. 40/2009.....................................60 ZÁVĚR ..........................................................................................63 SUMMARY ....................................................................................64 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .....................................................66
3
Ú VOD Jedním
z nejzávažnějších
a
pro
svou
násilnou
povahu
nejnebezpečnějších kriminálních jednání, s nimiž se lze ve společnosti setkat, jsou loupeže. Patří mezi činy, s nimiž se lidé vypořádávají po celá staletí, v průběhu doby se však přizpůsobovaly novým podmínkám a trendům. Tak jako dříve křižovali krajem loupeživí rytíři, dnes se lze setkat například s lupiči bankovními, pouličními či automobilovými. Tato práce se zabývá problematikou trestného činu loupeže jak z juristického, tak i kriminologického pohledu. Za využití metody faktografické, stejně jako za pomoci studia dostupných výzkumů, literatury, historických pramenů a platných zákonů jsem se snažila postihnout základní znaky charakterizující jak skutkovou podstatu trestného činu loupeže, tak i
znaky
typické
pro
pachatele
tohoto
trestného
činu
z pohledu
kriminologických zkoumání. V první části jsem se pokusila stručně vystihnout nejzajímavější historické aspekty loupeže, tedy to, jak se postih loupeživého jednání odrážel v souvislostech společenského vývoje lidské organizace. Druhá část tvoří jádro celé práce. Zabývá se skutkovou podstatou trestného činu loupeže dle v současnosti platné a účinné právní úpravy. Charakterizuje jednotlivé znaky skutkové podstaty a s využitím judikatury soudů popisuje situace, za kterých se jednání loupežné odlišuje od podobných trestných činů krádeže, činů proti svobodě a vraždy. Následuje část kriminologická, shromažďující statistická data a vymezující typického pachatele loupeže. Rovněž zajímavou otázkou zde je členění a charakteristika jednotlivých situací a okolností k loupeži vedoucích. Poslední část reflektuje události poslední doby, kdy Parlament České republiky schválil dlouho očekávaný a připravovaný nový trestní zákoník.
4
Jeho účinnost s počátkem roku 2010 přinese do českého trestního práva výrazné změny a zařadí tak tento zákoník po bok nejmodernějších světových kodexů. Cílem této práce není postihnout celou problematiku trestného činu loupeže komplexně, neboť se jedná o problematiku velmi složitou a obsáhlou, s velkým množstvím variací a situací. Nicméně je třeba si utvořit alespoň základní přehled o jednání, jehož obětí se velmi snadno může stát každý z nás.
5
1. T RESTN Ý ČIN LOUPEŽE , JEHO POJEM A ZAŘAZ ENÍ
1.1. HISTORICKÝ EXKURZ Loupež patří k zářivým stálicím na kriminálním nebi. Už v historii, v nejvzdálenějších prvopočátcích organizované lidské společnosti, kdy ještě nebylo možno hovořit o nějakém propracovaném systému trestního práva vůbec, bylo toto jednání, kdy člověk používal násilí a ubližoval druhým proto, aby získal, co mu nepatří, považováno za zločin. Všeobecně se uznávala jeho nebezpečnost, bylo posuzováno jako útok proti veřejnému zájmu, a jako takové bylo společně s krádeží i souzeno a trestáno. 1.1.1. Starověký Řím Už ve starověkém Římě byly jak loupež, tak krádež považovány za jednání trestná. Tresty za tyto delikty však nebyly stanoveny pevně v zákonících v dnešním slova smyslu, ale hlasovalo se o nich. Za fyzické útoky na tribuna lidu, tedy i za napadení v průběhu loupeže, následoval trest nejvyšší v podobě trestu smrti. Stejně jako v případě každého jiného trestného činu mohl obviněný Říman před započetím hlasování o trestu využít tzv. ius exilii, tj. práva vzdát se římského občanství, veškerého svého majetku a odejít do vyhnanství, samozřejmě bez možnosti návratu. Loupežemi se však živili především uprchlí otroci,1 jež tohoto práva nepožívali, a čekal je tedy již zmíněný trest smrti. V pozdějších dobách císař Augustus umožnil ukládat
1
Starověký
Řím. [cit. 23.2.2009] Dostupné z:
http://www.sfiles.host.sk/history/history04.html
6
za pirátství a v jeho rámci za loupež při ztroskotání lodi zvlášť krutý trest předhození pachatele dravé zvěři.2 1.1.2. Loupež v českých zemích ve středověku V zemích českých mohl zásadně zloděj či loupežník po dopadení očekávat konfiskaci veškerého svého majetku a trest smrti, vykonávaný zejména oběšením. Jednalo-li se o jednoduchý a zřejmý případ, kdy byl pachatel přistižen přímo při činu, tedy při tzv. loupežích zjevných, následoval trest bezodkladně. Složitější případy, kdy existoval jen tzv. nárok, tedy pouhé obvinění, byly rozhodovány pomocí ordálů, především pak ordálu ohněm.3 V 16. století došlo k vydání Zemských zřízení a posléze i Koldínova zákoníku z roku 1579. Tyto listiny stanovovaly pro loupež i nadále trest nejpřísnější, tj. smrt. Horší z možných způsobů ukončení života loupežníků představovala tzv. smrt zostřená, např. lámáním údů kolem,4 a to v případě, že loupež byla provedena veřejně a násilně, nebo jestliže se pachatel dopustil loupeže na osobách církevních nebo na kostelních věcech. Kromě pachatele, lupiče či zloděje, byly potrestány i všechny další osoby, které se na spáchání zločinu
2
Wikipedie
- Římské právo. [cit. 23.2.2009] Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Římské_právo 3
Středověký ordál neboli boží soud byl ve své původní podobě mystickou iracionální
institucí řešící spory v případech, na které lidský rozum nestačil. Označoval se tak i důkazní prostředek, kdy o výsledku sporu či obvinění měla rozhodovat „boží vůle.“ Jestliže zkouška dopadla pro obviněného příznivě, byl prohlášen za nevinného a propuštěn. Používalo se např. ordálu ohněm, kdy o výsledku rozhodovalo spálení či nespálení obžalovaného. Tento měl vložit ruku do ohně či na rozžhavené dřevěné uhlí nebo rozžhavený kovový předmět, případně se projít po rozžhaveném železe. Dále se rozlišovaly ordály např. soubojem, vodou, losem, křížem nebo přísahou. Více viz Wikipedie – Ordál. [cit. 18.2.2009] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordál, nebo Souboj jako právní institut. [cit.18.2.2009] Dostupné z: http://archiv.puc.juristic.cz/IV-3/souboj.htm 4
Vlček, E. Dějiny trestního práva. 2.vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003, s. 13.
7
podílely, např. překupníci apod. V pozdějších dobách začalo být rozlišováno mezi krádežemi a loupežemi velkými a malými, přičemž za malé byl ukládán mírnější trest, např. „pouhé“ mrskání. Co se týká samotného vyšetřování těchto zločinů, bylo možno vzhledem k tomu, že v úvahu přicházelo uložení hrdelního trestu, použít nespočetných metod mučení. 1.1.3. Trestní právo v 18. a 19. století V roce 1768 vydala rakouská panovnice Marie Terezie ucelený zákoník „Constitutio Criminalis Theresiana,“5 jež přispěl k nastolení souladu mezi trestními normami zemí patřících k Rakouskému císařství. Obsahoval však velmi tvrdé tresty za spáchané činy, přičemž tyto měly velmi často charakter msty na pachateli. Navíc byla před násilnými trestnými činy včetně vraždy a loupeže dána „přednost“ náboženským a politickým deliktům, jejichž společenská nebezpečnost byla shledávána daleko závažnější. Významným počinem na poli trestního práva bylo schválení Všeobecného zákoníku o zločinech a trestech za ně z roku 1787, který zakotvil zásadu „nullum crimen sine lege, nulla poena sice lege.“ Vycházel z osvícenských tradic a do praxe uváděl zásadu umírněnosti a snahu o převýchovu pachatele. Humanistické tendence se projevily zejména v tom, že došlo k ukončení používání tortury při výsleších a omezení trestu smrti na výjimečné případy. Ovšem proklamovaná myšlenka převýchovy pachatele znamenala, že k tomu bylo i nadále užíváno krutých tělesných trestů. Trest smrti byl obnoven hned v následujícím trestním předpisu, Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích z roku 1803, který zároveň umožňoval trestání návodu, pomoci či pokusu zločinu. Předpis platil
5
Skoblová,
J. Historie trestního práva. [cit. 19.2.2009] Dostupné z:
http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2
8
v tzv. Předlivavsku téměř celé půlstoletí. Byl nahrazen až 27.května 1852 schváleným zákonem č. 117. Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích nabyl účinnosti k 1.září 1852 a sjednotil trestní právo v celém rakouském císařství. Loupež byla prohlášena spolu s trestným činem veřejného násilí loupeží lidí
a dalším těžkými delikty za zvláštní druh zločinů.
Ustanovení o loupeži v § 190 zakotvovalo, že loupeže “dopustí se ten, kdo někomu učiní násilí, aby se zmocnil jeho nebo nějaké jiné cizí věci movité, nechť násilí se stane tak, že se ublíží skutkem nebo nechť se stane jen pohrůžkou.”6 Zákoník rozlišoval a trestal jednotlivá jednání. Již za pohrůžku násilím, i když neměla žádný účinek, hrozil pachateli trest od pěti do deseti let těžkého žaláře. Byl-li čin dokonán, výše trestu byla stanovena až na dvacet let těžkého žaláře, a v případě, že byl napadený zraněn (utrpěl těžké poškození na těle dle § 152), dokonce žalář doživotní. Rovněž byli trestáni i všichni „spoluloupežníci“ a všichni, „kdo v tom měl účastenství.“ Samostatné ustanovení potom obsahovalo pojem podílnictví na loupeži a trest za ně. Zajímavým ustanovením zák. č. 117/1852 bylo ustanovení o tzv. veřejném násilí loupeží lidí v § 90, který říkal, že tohoto se dopustí, „ zmocníli se někdo bez vědomí a přivolení řádné vrchnosti člověka nějakého lstí nebo násilím, aby ho proti jeho vůli vydal v moc zahraniční.” Rovněž tento zákon platil na našem území poměrně dlouhou dobu – téměř sto let, neboť byl spolu s uherskými trestními předpisy po první světové válce tzv. recepční normou přejat do právního řádu nově vzniklého československého státu. Byl sice nekolikrát novelizován, k ukončení jeho platnosti však s ohledem na okolnosti došlo až v polovině 20.století, trestním zákonem č. 86 z roku 1950.
6
Zákon
ze dne 27.května 1852 č. 117/1852 ř.z., o zločinech, přečinech a přestupcích
9
Období „první republiky“ bylo poznamenáno snahami o odstranění dualismu trestního práva, zapříčiněného převzetím jak rakouských, tak uherských předpisů, a jeho unifikaci. Od roku 1920, kdy Ministerstvo spravedlnosti započalo práce na novém, moderním trestním zákoníku, však nebyl až do vypuknutí II.světové války v roce 1939 žádný z rekodifikačních návrhů přijat. 1.1.4. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. Po válce pokračující rekodifikační práce byly poznamenány změněnou společenskou a politickou situací v Československu. Po patnácti letech od války přijalo Národní shromáždění republiky československé dne 12.července 1950 spolu s trestním řádem nový trestní zákon č. 86/1950 Sb.7 Tento předpis zrušil přetrvávající tripartici trestných jednání, zavedl do právního řádu jednotný pojem trestného činu a po sovětském vzoru kodifikoval jeho tzv. materiální pojetí. Nedostatkem této úpravy byla zřetelně upřednostňovaná ochrana zájmů státu a ústavních činitelů.
7
MVČR
– archiv. Sbírka zákonů republiky československé, ročník 1950. Dostupné z:
http://web.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1950/zakon_3q.html#castka_39
10
Ustanovení o loupeži obsahoval tento zákon v hlavě sedmé nazvané „Trestné činy proti svobodě a důstojnosti člověka.” Oddíl prvý obsahuje § 232 o loupeži. V podstatě vymezuje loupežné jednání téměř shodnými znaky jako současný TZ v ustanovení § 234. Vyskytují se jen drobné odchylky ve stanovení jak dolní, tak horní hranice trestní sazby a ve stanovení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí za činem způsobenou smrt, který v následujícím zákoně z roku 1961 původně chyběl. Zákon postrádal vymezení ve vztahu ke značné škodě tak, jak je známo z pohledu současného znění ustanovení o loupeži, dle mého názoru však lze tuto zahrnout pod pojem jiných zvlášť přitěžujcích okolností v odst. 2 písm. c).
1.2. TRESTNÝ ČIN LOUPEŽE PODLE ZÁK. Č. 140/1961 V současné době platný a účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb. byl ve svém původním znění přijat Národním shromážděním ČSSR 29.listopadu 1961. Zrušil platnost předchozího zákona z roku 1950 ve znění jeho pozdějších novelizací. I přesto, že i tento zákon pokračoval v započaté tradici jednotného pojmu trestného činu, lze na tomto místě s jistými výhradami
11
uvažovat o bipartici, neboť začátkem 60. let byla zák. č. 38/1961 zavedena nová
kategorie
protispolečenských,
soudy
řešených
jednání,
která
nedosahovala společenské nebezpečnosti trestného činu, tzv. provinění. O bipartici skutečné je potom od roku 1970 až do začátku 90. let možno hovořit v souvislosti s novou kategorií soudně trestných deliktů, tzv. přečinů.8
Loupež byla spolu s ostatními závažnými trestnými činy proti životu a svobodě obdobně jako v zákoně z roku 1950 „odsunuta“ až do hlavy VIII. zvláštní části.9 § 234 obsahoval ustanovení o trestném činu loupeže v téměř
8
Přečiny
byly s účinností od roku 1970 zavedeny zákonem o přečinech č. 150/1969 Sb.,
který zároveň zrušil kategorii provinění jako deliktů soudně trestných. Přečiny potom byly platnou součástí právního řádu až do novely trestního zákona provedené zák. č. 175/1990 Sb., který zákon o přečinech, a tím i bipartici zrušil.
9
Oproti
trestnímu zákonu z roku 1950 došlo k včlenění nové hlavy V. – Trestné činy hrubě
narušující občanské soužití, což znamenalo další posunutí číslování hlav obsahujících násilné trestné činy směrem „dozadu“, a tím další „odsun“ základních hodnot jako život, zdaví a svoboda z oblasti primárního zájmu tehdejších orgánů.
12
shodném znění tak, jak je známe ze současnosti. Tzn. že jednání, jež zakládalo objektivní stránku trestného činu loupeže, bylo vymezeno stejnými znaky, které přetrvaly dodnes. Existovaly zde pouze rozdíly ve výši trestních sazeb, kdy oproti dnešku byly tyto již v základní skutkové prvého odstavce přísnější, pachateli bylo možno uložit trest odnětí svobody na tři léta až deset let. Odstavec druhý obsahoval ustanovení, které zahrnovalo jak příslušnost pachatele k organizované skupině, tak i způsobení škody. Zákonodárce vymezil následek loupeže pojmem škody značné, nicméně si vystačil s takto obecnou a značně vágní definicí. Na žádném místě TZ nebyl rozsah škody značné ani jiné přímo vymezen, dokonce ani nebyla navržena metoda jejího určení. Vyjádření konkrétního obsahu a rozsahu příslušelo judikatuře soudů. Tato však „rigidně setrvávala na jednou přijatém výkladu těchto pojmů po několik desítek let, a to bez ohledu na změnu společenských podmínek. ... obsah pojmu značná škoda byl téměř třicet let vykládán tak, že tento znak je naplněn již při škodě okolo 20.000.-Kčs, a to bez ohledu na skutečnost, že se během těchto třiceti let ceny zboží zvýšily.“10 Tento nedostatek v zákoně byl napraven počátkem 90.let 20.stol., kdy byla novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. zavedena nová metoda vyjádření škod. V jednotlivých skutkových podstatách sice i nadále neurčité pojmy zůstaly, definiční § 89 TZ však stanovil výši jednotlivých škod tak, že je odvodil od minimální mzdy stanovené nařízením vlády. Odstavec třetí v původním znění neobsahoval na rozdíl od úpravy z roku 1950 možnost uložit trest odnětí svobody na doživotí, ani se nezabýval otázkou činem způsobené škody velkého rozsahu, tak jak ji známe dnes.
10
Novotný,
O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. obecná
část. 3.přeprac. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1997, s. 89.
13
V roce
1991
bylo
ustanovení
o
loupeži
novelizováno,
a v kvalifikované skutkové podstatě třetího odstavce přibyl znak škody velkého rozsahu. Pozdější novelou byla snížena dolní hranice trestní sazby v prvním odstavci na dvě léta, a dle v současnosti účinného znění TZ lze pachatele odsouzeného za trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1, 3 potrestat až doživotním trestem odnětí svobody. Podrobný rozbor skutkové podstaty trestného činu loupeže dle § 234 TZ je obsahem následující kapitoly.
1.3.
ZAŘAZENÍ §
234
Z
POHLEDU SYSTEMATIKY
TRESTNÍHO ZÁKONA Jak již bylo výše zmíněno, loupež je řazena mezi trestné činy narušující svobodu člověka v hlavě VIII., oddílu prvém zvláštní části TZ. Celkové uspořádání zvláštní části bylo poplatné době svého vzniku a konkretizovalo politiku tehdejší ČSSR, která se tímto odrážela i v trestním právu, jehož prostřednictvím docházelo k prosazování mocenských zájmů vedoucích představitelů tehdejšího režimu. Ten kladl důraz především na stíhání skutků namířených proti základům a samotné existenci tehdejšího státního zřízení. V umístění skutkové podstaty chránící osobní svobodu člověka lze spatřovat zájem představitelů společenského zřízení doby minulé na potlačení základních principů demokracie a zdůraznění komunistické ideologie upřednostněním trestných činů proti republice a trestných činů proti socialistické hospodářské soustavě. Zájmy jednotlivce tak byly označeny za míň nežli zájmy státu a zájmy kolektivní.
14
Nicméně po tzv. sametové revoluci z podzimu roku 1989 došlo k posunu ve vnímání hodnot a priorit, což se projevilo i v rekodifikačních pracech. Před několika týdny byl schválen zcela nový trestní zákon,11 který nabude účinnosti k 1.lednu 2010. Tento již v uspořádání své zvláštní části reflektuje změněnou společenskou situaci. „Nová systematika pojímání jednotlivých trestných činů z hlediska jejich typové závažnosti vychází rovněž z předpokladu, že základem každé společnosti jsou jednotlivci, kteří ji tvoří a že bez svobody jednotlivce není svobody společnosti.“12 Trestné činy proti základním lidským hodnotám, tj. životu, zdraví a svobodě, jsou řazeny před trestné činy ostatní. Ustanovení o loupeži v § 173 je obsaženo v oddíle prvním hlavy II. nového trestního zákoníku nazvané „Trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství.“ Zařazením hned za trestné činy proti životu a zdraví je vyjádřen prioritní zájem společnosti na ochraně osobní svobody člověka a jeho svobodné vůle představované svobodou rozhodování.
11
Zákon
ze dne 8.ledna 2009 č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
12
Vantuch,
P. Návrh nového trestního zákoníku. cit. [1.3.2009] Dostupné z:
http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-16021900-F00000_d-navrh-noveho-trestniho-zakoniku
15
2. P ODROBNÝ ROZBOR TREST NÉHO ČINU LOUPEŽE PODLE ÚČINN É PRÁVNÍ ÚPRAVY
V současné době platný a účinný TZ13 obsahuje ustanovení o trestném činu loupeže v hlavě VIII. zvláštní části mezi trestnými činy proti svobodě. Zatímco trestní zákoníky některých jiných států často řadí tento trestný čin mezi trestné činy proti majetku, český trestní zákon vychází z té skutečnosti, že značná nebezpečnost loupeže je dána zejména rušivou povahou zásahu do osobní svobody. § 23414 Loupež (1) Kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let. (2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu. (3) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu nebo smrt.
13
Zákon 14
Cit.
č. 160/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
stav k 22.2.2009 do částky 17/2009 Sb. a 5/2009 Sb.m.s., systém ASPI.
16
2.1. OBJEKT TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Objektem loupeže tak, jak vyplývá z uspořádání a celkové systematiky trestního zákona, je tedy jak zájem na osobní svobodě člověka, tak i zájem na ochraně majetku. Z vyznění ustanovení § 234 TZ jednoznačně vyplývá jejich bezpodmínečná kumulativnost, tj. jednání pachatele musí zahrnovat ohrožení obou těchto zájmů zároveň, v opačném případě by se nejednalo o loupež. Mohlo by se však dle toho, který z jednotlivých zájmů byl zasažen, jednat buďto o krádež nebo jiný čistě majetkový trestný čin v případě zásadního ohrožení zájmu na ochraně majetku, nebo o některý jiný ze škály trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti. Lze se však setkat i s případy, kdy jsou sice zasaženy oba objekty zároveň, avšak míra tohoto zasažení je jen velmi málo významná (naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu je jen malé či dokonce nepatrné intenzity, např. pachatel za užití málo důrazné pohrůžky násilí se zmocní jen několika málo cigaret apod.).15 V těchto případech je třeba stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zhodnotit jak z hlediska intenzity naplnění těchto konkrétních znaků skutkové podstaty, tak i vzhledem ke všem ostatním znakům subjektivním i objektivním, a okolnostem daného případu. 2.1.1. Osobní svoboda Lidská svoboda patří vedle zájmu na životě a zdraví mezi nejvýznamnější zájmy osobnosti člověka, a proto je také náležitě chráněna.16
15
Šámal,
P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář – II.díl. 6.dopl. a přeprac. vyd.
Praha : C.H.Beck, 2004, s. 1381. 16
Zatímco život a zdraví člověka jsou označovány jakožto biologické předpoklady
existence a uplatnění člověka ve společnosti, svoboda spolu s lidskou důstojností představují “společenský základ” pro jeho co nejširší a nejplnohodnotnější realizaci jako jedince. Viz Tamtéž, s. 1357.
17
Představuje
jedno
ze
základních
lidských
práv,
zakotvených jak
v mezinárodních a evropských dokumentech, tak i v národních ústavních předpisech. Listina základních práv a svobod17 jakožto součást českého ústavního pořádku zaručuje osobní svobodu každému ve svém čl. 8. Na mezinárodní úrovni Všeobecná deklarace lidských práv OSN18 z 10.prosince 1948 v čl. 3 stanovuje, že každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost (Article 3. Everyone has the right to life, liberty and security of person). Mezinárodní pakt o občanských a politických právech19 (publikovaný jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí ČSSR pod č. 120/1976 Sb.) se svobodou zabývá v čl. 9, zejména je pak významná první věta prvého odstavce, která deklaruje, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost (Everyone has the right to liberty and security of person). Shodnou formulaci obsahuje také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod20 schválená Radou Evropy v roce 1950. Skutková podstata trestného činu loupeže nemá za cíl chránit lidskou svobodu jako celek, k tomu jsou primárně určena jiná ustanovení TZ. Je zaměřena především na jednu její složku, svobodu rozhodování. Svoboda rozhodování „se děje vždy v prostoru vymezeném různými danostmi (např.
genetickými,
fyziologickými,
psychologickými,
sociálními,
17
Ústavní 18
UN.
zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
The Universal Declaration on Human Rights. [cit. 28.2.2009] Dostupné z:
http://www.un.org/Overview/rights.html 19
Office
of The High Comissioner for Human Rights. International Covenant on Civil and
Political Rights. [cit. 28.2.2009] Dostupné z: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/a_ccpr.htm 20
The
Council of Europe. The Convention for the Protection of Human Rights and
Fundamental Freedoms. [cit. 28.2.2009] Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/005.htm V ČR vyhlášeno ve sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
18
kulturními aj.).“21 Takto vymezené mantinely nejsou definitivní, je samozřejmě možné je posunovat, a rozširovat tak prostor svobody. Na druhé straně je ovšem možné, a v praxi se tak velmi často děje, tento taktéž různými zásahy zužovat. Konkrétně u trestného činu loupeže je toto „zužování“ realizováno v podobě buďto přímo fyzického násilí nebo i „jen“ nátlaku na vůli poškozeného. Obojí ve svém důsledku vede k omezení svobody rozhodování.
Sice se oběť loupežného přepadení i nadále rozhoduje, a
projevuje tak svou vůli, tato však není svobodná, neboť je omezena právě působením pachatele. Oběť tak ve strachu činí rozhodnutí, pod nátlakem vybírá ze svých možností tu nejsnáze schůdnou, aby nebyla zraněna či dokonce usmrcena. Násilí, ať už fyzické či psychické, vylučuje svobodu vůle, a tedy i naprostou svobodu rozhodování. 2.1.2. Zájem na ochraně majetku Listina základních práv a svobod ve svém čl. 11 zaručuje svobodu vlastnického práva.
Konkrétně stanovuje, že každý má právo vlastnit
majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a dědění se zaručuje. Stejně jako v případě osobní svobody, i svoboda vlastnictví je zahrnuta v mnoha mezinárodních dokumentech. Všeobecná deklarace lidských práv v článku 17 zakotvuje, že každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými. Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku.22 Rovněž evropská Úmluva o ochraně lidských práv a svobod se zabývá svobodou mít a vlastnit majetek, stejně jako jeho ochranou,
21
Gabriel,
J., Krob, J., Pavlincová, H., Zouhar, J. Slovník českých filozofů – Pavel Floss.
[cit. 28.2.2009] Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/flosp.html 22
Article
17. Everyone has the right to own property alone as well as in association with
others. No one shall be arbitrarily deprived of his property. UN. The Universal Declaration on Human Rights. [cit. 28.2.2009] Dostupné z: http://www.un.org/Overview/rights.html
19
a to v tzv. I. dodatkovém protokolu,23 v jeho článku 1. Odstavec 1. stanovuje, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Majetkem se v obecné rovině rozumí forma fyzického nebo duševního statku. Majetek je pojmem širším než pojem věci a je souhrnem veškerých movitých i nemovitých věcí, majetkových práv a v jejich rámci zejména pohledávek, a rovněž ovladatelných přírodních sil a cenných papírů (§ 89 odst. 13), který je ve vlastnictví určité osoby fyzické nebo právnické, se kterým může tato osoba volně disponovat. 24 Využívá tak svého absolutního práva daného právním řádem, který jí zaručuje možnost věc držet, užívat a požívat jejích plodů, a volně věcí nakládat (tzv. vlastnická triáda). V případě trestného činu loupeže je výkon vlastnického práva narušen. Pachatel se snaží získat pro sebe věci patřící do majetku někoho jiného. Loupež se musí týkat majetku cizího, konkrétně TZ hovoří o cizí věci, jíž se chce pachatel zmocnit. Jestliže se pachatel rozhodne na jiné osobě násilím získat věc, která pachateli patří a kterou předtím této osobě svěřil, nemůže se jednat o loupež, ale o trestný čin vydírání. Chybí zde totiž objekt v podobě zájmu na ochraně majetku, a není tak dána ani kumulativnost objektů pro loupež nezbytná. „Trestný čin lúpeže podľa § 234 odst. 1 TZ može byť spáchaný len vtedy, ak páchateľ použitím násilia alebo hrozby bezprostredného násilia odníme inému vec, ktorá páchateľovi nenáleží. Ak týmto sposobom odníme vec, ktorá mu patrí a ktorú predtým napadnutému
23
The Council of Europe. The Convention for the Protection of Human Rights and
Fundamental Freedoms. [cit. 28.2.2009] Dostupné z: www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C13-4F3262F9E20B/0/CzechTchèque.pdf 24
Mezi majetek se řadí jak fyzické předměty, jako jsou výrobní stroje, automobily,
či vlastněné prostory, tak i peníze či patentované technologické postupy (tzv. know-how) nebo duševní vlastnictví chráněné autorským zákonem (autorská práva).
20
zveril, je možné takéto konanie posúdiť ako trestný čin obmedzovania osobnej slobody podľa § 235 odst. 1 TZ.“25
2.2. OBJEKTIVNÍ STRÁNKA TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Objektivní stránku loupeže charakterizuje způsob spáchání tohoto trestného činu a jeho následek, vyjádřený souhrnem jeho obligatorních (způsob jednání, následek činu a příčinná souvislost mezi těmito dvěma prvky) a fakultativních znaků (doba činu, místo činu, způsob provedení činu, použité prostředky, hmotný předmět útoku a účinek jako vyjádření změny na hmotném předmětu útoku). 2.2.1. Způsob jednání a okolnosti související Jednáním „ve smyslu trestního práva je projev vůle ve vnějším světě. Vůle (vnitřní složka jednání) řídí pohyb nebo zdržení se pohybu. Jednáním je tedy nejen konání, ale i opominutí. V jednání se spojuje vnitřní složka (vůle) se složkou vnější (projev vůle).“26 Loupežné jednání27 záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž touto činností pachatel zamýšlí překonat odpor poškozeného. Trestný čin je tedy dokonán již v okamžiku, kdy bylo takovéto jednání užito, aniž by bylo třeba, aby se pachatel cizí věci
25
Viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27.dubna 1967, sp. zn. 8 Tz 22/67. In Draštík, A.,
a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 21. 26
Novotný,
O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. obecná
část. 3.přeprac. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1997, s. 83. 27
Jedná
se o způsob páchání trestného činu loupeže z hlediska znaku skutkové podstaty.
Více k různým způsobům páchání loupeží viz kapitola 4.2.
21
skutečně zmocnil. Jedná se o trestný čin předčasně se dokonávající. 2.2.1.1. Násilí a pohrůžka násilí Násilím je nutno rozumnět použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Takto definované násilí v sobě zahrnuje násilí v podobě tzv. vis absoluta nebo vis compulsiva. Násilí vis absoluta je takové, které zcela vylučuje jiné než pachatelem požadované chování a donucovaná osoba je např. svázaná, zavřená v místnosti apod. Oběť loupeže se stává tzv. živým nástrojem lupiče a nemá vůbec možnost uplatnit svou vlastní vůli. Vis compulsiva pak znamená psychické působení na chování a jednání oběti. „Není to nátlak neodolatelný. Složka vůle se u donucovaného uplatňuje, jeho rozhodnutí je ovšem motivováno násilím. Tento nátlak se děje fyzickou silou, např. bitím. V tom je zároveň obsažena i pohrůžka, že násilí bude pokračovat, pokud se oběť nepodrobí.“28 Z uvedeného pak vyplývá, že fyzické násilí se v případě loupeže může vyskytovat v obou těchto formách, pohrůžka násilím má pak pouze formu vis compulsiva. Jestliže je násilí použito přímo proti osobě, jedná se o útok bezprostřeně proti tělu napadeného (ne vždy však dojde také k újmě na zdraví). Takto vyjádřené násilí pak musí být prostředkem nátlaku na svobodnou vůli oběti. „Nejvyšší soud ČSR uvádí, že není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. ... Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud
28
Novotný,
O., Dolenský, A., Púry, F., Rizman, S., Teryngel, J. Trestní právo hmotné –
II. zvláštní část. 3.přeprac. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1997, s. 35.
22
je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného.“29 Znak násilí je tedy naplněn i v případě, kdy věc slouží jako překážka chránící napadenou osobu. Jestliže pachatel proti této věci použije hrubé fyzické síly k tomu, aby jednak působil na vůli napadeného a jednak dokončil svůj úmysl zmocnit se cizí věci, jedná se o trestný čin loupeže.30 Loupežné jednání bude naplněno také tehdy, jestliže násilí bude spočívat v uvedení osoby do stavu bezbrannosti lstí (§ 89 odst. 6 TZ). Dle judikatury se naopak o loupež nebude jednat např. v případě, kdy pachatel uzamče poškozeného ve vozidle s cílem zmocnit se jeho věcí, pokud toto jeho jednání není doprovázeno použitím fyzické síly nebo pohrůžky násilí, ani se nejedná o uvedení do stavu bezbrannosti lstí. Toto jednání lze však kvalifikovat jako trestný čin omezování osobní svobody dle § 231 TZ, případně vydírání dle § 235 TZ.31 Intenzita použitého násilí nemá dle judikatury z hlediska pousouzení trestného činu jako loupeže vliv. Proto ani v případech, kdy je dána velmi nízká intenzita násilí, nelze jednání posoudit jako krádež, neboť nižší intenzita násilí pouze ovlivňuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nikoliv však posouzení skutku.32 Co se týká druhé části, tj. pohrůžky bezprostředního násilí, jedná se o takové slovní nebo i konkludentní vyjádření, z něhož, jakož i z dalších okolností situace, je patrné, že neuposlechne-li napadený pachatelova příkazu,
29
Zobecňující
materiál trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 11.února 1979, čj. Tpjf
33/79. Viz Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 55. 30
Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.břena 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004.
Tamtéž, s. 106. 31
Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.března 2005, sp. zn. 8 Tdo 249/2005.
Tamtéž, s. 117. 32
Viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.února 1980, sp. 7 Tz 57/79. Tamtéž,
s. 60.
23
bude ihned následovat násilí ve výše uvedeném smyslu. Násilí i pohrůžky bezprostředního násilí musí být použito před činem nebo v jeho průběhu ke zmocnění se věci. Jestliže těchto prostředků pachatel použije až poté, kdy se již věci zmocnil, „zakládá to okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 132 odst. písm. d), resp. § 247 odst. 1 písm. c) TZ. Avšak jestliže pachatel v průběhu takto uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se dalších věcí, dopustí se současně trestného činu loupeže podle § 234 TZ.“33 Jestliže se tedy pachatelovo násilné jednání projeví až po činu a směřuje např. k uchování si získané věci, jedná se o trestný čin krádeže. 2.2.1.2. Zmocnění se věci Samotné zmocnění se znamená, že si pachatel zajistí možnost touto věcí nakládat, přičemž z nakládání vyloučí dosavadního právoplatného držitele. Může se tak jednat jak o skutečného vlastníka věci, tak o osobu, která je oprávněna s cizí věcí nakládat (kdo si věc půjčil, komu byla předána k opravě, schovatel apod.). Zmocnění se je tak faktickým získáním moci nad věcí, převedením možnosti věcí disponovat na pachatele. O zmocnění se půjde i tehdy, jestliže napadený vzhledem k okolnostem pod nátlakem věc sám vydá. Jestliže však má tuto věc vydat ne hned, ale až někdy v budoucnu, jedná se o naplnění znaků trestného činu vydírání. 2.2.1.3. Věc cizí V případě loupeže je jedním ze základních předpokladů zmocnění se věci cizí. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o loupež, jestliže pachatel získá věc vlastní, i kdyby k tomu skutečně použil násilí. Za cizí věc je třeba
33
Viz zobecňující materiál trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 11.února 1979,
čj. Tpjf 33/79. In Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 57.
24
považovat takovou věc, která zcela nebo zčásti náleží druhé osobě. Může se tak jednat i o věc, kterou má pachatel ve spoluvlastnictví, pokud použije násilí a věci se na druhém spoluvlastníku zmocní s úmyslem vyloučit ho z dispozice s touto věcí.34 Jak však uvádí Novotný a kol., jedná-li se o věc patřící do společného jmění manželů, není tato způsobilá být předmětem trestného činu loupeže ve vztahu ke druhému z manželů.35 Cizí věcí je i dosud nezaplacená cena za poskytnutou službu nebo násilím vymáhaná pohledávka. Nejvyšší soud ČSSR se ve svém stanovisku vyjádřil i k otázce výher z karetních her. Uvádí, že „peníze z předané výhry v karetní hře jsou ve vztahu k tomu, kdo prohrál a plnil, cizí věcí ve smyslu § 234 odst. 1, § 247 odst. 1 TZ. Peníze z nepředané výhry v karetní hře jsou ve vztahu k tomu, kdo vyhrál, cizí věcí ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1, § 247 odst. 1 TZ.“36 V souvislosti s pojmem cizí věci je třeba se zmínit i o hodnotě této věci. Všeobecně panuje shoda v tom, že hodnota věci není pro naplnění znaků skutkové podstaty rozhodující. „Rozhodné není ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe apod.“37 Nicméně pro naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 2 a 3 je nutno brát hodnotu věci v úvahu a při kvalifikaci skutku vycházet i ze znění § 89 odst. 11 TZ.
34
Novotný,
F., Růžička, M. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy
(komentář). 2.dopl. vyd. Praha : Eurounion, 2002, s. 353. 35
Tamtéž, 36
Viz
s. 337.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR z 18.února 1976, čj. St 1/75. In Draštík, A., a kol.
Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 42.
37
Šámal,
P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář – II.díl. 6.dopl. a přeprac. vyd.
Praha : C.H.Beck, 2004, s. 1376.
25
2.3. SUBJEKT TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Subjektem trestného činu loupeže je tzv. subjekt obecný, tj. v podstatě kdokoliv, kdo za splnění podmínek věku a příčetnosti dle obecné části TZ jedná tak, jak vyžaduje skutková podstata § 234 TZ (tj. užije násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci). Naplní-li znaky skutkové podstaty činu dle § 234 osoba mladistvá, jedná se o provinění dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.38 Mladistvý se může tohoto provinění dopustit i vůči svým rodičům. „Skutečnost, že mladistvý je členem společné domácnosti spolu se svými rodiči a tito mají vůči němu vyživovací povinnost, neznamená, že by určitá část jejich majetku byla ve vlastnictví mladistvého. Požadoval-li tedy mladistvý na svých rodičích vydání finančních prostředků pod pohrůžkou násilí, dopustil se provinění loupeže podle § 234 odst. 1 TZ, neboť tyto finanční prostředky byly pro něj věcí cizí.“39 Spolupachatelem ve smyslu § 9 odst. 2 TZ může být každý, kdo splní stejné podmínky jako pachatel hlavní a na základě dohody s ním (ústní nebo konkludentní) společně naplňují znaky skutkové podstaty loupeže. Ke spolupachatelství však není třeba, aby každý ze spolupachatelů naplňoval všechny všech
znaky
loupežného
spolupachatelů
byla
jednání, stejnorodou
„není a
třeba,
by
stejněhodnotnou.
činnost Spadá
sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu
38
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví
ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
39
Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.června 2006, sp. zn. 8 Tdo 732/2006.
In Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 127.
26
zajistiti.“40 Znamená to, že pachatelé si mohou své role na loupeži rozdělit. Zatímco tedy jeden vykonává násilí na oběti, druhý se zmocňuje věci. O spolupachatelství na trestném činu loupeže se však bude jednat jen v tom případě, jestliže jsou obě tato jednání zastřešena společným úmyslem obou pachatelů. Jestliže však jeden z pachatelů pouze bez předchozí znalosti nebo srozumění využije násilného trestného jednání jiné osoby k tomu, aby se zmocnil cizí věci, bude tato jiná osoba trestána nikoliv jako spolupachatel, ale jako pomocník trestnému činu loupeže dle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 TZ. Naopak ne pomocníkem, ale spolupachatelem bude dle judikatury41 i názoru odborné veřejnosti ten, kdo sice nenaplňuje přímo všechny znaky trestného činu, ale jako člen skupiny po domluvě s ostatními funguje jako tzv. volavka (vyláká poškozeného na odlehlé místo) či zeď (dává pozor, aby útok společníků nebyl vyrušen). Pachatel může loupežný útok spáchat i jako člen organizované skupiny. Tato skutečnost je posuzována jako znak kvalifikované skutkové podstaty dle odstavce 2 písm. a). Organizovaná skupina je takové sdružení více osob, které si mezi sebou určitým způsobem vyznačujícím se plánovitostí a koordinací rozdělili úlohy, jež ve svém souhrnu usnadňují dokonání loupeže. Jedná se tedy o předem připravovanou činnost, kdy jsou jednotlivým členům skupiny stanoveny konkrétní činnosti vedoucí k realizaci trestného činu. Přitom jedna nebo několik osob všeobecně členy skupiny uznávaných za vedoucí tuto činnost organizuje a jednotlivé úkoly rozděluje. „Taková
40
Viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu Zm I 433/27 z 16.října 1927. In Draštík, A., a kol.
Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 12. Ke stejné problematice srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5.dubna 1971, sp. zn. 11 To 3/71. Tamtéž s. 32.
41
Např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 25.března 1993, sp. zn. 11 To 121/92.
Tamtéž, s. 97.
27
činnost se pak vyznačuje cílevědomostí, plánovaným a koordinovaným postupem a zvyšuje nebezpečnost činu pro společnost.“42
2.4. SUBJEKTIVNÍ STRÁNKA TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Z hlediska zavinění je loupež úmyslným trestným činem, přičemž tato skutečnost je výslovně zdůrazněna v samotné skutkové podstatě. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům trestného činu. Musí tedy zahrnovat jak úmysl násilného jednání, tak úmyslné zmocnění se cizí věci. Zásadní je zde onen úmysl zmocnit se věci, nikoliv již další dispozice s ní. Není tedy rozhodné, zda pachatel chtěl věcí nakládat trvale či jen dočasně. O loupež se samozřejmě bude jednat i v případě, kdy pachatel „samopalu postiženého se nechtěl zmocnit, nýbrž toliko ho použít k sebevražednému pokusu. ... Délka doby držení zmocněné věci pachatelem nemůže být v žádném případě rozhodující pro závěr, že jde o jiný trestný čin.“43 Ve
vztahu
ke
znakům
kvalifikovaných
skutkových
podstat
v odstavcích druhém a třetím postačí pachatelovo zavinění ve formě nedbalosti (§ 5 TZ), nicméně úmysl je možný. Toto ovšem neplatí u odst. 3 ohledně smrti oběti. Způsobí-li pachatel svým činem smrt poškozeného, je třeba náležitě objasnit otázku, zda k tomu došlo „pouhou“ nedbalostí lupiče a jedná se tedy i nadále o loupež, či zda byla smrt způsobena úmyslně. V případě úmyslného usmrcení se totiž jedná o trestný čin dle § 219 odst. 2 písm. e) TZ, tedy o vraždu spáchanou v úmyslu získat majetkový prospěch.
42
Odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 28.května 1976, sp. zn. 4 To 13/76. In
Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 51.
43
Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.března 1967, sp. zn. Tzv 5/67.
Tamtéž, s. 20 - 21.
28
2.5. PŘÍPRAVA A POKUS TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Trestný čin loupeže je zvlášť závažným úmyslným trestným činem dle § 41 odst. 2 TZ. Proto je trestné už jednání, které sice ještě nenaplňuje znaky dokonaného trestného činu a dokonce ani jeho pokusu, ale které trestný čin usnadňuje. Tato jednání TZ vymezuje v § 7, kde uvádí organizovaní loupeže, opatřování nebo přizpůsobování prostředků a nástrojů k jejímu spáchání, spolčení, srocení, návod a pomoc, nebo jiné úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu. Znaky pokusu trestného činu loupeže jsou naplněny tehdy, jestliže pachatel prozatím sice nezačal jednat tak, aby naplnil objektivní stránku skutkové podstaty loupeže, ale jeho dosavadní jednání má bezprostřední význam pro jeho dokonání. Proto je třeba, aby toto jednání bylo v přímé časové nebo místní souvislosti se zamýšleným trestným činem, a aby k jeho dokonání scházel jen malý krůček. O pokus loupeže tedy půjde například tehdy, jestliže ještě nedošlo k použití násilí např. proto, že se potencionální oběť před pachateli ukryla, nebo jestliže pachatelé zamýšleli svým činem způsobit škodu v určité výši zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty, avšak k tomuto nedošlo např. proto, že poškozený u sebe předpokládanou částku neměl. „Tzv. základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu je třeba považovat za jeden celek. Pro dokonání takového trestného činu nestačí naplnit znaky základní skutkové podstaty, ale je třeba, aby pachatel naplnil znaky tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Jestliže úmysl pachatele směřoval k naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. v daném případě zmocnit se loupeží částky převyšující 20.000.-Kčs, je jeho čin dokonán jen tehdy, podařilo-li se mu uskutečnit tento záměr. Jestliže se této větší částky peněz nezmocnil a nezpůsobil tak značnou škodu, není jeho trestný čin dokonán, ačkoliv naplnil všechny znaky
29
základní skutkové podstaty. Jeho skutek je jen pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 234 odst. 1, 2 písm. b) TZ.“44
44
Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12.dubna 1979, sp. zn.
11 To 17/79. In Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 60.
30
3. V YMEZENÍ ROZDÍLŮ LOUP EŽE OD JINÝCH MAJETK OVÝCH TRESTNÝCH ČIN Ů A ČINŮ PROTI SVOBO DĚ A ZDRAVÍ Trestný čin loupeže v sobě kumulativně spojuje dva veřejné zájmy, k jejichž ochraně trestní zákon slouží, a to zájem na ochraně osobní svobody a zájem na ochraně majetku. V případě loupeže se tedy jedná o tzv. složenou skutkovou podstatu trestného činu, která je v poměru speciality k obecným skutkovým podstatám jiných trestných činů sloužících k ochraně týchž zájmů. Specialita loupeže se ve vztahu k těmto trestným činům projevuje užším vymezením jednotlivých znaků a konkretizací trestného jednání, stejně jako užším vymezením prostředků k jeho dosažení. Speciální ustanovení o loupeži vylučuje použití obecnějších ustanovení trestného činu krádeže i vydírání. Je proto zásadní správné právní posouzení skutku. Jen náležité objasnění skutku a precizní právní kvalifikace umožňují spravedlivé potrestání pachatele na základě toho, jakého činu se ve skutečnosti dopustil.
3.1. ROZDÍL MEZI LOUPEŽÍ A VYDÍRÁNÍM Zájem na ochraně osobní svobody v podobě svobody rozhodování je kromě loupeže vyjádřen i v dalším významném ustanovení, a to v § 235 o vydírání. Jeho odstavec první vymezuje vydírání jako čin, kdy pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul, nebo trpěl. Oba trestné činy se shodují ve znaku užití násilí, v dalších znacích již nikoli. Na rozdíl od loupeže chybí vydírání znak
31
bezprostřednosti tohoto násilí.45 Pro loupež je vyžadováno, aby pachatel své násilné jednání buďto přímo na oběti vykonával, nebo aby z pohrůžky násilím bylo patrno, že bude vykonáno ihned na místě, okamžitě a bezodkladně, pokud oběť pachatele neuposlechne. U vydírání tato podmínka splněna není. „Od zločinu vydírání ... liší se loupež tím, že pachatel chce bezprostředně svým násilím, a nikoli snad vynuceným dalším jednáním toho, na nějž je útočeno, zmocniti se ihned movité věci, kdežto v případě vydírání chce svým nucením teprve působiti na druhého, by mu tento opatřil předmět, jež chce dostati.“46 Vydíráním se tedy pachatel snaží dosáhnout nějakého prospěchu, získání věci, výhody apod. teprve v budoucnu. Při loupeži dosahuje fyzické násilí nebo pohrůžka jím takové intenzity, že oběti „nezbývá volnosti pro to, jak se má rozhodnouti, a že nemá jiného východiska nežli věc pachateli obětovati.“47 Jestliže se však jedná o trestný čin vydírání, napadené osobě zůstává prostor pro vlastní uvážení a rozhodnutí, zda vydá či učiní, co pachatel žádá, nebo zda strpí násilí či jeho pohrůžku. Vydírání zasahuje větší rozsah toho, co pachatel svým jednáním zamýšlí. Úmysl pachatele se zde neomezuje na pouhé překonání odporu napadeného a zmocnění se věci, ale na ono působení pohrůžky do budoucna, s určitým časovým odstupem. Ve stejném duchu je i vyjádření Nejvyššího soudu ČSR: „O trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 TZ jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové
45
Výhrůžka
tedy může být provedena např. i dálkovými prostředky jako je dopis, e-mail,
telefon apod.
46
Odůvodnění
rozhodnutí Kr I 388/19 ze dne 25.října 1919. In Draštík, A., a kol. Přehled
judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 9. 47
Odůvodnění
rozhodnutí Kr I 778/22 ze dne 13.července 1922. Tamtéž, s. 11.
32
návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Jestliže však pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnu, jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 TZ.48
3.2. ROZDÍL MEZI LOUPEŽÍ A KRÁDEŽÍ Objekt ve formě zájmu na ochraně majetku má loupež společný s trestným činem krádeže dle § 247 TZ. Krádež patří mezi nejčastěji páchanou majetkovou trestnou činnost. Trestné jednání spočívá v přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní, k čemuž musí přistoupit navíc ještě některý ze znaků vyjádřených v písm. a) až e). Oproti loupeži zde pachatel nemá původní úmysl získat věc násilím. Ono přisvojení si značí získání faktického postavení vlastníka bez toho, aby pachatel reálně získal vlastnické právo, znak zmocnění se pak vyjadřuje situaci, kdy pachatel odejme věc z dispozice oprávněného držitele, ovšem bez použití násilí nebo pohrůžky násilím. Ve skutečnosti o tomto oběť ani nemusí vědět, ba ani nemusí být krádeži přítomna. Význam pro rozlišení loupeže a krádeže, jestliže v případu k násilí došlo, zřejmě bude mít to, zda se jednalo o násilí proti osobě či proti věci. Pokud totiž útok směřuje proti věci, a nikoliv proti osobě, i když ji tato má při sobě, jedná se o krádež, avšak s výjimkou případů, kdy pachatel věcí razantněji cloumá nebo se s napadeným přetahuje, a působí tak silou i na osobu věc držící. „Neočakávané vytrhnutie veci z ruky eště nie je násilím
48
Rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.ledna 1981, sp. zn. 7 Tz 44/80. In Draštík,
A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 62.
33
v zmysle § 234 odst. 1 TZ, a preto privlastnenie si ... cudzej veci tým, že sa jej páchateľ zmocní týmto zposobom, eště nie je lúpežou podľa § 234 odst. 1 TZ. Za násilie ... by však už bolo treba považovať také počínanie páchateľa, pri ktorom páchateľ prekonáva odpor napadnutého napr. tým, že vecou myká (cloumá).“49 Rovněž má význam časový okamžik, kdy pachatel násilí použije. Jestliže se tak totiž stane až poté, kdy se již věci zmocní, a pachatel se pouze snaží si věc nechat, jedná se o situaci danou § 247 odst. 1 písm. c) TZ. Jestliže však v průběhu takto páchaného násilí pojme úmysl zmocnit se i jiných věcí, dopouští se od tohoto okamžiku vedle krádeže zároveň i trestného činu loupeže.50 Stejně tak se jedná nikoliv o krádež, ale o loupež v případě, kdy se pachatel zmocní věci tím, že „převezme v prodejně před zaplacením zboží a na výzvu prodavače k jeho zaplacení reaguje tím, že použije proti prodavači sprej se slzotvornou látkou, kterou mu nastříká do očí, a poté z prodejny se zbožím uprchne...“51 Významným rozdílem je rovněž fakt, že zatímco u loupeže není minimální výše škody stanovena, a nemusí tedy vůbec ani škoda vzniknout (postačí už samo užití násilí v úmyslu zmocnit se věci), u krádeže tzv. prosté je v písm. a) stanoveno způsobení škody nikoli nepatrné. Tato se určí dle výkladového § 89 odst. 11 TZ. V současné době se jedná o škodu ve výši nejméně 5.000.-Kč.
49
Rozhodnutie
Najvyššieho súdu SSR z 23.září 1971, sp. zn. 1 To 121/71. In Draštík, A.,
a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008, s. 36. 50
Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 20.února 1976, sp. zn. 6 To 4/76.
Tamtéž, s. 46. 51
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.prosince 2004, sp. zn. 5 Tdo 1383/2004. Tamtéž,
s. 111.
34
Od loupeže je nutné odlišovat zejména krádež vloupáním dle § 247 odst. 1 písm. b) TZ. Tyto dva trestné činy bývají velmi často zaměňovány. Vloupáním se dle § 89 odst. 14 rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí (tj. vyvoláním nebo využitím omylu), nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. Tato síla je tedy použita proti určité faktické překážce, nikoli proti osobě, jak již bylo zmíněno výše. Zároveň tato překážka musí být primárně určena na ochranu majetku proti lidem (nikoli tedy např. zábrany sloužící zabránění útěku chovných zvířat), a musí být reálně způsobilá zabránit běžnému pokusu o její překonání, a nemůže proto být za způsobilou překážku považován např. nízký plot zahrádky.
3.3. LOUPEŽNÁ VRAŽDA Při loupeži se může stát, že intenzita pachatelova násilí překročí únosnou míru, a oběť napadení zemře. V těchto případech je nutné se vypořádat s otázkou, zda je ještě jednalo o loupež, či zda bude útok posouzen jako trestný čin vraždy dle § 219 odst. 2 písm. h) TZ. Rozdíl zde spočívá v subjektivním znaku skutkové podstaty, tj. v zavinění. Ustanovení
§
219
slouží
k ochraně
nejvýznamnějšího
ze společenských zájmů, a to zájmu na ochraně lidského života. Vražda jakožto úmyslné usmrcení člověka je potom ustanovením ve vztahu k loupeži přednostním, speciálním. Proto je-li loupeží způsobena smrt, může se tak stát pouze nedbalostním jednáním pachatele – lupiče. Jestliže totiž úmysl pachatele již od počátku zahrnoval smrt oběti, jedná se o pachatele – vraha, jehož čin je o to horší, že jiného zbavil života z nízkých pohnutek jen proto, aby získal majetkový prospěch.
35
4. K RIMINOLOGICKÉ ASPEKT Y TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE
4.1. KRIMINOLOGICKÝ VÝZNAM TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Loupeže patří mezi nejstarší delikty, provázející lidstvo od nepaměti až do dnešních dob. „Ať už byly projevy tohoto jevu v jednotlivých etapách vývoje společnosti jakékoliv, jeho podstata zůstává dodnes nezměněna – člověk, jedinec či v různé míře organizovaná skupina užívá násilí vůči jinému člověku či lidem, aby si přivlastnili věc, která jim nepatří.“52 Tento trestný čin se bezesporu vždy řadil k těm nejzávažnějším a společensky nejnebezpečnějším deliktům. Zároveň patří k těm trestným činům, jejichž vývojový trend je dlouhodobě znepokojivý. Po tzv. „sametové“ revoluci v roce 1989 došlo k celkovému prudkému nárůstu četnosti trestné činnosti včetně násilné trestné činnosti a v jejím rámci i trestného činu loupeže. V roce 1990 bylo ve srovnání s předchozím rokem spácháno o 71% více trestných činů. V následujícím roce pak pokračující nárůst znamenal dalších 24%. V roce 1999 pak byl spáchán do té doby rekordní počet loupeží, údaje hovoří o téměř 5.000 evidovaných případech (téměř 40% z nich bylo spácháno v Praze),53 přičemž s ohledem na dlouhotrvající trend v této oblasti byla objasněna méně než polovina těchto činů – pouhých 40%.
52
Protivinský, 53
Dostupné
M., Mědílek, K. Loupeže ve Slovinsku. Kriminalistika, 2006, č. 2, s. 146.
zdroje uvádějí, že do roku 1990 bylo na území republiky pácháno zhruba 800
až 1.000 trestných činů loupeže ročně. Viz např. Marešová, A., Scheinost, M. Trendy kriminality v ČR pohledem roku 2000. Sociologický časopis, 2001, č. 1, s. 23 – 41.
36
V roce 2008 bylo na území ČR zjištěno 17.875 násilných trestných činů.54 26% z těchto činů, 4.641 případů bylo policejními orgány kvalifikováno jako trestný čin loupeže dle § 234 TZ. Dle členění policejních statistik se jednalo v 4.515 (97,2%) případech o loupež prostou, loupež na finančních institucích tvořila 2,7%, tj. 126 skutků. V hlavním městě Praze i nadále lupiči dokazovali pravdivost označení „velkoměstská kriminalita“ pro loupež, neboť zde ve sledovaném období došlo k 1.056 loupežím, což v celorepublikovém srovnání činí 42,5%, tedy jen o něco méně než polovinu případů. V jihomoravském kraji bylo zjištěno 512 loupeží, tj. 11%. Z toho bylo 494 loupeží tzv. prostých, a pouze 18 případů loupeží na finančních institucích. Celková škoda způsobená v důsledku loupeží činila na celém území ČR 138.643.000Kč, z nichž se podařilo zajistit pouze 3.872.000Kč, tj. necelých 2,8%. V Praze se jednalo o celkovou výši škod v hodnotě 29.377.000Kč a v jihomoravském kraji 15.971.000Kč. Následující tabulka uvádí srovnání nápadu trestné činnosti loupeže od roku 2005 do roku 2008:
54
Celkem bylo na území ČR zjištěno celkem 343.799 trestných činů, z nichž násilná
kriminalita činila 17.875 případů, tj. 5,1%. Viz Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Analýza stavu a vývojových trendů kriminality v ČR k 31.prosinci 2008. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: http://www.policie.cz/web-informacni-servis-statistiky.aspx
37
Srovnání ČR 2005 – 2008 zjištěné trestné činy 2005 Násilné trestné činy celkem Loupež Praha JM
podíl na násilných tč v %
2006
2007
2008
21.684
19.171
19.551
17.875
5.368
4.613
4.688
4.515
1.794
1.477
1.180
1.020
512
484
500
494
24,80%
24,00%
24,00%
25,30%
Loupež na fin. institucích
182
170
188
126
Praha
79
66
83
36
JM
34
40
33
18
podíl na násilných tč v %
0,80%
0,90%
1,00%
0,70%
Zdroj: policejní statistiky
Grafické znázornění podílu prostých loupeží páchaných v letech 2005 – 2008 v Praze a Jihomoravském kraji na celkovém nápadu trestného činu loupeže
6000 5000 4000 Loupež
3000
Praha
2000
JM
1000 0 2005
2006
2007
2008
Zdroj: policejní statistiky
38
Škody způsobené loupežemi na území ČR
35000000
319362000
30000000 25000000
305555000
20000000
Škody způsobené loupežemi v Kč
15000000 10000000
172015000 138643000
50000000 0 2005
2006
2007
2008
Zdroj: policejní statistiky
Hlavní příčiny nápadu trestné činnosti loupeží a loupežných přepadení vidí Protivinský a Mědílek55 ve velké anonymitě pachatelů, relativní jednoduchosti této trestné činnosti (pachatelům postačí „pouze“ odvaha a hrubá síla, i když tato je ve značném množství případů doprovázená a zdůrazněná pohrůžkou zbraní, přičemž se mnohdy nesetkávají s žádným nebo
jen
malým
odporem),
nedostatku
pracovních
příležitostí56
a v negativním vlivu médií na děti a mladistvé. Vedle úmyslného ublížení na zdraví je loupež rovněž nejčetnějším z násilných trestných činů. Některé názory a tendence svádí k zařazení loupeží mezi majetkové delikty, zj. vzhledem k převládající motivaci pachatelů. Nicméně nelze přehlížet přítomnost výrazného prvku agrese v daném jednání.
55
Protivinský,
M., Mědílek, K. Loupeže ve Slovinsku. Kriminalistika, 2006, č. 2, s. 146.
56
Nedostatek
pracovních příležitostí se projevuje jak ve vztahu k samotným občanům ČR,
tak i zejména ve vztahu k cizincům přijíždějícím za prací. U těchto hrozí zvýšené riziko, že v případě, kdy neseženou práci nebo o ni přijdou, začnou páchat trestnou činnost ať už jednotlivě nebo jako členové zahraničních organizovaných skupin.
39
Agresivní chování pachatele je bezesproru natolik určující a zásadní, že je zde namístě toto jednání označit za násilnou kriminalitu. Loupež totiž představuje pro oběť vážné riziko újmy na zdraví či smrti.57 4.1.1. Násilí a agrese „Násilná kriminalita je v každé společnosti součástí širšího jevu vyskytujícího se násilí.“58 Z pohledu různých vědních oborů existuje mnoho definic zabývajících se vymezením daného pojmu násilí. Z hlediska sociologického se jedná o sociální jev, který je vyvolán probíhajícími sociálními procesy. Psychologie se zabývá násilím jakožto určitým patologickým a manipulativním způsobem interakce jedince, případně skupiny, s okolím. Je třeba z tohoto pohledu rozlišovat mezi agresí, což je samotné úmyslné chování jedince spočívající v ubližování a napadaní druhých, a agresivitou jakožto připraveností, tendencí k takovému chování, tendencí ke způsobování škod, ubližování a útočnému jednání. „Agresivní chování je pak to, které toto ubližování způsobuje. Směřuje v prvé řadě proti druhým osobám, avšak za určitých okolností se může vztahovat i k osobě vlastní.“59 V kriminologii se však nejobvykleji uplatní pojem násilí v poněkud zúženém pojetí. Kriminologie limituje násilí na útoky na “fyzickou nebo psychickou integritu člověka ve smyslu úmyslného užití fyzického násilí,
57
Výzkumy
ve Spojených státech dospěly k závěru, že 1/3 všech obětí loupeže utrpěla
alespoň nějaké zranění, a u více než 10% všech vražd bylo prokázáno spojení právě s loupežným úmyslem. Viz Wright, R., Decker, S.H. Robbers on Robbery: Prevention and The
Offender.
U.S.
Department
of
Justice.
[cit.
23.2.2009]
Dostupné
z:
www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf 58
Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 264.
59
Tamtéž,
s. 265.
40
resp. pohrůžky násilím, vůči jiné osobě.”60 Kriminologové rozlišují podle převládající motivace pachatele násilí motivované nepřátelstvím nebo násilí tzv. instrumentální, které je v mnoha případech spojováno s trestným činem loupeže.61 4.1.2. Kriminální situace Jak již bylo několikrát zmíněno, loupež se řadí mezi nejzávažnější a nejfrekventovanější trestné činy. Proto je pro náležité, správné a rychlé vyšetření loupeže třeba zjistit a objasnit okolnosti a podmínky, které spáchání tohoto trestného činu v prvé řadě umožňují. Souhrn těchto podmínek se nazývá kriminální situace. Kriminální situace, za které probíhá loupež, vykazuje oproti jiným druhům trestné činnosti určitá specifika daná násilným charakterem činu. Pro poznání kriminální situace má zejména význam charakter místa činu, doba jeho spáchání, charakter použitých nástrojů a zbraní, a charakter napadených osob. Charakter místa činu může svým způsobem provedení loupeže výrazně usnadnit, či naopak její spáchání učinit velmi obtížným. V jednotlivých případech jde o to, zda se místo činu nachází ve venkovském prostředí s menší koncentrací obyvatelstva, kteří se navíc velmi často znají a rozpoznají „cizince“ ve svém okolí, což pro pachatele značí nepříznivou okolnost v podobě menší anonymity a tím pádem zvýšeného rizika odhalení a dopadení, nebo zda se jedná o velkoměsto se jeho rozlehlými
60
Novotný, 61
O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 265.
Jako instrumentální násilí je označováno takové, které je prostředkem sloužícím
k zajištění jiného účelu páchaného činu, např. získání, zmocnění se cizí věci. Násilí motivované nepřátelstvím se vyskytuje např. u vražd, jestliže jsou páchány ze msty, v afektu apod.
41
prostranstvími, tmavými a nepřehlednými uličkami a anonymními budovami. V poslední době se pro loupeže vžívá označení pouliční zločin právě proto, že pachatelé využívají a zneužívají městského prostředí. K loupežím dochází v převážné většině na veřejných prostranstvích ve městech a velkých průmyslových aglomeracích,62 což je dáno především nedostatečnou společenskou kontrolou63 chování a jednání. Velké a nepřehledné plochy parků a ulic, jakož i nepřehledné vchody, temné uličky a zákoutí, vytvářejí dojem, že nejsou nikým sledovány. Z toho pachatelům loupeží vyplývá závěr, že nikomu nepatří, a vzniká tak podnět k páchání příležitostné kriminality. Dalším faktorem vztahujícím se k místu činu může být, zda se jedná o exteriér či interiér budovy, např. prostory obchodů a provozoven, prostory velkých výrobních hal, podzemní garáže, schodiště, nepřehledné chodby apod. Rovněž přítomnost dalších osob na místě může sehrát svou roli a odradit pachatele od dokonání loupeže, stejně jako existence technických prostředků k zabránění neoprávněného jednání, např. různých uzamykacích systémů, kamerových systémů apod. Kriminální situace je rovněž určována dobou spáchání loupeže. Svou roli tak hraje zejména denní nebo noční doba či roční období. Obvykle se za dobu nejnáchylnější ke spáchání pouliční loupeže považuje noční doba v rozmezí od 22.00 hodin večer do brzkých ranních hodin (4.00 – 5.00). Tento
62
Ve venkovském prostředí je pácháno nesrovnatelně méně loupeží, naopak zhruba 1/3
z celkového množství všech spáchaných loupeží se v nedávné minulosti odehrála v hlavním městě Praze, což jen potrvrzuje oprávněnost označení „velkoměstský zločin.“ Viz Kotulan, P., Rozum, J. Tomášek, J. Trestný čin loupeže v Praze. Trestní právo, 2006, č. 07-08, str. 3. 63
Společenská kontrola
prostředí bezprostředně souvisí s výše zmíněnou anonymitou
a je nepřímo úměrná hustotě obyvatelstva dané lokality. Zjednodušeně lze říci, že čím více lidí se v daném místě nachází, tím větší je zde lhostejnost k dění v okolí. Lidé si méně všímají, méně se starají o to, co se kolem děje.
42
závěr koresponduje jak s kriminologickou literaturou,64 tak i se zažitými představami veřejnosti. Dalším důležitým bodem kriminální situace je charakter napadených osob. Může se jednat o bezbranné staré osoby nebo naopak děti a mládež, může se jednat o osoby nemocné (ať už fyzicky či osoby s nějakou duševní poruchou), nebo o osoby podnapilé nebo pod vlivem jiných návykových látek, které v řadě případů svým chováním usnadňují spáchání trestného činu proti sobě samým.65 Stejně se však obětí loupeže mohou stát i osoby fyzicky zdatné, např. sportovci, či řádně vycvičené a ozbrojené, např. členové bezpečnostních služeb nebo vojáci apod. Rovněž je kriminální situace ovlivněna tím, zda byly při loupeži přítomny nástroje a zbraně, a jestliže ano, jakého byly charakteru a jakým způsobem byly použity.
4.2. ZPŮSOBY PÁCHÁNÍ TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Existuje mnoho různých kritérií, dle kterých je možné spáchané loupeže třídit. Za základní klasifikační znak je považována intenzita útočné agrese spolu s charakterem napadeného objektu. Uvedené klasifikace však
64
Např.
Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001,
s. 273. Jak však ve svém článku uvádějí autoři, ve studii týkající se loupeží v hlavním městě prokázali, že v takto vymezené kritické době došlo v Praze pouze ke zhruba 1/3 deliktů (14 z 58). Více viz Kotulan, P., Rozum, J. Tomášek, J. Trestný čin loupeže v Praze. Trestní právo, 2006, č. 07-08, str. 9.
65
Uvádí
se, že až 1/3 obětí trestného činu loupeže byla v době jeho spáchání pod vlivem
alkoholu. Více viz Kuchta, J., a kol. Kriminologie – II. díl. 2.vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002, s. 99.
43
představují pouhé základní schéma a nepostihují všechny v úvahu přicházející způsoby a možnosti provedení loupeže. 4.2.1. Klasifikace dle intenzity agrese Dle intenzity agrese66 lze rozlišovat loupeže páchané s použitím pohrůžky bezprostředního násilí. Například jestliže pachatel namíří zbraň na přepadenou osobu a vyzve ji, aby mu vydala peněžní hotovost. Pro vyšetřování těchto útoků zůstávájí kriminalistům stopy zejména paměťové u obětí a svědků trestného činu, ale i stopy materiální, prokazující přítomnost pachatele na místě činu, a především věcné důkazy v podobě např. věcí pocházejících z trestné činnosti, zajištěné zbraně apod. Druhý stupeň intenzity použitého násilí představuje situace, jestliže pachatel loupeže bezprostředně užije přímého fyzického násilí. Realizovaným přímým kontaktem tak zanechává velké množství materiálních stop využitelných při vyšetřování, např. zhmožděniny, bodné, řezné či střelné rány, mikrostopy na oděvu jak oběti, tak i pachatele apod.). Jakýsi mezistupeň reprezentují loupeže páchané uvedením osoby do stavu bezbrannosti (např. vypije-li oběť nápoj, do kterého předtím pachatel přidal uspávací prostředek). 4.2.2. Klasifikace dle situace loupežného jednání Z hlediska posouzení situace loupežného jednání lze rozlišovat loupeže pouliční, loupeže bankovní, loupeže automobilové, loupeže, ve které se změní původní krádež vloupáním (u pachatele dojde v důsledku změny situace, např. je-li vyrušen majitelem domku či bytu, ke změně motivace
66
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd.
Praha : C.H.Beck, 2004, s. 438.
44
a původní záměr, kdy násilí bylo namířeno proti věci, se přetváří v násilí proti osobě), apod. V některých případech může vést loupežné jednání pachatele až k usmrcení oběti, a pak se vymyká výše uvedenému kritériu. Tyto případy již nezasahují pouze do sféry osobní svobody člověka, ale přímo a s definitivním destruktivním důsledkem útočí na lidský život. Znamenají tak pro společnost jednání velmi nebezpečné, a to až do té míry, že bývají kvalifikovány spíše jako úmyslná usmrcení motivovaná ziskem, tj. loupežné vraždy67, a podle toho i trestána. 4.2.3. Klasifikace dle hmotného předmětu útoku Hmotný předmět útoku68 trestného činu loupeže je dalším klasifikačním kritériem, dle kterého můžeme třídit loupeže na: A. loupežná přepadení peněžních ústavů a bank, B. loupežná přepadení při přepravě peněz, C. loupežná přepadení obchodů a živnostenských provozoven, D. loupežná přepadení bytů a domů, E. loupežná přepadení dopravních prostředků, F. loupežná přepadení prostá, nevyžadující žádné zvláštní přípravy. 69
67
V
roce 2008 bylo dle policejních statistik spácháno v ČR 21 loupežných vražd, z toho
v Praze 3 a v Jihomoravském kraji 4. Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Analýza stavu a vývojových trendů kriminality v ČR k 31.prosinci 2008. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: http://www.policie.cz/web-informacni-servis-statistiky.aspx
68
Často
se lze setkat s dělením podle „objektu trestného činu“, což je však z hlediska znaků
skutkové podstaty značně nepřesné.
69
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd.
Praha : C.H.Beck, 2004, s. 438.
45
4.2.4. Klasifikace dle existence vztahu mezi pachatelem a obětí Velmi často je u trestných činů zřetelný určitý vztah mezi pachatelem a obětí. Z tohoto pohledu lze hovořit o loupežích, kde předchozí kontakt nebo známost mezi lupičem a jeho obětí neproběhl. Může se jednat o napadení oběti ze zálohy. V tomto případě dochází k „prozrazení“ pachatele a jeho úmyslu až na poslední chvíli. Lupič zůstává skrytý a v posledním okamžiku na oběť zaútočí nejčastěji zezadu nebo z boku. Pachatel tak využívá momentu překvapení k úplnému ochromení70 své oběti, která je v okamžiku útoku paralyzována do té míry, že zpravidla ztrácí jakoukoli reálnou možnost k obraně. Často si oběť po činu není schopna vybavit pachatele a popsat jeho charakteristické rysy či jakékoli poznatky o něm. Dalším způsobem, kdy rovněž nedochází k předchozímu kontaktu mezi pachatelem a obětí, je tzv. frontální útok, pro nějž je typické napadení zepředu. Existuje mnoho různých variant, jak lze toto napadení provést, přičemž zpravidla pachatel poskytuje oběti nezamýšlenou možnost vnímat a všímat si útočníkových charakteristik, což následně usnadňuje policejní vyšetřování. Rovněž je zde více než v předchozím případě možná účinná obrana proti nečekanému napadení. Druhou skupinu v případě klasifikace dle předchozího kontaktu pachatele s obětí tvoří loupeže, u nichž se pozdější oběť s pachatelem zná a před útokem s ním dobrovolně tráví svůj čas. Jedná se o situace, kdy společně požívají alkoholické nápoje nebo i jiné návykové látky, případně dochází ke kontaktu v souvislosti s provozováním prostituce. V některých případech pachatele možnost přivlastnit si cizí věc napadne až v okamžiku, kdy již oběť zná a je s ní v kontaktu. V jiných se pachatel – lupič úmyslně už od počátku snaží s potencionální obětí seznámit za účelem jejího
70
Tyto útoky mohou vést, a v praxi také velmi často vedou, k bezvědomí napadeného
a k bezprostřednímu ohrožení jeho života.
46
pozdějšího oloupení. Takto zřejmý loupežný záměr mívají jednání, kdy pachatel kontaktuje oběť na podkladě klamavého a zastřeného jednání. V těchto případech je např. „oběť vylákána na obchodní jednání s vidinou „zaručeně výhodné investice“ a na místě jednání je napadena pachateli, kteří se zmocní peněžní hotovosti, motorového vozidla apod. Loupeže takového charakteru se často vyznačují brutalitou a často vedou k usmrcení oběti.“71 4.2.5. Klasifikace loupeží páchaných v peněžních ústavech Specifické členění platné pro loupeže páchané v peněžních ústavech uvádí ve svém článku J. Chmelík. Třídění zakládá na kritériu způsobu provedení v úvodní fázi loupeže.72 Typické loupeže jsou takové, kdy pachatel zahájí svůj čin tím, že přistoupí k přepážce platebního místa a ohrožuje pokladníka. Atypické loupeže se vyznačují tím, že dochází např. k ohrožení zaměstnance peněžního ústavu, který se nachází mimo bezpečné zázemí pracoviště (např. při příchodu prvního zaměstnance do práce, při uzamykání vchodu při ukončení úředních hodin pro veřejnost apod.) Loupeže pod legendou
jsou takové, kdy si pachatel vytváří
co nejpříznivější podmínky pro svůj záměr, přičemž až do okamžiku samotného přepadení zastírá skutečný úmysl předem připravenou legendou.
71
Musil,
J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd. Praha :
C.H.Beck, 2004, s. 439.
72
Vychází
z toho, že v podmínkách tzv. výchozí situace, v okamžiku zahájení vlastního
loupežného jednání, se od sebe jednotlivé způsoby provedení loupeže nejvýznamněji odlišují. V dalších složkách, tj. např. použitými prostředky rozhodnými pro formu vynucení spolupráce, ve způsobu získání hotovosti, v době trvání samotného útoku apod., nejsou odlišnosti jednotlivých loupeží až tak markantní. Více viz Chmelík, J. Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech. Kriminalistika, 2006, č. 1, s. 41 – 47.
47
Jeho cílem je pomocí věrohodné lsti vylákat zaměstnance mimo chráněný prostor peněžního ústavu, nebo naopak s jejich pomocí získat přístup do
budovy.
Může
se
tak
jednat
např.
o
předstírání
pachatele,
že je pracovníkem údržby či jiného dodavatele,vydávání se za příslušníky Policie ČR či obecní policie, inspektory státního požárního dozoru apod. Loupeže s rukojmím představují variantu, kdy je situace typické loupeže doplněna o osobu rukojmího. Tyto loupeže mohou být buďto předem do detailu naplánované, nebo nutnost vzít rukojmího vyvstane až v průběhu samotného přepadení. Pachatel se snaží vyvíjet nátlak na pracovníka za přepážkou tím, že bezprostředně ohrožuje na životě či zdraví třetí osobu (např. osobu klienta banky, který se právě nacházel v prostoru banky). Další skupinu tvoří loupeže tiché, tzv. skryté. Při nich se pachatel snaží provést svůj čin tak, aby zůstal nezpozorován okolím. Lupič dává pozor, aby jeho jednání nevzbudilo nežádoucí pozornost ani klientů, ani pracovníků banky, kteří jsou bezprostředně přítomni. K faktickému kontaktu a veškeré komunikaci dochází pouze mezi lupičem a pracovníkem příslušné přepážky. Tento způsob zpravidla navenek nevykazuje žádné známky loupeže, tzn. pachatel nemá masku, nepoužívá slovní výhrůžky, ale pouze písemného vzkazu, zbraň není na první pohled viditelná atd. Loupeže telefonické představují „zvláštní skupinu kriminálních útoků na místa s peněžním provozem, které z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vykazují znaky trestného činu loupeže, případně vydírání,“73 a tvoří je telefonické výhrůžky požadující po peněžním ústavu vydání peněz.
73
Chmelík,
J. Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech. Kriminalistika,
2006, č. 1, s. 41 – 47.
48
Doc. Chmelík dále ve svém článku vymezuje skupinu tzv. ostatních loupeží.74 Řadí sem např. loupeže, kdy pachatel vnikne do zázemí bankovního domu bez přímého ohrožování personálu. Může se jednat o případy, kdy lupič využije výhody momentu překvapení, přeskočí přepážku a sám se zmocní hotovosti, přičemž ochromený pokladník jen nečinně přihlíží. Typickými znaky tohoto způsobu jsou velká překvapivost pro pracovníky banky, minimální doba trvání samotného útoku a sériový výskyt (buďto na určitém území nebo v určitém období). Dále se jedná o ozbrojená přepadení přepravy peněžních hotovostí v případech, kdy si bankovní ústav zajišťuje přepravu pomocí vlastních zaměstnanců. Spadají sem i přepadení, jež se odehrávají v průběhu doplnění finanční hotovosti do bankomatů mimo vlastní provozovnu banky. Jelikož se jedná o místa v mnoha případech veřejná nebo veřejnosti přístupná, je zde manipulace s penězi ve zvýšené míře ztížená, a jedná se tak o jednu z nejvíce zranitelných a ohrozitelných činností zaměstnanců zajišťujících přepravu. Riziko pro klienty bankovního domu pak lze spatřovat v situaci, kdy je pod nátlakem přinucen k výběru peněz, či kdy je přepaden po odchodu z místa výběru hotovosti. V prvém případě např. pachatelé přinutí pohrůžkou klienta, aby s nimi vstoupil do banky a ze svého účtu vybral v jejich prospěch značnou finanční hotovost. Druhý případ postrádá ono nedobrovolné, nucené vybrání peněz, klient je napaden až v okamžiku, kdy s hotovostí odchází z banky nebo od bankomatu. Jak je vidět, škála motivů a jednání pachatelů loupeže je velmi široká, a tedy do jednotlivých detailů jen těžko zachytitelná. Kreativita pachatelů nezná mezí, a zejména proto tento druh trestné činnosti představuje typický
74
Chmelík,
J. Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech. Kriminalistika,
2006, č. 1, s. 45.
49
příklad deliktu s velmi výraznou variabilitou a dynamikou vzniku nových forem.
4.3. PACHATEL TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Osoba a osobnost pachatele a jejich strukturní prvky
představují
jeden ze základních výstavbových kamenů v procesu kriminogeneze. Stejně jako v obecné rovině, i u pachatelů trestného činu loupeže má jejich kriminální jednání řadu různých podob a možností. 4.3.1. Členění pachatelů trestného činu loupeže Ke kriminálnímu jednání může u jednotlivých pachatelů docházet programově, po dlouhodobém detailním plánování a přípravě, nebo se naopak může jednat o nedostatečnou schopnost řešit nastálou situaci jiným způsobem, nebo jde „jen“ o tlak vrstevníků (zj. u mladistvích) apod.75 Některé případy jsou
důsledkem
impulzivního
jednání
v důsledku
velmi
silného
emocionálního rozrušení, nebo lze vypozorovat neochvějné sebeovládání pachatele, zj. u organizovaných loupeží. Jiné dělení nabízí McCorkle a Miethe,76 kteří rozlišují čtyři základní typy pachatelů loupeží. Profesionálním pachatelem je ten, který vidí v loupeži hlavní zdroj svých příjmů. Příležitostní pachatelé, kterými bývají zejména mladí lidé, si své oběti zpravidla vybírají, jestliže se naskytne vhodná příležitost. Jejich oběťmi se tak nejčastěji stávají staří lidé, lidé pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, lidé vykonávající riziková povolání,
75
Tito
pachatelé bývají nazýváni jako řemeslní pachatelé nebo ve druhém případě pachatelé
krizoví. Více viz Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 85. 76
Kuchta,
J. Válková, H., a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C.H.Beck,
2005, s. 402.
50
např. taxikáři, prodavačky v obchodech apod. Drogově závislí pachatelé získávají loupežným jednáním finanční prostředky k uspokojení své drogové potřeby. Podobnou charakteristiku lze vyvodit i pro tzv. alkoholové pachatele. Navíc pro obě poslední skupiny platí, že jejich činy jsou jen velmi zřídka promyšleny a naplánovány, jedná se především o okamžité impulzivní jednání. 4.3.2. Motivace Každý pachatel loupeže má ke svému činu určitý vnitřní vztah, je něčím motivován. Nemůže existovat loupež bez motivu. Americké výzkumy77 prokázaly, že základní motivací pachatelů loupeže je nikoliv překvapivě zoufalá potřeba hotových peněz („pressing need for cash“). Nicméně většina respondentů uvedeného výzkumu přiznala, že tato „zoufalost“ nebyla způsobena nedostatkem základních potřeb nutných k životu. Naopak, jak uvedli, využili loupeží získané prostředky k získání alkoholu, drog, utratili je při gamblingu apod. 4.3.3. Kriminální schopnosti Důležitou součástí osobnosti pachatele jsou jeho tzv. kriminální schopnosti. U pachatelů loupeží jsou tyto významnou složkou, protože loupeže bývají řazeny mezi tzv. otevřené zločiny, které zahrnují přímou konfrontaci
pachatele
s obětí,
a
vyžadují
tedy
zvýšené
nároky
jak na organizačí, tak i sociální schopnosti.
77
Wright,
R., Decker, S.H. Robbers on Robbery: Prevention and The Offender. U.S.
Department of Justice. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf
51
Zatímco mechanické schopnosti lupiče lze velmi snadno vypozorovat ze způsobu spáchání a použití prostředků pro dokonání konkrétního trestného činu, organizační schopnosti jsou vysoce individuální záležitostí a jejich odvození vyžaduje podrobné sledování určitého jednotlivce. Zatímco totiž někteří lupiči svůj čin dlouho a podrobně promýšlejí do nejmenších detailů (např. možnosti únikových tras, braní rukojmí, postup v případě kontaktu s policií atd.), jiní se spokojí s povrchním plánem, aniž by se zabývali maličkostmi. Obecně lze říci, že plánování loupeže zabere pachateli průměrně až tři týdny, za minimální dobu k přípravě se považuje jeden týden. Pachatelé loupeží rovněž využívají při svých akcích nejnovějších poznatků
společenských
věd.
Z empirických
výzkumů
totiž
plyne,
že „personalistika má ve světě profesionálního zločinu jasná pravidla. Pachatelům s vysokou odolností na stres a dobrým sebeovládáním jsou přidělovány náročnější role (např. kontrola nad přepadenými osobami), zatímco psychicky labilnějším spolupachatelům jsou přidělovány jednodušší úkoly, jako např. přebírání peněz či hlídání vstupních dveří.“78 Další skupinou vlastností, jež jsou u pachatelů loupeží a loupežných přepadení vyžadovány, jsou sociální či také interpersonální schopnosti. Při otevřených deliktech totiž dochází k bezpostřednímu kontaktu mezi pachatelem a obětí, a pachatel tak musí předvídat, jak se oběť bude chovat, a musí umět touto obětí manipulovat. Musí v každém okamžiku kontrolovat situaci ve svůj prospěch. K tomu využívá jak momentu překvapení, tak i dalších vizuálních podnětů (např. masek, viditelně nošených zbraní atd.), rozkazů pronášených dominantním, pevným hlasem, a zejména očividně vyzařujícím sebevědomím, důvěrou v úspěch.
78
Čírtková,
L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 88.
52
4.3.4.Typický pachatel loupeže dle řeči čísel Ze
statistik
jednotlivých
orgánů
činných
v trestním
řízení,
tj. ze statistik policejních, soudních, příp. i vězeňských, lze vypozorovat typické rysy pachatelů trestného činu loupeže. Všeobecně z těchto statistik vyplývá, že pachateli bývají v převážné většině muži, nezaměstnaní, s nižší intelektuální úrovní. Jak již bylo dříve uvedeno, v roce 2008 bylo policejními orgány79 na území České republiky zjištěno celkem 4.641 trestných činů kvalifikovaných jako loupež80 dle § 234 TZ. 4.3.4.1. Složení pachatelů dle pohlaví Za tyto činy bylo v roce 2008 stíháno a vyšetřováno celkem 2.482 osob, z nichž převážnou většinu tvořili osoby mužského pohlaví, a to v 93,3% případů (2.315 osob). Jen ve 167 případech, tj. 6,7% byly pachatelkami loupeže ženy.81 V hlavním městě Praze bylo spácháno 1.056 loupeží, což na celkovém výskytu tohoto druhu trestné činnosti činí podíl 42,5%. Za to bylo Policií ČR vyšetřováno 319 osob, z nichž pouze ve 20 případech se jednalo o ženy (tj. 6%). V Jihomoravském kraji se jednalo o 316 stíhaných pachatelů, ovšem toho jen 19 žen. Lze tedy říci, že i rok 2008 potvrdil, že oblast trestného činu loupeže je téměř výhradně mužskou doménou a lupiči se stávají v převážné většině případů muži.
79
Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Analýza stavu a vývojových trendů
kriminality
v ČR
k 31.prosinci
2008.
[cit.
23.2.2009]
Dostupné
z:
http://www.policie.cz/web-informacni-servis-statistiky.aspx 80
V policejních statistikách jsou dále samostatně uváděny loupeže prosté a loupeže
na finančních institucích. 81
Procentní vyjádření podílu žen na loupežích se dlouhodobě pohybuje mezi 6 – 7%.
Jak uvádí Musil a kol., „pro ženy je typické uvedení do stavu bezbrannosti lstí nebo využití ženy ke spolupachatelství jako tzv. volavka.“ Viz Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 440.
53
Srovnání podílu mužů a žen mezi pachateli loupeže v roce 2008
2315
100% 167
98%
316
319
19
20
96%
ženy
94%
muži
92% 90% 88% ČR
Praha
JM
Zdroj: policejní statistika
Z justičních
statistik
Ministerstva
spravedlnosti
lze
vyčíst,
že z celkového počtu 2.187 stíhaných v České republice bylo 124 osob ženského pohlaví, tj. 5,7%. Obžalováno jich bylo 112. Dle údajů soudů bylo nakonec odsouzeno 1411 osob, z nichž bylo 76 žen. V Praze jakožto vlajkové lodi loupeží u nás bylo stíháno celkem 405 osob, z nichž cca 4% tvořily ženy (16 pachatelek). Obžalováno bylo 389 osob, mezi nimi i 16 žen, a odsouzeno v minulém roce bylo 315 osob, z toho 19 žen. Jihomoravský kraj vykazuje 286 stíhaných (22 žen) a 277 obžalovaných osob (19 žen). Odsouzením byla věc zkončena v 201 případě (z toho žen 13). 4.3.4.2. Složení pachatelů dle věku Kriminologové se shodují, že mezi pachateli loupeží převládají především osoby mladšího věku do 30 let a „posun věkového složení pachatelů směrem k mladším věkovým kategoriím nadále pokračuje.“82
82
Novotný,
O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 272.
54
Jak vzplývá z policejních statistik, bylo v roce 2008 spácháno 260 činů nezletilými do 15 let a 455 loupeží provedli mladiství do 18 let. Podle statistiky Ministerstva spravedlnosti a údajů ze státních zastupitelství bylo v loňském roce stíháno 2.187 osob, z nichž 453 byly osoby mladistvé. V obžalobu vyústilo 2.108 případů, z čehož ve věku 15 – 17 let se jednalo o 445 osob, mezi 18 – 19 lety šlo o 305 osob, nejpočetnější byla věková skupina 20 – 24 let, kde bylo obžalováno 522 osob. V dalších skupinách pak počet obžalovaných klesá, nejméně se loupeží dopouštěly osoby nad 50 let, a to pouze ve 29 případech. V Praze bylo v loňském roce stíháno 52 mladistvých, 50 mladistvých bylo obžalováno. I zde tvořili nejpočetnější skupinu osoby ve věku mezi 20 – 24 roky, obžalováno bylo 110 a odsouzeno 83 osob. Jihomoravský kraj vykazuje 56 stíhaných mladistvých z 286 celkově stíhaných osob, obžalováno bylo 55 a odsouzeno 48 osob. Věkové složení obžalovaných pachatelů loupeží v roce 2008
celá ČR Obžalováno celkem
Jihomoravský kraj
Praha
2.108
389
277
15 - 17 let
445
50
55
18 - 19 let
305
62
31
20 - 24 let
522
110
65
25 - 29 let
338
70
48
30 - 39 let
352
70
51
40 - 49 let
117
23
19
29
4
8
50 a více let
Zdroj: Statistika Ministerstva spravedlnosti podle údajů státních zastupitelství
55
Věkové složení obžalovaných pachatelů loupeží v roce 2008 600 500
celá ČR
400 300
Praha
200
Jihomoravský kraj
100 0 15 - 17 18 - 19 20 - 24 25 - 29 30 - 39 40 - 49 50 a let let let let let let více let
Zdroj: Statistika Ministerstva spravedlnosti podle údajů státních zastupitelství
4.3.4.3. Vliv alkoholu a jiných návykových látek 187 loupeží spáchaných v roce 2008 bylo uskutečněno pod vlivem návykových látek, o alkohol šlo v naprosté většině případů, tj. 166 (89%). Z celkového množství loupeží tak hrál alkohol či návyková látka svou roli v pouhých 4% případech. V hlavním městě se alkohol podílel na loupeži v 19 případech, v Jihomoravském kraji v 29 případech z 31 skutků spáchaných pod vlivem návykové látky celkem. Z uvedeného vyplývá, že alkohol a návykové látky vůbec jsou především motivem páchání loupežných trestných činů (resp. motivace k získání peněžních prostředků na pořízení těchto látek), jen minimum případů je pácháno pod jejich bezprostředním vlivem. 4.3.4.4. Recidiva Velkou část spáchanch trestných činů loupeže mají na svědomí recidivisté. V loňském roce se celorepublikově jednalo o 1215 „loupežníků“ – recidivistů. Tito pachatelé byli obžalováni a v 81 případě dokonce označení za recidivistu zvlášť nebezpečného dle § 41 odst. 1 TZ. Odsuzujícím rozsudkem byla věc ukončena ve 202 případech.
56
„Kriminální kariéra recidivních loupežníků má nejčastěji polytropní povahu a typický interval je do šesti měsíců po propuštění z výkonu trestu. Způsob
provedení
loupeže
recidivistů
je
připravovaný,
probíhající
ve spolupachatelství a za znesnadňující situace.“83 Jak je dále uváděno, ve většině případů se jedná o psychopatické osobnosti s nezdrženlivou a zvýšeně dráždivou povahou, velmi často nižších intelektových schopností a se sklony k alkoholismu. Jak ukazuje dříve zmíněný americký výzkum,84 pro mnoho recidivistů je opakované páchání loupeží „životním stylem,“ způsobem života, s nímž nemohou přestat. 71% respondentů udává, že ve svém životě spáchali 10 loupeží. 36% z nich dokonce přiznává více než 50 těchto skutků. V 85% případů se jednalo o tzv. obvyklé pouliční loupeže, pouze 12% respondentů uvedlo, že se opakovaně dopouštějí obchodních loupeží („commercial robberies“).
4.4. OBĚŤ TRESTNÉHO ČINU LOUPEŽE Dle dostupných materiálů85 se obecně obětí trestného činu loupeže stávají zejména muži (údaje se liší, přičemž se pohybují v rozmezí 70 – 90%). V mnoha případech sami přispějí k trestnému činu svým rizikovým chováním, např. jsou-li očividně pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek.
83
Kuchta,
J. Válková, H., a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C.H.Beck,
2005, s. 402. 84
Wright,
R., Decker, S.H. Robbers on Robbery: Prevention and The Offender. U.S.
Department of Justice. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf
85
Např.
Kuchta, J., a kol. Kriminologie – II. díl. 2.vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002,
s. 99. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 440.
57
Dle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci,86 který se zaměřil na loupeže páchané na území hlavního města, byla více než polovina, 56,4% obětí ve věku do 30 let (autoři uvádějí, že vůbec nejvíce obětí, 37%, spadá do kategorie mezi 20 a 30 lety). V jedné třetině případů se jednalo o ženy. Rovněž v jedné třetině případů bylo možné vysledovat bezprosřední vztah trestného činu a povolání oběti (např. prodavači v obchodech, obsluha barů a restaurací apod.). Američané Wright a Decker87 ve svém výzkumu poukazují na další zajímavý fakt, totiž že lupiči si své oběti vybírají i mezi tzv. „svými.“ Nazývají je „kriminálními obětmi“ (criminal victims) a mají tím na mysli ty jednotlivce, kteří jsou sami zapojeni do nelegálních, zločinných aktivit. Jedná se o drogové dealery, zákazníky prostitutek, gamblery apod. V souvislosti s pojmem oběti trestného činu loupeže se v současnosti stále více hovoří o tzv. fenoménu strachu ze zločinu. Zejména násilné trestné činnosti je totiž v médiích poskytován vzhledem k její vysoké míře agresivity a brutality ohromný prostor, který procentuelně nekoresponduje s prostorem poskytovaným ostatním druhům trestné činnosti. U veřejnosti je tak uměle vyvoláván pocit všudypřítomného ohrožení. Dle odborníků je strach ze zločinu vyvoláván nejen s kriminalitou, ale vyjadřuje také pocity frustrace a odcizení, v důsledku čehož se jednotlivci obávají, že „ztratili svou sociální nebo osobní orientaci, a stali se zranitelnými v obecném smyslu.“88 Loupež jakožto typický představitel násilné kriminality představuje u veřejnosti
86
Rozum,
J., Háková, L., Kotulan, P., Tomášek, J. Výzkum trestného činu loupeže v Praze.
Praha : IKSP, 2005. 87
Wright,
R., Decker, S.H. Robbers on Robbery: Prevention and The Offender. U.S.
Department of Justice. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: www.ncjrs.gov/pdffiles1/nij/grants/193800.pdf
88
Sessar,
K. Společnost v období transformace a strach z kriminality. Sociologický časopis,
2001, č. 1, s. 11.
58
„hlavního strašáka,“ původce veškerých obav z vlastní viktimizace. Lidé jsou potom z pouhé možnosti, že se stanou obětí loupeže, natolik vyděšeni, že omezují svůj volný pohyb po ulicích, vyhýbají se neznámým lidem a vytvářejí z vlastních domovů nedobytné pevnosti.
59
5. N OV Á ÚPRAVA V ZÁKONĚ Č . 40/2009 Před několika týdny, 8.ledna 2009, schválil Parlament ČR dlouho očekávaný trestní zákoník č. 40/2009. Tento nový, moderizovaný zákon přináší do oblasti trestního práva některé zásadní změny. Formulací, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění dle jiného právního předpisu zavádí formální pojetí trestného činu. V souladu s tím zároveň vymezuje jeho nový pojem a členění na přečiny a zločiny dle míry zavinění pachatele. Rovněž další z předpokladů trestní odpovědnosti, věk pachatele, doznal změny, jelikož není trestně odpovědný, kdo v době spáchání činu nedovršil čtrnáctý rok věku. Toto ustanovení vyvolává u odborníků i veřejnosti řadu diskuzí a protichůdných názorů. Dokonce již padly návrhy na jeho novelizaci a návrat k hranici patnácti let. Kromě jiného však nový trestní zákoník přináší zásadní změnu v podobě uspořádání své zvláštní části. Odráží společenskou změnu, která nastala po roce 1989, a posun hodnot směrem k preferování základních lidských práv a svobod, jak jsou deklarována v mezinárodních dokumentech i samotném českém ústavním pořádku v čele s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. V hlavě I. zvláštní části již tedy budeme marně hledat trestné činy proti republice, neboť tyto byly zcela logicky nahrazeny činy proti životu a zdraví jakožto nejzákladnější lidské hodnotě. Zločin loupeže je potom obsažen v hlavě druhé chránící svobodu člověka a jeho osobnost. § 173 vymezuje v základní skutkové podstatě loupežné jednání v podstatě stejným způsobem jako trestní zákon dosavadní. Je však nutné tyto znaky dávat do souvislostí i se změněnými ustanoveními o základech trestní
60
odpovědnosti v obecné části, tzn. je třeba si uvědomit i to, že lupičem se může stát např. i osoba čtrnáctiletá. Odstavec druhý pak kromě časem prověřených ustanovení o pachateli jakožto členu organizované skupiny, způsobení těžké újmy na zdraví nebo značné škody (vymezení rozsahu škody v § 138 bylo převzato ze stávajícího zákona včetně peněžitého vyjádření), i novou úpravu v písm. d). Jestliže tak pachatel loupež spáchá v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu vlastizrady, teroristického útoku nebo teroru, bude trestán dle tohoto ustanovení. Nově je také odlišena závažnost činu, kterým je způsobena smrt. Na rozdíl od současné úpravy, kdy je tento následek posuzován dle stejné trestní sazby jako způsobení škody velkého rozsahu, úprava nová tyto dvě skutečnosti rozlišuje a uvádí každý z činem způsobených následků v samostatném odstavci. Za škodu velkého rozsahu může být pachatel potrestán trestem odnětí svobody v rozsahu 8 až 15 let, smrt lze „odměnit“ 10 až 16 lety. Nelze tak již za loupež s těmito následky uložit trest výjimečný. Novinkou v legislativní technice trestního zákoníku je ustanovení odstavce pátého, který výslovně uvádí, že u tohoto trestného činu je i příprava trestná. Dle mého názoru je úprava trestného činu loupeže dle nového trestního zákoníku dostatečně jasná a srozumitelná, vymezení jednotlivých znaků na základě léty prověřených zkušeností je výstižné a účelné a nebylo by proto správné snažit se o nové postižení charakteristik loupežného jednání. Konkretizace v podobě odst. 2 písm. d) reaguje na změněné společenské podmínky, kdy se stále častěji, i když ne v našich podmínkách, setkáváme s teroristickými akcemi a násilnými činy podnícenými terorem, a je proto správné a „výhodné“ být připraven. Zároveň velmi oceňuji, že nový zákoník rozlišuje mezi škodou velkého rozsahu a smrtí napadeného vyjádřené
61
rozpětím trestní sazby. I přesto, že se horní hranice trestní sazby liší o „pouhý“ rok, dává tím zákonodárce jasně najevo, že život člověka má v naší společnosti větší váhu než touha po majetku.
62
Z ÁVĚR Loupež. Šest písmen, jedno slůvko. Slůvko, jež však označuje velmi nebezpečné a nežádoucí lidské jednání. Jednání podnícené bezprostředním násilím a snahou o získání toho, co pachateli nepatří, je považováno za trestný čin, a jako takové je i nezávislými soudy projednáváno a po zásluze trestáno. Cílem diplomové práce bylo vymezení základních nejdůležitějších znaků tohoto trestného činu tak, aby si každý mohl utvořit alespoň zběžnou představu o tom, jaké jednání je dle skuktové podstaty trestného činu loupeže postihováno. Jelikož se jedná o problematiku značně rozsáhlou, se širokým záběrem skutečností a okolností páchání, není cílem práce postižení všech aspektů jednotlivých situací, ale právě jen základních charakteristik vymezujících typickou loupež a jejího pachatele. Dle mého názoru se jedná o téma velmi zajímavé, zejména co se týká obsahového vyjádření jeho typických znaků a odlišení od jiných trestných činů. V běžné řeči, ale dosti často i v médiích se lze setkat s tím, že bývá zaměňována loupež s krádeží, zejména krádeží vloupáním. Je proto velmi důležité vystihnout rozdíly mezi těmito, ale i dalšími činy, a naučit se označovat věci pravými jmény. U loupeže jde totiž o víc, než jen pouhé zmocnění se cizí věci. Základním, esenciálním prvkem je zde právě ono surové násilí. Násilí, s nímž se setkáváme ve společnosti častěji, než by mnohým z nás jistě bylo milé.
63
S UMMARY The Crime of Robbery is one of the most violent crimes the society has to deal with. In this thesis the author tried to cover both the juristic and criminological point of view to the problem. In the first chapter there is a short historical information about how the robbery was prosecuted and tried at court in the past. The evolution of robbers and robbery as such during centuries, from the escaped hungry slaves and robber barons to bank robbers of nowadays, leads to the modern concept of the crime of robbery in up-to-date laws. Next chapters describe and explain robbery in the light of modern czech Criminal Code. In criminal law robbery can be defined as the taking of money or goods in the possession of another, from his or her person or immediate presence, by force or intimidation. It is a crime consisting of two major offences. The first one uses rough violence and discriminates a person from his basic freedom of will. The second one influences the property of the attacked victim and as such is similar to the simple crime of theft or larceny. With regards to this short description one can commit the crime of robbery just in case of attacking both these objects at the same time. If not, the specified act could be considered as a crime of theft or, if the enforcing of free will to unbiased decision is not present, as some other of the variety of crimes against one’s freedom and free will. The criminological part of this thesis describes a typical robber using the statistics of both the police and the prosecution together with information from courts. The statistics show that a typical street robber is a man of younger age, usually in his early twenties, with social disorder and poor education. Often they come from a background where crime was present all the time and was a part of everyday life. These criminal show the lack of
64
tolerance, abuse of alcohol and/or drugs and have almost no chance of future re-education and restoration. Regarding these information given, the criminologists engage the question of predictability of starting a criminal career and becoming a robber. As it was already mentioned above, violence is a substantial part of the robber’s action. Although many times the criminals use some kind of weapon to obtain what they want, to commit robbery it is enough to pronounce a simple threat of violent act itself. When this is accomplished, the crime is fulfilled even if the robber did not finish his intent to get someone else’s property. As researches prove, only a small part of robberies nowadays are commited using fire arms. Guns are still a huge threat though and can cause lethal consequences which makeover the robber into a murderer. Criminology as a complex science also deals with the victim of robbery. It answers the question of whether there is such a thing as predestined characteristics of being a probable victim, how this victim feels after being attacked and what they do to prevent themselves from the possibility of revictimization. The last chapter reflects the most recent event in czech criminal law, that is the pass of a new criminal code which comes to force with the beginning of the year 2010.
65
S EZNAM POUŽITÉ LITERA TURY : Monografie: 1. Čírtková, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 2. Draštík, A., a kol. Přehled judikatury I. Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Loupež. Praha : Aspi, 2008. 3. Kuchta, J., a kol. Kriminologie – II. díl. 2.vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. 4. Kuchta, J., Kalvodová, V., Zezulová, J.: Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 5. Kuchta, J. Válková, H., a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha : C.H.Beck, 2005. 6. Mouzos, J., Borzycki, M. An Exploratory Analysis of Armed Robbery in Australia. Canberra : Australian Institute of Criminology, 2003. 7. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2.dopl. a přeprac. vyd. Praha : C.H.Beck, 2004. 8. Novotný, F., Růžička, M. Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář). 2.dopl. vyd. Praha : Eurounion, 2002. 9. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné – I. obecná část. 3.přeprac. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1997. 10. Novotný, O., Dolenský, A., Púry, F., Rizman, S., Teryngel, J. Trestní právo hmotné – II. zvláštní část. 3.přeprac. vyd. Praha : Codex Bohemia, 1997. 11. Novotný, O., Zapletal, J., a kol. Kriminologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2001.
66
12. Rozum, J., Háková, L., Kotulan, P., Tomášek, J. Výzkum trestného činu loupeže v Praze. Praha : IKSP, 2005. 13. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář – II.díl. 6.dopl. a přeprac. vyd. Praha : C.H.Beck, 2004. 14. Vlček, E. Dějiny trestního práva. 2.vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2003.
Odborné články: 15. Gabriel, J., Krob, J., Pavlincová, H., Zouhar, J. Slovník českých filozofů – Pavel Floss. cit. [28.2.2009]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/flosp.html 16. Chmelík, J. Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech. Kriminalistika, 2006, č. 1, s. 41 – 47. 17. Kotulan, P., Rozum, J. Tomášek, J. Trestný čin loupeže v Praze. Trestní právo, 2006, č. 07-08, s. 3 -12. 18. Marešová, A., Scheinost, M. Trendy kriminality v ČR pohledem roku 2000. Sociologický časopis, 2001, č. 1, s. 23 – 41. 19. Pechačová, Z., Hraba, J., Wan-Ning Bao, Lorenz, F.O. Pocit ohrožení kriminalitou v České republice. Sociologický časopis, 1998, č. 2, s. 205 – 219. 20. Protivinský, M., Mědílek, K. Loupeže ve Slovinsku. Kriminalistika, 2006,
č. 2. Dostupné z: http://web.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2006/02/loupeze.html
21. Sessar, K. Společnost v období transformace a strach z kriminality. Sociologický časopis, 2001, č. 1, s. 7 – 22.
67
22. Skoblová, J. Historie trestního práva. [cit. 19.2.2009]. Dostupné z: http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2 23. Vantuch, P. Návrh nového trestního zákoníku. [cit. 1.3.2009] Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c4-10077480-16021900-F00000_d-navrh-novehotrestniho-zakoniku
24. Wright, R., Decker, S.H. Robbers on Robbery: Prevention and The Offender. U.S. Department of Justice.
Další internetové zdroje: 25. Český statistický úřad. Soudnictví, kriminalita. [cit. 25.2.2009]. Dostupné z: www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/8B00403836/$File/1137-06k06.pdf 26. Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistická ročenka kriminality, rok 2008. [cit. 20.2.2009]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=3397&d=47145 27. MVČR – archiv. Sbírka zákonů republiky československé, ročník 1950. [cit. 20.2.2009]. Dostupné z: http://web.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1950/zakon_3q.html#castka_39 28. Office of The High Comissioner for Human Rights. International Covenant on Civil and Political Rights. [cit. 28.2.2009]. Dostupné z: http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/a_ccpr.htm 29. Policie ČR. Statistické přehledy kriminality. Analýza stavu a vývojových trendů kriminality v ČR k 31.prosinci 2008. [cit. 23.2.2009] Dostupné z: http://www.policie.cz/web-informacni-servis-statistiky.aspx 30. Souboj jako právní institut [cit.18.2.2009] Dostupné z: http://archiv.puc.juristic.cz/IV-3/souboj.htm
68
31. Starověký Řím [cit. 23.2.2009]. Dostupné z: http://www.sfiles.host.sk/history/history04.html 32. UN. The Universal Declaration on Human Rights. [cit. 28.2.2009]. Dostupné z: http://www.un.org/Overview/rights.html 33. Wikipedie - Ordál [cit. 18.2.2009] Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordál 34. Wikipedie - Římské právo [cit. 23.2.2009]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Římské_právo 35. The Council of Europe. The Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. [cit. 28.2.2009]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/005.htm
Právní předpisy: 36. Zákon č. 160/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů 37. The Universal Declaration on Human Rights (Všeobecná deklarace lidských práv OSN) 38. International Covenant on Civil and Political Rights. (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech publikovaný jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí ČSSR pod č. 120/1976 Sb.) 39. The Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. (č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.) 40. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 41. Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon 42. Zákon ze dne 8.ledna 2009 č. 40/2009 Sb., trestní zákoník 43. Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
69
